117 34
Czech Pages 150 [149] Year 2018
Fonetika italštiny Jan Radimský
Recenzovali: prof. PhDr. Sylva Hamplová, CSc. doc. Mgr. Pavel Štichauer, Ph.D. Vydala Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání první © Univerzita Karlova, 2018 © Jan Radimský, 2018 Kniha byla vydána s finanční podporou Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích – projekt GA FF/PM01/2017 „Fonetika italštiny“. ISBN 978-80-246-3805-8 ISBN 978-80-246-3842-3 (online : pdf)
Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum 2018 www.karolinum.cz [email protected]
PODĚKOVÁNÍ Za pečlivé pročtení rukopisu, cenné kritické připomínky a inspirativní diskuse bych rád poděkoval Sylvě Hamplové, Tomáši Dubědovi a Pavlu Štichauerovi. Bez jejich obětavé pomoci by tato kniha stěží mohla vzniknout. Poděkování za pomoc s korekturou patří také Fabiovi Ripamontimu. Za omyly a některé nevyhnutelné kompromisy nese plnou odpovědnost autor. J. R.
OBSAH
Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Přehled symbolů transkripce IPA pro italštinu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 1. SOUČASNÁ ITALŠTINA A JEJÍ ZVUKOVÉ PODOBY. . . . . . . . . 15 1.1 Koncept standardní zvukové podoby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.2 Vývoj standardní italštiny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 1.3 Současný stav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 1.4 Fonetická transkripce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 2. SEGMENTÁLNÍ FONETIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 2.1 Nejmenší segmenty mluvené řeči: hlásky a fonémy. . . . . . . . . . . . . 27 2.2 Souhlásky, samohlásky a dvojhlásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 2.3 Souhlásky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 2.3.1 Přehled italských souhlásek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 2.3.2 Souhlásky okluzivní ústní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 2.3.3 Souhlásky okluzivní nosové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 2.3.4 Souhlásky frikativní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 2.3.5 Souhlásky laterální. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 2.3.6 Afrikáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 2.3.7 Vibranta /r/. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 2.3.8 K výslovnosti souhlásek v regionálních varietách . . . . . . . . . . . . . . . 49
2.4 Samohlásky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 2.4.1 Přehled italských samohlásek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 2.4.2 Vysoké samohlásky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 2.4.3 Středové samohlásky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 2.4.4 Nízké samohlásky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 2.4.5 Délka samohlásek (kvantita). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 2.5 Aproximanty centrální. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 2.5.1 Status centrálních aproximant v neutrální italské výslovnosti . . . . . . 65 2.5.2 Rámcová pravidla distribuce centrálních aproximant. . . . . . . . . . . . . 68 2.5.3 Distribuce aproximanty /j/. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 2.5.4 Distribuce aproximanty /w/. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 2.5.5 Kombinace vysokých samohlásek a aproximant . . . . . . . . . . . . . . . . 76 2.6 Struktura slabiky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 3. PŘÍZVUK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 3.1 Charakter přízvuku v italštině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 3.2 Postavení hlavního přízvuku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 3.3 Vedlejší přízvuk. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 3.4 Přízvuk v konstruovaných slovech. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 3.5 Realizace přízvuku v souvislé promluvě – přízvukový takt. . . . . . . 101 4. SANDHI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 4.1 Přehled sandhi v italštině. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 4.2 Fonosyntaktické zdvojení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 4.3 Elize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 4.4 Apokopa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 4.5 Epiteze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 5. INTONACE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 5.1 K popisu italské intonace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 5.2 Základní intonační modely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 5.3 Větný důraz. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Studie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Slovníky, korpusy a databáze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
Přílohy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Příloha 1 – výslovnost [s/z] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Příloha 2 – Kvalita středových vokálů v přízvučných sufixech. . . . . . . . . . 140 Příloha 3 – Nepřízvučné konfixy ve slovníku Zingarelli (2011). . . . . . . . . 143 Italsko-český slovníček termínů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
PŘEDMLUVA
Zvukové podobě velkých románských jazyků bylo v českém prostředí věnováno několik recentních příruček – pro španělštinu např. Bartoš (1999), Králová-Kullová (1998) a zejména Čermák (2015); pro francouzštinu Dohalská & Schulzová (2003) nebo Duběda (2012), pro portugalštinu Tláskal (2006). Stranou zájmu však dlouhodobě stojí italština: její fonetice jsou věnována pouze skripta Jaroslavy Pačesové (1973, v novějších edicích 1980, 1992 a 1998), která však svou koncepcí, rozsahem a (ne)aktuálností již nevyhovují ani jako odborná příručka, ani jako vysokoškolská učebnice. Připravovaná kniha si klade za cíl tuto bibliografickou mezeru zaplnit. Záměrem autora je poskytnout komplexní popis současné standardní a neutrální italské výslovnosti s přihlédnutím k hlavním výslovnostem tzv. regionálním a poukázat také na důležité rozdíly oproti zvukové stránce češtiny. Výrazným specifikem italštiny ve srovnání s jinými velkými evropskými jazyky je, že existence uznávané či prestižní zvukové podoby je ve fonetických popisech tohoto jazyka často zpochybňována. Autoři fonetických studií explicitně upozorňují, že současná italština má řadu regionálních výslovností, přičemž žádnou z nich nelze chápat jako standardní. Někteří (jako třeba Mioni, 2007: 104) dokonce soudí, že standardní fonetická podoba není v italštině vlastně ani třeba. Tato situace má své historické důvody a otevírá také řadu teoretických i ryze praktických otázek souvisejících se vztahem standardní italštiny a italských dialektů v současnosti. Italština totiž vznikla v pozdním středověku jako jazyk literární a až do druhé poloviny 19. století mluvili italsky pravdě9
podobně jen lidé gramotní, takže v okamžiku bezprostředně po politickém sjednocení Itálie (1861) se byl schopen italsky domluvit jen zlomek obyvatel nově konstituovaného Italského království. Také v následujících sto letech se však znalost italštiny rozšiřovala téměř výhradně skrz psaný projev. Výsledkem je stav, kdy i dnešní rodilí mluvčí užívají ve výslovnosti výhradně některou z tzv. „regionálních“ italských výslovností. Vedle nich existuje víceméně umělá výslovnost „standardní“, postavená na doporučení ortoepických příruček (např. Bertoni-Ugolini, 1939; Camilli-Fiorelli, 1965; Tagliavini, 1965 nebo Canepari, 1979) a nejnovější prameny pak hovoří také o italské výslovnosti „neutrální“, v níž se mísí prvky ortoepické a regionální výslovnosti tak, aby výsledný dojem byl ze sociolingvistického hlediska konotován neutrálně či pozitivně. Dosavadní česky psané práce o italské výslovnosti (Pačesová, 1998; resp. pasáže o výslovnosti v Hamplové, 2004) tuto problematiku přehlížely a soustředily se především na stručný popis výslovnosti ortoepické, která je však v praxi spíše hypotetickým konstruktem. Předkládaná příručka pokrývá všechny hlavní oblasti zvukového popisu jazyka, tj. italský hláskový systém (souhlásky, samohlásky, centrální aproximanty, délka samohlásek, fonologická relevance jednotlivých hlásek v italštině standardní a neutrální), realizaci souhláskových a samohláskových skupin (hiáty, diftongy, geminace a spontánní geminace souhlásek, struktura slabiky), suprasegmentální stránku zvukového projevu (přízvuk, větný důraz, intonace) a sandhiové jevy (fonosyntaktické zdvojení, elize a apokopa). Zvláštní pozornost je věnována mimo jiné souvislosti morfologické struktury slov s umístěním přízvuku. Text je kritickou syntézou současných i starších studií o italské výslovnosti na pozadí současných obecně fonetických poznatků (v češtině zejm. Ashby – Maidment, 2015). Ve sporných otázkách týkajících se způsobu realizace hlásek a hláskových skupin provádí autor srovnání doporučené, resp. neutrální nebo tolerované výslovnosti na centrální slovní zásobě tak, jak ji zachycují transkripce ve velkých slovnících současné italštiny, jako je DiPI (2012–2015), Zingarelli (2011) nebo Gradit (1999). Tam, kde kolísající fonetické jevy do jisté míry korelují s psanou podobou jazyka (např. elize a apokopa), ověřuje autor tendence v současném úzu na korpusu ItWac. Fonetika italštiny je příručka určená českým lingvistům, jazykovým profesionálům (učitelům, tlumočníkům, apod.) a využijí ji také vysokoškolští studenti italianistiky, pro které adekvátní studijní materiál v češtině zatím chyběl. Studenty je však třeba upozornit, že na rozdíl od obdobných příruček věnovaných fonetice jiných románských jazyků neobsahuje tato kniha výkladové pasáže 10
o základech obecné a české fonetiky a fonologie, které jsou obvyklou součástí kurzů úvodu do fonetiky na vysokých školách. Zařazovat tato témata se nezdálo účelné, protože jsou brilantně pokryta v jiných snadno dostupných příručkách jako například Úvod do obecné fonetiky (Ashby – Maidment, 2015), Fonetika a fonologie (Krčmová M., 2007) nebo Fonetika a fonologie češtiny (Palková, 1997).
11
PŘEHLED SYMBOLŮ TRANSKRIPCE IPA PRO ITALŠTINU Samohlásky Foném Hláska Popis
Pravopis
Příklad
/i/
[i]
přední (=palatální) zavřená
i
pino [ꞌpi:no]
/e/
[e]
přední (=palatální) polozavřená
e
bere [ꞌbe:re]
/ɛ/
[ɛ]
přední (=palatální) polootevřená
e
bene [ꞌbɛ:ne]
/a/
[a]
střední (=prepalatální) otevřená
a
tana [ꞌta:na]
/ɔ/
[ɔ]
zadní (=velární) polootevřená
o
poco [ꞌpɔ:ko]
/o/
[o]
zadní (=velární) polozavřená
o
ponte [ꞌponte]
/u/
[u]
zadní (=velární) zavřená
u
cura [ꞌku:ra]
Souhlásky Foném Hláska Popis
Pravopis
Příklad
/p/
[p]
neznělá bilabiální okluziva ústní p
palla [ꞌpalla]
/b/
[b]
znělá bilabiální okluziva ústní
b
bello [ꞌbɛllo]
/m/
[m]
znělá bilabiální okluziva nosová m
mamma [ꞌmamma]
/t/
[t]
neznělá alveolární okluziva ústní
tela [ꞌte:la]
12
t
/d/
/n/
/ɲ/ /k/
[d]
znělá alveolární okluziva ústní
d
donna [ꞌdɔnna]
[n]
znělá alveolární okluziva nosová
n
nonno [ꞌnɔnno]
[ŋ]
znělá velární okluziva nosová
n
banca [ꞌbaŋka]
[ɱ]
znělá labiodentální okluziva nosová
n
anfiteatro [aɱfiteꞌatro]
[ɲ]
znělá palatální okluziva nosová
gn
gnocchi [ꞌɲɔkki]
neznělá velární okluziva ústní
c (+vše kromě e, i) ch (+e, i) q (+u)
cassa [ꞌkassa] crisi [ꞌkri:si] che [ke] quattro [ꞌkwattro] gatto [ꞌgatto] gridare [griꞌda:re] ghetto [ꞌgetto]
[k]
/g/
[g]
znělá velární okluziva ústní
g (+vše kromě e, i) gh (+e, i)
/ʦ/
[ʦ]
neznělá alveolární afrikáta ústní
z
forza [ꞌfɔrʦa]
/ʣ/
[ʣ]
znělá alveolární afrikáta ústní
z
zero [ꞌʣɛ:ro]
/ʧ/
[ʧ]
neznělá postalveolární afrikáta ústní
c (+e, i) cena [ꞌʧe:na] ci (+a, o, u, arancia [aꞌranʧa] výjimečně e) cielo [ꞌʧe:lo]
/ʤ/
[ʤ]
znělá postalveolární afrikáta ústní
g (+e, i) gi (+a, o, u)
giro [ꞌʤi:ro] giallo [ꞌʤallo]
/f/
[f]
neznělá labiodentální frikativa ústní
f
fare [ꞌfa:re]
/v/
[v]
znělá labiodentální frikativa ústní
v
velo [ꞌve:lo]
[s]
neznělá alveolární frikativa ústní
s
sera [ꞌse:ra] casa [ꞌka:sa]
[z]
znělá alveolární frikativa ústní
s
smettere [ꞌzmettere] casa [ꞌka:za]
/ʃ/
[ʃ]
neznělá postalveolární frikativa ústní
sc (+e, i) scena [ꞌʃɛ:na] sci (+a, o, u, sciarpa [ꞌʃarpa] výjimečně e) scienza [ꞌʃɛnʦa]
/l/
[l]
znělá alveolární laterála ústní
l
luna [ꞌlu:na]
znělá palatální laterála ústní
gl (+i) gli (+a, e, o, u)
gli [ʎi] biglietto [biʎꞌʎetto]
/s/
/ʎ/
[ʎ]
13
/r/
[r]
znělá alveolární vibranta ústní
r
rana [ꞌra:na]
[j]
znělá palatální aproximanta ústní (polosouhláska)
i
fiamma [ꞌfjamma]
[i̯ ]
znělá palatální aproximanta ústní (polosamohláska)
i
mai [ꞌmai̯ ] /ꞌmaj/
[w]
znělá velární aproximanta ústní (polosouhláska)
u
uovo [ꞌwɔ:vo]
[u̯]
znělá velární aproximanta ústní (polosamohláska)
u
autore [au̯ꞌto:re] /awꞌto:re/
/j/
/w/
Typografické a jazykové konvence [au̯ꞌto:re] fonetická transkripce /awꞌto:re/ fonologická transkripce standardní grafický zápis s vyznačeným přízvukem (podle úzu italských slovníků) autore standardní grafický zápis Kontextově zapojená příjmení citovaných autorů a autorek jsou skloňována a přechylována podle pravidel české flexe. Kontextově nezapojená příjmení jsou v textu i v přehledu bibliografie ponechána v původní podobě.
14
1. SOUČASNÁ ITALŠTINA A JEJÍ ZVUKOVÉ PODOBY
1.1 KONCEPT STANDARDNÍ ZVUKOVÉ PODOBY Zvuková podoba jazyka obvykle není jednotná, ale mění se v závislosti na řadě faktorů zejm. geografických (z jakého regionu mluvčí pocházejí) a sociálních (sociální postavení a vzdělání mluvčích, komunikační situace). Přesto ve fonetických popisech velkých evropských jazyků obvykle najdeme varietu či variety1, které jsou považovány za prestižní a představují tak jakousi normu, na jejímž pozadí jsou ostatní možné výslovnosti vnímány jako „odchylky“. Pro britskou angličtinu je to tzv. Received pronounciation (RP), tedy výslovnost charakteristická pro vzdělané obyvatele jihovýchodní Anglie, která se zejm. v první polovině 20. století šířila díky sdělovacím prostředkům (BBC) a školství a stále je standardem či modelem, přinejmenším pro oficiální formální komunikaci (srov. Lepschy-Lepschy, 1995: 9–10). Výslovnostní standard moderní němčiny (Standardlautung) v podobě kodifikované slovníkem Duden Aussprachewörterbuch relativně věrně odráží výslovnost vzdělaných mluvčích a je považován za vzor pro výuku tohoto jazyka (Hall, 2003: 4–5). Ve francouzštině je za prestižní tradičně považována výslovnost pařížská a Walterová (1993: 224) uvádí, že v anketách prováděných v průběhu druhé poloviny dvacátého století
1
Termín varieta označuje v lingvistice „verzi“ jazyka typickou pro určité území, pro určitou společenskou skupinu nebo plnící určitou funkci.
15
je zřejmé, jak výslovnost mluvčích z různých krajů Francie (i frankofonních regionů mimo Francii) postupně k pařížské výslovnosti konverguje. Situace italštiny je v tomto směru odlišná, neboť existence uznávané či prestižní zvukové podoby je ve fonetických popisech tohoto jazyka často zpochybňována. Například Telmon (1993: 103) s odkazem na Canepariho fonetické studie explicitně upozorňuje, že současná italština má řadu regionálních výslovností, přičemž žádnou z nich nelze chápat jako standardní. Podobně Mioni (2007: 104) soudí, že standardní fonetická podoba italštiny neexistuje a není vlastně ani třeba. Tato situace tedy otevírá nejen řadu teoretických, ale i ryze praktických otázek souvisejících se vztahem standardní italštiny a italských dialektů v současnosti. V následujících dvou oddílech se proto pokusíme stručně shrnout jednak historický vývoj italštiny a jednak současný vztah italštiny a italských dialektů, který je důležitým předpokladem pro jakýkoli popis italské výslovnosti.
1.2 VÝVOJ STANDARDNÍ ITALŠTINY Italština se spolu s dalšími jazyky Apeninského poloostrova, označovanými až do 15. století souhrnně jako „italské lidové jazyky“ (volgari italiani, Marazzini, 2004: 13), vyvinula z lidové latiny, tj. z jazyka, kterým hovořili obyvatelé na území dnešní Itálie v posledních staletích Západořímské říše a po jejím rozpadu (r. 476). Jednotlivé volgari se mezi sebou značně lišily. To bylo dáno jednak tím, že ani sama lidová latina nebyla zdaleka jazykem jednotným,2 navíc se podle všeho v různých částech poloostrova dál vyvíjela rozdílně. Má se za to, že k diferenciaci lidové latiny přispěly mimo jiné i různé substráty, tedy jazyky původního obyvatelstva, které se v jednotlivých regionech užívaly ještě před nástupem latiny: volgari by tak byly – zjednodušeně řečeno – pokračováním určité variety lidové latiny tak, jak ji přijali Keltové, Venetové, Etruskové, Oskové, Umbrové a další kmeny. Pro tuto tezi hovoří argument, že hranice dnešních italských dialektů se rámcově kryjí s hranicemi předrománského osídlení Apeninského poloostrova. Na druhou stranu by ale bylo nutné spolu s touto tezí přijmout také fakt, že vliv substrátových jazyků se projevil až s velkým časovým odstupem, řádově i několika staletí (Lepschy-Lepschy, 1995: 16–17). 2
16
Nově k tomuto předpokladu viz Adams (2007).
Italské volgari měly primárně – a zpočátku výlučně – mluvenou podobu, pro psanou komunikaci se nadále užívala převážně latina. Nejstarší dochované písemné doklady v lidové řeči pocházejí z 10. století,3 o něco později se objevují i první významné literární památky ve volgare, a to zejména na Sicílii (tzv. Sicilská básnická škola okolo let 1230–1250) a v Toskánsku (zejm. básníci „sladkého nového stylu“ – it. dolce stil novo ve druhé polovině 13. století). Právě literatura bude hrát v procesu utváření budoucí standardní italštiny zásadní roli. Počátkem 14. století (it. Trecento) vzniká veršovaný duchovní epos Božská komedie (it. Commedia) Danta Alighieriho, v polovině 14. století pak soubor lyrických básní Zpěvník Francesca Petrarky (it. Canzoniere, pův. lat. titul Rerum vulgarium fragmenta) a prózou psaný Dekameron (Decamerone) Giovanniho Boccaccia. Tato tři díla mimořádných literárních kvalit psaná v toskánském volgare se v dalších staletích stala důležitým jazykovým vzorem pro literaturu v lidové řeči. Počátkem šestnáctého století (it. Cinquecento) se na Apeninském poloostrově rozběhla debata známá jako Questione della lingua („Spor o jazyk“), v jejímž centru stála otázka, jaká jazyková varieta se má nadále pro literární tvorbu používat. Převládlo stanovisko humanistického učence Pietra Bemba, který prosazoval, aby se literárním jazykem stal – v jeho době již archaický – toskánský jazyk velkých trecentistů, zejm. Petrarky a Boccaccia. Taková volba byla v souladu s humanistickým ideálem návratu k pramenům a ke klasikům, jakkoli původním záměrem humanistů byl návrat ke vzdělanosti antické, tj. po jazykové stránce k latině a řečtině. Od této chvíle tedy stojí italština, literární jazyk založený na toskánském volgare čtrnáctého století, v opozici k ostatním lidovým jazykům užívaným na Apeninském poloostrově, které se nadále budou označovat za italské dialekty. Z hlediska zkoumání zvukové podoby jazyka je podstatné, že italština vzniká jako jazyk literární, tedy primárně psaný. A tím také na dlouhou dobu zůstala, protože k tomu, aby se rozšířila jako univerzální komunikační jazyk na Apeninském poloostrově, nebyly vhodné podmínky. V první řadě zde chyběl jednotný státní útvar: k politickému sjednocení poloostrova a vzniku Italského království došlo teprve v roce 1861, do té doby nevznikla potřeba jednotného jazyka pro účely státní správy (pro srovnání: v sousední Francii byla francouzština uzákoněna jako státní jazyk již v roce 1539, kdy František I vydal ordonanci z Villers-Coterêts). Před rokem 1861 tedy nelze na území dnešní Itálie 3
Nejstarším obecně uznávaným italorománským textem je krátký svědecký záznam zvaný Placito capuano z r. 960; spolu s o několik let mladšími obdobnými texty tvoří soubor dokladů nazývaných Placiti campani.
17
hovořit ani o jazykové politice, s výjimkou samotného Toskánska. V některých městech (Mantova, Milán, Urbino) se nicméně italština v úřední komunikaci užívala už od 15. století, zejména pro komunikaci se sousedními státy na poloostrově (Marazzini, 2004: 25). K rozšiřování (psané) italštiny a stabilizaci pravopisu významně přispěl knihtisk: už v 15. století se Benátky stávají významným evropským centrem knihtisku a od 16. století postupně narůstá podíl knih tištěných v italštině, zejm. na úkor latinských spisů. Vzniká profese korektora, zavádí se interpunkce a na konci 17. století jsou již stabilizovány grafické konvence podobné zvyklostem dnešním. Faktem zůstává, že knihy byly v této době výsadou početně omezených kulturních elit. Impulsem pro další šíření psané italštiny byl vznik masových médií, nejprve novin, které jsou zejm. od 19. století k dispozici stále širšímu publiku. Naopak v oblasti vzdělávání nehrála před sjednocením poloostrova italština zásadní roli: pro vyšší vzdělání se až do 18. století užívá výhradně latina, italština zde nefunguje ani jako komunikační prostředek, ani jako předmět studia – s výjimkou samotného Toskánska, kde vznikají katedry volgare již od Cinquecenta (Marazzini, 2004: 26). Nově vzniklé Italské království je tedy v okamžiku sjednocení (1861) jazykově velmi různorodé. Pro mluvenou komunikaci se užívají dialekty, které se navzájem liší bezmála tak, jako jednotlivé románské jazyky mezi sebou, takže si mluvčí ze vzdálenějších oblastí nerozumějí. Italština je jazykem především psaným, s bohatou tradicí literární i filologickou4, ale postrádá stabilizovanou normu v oblasti gramatiky i lexika, není pro nikoho mateřským jazykem – dokonce ani v samotném Toskánsku, jehož dialekt se od italštiny již liší – a zejména není srozumitelná všem obyvatelům nového státu.5 Byla tedy – řečeno s nadsázkou – vlastně mrtvým jazykem (Lepschy-Lepschy, 1995: 20). Teprve 4 5
18
Svědčí o tom např. rozsáhlý slovník Vocabolario degli Accademici della Crusca, vydaný v roce 1612, který byl jedním z prvních velkých slovníků moderních jazyků. Podle dochovaných písemných dokladů lze soudit, že i v období mezi 16.–19. stoletím je schopno se určité procento obyvatel Apeninského poloostrova z nižších vrstev dorozumět italsky, znalost italštiny se však zdá být podmíněna gramotností (Marazzini, 2004: 32–35). Tullio De Mauro se ve své Storia linguistica dell’Italia unita (1963) pokusil odhadnout stupeň rozšíření italštiny na Apeninském poloostrově v okamžiku bezprostředně po politickém sjednocení (1861) a došel k překvapivému zjištění: zdá se, že pouhých 2,5% obyvatel nově konstituovaného Italského království bylo schopno se domluvit italsky (cf. Marazzini, 2002: 30). Mioni (2007: 102) dodává, že až do začátku 20. století neměli ani vzdělaní lidé na venkově potřebu mluvit italsky. V dialektu probíhalo obvykle i kázání v kostele; učitelé ve škole sice mluvili italsky, ale italštinu se učili na Istituto magistrale a pak se obvykle vraceli do rodného kraje, takže jejich italština uchovala ve výslovnosti výrazné regionální rysy. Mluvená podoba italštiny tak po dlouhou dobu byla spíše výsledkem převodu psaného jazyka do mluvené podoby, nežli autentickým mluveným jazykem.
ve sjednocené Itálii se v relativně krátké době rodí tzv. „standardní italština“ (italiano standard) a poprvé se rozšiřuje masově i jako jazyk mluvený. Mezi hlavní faktory šíření standardní italštiny se obvykle uvádí – vedle státní správy – zejména školství (povinná školní docházka) a ekonomicky podmíněná migrace, spojená s urbanizací a vznikem velkých průmyslových center na severu poloostrova. Velkou roli hrála také vojenská služba, zejména za první světové války, kdy se na frontě setkávali Italové z různých regionů, a italština byla jedinou možností vzájemné komunikace. Pro mluvenou podobu jazyka mělo velký význam zavedení pravidelného rozhlasového a později i televizního vysílání (cf. Marazzini, 2002: 30). Současně však nadále působí některé síly proti unifikaci standardní italštiny. I ve sjednocené Itálii přetrvává polycentrismus, jaký v jiných evropských zemích obvykle nenajdeme. Jazykovým centrem země je tradičně Toskánsko, politickým centrem nového Italského království byl nejprve piemontský Turín (1861–1865), pak krátce Florencie (1865–1871) a nakonec Řím, ekonomické centrum země však leží na severu v tzv. průmyslovém trojúhelníku tvořeném městy Milán, Turín a Janov, což má vliv na stále rostoucí prestiž severoitalské variety mluvené italštiny. Z uvedeného historického přehledu vyplývá jeden podstatný závěr: zatímco psaná podoba standardní italštiny je dnes, tedy 150 let po sjednocení poloostrova, relativně stabilizovaná, mluvená podoba je dosud silně ovlivňována substrátem jednotlivých dialektů, jejichž fonologické systémy se od italštiny nezřídka liší. Mioni (2007: 103) uvádí, že v důsledku substrátového vlivu dialektů má současná mluvená italština kolem dvaceti různých fonologických systémů, nehledě na množství modelů intonačních.
1.3 SOUČASNÝ STAV Vztah mezi současnou standardní italštinou a italskými dialekty názorně ilustrovali Lepschyová-Lepschy (1995: 9–15) na modelovém příkladu věty, která by ve standardní italštině zněla: andate a casa, ragazzi („běžte domů, kluci“). Autoři tu s odkazem na studie G. Pellegriniho soudí, že modelový mluvčí – kterým je v daném případě venkovan z oblasti Benátska – může daný obsah vyjádřit různými jazykovými prostředky na ose italština – benátský dialekt, přičemž z plynulé škály těchto variet vybírají následující čtyři hlavní typy: (a) národní jazyk, tj. standardní italština; (b) lokální varieta národního jazyka, 19
tj. regionální italština; (c) interdialekt, tj. obecnější varieta místního dialektu; (d) lokální dialekt. Uvedená věta by pak v mluvené podobě jednotlivých variet mohla znít následovně: a) [anꞌda:te a kꞌka:sa raꞌgatʦi] b) [anꞌda:te a ꞌka:za raꞌga:si] c) [nde ꞌka:za ꞌto:zi] d) [ve ꞌka:za ꞌtu:zi] (Podle Lepschy-Lepschy, 1995: 9–156) Z příkladů je zřejmé, že mezi dialektem (c-d) a italštinou (a-b) vede výrazná hranice v oblasti výběru lexika, resp. v oblasti gramatické, jakkoli jde o zjednodušenou modelovou situaci.7 Z fonetického hlediska je zajímavé, že se mezi sebou liší také obě variety dialektální (přítomnost, resp. nepřítomnost metafoneze8). Pro diskusi o fonetické podobě současné italštiny je nicméně podstatný komentář autorů k prvním dvěma varietám, které mají představovat italštinu standardní a regionální. Lepschyová-Lepschy (1995: 12) si totiž kladou otázku, zda standardní varieta (a) není jen jakýmsi teoretickým konstruktem opřeným o italštinu vzdělaných florenťanů (fiorentino colto), neboť řada rysů toskánské výslovnosti, jako je neznělá výslovnost afrikát v iniciální pozici (zio – [ꞌʦio]), neznělá výslovnost intervokalických sykavek (casa – [ꞌka:sa]) nebo fonosyntaktické zdvojení (a casa – [a kꞌka:sa]), se v severní Itálii ve skutečnosti neužívají, nejsou ani vnímány jako vzor standardní výslovnosti, ale mohou naopak působit cize a strojeně. Výslovnostní „standard“ v příkladu a) se tedy neopírá o úzus žádné skupiny rodilých mluvčích (ani vzdělaných Toskánců, jejichž mluva odpovídá regionální toskánské italštině), ale vychází z vědomé snahy respektovat doporučení ortoepických příruček. Skutečně deskriptivní studium výslovnosti standardní italštiny, které si klade za cíl popsat způsob, jakým Italové – rodilí mluvčí – italštinu vyslovují, musí tedy vycházet z faktu, že v autentickém úzu existují jen regionální výslovnosti typu (b). Jiná situace nastane, pokud zaujmeme postoj preskriptivní a budeme hledat odpověď na otázku, jak by výslovnost vypadat měla např. při výuce ital6 7 8
20
Na rozdíl od citovaného zdroje je v příkladech použita transkripce API. Autoři uvádějí, že si lze představit i různé jiné přechodové varianty s variabilním lexikálním obsazením typu [an’da:te a ’ka:za ’tu:zi] nebo [’ve ka:za ra’ga:ttsi]. Tedy opozice mezi [ꞌto:zi] a [ꞌtu:zi] – při metafonezi přebírají středové samohlásky výšku samohlásky z následující slabiky, takže v daném případě se středové [o] ve slově [ꞌto:zi] mění na vysoké [u] vlivem vysokého [i] v následující slabice.
štiny jako cizího jazyka, nebo jakou fonetickou podobu jazyka by měli používat profesionálové (zpěváci, herci, hlasatelé, apod.), má-li jejich projev působit pokud možno co nejméně příznakově s ohledem na geografický původ. Pak můžeme uvažovat o „standardní výslovnosti“ ve smyslu příkladu (a). Odpověď na otázku, jak by měla taková standardní výslovnost vypadat, však není jednoznačná. Klasické ortoepické příručky9 obvykle uvádějí, že standardem je toskánská výslovnost (výslovnost „vzdělaných Florenťanů“) zbavená některých regionálních rysů jako je tzv. gorgia toscana10 nebo frikativizace afrikát ([ʧ] a [ʤ] vyslovované jako [ʃ] a [ʒ]) v intervokalickém postavení. Proti této v zásadě puristické pozici se dnes prosazuje spíše hledisko funkční, které je vedeno snahou přizpůsobit výslovnost co nejvíce konkrétním komunikačním potřebám a možnostem mluvčích. Lepschyová-Lepschy (1995: 11–13) například soudí, že rodilí mluvčí standardní výslovnost nepotřebují, neboť regionální výslovnost je v Itálii běžná a není vnímána jako sociálně deklasující; naopak standardní výslovnost podle ortoepických příruček budí afektovaný dojem „herecké školy“. Pro cizince pak doporučují osvojit si nejlépe severoitalskou regio nální výslovnost, protože je jednak v současné době nejprestižnější,11 a jednak je bližší psané podobě jazyka, tedy i snazší k osvojení. Sofistikovanější řešení založené na funkčním pojetí ortoepie nabízí Canepari (2006: 155–174), který vedle regionálních výslovností rozlišuje neutrální výslovnost (pronuncia neutra) a (základní) komunikační výslovnost (pronuncia comunicativa /essenziale/). Neutrální výslovnost je podle Canepariho založená na výběru takových variant, které sami rodilí mluvčí vnímají jako nejpřijatelnější a nejméně regionálně konotované; nemusí jít tedy nutně o varianty toskánské12. Třebaže i neutrální výslovnost může zahrnovat určitou variantnost, Canepari soudí, že je v součas9
10 11
12
Mioni (2007: 103) cituje zejména autory jako Fiorelli (1965), Tagliavini (1965) nebo Canepari (1979). Jedna z prvních ortoepických příruček, Bertoni-Ugolini (1939), byla závazným manuálem pro rozhlasové hlasatele v období fašismu a doporučovala užívat výslovnost, která byla kompromisem mezi výslovností toskánskou a římskou (odtud tedy pramení koncept „jazykové osy Florencie–Řím“ a „toskánského jazyka v římských ústech“ – lingua toscana in bocca romana). Tj. frikativizace neznělých okluziv /p, t, k/, které se vysloví jako [ɸ],[ɵ] a [h]. Prestiž severoitalské regionální výslovnosti je dána především tím, že severní Itálie a zejména oblast okolo Milána je průmyslovým a ekonomickým centrem země, velký vliv ale jistě má i mediální trh. V Miláně sídlí akciová společnost Mediaset, která je hlavním soukromým hráčem na trhu italského rozhlasového a televizního vysílání. Státní rozhlasová a televizní společnost RAI sice sídlí v Římě, ale podle italské Wikipedie (https://it.wikipedia.org/wiki/ Rai) vlastní vedle 29 studií v Římě také 17 studií na severu země (Milán, Turín) a jen tři studia v jižní Itálii (Neapol). Podobnou koncepci neutrální či standardní výslovnosti přijímá také Svolacchia (1993: 3).
21
ném jazykovém povědomí rodilých mluvčích již relativně stabilizovaná. Naproti tomu takzvaná „komunikační výslovnost“ je konceptem, který má sloužit cizincům pro zvládnutí mluvené podoby jazyka, pokud se spokojí se získáním základních komunikačních dovedností. Jde v zásadě o zjednodušený model neutrální výslovnosti, kde mluvčí-studenti nemusejí rozlišovat některé hlásky či fonémy, které nemají oporu v psané podobě jazyka, např. kvalitu samohlásek E a O (/e/ vs. /ɛ/, /o/ vs. /ɔ/), znělost sykavek (/s/ vs. /z/) a alveolárních afrikát (/ʦ/ vs. /ʣ/), rozlišování vokálů od polovokálů (/i/ vs. /j/, /u/ vs. /w/), apod. Nutné je naopak dbát na správné umístění přízvuku, třebaže ani ten není v písmu většinou zaznamenán, a respektovat také výslovnost geminovaných souhlásek (s výjimkou fonosyntaktického zdvojení). Sám Canepari však upozorňuje, že komunikační výslovnost je dobrou volbou pouze pro takové studenty, kteří se i v budoucnu plánují spokojit pouze se základními komunikačními dovednostmi. Pro ostatní bude koncept komunikační výslovnosti spíše překážkou, neboť povede k osvojení chyb, které se v dalším studiu obtížně napravují. Cílem této knihy je poskytnout především podrobný popis standardní výslovnosti italštiny ve smyslu Canepariho neutrální výslovnosti, včetně jejích hlavních nadregionálních variant. Na pozadí standardní výslovnosti také v omezené míře využijeme koncept komunikační výslovnosti, který funkčně přizpůsobíme potřebám mluvčích, jejichž mateřským jazykem je čeština. Z hlediska českých mluvčích jsou totiž jednotlivé rozdíly mezi komunikační a neutrální výslovností italštiny různě obtížné: relativně snadné je rozlišování vokálů a polovokálů (které má i distinktivní funkci13) nebo znělosti sykavek, velmi obtížné je naopak rozlišování kvality samohlásek E/O. Popisu hlavních rysů jednotlivých regionálních výslovností italštiny se budeme věnovat jen okrajově.
1.4 FONETICKÁ TRANSKRIPCE Promluvy uskutečněné v přirozeném jazyce mohou mít dvě různé podoby: mluvenou a psanou. Tento zdánlivě banální fakt je třeba mít při analýze mluvené řeči stále na paměti. Princip hláskového písma, které používá italština i čeština, je totiž jen konvenční schematickou symbolizací mluvené podoby jazyka. Jednotlivé psané symboly (písmena) tedy neodpovídají vždy přímo jednotkám mluvené řeči (hláskám, fonémům) a nezachycují také přímo další 13
22
Viz např. rozdíl mezi zájmeny qui [kwi] a cui [kuj].
charakteristiky, např. přízvuk, délku vokálů a konsonantů, intonaci, atp. Mluvená podoba řeči je vždy primární, a to jak z hlediska fylogenetického (vyvinula se jako první), tak z hlediska ontogenetického (dítě se učí nejprve mluvit, potom teprve psát). Při popisu výslovnosti proto nelze vystačit s konvenčním pravopisem, ale je nutné použít fonetickou transkripci. V této knize bude použita standardní transkripce pomocí znaků mezinárodní fonetické abecedy IPA (International Phonetic Alphabet), kterou navrhla a dále rozvíjí Mezinárodní fonetická společnost (International Phonetic Association – Association phonétique internationale), založená v roce 1886 v Paříži. Základním principem abecedy IPA je, že každé minimální zvukové jednotce (fonému, resp. i hlásce, při užití určité míry abstrakce) odpovídá právě jeden grafický znak bez diakritických znamének. Přehled znaků užitých pro popis italských hlásek je uveden v příloze (s. 12–14). Předpokládá se, že se základními principy transkripce podle IPA je čtenář již obeznámen.14 V textu knihy budou dále užívány následující konvence: ● ● ● ●
V hranatých závorkách [] se uvádí fonetická transkripce; V lomených závorkách // je uvedena transkripce fonologická; Grafický zápis ve standardním pravopise je vyznačen kurzívou; Ve špičatých závorkách < > bude uváděn text ve standardním pravopise s vyznačenými přízvuky;
Fonetická i fonologická transkripce užívá znaky abecedy IPA. Liší se v tom, že fonetická transkripce přepisuje přímo hlásky, je tedy podrobnější a zaznamenává i jevy (např. hláskové varianty), které nemají distinktivní platnost (nemohou odlišit význam dvou slov). Naproti tomu fonologická transkripce zaznamenává fonémy, je tedy obecnější a všímá si jen jednotek s distinktivní funkcí.15 Mluvený jazyk je nicméně velmi mnohotvárný, takže neexistuje jedna „správná“ transkripce: každá transkripce předpokládá abstraktní zobecnění různého stupně, které musí být přizpůsobené konkrétnímu účelu. Proto se i v rámci transkripce fonetické v principech IPA odlišuje transkripce obecnější (angl. broad transcription, it. trascrizione fonetica larga) od transkripce podrobněj14 15
Kompletní přehled symbolů IPA v nejnovější verzi z roku 1996 včetně popisů přeložených do češtiny přináší poprvé Duběda (2005: 10–13). I ve fonologické transkripci však budeme systematicky vyznačovat délku samohlásek, která v italštině fonologickou platnost nemá – má ji však v češtině, proto je tato informace pro české čtenáře důležitá.
23
ší (angl. narrow transcription, it. trascrizione fonetica stretta). Podrobnější a obecnější fonetická transkripce se v italštině liší např. tím, jak detailně zachycuje různé koartikulační jevy nebo vokalickou délku. Rámcové rozdíly mezi těmito třemi typy transkripce lze stručně ilustrovat např. na italských slovech bianco a scia. U slova bianco bude fonologická transkripce zachycovat foném /n/ (/ˈbjanko/), zatímco fonetická transkripce zaznamená přesněji, že v daném kontextu se vyskytuje jeho alofon [ŋ] ([ˈbjaŋko]). U výrazu scia se může fonologická transkripce (/ˈʃia/) shodovat s obecnou transkripcí fonetickou ([ˈʃia]), protože distinktivní jednotky i hlásky tu jsou stejné, ale podrobnější fonetická transkripce ([ˈʃi:ja]) může zaznamenat hlásku [j], která se objeví automaticky vlivem koartikulace na přechodu mezi [i] a [a], včetně relativního prodloužení předcházející samohlásky. V psaných textech se lze setkat i s jinými způsoby zápisu mluvené podoby jazyka. V tomto ohledu je třeba zvláštní pozornost věnovat přízvuku. Standardní italský pravopis nevyznačuje přízvuky jinde než u oxyton, tj. slov s přízvukem na poslední samohlásce (např. caffè, città). V italských textech je však běžné, že v případě potřeby autor může přízvuk kdykoli vyznačit. Nejčastěji se tak děje u homograf, která se ve výslovnosti liší pouze umístěním přízvuku – např. subito [ꞌsu:bito] a subito [suꞌbi:to]; v takovém případě je obvykle frekventovanější z obou výrazů ponechán v konvenčním pravopise (subito – [ꞌsu:bito]) a méně frekventovaný (tedy i méně očekávaný) výraz se zapíše s přízvukem: subìto – [suꞌbi:to]. Přízvuk lze vyznačit i u vlastních jmen, kde by mohla hrozit chybná výslovnost – Luciano Canepari (MaPI, 1999) např. systematicky ve své knize vyznačuje přízvuk u vlastního příjmení, tj. Canepàri. V italských slovnících je většinou výše uvedeným způsobem vyznačen přízvuk u každého hesla; z českých překladových italsko-českých slovníků tento úzus přebírá jen slovník Jaroslava Rosendorfského, a to i v novějším přepracovaném vydání (Rosendorfský, 200116). Pro české uživatele je však tento způsob nezvyklý a nepoučený uživatel slovníku snadno získá dojem, že zápis s vyznačeným přízvukem odpovídá konvenčnímu pravopisu. V této knize je v kapitole o přízvuku také tento způsob zápisu použit, ale příslušný text je vždy uveden ve špičatých závorkách < >, aby bylo zřejmé, že nejde o konvenční pravopisný zápis. Slovníky a jazykové učebnice obecně používají různé formy přepisu mluvené podoby italštiny. Ze slovníků užívají standardní transkripci IPA pouze 16
24
První vydání vyšlo roku 1956 v SPN.
specializovaný Dizionario di pronuncia italiana (DiPI) a výkladový Grande dizionario italiano dell’uso (Gradit). Standardní velké výkladové slovníky (vč. Zingarelli, 2011) užívají nějakou formu zjednodušené transkripce výslovnosti, jejíž principy se mezi jednotlivými slovníky liší – je tedy třeba pečlivě konzultovat poznámkový aparát. Ve starších odborných studiích se lze setkat s jinými formami fonetické transkripce,17 ale veškeré novější odborné studie užívají již transkripci IPA. Dobrá znalost transkripce IPA je nutná také pro konzultaci pramenů, které nevycházejí z českého prostředí (tj. téměř všech pramenů v oboru) a pro komunikaci se zahraničními odborníky i studenty italštiny (vč. studia nebo výuky na zahraničních školách).
17
Např. Boehmerova transkripce aj., stručný přehled podává Schmid (1999: 191–195)
25
2. SEGMENTÁLNÍ FONETIKA
2.1 NEJMENŠÍ SEGMENTY MLUVENÉ ŘEČI: HLÁSKY A FONÉMY Mluvená lidská řeč se z artikulačního i akustického hlediska jeví jako kontinuální proud, který lze rozčlenit na kratší úseky jako je výpověď, promluvový úsek, přízvukový (mluvní) takt a slabika. Slabika (it. sillaba) je nejmenším úsekem řeči, který lze vyslovit samostatně, aniž by řeč ztratila svůj přirozený charakter. Slabika se dále skládá z menších stavebních prvků, hlásek (it. suono, fono), ty však nelze vyslovit samostatně (s výjimkou samohlásek, které samy o sobě tvoří slabiku). Navíc každá hláska se artikuluje a zní vždy jinak v závislosti na tom, v jaké slabice se nachází: např. hláska [k] se ve slabice [ka] artikuluje zhruba uprostřed vzhledem k místu, kde se táž hláska ([k]) artikuluje ve slabikách [ki] a [ku]. Je to dáno tím, že artikulační orgány se už s předstihem nastavují na artikulaci hlásky následující, takže se jednotlivé sousední hlásky ve výslovnosti navzájem ovlivňují (tzv. koartikulace). Nejčastějším typek koartikulace je regresivní asimilace (it. assimilazione anticipatoria), kdy daná hláska přebírá některé charakteristiky hlásky následující. Ve standardní italštině např. nosové souhlásky [m] a [n] asimilují místo artikulace následující souhlásky (Mioni, 2007: 18), takže – podobně jako v předchozím příkladu s hláskou [k] – také souhláska, kterou obvykle vnímáme jako [n], zní ve skutečnosti různě ve slovech jako parente [paꞌrɛnte], banco [ꞌbaŋko] a invece [iɱꞌvetʃe]. Znamená to vlastně, že v italštině rozlišujeme tři různé 27
hlásky ([n], [ŋ] a [ɱ]), kterým v písmu odpovídá jediné písmeno (grafém) „n“ a ve fonologii jediný foném /n/. Jemnější fonetická měření dokonce ukázala, že věc je ještě složitější: i jednotlivé hlásky [n], [ŋ] a [ɱ] ve stejných slabikách se mohou vyslovit – a mohou tedy znít – ve skutečnosti pokaždé trochu jinak v závislosti na tom, kdo je vyslovuje, v jaké je mluvčí kondici, odkud pochází, jaký je anatomický tvar jeho mluvidel, atd. Tuto variabilitu hlásek zjednodušeně zachycuje následující schéma. foném
/n/
hlásky – poziční varianty
[ŋ]
[n]
[ɱ]
– individuální varianty [n]1, [n]2, [n]3, ... [ŋ]1, [ŋ]2, [ŋ]3, ... [ɱ]1, [ɱ]2, [ɱ]3, ...
Z uvedeného schématu vyplývá, že k identifikaci jednotlivých hlásek v rámci slabik už nestačí jen segmentace (jako třeba při členění výpovědi na promluvové úseky), ale je nutná abstrakce: pozorovatel musí odhlédnout od jemných rozdílů mezi (individuálními) variantami, aby jednotlivé hlásky identifikoval. Postoupíme-li v procesu abstrakce ještě dále a odhlédneme-li od méně významných rozdílů mezi pozičními variantami hlásek, získáme ještě abstraktnější jednotku: foném. Otázkou je, proč bychom měli považovat rozdíly mezi hláskami [n], [ŋ] a [ɱ] za málo významné (a tvrdit tedy, že jsou tyto hlásky jen různými realizacemi téhož fonému /n/), když z artikulačního i percepčního hlediska nejsou o nic méně významné než např. rozdíly mezi [m] a [v] (ve slovech jako amaro [aꞌma:ro] a avaro [aꞌva:ro]), což jsou hlásky, které budeme považovat za realizace dvou různých fonémů /m/ a /v/. K posouzení fonologické významnosti (relevance) mezi hláskami obvykle slouží zejm. distribuční a komutační testy. Komutační test (it. prova di commutazione) je založen na přímé konfrontaci tzv. minimálních párů – tedy slov, které se liší jen jedním fonémem. Výše uvedená dvojice slov amaro [aꞌma:ro] („hořký“) – avaro [aꞌva:ro] („lakomý“) je právě takovým minimálním párem, který se liší pouze opozicí mezi hláskami [m] a [v]. Můžeme proto tvrdit, že opozice mezi [m] a [v] je v italštině fonologická, má schopnost rozlišovat významy slov, a hlásky [m] a [v] proto nejsou variantami téhož fonému, ale realizacemi dvou různých fonémů. Naproti tomu 28
pro opozici mezi hláskami [n], [ŋ] a [ɱ] bychom v italštině žádný minimální pár nenašli – nejde tedy o opozici schopnou rozlišit význam slov, a dané tři hlásky jsou realizacemi jediného fonému. Je třeba zdůraznit, že hodnocení fonetické relevance je třeba provádět vždy v rámci konkrétního jazyka. Zatímco v češtině je např. rozdíl mezi [s] a [z] fonologicky relevantní, jak dokládají minimální páry typu sebe – zebe, ve standardní italštině tato opozice fonologicky relevantní není: znělá výslovnost fonému /s/ je buďto dána pozičně (sbagliare – [zbaʎꞌʎa:re] vs. spazio – [ꞌspatʦjo]), nebo regionální příslušností mluvčího (casa – [ꞌka:sa] ve střední a jižní Itálii, [ꞌka:za] v severní Itálii). Proto jsou hlásky [s] a [z] v italštině obvykle považovány za varianty jediného fonému /s/.18 Distribuční test zkoumá, v jakém kontextu se jednotlivé hlásky v daném jazyce objevují. Pokud se nemohou vyskytnout ve stejném hláskovém okolí, hovoříme o komplementární distribuci; takové hlásky jsou alternativními realizacemi (alofony) téhož fonému, což je případ výše uvedené dvojice [s] a [z] ve standardní italštině. Pokud se dané dvě hlásky ve stejném kontextu vyskytovat mohou, pak může jít o realizace dvou různých fonémů. Mezi komutačním a distribučním testem existuje i logická souvislost v tom smyslu, že hlásky, které jsou navzájem v komplementární distribuci, nemohou sloužit k rozlišení minimálního páru slov, protože nahrazení dané hlásky její alternativou není v daném kontextu možné.19 Pro konvenční grafický záznam řeči užívá italština (stejně jako čeština) tzv. hláskové písmo, jehož princip spočívá v tom, že jednotlivé znaky (grafémy, písmena) zhruba odpovídají jednotlivým hláskám, resp. přesněji řečeno fonémům. U některých fonémů je vztah k odpovídajícímu grafému neproblematický (např. p – /p/), existují však fonémy, které se zapisují kombinací několika grafémů – tzv. spřežkou (např. /ʎ/ se zapisuje pomocí gl, nebo /ɲ/ pomocí gn); opačná je situace, kdy jeden grafém slouží pro zaznamenání různých fonémů (znakem e se zaznamenávají fonémy /e/ i /ɛ/). Další grafémy jako např. c nebo g odpovídají dvěma různým fonémům v závislosti na kontextu, v němž se vyskytují (srov. ca – [ka] vs. ce – [ʧe]). K přesnému zachycení fonémů nebo hlásek pro účely zkoumání a popisu jazyka se užívá fonetická transkripce, v níž je pro každou hlásku nebo foném 18
19
Mioni (2007: 164) uvádí, že opozice mezi [s] a [z] může být fonologicky relevantní v toskánském dialektu, kde lze v intervokalickém postavení najít několik málo minimálních párů typu chiese [ꞌkjɛ:se] (tvar slovesa chiedere) vs. chiese [ꞌkjɛ:ze] (tvar substantiva chiesa). Např. dvojice [ꞌko:sa] – [ꞌko:za] nemůže být ve standardní italštině minimálním párem, protože severoitalší mluvčí vyslovují v daném kontextu (tj. v intervokalickém postavení) vždy [z], zatímco jihoitalští mluvčí vždy [s].
29
vyhrazen právě jeden grafický znak (viz oddíl 1.4. výše). V této knize je pro přepis výslovnosti použita standardní fonetická transkripce IPA, přičemž transkripce na úrovni hlásek je uvedena v hranatých závorkách ([]) a transkripce na úrovni fonémů je uvedena v lomených závorkách (//).
2.2 SOUHLÁSKY, SAMOHLÁSKY A DVOJHLÁSKY Pro klasifikaci hlásek se tradičně užívá základní dělení na samohlásky a souhlásky, přičemž prototypické souhlásky se od prototypických samohlásek liší z hlediska artikulačního, akustického i funkčního. Samohlásky se artikulují při otevřeném mluvním ústrojí, kdy výdechovému proudu nestojí v cestě překážky, zatímco při artikulaci souhlásek vzniká úžina, závěr nebo kombinace obou. Z akustického hlediska mají samohlásky charakter výhradně tónový (charakterizovaný pravidelnými periodickými kmity), zatímco souhlásky jsou buďto šumové (s nepravidelnými kmity zvuku – obstruenty) nebo obsahují kombinaci šumové a tónové složky (sonorní souhlásky jsou však převážně tónové). A konečně z hlediska funkčního tvoří samohlásky, na rozdíl od souhlásek, slabičné jádro. Při detailním zkoumání se opozice mezi samohláskami a souhláskami jeví jako méně ostrá. V souboru hlásek [a] [i] [j] [l] [m] [b] [p] má nejvíce samohláskových vlastností [a]. Postupujeme-li v řadě dále doprava, postupně přibývají vlastnosti souhláskové. Z artikulačního hlediska je u hlásek [i] a [j] průchod vzduchu omezen širší ([i]), resp. sevřenější ([j]) úžinou. U hlásky [l] se sice vytváří překážka v podobě jazyka opřeného o dásně, ale výdechový proud po celou dobu artikulace proudí širokou úžinou po obou stranách jazyka. Při artikulaci [m] vzniká úplný závěr, ale výdechový proud má přitom otevřený průchod nosní dutinou. Teprve u hlásek [b] a [p] vzniká během artikulace úplná překážka výdechovému proudu (úplný závěr): u [b] se však při artikulaci zapojují hlasivky, zatímco u [p] nikoli. Podíváme-li se na danou škálu hlásek z hlediska funkčního, zjistíme, že hlásky [a] a [i] v levé části škály jsou vždy slabičným jádrem, zatímco [b] a [p] v pravé části nikoli. Ostatní hlásky (tj. uprostřed škály) většinou slabičným jádrem nejsou (např. v italštině), ale v některých jazycích slabikotvorné být mohou (např. české l, m ve slovech jako vlk a sedm). Nejasné postavení na škále samohlásky-souhlásky mají zejména tzv. centrální aproximanty, v italštině tradičně označované jako polosouhlásky ([j] a [w]), resp. polosamohlásky ([i̯ ] a [u̯]) – těm bude věnována kapitola 2.5. Aproximanty jsou obecně hlásky, u nichž dochází k přiblížení (aproximaci) 30
dvou artikulačních orgánů, přičemž takto vzniklý artikulační otvor je užší než u samohlásek, ale širší než u frikativních souhlásek. Moderní fonetika dělí hlásky také na sonory a obstruenty. U obstruent je striktura (překážka) v mluvidlech natolik těsná, že uvnitř mluvního ústrojí vzniká přetlak. U sonor naopak přetlak nevzniká – buď proto, že překážka je příliš široká, anebo proto, že trvá příliš krátce. Přehlednou klasifikaci italských hlásek podle výše uvedených kritérií přináší následující tabulka. Tab. 2.1. Klasifikace italských samohlásek a souhlásek20
apertura (otevřenost mluvidel)
striktura (překážka v mluvidlech) obstruenty (pravé konsonanty)
sonory aproximanty centrální laterální vibranty nazály (polosouhlásky) (laterály)
vokály
[a] [e] [ɛ] [o] [ɔ] [i] [u]
[m] [n] [ɲ]
[j] [w] [l] [ʎ] ([i̯ ] [u̯])
vokály (samohlásky) (vokoidy)21
[r] ([ŋ] [ɱ])
znělé
neznělé
[b] [d] [g] [v] [z] [ʣ] [ʤ]
[p] [t] [k] [f] [s] [ʃ] [ʦ] [ʧ]
konsonanty (souhlásky) (contoidy)
Vedle hlásek standardní italštiny uvedených v tab. 2.1. můžeme najít celou řadu dalších samohlásek a souhlásek v regionálních varietách italštiny, resp. 20
21
V závorkách jsou uvedeny hlásky, které jsou pozičními alofony. D’Achille (2003: 90) uvádí pro standardní italštinu navíc alofony [Ɉ] a [c], kde [Ɉ] je palatální realizace fonému /g/ před palatálním vokálem [i] nebo před palatální aproximantou [j] jako ve slově ghianda [Ɉjanda] a [c] odpovídá palatální realizaci /k/ jako ve slově chiave [cja:ve]. Značení těchto alofonů je však problematické: symbol [c] odpovídá v transkripci IPA spíše české hlásce přepisované v češtině grafémem ť (resp. t před ě nebo i), takže tyto symboly zde nebudeme používat. Vedle pojmů samohláska (vokál) a souhláska (konsonant) se ve fonetické literatuře též objevují termíny vokoid a contoid, které navrhl Kenneth Pike. Tato terminologie je založena na vlastnostech akusticko-artikulačních a záměrně pomíjí vlastnosti funkční (slabikotvornost). Mezi vokoidy v italštině patří samohlásky a polosamohlásky, ostatní hlásky se řadí mezi contoidy.
31
v italských dialektech. Jde např. o [ə] tj. schwa neboli němé „e“ v jižní Itálii, dále [ɑ] (zadní „a“, tj. samohláska mezi [a] a [ɔ]) v Piemontu, labializované [y] (jako ve francouzském lune) v některých severoitalských dialektech aj. (D’Achille, 2003: 82). Podrobný přehled přináší kapitola o regionální výslovnosti v MaPI (1999: 356–489).
2.3 SOUHLÁSKY 2.3.1 Přehled italských souhlásek
Souhlásky se z artikulačního hlediska tradičně klasifikují podle následujících čtyř hledisek: 1) způsob artikulace (v italštině jde o okluzivy, afrikáty, frikativy, laterály a vibranty); 2) místo artikulace (bilabiály, labiodentály, alveodentály, alveoláry, postalveoláry, palatály a veláry); 3) funkce hlasivek (hlásky znělé a neznělé); 4) funkce měkkého patra (orály a nazály). Tab. 2.2. Konsonantické fonémy standardní italštiny22
Místo artikulace →
bilabiální
Znělost →
N
Z
/p/
/b/
labiodentální N
Z
alveolární N
Z
/t/
/d/
postalveolární N
Z
palatální N
Z
velární N
Z
/k/
/g/
Způsob artikulace ↓ okluzivy ústní – okluzivy nosové
/m/
/n/
afrikáty frikativy centrální
/f/
/v/
/ʦ/
/ʣ/
/s/
(/z/) /ʃ/
vibranty
/r/
laterály (laterální aproximanty)
/l/
aproximanty (centrální aproximanty)
22
32
/ɲ/ /ʧ/ /ʤ/
/ʎ/ /j/
/w/
Cf. Rogers-D’Arcangeli (2004), Schmidt (1999: 133), D’Achille (2003: 89), MaPI (1999: 73), Mioni (2001: 156).
Odhlédneme-li od pozičních variant, má standardní italština 21 konsonantických fonémů, jak schématicky znázorňuje tabulka 2.2. V posledním řádku pro úplnost uvádíme i centrální aproximanty /j/ a /w/, které někteří autoři (např. MaPI) také řadí k souhláskám. Popis místa artikulace se u jednotlivých autorů může poněkud lišit. Především je třeba zmínit, že řada italských pramenů inspirovaných domácí filologickou tradicí23 uvádí obvykle u /t/ a /d/, případně i u dalších hlásek jako /ʦ/, /ʣ/, /s/, /z/, nebo dokonce u /n/ dentální artikulaci, zatímco prameny bližší obecně fonetické koncepci24 uvádějí artikulaci alveolární. Tento nesoulad vysvětluje podrobněji Schmidt (1999: 56–57) s poukazem na to, že v obecné fonetice se „dentální“ artikulací obvykle rozumí především artikulace tzv. „interdentální“, kdy je špička jazyka mezi předními zuby, jako u neznělého [θ] a znělého [ð] v anglickém thing [θɪŋ], resp. mother [ꞌmʌðə(r)]. Naproti tomu tzv. alveolární místo artikulace označuje relativně široký prostor mezi horními řezáky a dásněmi, kde se jazyk může přiblížit nebo přitisknout k dásním, k zadní části řezáků, nebo k obojímu současně, přičemž rozdíl ve výsledném akustickém vjemu je minimální. Souhlásky /t/ a /d/ se např. v angličtině nebo češtině realizují spíše jako alveolární [t] a [d] (špička jazyka se dotýká dásní těsně za zuby), zatímco v italštině spíše jako alveo-dentální [t̪ ] a [d̪] (špička jazyka se dotýká současně dásní i zubů). V této příručce budeme označovat souhrnně všechny alvelární i alveo-dentální italské souhlásky jako alveolární, mimo jiné i proto, že rozdíl mezi alveolární a alveo-dentální artikulací nemá fonologickou platnost. Z akustického hlediska je rozdíl mezi oběma artikulacemi patrný zřejmě právě jen u dvojic [t] – [t̪ ] a [d] – [d̪], kde lze alveo-dentální artikulaci doporučit jako typický rys ortoepické italské výslovnosti. Další rozdíly v popisu místa artikulace můžeme sledovat např. u fonémů /ʧ/, /ʤ/ a /ʃ/, kde se místo artikulace na rozhraní dásní (alveol) a tvrdého patra (palatum) uvádí někdy jako alveopalatální nebo postalveopalatální.25 V následujících oddílech se postupně budeme věnovat jednotlivým italským fonémům a hláskám, jejich výslovnostním variantám a grafickému zápisu. Text je strukturován primárně s ohledem na způsob artikulace příslušných hlásek.
23 24 25
Cf. MaPI (1999: 73), Mioni (2001: 156), D’Achille (2003: 89), ale i Krämer (2009: 46–48). Např. Rogers-D’Arcangeli (2004) nebo Schmidt (1999). Mioni (2001: 156) užívá termín postalveolari, Canepari (2006: 76) termín postalveopalato-prolabiati a Schmid (1999: 133) termín palato-alveolari.
33
2.3.2 Souhlásky okluzivní ústní
Při artikulaci okluzivních (neboli závěrových) hlásek se výdechovému proudu postaví do cesty překážka (okluze), která úplně uzavře ústní dutinu. Náhlým proražením této překážky vzniká šumový zvuk podobný „explozi“ charakteristický pro okluzivní hlásky, takže artikulace proběhne ve velmi krátkém časovém okamžiku. Proto se pro okluzivní souhlásky (it. consonanti occlusive) užívá také termín explozivy, plozivy či ražené souhlásky (it. consonanti esplosi ve n. plosive) a v italštině také s ohledem na trvání artikulace termín consonanti momentanee. U ústních (orálních) okluziv zůstává průchod do nosní dutiny uzavřen. Před proražením závěru vzniká během artikulace u neznělých okluziv velmi krátká „pauza“ a u znělých okluziv utlumení energie, což lze pozorovat na spektrogramu. Z hlediska místa artikulace má italština (orální) okluzivy: ● obouretné neboli bilabiální (it. bilabiali), kde se závěr tvoří sevřením rtů (it. le labbra, zast. le labbia) – /p/ a /b/; ● alveolární, resp. alveodentální (it. alveolari, alveodentali n. dentali), u nichž vzniká závěr opřením špičky jazyka (it. della lingua) o dásně () a/nebo zuby (denti) – /t/ a /d/; ● velární (it. velari), kde vzniká závěr mezi hřbetem jazyka (it. dorso della lingua) a měkkým patrem (it. palato molle, velo palatino, velo ) – /k/ a /g/. Zatímco v češtině se souhlásky [t] a [d] artikulují jako alveolární (špička jazyka se dotýká dásní, nikoli zubů) a dentální artikulace je považována za vadu řeči, ve standardní italštině se tyto souhlásky obvykle artikulují jako alveodentální ([t̪ ] a [d̪]). Ostatní orální okluzivy (/p/, /b/, /k/, /g/) se z hlediska realizace od češtiny neliší. Z hlediska znělosti (tj. funkce hlasivek) jsou všechny italské orální okluzivy párové, mají tedy variantu znělou (it. sonora) i neznělou (it. sorda). Protiklad znělosti má fonologickou funkci, jak dokládají minimální páry jako palla (míč) – balla (balík, přen. hloupost), salto (skok) – saldo (zůstatek, saldo), lacuna (mezera) – laguna (laguna). Všechny orální okluzivy existují také ve variantě zdvojené neboli geminované (it. consonanti doppie, raddoppiate, geminate n. lunghe). Italské geminované orální okluzivy se však ve výslovnosti mohou lišit od obdobně zdvojených konsonantů, s nimiž se setkáme v češtině např. na morfologickém švu. Zatímco české orální okluzivy se v těchto případech mohou vyslovit skutečně dvakrát (viz např. oddenek, oddálit, odtroubit), v italštině je přípustná pouze výslovnost 34
s jednou explozí, přičemž krátká okluzivní fáze před proražením závěru se prodlouží. Ve fonetické transkripci se geminované konsonanty značí buďto zdvojením symbolu příslušné souhlásky (např. [pp]), nebo symbolem pro dloužení ([p:]); v této příručce budeme používat první způsob. Příklady běžných výrazů se zdvojenými orálními okluzivami uvádí tabulka 2.3.
Tab. 2.3. Příklady výrazů se zdvojenou orální okluzivou
[pp]
appetito, applauso, cappello, doppio, gruppo, mappa, rapporto, sviluppo
[bb]
babbo, dubbio, fabbrica, nebbia, obbligo, pubblico, rabbia, sabbia
[tt]
adatto, affitto, bottiglia, cattolico, carattere, cittadino, mattina, mettere, otto, piatto
[dd]
addio, addestramento, addirittura, buddismo, cosiddetto, freddo, soddisfare, suddividere
[kk]
acqua, accordo, distacco, leccare, macchia, meccanismo, occhio, piccolo, vecchio
[gg]
aggressivo, agghiacciante, agglomerazione, disaggregare, raggruppare
Geminace má také fonologickou platnost, o čemž svědčí např. následující minimální páry: copia (kopie) – coppia (pár), libra (Souhvězdí Vah) – libbra (libra – jednotka váhy), sete (žízeň) – sette (sedm). 26 Pokud jde o pravopis, neproblematické jsou fonémy /p/, /b/, /t/ a /d/, kterým odpovídá vždy příslušné písmeno (p, b, t, d). Pro zápis fonémů /k/ a /g/ se užívají písmena c, q, g podle pravidel, které přehledně shrnuje následující tabulka 2.4. 26
Pro opozici /bb/ – /b/ pravděpodobně jiný minimální pár ve standardní italštině není. Pro opozici /tt/ – /t/ jich ale najdeme mnohem více, např. dita – ditta, fato – fatto, grata – gratta, moto – motto, note – notte, rata – ratta, rito – ritto, tuta – tutta; existuje tu i minimální systémový flektivně-morfologický pár v paradigmatu sloves 2. konjugace mezi tvarem 2. pl. indikativu prézenta a 3. sg. indikativu passata remota, např. temete – temette, ricevete – ricevette, resistete – resistette, apod. (třebaže striktně vzato se v ortoepické výslovnosti tyto páry liší i kvalitou vokálu: vs. , ale ta vykazuje v regionálních výslovnostech vysokou variabilitu). Pro opozici /pp/ – /p/ jsou další minimální páry např. papa – pappa nebo capi (pl. od capo) – cappi (pl. od cappio). Uvedené příklady byly vyhledány pomocí elektronické manipulace s databází MorphIt, která obsahuje více než 500 000 slovních tvarů.
35
Tab. 2.4. Způsoby zápisu fonémů /k/ a /g/
Foném
Způsob Následující písmeno zápisu (grafický kontext)
c /k/ q ch
g /g/
gh
Následující hláska (fonetický kontext)
Příklad
písmeno označující souhlásku
souhláska
crisi /ꞌkri:si/
a, o, u
tvrdá samohláska ([a], [o], [u])
caro /ꞌka:ro/ cosa /ꞌko:sa/ acuto /aꞌku:to/
u
aproximanta [w]27
cuore /ꞌkwɔ:re/ cuoco /ꞌkwɔ:ko/
u
aproximanta [w]28
quando /ꞌkwando/
i, e
měkká samohláska ([i], [e], [ɛ])
chi /ki/ che /ke/
i
aproximanta [j]
chiaro /ꞌkja:ro/
písmeno označující souhlásku
souhláska
gridare /griꞌda:re/
a, o, u
tvrdá samohláska ([a], [o], [u])
gatto /ꞌgatto/ gonna /ꞌgonna/ gusto /ꞌgusto/
u
aproximanta [w]
guardare /gwarꞌda:re/
i, e
měkká samohláska ([i], [e], [ɛ])
alberghi /alꞌbergi/ margherita /margeꞌri:ta/
i
polosamohláska [j]
ghiaccio /ꞌgjatʧo/
2.3.3 Souhlásky okluzivní nosové
Také při artikulaci nazálních okluziv se výdechovému proudu postaví do cesty překážka, která úplně uzavře ústní dutinu, a při uvolnění tohoto závěru zazní šumový zvuk. Na rozdíl od orálních okluziv je však po celou dobu artikulace otevřen průchod do nosní dutiny, kudy výdechový proud volně prochází, takže uvnitř mluvního ústrojí nevzniká přetlak (proto se nosové souhlásky řadí mezi sonory). Závěr v ústní dutině není „proražen“, ale spíše „uvolněn“ aktiv-
27 28
36
Před aproximantou [w] se /k/ zapisuje písmenem c nebo q. V před jinými hláskami se /k/ zapisuje pomocí grafému q jen výjimečně v cizích slovech, např. sheqel ['ʃɛ:kel] (šekel), niqab [ni'kab] (nikáb). Geminované /kk/ lze zapsat třemi způsoby: zdvojením grafému c, tj. cc (např. accordo – [akꞌkɔrdo]), pomocí cch (např. bicchiere – [bikꞌkjɛ:re]), nebo cq (např. acqua – [ꞌakkwa]).
ním oddálením artikulačních orgánů. Při artikulaci vedle šumu vzniká i výrazná tónová složka a artikulace není přerušena „pauzou“, resp. výrazným poklesem energie, jako u okluziv orálních. Všechny nazální okluzivy jsou znělé. Z hlediska místa artikulace má italština následující nazální okluzivy: ● obouretné (bilabiální) /m/; ● dásňové neboli alveolární (it. alveolare) /n/; ● tvrdopatrové neboli palatální (it. palatale) /ɲ/, které se artikuluje přitisknutím hřbetu jazyka k tvrdému patru (it. palato, palato duro). Palatální okluziva /ɲ/ se artikuluje stejně jako české /ɲ/ (např. ve slově kněžna – [ꞌkɲɛʒna]), nicméně ve standardní italské výslovnosti se v postvokalickém postavení vyslovuje vždy zdvojeně, tedy jako [ɲɲ].29 Vzhledem k tomu, že v jiném než postvokalickém postavení se okluziva /ɲ/ vyskytuje jen zcela výjimečně,30 dochází ke zdvojování téměř vždy. Pravopis toto dloužení nijak nereflektuje a také ve fonologické transkripci se – na rozdíl od transkripce fonetické – toto zdvojení obvykle nenaznačuje, protože k němu dochází automaticky a nemá distinktivní funkci (viz tab. 2.5). Tab. 2.5. Fonetická a fonologická transkripce výrazů s okluzivou /ɲ/
Příklad bagno
Fonetická transkripce
Fonologická transkripce
[ꞌbaɲɲo]
/ꞌbaɲo/
cigno
[ꞌʧiɲɲo]
/ꞌʧiɲo/
degno
[ꞌdeɲɲo]
/ꞌdeɲo/
giugno impegno
[ꞌʤuɲɲo]
/ꞌʤuɲo/
[imꞌpeɲɲo]
/imꞌpeɲo/
Geminovaná výslovnost zbylých dvou nazálních okluziv však distinktivní platnost má, jak dokládají následující minimální páry. pena (trest, žal) – penna (pero) cane (pes) – canne (pl. od canna – třtina, hůlka)
29
30
Zdvojená výslovnost je dána tím, že postvokalické /ɲ/ vzniklo etymologicky splynutím dvou hlásek v jednu hlásku zdvojenou (např. lat. regnum > it. regno); stejný typ geminace se vyskytuje i u fonémů /ʎ/, /ʃ/ a /ʦ/, resp. /ʣ/. V severoitalské regionální výslovnosti toto automatické zdvojování nenajdeme. Např. ve slově fargna [ꞌfarɲa], které je variantou standardního farnia [ꞌfarnja] (dub letní).
37
ano (řiť) – anno (rok) coma (kóma) – comma (odstavec zákona) comando (rozkaz) – commando (komando, speciální vojenský oddíl) Výslovnostní realizace zdvojených nazálních okluziv je obdobná jako u okluziv orálních, tj. daná hláska se nevysloví dvakrát, ale krátký interval před proražením závěru se prodlouží. Výsledný zvukový dojem je však jiný, protože po celou dobu artikulace vychází výdechový proud nosní dutinou, v artikulaci tak nevzniká prodloužená „pauza“ charakteristická pro zdvojené okluzivy orální. Foném /n/ má z hlediska místa artikulace několik možných realizací. Ve standardní výslovnosti bez vlivu asimilace se uvádí realizace alveolární (MaPI: 73), v některých pramenech však výslovnost dentální (D’Achille, 2003: 89). Vlivem regresívní asimilace se foném /n/ může realizovat ještě dalšími způsoby, jak ukazuje následující přehled (podle MaPI: 75). con Bice con Furio con Daria con Nino con Gneo con Carla
/konꞌbiʧe/ /konꞌfurjo/ /konꞌdarja/ /konꞌnino/ /konꞌɲeo/ /konꞌkarla/
[komꞌbi:ʧe] [koɱꞌfu:rjo] [konꞌda:rja] [konꞌni:no] [koɲꞌɲɛ.o] [koŋꞌkarla]
bilabiální [m] labiodentální [ɱ] dentální [n] geminované alveolární/dentální [n] geminované [ɲ] velární [ŋ]
Českým mluvčím tyto alofony obykle nepůsobí žádné obtíže. Pozor je třeba dát jen na odlišování fonému /ɲ/ a sekvence /nj/, které má distinktivní platnost: impegniamo [ꞌimpeɲꞌɲa:mo] impenniamo [ꞌimpenꞌnja:mo] campagna [kamꞌpaɲɲa] Campania [kamꞌpa:nja] Pokud jde o pravopis, fonémům /n/ a /m/ odpovídá vždy příslušný grafém (n, m). Foném /ɲ/ se zapisuje výhradně spřežkou gn, a také v opačné perspektivě lze říci, že spřežka gn v zásadě systematicky odpovídá fonému /ɲ/: jen v konzervativní výslovnosti se některé grecismy (např. gnosi – [ꞌɲɔ:zi] nebo [ꞌgnɔ:zi]) a germanismy (např. wagneriano – [vagnerꞌja:no]) vyslovují s [gn]. 38
Na správnou výslovnost je tak třeba dbát zejm. u internacionalismů typu magnifico [maɲꞌɲi:fiko], magnetico [maɲꞌɲɛ:tiko], ignorante [iɲɲoꞌrante], agnostico [aɲꞌɲɔstiko], agnosticismo [aɲɲostiꞌʧizmo], které se v italštině vyslovují s /ɲ/. Spřežka gn (na rozdíl od spřežky gl) nikdy nepřibírá grafém i, který by fungoval jako diakritický znak označující palatální výslovnost ([ɲ]) dané spřežky – toto najdeme jen v některých archaismech jako např. ogniuno [oɲꞌɲu:no] (v současném pravopise již ognuno). Pokud za spřežkou gn následuje grafém i, pak mu obvykle odpovídá /i/ také ve výslovnosti (např. sogni [ꞌsoɲɲi], grugnito [gruɲꞌɲi:to]). Výjimkou jsou tvary sloves s kmenem zakončeným na gn [ɲ], po kterých ve tvaru 1. pl. indikativu prézenta následuje pravidelný psaný sufix –iamo, např. sogniamo [soɲꞌɲa:mo], spegniamo [speɲꞌɲa:mo] apod.; písmeno i v tomto flektivním sufixu nemá žádný fonetický korelát a nefunguje ani jako součást spřežky (D’Achille, 2003: 91–92).
2.3.4 Souhlásky frikativní
Souhlásky vymezené z akustického hlediska jako frikativní (tzv. „třené“, it. fricative)31 se vyslovují tak, že mezi artikulačními orgány v ústní dutině vznikne úzká štěrbina (úžina), kterou výdechový proud prochází a vytváří tak turbulence, díky nimž vzniká charakteristický šum. U italských frikativ vzniká úžina ve středové ose úst (odtud také frikativy „centrální“). Z hlediska místa artikulace se k frikativám v italštině řadí následující fo némy: ● labiodentální (it. labiodentale) /f/ a /v/; ● alveolární /s/ a její znělá varianta /z/ (která má platnost fonému jen v tradiční toskánské výslovnosti); ● postalveolární /ʃ/. V podrobnějších klasifikacích (např. MaPI: 83) se frikativy dělí ještě na dvě podskupiny. Do první patří tzv. sykavky (it. sibilanti), při jejichž artikulaci se na hřbetu jazyka tvoří rýha (it. solco, odtud termín fricative solcate), kterou výdechový proud putuje jako „tunelem“ a naráží do předních řezáků, čímž vzniká typický syčivý zvuk; k těmto hláskám patří [s], [z] a [ʃ]. U zbývajících hlásek, tj. u [f] a [v] tato rýha nevzniká a označují se jako fricative non-solcate nebo piatte. 31
Zatímco termín frikativa je definován akusticky (=hláska třená, šumová), širší termín konstriktiva neboli hláska úžinová (it. costrittiva) je vymezen artikulačně jako hláska, která se realizuje vytvořením úžiny v mluvním ústrojí. Mezi konstriktivy tak vedle frikativ patří i aproximanty, při jejichž artikulaci nevzniká šum.
39
Výslovnost italských frikativ nedělá českým mluvčím žádné obtíže, odpovídající hlásky najdeme i v češtině. Za povšimnutí stojí fakt, že italština nemá znělou frikativu postalveolární, tedy [ʒ].32 Neznělá postalveolární frikativa /ʃ/ se – podobně jako výše uvedené /ɲ/ – ve standardní italské výslovnosti vyslovuje v postvokalickém postavení vždy zdvojeně, tedy jako [ʃʃ],33 aniž by toto zdvojení reflektoval pravopis. V jiném než postvokalickém postavení najdeme /ʃ/ zřídka, uvnitř slova např. ve výrazech jako abscissione, ricsciò (var. výrazu risciò), gramsciano, inscindibile, preconscio, subconscio, bolscevico ([bolʃeꞌvi:ko]) nebo inscenare, kde se vyslovuje [ʃ] nezdvojené. Na počátku slova se /ʃ/ vyskytuje relativně často (slovník Zingarelli 2011 uvádí cca 450 hesel začínajících na sci, resp. sce), ale toto iniciální /ʃ/ je v kontextu obvykle rovněž postvokalické a tedy geminované, protože většina italských slov končí na samohlásku. Z hlediska pravopisného jsou neproblematické fonémy /f/ a /v/, jimž odpovídá příslušný grafém f, resp. v. U ostatních frikativ je způsob zápisu komplikovanější. Pro zápis fonému /ʃ/ se používá spřežka sc před palatálními (měkkými) samohláskami ([i], [e], [ɛ]), resp. spřežka sci před samohláskami ostatními, jak přehledně zachycuje tabulka 2.6. Tab. 2.6. Způsoby zápisu fonému /ʃ/
Způsob zápisu
Fonetický kontext
Příklad
sc
před měkkou samohláskou ([i], [e] , [ɛ])
affascinante [affaʃʃiꞌnante] piscina [piʃ ꞌʃi:na] ascensore [aʃʃenꞌso:re] scena [ꞌʃɛ:na] scia [ꞌʃi:ja]
sci
před tvrdou samohláskou ([a], [o], [u])
angoscia [anꞌgɔʃʃa] liscio [ꞌliʃʃo] prosciutto [proʃ ꞌʃutto]
výjimečně před měkkou samohláskou [e] , [ɛ]
scienza [ꞌʃɛnʦa] coscienza [koʃ ꞌʃɛnʦa] scientifico [ʃenꞌti:fico]
32
33
40
Znělá frikativa [ʒ] se ve standardní italštině vyskytuje pouze jako xenofoném – tj. foném vyslovovaný ve výpůjčkách zejm. z francouzštiny, jako např. abat-jour (/abaꞌʒur/) nebo bijou (/biꞌʒu/). Canepari (MaPI: 85) jej ze všech xenofonémů považuje za nejméně „cizí”, protože systémově jde o znělou variantu italského fonému /ʃ/; s jeho výslovností tedy Italové nemají potíže. Automatické zdvojení opět neplatí pro severoitalskou regionální výslovnost. V regionální výslovnosti některých oblastí střední a jižní Itálie vč. Toskánska a Říma se naproti tomu objevuje jednoduché [ʃ] jako alofonní realizace standardního /ʧ/. Výraz la cena tedy bude znít [laꞌʃe:na] (jednoduché [ʃ] namísto řádného [ʧ]), zatímco výraz la scena bude znít [laʃꞌʃɛ:na] (se zdvojeným [ʃʃ]) (D’Achille, 2003: 92).
Pokud je foném /ʃ/ zapsán spřežkou sci, dané písmeno i je pouhým grafickým znakem, kterému neodpovídá ve výslovnosti žádný foném (srov. zejm. příklady scia a angoscia, kde v prvním výrazu je spřežka sc a ve druhém sci). Podíváme-li se na tuto otázku v opačné perspektivě od písma k výslovnosti, pak se grafické sekvence scia, scio, sciu vyslovují /ʃa/, /ʃo/, /ʃu/, ledaže by znak i označoval přízvučnou samohlásku /i/, jako ve slově scia [ꞌʃi:ja]. Výjimkou z tohoto pravidla je výraz sciare („lyžovat“) odvozený od sci („lyže“), kde je foném /i/ součástí kořene, a proto se ve výslovnosti uchovává i v odvozeném sciare [ʃiꞌja:re]34, přestože přízvuk nenese. Grafická sekvence scie vyskytující se jen v několika desítkách slov – latinismů, které neprošly lidovým vývojem, se ve standardní výslovnosti realizuje jako [ʃe]; písmeno i je tedy i zde součástí spřežky (viz poslední řádek tabulky 2.6).35 Pro zápis hlásek [s] a [z] se v italštině používá písmeno s, přičemž obě hlásky jsou ve standardní italštině alofony jediného fonému /s/. Pouze v toskánské regionální výslovnosti může být tato opozice fonologicky relevantní; v intervokalickém postavení zde najdeme několik málo minimálních párů typu chiese [ꞌkjɛ:se] (tvar slovesa chiedere) vs. chiese [ꞌkjɛ:ze] (tvar substantiva chiesa), jak uvádějí Mioni (2007: 164) i D’Achille (2003: 92). V ostatních případech je znělá, resp. neznělá výslovnost fonému /s/ buďto dána hláskovým okolím, nebo regionální příslušností mluvčího. Principy znělé a neznělé realizace fonému /s/ shrnuje tabulka 2.7. Z přehledu je patrný výrazný vliv regresívní asimilace: před znělou souhláskou se vyslovuje znělé [z] (1. řádek tabulky) a před neznělou souhláskou rovněž neznělé [s] (2. řádek). Geminovaná varianta je výhradně neznělá (3. řádek). Pokud jde o intervokalické postavení, ortoepická výslovnost předepisuje neznělé [s], avšak znělá výslovnost typická pro severoitalskou regionální italštinu je vnímána jako dosti prestižní, mohou ji tedy v neutrální výslovnosti bez obav používat i cizinci; Canepari (MaPI: 120) dokonce považuje znělé intervokalické [z] za modernější a progresivnější oproti tradičně ortoepickému [s]. Pro české mluvčí studující italštinu tedy platí, že volba mezi intervokalickým [s] a [z] může být otázkou individuální preference, měla by však být pokud možno důsledně konzistentní, tj. nekolísat případ od případu. 34 35
Hláska [j] je výsledkem koartikulace, fonologická transkripce zní tedy /ʃiꞌa:re/. Podobně fonologická transkripce výrazu scia je /ꞌʃia/. S alternativní výslovností se lze dnes zřídka setkat jen u některých výrazů, např. scienza nebo società. Výslovnost se samohláskou /i/ (tj. /ʃiꞌɛnʦa/, /soʧieꞌta/) tu zmiňuje DiPI jako „vznešenou“, zatímco výslovnost s aproximantou /j/ (tj. /ꞌʃjɛnʦa/, /soʧjeꞌta/) jako nedbalou a nedoporučovanou. Viz podrobnější přehled v kapitole 2.5.3. („Distribuce aproximanty /j/“)
41
Tab. 2.7. Zvuková realizace fonému /s/
Fonetický kontext
Realizace
Příklad
Před znělou souhláskou [b, d, g, m, n, v, l, r]
Znělá – [z]
sbagliare [zbaʎꞌʎa:re] sdraiare [zdraꞌja:re] disgraziato [dizgratꞌʦja:to] organismo [orgaꞌnizmo] snello [ꞌznɛllo] svedese [zveꞌde:se], [zveꞌde:ze] slovacco [zloꞌvakko] israeliano [izraeꞌlja:no]
Před neznělou souhláskou [p, t, k, f]
Neznělá – [s]
spazio [ꞌspatʦjo] stare [ꞌsta:re] schema [ꞌskɛ:ma] sfera [ꞌsfɛ:ra]
Geminované /ss/
Neznělá – [ss]
cassetta [kasꞌsetta]
Po znělé nepárové souhlásce, tj. skupiny [rs], [ls], [ns]
Neznělá – [s]
corso [ꞌkorso] falso [ꞌfalso] compenso [komꞌpɛnso]
V iniciální pozici
Neznělá – [s]
sole [ꞌso:le]
Intervokalické postavení
Neznělá – [s] v regionální výslovnosti střední a jižní Itálie, vč. ortoepické výslovnosti
casa [ꞌka:sa]
Znělá – [z] v regionální výslovnosti severní Itálie, moderní neutrální výslovnost
casa [ꞌka:za]
(s výjimkou morfologických švů, kde je vnímána jako iniciální, tj. po prefixech typu ri-, pre- a ve složeninách)
risalire [risaꞌli:re] (ri-salire) presento [preꞌsɛnto] (tvar slovesa pre-sentire, s prefixem pre-) presento [preꞌzɛnto] (tvar slovesa presentare, neobsahuje prefix)
S ohledem na české mluvčí je třeba upozornit na to, že ve výrazech považovaných za internacionalismy – tj. v takových, jejichž podoba i význam jsou ve více jazycích obdobné – se standardní italská výslovnost hlásek [s] a [z] v mnoha případech liší od češtiny. Jde o výrazy jako např. censura (čes. cenzura), compenso (kompenzace), conserva (konzerva), consumare (konzumovat), dimensione (dimenze), espansione (expanze), intensità (intenzita), pensione 42
(penze), sensazione (senzace), tensione (tenze), polso (pulz, gen. pulzu), falso (falzum), balsamo (balzám), emulsione (emulze), falsetto (falzet), impulso (impulz, gen. impulzu), borsa (burza), concorso (konkurz, gen. konkurzu), conversazione (konverzace), corso (kurz, gen. kurzu), discorso (diskurz, gen. diskurzu), università (univerzita) nebo universo (univerzum), kdy v italské variantě je neznělé [s], zatímco v českém protějšku znělé [z]. Opačné případy nejsou tak časté, jde např. o názvy národností jako slovacco (slovenský) a sloveno (slovinský), kde má naopak znělé [z] italština. Další příklady jsou uvedeny v příloze 1.
2.3.5 Souhlásky laterální
Laterální souhlásky (it. consonanti laterali) neboli laterální aproximanty se artikulují tak, že se jazyk v určitém místě přitiskne na patro, ale po obou stranách zůstane volná úžina, kterou výdechový proud volně prochází.36 Laterály mají výraznou tónovou složku a malou složku šumovou a při jejich artikulaci nevzniká přetlak, proto se řadí mezi sonory. Z hlediska místa artikulace (tj. v tomto případě místa, kde se jazyk dotýká patra) rozlišuje italština dvě laterály: ● alveolární /l/; ● palatální /ʎ/. Alveolární laterála /l/ se artikuluje stejně jako české /l/. Naproti tomu palatální /ʎ/ přímý český protějšek nemá, artikuluje se jako slovenské „měkké ľ“ (např. ľahký), z románských jazyků má tento foném ještě portugalština (kde se zapisuje spřežkou lh, např. melhor) a evropská španělština (zapisuje se jako ll, např. detalle). Podobně jako u /ɲ/ a /ʃ/ se také /ʎ/ v postvokalickém postavení automaticky zdvojuje, a protože v jiném než postvokalickém postavení se tato hláska nevyskytuje, ke zdvojení dochází vždy. Ke zkrácení (degeminaci) této hlásky může ve standardní výslovnosti dojít jen u členu, resp. zájmena gli, a to i pokud v kontextu předchází samohláska (MaPI: 103). Z hlediska výslovnosti je třeba dbát na správné odlišené hlásky [ʎ] od sekvence hlásek [lj], resp. [llj], jak ukazují následující minimální a subminimální páry (podle MaPI: 103): svegliamo [zveʎꞌʎa:mo] sveliamo [zveꞌlja:mo] svelliamo [zvelꞌlja:mo] 36
od svegliare (probudit) od svelare (odhalit) od (vytrhnout)
Připomeňme, že u aproximant dochází k přiblížení (aproximaci) dvou artikulačních orgánů, přičemž takto vzniklý artikulační otvor je užší než u samohlásek, ale širší než u frikativních souhlásek. U laterálních aproximant vzniká tento otvor po stranách jazyka.
43
Alveolární laterála /l/ existuje ve standardní italštině v podobě jednoduché i geminované, geminace má i distinktivní platnost, jak je patrné z příkladů typu pala [ꞌpa:la] (lopata) vs. palla [ꞌpalla] (míč). Při geminované výslovnosti [ll] i [ʎʎ] se, podobně jako u centrálních frikativ, doba artikulace prodlouží. Z hlediska pravopisného se foném /l/ zapisuje odpovídajícím grafémem (l). Pro zápis fonému /ʎ/ se používají spřežky gl, resp. gli podle pravidel, které shrnuje tabulka 2.8. Tab. 2.8. Způsoby zápisu fonému /ʎ/
Způsob zápisu
Fonetický kontext
Příklad
Výjimky
gl
před samohláskou [i] uprostřed a na konci slova
figli [ꞌfiʎʎi]
gli
před ostatními samohláskami a před polosamohláskou [w] uprostřed a na konci slova
figlio [ꞌfiʎʎo] figlia [ꞌfiʎʎa] figlie [ꞌfiʎʎe] bagagliume [bagaʎꞌʎu:me] figliuolo [fiʎꞌʎwɔ:lo]
před gl předchází souhláska, např. ganglioma [gaŋgliꞌɔ:ma]
V iniciální pozici (na počátku slova) se foném /ʎ/ vyskytuje výhradně ve slově gli (člen, zájmeno) a jeho složeninách gliene, glielo (D’Achille, 2003: 91).37 V ostatních případech se grafická sekvence gli v iniciální pozici vyslovuje jako [gli], což se týká několika desítek slov cizího původu, zejm. řeckého (, nebo glicerina), řidčeji francouzského (glissare, glissando). Uprostřed slova se grafická sekvence gli vyslovuje jako [gli] pokud předchází souhláska38, např. ve výrazech jako inglese, ganglioma, , anglicano. Týká se to zejm. výpůjček z angličtiny, řečtiny nebo latiny.
2.3.6 Afrikáty
Souhlásky označované z akustického hlediska jako afrikáty (it. consonanti affricate), resp. z artikulačního hlediska jako semiokluzivy (it. consonanti semiocclusive) mají dvě artikulační fáze: nejprve vzniká slabý závěr, který ve
37
38
44
Slovník Zingarelli 2011 uvádí ještě výraz gliommero [ꞌʎɔmmero], který označuje žertovné poetické skladby v neapolském dialektu, které se objevovaly na neapolském dvoře v 15.–16. století. Nejtypičtější je v tomto kontextu [ŋ] zapisované jako n – slovník Zingarelli (2011) registruje asi 70 hesel s touto sekvencí.
druhé fázi artikulace přechází v úžinu. V některých jazycích, resp. v některých fonetických popisech jsou proto uváděny jako splynutí dvou hlásek (okluzivní a frikativní) v jednu – odtud starší český název „splynuliny“ (Krčmová 2007: 60). Z hlediska místa artikulace má italština následující čtyři afrikáty: ● alveolární neznělé /ʦ/ a znělé /ʣ/; ● postalveolární neznělé /ʧ/ a znělé /ʤ/. Přinejmenším pro foném /ʤ/ lze v italštině jednoznačně prokázat (podle principu testu komutace s nulou, cf. Mioni, 2001: 159), že se jedná o foném jediný a nikoli o sled dvou fonémů /d/ a /ʒ/, neboť samotný foném /ʒ/ italština nemá. S ohledem k symetrii systému je pak vhodné stejně hodnotit i afrikáty ostatní. Fonetická transkripce IPA sice zachycuje v příslušných symbolech dvoufázovou povahu artikulace, ale současně je každý z daných symbolů typograficky vzato jediným znakem (tzv. „slitkem“), což je v souladu s principem, že jednomu fonému by měl v transkripci IPA odpovídat právě jeden grafém.39 Z artikulačního hlediska odpovídají italským neznělým fonémům /ʦ/ a /ʧ/ příslušné fonémy české (značené v češtině grafémy c, č). Odpovídající znělé afrikáty v češtině jako fonémy neexistují, ale jejich realizace nečiní českým mluvčím potíže. Znělou afrikátu /ʤ/ totiž můžeme najít v mnoha českých přejatých slovech (jazz), v adaptovaných výpůjčkách (džíny, džungle, džus, rádža, džem, džentlmen, atp.) resp. v několika málo výrazech původních (džbán, džber), takže dnes již aspiruje na fonologický status i v češtině. Znělou afrikátu [ʣ] najdeme v češtině také, i když jen v pozicích, kde je znělost výsledkem asimilace (moc domů – [moʣdomu:], Krčmová, 2007: 60). Ze systémového hlediska je koexistence čtyř afrikátových fonémů ve fonologickém systému někdy připomínána jako zvláštní rys italštiny i mezi ostatními evropskými jazyky (D’Achille, 2003: 90). 39
Vedle označování slitkem (např. /ʦ/) se někdy také užívá ligatury (tj. dva znaky spojené obloučkem nahoře nebo dole, např. /t͡s/). Někdy se navzdory doporučení IPA afrikáty neoznačují – zapisují se tedy jako sekvence okluzivy a frikativy (/ts/). Další dříve užívanou možností, kterou dnes rozhodně nelze doporučit, zápis pomocí abecedy jiného jazyka – např. italské /ʦ/ přepisovat jako /c/ s poukazem na českou pravopisnou konvenci. Dříve se tento způsob užíval i proto, že typografické možnosti dobových tiskáren nedovolily použít plnohodnotnou transkripci (např. Pačesová, 1980); dnes se někdy užívá pro zjednodušení v publikacích, které jsou určeny široké veřejnosti (např. Hamplová, 2004, nebo některé učebnice). Mimo takto účelově vymezené publikace je však podobně hybridní zápis matoucí. Korektní transkripce IPA je nutná také pro konzultaci pramenů, které nevycházejí z českého prostředí (tj. téměř všech pramenů v oboru) a pro komunikaci se zahraničními odborníky i studenty italštiny (vč. studia nebo výuky na zahraničních školách).
45
U alveolárních afrikát /ʦ/ a /ʣ/ dochází v postvokalickém postavení ve standardní výslovnosti k automatickému zdvojování (jako u /ʎ/, /ɲ/ a /ʃ/) bez ohledu na pravopis, páry typu vizi (pl. od vizio, neřest) – vizzi (pl. od vizzo, povadlý) nebo spaziamo (od spaziare, bloumat) – spazziamo (od spazzare, zametat) jsou proto homofonní (MaPI: 91).40 Na rozdíl od fonémů /ʎ/, /ɲ/ a /ʃ/ však afrikáty /ʦ/ a /ʣ/ najdeme běžně i v postavení po souhlásce, a to zejm. po souhláskách [r] (forza, marzo, scherzo), [l] (alzare, calza) a [n] (anzi, competenza, distanza, pranzo), kde se vyslovují negeminovaně. Podobně jako u okluziv se i u afrikát realizuje geminovaná výslovnost tak, že se prodlouží okluzivní fáze artikulace, místo aby se celá souhláska vyslovila dvakrát. Ve fonetické transkripci se geminované afrikáty značí zdvojenou okluzivní složkou, tedy /tʦ/, /tʧ/, /dʣ/ a /dʤ/. Opozice mezi neznělým /ʦ/ a znělým /ʣ/ má jen minimální fonologickou relevanci, Canepari (MaPI: 90) uvádí, že jediný minimální pár v současném jazyce je razza /ꞌratʦa/ (druh, plemeno) vs. razza /ꞌradʣa/ (rejnok). V ostatních případech užívání znělého /ʦ/ a neznělého /ʣ/ v současné italštině velmi kolísá podle geografického původu mluvčích (D’Achille, 2003: 91), což je dáno i tím, že se oba fonémy zapisují stejným grafémem (z). Kolísání mezi neznělým /ʦ/ a znělým /ʣ/ je mnohem méně pravidelné a předvídatelné než kolísání mezi neznělým /s/ a znělým /z/, a proto např. Mioni (2001: 160–161) podotýká, že v tomto případě jsou i rodilí mluvčí běžně zvyklí slýchat jiné výslovnostní varianty než ty, které znají ze své regionální italštiny. Rámcově lze současné tendence ve výslovnosti neznělého /ʦ/ a znělého /ʣ/ shrnout následovně. V iniciální pozici (na začátku slova) je v severní Itálii typická vždy znělá výslovnost, zatímco ve zbytku poloostrova ve většině slov neznělá výslovnost (Mioni, 2001: 160–161). Canepari (MaPI: 90) hodnotí znělou výslovnost v iniciální pozici jako moderní a progresívní. Z centrální slovní zásoby41 uvádí slovník Zingarelli 2011 pro většinu z necelých dvou desítek slov s iniziálním /ʦ/ – /ʣ/ obě výslovnostní varianty (zampa, zappa, zio, zia, zingaro, zitto, zoccolo, zucca, zucchero, zuppa), pro ostatní výrazy uvádí pouze variantu znělou (zaino, zebra, zero, zona, zoo). Za neutrální lze tedy v současném jazyce považovat znělou variantu /ʣ/ v iniciální pozici. 40
41
46
Před centrální aproximantou /j/ není spontánní zdvojování afrikát /ʦ/ a /ʣ/ ve skutečnosti tak geograficky rozšířené. Spontánní zdvojování /ʦ/ a /ʣ/ je totiž z etymologického hlediska pozůstatkem po aproximantě (jako v lat. medium > it. mezzo, kde se sekvence /dj/ změnila na /dʣ/). U výrazů jako vizio (< lat. vitium) proto není pro spontánní zdvojení afrikáty etymologická motivace. Centrální slovní zásobou se zde míní tzv. vocabolario fondamentale podle slovníku Zingarelli (2011), což je zhruba 5 435 hesel s nejvyšší frekvencí v současném jazyce.
V pozici uvnitř slova je obtížné vysledovat podobnou tendenci. Podle Mioniho (2001: 160–161) se např. po likvidách a nazálách – tj. ve skupinách zapisovaných jako nz, lz a rz – setkáme na jihu poloostrova častěji se znělou variantou (/ʣ/) oproti výslovnosti toskánské, zatímco na severu je častější varianta neznělá (/ʦ/). Určitý obraz o neutrální výslovnosti si lze udělat na základě detailního pohledu na fonetickou transkripci hesel ve slovníku Zingarelli (2011). V centrální slovní zásobě (vocabolario fondamentale, cca 5 435 hesel) obsahuje fonémy /ʦ/ nebo /ʣ/ zhruba 650 hesel, v drtivé většině případů se jedná o neznělé /ʦ/. Znělé /ʣ/ se vyskytuje systematicky v sufixech –izzare /idꞌʣa:re/ a –izzazione /idʣatꞌʦjo:ne/ a dále v pouhých devatenácti slovech, jak ukazuje tabulka 2.9. Tab. 2.9. Výrazy centrálního lexika se znělým /ʣ/ uvnitř slova (na základě dat ze slovníku Zingarelli, 2011)
Slova se sufixy –izzare –izzazione
autorizzare, indennizzare, organizzare, realizzare, utilizzare autorizzazione, indennizzazione, organizzazione, realizzazione, utilizzazione
Ostatní slova
azzurro, barzelletta, benzina, catanzarese, dozzina, gironzolare, indennizzo, magazzino, mezzanotte, mezzo, mezzogiorno, orizzonte, ozono, pranzare, pranzo, razzo, romanzo, rozzo
Pro dosažení pokud možno co nejneutrálnější výslovnosti s minimální znalostí pravidel lze tedy cizincům studujícím italštinu doporučit, aby vyslovovali znělé /ʣ/: ● v iniciální pozici vždy; ● v neiniciální pozici jen ve „vyjmenovaných slovech“ a v sufixech –izzare /idꞌʣa:re/ a –izzazione /idʣatꞌʦjo:ne/. Postalveolární afrikáta /ʧ/ se zapisuje grafémem c nebo spřežkou ci, afrikáta /ʤ/ se analogicky zapisuje grafémem g nebo spřežkou gi podle pravidel shrnutých v tabulce 2.10. (pro srovnání viz také tabulku 2.4., která zachycuje použití grafémů c a g pro přepis fonémů /k/ a /g/).
2.3.7 Vibranta /r/
V italštině najdeme jedinou vibrantu, alveolární /r/. Artikuluje se rychlým kmitáním špičky jazyka (it. apice della lingua) o dásně (alveoly), čímž vzniká série krátkých závěrů (odtud pojem vícekmitové [r]), které se staví do cesty výdechovému proudu. Existuje také geminované /rr/, které se realizuje prostým 47
Tab. 2.10. Způsoby zápisu fonémů /ʧ/ a /ʤ/ Foném
Způsob Následující písmeno Následující hláska Příklad zápisu (grafický kontext) (fonetický kontext)
ci /ʧ/
c
gi /ʤ/ g
a, o, u
tvrdá samohláska [a], [o], [u]
arancia /aꞌranʧa/ bilancio /biꞌlanʧo/ fanciullo /fanꞌʧullo/
u
aproximanta [w]
nocciuola /notꞌʧwɔ:la/
e (výjimečně)
měkká samohláska [e], [ɛ]
cielo /ꞌʧe:lo/ società /soʧeꞌta/
i, e
měkká samohláska [i], [e], [ɛ]
ci /ʧi/ farmacia /farmaꞌʧia/ ce /ʧe/ farmacie /farmaꞌʧie/
a, o, u
tvrdá samohláska [a], [o], [u]
giallo /ꞌʤallo/ giorno /ꞌʤorno/ giusto /ꞌʤusto/
u
aproximanta [w]
fagiuolo /faꞌʤwɔ:lo/
i, e
měkká samohláska [i], [e], [ɛ]
giro /ꞌʤi:ro/ girare /ʤiꞌra:re/ gelo /ꞌʤɛ:lo/ geloso /ʤeꞌlo:so/
prodloužením doby artikulace – počet kmitů se tedy zvýší. Geminace má fonologickou platnost, jak ukazují minimální páry typu caro /ꞌka:ro/ (drahý) vs. carro /ꞌkarro/ (vůz). Pro úplnost dodejme, že foném /r/ se, zejména v nepřízvučných slabikách (MaPI, 98), může realizovat také jako jednokmitová verberanta. Při této realizaci špička jazyka jednou „švihne“ a krátce se dotkne alveol, na rozdíl od okluzivních souhlásek však při této artikulaci za závěrem nevzniká přetlak. Jednokmitová realizace se značí ve fonetické transkripci symbolem [ɾ]. Odlišování jednokmitového [ɾ] a vícekmitového [r] však nemá fonologickou platnost, proto se ve fonologické (a většinou i ve fonetické) transkripci užívá jediného symbolu /r/, podobně jako v češtině.42 Ani v této knize nebudeme nadále verberantní [ɾ] označovat.43 42 43
48
České /r/ může být také jednokmitové i vícekmitové, přičemž nejnovější výzkumy ukazují, že většina realizací je v češtině patrně jednokmitových (viz např. Machač P., 2017). Z přepisů, které s verberantou [ɾ] v italštině počítají, lze citovat např. následující příklady z MaPI (98): raro /ꞌra:ro/ [ꞌra:ɾo]
V italštině se také můžeme setkat s různým typem ráčkování (tzv. erre moscia), zejm. s čípkovým (uvulárním) [ʁ] a dalšími variantami. Obvykle jde o důsledek vady řeči, častější výskyt se nicméně uvádí v některých severoitalských regionech (Piemont, Ligurie, Lombardie, Emilie a Furlánsko) a výjimečně může jít o rys záměrně afektované mluvy (MaPI: 99). K výslovnostnímu standardu ani k neutrální výslovnosti nicméně ráčkování nepatří. Z pravopisného hlediska odpovídá fonému /r/ grafém r.
2.3.8 K výslovnosti souhlásek v regionálních varietách
U popisu jednotlivých hlásek v předchozích odstavcích jsme zmínili jen ty regionální výslovnostní varianty, které jsou natolik rozšířené, že ovlivňují pojetí výslovnosti standardní a neutrální. V následujících odstavcích stručně shrneme některé méně rozšířené odchylky typické pro regionální výslovnosti italštiny. V žádném případě však nejde o podrobnou a vyčerpávající charakteristiku regionální výslovnosti – zájemci o tuto problematiku najdou cenné informace zejm. v kapitole Pronunce regionali v Canepariho MaPI (1999: 356–489). V příkladech uvedených v této kapitole bude standardní výslovnost uvedena formou podrobné fonematické transkripce (ve svislých závorkách: //) a regionální výslovnost formou fonetické transkripce (v hranatých závorkách: []).
/ɲ/ ● Na severu Itálie většinou nedochází k automatickému zdvojení v postvokalickém postavení, výslovnost je navíc spíše prepalatální než palatální. Vzhledem k tomu, že téměř stejně se v severní Itálii vyslovuje i sekvence /nj/, ztrácí se rozdíl mezi páry typu campagna vs. Campania (MaPI, 76–77). – campagna /kamꞌpaɲɲa/ [kamꞌpa:ɲa], [kamꞌpanja] – Campania /kamꞌpa:nja/ [kamꞌpanja] ● Ve střední a jižní Itálii se naopak /nnj/ artikuluje jako [ɲɲ], nezdvojené
/nj/ pak jako [ɲ] nebo [ɲɲ] (MaPI, 77). Např. výraz niente se tedy ve střední a jižní Itálii vyslovuje jako [ꞌɲɛnte]. – niente /ꞌnjɛnte/ [ꞌɲɛnte] – anniento /anꞌnjɛnto/ [aɲꞌɲɛnto]
reinterpretare /reinterpreꞌta:re/ [ɾein,teɾpɾeꞌta:ɾe] ferro /ꞌfɛrro/ [ꞌfɛrɾo] arrivato /arriꞌva:to/ [,aɾɾiꞌva:to] Z uvedených příkladů vyplývá, že Canepariho transkripce odlišuje jednokmitové [ɾ] od dvoukmitového [r] dokonce i tam, kde dochází ke geminaci. V praxi nicméně není zcela jasné, jak by se sekvence [rɾ] lišila od sekvence [ɾɾ].
49
/ʎ/ ● Na severu Itálie většinou nedochází k automatickému zdvojení v postvokalickém postavení, výslovnost je navíc spíše prepalatální než palatální. Vzhledem k tomu, že téměř stejně se v severní Itálii vyslovuje i sekvence /lj/, ztrácí se rozdíl mezi páry typu vogliamo vs. voliamo (MaPI: 104). – vogliamo /voʎꞌʎa:mo/ [voꞌʎa:mo], [voļꞌja:mo] – voliamo /voꞌlja:mo/ [voꞌʎa:mo], [voļꞌja:mo] ● Pro střední a jižní Itálii (kromě Toskánska) je typické, že foném /ʎ/ se v dané
regionální italštině realizuje jako /jj/ (MaPI: 104), zejména pokud foném /ʎ/ v příslušném dialektu chybí. – famiglia /faꞌmiʎʎa/ [faꞌmijja]
/p/, /t/, /k/ ● Pro Toskánsko je charakteristická frikativní výslovnost neznělých postvokalických okluziv (tzv. gorgia toscana): /p/ > /ɸ/, /t/ > /θ/, /k/ > /h/, /x/, /0/; nejcharakterističtější a nejrozšířenější je posun /k/ > /h/, méně rozšířený je posun /t/ > /θ/ a nejvzácněji se vyskytuje posun /p/ > /ɸ/. Stejný jev se může objevit též u znělých postvokalických okluzív, které se realizují jako odpovídající znělé aproximanty či frikativy (MaPI: 80). – dico /ꞌdi:co/ [ꞌdi:ho] – dita /ꞌdi:ta/ [ꞌdi:θa] – tipi /ꞌti:pi/ [ꞌti:ɸi] ● V jižní a střední Itálii (kromě Toskánska a Sardinie) se /p/, /t/ a /k/ po sa-
mohláskách (např. v Římě) nebo po nazálách (např. v Kampánii) mohou sonorizovat. Vyslovuje se tedy un campo [uŋꞌgambo] a le patate [ꞌlebaꞌda:de] (MaPI: 82). ● V oblasti Kalábrie se objevuje aspirovaná výslovnost /p/ > /ph/, /t/ > /th/, /k/
> /kh/ (MaPI: 81). /s/, /z/ ● Při výslovnosti hlásek /s/ a /z/ se v různých regionech liší místo artikulace
od standardní artikulace, kterou tradiční prameny popisují jako alveodentální až dentální. V jižním Tyrolsku (Alto Adige) najdeme artikulaci alveolární, v jiných částech poloostrova se objevuje artikulace prepalatální (MaPI: 87). 50
● Konsonantické skupiny /ns/, /ls/ a /rs/ se ve střední Itálii (vč. Toskánska)
realizují jako /nʦ/, /lʦ/ a /rʦ/ (MaPI: 88). – un sorso / unꞌsorso / [unꞌʦorʦo]
● V Neapoli a obecně v Kampánii se /s/ a /z/ před neapikálními konsonanty
(tj. kromě /t, d, l, r, n/ a aproximant /j, w/) palatalizují na /ʃ/ a /ʒ/ (MaPI: 89). – scarpa /sꞌkarpa/ [ʃꞌkarpʌ] – smesso /zꞌmesso/ [ʒꞌmessơ]
/ʃ/ ● Na severu Itálie většinou nedochází k automatickému zdvojení v postvokalickém postavení (MaPI: 89). – pesce /ꞌpeʃʃe/ [ꞌpe:ʃe] /ʦ/ ● Na severu Itálie většinou nedochází k automatickému zdvojení v postvoka-
lickém postavení. Pro severoitalskou artikulaci afrikát je navíc typické oddělování okluzivní a frikativní složky, takže neutrální např. /tʦ/ se realizuje jako [t-s] (MaPI: 91–92). – pazzo /ꞌpatʦo/ [ꞌpa.t-so]
● Ve střední a jižní Itálii se /ʦ/ často sonorizuje na /ʣ/ (MaPI: 92).
– senza /ꞌsɛnʦa/
[ꞌsɛnʣa]
/ʧ, ʤ/ ● V Toskánsku (a do jisté míry i v Římě) se nezdvojené /ʧ, ʤ/ redukuje na /ʃ,
ʒ/ (MaPI: 93). – la cera /laꞌʧe:ra/
[laꞌʃe:ra]
/l/ ● Ve venkovských oblastech střední Itálie a v Římě se prekonsonantické /l/ realizuje jako /r/ (MaPI: 106). – molto /ꞌmolto/ [ꞌmo.rto]
51
2.4 SAMOHLÁSKY 2.4.1 Přehled italských samohlásek
Standardní italština rozlišuje sedm samohláskových fonémů v přízvučné slabice a pět samohláskových fonémů ve slabice nepřízvučné. Výslovnost samohlásek – zejména středových samohlásek [e, ɛ, o, ɔ] v přízvučné slabice – je však v jednotlivých regionálních varietách dosti proměnlivá, rozdíly mezi regiony jsou tu ještě markantnější než u souhlásek.44 Dosáhnout standardní ortoepické výslovnosti je tedy obtížné nejen pro cizince, ale často i pro rodilé mluvčí, což má na druhou stranu za následek, že i rodilí mluvčí jsou zvyklí běžně slýchat realizace středových samohláskových fonémů, které neodpovídají jejich regionální italštině. Vedle popisu standardní ortoepické výslovnosti se proto pokusíme navrhnout takové výslovnostní varianty, které budou působit pokud možno neutrálním dojmem, přičemž úsilí k jejich aktivnímu osvojení bude pro mluvčí, jejichž mateřským jazykem je čeština, přijatelné. Samohlásky se tvoří tak, že hlasivkový tón, který se skládá z tónů o různé frekvenci, přichází do ústní dutiny; tam se v důsledku rezonance dané jednak aktuálním tvarem ústní dutiny (mění se zejm. postavením jazyka) a jednak aktuální velikostí a tvarem ústního i retního otvoru (mění se pohybem rtů) zesilují nebo zeslabují jednotlivé složky frekvenčního spektra hlasivkového tónu, čímž vzniká výsledný akustický dojem charakteristický pro danou samohlásku. Na rozdíl od souhlásek zde nestojí v cestě výdechovému proudu žádná překážka. Pro artikulaci samohlásek jsou proto důležité následující faktory: a) Vertikální postavení jazyka, které má vliv na tzv. výšku, resp. otevřenost samohlásek. U vysokých (neboli zavřených) samohlásek jako [i] nebo [u] je nejvyšší bod jazyka blízko ústní klenby, zatímco u nízkých (neboli otevřených) samohlásek ([a]) je od ústní klenby daleko.45 U středových samohlásek rozlišuje italština v přízvučné slabice středové (polo)zavřené [e, o] a středové (polo)otevřené [ɛ, ɔ]. b) Horizontální postavení jazyka, které určuje, zda je samohláska přední nebo zadní. U předních samohlásek [i, e, ɛ] se hřbet jazyka přibližuje k tvrdému patru, proto se označují také jako palatální; u zadních samohlásek [u, o, ɔ] se zadní část hřbetu jazyka přibližuje k měkkému patru, proto jde o samo44 45
52
O nestabilitě a proměnlivosti samohlásek obecně viz Ashby–Maidment (2015: 75–77). Tj. čím je samohláska vyšší, tím je jazyk výš a průchod ústní dutinou je zavřenější. Naopak čím je samohláska nižší, jazyk je níže a průchod ústní dutinou je otevřenější.
hlásky velární. Mezi předními a zadními samohláskami leží střední samohláska [a].46 c) Postavení rtů, tedy zaokrouhlování nebo zaostřování. V italštině nemá samo o sobě fonologickou funkci, takže žádné dvě samohlásky se neliší výhradně postavením rtů při artikulaci. Zaokrohlené jsou samohlásky velární [u, o, ɔ], naopak k zaostření rtů dochází při artikulaci zavřených samohlásek palatálních [i, e]. d) Postavení měkkého patra, které odlišuje samohlásky ústní a nosové. Ve standardní italštině (stejně jako v češtině) nosové samohlásky nenajdeme, toto kritérium je v italštině relevantní pouze pro některé regionální výslovnostní varianty, resp. pro xenofonémy zejm. ve výpůjčkách z francouzštiny. Z uvedeného přehledu je patrné, že pro italské samohlásky jsou relevantní především první dva jmenované faktory, tedy vertikální a horizontální pohyb jazyka. Následující dvě schémata ve formě vokalického (tzv. Hellwagova) trojúhelníku znázorňují přehled italských samohlásek v přízvučné a v nepřízvučné slabice. Vokalický trojúhelník (resp. pro některé jazyky čtyřúhelník) přehledně a intuitivně zachycuje oba základní faktory pro artikulaci italských samohlásek, tj. vertikální a horizontální polohu jazyka v ústní dutině. Tab. 2.11. Italské samohláskové fonémy v přízvučné slabice
/i/
/u/ /e/
/o/ /ɛ/
/ɔ/
střední centrale
středové (polo)zavřené medioalte (semichiuse) středové (polo)otevřené mediobasse (semiaperte) nízká (otevřená) bassa (aperta)
/a/ přední (palatální) anteriori (palatali)
vysoké (zavřené) alte (chiuse)
zadní (velární) posteriori (velari)
↑ Vertikální pohyb jazyka ↓
← Horizontální pohyb jazyka → 46
V české terminologii se rozlišují pojmy střední a středová samohláska tak, že pojem střední odpovídá horizontálnímu pohybu jazyka, zatímco pojem středová odkazuje na vertikální směr pohybu jazyka. V horizontálním směru se tedy rozlišují samohlásky přední – střední – zadní a ve směru vertikálním vysoké – středové – nízké.
53
Tab. 2.12. Italské samohláskové fonémy v nepřízvučné slabice
/i/
/u/ /e/
středové medie
/o/
nízká (otevřená) bassa (aperta)
/a/ přední (palatální) anteriori (palatali)
střední centrale
vysoké (zavřené) alte (chiuse)
zadní (velární) posteriori (velari)
↑ Vertikální pohyb jazyka ↓
← Horizontální pohyb jazyka →
V nepřízvučné slabice mizí opozice mezi středovými otevřenými a středovými zavřenými samohláskami. Středové samohlásky /e, o/ v nepřízvučné slabice budeme ve fonologické i ve fonetické transkripci označovat symboly pro středové samohlásky zavřené (tj. [e, o]), třebaže skutečná výslovnost těchto samohlásek je i v odborné literatuře předmětem diskusí (viz dále).
2.4.2 Vysoké samohlásky
Standardní italština má dvě vysoké samohlásky, palatální [i] a zaokrouhlené velární [u]. Jejich realizace je obdobná jako u odpovídajících samohlásek českých; snad jen mluvčí, kteří jsou v češtině zvyklí na relativně centralizovanou realizaci [ɪ] (např. ve středních Čechách) musí dát pozor, aby artikulovali italské [i] dostatečně zavřené a přední, protože jinak by italský posluchač takové [i] mohl zaměnit se zavřeným [e]. Z hlediska distribuce se vysoké samohlásky objevují v pozici iniciální (na začátku slova), centrální i koncové. Samohláska [u] se však na konci slova objevuje jen velmi zřídka a je v této pozici téměř vždy přízvučná (z centrální slovní zásoby např.: blu, giù, gioventù, più, tribù, virtù). K zápisu samohlásek [i], [u] se v italštině užívají písmena i, u, avšak stejná písmena označují také aproximanty [j] a [w]. Ani po fonetické stránce není rozlišování mezi vysokými samohláskami a odpovídajícími aproximantami vždy zcela neproblematické. Canepari (MaPI: 95) upozorňuje, že existuje jen několik minimálních párů typu: piano (= di Pio) piano (= pomalu) 54
[piꞌa:no] [ꞌpja:no]
lacuale (= relativo al lago) la quale
[lakuˈa:le] [laˈkwa:le]
V řadě případů může záležet i na tempu řeči, kde při pomalejší a pečlivější výslovnosti se aproximanty [j] a [w] mohou realizovat jako samohlásky. Z fonetického hlediska jsou aproximanty percepčně výrazně odlišné od vysokých samohlásek, protože netvoří jádro slabiky, ale z hlediska funkčního je diskutabilní, zda jde o samostatné fonémy, nebo pouze o fonémy „fonostylistické“ (MaPI, 1999: 95). Jako výslovnostní variantu vysokých samohlásek chápe aproximanty např. Pačesová (1980: 154–155). V této příručce se přidržíme Canepariho pojetí (MaPI, 1999), který popisuje aproximanty samostatně (viz dále kap. 2.5. – „Aproximanty centrální“).
2.4.3 Středové samohlásky
Systém středových samohlásek je ve standardní italštině odlišný v závislosti na tom, zda jde o slabiku přízvučnou či nepřízvučnou. V nepřízvučné slabice má italština pouze dva středové samohláskové fonémy, palatální /e/ a zaokrouhlené velární /o/. Nejen ve fonologické transkripci, ale i ve fonetické transkripci se označují pro jednoduchost obvykle symboly pro středové samohlásky zavřené, tj. [e] a [o], třebaže jejich skutečná realizace není zcela jednotná a je předmětem diskusí i v odborné literatuře. Mioni (2001: 175) konstatuje, že se pro výslovnost středových samohlásek v nepřízvučné slabice uvádějí následující čtyři hypotézy: a) Výslovnost je pouze zavřená, tj. [e, o]. b) Výslovnost je středová, tj. [E] (poloha jazyka mezi [e] a [ɛ]), resp. [σ] (poloha jazyka mezi [o] a [ɔ]).47 c) V důsledku vokalické harmonie může být otevřenost samohlásky v nepřízvučné slabice ovlivněna kvalitou samohlásky v bezprostředně následující či předcházející slabice. d) Výslovnost samohlásky se sekundárním přízvukem ve složených slovech může uchovávat původní kvalitu hlásky, tj. např. složenina benedetto [ˌbɛneꞌdetto] má [ɛ] pod sekundárním přízvukem analogií k bene [ꞌbɛ:ne]. Z fonologického hlediska a ani z hlediska praktického zvládnutí neutrální italské výslovnosti však tato diskuse není podstatná. V této příručce budeme 47
V takovém případě, jak uvádí Canepari (MaPI: 54), bychom ve standardní italštině měli celkem devět samohlásek [i, e, E, ɛ, a, ɔ, σ, o, u], které by odpovídaly sedmi samohláskovým fonémům /i, e, ɛ, a, ɔ, o, u/ a pouze pěti grafémům: i, e, a, o, u.
55
středové samohlásky v nepřízvučné slabice považovat za zavřené a takto je také budeme označovat. V přízvučné slabice rozlišuje standardní italština středové zavřené [e] a [o] (it. vocali chiuse n. medioalte) a středové otevřené [ɛ] a [ɔ] (it. vocali aperte n. mediobasse); samohlásky [e] a [ɛ] jsou palatální a samohlásky [o] a [ɔ] velární. Vzhledem k tomu, že čeština nerozlišuje středové samohlásky zavřené a otevřené – český vokalický systém je tedy podobný italskému systému v nepřízvučné slabice – je třeba vnímání i výslovnost těchto samohlásek natrénovat: ● Zavřené samohlásky [e] docílíme tak, že se pokusíme vyslovit český foném /e/, ale přitom zaostříme rty „do úsměvu“ a mírně přivřeme ústa (směrem k artikulační poloze /i/). ● Italské zavřené [o] se vyslovuje jako český foném /o/, ale rty se při tom více zaokrouhlí a přivřou, téměř jako při výslovnosti samohlásky [u]. ● Otevřené samohlásky [ɛ] a [ɔ] víceméně odpovídají české realizaci fonémů /e/ a /o/. Přesnějšího výsledku lze dosáhnout tím, že při artikulaci o malinko více otevřeme ústa, téměř jako pro vyslovení samohlásky [a]. Opozice mezi středovými zavřenými a otevřenými samohláskami je ve standardní italštině fonologická, jak ukazují následující minimální páry. Tab. 2.13. Minimální páry s fonologickou opozicí /e/ vs. /ɛ/ (Patota, 2006: 9; Mioni, 2001: 172)
[ɛ]
[e]
accetta /atꞌʧɛtta/
přijímá (3. sg. ind. prés. od accettare)
esca /ꞌɛska/
ať odejde esca /ꞌeska/ (1.–3. sg. konj. prés. od uscire)
legge /ꞌlɛdʤe/
čte (3. sg. ind. prés. od leggere)
legge /ꞌledʤe/
zákon
pesca /ꞌpɛska/
broskev
pesca /ꞌpeska/
rybolov
venti /ꞌvɛnti/ (del nord)
(severní) větry (pl. od vento)
venti /ꞌventi/
dvacet
tè /ꞌtɛ/
čaj
te /ꞌte/
tebe (přízvuč. nenomina tivní tvar zájm. tu)
56
accetta /atꞌʧetta/
sekyrka
návnada
Tab. 2.14. Minimální páry s fonologickou opozicí /o/ vs. /ɔ/ (Patota, 2006: 9; Mioni, 2001: 172)
[ɔ]
[o]
colto /ꞌkɔlto/
očesané (ovoce), zasažený (part.pass. od cogliere)
colto /ꞌkolto/
vzdělaný
botte /ꞌbɔtte/
rány, údery (pl. od botta)
botte /ꞌbotte/
sud
volto /ꞌvɔlto/
zatáčím (1. sg. ind. prés. od voltare)
volto /ꞌvolto/
tvář
ho /ꞌɔ/
mám (1. sg. ind. prés. od avere)
o /ꞌo/
nebo
Zvládnout ortoepickou výslovnost středových samohlásek v přízvučné slabice je velmi obtížné také proto, že kvalitu (tj. otevřenost nebo zavřenost) těchto samohlásek nelze odvodit z psané podoby slova, ani z jeho vnitřní struktury. V ortoepických příručkách obvykle najdeme rozsáhlé pasáže o „pravidlech“, nicméně jde o pravidla velmi komplexní s řadou výjimek. O maximální možnou racionalizaci těchto pravidel se pokusil Canepari (MaPI: 112–119), ale i v tomto pojetí zabírají rámcová pravidla a výjimky osm stran textu. Zájemcům o důsledně ortoepickou výslovnost lze tedy spíše doporučit, aby si kvalitu středových samohlásek ověřovali raději pro každé slovo samostatně v kvalitním slovníku. Opozice mezi otevřenými a zavřenými středovými samohláskami ostatně patří k nejproblematičtějším aspektům standardní italštiny. V důsledku historického vývoje jazyka se totiž v jednotlivých italských dialektech kvalita samohlásek velmi liší.48 Právě u středových samohlásek se tyto odlišnosti nejvíce 48
Původ otevřených a zavřených středových samohlásek v románských jazycích je třeba hledat v hluboké proměně vokalického systému, k němuž došlo již mezi latinou klasickou a lidovou. V klasické latině existovala „kvantitativní“ fonologická opozice mezi samohláskami dlouhými a krátkými (podobně jako v současné češtině), během vývoje se tato opozice oslabila a v lidové latině dala vzniknout opozici „kvalitativní“, tj. systému dvou párů středových samohlásek. Obecně a zjednodušeně lze říci, že dlouhé samohlásky si svou kvalitu uchovaly (např. italské /i/ pochází z latinského /i:/, podobně italské /u/ z latinského /u:/, it. /e/ it. /o/ a lat. /o/ > it. /ɔ/). V různých částech Apeninského poloostrova však tyto změny probíhaly různě, což je hlavní příčinou rozdílů v kvalitě hlásek v současných italských dialektech – a odtud i v odpovídající regionální italské výslovnosti.
57
promítají i do regionálních výslovností italštiny. Důvodem je především to, že opozice mezi otevřenými a zavřenými středovými samohláskami nemá žádný korelát v písmu (výjimkou je pouze označování tupého a ostrého přízvuku nad písmenem e ve slovech s přízvukem na poslední slabice, např. perché, tè, apod.). Vzhledem k tomu, že šíření standardní italštiny probíhalo přinejmenším až do poloviny dvacátého století především prostřednictvím psaného jazyka, byly informace o kvalitě středových samohlásek ve standardním jazyce Italům prakticky nedostupné.49 Mluvený jazyk byl navíc i ve školách považován za něco druhořadého oproti jazyku psanému, tedy i požadavek správné výslovnosti (ortoepie) stál stranou vedle požadavků na správný pravopis (ortografii). Výsledkem je, že opozice mezi otevřenými a zavřenými středovými samohláskami existuje pouze zhruba v polovině existujících regionálních výslovností italštiny a ani tam není distribuce těchto samohlásek jednotná. Mioni (2001: 173) po analýze Canepariho dat konstatoval, že v regionálních výslovnostech italštiny lze vysledovat následující tři vokalické systémy: 1) Systém se sedmi samohláskovými fonémy v přízvučné slabice, tj. jako ve standardní italštině. Distribuce středových otevřených a zavřených fonémů se však od standardu může lišit, což platí zejm. pro regiony střední Itálie, Kampánii, Basilicatu, Veneto, a Trentino. Odlišnosti najdeme dokonce i mezi regionální výslovností v jednotlivých toskánských městech. 2) Systém se sedmi samohláskami, ale pouze pěti samohláskovými fonémy. V takovém případě závisí kvalita středových samohlásek na typu slabiky, takže otevřené a zavřené středové samohlásky jsou navzájem v komplementární distribuci a nemohou dát vznik minimálním párům. Na severu Itálie, v regionech jako Piemont, Emilia-Romagna, ve Furlánsku (Friuli) a v části Lombardie, najdeme středové otevřené samohlásky v zavřených slabikách (bicicletta [biʧiꞌklɛtta]) a středové zavřené samohlásky v otevřených slabikách (bene [ꞌbe:ne]).50 V sardské regionální výslovnosti se naproti tomu uplatňuje metafoneze, tj. středové samohlásky přebírají výšku samohlásky z následující slabiky, takže zavřené samohlásky se vyslovují, pokud následuje samohláska vysoká (zejm. [i, u]) a otevřené samohlásky se vyslovují před slabikou se samohláskou nízkou (zejm. [a]). 49
50
58
V době před masovým rozšířením rozhlasu by to předpokládalo důkladnou fonetickou průpravu ve školách. Canepari (MaPI: 66) např. upozorňuje, že metalingvistické poučky typu le parole ‘cartella’ e ‘quaderno’ si pronunciano con la ‘e’ di ‘bene’ nejsou k užitku, pokud se v daném dialektu vyslovuje referenční výraz bene s jinou kvalitou e než ve standardní italštině. Canepari (MaPI: 68) naproti tomu uvádí, že právě pro většinu území Lombardie je typické vyslovovat otevřené [ɛ] v otevřené slabice.
3) Systém s pěti samohláskami – a tedy i pěti fonémy – v přízvučné slabice; kvalita středových samohlásek zde leží uprostřed mezi otevřenými a zavřenými. Takový systém nalezneme na samém jihu Itálie (Apulie, Kalábrie, Sicílie), na severu pak v regionu Julské Benátsko (Venezia-Giulia), v Piemontu a oblasti Val d’Aosta (cf. MaPI: 67). Z uvedeného vyplývá, že Italové jsou běžně zvyklí slýchat ve výslovnosti jinou kvalitu středových samohlásek, než jakou znají z vlastní regionální italštiny či z italštiny standardní, takže pro dosažení dostatečně neutrální výslovnosti není nutné zvládnout náročná pravidla výslovnosti ortoepické. Českým mluvčím lze pro výslovnost středových samohlásek v přízvučené slabice doporučit jednu z následujících variant: 1) „Naposlouchat“ standardní ortoepickou výslovnost nebo takovou regionální výslovnost, která je pro jejich konkrétní potřeby vhodná. 2) Zvolit regionální výslovnost typickou pro velkou část severní Itálie, která je považována za prestižní, a zárověň v ní lze kvalitu středových samohlásek zhruba odvodit ze stavby slabik. Najdeme obvykle středové otevřené samohlásky v zavřených slabikách a středové zavřené samohlásky v otevřených slabikách, kromě výrazů, které jsou ovlivněny standardní výslovností. 3) Zvolit cestu minimálního úsilí a aktivně používat systém s pěti samohláskami (tj. zhruba jako v češtině), typický např. pro regionální italštinu v oblasti Julského Benátska. Pro osvojení standardní výslovnosti středových samohlásek je nutné zapamatovat si kvalitu příslušné samohlásky v každém slově zvlášť. Jistou systematičnost lze vysledovat pouze v přízvučných flektivních a derivačních sufixech, jejichž přehled je uveden v příloze 2.
2.4.4 Nízké samohlásky
Standardní italština má jedinou nízkou samohlásku, středové [a], která svou výslovností odpovídá obdobné samohlásce české. V písmu se značí výhradně grafémem a. V některých regionálních výslovnostech italštiny (např. ve výslovnosti neapolské) je foném /a/ vyslovován jako nízká zadní, tj. velární samohláska [ɑ].
2.4.5 Délka samohlásek (kvantita)
Na rozdíl od češtiny není délka samohlásek v italštině fonologická. To znamená, že nemůže rozlišovat významy slov a současně je rámcově odvoditelná ze struktury slabik. Podle polohy přízvuku a struktury slabiky tak lze určit, zda 59
se daná italská samohláska vysloví jako krátká nebo dlouhá. Níže uvedené příklady ukazují, že v češtině existují páry slov typu láska – laská nebo fara – fárá, které jsou segmentálně identické a liší se pouze délkou samohlásek. Naproti tomu u italských slov (např. cane, canne, città) není možné délku samohlásek takto měnit – změnou samohláskové délky nevznikne jiné slovo, výsledkem bude chybná výslovnost. láska /ꞌla:ska/ laská /ꞌlaska:/
fara /ꞌfara/ fárá /ꞌfa:ra:/
cane /ꞌka:ne/ canne /ꞌkanne/ città /ʧitꞌta/
*/ꞌkane/ */ꞌka:nne/ */ʧi:tꞌta/ */ʧitꞌta:/
V italských studiích je délce samohlásek věnována obvykle velmi malá pozornost právě proto, že délka v italštině nemá distinktivní platnost. Čeští mluvčí by se však měli na tuto otázku zaměřit více, protože v češtině délka samohlásek fonologická je, takže dosáhnout ortoepické či neutrální výslovnosti italské samohláskové délky není pro české mluvčí samozřejmé. Canepari (MaPI: 164) upozorňuje, že zejména v prozodicky relevantním kontextu na konci věty nebo promluvového taktu je dloužení některých samohlásek pro neutrální výslovnost charakteristické a jiná realizace samohláskových délek bývá negativně konotována. V této kapitole nejprve shrneme základní znaky samohláskové kvantity v ortoepické a neutrální výslovnosti italštiny, které ve fonetických popisech obvykle předpokládají jednoduchou binární opozici mezi samohláskami krátkými a dlouhými. Přitom upozorníme na možné zdroje interference z češtiny. V závěru kapitoly pak uvidíme, že v určitých kontextech je třeba uvažovat o délce samohlásek na jemnější škále, která předpokládá polodlouhé samohlásky s různým trváním. Většina samohlásek se v italštině vyslovuje krátce. Dlouhé samohlásky se vyslovují tehdy, pokud splňují současně všechny tři následující kritéria (Mioni, 2001: 175): 1) musí být přízvučné, tj. nést hlavní (nikoli vedlejší) přízvuk daného slova; 2) nesmí stát na konci slova. 3) musí být v otevřené slabice, tedy ve slabice zakončené na samohlásku; Podívejme se na jednotlivé podmínky podrobněji. 60
Pokud jde o přízvuk, platí, že ve standardní italštině může jedině přízvučná samohláska být dlouhá, všechny nepřízvučné samohlásky jsou vždy krátké. V češtině taková podmínka neplatí – přízvuk (ač méně výrazný než přízvuk italský) není na délku nijak vázán. To je také důvod, proč italští mluvčí v češtině snadno vyslovují slova s dlouhou samohláskou v první slabice, která je v češtině přízvučná (např. váha, láska, práce), ale naopak velmi obtížná pro ně jsou slova, kde je první (tj. přízvučná) samohláska krátká a druhá (posttonická) samohláska dlouhá (např. uvádět, laská, plakát, pořádek). V takových českých slovech obvykle Italové dávají přízvuk na dlouhou samohlásku (plakát – *[plaꞌka:t]), nebo se pokusí vyslovit přízvuk na první slabice, kterou tím spontánně prodlouží na úkor slabiky druhé (plakát – *[ꞌpla:kat]). Pro Čechy je v tomto ohledu italská výslovnost naopak na osvojení snazší. Druhé výše uvedené pravidlo říká, že aby byla přízvučná samohláska dlouhá, nesmí stát na konci slova. Krátké jsou tedy koncové přízvučné samohlásky ve slovech jako città, unità, università, caffè, tè, perché, tre, re apod. Pro české mluvčí může být matoucí, že ve víceslabičných a v některých jednoslabičných slovech s přízvukem na koncové samohlásce vyžadují italská ortografická pravidla vyznačování tohoto přízvuku čárkou.51 Komplikovanější je třetí pravidlo, podle něhož dlouhá samohláska v italštině musí stát v otevřené slabice. Toto je nutno vnímat v kontextu fonetického dělení slov na slabiky (podrobněji viz kap. 2.6. – „Struktura slabiky“). Pokud za přízvučnou samohláskou následuje pouze jedna (jednoduchá) souhláska, pak tato souhláska náleží vždy následující slabice a přízvučná slabika je tedy otevřená, jak ukazují příklady v následující tabulce (slabičný předěl je v transkripci naznačen tečkou). Tab. 2.15. Slabičná struktura slov s jednoduchými souhláskami
Příklad
Transkripce
Příklad
Transkripce
casa
[ꞌka:.sa] n. [ꞌka:.za]
male
[ꞌma:.le]
mano
[ꞌma:.no]
marino
[ma.ꞌri:.no]
cabina
[ka.ꞌbi:.na]
aereo
[a.ꞌɛ:.re.o]
51
Čárka jako diakritický symbol umístěný nad samohlásku má v italštině odlišnou funkci než v češtině. Zatímco v češtině systematicky signalizuje délku samohlásky, v italštině se užívá k označení přízvuku (odtud termín accento grafico), avšak pouze u některých slov – v konvenčním pravopise většinou u víceslabičných slov s přízvukem na koncové samohlásce.
61
Pokud za přízvučnou samohláskou následuje skupina souhlásek nebo souhláska zdvojená („dlouhá“), jako např. ve slově otto, pak se tyto souhlásky dělí mezi první a druhou slabiku (ot.to). První slabika je tedy zavřená, a proto i krátká ([ꞌɔt.to]). U zdvojených souhlásek je přitom lhostejné, zda je daná zdvojená souhláska zaznamenána i pravopisně (jako u otto), nebo jde o spontánní dloužení, k němuž dochází u souhlásek /ʎ/, /ɲ/, /ʃ/ a /ʦ/ (resp. [ʣ]).52 Příklady opět ukazuje tabulka. Tab. 2.16. Slabičná struktura slov se zdvojenými souhláskami a souhláskovými skupinami
Zdvojená souhláska
Spontánně zdvojená souhláska
Skupina souhlásek
Příklad
Transkripce
otto
[ꞌɔt.to]
ragazza
[ra.ꞌgat.ʦa]
negozio
[ne.ꞌgɔt.ʦjo]
bottiglia
[bot.ꞌtiʎ.ʎa]
campagna
[kam.ꞌpaɲ.ɲa]
angoscia
[aŋ.ꞌgɔʃ.ʃa]
certo
[ꞌʧɛr.to]
carta
[ꞌkar.ta]
dente
[ꞌdɛn.te]
pasta
[ꞌpas.ta]
Poslední možností z hlediska slabičné struktury je, že po samohlásce následuje další samohláska, tedy nová slabika bez pretury (tj. bez počátečních souhlásek – viz kap. 2.6. o struktuře slabiky). V takovém případě Canepari (MaPI, 1999: 164) uvádí, že se daná samohláska realizuje jako krátká nebo polodlouhá v závislosti na tom, zda dané slovo nese větný přízvuk. To je případ výrazů jako due [ꞌdu.e], bue [ꞌbu.e], li.ceo [lit.ꞌʧɛ.o], mu.seo [mu.ꞌzɛ.o], apod. Kdybychom výše popsaná pravidla pro dloužení samohlásek chtěli shrnout formou jednoduché mnemotechnické pomůcky, pak lze říci, že:53 52
53
62
V severoitalské regionální výslovnosti se souhlásky /ʎ/, /ɲ/, /ʃ/ a /ʦ/ obvykle nezdvojují, předcházející slabika je tak otevřená a přízvučná samohláska v takové slabice se vyslovuje dlouze. Příslušné čtyři příklady v tabulce by tedy v severoitalské regionální výslovnosti zněly: negozio [ne.ꞌgɔ:.ʦjo], bottiglia [bot.ꞌti:.lja], campagna [kam.ꞌpa:.ɲa] a angoscia [aŋ.ꞌgɔ:.ʃa]. Připomeňme, že uvedená mnemotechnická pomůcka platí pro hlásky, nelze ji tedy v principu přímo aplikovat na text zaznamenaný písmeny pomocí pravopisných konvencí. Rozdíl lze pozorovat u slov jako negozio [neꞌgotʦjo], kde jednoduchý grafém z označuje spontánně zdvo-
● dlouze se v italštině vyslovuje přízvučná samohláska, po které v daném
slově následuje právě jedna jednoduchá souhláska (např. casa – [ꞌka:sa] n. [ꞌka:za], aereo – [aꞌe:reo]); ● polodlouze se může vyslovit přízvučná samohláska, po které v daném slově následuje samohláska (např. due – [ꞌdu·e], resp. [ꞌdue]); ● krátce se vyslovují všechny ostatní samohlásky.
Ve skutečnosti je však fonetická realita o něco málo složitější. Jak naznačuje percepční zkušenost trénovaných posluchačů a potvrzují i některé výzkumy54, v určitých kontextech nelze délku samohlásek popsat jako binární protiklad mezi krátkou a dlouhou, ale je třeba uvažovat o různých stupních samohláskové délky. Týká se to přízvučných samohlásek, po nichž následuje skupina souhlásek (tj. minimálně dvě různé souhlásky, nikoli jedna souhláska zdvojená). Nejvýraznější dloužení nastává u souhláskových kombinací, kdy po okluzivě [p, t, k, b, d, g] následuje likvida [l, r] (tradičně nazývané muta cum liquida), protože zde mohou ve výslovnosti obě souhlásky být součástí následující slabiky. Předcházející slabiku lze tedy vyslovit jako otevřenou, takže pokud obsahuje přízvučnou samohlásku, vyslovuje se jako (téměř) dlouhá, jak ukazuje vždy v pořadí druhá transkripce u níže uvedených příkladů. Právě tato výslovnost je podle Loporcara (2005) typická pro současnou toskánštinu. magro [ꞌmag.ro] nebo [ꞌma:.gro] patria [ꞌpat.rja] nebo [ꞌpa:.trja] padre [ꞌpad.re] nebo [ꞌpa:.dre] U jiných souhláskových skupin nastává o něco méně výrazné prodloužení předcházející přízvučné slabiky. Komplexně v těchto kontextech modeluje
54
jenou souhlásku [tʦ]. Ostatní souhlásky se spontánním zdvojováním /ʎ/, /ɲ/ a /ʃ/ se shodou okolností zapisují spřežkami gl(i), gn a sc, tedy kombinací písmen, které v jiném kontextu označují samostatné souhlásky. Pro účely počítačové algoritmizace daného pravidla by tedy bylo teoreticky možné i tyto kombinace písmen pracovně interpretovat jako „skupiny souhlásek“, z nichž vyplývá zavřenost předcházející slabiky. Daný algoritmus by to technicky vzato elegantně zjednodušilo, fonetické opodstatnění však takový přístup nemá. Zde se opírám zejména o Loporcara (2015: 68) a tam citovanou studii E. Favové a E. Magno Caldognettové (1976), přičemž bych rád poděkoval doc. P. Štichauerovi, který mne na tento pramen laskavě upozornil. Ke kombinacím typu muta cum liquida viz D’Achille (2003 : 97), ale zejména podrobně Loporcaro (2005), zde stručně shrnutý v kapitole 2.6. – „Struktura slabiky“. V jiných pracech lze najít dosti divergentní pojednání této otázky, které se jeví buďto jako méně přesné, nebo někdy i dokonce zavádějící, srov. např. MaPI (140–143, 164), Mioni (2001: 175) nebo Muljačić (1969: 474), z českých autorů viz Pačesová (1980: 153–161), Hamplová (2004: 19) nebo Bukáček (1947: 18).
63
graduální délku italských samohlásek Loporcaro (2015: 68) s odkazem na studii studii E. Favové a E. Magno Caldognettové (1976). Zde je na základě experimentálního měření navržena sedmistupňová škála samohláskové délky v přízvučné slabice v závislosti na následujícím fonetickém kontextu. Škála je reprodukována v následující tabulce, která zachycuje segmentální skelet55 a naměřené trvání první samohlásky v milisekundách; doplněny jsou konkrétní příklady odpovídající danému segmentálnímu skeletu. Tab. 2.17. Proměnlivá délka přízvučných samohlásek v závislosti na následujícím kontextu
ꞌCVCV
ꞌCVTRV
ꞌCVRTV
ꞌCVLTV
ꞌCVSTV
ꞌCVNTV
ꞌCVC:V
pala
magro
carta
colto
pasta
panda
palla
208,4
184,1
177,6
121,7
112,7
98,6
85,3
←
samohláska
→
krátká
dlouhá
Z tabulky je patrné, že výrazně dlouhá je přízvučná samohláska před jednoduchou souhláskou (pala – [ꞌpa:la]) a výrazně krátká, tj. na opačném konci škály, je přízvučná samohláska před geminátou (palla – [ꞌpalla]), což je zcela v souladu s pravidly v úvodní části této kapitoly. Mezi těmito extrémy se pohybují samohlásky polodlouhé, přičemž délka příslušné samohlásky vždy závisí na konkrétní kombinaci následujících souhlásek. Nejdelší „polodlouhá“ samohláska je před kombinací okluzivy a vibranty jako u magro (výše zmiňovaná sekvence muta cum liquida), nejkratší před kombinací nazály s okluzivou (panda). Uvedený model sice neobsahuje všechny možné hláskové kombinace a – pokud je mi známo – nebyl dále experimentálně testován, bezesporu je však skvělou pomůckou, která umožní pochopit, jak samohlásková délka v italštině funguje. Pro praktické zvládnutí ortoepické výslovnosti není nutné se na polodlouhé samohlásky zvláště zaměřovat, protože k jistému prodloužení artikulace automaticky dojde při správném vyslovování přízvuku. Podstatné je zaměřit se na nácvik výslovnosti přízvučné samohlásky před geminátou (např. palla – [ꞌpalla]), která je výrazně krátká. Další diskutovanou otázkou je délka italských samohlásek pod tzv. sekundárním přízvukem, kterou zmíníme v kapitolách 3.3. a 3.4. 55
64
Význam symbolů je zde (v souladu s originálním pramenem) následující: C = souhláska, V = samohláska, T = ústní okluziva, S = sykavka, N = nosová souhláska, R = vibranta, L = laterála.
2.5 APROXIMANTY CENTRÁLNÍ 2.5.1 Status centrálních aproximant v neutrální italské výslovnosti
Centrální aproximanty jsou přechodové hlásky mezi samohláskami a souhláskami, nazývané také polosouhlásky nebo polosamohlásky. Standardní italština má dvě centrální aproximanty, palatální /j/ a velární labializované /w/, které se artikulačně realizují podobně jako vysoké samohlásky [i] a [u], ale úžina mezi jazykem a horním patrem je o něco užší a artikulace aproximanty trvá kratší dobu než artikulace odpovídající samohlásky. Mezi samohláskami [i] respektive [u] na straně jedné a jejich polosouhláskovými protějšky [j] a [w] na straně druhé existují přechodové fáze, takže popis aproximant se v jednotlivých pramenech liší. Někteří autoři rozlišují aproximanty čtyři: polosouhlásky [j] a [w] a polosamohlásky [i̯ ] a [u̯] (viz např. Mioni, 2001: 176–180; D’Achille, 2003: 87–88; nebo Marotta, 1987); radikálně opačné stanovisko volí Canepari (MaPI), který hlásky [i̯ ] a [u̯] vůbec neodlišuje od samohlásek [i] a [u], přičemž aproximanty [j] a [w] naopak řadí mezi souhlásky. Důvody vedoucí k takto rozmanitým popisům stručně představíme níže. V dalším textu pak pro efektivní popis italské výslovnosti budeme rozlišovat aproximanty dvě, a sice /j/ ([j]) a /w/ ([w]). Aproximanty se v italštině vyskytují vždy pouze v bezprostřední blízkosti samohlásky, tj. buďto těsně před ní (qui – /kwi/), nebo těsně za ní (mai – /maj/). Obvykle se daná situace popisuje tak, že vysoká samohláska /i/ nebo /u/ může vedle další samohlásky ztratit svůj samohláskový charakter, změní se v centrální aproximantu a přestane být slabičným jádrem. Takto vzniklému spojení samohlásky a centrální aproximanty se říká diftong (it. dittongo); výrazy qui – /kwi/ a mai – /maj/ tak mají každý jen jednu slabiku. Pokud k oslabení vysoké samohlásky nedojde, zůstanou vedle sebe dvě samohlásky tvořící dvě různé slabiky. Takové spojení se nazývá hiát (it. iato), najdeme ho třeba v pečlivé výslovnosti slova mai – [mai] a systematicky všude tam, kde oslabení vysoké samohlásky brání přízvuk (např. ucraino – [ukraꞌi:no]). Podrobnější analýzy vztahu aproximant a vysokých samohlásek běžně uvádějí, že v pozici před samohláskou (tj. v sekvencích AV, aproximanta+vokál, tradičně nazývaných „stoupavé diftongy“) má aproximanta výrazně souhláskový charakter, zatímco v pozici za samohláskou (VA, tradičně „klesavý diftong“) má charakter výrazně samohláskový. Právě tento rozdíl se projevuje terminologicky: aproximanty (A) v pozici před samohláskou (V), tedy v sekvencích AV, 65
se v některých pramenech nazývají polosouhlásky nebo dokonce souhlásky, zatímco aproximanty za samohláskou (tedy v sekvencích VA) se označují za polosamohlásky či dokonce samohlásky (cf. Mioni, 2001: 176). Jakkoli se kvalita aproximanty před samohláskou a po samohlásce může z akustického i percepčního hlediska lišit a přibližovat se tak více samohláskové nebo souhláskové výslovnosti, s ohledem na ekonomii popisu je podle mého soudu podstatnější odlišit, zda je daná hláska slabičným jádrem či nikoli. Kontrast jednotlivých popisů zachycuje na příkladech slov fiamma, mia, trainare a ucraino následující tabulka. Tab. 2.18. Různé způsoby přepisu aproximant
Diftong stoupavý
Hiát
Diftong klesavý
Hiát
fiamma
mia
trainare
ucraino
[fjꞌamma]
[ꞌmia]
(1) (2) (3)
[trajꞌna:re] [trai̯ ꞌna:re]
[ukraꞌi:no]
[traiꞌna:re]
V příkladech fiamma a mia stojí potenciální vysoká samohláska /i/ před samohláskou /a/. Zatímco u fiamma se /i/ oslabuje na aproximantu /j/ (slovo je tedy dvouslabičné), u výrazu mia se vlivem přízvuku neoslabuje a vzniká tak hiát. V tomto se všechny uvedené fonetické popisy rámcově shodují; sporným bodem zůstává pouze to, zda je [j] aproximantou, nebo patří mezi souhlásky. Jiná situace nastává v příkladech trainare a ucraino, kde je potenciální vysoká samohláska /i/ za samohláskou /a/. U výrazu trainare vzniká diftong, který lze zachytit třemi způsoby: přepisem aproximanty symbolem [j] pro polosouhlásku, symbolem [i̯ ] pro polosamohlásku, nebo symbolem [i] pro samohlásku. Nejméně vhodný je způsob třetí, v němž se ztrácí informace o tom, že sekvence [trai] je jednoslabičná a sekvenci [ai] je třeba považovat za diftong; v takovém případě by bylo nutno vyznačit diftong ligaturou [tr ͡aiꞌna:re]. Druhý způsob (2) je jistě vhodný, avšak víme-li, že aproximanta v klesavém diftongu (tj. např. [ai̯ ]) má vždy samohláskovější charakter než aproximanta ve stoupavém diftongu (tj. např. [ja]), budou příslušné znaky [i̯ ] a [j] důsledně v komplementární distribuci, takže pro danou aproximantu stačí užívat znak jediný, tedy [j] – což je principem popisu naznačeném v řádku (1). Tento popis budeme používat i zde, takže i v klesavém diftongu budou zapisovány aproximanty jako [j], resp. [w]. Symboly [j] a [w] v takové fonetické transkripci vždy označují dif tong, přičemž počet slabik ve slově lze přímo odvodit z počtu symbolů pro 66
samohlásky. Stejný způsob transkripce volí i slovník Gradit; na obdobném pricipu je postavena také transkripce ve slovníku Zingarelli, která však používá jinou symboliku.56 Canepari naopak ve slovníku DiPI volí princip naznačený v tabulce pod číslem (3), tj. např. výraz cui v DiPI najdeme jako /kui/, třebaže obsahuje diftong. Pouze u některých slov uvádí DiPI v postavení po samohlásce aproximantu, většinou jako výslovnostní variantu (např. mai má přepis /mai/ s možnou variantou /maj/).57 Diskuse se v odborné literatuře vedla také o tom, zda lze aproximanty [j] a [w] považovat za samostatné fonémy, nebo spíše za fonotaktické varianty odpovídajících samohlásek /i/ a /u/. Existuje totiž jen velmi málo minimálních párů (tj. slov, které by odlišovala pouze opozice /i/-/j/ nebo /u/-/w/) a u řady italských slov může realizace příslušných vokálů kolísat mezi samohláskovou a polosouhláskovou kvalitou. Detailní přehled minimálních párů podává zejména Muljačić (1969: 423–424), z nějž přebíráme tři nejznámější příklady: piano (= di Pio) piano (= pomalu)
[piꞌa:no] [ꞌpja:no]
lacuale (= relativo al lago) la quale
[lakuꞌa:le] [laꞌkwa:le]
spianti (= pl. spianto, neštěstí) [ꞌspjanti] spianti (= coloro che spiano) [spiꞌanti] Muljačić si všímá, že i v těchto slovech se může zvukový rozdíl stírat, neboť polosouhlásková výslovnost může při rychlejším tempu řeči nahradit vysokou samohlásku; Canepari (MaPI: 95) zas cituje patrně mnohem vzácnější příklady opačné, kdy polosouhláskovou výslovnost může nahradit vysoká samohláska. Neplatí to ale vždy: žádný Ital by dle Muljačiće nevyslovil např. slovo piano (= pomalu) jako ?[piꞌa:no]. I přes absenci přesvědčivých minimálních párů se 56
57
Zingarelli, stejně jako většina velkých italských slovníků, neužívá standardní fonetickou transkripci IPA, ale speciální symboly umisťované rovnou v záhlaví každého hesla. Slovník má za to, že každé písmeno i nebo u bez vyznačeného přízvuku a v pozici vedle samohlásky (s výjimkou spřežek) bude foneticky odpovídat aproximantě. Pokud výjimečně odpovídá samohlásce, značí se podtržením. Výraz fiore [ꞌfjo:re] je tedy přepsán jako „fióre“, zatímco cliente [kliꞌɛnte] má přepis „cliènte“. Pro zajímavost dodejme, že Canepariho koncepce odpovídá i tradičním gramatickým popisům latiny (srov. Marota G., 1987: 850).
67
proto ve fonetických popisech italštiny prosadilo pojetí, které chápe aproximanty /j/ a /w/ jako samostatné fonémy.58 Nový argument na podporu tohoto přístupu přinesl v poslední době Krämer (2009: 89), když konstatoval, že ze struktury slabik ani z umístění přízvuku nelze přítomnost aproximanty či vysoké souhlásky odvodit. Jinými slovy: aproximanty nejsou k vysokým samohláskám v komplementární distribuci. Třebaže i zde budeme chápat aproximanty /j/ a /w/ jako samostatné fonémy, z praktického hlediska je kontexty jejich použití vhodné popisovat vždy kontrastivně k odpovídající vysoké samohlásce (/i/ a /u/). Důvodem je jednak jejich podobná artikulace, možnost fonostylistické záměny v určitých případech a v neposlední řadě také pravopis: aproximanta a odpovídající vysoká samohláska se obvykle zapisuje stejným písmenem (tj. i, respektive u).
2.5.2 Rámcová pravidla distribuce centrálních aproximant
Otázkou nyní zůstává, za jakých podmínek se vysoká samohláska v sousedství další samohlásky mění na centrální aproximantu (čímž vzniká diftong), resp. kdy si naopak svůj samohláskový charakter uchovává (čímž vzniká hiát). V odborné literatuře najdeme jen některá rámcová obecná pravidla, z nichž je možné odvodit, v jakých slovech či kontextech aproximanty najdeme, detailní přehled podává zejména G. Marottová (1987). Pravidla a tendence popsané v následujícím textu se zakládají nejen na sekundární literatuře, ale také na analýze fonetické transkripce u frekventovaných slov ze slovníků Zingarelli (2011), DiPI (2012–2015) a Gradit (1999). Podle Marottové (1987: 872) je diftong oproti hiátu artikulačně úspornější a tedy i méně příznakový, a to nejen v rámci italštiny, ale i z obecně fonetického hlediska. Proto mají mluvčí tendenci redukovat vysoké samohlásky na aproximanty vždy, když je to možné. Tento proces může však být blokován sérií restrikcí. Nejspolehlivější překážkou redukce vysoké samohlásky na aproximantu je umístění přízvuku. Platí, že aproximanta nemůže být nikdy přízvučná,59 takže
58
59
68
Z českých autorů chápe aproximanty jako výslovnostní variantu italských vysokých samohlásek Pačesová (1980: 154–155). Hamplová (2004: 19–20) polosouhlásky i polosamohlásky zmiňuje, ale v transkripci je vůbec neužívá, neboť její Mluvnice italštiny záměrně tuto otázku zjednodušuje s ohledem na cílové publikum knihy. Obě možná pojetí, tj. chápat aproximanty jako samostatné fonémy i jako specifický způsob realizace samohláskových fonémů, připouští také Krämer (2009: 84). Rozdíl mezi aproximantou a samohláskou je totiž dán mimo jiné i tím, že samohláska trvá déle než aproximanta. Víme-li, že přízvuk samohlásku ještě prodlužuje, pak je zřejmé, že se
přízvučná vysoká samohláska v pozici vedle další samohlásky nemůže být nahrazena aproximantou ani z fonostylistických důvodů. Příkladem jsou výrazy jako addio [adꞌdio], agenzia [aʤenꞌʦia], via [ꞌvia] nebo due [ꞌdue].60 Další vodítka pro realizaci centrálních aproximant jsou již méně spolehlivá. S ohledem na umístění přízvuku lze pozorovat, že pokud se při morfologických operacích hlavní přízvuk přemístí z vysoké samohlásky na jinou samohlásku, samohlásková kvalita daného vysokého vokálu se často analogicky uchovává. Dochází k tomu jak v rámci morfologie konstrukční (odvozování nebo skládání slov), tak při flexi (typicky při časování sloves). Následující dvojice ukazují příklady analogického uchování vysoké samohlásky při derivaci:61 via /ꞌvia/ – viale [viꞌa:le] deviare [deviꞌa:re] sviare [zviꞌa:re] traviamento [traviaꞌmento] due /ꞌdue/ – duetto [duꞌetto] duepezzi [dueꞌpɛtʦi] V rámci paradigmat flektivní morfologie lze stejnou tendenci vysledovat, např. u zmiňovaného spiare („špehovat“) nebo espiare („pykat, odčinit hřích“), kde se sekvence /ia/ objevuje na morfologickém švu, tj. rozhraní kořene a sufixu (spi+are, espi+are) a samohláska /i/ je v některých slovesných tvarech přízvučná (např. v 1. sg. ind. prés. – , ). Významnější roli než přítomnost morfologického švu má pro uchování vysoké samohlásky její přízvučnost v některých tvarech. Hiát tak bude spíše ve slovese avviare [avviꞌa:re] (s tvarem 1. sg. ind. prés. [avꞌvio]), nežli ve slovesech cambiare [kamꞌbja:re] ( [ꞌkambjo]) nebo iniziare [initꞌʦja:re] ( [iꞌnitʦjo]), kde naopak najdeme spíše diftong.
60
61
přízvučná samohláska nikdy nemůže realizovat jako aproximanta – musela by nejprve ztratit přízvuk. Pokud v tomto typu kontextu přeci jen dojde k nahrazení vysoké samohlásky aproximantou, přemístí se nebo mizí i přízvuk. DiPI takto např. uvádí nestandardní (nedoporučenou) výslovnost výrazu via – ?[vja] (bez přízvuku). Podobně nestandardní je výslovnost io – ?[jo] vedle standardního [ꞌio]; aproximanta se tu však připouští v kontextu, kdy bezprostředně předchází vokál, např. se io vado – [sejoꞌva:do] nebo [seꞌioꞌva:do], výraz io s aproximantou však nemůže být rématický, protože je-li zbaven přízvuku, nemůže nést větný důraz. Toto však není úplně systematicky dodržováno; Krämer (2009: 89) např. uvádí výslovnost traviamento [travjaꞌmento]; také složené ferroviario se běžně vyslovuje s aproximantou [ferroꞌvjarjo]. Také Marottová (Marotta, 1987: 874) konstatuje, že u tvarů typu spiavamo (< spia re [spiꞌa:re], 1. os. spio [ꞌspio]) nebo vialetto (< via [ꞌvia]) kolísá výslovnost s hiátem / diftongem.
69
Přítomnost morfologického švu může také blokovat redukci vysoké samohlásky na aproximantu. Z příkladů G. Marottové (1987: 873) vyplývá, že se to projevuje výrazně zejména na rozhraní složek kompozit jako appendiabiti [appendiꞌa:biti], portaimmondizia [portaimmonꞌditʦja], semiaperto [semiaꞌpɛrto] nebo antiurto [antiꞌurto], tedy tam, kde mluvčí vnitřní morfologickou strukturu slova jasně vnímá a dokáže jednotlivé složky intuitivně rozlišit. V literatuře se také cituje morfologický šev po prefixu ri- ve slovech jako riassumere [riasꞌsu:mere], rialzare [rialꞌʦa:re] nebo riempire [riemꞌpi:re]; také v těchto derivátech Zingarelli systematicky značí hiát. Dalším faktorem, který blokuje vznik diftongu, je podle Marottové (1987: 873) pozice v rámci výpovědi. Vzhledem k tomu, že slova umístěná na konci výpovědi se artikulačně prodlužují, je méně pravděpodobné, že se v nich objeví diftong (1–2). (1a) Farò una pausa [ꞌpawza] dopo questo articolo. (1b) Farò una pausa [ꞌpauza]. (2a) Noi [noj] verremo dopo. (2b) Dopo verremo noi [ꞌnoi]. Posledním obecným faktorem, který určuje redukci či uchování vysokých samohlásek, je tempo řeči. Zde Marottová (1987: 876) uvádí, že při rychlejším tempu se hiáty vyslovují jako diftongy. Naopak to nicméně neplatí: je-li tempo zpomalené oproti normálu, diftongy se na hiáty nemění. Pokud jde o kombinovatelnost jednotlivých aproximant a vokálů, v sekvencích AV se mohou aproximanty kombinovat se všemi italskými samohláskami, vyloučené jsou pouze kombinace aproximanty a jí odpovídající vysoké samohlásky, tedy */ji/ a */wu/. Příklady kombinací uvádí následující tabulka. Tab. 2.19. Kombinace aproximant a vokálů v sekvencích AV
[je]
vietare
[vjeꞌta:re]
[wi]
qui
[kwi]
[jɛ]
allievo
[alꞌljɛ:vo]
[we]
quello
[ꞌkwello]
[ja]
notizia
[noꞌtitʦja]
[wɛ]
seguente
[seꞌgwɛnte]
[jɔ]
fiocco
[ꞌfjɔkko]
[wa]
guadagno
[gwaꞌdaɲɲo]
[jo]
inizio
[iꞌnitʦjo]
[wɔ]
uomo
[ꞌwɔ:mo]
[ju]
aiuto
[aꞌju:to]
[wo]
languore
[lanꞌgwo:re]
70
Opačné sekvence VA jsou oproti sekvencím AV mnohem méně frekventované a nabízejí méně kombinací, jak upozorňuje např. Mioni (2001: 177–178). S aproximantou /j/ má italština kombinace [ej] (předl. člen dei), [ɛj] (subst. dei, pl. od dio), [oj] (noi), [ɔj] (suoi), [aj] (hai) a [uj] (cui); s aproximantou /w/ pak jen [ew] (Europa), [ɛw] (Euro) a [aw] (auto). V následujících dvou oddílech se podrobněji zaměříme na distribuci aproximant /j/, /w/ a odpovídajících vysokých samohlásek (/i/, /u/) v pozici před62 samohláskami /a, o, e, ɛ/. Poslední oddíl bude věnován skupinám, kde se vysoké samohlásky a aproximanty kombinují navzájem.
2.5.3 Distribuce aproximanty /j/
Data z analyzovaných slovníků ukazují, že distribuce aproximanty /j/ a vysokého vokálu /i/ v pozici před samohláskou je do velké míry komplementární a odvoditelná, protože dobře odráží rámcová pravidla popsaná výše. Samohláska /i/ se zde objevuje téměř výhradně pod přízvukem, příklady ukazuje následující tabulka. Tab. 2.20. Frekventované výrazy obsahující přízvučné /i/ následované samohláskou63
allegria, agenzia, antipatia, armonia, borghesia, bugia, cartoleria, categoria, democrazia, farmacia, fattoria, fobia, fotografia, galleria, garanzia, gelosia, geografia, ipocrisia, ironia, lavanderia, libreria, magia, malinconia, melodia, ossia, pasticceria, pedagogia, polizia, pulizia, salumeria, scrivania, scuderia, simpatia, sintonia, strategia, tuttavia, via, zia, zio
Marottová (1987: 874) si všímá, že hiát se objevuje také v první složce kompozit typu bioritmo [ˌbioꞌritmo] nebo miocardio [ˌmioꞌkardjo], kde je dané /i/ tradičně popisováno jako nositel tzv. sekundárního přízvuku. Slovník Zingarelli (2011) ve složeninách s bio- a mio- také systematicky vyznačuje výslovnost s /i/, tedy s hiátem, a totéž platí pro složeniny s dalšími konfixy či slovy jako crio-, pio-, tio-, mielo- nebo duo- (viz příklady v tabulce níže). To lze nicméně interpretovat jako další argument na podporu hypotézy, že kompozita tvoří v italštině dva přízvukové takty a přízvuk na první složce je ve skutečnosti pří62
63
Distribuci aproximant a vysokých samohlásek v pozici za samohláskou není účelné blíže analyzovat, protože opozice aproximanta – vysoká samohláska je tu artikulačně i percepčně nevýrazná, a navíc se týká jen velmi omezeného množství výrazů. Většina příkladů tohoto typu jsou slova zakončená na /ꞌia/. Vedle toho však existuje i řada slov zakončených na /ja/, v nichž má přízvuk jiné umístění, např. , , , .
71
zvukem primárním (viz. kap. 3.3. a 3.4.), proto i v příkladech v tabulce uvádíme tento způsob zápisu. Tab. 2.21. Vybraná kompozita s přízvučným /i/ v první složce
První složka (konfix, slovo)
Kompozitum
bio(z řec. bios – „život“)
bioagricoltura [ꞌbioꞌagrikolꞌtu:ra] bioattivo [ꞌbioatꞌti:vo] biochimica [ꞌbioꞌki:mika]
crio(z řec. krýos – „chlad, mráz“)
crioanestesia [ꞌkrioanesteꞌzia] criobiologia [ꞌkrioꞌbioloꞌʤia] criochirurgia [ꞌkrioˌkirurꞌʤia] crioconservazione [ꞌkrioˌkonservatꞌʦjo:ne] crioscopia [ꞌkrioskoꞌpia]
pio(z řec. pýon – „hnis“)
piodermite [ꞌpioderꞌmi:te] pioftalmia [ꞌpioftalꞌmia] piosalpinge [ꞌpiosalꞌpinʤe] pionefrosi [ꞌpionefꞌrɔ:zi]
tio(z řec. thêion – „síra“)
tioacido [ꞌtioꞌa:ʧido] tiosolfato [ꞌtiosolꞌfa:to] tiourea [ꞌtiouꞌrɛa]
mielo(z řec. myelós – „morek“)
mieloblasto [ꞌmieloꞌblasto] mielocito [ꞌmieloꞌci:to] mielocitoma [ꞌmielociꞌto:ma] mielografia [ꞌmielograꞌfia]
mio(z řec. myo- – „myš“, později „sval“)
miocardia [ꞌmiokarꞌdia] miopatia [ꞌmiopaꞌtia]
Nepřízvučné /i/ se před samohláskou naopak vyskytuje velmi zřídka, a to zejména v následujících případech: 1) Na morfologickém švu u odvozených slov, což se z centrální slovní zásoby týká zejména výše citovaných konstruovaných slov od základů via (viale, deviare, inviare, sviare, traviamento), sci (sciare – [ʃiꞌa:re]) a výrazů s prefixem ri-, jako riempire, rientrare, riecco, riunione, riunire, riuscire. Další příklady najdeme na rozhraní složek kompozit, např. s první složkou anti- (antiaereo, antiurto, antialcolico), semi- (semiaperto, semiautomatico) a izolovaných případů typu appendiabiti, portaimmondizia nebo semiaperto (poslední příklady viz Marottová, 1987: 873). 2) Ve flektivních paradigmatech sloves, kde je v některých tvarech příslušné /i/ přízvučné; v důsledku toho si dané /i/ svou samohláskovou kvalitu ucho72
vává i ve tvarech, kde přízvuk ztrácí: – [inviꞌa:re] uchovává /i/ analogicky k invìo – [inꞌvio], podobně avviare, spiare, espiare.64 3) U několika málo izolovaných slov jako cliente [kliꞌɛnte], clientela [klienꞌte:la], trionfo [triꞌo:nfo] apod., u dieta uvádí DiPI výslovnost /diꞌɛ:ta/ jako variantu k [ꞌdjɛ:ta], resp. [ꞌdje:ta]. Podle Marottové (1987: 875) se hiát s nepřízvučným /i/ vyskytuje většinou po sekvenci obstruenty a likvidy (např. /kl/, /tr/), ale neplatí to systematicky. Jinde najdeme před samohláskou výhradně aproximantu /j/, a to bez ohledu na to, zda je následující samohláska přízvučná či nikoli. Příklady přináší tabulka 2.22. Tab. 2.22. Aproximanta /j/ ve stoupavém diftongu
Sekvence /ja/
Příklad anziano [anꞌʦja:no] disgrazia [dizꞌgratʦja]
/jɛ/
bandiera [banꞌdjɛ:ra]
/je/
pietà [pjeꞌta]
/jo/
abitazione [abitatꞌʦjo:ne] acquario [akꞌkwa:rjo]
Závěrem je nutno připojit ještě poznámku týkající se pravopisu. Samohláska /i/ i aproximanta /j/ se v pozici před samohláskou zapisují obě písmenem i. Avšak písmeno i na této pozici může mít ještě další funkce: může být součástí spřežek jako gli, ci, sci nebo gi a označovat tako fonémy /ʎ/, /ʧ/, /ʃ/ nebo /ʤ/, přičemž v takovém kontextu aproximanta /j/ není. Zejména je třeba dbát na správné odlišování /ʎ/ a /j/, které je pro neutrální výslovnost italštiny typické: Tab. 2.23. Spřežka gli /ʎʎ/ v kontrastu se sekvencí li /lj/
/ʎ/
/j/
figlia – [ꞌfiʎʎa]
Italia – [iꞌta:lja]
figlio – [ꞌfiʎʎo]
esilio – [eꞌzi:ljo]
scegliere – [ꞌʃeʎʎere]
veliero – [veꞌljɛ:ro]
64
Slovesa na –iare, u kterých je v časování přízvuk jinde než na /i/, se dané /i/ naopak mění na aproximantu /j/, např. copiare [kopꞌjare] – copio [kopꞌjo], podobně cambiare, fischiare, gonfiare, graffiare, infuriare, iniziare, mischiare, odiare, picchiare, rimediare, ringraziare, rischiare, risparmiare, scoppiare, sdraiare, studiare, succhiare, svegliare, tagliare, umiliare.
73
Příklady ostatních spřežek uvádí následující tabulka: Tab. 2.24. Ostatní spřežky s písmenem i
sci – /ʃ/
fascia – [ꞌfaʃʃa]
ci – /ʧ/
bacio – [ꞌba:ʧo]
gi – /ʤ/
gioco – [ꞌʤo:ko]
Zvláštním případem jsou slova, ve kterých se vyskytuje grafická sekvence cie, scie nebo gie a písmeno i neodpovídá přízvučné samohlásce /i/.65 V takovém případě písmeno i odpovídalo ve starší výslovnosti aproximantě /j/, ale v současné neutrální italštině již vymizelo. Daný pravopis tak lze označit za historický. Všecha slova tohoto typu se v neutrální italštině vyslovují, jako kdyby v nich písmeno i nebylo, tj. ceco („český“) se vyslovuje stejně jako cieco („slepý“) – [ꞌʧɛ:ko]. Výslovnost s aproximantou /j/ je považována za zastaralou a slovníky (vč. DiPI) ji nedoporučují. Přehled příkladů základní slovní zásoby s přepisem podle DiPI uvádí následující tabulka. Tab. 2.25. Varianty výslovnosti grafému i ve spřežkách cie, scie nebo gie
Výslovnost podle DiPI Neutrální
Nedbalá
Slavnostní
cielo
[ꞌʧɛ:lo]
[ꞌʧjɛ:lo]
–
cieco
[ꞌʧɛ:ko]
[ꞌʧjɛ:ko]
–
coscienza
[koʃ ꞌʃɛnʦa]
[koʃ ꞌʃjɛnʦa]
–
efficiente
[effiꞌʧɛnte]
[effiꞌʧjɛnte]
–
igiene
[iꞌʤɛ:ne]
[iꞌʤjɛ:ne]
–
[ʃenꞌti:fiko]
[ʃjenꞌti:fiko]
–
scienza
[ꞌʃɛnʦa]
[ꞌʃjɛnʦa]
[ʃiꞌɛnʦa]
società
[soʧeꞌta]
[soʧjeꞌta]
[soʧieꞌta]
specie
[ꞌspɛ:ʧe]
[ꞌspɛ:ʧje], [ꞌspɛ:ʧie]
–
scientifico
sufficiente
[suffiꞌʧɛnte]
[suffiꞌʧjɛnte]
–
superficie
[superꞌfi:ʧe]
[superꞌfi:ʧje]
–
65
74
Příkladem sekvencí cie a gie, kde i naopak odpovídá přízvučné samohlásce /i/, jsou typicky plurálové tvary některých feminin zakončených na –cia a –gia, tedy farmacia – farmacie [farmaꞌʧie] nebo bugia – bugie /buꞌʤie/. Příkladem grafické sekvence scia, kde písmeno i odpovídá přízvučné samohlásce /i/, je samotný výraz scia /ꞌʃia/ („stopa“).
2.5.4 Distribuce aproximanty /w/
Distribuce aproximanty /w/ a vysokého vokálu /u/ v pozici před samohláskou je na základě slabičné struktury mnohem méně předvídatelná. Také zde platí, že /u/ se objevuje pod přízvukem a ve výrazech odvozených či složených se uchovává. Takových výrazů, ať už s přízvučným /u/ či od nich odvozených, však není mnoho, z centrální slovní zásoby sem patří zejména následující slova: due – [ꞌdue] > duetto [duꞌetto] > duepezzi [ꞌdueꞌpɛtʦi] > duopolio [ꞌduoꞌpɔ:ljo] bue – [ꞌbue] circuito – [ʧirꞌkujto] cui – [ꞌkuj] tuo – [ꞌtuo] suo – [ꞌsuo] Vedle toho si však /u/ před samohláskou může uchovávat svou samohláskovou platnost, i když není přízvučné. V distribuci /u/ a /w/ lze v takovém případě na základě transkripce ve slovnících Zingarelli (2011) a DiPI vysledovat následující tendence: 1) Po velární souhlásce /k/ nebo /g/, následuje téměř vždy aproximanta /w/. Výjimkou jsou v centrální slovní zásobě výrazy innocuo ([inꞌnɔ:kuo]) a tac cuino ([takkuꞌi:no]), kde se vyslovuje /u/. Běžné příklady s aproximantou /w/ po velární souhlásce shrnuje tabulka 2.26.
Tab. 2.26. Příklady s aproximantou /w/ po velární souhlásce
Předcházející souhláska /k/
/g/
Grafický zápis
Příklady
c
cuoco, cuocere, cuoio, cuore, scuola, scuotere
q
acqua, antiquato, cinque, cinquanta, dunque, questo, quello, questura, Pasqua, qua, quadro, quaderno, quattro, quando, quasi
g
adeguare, conseguenza, distinguere, guadagnare, guaio, guancia, guanto, guardare, guarire, guastare, guerra, lingua, riguardare, sangue, seguente, sguardo, uguale 75
2) U výrazů lidového původu jako buono ([ꞌbwɔ:no]), vuoto ([ꞌvwɔ:to]), nuovo ([ꞌnwɔ:vo]), luogo ([ꞌlwɔ:go]), uomo ([ꞌwɔ:mo]), uovo ([ꞌwɔ:vo]), apod. je v neutrální výslovnosti aproximanta /w/. 3) U latinismů (výrazů „učeného původu“) a slov od nich odvozených najdeme obvykle samohlásku /u/, ale výslovnost s aproximantou /w/ bývá také neutrální. Slovník Zingarelli (2011) v takových případech obvykle uvádí transkripci s /u/, zatímco slovník DiPI zaznamenává obě varianty s /u/ i s /w/ jako rovnocenné. K výrazům s oběma variantami v DiPI patří např. continuo, annuo, graduale, mutuo, situazione nebo statua. Z uvedeného vyplývá, že nepřízvučné [u] před samohláskou lze v neutrální výslovnosti téměř vždy nahradit aproximantou [w], zatímco naopak to neplatí.
2.5.5 Kombinace vysokých samohlásek a aproximant
Vzájemné kombinace nepřízvučných vysokých samohlásek a aproximant nejsou v italštině časté, ale vyskytují se. V sekundární literatuře se mi nepodařilo dohledat informace o možných kombinacích ani o principech, podle nichž by bylo možné předvídat, která z vysokých samohlásek se ve výslovnosti oslabí na aproximantu. Ve slovníku Zingarelli (2011) lze nicméně dohledat příklady na celkem šest typů kombinací z teoreticky osmi možných, což signalizuje, že z fonologické struktury slova nelze spolehlivě předpovědět, zda a kde se v daném případě realizuje vysoká samohláska nebo aproximanta. Pro sekvenci palatála+velára lze dohledat všechny čtyři možné kombinace, tj.: ● [jw]: aiuòla [ajꞌwɔ:la] ● [ju]: aiutare [ajuꞌta:re], chiusura [kjuꞌsu:ra] ● [iw] viuòla [viꞌwɔ:la] (zast. viola) ● [iu] riunire [riuꞌni:re], riuscire [riuʃꞌʃi:re], riunione [riuꞌnjo:ne] (a další výrazy s předpodou ri- následované kořenem na u-). Pro sekvenci velára+palatála se podařilo dohledat pouze kombinace samohlásky s aproximantou, tj.: ● [uj] gratuità [gratujꞌta], fluidità [flujdiꞌta], fruitore [frujꞌto:re] ● [wi] guidatore [gwidaꞌto:re], aquila [ꞌakwila], inquinare [inkwiꞌna:re] Pro sekvence [wj] ani [ui] se příklady dohledat nepodařilo a je otázkou, zda v italštině existují. 76
2.6 STRUKTURA SLABIKY Z fonetického hlediska je slabika (it. sillaba) nejmenším úsekem řeči, který lze vyslovit samostatně, aniž by řeč ztratila svůj přirozený charakter. Skládá se ze slabičného jádra, kterým je v italštině výhradně samohláska; vedle jádra může stát jedna či více souhlásek nebo centrálních aproximant. Nahradíme-li jakoukoli samohlásku obecným symbolem V („vokál“) a libovolnou souhlásku obecným symbolem C („konsonant“), lze strukturu různých slabik zachytit jako sekvenci znaků C a V, které říkáme segmentální skelet.66 Centrální aproximanty [j] a [w] lze v tomto zápisu značit buďto jako souhlásky symbolem C (zejména v pozici před samohláskou), nebo zvláštním symbolem G („glide“). Příklady zápisu segmentálního skeletu přináší následující tabulka. Tab. 2.27. Segmentální skelet
Slabika zachycená standardním pravopisem
Fonetický přepis
Segmentální skelet
e
[e]
V
ma
[ma]
CV
il
[il]
VC
tot
[tot]
CVC
poi
[poj]
CVC nebo CVG
più
[ꞌpju]
CCV nebo CGV
Z fonologického hlediska lze konstatovat, že slabika má vnitřní hierarchickou strukturu znázorněnou následujícím schématem (viz Ashby-Maidment, 2015: 124–125; Mioni, 2001: 108).67
Slabika (sillaba)
66 67
Pretura (attacco)
Základ (rima)
Nukleus (jádro) (nucleo)
Koda (coda)
Viz Ashby-Maidment (2015: 16–17). Tento model slabičné struktury vychází z teorie Onset-Rhyme. Blíže ke slabičné struktuře a k alternativní reprezentaci této struktury v teorii mór viz Ziková (2014: 13 a násl.).
77
Slabičným jádrem, nazývaným též nukleus (it. nucleo), je v italštině vždy samohláska. Slabičné jádro tvoří spolu s následující souhláskou (tzv. kodou, it. coda) jednotku nazývanou slabičný základ nebo rým (it. rima). Pokud mají dvě slabiky shodný slabičný základ, říkáme, že se rýmují. Slabiky bez kody se nazývají slabiky otevřené (it. aperte n. libere), slabiky s kodou jsou zavřené (it. chiuse n. implicate). Souhlásky stojící na začátku slabiky před slabičným jádrem tvoří tzv. preturu (it. attacco). Jazyky se liší v tom, jakou vnitřní strukturu mohou slabiky mít. V češtině například, na rozdíl od italštiny, mohou být slabičným jádrem i některé (tzv. slabikotvorné) souhlásky jako ve slovech vlk či smrt. Pretura české slabiky může obsahovat sekvenci až čtyř souhlásek (pštros [pʃtros]) a koda sekvenci tří souhlásek (Terst [tɛrst]),68 zatímco italská pretura může mít souhlásky nanejvýš tři ([ꞌstra:] ve slově strada [ꞌstra:da]) a koda pouze dvě (est [ꞌɛst]).69 Tyto rozdíly zkoumá disciplína nazývaná fonotaktika. Zajímavá data o struktuře italské slabiky získaná z korpusu LIP přinesli Mancini a Vogherová (1994: 68–73). Segmentální skelet v jejich výzkumu je značen symboly C, V a G, přičemž G značí centrální aproximanty ve stoupavém i v klesavém diftongu. Z dat vyplývá, že sedm základních typů slabik (CV, CVC, V, VC, CGV, CCV, CVG) pokrývá 96,5% korpusu, zatímco na zbývajících 17 slabičných typů připadá jen 3,5% korpusu. Relativní frekvenci prvních deseti typů přetiskujeme v následující tabulce. Tab. 2.28. Nejčastější typy italských slabik (podle Mancini-Voghera, 1994: 70).
Segmentální skelet
Zastoupení v LIP
Segmentální skelet
Zastoupení v LIP
CV
57,71%
CGV
4,29%
CVC
14,82%
CVG
1,50%
V
7,61%
CCVC
1,20%
VC
5,83%
CGVC
1,12%
CCV
4,73%
CCCV
0,29%
Zdaleka nejtypičtější slabičnou strukturou v italštině je typ CV, ostatní typy za ním výrazně zaostávají. Z tabulky lze dále mimo jiné vyčíst, že sekvence tří souhlásek ve slabičné pretuře je sice možná, ale velmi řídká. Autoři dále konsta68 69
78
Příklady podle Ashby-Maidment (2015: 127). Mancini-Voghera (1994: 70).
tovali, že v italštině převládají slabiky otevřené, které tvoří 76% korpusu, což je srovnatelné s poměrem otevřených slabik ve francouzštině (76%) či španělštině (72%) (Mancini-Voghera, 1994: 71). Z hlediska počtu fonémů dává italština přednost slabikám krátkým: téměř dvě třetiny slabik jsou tvořeny dvěma fonémy a slabiky s více než třemi fonémy jsou opět periferní, jak vyplývá z další přehledné tabulky. Tab. 2.29. Typy italských slabik podle počtu fonémů (podle Mancini-Voghera, 1994: 72).
Počet fonémů
Počet typů
Segmentální skelet
Relativní četnost
1
1
V
2
4
CV, VC, VG, GV
63,76%
7,60%
3
6
CVC, CCV, CGV, CVG, VCC, GVC
25,37%
4
7
CCVC, CGVC, CCCV, CCGV, CVGC, CCVG, CVCC
3,14%
5
6
CCCVC, CCGVC, CCCGV, CCCVG, CCVGC, CCVCC
0,13%
Výše citovaný výzkum zohledňoval slabičnou strukturu jednotlivých slov v textovém korpusu. V zájmu korektní interpretace údajů je třeba nicméně dodat, že hranice slabik se v italštině (podobně jako např. ve francouzštině70) nutně nekryjí s hranicemi slov, ale uvnitř mluvních taktů na sebe jednotlivá slova v promluvě plynule navazují. Pokud tedy např. nějaké slovo končí souhláskou a následující slovo začíná na samohlásku, stane se koncová souhláska prvního slova součástí první slabiky druhého slova, jak ukazují následující příklady:71 per il con il in un con una un altro per essere non essere 70 71
[pe.ril] [ko.nil] [i.nun] [ko.ꞌnu:.na] [u.ꞌnal.tro] [pe.ꞌrɛs.se.re] [no.ꞌnɛs.se.re]
Viz Dohalská-Schulzová (2003: 161) Příklady byly vyhledány v korpusu Araneum Italicum Minus jako frekventované sekvence slov, z nichž první končí na souhlásku a druhé začíná na samohlásku.
79
Podobně končí-li první slovo na samohláku a druhé slovo začíná na sekvenci „sC“ ([s] následované souhláskou), pak se toto iniciální [s] stane součástí koncové slabiky prvního slova:72 la strada sono stati la storia lo sviluppo
[las.ꞌtra:.da] [ꞌso:.nos.ꞌta:.ti] [las.ꞌtɔr.ja] [loz.vi.ꞌlup.po]
Principy dělení promluvy do slabik není vždy snadné stanovit. Skutečné fonetické dělení se navíc mírně odlišuje od grafického dělení slov doporučovaného italskými gramatikami a pravopisnými příručkami. Obecně lze fonetické principy slabičného dělení v italštině formulovat následovně (případné poznámky k pravopisné normě jsou uvedeny v poznámce pod čarou): 1) Slabičným jádrem je vždy samohláska. 2) Je-li mezi samohláskami právě jedna souhláska, náleží ke druhé slabice, např. notificare [no.ti.fi.ꞌka:.re]. 3) Je-li mezi samohláskami souhláska zdvojená (včetně spontánně zdvojovaných souhlásek), dělí se mezi obě slabiky, např. cassa [ꞌkas.sa], ogni [ꞌoɲ.ɲi], pesce [ꞌpeʃ.ʃe].73 4) Je-li mezi samohláskami skupina (nestejných) souhlásek, pak první souhláska je součástí první slabiky a následující souhláska či souhlásky náleží ke druhé slabice, např. palma [ꞌpal.ma], magro [ꞌmag.ro], tasto [tas.to].74 Toto nutně nemusí platit pro sekvence okluzivy [p t k b d g] a likvidy [l r], tradičně nazývané latinským „muta cum liquida“, které se už v latině mohly rozdělit mezi dvě slabiky, nebo spojit jako pretura slabiky druhé. Uvedné magro lze tedy sylabifikovat [ꞌmag.ro] i [ꞌma:.gro] (cf. Lepschy-Lepschy, 1995: 38).75, 77 72 73 74 75
80
Viz Mioni (2001: 181–182) vč. příkladu la strada, ostatní příklady opět z korpusu Araneum Italicum Minus. Pravopisné konvence zakazují dělit spřežky, takže z hlediska grafického dělení slov bychom měli cas-sa, ale o-gni (nikoli *og-ni) a pe-sce (nikoli*pes-ce). Centrální aproximanty [j] a [w] se v tomto ohledu jako souhlásky nechovají, spojení souhlásky s centrální aproximantou tvoří preturu následující slabiky, např Italia [i.ꞌta:.lja], copia [ꞌkɔ:.pja]. Podrobnou analýzu sekvencí okluzivy s likvidou v latině a italorománských dialektech provedl Loporcaro (2005). Autor upozorňuje, že výslovnost tautosylabická (tj. např. [ꞌma:.gro]) je preferována z obecně fonetického hlediska, protože stupeň „souhláskové síly“ (forza consonantica) tu směrem k jádru slabiky klesá. Jinak řečeno: obstruenta (v našem příkladu [g]) má více souhláskových vlastností než likvida (zde [r]), takže sekvence obstruenta+likvida+vokál ([gro]) vykazuje klesající „souhláskovou sílu“. V klasické latině byla podle Loporcara (2005) prefe-
Dobrým testem slabičného dělení může být měření délky samohlásek, jak upozorňuje Mioni (2001: 181). Ve výrazech jako fatti, folti, infarti nebo fasti je přízvučná samohláska krátká, což znamená, že se nachází v zavřené slabice. Slabičné dělení tedy musí vypadat následovně: fatti [ꞌfat.ti] folti [ꞌfol.ti] infarti [inꞌfar.ti] fasti [ꞌfas.ti] Mioni (2001: 183–184) také přehledně shrnuje další fonotaktická pravidla typická pro italské slabiky. Na souhlásky v pretuře slabiky se vztahují následující fonotaktické restrikce: 1) Tvoří-li preturu právě jedna souhláska, může to být jakákoli souhláska. 2) Tvoří-li preturu dvě souhlásky, pak druhá z nich musí být buďto likvida [l r] nebo centrální aproximanta [j w], případně první z nich musí být [s] (nebo [z]). 3) Na počátku slova může preturu tvořit také skupina tří souhlásek; v takovém případě je první souhláskou [s] následované sekvencí souhlásek podle pravidla 2), tj. [sCl], [sCr], [sCj] nebo [sCw] (kde C je libovolný konsonant). K tomu je třeba podotknout, že pretury začínajících na [s]C jsou z hlediska slabičné struktury nestabilní: jakmile je to v daném fonologickém kontextu možné (tj. končí-li předcházející slovo samohláskou), iniciální [s] z pretury se stává kodou slabiky předcházející. V rámci jmenného syntagmatu je tento jev podpořen alomorfií členů mužského rodu, kdy se tvary il [il] a un [un] před sekvencí [s]C (tradičně tzv. s impura – „nečisté s“) nahrazují alomorfy lo [lo] a uno [ꞌu:no] zakončenými na samohlásku. V sekvenci lo stato je tedy pretura druhého slova tvořena jedním konsonantem ([los.ꞌta:.to]), totéž se týká sonorizovaného [z] např. ve výše citovaném lo sviluppo [loz.vi.ꞌlup.po].
77
rována výslovnost tautosylabická, ale existují důkazy, že v pozdní latině a v protorománštině převládala výslovnost heterosylabická. V dnešních románských jazycích včetně toskánštiny je běžnější výslovnost tautosylabická, avšak řada jihoitalských dialektů uchovává protorománskou výslovnost heterosylabickou. V pravopise se uplatňuje pravidlo jiné: sekvence konsonantů se nedělí mezi slabiky, pokud se tato sekvence může vyskytnout na začátku italského slova (cf. Dardano-Trifone, 1997: 619–620).
81
Pokud jde o slabičnou kodu, zde se podle fonotaktických pravidel může objevit nanejvýš jedna souhláska, a to nazála ([m n ɲ]), likvida ([r l]), [s], nebo první z kterékoli ze souhlásek zdvojených (např. cotto [ꞌkɔt.to]). Uvedená pravidla neplatí pro výpůjčky z cizích jazyků. Díky výpůjčkám v italštině postupně zdomácňují některé netypické pretury, např. [ps] a [pn] z grecismů jako psicologia nebo pneumatico. V současných výpůjčkách z angličtiny se zas objevují atypické kody jako ve slovech web, blog, sport, staff, top, record apod.
76
82
3. PŘÍZVUK
3.1 CHARAKTER PŘÍZVUKU V ITALŠTINĚ Některé slabiky (resp. slabičná jádra, v italštině samohlásky) se vyslovují s větší „prominencí“ než slabiky okolní, takže je při poslechu promluvy vnímáme jako výraznější: takové slabiky nesou tzv. přízvuk (it. accento). Z percepčního hlediska je přízvuk velmi výraznou složkou mluvené italštiny, takže jej bez obtíží rozezná i neškolený posluchač. Vymezit přízvuk z artikulačního hlediska je však komplikovanější, protože se může realizovat pomocí několika faktorů, typicky změnou hlasitosti, výšky nebo délky přízvučné slabiky. Jednotlivé faktory a jejich vliv je relativně obtížné experimentálně určit mimo jiné i proto, že nezáleží na absolutních naměřených hodnotách (hlasitosti, výšky nebo délky), ale na hodnotách relativních, které jsou percepčně dostatečně výrazné vůči okolním, nepřízvučným slabikám. Dostatečně percepčně výrazné je přitom nejen zesílení, prodloužení či zvýšení tónu dané slabiky, ale i změny opačné, tj. zeslabení, zkrácení nebo snížení tónu oproti slabikám nepřízvučným, a to v různé vzájemné kombinaci a poměru. V češtině se přízvuk realizuje především změnou výšky a to tak, že přízvučná slabika je vyslovena obvykle nižším tónem než slabiky okolní (Ashby– Maidment, 2015: 130, cf. Palková, 1997: 277–280). Italský přízvuk, který je oproti českému percepčně výraznější, se realizuje především zvýšením hlasitosti (odtud pojem tzv. dynamický přízvuk, it. accento intensivo), které doprovází méně výrazné prodloužení a případně i zvýšení tónu (Mioni, 2001: 114). Sou83
vislost délky samohlásky s přízvukem v italštině experimentálně potvrdily např. Farnetaniová a Koriová (1986), které tvrdí, že rozdíl v délce mezi přízvučnou a nepřízvučnou samohláskou v identickém hláskovém okolí je vždy statisticky významný (Farnetani-Kori, 1986: 28). Vedle percepční intenzity a způsobu realizace se italský přízvuk od českého liší také svým postavením. Čeština patří mezi jazyky s tzv. pevným přízvukem, protože přízvuk zde má předvídatelné místo vzhledem k hranici slova, konkrétně na první slabice ve slově. Naproti tomu italština má přízvuk tzv. volný, což znamená, že jeho polohu ve slově nelze odvodit na základě pravidel z fonologické struktury slova. Pevný přízvuk obecně nemůže mít distinktivní funkci – umožňuje pouze identifikovat hranici jednotlivých slov (má tzv. delimitativní funkci), takže díky němu můžeme odlišit v češtině dvojice jako tabulka vs. ta bulka (Palková, 1997: 277). Volný přízvuk naopak distinktivní funkci mít může a v italštině ji také má, je tedy fonologický, jak dokládají následující příklady minimálních párů: meta [ꞌme:ta] metà [meꞌta]
– cíl – polovina
ancora [ꞌaŋkora] ancora [aŋꞌko:ra]
– kotva – ještě
principi [ꞌprinʧipi] – knížata principi [prinꞌʧi:pi] – principy (podle Nesporové, 1993: 65) Vedle schopnosti odlišovat lexikální jednotky (tj. lexikálně distinktivní funkce) může italský přízvuk sloužit také k odlišení tvarů v rámci morfologického paradigmatu (morfologicky distinktivní funkce), např. perdono [perꞌdo:no] (1. sg. ind. prés.) a perdonò [perdoꞌnɔ] (3. sg. ind. pass. rem.), což jsou tvary slovesa perdonare (Mioni, 2001: 117). Z uvedených příkladů je patrné, že se italský přízvuk ve většině případů nezaznamenává konvenčním pravopisem. Cizinci se tedy při studiu italského lexika musejí na umístění přízvuku ve slově zvlášť zaměřit. Delší italská slova mohou mít vedle hlavního přízvuku (it. accento primario) ještě jeden nebo více přízvuků vedlejších (it. accento secondario), jak ukazuje následující příklad: 84
fotocopie [ˌfɔtoꞌkɔ:pje] (Mioni, 2001: 114) Status vedlejšího přízvuku je však v italštině poměrně kontroverzní, mimo jiné i proto, že – na rozdíl např. od angličtiny – není v italštině pro rodilé mluvčí dostatečně percepčně výrazný (Nespor, 1993: 66). Jasné není ani to, zda se ve slabikách s vedlejším přízvukem rozlišuje kvalita středových samohlásek, tj. otevřené [ɛ, ɔ] a zavřené [e, o]. Následující dva oddíly budou věnovány umístění hlavního přízvuku a statusu vedlejšího přízvuku; dále podrobněji rozebereme souvislost polohy přízvuku s lexikálně-morfologickou stavbou slova a v posledním oddíle se zaměříme na realizaci přízvuku v souvislé promluvě.
3.2 POSTAVENÍ HLAVNÍHO PŘÍZVUKU Dosavadní výzkumy potvrzují, že hlavní přízvuk v italštině nelze spolehlivě odvodit z fonologické struktury slova. Například Krämer (2009: 156 a násl.) nově ukázal, že umístění přízvuku v italštině nelze predikovat pomocí teorie optimality a navíc upozorňuje, že u uměle vytvořených („fiktivních“) slov s různou fonologickou strukturou, která byla v rámci výzkumu předložena vzorku rodilých mluvčích, se testované osoby na umístění přízvuku neshodly.77 Na základě fonologické struktury slova lze umístění přízvuku nanejvýš odhadnout s odkazem na některé obecné principy. K těm patří zejména tzv. kanonické umístění přízvuku, které je ve většině italských slov na předposlední slabice (viz dále). Vedle toho se v italštině projevují také některé prozodické tendence z latiny, kde těžká slabika (tj. mimo jiné slabika zavřená)78 přitahovala přízvuk: proto pokud je v italštině předposlední slabika zavřená, bývá obvykle 77
78
Z tohoto důvodu se v italštině můžeme setkat i s kolísáním v umístění přízvuku, typicky u některých odborných termínů řeckého a latinského původu, které jsou běžnější v jazyce psaném než mluveném (MaPI, 1999: 152). Ve fonologické teorii se slabiky tradičně dělí podle váhy na lehké a těžké. Kritériem dělení je tu struktura slabičného jádra (tzv. rýmu). Schematicky lze říci, že slabiku „odlehčuje“ nepřítomnost kody a krátké slabičné jádro (krátká samohláska); naopak přítomnost kody a dlouhé slabičné jádro dělají slabiku těžkou. Univerzálně proto platí, že otevřené slabiky s krátkým vokálem jsou vždy lehké, zatímco zavřené slabiky s dlouhým vokálem nebo diftongem jsou vždy těžké (Ziková, 2014: 21). V italštině neexistují zavřené slabiky s dlouhým vokálem, všechny zavřené slabiky jsou tu považovány za těžké.
85
přízvučná. Tak je tomu v následujících příkladech (přízvučná, tj. těžká slabika je zvýrazněna): sviluppo [zvi.ꞌlup.po] prodotto [pro. ꞌdot.to] sicurezza [si.ku. ꞌret.ʦa] Výjimkou je několik málo výrazů jako např. mandorla [ꞌman.dor.la], polizza [ꞌpɔ:.lit.tsa] a toponyma jako Taranto [ꞌta:.ran.to], Levanto [ꞌlɛ:.van.to], apod. (Gili Fivela, 2010)79 Statistické údaje o umístění přízvuku v italských textech mohou poskytnout alespoň rámcovou představu o tom, co je pro italštinu typické. Canepari (MaPI, 1999: 150–152) uvádí, že v náhodně vybraných vzorcích italského textu jsou poměry umístění hlavního přízvuku zhruba následující: ● Polovina slov má přízvuk na předposlední slabice, např. casa [ꞌka:sa] nebo andare [anꞌda:re]. Tato slova se označují termínem parola piana nebo parola parossitona (čes. „paroxytonum“), jde o nejběžnější umístění přízvuku. ● Každé desáté slovo má přízvuk na třetí slabice od konce, např. pretendere [preꞌtɛndere], označují se jako parola sdrucciola nebo parola proparossitona (čes. „proparoxytonum“). ● Každé třicáté slovo (tj. asi 3,3% slov) v textu má přízvuk na poslední slabice, jako verità [veriꞌta], označují se jako parola tronca nebo parola ossitona (čes. „oxytonum“). ● Extrémně vzácná jsou slova s přízvukem na čtvrté (it. parola bisdrucciola), páté (parola trisdrucciola) nebo šesté (parola quadrisdrucciola) slabice od konce. Přízvuk na čtvrté slabice od konce najdeme typicky u 3. os. pl. indikativu prézenta některých sloves, např. ospitano [ꞌɔspitano], nebo ve slovesných tvarech s enkliticky připojenými zájmeny, jako chiedermelo [ꞌkjɛ:dermelo]. Také slova s přízvukem na 5. slabice od konce patří vesměs ke slovesným tvarům s klitiky, např. indicamelo [ꞌindicamelo]. 79
86
Tento paradigmatický vliv je patrný také u uměle vytvořených (neexistujících) slov s různou fonologickou strukturou. Krämer (2009: 169) ve svém výzkumu zjistil, že předposlední těžká slabika u tříslabičných slov se strukturou LHL (např. tapirco; L = light syllable, H = heavy syllable) přitahuje přízvuk vždy, zatímco těžká slabika na třetí pozici od konce, tedy u slov HLL (např. plontico), přitahuje přízvuk naopak velmi málo – přízvuk sem umístila pouze třetina mluvčích ve vzorku. Z toho je zřejmé, že opozice lehkých a těžkých slabik nemá už na umístění přízvuku v italštině přímý vliv, ale uplatňuje se jen v určité pozici ve slově, jako výsledek jistého paradigmatického tlaku (family size effect).
● Zbývající asi třetina slov je jednoslabičných. Většinou jde o nepřízvučná
klitika jako členy (il, la, i, gli, un, apod.), předložky (a, di, su…) nebo nepřízvučná zájmena (mi, ti, lo, gli...). Existují ale i jednoslabičná slova přízvučná (zejm. substantiva jako tè, re, gru, gas, gol, sud, zar) a taková monosylaba, která mohou být přízvučná i nepřízvučná v závislosti na kontextu (např. adverbium più se může chovat jako klitikum před adjektivem – più grande). Ačkoli v textech jsou nepřízvučná monosylaba frekventovaná, ze systémového hlediska je jejich počet velmi omezený, protože patří k uzavřeným slovním druhům. Jiné číselné údaje založené na korpusu mluvených textů LIP (Lessico di frequenza dell’italiano parlato) uvádí Mancini a Vogherová (Mancini-Voghera, 1994):80 v LIP by mělo být 74,62% slov s přízvukem na druhé slabice od konce, 16,54% slov na poslední slabice a 8,85% slov na třetí slabice od konce (údaje odpovídají tzv. token frequency). Tyto údaje se od Canepariových značně liší, jak ukazuje následující tabulka. Tab. 3.1. Umístění přízvuku v italských slovech
Přízvučná slabika (od konce slova)
Podíl slov v textu Typ slova
Canepari (1999)
Mancini-Voghera (1994)
2.
paroxytonum (parola piana)
50,0 %
74,62 %
3.
proparoxytonum (parola sdrucciola)
10,0 %
8,85 %
1.
oxytonum (parola tronca)
3,3 %
17,00 %
–
klitikum (clitico)
30,0 %
?
Důvodů této diskrepance může být několik. Mancini a Vogherová (1994) například podle všeho do výpočtů nezahrnuli slova nepřízvučná (klitika), kterých je až třetina; při vyřazení klitik by parole piane tvořily ¾ slov i v Canepariových datech. Další rozdíly mohou být způsobeny stylem analyzovaného textu: parole sdrucciole mají výrazně vyšší frekvenci v latinismech a grecismech nelidového původu, které se v běžném mluveném projevu (zachyceném např. v korpusu LIP) vyskytují méně než v projevu psaném. Rozdíly mohou být 80
Viz také Gili Fivela (2010).
87
také v metodě počítání slabik. V souvislosti s klasifikací slov podle umístění přízvuku Canepari (MaPi, 1999: 150) například upozorňuje, že nepanuje shoda v tom, jak klasifikovat slova s hiáty typu idea [iꞌdɛa] nebo gelateria [ʤelateꞌria]. Sám Canepari považuje totiž koncové segmenty [ɛa] a [ia] za složené slabičné jádro, tj. segmenty [ꞌdɛa] a [ꞌria] by zde tvořily jednu slabiku a uvedené výrazy by tak měly přízvuk na poslední slabice (jde o oxytona). V mnoha jiných pramenech (včetně této příručky) jsou ale segmenty [ꞌdɛa] i [ꞌria] analyzovány jako dvě samostatné slabiky ([ꞌdɛ.a], resp. [ꞌri.a]), takže výchozí výrazy by patřily k paroxytonům. Pokud jde o velký rozdíl v uváděném poměru oxyton (3,3 % vs. 17 %), i ten by bylo možné vysvětlit rozdílnou metodologií při měření. Oxytona jsou krom toho jediným typem slov, kde se přízvuk většinou zaznamenává i v písmu, díky čemuž lze orientačně zjistit jejich poměr přímo v textovém korpusu. V italské verzi korpusu Intercorp-9 je relativní frekvence ortograficky zachycených oxyton (tj. slov zakončených na znaky: è, é, à, ò, ù, nebo ì) 28.327 z miliónu, tj. 2,8 %, což se velmi blíží údaji Luciana Canepariho (1999). Zajímavý závěr, který nezávisle na způsobu výpočtu jednoznačně vyplývá z analýz Manciniho a Vogherové (1994: 72) je, že umístění přízvuku nezávisí na počtu slabik ve slově: při použité metodě byl podíl paroxyton (parole piane) u dvou a více slabičných slov v LIP vždy alespoň 75 %. Umístění přízvuku do jisté míry souvisí s morfologickou strukturou italských slov, v oblasti flektivní morfologie jde zejména o tvary slovesných paradigmat a v konstrukční morfologii o slova odvozená a složená. Souvislosti flexe s umístěními hlavního přízvuku budou věnovány následující odstavce. Otázkám konstrukční morfologie, kde hraje roli i umístění přízvuku vedlejšího, se budeme zabývat v kapitole 3.4. U druhé slovesné třídy rozlišujeme infinitivy s přízvukem na kmenové samohlásce (tj. de facto paroxytona) jako tenere [teꞌne:re] nebo vedere [veꞌde:re] a infinitivy s přízvukem na kořeni (tj. proparoxytona) jako prendere [ꞌprɛndere] nebo credere [ꞌkre:dere]. Příčina tohoto stavu je historická: paroxytona pocházejí z druhé latinské konjugace (lat. tenēre > it. ), kde italský přízvuk odpovídá původní dlouhé latinské samohlásce v sufixu –ēre, zatímco proparoxytona pocházejí ze třetí latinské konjugace (lat. credĕre > it. ), která měla flektivní sufix –ere s první samohláskou krátkou. Tento rozdíl v umístění přízvuku na infinitivu nemá na ostatní tvary druhé konjugace žádný vliv. Většina flektivních sufixů v italské konjugaci obsahuje přízvučnou slabiku. Nepřízvučné jsou zejména sufixy 1.-3. os. sg. a 3. os. pl. ve tvarech indikativu prézenta, imperfekta a v konjunktivu prézenta; v takových případech je přízvuk 88
na kořeni daného slovesa. Z hlediska přízvukové struktury tedy paradigmata těchto tří časů vypadají jako tzv. L-vzorce, kdy jsou buňky odpovídající tvarům s přízvukem na kořeni rozmístěny v konjugaci ve tvaru písmene „L“ (v následujících dvou tabulkách šedě podbarveno). Tab. 3.2. Přízvuková struktura tvarů indikativu prézenta: Tvary s přízvukem na kořeni podbarveny (L-vzorec), tvary s přízvukem na sufixu nepodbarveny
Zvláštní pozornost je zde třeba věnovat tvaru 3. os. pl., který – na rozdíl od zbývajících dvou plurálových tvarů – nemá nikdy přízvuk na druhé slabice od konce. Pokud má sloveso v singulárových tvarech přízvuk na druhé slabice od konce (), pak je ve 3. os. pl. přízvuk na 3. slabice od konce (); pokud je v singuláru přízvuk na 3. slabice od konce () pak je ve 3. pl. přízvuk až na 4. slabice od konce ().81 Podle L-vzorce je také distribuován infix –isc–, který se objevuje v některých slovesech 3. slovesné třídy a obsahuje přízvučnou samohlásku [i]: Tab. 3.3. Distribuce infixu -isc-
[prefeꞌrisko]
[prefeꞌrja:mo]
[prefeꞌriʃʃi]
[prefeꞌri:te]
[prefeꞌriʃʃe]
[prefeꞌriskono]
Upozornit je také třeba na tvary 1. sg. indikativu prézenta a 3. sg. indikativu passata remota v první konjugaci, neboť jde o minimální páry, které se liší pouze umístěním přízvuku. Zatímco tvar indikativu prézenta má přízvuk na kořeni (parlo [ꞌparlo]), uvedený tvar passata remota naopak na koncovce (parlò [parꞌlɔ]). Slovesa první konjugace mají v infinitivu přízvuk vždy na předposlední slabice (, , ), avšak ve tvarech s přízvukem na ko81
Krämer (2009: 187–189) ukazuje, že v proparoxytonech ve tvaru 3. os. pl. (typ ) lze umístění přízvuku vysvětlit jedině s poukazem na morfologickou strukturu daného paradigmatu (tzv. „paradigm effect“).
89
řeni nelze umístění přízvuku předvídat, pokud má kořen alespoň dvě slabiky.82 U většiny sloves s dvou a víceslabičným kořenem je přízvuk na třetí slabice od konce (), ale řada takových sloves má přízvuk na kanonické druhé slabice od konce (). Kvalitní slovníky proto uvádějí u sloves s dvou a víceslabičným kořenem obvykle tvar 1. os. sg. indikativu prézenta s vyznačeným přízvukem. V některých učebnicích a gramatikách lze nalézt i seznamy nejčastějších sloves první třídy s přízvukem na druhé nebo třetí slabice od konce, asi stovku sloves s přízvukem na třetí slabice od konce uvádí např. již Taillez ve své Grammaire théorique et pratique de la langue italienne83 (Taillez, 1834: 62). Seznam sloves první konjugace s dvou a víceslabičným kořenem ze současné italštiny uvádí na svém didaktickém webu např. Centro studi italiani – jde o rozsáhlý seznam celkem 1123 sloves, který obsahuje infinitiv a tvar 1. os. sg. ind. prés. s vyznačeným přízvukem.84 Detailní analýzou tohoto soupisu lze zjistit, že drtivou převahu (92%, 1032 sloves) představují proparoxytona (tj. typ – ), zatímco pouhých 73 sloves (6,5%) patří k paroxytonům (typ – ). U osmnácti sloves (1,5%) jsou uvedeny obě možné varianty, umístění přízvuku v nich tedy kolísá.85
82 83
84 85
90
Nemožnost predikovat umístění přízvuku v těchto slovesech na základě fonetické struktury potvrzuje nově opět Krämer (2009: 187–188). Taillezův seznam vypadá následovně (starší pravopis upraven na pravopis současný): abitare, agitare, animare, anticipare, applicare, accomodare, augurare, biasimare, beneficiare, caricare, celebrare, certificare, chiacchierare, circolare, considerare, coricare, criticare, desinare, disputare, dubitare, desiderare, eccitare, esagerare, esaminare, esercitare, esitare, ereditare, generare, giubilare, giudicare, grandinare, illuminare, imitare, immaginare, impolverare, incomodare, indicare, interrogare, interpretare, incitare, lacerare, liberare, litigare, logorare, masticare, meditare, mitigare, moderare, mormorare, navigare, nevicare, nobilitare, nominare, noverare, numerare, occupare, operare, ordinare, partecipare, penetrare, pizzicare, praticare, precipitare, predicare, prosperare, radicare, recitare, regolare, ricoverare, rimproverare, rischiare, riverberare, rosicare, sollecitare, scorticare, sdrucciolare, sollecitare, seguitare, seminare, sfoderare, sfolgorare, sibilare, spasimare, strepitare, stimolare, stipulare, superare, stuzzicare, supplicare, suscitare, sacrificare, terminare, tollerare, trafficare, ululare, (evacuare), valicare, vegetare, vendicare, vigilare, visitare, vituperare, vociferare, vomitare. (cit. 10/2016) Jedná se o následující slovesa: abbacinare, abrogare, adulare, ammutinare, amnistiare, attossicare, azzimare, computare, constatare, desolare, disputare, incitare, lesinare, mendicare, sceverare, separare, sottovalutare, surrogare. Pro většinu z nich (kromě tří: attossicare, computare a lesinare) uvádí obě výslovnostní varianty s případným komentářem o příznakovosti některé z nich také slovník Zingarelli (2011).
3.3 VEDLEJŠÍ PŘÍZVUK Nepřízvučné slabiky v rámci jednoho slova nebo přízvukového taktu mohou být také vysloveny s různým stupněm prominence, jak je patrné z následujících příkladů. paragone [ˌparaꞌgo:ne] rivoluzione [ˌrivolutꞌʦjo:ne] pedagogicamente [ˌpedaˌgoʤikaꞌmente] precipitevolissimevolmente [preˌʧipiˌtevoˌlissiˌmevolꞌmente] (Podle Nesporové, 1993: 65) Slabiky, které jsou výraznější než slabiky nepřízvučné, ale méně výrazné než slabiky přízvučné, nesou tzv. vedlejší přízvuk (accento secondario). Pojem vedlejšího přízvuku je však v italštině v mnoha ohledech kontroverzní, jak se pokusíme v následujících odstavcích ukázat. Ani novější výzkumy nevnesly do této otázky nové světlo, neboť sekundární přízvuk je v italštině artikulačně i percepčně velmi nevýrazný: není tedy jasné, podle jakých kritérií jej experimentálně měřit, a ani rodilí mluvčí si jej nejsou vždy s to uvědomit. Ze stručného historického přehledu o zkoumání sekundárního přízvuku v italštině, jak jej podává např. Bertinetto (1981: 91–94) nebo Scalise-Vogelová (1982) a novější prameny, vyplývá, že otevřené otázky spojené s konceptem sekundárního přízvuku byly, resp. jsou především tyto: 1) Pokud jde o úrovně prominence, existuje v italštině jeden sekundární přízvuk (Lepschy), dva (Saltarelli), nebo dokonce tři (Agard – Di Pietro)? 2) Čím je dána pozice sekundárního přízvuku? 3) Rozlišuje se ve slabice se sekundárním přízvukem kvalita středových vo kálů? Pokud jde o úrovně prominence, více druhů sekundárních přízvuků rozlišují pouze starší autoři, v novější literatuře rozlišování více typů sekundárních přízvuků nenajdeme. Ohledně pozice sekundárního přízvuku, resp. principů, které řídí jeho umístění, byla vyslovena řada hypotéz, k nimž se pertinentně vyjadřuje Bertinetto (1981: 95–112). Podle první hypotézy by byla pozice sekundárního přízvuku dána čistě rytmicky, tj. v závislosti na zvukové stavbě slova. Zde je možné uvažovat buďto 91
o pravidelném rytmickém „vlnění“ (it. ondulazione accentuale), jak jej zmiňují De Groot nebo Trubeckoj. V takovém případě by se ve slově zcela pravidelně střídaly slabiky nepřízvučné se slabikami přízvučnými: sekundární přízvuk by tedy měla každá sudá slabika, počítáno od hlavní přízvučné slabiky. Taková koncepce podle Bertinetta neodpovídá realitě italštiny a autor soudí, že může jít i o pouhý percepční klam (podobně jako když vnímáme v pravidelném tikání hodin dva alternující zvuky „tik-tak“). Druhou možností je vlastní „rytmický přízvuk“ (it. accento ritmico): podle tohoto principu by mluvčí mohl umisťovat sekundární přízvuky podle vlastního uvážení tak, aby se dané slovo pohodlně vyslovovalo. V delších slovech jako precipitevolissimevolmente by tak mohl umístit podle potřeby až čtyři sekundární přízvuky. Tento rytmický přízvuk však podle Bertinetta souvisí spíše s rytmem a intonací souvislé promluvy nežli se slovním přízvukem. V izolovaně vyslovených slovech jej tedy nelze zkoumat a popisovat tak, jako přízvuk primární. Směšovat sekundární přízvuk s rytmem souvislé promluvy by tedy vlastně znamenalo, že se bez konceptu sekundárního přízvuku můžeme docela dobře obejít. Další hypotézou je, že by různá prominence přízvuku (tj. primární a sekundární přízvuk) byl dán syntakticky a určoval hierarchii složek ve frázích či kompozitech,86 jako v následujícím anglickém příkladu (čísla 1–3 označují sílu přízvuku, 1 je nejsilnější): 2 [kitchen
1 3 [towel rack]]
1 3 [[kitchen towel]
2 rack]
= a towel rack for the kitchen
= a rack for kitchen towels (podle Bertinetta, 1981: 103, upraveno)
Takový princip se v italštině neuplatňuje, neboť hierarchické vztahy v subordinovaném spojení jednotek jsou vyjádřeny primárně syntakticky, zejm. předložkami (portasciugamani da cucina, vs. mensola per gli asciugamani da cucina). Morfologické vyjádření subordinačního vztahu mezi dvěma lexikálními jednotkami (kompozice) se týká maximálně dvou slov, takže vzájemná hierarchizace složek jako v uvedeném anglickém případu není třeba. Sekvence 86
92
Bertinetto hovoří o „syntakticky“ podmíněném přízvuku, ale záleží samozřejmě na tom, zda budeme danou sekvenci považovat za syntakticky konstruované syntagma, nebo za morfologicky konstruovanou jednotku.
alespoň tří subordinačně spojených substantiv jsou v italštině velmi vzácné (srov. Radimský, 2015). Podle poslední hypotézy by umístění sekundárního přízvuku mohlo záviset na morfologické stavbě slova. To by dokázalo vysvětlit, že např. radiotrasmissione musí mít sekundární přízvuk na první slabice [ˌradjotrazmisꞌsjo:ne] a nikoli třeba na druhé (*[raˌdiotrazmisꞌsjo:ne] nebo *[raˌdjotrazmisꞌsjo:ne]), protože přízvuk v první složce radio- byl [ꞌradjo]. I tuto hypotézu nakonec Bertinetto opouští s poukazem na dva argumenty. V první řadě nejde o opozici fonologicky relevantní, tj. neexistují spolehlivé minimální páry, které by se lišily pouze umístěním sekundárního přízvuku.87 Druhým důvodem je, že ve vlastním výzkumu autor ukázal, že na vybraném vzorku slov rodilí mluvčí neumisťují sekundární přízvuk jednotně (Bertinetto, 1981: 108–112). Hypotézu o morfologicky podmíněném umístění sekundárního přízvuku vzápětí podrobněji rozpracovali Scalise a Vogelová v článku Secondary stress in Italian (Scalise-Vogel, 1982). Ze vzorku nekonstruovaných slov nejprve abstrahovali tři základní fonetická pravidla o umístění sekundárního přízvuku: 1) Nemohou stát dva přízvuky těsně vedle sebe, protože by vznikla kolize přízvuků (stress clash). 2) Přízvuk je na první slabice ve slově, pokud tím nevzniká kolize přízvuků. 3) Ve slově nejsou sekvence více než dvou nepřízvučných slabik. Následně ověřili, že tato pravidla se uplatňují i na slova konstruovaná, s výjimkou kompozit, jejichž druhým prvkem je slovo – tam nalezli protipříklady ke všem citovaným pravidlům, tj. kolizi přízvuků (), segmenty s nepřízvučnou první slabikou (, ) i sekvence více než dvou nepřízvučných slabik (, ). Dodejme, že v takovém případě je ovšem sporné, zda jde z fonologického hlediska skutečně o jedno jediné slovo; pravděpodobně půjde spíše o dvě fonologická slova (dva přízvukové takty) se dvěma primárními přízvuky, třebaže spojení těchto slov lze považovat za morfologické kompozitum. Pro konstruovaná slova navrhli Scalise s Vogelovou (1982) čtyři pravidla, která jsou odvozena od fonologické a morfologické struktury. Příslušná pravidla včetně příkladů vypadají následovně: 1) Initial Stress Rule (ISR) stanoví, že sekundární přízvuk bude umístěn na první slabice v konstruovaném slově: 87
Ojedinělé příklady nalezli Lepschyová-Lepschy (1995 (19771): 86), např. atomistico [ˌatoꞌmistiko] (=non tomistico) vs. atomistico [atoꞌmistiko] (= relativo all’atomismo, da atomo).
93
supersonico [ˌsuperꞌso:nico] disparità [ˌdispariꞌta]
σ̀σσ́σσ σ̀σσσ́
2) Stress Insertion Rule (SIR) stanoví, že pokud mezi první slabikou a slabikou s hlavním přízvukem budou právě tři slabiky, přízvučná bude prostřední z nich. infelicità [ˌinfeˌliʧiꞌta] σ̀σσ̀σσ́
Pokud jsou mezi první slabikou a slabikou s hlavním přízvukem alespoň čtyři slabiky, umístění sekundárního přízvuku již nelze odvodit fonologicky a je třeba využít morfologickou informaci o umístění přízvuku ve výchozí bázi, od které bylo konstruované slovo odvozeno. intenzionalità [ˌintenʦjoˌnaliꞌta] σ̀σσσ̀σσ́ odvozeno od intenzionale [ˌintenʦjoꞌna:le] impossibilità [ˌimposˌsibiliꞌta] σ̀σσ̀σσσ́ odvozeno od impossibile [ˌimposꞌsibile]
3) Podle pravidla o Vowel Deletion (VD) nepřízvučné samohlásky v pozici těsně před jinou samohláskou odpadají. Toto pravidlo se aplikuje v derivaci, u lexikalizovaných kompozit (strict compounds) a tam, kde je druhým prvkem kompozita konfix (ve Scaliseho tradiční terminologii semiparola). utile + ità > util(e)ità > utilità 4) Clash avoidance rule (CAR) zabraňuje kolizi přízvuků – pokud by k ní mělo dojít, první přízvuk mizí. vino [ꞌvi:no] + aio [ꞌa:jo] > vinaio *[ˌviꞌna:jo] > vinaio [viꞌna:jo] 5) Stress reversal rule (SRR) zajišťuje přesun sekundárního přízvuku u konstruovaných slov tak, aby výsledné slovo odpovídalo žádané fonologické struktuře podle pravidel popsaných výše. Např. u výrazu beatitudine odvozeného z adjektiva beato [beꞌa:to] pomocí sufixu -itudine [iꞌtu:dine] nebude sekundární přízvuk umístěn tam, kde byl ve výchozím adjektivu beato, ale přesune se na první slabiku v souladu s požadavkem ISR: beatitudine [ˌbeatiꞌtu:dine]
94
Z uvedeného přehledu vyplývá, že pravidla navržené Scalisem a Vogelovou kombinují vstupní informace o morfologické i fonologické struktuře daného konstruovaného slova. Validitu této hypotézy nicméně snižuje fakt, že sekundární přízvuk nelze (ani podle autorů této studie) objektivně měřit, takže výsledky se zakládají na subjektivní percepční analýze a na intuici severoitalských mluvčích. Poslední otevřenou otázkou je, zda lze ve slabice se sekundárním přízvukem rozlišovat kvalitu středových vokálů. Krämer (2009: 195) s odkazem na řadu předchozích studií ukazuje, že k tomu většinou nedochází, tedy že pod sekundárním přízvukem máme pouze systém s pěti vokály, jak ukazuje následující příklad: logico [ꞌlɔ:ʤiko] > logicamente [ˌloʤikaꞌmente] Pouze u kompozit lze kvalitu středových vokálů pod sekundárním přízvukem rozlišit, a to někde systematicky, zatímco v jiných výrazech se objevuje kolísání: appendiabiti [apˌpɛndiꞌa:biti] tossicodipendente [ˌtɔssikodipenꞌdɛnte] portafoglio [ˌpɔrtaꞌfɔʎʎo] nebo [ˌportaꞌfɔʎʎo] V tomto případě se ale jeví jako konzistentnější přístup M. Nesporové (1993: 173–174), která tvrdí, že se kompozita chovají jako dvě fonologická slova bez ohledu na to, zda je pravopisné konvence velí psát dohromady či nikoli. Ve výše uvedených příkladech by pak byly dva primární přízvuky: appendiabiti [apꞌpɛndiꞌa:biti] tossicodipendente [ꞌtɔssikodipenꞌdɛnte] portafoglio [ꞌpɔrtaꞌfɔʎʎo] Nesporová navíc soudí, že v kompozitech dochází i k dloužení samohlásky pod prvním přízvukem, pokud stojí v otevřené slabice: paraurti [ꞌpa:raꞌurti] colapasta [ꞌko:laꞌpasta] 95
Přijmeme-li tuto argumentaci, došli jsme k závěru, že pod sekundárním přízvukem se kvalita středových vokálů nerozlišuje, přičemž kompozita se obvykle chovají jako dvě fonologická slova se dvěma primárními přízvuky. Fonologická i fonetická závažnost sekundárního přízvuku se posledně jmenovaným zjištěním opět relativizuje. Můžeme tedy souhlasit se závěrem Marca Bertinetta (1981: 114), podle něhož je sama existence sekundárního přízvuku v italštině diskutabilní. Podle všeho má spíše než o sekundárním přízvuku smysl hovořit o slabikách „přízvukovatelných“ (accentuabili), tj. takových, na kterých se ve slově sekundární přízvuk může z rytmických důvodů objevit (cf. Lepschy-Lepschy, 1995: 85–86). Pro určení, která slabika je takto přízvukovatelná, hrají bezesporu jistou roli pravidla popsaná Scalisem a Vogelovou (1982).
3.4 PŘÍZVUK V KONSTRUOVANÝCH SLOVECH Umístění přízvuku ve slovech konstruovaných, tj. odvozených nebo složených, závisí na vnitřní struktuře těchto slov. V následujících oddílech se budeme postupně věnovat pozici přízvuku ve slovech vzniklých sufixací, neoklasickou kompozicí (composizione dotta) a kompozicí. Obecně lze říci, že na postavení hlavního přízvuku má zásadní vliv morfém umístěný na konci konstruovaného slova, ať už jde o sufix, konfix nebo bázi. Prefixace je proto z hlediska přízvukové struktury irelevantní a nemá na umístění přízvuku vliv. Ze stejného důvodu není u kompozice z hlediska přízvuku primární opozice mezi kompozity románskými a neoklasickými, ale mezi kompozity, jejichž druhou složkou je konfix (do této skupiny patří pouze kompozita neoklasická) a kompozity, jejichž druhou složkou je slovo. Do posledně jmenované skupiny patří nejen kompozita románská, ale i kompozita neoklasická začínající konfixem (např. filoarabo – „proarabský“). Slova odvozená pomocí sufixů mají obvykle obdobnou přízvukovou strukturu jako slova neodvozená – tj. přízvuk je umístěn nejčastěji na penultimě, nebo řidčeji na antepenultimě – což je dáno tím, že většina italských sufixů nese na daných slabikách hlavní přízvuk (Mancini-Voghera, 1994: 74). Při odvozování dostává přízvuk na sufixu přednost před přízvukem báze, jak ukazují následující příklady:
96
+ > + > Krämer (2009 : 188–189) upozorňuje, že nepřízvučný sufix –ico jako jediný „přitahuje“ přízvuk na slabiku, která mu bezprostředně předchází, bez ohledu na umístění přízvuku v bázovém slově: + > + > Souhrnné údaje o umístění přízvuku v italských sufixech se mi v dostupné literatuře nepodařilo dohledat. Příslušná data lze však excerpovat ze slovníku Zingarelli (2011), který uvádí celkem 172 sufixů (včetně sufixů alteračních), výsledky přináší následující tabulka. Tab. 3.4. Umístění přízvuku v sufixech
Umístění přízvuku
Počet sufixů
Podíl sufixů
Druhá slabika od konce
142
82,56 %
Třetí slabika od konce
22
12,79 %
Koncová slabika
1
0,58 %
Nepřízvučný sufix
7
4,07 %
172
100,00 %
Celkem
Převážná většina sufixů má přízvuk na kanonické druhé slabice od konce (142), menší část sufixů na třetí slabice od konce (22). Přízvuk na poslední slabice má pouze sufix ità (např. legale > legalità). Nejzajímavější skupinou jsou sufixy nepřízvučné, kterých Zingarelli (2011) registruje sedm. Z bližšího pohledu na tato data je však patrné, že podobné chování jako -ico mají ve skutečnosti pouze sufixy -olo a –idi, zatímco ostatní sufixy registrované ve slovníku (-ia, -plo, -eo, -ere) jsou pozůstatky sufixů latinských, které už v současné italské slovotvorbě nejsou produktivní. Přehled včetně příkladů přináší následující tabulka.
97
Tab. 3.5. Nepřízvučné sufixy
Sufix
Komentář
ico
accadèmico, autèntico, còmico, simpàtico
Charakteristický pro latinismy a pro denominální adjektiva (N>A), produktivní.
olo
nomìgnolo, viòttolo, mostriciàttolo
Deminutivní sufix. Existuje také přízvučná varianta (např. ).
idi
Aràcnidi, Cànidi, Bòvidi
Uplatňuje se v odborné terminologii z oblasti zoologie, téměř dvě stovky názvů.
ia [ja] [a]
béstia, astùzia, ànsia audàcia [auꞌda:ʧa]
Latinismy, neproduktivní. Existuje produktivní přízvučná varianta ().
plo
trìplo, quàdruplo, quìntuplo, sèstuplo
Latinismy, pouze ve vybraných násobných číslovkách.
eo
àureo, fèrreo
Latinismy, v současné době neproduktivní.
ere
crédere, pèrdere
V současné době neproduktivní.
Sufix idi se uplatňuje pouze v odborné terminologii. Sufix sice také přitahuje přízvuk na předcházející slabiku, ale má i produktivní přízvučnou variantu . Slovník Zingarelli (2011) registruje dokonce tři sufixy , a sice sufix tvořící deminutiva (např. , ) nebo adjektiva označující původ (, , ), sufix označující v chemickém názvosloví alkoholy (, , ) a sufix označující v chemickém názvosloví sloučeniny s vlasnostmi podobnými olejům (). Obdobným způsobem lze zkoumat postavení přízvuku v neoklasických kompozitech,88 jejichž druhým prvkem je konfix. Je přitom lhostejné, zda prvním prvkem je také konfix (např. bibliografia, psicologia), nebo samostatné slovo (např. fienicoltura, ossigenofobo).89 Konfixy stojící na konci slova jsou v hesláři slovníku Zingarelli (2011) registrovány jako secondo elemento; po odečtení konfixů konstruovaných, tj. takových, ke kterým byl dále přidán italský sufix (např. –latra > –latrico), najdeme v hesláři 190 konfixů nekonstruovaných. Jejich přízvuková struktura je naznačena v následující tabulce.
88 89
98
Blíže v češtině viz P. Štichauer (2007: 92–93). Konfixy jsou obvykle formy vázané, nesamostatné, ale neplatí to bezvýhradně. I konfix na druhé pozici může být volným prvkem (např. aromaterapia); podstatné je, že vytváří paradigma neoklasických kompozit s pořadím prvků „závislý člen – řídící člen“ (blíže viz Radimský, 2006; resp. v češtině Radimský, 2011).
Tab. 3.6. Umístění přízvuku v nekonstruovaných konfixech (sufixoidech)
Umístění přízvuku
Počet konfixů
Podíl konfixů
Druhá slabika od konce
127
66,84 %
Třetí slabika od konce
10
5,26 %
Nepřízvučný konfix
53
27,89 %
190
100,00 %
Celkem
Relativně vysoký podíl konfixů s přízvukem na druhé slabice od konce se dá očekávat. Překvapí však nízký podíl konfixů s přízvukem na třetí slabice od konce,90 a zejména vysoký podíl konfixů nepřízvučných.91 Nepřízvučné konfixy jsou až na výjimky dvojslabičné a – podobně jako výše uvedený sufix ico – přitahují přízvuk na bezprostředně předcházející slabiku, bez ohledu na původní umístění přízvuku v první složce neoklasického kompozita. Výsledné kompozitum má tedy potom přízvuk na třetí slabice od konce, jak ukazuje následující příklad:
+
>
Přehled více než padesáti konfixů, které se chovají stejným způsobem, přináší tabulka v příloze 3. V ní je třeba upozornit na konfixy cromo, dromo a fito, kde přízvuk podle slovníku Zingarelli (2011) kolísá. Zde je však na místě připomenout, že neoklasická kompozita slouží vesměs k tvoření odborných termínů, kde je kolísání přízvuku častější, neboť jde o formy, s nimiž se mluvčí často seznamují prostřednictvím psané podoby. Stranou tohoto přehledu stojí dva moderní konfixy označované v Zingarelli (2011) jako nepřízvučné: giro a bus. Konfix giro je v neoklasických kompozitech přízvučný (, ). Konfix bus je sice skutečně nepřízvučný, ale nepřitahuje přízvuk na předcházející slabiku ( – „trolejbus“). Poslední skupinou konstruovaných slov jsou kompozita, jejichž druhou složkou je (potenciálně samostatné) slovo. První složkou takového kompozita může být buďto také slovo (pak jde o kompozitum románské, např. segnalibri – „záložka“), anebo konfix (pak jde o kompozitum neoklasické, např. 90 91
Jde o konfixy: , , , , , , , , a . Nezáleží na tom, zda daný konfix pochází z řečtiny nebo z latiny – v obou skupinách je podíl nepřízvučných konfixů podobný.
99
filoarabo – „proarabský“). Podstatné je, že druhá složka takového kompozita je v izolovaném postavení vždy přízvučná a tento přízvuk zůstává hlavním přízvukem výsledného kompozita. Diskusi lze tedy vést pouze o tom, jak vypadají případné přízvuky sekundární, resp. zda původní přízvuk z první složky kompozita, který se přinejmenším v rámci románské kompozice uchovává, je ve výsledném kompozitu skutečně pouze přízvukem sekundárním. Argumenty relevantní pro tyto otázky jsme již detailně rozebrali v kapitole o vedlejším přízvuku (3.3.), proto zde jen stručně shrneme závěry. Scalise a Vogelová (1982: 220–223) přesvědčivě ukázali, že kompozita, jejichž druhou složkou je slovo, nerespektují vždy přízvukovou strukturu, která je typická pro ostatní typy slov, tj. slova nekonstruovaná a slova, jejichž posledním prvkem je sufix nebo konfix. Najdeme u nich totiž kolizi přízvuků (1), kompozita s nepřízvučnou první slabikou (2) a kompozita se sekvencemi více než dvou nepřízvučných slabik (3) (1) (2a) (2b) (3a) (3b) Krämer (2009: 195) zas ukázal, že u kompozit lze (třebaže ne vždy systematicky) rozlišit kvalitu středových vokálů pod přízvukem v první složce (4–6). (4) appendiabiti [apꞌpɛndiꞌa:biti] (5) tossicodipendente [ꞌtɔssikodipenꞌdɛnte] (6) portafoglio [ꞌpɔrtaꞌfɔʎʎo] A konečně M. Nesporová (1993: 173–174), navíc dospěla k závěru, že v kompozitech dochází i k dloužení samohlásky pod prvním přízvukem, pokud stojí v otevřené slabice (7–9). (7) paraurti [ꞌpa:raꞌurti] (8) radiotelefono [ꞌra:djoteꞌlɛ:fono] (9) colapasta [ꞌko:laꞌpasta]
100
Všechny tyto vlastnosti lze vysvětlit, pokud přijmeme hypotézu Mariny Nesporové (1993: 173–174), která soudí, že kompozita, jejichž druhou složkou je slovo, tvoří ve skutečnosti dvě fonologická slova, tj. dva přízvukové takty, a mají tedy dva hlavní přízvuky.92 Ani přízvuk na první složce se při utváření kompozita nikam neposouvá, což vysvětluje, proč mohou mít tato kompozita jako celek přízvukovou strukturu, která by v rámci jednoho přízvukového taktu byla anomální.
3.5 REALIZACE PŘÍZVUKU V SOUVISLÉ PROMLUVĚ – PŘÍZVUKOVÝ TAKT V předcházejících oddílech jsme se zabývali přízvukem na úrovni jednotlivých slov. Nyní se zaměříme na otázku, jakým způsobem se přízvuk realizuje v souvislé promluvě. Segmenty souvislé promluvy se člení na přízvukové takty (it. gruppo accentuale), což jsou jednotky s právě jedním hlavním přízvukem. Takovou jednotkou může být slovo (1), syntagma složené ze slova nesoucího přízvuk a nepřízvučných klitik (2), případně část kompozita (3). V příkladu (3) jsou tedy rytmické takty dva. Z příkladů je patrné, že hranice grafických slov se s přízvukovým taktem nekryjí. (1) Davvero? Partirò. (2) Il tuo cane. Non è vero. Ricordamelo. (3) Un tossicodipendente.
[davꞌve:ro] [partiꞌrɔ] [iltuoꞌka:ne] [nonevꞌve:ro] [riꞌkɔrdamelo] [unꞌtɔssikodipenꞌdɛnte]
Nepřízvučná slova (klitika, it. clitici) tvoří přízvukový takt se slovem následujícím, pak jde o tzv. proklitika (it. proclitici), nebo se slovem předcházejícím, pak jde o tzv. enklitika (it. enclitici). Mezi klitika patří zejména jednoslabičná slova bez lexikálního významu (synsémantika) jako jsou členy, předložky, determinanty a zájmena. Jako klitika se ale často realizují i některá autosémantika, např. nepřízvučné tvary sloves (so, do, è, sto, apod.) a to i v případě, kdy podle konvenčního pravopisu nesou grafický přízvuk (Canepari, 1999: 156–158). 92
Ke stejnému závěru se kloní také Sharon Peperkampová (1996), která dále upozorňuje, že adverbia s příponou –mente vykazují v tomto ohledu také některé znaky kompozit.
101
Proklitika jsou v italštině výrazně častější než enklitika – enkliticky se realizují pouze osobní zájmena připojovaná k infinitivu (4), imperativu (5) nebo gerundiu (6) slovesného tvaru. (4) (5) (6)
(Devi) aiutarlo. (Devi) parlargliene. Fammi (un favore). (...), inviandoglielo (in allegato)
[ajuꞌtarlo] [parꞌlarʎene] [ꞌfammi] [inviꞌandoʎʎelo]
S ohledem na požadavky aktuálního členění se může stát, že mluvčí v souvislé promluvě umístí přízvuk i na slovo, které by se jinak realizovalo jako nepřízvučné. Typicky k tomu dochází, pokud se dané klitikum stane rématem (7). (7) – L’ha fatto il vostro cane ? – No, il tuo cane. [ilꞌtuoꞌka:ne] V souvislé promluvě může docházet také ke změnám v postavení přízvuku, zejména pokud by se u dvou sousedních slov vyskytly přízvuky v těsně sousedících slabikách (Canepari, 1999: 158–160). V takovém případě se mohou realizovat oba přízvuky (8a), ale v rychlejším proudu řeči, pokud není první z obou slov rématem, se přízvuk na prvním slově oslabí nebo o jednu slabiku posune (8b). (8a) Farò questo (8b) Farò questo
[faꞌrɔkꞌkwesto] [ꞌfarokꞌkwesto]
Pokud by takovým posunem přízvuku došlo ke změně významu, i v neutrální výslovnosti se pro dezambiguaci uplatňuje fonosyntaktické zdvojení, které přetrvává navzdory přesunutému přízvuku. Tento jev lze ilustrovat na příkladech (9–10). (9) Pagò tutto. (10) Pago tutto. (11) Pagò tutto.
[paꞌgɔtꞌtutto] [ꞌpagɔꞌtutto] [ꞌpagotꞌtutto]
Příklady (9–10) se liší gramatickými kategoriemi daného slovesa, a tedy i významově. Foneticky je tato odlišnost signalizována nejen postavením 102
přízvuku ve slovech pago [ꞌpago] (1. os. ind. prézenta) vs. pagò [paꞌgɔ] (3. os. ind. passata remota), ale ve standardní výslovnosti také fonosyntaktickým zdvojením iniciálního [t] ve slově tutto, k němuž dochází v důsledku toho, že koncová slabika předcházejícího slova je přízvučná. Při posunutí přízvuku se podle Canepariho (1999: 160–162) fonosyntaktické zdvojení uchovává (11), díky čemuž lze příklad (11) foneticky odlišit od (10).
103
4. SANDHI
4.1 PŘEHLED SANDHI V ITALŠTINĚ Termínem sandhi 93 se označují fonologické jevy a procesy, ke kterým dochází na hranici morfémů (tzv. vnitřní sandhi) nebo na hranici slov (tzv. vnější sandhi). Cílem je obvykle pravidelnější fonologická nebo fonetická stavba promluvy. Duběda (2005: 97) v obecné fonetice a fonologii vyčleňuje čtyři typy sandhi: přeslabikování, epentezi, elizi a změny segmentů; všechny tyto typy najdeme i v současné standardní italštině, konkrétně na hranici slov. Přeslabikování se v italštině vyskytuje běžně, jak jsme ukázali v kapitole 2.6. o struktuře slabiky. Dochází k němu, když se počáteční souhláska ve slově stane součástí koncové slabiky slova předcházejícího (1a), nebo naopak – koncová souhláska ve slově se stane součástí první slabiky slova následujícího (1b). S přeslabikováním se běžně setkáme také ve francouzštině. V češtině naopak k přeslabikování nedochází, protože chybějící pretura je ve standardním projevu obvykle nahrazena tzv. rázem (2), takže jednotlivá slova zůstávají z hlediska slabičné struktury oddělena. (1a) molto spesso [ꞌmol.tos.ꞌpes.so] (1b) per il [pe.ril] (2) prodal auto [prɔ.dal.ʔaṷ.tɔ] 93
(podle Dubědy, 2005: 98)
Sandhi (někde se též transliteruje jako saṃdhi) znamená v sanskrtu „spojení“.
105
Čeští mluvčí si musejí dát pozor, aby v italštině ráz (it. colpo di glotta, v transkripci označovaný symbolem [ʔ]) nepoužívali. Fonosyntaktické zdvojení je jevem, který se vyskytuje pouze v italštině a v italorománských dialektech. Jeho princip spočívá v tom, že se první souhláska slova spontánně zdvojí (geminuje), pokud předcházející slovo končí přízvučnou samohláskou (3a), nebo pokud patří k vybranému okruhu slov, které fonosyntaktické zdvojení spouštějí z etymologických důvodů (3b). (3a) parlò molto [par.ꞌlɔm.ꞌmol.to] (3b) a casa [ak.ꞌka:.sa] Jak je z příkladů zřejmé, fonosyntaktické zdvojení předpokládá jednak změnu segmentu (tedy samotné zdvojení souhlásky) a jednak přeslabikování, protože první souhláska se stává součástí koncové slabiky předcházejícího slova. Další sandhiové jevy v italštině se projevují nejen ve výslovnosti, ale také ve standardním pravopise. Jde o elizi, apokopu a epentezi. Elize spočívá v tom, že pokud jedno slovo končí samohláskou a následující slovo samohláskou začíná, koncová samohláska prvního slova odpadá (eliduje), jako v příkladu (4). (4) *la amica *[la.a.ꞌmi:.ka] > l’amica [la.ꞌmi:.ka] Na podobném principu funguje apokopa, při které může odpadnout celá koncová slabika prvního slova (5). (5) *bello tipo *[bɛl.lo.ꞌti:.po] > bel tipo [bɛl.ꞌti:.po] Epenteze, resp. epiteze94 naopak předpokládá vložení hlásky na konec slova, např. vložení souhlásky tam, kde by na rozhraní slov došlo ke kontaktu dvou samohlásek (6). Vložená samohláska tak eliminuje hiát (V.V) a zajistí kanoničtější slabičnou strukturu (V.CV).
94
Italské prameny rozlišují epentezi (vkládání hlásek doprostřed slova) a epitezi (vkládání hlásek na konec slova). Při použití této terminologie je sandhiovým jevem epiteze (Romito, 2010b, 2010c).
106
(6) pensa a altro [ꞌpɛn.sa.a.ꞌal.tro] > pensa ad altro [ꞌpɛn.sa.ad.ꞌal.tro] Uvedené typy sandhi (s výjimkou přeslabikování – viz. kap. 2.6.) rozebereme podrobněji v následujících kapitolách.
4.2 FONOSYNTAKTICKÉ ZDVOJENÍ Fonosyntaktické zdvojení (v it. raddoppiamento (fono)sintattico, rafforzamento (fono)sintattico nebo allungamento (fono)sintattico – Mioni, 2001: 186) je jevem specifickým pro dialekty střední a jižní Itálie včetně toskánského dialektu, a tedy také pro standardní italštinu. Nevyskytuje se běžně v dialektech severoitalských (tj. ani v severoitalské regionální výslovnosti italštiny) a nenajdeme ho ani v jiných románských jazycích. Sekundární literatura o fonosyntaktickém zdvojení (dále FZ) je poměrně bohatá a dosti nesourodá, což má dva hlavní důvody. Prvním je empirická nejednotnost tohoto jevu v jednotlivých dialektech a regionálních výslovnostech (okruh slov a fonologických kontextů, které FZ spouští, se v jednotlivých regionech liší) a druhým je divergence teoretických nástrojů, které byly na popis a vysvětlení FZ v minulosti použity. Intenzivní debata vedená o FZ zejm. v 80. letech minulého století95 vyvrcholila v syntetické monografii L’origine del raddoppiamento fonosintattico (Loporcaro, 1997), kde se autorovi podařilo nejen přesvědčivě vysvětlit historický původ tohoto jevu na širokém empirickém základu z italštiny a italských dialektů, ale také přehledně systemizovat fungování FZ v současném jazyce. Novější práce dosud Loporcarovy závěry přijímají (viz Sampson, 2016: 675–676), proto z tohoto pramene budeme převážně vycházet i zde. Ze synchronního hledisla spočívá FZ v tom, že se v určitém fonetickém kontextu první souhláska slova spontánně zdvojí (geminuje). Podmínky, za kterých k FZ dochází, shrnul systematicky Loporcaro (1997: 1–2) tak, že rozlišil FZ pravidelné a nepravidelné: pravidelně dochází k FZ po slovech s přízvukem na poslední samohlásce (oxytonech), ať už jednoslabičných nebo víceslabičných; nepravidelné FZ se spouští po určitém okruhu „vyjmenovaných slov“. Příklady ukazuje tabulka 4.1.
95
Viz např. Vogel (1982), Nespor-Vogel (1986), Chierchia (1986) a další.
107
Tab. 4.1. Fonosyntaktické zdvojení
Typ FZ
Kontext
Pravidelné FZ
Po oxytonech
Nepravidelné FZ
Po „vyjmenovaných slovech“
Příklady Po přízvučných monosylabech
sto bene [ꞌstobꞌbɛ:ne]
Po polysylabech s přízvukem na poslední slabice
farò bene [faꞌrɔbꞌbɛ:ne]
Vybraná monosylaba (zejm. a, ma, tra, fra, se, da, e, o, su, příp. che)
a lui [alꞌluj]
Vybraná paroxytona (zejm. come, dove, qualche, příp. sopra)
come te [ꞌcometꞌte]
Pro realizaci FZ současně musí být splněny i další podmínky. Především mezi slovem, které FZ spouští, a slovem, v němž k FZ dochází, nesmí (jinak, než vlivem samotného FZ) dojít k přeslabikování. Jinak řečeno: hranice obou slov se musejí krýt s hranicemi slabik (Loporcaro, 1997: 1, 15). V praxi to znamená, že je FZ běžné u slov začínajících na jednoduchou souhlásku (a casa – [akꞌka:sa]), ale naopak vyloučné je u slov začínajících na sekvence s+C (tzv. nečisté „s“, jako più stanco – [ꞌpjusꞌtanko]) nebo jiné atypické slabičné pretury jako [ps] nebo [pn]. U slov začínajících na některou ze souhlásek, které v intervokalickém postavení podléhají spontánní geminaci, tj. [ʎ, ɲ, ʃ, ʦ, ʣ], nemá smysl o FZ uvažovat. U těchto slov totiž automaticky dochází ke geminaci iniciální souhlásky po všech slovech končících na samohlásku, což má stejný důsledek, jako by mělo případné FZ (7a–d). Zdvojení po slovech spouštějícíh FZ
Zdvojení po libovolném slovu končícím na samohlásku
(7a) a zero [adꞌʣɛ:ro]
costo zero [ꞌkɔstodꞌʣɛ:ro]
(7b) come gnocchi [ꞌco:meɲꞌɲɔkki]
piccoli gnocchi [ꞌpikkoliɲꞌɲɔkki]
(7c) tra gli [traʎʎi]
tutti gli [ꞌtuttiʎʎi]
(7d) a scelta [aʃꞌʃelta]
libera scelta [ꞌli:beraʃꞌʃelta]
Spornou podmínkou pro realizaci FZ je, zda obě dotčená slova musejí tvořit syntagma nebo promluvový úsek. V literatuře se totiž uvádí, že pokud „spouštěč“ FZ netvoří s následujícím slovem syntagma jako v příkladech (8–9), FZ se nerealizuje. 108
(8) Ho visto tre colibrì molto scuri. [...koliꞌbriꞌmolto...] (9) Ho accompagnato Totò nel bar. [...toꞌtɔnel...] (Loporcaro, 1997: 21) Loporcaro (1997: 21–22) ovšem soudí, že v těchto případech se FZ realizovat může – záleží spíše na tom, zda se mezi oběma slovy objeví pauza, která realizaci FZ blokuje. Syntaktické vztahy by tedy neměly mít na realizaci FZ přímý vliv. Podle dostupných údajů lze soudit, že ani kontextově podmíněné oslabení přízvuku v oxytonech není pro realizaci FZ překážkou, jak ukazuje homofonie příkladů (10a–b). V příkladu (10a) je spouštěčem FZ nepřízvučná předložka a [ꞌa] (jedná se tedy o „nepravidelné FZ“), zatímco v příkladu (10b) je spouštěčem přízvučný slovesný tvar ha [ꞌa] (proto jde o pravidelné FZ). V kontextu (10b) ale dojde k oslabení tohoto přízvuku, protože následující slovo začíná také na přízvučnou slabiku. Zdá se však, že pro realizaci FZ je podstatnější fonologický přízvuk (tedy „přízvukovatelnost“) tvaru ha než to, zda v daném kontextu skutečně k realizaci přízvuku dojde. (10a) a senso [asꞌsɛnso] (10b) ha senso [(ꞌ)asꞌsɛnso] (Loporcaro, 1997: 6) Příčiny, které vedly ke vzniku FZ, jsou dvojího druhu. Nepravidelné FZ se již tradičně vysvětluje z diachronního pohledu tak, že první z dané dvojice slov v latině končilo na souhlásku, která se asimilovala s iniciální souhláskou slova druhého (11a–d). (11a) ET VIDET > e vede [evꞌve:de] (11b) AD TE > a te [atꞌte] (11c) *QUOMODO+ET ME > come me [ꞌko:memꞌme] (11d) *QUALE+QUID TEMPUS > qualche tempo [ꞌkwalketꞌtɛmpo] (Loporcaro, 1997: 23) Stejné vysvětlení platí i pro řadu jednoslabičkých či víceslabičných oxyton (jako dà, sta, ha, fa, va, è, fu, sì, là, lì, qua, qui, che, più, tre, di’, così, apod.), která také v latině původně končila souhláskou (Loporcaro, 1997: 24). Po zániku těchto koncových souhlásek zůstala „stopa“ v podobě FZ. 109
Otázkou však bylo, jak a proč vzniklo FZ „pravidelné“, spouštěné všemi oxytony. Loporcaro dospěl k závěru, že k tomu došlo v toskánském dialektu96 „reanalýzou“ výše uvedeného asimilačního pravidla. FZ totiž spouštělo z důvodu asimilace velké množství oxyton, proto se analogicky „spouštěčem“ FZ postupně stala všechna oxytona. Přispěl k tomu s velkou pravděpodobností i fakt, že tato reanalýza zajistila pravidelnější slabičnou strukturu na rozhraní obou dotčených slov, což je argument, který se objevil v literatuře již v 70. letech minulého století (Loporcaro, 1997: 9). Principiálně jde o to, že přízvučné slabiky uvnitř slova mají v italštině dlouhou samohlásku, pokud jsou otevřené (cane – [ꞌka:.ne]), a krátkou samohlásku, pokud jsou zavřené (canne – [ꞌkan.ne]). Přízvučná koncová slabika v oxytonech je naopak otevřená a současně krátká (andrà – [an.ꞌdra]). V souvislé promluvě se však z koncové slabiky oxytona stává slabika foneticky nekoncová, takže z hlediska pravidelné slabičné struktury nemůže zůstat otevřená a krátká, jako [ꞌdra] v příkladu (12a). Aplikace FZ tento problém vyřeší tak, že zdvojením iniciální souhlásky druhého slova dojde k přeslabikování, takže poslední slabika oxytona bude zavřená (12b). (12a) andrà via *[an.ꞌdra.ꞌvia] (12b) andrà via [an.ꞌdrav.ꞌvia] Uvedené vysvětlení je zajímavé i tím, že objasňuje, proč k FZ nedochází tam, kde by mezi oběma slovy došlo k přeslabikování i bez FZ, tj. před nečistým „s“ a dalšími potenciálně heterosylabickými sekvencemi souhlásek. V takovém kontextu totiž bude koncová slabika oxytona zavřená i bez aplikace FZ (13a), takže FZ by tu nejenže nezajistilo kanonickou slabičnou stavbu, ale naopak by vytvořilo sekvenci souhlásek, která je v italštině nepřípustná. V příkladu (13b) jde o sekvenci *[sst]. (13a) più stanco [ꞌpjus.ꞌtan.ko] (13b) più stanco *[ꞌpjus.sꞌtan.ko] Z uvedeného je patrné, že z hlediska teoretické lingvistiky představuje FZ velmi zajímavý a podnětný jev. Z hlediska praktického zvládnutí italštiny jako cizího jazyka záleží na volbě mluvčího, zda bude FZ užívat, či zda se přikloní k pasivní znalosti tohoto jevu. FZ je znakem standardní italštiny, je tedy součástí doporučené (ortoepické) 96
Pravidelné FZ je totiž oproti nepravidelnému mnohem méně rozšířené, omezuje se pouze na několik málo italských dialektů vč. toskánského.
110
výslovnosti a vyskytuje se běžně v regionálních výslovnostech střední a jižní Itálie. V severoitalské regionální výslovnosti však FZ běžně nenajdeme, takže i mluvený projev bez používání FZ může působit neutrálně.
4.3 ELIZE Elize (it. elisione) je sandhiový jev, který se projevuje ve výslovnosti a současně také ve standardním pravopise. Projevuje se tak, že pokud jedno slovo končí samohláskou a následující slovo samohláskou začíná, koncová samohláska prvního slova odpadá (eliduje) a v písmu je nahrazena apostrofem (14). (14) *la amica *[la.a.ꞌmi:.ka] > l’amica [la.ꞌmi:.ka] Elize přispívá ke kanoničtější fonetické podobě promluvy tím, že eliminuje potenciální hiáty (VV). Foneticky je blokována tam, kde je mezi oběma dotčenými slovy pauza, nebo kde první slovo končí na přízvučnou samohlásku; přízvučné samohlásky se nikdy neelidují (15). (15) il caffè è buono [ilkafꞌfɛ||ɛbꞌbwɔ:no] (Romito, 2010a) Vzhledem k dobré korelaci psané a mluvené podoby nebyla elize nijak blíže zkoumána z čistě fonetického hlediska, jen okrajově se jí věnuje např. MaPI (145–148). O málo větší pozornosti se elizi dostává z hlediska pravopisného, avšak všechny prameny zdůrazňují, že užití elize je především věcí osobního vkusu a volby pisatele. Současný úzus tedy není v literatuře spolehlivě popsán. V následujícím textu proto vyjdeme z doporučení uvedených v novější sekundární literatuře (Romito, 2010a; Zingarelli, 2011) a příslušné tendence budeme v případě potřeby ověřovat na korpusech současných textů.
a) Členy a předložkové členy
K elizi dochází běžně u určitých členů v singuláru (lo, la) a příslušných předložkových členů (dello, della, allo, alla, atd.). Elize je v tomto případě závazná v obou rodech (16a–16b), což potvrzují i údaje z korpusu ItWac.97
97
V sekundární literatuře se někdy uvádí, že u ženského rodu jsou přijatelné (třebaže ne obvyklé) i tvary neelidované (tj. ?la amica). V korpusu ItWac je nicméně podíl těchto neelidovaných tvarů pouze 0,86% (ze základu 10 019 479 výskytů), což je zanedbatelný počet.
111
(16a) *lo amico > l’amico (16b) *la amica > l’amica Elize se nikdy neprovádí před centrální aproximantou [j] (16c). Před aproximantou [w] je naopak automatická (16d).98 (16c) lo iodio [loꞌjɔdjo] > *l’iodio *[ꞌljɔdjo] (16d) *lo uovo *[loꞌwɔ:vo] > l’uovo [ꞌlwɔ:vo] K blokování elize podle Romita (2010a) dochází, pokud následující slovo je zkratkou (16e), avšak data z korpusu ItWac jsou v tomto ohledu méně jednoznačná. Např. před frekventovanými zkratkami Ansa (Agenzia nazionale stampa associata) nebo ADSL převažují ve frekvenčním seznamu levostranných kolokátů výhradně tvary elidované. Před zkratkou Asl (Azienda sanitaria locale) najdeme na prvních dvou pozicích tohoto frekvenčního seznamu tvary dell’ a della s téměř vyrovnaným počtem výskytů (5696 vs. 4503 ve prospěch elidovaného přeložkového členu – (16f)). (16e) abbiamo viaggiato sulla A14 (= autostrada) (Romito, 2010a) (16f) La preoccupante scoperta è stata effettuata dagli ispettori dell’Asl durante un controllo a sorpresa il 13 agosto scorso. (ItWac) Podle podobných principů jako u členu la funguje elize u neurčitého členu ženského rodu una: před samohláskou k ní většinou dochází, neelidované tvary jsou však zde na rozdíl od určitého členu přijatelné (16g)99. U neurčitého členu mužského rodu (uno) se před samohláskou i souhláskou však realizuje apokopa (tj. un amico, un ragazzo – viz další kapitola). (16g) una amica > un’amica
98 99
Sekvence, kde by po členu lo následovalo substantivum začínající na [w] (např. *lo uomo) jsou v korpusu ItWac naprosto ojedinělé. V korpusu ItWac připadá z celkových cca 2 milionů výskytů čtvrtina (cca 500 tisíc) na tvary neelidované (typ una amica) a zbytek na tvary elidované (typ un’amica). Zingarelli (2011) uvádí ve článku „Elisione“, že před přízvučnou samohláskou je elize členu una povinná. V korpusu ItWac nicméně najdeme i v tomto kontextu tvary neelidované, třebaže s o něco nižším podílem výskytů: např. kombinace UNA+UNICA má podíl neelidovaných tvarů 10% (základ cca 32 700 výskytů) a kombinace UNA+AMPIA má podíl 11% (základ cca 22 500 výskytů).
112
U tvarů určitého členu v plurálu (gli, le) k elizi v současné italštině nedochází. Sporadicky se můžeme setkat s elidovaným členem gli před samohláskou [i] (např. gl’interessi), což je ale vnímáno jako archaismus. V korpusu ItWac je těchto elidovaných tvarů (gl’) méně než dvě desetiny procenta z celkových více než tří milionů výskytů.
b) Další nepřízvučná monosylaba: zájmena a předložky
Kromě členů lze elidovat i další nepřízvučná monosylaba, konkrétně zájmena mi, ti, lo, la, vi, si, ci, gli, ne a předložku di. Údaje z korpusu ukazují, že elidované tvary převažují pouze u zájmen lo a la, přičemž povinná je elize zájmena lo před 1. os. sg. prézenta slovesa avere (tedy l’ho, nikoli *lo ho) a zájmena la před všemi tvary slovesa avere začínajícími na (vyslovenou) samohlásku.100 V následujících odstavcích se na tyto tendence zaměříme podrobněji. Romito (2010a) uvádí, že zájmena mi, ti, lo, la, vi a si se mohou elidovat, zejména pokud následuje identická nepřízvučná samohláska. I v těchto případech jsou nicméně v korpusu ItWac neelidované tvary většinou o něco běžnější: v případě zájmen mi, ti, vi a si před slovem začínajícím na [i] nepřesahuje podíl elidovaných tvarů v korpusu ItWac jednu šestinu výskytů, jak ukazuje následující tabulka. Tab. 4.2. Podíl elidovaných (např. t’interessa) vs. neelidovaných (např. ti interessa) tvarů vybraných zájmen zakončených na [i] před slovem začínajícím na [i] v korpusu ItWac
Kombinace
Elidované
Neelidované
Celkem
Podíl elidovaných
TI+I
3 580
22 875
26 455
13,53 %
MI+I
10 310
51 761
62 071
16,61 %
SI+I
70 125
433 340
503 465
13,93 %
VI+I
1 353
17 092
18 445
7,34 %
85 368
525 068
610 436
13,98 %
Celkem
Pro zájmena lo a la je podobné srovnání těžko proveditelné kvůli homonymii s tvary určitých členů. S využitím (nedokonalého) slovnědruhového tagování korpusu ItWac lze provést rámcové srovnání výskytů tvarů lo, la a l’ před slovesem začínajícím na samohlásku. Celkový podíl elidovaných tvarů 100
Tvar *lo ho má v korpusu pouze necelá 2% výskytů oproti tvaru l’ho (základ pro výpočet je cca 110 000 výskytů).
113
je v tomto případě 57% (základ 503 339 výskytů). Zájmeno la se však eliduje častěji než lo: u la je elidovaných tvarů 73% (základ 194 617 výskytů), zatímco u lo asi 46% (základ 308 722 výskytů).101 Bez zajímavosti ale není ani poměr elidovaných tvarů těchto zájmen před tvary přítomného času slovesa avere (ve funkci samostatného slovesa i pomocného slovesa ve tvarech passata prossima), který lze zjistit ještě spolehlivěji. Relativní četnosti podle korpusu ItWac přináší následující tabulka. Tab. 4.3. Poměr elidovaných tvarů zájmen lo a la před tvary přítomného času slovesa avere v korpusu ItWac
lꞌ
lo
la
Základ (výskytů)
ho
97,72 %
1,78 %
0,50 %
110 748
hai
76,17 %
23,17 %
0,67 %
21 743
ha
58,70 %
40,59 %
0,71 %
166 627
abbiamo
60,36 %
38,93 %
0,71 %
27 884
avete
68,52 %
30,90 %
0,58 %
9 026
hanno
57,75 %
41,35 %
0,89 %
68 868
Z dat lze vyčíst již v úvodu zmiňovanou závaznost elize v první osobě (l’ho, nikoli *lo ho nebo la ho), zájmeno la se u tohoto slovesa eliduje dokonce systematicky v celém paradigmatu. Tato data lze interpretovat i jako Romitem (2010a) zmiňovanou tendenci vyhnout se konkatenaci dvou stejných samohlásek: tomu se vymyká jen nápadně nízká frekvence kombinace la ho [lao]. Pokud jde o zájmeno ci, Romito (2010a) uvádí, že se eliduje pouze před samohláskami [e], [ɛ] nebo [i] (tj. v písmu před e nebo i). Tuto tendenci korpus potvrzuje: pouze 3% výskytů tvaru c’ najdeme před jinými samohláskami, týká se to většinou tvarů slovesa avere, kde je elidované ci znakem velmi neformálního vyjadřování (c’ho, c’hai, c’ha, atd.). Ohledně závaznosti elize ci před e a i lze konstatovat, že před i je elize ci výjimečná (pouhých 6% výskytů ze základu 53 232), zatímco před e je téměř obligatorní (96% výskytů ze základu 991 282). Kvalitativní pohled na výsledky dále sugeruje, že elize ci před tvarem slovesa essere (tedy zejm. c’è vs. ci è) není jen otázkou fonetickou, ale má i funkčně morfologickou rovinu. Neelidovaný tvar (např. ci è) totiž dosti syste101
Hodnoty pro jednotlivá zájmena vycházejí z předpokladu, že z 284 664 výskytů rodově homonymního tvaru l’ před slovesem připadá polovina na rod mužský a polovina na rod ženský.
114
maticky odpovídá případům, kdy je ci osobní zájmeno (17a), zatímco elidovaný tvar (např. c’è) se užívá tam, kde je ci příslovce (17b). (17a) Proprio questo ci è capitato (...). (ItWac) (17b) Sui percorsi più brevi c’è più traffico (...). (ItWac) Elize zájmeného příslovce ne je možná před jakoukoli samohláskou, ale podle údajů v korpusu ItWac je celkový podíl elidovaných tvarů jen necelých 6% (při základu 337 707 výskytů). Běžná je elize ne jen v některých sekvencích klitik, zejm. CE+NE, kde dosahuje podíl elidovaných tvarů (tj. ce n’) plných 83% (základ 19 921 výskytů); v případě SE+NE je podíl elidovaných tvarů 17% (základ 51 152 výskytů). Z předložek je možná elize pouze u tvaru di, a to před jakoukoli samohláskou. Podíl elidovaných tvarů je v korpusu ItWac celkově asi 13% (při základu 16 662 130 výskytů). Podle Romita (2010) je elize předložky di málo užívaná zejména před slovesy (např. d’essere), což údaje z ItWacu potvrzují – poměr elidovaných tvarů v postavení bezprostředně před slovesem je jen asi 3% (ze základu 2 326 225 výskytů). Ve jmenném syntagmatu se předložka di eliduje především v určitých ustálených kontextech, tedy ve výrazech s různou mírou idiomatičnosti. Kvantitativní srovnání podílu elidovaných a neelidovaných tvarů v korpusu ItWac ukazuje, že elize je stoprocentní zejména před vlastními jmény, tj. např. d’Abruzzo, (Valle) d’Aosta, (Tommaso) d’Aquino, (San Francesco n. Santa Chiara) d’Assisi, d’Austria, d’Egitto, d’Este, d’Inghilterra, d’Europa, d’Italia, d’America, d’Africa, d’Oriente, d’Occidente, apod. Mimo oblast proprií je více než 90% elidovaných tvarů v ustálených výrazech jako d’altronde, (tenere n. perdere) d’occhio, d’estate, (stato) d’animo, d’oro, d’improvviso, (gioco) d’azzardo, (cantico) d’amor, (pelle) d’oca, (lunghezza) d’onda, d’inverno, (direttore) d’orchestra, d’argento, (ospite n. posto) d’onore, (prendere) d’assalto, (quarto) d’ora, d’accordo, (fuochi) d’artificio. Mnohem delší je seznam tvarů, ve kterých je elize extrémně řídká (pro ilustraci např. di almeno, di euro, di un, di alcuni, apod.).
c) Determinační adjektiva a přízvučná zájmena
K elizi má podle sekundární literatury systematicky docházet u ukazovacích determinačních adjektiv (tj. determinantů) questo, questa, quello a quella v jednotném čísle, tj. quest’uomo, quest’ancora, quell’epoca (Romito, 2010a, srov. též Zingarelli, 2011). Zde však data z korpusu ItWac ukazují tendenci spíše 115
opačnou. Srovnání kombinace QUESTO+ARTICOLO např. vykazuje pouze 4,4% výskytů s elidovanou formou (quest’articolo), mnohem četnější je tedy forma neelidovaná (základ pro výpočet je 22 900 výskytů). Globální porovnání se všemi substantivy by bylo obtížné v korpusu provést, protože homonymní zájmena questo, questa, quello a quella se neelidují (18). (18) È questo il risultato dell’incontro (...) (ItWac) U neurčitých adjektiv se mohou elidovat tvary nessuna, příp. alcuna, ciascuna a taluna v ženském rodě (nessun’idea), ale v současném úzu je to velmi neobvyklé; jednoznačně se preferuje tvar neelidovaný (nessuna idea). Výjimkou je ustálené spojení nessun’altra, kde je elidovaný tvar v korpusu ItWac asi 3x četnější než tvar neelidovaný (základ cca 4100 výskytů). Homonymní neurčitá zájmena se neelidují. Elizi nepodléhá ani zájmeno una v ženském rodě, na rozdíl od homonymního tvaru neurčitého členu.
d) Kvalifikační adjektiva
Z kvalifikačních adjektiv se elize týká zejména tvarů bello, bella a buona v pozici před substantivem, kde jsou tendence k užívání elidovaných tvarů podobné jako u foneticky stejně zakončených členů. Tj. bello a bella elidují podobně jako lo a la, zatímco buona eliduje podobně jako una. Rozdíl je jen v tom, že podíl neelidovaných tvarů je vyšší: neelidované bella před samohláskou má v korpusu ItWac cca 50% výskytů (základ 24 000 výskytů), zatímco u buona tvoří neelidované tvary dokonce 96% výskytů (základ 35 000); elidované buon’ se totiž omezuje pouze na ustálená spojení typu di buon’ora, buon’anima nebo buon’umore. Elidovat se ojediněle mohou i některá další kvalifikační adjektiva v pozici před substantivem, např. bravo, grande, onesto, ale v současném úzu k tomu dochází jen ve velmi omezeném počtu ustálených spojení jako grand’uomo nebo onest’uomo.
e) Adverbia
Eliduje se pouze adverbium come, a sice před tvary slovesa essere. Elize není povinná, výskyty elidovaných a neelidovaných tvarů jsou v korpusu ItWac vyvážené s mírnou převahou tvarů neelidovaných.102 102
Poměry výskytů nejčastějších kombinací jsou v korpusu ItWac zhruba následující: come è – 70 000 vs. com’è 38 500; come era – 11 500 vs. com’era – 8 500; come erano – 2 000 vs. com’erano – 1 200; come ero – 430 vs. com’ero – 500.
116
Z uvedeného přehledu vyplývá, že elize není v italštině plně predikovatelná z fonologické struktury slova, ale vykazuje různou míru přípustnosti/závaznosti také v závislosti na morfologické funkci dotčených slov a v neposlední řadě se tu projevuje vysoká míra idiomatičnosti. Při zachování identického fonetického kontextu je elize morfologicky podmíněná zejména v případech, které přehledně shrnuje následující tabulka. Tab. 4.4. Morfologicky podmíněná elize
Tvar
Morfologicky podmíněná elize
lo, la
● ●
členy lo, la se elidují povinně zájmena lo, la mají většinou elizi fakultativní (kolem 50 %)
una
● ●
člen una se převážně eliduje (kolem 75 %) zájmeno una se neeliduje
ci (před [e, ɛ])
● ●
příslovce ci se eliduje povinně osobní zájmeno ci (1. pl.) se neeliduje
questo, questa, quella, nessuna
●
u determinačních adjektiv questo, questa, quella, nessuna je elize přípustná, i když neobvyklá ● homonymní zájmena se neelidují
Z hlediska fonologické struktury lze tvrdit, že je elize o něco pravděpodobnější tam, kde zabrání konkatenaci dvou identických samohlásek.
4.4 APOKOPA Také apokopa (it. troncamento nebo apocope) je jevem, kdy odpadá fonetický materiál na konci slova. Důvodem může být prostá úspora hlásky (zkrácení) ve velmi frekventovaných spojeních, případně může apokopa zabránit nelibozvučnému kontaktu hlásek na rozhraní dvou slov. Projevuje se i v písmu, ale na rozdíl od elize se nevyznačuje apostrofem (19). (19) *bello tipo *[ꞌbɛl.lo.ꞌti:.po] > bel tipo [ꞌbɛl.ꞌti:.po] Z fonetického hlediska platí pro vznik apokopy následující dvě podmínky (Zingarelli, 2011): a) Odpadnout může jedna nebo více koncových hlásek, a to vždy tak, aby apokopované slovo končilo na souhlásku [r], [l], [m] nebo [n]. Např.: suor(a), son(o), qual(e), siam(o), san(to). 117
b) Následující slovo může začínat na libovolnou hlásku kromě hlásek a hláskových skupin, před nimiž se užívá alomorfní tvar členu lo. Vyloučeny jsou tedy iniciální hlásky [ʦ], [ʣ], [ɲ], [ʃ] a skupiny [sC] a [ps]. Souhlásková skupina [pn] dnes již běžně apokopu předchozího výrazu neblokuje – podíl apokopovaných tvarů neurčitého členu un před [pn] dosahuje v korpusu ItWac 90% (základ 450 výskytů). Z morfologického hlediska platí na apokopu omezení v rámci jmenného syntagmatu – objevuje se pouze tam, kde je syntagma v singuláru (tj. buon libro, ale buoni libri). Toto omezení neplatí pro adjektivum grande, které se může apokopovat i v plurálu (např. si vestivano da gran signori). Také u apokopy je, podobně jako u elize, závaznost podmíněna dalšími morfologickými vlastnostmi dotčených slov a idiomatičností. V následujících odstavcích proto budeme stručně analyzovat hlavní případy s odkazem na data z korpusu ItWac. V literatuře se uvádí obvyklá apokopa u tvaru uno a jeho složenin (alcuno, ciascuno, qualcuno, ognuno, apod.). U samotného uno je apokopa povinná, jde-li o člen v náležitém fonetickém kontextu (20a, ale nikoli 20b). Zájmeno uno se naopak neapokopuje (20c). (20a) È un signore molto educato e gentile. (ItWac) (20b) Sarei uno sciocco se lo facessi. (ItWac) (20c) Determiniamo che uno dei problemi è quello degli affitti. (ItWac) Složeniny nessuno, alcuno, ciascuno a ognuno (v maskulinu103) se apokopují závazně, mají-li funkci determinačních adjektiv (21a–c).104 Ve funkci zájmen se naopak neapokopují (22a–c). (21a) Nessuno mi ha mai invitato in nessun posto. (21b) (...) senza alcun controllo preventivo (...) (21c) Ciascun Istituto o scuola (...) (ItWac) (22a) Nessuno mi ha mai invitato in nessun posto. (22b) Non avendo più alcuno chiesto la parola, il Vice Presidente sottopone ad approvazione la seguente proposta (...) 103 104
V ženském rodě k apokopě nedochází, před samohláskou ve femininu je naopak elize, srov.: nessun ragazzo, nessun uomo, nessuna ragazza, nessun’idea. V případě nessuno, alcuno a ciascuno je podíl apokopovaných tvarů v korpusu ItWac 98–99% se základem 169 806, 158 712 a 124 127 výskytů.
118
(22c) Il progetto si è articolato in quattro diversi corsi, della durata di dodici mesi ciascuno. (ItWac) Determinační adjektivum qualcuno se také může apokopovat, v současné italštině se tak děje prakticky výhradně ve spojení qualcun altro. Apokopovat se mohou také determinační adjektiva tale a quale, v případě tale je podíl apokopovaných tvarů v korpusu ItWac asi 25% (základ 775 582 výskytů) a v případě quale jen 10% (základ 187 344 výskytů). Apokopovat se mohou také některá kvalifikační adjektiva, a to vždy pouze v pozici před substantivem. Závazná je apokopa adjektiva buono (v maskulinu) před substantivem (23a), zatímco v ostatních pozicích se neobjevuje (23b). (23a) Fate buon viaggio. (23b) Il buffet però è troppo buono e gustoso. (ItWac) V pozici před substantivem, avšak pouze před souhláskou, se apokopují také kvalifikační adjektiva bello, grande, santo a determinační adjektivum quello; tj. např. bel giorno, quel giorno, gran parte, san Pietro. Před samohláskou se i v mužském rodě daný tvar eliduje, tj. bell’esempio, quell’anno, grand’uomo a sant’Antonio. Zatímco u tvarů bello, quello a santo je apokopa prakticky závazná, u adjektiva grande je vnímána jako archaismus a objevuje se spíše ve vybraných ustálených spojeních jako gran parte, Gran Bretagna, gran numero, di gran lunga, gran bel (+ N), Gran Sasso, apod. U tvarů kvalifikačních adjektiv migliore a maggiore (např. miglior amico, maggior parte) je apokopa běžná, objevuje se v pozici před substantivem ve zhruba 50% případů (od základu 129 024, resp. 429 272 výskytů). Běžná je v současném jazyce apokopa infinitivů sloves, pokud následuje další slovesný tvar, typicky v infinitivu (poter prendere) nebo v příčestí (aver fatto, aver visto). Podíl apokopovaných tvarů je v tomto případě v korpusu ItWac dokonce okolo 90%. Běžně se apokopují také substantiva signore a dottore v přístavku (signor presidente, signor ministro, signor Rossi), možná je apokopa substantiva suora v přístavku (ve významu „řádová sestra“). V ustálených spojeních se dále může objevit apokopa výrazů jako ancora (ancor più, ancor oggi, ancor prima, ancor meno), 119
V sekundární literatuře se v souvislosti s apokopou uvádějí také zkrácené tvary typu fra (frate), ca’ (casa), mo’ (modo ve spojení a mo’ d’esempio), po’ (poco) nebo imperativní tvary sloves va’, da’, sta’, di’, fa’, apod. Z diachronního hlediska jde sice o apokopu, ale tato apokopa nerespektuje dnešní fonetická (ostatně ani pravopisná) pravidla a v současné italštině už není produktivní.
4.5 EPITEZE Epiteze spočívá ve vložení hlásky na konec slova tak, aby byla zajištěna kanoničtější fonologická struktura v daném kontextu. Může jít např. o vložení samohlásky tam, kde dané slovo končí na souhlásku (kanonická italská slova jsou totiž vždy zakončena samohláskou). Vkládá se zejm. němé „e“ neboli schwa, označované v transkripci IPA znakem [ə], takže např. filobus [ꞌfi:lobus] se vysloví [filoꞌbussə], lapis [laꞌpissə], cognac [koꞌɲakkə], vermut [verꞌmuttə] a vlastní jméno David [Daꞌviddə] (Romito, 2010c). Z příkladů je patrné, že může dojít také k posunu přízvuku na kanonickou penultimu a zdvojení poslední souhlásky. Toto sandhi není zachyceno pravopisně a není ani součástí ortoepické výslovnosti. V regionálních výslovnostech se takto mohou vkládat i jiné samohlásky, např. v Toskánsku [e] (bus [ꞌbusse], frac [ꞌfrakke]), v Kalábrii [u] (club [ꞌglubbu]), apod. (Romito, 2010c) Ve standardní italštině dochází někdy ke vkládání souhlásky [d] za předložku a, příp. spojku e a výjimečně za spojku o (24a–c). Zabrání se tak kontaktu dvou samohlásek na rozhraní slov, tj. vložená samohláska tak eliminuje hiát (V.V) a zajistí kanoničtější slabičnou strukturu (V.CV). V tomto případě je epiteze signalizována také standardním pravopisem. (24a) pensa ad altro [ꞌpɛn.sa.ad.ꞌal.tro] (24b) ed è stato [edɛsꞌsta:to] (24c) in un modo od in un altro [inunꞌmɔ:do odinuꞌnaltro] Tento jev je však dnes spíše okrajový: analýza konkurence tvarů e vs. ed před následující samohláskou v korpusu ItWac ukazuje, že tvarů s epitezí (tj. ed) je pouhých 4,5% ze základu 7 milionů výskytů. Další případy epiteze jsou opět typické pro regionální italštinu. V Toskánsku a Laziu se lze setkat s vkládáním samohlásek za oxytona jako più [ˈpjue], andrò 120
[anˈdrɔe], udì [uˈdio] nebo partì [parˈtio]. V Toskánsku se také může vkládat [ne] za jednoslabičné výrazy jako me [ˈmene]; sì [ˈsine] nebo no [ˈnone] (Romito, 2010c).
121
5. INTONACE
5.1 K POPISU ITALSKÉ INTONACE Melodický průběh výpovědi může mít v jazyce dvě základní funkce: může signalizovat význam jednotlivých slov, nebo interpretaci celé výpovědi. Význam slov odlišuje výška tónu pouze v tzv. jazycích tónových, jako např. v čínštině nebo v dalších jazycích Asie, Afriky a Ameriky. V evropských jazycích signalizuje výška hlasu pouze interpretaci celé výpovědi a slouží tak např. odlišení vět oznamovacích, zvolacích, tázacích apod. Takovéto změny výšky hlasu, které nemají vliv na význam slov, ale ovlivňují interpretaci výpovědi, nazýváme termínem intonace (it. intonazione). Intonace a melodie patří v italské fonetice k nejméně probádaným kapitolám. Je to dáno do značné míry tím, že právě v této oblasti se odlišnosti mezi regionálními výslovnostmi italštiny projevují nejvíce. Přesněji řečeno rodilí mluvčí, kteří v dané promluvě zvolí standardní nebo neutrální italštinu (a záměrně či nezáměrně tak zamaskují regionální rysy vlastní výslovnosti) zvládnou jen zřídka zamaskovat také melodické rysy charakteristické pro vlastní regionání výslovnost.105 Cílem této kapitoly proto není podat detailní popis melodie 105
Pro italštinu a její regionální výslovnosti tak v malém měřítku platí závěr, který vyslovila Marottová (2016: 492) pro románské jazyky obecně: intonační variabilita mezi jednotlivými oblastmi je tak vysoká, že neumožňuje identifikovat jednotné intonační rysy jednotlivých jazykových oblastí. V rámci jednoho regionu lze totiž najít značné rozdíly v melodických vzorcích a naopak shodné melodické vzorce najdeme i v geograficky vzdálených oblastech.
123
současné italštiny (což by bylo prakticky nemožné), ale zaměřit se pouze na intonační rysy, které jsou klíčové pro správnou interpretaci dané výpovědi. Základní jednotkou popisu intonace je tzv. promluvový úsek neboli prozodická fráze (v it. 106 nebo gruppo tonale107), což je část výpovědi, která je – resp. může být – od ostatních oddělena pauzami. Členění na promluvové úseky závisí do jisté míry na intenci mluvčího a může samo o sobě ovlivnit interpretaci, jak ukazují následující příklady. (1) Hai visto Dino? („Viděl jsi Dina?“) (2) Hai visto, Dino? („Viděl jsi to, Dino?“) (3) Domani partiremo per Londra. (4) Domani... partiremo per Londra. (5) Domani? Partiremo per Londra. Příklad (1) obsahuje jeden promluvový úsek. Pokud ale stejnou větu realizujeme jako dva promluvové úseky (2) nebude slovo Dino interpretováno jako předmět slovesa hai visto, ale jako oslovení, čímž dojde ke změně významu.108 Příklad (3) také může obsahovat jeden promluvový úsek, nebo jej lze rozčlenit na dva promluvové úseky vložením pauzy za slovo domani, význam věty přitom zůstává stejný. Příklady (4–5) obsahují po dvou promluvových úsecích, slovo domani je v obou samostatným promluvovým úsekem. Z hlediska intonace je klíčovým segmentem tzv. melodém (v it. se používá termín ), což je obvykle koncový segment promluvového úseku, v němž dochází k funkční změně melodie, tedy k realizaci specifické melodické kadence.109 Změna melodie se odehrává na přízvučné slabice melodému nazývané nukleus a v jejím bezprostředním okolí. Slovo domani ve větách (4) a (5) bude mít tedy melodém charakteristický pro neukončenou výpověď (4), resp. pro otázku (5). Budeme-li schematicky uvažovat o třech tónových úrovních, tj. normální výška, snížený tón a zvýšený tón, bude v neukončené výpovědi (4a) přízvučná slabika vyslovena vyšším tónem než ostatní. V tázací výpovědi (5a) bude naopak se zvýšeným tónem vyslovena poslední slabika. Uvedený popis 106 107 108
109
Viz MaPI (1999: 193) Dardano-Trifone (1997: 630) Rozdělení na dva promluvové úseky se zde může projevit vložením pauzy, v každém případě se ale projeví přesunutím tázacího melodému ze slova Dino (v příkladu 1) na slovo visto (v příkladu 2), jak uvidíme dále. K české terminologii blíže viz Palková (1997: 306–307).
124
je samozřejmě schematický a zjednodušující, protože změny výšek probíhají plynule, nikoli ve skocích. (4a) Domani... (5a) Domani? Analogicky v příkladu (1) bude tázací melodém na slově Dino, zatímco v příkladu (2) na slově visto, tedy vždy na konci promluvového úseku, který odpovídá zjišťovací otázce. Hranice promluvových úseků je totiž vždy signalizována přítomností melodému, jen fakultativně může být signalizována pauzou mezi jednotlivými úseky. V následující kapitole popíšeme základní intonační modely charakteristické pro jednotlivé typy výpovědí ve standardní italštině a okrajově se přitom dotkneme i některých modelů z regionálních výslovností. Hlavní pozornost bude věnována jednotlivým melodémům, které signalizují ukončenost/neukončenost výpovědi a otázku. Melodický průběh promluvového úseku před melodémem má jiné funkce: v neutrální výslovnosti signalizuje především výpovědi citově zabarvené, může nést informaci o aktuálním členění výpovědi (viz dále „větný důraz“) a v regionálních výslovnostech najdeme před melodémem velmi rozmanité typy melodického průběhu, které jsou dobrým signálem pro rozpoznámí původu mluvčích. Orientační přehled deseti hlavních regionálních intonačních modelů v iniciální části promluvového úseku podává např. Canepari (1999: 245).
5.2 ZÁKLADNÍ INTONAČNÍ MODELY V italštině má, stejně jako v češtině, intonace tři základní funkce, a sice: (a) odlišit výpovědi ukončené od neukončených (1a–1b), (b) odlišit oznamovací věty a zjišťovacích otázek (2a–2b) a (c) odlišit věty neutrální od vět citově zabarvených (3a–3b). Z níže uvedených příkladů je patrné, že tyto tři typy výpovědí mají stejnou syntaktickou strukturu a liší se pouze intonačně, resp. v psané podobě přítomností specifických interpunkčních znamének. (1a) Se viene anche lui. (1b) Se viene anche lui... 125
(2a) Arriverà domani. (2b) Arriverà domani? (3a) L’ha detto Maria. (3b) L’ha detto Maria! Intonace citově zabarvených výpovědí (3b) je v obou jazycích značně variabilní. Pokud jde o češtinu, Veroňková (2006: 7) konstatovala, že „velká variabilita užívaných forem“ tu zatím nebyla systematicky popsána. Podobná je také situace v italštině. Canepari (1999: 200–201) nicméně uvádí, že v neutrální výslovnosti se základní intonační model pro výpověď zvolací (it. esclamazione) od intonačního modelu oznamovací výpovědi neliší melodémem, ale klesavou intonací na začátku promluvového úseku, jak je naznačeno v příkladu (4). (4)
Dev’e
ssere per forza domenica!
Naproti tomu intonaci neukončené výpovědi (1b) a zjišťovací otázky (2b) lze identifikovat podle charakteristických melodémů, kterým se budeme věnovat ve zbytku této kapitoly. V lingvistických popisech italštiny se rozlišují čtyři hlavní melodémy, a sice melodém konkluzivní (it. tonia conclusiva), tázací (tonia interrogativa), neukončený (tonia sospensiva) a pokračovací (tonia continuativa). Těmto melodémům pak v písmu (velmi zhruba) odpovídají interpunkční znaménka, jak je znázorněno níže (cf. Canepari, 1999: 196). Tab. 5.1. Typy melodémů a odpovídající interpunkce
Melodém
Odpovídající interpunkční znaménko
Konkluzivní
Tečka (.)
Tázací
Otazník (?)
Neukončený
Tři tečky (...)
Pokračovací
Čárka (,)
Z přehledu je patrné, že italská terminologie odkazuje spíše na funkci jednotlivých melodémů, zatímco zavedená terminologie česká, která operuje s pojmy jako melodém ukončující klesavý, melodém ukončující stoupavý a melodém neukončující (cf. Palková, 1997: 307–308), odkazuje také na jejich ka126
denční průběh. Český termín melodém neukončující v sobě zahrnuje jak italský melodém pokračovací (užívaný tam, kde výpověď předvídatelně pokračuje), tak italský melodém neukončený (užívaný tam, kde je výpověď záměrně neukončená). V následujícím textu budeme užívat přímý překlad termínů italských, protože nejednotná realizace jednotlivých italských melodémů není s českou terminologií dost dobře slučitelná. Z funkčního hlediska signalizují první tři melodémy konec výpovědi: konkluzivní melodém je typický pro větu oznamovací, pro doplňovací otázky a pro věty zvolací; tázací melodém signalizuje zjišťovací otázku a neukončený melodém signalizuje záměrně neukončenou výpověď. Čtvrtý melodém tzv. pokračovací se užívá tam, kde výpověď plynule pokračuje dalším promluvovým úsekem. Pro komunikaci je nejdůležitější opozice mezi melodémem konkluzivním a tázacím, která nám umožňuje identifikovat zjišťovací otázky. Z formálního hlediska se konkluzivní melodém realizuje v neutrální italštině poklesem hlasu, tedy stejně jako v češtině. Z Canepariho (1999: 197) notace lze soudit, že výrazný pokles nastává obvykle po nukleu (tj. po poslední přízvučné slabice). Percepční analýza fonetických cvičení uvedených u Svolacchii a Kaunznerové (2000: 88) však ukazuje, že klesavá kadence může nastat už na nukleu (5), nejen těsně za ním (6). Z logiky věci vyplývá, že končí-li melodém oxytonem, klesavá kadence zahrnuje pouze poslední slabiku (7). (5) re. (6) (7)
Komplikovanější je kadence melodému tázacího, který se užívá pro identifikaci zjišťovacích otázek. Z globálního hlediska je tázací melodém charakterizován stoupavou kadencí (podobně jako v češtině), ale existují regionální rozdíly v tom, na jakém úseku (tj. na jaké slabice) se vzestup hlasu projeví. Podle Marottové (2016: 492) existují v italštině dvě základní schémata. V prvním (příklad 8a) dochází k vzestupu melodie na poslední slabice promluvového úseku; ve druhém (8b) se vzestup melodie projeví už na předposlední slabice, přičemž na poslední slabice kadence opět klesá. (8a) (8b) 127
Kadence exemplifikovaná v (8a) je typická pro standardní italštinu a regionální italštiny z oblasti Florencie a velké části severní Itálie (Milán, Turín, Janov, Bologna), zatímco kadence typu (8b) je typická pro regionální italštinu jižní Itálie, ale také pro oblast měst Pisa, Lucca a Canepari (1999: 248) ji uvádí i pro oblast okolo Udine. Obě kadence jsou tedy dosti rozšířené, o čemž svědčí i to, že v modelových cvičeních na tázací intonaci u Svolacchii a Kaunznerové (2000: 89) je jeden z mluvčích na nahrávce volně střídá. Tázací melodém realizovaný podle kadence v (8b) je pro české mluvčí problematický. Jedná se totiž o intonační průběh, který je v češtině charakteristický spíše pro zvolací věty, takže pokud jej Italové použijí, český mluvčí italštiny mívá zpočátku problém rozpoznat, že daná výpověď je otázkou. Srovnání modelové tázací a zvolací intonace v obou jazycích ilustruje následující tabulka, analogické intonační schéma je podbarveno. Tab. 5.2. Tázací a zvolací intonace v italštině a v češtině
Intonace
Čeština
Italština
Tázací
ná Jsi unave ?
Sei stanca?
Zvolací
u Jsi navená!
Sei stan
ca!
Na základě vlastní percepční analýzy, pro kterou se mi v sekundární literatuře zatím nepodařilo najít relevantní podklady, se domnívám, že lze vyslovit hypotézu, že tázací melodém realizovaný podle modelu (8b) předpokládá ve skutečnosti intonační vrchol nikoli nutně na předposlední slabice, ale na nukleu, tj. na poslední přízvučné slabice. U paroxyton, které jsou v italštině nejčastější, bude tedy intonační vrchol na slabice předposlední, ale u proparoxyton by tedy ležel intonační vrchol na třetí slabice od konce (9) a u okciton (10) by mezi oběma modely nebyl žádný rozdíl. (9) (10) Protože většina italských slov však má přízvuk na předposlední slabice, jsou příklady typu (9–10) relativně vzácné. Melodém neukončený v neutrální výslovnosti formálně připomíná tázací kadenci typu (8b), ale změna melodie je tu mnohem méně výrazná. Před kon128
cem promluvového úseku – typicky na nukleu – zde dochází k mírnému zvýšení melodie a po nukleu zas melodie klesá na původní úroveň (srov. Canepari, 1999: 197). Modelová věta by tedy mohla vypadat následovně (11). (11) Melodém pokračovací, který signalizuje další pokračování výpovědi, je v neutrální výslovnosti velmi nevýrazný. Kadence se v něm téměř nemění, snad jen neznatelně klesá, jako v příkladu (12) (srov. Canepari, 1999: 198). (12)
5.3 VĚTNÝ DŮRAZ Mezi suprasegmentální jevy, které neovlivňují význam jednotlivých slov, ale signalizují odlišnou interpretaci celé výpovědi, patří i tzv. větný důraz (it. , v češtině se též užívá termín „větný přízvuk“). V italštině se větný důraz realizuje především výrazným zesílením určitého slovního přízvuku v rámci dané výpovědi (Canepari, 1999: 202–203). Zasahuje tedy alespoň jeden přízvukový takt, obvykle slovo (1a) včetně případných klitik (1b), ale v ojedinělých případech může zasáhnout i první část kompozita nebo (jinak nepřízvučnou) předložku (2). Ve fonetické transkripci se značí jako dvojitý přízvuk [ꞌꞌ], jak je patrné z příkladů (1a–1b).110 Zjednodušeně je lze také zaznamenat v konvenčním pravopise změnou typu písma, což je úzus, kterého se přidržíme v dalším textu. (1a) Li hai VISTI a Roma? [liajꞌꞌvisti arꞌro:ma] (1b) Li hai visti A ROMA? [liajꞌvisti arꞌꞌro:ma] (2) Non è questione di essere PRO o ANTI-americano. (ItWac) Větný důraz se používá zejména v rámci aktuálního členění pro identifikaci tzv. rématu, tedy zjednodušeně řečeno prvku, který nese největší informační 110
Případnou změnu melodie, která může zdůraznění provázet v iniciální části promluvového úseku, vyznačuje Canepari (1999: 202–203) symbolem [˙˄] u zvolacích výpovědí, resp. [¿] u tázacích výpovědí. Tyto symboly zde ovšem nebudeme používat.
129
hodnotu, je nejméně předvídatelný a nejméně kontextově zapojený. Réma obvykle nese informaci, která je pro posluchače nová, resp. informaci, která je v kontrastu k informaci očekávané/známé. Salvi a Vanelliová (2004: 303–311) konkrétně hovoří o větném důrazu v souvislosti s identifikací nekoncového rématu (it. focalizzazione – rematizace) a v souvislosti s kontrastivním předsunutím (it. anteposizione contrastiva). V italštině se, podobně jako v češtině, identifikuje réma slovosledně, tj. očekáváme, že bude na konci výpovědi, jako v příkladu (3). Pokud rématický prvek není na konci výpovědi, může být jeho rematičnost signalizována právě větným důrazem (4–6). Takto lze v principu signalizovat rematičnost libovolného větného členu vč. přímého předmětu (4), podmětu (5) nebo přísudku (6). (3) Piero le ha regalato /questo libro/R. (4) Piero, ha regalato QUESTO LIBRO, ieri, alla mamma. (5) Alla mamma, ha regalato PIERO, questo libro. (6) Piero, a Maria, ha REGALATO, questo libro. (Salvi-Vanelli, 2004: 304) Pokud réma stojí na konci výpovědi, ale mluvčí chce jeho rematičnost podtrhnout kvůli kontrastu, může rovněž větný důraz použít (7). (7) Ho dato il libro A MARIA. (= non A MARCO) (Salvi-Vanelli, 2004: 305) Kontrastivní předsunutí je naproti tomu specifickým formálním prostředkem, který spočívá v tom, že réma, které kontrastuje s nějakou informací z předchozího kontextu, nese větný důraz a přesouvá se současně úplně na začátek výpovědi. Réma přitom může být od zbytku výpovědi odděleno pauzou (v příkladech 8–10 je pauza signalizována čárkou). (8) A MARIA, Piero ha dato l’anello, non a Carlo. (9) TUO FRATELLO, ho incontrato, non tuo cugino. (10) LUI, l’ha rotto, non io. (Salvi-Vanelli, 2004: 310–311) Specifičnost kontrastivního předsunutí spočívá mimo jiné v tom, že umožňuje vytvořit i slovosled, který by byl bez doprovodné intonace nepřijatelný – 130
např. antepozice přímého předmětu v příkladu (9) by bez použití kontrastivního předsunutí vyžadovala zopakovat tento přímý předmět nepřízvučným záj menem.111
111
Výsledná věta by tedy zněla: Tuo fratello, l’ho incontrato.
131
BIBLIOGRAFIE
Studie Adams, James N. (2007), The Regional Diversification of Latin 200 BC – AD 600. Cambridge, Cambridge University Press. Ashby, Michael; Maidment, John (2015), Úvod do obecné fonetiky. Praha, Karolinum. Bartoš, Lubomír (1999), Úvod do fonetiky, fonologie a pravopisu španělštiny. Ostrava, Ostravská univerzita, Filozofická fakulta.
Bertinetto, Pier Marco (1981). Strutture prosodiche dell’italiano: Accento, quantità, sillaba, giuntura, fondamenti metrici. Firenze, Presso l’Accademia della Crusca. Bertoni, Giulio; Ugolini, Francesco A. (1939), Prontuario di pronunzia e di ortografia. Torino, E.I.A.R. Bukáček, Josef (1947), Poznejte italštinu. Praha, Orbis. Camilli, Amerindo; Fiorelli Pietro (19653), Pronuncia e grafia dell’italiano. Firenze, Sansoni. Canepari, Luciano (1979), Introduzione alla fonetica. Torino, Einaudi. Canepari, Luciano (1999), Il MaPI – Manuale di Pronuncia Italiana. Bologna, Zanichelli (2a edizione). Canepari, Luciano (2006), Avviamento alla fonetica. Torino, Einaudi. Čermák, Petr (2015), Fonetika a fonologie současné španělštiny. Praha, Karolinum. D’Achille, Paolo (2003), L’italiano contemporaneo. Bologna, Mulino. Dardano, Maurizio; Trifone, Pietro (1997), La nuova grammatica della lingua italiana. Bo logna, Zanichelli. Dohalská, Marie; Schulzová, Olga (2003), Fonetika francouzštiny. Praha, Karolinum.
133
Duběda, Tomáš (2005), Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Praha, Karolinum. Duběda, Tomáš (2012), Études de prosodie contrastive: Le cas du français et du tchèque. Praha, Karolinum. Farnetani, Edda; Kori, Shiro (1986), Effects of syllable and word structure on segmental durations in spoken Italian. Speech Communication, Vol. 5, Issue 1, Elsevier, March 1986, s. 17–34. Fava, Elisabetta; Magno Caldognetto, Emanuella (1976), Studio sperimentale delle caratteristiche elettroacustiche delle vocali toniche e atone in bisillabi italiani. In: Simone R., Vignuzzi U., Ruggiero G. (eds.), Studi di fonetica e fonologia, Roma, Bulzoni, s. 35–79. Fiorelli, Piero (1965), Corso di pronunzia italiana. Padova, Radar. Gili Fivela, Barbara (2010), Accento. In: Enciclopedia dell’italiano, Trecani. Online (cit. 10/2016).
Hall, Christopher (2003). Modern German pronunciation: An introduction for speakers of English. Manchester, UK, Manchester University Press. Hamplová, Sylva (2004), Mluvnice italštiny. Praha, Leda. Chierchia, Gennaro (1986), Length, syllabification and the phonological cycle in Italian. Journal of Italian linguistics, 8/1, s. 5–34. Králová-Kullová, Jana (1998), Kapitoly ze zvukového rozboru španělštiny (na pozadí češtiny). Praha, Karolinum. Krämer, Martin (2009), The Phonology of Italian. Oxford, Oxford University Press. Krčmová, Marie (2007), Fonetika a fonologie. Brno, Masarykova univerzita. Online: . Aktualizované třetí vydání (2009) je k dispozici online na: < https://is.muni.cz/elportal/?id=852835>. Ledgeway, Adam; Maiden, Martin (2016), The Oxford guide to the Romance languages. Oxford, Oxford University Press. Lepschy, Laura; Lepschy, Giulio (1995), La lingua italiana. Milano, Bompiani. Loporcaro, Michele (1997), L’origine del raddoppiamento fonosintattico. Basel – Tübingen, Francke Verlag. Loporcaro, Michele (2005), La sillabazione di muta cum liquida dal latino al romanzo. In: Kiss, Sandor; Mondin, Luca; Salvi, Giampaolo (eds.), Latin et langues romanes: Etudes linguistiques offertes à Jozsef Herman à l’occasion de son 80e anniversaire. Niemeyer, 2005, s. 419–430. Loporcaro, Michele (2015), Vowel Length From Latin to Romance. Oxford, Oxford University Press. Machač, Pavel (2017), Kolik kmitů má české r? Naše řeč, svazek 100, č. 1, s. 1–17, [online]. Mancini, Federico; Voghera, Miriam (1994), Lunghezza, tipi di sillabe e accento in italiano. Archivio glottologico italiano, 1, s. 51–77. MaPI – viz Canepari (1999).
134
Marazzini, Claudio (20023), La lingua italiana, profilo storico. Bologna, Mulino. Marazzini, Claudio (2004). Breve storia della lingua italiana. Bologna, Mulino.
Marotta, Giovanna (1987), Dittongo e iato in italiano: una difficile discriminazione. Annali della Scuola Normale Superiore di Pisa. Classe di Lettere e Filosofia, Serie III, Vol. 17, No. 3 (1987), s. 847–887 Marotta, Giovanna (2016), Prosodic structure. In: Ledgeway, Adam; Maiden, Martin (2016), s. 484–494. Mioni, Alberto M. (2001), Elementi di fonetica. Padova, Unipress. Mioni, Alberto M. (20079), Fonetica e fonologia. In: Sobrero Alberto (ed.), Introduzione all’italiano contemporaneo, Le strutture. Bari, Laterza, s. 101–139. Muljačić, Žarko (1969), Fonologia generale e fonologia della lingua italiana. Bologna, Mulino. Nespor, Marina (1993), Fonologia. Bologna, Mulino. Nespor, Marina; Vogel, Irene (1986). Prosodic phonology. Dordrecht, Foris. Pačesová, Jaroslava (1973), Zvukový rozbor současné italštiny. Brno, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Pačesová, Jaroslava (1980), Úvod do fonetiky románských jazyků. Praha, SPN. Pačesová, Jaroslava (1992), Fonetika italštiny. Brno, Masarykova univerzita. Pačesová, Jaroslava (1998), Úvod do obecné fonetiky a fonologie. Fonetika italštiny. 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Palková, Zdena (1997), Fonetika a fonologie češtiny. Praha, Karolinum. Patota, Giuseppe (2006), Grammatica di riferimento dell’italiano contemporaneo. Novara, Garzanti linguistica. Peperkamp, Sharon (1996), A representational analysis of secondary stress in Italian. Rivista di linguistica, 9/1 (1996), s. 189–215. Radimský, Jan (2006), Les composés italiens actuels. Paris, Cellule de recherche en linguistique. Radimský, Jan (2011), Konfixace v současné italské slovotvorbě. Časopis pro moderní filologii, 93:2, Praha, AV ČR, s. 104–124. Radimský, Jan (2015), Noun+Noun compounds in italian: A corpus-based study. České Budějovice, Jihočeská univerzita. Rogers, Derek; D’Arcangeli, Luciana (2004), Illustrations of the IPA – Italian. Journal of the International Phonetic Association, 34/1, s. 117–121. Romito, Luciano (2010a), Elisione. In: Enciclopedia dell’italiano, Treccani. Online Romito, Luciano (2010b), Epentesi. In: Enciclopedia dell’italiano, Treccani. Online Romito, Luciano (2010c), Epitesi. In: Enciclopedia dell’italiano, Treccani. Online
135
Salvi, Giampaolo; Vanelli, Laura (2004), Nuova grammatica italiana. Bologna, Il Mulino. Sampson, Rodney (2016), Sandhi phenomena. In: Ledgeway, Adam; Maiden, Martin (2016), s. 669–680. Scalise, Sergio; Vogel, Irene (1982), Secondary stress in Italian. Lingua (58), North-Holland publishing company, 1982, s. 213–242. Schmid, Stephan (1999), Fonetica e fonologia dell’italiano. Torino, Paravia. Svolacchia, Marco (1993), Fonologia dell’italiano. Roma, Istituto Enciclopedia Italiana. Svolacchia, Marco; Kaunzner Ulrike A. (2000), Suoni, accento e intonazione. Roma, Bonacci. Štichauer, Pavel (2007), Tvoření slov v současné italštině. Praha, Karolinum. Tagliavini, Carlo (1965), La corretta pronuncia italiana: Corso discografico di fonetica e ortoepia. Bologna, Casa Editrice Libraria Capitol. Taillez, Louis
de
(1834), Grammaire théorique et pratique de la langue italienne, Munich, Fin-
sterlin. Telmon, Tullio (1993),Varietà regionali. In: Sobrero, Alberto (ed.), Introduzione all’italiano contemporaneo, La variazione e gli usi, Bari, Laterza, 1993, s. 93–150. Tláskal, Jaromír (2006), Fonetika a fonologie současné evropské portugalštiny. 2., přeprac. vyd. Praha, Karolinum. Veroňková Jitka (2006), Rozdíly v průběhu základního tónu relevantní pro percepční rozlišování melodémů v češtině. Dizertační práce, FF UK Praha. Vogel, Irene (1982), La sillaba come unità fonologica. Bologna, Zanichelli. Walterová, Henriette (1993), Francouzština známá i neznámá. Praha, Jan Kanzelsberger. Ziková, Markéta (2014), Úvod do slabičné typologie. Brno, Masarykova univerzita.
Slovníky, korpusy a databáze Araneum Italicum Minus – Benko, Vladimír (2015), Srovnatelné webové korpusy Aranea. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha. Dostupný z WWW: . DiPI (2012–2015) – Canepari, Luciano, Dizionario di pronuncia italiana online, . Gradit – De Mauro, Tullio (dir., 1999), Grande dizionario italiano dell’uso, CD-ROM. Torino, Utet. Intercorp 9 – Čermák, František; Rosen, Alexandr (2012). The case of InterCorp, a multilingual parallel corpus. International Journal of Corpus Linguistics. Vol. 13, no. 3, s. 411–427 ItWac – Baroni, Marco et al. (2013), ItWaC. Ústav Českého národního korpusu. Praha, FF UK, URL: . MorphIt – Zanchetta, Eros; Baroni, Marco (2005): Morph-it! A free corpus-based morphological resource for the Italian language. Proceedings of Corpus Linguistics 2005, Birmingham: Univer-
136
sity of Birmingham. Online Rosendorfský, Jaroslav (2001), Italsko-český slovník. Praha, Leda. Zingarelli (2011) – Zingarelli, Nicola (2011), Vocabolario della lingua italiana, CD-ROM. Bologna, Zanichelli.
137
PŘÍLOHY
PŘÍLOHA 1 – VÝSLOVNOST [S/Z] 1. Po souhláskách [l], [r], [n] se vyslovuje vždy neznělé [s], nikoli znělé [z]. Pozor na internacionalismy typu penze (č.) – pensione (it.) [ns] censura, compenso, consapevole, consegnare, consenso, conservare, considerare, consiglio, consistente, consolare, consultare, consultazione, consumare, consumatore, consumo, denso, dimensione, espansione, immenso, indispensabile, insalata, insegnamento, insegnare, inserire, insieme, intensità, intenso, pensare, pensiero, pensione, responsabile, ricompensa, sensazione, sensibile, tensione [ls] polso, falso, pulsante, salsa, qualsiasi, espulsione, balsamico, balsamo, convulsivo, emulsione, falsificabile, falsetto, impulso, impulsività, malsicuro, salsiccia, solstizio [rs] anniversario, avversario, borsa, concorso, conversazione, corsa, corsaro, corso, detersivo, discorso, diverso, forse, orso, percorso, persona, personaggio, personale, personalità, risorsa, scarso, scomparsa, scorso, soccorso, università, universo, verso, attraverso, forse, persino, 139
2. Před znělou souhláskou se vyslovuje vždy znělé [z], nikoli neznělé [s]. sbagliare, sbandare (dostat smyk), sbucare (vylézt z díry), sbrigarsi, sbarcare (vylodit se), sdraiarsi, disgusto, sgridare, sguardo, trasgredire, islandese, slovacco, sloveno, traslocare, snello, smettere, smontare, trasmettere, turismo, altruismo, catechismo, entusiasmo, fantasma, meccanismo, organismo 3. Příklady k nácviku identifikace znělosti [s/z] base, casa, concorso, consiglio, conversazione, deserto, dinamismo, disgusto, eseguire, esercizio, fantasma, consistente, francese, frase, grasso, falso, grosso, intensità, sgridare, svolgere, islandese, esempio, svelto, consolare, sloveno, massa, naso, svizzero, ossigeno, sbagliare, paese, passare, smettere, pensione, personaggio, possibile, corso, sbadigliare, sbattere, sguardo, slovacco, smontare, svenire, spalla, svedese, spazio, spedire, spesa, spiare, turismo, svegliare, universo, sviluppo, traslocare
PŘÍLOHA 2 – KVALITA STŘEDOVÝCH VOKÁLŮ V PŘÍZVUČNÝCH SUFIXECH Tato příloha zachycuje kvalitu středových samohlásek v přízvučných sufixech flektivní (2.1), resp. derivační (2.2 a 2.3) morfologie ve standardní, tj. ortoepické výslovnosti. Vzorem je transkripce dle slovníku Zingarelli (2011). V jednotlivých regionálních výslovnostech italštiny se může kvalita středových vokálů od standardu značně lišit. 2.1 – Opozice [e] a [ɛ] ve slovesné flexi Tvar
Kvalita vokálu
Infinitiv
[e]
ére
avére, cadére, piacére, dovére, mantenére, ottenére, parére, potére112
Indikativ prézenta
[e]
éte
vendéte
112
Pozn.: Mnoho sloves 2. konjugace má sufix nepřízvučný (). Jména zakončená na přízvučené -ere a neodvozená od infinitivů sloves mají obvykle otevřené [ɛ] v sufixu , např. .
140
vendévo, vendévi, vendéva, vendévano
Indikativ imperfekta
[e]
évo, évi, éva, évano
Indikativ passata remota
[e]
éi, ésti, é, émmo, vendéi, vendésti, vendé, vendémmo, éste, érono vendéste, vendérono
[ɛ]
ètti, ètte, èttero
vendètti, vendètte, vendèttero
Kondicionál
[e]
ésti, émmo, éste
venderésti, venderémmo, venderéste
[ɛ]
èi, èbbe, èbbero
venderèi, venderèbbe, venderèbbero
Konjunktiv imperfekta
[e]
éssi, ésse, éssimo, éste, éssero
vendéssi, vendésse, vendéssimo, vendéste, vendéssero
Gerundium
[ɛ]
èndo
vendèndo
Přítomné příčestí
[ɛ]
ènte
vendènte
2.2 – Opozice [e] a [ɛ] v derivaci Sufixy s přízvučným [ɛ]
Sufixy s přízvučným [e]
èfico
benèfico, malèfico
éggio
contéggio, noléggio
èllo
finestrèlla, cattivèllo
ellétto
castellétto
èma
grafèma, lessèma
ésco
gigantésco, trecentésco
èndo
stupèndo, tremèndo
ése
bolognése, borghése burocratése
ène
benzène, tolulène
éssa
baronéssa, dottoréssa
ènza
conoscènza, partènza
éto
fruttéto, vignéto
erèllo
coserèlla
étto
fogliétto, terzétto
èsimo / ésimo
undicèsimo, dodicèsimo
évole
favorévole, piacévole
icèllo
campicèllo, venticèllo
ézza
bellézza, sicurézza
ièra
camerièra, infermièra
ésimo
ière
camerière, infermière candelière
ménte
chiaraménte, breveménte
ièro
mattinièro, costièro
ménto
miglioraménto, cambiaménto
oidèe
Bambusoidèe
oidèi
Lemuroidèi
oidèo
mastoidèo, tipoidèo 141
2.3 – Opozice [o] a [ɔ] v derivaci Sufixy s přízvučným [ɔ]
Sufixy s přízvučným [o]
acchiòtto
lupacchiòtto, orsacchiòtto acchióne
aiòlo
barcaiòlo, risaiòlo
accióne
spendaccióne, sporcaccióne
icci(u)òlo
libricciòlo, stradicciuòla
erellóne
pazzerellóne
òccio
bellòccio, grassòccio
óne
pigróne, chiacchieróne, acetóne, elettróne, nefróne
ògnolo
verdògnolo, azzurrògnolo
óni
boccóni, carpóni
òico
benzòico
ónzolo
medicónzolo
òide
anarcòide, ellissòide
óso
amoróso, formóso solforóso, ipocloróso
òlo, ò(u)olo113
metanòlo, benzòlo campagnòlo, querciòlo, bestiòla
tóre, sóre
mangiatóre, incisóre
òma
micetòma, ematòma
zióne, sióne
creazióne, guarnizióne
òsi
ipnòsi, nevròsi
òsio
fruttòsio, glucòsio
òtico
nevròtico, aneddòtico
òtto
anzianòtto, ragazzòtto
òzzo
predicòzzo
113
furbacchióne, mattacchióne
Srov. však nepřízvučný sufix ve slovech jako , .
142
PŘÍLOHA 3 – NEPŘÍZVUČNÉ KONFIXY VE SLOVNÍKU ZINGARELLI (2011) Konfix Význam (Zingarelli, 2011)
baro
In parole composte della terminologia scientifica significa ‘pressione’ o ‘gravità’
isòbaro
bato
In parole composte della terminologia scientifica significa ‘profondità’ o ‘abbassamento’
ipèrbato
bio
In parole composte della terminologia scientifica significa ‘vita’ o ‘essere vivente’ In altri casi significa ‘biologia’, ‘biologico’
anaeròbio
bolo
In parole composte dotte o scientifiche significa ‘che lancia’ discòbolo o ‘che getta’
cero
In parole composte della terminologia zoologica indica ‘corna’ e più comunemente le ‘antenne’ degli insetti
megàcero114
colo
In parole composte dotte significa ‘che abita’, ‘che vive’, oppure ‘relativo alla coltura, all’allevamento di’
cerealìcolo
crate
Si usa in nomi composti di persona, che corrispondono ai termini astratti in -crazia
autòcrate
crino
In parole composte della terminologia scientifica, indica ‘se- endòcrino crezione‘
crono
In parole composte di origine dotta e della terminologia scientifica, significa ‘tempo’
sìncrono
ctono
In parole composte della terminologia dotta o scientifica, significa ‘terra, luogo d’origine’
autòctono
fago
In parole composte della terminologia scientifica, significa ‘che mangia’
antropòfago
fero
In parole composte dotte o della terminologia scientifica e tecnica, significa ‘che porta’, ‘che genera’, ‘che produce’
frigorìfero
fico
In parole di derivazione o formazione latina, significa ‘che fa’, ‘che rende’ e sim.
benèfico
fido
In aggettivi composti di formazione latina o moderna, significa ‘diviso, che presenta fenditure’
bìfido
filo
In parole composte, significa ‘che ha propensione, simpatia, tendenza, affinità’ e sim. per persone o cose
bibliòfilo
fobo
In parole composte, significa ‘che ha paura, timore’, ‘che prova avversione’, ‘che sente ripugnanza’ nei confronti di persone o cose
anglòfobo
114
Megaloceros giganteus (stepní jelen z období čtvrtohor)
143
Konfix Význam (Zingarelli, 2011)
fono
In parole composte, significano ‘voce’, ‘suono’
telèfono
foro
In parole dotte composte, significa ‘che porta’, ‘che produce’, ‘che genera’
termòforo
fugo
1 In alcune parole composte, significa ‘che mette in fuga’: callifugo, febbrifugo, vermifugo. 2 In alcune parole composte significa ‘che fugge da’: centrifugo.
vermìfugo
gamo
1 In parole composte dotte significa ‘nozze’, ‘matrimonio’: monogamo, poligamo. 2 In parole composte della terminologia scientifica, spec. biologica, significa ‘riproduttore sessuale’:
polìgamo
geno
In parole composte dotte o della terminologia scientifica e tecnica, indica origine, nascita o significa ‘che genera’, ‘che produce’ oppure ‘che è prodotto’
allògeno
gino
In parole composte dotte o della terminologia scientifica, significa ‘donna’, ‘femminile’
misògino
gono
In parole composte della terminologia matematica, significa ‘angolo’
polìgono
grado
In parole composte, per lo più scientifiche, significa ‘che ca- plantìgrado mmina’ (in un dato modo, specificato dal primo elemento compositivo)
grafo
In parole composte in correlazione coi termini in -grafia, indica persona che scrive, narra, disegna e sim.
scenògrafo
lisi
In parole composte della terminologia scientifica, significa ‘soluzione’, ‘scomposizione’, ‘separazione’ o ‘distruzione’
idròlisi
lito 1
In parole composte, spec. della terminologia scientifica, significa ‘pietra’, ‘roccia’, ‘calcare’
crisòlito
lito 2
In parole composte della terminologia fisica e chimica, indica la capacità di alcune sostanze di trovarsi in soluzione a certe condizioni e modalità
elettròlito, var. elettro lìto
logo
Forma aggettivi e sostantivi composti, in cui significa ‘discorso’ (analogo, decalogo) o sostantivi composti che indicano gli studiosi di una data disciplina e corrispondenti ai sostantivi astratti in -logia (astrologo, fisiologo)
anàlogo
mane
Forma sostantivi, designanti persona, che corrispondono ai sostantivi in -mania:
grafòmane
mero
In parole composte dotte o della terminologia scientifica, significa ‘parte’, ‘composto, formato di parti’
isòmero
144
Konfix Význam (Zingarelli, 2011)
paro
In aggettivi composti, per lo più sostantivati, significa ‘che genera’, ‘che partorisce’, ‘che ha partorito’
ovìparo
pede
In parole composte significa ‘collocato ai piedi di qlco.’, ‘relativo ai piedi’ o ‘che ha i piedi’
bìpede
peto
In parole composte, indica movimento, tendenza, sviluppo verso qlco.
centrìpeto
pode
In parole composte della terminologia scientifica, spec. zoologica, significa ‘piede’ o ‘che ha piedi’
Diplòpodi
poli
In parole composte della terminologia scientifica indica molteplicità numerica o quantitativa
acròpoli
poro
In parole composte della terminologia scientifica significa ‘passaggio, orifizio’
blastòporo
scopo
Forma parole composte designanti persona che compie gli esami e le osservazioni indicati dal corrispondente termine in -scopia
necròscopo
stasi
In parole composte della terminologia medica, significa ‘intervento atto ad arrestare’ o ‘cessazione’
emòstasi
stato
In parole composte della terminologia scientifica e tecnica, termòstato riferito per lo più a strumenti, indica capacità di stabilizzare, di rendere o mantenere stazionario (girostato, eliostato, termostato) o anche capacità di sostenersi (aerostato).
tipo
In parole composte, significa ‘stampo’, ‘matrice’ (dagherro- archètipo tipo; tipografia) o ‘esemplare’, ‘modello’ (archetipo, biotipo, prototipo; tipologia).
tomo
Forma parole composte, soprattutto del linguaggio medico, che indicano strumenti atti a incidere o a compiere resezioni (craniotomo, osteotomo), una formazione anatomica segmentale (miotomo) e talora la persona che esegue un determinato intervento chirurgico (flebotomo).
craniòtomo
tono
In parole composte dotte e scientifiche, significa ‘tensione’, ‘tono’, ‘pressione’:
barìtono
topo
In parole composte dotte o scientifiche, significa ‘luogo’:
isòtopo
trico
In parole scientifiche composte, significa ‘pelo’, ‘capello’ e sim.
cimòtrico
trofo
In parole composte, per lo più della terminologia biologica, indica relazione con le funzioni nutritive o significa ‘che nutre’, ‘che si nutre’
monòtrofo
tropo
In parole scientifiche composte, indica tendenza a svolgersi in determinati modi o ad assumere determinate direzioni o caratteristiche
isòtropo
145
Konfix Význam (Zingarelli, 2011)
ttero
elicòttero
In parole composte dotte e scientifiche, significa ‘ala’, con riferimento a insetti o ad aeromobili
Konfixy s kolísajícím přízvukem Konfix Význam (Zingarelli, 2011)
cromo / In parole composte di origine dotta e della terminologia scicròmo entifica, significa ‘colore’, ‘colorazione’, ‘pigmento’, ‘sostanza colorante’ dromo In parole composte, indica il luogo dove si effettuano determinate gare di corsa e sim.
polìcromo emocròmo
fito
146
In parole composte della terminologia scientifica, significa ‘pianta’ o fa riferimento al regno vegetale
autòdromo, autodròmo ippòdromo, ippodròmo sapròfito
ITALSKO-ČESKÝ SLOVNÍČEK TERMÍNŮ
accento – přízvuk accento intensivo – dynamický přízvuk accento primario – hlavní přízvuk accento ritmico – rytmický přízvuk accento secondario – vedlejší přízvuk affricata (consonante a.) – afrikáta, semiokluziva (též consonante semiocclusiva) allungamento (fono)sintattico – viz raddoppiamento (fono)sintattico alveodentale (consonante a.) – dásňovo-zubná neboli alveo-dentální souhláska alveolare (consonante a.) – dásňová neboli alveolární souhláska alveolo – dáseň anteposizione contrastiva – kontrastivní předsunutí aperta (vocale a.) – otevřená samohláska apice della lingua () – hrot n. špička jazyka apocope () – viz troncamento assimilazione anticipatoria – regresivní asimilace attacco – (slabičná) pretura bilabiale (consonante b.) – obouretná neboli bilabiální souhláska clitico – klitikum coda – (slabičná) koda colpo di glotta – ráz costrittiva (consonante c.) – úžinová souhláska dentale (consonante d.) – dentální souhláska (obv. spíše alveo-dentální, nikoli interdentální)
147
dente – zub dittongo – diftong doppia (consonante d.) – zdvojená neboli geminovaná souhláska (též raddoppiata, geminata, lunga) dorso della lingua – hřbet jazyka elisione – elize enclitico – enklitikum enfasi () – větný důraz, větný přízvuk esclamazione – výpověď zvolací esplosiva (consonante e.) – exploziva, ploziva, ražená souhláska focalizzazione – rematizace fonia () – viz gruppo tonale fono – hláska (také suono) fricativa (consonante f.) – frikativní (třená) souhláska fricativa non-solcata (consonante f. non-solcata) – úžinová souhláska nesykavá (též fricativa piatta) fricativa solcata – viz sibilante geminata (consonante g.) – viz consonante doppia gruppo accentuale – přízvukový takt gruppo tonale – promluvový úsek, prozodická fráze (též fonia ()) chiusa (vocale c.) – zavřená samohláska iato – hiát intonazione – intonace labbra – rty labiodentale (consonante l.) – labiodentální neboli retozubná souhláska laterale (consonante l.) – laterální souhláska lunga (consonante l.) – viz consonante doppia media (vocale m.) – středová samohláska medioalta (vocale m.) – středová zavřená samohláska mediobassa (vocale m.) – středová otevřená samohláska nucleo – nukleus, slabičné jádro occlusiva (consonante o.) – okluzivní souhláska palatale (consonante p.) – tvrdopatrová neboli palatální souhláska palato molle – měkké patro (též velo palatino, velo pendulo) palato, palato duro – patro, tvrdé patro parola bisdrucciola – slovo s přízvukem na čtvrté slabice od konce parola ossitona () – slovo s přízvukem na poslední slabice (oxytonum)
148
parola parossitona () – slovo s přízvukem na druhé slabice od konce (paroxytonum) parola piana – viz parola parossitona parola proparossitona – slovo s přízvukem na třetí slabice od konce (proparoxytonum) parola quadrisdrucciola – slovo s přízvukem na šesté slabice od konce parola trisdrucciola – slovo s přízvukem na páté slabice od konce plosiva (consonante p.) – viz esplosiva proclitico – proklitikum prova di commutazione – komutační test raddoppiamento (fono)sintattico – fonosyntaktické zdvojení (též rafforzamento (fono)sintattico nebo allungamento (fono)sintattico) raddoppiata (consonante r.) – viz consonante doppia rafforzamento (fono)sintattico – viz raddoppiamento (fono)sintattico rima – rým; slabičný základ (tj. spojení slabičného jádra s kodou) semiocclusiva (consonante s.) – viz affricata sibilante – sykavka (též fricativa solcata) sillaba – slabika sillaba aperta – slabika otevřená (též sillaba libera) sillaba chiusa – slabika zavřená (též sillaba implicata) sillaba implicata – viz sillaba chiusa sillaba libera – viz sillaba aperta sonoro – znělý sordo – neznělý suono – hláska (také fono) tonia conclusiva () – melodém konkluzivní tonia continuativa () – melodém pokračovací tonia interrogativa () – melodém tázací tonia sospensiva () – melodém neukončený troncamento – apokopa (též apocope) velare (consonante v.) – měkopatrová neboli velární souhláska velo palatino – viz palato molle velo pendulo – viz palato molle
149