Fonetika a fonologie současné španělštiny 9788024627809, 8024627809

Citation preview

Fonetika a fonologie současné španělštiny doc. PhDr. Petr Čermák, Ph.D.

Recenzovali: Mgr. Štěpánka Čechová prof. PhDr. Bohumil Zavadil, CSc. Vydala Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum Obálka Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Třetí, přepracované vydání © Univerzita Karlova v Praze, 2015 © Petr Čermák, 2015 ISBN 978-80-246-2780-9 ISBN 978-80-246-2794-6 (online : pdf)

Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum 2015 www.karolinum.cz [email protected]

OBSAH

Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1. ÚVOD. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 2. GRAFICKÝ ZÁPIS ZVUKOVÉ PODOBY JAZYKA. . . . . . . . . . . 2.1 Písmo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Pravopis. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Fonetická transkripce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

15 15 17 18

3. TVOŘENÍ, PŘENOS A PERCEPCE ŘEČI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1 Tvoření řeči. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.1 Oblast infraglotická. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.2 Oblast glotická . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.3 Dutiny supraglotické/nadhrtanové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.3.1 Dutina ústní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.3.2 Dutina hrdelní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.3.3 Dutina nosní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Zvuk a jeho přenos. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Mluvení z akustického hlediska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4 Vnímání zvuku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

23 23 23 24 26 26 28 29 29 37 38

4. HLÁSKY A JEJICH KLASIFIKACE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41

4.1 Fonetická charakteristika samohlásek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1 Klasifikace samohlásek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1.1 Podle horizontálního posunu jazyka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1.2 Podle vertikálního posunu jazyka, resp. podle otevřenosti . . . . . . . 4.1.1.3 Podle otevřenosti/zavřenosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1.4 Podle labializace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1.5 Podle trvání (kvantity) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1.6 Podle přízvučnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1.7 Podle nosovosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1.8 Systematizace procesů vokalické variace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.2 Samohlásky neslabičné. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Fonetická charakteristika souhlásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1 Klasifikace souhlásek:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1 Podle způsobu artikulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.1 Souhlásky závěrové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.2 Aproximanty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.3 Souhlásky úžinové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.4 Souhlásky bokové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.5 Souhlásky polozávěrové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.6 Souhlásky kmitavé, vibranty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.7 Verberanty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.8 Tradiční klasifikace obměn základních způsobů artikulace . . . . . 4.2.1.1.8.1 Aspirace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.8.2 Labializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.1.9 Geminace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2 Podle místa artikulace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.1 Souhlásky retoretné, obouretné. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.2 Retozubné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.3 Mezizubné. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.4 Zubné. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.5 Dásňové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.6 Předopatrové, tvrdopatrové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.7 Zadopatrové, měkkopatrové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.8 Čípkové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.9 Faryngály. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.10 Hrtanové, laryngály. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.2.11 Podrobnější specifikace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

43 43 44 45 48 49 50 50 51 51 52 53 54 54 54 55 56 57 57 58 58 59 59 59 59 60 60 60 60 60 60 61 61 61 61 61 61

4.2.1.3 Podle funkce hlasivek / znělosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1.4 Podle funkce měkkého patra / nosovosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Hláskové změny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.1 Kontaktní změny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.2 Distantní změny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4 Systematizace procesů zasahujících španělské konsonanty. . . . . . .

62 63 64 64 65 66

5. ORTOEPIE SOUČASNÉ ŠPANĚLŠTINY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 5.1 Výslovnost samohlásek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 5.1.1 Otevřenost/zavřenost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 5.1.2 Nazalizace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 5.1.3 Labializovanost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 5.1.4 Přízvučnost/nepřízvučnost samohlásek, povolená artikulace. . . . . . . 75 5.1.5 Kvantita (délka). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 5.2 Výslovnostní charakteristika španělských samohlásek. . . . . . . . . . . 78 5.2.1 Samohlásky slabičné. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 5.2.2 Samohlásky neslabičné. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 5.3 Výslovnost skupin samohlásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 5.3.1 Stejnoslabičné spojení samohlásek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 5.3.1.1 Dvojhlásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 5.3.1.2 Trojhlásky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 5.3.2 Různoslabičné spojení samohlásek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 5.3.3 Změny ve výslovnosti samohláskových skupin . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 5.3.3.1 Syneréze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 5.3.3.2 Synalefa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 5.3.3.3 Dieréze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 5.3.3.4 Redukce samohláskových skupin. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 5.3.4 Frekvence španělských vokálů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 5.4 Výslovnost španělských souhlásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 5.4.0 Obecná charakteristika výslovnosti španělských souhlásek. . . . . . . . 92 5.4.1 Konsonanty bilabiální. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 5.4.2 Konsonant labiodentální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 5.4.3 Konsonant interdentální. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 5.4.4 Konsonanty dentální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 5.4.5 Konsonanty alveolární. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 5.4.6 Konsonanty palatální. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 5.4.7 Konsonanty velární. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129

5.5 Výslovnost skupin souhlásek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.1 Frekvence souhláskových fonémů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.6 Výslovnost vokálů a konsonantů na hranici slov (vázání). . . . . . . . 5.6.1 Typy vzájemného ovlivňování hlásek na hranici slov. . . . . . . . . . . . . 5.6.1.1 Samohláska + samohláska:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.6.1.2 Souhláska + souhláska:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.6.1.3 Souhláska + samohláska. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

134 135 135 136 136 137 137

6. VÝSLOVNOSTNÍ ZVLÁŠTNOSTI AMERICKÉ ŠPANĚLŠTINY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Vokalický systém. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.1 Typy změn. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2 Konsonantický systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3 Suprasegmentální prostředky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

139 141 141 143 146

7. FONETICKÉ JEDNOTKY ŘEČI A JEJICH DĚLENÍ. . . . . . . . . . . 7.1 Slabika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.1 Slabika ve španělštině. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Přízvukový takt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3 Promluvový úsek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4 Melodická jednotka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

147 148 151 158 159 160

8. SUPRASEGMENTÁLNÍ (PROZODICKÉ) PROSTŘEDKY. . . . . . 8.1 Přízvuk. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.1 Přízvuk ve španělštině. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.1.1 Povaha španělského přízvuku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.1.2 Počet přízvuků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.1.3 Poloha přízvuku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.1.4 Charakteristika přízvučných a nepřízvučných slov. . . . . . . . . . . . . 8.1.1.4.1 Nepřízvučná slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.1.4.2 Přízvučná slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.1.5 Přízvuk v jednotkách vyšších než slovo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2 Rytmus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3 Intonace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.1 Intonace v tradičních fonetických pracích. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.2 Intonace v moderních pracích. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.3 Základní intonační schémata současné španělštiny. . . . . . . . . . . . . . .

161 162 163 163 164 165 167 167 168 169 170 171 173 174 175

8.3.3.1 Oznamovací intonace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.3.2 Tázací intonace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.3.2.1 Otázka zjišťovací. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.3.2.2 Otázka doplňovací. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.3.3 Rozkazovací intonace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.4 Intonace a funkční perspektiva výpovědi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.4 Změna rychlosti promluvy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

177 178 180 182 182 184 184

9. FONOLOGIE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1 Fonetika a fonologie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.2 Základní fonologické pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.3 Současná fonologie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4 Fonologický systém španělských samohlásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4.1 Tradiční přístupy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4.1.1 Rysy fonologicky relevantní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4.1.2 Rysy fonologicky nerelevantní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4.2 Vokalický systém dle RAE (2011a). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4.3 Regionální a sociální odchylky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4.4 Španělské diftongy z fonologického hlediska. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.5 Fonologický systém španělských souhlásek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.5.1 Tradiční popis fonologického systému španělských souhlásek . . . . . 9.5.2 Fonologický systém španělských souhlásek dle RAE (2011a). . . . . . 9.5.2.1 Subsystém španělských okluzivních obstruentů . . . . . . . . . . . . . . . 9.5.2.2 Subsystém španělských frikativ a afrikát. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.5.2.3 Subsystém španělských sonor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.5.2.3.1 Subsystém španělských laterál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.5.2.3.2 Subsystém španělských nazál. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.5.2.3.3 Subsystém španělských r-ových sonor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.6 Suprasegmentální prostředky a fonologie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.7 Fonologie diachronní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

187 189 190 194 198 198 198 199 200 201 201 202 202 202 203 203 205 206 206 207 208 208

10. PRAVOPIS. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1 Psaní jednotlivých písmen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2 Přízvuk. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2.1 Obecná pravidla psaní přízvuku:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2.2 Pravidla psaní přízvuku ve slovech obsahujících diftong nebo hiát. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

213 215 219 220 221

10.2.3 Psaní přízvuku v jednoslabičných slovech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2.4 Tilde diacrítica. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2.5 Psaní přízvuku ve složených slovech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3 Interpunkce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.1 Tečka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.2 Čárka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.3 Středník. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.4 Dvojtečka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.5 Tři tečky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.6 Otazník, vykřičník. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.7 Pomlčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.8 Spojovník. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.9 Závorky kulaté, závorky hranaté. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.10 Uvozovky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.11 Dieréze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.4 Dělení slov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.5 Velká písmena. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

223 224 228 229 232 234 241 242 243 243 244 245 245 246 247 247 249

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

PŘEDMLUVA

Tento text je určen především studentům španělské filologie a má je seznámit se základy fonetiky a fonologie španělštiny. Není tedy textem obecně fonetickým: obecnou fonetikou se zabývá jen v míře nezbytně nutné pro pochopení dalších výkladů popisujících zvukovou stránku současné španělštiny. Obecně fonetické výklady jsou proto nanejvýš stručné a  do jisté míry zjednodušené a  předpokládají další studium obecně fonetických textů (některé z  nich jsou uvedeny v bibliografii). Vedle fonetiky a fonologie je pozornost věnována rovněž vztahu mezi mluvenou a psanou podobou současné španělštiny. Rozšířené a přepracované vydání reaguje na nejnovější vývoj v oboru, zejména pak na vydání rozsáhlé Nueva gramática de la lengua española. Fonética y fonología (RAE, 2011a). Toto dílo, jež je součástí řady normativních příruček vydaných RAE v letech 2009–2011 (viz bibliografie), je v několika ohledech zásadní: – přináší normativní pohled na fonetické jevy v  rozsahu a  ucelenosti dosud nevídané; – přináší propracovaný a ucelený pohled na fonologický systém španělštiny, který v mnohém řeší otázky, ve kterých dosud nepanovala shoda; – zasazuje fonetické a  fonologické výklady do moderního rámce současné fonetiky a fonologie; – věnuje velkou pozornost akustické fonetice; – jako první normativně pojatá fonetická práce důsledně přechází k mezinárodní fonetické transkripci; 9

– velmi podrobně komentuje fonetické zvláštnosti jednotlivých regionálních a sociálních variant španělštiny, a činí tak systémovým způsobem, tj. nikoli jen výčtově. Nejpodstatnější závěry, ke kterým RAE (2011a) dospívá, jsme se pokusili včlenit do tohoto textu. Časté odkazy na tuto práci jsou úmyslné: jednak odkazují k normě (když už ve fonetických otázkách po tolika letech normu konečně máme), jednak čtenáři umožní další studium přímo u pramene. Pro zachování kontinuity s klasickými fonetickými a fonologickými studiemi však komentujeme i tradičnější pojmy oboru. V  části pravopisné jsou do textu začleněny novinky, které přinesla nová pravidla pravopisu (RAE, 2010a). Chtěl bych poděkovat prof. PhDr. Bohumilu Zavadilovi, CSc., a Mgr. Štěpánce Čechové za podnětné připomínky a pomoc se závěrečnou úpravou textu.

10

1. ÚVOD

Fonetika je věda o  zvukové stránce jazyka. Ta je pochopitelně starší než jeho psaná podoba, v jistém smyslu je jí ale – například ve školách – věnována menší pozornost. Fonetika zkoumá zvukové prvky, z nichž je zvuková stránka jazyka vybudována, ze všech hledisek. Zkoumá, jak se tvoří, jak se již hotové segmenty dostávají k  posluchači a  jak je posluchač vnímá. Míra obecnosti tohoto zkoumání je samozřejmě dána jeho cílem. Fonetika obecná se snaží popisovat zákonitosti platné pro jazyk jako takový: bere v úvahu všechny jazyky. Její závěry jsou základem pro všechny ostatní fonetické disciplíny. V tomto textu je obecným výkladům věnována stručná kapitola o vzniku, přenosu a vnímání zvuku a pak také úvod do většiny dalších kapitol. Tyto kapitoly mají vždy stejnou strukturu: za stručným obecným výkladem základních jevů a termínů následuje podrobná aplikace na španělštinu. Jevy, které nejsou pro popis zvukové stránky španělštiny nutné a důležité, zmiňujeme jen stručně nebo vůbec ne. Je tedy tento text věnován především fonetice konkrétního jazyka, španělštiny. Při popisu španělštiny se budeme snažit o relativní úplnost a maximální možnou terminologickou přesnost. Ne ve všech textech popisujících zvukovou stránku španělštiny je tomu tak: různé texty věnované aplikované fonetice problematiku různou měrou zjednodušují a převádějí do laické řeči (logopedie, výuka herectví, praktická výuka jazyků apod.). Konečně je tento text věnován současnému jazyku, nikoli jeho předchozím stadiím nebo vývoji jednotlivých jevů. Zajímá nás tedy především fonetika synchronní, výkladům z fonetiky či fonologie diachronní bude věnován prostor jen okrajově. 11

Již jsme se zmínili o vztahu mezi mluvenou a psanou formou jazyka. Psaná forma jazyka – ať už je její podoba jakákoli – má vždy za cíl zachytit formu mluvenou: vždy jde o  grafický zápis zvukové podoby jazyka. Její prostředky jsou v tomto smyslu omezené, protože některé rysy zvukové podoby zachycuje jen obtížně (např. intonaci, tempo). Způsobům grafického zápisu zvukové podoby jazyka (písmu, pravopisu, fonetické transkripci…) je věnována kapitola 2. Táž kapitola obsahuje stručnou charakteristiku základních transkripčních systémů a také úplný seznam transkripčních znaků systému ARFE a jim odpovídajících znaků transkripce IPA. Jsme si vědomi, že tento seznam nebude ihned plně srozumitelný, přesto jej zařazujeme na úvod textu: při popisu hláskového systému bude totiž nezbytné tyto znaky používat. Předpokládáme, že po prostudování dalších kapitol budou jednotlivé znaky zřejmější. Na tvoření řeči se podílí ústrojí dýchací, hlasové a artikulační. Jejich stručnému popisu a funkci je věnována kapitola 3.1. Zdůrazňujeme, že jejím cílem je poskytnout jen informace nezbytné k pochopení dalšího výkladu a také základní terminologii v češtině i ve španělštině. Podrobnější informace naleznou zájemci v příručkách obecné fonetiky. Zatímco při popisu dýchacího ústrojí nebo jednotlivých artikulačních orgánů vystačíme s anatomickými a fyziologickými, někdy dokonce pouze laickými termíny, podstata zvuku, jeho vzniku, šíření a percepce je doménou fyziky, konkrétně akustiky. V posledních desetiletích hraje ve fonetice její tzv. akustická větev velmi významnou roli: v některých oblastech přináší poznatky, ke kterým tradiční fonetika artikulační může jen těžko něco říci, jindy ukazuje týž jev v  jiném světle. V  této příručce jsou stručnému výkladu podstaty zvuku, jeho vzniku, šíření a percepce věnovány kapitoly 3.2, 3.3 a 3.4, většina dalších jevů (typy hlásek, suprasegmentální prostředky atd.) je pak v jednotlivých kapitolách popisována z hlediska artikulačního i akustického. Mluvená řeč není jednolitý, dále nedělitelný celek: při jejím popisu můžeme vyčlenit různě velké celky. Budeme-li jakoukoli promluvu dělit, dojdeme jako k nejmenším celkům mluvené řeči ke slabikám. I ty ale mají vnitřní strukturu: jejich základem jsou hlásky. Každý jazyk má vlastní repertoár hlásek, porovnáváním hlásek existujících v různých jazycích můžeme vymezit jakousi typologii hlásky, najít rysy, kterými se hlásky mezi sebou liší, a popsat klasifikaci hlásek. Tato obecná klasifikace hlásek (včetně popisu definičních kritérií jednotlivých tříd) je obsahem kapitoly 4. Kapitola 5 obsahuje detailní popis španělského hláskového systému. Za teoretickým výkladem následuje popis španělské ortoepie: v přehledu jsou uvedeny jednak normou požadované, tedy „správné“ 12

realizace jednotlivých španělských hlásek (pojetí spisovnosti v  tomto smyslu výrazně pozměnil pojem polycentrická norma, na kterém jsou postaveny zmiňované normotvorné příručky z  let 2009–2011), jednak realizace, které sice norma nepřipouští, které jsou ale součástí dnešní španělštiny jako složka jejích variant regionálních nebo sociálních. Není tedy cílem této kapitoly vnucovat jedinou správnou formu výslovnosti, nýbrž předestřít pestrý obraz současné španělštiny se všemi jejími významnějšími variantami. Nejde o to, aby student vždy a všude mluvil ve shodě s platnou výslovnostní normou, nýbrž aby si byl vědom existence normy i  ostatních variant, aby je byl schopen identifikovat a  aby byl případně schopen přizpůsobit svou výslovnost okolnostem. Popis normy je ostatně v  některých detailech dosti obtížný, protože výslovnostní norma je mnohdy definována mnohem méně kategoricky než např. norma pravopisná – to je dáno především vědomím, jak obrovské je území, kde se dnes španělsky mluví, a jak rozmanité jsou výslovnostní varianty současné španělštiny. Zvláštní pozornost bude u  regionálních odchylek věnována španělštině americké – její nejvýraznější rysy budou popsány v kapitole 6. Tento popis bude ale spíše jen stručný, přehledový: každá hispanoamerická výslovnostní varianta představuje svébytnou kombinaci obecných výslovnostních jevů, popsaných v příslušných kapitolách. Hlásky se ale pochopitelně obvykle nevyslovují izolovaně. Jejich vzájemnému ovlivňování jsou věnovány kapitoly 5.3, 5.5 a  5.6. Slabikou a  dalšími, rozsáhlejšími celky se pak zabývá kapitola 7. O tom, zda bude naše španělština vnímána jako „španělská“, nerozhoduje jen to, zda jsme schopni správně vyslovovat jednotlivé hlásky a  správně je spojovat ve vyšší celky. V řeči máme ještě další prostředky, které se podílejí na tom, že říkáme to, co chceme říci. Zda je naše věta Viene mañana pochopena jako oznámení, nebo jako otázka, rozhoduje mj. intonace. Intonace – a některé další prostředky jako tempo či přízvuk – se očividně neváží na jednu konkrétní hlásku, jeden jediný segment, nýbrž zasahují jistou část promluvy jako celek – proto jsou označovány za prostředky suprasegmentální. Těmto prostředkům je věnována kapitola 8. Základní funkcí jazyka je funkce komunikativní: mluvčí posluchači něco sděluje. Všechny prostředky, o kterých byla zatím řeč – segmenty (hlásky…) i  prostředky suprasegmentální – slouží k  tomu, aby toto „něco“ bylo srozumitelné. Je zřejmé, že každý jazyk musí disponovat množstvím prostředků dostatečným k tomu, aby jím bylo možné komunikovat. Zamyslíme-li se nad tím, jak např. hlásky vytvářejí vyšší celky nadané významem (morfémy, slova), 13

uvědomíme si, že ze systémového hlediska vlastně není podstatné, že se např. španělské [θ] ve slově caza vyslovuje mezi zuby, ale že se jeho vyslovovaná podoba dostatečně liší od [m], [t] atd. Existuje tedy v  každém jazyce systém segmentů, které se od všech ostatních segmentů daného systému liší dostatečně pro to, aby mohly rozlišovat význam vyšších celků (těmto segmentům se odborně říká fonémy). Takovéto funkční nahlížení na zvukovou materii je základem teoretické jazykové disciplíny fonologie. Fonologie pracuje s poznatky získanými fonetikou, ale zajímají ji jen jevy, které souvisejí se systémem a s funkcí jednotlivých prvků. Zjišťuje například, že zatímco v češtině je délka samohlásek z hlediska systému zásadně důležitá (dvě slova se mohou lišit jen tím, že v jednom je krátké a a v druhém á dlouhé), ve španělštině sice délka existuje, ale nepodílí se na rozlišování významu vyšších celků (v  češtině je tedy tato vlastnost fonologicky relevantní, ve španělštině nikoli). Tento systémový pohled na zvukovou stránku španělštiny bude dílčím způsobem obsažen v každé kapitole této knihy (např. klasifikaci španělských hlásek bez něho nelze vysvětlit), výlučně fonologii bude věnována až kapitola 9. Souvislost mezi psanou a  mluvenou formou španělštiny je částečně probrána již v kapitole 2. Vzhledem k tomu, že znalost výslovnostní normy může osvětlit i  některé normy pravopisné, je v  poslední kapitole obsažen výklad základních pravidel španělského pravopisu, vycházející právě ze vztahu mezi mluvenou a psanou formou jazyka a odrážející pravopisnou normu v podobě, jakou ji předepisují nejnovější normativní příručky.

14

2. GRAFICKÝ ZÁPIS ZVUKOVÉ PODOBY JAZYKA

2.1 PÍSMO Jak již bylo řečeno, psaná podoba jazyka je sekundární, je odvozena od podoby zvukové a  různě věrně se snaží ji zachytit. Existují různé způsoby grafického zachycení zvukové podoby jazyka, nejtradičnějším z nich je písmo. Třebaže v dnešních evropských jazycích se grafické znaky vztahují k zvukové jednotce (takovému typu se říká fonografické), není tento způsob jediný možný. Nejstarší „obrázkové“ (piktografické písmo) označovalo stylizované obrázky předmětů a nebylo tak vlastně vázáno na konkrétní jazyk (vzdálenou obdobou tohoto písma mohou být dnešní informační tabule např. v  nemocnicích). Posunem od piktografického písma vzniklo písmo ideografické: v  některých jazycích se grafický zápis vztahuje nikoli ke zvuku, nýbrž k významu (příkladem může být písmo čínské, hispanistům je asi bližší spíše písmo Mayů a Azteků). Ve španělštině zachycuje grafický znak hlásku, jde tedy o hláskové písmo (ani to není jediná možnost – arabština je dokladem písma slabičného, tedy takového, kde se grafický znak vztahuje ke slabice). Španělština užívá, jak známo, latinky. Původní abeceda latinská byla ale během vývoje španělštiny upravena, doplněna. Od roku 1803 má španělská abeceda 29 písmen:

15

Ch ch Ll ll

název1 a be, be larga, be grande, be alta ce [θe] de e efe ge hache [at͡ʃe] i jota ka ele eme ene eñe o pe cu [ku] erre, ere (RAE 2010a už nedoporučuje užívat) ese te u uve, ve, ve corta, ve chica, ve chiquita, ve pequeña, ve baja uve doble, ve doble, doble ve, doble u, doble uve equis [ekis] ye, i griega (RAE 2010a už nedoporučuje užívat) zeta, ceta, ceda, zeda (poslední tři formy RAE 2010a nedoporučuje užívat) Digrafy2 che elle

rr

erre doble, doble erre

A a Bb Cc Dd Ee Ff Gg Hh I i Jj K k Ll Mm Nn Ññ O o Pp Qq Rr S s Tt U u V v Ww Xx Yy Z z

1

2

16

V tabulce jsou pro přehlednost obsaženy i tzv. digrafy ch, ll, rr . Je zřejmé že tradiční názvosloví nedostatečně rozlišuje mezi hláskou a grafickou spřežkou – např. equis je název pro písmeno, che název pro hlásku. Na prvním místě je vždy uveden nejčastěji užívaný název. RAE (2010, s. 64) vysvětluje, proč se digrafy už nepovažují za samostatné prvky španělské abecedy.

Jak vidno, ch a ll jsou pravopisné spřežky (dígrafos), tedy grafické znaky složené ze dvou částí – nová norma je už nepovažuje za samostatná písmena. Tradiční španělská abeceda je řadila jako samostatné znaky tak, jak je výše uvedeno. Roku 1994 rozhodla Asociación de Academias de la Lengua Espaňola, že tyto znaky budou v abecedě zaujímat místo, které jim náleží podle latinské abecedy: ch od té doby figuruje ve slovnících mezi ce a ci, ll mezi li a lo. Důvodem byla snaha sjednotit španělský úzus s územ mezinárodním.

2.2 PRAVOPIS Způsob, jak je písma využito k  zachycení zvukové podoby konkrétního jazyka, se nazývá pravopis. Pravopis je konvenční: jeho podoba je výsledkem konvence, dohody uživatelů, není dán povahou jazyka (vůči jednotlivci však vystupuje jako instituce, jednotlivec se mu podřizuje). Obvykle se uvádí, že v pravopise konkrétních jazyků různým způsobem působí tři základní principy: – princip historický – projevuje se tím, že se zachovává původní, historická podoba zápisu; nebere se v  úvahu příbuznost slov ani současná zvuková podoba; – princip morfologický (někdy zvaný též morfonologický nebo morfonologicko-etymologický) spočívá v tom, že se přihlíží k příbuznosti slov a slova odvozená z téhož základu se píší stejně; – princip fonetický – pravopis odráží současnou zvukovou podobu jazyka (lze jej shrnout laickou charakteristikou „piš, jak slyšíš“). Je zřejmé, že zmíněné principy působí proti sobě. V  jazycích se obvykle projevují všechny tři, podoba pravopisu konkrétního jazyka je výsledkem jejich vzájemného souboje. Přesto obvykle jeden z principů dominuje (angličtina a  francouzština mohou být příkladem jazyků, kde je princip fonetický velmi slabý). Španělský pravopis není čistě etymologický, fonetický ani fonologický: k jeho utváření přispívaly různé principy různou měrou. Vztah mezi pravopisem a výslovností, resp. mezi pravopisem a fonologickým systémem není symetrický: jeden foném není v pravopise vždy zapisován jen jediným znakem, jeden a týž znak lze podle kontextu číst různým způsobem apod. (podrobnější popis vztahu mezi výslovností a pravopisem viz v kapitole 10). Pravopis je sice výsledkem dohody uživatelů, pokusy o jeho změnu ale vždy vyvolávají velké emoce. Ve sporech o reformy pravopisu (ve Španělsku přinesla 17

novou verzi pravidel RAE 2010a) se vždy střetávají dvě tendence: na jedné straně tendence přizpůsobovat pravopis mluvené (a tedy primární) podobě (jinými slovy: snaha posílit princip fonetický), na straně druhé důraz na estetické hodnoty, na zachování kontinuity s předcházejícími generacemi (snaha posílit princip historický). Ve španělštině je situace ještě komplikována skutečností, že existují značné výslovnostní rozdíly mezi jednotlivými územími, kde se mluví španělsky, a  s  nimi spojený rozdílný pohled na tradici: radikální návrhy na přizpůsobení španělského pravopisu výslovnosti, které v minulosti opakovaně předkládali i významné autority jako např. Gabriel García Márquez, mohou být mj. dokladem jiného pohledu Hispanoameričanů na pravopis a jazyk vůbec. Je proto pochopitelné, že se v  nových pravopisných pravidlech opakovaně zdůrazňuje jejich panhispánský charakter a také skutečnost, že se na jejich vzniku podílely i akademie hispanoamerických zemí.

2.3 FONETICKÁ TRANSKRIPCE Jak již bylo řečeno, fonetický princip je jenom jedním z principů, který působil a působí při formování pravopisu. Neexistuje tedy symetrie mezi výslovností a pravopisem: jedna a táž hláska se může psát více způsoby a naopak jeden grafický znak může zachycovat více hlásek (tyto asymetrie ve španělštině viz kapitola 10). Pro přesný popis zvukového systému se proto pravopisný systém ani zdaleka nehodí. Fonetika si pro tyto účely vytvořila vlastní grafický systém, totiž fonetickou transkripci. Jejím základním principem je, že jedné a  téže hlásce vždy odpovídá jeden a týž grafický znak a jednomu a témuž znaku odpovídá vždy jedna a též hláska. V  průběhu vývoje fonetiky vzniklo několik druhů fonetické transkripce. Spíše historickou záležitostí jsou systémy nealfabetické, totiž takové, které používají značky speciálně vytvořené pro účely transkripce (např. transkripce Jespersenova, Bellova…). Dnes dominující systémy jsou alfabetické: jejich základem je běžně užívaná abeceda, doplněná o některé další znaky a znaménka. Jednoznačně nejrozšířenější abecedou je abeceda Mezinárodní fonetické asociace (zkratka API podle francouzského názvu Assotiation Phonétique Internationale, IPA podle International Phonetic Association nebo, ve španělských pramenech, AFI podle Asociación Fonética Internacional). První verze mezinárodní fonetické transkripce byla vytvořena roku 1886. Postupem času byla tato transkripce neustále zdokonalována a rozšiřována: její ambicí je 18

disponovat prostředky pro jednoznačné a  nezaměnitelné popsání fonetických systémů různých jazyků, tedy také pro porovnávání jazyků mezi sebou. Logickým důsledkem je, že ve své úplné verzi je tato transkripce velmi složitá. Také proto vznikly její zjednodušené podoby pro jednotlivé jazyky: ty se již nepohybují v systému všech myslitelných fonetických realizací, nýbrž jen v systému daného jazyka. Španělskou variantu transkripce představuje abeceda ARFE (název podle časopisu Revista de Filología Española, založeného roku 1914), jejíž první verze byla vytvořena roku 1915. Od té doby se používá i pro ostatní hispánské jazyky (katalánštinu, galicijštinu, baskičtinu…). Nelze jednoznačně říci, že by tato transkripce vycházela jen z abecedy IPA: najdeme v ní prvky systémů jiných, např. systémů používaných koncem minulého století evropskými romanisty. Transkripce ARFE měla v historii velký význam, zejména při tradiční filologické práci, a  to především v  oblasti dialektologické. Najdeme ji běžně ve všech tradičních hispanistických pracích staršího dat. V současné době však byla tato transkripce zcela vytlačena transkripcí mezinárodní. V následujícím přehledu uvádíme všechny fonetické realizace španělských fonémů a jejich zachycení v systémech ARFE a IPA, tak jak je najdeme v RAE (2011a, s. 43–54). U transkripce IPA je tento přehled zjednodušený: pokud bychom chtěli zachytit různé varianty jednotlivých realizací, přehled by musel být podstatně delší (zájemce o tyto specifické realizace odkazujeme na RAE 2011a, s. 43n.). Upozorňujeme ještě, že zejména ve starších pracích někde nalezneme u  obou transkripcí větší či menší odchylky, způsobené jednak tím, že přesné zachycení jednotlivých znaků je pro sazeče velmi náročné, jednak tím, že zejména u  transkripce IPA navrhovali někteří španělští autoři (např. Quilis) pro zachycení španělských hlásek v IPA jiné řešení, než jaké se nakonec ustálilo. Transkripce ARFE

IPA

pAdre

a

a

despAcho mAl Barcelona

a ạ b

— ɑ b

aBrir

ƀ

β̞

Cero, caZa

θ

θ

juZgar

ẓ

θ̬ 19

muCHaCHo

ĉ

͡tʃ

Donde

d

d

caDa

đ

ð̞

cantÉ

ẹ3

e

pErro

ę4

ε

caFé

f

f

Gracia

g

paGar

g

g ̞ ɣ

pIde

i

i

peIne

i

i̯

nIeto

j

i̯

caJa, coGer

x

x

Junio

x̊

χ

Kilómetro, Casa

k

k

Lado

l

l

aLzar

ḷ

lθ

faLda

ļ

l̪

coLchón

l̬

lj

siLLón

l̬

ʎ

caMa

m

m

maNo

n

n

coNfiar

m̯

ɱ

iNcienso

ṇ

nθ

doNde

n̹

coNcha

n̬

n̪ nj

saNgre

ŋ

ŋ

aÑo

n̬

ɲ

cantÓ

ọ3

o

amOr

ǫ4

ɔ

Padre

p

p

paRa

r

ɾ

coloR

ɹ

ɹ

Rana, desaRRollo caSa

r̅ s

s5

caSa

s

s̪ 6

20

r

caSa

s

s̺ 7

raSgo

z

z8

raSgo

z

raSgo

z

z̪ 9 z̺ 10

Todo

t

t

pUro

u

u

caUsa

u̯

u̯

pUes

w

u̯

maYo

y

Yo, cónYuge

ŷ

ʝ ͡dʝ

Přízvuk: cama

káma

ˈkama11

U dentálních konsonantů [d], [t] RAE (2011a) v transkripci IPA nevyznačuje dentálnost. Od transkripce fonetické, uzavřené do hranatých závorek, je třeba odlišovat transkripci fonologickou, jež slova přepisuje ve fonémech (viz kapitola 9). Fonologický přepis se uzavírá do lomítek – / /. V  této knize budeme v  souladu se současným trendem důsledně užívat transkripce IPA. V příručkách se tato transkripce objevuje ve dvou podobách: v  závislosti na potřebách dané příručky se buď všechny fonetické realizace vyznačují naprosto přesně a  detailně (takové transkripci se říká úzká, transcripción estrecha), nebo se vyznačují jen prvky, které tvoří systémové opozice (transkripce široká, transcripción ancha). Uveďme příklad: jak vyplyne z následujících výkladů, španělské /s/ má na španělsky mluvícím území různé fonetické realizace; nejvýznamnější z  nich jsou varianty apikoalveolární [s̺] a dentální [s̪]. Tyto varianty se nikdy nevyskytují společně v  mluvě jednoho 3 4 5 6 7 8 9 10 11

Zavřenost vokálů se může značit tečkou pod písmenem. Otevřenost se značí znakem ( ̜ ) pod písmenem. Bez určení zóny artikulace. V systému se seseem. V systému rozlišujícím. Bez určení zóny artikulace. V systému se seseem. V systému rozlišujícím. Při přepisu zejména delších celků používá i IPA čárky nad samohláskou.

21

člověka – každý jedinec vyslovuje tím, nebo oním způsobem. Úzká transkripce bude v každém zápisu důsledně uvádět, o jaký typ výslovnosti se jedná, tj. bude uvádět jeden z  těchto znaků. Široká transkripce bude /s/ přepisovat jako [s], bez ohledu na to, jak je vyslovováno. V tomto textu bude – v souladu s tím, jak k tomuto problému přistupuje RAE (2011a) – používáno obou typů transkripce; např. obě zmiňované varianty /s/ se budou rozlišovat jen tam, kde to bude důležité pro výklad, resp. kde bude jejich konkrétní podoba relevantní; v ostatních případech bude používán znak [s].

22

3. TVOŘENÍ, PŘENOS A PERCEPCE ŘEČI

3.1 TVOŘENÍ ŘEČI Aby mohl zaznít zvuk jazyka, musí být vytvořen výdechový proud (v tomto smyslu se na vzniku řeči podílí též ústrojí dýchací, órgano respiratorio), musí vzniknout hlas (tj. významný je podíl ústrojí hlasového/fonačního, órgano fonador) a musí být artikulovány hlásky (tradičně se mluví o ústrojí hláskovacím/ artikulačním, órganos de la articulación). RAE (2011a, s. 7n.) mluví o koordinované činnosti fonačního a rezonančního aparátu (aparato fonador y resonador), který sestává ze tří částí (názvy se odvozují od prostorového vztahu k hlasové štěrbině, la glotis; orgány, které zmiňovaný aparát vytvářejí, mají primárně jiné úkoly – dýchání, zpracování potravy).

3.1.1 Oblast infraglotická (subglotická; zona/cavidad infraglótica o subglótica)

Zajišťuje proud vzduchu potřebný k vytvoření zvuku. Plíce (los pulmones) jsou určeny pochopitelně především k  dýchání, zároveň je ale jejich činnost nezbytná pro vytvoření hlasu. Plíce neustále vykonávají dva základní pohyby: vdech (vdechový proud, el aire aspirado, slouží k  vytváření hlasu spíše jen výjimečně)12 a výdech (výdechový proud, el aire espirado, je základem pro vytváření hlasu).

12

V některých jazycích (ve španělštině nikoli) se využívá:

23

Vzduch putuje z plic, konkrétně z průdušek (los bronquios), přes průdušnici (la tráquea) do hrtanu (la laringe), kde je uloženo ústrojí hlasové (hrtan tedy svou spodní částí zasahuje do oblasti subglotické). Poměr mezi vdechem a výdechem není stále stejný: při klidovém dýchání je zhruba 2 : 3, při mluvení se tento rozdíl výrazně zvětšuje (přibližně 1 : 7, při zpívání ještě více). Rozdílně náročné na dech jsou i jednotlivé hlásky (obvykle se uvádí, že náročnější je ve španělštině např. [x], méně náročné např. [b] nebo [d]).

3.1.2 Oblast glotická (zona glótica)

V této oblasti dochází k fonaci: výdechový proud – který je nehlasný, není slyšet – se zde přetváří ve výdechový proud hlasový. Hrtan se nachází nad ústím průdušnice a je tvořen chrupavkami (los cartílagos). Pro fonaci jsou důležité čtyři chrupavky: prstencová (el cricoides), štítná (el tiroides)13 a  dvě hlasivkové (los aritenoides). Mezi chrupavkami hlasivkovými a chrupavkou štítnou se vodorovně táhnou hlasivky (las cuerdas vocales). Jsou to dva sliznicí pokryté pružné vazy, jež se mohou pohybovat a měnit napětí. Prostoru mezi nimi se říká hlasová štěrbina (la glotis – k této štěrbině se tedy vztahuje dělení zón na subglotickou, glotickou a  supraglo­ tickou). Činnost a  poloha hlasivek – tedy také tvar hlasové štěrbiny – má zásadní vliv na kvalitu budoucích hlásek: rozhoduje o tom, zda vznikne znělá (samohláska, znělá souhláska), nebo neznělá hláska.14 Při prostém dýchání vzduch mezi hlasivkami proudí volně, hlasivky jsou povolené a oddělené. Základní tón lidského hlasu vznikne tak, že se hlasivky napnou a  přiblíží k  sobě; výdechový proud přes ně nemůže pronikat a  hromadí se pod nimi.

13 14

24

– vdechu (je tomu obvykle jen u izolovaných slov, obvykle při přitakávání nebo záporu, fr. oui, něm. ja); – vzduchu uzavřeného mezi hlasivkami a  některým místem v  nadhrtanových dutinách (rty, apod.); vzduch je tedy uzavřen ze dvou stran, dvěma závěry – po zrušení těchto závěrů zvuk uniká buď ven (obvykle se mluví o  hláskách ejektivních, eyectivas), nebo dovnitř (hlásky injektivní, implozivní, inyectivas); – vzduchu uzavřeného v dutině ústní (tzv. mlaskavky, los clics). Více k tématu najde zájemce v obecně fonetických příručkách; moderní pohled na téma a jeho podrobnou analýzu přináší Duběda (2005). Její hrana je viditelná a nahmatatelná i z venku – jde o tzv. ohryzek (nuez, manzana de Adán, bocado de Adán). Blíže k tomu Skarnitzl (2011).

Cartílago tiroides Glotis

Cuerdas vocales Cartílago aritenoides

A

B

C Obrázek 1 Hlasivky (A: během dýchání; B: při vyslovování neznělé souhlásky; C: při kmitání); převzato z Quilis, 1992, s. 18)

Rostoucí přetlak nakonec hlasivky ve střední části oddělí a část výdechového proudu jimi pronikne. Tato situace se pravidelně opakuje, takže se střídavě zhušťuje a zřeďuje vzduch – vzniká vlna. Jak bude řečeno dále (kapitola 3.2), příčné vlnění je podstatou zvuku. Vzniklý zvuk ještě není lidským hlasem, je to jen tzv. základní tón. V nadhrtanových rezonančních dutinách bude proměněn způsobem, o  kterém bude řeč dále (kapitola 3.3). V hrtanu jsou dány rovněž některé kvality budoucího hlasu: jeho výška je závislá na délce a napětí hlasivek, jeho síla zase na tlaku výdechového proudu. Podobu hlasové štěrbiny ilustruje obrázek 1.15 Hlasivky tedy mohou být: – nenapjaté, poměrně vzdálené od sebe – pak jde o klidové dýchání; – nepříliš napjaté, relativně blízko od sebe, nekmitají – výsledkem je neznělá souhláska; – volně přiloženy k sobě, jen málo napjaté, kmitají, třebaže méně než u samohlásek (frekvence jejich kmitání a výsledný ton jsou nižší než u samohlásek) – výsledkem je znělá souhláska; 15

Epiglottis neboli hrtanový příklůpek je třetí, nepárová chrupavka hrtanu.

25

– blízko u  sebe, jsou napjaté, výrazně kmitají: frekvence jejich kmitání za jednotku času je tak vysoká, že základní tón je vždy vyšší než u znělé souhlásky – jde o samohlásky. Tento přehled odráží jen ty nejobecnější rozdíly – při podrobnějším popisu (a kdybychom brali v úvahu i jiné jazyky než španělštinu) bychom museli přistoupit k detailnějšímu třídění (např. neznělé souhlásky by bylo nutné ještě dále třídit).

3.1.3 Dutiny supraglotické/nadhrtanové (cavidades supraglóticas)

Zde dochází k artikulaci hlásek. Jak již bylo řečeno, zvuk vycházející z hrtanu ještě není lidským hlasem. Do podoby lidské řeči ho dotvářejí orgány, které se nacházejí v tzv. nadhrtanových dutinách. Tyto dutiny se různým způsobem zapojují do úpravy lidského hlasu a slouží jako tzv. dutiny rezonanční (k termínu rezonance viz kapitola 3.2). Jako mluvidla v užším smyslu se pak označují všechny orgány, které tyto dutiny zapojují do činnosti, vypojují z činnosti, určují jejich tvar apod. Nadhrtanové dutiny rozeznáváme tři. Největší podíl na úpravě výdechového proudu má nepochybně dutina ústní (la cavidad bucal); výdechový proud vždy prochází též dutinou hrdelní (la cavidad faríngea), ta však se na modifikaci zvuku podílí nesrovnatelně méně. Jiného charakteru je dutina nosní (la cavidad nasal): tou výdechový proud vychází jen u tzv. nosových hlásek. 3.1.3.1 Dutina ústní Tvar dutiny ústní lze pomocí mluvidel nejvíce obměňovat (tvarem dutiny ústní je dán tón charakteristický pro jednotlivé samohlásky), zároveň zde dochází i k artikulaci většiny hlásek. V dutině se nacházejí následující artikulační orgány: – Aktivní (na artikulaci se podílejí aktivním pohybem; órganos móviles): Rty (los labios): horní (superior), dolní (inferior); mohou být sevřené nebo otevřené (pak vytvářejí tzv. retní štěrbinu); vliv na povahu výsledné hlásky má i jejich zaokrouhlování. Dolní čelist (el maxilar inferior). Jazyk (la lengua) – artikulační orgán, který se podílí na artikulaci všech

26







španělských hlásek: u  samohlásek jeho poloha výrazně spoluvytváří tvar a  velikost dutiny ústní (a  tedy rezonanční dutiny), různým způsobem se podílí i na artikulaci souhlásek; jeho podíl je tak výrazný, že nevystačíme s konstatováním, že se na artikulaci podílí jazyk jako celek, a musíme rozlišovat, jaká jeho část se artikulace účastní: – hrot, špička (el ápice, el ápex) – přední, nejpohyblivější část; – korona (la corona) – oblast mezi hrotem jazyka a přední částí hřbetu; – hřbet (el dorso) – střední část; pro přesný popis artikulace je nutné ještě dále rozlišovat jeho část; – přední (el predorso), – střední (el mediodorso), – zadní (el postdorso), – kořen (la raíz) – zadní část, svažuje se do dutiny hrdelní. Jazyk může nabývat podoby konkávní (cóncava), konvexní (convexa) nebo retroflexní (retrofleja, acanalada) – takováto nastavení jazyka mají vliv na výslednou hlásku. Měkké patro (el velo del paladar, el paladar blando) – část patra za paterní kostí; je to sval a mění tvar a polohu – při artikulaci ústních hlásek uzavírá vstup do dutiny nosní, u hlásek nosových jej uvolňuje; někdy se u něj vyděluje přední (zona prevelar) a zadní část (zona postvelar). Čípek (la úvula) – zakončuje měkké patro; tvoření hlásek se ve španělštině účastní jen výjimečně.

– Pasivní (na artikulaci se podílejí jen pasivně, aktivní orgány se k nim přibližují, dotýkají se jich apod.; órganos fijos): Zuby (los dientes) – na artikulaci se podílejí zuby horní (superiores) i dolní (inferiores), nejdůležitější z nich jsou řezáky (los incisivos). Horní čelist (el maxilar superior). Alveoly (los alvéolos) – výběžky v té části klenby, kde jsou v přední části paterní kosti uloženy zuby; sliznice je zde výrazně zvrásněna. Tvrdé patro (el paladar duro) – na rozdíl od měkkého patra jde o kost, ne o sval: je to část paterní klenby za alveolami, která již není zvrásněna; někdy se rozlišuje jeho část přední (prepaladar), střední (medio paladar) a zadní (postpaladar).16 16

RAE (2011a, s. 30) mluví o tom, že z technického hlediska jsou za artikulátory (articuladores) označovány rty, měkké patro, hlasová štěrbina a jednotlivé části jazyka.

27

Obrázek 2 Artikulační orgány v dutině ústní (převzato z RAE, 2011a, s. 30, 31)

3.1.3.2 Dutina hrdelní Jak již bylo řečeno, prochází jí výdechový proud při artikulaci všech hlásek. Možnost obměny jejího tvaru (a tedy parametrů rezonanční dutiny) je daleko 28

menší než u dutiny ústní, a navíc je jen důsledkem pohybu mluvidel v dutině ústní (zejména jazyka). 3.1.3.3 Dutina nosní Její tvar se nemůže obměňovat, do artikulace je buď měkkým patrem (a též příslušnou pozicí čípku) zapojena (nosové hlásky), nebo se jí vůbec neúčastní. U  nosových hlásek prochází výdechový proud dutinou ústní a  v  menší míře i dutinou nosní – děje se tak po spuštění měkkého patra.

3.2 ZVUK A JEHO PŘENOS Úspěšná komunikace má několik složek: původce sdělení musí sdělení vytvořit, to se musí přenést k adresátovi a adresát je musí vnímat a pochopit. Tradiční, artikulační fonetika se zaměřovala především na první fázi tohoto procesu, tedy na mluvení. Se vznikem akustické a auditivní fonetiky se pozornost pochopitelně zaměřila také na další fáze komunikace, a i o fázi první bylo řečeno mnoho nového. Dnes je zřejmé, že studium jednotlivých fází nelze oddělovat a že například správné pochopení vytváření řeči (kódování) souvisí s pochopením vnímání řeči (dekódování). Jakýkoli zvuk, a tedy i zvuk lidského hlasu, lidské řeči, můžeme posuzovat z  laických, na empirii založených hledisek. Mluvíme o  výšce zvuku/hlasu, délce zvuku/hlasu, barvě zvuku/hlasu apod. Základem těchto dojmů, které v posluchači zvuk vyvolává, jsou fyzikální charakteristiky vlnění, jímž každý zvuk je. Zvuk vnímaný lidským uchem jsou podélné vlny šířící se vzduchem. Jejich podstatou je střídavé zhušťování a zřeďování vzduchu. Je-li toto střídání nepravidelné (tedy jde-li o vlnění neperiodické), příp. jednorázové, slyšíme šum (el ruido). Je-li střídání pravidelné (vlnění periodické), slyšíme tón (el tono). Zdrojem zvuku (fuente de sonido) je pevné těleso, které kmitá. V případě lidského hlasu jsou tímto zdrojem hlasivky a jejich kmitání. Zvuková vlna vzniká tak, že zdroj zvuku začne kmitat a  částice zvuku procházejí střídavě fází stlačování (fase de compresión, kdy je tlak maximální) a fází uvolňování (řídnutí, fase de rarefacción, kdy je tlak nejmenší). Vlna je tak řadou pohybů spjatých se střídáním obou fází, které se koncentricky šíří prostředím. Obrázek 3 ukazuje obě zmiňované fáze, které společně tvoří tzv. cyklus (ciclo). Na dalších obrázcích je znázorněn způsob, jakým se mezi částicemi 29

Fase de compresión

Presión

Fase de rarefacción

Tiempo

Ciclo completo

Obrázek 3 Schéma zvukové vlny (převzato z RAE, 2011a, s. 33)

Partículas de aire P1

P2

P3

P4

P5

P6 ... etc.

En reposo Instante X Instante X + 1 Instante X + 2 Instante X + 3 Instante X + 4 Instante X + 5 Instante X + 6 Instante X + 7 etc. Obrázek 4 (převzato z Crystal, 1994, s. 132, apud Hidalgo – Quilis, 2002, s. 37)

vzduchu šíří kmitání (obrázky 4–5), převedení tohoto procesu do sinusoidy (obrázek 6) a konečně vlastnosti zvukové vlny (obrázek 7). Jak vyplývá z obrázku 7, můžeme u zvuku vymezit tyto charakteristiky: Perioda (el período, el ciclo, zastarale la vibración doble) je čas, za který se uskuteční jeden kmit. Vlnová délka (la longitud de onda) je vzdálenost, kterou vlna urazí za jednu periodu. 30

Fuente de vibración

P1

Partículas de aire P2 P3 P4 P5 P6 ... etc.

Partículas de aire (P) en reposo I) La vibración comienza en el instante X II) Instante X + 1

O O

• O•

• •

O O

• •

•O

•

O

•

O•

O

•

O

•

•

III) Instante X + 2

IV) Instante X + 3

O O

O

O

I) P1 golpea a P2 II) P2 golpea a P3; P1 vuelve hacia su punto de reposo III) P3 golpea a P4; P2 vuelve hacia su punto de reposo P1 ha sobrepasado su punto de reposo IV) P4 golpea a P5; P3 vuelve hacia su punto de reposo P2 ha sobrepasado su punto de reposo P1 vuelve hacia su punto de reposo

Obrázek 5 (převzato z Crystal, 1994, s. 132, apud Hidalgo – Quilis, 2002, s. 36)

Obrázek 6 (převzato z Crystal, 1994, s. 132, apud Hidalgo – Quilis, 2002, s. 37)

a

B

A

Tiempo A–B = ciclo a = ampitud

Obrázek 7 Sinusoida; vlastnosti zvukové vlny (převzato z Martínez Celdrán, 1994, s. 36)

Frekvence (kmitočet, la frecuencia) je počet kmitů za 1 sekundu. Je nepřímo úměrná vlnové délce a její jednotkou je 1 hertz – Hz (Hz = 1 kmit za sekundu, někdy též c/s, cyklus za sekundu; španělsky hercio, dříve též cps, tedy ciclos por segundo). Čím menší je počet kmitů za sekundu, tím nižší (grave, baja) je frekvence, čím větší je tento počet, tím vyšší (aguda, alta) je frekvence. 31

Amplituda (la amplitud) je výchylka z klidové polohy; je dána tlakem vyvíjeným na molekuly vzduchu. 1

a amplitud a 2

0

4 tiempo

3 1 0

2 4 3

Obrázek 8 Znázornění skládání periodických vln (horní dvě vlny – o frekvenci 100 a 200 Hz – se skládají do vlny spodní), (převzato z Quilis, 1992, s. 41)

Těmito fyzikálními charakteristikami vlnění je dán dojem, který v posluchači zvuk vyvolá. Jednotlivé charakteristiky ovlivňují následující kvality zvuku (vzájemný vztah obvykle není přímočarý, ale naopak poměrně složitý): 32

Výška zvuku (el tono) je dána frekvencí: rozdíly ve výšce tónu, které slyšíme, jsou dány rozdíly ve frekvenci. Ne všechny frekvence jsme schopni vnímat: rozsah vnímatelných frekvencí záleží na věku a na jednotlivci, pohybuje se přibližně mezi 15 (16) Hz a 15–16 kHz. Vztah mezi frekvencí a tónem je logaritmický. Důsledkem např. je, že vnímáme daleko silněji rozdíl mezi 100 a 200 Hz než mezi 5000 a 5100 Hz. Síla zvuku (la intensidad) souvisí s amplitudou, a tedy s energií zvukového vlnění (amplituda je dána silou, kterou je těleso rozkmitáno, a tedy s energií, která je mu dodána), popsání tohoto vztahu je nicméně dosti složité. Síla zvuku se obvykle vyjadřuje v decibelech (dB). Trvání zvuku (la duración) souvisí s periodou, tj. dobou trvání jednoho cyklu; měří se v milisekundách (milisegundo). Až dosud jsme popisovali pouze zvuky jednoduché (tj. také vlny jednoduché, ondas simples, sinusoidales). Zvuky jsou ale obvykle složené (complejos, ondas complejas), tj. jde o vlny složené z více jednoduchých vln. Více kmitavých pohybů působících v témže bodě vytváří složený zvuk tónového charakteru (viz obrázek 8). Graficky je výsledkem složitější, avšak stále pravidelná křivka: vlnění má stále periodický charakter. Vedle těchto zvuků existují ještě složené zvuky šumového charakteru: takové vlnění nemá periodický charakter.

A

B

A – sonido periódico

B – sonido aperiódico

Obrázek 9 Složený zvuk periodického (A) a neperiodického (B) charakteru (převzato z Hidalgo – Quilis, 2002, s. 42)

33

Z toho vyplývá, že složené vlny mohou být: – periodické; to znamená, že se cykly opakují pravidelně; tyto vlny jsou základem periodických zvuků, tj. vokálů a znělých souhlásek; – aperiodické; cykly se neopakují pravidelně; tyto vlny jsou základem neznělých souhlásek. Periodická zvuková vlna je složena z  jednoduchých periodických vln. Ta, která má nejnižší frekvenci, se označuje jako základní (fundamental, F0) a odpovídá frekvenci kmitání hlasivek. Ostatním vlnám, dalším složkám (složeného) tónu se říká harmonické frekvence (armónicos), jsou vždy násobkem frekvence základní. Rozložení těchto vln odráží spektrum (espectro) dané vlny, jak ukazuje obrázek 10 (na ose x je uvedena frekvence, na ose y intenzita; základní frekvenci – s nejnižší frekvencí a největší intenzitou – zobrazuje vertikální čára zcela vlevo). Komplexní periodická vlna prochází nadhrtanovými dutinami, a ty působí jako akustické filtry: zesilují nebo zeslabují některé harmonické frekvence. Jinými slovy, nadhrtanové dutiny (resp. sloupec vzduchu v nich) fungují jako rezonátory. 0

Amplitud de la fuente (decibelos)

Espectro de la funte

–10

–20

–30 dB 0 Hz

1000

2000

3000

Frecuencia (hercios)

Obrázek 10 Rozklad složené zvukové vlny na základní frekvenci a harmonické frekvence (převzato z RAE, 2011a, s. 34)

34

Slova rezonovat, rezonátor (caja de resonancia) se užívají i v běžné, laické řeči. Výše popsaný kmitavý pohyb může působit na další těleso (může jím být i sloupec vzduchu) a „přenáší“ na ně své kmity: i toto těleso začne kmitat, povaha těchto kmitů ale záleží na tom, jak se liší frekvence obou těles. Zvuky se shodnou frekvencí jsou zesíleny, zvuky s frekvencí odlišnou naopak utlumeny. Při rezonanci (tj. když frekvence kmitajících hlasivek a vlastní frekvence kmitání rezonátoru – tedy nadhrtanových dutin – jsou si v ideálním případě rovny) je amplituda tohoto nuceného kmitání největší. Proto jsou některé složky zesíleny a jiné zeslabeny. Při každé hlásce jsou nadhrtanové dutiny nastaveny jinak, takže proces filtrování (rezonance) odliší výsledný zvuk. Z  původního hlasivkového tónu, který do těchto dutin vstupoval, jsou některé harmonické tóny posíleny, jiné zeslabeny (to fyzikálně souvisí s  velikostí a  tvarem dané nadhrtanové dutiny v  daný okamžik). Obrázek 11 tento proces zobrazuje názorně. Po filtrování se – jak je vidět v pravém horním rohu schématu – v určitých částech spektra koncentruje energie; těmto oblastem se říká formanty (formantes); v tomto konkrétním případě byly zesíleny harmonické tóny v zóně kolem 500 Hz (tomuto prvnímu zesílení se říká první formant, primer formante, F1), v  zóně kolem 1500 Hz (druhý formant, F2) a v zóně kolem 2500 Hz (třetí formant, F1). U neperiodické vlny se do cesty výdechovému proudu staví překážka nebo omezení, a právě tam vzniká zdroj zvuku. Neperiodický zvuk je pak při průchodu dutinami modifikován – tyto dutiny opět působí jako filtr a vtiskují každému zvuku jeho charakteristickou podobu. Pro zvukovou charakteristiku aperiodických zvuků je důležité, zda je zdroj zvuku impulzní (impulsional), nebo kontinuální (continuo). Impulzní zdroj zvuku je typický pro okluzivy (dojde k explozi, která je z povahy věci jednorázová), kontinuální zdroj zvuku pro frikativy (úžina trvá jistou dobu). Podobně se rozlišují různé typy filtru: – filtr ústní (oral), tj. zapojena je jen dutina ústní, a filtr nosní (nasal), kdy je zapojena i dutina nosní; – filtr stabilní, pevný (fijo), který se během artikulace nemění, jako je tomu např. u samohlásek, a filtr proměnlivý (variable), který se během artikulace proměňuje (závěr a exploze u okluziv). Promítneme-li výše řečené do charakteristiky hlásek, můžeme sestavit následující typologii: 35

Obrázek 11 Rozklad složené zvukové vlny na základní frekvenci a harmonické frekvence (převzato z RAE, 2011a, s. 36)

36

– zvuky spojené výhradně s periodickým zdrojem zvuku – vokály [a], [e], [i], [o], [u]; – zvuky spojené výhradně s aperiodickým impulzním zdrojem zvuku – okluzivní neznělé konsonanty [p], [t], [k]; – zvuky spojené s  aperiodickým kontinuálním zdrojem zvuku – frikativní neznělé konsonanty [f], [θ], [s], [x]; – zvuky spojené zároveň s impulzním a kontinuálním aperiodickým zdrojem zvuku – afrikáta [t͡ʃ]; – zvuky spjaté s  kombinací aperiodického a  periodického zdroje, tj. znělé ̞ souhlásky [b], [d], [g], [β̞], [ð̞], [ɣ], [ʝ], [m], [n], [ɲ], [l], [ʎ], [r], [ɾ]. Rozvoj akustické fonetiky byl umožněn rychlým rozvojem technických prostředků umožňujících akustickou analýzu zvuků. Nejčastější technikou je dnes spektrografická analýza (análisis espectrográfico). Výsledné zobrazení se nazývá spektrogram (espectrograma) a přináší schematické zachycení souvislosti trvání zvuku (osa x), jeho frekvence (osa y) a jeho intenzity (osa z), (ukázku spektrogramu – konkrétně španělských vokálů – přináší obrázek 12). Podrobný popis „čtení“ spektrogramů nalezne zájemce v RAE (2011a) nebo ve specializovaných pracích zaměřených na akustickou fonetiku.

3.3 MLUVENÍ Z AKUSTICKÉHO HLEDISKA Nyní již můžeme shrnout, jak vznikají jednotlivé segmenty lidské řeči. Samohlásky (las vocales) mají tónový charakter – vlnění je periodické povahy. U každé samohlásky mají nadhrtanové dutiny jinou podobu, rezonátor jimi tvořený má jiný tvar, rozměry atd., takže u každé zesílí složky jiné frekvence – vokály se tak liší hodnotami svých formantů. Analýza formantů tyto odlišnosti jednotlivých vokálů jasně ukazuje: na následujícím obrázku 12 jsou zachyceny formanty španělských samohlásek. Frekvence prvního formantu přímo souvisí s otevřeností dolní čelisti: čím otevřenější, tím vyšší je frekvence F1. Frekvence druhého formantu má souvislost s postavením jazyka: frekvenci F2 mají nejvyšší přední vokály, s posunem jazyka vzad frekvence klesá. Třetí formant je důležitý pro popis tzv. satelitních vokálů. Hodnota formantů není při každém vyslovení daného vokálu stejná, mění se jak v řeči jednotlivce, tak i v řeči mluvčích jazyka jako celku: jejich spektrogra37

Obrázek 12 Sonagram španělských vokálů i, e, a, o, u. Rozdíl v distribuci formantů je zřejmý (převzato z RAE 2011, s. 86)

fická zobrazení jsou tedy zobrazením jejich podoby v konkrétních promluvách konkrétních jedinců. Důkladným měřením a statistickým zpracováním však lze dojít k průměrným hodnotám, které víceméně charakterizují hodnotu formantů v daném jazyce; někdy se uvádějí v pásmech. Sonorní souhlásky (las sonantes) mají vedle tónové složky i  složku šumovou: patří k nim nazály, často laterály, vibranty a aproximanty – situace je v různých jazycích různá. Šumové (nesonorní) souhlásky (las consonantes) mohou obsahovat nanejvýš tón hlasivkový (jsou-li znělé), jinak jsou charakterizovány šumem.

3.4 VNÍMÁNÍ ZVUKU Stručně jsme si popsali první dvě fáze procesu komunikace: co je zvuk, jak vzniká a jak se šíří, jak vzniká lidská řeč. Zbývá popsat, jak je možné, že posluchač slyší, co říkáme, identifikuje složky této řeči a dekóduje je, tedy přiřadí k tomu, co slyší, význam. Již bylo řečeno, že zvuk je podélné vlnění: zvuk se šíří k posluchači v podobě zvukových vln. Sluchové ústrojí musí zachytit energii vzniklou vlněním a tuto mechanickou energii proměnit v nervové impulsy, které se pak dostávají do mozku, kde jsou dále složitě zpracovávány. K zachycení zvukové vlny slouží tzv. vnější ucho (el oído externo). Zvukové vlny zachycuje tzv. boltec (el pabellón); zvětšuje jejich intenzitu a „posílá“ 38

martillo

yunque

canales semicirculares nervio auditivo

pabellón auditivo

conducto

terno

auditivo ex

tímpano

caracol

estribo ventana redonda trompa de Eustaquio

Obrázek 13 Část sluchového ústrojí (převzato z Martínez Celdrán, 1994, s. 54)

je dál. Zvukovod (el conducto auditivo externo) přenáší vlny do středního ucha (kromě toho má i funkce jiné: např. některé složky zvuku zeslabuje, aby nepoškodily součásti středního ucha). Střední ucho (el oído medio) je vlastně dutina mezi vnějším a  vnitřním uchem, obsahující mj. bubínek (el tímpano), kladívko (el martillo), kovadlinku (el yunque) a třmínek (el estribo). Střední ucho připravuje vlnění na přechod do ucha vnitřního, jež je vyplněno tekutinou, upravuje je totiž tak, aby dokázalo tekutinu uvést do pohybu. Vnitřní ucho (el oído interno) obsahuje mj. tzv. Cortiho ústrojí (el órgano de Corti), kde se mechanická energie zvukových vln mění na energii nervového vzruchu. Nervové vzruchy jsou pak odváděny do mozku a tam jsou složitým způsobem „dekódovány“. Jak již bylo řečeno výše (3.2), lidský sluch vnímá jen zvuky o určité frekvenci.

39

4. HLÁSKY A JEJICH KLASIFIKACE

Při členění plynulého toku řeči dojdeme jako k základním jednotkám ke slabikám (la sílaba). Slabiky jsou vnitřně strukturovány, skládají se z jedné nebo více hlásek (los sonidos; o vztahu hlásky, fonému a morfonému viz kapitola 9). Hlásky se tradičně dělí na: Samohlásky (las vocales) – jak jsme už uvedli, jsou to hlásky tónové; dále je pro ně charakteristické, že tvoří jádro slabiky (viz též kapitola 7.1) a mohou slabiku tvořit samy (tyto vlastnosti lze ostatně odvodit z jejich názvu). Souhlásky (las consonantes) – ve španělštině nemohou tvořit slabiku (v jiných jazycích, např. v češtině, je tomu jinak, ale ani tam nemohou slabiku tvořit všechny souhlásky), připojují se k samohlásce (srov. jejich název). Tyto základní typy hlásek se od sebe liší artikulací. Artikulace vokalická, jak již bylo řečeno výše, spočívá v  tom, že výdechovému proudu se do cesty nestaví žádná překážka: v  nadhrtanových dutinách dochází k rezonanci, jsou tam zesilovány určité složky základního tónu; samohlásky se od sebe liší proto, že činnost jazyka a ostatních účastnících se artikulačních orgánů vytváří u  každé samohlásky rezonanční prostory jiného tvaru a  velikosti (též otvor dutiny ústní má různý tvar a  velikost), takže jsou u různých samohlásek zesilovány jiné složky základního tónu. Při artikulaci konsonantické se do cesty výdechovému proudu staví překážka, takže vzniká tření, šum. Souhlásky se od sebe liší proto, že překážka je u různých souhlásek na různém místě, liší se svou podobou, činnost artikulačních orgánů je různá apod. 41

Překážka v  cestě výdechovému proudu může být úplná (okluzivy), nebo jen částečná: dochází k zúžení cesty výdechovému proudu a vzniká tzv. úžina (frikativy, viz dále). Tato úžina může být různě úzká, resp. široká; u některých tradičních konsonantů je tak široká, že má vlastně blízko k volnému průchodu, a  tedy k  vokálům (srov. aproximanty). Proto někteří autoři a  např. i  některé fonologické školy opouštějí tradiční dichotomii samohláska x souhláska jako základ popisu hláskového systému a chápou vokaličnost a konsonantičnost jako jakési krajní póly artikulační škály (na jednom konci volná cesta výdechovému proudu, na druhém úplná překážka u okluziv). Tento přístup je posilován skutečností, že základní dvě kritéria, která tradičně slouží k  odlišování samohlásek a  souhlásek, nejsou v  mnoha jazycích spolehlivá. První z nich, schopnost × neschopnost samostatně tvořit slabiku, platí ve španělštině, nikoli už třeba v češtině, kde existují slabikotvorné sonory. Druhé kritérium, tónový nebo šumový charakter, tak zcela neplatí u sonor, tradičně řazených mezi souhlásky. Sonory (las sonantes) bývají chápány dvojím způsobem: – v  širším smyslu jsou to všechny hlásky s  tónovou charakteristikou (tedy i samohlásky); takové chápání je méně časté; – v užším smyslu jsou to souhlásky s výraznou tónovou složkou, tedy nazály, laterály, vibranty, aproximanty (podrobnější charakteristiku viz níže u jednotlivých skupin; stupeň tónovosti je třeba posuzovat u  každého jazyka zvlášť). Avšak i u ostatních, šumových souhlásek nalezneme tónovou složku, např. u znělých šumových souhlásek je přítomen základní tón. V dalším textu se z výkladových důvodů přidržíme tradičního dělení hlásek na samohlásky a souhlásky, na mnoha místech výkladu ale přihlédneme i k zmíněným výhradám. Při artikulaci konají artikulační orgány mnohdy poměrně složité pohyby, takže artikulaci lze rozdělit do několika fází. Tradiční fonetika vyděluje fáze tři: 1. intenze (la intensión) – počáteční fáze, spočívající v nastavení mluvidel do polohy potřebné pro artikulaci dané hlásky; jelikož hlásce obvykle předchází jiná hláska, bývá podoba intenze často ovlivněna podobou této hlásky; 2. tenze (la tensión) – prostřední, nejdůležitější fáze, jež charakterizuje každou hlásku; mluvidla jsou při ní v poloze potřebné pro artikulaci dané hlásky; 3. detenze (la distensión) – závěrečná fáze, během níž je artikulace ukončena, 42

artikulační orgány opouštějí danou polohu a přecházejí do jiné; následuje-li jiná hláska, bývá detenze první hlásky ovlivněna hláskou následující. Toto dělení pomáhá mj. při popisu změn, ke kterým u  některých hlásek dochází při asimilacích.

4.1 FONETICKÁ CHARAKTERISTIKA SAMOHLÁSEK Základními charakteristikami samohlásek (vokál, vokály, la vocal, las vocales) jsou – jejich tónový charakter; – slabikotvornost: jsou jádrem slabiky a mohou tvořit slabiku samy. Artikulační charakteristika Při artikulaci samohlásek má výdechový proud volnou cestu, nikde se nevytváří překážka. Z artikulačního hlediska se jednotlivé samohlásky liší zejména postavením jazyka, v  mnoha jazycích jsou důležité i  jiné faktory (zapojení dutiny nosní apod., viz dále). Akustická charakteristika Tím, že se nevytváří žádná překážka výdechovému proudu, vzniká soustava rezonátorů. Tyto rezonátory mají u  různých samohlásek různý tvar a  různou velikost; liší se rovněž velikostí a  tvarem otvorů (např. poloha rtů). Jak bylo řečeno výše v kapitole 3.3, tvarem a velikosti rezonátorů a jejich otvorů je dáno, jaké složky hrtanového tónu budou zesíleny (resp. zeslabeny). Zesílené tóny se nazývají formanty a jsou zásadně důležité pro podobu vokálu (podstatné jsou zejména první dva formanty).

4.1.1 Klasifikace samohlásek

Tradičně se samohlásky klasifikují podle artikulačních hledisek, v novějších pracích do této klasifikace velmi výrazně vstoupila kritéria akustická. Občasné názory o  překonanosti artikulačních kritérií se ale nepotvrdily, v  moderních pracích se obě hlediska – akustické a artikulační – kombinují. Právě proto, že je možno v různých pramenech najít různé klasifikace (i fonologické školy jsou orientovány buď artikulačně, nebo akusticky), a také proto, že jde vlastně o analýzu téhož jevu z různých hledisek, popíšeme v následující klasifikaci jednotlivé typy vokálů z artikulačního i akustického hlediska. 43

Abychom mohli snáze popsat akustické parametry jednotlivých vokálů, budeme si tuto problematiku ilustrovat na příkladu španělštiny. Uveďme nejprve přibližné hodnoty prvních dvou formantů F1 a F2 španělských vokálů – hodnoty v tabulce převzaté z (RAE, 2011a, s. 85) jsou uváděny v hertzích: Tabulka 1 Průměrné frekvenční hodnoty prvních dvou formantů španělských samohlásek

[i]

[e]

[a]

[o]

[u]

F1

298

465

753

455

283

F2

2188

1780

1260

910

865

Jde o průměrné hodnoty, skutečná podoba se v závislosti na různých faktorech může měnit, avšak vzájemné vztahy jsou stálé. Spektrogram odrážející tyto hodnoty nalezneme výše na obrázku 12. Mnohé akustické práce podle vzájemného vztahu hodnot obou formantů rozlišují: – Samohlásky gravisové (vocales graves) jsou samohlásky, jejichž energie se koncentruje v dolní části spektrogramu. – Samohlásky akutové (vocales agudas) jsou samohlásky, jejichž energie se koncentruje v horní části spektrogramu. – Samohlásky kompaktní (vocales densas, compactas) jsou samohlásky, jejichž energie se koncentruje v centrální zóně spektrogramu a jejichž první formant má vysokou frekvenci. – Samohlásky difúzní/disperzní (vocales difusas) jsou samohlásky, jejichž energie se koncentruje mimo centrální zónu spektrogramu a  jejichž první formant má výrazně nízkou frekvenci. Po vyjasnění těchto základních akustických pojmů můžeme konstatovat, že španělské samohlásky se dělí: 4.1.1.1 Podle horizontálního posunu jazyka (posición de la lengua, retraimiento) Samohlásky přední (vocales anteriores); španělské e, i Artikulačně: Jazyk se přesouvá do přední části dutiny ústní, zmenšuje tím objem této dutiny a zvětšuje objem dutiny hrdelní; špička jazyka je obvykle za 44

horními řezáky, v přední části dutiny ústní je i hmota jazyka; jazyk je vlastně proti tvrdému patru, proto jsou někdy nazývány samohlásky palatální (palatales). Akusticky: Přední rezonanční dutina je menší než zadní, ve spektru převažují vyšší formanty, jsou to samohlásky akutové. Z tabulky můžeme vyčíst, že F2 má vysokou hodnotu, výrazně se lišící od hodnoty F1. Samohlásky střední (vocales centrales); španělské a Artikulačně: Jazyk umístěn uprostřed dutiny ústní, tedy přibližně tam, kde je, když nemluvíme. Akusticky: Přední a  zadní rezonanční dutina jsou prakticky stejně velké, z hlediska timbru je proto neutrální (neutras); RAE (2011a, s. 86) používá i pro akustickou charakteristiku adjektivum media, protože energie obou formantů se objevuje uprostřed frekvenční škály. Samohlásky zadní (vocales posteriores); španělské o, u Artikulačně: Hmota jazyka se posouvá do zadní části dutiny ústní; jazyk je vlastně proti měkkému patru, proto jsou někdy nazývány samohlásky velární (velares). Akusticky: Přední rezonanční dutina je větší než zadní, její rezonance je navíc ovlivněna činností rtů (labializace), akusticky jde o samohlásky gravisové (jak vyplývá z tabulky, oba formanty se nacházejí v nízké frekvenční zóně). 4.1.1.2 Podle vertikálního posunu jazyka, resp. podle otevřenosti (Důležité je tedy postavení spodní čelisti a vzdálenost mezi jazykem a horní částí dutiny ústní v místě, kde jsou si nejblíže.) Samohlásky vysoké (vocales altas), španělské i, u Artikulačně: Hmota jazyka se vysunuje vzhůru, a  to buď k  tvrdému (i) nebo měkkému patru (u). Otevřenost je ze všech vokálů nejmenší, proto nazývány též vocales cerradas nebo vocales de pequeña abertura. Akusticky: Oba formanty se nacházejí mimo centrální zónu a hodnota F1 je nízká – jde o difúzní samohlásky. Samohlásky středové (vocales medias), španělské e, o. Artikulačně: Jazyk zůstává zhruba na té výšce, ve které je při klidové poloze, tedy zhruba na střední výšce. Otevřenost je střední, proto nazývány též vocales de media abertura. 45

Akusticky: Nevykazují hodnoty formantů typické pro kompaktní nebo difúzní vokály, proto jsou tradičně označovány za nekompaktní, nedifúzní. Samohlásky nízké (vocales bajas), španělské a Artikulačně: Hmota jazyka se posouvá dolů do spodní části dutiny ústní. Otevřenost je největší, proto nazývány též vocales abiertas nebo vocales de gran abertura. Akusticky: Do poměrně malé střední oblasti spektra je koncentrována velká energie: formanty jsou tak obsaženy v centrální zóně a hodnota prvního z nich je vysoká; jde tedy o vokál kompaktní. V přehledu jsme artikulační a akustické vlastnosti (hodnoty formantů) popisovali odděleně, ve skutečnosti je ale – jak už jsme uvedli výše v kapitole 3.3 – mezi těmito parametry souvislost. První formant souvisí s otevřeností: čím otevřenější je samohláska, tím vyšší je frekvence F1 (proto mají zavřené vokály nízký první formant atd.). Hodnota druhého formantu souvisí s horizontálním posunem jazyka: čím více vpředu se samohláska vyslovuje, tím vyšší je tato hodnota – proto je jeho hodnota nejvyšší u i.

Obrázek 14 Rozložení španělských vokálů podle formantů (carta de formantes, převzato z RAE, 2011a, s. 87)

46

Vztáhneme-li hodnoty obou formantů k  sobě navzájem a  zachytíme-li je v grafu, kde na horizontální ose zobrazíme hodnoty F2 a na vertikální ose hodnoty F1, dostaneme rozložení vokálů podle formantů (carta de formantes). Jak vidíme, trojúhelníkový tvar zobrazení odráží podobu tzv. Hellwagova trojúhelníku, tj. klasického zobrazení místa artikulace jednotlivých vokálů: přední vysoké středové nízké

střední

zadní

i

u e

o a

Zobrazení v obrázku 14 je ale ideální: ve skutečnosti konkrétní realizace každého vokálu oscilují kolem dané ideální hodnoty (důležité je zachování vzájemných relací). Pokud zachytíme skutečné hodnoty jednotlivých realizací (jejichž

Obrázek 15 Rozptylové oblasti formantů španělských vokálů (převzato z RAE, 2011, s. 88)

47

odlišnost je dána různými faktory, např. hláskovým okolím, přízvukem, ale také typem registru promluvy), dostaneme tzv. rozptylové oblasti (área de dispersión). Znamená to jinými slovy, že konkrétní realizace jednotlivých vokálů se mohou v různých ohledech lišit od výše popsaného ideálního stavu (v kapitole o  fonologii to budeme formulovat tak, že každý z  pěti vokalických fonémů může mít různé fonetické varianty). Spíše než o  konkrétních bodech je tedy třeba mluvit o zónách, ve kterých dochází k artikulaci daného prvku systému. Popis jednotlivých fonetických variant je nesmírně obtížný, protože musí přihlížet k velmi různorodým faktorům. Tradiční postup vycházel z toho, že se vedle výše zmíněných podstatných dvou vlastností, které „definují systém“ a  které jsou ve fonologii nazývány vlastnostmi fonologicky relevantními (tj. horizontální a vertikální posun jazyka), vydělovaly ještě vlastnosti, které nejsou fonologicky relevantní, mají ale vliv právě na vznik zmiňovaných odlišných fonetických realizací. Tradičně se vydělovaly následující fonologicky nerelevantní vlastnosti. 4.1.1.3 Podle otevřenosti/zavřenosti Jak známo, jednotlivé vokalické fonémy (e, o…) lze v některých jazycích vnitřně členit na otevřenější a zavřenější varianty a tyto varianty jsou samostatnými fonémy, tj. rozlišují význam vyšších jednotek (morfémů, slov). Jak vyplývá též z obrázku 15, ve španělštině také existují varianty, které jsou otevřenější nebo zavřenější než varianta „ideální“. Protiklad mezi těmito variantami ale není ve standardní španělštině nikdy fonologicky relevantní: neexistují dvě různá slova, která by se lišila jen tím, že by v jednom bylo užito jedné varianty a ve druhém druhé. Tato vlastnost samozřejmě souvisí s vertikálním posunem jazyka, tj. vlastností fonologicky relevantní: fonologicky nerelevantní je rozdíl jen mezi otevřenějším a zavřenějším a, otevřenějším a zavřenějším e apod. Tradičně se rozlišují: Samohlásky otevřené Průchod mezi hřbetem jazyka a  paterní klenbou je širší než u  zavřených; otevřené samohlásky se blíží vokálu stejného zařazení podle horizontálního třídění, ale nejblíže vyššímu podle vertikálního členění (tedy [ε] se blíží [a]). Samohlásky zavřené Průchod mezi hřbetem jazyka a  paterní klenbou užší než u  otevřených; zavřené samohlásky se blíží vokálu stejného zařazení podle horizontálního 48

třídění, ale nejblíže nižšímu podle vertikálního členění (tedy [e] se blíží [i]); zavřený vokál je většinou artikulačně napjatější než otevřený (je vysloven s větší intenzitou) Názory na tyto varianty se během času měnily. Zakladatel moderní španělské fonetiky Tomás Navarro Tomás stanovil nejen podobu těchto variant, ale definoval též jejich distribuci. Tato distribuce byla později kritizována, postupně se o otevřených a zavřených variantách fonémů mluvilo spíše jen u fonémů /e/, /o/, méně již u  /i/, /u/. RAE (2011a) popírá možnost vázat výskyt těchto variant na konkrétní kontext (viz dále 5.1.1). Jisté je, že protiklad otevřených a  zavřených variant není ve standardní španělštině17 fonologicky relevantní (neexistují dvě různá slova, která by se lišila jen tím, že v jednom by bylo užito jedné varianty a v druhém druhé). Naproti tomu v mnoha jazycích je protiklad mezi otevřenými a  zavřenými samohláskami fonologicky relevantní, např. ve francouzštině nebo portugalštině. 4.1.1.4 Podle labializace (labialización, redondeamiento, abocinamiento) Jak bylo řečeno výše, u  rezonátoru je důležitý nejen jeho tvar a  velikost, nýbrž též tvar a velikost otvoru. Jelikož dutina ústní je takovým rezonátorem, je důležitý tvar a velikost retního otvoru. Činnost rtů tak může ovlivnit charakter výsledného vokálu; podle ní dělíme samohlásky na: Zaokrouhlené (labializované, labializadas) – španělské u, o Artikulačně: Retní otvor se zmenšuje, rty se zaokrouhlují a vyšpulují dopředu. Akusticky: Zaokrouhlením, a tedy zmenšením otvoru dutiny ústní se snižuje její tón; vyšpulením rtů je dutina ústní prodloužena a tón snížen ještě více. Nezaokrouhlené (nelabializované, deslabializadas) – španělské a, e, i Artikulačně: K výše zmíněnému zaokrouhlení a vyšpulení rtů nedochází. Akusticky: Ke snižování tónu nedochází. Ve standardní španělštině (i češtině) je, jak vidno, zaokrouhlenost vázána na zadní artikulaci – tato situace je v jazycích častá. Existují však i jazyky s před-

17

Jiná je situace v některých dialektech.

49

ními zaokrouhlenými samohláskami vokály (francouzština – dure, coeur, peur) nebo zadními nelabializovanými (japonština apod.). 4.1.1.5 Podle trvání (kvantity) Podle jejich délky dělíme samohlásky na: Samohlásky dlouhé (vocales largas). Artikulačně: Dlouhé samohlásky bývají obvykle poněkud zavřenější a napjatější než krátké. Samohlásky krátké (vocales breves). I  když lze samozřejmě změřit absolutní délku jednotlivých vokálů (lze ji vyjádřit v  setinách sekundy), důležitá je délka relativní, tedy skutečnost, zda jsou některé vokály pravidelně delší než jiné a  zda má tento rozdíl vliv na význam vyšších jednotek, tj. morfémů a  slov. V  mnoha jazycích je opozice dlouhá / krátká fonologicky relevantní (např. v češtině), ve španělštině nikoli. I zde existují relativně krátké a relativně dlouhé samohlásky: dlouhé jsou kratší než české dlouhé a krátké delší než české krátké. Konkrétní postavení dlouhých a krátkých samohlásek závisí nejvíce na přízvuku. 4.1.1.6 Podle přízvučnosti Přízvuk je opět hodnota, která nás zajímá relativně, nikoli absolutně; důležitá není absolutní naměřená velikost, nýbrž srovnání s ostatními samohláskami (slabikami): slabika může být přízvučná jen mezi nepřízvučnými. Samohlásky přízvučné (vocales acentuadas, tónicas) Artikulačně: Jsou vysloveny s větší artikulační energií (s větší intenzitou výdechového proudu). Akusticky: Jejich timbre je stabilnější, percepčně jsou nejzřetelnější. Samohlásky nepřízvučné (vocales inacentuadas, átonas). Artikulačně: Jsou vysloveny s  menší artikulační energií než samohlásky přízvučné. Akusticky: Jejich timbre je méně stabilní, percepčně jsou méně zřetelné než samohlásky přízvučné; ve španělštině jsou přesto dostatečně zřetelné, aby byly rozpoznatelné jako daný vokál. 50

4.1.1.7 Podle nosovosti Opozice nosovost / nenosovost je další z opozic, které jsou v mnoha jazycích fonologicky relevantní, ve španělštině nikoli: ve standardní španělštině se v některých pozicích objevují různou měrou nazalizované samohlásky, ale ne­ ovlivňují význam vyšších jednotek. Samohlásky nosové (nosovky) (vocales nasales, oronasales) Artikulačně: Během artikulace se spouští měkké patro a zapojuje se nosní dutina: výdechový proud vychází dutinou ústní i nosní (odtud častý španělský název oronasales). Akusticky: Ve spektru se objevují doprovodné nosové rezonance (jeden nebo více formantů). Některé formanty (např. první) mají navíc menší energii, jsou oslabeny a jsou méně stabilní. Samohlásky ústní (vocales orales) Artikulačně: Měkké patro zůstává při artikulaci zdviženo a  výdechový proud vychází pouze dutinou ústní. Akusticky: Ve spektru se neobjevují doprovodné nosové rezonance. Uvedená tradiční kritéria nejsou všechna, která lze k  třídění samohlásek použít. Přesto nám stačí k popsání vokalických systémů mnoha jazyků. Jak již bylo řečeno, ne všechna hlediska jsou v každém jazyce stejně důležitá. Některá jsou zcela zásadní, protože na jejich základě jsou vystavěny opozice tvořící podstatu systému, jiná jsou zajímavá jen pro fonetika, nikoli pro fonologa. Tak například ve standardní španělštině jsou nejdůležitějšími, systém tvořícími opozicemi opozice přední / střední / zadní a vysoké / středové / nízké. Ve standardní češtině k těmto opozicím přistupuje ještě protiklad dlouhá / krátká. 4.1.1.8 Systematizace procesů vokalické variace Uvedená tradiční kritéria přistupují ke zkoumanému jevu staticky. Moderní práce, např. RAE (2011a), začleňují při popisu variability vokalických realizací výše uvedenou tradiční klasifikaci do obecnějšího systémového, dynamicky pojatého rámce. RAE (2011a, s. 89) mluví o  procesech vokalické variace (procesos de variación vocálica) a  zdůrazňuje, že při systematickém popisu vokalických obměn je třeba brát v  úvahu celou řadu navzájem provázaných aspektů a vlivů. RAE (2011a, s. 272–273) tyto procesy týkající se vokalických elementů obecně třídí do tří velkých skupin: 51

1) Procesy, které vznikají v infraglotické oblasti – desonorizace/oslabení vokálů (ensordecimiento, debilitamiento): /e/ → [e̥] 2) Procesy, které vznikají v supraglotické oblasti a souvisejí se způsobem artikulace – nazalizace (nasalisación): /e/ → [ẽ] 3) Procesy, které vznikají v supraglotické oblasti a souvisejí s místem artikulace – palatalizace (palatalización): /a/ → [æ] – velarizace (velarización): /a/ → [ɑ] – zavírání vokálu (cierre): /e/ → [i] – otvírání vokálu (abertura): /e/ → [ɛ] – centralizace (centralización): /a/ → [ɐ] – labializace (labialización, redondeamiento): /e/ → [ø] – delabializace (deslabialización): /u/ → [ɯ] – oslabení (relajamiento, debilitamiento): /a/ → [a] – elize (elisión): [not͡ʃe] → [not͡ʃ]. Konkrétní projevy těchto procesů uvádíme v kapitole 5.1.1, věnované ortoepii španělských vokálů.

4.1.2 Samohlásky neslabičné

Samohlásky se mohou vyskytovat v sousedství jiné samohlásky. Takto vzniklé samohláskové skupiny mohou patřit k téže slabice (pak se jedná o skupiny tautosylabické, šp. agrupaciones tautosilábicas), nebo k různým slabikám (pak jde o skupiny heterosylabické, šp. agrupaciones heterosilábicas). V tautosylabických skupinách vykazuje jeden ze skupiny vokálů větší intenzitu a délku (je-li slabika přízvučná, pak na něj navíc spadá přízvuk) – v zásadě vykazuje vlastnosti běžných vokálů. Takový vokál bývá nazýván vokálem slabičným (vocal silábica, někdy též cima nebo vocal plena). Ostatní vokály v tautosylabické skupině (mohou být jeden nebo dva) se vyskytují před tímto slabičným vokálem nebo za ním (moderně se jim říká satelitní vokály, šp. vocales satélites, vocales marginales; objevují se též názvy ligaduras, deslizadas, sonantes de deslizamiento, paravocales). Španělská tradice vždy podle postavení satelitního vokálu rozlišovala tzv. polosouhlásky a polosamohlásky. Polosouhlásky (las semiconsonantes) – např. ve španělských diftonzích ie, ue Jde o  případ, kdy satelitní vokál předchází slabičnému. Jde o  postupný 52

přechod od konsonantické zavřenosti k  vokalické otevřenosti: na počátku artikulace se vytvoří úžina, která se postupně rozšiřuje; je to vlastně přechod od úžinové souhlásky k samohlásce (tradiční polosouhlásky jsou součástí tzv. vzestupných diftongů). Polosamohlásky (las semivocales) – objevují se např. ve španělských dif­ tonzích ei, eu Představují opak polosouhlásek. Dochází u  nich k  přechodu od vokalické otevřenosti k úžině. Jak u polosamohlásek, tak i u polosouhlásek tedy probíhá pohyb mezi vokalickou otevřeností a  frikativní zavřeností, rozdíl je jen ve směru tohoto pohybu (polosamohlásky jsou součástí sestupných diftongů). RAE (2011a, s. 333n.) zdůrazňuje, že akustické (a  vlastně i  artikulační) vlastnosti polosamohlásek a polosouhlásek jsou velmi podobné: rozdíly jsou dány právě jen pozicí ve skupině. Obě podskupiny jednotně chápe jako přechod mezi slabičnými vokály a  konsonanty, které předcházejí slabičnému vokálu nebo za ním následují (viz dále kapitola 7.1). Z tohoto důvodu používá v mezinárodní transkripci IPA pro obě podskupiny stejný znak ([i ̯], [u̯]). My se tohoto úzu přidržíme, abychom zachovali jednotu se základní příručkou popisující španělskou normu.18

4.2 FONETICKÁ CHARAKTERISTIKA SOUHLÁSEK Jak již bylo řečeno výše, souhlásky (konsonant, konsonanty, la consonante, las consonantes) jsou segmenty, při jejichž artikulaci dochází ke kontaktu nebo přiblížení artikulačních orgánů; jinými slovy, výdechový proud naráží při svém postupu na překážku. Této překážce (resp. tomuto přiblížení se artikulačních orgánů) se souhrnně říká striktura (estrictura), a jak uvidíme, nabývá tří stupňů: okluze (oclusión), úžiny (konstrikce, constricción) a aproximace (aproximación). Základními charakteristikami souhlásek jsou: – šumový charakter; – neschopnost tvořit slabiku samy (tato vlastnost se odráží už v názvu: souhláska, consonante). 18

V tradičních pramenech, a nejen v nich, najdeme řešení jiné: Duběda (2005) uvádí podle Quilise (1993) transkripci bueno [ˈbweno], miel [ˈmjel], vaina [ˈbai̯ na], auto [ˈau̯to].

53

Konsonanty vytvářejí dvě velké skupiny, obstruenty a sonory. Při výslovnosti obstruentů (hlásek šumových, consonantes obstruyentes) se vytváří překážka v podobě okluze nebo úžiny, zvuková vlna je neperiodické povahy (u neznělých je přítomna pouze tato vlna, u znělých je navíc přítomna periodická energie, která je dána kmitáním hlasivek). Ze španělských konsonantů sem patří /p/, /b/, /t/, /d/, /k/, /g/, /t͡ʃ/, /f/, /θ/, /s/, /x/, /ʝ/. Sonory (hlásky sonorní, tónové; las sonantes) vykazují tónové rysy: hlasivky při nich kmitají a výdechový proud vychází bez tření nebo zvukových efektů typických pro obstruenty (přestože se vytváří okluze nebo úžina, výdechový proud má kudy vycházet ven); patří sem konsonanty /m/, /n/, /ɲ /, /l/, /ʎ/, /ɾ/, /r/; v širším chápání jsou sonorami též vokály.

4.2.1 Klasifikace souhlásek

Stejně jako samohlásky klasifikují se souhlásky tradičně podle artikulačních hledisek, v novějších pracích často podle kritérií akustických. V následujícím přehledu se pokusíme postihnout korespondence mezi artikulačním a akustickým popisem.

– – – –

Souhlásky se tradičně dělí podle: způsobu artikulace (el modo de articulación); místa artikulace (el lugar de articulación / la zona de articulación); funkce hlasivek (la función de las cuerdas vocales); funkce měkkého patra (la función del velo del paladar).19

4.2.1.1 Podle způsobu artikulace (el modo de articulación) 4.2.1.1.1 Souhlásky závěrové (las consonantes oclusivas) – španělské [p], [t], [k], [b], [d], [g] Artikulační hledisko: Artikulační orgány vytvoří na některém místě překážku, takže cesta výdechovému proudu je na okamžik zcela uzavřena; po zrušení tohoto závěru (okluze, oclusión) vzduchový proud prudce vyrazí a  je slyšet „výbuch“ (exploze, explosión). V názvu těchto souhlásek se odráží buď zmíněný závěr (odtud souhlásky závěrové, oclusivas), nebo výbuch (odtud souhlásky ražené, výbuchové, explosivas). 19

54

Z předchozích výkladů vyplývá, že pouze u sonorních konsonantů hrají roli všechna čtyři tato kritéria – u obstruentů není funkce měkkého patra (tj. opozice nosovost / nenosovost) relevantní.

Trvání exploze nelze prodlužovat, proto bývají okluzivy řazeny mezi okamžité (momentánní, momentáneas) souhlásky. Tradiční španělská fonetika vždy zdůrazňovala, že ve španělštině se okluzivy v některých pozicích (na konci slabiky před jinou okluzivou) mohou realizovat bez exploze: artikulační orgány přecházejí bez exploze k další okluzivě (tradiční španělská fonetika mluvila o tzv. implozivních souhláskách, implosivas, to je ale z hlediska současné fonetiky matoucí, protože tento pojem je chápán jinak). RAE (2011a) proto dělení na explozivy a implozivy vůbec nepoužívá; mluví pouze o explozivní a implozivní pozici konsonantu ve slabice: implozivní je postavení ve finální pozici, bez ohledu na charakter artikulace. Akustické hledisko: Třecí šum vzniká při explozi. Po dobu závěru je zvuk přerušen: u neznělých okluziv není po tu dobu ve spektru žádná energie, u znělých se objevuje energie v  nízkých frekvencích, jejímž původcem je kmitání hlasivek; následné explozi odpovídá velmi krátký šum s širokým frekvenčním rozsahem (k podrobnostem viz RAE, 2011a, s. 126n). ̞ 4.2.1.1.2 Aproximanty (las aproximantes) – španělské [β̞], [ð̞], [ɣ] Španělské znělé segmenty /b/, /d/, /g/ mají jednu zvláštnost, která se jinde ve španělském fonologickém systému neobjevuje: vedle okluzivní varianty mají ̞ též varianty [β̞], [ð̞], [ɣ], tj. tzv. aproximanty. Artikulační hledisko: Artikulace aproximant se podobá artikulaci frikativ. V  úvodu této kapitoly jsme uvedli, že mezi frikativami a  samohláskami je artikulačně rozdíl vlastně jen v šíři kanálu, kterým vychází výdechový proud: u frikativní úžiny je užší. Aproximanty v tomto smyslu stojí mezi vokály a frikativami: kanál je širší než frikativní úžina, blíží se postavení artikulačních orgánů při vokalické artikulaci. Artikulace samohlásek je navíc delší než u aproximant. Artikulační napětí je u aproximanty menší než u frikativ. Stejný rozdíl v artikulační energii vyplyne též ze srovnání obou variant /b/, /d/ a /g/: okluzivní varianty jsou vysloveny s výrazně větší energií. Aproximanty lze prodlužovat, patří mezi tzv. konsonanty trvací (continuas). Akustické hledisko: Nevzniká třecí šum typický pro frikativy, aproximanty jsou též kratší než frikativy. Ve spektru se objevují formanty podobné vokalickým realizacím (více k tomu RAE, 2011a, s. 133n.). ̞ Jako aproximanty jsou prvky [β̞], [ð̞], [ɣ] označovány až s  příchodem akustické fonetiky. V tradičních pracích byly řazeny mezi frikativy, třebaže se 55

často popisovaly některé jejich zvláštní vlastnosti. Znamená to, že v celé řadě tradičních španělských příruček není o  aproximantách jako zvláštní skupině souhlásek vůbec řeč. V  některých pracích – zmiňuje se o  tom i  RAE (2011a, s. 126) – bývají řazeny ke spirantám (espirantes). 4.2.1.1.3 Souhlásky úžinové (las consonantes constrictivas) – španělské /f/, /θ/, /s/, /ʝ/, /x/ Artikulační hledisko: Artikulující orgány vytvoří na některém místě překážku, nikoli však úplný závěr: v překážce zůstává úžina. Jak již bylo řečeno výše, šíře kanálu, kterým prochází výdechový proud, se na škále vokály – aproximanty – frikativy zmenšuje. U  frikativ vzniká při průchodu výdechového proudu úžinou třecí šum (fricción, roce). Právě podle způsobu, jakým tento šum vzniká, jsou též nazývány třené (fricativas). Jsou tedy frikativy totéž co konstriktivy – v prvním případě odráží název vznik šumu, v druhém charakter překážky. Jejich trvání je možné prodlužovat, proto bývají řazeny mezi trvací (continuas) souhlásky. Akustické hledisko: Na rozdíl od okluziv vykazují souvislý šum. Jeho délka je u různých frikativ různá (k akustickým vlastnostem frikativ viz RAE, 2011a, s. 179n). V tradiční fonetice se někdy pracuje s pojmem sykavky (las sibilantes) – jsou to hlásky charakteristické sykavým percepčním dojmem. Španělština disponuje sykavkami /s/, /θ/, /t͡ʃ/ – z toho vyplývá, že sykavky jsou z fonetického hlediska frikativami nebo afrikátami. Pokud jde o jejich klasifikaci a názvy, nepanuje mezi fonetiky jednota; často existují zvláštní termíny, upravené na míru danému jazyku. Obecně lze říci, že sykavost souvisí s tvarem úžiny: obvykle se uvádí, že u sykavek má úžina zaokrouhlený tvar, tedy horizontálně zúžený a vertikálně rozšířený. A. Alonso rozlišuje ve španělštině sykavky trojího druhu: ciceantes (znějí jako [θ]), siseantes (znějí jako [s]) a chicheantes (znějí jako [t͡ʃ], tedy afrikáty). V češtině se tradičně mluví o sykavkách ostrých (s, z) a tupých (š, ž). Jak vyplyne z dalšího výkladu, systém španělských sykavek má dnes dvě základní varianty, tzv. rozlišující a nerozlišující (seseante). Obě varianty jsou výsledkem zajímavého vývoje systému sykavek (viz např. RAE, 2011a, s. 165n.). 56

4.2.1.1.4 Souhlásky bokové (laterální, las consonantes laterales) – španělské /l/, /ʎ/ U  této skupiny rovněž dochází k  vytvoření úžiny – proto bývají laterály v tradičních pracích vydělovány jako podskupina frikativ. RAE (2011a) i jiné moderní práce vymezují laterály jako samostatnou skupinu, mj. proto, že patří mezi sonory, nikoli obstruenty. Artikulačním zdůvodněním jejich odlišnosti je to, že se úžina tvoří jinde než u frikativ. Artikulační hledisko: U většiny frikativ se úžina vytváří uprostřed výdechové cesty, u souhlásek laterálních je ale střed výdechové cesty uzavřen a vzduch proudí po jedné nebo po obou stranách (Duběda, 2005, s. 68, mluví o centrálním kontaktu artikulátorů, podél střední sagitální linie). Velikost úžiny se u některých laterál blíží spíš velikosti typické pro aproximanty. Proto se obecně rozlišují laterální frikativy a laterální aproximanty (viz Duběda, 2005, s. 68). Tento autor řadí např. španělské [ʎ] k laterálním aproximantám. RAE (2011a) se k tomuto problému explicitně nevyslovuje a všechny laterály hodnotí právě jenom jako laterály, byť v  některých pozicích mluví o  laterále s  tendencí k  aproximantě. Akustické hledisko: Jak vyplývá z  příslušnosti laterálních souhlásek k  sonorám, ve spektru se neobjevuje třecí šum; základem je periodická vlna, formantová struktura laterál se podobá formantové struktuře vokalické. Laterály jsou z  definice znělé. Ústní filtr je neměnný, takže laterály patří mezi kontinuální konsonanty. Laterály spolu s  r-ovými souhláskami (viz dále) tvoří skupinu tzv. likvid (líquidas). Ty vykazují vedle vlastností konsonantických i vlastnosti vokalické (příslušnost k sonorám, vokalická tónová složka, největší otevřenost ze všech konsonantů). RAE (2011a) termínu likvida nepoužívá. 4.2.1.1.5 Souhlásky polozávěrové (las consonantes semioclusivas) – španělské /t͡ʃ/ Artikulační hledisko: Při artikulaci se vytvoří úplný závěr, není však zrušen naráz jako u závěrových, nýbrž postupně přechází v úžinu. Je tedy jak závěr, tak úžina na stejném místě. Podle způsobu vzniku šumu jsou rovněž nazývány polotřené neboli afrikáty (las africadas). Podobají se kombinaci okluzivy a frikativy (např. t + s), rozdíl je ale v tom, že u polozávěrových následuje po závěru tření, nikoli výbuch. 57

Prodloužit lze pochopitelně pouze druhou, tedy frikativní část. Důležité je, že jde o jednu, nikoli dvě hlásky. Akustické hledisko: Akustický charakter těchto souhlásek lze vyvodit z podoby jejich složek: po kratičké pauze, přerušení tónu (způsobeném okluzí), následuje intenzivní třecí šum. 4.2.1.1.6 Souhlásky kmitavé, vibranty (las consonantes vibrantes) – španělské /r/ Do této skupiny byly ve španělštině tradičně řazeny obě r-ové souhlásky (consonantes róticas), mluvilo se o  tzv. jednokmitné [ɾ] a  vícekmitné [r] vibrantě. Termín jednokmitná vibranta je ale vlastně nesmyslný: mluvíme-li o vibrantnosti, logicky máme na mysli více než jeden kmit. Proto se tradiční terminologie různým způsobem upravovala. Někteří autoři označovali jednokmitnou vibrantu za okluzivu. Nejnovější práce nicméně konstatují, že artikulační pohyb u [ɾ] se liší od okluze a [ɾ] řadí mezi tzv. verberanty (viz dále). RAE (2011a) mluví o consonante percusiva. Je tedy jedinou španělskou vibrantou tradiční „vícekmitná“ vibranta [r]. Artikulační hledisko: Při artikulaci dochází u  vibrant ke střídavému přerušování a  uvolňování cesty výdechovému proudu. Ve španělštině bývá rozkmitanou částí mluvidel špička jazyka, v  jiných jazycích ale může kmitat též okraj zadní části jazyka a měkkého patra nebo čípek. Vedle místa artikulace (a aktivního artikulačního orgánu) se vibranty liší též počtem kmitů. Akustické hledisko: Ve chvíli, kdy se aktivní orgán při kmitání vzdálí od pasivního orgánu (tedy např. jazyk od patra), dochází k rezonanci ústní dutiny: vibranty proto mají částečně tónový charakter (patří mezi sonory). Podíl tónové složky logicky závisí na tom, jak velký prostor v dutině ústní (jak velký rezonátor) vzniká: je-li příliš úzký, je tónová složka slabá. Ve spektru jsou pozorovatelné velmi krátké fáze odpovídající otevření a zavření artikulačních orgánů. 4.2.1.1.7 Verberanty (švihy, las consonantes percusivas) – španělské /ɾ/ Termín verberanta (švih) přebíráme od Dubědy (2005, s. 71): autor ho definuje jako rychlý kontakt dvou artikulátorů a chápe ho jako souhrnný ekvivalent anglických termínů tap a flap. 58

Artikulační hledisko: Při výslovnosti dochází k  rychlému sledu jednoho uzavření a jednoho otevření artikulačních orgánů. Akustické hledisko: Patří mezi sonory: stejně jako u vibrant se fáze otevření odráží v přítomnosti vokalického elementu. 4.2.1.1.8 Tradiční klasifikace obměn základních způsobů artikulace Tyto základní konsonantické způsoby artikulace jsou někdy doprovázeny tzv. sekundární artikulací. K sekundární artikulaci se tradičně řadí labializace, palatalizace, velarizace a faryngalizace, španělská tradice sem počítá i aspiraci (tu k sekundární artikulaci řadí též Duběda, 2005, s. 77n.). 4.2.1.1.8.1 Aspirace (la aspiración) Aspirace je přítomnost šumu glotálního původu. Např. u aspirovaných okluziv k závěru dochází na stejném místě jako u neaspirované varianty téže hlásky. Exploze je prodloužena a přitom vzniká krátký třecí šum. Aspirované okluzivy se vyslovují napjatěji než neaspirované. Posluchač nezvyklý na aspiraci má dojem, že okluziva je doprovázena slabým [h]. V transkripci je ostatně aspirace signalizována právě znakem h: např. [ph]. Ve španělštině se za příklady aspirace považují tyto fonetické jevy: ̞ fuego [ˈħu̯eɣo] mismo [ˈmih.mo] lejos [ˈlehos] aspirované okluzivy [ph], [th], [kh]. Podrobnosti nalezne čtenář v příslušných oddílech kapitoly o ortoepii. 4.2.1.1.8.2 Labializace (la labialización) O  labializaci se v  španělských pramenech mluví pochopitelně zejména u vokálů (viz 4.1.1.4, tam též popsán vliv labializace na podobu hlásky). Jako příklad labializace u konsonantů se uvádí fuera [ˈɸu̯eɾa] (viz 5.4.2). 4.2.1.1.9 Geminace (la geminación) I u konsonantů můžeme pozorovat rozdíly v trvání. Geminace je prodloužení délky trvání souhlásky. Tradiční španělská fonetika mluví o zdvojení souhlásky, tedy o vyslovení gemináty (geminada) neboli spojení dvou stejných souhlásek. Místo detenze první souhlásky rovnou následuje tenze souhlásky druhé. Z románských jazyků je geminace typická pro italštinu, ve španělštině existuje u likvid na švu slov nebo morfémů: son mayores, tan natural, tal lugar, submarino. 59

4.2.1.2 Podle místa artikulace (el lugar de articulación, la zona de articulación) Jak již bylo řečeno, při souhláskové artikulaci vytvoří nějaký aktivní artikulační orgán překážku na nějakém artikulačním místě (lugar de articulación). Touto překážkou může být úplný závěr (aktivní artikulační orgán se na okamžik dotkne pasivního nebo jiného aktivního a uzavře cestu výdechovému proudu) nebo různě široká úžina (aktivní artikulační orgán se přiblíží k jinému aktivnímu nebo pasivnímu orgánu a zúží tak výdechovému proudu cestu; viz výše). Při popisu bereme v úvahu, na jakém místě k artikulaci dochází a který artikulační orgán je aktivní. Vzhledem k tomu, že i drobný posun má vliv na kvalitu hlásky, je teoreticky takových artikulačních míst relativně velké množství. Jejich repertoár se jazyk od jazyka liší. V následujícím přehledu budeme přihlížet k poměrům ve španělštině. V tradičních názvech jednotlivých skupin se odráží vždy pasivní artikulační orgán, v  modernější terminologii se často objevuje i  aktivní artikulátor. 4.2.1.2.1 Souhlásky retoretné, obouretné (bilabiales) – např. španělské [p], [b], [β̞], [m] Překážku tvoří oba rty. 4.2.1.2.2 Retozubné (labiodentales) – např. španělské [f] Překážku vytvářejí dolní ret a horní řezáky. Rty se podílejí i na výslovnosti dalších konsonantů – jejich činnost je důležitá např. u velár. 4.2.1.2.3 Mezizubné (interdentales) – např. španělské [θ] Aktivním orgánem je jazyk, konkrétně jeho špička; vkládá se mezi dolní a horní řezáky. 4.2.1.2.4 Zubné (dentales) – např. španělské [t], [d] Aktivním orgánem je jazyk, konkrétně jeho špička; opírá se o vnitřní stranu horních řezáků. 4.2.1.2.5 Dásňové (alveolares) – např. španělské [n] 60

Aktivním orgánem je jazyk, obvykle jeho špička, někdy též přední část hřbetu; pasivním orgánem jsou výběžky alveol. 4.2.1.2.6 Předopatrové, tvrdopatrové (palatales) – např. španělské [ʎ], [ɲ] Aktivním orgánem je jazyk, pasivním tvrdé (přední) patro. Jelikož je tato artikulační zóna poměrně široká, je často nutné artikulaci specifikovat: mluví se o prepalatální nebo postpalatální výslovnosti. 4.2.1.2.7 Zadopatrové, měkkopatrové (velares) – např. španělské [k] Aktivním orgánem je jazyk, pasivním měkké (zadní) patro. Stejně jako u palatál se artikulace někdy dále specifikuje (např. se mluví o postvelárách). Velární artikulace bývá často doprovázena sekundární, labiální artikulací. 4.2.1.2.8 Čípkové (uvulares) – např. španělské [χ] Aktivním orgánem je jazyk, pasivním čípek. Hranice mezi postvelárou a uvulárou je někdy nezřetelná. 4.2.1.2.9 Faryngály (faríngeas) – ve standardní španělštině se nevyskytují, jen v místních variantách – např. [ħ] Artikulují se v oblasti kořene jazyka proti stěně hltanu. 4.2.1.2.10 Hrtanové, laryngály (laríngeas) – ve standardní španělštině se nevyskytuje; laryngální povahy je [h], vyskytující se v některých regionálních variantách Vytvářejí se v hrtanu, aktivním orgánem jsou hlasivky. Hodnocení faryngálních a  laryngálních hlásek v  RAE (2011a) je nejasné, jelikož není dobře definován rozdíl mezi oběma skupinami – Handbook of the IPA k těmto skupinám přistupuje jinak. My se hispanistického dělení držíme, abychom zachovali návaznost na RAE (2011a). 4.2.1.2.11 Podrobnější specifikace Je zřejmé, že v názvech jednotlivých typů se vždy odráží pasivní artikulační orgán, aktivní jen někdy. V názvu se obvykle neuvádí, že aktivním artikulačním 61

orgánem je jazyk. Některé práce tuto terminologickou asymetričnost odstraňují a mluví o lingvopalatálách apod. Jindy je při popisu výslovnosti, ke které dochází na pomezí dvou zón, třeba užít kombinovaný termín, např. dentointerdentální. Nejčastějším aktivním artikulačním orgánem je jazyk. Obvykle je nutné specifikovat, jaká část jazyka se na artikulaci podílí (viz k tomu kapitolu 3.1.3.1). Hovoří se o výslovnosti: – apikální (apical) – na artikulaci se podílí špička jazyka; – koronální (coronal) – na artikulaci se podílí spodek horní části hrotu ja­ zyka; – dorsální (dorsal) – na artikulaci se podílí hřbet jazyka; lze též dále specifikovat na: – predorsální (predorsal), – mediodorsální (mediodorsal), – postdorsální (postdorsal); – radikální (radical) – velmi řídké; na artikulaci se podílí kořen jazyka. Jazyk může při výslovnosti zaujmout postavení: – konkávní (cóncava); – konvexní (convexa); – retroflexní (retrofleja, acanalada) – špička jazyka se při artikulaci obrací dozadu a horní stranou se přibližuje ke klenbě tvrdého patra. Kombinací všech těchto termínů dospějeme k adekvátnějšímu popisu hlásek, mluvíme např. o artikulaci apikodentální (ápicodental), apikoalveolární (ápicoalveolar), dorsopalatální (dorsopalatal) apod. 4.2.1.3 Podle funkce hlasivek /znělosti (la función de las cuerdas vocales) Souhlásky neznělé (las sordas) – např. španělské [p] Artikulační hledisko: Hlasivky nekmitají, jsou blízko sebe nebo těsně u sebe a výdechový proud je propouštěn, aniž se vytváří hlas. Akustické hledisko: Nevzniká žádný hlasivkový tón, hlásky vznikají až modifikací výdechového proudu v nadhrtanových dutinách. Zvuk je neperiodický a jeho základní složkou je šum nebo výbuch vzniklý na překážce. Souhlásky znělé (las sonoras) – např. španělské [b] 62

Artikulační hledisko: Hlasivky kmitají. Akustické hledisko: Kmitáním hlasivek vzniká periodický zvuk; tento základní tón později prochází modifikacemi v nadhrtanových dutinách. V akustickém spektru se v nejnižší frekvenční oblasti objeví znělostní pruh (barra de sonoridad). Hlasivky kmitají samozřejmě též u  samohlásek (viz výše), mohli bychom tedy mluvit o  hláskách znělých (sonidos articulados sonoros), zahrnujících znělé souhlásky a samohlásky, a hláskách neznělých (sonidos articulados sordos), zahrnujících neznělé souhlásky. Velmi důležitou součást  fonologických konsonantických systémů mnoha jazyků tvoří řada párů fonémů lišících se právě jen znělostí (např. české p – b, f – v atd., srov. dále korelace, 9.2). Ve španělštině taková řada také existuje, některé znělé souhlásky však mají znělý protějšek jen jako poziční variantu (srov. [s] – [z], [θ] – [θ̬]). Souhlásky, které nemají párový protějšek, se nazývají souhlásky jedinečné. Proces, při kterém při asimilaci znělosti ztrácí znělá souhláska svou znělost, se nazývá desonorizace (ensordecimiento) a výsledná hláska je nazývána consonante ensordecida. Opačný proces se nazývá sonorizace (sonorización) a výsledná hláska consonante sonorizada. 4.2.1.4 Podle funkce měkkého patra / nosovosti (la función del velo del paladar) Souhlásky ústní (bucales, orales) – většina hlásek, např. španělské [p] Artikulační hledisko: Měkké patro je zdviženo proti hltanové stěně a zavírá výdechovému proudu průchod z dutiny hrdelní do dutiny nosní. Akustické hledisko: Dutina nosní je uzavřena, proto v ní nemohou vznikat rezonance. Souhlásky nosní (nasales) – např. španělské [m] Artikulační hledisko: Měkké patro se spouští a otvírá výdechovému proudu průchod do nosní dutiny. Na artikulaci se tedy podílí nejen dutina ústní, ale také nosní. Akustické hledisko: Výdechový proud nečeká v dutině nosní žádná překážka, takže tam vznikají nosní rezonance. 63

Všechny španělské nazály jsou okluzivní a znělé. Popis španělského konsonantického systému je součástí kapitoly o ortoepii (5.4).

4.3 HLÁSKOVÉ ZMĚNY Hlásky se obvykle nevyslovují izolované, v promluvě se navzájem ovlivňují a dochází ke změnám v artikulaci. Těchto změn je celá řada. Podstatné je, zda se navzájem ovlivňují hlásky – stojící vedle sebe (kontaktní změna, por contacto), nebo spolu nesousedící (distantní změna, a distancia); – stejného druhu (souhláska souhlásku, samohláska samohlásku, někdy označováno jako asimilace v užším slova smyslu), nebo různého druhu (akomodace). Od změn, které jsou dány působením jiné hlásky (změny kombinatorické), se odlišují změny, které jsou dány pozicí dané hlásky (změna poziční, např. české led [let], srov. Palková, 1994, s. 143). Tradiční španělská fonetika používá pro popis španělského hláskového systému zejména následující pojmy.

4.3.1 Kontaktní změny

Asimilace (spodoba, asimilación): důležitý pojem tradiční fonetiky a  fonologie: jistá kvalita dané hlásky se přizpůsobí této kvalitě u sousední hlásky (z  fonologického hlediska: daný segment přebírá určitý rys od jiného elementu).

Podle druhu této kvality se tradičně rozlišuje: Asimilace znělosti: znělá se asimiluje k  neznělé nebo naopak: rasgo ̞ [ˈrazɣo]. Asimilace místa artikulace: např. ve slově alto se pod vlivem sousední dentály vyslovuje [l̪ ] – caldo [ˈkal̪ do]. Asimilace způsobu artikulace: las moscas [lamˈmohka]. Podle směru vzájemného působení se tradičně rozlišuje: 64

Asimilace regresivní/anticipační (asimilación regresiva, anticipatoria): hláska se přizpůsobuje hlásce následující, mluvidla se nastavují do postavení, které budou mít u následující hlásky – caldo [ˈkal̪ do]. Asimilace progresivní/perseverační (asimilación progresiva): hláska se přizpůsobuje hlásce předcházející. Podle stupně vzájemného přizpůsobení se tradičně rozlišuje: Asimilace úplná (asimilación completa): hláska se přizpůsobuje jiné hlásce úplně; tyto asimilace jsou řídké, ve španělštině se uvádí příklad las moscas [lam ˈmohka]. Asimilace částečná (asimilación parcial): hláska se přizpůsobuje jiné hlásce jen v některém rysu: caldo [ˈkal̪ do]. Disimilace je opakem asimilace; hláska se mění, aby se vzdálila (méně podobala) sousední (jiné) hlásce (jde tedy o zvětšení rozdílu mezi podobnými jednotkami, vedené snahou o  lepší percepčnost). Příklady lze ve španělštině hledat jen v nespisovné vrstvě a většina patří k disimilacím distantním: Martínez Celdrán (1994, s. 377) uvádí např. civiles [θeˈβ̞iles], RAE (2011a, s. 270) pak příklad necesario [neheˈsari̯ o]. Nazalizace (nasalisación) je změna samohlásky na nosovou pod vlivem sousední nosové souhlásky, příp. souhlásek (srov. španělské mano [ˈmãno]). Palatalizace (palatalización) je v  tradičním chápání asimilace místa artikulace, jejímž výsledkem je palatalizovaná souhláska (srov. concha [ˈkonj͡tʃa]). Velarizace (la velarización) je jev analogický palatalizaci, jen k němu dochází na tvrdém patře (srov. pongo [ˈpoŋgo]).

4.3.2 Distantní změny

Vokálová harmonie (armonía vocálica) – na základě určitého pravidla se jeden vokál (příp. více vokálů nebo všechny vokály ve slově) přizpůsobují druhému. Jako vokálovou harmonii můžeme hodnotit jev, který se objevuje v některých andaluských dialektech jako reakce na zánik koncového -s: globo [ˈgloβ̞o], globos [ˈglɔβ̞ɔ] (viz 9.7).

65

4.4 SYSTEMATIZACE PROCESŮ ZASAHUJÍCÍCH ŠPANĚLSKÉ KONSONANTY V kapitolách 4.3 jsme popsali některé výslovnostní modifikace a změny, jak je popisuje tradiční fonetika. Moderně zaměřené práce zasazují tyto změny do obecného systémového rámce: předpokládají, že jde o systémově motivované změny, které tvoří logický, vnitřně strukturovatelný celek. Tradiční pojmy jako asimilace, aspirace atd. jsou tak zasazeny do obecnějších souvislostí. RAE (2011a, s. 274–280) usouvztažňuje procesy zasahující španělské konsonanty takto (uvádíme vždy jeden ilustrativní příklad; ten samý jev může být příkladem více procesů – např. interdentalizace, dentalizace atd. jsou typem asimilace apod.): 1)

Procesy, které vznikají v infraglotické oblasti: – sonorizace (sonorización): /p/ → [b], [β̞] – desonorizace (ensordecimiento): /b/ → [p] – aspirace (aspiración): /p/ → [ph], /s/ → [ħ], [h] – glotalizace (glotalización): /p/ → [pʔ], [ʔ]

2)

Procesy spjaté se způsobem artikulace – aproximantní realizace (realización aproximante): /b/ → [β̞] – vokalizace (vocalización): /b/ → [u̯] – frikativizace (fricativización): /͡tʃ/ → [ʃ] – yeísmo (yeísmo): /ʎ/ → [ʝ] – asibilace (asibilación): /ɾ/ → [ʑ], [ɕ] – afrikace (africación): /ʝ/ → [d͡ʝ] – svarabhaktický prvek (elemento esvarabático): /pɾe/ → [peɾe] – rotacismus (rotacismo): /l/ → [ɾ] – lambdacismus (lambdacismo): /ɾ/ → [l]

3) Procesy, které vznikají v supraglotické oblasti a souvisejí s místem artikulace – bilabializace (bilabialización): /n/ → [m] – labiodentalizace (labiodentalización): /n/ → [ɱ] – interdentalizace (interdentalización): /l/ → [lθ] – dentalizace (dentalización): /l/ → [l ̪] – palatalizace (palatalización): /l/ → [lj] – depalatalizace (despalatalización): /ɲ/ → [n] 66

– velarizace (velarización): /n/ → [ŋ] – uvularizace (uvularización): /x/ → [χ] – elize (elisión): séptimo → [ˈsetimo] – asimilace (asimilación): /l/ → [lθ].

67

5. ORTOEPIE SOUČASNÉ ŠPANĚLŠTINY

Při popisu ortoepie španělštiny, tedy její správné, spisovné výslovnosti (španělská tradice užívá spíše termínu ortología, česky ortologie), musíme mít neustále na paměti, na jak obrovském území se mluví španělsky a  kolik tedy existuje výslovnostních variant. Jak vyplývá z dosavadních výkladů, tyto výslovnostní varianty nejsou nahodilé, jsou jen naplněním určitých systémových možností. Jednotlivé místní nebo sociální varianty španělštiny se tak liší v tom, jakým způsobem tyto teoretické možnosti obměn naplňují. Není proto překvapením, že stejnou nebo podobnou výslovnostní obměnu můžeme najít na místech navzájem velmi vzdálených. Hodnocení spisovnosti jednotlivých regionálních výslovnostních systémů je různé. Koncepce polycentrické normy, se kterou přišel soubor normativních příruček vydaných na konci prvního desetiletí 21. století a zahrnující též novou normativní fonetiku a fonologii (RAE, 2011a; k novým normativním příručkám souhrnně viz Čermák, 2012), připouští, aby byly v souladu s normou i různé výslovnostní varianty téže hlásky – máme tím samozřejmě na mysli normu v dané oblasti. Jako příklad můžeme uvést žeísmo (viz 5.4.6): to je v laplatské oblasti v souladu s normou a není ani hodnoceno jen jako hovorové. Základem výkladů v  této kapitole bude pochopitelně to, co je společné pro všechny varianty španělštiny: u každého jednotlivého segmentu pak budou komentovány možné regionální/sociální výslovnostní odchylky. V  souladu s  RAE (2011a) tak už nevycházíme z evropské, poloostrovní výslovnostní normy – příkladem může být např. traktování témat, jako je seseo a yeísmo. Výslovnostním zvláštnostem 69

americké španělštiny je věnována samostatná kapitola (6) – pro přehlednost, ale také proto, že tento postup je obvyklý ve španělských fonetických pracích.

5.1 VÝSLOVNOST SAMOHLÁSEK Jak bylo řečeno výše, samohláskový systém standardní španělštiny20 je poměrně jednoduchý. Je tvořen pěti prvky – i, e, a, o, u. Zásadně důležitými charakteristikami je horizontální a vertikální poloha jazyka. Zaokrouhlenost je doprovodná charakteristika zadních vokálů. Při popisu správné výslovnosti je třeba věnovat pozornost ještě dalším charakteristikám, třebaže nejsou fonologicky relevantní, totiž otevřenosti (otevřené a zavřené varianty téhož fonému), nosovosti a dalším vlastnostem samohlásky vyplývajícím z její pozice ve slově (přízvučnost), a též délce.

– – – – – –

Jsou tedy tradičně vydělovány tyto samohlásky: přední (anteriores) – I, E střední (centrales) – A zadní (posteriores) – O, U vysoké (altas, cerradas) – I, U středové (medias) – O, E nízké (bajas, abiertas) – A Grafické zachycení těchto vztahů je následující:21 přední i

e

střední

zadní

u

vysoké

o středové

a nízké Necháme-li stranou délku (kvantitu), podobá se tento systém systému českému: 20 21

70

Odlišná je situace v některých dialektech. Tomuto grafickému znázornění se tradičně říká podle autora, který je poprvé použil, Hellwa­gův trojúhelník.

přední střední zadní í ú i u é ó e o a á

vysoké středové nízké

Detailní fonetická analýza španělských a  českých vokálů ale ukazuje, že jejich konkrétní realizace je různá (podrobněji k tomuto tématu Čechová, 2013 a 2014). Rozdíly lze shrnout zhruba takto: – španělské a není tak otevřené jako české; – španělské e je zavřenější a poněkud palatálnější než české; – španělské o je zavřenější a velárnější než české; – španělské i je zavřenější než české; – španělské u je zavřenější a velárnější než české. Ještě než se budeme podrobněji věnovat tradičním pojmům otevřenost, nazalizace atd. ve španělském vokalickém systému, poznamenejme, že moderní práce začleňují tyto tradiční obměny vokalických realizací do obecnějšího rámce (v  RAE, 2011a, tedy nenajdeme kapitoly věnované specificky těmto tématům). Tento obecný rámec tvoří (RAE, 2011a, s. 89) tzv. procesy vokalické variace (procesos de variación vocálica). Při popisu těchto procesů jsou brány v úvahu veškeré související aspekty a vlivy (vnitrosystémové vlivy, diatopické a diastratické rozdíly apod.). Vnitřní diferenciace procesů vokalické variace je podle zmíněného zdroje následující: 1. Procesy spjaté s činností hlasivek/hlasivkové štěrbiny Ztráta znělosti samohlásek, jež může vést až k  jejich zániku; jako příklad je uvedena ztráta znělosti koncových vokálů např. v některých oblastech Ekvádoru (noche [ˈnot͡ ʃe̥ ]) a jejich zánik v některých oblastech Salvadoru ([ˈnot͡ʃ]). 2. Procesy spjaté s artikulací v dutině ústní Do této skupiny se řadí veškeré změny související otevřeností a zavřeností (tj. vertikálními posuny), palatalizací, velarizací apod. (tj. horizontálními posuny) a labializací. Člení se do tří podskupin: 71

a) Periferní posuny Jmenují se tak proto, že k nim dochází na (předním) okraji (periferii) vokalické zóny. Týkají se vokálů /e/, /o/ a /a/ a odpovídají tradičním termínům palatalizace (palatalización), velarizace (velarización), zavírání (cierre, ascenso), resp. otvírání (abertura, descenso) vokálu. Konkrétně jde např. o tyto posuny (podrobný popis některých z nich je obsažen na příslušném místě kapitoly o španělské ortoepii): – palatalizace, resp. velarizace /a/ ([ˈt͡ʃæto], [ˈkɑla]) – zavírání, resp. otvírání vokálů /e/, /o/. b) Neperiferní posuny Jmenují se tak proto, že jde o  posuny směrem do středu vokalické zóny (mluví se o tzv. centralizaci). Týkají se vokálů /e/ a /a/, případně vokálu /o/. Konkrétně jde tzv. povolenou výslovnost, při které je vokál vysloven v centrální zóně akustického spektra, nikoli na jeho okraji: [e] > [ə], [a] > [ɐ]. c) Labializace Tento pojem je v této klasifikaci chápán tradičně. d) Procesy spjaté s činností měkkého patra K těmto procesům je zařazována nazalizace a je chápána tradičně. 3. Procesy spjaté se slabikou a kontextem a) Procesy spjaté s přízvukem Do této skupiny jsou zařazeny všechny změny, které souvisejí s přízvukem a jeho polohou: obměny výslovnosti nepřízvučných vokálů, elize takových vokálů apod. b) Procesy spjaté s délkou/kvantitou Do této skupiny patří všechny obměny vokalické kvantity v různých kontextech a v různých výslovnostních variantách. c) Procesy spjaté se strukturou slabiky Tyto procesy se prolínají s  procesy obsaženými v  předchozích dvou skupinách, protože změny související s přízvukem a s kvantitou mají zároveň souvislost s podobou a strukturou slova/slabiky. Část uvedených procesů je v RAE (2011a, s. 92) schematicky znázorněna na obrázku 16, který přetiskujeme. V přehledu procesů vokalické variace se pracuje s tradičními pojmy, jejichž pochopení je důležité nejen pro správné teoretické chápání vokalického systému, ale také pro nácvik správné španělské výslovnosti. 72

Obrázek 16 Hlavní obměny artikulace španělských vokálů (převzato z RAE, 2011a, s. 92)

5.1.1 Otevřenost/zavřenost

Jak jsme viděli, tyto tradiční pojmy španělské fonetiky jsou v RAE nahrazovány pojmy jinými, resp. začleňovány do obecného výkladu, tradiční fonetika však vždy počítala s otevřenými a zavřenými variantami jednotlivých vokálů. Navarro Tomás (1966a) ve své zásadní průkopnické práci, která je dnes již v  mnohém překonaná, ze které ale vycházela řada tradičních španělských fonetických příruček, rozlišuje u samohlásek i, e, o, u otevřené a zavřené varianty (i u vokálu a rozlišuje několik variant, viz dále). Uvádí, že volba příslušné varianty je dána pozicí samohlásky. Důležité je, že jde o varianty fonémů, že protiklad otevřenost/zavřenost zde není fonologicky relevantní. Podle Navarra Tomáse jsou tyto samohlásky otevřené v těchto pozicích: – v zavřené slabice (e jenom tehdy, není-li slabika zavřena souhláskami d, m, n, s, x, z), – v sousedství [r], 73

– před x, – v diftonzích ei̯ , oi̯ .22 Akustické výzkumy ukázaly, že nelze vymezit otevřenou a zavřenou variantu jednotlivých vokálů a spojovat je s určitým kontextem tak jednoznačně, jako to dělá Navarro Tomás. Potvrdilo se, že existuje celá škála různě otevřených realizací (kontextové, individuální, regionální...),23 s několika výjimkami (např. Alarcos Llorach, 1991) akustické analýzy ale nepotvrzují systémové uspořádání podle kontextů, obsažené v  práci Navarra Tomáse. Martínez Celdrán (1994, s. 289) např. konstatuje: „Los estudios que se han llevado a cabo hasta ahora no confirman plenamente los asertos de Navarro Tomás. Es cierto que existe una gran variabilidad y que podríamos separar un conjunto de realizaciones de abiertas y otro de cerradas, pero cuando se comprueban los contextos no se confirman los de Navarro Tomás, ni son tan sistemáticos como para confeccionar una nueva clasificación. La variabilidad, pues, depende de circunstancias diversas; hablantes, regiones, etc.“ RAE (2011a), tedy nejmodernější příručka odrážející názor akademií, výslovně říká (s. 94–95): „Parecen existir numerosos ejemplos que demuestran la falsedad de la hipótesis de un condicionamiento riguroso del contexto segmental con respecto a la abertura y el cierre de las vocales.“ To neznamená, že by v určitých kontextech neexistovala tendence vyslovovat určitý vokál otevřeněji/zavřeněji, a už vůbec to neznamená, že by v různých regionálních variantách nebo sociálních registrech neexistovaly otevřenější a zavřenější varianty – tradiční kontextová distribuce těchto variant je ale považována za překonanou. V tomto textu proto bude otevřenost či zavřenost vokálů vyznačována jen tehdy, bude-li tento rys znakem určité regionální výslovnostní varianty.

5.1.2 Nazalizace

Nazalizace není ve španělštině fonologicky relevantní. Jinými slovy, nosové samohlásky nejsou samostatnými fonémy, nenajdeme dvě slova, která by se lišila jen tím, že by v jednom byl obsažen ústní a v druhém nosový vokál. K nazalizaci dochází jen v určitých pozicích pod vlivem sousední nosové souhlásky

22

23

74

V transkripci ARFE se otevřenost značí znakem ̜ (ę), zavřenost se značí buď tečkou pod znakem pro daný vokál (ẹ) nebo se neznačí nijak a každý vokál bez doprovodného znaku se považuje za vokál zavřený. V transkripci IPA existují pro jednotlivé otevřené a zavřené samohlásky zvláštní znaky (viz 2.3). Viz výše kapitola 4.1.1.2.

a její stupeň je dán regionálně nebo individuálně (ve srovnání např. s francouzštinou je stupeň nosovosti samohlásek daleko nižší, proto některé prameny nemluví o samohláskách nosových, nýbrž nazalizovaných). Nazalizace spočívá v  tom, že měkké patro je spuštěno tak, aby mohl výdechový proud vycházet též dutinou nosní (výdechový proud přirozeně vychází zároveň dutinou ústní; v akustickém spektru se objeví tzv. nazální formant). Nazalizované samohlásky jsou pozičními variantami příslušných ústních samohlásek. Tyto samohlásky podléhají nazalizaci zejména: – stojí-li mezi dvěma nosovými konsonanty (mano – [ˈmãno]); – stojí-li na počátku slova po pauze a následuje-li po nich v téže slabice nosový konsonant (honra – [ˈõnra]). V regionálních variantách může k nazalizaci docházet častěji: – v  antilské výslovnosti se objevuje tendence rozšířit nazální výslovnost na všechny vokály daného slova – empezar [ẽmpeˈs̪ ã]; – v některých variantách (Kuba, Dominikánská republika, Salvador, Nicaragua, Kostarika a jinde) je nazalizace vokálu před koncovým -n (tapón) doprovázena elizí tohoto koncového -n [taˈpõ]; v takových variantách by mohlo dojít k fonologizaci protikladu orály a nazály – entra [enˈtɾa], entran [enˈtɾã]. Jak vidno, v transkripci je znakem pro nazalizaci tilda (˜).

5.1.3 Labializovanost

Tato vlastnost (šp. labialización, redondeamiento, abocinamiento) není ve španělštině fonologicky relevantní: labializovaně, tedy se zaokrouhlením a vysunutím rtů, se vyslovují zadní samohlásky (o, u), ostatní samohlásky jsou nelabializované. Labializovanost je tedy automaticky spojena se zadními samohláskami. Ne ve všech románských jazycích je situace stejná: např. ve francouzštině existují vedle předních nelabializovaných i  přední labializované vokály. Stupeň labializace je navíc ve srovnání s francouzštinou menší (rty se zaokrouhlují a vysunují méně) a dost se podobá stavu v češtině. Labializace jiných než zadních vokálů se ve standardní španělštině nevyskytuje a řídká je i v regionálních variantách, stejně jako opačný proces, delabializace zadních vokálů.

5.1.4 Přízvučnost/nepřízvučnost samohlásek, povolená artikulace

V proudu řeči (v taktu) se různé samohlásky vyslovují s různou artikulační silou a energií: důležité nejsou absolutní hodnoty této energie, nýbrž vzájemný 75

poměr mezi jednotlivými samohláskami. Samohlásky (slabiky), které se vyslovují s relativně největší artikulační energií, jsou samohlásky přízvučné (tónicas, acentuadas): posluchači se tyto samohlásky (slabiky) jeví jako nejzřetelnější. Ostatní samohlásky jsou vyslovovány s relativně menší artikulační energií a jsou označovány jako nepřízvučné (átonas, inacentuadas). Španělská tradiční fonetika z těchto nepřízvučných samohlásek vydělovala samohlásky s artikulaci povolenou (articulación relajada).24 Vycházela z toho, že artikulační energie, s  jakou jsou vysloveny, je ještě nižší než u  ostatních nepřízvučných samohlásek, přesto si samohlásky uchovávají svůj timbre a nedochází u  nich ke změně kvalitativní (jako např. v  katalánštině). Tradičně se uvádělo, že tendenci k povolené artikulaci mají nepřízvučné samohlásky: – na konci taktu před pauzou (caro), – v předposlední slabice proparoxyton25 (exótico). Akustická měření jasně potvrzují rozdíly mezi přízvučnou a nepřízvučnou slabikou. Možnost určení kontextů, kde se pravidelně vyskytuje povolená výslovnost, však mnoho akustických fonetiků zpochybňuje. RAE (2013a, s. 104–110) vykládá tento jev v rámci již zmiňovaných procesů vokalické variace související se strukturou slabiky a kontextem. Nepřízvučné slabiky jsou méně stabilní a  percepčně méně zřetelné než slabiky přízvučné. V určitých kontextech pak může dojít k dalšímu oslabení, jež může mít různé stupně: – tradiční povolenou artikulaci (vyskytující se i  ve standardní španělštině); uvedený zdroj mluví o nepřízvučných slabikách na konci slova a nepřízvučných slabikách mezi dvěma přízvučnými slabikami, avšak zdůrazňuje, že tato výslovnost – vyskytující se zejména v hovorové španělštině – v žádném případě není povinná, tj. je možné vyslovovat i nepovoleně; – změnu timbru (kvality) vokálu (dochází k ní jen v regionálních nebo sociálních variantách španělštiny, i tam jde ale jen o fonetické varianty, nikoli o  nový foném) – patří sem výše zmíněný proces centralizace ([a] > [ɐ], [e] > [ɘ], [i] > [ɪ], [o] > [ɵ], [u] > [ʊ]); – úplná ztráta vokálu (entons místo entonces, choclate místo chocolate) – rovněž k ní dochází v nestandardní španělštině, často je spjata s velmi neformálním až nekultivovaným stylem; ztráta vokálu nemusí být úplná, existují různé stupně a podoby tohoto procesu. 24 25

76

Transkripce ARFE tradičně přepisuje tyto oslabené vokály obráceným znakem pro danou samohlásku. Terminologii viz v kapitole 8.1.1.3.

5.1.5 Kvantita (délka)

Délka samohlásek není ve španělštině na rozdíl od češtiny fonologicky relevantní. Přesto se všechny samohlásky nevyslovují stejně dlouze. Jednak je k vyslovení vokálů a, e, i, o, u obecně potřeba různě dlouhý čas (to je dáno různou artikulační náročností jednotlivých samohlásek), jednak se týž vokál v různých kontextech vyslovuje různě dlouho. Existují samohlásky relativně dlouhé (largas, někteří autoři mluví spíše o polodlouhých, semilargas) a samohlásky relativně krátké (breves; polokrátké, semibreves). Obecně platí, že ve srovnání s ostatními jazyky jsou španělské samohlásky kratší a že i ty nejdelší z nich jsou mnohem kratší než např. dlouhé vokály české nebo anglické. Délka samohlásky (přesnější by bylo mluvit spíše o délce slabiky, neboť nositelem kvantity je ve španělštině spíše slabika) je dána zejména dvěma faktory: – její přízvučností/nepřízvučností (přízvučné slabiky jsou obecně delší než slabiky nepřízvučné; větší délka je jedním z konstitutivních rysů španělského přízvuku); – postavením samohlásky v taktu, zejména vzhledem k přízvučné slabice. RAE (2011a, s. 112) uvádí, že odlišnosti v délce samohlásek souvisí s timbrem samohlásky, se skladbou slabiky, jíž je daná samohláska součástí, se souhláskovým okolím a se slabičnou strukturou slova, jíž je samohláska součástí. U přízvučných samohlásek je délka dána – timbrem (pořadí dle délky od nejdelší k nejkratší je /a/, /o/, /e/, /u/, /i/), – strukturou slova (nejdelší jsou přízvučné samohlásky oxyton a  nejkratší přízvučné samohlásky proparoxyton), – povahou následující souhlásky. Prodloužení vokálu může být expresivní povahy, což má důsledky pro melodii věty, srov. Bueno, se veía venir [ˈbu̯eːno].26 – – – – 26

U nepřízvučných samohlásek je délka dána: počtem slabik ve slově, pozicí samohlásky ve slově, povahou následující souhlásky, strukturou slabiky, ve které se samohláska nachází. Délka se v transkripci IPA značí znakem ː.

77

Délka počáteční nepřízvučné slabiky je tím kratší, čím více je vzdálena přízvučné slabice. Protonická samohláska bývá kratší než posttonická. Nejdelší je nepřízvučná samohláska, která je poslední samohláskou ve slově; její délka se navíc může ze stylových (expresivních) důvodů ještě prodloužit, srov. Hombre, qué milagro que te dejas ver [ˈombɾeː]. Větší délka samohlásek bývá uváděna jako charakteristický rys některých regionálních variant (v aragonské španělštině jsou koncové nepřízvučné samohlásky ve slově delší než v jiných variantách; v andaluštině jsou velmi dlouhé přízvučné samohlásky, zejména v zavřené slabice zakončené skupinou s + samohláska; větší délka je typická též pro některé americké varianty španělštiny). Ze systémového hlediska je důležité, že větší délka samohlásky může kompenzovat nepřítomnost elidované souhlásky (v  kubánské španělštině pescado [peːˈkað̞o]; předpokládá se, že řeč je vnitřně organizována do časových úseků, jejichž délka zůstává konstantní).

5.2 VÝSLOVNOSTNÍ CHARAKTERISTIKA ŠPANĚLSKÝCH SAMOHLÁSEK Se znalostí obecných procesů pozorovatelných u  španělských vokálů, popsaných v kapitolách 4.1 a 5.1, můžeme přistoupit k výslovnostní charakteristice jednotlivých španělských samohlásek.

5.2.1 Samohlásky slabičné (mohou být slabičným vrcholem)27 A: nízký, střední, nezaokrouhlený vokál Navarro Tomás jako zakladatel tradiční španělské fonetiky rozlišoval tři poziční varianty fonému /a/, totiž palatální (přední, vyskytující se před palatálou a v diftongu ai), velární (zadní, vyskytující se před zadním vokálem, v diftongu au, před souhláskou l zavírající slabiku a před x zahajujícím následující slabiku) a střední (vyskytující se ve všech ostatních případech, nejotevřenější ze všech španělských vokálů). 27

78

Viz rozdíl mezi samohláskou a polosamohláskou (polosouhláskou), kap. 4.1.2 a kap. 7.1.

Jak vyplývá z předchozích výkladů a z obrázku 16, dle RAE (2013a) u tohoto vokálu dochází k největšímu množství výslovnostních posunů. V závislosti na kontextu může dojít k – palatalizaci – v  kontaktu s  palatálou, srov. chato [ˈt͡ʃæto]; jde jen o  lehký posun směrem vpřed; – velarizaci – v kontaktu s velárou, srov. cala [ˈkɑla]. V  některých regionálních variantách španělštiny jsou oba procesy častější a systematičtější (srov. výklady RAE, 2011, s. 94, o situaci v andaluské a kanárské španělštině). Připomeňme ještě, že v  některých nestandardních variantách španělštiny dochází k tzv. centralizaci tohoto vokálu ([a] > [ɐ]). E: středový, přední, nezaokrouhlený vokál Navarro Tomás a tradiční prameny rozlišují dvě poziční varianty, totiž otevřenou (vyskytuje se před r a x, v klesavých diftonzích ei, eu, a v zavřených slabikách, které nejsou zakončeny souhláskami -d, -m, -n, -θ, -s) a zavřenou (vyskytuje se v ostatních případech). Jak už bylo řečeno, většina moderních pramenů uznává, že ve zmiňovaných kontextech se opravdu často vyskytuje otevřená varianta, nicméně zdůrazňuje, že tato distribuce není jediná možná, resp. že distribuci obou variant nelze vázat na konkrétní kontexty. Modifikace tohoto vokálu RAE (2011a) traktuje v rámci obecných výkladů o vokalických procesech (viz obrázek 16), konkrétně jako projevy – zavírání/zvýšení vokálu – vyslovuje se zavřená varianta e (mexická španělština a jinde), příp. je proces završen ([e] > [i], tento stav lze pozorovat např. v  andské části Peru, kde pod vlivem místních jazyků s  trojčlenným vokalickým systémem najdeme sigoro místo seguro, tj. o se rovněž zavírá); – otvírání/snížení vokálu – [e] > [ɛ] (platí zde výše uvedený komentář RAE (2011a); týž pramen mluví též o  systémové tendenci některých regionálních variant k otvírání e (madridská výslovnost, ještě výrazněji v kubánské a  portorické španělštině; v  některých andaluských variantách je otevřené [ɛ] interpretováno jako kompenzace elidovaného koncového -s, tj. come [ˈkome], comes [ˈkomɛ]; analogický vývoj lze pozorovat u o, gato [ˈɡato], gatos [ˈɡatɔ]). Připomeňme ještě, že v  některých nestandardních variantách španělštiny dochází k tzv. centralizaci tohoto vokálu ([e] > [ə]). 79

I: vysoký, přední, nezaokrouhlený vokál Navarro Tomás a tradičnější práce rozlišují 2 poziční varianty: 1) Otevřenou – vyslovuje se v zavřených slabikách, v sousedství vibranty [r] a před x Některé prameny (RAE, 1973) ji hodnotí jako vocal semialta anterior no redondeada v protikladu proti vocal alta anterior no redondeada (tedy zavřenému i). 2) Zavřenou – vyskytuje se v ostatních případech V moderních pracích, zejména ve studiích vycházejících z akustické fonetiky, se nevydělují zavřenější a otevřenější varianty této samohlásky, a už vůbec ne konkrétní kontexty spojené s  těmito variantami, a  to proto, že akustické výzkumy jejich existenci nepotvrzují. RAE (2011a) mluví o  tendenci některých variant madridské výslovnosti k  větší otevřenosti /i/; změny v  otevřenosti konstatuje též u  některých jiných místních variant (např. v andské peruánské španělštině). O: středový, zadní, zaokrouhlený Navarro Tomás rozlišuje 2 poziční varianty: 1) Otevřenou – vyskytuje se v sousedství vícekmitového [r], před x, v klesavých diftonzích oi, ou, v přízvučné slabice po a a před l nebo r, ve všech zavřených slabikách. Některé prameny (RAE, 1973) ji hodnotí jako vocal semimedia posterior redondeada v protikladu proti vocal media posterior redondeada (tedy zavřenému o). 2) Zavřenou – vyskytuje se v ostatních pozicích. Jak už bylo řečeno výše u  /e/, většina moderních pramenů uznává, že ve zmiňovaných kontextech se opravdu často vyskytuje otevřená varianta, nicméně zdůrazňuje, že tato distribuce není jediná možná, resp. že distribuci obou variant nelze vázat na konkrétní kontexty. Z obrázku 16 lze vypozorovat možné obměny vokálu o. V zásadě můžeme pozorovat jistou analogii s  vokálem /e/, jehož modifikace jsme popsali výše: i u /o/ lze v některých regionálních variantách (madridská výslovnost) pozorovat tendence k větší otevřenosti; u /o/ – stejně jako u /e/ – dochází k systémovým obměnám v andské španělštině nebo španělštině andaluské. 80

U: vysoký, zadní, zaokrouhlený O variantách tohoto vokálu platí to, co jsme uvedli u i: akustické výzkumy většinou nepotvrzují existenci otevřené/zavřené varianty, a  už vůbec nepotvrzují distribuci uváděnou Navarro Tomásem. Navarro Tomás a tradičnější práce rozlišují 2 poziční varianty: 1) Otevřenou – vyslovuje se v zavřených slabikách, v sousedství vícekmitového [r] a před x; některé prameny (RAE, 1973) ji hodnotí jako vocal semialta posterior redondeada v protikladu proti vocal alta posterior redondeada (tedy zavřenému u); 2) Zavřenou – vyskytuje se v ostatních případech. Rovněž u /u/ konstatuje RAE (2011a) různé regionální výslovnostní obměny, vypozorovatelné částečně z obrázku 16.

5.2.2 Samohlásky neslabičné (satelitní; nemohou být samy slabičným vrcholem)

Ne všechny varianty samohlásek mohou samy tvořit slabiku, ne všechny mohou být slabičným vrcholem. Výše (kap. 4.1.2) byla řeč o tzv. samohláskách neslabičných (satelitních). Tyto samohlásky tvoří se slabičným, plnohodnotným vokálem stejnoslabičné samohláskové spojení (je-li neslabičný vokál jeden, vzniká tzv. diftong neboli dvojhláska, jsou-li dva, vzniká triftong neboli trojhláska). Satelitními vokály jsou ve španělštiny varianty vysokých vokálů, tj. i, u. Tradiční fonetika je dle pozice v samohláskové skupině dělila na polosouhlásky (neslabičný vokál předchází vokálu slabičnému) a polosamohlásky (neslabičný vokál následuje za slabičným). Dnešní fonetika považuje vlastnosti polosamohlásek a polosouhlásek za velmi podobné a nerozlišuje je ani ve fonetické transkripci. Je pro ně typická velmi rychlá artikulace, rychlý přechod (deslizamiento, transición) artikulačních orgánů ze zavřenější pozice k otevřenější (tradiční polosouhlásky) nebo naopak (tradiční polosamohlásky). Neslabičné vokály se tedy vyskytují výlučně v diftonzích, samy, mimo samohláskovou skupinu se neobjevují, a samy nemohou pochopitelně ani tvořit slabiku. Tradiční inventář španělských neslabičných samohlásek: [i̯ ] polosamohláskové: přechod od samohláskové otevřenosti k  souhláskové zavřenosti; diftonzích [ai̯ ], [ei̯ ], [oi̯ ]; [i̯ ] polosouhláskové: přechod od souhláskové zavřenosti k samohláskové otevřenosti; stojí na začátku dvojhlásky nebo trojhlásky (tedy: [i̯ a], [i̯ e], [i̯ o], [i̯ u]); 81

[u̯] polosamohláskové: přechod od samohláskové otevřenosti k  souhláskové zavřenosti; v diftonzích [au̯], [eu̯], [ou̯]; [u̯] polosouhláskové: přechod od souhláskové zavřenosti k samohláskové otevřenosti; vyskytuje se v diftonzích [u̯a], [u̯e], [u̯o], [u̯i].

5.3 VÝSLOVNOST SKUPIN SAMOHLÁSEK Ve španělštině mohou vedle sebe stát až čtyři samohlásky. Nejčastější samohláskovou skupinou jsou skupiny složené ze dvou samohlásek. Zásadní pro jejich výslovnost je skutečnost, zda jsou součástí jedné slabiky (pak jde o dvojhlásku neboli diftong, šp. diptongo), nebo zda patří každá k jiné slabice (pak jde o hiát, šp. hiato). Podmínkou existence diftongu je přítomnost satelitního vokálu [u̯] nebo [i̯ ]. Je tedy diftong (triftong) stejnoslabičným spojením dvou (tří) samohlásek, z nichž jedna má větší otevřenost a zvučnost, je vyslovena s větší artikulační energií a tvoří vrchol diftongu (núcleo silábico, cima, to je samohláska v pravém slova smyslu, slabičný vokál, vocal silábica, vocal plena), zbývající zaujímají předvrcholové (margen silábico prenuclear, tradičně označované jako polosouhlásky, semiconsonantes) nebo povrcholové postavení (margen silábico postnuclear, tradičně označované jako polosamohlásky, semivocales). Plnohodnotnými vokály mohou být a, e, o. V kombinacích iu, ui jimi jsou též vokály u, i: čistou samohláskou je obvykle (pro účely pravopisu vždy) druhý prvek, první prvek je vždy satelitním vokálem (tradičně řečeno polosouhláskou, tedy [i̯ u], [u̯i]). Z výše řečeného vyplývá, že ve španělštině nejsou možné kombinace vokálů téhož timbru, tedy skupiny typu [i̯ i], [ii̯ ], [u̯u], [uu̯].28

5.3.1 Stejnoslabičné spojení samohlásek 5.3.1.1 Dvojhlásky Dvojhláska je stejnoslabičné spojení dvou samohlásek. Ve španělštině existuje 14 dvojhlásek. 8 z  nich je stoupavých (crecientes, jde o spojení satelitní 28

82

K  těmto kombinatorickým omezením se připojují další: španělština nepřipouští na začátku slabiky kombinace konsonantů [ʝ],[j], [w] se satelitním vokálem téhož timbru, takže neexistují skupiny [ʝi̯ ], [ji̯ ], [wu̯]; na konci slabiky zase nemohou za diftongem následovat dva konsonanty, tj. nemůže např. existovat skupina iens (homo sapiens je neadaptovaná výpůjčka). Více k tomu v kapitolách 5.3.3.4 a 7.1.1.

vokál + plný vokál) a  6 klesavých (decrecientes, jde o  spojení plný vokál + satelitní vokál). Stoupavé dvojhlásky: [i̯ a] – hacia [i̯ e] – tiene, cierto [i̯ o] – labio [i̯ u] – ciudad [u̯a] – cuanto [u̯e] – cuerda, puedo [u̯o] – arduo [u̯i] – ruido

Klesavé dvojhlásky: [ai̯ ] – aire [ei̯ ] – rey [oi̯ ] – doy [au̯] – causa [eu̯] – deuda [ou̯] – lo unió

Frekvenční analýza dnešní španělštiny ukazuje, že častější jsou přízvučné diftongy než nepřízvučné a že přízvučné diftongy se často vyskytují v zavřené slabice. Výskyt diftongů (jakož i  triftongů) ve slově není libovolný, existují poziční a kombinatorní omezení, která jsou popsána v kapitole 7.1.1. 5.3.1.2 Trojhlásky Trojhláska je stejnoslabičné spojení tří samohlásek. První samohláska je vždy vysoká (/i/, /u/) a nepřízvučná, druhá je nevysoká (tj. /e/, /o/, /a/) a třetí opět vysoká (/i/, /u/) a nepřízvučná (tradiční terminologií řečeno jde o sekvenci polosouhláska, plný vokál, polosamohláska). Ve španělštině se běžně vyskytují čtyři trojhlásky: [i̯ ai̯ ] – lidiáis; [u̯ai̯ ] – averiguáis; [u̯ei̯ ] – averigüéis; [i̯ ei̯ ] – lidiéis. V jednotlivých slovech se objevují i triftongy další: [i̯ au̯ ] Chiautla (mexické toponymum), miau; [i̯ oi̯ ] dioico; [u̯au̯ ] guaucho.

83

Od těchto sekvencí je nutno odlišovat případy, kdy je jedna z  vysokých samohlásek přízvučná. V  takovém případě jde o  dvojslabičné spojení vokálu a diftongu, srov. rozdíl mezi slovy: a.pre.cia.rí.ais / a.pre.ciáis.29

5.3.2 Různoslabičné spojení samohlásek

Je-li mezi dvěma po sobě následujícími samohláskami (stejnými nebo různými) slabičný předěl, jde o hiát. Tato různoslabičná spojení vykazují jiné fonetické vlastnosti než spojení stejnoslabičná: diftongy jsou kratší než hiáty, přechod od jednoho vokalického elementu k druhému je u nich postupný, méně prudký než u hiátů apod. Ve spisovné a pečlivé výslovnosti je hiátem každé setkání dvou samohlásek silných (nevysokých), tedy a, e, o: león [ˈle.on]. Povinná je hiátová výslovnost též u  spojení přízvučné slabé (vysoké) samohlásky s  nepřízvučnou samohláskou silnou (v  pravopise se zde povinně označuje přízvuk): reír [re.ˈiɾ]. Hranice mezi diftongem a hiátem je někdy nejasná i ve spisovném jazyce – u mnoha slov, která obsahují kombinaci slabého a silného vokálu, dochází v těchto skupinách k výslovnostnímu kolísání v závislosti na různých faktorech (roli hraje regionální a sociální původ mluvčího, nalezneme i rozdíly v různých jazykových stylech). Někdy vstupuje do hry též vliv etymologie a důvody historické. Např. u slov jako viaje, suave, diario je v rozporu etymologická (hiátová) a dominantní dnešní (diftongická) výslovnost. Značné kolísání v řeči rodilých mluvčích můžeme pozorovat také v kombinaci vysokých vokálů, tj. ve skupinách ui a iu. RAE (2011a, s. 337), např. uvádí, že slova jako buitre se většinou vyslovují jako diftong, slova jako concluido, construí, diurno nebo jesuita mají často výslovnost hiátovou, byť ne ve všech oblastech; viz též 5.3.3.1. O souvislosti s pravopisem viz kapitolu 10.2.3.

29

84

Pro účely pravopisu je toto dělení závazné. S výslovností tomu může být jinak: RAE (2011a, s. 340) konstatuje, že v některých oblastech, kde je antihiátová tendence slabší, se např. sekvence iei může vyslovovat dvojslabičně (confiéis – con.fi.éis).

U některých sloves se v jednotlivých tvarech objevuje diftong, v jiných zase hiát, srov. actuar – actúo, desvías – desviar, oigo – oír. V méně pečlivé řeči se v některých oblastech objevují různé obměny této výslovnosti, tj. např. místo hiátu se vyslovuje diftong. Podobné alternace mezi hiátem a diftongem, jako jsou u sloves typu actuar, se objevují i u některých příbuzných slov, srov. hiát ve slově país a diftong ve slově paisaje. Výše zmíněná tendence k stejnoslabičné výslovnosti skupin samohlásek je zvláště silná v hovorovém a nespisovném jazyce (viz dále kapitola 5.3.3).

5.3.3 Změny ve výslovnosti samohláskových skupin

Diftongická výslovnost skupin samohlásek je snazší, a tak se v rámci ekonomizace výslovnosti projevuje v hovorovém spisovném a v nespisovném jazyce tendence nahrazovat hiátovou výslovnost výslovností diftongickou – v odborných pracích se mluví o  tom, že v  současné španělštině lze pozorovat silnou antihiátovou tendenci. K tomuto nahrazení dochází uvnitř slova (syneréze) i na hranici slov (synalefa). Jelikož nutnou podmínkou existence diftongu je výskyt satelitního vokalického elementu, jímž může být v standardní španělštině [u̯], [i̯ ], je pochopitelné, že nejméně často bude docházet k  synerézi a  synalefě u  hiátů tvořených silnými samohláskami (jinými slovy u  hiátů, ve kterých se nevyskytuje i, u), byť i tam se stejnoslabičná výslovnost objevuje. Z výše řečeného vyplývá, že u těchto skupin musí dojít ke změně timbru (kvality) jedné ze silných samohlásek. 5.3.3.1 Syneréze Je vyslovení diftongu uvnitř slova tam, kde se jinak vyslovuje hiát. Dochází k ní zejména v rychlé hovorové řeči. Norma posuzuje jednotlivé typy synerézí rozdílně. Typy synerézí 1) Setkání dvou stejných samohlásek Setkají-li se dvě stejné samohlásky, ať už silné (tj. /e/, /o/, /a/), nebo slabé (tj. /i/, /u/), normativní výslovnost je pochopitelně hiátová, tedy

microondas [mi.kɾo.ˈon̪.das]. Ne ovšem výlučně: 85

– je-li jeden z vokálů přízvučný, může být výsledkem jeden delší přízvučný vokál, srov.

alcohol [al.ˈkoːl].



Toto řešení je ale nevhodné, pokud vzniká nežádoucí homofonie, srov. Me gusta el azar × Me gusta el azahar.30

2) Setkání nepřízvučné silné a přízvučné slabé samohlásky V méně pečlivé výslovnosti a v nespisovné, nekultivované výslovnosti ztrácí někdy přízvučná slabá přízvuk a stává se satelitním vokálem. Norma tuto synerézi nepřipouští. ahí [ˈai̯ ] país [ˈpai̯ s] baúl [ˈbau̯l] 3) Setkání dvou silných samohlásek Četnost diftongické výslovnosti těchto skupin souvisí s tím, zda na některý z  prvků této skupiny připadá přízvuk, nebo zda je skupina nepřízvučná. V nepřízvučných skupinách snáze dochází k synerézi.

Kombinace e + o, o + e V této kombinaci dochází k redukci prvního prvku: vyslovuje se oslabeně (hovorová výslovnost) nebo jako satelitní vokál (v  některých variantách americké španělštiny, jinde spíše plebejská výslovnost), takže se vytváří diftong: empeorar [empeoˈɾaɾ] [empi̯ oˈɾaɾ]; cohete [ˈkoete] [ˈku̯ ete] [ˈku̯ete]; vídeo [ˈbið̞eo] [ˈbið̞i̯ o] [ˈbið̞i̯ o].

Norma tuto synerézi v zásadě odmítá, je však pravda, že u nepřízvučných skupin je tendence k diftongičnosti velmi zřejmá i v kultivovaných projevech (srov. vídeo).

30

86

Dle RAE (2010a, s. 339) bývá navíc odstranění hiátu a vyslovení jedné samohlásky častější uvnitř taktu než na konci – redukovaná výslovnost leer bude častější ve větě Voy a leer un libro než ve větě No tengo qué leer.



Kombinace e nebo o + a První samohláska se většinou pouze oslabuje; k  její redukci na satelitní vokál dochází spíše jen ve vulgární řeči: lealtad [leal̪ ˈtað̞]; línea [ˈlinea].

Kombinace a + e nebo o Druhá samohláska (e, o) se povoluje a zkracuje, zachovává však svůj timbre. Změna timbru (výslovnost satelitního vokálu) je znakem velmi nekultivované až vulgární výslovnosti, příp. výslovnosti dialektální: cacao [kaˈkao] *[kaˈkau̯]. Pro všechny kombinace silných samohlásek tedy platí, že se vyskytuje trojí, stylisticky příznaková výslovnost: Spisovná výslovnost – zachovává se hiát: Bilbao [bilˈβ̞ao]. Hovorová výslovnost – dochází k neslabičnému oslabení (relaxaci): Bilbao [bilˈβ̞ao]. Plebejská výslovnost – dochází ke změně jedné ze samohlásek v polosouhlásku nebo polosamohlásku: Bilbao [bilˈβ̞au̯ ]. Hiát někdy vzniká po ztrátě intervokalických konsonantů, zejména /d/, ale i jiných, srov. pedazo > peazo, cansado > cansao. I takovéto hiáty se mohou změnit v diftongy (více k tomu kapitola 5.4.4). 5.3.3.2 Synalefa Je vyslovení diftongu na švu slov tam, kde se jinak vyslovuje hiát. Dochází k ní zejména v rychlé hovorové řeči. Je dána splývavou výslovností taktů ve španělštině (není zde ráz). I jednotlivé typy synalefy jsou analogické s typy synerézí. 87

Typy synalef 1) Setkání dvou stejných samohlásek Stejné samohlásky se pouze v  důrazné nebo velmi formální výslovnosti (tj. ve výslovnosti příznakové) vyslovují obě, byť hraje roli přízvuk. Jde-li o setkání dvou nepřízvučných samohlásek nebo o kombinaci přízvučná samohláska – nepřízvučná samohláska, vždy dochází k slabičné redukci, tj. vyslovuje se jedna samohláska neprodloužená: ̞ la amiga [laˈmiɣa]; mi invitado [mimbiˈtað̞o]; desde entonces [dezð̞en̪ˈtonθθes̺].

Jde-li o  kombinaci nepřízvučná samohláska – přízvučná samohláska, objevuje se jak redukce v  podobě neprodloužené samohlásky, tak i  redukce v podobě samohlásky prodloužené, srov. la ancha [ˈlaːnj͡tʃa], případně je uchována dvojslabičnost spojení, srov. este era [ˈes.ˈte.ɾa] nebo [ˈes.te.ˈe.ɾa].

2) Setkání slabé a silné samohlásky Slabičná hranice mizí, slabá samohláska se mění v satelitní vokál (tj. tradičně řečeno polosouhlásku nebo polosamohlásku) a vytváří se diftong: este hipócrita [estei̯ ˈpokɾita]. 3) Setkání dvou různých silných samohlásek Středové samohlásky (e, o) (méně často nízké a) si i v neslabičné realizaci zachovávají svůj timbre, nedochází tedy ke změně jejich kvality; výsledkem není standardní španělský diftong, nýbrž spojení plného a kratšího, oslabeného vokálu: triste oso [ˈtɾisteˈoso], případně dokonce vyslovení jediného vokálu, srov. todo aquello [ˈtoð̞aˈkeʎo]. 88

Na švu slov se někdy mohou setkat tři, čtyři nebo dokonce pět samohlásek. Trojice vokálů může být rozdělena až do tří slov (tak je tomu tehdy, když je součástí skupiny předložka a, spojka o nebo jednoslabičná forma slovesa haber (todo a un tiempo, nieve o agua, se ha alegrado). Sekvence čtyř nebo pěti vokálů jsou spíše výjimečné (partió a Europa). Výslovnost těchto skupin bývá různá, zásadně důležitá je samozřejmě struktura takové skupiny: je-li uprostřed ní vysoká samohláska, omezuje to pochopitelně vytvoření stejnoslabičné skupiny. Výsledkem tak bývají: – triftongy, jde-li o kombinaci slabý vokál – silný vokál – slabý vokál (continuo impulso > continuo‿impulso); – kombinace diftongu a  zkráceného vokálu, resp. naopak, následují-li za sebou dva silné vokály (antigua elegancia > antigua‿elegancia, cuerpo augusto > cuerpo‿augusto); – kombinace dvou diftongů (limpio auxilio > limpio‿auxilio). Má-li být v jedné slabice vysloveno více vokálů než tři, musí platit stejný princip jako u triftongu, tj. plný vokál stojí uprostřed a je nejotevřenější, otevřenost směrem k němu stoupá, od něj do konce sekvence klesá. Např. ve spojení Aprecio a Eulalia lze teoreticky vyslovit pět vokálů v  jedné slabice [i ̯o̯ae̯u̯] jen proto, že se stupeň otevřenosti v této skupině nejprve stoupá, u a dosahuje vrcholu a pak klesá (více k tomu RAE, 2011a, s. 348). Synalefa je běžnou součástí mluveného jazyka, důležitá je ale též v poezii: ve verších je často závazná a  napomáhá vytvářet rytmus verše (při analýze délky a typu verše je potřeba se synalefou počítat). 5.3.3.3 Dieréze Je protikladem syneréze: jako hiát je vyslovena skupina samohlásek, která by měla být vyslovena jako diftong, tj. stejnoslabičně. Vyskytuje se ve verších jako básnický prostředek. Dieréze je též ortografický znak: ¨ (ü). Vyskytuje-li tento jev v běžné výslovnosti, moderní prameny (např. RAE, 2011a, s. 351) ho traktují jako hiatizaci (hiatización), srov. cambio > cambeo. Jde o relativně řídký jev, spjatý s některými regionálními variantami španělštiny (Portoriko, Mexiko), většinou s nízkou sociální prestiží. 89

5.3.3.4 Redukce samohláskových skupin V  mnoha nespisovných variantách, sociálních i  regionálních, dochází k zjednodušování samohláskových skupin, konkrétně k redukci diftongů. Konkrétní podoby tohoto jevu jsou velmi různorodé, zmiňme jen několik příkladů: veintidós > ventidós; aunque – anque. Jde o potenciální systémovou obměnu, která se objevuje v různých podobách v evropské i americké španělštině. Někdy je tento fenomén připisován disimilaci (viz s. 4.3.1): paciencia > pacencia, jindy analogii v daném paradigmatu, srov. aprietas > apretas (podle apretar). K  těmto a  dalším projevům zjednodušování samohláskových skupin viz RAE (2011a, s. 350n). Velmi významným projevem redukce vokalických skupin je tzv. konsonantizace, spočívající v tom, že se satelitní vokál v jednoslabičné vokalické skupině vyslovuje jako konsonantický prvek. Tento jev souvisí s  přirozenou tendencí španělštiny posílit neslabičné vokály v této pozici. Nejčastějším projevem této tendence je konsonantická výslovnost satelitních vokálů [i̯ ] a [u̯] na počátku slabiky, ať už na začátku nebo uvnitř slova, tj. např. ve slovech typu huevo, hierba, cacahuete, deshueso, huésped. Tento jev má řadu vnitřních příčin. Přední satelitní vokál [i̯ ] (tj. např. tj. hielo [ˈi̯ e.lo]) v těchto pozicích alternuje s těmito variantami: – s palatální aproximantou [j], tj. hielo [ˈje.lo]; – s palatální frikativní souhláskou [ʝ] (příp. [ʒ]), tj. hielo [ˈʝe.lo], [ˈʒe.lo]; – s  palatální afrikátou [d͡ʝ], v  příslušných oblastech s  alternativním [d͡ʒ], tj. hielo [ˈd͡ʝe.lo],[ˈd͡ʒe.lo]. Skupina se zadním satelitním vokálem rovněž podléhá obměnám. Např. skupina [u̯e] (tj. např. hueco [ˈu̯e.ko]) alternuje – se skupinou obsahující znělou labiovelární aproximantu [we], tj. hueco [ˈωɛ.ko]; 90

̞ ̞ – se skupinou obsahující znělou velární aproximantu [ɣ], tj. hueco [ˈɣwe.ko]; – se skupinou se znělou okluzivní souhláskou [gu̯e] tj. hueco [ˈgu̯e.ko]. Tento vývoj lze pozorovat nejen u  původních španělských slov, nýbrž též u amerikanismů typu huiro, huaca nebo anglicismů typu waterpolo, web. Naproti tomu germanismy typu wagneriano, slova gótského původu typu Witiza apod. obsahují segment /b/ (viz dále 5.4.1). Je zřejmé, že výše uvedené alternativy představují jistou škálu se stoupající konsonantičností vyslovovaného prvku. Podobné příčiny má vznik alternativních výslovností frikativy /ʝ/ v  slovech typu yunque, cónyuge, popsaný dále v kapitole 5.4.6. Jako projev konsonantizace se hodnotí též výslovnostní změny typu jaula > jabla, Aurelio > Abrelio, tj. konsonantizace /u/ před /l/, /r/. Tento jev se objevuje pouze v určitých regionálních amerických variantách a je též sociálně příznakový: vyskytuje se v mluvě nevzdělaných mluvčích.

5.3.4 Frekvence španělských vokálů

Různé zdroje (RAE, 2011a; Zavadil – Čermák, 2010, aj.) uvádějí frekvenční analýzy současné španělštiny. Čísla se v detailech mohou lišit – výsledky pochopitelně souvisejí s velikostí korpusu, na kterém byly zjišťovány. Poměr vokálů a konsonantů v systému je zřejmý: proti 5 samohláskám stojí 19 (18, 17, to dle varianty) konsonantů. Zcela jiný poměr nalezneme v textu: RAE (2011a, s. 295)31 uvádí, že v textu představují 47,13 % segmentů samohlásky, 52,87 % segmentů souhlásky. Týž zdroj uvádí tyto frekvence jednotlivých vokalických fonémů: Foném

Frekvence

/e/

13,46 %

/a/

13,46 %

/o/

9,55 %

/i/

7,51 %

/u/

3,15 %

Jak vidno, zadní vokály jsou nejméně frekventované, třebaže tvoří součást dif­tongů. U nejméně frekventovaného /u/ je to mj. dáno tím, že tento vokál se s výjimkou výpůjček (iglú, menú, ímpetu apod.) neobjevuje v koncové pozici ve slově. 31

Korpus o velikosti 817085 slov a 3641915 segmentů.

91

5.4 VÝSLOVNOST ŠPANĚLSKÝCH SOUHLÁSEK Španělské konsonantické fonémy mají velké množství pozičních variant: 19 konsonantických fonémů má celkem 36 fonetických realizací32. Tato variantnost je dána obměnami, ke kterým při výslovnosti dochází, pokud jde o místo artikulace, způsob artikulace apod. (viz dále kapitolu 5.4.0). Velké množství realizací španělských konsonantů může působit při nácviku správné výslovnosti zlověstně, ne všechny jsou ale pro Čecha stejně obtížné. – Existují souhlásky a souhláskové varianty, které v češtině nemají ani přibližný protějšek (např. [θ], [ʎ]): u nich je důležité osvojit si od počátku správnou výslovnost a nehledat ekvivalenty v rodném jazyce (pozor na některé starší učebnice – např. [ʎ] nelze vyslovovat [lj]). – Skrytější nebezpečí představují souhlásky, které mají v češtině protějšek jen zdánlivý: např. španělské [t], [d] je dentální, nikoli alveolární jako v češtině (byť moderní výzkumy, srov. např. Skarnitzl, 2011, přinášejí k místu artikulace těchto českých konsonantů nové poznatky). ̞ – Zvláštní pozornost je třeba věnovat aproximantám β̞, ð̞ , ɣ. – Správná výslovnost pozičních variant, vzniklých na základě místa artikulace, je dána správnou výslovností následných souhlásek, ke kterým se tyto poziční varianty asimilují: kdo vyslovuje správně dentální [d], bude pravděpodobně vyslovovat správně i dentální [n̪] apod. Některé tyto varianty mají navíc protějšky v češtině ([ŋ]). – K asimilacím dochází též na švu slov: brání jim pouze výrazná pauza. V následujících skupinách tedy nalezneme stejné asimilace: tranvía; en Valencia.

5.4.0 Obecná charakteristika výslovnosti španělských souhlásek

V dalších kapitolách budou podrobně popsány jednotlivé výslovnostní varianty španělských souhlásek včetně regionálních variant. Systémový pohled nám nicméně ukazuje, že při charakteristice výslovnosti španělských konsonantů je účelné rozdělit je do několika skupin, které vykazují mnoho společných rysů.

32

92

V systému se seseem nebo yeísmem jde o 18 fonémů s 35 realizacemi, v systému se seseem i yeísmem o 17 fonémů s 34 realizacemi.

Základním je dělení souhlásek na sonory (las sonantes) a obstruenty (las obstruyentes) (viz výše kapitola 4.2). Aplikací dalších kritérií (zejména kritéria způsobu artikulace) vytváří RAE (2011a) několik základních konsonantických typů, jež jsou základem jejího popisu souhláskového systému. Segmenty spadající do stejného typu vykazují řadu společných rysů a dochází u nich i k podobným modifikacím, neboť tyto modifikace mají vnitřní, systémové příčiny. RAE (2011a) tak výslovnost konsonantů traktuje v následujících kapitolách: 1) Okluzivní obstruenty – patří sem šest segmentů, /p/, /t/, /k/, /b/, /d/, /g/, jež všechny vykazují rysy [+konsonant], [– sonora], [-kontinuální] (více k tomu v kapitole o fonologii); – tři z těchto prvků jsou znělé (/b/, /d/, /g/), tři neznělé (/p/, /t/, /k/); – znělé konsonanty vykazují zvláštnost, která je ve španělském hláskovém systému ojedinělá: v  určitých pozicích se vyslovují jako aproximanty; řečeno jinak, tyto fonémy mají vedle okluzivních (tj. momentánních, nekontinuálních) alofonů [b], [d], [g] též alofony aproximantní (tj. kontinuální) ̞ [β̞], [ð̞], [ɣ]; tyto alofony jsou v  tzv. komplementární distribuci – kde se vyskytuje jeden alofon, nemůže se vyskytnout ten druhý). U okluzivních obstruentů dochází ve španělsky mluvícím světě k řadě nejrůznějších obměn; RAE (2011, 136n.) tyto procesy třídí do tří velkých skupin: a) Procesy spojené s pohyby hlasivek aa) změny ve znělosti (procesy spojené s činností hlasivek) – v  řadě regionálních variant španělštiny se objevuje tendence sonorizovat (sonorización) neznělé okluzivy stojící v různých pozicích (srov. např. v ně̞ kterých španělských dialektech cogote [goˈɣote]; jedná se tedy o jev spjatý s nespisovnou španělštinou); – někdy se objevuje opačný jev, neznělá výslovnost znělých okluziv (ensordecimiento) – takto lze chápat např. neznělou výslovnost koncového -d v Madrid [maˈð̞ɾit] (více ke změnám ve znělosti, jež jsou nejčastější u velárních konsonantů /g/, /k/, RAE, 2011a, s. 138n.). ab) aspirovaná výslovnost (spjatá s činností hlasivkové chrupavky) – jestliže se mění v  důsledku činnosti hlasivkových chrupavek velikost hlasivkové štěrbiny, dochází k výslovnosti aspirovaných konsonantů [ph], [th], [kh], což je jev, který se objevuje v některých variantách španělštiny (např. v Mexiku, ale i jinde); 93

– do této skupiny řadí RAE (2011a, 141) také tzv. glotální okluze (oclusiones glotales), vyskytující se v  mnoha původních amerických jazycích a  pod jejich vlivem též v některých regionálních variantách americké španělštiny: no tiene [ˈno.ˈʔti ̯e.ne]. b) Procesy spjaté se změnami způsobu a místa artikulace ̞ – k těmto změnám patří další oslabování aproximant [β̞], [ð̞], [ɣ]; v některých variantách zejména americké španělštiny (např. na Antilách) se tyto apro̞ ximanty vyslovují velmi povoleně ([β̞], [ð̞ ], [ɣ]); tento proces vede u dentály /d/ někdy až k jejímu vypuštění (maduro [ma.ˈu.ɾo]); – zejména ve střední Americe dochází ke změně místa artikulace, srov. např. insecto [in.ˈs̪ep.to]; v jiných oblastech dochází k jiným změnám, jež mají ale stejné strukturní příčiny. c) – –

Procesy spjaté se strukturou slabiky a s kontextem Do této skupiny jevů patří: různé asimilace; tendence okluziv v některých pozicích k ztrácení jistých rysů nebo dokonce k elizi – např. neznělé okluzivy na konci slabiky se vyslovují nezněle, následuje-li neznělá souhláska ([ˈapto]), a  zněle, následuje-li znělá ([ˈedniko]), příp. může dojít k dalším změnám: někdy se vysloví znělá aproximanta ([að̞ˈleta]), jindy se okluziva nevysloví ([ˈsetːimo]); – znělé okluzivy se vysloví zněle, následuje-li znělá souhláska ([admiˈtiɾ]), a  nezněle, následuje-li neznělá ([apˈsuɾð̞o]); v  některých pozicích dochází k jiným obměnám ([sumːaˈɾino]), příp. k elizi okluzivy ([asteˈneɾse]). Jednotlivé projevy těchto změn jsou blíže komentovány u jednotlivých souhlásek v dalších kapitolách. 2) Frikativní a afrikované obstruenty Jak bylo řečeno výše, chápání španělské normy jako polycentrické vedlo k  tomu, že RAE (2011a) mluví o  dvou rovnocenných frikativních subsystémech: o subsystému rozlišujícím (distinguidor, norteño; myslí se tím rozlišení fonémů /s/ a /θ/, které v tomto systému existují oba) a systému nerozlišujícím (seseante; v  tomto systému neexistuje interdentála /θ/). Je tedy nahrazen dřívější přístup, kde se za základ popisu normy bral systém rozlišující a  seseo 94

bylo považováno za alternativu tohoto systému. Ve výkladu RAE (2011a) je dokonce nejprve traktován systém se seseem, neboť je ve španělsky mluvícím světě rozšířenější. Systém nerozlišující obsahuje čtyři frikativní segmenty /f/, /s/, /ʝ/ a  /x/ a jednu afrikátu /t͡ʃ/. V systému tedy neexistuje opozice mezi /s/ a /θ/, což mimo jiné vede k tomu, že segment /s/ má v různých variantách tohoto systému celou řadu realizací (základní je predorsální [s̪ ]), protože je v dané výslovnostní zóně (v koronální oblasti) jediným segmentem. Systém rozlišující obsahuje pět frikativních segmentů /f/, /s/, /θ/, /ʝ/ a /x/ a jednu afrikátu /t͡ ʃ/. Sykavky se vyslovují relativně blízko sebe, což ovlivňuje fonetickou realizaci /s/ – základní výslovnostní podobou tohoto segmentu je apikální [s̺ ]; to vzhledem ke koexistenci interdentály nepřipouští významné modifikace. Existence obou systému je dána historickým vývojem (více k němu RAE, 2011a, s. 165–167; Zavadil, 1998). Důležité je si uvědomit, že tyto dva systémy představují relativně starý (seseo dominuje v  americké španělštině) dvojí výsledek historického vývoje, jakési rozdvojení v  historickém vývoji těchto segmentů, a že tedy ani jeden subsystém nevznikl přeměnou toho druhého, že ani jeden není odvozený od druhého. Právě tento fakt mimo jiné vedl ke koncepčně novému chápání sesea v nové normativní mluvnici. Rovněž u  frikativ a  afrikát dochází k  různým obměnám. RAE (2011a, s. 185n.) je člení do dvou velkých skupin: a) Procesy spjaté s  činností hlasivek, hlasivkové chrupavky a  s  pohyby v dutině ústní – znělostní změny jsou u  frikativ méně frekventované a  méně závažné než u okluziv; – poměrně častou modifikační změnou je aspirovaná výslovnost, zasahující různé frikativy; – u  jednotlivých frikativ dochází k  posunu výslovnosti směrem vpřed nebo vzad; zvláště důležité jsou tyto změny u frikativ v koronální oblasti. b) Procesy spjaté se strukturou slabiky a s kontextem – část změn tohoto druhu je motivována snahou nahradit příznakovou slabiku s kodou slabikou typu CV (frikativy v pozici kody podléhají změnám). 3) Laterální sonorní konsonanty Stejně jako u frikativ můžeme i u laterálních sonor mluvit o dvou rovnocenných subsystémech: převažujícím subsystému nerozlišujícím /ʎ/ a /ʝ/ (takový 95

systém tedy obsahuje jen jedinou laterálu, totiž /l/; tento systém bývá označován tradičním názvem yeísmo) a  subsystému rozlišujícím tyto segmenty (takový subsystém má dva laterální segmenty, totiž /l/ a  /ʎ/). Nerozlišující systém se zrodil evolučním procesem, který začal ve středověku a dosud neskončil a který spočívá ve fonologické fúzi zmiňovaných segmentů do jediného segmentu /ʝ/. I  u  laterálních konsonantů dochází k  různým variacím a  obměnám. RAE (2011a, 219n.) je člení do dvou velkých skupin: a) Procesy spjaté s  artikulací v  dutině ústní, tj. související se způsobem a místem artikulace – do této skupiny patří též zánik protikladu /ʎ/ a /ʝ/, tj. fenomén yeísma; – v  mnoha oblastech se objevuje tzv. rotacismus (rotacismo), tj. proměna laterálních segmentů ve vibranty nebo verberanty. b) Procesy spjaté se slabikou a kontextem – nejvýznačnějším projevem je oslabování laterál v některých pozicích. 4) Nazální sonorní konsonanty Patří sem tři konsonanty, totiž /m/, /n/ a /ɲ/. Obecně u nich dochází k obměnám a  modifikacím, které souvisí s  procesy spjatými s  artikulací v  dutině ústní (jde zejména obměny spjaté s místem artikulace) a s procesy spjatými se slabikou a kontextem. Jde zejména o tyto obměny: – v postnukleární pozici (tj. jsou-li součástí kody) dochází u nazál k častým asimilacím místa artikulace; – nazály ve slabičné kodě mají tendenci k oslabené výslovnosti; – nazály v koncové pozici slova před pauzou mají tendenci se velarizovat. 5) R-ové sonorní konsonanty Jak již bylo řečeno výše, u  této skupiny panuje terminologická nejednotnost. Tradičně byly souhlásky /ɾ/ a /r/ označovány souhrnným názvem vibranty. U tradiční tzv. jednokmitné vibranty /ɾ/ však nelze mluvit, jak už ostatně název napovídá, o  vibracích. Souhlásky, pro které je typický rychlý kontakt dvou artikulátorů, tedy též /ɾ/, jsou v moderních pracích označovány termínem verberanty (švihy) – srov. Duběda (2005, s. 75). RAE (2011a) pro celou skupinu r-ových souhlásek používá termín consonantes róticas. Důvodem je právě nepřípadnost označení „vibranta“ u  tzv. vibrante simple /ɾ/ a také tautologičnost termínu vibrante múltiple. Pro /ɾ/ volí RAE označení percusiva (my budeme v české verzi užívat termín verberanta), 96

pro /r/ termín vibrante (v  češtině budeme mluvit o  vibrantě). Patří sem dva konsonantické segmenty /ɾ/ a /r/. U r-ových sonorních konsonantů dochází obecně ke změnám dvojího druhu (srov. RAE 2011a, s. 254 n.). Jde o a) procesy spjaté s artikulací v dutině ústní, konkrétně – se  způsobem artikulace (dochází k  oslabování artikulace, jež vede jednak k výslovnosti aproximantních alofonů, jednak k výslovnosti asibilované); – s místem artikulace (nejčastějším projevem je velarizace). b) procesy spjaté se slabikou a kontextem. Všechny tyto obměny budou komentovány v následujících kapitolách u příslušných souhlásek.

5.4.1 Konsonanty bilabiální n

P

n

neznělá bilabiální okluziva orální transkripce: [p] pravopis: p Vyslovuje se podobně jako v češtině, tj. rty na chvíli uzavřou cestu výdechovému proudu. Vyskytuje se na počátku a uprostřed slova: pasear [paseˈaɾ]; comprar [komˈpɾaɾ]. Poziční a stylové zvláštnosti K  obměnám ve výslovnosti dochází, následuje-li za p souhláska. Je třeba rozlišovat mezi dvěma základními případy: 1) je-li p na konci kody slabiky uvnitř slova; 2) je-li p součástí pretury první slabiky slova. V implozivní pozici, tj. na konci slabiky, se výslovnost této souhlásky obvykle modifikuje: 1) následuje-li za ním t, vyslovuje se bez ploze, zněle nebo nezněle, v méně pečlivé výslovnosti jako znělá aproximanta (někdy dokonce v její desonorizované, povolené variantě): apto [ˈapto], [ˈabto], [ˈaβ̞to], [ˈaβ̞to]. 97

Zcela za hranicí normativní výslovnosti jsou varianty, které se objevují v  některých variantách španělštiny (např. v  některých variantách španělštiny andaluské), spočívající ve změně místa artikulace dané okluzivy nebo dokonce v jejím zániku: *apto [ˈaθto], [ˈato]. Některé příručky hodnotí elizi okluzivy uvnitř slova jako vulgární: např. tendence hovorové španělštiny redukovat skupinu -ps-, -pt- uvnitř slova je považována za vulgární a z hlediska normy nepřijatelnou: dioptría [di̯ oˈtɾia]. Podobné výslovnostní varianty jako u  apto nalezneme i u slov typu sep­ tiembre, séptimo, suscripto, tj. výslovnost skupin [pt], [bt], [β̞t], [β̞t] nebo [t]. Na rozdíl od slov typu apto je zde elize p v souladu s normou, a to i v pravopise, tj. též setiembre, sétimo, suscrito. 2) před frikativami s, θ se vyslovuje jako lehce desonorizovaná bilabiální aproximanta [β̞], okluziva působí v těchto pozicích dojmem afektovanosti: concepción [kõnθθeβ̞ˈθi̯ on]; eclipse *[ekˈlise]; pepsicola *[peˈsikola]. Výslovnostní norma povoluje vynechání p ve slovech psicología, psicólogo, pseudo- (výslovnost s  p- je v  těchto případech považována za nepřirozenou, afektovanou). K pravopisu těchto skupin viz kapitolu 7.1.1. B n Výslovnostní varianty: n

znělá bilabiální okluziva orální transkripce: [b] pravopis: b, v, w Vyslovuje se okluzivně (tedy stejně jako české [b]: rty se semknou, utvoří závěr, ten je rozražen výbuchem). 98

Vyskytuje se: – na počátku taktu po pauze bueno [ˈbu̯eno] ̞ Vigo [ˈbiɣo] – uvnitř taktu po nazále (psáno mb nebo nv) cambiar [kamˈbi̯ aɾ] enviar [emˈbi̯ aɾ] ̞ en Vigo [em ˈbiɣo] buen viaje [ˈbu̯em ˈbi̯ axe]. Jako okluzivní bilabiála se vyslovují též slova gótského původu (Wamba, Witiza), germanismy (wagneriano, weimarés) a  některá další slova (Kuwait). Grafika těchto slov se v  průběhu doby měnila, dnes se mnohá píší s  v  (vals, vagón), příp. jsou přípustné dvě grafické varianty (wolframio, volframio). znělá bilabiální aproximanta orální transkripce: [β]̞ pravopis: b, v, w Při výslovnosti rty netvoří pevný závěr, zůstávají pootevřeny; je povolenější než okluziva (v  různých pozicích různě, v  sousedství souhlásky pevnější než v  postavení intervokalickém). V  tradičních pracích bývala charakterizována jako frikativa, dnes je označována za aproximantu, protože úžina je méně úzká než u frikativ, takže třecí šum je méně jasný, jsou více slyšet rezonance; menší než u frikativ je i artikulační napětí. Labiodentální [v] tedy ve španělštině neexistuje. Slyšíme-li ho u „rodilého“ mluvčího, je možné, že je původem z Valencie nebo Mallorky a tato výslovnost je výsledkem vlivu jeho rodného jazyka. Nicméně labiodentální výslovnost se objevuje i u jiných mluvčích a např. Gómez Torrego (2002, s. 8) ji považuje za hyperkorektní: „Es pedante la pronunciación de nuestra v como labiodental, es decir, a la francesa…“ Výskyt: – uvnitř taktu (na počátku i na konci slabiky), nepředchází-li nazála 99

bebida [beˈβ̞´ið̞a] lavar [laˈβ̞aɾ] la bebida [la β̞eˈβ̞ið̞ a] ̞ de Vigo [de ˈβ̞iɣo] Je tedy zřejmé, že totéž slovo se může podle kontextu vyslovovat různě: rozhodující není jednotná podoba slova, nýbrž kontext. Z uvedených příkladů ̞ vyplývá, že slovo Vigo se čte na počátku taktu nebo po nazále [ˈbiɣo], v ostat̞ ních případech [ˈβ̞iɣo]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) Na konci slova se vyslovuje bez ploze, příp. jako aproximanta: Job [ˈxob], [ˈxoβ̞], [ˈxoβ̞], [ˈxoβ̥]. 2) Před konsonantem, zejména v sub-, ob-, ab-, je výslovnost různá; obecně vzato se mohou objevit podobné výslovnostní varianty, jaké jsme popsali výše u p: 2a) Je-li tímto konsonantem m, b se vyslovuje krátce a oslabeně, často se asimiluje k m: submarino [sumːaˈɾino]. 2b) Je-li tímto konsonantem t, b se v pečlivé výslovnosti vyslovuje jako [p], v méně pečlivé jako [β̞], často ještě desonorizované na [β̞̥] subtítulo [supˈtitulo] [suβ̞ˈtitulo] [suβ̞̥ˈtitulo], obtener [opteˈneɾ] [oβ̞teˈneɾ] [oβ̞̥teˈneɾ]. 2c) Je-li tímto konsonantem s + další konsonant, je v hovorové řeči běžné oslabit nebo dokonce zcela potlačit b: obstáculo [oβ̞ˈstakulo] [oˈstakulo]. Tato tendence není nová: podle RAE je dnes možné b vynechat ve výslovnosti i v písmu v těchto slovech (zjednodušená podoba zcela převažuje): 100

obscuro, subscribir, substraer, substancia, substantivo, substituir. 2d) Je-li tímto konsonantem s  bez dalšího konsonantu, je nutno bilabiálu vyslovit – v běžné, hovorové řeči se vyslovuje [β̞̥], v příznakové, tedy pečlivé nebo důrazné řeči, také [p], příp. [b] nebo [β̞]; vypuštění konsonantu b je z hlediska normy nepřijatelné – taková výslovnost je považována za vulgární: ̥ observar [opserˈβ̞aɾ] [obserˈβ̞aɾ] [oβ̞serˈβ̞aɾ] [oβ̞serˈβ̞ aɾ] *[oserˈβ̞aɾ].

V různých regionálních variantách španělštiny se vyskytují různé další obměny, které stejně jako elize okluzivy zůstávají za hranicí normy, srov. ̞ absoluto [aksoˈluto], [agsoˈluto] [aɣsoˈluto]. 2e) Je-li tento konsonant znělý, výslovnost bilabiály zůstává znělá, srov. abdicar [aβ̞ð̞ iˈkaɾ]. 3) V některých variantách zejména americké výslovnosti se b před dvojhlás̞ kou ue vyslovuje jako [g] nebo [ɣ]: bueno [ˈgu̯eno] ̞ es bueno [es ˈɣu̯ eno] han vuelto [aŋ ˈgu̯el̪ to].33 M

n

n

znělá bilabiální okluziva nazální transkripce: [m] pravopis: m, n Vyslovuje se jako v češtině: rty vytvářejí závěr a ten je výbuchem rozražen. Takto se vyslovuje na počátku nebo uprostřed slova, nezavírá-li slabiku: mesa [ˈmesa]; cama [ˈkama]. 33

Srov. k tomu kapitolu 5.3.3.4.

101

Poziční a stylové zvláštnosti 1) zavírá-li slabiku a stojí-li před [p], [b], [m], realizuje se bez ploze (v pravopise se tedy jedná o kombinace n nebo m s b, v, p nebo m): enviar [emˈbi̯ aɾ] en pie [em ˈpi̯ e] ̞ un maɡo [um ˈmaɣo]. 2) na konci slova RAE (2011a, s. 314) připouští ve velmi pečlivé výslovnosti variantu [m], běžně se ale dle kontextu objevuje pouze [n] nebo její poziční varianty: álbum [ˈal.β̞ un].34 Ortografické varianty téhož slova harem a harén se proto vyslovují totožně, tedy [aɾén]. V některých regionálních variantách (např. v kubánské španělštině) se i bez vlivu kontextu může objevit velární alofon, tj. [ˈal.β̞uŋ].

5.4.2 Konsonant labiodentální F

n

n

neznělá labiodentální frikativa orální transkripce: [f] pravopis: f Vyslovuje se přibližně stejně jako v  češtině (výdechový proud vychází malou úžinou mezi dolním rtem a  horními zuby). V  původních španělských slovech se vyskytuje jen na počátku slabiky: café [kaˈfe]; jefe [ˈxefe]. znělá labiodentální frikativa orální transkripce: [v] pravopis: f 34

Norma nicméně nepřipouští přenášení této varianty do plurálových forem, což je jev, který se objevuje v hovorovém jazyce, tj. podle normy * [ˈal.β̞u.nes].

102

Tato poziční varianta je zcela okrajová: vyslovuje se na konci slabiky před znělou souhláskou. Jak bylo řečeno výše, tato pozice je v  původních španělských slovech nemožná, proto tuto výslovnostní variantu nacházíme jen v ojedinělých přejatých slovech: ̞ afgano [avˈɣano]. Poziční a stylové zvláštnosti Následuje-li za /f/ diftong [u̯e], v  některých variantách španělštiny se vyslovuje neznělá bilabiální frikativa orální [ɸ]: výdechový proud při ní vychází úžinou vytvořenou rty, srov.: fuera [ˈɸu̯eɾa]. Tato varianta je spjata s méně pečlivou výslovností a objevuje se ve Španělsku (Andalusie, Extremadura i jinde) i v Hispánské Americe (Antily, Mexiko aj.). V některých regionálních variantách dnešní španělštiny (Andalusie, střední Amerika, Venezuela, Kolumbie apod.) lze, zejména ve venkovských oblastech, pozorovat faryngální ([ħ]) nebo laryngální ([h]) výslovnost f stojícího na počát̞ ku slabiky (fuego [ˈħu̯eɣo]; v některých případech se vyslovuje [x]). Tento jev bývá označován za jeden z typů aspirace. Tento dialektální jev v jistém smyslu kopíruje vývoj původního latinského f-, který přes tyto zvuky vedl k dnešnímu nevyslovovanému h-. V mnoha regionálních variantách (Andalusie, Kanárské ostrovy, Mexiko, Kuba, Portoriko a řada dalších oblastí) se i slova s h- vzniklým z latinského f- vyslovují aspirovaně, tj. s [ħ] nebo [h], příp. [x], srov. hoyo [ˈħoʝo] nebo [ˈhoʝo]. Všechny tyto výslovnostní varianty zůstávají pochopitelně za hranicí normy. Artikulační blízkost k interdentále způsobuje, že v nepečlivé výslovnosti se ve skupině f + konsonant někdy objevuje interdentála. Norma takovou výslovnost hodnotí jako nesprávnou: naftalina *[naθtaˈlina]. 103

5.4.3 Konsonant interdentální n

θ n neznělá interdentální frikativa orální transkripce: [θ] pravopis: c, z

Španělské [θ] je skutečně interdentální, mezizubné: hrot jazyka se dostává mezi řezáky a vytváří s horními řezáky úžinu. Tím se liší od britského th, které je spíš addentální (hrot jazyka je za horními řezáky): cinco [ˈθiŋko] ̞ Zaragoza [θaɾaˈɣoθa]. znělá interdentální frikativa orální transkripce: [θ̬] V hovorové řeči se asimiluje k následující znělé souhlásce, tím vzniká znělá varianta [θ̬]. Neznělá výslovnost v této pozici působí příznakově – jako velmi pečlivá nebo jako afektovaná: ̞ juzgar [xuθ̬ˈɣaɾ]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) Jak již bylo řečeno výše, neznělá i znělá interdentála se vyslovují pouze v  tzv. rozlišujícím systému, který byl kodifikátory dlouho považován za základní. Dnes je chápán jako jeden ze dvou rovnocenných systémů. Početně je ve španělském světě více mluvčích, kteří interdentálu nemají v  repertoáru, než těch, kteří ji vyslovují. Důležité je, že základní variantou /s/ je pro mluvčí vyslovující interdentálu apikální [s̺ ]. 2) V některých oblastech Andalusie se vyskytuje jiná varianta nerozlišujícího systému, tzv. ceceo. I v tomto systému se vyskytuje jediná frikativa vyslovovaná v koronální oblasti, je to ale /θ/. Ve srovnání se seseem zasahuje daleko menší území: vyslovuje se tak na andaluském pobřeží, v jižní části provincie Sevilla, v celé provincii Cádiz, v některých oblastech provincie Córdoba, v jižní části provincie Málaga, na západě provincie Granada a v některých oblastech provincie Almería. Konkrétní fonetická realizace se trochu liší od interdentály 104

vyslovované na rozlišujícím území: nejčastěji jde o  postinterdentodentálu [θ̪ ] nebo interdentodentálu [θs̪ ], charakteristické lehkým posunem ve výslovnosti, který se odráží v názvu. Velmi podstatným rozdílem oproti seseu je, že ceceo se považuje za velmi lidové, vulgární – objevuje se v mluvě méně kultivovaných, obvykle nevzdělaných lidí. Vzdělaní lidé žijící v těchto oblastech sesean. sentir [θen̪ˈtiɾ]

5.4.4 Konsonanty dentální n

T n neznělá dentální okluziva orální transkripce: [t] pravopis: t

Výslovnost španělského [t] se od českého liší: na rozdíl od české alveoláry jde o  dentálu. Špička jazyka (přední část hřbetu jazyka) tedy vytváří závěr s vnitřní stranou horních řezáků, nikoli s alveolami (hláska se vyslovuje v oblasti dentální, resp. dentoalveolární). Ve španělském slově se vyskytuje ve všech pozicích: tomar [toˈmaɾ]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) Na konci slova se tento konsonant objevuje jen výjimečně, a to ve slovech cizího původu. Jeho výslovnost je v této pozici bez exploze. V hovorové řeči navíc jasně převažuje tendence potlačovat jeho výslovování vůbec a tato tendence se odráží již i  v  pravopise (srov. kap. 7.1 o  podobě španělské slabiky): carnet [kaɾˈnet], [kaɾˈne]. 2) Před m, n a před l v zavřené slabice se nejčastěji mění ve znělou aproximantu [ð̞], byť přípustné jsou i okluzivní varianty znělá i neznělá. Výslovnost neznělé souhlásky je v této pozici příznaková (např. v pomalé, důrazné řeči): atmósfera [atˈmosfeɾa] [adˈmosfeɾa] [að̞ˈmosfeɾa]. 105

Žádná z ostatních možných výslovnostních variant, objevujících se v různých variantách současné španělštiny, není v souladu s normou, srov. ̞ atmósfera *[akˈmosfeɾa] *[agˈmosfeɾa] *[aɣˈmosfeɾa] apod. 3) Ve slově istmo se t nevyslovuje: istmo [ˈismo], [ˈizmo]. n D n Výslovnostní varianty:

znělá dentální okluziva orální transkripce: [d] pravopis: d Tato varianta je okluzivní jako v češtině, vyslovuje se však na jiném místě: zatímco v češtině je alveolární, ve španělštině se vyslovuje addentálně. Špička jazyka (přední část hřbetu) se opírá o vnitřní plochu horních řezáků (srov. výše výslovnost /t/). Vyslovuje se: – na počátku taktu: dar [ˈdaɾ]; dime [ˈdime]; – uvnitř taktu po n, l: dónde [ˈdon̪de]; el día [el̪ ˈdia]. dentální (dentointerdentální) aproximanta orální transkripce: [ð̞] pravopis: d Špička jazyka se lehce dotýká okrajů horních řezáků, nezavírá však cestu výdechovému proudu. Pohyb jazyka je rychlý, úžina trvá krátce, svalové napětí je malé. Místo artikulace není daleko od místa, kde dochází k  artikulaci [θ], proto někdy v nepečlivé řeči dochází k záměnám (viz dále). Zásadní rozdíl mezi 106

správnou výslovností obou souhlásek je v tom, že při artikulaci [ð̞] je jazyk zasunut mezi zuby méně než při [θ], někdy dokonce vytváří úžinu i proti vnitřní ploše horních řezáků (tj. addentálně). Tradiční práce označovaly tento segment za frikativu, dnes se jednoznačně hodnotí jako aproximanta: úžina je méně úzká ̞ než u frikativ, menší je třecí šum i artikulační napětí (srov. analogii s [β̞], [ɣ]). Nesprávná jsou srovnání s anglickým th např. ve slově this. Výskyt: [ð̞] se vyslovuje uvnitř taktu, nepředchází-li n, l: cada [ˈkað̞a]; mi día [mi ˈð̞ia]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) V  pozici mezi dvěma samohláskami je výslovnost [ð̞] velmi povolená, v  méně pečlivé hovorové řeči a  v  mnoha dialektech je zde zřejmá tendence k  jeho potlačení. Obecně vzato platí, že v  kultivovaném jazyce je třeba [ð̞] vyslovit, třebas velmi povoleně. Velmi časté jsou ale různé modifikace této výslovnosti. Už Navarro Tomás (1966a) uváděl stylové rozlišení jednotlivých variant: forma culta semiculta familiar ð ̞ sol̪ ˈdað̞o sol̪ ˈda o sol̪ ˈdao

vulgar sol̪ ˈdao

rústica sol̪ ˈdau̯.

Dnešní norma říká, že naprostá ztráta konsonantu [ð̞] je běžná v nepečlivé nebo vulgární výslovnosti v mnoha oblastech španělsky mluvícího světa (výrazně je tento fenomén přítomný v jižních variantách poloostrovní španělštiny, na Kanárských ostrovech i v mnoha oblastech Hispánské Ameriky; pro detailní popis viz RAE, 2011a, s. 146–147). Nevyslovení aproximanty může vést k dalším změnám (synerézím, diftongizaci), srov. nada [ˈnað̞a], [ˈnað̞ a], [ˈna]; pedazo [peˈ ð̞aθo], [peˈaθo], [ˈpi̯ aθo]. Vstřícněji pohlíží norma na vynechávání [ð̞] v participiích na -ado, třebaže ani to nepatří do spisovného jazyka (norma mluví o tom, že se v této pozici připouští velmi oslabená výslovnost aproximanty, tj. hablado [aˈβ̞lað̞ o]). Pokud jde o vynechání aproximanty v této pozici, RAE (2011a, s. 146) uvádí, že výslovnost hablado [aˈβ̞lao] se v určitých oblastech (např. v Madridu) objevuje i ve 107

výslovnosti vzdělaných mluvčích, a to i ve formálnějším stylu. Elizi aproximanty ve femininech na -ida, -ada norma nedoporučuje (srov. RAE 2011a, s. 146). Z  velmi pestrých možných výslovnostních variant participia jsou tedy v souladu s normou jen dvě: hablado [aβ̞ˈlað̞o], [aβ̞ˈlað̞ o], *[aβ̞ˈlao], *[aβ̞ˈlau̯] atd. 2) Na konci taktu se -d realizuje bez ploze. Kvalita souhlásky musí být zachována, třebaže se obvykle vyslovuje velmi povoleně (lze říci, že ve velmi pečlivé, zdůrazněné, příznakové výslovnosti se objevuje okluziva, v  pečlivé výslovnosti aproximanta, v  běžné spisovné výslovnosti též desonorizovaná, povolená aproximanta. V  lidové, regionální (tedy nespisovné) výslovnosti se objevují i varianty jiné: v oblasti Leónu, Madridu a jinde lidové [θ], v katalánské jazykové oblasti [t], v tvarech rozkazovacího způsobu 2. os. pl. lze slyšet také oslabené [ɾ]. Vynechání koncového [ð̞] je s výjimkou slov Madrid, usted považováno za nesprávné (nicméně v plurálu je u usted, stejně jako v plurálu substantiv, elize –d- z normativního hlediska nepřípustná, tedy *ustés, přestože je tato elize zejména v amerických variantách španělštiny velmi častá): soledad [soleˈð̞ad], [soleˈð̞að̞ ], [soleˈð̞að̞ ], *[ soleˈð̞aθ], *[ soleˈð̞at], *[soleˈð̞a]; Madrid [maˈð̞ɾid], [maˈð̞ɾið̞], [maˈð̞ɾið̞ ], [maˈð̞ɾi], * [maˈð̞ɾiθ], *[maˈð̞ɾit]; usted [usˈted], [usˈteð̞], [usˈteð̞ ], [usˈte], *[usˈteθ], *[usˈtet]; tomad [toˈmad] [toˈmað̞], [toˈmað̞ ], *[toˈma], *[toˈmaɾ]. 3) V implozivní pozici se /d/ chová analogicky s okluzivami /p/, /b/ a /t/, tj. připouští podle kontextu více výslovnostních variant, např. admitir [admiˈtiɾ], [að̞miˈtiɾ]. Jako nespisovné (vulgární nebo regionální) je hodnoceno nahrazení /d/ hláskou [θ]. Často k němu dochází např. v ad-, zejména v oblasti Salamanky a Valladolidu: adquirir *[aθkiˈɾiɾ].

108

5.4.5 Konsonanty alveolární N n Výslovnostní varianty: n

znělá alveolární okluziva nazální transkripce: [n] pravopis: n Při výslovnosti se špička jazyka opírá o alveoly a vytváří závěr: lana [ˈlana]. Tato varianta je základní variantou fonému /n/: je tedy nejméně závislá na okolí a stojí ve všech pozicích, kde se nevyskytuje žádná z následujících pozičních variant (tyto varianty vznikají asimilací: při výslovnosti se artikulační orgány již připravují na následující souhlásku a  příslušná varianta /n/ se této souhlásce přizpůsobuje co do místa artikulace; jejich správnému tvoření není při nácviku korektní výslovnosti nutno věnovat zvláštní pozornost, neboť je většinou automaticky vyslovuje správně ten, kdo vyslovuje správně souhlásku, k níž se asimilují). znělá bilabiální okluziva nazální transkripce: [m] Vyslovuje se před bilabiálou: tranvía [tɾamˈbia]; un vasco [um ˈbasko]. znělá labiodentální okluziva nazální transkripce: [ɱ] Závěr vytvářejí horní zuby a dolní ret. Vyskytuje se před labiodentálou [f]: conferencia [koɱfeˈɾenθθi̯ a]; un francés [uɱ fɾanθˈθes̺ ]. znělá (lingvo)interdentální okluziva nazální transkripce: [nθ] 109

Při artikulaci se vkládá špička jazyka mezi zuby, nevytváří se ale úžina a nedochází ke tření. Vyskytuje se před interdentálou [θ] (z toho pochopitelně vyplývá, že se tato varianta nevyskytuje v systému se seseem): francés [fɾanθˈθes̺ ]; un cigarrillo [unθ θiɣaˈriʎo]. znělá (lingvo)dentální okluziva nazální transkripce: [n̪] Artikulace se účastní špička jazyka a horní řezáky. Vyslovuje se před dentálami [t], [d]: donde [ˈdon̪de]; cuanto [ˈku̯an̪ to]. znělá palatalizovaná okluziva nazální transkripce: [nj] Artikulace je posunuta směrem na tvrdé patro. Tradiční práce uvádějí, že od palatálního [ɲ] se liší pouze absencí exploze: proto ji ani v transkripci (stejně jako celá ARFE) neodlišují. Novější, akusticky orientované práce upozorňují, že okluzi tvoří přední část hřbetu jazyka a přední část patra (dochází k ní v prepalatální zóně). Jde tedy o lehkou palatalizaci, nikoli o palatálu v pravém slova smyslu. Vyskytuje se před palatálami [t͡ʃ], [ʎ], [ʝ], [j], [d͡ʝ]: concha [ˈkonj͡tʃa]; sin llaves [sinj ˈʎaβ̞es]. znělá (lingvo)velární okluziva nazální transkripce: [ŋ] V kontaktu s následnou velárou se jí přizpůsobuje, pokud jde o místo artikulace: závěr se vytváří mezi zadní částí hřbetu jazyka (postdorso) a měkkým patrem. Vyskytuje se tedy před /k/, /g/, /x/: encantamiento [eŋkan̪taˈmi̯ en̪ to]; 110

pongo [ˈpoŋgo]; canje [ˈkaŋxe].35 Poziční a stylové zvláštnosti 1) Stojí-li psané n na konci slova a začíná-li následující slovo na dvojhlásku [ṷe], vyslovuje se nazála velárně, v méně pečlivé výslovnosti se dokonce redukuje na nazalizaci předchozího vokálu – to vše proto, že na začátku diftongu se vyslovuje labiovelární aproximanta w (ta může někdy nabývat podoby velár̞ ních segmentů g, ɣ, viz kapitolu 5.3.3.4): un huevo [uŋ ˈweβ̞o], [ũ ˈweβ̞o] (Liší se tedy od un nuevo [un ˈnu̯eβ̞o]). 2) V  předponách ins-, cons-, trans- a  ve skupině ns + souhláska vůbec se výslovnost nazály liší podle stylu: kolísá od plné realizace až k  úplnému vypuštění. Obě krajní polohy jsou příznakové: plná výslovnost je považována za afektovanou, vypuštění je typické pro lidový, nespisovný jazyk. Nejčastěji, nepříznakově se artikuluje s oslabeným závěrem a spíš se jen nazalizuje předcházející samohláska. Lze zhruba uvést tuto škálu (viz též Navarro Tomás, 1966, s. 112): instante

forma culta [insˈtan̪te]

semicultas [insˈtan̪te] [ĩsˈtan̪te]

popular [isˈtan̪te]

RAE (2011, s. 244) konstatuje, že redukce /ns/ > /s/ je dnes častá na celém území, kde se mluví španělsky. Někdy (např. na Kubě) je výsledkem redukce naopak nazála: constiparse [kon̪tiˈpaɾse], transparente [tɾampaˈren̪te]. V naprostém rozporu s normou je přenášet tuto redukci do pravopisu: *circustancia. 35

V  některých fonetických pracích se pracuje též s  uvulární variantou /n/, tj. znělou uvulární okluzivou orální. Tyto práce předpokládají, že se tato varianta vyslovuje před [x]. RAE (2011a) s touto variantou nepracuje a /n/ v této pozici označuje za velární.

111

V  obavě z  této chyby se někdy objevují rovněž nesprávné, hyperkorektní formy typu *translado. 3) Ve skupině -nm- se n asimiluje k m: takřka zároveň se vytváří závěr mezi jazykem a alveolami a závěr mezi oběma rty. Slyšet je ale většinou jen bilabiála. Důsledné oddělení a vyslovení obou nazál je dnes považováno za příznakové – za velmi pečlivé, někdy až afektované: ̞ ̞ conmigo [kon.ˈmi.ɣo], [ko.ˈmi.ɣo]. 4) V některých variantách současné španělštiny dochází k velarizaci nazály na konci slova před pauzou: [n] > [ŋ]. Tato výslovnost je rozšířena ve Španělsku (místy v provinciích Soria a Burgos, v Galicii,36 Leónu, Extremaduře; výrazně v  Andalusii) i  v  Americe (Antily – Portoriko, Kuba; Mexiko, Peru i  jinde). Velarizace někdy zasahuje i /n/ v kodě uvnitř slova a může vést i k nazalizaci předcházejícího vokálu (viz též výše kapitolu o /m/). L n Výslovnostní varianty: n

znělá alveolární laterála37 orální transkripce: [l] pravopis: l Překážka se jako u všech laterál vytváří uprostřed, výdechový proud uniká po stranách. Výslovnost je přibližně stejná jako v češtině: rozdíl je v tom, že jazyk přiléhá více než u  českého l k  paterní klenbě, akusticky je napjatější a měkčí. Jazyk je vyklenut mírně konvexně, v češtině konkávně. lana [ˈlana] col [ˈkol] O  této variantě platí totéž, co jsme výše uvedli o  základní variantě /n/: je nejméně závislá na okolí a stojí ve všech pozicích, kde se nevyskytuje žádná 36 37

Tato výslovnost existuje ve standardní galicijštině. Tradiční příručky mluvily o laterální frikativě, RAE (2011a) všechny laterály hodnotí právě jen jako laterály; k problému existence laterálních frikativ a laterálních aproximant se nevyjadřuje, viz též 4.2.1.1.4.

112

z následujících pozičních variant (tyto varianty vznikají asimilací: při výslovnosti se artikulační orgány již připravují na následující souhlásku a  příslušná varianta /l/ se této souhlásce přizpůsobuje, pokud jde o místo artikulace). znělá interdentální laterála orální transkripce: [lθ] Vyskytuje se před interdentálou [θ]: dulce [ˈdulθθe]. znělá (ad)dentální laterála orální transkripce: [l̪ ] Artikulace se účastní špička jazyka a vnitřní strana horních řezáků. Vyskytuje se před dentálami t, d: saltar [sal̪ taɾ]; caldo [ˈkal̪ do]. znělá palatalizovaná laterála orální transkripce: [lj] Artikulace je posunuta směrem na tvrdé patro, výslovnost se liší od [ʎ]: apikopredorsální část jazyka se opírá o alveoloprepalatální zónu. Tradiční práce (ani transkripce ARFE) ji od [ʎ] neodlišují. Vyskytuje se před palatálami [t͡ʃ], [ʎ], [y], [d͡ʝ]: el checo [elj ˈt͡ ʃeko]; el llanto [elj ˈʎan̪to]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) Velmi oslabená výslovnost laterálního /l/ může vést k tomu, že je kontakt mezi jazykem a pasivním místem artikulace natolik slabý, že dochází k záměně /l/ a /ɾ/. Tento fenomén se nazývá rotacismus (el rotacismo). Dochází k němu v kodě slabiky: 113

̞ algo [ˈaɾɣo]. S tímto jevem se lze setkat zejména v Andalusii (hlavně východní), místy v  oblasti Leónu, La Manchi, Extremadury, Murcie a  Kanárských ostrovů, v Hispánské Americe zejména na Kubě a ve střední Americe. Je možné se setkat i s opačným směrem záměny, tzv. lateralizací (el lambdacismo): carne [ˈkalne]. Artikulační blízkost obou hláskových variant se odráží i v tom, že k jejich záměně dochází často při přeřeknutí. 2) V kodě slabiky dochází u /l/ v některých variantách též k aspiraci, asimilaci, příp. elizi. Jde o nepříliš rozšířené obměny, které se objevují zejména v Andalusii, na Kanárských ostrovech a v Karibiku. R n Výslovnostní varianty: n

znělá alveolární verberanta orální transkripce: [ɾ] pravopis: r Jak již bylo řečeno výše, u  této varianty panuje e španělských pracích terminologická nejednotnost. Tradičně byla nazývána jednoduchou vibrantou (vibrante simple). Vzhledem k  tomu, že ale o  vibrantu nejde, protože jazyk kmitne/švihne jen jednou, objevovaly se i jiné návrhy (např. byla řazena k okluzivám). RAE (2011a) používá termín consonante percusiva, v češtině budeme používat termín verberanta. Při výslovnosti špička jazyka vytvoří krátký závěr proti alveolám – tento kontakt je velmi rychlý (odtud synonymní český název švih). Tradičně se předpokládalo, že se vyslovuje na stejném místě jako vibranta /r/. Moderní výzkumy ukázaly, že je tam drobný rozdíl: verberanta se vyslovuje alveolárně a vibranta spíše postalveolárně. Verberanta je navíc citlivější ke koartikulačním vlivům sousedních vokálů.

114

[ɾ] se může vyskytovat ve všech pozicích s výjimkou začátku slova a postavení na počátku slabiky po n, l, r (pravopis v  tomto případě nerozhoduje: třebaže se v těchto pozicích píše jednoduché r, vyslovuje se vibranta): vara [ˈbaɾa] prado [ˈpɾað̞o] RAE (2011a, s. 252) konstatuje, že ve skupinách, kde /ɾ/ následuje po /p/, /t/, /k/, /b/, /d/, /g/ nebo /f/ (v tautosylabických skupinách), se před výslovností verberanty objevuje prvek s vokalickými vlastnostmi zvaný elemento esvarabático (svarabhaktický prvek). Tento prvek vykazuje formantovou strukturu a trvá stejně dlouho nebo dokonce déle než /ɾ/. V některých regionálních variantách (tj. nikoli v souladu s normou standardní španělštiny) nabývá tento prvek, který funguje jako pomocný segment při přechodu mezi oběma konsonanty, plně vokalické podoby (jde o stejný vokál jako je ten, který následuje): ̞ tigre [ˈtiɣeɾe]; crónica [koˈɾonika]. Poziční a stylové zvláštnosti Jak již bylo řečeno výše, r-ové souhlásky mají v  různých variantách současné španělštiny tendenci k  oslabování výslovnosti; v  případě /ɾ/ může toto oslabování nabývat různých podob. 1) Jazyk se pohybuje pomaleji, zdvihá se méně, takže kontakt s pasivním artikulačním orgánem je menší, a  navíc se posouvá dopředu – může k  němu dojít skoro až u  horních zubů. Výsledkem je aproximanta [ɹ] s  formantovou strukturou, tj. znělá alveolární (dentální) aproximanta orální. Jako každou aproximantu ji lze prodloužit. Tato varianta se objevuje různou měrou ve všech variantách dnešní španělštiny, častější je v méně konzervativních stylech, v neformálním hovoru. Artikulována je ve stejné zóně jako /ð̞/, proto způsobuje někdy nerodilým mluvčím potíže při porozumění mluvené řeči. Důležité je, že jde jen o percepční, subjektivní dojem daný vnímáním mluvčího: obě varianty nikdy nesplývají, a tak je zásadně nesprávné vyslovovat je obě stejně. Pokud jde o výskyt, jde o variantu /ɾ/, která může stát tam, kde se může objevit [ɾ]. Tradičně se uvádí, že se zejména vyskytuje na konci slova a na konci slabiky vůbec, příp. v intervokalické pozici: 115

andar [an̪ˈdaɹ] [an̪ˈdaɾ]; burla [ˈbuɹla] [ˈbuɾla]. 2) Proces oslabování /ɾ/ v implozivní pozici vede sporadicky k vokalizaci: porque [ˈpoi̯ ke]. Takovou výslovnost lze nalézt v některých venkovských oblastech Andalusie a Kanárských ostrovů, v Dominikánské republice nebo Portoriku. 3) Završením procesu oslabování /ɾ/ je jeho elize. Dochází k ní v koncové pozici slabiky, nejčastěji na konci slova. Tato ztráta může být kompenzována změnou délky nebo otevřenosti předcházejícího vokálu, srov. ver [ˈbɛ]; carne [ˈkaːne]; příp. prodloužením (geminací) následujícího konsonantu, srov. carne [ˈkanːe], [ˈkan.ne]. Všechny tyto, příp. další obměny se objevují spíše jen místně (Kanárské ostrovy, Kuba, Dominikánská republika, Ekvádor…). Jako zcela nespisovné (dialektální nebo vulgární) hodnotí norma vynechávání intervokalického -r-: para *[ˈpaː], señora *[seˈɲaː]. 4) V některých variantách současné španělštiny dochází k jevu opačnému, než je rotaticmus, totiž k lateralizaci /ɾ/ na konci slabiky (RAE, 2011a, s. 256 tento jev označuje termínem lambdacismo). Výsledkem je laterála [l]. V evropské španělštině je tento jev, který není součástí normy, nejčastější na Kanárských ostrovech, v Americe se objevuje zejména v kubánské španělštině, ale i jinde: carne [ˈkalne], comer [ˈkomel]. 116

5) Další modifikací r-ových souhlásek jsou takzvané asibilované realizace (realizaciones asibiladas): špička jazyka se ohýbá za dolní řezáky a  v  predorsoalveolární (mediodorsoalveolární) oblasti vzniká úžina; jazyk se klene konvexně a může dojít k zaokrouhlení rtů. Jde o znělé, frikativní hlásky, které se percepčně podobají sibilantám. Verberanta /ɾ/ se tímto způsobem vyslovuje tehdy, stojí-li v koncové pozici před pauzou – naopak se obvykle nevyskytuje na začátku slabiky nebo ve skupinách tr, dr, gr, cr apod. Výsledkem je tedy znělá frikativní alveopaltála [ʑ], srov. comer [ˈkomeʑ], řídčeji její neznělá varianta [ɕ], srov. comer [ˈkomeɕ]. Asibilace je v  Evropě dokumentována v  oblasti Ebra (Zaragoza), daleko častěji se ale objevuje v různé podobě a míře v Americe (Mexiko, Kostarika, Kolumbie, Perú, Chile, Argentina). Důležité je, že tento jev je sociálně vymezený, a to v každé oblasti jinak: někdy je považován za nekultivovanou výslovnost, jinde se objevuje i v projevech formálnější, kultivovanější povahy). RAE (2011a, s. 261–262, konstatuje, že třebaže se tato výslovnost často připisovala vlivům jiných jazyků (baskičtině, kečuánštině, guaraní, araukánštině…), jde o vnitřní, systémově daný jev. 6) Spíše výjimečně se objevuje tzv. retroflexní výslovnost (retrofleja), při níž je špička jazyka ohnutá vzhůru, a to v podobě verberanty [ɽ] nebo aproximanty [ɻ]: comer [ˈkomeɽ], [ˈkomeɻ]. Oba typy výslovnosti se objevují např. v Mexiku. 7) V některých španělských oblastech (Salamanca, Zamora, León) a rovněž místy v Americe (Mexiko) někdy dochází k jevu opačnému, než je oslabování, které jsme v různých obměnách dosud popisovali: koncové -r je zdůrazňováno, je vysloveno jako vibranta nebo jako dlouhá aproximanta. Tento jev bývá často prostředkem jazykové komiky. comer [ˈkomer], [ˈkomeɹː]. 117

n

r n znělá alveolární vibranta orální transkripce: [r] pravopis: r, rr

Při správné španělské výslovnosti je nezbytně nutné důsledně rozlišovat [ɾ], resp. [ɹ], a [r]. Jak již bylo řečeno, první dvě nejsou vibrantami, nýbrž verberantou a frikativou (aproximantou), takže jedinou skutečnou vibrantou je [r]. Při jejím vyslovování se špička jazyka dotýká alveol (moderní práce ukázaly, že spíše oblasti postalveolární), výdechový proud tento kontakt přeruší a špička se posouvá dopředu, ihned se však vrací na původní místo; tento pohyb (kmit) se několikrát opakuje (jde tedy o sled krátkých uzavírání a otvírání artikulačních orgánů). Počet kmitů závisí na postavení [r]: Navarro Tomás (1966a: 122) uvádí, že stojí-li na začátku přízvučné slabiky, mívá 3 kmity; po n, l, s má 2 kmity, mezi samohláskami pak 4 kmity. RAE (2011a) počty kmitů nekomentuje. Výskyt: jako vibranta se vyslovuje každé psané r na počátku slova (nikoli taktu!) a každé r uvnitř slova po n, l, s: la rana [la ˈrana]; alrededor [alreð̞eˈð̞oɾ]; Enrique [enˈrike]; Israel [izraˈel]. Jen v  intervokalické pozici nám vícekmitnost signalizuje pravopis: právě v této pozici má nedostatečné rozlišování [ɾ] a [r] nejvážnější důsledky – v této pozici jde o distinktivní protiklad: pero [ˈpeɾo] / perro [ˈpero]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) Jazyk se pohybuje pomaleji, zdvihá se méně, takže kontakt s pasivním artikulačním orgánem je menší, a  navíc se posouvá dopředu – může k  němu dojít skoro až u  horních zubů. Výsledkem je aproximanta [ɹː]. Tato varianta se objevuje v nepečlivé hovorové výslovnosti a také v některých regionálních variantách (např. v andské a jižní oblasti Jižní Ameriky): recordar [ɹːekoɹˈð̞aɹ]. 118

2) Podobně jako u verberanty, může i vibranty dojít k asibilaci (viz výše). Výsledkem jsou prodloužené varianty realizací uvedených u  verberanty, tj. znělá frikativní alveopalatála [ʑː], příp. její neznělá varianta [ɕː]: perro [ˈpeʑːo], [ˈpeɕːo]. Regionální výskyt těchto variant odpovídá tomu, který je popsán výše u verberanty. 3) Projevem oslabování vibranty je někdy její výslovnost jako verberanty: sporadicky se objevuje na Kubě. S n Výslovnostní varianty: n

neznělá apikoalveolární / predorsální (predorsodentální) frikativa orální transkripce: [s̺ ] / [s̪ ] pravopis: s Jak již bylo řečeno výše, základní fonetické realizace /s/ jsou odlišné v tzv. rozlišujícím a nerozlišujícím systému. V rozlišujícím systému (tedy v tom, kde se vyskytuje též interdentála [θ]), je základní variantou apikální (apikoalveolární) frikativa [s̺ ]. V nerozlišujícím systému (v systému se seseem) je základní realizací predorsální (predorsodentální) frikativa [s̪ ]. Kromě těchto variant se ve španělsky mluvícím světě objevují i  další (obecně platí, že v  rozlišujícím systému vede existence interdentály k  omezení palety možností fonetických realizací /s/). U všech variant platí, že se vyslovují v koronální oblasti. Pasivním artikulačním orgánem jsou alveoly, příp. zuby, a aktivním jazyk, liší se však polohou jazyka a tím, jaká část jazyka se účastní artikulace. Celkově se v hispánském světě vyskytují tyto varianty: Apikoalveolární [s̺ ] – při jeho artikulaci je jazyk vyklenut konkávně, jeho hrot se zdvíhá k alveolám, středem jazyka se podélně vytváří úzký průchod pro výdechový proud. Rty jsou sice staženy, ale před jazykem je přesto větší dutina, takže základní zvuk je hlubší. Přibližně ho lze přirovnat k českému [š] bez labializace, percepčně je od něj přesto jasně odlišitelný. Jak již bylo řečeno, tato varianta je typická pro systém rozlišující /s/ a /θ/. 119

Objevuje se ve středním a  severním Španělsku, v Andalusii jen na nemnoha místech, kde se rozlišuje /s/ a /θ/. V Hispánské Americe se vyslovuje spíš jen ojediněle, konkrétně v kolumbijské Antioquii a v peruánských Andách. Predorsální (predorsodentální) [s̪ ] – přední část hřbetu jazyka se přiblíží k alveolám, jazyk je vyklenut konvexně, hrot se opírá o vnitřní stranu dolních řezáků, příp. zůstává mezi okraji zubů. Úžina vzniká mezi přední částí hřbetu jazyka a  horními zuby. Čelisti jsou sblíženy, výdechový proud vychází přes okraje dolních řezáků. Dutina před jazykem je malá, základní zvuk je poměrně vysoký. Pro jeho vyslovení je třeba menšího artikulačního úsilí než při výslovnosti apikoalveolárního [s̺ ]. Jak již bylo řečeno, tato varianta je spjata s  tzv. seseem. Na španělském území se vyslovuje v Andalusii a na Kanárských ostrovech a postupně se šíří na sever a na západ. Tradiční území sesea tvoří pás mezi územím se ceceem (viz kapitola 5.4.3) a oblastí rozlišující /s/ a /θ/ – patří k němu následující oblasti (viz RAE, 2011a, s. 190): jihozápad provincie Badajoz, jihozápad provincie Huelva, sever provincie Sevilla, jih provincie Córdoba, sever provincie Málaga, některé oblasti provincií Jaén a Granada. V  Hispánské Americe převažuje výslovnost [s̪ ] na Antilách, v  Mexiku, Guatemale, Kostarice, v  Hondurasu, Panamě, jižní Venezuele, ve velké části Kolumbie, v  neandské části Peru, v  Ekvádoru, Bolívii, Uruguay, Paraguayi, Chile a takřka v celé Argentině. V některých z těchto oblastí nabývá tato výslovnost lehkých obměn (např. u  predorsodentoalveolární varianty je výslovnost posunuta lehounce směrem k alveolám). Predorsoalveolární je též české s. Koronální (koronoalveolární) [s̥ ] – jazyk se přibližuje k alveolám ne hrotem, nýbrž horní částí hrotu zezpodu (corona); vyskytuje se zejména v provincii Córdoba; RAE (2011a, s. 190) o této výslovnosti konstatuje, že je na ústupu. Výskyt: ať už je realizace této varianty jakákoli, vyskytuje se ve všech pozicích (i když pochopitelně existují kombinatorní omezení, například na počátku slov domácího původu nestojí kombinace s + konsonant). sentir [s̪ en̪ ˈtiɾ] nebo [s̺ en̪ ˈtiɾ] cosa [ˈkos̪ a] nebo [ˈkos̺ a] 120

znělá apikoalveolární / predorsální (predorsodentální) frikativa orální transkripce: [z̺] / [z̪] pravopis: s Znělý protějšek [s̺ ], resp. [s̪ ]. Místo artikulace odpovídá místu artikulace neznělého protějšku – bude se tedy lišit podle oblastí. Výskyt: vyslovuje se, následuje-li znělý konsonant [d], [m], [n], [l], [g]. V pečlivé až velmi pečlivé výslovnosti zůstává [s] neznělé. ̞ ̞ rasgo [ˈraz̺ɣo] nebo [ˈraz̪ɣo] las manos [laz̺ ˈmanos̺ ] nebo [laz̪ ˈmanos̪ ] Je třeba mít na paměti, že ve spisovné španělštině nelze nikdy vyslovovat zněle intervokalické -s-, a to ani na hranici slov: casa *[ˈkaz̺a] *[ˈkaz̪a]; las aulas *[laz̺ ˈau̯las̺ ] *[laz̪ ˈau̯las̪ ]. Slyšíme-li tuto výslovnost u  „rodilého“ mluvčího, je zřejmě katalánského původu (příp. může jít o  rys regionální mluvy v  některých oblastech španělských provincií Cáceres a Salamanka, ojediněle na Baleárách a jinde, místy též v Hispánské Americe). Poziční a stylové zvláštnosti 1) K fenoménům sesea a cecea viz kapitolu 5.4.3. 2) V souvislosti s výše zmíněnou tendencí oslabovat konsonantickou kodu a nahrazovat danou slabiku nepříznakovým typem CV dochází u /s/ na konci slabiky k různým stupňům oslabování: – /s/ se vyslovuje oslabeně; – /s/ se vyslovuje aspirovaně, tj. jako [ħ] nebo [h], srov. mismo [ˈmih.mo], [ˈmih.mo]; los hermanos [loh.eɾˈmanoh], [loh.eɾˈmanoh]; – /s/ se asimiluje k následující souhlásce, srov. asco [ak.ko]; – /s/ se nevyslovuje (los vasos [loˈβ̞as̪ o]) nebo je nahrazen glotální okluzí (mismo [ˈmiʔ.mo]). Tyto varianty se v různé míře, v různých podobách a v různých vzájemných kombinacích objevují na celém španělsky mluvícím území. Důležitý je též 121

aspekt sociální: výslovnost /s/ se často liší v souvislosti se vzděláním mluvčího. RAE (2011a, s. 202) rozlišuje: a) regionální varianty konzervativní (conservadoras, Madrid, Lima atd.), kde se uchovává frikativa; b) regionální varianty střední (intermedias), kde převažuje aspirace (Extremadura, část Andalusie, Kanárské ostrovy, část Karibiku atd.); c) inovující varianty (más innovadoras), kde převažuje elize /s/ – východní Andalusie, Panama, Dominikánská republika. Obraz výslovnosti s ve slabičné kodě je tedy v hispánském světě velmi pestrý. Komentář k jednotlivým variantám nabízí RAE (2011a, s. 198 n.) a různé dialektologické příručky. Zánik /s/ může znamenat vážný zásah do fonologického i morfologického systému (slovesné tvary, plurál jmen apod.). Změna je proto někdy kompenzováno otevřenou výslovností předchozí samohlásky (srov. k tomu kapitolu 9.7). 3) Ve skupině sr se v  pečlivé řeči vyslovuje znělá frikativa; v  hovorové řeči se s asimiluje k r i způsobem artikulace, hrot jazyka nezaujme postavení obvyklé pro s, nýbrž připomíná spíš postavení při aproximantě [ɹ]; někdy je vyslovována dokonce jen vibranta, místy prodloužená: Israel [izraˈel] [iɹraˈel] [iraˈel] [irːaˈel]. 4) Jak již bylo řečeno výše, ve španělštině neexistuje intervokalické [z]. Taková výslovnost u „rodilého“ mluvčího ukazuje na jeho katalánský původ. 5) /s/ je rovněž součástí výslovnosti skupiny ks, pravopisně zachycené grafémem x.38 Konkrétní podoba záleží na hláskovém kontextu: 5a) následuje-li další konsonant, vyslovuje se běžně pouze [s] + konsonant, výslovnost všech tří konsonantů je považována za velmi pečlivou až afektovanou: 38

V  některých místních mexických jménech se tento grafém čte [x]: México, Oaxaca, Texas. Psaní x je grafickým archaismem. V 17. a 18. stol. tento znak reprezentoval neznělou velární frikativu orální, ještě předtím prepalatální neznělou frikativu orální [š].

122

̞ éxtasis [ˈestasis], pečlivě [ˈeɣstasis];39 ̞ texto [ˈtesto], pečlivě [ˈteɣsto]; ̞ extranjero [estɾanˈxeɾo], pečlivě [eɣstɾanˈxeɾo]. 5b) v  intervokalické pozici se nejčastěji vyslovuje skupina [ɣ̞s], která má tendenci k  desonorizaci; okluzivní varianta se nerealizuje ani v  pečlivé výslovnosti (i  když některé prameny o  ni mluví a hodnotí ji jako afektovanou); nepřípustná je podle normy redukce na [s]: ̞ ̞ éxito [ˈeɣsito], [ˈeɣsito], *[ˈesito]; ̞ ̞ taxi [ˈtaɣsi], [ˈtaɣsi], *[ˈtasi]; ̞ ̞ examen [eɣˈsamen], [eɣˈsamen], *[eˈsamen].

Povědomí o nepřípustnosti takových redukcí je někdy tak silné, že se obje̞ vuje hyperkorektní, nesprávná výslovnost typu espectáculo *[eɣspekˈtakulo]. 5c) Na konci slabiky se psané -x vyslovuje redukovaně jako [s]; okluzivní prvek se může vyskytnout jen ve velmi pečlivé výslovnosti: tórax [ˈtoɾas]; fénix [ˈfenis].

5.4.6 Konsonanty palatální n

Ñ n znělá palatální okluziva nazální transkripce: [ɲ] pravopis: ñ

Přibližně se podobá českému ň. Závěr vytváří přední část hřbetu jazyka a přední část tvrdého patra. Akustické výzkumy ukazují, že je palatálnější než palatalizovaná varianta fonému /n/, proto má v  transkripci IPA jiné značení (ARFE mezi nimi nerozlišuje). Výskyt: vyskytuje se pouze na začátku slabiky, a to na začátku nebo uprostřed slova:

39

Tato zjednodušená výslovnost se ale nesmí promítnout do pravopisu: *éstasis.

123

ñandú [ˈɲan̪ˈdu]; sueño [ˈsu̯eɲo]; peña [ˈpeɲa]. n

LL n znělá palatální laterála orální transkripce: [ʎ] pravopis: ll

Jak již bylo řečeno výše, tento segment se dnes vyskytuje pouze v minoritním rozlišujícím subsystému. Při jeho výslovnosti se jazyk opírá hrotem o dolní řezáky a plochou hřbetu se tiskne k tvrdému patru. Výsledek se vzdáleně podobá slovenskému měkkému ľ. Zcela nesprávná je výslovnost [li̯ ]: nevyskytuje se v žádné oblasti a opozice [ʎ] / [li̯ ] má navíc distinktivní platnost, srov. hallar [aʎˈaɾ] × aliar [alˈi̯ aɾ]; camella [kaˈmeʎa] × camelia [kaˈmeli̯ a]. V jazykových variantách se systémem nerozlišujícím /ʎ/ a /ʝ/, tzv. yeísmem, existuje pochopitelně více homofon, srov. callado [kaˈʝað̞o]; cayado [kaˈʝað̞o]. Existence yeísma je dána artikulační, akustickou i percepční blízkostí segmentů, které splývají: při povolené výslovnosti [ʎ] nedochází k závěru v centrální oblasti (jazyk není v  kontaktu s  přední a  střední částí předního patra), takže výdechový proud vychází středem, tj. způsobem typickým pro [ʝ]40. Vedle nejčastějšího řešení v  podobě znělé palatální frikativy [ʝ] se objevují i řešení jiná. Nejvýznamnější z nich je znělá prepalatální (nebo postalveolární) frikativa [ʒ]. Této výslovnosti se v  českém prostředí tradičně říká žeísmo; ve španělsky psaných pracích se název žeísmo nebo zheísmo objevuje méně často, častější termín je rehilamiento (termín odkazuje k  artikulačním a  akustickým vlastnostem znělých frikativ). V některých oblastech se žeísmem někteří mluvčí vyslovují neznělou frikativu [ʃ] (tento jev se někdy označuje jako šeísmo, příp. 40

RAE (2011a, s. 211) upozorňuje na analogii se stavem ve francouzštině (fille) a v rumunštině (fiye) i  na podobný vývoj v  některých variantách italštiny, katalánštiny a  zejména brazilské portugalštiny.

124

sheísmo). Místy, ovšem daleko méně často, se ve španělsky mluvícím světě objevují i další varianty výslovnosti popisované frikativy, totiž frikativa [j] nebo afrikáta [d͡ʒ], příp. se hláska nevyslovuje. Pokud jde o  výskyt yeísma, vývoj španělštiny dokládá jeho trvalý nárůst. Dnes je více mluvčích s  yeísmem než bez něho. Existují oblasti, kde zcela dominuje, jinde vedle sebe koexistuje yeísmo a rozlišující systém, i tam ale je yeísmo na vzestupu. Ve Španělsku se yeísmo rychle šíří. Vyskytuje se v  takřka celé Andalusii (byť zejména ve východní andaluštině se objevuje i  rozlišující podsystém), v Madridu (tam bylo původně znakem mluvy méně vzdělaných lidí, dnes jasně dominuje), ve velké části Extremadury, v mnoha oblastech obou Kastílií a na Kanárských ostrovech. V Americe yeísmo naprosto převažuje, a kde se nevyslovuje frikativa [ʝ], vyslovuje se jiná ze zmiňovaných alternativních variant. Oblast La Plata je charakteristická žeísmem nebo šeísmem. Prepalatální frikativa [ʒ] se vyslovuje v Buenos Aires i dále v argentinském vnitrozemí, v Patagonii a Ohňové zemi, u hranic s Chile, v Uruguayi atd. Uvádí se, že neznělá varianta [ʃ] je široce dokumentováno zejména v Buenos Aires, ale také v Rosariu a jinde a že je častější u žen, vzdělanějších lidí a u mladších lidí. Znamená to, že systém rozlišující oba segmenty, který byl vždy považován za hlavní a  byl též základní normativní variantou, je už dnes v  menšině. Ve Španělsku se laterála vyslovuje v Aragonii, Navaře, v oblasti La Rioja, provincii Castilla–León (zejména ve městech) i jinde. V Americe je rozlišující systém spíše výjimečný a má dvě podoby (vedle laterály existuje někde [ʝ], někde [d͡ʒ]). Obecně lze říci, že palatální laterála se místy objevuje v Portoriku, v Kolumbii, v Bolívii, Paraguayi a jinde. Pro všechny oblasti s rozlišujícím systémem – ve Španělsku i v Americe – ale platí, že na daných územích žijí i mluvčí, kteří oba segmenty nerozlišují. Existence yeísma bývá používána, zejména v  Hispánské Americe, jako jeden z argumentů pro reformu pravopisu: homofona typu halla – haya, valla – vaya, llena – hiena, olla – hoya zvyšují množství slov, jejichž pravopis odráží rozdíly, které mluvčí neslyší. Výskyt: [ʎ] se vyskytuje na počátku slabiky, a to na začátku i uvnitř slova: llamar [ʎaˈmaɾ] [ʝaˈmaɾ] [ʒaˈmaɾ]; llueve [ˈʎu̯eβ̞e] [ˈʝu̯eβ̞e] [ˈʒu̯eβ̞e]; callar [kaˈʎaɾ] [kaˈʝaɾ] [kaˈʒaɾ]. 125

Poziční a stylové zvláštnosti: V oblastech s yeísmem může docházet u /ʝ/ k výslovnostním obměnám popsaným v následující kapitole. Y n Výslovnostní varianty: n

znělá palatální frikativa orální transkripce: [ʝ] pravopis: y, hi- (na počátku slova před samohláskou) Jazyk vytváří úžinu proti přední části středu tvrdého patra. Výdechový proud uniká středem, úžina je velmi těsná. Špička jazyka se opírá o  spodní řezáky, hřbet je vyklenut konvexně. Artikulace je velmi napjatá. znělá palatální aproximanta orální transkripce: [j] pravopis: y, hi- (na počátku slova před samohláskou) Přední část hřbetu se přibližuje k tvrdému patru, úžina je však méně úzká – jde o aproximantu. Tyto dvě varianty, frikativa a  aproximanta, jsou ve volné distribuci, tj. mohou se navzájem zaměňovat. Jejich výskyt je identický. Výskyt: stojí uvnitř taktu na počátku slabiky po samohlásce: ayer [aˈʝeɾ] [aˈjeɾ]; la hiena [la ˈʝena] [la ˈjena]; ̞ ̞ la yegua [la ˈʝeɣu̯ a] [la ˈjeɣu̯ a]. znělá palatální afrikáta orální transkripce: [d͡ʝ] pravopis: y, hi- (na počátku slova před samohláskou) Jazyk se na počátku artikulace silně vyklene, přitiskne se k tvrdému patru, kde vytvoří závěr (jako při českém ď), závěr se však nerozráží, ale postupně přechází v  úžinu a  artikulace končí poměrně hlasitým třením. Čech je vnímá jako ď, Španěl však slyší spíš dž. Výskyt: jde o variantu fonému /ʝ/. Jako afrikáta se vyslovuje: 126

1) na počátku slabiky uvnitř taktu po souhlásce l, n (ty se pod vlivem afrikáty palatalizují na [ʎ], [nj]) (k „posílení“ satelitního vokálu /i̯ / na počátku slabiky a jeho výslovnosti [ʝ], příp. jiné, viz výše kapitolu 5.3.3.4): ̞ el yugo [elj ˈd͡ʝuɣo]; el hielo [elj ˈd͡ʝelo]; cónyuge [ˈkonjd͡ ʝuxe]. V některých oblastech (např. v Mexiku) je ale i v této pozici spíše frikativa (aproximanta): ̞ el yugo [elj ˈʝuɣo]; el hielo [elj ˈʝelo]; cónyuge [ˈkonjʝuxe]. Ve standardní spisovné výslovnosti jsou tedy rozlišeny konstrukce: saliendo [saˈli̯ en̪ do] × sal yendo [ˈsalj ˈd͡ʝen̪do]. 2) na počátku taktu – zejména v pečlivé, důrazné řeči; v hovorové, běžné řeči převažuje v této pozici frikativa: ̞ ̞ yegua [ˈd͡ʝeɣu̯ a], [ˈjeɣu̯ a]; yo [ˈd͡ʝo], [ˈjo]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) Jako [ʝ] se v mnoha oblastech vyslovuje psané ll (yeísmo, viz výše). 2) V oblasti La Plata (Argentina, Uruguay) se každé psané y, hi vyslovuje jako alveolární frikativa orální, buď znělá [ʒ] nebo neznělá [ʃ]. Tomuto jevu se říká žeísmo. V Argentině a Uruguayi je běžně rozšířeno a je považováno za součást prestižní výslovnosti (není tedy vázáno na některou sociální skupinu; viz výše kapitolu o ll a též 6.2). ̞ yegua [ˈʒeɣu̯ a]; yo [ˈʒo]. 127

n

t͡ʃ n neznělá prepalatální afrikáta orální transkripce: [t͡ʃ] pravopis: ch

Základní percepční dojem ze španělského [t͡ʃ] je přibližně stejný jako u českého č, artikulačně je ale mezi oběma hláskami rozdíl. České č je alveolární a labializované, při artikulaci španělského [t͡ʃ] je hrot jazyka obvykle v rovině ostří řezáků (mezi horními a  dolními), přední částí hřbetu se vytvoří krátký predorsální závěr na přední části tvrdého patra; tento závěr postupně přechází v úžinu, frikativní složka je ale u španělského [t͡ʃ] kratší než u českého č. Není neznělým protějškem znělé afrikáty, protože dotyk jazyka s  patrem je menší a více vepředu než u ní. Výskyt: [t͡ʃ] se ve španělštině vyskytuje na počátku slabiky, a to na počátku i uvnitř slova: checo [ˈt͡ʃeko]; muchacho [muˈt͡ʃat͡ʃo]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) Správná výslovnost grafému ch ve slovech cizího původu je [k], stále častěji se ale objevuje výslovnost [t͡ʃ]: Munich [muˈnik]. 2) Správná výslovnost koncového -ch v  katalánských příjmeních je [k], velmi běžná je ale výslovnost „pošpanělštělá“ (srov. do mnoha zemí rozšířenou „kastilskou“ výslovnost jména J. A. Samaranch): Llorach [ʎoˈɾak]; Samaranch [samaˈɾaŋk]. Více k tomuto tématu viz kapitola 7.1. 3) V  některých regionálních variantách dochází k  oslabení (příp. zániku) okluzivní nebo frikativní složky afrikáty, tj. vyslovuje se [t͡ʃ] (tuto výslovnost je možné slyšet např. v některých oblastech Andalusie i v Hispánské Americe) nebo [ʃ] (Dominikánská republika i jinde v Hispánské Americe). 128

5.4.7 Konsonanty velární n

K n neznělá velární okluziva orální transkripce: [k] pravopis: c (před a, o, u, souhláskou, na konci slova), qu, k

Zadní část hřbetu jazyka vytváří závěr na zadním patře; špička jazyka je zhruba u dásní dolních řezáků. Výskyt: vyskytuje se na počátku i na konci slabiky: cama [ˈkama]; querer [keˈɾeɾ]; barco [ˈbaɾko]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) V implozivní pozici na konci slabiky před okluzivou nalezneme výslovnostní obměny analogické s těmi, které jsme popsali u /p/, /b/, /t/, /d/: norma připouští znělou nebo neznělou výslovnost v podobě okluzivy nebo aproximanty, tj.: ̞ doctor [dokˈtoɾ] [dogˈtoɾ] [doɣˈtoɾ], a  nepřipouští jiné varianty, které se objevují v  různých registrech dnešní španělštiny, tj. např.: doctor [doθˈtoɾ] [dosˈtoɾ] [doxˈtoɾ] [dou̯ˈtoɾ]. ̞ 2) Před frikativou se hovorové řeči vyslovuje jako [ɣ]; tato frikativa se v některých oblastech nebo v individuální mluvě různou měrou desonorizuje: ̞ acción [aɣˈθi̯ on]. Dle RAE (2011a, s. 161) se skupina /kθ/ v příponě –acción může vyslovovat též zjednodušeně, srov.: acción [ahˈθi̯ on] [aˈθi̯ on]. 129

Rozkolísanost ve výslovnosti této skupiny vede někdy k  hyperkorektnosti ve výslovnosti a odtud i v pravopise: afición, *aficción. Důležitost tohoto rozdílu je dána i tím, že existují opozice typu adicción / adición. 3) Spojení s frikativou s  se v  pravopise značí x: výslovnost /k/ závisí na hláskovém okolí: 3a) následuje-li další konsonant, vyslovuje se běžně pouze s + konsonant, výslovnost všech tří konsonantů je považována za velmi pečlivou až afektovanou: ̞ éxtasis [ˈestasis], pečlivě [ˈeɣstasis]; ̞ texto [ˈtesto], pečlivě [ˈteɣsto]; ̞ extranjero [estɾaŋˈxeɾo], pečlivě [eɣstɾaŋˈxeɾo].41 ̞ 3b) v intervokalické pozici se nejčastěji vyslovuje skupina [ɣs] (s tendencí k desonorizaci), nepřípustná je podle normy redukce na [s], častá v nekultivované řeči: ̞ ̞ éxito [ˈeɣsito], [ˈeɣsito], *[ˈesito]; ̞ ̞ taxi [ˈtaɣsi], [ˈtaɣsi], *[ˈtasi]; ̞ ̞ examen [eɣˈsamen], [eɣˈsamen], *[eˈsamen].

Povědomí o  nepřípustnosti takových redukcí je někdy tak silné, že se ob̞ jevuje hyperkorektní, nesprávná výslovnost typu espectáculo [eɣspekˈtakulo]. ̞ 4) Následuje-li po /k/ n, r, vyslovuje se většinou jako [ɣ]: ̞ técnica [ˈteɣnika]; ̞ secreto [seˈɣɾeto].

41

Tato zjednodušená výslovnost se ale nesmí promítnout do pravopisu: *estranjero.

130

Existují však výjimky, kde se uchovává neznělá okluzivní výslovnost: chacra [ˈt͡ʃakɾa]; ocre [ˈokɾe]; acreditar [akɾeð̞iˈtaɾ]. 5) Zcela neobvyklé je postavení /k/ na konci slova: vyskytuje se zde jen v cizích slovech. Vyslovuje se zde neznělá okluziva bez ploze, často povolená, zcela zřejmá je ale tendence takto neobvyklé zakončení změnit, a to buď odstraněním /k/, nebo přidáním vokálu (viz 7.1): frac [ˈfɾak], hovorově [ˈfɾa], [ˈfɾake], [ˈfɾake]. G n Výslovnostní varianty: n

znělá velární okluziva orální transkripce: [g] pravopis: g Zadní část hřbetu jazyka vytváří závěr na zadním patře; špička jazyka je zhruba u dásní dolních řezáků. Výskyt: vyskytuje se na počátku taktu (po pauze) nebo uvnitř taktu po nazále: gato [ˈgato]; grave [ˈgɾaβ̞e]; tengo [ˈteŋgo]. znělá velární aproximanta orální ̞ transkripce: [ɣ] pravopis: g Zadní část hřbetu jazyka se zdvihá k zadnímu patru, nevytváří s ním však závěr, nýbrž úžinu. Výdechový proud uniká úžinou, třecí šum je slabý. V tradičních pracích bývala charakterizována jako frikativa, dnes je definována jako aproximanta, protože úžina je méně úzká než u frikativ, takže třecí šum je méně jasný, jsou více slyšet rezonance; menší než u frikativ je i artikulační napětí. 131

Výskyt: uvnitř taktu, nepředchází-li nazála: ̞ lago [ˈlaɣo]; ̞ colgar [kolˈɣaɾ]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) Výslovnost skupiny gn záleží na pozici, ve které se tato skupina nachází. Stojí-li v prétuře slabiky, výslovnost obou souhlásek je považována za pečlivou, běžná je redukce: gnomo velmi pečlivé [ˈgnomo], běžné [ˈnomo]. Stojí-li g v kodě slabiky před slabičnou hranicí, po níž následuje souhláska, spisovná výslovnost připouští okluzivu nebo aproximantu, srov.: ̞ ignorar [ignoˈɾaɾ], [iɣnoˈɾaɾ]; ostatní varianty vyskytující se v  různých registrech současné španělštiny jsou nespisovné, srov. ignorar *[ixnoˈɾaɾ], *[iɾnoˈɾaɾ], *[ĩnoˈɾaɾ] apod. 2) Stojí-li za /g/ polosouhláskové [w], /g/ některých regionálních variantách a v nekultivované řeči oslabuje nebo dokonce mizí: ̞ agua [ˈaɣu̯ a], *[ˈau̯a]. 3) V důsledku změn popsaných v kapitole 5.3.3.4 se v některých variantách (např. v kubánské španělštině) anglické w obvykle vyslovuje jako [gu̯]: Winchester [ˈgu̯int͡ ʃes̪ teɾ]. 4) Také v počáteční skupině hue-, hua-, hui se ve výslovnosti objevuje velární frikativní prvek, takže se tyto skupiny realizují stejně jako güe, gua, güi (někdy je možný i obojí pravopis). Týká se to zejména slov indiánského původu: ̞ ̞ el huahua (Mexiko), el guagua (Ekvádor) [el ˈɣu̯ aɣu̯ a]. 132

V lidové řeči se tato výslovnost přenáší i na španělská slova na hua-, hue-, hui-: ̞ el huevo [el ˈu̯eβ̞o], regionálně [el ˈɣu̯ eβ̞o]. n

X n neznělá velární frikativa orální transkripce: [x] pravopis: j, g, x42

Při výslovnosti velární frikativy stojí zadní část hřbetu jazyka proti tvrdému patru, artikulace je napjatější ve Španělsku než v Hispánské Americe. Výslovnost /x/ se místně liší; obecně ji lze v  jednotlivých oblastech charakterizovat takto: – velární výslovnost převažuje v Hispánské Americe (Mexiko, střední Amerika, Perú, Bolívie, Paraguay, Argentina a Uruguay, byť se místně objevují určité modifikace); – v  některých oblastech Španělska (např. v  Madridu) se artikuluje hodně vzadu, jde spíše o uvuláru [χ]; – na severu provincie Jaén, v některých oblastech na severu Granady a Almeríe je výslovnost [χ] doprovázena výraznými vibracemi, někdy se označuje až za vibrantu; – na Kubě a v celé Karibské oblasti (i na pobřeží Venezuely a Kolumbie) se vyslovuje velmi oslabeně – jako neznělá laryngální frikativa orální; – v Chile se před /a/, /o/, /u/ vyslovuje velárně, před /e/, /i/ jako postpalatála [ç], tj. zadní část hřbetu jazyka se staví proti zadní části tvrdého patra; – na Antilách, v  některých oblastech Mexika i  jinde v  Hispánské Americe dochází k aspiraci a vyslovuje se faryngální [ħ] nebo laryngální [h], lejos [ˈlehos]; – v Kolumbii a některých oblastech střední Ameriky se /x/ dokonce nevyslovuje, srov. trabajo [tɾa.ˈβ̞a.o]. Výskyt: vyskytuje se zpravidla na počátku slabiky, zřídkakdy na konci: 42

V některých místních mexických jménech se [x] zapisuje grafémem x: México, Oaxaca, Texas. Přestože stále existuje možnost psát rovněž Méjico, Oajaca, Tejas, pravidla pravopisu z roku 2010 (s. 109) preferují pravopis México, Oaxaca, Texas.

133

̞ jugar [xuˈɣaɾ]; cogieron [koˈxi̯ eɾon]; dijeron [diˈxeɾon]. Poziční a stylové zvláštnosti 1) Na konci slova – kde se vyskytuje spíše výjimečně – se vyslovuje oslabeně, v hovorovém jazyce je tendence ji vůbec nevyslovovat, to je podle normy možné ale jen ve slově reloj: boj [ˈbox]; reloj [reˈlo]. Výslovnost tohoto slova bez souhlásky na konci natolik převažuje, že se objevuje i – nesprávný, nespisovný – tvar plurálu [reˈlos], někdy i v pravopise *relós.

5.5 VÝSLOVNOST SKUPIN SOUHLÁSEK Je zřejmé, že v rámci konsonantických skupin dochází k výrazným změnám výslovnosti jednotlivých jejich prvků. Z  výše uvedeného detailního popisu výslovnosti jednotlivých souhlásek vyplývají dvě základní tendence ve výslovnosti konsonantických skupin: 1) tendence k zjednodušování těchto skupin: jeden nebo více prvků takové skupiny se nevyslovuje; pro španělštinu nejsou typické troj- nebo vícečlenné konsonantické skupiny, takže tendence k  jejich zjednodušování je obecná; konkrétní případy zjednodušování skupin viz výše u jednotlivých konsonantů, obecná kombinatorická pravidla viz mj. v kapitole 7.1; 2) tendence k asimilacím: prvky konsonantických skupin se sobě často přizpůsobují, pokud jde o znělost, místo artikulace apod.; obecná charakteristika asimilací viz kapitola 4.3, jednotlivé konkrétní asimilace viz výše kapitola 5.4. Výslovnost jednotlivých skupin souhlásek tak zájemce nalezne v příslušných kapitolách, zejména ve výkladu o slabičných préturách a kodách v kapitole 7.1. Setkají-li se uvnitř slova dvě stejné souhlásky – v původních španělských slovech to mohou být pouze skupiny /nn/ a /bb/ – základní výslovnost respektuje slabičnou hranici, srov. 134

innato [in.ˈnat.to]; subvenir [suβ̞.β̞e.ˈniɾ]. V  některých variantách se objevuje tendence ke geminované výslovnosti těchto skupin. To platí i  o  výslovnosti skupiny [mm] vzniklé asimilací psané skupiny nm: inmenso [i.ˈmːen.so]. Všechny ostatní skupiny tvořené stejnými souhláskami (addenda, Ammán, gamma apod.) se objevují výhradně v cizích slovech a běžná výslovnost je redukovaná, tj. vyslovuje se jediný konsonant.

5.5.1 Frekvence souhláskových fonémů

Stejně jako u  vokálů (viz výše kapitola 5.3.4) lze i  u  konsonantů stanovit frekvenci jejich využití. Není překvapivé, že nejčastějšími souhláskami jsou ty, které mají nejméně distribučních omezení, tj. mohou se objevit v  prétuře i v kodě slabiky. Dle RAE (2011a, s. 296) je nejčastějším konsonantickým fonémem43 /s/ (9,24 %), což je mj. dáno velkým využitím ve flexivních jmenných a slovesných koncovkách. Časté jsou též konsonanty /n/ (7,49 %), /ɾ/ (5,77 %), /l/ (5,12 %), /d/ (4,72 %) a /t/ (4.31%). Naopak nejméně časté jsou konsonanty /ɲ/, /ʎ/ a /t͡ʃ/.

5.6 VÝSLOVNOST VOKÁLŮ A KONSONANTŮ NA HRANICI SLOV (VÁZÁNÍ) Jak bylo řečeno výše, hlásky v  proudu řeči se navzájem ovlivňují a  vyslovují se často jinak, než když stojí izolovaně. Hranice slov není pro takové ovlivňování často žádnou překážkou: pro vnitřní strukturaci mluvené řeči slova mnohdy nejsou důležitá. Disciplína, která zkoumá obměny, ke kterým dochází na hranicích slov, se někdy označuje jako fonosyntax (fonosintaxis), příp. fonotaktika. Nezbytnou podmínkou pro vzájemné ovlivňování koncových hlásek jednoho slova a počátečních hlásek slova následujícího je nepřítomnost pauzy mezi 43

Korpus o velikosti 817085 slov a 3641915 segmentů.

135

nimi. Quilis (1992) nazývá termínem sirrema (čes. synréma, pl. synrémata) skupinu dvou nebo více slov, jež vytvářejí gramatickou, intonační (přízvukovou), významovou a  syntaktickou jednotku a  mezi nimiž není pauza. Právě u takových jednotek je stupeň vzájemného ovlivňování hlásek na hranici slov největší. Podle Quilise mají synrémata tuto podobu: 1) člen + substantivum: el amor, 2) nepřízvučné slovo + následující prvek: le dijeron, que venga, 3) adjektivum + substantivum: el perro blanco, 4) substantivum + determinační doplnění: el perro de Luis, 5) složené slovesné časy: he comido, 6) součásti slovesných perifrází: hemos dejado de ser, 7) sloveso, adjektivum nebo adverbium a rozvíjející adverbium: pasaron bien, 8) spojka + následující slovo: Juan y Pedro, 9) předložka + následující slovo: voy con Juan. Je zřejmé, že toto téma souvisí s  problematikou přízvuku (srov. kapitolu 8.1.1.4). Podstatným faktorem ovlivňujícím výslovnost skupin slov je ve španělštině neexistence rázu. Ráz (golpe de glotis) je způsob zahájení znění hlasu: hlasová štěrbina je pevně uzavřena, hlasivky k sobě přitisknuty – výdechový proud je prudce rozrazí a rozkmitá: hlas zazní prudce a náhle. V některých jazycích je to samostatný foném (jde o glotální explozivu), jinde, např. v češtině, je začátkem fonace. Srovnej např. dvojí možnou výslovnost spojení do okna: [doʔokna] [dookna]. Jak je patrné např. z české výslovnosti v okně [fʔokně], ráz se chová jako neznělá souhláska a jako takový vede k asimilaci předchozí souhlásky. Ve španělštině není ráz přítomen, ani jako samostatný foném, ani jako signál začátku fonace. V důsledku toho se slova váží: Los hombres son amables [lo.sóm.bɾe.só.na.má.β̞les]. Je tedy spojování slov ve španělštině jiné než v češtině, také v tom, že nedochází k asimilacím typu [fʔokně].

5.6.1 Typy vzájemného ovlivňování hlásek na hranici slov 5.6.1.1 Samohláska + samohláska Na hranici slov dochází k tzv. synalefě (viz 5.3.3.2). Výsledná podoba samohláskové skupiny závisí mj. na rychlosti a pečlivosti promluvy. 136

Důsledkem synalefy může být v rychlé, hovorové řeči homofonie různých struktur: para alabar

[paɾa:laˈβ̞aɾ], [paɾalaˈβ̞aɾ]

para lavar

[paɾalaˈβ̞aɾ]

de su uso

[deˈsuːso], [deˈsuso]

desuso

[deˈsuso]

la avenida

[la:β̞eˈnið̞a]

la venida

[laβ̞eˈnið̞a]

5.6.1.2 Souhláska + souhláska Při setkání dvou různých konsonantů dochází k  nejrůznějším asimilacím (viz výše kapitola 5.4). Setkají-li se dva stejné konsonanty, výsledkem bývá obvykle konsonant jeden, v  pečlivé výslovnosti trochu delší (bez geminace), v hovorové standardní (např. setkání s, l, n, d). Výsledkem setkání dvou r je vícekmitné [r]: tres salas

[ˈtɾe.ˈsa.las]

los sacos

[los ˈsakos] [loˈs:akos] [loˈsakos]

con nada

[kon ˈnað̞a] [koˈn:að̞a] [koˈnað̞a]

el libro

[el ˈliβ̞ro] [ˈel:iβ̞ro] [eˈliβ̞ro]

el Madrid de Carlos III

[el maˈð̞ɾið̞ ð̞ e…] [el maˈð̞ɾið̞:e…] [el maˈð̞ɾið̞e…]

humor racional

[uˈmoraˈθi̯ onal]

Důsledkem může být v rychlé, hovorové řeči homofonie různých struktur: un nombre

[ˈun ˈnombɾe] [ˈunːombɾe] [ˈunˈombɾe]

un hombre

[ˈunˈombɾe]

el lado

[el ˈlað̞o] [ˈelːað̞o] [eˈlað̞o]

helado

[eˈlað̞o]

el loro

[el ˈloɾo] [eˈlːoɾo] [eˈloɾo]

el oro

[eˈloɾo]

las salas

[las ˈsalas] [laˈsːalas] [laˈsalas]

las alas

[laˈsalas]

5.6.1.3 Souhláska + samohláska Pro vázání souhlásky a samohlásky (resp. obráceně) je, jak už bylo řečeno, důležitá nepřítomnost rázu. 137

Končí-li v rámci jednoho taktu slovo na souhlásku a slovo další bez pauzy navazuje samohláskou, je přirozené, že se souhláska a samohláska vysloví jako jedna slabika, dochází tedy ke změně slabičného členění, srov.: el arma [e.ˈlaɾ.ma]; chip interno [ˈt͡ʃi.ˈpin̪.ˈteɾ.no]. Mohou tak vznikat konstrukce, které se liší jen přízvukem, srov.: asido [a.ˈsi.ð̞o] has ido [ˈa.ˈsi.ð̞o]. Závažnost změn, ke kterým dochází v  proudu řeči při vázání, můžeme dokumentovat na výslovnosti spojky y. Tato spojka se bude vyslovovat různě v závislosti na hláskovém okolí: mezi dvěma konsonanty (K y K): pan y vino [ˈpani ˈβ̞ino]; mezi konsonantem a vokálem (K y V): hablan y escriben [ˈaβ̞lan jesˈkɾiβ̞en]; mezi konsonantem s, θ nebo d a vokálem (K y V): callas y esperas [ˈkaʎaz d͡ʝesˈpeɾas]; mezi vokálem a konsonantem (V y K): padre y madre [ˈpað̞ɾei̯ ˈmað̞ɾe]; mezi dvěma vokály (V y V): éste y aquél [ˈeste jaˈkel].

138

6. VÝSLOVNOSTNÍ ZVLÁŠTNOSTI AMERICKÉ ŠPANĚLŠTINY

Ve výše uvedených obecných charakteristikách španělského hláskového systému i  v  přehledu španělské ortoepie jsme u  jednotlivých hlásek uváděli i  varianty typické pro americkou španělštinu. Tradiční příručky španělské fonetiky se obvykle pokoušejí i o obecnou, celkovou fonetickou charakteristiku americké varianty. Modernější práce od toho ustupují: např. RAE (2011a) neobsahuje samostatnou kapitolu věnovanou americké španělštině, stejně jako neobsahuje kapitoly věnované variantám španělštiny evropské. Je tomu tak proto, že systémový přístup k  fonetickým a  fonologickým jevům chápe jednotlivé jazykové varianty jako různé kombinace jevů, které ve španělštině potenciál­ně existují, a věnuje se teoretickému popisu těchto jevů – popis jednotlivých variant nechává na dialektologicky zaměřených pracích. Pro popis zvláštností americké španělštiny jsou dále důležité následující skutečnosti: 1) Území, kde se mluví španělsky, je obrovské, a  tak přestože existují rysy, které najdeme takřka ve všech variantách americké španělštiny (seseo aj.), lze jen stěží mluvit o americké španělštině jako o jednotném celku. Úplný popis výslovnostních variant španělštiny v Americe by musel být rozčleněn do mnoha kapitol – jednotlivé regionální varianty různým způsobem a různou měrou kombinují výslovnostní rysy, které lze nalézt i  v  jiných oblastech: je jen velmi málo specifických jevů, které jsou spjaty pouze s jednou jedinou oblastí (žeísmo). Situaci navíc ještě komplikuje existence sociálně vymezených variant. 139

2) V jazykových příručkách se obvykle mluví o mexické španělštině, ekvádorské španělštině atd., detailní analýza výslovnosti ale ukazuje, že je na místě mluvit spíš o  oblastech, že dnešní hranice států nejsou zároveň hranicemi mezi jednotlivými výslovnostními variantami. Ani popis těchto jednotlivých variant není dosud uzavřen a obvykle se uvádí spíše výčet jednotlivých rysů než úplný obraz dané varianty. 3) Jak vyplývá z  výše řečeného, mnoho fonetických zvláštností jednotlivých variant americké španělštiny najdeme i v některých regionálních variantách španělštiny evropské; tato skutečnost bývá předmětem nejrůznějších vědeckých hypotéz o vzájemných vztazích a vlivech.44 4) Vliv výslovnosti původních jazyků na tamní španělštinu je v různých oblastech různě silný a je stále předmětem dosud neukončeného vědeckého bádání; zdá se nicméně, že tento vliv nelze přeceňovat ani srovnávat např. s vlivem, které měly tyto původní jazyky na španělštinu v oblasti slovní zásoby. 5) Jednotlivé varianty mají svou normu – někdy kodifikovanou, jindy nikoli. Koncepce polycentrické normy tuto skutečnost odráží. U  každého jevu je tak třeba se ptát, zda je v dané oblasti prestižní (např. žeísmo je běžnou součástí mluvy kultivovaných lidí), nebo zda je spojen s výslovností lidovou. 6) Studium výslovnostních variant americké španělštiny je předmětem mnoha rozsáhlých projektů; významné jsou zejména lingvistické atlasy (Atlas Lingüístico de Hispanoamérica). Vzhledem k  těmto okolnostem se omezíme na výčet nejdůležitějších výslovnostních zvláštností, se kterými se můžeme v americké španělštině setkat, a nebudeme se věnovat popisu jednotlivých variant.45 44



45

Existuje celá řada teorií, jež se snaží vysvětlit, proč má americká španělština právě tuto podobu. Nejvýznamnější jsou tyto: 1) Americká španělština vykazuje proto tolik podobností s andaluskou variantou španělštiny, že velká část kolonistů pocházela právě z Andalusie a že i ti ostatní museli před odjezdem delší dobu pobývat v Andalusii. Jiné teorie se staví proti přeceňování andaluského vlivu. 2) Různorodost americké španělštiny je dána tím, že jednotlivé oblasti byly v různě intenzivním kontaktu se Španělskem a různou měrou se „odpoutávaly“ od evropského jazykového vlivu. 3) Různorodost americké španělštiny souvisí s klimatickými a jinými podmínkami v jednotlivých oblastech osídlování. 4) Různorodost americké španělštiny je rovněž dána působením původních místních jazyků. Diskuse na toto téma není ukončena, v každém případě je jasné, že vývoj americké španělštiny byl natolik složitý proces, že je neudržitelné vysvětlovat ho jednostranně, jediným vlivem. Zároveň je zřejmé, že definitivním závěrům v této věci musí předcházet podrobný popis jednotlivých variant americké španělštiny. Podrobnější informace čtenář nalezne např. u Vaquero de Ramírez (1995).

140

6.1 VOKALICKÝ SYSTÉM Přestože se v americké španělštině setkáváme s nejrůznějšími kvalitativními i kvantitativními obměnami vokálů, fonologický samohláskový systém se většinou nemění a skládá se z pěti fonémů, tedy z /i/, /e/, /a/, /o/, /u/ (o situaci v některých karibských oblastech viz dále). Tyto fonémy obecně vykazují podobné rysy jako ve španělštině evropské (zadní vokály jsou labializované, nazalizace je dána kontextem apod.). Přesto najdeme celou řadu regionálních odchylek od španělské normy (mnohé z těchto jevů najdeme i ve španělských regionálních a sociálních variantách – v dialektech, hovorovém jazyce – neboť odpovídají obecným tendencím vyskytujícím se v mluvené řeči).

6.1.1 Typy změn

1) Timbre vokálů je nestabilní (viz k tomu též kapitolu 5.1): 1a) nejčastěji se mění nepřízvučné samohlásky (podoba těchto změn je velmi různorodá): i, u > e, o e, o > i, u

medicina [með̞eˈsina]; pedir [piˈð̞iɾ].

V lidové mluvě (např. v Mexiku) je tento jev častý u koncových vokálů e, o: noche [ˈnot͡ʃi]; 1b) hiát přechází v diftong (někdy je to dáno přesunem přízvuku): pasear [paˈsi̯ aɾ], maíz [ˈmai̯ s]; 1c) diftongy se monoftongizují: veinte [ˈben̪te]. 2) Vokály se oslabují a někdy až zanikají: 2a) Příkladem mohou být tzv. vocales caedizas v mexickém vnitrozemí; zejména nepřízvučné vokály jsou velmi oslabené, méně často dokonce zanikají: todos [ˈtoð̞os], [ˈtoð̞s]. 141

Tento fenomén se objevuje různě silně v různých kontextech (častý je např. v sousedství s) a u různých mluvčích. Popis jeho příčin a současného stavu není dosud ukončen (mluví se o  vlivu substrátu, o  vnitrosystémových fonetických příčinách apod.). Obdobné oslabování vokálů lze nalézt i  v  některých oblastech Argentiny, Bolívie, Ekvádoru, Kolumbie, Peru a Salvadoru. 2b) Vokály se v  některých pozicích otvírají, vytvářejí protiklad k  zavřené variantě téhož vokálu a vytvářejí základ fonologického systému s více než pěti prvky. Navarro Tomás popsal v Portoriku jev podobný tomu, který lze pozorovat v  některých oblastech Andalusie: koncové -s  zaniká a  jeho nepřítomnost je kompenzována otevřením předcházejícího vokálu: viene [ˈbjene] – vienes [bjenɛ]. Podle novějších výzkumů není tento jev (který je některými autory konstatován i v jiných částech karibské oblasti) ani zdaleka tak pravidelný a systémový, jak uvádí Navarro Tomás. 3) Vokály se prodlužují: 3a) v  různých oblastech (Mexiko, Portoriko aj.) se zejména v  lidové řeči výrazně prodlužují některé vokály, zejména přízvučné: mucho [ˈmuːt͡ʃo]. 3b) V kubánské španělštině bývá prodloužení vokálu považováno za kompenzaci zániku -s- uvnitř slova: pescado [peːˈkað̞o]. 4) Vokály se výrazně nazalizují: Zejména v oblasti Antil je nazalizace vokálů velmi výrazná; kromě obvyklých pozic k ní v některých oblastech dochází u všech samohlásek slov obsahujících nazální souhlásku (viz též kapitolu 5.1.2): salíamos [sãˈliãmõ]. 142

6.2 KONSONANTICKÝ SYSTÉM Přestože existují konsonantické rysy, které jsou víceméně společné všem variantám americké španělštiny (seseo) nebo alespoň velké části z nich (yeísmo), konsonantický systém jednotlivých variant americké španělštiny je velmi různorodý; budeme se proto věnovat pouze nejdůležitějším jednotlivým jevům. Následující přehled (ve kterém se postupuje od nejzávažnějších, nejvíce rozšířených jevů k jevům méně podstatným) potvrzuje již zmiňovanou skutečnost, že mnohé tendence ve výslovnosti se podobají těm, které lze pozorovat v jednotlivých variantách španělštiny evropské. Ve výkladu budeme místy odkazovat ke kapitolám, kde je daný jev popisován komplexně. Seseo, výslovnost s Viz výše kapitoly 5.4.3 a 5.4.5. Aspirovaná výslovnost, zánik s: Viz kapitoly 4.2.1.1.8.1, 5.4.5, 9.7. Asimilace a další změny s Tyto změny jsou různorodé a dochází k nim většinou jen na malém území: – nazalizace koncového -s v Jalisku (Mexiko): pues [ˈpu̯esn]; – sonorizace intervokalického -s- např. v části Kolumbie: casa [ˈkaza] apod. Yeísmo Viz kapitola 5.4.6. Žeísmo Viz kapitola 5.4.6. ̞ Okluzivy [b, d, g], aproximanty [β̞, ð̞, ɣ] Distribuce okluzivních a aproximantních variant většinou odpovídá distribuci evropské. Znatelná je ve většině oblastí tendence k oslabování, příp. zániku aproximant, zejména [ð̞]. Pouze v  některých regionech se objevuje tendence vyslovovat okluzivy místo aproximant (např. v mexické Oaxace): dedo [ˈdedo]. 143

Velmi různá bývá výslovnost těchto hlásek v souhláskových skupinách, zejména tehdy, stojí-li tyto konsonanty na konci slabiky (např. abstracto, absoluto). Obecná tendence španělštiny k zjednodušování těchto skupin je v Americe zvlášť výrazná, třebaže nabývá různých podob. Okluzivy [p, t, k] Výjimečně (Yucatán) se objevuje aspirovaná výslovnost těchto souhlásek (viz též kapitolu 5.4.1): tiene [ˈthi̯ ene]. Frikativa [f] V některých oblastech Kolumbie, Venezuely i jinde dochází k aspiraci této frikativy (viz též kapitolu 5.4.2): familia [haˈmili̯ a], [ħaˈmili̯ a]. Němé h Stejně jako v některých oblastech Andalusie objevuje se i v Chile, Portoriku a jinde aspirovaná výslovnost h-: hombre [ˈhombɾe]. Frikativa [x] Základní výslovnostní charakteristika tohoto konsonantu je podána v  kapitole 5.4.7. Vyplývá z ní, že v některých oblastech Hispánské Ameriky u něj dochází k zajímavým obměnám: 1) v  Chile se [x] před předními vokály vyslovuje jako postpalatála: gente [ˈçen̪te]; 2) v Kolumbii i jinde v prétuře slabiky zaniká: gente [ˈen̪te]; 3) velmi častá je v různých oblastech výrazná aspirace: gente [ˈhen̪te]. R-ové konsonanty U obou r-ových konsonantů dochází k asibilaci na [ʑ], [ɕ], [ʑː], [ɕː] (tj. místo kmitavého pohybu typického pro vibranty převládá frikativní šum, např. perro [ˈpeʑo]) – Argentina, Kostarika, Mexiko a jinde. 144

U verberanty /ɾ/ dochází: 1) k vzájemné záměně s /l/ (lateralizace, rotacismus) Výsledek této záměny je v různých oblastech různý; změně v [l] nejčastěji podléhá r na konci slabiky (často zároveň na konci slova): venir [beˈnil]. K tomuto jevu dochází např. na Kubě i jinde, často je spjat s mluvou méně kultivovanou. 2) k zániku v koncové pozici ve slově (Panama, Kuba a jinde): venir [beˈni]. U vibranty /r/ dochází ke změně výslovnosti na aproximantu (andská oblast, jih Argentiny, Chile). Podrobněji k těmto obměnám i k obměnám dalším viz kapitolu 5.4.5. Nazály Podobně jako v  andaluské španělštině, objevuje se i  v  Americe (Antily, Panama, Ekvádor a jinde) tendence k velarizaci každého koncového -n a také n před souhláskou; v některých oblastech toto -n dokonce zaniká: ancho [aŋt͡ʃo], canción [kaŋˈsi̯ oŋ], también [taŋ.ˈbi̯ eŋ]. Afrikáta [t͡ʃ] Zejména v oblasti Antil, ale také místy v Chile, Mexiku a jinde dochází u afrikáty k oslabení okluzivního prvku; výsledkem je afrikáta s výrazně oslabenou okluzivní složkou nebo přímo frikativní [ʃ] (viz též kapitolu 5.4.6): ocho [ot͡ʃo] ->[oʃo].

145

6.3 SUPRASEGMENTÁLNÍ PROSTŘEDKY Ze suprasegmentálních prostředků (viz kapitola 8) nalezneme největší odchylky u  intonace: bohatství melodických zvláštností jednotlivých oblastí je však dosud popsáno jen částečně. Častá je rovněž změna přízvukových poměrů ve slově a následné hojné syneréze apod.

146

7. FONETICKÉ JEDNOTKY ŘEČI A JEJICH DĚLENÍ

Již v 5. kapitole jsme uvedli, že hlásky se navzájem ovlivňují i tehdy, jsou-li každá součástí jiného slova. Slovo tedy není jednotkou mluvené řeči. Třebaže mluvená řeč tvoří souvislý zvukový proud, můžeme ji rozložit na ucelené nižší celky. Přístup k vymezení těchto celků a příslušná terminologie jsou u různých autorů a škol různé. RAE (2011a) vymezuje tyto jednotky (v pořadí od nejnižší jednotky k nejvyšší): 1) sílaba (č. slabika) – ca.sa; 2) grupo acentual (č. přízvukový takt, mluvní takt, prozodické slovo) – la casa; 3) grupo fónico (č. promluvový úsek, intonační jednotka, intonační fráze) – la casa de mis padres. Zejména kapitola o intonaci je pak v RAE (2011a) vystavena na jednotce nazývané unidad melódica – dokumentována je příkladem La casa de mis padres / está a la orilla del río. Přestože se uvádí, že sestává z jednoho nebo více promluvových úseků, v zásadě není do výše uvedené hierarchie začleněna: RAE (2011, s. 439n.) ji definuje jako prozodický celek, který je vnímán jako autonomní a  který je vymezen někdy pauzami, jindy změnami melodického průběhu a  bývá samostatnou významovou částí výpovědi. Může tedy vlastně odpovídat promluvovému úseku. V  tomto textu budeme jako český protějšek tohoto termínu používat sousloví melodická jednotka. Pokud bychom hledali jednotku vyšší než promluvový úsek, v  hierarchii tradiční české terminologie je to celek, který se v  syntaxi označuje termínem výpověď. V  terminologii modernější se mluví o  několika alternativních 147

jednotkách (ukončená výpověď, replika v  dialogu apod., srov. Duběda 2005, s. 193). Základem všech těchto jednotek je jejich zvuková charakteristika. K  ní v druhém plánu – a u každé jednotky jinak – přistupuje charakteristika obecně jazyková (syntaktická, sémantická): tak např. výpověď je zároveň syntakticky a sémanticky uzavřený větný celek.

7.1 SLABIKA Základní stavební jednotkou souvislé řeči je slabika (la sílaba), nikoli hláska. Její samostatná výslovnost nevyžaduje pomocné zvuky. Moderní fonetické práce zdůrazňují, že slabika působí jako základní organizační princip jazyka. Jejím základem je tónová složka. Ta musí být přítomna v každé slabice, třebaže její nositel může být různý. Slabika je obvykle vnitřně strukturována: základem je nositel tónu (ve španělštině vždy vokál), fakultativně doprovázený složkou šumovou. Vokalický prvek se nazývá jádro (nukleus) a platí o něm: 1) stojí ve slabice samo (a.migo), pak jde o tzv. minimální slabiku; 2) předchází mu jiný segment (ca.sa); 3) následuje za ním jiný segment (as); 4) je obklopeno segmenty (mal). Řečeno jinak, slabika je soubor segmentů obklopujících segment s největší znělostí (a  největší otevřeností). Sled slabik je pak z  artikulačního hlediska sérií cyklů sevření (souhlásky) a otevření (samohlásky) vokálního traktu (srov. Volín, 2010, s. 55). Vnitřní uspořádání slabiky není nahodilé: uspořádání segmentů je ve službách lepší percepčnosti celku. Tak například spojení vokál – konsonant – vokál (V-C-V46) je ve španělštině (a ve většině jazyků) rozděleno do slabik tak, aby konsonant stál na začátku slabiky (v tzv. explozivní pozici), tj. V.CV, protože v kombinaci CV dochází k nárůstu znělosti celku, zatímco ve skupině VC (kde je konsonant v pozici implozivní) nikoli. Uspořádání segmentů ve slabice tak odpovídá určitým vzorcům rostoucí, resp. klesající znělosti, které mají dosáhnout co nejlepší vnímatelnosti celku. Hranice mezi slabikami (španělsky límite silábico, linde, frontera) bude tam, kde je znělost nejmenší. Moderní práce 46

V = vokál, C = konsonant (přidržujeme se tohoto označení, neboť je zavedené i v mezinárodním měřítku; označování konsonantů symbolem K je méně časté).

148

(např. RAE 2011a, s. 287) uvádějí, že se jednotlivé segmenty slabiky organizují podle univerzální škály sonority (escala universal de sonoridad). Na této škále jsou jednotlivé hláskové realizace seřazeny od percepčně nejvýraznějších k percepčně nejméně výrazným, tj.: slabičné vokály > satelitní vokály > aproximanty > likvidy > nazály > frikativy > afrikáty > okluzivy. Ve složitějších slabikách tak od centrálního vokálu směrem k začátku i ke konci slabiky percepčnost klesá, jak RAE (2011a, s. 288) dokládá na struktuře slabik slova trans.por.te.47 Části slabiky: 1) Jádro (nukleus, el núcleo; v RAE, 1973, la cima, objevují se též termíny cumbre, pico, centro) Můžeme ho charakterizovat těmito vlastnostmi: – je to slabičný vrchol a zároveň vrchol sonority; bez něj nemůže slabika existovat; – ve španělštině je jím vždy samohláska, v některých jazycích jím může být také sonorní souhláska (např. v češtině l, r); – je-li jím dvojhláska nebo trojhláska, pak je plný vokál nazýván núcleo, příp. vocal silábica, a druhý prvek pak satelitní vokál (vocal satélite nebo vocal marginal); – ve slabice je prvkem s největší otevřeností, intenzitou a zvučností; – vokalický element, který tvoří nukleus, lze prodlužovat. 2) Hrany slabiky (márgenes) 2a) Prétura (inicio, ataque, margen anterior, cabeza, abertura, explosión) – na rozdíl od jádra nemusí být v slabice obsažena; – je jí souhláska nebo skupina souhlásek, které stojí před jádrem, srov. ca.sa, cla.vo. 2b) Koda (la coda, margen posterior, implosión) – na rozdíl od jádra nemusí být v slabice obsažena; – souhláska nebo skupina souhlásek, které stojí za jádrem, paz, pers.pi.caz, ist-mo. 47

Z  tohoto principu univerzální škály existují výjimky; v  mnoha jazycích jsou to souhláskové skupiny začínající na s-, ve kterých s  stojí dále od nuklea než okluzivy, srov. české strach (španělština tuto výjimku nepřipouští, jen u ojedinělých slov v opačném pořadí na konci slova, srov. bíceps, tórax).

149

Spojení jádra a případné kody se nazývá slabičný základ (rima silábica). Ten má podle mnohých badatelů zásadní význam pro distribuci slovního přízvuku. Každá ze zmiňovaných složek může být buď jednoduchá (simple), nebo složená, komplexní (complejo, compuesto). O fonetickém a fonologickém významu vnitřní struktury slabiky bude ještě řeč. Obecně platí, že slabičný počátek představuje strukturně daleko pevněj­ ší, stabilnější místo než koda, proto prvky tvořící kodu snáze podléhají změnám. Tradičně se rozlišují následující typy slabik: – podle přítomnosti/nepřítomnosti kody: slabika otevřená (la sílaba libre, abierta) – slabika bez kody, končí tedy jádrem (jinými slovy na samohlásku nebo dvojhlásku); ma.no slabika zavřená (la sílaba cerrada, trabada) – slabika s kodou, končí tedy souhláskou; do.lor – podle přítomnosti/nepřítomnosti přízvuku: slabika přízvučná (la sílaba tónica, acentuada) – bo.ni.to slabika nepřízvučná (la sílaba átona, inacentuada, – bo.ni.to; specifičtěji slabika předpřízvučná (protónica) – bo.ni.to slabika popřízvučná (postónica) – bo.ni.to – podle počtu fonémů, jimiž je tvořena: slabika monofonematická (monofonemática) – je tvořena jen jedním fonémem (nukleem, tedy vokalickým prvkem); a.mi.go slabika polyfonematická (polifonemática) – je tvořena dvěma nebo více fonémy; a.mi.go Dva prvky, které patří do téže slabiky, jsou označovány za tautosylabické (stejnoslabičné, tautosilábicos); dva prvky patřící do různých slabik jsou heterosylabické (různoslabičné, heterosilábicos). V některých pramenech lze nalézt i dělení další: podle podoby slabiky (např. Marsá, 1986): – sílaba directa – slabika s podobou prétura-jádro, např. ca-mi-no – sílaba inversa – slabika s podobou jádro-koda, např. as-no – sílaba mixta – slabika s podobou prétura-jádro-koda, např. can-tar.

150

7.1.1 Slabika ve španělštině48

RAE (2011a, s. 293–294) uvádí tento přehled možných slabik v současné španělštině (V = vokál plný, S = vokál satelitní, C = konsonant; jde o slabiky vyskytující se v rámci jednoho slova):

Tabulka 2 Typy slabik ve španělštině

Typ slabiky

Příklad

V

a.la

CV

pi.sa

SV

hie.re

VC

as

VS

hoy

CVC

mal

CVS

soy

SVC

hués.ped

CCV

pla.to

CSV

tie.ne

VCC

ins.tau.rar

VSC

aus.tral

CCVC

tren

CCVS

plei.to

CCSV

in.dus.tria

CSVC

vien.to

CSVS

buey

CSVSC

cam.biáis

CVCC

cons.tar

CVSC

vein.te

CCVCC

trans.por.tar

CCVSC

claus.tro

CCSVC

in.dus.trial

Jak vidno, slabika může sestávat nanejvýš z  pěti segmentů (podle RAE 2011a, s. 298, jsou výjimkou složená nebo odvozená slova, ve kterých nedošlo ke konsonantické redukci, srov. preins.crip.ción). 48

Pravidla pro dělení španělských slov na slabiky viz kapitola 10.4.

151

RAE (2011a, s. 294) dále uvádí, že původní španělská slova (tj. slova nepřejatá, slova, která prošla změnami v průběhu vývoje španělštiny) mají v průměru méně slabik (2,27) než pozdější výpůjčky (3,11) nebo slova nově vytvořená od existujících slov (3,51). Výpůjčky také mohou obsahovat slabičné struktury, které se v původních slovech neobjevují (club, web). Složení slabiky: 1) Jádro Ve španělštině jim může být pouze samohláska, diftong nebo triftong, nikoli sonora. 2) Prétura Obvykle je tvořena jedním konsonantem, méně často dvěma. 2a) V prétuře stojí jeden konsonant: 2aa) Slabika je zároveň první slabikou ve slově: Je-li slabika zároveň první slabikou ve slově, mohou préturu tvořit všechny konsonanty s výjimkou verberanty [ɾ]; velmi řídký je v této pozici výskyt [ɲ], [ʝ] a [ʎ] se zde nemohou vyskytnout, následuje-li za nimi vokál i. K výslovnosti /ʝ/ a satelitních vokálů v této pozici viz kapitolu 5.3.3.4. 2ab) Slabika není první slabikou ve slově: Není-li slabika zároveň první slabikou ve slově, mohou préturu tvořit všechny konsonanty (včetně [ɾ]49 a kombinace [ʝ], resp. [ʎ], s vokálem i; srov. caro, bullicio, rayito). 2b) Prétura je tvořena dvěma konsonanty: 2ba) Slabika je první slabikou ve slově: V původních španělských slovech jsou v komplexní prétuře běžné kombinace /pɾ/, /bɾ/, /tɾ/, /dɾ/, /kɾ/, /gɾ/, /fɾ/, /pl/, /bl/, /tl/, /kl/, /gl/, /fl/ (v zásadě tedy kombinace okluzivních fonémů nebo neznělé labiodentální frikativy /f/ s likvidou /ɾ/ nebo /l/). Z  možných kombinací těchto segmentů tedy ve španělštině neexistuje pouze kombinace /dl/. Skupina /tl/ se vyskytuje pouze ve slovech přejatých z nahuatlu (jde o transkripci tamního neznělé alveolární laterální afrikáty), srov. tlaco, tlaconatle.

49

/ɾ/ se v  této pozici vyskytuje tehdy, předchází-li před ní a  slabičným předělem samohláska. Předchází-li konsonanty /l/, /n/, /s/, vyslovuje se vibranta /r/, srov. alrededor, honra, Israel.

152

Výjimečně se místo zmiňovaných likvid mohou objevit též konsonanty jiné – jde o výpůjčky, a většinou je prétura komplexní pouze v písmu, ve výslovnosti nikoli. Konkrétně tímto druhým konsonantem může také být: s – vyskytuje se pouze po [p], a navíc velmi zřídka (ve slovech řeckého původu), srov. psicología, psíquico; ve výslovnosti jde však o préturu jednoduchou – vyslovuje se pouze [s]); n – vyskytuje se po [g], [m] ve slovech řeckého původu, srov. gnómico, gnoseológico, mnemotecnia; vyslovuje se pouze [n-]; t – vyskytuje se pouze po [p], rovněž ve výpůjčkách a naprosto ojediněle, srov. pterodáctilo, ptolemaico; výslovnost je rovněž zjednodušená [t]. Pravopisné řešení těchto případů je trojí: 1) Ve většině případů pravopisná norma připouští dublety, jednu konzervativní s celou souhláskovou kombinací, druhou zjednodušenou, srov. psiquiatría, siquiatría. 2) U slov přejatých a zjednodušených už dříve připouští pouze zjednodušené psaní (salmo, neumático). 3) U některých slov vede prestiž psané formy k psaní pouze nezjednodušené skupiny (gnosis, psoriasis). Z výše zmíněného přehledu vyplývá, že mezi komplexní prétury nepatří ve španělštině skupina /s/ + konsonant. Přejatá slova začínající na takovou skupinu se proto ve španělštině vyslovují s protetickým segmentem e- na začátku – a původně stejnoslabičná prétura se vyslovuje dvojslabičně, srov. standard / estándar [es.ˈtan̪.daɾ]. Stejným způsobem se vyslovují i slova, která se z různých důvodů (jména, citátová slova atd.) píší původním pravopisem, srov. Sri Lanka [ez.ˈri.ˈlaŋ.ka]. 2bb) Slabika není první slabikou ve slově: Obecně platí totéž co u první slabiky ve slově: možné jsou zde kombinace okluzivní foném nebo /f/ + likvida /ɾ/ nebo /l/, tedy /pɾ/, /bɾ/, /tɾ/, /dɾ/, /kɾ/, /gɾ/, /fɾ/, /pl/, /bl/, /tl/, /kl/, /gl/, /fl/; dle kontextu stojí pochopitelně na místě okluzivy příslušná poziční varianta, tedy poblar [po.ˈβ̞laɾ]. Slabičná hranice u  skupiny /tl/ není ve všech variantách španělštiny vnímána stejně. Ve Španělsku a na většině hispanoamerického území se skupina chápe jako dvouslabičná (tj. at.las). Tam, kde měl na španělštinu vliv nahuatl (Mexiko), ale i jinde je vnímání skupiny stejnoslabičné, tj. a.tlas. 153

3) Koda Stejně jako v jiných pozicích jsou i zde kombinace více konsonantů méně časté: koda je obvykle tvořena jedním, řidčeji dvěma konsonanty. 3a) Koda je tvořena jedním konsonantem: 3aa) Slabika je poslední slabikou ve slově: V  této pozici je jediný konsonant takřka výhradně, vícečlenné kody jsou zcela výjimečné. Mohou se zde objevit: 1) Běžně a pravidelně zde mohou stát konsonanty /d/, /l/, /n/, /ɾ/, /s/, /θ/ (konkrétní realizace je dána kontextem, tj. tím, zda následuje pauza, jiná souhláska atd.). Právě tyto konsonanty jsou jediné, které se mohou objevit na konci flexivních a derivačních morfémů (comed, maldad; nacional; comen, nacionalización; comer, comedor; tienes, comemos, berlinés; acidez). Tyto konsonanty se mohou objevit ve všech španělských slovech bez ohledu na původ. 2) V přejímaných slovech se mohou objevit okluzivy /p/, /b/, /t/, /k/, /g/, srov. kétchup, club, internet, coñac, airbag. Neobvyklost těchto zakončení vede k obměnám ve výslovnosti: club – velmi pečlivé [ˈklub] nebo [ˈkluβ̞], běžně [ˈklu], příp. [ˈklu.β̞e].50 Tyto výslovnostní obměny, které nalezneme i  u  ostatních zmiňovaných konsonantů, se promítají různým způsobem do pravopisu – u  mnoha slov existují pravopisné dublety, srov. club – clube, crep – crepé – crepe, fagot – fagote, cok – coque, frac – fraque; bufé – bufet (obojí „bufet“) – bufete (psací stůl, advokátní kancelář). U přejímek z francouzštiny zakončených v původním pravopisu na –t (carnet) se ustálil adaptovaný pravopis carné, takže současná norma už uvádí pouze cabaré, parqué, bidé, corsé. 3) Ve starších přejímkách (zejména z  arabštiny a  francouzštiny) se objevuje neznělá velární frikativa /x/, srov. almoraduj, reloj. Ve výslovnosti alternuje uchování konsonantu a jeho vypuštění (to se nepromítá do pravopisu, srov. *reló; srov. ale též boj i boje). 4) Velmi zřídka se objevuje neznělá labiodentální frikativa /f/ – jde o přejímky (srov. rosbif, puf) nebo zkratky (UNICEF). Ve výslovnosti opět kolísá zachování souhlásky s jejím vypuštěním. 5) V  přejímkách se objevuje též neznělá prepalatální afrikáta /t͡ʃ/, srov. sándwich. Ve výslovnosti se obvykle souhláska zachovává. V  některých 50

Takovéto přidání vokálu se nazývá paragogé (paragoge; jde tedy o paragogické e, e final adventicia (paragógica).

154

případech existuje tendence k přidání /e/ (RAE 2011a, s. 314, uvádí dokumentované formy sánduche a sánguche). 6) Častější je výskyt nazály /m/: sice se nevyskytuje v původních španělských slovech, avšak objevuje se v  některých relativně frekventovaných přejímkách (zejména z latiny), srov. álbum, currículum, réquiem, ítem, vademécum, islam. RAE (2011a, s. 314) připouští ve velmi pečlivé výslovnosti variantu [m], běžně se ale dle kontextu objevuje pouze [n] nebo její poziční varianty, srov. [ˈal.β̞un]. V některých regionálních variantách se i bez vlivu kontextu může objevit velární alofon, tj. [ˈal.β̞uŋ]. V pravopise se u latinismů obvykle uchovává koncové –m (byť tyto formy čelí konkurenci pošpanělštěných forem, srov. currículum – currículo), u mnoha jiných slov se ale pravopis již přizpůsobil španělské výslovnosti (srov. eslalon, ron, Adán apod.). U jiných slov norma připouští dublety, srov. imán i imam, harén i harem. 7) Palatály /ʎ/ a /ɲ/ se vyskytují jen ve vlastních jménech katalánského původu. Koncovou souhlásku jmen jako Maragall nebo Sabadell čtou nekatalánští mluvčí jako [l], a nikoli jako původní [ʎ]. Podobně se v katalánských vlastních jménech jako Montseny nečte [ɲ], nýbrž [ni]. 3ab) Slabika stojí uprostřed slova: V této pozici mohou stát konsonanty /m/, /n/, /l/ /ɾ/, /s/, /θ/ (srov. hom.bre, hon.ra, cal.ma, sier.vo, cos.ta, mez.cla), ve slovech převážně cizího původu pak /p/, /b/, /t/, /d/, /k/, /g/, /f/51 (cop.to, ob.jeto, et.nó.lo.go, ad.mi.si.ble, lac.tan.cia, re.pug.nar, muf.tí). 3b) Koda je tvořena skupinou konsonantů: 3ba) Slabika stojí na konci slova: Komplexní koda je v koncové pozici slova velmi neobvyklá. Objevuje se výhradně ve slovech cizího původu a v naprosté většině případů sestává ze dvou konsonantů (tři konsonanty jsou zcela neobvyklé). Dle RAE (2011a, s. 315) jsou z dvojčlenných kod v systému konsolidované pouze skupiny sonora (l, r, n) a s nebo f, srov. golf, vals, surf, afrikáans. Kromě toho se spíš jednotlivě objevují další hláskové kombinace: – ve skupinách obsahujících okluzivu je tato okluziva obvykle nevyslovována, ať už stojí na prvním nebo druhém místě ve skupině a i když je v pravopise zachována, srov. 51

RAE (2011a, s. 318) nazývá heterosylabické skupiny, v nichž je první souhláskou /p/, /b/, /t/, /d/, /k/, /g/, /f/, /m/, grupos consonánticos cultos (např. apto, cápsula, objeto…).

155

cinc [ˈθin], příp. v pečlivé výslovnosti [ˈθiŋk]; lord zcela převažuje [ˈloɾ]. Podobný vývoj probíhá i u novějších výpůjček, srov. test [ˈtes]; record [ˈrekoɾ]; folk [ˈfol]. V běžné výslovnosti se redukuje i skupina [ks], psáno x (zachování neredukované skupiny je velmi příznakové a vyskytuje se jen ve velmi pečlivé řeči): tórax [ˈtoɾas]; fénix [ˈfenis]. U adaptovaných výpůjček dochází k redukci skupiny ve výslovnosti i v pravopise, srov. pudin, pudín, budín; cruasán. Méně častým řešením neobvyklé komplexní kody je přidání vokálu, srov. film > filme. Komplexní kody často vznikají při tvoření plurálu cizích slov. Existují zde dva typy případů: 1) Cizí slovo je v jednotném čísle zakončeno na konsonant, který může v této pozici být i ve španělštině, tj. /d/, /l/, /n/, /ɾ/, /s/, /θ/, /x/. V takovém případě se plurál obvykle vytváří připojením –es (tj. yogures, goles, chóferes), takže komplexní koda nevzniká. U novějších, plně neadaptovaných přejímek tohoto druhu může docházet ke kolísání: vedle normativních plurálů córneres, escáneres se objevují podoby córners, escáners. 2) Cizí slovo je v  jednotném čísle zakončeno na jiný konsonant, než je pro španělštinu typické. V  těchto případech se obvykle připojuje -s, takže vznikají pro španělštinu neobvyklé komplexní kody, srov. chefs, pufs. Je-li první souhláskou v  komplexní kodě okluziva, v  hovorovém jazyce často dochází k její redukci, srov. complots [komˈplos]. Často uváděný je případ slova club, což je výpůjčka, jež se etablovala již v 19. století. Vedle podoby clubs (vyslovované často [ˈklus]) existuje též podoba clubes; avšak ve složeninách převažují podoby videoclubs, aeroclubs. Slova zakončená na –x přijímají sufix –ex, srov. faxes. Naopak slova typu tórax se v plurálu nemění (srov. analogii s crisis). 156

Plurál se pochopitelně vytváří i od přejímek, které už v singuláru končí na komplexní kodu. Ve většině případů jde ale o  komplexní kodu jen v  písmu, nikoli ve výslovnosti (srov. récord [ˈrekoɾ]). Tvoření plurálu tak ve výslovnosti odpovídá výše komentovaným typům (récords [ˈrekoɾs]). Ve slovech typu golfs nebo films se v pečlivé výslovnosti mohou vyslovit až tři konsonanty, běžnější je ale redukce skupiny (tedy [ˈfilms] nebo [ˈfilm]). Zvláštní postavení má skupina tl: jak již bylo řečeno, ta se vyskytuje ve slovech přejatých z nahuatlu. Ve variantách, které jsou/byly s nahuatlem v kontaktu, se tato skupina vyslovuje jednoslabičně. V jiných variantách je chápána dvojslabičně a je často redukována, srov. Popocatépetl [popokaˈtepel]. 3bb) Slabika stojí uprostřed slova: Druhým z konsonantů je takřka vždy /s/. Před ním stojí nejčastěji /b/, /d/, /k/, /n/, /ɾ/, srov. abstraer, adscribir, exponer, instinto, perspicaz. Většina těchto slov jsou latinismy tvořené prefixy. Ojediněle může před /s/ stát /l/ (solsticio), případně /m/ (hámster). Spíše ojediněle je druhým konsonantem v  kodě /t/, srov. istmo, složeniny s post-. Dle RAE (2011a, s. 320) je jediným případem trojčlenné kody skupina /ngs/ ve slovech jako tungs.teno, jde ale jen o trojčlennost grafickou, protože okluziva /g/ se nevyslovuje. O  všech zmiňovaných skupinách platí, že u  nich působí obecná tendence zjednodušovat výslovnost. Dochází často k  redukcím, neredukovaná je jen velmi pečlivá výslovnost (v  různých variantách španělštiny existují rozdíly v hodnocení výslovnosti těchto skupin): – skupina /ns/ se často redukuje na [s], zejména v  prefixech cons- a  transsrov. transporte [tɾas.ˈpoɾ.te] (v  pravopise existují v  některých případech dublety, srov. transmitir i trasmitir, transparente i trasparente, transporte i  trasporte; jinde jsou přípustné jen formy zjednodušené, srov. trasladar, traspaso); – redukují se i  skupiny s  okluzivou, srov. abstracto [as.ˈtɾak.to], istmo [ˈiz.mo], sexto [ˈses.to]; – konsonantická skupina se redukuje i ve slovech s prefixem post-; tato redukce se odráží i v pravopisných dubletách postdata, posdata; – redukce převažují i ve slovesech se skupinou sub-; tato skutečnost se někdy 157

odráží i v existenci pravopisných dublet, srov. sustancia i substancia, sustituir i substituir. Z  popisu možných podob španělské slabiky a  jejích částí vyplývá zřejmý závěr, že zatímco prétura španělské slabiky je relativně stabilní, v kodě dochází k nejrůznějším modifikacím, jež mají často podobu redukcí. Frekvence jednotlivých typů slabik Z  předchozích výkladů vyplývá, jakých může španělská slabika nabývat podob. Různé statistické studie uvádějí i  relativní četnost jejich výskytu. Jednotlivé údaje se mezi sebou částečně liší, což je dáno velikostí použitého korpusu, typem zkoumaného textu a  dalšími faktory. Obecně lze konstatovat několik závěrů: 1) Všechny studie se shodují na tom, že nejčastějšími typy slabik jsou CV, CVC, V, VC, CCV a CCVC. 2) U nejčastějšího typu CV udávaná frekvence osciluje mezi 55 a 65 %, první dva typy dohromady představují takřka 80 % všech slabik. 3) Zavřené slabiky představují v souhrnu něco kolem 30 % všech slabik. Historicky zaměřené studie dokládají postupný lehký nárůst typu CV. Z výkladů o vnitřní podobě slabiky rovněž vyplývá velmi nízká frekvence, příp. neexistence určitých struktur. Tak například jsou velmi neobvyklé slabiky, kde po dvojhlásce následuje koda složená ze dvou konsonantů, nemožná je struktura *CCSVSC apod. (viz k tomu RAE, 2011a, s. 297).

7.2 PŘÍZVUKOVÝ TAKT Přízvukový takt (takt, el grupo acentual) je skupina slabik okolo jednoho hlavního přízvuku. Z  toho vyplývá, že se někdy shoduje se slovem (přízvuk, který nesou přízvučná slova, se nazývá slovní, acento léxico), často ale zahrnuje více slov. Slovo, které stojí před slovem s hlavním přízvukem a přiklání se k němu, se nazývá proklitické (la palabra proclítica), to, které je za ním, enklitické (la palabra enclítica). Takt se tedy skládá z jedné přízvučné slabiky (la sílaba tónica) a jedné či více slabik nepřízvučných (las sílabas átonas: protónicas, postónicas). Podle umístění přízvučné slabiky můžeme takty dělit na sestupné, vzestupné, obstupné. 158

7.3 PROMLUVOVÝ ÚSEK Promluvový úsek (u  jiných autorů skupina taktů, intonační fráze, intonační jednotka, úsek věty, fónická skupina, intonační výpovědní úsek; el grupo fónico) je zvuková jednotka, skládající se z několika taktů, vytvářejících jeden intonační celek. Jednotlivé promluvové úseky jsou od sebe odděleny pauzami (ty jsou dány jednak důvody fyziologickými, jednak záměrem mluvčího) a mají ucelenou intonaci. Jsou důležité hned z několika hledisek: 1) Představují významný prostředek logického členění výpovědi: jejich pomocí může mluvčí významově odlišit dvě jinak stejně znějící výpovědi. Pauzu oddělující promluvové úseky nazývá Quilis (1992) v tomto případě pausa significativa: Los alumnos / que viven lejos / llegan tarde // Los alumnos que viven lejos llegan tarde // No / necesitamos estudiar más // No necesitamos estudiar más // 52 2) Ve španělštině je důležitá pozice konkrétní hlásky v  promluvovém úseku: významná je zvláště absolutně počáteční pozice (la posición inicial absoluta) a absolutně koncová pozice (la posición final absoluta). Ve španělštině zahrnuje promluvový úsek obvykle 8 až 11 slabik (někteří autoři uvádějí rozsah 5–10 slabik), může jich být ale i méně (teoreticky dokonce jen jedna). RAE (2011a, s. 356) uvádí, že nejčastěji má slabik osm, což odpovídá oktosylabu, nejčastějšímu metru španělské poezie. Důležitost absolutně počáteční nebo koncové pozice jsme konstatovali hned u několika hlásek (srov. např. b, d, g, viz výše). Intonační závěr konce promluvových úseků je jednou ze základních charakteristik španělské intonace (viz 8.3).

52

Quilis (1992: 164) mluví dále o pausa final absoluta (odděluje výpovědi), pausa enumerativa (odděluje členy výčtu, tj. nejčastěji takty – Están callados / serios / tristes //), pausa explicativa (odděluje nejčastěji takty nebo promluvové úseky – El emperador francés / muy emocionado / besaba la bandera //) a pausa potencial (nikoli nutná, mluvčí ji vyslovuje s jistým záměrem, např. dodává výpovědi na expresivitě – El jueves / llega pronto).

159

7.4 MELODICKÁ JEDNOTKA V kapitole 7 byl definován termín unidad melódica, tak jak ho užívá RAE (2011, s. 439; uvádí též alternativní termíny grupo de entonación, grupo melódico, grupo tonal, frase prosódica, frase entonativa). Jde o prozodický celek, který je vnímán jako autonomní a  který je vymezen někdy pauzami, jindy změnami melodického průběhu a bývá samostatnou významovou částí výpovědi. Podle této definice může tato jednotka odpovídat celé výpovědi (Vámonos nebo Es de noche), avšak složitější syntaktické výpovědi mohou obsahovat více těchto jednotek (dvě jsou např. ve výpovědích Si quieres || salimos a cenar nebo Cuando me has llamado || estaba durmiendo, kde mluvčí může melodické jednotky segmentovat pomocí pauz nebo změnou tónu, nebo ve výpovědi No por mucho madrugar || amanece más temprano, kde je segmentace možná jen pauzou). Melodická jednotka má podle RAE (2011, s. 440) obvykle mezi pěti a deseti slabikami, nejčastěji 7 nebo 8, tj. konstatuje se stejný rozsah jako u  promluvového úseku; lze tedy konstatovat, že promluvový úsek je typem melodické jednotky, často jsou oba termíny vlastně chápány jako synonymum.

160

8. SUPRASEGMENTÁLNÍ (PROZODICKÉ) PROSTŘEDKY

Až dosud probírané fonetické jevy byly převážně spjaty s konkrétním segmentem, prvkem řeči: např. artikulační výslovnostní charakteristiky se vždy týkaly konkrétních hlásek. Je zřejmé, že v promluvě hrají významnou roli i vlastnosti, které nemůžeme spojovat s jedním prvkem, jedním segmentem, protože stojí „nad“ segmenty: např. intonaci nelze spojovat s jednou hláskou nebo jednou slabikou. Takovýmto prostředkům řeči se tradičně říká prostředky suprasegmentální, příp. prozodické (elementos / rasgos fonéticos suprasegmentales, rasgos prosódicos). Tyto prostředky slouží k  modulaci řeči. Jejich vymezení a  popis je obtížnější než u  prostředků spjatých s  konkrétními segmenty, a  to zejména proto, že působí komplexně, společně a jsou tak obtížněji rozeznatelné. Platí u nich rovněž, že podstatné vlastně nejsou jejich absolutní hodnoty, nýbrž vzájemné relace, kontrast: např. u  přízvučné slabiky není podstatná absolutní hodnota, nýbrž skutečnost, že se tato slabika liší od nepřízvučných intenzitou, tónem, trváním atd. (viz dále); podobně bychom mohli mluvit o  intonaci atd. Suprasegmentální prostředky tak odrážejí obměny intenzity, tónu a kvality hlasu a také rytmu, v jakém je sekvence vyslovována. Charakterizují a dotvářejí tak vyslovovanou sekvenci. Posluchač vnímá, že některé části vyslovené sekvence byly vysloveny s  větší/menší silou nebo rychlostí, vyšším nebo nižším tónem, že jsou určitým způsobem rytmicky vymezeny – a to vše může mít vliv na význam řečeného. 161

8.1 PŘÍZVUK Nositelem slovního přízvuku (acento léxico) je slabika. Přízvuk je zdůraznění, větší stupeň prominence (prominencia) určité slabiky ve srovnání s ostatními slabikami téhož taktu. Vytváří tak kontrast mezi přízvučnými (silnými) a nepřízvučnými (slabými) slabikami (viz výše). Z fonetického hlediska je zdůraznění slabiky složitým jevem: vedle větší intenzity je dáno rovněž jinou výškou tónu a trváním (někdy se mluví i o rozdílném timbru). Komplex uvedených jevů nelze nahrazovat jevem jediným, např. španělský přízvuk tedy nelze nahrazovat pouze větší délkou dané slabiky. Jak již bylo řečeno, důležitý je rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou slabikou, nikoli absolutní hodnoty. Tradičně se vydělují následující typy přízvuků: – Přízvuk silový (dynamický) (el acento de intensidad, dinámico, espiratorio) – přízvuk výše popsaný: přízvučná slabika je vyslovena s jinou – větší – silou (odtud název), s jinou výškou a délkou než slabiky nepřízvučné; tento typ přízvuku nalézáme v češtině i španělštině, třebaže v jednotlivostech se oba jazyky co do přízvuku liší. – Přízvuk melodický (el acento tónico) – výše popsaný silový rozdíl mezi slabikami je doprovázen výraznými rozdíly v tónovém průběhu přízvučné slabiky (tento typ přízvuku existuje např. v srbštině a švédštině).53 – Přízvuk pevný (acento fijo) – přízvuk je v daném jazyce na konstantním místě ve slově: např. v češtině je vždy na první slabice. – Přízvuk volný (acento libre) – přízvuk může být na různých místech ve slově: např. ve španělštině se tak podílí na rozlišování významu slov, srov. domino, dominó; termín volný může být poněkud zavádějící, protože každé slovo má samozřejmě přízvuk pevně daný; volný znamená, že neexistuje jen jedna pozice, kde se přízvuk může v daném jazyce objevit. V tradičních španělských pracích (Quilis, Hidalgo – Quilis a jiní) se rozlišují čtyři funkce přízvuku: – Kontrastivní (contrastiva) – nejdůležitější z  funkcí, schopnost odlišovat přízvučné a nepřízvučné prvky (např. přízvučné a nepřízvučné slabiky: jak již bylo řečeno, o přízvučnosti slabiky můžeme mluvit jen tehdy, porovná53

V tzv. tónových jazycích už dominuje jednoznačně tón: podoba melodie ve slově má vliv na jeho význam. Množství tónů se liší jazyk od jazyka. Tónovým jazykem je např. čínština: tradičně uváděné slovo ma může mít podle tónového průběhu čtyři různé významy.

162

váme-li ji se slabikou jinou, nepřízvučnou); jde o  rozlišování dvou prvků stojících vedle sebe, tedy o rovinu syntagmatickou. – Distinktivní (distintiva) – tuto funkci má přízvuk volný: je to schopnost odlišovat prvky s odlišným významem v rámci jednoho paradigmatu (ánimo, animo, animó). – Demarkační (demarcativa; RAE, 2011a, s. 358) mluví o función delimitativa) – pevný přízvuk (např. v češtině) vyznačuje hranice jednotek v promluvě (v češtině hranice slov). – Kulminativní (culminativa) – volný přízvuk vyznačuje přítomnost přízvukové jednotky (je jejím vrcholem); ve španělštině je přízvučná slabika jádrem taktu, kolem ní se shromažďují slabiky nepřízvučné.

8.1.1 Přízvuk ve španělštině 8.1.1.1 Povaha španělského přízvuku Španělský přízvuk je dynamický (přízvučná slabika /sílaba acentuada, tónica/ je tedy vyslovena s větší silou než slabika nepřízvučná /sílaba inacentuada, átona/) a volný (není dáno jeho pevné umístění, srov. célebre, celebre, celebré). RAE (2011a, s. 365n.) uvádí, že slovní přízvuk je kombinací obměn hodnot tří vokalických artikulačních parametrů, konkrétně tónu, trvaní a intenzity54, a konstatuje, že dle posledních výzkumů je nejdůležitějším akustickým

Obrázek 17 Oscilogram výslovnosti slov llame a llamé (převzato z RAE, 2011a, s. 367) 54

Jak již bylo řečeno výše, hlavním akustickým korelátem tónu je základní frekvence (F0), odpovídající frekvenci kmitání hlasivek (při vysoké frekvenci je tón vysoký, při nízké nízký). Trvání je pochopitelně dáno dobou, po kterou hlasivky kmitají. Intenzita je dána mírou svalového napětí během vyslovování dané hlásky.

163

parametrem španělského přízvuku obměna F0 – tu posluchači vnímají jako nejvýraznější rys přízvučnosti; srov. obrázek 17. Stejný zdroj ale též uvádí, že v některých regionálních variantách je hlavním faktorem trvání. Charakteristika přízvuku ve vyšších celcích, než je slovo, je obtížnější, protože intonační schéma celku někdy omezuje možnost zvyšování frekvence F0 (více k tomu RAE, 2011a, s. 366). Shrneme-li obměny zmiňovaných parametrů, dostaneme tyto fonetické charakteristiky přízvučné slabiky: – je vyslovována s větší artikulační silou; – tón přízvučné samohlásky je vyšší než tón samohlásky nepřízvučné; – přízvučná samohláska je delší než nepřízvučná; – samohláska v  přízvučné slabice je napjatější a  otevřenější než vokály v okolních nepřízvučných slabikách; – přízvučná slabika je zvučnější, a pro posluchače proto výraznější, lépe rozeznatelná než slabika nepřízvučná. Přízvuk ve španělštině je tedy volný, zároveň ale u  tvarů jednoho slova zůstává na stejném místě: jsou např. výjimečná substantiva, která mají přízvuk v plurálu na jiném místě než v singuláru, srov. régimen – regímenes, carácter – caracteres, espécimen – especímenes. Logickým důsledkem volného přízvuku je jeho distinktivní (fonologická) funkce (srov. ánimo, animo, animó). U nepřízvučných slabik nedochází ve standardní španělštině ke kvalitativním změnám, nepřízvučná samohláska nemění svůj timbre jako např. v katalánštině. Rozdíly oproti slabice přízvučné jsou výhradně kvantitativní. Přízvuk úzce souvisí s otázkou rytmu (8.1.2). 8.1.1.2 Počet přízvuků Posuzujeme-li slova izolovaně, dělíme je na přízvučná a  nepřízvučná podle toho, zda mají slovní přízvuk (acento léxico, více k tomu dále v kapitole 8.1.1.3 a 8.1.1.4). Španělské slovo má vždy jediný základní, primární přízvuk. Termín primární odráží dichotomii mezi přízvukem primárním (primario) a sekundárním (secundario). Vedle hlavního, lexikálního přízvuku se totiž mohou ve slově i  ve větších celcích objevit menší prominence. Tento sekundární přízvuk se v transkripci IPA označuje znakem (ˌ) , tj. například cómetelo [ˈkometeˌlo]. 164

Sekundární přízvuk se objevuje nejčastěji před přízvukem primárním, může ale stát i za ním (např. právě ve slovesných tvarech s klitiky, jako je cómetelo. Výraznou roli v této souvislosti hrají faktory diastratické, stylistické a emocio­ nální. Nepřízvučná slova se ve větších celcích (viz kapitola 7) seskupují kolem slov se slovním přízvukem. Jedním z těchto celků je takt, tedy řetězec slabik kolem jedné přízvučné slabiky. Tento celek se často nekryje se slovem. Slova, která nenesou přízvuk, pouze se přiklánějí k  sousednímu slovu a  vytvářejí s ním celek, se nazývají klitika (palabras clíticas). Ta, která tvoří přízvukový celek s  předchozím slovem, se nazývají enklitika (sg. enklitikon, příklonky, palabras enclíticas); s následujícím slovem se pojí proklitika (sg. proklitikon, předklonky, palabras proclíticas). Klitika jsou obvykle jedno- či dvojslabičná slova. Obecně lze říci, že jimi bývají určité členy (neurčitý člen ale přízvuk má), předložky (s výjimkou según), spojky (s výjimkou složených spojek typu sin embargo a některých jednoduchých jako apenas, přípustkového así), první prvek složených číslovek a  složenin typu María José, nepřízvučná zájmena, nepřízvučná přivlastňovací zájmena a  formy que, cual, quien atd., nejsou-li tázacími zájmeny. Ostatní slovní druhy, např. jména nebo slovesa, jsou nepřízvučné jen zcela výjimečně (např. apelativa v osloveních typu señor Sánchez). Více k tomu v kapitole 8.1.1.4.55 8.1.1.3 Poloha přízvuku Důležité je mít stále na paměti rozdíl mezi přízvukem jakožto foneticko-fonologickým jevem (skutečným přízvukem; o něm je právě řeč) a přízvukem pravopisným. Pravopisný přízvuk je odvozen od přízvuku skutečného a  jeho psaní se řídí přesnými pravidly (srov. kapitolu 10.2). Jak již bylo řečeno, na rozdíl např. od češtiny není poloha španělského přízvuku vázána na určité místo; obecně lze říci, že souvisí s polohou přízvuku v latině: přízvuk totiž převážně zůstal na téže slabice jako v latině. Zdánlivé rozdíly, např. výskyt přízvuku na poslední slabice – tedy tam, kde v latině nebyl –, jsou dány tím, že mnohá slova se v průběhu vývoje zkrátila.56 55 56

Společný přízvuk je jedním z faktorů při spojování více slov do jednoho celku. K dalším aspektům vázání viz kapitolu 5.6. Srovnání prominence ve španělštině a  v  latině je poměrně složité. Rozdíl mezi „silným“ a „slabým“ prvkem totiž není v jazycích dán jen přízvukem: někde hraje roli kvantita a další elementy. V  latině se přízvuk kladl v  závislosti na slabičné kvantitě. Při přechodu od latiny k  románským jazykům došlo k  řadě systémových změn, mj. právě v  chápání přízvučnosti.

165

Současné španělské fonologické práce mluví o ventana de las tres sílabas: označuje se tak princip, že ve španělštině může přízvuk obecně spadat jen na jednu z  posledních tří slabik od konce slova57. Tento princip je narušen jen výjimečně, a to u slovesných forem s klitikem typu cómetelo (tj. u tzv. superproparoxyton, viz dále). Podle polohy přízvuku se tak tradičně vydělují:58 1) oxytona (palabras agudas, oxítonas) = slova s přízvukem na poslední slabice (papel); 2) paroxytona (palabras llanas, graves, paroxítonas) = slova s přízvukem na předposlední slabice; logicky jsou to tedy slova dvoj- a víceslabičná (casa); 3) proparoxytona (palabras esdrújulas, proparoxítonas) = slova s přízvukem na třetí slabice od konce (rápido); 4) superproparoxytona (palabras sobresdrújulas, superproparoxítonas) = slova s přízvukem na čtvrté, příp. i další slabice od konce (explícaselo); zde se neuplatňuje výše zmíněné pravidlo tří posledních slabik. Za nepříznakovou polohu se obecně považuje umístění přízvuku na druhé slabice od konce. RAE (2011a, s. 370) na základě kvantitativních studií uvádí, že poměr mezi přízvučnými a nepřízvučnými slovy je ve španělštině cca 63,44 % : 36,56 %. Přízvučná slova jsou nejčastěji dvouslabičná (41,98 %) a  jednoslabičná (27,72 %). Pokud jde o polohu, převažují mezi nimi paroxytona (33,83 %). Nepřízvučná slova jsou v naprosté většině jednoslabičná (90,23 %), dvojslabičná spíše výjimečně (9,77 %). Umístění přízvuku pochopitelně může souviset též s typem slova. Existují zde např. tyto souvislosti: – slova cizího původu, a to nejenom ta, která byla přejata nedávno, si mohou uchovat původní polohu přízvuku; jak vyplývá z  výše řečeného, umístění přízvuku na třetí slabice od konce je méně časté než na druhé nebo první; mezi proparoxytony je relativně málo původních španělských slov, zato hodně přejímek nejrůznějšího původu, např. z latiny a řečtiny (cálido, película, rápido apod.); přejímky z francouzštiny, hebrejštiny, arabštiny a dalších jazyků zas např. obohatily repertoár oxyton (bisturí, sofá, almacén apod.);

57 58

Přesto platí, že přízvuk je většinou na témže místě, a to i po slabičných redukcích; výjimky se ale pochopitelně najdou, srov. integrum → entero. RAE (2011a, s. 361) vysvětluje tímto principem např. i zmiňované rozdílné umístění přízvuku u forem régimen – regímenes. O psaní pravopisného přízvuku u jednotlivých typů viz 10.2.1.

166

– slova lexikální jsou obvykle přízvučná, slova gramatická (členy, předložky, spojky) jsou obvykle nepřízvučná (srov. k tomu přízvučné sobre jako substantivum nebo slovesný tvar a nepřízvučné sobre jako předložka). Tyto souvislosti nelze pochopitelně vztáhnout na všechna slova patřící do dané skupiny, jde o základní tendenci. 8.1.1.4 Charakteristika přízvučných a nepřízvučných slov 8.1.1.4.1 Nepřízvučná slova Nepřízvučnými slovy jsou ve španělštině především slova gramatická (neplatí ale, že gramatická slova jsou vždy nepřízvučná). Obecně lze říci, že nepřízvučná jsou tato slova: – všechny podoby určitého členu (ale neurčitý člen je přízvučný; přízvučná jsou rovněž neurčitá zájmena typu algo, algún a ukazovací zájmena typu este, ese, aquel); – osobní nepřízvučná zájmena le, lo apod.; – přivlastňovací zájmena mi, tu apod. (existují ale též přízvučné formy mío, tuyo apod.); – vztažná zájmena que, quien apod.; – příslovce medio, tan; – vztažná příslovce adonde, como, cuando apod. (avšak ve funkci tázací a zvolací jsou výrazy typu cómo, cuándo přízvučné); – předložky a předložkové výrazy ante, frente a apod.; – spojky a spojkové výrazy aunque, como si apod. Znamená to, že zatímco sekvence el amigo nese jediný přízvuk, sekvence un amigo přízvuky dva; podobně nuestro libro, ale libro nuestro. Přízvučnost může odlišovat slova složená ze stejných hlásek, srov. para mí, ale mi lago (srov. k tomu též pravopisný výklad v kapitole 10.2). Stejné slovo může být v  některých kontextech přízvučné, v  jiných nepřízvučné (jako příklad lze uvést pues, které je přízvučné jako vsuvka mezi dvěma pauzami nebo stojí-li samostatně, nepřízvučné v jiných užitích). V některých dialektálních variantách španělštiny mohou některá z výše uvedených slov být přízvučná (např. přivlastňovací zájmena mi, tu, su v některých oblastech Asturie a Leonu). Nepřízvučná mohou být výjimečně též slova lexikální – jsou to např. slova typu don, doña, señor, señora, předchází-li před jménem, první substantivum v dvojčlenném vlastním jménu (Luis Pablo, Juan José apod.), obecná substan167

tiva předcházející adverbiím arriba a abajo ve spojeních typu patas arriba, boca abajo apod. 8.1.1.4.2 Přízvučná slova Ve jmenném subsystému lze vysledovat tyto zákonitosti, pokud jde o přízvuk: 1) Gramatické přípony rodu a čísla jsou nepřízvučné, takže přízvuk zůstává na původním místě (casa – casas, refrán – refranes, joven – jóvenes59, don – doña, alemán – alemana). 2) Připojení předpony nikdy nevede ke změně místa přízvuku (popular – impopular). 3) Část slovotvorných přípon je přízvučná (tzv. sufijos tónicos) a po jejich připojení se přízvuk odvozeného slova přesouvá na příponu (leche – lechero, nación – nacional). 4) Jiné slovotvorné přípony jsou nepřízvučné (tzv. sufijos átonos), nemají přízvuk a vyžadují, aby byl přízvuk na té slabice kmene, která jim předchází (agonía – agónico, alcohol – alcohólico, Hércules – hercúleo; proto se jim též říká sufijos preacentuados). 5) U některých odvozených slov existují dublety s odlišným přízvukováním. Např. sufix -íaco/-íaca má též variantu -iaco/-iaca, takže existují dublety typu austríaco/austriaco, cardíaco/cardiaco, celíaco/celiaco apod. (proparoxytona jsou běžnější v americké španělštině, paroxytona v evropské). Podobné kolísání najdeme u  řady substantiv, ať už jde o  slova odvozená nebo složená (srov. biósfera/biosfera, hemiplejia/hemiplejía apod.; více k tomu RAE, 2011a, s. 397n.). 6) Adaptovaná cizí slova se přizpůsobují systému přizvukování ve španělštině, méně adaptovaná si mohou ponechat přízvuk na původním místě, i když je to v rozporu se základními tendencemi kladení přízvuku ve španělštině (více k tomu RAE, 2011a, s. 380n.). 7) U některých slov cizího původu existují dublety; někdy je jejich používání spjato s místními variantami (obecněji rozšířené penalti proti formě pénalti, objevující se v některých amerických variantách), jindy stojí proti sobě varianta etymologická proti variantě přizpůsobené španělskému systému (to je případ častý u slov převzatých z latiny a řečtiny; např. proti etymologickým 59

Změna počtu slabik ve slově může vést k tomu, že se v plurálu musí označit grafický přízvuk – nebo naopak, přízvuk označovaný v jednotném čísle se v množném čísle neoznačuje.

168

proparoxytonům período, alvéolo, rubéola stojí paroxytona periodo, alveolo, rubeola; více k tomu RAE, 2011a, s. 383n.). 8) Svébytnou kapitolu mezi přejatými substantivy tvoří místní jména (toponyma); některá nabyla podoby proparoxyton (srov. Ámsterdam, Róterdam, Mánchester apod.; viz k tomu RAE, 2011a, s. 382n.). 9) Složená slova mají jediný přízvuk, totiž na poslední složce (tato skutečnost bývá opět připisována pravidlu posledních tří slabik), tj. sacacorchos [ˌsakaˈkort͡ʃos]. Původně přízvučná slabika prvního prvku složeniny se obvykle vyslovuje s prominencí, tj. jako sekundární přízvuk. 10) U adverbií se sufixem –mente RAE (2011a, s. 395n.) uvádí, že primární přízvuk se vyslovuje na druhé složce (pocházející z latinského mens, mentis), sekundární pak na složce první, tj. rápidamente [ ̩ rapið̞aˈmen̪te]. Znamená to, že v pravopisu se vlastně vyznačuje sekundární přízvuk. 11) U  zkrácených slov (acortamiento, abreviación, truncamiento) typu bolígrafo – boli se mění pozice přízvuku – výsledná dvojslabičná slova jsou paroxytona (srov. též cine, cole, poli, profe, tele). Ve slovesném subsystému platí, že pozice přízvuku je předvídatelná, je určena morfologicky, totiž tvarem slovesa. Nejčastěji jsou tyto tvary paroxytony (hablo, habla, hablaba, hablaron apod.), méně často oxytony (hablé, habló, hablaré apod.) a proparoxytony (hablábamos, habláramos, hablásemos). Podrobný popis souvislosti mezi morfologickým tvarem a  umístěním přízvuku v dnešní španělštině nalezne zájemce v RAE (2011a, s. 402n.). 8.1.1.5 Přízvuk v jednotkách vyšších než slovo Jak již bylo řečeno výše, přízvukový takt (grupo acentual) je definován jako spojení přízvučného slova a (fakultativně) jednoho nebo více slov nepřízvučných. Nepřízvučná slova se „přiklánějí“ k slovu přízvučnému a vytvářejí jeden celek. Jednotky vyšší – promluvový úsek (grupo fónico) a melodická jednotka (unidad melódica) – musí logicky obsahovat více přízvučných slov, a  tedy lexikálních přízvuků. Stupeň prominence těchto přízvuků je různý – ten nejvýraznější se obvykle nazývá syntaktickým přízvukem (acento sintáctico, acento máximo). Například v sekvenci el coche de mi madre nese syntaktický přízvuk slabika ma. Syntaktický přízvuk stojí obvykle na konci jednotky – obvykle odpovídá primárnímu přízvuku posledního slova – a pomáhá vymezovat její hranice. 169

Vyšší jednotka než slovo může nést také tzv. emfatický přízvuk (acento enfático, též contrastivo nebo de insistencia). Ten slouží k zdůraznění slova, na které klade mluvčí zvláštní důraz, srov. Él lo ha dado (tento přízvuk je často ve službách funkční perspektivy výpovědi). Nejčastějším projevem tohoto přízvuku je zvýšení F0, někdy se na zdůraznění podílí též delší trvání slabiky. RAE (2011a) nepoužívá tradiční termín větný přízvuk. Ten bývá chápán jako syntaktický přízvuk rozsáhlejších celků, zejména výpovědi. Bývá umístěn na přízvučné slabice posledního taktu výpovědi, nemusí tomu tak ale být vždy – důležitá je zde souvislost s intonací, funkční perspektivou výpovědi, emocionálním nábojem výpovědi, záměrem mluvčího apod. Na úrovni vyšší než slovo jsou otázky přízvuku úzce spjaty s problematikou intonace. Moderní práce mluví o tónových přízvucích (acento tónico), definovaných jako vzestupné nebo sestupné pohyby F0 (více k tomu v kapitole 8.3).

8.2 RYTMUS Rytmus je percepční dojem vyvolaný tím, že prvky s  prominencí jsou v promluvě uspořádány v určitých pravidelných časových intervalech. Dojem rytmičnosti vyvolává vztažení počtu přízvuků a trvání slabik k času. Jazyky se v  této souvislosti tradičně dělí na jazyky s rytmem izosylabickým (lenguas de isocronía silábica; též lenguas silábicas) a jazyky s rytmem izochronním (lenguas de isocronía acentual; též lenguas acentuales). Zjednodušeně řečeno jde o to, že v druhém případě je percepční rytmickou jednotkou přízvukový takt, tj. intervaly mezi přízvučnými slabikami jsou zhruba stejné a  musí se do nich vejít slabiky nepřízvučné; z  toho vyplývá, že podle počtu nepřízvučných slabik se promluva buď zpomaluje, nebo zrychluje, a  dochází k redukcím vokálů (Quilis mluví o ritmo acentualmente acompasado, v češtině se někdy užívá termín izochronní princip mluvního rytmu, srov. Palková, 1994; příkladem takového jazyka je angličtina, hispanistům může být blízká situace v katalánštině). U jazyků s rytmem izosylabickým k redukcím nedochází, deset slabik se vysloví přibližně za dvojnásobnou dobu než slabik pět. Španělština bývá tradičně řazena k jazykům s rytmem izoslabičným. RAE (2011a, s. 446n.) tuto skutečnost zasazuje do širších souvislostí a  mluví mj. o  tom, že v  některých variantách španělštiny lze zmíněný závěr problema­ tizovat. Pro studium filologie je důležité, že rytmus je důležitou kategorií v poezii. 170

8.3 INTONACE Jednou ze základních charakteristik výpovědi či jiného celku (její části) je intonace (la entonación). Intonace je melodický pohyb, ke kterému dochází při vyslovování výpovědi. Z fonetického hlediska je to souhrn obměn tónu (jeho výšky), trvání a  síly zvuku. Každá slabika je vyslovena na určité výšce; sled slabik tak vytváří melodickou křivku. Třebaže je pochopitelně ovlivněna i fyziologickými důvody (postupné slábnutí výdechového proudu, potřeba nádechu atd.), její podoba je záměrná a  má svou funkci: intonací odlišujeme od sebe jednotlivé typy vět (ukončené od neukončených, oznamovací od tázacích či rozkazovacích…) a vkládáme různá subjektivní hodnocení (celá škála citových a stylových zabarvení). RAE (2011a, s. 435n.) mluví o tom, že z fonologického hlediska intonace vyjadřuje významy – gramatické (gramaticales), tedy systémové; výpověď je oznámením, rozkazem, otázkou (tradičně se mluví o  výpovědích/větách oznamovacích, tázacích, rozkazovacích…); – afektivní (afectivos, paragramaticales) – to jsou pragmatické významy, kterými mluvčí vyjadřuje svůj subjektivní vztah k obsahu vyřčeného; může vyjádřit překvapení, ironii, nedůvěru, lhostejnost apod. Oba tyto typy významů se ve výpovědi prolínají. Významy gramatické jsou na rozdíl od významů afektivních spojeny s konkrétní podobou gramatických jednotek (v každém jazyce má např. otázka svůj standardní intonační průběh, který se sice může obměňovat, ale nesmí změnit svou podstatu). V  průběhu melodie výpovědi tedy může docházek k obměnám, které mohou souviset např. s místním nebo sociálním původem mluvčího, ale základní typy melodického průběhu zůstávají zachovány bez ohledu na mluvčího a  komunikační situaci (RAE 2011a, s. 436, mluví o patrones melódicos). Lingvistické teorie se vztah mezi intonací a formální a obsahovou stránkou výpovědi snaží popsat různým způsobem. Gramatika toto téma analyzuje v rámci modality (la modalidad), což je zjednodušeně řečeno souhrn jazykových projevů vyjadřujících vztah mluvčího k obsahu výpovědi. Tradiční gramatika mluví o opozici dictum a modus, kde dictum je obsahová náplň výpovědi, modus pak způsob, jakým mluvčí tento obsah předkládá. Zavadil – Čermák (2008) mluví o tzv. modálních významech výpovědi a předkládají jejich typologii. RAE (2011a, s. 436n.) začleňuje výklad do tématu do širšího rámce opozice mezi enunciación a enunciado a přihlíží též k tzv. teorii mluvních aktů. Popis 171

lingvistického rámce této problematiky přesahuje možnosti tohoto textu; čtenáře odkazujeme na zmiňované prameny, příp. jiné studie věnované modalitě. RAE (2011a, s. 439) uvádí, že intonace má při vyjadřování postoje mluvčího k výpovědi tři funkce: – distinktivní (distintiva), spočívající v tom, že intonace modifikuje gramatický význam výpovědi a  způsobuje, že je výpověď chápána jako otázka, oznámení apod.; výpověď Viene mañana může být oznámením, otázkou nebo zvoláním; – demarkační (demarcativa), spočívající v tom, že intonace rozděluje výpověď a informace v ní obsažené do celků tak, aby byla výpověď posluchačem snáze pochopitelná; výpověď María lee un libro může být dle záměru mluvčího segmentována dvojím způsobem, totiž María || lee un libro, nebo María lee || un libro; – fokalizační (focalizadora), spočívající v  tom, že mluvčí používá intonace (spolu s jinými prostředky), chce-li hierarchizovat informaci obsaženou ve výpovědi a klást důraz na určitou její část (tato funkce souvisí s tzv. funkční perspektivou výpovědi/aktuálním členěním větným; více k tomu např. Zavadil – Čermák, 2008). Jednotkou, u které se intonace posuzuje, je obvykle unidad melódica (k terminologickým obtížím viz výše kapitola 7 a 7.4). Rozdělení výpovědí do těchto jednotek není vždy stejné: někdy je segmentace jednoznačná a povinná (to je tehdy, když tyto struktury odpovídají syntakticko-sémantickým celkům), jindy je volba hranic jednotky závislá na záměru mluvčího. Vliv na tuto segmentaci má též rychlost mluvy – při rychlém projevu bude diskurs obsahovat méně melodických jednotek. Pokud jde o  průběh melodie, je zřejmé, že připadají v  úvahu tři základní typy křivek, a tedy melodií: – monotónní (uniforme); – stoupavá (ascendente); – klesavá (descendente). Kombinací těchto typů vzniká melodie stoupavo-klesavá (ascendente-descendente). Intonace má v  různých jazycích různou podobu, liší se často i v různých vrstvách téhož jazyka (geografické i sociální dialekty; idiolekty; řeč mužů a žen apod.). Odlišnost spočívá 1) v různém využívání jednotlivých typů melodických křivek; 2) v melodickém rozsahu (např. ve španělštině a v češtině se uvádí přibližný rozsah 1 oktáva, v angličtině 2 oktávy); rozdíly v rozsahu jsou též mezi muži 172

a  ženami: uvádí se, že ve španělštině se ženský hlas pohybuje v  rozmezí mezi 200 a 400 Hz, mužský hlas mezi 80 a 200 Hz; 3) v  absolutní výšce; nejčastější hlasová poloha, kolem které osciluje mluva konkrétního jednotlivce, se nazývá střední hlasová poloha; je mírně odlišná u každého jednotlivce – to je dáno důvody anatomickými i jinými – přesto se obvykle uvádí, že existuje střední hlasová poloha každého jazyka a že se jednotlivé jazyky touto polohou liší: – španělština má např. tuto střední hlasovou polohu nižší než italština; – americká španělština je položena výše než evropská španělština; – rozdíly existují i  mezi jednotlivými oblastmi Španělska, třebaže jsou obtížně doložitelné.

8.3.1 Intonace v tradičních fonetických pracích

V tradičních pracích se uvádí, že klíčovou částí promluvového úseku je tzv. melodém (u některých autorů šp. tonema final, méně často juntura60, terminación), tedy koncová část promluvového úseku, obvykle od poslední přízvučné slabiky do konce úseku. Melodém je funkční schéma, jež může nabývat nejrůznější podoby a  odlišovat tak různé výpovědi. Intonační křivka melodému může klesat, stoupat nebo zůstávat na stejné výšce. Mluví se pak o melodému klesavém, stoupavém a horizontálním. Pro fonetický popis samotného průběhu intonační křivky se používá následujících termínů: – kadence klesavá (ve španělské fonetice se od dob Navarra Tomáse dále dělí na cadencia, semicadencia) – intonační křivka klesá (rozdíl mezi kadencí a semikadencí je v míře klesání); – kadence stoupavá (antikadence, anticadencia, semianticadencia) – intonační křivka stoupá; – kadence rovná (suspensión) – intonační křivka neklesá ani nestoupá. Kombinací klesavé a stoupavé kadence může vzniknout kadence klesavo-stoupavá (anticirkumflexní) či stoupavo-klesavá (cirkumflexní). Melodém je tedy funkční schéma a  kadence je konkrétní průběh změny výšky tónu.61 Jinými slovy, melodém můžeme považovat za jednotku plánu fonologického, o kadenci mluvíme na rovině fonetické. Mezi tradičními španělskými termíny pak existují následující korespondence: 60 61

Tento termín u některých autorů označuje koncovou část melodému. V  české fonetice vládne nejednotnost, pokud jde o  termíny melodém (termín Romportlův /1981/) a kadence (intonační kadence, mj. Daneš /1957/); srov. též Palková 1994. Podrobnou analýzu této problematiky lze nalézt in Kullová (1988).

173

Rovina fonologická melodém (tonema) klesavý melodém horizontální melodém stoupavý

Rovina fonetická kadence, semikadence kadence rovná antikadence, semiantikadence.

8.3.2 Intonace v moderních pracích

Možnosti akustické fonetiky velmi usnadnily analýzu průběhu intonace, protože umožňují její exaktní zobrazení, zároveň ale zproblematizovaly její přehledný popis. Ukazuje se totiž, jak variabilní tyto průběhy jsou a kolik faktorů je ovlivňuje. Funkční melodická schémata jsou dle RAE (2011a, s. 443; tento pramen můžeme považovat za reprezentanta moderního přístupu k tématu) definovány tónovými přízvuky (acentos tonales), jež jsou dány vztahem mezi přízvučnými slabikami a vrcholy intonační křivky, a koncovým tonémem (tonema final). Tónovými přízvuky se rozumí vzestup nebo pokles melodie, jenž vytváří funkční kontrast se zbytkem intonační křivky. Podstatný je jejich vztah k slovnímu přízvuku. Tónový přízvuk obvykle spadá na přízvučnou slabiku; výpověď Mañana má jediný tónový přízvuk, spadající na přízvučnou slabiku, výpověď Mañana vendrá tónové přízvuky dva, které se pozicí rovněž shodují s lexikálními přízvuky. Komplikací je, že ve španělštině tato shoda není automatická: často dochází k tomu, že tónový přízvuk spadá na popřízvučnou, příp. předpřízvučnou slabiku. Koncový toném je, pokud jde o intonaci, klíčovým úsekem výpovědi – začíná poslední přízvučnou slabikou výpovědi (tento přízvuk je označován za acento nuclear; předcházející přízvuky jsou nazývány acentos prenucleares) a zahrnuje všechny další za ní stojící slabiky (odpovídá tedy melodému). Z pravidla tří slabik vyplývá, že koncový toném může sestávat z jednoho, dvou nebo tří slabik. Existuje u  něj nejvíce variací, pokud jde o  průběh melodie, a  tyto variace jsou funkčně využívány. Souhrnu slabik před tonémem se říká pretoném (pretonema). Popis konkrétního průběhu melodie v moderních pracích vychází z analýzy fyzikálních aspektů melodie: pauz, přízvuků, segmentování výpovědí na menší úseky, průběhu F0 apod. Popis sekvence segmentů (slabik, slov…) je vztažen k  popisu melodického průběhu F0, a  přihlédnuto je též k  dalším faktorům. Analýza melodických profilů je velmi složitá a přesahuje rámec tohoto textu – zájemce nalezne podrobnosti v  RAE (2011a, s. 449n.). Uveďme jen zjednodušeně, že při analýze se bere v úvahu pozice tónových přízvuků, lexikálních 174

Obrázek 18 Oscilogram a melodický profil výčtové výpovědi Viernes, sábado, domingo y

lunes, proslovené bolivijským mluvčím (převzato z RAE, 2011, s. 452)

přízvuků, hranice tonému, výška tónů (pracuje se základní dichotomií vysoký, H, z anglického high, a nízký, L, z anglického low, doplněnou o další specifikace); pracuje se s oscilogramem a melodickým profilem F0. Obrázek 18 přináší ukázku takové analýzy.

8.3.3 Základní intonační schémata současné španělštiny

Následuje stručný přehled hlavních typů španělských intonačních schémat. Cílem je popsat, jakým způsobem se intonace podílí na rozlišování typů výpovědí. Tradiční práce předkládaly detailní klasifikaci jednotlivých typů, odrážející podíl průběhu melodie na vyjadřování modality; tak je tomu např. u Navarra Tomáse (1966), Quilise (1992) a Alarcose Lloracha (1994), v českých pracích např. u Zavadila (1973), Králové (1998) nebo i v prvním vydání tohoto textu (Čermák, 2005). Tyto práce užívají různé formy zápisu – nejčastějším je prosté grafické zachycení intonační křivky (pochopitelně zjednodušené, odrážející základní tendence), jinde se lze setkat s vytvořením systému očíslovaných tónových rovin apod. Je zřejmé, že zachycení jednotlivých typů tonémů/melodémů (tedy popis na rovině fonologické) je mnohem snazší než popis veškerých možných melodických křivek (tedy popis na rovině fonetické). Znázornění veškerých možných drobných intonačních odchylek (daných geografickým nebo sociálním dialek175

tem mluvčího, subjektivním charakterem výpovědi, drobnými významovými nuancemi atd.) je nemožné. Avšak exaktní výzkumy velkých objemů dat ukazují, že i dosavadní zobecněná schémata, která se objevovala v tradičních pracích, celou problematiku zjednodušují – jsou sice názorná, ale obvykle zachycují jen výsek reality a  zbytek nechávají stranou. S  ohledem na tuto skutečnost RAE (2011a) ustupuje od jednoznačného přehledu takových schémat a  omezuje se na slovní komentář jednotlivých typů, místy ilustrovaný takovými oscilogramy a grafickými zobrazeními melodických profilů, jaké jsou znázorněny na obrázku 18. Že je takový postup oprávněný, lze vysoudit z porovnání obrázků 19, 20 a 21, které zachycují stejnou výpověď, a přece se intonační průběh zásadně liší. Vzhledem k tomu, že RAE (2011a) je normotvornou příručkou a od svého vzniku je základní referencí, pokud jde o  španělskou fonetiku, přidržíme se jejího postupu i  v  metodologické rovině, aby mohl čtenář případně konzultovat podrobnosti k vykládaným jevům. Slovní komentář navíc umožní stručně zmínit i regionální a stylové zvláštnosti v intonaci. Jsme si vědomi toho, že ve srovnání s tradičními texty (a také ve srovnání s prvním vydáním tohoto textu) je takový popis méně přehledný a může budit dojem, že o věci říká méně než tradiční přehledy. Moderní výzkumy nicméně ukazují, že právě tyto přehledy spojující konkrétní typy výpovědí s  konkrétními, snadno zachytitelnými intonačními přehledy jsou napadnutelné, protože problematiku zjednodušují: nejčastěji předkládají jen jednu z možných intonačních realizací dané výpovědi. V kapitole 8.3 bylo řečeno, že intonace má mj. distinktivní funkci. Podílí se na rozlišování těchto typů výpovědí/výpovědních modalit (srov. RAE, 2011a, s. 454): – oznamovací modalita/výpověď (modalidad aseverativa, declarativa, enunciativa); – tázací modalita/výpověď (modalidad interrogativa); – rozkazovací modalita/výpověď (modalidad imperativa); – zvolací modalita/výpověď (modalidad exclamativa, emocional, expresiva). Zvolací modalita bývá někdy vydělována jako samostatný typ, jindy nikoli – někteří badatelé se domnívají, že jde modalitu, která může doplňovat kterýkoli z předchozích tří typů a dodat jim emocionální nádech, srov. ¡Canta una ­canción!, ¡¿Canta una canción?!, ¡¡Canta una canción!! V tomto textu bude zvolací modalita chápána druhým způsobem, její popis tedy bude obsažen v  kapitolách o třech zbývajících modalitách (tj. u oznamovací, tázací a rozkazovací intonace budou analyzovány i výpovědi, které obsahují zároveň i modalitu zvolací). 176

Popis vztahu typů modality a  intonace komplikuje skutečnost, že např. otázkou se nemusíme ptát, ale např. zdvořile k něčemu vyzývat (¿Por qué no te sientas?), tj. výpověď může mít formu jednoho typu a význam typu druhého. 8.3.3.1 Oznamovací intonace Neutrální podoba oznamovací intonace ve španělštině začíná středním tónem, vzápětí tón stoupá až do první přízvučné slabiky; na první popřízvučné dosáhne svého vrcholu (obecně platí, že u acentos prenucleares je popřízvučná slabika vyslovena vyšším tónem než přízvučná) a pak mírně klesá až po poslední přízvučnou slabiku (příp. se zhruba drží na stejné úrovni) – od té pak až do konce klesá prudce, takže na konci úseku je tón nejnižší. Obsahuje-li promluvový úsek jen jednu přízvučnou slabiku, melodie klesá od ní až do konce. Je tedy základním rysem oznamovací intonace klesavý toném. Skládá-li se oznamovací výpověď z více úseků, poslední z nich má průběh podobný výše popsanému, tj. především končí klesavým tonémem. Tradičně se uvádělo, že předposlední promluvový úsek končí vzestupem tónu; RAE (2011a) mluví o tom, že mluvčí může v souladu se svým komunikačním záměrem udělit melodickou prominenci jakékoli přízvučné pozici ve větě (i více pozicím najednou), ale nemusí; nejčastěji tón po celou dobu výpovědi klesá, jsou ale možné i jiné varianty. Jde-li o  tvrzení kategorické (aseveración categórica), mluvčí často začne vyšším tónem a pokles tónu od poslední přízvučné slabiky do konce je výraznější. Naopak váhá-li mluvčí (aseveración dubitativa), dochází k určitým změnám průběhu melodie, z nichž nejvýraznější je mírnější pokles intonace v tonému – poslední slabika je vyslovena středním, nikoli nízkým tónem. Jak již bylo řečeno výše, zvolací modalitu zde nechápeme jako samostatný typ, nýbrž jako doplněk modality základní. Je-li oznamovací výpověď spojena se zvoláním, nese větší nálož subjektivity (někdy se takové výpovědi říká declarativa emfática). Obecně platí, že ve srovnání s  neutrální oznamovací výpovědí má zvolací věta větší tónový rozsah, tj. rozdíly mezi nejvyššími a nejnižšími tóny jsou výraznější. Dalším rysem bývá častá přítomnost emfatického přízvuku (viz výše). Například ve výpovědi ¡Fue realmente increíble! bude slovo increíble obsahovat dva tónové vrcholy, na první a  poslední slabice – increíble. Na podobu zejména závěru intonačního schématu má vliv i neukončenost výpovědi. 177

Tato základní schémata oznamovací intonace nabývají v různých sociálních a regionálních variantách nejrůznějších obměn (vždy ale musí být zachovány výše definované základní rysy schématu, aby se oznamovací výpověď nezměnila ve výpověď jinou). Tyto obměny mohou být někdy i výrazné – srov. následující obrázky 19, 20 a 21, odrážející tři výslovnostní varianty téže výpovědi. RAE (2011a, s. 460n.) popisuje různé zejména regionální obměny základní oznamovací intonace. Konstatuje např., že v některých madridských dialektech a variantách galicijské španělštiny pozbývá závěrečný tónem své výrazně klesající podoby, že relativně častou podobou koncového tonému je podoba cirkumflexní apod. Podrobný popis této problematiky přesahuje možnosti tohoto textu a zájemce odkazujeme na zmiňovaný zdroj. 8.3.3.2 Tázací intonace Existují dva typy tázacích výpovědí (otázek) se specifickou intonací: 1) otázky zjišťovací (interrogativa total, jinde též disyuntiva, absoluta) – implicitně předpokládají, že tázaný má na výběr dvě možnost odpovědi; nejčastěji je to odpověď Sí nebo No (takové otázky nazývá RAE, 2011a, s. 466, polares), srov. ¿Has ido por el pueblo últimamente?; méně často jde o  výběr ze dvou nebo více předkládaných možností, srov. ¿Estudias

Obrázek 19 Oscilogram a melodický profil výpovědi Está leyendo un libro, proslovené mluvčím z Dominikánské republiky (převzato z RAE, 2011a, s. 460)

178

Obrázek 20 Oscilogram a melodický profil výpovědi Está leyendo un libro, proslovené kubánským mluvčím (převzato z RAE, 2011a, s. 461)

Obrázek 21 Oscilogram a melodický profil výčtové Está leyendo un libro, proslovené guatemalskou mluvčí z (převzato z RAE, 2011a, s. 462)

o trabajas?; takové otázky nazývá RAE (2011a, s. 466, alternativas); pro účely výkladu o intonaci je důležité, že tato otázka může mít stejné lexikální obsazení a  stejný slovosled jako oznamovací výpověď (Habla español – ¿Habla español?) – rozdíl mezi nimi je vyjádřen pouze suprasegmentálními prostředky; 179

2) otázky doplňovací (interrogativas parciales, jinde též pronominales) – vyžadují doplnění některého větného členu, nelze odpovědět Sí, No; tento větný člen je v otázce zastupován tázacím slovem quién, qué, dónde, cómo apod.; výskyt tohoto tázacího slova dostatečně ukazuje, že jde o  otázku, není třeba to signalizovat intonací; srov. ¿Quién llamó?, ¿Adónde vas? apod. U obou typů platí, že tázací výpovědi jsou v jistém smyslu otevřené, protože se očekává odpověď tázaného – a to je pro intonaci jistě důležité. Zároveň ale platí, že existují otázky, u kterých se vlastně odpověď neočekává – tzv. otázky rétorické (¿Se acabarán las guerras?), otázky vyjadřující překvapení (¡¿Ya has llegado?!) nebo otázky, které jsou ve skutečnosti rozkazem (¿Quieres callarte?). 8.3.3.2.1 Otázka zjišťovací Otázka tohoto typu začíná tónem ve střední výši; od první přízvučné slabiky tón klesá až k poslední přízvučné slabice (ta se vyslovuje nízkým tónem), od ní až do konce pak tón relativně prudce stoupá. Tato stoupavá podobá koncového tonému je typická pro zjišťovací otázku a výrazně ji odlišuje od intonace oznamovací (srov. obrázek 22). První přízvučná slabika je vyslovena vyšším tónem než v oznamovací výpovědi, takže rozdíl mezi tázací a oznamovací intonací je patrný už od začátku

Obrázek 22 Oscilogram a melodický profil výpovědi ¿Ha llamado Helena?, proslovené španělským mluvčím (převzato z RAE, 2011a, s. 467)

180

(třebaže hlavní rozdíl spočívá v podobě tonému) – proto se ve španělské grafice píše otazník i na začátek tázací výpovědi, resp. té části výpovědi, jež má tázací intonaci. Podobně jako u  oznamovací intonace, i  u  intonace tázací se příznakovost odráží ve větším tónovém rozsahu výpovědi. To platí např. pro zvolání ¿Todavía no ha llegado?, u kterého mluvčí neočekává odpověď sí nebo no – koncový toném tak např. končí vyšším tónem než u otázky neutrální. Někdy mluvčí očekává spíše jen potvrzení svého předpokladu; vychází z toho, že má stejnou nebo dokonce lepší povědomost o tom, na co se ptá, než adresát. Takovým otázkám říká RAE (2011a, s. 470) preguntas confirmatorias; vyjadřují různý stupeň jistoty mluvčího: čím větší tento stupeň je, tím více se blíží oznamovací intonaci. Typem těchto otázek jsou otázky utvrzovací (aseverativas): patří k nim výpovědi s tázacím dovětkem typu Vendrás a la fiesta, ¿verdad? / No vendrás a la fiesta, ¿verdad? V těchto otázkách mluvčí očekává potvrzení svého předpokladu, ať už v kladné nebo záporné podobě, a tomu odpovídá i intonace: první část má intonaci oznamovací, druhá (dodatek ¿verdad?, ¿no?, ¿no es cierto? apod.) intonaci tázací. Stejná otázka tak může mít podle intonace různý význam: otázka ¿Tienes la llave? může být běžnou zjišťovací otázkou s příslušnou intonací, nebo může mít průběh odpovídající takřka oznamovací intonaci, a to tehdy, když se mluvčí jen ujišťuje, že adresát klíč má. V otázkách ujišťovacích (pregunta relativa) typu ¿No te encuentras bien? ¿Te encuentras mal? očekává mluvčí potvrzení své hypotézy – a předpokládá, že adresát má o věci lepší povědomost. Intonace těchto otázek má v koncové části cirkumflexní průběh. Jak již bylo řečeno výše, někdy je výpověď otázkou jen svou formou, nikoli komunikačním významem: může být – rozkazem (takové otázky nazývá RAE, 2011a, s. 470, preguntas imperativas), srov. ¿Te quieres callar?; intonace takové otázky odpovídá průběhem intonaci zjišťovacích otázek, ale tónový rozsah je větší, celkově je výpověď tónově položena výše a i rytmus je rychlejší; – výzvou (preguntas exhortativas, srov. RAE, 2011a, s. 471), srov. ¿Te apetece una cerveza?; mluvčí zde začíná na středním tónu, tón pak stoupá až k  první přízvučné slabice, drží se zhruba na stejné úrovni až do poslední slabiky přízvučné a pak až do konce klesá.

181

8.3.3.2.2 Otázka doplňovací Jak bylo řečeno výše, tyto otázky začínají tázacím zájmenem nebo příslovcem. Toto tázací slovo je ohniskem výpovědi (foco) a jeho přízvučná slabika má nejvyšší tón. Od ní tón klesá, k poslední přízvučné slabice mírněji, od ní dokonce výrazněji. Popřízvučné slabiky koncového tonému se tak vyslovují nízkým tónem. Melodický průběh těchto otázek se tedy někdy může podobat oznamovací větě, jen počáteční nasazení je vyšší. Podobný průběh mají tyto otázky i  tehdy, když jsou zároveň zvoláním (¡¿Por qué no me avisaron?!), jen jsou obvykle vysloveny ve vyšším tónovém pásmu. Stejně jako u intonace oznamovací, nalezneme i u intonace tázací v hispánském světě celou řadu obměn a variací, jež mají často i sociální nebo stylistický rozměr. Tyto obměny se týkají průběhu melodie, posazení výpovědi co do výšky tónu apod. Podrobnosti nalezne zájemce v RAE (2011a, s. 473n.). 8.3.3.3 Rozkazovací intonace Komunikačně je rozkazovací intonace spjata se situacemi, kde chce mluvčí ovlivnit chování adresáta. Škála způsobů, jakým to může udělat, je poměrně rozsáhlá – tyto způsoby se liší stupněm naléhavosti, postavením vůči adresátovi (podřízenost, nadřazenost). Existují různé pokusy tuto škálu zachytit – srov. Zavadilovu (1973) klasifikaci: rozkaz, doporučení, vybídnutí (mluvčí je nadřazen adresátovi), naléhavá prosba, prosba, žádost (mluvčí není nadřazen adresátovi, příp. je podřízen). RAE (2011a) u imperativní (volní) modality rozlišuje construcciones imperativas (órdenes y mandatos) a construcciones exhortativas (ruegos y peticiones)62, třebaže konstatuje, že rozdíl mezi nimi je někdy obtížně definovatelný. Vyznění každé konstrukce je dáno nejen intonací, ale i rychlostí a  naléhavostí promluvy. Rozkaz je obecně vzato vysloven rychleji a  úsečněji než prosba. Rozkazovací výpovědi vykazují obvykle rysy, které zdůrazňují údernost a  účinnost komunikačního záměru výpovědi a  také subjektivní nádech, totiž rychlý rytmus, vysoký tón, větší tónový rozsah a  zvýšenou intenzitu hlasu. Konstrukce vyjadřující spíše prosbu mají zmíněné vlastnosti ve výrazně menší míře. Mluvčí tedy podle svého komunikačního záměru (podle toho, jak výrazně 62

Tradiční fonetika pracuje s dalším dělením těchto typů: construcciones imperativas se dle intenzity rozkazu dělí na invitación, recomendación a mandato, construcciones exhortativas na petición, ruego a súplica.

182

Obrázek 23 Oscilogram a melodický profil výpovědi ¡Siéntate!, proslovené kolumbijským mluvčím (převzato z RAE, 2011a, s. 477)

chce ovlivnit chování adresáta, jak chápe své postavení vůči němu apod.) moduluje podobu výpovědi, a tedy i její intonaci. RAE (2011a, s. 478n.) konstatuje, že popis intonace jednotlivých podob rozkazů a výzev je velmi obtížný, protože zde vstupuje do hry celé řada faktorů, způsobující nesmírnou intonační variabilitu těchto forem. Budiž řečeno, že jednotlivé prameny se liší chápáním jednotlivých výpovědních forem (petición, súplica, mandato, recomendación apod.), což logicky zásadně ovlivňuje též popis jejich intonace. Základní podoba intonace v rozkazovacích konstrukcích se podobá oznamovacím výpovědím: první přízvučná slabika je vyslovena vysokým tónem, výška tónu pak klesá, až v  závěru dosáhne nejnižší tónu u  daného mluvčího (srov. ukázku na obrázku 23). Pro rozkaz (orden, mandato) je typická energičnost artikulace a široký tónový rozsah: nejvyšší tóny jsou opravdu vysoké, nejnižší opravdu nízké, tónové pohyby výrazné. Doporučení (recomendación) je vyslovováno s menší energií, rychlost promluvy je nižší, výslovnost i případné pauzy zřetelnější. Přestože se často mluví o  tonému specifickém pro construcciones exhortativas (tonema desiderativo), většinou jsou využívána melodická schémata typická nejčastěji pro oznamovací nebo tázací výpovědi (není ostatně divu: syntakticky se tyto konstrukce často podobají oznamovacím výpovědím), avšak 183

s výraznějšími tónovými rozdíly a s větší intenzitou. Typický je vyšší počáteční tón; v průběhu výpovědi tón postupně klesá – intenzita tohoto poklesu souvisí s intenzitou prosby, stejně jako trvání výpovědi. Nejvýraznějším rysem prosby (ruego), který ji odlišuje od rozkazů, je absence výrazného artikulačního úsilí. Naléhavá prosba (súplica) vykazuje větší naléhavost než prosba, časté je (cirkumflexní) zvýraznění všech přízvučných slabik. Tónový rozsah není výrazný. Žádost (petición) je nejméně naléhavým projevem vůle, intenzitou odpovídá vybídnutí v rámci autoritativní vůle. Melodická křivka zpočátku stoupá a končí klesavým závěrem, nejčastěji s cirkumflexemi.

8.3.4 Intonace a funkční perspektiva výpovědi

Základní syntaktická podoba výpovědí může být někdy pozměněna: některý z větných členů je zdůrazněn a přesunut ve výpovědi do jiné pozice. V této pozici může zůstat součástí dané větné struktury, nebo může stát samostatně. Všechny tyto změny souvisejí s  tzv. funkční perspektivou výpovědi (srov. k  tomu např. Zavadil – Čermák, 2008) a  jsou provázány s  intonací daného celku. Nejvýznamnější intonační změny spjaté s těmito procesy nalezne zájemce v RAE (2011a, s. 482n.).

8.4 ZMĚNA RYCHLOSTI PROMLUVY Podstatnou kvalitou promluvy (řeči) je i její tempo, tedy rychlost – příp. její změny –, jakou je promluva vyslovena. Tempo souvisí s rytmem, o kterém byly řeč výše v kapitole 8.2. Někdy se rozlišuje: a) tempo věcné, dané obsahem promluvy (jiné tempo bude mít slavnostní proslov, teoretický výklad složitého fyzikálního jevu a rozhovor v kavárně); b) tempo osobní, dané přirozeným způsobem mluvy konkrétního jedince; tempo řeči může být u  různých osob velmi různé, zřetelně pomalé nebo rychlé tempo se může stát výrazným rysem mluvy daného jednotlivce. Uvádí se – často možná jen na základě empirie –, že rychlost promluvy je ve španělštině obecně rychlejší než v češtině. Jako v každém jazyce, i ve španělštině s rychlostí promluvy pochopitelně souvisí některé její kvality: kvantita vokálů, pečlivost mluvy, frekvence vokalických a konsonantických změn (synale184

fa, syneréze, zjednodušování konsonantických skupin atd.).63 Vedle souvislostí s  věcným obsahem promluvy lze u  tempa promluvy vysledovat i  spojitost se stylovým charakterem promluvy: pečlivý spisovný projev bude mít pomalejší tempo než projev hovorový.

63

O těchto jevech je pojednáno v příslušných kapitolách.

185

9. FONOLOGIE

Až dosud jsme se zabývali fonetikou španělštiny: popisovali jsme jednotlivé složky mluvené řeči, zabývali jsme se repertoárem španělských hlásek i  tím, jakým způsobem se tyto hlásky tvoří, resp. čím se liší od hlásek ostatních, zkoumali jsme tzv. suprasegmentální prostředky. Při tomto popisu jsme si několikrát všimli, že – ač je samozřejmě nanejvýš důležité, jak se která hláska ve španělštině vyslovuje – pro fungování jazyka je klíčové, aby se daný prvek dostatečně lišil od ostatních prvků systému. Porovnejme následující slova: cama casa caza. Je zřejmé, že jde o tři slova s různým významem a že tato různost je dána přítomností zvýrazněných prvků m, s, z: jejich hláskové okolí je ve všech třech slovech stejné. Prvky m, s, z jsou tedy ve španělštině funkčními jednotkami: jsou schopny rozlišovat význam vyšších jednotek, tedy morfémů. Takovýmto jednotkám se říká fonémy (fonemas). U výkladu o /s/ jsme popsali existenci tzv. sesea, tj. systému, který neobsahuje interdentálu. V takovém systému rozdíl mezi θ a s nerozlišuje význam vyšších jednotek, nejsou to dva odlišné fonémy (v pravopise sice i mluvčí se seseem musí rozlišovat mezi c, z a s, avšak v  jeho výslovnostním repertoáru prvek θ vůbec není). Posuzovat, zda jde o jeden, či více fonémů tedy můžeme jen vzhledem k danému jazykovému systému. 187

Jak poznáme, zda jsou posuzované hlásky jedním, nebo dvěma fonémy? Základním prostředkem je záměna hlásky hláskou druhou.64 Při takovéto záměně můžeme dojít k různým výsledkům: 1) casa

cama cada

Výsledná slova jsou španělskými slovy s různým významem, jsou tedy /s/, /m/, /d/ fonémy španělského jazyka. 2) hablar

[aβ̞ˈlaɾ]

[aβ̞ˈlaɹ]

Jak jsme uvedli výše (kapitola 5.4.5), slovo hablar lze vyslovit dvojím způsobem. Výslovnostní rozdíl mezi [ɾ] a [ɹ] však nevede k rozdílu ve významu. Z toho vyplývá, že jde o varianty téhož fonému /ɾ/. Jsou to tzv. varianty volné, protože volba varianty závisí na mluvčím: každý mluvčí v  daném kontextu obvykle důsledně volí jednu z variant a tato varianta je součástí jeho idiolektu. Někdy bývá taková varianta společná skupině mluvčích vymezené sociálně nebo regionálně. 3) donde [ˈdon̪de] rana [ˈrana] banco [ˈbaŋko] Pokusíme-li se nahradit alveolární n ve slově rana n dentálním nebo velárním, zjistíme, že ve španělštině neexistují slova, která by se lišila jen tím, že v jednom je n alveolární, v druhém n velární. Tyto varianty n jsou vázány na jistý, přesně definovaný kontext a mimo tuto pozici se nemohou objevit: jsou to poziční varianty téhož fonému /n/. Foném je tedy abstraktní jednotka výrazového plánu jazyka, která sama o sobě nemá význam (je to tedy jednotka neznaková), může ale rozlišovat význam jednotek vyšších (morfémů…). Je to jednotka abstraktní a funkční, nikoli materiální. Tím se liší od hlásky: ta je jednotkou materiální a  je konkrétnější než foném. Fonémy se mezi sebou liší nejméně jednou vlastností, která je v  daném jazykovém systému považována za důležitou. Tyto vlastnosti bývaly v různých fonologických koncepcích vymezovány různě (viz dále), pro jejich definici 64

Pro tuto záměnu se používá termín komutace (la conmutación); tradiční fonologické školy inspirované L. Hjelmslevem odlišovaly komutaci a  substituci (la sustitución): při komutaci vede záměna k změně významu, při substituci nikoli.

188

bývají základem artikulační nebo akustické vlastnosti. Tak např. španělská /b/ a /m/ sdílejí několik vlastností (bilabiálnost, znělost, okluzivnost), liší se nazálností. Je tedy nazálnost v  tomto případě podstatnou, systémové vztahy tvořící vlastností. Taková vlastnost je ve fonologii označována za vlastnost fonologicky relevantní (distinktivní, šp. relevante, pertinente, distintiva) a je pochopitelně pro daný jazykový systém zásadně důležitá. Ne každý rozdíl ve vlastnostech je fonologicky relevantní. Jak jsme uvedli výše, ve španělštině jsou sice samohlásky v některých pozicích delší než v jiných, délka však nerozlišuje význam slov. Není tedy kvantita vokálů ve španělštině fonologicky relevantní vlastností. Z  tohoto příkladu navíc znovu vyplývá, že fonologická relevantnost jisté vlastnosti je spjata s konkrétním jazykovým systémem: např. v češtině kvantita vokálů vlastností fonologicky relevantní je (opačným příkladem může být rozdíl /ɾ/ a /r/: ve španělštině je fonologicky relevantní /srovnej perro a pero/, v češtině se [r] objevuje v idiolektech některých jedinců, je to ale výslovnostní vada). Můžeme tedy definici fonému doplnit: jde o  nejmenší jednotku zvukové roviny jazyka, která se od každé další takové jednotky téhož jazyka liší nejméně jednou distinktivní fonologickou vlastností a  která slouží k  rozlišení vyšších jednotek s různým významem.

9.1 FONETIKA A FONOLOGIE V tuto chvíli můžeme definovat rozdíl mezi fonetikou a fonologií. Fonetika zkoumá akustické a artikulační vlastnosti zvukových jevů, fonologie je lingvistická disciplína zkoumající zvukové prostředky jazyka a jejich systém z  funkčního hlediska. Spolupráce mezi oběma disciplínami je nutná: závěry získané fonetikou jsou východiskem pro fonologii. Fonologie je relativně mladá lingvistická disciplína. V  historii existuje několik výrazných fonologických škol a jednou z nich je škola česká. Klíčový význam měla zejména v  počátcích fonologie: začátky fonologie jsou spjaty s činností Pražského lingvistického kroužku (v jejích tezích a programovém zaměření je fonologie jedním z hlavních bodů). Z konkrétních osobností pražské školy je třeba zmínit zejména ruského lingvistu Nikolaje Sergejeviče Trubeckého (1896–1938), autora zásadní průkopnické práce Grundzüge der Phonologie (1939). Významný je rovněž přínos Romana Jakobsona (1896–1982), a to jak jeho prací z  období Pražského lingvistického kroužku, tak i  jeho pozdějších 189

studií, napsaných v USA. Z ostatních škol, které měly význam pro rozvoj fonologie jako samostatné disciplíny), je nutno zmínit přinejmenším ještě školu kodaňskou (Louis Hjelmslev) a školy americké nejrůznějšího zaměření. Zásadní posun v dějinách fonologie přinesla fonologie generativní. Současná, moderní fonologie je bohatě rozvinutou lingvistickou disciplínou, využívající nejmodernějších poznatků artikulační i  akustické fonetiky a  disponující obrovským množstvím dat o  jazycích celého světa. Jako v  ostatních lingvistických disciplínách i  ve fonologii existuje řada teoretických koncepcí a škol. Jejich popis není cílem této práce, tím je popis fonologického systému současné španělštiny. Máme-li ale tento systém popsat, potřebujeme určitý teoretický a  terminologický aparát. Abychom teoretickým a  terminologickým výkladem neodváděli pozornost od hlavního tématu, tj. španělštiny, projdeme nyní základní fonologické termíny, tak jak se užívaly v dějinách fonologie nebo se užívají dodnes, a pokusíme se přitom odhlížet od rozdílů mezi jednotlivými koncepcemi. Na tento přehled základních fonologických termínů pak navážeme popisem fonologického systému současné španělštiny, tak jak ho předkládají moderní španělské fonologické práce, především pak RAE (2011a).

9.2 ZÁKLADNÍ FONOLOGICKÉ POJMY Foném Nejmenší jednotka zvukové roviny jazyka, která se od každé další takové jednotky téhož jazyka liší nejméně jednou distinktivní fonologickou vlastností a která slouží k rozlišení vyšších jednotek s různým významem.65 Hláska (el sonido) Zvukový prvek vymezený výčtem artikulačních, akustických a percepčních vlastností; je to zobecnění společných zvukových vlastností konkrétních realizací hlásky; jde o neznakovou jednotku.66 65

66

Při popisu jazyka je účelné vydělovat ještě morfoném (el morfonema): je definován svým podílem na struktuře vyšší jednotky, tedy morfému; je to abstraktní souhrn všech fonémů, které se mohou střídat na určitém místě morfému, aniž se mění význam tohoto morfému (tedy v jednom paradigmatu: srov. české had, hada, hadi, tedy [hat, hada, haďi]). K tomuto tématu srov. Palková (1994, s. 117n.). Každý znak má formu a význam, neznaková jednotka má jen formu: u fonému /s/ žádný význam nenalézáme (necháme-li stranou funkci metajazykovou), morfém cama má ve španělštině konkrétní význam.

190

Inventář fonémů Soubor fonémů, kterým disponuje daný jazyk; týž prvek může být v jednom jazyce fonémem, v druhém nikoli. Varianta fonému, alofon Foném může v  závislosti na okolí nabývat různých fonetických podob; jak jsme viděli výše, španělský foném /n/ může v různých kontextech nabývat výslovnostní podoby alveolární, dentální, velární apod.; tyto varianty se od sebe liší určitou fonetickou vlastností (např. místem artikulace), nicméně nikdy nemohou stát v kontextu na stejném místě a rozlišovat význam vyšších jednotek (kdyby tomu tak bylo, nešlo by o varianty fonému, nýbrž o samostatné fonémy). Nemůžeme-li dvě varianty v  daném kontextu zaměnit, protože se ve stejném kontextu prostě nevyskytují, jde o tzv. poziční (kombinatorní) varianty fonému (combinatoria, contextual, jako příklad můžeme uvést vztah [n] a [ŋ] ve španělštině). Můžeme-li dvě varianty v daném kontextu zaměnit, ale nedojde ke změně významu vyšší jednotky, jde o fakultativní (volné) varianty fonému (facultativa, libre, estilística, příkladem může být vztah [ɾ] a [ɹ] ve španělštině).67 Kombinatorní varianty jsou ve vztahu komplementární distribuce (distribución complementaria; kde stojí jedna, nemůže stát druhá, a naopak); opakem je distribuce volná (distribución libre, equivalente).68 Termín varianta je typický pro klasickou českou fonologii; z  amerického distribucionalismu pochází terminologické rozlišování mezi fonémem, alofonem a fonem: fon je konkrétní textová realizace fonému, alofon je jednou ze systémových variant fonému (o alofonu se mluví jen tehdy, má-li foném více alofonů; obvykle se posuzují jejich vzájemné – distribuční a jiné – vztahy); analogickou terminologii najdeme i o jazykovou rovinu výš: morfém – alomorf – morf. 67

68

Je zřejmé, že základem ověřování vztahů v systému (zda jde o dva různé fonémy nebo dvě varianty téhož fonému apod.) je nahrazování jednoho prvku druhým. V dějinách fonologie vznikla řada takových ověřovacích testů (Hjelmslevovy komutační testy, Trubeckého minimální páry a testy později rozpracované B. Trnkou; pro představu: takové testy měly například tuto podobu: „Zaměníme-li ve stejném hláskovém okolí dva zvukové prvky (hlásky) a význam slova se změní, případně vzniklé spojení hlásek žádný význam nemá, jde o realizaci dvou různých fonémů“ (tedy: casa, cama, cada, cala). Podobná pravidla pomáhají mj. rozlišit foném od spojení více fonémů. Někdy se uvádí též tzv. defektní distribuce (distribución defectiva): o té mluvíme tehdy, když se jistý foném neobjevuje v jisté pozici. Tak např. španělské [ɾ] se, jak bylo řečeno výše, nikdy neobjevuje na počátku slova.

191

Základní varianta fonému (základní alofon) je ta varianta, která je nejméně závislá na vlastnostech hláskového okolí a která obsahuje nejvíce relevantních vlastností charakterizujících daný foném; sekundární jsou všechny ostatní (příklad: z variant španělského fonému /n/ je základní variantou n alveolární). Distinktivní rys Již byla řeč o tom, že foném je nejmenší, dále nedělitelnou jednotkou zvukového plánu jazyka. Je definován svými vlastnostmi. Tyto vlastnosti jsou v různých fonologických koncepcích definovány na základě artikulačním (mluví se o závěrovosti /okluzivnosti, explozivnosti/, alveolárnosti, orálnosti apod.) nebo akustickém (mluví se o  difúznosti, gravisovosti apod.) a  bývají též nazývány distinktivními rysy. Jak ještě uvidíme, v některých koncepcích dokonce foném není nejmenší jednotkou: tou je právě distinktivní rys a foném je pak svazkem distinktivních rysů. Fonologické opozice Základním fonologickým pojmem je fonologický protiklad neboli opozice: fonémy se od sebe liší nejméně jednou fonologicky relevantní vlastností a vytvářejí tak mezi sebou systém opozic. Sestavíme-li síť vzájemných opozic všech fonémů daného jazyka, znázorníme tím jeho fonologický systém. Fonologické protiklady bývají v různých školách vymezovány různě. Česká fonologická tradice rozlišovala tři velké skupiny opozic: 1) Opozice/protiklady podle vztahu mezi členy protikladu: – privativní: členové protikladu se liší tím, že jeden má vedle všech společných relevantních vlastností jednu vlastnost navíc (tedy první foném má vedle společných vlastností a, b, c ještě vlastnost d, kterou druhý foném nemá); člen s vlastností navíc bývá označován za člen příznakový (marcado); takových protikladů je ve španělštině mnoho: znělost – d/t, g/k, b/p; orálnost – d/n, b/m; – graduální: rozdíl mezi členy protikladu nespočívá v  přítomnosti/nepřítomnosti některé vlastnosti, nýbrž v množství jedné z vlastností; příkladem může být kvantita u vokálů v češtině nebo jejich otevřenost ve španělštině: a/e, a/o, e/i, o/u; – ekvipolentní: každý (nikoli jen jeden jako u protikladu privativního) člen protikladu má vedle vlastností společných jednu vlastnost, kterou druhý člen 192

nemá, kterou má proti dalšímu členu navíc (příkladem tohoto složitějšího protikladu může být opozice r/l: r má navíc kmitavost, l laterálnost). 2) Opozice/protiklady podle počtu členů v protikladu: – dvoučlenný (binární): protiklad je tvořen dvěma členy (např. p/b); v mno­ha fonologických koncepcích existuje vědomá snaha převádět všechny protiklady na opozice binární; – vícečlenný – trojčlenný (ternární) atd.: příkladem může být výška španělských vokálů – protiklad je tvořen třemi prvky (a/e, o/i, u). 3) Opozice/protiklady podle proporciálnosti (podle četnosti výskytu daného protikladu v systému): – izolovaný: ve fonologickém systému daného jazyka existuje pouze jediná dvojice s daným protikladem (ɾ/l, ɾ/r); – proporcionální: podobný protiklad se vyskytuje u  více dvojic (protiklad znělosti se ve španělštině vyskytuje u řady dvojic: p/b, t/d…; podobně jsou analogické vztahy mezi dvojicemi k/x, p/f, t/s). Neutralizace protikladu/opozice Protiklad se v některých pozicích nemusí realizovat, může se tzv. neutralizovat. Po neutralizaci protikladu oba členy zastupuje jeden (příkladem může být např. asimilace znělosti ve španělštině). Neutralizace mívají různé příčiny. Neutralizace je základem dělení protikladů na konstantní (protiklad platí ve všech kontextech, ve španělštině např. protiklad s/θ, pochopitelně ve variantě rozlišujícím oba fonémy) a neutralizovatelné (ve španělštině se např. v některých pozicích neutralizuje protiklad mezi znělým a neznělým konsonantem apod.). Tradiční fonologie v  této souvislosti používala Trubeckého termín archifoném (archifonema). Archifoném je souhrn vlastností společných fonémům, u nichž dochází k neutralizaci. Centrum a periferie systému Ve fonologickém systému konkrétního jazyka jsou různé fonémy součástí různého množství protikladů: některé tvoří velké množství protikladů, jiné jen několik málo. Fonémy hojně zastoupené v protikladech (zvláště jsou-li to proporcionální opozice) tvoří tzv. centrum systému, fonémy zastoupené řídce zase periferii systému. Je prokázáno, že periferní fonémy mají celkově slabší postavení a snáze podléhají změnám: změny systému obvykle nezačínají v jeho centru. 193

Korelace Jádrem centra systému bývají tzv. korelace, totiž privativní proporcionální protiklady (často neutralizovatelné): ve španělštině existuje např. korelace znělosti.

9.3 SOUČASNÁ FONOLOGIE Zatímco tradiční fonologie pracovala jako se základní jednotkou s  fonémem, dnes je tímto základním prvkem distinktivní rys: konkrétní konfigurace těchto rysů definuje segmenty popisu a  tyto segmenty jsou pak hierarchicky klasifikovány do tříd. U každého rysu můžeme stanovit kladnou nebo zápornou hodnotu (např. [+vokalický], [‒konsonantický], tj. vychází se z binárního systému). Jednotlivé rysy můžeme převést do hierarchicky uspořádaného stromu, tak jak to dokumentuje obrázek 24. Jak vidíme, základem hierarchicky uspořádaného systému rysů je kombinace rysů [±konsonantický], [±sonorní] (RAE, 2011a, s. 11 označuje tyto základní rysy za raíz del segmento): – vokály vykazují rysy [‒konsonantický], [+sonorní]; – obstruenty vykazují rysy [+konsonantický], [‒sonorní]; – sonorní konsonanty vykazují rysy [+konsonantický], [+sonorní]. ± consonate ± sonante

ZONA DE ARTICULACIÓN

ZONA LARÍNGEA

[labial] [± sonoro]

[± glotis dilatada]

[± constricción glotal]

[coronal]

[radical]

[± redondeado] [± anterior] [± distribuido] [± alto] [± bajo] [± retraído] [± RLA]

[± continuo] [± estridente] [± lateral] [± nasal]

Obrázek 24 Distinktivní rysy (převzato z RAE, 2011a, s. 10)

194

[dorsal]

V  dalším popisu hierarchizace rysů vychází obecná fonologie z  existence šesti základních artikulačních zón, s nimiž jsou spjaty pohyby, které diferencují jednotlivé segmenty (na obrázku 24 chybí zóna spjatá s dutinou nosní). Jsou to: 1) Hrtanová zóna: v této oblasti se, jak víme z předchozích výkladů, rozhoduje o rysu znělost (v jiných jazycích sem spadá též aspirace). V oblasti nad hrtanem pak (jak vidno, zóny/uzly jsou nazvány podle aktivních artikulačních orgánů, totiž rtů a jednotlivých částí jazyka – oblast koronální zahrnuje oblast špičky jazyka a přední části hřbetu): 2) labiální zóna; 3) koronální zóna; 4) dorsální zóna; 5) kořenová zóna; 6) zóna spjatá s dutinou nosní. Na základě fonetických výkladů obsažených v předchozích kapitolách není těžké odhadnout, jaké rysy jsou se zmiňovanými zónami spjaté (jako příklad uvedeme ty, co jsou relevantní pro popis španělštiny, ale existují i další): – s hrtanovou zónou je spjat rys [±znělý] ([±sonoro]); – s  labiální zónou jsou spjaty rysy [±labiální] ([±labial]) a  [±zaokrouhlený] ([±redondeado]); – s  koronální zónou jsou spjaty rysy [±anteriorní] ([±anterior], odrážející, v jaké části korony dochází ke kontaktu mezi aktivním a pasivním artikulačním orgánem), a  [±distribuovaný] ([±distribuido], odrážející, jak velká je styčná plocha mezi aktivním a pasivním artikulačním orgánem – může to být bod, nebo plocha); – s  dorsální zónou jsou spjaty rysy [±vysoký] ([±alto]) a  [±nízký] ([±bajo]), odrážející, jak vysoko je jazyk při výslovnosti daného segmentu (vokálu), a rys [±zadní] ([±retraído], odrážející, že se daný segment vyslovuje v zadní části dutiny ústní – ve španělštině je spjatý s velární výslovností); – s kořenovou zónou jsou spjaty rysy, které nejsou ve španělštině relevantní, konkrétně otevřené a zavřené varianty téhož vokálu; – s dutinou nosní je spjat rys [±nazální] ([±nasal]). Způsob artikulace se do typologie rysů promítá v  podobě rysu [±konti­ nuální] ([±continuo]), odrážejícího, zda se při výslovnosti výdechovému proudu staví do cesty úplná překážka, nebo nikoli, rysu [±stridentní] ([±estridente]), odrážejícího, zda vytvořená překážka vytváří specifické akustické turbulence (týká se španělského /f/ a /s/), a rysu [±laterální] ([±lateral]). 195

± consonate ± sonante

[± sonoro]ZL [labial]ZA [± redondeado]

[dorsal]ZA

[coronal]ZA [± anterior]

[± distribuido]

[± alto]

[± bajo]

[± retraído]

[± continuo] [± estridente] [± lateral] [± nasal]

Obrázek 25 Distinktivní rysy tvořící španělský fonologický systém (převzato z RAE, 2011a, s. 13)

Španělský systém nevyužívá tyto distinktivní rysy všechny, ale jen některé (viz obrázek 25). Jak vyplývá z obrázku, podle RAE (2011a): 1) Všechny prvky systému vykazují určitou kombinaci rysů [±konsonantický], [±sonorní] (různé kombinace těchto rysů od sebe odlišují vokály, sonory a obstruenty, viz výše). 2) V hrtanové dutině se ve standardní španělštině z tzv. laryngálních rysů aktivuje jen jeden, znělost (sonoridad) (rys [±znělý]) (u některých nestandardních variant je aspirace projevem aktivace jiných laryngálních rysů, např. glotální úžiny /constricción glotal/). 3) Zapojení dutiny nosní se odráží v rysu [±nazální] (nazálami jsou ve španělštině /m/, /n/ a /ɲ/). 4) Úplná překážka výdechovému proudu odlišuje segmenty s rysem [‒kontinuální] (tj. /p/, /b/, /t/, /d/, /k/, /g/, /m/, /n/, /ɲ/, /t͡ʃ/, /ɾ/) od ostatních – tj. rys [+kontinuální] mají segmenty /a/, /e/, /i/, /o/, /u/, /f/, /θ/, /x/, /ʝ/, /l/, /ʎ/, /r/. 5) Rys [+laterální] vykazují segmenty /l/ a /ʎ/. 6) Rys [+stridentní] vykazují segmenty /f/ a /s/. 7) Rys [+labiální] vykazují segmenty /p/, /b/ /f/ a /m/. 196

8) Rys [+koronální] vykazují segmenty, kde je aktivním artikulátorem korona jazyka, tj. /t/, /d/, /θ/, /s/, /n/, /l/, /ɾ/, /r/, /t͡ʃ/, /ʝ/, /ɲ/, /ʎ/. 9) Rys [+dorsální] vykazují segmenty, kde je aktivním artikulátorem hřbet jazyka, tj. /k/, /g/, /x/. 10) Rys [±zaoukrouhlený] ([±redondeado]) odráží stupeň zaokrouhlenosti rtů; labiální segment tak může být zaokrouhlený (/o/, /u/, vykazují rysy [+labiální], [+zaokrouhlený]), nebo nezaokrouhlený (/p/, /b/, /m/ a /f/ vykazují rysy [+labiální], [‒zaokrouhlený]). 11) Rys [+anteriorní] ([+anterior]) vykazují ty koronární segmenty, které se vyslovují v  přední části úst, tj. segmenty /t/, /d/, /θ/, /s/ v  rozlišujících oblastech, /n/, /l/, /ɾ/, /r/; naopak rys [‒anteriorní] ([‒anterior]) vykazují segmenty /t͡ ʃ/, /ʝ/, /ɲ/, /ʎ/. Pokud jde o /s/ v oblastech nerozlišujících, RAE (2011, s. 65) doporučuje tento rys nespecifikovat; rovněž upozorňuje, že anteriornost není ve fonologickém smyslu totéž co ve smyslu fonetickém. 12) Rys [+distribuovaný] ([+distribuido]) vykazují ty koronární segmenty, u  kterých příslušná část jazyka jako aktivní artikulátor vytváří překážku plochou, nikoli jen bodem. K  tomu dochází u  segmentů /θ/, /ʝ/, /ɲ/, /ʎ/ a v oblasti se seseem též u /s/. Naopak rys [–distribuovaný] ([‒distribuido]) vykazují segmenty /t/, /d/, /t͡ ʃ/, /l/, /n/, /ɾ/, /r/ a v rozlišujících oblastech též /s/. 13) Konsonantické dorsální segmenty – tj. /k/, /g/, /x/ – vykazují rysy [+vysoký] ([+alto]) a [+zadní] ([+retraído]. Z vokalických segmentů vykazuje rys [+nízký] ([+bajo]) pouze segment /a/, rys [+vysoký] ([+alto]) segmenty /i/, /u/ (tj. segmenty /a/, /e/, /o/ vykazují rys [‒vysoký] ([‒alto])), rys [+zadní] ([+retraído]) segmenty /o/, /u/. Všechny tyto charakteristiky souvisejí s pozicí jazyka při artikulaci. Obrázek 25 a komentář k němu vlastně souhrnně charakterizuje celý španělský fonologický systém. Je zřejmé, že každý prvek systému (foném) lze dostatečně charakterizovat výčtem konkrétních rysů a odlišit ho tak od všech ostatních prvků systému. Jak vidno, rysy vytvářejí hierarchii, kterou lze zachytit schematicky v podobě stromu i u jednotlivých segmentů – některé rysy jsou v tomto ohledu východiskem popisu, budou ve stromové struktuře nahoře ([±konsonantický] ([±vokalický]) a jejich vymezení najdeme u všech segmentů, jiné zas (tzv. rysy terminální) jsou ve schématu až dole a  týkají se jen určité části systému (např. anteriornost posuzujeme jen u koronálních segmentů). Při popisu jednotlivostí je účelné nepopisovat systém jako celek, ale jeho jednotlivé podsystémy. Takovému popisu jsou věnovány následující kapitoly. 197

Naším cílem je pochopitelně popsat systém samotný, jazykovou materii, takový popis ale je, jak už vyplývá z povahy fonologie jako teoretické, abstraktní disciplíny, velmi závislý na zvolené metodě. V našem výkladu se pokusíme shrnout to, na čem se jednotlivé teoretické přístupy shodnou. U každého jednotlivého subsystému (vokalický subsystém, jednotlivé subsystémy konsonantické) nejprve uvedeme tradiční popis základních fonologicky relevantních rysů, které daný subsystém definují, a  potom stručně představíme moderní pohled na tento subsystém, tak jak ho uvádí RAE (2011a) a jak vyplývá z výše popsané obecné koncepce.

9.4 FONOLOGICKÝ SYSTÉM ŠPANĚLSKÝCH SAMOHLÁSEK 9.4.1 Tradiční přístupy

Tradiční španělské fonologické přístupy charakterizovaly španělský vokalický systém pomocí různých kombinací artikulačních a akustických hledisek a vždy rozlišovaly rysy fonologicky relevantní a nerelevantní. 9.4.1.1 Rysy fonologicky relevantní Tradiční práce uvádějí dva fonologicky relevantní rysy (k vysvětlení jednotlivých termínů viz kapitolu 4.1.1): 1) Artikulační vymezení: postavení artikulačních orgánů (zejména horizontální posun jazyka) Akustické vymezení: timbre Na základě tohoto rysu se vydělují vokály: Přední (anteriores) – jazyk se přesouvá dopředu, ústní dutina se zkracuje a  rozděluje, proto ve spektru převažují vyšší formanty a  timbre je akutový (odtud akusticky motivovaný termín akutové, agudas). Zadní (posteriores) – jazyk se přesouvá dozadu, ústní dutina se prodlužuje, proto ve spektru převažují nižší formanty a timbre je gravisový (odtud akusticky motivovaný termín gravisové, graves). Mají tedy i, e timbre akutový (ostrý), a timbre neutrální a u, o timbre gravisový (tupý).

198

2) Artikulační vymezení: stupeň otevřenosti (vertikální posun jazyka) Akustické vymezení: hustota nebo rozptyl formantů (densidad, difusión, kompaktnost, disperznost/difúznost) V různých variantách španělštiny (sociálních a regionálních) kolísá otevřenost od maximální otevřenosti (charakteristické relativní hustotou frekvenčních formantů na spektrogramu: první formant relativně blízko druhého, v relativně úzké centrální zóně spektra velká koncentrace energie; viz kapitola 4.1.1) až po maximální zavřenost (charakteristickou relativním rozptylem formantů: oba vokalické formanty mimo centrální zónu, u i formanty daleko od sebe, u u oba v dolní části spektra). Ve standardní španělštině můžeme pozorovat tři stupně otevřenosti: a) maximální otevřenost (maximální hustota formantů) – a; b) střední otevřenost – e, o; c) minimální otevřenost (minimální hustota formantů a jejich maximální rozptyl) – i, u. Je tedy španělské /a/ kompaktní, /i/, /e/, /o/ a /u/ nekompaktní; /i/ a /u/ jsou difúzní, /o/ a /e/ nedifúzní. Kombinace těchto relevantních rysů vytváří pětičlenný vokalický systém, který lze znázornit např. takto:

Akutové Gravisové

Difúzní i e o Kompaktní a

u

Tyto vztahy odráží tabulka 3. 9.4.1.2 Rysy fonologicky nerelevantní Ostatní vokalické vlastnosti popsané v kapitole 5.1 nejsou ve standardní španělštině fonologicky relevantní; na jejich základě se odlišují pouze varianty fonémů, příp. tyto rysy doprovázejí některý z  rysů fonologicky relevantních. Analyzujeme-li tyto rysy z  artikulačního hlediska, dospějeme k  těmto závěrům: 199

Tabulka 3 Tradiční pojetí fonologických rysů španělských samohlásek

Rys

i

e

a

o

u

vokaličnost / nevokaličnost

+

+

+

+

+

konsonantičnost / nekonsonantičnost

‒

‒

‒

‒

‒

kompaktnost / nekompaktnost

‒

+

‒

‒

difúznost / nedifúznost

+

‒

‒

+

gravisovost / negravisovost

‒

‒

‒

+

+

akutovost / neakutovost

+

+

‒

Na základě otevřenosti/zavřenosti se tradičně vydělují zavřené a otevřené varianty vokálů o, e (viz 5.1.1). Labializovanost je ve standardní španělštině spojena se zadními vokály: zadní vokály jsou vždy labializované a každý labializovaný vokál je zadní (ne ve všech jazycích je tomu tak; např. ve francouzštině existují, vedle předních nelabializovaných, i přední labializované samohlásky). Nazálnost rovněž není fonologicky relevantní: nosové samohlásky se mohou ve standardní španělštině objevit v některých kontextech jako varianty vokálů ústních. Ani kvantita nevyděluje fonémy: kontextem (a  idiolektem mluvčího) je dána délka dané varianty vokálu. Rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou samohláskou rovněž není fonologicky relevantní: jde o kontextem dané varianty.

9.4.2 Vokalický systém dle RAE (2011a)

Pětičlenný španělský vokalický systém považuje RAE (2011a, s. 74) ve srovnání s ostatními jazyky za středně složitý. Systém je poměrně stabilní, byť jak vyplývá z fonetického popisu samohlásek, v jednotlivých varietách (regionálních i sociálních) existuje řada fonetických variant vokalických segmentů. Všechny vokály vykazují rysy: [+sonorní], [‒konsonantický], [+kontinuální] a liší se od sebe rysy souvisejícími s jednotlivými artikulačními zónami: – s artikulační zónou labiální souvisí, že segmenty /o/ a /u/ vykazují rys [+zaokrouhlený], segmenty /i/, /e/ a /a/ rys [‒zaoukrouhlený];

200

– s  artikulační zónou dorsální souvisí, že segmenty /i/ a  /u/ vykazují rysy [+vysoký] a [‒nízký], segmenty /e/ a /o/ rysy [‒vysoký] a [‒nízký] a segment /a/ rysy [‒vysoký] a [+nízký]; segmenty /i/ a /e/ vykazují rys [‒zadní], segmenty /a/, /o/, /u/ rys [+zadní]. Kombinaci těchto rysů můžeme zobrazit tabulkou 4. Tabulka 4 Vokalický systém dle RAE (2011a, s. 79)

vysoký

/i/

/e/

/a/

/o/

/u/

+

‒

‒

‒

+

nízký

‒

‒

+

‒

‒

zadní

‒

‒

+

+

+

9.4.3 Regionální a sociální odchylky

Ve výkladech o španělském vokalismu jsme ukázali, že konkrétních možných realizací jednotlivých segmentů je celá řada, a  to jak na rovině individuální, tak i  v  sociálních či regionálních variantách (srov. k  tomu obrázek). Vokalický fonologický systém je ale přesto většinou pětičlenný. U některých regionálních variant ale můžeme pozorovat změny, které vedly k vytvoření jiného vokalického systému. V kapitole 9.7 uvádíme příklad takové obměny: systémové příčiny vedly v některých variantách andaluštiny k funkčnímu využití otevřených a  zavřených variant vokálů, a  tedy též k  vytvoření systému s více stupni otevřenosti.

9.4.4 Španělské diftongy z fonologického hlediska

Výše (kapitola 4.1.2) jsme popsali typy španělských diftongů a  jejich odlišnost od hiátu. Z hlediska fonologického se u diftongů nabízejí dvě otázky: 1) Jsou diftongy kombinací dvou fonémů, nebo fonémem jedním? Tradiční je ve španělské fonologii řešení Alarcosovo, vycházející ze závěrů pražské školy: vyjdeme-li z Trubeckého pravidel, musíme chápat diftongy jako kombinace dvou fonémů. Za monofonematické lze totiž podle Trubeckého chápat jen takové diftongy, jejichž složky nejsou variantami žádného fonému daného jazyka. Ve španělštině není pochyb o tom, že plnohodnotný vokál – tedy jádro diftongu – je variantou příslušných vokalických fonémů. Moderní práce toto řešení nezpochybňují. 201

2) Je-li diftong spojením dvou fonémů, je satelitní vokál (neboli tradičněji řečeno, polosouhláskový nebo polosamohláskový prvek) variantou příslušného vokálu, nebo samostatným fonémem? Jinými slovy: jsou španělská i̯ a u̯ variantami i, resp. u, nebo jsou samostatnými fonémy? Tradiční, alarcosovská fonologie se pod vlivem pražské školy kloní k prvnímu řešení: podle Trubeckého totiž platí, že nevyskytují-li se dvě artikulačně nebo akusticky příbuzné hlásky v kombinaci s týmiž fonémy (v témž kontextu), jde o varianty jednoho fonému. Analyzujeme-li výskyt [i] a [i̯ ] ve španělštině, vidíme, že se nikdy nevyskytují v témže kontextu. Podobně je tomu s [u] a [u̯]. Jde tedy o varianty fonémů /i/ a /u/. Jiný je důvod, proč [i̯ ] nemohou být variantou fonému /y/: existence dvojice saliendo a sal yendo ukazuje, že přítomnost [i̯ ] může rozlišovat význam vyšších jednotek. RAE (2011a, s. 342) nepovažuje diskusi na toto téma za uzavřenou a konstatuje, že mezi fonetiky a fonology lze nalézt zastánce obou řešení (zastánci fonologické samostatnosti satelitních vokálů argumentují hlavně fonetickými argumenty, příznivci druhého řešení především argumenty, které jsme uvedli výše).

9.5 FONOLOGICKÝ SYSTÉM ŠPANĚLSKÝCH SOUHLÁSEK 9.5.1 Tradiční popis fonologického systému španělských souhlásek

V  dějinách španělské fonologie nalezneme tradičnější fonologické interpretace souhláskového systému, často vycházející z  tradic pražské fonologie a  pracující s  kombinací artikulačně a  akusticky definovaných distinktivních rysů (zmiňme např. přístup Emilia Alarcose Lloracha), i  postupy modernější, jež kladly větší důraz na kritéria akustická (Martínez Celdrán). Přehled těchto přístupů by byl pro účely tohoto textu příliš odborný, proto se zaměříme na výsledek, ke kterému vývoj odborné diskuse dospěl.

9.5.2 Fonologický systém španělských souhlásek dle RAE (2011a)

RAE (2011a) vychází při svém popisu jednotlivých subsystémů španělských souhlásek z obecné kategorizace distinktivních rysů (viz výše kapitola 9.3).

202

9.5.2.1 Subsystém španělských okluzivních obstruentů Z definice pojmů „okluzivní“ a „obstruent“ pochopitelně vyplývá, že všech šest segmentů patřících do této skupiny – tj. /p/, /t/, / k/, /b/, /d/, /g/ – vykazuje rysy [+konsonantický], [‒sonorní], [‒kontinuální]. Ostatní rysy už nejsou sdíleny všemi segmenty. Rys [+znělý] vykazují segmenty /b/, /d/, /g/, zbývající segmenty vykazují rys [‒znělý]. Podle artikulačních zón se okluzivní obstruenty dělí do tří skupin: – segmenty /p/ a  /b/ vykazují rys [+labiální]; zároveň vykazují rys [‒zaokrouhlený] (a to v opozici proti labiálním segmentům /o/, /u/); – segmenty /t/ a /d/ vykazují rys [+koronální]; v rámci koronálních segmentů vykazují též rys [+anteriorní] a [‒distribuovaný]. – segmenty /k/ a /g/ vykazují rys [+dorsální]; v rámci dorsálních segmentů pak vykazují rysy [+vysoký] a [+zadní]. Znamená to, že tento subsystém můžeme znázornit tabulkou 5. Tabulka 5 Distinktivní rysy v subsystému španělských okluzivních obstruentů

/p/

/t/

/k/

/b/

/d/

/g/

konsonantický

+

+

+

+

+

+

sonorní

‒

‒

‒

‒

‒

‒

kontinuální

‒

‒

‒

‒

‒

‒

znělý

‒

‒

‒

+

+

+

zaokrouhlený

‒

‒

anteriorní

+

+

distribuovaný

‒

‒

vysoký

+

+

zadní

+

+

Jak již bylo výše komentováno, tento subsystém vykazuje zvláštnost: znělé ̞ okluzivní segmenty disponují pozičními aproximantními alofony β̞, ð̞, ɣ. 9.5.2.2 Subsystém španělských frikativ a afrikát Jak vyplývá z výkladů výše, v subsystému frikativ existují v dnešní španělštině dvě varianty: rozšířenější se čtyřmi elementy (/f/, /s/, /ʝ/, /x/, varianta se seseem), méně rozšířená s pěti elementy (/f/, /θ/, /s/, /ʝ/, /x/, varianta rozlišující). 203

Segmenty v  obou těchto subsystémech vykazují rysy [+konsonantický], [‒sonorní], [+kontinuální]. V subsystému se seseem jsou všechny segmenty odlišeny ještě rysy [znělý] (segmenty /f/, /s/ a /x/ mají hodnotu [‒znělý], segment /ʝ/ hodnotu [+znělý]) a [stridentní], odrážející množství turbulencí ve spektru: segmenty /f/ a /s/ vykazují rys [+stridentní], segmenty /x/ a /ʝ/ [‒stridentní]. Zóny artikulace určují u  jednotlivých segmentů další rysy: labiální /f/ vykazuje rys [‒zaoukrouhlený]; koronální /s/ vykazuje rysy [+anteriorní] a  [+distribuovaný]; koronální /ʝ/ vykazuje rysy [‒anteriorní] a  [+distribuovaný]; dorsální /x/ vykazuje rysy [+vysoký] (protože hřbet jazyka vystoupá až k patru) a [‒zadní]. Znamená to, že v tomto subsystému jsou segmenty definovány těmito rysy: Tabulka 6 Distinktivní rysy u španělských frikativ (seseo)

/f/

/s/

/ʝ/

/x/

konsonantický

+

+

+

+

sonorní

‒

‒

‒

‒

kontinuální

+

+

+

+

stridentní

+

+

‒

‒

znělý

‒

‒

+

‒

zaokrouhlený

‒

anteriorní

+

‒

distribuovaný

+

+

vysoký

+

zadní

+

V rozlišujícím subsystému jsou všechny segmenty odlišeny ještě rysy [znělý] (segmenty /f/, /θ/, /s/ a /x/ mají hodnotu [‒znělý], segment /ʝ/ hodnotu [+znělý]) a [stridentní]: segmenty /f/ a /s/ vykazují rys [+stridentní], segmenty /θ/, /x/ a /ʝ/ [‒stridentní]. Zóny artikulace určují u jednotlivých segmentů další rysy: labiální /f/ vykazuje rys [‒zaoukrouhlený]; koronální /θ/ vykazuje rysy [+anteriorní] a [+distribuovaný] (to proto, že se zapojuje plocha jazyka, ne jen bod); koronální /s/ vykazuje rysy [+anteriorní] a [‒distribuovaný] (to je dávno konkávním tvarem jazyka a zapojením jeho špičky; tj. pouhého bodu); koronální /ʝ/ vykazuje rysy [‒anteriorní] a [+distribuovaný]; dorsální /x/ vykazuje rysy [+vysoký] (protože hřbet jazyka vystoupá až k patru) a [‒zadní]. Znamená to, že segment /s/ je pro svou odlišnou výslovnost definován jinak než v subsystému se seseem: 204

Tabulka 7 Distinktivní rysy u španělských frikativ (rozlišující systém)

/f/

/θ/

/s/

/ʝ/

/x/

konsonantický

+

+

+

+

+

sonorní

‒

‒

‒

‒

‒

kontinuální

+

+

+

+

+

stridentní

+

‒

+

‒

‒

znělý

‒

‒

‒

+

‒

zaokrouhlený

‒

anteriorní

+

+

‒

distribuovaný

+

‒

+

vysoký

+

zadní

+

Pokud jde o afrikáty, španělština disponuje jediným fonémem se schopností rozlišovat význam, totiž /t͡ʃ/. Skutečnost, že jde o  afrikátu, se u  RAE (2011a, s. 204) odráží v  tom, že u  tohoto segmentu vykazuje hodnotu [+kontinuální] / [‒kontinuální] s odkazem na dvě fáze artikulace. Tento koronální segment má tedy tyto rysy: Tabulka 8 Distinktivní rysy u /t͡ ʃ/

/t͡ʃ/ konsonantický

+

sonorní kontinuální

‒ ‒

+

znělý

‒

anteriorní

‒

distribuovaný

‒

9.5.2.3 Subsystém španělských sonor Jak vyplývá z dosavadních výkladů, existují tři typy španělských sonor, totiž laterály, nazály a  r-ové sonory (ve španělštině zvané róticas, dříve vibranty, vibrantes). Všechny sonorní segmenty (/l/, /ʎ/, /m/, /n/, /ɲ/, /ɾ/, /r/) vykazují rysy [+konsonantický], [+sonorní], [+znělý]. 205

9.5.2.3.1 Subsystém španělských laterál Jak bylo popsáno v příslušné kapitole, v současné španělštině existují dva laterální subsystémy: v  převažujícím subsystému, který nerozlišuje mezi /ʎ/ a /ʝ/ (yeísmo), existuje jediná laterála, totiž /l/; v systému rozlišujícím nalezneme laterály dvě, /ʎ/ a /l/. Obě laterály vykazují – kromě rysů společných všem sonorám – rysy [+laterální] (odrážející specifickou podobu překážky výdechovému proudu) a [‒kontinuální]. Odlišují je rysy spjaté se zónami artikulace: oba segmenty jsou sice koronální, ale segment /l/ vykazuje rysy [+anteriorní], [‒distribuovaný] (artikulátorem je jen špička jazyka), zatímco segment /ʎ/ rysy [‒anteriorní], [+distribuovaný]. Jak vidno, segment /l/ vykazuje v obou systémech (yeísmo, rozlišující systém) stejné vlastnosti, takže obě laterály můžeme znázornit v jedné tabulce (platí ale, že celá tabulka se týká jen rozlišujícího systému, yeísma se týká jen levý sloupec se segmentem /l/): Tabulka 9 Distinktivní rysy u španělských laterál

/l/

/ʎ/

konsonantický

+

+

sonorní

+

+

kontinuální

‒

‒

laterální

+

+

znělý

+

+

anteriorní

+

‒

distribuovaný

‒

+

9.5.2.3.2 Subsystém španělských nazál Subsystém se skládá ze tří segmentů, /m/, /n/, /ɲ/. Vedle rysů společných všem sonorám – totiž [+konsonantický], [+sonorní], [+znělý] – vykazují všechny tři segmenty rysy [+nazální] a [‒kontinuální], liší se tedy rysy spjatými se zónou artikulace. Labiální /m/ vykazuje rys [‒zaokrouhlený] (rty se při výslovnosti nezaokrouhlují, nevysunují se vpřed). Koronální segmenty se liší hodnotou rysů [anteriorní] a [distribuovaný]: /n/ vykazuje hodnoty [+anteriorní] (alveoly jsou v přední části koronální zóny) a [‒distribuovaný] (ke kontaktu mezi artikulátory dochází v  jednom bodě), segment /ɲ/ hodnoty [‒anteriorní] (tvrdé patro patří 206

k zadní části korony) a [+distribuovaný] (jazyk nabývá konvexní podoby a na překážce se podílí plochou). Přehledně situaci odráží následující tabulka: Tabulka 10 Distinktivní rysy u španělských nazál

/m/

/n/

/ɲ/

konsonantický

+

+

+

sonorní

+

+

+

kontinuální

‒

‒

‒

nazální

+

+

+

znělý

+

+

+

zaokrouhlený

‒

anteriorní

+

‒

distribuovaný

‒

+

9.5.2.3.3 Subsystém španělských r-ových sonor Tento subsystém sestává ze dvou prvků, /ɾ/ a /r/. Jak bylo popsáno výše, první z nich je považován za verberantu, druhý za vibrantu. Oba pochopitelně vykazují rysy společné všem sonorám – rysy [+konsonantický], [+sonorní], [+znělý]. Na rozdíl od laterál mají rys [‒laterální], na rozdíl od nazál rys [‒nazální]. Oba segmenty se vyslovují v koronální oblasti a jako takové vykazují rysy [+anteriorní] a [‒distribuovaný]. Rysem, který oba segmenty rozlišuje, je dle RAE (2011a, s. 246) rys [kontinuální]: verberanta /ɾ/ vykazuje hodnotu [‒kontinuální], protože během výslovnosti se u  ní objevuje kratičká překážka výdechovému proudu, vibranta /r/ má hodnotu [+kontinuální], protože při jejím vyslovování prakticky nedochází k přerušení cesty výdechovému proudu a ve spektru se objevují podpůrné vokalické prvky. Přehledně zachycuje situaci následující tabulka: Tabulka 11 Distinktivní rysy u španělských r-ových souhlásek

/ɾ/

/r/

konsonantický

+

+

sonorní

+

+

znělý

+

+

kontinuální

‒

+

anteriorní

+

+

distribuovaný

‒

‒ 207

Tolik k jednotlivým podsystémům. Celý systém lze pochopitelně zachytit v jedné tabulce – prázdná pole u některých rysů znamenají, že daný rys se u daného prvku nerozlišuje. Tabulky 12 a 13 na stranách 210 a 211 zachycují celý systém, jedna v subsystému se seseem, druhá v subsystému rozlišujícím.

9.6 SUPRASEGMENTÁLNÍ PROSTŘEDKY A FONOLOGIE Fonologie zkoumá z  funkčního hlediska i  suprasegmentální prostředky: zabývá se přízvukem a jeho fonologickou funkcí (viz výše kapitola 8.1), funkcí jednotlivých melodických prostředků apod. V  této příručce nebudeme těmto výkladům věnovat samostatnou kapitolu, neboť fonologické souvislosti jsou komentovány už v  kapitole o  suprasegmentálních prostředcích jako takových (viz např. výklady o  fonologické relevantnosti místa přízvuku, o  intonačních funkčních schématech apod.).

9.7 FONOLOGIE DIACHRONNÍ Diachronní fonologie zkoumá změny ve fonologickém systému jazyka a  analyzuje vývoj jazyka z  fonologického hlediska. Zabývá se proměnami fonologického systému, změnami funkcí jednotlivých fonémů apod. Z povahy fonologie vyplývá, že fonologické změny nejsou postupné, pomalé jako změny fonetické, nýbrž naopak okamžité: systém musí fungovat, netrpí dvojznačnosti, a tak jeden systém přestává platit a druhý platit začíná. Fonologická zkoumání rovněž dokázala, že změny jsou vyvolávány nejenom faktory vnějšími (možnostmi artikulačních orgánů apod.), ale i vnitřními: systém si uchovává dynamickou rovnováhu, a je-li tato rovnováha narušena, systém se ji hned pokouší obnovit. Příkladů tohoto „vnitřního“ vyrovnávání systému nalezneme v historii jazyka celou řadu (srov. k tomu Zavadil, 1998). Pro ilustraci si uveďme – v trochu zjednodušené podobě – příklad. Výše (kapitola 5.4.5) jsme komentovali možné obměny koncového -s: v mnoha místních variantách (např. v Andalusii) aspiruje, příp. beze stopy mizí. Důsledky pro tvaroslovný systém jsou zřejmé: mizí signál plurálu u substantiv, druhých osob u sloves atd., srov. 208

sg. poco

pl. poco.

Ve východní andaluštině (Córdoba, Jaén, Granada, Amería) a v oblasti Murcíe se vokál předcházející zaniklému -s otvírá, a se palatalizuje na [æ]: nube [ˈnuβ̞e], nubes [ˈnuβ̞ɛ]. V některých z těchto variant, zejména v oblasti Córdoby a Jaénu, se všechny střední nebo nízké vokály ve slově otevřeností přizpůsobí vokálu poslednímu, tj. opět vzniká zřejmá opozice mezi jednotným a množným číslem: lobo [ˈloβ̞o], lobos [ˈlɔβ̞ɔ]. Sloveso venir se pak časuje takto: [ˈbeŋɡo, ˈbi̯ ɛnɛ, ˈbi̯ ene, bɛˈnimɔ, beˈni, ˈbi̯ enen]. Systém tak zareagoval na skutečnost, že se přestal rozlišovat významný protiklad – a došlo k obnovení rovnováhy. Je tedy zřejmé, že role diachronní fonologie je při popisu jazyka velmi významná.

209

Tabulka 12 Distinktivní rysy ve španělském fonologickém systému (subsystém se seseem)

rys

/i/

/e/

/a/

/o/

/u/

/p/

/t/

/k/

/b/

konsonantický

‒

‒

‒

‒

‒

+

+

+

+

sonorní

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

‒

kontinuální

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

‒

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

+

+

+

‒

stridentní laterální nazální znělý labiální

zaoukrouhlený

koronální

anteriorní

dorsální

vysoký

‒ +

distribuovaný

‒ +

‒

‒

‒

+

nízký

‒

‒

+

‒

‒

zadní

‒

‒

+

+

+

+ +

Tabulka 13 Distinktivní rysy ve španělském fonologickém systému (subsystém rozlišující /s/ a /θ/)

rys

/i/

/e/

/a/

/o/

/u/

/p/

/t/

/k/

/b/

konsonantický

‒

‒

‒

‒

‒

+

+

+

+

sonorní

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

‒

kontinuální

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

‒

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

+

+

+

‒

stridentní laterální nazální znělý labiální

zaoukrouhlený

koronální

anteriorní

dorsální

vysoký

distribuovaný

69 70

‒ + ‒

+

‒

‒

‒

+

nízký

‒

‒

+

‒

‒

zadní

‒

‒

+

+

+

+ +

Existuje pouze v části španělsky mluvícího světa, v tzv. systému rozlišujícím /ʎ/ a /ʝ/. Existuje pouze v části španělsky mluvícího světa, v tzv. systému rozlišujícím /ʎ/ a /ʝ/.

210

/d/

/g/

/f/

/s/

/x/

/ʝ/

/t͡ʃ/

/l/

/ʎ/69

/m/

/n/

/ŋ/

/ɾ/

/r/

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

‒

‒

‒

+

+

+

+

+

+

+

‒

‒

+

+

+

+

‒

‒

‒

‒

‒

‒

+

+

+

‒

+

+

+

‒

‒

+

+

+

‒

‒

+

+

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

‒ ‒

+ ‒

+

‒

+

+

‒

‒

+

‒

+

‒

+

+

+

‒

‒

+

‒

+

‒

‒

‒ +

‒ +

‒

+ +

+

+

+

/d/

/g/

/f/

/θ/

/s/

/x/

/ʝ/

/t͡ʃ/

/l/

/n/

/ŋ/

/ɾ/

/r/

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

‒

‒

‒

‒

+

+

+

+

+

+

+

‒

‒

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

‒

‒

‒

+

‒

+

+

‒

+

+

+

‒

‒

+

+

+

‒

‒

+

+

+

+

+

+

+

‒

‒

‒

+

+

+

‒

‒

‒ ‒

+

/ʎ/70 /m/

‒

+

‒

+

+

‒

‒

+

‒

+

‒

+

+

+

‒

‒

+

‒

+

‒

‒

‒ + ‒

‒

+

+

+

+

211

10. PRAVOPIS

Pravopisná norma popsaná v této kapitole odráží nejnovější normu španělského pravopisu. Ta byla připravena jako součást série normativních příruček, popisujících celý gramatický systém španělštiny, a  byla publikována ve třech verzích: rozsáhlé Ortografía de la lengua española (2010a, 743 stran) a pro školy a  běžné použití určených dvou stručnějších verzích (2011b, 228 stran; 2013, 63 stran). Již pouhé srovnání rozsahu základní verze s  pravidly předchozími (RAE, 1999) naznačuje, že jde text daleko podrobnější: jeho autoři v úvodu zdůrazňují, že jejich cílem bylo definovat pravopisnou normu vyčerpávajícím způsobem. Příručka obsahuje velké množství konkrétních příkladů, jednotlivá pravidla jsou podrobně vysvětlena a zdůvodněna – základním kritériem je systémový přístup k jazykovým jevům a k pravopisu. Proto dochází ve srovnání s předchozími pravidly k některým změnám – tyto změny jsou vždy odstraněním jistých nelogičností předcházejících pravidel (psaní slov typu guion, psaní slov typu solo apod.). Jak již bylo řečeno, španělský pravopis není čistě etymologický, fonetický ani fonologický: k jeho utváření přispívaly různé principy různou měrou. Nová pravidla mluví o  několika základních principech, které formovaly španělský pravopis (některé z nich působí proti sobě): – snaha, aby pravopis odrážel výslovnost (tj. působení fonetického principu; píše se salmo, a ne psalmo); – snaha, aby jednomu fonému odpovídal pokud možno jeden znak a naopak; existence digrafů ukazuje, že ani tento princip nedochází úplného naplnění; 213

– snaha respektovat původní (etymologický) pravopis; tento princip jde často proti principu fonetickému a fonologickému (příkladem může být pravopis psicología); – snaha neměnit pravopis příliš často; stálost psaných forem přispívá ke konsolidaci jazyka; – snaha diferencovat pravopisem homonyma, pokud to jde (přesto zůstává velké množství homonym nerozlišených; tato snaha jde proti principu fonetickému; příklad může být opozice hasta – asta); – snaha zachovat analogii mezi příbuznými slovy (tj. vlastně princip morfonologický; někdy je tato snaha narušena existencí „silnějšího“ pravopisného pravidla, srov. escoger – escojo); – snaha uchovat jednotu pravopisu pro celé španělsky mluvící území (proto musí v písmu rozlišovat c, z a s ve všech užitích i ti mluvčí, kteří sesean; tento princip je zásadně důležitý, protože lze předpokládat, že povolení dvojího pravopisu – odrážejícího dvojí výslovnost – by ohrozilo jednotu jazyka). Výsledkem různorodého působení všech těchto principů je, že vztah mezi pravopisem a  výslovností, resp. mezi pravopisem a  fonologickým systémem není symetrický: jeden foném není v  pravopise vždy zapisován jen jediným znakem, jeden a týž znak lze podle kontextu číst různým způsobem apod. Konkrétně nacházíme následující asymetrie: 1) Jeden grafický znak označuje různé fonémy: c

před a, o, u nebo souhláskou označuje neznělou velární okluzivu [k] před e, i označuje neznělou/znělou interdentální frikativu [θ, θ̬], příp., v oblastech, kde se vyskytuje seseo, též neznělou frikativu [s]

z

označuje neznělou/znělou interdentální frikativu [θ, θ̬] v oblastech, kde se vyskytuje seseo, označuje též neznělou frikativu [s]

g

před a, o, u nebo souhláskou označuje znělou veláru [g] před e, i označuje neznělou velární frikativu [x]

r

na počátku slova nebo uvnitř slova na začátku slabiky, jíž předchází souhláska, označuje vibrantu [r] v ostatních případech označuje verberantu [ɾ], [ɹ]

ll

označuje palatální laterálu [ʎ] v oblastech, kde se vyskytuje yeísmo, označuje znělou palatální frikativu [ʝ]

214

y w

může označovat znělou palatální frikativu [ʝ], nebo polosamohlásku [i̯ ] může označovat znělou bilabiální okluzivu [b] (Witiza), nebo vokalický foném [u] (Washington)

2) Jeden foném je označován různými grafickými znaky: foném

grafické označení

[b, β̞] znělá bilabiální okluziva / aproximanta

b, v, w

[k] neznělá velární okluziva

c, k, qu

[x] neznělá velární frikativa

j, g

[θ, θ̬] neznělá / znělá interdentální frikativa

c, z

[i̯ ] přední vysoká polosamohláska

i (habláis), y (rey)

[u̯] zadní vysoká polosouhláska

u (bueno), w (Washington)

3) Jeden foném je označován skupinou grafických znaků (digrafem, pravopisnou spřežkou): Vedle již zmíněných digrafů ch, ll je nutno zmínit digraf rr, označující vibrantu, a digrafy gu, qu, které reprezentují fonémy [g], [k], následuje-li za nimi samohláska e nebo i. 4) Jeden grafický znak označuje skupinu více fonémů: x

označuje skupiny [ks], resp. [ɣ̞s]

5) Grafickému znaku neodpovídá žádný foném H je dnes už jen prázdným grafickým znakem, neodpovídá žádnému fo­ nému.

10.1 PSANÍ JEDNOTLIVÝCH PÍSMEN Právě výše zmíněná skutečnost, že ne vždy pravopisný systém koresponduje se systémem fonologickým, resp. s  výslovností, způsobuje největší potíže při psaní jednotlivých písmen. Tyto potíže nejsou obvykle stejné u rodilého mluv215

čího a  u  cizince, který nemá španělštinu jako svůj rodný jazyk. Cizinec totiž paradoxně jistý typ chyb udělá jen zřídka, neboť při studiu si spolu s výslovností fixuje psanou podobu. Základem povědomí rodilého mluvčího o  pravopisu bývá naopak výslovnost: v tom, co „slyší“, chybu neudělá, a naopak. Mluvčí z oblasti, kde není seseo – tedy kde se vyslovuje interdentála –, jen těžko zamění v pravopisu c za s. Zato bude mít problémy například s psaním b a v, protože tato dvojice je pro něho tím, čím je pro Čechy i a y. Většina španělských učebnic pravopisu proto věnuje velkou pozornost pravopisným jevům, jež český student u mnoha slov nepovažuje za obtížné, protože se psanou podobu daného slova naučil už při prvním setkání s ním (někdy se naopak pravopisné rozdíly odrážejí v jeho nesprávné výslovnosti, viz „česká“ výslovnost b / v). Jiná situace samozřejmě nastává, setkává-li se s daným slovem poprvé. V následujícím stručném přehledu nejčastějších pravopisných obtíží s psaním jednotlivých písmen se omezíme jen na ty jevy, které představují problém pro českého uživatele španělštiny. b/v n Jak už bylo výše (5.4.1) vysvětleno, na většině španělsky mluvícího území se oba grafémy čtou stejně, buď jako znělá bilabiální orální okluziva, nebo jako znělá bilabiální orální aproximanta. Výslovnost tedy nemůže být pomocníkem pro správné psaní. Pomůckou může být někdy znalost etymologie daného slova.71 Nová pravidla obsahují výčty skupin slov, kde se vyskytuje jeden nebo druhý grafém, tyto výčty jsou ale velmi dlouhé, nepřehledné a obtížně osvojitelné, proto je zde neuvádíme. Zrádná slova: móvil, movilización Zcela výjimečně se foném /b/ zapisuje grafémem w. Jde o jména vizigótského původu (jako Wamba nebo Witiza), německá vlastní a místní jména (wolframio, Wagner, weimarés), příp. další jména cizího původu. n

c/z n Oba grafémy mohou v  pravopise označovat neznělou/znělou interdentální frikativu [θ, θ̬]: c ji označuje před samohláskami e, i (cero), z před a, o, u, před

n

71

V latině byl rozdíl mezi b a v fonologicky relevantní. Španělský pravopis většinou ponechal původní grafiku (habere – haber, veritate/m/ – verdad), v  některých případech je ale po vývojových peripetiích současný stav v rozporu s latinskou grafikou (advocatu/m/ – abogado). Tam, kde je [β̞] na místě původního latinského intervokalického -p-, píšeme ve španělštině b (sapere – saber).

216

souhláskami nebo na konci slova (zapato, diezmo, diez). Tato pravidla platí důsledně: někdy se proto bude lišit například pravopis téhož slova v jednotném a množném čísle (pez, peces). Přesto existuje nepříliš početná skupina slov, kde se před e, i může psát c i z (např. cebra – zebra, cenit – zenit, bencina – benzina, ácimo – ázimo, cinc – zinc, eccema – eczema, cíngaro – zíngaro; norma dává přednost psaní s c), a dokonce i slova, kde lze v této pozici psát jen z (např. zigzag, nazi, nazismo, enzima, kamikaze, zeugma, zéjel, toponyma a vlastní jména cizího původu jako Azerbaiyán, Ezequiel, Zeus). O tom, že grafém c může zachycovat též neznělou velární okluzivu [k], viz výše. V oblastech, kde se vyskytuje seseo, zaniká opozice c (z) / s, což může způsobovat problémy v pravopise. Proto nová pravidla pravopisu obsahují též základní orientační instrukce pro tyto mluvčí s  cílem pomoci jim rozlišovat v pravopise mezi c (z) a s. k / c n Grafém k se objevuje výhradně ve slovech cizího původu a odráží skutečnost, že jejich cizost je stále výrazně pociťována, takže je respektován původní pravopis. Jde o  přejímky z  nejrůznějších jazyků, srov. bikini, búnker, vodka, páprika i paprika, euskera, karaoke, kiwi, kompozita s řeckými prvky kilo a kinesi (kilómetro, telekinesia) apod. U  slov relativně často užívaných je patrná tendence začlenit je do španělského pravopisného systému: existují tak dublety (první variantě dává norma přednost) bikini / biquini, folklore / folclore, kimono / quimono apod. Norma konstatuje, že třebaže zejména u nověji přejatých slov převažuje psaní původní, tj. s k, alternativní qu/c je vždy možné. n

g/j n Oba grafémy mohou reprezentovat neznělou velární frikativu [x]: g tehdy, následují-li samohlásky e nebo i  (generoso, girar), j před jakoukoli samohláskou nebo na konci slova (joven, mujer, reloj). Z toho vyplývá, že před e, i  mohou stát grafémy oba, neexistuje však žádné obecné pravidlo, kterým se řídit. Účelné je zapamatovat si užití grafému j v těchto pozicích, neboť je daleko řidší. S j před e, i se zejména píší: 1) slova odvozená od slov, ve kterých stojí j před a, o, u (rojizo, ojear), tvary sloves, jež jsou v infinitivu zakončena na -jar (trabajemos) (slovesa 2. a 3. třídy obsahují před –er, -ir i v ostatních tvarech většinou g /coger, cogió/, výjimkou je několik málo sloves /crujir, tejer apod./); n

217

2) naprostá většina sloves zakončených na -jear (cojear); 3) většina substantiv zakončených na -aje (bagaje), -eje (hereje), substantiva zakončená na -jería (consejería), paroxytona zakončená na -jero (extranjero, ale výjimka ligero); 4) většina slov začínajících na eje- (ejecutar apod.; výjimku tvoří jen toponyma cizího původu jako Egeo). Foném /x/ se může výjimečně zapisovat grafémem x, srov. México, Oaxaca, Texas; slova México a Texas, stejně jako slova od nich odvozená, mají též variantu s j, totiž Méjico, Tejas. U México a jeho odvozenin norma doporučuje variantu s x, protože ji preferují obyvatelé Mexika (a je ostatně většinová i ve španělštině obecně). h n Tento grafém, kterému v  dnešním standardním jazyce neodpovídá žádný zvuk (němé h, h muda), může stát před jakoukoli samohláskou. Neexistuje pravidlo, jež by pomohlo bezpečně rozpoznat, zda psát h nebo nikoli (ani znalost etymologie nepomůže vždy).72 Zvláštní případ představují slova, ve kterých se objevuje tzv. h aspirada. Nová pravidla pravopisu tak označují slova, ve kterých se uchovává aspirace, tj. grafému odpovídá určitý zvuk. Jde o – slova původem z  arabštiny (hachís), němčiny (hansa), angličtiny (hándicap), japonštiny (haiku); – cizí jména (Hawái, Hitler); – slova, u nichž pod vlivem místní výslovnosti v určité oblasti vznikla dubleta s psaným j (halar – jalar; mimo příslušnou dialektální oblast je jedinou možnou variantou němé h). Ve většině případů je aspirace nakonec výslovnostně připodobněna [x]; některá cizí slova se takto dokonce adaptovala i jako pravopisná varianta (jipi – z hippie, suajili – vedle swahili). Zrádná slova: Ve slovech začínajících diftongy ia, ie, ue, ui je třeba psát na počátku h-: příbuzná slova se tak mohou lišit, pokud jde o psaní h-: oler – huele, orfandad – huérfano. n

72

H se objevuje ve slovech nejrůznějšího původu: latinského, arabského, řeckého atd. U  slov pocházejících z latiny se h někdy uchovalo (hombre, haber atd.), jindy nikoli (comprehendere – comprender); někdy norma připouští dvojí psaní (armonía, harmonia; arpa, harpa; alelí, alhelí) a  dává přitom přednost užívanějším podobám bez h. Psané h se rovněž vyskytuje ve slovech, která v latině začínala na f-.

218

r / rr n Jak již bylo výše řečeno (5.4.5), grafém r zastupuje vibrantu [r] na počátku slova nebo stojí-li po souhlásce, která patří k předešlé slabice, tedy většinou po n, l, s, ale také b nebo x (subrayar, exrepresentante). Digraf rr se tedy objevuje pouze v intervokalické pozici. Zrádná slova: Ve složených a odvozených slovech, ve kterých první složka končí na samohlásku a druhá začíná na r, je třeba se řídit výslovností a psát rr: matarratas, vicerrector, antirrobo, guardarropa, hazmerreír. n

i / y n Nepřízvučné /i/ na konci slova po samohlásce se zapisuje grafémem y, srov. carey, hoy, Uruguay. Výjimkou jsou některé výpůjčky z  cizích jazyků, např. Hanói, Hawái, agnusdéi, saharaui. U některých slov připouští norma dublety (první formě dává přednost): bonsái / bonsay, samurái / samuray. Plurál forem zakončených v singuláru na -y se tvoří pomocí -is, srov. jersey – jerséis, espray – espráis. Přízvučné /i/ se v této pozici vždy zachycuje grafémem i, srov. benjuí. Jak již bylo řečeno výše, satelitní i na začátku slova nemůže stát, musí mu předcházet h-, srov. hielo, hierro (výjimkou jsou slova řeckého původu jako ion, iodo, iota). Výjimečně norma připouští alternativní psaní s y-: hiedra / yedra, hierba / yerba, yodo / iodo (první z uvedených podob dává norma přednost). Podobně jako u  opozice c (z) / s, i u protikladu y a ll obsahují nová pravopisná pravidla rady, jak mezi těmito grafémy rozlišovat, určené pro mluvčí s yeísmem. n

10.2 PŘÍZVUK K označení přízvučné slabiky (viz výše 8.1.1) používá někdy španělský pravopis grafický znak zvaný tilde73 (´). Tento znak tedy neoznačuje délku, nýbrž přízvuk (fonetická povaha přízvuku viz 8.1), a klade se nad samohlásku příslušné přízvučné slabiky podle přesně vymezených pravidel. Je tedy třeba rozlišovat mezi přízvukem jakožto foneticko-fonologickým jevem (acento, acento prosódico; naprostá většina španělských slov má přízvuk, třebaže často není graficky 73

Termín tilde označuje tradičně jak znak ~ v ñ, tak i grafické označení přízvuku. Tuto nejednoznačnost lze odstranit tím, že se pro označení přízvuku použije termín acento gráfico.

219

označen) a přízvukem pravopisným (tilde, acento ortográfico), tedy označením přízvuku v některých slovech. Pravidla pravopisu rozlišují dvě funkce psaného přízvuku, funkci prozodickou (tj. grafické označení skutečnosti, že na určitou slabiku připadá přízvuk) a funkci diakritickou (užití grafického přízvuku k rozlišení dvojic typu té – te, tj. většinou jednoslabičných slov, která mají podobu přízvučnou a podobu nepřízvučnou).

10.2.1 Obecná pravidla psaní přízvuku: 1)

2)

3) 4)

Přízvuk označujeme: V oxytonech (slova s přízvukem na poslední slabice), jsou-li zakončena na samohlásku, -n nebo -s (está, dirán, además), ale: – předchází-li před koncovým -s souhláska, přízvuk se neoznačuje: robots; – koncové -y se chápe jakou souhláska, přízvuk se proto neoznačuje: convoy, jersey. V paroxytonech (slova s přízvukem na předposlední slabice), jsou-li zakončena na souhlásky s výjimkou -n a -s (árbol), ale: – předchází-li před koncovým -s souhláska, přízvuk označujeme: cómics, biceps, récords; – podobně se přízvuk označuje, končí-li slovo na jakoukoli jinou skupinu souhlásek: wéstern; – koncové -y se chápe jakou souhláska, přízvuk se proto označuje: yóquey. V proparoxytonech (slova s přízvukem na třetí slabice od konce) vždy (teléfono). V superproparoxytonech (slova s přízvukem na čtvrté, příp. – v cizích slovech – další slabice od konce): explícaselo.

Grafický přízvuk se tedy ve španělštině označuje: – na třetí, čtvrté, příp. další slabice od konce vždy; – na druhé slabice od konce, je-li slovo zakončeno na souhlásku s výjimkou -s, -n (výjimku tvoří slova, kde těmto souhláskám předchází jiná souhláska); – na poslední slabice, je-li slovo zakončeno na samohlásku nebo souhlásky -s, -n. U  jednoslabičných slov pochopitelně nemusíme graficky označovat, na které slabice je přízvuk, přesto se u  nich grafický přízvuk objevuje (viz dále 10.2.3). 220

Z  těchto obecných pravidel se vymykají slova obsahující některé druhy hiátu.

10.2.2 Pravidla psaní přízvuku ve slovech obsahujících diftong nebo hiát

Diftong (viz výše 5.3) je stejnoslabičné setkání dvou samohlásek. Může být tvořen: 1) Setkáním silné (otevřené) samohlásky (tedy a, e nebo o) se samohláskou slabou (zavřenou, i nebo u) v libovolném pořadí (existují tedy diftongy ai, au, ei, eu, oi, ou, ia, ie, io, ua, ue, uo). Jádrem diftongu je v těchto případech vždy samohláska silná. U některých slov tohoto druhu se někdy z nejrůznějších důvodů objevuje tendence k výslovnosti hiátové (cru-el),74 setkání samohlásek je přesto považováno za diftong. Pravopis: Psaní přízvuku ve slovech obsahující tyto diftongy se řídí obecnými pravidly. Je-li diftong součástí přízvučné slabiky, je nositelem grafického přízvuku vždy silná samohláska: vienen, recién, adecuar, amáis. 2) Setkáním dvou slabých samohlásek v libovolném pořadí (existují tedy dif­ tongy iu, ui). Vrcholem diftongu je vždy samohláska druhá. U  některých slov tohoto druhu se někdy z  nejrůznějších důvodů objevuje tendence k výslovnosti hiátové (flu-ir),75 setkání samohlásek je přesto považováno za diftong. Pravopis: Psaní přízvuku ve slovech obsahujících tyto diftongy se řídí obecnými pravidly. Je-li diftong součástí přízvučné slabiky, je nositelem grafického přízvuku vždy druhá samohláska: ruido, sustituido, restituí, cuídate. (Ve starších textech, vydaných před reformou pravopisu z  roku 1959, se přízvuk v těchto slovech psal jinak, srov. restituído.) 74

75

Jak bylo konstatováno výše, u některých slov se výslovnost liší podle idiolektu, dialektu nebo sociálního zařazení mluvčího: tak např. slovesný tvar acentuó někteří mluvčí vyslovují s dif­ tongem, jiní s hiátem. Důsledky pro pravopis to ale nemá. Podobné kolísání lze pozorovat např. i u slov je-sui-ta, je-su-i-ta; dis-mi-nui-do, dis-mi-nu-i-do; diur-no, di-ur-no; con-clui-do, con-clu-i-do.

221

Hiát (viz výše 5.3) je různoslabičné setkání dvou samohlásek. Může být tvořen: 1) Dvěma stejnými samohláskami: Saavedra. Pravopis: Psaní přízvuku ve slovech obsahujících tyto hiáty se řídí obecnými pravidly. 2) Dvěma různými silnými (otevřenými) samohláskami: teatro, caen. Pravopis: Psaní přízvuku ve slovech obsahujících tyto hiáty se řídí obecnými pravidly: héroe, león. 3) Kombinací nepřízvučné silné samohlásky a přízvučné zavřené samohlásky v libovolném pořadí: caímos, salíais. Pravopis: (!) Psaní přízvuku ve slovech obsahujících tyto hiáty se neřídí obecnými pravidly. Přízvuk na slabé je třeba vždy označit: increíble, país. Setkání tří samohlásek Tři samohlásky za sebou mohou tvořit: Triftong (stejnoslabičné setkání tří samohlásek). Triftongy jsou tvořeny otevřenou samohláskou (a, e nebo o), obklopenou dvěma nepřízvučnými samohláskami zavřenými (i, u). Ve španělštině existují triftongy iai, uai, uei a iei. Je-li triftong přízvučný, přízvuk spadá vždy na silný vokál. Pravopis: Psaní přízvuku ve slovech obsahujících tyto triftongy se řídí obecnými pravidly: limpiáis, despreciéis. Kombinaci diftongu a hiátu. Ve skupině tří nebo čtyř samohlásek je vždy obsažen hiát, je-li jednou ze samohlásek přízvučná samohláska slabá. Pravopis: (!) Psaní přízvuku ve slovech obsahujících tyto skupiny samohlásek se neřídí obecnými pravidly. Přízvuk na slabé je třeba vždy označit: salíais (sa-lí-ais). (!) -h- v  intervokalické pozici se pro účely pravopisu posuzuje, jako by se nepsalo. Odděluje-li tedy -h- přízvučnou slabou samohlásku a  nepřízvučnou silnou samohlásku, musíme přízvučnou samohlásku označit: búho, prohíben. (Ve starší verzi pravopisu tomu tak nebylo, proto v textech vytištěných před r. 1959 se přízvuk nepíše.)

222

10.2.3 Psaní přízvuku v jednoslabičných slovech

Grafickým přízvukem označujeme, která ze slabik nese přízvuk. U  jednoslabičných slov není takovéto označení potřeba. Jednoslabičná slova tedy obvykle grafický přízvuk nemají, přesto je třeba poznamenat: 1) Slova typu día, líe jsou dvojslabičná a pro psaní přízvuku platí výše uvedená pravidla. 2) Slova typu rio (jednoduché perfektum od reír), guion jsou, jak vyplývá z výše uvedených pravidel, jednoslabičná a obsahují diftong, nikoli hiát; nerozhoduje tedy výslovnost, která je často hiátová. V předchozích pravidlech (RAE, 1999) se doporučovalo psaní těchto slov bez přízvuku, připouštělo se ale i uchování varianty do té doby platné, přestože neodpovídala logice systému, totiž rió, guión; argumentem byla výslovnost některých jedinců76. Nová pravidla (RAE 2010a, s. 236) tuto alternativní možnosti výslovně odmítají a  v  textu sama důsledně užívají pouze tvarů Sion, truhan, fie77, pie (od piar), lie, frio, crio, guio. Dřívější pravidla do této skupiny řadila též slovesné formy hui – huí, huis – huís78 a rovněž připouštěla dvojí psaní. Je zřejmé, že jde o  jiný případ, protože tyto formy obsahují setkání dvou slabých vokálů; jednalo se tedy o  výjimku z  výše uvedeného pravidla, že setkání dvou slabých vokálů se pro účely pravopisu vždy považuje za dif­ tong s přízvukem na druhé samohlásce. Tato výjimka byla novými pravidly zrušena – dnešní pravidla tedy předepisují pouze formy hui, huis. 3) Podobně nová pravidla odstranila dubletní pravopisné podoby u forem typu fiais (tvar slovesa fiar); pro účely pravopisu se sekvence tří vokálů považuje za triftong (tedy za jednu slabiku), nikoli za kombinaci diftongu a hiátu. Neplatí už tedy dvojí možnost z pravidel z roku 1999, kdy bylo možné psát fiais i fiáis (slabičné dělení: fiais, fi-áis; podobně je tomu s tvary typu riais, criais, guieis apod.).79

76 77 78 79

Např. Gómez Torrego (2002) uvádí, že ve Španělsku je běžná výslovnost hiátová a že výslovnost diftongická je častější v některých oblastech Hispánské Ameriky. Tento tvar nelze samozřejmě zaměňovat s tvarem téhož slovesa fíe, obsahující hiát a mající jiný význam. Pro psaní přízvuku v  těchto slovech šlo užít i  důvody morfologické, srov. analogie huí, ­construí, huís, construís. Výslovnostní argumenty zde neplatí (např. Gómez Torrego, 2002, s. 40, se domnívá, že jelikož je ve Španělsku častější výslovnost hiátová, měla by se u  tamních uživatelů dávat přednost pravopisu s grafickým přízvukem) – funkcí španělského pravopisu není odrážet takovéto výslovnostní rozdíly.

223

4) Z  výše řečeného vyplývá, že tvary fue, fui, vio, dio jsou jednoslabičné a  nikdy nenesou pravopisný přízvuk; najdeme-li např. v  beletrii přízvuk označený, jde o  knihu vydanou před rokem 1959; pravidla z  tohoto roku psaní přízvuku v těchto tvarech odstranila. 5) Zvláštním případem jednoslabičných slov jsou ta, u kterých se objevuje tzv. tilde diacrítica (acento diacrítico).

10.2.4 Tilde diacrítica (acento diacrítico)

Slova, která pomáhá tento přízvuk rozlišovat, mají stejnou formu (jejich hláskové složení je stejné), ale liší se významem a přízvukem: jedna z forem je přízvučná, druhá nepřízvučná (grafický přízvuk odráží tuto přízvučnost právě na pozadí nepřízvučnosti druhé formy; vzhledem k tomu, že jde většinou o jednoslabičná slova, platí, že kdyby druhá forma neexistovala, přízvuk by se nepsal80). Patří k nim několik jednoslabičných slov a také některá zájmena či příslovce v tázací nebo zvolací funkci. Jednoslabičná slova jsou tato:81 forma

význam/užití

forma

význam/užití

el

člen

él

on

mi

můj

mí

mně, mě

tu

tvůj

tú

ty

si

jestliže, si (v hudbě)

sí

ano, sobě

te

tobě

té

čaj (v pl. los tes)

mas

ale

más

více, plus

de

předložka

dé 

3. sg. subj. préz. od dar

se

zájmeno

sé

1. sg. ind. préz od saber 2. sg. imp. od ser

80 81

Přízvuk ve španělštině obecně nerozlišuje význam dvou homofonních slov; srov. k tomu stejný pravopis forem di (tvar slovesa decir) a di (tvar slovesa dar). RAE (2010a) již k těmto slovům nepočítá o: to se píše bez přízvuku i tehdy, když stojí mezi číslicemi (předchozí pravidla v takových případech předepisovala psaní přízvuku).

224

qué, quién, cuándo, cuánto, cuán, cómo, cuál, dónde, adónde (a jejich případné plurálové formy) Přízvuk v těchto slovech má diakritickou funkci, rozlišuje totiž jejich přízvučnou a  nepřízvučnou podobu (sama o  sobě, z  hlediska obecných pravidel psaní přízvuku, by přízvuk neměla). Přízvučná jsou tehdy, mají-li funkci tázací nebo zvolací, tj. stojí-li ve větách zvolacích nebo tázacích (a to i v nepřímé otázce): ¿Qué quieres? Le pregunto qué quiere. ¡Qué sorpresa! Me preguntaron qué hacía allí. ¡Dónde se ha visto cosa igual! ¡Con qué poco se conforma! Přízvuk se zde píše i  tehdy, kdy jde o  řečnickou otázku, název díla apod. a věta neobsahuje otazníky ani vykřičníky (dané slovo je totiž i zde z hlediska fonetického přízvučné), srov.: Quién te habrá metido esas ideas en la cabeza. Dónde acudir en caso de emergencia El libro se titula Por quién doblan las campanas. Slova qué, cómo, cuánto, cuándo a  dónde se mohou substantivizovat (nejčastěji pomocí členu); v  takovém případě jsou přízvučná, což se odráží i v písmu, srov.: De la cita no estaban claros ni el cuándo ni el dónde. Přízvučné jsou tyto formy i v mnohých ustálených spojeních jako no hay de qué, qué sé yo, qué va apod. Přízvučné jsou konečně i užití quién a cuál v distributivním užití, srov.: Acudimos todos a la llamada: quiénes preocupados, quiénes curiosos, ­quiénes deseando terminar. Nepřízvučná jsou tato slova ve větě vztažné; que nenese přízvuk, je-li podřadicí spojkou: 225

Busco un lugar que sea tranquilo. Ha conseguido todo cuanto quería. Deme una razón por la cual deba creerla.82 Cuando lo dice él, es por algo. Nepřízvučná jsou tato slova i tehdy, když mají funkci předložky, srov.: Vivió allí cuando la guerra. Nepřízvučné jsou tyto formy i v mnohých ustálených spojeních jako hay que ver, ni que decir tiene apod. Funkci slova v  konkrétním užití je třeba dobře rozlišovat. Neplatí např., že jde-li o  otázku nebo zvolání uvozené slovem tohoto typu, automaticky je nepřízvučné, srov.: ¿Que no sabes quién es Pepe? Ahora te lo cuento. ¡Que paséis buenas vacaciones! —Lo encontré en la librería. —¿Donde dijo el profesor? RAE (2010a) připouští, že jsou případy, kdy může být dané slovo v témže kontextu ve výslovnosti přízvučné i nepřízvučné (je totiž možných více interpretací, které jsme uvedli výše) a připouští tuto možnost i v písmu, srov.: No me gusta cómo / como te mira. Depende de cuándo / cuando llegue. No hay dónde / donde esconderse. Tiene en quién / quien confiar. Tradičně do kapitoly o tilde diacrítica patřily v pravopisných pravidlech též: este, ese, aquel Tradiční výklad uváděl, že bez grafického přízvuku se píší, doprovázejí-li podstatné jméno (a to ať stojí před ním nebo za ním): 82

Cual (cuales) představuje výjimku: píše se rovněž bez přízvuku, ale fakticky, foneticky přízvučné v této pozici je.

226

este chico el chico este. S  grafickým přízvukem se tato slova tradičně psala, stála-li samostatně, bez podstatného jména; psaní přízvuku bylo ale v  tomto případě povinné jen tehdy, hrozilo-li neporozumění: Mi casa es ésta i Mi casa es esta ale: Dijo que ésta mañana vendrá. Dijo que esta mañana vendrá. RAE (2010a) ukazuje, že řazení těchto zájmen ke slovům s tilde diacrítica je nesmyslné, protože foneticky tato slova vždy nesou přízvuk. Z toho vyplývá, že rozlišování významu přízvukem je zde zcela nesystémové, neodpovídá principům španělského principu. Proto nová pravidla uvádějí, že přízvuk se nepíše ani tehdy, hrozí-li významová dvojznačnost (konkrétní formulace je diplomatická, nevyplývá z ní, že by se přízvuk v takových případech nesměl psát, z logiky věci ale vyplývá, že RAE jasně podporuje psaní těchto forem bez přízvuku). solo Tento případ je analogický případe este, ese, aquel. Tradiční výklad rozlišoval dvojí užití podle významu: solo – sám, jenom U významu „sám“ se tradičně uvádělo, že solo nenese nikdy přízvuk a že ve významu „jenom“ nemusíme přízvuk označovat, nehrozí-li neporozumění. sólo – jenom Podle tradičních pravidel se přízvuk označoval jen tehdy, mělo-li sólo význam „jenom“ a hrozilo-li neporozumění: Pasaré sólo este verano aquí. Pasaré solo este verano aquí. RAE (2010a) opět konstatuje, že řazení tohoto slova ke slovům s tilde diacrítica je nesmyslné, protože foneticky nese solo vždy přízvuk. Přízvuk se proto podle dnešních pravidel nemusí psát v žádném z uvedených případů. 227

aún, aun Zde je řazení k  slovům s  tilde diacrítica nesprávné z  jiných důvodů: toto adverbium se může vyslovovat dvojslabičně, s hiátem (tedy a.ún), nebo jednoslabičně, s diftongem (tedy aun). Problém je, že distribuce těchto výslovností není snadno popsatelná: důležitý je sice význam/funkce daného slova, roli ale hrají i faktory další (rychlost promluvy, důraz, původ mluvčího apod.). Norma proto stanovila určitá pravidla psaní přízvuku, odpovídající nejčastější podobě výslovnosti v dané funkci: aún – „ještě“, nahraditelné todavía Aún es joven. Juan es aún más listo que Jorge. Ha ganado el segundo premio, y aún se queja. aun – „dokonce“, „také“ (nahraditelné hasta, incluso); někdy má význam přípustkový (blízký významu aunque) Aun los más preparados suspendieron. He trabajado mucho; aun así no estoy satisfecho. Aun cuando dedico cinco horas diarias al piano, no me cunde nada. Je tedy rozdíl mezi větami: Aun (= incluso) enfermo, se acercó a mi casa. Aún (= todavía) enfermo, se acercó a mi casa.

10.2.5 Psaní přízvuku ve složených slovech

Psaní přízvuku ve složených slovech se řídí obecnými pravidly. První část složeného slova tedy neponese grafický přízvuk, třebaže ho jako samostatné slovo měla: asimismo, decimoséptimo.

Stejně se chovají i slovesné tvary s enklitickými zájmeny: psaní přízvuku se řídí obecnými pravidly: 228

dámelo, dímelo. Toto pravidlo se týká i těch tvarů, kde slovesná forma – stojí-li bez zájmena – grafický přízvuk nese: pidiole, estate, disponte, deme, detente, acabose. (V  knihách vydaných před rokem 1999 lze najít i  formy s  přízvukem; ty v tomto roce odstranila pravopisná reforma.)83 (!) Příslovce na -mente se z těchto pravidel vymykají: přízvuk se v nich píše u první části složeniny tehdy, psal-li se i u samostatného přídavného jména: fácilmente, fielmente. (Tato adverbia jsou výjimkou mezi španělskými slovy, protože mají vlastně dva přízvuky: více k tomu kapitola 8.1.1.2.) (!) Složená slova se spojovníkem (guion) jsou z hlediska psaní přízvuku posuzována vlastně jako dvě slova: obě části si uchovávají svůj původní pravopis: histórico-crítico; épico-lírico. (!) Přízvuk se označuje i  u  velkých písmen, třebaže praxe v  novinách a jinde je někdy odlišná.

10.3 INTERPUNKCE Španělská interpunkce (la puntuación) je stejně jako v jiných jazycích odrazem intonace, sémantiky a syntaxe věty. Napomáhá správnému pochopení textu tím, že odráží jeho logickou strukturu a odstraňuje případné dvojznačnosti. 83

Gómez Torrego (2002, s. 43) upozorňuje, že po zavedení vzniká – podle něho nežádoucí – homonymie: srov. např. contente (tvar sloves contenerse a  contentar). Uveďme ale opět, že rozlišovat takové homofonní formy ve španělštině úkolem pravopisu není.

229

Dle RAE (2010a, s. 282n.) je funkce interpunkčních znamének trojího druhu: 1) Odrážejí hranice mezi částmi výpovědi / textu:

Inés, venga un momento, por favor.

2) Odrážejí modalitu výpovědi:

¿Ha comido ya?

3) Naznačují, že část výpovědi byla vynechána:

A caballo regalado...

Interpunkční znaménka se dříve často dávala do souvislosti s pauzou: např. čárka se někdy kladla tam, kde byla ve výslovnosti pauza. Nová pravidla pravopisu konstatují, že dnes jsou nejdůležitější syntakticko-sémantická kritéria. Jako příklad uvádějí skutečnost, že již nelze psát čárku mezi podmět a přísudek, ani když je podmět velmi dlouhý (tradičně se čárka často psala): La homenajeada, sus familiares, el público y las autoridades ocupan ya sus asientos. Quien no llegue antes de las nueve no podrá hacer el examen. Již dříve se konstatovalo, že interpunkční pravidla nejsou vždy striktní a že záleží na mluvčích, zda užijí některého interpunkčního znaménka, případně jakého.84 Nová pravidla výslovně rozlišuje mezi pravidly obligatorními a  fakultativními, srov.:

84

Gómez Torrego (2002, s. 71) k tomu říká: “Las reglas de puntuación son menos objetivas que las de la acentuación; puede haber un cierto margen de subjetividad en algunos casos, de forma que un mismo texto puede presentar algún signo de puntuación diferente (una coma en vez de punto y coma; un punto y coma en vez de un punto...) según quién lo haya escrito, sin que se resientan el sentido y la entonación.”

230

Obligatorní: ¿Sigue sin comer nada? Sigue sin comer nada. Eva, escucha con atención. Eva escucha con atención. Fakultativní: A las ocho de la mañana, hago deporte. / A las ocho de la mañana hago deporte. No quiero ni debo insistir. / No quiero (ni debo) insistir. El verano pasado la convivencia era idílica. / En aquellos calurosos días de principios del verano pasado, la convivencia era idílica. No tenía buen aspecto: su pelo estaba sucio; su cara presentaba magulladuras; había adelgazado... No obstante, en cuanto apareció en el portal, lo reconocí. (doporučená varianta) / No tenía buen aspecto, su pelo estaba sucio, su cara presentaba magulladuras, había adelgazado, no obstante, en cuanto apareció en el portal, lo reconocí. Podle RAE (2010a, s. 278) jsou interpunkční znaménka (signos de puntua­ ción) spolu s  diakritickými znaménky (signos diacríticos) a  pomocnými znaménky (signos auxiliares) součástí obecnější skupiny pravopisných znamének: Diakritická znaménka dieréze

diéresis, crema

¨

grafický přízvuk, tilda

la tilde

´

Interpunkční znaménka tečka

punto

.

čárka

coma

,

středník

punto y coma

;

dvojtečka

dos puntos

otazník

signo de interrogación

¿?

vykřičník

signo de exclamación

¡!

tři tečky

puntos suspensivos

...

závorky kulaté

paréntesis

()

:

231

závorky hranaté

corchetes

pomlčka

raya

uvozovky

comillas

[] — “«»

Pomocná znaménka spojovník

guion

-

lomítko

barra

/

apostrof

apóstrofo

’

paragraf

signo de párrafo

§

hvězdička

asterisco

*

složené závorky

las llaves

{}

šipka

flecha

→

Tato znaménka pak ještě dělí na jednoduchá (simple) a dvojitá (doble, tj. ta, která se vyskytují v páru). V  následujícím přehledu uvedeme u  každého znaménka jen ta užití, která se liší od češtiny.

10.3.1 Tečka (el punto)

Tečky se užívá stejně jako v  češtině. Rozlišuje se mezi tečkou oddělující věty v témže odstavci (punto y seguido), tečkou zakončující odstavec (punto y aparte) a tečkou zakončující celý text (punto final). Tečka se vždy klade za závorku, pomlčku nebo uvozovky: Se fue dando un portazo. (Creo que estaba muy enfadado). Se llamaba Elvira Muñoz —si no recuerdo mal—. Když za vykřičníkem, otazníkem nebo třemi tečkami stojí závorka, pomlčka nebo uvozovky, je za nimi nutné psát tečku (stojí tedy za sebou tři interpunkční znaménka): Gritó entusiasmada: «¿Vienes? ¡Qué bien!». V  seznamech pravidla doporučují užívání tečky, závorky koncové nebo obou závorek, tj.: 232

¿Cuál es la capital de Ohio? a. Cleveland b. Columbus c. Indianápolis nebo: a) Cleveland, příp. (a) Cleveland… Po zkratkách (abreviatura) se většinou píše tečka. Zdánlivou výjimkou jsou značky chemických prvků a měrných jednotek a označení světových stran, které se píší bez tečky – dle nových pravidel ale nejde o zkratky, nýbrž symboly: He (helio), kg, N Rovněž se nepíše čárka tam, kde za zkratkou stojí lomítko, srov. c/ (calle) d/f (día(s) fecha). U zkratek s vokálem odrážejícím rod a psaným výše (letra volada) se tečka píše před tento vokál: Sr.a Dir.a U plurálových zkratek se tečka píše za blokem zdvojených hlásek a následuje po ní mezera: FF. AA. (Fuerzas Armadas) *FF.AA. *F.F.A.A. U iniciálových zkratek (siglas) se tečka nepíše: ONU (Organización de las Naciones Unidas) ONG (organización no gubernamental). Tradičně se užívala v číslech k oddělení tisíců, milionů atd., tedy: 3.850.400. Podle nových pravidel je takový postup nepřípustný: v  delších číslech se povinně oddělují bloky tří čísel, a to mezerou, nikdy tečkou nebo čárkou (ty jsou rezervovány pro desetinná čísla): 3 850 400. 233

V desetinných číslech dává španělská tradice přednost čárce, možné je ale i psaní tečky podle mezinárodních norem: tedy 2,435 i 2.435. V časových údajích může tečka v běžném užití oddělovat hodiny a minuty. Alternativní možností – a to možností preferovanou a v technických souvislostech jedinou – je zde dvojtečka, tedy 8.15 h i 8:15. V přímé řeči se tečka píše vždy až za uvozovkami (podobně je tomu u závorky).

10.3.2 Čárka (la coma)

RAE (2010a) formuluje základní pravidlo užívání čárky (a vlastně i dalších interpunkčních znamének): čárka nikdy nesmí oddělit prvky, které jsou spolu syntakticky a sémanticky úzce spjaté (např. vztahem závislosti), a to ani tehdy, když se na daném místě ve výslovnosti objevuje pauza. Čárka ve větě jednoduché – Čárka se nepíše před spojkami y, e, o, u, oddělují-li tyto spojky gramaticky a syntakticky rovnocenné členy téže věty (čárku píšeme rovněž před etc.): ¿Quieres café, té o un refresco? En el huerto cultivan zanahoria, perejil, col, cebolla, etc. – Čárku naopak píšeme, spojuje-li spojka syntakticky různorodé členy věty (resp. připojuje-li větu další): Pagó el traje, el bolso y los zapatos, y salió de la tienda. Jaime saludó a una antigua amiga, y a su novia no le importó. No sé si ir de vacaciones a Francia o Italia, o quedarme en casa. – Čárkou oddělujeme následující slova a slovní spojení: sin embargo, no obstante, por consiguiente, en fin, pues, además, en tal caso, en cambio, en primer lugar, por (lo) tanto, sin duda, es decir, o sea, esto es, a saber, en consecuencia, en efecto, asimismo, ahora bien, por el contrario, aun así, con todo (y con eso), así pues, por ejemplo, en definitiva, en primer / segundo lugar, por una / otra parte, por último, pues bien. – Stojí-li na začátku věty, píšeme za nimi čárku, jsou-li uprostřed věty, oddělujeme je čárkami z obou stran. El padre de la novia, es decir, Juan, llegó tarde. No obstante, creo que esto no perjudicará. 234

Se ha llevado todas sus cosas de la casa. O sea, no piensa volver. Mi nombre es Catalina. Nadie, sin embargo, me llama así. Estaba lesionado, pero, con todo y con eso, consiguió llegar a la meta. – Podobně oddělujeme čárkou příslovce či příslovečná spojení typu finalmente, efectivamente, posiblemente, generalmente, quizás, modifikují-li význam celé věty: Efectivamente, tienes razón. Generalmente, los alojamientos rurales se sitúan en enclaves privilegiados. Con franqueza, no creo que vuelva por aquí. – Čárkou oddělujeme vsuvky – vložená slova, vazby i věty: La enfermedad, según parece, se agrava por minutos El delantero, al ver a su compañero en el suelo, echó el balón fuera. Ella es, entre mis amigas, la más querida. – Čárkou nahrazujeme vynechané sloveso, a to ať je vynecháno proto, že už bylo zmíněno, nebo proto, že se rozumí z kontextu: Los niños, por aquella puerta. En Madrid vendí cuatro coches y en Barcelona, dos. – Je-li taková věta součástí většího celku, pravidla doporučují, aby se větší celky oddělovaly středníkem a součásti jejich vnitřní struktury čárkou: En el armario colocó la vajilla; en el cajón, los cubiertos; en los estantes, los vasos, y los alimentos, en la despensa. Yo vigilaré los lunes; tú, los martes y los jueves, y Martín, los fines de semana./ Yo vigilaré los lunes, tú los martes y los jueves, y Martín los fines de semana. – Příslovečná určení na začátku věty se obvykle oddělují čárkou, byť to není povinné, nehrozí-li významová dvojznačnost: Desde mi ventana, el jardín se ve de una manera especial. El otro día estuve con tu hermano. / El otro día, estuve con tu hermano. En aquellos calurosos días de verano, la convivencia era idílica. Con mi hermano y unos amigos, viajé a Cuba. – Nová pravidla nechávají v tomto smyslu prostor stylistickému citu mluvčího, konstatují však, že čím delší příslovečné určení je, tím častější je čárka: 235

En aquellos calurosos días de principios del verano pasado, la convivencia era idílica. En casa no puedo estudiar. – Čárkou můžeme oddělit volně nebo dodatečně připojené členy (např. téma): De ese asunto, apenas sé nada. / De ese asunto apenas sé nada. Carne, no suelo comer mucha. / Carne no suelo comer mucha. A ese ingeniero, lo quisimos contratar nosotros. / A ese ingeniero lo quisimos contratar nosotros. – Dle nových pravidel platí, že čím je delší takto oddělený úsek, tím spíše bychom měli čárku použít: La costumbre de hacer regalos a los niños cuando terminan las clases, nunca la hemos seguido en mi casa. – U přívlastků, přístavků a i vztažných (přívlastkových) vět záleží na tom, zda jde o užití specifikující (especificativo), tj. takové, kde daný prvek zásadním způsobem specifikuje řídicí substantivum, tedy: Mi hermano Arturo estuvo allí. Lorenzo el Magnífico El Rey Juan Carlos I. visitó Francia La casa que está al borde del mar es muy luminosa. Los soldados cansados volvieron al campamento con dos horas de retraso. nebo o užití vysvětlující (explicativo), kde rozvíjející prvek pouze vysvětluje, tj. nepřináší novou informaci o substantivu: Mi hermano, Arturo, estuvo allí. Bolívar, el Libertador El Rey, Juan Carlos I, visitó Francia. La casa, que está al borde del mar, es muy luminosa. Los soldados, cansados, volvieron al campamento con dos horas de retraso. – Stejně jako v  češtině se čárkou neodděluje podmět od přísudku (viz výše obecné pravidlo užívání interpunkčních znamének); nová pravidla již nepřipouští oddělování např. bohatě rozvitého podmětu od přísudku, jak tomu bylo dřív, srov.: 236





*Los alumnos de este colegio que estudien lo que se les mande y hagan siem­pre los deberes señalados por los profesores, serán premiados con buenas notas. Los alumnos que no hayan entregado el trabajo antes de la fecha fijada por el profesor suspenderán la asignatura.

– Čárkou se oddělují absolutní konstrukce s gerundiem, participiem apod.: Finalizadas las excavaciones, se organizó una exposición para mostrar los utensilios encontrados. Ellos, viviendo allí su hija, no necesitan buscar un hotel. – Stejně jako v češtině oddělujeme čárkou oslovení: No entiendo, chico, cómo puedes haber hecho eso. Čárka v souvětí souřadném – Čárka se nepíše před spojkami y, e, o, u, oddělují-li tyto spojky věty v poměru slučovacím: Se despidió y se fue. – Je-li mezi větami spojenými těmito spojkami vztah jiný (důsledkový apod.), čárku píšeme: Pintaron las paredes de la habitación, cambiaron la disposición de los ­muebles, y quedaron contentos. Le aconsejé que no comprara esa casa, y no hizo caso. – Fakultativně norma připouští psaní čárky před y rovněž tam, kde je první věta velmi dlouhá, zvláště mají-li věty různé podměty, srov. La mujer salía de casa sola a la misma hora todas las mañanas, y el agente seguía sus pasos sin levantar sospechas. – Nová pravidla doporučují psát čárku před así como: Era famoso por su voz, así como por su forma de actuar. Ana, así como el resto de la familia, no quiso perderse el evento. – Čárka se naopak nepíše ve slučovacích spojeních s  ni... ni... y tanto... como...: Es como el perro del hortelano: ni come ni deja comer. Quedaron dañados tanto el tejado como la fachada del edificio. 237

– Čárka se píše v  distributivních konstrukcích typu bien..., bien...; ora..., ora...; sea..., sea...; ya..., ya...: Organizaremos la fiesta, bien en tu casa, bien en la mía. Es mejor comprar el pulpo ya cocido, sea condimentado, sea sin condi­ mentar. Miraba, ora al suelo, ora al horizonte. / Miraba ora al suelo, ora al horizonte. – Je-li mezi větami vztah odporovací (předložky pero, mas, sino, aunque) nebo důsledkový (conque, así que, de manera que), čárku obvykle píšeme: Hazlo si quieres, pero luego no digas que no te lo advertí. Cree que ha hecho bien el examen, aunque tiene dudas. No lo hizo porque le gustara, sino porque era su deber. Lo conseguiremos, mas debemos ser pacientes. El sol me está dando en la cara, así que tendré que cambiarme de asiento. – Spojce sino předchází čárka i tehdy, když je součástí konstrukce no solo..., sino (también)...: Fue aplaudido no solo por mí, sino por todos los presentes. – Naopak jí nepředchází čárka, je-li významovým ekvivalentem salvo: ¿Quién sino tú puede ayudarme? – Je-li odporovací spojka na začátku tázací nebo zvolací věty, nepíše se za ní čárka, i když se ve výslovnosti objevuje pauza: Pero ¡qué alegría verte! Perdone la pregunta, pero ¿cuál es su edad? – Věty hlavní v poměru příčinném se oddělují čárkou (ya que, pues, puesto que…): Tuvimos que alquilar dos coches, ya que al final vinieron seis. Cierra, que hace frío. – Je-li mezi větami vztah vylučovací, čárka se píše většinou tehdy, jde-li o tázací věty: ¿Vienes, o te quedas? O vienes o te quedas, pero decídete de una vez. 238

Čárka v souvětí podřadném – Na rozdíl od češtiny se nikdy nepíše čárka před que v předmětných a podmětných větách: Me dijo que iba a venir. – Čárkami oddělujeme jakoukoli větu vloženou: Me gustaría que, si te aprueban, me lo dijeras. – Vedlejší věty příslovečné časové, místní, podmínkové a přípustkové, které předcházejí před větou hlavní, jsou obvykle odděleny čárkou (nová pravidla naznačují, že čárku lze nepsat za velmi krátkými vedlejšími větami, nicméně obvyklý úzus je čárku psát): Cuando lo sepas, me lo dices. Siempre que no sepas a quién acudir, llámame. Dondequiera que vayas, te acompañaré. Si vas a llegar tarde, no dejes de avisarme. Como vuelva a salir un ocho, nos hacemos ricos. Aunque no quieras, te llevaré al hospital. – Stojí-li na prvním místě věta hlavní a věta příslovečná následuje až za ní, čárka se obvykle nepíše: Me trasladé a la capital cuando comenzó la guerra. Te acompañaré dondequiera que vayas. Me lo dices cuando lo sepas. No dejes de avisarme si vas a llegar tarde. Nos hacemos ricos como vuelva a salir un ocho. Te llevaré al hospital aunque no quieras. – Pokud ale příslovečné určení (v podobě větného členu nebo věty) přináší jen doplňkovou informaci, což bývá signalizováno též pauzou, čárku psát lze, srov.: Murió en acto de servicio, justo dos años después. Iremos los tres, siempre y cuando Ana no haya decidido otra cosa. Te llevaré al hospital, aunque no quieras. – Čárku lze psát i tehdy, když je význam v rozporu s formou dané konstrukce, když např. přípustková konstrukce vlastně nemá přípustkový význam: 239

El tren llegará a las diez, si he entendido bien. Trajo regalos para todos, aunque te parezca mentira – Příslovečné věty příčinné se chovají podobně: předchází-li hlavní větě, oddělují se čárkou, jsou-li na druhém místě, čárkou se neoddělují: Como no ha llamado, supongo que estará bien. El suelo está húmedo porque ha llovido. – To ovšem platí pouze o  tzv. pravých větách vedlejších (dle RAE, 2010a, causales del enunciado). Jde-li o tzv. nepravou větu vedlejší příčinnou (dle RAE, 2010a, causales de la enunciación), čárka se píše: Ha llovido, porque el suelo está húmedo. (tj. vysuzuji, že pršelo, protože je země mokrá) – Příslovečná věta účelová, příp. příslovečné určení účelu, se odděluje čárkou, stojí-li na začátku věty (dle nových pravidel lze čárku vynechat, je-li příslovečné určení krátké): Para aprobar el examen de mañana, tienes que estudiar. – Stojí-li příslovečná věta na druhém místě, čárka se nepíše, jde-li o pravou vedlejší větu účelovou (tzv. finales del enunciado): Tienes que estudiar con más atención para que te quede claro. (tj. cílem tvého studia je, aby ti to bylo jasné) – Naopak v nepravých větách účelových (finales de la enunciación) se čárka píše: Tienes que estudiar con más atención, para que te quede claro. (říkám ti to, aby ti bylo jasné, že musí studovat s větším zaujetím) – V srovnávacích a účinkových konstrukcích s más... que, menos... que, tan... como, tanto(s) /tanta(s)... como apod. se čárka nepíše: Disfruta más cuidando su jardín que paseando por el campo. Llegaron a tal grado de confianza que no necesitaban hablarse. Jak už bylo řečeno výše, v  přívlastkových větách s  que píšeme čárku jen tehdy, jedná-li se o větu vysvětlující (explicativa). Věta vysvětlující je taková věta, která nespecifikuje rozvíjené podstatné jméno, nedodává k němu žádnou 240

zásadní, novou informaci. Můžeme-li takovou větu nahradit adjektivem, bude stát adjektivum před podstatným jménem: Las muchachas, que estaban cansadas, se fueron a casa. (= Las cansadas muchachas se fueron a casa.) – tedy: všechny dívky, o  kterých mluvíme, odešly domů; dívky, protože byly unavené, odešly domů Los vientos del Sur, que en aquellas abrasadas regiones son muy frecuentes, incomodan a los viajeros. Věta, která podstatné jméno specifikuje a dodává k němu důležitou informaci, je tradičně označována za specifikující (určující, especificativa) a píše se vždy bez čárky. Můžeme-li takovou větu nahradit adjektivem, bude toto adjektivum stát za podstatným jménem: Las muchachas que estaban cansadas se fueron a casa. (= Las muchachas cansadas se fueron a casa.) – tedy: ty dívky, které byly unavené, odešly domů, ostatní ne. Je logické, že je-li rozvíjeným substantivem vlastní jméno, půjde většinou o větu vysvětlující a bude se psát čárka: Juan, que no sabía de qué se trataba, no dijo nada.

10.3.3 Středník (el punto y coma)

Středník se používá častěji než v češtině. Stejně jako v češtině představuje mezistupeň mezi čárkou a  tečkou: označuje výraznější pauzu než čárka, ale zároveň neodděluje dvě výpovědi jako tečka. Středník odděluje celky, které jsou složené a  obsahují čárku (tedy: větší celky jsou odděleny středníkem, jejich vnitřní strukturu vymezují čárky): Juan estudia Filología; Pedro, Caminos; Antonio, Derecho. Recibimos los siguientes productos: judías, 4 Kg.; arroz, 10 Kg.; aceite, 5 Kg. Jak již bylo výše naznačeno, v  složitém souvětí závisí volba, zda budou jednotlivé celky odděleny středníkem, nebo tečkou, na stupni jejich samostatnosti. Jestliže je vzájemný významový vztah slabý, budou celky rozděleny do více výpovědí, není-li, budou odděleny středníkem – RAE (2010a) věty se středníkem definuje jako takové věty, které jsou syntakticky nezávislé, ale mají úzký sémantický vztah. Pravidla nejsou v této věci striktní a rozhodnutí je na autorovi výpovědi: 241

A las cinco de la madrugada aún había luz en su habitación; seguramente, se había quedado dormido leyendo. A las cinco de la madrugada aún había luz en su habitación. Seguramente, se había quedado dormido leyendo. Středník je někdy v  dlouhých, méně přehledných větách použit tam, kde bychom v  krátkých větách použili čárku, například před pero, aunque, sin embargo, por tanto apod. Cílem vždy je učinit větu přehlednější a snáze srozumitelnou: El día estuvo estupendo; sin embargo, algunos partes meteorológicos habían anunciado tormenta temprano.

10.3.4 Dvojtečka (dos puntos)

Funkce dvojtečky je táž jako v češtině. Zvláštností je, že se dvojtečka užívá za oslovením v dopise: Querido amigo: Acabo de leer… Rozmáhající se úzus s čárkou nová pravidla přičítají cizojazyčnému vlivu a odmítají ho: *Querida Raquel, ¿Cómo estás? Hace tiempo que deseaba decirte... Tradičně se dvojtečky užívá v hlavičce potvrzení, dokumentů apod.: CERTIFICA: Que D. José Álvarez ha seguido con aprovechamiento el Curso... Ve větách, které obsahují výčet, nová pravidla připouštějí užití dvojtečky jen tehdy, má-li výčet vysvětlující charakter, tj. vztahuje-li se k již zmíněnému prvku; není-li takový prvek v první části věty obsažen, dvojtečka není možná: Ayer me compré dos libros: uno de Carlos Fuentes y otro de Cortázar. *Mis aficiones son: leer, viajar y montar en bicicleta. 242

10.3.5 Tři tečky (puntos suspensivos)

Funkce a užití tohoto grafického znaku je stejné jako v češtině. Za třemi tečkami je možné psát, je-li to nutné, čárku, středník nebo dvojtečku (nikoli však tečku). Je-li tomu tak, mezi znaky není mezera, srov.: Cuando decidas los colores, las telas..., te haré el presupuesto. Una cosa no quedó clara...: ¿desde cuándo se aplicará esta medida?

10.3.6 Otazník (signo de interrogación), vykřičník (signo de exclamación)

Oba znaky mají dvě varianty: jedna stojí na začátku tázací či zvolací věty (¿, ¡), druhá na jejím konci (?, !). Počáteční znak stojí vždy tam, kde začíná samotná otázka nebo zvolací věta, tedy nikoli nutně na začátku výpovědi: Pero ¿qué pasa aquí? Oye, ¡cómo nos divertimos! Juan, ¿lo has oído? V jednom souvětí může být více tázacích nebo zvolacích vět – pak je každá vložena mezi otazníky, resp. vykřičníky: ¿Cómo te llamas?, ¿en qué trabajas?, ¿cuándo naciste?

Vykřičník a otazník lze kombinovat (nová pravidla dávají přednost přítomnosti obou znaků na začátku i na konci, možné je ale také užít jeden znak na začátku, druhý na konci: ¿¡Qué estás diciendo!? / ¡¿Qué estás diciendo?! ¡Cómo te has atrevido? / ¿Cómo te has atrevido! Pero ¡qué forma de portarse es ésa? Jak už bylo řečeno výše, někdy dochází ke kumulaci hned několika interpunkčních znamének vedle sebe: ¿Sabes?, he estado en su casa. «¿Qué es este paquete?», preguntaban impacientes los niños. ¿De verdad ha dicho que está «destruido»? ¡Qué exagerado! 243

10.3.7 Pomlčka (la raya)

Pomlčku je třeba, podobně jako v češtině, odlišovat od spojovníku i od znaménka minus – pomlčka je nejdelší (RAE, 2010a, s. 402, uvádí, že znaménko minus je dvakrát delší než spojovník, pomlčka čtyřikrát delší): pomlčka — minus – spojovník Znaménka se pochopitelně liší též funkcí. Pomlčka slouží, podobně jako v češtině, k oddělení vsuvky: De esa manera —pensó Juan— podemos ganar dinero.

Ve většině těchto případů může s pomlčkou alternovat čárka, příp. závorka. Je na autorovi textu, které interpunkční znaménko zvolí. Kritériem je, o  jak výrazný předěl jde, a  také přehlednost souvětí: vyskytují-li se v  souvětí další čárky, autor zřejmě u vsuvky zvolí pomlčku nebo závorku. Pomlčku lze ve španělštině psát též u přímé řeči. Děje se tak zejména v dialozích. Mohou nastat následující případy: 1) není uvedena uvozovací věta: —¿Qué has hecho esta tarde? —Nada en especial. 2) uvozovací věta je uvedena; pomlčka se může kombinovat s  dalšími interpunkčními znaménky, je-li to třeba: —Espero que todo salga bien —dijo Azucena con gesto ilusionado. —¿Deberíamos hablar con él? —preguntó Juan—. Es el único que no lo sabe. —Sí –respondió la secretaria—, pero no podemos decirle toda la verdad. Jak vidno, na konci uvozovací věty se píše pomlčka jen tehdy, pokračuje-li přímá řeč. Jestliže je přímá řeč ukončena a  součástí uvozovací věty není verbum dicendi (sloveso mluvení), končí přímá řeč tečkou (vykřičníkem, otazníkem), následuje pomlčka a velké písmeno, srov.: 244

—No se moleste. —Cerró la puerta y salió de mala gana. —¿Puedo irme ya? —Se puso en pie con gesto decidido. Jestliže za takovou uvozovací větou pokračuje přímá řeč téhož mluvčího, na konci uvozovací věty musí být pomlčka a tečka: —¿Puedo irme ya? —Se puso en pie con gesto decidido—. No hace falta que me acompañe. Conozco el camino. Přerušuje-li uvozovací věta přímou řeč (ta poté pokračuje), začíná uvozovací věta malým písmenem, na jejím konci se nepíše tečka a pokračování přímé řeči začíná malým písmenem: —¡Esto que has hecho —me miró con el gesto descompuesto— es una auténtica locura! Jak je patrno z uvedených příkladů, mezi textem vloženým mezi pomlčky a pomlčkami není – na rozdíl od češtiny – vynechána mezera.

10.3.8 Spojovník (el guion)

Podobně jako v češtině odděluje části složených slov (před spojovníkem ani za ním se nevynechává mezera): teórico-práctico, técnico-administrativo.

Stejně jako v  češtině slouží k  dělení slov na konci řádku. Na rozdíl od češtiny ho píšeme v  datech: 13-8-2000 (možné je ale psaní též s  lomítkem, 13/8/2000, nebo s tečkou).

10.3.9 Závorky kulaté (los paréntesis), závorky hranaté (los corchetes)

Obecně se užívají stejně jako v  češtině. Tečka se klade vždy za závorku, srov.: Se fue dando un portazo. (Creo que estaba muy enfadado).

Hranaté závorky se používají k  vkládání autorských komentářů do textu někoho jiného, u  kulatých závorek je autor textu v  závorce stejný jako autor textu ostatního: 245

Empezó a exagerar sus andanzas: «Nací en un pueblecito, pero he recorrido medio mundo [en realidad, no ha salido de Europa]. La preparación del viaje me apasiona tanto como el viaje mismo». El testigo afirmó: «Vi que los soldados lo maniataron (serían las ocho o las nueve) y lo metieron a la fuerza en un camión».

10.3.10 Uvozovky (las comillas)

Tradičně se rozlišují: – comillas angulares (españolas, latinas) – «» – comillas inglesas “ ” – comillas simples ‘ ’ Běžně se užívají první dva typy, uvozovky jednoduché mají specifické užití (nejčastěji se užívají tehdy, potřebujeme-li část textu mezi uvozovkami vložit do dalších uvozovek). Dle nových pravidel platí, že dostává-li se do uvozovek část textu, který už je celý v  uvozovkách, první na řadě jsou angulares, poté inglesas a až nakonec jednoduché uvozovky, srov. «Antonio me dijo: “Vaya ‘cacharro’ que se ha comprado Julián”». Do uvozovek se, stejně jako v češtině, vkládají citáty a přímá řeč. Na rozdíl od češtiny není nutné uvozovky uzavírat a  znovu otvírat, je-li do přímé řeči vložena uvozovací věta: «Es imprescindible —señaló el ministro— reforzar los controles sanitarios en las fronteras». Zvláštností ve srovnání s češtinou rovněž je, že pokračuje-li monolog mluvčího v dalších odstavcích, na začátku každého takového odstavce jsou koncové uvozovky, tj. «¡Qué va a ser de mí si este episodio sale a la luz! ¡Qué dirán mis padres, qué dirá todo el mundo! »Dirán que he sido un cobarde y que no he sabido comportarme como se esperaba de mí. Jak bylo řečeno výše, přímá řeč se vkládá též – a častěji – do pomlček.

246

Ostatní užití uvozovek jsou stejná jako v češtině. Interpunkční znaménka patřící do přímé řeči se píší před uvozovky, interpunkční znaménka náležící k celku, jehož je text vložený do uvozovek součástí, za uvozovky. Mohou se tedy objevit až tři interpunkční znaménka za sebou: «La claridad es la cortesía del filósofo», dijo Ortega. ¿De verdad ha dicho: “Hasta luego”? Se dirigió al dependiente: “Por favor, ¿dónde puedo encontrar cañas de pescar?”. “¡Qué ganas tengo de que lleguen las vacaciones!”, exclamó.

10.3.11 Dieréze (diéresis, crema)

Píše se nad u ve skupinách gue, gui, jestliže se samohláska u v těchto skupinách čte: lingüística. V poezii se může dierezí naznačit, že skupina samohlásek není diftongem, nýbrž hiátem, a tedy že verš má o slabiku více: El dulce murmurar deste rüido, el mover de los árboles al viento, el suave olor [...] (Garcilaso de la Vega: Égloga II)

10.4 DĚLENÍ SLOV Pravidla řídící grafické dělení slov na konci řádku nejsou zcela stejná jako v češtině – pravopisná pravidla vždy odrážejí strukturní vlastnosti slabiky daného jazyka. Již v kapitole o slabice (7.1.1) jsme charakterizovali slabičné hranice ve španělském slově. Grafické dělení odráží přirozené hranice slabik, jen výjimečně je mezi přirozeným a grafickým dělením rozpor. Základní pravidla grafického dělení na konci řádku jsou následující: 1) Skupina dvou či více samohlásek se nemá dělit do dvou řádků, a to ať se jedná o dvojhlásku či trojhlásku (takové samohlásky tvoří jedinou slabiku, takže zde žádná slabičná hranice není) nebo o hiát (zde přirozená slabičná 247

hranice je, na konci řádku se ale samohlásky oddělovat nemají); u hiátů tvoří výjimku složená slova: u těch můžeme slovo dělit tam, kde je hranice jeho složek (contra-escritura). 2) Stojí-li souhláska mezi dvěma samohláskami, je součástí druhé slabiky (pero). 3) Je-li ve slově skupina dvou souhlásek, první je obvykle součástí první slabiky, druhá součástí druhé (in-mor-tal); výjimkou je kombinace souhlásky c, f, g, b, p, d, t se souhláskou l nebo r: takové skupiny se nedělí a jsou součástí jedné slabiky (in-glés, re-frán).85,86 4) Skupina tří souhlásek se dělí takto: první dvě připadají k první slabice, třetí k druhé slabice (obs-tá-cu-lo); výjimkou jsou opět skupiny, které obsahují výše zmíněné nedělitelné kombinace souhlásek c, f, g, b, p, d, t se souhláskou l nebo r: dies-tro. 5) Skupina čtyř souhlásek se dělí takto: první dvě patří k první slabice, druhé dvě k druhé (abs-trac-to). 6) Digrafy ll, rr, ch se nikdy nedělí (představují jedinou hlásku); skupinu cc naopak dělíme podle obecných pravidel, protože se jedná o dvě souhlásky (ins-truc-ción). 7) Slova nelze dělit tak, aby na konci řádku stála samotná samohláska, v takovém případě je nutno slovo nedělit (faktická slabičná hranice však v takových slovech za samohláskou existuje: a-mi-go, v grafice na konci řádku: *a-migo). 8) U slov obsahujících h nová pravidla rozlišují mezi němým h a  h vyslovovaným (aspirovaným). U  němého h pravidla zakazují dělení, které by rozdělovalo vyslovovanou slabiku na dvě části, tj. *ad-hesivo, *a-hín-co, *in-ha-la-ción (jinak by došlo k rozporu mezi přirozeným a grafickým slabikováním; přirozené slabikování je [i.na.la.ˈθi̯ on]). Správné dělení těchto slov je adhe-sivo, ahín-co, inha-lación, tj. na „problematickém“ místě se vůbec nedělí. Totéž platí pro vokalické sekvence (*pro-híben, prohí-ben). 85 86

Jak vyplývá z výkladů v kapitole 7.1.1, jde o skupiny /pɾ/, /bɾ/, /tɾ/, /dɾ/, /kɾ/, /gɾ/, /fɾ/, /pl/. /nl/. /tl/. /kl/, /gl/, /fl/, tj. o skupiny, které mohou tvořit komplexní préturu a stát na začátku slova. Zvláštností je skupina tl – výše jsme komentovali různé chápání slabičné této hranice ve španělsky mluvícím světě; tam, kde je skupina vnímána jako stejnoslabičná, bude tomu odpovídat i pravopis. Nejednotné je též chápání slabičnosti u slov, ve kterých po předponách sub, ab následuje l nebo r. Slabičný šev bývá obvykle pociťován (ve výslovnosti se to mimo jiné projeví tím, že r je vibranta), dělí se tedy sub-ra-yar, u některých mluvčích ale r nebo l tvoří s b nedělitelnou souhláskovou skupinu, tedy su-bra-yar. Kde není morfologický šev pociťován, dělí se podle obecných pravidel: su-bli-me.

248

Výjimku v tomto smyslu tvoří morfologický šev, kde je dělení možné (des-hidratación, rompe-hielos). U tzv. aspirovaného h se s h počítá, takže je možné dělení dir-ham, Mo-hamed. 9) U slov složených ze složek, které mohou fungovat i jako samostatná slova, případně z předpony a samostatně existujícího slova, připouští norma dvojí dělení: jedno podle etymologie, druhé podle současných pravidel, tedy mal-es-tar i ma-les-tar, nos-o-tros i no-so-tros. 10) Neadaptovaná cizí slova norma doporučuje vůbec nedělit. 11) Zkratky psané velkými písmeny nelze dělit, srov. *NA-SA, zkratková slova ano, srov. Unes-co, ov-ni. 12) Jestliže na konci slova dělíme slovo se spojovníkem tak, že na konec řádku připadne právě tento spojovník, musíme napsat spojovník též na začátek řádku druhého, srov. léxico-/-semántico.

10.5 VELKÁ PÍSMENA (LETRAS MAYÚSCULAS) RAE (2010a) uvádí výklad o  velkých písmenech (letras maýusculas, las mayúsculas), obecnou charakteristikou jejich funkce. Kromě jiného mluví o tom, že velká písmena často slouží k vyjadřování úcty k některým lidem nebo skutečnostem nebo že mají zdůraznit jedinečnost popsaného jevu. Přiznává, že posuzování těchto záležitostí je jednak věcí mimojazykovou, jednak je výrazně subjektivní. A  jelikož užití velkého písmene je ve srovnání s  užitím malého písmene (letra minúscula, la minúscula) považováno za příznakové, doporučuje omezit užívání velkých písmen na minimum a v případě pochybností volit spíše malá písmena. Základní pravidla pro psaní velkých písmen na počátku slova se velmi podobají pravidlům českým. O některých z nich platí, že jsou povinná, v jiných případech dává norma na výběr (i zde mluví o tom, že by se velkými písmeny mělo spíše šetřit). Nová pravidla dělí užití velkých písmen na dvě skupiny, užití související s  interpunkcí a  užití ve jménech a  pojmenováních. V  následujícím přehledu uvedeme zejména pravidla, která se nějak liší od pravidel českých. Pravidla související s interpunkcí: Většina těchto pravidel se shoduje s  pravidly českými (velké písmeno na počátku věty apod.). Z ostatních pravidel zmiňme tato: 249

1) Není nutné psát velké písmeno na začátku věty, jde-li o citát začínající třemi tečkami: Y el monólogo termina así: «… y los sueños, sueños son». 2) Po dvojtečce v oslovení na začátku dopisu nebo mailu se píše velké písmeno: Estimado Sr. Sánchez: En respuesta a su mensaje del día... 3) Po dvojtečce, které předcházejí slova typu ejemplo, advertencia, nota nebo výrazy a continuación, siguiente (ty jen tehdy, uvozují-li samostatný odstavec): ADVERTENCIA: Medicamento no indicado para menores. La receta se elabora tal como se explica a continuación: Se baten los huevos... 4) Po dvojtečce v potvrzeních a dokumentech: CERTIFICA: Que D. José Álvarez ha seguido con aprovechamiento el Curso... Psaní velkých a malých písmen u jmen a pojmenování: U názvů a pojmenování platí tato pravidla: 1) S velkým písmenem se píší jména, příjmení, přezdívky, označení pohádkových postav (je-li na počátku jména předložka nebo člen, píšeme ho s velkým písmenem jen tehdy, nepředchází-li mu křestní jméno; je-li na počátku příjmení člen, píšeme ho vždy s velkým písmenem; je-li součástí příjmení spojka, píše se s malým písmenem): María, Borbones señor De Felipe, Diego de Felipe señor La Merced, Antonio La Merced Ortega y Gasset el Libertador, Alfonso el Sabio, Juanita la Larga Caperucita Roja, el Gato con Botas. 2) S malým písmenem se píší tituly, funkce a hodnosti, a to i tehdy, pokud nahrazují vlastní jméno (tedy mluvíme-li o konkrétním nositeli daného titulu); v této věci přinášejí nová pravidla změny): El rey reina, pero no gobierna. 250

La reina saludó al arzobispo de Managua. El papa visitará la India. El papa, el rey y el duque están sujetos a morir, como lo está cualquier otro hombre. ...acudió el presidente del Gobierno acompañado de la ministra de Defensa y el general Martínez, jefe del Estado Mayor. 3) Označuje-li obecné jméno jedinečnou událost, píše se s velkým písmenem; rovněž s velkým písmenem se píší názvy historických událostí, politických či jiných hnutí, historických epoch: la Reforma, la Revelación, la Antigüedad, el Renacimiento, la Edad de Piedra, la Antigüedad, el Siglo de las Luces, la Guerra Fría. 4) U  válek a  bitev se píší s  malým písmenem obecná jména (výjimkou je 1. a 2. světová válka): la guerra de los Cien Años, la guerra de Secesión, la batalla de las Termópilas Primera Guerra Mundial, Segunda Guerra Mundial. 5) V názvech institucí, organizací, stran apod. se obvykle píší s velkým písmenem všechna významová slova: Comunidad Europea, la Real Academia de la Lengua, el Partido Popular, Ministerio de Asuntos Exteriores, Biblioteca Nacional, Facultad de Farmacia, Médicos Sin Fronteras. 6) S velkým písmenem se píší obecná jména, jež označují jistou instituci nebo orgán; s malým písmenem se píší, pokud mají kolektivní význam a označují skupinu jedinců: el Estado, el Reino, el Gobierno, la Universidad, el Ejército El ejército (= las tropas) cruzó la frontera. 7) S velkým písmenem se píší názvy jedinečných staveb, památek, institucí (obecné jméno lze ale psát i s malým písmenem): la Catedral / catedral de Santiago, la Torre / torre Eiffel. 8) S velkým písmenem se píší názvy občanských i církevních svátků: Navidad, Día de la Independencia, Año Nuevo, Semana Santa. 251

9) Zeměpisná označení; obecné jméno nebo člen se píší s velkým písmenem jen tehdy, jsou-li součástí názvu: el océano Pacífico, el mar Rojo, el río Tajo, el golfo de México, Ciudad de México, la ciudad de Madrid, Sierra Nevada, la sierra de Madrid, El Salvador, Las Palmas, La Haya. 10) S  velkým písmenem se píší ustálená označení zeměpisných míst, sloužící jako alternativa k označení základnímu: el Nuevo Mundo, la Santa Sede, la Ciudad Eterna. 11) s  velkým písmenem se píší ustálená označení zeměpisných oblastí, považovaných za geopolitické celky se specifickými charakteristikami: Occidente, Cono Sur, América Latina, Europa del Este ale: el tercer mundo, la zona euro. 12) S  velkým písmenem se píší názvy hvězd, souhvězdí, planet apod.; slova tierra, luna se v běžném užití píší s malým písmenem: la Osa Mayor, la Vía Láctea, la cometa Halley El Sol es el astro central de nuestro sistema planetario. tomar el sol. 13) Označení zeměpisných stran se píše s výhradně s malým písmenem: La brújula señala el norte. el norte de la ciudad. 14) S  velkým písmenem se píší znamení zvěrokruhu: Nació bajo el signo de Tauro. 15) V názvech ulic, náměstí apod. se nepíše s velkým písmenem obecné jméno: la plaza (de) Martí, la calle (de) Alcalá, la avenida 47. 16) V názvech knih, filmů apod. se píše s velkým písmenem obvykle jen první slovo (nová pravidla zdůrazňují, že povinnost psát tyto názvy kurzívou vede k tomu, že je zřejmé, kde končí název díla, takže to není nutné signalizovat jinak); v názvech časopisů, periodik, edic apod. se píší s velkým písmenem všechna podstatná a přídavná jména: 252

La vida es sueño, El perro andaluz, Libro de buen amor Nueva Revista de Filología Hispánica, Biblioteca de Autores Españoles. 17) S  velkým písmenem se píší významová slova tvořící oficiální názvy zákonů, smluv, historických dokumentů apod.: la Convención de Ginebra, la Carta de las Naciones Unidas, el Código Civil. 18) S  velkým písmenem se píší názvy předmětů, kursů apod.; s malým písmenem pak jména vědeckých disciplin: Matemáticas, Química Orgánica, Curso de Crítica Textual Es licenciado en Filología. La morfología es una parte de la gramática. Es magnífico en matemáticas. 19) S  velkým písmenem se píší významová slova názvů kulturních, společenských nebo sportovních událostí a názvů cen: Juegos Olímpicos, Jornadas de Arte Flamenco, el Premio Nobel de Física. 20) S  velkým písmenem se někdy píší některé pojmy: la Libertad, la Paz, la Justicia. 21) Slovo Dios se píše s velkým písmenem, je-li to označení nejvyšší bytosti v monoteistických náboženstvích; jde-li o generické označení nebo o náboženství polyteistická, píše se s malým písmenem; v metaforickém užití je možné obojí psaní: Dice que Dios envió a su hijo para salvarnos. Júpiter es un dios colérico. Se cree un Dios / un dios. 22) S  velkým písmenem se píší jména dávaná Bohu, Ježíši Kristu a  Panně Marii, a to nejen v náboženských textech: el Redentor, el Creador, Mesías, Purísima, la Virgen de Guadalupe. 23) S velkým písmenem se píší všechna významová slova tvořící názvy posvátných knih a náboženských řádů: 253

Biblia, Talmud, el Nuevo Testamento, el Cantar de los Cantares, las Sagradas Escrituras Temple, Carmelo. 25) Názvy náboženství se píší s malým písmenem: cristianismo, judaísmo, islam, budismo. 26) Slovo usted se píše s malým písmenem, nemá-li podobu zkratky. 27) S  malým písmenem se píší označení národů a národností: los italianos, los aztecas. U  velkých písmen je třeba označovat ortografický přízvuk, vyžadují-li to pravidla; poměrně rozšířený úzus nepsat u velkých písmen přízvuk je v rozporu s normou.

254

BIBLIOGRAFIE

Academia Española: Gramática de la lengua española. Madrid – Barcelona, Espasa-Calpe 1931. Alarcos Llorach, E.: Fonología española. Madrid, Gredos 19914. Alarcos Llorach, E.: Gramática de la lengua española. Madrid, Espasa-Calpe 1994. Alcina Franch, J. – Blecua, J. M.: Gramática española. Madrid, Espasa-Calpe 19949. Ashby, M. – Maidment, J.: Úvod do obecné fonetiky. Praha, Nakladatelství Karolinum 2015. Bartoš, L. Úvod do fonetiky, fonologie a pravopisu španělštiny. Ostrava, FFOU 1999. Bartoš, L. – Ohnesorg, K.: Zvukový a pravopisný rozbor španělštiny. Praha, SPN 1965. Bosque, I. – Demonte, V. (eds.): Gramática descriptiva de la lengua española. Madrid, Espasa-Calpe 1999. Crystal, D.: Diccionario de lingüística y fonética. Barcelona, Octaedro 2000. Crystal, D.: Enciclopedia del lenguaje de la Universidad de Cambridge. Madrid, Taurus 1994. Čechová, Š.: Particularidades de las vocales españolas y la adquisición del español como lengua extranjera. In: M. Valeš – S. Míča (eds.), Diversidad lingüística del español. Liberec, Technická univerzita v Liberci, 2013, s. 101–114. Čechová, Š.: The Spanish High Front Vowel in Czech Bilinguals. In: J. Emonds – M. Janebová (eds.), Language Use and Linguistic Structure: Proceedings of Olomouc Linguistic Colloquium 2013. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2014, s. 303–312. Čermák P.: Fonetika a fonologie současné španělštiny. 1. vydání, Praha, Nakladatelství Karolinum 2005. Čermák P. Norma současné španělštiny a její kodifikace. Časopis pro moderní filologii, 94, č. 2, 2012, s. 99–110. D’Introno, F. – Del Teso, E. – Weston, R.: Fonética y fonología actual del español. Madrid, Cátedra 1995.

255

Daneš, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha, ČSAV 1957. Dohalská, M. – Schulzová, O. Fonetika francouzštiny. Praha, Nakladatelství Karolinum 2008. Duběda, T.: Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Praha, Nakladatelství Karolinum 2005. Duběda, T.: Études de prosodie contrastive. Le cas du français et du tchèque. Praha, Nakladatelství Karolinum 2012. Fernández Ramírez, S.: Gramática española. Madrid, Arco Libros 1985–1991. Gómez Torrego, L.: Nuevo manual de español correcto. Madrid, Arco/Libros 2002. Hála, B.: Fonetika v teorii a praxi. Praha, SPN 1975. Hidalgo Navarro, A. – Quilis Merín, M.: Fonética y fonología españolas. Valencia, Tirant Lo Blanch 2002. Jakobson, R. – Fant, G. – Halle, M.: Preliminaries to Speech Analysis. The Distintive Feautures and their Correlates. Cambridge, Mass, The MIT Press 1952. Jakobson, R. – Halle, M.: Fundamentos del lenguaje. Madrid, Ayuso 1974. Kořínek, J. M. – Erhart, A.: Úvod do fonologie. Praha, Academia 2000. Králová, J.: Kapitoly ze zvukového rozboru španělštiny (na pozadí češtiny). Praha, FFUK 1998. Kullová, J.: Modulaciones de la cadena hablada en español. Praha, Univerzita Karlova 1988. Marcos Marín, F. – Satorre Grau, F. J. – Viejo Sánchez, Ma. L.: Gramática española2. Madrid, Síntesis 1999. Marsá, F.: Diccionario normativo y guía práctica de la lengua española. Barcelona, Ariel 1986. Martínez Celdrán, E.: Fonología general y española. Barcelona: Teide 1989. Martínez Celdrán, E.: Fonética. Barcelona, Teide 19944. Navarro Tomás, T. (1966a): Manual de pronunciación española. La Habana 1966. Navarro Tomás, T. (1966b): Manual de entonación española. México 1966. Navarro Tomás, T. (1966c): Estudios de fonología española. New York, Las Americas Publishing Company 1966. Pačesová, J.: Úvod do fonetiky románských jazyků. Praha, SPN 1981. Palková, Z.: Fonetika a fonologie češtiny. Praha, UK 1994. Quilis, A.: Fonética acústica de la lengua española. Madrid, Gredos 1981. Quilis, A.: El comentario fonológico y fonético de textos. Madrid, Arco/Libros 1985. Quilis, A.: Tratado de fonología y fonética españolas. Madrid, Gredos 1993. Quilis, A.: Principios de fonología y fonética españolas. Madrid, Arco/Libros 1997. Quilis, A. – Fernández, J. A.: Curso de fonética y fonología españolas. Madrid, CSIC 199214. RAE: Nuevas normas de prosodia y ortografía, declaradas de aplicación preceptiva desde 1º de enero de 1959. Madrid, Silverio Aguirre Torre 1959. RAE: Esbozo de una nueva gramática de la lengua española. Madrid, Espasa-Calpe 1973.

256

RAE: Ortografía. Publicación que incorpora al texto tradicional las Nuevas Normas declaradas de aplicación preceptiva desde 1º de enero de 1959. Madrid, 1974. RAE: Ortografía de la lengua española. Madrid, Espasa-Calpe 1999. RAE: Diccionario panhispánico de dudas (DPD). Madrid, Santillana 2006. Dostupné online na http://buscon.rae.es/dpdI/ RAE: Nueva gramática de la lengua española. Madrid, Espasa Libros 2009 RAE (2010a): Ortografía de la lengua española. Madrid, Espasa Libros 2010. RAE (2010b): Nueva gramática de la lengua española: manual. Madrid, Espasa Libros 2010. RAE (2011a): Nueva gramática de la lengua española. Fonética y fonología. Madrid, Espasa Libros 2011. RAE (2011b): Ortografía básica de la lengua española. Madrid, Espasa Libros 2011. RAE (2011c): Nueva gramática básica de la lengua española. Madrid, Espasa Libros 2011. RAE (2013): Ortografía escolar de la lengua española. Madrid, Espasa Libros 2013. Romportl, M.: Základy fonetiky. Praha, SPN 1981. Skarnitzl, R.: Znělostní kontrast nejen v češtině. Praha, Nakladatelství Epocha 2011. Tláskal, J.: Fonetika a fonologie evropské portugalštiny. Praha, SPN 1990. Vaquero de Ramírez, M.: El español de América I. Pronunciación. Madrid, Arco/Libros 1995. Volín, J.: Statistické metody ve fonetickém výzkumu. Praha, Nakladatelství Epocha 2007. Volín, J.: Fonetika a fonologie. In: V. Cvrček a kol., Mluvnice současné češtiny, Praha, Nakladatelství Karolinum, 2010, s. 35– 64. Zavadil, B.: Kategorie modality ve španělštině. Praha, Univerzita Karlova 1980. Zavadil, B.: Vývoj španělského jazyka I. Praha, Nakladatelství Karolinum 1998. Zavadil, B. – Čermák P.: Mluvnice současné španělštiny. Lingvisticky interpretační přístup. Praha, Nakladatelství Karolinum 2010. Zavadil B. – Čermák P.: Sintaxis del español actual. Praha, Nakladatelství Karolinum 2008.

257

REJSTŘÍK

abeceda španělská  2.1

carta de formantes 4.1.1.2

afrikáta  4.2.1.1.5, 5.4.0, 9.5.2.2

ceceo  5.4.3, 5.4.5

akomodace 4.3

centralizace   4.1.1.8, 5.1, 5.2.1

akutovost  4.1.1, 9.4.1

centrum systému  9.2

alofon, viz varianta fonému alveolára  4.2.1.2.5, 5.4.5

čípek  3.1.3.1

alveoly 3.1.3.1 americká španělština  6

delabializace 4.1.1.8

amplituda zvuku  3.2

dělení slov  10.4

anteriornost 9.3

délka zvuku  3.2

antikadence 8.3.1

dentála  4.2.1.2.4, 5.4.4

apikální výslovnost  4.2.1.2.11

desonorizace 4.1.1.8, 4.2.1.3, 4.4

aproximanta  4.2.1.1.2, 5.4.0

detenze 4

archifoném 9.2

dieréze  5.3.3.3, 10.3.11

asibilace  4.4, 5.4.5

diftong  5.3, 5.3.1.1, 9.7.4, 10.2.2

asimilace  4.3, 4.3.1, 4.4

difúznost  4.1.1.2, 9.4

aspirace  4.2.1.1.8.1, 4.4, 5.4.0, 5.4.2, 5.4.5,

disimilace  4.3.1, 5.3.3.4

5.4.7

distantní změna  4.3 distinktivní rys  9.2, 9.3, 9.4.1

barva zvuku  3.2

distinktivní vlastnost  9

bilabiála  4.2.1.2.1, 5.4.1

distribuce – defektní  9.2

259

– komplementární  9.2

gravisovost  4.1.1, 9.4.1

– volná  9.2

guturála 4.2.1.2.9

distribuovanost 9.3 dorsální výslovnost  4.2.1.2.11

hertz 3.2

dorsálnost 9.3

hiát  5.3, 5.3.2, 10.2.2

dutiny nadhrtanové  3.1.3

hiatizace 5.3.3.3

dutina

Hjelmslev, L.   9, 9.1

– hrdelní  3.1.3.2

hlasivky 3.1.2

– nosní  3.1.3.3

hláska  4, 9, 9.2

– ústní  3.1.3.1

hlasový začátek  3.1.2

elize  4.1.1.8, 4.4

imploziva 4.2.1.1.1

enklitika  7.2, 8.1.1.2

intenze  4 interdentála  4.2.1.2.3, 5.4.3

faryngála 4.2.1.2.9

interpunkce 10.3

filtr 3.2

intonace 8.3

fon 9.2 foném  9, 9.2

jádro slabiky, viz nukleus

fonetika a fonologie  9.1

Jakobson, R.  9.1

fonetika

jazyk 3.1.3.1

– akustická  1 – aplikovaná  1

kadence 8.3.1

– artikulační  1

koda 7.1

– diachronní   1

kompaktnost  4.1.1.2, 9.4.1

– konkrétního jazyka  1

komutace  9, 9.2

– obecná  1

konkávní výslovnost  4.2.1.2.11

– synchronní   1

konsonantizace   5.3.3.4

fonologie  9, 9.1

kontaktní změna  4.3

– diachronní   9.7 

kontinuálnost   3.2, 5.4.0, 9.3, 9.4.1

fonosyntax 5.6

konvexní výslovnost   4.2.1.2.11

fonotaktika  5.6, 9.10

korelace fonologická   9.2

formant   3.3, 4.1

koronální výslovnost  4.2.1.2.11

frekvence zvuku  3.2

koronálnost 9.3

frikativa  4.2.1.1.3, 5.4.0, 9.5.2.2

kvantita samohlásek  4.1.1.5, 5.1.5

geminace  4.2.1.1.9, 5.4.5

labializace  4.1.1.8, 4.2.1.1.5.2, 5.1, 5.1.3

glotalizace  4.4, 5.4.5

labiála  4.2.1.2.1, 4.2.1.2.2, 5.4.1, 5.4.2

260

labiodentála  4.2.1.1.8.2, 4.2.1.2.2, 5.4.2

písmo   2.1

laryngála 4.2.1.2.10

polosamohláska   4.1.2, 5.2.2

laterála  4.2.1.1.4, 5.4.0, 5.4.5, 9.3, 9.5.2.3.1

polosouhláska  4.1.2, 5.2.2

lateralizace  4.4, 5.4.5

povolená artikulace  5.1.4

likvida  4.2.1.1.4, 9.5.1

prétura 7.1 pravopis 2.2, 10

melodém  8.3, 8.3.1

proklitika  7.2, 8.1.1.2

melodická jednotka   7, 7.4

prominence 8.1

melodie 8.3

promluvový úsek  7, 7.3

morfoném 9.2

proparoxytona  8.1.1.3 protiklad

nazála  4.2.1.4, 5.4.0, 9.5.2.3.2

– dvojčlenný  9.2

nazalizace  4.1.1.8, 4.3.1, 5.1, 5.1.2, 6.1

– ekvipolentní  9.2

neutralizace protikladu  9.2

– fonologický   9.2

nosovost  4.1.1.7, 9.4.1

– graduální  9.2

nukleus 7.1

– izolovaný  9.2 – privativní  9.2

obstruent  4.2, 5.4.0, 9.5.2.1

– proporcionální  9.2

okluziva 4.2.1.1.1

– vícečlenný  9.2

opozice fonologická  viz protiklad fonologický

přenos zvuku   3.2

orgány artikulační 3.1.3.1

přízvuk  4.1.1.6, 5.1.4, 8.1, 8.1.1. 10.2

ortoepie 5

– primární   8.1.1.2

oslabení vokálu  4.1.1.8

– sekundární  8.1.1.2

otázka 8.3.3.2

přízvukový takt  7, 7.2

otevřenost samohlásek 4.1.1.3, 5.1.1 otvírání vokálu 5.1, 5.2.1 oxytona 8.1.1.3

r-ová souhláska  4.1.1.6, 5.4.0, 5.4.5, 9.5.2.3.3 radikální výslovnost  4.2.1.2.11

palatalizace  4.1.1.8, 4.2.1.1.5.3, 4.3.1, 4.4, 5.1, 5.2.1

ráz 5.6 rehilamiento  5.4.6, 6.2.3

palatála  4.2.1.2.6, 5.4.6

rekurzivnost   9.4.1

paragogé 7.1.1

retroflexní výslovnost  4.2.1.2.11, 5.4.5

paroxytona 8.1.1.3

rezonance   3.2

patro měkké  3.1.3.1

rotacismus  4.4, 5.4.5

patro tvrdé  3.1.3.1

rty 3.1.3.1

periferie systému  9.2

rytmus 8.2

perioda zvuku  3.2

261

samohláska  3.3, 4, 4.1, 5.1, 9.4

– neznělá  4.2.1.3

– akutová  4.1.1.1

– nosová  4.2.1.4, 9.5.3

– difúzní  4.1.1.2

– ústní  4.2.1.4, 9.5.2

– dlouhá  4.1.1.5, 5.1.5

– znělá  4.2.1.3

– gravisová  4.1.1.1

souhlásky

– kompaktní  4.1.1.2

– klasifikace   4.2.1

– krátká  4.1.1.5, 5.1.5

– podle způsobu artikulace   4.2.1.1

– neslabičná 4.1.2, 5.2.2

– podle místa artikulace   4.2.1.2

– nízká  4.1.1.2

– podle znělosti   4.2.1.3

– nosová  4.1.1.7, 5.1.2

– podle nosovosti  4.2.1.4

– otevřená  4.1.1.3, 5.1.1

stridentnost 9.3

– palatální  4.1.1.1

striktura   4.2

– přední  4.1.1.1

substituce 9

– přízvučná  4.1.1.6, 5.1.4

superproparoxytona 8.1.1.3

– satelitní  4.1.1.8, 5.2.2

suprasegmentální prostředky   6.3, 8, 9.6

– slabičná   4.1.1.8

svarabhaktický prvek   5.4.5

– střední  4.1.1.1

sykavka 4.2.1.1.2.3

– středová  4.1.1.2

synalefa  5.3.3.2, 5.6.1.1

– ústní  4.1.1.7

syneréze 5.3.3.1

– velární  4.1.1.1

synréma 5.6

– vysoká  4.1.1.2 – zadní  4.1.1.1

štěrbina hlasová  3.1.2

– zaokrouhlená  4.1.1.4, 5.1.3

šum  3.2, 3.3, 4.2,

– zavřená  4.1.1.3, 5.1.2 samohlásky – klasifikace 4.1.1

tempo  8.3

semikadence 8.3.1

tenze 4

seseo  5.4.0, 5.4.3, 5.4.5, 6.2.1, 9

timbre  8.4

síla zvuku  3.2

tón  3.2, 3.3

slabičný základ  7.1

toném   8.3.1., 8.3.2, 8.3.3

slabika  7, 7.1, 7.1.1, 10.4

transkripce fonetická 2.3

– otevřená  7.1

triftong  5.3.1.2, 10.2.2

– přízvučná  7.1

Trnka, B.  9.2

– zavřená  7.1

Trubeckoj, N. S.  9.1

sonora   3.3, 4, 9.3, 9.4, 9.5.2.3

tvoření řeči  3.1

sonorizace  4.2.1.3, 4.4, 5.4.0

tvrdost 4.2.1.5

souhláska  3.3, 4, 4.2 – jedinečná  4.2.1.3

262

ucho 3.4

ústrojí

vlastnost fonologicky relevantní  9

– artikulační  3.1.3

vlnová délka zvuku  3.2

– dýchací  3.1.1

vokálová harmonie  4.3.2

– hlasové  3.1.2

výpověď  7, 7.4

uvulára  4.2.1.2.8, 5.4.7

– oznamovací  8.3.3.1 – rozkazovací  8.3.3.3

varianta fonému  9, 9.2

– tázací  8.3.3.2

varianta

– zvolací  8.3.2, 8.3.3.1, 8.3.3.2, 8.3.3.3

– fakultativní (volná)  9, 9.2

výška zvuku  3.2

– poziční (kombinatorní)  9, 9.2 – sekundární  9.2

yeísmo  5.4.0, 5.4.5, 5.4.6, 6.2.2

– základní  9.2 velarizace  4.1.1.8, 4.2.1.1.5.4, 4.3.1, 4.4, 5.1, 5.2.1

zaokrouhlenost samohlásek  4.1.1.4, 9.3 zavírání vokálu 5.1, 5.2.1

velára  4.2.1.2.7, 5.4.7

zdroj zvuku  3.2

velká písmena  10.5

znělost  9.4.1

verberanta   4.2.1.1.6, 4.2.1.1.7, 5.4.0, 5.4.5,

zuby   3.1.3.1

9.5.2.3.3

zvuk 3.2

vibranta  4.2.1.1.6, 5.4.0, 5.4.5, 9.5.2.3.3 vlastnost distinktivní  9

žeísmo  5.4.6, 6.2.3

263