Encyklopedie antiky

Citation preview

En cy kl op ed ie antiky ACADEM IA

ČESKOSLOVENSKÁ AKA DEM IE VĚD Kabin et pro studia řecká, a latins ká

římská

EN CYK L OPE DIE ANT IKY

Zpracoval autorský kolektiv za vedení vědeckého redaktora díla univ. prof. dr. LUDVÍKA SVOBODY, DrSc., člena korespondenta ČSAV

a za

vědecké

recenze

univ. prof. dr. LADISLAVA VARCLA, DrSc. a Dr. LADISLAVA VIDMANA, CSc.

EncY.klopedie antiky

ACADEMIA PRAHA 1973

© ACADEM IA, naklada telstvi Českoslovl!nské

akadi:rnle věd, Praha 1973

Obsah

Význam antiky v

dějinách

evropské kultury

(Ludvík Svobodaj ! 7 /

Úvod / 19 / Základní literatura / 21 / Návod k používání Encyklopedie antiky / 25 / Seznam zkratek řeckých a římských autorů a odborné literatury moderní / 27 / Seznam obecných zkratek / 29 / Hesla A-Ž / 31 / Sentence a termíny / 705 / Přehled římských císařii / 731 / Rejstřík zeměpisných lokalit / 736 / Prameny reprodukcí / 742 / Seznam barevných vyo hrazení / 743 / Přílohy:

Synchronní tabulky: I. II. III. IV.

Nejstarší kultury v oblasti Orientu a Evropy Rozkvét Řecka a počátky Itálie Helénismus a vzestup Říma Rozkvét a pád římské říše

Mapy a plány: 1. Starovék_v svét ve 2. stol. n. l. 2. Starovéké Řecko 3. Starovéká Itálie 4. Imperium Romanum Plán Athén Plán Říma

Význam antiky v dějinách evropské kultury

Antikou rozumíme obyčejně kulturu starověkého Řecka a Říma. Mluvíme-li však o významu antiky, je nám jasno, že musíme pojem antiky nějak omezit, protože tu už hodnotíme a vybíráme to, co z ní pokládáme za zvlášť cenné. Hodnocení se pak děje vždy z urči­ tého hlediska, podle určitých kritérií a postojů. Nechtěli bychom tu mít kritéria příliš úzká. Proto bychom to řekli asi takto: antiku posuzujeme podle toho, co dala evropské kultuře, co dala a dávala vždy jejím progresivním silám. I v antice byly pochopitelně tendence, které pokrok a vývoj zdržovaly a ukázaly se neplodnými či škodlivými. Ty však vyřadil čas, soudce nejspravedlivější. Nemůžeme zde hovořit o významu složek, které jen dočasně sehrály určitou kladnou roli. Spíše se z nezbytnosti zaměříme na hodnoty trvalé, ,,věčné", nadčasové, na to, co lze pokládat za jakési ktéma es aei (zisk jednou provždy). A tu není patrně sporu o tom, že to nejcennější dává klasické údobí Řecka a Říma, i když nemůžeme zcela pominout ani jiná údobí. Pokud jde o Řím, je všeobecně přijato, že římská kultura namnoze není původní. Už básník Horatius napsal: Zdolalo zpupného vítěze zdolané Recka a vneslo uměny v Latium drsné (Epist. 2, I, 156n, přel. O. Jiráni). Ale přesto má římská kultura i své veliké ctitele. Neboť to, jak Římané cizí hodnoty přijímali a jak je svým duchem spojovali a přetvářeli, je vskutku úctyhodné a přes staletí, která od té doby uplynula, hodnotné. (Uveďme za mnohé aspoň Cicerona, Horatia a Vergilia.) Původní jsou Římané ovšem v právní oblasti. Také myšlenka římského impéria se ukázala velmi ·plodnou. Byla to myšlenka kulturního universalismu. Spojování hodnot partikulárních a vytváření světových kulturních tradic nutno hodnotit velmi vysoko. Antická kultura má v sobě něco jedinečného, co se jinde na světě neobjevilo, něco, co je životodárné ve všech dobách, co se udržuje a co s prospěchem oplodňuje kultury jiné. To má na rozdíl od jiných velikých kultur - míním především velké kultury východní, čínskou a indickou-~ které to, co antika, nedovedly. Otázku proč tu musíme nechat stranou. Antika právě dovedla být oním fermentem, který jiným kulturám pomáhal se rozvíjet. Bylo to možné díky řeckému a římskému duchu, jasnému, pronikavému, s živým smyslem pro realitu. Můžeme-li si dovolit zjednodušení, byl tu zdravý empirismus se smyslem pro dary země a života, nepřející mystice a askezi, a racionalismus, pracující s rozumem bez předsudků. Přínos antiky není ovšem ve všech oblastech kultury stejný. Tak ve vědě nacházíme skvělé výsledky v matematice, zvláště geometrii, dále v astronomii a v lékařství, částečně i v jiných organických přírodních vědách. Tu však nehodláme nadsazovat, poněvadž výsledky jsou tu spíše dílčí. Technika obdobné výše nedosáhla pro dobově omezené ekonomické podmínky a možnosti. Cenné jsou i některé výsledky věd společenských, rovněž však omezené sociálně ekonomickou formací, v níž vznikly. V umění je všeobecně uznávána úroveň, jaké dosáhlo v době klasické. V náboženství bylo výhodou, že tu šlo zpravidla jen o státní kult a že se neprosadila zvláštní kněžská kasta jako jinde. Zato ve filosofii podala antika výkony nesmrtelné, takže je nasnadě otázka, proč se to mohlo stát právě v řeckém světě . . Spolupůsobily tu jistě silně společenské poměry, zvláště rozvoj zbožní

8/ a s ním spojené uvolnění lidského individua v řeckých městských státech. Tamní otrokářské výrobní vztahy umožňovaly i značnou individuální svobodu, na Východě neznámou. Řecká decentralizace pak podporovala samostatný vývoj i myšlenkové činnosti. Vývoj tu byl velmi bohatý, takže je plně oprávněn Engelsův závěr, že „v rozmanitých formách řecké filosofie jsou již v zárodku obsaženy všechny pozdější způsoby nazírání". Působení antiky je ovšem v různých dobách různé. Vždy působí to, co je nějak živé, co se setká s potřebami a pochopením jisté doby a určité společnosti. Působení antiky tedy není jednosměrné. Je tu vždy nejen aktivita antiky, nýbrž předpokládá se i aktivita těch, kdo ji přijímají. U přijímajících musí být dispozice k porozumění. Dá se to ukázat hned na poměru antiky a křesťanství, kde došlo k prvnímu velkému střetnutí. Byl to velmi složitý proces, po stránce politické i kulturní. Když po bitvě u Aktia dobyl Octavianus r. 30 př. n. 1. Egypta a učinil z něho římskou provincii, dostal se pod římskou moc prakticky celý tehdejší řecký svět. Nedošlo se tím však k pevné jednotě. Kdežto Západ říše se romanizoval, zůstával Východ řecký jazykem i kulturou. Ale řecká kultura silně působila i na Západě. Římané jí podléhali a vzdělanci ovládali oba jazyky. Pro přejímání řecké kultury měli zvláštní význam i někteří císařové (Traianus a zvláště Hadrianus), kteří řeckou kulturu milovali a v době, kdy již upadala, usilovali o renesanci helénismu. Střediskem této renesance byl Řím. Při této renesanci šlo vlastně o marný pokus obnovit dosti vnějším, formálním způsobem klasicismus v umění a literatuře, počítajíc v to i rétoriku, literární historii, literární kritiku a estetiku. Přímo podivuhodné bylo, jak zvláště rétoři-sofisté oživovali něco, co už bylo mrtvé - klasickou attickou řeč­ tinu. Význam to však mohlo mít jen pro úzkou vrstvu vzdělanců. Lid mluvil obecnou lidovou řečtinou, žil bídně a hledal ve svých strastech útěchu v náboženství. Tehdejší náboženství bylo však velmi složitá směs z různých náboženských prvků orientálních, promíšených i prvky křesťanskými, jež zprvu ani nebyly příliš odlifovány od židovství. Křesťanství se na počátku střetá s antikou a teprve postupně se s ní vyrovnává. Přes diametrální odlišnost antiky a křesťanství řecká filosofie bezděčně vycházela křesťanství vstříc. Byla stejně už všelijak zasahována působením orientálního myšlení. Zvláštní místo tu má myšlenkové vyústění antiky, jak je můžeme spatřovat hlavně v novoplatónismu. Novoplatónismus je velmi složitý průplet rozmanitých, přece však nějak spřízněných myšlenek. Nacházíme tu antický synkrétismus z prvků platónských, aristotelských i stoických, promíšený prvky Filónovy theosofie, helénisticky přetvořeného židovského zjevení, gnose apod. To vše se pak spojilo i v křesťanství, přičemž udával ráz novoplatónismus. Aby se tak mohlo stát, musilo zde být pro to jisté pochopení ze strany křesťanské. Setkáváme se s ním především u Klémenta Alexandrijského a Órigena. Zajímavé přitom je, že Órigenés byl snad žákem Ammónia Sakka a spolužákem Plótínovým. Právě Plótínos má od r. 244 školu v Římě a snaží se bránit postupu křesťanství. Jeho žák Porfyrios pak přímo vystupuje proti křesťanství. V tomto procesu měl ovšem velký význam osud původního společného kulturního jazyka, řečtiny. Na Západě začíná řečtina už od 3. stol. ustupovat latině. Za Konstantina (v 1. pol. 4. stol.) je ještě jazykem úředním a církevním. Ale už od 2. stol. se Písmo pře­ kládá do latiny. 2ápadní církevní otcové píší od 2. pol. 3. stol. už jen latinsky. Vůbec se v té době hodně překládá z řečtiny do latiny. Posléze v 8. stol. řečtina na Západě mizí, a proto ji evropský středověk až na výjimky nezná. Nezapomínejme přitom ani na četné vojenské útoky na římskou říši. Útočili na ni opě­ tovně její sousedé, zvláště Germáni od konce 2. stol. Ve 3. stol. panuje v celé říši neklid, výroby a

peněžního hospodářství

9/ propukají vzpoury a dochází k uzurpacím. Pociťuje se nutnost říši reorganizovat. Tohoto úkolu se podjal Diocletianus (284-305). Vznikl dominát. To byla absolutní monarchie opírající se o vojensko-byrokratický aparát se silnými prvky orientálních despocií. K velkým změnám došlo ve 4. stol., kdy tuto Diocletianovu reorganizaci svým způsobem dokončil Konstantin (306-337). Útoky barbarů sílily přesto dále. Jedním z pokusů o záchranu byl také milánský edikt (313), jímž se křesťanství stalo náboženstvím státem uznaným. Za Theodosia I. (379-395) je už křesťanství od r. 382 náboženstvím pro všechny vůbec (kath'holon), tj. náboženstvím obecným (katolickým), státním. Ve 4. stol. také rozkvetla křesťanská literatura. Po řeckých apologetech nastupuje patristika, a to řecká i římská. Nejvýznamnějšími církevními Otci (patres ecclesiastici) píšícími řecky se ve 4. stol. stávají Athanasios a Kyrillos (oba z Alexandrie), tři Velcí Kappadočtí (Basileios, zv. Veliký, jeho bratr Grégorios z Nyssy a Grégorios z Nazianzu) a lóannés Chrýsostomos (Jan Zlatoústý) z Antiocheie. Z nich Basileios přirovnává přejímání antického dědictví k práci včel. Doporučuje vybírat z antické kultury vše užitečné a pilně to zpracovávat. Podobně po latinských apologetech 2.-3. stol. - byli to Minucius Felix, Tertullianus a Lactantius - tento „křesťanský Cicero" jako skutečný ctitel Říma sehrál roli vyrovnávajícího zprostředkovatele a získával pro křesťanství římské vzdělance - nadchází údobí latinské patristiky ve 4. a 5. stol. Mezi latinskými Otci církve tu vynikají Ambrož (Ambrosius), Augustinus a Jeroným. Jeroným (Hieronymus), známý jako pře­ kladatel bible, byl ostrým kritikem své doby. Bývá nazýván i praotcem humanistů, protože dovedl bibli oceňovat už také jako literární dílo. Páté stol. na Východě představuje už úpadek antické literatury. Je tu téměř jen literatura křesťanská. Přechodný vzestup v 6. stol., zvl. za I ustiniana, se obyčejně počítá již do literatury byzantské. Ale Východ zůstává řeckým až do 15. stol., do pádu Cařihradu r. 1453. Západ byl v 5. a 6. stol. zaplaven barbary a byl zachvácen rozkladem. Tento proces měl svůj počátek v rozdělení říše římské r. 395. Germáni měli na tento vývoj vliv stále silnější, neboť zaujímali významná místa ve státním aparátě a hlavně v armádě. R. 476 Odoaker sesadil posledního římského císaře a začal ve zbytku římské říše vládnout sám. Činil to velmi obratně: nechal byrokratický aparát fungovat dál a dovedl spojit římské tradice vládnutí se zvyklostmi svého vlastního kmenového království. Kolem r. 500, za ostrogótského Theodoricha, se nakrátko dostavil jistý kulturní rozkvět. Tehdy působil filosof Boethius, z jehož díla později středověk poznával antickou filosofii, a původně Theodorichův tajemník Cassiodorus, zv. Senator, jenž zemřel r. 583 v klášteře Vivariu v Bruttijsku, kde podněcoval k opisování antických rukopisů a podporoval vědeckou práci. Mimo kulturní střediska však klasická latina v těchto staletích tak upadala, že byla již zcela barbarská. Mezitím ovšem probíhal velmi složitý proces sbližování křesťanství s antikou. Zpočátku křesťanství antiku naprosto odmítalo. Hlavní věcí pro křesťana je křesťanská víra, prostá víra a důvěra v Boha. Víra musí obrodit mravnost, protože přísně mravné jednání je hlavní zárukou spásy. Má-li se však dostat taková víra z lidu do vzdělaných vrstev - a tento proces vskutku nastává již od 2. stol. -, musí si křesťanství najít příslušné působivé prostředky, a to kulturní. Tak se začíná využívat také antické vzdělanosti. Bylo nutno především křesťanskou víru hájit - odtud vzniká apologetika. Apologeti vyhledávali argumenty proti nepochopení především ze strany odpůrců vnějších. Byli tu však i nepřátelé vnitřní, vznikající a šířící se sekty a kacířstva, živící se zvláště z mystiky a z novoplatónismu. Bylo nutno se tedy dobře vyzbrojit rozumovými úvahami a logickou argumentací. Odpůrci už také začínali proti křesťanům citovat bibli, popřípadě se dovolávali křesťanského ústního podání. Obhájci proto musili hluboce studovat zdroje své víry, zvl. biblické texty. A tu poznali, co

10/ jim v tomto směru muže poskytnout antická filologie. Učili se z ní textové kritice, interpretaci a exegezi. Snahou bylo mít bezvadný text, který by byl jednotný a závazný pro všechny, který by byl zakotven též v jednotě učení. Měl být prost rozporů věcných i logických, aby byl obsahově i formálně konsistentní. To vedlo - po četných zápasech zvl. s novoplatónismem a gnosí, ale i s mystickou fantastikou, hájenou přívrženci s vypjatým fanatismem - nakonec k oficiálnímu stanovení tzv. kánonu biblických knih, jenž vyloučil určité texty (těm se pak říkalo apokryfy). Pevný kánon nejlépe představuje latinský překlad Hieronymuv (t 420), tzv. Vulgáta, z níž byly později pořizovány překlady do jazyku národních. Hieronymus tu přeložil- s použitím starších překladů- Starý zákon z hebrejštiny, Nový zákon z řečtiny. I překlad sám byl kanonizován, přičemž posvátným zůstal jen text řecký. Správný výklad i překlad předpokládá ovšem určitý věroučný systém. O ten už pečovala od 2. pol. 2. stol. tzv. katéchétská škola v Alexandrii, zvl. Órigenés. Kdežto Kléméns Alexandrijský soudil, že řecká paideiá (,,vzdělanost", doslova „výchova"), která vedla ke spravedlnosti, muže vést i k bohabojnosti, jeho žák Órigenés pod vlivem stoické morálky přejímá eo ipso etiku římského práva, jež se pak vskutku v mnohém stala trvalým kulturním majetkem. Tak vznikl ponenáhlu z filosofické spekulace určitý abstraktně metafysický řád s přesnými definicemi, jenž vyústil v pevný dogmatický systém (viz zvláště Órigenuv spis Peri archón, O základech). Jednotlivá dogmata i dogmatický celek bylo pak nutno zdůvod­ ňovat, někdy i proti vlivum politickým, ukrývajícím se za duvody věroučné (např. ariánství). Někdy k tomu bylo potřebí dovolávat se určitých autorit, zvláště rozhodnutí koncilů. Dogmatický systém tak ponenáhlu přecházel v systém filosofický, jenž vyvrcholil v Augustinově syntéze církevních dogmat a antické filosofie. Tak se šířil jednotný světový názor, jenž hrál významnou roli ideologickou. K pochopení dalšího vývoje je však nezbytné podat aspoň stručný přehled o vývoji v Byzanci. Ač původně právě východní říše římská byla hospodářsky i kulturně vyspělejší, nastala tam od 6. stol. doba temna. Úplná kulturní stagnace v 7. a 8. stol. byla v 8. stol. ještě zesílena obrazoborectvím, jež počalo r. 726 za Lva III. a svedlo nejurputnější zápas mezi Východem a Západem. Teprve v 9. stol. došlo k obratu. Byzantská literatura se obrodila ze zdroju antických. Vedle textů křesťanských byly nyní sbírány a shromažďovány i texty antické. Byly hojně opisovány a opatřovány výklady a komentáři. Vznikala též díla encyklopedicky shrnující poznatky tak získané. Tato kulturní obroda vyvrcholila ve 12. stol. R. 1204 byl však Cařihrad rozbořen rytíři benátskými, francouzskými a vlámskými, čímž byl rozmach byzantské kultury přerušen, ba téměř zmařen. U strnul a teprve na rozmezí 14. stol. máme tu řadu učených mužu. Konec nadešel pádem Cařihradu r. 1453. Tehdy byzantští učenci odešli valnou většinou na Západ. Oživili tam zájem o řeckou kulturu, a ten dosáhl vrcholu v renesanci, jež pak umožnila přímé pusobení kultury řecké opět i na Západě. Osudy byzantské kultury souvisejí s celým vývojem politickým i církevním. Její vývoj kdysi začal diferenciací mezi Západem a Východem, zahájenou rozdělením římské říše v r. 395. To vedlo také k rozdělení církve, jež bylo zpečetěno definitivně schi~matem z r. 1054. Diferenciace mezi oběma hlavními větvemi křesťanské církve sahala však hlouběji. Církev římská klade důraz na mravy a právo. V jejím čele je jediný patriarcha, totiž papež, jenž se po zániku říše stává samostatným. Postupně svou moc rozšiřuje na feudální pány a vede neustálý boj s císařem obnovené říše. Církev východní naproti tomu se stará především o bohoslužby. Má v čele čtyři navzájem se svářící patriarchy, kteří jsou podrobeni císaři a jeho úřednicko-vojenskému státu. Náboženství se tu stávalo stále více politickou hříčkou v rukách panovníku, což dalo vznik cesaropapismu. Rozdíl mezi oběma církvemi je zvlášť patrný na vývoji mnišství. Východní mnišství znamenalo více útěk ze

11/ světa,

provázený asketickým životem a rozjímáním, kdežto na Západě se kláštery stávaly důležitými kulturními středisky. Tuto tendenci vidíme už u zakladatele benediktinského řádu Benedikta z Nursie. Zmínili jsme se také, že právě ve Vivariu uplatňoval Cassiodorus své snahy po udržení klasického vzdělání. Tu platila zásada Ora et labora (Modli se a pracuj), jež vedle duchovních cvičení vedla k práci na poli i v zahradě a učila pak agrikultuře a hortikultuře i obyvatele příslušného kraje. Vedle této materiální kultury šířila i zájem o práci vědeckou. Mnoho rukopisu antických děl, s nimiž pracuje později renesance, pochází z doby mezi Cassiodorem a Karlem Velikým, tj. mezi 6. a 9. stol. Na Západě tedy probíhal vývoj značně jinak než na Východě. Vpád barbaru, zvláště Gótů a Vandalu, neznamenal konec antické kultury, nýbrž její osvojování ze strany barbaru. I zde vítěz kulturně podlehl přemoženému a mnoho okolností tu podporovalo postupnou romanizaci. Slovanům se dostalo řeckého kulturního dědictví z Byzance. Odtud se i k nám dostalo mnoho stinných stránek. Ale Byzanc bývala mostem i mezi Západem a vzdálenějším Východem, ba stávala se - jak bylo kýmsi výstižně řečeno - jakýmsi kulturním filtrem. Islám např. se dostal s řeckou kulturou do styku rovněž přes Byzanc. Znalec byzantské kultury J. Bidlo se o ní vyjadřuje takto: ,,Říše byzantská zustala neobmezenou, militaristickobyrokratickou monarchií, jejíž křesťanský panovník nebyl sice již pokládán za boha nebo poloboha, ale vystupoval jako náměstek boží nebo Kristuv na zemi, tj. nejvyšší hlava církve, která byla státním ústavem bohoslužebným, jenž své zájmy byl nucen podřizovat zájmům státním." Byla to tedy theokracie s despotickým panovníkem v čele. Západní křesťanství si nedalo vnutit víru od východořímského císaře. Byl zde římský papež. A Bidlo pokračuje: „Zaniknutí římského státu v západních částech říše římské mělo za následek osvobození tamějšího křesťanství a církve od moci státní." Tak se západní církev stala duležitým či­ nitelem politickým i kulturním. Západní křesťanství vyvolávalo pocit odpovědnosti za vlastní činy před Bohem jako spravedlivým soudcem, jenž jako by soudil podle římského práva. Křivolaké jsou někdy cesty kultury. Zajímavá je např. zvláštní historická úloha, kterou sehrálo syrské křesťanství. V syrské Edesse kvetla v 5. stol. filosofie a věda lékařská. Nestoriáni ji koncem toho století zanesli do Persie a také k Arabům. Těmto pak zase bylo osudem určeno vnést vědecký pokrok této v základě řecké vědy do Evropy. Arabové, jak je všeobecně známo, vytvořili ohromnou říši. Převzali mnohé z řecké vědy a filosofie a to, co převzali, dovedli rozvíjet a rozmnožovat. Jejich vlastní přínos je zvlášť patrný v přírod­ ních vědách, v matematice, astronomii a lékařství. Antická filosofie zde svérázně tmelila navzájem rozmanité prvky orientálních nauk. Zvlášť pozoruhodné na Arabech je, že se na antiku dovedli dívat bez předsudku. To je ostatně také spojovalo s řeckým bezpředsudeč­ ným myšlením. Ti největší z nich se dokonce dovedli oprostit i od vlastních vlivů islámských. Tak se dostalo nejlepší řecké kulturní dědictví celkem neporušené na Západ, hlavně přes Sicílii a Španělsko. A arabská věda se tak mimoděk stala důležitou prostřednicí mezi antikou a novověkem. Pro středověk to byla skutečnost osudová, protože antická věda byla vědou skutečnou. Aristotelovi tak byla otevřena cesta, takže od 13. stol. je největší autoritou také in naturalibus (ve „vědění přirozeném"). Dříve se jeho význam omezoval jen na logiku. Toto však nebyla první renesance antiky. Pokusy o ni jsou už staršího data. Všechny pak vycházejí z určitých ideálních představ, jež by měly být realizovány. Hlavním takovým ideálem bylo imperium Romanum ve smyslu politicko-kulturní jednoty Západu. Dědici impéria se cítili jak císařové, tak papeži. Odtud stálé spory mezi nimi s mnoha často bouřli­ vými peripetiemi. Právně vzato tu byl legálním dědicem jen císař východořímský. Proto také nemohlo jít o „znovupřevzetí" vlády západořímské, jež přece byla vždy závislá na říši východořímské. Sen o obnově římského impéria se pokusili realizovat jednak Karel Veliký

12/ (768-814), jednak Otto I. Veliký (936-973). Říše Karlova však byla ve skutečnosti impériem křesťansko-franským s rázem germánským a svůj základ měla vlastně ve franském království. Podobně tomu bylo s říší ottonskou. Ideál římského impéria pak žil i nadále v představách, dokud trvalo císařství římské národa německého. Renesanci karlovskou či karolinskou nepochopíme bez trochy historie. Musíme mít na paměti, že Germáni přišli z východu, kde se stali ariány. Až v nových sídlech na západě přistoupili k athanasiánství, tj. ke katolicismu, když kníže Chlodovech se dal r. 496 se svými Franky pokřtít od remešského arcibiskupa. Tím se také romanizovali a stali se oporou církve. R. 754 byl opět Pippin Krátký papežem Štěpánem II. pomazán na krále Franku. To znamenalo uznání dynastie, ale také uznání nároku papeže na světský stát. Po smrti Pippinově (r. 768) se stal jeho syn Karel Veliký nejmocnějším panovníkem své doby. Byl tak mocný, že dokonce papež Lev III. musil z nutnosti uznat jeho svrchovanost i nad papežským státem ar. 800 jej korunoval jako císaře. Úmyslem Karla Velikého bylo obnovit západořímské impérium jako Augustinovu „obec boží" (civz'.tas Dei). Vedle jednoty politické a církevní chtěl ustavit i jednotu duchovní. Za tím účelem zřídil v Cáchách Akademii, jejíž duší se stal Alkuin (Alchvine) a jeho žák Hrabanus Maurus. Alkuin byl představitelem vědy anglosaské. Do činnosti Akademie byli zapojeni četní učenci z ruzných zemí. I je spojovala zase latina. Karel zakládal četné školy, jež pak potřebovaly také pedagogickou teorii, o niž pečovala škola dvorská (schola palatina). Cílem bylo spojit křesťanství s antikou. Bylo proto nutné podporovat antická studia, v první řadě pak nejduležitější prostředek k jejich provádění, totiž filologii. Důraz byl kladen hlavně na gramatiku a úpravu autentického textu. Usilovalo se o dokonalé zvládnutí latiny, jež byla jazykem -úředním. Šlo o formální nápodobu antických textu, a to nejen prózou (Einhard např. napsal životopis Karlův podle Suetoniova Augusta), nýbrž i veršem. Z věd pěstovala Akademie zvláště matematiku a astronomii, z umění hlavně hudbu. Celkem lze říci, že naprosto převážila forma, duch antiky se příliš neprojevoval. Po puldruhém století nato dochází k renesanci ottonské, jež však zustává omezena na Německo. I ona je nesena opět obživlou myšlenkou impéria. Chce spojit „zlatý Rím" (auream Romam) s duchem křesťanské askeze. Ale i tu jde v podstatě jen o vnější, formální napodobení latinských vzorů, římské literatury, zvláště děl římských historiku. Vidíme to na jeptišce Hrotswitě z Gandersheimu, která psala křesťanské komedie, napodobujíc oblíbeného Terentia, ale uvědomovala si, že „v medu jeho jazyka je ukryt i jed". Za Oty I. i Oty II. je v Německu patrný kulturní vzestup. Jsou zřizovány školy klášterní i biskupské, kde je věnováno místo i křesťansky pojímané antice. Celá vzdělanost je v rukou kněží, oni sami vlastně tvoří vrstvu inteligence. Ottonskou renesanci nesmíme však přeceňovat, už také proto ne, že víme také o hlasech negativních, jako je hlas Alberta Brackmanna, který nechce o nějaké ottonské renesanci ani slyšet. Nemuže prý být o ní ani řeči, ani pokud jde o oblast politickou, ani pokud jde o oblast duchovní, i když se skutečně z Itálie dovážela umělecká díla antická a napodobovala, např. chrámové dveře v Hildesheimu. Taková situace trvala do konce 11. stol. Od konce 11. stol. už vznikají národní kultury, nesené zvláště rytířským stavem. Jsou budovány gotické katedrály, pěstuje se poezie epická i lyrická z prvků románských i germánských, zvl. ve Francii. Působí trubadúři a minnesangři, první kručky zkouší liturgické drama a ponenáhlu vznikají zárodky universit. To přináší i nový poměr k antice. Nejde už jen o nápodobu, hledá se též její smysl, obsah. Vedle gramatiky a textové kritiky je nyní také pěstována interpretace textů. Začíná se studovat římské právo, především v italské Bologni, a oceňovat kodex I ustinianův.

13 i Od 12. stol. pozorujeme všude tendence ke smíru s antikou. Všude se dostává do poAristotelés, ať jde o křesťanství (Albertus Magnus a Tomáš Akvinský) či o islám (Averroes) či o judaismus (Maimonides). Od spekulativní filosofie víry se přechází k systematicky studované rozumové vědě. Někdy se už setkáváme se slabými náznaky nové doby, s její životní moudrostí a tolerancí. Dochází k přesunu významu z klášterních a chrámových škol na nově vznikající university. I když vládnoucí nyní Aristotelés není ještě Aristotelés pravý, přece jen působí už i jako skutečný filosof, nejen jako logik, jak tomu bylo posud. Platón je nyní viděn jako „nebezpečný svůdce na scestí". Spolupůsobili přitom Arabové, jejichž vliv byl tehdy patrný i v Chartres. Tehdy je také oceňován Galénos zase jako lékař. Situace je taková, že se dá dokonce mluvit o zvláštní renesanci 12. století, jak činí Haskins (The Renaissance of the Twelfth Century). Platí to však jen pro země románské, země germánské z toho nemají valného zisku. Brání tomu italská politika císařů v souvislosti s bojem o investituru. Tehdy vznikla řada nových universit: v Salernu, v Bologni, v Paříži, v Montpellieru, v Oxfordu. Zvlášť bolognská má se svým studiem práva význam i pro vnitropolitický vývoj říše. K zájmu o právo se však pojí také zájem o historii, smysl pro ni (zvláštní zájem je věnován Sallustiovi). Třebaže převládá zájem o Rím císařský a o jeho spravedlivé vládce, jako byli Vespasianus, Titus a Traianus, počíná se projevovat zájem i o římskou republiku s jejími velkými muži, jako byli Regulus, Scipio či Pompeius, v nichž byli viděni nositelé starořímských ctností, hlavně fides a pietas (věrnost a zbožnost). I demokratické argumenty se pojednou objevují jako odraz dobových poměrů, jež jsou plny rozporu. Začíná se psát proti jedinovládě, a nemíní se jen monarchie ve státě, nýbrž i v organizaci klášteru. Zvlášť žebravé řády např. požadují, aby opat nebyl vládcem, nýbrž jen primus inter pares. Vypracovává se nauka o suverenitě lidu (Marsilius z Padovy). Za rozkvětll měst se argumentuje proti vládě šlechty tím, že antika také byla proti hierarchii. Při prosazování požadavku většinového práva v lidových shromážděních je proti imperátorovi stavěn pojem civis imperans (poroučející občan). A najednou se pociťují též rozpory mezi zákonem a právem. Rozhodující instancí v takových rozporech má být opět římská aequitas (slušnost ve smyslu spravedlnosti; to, co se sluší), zcela podle staré římské definice, že ius est ars aequi et boni (právo je umění stanovit, co je slušn.é a dobré). Někdy tu byl činěn i rozdíl mezi zákonem světským a duchovním, křesťanským, při čemž toto právo božské bylo interpretováno vlastně jako právo přirozené. To se později odrazilo i v hesle, že vládce má být prvním služebníkem státu. Jako zvláštnost v tomto smyslu mužeme uvést historický fakt, že Ludvík Bavor byl r. 1328 zvolen za císaře římským parlamentem a korunován laikem ve jménu lidu. Stalo se to v dějinách poprvé a také naposled. Ale v povědomí lidí tato představa trvala i nadále. Ve vědě a filosofii byly patrny důsledky této renesance 12. stol. v tom, že se od metody tzv. dialektické, tj. formálně-logické, přešlo k metodě metafysické, rozuměj filosofické až ontologické. Přes různé ještě zákazy byl ponenáhlu připuštěn Aristotelés celý a stal se jak jsme se už o tom zmínili - praecursor Christi in naturalibus (předchudce Kristuv ve věcech přirozených). Stoletím dvanáctým se obyčejně v periodizaci končívá první, rané období scholastiky, sahající od 9.-12. stol. Druhé období scholastiky zaujímá stol. 13.-15. Zeptejme se nyní, co vlastně má scholastika z antiky? Puvodně to méně cenné. Látku i metodu převzala prvotně z řeckých církevních Otců. Myšlení je pak založeno na Aristotelovi, Plótínovi a Augustinovi. Ale antika je tu vždy jen jakousi podezdívkou. Časem se objevují snahy po kompromisu, totiž pokusy o stmelení různých myšlenkových prvku v jednotu. Jde o to, jak spojit platónské předí

14/ nadšení pro nadsmyslné s aristotelovskou systematikou, jak smířit mystiku, vždy nějak novoplatónskou a založenou na autoritě zjevení, se střízlivou ratio (rozumovými postupy) aristotelské logiky. Je to konec konců snaha po jednotě víry a vědy. I tu, v době ještě dosti temné, přináší právě zase antika světlo. Všude, kde se objeví touha po poznání skutečnosti, je podporována klasickými antickými prvky. Dochází pritom někdy ironií osudu k situacím až paradoxním. To nám budiž upozorněním, abychom si věci nikdy nevykládali príliš přímočaře. Povšimněme si jen, jak se v průběhu vývoje vědy měnil poměr k Platónovi a Aristotelovi. Najednou se stává Platón autoritou v prírodní filosofii, v metafysice a estetice, kdežto Aristotelés je zdrojem nauk o logice, etice a státovědě. Tak je tomu často v prvním období scholastiky, kdy proti sobě stojí platonizující františkáni a aristotelští dominikáni. Obrat v tom přináší právě století třinácté. V tomto století se šíří Aristotelovy spisy s arabskými komentáři po celém Západě. S tím se objevují různé momenty pantheistické a při tom skutečný pokrok v nově pojímané pří­ rodovědě. Paradoxní je zde opět to, že ani v tom nebyl Platón bez užitku. Je zajímavé, že právě on byl pokládán za patrona fyzikálních teorií strojového pohonu, jež vedly k novému obrazu světa u Cusana, Regiomontana, Leonarda da Vinci, Koperníka, Galileiho, Keplera. Někdy se vyzvedá jako klad realistická střízlivost scholastického racionalismu. Jenže tento racionalismus byl i ve vrcholných výkonech scholastiky pravým opakem racionalismu antického. Vždy se totiž uplatňoval jen jako argumentace v rámci pevně daného světo­ nazorového systému, jenž je přese vše supraracionální. Nikdy tu nejde o nové poznání, o skutečnou vědu, o svobodné bádání, jako tomu bývalo ve slavných dobách antiky. Alespoň krátce se zde zmíníme o sporu nominalismu s realismem. Je to sice spor v podstatě středověký, ale jeho smysl překračuje hranice středověku jak do minulosti, tak i do budoucnosti. Táhne se od 11. stol. Realismus, představovaný Anselmem z Canterbury, vychází z Platóna a Aristotela, i když mezi oběma byl značný rozdíl. Universalia (obecniny) jsou podle něho mimo tento svět jevů a jsou před jednotlivými věcmi, popřípadě ve věcech (podle Aristotela). Také nominalismus, představovaný Roscellinem, by se mohl dovolávat antické tradice, nejspíše Démokrita. Universalz'.a jsou podle něho „po věcech", jako naše výtvory, jako nomina rerum (jména věcí). Odhlédneme-li od detailů i kompromisních řešení, jakým byl např. Abélardův konceptualismus, a nepřihlížíme-li ani k problémům, jež tento spor vyvolal v theologii (v učení o Trojici), bylo velmi významné, a to především pro vědu, že tehdy zvítězil nominalismus. Toto vítězství znamenalo vykročení ze středověku. Věda se jím osvobozuje od víry, od zjevení, od theologie. Vrací se k antickému racionalismu, jenž je odpůrcem iracionalismu i supraracionalismu. Člověk se dostává z područí autorit, církve, dogmat. Může se vrátit k východiskům zdravého naturalismu antiky, ke své přirozenosti, jež odporuje supranaturalismu. Celý člověk může nyní žít plným životem. Může povstat člověk renesanční. A to způsobila antika, její renesance. Pokud jde o antiku ve scholastické filosofii, je možné říci, že úkolem filosofie bylo nanejvýš nechat více méně fungovat v dogmatice jistý jaksi zharmonizovaný celek řecké filosofie. A právě tuto harmonii rozbilo proniknutí pravého antického ducha do středověku. Nově nyní ražené heslo adfontes! (k pramenům) vedlo k analýzám, jež rozebraly každý celek, i celý systém, jako stroj na jeho kolečka. Pátralo se, odkud která součást pochází. Takto začal humanismus, jenž připravoval svými studiemi půdu renesanci. Už za vlády scholastiky je antika stále více poznávána, ovšem spíše v jednotlivostech a nahodile. Nyní však jde o celek antiky a o ducha antické kultury, má-li být obrozen celý život. Proto nutno antiku studovat, hlavně antické literatury. Humanismus je vcelku aristokratické hnutí učenců. Jsou sbírány a studovány starověké památky. Budí obdiv a snahu přizpůsobit se

15/ jim. Antická díla se stávají vzory a příklady (exempla), usiluje se o dokonalé napodobení jejich dokonalosti. Formální dokonalost má jít tak daleko, aby soudobý učenec-humanista dokázal psát zvláště své listy a řeči jako mistr slohu Cicero. Zprvu se tak dálo latinsky, později i v národní řeči. Vrcholu dosáhly tyto snahy ve stol. 14.-16., hlavně v Itálii. Zpočátku byla studována jen literatura latinská v originále. Později, asi od poloviny 15. stol. v dusledku dobytí Cařihradu Turky - se šíří znalost řečtiny, zvláště Platóna. Zakládají se nové university. Co jich jen vzniklo ve 14. a 15. stol. jen v jednom kulturním okruhu! Po pražské Karlově 1348 universita v Heidelberku 1386, v Kolíně nad Rýnem 1388, ve Freiburgu im Breisgau 1455, v Basileji 1460, v Trevíru 1473, v Mohuči 1477. Zakládání universit se šířilo tím spíše, že chrámové školy, i tak slavné, jako byly v Remeši nebo v Chartres, ztrácely již ve 13. stol. přitažlivost. Ale i na universitách se dlouho udržoval vědní ideál filosoficko-theologický (zvl. v Paříži). Jak blahodárná byla nová orientace na antiku, vidíme na universitě oxfordské, jež byla založena snad už ve 12. stol. (jsou o to spory). Tam byla poměrně brzy volně studována matematika, vědy přírodní, zvláště fyzika a optika, i jazykozpyt. Zvláště františkán Roger Bacon (asi 1214-1294), doctor mirabilis, už usiloval o vědění potřebné pro život, pochopil význam vědy pro člověka, proti autoritativnosti ve vědách stavěl empirň a přirozenou logiku. Staví se contra consuetudinis diurnitatem, tj. proti líné navyklé každodennosti, a chce vést lidstvo od theologických systémů a různých Sum (Summae) k studiím věcí lidských (ad studia humana). Vedle universit jsou zakládány i knihovny a akademie, z nichž platónská akademie florentská, založená Cosimem z Medici, byla nejslavnější a nejvýznamnější. Renesance znamená znovuzrození antiky za účelem obrody celého současného života. Vyjadřuje nespokojenost s přítomností, chce mít pocit samostatnosti vůči zděděnému, je procitnutím kritického ducha. Odpor k dosavadním autoritám a k dogmatismu oprošťuje tehdejšího člověka do té míry, že ho už ani pohanství neděsí jako dříve. Nestává se tu však antika novou autoritou? Zdá se, že nikoliv. Antika přestává být postupně, jak jsme viděli, formálním vzorem, nyní už jde o jejího tvořivého ducha. Stává se zdrojem živých podnětů a silou přetvářející dané skutečnosti. Antika je brána v celku, nejen v tom, co se hodilo církvi. Co nyní opět tak plodně pusobí, je bezpředsudečný duch řecké vědy a filosofie, pozemskost antiky, chápání krásy života, zvl. v Helladě. I řečtí bohové jsou obdivováni pro svou pozemskost a lidskost, ovšem idealizováni, jako později u Schillera. U lidí nyní vyniká zřetelně touha po pozemském štěstí, i když je zprvu jaksi neklidně vyhledáváno, jako u Petrarky, protože je působením dosavadních tradic tak vnitřně rozporné. Rozsáhlá je nyní četba klasiku, zvl. Cicerona a Vergilia. Jakoby přikazovali návrat k velikosti, jasnosti a prostotě. Radost z nového, osvobozeného člověka je provázena až entusiasmem při pozorování antických uměleckých děl. Lorenzo il Magnifico prý gaudio exultavit (tančil radostí), když dostal bustu Platóna. Mimo literaturu je hodně studováno antické umění. Je obdivována antická plastika, ač byla známa spíše z kopií (r. 1506 byla nalezena známá skupina s Láokoóntem), je napodobována architektura. Kolik stavitelů kupolí se dalo inspirovat Agrippovým Pantheonem ! Po odložení šablon a ztrnulých forem se tvoří volně v duchu antiky. Vede to k jistému naturalismu, jenž chce vystihnout přírodu ve smyslu dávné pohanské krásy, i ke kultu krásy nahého těla. Aby byl vyvolán plný pocit svobody v chápání antiky, musila se tu uplatnit i jistá příprava. Aby bylo dosaženo skutečného kontaktu s antickým duchem, musilo být docíleno duchovní spřízněnosti. Renesance však nebyla vždy jen proticírkevní. Díky některým svým aristokratickým rysům pronikala i do hořejších vrstev společenských, včetně kruhů církevních. Lidu se nelíbila rozmařilost církve a jejích hodnostářú, a to i papeže. Jejich někdy světský, ba pohanský postoj jim lid vytýkal,

16/ spatřoval

v něm úpadek církve. Lid se nadále držel náboženství a zvláště na sever od Alp vzniklo proti renesančnímu duchu hnutí odporu. Je to reformace. Jak už tomu bývá, púvodně se i zde uplatňoval silně fanatismus (viz Savonarolu) až obrazoborecký a vrchu nabývají misomúzové (nepřátelé vyššího vzdělání). Ale není zbytí - i reformace je zasažena humanismem, jeho kritickým duchem a metodou. I ona převezme heslo ad fontes, jenže tím míní prameny původního, antického křesťanství. Biblické texty jsou studovány zpusobem humanistu. Reformace neduvěřuje ani Vulgátě. Chce mít text neporušený, chce znát nefalšované znění originální. Proto se studuje hebrejština a řečtina, a odtud pak vycházejí i nové překlady Bible do jazyků národních. Brzy se však i reformace umírňuje. Dochází až ke smíru reformace s renesanci v takových postavách, jako byli Erasmus Rotterdamský či Melanchthon. Podobnou úlohu sehrál ve vývoji naši Jednoty bratrské Jan Blahoslav. I tu se počínalo studiem textu a od filologického studia se leckdy docházelo k chápáni smyslu antické, zvláště řecké kultury. Překonávala se tak omezenost náboženského reformačního nazírání. Ale bývalo to velmi nesnadné, protože probuzené individuum se dostávalo do vnitřních boju. Reformační člověk - jako kdysi první křesťané - se dostával do stavu úzkosti a ze strachu před upadnutím do pohanství byl ochoten ze svého poznáni připustit jen to, co musil připustit jako nezvratné. Humanismus i renesance se tedy dotkly i českého života kulturního. Jiráni upozornil, že němečtí a angličtí protestanté se dostali blíže k řecké kultuře, kdežto Italové a Francouzi ustrnuli jakožto katolíci na kultuře spíše římské. Něco na tom je, ale není tomu tak zcela. Slyšme míněni Viléma Mathesia, který srovnával renesanci u nás s renesanci v Anglii. Konstatuje, že od počátku 16. století odcházejí čeští vzdělanci místo do Itálie do Německa z důvodu náboženských. Ale Německo bylo „chudé a hrubé". Náš protestantismus se tedy na rozdíl od Angličanů kulturně špatně orientoval. Zprvu jsme měli „ v humanistické předehře k renesanci" předstih před Anglií. Ale zakrátko jsme se již nemohli s Anglií měřit, zvláště pokud šlo o renesanci dvořanskou, stojící pod vlivem italského platónismu (Sydney, Spencer), či básnickou, již vévodil Shakespeare. U nás byla počínající renesance brzy oslabena a podlomena náboženskými bouřemi. Angličané zatím cestovali a pobývali v Itálii a ve Francii. Protestantismus se orientoval románsky. Naproti tomu českobratrská literatura, jež byla u nás tehdy to nejvyšší, nemohla mít ani svého Miltona. Puritánství nabylo v Anglii moci až po naplnění renesance. U nás však husitství i českobratrství „nabylo převahy dřív, než mohla vyspěti v svérázné formy česká radost ze života a krásy". Našim poměrem k antice od Kosmy k protireformaci se zabýval také Miloslav Hýsek. U Kosmy už shledává kulturní spojení se Západem. Kosmas (1045-1125) je mu prostoupen antickým duchem natolik, že je mu humanistou avant la lettre a ctitelem krásy života. Ale postup antiky u nás byl zaražen husitstvím. Humanismus byl tedy u nás buď jen formální, nebo byl prosycen křesťanským náboženstvím. Vždy tu byl odpor k pohanskému duchu. V Jednotě bratrské Blahoslav využívá klasického vzdělání jen ve prospěch křes­ ťanství a Komenský neustále varuje před čtením pohanských autorů, i když se pokouší o syntézu antiky a křesťanství. Není pak divu, věří-li někteří fanatičtí katolíci protireformační, že antickými knihami nás pokouší ďábel. Jaká to změna proti Kosmovi! Na cestě od renesance k osvícenství se pokračuje v získávání přehledu po celku antické kultury. Impulzy čerpané z antické vědy, jež principiálně pracuje stejně, oplodňují novou vědu. Antická filosofie pak vede k osvícenskému racionalismu a materialismu 18. stol. (od poznáni Epikúra prostřednictvím Gassendiho). Vira v silu lidského rozumu, jenž prosvě­ cuje všechny temné kouty i společenského dění, je zdurazňována do té míry, že vzbudí nakonec odpor, zvláště u praotce romantismu Rousseaua, ve jménu zdravého citu a při-

17/

rozené prostoty, proti rozumářství. Kult vědy však vede i k organizaci vědecké práce a ke zřizování novodobých akademií věd. Nejznámější je berlínská, organizovaná Leibnizem, jenž byl poradcem i při zakládání akademie petrohradské. Od navazování na antiku dochází osvícenství i k vědomému, rozumovému i rozumnému, přetváření tehdejší společnosti. Vzor athénské a římské republiky napomáhá uskutečňování demokratizace. Proti feudální nespravedlnosti a mocenskému soudnictví světskému i církevnímu (inkvizici) se ozývá volání po nestranné spravedlnosti, spatřované v idealizované římské antice. A opět se staví právní cit proti pozitivnímu právnímu řádu. Zvláště Cicero je oceňován jako právník a státovědec. Jeho znalost má i praktické dusledky ve francouzské buržoazní revoluci. Je dále všeobecně známo, že za francouzské revoluce bylo dokonce používáno starořímských republikánských symbolu a forem - až po kostýmy a později i stavební styl. Vedle řečníka Cicerona byli ctěni a napodobováni jakožto republikáni také Brutus a Cato Mladší. Další etapou přejímání a propagování antiky je novohumanismus. Mocněji zapusobil vla_stně jen v Německu a v oblastech, které byly pod silnějším vlivem německé kultury, tedy i u nás. Toto obrození antiky vedlo především k zavedení nového systému školského. Byla zřizována humanistická gymnasia, jež měla podávat ucelené vzdělání na základě studia především antiky. Ale klasická kultura nebyla pak studována jen z důvodů formálních nebo praktických. Propagátory antické kultury v Německu byli už Herder, Lessing, Goethe a Schiller, přímo pak \Xi'inckelmann a Wilhelm von Humboldt. Zvláště Humboldtovi nešlo o pouhou nápodobu, nýbrž o spojení starého a nového „v jedinou formu k vpravdě ideálnímu zušlechtění našeho národního charakteru", tedy i k povzbuzení německého národního vědomí. Novohumanisté soudili, že nikoli Rím, nýbrž Řecko je pravá antika. Tam bylo dosaženo kulturního ideálu lidského kat' exochén. Řecká kultura byla výtvorem celého řec­ kého národa a celý řecký národ jí také s prospěchem užíval. Byla to kultura přirozená, svobodná, harmonická, se smyslem pro krásu. Muže nám být vzorem, ale ještě spíše poučením. Cílem naším je humanita, lidskost, a ta byla v klasickém Řecku. Zpravidla se tím mínila doba Perikleova, tedy krátké údobí 5. stol. př. n. 1. v Athénách. A tak se hlásal návrat k Řekum. Tam byla i harmonie mezi individuem a národním celkem. - To vše je zřejmá idealizace, ale podle ní se soudilo vše přítomné. Podle ní se vytyčovaly postuláty a umělecké normy. Silně zapůsobila i na Marxovy názory na literaturu. Jde tu v podstatě o obnovu klasicismu, jenž má ve všech dobách jisté shodné rysy, a to ne vždy pozitivní. Příkladem nám muže být vývoj klasicismu ve Francii, kde měl dlouho silné kořeny. I když se v novohumanismu hodně zdůrazňovalo samostatné tvoření, přece se mnoho napodobovalo. A takovýto klasicismus se pak šířil i jinde v Evropě. Rozmohl se zvláště v sochařství a architektuře. Usilovalo se především o antickou monumentalitu. Byla to však doba, kdy mnohé antické výtvory byly ještě neznámy, skryty pod zemí. Při nápodobě sochařství se málo rozlišovalo, je-li podkladem originál či jen kopie. V architektuře pak z toho vznikl tzv. empíre, když empereur v Paříži napodoboval antickou (řeckou i římskou) architekturu sloupy, chrámy či triumfální oblouky. Nesmírnou zásluhou novohumanismu bylo, že objevil pravé Řecko, neviděné již brýlemi římskými (latinskými). Řecká kultura dostala místo, jež jí náleželo. Místo Vergiliovo zaujal Homéros, místo tragika Seneky řečtí tragikové. Poznán byl nyní i pravý Platón, jejž Němcům objevil Schleiermacher. Neboť dosavadní Platón, viděný očima florentské akademie, nebyl pravý Platón, jako nebyl skutečným Aristotelem dřívější Aristotelés, hlavně ne v té podobě, jak ho viděla scholastika. Na idealizující novohumanismus a klasicismus i s jeho klasicizujícím estetismem se však brzy dostavila reakce. Je jí střízlivý historismus 19. stol. Začíná patrně Droysenovým studiem helénistické doby, dříve opomíjené. Z toho pak vzejde velmi rozšířený směr v mo-

18/ derním historickém bádání, jenž se šířil z Německa dále. Je to reakce na minulost, která dávala přednost údobím a jevum klasickým, kdežto tzv. údobí úpadková byla chápána jako nehistorická. Právě dnes zase víme, jak záslužné a plodné bylo studovat podhoubí, z něhož vyšly reprezentativní postavy antiky, a nejen tyto postavy samy. Podobný postoj má však i své záporné rysy. Svádí k výkladu jen z „podmínek" a k všeobecnému znehodnocování právě toho hodnotného. Neboť vše je pak viděno jakoby v jedné rovině, jak tomu bylo v době epigonú tainovského pozitivisticko-sociologického výkladu. Vše historické je pak pojímáno jako „jen historické". Co si pak však počít s jevy nadprůměrnými, nadčaso­ vými, geniálními? Proti historicistickému zdurazňování jedinečnosti jevu nutno ukazovat na jejich plodnost, schopnost znovuožívat a znovuoživovat, na možnost jejich nového, dalšího samostatného života v nadčasovosti. Z toho přece vyšly všechny renesance antiky, totiž vždy jiný, nový pohled na ni v celku či jednotlivostech. Víme, jakým vývojem v chápání prošel Platón a Aristotelés. Zajímavým příkladem je nám i Cicero, jehož proměny v chápání staletí vysledoval TaJeusz Zielinski. Vedle Cicerona historického zná Cicerona církevních otcu, jenž zprostředkuje humánní etiku helénismu, Cicerona renesance, ceněného pro formální dokonalost jazyka, a Cicerona doby francouzské revoluce, politického řečníka a republikánského státníka. Hodnoťme však spravedlivě i historismus. Jeho zásady byly asi tyto. Nelze hodnotit minulost podle vzorových kritérií klasicistických, ale ani jen podle relativistických hledisek dobových (toho kterého údobí), i když i k tomu nutno přihlížet. Vedle ocenění historického je zapotřebí uplatňovat i hodnocení z hlediska filosofie kultury. Nesmíme totiž zapomínat na hodnoty obecné, universální ve smyslu místním i časovém, na hodnoty nejvyšší, nadčasové, obecnč platné, všelidské. A tu odpadají i třídní měřítka, jde-li o intence vážně míněné. Mám na mysli např. hodnocení francouzských osvícencu Leninem, jenž si jich váží, přesto, že jich bylo zneužito buržoazií, proto, že chtěli vskutku lidstvu pomoci. A antický humanismus má právě v tomto smyslu hodnoty nesporné. V posledních desetiletích se mluví - zvláště na základě podnětu z některých spisu Wilamowitze-Moellendorffa a Wernera Jaegera - také ještě o „třetím humanismu", navazujícím v něčem na zmíněný novohumanismus. Požaduje se tu nový filosofický pohled na antiku, jenž by z ní umožnil ocenit a pak i uplatnit především to, co Jaeger označil už antickým řeckým slovem: paideiá. Je tím míněno vědomé sebeformování antického řeckého národa, souhrn jeho objektivních kulturních výkonu, s cílem společenského utváření a výchovy jednotlivcu. Řecký pojem paideiá je tu kulturněhistoricky kladen proti orientálnímu pojmu sótériá, tj. proti zaměření jen na spásu jednotlivcu (jak to známe zvláště z helénistických předoasijských náboženství). I „třetí humanismus" je univerzalistický a hledá v klasické kultuře oporu hlavně proti soudobé prospěchářské civilizaci s její relativistickou morálkou, která ohrožuje a ruší kulturu vůbec. Jde tedy i zde o snahu zachránit to nejhodnotnější, z čeho vzešla obecná evropská vzdělanost. Blíží se to stanovisku Paula Valéryho, jenž (v Regards sur le monde actuel) evropskou kulturu vidí jako organické spojení řeckého myšlení, římského řádu a křesťanské duchovosti. Domnívám se, že i dnes ještě je oprávněna otázka Emanuela Peroutky (Čechz'sche Revue I, l 907): ,,Je náš poměr k antice týž jako ke každé jiné libovolné historické periodě? A - dodejme - ke každému údobí, ke každé oblasti a oboru antiky stejně?" Myslím, že na otázku Peroutkovu jistě většinou odpovíme, že antika má pro nás opravdu zvláštní význam: je bazí naší kultury. A jaký z ní může být prospěch do budoucna? Dvojí. Jednak teoretický, budeme-li ji chápat v duchu hesla: nikoli scientia (pouhé vědění), nybrž eruditio (vzdělání). A praktický prospěch nám vzejde z antiky, budeme-li v duchu jejího humanismu usilovat Lu D ví K s v o B o DA o uskutečňování hodnot všelidských.

Úvod

Myšlenka na vydáni encyklopedické príručky, která by poskytovala přístupnou formou základní poznatky ze všech oboru vědy o antickém starověku, vznikla v Kabinetě pro studia řecká, římská a latinská ČSAV ještě před výzvou 10. plenárního zasedání ČSAV v roce 1959, aby pracoviště Akademie „přistoupila energicky k vydávání vědeckých děl encyklopedické povahy". V české odborné literatuře nebyla antika dosud formou encyklopedie zpracována, takže český čtenář, pokud hledal poučení o některé otázce, byl odkázán na encyklopedie cizojazyčné. Pokládali jsme proto za svou povinnost vyplnit tuto mezeru. Umožnila nám to v neposlední řadě organizační struktura Akademie, která soustřeďuje na jednotlivých pracovištích kolektivy odborníku a vytváří tak žádoucí podmínky pro týmovou práci, jaká je dnes při dílech encyklopedické povahy již nezbytná. Zároveň bylo možné využít i spolupráce jiných ústavu Akademie, u nichž se náš plán na vydání EA setkal s velikým pochopením a v nichž jsme nalezli obětavé spolupracovníky a rádce. Náš upřímný dík zde náleží zejména pracovníkum Orientálního ústavu ČSAV, Ústavu státu a práva ČSAV a dalším institucím. Se stejnou ochotou jsme se setkali i u pracovníku universitních kateder, především Katedry věd o antickém starověku filosofické fakulty UK v Praze a Katedry starověké kultury filosofické fakulty U JEP v Brně, kteří mají na encyklopedii značný autorský i recenzentský podíl. Zvláště pak jsme zavázáni prof. Editě Svobodové z Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV za přínos a péči, s nimiž se po celou dobu přípravy rukopisu i tisku věnovala našemu společnému dílu. EA nemuže ovšem nahradit rozsáhlé encyklopedie cizojazyčné, bez nichž se odborník při studiu speciálních problému neobejde. Jejím cílem je především umožnit porozumění velkému kulturnímu odkazu antiky těm, kdo neměli možnost se s ním seznámit přímo a hledají potřebné poučení o něm při studiu odborných děl, při četbě krásné literatury i překladu antických autoru, při setkání s díly dramatickými, výtvarnými i hudebními. Doufáme též, že se stane užitečnou pomůckou pro pracovníky rozmanitých oblastí našeho kulturního života i pro profesory latiny v jejich školské praxi. Základní informace v ní nalezne i vysokoškolský student klasické filologie a při okamžitém selhání paměti poslouží snad jako pramen jejího rychlého osvěžení leckdy i odborníku. Snahou autoru EA bylo obsáhnout antický svět jako celek pokud možná ve všech jeho projevech. Proto si rozdělili látku do jednotlivých disciplín. Všechny oblasti antického života nejsou ovšem zastoupeny rovnoměrně. Určitá disproporce mezi nimi je dána především zřetelem na čtenáře; tento zřetel je pak určován životností té které · oblasti antického kulturního odkazu. Proto jsou, pokud jde o rozsah, preferovány např. antické náboženství, mytologie a filosofie. U jednotlivých mytologických postav se uvádějí ohlasy z ruzných oblastí novodobého umění, světového i českého. Přitom nemohlo jít ovšem o úplnost výčtu, která je prakticky nedosažitelná. Pokud jde o ohlasy v české literatuře, výtvarném umění a hudbě, snažili jsme se zachytit co největší počet dokladu jednak proto, fo tyto ohlasy nenajdeme pochopitelně v žádné příručce cizí, jednak proto, abychom na konkrétních příkladech ukázali, jak hluboko proniká antika ce-

20/ lým naším kulturním vývojem, a jak tedy její znalost přispívá i k úplnějšímu porozumění naší kultuře národní. V bibliografii připojené k významnějším, zejména souhrnným heshim uvádíme nejen literaturu vědeckou, urče~ou především odborníku, nýbrž i díla populárně vědecká pro potřeby zájemce-neodborníka. I zde jde ovšem jen o výběr, při němž jsme se snažili uvést pokud možná nejvíc z odborné literatury české a slovenské. V bibliografii neodkazujeme na hesla v RE, s výjimkou těch, která svým významem a rozsahem mají povahu monografie. Rovněž většinou necitujeme časopisecké články, neboť tím by bibliografické údaje neúměrně narostly. Zájemce je nalezne v příslušných bibliografiích, uvedených v přehledu základní literatury (str. 21). Výjimku jsme učinili pouze tam, kde časopisecký článek je jediným zpracováním daného tématu v české odborné literatuře. U hesel pojednávajících o antických spisovatelích se uvádí uznaný český, popřípadě slovenský překlad.

Základní literatura

Speciální literatura se uvádí na konci jednotlivých hesel, v tomto přehledu uvádíme pouze základní pomucky a díla obecná.

Bibliografie W. Engelmann - E. Preuss, Bibliotheca scriptorum classicorum (za léta 1700-1878), Leipzig 1880-18828 • R. Klussmann, Bibliotheca scriptorum classicorum et Graecorum et Latinorum (za léta 1878-1896), Leipzig 1909-1913. S. Lambrino, Bibliographie de l'antiquité classique (za léta 1896-1914), Paris 1951n. C. Bursian, Jahresberichte uber die Fortschritte der klassischen Altertumswissenschaft, s bibliografickou přílohou Bibliotheca philologica classica (naposledy vydávané A. Thierfelderem), Leipzig 1-69 (sv. 284), 1873-1943; roč. 70 (sv. 285) vyšel 1956. Lustrum, Internationale F orschungsberichte aus dem Bereich des klassischen Altertums, vydává H. J. Mette a A. Thierfelder, Gottingen (od r. 1956). J. Marouzeau, Dix années de Bibliographie Classique. Bibliographie critique et analytique de l'antiquité gréco-latine (za desetiletí 1914 až 1924), 2 sv., Paris 1927-1928. L'année philologique (APh). Bibliographie critique et analytique de l'antiquité gréco-latine, publiée par la Société internationale de Bibliographie Classique fondée par J. Marouzeau, publiée par J uliette Ernst, Paris (od r. 1924). The Year's Work in Classical Studies, London 1967nn. M. Platnauer, Fifty years (and Twelwe) of Classical Scholarship, Oxford 1968 2 • Fasti Archaeologici, Firenze 1946 (1948)nn. Archaologische Bibliographie (Beilage zum Jahrbuch des Deutschen Archaologischen Instituts in Rom). Bibliographia Patristica, Internationale Patristische Bibliographie, vydává W. Schneemelcher, Berlin (od r. 1959 [za r. 1956 a 1957]). K. Svoboda, Bibliografie českých prací o antice za léta 1775-1900 (příloha LF 70, 1946 a 71, 1947).

K. Svoboda, Bibliografie českých prací o antice za léta 1901-1950, Praha, Státní knihovna ČSSR - Národní knihovna 1961 (Bibliografický katalog ČSSR - České knihy 1961, Zvláštní sešit 4). Bibliografie řeckých a latinských studií v Čes­ koslovensku za léta 1951-1960. Sestavil za pomoci bibliografické komise Jednoty klasických filologu L. Vidman, Praha, Státní knihovna ČSSR - Národní knihovna 1966 (Bibliografický katalog ČSSR - České knihy 1966, Zvláštní sešit 1). Bibliografie řeckých a latinských studií v Čes­ koslovensku za rok 1961, 1962, 1963, 1964 (4 sešity). Sestavil za pomoci bibliografické komise Jednoty klasických filologu L. Vidman, Zprávy Jednoty klasických filologu, Praha 1962, 1963, 1964, 1965. Bibliografie řeckých a latinských studií v Čes­ koslovensku za rok 1965 a další. Sestavil za pomoci bibliografické komise Jednoty klasických filologů L. Vidman, Praha, Státní knihovna ČSSR - Bibliografické středisko společenských věd. Společenské vědy - Rada VI.

Jazykové slovníky řecké:

H. Estienne (Stephanus), Thesaurus Graecae linguae, Geneva 1572; vyd. C. B. Hase, W. a L. Dindorf, 8 sv., 1831-1865 3 ; poslední přetisk Graz 1954. - Z moderního TGL, rozděleného podle jednotlivých odvětví řec. literatury, vyšly zatím svazky: 1(1955), 2(1956), 3(1959) v Gottingen. F. Passow, Handworterbuch der griechischen Sprache, vyd. V. Ch. F. Rost a další, 2 sv., Leipzig 1841-18575 • F. Lepař, Homérovský slovník řeckočeský, Mladá Boleslav s. a. [1889 2]. F. Lepař, Nehomérovský slovník řeckočeský, Mladá Boleslav s. a. [1894]. W. Pape, Griechisch-deutsches Handworterbuch, vyd. M. Sengebusch, 2 sv., Braunschweig 1914 3 ; 3. sv., Worterbuch der griechischen Eigennamen, vyd. G. E. Benseler, Braunschweig 1863-1870.

22/ H. Menge - O. Giithling, Griechisch-deutsches und deutsch-griechisches Worterbuch mit besonderer Beriicksichtigung der Etymologie, 2 sv., Berlín 1927 4 • A. Bailly, Dictionnaire Grec-fran~ais, Paris 1919. Nové vyd. přehlédli L. Séchan a P. Chantraine, Paris 1950. H. G. Liddell - R. Scott, A Greek-English Lexikon, 1843; nové vyd. H. S. Jones aj., Oxford 19409 (přetisk 1968); Supplement 1968. I. Ch. Dvoreckij - S. I. Sobolevskij, Drevnegrečesko-russkij slovar', 2 sv., Moskva 1958. Z. Abramowiczówna, Slownik grecko-polski, 4 sv., Warszawa 1958-1965. H. van Herwerden, Lexicon Graecum suppletorium et dialecticum, 2 sv., Leiden 19102 • J. B. Hofmann, Etymologisches Worterbuch des Griechischen, Miinchen 1950. E. Boisacq, Dictionnaire étymologique de la langue grecque, Heidelberg 19504 • H. Frisk, Griechisches etymologisches Worterbuch, sv. 1 (A-Ko), Heidelberg 1954-1960 (dosud neukončen). P. Chantraine, Dictionnaire étymologique de la langue grecque, sv. 1 (A-D), Paris 1968; sv. 2 (E-H), 1970. P. Kretschmer - E. Locker, Riicklaufiges Worterbuch der griechischen Sprache, vyd. G. Kisser, Gottingen 19632 • B. Hansen - F. Dornseiff, Ri.icklaufiges Worterbuch der griechischen Eigennamen, Berlín 1957. W. Bauer, Griechisch-deutsches Worterbuch zu den Schriften des Neuen Testaments und der iibrigen urchristlichen Literatur, Berlín 1958 5 • F. Preisigke, Worterbuch der griechischen Papyrusurkunden, 1-3, Berlín 1914-1931; nově vydává E. Kiessling, Berlin-Marburg 1944 nn. E. A. Sophocles, Greek Lexicon of the Roman and Byzantine Periods, 18873, naposledy New York - Leipzig 1893. latinské: Ae. Forcellini aj., Totius latinitatis lexicon, 5 sv., Padova 1771; naposledy F. Corradini a J. Perin, 6 sv., Padova 1940. Thesaurus linguae Latinae (TLL ), Leipzig 1900nn (do r. 1972 k písmenu O; vlastní jména, vydávaná odděleně, k písmenu C). Oxford Latin Dictionary, vyd. A. Souter a další, sv. 1 (A-Calcitro), London-Oxford 1968. L. Quicherat - A. Daveluv, Dictionnaire latin-fram;ais, vyd. E. Chatelain, Paris 1929 48 (přihlíží k nápisům a délce samohlásek).

K. E. Georges, Ausfohrliches lateinischdeutsches Handworterbuch, 2 sv., vyd. H. Georges, Hannover-Leipzig 19138 (11. přetisk Basel 1962). J. M. Pražák- F. Novotný- J. Sedláček, Latinsko-český slovník; přepracoval F. Novotný, Praha 1955 17 • A. Walde - J. B. Hofmann, Lateinisches etymologisches Worterbuch, 2 sv., Heidelberg 1938-19563. A. Ernout - A. Meillet, Dictionnaire étymologique de la langue latine, Paris 1959 4 • K. E. Georges, Deutsch-lateinisches Handworterbuch, 2 sv., Leipzig 18827 • A. Bacci, Vocabolario italiano-latino delle parole modeme e difficili a tradurre, Roma 19553.

Knižnice textu Bibliotheca scriptorum Graecorum et Romanorum Teubneriana, vydává nakladatelství B. G. Teubner, Leipzig, nyní ve spojení s Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlín. Scriptorum classicorum bibliotheca Oxoniensis, Oxford. Collection des Universités de France, publiée sous le patronage de I' Association Guillaume Budé, Paris, Société d'Edition Les Belles Lettres (řec. a lat. řada s franc. překladem). The Loeb Classical Library, vychází současně v Londýně a americké Cambridgi (Massachusetts, Harvard University Press), (řec. a lat. řada s angl. překladem). Corpus scriptorum Latinorum Paravianum, Torino - Milano - Roma. Tusculum-Biicher, nakladatelství Heimeran, Miinchen (texty s něm. překladem). Corpus medicorum Graecorum, Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlín. Migne, Patrologiae cursus completus, series Latina (PL), series Graeca (PG), Paris (s paralelním překladem do latiny); nekritické, ale pro mnoho círk. autoru jediné přístupné vydání. Die griechischen christlichen Schriftsteller der ersten Jahrhunderte, Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlín. Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum (CSEL), nakladatelství F. Tempsky, Wien. Monumenta Germaniae historka, Auctores antiquissimi, nakladatelství H. Bohlaus Nachfolger, Weimar.

Obecné encyklopedie Real-Encyclopadie der classischen Altertumswissenschaft (RE), 2. vyd. A. Pauly, G. Wis-

23/ sowa, W. Kroll, K. Mittelhaus, K. Ziegler, W. John, Stuttgart (od r. 1894 dosud). Der Kleine Pauly, Lexikon der Antike auf der Grundlage von Pauly's Real-Encyclopadie der classischen Altertumswissenschaft, vyd. K. Ziegler a W. Sontheimer, Stuttgart (od r. 1964 po sešitech). F. Li.ibkers Reallexikon des klassischen Altertums, vyd. J. Geffken a E. Ziebarth, Leipzig-Berlin, 19148 • Lexikon der Alten Welt, vyd. C. Andresen, H. Erbse, O. Gigon, K. Schefold, K. Fr. Stroheker, E. Zinn, Zi.irich-Stuttgart 1965. The Oxford Classical Dictionary, vyd. M. Cary, J. D. Denniston a další, Oxford 1949 (přetisk 1950, 1953, 1957). Enciclopedia classica, vyd. G. B. Pighi, C. del Grande, P. E. Arias, Torino 1957nn. Sovetskaja istoričeskaja enciklopedija, Moskva 1961nn. Mala encyklopedia kultury swiata antycznego, redakční rada K. F. Kumaniecki, K. Michalowski, L. Winniczuk, 1-11, Warszawa 1958, 1962. Mala encyklopedia kultury antycznej, redaktor Z. Piszczek, Warszawa 19683 • O. Hiltbrunner, Kleines Lexikon der Antike, Bern-Mi.inchen 19613. H. Lamer- E. Bux- W. Schone, Worterbuch der Antike, Stuttgart 1963 6 • J. Filip, Enzyklopadisches Handbuch zur Urund Friihgeschichte Europas, 1-11, Praha 1966-1969. G. Lowe - H. A. Stoll, Die Antike in Stichworten, Leipzig 19693 • Lexikon der Antike, vyd. J. Irmscher a další, Leipzig 1971.

v 10 sešitech 1921-1927 3 ; 7. sešit přetištěn 1929, 4. sešit 1933); II, 1, 2, 1932-19334 (též v 6 sešitech, 19223 ; 1930-1933 4); III (pouze sešit 2-5, 1932-1935 3). J. Hense - F. Leonard, Griechisch-romische Altertumskunde, Miinster 1959 9 -10 .

Základní příručky a metodické úvody

Hospodářske dějiny

(V. t. pod heslem filologie)

Handbuch der Altertumswissenschaft, založil lwan v. Muller (1866nn), od r. 1920 vyd. W. Otto, po něm H. Bengtson, Miinchen. Obsahuje speciální díla z jednotlivých oboru vědy o ant. starověku. Nově vydáváno, dosud neukončeno.

L. Whibley, A companion to Greek studies, Cambridge 19344 • J. E. Sandys, A companion to Latin studies, Cambridge 19434 • L. Laurand, Manuel des études grecques et latines, 1-111, Paris 1948-1956. A. Gercke - E. Norden, Einleitung in die Altertumswissenschaft, 1-111, Leipzig-Berlin 1910-1912; nově vydáváno: I, 1927 3 (také

Souborná díla o

dějinách starověku

(V. t. pod hesly Řecko; římské dějiny)

E. Meyer, Geschichte des Altertums, 5 sv., Stuttgart 1884-1902 (znovu vydáváno). The Cambridge Ancient History, vyd. J. B. Bury aj., 12 sv., 1924-1939; od r. 1961 samostatné kap. v novém vyd; knižně I, 1, 19703, I, 2, 1971. Histoire générale, vyd. G. Glotz, Paris 1925nn (v jejím rámci vychází vícesvazková Histoire ancienne). Propylaen-Weltgeschichte, sv. Ill-IV, Berlin, Frankfurt, Wien 1962-63. Dějiny lidstva: I, Světla východu a Hellady (J. Šusta, J. Čadík, J. Černý, V. Groh, B. Hrozný aj.), Praha 1940; II, Římské imperium, jeho vznik a rozklad (J. Šusta, V. Groh, J. Dobiáš, O. Sommer aj.), Praha 1936. Historia Mundi, Handbuch der Weltgeschichte: III, Der Aufstieg Europas; IV, Romisches Weltreich und Christentum; Bern 1954-1956. U. Kahrstedt, Geschichte des griechischromischen Altertums, Miinchen 1952 2 • Dějiny světa, pod redakcí J. M. Žukova, Ju. P. Franceva aj., česky 1-11, Praha 1958 až 1959. H. Bengtson, Einfiihrung in die alte Geschichte, Miinchen 1965 5 • F. Heichelheim, Wirtschaftsgeschichte des Altertums vom Palaolithikum bis zur Volkerwanderung, 1-11, Leiden 1938 (nové vyd. angl. I- II, Leiden 1958-1964). T. Walek-Czernecki, Historia gospodarcza swiata starožytnego, Warsza wa 1948.

Souborná díla o antické

kultuře

Ch. Daremberg - E. Saglio - E. Pottier, Dictionnaire des antiquités grecques et romaines ďapres les textes et les monuments, I-X, Paris 1873-1919. J. Burckhardt, Griechische Kulturgeschichte, vyd. J. Oeri, 4 sv., Berlín-Stuttgart 1898-1902 (mnohokrát znovu vydáváno, nyní sv. VIII-XI souborného vydání s předmluvou F. Stahelina).

24/ F. Baumgarten - F. Poland - R. Wagner, Die hellenische Kultur, Leipzig 1913 3 ; Die hellenistisch-romische Kultur, tamže 1913. L. Friedlander, Darstellungen aus der Sittengeschichte Roms in der Zeit von Augustus bis zum Ausgang der Antonine, Leipzig 19211°; nově vydáno pod názvem Sittengeschichte Roms, Wien 1934. H. Lamer, Griechische Kultur im Bilde, Leipzig 19223. W. Otto, Kulturgeschichte des Altertums, Miinchen 1925. Th. Birt, Das Kulturleben der Griechen und Romer in seiner Entwicklung, Leipzig 1928. L. Homo, La civilisation romaine, Paris 1930. H. Lamer, Romische Kultur im Bilde, Leipzig 1933s-6. Th. v. Scheffer, Die Kultur der Griechen, Wien 1935; přetisk Konigsberg s. a. [1942]. W. Durant, Das Leben Griechenlands, Bern 1947. W. Kranz, Griechentum, Baden-Baden Stuttgart 1952 A. Bonnard, Civilisation grecque, 1-111, Lausanne 1954-1959 (ruský překlad 1-111, Moskva 1958-1959). Histoire générale des Civilisations, I, L'Orient et la Grece antique, A. Aymard, J. Auboyer, Paris 1955; II, Rome et son empire, 19593 • H. Mattingly, Roman imperial civilisation, London 1957. U. Kahrstedt, Kulturgeschichte der romischen Kaiserzeit, Bern 19582 • W. Zschietzschmann, Hellas und Rom. Eine Kulturgeschichte des Altertums in Bildem, Ziirich 19592 • M. Grant, The World ofRome, London 1960 (něm. Rom. Von 133 v. Chr. bis 217 n. Chr., Ziirich 1960). P. Grimal, La civilisation Romaine, Paris 1960. Antická kultura, B. Borecký a kol., Praha 1961. M. Grant a další: The Birth of Western Civilisation. Greece and Rome, London 1965 2 • K. Kumaniecki, Historia kultury starozytnej Grccji i Rzymu, Warszawa 19673. O. Gigon - A. Wotschitzky, Die Kultur des klassischen Altertums, 1969.

Souborná díla o antické

vědě

J. L. Heiberg, Exakte Wissenschaften und Medizin (v: Gercke-Norden, Einleitung in die Altertumswissenschaft II, 5), 19223 •

O. Regenbogen, Eine Forschungsmethode antiker Naturwissenschaften, 1930 (v: Kleine Schriften, Miinchen 1961, 141-194). A. Rey, La science dans l'antiquité, 5 sv., Paris 1930-1946. P. Brunet - A. Mieli, Histoire des sciences, I, Antiquité, Paris 1935. S. J. Lur'je, Očerki po istorii antičnoj nauki. Grecija epochi rascveta, Moskva - Leningrad 1947. B. Farrington, Věda ve starém Řecku a její význam pro nás: I, Od Thaleta k Aristotelovi; II, Od Theofrasta po Galena, Praha 1950-1951. - Nově: Science in antiquity, Oxford 19692 • E. Schrodinger, Nature and the Greeks, Cambridge 1954. . Histoire générale des sciences, I, R. Taton aj., La science antique et médiévale (des origines a 1450), Paris 1957. G. Sarton, A history of science, I, Ancient science through the golden age of Greece, Cambridge 1953; II, Hellenistic science and culture in the last three centuries B. C., Cambridge 1959. G. de Santillana, The origins of scientific thought. From Anaximander to Produs, 600 B. C. to 300 A. D., Chicago 1961. J. D. Bernal, Science in history, I, The emergence of science, London 1969.

Mapy Atlas antiquus. Zwolf Karten zur alten Geschichte, vyd. H. Kiepert, Berlin 19021 2 • Atlas historique, I, L'antiquité, vyd. L. Delaporte, E. Drioton, A. Piganiol, R. Cohen, Paris 1937 (s obsáhlou bibliografií k ant. země- · pisu a topografii). F. W. Putzger, Historischer Weltatlas, Bielefeld - Leipzig 196383. GroBer Historischer Weltatlas, I, Urgeschichte und Altertum, vyd. H. Bengtson a V. Milojčié, 2 sv. (mapy a vysvětlivky), Miinchen 1963 4 • Československý vojenský atlas, Praha 1965 (plány stv. bitev). Seznamy lokalit M. Besnier, Lexique de géographie ancienne, Paris 1914 (rejstřík ant. lokalit). J. G. Th. Graesse, Orbis Latinus oder Verzeichnis der wichtigsten lateinischen Orts- und Landernamen, vyd. F. Benedict, Berlin 19223.

Návod k používání Encyklopedie antiky

R.azení hesel Hesla jsou řazena abecedně, přičemž víceslovná hesla jsou pokládána za souvislou řadu písmen. Podle téže zásady je řazen i oddíl sentencí a řec. a lat. termínu. Ruzné osoby téhož jména, pokud jsou spojeny pod jedním heslem, jsou řazeny chronologicky a podle toho očíslovány. Odkazuje-li se na ně, uvádí se pro snazší orientaci příslušné číslo v závorce (~Pyrrhos [2]). U řec. a lat. vlastních jmen i u obecných slov, kde se kmen nepozná podle 1. pádu, se udává v hranatých závorkách kon~ovka 2. pádu (Thespis [2. p. -ida]). V kulatých závorkách se uvádí u řec. a lat. slov puvod, např. búlé (řec.), popřípadě i doslovný překlad. Římská jména se uvádějí v tom znění, které je obecně vžité, za ním se pak udává plné jméno (Caesar. Gaius Iulius C.). Vyskytuje-li se jméno v řec. i lat. formě, jsou zachyceny obě, jedna z nich formou odkazu (Androníkos viz Livius Andronicus ). Místní jména (měst, řek, hor) se většinou uvádějí v puvodním, řec. nebo lat., znění (Marseille pod Massaliá, Dunaj pod Danuvius, Parnas pod Parnás(s)os). Výjimku tvoří jména v češtině běžná, např. Athény, Řím, Ale~andrie, u nichž se naopak ant. znění uvádí v závorce.

Odkazy Poměrně značné množství jednořádkových odkazů slouží jednak vnitřnímu propojení textu, jednak odpomáhá zbytečnému opakování. Odkazy uvnitř textu se vyznačují ~. Přitom se odkazník neklade mechanicky před každé jméno

a pojem, které mají v EA své heslo, nýbrž pouze před ty, které základní heslo doplňují.

řídíme (,,řecká

zásadou Graeca Graece, Latina Latine jména řecky, latinská latinsky"), tj. - vzhledem k speciálnímu rázu slovníku - pře­ pisujeme podle původního pravopisu (návrh na tento zpusob transkripce vyplynul z veřejné diskuse o psaní řeckých a latinských slov v češ­ tině, uspořádané Jednotou klasických filologu v r. 1959, sr. Zprávy JKF 2, 1960, 19nn). U řeckých jmen označujeme proto všude dusledně délky (i nad a, i,y). V latině se délky neoznačovaly, i když se ve výslovnosti jasně rozlišovaly, neoznačujeme je tedy při přepisu lat. jmen ani my. U řeckých jmen zachováváme skupinu th (Athény, Thrákie), která se v češtině často také jako skupina hlásek vyslovuje, a nezjednodušujeme psaní dvojí souhlásky (Attika, Illyrie), protože nejde o slova v češtině zdomácnělá. Rovněž zbytečně nenahrazujeme i v řeckých dvojhláskách naším j (Aiás, Euboia). U latinských jmen na -cus a -ca užíváme v ne- · přímých pádech tvarů s -k (Marcus, Marka, Seneca, Seneky), neboť psaní Marca, Senecy působí nezvykle. Při psaní obecných slov řeckého a latinského původu se řídíme usem (píšeme krize, ale atheismus, theologie, theofagie, aby bylo jasné, z kterých složek se slovo skládá). Názvy římských úředníků ponecháváme vět­ šinou v latinském tvaru (praefectus, praetor), tam, kde je ustálená zčeštěná forma, dáváme českou koncovku, ale zachováváme latinský pravopis (aedilové), zčešťujeme-li úplně, uvádíme latinské znění jako odkazové heslo (consules viz konsulové). Obecně platí, že slova začínající v latině na _c nutno hledat pod c nebo k, slova začínající na i pod i neboj. - Sr. heslo výslovnost latinského jazyka.

Zkratky Transkripce Transkripce řeckých a latinských vlastních jmen pusobila odedávna potíže a v názoru na ni nejsou jednotni ani klasičtí filologové. V EA se

Textu je předeslán seznam obecných zkratek a seznam zkratek řeckých a římských autorů a odborné literatury moderní, v EA používaných. Zkratek neužíváme v první větě hesla, která je

26/ obvykle definicí, dále na konci důrazném; rovněž neklademe za sebou.

věty

a na místě zkratek

několik

Chronologické údaje Vodorovná čárka mezi daty znamená dobu trvání (např. 27 př. n. 1. - 14 n. 1. = od r. 27 př. n. 1. do r. 14 n. 1.). Poněvadž začátek roku se ve starověku všude nekryl se začátkem roku našeho, užíváme, zejména při datech z řeckých dějin, lomených čísel (např. Solón byl archontem r. 594;3 př. n. 1., tj. v 2. pol. r. 594 a v 1. pol. r. 593 [ -➔kalendář]). Datum narození vyznaču­ jeme *, datum úmrtí t. Při uvádění dat jsme se řídili pro řecké a římské dějiny H. Bengtsonem (Griechische Geschichte, 1965 3 ; GrundriB der romischen Ge-

schichte mit Quellenkunde, I, Republik und Kaiserzeit bis 284 n. Chr., 1967), pro řeckou literaturu A. Leskym (Geschichte der griechischen Literatur, 1963:3), pro římskou E. Bickelem (Geschichte der romischen Literatur, 19612).

Tabulky Tabulky měr a vah (včetně peněžních jednotek) byly z praktických duvodu připojeny přímo k příslušným heslum, rovněž srovnávací tabulka řeckých nářečí je u hesla nářečí. řecká. Na str. 371 je tabulka řím. císařu. Na konci EA jsou při­ pojeny čtyři synchronní tabulky (I. Nejstarší kultury v oblasti Orientu a Evropy, II. Rozkve"t Řecka a počátky Itálie, Ill. Helénismus a vzestup Říma, IV. Rozkve"t a pád římské říše).

Seznam zkratek řeckých a římských autorů a odborné literatury moderní Julie Nováková - Jan Pečírka, Antika v dokumentech, I, Řecko, 1959; II, Řím, 1961 Antická knihovna (nakladatelství Svoboda) AK Antická próza (nakladatelství Odeon) AP Apollodóros, Bibliothéké Apollod. Bibl. Aristofanés, Nefelai Aristof. N ef. - Lýsistraté -Lys. Aristotelés, De anima (Peri psýchés) Aristot. De anima - Metaphysica (Metafysika) -Metaf. - Meteorologica (Meteórologika) -Meteor. - Poetica (Peri poiétikés) - Poet. Acta U ni versita tis Carolinae AUC Caesar, Commentarii de bello Gallico Caesar, B. G. Cato, De agricultura (praefatio) Cato, Agr. (praef.) Corpus inscriptionum Latinarum CIL Cicero, Academica priora Cicero, Acad. pr. - De divinatione -De div. - Tusculanae disputationes -Tusc. Codex Theodosianus Cod. Theod. Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum CSEL Československý časopis historický ČČH Časopis českého musea ČČM Diodóros Sicilský Diod. Sic. Diogenés Laertios, Bioi Diogenés Laertios, Bioi kai gnómai tón en filosofiá eudokimésantón Disticha Catonis Dist. Cat. Eukleidés, Elementa (Stoicheia) Eukleidés, Elem. Filostratos, lmagines (Eikones) Filostratos, Imag. Hérodotos Hdt. Hésiodos, Erga kai hémerai Hes. Erga -Theogoniá -Theog. Hymni Homerici Horn. Hymn. Homéros, Ílias Horn. 11. - Odysseia -Od. Horatius, Carmina Hor. Carm. - Carmen saeculare - Carm. saec. - Epodi - Epod. - Saturae - Sat. - Epistulae - Epist. -Ars - De arte poetica luv. Sat. Iuvenalis, Saturae Kallimachos, Aitia Kallim. Ait. -Hymny -Hymn. Listy filologické LF Livius Liv. Lucretius Lucr. Ovidius, Amores Ov.Am.

AD I, II

28/ -Ars - Fast. -Her. -Met. - Pont. -Rem. -Trist. Paus. PL Plat. Faidr. - Faid. - Gorg. - Krat. - Parmen. - Pol. -Sof. -Symp. -Theait. -Tim. Plin. Nat. hist. Plin. Epist. Plut. Mor. - Théseus Quint., Instit. orat. RE ŘecL ŘímL

Sall. Catil. SbNM Sen. Epist. SHA Suetonius, Gramm. Tac. Agr. -Ann. -Germ. - Hist. Theokr. Eid. Thuk. Varro, Res rust. Vcrg. Aen. - Georg. - Buc. (Ecl.) Vitruvius, De archit. VKČSN

Výbor řec. Výbor řím. Xen. Anab. -Mem. -Oik.

zrn

ZPM

Zkratky

řím.

- Ars amatoria - Fasti - Heroides - Metamorphoses - Epistulae ex Ponto - Remedia amoris - Tristia Pausaniás Patrologia Latina Platón, Faidros - Faidón - Gorgiás - Kratylos - Parmenidés - Políteiá - Sofistés - Symposion - Theaitétos - Tímaios Plinius St., Naturalis historia Plinius Ml., Epistulae Plútarchos, Moralia (Éthika) - Théseus Quintilianus, Institutio oratoria . Pauly-Wissowa, Real-Encyclopadie der classischen Altertumswissenschaft F. Stiebitz, Řecká lyrika, 19542 F. Stiebitz a kol., Římská lyrika, 1957 Sallustius, De coniuratione Catilinae Sborník Národního musea Seneca, Epistulae morales ad Lucilium Scriptores Historiae Augustae Suetonius, De grammaticis et rhetoribus Tacitus, Agricola - Annales - Germania - Historiae Theokritos, Eidyllia Thúkýdidés Varro, Res rustica Vergilius, Aeneis - Georgica - Bucolica ( = Eclogae) Vitruvius, De architectura Věstník královské české společnosti nauk K. Hrdina, Výbor z řecké poesie v překladech, 1933 - Výbor z římské poesie, 1935 Xenofón, Anabasis - Memorabilia (Apomnémoneumata Sókratús) - Oikonomikos Zentralblatt fiir Bibliothekswesen K. Svoboda, Zlomky předsokratovských myslitelu, 1962 2

praenomin viz s. v. jméno osobní (B)

Seznam obecných zkratek

admin. aj. angl. ant. apod. arab. archeol. astron. atd. cent.

administrativní a jiné anglický, anglicky antický a podobně arabský, arabsky archeologický astronomický a tak dále centuria (lat.) = oddíl obsahující počet

círk.

100

církevní

lék. lid. lit. matem. max. metr.

MG ml. mn. č. m. r. mytol. náb.

lékařský

lidový literární, literárně matematický maximální metrický Moravská galerie v mladší (u vl. jm.) množné číslo mužský rod mytologický náboženský

Brně

čes.

český, česky

např.

například

dn. dol. dram. ed. ekon. estet. etymol. evr. filol. filos. franc. geom. germ. gram. helénist. hist. hosp. hud. ie. it. jazykov. j. č. již. jv.

dnes, dnešní (u jmen měst) dolní dramatický edidit (vydal) ekonomický estetický etymologický evropský filologický filosofický francouzský, francouzsky geometrický germánský gramatický helénistický historický

násl.

ND

následující Národní divadlo v Praze

něm.

německý, německy

nejst.

nejstarší Národní galerie v Praze našeho letopočtu

hospodářský

hudební indoevropský italský, italsky jazykovědný jednotné číslo jižní, jižně

jihovýchod, jihovýchodní, jihovýchodně

jz. kap. kat. kelt. klas. kn. král.

jihozápad, jihozápadní, jihozápadně kapitola katolický keltský, keltsky klasický kniha, knihy (po číslovkách) královský

křesť.

křesťanský

lat.

latinský, latinsky

NG n. 1. nyn.

nynější

NZ

Nový zákon obchodní

obch. obyč.

obyčejně

odb. orient. otrok. p. pedag.

odborný orientální

·poč.

počátek, počátkem

pol. polit.

polovina politický

otrokářský

pád pedagogický

popř.

popřípadě

prehist.

prehistorický

předřec.

před řecký

předřím.

předřímský přeložil, přeloženo příjmení, příjmením

přel. příjm. přír. př. n.

1.

puv. r. renes. republ. resp. rkp. rom. rytm.

přírodní před naším letopočtem

puvodní, puvodně rok, roku renesanční

republikánský respektive rukopis, rukopisný románský rytmický

30/ ř.

řádek

řec.

řecký, řecky

řím.

římský

s. a. se. c~sent.) sev. sl. slovan. soc. sr. st.

sine anno (bez vročení) scilicet (totiž) viz oddíl sentencí a termínu sever, severní, severně sloupec slovanský sociální srovnej starší (u vl. jm.)

staroslověn. staroslověnský

stol. stř.

století střední

stř.

r.

střední

rod

teoret. theol. tis. tj. tzv. univ. v.

vl. vl. jm. všeob. vyd. vých. výrob. výtv. v. t. v. z.

teoretický theologický tisíciletí to jest tak zvaný universitní verš, verše (po číslovkách) vlastní, vlastně vlastní jméno všeobecný vydání, vydal východ, východní, východně výrobní výtvarný viz též Výroční zpráva

střv.

středověk, středověký

zač.

začátek, začátkem

stv.

starověk, starověký

sv. s. v.

severovýchodní, severovýchodně sub voce (pod heslem) Starý zákon severozápad, severozápadní, seve-

záp. zejm.

západ, západní, zejména

zeměd.

zemědělský

sz sz.

rozápadně

škol. špan. techn.

školský, školní španělský, španělsky

technický

západně

zeměp.

zeměpisný

zl. zp. zvl. žid. ž. r.

zlomek zpěv (po číslovkách) zvláštní, zvláště židovský ženský rod viz (v textu)

~

i ,w_ "/

1,

f..,~i _; W
Bruttiů. Podle pověsti byl pochován v korytě řeky Busentus (it. Busento), aby byl bezpečen

před

vykradači

hrobů;

pokusy v nové době nalézt tento slavný, také básníky zvěčněný hrob (sr. např. báseň Augusta von Platena [1796-1835], Das Grab im Busento) byly bezvýsledné. Postavu A-ovu zbásnil J. S. Machar: Alarich dobývající Říma (Jed z Judey, 1906).

Alba Longa viz Latium Albanus mons (dn. Monte Cava), nejvyšší vrchol pohoří Albského v --+Latiu. Zde staval chrám -. Jova, zvaného Latiaris, kultovní a polit. středisko Latinů. O svátcích Akr6térion, Apollón Vejský, kolem zasvěcených tomuto božstvu (tzv. r. 500 př. n. 1. (pomalovaná terakota, feriae Latinae) byl v Latiu vyhlášen ilím) svatý mír a u jeho chrámu se konaly slavnostní oběti. Na A. m. slavívali svůj triumť vojevůdci, jimž prefekt jezdeckého stavu ( -.prae- jej senát nedovolil slavit v Římě. fectus [C]). Albis, z keltštiny přejatý latinský Alamanové (lat. Alamanni), ger- název dnešního Labe; poprvé se mánský kmenový svaz, který od o něm zmiňuje Strabón (290). počátku 3. stol. n. 1. útočil na řím­ ské území při horním Rýně a Du- album (lat., bílé), dřevěná deska naji. Za vlády císaře Galliena potažená vrstvou sádry nebo na(253-268) překročila část A-nu třená bílou barvou, na níž byly Brennerský průsmyk a pronikla až v Římě i v jiných městech, většinou před Rím, ale zase odtáhla. Gallie- na foru, oznamovány úřední vynus je dostihl u -►Mediolana (dn. hlášky, edicta (-.praetora, -.aedilů Milán) a tam je r. 258 nebo 259 a jiných úředníků, seznamy soudců, porazil. Krátce nato však A. obsa- odvody, slavnosti, veřejný prodej dili trvale tzv. -+agri decumates. apod.). Psalo se na ni černou nebo R. 357 byli poraženi císařem -.Iu- červenou barvou. Na takové desce lianem u Argentorata (dn. Štras- zaznamenával za starých časů i ponburk). Ve 4. stol. se A. osvědčili ve tifex maximus (-.pontifikové) výslužbách na řím. císařském dvoře. znamné události roku ( -+anály). V pol. 5. stol. se usadili v Elsasku V pozdější době znamená a. sea sev. Švýcarsku. R. 536 byli po- znam členů (např. a. senatorium, drobeni ---+Franky. - Památkou na seznam členů --+senátu). ně je franc. název Německa Allemagne. Aldobrandinská svatba (it. nozze Aldobrandini), nástěnná malba naAlanové, sarmatský kočovný kme- lezená 1606 na Esquilinu, pak ve nový svaz, rozložený ve stepní ob- sbírce Aldobrandiniho, nyní ve lasti severně od Kaspického moře a Vatikánském muzeu, nazývaná pood Kavkazu až k řece -.Tanais dle pův. majitele. Dobrá kopie asi (dn. Don). Koncem 3. stol. n. 1. z konce 1. stol. př. n. 1. podle řec. podlehli -+Hunům, značné části originálu z konce 4. stol. př. n. 1. A-nu se však podařilo uniknout na Výjev zobrazuje patrně přípravy

ald k svatebnímu

46/ obřadu

za

ůčasti

bohů.

alea viz hry (IV);

--➔ Sent.

alegorická metoda (jinotajná), hledání skrytého hlubšího smyslu v starých náboženských předsta­ vách a mýtech. A. m. sloužila jako prostředek k smiřování tradičních představ s pokrokem vědy a filosofie. Jako první jí prý použil Theágenés z Rhégia (6. stol. př. n. I.) při výkladu Homéra. Velké oblibě se těšila u stoiků, novopýthagorovců a novoplatóniků, kteří dokazovali, že je shoda mezi představami Homéra, Hésioda a jiných starých básníků a jejich vlastními názory. Např. --➔Chrý­ sippos vykládal spojení Dia a Héry jako kosmogonickou alegorii; Héra podle něho znamená látku, která od logu (Dia) přijímá semenné zárodky, aby vznikl kosmos. A-kou m-du si osvojili k výkladu svých posvátných spisů i židé a křesťané. Literatura: A. B. Hersman, Studies in Greek Allegorical Interpretation, 1906.

Alesia (dn. Alise Sainte-Reine), jedno z nejstarších galských měst na náhorní plošine Mont Auxois v Lugdunské -➔Galii v ůzemí Mandubiů. R. 52 př. n. 1. dobyl A-ie po dlouhém obléhání Caesar v rozhodujícím boji proti Galům, jež vedl --➔Vercingetorix. Ještě v 5. stol. n. 1. existovala A. jako kvetoucí řím. provinční město. Alexander Severus viz Severus Alexander Alexandrie (řec. Alexandreia), název řady stv. měst, z nichž nejvýznamnější bylo přístavní město v Egyptě v deltě Nilu, na výběžku mezi Středozemním mořem a jezerem (Mareótis); hrází byla A. spojena s ostrovem Farem. Byla založena r. 332 př. n. I. --➔Alexandrem Velikým a vybudována podle plánu rhodského stavitele Deinokrata. Za --➔Ptolemaiovců se stala hl. městem Egypta a nejdůležitějším hosp. a kulturním střediskem helénist. svě­ ta ( --➔alexandrijské básnictví). Nejvýznamnější stavby, které dali zbudovat Ptolemaiovci, byly král. palác, mausoleum, -+Můseion, v němž byla umístěna proslulá --➔knihovna, a maják na ostrově Faru. V A-ii se soustřeďoval světový obchod (byl tu tranzitní přístav pro celé vých. Středomoří a pro obch. styk s Indií a Čínou), který byl příčinou rychlého růstu města; počet obyvatel, většinou Egypťanů, ale i ~eků, Židů a rumanů, přesahoval

v 1. stol. př. n. l. půl miliónu. Zpracovával se zde -➔papyrus, len, sklo a jiné suroviny (-►obchod; --➔ře­ meslo ). Výroba i obchod byly znač­ ně monopolizovány ( -➔monopol). V době největšího rozkvětu v 1. stol. př. n. I. byla A. obsazena rumany (r. 30) a za Augusta se stala druhým nejdůležitějším měs­ tem řím. říše. V té době tu sídlila početná židovská kolonie a brzy sem též proniklo jejím prostřednictvím křesťanství. V následujících stoletích tu často docházelo ke krvavým srážkám mezi křesťany a přívrženci jiných kultů, zejm. když se od 3. stol. n. I. stala A. ůtočištěm novoplatónismu ( --➔Hypatiá). --➔Katé­ chétská škola alexandrijská (--➔Klé­ méns Alexandrijský; -►Órigenés) byla významná pro vývoj křesť. theologie. Po založení Kónstantínopole r. 330 ztratila A. značně na polit. a hosp. významu a od rozdělení řím. říše r. 395 začíná ůpadek města; ten byl dovršen dobytím Araby r. 643. Teprve tehdy pozbyla A. svěho významu jako vědecké centrum.

alexandrijské básnictví, řecká poezie helénistického období, pěs­ tovaná především v egyptské --➔Alexandrii. Jeho rozkvět spadá do 1. pol. 3. stol. př. n. I. Básníci za změněných polit. poměrů ( --➔he­ lénismus) nepsali již pro lid, nýbrž pro vyšší společenské kruhy, na nichž byli závislí. Navazovali na starší, klas. literaturu, nebyli však pouhými epigony; vnesli do poezie mnoho nového, látkově i formálně. Zpracovávali zapadlé mýty, původ měst, kultů a obyčejů, proměny, látky pohádkové. Bývali to často učenci, knihovníci, lit. historici, slovníkáři. Touze po poznání vycházeli vstříc didaktickými básně­ mi s tématy lěk., astron., zeměděl­ skými. Vznikla -►bukolská poezie, oblíbeny byly žánrové obrázky, -►mímy. Zájem o individuum se projevil zálibou v líčení duševních stavů, motivu lásky i citlivém vnímání přírody. Zvl. péči věnovali alexandrijští básníci formální, jazykové i veršové propracovanosti; libovali si v narážkách, slohové umělkovanosti, jazykových zvláštnostech, přeceňovali detail. Rázu této učené poezie odpovídají kratší básnické formy: -elegie, --➔epi­ gram; v epice odmítali rozsáhlý epos a dávali přednost --➔epylliu (-►Apollónios [1] Rhodský; -➔Kal­ limachos). Za zakladatele a-ho b. bývá pokládán --➔Filítás, nejvýznamnějším představitelem byl Kallimachos. Z tvorby alexandrijských

básníků působili

se zachovalo jen málo, však mocně na řím. poezii hl. v 1. stol. př. n. I. (sr. Catullus; Propertius).

Alexandros [2. p. -ra ], syn trójského krále --➔Priama a --➔Hekaby, viz Paris. Alexandros 1. Veliký, makedonský král 336-323 př. n. I., syn -➔Filippa II. Hned po svém nastoupení na trůn, ač mu bylo teprve 20 let, donutil ke klidu kmeny sousedící s --➔Makedonií na severu a nato si rázně zajistil poslušnost ~eků, přičemž dal srovnat se zemí -➔Théby. R. 334 vytáhl s dobře vycvičenou armádou proti Persii, zvítězil po přechodu Helléspontu u -► Gráníku a ovládl záhy celou Malou Asii; tamější řec. obce prohlásil za svobodné. R. 333 porazil u -►Issu v Kilikii silné perské vojsko, kterému velel sám král -►Dáreios III., zmocnil se Foiníkie, kde mu kladlo odpor jen město -► Tyros, a vtáhl r. 332 jako osvoboditel do Egypta; tam byl od Ammónova velekněze prohlášen za syna božího. R. 331 porazil znovu Dáreiovo vojsko u --+Gaugamél v Assýrii, ovládl střední část perské říše a zmocnil se obrovských pokladů. Když Dáreia III. zavraždil (r. 330) baktrijský satrapa -► Béssos, vtrhl A. do Baktrie, Béssa zajal a dal popravit. Svou vojenskou \'7pravu dovršil r. 327 tažením do Indie, ale v Pandžábu odmítli již jeho vojáci postupovat dále. Proto se A. vrátil do Babylónie (r. 324), s ůmys­ lem konsolidovat správu své rozsáhlé říše a rozšířit ji ještě dalšími výboji. Zemřel však náhle r. 323 na horečnatou nemoc. A. zahájil svými výboji helénistické dějiny, v nichž se řecká civilizace rozšířila do rozsáhlých oblastí. Na svém tažení založil mnoho nových řec. měst, jež vesměs pojmenoval svým jménem (-►Alexan­ drie), a snažil se vybudovat světo­ vou říši, v níž měl vládnout král nadaný božskou mocí a v níž mělo být obyvatelstvo spojeno příbu­ zenskými svazky; proto vyžadoval po svých vítězstvích božské pocty (-►proskynésis) a podporoval sňatky makedonských a řec. vojáků s asijskými dívkami. Sám se oženil nejen s baktrijskou šlechtičnou Róxanou, nýbrž i s Dáreiovou dcerou Stateirou. Odpor makedonskě šlechty proti zavádění orient. despotismu a ceremoniálu krutě trestal. A-rova monarchie nestála na pevném a trvalém základě, ale její hist. ůlohou bylo začít heleni-

47/

Alk

Dramatizace v nové době: Racine, Ale- peutika (12 kn.) se zabýval nemocezovat Přední východ a řec. svět Je Grand (1665); Lope de Vega vyvést na čas z krize, do které ve xandre (1562-1635), Las Grandezzas de Alejan- mi lidského těla od hlavy až k patě. 4. stol. př. n. 1. upadl ( -+Řecko dro; Calderón (1600-1681), Certámen de Kromě toho napsal snad i spis Amor y celos. - Román: J. Wassermann, o očních chorobách (o 3 kn.). V jeho rn. Dejiny]; ---+helénismus). Alexander in Babylon, 1904; P. Gurk, Iskander, 1944. - Zhudebnění: Hande!, terapii zaujímají významné místo Alessar,.dro, opera 1726 (libreto Paolo Rol- magické prostředky jako amulety li); týž, Das Alexander-Fest (nebo: Die apod. Měl značný vliv na střv.

Macht der MusikJ, 1736; M.L.Z.. C.S. Cherubíni (1760-1842), Alessandro nell' lékařství. India, opera. - Z výtv. zobrazení vyniká tzv. Alexandrova mozaika (asi z konce alfabéta viz abeceda řecká 2. stol. př. n. l.), nalezená r. 1831 v Pompejích (5,12 x 2,77m), znamenitá kopie řec. originálu z konce 4. stol. př. n. I. Před­ Alfeios [2. p. -ia], největší řeka na stavuje A-rovo vítézství nad Dáreiem. - ---+Peloponnésu; protéká Arkadií V král. nekropoli v ---+Sídónu byl nalezen tzv. Alexandrův sarkofág (z doby kolem a Élidou a vlévá se do Ionského 330 př. n.1.), s relíéfni výzdobou předsta­ moře záp. od Olympie; v. t. Arethúvující vedle loveckých a bojových scén sa. A-ra jako vítěze u -+Issu (dnes v muzeu v Istanbulu). V nové dobé čerpal náméty z A-rovy alchymie viz chemie historie u nás např. Paolo della Stella (t 1552) pro relíéfni výzdobu letohrádku Belvederu v Praze (A. a Diogenés; A. roz- alimentace (od lat. alimentum, tíná gordický uzel; A. a Dáreiovy ženy), výživa), péče o výživu dětí chudých dále neznámý autor nástropního reliéfu ve rodičů a sirotků; byla organizována Vrbnovském paláci v Praze kolem r. 1700 ( A. a Diogenés) a A. F. Maulbertsch zprvu jednotlivci, od doby císaře v nástropní malbě z r. 1794 zobrazující Nervy (96-98) a Traiana (98-117) dějiny lidstva ve Strahovském klášteře ji organizoval stát. Císařové zalov Praze (A. se svým béloušem Búkefalem). Literatura: U. Wilcken, Alexander der žili peněžní (alimentační) fond, GroBe, 1931; W. W. Tarn, Alexander the z něhož se půjčovalo drobným Great, 1-11, 1948; Fr. Schachermeyr, a středním rolníkům na 5 % úrok, Alexander der GroBe, 1949; V. Vavřínek, Alexandr Veliký. 1967 (tam další litera- čímž se mělo pomoci i majitelům tura). drobných usedlostí, a úroku pak

Alexandros Veliký (římská kopie podle Lysippa), kolem r. 330 př. n. 1.

Historii A-ra Velikého vylíčil jeden z jeho egyptský král ---..Ptolemaios I. Z jeho pamětí a z hist. díla ---+Aristobúlova čerpala zachovaná díla řecká (---+Arriánova Anabasis Alexandrú, Plútarchův životopis Alexandra), i latinská ( -+Curtius Rufus). Románové ději­ ny Alexandrovy napsal též jiný jeho spolubojovník, -+Kleitarchos. Postava A-rova byla záhy opředena zachovaný románový pověstmi: 2ivot Alexandra Velikého, neprávem přičítaný ---+Kallisthenovi, ve skutečnosti dílo neznáměho autora 3. stol. n. l., se těšil velké oblibě, o níž svědčí větší počet řec. verzí, známých ze sklonku stv., i lat. pře­ klad Iulia Valeria Polemia (z konce 3. stol. n. l.) a Leona Archipresbytera (z doby kolem r. 900). Stv. románový životopis Alexandrův se stal jádrem nesčetných skladeb o Alexandrovi (tzv. Alexandreid) téměř ve všech světových literaturách (též v staročeské). poměrně spolehlivě vojevůdců, pozdější

Překlad: Nataša op de Hipt, Leo Archipresbyter, Život Alexandra Velikého, v: Láska a válka, 1971, str. 239-311 (AP sv. 2).

2. A., syn a dědic A-ra Velikého a Róxany, se narodil po smrti otcově r. 323 př. n. l. Jeho jménem vládli otcovi vojevůdcové ( ---+diadochové); na rozkaz jednoho z nich, -+Kassandra, byl r. 310 se svou matkou i babičkou zavražděn. 3. A. z Abonuteichu (v Ponta), věštec v pol. 2. stol. n. l., zakladatel kultu hadího božstva, zv. Glykón, ústřední postava -.Lúkiánovy satiry Alexandros neboli Lžiprorok. 4. A. z Afrodisiady, peripatetický filosof na zač. 3. stol. n. I., proslulý komentátor Aristotelových spisů. Zachovaly se od něho komentáře k části spisů logických, ke spisu Meteorologika (O jevech na nebi), Peri aisthéseós (O vnímání) a k 1. až 5. kn. Metafysik. Ze zachovaných vlastních spisů A-rových jsou nejdůležitější Peri psýchés (0 duši), Peri heimarmenés (O osudu) a Peri kráseós kai auxéseós (O míšení a růstu). A. dokazoval, že „obecné" existuje jen v našem myšlení jako výsledek procesu abstrakce z poznávání jednotlivých věcí. Proprateorii Aristotelovu coval dále o aktivním rozumu (nús poiétikos) jakožto nesmrtelné části duše. Ve spise O osudu hájil svobodu vůle proti stoickému determinismu. 5. A. z Trall v Lýdii, učitel lékařství v 6. stol. n. 1. v Římě, stoupenec eklektického směru v medicíně (---+lékařské školy), ale kritický k učení předchůdců. V zachovaném řec. psaném spise Thera-

užíval stát k výživě dětí. Správou alimentací byl pověřen praefectus alimentorum; jemu podléhali procuratores alimentorum. V severoit. Velleii činil např. za Traiana (viz CIL XI 1147) úrok celkem 52 000 sesterciů a dělil se mezi 245 chlapců (po 16 sesterciích měsíčně), 34 děvčat (12 sesterciů měsíčně) a 2 nemanželské děti (12-10 sesterciů). Od 2. stol. n. 1. se a. šířila i do provincií.

aliterace (lat. allitteratio od littera, „písmeno"), užití téže hlásky na počátku dvou nebo více po sobě (ne vždy bezprostředně) následujících slov. Soustavně se jí užívalo v latině k dokreslování rytmu verše saturnského (--+saturnius), odtud přešla do hexametrů archaického období (-+Ennius). U básníků klas. údobí se vyskytovala jen příležitostně (právě tak jako -+rým), z prozaiků si ji oblíbil ---+Apuleius. - Velikou roli hrála a. ve střv. latinském verši. Alkaios [2. p. -ial, z Mytilény na Lesbu, * asi 630/20 př. n. l., řecký lyrický básník. Je spolu se -+Sapfou hlavním představitelem řec. sólové lyrické poezie, tzv. aiolské -+lyriky. Předpokladem pro rozkvět sólové písně byl rozvoj hudby na Lesbu, kde působil v 2. čtvrtině 7. stol. př. n. l. hudebník --+Terpandros z Antissy. Z A-iovy lyrické poezie se zachovaly jen zlomky, jejich počet se však

Alk

48/

v poslední době zvýšil novými dopatřením jako tvůrce záp. štítu nálezy na zbytcích papyrových Diova chrámu v Olympii. svitků. A., príslušník aristokracie, bojoval za polit. zápasů na Lesbu Alkéstis [2. p. -tidy], manželka proti -+tyrannidě. Část jeho písní Adméta, vládce v thessalském městě Ferách. Když měl Admétos před­ časně zemřít, vymohl mu -►Apollón u -+Moir, že bude zachován na živu, odhodlá-li se někdo zemřít místo něho. Jediná A. přinesla tuto oběť. Avšak -+Héraklés ji bohu smrti vyrval a přivedl ji Admétovi

Podařilo se mu získat od Tissaferna pomoc pro Athény, přešel pak k Athéňanům a dopomohl jim dvě­ ma vítěznými bitvami nad peloponnéským loďstvem (u Abýdu r. 411 a Kyziku r. 410)opětkpřevaze na moři. Po triumfálním návratu do Athén r. 408 byl zvolen vrchním velitelem s neomezenou mocí, ale po menších neúspěších svého podřízeného velitele byl sesazen. Odešel na své statky na Thráckém Chersonésu a po pádu Athén (r. 404) do zpět. Frygie k satrapovi Farnabazovi. Dramatizace: -➔Eurípidés, Alkéstis; Ten jej však dal na naléhání athénv nové době: H. Hofmannsthal, Alkestis, 1893; A. Lernet-Holenia, Alkestis, 1946; ských --+-třiceti tyranů a spartského T. S. Eliot, Cocktail Party (námi!t přesazen velitele -+Lýsandra zavraždit. do současnosti), 1947; E. W. Eschmann, A-dův životopis napsali PlútarAlkestis, 1950; Thornton Wilder, A Life in the Sun, 1955; A. M. Swinarsky, Alces- chos a Cornelius Nepos. A. je též tin návrat (podle námětu Eurípidova), čes. jednou z významných postav PlaSvětová literatura 5, 1960. - Básně: J. Vrchlický, Alkestis (Nové básně epické) tónova Symposia.

1885; R. M. Rilke, Alkestis (Neue Gedichte), 1907; O. Fischer, Admetos (Host, 1937). - Loutková hra: Matěj Kopecký, Herkules, 1862. - Socha: A. Rodin (1840 až 1917), Smrt Alkestina. - Obraz: J. Platzer (1752-1810), Herkules přivádí Alcestu Admetovi. - Opery: G. F. Hande! (1685-1759), Admeto (text podle Aurelio Aureli; do němčiny prel. W. Lewin); F. Karpinski (1741-1825), Alcesta; B. V. J. Benda (1745-1814), Alceste; Ch. W. Gluck, Alkesta, 1767; E. Wellesz, Alkestis, 1924 (na text Hofmannsthalův).

Alkaios a Sapfó, lyričtí básníci, proto s lyrou a tepátkem (červenofigurová váza, zač. 5. stol. př. n. 1.)

(tzv. stasiótika) vznikla primo ve vřavě bojů a vyjadřují básníkův bojový zápal, hněv proti nepřáte­ lům, jásot nad vítězstvím a smutek z porážky; v některých prudce napadá svého někdejšího druha v boji, -+Pittaka. Druhou část A-iovy poezie tvoří písně pijácké a milostné. Zachoval se počátek básně, věnovaný -+Sapfě (avšak pověst o tom, že Sapfu miloval a byl jí odmítnut, je pozdější výmysl). A. psal též -+hymny na počest některých bohů. Z lidové poezie pravděpodobně převzal a dále rozvinul tzv. alkajskou -+strofu. Psal aiolským nářečím ( -nářečí řecká). U Římanů jej napodobil -+Horatius. Překlad: ŘecL

alkajská strofa viz strofa Alkamenés [2. p. -na], athénský sochař poslední čtvrtiny 5. stol. př. n. l., žák -.Feidiúv. Vytvořil řa­ du soch bohů z mramoru, bronzu i z -+ehrýselefantíny. Nejznámější z nich je tzv. Afrodíté v zahradách - v přiléhavé drapérii - a archaizující Hermés Propylaios (-+-hermovka); obojí se zachovalo v řim. kopiích. Pausaniás uvádí A-na ne-

Alkibiadés [2. p. -da], * 451, 404 př. n. I., athénský státník a vojevůdce. Pocházel z bohaté aristokratické rodiny (jeho strýcem a poručníkem byl --Periklés) a vynikal neobyčejnými schopnostmi, vzděláním a krásou. Podmanivý vliv -+Sókratův nebyl tak trvalý, aby usměrnil jeho nezkrotnou ctižádost; vlivem sofistů viděl svůj ideál v dosažení skvělého postavení a moci, třebas na úkor obecných zájmů. Po -+Kleónově smrti r. 422 se stal vůdcem radikální demokratické strany a od počátku usiloval o obnovení války proti Spartě (-+peloponnéská válka). V souhlase s potřebami mocenské politiky Athén vedl A. úspěšnou agitaci pro expanzi na západ, přiměl Athéňany k sicilské výpravě (r. 415) a stal se jedním z jejích velitelů. Když však byl na začátku válečných operací působením svých polit. nepřátel odvolán pro podezření ze zhanobení soch boha --+-Herma (tzv. -+hermovek), k němuž došlo v Athénách v noci před odplutím loďstva na Sicílii, a ze zneuctění eleusínských mystérií a měl být postaven před soud, uprchl do Sparty. Z jeho návodu poslali Sparťané pomoc Syrákúsám, obsadili (r. 413) attickou pevnost -+Dekeleiu a uzavřeli spojenectví s perským satrapou -+Tissafernem. Brzy však byl A. pro nedůvěru Sparťanů nucen uprchnout ze Sparty do Persie.

t

Alkifrón viz list Alkinoos [2. p. -noa], král -+Fajáků na ostrově Scherii, jenž přijal přátelsky -Odyssea. - V. t. Hornéros (Odysseia). Alkmaión. 1. syn Amfiaráův a Erifýlin, účastník tažení tzv. epigonů proti Thébám ( -+sedm proti Th.). Po návratu potrestal matčinu zradu spáchanou na otci a zabil ji. Pronásledován -+Erínyemi po celém Řecku, přišel do Psófidy v Arkadii, oženil se s dcerou krále Fégea a daroval jí osudný náhrdelník, jímž kdysi Polyneikés podplatil Erifýlu, aby přiměla Amfiaráa k tažení proti Thébám. Kletba ho však štvala dále, až ho bůh -+Achelóos očistil a dal mu za manželku svou dceru Kallirhoé. Když A. lstí vylákal na Fégeovi náhrdelník, přikázal Fégeus svým dvěma synům, aby A-a zabili. Na prosbu Kallirhoinu dal -+Zeus synům A-ovým rychle vyspět v muže a ti se krvavě pomstili otcovým vrahům. Osudný šperk darovali pak delfskému -+Apollónovi. Bájí zpracoval -+Eurípidés ve dvou tragédiích, A. v Korintl a A. v Psófídé; zachovaly se z nich zlomky. - Dramatizace v nové době: Voltaire, Eriphyle, 1732. Opera: J. Mysliveček, Erifile, 1773.

2. A. z Krotónu, žák

-+Pý-

thagorův, vynikající filosof a lékař, činný na rozhraní 6./5. stol. př. n. I. Přenesl pýthagorovskou myšlenku světové harmonie (sr.

astronomie) i na lidský organismus a vykládal zdraví jako rovnováhu sil vlhka a sucha, chladu a tepla, působících v těle, nemoc jako porušení této rovnováhy. Velký pokrok ve fyziologii znamenala jeho myšlenka, že mozek je ůstředním orgánem duševní činnosti.

Amb

49/

Alkmán z maloasijských Sard, př. n. 1., otec --+-Kroisův. Zasta- Trójanům pod vedením královny 2. pol. 7. stol. př. n. I., první vil vpády --+-Kimmeriů, donutil -+-Penthesileie. Později podnikly známý básník řecké umělé sborové -+-Mílětos uznat lýdskou svrcho- odvetnou výpravu do Athén (-+písně. Působil ve Spartě. Proslul vanost. Válka s médským Kyaxa- Thěseus). Báje je spojuje též s jiným zvl. písněmi pro dívčí sbory (par- rem (591-585) byla zakončena řec. legendárním hrdinou, -+-Hérathenia); v zachovaném zlomku o 100 veršich lze rozeznat tři části, mytickou, didaktickou a osobní. Tyto tři prvky zůstaly i nadále charakteristické pro sborovou lyriku. Skládal i jiné druhy sborové -lyriky i ---+monódie. V skrovných zlomcích zachovaných z jeho tvorby se zračí vnímavost pro přírodu (líčení noci), radost ze života i milostný cit. Překlad ukázek: ŘecL

Alkméné, manželka-+-Amfitryónova, matka -+-Hérakleova. Alkmeónovci (od Alkmeón; též Alkmaiónovci od Alkmaión), athénský aristokratický rod. Za -+-Kyló- . nova pokusu zmocnit se samovlády (r. 636 nebo 632 př. n. I.) pobili přes daný slib Kylónovy přívržence, kteří se utekli do Athénina chrámu. Tohoto činu bylo i později v polit. zápasech využíváno proti jejich potomkům. Z rodu A-ců pocházeli mírem, který stanovil jako hranici -+-Megaklés, -.Kleisthenés a -+-Pe- mezi oběma říšemi řeku ---+Halys. riklés. Zatmění slunce, k němuž došlo v den poslední bitvy 28. května Alkyoné viz Kéýx a A. r. 585, předpověděl -+-Thalés Mílétský. Alléktó viz Erínye Amaltheia, nymfa, podle Jme Allia, levý přítok Tiberu 15 km verze koza, která živila na Krétě severně od Říma, známý vítězstvím svým mlékem maličkěho Dia. Galů nad Římany 18. července r. 390 Z ulomeného rohu Amaltheina (nebo 387 /6) př. n. I. Tento den učinil -+-Zeus později nevyčerpa­ (dies Alliensis) byl pokládán od té telný -+-roh hojnosti. Jako symbol doby v Římě za nešťastný (dies bohatství je roh Amalthein (u Ří­ ater, černý den). manů zv. cornu copiae) atributem bohů -+-Eirény, -+-Gáie, -+-Plůta a Alpy (lat. A/pes), přirozená hranice Tychy (--+-tyché). Obrazy: A. Schiavone (t 1563), Malý mezi severní Itálií a ostatní Evroživen Amaltheiou; totéž téma: J. pou. Ke styku se zaalpskými národy Jupiter Jordaens (1593-1678); N. Poussin (1594 se používalo od nejst. dob průsmy­ až 1665). ků v Přímořských, popř. ve vých. Alpách. Tak --Hannibal užil při Amásis [2. p. -ia nebo -ida], přechodu Alp (r. 218 př. n. 1.) egyptský král 569-526 př. n. I. průsmyků v okolí dn. Malého sv. Podporoval osídlování -+-Egypta Bernarda (2192 m) a Velkého sv. Řeky ( -+-Naukratis). Spojenec lýdBernarda (2472 m). Čilejší styky ského krále -+-Kroisa a samského se zaalpskými národy a využití tyrana --+-Polykrata. přír. bohatství umožnily Římanům teprve -+-silnice, jež byly přes A. Amazonky, mytický kmen bojovvybudovány koncem republiky. ných žen, jenž prý sídlil na již. Rozsáhlé lesy poskytovaly hojnost a jv. pobřeží Černého moře, zvl. stavebního dříví; v ůdolích se při řece Thermodontu. Jejich dařilo chovu dobytka a včelařství, jméno se v antice mylně vykládalo později se i ve vyšších polohách jako „bezprsé" (z řec. a-mazos) pěstovalo obilí (hl. žito), v nižších a bájilo se, že si uřezávaly jeden viru:á réva. Důležitým předmětem nebo oba prsy, aby jim nepřekážely vývozu byl mramor, železo a měd. při střelbě z luku. A. trpěly mezi sebou muže jen pro zachování rodu, Alyattés [2. p. -ta], předposlední válka i politika byla věcí žen. lýdský král v letech 607 ( ?) - 560 V -+-trójské válce přišly na pomoc

Amazonomachie, vlys maus61eia v Halikarnássu, Skopás - kolem r, 350 př. n. 1. (Londýn)

kleem. - Boj s A-kami (řec. amazonomachiá) byl oblíbeným námětem výtv. umění v 5. stol. př. n. I. (-+-Parthenón; -+-stoá poikilé), kdy byl chápán jako mytol. obraz bojů s Peršany. Vyskytuje se i později, např. ve 4. stol. př. n. I. na Mausóleiu v Halikarnássu ( -+-Mausólos), ve 2. stol. př. n. I. ve vlysu Artert1ísia v -+-Magněsii nad Maiandrem; v římské době zvl. na reliéfních sarkofázích. Sochy v nové době: J. Gibson, Zraněná A., 1840; B. Schnirch, Boj Amazonek, 1870; Amazonka, 1871; A. s koněm, 1879; Mladý Řek, jenž spatřuje mrtvou Amazonku, 1879; L. Tuaillon, A. na koni, 1895. - Reliéf: A. M. Avostalis del Pambio a Jan Campion, Amazonka (letohrádek Hvězda v Praze), mezi r. 1555-1560. Obrazy: P. P. Rubens, Bitva Amazonek, okolo 1620; P. Fendi (1796-1842), Umírající A.; A. Feuerbach, Bitva Amazonek, 1873; P. P. Matýsek (* 1885), Amazonka; O. Kokoschka, Bitva Amazonek (Theseus), 1955. - Balet: J. Charrat, Le massacre des Amazones, 1952.

ambarvalia [2. p. -ií], starobylá římská agrární slavnost očišťování pozemků, slavená 29. května, před započetím žní (Verg. Georg. 1,347).

Na její starobylost ukazuje to, že se při ní nesmělo užívat železa a nádob zhotovených na hrnčířském kruhu a že ji slaviii -+-Arválové, starobylé řím. náboženské kolegium, jehož původ sahal do rodově společnosti.

Ambroni, germánský kmen, který táhl koncem 2. stol. př. n. I. ze svých severních sídel s -K~mbry

Amb

50/

a -->-Teutony směrem na jih; spolu ·~ s Teutony byli (r. 102 př. n. 1.) poraž~ni--->-Mariem u-+Aquae Sextiae. ambrosie a nektar, v řec. mytologii pokrm a nápoj bohů, které jim uchovávalv nesmrrelnost a věčné mládí. Ambrosius [2. p. -ia], * okolo 340, 397, latinský církevní spisovatel, od r. 374 biskup v Miláně, tehdy sídelním městě západořímské říše. Horlivý odpůrce ariánů ( -+ariánství) i vyznavačů tradičního řím. náboženství. Císaře Theodosia při­ měl r. 390 hrozbou vyobcování z církve k pokání za krveprolití v Thessaloníce. Z jeho četných spisů podržela nejdéle svůj význam kniha De officiis (O povinnostech; podle -+Cicerona), jako příručka praktické etiky. Křesť. bohoslužby obohatil zpěvem hymnů (ambrosiánský chorál). Prek/ad: Řadu A-iových řeči prel. J. Č-z, Blahověst, 1862. - Postavu A-iO'l:11 oživil Val. Brjusov v románe Oltář vítěz­ ství, čes. preklad 1970.

t

ametyst (řec. amethystos, neopilý, vzdorující opojení), modrofialový drahokam. jenž byl pokládán za prostředek chránící proti opilosti (Plin. Nat. hist. 37, 9, 40). Hojně se z něho zhotovovaly -+gemmy řezané do hloubky (intaglio). Amfiaráos viz sedm proti Thébám amfiktyonie (řec.), spolek obcí sídlících kolem význačné svatyně. Zástupci takových obcí (amfiktyoni) se pravidelně scházeli, aby pečovali o chrám, jeho pozemky :1 e'oklady a organizování -+her (I). V době her byli povinni dbát o zachování posvátného míru. Členské obce byly vázány určitými humánními ustanoveními (např. nesměly si ve válce vzájemně otravovat studně apod.). Staré a. byly v Argolidě, v Boiótii, v Korintě aj. A. delfská, spolek dvanácti měst při chrámě Apollónově v Delfech, nabyla většího významu asi v 7. stol. př. n. 1. (pův. sídlem byl chrám Démétřin v Anthele u Thermopyl). Slavnostní shromáždění, tzv. Pylaia, se konala dvakrát ročně střídavě v Thermopylách a v Delfech za předs~dnictví Thessalů. Významnou se stala a. d. za 3. -->-svaté války (356-346) proti Fókům; tehdy z ní byli vyloučeni Fókové a Sparťané a místo nich byl přijat makedonský král -+Filippos II., jemuž se tak dostalo práva zasahovat do řec. záležitostí. A. d. se udržela i za řím. císařství.

Amfiteátr ve Veroně (částečně restaurovaný), asi 1. stol. n. 1.

A. délská byla ustavena u Apol- pro gladiátorské hry a štvanice lónova chrámu na ostrově Délu. zvířat ( -+hry [III]), artistické proV chrámu byla později na čas dukce, popř. -->-naumachie. Okolo pokladna --->-athénského (délského) otevřeného oválného prostoru vysypaného pískem pro zápasy a hry námořního spolku. (arena) bylo hlediště (cavea) se Amfíón a Zéthos [2. p. -ona, stoupavými řadami sedadel (maenia-tha], dvojčata, synové -->-Dia a na). Aréna byla obehnána ochranAntiopy. Po narození byli pohozeni nou zdí (podium), opatřenou ještě na Kithairónu. Antiopé musela nahoře mříží. Na podiu byla sloužit jako otrokyně ukrutné Dir- čestná místa a lóže, pod ním byly ky, manželky thébského krále v podzemních prostorách chovány Lyka. Když A. a Z. dospěli, šelmy, které byly otvory v podiu Lyka zabili, Dirké přivázali k divo- vypouštěny do arény. Vstupy do kému býku a usmýkali ji. Sami se hlediště (vomitoria) byly po vnitř­ pak ujali vlády. Théby obehnali ních zaklenutých schodištích a na hradbami, přičemž A. hrál na lyru jednotlivá místa po schodech, tak krásně, že se kameny na sebe dělících pořadí na klínovitá odkladly samy od sebe. A. se oženil dělení (cunei). Vnější fasáda měla patrové členění s arkádami zdobes --+Niobou. Sousoší v antice --->-Farnéský býk. - nými sloupy a pilastry. Na ochranu Obraz: H. Siemiradzki, Dirké křesťanská, proti dešti a slunečri.ímu žáru byly 1896. - Báseň: J. Vrchlický (1853-1912), Pomsta Amfionova. - Scénická hudba: A. nad hledištěm napínány plachty (velaria). A-,y byly budovány Honegger, Amphion, 1931. zvláště v záp. části říše římské. Amfipolis [2. p. -le], důležité řec. Nejst. a. je v Pompejích, v Římě město v části Makedonie dříve po- bylo 5 a-ú, z nich největší -+Koločítané k Thrákii, na řece Stry- seum; dobře dochován je a. ve mónu (dn. Struma), athénská kolo- Veroně, Capui, Pulji, (-Pola), ve nie založená r. 437 př. n. 1. jako Francii v Arles, Nimes a Fréjus. vývozní přístav pro stavební dří­ Našemu území nejbližší jsou zříce­ ví. Za -►peloponněské války jí (r. niny a-ů u Petronellu v Rakousku 424 př. n. 1.) dobyl spartský voje- (-+Carnuntum) a v Budapešti vůdce -+Brásidás a r. 422 porazil (-,,.Aquincum). A. se stal vzorem u jejích bran athénské vojsko ve- pro moderní atletické stadióny. dené -+Kleónem. R. 358 ji obsadil makedonský král --->-Filippos II. Amfitríté [2. p. -ty], dcera -+Néreova, manželka -+Poseidóamfiteátr (z řec.), v římské době nova. Když se o ni Poseidón uchánezastřešená stavba o eliptickém zel, uprchla k -+Atlantovi, Poseipůdoryse, původně dřevěná, od dónův delťín ji však vyslídil a pře­ počátku doby císařské kamenná, mluvil k návratu. Synem Amfitríti-

ana

51/

dostal podle svého zaměstnání. Sám nic nenapsal; ze zpráv --➔Por­ fyriových lze soudit, že se v jeho učení prolínaly prvky pýthagorovské i platónské.

ným a Poseidónovým byl --+Tritón. Jako vládkyně moře jezdí A. na voze z mušlí v průvodu Néreoven ( --+Néreus) a Tritónů. Obraz: N. Poussin, Triumf Neptuna

( = Poseidóna) a Amfitríty, 1637; Tiepolo, Triumf Amfitrítín, 1740.

Amor viz Erós

Amfitry6n, vnuk --+Perseúv, král mykénský. Dopustil se vraždy, a žil proto ve vyhnanství v Thébách. -+Zeus v podobě Amfitryónově zplodil s jeho manželkou Alkménou -➔Héraklea.

Amor a Psýché. Podle stv. pohádky, zpracované --+Apuleiem, byla P. jednou ze tří královských dcer. Zalíbila se bohu lásky Amorovi a stala se jeho ženou. A. ji však navštěvoval jen za tmy, protože ho P. nesměla spatřit. Zlá rada nepřejí­ cích sester přiměla P-chu k porušení zákazu. Byla proto zavržena a teprve po dlouhém strádání vzata na milost a povznesena mezi bohy. Báje byla vykládána alegoricky: -►duše (řec. psýché) se utrpením

Báje je zachována jen v lat. zpracování -Plautově, v komedií Amphitruo; dramatizace v nové době napr.: Moliere, Amphítryon, 1668; H. Kleist, Amphítryon, 1807; O. Fischer, Jupiter (Amfitryon naruby), hráno 191!) (Zprávy Jednoty klasických filologů 11, 1969, 41-74); J. Giraudoux, Amphítryon 38, 1929; F. Michael, Ausflug mit Damen, 1944; G. Kaiser, Zweímal Amphítryon, 1948; G. Fígueíredo, V tomhle domě spal bůh, 1949 (prel. V. Hvížďala, 1965). - Opera: Wolf-Ferrari, Der Kuckuck von Theben, 1943; R. Oboussier, Amphitryon, 1951; G. Klebes, Alkmene, 1961. - Hudební komedie: B. Papandopulo (* 1906), Líjepa Alkmena.

amfora (řec.) 1. druh řecké -+vázy s vejčitou bání, se dvěma svislými uchy; a-ry byly často malované, v nezdobených zásobnicových a-rách, mnohdy se značkova­ nými uchy ( -+kolek), se dopravovalo víno, olej apod.; nálezy těchto uch jsou důležitým archeol. pramenem pro dějiny ant. obchodu; - 2. dutá míra pro tekutiny, přes 26 I; - 3. tzv. panathénajské a-ry s olejem z posvátných oliv byly odměnou vítězům v závodech o svátku --+Panathénají; tradičně se na nich udržovala černofigurová výzdoba: na přední straně Athéna ve zbroji, na zadní výjev z přísluš­ ného závodu. Tyto a-ry pocházejí z doby před pol. 6. stol. př. n. 1. až do pozdního helénismu. Pro 4. stol. jsou přesně datovány jménem archonta --➔epónyma. Ammianus Marcellinus [2. p. -na -na], * kolem r. 332 n. 1., poslední velký antický historik; ač byl rodem Řek z Antiochie, psal po vystoupení z činné vojenské služby (r. 363) v Římě latinsky své dějiny řím. císařství (Rerum gestarum libri) o 31 knihách. Navázal v nich přímo na -+Tacita, neboť svůj výklad začal nastoupením Nervovým r. 96 n. 1. Z jeho díla se však dochovaly jen kn. 14.-31., líčící události let 353-378, jež autor sám prožil, zčásti bezprostřed­ ně. Snažil se být nestranným posuzovatelem, ačkoli nedovedl potlačit všechny své sympatie a antipatie k jednotlivým císařům; z nich miloval a obdivoval jen --➔ Iuliana.

111ravně očišťuje.

Amfora panathénajská, prední strana (Athéna ve zbroji)

Dramatizace: Molíere-Corneílle-Quínault (hudba Lullí), Psyché, 1671; W. Weígand, Psyches Erwachen, 1912. - Veršované vyprávění: I. F. Bogdanovič, Dušeňka, 1783. - Báseň: La Fontaine, Les Amours de Psyché et de Arpidon, 1669; T. Storm, Psyche, 1875; R. Pannwítz, Psyche, 1905. J. Karásek ze Lvovic, Psyche (Endymion), 1909. - Próza: K. Bednář, Pohádka o princezně duši, 1958'. - Sochy: Adriaen de Vries, Merkur a P., 1593; Canova, Amor a P., 1793; A. Rodin, Amor a P., 1893; P. de Vigne (1843-1901), Psyché. - Malby a obrazy: Raffael, Eros a P., 1518 (Řím, Villa Farnesina, nástropní freska); Giulío Romano (1499-1546), Mýtus Psýchy; F. Gérard (1770-1837), Psýché; G. F. Watts, Psýché, 1880; H. Boettinger (Desiderius) Amor a P., 1922 (cyklus litografií); O. Kokoschka, Amor a P., 1955. - Opera: J. J. Rosler (1771-1813), Psiche e Amore, asi 1797. - Symfonická báseň: C. Franek, Psyché, 1887-88. Ent1'acte pro orchestr: K. Kovařovic, Amor a P., 1888.

Dílo A-na M-na je důležitým pramenem k polit. dějinám 2. pol. 4. stol. n. 1. (čerpáme z něho informace o bojích llimanů na území dn. Slovenska [ -+Území ČSSR v době římské], o -+Ht:.nech apod.), zato k dějinám hosp. a soc. v něm najdeme jen málo údajů. Hist. výklad je protkán přírodověd., amulet (lat. amuletum, slovo pře­ zeměp. i jinymi odbočkami. vzaté z Orientu), předmět, který Překlad (výňatku): F. Stíebítz, Konec chrání svého nositele před zlem, císaře Juliana, 1926. zvl. nemocí, popř. proti účinkům Amm6n, egyptský bůh Amun, --magie. Víra v sílu a-u je prastará, jehož proslulou věštírnu v libyjské z antiky však máme četné doklady poušti v oáze Siuah, záp. od Mem- a-ů až z doby helénist. a římské; fidy ( = A-ova oáza), znali Řekové jde totiž o primitivní druh víry, již v dávné době. A-a ztotožnili vlastní spíše nižším vrstvám obys Diem. A. býval zobrazován vatel, jejichž život poznáváme buď jako beran nebo aspoň s beraní blíže až v nálezech z těchto údobí. hlavou. Od 5. stol. př. n. 1. se Mnozí filosoficky vzdělaní lidé, rozšířil A-ův kult do Řecka (Athén, jako --Theofrastos, se však víře Sparty, Théb). Také jeho libyjská v a-y vysmívali. Za a-y sloužily často --➔gemmy věštírna nabyla větší slávy a mezi svými návštěvníky zaznamenala s čarovnými nápisy. Jiné chránící i Alexandra Velikého (ten bývá prostředky ( --➔apotropaion) se od zobrazován s A-ovými beraními a-ů lišily tím, že nebyly vázány na rohy). U Římanů byl A. podle jednu osobu. řec. vzoru ztotožněn s lovem. V helénist. době byla kultovní Amyntás I. [2. p. -ta], makedonský družka A-ova ztotožněna s --+Hérou král koncem 6. stol. př. n. 1. Po --➔ Dáreiově výpravě proti --+Skypod jménem Hérá Ammóniá. thúm uznal perskou nadvládu. Ammónios Sakkás [2. p. -ia -ky], -A. DI., makedonský král (3931. pol. 3. stol. n. 1., zakladatel 370), otec -➔Filippa II. --➔novoplatónismu, učitel --+Plótínúv. Příjmení Sakkás (nosič pytlů) anabaze (z řec. anabasis, cesta

ana

52/ A. začínali založením Říma, o starších obdobích vyprávěli stručně, o nedávné minulosti a o svě době obšírněji. Události často tendenčně zkreslovali ve prospěch aristokracie, z jejíchž řad většinou pocházeli. Z děl všech a-tů se zachovaly jen zlomky. Nejstarší a. (od konce 2. -►pun­ ské války [218-201]) psali řecky, neboť chtěli seznámit především řecky mluvící svět s dějinami svě vlasti a propagovat řím. výboje podle vzoru helénist. historiků. Z řec. píšících a-tů byl nejvýznamnější senátor Q. Fabius Pictor; jeho dějiny, jež napsal po vítězství Římanů nad Hannibalem, počínají r. 747. Ant. autoři chválí Fabiovu pravdomluvnost. - Lucius Cincius Alimentus, vrstevník předcháze­ jícího, kladl ve svých análech založení Říma do r. 729/8. Vyprávěl v nich také o svém zajetí u- Hannibala. Byly ceněny méně než Fabiovy. Hojná analistická produkce, jež Anakreón, kopie podle Feidiova bronzu, asi po r. 450 př. n. 1. (Kodaň) se objevuje v 2. pol. 2. stol. př. n. I., je psána vesměs již lat. jazykem. Význam Říma po vítězství ve 3. makedonské válce (r. 168 př. n. I.) vzrostl natolik, že odpadly důvody propagační i obranné, pro něž by Římané museli psát o svých ději­ nách řecky. Působil v tom směru také vliv -► Catona St., jenž první užil lat. prózy pro dílo o národních dějinách. Podle jeho vzoru vkládali a. do svých dějin řeči, jinak ho však nenásledovali v systematickém výkladu a nadále podrželi tradiční analistickou metodu. Ze starších analistů; vynikli nad průměr dva: Lucius Calpurnius Piso Frugi, konsul r. 133 př. n. I., protivník - ► Gracchů. Ve svých Análech, sahajících do r. 146 př. n. I., se snažil o racionalistický výklad starých domácích legend. Gaius Fannius, účastník dobytí Kartága roku 146, člen kroužku -► Scipiona Ml., napsal Anály, jež byly zvl. dobrým pramenem pro gracchovské bouře. Afladšími analisty jsou nazýváni historici 1. stol. př. n. I., kteří přes současný pokrok děje­ pisectví nadále užívali analistického postupu ve vyprávění dějin. Ve snaze vyhovět zvýšeným nárokům čtenářů na lit. hodnoty dějepisného díla, jež mělo být zároveň zábavnou četbou, vyzdobovali rétorsky holá fakta, přičemž vzor a pramen nalézali v řec. spisovatelích. Své líčení zabarvovali často stranicky z dů­ vodů politických. Z mladších analistů vynikli: Quintus Claudius Quadrigarius (1. pol. 1. stol. př. •1alll1ill■~'1'#1~t~t91■ n. 1.), autor rozsáhlého díla, aspoň

nahoru, pochod do vnitrozemí), písní -►Anakreontových. Z 62 dlouhé a obtížné vojenské tažení. starověkých dosti mělkých ohlasů Sr. Xenofón; Arriános. vznikla v římské době sbírka Anakreonteia. R. 1554 ji s franc. anagnórismos [2. p. -mu] nebo překladem vydal Henri Estienne anagnórisis [2. p. -rise] (řec. (Henricus Stephanus). Měla vliv poznání), motiv řecké vyprávěcí na evr. literaturu, např. na P. literatury, v němž dojde k vzájem- Ronsarda, něm. anakreontiky 18. nému poznání osob, zejm příbuz­ stol., dále na Goetha, Puškina a jiné ných, rozloučených po dlouhou významné básníky; u nás na Puchdobu životními osu--ly. A-mu se majerovce, Řecké píseňky J. Wenužívalo v epice (v Odys„eji Pénelo- ziga (1874) a texty pijáckých písní pa poznává Odyssea vrátivšího se K. Bendla. od Tróje podle jizvy na noze), Prek/ad ukázek: ŘecL; přebásnění: v tragédii (v Ífigenii v Tauridě do- . Vojt. Jestřáb, Oslavujeme Bakcha, 1963. jde k poznání mezi ní a bratrem Orestem, když Ífigenie sděluje analisté (sr. lat. annus, rok), Pyladovi obsah dopisu pro bratra), letopisci - nejstarší římští děje­ i v komedii (-►Menandros; v řím. pisci, zvaní tak proto, že líčili literatuře -Plautus) a v románě. události v pouhém časovém sledu V moderní literatuře např. u Shake- rok za rokem. Vzorem jim v tom speara. Teorii a-mu jakožto umělec­ byly -►anály pontifiků, kteří k jedkého prostředku vypracoval Aristo- notlivým dnům v roce připisovali telés. záznamy o důležitých událostech. Literatura: O. Fischer, Duše a slovo. 1929 (Anagnorise, 130-139).

anachórésis [2. p. -rése] (řec.), útěk z místa pracoviště, forma odboje proti vykořisťování, rozšířená zvláště u zemědělského obyvatelstva ptolemaiovského Egypta (v letech 323-31 př. n. 1.). A. narušovala odvádění daní, měla za následek pustnutí půdy apod. Útěk zeměd. obyvatelstva byl rozšířenou formou soc. odboje i za řím. císařství. Od pol. 3. stol. n. I. byli mezi těmito uprchlíky (anachóréty) v stále větším počtu zastoupeni křesťané, kteří svůj pobyt v poušti spojovali s náb. rozjímáním a askezí (proto dnes anachoreta = poustevník). V. t. kolonát; patrocinium; latrones. Anakreón [2. p. -onta] z Teu v Malé Asii, 2. pol. 6. stol. př. n. I., dovršitel řecké monódickě -►lyriky (sr. monódie). Po obsazení Teu Peršany se vystěhoval do Abdéry, později žil jako dvorní básník u tyrana Polykrata na Samu, po jeho smrti byl povolán Hipparchem, bratrem tyrana -►Hippia, do Athén. Zemřel stár 85 let. Tvořil půvabné milostné i pijácké písně o lásce, víně, mládí a darech života lehkou, až hravou formou, jasným slohem a uhlazeným veršem, jaké se líbily dvorské společnosti jeho chlebodárců. Nebyla mu cizí ani humorná sebeironie starce nad milostnými neúspěchy, ani ostřejší tón, zesměš­ ňující povýšence. Verše A-oniovy byly hojně napodobovány ( -anakreontská poezie). Prek/ad ukázek: ŘecL

anakreontská poezie, napodobení

53/ o 23 kn., jež sahalo patrně od r. 386 př. n. l. - dobytí Říma od Galů - nejméně do 70. let 1. stol. př. n. I. Delší zlomky jsou zachovany u -Gellia. Jeho styl se vyznačuje úsečnými větami bez umělých period. Našli v něm zalíbení pří­ vrženci archaizujícího směru ve 2. stol. n. I. - Gaius Lícinius Macer, tribun lidu r. 73 př. n. I., významný stoupenec strany ->-populárů, začal své dějiny (asi o 16 kn.) opět založením Říma, ale již ve 2. kn. došel k válce s ->-Pyrrhem. Většina zachovaných zlomků pochází z prvých dvou knih. Cicero, ač byl polit. protivník, chválí jeho svědomitost a píli. - Valerius Antias, straník ----;.-optimátů, autor Análů (nejméně o 75 kn.) od založení Říma až asi do smrti Sullovy (78 př. n. 1.), usiloval především o efekt a originalitu. Proto si vymýšlel množství podrobností, zvl. v líčení bitev a údajích o padlých nepřátelích. Čerpal z něho - stejně jako z ostatních analistů - vydatně Livius, ačkoliv se sám často rozhořčuje pro jeho nestoudné lhaní. Analistické historiografické techniky použili i největší řím. historikové -.Livius a -•-Tacitus, kteří jí však již uměli dodat umělecké hodnoty tím, že ve svém líčení události jednotlivých let sdružovali ve vyšší celky o společné tematice.

analogie viz gramatika anály (lat. annales od annus, rok), letopisy, původně roční záznamy -.pontifiků, kteří měli na starosti řím. ->-kalendář. Na označení roku v nich bývala uváděna jměna konsulů, podle nichž se datovalo (-►epónymos), a jiných úředníků; následovaly jednotlivé dni různě označované, k nimž byly připisová­ ny důležité události. A. pontifiků byly zapisovány na bílé tabule a ty byly veřejně vystavovány. Asi r. 123 př. n. I. byly shrnuty a vydány v 80 kn. pod názvem a. maximi; byly v nich zashyceny události asi 280 let. Nezachovaly se však a ani pozdější dějepisci z nich mnoho nečerpali. Protože nejstarší řím. ..dějepisci vypisovali události rok po roce, nazývají se --+analisté. V. t. datování; chronica. analytika (z řec. analytiké [techné], umění rozboru), v antické logice metoda analýzy myšlenek, hledání jejich prvků, a tím pronikání k pravdě. Analytika (mn. č.) se nazývají dva nejvýznamnější --►Aristotelovy logické spisy. Analytika první (A. protera, lat. Analytica priora) pojednávají o úsudku, Analytika

Ana

druhá (A. hystera, lat. Analytica sv. části M. Asie) a chetitština hieposteriora) o důkazu. roglyfická (z pomezí anatolsko-syrského), zachycovaná zvláštním anamnésis viz Platón písemným systémem, kterého se užívalo zejm. na konci 2. a na zač. ananké (řec.), násilí, nutnost, též 1. tis. př. n. I. Dnes se obvykle za personifikovaná Nutnost. Původně další pokračování této jazykové moc vše ve světě ovládající, proti větve považují některé jazyky, jimiž níž ani bohové nic nesvedou, osud. se hovořilo v M. Asii v 1. tis. př. Nutné je to, co nemůže býti jinak, n. I., jako zvl. lýdština (--+Lýdie), popř. co nemůže nebýti, čili to, lykijština (-Lykie) a snad i kárco býti musí. Ve filosofii bývá nut- ština (->-Kárie). Indoevropský chanost někdy ztotožňována se světo­ rakter těchto jazyků není však, zvl. vým Rozumem, tj. s řádem světa, v posledním případě, zcela nepov němž se vše děje nutně ( --+Dé- chybný. mokritos; ->-stoikové). Rozlišuje se též nutnost přírodní a morální, to- Anaxagorás [2. p. -ra] z Klazotiž nutnost podrobit se zákonům men, 500/497-428/27, řecký filopřírodním a mravním, a nutnost sof. Okolo r. 460 přišel do Athén čistě logická (u ->-Aristotela logic- a šířil tam svou přírodní filoky nutný je např. závěr v úsudku). sofii. Byl blízkým přítelem Peri- V řím. filosofii: necessitas. kleovým a Eurípidovým. Krátce před začátkem peloponnéské války anapést (z řec. anapaistos, snad byl obžalován z bezbožnosti, pro,, vzhůru vymrštěný", tj. vzestup- tože prohlašoval slunce za rozžhaný), trojslabičná stopa o dvou krát- vený kámen o něco větší než Pelokých slabikách a jedné dlouhé, ponnésos, a musel proto opustit s iktem na této: ---~- (Vysky- Athény. A-rova filosofie byla potoval se i v tvaru _ _.!_ nebo kusem o překonání učení ->-elejské ._._...:..,._ a _...:..,._.) Užívalo se ho školy o jediném neměnném bytí. jako taktu pochodového (při prů­ A. pokládal mnohotvárnost a provodech, v nástupní písni sboru měnlivost světa, o které nás inforv tragédii a komedii) i taktu lyric- mují smysly, za základní fakt a kého (ve sborových písních Eurí- pokusil se jej vysvětlit. Souhlasil s ->-Parmenidem v tom, že ve skupidových a Senekových). tečnosti není vzniku a zániku, Anastasios [2. p. -ia], východo- nýbrž jen směšování a rozlučování. římský císař (491-518), vedl války Za základní prvky všeho, co exiss Peršany a dal k obraně Konstan- tuje, pokládal A. nepatrné, do netinopole před útoky Bulharů zbu- konečna dělitelné a specifickými dovat · opevnění mezi Černým a kvalitami obdařené částečky (kouMarmarským mořem. Poněvadž se síčky zlata, kostí, masa atd.), které odklonil od kat. ortodoxie, došlo za nazývá spermata (semena). Později jeho vlády k mnoha náb. sporům se vžil Aristotelův název homoiomereiai (->-homoiomerie). Každá i bojům. jednotlivina obsahuje všechny druanathematizace, (v židovství a hy semen; rozdílnost věcí je dána křesťanství) rituální prokletí, kte- tím, že v nich převažují semena rému podléhali príslušníci nábo- určité kvality. Semenům je vlastní ženské obce; pokud se dopustili vnitřní tendence spojovat se se obzvlášť těžkého provinění (např. semeny stejného druhu. A-rova krvesmilstva), bylo nad nimi vy- --+kosmogonie, navazující na starší sloveno anathema (prokletí). Podle tradice, obsahuje důležitou změnu. starě křesťanské víry byl takto pro- Počáteční chaotická směs, v níž kletý člověk tělesně zahuben „pe- byly „všechny věci pohromadě", se kelnými silami", jeho duše však změnila v uspořádaný svět půso­ mohla dojít spasení (takto zdůvod­ bením rozumu (řec. nús), jejž A. ňovala i střv. inkvizice upalování charakterizoval jako nejjemnější ze všech látek. Rozum je ve vztahu tzv. kacířů). k pasivním částicím (látce) nejen anatolské jazyky, v širším smyslu hybným, nýbrž i vládnoucím prinvšechny stv. jazyky z Malé Asie, cipem. A. sice nepoužil rozumu v užším - a obvyklejším - smyslu k teleologickému výkladu přírody, ie. jazyky skupiny chetitské ( --+Che- přece však je oddělení rozumu od tité). Především sem patřila che- ostatních látek určitou etapou při titština klínopisná (s bohatým formování idealismu v řec. filoarchivem, nalezeným v Bogazkoy sofii. - V. t. fysika. ve stř. Anatolíi; doklady zvl. z 3. Prek/ad: ZPM čtvrtiny 2. tis. př. n. 1.), luvijština Literatura: D. Ciurnelli, La filosofia di (t. jv. části M. Asie), palajština (ze Anassagora, 1947; I. Zafiropulo, Anaxa-

Ana

54/

gore de Clazoměne, 1948; F. M. Cleve, The philosophy of Anaxagoras, 1949; D. E. Gershenson and D. A. Greenberg, Anaxagoras and the birth of physics, 1964.

a zřeďování. Vzduch se stává ohněm, jestliže se zřeďuje, jestliže se zhušťuje, mění se ve vodu, zemi a kameny. A. podal bystré naivně materialistickě výklady o vzniku zemětřesení, duhy, sněhu apod.

Anaximandros [2. p. -ra], * asi 610, t brzy po 546, řecký filosof, příslušník -+-mílétské školy. Jako člen starěho aristokratického rodu byl pověřen vedením při zakládání mílétské kolonie -+-Apollónie na černomořském pobřeží. A. sestrojil první mapu světa, model vesmíru a zdokonalil sluneční hodiny; napsal první řec. prozaický spis (z ně­ ho se zachoval jediný zlomek). Za počátek (arché), z něhož svě­ ty vznikají a do něhož po uplynutí určitě periody opět zanikají, pokládal A. -+-apeiron, kvalitativně nediferencovanou a prostorově neomezenou pralátku. Při kosmogonickém procesu se z apeira postupně vylučovaly protiklady (první dvojicí bylo teplo a chladno, druhou vlhko a sucho) a z jejich vzájemného působení se vyvinulo existující uspořádání světa. Mezi protiklady je neustálý boj; každý z nich má totiž v sobě tendenci získat nadvládu nad ostatními. Pře­ vahou určitěho protikladu nad ostatními A. pravděpodobně vysvětloval, podobně jako -+-Hérakleitos, pýthagorovci a jiní filosofové, cyklické změny v. přírodě, jako střídání dne a noci, ročních období apod. Boj mezi protiklady chápal jako neustálé narušování spravedlnosti (převaha některého protikladu) a jejího opětného vyrovnávání (střídání protikladů v nadvládě). V oblasti kosmologie je nejpozoruhodnější A-rův názor, že se Země volně vznáší uprostřed vesmíru, aniž potřebuje podpory; stabilní rovnováhu zachovává proto, že je od všech bodů obvodu vesmíru stejně vzdálena ( -+-astronomie ). - Zajímavým způsobem vykládal A. vznik prvních lidí : „lidé se nejprve zrodili a vyrostli uvnitř ryb tak jako žraloci," (ně­ které druhy žraloků totiž rodí živá mláďata) ,,a když se stali schopnými, aby si sami pomáhali, tehdy vystoupili a zmocnili se země." (Zl. A 30 z Plůtarcha.) Překlad:

ZPM

Literatura: C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, 1960; P. Seligman, The Apeiron of Anaximander, 1962.

Anaximenés [2. p. -na], řecký filosof z --+-mílétské školy, t v olympiadě 528/25 př. n. 1. Za pralátku považoval vzduch. Nad -+-Thaléta a --+Anaximandra pokročil v tom, že se pokusil určit, které faktory umožňují přechod pralátky v ostatní stavy. Nalezl je v zhušťování

lozích, učitelích a žácích), o charakterových typech (chytrák, lakomec); obyvatelé některých měst (u ~eků Abdéra, Sidón, Kýmé) hráli roli našich „kocourkovských". A-ty jsou zachovány porůznu v lit. dílech; máme však i sbírku řeckých Překlad: ZPM a-t Filogelós (Šprýmař), asi ze Ancus Marcius viz římští králové 3.-5. stol. n. 1., která obsahuje hlavně série ne vždy zdařilých a-t Andělský hrad viz Moles Had- o Abdéřanech atd., a o nepraktickém učenci (scholastikos). riani

Andokidés viz

řečnictví

(A)

Androklos nebo Androklés, lat. Androclus [2. p. -okla], uprchlý otrok římského prokonsula v Africe, jenž později znovu upadl v pánovu moc a byl odsouzen k zápasu se šelmami. V aréně se octl podivuhodnou náhodou proti lvu, jemuž kdysi vytáhl na poušti z tlapy trn a vyléčil mu ji. Když lev nejen A-la nenapadl, nýbrž vděčně se k němu lísal, dostal A. svobodu a lva darem. Bajka je zachována u Gellia (5, 14) aj. Dramatizace: G. B. Shaw, Androkles a lev, 1912.

Andromaché, manželka --+-Hektorova, matka -+-Astyanaktova. Po pádu Tróje si ji odvedl --+-Neoptolemos ( = Pyrrhos) jako otrokyni do Épeiru a měl s ní syna Molossa (-►Molossové), praotce épeirských králů. Později se Neoptolemos oženil s dcerou krále -+-Meneláa, Hermionou; ta A-chu sužovala nezkrotnou žárlivostí. Dramatizace: --+-Eurípidés, tragédie Andromaché; v nové době: Racine, Andromaque, 1667; F. Bruckner, Pyrrhus und A., 1953. - Obraz: J. L. David, Andromaché oplakává smrt Rektorovu, 1784: - Opera: H. Wendt, Andromache, 1932.

Andromeda, v řecké mytologii dcera aithiopského krále Kéfea, zachráněná -+-Perseem. Socha: B. Benda (* 1897), Andromeda (mramor).

Anchísés viz Aineiás Annikeris viz kyrénská škola animismus (od lat. anima, duše), moderní označení pro jeden z nejstarších stupňů ve vývoji náboženských představ (-+-tabu; -+-dynamismus; --+-fetišismus; -+-polydaimonismus); tento vývoj narýsovali v 19. stol. moderní etnografové na základě pozorování, která srovnávali i se stv. zprávami : podle nich si primitivní člověk představoval vedle existence materiálního světa i existenci druhého světa, v němž jsou duše (tj. dvojníci živých bytostí: zvířat, rostlin, lidí tohoto světa) a duchové, kteří nemají odpovídající bytost v přirozeném světě. V člo­ věku sídli buď jedna duše nebo duší více a každá z nich odpovídá jiným lidským vlastnostem. Duše stárne se svou bytostí a po smrti odchází z těla, avšak zasahuje opět do lidské společnosti, zvl. do věcí svého rodu. Odtud vznikl -+-kult mrtvých, kult předků. - A. byl právem kritizován za to, že promítá moderní myšlení do duše primitivního člo­ věka. Proto byly vysloveny pochyby, zda jde skutečně o nejst. stadium ve vývoji náboženství, jak soudili E. B. Tylor, H. Spencer, W. Wundt aj. Jeho významným přínosem bylo však osvětlení mnohých i stv. představ (dvě duše v -+-manicheismu; -+-kult mrtvých; trojí druh duše u -►Aristotela apod.).

Androníkos viz Livius AndroAnkýra (lat. Ancyra, dn. Ankara), nicus původně fryžské město ve střední Androníkos Rhodský viz peri- Malé Asii, od začátku 3. stol. př. n. 1. jedno z hlavních sídel Galatů, patetická škola v římské době hlavní město provincie -+-Galatie, východiště karaAndros viz Kyklady vanních cest. Z ant. památek jsou anekdota (řec.) I. (doslova) ,,to, zvlášť významně zříceniny chrámu co nebylo vydáno"; název „Taj- Augusta a Romy, kde byl nalezen ných dějin" -+-Prokópiových; - těměř ůplný nápisný text závěti 2. a. v našem smyslu existovala císaře -+-Augusta ( --+-Monumentum ve stv. ~ecku i v rumě (bez zvlášt- Ancyranum). ního označení); kromě žertovných vyprávění o slavných osobách byly Anna Perenna, starobylé římské zvl. oblíbeny a-ty o některých po- božstvo, snad stále se obnovujícího voláních (lékařích, holičích, astro- měsíce. Jeho svátek připadal na

55/

Ant

Anonymus Iamblichi, traktát neznámého sofisty z konce 5. stol. př. n. I., jehož značné části převzal novoplatónik -.Iamblichos (3./4. stol. n. I.) do svého spisu Logos protreptikos eis filosofián (Vybídnutí annona (od lat. annus, rok) pů­ k filosofii). Neznámý autor povodně roční výtěžek, sklizeň vůbec kládá zákon (----+nomos [l]) za při­ (např. mléka, vína, ale zejména rozenou nutnost a za nevyhnutelný obilí), pak zásoba potravin, zejména předpoklad pro trvání společnosti. obilovin, na rok, dále dovoz obilí do Říma a do municipií, pak tržní Anonymus Peri hypsús (A. cena potravin, zejména obilí, kon- o vznešenu slovesném), řec. spis neprávem Cassiu trolovaná péčí státu (eura annonae). pnp1sovaný Konečně se tímto slovem označo­ -.Longinovi (odtud též Pseudovaly provinciemi odváděné natu- longinus) nebo --->-Dionýsiovi Halirální dávky, které sloužily k záso- karnásskému. Pochází patrně z 1. bování vojska a provinciálního stol. n. I. a je to jeden z nejpozoruúřednictva (a. militaris) nebo v urči­ hodnějších výkladů ant. literární tých provinciích k zásobování hlav- ----+estetiky. ního města (a. eiviea). Překlad: V. Sládek, Dionysiův neb Gura annonae záležela v péči Longinuv spis O vznešenu, 193ť. státu o dostatečnou zásobu obilí (zejm. pšenice) za dostupné ceny. Anonymus Einsiedlensis, dvě V dobách hladu bylo z pověření anonymní bukolské básně, nalestátu nakupováno obilí v bližším zené v klášteře Einsiedeln ve Švýnebo vzdálenějším okolí Říma a carsku; v jedné oslavují pastýři prodáváno za normální ceny. Když císaře Nerona jako umělce ve hře počet obyvatel hlavního města na ki tharu a tvůrce básně o dovzrostl, bylo dováženo obilí z provincií, zejm. ze Sicílie a Sardinie. Až do doby --Gracchů se péče státu omezila na to, aby byly dodržovány přiměřené tržní ceny, od té doby přistoupil stát k prodávání obilí pod cenou ( --+frumentace). Dodávky levného obilí pro Řím byly důležité jak hospodářsky, tak politicky (jejich výše měla často vliv na smýšlení řím. lidu). Za republiky patrila eura annonae do kompetence ----+aedilů. V 1. stol. př. n. I. přešla za mimořádných okolností na přední polit. činitele (Pompeius, Augustus). Za císařství byla svěřena početnému císařskému aparátu, v jehož čele stál ----..praefectus (B 2) annonae. Podobně byla organizována i v jiných městech. Dodávky obilí do Říma přicházely hlavně z Egypta a ze sev. Afriky. K zabezpečení severoafrických dodávek zřídil císař Commodus (180-192) zvláštní lodstvo. Od doby Diocletianovy (284-305) se stala a. pravidelnou daní, vybíranou převážně v naturáliích.

bytí Tróje; v druhé je pozdravován jako zakladatel „zlatého věku". Obě básně pocházejí z do by N eronovy a náležejí asi jednomu autoru.

15. března, tj. na idy prvního mě­ síce v nejstarším řím. kalendáři. Průběh slavnosti, kdy prý každý vypil tolik číší, kolik chtěl žít let, popsal Ovidius (Fast. 3, 523n).

anomálie viz gramatika Anonymus (lat., z řec. anónymos, beze jména,nejmenovaný),anonym, nejmenovaný, neznámý autor. U mnoha ant. spisů neznáme pravého autora. Někdy se uvádějí pod jménem spisovatele (s předponou --+Pseudo-), jemuž byly mylně při­ pisovány, jindy se uvádí jen název spisu a autor se označuje jako Anonymus.

Anonymus Valesii, dva lat. historické zlomky, nazvané podle prvního vydavatele H. Valesia (r. 1636). První zahrnuje léta 293 až 337 (Konstantin), druhý léta 474-526 (Odoaker, Theodorich). Starší zl. pochází z pohanského díla ze 4. stol. n. I., mladší z křesť. spisu ze 6. stol. n. I. antae (lat., mn. č.), pilastrové zakončení průčelního nároží bočních stěn, obyč. s hlavicí a patkou. Jsou-li mezi oběma antami sloupy, mluvíme o stavbě antové (in antis). Antové průčelí mají též attické - ➔stély architektonického typu. V. t. chrám. Antaios [2. p. -ia], syn -➔Posei­ dóna a -•-Gáie ( = Země), libyjský obr, jenž nutil každého příchozího, aby s ním zápasil, a když ho pře­ mohl, usmrcoval jej. A. však měl

Antefix (Apollónův chrám ve Vejích, kolem r. 500 př. n. I.)

Ant

56/

sílu jen tehdy, dotýkal-li se svě (Chytroi - Slavnost hrnců). A. byla matky Země. Proto ho -.Héraklés buď celá anebo aspoň poslední jepři zápase vyzdvihl do vzduchu a jich den řec. Dušičkami, neboť se pak zardousil (sr. vyo hrazení na věřilo, že v ten čas vystupují duše krátéru -.Eufroniově z let 520 až zemřelých z podsvětí na svět. 500 př. n. I.). anthologie (z řec. anthos, květ, Obrazy: A. Pollaiuolo (1432-1498), Héraklés a A.; Tintoretto (1518-94), Hé- legó, sbírám), sbírka vybraných raklés a A.; Tiepolo (1696-1770), Héra- kratších literárních útvarů nebo klés a A. - Socha: Zápas Héraklea s An- ůryvků jednoho nebo více autorů. taiem (Lobkovický palác v Praze, Vlašská ul.), neznámý vídeňský sochař kolem r. Nejčastěji se pořádají a. veršovaně. 1720. Ze stv. se nám zachovala Anthologia Graeca Palatina, sbírka řec. Antalkidás [2. p. -da], spartský epigramů o 15 kn. nazvaná podle vojevůdce a diplomat, jehož jmé- rukopisu uloženého kdysi v Biblionem byl nazván mír sjednaný thece Palatinské v Heidelbergu. r. 387 s Peršany. Podle podmínek Byla sestavena z menších sbírek, míru A-dova (zvaného též „mír které vznikaly od 1. stol. př. n. I.; královský") zůstala řec. města nejvýznamnější z nich uspořádali: v Malě Asii pod perskou svrcho- Meleagros z Gadar (okolo 100 př. vaností, města v ilecku byla pro- n. 1.), Filippos z Thessaloníky hlášena svobodnými a všechny (1. stol. n. I.), Agathiás (6. stol. spolky kromě -.peloponnéského n. I.), Konstantínos Kefalás (9./10. byly zrušeny. stol.). Stručnější je Anthologia Planudea o 7 kn., zachovaná v opise antefix (z lat.), terakotová nebo byzantského filologa Maxima Plakamenná deska ve tvaru štítku nebo nůda ze 14. stol. Z autorů zastoupolokruhu, připevňovaná na okraj pených v AGP vynikl potulný střechy antických staveb, která za- básník Leónidás z Tarentu (3. stol. krývala spáru tašek. Býval zdoben př. n. I.) realistickou drobnokresornamenty nebo figurálními náměty bou lidových postav a Asklépiaděs v malbě nebo reliéfu. - V architek- ze Samu (3. stol. př. n. I.). tuře etruské se udržely a-y déle než Anthologia Latina byla pod tímto v řec. a byly i na základně chrámo- názvem sestavena až W. Burmanvého štítu (-+Obr. na str. 55.) nem v 2. pol. 18. stol. Její součástí je sbírka lat. epigramů (pův. 24 kp.), Anténór [2. p. -ora], athénský so- která vznikla v 7. stol. n. I. v sev. chař z rozhraní 6./5. stol. př. n. 1. Africe a nazývá se podle franc. V originále se od něho zachovala filologa Claudia Salmasia též Corpus mramorová socha dívky (-.koré), Salmasianum. Ve sbírce vyniká pokterou věnoval por. 520 na athén- slední kniha, jejímž autorem je skou Akropolis hrnčíř Nearchos. Luxorius. Některé jeho básně osvět­ A. asi spolupracoval na výzdobě lují kulturní pom~ry v Africe za novostavby Apollónova chrámu vlády -.Vandalů. v Delfech. Nezachovalo se jeho nejznámější dílo, bronzově sousoší antidosis viz leitúrgie --+Tyranobijců, postavené na athénské agoře a odvlečeně jako kořist Antifón [2. p. -ónta] 1. viz recr. 480 př. n. 1. Peršany. A. je před­ nictví (A);- 2. A. z Athén, 5. stol. stavitelem attické věcnosti, proti- př. n. I., řecký sofista demokratickladné tehdejší pozdně archaické kého zaměření. Zabýval se převážně iónské manýře. společenskými otázkami, ale bádal i v oblasti teorie poznání, matemaAnthestéria [2. p. -ií], athénské tiky a biologie. Antiteze zákon-pří­ svátky zasvěcené -Dionýsovi v mě­ roda (-+-nomos [1]; - ➔fysis) nabyla síci anthestériónu (únor - březen). u něho ještě vyhraněnější podoby První den byl dnem ochutnávání než u .-Hippia. ,,Většina z toho, co vína (Pťthoigia - Otvírání sudů). je spravedlivé podle zákona, je neDruhý den byl oslavován veřejnou přátelské přírodě." Podle přírody hostinou, k níž každý donesl nové není rozdílu mezi urozenými a nevíno (Choes - Slavnost džbánků). urozenými, ani mezi Řeky a barV týž den se ve starobylém chrámu bary. v Lénaiu (snad na záp. od -AkroPřeklad: ZPM pole) konala mystická svatba basiLiteratura: F. Solmsen, Antiphonlissy, manželky archonta krále studien, 1931. ( -archonti), s Dionýsem ( -hieros gamos). Třetí den byla obětována Antigoné [2. p. -ny ], podle báje luštěninová směs (panspermia) prů­ v podání -➔ Sofokleově dcera -Oivodci mrtvých Hermovi (Chthonios, dipova a lokastina, sestra EteokleoPodsvětní) a duším zemřelých va, Polyneikova a Isménina. Pro-

vázela slepého otce do vyhnanství a pečovala o něho až do jeho smrti na attickém Kolónu Hippiu. Když Eteoklěs a Polyneikěs padli v bratrovražedněm boji o Théby (-sedm proti Th.), zakázal nový thébský král, Iokastin bratr Kreón, Polyneika jako nepřítele vlasti pohřbít. A. zákazu neuposlechla, a byla proto živá uzavřena do skalní hrobky. Když její snoubenec Haimón, syn Kreontův, vnikl do hrobky, aby ji osvobodil, nalezl ji obě­ šenu. Haimón se ze zoufalství probodl a jeho matka Eurydiké si z bolesti nad jeho smrtí vzala život. V postavě A-ny je ztělesněn konflikt dvou povinností: vůči nepsaným zákonům lidskosti a vůči zákonům daným tvrdou státní mocí. Hloubka a tragičnost tohoto konfliktu inspiruje dramatické básníky k stále novým zpracováním ant. látky. Ve stv. zpracoval báji -.Sofoklés v tragédii Antigoné. Dramarizace v nové době: J. Cocteau, Antigone, 1922; L. Stojanov, Antigone, 1926; A. Maliszewski, Antigone, 1939; R. Worner, Antigone, 1939; J. Anouilh, Antigone, 1942; K. Bervinska, Ocalenie Antygony, 1948; B. Brecht, Antigone-Modell, 1948; F. Lutzkendorf, Die zyprische Antigone, 1956; D. Smole, Antigone, 1959; N. Szcepaň.ska, Kucharki (I., Antygona), travestie, Dialog 1, 1961, 5-35; C . Hubalek, Die Stunde der Antigone (hráno u nás pod názvem Hrdinové v Thébách nebydlí a Lázeňská sezóna [ čes. knižně: Hodina Antigony, 1962]); P. Karvaš, Antigona a ti druzí, 1962. - Opera: J. Mysliveček, Antigone, 1773; A. Honegger, Antigone, 1930 (text Cocteau); C. Orff, Antigone, 1949; L. Pipkov, Antigona 43 (libreto V. Bašev, P. Pančev, 1963); M. Uhde, Děvka z mésta Théb (premiéra 1967). - Zhudebnlní: Sofokleova Antigoné, Mendelssohn, 1841; scénickou hudbu k Sofokleově Antigoně složil O. Jeremiáš, 1932; hudbu k 1. jednání Sofokleovy Antigony složil I. Krejčí, 1933/34 (nová verze 1958/59); předehru k Sofokleové tragédii složil V. Sommer, 1957. - V. t. Sofoklés.

Antigonos [2. p. -na] 1. Monofthalmos (Jednooký), vojevůdce -➔Alexandra Velikého, správce -➔Frygie, od r. 315 př. n. I. nejmocnější z -diadochů. Spolu se svým synem -.Démétriem Poliorkétem přijal r. 306 královský diadém s nárokem na vládu v celé Alexandrově říši. Padl v bitvě proti -.Lýsimachovi a Seleukovi I. u --+lpsu r. 301. 2. A. Gonatás, syn -.Démétria Poliorkéta, makedonský král 276 až 239 př. n. I. (král. titulu užíval již od r. 283). Svou moc upevnil zejména vítězstvím nad Galaty. Jeho ůsilí o sjednocení Makedonie a ilecka se pro odpor Sparty a Egypta zdařilo jen zčásti. 3. A. Dósón, synovec předcho­ zího, makedonský král 229-222/21 př. n. 1. Byl povolán na pomoc

57/ ->-achajským spolkem a vítězstvím 14. stol. př. n. 1. - Konec ant. staronad spartským králem ->-Kleome- věku bývá kladen někdy už do nem III. (r. 222) si zajistil nad- r. 325 (círk. -koncil v Níkaii svolaný císařem Konstantinem, tj. dovláalu nad ileckem. klad proměny křesťanství ve státní Antigonos z Karystu viz bio- náboženství), častěji však rozdílně pro obě části řím. říše: pro západní grafie polovinu do r. 375 (začátek tzv. Antigonovci (řec. Antigonidai) viz stěhování národů) nebo do r. 476 (zánik západořímskě říše); pro část Antigonos východní pak do r. 529 (zavření antika (z lat. antiquus, starý, „pohanských" filosofických škol starobylý), novodobý výraz, ražený v Athěnách, kterě znamenalo defive francouzském prostředí; ozna- nitivní rozchod s ant. kulturní čuje dnes časový úsek starověku, tradicí). ve kterém vznikly a rozvinuly se ve výtv. uměních i krásné literatuře, Antikrist (řec. antichristos, prove vědě i filosofii, v polit. teorii tivník Kristův), mytická postava, i praxi, zásluhou řec. a řím. tvůrců, podle starých křesťanů odpůrce kulturní hodnoty, které se staly -Kristův, jehož vystoupení při­ základem evropské - a jejím pro- nese Kristovým vyznavačům mnostřednictvím do značné míry i svě­ ho běd a utrpení, zároveň však bude znamením blížícího se konce tové - vzdělanosti. Od doby vzniku prošel výraz a. světa (->-eschatologie). Představa poměrně složitým vývojem: pů­ A-a se objevuje už v některých vodně (v 16.-17. stol.) se jím spisech NZ, zvl. však v lid. víře jednotlivé umělecké 3. stol. n. I. - V. t. Hippolytos (2); označovaly předměty, zvl. sochařské, pokud Commodianus. pocházely z řec. a řím. starověku (nejčastěji v mn. č. antiky = [umě­ Antimachos [2. p. -cha] z Kololecké] starožitnosti), a to v proti- fónu, iónský básník na přelomu 5. kladu k výtvorům středověkým a a 4. stol. př. n. I., autor eposu soudobým. Thébais a výpravné epické elegie V 18. stol., od doby J. J. Win- 1.Jydé, kterou napsal po smrti své ckelmanna (1717-1768), značil vý- stejnojmenně milenky. Jeho básně raz a. soubor takových památek a už měly ráz učené poezie helénist. kulturní ideál v nich ztělesněný. období ( ->-alexandrijské básnictví). Na a-ku se pak nahlíželo jako na Zachovaly se pouze zlomky. na měřítko uměleckou normu, sloužící k posuzování novodobých Antinoos [2. p. -noa], miláček císa( --klasicis- ře -+Hadriana. R. 122 n. I. bylo na uměleckých výtvorů mus). jeho počest založeno město An tinoů­ Nové chápání a-ky jako histo- polis, na vých. břehu Nilu, na již. rické epochy (antický starověk) se hranici středního Egypta. Když všemi konkrétními životními pro- r. 130 utonul v Nilu, byl Hadriajevy se připravovalo od 1. pol. 19. nem prohlášen za boha. - Jeho stol., kdy se bojovalo o nové, širší plastický portrét, zachovaný ve pojetí klasické --+filologie. Defini- velkém počtu replik a variant, je tivně se však prosadilo až poč. 20. typickým projevem sentimentálniho stol., po vítězství historismu, který klasicismu Hadrianovy doby. odmítal idealistický výklad historického dění. Antiocheia, Antiochie, jměno ně­ Ant. starověk měl své meze jak kolika řeckých měst; z nich vyniv prostoru, tak v čase. Oblast ant. kala zvl. A. nad řekou Orontem světa spadá zhruba v jedno s ůze­ v Sýrii (dn. Antakija), založená r. mím římské říše ( ->-imperium Ro- 300 př. n. I. od -+Seleuka I. Níkámanum) v dobách jejího největšího tora, sídlo syrských králů, později rozmachu (jednotlivé části se však římských prokonsulů a křesť. patrik ant. světu připojovaly jen po- archy (v A-ii byli křesťané poprvé stupně). označeni názvem Christianoi, tj. Trvání a-ky (její časové vyme- Kristovci); východisko cest k Euzení) se uvádí rozdílně: Její za- fratu. Rodiště -+Ammiana Marčátek, kdysi datovaný do doby cellina. vzniku homérských básní (jenž byl kladen někdy až do 9. stol. př. n. I.), Antiochos I. [2. p. -cha], syrský byl posunut novodobými archeol. král 281-261 př. n. 1., syn a spoluobjevy, zvl. pak rozluštěním nově vladař -+Seleuka I. ( -seleukovská nalezených hliněných tabulek po- říše). Zvítězil nad Galaty (-+Galapsaných krétsko-mykénským pís- tie), odtud jeho příjmení -+S6tér mem (->-písma egejská), až asi do ( = Zachránce, Spasitel), avšak ve

A nt válkách proti Egyptu a Pergamu neměl ůspěch.

A. II., syn předchozího, syrský král 261-246 př. n. I. Za jeho vlády byly od jeho říše odtrženy --Baktrie a Parthie ( -+Parthové). Mír s Egyptem si vykoupil sňat­ kem s dcerou --+-Ptolemaia Filadelfa, ->-Bereníkou. Příjmení Theos (Bůh) mu udělili Miléťané za osvobození od tyrannidy. A. III. Veliký, mladší syn -.Seleuka II., syrský král 223-187 př. n. 1. Byl nucen několikrát bránit svou vládu proti odbojným ---+Satrapům. V boji proti Egyptu byl nakonec poražen u -+-Rafie (r. 217) a pozbyl již. část -Sýrie (tzv. Koilé Sýria), Foiníkii a Palestinu. Úspěšná byla jeho výprava na východ (215-205), jíž dosáhl hranic Indie a dobyl zpět části ůzemí ztracených za dřívějších panovníků. Jeho spojenectví s makedonským králem -+Filippem V. a společný útok na Egypt, jímž znova dobyl Foiníkie a Koilé Sýrie, vyvolal zásah ilímanů. Porážky u ---+Thermopyl a u -►Magnésie pod Sipylem r. 190 (-+Scipio [3]) zamezily další vzrůst jeho moci. A. musel odstoupit území v M. Asii a zaplatit 15 000 talentů náhrady. Byl zabit v městě Tabai po nezdařeném pokusu vyplenit chrám Artemidin v Elamu (na vých. od dolního toku řeky Tigridu). A. IV. Epifanés [2. p. -na] (Jasný, Zářící), syrský král 175 až 164 ( ?) př. n. 1., syn --+Antiocha III.; od r. 189 žil jako rukojmí v ilímě. R. 168 porazil egyptského krále -+Ptolemaia VI. za sporů o tzv. Koilé Sýriá (-•Sýrie; -+-syrské války). Výbojů v Egyptě se musel vzdát na zákrok rumanů. Byl příznivcem :ileků, tům

řeckým

měs­

uděloval

dary a podporoval jejich výstavbu. Násilnou helénizací a zaváděním Diova kultu v Jeruzalémě vyvolal povstání ->-Makkabejských. Zemřel na výpravě do Parthie.

Antiochos z Askalónu viz Akadémie Antipatros [2. p. -ra], makedonský v armádě --+Filippa II. a --+Alexandra Velikého. Za Alexandrova tažení do Persie byl ponechán v Makedonii k ochraně týlu. Po Alexandrově smrti r. 323 př. n. I. potlačil jako správce Makedonie a ilecka v ->-lamijské válce povstání :ileků (r. 322 v bitvě u -+-Krannónu). Po ---+Perdikkově (3) zavraždění r. 321 př. n. I. byl zvolen regentem Alexandrovy říše, ale zemřel již r. 319. A-rovým nástupcem se stal

vojevůdce

Ant

58/

(proti jeho ustanovení) jeho syn tě, že Caesarova opatření nebyla --► Kassandros. zrušena, že bylo rozhodnuto zveřejnit jeho závěť a že byl uspořádán Antisthenés [2. p. -nal, asi 455 slavnostní veřejný pohřeb Caesarův asi 360 př. n. 1., athénský filosof, (A-iova proslulá demagogická řeč žák Gorgiův a Sókratův, zakladatel nad Caesarovou mrtvolou, v nové -kynismu. Přednášel v athénskěm době literárně zpracovaná v Shakegymnasiu Kynosarges, určeném pro spearově dramatu Iulius Caesar, neplnoprávné občany. Sofistické 1599). Usiloval o to, aby se stal antiteze zákon-příroda použil jako Caesarovým nástupcem, podcenil teoret. základu k ostré kritice celé však schopnosti mladého Octaviana tehdejší civilizace. Jako senzualista ( -+Augustus). Zprvu stál A. proti odmítal Platónovo učení o idejích. Octavianovi, který byl jako propraetor spolu s konsuly Hirtiem Antitauros viz Tauros (1) a Pansou r. 43 př. n. 1. v čele vojska, senátem vyslaného proti němu Antium [2. p. -ia] (dn. Anzio), po- ( -Mutina). Koncem téhož roku břežní město v -->-Latiu, obsazené 23. listopadu - uzavřel však A. v 5. stol. př. n. 1. Volsky; r. 338 s Octavianem a Lepidem tzv. druhý př. n. 1. ho dobyli Římané (-ros- -+triumvirát. A. přispěl r. 42 př. n. tra). Od konce republiky lázeňské 1. rozhodujícím způsobem k postředisko; rodiště císaře Nerona. rážce Marka Bruta a Gaia Cassia V nové době tam byly nalezeny vý- u -+Filipp. Při rozdělování triumznamné antické umělecké památky viry ovládaných oblastí řím. říše obdržel A. Východ. Snažil se zde (mj. tzv. Apollón Belveděrský). upevnit své postavení, stále více si Antoninianus (2. p. -anu], římský počínal nezávisle na Octavianovi, stříbrný dvoudenár z doby krize ve v Egyptě podlehl vlivu královny 3. stol. n. l., pův. s portrétem císaře -----),-Kleopatry. Soupeření mezi OctaAntonina -.Caracally (odtud jmé- vianem a A-iem vedlo k válce. Po porazce A-iova a Kleopatřina no) s paprskovou korunou. loďstva u -Aktia r. 31 př. n. 1. Antoninus Pius. Titus Aelius Had- spáchal A. sebevraždu. rianus A. P. (Zbožný) [2. p. -ta -ia Literatura: J. Lindsay, Marc Antony, -na -na Pial, adoptivní syn -.Had- his World and his Contemporaries, 1936. rianův, římský císař (138-161). Vedl rozvážnou vnitřní politiku, antropologie (od řec. anthrópos, zachovával dobrý poměr k senátu. člověk) jako speciální vědecká disStátní finance byly v nejlepším ciplína v antice neexistovala. Pod stavu. V náboženství obnovoval pojem antropologie v dnešním staré kulty, r. 147 uspořádal oslavy smyslu lze z antiky zahrnout veškedevítistého výročí založení Říma. ré poznatky o člověku, pokud bezProvincie za jeho vlády hospodář­ prostředně nesouvisely s léčením sky vzkvétaly, proto bylo toto údobí nemocí. Náleží sem tedy např. označováno jako zlatý věk římské úvahy filosofů (mílétská škola; Sóříše. Ale ani tehdy nenastal v říši kratés; Platón) o původu a podstanaprostý klid: k nepokojům dochá- tě člověka, postřehy Hippokratovy zelo např. v Mauretánii, řím. o tvarech lidské lebky i zmínvojska musela stále bojovat s dác- ky básníků (Homéros) a historiků kými kmeny. Zahraniční politika (Hěrodotos; Polybios) o specificbyla obranného rázu, především kých vlastnostech různých národů. v Británii a Germánii byla posiloSoustavně uvažoval o člověku vána a budována obranná linie lékař -Alkmaión z Krotónu (ko( -►limes). Za svého nástupce určil lem r. 500 př. n. l.); uvědomil A. P. svého zetě -Marka Aurelia, si, že se člověk od ostatních živokterého adoptoval. Životopis čichů, kteří rovněž smyslově vnímaA-na Pia viz Historia Augusta. jí, podstatně odlišuje tím, že svým Literatura: W. Hi.ittl, Antoninus Pius, rozumem chápe. Proti názorům v té době běžným dokazoval, že I, 1936; II, 1933. smyslová činnost není řízena a ovláAntonius. Marcus A. [2. p. Marka dána srdcem, nýbrž mozkem. -ia] (triumvir), * asi 82, t 31 př. n.l., ->-Aristotelés (384-322) obohatil římský státník a vojevůdce, přítel ant. vědomosti o tělesné i duševní __,.Caesarův. R. 52/51 kvéstor, stránce člověka (Peri psýchés [O du50/49 tribun lidu, 44 př. n. 1. ši]) o experimentálně podložená poprvé konsul. - Od r. 54 př. n. l. fakta (sr. biologie; zoologie). Matebojoval jako Caesarův legát v Galii, riálovou studií o některých zvláštr. 48 jako propraetor u Dyrrhachia nostech lidské letory a tělesné (--Epidamnos) a u --+Farsálu. Po konstituce jsou Charaktéres (Povasmrti Caesarově prosadil v sená- hopisy) Aristotelova žáka -+Theo-

Jrasta. Stoik ___,.Poseidónios z Apameie (* okolo 135, t 51 př. n. 1.) studoval tělesné i povahově rozdíly mezi Seveřany a Středo­ zemci a vyslovil názor, že základ cívilizace netvoří thýmos, citový prvek charakteristický pro Germány a Kelty, nýbrž racionální logos, vlastní obyvatelům Středomoří. Všiml si takě toho, že rozvoji intelektu neprosp1va nadměrné chladno ani tropická vedra a že náhlá změna přirozeného prostředí vadí člověku stejně jako zvířatům a rostlinám. Poseidónios uvažoval i o možnostech a hranicích aklimatizace a o přizpůsobivosti člověka prostředí, v němž žije. Bývá považován za prvního antropologa v moderním smyslu. Také -+-Plinius St. (23/4-79 n. 1.) uložil do své Prírodovedy (Naturalis historia) některé ant. poznatky o člověku. Litllrarura: E. E. Sikes, The anthropology of the Greeks, 1914; W. E. Muehlmann, Geschichte der Anthropologie, 1948.

antropomorfismus (z řec. anthrópos, člověk; morfé, tvar, podoba), soubor náboženských před­ stav a názorů, podle kterých božské síly vystupují a působí v podobě lidské a sdílejí s lidmi i jejich slabosti, žárlivost, závist (fthonos theón [ -+hybris]), mstivost apod. Typicky antropomorfní je -+homérske náboženství. - V. t. bohové olympští. Anúbis

[2. p. -ida], egyptské božstvo (Anúp) s lidským tělem a šakalí hlavou, jež Řekové ztotožnili s Hermem (zvaným obv. -Hermes Trismegistos). Ří­ manům bylo známo od posledních let republiky. A. byl uctíván větši­ nou společně se -+Sarápidem (Osiridem) a --+Ísidou. pohřební

(řec. aoidos [2. p. -da], potulní pěvci improvizovaných epických písní, které před­ cházely literárnímu eposu. První zmínky o a-dech jsou v -->-Homérově Odysseii (Démodokos; Fémios), kde vystupují jako pěvci při hostinách. Své písně doprovázeli hrou na formingu nebo kitharu. Obsahem jejich písní byla mytol. vyprávění o bozích a héróích. V pozdější době byl zpěv a-dů vystřídán

aoidové zpěvák),

přednesem -+rapsódů.

Apameia, jméno několika měst v Asii, zejména hlavního města krajiny Apaméné v -+Sýrii nad řekou Orontem (dn. Kala'at el Medík) v úrodném kraji na jih od Antiocheie; pův. Farnaké, pak Pella, bylo přejmenováno po Apamé,

choti syrskěho krále --+Seleuka I. Níkátora (t 281 př. n. 1.). V A-ii byl r. 188 př. n. 1. uzavřen mír po porážce Antiocha III. Římany (--+syrskě války). Rodiště --+Poseidóniovo. - Z antiky jsou částečně zachovány městské hradby se čtyř­ hrannými věžemi. Napříč městem vedla třída vroubená podloubím (asi z 2. stol. n. 1.), 23,5 m široká a přes 1,5 km dlouhá (část rekonstruována v Musée du Cinquantenaire v Bruselu). - Proslulá byla též svatyně Baalova ( -➔Bél).

59/

Apo

apex (lat.) 1. násadec z olivového prutu ovinutého vlněnou stuhou, na čepici --+flaminů, popř. čepice sama; - 2. svislá čárka nad písmeny na nápisech, obyč. nad dlouhými samohláskami.

apokryf!Y, náboženské spisy, kterě nebyly při --+kanonizaci knih SZ, popř. NZ, zařazeny do jejich souboru, ačkoli jsou jim podobné obsahem i celkovým rázem. Proto také byly zpočátku některé a. zařazová­ ny mezi spisy kanonické (např. v NZ: --+Pastor Hermae, list Barnabášův aj.). A. byly zavrhovány pravověrnou církví proto, že obsahovaly myšlenky nebo před­ stavy „pravé" víře cizí. - V nové době přeneseně „apokryfní" nepravý, podvržený.

Ápis [2. p. -ia nebo -ida], býk, uctívaný jako božstvo v egyptské Memfidě. Jeho božství se poznávalo podle předepsaných znaků. Den zrození Ápia byl pro Egypťany svátkem, den uhynutí dnem obecného smutku. V době helénist. se Překlad: J. Mánek, Výbor z nov ozákon rozšířil jeho kult i mimo Egypt apokryfů (Evangelia a Skutky apošto Apatúria [2. p. -ií], rodová slav- (je znám např. z Chalkidy a z Prié- nich lů), 1959 (rotaprint). _ nost u Iónů, známá především ny) a přetrval i v době římské. Literatura: J Merell, Uvod do četby Nového zákona, 1952 (s preklady ukázek z Athén; byla slavena na podzim Zhudebnění: L. Delibes, opereta Býk z novozákonních apokryfů); M. R. James, v měsíci pyanepsiónu a trvala Apis, 1865. The Apocryphal New Testament, 1924; tři dni. Prvý den byla pořádána Hennecke - W. Schnee melcher, NeuApocolocyntosis viz Seneca (2) E. testamentliche Apokryphen, I, 19593 ; II, slavnostní večeře pro členy jednot19643 • livých frátrií ( --+fýly), nazítří se apoforéton [2. p. -ta] (od řec. konaly oběti, třetí den byli zapiso- apofore6, odnáším) 1. zpravidla Apollodóros [2. p. -ra] 1. athénváni do soupisů frátrií jejich noví v mn. č. apoforéta, dárky určené ský malíř z konce 5. stol. př. n. 1. členové; za ty se přinášela oběť hostům k odnesení z hostiny domů, Podle lit. zpráv první začal používat Diovi (zv. Frátrios) a Athěně (zv. výslužka; - 2. --+epigram připojo­ světla a stínu i barevných přechodů, Frátria), jako kúreion ( = obětováni vaný k takovýmto dárkům. dokonce snad jakěsi perspektivy. vlasů, odstřižených při vstupu Náměty ke svým obrazům čerpal mladíka mezi efěby) a gamélia Apokalypsa Janova (Zjevení Jana z mytologie. ( = oběť při zápisu nevěsty do Theologa), bývá pokládána za jednu 2. A. z Gely, básník nové --+kofrátrie jejího muže). z nejstarších knih NZ (jediná medie, působil v poslední čtvrtině „prorocká"). Používá obrazů ze 4. stol. př. n. 1. Není jisté, zda zaapeiron (řec. neomezeno, neko- starších žid. --+apokalyps apokryf- chovaně zlomky komedií náležejí nečno), v --+Anaximandrové filoso- ních k vylíčení ,apokalyptických' jemu, anebo A-rovi z Karystu. 3. A. z Karystu (na ostrově fii prostorově neomezená a kvalita- hrůz; ty prý budou předcházet tivně neurčená pralátka, z níž věci poslednímu boji sil dobra a zla a po Euboji), jeden z nejvýznamnějších vznikají a do které zanikají; je něm se dostaví konec světa autorů nové attické --+komedie věčně pohyblivá, nesmrtelná a ( --+eschatologie). Autor A-sy J-vy v 1. pol. 3. stol. př. n. 1., pokračova­ nestárnoucí ( --+hýlozoismus). není patrně totožný s předpokláda­ tel --+Menandrův. Jeho kusů poV pýthagorovském seznamu pro- ným autorem -.-evangelia Janova. užil --+Terentius pro své komedie tikladů bylo uváděno a. ve dvojici Phormio a Hecyra. Prek/ad: F. Stiebitz, Apokalypsa čili s peras, tj.,,určitým", ,,omezeným". Zjevení 4. A. z Athén, * okolo 180, apoštola Jana zvaného Theologos, A. mělo také význam prostorového, 1929. t mezi 120 a 110 př. n. 1., řecký Apokalypsa se stala oblíbeným námě­ časového i matematického nekoneč­ gramatik a kronikář, žák alexandrijtem rady malířů, z nichž u nás je nejznána. skěho vědce Aristarcha ze Samomější Mistr karlštejnské apokalypsy (cyklus obrazů na zdi kostela Panny Marie na thráky (--+gramatika [A]). Napsal Karlštejně, do r. 1357), z cizích umělců spis Peri the6n (O bozích, 24 kn.), apeleutheros viz propouštění Albrecht Diirer (1471-1528), k jehož otroků hlavním dřevořezbám náleží Apokalypsa první pokus o vědecký výklad řec. náboženství, a veršované dílo Chro(16 listů). nika (Kronika, 4 kn.), v němž vylíapellá (řec.), sněm ve --+Spartě. apokalypsy apokryfní, knihy vy- čil řec. dějiny od pádu Tróje Apellés [2. p. -la], dvorní malíř dávaně svými autory, blíže nám (1184/83) až do r. 120/19 př. n. 1. Filippa II. a Alexandra Velikého neznámými, za dílo některé význač­ Toto dílo, v němž datoval události (2. pol. 4. stol. př. n. 1.), podle ně postavy židovských nábožen- po vzoru --+Eratosthenově podle Plinia (Nat. hist. 35, 79) největší ských dějin (--+pseudepigrafon) a olympiád, bylo základním dílem malíř všech dob. Vytvořil řadu podávající s použitím množství pro stanovení hist. dat. Z obou děl podobizen a alegorických obrazů fantastických obrazů vizi událostí, se zachovaly pouze zlomky. Mylně (např. Pomluvu), nejznámější byla zpravidla děsivých, které se prý mu byla připisována mytol. pří­ jeho Afrodíté vynořující se z moř­ dostaví v blízké budoucnosti ručka Bibliothéké (Knihovna, 3 kn.), ských vln (Afrodíté anadyomené). (-.-eschatologie). A. a. měly vnuk- která pochází asi z 1. stol. n. 1. Podle ant. zpráv vynikl důsledným nout věřícím naději na šťastné Dílo se zachovalo ve výtahu, obsauplatněním s·větla, bohatou škálou zakončení současné nesnesitelné huje rodokmeny řec. bohů a héróů barev, náběhy k perspektivě a vý- skutečnosti. Byly psány hebr. nebo a stručné obsahy řec. bájí. raznou charakteristikou postav, zvl. aram., dochovaly se však jen v pře­ 5. A. z Pergamu, významný řeč­ portrétů. Žádně z jeho děl se neza- kladech (řec., staroslověn., kopt. ník 1. stol. př. n. 1., učitel Octaviachovalo. i etiop.) pod jménem Henocho- nův ( --+Augustus). Vypracoval pevStv. popisem A-lovy Pomluvy byli v no- vým a Abrahámovým (patří sem ný systém rétoriky. Jeho učebnice vé době inspirováni Důrer, Raffaela Botti- i tzv. Závěti 12 patriarchů, tj. rétoriky (nezachována) byla pře­ celli; motivAfrodíiy anadyomené zpracoval Tizian (po r. 1530), v 19. stol. Bocklin, praotců žid. kmenů). Z řady dalších ložena do latiny a měla vliv až do se zachovaly zlomky. --➔Quintiliana. u nás V. Makovský (1900-1966).

60/

Apo 6. A. z Damasku viz architektura (3)

Apollón (lat. Apollo, 2. p. Apollina), řecké božstvo, jemuž byla přičítána řada funkcí. Vznikl splynutím maloasijského A-a a mykénského boha Paiávona (Paiěona, Paiána), dárce zdraví a vítězství. Byl vyzbrojen lukem, jehož střela­ mi sesílal a zaháněl nemoci i oddaloval přírodní pohromy ( Smintheus - Hubitel polních myší; Lykeios - Zahaněč vlku). Tak mohl být i ochráncem domu, uctívaným v podobě kamenného sloupku (A. Thyraios - Dveřní, Agyieus Uliční). Při léčení mělo v nejst. dobách významnou úlohu zaříkání. Proto se A. mohl stát ochráncem těch povolání, jejichž příslušníci tvořili v --+enthusiasmu, jako byli hudebníci, básníci, rapsódi nebo věštci. Byl též bohem slunečního jasu a jeho přídomek Foibos (lat. Phoebus, Zářící) je až dodnes poetickým označením slunečního kotouče. V řec.

veřejném

životě

měly

vliv jeho věštírny v --+Mílétu, --+Didymách, na Klaru u -rKolofónu, v --+Delfech, v -+Argu, na -+Délu (kde podle báje porodila --+Létó Diovi dvojčata Apollóna a -►Artemidu) a ve -►Velkém Řec­ ku v --+Kýmé (Cumae), které byly polit. nástrojem aristokracie. V maloasijských věštírnách věštili muži, avšak vedle nich působily jako soukromé věštkyně vědmy --+Sibylly; věštkyně v Delfech se jmenovala --+Pýthiá. Za helénismu proslul A. pře­ devším jako bůh léčení; na delfských nápisech se dochovaly záznamy o jeho zázračných léčeb­ ných zákrocích. Seleukovci ho vedle Dia pokládali za svého hlavního ochránce. V téže době se kult A-a Léčitele (A. látros, lat. Medicus) rozšířil i v Římě, kde mu byl již r. 433 př. n. l. při epidemii moru zaslíben chrám. Oficiálně byl A. za řím. boha přijat při --+lectisterniu r. 217 př. n. l. Jako dárci vítězství u --+Aktia dal mu Augustus r. 28 př. n. l. vystavět na Palatinu skvostný chrám, jenž se stal v tě době oficiálním náb. střediskem Říma. V něm byly uloženy knihy Sibylliny. Za --Aureliana byl A. ztotožněn se --+solárními božstvy, to však nezabránilo konečnému úpadku jeho kultu. V mýtu byl A. synem Dia a bohyně --+Létó, otcem ->--Orfea, -►Lina a -►Asklé­ pia, bratrem --+Artemidy. Báje o A-ově příchodu z Kréty přes moře na delfínu do Delf udělala z něho ochránce mořských cest

značný

Apollón Belvederský, říniská kopie podle Leóchara, koleni r. 330 př. n. 1. (Vatikán)

(A. Delfínios); vyprávění o A-ově vítězství nad drakem Pýthónem (A. Pýthios; -+hry [I] pýthijské) bylo obrazným vylíčením toho, že antropomorfní božstvo A. zatlav Delfech starší božstvo čilo thériomorfní (-► thériomorfismus). S A-em byly spojeny četně mytol. postavy, dále bůh --+Hermés, od něhož dostal A. lyru, -+Múzy, jimž stojí v čele (A. Múságetés) aj. Výtvarné zobrazení v antice: Apollón Vejský, součást sousoší (výška 1,75 m), jež zdobilo chrám

A-ův ve Vejích, z konce 6. stol. př. n. l., asi dílo etruského umělce --+Vulky. Bůh je tu zobrazen v prudkém pohybu doleva; zpodoben byl spor o posvátnou laň mezi Hérakleem a A-em za přítomnosti Herma a Artemidy (z těchto jsou zachovány jen fragmenty), vynikající doklad monumentální plastiky etruské a její svébytnosti. A. Belvederský,řím. kopie (Vatikán) klasicistní bronzové sochy --+Leócharovy ze 4. stol. př. n. l.; koncern 18. a zač. 19. stol. byla považována

za vrchol ant. krásy a umělecké dokonalosti (Winckelmann, Goethe), jak to odpovídalo vkusu tehdejšího klasicismu. A. Sauroktonos (zabíjející ještěrku), řím. kopie sochy Práxitelovy ze 4. stol. př. n. 1. (Vatikán). Sochy v nové době: F. Girardon 0628-1715), Apollón a nymfy; M. Braun 0648-1738), Apollón (NG v Praze, Šternberský palác); F. Ščedrin (* kolem 1751, t 1825), A. vyjímá· šip z toulu; A. Rodin (1840-1917), A. a Pýthón; B. Schnirch (1845-1901), A. a Múzy (na attice ND v Praze); A. s lyrou (v tympanonu nad jevištém ND). - Reliéf: A. M. Avostalis del Pambio a Jan Campion, Apollón s lyrou, 1555-60 (v letohrádku Hvězda v Praze). - Fresky: F. Harovník (t 1683), A. a devět Múz (Lobkovický palác na Pražském hradě); J. J. Steinfels, Apollón na slunečním voze taženém čtyř­ spřežím, okolo r. 1691 (Stará restaurace v Královské oboře - Stromovce v Praze); J. F. Schor, Apollónova jízda na okřídle­ ném Pégasu, po r. 1720 (Michnovský pavilón, zv. letohrádek Amerika v Praze); Carlo Carlone, Triumf Apollónův; Korunováni umění a věd (centrální postava Apollón), 1727-30 (palác Clam-Gallasův v Praze). - Obrazy: L. Cranach st. (1472 až 1553), A. a Diana; Tintoretto (1518 až 1597), A. a Múzy; G. Reni (1575-1642), Apollón; A. F. Maulbertsch (1724-96), Návštěva u Apollóna a Diany; R. Mengs (1728-1779), A. a Múzy (MG Brno); F. Tkadlík (1786-1840), Hlava Apollóna (NG Praha); E. Delacroix (1798-1863), Boj Apollónův s Pýthónem (NG Praha); A. Rothang (1870--1946), A. střílí morovými šípy na město. - Medirytina: A. Diirer, Apollón a Diana, okolo 1505. - Dramarizace: J. Giraudoux, L'Apollon de Bell.ic, 1957. - Básni v antice: Hymnos na Apollóna (-►homérské hymny), 7. stol. př. n.1.; Kallimachos, Hymnos na Apollóná (1. pol. 3. stol. př. n. I.); Hymnos na Délos (narození A-ovo); v nové době: J. Vrchlický, Hymna Apollinovi (Překročen zenit, 1899); Pomsta Apollinova (Nové sonety samotáře, 1891). - Opery: Gaspar, Apollo et les muses, 1921 (text Marcalis). - Balet: Igor Stravinskij, Apollón Múságetés, 1928.

Apollóniá, název měst,

zvláště:

několika řeckých město v jižní

1.

--Illyrii nad řekou Áóem (dn. Pojani v Albánii), založené v 6. stol. př. n. I. Korinťany, proslulé v řím. době vyššími školami (studoval tam Octavianus [ --Augustus] a --Maecenas); - 2. A. Pontiké (lat. Pontica), důležité obch. město v --Thrákii (dn. Sozopol v Bulharsku) na pobřeží Pontu a na přilehlém ostrově, kde stál Apollónův chrám s proslulou kultovní sochou od kovolijce Kalamida. Bylo v 7. stol. př. n. 1. osazeno z -►Mílétu. Jeho význam poklesl v 1. stol. př. n. 1., kdy bylo poboře­ no Římany. V byzantské době se nazývalo S6zopolis. Mnoho ant. památek se zde zachovalo dodnes.

Apollónios [2. p. -ia] 1. Rhodský, * mezi 295 a 290 př. n. 1., doba smrti neznáma; významný helénistický epik, vychovatel na dvoře Ptolemaiovců, učenec a správce knihovny v Alexandrii. Psal kratší

61/

apo

epické básně o původu měst. Jeho hlavním dílem byl rozsáhlejší epos Argonautika (4 kn.) o osudech --Argonautů. Ten byl asi příčinou Apollóniových sporů s jeho uči­ telem --Kallimachem o ceně velkých eposů i jeho odchodu na Rhodos (proto je nazýván Rhodský). Význam díla, jímž chtěl A. obrodit homérský epos prostředky helénist. učeného básnictví, je v tom, že uvedl do eposu motiv lásky v detailním líčení průběhu milostné vášně Médeiny. A rgonautika pře­ pracoval v lat. jazyce --Valerius Flaccus, napodobil je již --Vergilius v Aeneidě.

madným jevem. Proto je také zprvu adresovali nejvyšším vládním místům (císařům, správcům provincií). Teprve později se tyto apologie staly spíše propagačními spisy, jež byly určeny širšímu publiku. A. v nich vyvraceli pomluvy, .které o křesťanech šířili jejich odpůrci

Literatura: W. Nestle, Griechische Religiositat, III, 1934. J. Karásek ze Lvovic vylíčil v dram. básni Apollonius z Tyany (1905) smrt Apollóniovu.

Apologie neb obrana k panu Jiříkovi z Hodic od Karla St. ze Žerotína (1606), v níž autor spojil svou obranu proti výtce z nečinnosti s ostrou kritikou soudobých veřej­ ných poměrů, dále Komenského Apologia Latinitatis (Apologie latiny) z r. 1657 a Balbínova Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica (Obrana jazyka slovanského, zvláště čes­ kého, asi z r. 1672, poprvé vydána F. M. Pelclem 1775). - V. t. apologeti.

(-►agapé), zdůrazňovali čistotu křesť. mravů a hájili právo křes­ ťanů odpírat vzdávání božských poct žijícím lidem (tj. císařům). Díla a-tů využívala k obhajobě křes­ ťanství i argumentů řec. filosofie; byla psána nejprve řecky (od pol.

2. stol. n. I., --Iustinos Martyr; Tatiános ze Sýrie), v posledním Překlad: J. Jaroš, Apollonia Rhodskédesítiletí 2. stol. pak též latinsky ho Argonautika, 1924. Literatura: A. Hurst, Apollonios de (--Minucius Felix; --Tertullianus). Rhodes, 1967. 2. A. z Tyany, 1. stol. n. I., novopýthagorovský filosof. Jeho apologie (řec. apologiá, odpověď, životopisec --Filostratos (1. pol. obhajoba) 1. obranná řeč před­ 3. stol.) ho líčí jako bytost, kterou nášená obžalovaným na soudě. bohové obdařili nadpřirozenými si- V Athénách se obžalovaný před lami (např. že křísil mrtvé). A. soudem obhajoval sám, tak probyl pokládán, podobně jako Kris- nesl svou a-ii také Sókratés. Jeho tus, za syna božího a spasitele, a-ii literárně zpracovali --Platón a který vysvobodí lidstvo. z utrpení. --Xenofón. V lat. literatuře zpraVe svém učení odlišoval A. nej- coval -►Apuleius literárně svou vyššího boha, který je odloučen od vlastní a-ii sám; - 2. v nové době světa a jemuž nelze obětovat, od obranný spis, obhajující např. jabohů nižších, ke kterým se člověk zyk, náboženství nebo světový námůže obracet s obětmi. zor. V české literatuře je proslulá

3. A. z Tyru [2. p. -ia], hrdina ztraceného řeckého --románu z 3. stol. n. I. Zachovala se lat. verze z 6. stol. n. I. Historia Apollonii regis Tyrii (O Apollóniovi, králi tyrském), která se ve střv. stala oblíbenou lidovou četbou. Ve střv. se látka vrátila z evr. západu na řec. východ, kde zatím zanikly všechny stopy původního ant. díla. Ve střv. národních literaturách vznikly vedle dvou verzí řeckých ( 14. a 15. stol.) verze anglická (10.-11. stol.), francouzská (12. stol.), španělská (13. stol.), italská (14. stol.), německá (14. stol.) a staročeská (14.-15. stol.); o tu se 0pírá verze polská a ruská. - Z této latky čerpal Shakespeare v tragédii Periklés, princ tyrský. Překlad: š. Brožová, Příhody Apollonia,

aporie (z řec. aporiá, nesnáz, bezradnost), obtížné filosofické otázky, otevřené problémy. Rozumové úvahy o nich nabyly někdy formy dů­ kazu o rozpornosti smyslového a rozumového poznání. Nejproslulejší takové a. jsou připisovány -►Zénónovi z Eleje.

apostata (řec. apostatés, odpadlík), člověk, jenž se zřekl víry, kterou dříve přijal nebo v níž byl vycho4. A. Dyskolos viz gramatika (A). ván. Křesťany tak byl nazýván císař 5. A. z Pergé viz matematika (3). -►lulianus.

krále Tyru, v: Láska a válka, 1971, str. 315-350 (AP sv. 2).

apologeti, (v křesť. literatuře) spi- apoštolové (řec. apostolos, vyslasovatelé, kteří si kladli za cíl obranu nec), podle křesťanské věrouky pří­ křesťanského učení. Svá díla (apo- mí učedníci Ježíše Krista nebo jiní logie) začali psát, když se procesy vyznavači, jejichž posláním bylo s křesťany pro občanskou nepo- šířit známost křesťanské zvěsti slušnost stávaly častějším, až hro- (-► kérygma) po celém světě. Ob-

apo

62/

vykle se mluví o 12 a-lech, a to podle počtu starých žid. kmenů (jejich činnost měla tedy obsáhnout veškeré židovstvo). Zvl. významní byli -+-Petr a synové Zebedeovi Juda a Jan, zvláštní postavení zaujímá tzv. ,apoštol pohanů' -Pavel, který nepatril k prvním ,dvanácti'.

vracející), prostředek odvracející svou magickou silou zlé mocnosti. Takovou sílu mohlo mít vyobrazení (např. hlava Gorgony [tzv. -+-gorgoneion] na pancíři bohyně Athény zahání zlé mocnosti a děsí nepřá­ tele; Gorgona na domě zahání od něho pohromy; Medůsina hlava na poháru odvrací od jeho uživatele jed; oči namalované na hliněných číších zastupují oči pijícího, který má zakrytý rozhled, a chrání ho tak před uhranutím), vůně (smolou natřené dveře zadržovaly o -+-Anthestériích nebo -+-narozeninách duše zemřelých od příbytků), různé prostředky bránící dotyku zlých sil s chráněnou osobou nebo věcí (např. opsaný okruh anebo ovázání provazem) apod. Magická síla mohla dotykem přejít i na člověka, který se pak mohl sám ubránit zlým silám. Tak o Anthestériích chránilo člověka před dušemi zemřelých žvýkání plodů hlohu.

apoštolští otcové, souhrnné označení pro skupinu nejstarších církevních spisovatelů, zhruba z 1. pol. 2. stol. n. I. Jejich spisy zpracovávají mnohdy myšlenky vzniklé v prostředí žid. -+-sekt, pronikají však do nich také ideje řec. filosofie. Nékteré z nich byly zpočátku řazeny mezi kanonické knihy NZ (-➔kanonizace). Nejvýznačnější z těchto spisů jsou: -+-Didaché, --+Pastor Hermae; formou listů ( -+-epištoly) jsou psány ~isy Barnabáše, -+-Klémenta Rímského, -+-Ignatia z Antiochie, -•-Polykarpa ze Smyrny, list Diognétovi. - V novější době zužují někteří badatelé Apoxyomenos [2. p. -na] (řec.), okruh a-ských otců na ty autory, známá -+-Lýsippova socha (jediná kteří mohli být žáky prvních apo- řím. kopie je ve Vatikáně) atleta štolů nebo setrvávali svými názory . seškrabujícího po cvičení s těla olej při jejich učení; v tom případě jsou a písek; charakteristický příklad mezi díla a-ských otců zařazovány Lýsippova pojetí nového -►kánonu. jenom tyto spisy: 1. list Kléménta Římského, sedm listů Ignatiových, Appendix Probi viz gramatika listy Polykarpovy a zlomky z Qua- (B) dratovy Apologie. Appiános [2. p. -na] z Alexandrie, Překlad: Spisy otců apoštolských a Jus- řecký historík 1./2. stol. n. I. Stal se řím. občanem, dosáhl hodnosti tina Mučednika, přel. F. Sušil, 1874". Literatura: K. Bihlmeyer, Die apostoli- jezdce ( -+-equites) a zastával vyschen Vater, I, 1924; M. Whittaker, Die apostolischen Vater, I, Der Hirt des Her- soké státní úřady. Ve stáří sepsal dějiny) mas, 1956; J. A. Fischer, Die apostolischen dílo Rhóma'ika (Římské Vater, 1964 Komentáře: R. Knopf - o 24 kn. (ukončil je okolo r. 160 W. Bauer - H. Windisch - M. Dibelius (v: Handbuch zum Neuen Testament, n. l.). Látku uspořádal podle oblastí, s nimiž se řím. říše postupně stře­ Erganzungsband I-IV), 1920-1923. távala a jichž dobývala. A. se apoteóza (řec. apotheósis, lat. con- obdivoval řím. výbojům, proto se secratio), zbožnění, náboženský jev, soustředil zvl. na popis válek; státkdy člověk, zpravidla po smrti, na- nímu a společenskému zřízení mnobývá podle názoru věřících božské ho pozornosti nevěnoval. Přesto podstaty (u Řeků byl takový člověk zachoval mnoho cenného hist. manazýván -+-héros, u Římanů divus). teriálu, zvl. pro poznání řím. poMýtus vypravoval o a-ze např. při měrů v období občanských válek. smrti -+-Hérakleově, Aeneově Úplně se zachovaly kn. 6-7 a ( -+-Aineiás) nebo -+-Romulově. Od 11-17, ve zlomcích kn. 1-5 a konce peloponnéské války dochází 8-9. ke zbožnění osob již za jejich života ( -+-Lýsandros). Tato praxe se roz- Appius Claudius zv. Caecus šířila u helénist. vládců, zvl. u Pto- (Slepý) [2. p. -ia -ia Caeka], lemaiovců a Seleukovců. V Římě římský státník, patricij s demokrabyl C. Iulius Caesar po své smrti, tickými sklony. Jako censor r. 312 ale až r. 42 zařazen mezi bohy jako př. n. I. dal vybudovat -+-silnici, zv. Divus Iulius. Římští císaři a někdy via Appia, a první vodovod v Římě i jejich příbuzní bývali zpravidla po (aqua Appia). Proslul řečí proti smrti prohlašováni za bohy. O je- uzavření míru s epirským králem jich kult se starali -+-flamines Di- -+-Pyrrhem (r. 280 př. n. 1.), která vorum (v. t. Augustálové). -Výtvar- byla písemně zaznamenána; byla ně bývala a. zobrazována jako na- známa ještě v době Ciceronově a nebevstoupení. v 1. stol. n. 1. Složil též sbírku -+-sentencí. Z obojího máme jen apotropaion (řec. apotropaios, od- zlomky. 4

•

-

Appuleius viz Saturninus apsida (řec. apsís), uzávěr budov ve tvaru půlkruhu nebo kruhové úseče, vybíhající jako výklenek z obdélného půdorysu. Vyskytuje se již od doby helénist., častá je v císařské době v chrámech, thermách, palácích, basilikách; je i později běžná. Apuleius. Lucius A. [2. p. -ia -ia], filosoficky vzdělaný rétor,* asi 125 n. 1. v římské kolonii Madauře (dn. Mdauruš v Alžírsku). Vzdě­ lání nabyl v Kartágu a v Athénách, mnoho cestoval, v Římě byl činný jako advokát, později se vrátil do vlasti. Byl stoupencem pýthagorizujícího platónismu (učení o protikladu boha a hmoty a o „démonech" [-►daimón] jako prostřed­ nících mezi bohem a lidmi). Silný sklon k mystickým kultům ho vedl k orientálnímu, zvláště egyptskému náboženství. Především je však A. typickým představitelem -+-druhé sofistiky, jejíž květnatý sloh přenesl do lat. literatury. Psal řec. i lat., prózou i veršem. Zachovalo se jen několik jeho lat. děl. Pro se de magia (Na svou obranu proti obvinění z magie) čili Apologia, literárně upravená vlastní A-iova obhajovací řeč v procesu s příbuznými jeho bohaté manželky (kteří ho obvinili, že ji k sňatku při­ měl kouzly), je jediná zachovaná soudní řeč z císařské doby. Nejrozsáhlejší a nejcennější A-iovo dílo je román Metamorphoses (Promě­ ny), zv. též Asinus aureus (Zlatý osel, 11 kn.). Hrdina románu Lucius vypráví v první osobě o svých osudech: byl kouzlem proměněn v osla, prožil v této podobě četná dobrodružství a posléze mu byla milostí bohyně -+-Ísidy vrácena jeho pravá podoba. Román je protkán mnoha odbočkami, povídkami a novelami pestrého obsahu, z nichž nejdelší je pohádka o -+-Amoru a Psýché. A-iovy Proměny byly známy ve střv. a motivy některých novel zpracoval Boccaccio v Dekameronu. Překlady: I. Šafár, Amor a Psyche, 1944 (slovensky); týž: Premeny čiže Zlatý somár, 1962; F. Stiebitz, Zlatý osel, 1968•.

Apulie (lat. Apulia), ve stv. krajina na východním pobřeží jižní -+-Itálie, ve vnitrozemí hornatá (pastevectví, chov koní, ovcí) s četnými jezery, na pobřeží úrodná (rozsáhlé sady). Z měst měly význam jako řím. vojenské kolonie Venusia (dn. Venosa), rodišté---,.Horatiovo, a Luceria, vojenská pevnost v týle Samnitů. Canusium (dn. Canosa) na řece Aufidu proslulo zpracová-

ním a vývozem vlny, na témže toku ležely -.Cannae, známé z bojů s -.Hannibalem. - Jv. výběžek dolní Itálie, dnes označovaný jako Apulie (it. Puglia), se ve stv. nazýval Calabria (-.Kalábrie).

apulské vázy viz vázy italiótské Aquae (lat., Lázně), jméno mnoha antických lázeňských míst s lěči­ vými prameny, např. A. Aureliae (dn. Baden-Baden v NSR), A. Calidae (dn. Vichy), A. Mattiacae (dn. Wiesbaden), A. Granni (dn. Aachen = Cáchy); ve stv. byly významné zvl. A. Sextiae (Lázně Sextiovy, dn. Aix en Provence) v Narbonskě Galii sev. od -.Massalie, v území ligurského kmene Saluviů, od r. 122 př. n. I. římská pevnost; r. 102 př. n. I. tu C. -.Marius porazil Teutony. aquae et ignis interdictio (lat.) viz vyhnanství Aquileia, město v jižní -Venetii u severního cípu Jaderského moře, v nížině mezi dvěma řekami (Alsa, Natiso), obchodně a vojensky důle­ žité. Střežilo přístup do Julských Alp od jihu a do Itálie od severu ( ->Marcus Aurelius tam odrazil nájezdy Germánů). Římané zde založili kolonii r. 181 př. n. I. na ochranu proti keltským kmenům. R. 113 př. n. I. tu utrpělo řím. vojsko porážku od -~•Kimbrů. Zejm. za císařství byla A. středis­ kem obchodu s Podunajím a pobřežím ->Histrie a -.Dalmácie. - Z ant. památek jsou význačné zbytky přístaviště, amfiteátru a náhrobních staveb. Aquilius 1. Manius A. [2. p. -ia -ia], konsul r. 129 př. n. I.; ukončil jako nástupce Perpernův válku proti ->Aristoníkovi, nevlastnímu bratru pergamskěho krále -~Attala 111.;-2. Manius A., konsul r. 101 př. n. I., přítel -.Mariův; před odsouzením z vyděračství ho zachránilo, žer. 101 př. n. I. potlačil druhé povstání otroků na -.Sicílii. Jako vůdce řím. poselstva vyprovokoval -.Mithradata VI. proti jeho vůli k válce s Římem, byl jím však r. 88 na hlavu poražen. Mithradatés pak ztrestal jeho chamtivost tím, že mu dal nalít do úst roztavené zlato. Aquincum [2. p. -inka] (dn. Buda[pest]), římský vojenský tábor a civilní město, významný opěrný bod na středodunajské hranici ( -limes). Od 20. let 1. stol. n. I. sídlo menšího vojenského útvaru,

63/

Ara

od konce 1. stol. n. I. sídlo legie (JI Adiutrix - Pomocná). Tato legie se účastnila význačně válek -.Marka Aurelia na našem území. Její vybraný oddíl tábořil v -.Laugariciu (Trenčíně), sr. nápis na hradní skále. A. bylo z velké části archeol. prozkoumáno (zejm. civilní město), výkopy konzervovány a část nálezů je uložena v místním muzeu. Významný je palác legáta (velitele legie) na dunajském ostrově, dva amfiteátry, soukromé domy. Literatura: J. Szilágyi, Aquincum, 1956.

jinách sehráli Arabové na konci stv., kdy převzali duchovní odkaz řec. vědy (zejm. lékařství a matematiku), která na západě zanikla, a zprostředkovali jej ve střv. ze sev. Afriky a Španělska znovu Západu. Mnoho řec. děl se zachovalo v arabských překladech ( -překlady v antice [4]).

Arachné [2. p. -ny] (řec., pavouk), proslulá tkadlena z Kolofónu. Zpyšněla tak, že vyzvala -.Athénu k soutěžení v tkalcovském umění. Její tkanina, zobrazující milostná Aquitania viz Galie (1) dobrodružství bohů, byla bez vady, ale námět Athěnu pobouřil tak, že Arábie (lat. Arabia), poloostrov A-nu proměnila v pavouka (Ov. jihozápadní Asie, ve starověku Met. 6, Sn). známý hlavně ve svých okrajových Obrazy: P. Veronese (1528-88), přímořských částech (názvem Ara- Arachné; Rubens, Pallas a A., 1636-38; Velásquez, Tkadleny koberců, okolo 1657. bia se původně označovala pouze Báseň: J. Vrchlický, Arachne (Votivní severoarabská poušť, teprve později desky 29-35), 1902. celý poloostrov). Od doby Klaudia -.Ptolemaia se dělila na tři části: Aramejci, skupina semitských A. desert a (pustá, sousedící s Me- kmenů, které se okolo r. 1500 př. sopotamií), A. Petraea (kolem měs­ n. I. rozšířily z původních sídel ta Petry na jih od Palestiny), A. mezi ----Palestinou a Eufratem do f elix (šťastná = úrodná, jz. část, dn. -.Sýrie a -.Mesopotamie; tam Jemen). Augustus se pokusil (r. 25 vytvořili A. několik států, které byly př. n. I.) připojit A-ii felix k řím. později podrobeny Assyřany a pak impériu, ale bez úspěchu. A. Pet- spolu s nimi Peršany. Jejich jazyk, raea byla podrobena Traianem aramejština, se stal v Prední Asii r. 105 n. I. a stala se řím. provincií. tedy i v Palestině - obecným doPřírodní bohatství A. bylo ve rozumívacím jazykem, za perské stv. příslovečné. Arabové byli známí nadvlády dokonce úředním jazykem jako chovatelé koní, ovcí a skotu. pro záp. části perské říše (tzv. Z plodin pěstovali palmy, olivy, říšská aramejština). Aramejsky je sezam, nejrůznější aromatické rost- psáno i několik knih -.Starého záliny; proslul vývoz kadidla. Ne- kona, vzniklých v době, kdy hebrejrostné bohatství bylo rovněž ne- ština byla již mrtvým jazykem. A. smírné: doly na zlato, stříbro, na- zanikli jako samostatná etnická skuleziště drahokamů; rozsáhlá byla pina v 7.-8. stol. n. I., když se i produkce soli. Arabští obchodníci Přední Asie zmocnili Arabové. byli ve styku s Východem (Aithiopie, Persie, Indie) i Západem, zpro- Ara Pacis Augustae (lat.), oltář středkovávali tranzitní směnu zboží. Míru, zasvěcený r. 9 př. n. I. na Důležitou úlohu v kulturních dě- -Martově poli v Římě k poctě Ara Pacis Augustae, pruvod s Augustem, tiaminy, liktory aj., ':· 13-9 př. n. 1.

Ara

64/ arena viz cirkus; amfiteátr areopag (z řec.), název staré aristokratické rady, odvozený od Areova pahorku (Areios pagos) v Athénách, kde zasedala. Doživotními členy byli bývalí --+-archonti. A. měl kompetenci správní i soudní. Ve starých dobách volil úředníky, prověřoval je, dozíral na zachovávání zákonů, soudil provinění, zejm. politická. Později byl a. ve své pravomoci omezen (-Efialtés [2]). Nakonec mu zbylo jen soudnictví nad hrdelními zločiny.

Ara Pacis Augustae v ~ímě (rekonstrukce)

Augustově

za úspěšnou pacifikaci Galie a Hispánie. Oltář na stupňové podstavě byl ohrazen 6 m vysokou zdí (prostor 10,5 m krát 11 m), zdobenou vně i uvnitř reliéfy. Na vnitřní straně byl pás girland. Vně po obou stranách vchodu byly alegorické a symbolické postavy a výjevy připomínající počátky Říma, na druhých dvou stranách byl v horním páse obětní průvod členů císařské rodiny, kněží, úředníků a senátorů; dolní pás má výzdobu ornamentální. Historicko-politický památník velké umělecké ceny, je dnes rekonstruován vedle mausolea Augustova. Reliéfní výzdoba zdi je reprezentativní ukázkou augustovského klasicismu. Jednotlivé části plastické výzdoby jsou uloženy v několika muzeích.

Arátos [2. p. -ta] 1. ze Sol v Kilíkii, řecký epický básník, žil na dvoře makedonského vladaře --+-Antigona Gonata (vládl 276-239) v Pelle. Vedle drobných básní napsal z podnětu Antigonova astron. didaktickou báseň Fainomena (Zjevy nebeské), podle vědeckého díla astronoma --+-Eudoxa z Knidu. Po umělecké stránce v ní vynikají báje o vzniku souhvězdí. Báseň se zachovala v řec. originále a byla ve stv. několikrát přeložena do latiny: --+-Ciceronem (zachovala se asi polovina překladu), --+-Germanikem a --+-Avienem. A. byl i autorem lék. didaktických básní. 2. A. ze Sikyónu, * 271, t 213, dlouholetý --+-stratégos --+-achajského spolku; osvobodil svě rodné

město od tyrannidy a přiměl je ke vstupu do tohoto spolku. A-tovy rozsáhlé Paměti (Hypomnémata) se staly důležitým pramenem pro Polybia a Plútarcha.

Arausio (dn. Orange), významné římské (původně keltské) město v Galii Narbonské v povodí --+-Rhodanu. Zachovalo se tu divadlo a vítězný oblouk ze zač. 1. stol. n. I. --+-Kimbrové zde r. 105 př. n. I. rozdrtili řím. armádu.

Arés [2. p. Area], řecký bůh války, bratr bohyně sváru --+-Eridy; jeho původ byl v bájích kladen do Thrákie, snad pro vnější shodu (divokost kraje, surovost boha). Zvlášť proslulá byla jeho svatyně pod athénským --+-areopagem a chrám v Argolidě (na cestě do --+-Mantineie) zasvěcený též --+-Afrodítě. Tato dvojice vznikla pod vlivem homérské báje, podle níž se cizoložná Afrodíté zapletla spolu s Areem na lůžku do kovových sítí, které na ně nastražil její manžel --+-Héfaistos (Odyss. 8, 266 nn). Pů­ sobením homérského příběhu začal být A. zobrazován jako sličný mladík. S Areem byl mnohdy ztotožňován bůh válečného pokřiku En,ýalios. - Římané ztotožnili s Areem it. boha Marta ( -+Mars).

Sochy: tzv. Ares Ludovisi (kopie bronzového originálu ze 4. stol. př. n. 1.), Rím, Museo Nazionale, sbírka Ludovisi Boncompagni; v nové době: J. Sansovino, Mars, 1567; Adriaen de Vries ( ?), Mars a Venuše, kolem r. 1600 (Obrazárna Pražského hradu); M. B. Braun, Mars, arbiter (lat.), ,,očitý svědek", pak 1723 (na mramorovém památníku hr. ,,rozhodčí", ,,smírčí soudce", ,,pro- Leopolda Šlika v chrámu sv. Víta); Thorstředník". Již v zákonech dvanácti waldsen, Mars s Amorem, 1809-11; CaMars a Venuše, 1816. - Reliéfy: A. desk (--+-leges XII tabu/arum) je a. nova, M. Avostalis del Pambio a Jan Campion, často jmenován vedle soudce (iu- Arés (2 štukové reliéfy v letohrádku dex), vyskytuje se rovněž v pravi- Hvězda v Praze). - Obrazy: Botticelli, a Venuše, okolo 1476--78; Tintoretdelném procesu soukromoprávním Mars to, Minerva a Mars, 1578; Paolo Veronese (-+-proces civilní [2]). Někteří mo- (1528-88), Venuše a Mars; Rubens, derní badatelé oba pojmy, iudex a Mars s Venuši a Amorem, okolo 1625; Rembrandt, Mars, 1655; Velásquez, Mars, prostě ztotožňují, podle jiných mezi 1640--58; Pietro Antonio Rotari byl a. znalec ve fun~ci smírčího (1707-1762), Mars a Venuše (Galerie soudce, za starších dob dožádaný Mělník); J. L. David (1748-1825), Boj s Athénou; L. Corinth, Mars v dílně od obou sporných stran, jež se vzá- Area Vulkanově, 1910. - Nástropní malby: Arés jemně dohodly, že se podrobí jeho a Afroditě, několik řím. nástěnných maleb výroku, v pozdější době jmenovaný z Pompejí; Baccio Bianco, Albrecht Valdštejna jako bůh Mars na triumfál--+-praetorem. A. rozhodoval podle zním voze, asi 1625-30 (Valdštejnský palác svého nejlepšího vědomí a svědomí v Praze); J. J. Steinfels (1651-1730), Mars ve zbroji (Stará restaurace v Králov( --+-aequitas) a nebyl vázán přísný­ oboře-Stromovce v Praze); Carlo mi právními formami jako iudex. - ské Carlone, Mars s kopím a pochodní, V Digestech (17, 2, 76) je a. roz- 1727-30 (palác Clam-Gallasův v Praze). hodčí při mimosoudním vyrovnání

a.,

rovněž

Aretaios [2. p. -ia] z Kappadokie, řecký lékaf 1. stol. n. I., stoupenec pneumaticko-eklektického směru Arbiter elegantiarum viz Petro- ( --+-lékařské školy). Zachovalo se od něho 8 knih (s mezerami), v nichž nius Arbiter pojednává v iónském dialektu o pří. činách, příznacích i léčbě prudkých Arcadius viz Theodosius I.

sporu, jehož postavení je volnější než soudcovo.

65/

arch

i vleklých chorob. Přiblížil se více tězství nad Sparťany. Mořská bouře -Apollónios Rhodský a -►Valerius než ostatní soudobí lékaři duchu znemožnila vylovit ztroskotance a · Flaccus. Často byla vyobrazována i metodě -Hippokratově. V léčení těla utonulých. Athénští stratégové na vázách a reliéfech (--➔Cista Fikladl důraz na přirozené prostřed­ byli nato obžalováni, že se nepo- coroni). Výtvarné zobrazení v nové době: Baccio ky, zvl. na dietu. starali o pohřbení padlých, a šest cyklus fresek z báje o Argonautech z nich bylo popraveno. Na jejich Bianco, (Valdštejnský palác v Praze), asi 1625 až aretálogie (z řec. areté, ctnost, obhajobu vystoupil jako jeden 1630; K. Rahl, Argonauti, nástropní malba (palác Wimptfen, Vídeň), okolo 1860-65; mocný čin, logos, slovo), druh lido- z mála --+Sókratés. obrazy: I. M. Toidze (*1902), lásón a Mévé literatury helénistického a řím­ deia odcházejí se zla rým rounem k lodi; ského období, který líčil zázračný Argolis (2. p. -idy], zčásti hornatá G. de Chirico, Odjezd Argonautů, 1922; život divotvorce (termín a. razil krajina na severovýchodě -Pelo- kachle: J. Kutálek, Pfíbeh zlatého roun~; Argonauti (vystaveno 1965). - Dramatizaaž koncem 19. stol. něm·ecký filolog ponnésu. Polit. a hosp. život se ce: P. Corneille, La toison ďor, 1660; R. Reitzenstein). Nejznámější po- soustřeďoval v úrodné argejské ní- Grillparzer, Argonauten (2. díl trilogie stavy a-ií jsou -Pýthagorás a žině (zemědělství, chov koní) v po- Oas goldene Vlies), 1820; V. Ilic, Argona Lemnosu, 1889. - Román: R. ->-Apollónios z Tyany. Novopla- vodí řeky -ínachu (města: -Ar- nauti Graves, Zlaté rouno (angl. 1944), česky tónskou protikřesťanskou propa- gos, -Mykény, -Tíryns, Mi- 1948. - Báseň: J. Vrchlický, Bezvctří (Vogandou byli tito divotvorci stavěni dea) a v přístavech ( -➔Epidauros, tivní desky), 1902. - Rád Zlatého rouna byl v Burgundsku, Rakousku a Španělsku nejproti postavě - Ježíšově. Ze stv. Troizén, Asiné, Naupliá). Ve vyšším vyznamenáním. křesťanské literatury patří mezi vnitrozemské Nemeii se konaly a. -Skutky apoštolské a některé -►hry (I) k poctě Dia Nemejského Argos (2. p. -ga], stooký strážce novozákonní -apokryfy (v. t. le- (zachovaly se zbytky Diova chrámu -Íó. genda). asi z pol. 4. stol. př. n. 1.). Volně Literatura: R. Reitzenstein, Griechi- sdružené obce A-idy spojil asi Argos (2. p. -gu], město v -Argov 7. stol. př. n. 1. král Feidón pod lidě (na místě stejnojmenného dnešsche Wundererzahlungen, 1906. vedením Argu v mocný stát, který ního města) v úrodné rovině nad areté (řec.), zdatnost, dokonalost, soupeřil se Spartou a v těžkých řekou -ínachem, na úpatí vrchu ctnost. Slovem a. se v řečtině bojích si dovedl uhájit nezávislost. Lárísa (dn. Kastro 289 m) a Aspis označovala vlastnost (popř. čin­ Jeho nástupcům se však nepodařilo (dn. Ajos Ilias 80 m). Bylo osídleno nost), v které se projevovala cha- jednotu A-idy udržet a města My- již v prehistorické době před pří­ rakteristická a přitom vynikající kény a Tíryns byla až do 5. stol. chodem -Dórů. K Argu se upíschopnost nějaké věci nebo bytosti samostatná. Území A-idy bylo nalo mnoho řec. pověstí ( -Da(např. a. nože je dobře řezat, a. často zpustošeno za válek se -Spar- naovny; -sedm proti Thébám). oka je dobře vidět apod.). Ob- tou, pro niž byl Argos stálým sou- U -Homéra se označoval tímto zvláštní význam měla v řec. životě peřem. Za spojenectví s Athénami jměnem celý Peloponnésos, popř. a. polítike (občanská zdatnost); byla se podařilo Argu podrobením My- celé Řecko, ,,Argejští" je u něho chápána jako souhrn vlastností a kén a Tírynthu r. 468/7 př. n. 1. jméno pro Řeky vůbec. - Dórové činností, jimiž se jednotlivec pro- opět ovládnout celou Argolidu. udělili části pův. obyvatelstva rovjevoval jako dobrý a zdatný člen noprávnost. Městu vládli králové občanské pospolitosti. Řecké a. od- Argonauti, řečtí hrdinové, kteří se z rodu Temenovců. -Řeckoper­ povídal u Římanů výraz -virtus. plavili na lodi Argó (podle báje ských válek se A. nezúčastnil, pozprvní lodi na světě) z thessalského ději se přidal k Athénám, r. 468/7 Arethás (2. p. -tha], arcibiskup Iólku do -Kolchidy pro _zlaté si podrobil Mykény a Tíryns a pře­ v Kaisareii kappadocké, řecký filo- rouno, darované kdysi -Prixem vzal řízení nemejských -her (I). log 9./10. stol. n. 1., žák -Fótiův. králi Aiětovi. Měl je přinést do Za -peloponnéské války zachováZasloužil se o zachování mnoha řec. Řecka -Iásón na příkaz svého val zpočátku neutralitu, potom se památek: sbíral, dával opisovat a strýce Pelia, krále v Iólku. Peliás na straně Athén zúčastnil sicilské vykládal díla -Platónova, -Lú- se tak chtěl zbavit nepohodlného výpravy, Za -korintské války bokiánova, -Dióna Chrýsostoma a synovce, kterého za jeho dětství joval na straně protispartské koa-Eusebiova. připravil o vládu v Iólku. Iásona lice a byl -Agésiláem zpustošen. provázeli -Orfeus, -Héraklés, Ve 3. stol. byl po nějakou dobu Arethúsa, pramen na ostrově -Dioskúrové, --Kalais a Zétés, členem -achajského spolku. R. 146 Ortygii u Syrákús; podle báje -Telamón, -Théseus, -Melea- př. n. 1. se dostal do moci Říma. Ze staveb v Argu bylo význačné původně nymfa, do níž se zamiloval gros a jiní hrdinové. Cestou se peloponnéský říční bůh Alfeios. A. A. setkali s mnoha překážkami divadlo (postaveno okolo r. 350 prchající před ním byla proměněna ( -Hypsipylé, -Hylás, -►Harpyje). př. n. 1., obnoveno císařem Hadriav ponorný pramen, který pod mo- Král Aiétés slíbil Iásonovi rouno nem), ódeion z doby římské, lázně, řem dospěl až na Ortygii. Alfeios ji vydat jen pod podmínkou, že zorá chrám (snad) Apollóna Pýthia. Na však pronásledoval až tam a smísil pole divokými býky, · kteří chrlili vrchu Láríse se zachovaly zbytky své vody s jejími (Ov. Met. z chřípí oheň a měli kovová ko- hradu z doby mykénskě a chrámů 5, 573n). - Syrákúsané razili mince pyta, zaseje dračí zuby a přemůže z doby klasické. (Dvě hodiny cesty s hlavou Arethúsy. ozbrojence, kteří z této setby vze- od města byl chrám bohyně -HéObraz: J. Restout (1692-1768), Are- jdou. lásón vše šťastně vykonal ry, tzv. Héraion.) - Vedoucí osobou thúsa pronásledovaná Alfeiem. - Báseň: Shelley, Arethusa, 1824. Opera: R. Cassa- s pomocí Aiétovy dcery, kouzelnice sochařské školy v Argu v rané době -Médeie, jejíž lásku si získal. klasické byl -Polykleitos. laina, Aretusa, 1904. Když Aiétés ani pak nechtěl rouno Arginúsy (řec. Arginúsai), tři vydat, zmocnil se ho lásón lstí. archaické umění. označení starší ostrůvky v Egejském moři u malo- Médeia prchla s Argonauty. Dale- fáze řeckého -umění výtvarného asijského pobřeží naproti Lesbu. kými oklikami, po četných dobro- zhruba 7. a 6. stol. př. n. 1. Za -peloponnéské války dobyli družstvích se pak vrátili do Iólku. Báji zpracovali ve stv. v eposech archaismus (od řec. arch~ios, tam Athéňané r. 406 př. n. 1. ví-

arch

66/

starobylý) 1. zastaralý výraz nebo stylistický či kompoziční postup; - 2. literární směr v řím. literatuře 2. stol. n. 1., zvl. v próze ( --➔Fronto), jenž napodoboval archaický jazyk starých řím. spisovatelů. V řec. literatuře p1'edstavoval obdobný směr ->-atticismus.

památek z různých oblastí. A. používá řady poznatků přír. věd (antropologie, osteologie, chemické a fyzikální rozbory atd.). Památky se získávají též z mořského dna u pobřeží (tzv. podmořská a.). Sídliště a trasy cest v terénu zjišťuje letecká fotografie (tzv. vzdušná nebo letecká a.). Pokud existují písemné prameny, dokresluje a. historický obraz jimi daný, pro společnosti bez písemných památek vypracovává prehistorická a. dějiny sama, pokud je lze ze zachovaných hmotných pramenů rekonstruovat. Klasická a. je dnes pěstována ve dvou základních větvích, vlastní a. (výkopy a klasifikace památek) a dě­ jiny ant. umění (slohový vývoj a jeho příčiny). Třetí větev, filologickoantikvářská (ilustrace života hmotnou kulturou), je na ústupu.

archaistické umění. - napodobu. jící --► archaické. Takové proudy lze sledovat v řec. umění od konce 5. stol. př. n. 1.; záliba v nápodobě starobylého stylu byla zvláště silná v 1. stol. př. n. 1. a v 2. stol. n. 1. v řím. umění doby Hadrianovy. V. t. umění výtvarné. Archeláos [2. p. -áa], makedonský král 413-399 př. n. I. Organizoval vojsko podle řec. vzoru. Rozvinul bohatou stavební činnost, zejm. za vojenskými účely (silnice, pevnosti). Podporoval šíření řec. zvyků a kultury. Na jeho dvore v Pelle žili a působili slavní řečtí umělci ( --~Zeuxis) a básníci jako -➔ Timotheos ( 1), -➔Eurípidés, --~Choirilos, -➔Agathón.

archeologie

(řec.

archaiologiá = o dávných dobách", sr. úvod k dílu -➔Thúký­ didovu nebo název díla -➔ Josepha Flavia), historická věda zabývající se hmotnou kulturou - včetně výtvarného umění - pravěku (prehistorická a.), starověku (klasická a.) a středověku (st ředoveká a.), tj. výkopy památek (města, vesnice, -►pohřebiště, doly, cesty apod., rúzné předměty, umelecká díla) a jejich klasifikací i podrobnějším studiem. Památky řec. umění byly sbírány již ve stv. Římě, ant. památky již ve středověku, hlavně od renesance. Za zakladatele klas. archeologie jako vědního oboru se považuje J. J. Winckelmann (tl768); k jejímu rozmachu došlo v minulém stol. (zv I. nálezy etruských pohřebišť). Koncem minulého stol. začaly velké systematické výzkumy ant. měst a pohřebišť. Na přelomu stol. byly odkryty zapomenuté kultury krétská (A. Evans [ -➔ Kréta]) a -➔mykénská (H. Schliemann). Základem archeol. studia je časová a prostorová (územr1í) klasifikace památek. Podkladem pro časové zařazení je kromě vnějšího datování nálezu (nápisy, mince, literární zprávy) - ➔stratigrafie a stylod analýza, popř. typologie, které stanoví, jak probíhají změny ve stylu umelcckých výtvorů, popř. v tvarech a funkci ostatních hmotných památek, a jsou současně východiskem pro postižení vztahů původně

„vyprávění

Literatura: F. v. Oppeln-Bronikowski, Archaolmrische Entdeckungen im 20. Jh., 1931; K. Schefold, Orient, Hellas und Rom in der an:hii.ologischen Forschung seit 1939, vyšlo 1949; Handbuch der Archiiolugie I, 1939 a II, 1954 (text); I, 1939 a II, 1954 (obrazové přílohy); III, 5, 1950; IV, 6, 1953 (v: Handbuch der Altertumswi~senschaft); M. Wheeler, Modeme Archaologic, 1960; Archeologia e storia del!' arte classica X, 1, 2 (1964), 3, 4 (1957); XI, 5 (1963); XII, l (1959) (v: Enciclopedia classica, oddil III); H. G. Niemeyer, Einfiihrung in die Archii.ologie, 1968; Handbuch der Archii.ologie: Allgemeine Grundlagen der Archii.ologie, Bcgriff und Methodc, Geschichte, Problem der Form, Schriftzeugnisse, vyd. U. Hausmann, 1969; J. Bouzek, M. Buchvaldek aj., Nové archeologické metody I, 1971 (Učební texty vysokých škol, UK).

archetyp viz kritika textová Archidámos [2. p. -ma], jméno spartských králů. A. II. (476-427 př. n. 1.) vpadl na počátku -➔peloponnéské války něko­ likrát do Attiky a pustošil okolí Athén. Podle něho se první období této války ( v I. 431-421) nazývá válkou Archidámovou. několika

Archigenés [2. p. -na], z Apameje v Sýrii, významný lékař doby Traianovy (vládl 98-117), stoupenec pneumaticko-eklektického směru (--► lékařské školy). Z jeho studií o pulsu čerpal -~Galénos, ze spisů farmakologických i pozdější lékaři. Užíval však i magických prostředků, na rozdíl od jiných pneumatiků, např. ->-Aretaía. Z jeho děl se zachovaly jen zlomky. Archilochos [2. p. -cha] z ostrova Paru, kolem r. 650 př. n. 1., tvůrce řecké -➔jambické poezie, nejstarší evr. básnik milostný i „prokletý", první, který psal sám o sobě, takže toho o něm dost víme, třebaže se od něho zachovaly jen troskovité zlomky. Původ ze šlechtického otce

a matky otrokyně byl patrně příči­ nou jeho chudoby ,a musil proto shánět obživu jako námezdný žoldnéř. Ostrými jamby se vyrovnával s uzavřeností aristokratické společ­ nosti a osobními i polit. odpůrci. Zvl. jízlivě dotíral na šlechtice Ly kam ba, jenž mu zasnoubil dceru Neobúlu, ale potom ji dal jinému,na proradného druha i naduté povýšence (bajka Liška a opice). Dovedl však psát i líbezné verše lásky, dojímavou báseň na smrt švakrovu a vášnivé výzvy k mužnosti. Psal i elegie, epigramy, hymny (např. na Herma, na Héraklea). Tvořil v složitých metrických útvarech a zavedl melodramatický přednes ( -➔ melo­ dram). Ve stv. byl stavěn vedle Homéra, na Paru byl ctěn jako hérós, jeho verše šířili ---➔rapsódi. Měl vliv zvl. na starou attickou -➔komedii, -➔ Lucilia a -➔ Horatia. Překlad ukázek: ŘecL; parafráze J. Pokorný,

Písně ostrovů

a bídy, 1942.

Archimédés [2. p. -da], asi 287 až 212, největší vědec starověku (matematik, mechanik, astronom), při­ tom jediný, kterého díky tomu, že dovedl teorii spojovat s praxí, známe blíže i jako člověka (životopisné údaje jsou však namnoze anekdotické povahy). Narodil se v Syrákúsách, studoval v Alexandrii. Studiu se věnoval s takovým zaujetím, že prý mu museli při­ pomínat nejnutnější životní potřeby. Byl přítelem syrákúského samovládce Hieróna II. i jeho syna Gelóna. Když objevil zákon páky, prohlásil prý před nimi: ,,Dej mi pevný bod a pohnu zemi" (řec. Dos moi pú stó kai tén gén kínésó); na důkaz toho vytáhl pomocí soustavy pák a kladek velkou loď z moře na břeh. Hierónova zlatníka prý usvědčil z podvodu na základě rozdílné specifické váhy zlata a stříbra. Na důkaz přišel (podle Vitruvia, De archit., praef. § 216 n. ke kn. 9) v lázni, vyběhl nahý na ulici a volal: ,,Už to mám!" (řec. Héuréka, dosl. ,,Našel jsem to"). Jeho vynálezy válečných strojů se uplatnily za války proti Rírnanům. Byl usmrcen při plenění dobytých Syrákús, i v nejpohnutěj­ ších chvílích zabrán do svých teoretických či technických úvah. Vyrušen z práce projevil prý jedinou starost: ,,Člověče, jdi od mých obrazců!" (řec. Apostéthi, ó anthrópe, tú diagrammatos mú - lat. -➔noli tangere circulos meos [ -► Sent.]). V. t. mechanika; matematika (3); astronomie. Literatura: E. J. Dijksterhuis, Archimeclcs, 1956; P. ver Eecke, Les oeuvres complétes d'Archiméde. Trad. avec une introd. et des notes, 1961.

Architektura řecká, thésauros Athéňanů, Delfy, r. 490/489 př. n. l.

architektura 1. řecká: nejstarší doklady řec. a-ry jsou -+hradby doby mykénské s mohutnými branami ( -+Lví brána) v Mykénách, Tírynthu aj. Význačné jsou okrouhlé -+hrobky s nepravou ---+klenbou. Budovány byly i -+paláce s obdélným sálem ( ---+mykénská kultura [architektura]), který se později stal základem řec. --+chrámu, stavby pro řeckou a-ru nejtypičtější (snad už od 10. stol. př. n. 1.). V jeho dalším vývoji ve slohu dórském, iónském a korintském (-+slohy stavitelské) lze sledo,·at postupné odlehčování stavební hmoty v sloupech a násloupí a

chrám Démétřin v Paestu, z iónských Artemidin chrám v Efesu a Héraion na Samu. Národní sebevědomí polit. i umě­ lecké po vítězných válkách řecko­ -perských vedlo i k rozkvětu a-ry, v kterém měly p řední místo Athény. Vrcholné období za Periklea (450až 430), v němž tvořili významní architekti (---+Iktínos, Mnésiklés, ---+Kallikratés), reprezentují - ►Par­ thenón, ---+Erechtheion a chrámek bohyně Athény-Níké, -►Héfoistei­ on, ---+propylaje na athénské Akropoli, chrám Apollónův v Bassách v Arkadii od Iktína, telestérion v ---+Eleusíně. Pro votivní dary zjemňování tvarů. v Delfech, Olympii, na Délu aj. V době archaické vynikají ze byly jednotlivými městy budovány staveb dórského slohu: Héraion pokladnice (- ►thésaury) v podobě v Olympii, tzv. basilika a tzv. chrámku. Ve 4. stol. je méně no-

vých chrámů: Asklépiův v Epidauru od Theodota, Athénin od Skopy v Tegei (největší na Peloponnésu), Athénin v Priéně. Obnoven byl chrám Apollónův v Didymech a Artemidin v Efesu (jeden ze -+sedmi divů ant. světa). Tvar rotundy ( ---+tholos) měla svatyně v Epidauru s dórským sloupořadím vně a s korintským uvnitř, dílo Polykleita ml. Nejistého určení byl tholos v Delfech. Pro dram. hry byla budována - ►divadla; nejstarší je v Athénách (5. stol. př. n. 1.), největší bylo v Megalopoli (4. stol. př. n. 1.), v jeho sousedství pak stálo tzv. Thersilion, budova (68 m >: X 66 m) pro spolková shromáždění. Pro hud. a zpěvní produkce byla určena ---+ódeia. Národní hry a slavnosti byly konány ve ---+stadiích

arch

68/

(dobře dochováno je v Delfech, restaurováno je v Athénách). Vyvinutý typ -+gymnasia v řec. městech měl atletickou dráhu, tělocvičnu, lázně, podloubí a sedadla pro diváky; stalo se vzorem i pro řím. thermy (lázně). Pro zásobování měst vodou byly budovány i monumentální fontány a -+kašny s vyzdobeným průčelím. V době helénist. převažovaly ·stavby civilní. Došlo k míšení architektonických řádů a k uvolňo­ vání dřívějších norem (např. zvyšoval se počet -+triglyfů mezi -+metopami). Budovaly se vladař­ ské rezidence (Pergamon, Antiocheia, Alexandrie); dochován je vzhled pergamského paláce s peristylovým nádvořím. Pro zakládání měst v helénist. Orientě s pravidelnou sítí uliční byl určující urbanistický ( -+urbanistika) systém

přitesaných i z kvádrů horizontálně vrstvených na maltu i nasucho. Z městských bran valeně zaklenutých jsou pozoruhodné v Perugii, Volteře a Fáleriích. Z mostních staveb, v nichž byli Etruskové mistry, je dochován most ve Vulci, u Vejí aj. Některá města měla vodovody, dochované zčásti v řím. přestavbě (Vulci, Cerveteri). Pro melioraci kraje a odvodňování byly zřizovány kanály a pokročilý byl systém stokové techniky; v Římě je takovou památkou -+cloaca maxima (6. stol. př. n. 1.). Nejvýznamnější stavby jsou hrobky zámožných vrstev, vyhloubené v skalním podloží, kruhového půdorysu, s válcovitou nástavbou a kupovitě navršenou -+mohylou: mnohé hrobní komory kryté stropem rovným nebo zaklenutým jsou zdobeny nástěnnými malbami. Z -+chrámů budovaných pův. ze dřeva a z nevypálených cihel, časem i z kamene, je dochována většinou jen podstava a části plastické výzdoby z terakoty na vlysu, římse, hřebenu střechy a štítě. Domy ( -+dům [2]) byly pravoúhlé o jedné nebo několika místnostech, se střechou sedlovou nebo terasovitou, patrně typu atriového. Stavivem bylo dřevo, sušené cihly a kámen; 3. římská architektura se vyvíjela pod vlivem etruským a řeckým; po rozšíření řím. moci do vých. Středomoří se uplatnil vliv světa helénistického. Pro její rozvoj se otevřely další možnosti jednak novými potřebami veřejného a soukromého života, jednak byly pro ni získány nové oblasti rozsáhlé římské říše. Moc a bohatství vytvořily příznivé podmínky, a proto i kvantitativně předčila římská a. řeckou. Jako -+stavebních hmot používali Římané různých druhů kamene, pálených cihel a betonu. V době republ. a poč. císařství byla římská a. ovládána tradičními formami a-ry řecké, opírající se o systém architrávový, který byl postupně nahrazen soustavou zdi, oblouku, -+klenby a pilíře. Z doby republ. je dochováno málo architektonických děl, ač na jejím konci byli velkými stavebníky Sulla, Pompeius a Caesar. Z c1saru vynikli jako budovatelé vedle Augusta Nero, Flaviovci, Traianus, Hadrianus, Septimius Severus a Diocletianus. Z architektů, mezi nimiž byli i architekti řečtí, prosluli: v době helénist. Cossutius, první řím. architekt, jenž působil mimo Itálii ( -Olympieion); za Caesara a Augusta -+ Vitruvius; v době císaře Nerona dvojice architektů Severus a Celer, podle

-+Hippodámův. Z veřejných

budov významné bylo -+búleutérion a pro lidová shromáždění ekklésiastérion (např. v Priéně). Na Délu byl pro schůze obchodníků zbudován obdélný sál (56 m X 34 m) s vnitřní kolonádou dórsko-iónskou, jakási burza. Čas­ tou složkou plánu města byla samostatná krytá -+sloupořadí (stoy). Na -+agorách byly zřizovány sluneční a vodní -+hodiny; v Athénách se dochovala tzv. -+Věž větrů (asi z 1. pol. 1. stol. př. n. 1.), osmiboká rotunda v korintském stylu. Proslulá knihovna v Alexandrii (3. stol. př. n. 1.) měla svůj protějšek v Pergamu (2. stol. př. n. 1.). -+Divadla byla nově budována nebo restaurována (Epidauros, Priéné, Efesos). K -+sedmi divům ant. světa se počítá též -+maják na ostrově Faru v deltě Nilu u Alexandrie. Z chrámů proslul iónský Artemidin v Magnésii od Hermogena (2. stol. př. n.1.). Z monumentálních oltářů s plastickou výzdobou vynikaly - vedle -+pergamského oltáře Diova - Hierónův v Syrákúsách (198 m x 22 m) ze 3. stol. př. n. 1. a Artemidin v Magnésii n. Maiandrem ze 2. stol. př. n. 1. Řídké jsou mostní kamenné stavby (např. mezi Epidaurem a Nauplií). V řecké a-uře, reprezentované pře­ devším chrámy, méně stavbami světskými, byly základní složkou sloup a architráv. Toto dědictví splynulo časem se stavebními prvky i technikou římskou pro nové archi tektonické úkoly. 2. architekturu etruskou můžeme sledovat od 8. do 1. stol. př. n. 1.; reprezentují ji městské hradby, brány, mosty, vodovody, stoky, hradby, chrámy a domy. Hradby jsou z kamenů polygonálně

jejichž plánu byl r. 64 n. 1. zbudován tzv. zlatý palác Neronův (--.paláce); Martialův přítel Rabirius, stavitel palatinského paláce Domitianova (z r. 92), a Apollodóros z Damašku, jenž vystavěl za Traiana (v 1. 104-105) v Dákii velký most přes Dunaj (obraz je zachován na reliéfech Traianova sloupu), v Římě pak odeum ( -+ódeion), cirkus, gymnasium a -+forum Traianovo. Římané byli tvůrčí zvl. v a-uře civilní, která se stala v provinciích i účinným prostředkem romanizačním. Ze staveb z poč. 1. stol. př. n. 1. je dochován státní -+archiv (tabularium) na Kapitolu v Římě s místnostmi valeně a křížově zaklenutými a s arkádovým průčelím, zdobeným polosloupy dórskými a korintskými s násloupím. Shromaždištěm řím. senátu a městských rad v městech mimo Řím byla -+curia, obyč. obdélného půdo­ rysu se zasedacím sálem, popř. s apsidou proti hl. vchodu. V Římě se dobře dochovala curia Julia z přestavby za Diocletiana. -+Basiliky byly budovány systémem architrávovým ( -+stavební technika) s plochým stropem (v Pompejích, Traianova v Římě) nebo s loďmi zaklenutými valeně nebo křížově s oporou na pilířích (basilica Julia a Konstantinova v Římě). -+Chrámy byly adaptacemi řec. a etruských vzorů, obdobného půdorysu, s průčelním schodištěm. Chrám kapitolské trojice zachoval přes pozdější přestavby etruský půdorys. Z rotund vyniká -+Pantheon. Chrám Venuše a Romy v Římě měl dvě valeně zaklenuté svatyně napojené k sobě dvojí apsidou s polokupolí, s vnější kolonádou jako řecký chrám. K největším

chrámům

patřil

Jovův

v -+Héliopoli (Baalbeku) v Sýrii (2. stol. n .. 1.). -+Divadla, budovaná podle vzoru řec., byla architektonicky sevře­ nější; hlediště podpíraly obyč. mohutné zaklenuté substrukce, takže se jeví jako stavby vícepatrové. Dochovaná část hlediště divadla Marcellova v Římě má na obvodě v přízemí a v patře arkádový ochoz zdobený vně polosloupy dórskými a iónskými. Jevištní patrovou budovu dochovalo divadlo v Arausiu (dn. Orange v již. Francii) z 1. stol. n. 1. a v Aspendu v M. Asii z 2. stol. n. 1. Domitianovo odeum (-+ódeion) pro hud. a zpěv­ ní produkce na -+Martově poli v Římě (asi pro 5000 posluchačů) bylo významnou stavbou ještě v 5. stol. n. 1. Vedle soukromých -+knihoven

69/

Architektura římská: a) Praeneste (dn. Palestrina), zbytky chrámu Fortuny Primigenie, kolem r. 80 př. n. 1.

bJ Rím, mausoleum Konstantiny, dcery Konstantina Velikého, 1. pol. 4. stol. n. l.

v Římě vznikly koncem republiky veřejné (---+-Asinius Pollio), jejichž počet za císařství vzrostl (na foru Traianově, v thermách, při chrámech aj.). Čtenářské sály měly svitky knih v regálech vestavěných do pravoúhlých výklenků ve stěnách budovy. -+-Lázně z doby republ. měly půdorys upravený různě, v době císařské pronikla symetrická sestava prostorů; na střední trakt jsou napojeny sály a místnosti pravoúhlé, mnohoúhelné, okrouhlé i oválné, zastropené klenbou valenou, křížovou, kupolí nebo polokupolí. Měly mozaikové podlahy a bohatou výzdobu sochařskou.

Největší

jsou thermy Caracallovy a Diocletianovy (z velké části dochované). Císařské --+-paláce na Palatinu v Římě, budované podle vzoru helénist. s reprezentačními sály a obytnými komnatami kolem rozlehlého ---+-peristylu, vyznačovala monumentalita a luxusní výprava (palác Domitianův). Neroniiv palác s bohatou půdorysnou členitostí a malířskou výzdobou byl spíše rozsáhlou vilou s rozlehlým parkem, předchůdce císařské vily Hadrianovy v ---+-Tiburu (dn. Tivoli). Ve zříceninách palácové vily Maximianovy (286-305) u Piazza Armerina

arch na Sicílii se dochovaly skvělé mozaikové podlahy. Palác ---+-Diocletianúv ve Splitu, v němž vedle obytných komnat a reprezentač­ ních sálů byl chrám a císařovo mausoleum (dn. katedrála), měl opevnění se 16 věžemi. Typ obdélného fora byl v císař­ ských forech, jež měla reprezentač­ ní ráz, pozměněn připojením apsid na bočních stranách. Prostranství ovládal chrám na vysokém podiu a komplex architektur byl rozložen symetricky k podélné ose. Velkolepé bylo forum Traianovo (-+-forum; -►urbanistika). Na něm stojí dosud dochovaná několikapatrová tržnice. Pro prodej potravin bylo v městech macellum, budova s krámy a skladišti, opatřená vodní nádrží (Pompeje, Leptis Magna v Tripolsku); byly i stavby rozměrů a výpravy monumentální (macellum magnum [velká tržnice] na Caeliu v Řime). Pro gladiátorské zápasy a štvanice zvířat, popř. pro ---+-naumachie~ byly -•-amfiteátry, typicky řím. architektura, dochovaná zvl. v záp. části řím. říše; největší z nich je řím. ---+-Koloseum. Pro jízdní závody a koňské dostihy byly určeny cirky. Z nich v Římě nejst. a největší tzv. Circus maximus (--+-cirkus) byl několikrát obnoven a vždy nádherněji vyzdoben. Vnější strana hlediště, podpíraná oblouky a zdobená sloupy, byla dvoupatrová. Z náhrobních staveb proslul okrouhlý náhrobek Caecilie Metelly, postavený na čtvercové podstavě, pův. se zemitým násypem, na konci republiky při via Appia. Podobného typu, ale mnohem větší (o průměru 87 m, výšce 44 m) je v Římě mausoleum ( ---+-mausóleion) Augustovo a Hadrianovo ( ---+-Moles Hadriani). Pod helénist. vlivem byla budována i v Římě, zvl. v době císařské, ---+-sloupořadí (porticus), podpíraná sloupy nebo pilíři, jako architektury samostatné nebo včleněné jako podloubí v stavbě domovní podél ulic a náměstí. Za císařství byla v Římě zřízena soustava kolonád spojujících vnitřní části města, zvl. na ---+-Martově poli. Samostatným řím. výtvorem jsou čestné sloupy, z nichž proslul sloup ---+-Traianův a -+-Marka Aurelia v Římě. Podobně i ---+-vítězné ( čest­ né) oblouky, zvl. v záp. části řím. říše, nejčastěji k oslavě císaře; výzdobu tvoří architektonické člán­ ky, sochy a výjevy reliéfní. Klasický typ podává oblouk -+-Titův. Z památníků na válečné vítězství se dochovalo tropaeum v La Turbie (již. Francie) z doby Augustovy. Na čtvercové podstavě byla rotunda

arch

70/

s obsloupením, završená kuželovitě. Z doby Traianovy je rotunda na stupňové podstavě v Adamclisi v Rumunsku (sr. tropaion). Jv. úpatí Palatinu uznvíralo nymphaeum (--+nymfaion) zv. Septizoníurn, kulisovitá stavba z doby Septimia Severa. Z inženýrských staveb jsou pozoruhodné --+vodovody po celě řím. říši, podpírané soustavou arkád na pilířích (např. Pont du Gard ve Francii). Brány v městských hradbách, zvl. z doby císařské, s jedním i s několika vstupy obyč. valeně zaklenutými, byly často chráněny věžemi; průčelí s okny, s výklenky, polosloupy, pilastry i s výzdobou plastickou. Pozoruhodné jsou Porta m'g!a v Trevíru, Porta A1aggiore aj. v Rímě, brány v Pompejích, Veroně, Turině, Autunu, Nimes, ve Splitu aj. Rozsáhlý obchod žádal úpravu --+přístavů v Itálii a v provinciích (Puteoli, Ancona, Ostia, Forum Julii = Fréjus), rozsáhlá skladiště (horrea, dochována zvl. v Ostii) a --+majáky. Systém stokování řím. měst (--+kanalizace; --+cloaca maxima) byl stále zdokonalován, upravován tok řek (Pád, Rýn, Tiber) a splavné kanály a čás­ tečně proveden za Nerona projekt prokopání šíje korintské (--+Isthmos). K trvalým dokladům řím. staviteiské techniky patří -+silnice, zvl. z doby císařské, jejichž hustá síť měla účel hosp. a strategický; zřizování silnic vedlo k stavbě kamenn-Albanus mons). V jeho blízkosti u jezera zv. -+lacus Nemorensis byl prastarý kult Diany, zv. Nemorensis, ochránkyně latinských měst. Jejím knězem (rex Nemorensis) mohl být jen ten, kdo zabil svého předchůdce v souboji větví z posvátného stromu, rostoucího v Dianině háji. Když r. 496 př. n. l. připadla A. spolu s ostatními latinskými městy k Rímu, byl v Římě zřízen pobočný kult Diany na Aventinu, kterým byl kult Diany Nemorensis zcela zatlačen. Kromě polit. důvodů vedlo k jeho úpadku i obsazování kněžské funkce, o kterou poté měli zájem jen uprchlí otroci.

Aristagorás [2. p. -raJ, mílétský tyran, jenž se po neúspěšném pokusu o obnovu aristokratické vlády na ostrově Naxu znepřátelil s Peršany a zo"'noval proti nim -+Íónské povstání. Po jeho nezdaru uprchl do Thrákie a padl tam r. 497 př. n.1. při obléhání města Ennea hodoi (pozdější -+Amfipolis).

Aricia město

Ariminum [2. p. -na] (dn. Rimini), přístavní město v -►Umbrii u Jaderského moře, podle Strabóna založené Umbry, později bylo obýváno keltskými Senony. Po jejich porážce zde byla založena r. 268 př. n.1. latinská kolonie. Vedla tudy silnice Flaminiova (via Flaminia), která spojovala Řím s Předalpskou Galií. Po bitvě u -.Filipp r. 42 př. n. 1. zde členové druhého -+triumvirátu usadili své veterány.Je tu zachován jeden z nejst. řím­ ských čestných oblouků (zřízen k poctě Augustově 27 př. n. I.), most z r. 12 n. 1., dosud užívaný, a mozaikové podlahy z 2. stol. n. l.

Obraz: P. P. Rubens (1577-1640) Arión delfíny zachránénv; F. Bouchcr (1703-1770) Aríón. - Zhudebnění: G. F. Malipiero, Arionc, 1913 (symfonická báseň pro violonceilo a orchestr).

Ariovistus [2. p. -ta], vůdce germánského kmenového svazu -► Sue­ bů, výborný taktik; zasáhl do sporu mezí dvěma významnými keltskými kmeny, -->-Sequany a -->-Haeduy (--► Galie [1]), byv povolán na pomoc od Sequanú. R. 58 př. n. 1. ho porazil ----Caesar v okolí dn. Štrasburku(Caesar B. G. 1, 31-53). Toto řim. vítězství odvrátilo na čas vpád dalších germ. kmenů do Galie.

Aristainetos viz list Aristarchos [2. p. -cha] l. ze Samu, řecký matematik a astronom l. pol. 3. stol. př. n. 1., žák -+Stratóna z Lampsaku, první hlasatel héliocentrické (sluncestředné) soustavy; působil v Alexandrii. V zachovaném spise Peri megethón kai apostématón héliú kai selénés (0 velikosti a vzdálenosti Slunce a Měsíce) se pokusil jako první, metodou v podstatě správnou, určit vzájemný poměr velikosti uvedených těles (např. průměr Slunce je podle něho asi 7 x větší než průměr Země, a Slunce je asi 20 x od ní dále než Měsíc; chybné početní výsledky přitom vznikly nepřesným měřením). Přijal -.Hérakleidovu myšlenku, že se Země otáčí kolem vlastní osy ( ----►astronomie). Největší význam měla A-chova před­ stava, že Slunce je středem, kolem něhož obíhají planety i se Zemí. Spis o sluneční soustavě se nedochoval, o autorovi samém jsou zmínky v díle Plútarchově, u Sexta Empeirika aj. Pozdější významní astronomové, -.Hipparchos a Klaudios -► Ptolemaios, A-chův héliocentrický názor nesdíleli. Jedině Seleukos z Babylónu se o sto let později vlivem A-chovým stal zastáncem héliocentrické soustavy; - 2. A. ze Samothráky viz gramatika (A).

Aríón [2. p. -ona] z Méthymny na Lesbu, řecký básník a kitharódos (zpěvák doprovázející se na kitharu); kolem r. 600 př. n. 1. žil na dvoře korintského tyrana Periandra. Tam kultivoval lidový -.dithyrambos a provozoval jej se sborem převlečeným za Satyry. -+Aristotelés v tom spatřoval zárodek Aristeidés (lat. Aristides) [2. p. -+tragédie. Nic zaručeně pravého -da] 1. athénský státník 5. stol. př. se od A-ona nezachovalo. Proslulost n. 1., vůdce umirněné demokratické

Ari

72 /

strany, jež se opírala o vlastníky žených, v ostrém posuzování konkrétních postav politiků, vojevůdců, básníků, věštců apod. Jeho kritika vycházela ze srovnání zidealizovase proti ---+Themistokleovu návrhu ných dob, v nichž žila generace bobudovat silné loďstvo a byl r. 482 jovníků od ---+Marathónu (A. sám vyobcován ostrakismem. Z vy- k ní nepatřil) se současnou dobou, hnanství se vrátil r. 480 v předvečer a tím budila zdání zpátečnického bitvy u ---+Salamíny. Jako stratégos postoje. velel následujícího roku athénské A. stál jak proti aristokracii, tak pozemní armádé ve vítězné bitvě proti radikální demokracii. V jeho u --►Plataj. Vedl jednání při uza- díle se projevoval humánní odpor vírání --athénského námořního k těm, kdo kořistili z války nebo spolku a hyl zvolen předsedou ko- slabosti druhých, a naopak soucit mise, která měla stanovit výši člen­ s trpícími, zejm. s venkovany poskych príspěvků. Pro nezištnost a stiženými válkou. Neváhal zaútočit neúplatnost se mu dostalo příjmení ani na současné modernisty v umě­ .,Spravedlivý". A-dův život je ní, zejm. na ---+Eurípida, kterého znám ze zpracování Cornelia Ne- snižoval - zvláště ve srovnání pota a Plútarcha. s ---+Aischylem. 2. A. z Milétu, asi koncem 2. stol. Jazyk jeho komedií byla čistá pf. n. 1., autor nezachované sbírky attičtina, neobyčejně bohatá na výlascivnich milostných novel, na- razy převzaté z nejrůznějších odzvané podk místa děje Milésiaka v ětví života i vytvořené básníkem (Mílétské povídky). pro potřebu dané situace. Tak 3. A. viz Aelius Aristides. vedle výrazů vysokého stylu, namnoze komicky zkreslených, stojí Aristión, epikúrovský filosof. Roku výrazy prodavačů, nevěstek a vo88 př. n. 1. stál v čele vzbouřené jáků, fantastické složeniny a půso­ chudiny v Athénách, která usilo- bivé zdrobněliny, zvukomalebně vala o prosazení radikálně-demo­ je vystižen zpěv ptáků, skřehot kratických cílů; za přispění -Mi- žab, výslovnost cizinců apod. Bothradata VI. Eupatora ovládl město. hatá je stavba jeho veršů i po stránce Padl r. 86 př. n. 1. za ---+Sullova metrické. obléhání Athén. Lit. činnost zahájil básník r. 427 kritikou moderní výchovy, snad Aristippos viz kyrénská škola sofistů, kterou názorně předvedl na postavách dvou bratrů, z nichž Aristobúlos [2. p. -la], řecký jeden byl vychován po staru, druhý dějepisec 4. stol. př. n. 1., účastník moderně. Tato hra, Daitalés (Hovýprav --Alexandra Velikého. Na- dovníci), se nedochovala právě tak psal o nich rozsáhlé hist. dílo, které jako r. 426 provozovaní Babylónioi bylo jedním z hlavních pramenů (Otroci z Babylónu), kterými byli pro Arriánův spis Anabasis Ale- míněni athénští spojenci, Athénami xandrú (Alexandrovo tažení). vykořisťovaní jako nejhorší otroci; v této hře útočil A. proti ---+KleóAristofanés [2. p. -na] 1. řecký novi. O ---+Léna jích r. 425 získal A. dramatik, 445 až 380 ( ?) př. n. 1., první cenu před ---+Kratínem a z dému Kydathénaion, hlavní před­ ---+Eupolidem dochovanou hrou stavitel tzv. staré attické -komedie. Acharnés (Acharňané), v níž DikaioO jeho životě máme málo zpráv.Je- polis, představitel rolníků sužovaho tvorba, která vznikala od doby ných peloponnéskou válkou, dorozkvětu attické obce za -►Periklea až sáhne nejprve separátního míru se do 80. let 4. stol., podává umělecký Spartou a posléze získá na svou obraz athénského života. Od útoků stranu sbor uhlířů z dému Acharnai. na konkrétní osoby přechází pozRovněž o Lénajích r. 424 vyhrál ději k obecné problematice. Dlouhé A. svou nejostřejší protikleónovúdobí A-novy tvorby obráží změny skou komedií Hippés (Jezdci). Tři v myšlenkové náplni i ve stavbě otroci - (dva z nich jsou vojevůdci, komedie. ---+Níkiás a ---+Démosthenés [1], Ze 44 komedií se jich dochovalo třetím je politik Kleón) - otročí nejedenáct. A-nova tvorba vycházela vrlému stařeckému Lidu. Věštba z tradic attické komedie, a proto určí, aby prohnaného Paflagonceobsahovala řadu starobylých prvků -Kleóna nahradil prodavač jelit, v námětu (např. čarovná země), který za pomoci Jezdců vyhání v postavách (párové dvojice), v te- Paflagonce. Ve druhé části se pání tělesných nebo charakterových Paflagonec s jelitářem předhánějí nedostatků, jež shledával hlavně na v nadbíhání Lidu; jelitář vítězí a ženách, starcích, vychloubačích, ci- nakonec převaří Lid v kotli a zincích, méně již na tělesně posti- omladí ho. Lid se objeví v šatě

zemědělských pozemků. R. 490 se zúčastnil jako jeden z deseti ---+stratégů bitvy u ---+Marathónu. Stavěl

z doby marathónských bojovníků. Komedie Nefelai (Oblaky) z r. 423 byla zaměřena proti současné tzv. přírodní filosofii a proti sofistické výchově; jako jejího předsta­ vitele A. neprávem předvádí ---+Sóttrata.

V komedii Sfékes (Vosy) zaA. r. 422 znovu proti Kleónovi za to, že zvýšil příspěvek čle­ nům ---+héliaie, a tím podpořil suútočil

dičství. Počínajíc komedií Eiréné (Mír) z r. 421 můžeme v A-nově tvorbě sledovat zm ěnu. Básník přechází od her útočících na konkrétní osobu k obecnějším námětům .

Nové prvky, které se tu objevují, jsou zárodkem toho, co tvoří podstatu rzv. střední --+komedie. Orníthes (Ptáci), nejpůvabnější, ale ve svém výkladu nejspornější hra, byli uvedeni r. 414, v době sicilské výpravy. Vyskytují se v nich dva Athéňané omrzeli životem ve svém městě, kteří v říši ptáků 7aloží město mezi nebem a zemí. To brání průchodu obětního kouře do nebe, a tak jsou bohové hladem donuceni, aby vydali ptákům vládu nad světem. Hra končí svatbou jednoho z Athéňanů se zosobněnou Vládou, kterou mu odstoupí sám Zeus. - Ve hře bývají shledávány pohádkové motivy i aktuální politické narážky. Z r. 411 známe dvě hry, ThesrnoJoriazúsai (Ženy o Thesmoforiích), v níž A. zaútočil na Eurípida, ale tepal i ženské vady, a Lýsistratu, nazvanou podle hrdinky hry. Lýsistraté poradí athénským a spartským ženám, aby odpíraly svým mužům manželské povinnosti, dokud neustanou ve válce. Koneč­ nému usmíření předchází Lýsistratin varovný projev k řeckým kmenům o jejich společném osudu, který patří k vrcholným místům A-novy tvorby. Po smrti Aischyla a Eurípida uvedl A. r. 405 komedii Batrachoi (Žáby), nazvanou podle sboru podsvětních žab, doprovázejících svým zpěvem Charónovu loďku, po níž se přepravuje do podsvětí Dionýsos pro Eurípida. Ale po Eurípidově literárním souboji s Aischylem si odvede na svět jeho přemožitele, Aischyla. Poslední dvě hry, Ekklésiazúsai (Ženský sněm) z r. 392 a Plútos (Bohatství) z r. 388, se obírají soc. nespravedlností. Kdežto prvá z nich předvádí komické důsledky soc. reforem, jak o nich mluvili někteří tehdejší filosofové, ukazuje druhá na to, co by vzniklo, kdyby slepý bůh bohatství nabyl zraku. Třebaže se ve všech hrách, jež vznikly od doby provozování Ptáků,

73/ řešila

v komickém rouše obecná problematika, bylo její řešení stále více zatlačováno vnějšími prvky, ať již výpravou (Ptáci, Žáby), či stále ostřejším obrazem žen, v němž nabývají vrchu sexuální scény apod. Tato tendence vrcholí tím, že parabase je nahrazena nejdříve zpěvem sboru a později jen jeho tancem. Četné dobové narážky, dnes bez stv. -.scholií nesrozumitelné, nutí k úpravě A-nových her, určených pro moderní jeviště. Proto máme dvojí překlady, věrné (V. B. Nebeský, Aug. Krejčí, J. Šprincl) a volnější (F. Stiebitz, VI. Šrámek). V nich je přeloženo do češtiny celé básníkovo dílo. Překlady:

V.

Nebeský,

Acharnští,

ČČM 23, 1849, 1, 3-36; 2. 45-62; Rytíři, ČČM. 24. 1850, 364-99. 596-623; Žáby,

všech -.městských státech nahrazena aristokratickou -.oligarchií. K rodové a-ii se počítaly jen osoby urozené (eupatridai) a pokládaly se za povznesené nad ostatní lid. Ale mezi lidem se při postupném rozvoji otrok. výrobních vztahů, zejm. v řemeslech a obchodu, začali od 7. stol. př. n. 1. objevovat bohatí lidé, kteří se domáhali pří­ stupu k vládě. Tato nová, peněžní a. se obvykle při svém boji s a-ií rodovou opírala o prostý -►démos, ale posléze - od 5. stol. př. n. 1. srůstala s a-ií rodovou, jejíž moc se stále ještě zakládala hlavně na pozemkovém majetku, v jeden celek, který se ve všech řcc. státech snažil jako nepřítel -->-demokracie uchovat oligarchický režim. Mnoho rysů, kttré známe z nejst. řecké společnosti v tzv. době ho-: mérské, se uchovávalo ještě ve 4. stol. př. n. I. v -.Makedonii; v jejím čele stál král-basíleus se svými druhy (hetairoi) z vojenskorodové a., vlastnící rozsáhlé pozemky i velká stáda dobytka. Mnozí příslušníci makedonské a. se domohli vysokého postavení po výbojích -.Alexandra Velikého a z jejího středu pocházely i přední panovnické dynastie známé z helénistických dějin ( -.Řecko

1872: A. Krejčí, Acharňané, 1913; F. Stiebitz, Acharňané, 1954; Vi. Šrámek, Uprchlíci (Acharnés), 1954; A. Krejčí, Jezdci, 1910; F. Stiebitz, Jezdci - Žáby, 1940; A. Krejčí, Lysistrate, 1911; F. Stiebitz, Lysistrate, 1963; V. Mihálik, L'ýsistrata, 1969 (slovensky, rotaprint), 1971 (knižně); A. Kreičí, Mír, 1922; F. Stiebitz, Mír. 1954;M. Okál, Oblaky, 1947; J. Šprincl, Oblakv, 1954; F. Stiebitz, Plutos, 1954; F. Stiebitz, Ptáci, 1954; V. Renč, Ptáci, 1970 (cyklos_tyl); A. Krejčí, Vosy, 1917; A. Krejčí. Zeny o Thesmoforiich, 1914; A. Krejčí, Ženský sněm, 1915; F. Stiebitz, Ženský sněm, 1924; M. Okál, Komédie (Lysistrata, Acharňania, 2eny na sneme, Vtáci, Plutos, s průvodním pojednáním), 1966. [dějiny]). Literatura: R. Hošek, Lidovost a lidové II. V královské době a v rané fázi motivy u Aristofana, 1962; M. Okál, Problémy aténskej demokracie a Aristofanes, republiky tvořili -'rímskou aristo1969. kracii pouze příslušníci patricijZhudebnění: A. Košťál, Písně z Aristofanovy hry Mír, 1947; V. Šrámek, Jezdci, ských rodů (-.patriciové). Později, 1955 (komorní opera na slova Stiebitzova po vzniku -.nobility vstoupily do prekladu); K. Kupka, Lysistrata, 1956/57 jejích řad i přední plebejské rody (opera podle Aristofana).

2. A. Byzantský, asi 257-180, jeden z nejučenějších alexandrijských knihovníků, muž všestranně vzdělaný. Zabýval se textovou úpravou a vydáváním i estet. hodnocením básníků, zvl. Homéra, Menandra aj., a -.lexikografií.

Aristogeitón viz Tyranobijci aristokracie, vláda „nejlepších" (řec. aristoi), tj. lidí urozeného pů­ vodu. I. Ve všech nejstarších řeckých státech vládla zprvu a. rodová; ta si přisvojila největší část majetku, hlavně pozemkového, který předtím vlastnily celé rody, a opírajíc se o něj, o svou nákladnější a dokonalejší výzbroj i o své kultovní postavení v přežívajícím -.rodovém zřízení, osobovala si až do 8. stol. př. n. I. v celém ilecku právo na vládu ve svých obcích. Aristokratickými radami byl všude omezován -.basileus (král), jenž byl v patriarchální společnosti vojevůd­ cem, soudcem i vrchním knězem, až by a nakonec jeho vláda skoro ve

(-.plebejové). Vedoucí složkou a. byl senátorský stav ( -.senatores); od 2. stol. př. n. I. se začali v řím. a-ii stále více uplatňovat jezdci ( -.equites), kteří předsta­ vovali v republikánské společnosti a-ii finanční. Na sklonku republiky vzrůstal význam bohatých příslušníků italských měst, kteří začali pronikat mezi řím. aristokracii. Za císařství došlo k určitým změnám ve složení římské a., jejíž počet se zvyšoval o ty příslušníky aristokratických složek provinciálního obyvatelstva, kteří byli ochotni ke spolupráci s Římem. Příslušní­ kům provinciální a. byl povolen přístup k úřadům v Římě, do senátu a v některých případech i na císařský dvůr. Tato provinciální a. napomáhala v provinciích šíření latiny, řím. způsobu života i kultury a za pozdního císařství někdy i křesťanství. Část provinciální která nebyla ochotna smířit se s římskou nadvládou, se stávala organizátorkou vzpour nebo autonomistických (separatistických) hnutí. V pozdním císařství došlo římské

a.,

Ari k úpadku nm. rodilých aristokratických vrstev a na jejich místě se stále více uplatňovala a. barbarská.

Aristoníkos [2. p. -ka], nemanželský syn pergamského krále -.Eumena li. a nevlastní bratr krále -+Attala III., vůdce povstání proti Římanům v -.Pergamu. Neuznával platnost závěti Attala III., jenž odkázal (r. 133 př. n. 1.) Římu pergamskou říši, a uplatňoval nárok na pergamský trůn. Přidala se k němu některá města na pobřeží. Po porážce, kterou utrpělo jeho loďstvo od Efeských u Kýmé v Malé Asii, ustoupil A. do vnitrozemí. Tam se postavil v čelo nespokojené chudině a otrokům, jimž slíbil svobodu a vybudovt.ní „Slunečního státu" (Héliopolis, odtud si říkali Héliopolítai, tj. občané „Slunečního státu"). Nato se mu podařilo zmocnit se velké části pergamského území a r. 130 př. n. 1. porazit řím. armádu vedenou konsulem Crassem. Avšak téhož roku byi poražen od M. Perperny, zajat ar. 129 z rozkazu senátu v Římě popraven. A-kova myšlenka slunečního státu ožila na přelomu 16. a 17. stol. v díle T. Campanelly. Literatura: V. Vavřínek, La d'Aristonicos, 1957.

révolte

Aristotelés [2. p. -la] ze Stageiry, 384-322 př. n. 1., největší filosoi starověku. Jeho otec Níkomachos byl lékařem makedonského krále -Filippa II. Jako sedmnáctiletý mladík se stal A. členem Platónovy -.Akadémie, v níž setrval až do smrti svého učitele r. 348/7. Po Platónově smrti vyučoval v maloasijském Assu (348/7-345/4) a v Mytiléně na Lesbu (345/4-343/2). R. 343/2 byl povolán na makedonský král. dvůr v Pelle, aby řídil výchovu prince -.Alexandra (1). Kolem roku 335 založil v Athénách filos. školu, zvanou Lykeion nebo škola peripatetická. Z A-lových spisů určených pro veřejnost (tzv. exoterických), které měly většinou formu dialogu, máme jen zlomkj. Zachovala se však podstatná část spisů esoterických (jinak též akroamatických), tj. odborných pojednání, která A. napsal pro vnitřní potřebu -.peripatetické školy a která nezamýšlel uveřejnit. Tyto spisy jsou psány specializovaným a ne vždy dost srozumitelným jazykem. Jsou to většinou jen náčrty (snad podklady k přednáš­ kám), vykazující stopy nehotovosti a nepropracovanosti. Vyskytují se v nich četná opakování, vsuvky, doplňky, myšlenkové přeryvy a jiné

Ari

74/

kompoziční nedostatky. Je mozne, že v nich byly později učiněny redakční zásahy. K soubornému vydání A-lových děl došlo pravdě­ podobně nedlouho po jeho smrti. K tomuto vydání se patrně vztahuje seznam A-lových spisů zachovaný u Diogena Laěrtia (5, 22 až 27). Nové vydání pořídil v 1. stol. pi;. n. 1. Androníkos z Rhodu ( ·->-peripatetická škola); obsahovalo výběr nejdůležitějších esoterických pojednání a stalo se všeobecně užívaným v posledních stol. starověku. Zachovaný soubor A-lových spisů (Corpus Aristotelicum) obsahuje spisy logické, ontologické -Parthové); - 2. Armenia secunda viz Kappadokie.

armilustrium, římský svátek Martův. slavený 19. října. V ten den nesli ---+Saliové v průvodu měs­ tem posvátné štíty (ancilia) a

očisťovali zbraně bojovníků, kteťí

se nátili z letního tažení.

Arminius [2. p. -ia], Němci zvaný též Hermann, vůdce germánskeho kmene ----+Cherusku, * asi 18 př. n. I., t asi 19 n. I. V mládí sloužil v řím. armádě a stal se příslušníkem jezdeckého stavu (----+equites). Po návratu do vlasti připravoval tajně odboj proti Římu; r. 9 n. I. rozdrtil legie vedené Quinctiliem Varem v ----+Tcutoburském lese, r. 15 bojoval proti -->-Germanikovi a r. 17 se střetl v nerozhodném boji s markomanským králem -Marbodem. Krátce poté byl od svých pří­ buzných zavražděn. Arnobius [2. p. -ia], latinský církevní spisovatel zač. 4. stol. n. I.; v chvatně psaném polemickém spise Adversus nationes (Proti pohanům, 7 kn.) uchoval velmi mnoho materiálu k poznání starého řím. náboženství, jehož nesmyslnost a pošetilost dokazoval. Arnus (dn. Arno), hlavní řeka v Etrurii, pramení u města -Arretia, protéká Florencií a Pisou a jižně od Pisy se vlévá do Ligurského moře. Močálovitým údolím Arnu obešel - ----Hannibal r. 217 př. n. I. řím. opevnění před bitvou u jezera ----+Trasimenského. Arretium (dn. Arezzo), bohaté město v sev. Etrurii v údolí řeky Arna, koncem 1. stol. př. n. I. a začátkem 1. stol. n. I. významné středisko výroby reliéfní keramiky zhotovované v kadlubech; výzdobné náměty ornamentální (zvl. rostlinné), řidčeji figurální, byly do nádob vyráženy kolky; řadu majiteíů dílen známe jménem podle zkrácených reliéfních signatur (proslul Perennius). Povrch těchto váz má zářivě červenou barvu, které se docilovalo dokonalým vypálením

79/

A rt

jemné hlíny bohaté železem. Poarretinské keramiky je ----+terra sigillata. - A. proslulo též kovovými výrobky.

Artaxerxés I. [2. p. -xa] (staropersky Artachšathra), řecky zvaný Makrocheir (Dlouhoruký), perský král 465 / 4-425, syn ----+Xerxa I. U něho nalezl útočiště ----+Themistoklés. Tzv. mírem ----+Kalliovým (1), uzavřeným s Athéňany r. 449 př. n. 1. po bitvě u Salaminy Kyperské (r. 450), uznal samostatnost řec. měst v Malé Asii. A. II. Mnémón, vnuk předchozí­ ho, perský král 404-359/58 př. n. I.; v boji o trůn porazil svého bratra -->-Kýra Ml. (r. 401) v bitvě u --► Kú­ nax. Spartskou nadvládu na mor1 zničilo jeho loďstvo pod vedením bývalého athénského stratéga -->-Konóna r. 394 u -➔ Knitlu. Mírem --->-Antalkidovým (r. 386) si zajistil svrchovanost nad řec. městy v Malé Asii a nad Kyprem. - Životopis A-xa II. napsal Plútarchos. A. III. Óchos, perský král 359/58-338 př. n. I. Obnovil jednotu říše ohrožovanou odbojnými satrapy a znova si podrobil Egypt (343). Uzavřel mír s makedonským králem ----+Filippem II., zároveň však proti n~mu podporoval Athé-

kračováním

Arriános, lat. Flavius Arrianus [2. p. -ia -na] z Níkomédie v Bíthýnii, asi 95-175 n. I., žák ----+Epiktétův. Psal spisy filos., hist. a vojenské. Z osmi knih spisu Diatríbai Epiktétú (Rozpravy Epiktétovy) se zachovaly čtyři. Obsahují nárys učení Epiktétova. Úplně se zachoval spis Encheiridion Epiktétú (Rukověť Epiktétova), shrnutí Epiktétovy etiky. Z hist. děl je nejvýznamnější Anabasis Alexandrú (Alexandrovo tažení), popisuJ1c1 v 7 kn. na základe dobrých pramenů život a výbojná tažení ~►Alexandra Velikého. V jazyce, stylu i volbě lit. druhů byl A-novi vzorem ---+Xenofón. Překlady:

viz s. v. Epiktétos.

arrogatio (lat.) viz adopce ars viz techné

Arsakovci, dynastie, která vládla ňany. A. IV. viz Béssos. v letech 247 př. n. l.-224 n. I. v říši parthské (----+Parthové). Jejím zakladatelem byl Arsakés, osvobo- Artemis [2. p. -idy], vládkyně ditel z nadvlády ----+Seleukovců. přírody, bohyně známá již z před­ A. se později vydávali ia potomky řeckého a nejstaršího řeckého nábo----+Achaimenovců. ženství. A-idina vláda nad přírodou byla Arsinoé, jméno několika egypt- vyjadřována v jejím zobrazení jako ských královen. Nejznámější z nich lovkyně s lukem v ruce a doprovábyla A. (* kolem r. 316 př. n. 1.), zeně zvěří, zvl. jelenem. Pův. nebydcera ----+Ptolemaia I., manželka la A. spojována s žádným jiným ----+Lýsimachova; po jeho smrti božstvem, o čemž svědčí i to, že je (r. 281) se provdala za ----+Ptolemaia bohyní panenskou. Její doprovod Kerauna, pak za svého bratra Pto- tvořily podle mýtu nymfy; proto lemaia li. Filadelfa. - V. t. Arsi- se soudilo, že se A. zdržuje u studánek, jejichž léčivá síla jí byla noeion. Arsinoeion [2. p. -eia] 1. okrouhlá stavba (----+tholos), kterou dala zbudovat „Velkým bohům" (----+Kabeirům) začátkem 3. stol. př. n. I. na ostrově Samothráké královna ----+Arsinoé; první patro zdobily na vnější straně pilastry rámující okenní otvory, uvnitř korintské polosloupy; - 2. posmrtná svatyně Arsinoina, postavená v Alexandrii jejím manželem, -Ptolemaiem II., v níž byla uctívána jako bohyně s příjmením Filadelfos (Milující bratra). arsis (řec. ,,zdvih"), ,,arze", tzv. „lehká doba" veršové stopy, jedna nebo více slabik, které nemají ----+iktus. (Někteří novodobí metrikové pokládají arsi za „dobu těž­ kou".) - Opak ----+thesis. Artafernés viz

řecko-perské

války

přičítána. Jako vládkyně přírody měla

A. i plodivou moc, takže bývala oslavována buď jako bohyně svateb, jako živitelka nebo jako bohyně plodnosti. A-idin kult byl rozšířen po celém Řecku, zejm. na Peloponnésu: ve Spartě byli před jejím oltářem mrskáni efébové, aby se na ně přenesla plodivá síla prutu. Tam se také konal průvod s májovou ratolestí a prováděly orgiastické reje známé i z --+Efesu, prosiaveného A-idin:S,m chrámem (--➔Artemísion). Attické dívky se obracely k A-idě v --->-Braurónu ve všech významných okamžicích svého života (Aristot. Lys. 641n). V Athénách se v jarním měsíci elaféboliónu ( = březen/du­ ben) konala domácí slavnost, při níž byli A-idě obětováni jeleni upečení z těsta, jako symbolická oběť za pův. jí obětovaného jelena

Art

80/

(elafos). V helénist. době nabyly slavnosti A-idy Efeské mystického obsahu. A. bývala ztotožňována i se -----+Selénou a -----+Hekatou, u Ří­ manů s ---+Dianou; později jako A. Persiké (Perská) splývala s perskou bohyní Anaítis, v jejímž chrámu byla prováděna prostituce. Lid. představivost obetkala A-idu celou řadou bájí. Tak byla sestrou -►Apollóna, s nímž ji zrodila -► Létá na Délu (v pozdější verzi u Efesu), pomstila se -----+Niobě, potrestala -----+Aktaióna, -----+ Títya a -----+Órióna, zachránila -----+Ífigenii aj. Známe také její umělecká zobrazení, především v tzv. Artemidě z Versailles, která je kopií originálu z doby kolem 320 př. n. 1. (Paříž, Louvre).

nimi přes 2 m vysoká socha Poseidónova z r. 460 př. n. 1., nyní v Národním archeologickém muzeu v Athénách). 2. A. v Efesu, slavný Artemídin chrám v iónském slohu s dvojitou vnější kolonádou, trojlodní, zbudovaný před pol. 6. stol. př. n. 1. na místě starší svatyně. R. 356 př. n. 1. jej zapálil -----+Hérostrates. Chrám byl brzy obnoven, zachovány jsou jen zřícené zbytky. Pro svou nádheru a velikost (109 m X 55 m) se A. počítalo k ---+sedmi divům ant. světa.

Sochy: J. A. Houdon, Diana (sádrový odlitek z r. 1776, NG Praha); F. F. Ščed­ rin, Diana, 1798 (mramor); O. Benda, Diana (vystaveno 1930). - Reliéf: A. M. Avostalis del Pambio a Jan Campion, Diana (v letohrádku Hvězda v Praze, 1555 -1560).-Nástenné malby: J. J. Steinfels (1651 až 1730), Diana s lukem sedící na obláčku (ve Staré restauraci v Král. Obore Stromovce v Praze); J. F. Schor, Socha Diany, 20.léta 18. stol. (v Michnovském pavilonu [ -Americe) v Praze).- Obrazy: Giulio Romano (1499-1546), Honba Diany; P. Veronese (1528-1588), Diana; Tizian, Diana, 1559; Tintoretto, Diana ( = Luna) a Hóry, okolo 1580; Rubens, Dianin návrat, 1619; Lov Dianin, okolo 1632-35; Rembrandt, Diana v lázni, okolo 1635; N. Kniipfer (kolem 1603 - asi 16ó0), Diana vystupuje z lázně (NG Praha); F. Boucher, Diana po lázni; 1742; F. X. Tkadlík, Diana a Apollo, 1817-1824; Béicklin, Lov Dianin, 1862; C. Corot, Diana v lázni, 1873; J. Preisler (1872-1918), Diana; J. Zrzavý, Diana, 1913; A. G. Sartorio (1860-1932), Diana efeská a otroci; A. Procházka (1882-1945), Diana; B. S. Urban, Artemidino údolí, 1944. - Gobelin: Diana, podle návrhu M. Švabinského (1873-1962) vypracovala M. HoppeováTeinitzerová.

Artemísia 1. královna v ➔ Halikar­ nássu. Zúčastnila se s pěti loďmi -----+Xerxova tažení proti Řecku a bojovala u -----+Salamíny. Xerxés vysoko oceňoval její chytrost a energii; - 2. sestra a manželka kárského vládce -----+Mausóla, po jehož smrti vládla (353-351) v Kárii a na Rhodu. Dokončila v Halikarnássu stavbu monumentální hrobky ( -----+mausóleion), kterou započal její manžel. Artemísion [2. p. -ia] 1. mys v severní části ostrova Euboje, nazvaný podle Artemidina chrámu, který na něm stál. U A-ia se r. 480 př. n. 1. úspěšně střetlo řec. loďstvo s perským, když však perské pozemní vojsko prorazilo protilehlou soutěsku thermopylskou (-----+ Thermopyly), musilo se řec. loďstvo nakonec stáhnout k -----+ Isthmu. V moři u A-ia byly nalezeny významné bronzové plastiky (mezi

skou podstatu nebeských těles a Tyto rozpory starého a moderního nazírání vedly až k soudnímu stíhání těch, kdo šířili myšlenky zaměřené proti bohům (grafé asebeiás, žaloba z bezbožnosti); takových žalob bývalo často využíváno politicky, např. aristokraty proti stoupencům Perikleovým (-----+Anaxagorás) a Alkibiadovým (-----+Prótagorás; -----+Diagorás), ale i demokraty proti -Sókratovi. Zákony na ochranu zbožnosti navrhuje pro svou obec i ---+Platón v Zákonech (907 E). přír. úkazů.

artes liberales (lat.) viz svobodná asfalt (řec. asfaltos, lat. bitumen durum) přírodní byl znám od nejumění starších dob. Ve stv. byl nejvíce Arválové (fratres Arvales, bra- ceněn a. z Mrtvého moře (lacus trstvo Arválů), starobylé římské Asphaltites - Asfaltové jezero); bonáboženské kolegium o 12 členech. hatá naleziště a-u byla i v okolí Obřady, které A. konali, byly spjaty Babylónu, dále byl nalezen v amfos očistnými obětmi za úrodu polí. rách z oblasti kavkazské. A-u se Význam A-lů časem upadl a byl používalo k očišťování v nejširším obnoven až Augustem. V císařské slova smyslu: k dezinfikování ran době měli na starosti třídenní po- (spolu se sírou), vykuřování chrámů hyblivé svátky v květnu, jež sloužily apod.; sloužil též jako pojidlo ve k očistě polí. Zasvěceny byly bo- stavebnictví ( -----+stavební hmoty). hyni ---+Dea Dia a nahradily snad Nátěrem a-u se chránily lodi a dře­ starobylá -----+ambarvalia. V aktech věné předměty vůbec. V Egyptě kolegia z r. 218 n. 1. se dochovalo sloužil dovážený a. k balzamování tzv. Carmen fratrum Arvalium mrtvol. (Píseň Arvalských bratří), obsahující vzývání polních božstev v staro- Asia (lat.), římská provincie, která bylém jazyce. vznikla z odkazu pergamského krále -----+Attala III. r. 133 př. n. 1. Arvernové, keltský kmen, usazený Pův. zahrnovala -►Mýsii, ---+Lýdii v dnešní Auvergni, s hlavním a záhy potom i -----+Kárii. V letech 49 střediskem -----+Gergovií. Záhy vy- př. n. 1. až 297 n. 1. sahalo její tvořili velkou říši v již. Galii, při území dále na východ, a to téměř čemž se střetali především s -----+Hae- až k jezeru Tatta (dn. Tuz-golu). duy. Po porážce r. 121 př. n. 1. jim R. 297 n. 1. byla A. rozdělena na Římané ponechali samostatnost. 7 menších provincií (např. Lýdie, R. 52 př. n. 1. povstali spolu s ostat- Frygie aj.). Územíprovincier.i. bylo ními Galy pod vedením -----+Vercin- již za Attalovců konglomerátem getorigovým. Caesar je porazil, měst, z nichž některá byla autoale ponechal jim nadále zvláštní nomní. Za řím. vlády byla formální postavení svobodné obce ( -rcivitas svoboda ponechána jen několika městům. Řím. prokonsul sídlil [1] libera). v Efesu. Hospodářsky významná as [2. p. assu] (lat.), základní vá- byla především stará obch. střediska hová jednotka a zároveň základní -----+Mílétos, ---+Efesos, ---+Smyrna mince nejstarší římské měny, litá na záp. pobřeží ---+Malé Asie. Hoszmědi;vážila 1--rlibru (tzv. librální podářsky provincie prosperovala as = 12 uncíí). Jeho váha byla po- hlavně v prvních dvou stoletích stupně snižována až na 1 /24 pův. vá- řím. císařství. hy v 1. stol. př. n.1.-V. t. mince (II). asianismus (lat. Asianum genus asbest viz tkaniny dicendi), řečnický sloh v řec. a řím. literatuře, vyznačující se května­ asebeia (řec. neostýchání se, zvl. tostí a nabubřelostí. Vznikl v helépřed bohy, neúcta k nim), porušení nist. době ve svobodných řec. obecně přijatých představ o bozích městech v Malé Asii ( -----+řečnictví slovem nebo činem. Zvláštního [A]). Převládal v řím. řečnictví až významu nabyla a. v 5. stol. př. n.1., do doby -----+Ciceronovy (106-43 př. kdy se dostaly do konfliktu staré n. 1.). Starší a. vyjadřoval myšlenky náb. představy, hlásané především v krátkých větách nebo větných věštci, s názory tehdy moderních členech podobných veršům, mladší filosofů, kteří vyvraceli víru v bož- a. užíval dlouhých souvětí a rytmic-

A st

81/ kých --+-klauzulí. Nejznámějším zá- vyléčena jen vnějším zásahem lěka­ stupcem tohoto stylu byl Ciceronův řovým. Jako léčivé prostředky protivník, řečník Quíntus Horten- předpisoval změnu způsobu života, sius Hortalus (114--50 př. n. 1.). dietu, pohyb a masáže. O jeho zdatProtikladem asianismu byl --+-atti- nosti chirurgické svědčí, že je mu přičítáno první provedení tracheocismus. tomie (otevření průdušnice). Z Aasignace půdy viz vlastnictví -dova díla se dochovaly jen úryvky ve spisech pozdějších spisovatelů; půdy (II) - 2. A. ze Samu viz anthologie. Asinius Pollio. Gaius A. P. [2. p. -ia -nia -ona], * 76 př. n. I., asklépiadský verš viz metrika t 5. n.1., římský politik a vojevůdce Caesarův a Antoniův. Za Augusta Asklépios [2. p. -ia], původně se oddal hlavně kulturním zálibám, thessalský hérós zdraví, se stal byl přítelem Vergiliovým (který v Řecku od konce 5. stol. př. n. I. mu připsal 4. eklogu) a Horatiovým. velmi populárním božstvem. V mýZavedl v Římě veřejné předčítání tu byl spojen s Apollónem; ten prý lit. novinek ( --+-recitace) a založil dal svého syna A-ia na výchovu první veřejnou knihovnu (starý Kentauru --+-Cheirónovi a u ·toho se plán Caesarův). Literárně byl činný A. naučil lék. umění. A-ovi synové jako řečník (zvl. jako obhájce), --+-Macháón a Podaleirios byli slavní psal tragédie a dějiny občanské lékaři Achajů před Trójou. Jeho války (nezachováno), jež začínaly dcerou byla bohyně zdraví 1. triumvirátem (r. 60 př. n. 1.) --+-Hygieia. Když A. křísil i mrtvé, a končily asi bitvou u -+-Filipp; zabil ho -+-Zeus bleskem. Apollón patrně se v nich netajil svými sym- pak zato zahubil --+-Kyklópy, kteří patiemi k Augustovu protivníku kovali Diovi jeho blesky. Antoniovi. Použili jich pozdější Hlavním střediskem, z něhož řečtí i římští historikové. se A-iův kult šířil, byl --+-Epidauros. Nejstarší jeho chrám v _}\ttice stál Askanios (lat. Ascanius )[2. p. -ia], v Peiraieu, r. 420 př. n. I. u\redl jeho syn --+-Aineiův; v. t. lulus. kult do Athén --+-Sofoklés. - V tzv. Asklépieích, A-iových svatyních askeze (řec. askésis, cvičení), po- s léčebným lázeňským zařízením, tlačování přirozených tělesných se léčilo --+-inkubací, tj. ve spánku: potřeb, vycházející z názoru, že tělo pacient, vykoupaný v chrámové je jen přítěží a žalářem duše. Lidé, vodě, se odebral s obětinami do kteří se a-zi oddávali (tzv. asketi), chrámu, kde byli chování hadi požívali jen nejnutnější jídlo, často zasvěcení bohu, ulehl na podlahu a dlouho se postili, zdržovali se (na rouno zvířete předtím oběto­ pohlavního styku; někdy přistupo­ vaného) a vyčkával příchod boha; vali až k sebetrýznění: sebemrská- ten se mu zjevil ve spánku a dal ní, nošení těžkých řetězů apod. mu svou radu nebo na něm provedl Křesťanští asketi se považovali lěčebný zákrok. Uzdravení pacienti (a bývali považováni) za osoby zavěšovali z vděčnosti v chrámě obzvlášť svaté. V a-zi býval také destičky s popisem choroby a jejího spatřován prostředek boje proti vyléčení nebo plastickou repro-+ďáblovi. dukci uzdraveného orgánu. Velký počet nápisů hovořících o vyléčení Askiburgion [2. p. -ia], severní (tzv. iámat) byl nalezen právě hraniční pohoří Čech a Moravy, v Epidauru. asi Krkonoše a Jeseníky ( -+-Území Ve 3. stol. př. n. I. se A-iův kult ČSSR v době řím.). rozšířil na vých. do Efesu, Mílétu, Pergamu, na ostrov Kós s proslulou Asklépiadés [2. p. -da] 1. z Prúsy lék. školou, ale také na záp. do v Bíthýnii, řecký lékař ze zač. Říma. Tam byl A. uveden za moru 1. stol. př. n. I., předchůdce r. 293 př. n. I. na příkaz --+-Sibyllí--+-lékařské školy metodické. V Římě ných knih přímo z Epidauru pod dosáhl zvučněho jména, protože jménem Aesculapius. Jeho kultovdovedl spojit své odborné vědomosti ním střediskem v Římě byla svatys filos. názory atomistů a epikúrov- ně na tiberském ostrově (sr. Ov. ců. Lidské tělo je podle něho slo- Met. 15, 622n). ženo z pevných hmotných částeček, A-iův kult kvetl i v době císařské, kterě se navzájem proplétají a tvoří jak vidíme z četných nápisů věno­ síť průduchů - pórů. V těch se vaných buď jemu samotnému nebo pohybují volná tělíska, která tvoří společně s jinými božstvy zdraví tělesné tekutiny a vzduch (--+-pneu- (--+-Apollón; -.Hygieia; -+-Salus aj.). ma). Nemoc chápal A. jako poruchu A. se stal ochranným božstvem pohybu tělísek, jež může být lěkařů; byl zobrazován jako vou-

satý muž, opírající se o hůl ovinutou hadem, a v doprovodu psa. Básně: Homérsky hymnos na Asklépia (16); Héróndás, Ženy obětující v chrámě (mimiambos [4]). - Vyobrazení: A. F. Maulbertsch a M. Michl, Asklépios (nástropní malba zachycující dějiny lidstva ve Strahovském klášteře v Praze), 1794; P. N. Guérin (1774-1833), Oběť pred oltářem Asklépiovým (obraz podle Gessnerovy idyllý); F. K. Waldherr (1784 až 1835), Aesculap. Ask!épiově

Askrá, městečko v Boiótii na J1zmm úpatí Helikónu, rodiště a bydliště básníka --+-Hěsioda. Aspasiá, hetéra z Míléta. Po svém příchodu do Athén hrála pro své vzdělání a půvab významnou úlohu ve společnosti vedoucích politiků, filosofů, spisovatelů a umělcú. Stala se milenkou, později manželkou --+-Perikleovou. Na podkladě pomlouvačných útoků komiků ji žalovali Perikleovi nepřátelé z bezbožnosti (-+-asebeia), Perikleovi se však podařilo dosáhnout jejího osvobození. assiduus viz vlastnictví

půdy

(II)

Aššurbanipal viz Sardanapallos Assýrie 1. oblast mezi středním Tigridem, dolním Zábem a Tartarskou stepí. Assyřané sami mluvili jen o „zemi města Aššuru". Teprve --+-Aramejci nazývali tuto oblast zemí Athór (název přešel do řec. označení Atůriá). Jména Assyria užil řec. zeměpisec Klaudios --+-Ptolemaios v pol. 2. stol. n. 1. Země, pro niž toto označení platilo (mezi Babylónií, Arménií, Médií a Súsiánou), byla nazývána za rozkvětu klínopisné kultury Gutium. Říše Assyřanů měla povahu nárazníkového státu. Assyřaně prosluli krutým, až krvelačným charakterem. 2. Assyria, římská provincie. R. 114 n. I. vtrhl císař Traianus po anexi --+-Arménie jako provincie také do --+-Mesopotamie a po pádu města Nisibis ji dobyl. V následujících dvou letech se zmocnil sousední krajiny Adiabény a dosáhl hlavního města parthské říše Ktésifóntu. Adiabéné byla prohlášena za provincii pod jménem Assyria. R. 116 však v ní vypuklo povstání proti Římu a bylo jen stěží potlačeno. Traianus tam musil dosadit parthského vasalského krá1e. Hadrianus byl nucen se obou provincií zase vzdát a také z Arměnie učinit opět vasalský stát. Astarté, syrsko-foinická bohyně, Řeky ztotožňovaná s --+-Afrodítou, byla známa již Hérodotovi. Obecně

Ast

82/

známou se stala za helénismu a za ., k'h , • , kd b 1 • nms e O c1sarstv1, Y Y a ztotozňována i s jinými božstvy (Ísis; kartáginská Juno Caelestis [Nebeská]).

Boll, Sternglaube und Sterndeutung, 1966 5 ; W. Gundel, H. G. Gundel, AstroIogumena. Die astrologische Literatur in der Antike und ihre Geschichte, 1966.

astrologie (z řec. astron, hvězda, logos, slovo, výklad), u Řeků pů­ vodně nauka o hvězdách vůbec, později nauka, která se snažila předvídat události z postavení planet a zvířetníkových znamení. V ---+Babylóně se vyvinula a. z pozorování pravidelně se opakujících astron. jevů (zatmění Slunce a Mě­ síce, postavení planet apod.), jež bylo možno podle výpočtů a zkušeností předpovídat. Další vývoj předvídání lidských osudů z postavení hvězd - vedl k rozchodu -►astronomie jako vědy s astrologií. Na spojení s Orientem ukazuje řec. název pro astrology Babylónioi (Babylóňané), nebo Chaldaioi (Chaldeové), který se udržel i v Ří­ mě až do konce starověku. A. sama se nazývala obecným slovem mathéma (nauka), odtud její předsta­ vitelé nazýváni též matematikové nebo astrologové (tj. hvězdopravci). Asi v době ---+řecko-perských válek proniklo do Řecka babylónské a jemu obdobné egyptské pojetí astrologie. Za ---+helénismu se a. rozšířila obecně, takže se s jejím vlivem musela vyrovnávat i ---+filosofie. Zejm. lze sledovat její vlivy u -+stoiků, kteří spojovali vývoj světového dění i života jedince s postavením hvězd., To vedlo k odevzdané víře v neodvratný -+osud (fatalismus). Přes zákazy senátu pronikla a. ve 2. stol. př. n. I. do obecného života v Římě, kde v té době upadaly staré formy --+věštění. ---+Ciceronovo opatrné stanovisko (sr. zvláště spis De divinatione [O věštění]) není zdaleka hlasem všech řím. vzdě­ lanců. Za císařské doby, kdy vzrostl vliv Orientu, se postavení a. upevnilo a také většina císařů ji byla nakloněna. Křesť. panovníci ji však stíhali a císař Honorius (395-423) vypověděl astrology ze záp. části impéria. Kladnou úlohu sehrála stv. a. tím, že svou přitažli­ vostí usnadnila cestu vědecké astronomii a přispěla k jejímu rozvoji. O astrologických spisech sr. ---+Manilius; ---+ Firmicus Maternus. Ant. a-ii převzali a horlivě pěsto­ vali Arabové. Od nich pronikla do západního křesť. světa a přes odpor církve se rozšířila po celé Evropě. Největšího rozkvětu dosáhla ve 14.-16. stol. Literatura: W. Gundel, Sterne und Sternbilder im Glauben des Altertums und der Neuzeit, 1922; V. Stegemann, Beitrage zur Geschichte der Astrologie, 1935; F.

astronomie (z řec. astron, hvězda, nomos, zákon), nauka o hvězdách, nazývaná Řeky původně ---+astrologie, začala být pěstována ve 3. až 2. tis. př. n. I. v Mesopotamii a Egyptě (byla pozorována nebeská tělesa, rok rozdělen na měsíce a týdny, den na hodiny a minuty, určováno zatmění Slunce a Měsíce, popsán zvířetník apod.). V 7. stol. př. n. I. se s ní seznámili lánové v Malé Asii, od nich se pak dostala do evr. Řecka. První řec. vědec ---+ Thalés z Mílétu znal již patrně tzv. babylónské tabulky, podle nichž se vypočítávala doba, kdy dojde k zatmění Slunce nebo Měsíce, a podle nich předpo­ věděl zatmění slunce r. 585 př. n. I. Původ jeho představy o uspořádání vesmíru neznáme. Podle jeho názoru pluje Země na vodě jako deska, nebeská klenba pak je dutá polokoule s upevněnými hvězdami (---+kosmologie). Na rozdíl od něho ---+Anaximandros z Mílétu (* 610, tbrzy po 546 př. n. l.) pokládal Zemi za (plo~ válec, který se vznáší volně v prostoru, kolem něho pak se otáčejí ostatní nebeská tě­ lesa. ---+Anaximenés (t v olympiadě 528/25) opět zastával názor, že Země je plochá deska, tvrdil však, že se i Slunce, Měsíc a planety volně vznášejí ve vzduchu. První vědecké poznatky na základě matem. výpočtů vnesli do a. pýthagorovci (podle nich se Země pohybuje, je kulatá, není středem vesmíru, nýbrž jen jednou z planet). Nejvíce prohloubil toto učení kolem r. 500 př. n. I. Filoláos, podle něhož se kolem ústředního ohně otáčejí -+sféry, nesoucí dráhy Slunce, Země, Měsíce, planet a stálic. Vzdálenosti sfér od sebe jsou v harmonickém poměru jako tóny ve stupnici a vydávají hudbu slyšitelnou vyvoleným (harmonie sfér). Mladší pýthagorovec Hiketás ze Syrákús pronesl názor, že se Země točí kolem své osy. Okolo poloviny 5. stol. př. n. I. ---+Anaxagorás z Klazomen vysvětloval podrobně vliv zemského stínu na zatmění Měsíce a jako první mluvil o pohořích a údolích na Měsíci, o teplotě hvězd a jejich vlastním i odraženém světle; avšak Zemi si představoval jako plochou desku. V ---+Platónových astron. názorech je patrný vliv pýthagorovců (Země je kulatá, kolem ní obíhá celý vesmír, rozdělený na sféry). Ve spise Tímaios vytvořil pojem „velký (tzv. platónský) rok" ( = doba, po

níž se Slunce, Měsíc, planety a stálice vrátí při otáčení sfér do stejné konstelace). A-ií se zabývali i ně­ kteří Platónovi žáci: ---+-Eudoxos z Knidu (1. pol. 4. stol. př. n. I.) se pokusil vysvětlit dráhy planet, jež se podle něho točí kolem Země, pomocí důmyslné soustavy hlavních a soustředných sfér (v. t. kosmologie; matematika [2]). Eudoxův spis Fainomena (Zjevy nebeské) zpracoval ve formě básně ---+Arátos (1. pol. 3. stol. př. n. 1.). Jiný Platónův žák ---+Hérakleidés z Pontu (2. pol. 4. stol. př. n. I.) vnesl do a. dvě převratné myšlenky: a) z malé úhlové vzdálenosti od Slunce lze podle něho soudit, že planety Merkur a Venuše obíhají kolem Slunce, nikoli kolem Země; b) Země se točí kolem své osy, a tak vzniká zdánlivý pohyb nebes (sr. pýthagorovci). Tyto názory však v ant. vědě nepronikly. ---+Aristotelés (384-322 př. n. I.) pojednal o stavbě vesmíru ve spise Peri úranú (lat. De caelo, O nebi). Přijal v zásadě Eudoxovu soustavu sfér, ale rozhojnil jejich počet, takže se stala až nesrozumitelnou. Aristotelés však též důmyslně zdůvodnil kulatost Země (při zatmění Měsíce lze na něm pozorovat kruhovitý stín Země). Třetí a druhé stol. př. n. I. bylo pro řec. a-ii dobou rozkvětu. Studiem astron. jevů a pořizováním hvězdných katalogů na . základě matem. výpočtů a přesného pozorování, jež bylo umožněno rozvojem astron. přístrojů, se zabývali učenci v ---+Alexandrii. V té době žili dva vynikající astronomové Aristarchos a Hipparchos. ---+Aristarchos ze Samu (1. pol. 3. stol. př. n. I.) jako první hlásal názor, že Slunce je středem soustavy planet, které kolem něho i se Zemí obíhají. ---+Hipparchos z Níkaie (2. stol. př. n. I.) héliocentrickou soustavu Aristarchovu nepřijal stejně jako významný mechanik a matematik ---+Archimédés (287 -212) -, prověřil však Aristarchův důkaz, že zdánlivá velikost průměru Měsíce a Slunce není stálá, nýbrž kolísá, čímž vyvrátil teorii soustředných sfér. Nejznámější řec. astronom Klaudios ---+Ptolemaios působil až v době římské. Jeho geocentrický (země­ středný) systém, umožňující před­ vídat nebeské jevy a vybudovaný na dílech jeho předchůdců, pře­ trval starověk; byl přenesen do Sýrie a Persie a stal se též kulturním majetkem Arabů a jejich prostřednictvím později majetkem celé středověké Evropy. Římská astronomie nepřinesla nic podstatného. Astron. partie (o Hip-

83/ parchovi a jeho názorech) v --+Pliniově díle N aturalis historia (Pří­ rodověda) jsou nepůvodní. Ze stv. astronomických pomůcek je nejznámější gnómón (sluneční -+hodiny), přístroj s naznačeným poledníkem, jehož se kromě k jiným účelům (např. v geometrii) používalo k určení výšky Slunce v poledne (--Anaximandros). K určení úhlu dopadajícího slunečního paprsku použil alexandrijský učenec --Eratosthenés (3. stol. př. n. 1.) přístroje, zv. skafé (dutá polokoule s gnómónem). V Alexandrii vznikly ještě další přístroje, zvl. armillární sféra, přístroj, který pomoci otáči­ vých kovových kruhů určoval výši hvězd nad obzorem. -V. t. kosmologie. Literatura: F. W. Westaway, Objevy bez konce I, 1937; Z. Horský - M. Plavec, Poznávání vesmíru, 1962 (tam další líteratura).

Asturové, ibérský horský kmen, usedlý v severozápadní části --+Hispánie Tarrakonské. Na jeho území byly bohaté rudné doly, především na zlato. Římanům kladli tuhý odpor, podrobil je až --+Agrippa r. 19 př. n. l. Astyagés viz Kýros Starší Astyanax [2. p. -nakta], syn --Rektora a --+Andromachy; -Odysseus ho dal svrhnout s hradeb dobyté --+Tróje. asyl (řec. asýlort, útočiště) nacházel pronásledovaný i provinilec u --+krbu, v chrámě nebo u oltáře pod ochranou bohů nebo zbožně­ ných osob. V -Athénách byl a-em tzv. chrám Théseův (--+Héfaisteion), v --+Římě např. pahorek Tarpejský (--+Tarpeia), později sochy císařů. Když zločinci zneužívali takto i chrámů křesť., bylo právo a-u císařskými nařízeními omezeno. Později upravila právo a-u (ius asyli) cirkev. Atalanté [2. p. -ty], arkadská lovjako dítě byla pohozena, ale odkojila ji medvědice. A. se zúčast­ nila lovu kalydónského (--+Meleagros). Její nápadníci s ní musili závodit v běhu, a kdo podlehl, byl zabit. Hippomeněs (podle jiné verze Meilanión) ji získal lstí. Bě­ hem závodu totiž upustil postupně tři zlatá jablka, A. se pro ně pokaždé shýbla, a tím se zdržela (Ov. Met. 10, 560n).

kyně;

Dramatizace: J. Palmotíé, Atalanta, hra, hrána 1629; E. Ludwíg, Atalante, 1911. - Reliéfy: Paolo della Stella Ct 1552), Atalanté na lovu (letohrádek Belveder v Praze); neznámý sochař: Híppomenés a Atalanté (štukový relíéf ve pastýřská

Vrbnovském palácí v Praze), okolo r. 1700. Obrazy: G. Rení (1575-1642), Závod A-ty a Híppomena; A. Govaerts (1589 až 1626), Meleagros a Atalanté (NG v Praze); J. Jordaens, A. a Hippomenés, 1646. Opera: F. Hande!, Atalante, 1736.

ath

Jeho životopis egyptského poustevníka sv. Antonína (přel. A. L. Stříž, 1928) inspiroval G. Flauberta k hist. románu Pokušení sv. Antonína, jako už dříve malíře Hieronyma Bosche (asi 1462-1516) k četným ataraxiá (řec.), neochvějnost, ne- fantasmagorickým obrazům. otřesitelný klid duše, který je nezbytnou podmínkou štěstí. Pojem atheismus (z řec.), světový názor důležitý zejm. v helénist. etice, zvl. a životní postoj, odmítající nábov epikureismu ( --+Epikúros), skep- ženství a jeho projevy, popř. vůbec ticismu (--+skeptikové), stoicismu existenci boha (theos). Zárodky kritiky náb. představ se nacházejí ( --+stoikové). už v nejst. dílech řec. literatury; Atargatis [2. p. -tidy], též Der- avšak teprve od 6. stol. př. n. 1. lze ketó, syrská bohyně ( --+Dea Syria) mluvit o a-mu v souvislosti s filoz města Hierápolis (dn. Mambúž); sofickou a vědeckou kritikou nájejí kult se rozšířil zvl. za helé- boženství. Náb. víra ustupuje pře­ nismu, kdy byla ztotožňována devším mezi vzdělanci, kteří se ptají, co je náboženství, jak vzniklo s --+Afroditou. a jaká je jeho společenská funkce. Áté [2. p. Áty], vášeň a zaslepenost Počátky kritiky náboženství se obmysli, jež vrhá člověka do záhuby. jevují u --+Xenofana z Kolofónu, Byla též zosobňována jako bohyně --+Hekataia z Mílétu, --+Anaxagoneštěstí, dcera --+Diova. rova žáka Métrodóra, známého svými převody mýtů na alegorie, ateleia (řec. zproštění, úleva), u --+sofistů ( --+Prótagorás; --+Diav řeckých městských státech zba- gorás Mélský; --+Kritíás; --+Prodivení povinnosti platit poplatky a kos), u představitelů --+kynismu --+daně. Občané zasloužilí o vlast ( --+Antisthenés; --+Diogenés ze Sibývali vyznamenáni osvobozením nópy), ve škole - ►megarské (Stilod --+leitúrgií. Také --+cizinci pón) a --+kyrénské (Theodóros, v městském státě usedlí (metoikoi) zvaný Atheos (Bezbožník), a --+Eu' mohli nabýt za své zásluhy usne- hémeros). Filosofie a věda daly a-mu pozisením lidu hmotných výhod, mezi nimi i slevy z pravidelných i mimo- tívni ráz a měly vliv na jeho prinřádných daní. - Sr. u R.ímanů cipy a metody. Zpětně pak a. po--+immunitas. máhal vytvářet filos. základy nejen přírodovědy (--+Anaxagorás), nýbrž atellana, již předliterární jiho- i etiky, dějepisu a politiky (-Déitalská lidová fraška, zvaná podle mokritos; --+Thúkýdidés; -Aristokampánského města Atelly. Byla to telés). Filosoficky nejdůslednější jednoaktová hra s ustálenými po- odmítnutí náb. pojmů a představ stavami (hloupý žrout [Maccus], podali Aristotelovi žáci : - Theožvanivý hlupák [Bucco]; směšný frastos odmítl účelnost světa a jestařec [Pappus] a hrbatý šarlatán jího púvojce (božstvo), --+Dikai[Dossennus]). Náměty si brala archos z Messény vyvracel doz denního života. Lit. ztvárnění mněnky o netělesnosti a nesmrtelse ji dostalo koncem 2. stol. př. n. l., nosti duše, -Stratón z Lampsaku, kdy byla v Jlímě provozována pra- zvaný Fysik, výslovně učil, že svět videlně po --+tragédii nebo samo- není dilem boha, nýbrž samé pří­ statně. S jejími ohlasy se setkáváme rody (řec. fysis). Vyvracel též náv it. commedii dell'arte (tzv. ře­ boženství z jeho vnitřních rozporů: meslné komedii) za rané renesance. Jestliže kněží nepracují, poněvadž práce poskvrňuje, jistě by nepraAthanasios [2. p. -ia] z Alexan- coval ani bůh, kdyby vůbec byl drie, řecký církevní spisovatel (Cicero, Acad. 2, 38, 121). Od 5. a 4. stol., kdy došlo k při­ 4. stol. n. 1. (t 373). Ve sporu o podstatu --+Kristovu zastával způsobení starších náb. představ velmi úporně učení, podle něhož novým etickým požadavkům, takže tzv. druhá osoba křesť. božské bohové začali být vydáváni za trojice (Bůh-syn) je stejné (tedy tvůrce dobra a za ručitele mravbožské) podstaty jako Bůh-otec nosti, útočí a. na náboženství ( --+homoúsios; --+ariánství), ale při­ i z etických pozic. Činili tak již tom je i plným člověkem. Octl se někteří sofisté (např. -Thrasytím v rozporu s východořím. císař­ machos). Nejvýznamnějši kritiku ským dvorem, ale nakonec spor v tomto směru podal na zač. 3. stol. vyhrál. Od něho vychází učení př. n. 1. --+Epikúros; s ní pak mucírkve římskokatolické i pravoslav- silo zápasit rané křesťanství ( --+Lacné, po reformaci i protestantské. tantius), a náboženští lidé a theo-

ath

84/

logové jsou nuceni na ni odpovídat dosud: Proč ůdajně všemocný a dobrý bůh neodstraní zlo? Bohové podle Epikúra nemají vliv na dění světa a život lidí. Jsou-li něčím, tedy jen blíže neurčenými vesmírnými bytostmi, jejichž bezstarostný život v -,-intermundiích je projekcí individualisticky pojaté blaženosti. Představitel nové Akaděmie -. Karneadés (214-129 př. n. I.) kritizoval ze skeptického stanoviska stoickou obhajobu náb. představ, zvl. argumenty stoiků o existenci

občany,

bohů.

Avšak třebaže a. nejrozmanitěj­ ších odstínů usiloval zbavit člověka strachu před bohem a smrtí, a tak mu poskytnout šťastný život, nebyl spjat s praktickými ůkoly soc. pokroku. Nakonec se stále více stával pro vládnoucí třídy nežádoucím a pro porobené třídy nepřijatelným výkladem světa. Klid, štěstí a svobodu, ráj a vykoupení nepřinášeli lidstvu filosofové, vytvořeny byly fiktivně v novém náboženství křesťanství. V novověku s nástupem buržoazie a se vzrůstem jejího pocitu re-

álné moci byla obnovena tradice ant. a-mu, ale teprve přechodem k moderní společnosti se začínají vytvářet podmínky pro to, aby nebyl jen výsadou vzdělaných jedinců, nýbrž obecně pochopitelný a prakticky přijatelný. Literatura: A. B. Drachmann, Atheism in Pagan Antiquity, 1922; Fr. Mauthner, Der Atheismus und seine Geschichte im Abendlande, 1922; E. Derenne, Les proces ďimpiété, 1930; A. P. Každan, Náboženství a ateismus ve starověku, 1960; D. Machovec, Dějiny antického atheismu (vysokoškol. skripta), 1963.

Athéna, řec. Athéné, Athénaié, Athénd, řecká bohyně, dosvědčená pro mykénskou dobu památkami z -•-Knóssu, psanými lineárním písmem B (Atana); byla tam ochránkyní vladařova paláce a při­ druženého sídliště. Okolní země­ dělské půdě dávala úrodnost. V boji stála po vladařově boku a chránila ho (A. Promachos, Přední bojovnice). Pozůstatkem -.thériomorfismu je A-nino epiteton sovooká a to, že jí byli zasvěceni sova a had. V době -městského státu (polis) změnila se A. v jeho ochránkyni. Tou byla např. v Athénách (A. Polias), kde byla její ochranná moc skryta ve starobylé soše (paládium) chované v jejím chrámě na Akropoli, nebo ve Spartě (A. Poliúchos, Městodržná) aj. Pod její ochranou byla zejm. celá Attika, které podle mýtu dobyla ve sporu s -.Poseidónem a jejímž občanům věnovala svůj strom, -.olivu. Její působ­ nost se od té doby vztahovala na

kterým dávala vítězství Athéna Parthenos, kopiezVarvakeia ) (-.Níké) v zápase i boji. Polím za- (originál Feidiás) ručovala ůrodnost i nadále, o čemž svědčí každoroční slavnost Skira (v mes1c1 skiroforiónu = červen/ červenec), kdy se do země ukrývalo pečivo v podobě symbolů plodnosti (-.fallos) a současně se prosil Zeus o déšť. Vedle toho se jí přisuzovalo, že obdarovala lidstvo znalostí některých prací a řemesel. Mnohé z toho je asi dědictvím mykénské doby (naučila tkát, krotit koně a býky, používat pluhu, voru a korábů), ale důležitosti nabyla představa A-ny, dárkyně řemesel, až v době rozkvětu řemesla, tj. v době městského státu. A. Ergané (Děl­ nice) byla považována za ochránkyni řemeslníků (v tom je blízká -.Héfaistovi) a posléze i věd a za dárkyni moudrosti. Proto se tehdy rozmohl i její kult. -.Peisistratos povznesl A-ninu slavnost, slavenou každého čtvrtého roku, tzv. Velkě -.Panathénaje, na jeden z hlavních athénských svátků a bohyni vybudoval nový chrám -.Hekatompedon. Když byl r. 480 zničen Peršany, dal postavit Periklés ještě nádhernější chrám, tzv. -.Parthenón. V helénist. době byla A. zejm. bohyni vítězství (Níkéforos, Nositelka vítězství, známá z -.Pergamu) a ochránkyní řemeslnických sdružení (-.thiasos). V Římě byla ztotožněna s --+Minervou. Vystupuje v mnoha bájích. Zrodila se z Diovy hlavy, je panenská bohyně (Parthenos, Pallas), v -.trójské válce stála na straně Řeků, chránila -.Argonauty aj. A-nina sova byla ražena na athénské mince jako znak města, později se stala symbolem moudrosti. Báseň: Homérský hymnus na Athén u (28). - Sochy: A. Parthenos, kultovní socha ze zlata a slonoviny, kterou pro -.Parthenón dokončil r. 438 -.Feidiás. Stojící bohyně byla oděna v dlouhý řas­ natý šat, na hlavě měla přilbu ozdobenou vpředu sfingou, po stranách bájnými ptáky, nohy. Na prsou měla -.aigidu, v levé ruce držela kopí a opírala se o štít, pod nímž se skrýval had, představující Erechthea. Na napřažené pravici držela bohyni vítězství -.Níké. Zevní stran11 ;,Lllu ,:Jobila reliéfní amazonomachie (Théseův· boj s Amazonkami), na vnitřní byl vymalován boj olympských bohů s -.Giganty. Zachovala se řada vesměs podřadných řím. kopií růz­ ného měřítka. - A. Promachos, kolosální bronzová socha ozbrojené bohyně, jež stála před Parthenónem; vytvořil ji Feidiás těsně před pol. 5. stol. - A. Lémniá, bron-

Ath

86/

zová socha, kterou věnovali na Akropolis po pol. 5. stol. př. n. 1. klérúchové ( -+klérúchie) z ostrova Lémnu, ve stv. nejvýše hodnocené Feidiovo dílo. Zachovala se v řím. kopiích. Představovala A-nu jako bohyni míru: byla prostovlasá, přilbu držela nejspíše v pravé ruce, levicí se opírala o kopí. Sousoší Athénv se Silénem Marsyou -+Myrón:

většinu. Po vítězství nad Peršany v bitvě u řeky--+Eurymedontu (snad

Sochy v nové dobe: M. Braun, mramorový památník hr. Leopolda Šlika s postavami Marta, Pallady Athény a Farny z r.1723 (chrám sv. Víta v Praze); J. Drahoňovský (1877-1938), Pallas Athéné (postava pro portál reálky v České Třebové). - Obrazy: Botticelli, Pallas spoutává Kentaura, kolem 1485; Pauwels Franek nebo Franceschi, zv. Paolo Fiammingo, Zrození Athény z Diovy hlavy, kolem 1590; J. Slanský, Allegorie umení: Pallas Athéné s kopím a erbem umělcu, 1605 (sepiová kresba v knihovne na Strahově); P. Maixner (1831-1884), Pallas Athéna (ve Valdštejnském paláci v Praze); J. Konůpek (1883 až 1950), Pallas Athéné (lept). - Opera: E. Křenek, Pallas Athéné pláče, 1955. - V. t. s. v. Minerva.

Athenaeum [2. p. -aea], vysoká škola v Římě založená ve 2. stol. n. 1. císařem Hadrianem, ctitelem řecké kultury, a vydržovaná ze státních prostředku. Přednášela se na ní rétorika, filosofie, literatura a právo. Do té doby bylo možné studovat filosofii jen u jednotlivých filosofů. Studia se tu konala řecky i latinsky. Polohu A-aea se dosud nepodařilo zjistit: Athénaios [2. p. -ia] z Naukratidy v Egyptě, řecký spisovatel z konce 2. stol. n.1., představitel tzv. -+druhé sofistiky. Jeho dialog Deipnosofistai (Hodující mudrci, 15 kn.) líčí po vzoru Platónova Symposia hostinu filosofů, umělců a učenců, kteří rozprávějí o nejrůznějších tématech, o jídle, hudbě, tanci, literatuře aj. Má především hodnotu dokumentární pro množství citátu ze starších autorů. athénský námořní spolek, federace řeckých obcí přímořských a ostrovních s Athénami v čele. První a. n. s. byl uzavřen r. 478/7 př. n. 1. s cílem osvobodit po vítěz­ ném odražení perských útoků na evr. Řecko od perské nadvlády také Řeky maloasijské. Jeho členské obce buď stavěly pro spolkově loďstvo válečné lodi, nebo platily do spolkové pokladny peněžní příspěvky.

Poněvadž

střediskem

této federace byl zprvu ostrov Délos, nazývala se též délský spolek. Teoreticky byly všechny členské obce rovnoprávné, ale od samého počátku měly Athény prvenství už proto, že měly ve spolkovém loďstvu nadpoloviční

r. 469) náležely k a-kému n-mu spolku všechny ostrovy v Egejském moři vyjma Aigínu, Mélos a Théru, celé pobřeží thrácké a obce na záp. pobřeží maloasijském od Bosporu až k hranicím Pamfýlie. Délský spolek ukončil po několi­ ka vítězstvích nad Peršany r. 449 (-+Kalliuv mír) úspěšně -+řecko­ -perské války, ale v té době nabyla athěnská nadvláda ve spolku již takového stupně, že se změnil v jakousi athénskou říši. Sparťané pozorovali tento vývoj s nelibostí a zvlášť těžce nesli to, že Athéňané všude prosazovali demokratické zřízení, ale nakonec se s tím smířili a uzavřeli r. 446/45 s Athénami mír na 30 let. Roztržky však trvaly dále a vyústily r. 431 v -+peloponnéskou válku. Během ní se projevila athěn­ ská panovačnost vůči spojencům v plném světle: příspěvky členských obcí vzrostly z původních 460 talentu r. 425/424 na 1 460 talentů a byly r. 413 nahrazeny ještě tíživějším 5% clem na dovoz a vývoz, vybíraným ve všechpřístavecha-ké­ ho n-ho spolku; úsilí některých obcí o vystoupení ze spolku bylo krutě trestáno a jejich půda zčásti proměňována v athénské -+klérúchie. Proto se v druhé fázi peloponněskě války, která probíhala pro Athény neúspěšně, a. n. s. postupně rozpadal, až posléze s kapitulací Athén r. 404 úplně zanikl. Nový a. n. s. byl založen r. 378/7 př. n. 1. opět na základě úplné rovnoprávnosti všech jeho původ­ ních 32 členů, ale nenabyl již zdaleka takového významu jako spolek první. Jeho další růst zamezily -+ Théby svou dočasnou hegemonií a rozvrátila jej nakonec tzv. spojenecká válka (357-355 př. n. 1.); ta vznikla odpadnutím mnoha obcí od Athén, které se Athéňané marně snažili přinutit k setrvání násilím.

Athény (řec. Athénai), hlavní město -+Attiky, se rozkládaly v rovině chráněné horami a otevřené jen na jih k moři. Protékala jí řeka Kéfís(s)os s přítoky Ilissem (na jih od Athén) a Éridanem (na severozápadě Athén). Na sv. od města, již za hradbami, se tyčil strmý vrch Lykabéttos (277,3 m), na sev. ve vzdálenosti 2 km od hradeb nevysoký Kolónos hippios; mezi pahorky,kterésezdvíhaly v měst­ ském areálu (Múseion 147,4 m, Areios pagos 115 m, Nymfaion 104,8 m, Pnyx 109,5 m) měla dominující polohu -+Akropolis (156,2 m), která sloužila již od

mladší doby kamenné jako útočiště okolního obyvatelstva a byla opevněna v 2. pol. 2. tis. ,,kyklópskou" zdí. Pod ní bylo otevřené sídliště; jeho význam stoupl po -+synoikismu, přičítaném tradicí -+Théseovi, když se A. staly správním středis­ kem -+Attiky. Hosp. a polit. život se přenesl na -+agoru, v jejíž blízkosti byla městská studna (Kallirhoé =- ,,Krásně tekoucí"). Záhy nabyl významu Kerameikos (,,Hrnčíř­ ská čtvrť") záp. od agory. 1. Stavební vývoj. V době -+Peisistratovců (6. stol. př. n. 1. první stavební rozvoj Athén) byl kromě několika sakrálních staveb položen vodovod k nově zřízené městské studni, opatřeně kašnou (Enneakrúnos = ,,Devítipramenná" - poloha nejistá); přebytečná voda byla odváděna kanalizací. Další stavební rozvoj města byl podnícen ústavní reformou Kleisthenovou r. 508/07 př. n. 1.: na agoře bylo postaveno -+búleutérion a prytaneion ( -➔prytanové); státní archiv byl (od pol. 4. stol. př. n. 1.) umístěn ve svatyni -+Métróon. Za -+řecko-perských válek byly A. (480-79) téměř srovnány se zemí, ale obnova města začala již r. 479/8 stavbou městských hradeb, později prodloužených „dlouhými zdmi" (makra teiché) k přistavům -+Peiraieu a Faléru, vzdáleným asi 8 km od Athén. Uvnitř městských hradeb bylo vybudováno téměř úplně nově město (přestavba -+Akropole a divadla, rekonstrukce státních budov na -+agoře, výstavba sportovních zařízení, zejm. prvního athénského -+gymnasia u svatyně hěróa Akadéma, tzv. -+Akadémie). Na západ od agory byla postavena na nevysokém návrší, zv. Kolónos . agoraios, svatyně Héfaistova(-►Hé­ faisteion, dříve zvaná Théseion) a stoápoikilé (malované sloupořadí), proslulé malbami -+Polygnótovými. Přístavní město Peiraieus bylo vybudováno podle plánu -+Hippodáma z Mílétu (rovnoběž­ né ulice, protínající se v pravém úhlu). Ve 4. a 3. stol. př. n. 1. význam A-n poklesl. Teprve na konci 3. stol. došlo k nové výstavbě města podnícené podporou helénist. vládců: poblíže agory dali postavit -+Ptolemaiovci gymnasion (Ptolemaion), u nově rekonstruovaněhoDionýsova divadla postavil pergamský král --+Eumenés II. sloupovou síň. Syrský král -+Antiochos IV. pokračoval ve výstavbě -+Olympieia a na vých. okraji agory dal postavit sloupořadí pergamský -+Attalos II. (tzv. -+Attalova stoá).

87/

Athény, agorá - stoá Attalova, 2. sto). př. n. 1. (znovu vybudována s použitím puvodních zbytku)

Athény, agorá (rekonstrukce). Pohled od jihozápadu přes střední stou na ódeion, za ním Attalova stoá.

Ke zkáze mnoha staveb došlo r. 86 př. n. I. za vzpoury vedené --➔ Ari­ stiónem, kdy města dobyl --➔ Sulla. Následující období postupných rekonstrukcí vyvrcholilo v době císaře Hadriana (117-138 n. I.): mj. bylo vystavěno náměstí (tzv. římská agora) s Hadrianovou knihovnou, dokončena stavba Olympieia, vybudována nová čtvrť, tzv. Hadrianovo město, a zřízeno několik lázní a vodovod (z pohoří Pentelikon). V pol. 2. stol. n. I. uzavřel ant. stavební vývoj A-n větším počtem staveb (např. -ódeion) -+-Herodes Atticus. 2. Dějiny. Kolem r. 800 př. n.1. ovládly A. --➔synoikismem celou --+-Attiku, zůstávaly však zprvu poměrně v pozadí: nepodílely se na tzv. velké -➔kolonizaci a v 7. stol.

dokonce

strpěly,

že blízký ostrov ovládla -.Megara. Ale od 7. stol. se jejich výrobní síly začaly rychle rozvíjet; to zvyšovalo napětí mezi vládnoucí rodovou -.aristokracií a mezi -►démem. --➔ Drakontovy zákony (r. 624-621) značily sice první krok k urovnání rozporů, ale teprve -►Solón provedl (r. 594/3) hlubší reformy sociální i politickě, a to na základě tzv. --+-tímokracie; proto uspokojily především řemeslníky a obchodníky, kteří bohatli využíváním práce otroků, ale nikoli bezzemky, kteří toužili po pů­ dě. Jejich nespokojenosti využil r. 561/60 --+-Peisistratos, zmocnil se samovlády (řec. --+-tyrannis) a podržel ji s dvěma přestávkami až do své smrti r. 528/7. Jeho synové po něm vládu sice zdědili, ale Hip--➔ Salamínu

Ath parchos byl r. 514 zavražděn a -+Hippiás (1) r. 510 vyhnán. Tyrannis byla v A-nách zaměřena především proti aristokracii, a proto ji r. 511/10 pomáhal odstranit spartský král --➔ Kleome­ nés I. Ale aristokratická reakce podlehla záhy demokratickým silám, jejichž vítězství nad ní bylo dovršeno r. 508/7 -► Kleisthenový­ mi reformami; těmi byly - kromě jiných změn v a-nské ústavě zrušeny čtyři rodové -+fýly a občanstvo bylo nově rozděleno do 10 fýl územních. A. se staly v 6. stol. poměrně mocným -+městským státem (1) a značně rozšířily své obch. a polit. styky, takže se r. 500/499 mohly odvážit vyslat vojenskou pomoc --➔ iónskému povstání a r. 490 perský útok dokázaly odrazit u --➔ Marathónu. V dalším průběhu -+řecko-perských válek uznávaly A. ještě r. 480/79 spartské velení v řec. obranné koalici, ačkoliv již v té době měly zásluhou -►Themi­ stokleovou nejsilnější loďstvo v celém Řecku; ale již r. 478/7 založily --➔ athénský námořní spolek a ujaly se samy vedení dalších bojů s Peršany. Jejich cílem bylo ovládnout obchod v celém vých. Středomoří. Sparťané se s tímto stavem neradi smiřovali, i když se tehdejší přední a-nský politik -+Kimón zasazoval o dobrou shodu s nimi. Další demokratizace a-nské ústavy však jejich rozpory stále více prohlubovala. Od pol. 5. stol. př. n. I. stál v popředí a-nského politického života -+Periklés. Za jeho vedení dosáhla vrcholu i --+-demokracie, i a-nská námorm moc, neboť z někdejšího -+athénského námoř­ ního spolku se postupně vyvinula athénská „říše" (řec. arché), která ovládala celé Egejské moře téměř se všemi ostrovy, s jeho sev. pobřežím i s černomořskými úžinami a také všechny řec. obce v Malé Asii. V bojích s Peršany ( --➔ řecko­ -perské války) dosahovali Athéňané stále dalších úspěchů, proto s nimi r. 449 uzavřel perský král tzv. -►Kalliův mír. Také Sparta uznala nakonec a-nskou námořní hegemonii v míru uzavřeném r. 446/5. Poněvadž konzervativní -+Sparta byla v řec. světě oporou oligarchických režimů, kdežto A. oporou demokracie, nebyl mír mezi nimi trvalý a vyústil r. 431 v tzv. --➔ peloponnéskou válku, do které bylo strženo skoro celé Řecko, zejm. když a-nští radikálové v čele s -+Alkibiadem prosadili r. 415 válečnou výpravu A-n proti --➔ Sy­ rákúsám. V této válce byly A. r. 404 poraženy a musely se svého

Ath

88/

námořního panství vzdát. Byly archontů, která proti ročně se zbourány a-nské hradby a v A-nách střídajícím úředníkům představo­ nastolena, i když jen nakrátko vala prvek stability v proměnlivosti (--+Thrasybúlos), oligarchická vláda polit. života. Ústavní změny, pritzv. --➔třiceti tyranů. čítané -►Drakontovi v souvislosti Krize řec. městského státu, která s jeho první psanou kodifikací se jasně projevila v řeckých dějinách attického práva, pocházejí bezve 4. stol. př. n. l., postihla i Athény. pochyby teprve od --+Solóna. Ten Podařilo se jim sice r. 393 obnovit rozdělil obyvatelstvo Attiky do své hradby a r. 378/7 založit nový 4 majetkových tříd podle výnosu -►athénský námořní spolek, ale půdy a vymezil jejich polit. práva někdejší moci již nedosáhly. --+Ma- i povinnosti. Nejdůležitější úřady kedonie začala od r. 353 ohrožovat (archontát a úřad správce [řec. a-nské spojení s Černomořím, tamiás] chrámového pokladu bohykteré bylo hlavním odbytištěm ně Athény v Parthenónu) byly a-nského zboží a také a-nskou přístupny jen občanům 1. třídy, obilnicí. Mír --➔ Filokratův přinesl nižší úřady příslušníkům 2. a 3. tří­ r. 346 jen dočasné řešení athénsko- dy, občané zařazení do 4. třídy -makedonských vztahů a řečník byli ze zastávání úřadů vyloučeni. -Démosthenés volal marně po sil- Demokratický prvek Solónových né řec. koaiici proti makedonskému reforem se však projevil v tom, králi --+Filippovi II. V bitvě že přístup do --➔ sněmu (ekklésiá), u --+Chairóneie r. 338 byli Athéňa- kde se volili úředníci, i do nejvyšné spolu s Thébany ( --+Théby) od šího a-nského soudního dvoru Filippa poraženi. ( --+héliaiá), jenž fungoval zároveň A. se jen těžce smiřovaly s ma- jako odvolací instance, byl otevřen kedonskou nadvládou a bojovaly i pro příslušníky nejnižší třídy protinír.323/2 (--+lamijskáválka)a (théty). Aby získali přístup k ve267-261( ?) (--+Chremónidova vál- řejným úřadům i ti zámožní občané, ka), ale pokaždé prohrály. ,,Svobo- kteří nevlastnili pozemky, bylo du" si A. udržely i po vyvrácení jmění přepočítáváno v -➔-drach. --+Korintu Římany (146 př. n. l.), mách. Jako protiváhu k aristokrakdy četná řec. města byla podřízena tickému areopagu, který dozíral na místodržiteli řím. provincie Mace- státní záležitosti a byl „strážcem donia ( -➔-Makedonie). Za války zákonů", vytvořil Solón radu (-➔-bú­ --+Mithradata VI. Eupatora s Ří- lé) 400 (po 100 vylosovaných z kažmany ovládla A. chudina pod vede- dé -➔-fýly). Základ a-nské demokraním epikúrovce --+Aristióna (88 př. tické ústavě položil -►Kleisthenés n. l.). R. 86 dobyl města -➔-Sulla. novou organizací -➔-tyl, v nichž Až do sklonku antiky si podržely byli od tě doby rovnoměrně zastouA. význam jako centrum kultury peni příslušníci všech soc. vrstev. a vědy. V oblibě je měl zvl. císař Fýlám náležela též volba --+stratégů, -►Hadrianus, za něhož zde byly kteří veleli oddílům těžkooděnců postaveny nové stavby. R. 267 n. l. z fýly odvedených. Počet členů rady byly A. za nájezdu germ. Herulů byl zvýšen na 500 (50 z každé fýly) vypleněny. Okolo pol. 4. stol. došlo a jejich pravomoc značně rozšířena k novému rozkvětu A-n: staly se na úkor areopagu. R. 487/6 byla universitním městem, do něhož zrušena volba archontů ve sněmu, přicházeli studenti z dalekých krajů, od té doby byli vybíráni losem mezi nimi i pozdější křesť. mysli- z kandidátů volených v nejnižších telé (např. --+Basileios Veliký). správních jednotkách, -➔démech(4). R. 529 uzavřel císař --+Iustinianus R. 462 provedl základní změnu poslední filosofické školy v A-nách, ústavy --+Efialtés: areopag byl a tím poklesl jejich význam na úro- zbaven vší polit. pravomoci, zůstalo veň provinciálního města . . mu jen soudnictví v hrdelních přích 3. Vývoj ústavy. Jako v astat- a dohled nad sakrálními záležitostních řec. obcích vládl i v Athénách mi. Kompetence areopagu byla za tzv. homěrského období „král" rozdělena na radu, héliaiu a ekklésii. ( --+basileus; --+Ústavní formy). Za- Radě náležel dozor nad úředníky, chovaná jména nejstarších a-nských rozsáhlá pravomoc trestní a právo králů (-► Kekrops, Erechtheus, předem projednat vše, co bylo Pandión, -➔-Aigeus, -►Théseus) předkládáno sněmu (ekklésii). Hě­ nejsou historicky doložena. Dědič- liaiá, o celkovém počtu 6 000 obča­ né království bylo v A-nách okolo nů, volených losem, rozhodovala pol. 8. stol. př. n. l. vystřídáno v jednotlivých soudních sborech vládou devítičlenného sboru -+ar- o udělení absolutoria úředníkům po chontů, původně desítiletou, od uplynutí úředního roku. V reforr. 683/2 roční. Velký polit. význam mách započatých Efialtem pokračo­ měla aristokratická rada, --areopag, val -►Periklěs. Zavedením diet pro volená na doživotí z bývalých členy héliaie a denního platu pro

búleuty i ostatní úředníky byla možnost účastnit se polit. života rozšířena na ještě větší počet obča­ nů. R. 458/7 byli poprvť· připuště­ ni k archontátu občané 3. majetkové třídy (zeugítai). Théti nezískali však pasivní volební právo nikdy. Na sklonku --+peloponnéské války se několikrát pokoušela --+oligarchie zrušit demokratické vymoženosti a-nské ústavy. S vítězstvím -►Ma­ kedonie (r. 338 př. n. I., sr. výše) skončila suverenita a-nského měst­ ského státu. - V. t. Řecko (II. Dě­ jiny). - O životě v A-mích v. s. v. den. Literawra: F. Groh, Tooografie starých Athén, 1909; W. Judeich, Topographie von Athen, 19 31 •; F. Jacoby, Atthis, 1949 ; C. Hignett, A history of the Athenian constitution to the end of the fifth cent. B. C. , 1952; E. Kirsten - W. Kraiker, Griechenlandkunde, 1962 4 , 76-144; A. French, The growth of the Athenian economy, 1964. - V. t. Řecko (II. Dějiny).

Ath6s (dn. Ajon Oros, ,,Svatá hora", 2032 m) na poloostrově Akté, nejvýchodnějším výběžku poloostrova --+Chalkidiké. R. 492 př. n. 1. bylo u předhoří Athosu zničeno bouří ( -►Mardonios),

perskě

loďstvo

proto dal --+Xerxés I. při třetím tažení proti Řecku r. 480 prokopat poloostrovem Akté kanál, aby loďstvo nemusilo A. obeplouvat. V byzantské době byly na Athosu založeny četné kláštery, většinou přístupné jen po moři. Uchovaly se v nich nádherně malby (ze 14.-17. stol.) a vzácné rukopisy (např. úplný text slovníku --+Fótiova, nalezený r. 1959). (řec. bezectnost), občanských práv u Reků;

atímiá

ztráta mohla

být úplná nebo částečná. Občan stižený úplnou a-ií pozbyl všech polit. i hmotných práv: nesměl chodit do sněmu, dovolávat se soudu, uzavřít sňatek, vlastnit pozemkový majetek, volit a být volen do rady (-►búlé) a porot (-,,.héliaiá), byl vyhoštěn ze svatyň i z tržišť. A. znamenala vážné ohrožení existence občana, protože s ní bylo spojeno propadnutí majetku ve prospěch státu. - Částečná a. postihovala např. toho, kdo v trestním sporu jako žalobce nedostal ani pětinu hlasů porotců; takový člověk nesměl už nikdy podat podobnou žalobu a musil zaplatit pokutu 1000 drachem (např. -➔-Aischiněs ve sporu proti -Démosthenovi). - Obdobou a-ie byla u Římanů infamia.

Atlantis [2. p. -idy], výtvor --+Platónovy fantazie, ostrov „větší než Libye (=Severní Afrika) a

Asie ( =Malá Asie) dohromady" (Plat. Tim. 25 A; Kritiás 108 E), umístěný na vnější stranu průlivu, kterým souvisí Atlantský oceán s mořem Středozemním. Když se kdysi bozi dělili o veškerou zemi, připadla prý A. bohu Poseidónovi. Ten rozdělil ostrov mezi svých deset synů, a tak vzniklo deset království; králové vládli ve své zemi neomezeně, ale uznávali vrchní moc prvorozeného bratra; v určitých lhůtách se scházeli k poradám o společných věcech a k soudům. Království mělo 60 000 údělných statků, každý statek měl svého náčelníka, jenž vládl veškerému obyvatelstvu k tomuto statku náležejícímu; podle statků byly vyměřeny vojenské povinnosti a válečné dávky. Král měl svou osobní stráž, rozdělenou podle stupně spolehlivosti na tři oddíly; oddíl nejvěrnějších měl pří­ bytky uvnitř akropole kolem krále. K vlastnímu bohatství A-idy přispíval námořní obchod; blahobyt ostrova se projevoval přepy­ chem v stavební a umělecké úpravě hl. města, pri níž se nešetřilo zlatem a stříbrem. Kultura A-idy má v líčení Platónově ráz namnoze barbarský. Duchovní vzdělanost tam nenalezla půdu. Obyvatelé A-idy podnikli dobyvačný útok na všechny země kolem Středozemní­ ho moře, také na Helladu i na athénskou obec. V té době měly již mezi nimi lidské složky převahu nad puvodními božskými a oni „nemajíce tehdy již síly snášeti své bohatství, jednali neslušně" (Kritiás 121 B, překlad F. Novotného). V tomto boji zvítězily Athény obec bohyně Athény - svou zdatností nad hmotnou přesilou mravně zkaženého státu Poseidónova. Pyšný ostrov byl posléze stižen zemětřesením a velkými povodněmi, propadl se do more a zmizel. Památkou na něj je neproniknutelné bahno, kterě po svém potopení zanechal a které překáží plavbě i zkoumání. - Novodobé pokusy ztotožnit A-idu s Amerikou, záp. Afrikou, Azorskými ostrovy nebo jinými zeměmi postrádají vědecké­ ho zduvodnění. Pravděpodobněj­ ší jsou domněnky spojující A-idu s ostrovem Thérou, resp. s krétskou civilizací vubec. Literatura: F. Novotný, O Platónovi, III, 1949, 584n. Dramatizace v nové době: L. M. Rejsnerová, Atlantida, 1913; V. Nezval, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1956; básník tu použil stv. mýtu k odsouzeni těch jedincu v současném světě, kteří si pohrávají s obrovskou ničivostí přír. síl, zeim. s atomovou energií. - A. se stala též předmětem fantastické literatury, sr. Pierre Benoit, román L'Atlantide, 1919; A. Laurie, Tajemná Atlantis (přel. V.

89/

atl

Netušil) 1971. - Vyobrazení : P. Krátký Ct 1937), Rozkvet, pád a vzkříšení AtJantícfy (cyklus olejomaleb).

básní epických), 1906; A. E. Mužík, Atlas (Z antických motivu, Zvon 1919). - Sochy: Atlas s armílární sférou (na hvězdárenské věži Klementina v Praze); 1722; V. Dunajský, Atlas (na kanovnickém domě v Nitře), 1818-1821 (pískovec); J. J. Vorel (1874 až 1936), Atlas (na pražské hvezdárne).

Atlás [2. p. -lanta] 1. V řec. mytologii _..,.Títán, bratr -+Prométheův a Epimétheův ( ---,.Pandóra). Na záp. konci svéta držel na svých plecích sloupy, na nichž spočívala nebeská klenba. -+Hérakleovi, který zatím podržel jeho břímě, při­ nesl zlatá jablka ze zahrady svých dcer -+Hesperoven ( __-,- Hesperidek). Když pak již A. nechtěl břímě na sebe vzít, Héraklés ho obelstil: vyžádal si, aby je A. na chvíli podržel, než si opatří nějakou podložku na ramena, a když A. uposlechl, utekl i se zlatými jablky. Dcerami Atlantovými byly též ->-Plejady a ->-Hyady. Postava obra nesoucího zemi a nebe je známa také ze starých orient. mýtů (Upelluri) v chetitských textech. - 2. Podle pozdější báje byl A. africký král daleko na západě (odtud název Atlantský oceán), kterého ->-Perseus (1) proměnil hlavou Medúsinou v pohoří Atlás za to, že mu odepřel pohostinství. - · 3. Podle vyobrazení Atlanta na prvých souborech map vznikl název atlas (zeměpisný apod.). 4. V architektuře se nazývá atlant podpora v podobě mohutné mužské postavy, na níž spočívají balkóny, loubí apod. (např. portál ClamGallasova paláce v Praze, nesený čtyřmi atlanty, dílem M. Brauna, kolem r. 1714). Báseň:

J. Vrchlický, Atlas

(Třetí

kniha

(řec. j. č. áthlétés), původně označení závodníků o cenu (řec.

atleti

áthlon) v závodech gymnických, hippických, múzických aj. (->-agón), později omezeno na profesionální závodníky v závodech gymnických. V tomto významu je slova užito již u Xenofana (565-470 př. n. 1.). Pro vysoké pocty a peněžité odměny se atletika stala pro mnohé muže lákavým zaměstnáním, většinou se jí však věnovali jen příslušníci nižších společenských vrstev. Byli cvičeni v paléstrách ( ->-palaistra) pod vedením profesionálních trenéni a musili zachovávat přísnou životosprávu. Pro každý druh závodu byli trénováni speciálně (box [ ->-rohování], zápolení, pankration [ -hry I] náležely k obtížným disciplínám, lehčí disciplíny byly často kombinací několika druhů závodu). Profesionální a. byli obecně kritizováni od spisovatelů a filoso:DŮ, zejm. pro svou jednostrannost, která prý byla nezdravá a činila je neschopnými pro občanské povolání i vojenskou službu. V Římě doby císařské byli a. organizováni ve zvl. sdružení (pod patronátem císařů) a dostávalo se jim rovněž různých privilegií. Ve 2. stol. n. 1. dospěla atletika k svému vrcholu, začátkem 3. stol. nastává úpadek Atleti (baze nezachované sochy, asi r. 510 př. n. 1., Athény). Nahoře míčová hra dvou družstev, dole skokan, zápasníci, oštěpař.

atl

90/ odlučují miniaturní obrázky (řec. eidóla), které bezprostředně působí na naše smyslové orgány.

se

Atomistická

Atleti, hokej (mladší baze, 5. stol. př. n. 1., Athény)

zač.

v souvislosti s postupným rušením převzali z elejské školy i představu o nutnosti, která u eleatů drží -➔her v římském impériu. Literatura: J. Ji.ithner, Die athletischen jsoucno „v poutech" a nepřipouští Leibesi.ibungen der Griechen, vyd. F. jeho změnu v nejsoucno. Změnili Brein, I, Geschichte der Leibesúbungen, však statickou nutnost elejskě školy 1965; II, 1, Einzelne Sponarten, Lauf-, v nutnost dynamickou, která se Sprung- und Wurfbewerbe, 1968. projevuje v pohybu každého atomu. atomismus (od řec. atomos, ne- Každá událost ve vesmíru je dělitelný), nejvýznamnejší materia- v kausální souvislosti s událostí listický směr v antické filosofii. jinou. Ve vesmíru panuje přísný Zakladatelem a-mu byl snad Leu- determinismus. Na sebe navzájem kippos z Mílétu (5. stol. př. n. 1.), mohou atomy působit pouze nážák -➔Parmenidův a -➔ Zénónův. razem. Atomy se mezi sebou liší tvarem Zdali znal i filosofii Empedokleovu a Anaxagorovu, není jasné. Leu- (mohou být kulaté, hranaté, udicokippos formuloval základní zásady vité atd.), velikostí a v důsledku atomismu, ale všestranně propra- toho i tíží; ve složených věcech covaný systém z něho vytvořil záleží na jejich množství (hustotě), teprve jeho žák -➔Démokritos, poloze a uspořádání. Jako se dá *asi 460 př. n. l., jeden z největších z rozdílného seskupení písmen filosofů a vědců starověku. Ato- sestavit tragédie nebo komedie, tak mistická filosofie je nejzdařilejším se dají vytvořit různým uspořádá­ pokusem o řešení problémů bytí ním týchž atomů věci s různými a změny, jednoty a mnohosti, ne- vlastnostmi. O smyslových kvalidělitelnosti a dělitelnosti hmoty, tách, jako barvě, vími, chuti, teplokteré vytyčila --+elejská škola a na tě, vlhkosti apod., atomisté soudili, které odpověděli svým způsobem že nepatří přímo atomům, nýbrž --➔Empedoklés a -➔ Anaxagorás. vysvětlovali je z tvarů, pohybů Atomisté „rozbili" neměnné a a uspořádání atomů. Např. kyselá kompaktní jsoucno elejské školy chuť je vyvolávána atomy hranatýna nekonečné množství nepatrných mi, zahnutými, malými a tenkými, částic, atomů. Atomům zůstaly bílá barva má základ v atomech všechny podstatné vlastnosti Par- hladkých a pravidelných, černá menidova jsoucna: kompaktnost, naopak v drsných a nepravidelných neměnnost, neprostupnost a ne- apod. Podle atomistů tedy objektivdělitelnost. Nedbajíce Parmenido- ní kvalita není taková, jak se jeví vých logických důkazů proti našim smyslům, ale rozdíly ve existenci nejsoucna přijali atomisté vjemech jsou podmíněny odlišností jako druhý základní princip svého věcí samých. Specifickým shlukem nebo struksystému prázdný prostor (nejsoucno), který je nutný pro pohyb turou atomů je i lidská duše. atomů. Jsoucno (atomy) i nejsoucno Duševní atomy jsou z ohnivé lát(prázdný prostor) jsou věčné, pře­ ky. Jsou ze všech atomů nejoblejší chod z jednoho do druhého je ne- a nejpohyblivější. Pomocí ohnivých možný. Dění je založeno na spojo- atomů, jež jsou i nositelem rozumu, vání a rozpojování neměnných poznává duše podstatu světa atomů. Vše se mění a pohybuje, atomy a prázdno -, kdežto pouhé ale podstata světa - atomy a prázd- smyslové poznání je temné. Vjemy no - zůstává stále stejná. Atomisté vznikají tak, že z povrchu věcí

teorie

o

vzniku

světa vcelku navazovala na starší -➔kosmogonie, ale uznávala mnoho světů. Vykládala i původ a vývoj lidské civilizace. Lidé žili původné drsným způsobem, který se skoro nelišil od života zvěře. V boji s přírodou se postupně sdružovali ve větší celky, začali užívat ohně, naučili se obdělávat zemi, vynalezli remesla a umění, až konečně vytvořili organizovaný stát. Démokritos měl četné pokračo­ vatele, kteří rozvíjeli atomistické učení už jen v detailech. Podstatné změny zavedl do atomismu -➔Epikúros na začátku helénist. do-

by. Na něho navázal v Římě -+Lucretius (*asi 97, t55 př. n. l.). - O etice atomistů viz Démokritos. V novoveku se pokusil toto mechanicko-materialistické učení obnovit Pierre Gassendi (1592 až 1655). Na Gassendiho atomismus pak navázal jeden ze zakladatelů moderní chemie Robert Boyle (1627-1691). Překlad: K. Svoboda, Zlomky staroreckých atomistů, 1953. Literatura: A. Brieger, Die Urbewegung der Atome und die Weltentstehung bei Leukippos und Demokritos, 1884; C. Hailey, The Greek Atomists and Epicurus, 1928.

atomisté viz atomismus Atreovci, synové--+Átreovi, -+Agamemnón a --➔Meneláos. Atreus a Thyestés [2. p. -ea, -ta], synové --➔Pelopa a Hippodameie, vládci v Mykénách. Odtud musil T., když svedl Átreovu manželku, prchnout. Unesl přitom Átreova synáčka, a když _ten dospěl, poslal ho do Mykén. A., pokládaje ho za syna Thyestova, ho zabil. Když zvěděl pravdu, pozval k sobě pod záminkou smíření T-ta a jeho děti, ty dal zabít a předložil je T-tovi k jídlu (tzv. ,,Thy~stovy hody"). Po hostině ukázal A. Thyestovi už jen jejich hlavy a ruce. T. ho proklel. Poslušen věštby zplodil pak T. s vlastní dcerou Pelopeí syna -➔Aigistha. A., který se brzy nato s Pelopeí oženil, pokládal Aigistha za svého. Když Aigisthos dospěl, poslal ho A. zavraždit T-ta, ale syn v něm poznal vlastního otce, Átrea zabil a dosadil na jeho trůn Thyesta. Synové Átreovi, -Agamemnón a --➔Meneláos, prchli do Sparty ke králi Tyndareovi. Zasnoubili se tam s jeho dcerami, Agamemnón s Klytaiméstrou a Meneláos s -➔Helenou. Společně pak vyhnali Thyesta a Aigistha z otcovské

91/ země. Agamemnón se stal králem v Mykénách a Meneláos ve Spartě. Báji zdramatizoval Sofoklés ve 2 tragédiích (Thyestés; Atreus) a Eurípidés v tragédii Thyestés; zachovány jsou jen zlomky. Celá se zachovala Senekova tragédie Thyestés.

atrium viz

dům

(3)

atrium Vestae, dům ---+vestálek na římském foru, vedle chrámku bohyně Vesty, s nádvořím vroubeným kolonádou v pi-ízemí i v patře. Jako osoba vestálek byl i jejich pří­ bytek nedotknutelný, a proto se v něm často ukládaly důležité listiny i cenné věci. Ve zříceninách jsou dochovány místnosti obytné a hosp. (např. pekárna, skladiště). Prostorné nádvoří (69 m x 24 m) zdobily sochy významných před­ stavených sboru vestálek; nápisná jména ze 3. a 4. stol. n. I. Atropos viz Moiry Attalos I. [2. p. -la], bratranec, adoptivní syn a nástupce ---+Eumena I., pergamský vládce (-+-Pergamon) v I. 241-197 př. n. I. Královský titul přijal po vítězstvích nad Galaty ( ---+Galatie). Využil výhodné zahraniční situace, aby se osvobodil z nadvlády syrských -+Seleukovců. S Římany udržoval přátelské styky. Založil slavnou pergamskou knihovnu, jež měla v 1. stol. př. n. I. 200 000 svitků. A. II. Filadelfos ( = Milující bratra), druhý syn předešlého, pergamský král 160/59-139 př. n. I. Pomáhal Římanům ve válce proti ---+achajskému spolku a při dobytí Korinta r. 146 př. n. I. V Athénách připomíná jeho jméno -+Attalova stoá na řec. ---+agoře. A. III. Filométór ( = Milující matku), pergamský král 139/8-133 př. n. I. U vlády se udržoval jen s podporou Římanů. V zemi sílilo hnutí lidových vrstev, které propuklo po jeho smrti v ozbrojené povstání. A. odkázal v závěti své bohatství a říši Římanům; tak při­ padla pergamská říše po potlačení povstání -+-Aristoníkova Římu. Attalova stoá, patrové sloupořadí na vých. straně athénské ---+agory, zbudované z mramoru nákladem pergamského krále -►Attala II. Vnitřní kolonáda měla hlavice sloupů ve tvaru palmového listu, horní patro mělo sloupy iónské. V 1. 1953-1956 byla Americkou školou klasických studií v Athénách rekonstruována; je v ní umístěno muzeum vykopávek z řec. agory.

Att

Attalovci (řec. Attalidai) viz Afidna, -+Marathón, ---+Braurón, Pergamon; Attalos I., II., III. Prasiai, Thorikos, Sféttos, -...Eleusís a -+Athény. Téměř ve všech pří­ atticismus (lat. Atticum genus padech šlo o výšinná sídliště, dicendi), řečnický sloh v řec. a řím. v mykénské době opevněná. Konliteratuře,vyznačující se uhlazeností cem 2. tis. se do A-ky přesunulo a jednoduchostí, jenž vznikl asi iónské obyvatelstvo ze sev. a vých. v pol. 1. stol. př. n. I. jako reakce Peloponnésu, vytvořilo novou kmeproti ---+asianismu a jako výraz novou organizaci ( čtyři „praiónské" snah dosáhnout vzorů klas. období. fýly: Geleontes, Hoplétes, Argadeis, Hlasateli tohoto slohu byli rétoři Ai"gikoreis) a zčásti se pak odstěho­ -►Dionýsios Halikarnásský, Cae- valo dále do Malé Asie. Nad A-kou, cilius z Kalakty a anonymní autor dotud politicky nejednotnou, získaspisu Peri hypsús (O vznešenu ly převahu Athény. Místní tradice slovesném; -.Anonymus). Pro toto sjednocení (-➔synoikismos) atticisty se vzorem jazyka a stylu připisovala mytickému ---+Théseovi, stali attičtí prozaikové 5. a 4. stol. ve skutečnosti k němu došlo asi př. n. I., zejm. -...Lýsiás, -.Démo- na poč. 8. stol. př. n. I. sthenés, ---+Thúkýdidés a -...XenoV hist. době hrály v Attice rozfón. Přehnané lpění na klas. vzo- hodující úlohu pro své zeměp., rech vedlo už na konci stv. a později hosp. i polit. postavení Athény. ve střv. i novověku k odtržení lite- Kromě Athén si udržely význam ratury psané spisovným jazykem od tyto attické lokality: Rhamnús, lidu a k dvojjazyčnosti založené -Dekeleia, ---+Marathón, -.Acharna velkých rozdílech mezi řečí nai, athénské přístavy -...Peiraieus, spisovnou a lidovou ( -+jazyk řec­ Faléron a Múnychiá, Eleusís a ký). Jako řečnický styl pronikl a. (v sporném boiótsko-attickém úzei do Říma. Jeho nejznámějším mí) Órópos s Amfiaráovou věštír­ zástupcem u Rímanů je C. Iulius nou (-+sedm proti Thébám). Jižní vrchol attického trojúhelníku tvo-+Caesar. řil mys Súnion s chrámem PoAtticus. Titus Pomponius A. [2. seidónovým a Athéniným a s opevp. -ta -ia Attika], 109-32, římský něním z 5. stol. př. n. I. Obyvatelstvo tvořilo pův. čtyři podnikatel z řad jezdců (-----► equites), majitel nakladatelství, v němž vydal ---+fýly (kmeny), které se dělily některé spisy svého přítele ---+Cice- na frátrie, a ty se skládaly z rodů. rona. Je adresátem nejdůležitějších Význam rodového zřízení byl podopisů Ciceronových (Epistulae stupně oslaben rozdělením svobodad Atticum). Sám sepsal přehled ného obyvatelstva podle zaměstná­ řím. chronologie pod názvem Liber ní a majetku: eupatridai bohatá annalis (nedochováno). Příjmení A. pozemková aristokracie, geómoroi dostal pro svou zálibu v attickě střední a malí rolníci, kteří tvořili kultuře. Jeho (zachovaný) životo- většinu svobodného obyvatelstva, démiúrgoi řemeslníci, obchodníci pis napsal Cornelius -➔Nepos. a námořníci, thétes nádeníci. Podle místa, kde obyvatelé žili, dělili se a ttičtina viz nářečí řecká v 6. stol. př. n. 1. na tři skupiny: Attika (řec. Attiké), poloostrov na pediaioi obyvatelé úrodné roviny, východě středního Řecka, obklope- snad zejm. majitelé velkých poný dokonalými přírodními hranice- zemkových usedlostí, paralioi obymi, na jihu Sarónským zálivem vatelé pobřežního pásma, snad zejm. s ostrovem Salamínou, na východě obchodníci a řemeslníci a diakrioi úžinou Eubojskou, na severozápadě chudí rolníci hornaté oblasti. Toto pohořím Kithairónem. Z ostatních územní rozdělení vzal za základ athénský státník horských pásem byl v Attice pro- své reformy slulý -►Hyméttos (1026m) a ---+Kleisthenés. - V. t. :Recko (II. -..Pentelikon (1019m), nejvyšší Dějiny); Solón; třídy (2a). byl Parnés (1413m). Mírné středo­ mořské podnebí podporovalo v niž- Attila viz Hunové ších polohách bohatou vegetaci (olivy, fíkovníky, obilí, vinná réva); Attis (Atys) [2. p. -ida; -ya], výše položených míst se využívalo fryžské vegetativní božstvo, uctívapro pastviny. Pohoří -+Laurion né především v maloasijském - ➔fes­ (na již. pobřeží) bylo známo stří­ sinúntu; jeho kult pronikl do Recbrnými doly. Nejst. předřecké oby- ka i :Ríma a má významné shody vatelstvo (před 2. tis. př. n. I.) je s kultem křesťanským. Podle mýtu doloženo archeol. památkami a byla A-idovou matkou říční nymfa místními jmény. Řekové přišli do Nana, dcera říčního boha Sangaria A-ky během 2. tis. Z této doby po- (jež otěhotněla po požití plodu chází řada sídlišť, z nichž vynikala mandlovníku, který vyrostl z krve

Att bohyně ---+Kybely, vyklešbohy pro jeho divokou povahu). A. byl vychován mezi pastevci a vyrostl v krásněho mladíka. Když se však zamiloval do dcery vladaře v Pessinúntu, seslala na něho Kybelé ze žárlivosti šílenství. A. prchl do hor, zbavil se tu pod . smrkem mužství a zemřel. Z jeho krve vyrostly okolo stromu fialky. Na přání Kybelino svolil Zeus, aby A-idovo tělo nevzalo za své. Domnělý hrob A-idův byl na hoře Dindymu v svatyni Kybelině, jejíž kněží (galii) se na A-idovu památku vyklešťovali. A-idovy svátky měly orgiastický ráz. Slavily se každoročně na jaře a symbolizovaly jarní oživení prírody. Významná byla noc, kdy velekněz (archigallus) oznamoval věřícím A-idovo zmrtvýchvstání, načež věřící zaměnili svůj zármutek veselím (sr. křesť. velikonoční obřady). V mystériích se věřícím předkládalo víno a chléb. Z Frygie se tento kult přenesl okolo r. 300 př. n. l. do ---+Pergamu, do Řecka ar. 204 př. n. l. i do Říma (---+náboženství [B] římské); tam však nebylo dlouho řím. občanům dovoleno zastávat funkci gallů. V literatuře zpracoval báji podle helénist. vzoru sugestívním způso­ bem Catullus (báseň 63), ve výtv. umění známe řadu vyobrazení, zvl. na votivních reliéfech.

potomka těného

a. u. c. (ab urbe condita [lat.], od založení města; tj. Říma), jenž se ustálil letopočet, řím. koncem republiky. Vycházel od údajného založení Říma r. 753 př. n. l. Puvodcem tohoto výpočtu je --+-Atticus a převzal jej --+-Varro Reatinus (odtud „éra Varronova"). - Též název díla -Liviova.

Augi(áš)uv chlév viz Héraklés augurové (lat. augures), u Římanů kolegium, jehož hlavním úkolem bylo, pokud víme, pozorovat věštná znamení, zvl. let ptáků. Vzniklo už v rodové společnosti, neboť pův.počet tří augurů odpovídá počtu tří -tribuí (1). V době republikánské vzrostl jejich počet až na 16. Pův. byli a. vybíráni výhradně z řad patriciú, od r. 300 př. n. l. se stalo jejich kolegium přístupné i plebejum. Odznakem a-rů byla dlouhá zakřivená hůl (lituus) a starobylé roucho se širokými nachovými pruhy (trabea). Augurská nauka měla svůj původ v prastarých zvycích Italiků, byla však postupně obohacována cizími, zejm. etruskými vlivy. Při věštění vycházeli a. z rozdělení pozorovaného okruhu (temp/um) na část

kněžské

92/ příznivou a nepříznivou. Templum rozdělili dvěma kolmými čarami, a to ve směru východ-západ

(decumanus) a sever-jih (cardo), na čtyři díly. Obě kolmice byly určeny nástrojem zvaným gruma. Byl to kolík, zaražený do země, jehož stín při východu slunce směřoval na záp. a prodloužením dával čáru západ-východ. Prodloužená čára nejkratšího stínu byla pak čára sever-jih. Při pozorování vycházel pozorovatel z před­ pokladu, že bohové sídlí na sev. a že se dívají na jih. Levá strana byla proto považována jako strana světla a slunce za příznivou, pravá za nepříznivou. Stejného principu jako při rozdělování templa se užívalo při rozměřování zakládaných měst, při stavbách chrámů a při vyměřování půdy vůbec. Rozhodnutí a-rů o nevhodnosti situace se dálo slovy alio die (až nazítří); často vedlo k odročení jednání na sněmu apod.

Nejznámější

byly: A. Emerita (dn. Mérida) na řece Anas v hispanské Lusitanii (velkolepé zříceniny). R. 23 př. n. l. kolonie Augustova pro vysloužilce (lat. emeriti) V. a X. legie. - A. Praetoria Salassorum (dn. Aosta), Augustem založená kolonie na úpatí Poeninských Alp. Četné ant. památky (amfiteátr, divadlo, triumfální oblouk AuA. Raurica, kolonie gustův). založená r. 44 př. n. l. v území keltských Raurikú (dn. Augst u Basileje). Nejlépe zachované řím. divadlo sev. od Alp a jiné stavby. - A. Taurinorum (dn. Turin), hl. město Taurinů v Předalpské -+Galii při soutoku Pádu a Durie, střežící vstup do Alp. - A. Treverorum (dn. Trier, Trevír), hl. město -Treverů na řece Moselle. A. Vindelicorum (dn. Augšpurk), hl. město Vindelicie ( = sev. část -Raetie) na soutoku dvou řek (Virgo, Licus).

Augustálové (lat. Augusta/es), Augusta, časté jméno měst, zvláště kněžské kolegium, které pečovalo v západní polovině římské říše, v římské říši za císařství o kult nazvaných podle císaře -Augusta. -Larů (Lares) nebo ---+genia Au-

Augusta Treverorum, Porta nigra, asi 3. stol. n. 1.

93/

A ug

gustova. Jeho členy, s právem nosit zvláštní úbor, bývali bohatí propuštěnci. Značný význam měli A. v municipiích. Bylo to kolegium, které vyjadrovalo spíše loajalitu vůči císaři než náb. cítění. Augustinus. Aurelius A. (2. p. -ia -na],* 354 v Thagaste v Numidii, t 430 v měste Hippo Regius (dn. Bóne v Tunisku), nejvýznamnější latinský církevní spisovatel. Zpočátku učitel rétoriky, byl po 9 let přívržencem ----+manicheismu, pak podléhal vlivu ----+novoplatónismu, až r. 387 získán ----+Ambrosiem se dal pokřtít v Miláně. R. 391 se stal -➔presbyterem, od r. 395 pak byl biskupem v Hipponu. V dogmatických sporech s ruznými heretiky (---+hereze) a schismatiky ( --schisma) rozvinul křesť. věrouku, do níž dal proniknout některým ideám novoplatónským. Ve shodě s apoštolem -►Pavlem učil, že člověk je od přirozenosti neschopen konat dobré skutky (nauka o dědičném hříchu), že však určití jednotlivci jsou z milosti boží predurčeni k věčnému spasení (predestinace); proti -.donatismu, jehož byl A. hlavním ideovým odpurcem, bylo zaměřeno jeho učení o platnosti svátostí, i když byly vysluhovány nehodnými kněžími. Tyto své názory vyslovoval leckdy i ve svých spisech exegetických, napr. Enarrationes in Psalmos (Výklady žalmů), Tractatus in /oannis evangelium (Pojednání o Janově evangeliu, počtem 124) nebo De Genesi ad litteram (O Stvoření slovo od slova, 12 kn.). Pod dojmem dobytí Říma -+Visigoty vznikl A-nův spis De civitate Dei (O boží obci): brání v něm křesťanství proti nařčení, že je vinno zkázou řím. říše, a rozvíjí svéráznou filosofii dějin; jejich smysl nachází v zápase dobra a zla, v boji obce boží (tj. křesť. církve) s obcí ďáblovou (tj. světským státem), který skončí vítězstvím království božího. Přitom vidí příslušníky boží obce i mimo církev, takže mohou být uchovány výtěžky ant. kultury i v křesť. světě. Stát je podle A-na jen nutným zlem, jež musí existovat, pokud jsou zlí lidé; kdyby všichni lidé byli spravedliví, nebylo by ho třeba. Ve svém spise Confessiones (Vyznání), nejst. dochované autobiografii evr. literatury, líčí A. svůj duševní vývoj až do svého pokřtění r. 387; pro naprostou otevřenost, s kterou vypráví o svých duševních zápasech, jsou Confessiones dodnes živou četbou (sr. ---+Marcus Aurelius). Překlady: F. L

Čelakovský, O městě

Augustus z Liviiny vily v Primaportě, konec 1. stol. př. n. I. (Vatikán)

Božím, 1829-33; J. Nováková, O Boží obci, 1950;M. Levý, Vyznání, 1926; J.Kováč, Vyznanie, 1948; K. Svoboda, O pořádku; O učiteli, 1942; J. Kratochvíl, Rozhovor o blaženém životě, 1931; F. Jokl, Sv. Augustina kniha o vyučování ka-

Imperator Caesar (divi f.) Augustus (27 př. n. I. - 14 n. I.); jméno Octavianus, běžně užívané pro dobu před r. 27 př. n. I., mu nikdy

oficiálně nepříslušelo. techumenu, 1901. Po Caesarově zavraždění vyvinul Literatura: K. Svoboda, L'Esthétique de Saint Augustin et ses sources, 1933; velké úsilí, aby se dostal v čelo E. Dinkler, Die Anthropologie Augustinus', 1934; Ch. Boyer, Christianisme et státu. V soupeření s Markem néoplatonisme dans la formation de Saint ----+Antoniem využil nejprve neAugustin, 194P; G. Bardy, Saint Augus- přátelského vztahu M. Tullia -►Ci­ tin, l'homme et l'reuvre, 1948; H. I. Marrou, Saint Augustin et la fin de la cul- cerona k tomuto politikovi a zároture antique, 1942 2 ; P. Brown, Augus- veň se sblížil se senátem. Když r. 43 tíne of Hippo, 1967. porazil Antonia u -+Mutiny a senát

Augustus (2. p. -ta] (lat., vznešený, velebný) 1. římský císař (27 př. n. I. - 14 n. I.), *63 př. n. I. Původním jménem Gaius Octavius (63-44), po adopci -.Caesarem v jeho závěti vystupoval jako Gaius Iulius Gaii f(ilius) Caesar (44-42), C. Iulius divi f(ilius) Caesar (42-38), Imperator Caesar divi f(ilius) (38-27) a jako císař užíval titulatury

mu nato odepřel uznání a odměnu, vynutil si vojenským pochodem na Rím konsulát a v témže roce uzavřel dohodu s Antoniem a Lepidem, tzv. druhý --triumvirát. Triumvirové postihli své odpůrce rozsáhlými --proskripcemi, v jejichž prů­ běhu byl zavražděn i Cicero. Vojsko republ. vůdců, Bruta a Cassia, bylo poraženo v rozhodné bitvě u -+Filipp r. 42 př. n. I.

Aug

94/

Ve složité situaci následujících let si počinal velmi obratně, využívaje pomoci svých rádců, hlavně M. Vipsania --+-Agrippy. R. 40 př. n. I. krvavě potlačil u -+Perusie (odtud bellum Perusinum, válka perusijská) spiknutí Lucia Antonia, bratra triumvirova; r. 36 př. n. I. zvítězil nad Sextem --+-Pompeiem a nakonec zplnomocněn senátem, vedl válku proti M. Antoniovi a Kleopatře, jež skončila jeho vítěz­ stvím u --+-Aktia r. 31 př. n. I. A. se stal tvůrcem --+-principátu, státni formy spojující absolutni monarchickou moc se zachováním republ. institucí. Za počátek jeho cisařské vlády se pokládá den 16. 1. r. 27 př. n. I., kdy se formálně vzdal nejvyšší moci, propůjčené mu senátem. Senát mu ji však vrátil a udělil mu titul Augustus; A. pak postupně soustředil ve svých rukou všechny nejvyšší hodnosti ve státě. Přitom usiloval o vytvoření pokud možno nejširší soc. základny pro svou moc: pokusil se upevnit postavení senátorů a jezdců zákony o manželství a rodině, štědře obdarovával řím. lid, podporoval it. municipální aristokracii i horní společen­ ské vrstvy v provinciích. Oporou cisařské vlády se však stalo především námezdní vojsko, nově A-tem organizované. V zahraniční politice se A. v prvních letech své vlády soustře­ dil na útočné války, zejm. v Germánii, kde byla r. 5 př. n. I. založena provincie; později se omezil na obranu impéria. Útoku jeho vojsk na --+-Marbodovu říši r. 6 n. I. zabránilo povstání pannonských a dalmatských kmenů (6-9 n. I.). Jeho hlavním heslem byl však trvalý mír (pax Romana). A. navazoval na staré řím. tradice jak v zákonodárství, tak i v náboženství. Během občanských válek upadala v Itálii vážnost starých kultů, avšak vzrostla religiosita, což A-tovi umožnilo obnovit některé staré kulty (např. kapitolské trojice [-+Kapitol]) a povznést význam některých božstev, zvl. Venuše ( -+-Venus) jako prarodičky rodu luliů, --+-Apollóna jako dárce vítěz­ ství u Aktia a -+-Marta jako mstitele Caesarovy smrti. Proto dal zbudovat nádherné chrámy, zvl. chrám Apollónův na Palatinu. Tam byly uloženy Sibylliny knihy ( --+-Sibylla) a přenesena hlavní část slavnosti --+saecula. Neméně významný byl chrám Venušin na Augustově foru, nebo r. 25 př. n. I. vybudovaný --Pantheon. V tomto údobí se Augustus zaměřil též na obnovu starých řím. mravů. Rozklad rodiny a rozvrat společnosti mělo zadr-

žet obnovení kultu bohyně - ►Pietas. V Orientě, kde byl vladař již dříve považován za boha, byl A. již r. 29 př. n. I. uctíván jako bůh a r. 27 byl v Pergamu vybudován chrám Augusta a Romy (Říma). Na Západě se A. dal označovat jen jako syn božského Iulia a zobrazovat jako některý bůh sestoupivší z nebe (např. Mercurius Augustus nebo Apollo Augustus). K dalším reformám přikročil r. 12 př. n. I., kdy převzal hodnost nejvyššího pontifika. Obsadil po 75 let neobsazený úřad Jovova obětníka (-➔flaminové) a posílil význam --➔vestálek. Avšak starobylý kult -+-Vesty - ochránkyně státu proměnil v soukromý kult svého paláce. V těchto letech byl též vybudován na --➔Martově poli skvělý Oltář Míru ( -+-Ara Pacis Augustae), zasvěcený r. 9 př. n. I. Významné bylo i opatření z r. 7 př. n. I., kdy při novém rozdělení města byla mezi sošky tzv. Lares compitales ( -+-Lárové) postavena i soška --+-genia Augusti. Velkou pozornost věnoval A. a jeho přátelé a rádcové ( --+-Maecenas) též literatuře, jež měla šířit oficiálni ideologii hlásáním návratu k starým obyčejům a oslavou císaře jako dárce klidu a míru (-►Vergilius, --+-Horatius). Velkolepá stavební činnost, kterou A. rozvinul, byla vnějším výrazem velmocenského postavení Říma. Právem mluvíme o době A-tově jako o zlatém věku řím. kultury (stín na tento jasný obraz vrhají však životní osudy Cornelia --o-Galla a -➔Ovidia). Ant. tradice ctí v A-tovi zakladatele řím. c1sarství. Sám popsal své životní dílo v autobiografickém přehledu své činnosti (--+-Monumentum Ancyranum). - Životopis A-tův napsal Suetonius. V. t. Dio Cassius, kn. 52-56. Nejznámější portrétni sochou A-tovou je tzv. A. z Primaporty (ve Vatikáně). Mramorová socha znázorňuje A-ta v podobě imperátora promlouvajícího k vojákům. Reliéfy na pancíři (Parthové vracejí orla ukořistěného řím. legiím) oslavují A-ta jako vládce. Socha je klasicistní obdobou ->-Polykleitova Doryfora. Literatura: H. Dessau, Geschichte der romischen Kaiserzeit, 1924; T. Rice Holmes, The Architect of the Roman Empire, 1-11, 1928-1931; M. Hammond, The Augustean Principate, 1933; R. Heinze, Augusteische Kultur, 1933; W. Weber, Princeps, 1936; A. v. Premerstein, Vom Werden und Wesen des Prinzipats, 1937; K. Honn, Augustus im Wandel zweier Jahrtausende, 1938; G. Rodenwaldt, Kunst um Augustus, 1942; N. A. Maškin, Principat Avgusta, 1949; M. A. Levi, II tempo di A., 1951; R. Syme, The Roman Revolution, 1951; V. Ehrenberg -- A. H.

M. Jones, Documcnts illustrating the Reign of Augustus and Tiberius, 1955: ; Fr. Vittinghoff, Kaiser Augustus, 1959; A. H. M. Jones, Augustus, 1970.

2. Čestný titul řím. císařů za principátu; 3. augustus v pozdní řím. říši jeden z titulů řím. císařů, jehož se užívalo pro označení hodnosti panovníka, který byl vrchním velitelem řím­ ských branných sil, nejvyšším soudcem a zákonodárcem. Podle zásad Diocletianovy -►tetrarchie měli v řím. říši vládnout vždy dva augustové (každý v jedné polovině říše) se dvěma jmenovanými následníky, tzv. --➔ Caesary. Tento vládni systém se však nepodařilo uchovat, takže ve 4. stol. n. 1. vládl v některých dobách a. jeden, jindy dva nebo tři, nehledíme-li na augusty pokládané za uzurpátory; teprve po smrti -► Theodosia I. (r. 395) se stal počet dvou a-tů v řím. říši pravidlem. (z řec.), vnitrm nádvoří řeckého domu (-►dům [1]) s hospodářskými a obytnými místnostmi okolo, popř. s podloubím. V řím. době císařské označení pro palác. V novější době hlavní shromažďo­ vací síň university nebo jiných škol.

aula

Aulis [2. p. -idy] (dn. Vathy), přístavní město na východním pobřeží --➔Boiótie (u úžiny Eurípos) s proslulým chrámem --➔Artemidi­ ným (odkryt r. 1956); z A-idy vypluli podle báje Řekové pod vedením --+-Agamemnonovým proti --➔Tróji; dějiště --➔Eurípidovy tragédie Ífigenie v Aulid~. aulos viz hudební nástroje Aureliarius. Lucius Domitius A. [2. p. -ia -ia -na], římský císař v letech 270-275. Na Západě upevnil (270/71) své postavení vítězný­ mi válkami s Juthungy, Sarmaty, Vandaly a vytlačil germ. kmeny, které pronikly až na území Itálie. Pravděpodobně r. 271 byl nucen vyklidit část Dákie ležící sev. od Dunaje ve prospěch -➔Visigótů aj. barbarů. Na Východě porazil palmýrskou královnu --➔Zénobii a její spojence. Snažil se upevnit říši i vnitřně. Jeho vládu vyznačují již rysy před­ znamenávající novou vládni formu (-➔dominát); tak vystupoval jako ,,pán a bůh" (dominus et deus). Mezi státni kulty byl za jeho vlády zařazen kult Nepřemožitelného Slunce (Sol lnvictus [ -► solární božstva]). Zásobování Říma se snažil zajistit dohledem nad sdruženími řemeslníků ( --➔kolegium) a utužil kontrolu i nad zaměstnanci

95/ mincovny ( ->-monetarii), kteří se za jeho vlády vzbouřili. Podařilo se mu dočasně překonat důsledky krize 3. stol. a obnovit jednotu ríše ohroženou za --►-Galliena (byl proto nazván restitutor orbis = obnovitel říše). K ochraně Říma zbudoval hradby, Jez dokončil c1sar Probus (276-282). Jsou z betonu vně obloženého cihlami, o síle 4 m, vysoké pův. asi 8 m, později až 17 m; byly dlouhé 19 km, měly 15 bran a množství čtyřbokých věží. Velká část jich je dochována. Jsou v nich zastavěny starší stavby. Na počátku vých. tažení proti Peršanům padl A. za oběť spiknutí, které zosnoval jeho sekretář Erós. Životopis A-nův viz Historia Augusta.

A vi

(Svatební c.) autonomie (řec. autonomiá [autos, sám, nomos, zákon]), nezávislost Pfeklad: R. Neuhofer, Mosella, V. z. městských států v zákonodárství I. gymnasia v Brně, 1906/7. nebo ve správě obecních věcí. ponechávána nedotčena auspicia [2. p. -ií] (lat.), pozorová- Byla ní vůle bohů z letu ptáků, později u městských států, které se sdružily každé pozorování stanovených (a. v rovnoprávný spolek (např. impetrativa) nebo náhodných zna- ---+achajský nebo -►aitólský), byla mení (a. oblativa). Stanovená zna- však různě omezována, popř. zcela mení (omen, mn. č. omina) se zrušena, když v pův. rovnoprávném pozorovala z letu ptáků (ex avibus), spolku nabyl jeden z členských ze zobání posvátných kuřat (ex států mocenské převahy (např. tripudiis), z nebeských znamení, v prvním --athénském námořním zvl. blesku (de caelo) a z chování spolku). Jinde (např. v --pelozvířat (ex quadrupedibus). Tato ponnéském spolku) byly na společ­ pozorování prováděli především né usnesení vázány jen otázky války --➔augurové. Za náhodná znamení a míru. - Řím vůči svým --►-spojen­ se považovaly různé zvuky, záchvat cům (2) postupoval zcela obdobně epilepsie apod., což vše mělo ( -►civitates [1] foederatae). význam zlého znamení (a. ex diris). A. pro své osobní cíle mohl konat auxilia (lat.), pomocné sbory, každý občan. Zkoumat vůli bohů které vznikly v římském vojsku Aurelius 1. viz Marcus Aurelius; pomocí a-ií bylo však nutné před po --►-punských válkách, kdy se - 2. viz Augustinus každým úředním jednáním. V tom římské panství rozšířilo mimo případě bylo právo pozorovat zna- Itálii. Skládaly se z kontingentů doAurelius Victor viz biografie mení v předepsaném okruhu (tem- dávaných mimoitalskými --►-spojen­ plum) vyhrazeno senátu a patri- ci (2), z poddaných provinciálů aureus (tj. nummus, lat., zlatý cijským úřadům; a. významnějších a z cizinců Římany najatých. A. peníz), zlatá římská mince o váze úředníků (diktátora, konsulů, prae- tvořily obyč. speciální zbraně (jízda přes 8 g, užívaná hlavně od doby torů a censorů), tzv. a. maxima na slonech, lučištníci, prakovníci, ->Caesarovy. - V. t. mince (II). (nejvyšší a.), měla rozhodující plat- lehká pěchota). V pozdějších donost proti a-iím nižších ůředníků bách republiky tvořila auxiliární Aurora viz Éós (aedilů a kvéstorů), tzv. a. minora -►-jízda vedle jízdy spojenecké řím. (nižší a.). Znamení vyložená jako kavalerii. Augustus zorganizoval a. Ausculum [2. p. -la] (dn. Ascoli nepříznivá odsouvala průběh úřed­ po řím. způsobu v aly (-)•ala) a di Satriano), městečko v -►-Apulii ního jednání na další den, Práva ->-kohorty pod velením -►praefecta při silnici Aureliově (via Aurelia). hlásit takové znamení (obnuntiatio) (C[l]) ze stavu jezdeckého. V jeho okolí porazil r. 279 př. n. I. bývalo v polit. bojích koncem re(dn. -➔Pyrrhos Rímany, ale utrpěl publiky úředníky často zneužíváno. Avaricum [2. p. -ika] pritom tak těžké ztráty, že začal A. se udržela až do konce 4. stol. Bourges), středisko kmene Biturigů v severní Aquitanii (--➔ Galie) chrávyjednávat o mír (,,Pyrrhovo vítěz­ n. I. něné bažinami. Caesar chválí jeho ství"). R. 125 př. n. I. propukly v A-lu bouře v souvislosti s poku- autarkie (řec. autarkeia), ve smyslu polohu a vzhled. Bylo vypleněno sem M. Fulvia Flacca prosadit ekonomickém soběstačnost společ­ Římany za --Vercingetorigova pozákon o udělení řím. občanského nosti, zajištěná dostatečným rozvo- vstání r. 52 př. n. I. práva řím. --►-spojencům v Itálii. jem vlastního hospodářství, v poliNepokoje byly reakcí na odmítavé tickém smyslu nezávislost státu. Aventin (lat. mons Aventinus) stanovisko řím. senátu, který přijetí Jako etický ideál byla a. chápána viz Řím zákona znemožnil. různě: v -►-kynismu a u -stoiků jako postačitelnost ctnosti pro Avesta viz zoroastrismus blažený život, a tím nezávislost Ausonius. Decimus Magnus A. indivídua na vnějších okolnostech Avianus [2. p. -na], římský autor [2. p. -ma -na -ia], * okolo 310, (--adiafora), u --Aristotela naopak 42 bajek z rozhraní 4.-5. stol. n. I. t 393 nebo 394, latinský básník, jako dovršení šťastného života Bajky jsou psány elegickým distichem, ne však podle bajek Ezopodlouholetý profesor rétoriky ve v rámci občanské pospolitosti. vých ( -►-Aisópos), nýbrž podle lat. svém rodišti Burdigale (dn. Bordeaux), v I. 364-8 vychovatel autochth6n (řec.), ,,přímo z té prozaické parafráze řeckých veršopozdějšího císaře Gratiana, r. 379 země", tj. ,,nepřistěhovalý, domo- vaných bajek --Babriových (3. stol. konsul. Jeho poměrně rozsáhlá a rodý, původní obyvatel země". Být n. 1.). Ve střv. se stal škol. autorem; formálně obratná básnická tvorba autochthonním obyvatelem bylo pro všechny střv. sbírky bajek vznikly vznikla z velké části pro potřebu Řeky zvláštní chloubou. Zejm. více méně pod jeho vlivem. škol. praxe. Zajímavým pramenem Athéňané prohlašovali hrdě, že se pro poznání dobové kultury jsou . do své vlasti nepřistěhovali odjinud, Avidius Cassius [2. p. -ia -ia]. jeho básničky věnované jednotli- nýbrž že Attika je jejich pravlastí. římský vojevůdce za vlády císaře vým burdigalským profesorům a Ve skutečnosti přišli --►-Iónové do -►-Marka Aurelia, vynikl při tažení jednotlivým městům říše. Básnic- Attiky, osídlené již dříve jiným, proti -►-Parthům. R. 172 n. I. se kou cenu má hl. jeho nejdelší báseň předřeckým obyvatelstvem, ve 2. osvědčil při potlačení povstání Mosella (483 v.) líčící plavbu po tis. př. n. I. --►-bůkolů v Egyptě. R. 175 se pokuřece, okolní krajinu i život v ní. sil o vzpouru proti císaři; jeho vyMimo jiné formální hříčky sestavil automaty viz mechanika stoupení bylo v době markomani z

- ► Cento nuptialis veršů Vergiliových.

Avi

96/

ských válek obzvlášť nebezpečné. Záhy však byl svými stoupenci za-

Baalbek viz

vražděn.

Babrios [2. p. -ia], řecký skladatel bajek z konce 2. stol. n. I., původem asi helénizovaný Ríman z M. Asie. Látku čerpal převážně z -.Aisópa, psal -.choliambem.

Avienus. Rufius Festus A. [2. p. -ia -ta -na], římský básník a pře­ kladatel v 2. pol. 4. stol. n. I. Volně přeložil z řečtiny do latiny -.Arátova Fainomena a geografickou báseň Dionýsia Periégéta (2. stol. n. I.) Descriptio orbis (Popis světa). Oba překlady se zachovaly. Podle neznámé řec. předlohy napsal báseň Ora maritima (Mořské pobřeží), popis západoevr. pobřeží od Británie po Massilii (--Massaliá). Zachovalo se z ní 713 veršů.

Hěliopolis

Babylón (z akkadského Báb-ili, ,,brána boží") na řece Eufratu, od dob vladaře Chammurapiho z amorejské dynastie v 18. stol. př. n. I. hlavní město -.Babylónie. Ve 2. a v 1. tis. př. n. I. byl B. několikrát zničen, v letech 612 až 539 byl střediskem novobabylónské říše, později (539-331 př. n. I.) pod vládou Peršanů, v letech 331-323 hlavní město makedonsko-perské ríše -.Alexandra Velikého; ten zde r. 323 př. n. I. zemřel. Za vlády -.Seleukovců ustoupil B. -.Seleukeii na Tigridu. Od pol. 2. stol. př. n. I. náležel -.Parthům. Ustavičné boje na římsko-parthských hranicích vedly k hosp. úpadku města, až zpustlo a na jeho místě byla obora pro zvěř. Traianus nalezl B. při svém příchodu (r. 115 n. 1.) v troskách. B-ská věda podnítila - zprostřed­ kována především národy vých. Středomoří - počátky řec. vědy (-.Thalés). - Stavby: chrám boha Marduka Esagila se stupňovitou věží zvanou Entemenanki (jedna z tzv. ,,babylónských věží", akkadsky zvaných zikkurat), visutě zahrady (terasy) královny -.Semiramidy (jeden ze -sedmi divů ant. světa).

Poseidón, Apollón, Artemis (metopa vých. vlisu Parthenónu)

Babylónie, oblast v jižním povodí Eufratu a Tigridu, nazvaná podle hlavního města -.Babylónu teprve řeckými geografy a historiografy. Dělila se· na jižní -.Sumer, obývaný pův. nesemitskými Sumery, a severní -.Akkad, obývaný semitskými Akkady, kteří B-ii označovali jako „zemi města Babylónu". bacchanalia viz bakchanálie Bacchus viz Dionýsos bagaudi, příslušníci protiřímského hnutí, ·které se rozvinulo koncem 3. stol. n. 1. v Galii. Hlavní složku povstalců tvořilo chudé venkovskě obyvatelstvo, které se snažilo svrhnout řím. nadvládu a v některých případech útočilo i proti místním pozemkovým magnátům. V určité míře se hnutí ůčastnili i otroci. Povstalci vedení Aelianem a Amandem (Eutropius 9, 20; Zonaras 12, 21; Orosius 7, 25) byli poraženi pozdějším císařem -.Maximianem.

V 5. stol. povstali b. znovu nejen v Galii, ale i v Hispánii; o tomto povstání není však mnoho zpráv. Důležitým centrem protiřím. nepokojů v Galii byla v těto době Armorica (pobřežní krajina v Galii Lugdunské a Belgické) a v Hispánii oblast tarrakonská. - Povstání b-dů bylo projevem krize, kterou od 3. stol. n. l. prožívaly záp. oblasti řím. ríše. Literatura: A. R. Korsunskij. Dviženije bagaudov, Vestník drevnej istorii 1957, č. 4, 71-88.

bajka (řec. mýthos, lat. fabula), krátký prozaický nebo veršovaný útvar s didaktickou tendencí, který osvětluje příkladem nějakou životní moudrost nebo zkušenost. V bajce vystupují zpravidla jako postavy polidštěná zvířata, rostliny, nerosty apod. V řec. literatuře pěsto­ vali bajku --+Archilochos a -►Aisópos (Ezop). Zachované sbírky Aisópových bajek pocházejí teprve z doby byzantské, ačkoli jejich náměty jsou velmi staré. Mnohé z těchto námětů přešly do národních evr. literatur. V řím. literatuře je bajkou např. vyprávění -►Menenia Agrippy o žaludku a údech u Livia (2, 32n). -►Phaedrus (asi 15 př. n. l. až 50 n. 1.) zpracoval latinsky bajky Aisópovy, jen menší část jich složil sám. Ve 2. stol. n. l. zpracoval bajky Aisópovy řecky píšící -►Ba­ brios. V naší literatuře byly Ezopovy bajky přeloženy už ve sti v., jednotlivé motivy nalézáme u Dalimila, Štítného. Ve světové literatuře vynikli v 17. stol. francouzský básník Jean de La Fontaine, v 18. stol. Němec Lessing, který psal bajky prozaické, v 18.-19. stol. ruský básník J. A. Krylov. Literatura: M. L. Gasparov, Antičnaja literaturnaja basnja, 1971.

bakchanálie (lat. bacchanalia, mn. č.), dionýsovská (bakchická) mystéria, jež se na rozdíl od starých slavností Dionýsova kultu ( -►Dioný­ sia; -orgie) rozšířila až v helénist. a řím. době, hl. po M. Asií, ale i na Balkáně a v Itálii. Účastníci, a to muži i ženy, se soustřeďovali v jednom spolku, uvnitř něhož vládla bohatě odstupňovaná hierarchie s množstvím titulů. Dionýsa oslavoval spolek hostinami a pitím vína. V Itálii se v bohatších vrstvách rozšířila bakchická mystéria, známá zejm. z fresek soukromých domů (zvl. Villa Item v Pompejích). Jejich vyvrcholením bylo odhalení -►fallu, zakrytého plody v košíku (liknon). Jiným druhem b-ií byla bakchická sdružení, jež se rozšířila obecně ve 2. stol. př. n. l. v Itálii, kde byla často pláštíkem pro různé zločiny. Sem spadá i opatření senátu proti b-iím (tzv.

97/

han

senatus consultum de Bacanalibus z r. 186 př. n. l.) dochované na bronzové desce (text je zajímavý i pro poznání hist. vývoje latiny); kult nebyl zakázán, ale byl řím. úřady přísně střežen a omezen.

okem neviditelná a která lidé vdechují nosem nebo ústy.

Výtvarné zobrazení v nové době: B. Kafka, Bacchanale, 1905 (sousoší); A. Procházka (1882-1945), Bacchanale (obraz); V. Stříbrný (*1905), Bacchanale (obraz).

bakchantky nebo mainady (od řec. mainomai, šílím), ženy sdružené v náboženském kolektivu (-►thiasos) ke konání dionýsovských --➔Orgií. Odívaly se do kolouší kůže (nebris), aby se podobaly -►Dioný­ sovi. Jejich odznakem byl thyrsos, delší dřevěná hůl ovinutá révovím a břečťanem, s piniovou šiškou nasazenou na horním konci. Výtvarné zobrazení: J. V. Myslbek, Bakchantky (medailon pro bývalou siň akademie), 1872. - Obrazy: G. Courbet, Mladá bakchantka, 1847 (NG Praha); Ch. Gleyre, Tanec bakchantek, 1849; K. V. Klíč (1841-1926),Bakchantka; P. Merwart (1855-1902), Bakchantka; B. S. Urban, Lapená Bakchantka, 1939 (olej). - Opera: E. Wellesz (* 1885), Die Bacchantinen. k resťanské

Bakchiovci (řec. Bakchíadai), královský rod v -► Korintě, jehož pří­ slušníci stáli v čele obce i za vlády rodové aristokracie ( od pol. 8. stol. př. n. 1.). B. rozvíjeli velkorysou obch. a kolonizační politku, ale pro svévoli a hýřivost byli lidem nenáviděni a (podle tradice r. 657 př. n. l.) byli tyranem -► Kypselem vypuzeni. Bakchos viz Dionýsos Bakchylidés [2. p. -da] z Keu, řecký básník 1. pol. 5. stol. př. n. I., jenž pěstoval všechny druhy sborové lyriky. Nečetné drobné zlomky rozhojnil r. 1896 objev 19 zčásti celých -►epiníkií a -►dithyrambů.

Baktrie (řec. Baktriá nebo Baktriané), hornatá krajina ve střední Asii, severně od Paropamisu ( = Hindúkuš) s hlavním městem Baktrou (dn. Balch v sev. Afganistanu); největší řeka Oxos (Arnu-Darja). V nížině se dařilo zemědělství (rýže), na horských svazích se pěstoval dobytek a koně. Zemi obývali Baktrové, kočovný kmen, jenž hovořil patrně ie. jazykem indoíránské větve. Úrodnost a nerostné bohatství (zlato, smaragdy) umožnily vznik kultury, jejíž počátky sahají do starší doby kamenné. -►Kýros St. připojil B-ii k perské říši, za -►Dáreia I. náležela k 12. daňovému okresu (satrapii), -►Xer­ xovi I. postavila r. 480-479 kontingent pěšího vojska a jízdy. Od doby Alexandra Velikého, který v B-ii usadil četné Řeky (sám měl za manželku baktrijskou princeznu Róxanu), se octla B. na dvě století pod řec. politickým a zejm. kulturním vlivem. Po Alexandrově smrti byla součástí říše -► Seleukovců. R. 250 př. n. l. využil satrapa Diodotos války syrského krále Antiocha II. s egyptským Ptolemaiem II. a prohlásil se nezávislým králem. Jeho syn a nástupce Diodotos II. uzavřel na obranu proti Seleukovcům spojenectví s parthským králem Arsakem I. Opakované pokusy Seleukovců o znovudobytí B. byly bezvýsledné. Antiochos III. uznal r. 206 př. n. l. panství Euthydéma, Řeka z Magnésie, nad B-ií i jeho královský titul. Euthydémos a jeho syn Démětrios vytvořili řecko-baktrij­

ské království, jehož území bylo rozšířeno o část Indie (180 př. n. l.). Od r. 140 př. n. l. trpěla B. nájezdy Dialogická forma jednoho z nich Saků a Skythů, později Tocharů. (Théseus) ukazuje na vliv drama- R. 642 n. l. jí dobyli Arabově. tické poezie. B. vynikal přístup­ ností a dojímavostí myšlenek, ne- ballista viz stroje (2) válečné dosáhl však básnickým vzletem svého strýce a učitele -► simónida balsamování viz mumie ani svého soupeře -►Pindara. banausos (řec.), v antickém Řecku P rek/ad ukázek: ŘecL původně asi označení řemeslníka bakterie nebyly ve stv. známy užívajícího při práci ohně, potom (pojem pochází z 19. stol.). Přes­ řemeslníka vůbec, konečně člověka, to však nacházíme u řec. autorů který žije z výtěžku práce svých pozoruhodné poznámky svědčící rukou. Ještě v 5. stol. př. n. l. bylo o správném chápání epidemických slovo b. běžné označení pro výtv. nemocí, např. o šíření epidemií umělce, kterého tak společnost stykem nemocných se zdravými hodnotila stejně jako kteréhokoli ji(Thúkýdidés, Lucretius). Někteří ného řemeslníka (-►práce [I]). Terspisovatelé, např. Varro a Lucre- mín b. nabyl však v očích aristotius, se snažili přesněji určit původ kratů a zámožných občanů, kteří infekce v jakýchsi „semíncích", žili z práce otroků, peiorativního (lat. semina, řec. miasmata), která významu; Aristotelés také vylučuje létají vzduchem, jsou prostým banausy z řad občanů ideálního

han

98/

státu. Podle Aristotela (Politika 8,2) ,,za banausní je treba pokládat tu činnost, která zbavuje tělo nebo duši nebo rozumové myšlení svobodných lidí schopnosti uplatňovat svou dobrou podstatu". Platónovi (Nomoi, 644 A) je b. opakem vzdělance a banausní činnost je podle něho nedůstojná svobodného člo­ véka.

doval městečko Basilias [2. p. -ady] s velikou nemocnicí, chudobincem a jinými zařízeními, kde pusobili mniši a jeptišky, pro něž B. sepsal řeholi, dodržovanou tzv. Basiliány dosud. B. nezavrhoval ant. kulturu, nýbrž doporučoval

mládeži studovat ji jako zásobnici morálních příkladu a zásad (Pros tús neús [Mládeži]). Vedle nauč­ ných spisu napsal řadu kázání (-homilií: o stvoření světa; výklad žalmů aj.), řečí a vedl bohatou korespondenci. Vedle toho za-

Kochba (aramejsky „Syn titul mesiášského vládce), skutečným jménem Šimeón bar Kosibá (syn Kosibův), vůdce židovského ( -+Židé) povstání proti Rímu v letech 132-135 n. 1. Zprávy -➔Dióna Cassia a žid. pověsti o něm byly doplněny dopisy Bar K-by a dokumenty z jeho doby nalezenými v letech 1952 až 1961 v jeskyních Judské pouště. Po počátečních Bar K-bových úspěších potlačili Římané - byť s těžkými ztrátami - povstání a zpustošili -+Judeu. Pri dobytí pevnosti Betaru (Bét-tér) záp. od Jeruzaléma Bar K. zahynul. Bar

Hvězdy",

Povstání Bar K-by zbásnil J. Vrchlický v dram. eposu po něm nazvaném (1897).

barbarikum (lat. barbaricum, totiž solum = území --'>- barbarů), název pro kraje za hranicemi římského impéria, běžný už v době římského

Basilika Maxentiova-Konstantinova 8.ím

císařství.

barbaři, původně u Řeků všichni, kdo mluvili cizí, Řekům nesrozumitelnou řečí. Od -+řecko-per- ~ ských válek byl v tomto slově obsažen navíc hanlivý odstín hrubosti, krutosti a nevzdělanosti; ten pak od doby helénist. převládl.

···················••t ................... ··t

Basileidés viz gnosticismus Basileios Veliký (2. p. -eia], známý též pod jménem sv. Basil, Vasil, * okolo 330 v Kaisareii Kappadocké, t 379 v Kaisareii Basilika starokřesťansk~, sv. Petra, Pontské, řecký církevní spisovatel, 8.ím 1 Hlavní vchod, 2 atrium, 3 hlavní jeden ze „tří velkých Kappadoclod, 4 příčná lod, 5 apsida-presbykých" (-.. Grégorios), poctěný pří­ terium, oltár, 6 prístavby po jmím doctor ecclesiae (učitel církve). Konstantinu Velikém (mausoleum, baptisterium ). Dostalo se mu důkladného vysoko- Basilika, Pompeje školského vzdělání v Kaisareii, Kónstantínopoli a v Athénách; tam se spřátelil s Grégoriem z Nazianzu. Po návratu do vlasti působil zprvu jako právní zástupce (stejně jako jeho otec), dal se však pokřtít a po delší cestě po Předním v-=-:.-_-=:----====-:.:Q:.:.-:.-:.~----=---=-=-=:=----~u:-·==-=-====-=-::D východě, kde se setkal s nejvý• • ll znamnějšími askety té doby, žil @] !! s několika svými přáteli jako mnich • • :i v Pontu. Přibrán biskupem Euse===--=-------~ n - :- - :::::..-_-:. _-_~-=-==-=rt=-:-=----======--0 -Ó:. biem v Kaisareii Pontské jako poI mocník, později sám jako biskup, rozvinul silnou činnost charitativní: před branami Kaisareie vybu-

• • • • • • • • • • • •

t

• • • • • • • • • • • •

99/ chytil písemně dopodrobna vy- B. spojenci Římanů; jejich oddíly pracovanou liturgii, která se v pra- tvořily např. po určitou dobu povoslavné církvi v určitých dnech mocné sbory (-.auxilia) XIV. legie v provincii Horní Germanii. Aktivdodržuje podnes. Překlad: J. N. Desolda, 15 rečí, Blaho- ně se podíleli i v bojích o císařskou věst, 2, 1856; 3, 1857; 4, 1858,j 15, 1865; bojovali proti 16, 1866; 24, 1874; 26, 1876; casopis kat. moc r. 69 n. I., kdy duchovenstva 17, 1876. - Č:. Vyhnis, Slovo -.Vitelliovi. R. 69-70 se vzbouk jinochum, V. z. reálného gymnasia řili proti Římanům pod vedením v Příbrami 1877. -.Civilovým (Tac. Hist. 4, 12-37). basileus [2. p. -lea] (řec.), ,,král" - B-vy pokládají Holanďané za své doby homérské, tj. vojevůdce, předky. soudce a vrchní kněz obce nebo kmenového svazu; jeho postavení Bathyklés [2. p. -la] z Magnésie bylo v tehdejší patriarchální spo- v Malé Asii, řecký umělec asi lečnosti vůči ostatním jejím členům v 2. pol. 6. stol. př. n. I., vytvořil takové jako postavení stařešiny vůči pro starobylou kolosální sochu rodu. B. dostával z obecní půdy Apollónovu v Amyklách u Sparty i z válečné kořisti největší podíl, sloupovou budovu, tzv. trůn Apolale jeho moc se nikde ve starém lónův. Podle popisu -.Pausaniova řec. světě nestala absolutní. Všude byla zdobena reliěfy s náměty byl- omezován rodovou -.aristo- z cyklu bájí o héróích a bozích. kracií a zůstal v řec. -.městských státech nakonec jen nejvyšším Batrachomyomachiá (popřípadě knězem. Pouze ve -.Spartě se zkráceně Batrachomachiá, Žabomyší trvale uchovala vláda dvou b-leů, válka, starořecký komický zvířecí ale značně omezená; b. vládl i v Ma- epos o 300 v., mylně přičítaný kedonii. O králích, v jejichž rukou -.Homérovi. Vtipná parodie Íliady byla veškerá moc, se Řekové pův. asi z 6.-5. stol. př. n. 1., zesměš­ dovídali jen z ciziny, zejm. z Per- ňující pokusy oživit starý bohasie, ale po výbojích -.Alexandra týrský epos. Velikého se uplatnila -monarchie Překlad: Ot. Smrčka, Homérské hymny. podle vzoru -despocií orientálních Válka žab a myší, 1959. ve všech helěnist. říších ( -.diadochové). Baukis (lat. Baucis) viz Filémón a Baukis basilika (řec. basiliké), tržní a výjimečně i soudní budova v řím­ bavlna viz tkaniny ských městech, obyčejně na foru. Síňová obdélná stavba podělně čle­ Bél, označení pro „pána" v semitněná řadami sloupů nebo pilířů ských jazycích (syrský Ba'al). Pů­ na několik lodí. Střední loď, širší vodně atribut boha Hadada. Podle a vyšší, zastřešená sedlově, vybíhá mesopotamského mýtu o stvoření někde v -.apsidu, kde bylo vyvý- světa je také u řecky píšících autorů šené místo pro soudního úředníka; (např. u -.Běrósa) v pořadí geneosvětlení měla okny nad nižšími rací bohů na konečném místě uvábočními loďmi s pultovou stře­ děn Bélos, odpovídající babylónchou. V patrové b-ice byla galerie. skému bohu Mardukovi. Řekové V Římě na foru bylo několik b-k, ztotožňovali Béla s Diem nebo nejstarší b. Porcia z r. 184 př. n. I., s Kronem. ve zřícených zbytcích je pětilodní b. Julia, na foru Traianově b. Ulpia; Belgica viz Galie (1) nejlépe je dochována b. Maxentiova nebo Konstantinova, půdorysně Bellerofón nebo Bellerofontés [2. změněná a s dvojí apsidou, s mohut- p. -nta], vnuk -.Sísyfův; pro nánými valenými a křížovými klenbami hodnou vraždu musil opustit svůj nad třemi loďmi. V it. městech rodný -.Korint. Přijal ho přátelsky a v provinciích jsou b-ky i jiného ----+Proitos, král v Tírynthu, ale jeho půdorysného řešení (Pompeje, Ni- manželka Anteia (nebo Stheneboia), mes, Timgad, v Trevíru slouží do- jejíž lásku B. odmítl, ho lživě ososud jako křesť. chrám). - Byla vzo- čila u svěho manžela. Proitos jí uvě­ rem pro křesť. basiliku ( -.umění ři'l, a poslal proto B-nta k svému starokřesťanské). Řec. jméno je asi tchánovi lobatovi do Lykie v Malé z doby helénistických království, Asii. Dal mu s sebou tabulku s japůvod stavby je dosud předmětem kýmisi značkami, z nichž lobatés diskuse. poznal, že má B-nta odstranit. Uložil mu proto bojovat s -.Chimairou, Bata vové, germánský kmen, usa- avšak B. na svém okřídleném koni zený na severovýchodní hranici -➔Pégasu obludu zdolal. Když bez -Galie, při ústí Rýna, známý svou pohromy vyvázl i z dalších nebezbojovností. V četných válkách byli pečných zkoušek a nástrah, učinil

Ben ho lobatés svým zetěm a nástupcem. B. však štěstím zpychl a chtěl se vzněst na Pěgasu do nebe. -.Zeus ho srazil z výše na zem a ztrestal ho šílenstvím. Dramatizace v antice: Eurípidés, tragédie Bellerofón; Stheneboia (zachovaly se jen zlomky); v nové době: G. Kaiser, Bellerophon, 1948. - Opera: J. Mysliveček, Belierofonte, 1767. - Socha: J. N. Schaller, B. v boji s Chimairou, 1821. - Obraz: L. Silvestre Ml. (1675-1760), Vítězství Bellerofonta nad Chimairou.

Bellona, starolatinská bohyně války (helium), JeJIZ kult ožil v 1. stol. př. n. I. pod starým jménem v divoce orgiastickém kultu kappadocké bohyně Má ( -.Kybelé), přeneseném do Říma Sullovými vojsky.

Bendís na lani, votivní tabulka (z území dn. Bulharska, 1.-2. stol. n. 1.)

Bendís [2. p. -ídy], thrácká bohyně lovu, ztotožňovaná Řeky s Artemidou. Její kult pronikl v 5. stol. př. n. I. do Athén (sr. Plat. Pol. 327-328). beneficiarius (lat.), legionář zproštěný beneficio (,,milostí") některého důstojníka hrubých prací a nižších služeb (,,svobodník"). Beneficiarii se vyskytují až koncem republ. doby, ve velkěm počtu pak v době císařské. Používalo se jich např. ke kancelářské službě a na stanicích císařské -.pošty k službě pořádkové ( -.policie). Beneventum [2. p. -ta] (dn. Benevento), město v jižním -+-Samniu na křižovatce dvou silnic (via Appia, via Traiana), známé původ­ ně pod jménem Maleventum. Po

Ben

100/

vítězství Římanů n·a d épeirským králem -+Pyrrhem (2) r. 275 př. n.1. tam byla uvedena kolonie s latinským občanským právem a město bylo přejmenováno na Beneventum. Zachovaly se zbytky Ísidina chrámu z r. 88/9 n. 1., divadla a lázní. Nejvýznamnější památkou je Traianův oblouk z r. 114 n. 1. s bohatou reliéfní výzdobou. - Významná pevnost až do doby Gótů.

vém zemětřesení -+Sídónu.

Bereníké 1. makedonské ženské jméno (řec. Fereníké) oblíbené za Ptolemaiovců; nejznámější byla B., manželka -+Ptolemaia III. Euergeta. Za šťastný návrat svého manžela ze -+syrské války obětova­ la Afrodítě své nádherné vlasy. Když druhého dne vlasy z chrámu zmizely, oznámil dvorní hvězdář Konón ze Samu, že byly přeneseny mezi hvězdy. Odtud má jméno ,,Kadeř Bereníčina" skupina drobných hvězd v souhvězdí Velkého Medvěda. Báji zpracoval literárně Kallimachos, jeho báseň přeložil do latiny Catullus. 2. B. * 18 n. 1., dcera -+Héróda Agrippy I., provdaná za svého strýce Héróda z Chalkidy (u pohoří Libanonu). Po jeho smrti ( 48 n. 1.) žila se svým bratrem Héródem Agrippou II. V letech 67-70 v Judeji a později v Římě byla milenkou Vespasianova syna -►Tita. Když se Titus stal císařem, odeslal ji pod tlakem veřejného mínění zpět do Judeje. Jejich příběh byl později beletristicky zpracováván. V závodu podníceném r. 1670 Jindřiškou Anglickou napsali svá dramata Corneille (Tite et Bérénice) a Racine (Bérénice). M. Barres napsal prózou Le Jardin de Bérénice (1891; čes. A. Procházka, Bereničina zahrada, 1897).

Bérósos (též -ssos) [2. p. -s(s)a], Bélův v Babylóně. Kolem r. 270 př. n. 1. napsal řecky Babylóniaka, dějiny své vlasti od mytických počátků do r. 323 př. n. 1., na základě spolehlivých klínopisných pramenů. Zachovaly se jen citáty. kněz

Bérytos [2. p. -tu] (z foinického Bérút = ,,Studny"; dn. Bejrút), město a přístav ve -+Foiníkii (v 2. stol. př. n. 1. byl nazýván též Láodikeia ve Foiníkii). Za Augusta zde usadil -+Agrippa řím. kolonii veteránů. Okolí B-tu proslulo ve stv. úrodností a krajinnými krásami. Výrobky ze lnu se vyvážely do celého světa. V pozdější době císařské byl B. hlavním střediskem výroby a vývozu hedvábí. Od pol. 3. stol. n. 1. působila v B-tu vlivná vysoká škola právnická do r. 529, kdy byla po pustoši-

přenesena

do (antilegomena, sporné), a dokonce i některé, prohlašované cirkví za podvržené, bezbožné. Tato díla růz­ Béssarión [2. p. -iona], řecký ných heterodoxních -sekt (2) měla humanista 15. stol., arcibiskup rozdílný osud: řada starozákonních níkajský, později římský kardinál. -►apokrym se zachovala, protože Zúčastnil se v letech 1438-1442 křesťanství vyrostlo právě na půdě ve Florencii jednání o spojení pra- heterodoxního židovství, a proto voslavné a římské církve a po mělo zájem na uchování a šíření pádu Cařihradu zústal v Itálii; spisů, které obsahovaly jejich učení·; kupoval a dával opisovat řec. naproti tomu spisy sekt křesťan­ rukopisy a podporoval překládání ských až na nevelké zbytky zanikly, řec. děl do latiny. Sám přeložil protože je církev horlivě - a úspěšně Xenofóntovy Vzpomínky na Só- - potírala. B. měla veliký vliv na tvorbu krata a Aristotelovu Metafysiku. Hájil dílo -+Platónovo, jehož učení kulturních hodnot od doby, kdy se snažil spojit s učením -+Aristo- se křesťanství stalo oficiálním nátelovým, který byl ve střv. církví boženským učením v pozdně­ jedině uznáván. Prostřednictvím antickém světě, ať to byly morální B-ionovým přešly do it. humanismu maximy v b-li obsažené, jež mnohdy tradice novoplatónské ( -+novopla- byly výzvou ke vzniku radikálních tónismus). Sbírka jeho 746 ruko- soc. hnutí, ať děje v ní vyprávěné pisů (z toho 482 řeckých) se stala inspirovaly umělce slovesné či výzákladem knihovny sv. Marka tvarné, ale i hudebníky k nepře­ v Benátkách, z jejíchž rukopisů byly hledné řadě děl; i lidové umění vydány první humanistické řec. vydalo množství často půvabně naivních výtvorů, které vznikly tisky. právě na biblickém základě. Béssos [2. p. -ssa], satrapa v Bak- Potřeba seznamovat širší vrstvy trii. Zajal -►Dáreia III., jenž po neznalé řečtiny a latiny s křesťan­ porážce u -+Gaugamél prchl do skou věroukou na základě biblickéBaktrie, r. 330 př. n. 1. jej zavraždil ho textu, přeloženého do národního a sám se prohlásil králem pod jmé- jazyka, měla plodný vliv na vytvánem Artaxerxés IV. Byl zajat ření moderního spisovného jazyka: Alexandrovým osobním strážcem tak se stal Lutherův překlad b. -+Ptolemaiem, synem Lágovým, základem soudobé spisovné němči­ ny; také jazyk Kralické b. měl a r. 328 popraven. podstatný vliv na vývoj novodobé Betlém, město v Palestině 7 km češtiny. na jih od Jeruzaléma, kolébka královského rodu Davidovců. Nad jes- bibliotéka viz knihovny kyní, kam křesť. tradice umisťuje narození -'► J ežišovo, dal Konstantin biblos viz kniha postavit ve 4. stol. n. 1. basiliku Bibracte, jedno z nejbohatších ,,Narození Páně". -+oppid ve střední Galii mezi řekou Ligerem (Loire) a Ararem beton viz stavební hmoty (Saóne), na výšině Mont Beuvray, bible (z řec. biblia, knížky, název kmenové středisko -+Haeduů. V jeužívaný od doby -+Ióanna Chrý- ho blízkosti porazil -+Caesar r. 58 sostoma [Jana Zlatoústého]; před­ př. n. 1. -►Helvetie. Koncem 1. stol. !ím se užívalo označení grafé, př. n. 1. byli obyvatelé B. donuceni písmo, nebo grafai, písma), soubor Římany přestěhovat se do nově knih pokládaných křesťany za svaté, založeného oppida Augustodunum tj. obsahující pravdy zjevené samým (dn. Autun). Bohem; podle staršího názoru to byly knihy inspirované, tj. napsané bigae (lat., mn. č.) nebo biga pod přímým vlivem Ducha svatého. (j.č.) viz vůz B. se dělí na dvě velké části, -..Starý zákon, který křesťané převzali jako biografie (z řec. bios, život, základ svého učení od židů - a to grafó, píši), vylíčení života jednotliv jeho řeckém znění ( --➔ Septuagin­ vé osoby. Zárodky řecké b. nalézáta), a -+Nový zákon, ve krerém je me v oslavných řečích pohřebních zachycena křesť. zvěst ( -+kérygma). (stopy u -+Thúkýdida), vlastní b. Do b. byly vedle spisů, církví se však objevila až s oceněním úlohy obecně pokládaných za posvátné, individua v 5. stol. př. n. 1. (-isopravdivé (řec. homologúmena, do- kratova oslavná řeč Euagorás; hodnuté), zahrnovány též knihy, -+Xenofóntovy spisy Vzpomínky které se jim svým rázem blížily, na Sókrata a Agésiláos). Později nebyly však uznávány obecně byla b. pěstována zejm. v -+pe-

bit

101 / ripatetické škole ( --->-Dikaiarchos; -+Theofrastos; -+Aristoxenos).Autori této školy mísili do vyprávění skutečných událostí i prvky legendární a anekdotickě. Z vlastních vzpomínek a informací čerpal ve svých b-iích ve 3. stol. př. n. 1. Antigonos z Karystu, ve 2. stol. př. n. 1. -+Polybios. Nejvýznamněj­ ším autorem antické b. a vzorem b-ií moderních se stal -+Plútarchos, který první uvedl do b. psychologické prvky a vyvozoval hrdinovu povahu z jeho činů. -►Diogenés Laertios napsal kompilované Životy slavn)ich filosofů, sofista Flavios -►Filostratos líčil životy divotvorců (-+aretálogie). Římská b. vznikla na základě domácí tradice, ale částečně i pod řec. vlivem. V nejst. době existovaly písně oslavující slavné muže a pohřební písně (->-nenia), nad hrobem byly pronášeny oslavné řeči ( --laudatio funebris), život zemřelého býval stručně vylíčen na náhrobním nápise. Koncem republiky se římská b. sblížila s řeckou. Autory b-ií byli: M. Terentius ------Varro (Imagines [Podobizny], 700 životopisů Řeků a Římanů), Cornelius -+Nepos (De viris illustribus [Životopisy slavných mužů], paralelní b. Řeků a Římanů s moralizující tendencí), -+Tacitus napsal b-ii svého tchána -+Agricoly, která nese znaky chvalořeči, --Suetonius spis De viris illustribus a De vita Caesarum (Životopisy císařů), Sextus Aurelius Victor ve 4. stol. n. 1. historii řím. císařů od Augusta po luliana (Caesares). Z valné části se ztratila literatura autobiografická, v níž státníci ospravedlňovali svou činnost, např. C. Gracchus ( -+Gracchové), -+Sulla, M. Tullius -+Cicero, --+Tiberius, --► Claudius. Zachovaly se -➔Caesarovy biograficko-historické Zápisky o válce Galské a Zápisky o válce občanské, životopis Augustův (nápisně, -+Monumentum Ancyranum); -+Ovidius vylíčil svůj život v Tristiích (4, 10). Autobiografický ráz mají i -►Au­ gustinova Vyznání. Ztracena je memoárová literatura, jejímiž autory byli spolupracovníci některých významných řím. postav (Oppius o Caesarovi, propuštěnec ->-Tiro o Ciceronovi).

botanika), ale jejich životní projevy ještě neposuzovali z jednotného hlediska. Smysl pro obecnější biologické myšlení měli však již někteří staří myslitelé. V 5. stol. př. n. 1. vyslovil -►Empedoklés domněnku, že se organismy objevovaly na Zemi postupně, od nižších forem k vyšším. Otázkami vzniku a vývoje individua a dědičností se zabývala již škola -•-Hippokratova (5.-4. stol. př. n. 1.). Základy k některým obecným vědám biologickým (srovnávací anatomii živočichů, fyziologii živočichů a rostlin) byly položeny ve škole --Aristotelové (4.-3. stol. př. n. 1.). Přívrženci Aristotelovi zastávali proti stoupencům Hippokratovým názor, že se jednotlivé orgány zvířecího a lidskěho těla diferencují nikoli ve spermatu, které je homogenní, nýbrž až v zárodku. Shodně s dnešními názory soudil již Aristotelés, že vše živé vzniká ze živého, domníval se však, že některé nekvetoucí rostliny a někteří bezkrevní živočichové ( ----,..zoologie) mohou vznikat samoplozením; byl to důsledek jeho přesvědčení o všudypřítomnosti životního principu, který může oživit každý zlomek hmoty. Biologickou povahu botaniky jasně zdů­ raznil teprve -+Níkoláos z Damasku (2. pol. 1. stol. př. n. 1.). Zajímavé biologické myšlenky se najdou také v dílech některých básníků. Tak u --Lucretia je zachován výklad vývoje organismů z materialistického stanoviska, a to jejich měnivostí a vlivem vnějšího prostředí. Zajímavé postřehy, zvláště o životě rostlin a organizaci společenství včel, jsou obsaženy v básních -+Vergiliových; čerpal je nejen ze svých pramenů, nýbrž opíral se i o vlastní pozorování. Literatura: W. May, Lucrez und Darwin, Die Naturwissenschaften, 1917; F. Stiebitz, Biologické základy antických názoru o dědičnosti, 1937; H. O. Taylor, Greck biology and medicine, 1963.

napodobitel ------,. Theokritův. Kromě 18 básniček, hlavně milostných, se zachoval patetický Žalozpěv na Adónida (Adónidos Epitafios). Překlad: R. Kuthan, Řečtí bukolikové (Theokritos, Moschos, Bion, Idyly), 1927.

biskupové (z řec. episkopos, dozorce), církevní hodnostáři, původ­ ně vybíraní k plnění správních a finančních úkolů v křesťanských obcích; poč. 2. stol. n. 1. vytlačili z vedoucího postavení --->-presbytery a stali se hlavními představiteli duchovního stavu (kléros); svůj nárok na toto postavení opírali o tzv. apoštolskou posloupnost (přejímání círk. úřadu vždy od oprávněného držitele, počínajíc od založení obce některým z -►apošto­ lů nebo jejich bezprostředních žáků). Tato změna ve správě křesť. obcí (episkopalizace) napomohla smiřování církve se současným společenským řádem.

země v části -➔Malé Asie,

Bíthýnie,

severozápadní od 7. stol. př. n. 1. Řeky kolonizovaná na pobřeží Černého moře a --Propontidy (pří­ stavní město ----,..Hérakleia [2] Pontská). Ve 3. stol. př. n. 1. zde vzniklo samostatné království s hlavním městem Níkomédeií (dn. Ízmit), obch. přístavem na pobřeží Propontidy. Soupeřem Níkomédeie byla Níkaia (dn. Íznik), známeJst od r. 325 n. 1. pod lat. jménem Nicaea jako místo konání církevního -.► koncilu. Vnitrozemí bylo hornaté (chov dobytka), rozsáhlé lesy poskytovaly hojnost stavebního dřeva. Pobřeží a údolí četných řek dovolovala pěstování obilí a sadař­ ství. Vyváželo se dříví, sýry a ovoce. Odkazem posledního krále Níkoméda IV. Filopatora ( t koncem 74 př. n. 1.) připadla B. Římanům. Po válce s --➔Mithradatem VI. (r. 64) připojil --►Pompeius k B-ii i část -►pontské říše a záp. část --➔Pafl.agonie. Za Augusta byla tato provincie přidělena senátu. Asi v 1. 111-113 byl sem císařem --➔ Traianem se zvláštním pově­ řením vyslán --➔Plinius Mladší. Měl uspořádat neurovnané admin. a finanční poměry ve zdejších městech (sr. obsah jeho korespondence s Traianem). Za císaře Marka Aurelia (161-180) byla B. prohlášena za císařskou provincii. V císařské době byly budovány v B-ii četné silnice, důležité pro obchod i pro vojenské účely.

1. z Borysthenu u Černého kynický filosof: a rétor okolo poloviny 3. stol. př. n. 1., původem propuštěný otrok. Nějaký čas žil na dvoře makedonského krále Antigona Gonata. Kynickou -►eti­ ku sloučil s prvky -►hédonismu. populárně filos. rozpravy Literatura: F. Leo, Die griechisch-ro- Psal mische Biographie nach ihrer litterarischen ( ----,..diatriba), kterě vynikaly duchaForm, 1901; W. Steidle, Sueton und die antike Biographie, 1951; A. Dihle, Stu- plným stylem a sršely sarkastickými vtipy. Zmiňuje se o nich Horatius dien zur griechischen Biographie, 1956. (Epist. 2, 2, 60) jako o Bionei biologie (od řec. bios, život, sermones (=satiry s ostrým vtipem). logos, slovo, výklad) nebyla v an- Zachovalo se z nich však jen několik Bitón víz Kleobis a Bitón tice vědou v našem smyslu. Ant. názvů. badatelé studovali živočichy i rost2. B. ze Smyrny, řecký básník liny (sr. antropologie; zoologie; bukolský asi z 2. pol. 2. stol.př. n. l., bitva viz taktika válečná

Bión

moře,

102/ blesk býval od pradávna považován za projev nadpřirozené moci, ovládající přírodu. Proto se všechno, čeho se b. dotkl, stávalo nedotknutelným ( -►tabu). Místo zásahu bývalo proto chráněno před vstupem. Římané je obezdívali (odtud lat. název puteal = ,,roubení") a zakrývali čtyřmi kameny, na nichž byl nápis fulgur conditum ( = uschovaný blesk) nebo jen FC. Známé bylo zejm. puteal na komitiu v Římě. U antropomorfních božstev (-->-antropomorfismus) se b. stával atributem nejvyššího boha prírody (Zeus Kataibatés, luppiter Fulgur). Z b-ů se rovněž véštívalo. -Etruskově rozlišovali b-y podle místa záblesku na nebi, Římané je dělili na denní a noční. Božstvo nočního blesku Summana odlišili od lova snad až pontifikové poté, když za -►Pyrrhova tažení srazil noční b. J ovovu sochu stojící na kapitolském chrámu. Bocchus [2. p. -cha], mauretánský král, tchán numidského krále .-J ugurthy. Za války Římanů proti Jugurthovi se dal Římany podplatit a r. 105 jim svého zetě vydal. Za to od nich dostal část Numidie. Boěthius. Anicius Manlius Severinus B. [2. p. -ia -ia -na -ia], asi 480-524, římský státník a filoso~. Ačkoliv byl křesťanem, choval velkou úctu k ant. filosofické tradici, zvl. k Platónovi a Aristotelovi. Zachovaly se jeho překlady a komentáře k Aristotelovým logickým spisům, překlad -►Porfyriova Úvodu k Aristotelovým Kategoriím s dvě­ ma komentáři a několik jeho vlastních prací o logice, matematice a hudbě. R. 510 byl B. jmenován od císaře Theodoricha Velikého konsulem, později se však přidal k polit. skupině, která usilovala o vysvobození Římanů z gótského panství. Byl proto uvržen do žaláře a popraven. Ve vězení napsal proslulý spis De consolatione philosophiae (O útěše filosofie). Byl pře­ ložen do mnoha jazyků a zůstal oblíbenou četbou až do XVII. stol. V. t. logika; matematika (4).

Literatura: F. Klingner, De Boethii consolatione philosophiae, 1921.

Boethos [2. p. -tha] z Chalkédonu nebo z Kartága, asi 2. stol. př. n. I., helénistický sochař žánrových námětů; jeho nejznámějším dílem je Chlapec zápasící s husou, zachovaný v řím. kopiích. Originálním dílem snad je bronzová socha okřídleného mladíka (Erós, Agón? [Závod]) spojovaná s hermovkou s B-thovou signaturou (muzeum v Tunisu).

bohové, bytosti vytvořené lidskou myslí z nejasných představ o uspořádání přírody (-+animismus; -►fe­ tišismus; -►magie). Od původních neurčitých představ o nadlidské (božské) moci (mana), která se může projevovat rozličnými způ­ soby, např. i v mimořádných lid· ských činech, se přešlo přes před­ stavy o zvířecí ( -►thériomorfismus) a lidské (-►antropomorfismus) podobě božstev (-►polytheismus) k nejvyšší, nadsmyslové abstrakci jediného, všeobsáhlého boha (-->-henotheismus; .-monotheismus). Složitý tisíciletý vývoj vedl k nerovnoměrnému růstu významu jednotlivých božstev, na nějž měl vliv společenský vývoj, polit. události i náhodné přírodní jevy. Některá božstva zanikala, jiná přijímala rysy příbuzných božstev, popř. s nimi splývala ( -►synkrétismus). Důsled­ kem toho bylo, že se v hist. době rozeznávala božstva vyšší a nižší ( .-daimón). Ant. kult byl v jednotlivých konkrétních případech zaměřen zpravidla jen k jednomu božstvu, pouze při zvláštních příležitostech se vě­ řící obraceli k více bohům najednou. Proto nemělo smysl nějaké rozdělení božstev, neboť věřící se obracel podle potřeby právě k tomu božstvu, do jehož kompetence prosba patřila. Byl ovšem uznáván nejvyšší bůh ( .-Zeus, -► Jupiter), vůči němuž byli ostatní bohové v určitém poměru buď příbuzen­ ském nebo podřízeném. Rozděle­ ní božstev na nebeská, pozemní (chthonická), mořská a vodní vů­ bec, podsvětní, lesní apod. nemělo kultovní význam a bylo spíše pomůckou pro systematické řazení božstev v -►mytologii. Ve stv. se často hovoří jako o zvl. skupině o .-bozích olympských; také moderní věda má pro některé svou podstatou příbuzné bohy jednotné označení (-►solární božstva). Nezbytným charakteristickým znakem ant. boha byl .-kult. Božstvo bez kultu nepatřilo do náboženství, nýbrž do mytologie. V ně­ kterých případech je však tato hranice velmi neurčitá ( .-Arés). O ně­ kterých zaniklých kultech se dovídáme jen z toho, že jsou obsaženy v kalendáři nebo že se dochoval název kněžského úřadu (např. fiamen Pomonalis [-►Pomona]). Náboženství netvořilo ve stv. systém, jemuž by se mohlo vyučovat. Proto nevznikla náboženská věda, nýbrž dílčími náb. otázkami se zabývaly jiné vědní disciplíny. Otázky gnoseologické, etické a noetické rozebírala (ve vztahu k náboženství) .-filosofie, otázky

právní spadaly do -►práva, starožitnické zprávy zachycovali historici, zeměpisci a antikváři (M. Terentius -►Varro). Tito autoři takě uvažovali o soc. významu náboženství, o možnosti sdělení úplné pravdy lidu apod. Teprve křes­ ťanství obracející se k jedinému božstvu mohlo vytvořit jednotnou nauku o bohu, -►theologii (název i pojem je však starší). Křesťanští -►apologeti, vyrovnávající se polemicky se staršími polytheistickými ( .-polytheismus) představami, jsou proto pro nás cenným pramenem i pro poznání ant. učení o bozích ( .-Augustinus, O boží obci, kn. 4. a kn. 6.).

bohové mořští viz Amfitríté; Glaukos; Néreus; Ókeanos; Pontos; Poseidón; Téthys; Thetis; Tritón bohové olympští, v řecké mytologii skupina božstev sdružených v jeden celek v době mykénské. Zpravidla se uvádí šest dvojic: Zeus, Héra, Poseidón, Démétér, Apollón, Artemis, Arés, Afrodíté, Hermés, Athéna, Héfaistos, Hestia. Jejich původ nebyl jednotný, např. Zeus byl božstvo ie., Athéna před­ řecké. Vedle bohů o-ských rozeznávala řec. mytologie ještě -►bohy mořské a -➔ bohy podsvětní. Rozdíly mezi těmito bohy vyjadřoval mýtus, podle něhož si synové --Kronovi rozdělili svět na tři úděly. Do žádné z těchto tří skupin nepatří však bohové mladšího původu, jako .-Dionýsos, --➔ Asklépios aj., ani bohové nižší nebo lokální. Název obdrželi b. o. podle hory .-Olympu, kde měli podle báje své příbytky. V jejich způsobu života se zrcadlí život patriarchální společnosti -►mykénské kultury. V jejich čele stojí -►Zeus, který bohy o-ské svolává na porady, hoduje s nimi i odchází do vzdálené Aithiopie na hostinu. Protože ovládá -►0sud, jsou mu ostatní bohové podřízeni. Tak nám bohy o-ské líčí již -►Homérova Ílias; označení b. o. se pak ustálilo jako obecná řec. představa. Olympanem byl nazýván především -►Zeus, v přene­ seném smyslu pak např. -►Periklés. bohové podsvětní Persefoné

viz

Hádés;

bohové říční. V řecké a římské mytologii měla každá řeka svého boha, jenž sídlil buď v hlubinách říčního koryta nebo v jeskyni poblíž jejího pramene. Bohové řek byli synové -►ókeana, nejmohutnějšího veletoku, aTítánky Téthye

103/

Boj

Bobové olyxnpšti (obraz P. P . Rubense, Galerie Praž kého hradu)

(-+Téthys). Podle lit. i výtv. svě­ dectví si Řekové predstavovali bohy řek pův. v podobě býků, později v podobě lidské. Jako všechna vodní božstva měli i říční bohové schopnost se proměňovat a věštit budoucnost. Nejdůležitější říční bůh byl u Řeků -Achelóos, u Ří­ manů Tiberinus, bůh řeky -Tiberu. Ctění řek bylo, jak dosvěd­ čuje Homérova Ílias, velmi staré. Od bohů řek odvozovali svůj původ četní héróové ( -.hérós). - Příklad výtv. zobrazení -Nil.

Boiohaemum (lat. z keltštiny), ,,země -Bojú" = zhruba Čechy; název je doložen u historiků a zeměpisců ze začátku řím. doby císařské (např. Velleius Paterculus 2, 109). Boiótie

(řec.

Boiótiá), krajina ve

středním Řecku s úrodnou nížinou

zaostalé, ačkoliv v době mykénské náleželi ke kulturně nejvyspělejším řec. kmenům (----->-Minyové). V 1. tis. př. n. I. tvořilo obyvatelstvo B. velmi pestrou kmenovou i nářeční směs. Starší aiolské obyvatelstvo bylo za dórského vpádu převrst­ veno kmeny z řec. severozápadu, z nichž jeden, Boiótové, dal zemi 1 obyvatelstvu jejich pozdější jméno. Boiótské nářečí bylo charakterizováno velmi intenzívním uplatně­ ním severozápadořec. elementů na celém boiótském území. Jednotícím poutem b-tských měst bylo zpočátku jejich kultovní sdružení. Později vznikl polit. svaz, do jehož čela se během doby dostaly Théby. Pouze Plataje tíhly více k ---->-Athénám, s nimiž byly Théby zejm. v 5. stol. př. n. I. v nepřátelském poměru. S athénskou pomocí byl r. 379 př. n. I. zřízen boiótský spolek s demokratickým zřízením, sdružující celou B-ii a řízený radou sedmi boiótarchů. Tento spolek, jehož centrem byly opět Thěby, se dostal pod vedením -.Epameinóndovým v letech 371-362 do popředí v řec. světě. Četnými válkami se však síla B., jež se opírala o rolnické obyvatelstvo, vyčerpala; úplně byla zlomena -Filippem II. r. 338 a poté -Alexandrem Velikým r. 334 př. n. 1.

v povodí řek Kéfísu, Isménu a Asópu. Z pohoří, jimiž je obklopena, vyniká na jihu Kithairón a -+Helikón, mytické sídlo -+Múz. Hojnost vlahy působila, že se tu dařilo zemědělství (obilí, vinná réva, olivy), chovu koní a dobytka. Proslulý byl vývoz úhořů. Z měst vynikly -+Théby, -.Plataje, -+Tanagra, -+Chairóneia, -Koróneia, -►Thespiai ( chrám Erótův s kultovní sochou od Práxitela), ---+Orchomenos a -Aulis. Obyvatelé B. byli pokládáni za boiótština viz

nářečí řecká

Bojové, mocný keltský kmen o ně­ kolika větvích. Jedna sídlila v sev. Itálii, kam pronikla ve 4.-3. stol. př. n. I. (musila bojovat s Etrusky a Římany), v 2. stol. př. n. I. ustoupila na ·sv. do stř. Podunají. Jiná větev osídlila asi ve 4. stol. př. n. I. nížiny v stř. a sz. Čechách ( -.Boiohaemum), odlišujíc se kostrovým pohřbíváním od jihočes. mohylových Keltů; v starším období má jejich kultura vojenský ráz, v 2.-1. stol. př. n. I. nastal rozvoj výroby a obchodu (v 2. pol. 1. stol. př. n. I. navázali styky s Římany). Nejvýznačnější hradiště (--->-oppida), která se vyvinula ve skutečná města, jsou: Hradiště u Stradonic (blízko Berouna) s mincovnou (zlaté „duhovky"), Hradiště nad Závistí u Zbraslavě, na Moravě Staré Hradisko (mezi Boskovicemi a Prostě­ jovem), na Slovensku asi Bratislava (poklady stříbrných biateků). Od konce 2. stol. př. n. I. byli B. v Čechách nuceni bránit se germ. náporu; během 1. stol. jich část opustila Čechy a odtáhli snad na jz. Slovensko a do sv. Rakouska (oblast -+Carnunta). Kolem r. 60 př. n. I. porazili Dákové (-+Dákie) pannonské Boje, kteří se potom odstěhovali z větší části k -+Helvetiům do nyn. Švýcarska. Caesar je usadil na území -+Haeduů v Galii. Koncem 1. stol. př. n. I. převrstvili Germáni české Boje. Slovenští se udrželi o něco déle.

Boj

104/

Literacura: J. Filip, Kdtov6 ve stř. stupně 1956; Keltská civilizace a její B. ř. 1963 '.

Evropě, dědictví,

Bona Dea (Dobrá Bohyně), ženskě božstvo řeckého původu, jehož kult se (snad po pádu Tarentu r. 272 př. n. 1.) rozšířil v Římě. Její noční slavnost (snad ze 4. na 5. prosince) pořádala ve svém domě pro matrony a vestálky manželka některého úředníka cum imperio. Obřady spojenéskultem Bonae Deae byly-jako všechny kulty ženských božstev mužům nepřístupné. Když ser. 62 př. n. I. konala slavnost v domě městského praetora Caesara, vloudil se tam P. -+Clodius přestrojen za ženu, byl však prozrazen. V Římě byla B. D. uctívána jako bohyně zdraví a její kult se rozšířil zvl. za císařství. Boreás viz

větry

Borghéský zápasník, mramorová socha nahého bojovníka v prudkém pohybu (dříve ve sbírce rodu Borghese, nyní v Louvru). Vytvořil ji koncem 2. stol. př. n. I. Agasiás z Efesu. Vyznačuje se detailním až naturalistickým podáním výrazné anatomie; sloužila proto jako model v sochařských školách.

se vzmáhalo i vinařství. byla v čilém obch. styku zejm. s Athěnami, odkud dovážela především řemeslnické výrobky. Podle řec. vzorů (nikoli však otrocky přejímaných) se na jejím území vyvinula také vlastní výroba keramiky, tepaných před­ mětů, šperků aj. B. ř. plnila funkci nárazníkového státu zadržujícího útoky barbarů, zvl. -+Skythů, a zprostředkovala šíření řec. kultury mezi skythskou šlechtou v sev. -+Černomoří. V helénist. době podržela svou nezávislost, ale hosp., a tím i vojenské oslabení, a nápor Skythů od severu donutily r. 109 př. n. I. krále --Pairisada V., aby postoupil vládu pontskému králi -+Mithradatu VI. Eupatorovi. Po smrti Mithradatově se dostala b. ř. do závislosti na říši římské. R. 63 př. n. I. jmenoval Pompeius vládcem Mithradatova syna ->-Farnaka II. Jeho nástupci byli ustanovováni Římany, ale řím. svrchovanost zde byla jen nominální. Řím. vliv vzrostl za císaře Nerona (54-68 n. 1.), kdy Římaně odrazili útok Skythů a zřídili v b-ské říši opěrné body pro své posádky. Za Flaviovců (69-96) řím. vliv poklesl, po dobytí -+Dákie Traianem (105/6) se naopak upevnil. Romanizace do těchto končin nepronikla, helénizované obyvatelstvo bylo v menšině. V 1.-2. stol. n. I. se počala výrazněji uplatňovat místní sarmatsko-skythská kultura. B. ř. se udržela až do 4. stol. n. I.

telés vzorem, jenž však nepřijímal nekriticky všechny jeho názory. Je to patrné např. z jeho pochybování o správnosti Aristotelova názoru o účelnosti přírodního dění (sr. zoologie,) jak se projevuje ve všech 9 knihách Theofrastova Rostlinopisu (Peri Jytón historiás). Tímto i svým dalším dílem, v němž pojednal o fyziologii rostlin (Perifytón aitión [O životě rostlin, 6 kn.]), položil Theofrastos základy ke všem moderním botanickým disciplínám. Většina z celkového počtu asi 500 rostlin, kterě uvádí, má význam praktický (především hospodářský) a z praxe vychází i jejich klasifikace: rostliny se dělí na stromy s kmenem přímým a od země nevětve­ ným, keře s kmenem větveným, polokeře, jejichž větvený kmen je jen zčásti dřevnatý, a byliny bez dřevnaté složky. V ant. b-ice nenastal po Theofrastovi takový úpadek jako v -+Zoologii po Aristotelovi; naopak, zájem botaniků se obrátil k rostlinám důležitým pro zemědělství a lékař­ ství. Zemědělská b., jejíž prvky lze nalézt již kolem r. 700 př. n. 1. v Hésiodově didaktickém eposu Erga kai hémerai (Práce a dni), se rozvinula hlavně u Římanů ( -+Cato St.; -➔ V arro (2); -➔ Columella), kdežto b-kou lékařskou se zabývali přede­ vším autoři řečtí. Již -+Hippokratovi z Kóu (2. pol. 5. stol. př. n. 1.) bylo známo přes 200 léčivých rostlin, neudivuje proto, vypočítá­ vá-li jich ->-Níkandros z Kolofónu (kolem pol. 2. stol. př. n. I.) ve svých dvou didaktických básních Thériaka (Léky proti uštknutí) a Alexifarmaka (Léky proti otravám) 125. Nejvýznamnější ant. dílo o léčivých rostlinách (Peri hýlés iátrikés) napsal v 2. pol. 1. stol. n. I. -►Dioskúridés. Bylo překonáno až v 17. stol. a mnohé poznatky lze z něho čerpat i dnes. B-ice je věnována podstatná část Přírodovédy (Naturalis historia) -Plinia St. (23/4-79 n. I.). I když je třeba Pliniovy údaje přijímat s opatrností (pro nedostatek kritičnosti, leckde nedostatečné popisy, záměnu názvů), zůstává jeho velkou zásluhou, že sebral obrovský materiál (zmiňuje se asi o 1 000 rostlinách) a zachoval nám zprávy, které bychom kdekoliv jinde marně hledali.

Bospor (řec. Bosporos, z bús, doporos, brod), jméno dvou průlivů.v Černomoří: 1. B. Kimmerský ( = Kerčský) spolu s řekou Tanais ( = Don) tvořil podle stv. názorů hranici mezi Evropou a Literatura: V. F. Gajdukevič, BoAsií; na obou jeho březích vznikla v 2. pol. 5. stol. př. n. I. -+bospor- sporskoje carstvo, 1949. ská říše; - 2. B. Thrácký ( = Caři­ botanika (od řec. botané, rostlina), hradský, 27 km dlouhý, 550 až rostlinopis, navazovala v antice 1950 m široký), známý z báje patrně na starší zkušenosti, přede­ o Íó. vším mesopotamskě a egyptské. Rostliny poskytovaly ant. člo­ bosporská říše vznikla v 2. pol. věku potravu i materiál k zhotovo5. stol. př. n. I. sjednocením řec­ vání různých potřebných před­ kých osad ležících po obou bře­ mětů, ale měly významnou úlohu zích Kimmerského -+Bosporu (dn. také v jeho náb. představách. Mnoprůliv Kerčský) a sahala na severo- hým z nich připisoval kouzelnou východě až k ústí Donu (řec. moc a odedávna jich užíval k lě­ -+Tanais); města -+Olbia a pů­ čení neduhů. V tomto směru je vodně i -+Chersonésos (3) zůstala pověstná zvláště mandragora. V hosamostatná. V čele b-ké ř"íše stáli mérských eposech je zmínka asi -+Spartokovci (438/7-108/7) se o 50 různých rostlinných druzích, sídlem v městě --+Pantikapaiu (poz- z nichž více než polovina jsou dější Bosporos). Expanzí za Leu- stromy a keře. Jsou většinou pokóna I. (387-347) byla k b-ké psány s takovou přesností, že je ríši připojena Theodosiá na Kry- můžeme i dnes bezpečně identimu a rozsáhlé území v povodí fikovat. Kubáně, čímž se stala státem Základy k vědecké botanice byly Literatura: B. Nemec, Rostliny na se smíšeným řecko-sindsko-maiót­ položeny v -•·Aristotelové Lykeiu. vzdělanosti, 1921; Leon. Baťa - L. ským obyvatelstvem. Vládnoucí O rostlinách psal snad také sám úsvitě Sýkora, Užitkové rostliny ve starověku, vrstvou tu byli velcí vlastníci půdy, Aristotelés, nezachoval se však 1945; J. Levý, Contribution to the Idenk nimž náleželi na prvním místě žádný jeho spis z tohoto oboru. tification of Some Trees and Shrubs in Oldest Works of European Literature, bosporští vládci (archonti). Obilí Jeho žák ->-Theofrastos (373/2 až the Isis 52, 1961, 78-86. by lo - vedle nakládaných ryb - 288/7) byl v b-ice badatelem značně hlavnim předmětem vývozu; po- samostatným, jemuž byl sice Aristo- Boudicca, manželka Prasutaga, bytče,

Bru

105/ krále keltských Icenů v --➔Británii, organizátorka protiřímského povstání v I. 59-61 n. I. Prasutagus ustanovil ve své závěti dědicem římské císaře a své dvě dcery. Po jeho smrti však byla země i král. dvůr Římany zpustošen. Povstání vedené B-cou, namířené proti řím. nadvládě, bylo potlačeno r. 61 C. Suetoniem Paulinem.

box viz rohování Brásidás [2. p. -da], spartský vojevůdce za --➔peloponnéské války. Vynikal statečností, energií a rozhledem. S malým oddílem podnikl úspěšnou výpravu proti athénským koloniím v Thrákii a porazil --+Kleóna u -►Amfipole r. 422 př. n. I. Sám však tam také zemřel na těžké zranění.

Braurón, osada na vých. pobřeží Attiky. Udržoval se tu kult -►Arte­ midy B-ské, do něhož byly dívky zasvěcovány v přestrojení za medvědice (Aristof. Lys. 645n). Lze v tom spatřovat přežívání ----+totemismu. Brigetio [2. p. -ia] (dn. Ó-Sziiny), římský vojenský tábor a civilní město v Maďarsku, proti ústí Váhu do Dunaje. Už za Tiberia (14--37 n. 1.) sídlo menšího vojenského útvaru, od konce 1. stol. n. 1. sídlo legie (/ Adiutrix =- Pomocná). Vykopávkami byly odkryty amfiteátr, svatyně, hřbitov a zbytky tábora i města. Četné nálezy z B-ia jsou uloženy v Podunajském múzeu v Komárně. Předmostí B-ia na našem, levém břehu je Leányvár (--+Kelemantia). Bríseovna

(řec.

Bríseis), oblíbená v táboře před Trójou (--➔Homéros, Ílias). - V. t. Chrýseovna.

otrokyně

--➔Achilleova

Báseň: J. Vrchlický, Briseis (Dojmy a rozmary), 1880.

Británie (lat. Britannia), ostrov s obyvatelstvem původně keltským, známý v antice těžbou cínu (odtud řec. název Kassiterides = Cínové ostrovy) již Foiníčanům a obyvatelům -+Massalie (od nich pochází název Albion). Římané se s B-ií blíže seznámili za Caesarovy války galské: první, toliko průzkumnou výpravu, podnikl --➔Caesar r. 55 př. n. I., za druhé výpravy r. 54 pronikl sice až na území severně od Temže, byl však britským králem Cassiovellaunem donucen k návratu do Galie. Za císaře Claudia byla r. 43 n. I. získána jižní Británie, dobyto Camulo-

duna (dn. Colchester), ale řím. vojsko neproniklo daleko na sever od Temže. Teprve za císaře Nerona (54--68) byla hranice řím. provincie posunuta asi na linii Deva (Chester) Lindum (Lincoln) ve stř. Británii. Po potlačení protiřímského povstání, organizovaného královnou ----+Boudiccou (r. 59-61) byla řím. moc v B-ii upevněna. Nová etapa v dobývání B. nastala za správcovství Cn. Iulia -►Agrico­ ly, pod jehož vedením (v I. 77-84) obsadili Římané ostrov Mona (Man) a položili po těžkých bojích s --➔Kaledonci základy k obrannému valu (-➔limes) proti nim na linii od zálivu Bodotrie (dn. Firth of Forth) na vých. k zálivu Clotě (dn. Firth of Clyde) na západě. Val zbudovaný za císaře Hadriana (vládl 117-138) probíhal jižněji (na linii !tuna aestuarium [dn. Solway-Firth] - Pons Aelius [dn. Newcastle-upon-Tyne]). Císař Antoninus Pius opevnil r. 142 znovu linii zajištěnou kdysi Agrippou, Septimius Severus (193-211) však musil obnovit val Hadrianův. Největšího rozkvětu dosáhla jižní B. ve 3. stol. n. I., kdy tam řím. kultura zapustila hluboké kořeny. V ekonomice převažovalo zeměděl­ ství, jak dosvědčují vykopávky četných statků(villae),např. vChedworthu aj. Z měst vynikla: ---+Londinium (Londýn) na řece Tamese (Temže), Verulamium (Old Verulam), Camulodunum, Eburacum (York). Řím. panství v B-ii ukončily nájezdy Piktů a Skotů ze severu a Saxonů, kteří vpadli z moře; r. 407 byla za císaře Honoria odvolána řím. vojska z celé Británie.

bronz viz kovy Brundisium [2. p. -sia] (dn. Brindisi), obchodní a válečný pří­ stav v ---+Kalábrii, jenž obstarával námořní spojení s Řeckem; s Ří­ mem byl spojen silnicí Appiovou (via Appia). Kolonie s latinským právem (-➔Latium [B]) zde vznikla r. 246 nebo 245 př. n. I. Bruttii (lat.), dn. Kalábrie, hornatá krajina v nejjižnější části -+Itálie s rozsáhlými lesy (stavební dřevo), nazvaná podle původních obyvatel, Bruttiů, příbuzných Lukánům. Pů­ da byla málo úrodná, proto pře­ vládal chov dobytka. Pobřeží bylo od 8. stol. př. n. I. kolonizováno

Řeky, kteří

zde založili četné obch. ( ---+Sybaris, --➔ Thúrioi, --➔Krotón, --➔Rhégion). R. 272 př. n. I. ovládli krajinu Římané; postavili tu silnici Popiliovu (via Popilia), která udržovala spojení s -►Lukánií.

osady

(1669).

Brutus 1. Lucius Iunius B. [2. p. -ia -ia -ta], podle římské tradice jeden ze zakladatelů republiky. Spolu s Tarquiniem Collatinem (--➔Lucretia) vyhnal posledního řím. krále Tarquinia Superba ( -+římští králové). B. a Collatinus se stali prvními konsuly (509 př. n. 1.). V této funkci byl B. nucen odsoudit k smrti své vlastní syny, kteří se přidali ke spiklencům, usilujícím o znovunastolení království. Sám pak padl v boji proti královu synu Arruntovi. Pověst, zdramatizovanou Acciem v (nedochované) tragédii, známe např. z Livia (2, 3n). 2. Marcus Iunius B. [2. p. Marka -ia -ta],* 85 př. n. I., římský politik. Od mládí patřil mezi nejbližší přátele --+Caesarovy. Na r. 44 mu Caesar svěřil městskou praeturu. Jeho republ. smýšlení jej však přivedlo do řad spiklenců a 15. 3. 44 se s nimi podílel na Caesarově zavraždění. Poté se odebral do Malé Asie a tam shromáždil armádu. Byl však právě tak jako --+Cassius (2) poražen r. 42 př. n. l. u --+Filipp Octavianem a M. -➔Antoniem. Po porážce spáchal sebevraždu. Cicero nazval jeho jměnem jeden ze svých rétorických spisů. Jeho životopis napsal Plútarchos.

Britomartis [2. p. -idy], též Diktynna, krétská bohyně lovu, později ztotožněná buď s Artemidou nebo s její nejmilejší družkou. Zamiloval se do ní --➔Mínós, ale B. unikla jeho lásce skokem do moře a zachránila se v rybářských sítích. (Kallim., Hymny, 3, 189n).

3. Decimus Iunius B. Albinus [2. p. -ma -ia -ta -na], * asi 81 př. n. 1., důstojník ---+Caesarův, jenž se vyznamenal za válek v -+Galii, pak správce Galie zaalpské. R. 44 přešel na stranu spiklenců proti Caesarovi. Po jeho zavraždění

Literatura: F. Haverfield - G. Macdonald, Roman Occupation of Britain, 1924; R. W. Moore, The Romans in Britain, 1959 2 ; I. A. Richmond, Roman Brita in, 1963 2 ; přetisk 1966 (tam literatura); S. Frere, Britannia. A history of Roman Britain, 1967.

Britannicus [2. p. -nika] * 42 n. I., syn císaře --➔Claudia a jeho třetí manželky, --➔Messaliny. Intrikami svě macechy -►Agrippiny ml. (čtvrté manželky Claudiovy) byl odsunut do pozadí a císařem po Claudiově smrti se stal Agrippinin syn --➔Nero. R. 55 byl B. na Neronův rozkaz zavražděn. Postavu B-nikovu zdramatizoval v nové Racine ve stejnojmenné tragédii

době

Literatura: H. Bengtson, Zur Geschichte des Brutus, 1970.

Bru

106/

byl Markem -+Antoniem obléhán v -+Mutině, r. 43 vítězstvím senátního vojska nad Antoniem osvobozen a pověřen tažením proti Antoniovi do Galie zaalpské. Byl však svými 6 legiemi opuštěn a při pokusu uniknout k Marku Brutovi (2) do Makedonie zajat Keltem Camulem a na Antoniuv rozkaz r. 43 zabit.

delty. Pod vedením kněze Ísidóra se r. 172 n. l. vzbouřili proti Římanům Zprvu měli úspěchy a ohrožovali i samotnou Alexandrii. Římanům se však podařilo vyvolat mezi b-ly nesváry a jejich jednotlivé skupiny porazit. (Dio Cassius 71, 4). Hnutí b-lů bylo namířeno proti řím. nadvládě a bylo jedním z projevů blížící se krize řím. impéria.

Bryaxis [2. p. -ida], řecký sochař ve 4. stol. př. n. I., spolupracovník na výzdobě --Mausóleia v Halikarnássu. Vytvořil několik soch různých božstev; asi neprávem se mu přisuzovala kultovní socha Sarápida v Alexandrii.

bukolská poezie (od

bucchero (it.), keramika z černé, dobře vypálené hlíny, kovově lesklá, rozmanitých, často bizarních tvarů, zdobená reliéfně motivy ornamentálními a figurálními. Vyrábě­ na byla ve vých. Iónii a v Etrurii (zvláště v Clusiu [dn. Chiusi]) bě­ hem 8.-6. stol. př. n. I.

Bucchero, etruský džbán, 6. stol. n. l.

př.

řec. búkolos, pastýř) čerpala náměty z přírody a života na venkově. Navazovala na starou lid. pastýřskou píseň

doprovázenou hrou na flétnu. Bukolské motivy se objevují v řec. literatuře od nejst. doby (Horn. II. 18, 525 n; Eurípidovo satyrské drama Kyklóps). Postavu pastýře Dafnida uvedl do b-ké poezie kolem r. 600 př. n. I. sicilský básník --Stésichoros. -+Sófrón psal okolo pol. 5. stol. př. n. I. mímy o venkovanech a rybářích. B. p. vzkvétala zejm. v době vzniku helénist. velkoměst (-+Alexandrie; -+-Syrákúsy), jejichž obyvatelé se alespoň v četbě rádi vraceli k přírodě. Básníci vycházeli těmto náladám vstříc líče­ ním idealizovaného venkovského života. Tak činil ve svých -idylách -Theokritos. V těchto básních ně­ kdy v rouše pastýřů vystupují básníkovi přátelé. Theokritovými následovníky byli ---+Moschos (kolem pol. 2. stol. př. n. I.) a o něco mladší -Bión. V próze navázal na b-kou poezii pastýřský -+-román -+-Longův (1. pol. 3. stol. n. 1.). V Římě vzkvétala b. p. zejména v době zániku republiky a vzniku císařství. Tehdy napsal podle vzoru Theokritových idyl -+Vergilius své Eklogy čili Bucolica a podobně i Cornelius -Gallus, jehož dílo se však ztratilo. Idyly psali též Calpurnius Siculus (asi 2. pol. l. stol. n. 1.) a Nemesianus (3. stol. n. 1.). Zejm. Vergiliova poezie měla vliv na renesanční pastýřskou poezii (Sannazaro; Honoré d'Urfé; Ronsard) i moderní (Goethe, epos Heřman a Dorothea; Chateaubriand, romány Atala, René). - V. t. idyla. (řec.), rada v řadě řeckých městských států, též v -->-Athénách. V době nadvlády rodové aristokracie byla složena z aristokratů

občanstva

po padesáti z každé místní -+fýly (bylo jich deset), a to na jeden rok. Búleuti (členové búlé) prostředkovali mezi sněmem a úředníky, připravovali jednání sně­ mu svým dobrozdáním (probúleuma); dávali příkazy úředníkům, jednali s cizími vyslanci, předklá­ dali sněmu smlouvy; dozírali na správu financí, spravovali veřejné budovy a svatyně; soudili polit. udání. Desetina rady, 50 členů jedné fýly, úřadovala desetinu roku; pořadí fýl bylo určováno losem. Úřadující búleuti byli nazyvam --prytanové (prytaneis, „představení"). Vždy jeden den fungoval losem určený předseda prytanú. Členové b. byli zproštěni vojenské služby, měli čestná místa při slavnostech ( -+-proedriá). Od dob Perikleových (5. stol. př. n. 1.) dostávali denní plat 5 obolů. Po skončení úřadu skládali účty ze své činnosti.

Búleutérion, Milétos, 2. stol.

př.

n. 1.

búlé

Budinové, jeden z kmenů, které žily ve starověku v rozsáhlých prostorách východní Evropy na sever od Černého moře (Hdt. 4, 21. 102. 108. 119); někteří moderní badatelé jim - podobně jako Neurúm - přikládali bez dostatečného du.vodu slovan. etnický charakter.

(basileové [ -+-basileus] v době homérské byli členy búlé). Od doby -Solónovy (sklonek 7. a 1. pol. 6. stol.) b. již nebyla výlučně aristokratická. -+-Kleistheněs (konec 6. stol. př. n. 1.) rozmnožil počet členů b. na 500 občanů, nejméně búkolové (řec. búkolos, pastýř), třicetiletých, bezúhonných, zvoleobyvatelě severozápadní části nilské ných losem z prvních tří tříd

búleutérion [2. p. -ia] (řec.), radnice, budova pro zasedání rady ( -+-búlé) v řeckých městech, vesměs při -+-agoře. V zasedací síni byla sedadla okolo oltáře, za ním tribuna pro předsednictvo. Dochováno je zvláště b. v Mílětě (2. stol. př. n.1.). Byla to patrová obdélníková budova (35 m X 24 m), s kamennými amfiteatrálně rozloženými sedadly asi pro 1200 účastníku, s před-

dvořím vroubeným kolonádou. Zde i v b-iu v Priéně, kde byla sedadla stupňovitě souběžná s 3 stěnami sálu, bylo využito sklonitého terénu. Také v b-iu athénském z konce 5. stol. př. n. I. vedle ---+tholu a ---+Métróa byla podobná úprava vnitřní (asi pro 700 účastníků).

Bulla Felix viz latrones Burdigala (dn. Bordeaux), důle­ žitý obchodní přístav v -+Galii při ústí řeky Garumny (dn. Garonne); od ---+Augustova rozdělení Galie (r. 16 př. n. I.) hlavní město provincie Aquitanie; vyváželo se odtud hlavně víno a ústřice. Od 2. stol. n. I. významné středisko kulturního a vědeckého života. Rodiště básníka ---+Ausonia. burgus [2. p. -gu] (lat. z germ., sr. něm. Burg), strážní věž na hranicích, malá pevnůstka. Součást opevnění -+limitu. Pův. byla budována ze dřeva, později z kamene. Posádky sousedních burgů (lat. burgarii) se dorozumívaly světel­ nými nebo kouřovými signály. burleska (it., z lat. burla, tretka), literární útvar vyznačující se hrubou komičností a zesměšňováním. V ant. literatuře neexistují b-ky jako samostatný lit. druh. Burleskní rysy mají v řec. literatuře některá vyprávění o bozích u -+-Homéra (II. 1, 536n) a v ---+homérských hymnech, -komedie, zvl. dórské flyáky, -+-Héróndovy mímiamby a olympské hostiny v některých spisech ---.. Lúkiánových; v řím. literatuře ---+atellana, menippská satira (-►Menippos) a satirický román ---+Petroniův.

Burové (lat. Buri), germánský kmen, jižní větev kmenového svazu Lugiů. Ze Slezska zasahovali ve 2. stol. n. l. na sev. Moravu a hlavně na sev. Slovensko (horní Pováži).

107/

byz

v kultu ---+Mithrově. Býčí krev byla považována za jedovatou a její vypití bez následků za důkaz čistoty. Očistná moc se jí přičítala při ---+tauroboliích. Přemáhání b-a se objevuje v řadě bájí (lásón [ ---+Argonauti]) a bylo základem býčích zápasů, které známe už z Kréty. Podle starých vyobrazení zápasili na Krétě a v Egyptě býci mezi sebou. Zápasy cvičených b-ú byly také oblíbenou podívanou v době římské (Plin. Nat. hist. 8, 182). Vlastní býčí zápasy, při nichž proti rozzuřenému zvířeti stojí člověk, který je má přemoci a usmrtit,pocházelyz Thessalie; do Říma byly prý poprvé uvedeny Caesarem a v době císař­ ské se rozšířily po celé řím. říši. Zápasníci bojovali buď se země nebo na koni a byli vyzbrojeni dlouhým bodacím kopím.

byzantská literatura viz literatura řecká

Byzantion [2. p. -ia] (dn. Istanbul Carihrad), dórská osada na Thráckěm -Bosporu, založená kolem r. 660 př. n. I. z --+-Megary, patrně za přispění některých dalších obcí. Pro klíčové postavení v námořních a obch. spojích, jež mu umožnilo kontrolovat veškerý vývoz obilí z --+-Černomoří, nabylo B. brzy velkého významu. Proto také mělo pohnuté dějiny za -řecko­ -perských válek i za války --peloponnéské. Za Dáreia I. se dostalo pod perskou nadvládu. R. 478 bylo Řeky za vedení--,.Pausaniova (1) osvobozeno a přistoupilo k prvnímu -athénskému námořnímu spolku, za peloponnéské války r. 411 od Athén odpadlo a po dobytí -►Thrasybúlem pak přistoupilo k novému athénskému námořnímu spolku, avšak r. 355 se odtrhlo na trvalo. V I. 340/339 se ubránilo makedonskému králi -Filippovi II. a zůstalo i v době helénist. svobodné. Za makedonských válek (--+-Makedonie) se přidalo k Říma­ nům. Za nástupnických bojů mezi Septimiem Severem a Pescenniem Nigrem r. 196 n. l. bylo rozbořeno, císařem Caracallou (211-217) obnoveno. Císař Konstantin je pře­ budoval jakožto Kónstantínopolis (jako „narozeniny" města platil den 11. 5. 330) a učinil je hlavním městem vých. poloviny řím. říše. - Později bylo B. hlavním městem ---+byzantské říše. B. mělo několik přístavů, jeho hradby, zesílené sedmi věžemi, byly z nejmohutnějších v Řecku. Na nejvyšším bodě v areálu města byla agorá, sev. od ní zvlášť opevněná akropolis.

býk se často vyskytuje v náboženství různých národů jako symbol sily. Na Krétě byly nalezeny pečeti s vyobrazením --+-daimonů s lidským tělem a býčí hlavou (sr. báji o Mínótaurovi [--+-Mínós]) a před­ měty různých rozměrů napodobící býčí rohy, které snad sloužily ke kultovním účelům; podle krétské báje se spojil v okolí Gortýny Zeus s --+-Európou, kterou unesl z Foiníkie změniv se v býka. Ve vlastním Řecku byli v býčí podobé zobrazováni bohové řek a ---+Poseidón. Plodivá síla b-a měla své místo i v kultu ---+Dionýsově, významnou úlohu měl b. byzantologie viz filologie

byzantská říše vznikla po rozdě­ lení římského impéria ( --+-imperium Romanum; --+-Theodosius I.), a to z jeho východní části. Ačkoli to byla říše mnohonárodnostní, nazývali se její obyvatelé (Řekoyé, Makedonci, později i Sýřané, Egypťané, Arméni, Slované, růz­ né maloasijské kmeny aj.), dorozumívající se většinou jazykem řeckým, Rhómaioi (čti Róméí), to je Římané, a byzantský císař se považoval za nástupce řím. císařů. Na státní ideji řím. impéria zakládala b. ř. po celou dobu svého trvání své mocenské postavení. Byzantský c1sar byl i nejvyšší hlavou byzantské orthodoxní, tj. pravoslavné církve (césaropapismus - spojení moci světské a cirkevní). Hlavním městem se stalo --+-Byzantion, přebudované r. 330 n. I. císařem ---+Konstantinem I. Velikým po vzoru Říma a přejm~nované na Kónstantínopolis (dn. Istanbul = Cařihrad). Sem byl přenesen i řím. senát a město bylo často označováno názvem Nový Řím. Stol. 4.-6. bylo dobou přechodnou, kte1 á v sobě nesla prvky zániku řím. otrokářských vztahů, ale i zárodky vzniku feudální byzantské společnosti. Města si zde dosud podržovala značný význam jako střediska obchodu a ře­ mesel a městská civilizace upadala pomaleji než v záp. Evropě. I východořímská říše se musela v 5. stol. bránit nájezdům barbarských kmenů, zvl. ---+Gótů a --+-Hunů, nepodlehla však těmto nájezdům jako říše západořímská, jejíž jádro (Itálii, sev. Afriku a část Hispánie) znovu získal pro b-kou ríši císař ---+lustinianus (527-565). Pro upevnění správy říše kodifikoval řím. právo ( --+-Corpus iuris civilis). Kdežto z řím. větve antiky převzala Byzanc státní zřízení, administrativu a právo, z její řec. větve převzala jazyk a kulturu, tj. literaturu, vědu, filosofii a křesťanství v jeho helénizované podobě. To se zpočátku opíralo o řec. filosofické pojmosloví, a tak ze snahy o racionalistický výklad círk. dogmat vznikaly zvl. ve východořím. říši různé formy kacířství, např. -ariánství, nestoriánství (--nestoriáni), monofysitismus (---+monofysité). V 6. a 7. stol. oslabovaly b-kou říši četné nájezdy Peršanů, Slovanů a později Arabů. Na obranu proti nim byla zpočátku na východní hranici, později po celém ůzemí b-ské ř. zřizována tzv. themata, tj okresy podřízené vojenskému veliteli.

byz

108/

V 7.-9. stol. probíhaly, nejspíš pod vlivem sílícího islámu, v b-ké říši tzv. obrazoborecké (ikonoklastické) boje proti přívržencům uctívání obrazů (ikonodúlům). V tomto období bylo zničeno mnoho klášterů, a tím i část ant. rukopisů, čímž se ztratila některá stv. díla v té době ještě známá. Proto již v 9. stol. patriarcha -Fótios vědomě usiloval o shromažďování a opisování zachovaných řec. ru-

rukou italských městských republik. Na severozáp. hranici se vzmáhala moc srbské říše, na vých. hranici nabývali moci osmanští Turci, kteří postupnými útoky ovládli Malou Asii a Balkán. Císař Jan V. se r. 1369 marně snažil získat pomoc katolické Evropy přestupem na katolickou víru. R. 1371 se b.ř. stala tureckým vasalským státem (s povinností poplatků a vojenské pomoci) a postupně se její území omezilo na Cařihrad s nevelkým okolím a na -Peloponnésos (střv. název Morea). Zde se ve městě Mistře nedaleko stv. Sparty zrodily počátkem 15. stol první myšlenky evr. humanismu. Neoplatónik Georgios Gemistos Pléthón tu navrhl byzantskému císaři obrodu řec. státu podle -Platónovy Ústavy. Císař Jan VII I. hledal pomoc proti Turkům v církevní unii s Římem na koncilu ve Ferraře a Florencii (1438/9). Tehdy poprvé významněji pronikla do Itálie znalost řečtiny a řec. rukopisů. Po dobytí Caři­ hradu Turky r. 1453 b.ř. zanikla.

kopisů.

Jedním z největších protivníků Byzance na Balkánském poloostrově byla sílící říše bulharská, s níž se museli vyrovnávat zvl. panovníci makedonské dynastie (867-1057). Z hlediska kulturně­ -historického je z jejích členů nejvýznamnější císař

-➔Kónstantínos

VII. Porfyrogennétos, z jehož podnětu byly pořizovány velké sbírky excerpt z ant. historiků a vědeckých spisů. R. 1045 byla v Cařihradě založena vysoká škola s fakultou filosofickou a právnickou, která se stala významným střediskem pro uchování tradic řec. filosofie a řím. práva. Pro rozvoj byzantského feudálního hospodářství měla velký význam instituce pronií (z řec. pronoia = správa, péče), to je svěření velkých pozemků do užívání jednotlivcům po dobu jejich života. Svobodní drobní rolníci se dostávan do závislosti na feudálech a stávali se závislými paroiky (řec. paroikos = spolubydlící). Na rozdíl od západoevropských střv. lenních panství byly tyto statky nezcizitelné a zpočátku nebyly dědičné. Tyto feudální vztahy se plně rozvinuly za dynastie Komnénovců (1081-1185). V 11. stol. byl dovršen patriarchou Michaelem Kerullariem proces odloučení byzantské orthodoxní církve od řím. papežskě pravomoci (tzv. církevní schisma), který započal již v 9. stol. Fótios. Koncem 11. stol. byla b.ř. napadána seldžuckými Turky. Čtvrtá křížová výprava vedla r. 1204 k nastolení tzv. Latinského císařství ovládaného křižáky. Při obsazení Cařihradu křížáky byly zničeny mnohé kulturní památky i starověké řec. rukopisy. Nezávislost si zachovaly despotát epirský, císařství trapezúntské a císařství níkajské, kterě vedly boj o obnovu b-ké říše. R. 1261 nastoupila v Cařihradě dynastie Palaiologovců, která vládla až do zániku b-ké ríše r. 1453. V období palaiologovském byla posílena feudální moc šlechty (dědičné pronie) a oslabován císařský centralismus. Obchod se postupně dostával do

Literatura: M. V. Levčenko, Istorija Vizantiji, 1940; F. Kukules Byzantínón bios kai politismos, I-IV, 1948; G. Ostrogorsky, Geschichte des byzantinischen Staates, Handbuch der Altertumswissenschaft, XII, I, 2 (Byzantinisches Handbuch I, 2), 1963 3 ; S. Vryonis, Byzantium and Europe, 1967. M. Paulová, Politický rozklad imperia římského od Konstantina Velikého až do Justiniána I., v: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku, II, 1936, 473-555; J. Bidlo, Byzantský svet a jeho kultura, tamtéž, III, 39-100; Ríše byzantská v 9. stol. a Veliká Morava, tamtéž, 369--406; Chorvati, Bulhari a říše byzantská, tamtéž, 695-747; M. Paulová, Evropský sever a východ do sklonku 13. věku, tamtéž, IV 1, 345--422; K. Muller, Vznik a sláva pyzantské řiše, Hist. knihovna 12, 1927; týž, Soumrak byzantské říše, Hist. knihovna 14, 1927; F. Dvorník, Byzantské misie u Slovanu, 1970; S. Runciman, Pád Carihradu (přel. J. Kostohryz), 1970.

byzantské právo viz právo

řecké

Cae

109/ C viz též K Cacus [Kakus, 2. p. -ka], v římské• mytologii obr chrlící plameny, jenž žil na území pozdějšího Říma v jeskyni na Aventinu a zabíjel kolemjdoucí. Když se tudy vracel --->-Héraklés se stády Géryonovými, C. mu jich část ukradl. Aby Héraklea oklamal, vtáhl dobytek do jeskyně pozpátku. Héraklés však podle bučení stád zloděje nalezl a zabil. Z vděčnosti za osvobozeni od netvora byl založen Hérakleovi v Římě zvláštní kult u „Velikého oltáře" (Ara maxima) na „Dobytčím trhu" (Forum boarium). Caelius (mons, lat.) viz Řím Caelius Aurelianus [2. p. -ia -na], římský lékař 5. stol. n. 1., původem z Numidie. Jeho dochovaný lat. spis Acutarum passionum libri tres (O prudkých nemocech, 3 kn.) a Chronicarum passionum libri quinque (O vleklých nemocech, 5 kn.) je volný překlad ztraceného díla -► Sarana, hlavního představitele --►lékařské školy metodické. Caelius Rufus. Marcus C. R. [2. p. Marka -ia -fa], tribun lidu r. 52 př. n. 1. a praetor r. 48. V této funkci navrhl zrušení dluhů a promlčení nezaplaceného nájemného. Návrh měl široký ohlas, ale C. R. byl zbaven senátem funkce. Spolu s -Milonem se snažil zorganizovat hnutí na podporu návrhů, ale byl zabit Ceasarovými vojáky. - Dopisy C-ia R-fa informující ·o tehdejších událostech jsou zachovány v korespondenci Ciceronově z doby jeho vyhnanství (tvoří převážnou část 8. knihy sbírky dopisů Adfamiliares

Caesar (pozdější kopie podle origi„ nálu ze 3. čtvrtiny l. stol, pf. n. I., ~ím)

[Přátelům]).

Caere (dn. Cerveteri), v antice jedno z dvanácti největších etruských měst (45 km sz. od Říma). Rozkvetlo obchodem přes blízký přístav Pyrgi (dn. Santa Severia); ve 4. stol. př. n. 1. upadlo pod řím. moc. Z města se zachovaly jen nevelké zbytky, významné je pohřebiště s komorovými -.hrobkami vyzdobenými nástěnnými malbami (proslulá hrobka Regolini-Galassi s bohatými milodary). Z uměleckořemeslné produkce je pozoruhodná keramika -.bucchero i malovaná (caerské hydrie). V Pyrgi byly r. 1964 nalezeny tři zlaté destičky asi z let 500-490 př. n. 1., dvě psané etruskou abecedou, třetí punskou, jejichž obsah má vztah k etruské historii. Caesar

1.

původně příjmení

né větve římského patricijského rodu Juliů; Octavianus je získal po své adopci C. Juliem --Caesarem; - 2. za --+-principátu jeden z titulů řím. císařů počínajíc --+-Claudiem (s výjimkou --+-Vitellia); - 3. za --->-dominátu hodnost mladšího císaře, kterého jmenoval jako svého spoluvladaře císař vládnoucí ( -➔augustus). C. měl zpravidla vymezenou pravomoc a stával se augustovým nástupcem. Za Diocletianovy --+-tetrarchie vládli v řím. říši dva augustové s dvěma caesary. - Odtud Kaiser, císař, car.

2. Gaius Iulius C. [2. p. -ia] 100, t 44 př. n. 1., vynikající římský vojevůdce, státník a spisovatel, původem ze starobylého rodu Juliů. Příbuzenskými svazky měl blízko k --+-populárům; jeho teta Julia byla manželka --+-Mariova, jeho první žena Cornelia dcera --► Cinnova (1), jeho dcera Julia byla žena --+-Pompeiova. Před --+-Sullou ho uchránila jen osobní statečnost a přímluva vlivných přátel. Po návratu z M. Asie, kam se v 1. 8178 uchýlil, se zúčastnil polit. života v Římě: odpor proti Sullově ústavě ho posléze sblížil s PomCaesar 1. Lucius Iulius C. [2. p. peiem a --+-Crassem. Polit. kariéru -ia -ia -a], konsul r. 90 př. n. 1. zahájil r. 68 jako kvéstor, jako Spolu s P. Rutiliem Lupem velel aedil vzbudil r. 65 pozornost řím. vojsku v boji proti spojencům nákladnými hrami, r. 63 se stal jed- ( -►spojenecká válka [2]). nejvyšším pontifikem, r. 62 měst-

*

Cae

110/

ským praetorem. Přitom stále zvítězil C. nad pontským králem bello civili (Zápisky o válce občan­ usiloval o přízeň širokých lid. -.Farnakem u Zely v Pontu ské, 3 kn.). V prvním vylíčil své vrstev; jakou úlohu hrál ve spiknutí (Veni, vidi vici [-➔ Sent.]), rychle boje v Galii, v druhém události -➔ Catilinově, není zcela jasné. ukončil tuto asijskou válku a vrátil prvních dvou let války s Pompeiem. Krize řím. republiky se počala se do Říma. Odtud se obrátil proti Oba spisy jsou tendenční, mají opět výrazněji projevovat koncem zbývajícím přívržencům Pompeio- objasnit i ospravedlnit C-ovo jedná60. let; jedním z příznaků blížící vým a rozdrtil je r. 46 v Africe ní. To jim však v podstatě neubírá se vojenské diktatury byl první u -.Thapsu (válka africká) a r. 45 na věcné správnosti a obsahové -►triumvirát, uzavřený r. 60 mezi .v Hispánii u -.Mundy (válka hodnotě; zvlášť zajímavé jsou údaje C-em, Pompeiem a Crassem. Tak hispanská). o kelt. a germ. společnosti té doby bylo umožněno, že byl C. zvolen o odboji -.Vercingetorigově Při reorganizaci státu, k níž a konsulem na r. 59; nato obdržel nato přistoupil, si C. počínal v Zápiscích o válce galské. Sloh od r. 58 na pět let jako prokonsul vůči svým bývalým protivníkům spisů je úmyslně jednoduchý, bez správu --➔ Galie předalpské a Nar- velkomyslně. Doplnil senát na rétorických ozdob, má však přesto bonské, a tím i velení nad vojskem 900 členů, štědře udílel občanské velkou uměleckou hodnotu. Pro tam umístěným; r. 54 mu bylo toto právo, soc. opatřeními snížil počet svou formu i zajímavý obsah byly velení svěřeno na dalších pět let. řím. chudiny oprávněné k bez- oba spisy již ve stv. hojně čítány Během té doby (v l. 58-51) dobyl platnému přídělu obilí ( -➔ frumen­ a našly své pokračovatele. C-ův celé Galie zaalpské. Nejdříve pře­ tace). R. 46 zreformoval řím. důstojník Aulus Hirtius připojil mohl ---➔ Helvetie a -►Ariovista, pak ---➔kalendář (řím. rok byl tehdy 8. kn. k Zápiskům o válce galské. postupně všechny galské kmeny. proti roku slunečnímu opož- Kromě toho se zachovaly tři Dvakrát překročil na dolním toku děn o 90 dní), přitom byl měsíc spisy, jejichž autorství je nejisté: Rýn (r. 55 a 53) a podnikl dvě Quintilis po něm nazván Iulius. Ve Bellum Alexandrinum (Válka alevýpravy do Británie (r. 55 a 54). svých rukou soustředil C. mimo- xandrijská, snad též od Hirtia), Konečně potlačil (r. 52) nebez- řádné pravomoci: od r. 48 byl Bellum Afric(an)um (Válka africká) pečnou vzpouru celé Galie, vedenou diktátorem na neurčitou dobu, a Bellum Hispaniense (Válka hispan---➔Vercingetorigem. Galská tažení konsulem na 5 let, tribunem se stal ská), které navazují na C-ovy posílila C-ův prestiž a poskytla mu na doživotí. Od r. 45 pak dispono- Zápisky o válce občanské. Všechny oporu v silné armádě, jíž využil val státní pokladnou, zcela ovládal tyto spisy tvoří dohromady tzv. v -➔ občanské válce (2) s Pompeiem. armádu. Připustil - jako před ním Corpus Caesarianum. Životopis C-ův napsali Plútarchos Když Crassus padl r. 53 v Mesopo- již Sulla a Pompeius - kult své tamii a C-ova dcera I ulia zemřela, osoby a odvozoval svůj původ od a Suetonius. došlo mezi C-em a Pompeiem Venuše (--➔Venus) a --➔Marta, což I. Bureš, Zápisky o válce galk odcizení. Pompeius se sblížil usnadnilo jeho -► apoteózu za Au- ské,Překlady: 1964; J. Hrabovský, Zápisky o vojne v senátě s optimáty, a tak senát gusta. C-ův vztah k Venuši se proje- v Galii, 1966 (slovensky); J. Kormunda, (koncem r. 50) rozhodl, aby C. vil i tím, že jí před bitvou u Farsálu Zápisky o válce občanské, 1882. Literatura: J. Burian, G. J. Caesar, 1963 rozpustil svá vojska (IO legií) zasvětil chrám a před bitvou u Mun- (tam i další bibliografie); J. Carcopino a odešel z provincie, jinak že bude dy vyhlásil její jméno jako heslo. P. Grima!, Jules César, 1968; F. E. Adprohlášen za nepřítele vlasti; zá- Monarchické sklony se však sta- cock, Caesar als Schriftsteller, 1969'. Dramarizace: Shakespeare, Julius Caeroveň byl jmenován vrchním veli- ly C-ovi osudnými; 15. března sar, 1599 (prel. J. V. Sládek a j.). - V. t. s. telem Pompeius. Tu C. překročil (ldibus Martiis) r. 44 byl spik- v. Kleopatra. začátkem r. 49 říčku -➔Rubico leneckými republikány, vedený(alea iacta est [-➔ Sent.]), která mi ---➔Brutem (2) a ---➔ Cassiem (2), Caesarea (řec. Kaisareia), jméno tvorila hraqici jeho provincie, a bě­ v sále Pompeiova divadla, kde několika měst na východě i na hem dvou měsíců dobyl celé Itálie. měl zasedat senát, ubodán západě římského impéria pojmenoPompeius uprchl se svými věrnými k smrti. vaných na paměť Caesara mladšího, do Řecka. C. nejprve zneškodnil Silná osobnost C-ova, nadaná tj. --➔Augusta; nejznámější z nich sedm Pompeiových legií v Hispánii vojenskými i polit. schopnostmi, jsou: 1. C. Palaestinensis, přístav (-► Ilerda), pak se přepraví! do zvl. pak uměním získat si nejrůz­ v Palestině (dříve Stratonis Turris), Recka a po neúspěšném obléhání nější vrstvy řím. společnosti, se sídlo řím. prokurátorů. ---➔Vespa­ Pompeia v Dyrrhachiu jej porazil mohla uplatnit teprve v době krize sianus, který zde byl prohlášen r. 48 u -➔Farsálu. Pronásledoval řím. republiky, kdy se jediným císařem, poskytl městu práva koloPompeia do Egypta, když však východiskem stala vojenská dikta- nie. Protižidovskými bouřemi r. 66 tam doplul, nalezl jej již mrtvého. tura. Pokusy o uchvácení moci po- v C-eji začala tzv. -➔Židovská válka. V Egyptě urovnal spory o trůn dobně nadanými osobnostmi v pod- Dnes jsou odkryty četné zbytky mezi Ptolemaiem XIII. a jeho mínkách ještě nezralých ztroskotaly stv. i střv. města (amfiteátr, hippostarší sestrou -.Kleopatrou a vy- ( -.Marius, -► Sulla). drom, vodovod); v divadle nalezen hlásil jejich společnou vládu. Jeho Státnické a vojevůdcovské schop- r. 1961 jediný nápis -+Pontia spojení s Kleopatrou vyvolalo tzv. nosti byly u C-a spojeny s mimo- Pilata. Rodiště -►Prokopiovo; pů­ alexandrijskou válku s Ptolemaiem řádným nadáním spisovatelským. sobiště -+Eusebiovo; - 2. hl. město XIII., která trvala několik měsíců Byl též vynikajícím řečníkem, -+Mauretánie (dříve Jol, dn. Šeršel (r. 48/47) a během níž shořela stoupencem -.auicismu. Zabýval v záp. Alžírsku); - 3. hl. město slavná -➔knihovna v Alexandrii. se i teoreticky otázkami jazyka ve -+Kappadokie (dříve Mazaka nebo Po vítězství C-ově se Ptolemaios (ztraceném) spisku o analogii, Eusebeia, dn. Kayseri); 4. XIII. utopil na útěku v Nilu. věnovaném ---➔ Ciceronovi (De ana- C. Paneas nebo C. Philippi (dn. Kleopatra se na přání Ceasarovo logia ad Ciceronem, 2 kn.; ---+grama- Benijas), město ve Foiníkii. provdala na oko za svého bratra tika [B]). Zachovaly se dva nejPtolemaia XIV., ale jejím skuteč­ důležitější C-ovy spisy: Commen- Caligula. Gaius Caesar C. [2. p. ným manželem byl C., jemuž tarii de bello Gallico (Zápisky o vál- -ia -a -ly], římský císař (* 12 n. l., porodila syna Kaisarióna. R. 4 7 ce galské, 7 kn.) a Commentarii de vládl 37-41), syn -►Germanikův;

lll/ Caligula ( = Botička) mu dali vojáci podle vojenských bot, které nosil jako dítě v otcově táboře. Jako císař brzy porušil počáteční shodu se senátem svými tyranskými sklony a špatným hospodařením: promrhaný státní majetek nahrazoval konfiskacemi majetku senátorůJ pro svou osobu vyžadoval božské pocty. V zahraniční politice neučinil nic významného, přesto však slavil řadu triumfů. V provinciích zvyšoval daně. Nespokojenost s jeho vládou vyvrcholila spiknutím r. 41, kdy byl zavražděn. - Životopis C-lův napsal Suetonius. přezdívku

Camillus. Marcus Furius C. [2. p. Marka -ia -la], podle římské tradice jeden z nejúspěšnějších vojevůdců rané republiky. Podmanil prý -+Aequy a --+Volsky, kteří sídlili v - ►Latiu, dobyl -+Vejí v již. Etrurii a zahnal od Říma Galy. Polit. přesvědčením aristokrat, nesouhlasil se zřízením tribunátu ( -➔tribunus [4) plebis). - C-lův životopis napsal Plútarchos. Campus Martius (lat.) viz Martovo pole canabae viz tábor candidatus (lat., od candidus, bílý), vlastně nos1c1 bílou (tj. nakřídovanou) togu uchazečů o úřady v Římě. Kandidáti se přihlašovali u magistráta, jenž přihlášku prově­ řil. Přízeň voličů hleděli leckdy získat i nekalými prostředky, dary a podplácením; proto byl na tyto přestupky ke konci republiky zřízen zvláštní soud (quaestio de ambitu). Caesar a po něm císařové doporučovali na úřady - vedle kandidátů senátních - také kandidáty své, kteří zvoleni být museli. Cannae (lat.), Kanny, nevýznamná osada v -Apulii (na jihu Itálie), nedaleko řeky Aufidu (dn. Ofanto); zachovaly se po ní nepatrné stopy na Monte di Canne, mezi dn. Canosou a Barlettou. Místo proslulo bitvou, v níž Hannibal 2. srpna 216 př. n. 1. rozdrtil řím. vojsko vedené konsuly L. Aemiliem Paullem a C. Terentiem Varronem. cantica (lat., j. č. canticum), části komedií (u Plauta a Terentia), které se za hudebního doprovodu pištcova buď zpívaly jako árie, nebo alespoň výrazněji recitovaly jako melodram; první byly skládány v lyrických metrech (--+lyrika), druhé v trochejských, jambických nebo anapéstických septeřímských

Car

nárech. Taková c. dodávala těmto dluhy, při válečném zajetí. Pomikomediím rázu podobného dnešní nuly-li příčiny, mohl postižený iure operetě. -+postliminii nabýt opět plné způsobilosti k právům. capitatio plebeia (lat.) viz daCaracalla, římský císař (211-217), ně (II) syn -+Septimia Severa, bratr P. capitis deminutio (lat.) viz ca- Septimia Gety, jejž dal r. 212 zavraždit. Z jeho vnitropolit. opaput; občanství (2) tření je proslulý edikt o udělení Capitolinus (mons, lat.) viz Ka- občanství všem svobodným obyvatelům říše (k rozsahu ediktu sr. pitol; Řím -+constitutio Antoniniana) z r. 212. Capri (lat. Capreae insulae), skal- Hranice říše byl nucen bránit na natý ostrov u pobřeží -+Kam- severu proti -+Chattům, -+Alapánie, nedaleko -+Neápole, ve sta- manům, -►Karpům a -+Jazygům; rověku s řeckým osídlením. Ob- na Východě pokračoval v boji líbené místo pobytu císaře -+Ti- s -+Parthy. Na výpravě proti nim beria. Později tam žili v exilu ně­ byl r. 217 zavražděn. - Z jeho staveb jsou nejznámější -+lázně kteří členové císařské rodiny. v Římě. - Pramenem pro dějiny Capua (dn. S. Maria di Capua ve- doby C-lovy je 4. kn. Héródiánova, tere), ve starší době středisko 77.-78. kn. Diona Cassia a životoetruské moci v Kampánii, od 5. pis v Historia Augusta. stol. př. n. I. ovládáno Samnity ( -->-sabellské kmeny). V pol. 4. stol. carcer Tullianus (lat.), státní vě­ př. n. 1. se capujští velkostatkáři zení v -+Římě asi od 3. stol. př. uchýlili pod ochranu Říma, město n. 1. do 4. stol. n. 1., pod Kapitolem získalo řím. občanské právo. R. 216 u fora mezi -►curií a chrámem př. n. 1. přinutil capujský lid vlád- Concordie, kde se konaly i popranoucí vrstvu, aby se město poddalo vy ( -► J ugurtha, -+Catilinovi spo-►Hannibalovi. Po dobytí města luspiklenci, -+Vercingetorix). Jeho r. 211 př. n. 1. Římany ztratila C. spodní podzemní část, zv. Tulliaobčanská práva. R. 59 př. n. 1. zde num, je okrouhlá a valeně zaklenutá, Caesar a opět r. 43 př. n. 1. M. horní je obdélná. Klamná tradice Antonius usídlili kolonisty. - Dů­ o tamním věznění apoštola Petra ležité obch. středisko (výroba bron- vedla ke změně stavby na kapli zových nádob, koberců, růžového S. Pietro in Carcere. oleje). V okolí se pěstovaly růže a vinná réva. Byla zde nejst. gladiá- carmen (lat.), zažehnávací píseň, torská škola v Itálii ( -► Spartacus). pak modlitba nebo vzývání, zpravidla rytmované. Každé řím. božcaput (lat., doslova „hlava") stvo mělo předepsaná carmina v římském právu justiniánském (mn. č.), jejichž text uchovávala právní osobnost, tj. plná způsobi­ příslušná kněžská kolegia. Docholost k právům. Právní osobnost val se text modlitby -+Arválů a měl odedávna jen ten, kdo byl -+Saliů, rovněž Carmen saeculare osobně svobodný, občanského pů­ (Píseň stoletní), již složil r. 17 př. vodu a měl postavení otce rodiny n. 1. pro slavnost „stoletních her" (pater familias [-+Jamilia]). Při ( -->-hry [II]) na žádost císaře Auzměně těchto podmínek dochá- gusta básnik -►Horatius. - Pak též zelo ke snížení osobnosti řím. ,,báseň". občana; by lo trojí: capi tis deminutio minima (nejmenší) znamenalo carmen epigraphicum (lat.), nájen ztrátu příslušnosti k původní pisná báseň. Carmina epigraphica agnátské rodině ( -+agnatio), se za- se zachovala hlavně na náhrobcích chováním osobní svobody i -➔ob­ (-►epitaf; -►elogium] a na čestných čanství (2); nastávalo při -+adopci, nápisech. Kromě toho jsou dochoarrogaci nebo provdání; při capi- vány na kamenech i celé hymny tis deminutio media (nebo minor, k poctě božstev, --->-epigramy, různé středním, menším) pozbyl občan hříčky (např. v -+Pompejích) a státního občanství, ale zůstával citáty z oblíbených básníků, hlavně osobně svoboden; docházelo k to- -+Vergilia. mu, když řím. občan uprchl do ciziny, aby se vyhnul následkům Carmenta, italská bohyně porodu, trestního odsouzení, zpravidla trestu matka -+Euandrova, jejíž svatyně smrti; capitis deminutťo maxima stála v Římě před branou zv. porta (největší) neslo s sebou ztrátu občan­ Carmentalis. Její slavnost, Carmenství i osobní svobody, např. v nejst. talia, připadala na 11. a 15. ledna. dobách při prodeji do otroctví pro

car

112/

carmina figurata (lat. tvarované básně, dnes tzv. vizuální poezie), též technopaignia (řec. umělecké hříčky; obojí označení však pochází až z nové doby) vznikly jako řecká básnická forma v době helénistické. Grafická forma těchto básní napodobuje spojením veršů různé délky v strofu obraz předmě­ tu, kterého se báseň týká. Původně to snad byly nápisy na skutečné předměty; v tomto smyslu použil této formy R. Krátký v přebásnění některých ---+Martialových nápisů na dárky (XeniaaApophoreta), psaných v originále elegickým distichem. Ze stv. se zachovalo několik řec. básní z 3. stol. př. n. l., jejichž autory jsou ---+Simmiás (Sekyra, Krídlo, Vejce), ----+Theokritos (Píšt'ala), Dosiadés a Bésantínos (Oltář). V řím. literatuře napodobili tuto formu Laevius na zač. 1. stol. př. n. 1. (Krídlo Fénixovo) a Publilius Optatianus Porphyrius ve 4. stol. n. 1. ( Varhany, Oltár, Píšťala). Ve 13. stol. vydal byzantský rétor Manuel Holobolos ilustrované a komentované vydání řec. technopaignií, která napodobovali i byzantští básníci. Na Západě byla tato forma oblíbena za renesance karlovské a zvláště v době barokní. Z moderních básníků se k ní vrátil v Německu Christian Morgenstern (t 1914), ve Francii Guillaume Apollinaire (Les Calligrammes, 1918).

sednictví ----+-Diocletianova vyřešili otázku nástupnictví v řím. říši. Kvetla zde rozsáhlá řemeslná výroba pro místní spotřebu i pro vývoz do Germánie: dílny šperkařské, keramické, sochařské, cihelny aj. Významné výkopy (vojenský tábor, dva amfiteátry, chrámy, soukromé domy tzv. pannonského typu, hroby) a muzeum.

Literatura: C. Haberlin, Carmina figurata Graeca, 1887.

carmina triumphalia (lat., písně při triumfu), hanlivé popěvky vojáků na vítězného vojevůdce, zpí-

vaně při --+triumfu. Měly ho ochránit před závistí bohů, jimž byl při triumfu stavěn na roveň. Byly to většinou nepříliš umné improvizace, jichž se někdy zúčastnil i při­ hlížející lid, a pak měly formu dialogu. Vyspělejší formu mají c. t. známá ze Suetonia.

Carnuntum [2. p. -ta], původně keltská osada, od doby kolem r. 15 n. 1. římský vojenský tábor; pozdéji vzniklo v jeho blízkosti i civilní město, u dn. Petronellu v Rakousku. Nejst. sídlo legie na stř. Dunaji (legio XV, od 2. stol. n. 1. legio XIV); místo důležité strategicky (Pomoraví - výpadní brána do tzv. ---+barbarika) i obchodně (křižovatka ----+-jantarové stezky se západo-východní dunajskou cestou); byl tu hlavní stan -MarkaAurelia za jeho válek s Germány a Sarmaty. R. 308 se v C-tu setkali spolucísařové ----+-Licinius, ----+-Galerius a --~Konstantin, aby za před-

peiem stál na straně Pompeiově. Po bitvě u -.-Farsálu se r. 47 př. n. 1. smířil s Caesarem; na r. 44 obdržel úřad praetora. Podílel se na Caesarově zavraždění, poté odešel do Sýrie a později se spojil s --+-Bmtem (2). Po porážce u -Filipp (r. 42) spáchal sebevraždu. V tradici tzv. senátorské opozice za císařství byl oslavován jako „poslední RíLiteratura: E. Swoboda, Carnuntum, man".

1964'.

Carrhae viz Karrhy Carthago nova viz Kartágo (2)

Cassius Dio (Dión) viz Dio Cassius castellum [2. p. -la] (od lat. castra, tábor) 1. menší opevněný --+tábor římského vojska, pevnůst­ ka. C-la byla budována k ochraně hranic mezi většími tábory nebo i vně u limitu ( ----+-limes) na před­ sunutých pozicích. Jejich posádku tvořily detašované oddíly --+-legií nebo samostatné oddíly pomocných sborů ( ---+ala; -➔kohorta). Na území ČSSR byla dosud zjištěna dvě c-la, ---+Kelemantia (dn. Leányvár) u Komárna a ----+-Gerulata ( = Rusnvce) na pravém břehu Dunaje. Ve v{1 znamu „pevnost, hrad" přeš1.1 výraz jo rom. jazyků a u nás z něho poch,áí slovenské kaštiel' ( = ,,malý z„mek"); stejného původu je i čes. kostel; 2. pův. právně nesamostatná, ale samostatně hospodařící malá obec. C-la bývala často připojována k větším městům, některá však dosáhla významu měst a mohla dostat i řím. obecní statut. V pohraničních krajích bývala opevňo­ vána. Vojenský velitel byl současně správcem obce.

Cassiodorus Senator. Flavius Magnus Aurelius C. S. [2. p. -ia -na -ia -ra -a], ministr gótského císaře Theodoricha, významný hodnostář i za jeho nástupců (t asi 583). Psal díla hist.: kroniku od Adama do r. 519 n. 1.; dějiny Gótů, v nichž propagoval myšlenku splynutí Římanů a Gótů v jeden národ. Zachoval se z nich jen stručný výtah (Getica), jejž vydal r. 551 romanizovaný Gót Jordanes. R. 537 uspořádal vyhlášky z doby své úřední činnosti ve sbírku pod názvem Variae (Různé) o 12 knihách. Po r. 540 se uchýlil do kláštera Vivarium v Bruttijsku, který sám založil. Z jeho popudu byla v klášterech opisována díla ant. autorů. Pro mnichy napsal mj. encyklopedii Institutiones divinarum et humanarum litterarum (Učebnice božských a lidských věd), jež byla ůvo­ dem do theologie a elementárním výkladem 7 ----+-svobodných umění. Jeho učebnic se užívalo po celý středověk. Z jeho podnětu vznikly četné spisyi překlady, např. Histo- castra (lat.,mn.č.), -->-tábor; název ria ecclesiastica tripartita (Třídílné několika římských lokalit, např.: 1. C. Regina (dn. Regensburg, Řez­ dějiny církve). Překlad: Jan Kocín z Kocinétu, Histo- no), řím. vojenský tábor v --Raetii, ria církevní Kassiodora, 1594; Alfons Neu- od 2. stol. n. 1. důležitá pevnost a bauer, M. Aurelius Cassiodorus, obrázek obch. středisko (vývoz dříví); z doby stěhování národú, V. z. gym2. C. Vetera (dn. Xanten), řím. nasia Jičín 1912/3, 3-9. vojenský tábor v záp. Germánii, Cassius. 1. Spurius C. Vecellinus hlavní základna řím. výbojů proti [2. p. -ia -ia -na], římský konsul Germánům za Augusta. v letech 502,493 a 486 př. n. 1. Sjednal spolek s Latiny ( 493) a Herniky Castus viz Spartacus ( 486) a podle jedné verze navrhl nový pozemkový zákon (486), jímž měly Catilina. Lucius Sergius C. [2. p. být státní pozemky (-ager[publicus]) -ia -ia -ny], zchudlý římský aristorozdíleny nejen -.-patriciům, nýbrž krat, přívrženec -.-Sullův. ----+-Sallusi ·-+plebejům a ----+-spojencům. Byl tius (Catil. 5) ho líčí jako člověka proto obviněn (podle jedné verze statečného a neobyčejně vytrvapatricii, podle druhé svým otcem) lého, ale s mnoha charakterovými z úsilí o nastolení tyrannidy, od- kazy. Obohatil se nestoudně - jako souzen k smrti a svržen s Tarpejské mnozí jiní - při -->-proskripcích. skály. - V. t. pozemkové reformy. R. 68 př. n. 1. byl praetorem, r. 67 2. Gaius C. Longinus [2. p. -ia správcem provincie Afriky. Zprávy -ia -na], římský řečník a politik o tzv. prvním catilinovském spikplebejského původu; za občanské nutí (r. 66) nejsou zaručené, proti války mezi ---+Caesarem a ----+-Pom- údajným spiklencům nebylo také

113/ zakročeno. R. z vyděračství

64 byl C. obžalován (repetundarum), ale k odsouzení nedošlo. Téhož roku se ucházel o konsulát podporován -+Caesarem a -+Crassem, vyhrál však Cicero za podpory významných členů nobility. C-novo nepřátelství k Ciceronovi se ještě zostrilo, když propadl i ve volbách r. 63, třebaže usiloval o podporu u širších lidových řím. vrstev tím, že proklamoval požadavek likvidace -+dluhů. Osobním cílem C-novým bylo nejspíše nastolení samovlády v Římě. Objektivně nelze posoudit, do jaké míry C. chtěl řešit ožehavé soc. problémy. Bdě­ lostí -+Ciceronovou bylo spiknutí odhaleno. C. padl po statečném boji u Pistorie v sev. Etrurii (r. 62); jeho přední přívrženci byli bez řádného soudu na Ciceronův rozkaz popraveni. Události r. 63 známe z monografie Sallustiovy a ze čtyř řečí Ciceronových; oba tito autoři však zprávy o C-novi tendenčně zkreslují. V nové době zdramatizovali látku o C-novi např. B. Jonson (Catiline, his Conspiracy, 1611), Crébilon (1748), Voltaire (Rome sauvée, 1750); sympatie k revoluci r. 1848 se obráží v dramatu H. Ibsena (1848/49) a F. Kurnbergra (1851). V. Hálek v dramatu Sergius Catilina (1861/2) pod dojmem prvních projevů soc. nespokojenosti dělnictva líčí C-nu jako nadaného bojovníka za osvobození utiskovaných. - Výtv. zobrazení: Salvator Rosa (* 1615), Spiknutí Catilinovo.

Cato 1. Marcus Porcius C. Starší, zv. Censorius [2. p. Marka -ia -na -ia], 234-149, římský politik a spisovatel. Původem z prostého plebejského rodu, dosáhl v Římě jako schopný vojevůdce a politik vynikajícího postavení ( -+homo novus). Nenávist, kterou projevoval za -►punských válek ke Kartágu, se stala příslovečnou ( -+ceterum autem [ -+Sent.]). Proslul jako přís­ ný zastánce starořím. způsobu života, vystupující ostře proti helénizaci řím. mravů a kultury. Vzpomínku na přísné provádění censury (-+censores; -+census) uchovalo jeho čestné příjmení Censorius. Snažil se vytvořit novou soustavu řím. vzdělání, jež by vyhovovala moderním požadavkům a přitom se zakládala na řím. tradicích. Neváhal však k tomu účelu používat řec. pramenů. Sepsal řadu příruček z nejrůznějších oborů, jež shrnul do spisu věnovaného synu Markovi (Libri ad filium). Dochovaly se z nich jen citáty, některé velmi proslulé (rem tene, verba sequentur [ -+Sent.] aj.). Nedochovala se nám i jiná C-nova díla, mezi nimi též jeho nejrozsáhlejší spis Origines (Počátky, tj. it. měst, o 7 kn.), v němž podal výklad dějin it. obcí

cau

a Říma až do své doby. Také jeho po porážce pompeiovců u -+Thapsu jež bylo ve stv. spáchal sebevraždu v -+Utice, jejíž velmi chváleno, poznáváme jen ze obrana mu byla svěřena (odtud C-novo rezlomků řečí. Ještě v době Cicero- Uticensis = Utický). publikánské přesvědčení, čestnost nově jich bylo známo 150. Jediným zachovaným spisem C- a přímost byly vzorem i později novým a zároveň nejst. zachovaným za císařství, hlavně v senátorských prozaickým spisem lat. psaným je kruzích. Stalo se zvykem, že odpůr­ dílo De agricultura ( či De re rustica, ci monarchie skládali chvalořeči na O zemědělství). V první části po- C-na (např. již za života Caesajednává o statku a zeměd. pracích rova Cicero a M. Brutus, za císaře Životopis v jednotlivých ročních dobách, Nerona Lucanus). druhá část je volným souborem C-nův napsal Plútarchos. příležitostně zaznamenaných před­ pisů, rad i receptů pro řím. země- Catullus. Gaius Valerius C. [2 p. dělce. Spis vznikl z autorovy . -ia, -ia, -la], * asi 84 ve Veroně, zeměd. praxe i z jeho studia řec. t asi 54 př. n. L, římský básník, a kartáginské zeměd. literatury. nejslavnější příslušník -+neoteriků, Ideálním hospodářem je pro C-na který v lyrické části své tvorby odten, který do hospodářství včetně povídá modernímu pojetí subjekotrockých sil investuje minimum, tivní poezie, založené na citovém aby vyrobil pro trh maximum. Dílo prožitku. Jeho zachovaná sbírka podává informativní pohled na (116 čísel), věnovaná úvodní básní řím. hospodaření na otrok. statku krajanu Corneliu -+Nepotovi, obstřední velikosti v Latiu a Kampá- sahuje tři skupiny básní: 1. Roznii ve 2. stol. př. n. I. a má velký sáhlejší skladby, z nichž nejst. je význam pro poznání postavení překlad -+Kallimachovy Bereníotroka v zeměd. výrobě; jeho vý- činy kadeře; -►epyllion o svatbě klad je cenný rovněž výčtem růz- Pélea a Thetidy předjímá plynným ných řemeslných výrobků, u nichž veršem a mistrovskou kompozicí zpravidla uvádí místo jejich pů- -►Ovidiovy Metamorfózy; básnicvodu, popř. trh. kou silou vyniká epylliono Attidovi C-novo polit. působení bylo ( -+Attis) a -+epithalamion k svatbě v mnohém rozporné. Spjat svym Manlia Torquata, navazující forpostavením a zájmy s hosp. a polit. mou i motivy na řím. folklór. Kratší rozmachem řím. státu, bojoval svatební píseň pro dva sbory je velmi ostře proti důsledkům tohoto zpracována podle -► Sapfy. -2. Cykrozmachu, především v oblasti lus epigramů psaných elegickým mravní a kulturní. Svým odporem ~distichem, většinou satirických proti všemu řeckému, jistě pře- (šlehy na Cicerona i Caesara a na hnaným (zasloužil se např. o do- neřestnost řím. soukromého žičasný zákaz působení řec. filosofů vota). Obsahují však i variace na v Římě), čelil však zároveň otroc- milostná témata zpracovaná v báskému napodobování řec. vzorů. ních lyrických. - 3. Lyrické básŘím. próze dal svými spisy vý- ničky, které založily jeho slávu už znamný základ myšlenkový i jazy- ve stv., věnované přátelům a jeho kový. Ve 2. stol. n. I. byl jeho styl milence Lesbii (vl. jménem Cloideálem archaistů. Zidealisovaná dia, sestra -+Clodia Pulchra). Prospostava C-na vystupuje v --+Cice- tou veršovou formou (nejčastěji ronově dialogu o stáří. Životopis hendekasyllabem [-+metrika]), která C-nův napsal Plútarchos. - Tzv. dovolovala výraz zcela nenucený, -+Disticha Catonis od něho nepo- zachytil v nich básník historii své cházejí. osudné vášně, od prvního okouzPřeklad: V. Zamarovský, o zeměděl- lení a obapolného štěstí až po horké ství, 1959. zklamání a konečný rozchod. - Na 2. Marcus Porcius C. Mladší básničku č. 45 navázal J. Vrchlický [2. p. Marka -ia -na], po smrti na- divadelní hrou Pomsta Catullova. zvaný Uticensis, * 95 př. n. I., t 46 Překlad (ve výboru): Ot. Smrčka, Kniha . "k veršů, 1940; Z. K. Vysoký. Epylion I , , k, pr. n. ., vyznamny ríms Y po1ltl , o svatbě Pelea a Thetidy, 1948; J. Stáhlík, stoupenec stoické filosofie ( -+stoi- G. v. Katullus, Básně, 1959. kové), řečník atticistického směru Literatura: J. Granarolo, L'oeuvre de Catulle, 1967. • • ) V . · • ( -+atticismus · po1lt. boJích na Zhudebnění: J. Novák, Passer Catulli, sklonku republiky vystupoval jako 1963 (skladba pro zpev a orchestr). přísný zastánce republ. svobody a starořím. mravů. R. 63 rozhodně Caucasus Scythicus viz Kavkaz žádal odsouzení -►Catiliny a jeho spoluspiklenců k smrti (Sall. Catil. Caudium viz Samnium 52, 2n). Za druhé -+občanské války bojoval proti -+Caesarovi na cautio (lat., zajištění, kauce) 1. straně Pompeia a jeho přívrženců; záruka k zajištění právních nároků

řečnické umění,

v

v

cau

114/

a proti majetkovým škodám, nejčastěji poskytovaná --stipulací; např. vlastník ohroženého majetku mohl žádat c. k náhradě budoucí škody; žena si vyžadovala od manžela c. na vrácení věna v případě rozvodu manželství; uživatel věci bral na sebe c., že jí bude užívat řádně a že věc vrátí; - 2. listina sepsaná o stipulaci.

jejich léčení. Nejcennější je část pojednávající o chirurgii. Vedle sbírky hippokratovské a spisů Galénových je to jediné velké lék. dílo starověké, v němž jsou obsaženy a organicky uspořádány téměř veškeré medicínské poznatky. V renesanci i v pozdějších údobích byl C. považován za Cicerona lék. vědy a za tvůrce lék. názvosloví. - 2. C. viz Kelsos.

celibát (od lat. caelebs~ svobodný, neženatý, neprovdaná), dočasná, popřípadě trvalá zdrženlivost od pohlavního styku; byla vyžadována v některých ant. kultech, zvláště tam, kde podle názoru věřících docházelo k bezprostřednímu styku s božstvem. Tak si měly uchovat panenství především kněžky, které byly jakoby nástrojem věštného božstva ( --Sibylly v různých svatyních --Apollónových; -►Pýthia v --Delfech), nebo ty, které byly určeny ke zvláštní, trvalé službě ochrannému božstvu obce (např. římské --vestálky; ztráta panenství byla v takovémto případě trestána smrtí). V některých orient. kultech byl c. kněží zajišťován vyklešťováním (např. tzv. --gallové v kultu Velké matky -► Kybelé). - Odmítavým postojem k pohlavnímu styku se vyznačovalo i prvotní křesťanství; c. však v něm nebyl striktně vyžadován: apoštol Pavel k němu jen radil (1. epištola Korintským, kap. 7). V řeholnických řádech (ženských i mužských) byl c. uložen jako přísný požadavek. Přísně jej začal uplatňovat i proti světským klerikům teprve papež Řehoř VII. (1073-1085); od tridentského koncilu (1545-1563) byl c. povinně uložen všem kat. kněžím.

Napodobením nábožensky podloženého c-u byl odmítavý postoj některých ant. filosofických škol proti pohlavnímu styku; byli to zvl. stoupenci --kynismu, kteří jej zdůvodňovali tím, že žena není schopna filosoficky uvažovat.

Celsus 1. Aulus Cornelius C. [2.p. -la -lia -sa], autor nejslavnější­ ho dochovaného díla z oboru lékař­ ství v řím. literatuře. Byl činný v prvních desetiletích 1. stol. n. 1. Napsal encyklopedické dílo Artes (Vědy), pojednávající o rétorice, filosofii, náboženství, zemědělství a lékařství. Z něho se nám dochovala poslední část - 8 knih De medicina. Ač sám nebyl lékařem, měl C. rozsáhlé vědomosti v tomto oboru, znal řec. lékařské spisy a dovedl si utvořit i vlastní úsudek o mnohých odb. problémech. Zpracoval celou nauku o nemocech a

mu, místo jeho bydliště, věk apod. Do seznamu osob podléhajících censu se nezapisovaly ženy a děti. Za císařství se konaly místní censy v jednotlivých provinciích, ale tato praxe brzy ustala. Povinnosti jednotlivce vůči státu se začaly určovat podle výměry pozemků, které obdělával, popř. podle počtu osob, které na svých pozemcích zaměstnával. Pro jezdecký stav se koncem republiky a za císařství požadoval majetek ve výši 400 000 cement viz stavební hmoty sesterciů, pro stav senátorský censores (lat.), nejvyšší hospodář­ 1 000 000 sesterciů. Péče o censovní ští a finanční úředníci v Římě, seznamy v provinciích patřila za počtem dva. Úřad censora (censura) císařství správcům provincií. vznikl v 5. stol. př. n. •].; c. byli voleni na sněmu centuriátním cento (lat., látka sešitá z cárů), ( -► sněmy [2]). Koncem 3. a ve 2. báseň sestavená z celých veršů nebo stol. př. n. 1. nastupovali vždy jejich částí od jiného autora. jednou za pět let, aby vykonali Centones byly skládány v době sčítání lidu a odhad majetku jednot- úpadku řím. literatury na sklonku livých občanů (census popu.li). Se- stv., a to zejm. z básní --Vergiliostavovali soupis majetku, jenž byl vých. - V. t. Ausonius. podkladem pro zdanění a stanovení vojenské povinnosti. Slavnostní centonarii viz kolegium očistná obět -► Martovi při censu se nazývala ~.zustrum. C. měli i právo centumviri (lat.), tj. stočlenná 105 členech udělovat občanům důtky a pokuty. komise, vlastně o Do jejich kompetence spadal také (po 3 z 35 -►tribuí [2]), kteří fundozor nad mravy (regimen morum). govali v římském soudnictví jaOd konce 4. stol. př. n. 1. sestavovali ko stálí soudcové po dobu jedseznam senátorů (-senát) a při tom noho roku. Rozhodovali v několika vylučovali ty, kteří si podle jejich s borech za předsednictví --praemínění tuto hodnost nezasloužili, tora, za císařství pod vedením a jmenovali nové senátory. Vedli -decemvirů (2). evidenci státního nemovitého majetku, zadávali státní dodávky a centuria (lat.) 1. viz serviovské prováděli veřejné stavby. Svůj zřízení; - 2. viz legie; - 3. římská úřad skládali nejpozději po půldru­ plošná míra (asi 50,5 ha), viz míry hém roce, načež byl až do zvolení plošné. nových censorů vakantní. Po složení funkce nebyli povinni se za její centurio [2. p. -ona] (lat., setník), vykonávání zodpovídat. Censura velitel setniny (centurie; -legie) byla považována za vrchol polit. v římském vojsku. Centurií, a tedy kariéry. Ke konci republiky však i c-onů, bylo v legii 60; dvě centuúřad c-rů zanikl, neboť řím. občané rie tvořily vždy jeden manipulus, nebyli již povinni platit přímé jemuž velel centurio liché centurie. mezi c-ony byl tzv. -►daně a konat vojenskou službu. Nejvyšší Po udělení občanského práva všem primipilus, tj. velitel prvního maniit. spojencům (na jih od Pádu) r. 89 pulu první -➔kohorty. To byla př. n. 1. nebylo už také třeba dělit také vedle --praefekta (C) tábora občany na třídy a setniny. Později nejvyšší hodnost, jaké mohl dosáhvšechna pravomoc censorská přešla nout prostý legionář. Odznakem c-onovy moci byla hůlka z révy na císaře. (vitis). C-oni cvičili a vedli svěřené census (lat.), majetkový odhad mužstvo. Dlouho byli vybíráni jen římských občanů prováděný za z ltaliků (-►prétoriáni), aby tak bylo republiky (koncem 3. a ve 2. stol. zajištěno loajální smýšlení armády. př. n. 1.) vždy za 5 let --censory. Pokud k censu docházelo za král. Ceres [2. p. Cerery ], italské božstvo doby, prováděli jej sami králové. ( -►numen) růstu obilí, které se Od dob -► serviovského zřízení byli objevuje ve dvojici s božstvem země řím. občané děleni do pěti -tříd (-► Tellus) při hlavních slavnostech (2 [b]) původně podle velikosti ne- vztahujících se k polním pracím. Před zasetím obilí obětoval Cemovitého majetku, později podle majetku peněžního. Při censu se reřin obětník fiamen Cerialis (--ft.azjišťovala příslušnost občana ke minové) oběma božstvům a vzýval stavu jezdeckému nebo senátorské- na poli dvanáct božských sil zo-

ces

115/

prováděl krátce p řed r. 281 n. 1. průzkum vých. pobřeží Kaspického moře; o formě jeho zprávy není nic známo, mnoho jeho omylu však převzali pozdější země­ pisci popisující tyto končiny. Pří­ ručka O přístavech (10 kn.) od Tímosthena z Rhodu, velitele loďstva -Ptolemaia II. (285-246), obsahovala seznam všech známých přístavů s údaji o směrech a vzdálenostech i poukazy na obecný

jenž

př.

--->-zeměpis.

U některých pozdějších telů-zeměpisců nacházíme

Cestiova pyramida v 8.íme (konec I. stol. př. n. I.), Aurelianovy hradby, Ostijská brána

sobňujících

jednotlivé polní práce. Zasetému zrnu měly dát sílu oběti přinášené ve dvou dnech odděle­ ných od sebe týdenní lhůtou; o druhém z nich se obětovala Cereře špalda. 19. dubna (svátek Cerialia) se konala rituální štvanice na lišky, jimž se na ohon přivazovaly hořící pochodně (Ov. Fast. 4, 681). Žně zahajovala předžňová oběť oběma božstvům.

Významnou změnu přinesl r. 493 př. n. 1., kdy byl založen na Aventinu chrám Cerery, -Libera a Libery, ztotožněných s řec. trojicí -Démétěr, -Dionýsos a -Karé. U tohoto chrámu (aedes Cereris) byl obilní trh, kde měli dozor původní chrámoví správcové ( -aedilové). Ti také střežili plebejský archiv a plebejskou pokladnu, chované v tomto chrámě, a pořádali vždy 19. dubna hry zv. ludi Ceriales. V mytologii byly na Cereru přene­ seny všechny řec. báje o Démétře.

cessio_ (l~t.) 1. ustoupení od práva, zeJmena na soudě, a z toho vzniklé jednání (in iure cessio); 2. postoupení žaloby (cessio actionis); - 3. postoupení pohledávky cedentem (osobou postupující) jiné osobě (cessionáři); - 4. dobrovolné odstoupení majetku (cessio bonorum) věřitelům, nebyl-li dlužník schopen zaplatit dluhy. Tím se vyhnul exekuci, prodeji majetku (bonorum emptio) i ztrátě občanských práv. C. b. byla zavedena Caesarem nebo Augustem.

Cestiova pyramida, náhrobek praetora a tribuna lidu Gaia Cestia Epulona (t před r. 12 př. n. 1.) v podobě -pyramidy u porta Ostiensis (S. Paolo) v Římě. Byl zahrnut do -Aurelianových hradeb. Jádro z litého zdiva je obloženo kvádry z bílého mramoru (základna 29,5 m, výška 36,4 m). Klenutý interiér má výzdobu štukovou a nástěnné malby. cestopisy. Na začátku řecké zeměpisné literatury stojí popisy cest, jednak po souši (s titulem Periégésis), jednak po moři (s titulem Periplús; v předponě peri = ,,kolem" je pojem „okružní cesty"). Jedním z nejstarších c-sů je slovní doprovod k -mapě světa, Périégésis, od -Hekataia z Mílétu (6./5. stol. př. n. 1.), z něhož se dochovaly zlomky. Popis krajiny z lodi je podán již v Odysseii ( -s.-Homéros). Odtud se vyvíjí periplús přes -Skylaka z Kárie (5. stol. př. n. 1.) k praktickým příručkám námořní nautiky, v nichž se věnuje pozornost údajům o vzdálenostech a směrech. Popisů jednotlivých moří, pořízených samotnými mořeplavci, horlivě využívali ant. geografové. Této povahy je zachovaná zpráva kartáginského moře­ plavce ----+Hannóna o expedici poděl záp. pobřeží Afriky (nejpozději r. 450 př. n. I.), dále (nezachovaný) popis plavby po Atlantském oceáně v 2. pol. 4. stol. př. n. 1. od ----+Pýthea z Massalie a cestopis Patroklea, správce ----+Seleuka I. v Babylóně,

spisovaliterární napodobení periplu: Agatharchidés z Knidu (asi 200-120 př. n. 1.) popsal obydlenou část země (oikúmené) od Egypta po Skythii (Asiatika, 10 kn.) a od Skythie po -Kyrénu (Európiaka, 49 kn.) s hist. poznámkami. Z autopsie znal jen Egypt a Aithiopii, jinak čerpal z knih. Politik a zeměpisec Artemidóros z Efesu (asi 100 př. n. 1.) byl v čele poselstva vyslaného do Říma a procestoval Španělsko a Egypt. V díle Geógrafúmena popsal formou periplu Evropu, Libyi a Asii včetně Egypta (zachovány četně zlomky). Periplús Menippa z Pergamu, popis Středozemního a Černého moře s důrazem na mě­ ření pobřeží, jenž vznikl krátce před r. 26 př. n.1., je znám z pozděj­ šího výtahu. Podrobný popis Bosporu (Anaplus Bospori Thracii) podal v 1. nebo 2. stol. n. 1. Dionýsios z Byzantia, jenž přitom věnoval velkou pozornost historii a mytologii. Zachovaný anonymní Periplus maris Erythraei (snad z konce 1. stol. n. 1. nebo okolo 230) popisuje za)ímavě plavby po Indickém oceáně mezi Aithiopií (-Aithiopové) a již. cípem Přední Indie. Bohaté cestopisné údaje jsou zahrnuty v dílech historiků -s.-Hérodota (Mesopotamie, Egypt, Aithiopie, Skythie) a ----+Xenofónta (-Arménie). Obsáhlý popis celého tehdy známého světa (včetně římské říše) podal v díle Geógrafika -Strabón (64 př. n. 1.-19 n. 1.), základním pramenem pro topografii středního Řecka a Peloponnésu je -Pausaniova Periégésis tés Hellados (Cestování po Řecku) z 2. stol. n. 1. Velmi důležitým cestopisným pramenem jsou tzv. itineráře (lat. itinerarium, od iter cesta), které byly pořizovány v řím. době císařské. Jsou to příručky obsahující údaje o silnicích, silničních stanicích, vzdálenostech mezi jednotlivými lokalitami atd. Z této literatury se zachovalo velmi málo: ltinerarium maritimum Antonini Augusti obsahuje údaje o vzdálenos-

ces mezi přístavy Středozemního moře;

116/

a ostrovy přeličení odešel do vyhnanství. Itinerarium Ze dvou řečí In Verrem (Proti provinciarum Antonini Augusti je Verrovi), pronesl C. jen první, jedním z nejdůležitějších pramenů v druhé (o 5 kn.) dodatečně zpracopro naši znalost ant. topografie. val nashromážděný materiál. Mají Je to seznam větších silnic z doby neobyčejnou cenu jako hist. pramen - caracallovy (211-217), jenž byl a svědčí o C-nově tehdejším kriticokolo r. 300 n. 1. nově zredigován. kém poměru k vládnoucí oligarchii. Mnoho poučení lze též získat Jako praetor r. 66 podporoval v řeči z popisů křesť. poutí do Svaté země De imperio Cn. Pompei (O svěření (sr. např. -.Peregrinatio Aetheriae, velitelské moci Cn. Pompeiovi) pravděpodobně ze 6. stol. n. 1.). návrh, aby vedení války proti -~•Mithradatovi VI. bylo svěřeno suděCeyx viz Kéýx lením mimořádných moci Cn. Pompeiovi. Návrh byl přes odpor césura (lat. caesura, překlad řec. konservativní části senátu přijat. tomé, řez), přerývka, obecně rozhraní Na ukončení války měli zájem zvl. poloveršů jednoho a téhož verše. jezdci, finančně zainteresovaní na V antice ji tvoří téměř vždycky vybírání daní v bohaté provincii mezislovný předěl. Padá-li c. Asii. Vrcholu své polit. kariéry dovnitř stopy (např. -/u'...), -u /u), dosáhl C. r. 63, kdy zastával kona tím ji „přerývá", je to césura sulát. Hned po nastoupení tohoto· v užším smyslu (protiklad -+diairesis). C. se často kryla se syntaktic- úřadu přispěl nemalou měrou k zakým předělem, nemusila však být mítnutí návrhu tribuna lidu P. místem oddechu (pauzou). C-ry Servilia Rulla, za nímž stál Caesar, byly nejdokonaleji propracovány na přidělování it. a provinční půdy bezzemkům. Proti návrhu pozemv -+hexametru. kového zákona pronesl C. tři řeči Cicero. Marcus Tullius C. [2. p. De lege agraria (O pozemkovém Marka -ia -na], 106-43 př. n. 1., zákoně). Za svého konsulátu se narozen v Arpinu ve stř. Itálii, přiklonil k umírněným optimátům významný politik, spisovatel a nej- a jeho polit. programem se stala větší římský řečník. Pocházel ze concordia ordinum, ,,svornost stavů" zámožné jezdecké rodiny ( ----+equi- se senátem jako vedoucí silou. tes); jeho předkové nezastávali Za svůj nejzáslužnější polit. čin v Římě vyšší úřady, takže C. byl pokládal C., že jako konsul potlačil -+homo novus. V mládí se mu dosta- spiknutí -+Catilinovo. Při této lo velmi dobrého vzdělání a brzy příležitosti pronesl čtyři proslulé dosáhl úspěchu jako obhájce. R. 80, řeči In Catilinam (Proti Catilinovi). v době Sullovy diktatury, se ne- C. dal několik usvědčených účastníbojácně ujal obhajoby S. Roscia ků Catilinova spiknutí popravit bez z Amerie (Pro Sexto Roscio Ameri- řádného soudu; toho využil po no ), křivě obžalovaného z otco- několika letech jeho nepřítel P. vraždy. Ačkoliv na Rosciově odsou- -+Clodius Pulcher a donutil ho zení měl zájem Sullův vlivný r. 58 k odchodu do vyhnanství. oblíbenec Chrýsogonos, soud ho Na C-nově odstranění měl snad osvobodil. R. 79 odejel C. na dvou- zájem Caesar i druzí dva triumviletou studijní cestu do Řecka. rové. Po púldruhém roce byl se Za pobytu v Athénách se ve filos. souhlasem triumvirů povolán zpět škole akademické utvrdil v názoru do vlasti, kde se mu dostalo slavnéo nutnosti filos. vzdělání pro řeční­ ho přijetí. R. 56 úspěšně hájil ka-státníka. Tam také uzavřel P. Sestia, přívržence optimátů, celoživotní přátelství s T. Pompo- který byl obžalován z rušení veřejniem -+Attikem, pozdějším nakla- ného pořádku. Reč Pro Sestio datelem svých děl. Cestoval pak (Na obranu Sestia) je významná zvl. po Malé Asii a delší čas pobyl u ré- tím, že v ní C. formuluje svůj tora Apollónia -+Molóna na Rhodu, konservativně republikánský projehož zásluhou si osvojil slohovou gram; pokouší se definovat, kdo jsou populárové a kdo optimáti; optimáukázněnost. Polit. kariéru zahájil jako kvéstor ty definuje jako ty, kterým jde r. 75; spravoval s nezištností v té o blaho státu. Následující léta době neobvyklou záp. Sicílii. R. 70 (55-52) byla pro C-novu polit. pohnal na žádost Sicilanů před činnost nepříznivá, takže se přesoud C. Verra, jenž jako propraetor vážně věnoval činnosti literární. na Sicílii (r. 73-71) nestoudně Pracoval na spisech rétorických zneužíval úřední moci k vlastnímu (De oratore [O řečníku]) a politickoobohacování. C. proti němu uvedl -filosofických (De re publica [O státakové množství usvědčujících dů­ tě] a De legibus [O zákonech]). kazů, že Verres hned po prvním R. 52 hájil bez úspěchu stoupence tech

optimátů T. Annia Milona, jehož ozbrojenými tlupami byl zabit P. Clodius Pulcher. Zachovaná řeč Pro Milone (Na obranu Milona) patří k nejlepším, ale podstatně se liší od řeči skutečně pronesené. R. 51 vzorně spravoval jako prokonsul provincii Kilikii. V občanské válce, která vypukla r. 49, se po delším váhání přidal na stranu Pompeiovu a odešel za ním do Řecka. Po Pompeiově porážce u Farsálu (r. 48) se vrátil do Itálie; Caesar se k němu zachoval velkomyslně. Až na několik obhajob bývalých pompeiovců - Pro Li.gario (Na obranu Ligaria), Pro Marcel/o (Na obranu Marcella), Pro rege Deiotaro (Na obranu krále Deiotara) - přednesených v senátě žil C. v soukromí a věnoval se intenzívně psaní rétorických a filos. spisů. Po Caesarově zavraždění (r. 44) se stal jednou z vůdčích osobností senátní strany. Snažil se získat Octaviana pro boj proti M. Antoniovi, jenž vystupoval jako pokračovatel Caesarovy politiky. Svě­ dectví o C-nově marném úsilí o záchranu republiky podává jeho 14 bojovných řečí proti Antoniovi In M. Antonium orationes Philippicae (tzv. Filippiky). Po uzavření druhého triumvirátu byl C. na přání Antoniovo zařazen do proskripčních seznamů a 7. 12. 43 za-

vražděn.

C-izova literární činnost byla neobyčejně rozsáhlá a mnohostranná. Kromě řečí, které bezprostřed­ ně souvisely s jeho řečnickou praxí, vydal mnoho spisů rétorických a filos., napsal několik epických básní, překládal z řečtiny a zanechal rozsáhlou korespondenci. Z jeho více než 100 řečí se zachovalo 58. Pro vydání je zpravidla upravoval po stránce obsahové i formální. Mimo uvedené řeči jsou významnější: Pro Murena (Na obranu Mureny), úspěšná obhajoba L. Mureny, zvoleného konsulem na r. 62, který byl obžalován pro korupci ve volebním boji. - Pro Archia poeta (Na obranu básníka Archia, r. 62), obhajoba řec. básníka, jenž byl obžalován, že dosáhl nezákonnou cestou řím. občanství. Protože fakta mluvila jasně pro obžalovaného, věnoval C. rozsáhlý exkurs chvále básnictví. Vyslovuje zde své názory na společenskou funkci básnictví, které podle něho má především oslavovat vynikající činy státníků. - Pro M. Caelio Rufo (Na obranu M. Caelia Rufa, r. 56), úspěšná obhajoba muže, jenž byl obviněn z pokusu oťrávit ----Clodii. C. podal barvitou charakteristiku této prostopášné

117 /

Cicero (pozdější kopie podle originálu z doby po r. 50 pf. n. 1., Florencie)

Rímanky, o které se běžně soudí, že je totožná s ->-Catullovou Lesbií. C-novy řeči jsou prvořadé hist. dokumenty i vynikající umělecká díla. Jsou cenným pramenem pro poznání řím. dějin, práva, státního zřízení a konservativně republikánské ideologie, jejímž předním hlasatelem C. byl. Řečnickou praxi spojoval C. s hlubokým studiem teorie řečnic­ tví. Tomuto oboru věnoval několik spisů. V dialogu De oratore (O řeč­ níku, 3 kn.) vyložil_své pojetí dokonalého řečníka. Rečník má být zároveň státníkem, a to filosoficky vzdělaným; má znát ty obory, kterých je třeba při působení na lidi a při řízení státu. Ve spise Brutus, jenž má rovněž formu dialo-

gu, polemizuje proti stoupencům tzv. attického řečnického slohu; polemice předchází výklad o vývoji řím. řečnictví od nejst. dob až do autorovy~ současnosti. Ve spise Orator (Rečník) se C. znovu vrátil k otázce slohu. Dokonalý řečník má ovládat sloh střízlivý, střední i velkolepý a má jich používat podle okolností. Svého filos. vzdělání využil C. k popularizaci řec. filosofie. Jeho učiteli a přáteli byli přední řečtí filosofové tehdejší doby, např. Filón z Lárísy (->-Akadémie), Antiochos z Askalónu (->-Akadémie), ->-Poseidónios aj. Převážná část C-nových filos. spisů vznikla v letech 55-52 a 46-44, kdy byl polit. situací donucen žít v soukromí. Gnoseolo-

Cic gickým problémem, zda je pravda, se zabýval ve spise Academica (Akademika, z r. 45; první vydání, tzv. Academica priora, mělo 2 kn., druhé rozšířené vydání Academica posteriora - mělo 4 knihy; zachovala se 2. kn. 1. vydání a 1. kn. 2. vydání). Obhajuje tu skeptické stanovisko nové -➔Akadé­ mie, že můžeme dosáhnout jen pravděpodobnosti. Akademický skepticismus se projevuje výrazně i ve spisech De natura deorum (O přirozenosti bohů, 3 kn.) a De divinatione (O věštění, 2 kn.). C. zastává názor, že o podstatě bohů nemůžeme vědět nic určitého a že nelze prokázat jejich zasahování do života lidí. Víru ve věštění, kterou hájili stoikové, odmítá. Jeho teoretická skepse nemá praktické důsledky; státní náboženství považuje jako mnozí jiní vzdělanci té doby za nezbytné, ba nedotknutelné, a skepticismus mu nebránil, aby byl členem kolegia augurů. Spis De fato (O osudu; zachováno neúplně) je namířen proti fatalismu, vyplývajícímu ze stoické fysiky. Neúplně zachované spisy O státě (6 kn.) a O zákonech (3 kn.), psané v letech 55-52, se zabývají (jako obdobné spisy ->--Platónovy) otázkami ideálního státního zřízení. Za nejlepší a nejstabilnější považuje C. tzv. smíšenou ústavu, v níž jsou vyváženy prvky monarchické, aristokratické a demokratické. Taková byla podle jeho soudu římská ústava až do vystoupení bratří ---+Gracchú; monarchický prvek v ní byl reprezentován vládní mocí (imperiem) magistrátů, aristokratický senátem a demokratický lidovým shromážděním (comitia [mn. č.]). Záver spisu O státě tvoří tzv. Somnium Scipionis (Scipionův sen), působivý mýtus, v němž se vykládá, jaké odměny čekají po smrti státníka, jenž zasvětil svou činnost blahu státu. Kdežto spis De re publica se týká obecných problémů, ve spise De legibus ·podává C. návrhy konkrétních zákonů. Cerpal silně ze starého řím. práva a snažil se dokazovat, že právě řím. zákony nejlépe odpovídají požadavkům přirozeného práva. V obou svých politickofilosofických spisech se C. pokouší o syntézu idejí helénist. filosofie a řím. tradice. Většina jeho dalších filos. spisů se týká etiky: De finibus bonorum et malorum (O nejvyšším dobru a zlu, 5 kn., r. 45) obsahuje výklad epikúrovské a stoické etiky a polemiku proti nim z novoakademického stanoviska. Tusculanae disputationes (Hovory tuskulské, 5 kn.) probírají nejdůležitější otázky praktické etiky:

Cic

118/

pohrdání smrtí, snášení bolesti apod. řeč O vé"nci, Xenofóntúv OikonoVe spise De officiis (O povinnostech, mikos, Arátova Fainomena aj.). 3 kn.) se C. pokusil sloučit etiku Z tohoto okruhu C-novy literární střední stoe (-Panaitios) s tradiční činnosti se však zachovaly jen etikou řím. aristokracie. Člověka zlomky. chápe jako člena celé hierarchie C. byl důvěrně seznámen s řec. pospolitostí (rodově, občanskě, kulturou; studoval ji, více či méně všelidské) a snaží se stanovit jeho intenzívně , po celý život. Ve všech závazky vůči ostatním lidem. Nejde oblastech své lit. činnosti se učil mu př itom o prostého člověka, od Řeků. V jeho díle se dovršila nýbrž o muže, jenž chce hrát řecko-římská kulturní syntéza. významnou úlohu ve veřejném Žádný Říman neudělal pro zušlechživotě. Své pojetí přátelství vyložil tění lat. prózy tolik jako právě C.; ve spisku Laelius de amicitia vypracoval si nejen osobitý sloh, (Laelius o přátelství), obhajobou vyznačující se promyšleně stavě­ stáří je drobný dialog Cato Maior nými periodami a --+-eurytmií, de senectute (Cato Starší o stáří). nýbrž přispěl i k upevnění lat. C. si nečinil ve filosofii nárok na tvarosloví a syntaxe (teoreticky originálnost; sám o svých filos. stavěl na principu analogie) a spisech říká, že jsou to přepisy k obohacení slovníku. Je právem řec. vzorů. To je pravda jen částeč­ považován za největšího lat. proná. C. v mnoha případech živelně zaika. Měl dalekosáhlý vliv na prózu, zvl. humanistickou. slučoval řec. myšlenky s domácí evr. řím. tradicí. Hlásil se k umírněné Pro Evropu měl velký význam i jako skepsi nové Akadémie, která ospra- zprostředkovatel řec. kultury, zvl. vedlňovala -eklekticismus, a byl filosofie. - C-nův životopis napsal jedním z jeho typických představi­ Plútarchos. telů. Jeho filosofie obsahovala Preklady: K. Koblížek, Brutus, 1880; prvky akademické, peripatetické R. Novák, Reči proti Katilinovi, 1885; P. Hrubý, O svěření vrchního velitelství Cn. i stoické. Odmítavě se stavěl jen Pompeiovi, 1895; V. Kubelka, První a k apolitické a atheistické filosofii druhá reč filipická, 1896; T. Hrubý, O nej--+-Epikúrově. Jeho filos. spisy jsou vyšším dobru a zlu, 1896; F. Novák, Sen Scipionúv (část spisu O státě), 1901; P. cenné také proto, že se v nich za- Hrubý, Za Sexta Roscia z Amerie; Proti chovaly, i když leckdy v pozměněné Q. Caeciliu Nigrovi, 1902; J. Voborník, formě, myšlenky jeho řec. předloh. Troje knihy o řečníku, 1915; V. Prach, O rečníku (výbor), 1940; J. Hrůša, Před­ Neobyčejně záslužnou práci vyko- tuchy a výstrahy ( = De divinatione), 1942; nal jako průkopník latinské filos. Hovory Tuskulské, 1948; A. Kolár, O při­ terminologie; tvořil nové termíny, rozenosti bohů, 1948; J. Reiniš, Dvě roz(0 přátelství, O stáří), 1960; J. z nichž mnohé zůstaly dodnes mluvy Ludvíkovský, O povinnostech, 1970 (AK součástí filos. terminologie (např. sv. 6). qualitas). Velmi cennou součástí C-nova lit. odkazu je jeho korespondence; o její vydání z pozůstalosti se zasloužil C-nův propuštěnec a přítel -►Tiro. C-novy dopisy se zachovaly ve 4 sbírkách: Epistulae ad familiares, ad Atticum, ad Quintum fratrem, ad Brutum (Dopisy přáte­ lům, 16 kn., Attikovi, 16 kn., bratru Quintovi, 3 kn., Brutovi, 1 kn.). Tyto sbírky obsahují celkem 864 dopisů z I. 68-43 př. n. I., tj. asi polovinu toho, co bylo známo ve starověku. Z toho je u 90 dopisů C. adresátem. C-nova korespondence podává velmi důležitě a podrobné informace o polit., hosp., společenských a kulturních poměrech v řím. republice; ukazuje pisatelovu osobnost z nejrůznějších, často velmi intimních stránek. C. psal také díla hist., zeměp., básnická (např. Marius; De consulatu suo, O svěm konsulátu; De temporibus suis, O své době; De expeditione Britannica, O výpravě do Británie) a překládal z řečtiny (např. Platónovy dialogy Prótagorás a Tímaios, Démosthenovu

Literatura: K. Svoboda, Studie o pramenech filosofických spisů Ciceronových, 1919; Th. Zielinski, Cicero im Wandel der Jahrhunderte, 1929' (mluví o čtve­ rém Ciceronovi: 1. Cicero historický, 2. Cicero církevních otců, který zprostředko­ val vedle Seneky latinskému stredoveku humánni etiku helénismu, 3. Cicero renesance, který budil snahy po jazykové formální dokonalosti, 4. Cicero doby revoluční, vzor politické řeči a republikánského smýšlení); V. Poschl, Romischer Staat und griechisches Staatsdenken bei Cicero, 1936; R. Heinze, Ciceros politische Anfange; Ciceros ,Staať als politische Tendenzschrift (v: Vom Geist des Romertums, 1938, str. 59-170); J. Carcopino, Les secrets de la correspondance de Cicéron, 1947; O. Seel, Cicero, 1953; P. Boyancé, Rapport présenté au congres de l' Association Guillaume-Budé, Lyon 1958 (bibliografie od r. 1939-1958); K. Kumaniecki, Cyceron i jego wspókzešni, 1959; K. Buchner, Studien zur romischen Literatur, Bd. 2, Cicero, 1962; týž: Cicero. Bestand und Wandel seiner geistigen Welt, 1964; M. Gelzer, Cicero: Ein biographischer Versuch, 1969.

cihly sušené na slunci (nepálené) byly v užívání na řeckém území od 4. tis. př. n. I.; i v klas. Řecku se používalo cihel nepálených; podle Vitruvia byly řecké c. tvaru čtvercového a vyráběly se ve dvou rozměrech (pět a tři dlaně, tj. 37 cm a 22,2 cm) a též poloviny obou. - Pálené c. se začaly objevovat v řec. městech až v pol. 4. stol. př. n. 1., ale byly stále vzácně; i v Římě za republiky byly v užívání c. nepálené, pálené až v době císař­ ské. Správně vyrobená nepálená cihla měla schnout nejméně dva roky. Římaně vyráběli většinou c. obdélné, ale i čtvercově a trojúhelníkovitě, vesměs plošší než Cihly kolkované (LEG X, XV, XIIII)

ll9i

cír

dnes (normálně cca 8 cm silné); etruské c. se svými rozměry při­ bližovaly dnešním. Čtvercových cihel se používalo pro sloupky hypokaustu ( -+topení) a podlahu nad ním, dutých jako kouřovodů ve stěnách. C. bývaly značeny výrobci; na c-lách, nalézaných i na našem území, jsou otisky kolků cihelen státních a vojenských (se jmény legií a kohort) i soukromých se jmény výrobců. Cihlové zdi nebyly považovány za reprezentativní a bývaly překrývány omítkou nebo mramorovými deskami.

Cinna 1. Lucius Cornelius C. [2. p. -ia -ia -ny], syn L. Cornelia Cinny, konsula z r. 127 př. n. l. Ve --+spojenecké válce byl legátem a v ní r. 88 spolu s Q. Caeciliem Metellem Piem, synem ----...Metella Numidika, porazil -+Marsy. V bojích mezi --+Mariem a --+Sullou se postavil na stranu Maríovu. Za svého konsulátu r. 87 př. n. l. navrhl dva zákony, namířené proti Sullovi: o zařazení nových občanů (dřívějších --+spojenců) do všech tribuí a o povolení návratu do Říma těm, kdo byli z města vypovězeni po Sullově převratu. V nastalých občanských nepokojích zprvu zvítězili stoupenci Sullovi a Cinna z Říma uprchl. Shromáždil však vojsko z vojáků oddaných Maríovi, z Italiků a ze zběhlých otroku. Spolu s Mariem pak vytáhl proti Římu a města dobyli. Konsuly na r. 86 byli zvoleni Marius a Cinna; ten se stal po smrti Maríově rozhodujícím činitelem ve státě. Snažil se získat podporu městských plebejů. K odstranění svých polit. odpůrců používal nevybíravých prostředku. Na jaře 84 př. n. l. byl zavražděn vzbouřenými vojáky v Anconě, když se chtěl vypravit s vojskem proti Sullovi.

circumcelliones viz agonistikové

Tašky strešní (Pompeje)

2. Gaius Helvius C. [2. p. -ia -ia -ny], římský básník okolo poloviny 1. stol. př. n. l., přísluš­ ník mladořímskě školy ( -►neo­ terikové), přítel --+Catullův. Jeho učené --+epyllion Zmyrna (o hříšné lásce Smyrny = Myrrhy k otci), které prý piloval devět let, se nezachovalo (týž námět zpracoval např. Ovidius, Met. 10, 298n). R. 44 př. n. l. byl C. ubit davem, který ho zaměnil s Caesarovým -►katolické. vrahem, praetorem L. Corneliem církevní Otcové (lat. patres ecCinnou, synem Cinny (1). clesiastici), staří křesťanští theolocippus (lat.), čtverhranný kamenný gové a spisovatelé, uznávaní církví sloup; u Římanů se tak nazývaly za pravověrné. Doba jejich působe­ čtverhranné náhrobky, především ní sahala od konce 1. až asi do však různě mezníky, udávající konce 6. stol. n. l. V jejich spisech hranice polností, měst (zvl. v Římě lze sledovat, jak se postupně přetvá­ tzv. -►pomerium) a území jednotli- řela a dotvářela stará křesť. věro­ vých kmenů; svým tvarem připo­ uka, na níž staví pozdější věrouka míná c. i komolý jehlan s lat. katolická, protestantská i pravoslavarchaickým nápisem, nalezený na ná. Vývoj jejich názorů byl podměnícími se potřebami řím. faru pod tzv. černým kame- míněn nem (lapis niger) a pocházející křesť. obcí, resp. křesť. církve jako celku, a působil naň i vliv různých z 6. stol. př. n. l. Ve vojenském opevňovacím sy- tehdejších myšlenkových proudů, stému značí cippi (mn. č.) silné např. --+gnosticismu, hlavně však ostré větve zaražené do země a na- soudobé řec. filosofie, především vzájem spojené, které měly při­ --+novoplatónismu. Věda, která se bližně stejný účel jako dnes pře­ zabývá spisy c-ch Otců a učením v nich obsaženým, se nazývá kážky z ostnatého drátu. --+patristika. Úplné vydání řec. Cippus Abellanus viz jazyky i lat. spisů c-ích Otců pořídil v 19. stol. J. P. Migne (Patrologiae v Itálii

Jako krytiny používali Řekové tašek z pálené hlíny i mramorových. Tašky bývaly buď sedlovité, po stranách zdvižené (lakónský způ­ sob), nebo rovné s lištami po stranách (korintský, iónský způsob); prejzy, které překrývaly spojnice tašek, byly polokruhovitého i trojúhelníkovitého průřezu. U Římanů byly tašky ploché, s lištami po stranách, na spojnicích překryté polokruhovitými prejzy. Cimbrové viz Kimbrové cín viz kovy Cincinnatus. Lucius Quinctius C. [2. p. -ia -ia -ta], legendami opře­ dený římský diktátor z r. 458 př. n. l., který byl podle tradice povolán od pluhu, aby osvobodil řím. vojsko obklíčené ----+-Aequy; během krátké doby porazil nepřátele a hned nato se vrátil na své hospodářství. Řím. dějepisci (např. Liv. 3, 26, 1-3, 29, 7) v něm spatřovali zosobnění starořím. ctnosti. Sr. pověst o Přemyslu Oráči u čes. kronikáře Kosmy. Cincius Alimentus viz analisté; dějepisectví (B)

církev (z řec. kýriaké, [sbor] Páně), náboženská organizace sdružující osoby stejného vyznání, zpravidla hierarchicky uspořádaná. Vedle křesť. církví bývá tímto výrazem označována zpravidla už jen c. židovská. Řec. pojmenování církve, ekklésiá (pův. význam: sněm, lidové shromáždění), označovalo zpočátku

jednotlivou náb. obec; to prozrazuje rovněž, že prvotní křesť. obce byly uspořádány značně demokraticky. O tom svědčí i zprávy, že v prvních dobách stáli v čele jednotlivých obcí --+presbyteři, kterým pomáhali --+diakoni. V nejst. dobách (zhruba až do zač. 2. stol. n. l.) měli v životě křesť. církevních obcí významnou úlohu hodnostáři charismatičtí ( --+charisma). Ti vnášeli do círk. života, zejm.při bohoslužbách, prvek ekstatický. Noví členové círk. obcí byli získáváni poučováním o křesť. učení; to byli tzv. katéchúmenoi, kteří byli teprve na závěr katechizace ( = poučování) křtěni; od té chvíle se stávali plnoprávnými příslušníky církve; křtě­ ní novorozených se prosadilo až později. Od samého začátku nechyběly pokusy vytvořit z křesťan­ ství jednotnou c.: tomu účelu sloužilo vyprávění o založení církve, zachycené v prvních kapitolách ----> ,,Skutků apoštolských", stejně jako výklad o církvi jako jednom těle, jehož údy jsou všichni křesťané a hlavou sám -► Kristus (v epištole Kolosským). K většímu sjednocení došlo však až v 1. pol. 2. stol. n. l., kdy se řízení jednotlivých obcí ujali (monarchičtí) --+biskupové; od té doby se mluví už o církvi

cír

120/

cursus completus, series Graeca 162 sv. [1857-1912], series Latina 221 sv. [1879-1890]). V novější době jsou vydávány spisy řeckých Otců (Die griechischen christlichen Schriftsteller der ersten Jahrhunderte) berlínskou, latinských (Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum [CSEL]) pak vídeňskou Akademií věd.

Elagabali, částečně známý již z dřívější doby, byl r. 1959 dále odkryt uvnitř aureliánských hradeb. Vně Říma u silnice zv. via Appia leží ze stv. nejlépe zachovaný c. Maxentiův, který pochází z r. 309 n. l. Mnohé cirky byly i v jiných městech záp. poloviny řím. říše.

město a obchodní středisko --+Numidie, spojené silnicemi se severoafrickými přístavy. Římané jí dobyli r. 112 př. n. l. za války s --+ Jugurthou. Po přechodném úpadku se zasloužil o její nový rozvoj císař Konstantin (306-337), podle ně­ hož byla C. nazvána Constantina.

Constantine), hlavní

císař, císařství viz Caesar; monarchie; principát; dominát

Cirta (dn.

císařská

doba viz

římské dějiny

cista (lat.), proutěná schránka (koš) k různým účelům, též na knihy; také volební urna v řím­ C. mystica, ském -+sněmu. schránka na kultovní předměty (proutěná i kovová) v ant. chrámu. - C. Ficoroni (it.), bronzová toaletní

cirkus (lat. circus, z řec. kirkos, Cirkus (náhrobní reliéf úředníka syn - závodník, s palmou kruh), protáhlá závodní dráha, cirku, vítězství, zač . 2. stol. n. I., doba na jedné straně s polokruhovým Traianova), ~ím uzávěrem, se stoupavým hledištěm kolem dokola. Konaly se v něm jízdní závody, koňské dostihy, popř. i jiné sportovní hry a artistické produkce. V podélné ose pískem vysypaného závodiště (arena) byla nízká zeď (spina), kterou závodníci objížděli. Na jejich obou koncích stály na podstavcích vždy tři kuže- Cista (bronzová nádoba z Praeneste, lovité sloupy (metae); objet „me- 4. stol. př. n. I.) tu" co nejtěsněji vyžadovalo velkého mistrovství. Zeď byla zdobena Cista Ficoroni, rytá kresba z konce sochami, sloupy, oltáři a opatřena 4. stol. př. n. I. (výprava Argonautů zařízením udávajícím počet uje- u krále Bebryků) tých kol závodu. V cirku byly konány i slavnosti při triumfu, lidová shromáždění a veselice, popř. slavnostní pohřby. V Římě byly čtyři cirky: C. Maximus v údolí mezi Aventinem a Palatinem, jenž sloužil i zápasům gladiátorským. Podle tradice pocházel již z doby král., za republiky byl upraven a za Caesara nově zbudován. V době císařské byl postupně rozšiřován, za Augusta měl kapacitu 55 000 až 60 000 diváků, za Traiana a jeho nástupců 80 000. Během věků byla stavba rozbírána a nyní jsou z ní jen nevelké zbytky. C. Flaminius byl postaven r. 221 př. n. l. censorem Gaiem Flaminiem v již. části pole Martova. Byly v něm slaveny ludi plebeii ( -+-hry II). C. Gai et Neronis čili Vaticanus byl postaven za Caliguly na pravém břehu Tiberu. C. Varanius čili

121/ skřínka př. n.

tvaru válce z konce 4. stol. I., nalezená v Praeneste (dnes ve Villa Giulia v Římě), nazvaná podle prvního novodobého majitele, Ficoroniho: rytina na ní zobrazuje v rámci bohatě ornamentiky na krajinném pozadí výjev z výpravy --+Argonautů. Na víku cisty je nápis Novios Plautios med Romai fecid. Dindia Macolnia fileai dedit. (Novius Plautius mě v Římě zhotovil. Dindia Macolnia dceři [podle jiného výkladu: dceři Macolnii] darovala.)

cisterna (lat.), nádrž, obyčejně z cihel pokrytých betonovým povlakem, do níž se chytala dešťová voda zejména tam, kde byl nedostatek vody pramenité. V řec. -+domě bývala krytá c. na sloupech pod --+peristylem, v řím. domě v atriu pod impluviem. Zejm. veřejné c-ny byly pečlivě upravovány: aby se dešťová voda čistila od prachu v ní obsaženého, probíhala několika místnostmi, a jak se její rychlost zmírňovala, nečistota se usazovala. Zachovaná c. ve Firmu (dn. Fermo) v Picenu se skládá z řady klenutých síní (plocha 9 x 6 m, v. 5,20 m), rozdělených ve směru vertikálním ve dvě poschodí nad sebou. Z horního poschodí přetékala voda do dolního a tam protékala obloukovými pře­ chody z místnosti do místnosti. Podobný systém býval zřizován pro vodu pramenitou (např. Aqua Virgo na mons Pincius na sev. Ří­ ma ústila do c-ny složené ze čtyř klenutých místností, z nichž dvě a dvě byly vždy umístěny nad sebou). C-ny pro dešťovou vodu byly někdy zachovány i při zřízení -vodovodu a užilo se jich jako vodo~ jemů pro vodu pramenitou (např. v Kartágu, kde vodovod zřídil císař Hadrianus). citační zákon Valen tiniana III. viz právnictví

Civilis. Iulius Claudius C. [2. p. -ia -ia -la], urozený příslušník kmene -Batavů, vůdce jejich povstání proti Římanům v I. 69-70 n. 1. R. 45 vstoupil do řím. armády a velel jako praefectus cohortis oddílu Batavů. Koncem vlády --+Neronovy byl nespravedlivě uvězněn spolu se svým bratrem Iuliem Paulem; ten byl popraven, kdežto C. byl po smrti Neronově propuštěn na svobodu. Ziskuchtivost řím. úředníků při odvodech do vojska mu dala příležitost podnítit ze msty povstání proti Říma­ nům. Zdá se, že boje skončily

ciz

mírovým jednáním mezi C-lem usadili a provozovali řemeslo, a Římany, o jehož výsledku sice udílel občanství, za --+Periklea nemáme zpráv, řím. moc však byla nesměl dostat žádný cizinec objiž na podzim r. 70 obnovena. čanské právo a byl nazýván metoikos. Někteří ze zasloužilých metoiků bývali poctěni názvem „dobrodicivis (lat.) viz občanství (2) nec" (euergetés) a „hostinný přítel" civitas (lat., mn. č. civítates) (proxenos). Usnesením sněmu se l. politicky organizované spo- jim mohlo dostat práva vlastnit lečenství lidí, obec, --+městský stát; pozemkový majetek (právo enktése Římané užívali v tomto smyslu jen [ --+vlastnictví půdy]), mohli být zřídka výrazu c. Romana, většinou osvobozeni od placení metoikia, populus Romanus. Slovem c. ozna- ba i nabýt plných občanských práv. čovali nejčastěji cizí obec (c. peregri- Směli pak i samt vystupovat na na [ --+cizinci]) nebo abstraktní obec soudě, kdežto prostí metoikové si (např. Sallustius). Podle poměru museli opatřit zástupce (prostatés). k Římu se rozlišovaly: a) civitates Z existence proxenů se vyvinula foederatae, obce, s nimiž Řím proxeniá ( --+hostinné přátelství). uzavřel smlouvu ( --+foedus). Měly Propuštění otroci se stávali rovněž vlastní občanské právo a obvykle metoiky; museli pak mít svého jim byl ponecháván určitý stupeň právního zástupce a platili metoisamosprávy, hlavně ve věcech kion. Spory mezi c. a attickými místní správy, soudnictví a kultu. občany spadaly od 5. stol. př. n. 1. V zahraniční politice většinou ne- do soudní pravomoci -polemarbyly samostatné. Postavení jednot- chovy. - Nepohodlní c. mohli být tlivých civitates bylo ovšem rozdílné vypovídáni (tzv. xenélasiá). - Popodle toho, zda se opíralo o f oedus dobné výjimečné postavení, jaké aequum, smlouvu uzavřenou na měli metoikové v Athénách, měli základě rovnoprávnosti (pouze teh- trvale usedlí c. i na mnoha jiných dy byly suverénní), nebo o foedus místech v řec. světě, někde pod iniquum, ,,nerovnou"; - b) civitates jiným jménem a s rozličnými zvlášsine foedere (bez smlouvy) měly jen nostmi. 2. V Římě byli c., neobčané, omezenou míru samostatnosti, a i ta mohla být z moci Říma kdykoliv původně bez právní ochrany a byli zrušena. Většinou byly povinny označováni slovem hostes (j. č. hosodvádět Římu dávky (stipendia tis, st. čes. host; od 5. stol. př. n. I. [ -►daně (2)]), odtud civitates stípen- však výraz hostis nabyl významu diariae (poplatné), jen málokteré „nepřítel"); mohli být zabiti nebo byly této povinnosti zproštěny vzati do otroctví kterýmkoliv obča­ nem. Teprve později byli c. nazýváni (civitates liberae et immunes svobodné a nepoplatné). - V době peregrini (přespolní); i nadále byli císařskě se rozdíl mezi oběma typy vyloučeni z řím. právního společen­ civitates stále více zmenšoval. - ství (sňatek mezi řím. občany 2. viz občanství (2). - Z lat. civitas a peregriny nebyl platný, peregrini nemohli pořídit závěť platnou podle pochází moderní slovo city. řím. práva ani dědit po řím. obča­ cizinci. 1. U Reků se c. nazývali nu); mohli však vytvářet samostatxenoi: byli to neobčané osobně né peregrinské osady (civitates svobodní, ovšem bez politických peregrinae), jejichž postavení bylo práv; pocházeli především z ci- různé: pokud pocházeli peregrini zích obcí ve vlastním Řecku. Mohli z ob:::í, jež dostaly smlouvou ( --+foese však v hostinně obci usadit na dus) od Říma určitou míru samotrvalo a získat tam postavení, správy (civitates foederatae [ --+civikterým se poměrně výrazně lišili tas]), spravovali se svým domácím od těch c-ců, kteří tam pobývali právem, přičemž užívali před soujen přechodně. - V Athénách se dem také pravidel tzv. -ius 'gentakoví trvalí usedlíci z cizích obcí tium; ostatní peregrini se museli nazývali metoikoi ( = spolubydlící). při svých právních jednáních na Většinou to byli obchodníci a ře­ řím. území opírat pouze o ius meslníci nebo příslušníci tzv. svo- 'gentium. Na základě smlouvy s Ří­ bodných povolání, neboť jako ne- mem mohly pak peregrinskě osady občané nemohli vlastnit pozemky dostat i conubium (právo uzavírat a věnovat se zemědělství. Měli právoplatný sňatek s řím. občany) i povinnost platit daň z hlavy commercium (právo nakládat volně a (metoikion), konat vojenskou službu právoplatně s veškerým majetkem). Zvl. postavení měli Latini, obča­ i plnit --leitůrgie; směli mít vlastní otroky. Jejich postavení né z --+Latia mimo Řím. Jurisdikci záviselo na polit. a hosp. situaci pro peregriny vykonával v Řimě v Athénách: kdežto -+Solón c-ce (od r. 242 př. n. I.) --+praetor do Athén zval a těm, kdo se tam peregrinus.

cla

122/

cla (řec. telé, lat. portoria, vectigalia), poplatky vybírané v Řecku i v římské říši původně v přístavech (lat. portus), později i na silničních pohraničních přechodech za dovážené nebo vyvážené zboží (odtud vectigal od lat. veho vezu) ve výši 2-5 o;, hodnoty zboží. C. byla chápána jako důležitý zdroj státních příjmů a nikoli jako ochrana hospodářství před možným nežádoucím dovozem. Jejich vybírání obstarávali nájemci zvaní v Řecku telónai, v Římě za republiky -->-publikáni, za císařství konduktoři (lat. conductores), později císař­ ský úřední aparát. C. byla vybírána i některými městy jako prostředek ke zvýšení místních příjmů.

Mnohé však Clodius Pulcher. Publius C. P. · [2. p. -ia -ia -chra], dobrodružný římský politik 1. stol. př. n. I., člen patricijskěho rodu Claudiů. R. 65 ření její sociální opory. Štědře udě- žaloval neúspěšně -Catilinu. R. 62 loval právo římského -občanství byl pohnán před soud pro náb. v provinciích, zaalpským Galům přestupek, neboť pronikl přestrojen propůjčil ius honorum (právo zastá- za ženu na noční slavnost konanou vat úřady a hodnosti a být členem v domě Caesarově ke cti bohyně senátu). Uvážlivá finanční politika ->-Bona Dea, kam muži neměli mu umožnila rozvinout stavební přístup. R. 59 přestoupil k -~plečinnost: vybudoval nový vodovod, bejům, aby dosáhl tribunátu lidu; silnice aj. Po vzoru -AugustoYě v tomto úřadě- prosadil (r. 58) podporoval staré řím. náboženství jednak zákony ve prospěch plebejů, a ochotně pořádal --+hry pro řím. jednak zákon, že má být potrestán lid (též ludi saeculares [ -saeculum] ten, kdo dal protiprávně usmrtit r. 47). Z událostí zahraničních je řím. občana. Na základě tohoto významně dobytí již. Británie (r. zákona byl nucen --+Cicero pro 43), Mauretánie (r. 45) a připojení svůj postup proti přívržencům CaThrákie (r. 46). R. 54 byl C. otráven tilinovým odejít do vyhnanství. svou čtvrtou manželkou Agrippi- V polit. bojích mezi optimáty nou, která usilovala získat vládu a přívrženci triumvirů ( -►triumvi­ pro svěho syna z prvěho manžel- rát) hrál C. významnou úlohu: ství, -.Nerona. - Pramenem pro jeho ozbrojené oddíly složeně období vlády C-iovy do r. 46 je těž z příslušníků proletariátu a otroků 57.-60. kn. dějin Diana Cassia. se utkávaly s oddíly stoupence Literatura: A. ~omigl_iano, Claudius. senátní strany ->-Milona. R. 52 The emperor and h1s ach1evement, 19_34; byl C. při takověm střetnutí zabit W. M. Scramuzza, The emperor Claud1us, . h l l Ř' • lk, 1940. a Je o smrt vyvo a a v 1me ve e nepokoje. Claudius Aelianus, řec. Klaudios Ailiános [2. p. -ia -na], asi 175-235 Codex lustinianus (lat.), jedna n. I., řecký spisovatel, představitel z právních sbírek východořímského tzv. -►druhé sofistiky, autor mora- císaře -Iustiniana (527-565), zálistických spisů Poikilé historiá koník sestavený z vybraných kon(Pestré příběhy, 14 kn.), obv. stitucí ( -->-constitutio) a zákonů citovaných lat. Varia historia, císařských vydaných od Hadriana sbírky novel a anekdot, a Peri až do Iustiniana, součást tzv. zóón idiotétos (O zvláštnostech kompilace justiniánské. - V. t. živočichů, 17 kn.), lat. De natura Corpus iuris civilis. animalium, kuriózních příběhů ze života zvířat; jejich cílem bylo Codex Theodosianus (lat.), záukázat v duchu stoické filosofie koník vyhlášený r. 438 n. I. císařem moudrost přírody. Oba spisy obsa- Theodosiem li. Vznikl prací úřed­ hují mnoho citátů z jinak nedocho- nickě komise, jež sebrala zákony vaných starších autorů. C. Ae. slo- a konstituce ( -constitutio), vydané žil též sbírku 20 smyšlených Do- císařem Konstantinem a jeho nástupci a uspořádala je. Přitom pisů z venkova. rozšířila pův. text vysvětlujícími Překlad 4 listů v: V. Bahník, Listy hevložkami. C. Th. má 16 kn., jež tér, 1970, str. 27-29 (AK sv. 8). jsou rozděleny v tituly, ty dále na jednotlivé konstituce, jež jsou seřa­ Clemens viz Kléměns zeny časově. Prvních 5 kn. se týká práva soukromého, kn. 6. až 15. Clio (řec. Kleió) viz Múzy obsahují předpisy práva veřejného, cloaca maxima (lat., největší, 16. kn. uvádí věci církevní. C. Th. hlavní kanál), zaklenutá hlavní byl publikován jako zákoník též větev kanalizace v Římě, ústící do v říši západní. Později byly k němu Tiberu, podle tradice už z doby vydány některé soukromé doplňky. Tarquinia Super ba (--+ Tarquiniové), původně pro odvodnění -fara cognatio (lat.), v římském právu a bažinatého údolí mezi římskými příbuzenství, jehož základem bylo pahorky. V pozdějších dobách byla společenství krve (consanguinitas), dále rozvětvována a po dalších tedy příbuzenství pokrevní: jedna osoba byla zplozena nebo zrozena úpravách funguje dosud. osobou druhou nebo dvě osoby Clodia, sestra -Clodia Pulchra, pocházely pokrevně od společného proslulá krásou a milostnými dobro- předka. Podle toho se rozeznávala družstvími; byla pravděpodobně příbuzenská řada přímá (linea recta) nebo nepřímá, pobočná -Catullovou Lesbií.

classis viz

třídy

(2b)

Claudianus. Claudius C. [2. p. -ia -na], * asi 369, t asi 404 n. I., původem egyptský Řek, poslední významný pohanský římský básník. Studoval v Alexandrii, od r. 396 žil v Miláně na dvoře císaře Honoria, jehož mocnému náměstkovi Stilichonovi byl bezmezně oddán. Psal většinou lat., a to mytol. eposy, z nichž vyniká nedokončený De raptu Proserpinae (Unos Proserpiny, 3 kn.), básně dvorské a polit. (panegyriky na Stilichona a na Honoriova vítězství nad -Alarichem a vzbouřivším se řím. vojevůdcem Gildonem, pamflety na ministry říše východořím., které byly obhajobou Stilichonovy politiky) a drobnější básně pestrého obsahu (listy, epigramy, epithalamia, např. Epithalamium de nuptiis Honorii Augusti, epický svatební zpěv k sňatku Honoria se Stilichonovou dcerou Marií). Ve svě době i ve střv. byl oblíben pro svůj uhlazený verš, jímž navazoval na -Statia. Prek/ad: I. Bureš, O ptáku Fénixovi, Krematorium 23, 1932; J. Fišer, O únosu Persefony, 1967.

Claudius. Tiberius C. Nero Germanicus [2. p. -ia -ia -na -ika], římský císař (* 10 př. n. I., vládl 41-54), syn -Drusa St., mladší bratr --Germanikův. Dlouho žil v ústraní a oddával se vědám (byl znalcem etruštiny, řím. starožitností). Po smrti -Caligulově byl prétoriány prohlášen císařem. Pro své podivínství a učené zájmy byl současníky přehlížen (jak ukazuje ještě -► Senekova satira Apocolocyntosis, napsaná po C-iovii smrti); ant. dějepisci (Tacitus, Ann. 11-12 [pro léta 47-54]; Suetonius) ho líčí jako císaře neschopného, ovládaného propuštěnci (Narcissus, Pallas) a manželkami (-Messalina,

-Agrippina

Ml.).

nasvědčuje, že se státním záležitostem věnoval intenzívně, usiloval o upevnění císařskě moci a o rozší-

con

123/ (linea obliqua). Přímé příbuzenství bylo buď vzestupné (linea superior, ascendens), to jest předkové, nebo sestupné (linea inferior, descendens), to jest potomstvo. Pobočné příbu­ zenstvo se dělilo na větev otcovskou a mateřskou. Sourozenci byli buď plnorodí, když měli společného otce i matku (germani, germanae), nebo polorodí ze společného otce (consanguinei) či ze společné matky (uterini). Blízkost pokrevního pří­ buzenství se počítala podle stupňů (gradus), tj. podle počtu porodů, jimiž bylo příbuzenství zprostřed­ kováno (např. otec a syn nebo matka a syn byli příbuzní v prvním stupni, sourozenci ve druhém stupni). - V protikladu ke c. bylo -.agnatio, příbuzenství právní. cognomen viz

jměno

osobní (B)

colonia (lat.) viz kolonizace Colonia Agrippina (dn. Koln, Kolín nad Rýnem), římská kolonie na území germánského kmene Ubiů založená r. 50 n. l. a pojmenovaná po --+Agrippině mladší, choti císaře Claudia. Colosseum viz Koloseum Columella. Lucius Iunius Moderatus C. [2. p. -ia -ia -ta -ly], rodem z ---..Gád v Hispánii, po nějakou dobu vojenský tribun v Sýrii a Kilikii. Jako praktický zemědělec - obhospodařoval v Itálii několik statků - napsal v pol. 1. stol. n. 1. na základě svých zkušeností a studia řecké i latinské zeměd. literatury rozsáhlé dílo De re rustica (O zemědělství, 13 kn.). To mělo vzbudit u Římanů znovu zájem o hospodaření. Ciceronským slohem v něm dává rady pro všechny obory řím. zemědělství (obdě­ lávání půdy, chov dobytka, sadař­ ství, vinařství, včelařství). Desátou knihu De cultu hortorum (O zahradnictví) složil v hexametrech. Kromě spisu o zemědělství se zachovalo ještě C-lovo pojednání De arboribus (O pěstování stromů). C. je zastáncem intenzívního a racionálního hospodaření, jemuž je nutno se naučit spojováním vědeckých poznatků s praxí. Itálii pokládá za zemi nejvhodnější pro zemědělství a dobu, kdy se řím. patricijové sami zabývali zeměděl­ stvím, za ideální. Příčinu úpadku řím. zemědělství vidí v nedostatku pracovních sil a v tom, že půdu obdělávají nejhorší otroci. Nápravu vidí v rozdělování půdy velkostatků na menší pozemky a v jejich pronajímání (sr. -.kolonát).

columna (lat.) viz sloup comes (lat.), mn. č. comites, za doby římské republiky a na počátku principátu označení soukromého prů­ vodce, popřípadě poradce někte­ rěho úředníka; postupem doby se c. stává úředníkem, od doby Claudiovy (41-54) se objevuje c. Augusti jako právní poradce císařův na cestách. Od vlády -.Marka Aurelia (161-180) do ---+Septimia Severa (193-211) se vyskytuje ---+kolegium comitů, jejichž hlavní úkoly jsou vojenského rázu (generální štáb). Úřad obnovil -.Konstantin Veliký (324-337) a pověřil jej zvláštními úkoly. Konečně byly kompetence comitů pevně vymezeny a vojenští i civilní comites se uplatňují v dvorském úředním aparátu i ve správě provincií. Comes se však též vyskytuje jako pouhý čestný titul (bez vykonávání funkce) a přináší s sebou osvobození od municipálních břemen. Někteří comites mají jako vykonavatelé nejvyšších dvorských úřadů silný vliv na císaře a říšskou správu. Vyniká mezi nimi zejm. comes sacrarum largitionum (správce císařské pokladny), jakýsi ministr financí.

ský), z mz se vyvinuly jednotlivé rom. jazyky.

Commodus. Lucius Aurelius C. [2. p. -ia -ia -da], římský císař (180-192), syn a nástupce císaře --+Marka Aurelia. Markomanské války vedené otcem ukončil mírem r. 180, jímž se vzdal výbojů na sev. od Dunaje. Ve vnitřní politice utvrzoval absolutistické tendence, pronásledoval senátory, opíral se především o prétoriánskou gardu. Byl r. 192 zavražděn spiklenci, mezi něž patřila i jeho konkubina Marcia. - Pramenem pro dějiny C-dovy vlády je jeho životopis v ~➔Historia Augusta a Dějiny Héródiánovy. Compitalia viz

Larově

concilia plebis (lat.) viz

sněmy

(2)

Concordia (lat., Svornost), zbožpersonifikace svornosti, vyvolaná v římském ---+náboženství v život potřebou dát posvěcení jistému uklidnění poměrů. Tak byl zasvě­ cen chrám Concordii r. 367 př. n. 1. po dosažení jednoty mezi patricii a plebeji za M. Furia --+Camilla a obnoven byl po skončení graccomitatenses (lat.) viz dominát; chovských bouří r. 121 př. n. 1. V císařské době byla uctívána římské dějiny zejm. C. Augusta nebo Augustorum comitia curiata, centuriata, tributa (Svornost císařů). (lat.) viz sněmy (2) conductor viz redemptor; cla commentarii (lat. záznamy) 1. druh latinské předliterární prózy confarreatio viz manželství úředního charakteru; c. si vedla kněžská kolegia a státní úředníci, congiarium (od lat. congius byly proto dúležitým hist. prame- [ --+míry duté]), původně dar connem. Později označoval termín c. giu vína nebo oleje, pak i peněžní úřední protokol, soukromé poznám- (---+largitio). ky apod. ~➔ Caesar tak nazval své paměti o válečných akcích v Galii consolatio (lat., útěcha), útěšný a o válce občanské; - 2. výklady spis, útěšná řeč (řec. logos parak textu řec., řím. i křesť. autorů, dn. mýthétikos), literární druh (prokomentář. zaický i básnický) oblíbený v antické literatuře. commercium (lat.) viz občanství Z prozaických spisů tohoto druhu (2) byla ve stv. známa řecky psaná konsolace O utrpení filosofa Krantora Commodianus [2. p. -na], křes­ ze Sol, stoupence starší Akadémie ťanský básník nejspíše 3., podle (asi 330-275 př. n. 1.), kterou vyněkterých až 5. stol. n. 1., předsta­ soce ocenil Cicero, dále rovněž vitel lidového proudu v křesťanství. řecky psaná konsolace -➔ Karnea­ Ve svých básních zpracoval jednak dova žáka Kleitomacha, již složil některé základní poučky křesť. vě­ pro své kartáginské krajany truchrouky (lnstructiones [Naučení] ve lící nad zkázou jejich rodného města 2 kn., zaměřené proti různým po- (r. 146 př. n. 1.), dále Consolatio hanským názorům), jednak vizi zá- Ciceronova, již napsal pro sebe věrečného boje, který prý povede r. 45 př. n. 1. po úmrtí své dcery Mesiáš ( ~➔ mesianismus) proti voj- Tullie, kdy hledal útěchu ve filoskům --+Antikristovým (Carmen apo- sofii. Zachovány jsou tři konsolace logeticum [Báseň obranná]). C-novy -➔ Senekovy (Ad Marciam, Ad básně jsou jedním z nejst. dokladů Polybium, Ad Helviam matrem) a tzv. vulgární latiny ( ~➔jazyk latin- útěšný list Plútarchův manželce něná

con

124/

(Paramýthétikos pros tén gynaika, citovaný obyč. latinsky, Consolatio ad uxorem). I když v něm Plútarchos hojně čerpal z myšlenkové výzbroje rétoriky, působí dodnes pře­ svědčivě svou citovou opravdovostí. Specifickým znakem básnické konsolace je jednak hexametrický rozměr, jednak přejímání tradičních myšlenek a motivů (řec. topoi [ -+-locus communis]) z prozaické rétoricko-filosofické konsolace. Tento vliv se uplatnil v zachované útěšné básni císařovně Livii ( Consolatio ad Liviam), složené r. 9 př. n. 1. po úmrtí jejího syna Drusa. Vrcholu poetické jemnosti dosáhla řada básnických konsolací obsažených v -+-Statiově sbírce Silvae (z konce 1. stol. př. n. 1.). Z 1. pol. 6. stol. n. 1. se zachoval spis křesť. autora -.Boeth~a De consolatione philosophiae (Utěcha filosofie), protkaný veršovanými vložkami. Byl oblíbenou četbou až do 17. stol.

tum, -+-rescriptum. C-nes principum cornu viz hudební nástroje byly citovány jako pramen práva. cornu copiae viz Amaltheia constitutio Antoniniana (lat.), konstituce (ustanovení, výnos) cí- corona (lat.) viz věnec saře Caracally z r. 212 n. 1., která udělovala římské občanské právo corpus (lat. soubor; mn. č. cortéměř všem svobodným příslušní- pora). Tak se označovaly už ve stv. kům římské říše s výjimkou tzv. soubory spisů téhož autora nebo -.dediticiů. Vydání konstituce okruhu autorů nebo týkající se tésvědčilo o tom, že řím. občanství hož předmětu, např. Corpus Tibu/ztratilo svůj dřívější význam. Pod- lianum (-.Tibullus), řec. Corpus nětem k vydání konstituce byla Hippocraticum (-.Hippokratés) a u Caracally nejspíše snaha zvýšit Corpus Hermeticum ( -+-Hermés příjmy fisku ( -.finanční správa [2]; Trismegistos). Stejný název mají neobčané byli v té době zproštěni i novodobé sbírky, v nichž je některých-daní). Výnos Caracallův shrnut všechen ant. materiál téhož neměl vliv na soc. strukturu tehdejší druhu, např. nápisy (Corpus inřím. společnosti a byl jen jedním scriptionum Graecarum, C. i. Latiz příznaků krize řím. impéria. narum, C. i. Judaicarum, tj. soubor nápisů řec., lat., žid.), papyry (C. consules (lat.) viz konsulové papyrorum Latinarum), vázy (C. vasorum antiquorum), též lék. spicontiones (lat.) viz sněmy (2) sy, gramatikové, křesť. spisovatelé aj. contractus (lat.) viz smlouvy (2) Corpus iuris civilis (lat.; zkratka CIC, soubor občanského práva), controversiae viz deklamace pozdní označení souboru zákoníků, conubium (lat.) viz občanství (2); který byl pořízen na příkaz císaře manželství (2) Iustiniana v 1. pol. 6. stol. n. 1. Zvláštní kompilační komise v čele Corfinium [2. p. -ia] (dn. Cor.fi- s vynikajícím právníkem Tribonianio), osada v území Paelignů, seve- nem sestavila ze spisů klasických rovýchodně od -.Latia, známá ře­ právníků a z císařských konstitucí meslnou výrobou (kovářství) a pří­ ( ---constitutio) a zákonů, které porodními teplými lázněmi v okolí. dle potřeby přizpůsobíla škrty a Za -+spojenecké války (91-87 př. dodatky (tzv. interpolacemi) své n. 1.) hlavní město odbojných spo- době, postupně tři sbírky: 1. Instijenc~ Jlíma, s novým jměnem tutiones čili Elementa z r. 533, učeb ­ nici občanského práva o 4 kn.; ,,Itaha . 2. Digesta ( = uspořádané souborné Coriolanus. Gnaeus Marcius C. dílo) neboli Pandectae ( = všeob[2. p. -aea -ia -na], podle římské sáhlé knihy) z r. 533, zákoník tradice vynikající vojevůdce v bo- o 50 kn.; 3. Codex repetitae praelecjích s -+-Etrusky a -.Volsky v 5. tionis (Codex lustinianus) z r. 534, stol. př. n. 1. Pro nepřátelský postoj zrevidovaný starší zákoník císařský k -.plebejům musel opustit Řím. (z r. 529) o 12 kn. - Po vydání uvePřešel poté k Volskům a spolu dených tří sbírek, z nichž Digesta s ními Řím oblehl. Dal se však zachovala nejcennější výtvory řím. obměkčit řím. ženami, mezi nimi právnictví, vydal Iustinianus ještě svou matkou a manželkou, a od řadu nových jednotlivých zákonů města ustoupil; podle pověsti byl většinou psaných řecky (novellae za to Volsky zabit. - Životopis leges, řec. nearai diataxeis), které byly teprve dodatečně sestaveny· do C-nův napsal -.Plútarchos. Pověst zpracoval Shakespeare v dramatu sbírky a pod názvem Novellae spoCoriolanus (čes. E. A. Saudek, 1959). jovány s Iustinianovými zákoníky Cornelia, dcera P. Cornelia -+-Sci- v jeden celek. Od konce 11. stol. se piona (3) Afrického Staršího, matka stalo Iustinianovo zákonodárně dílo -+-Gracchů. Byla jednou z prvních předmětem studia it. právních škol řím. žen, jež uplatnily svůj vliv a jejich vlivem i základem -+-rev polit. životě. Když ovdověla, od- cepce římského práva dovršené až mítla prý provdat se za egyptského v novověku. Název C. i. c. je středověký; krále Ptolemaia VIII. Euergeta (Plut. Ti. Gracchus 1, 3). Byla zobecněl, když r. 1583 bylo celé spřátelena s řec. učenci a dala dílo vydáno v jednom svazku D. u nich vzdělávat své syny. Řím. Gothofredem. tradice z ní učinila vzor Římanky. Překlad vybraných části ve Výboru Zachovaly se dva zlomky jejích do- z textů ke studiu obecných dějin státu a pisů synu Gaiovi. práva (red. J. Tureček), 1956; též v AD II.

Literatura: K. Buresch, Consolationum a Graecis Romanisque scriptarum historia critica, 1886; B. Ryb;.,, Dvě konsolace Senekovy a jejich prameny, 1928; R. Kassel, Untersuchungen zur griechischen und rčmischen Konsolationsliteratur, Zetemata 18, 1958.

Constans viz Constantius II. Constantinus viz Konstantin Constantius I. Flavius Valerius C. Chlorus [2. p. -ia -ia -ia -ra], mladší spolucísař (-+-caesar) -Maximianův r. 293-305, -+-augustus v západní polovině římské říše r. 305-306, otec -.Konstantina I. (Velikého). C. II. Flavius Julius C., [2. p. -ia -ia -ia], syn -.Konstantina Velikého, římský císař v letech 337-361; vládl zprvu jen ve vých. části říše, kdežto nad záp. a stř. části panovali jeho bratři, Konstantin II. (337-340) a Constans (337-350). Po potlačení uzurpace Magnentiovy (350 až 353), kterou byl Constans zbaven vlády i života, ovládl C. v letech 353-361 celou říši a snažil se ji upevnit tuhou byrokracií a jednotnou křesť. ideologií, v níž preferoval -+-ariánství. Od r. 355 byl jeho caesarem pozdější jeho nástupce -.Iulianus Apostata. constitutio (lat.), v římském právu ustanovení, předpis vydaný ve prospěch individuální osoby (c. personalis - osobní) nebo pro všechny případy určitého druhu (c. generalis = obecný). - C. princi,pis =-~ úřední ustanovení vzešlé z magistrátské moci císařovy. Constitutiones (tli acta) principum jsou: --~edictum, -➔mandatum, -.decre00

Crassus. Marcus Licinius C. Dives (Boháč) [2. p. Marka -ia -ssa -vita], * 115, t 53 př. n. 1., římský vojevůdce a politik. V době --Sullovy vlády patřil k jeho stoupencům. Za --proskripcí nahromadil své pověstné obrovské jmění. R. 71 př. n. 1. potlačil --Spartakovo povstání. Ve snaze politicky vyniknout volil po smrti Sullově (r. 78) podobný postup jako --Pompeius - vystupoval proti Sullovým opatřením. Od doby společného konsulátu s Poml'eiem (70 př. n. 1.) se však stal jeho protivníkem; smířil je až --Caesar r. 60, kdy s ním a s Pompeiem uzavřel tzv. první --triumvirát. Po konsulátu r. 55 př. n. 1., který zastával opět spolu s Pompeiem, dostal na 5 let do správy Sýrii. Podrobil Mesopotamii, ale v boji proti --Parthům zahynul r. 53 př. n. l. u -~Karrh. - Životopis Crassův napsal Plútarchos. Cremona (tak i dnes it.), město v severní Itálii (v Galii zapádské), založeně Římany r. 218 př. n. 1. jako pevnost proti galským vpádům ( --Keltové), později důležité obchodní a vojenské středisko. R. 69 n. 1. se u Bedriaka v okolí C-ny střetla vojska --Othonova a --Vitelliova. Po Othonově porážce zvítězili za několik měsíců nato poblíž téhož místa stoupenci -.Vespasianovi nad přívrženci Vitelliovými. crimen (lat.) viz delictum crimen laesae maiestatis (lat.), zločin urážky svrchovanosti, za republiky hrubé poškození zájmů římského státu, velezrada, popř. urážka magistráta (voleného úřed­ níka), spáchaná např. neuposlechnutím jeho příkazu; v době císařské se používalo obvinění z tohoto zločinu proti těm, kdo se dotkli cti císařovy (urážka veličenstva). V tomto smyslu se tohoto výrazu používá dodnes (i přeneseně na případy, kdy se někdo dotkne osoby nadřízené, ale i prostě domýšlivé). Crixus viz Spartacus Cumae viz Kýmé Cunctator. Quintus Fabius Maximus Verrucosus C. [2. p. -ta -ia -ma -osa -a], asi 280-203 př. n. 1., římský vojevůdce, pětkrát konsul, r. 230 censor, r. 221 a 217 diktátor. Proslul válečnou taktikou postupného vyčerpávání nepřítele drobnými potyčkami (odtud Cunctator Váhal). Jeho postup, který byl obecně přijat po zdrcující porážce

125/

eur

Římanů u Kann (-.Cannae), vyvolával sice nespokojenost u demokratických kruhů, ale v boji proti -.Hannibalovi za druhé -.punské války se osvědčil a zabránil dalším těžším porážkám Říma. ( Unus homo nobis cunctando restituit rem = Jediný člověk nám váháním zachránil stát [Ennius, Annales, 12, zl. 370n].) Životopis Fabia Maxima napsal Plútarchos.

jetek, společný všem jejím členům (curia/es). Seskupením deseti curií vznikla --tribus (podle tradice poč­ tem tři). Do kurií patřili patriciové i plebejové, příslušnost byla dědičná. Počet kurií zůstal vždy třicet. Podle kurií se scházela comitia curiata ( -➔sněmy [2]); kurie byly také základem nejstarší organizace vojenské a snad i daňové. Již koncem doby královské význam kurií poklesl. Kurie jsou známy i u ltaliků; . 2. radnice, kde se scházel řím. senát a v menších městech rada decurionů (--curiales); dochovala se např. c. v Pompejích, Timgadě (--Thamugadi), Paestu (--Poseidóniá) a Cose (v Etrurii). Stará curia Hostilia z doby král. na foru v Římě byla později ně­ kolikráte přestavěna. Dochována je úprava z doby -.Diocletianovy (284-305): obdélný zasedací sál (27 m x 18 m) s mozaikovou podlahou, s okny v horní části - v 7. stol. upravený na kostel sv. Hadriana, úřadovna kurie (secretarium) byla změněna na kostel sv. Martiny a nádvoří s kolonádou (atrium Minervae) bylo zbořeno.

V moderní době byla podle něho nazvána angl. reformistická intelektuálská společnost Fabian Society (Fabiánská společnost), založená r. 1884 G. B. Shawem, H. G. Wellsem aj. Jejím programem byly pozvolné a mírné soc. reformy. Vycházela z názoru, že kapitalismus sám od sebe postupně odumře.

Cupido viz Erós curator (lat., správce, kurátor [eura, péče]) 1. název římských úředníků, kteří vedli práce technické, hospodářskě i kultovní. Už za republiky byli --aedilové nazýváni curatores urbis (města), operum publicorum (veřejných prací), annonae (zásobování), ludorum (pořadatelé her). V době císařské jmenoval princeps sbor kurátorů i jejich předsedu, pův. po dohodě se senátem, později sám. Pravomoc technická zahrnovala i jurisdikci příslušného oboru. Curatores aquarum, tříčlenný sbor, který spravoval hospodaření vodou, dozíral na vodovody a lázně; c-es riparum et alvei Tiberis, pětičlenná komise, která se starala o řečiště Tiberu, později o síť městských stok (c-es cloacarum). C-es viarum dbali o stavbu a udržování silnic a veřejných staveb, od doby Traianovy (poč. 2. stol.) organizovali také péči sociální. C-es aedium sacrarum et operum locorumque publicorum udržovali chrámy a budovy na náklad fisku. Jeden c. tabularum publicarum vedl úřední akta senátní; - 2. státní komisaři dosazovaní za císařství (od 2. stol. n. 1.) do -.municipií, když hospodářství v municipiích bylo čím dále měně uspokojivé. Takoví kurátoři byli též dosazováni do provincií; - 3. poručník ( -.poru-

curiales, též decuriones, ordo decurionum (lat.), kuriálové, členové městských rad ve městech, jejichž občané měli římské nebo latinské občanské právo ( -.občanství [2]; -.Latium). Zprvu tvořili c. privilegovanou vrstvu; v provinciích byli nositeli řím. vlivu a podléhali nejsilněji -.romanizaci. Při úpadku měst za pozdního císařství se zhoršilo i jejich postavení. Členství v městské radě (curia) se stalo dědičným a hlavní povinností c-lů bylo dbát, aby obyvatelstvo jejich měst odvádělo řím. státu předepsané daně. Funkce c-lů se stala břemenem, a proto c. často opouštěli své domovy, aby se povinnostem na ně doléhajícím vyhnuli.

curiosi (lat.), císařští agenti vysílaní do provincií za pozdního císař­ ství jako dohližitelé nad řádným chodem -.pošty; vedle toho měli dbát, aby zařízení pošty nebylo čenství). zneužíváno císařskými úředníky. curia (lat., mn. č. curiae, kurie) Vedlejším, později hlavním jejich - 1. původně asi skupina rodů úkolem bylo podávat zprávy císaři (podle tradice vždy desíti) v antic- o všech podezřelých ~dálostech kém Římě, obdobná řecké frátrii; v provinciích. každá c. měla své jméno (neznáme všechna), svou budovu (curia), cursus honorum (lat.), úřední svého představeného (curio), kněze kariéra, výčet úřadů a fonkcí, jež (fiamen curialis) a služebníka (lictor postupně zastával římský občan. curialis) i svůj kult (všechny kurie Pro příslušníky stavu senátorského ctily lunonu Quiritis [Cur(r)itis]). (--senatores) je typický p9stup od Pův. měla c. i svůj pozemkovýma- některého nižšího úřadu přes vo-

eur

126/

jenského tribuna (-+legie), -►kvé­ stora, ---+aedila nebo --+tribuna (4) lidu, ---+praetora k úřadu --+konsula a po praetuře nebo konsulátu k růz­ ným správním funkcím (např. správce provincie, velitel legie). Jezdcům ( -►equites) bylo vyhrazeno, zvl. v době císařské, více vojenských funkcí, správních a finančních prokuratur ( ---+procurator). Příslušní­ kům nižších vrstev byl otevřen přístup k méně významným funkcím v řím. státní správě a vojsku. Při uvádění cursu h. na nápisech bývají vypočteny i zásluhy a pocty, jež občan získal při zastávání jednotlivých úřadů. Curtius Rufus. Quintus C. R. [2. p. -ta -ia -fa], římský spisovatel 1. stol. n. 1.; sepsal rétorickým slohem historii Alexandra Velikého o 10 kn. (z nich se první dvě nezachovaly). Je to spíše fantastický román, který působil na střv. Alexandreidy. O

Prek/ad: F. Š. Kott, Q. Curtius Rufus, Alexandra Velikého, 1899.

činech

Cusus (illyrské slovo značící rychle proudící vodu, bystřinu), asi Váh. Jiné názvy s týmž významem: kelt. Duria, germ. lfJ'aag (sr. něm. Woge=vlna). Vých. hranice -Vanniova království. Cybele viz Kybelé cynik viz kynismus Cyprianus. Thascius CaeciHus C. [2. p. -ia -ia -na], * mezi 210-15, t 258, latinský církevní spisovatel, asi od r. 248 biskup v Kartágu. Byl popraven za to, že se bez dovolení vrátil do své diecéze z vyhnanství, kam byl poslán řím. úřady. - Ve snaze upevnit v katolicke církvi jednotu, rozvinul učení, podle něhož biskupové jsou nástupci apoštolů (a tím nositeli darů Ducha svatého [-►charisma]). Tak podle něho platí neposlušnost vůči biskupovi dokonce za neposlušnost vůči samému Bohu. C-nova spisovatelská činnost byla rozsáhlá a většinou prakticky zaměřená k potřebám křesť. církve. Ve spise Ad Donatum podal sytý obraz mravního úpadku tehdejší řím. společnosti. Zachovaná korespondence je cenným pramenem pro dějiny církve a církevního práva. Preklady: J. Deml, O divadle, 1927; V. Martinu, O

jednotě

církve, 1940.

Candragupta (řec. Sandrokottos), indický král, mladší vrstevník ---+Alexandra Velikého. Vytvořil v sev. Indii mezi Indem a Gangou rozsáhlou říši. ---+Seleukos I. 'S ním úspěšně válčil, ale pro nepříznivý vývoj poměrů v záp. části své říše byl nucen uzavřít mír pro Č-tu výhodný a odstoupit mu část území západní Indie; za to mu č. věnoval 500 bojových slonů. čas (řec. chronos) se měřil ve starověku, stejně jako dnes, podle pří­ rodních jevů pravidelně se opakují-

cích, vznikajících pohybem nebeských těles. Nejpřirozenější základní jednotkou času byl vždy den. Řekové počítali kalendářni den od večera do večera, Makedonci od rána do rána, Římané od půlnoci do půlnoci. Podle vzoru Orientu se den i noc začaly dělit na 12 hodin, avšak nestejných, závislých na délce dne nebo noci; hodin naprosto stejné délky užívali jen astronomové. Ti také hodiny dělili dále na minuty a vteřiny. V praktickém životě nebylo minut ani vteřin zapotřebí. Pro vojenské potřeby byla noc rozdělována u Řeků na tři hlídky, u Římanů na čtyři (dvě do půlnoci, dvě od půlnoci). Jejich délka byla přirozeně různá podle roční doby. K měření času sloužily vodní --►hodiny (řec. klepsydra), tj. nádobka, z níž za přesně stanovenou dobu vykapala voda. Těmito hodinami se též vyměřoval v Athénách čas řečníkům na soudě. Ke stanovení delších časových úseků se užívalo gnómónu, tj. sloupku (menšího obelisku nebo kovové tyče), podle jehož stínu bylo možno určit i rovnodennost, nejdelší a nejkratší den apod., ale také hodiny. Ty se měřívaly i menšími hodinami slunečními, i přenosnými. Složitější přístroje se objevily v době helénist., často však sloužily jen k výpočtům astrologickým. Římané se seznámili s hodinami na měření času až ve 3. stol. př. n. 1. Základem občanského roku byl u Řeků i Římanů původně rok měsíční (lunární), stanovený podle oběhů měsíce, bylo však nutné vyrovnávat jej vkládáním přestup­ ných měsíců s rokem slunečním (solárním [---+kalendář]). Vedle rozdě­ lení roku na měsíce se později objevuje nezávisle na měsících dělení na devítidenní, osmidenní a sedmidenní období (řec. hebdomas). V řím. kalendářích byly označovány jednotlivé dni osmidenních tržních období (nundinae) pravidelně se opakujícími písmeny A až H. Začátkem doby císařské

127/ nacházíme první stopy sedmidenního týdne semitského původu (babylónského a židovského), jehož dni se pak označovaly v kalendářích písmeny A áž G. Vedle toho začalo být podle egyptského učení označo­ váno těchto sedm dní jmény planet ( -+hvězdy [2]), Měsíce, Marta, Merkura, Jupitera, Venuše, Saturna, Slunce. Toto označování dní přejali i křesťané; většina těchto jmen se pak objevuje i v románských a germánských jazycích; den Saturnův byl zpravidla označen podle žid. týdne jako sabat (sobota) a den slunce jako den Páně, křesť. neděle. Sedmidenní týdenní cyklus a neděle jako sváteční den nabyly oficiální platnosti r. 321 n. 1. Chronologická díla (vědecky zkoumající měření času) psali už ve stv. (v helénist. době) ---+Eratosthenés z Kyrény a ---+Apollodóros z Athén (z jeho díla se zachovaly zlomky). -V. t. datování; kalendář. V ant. filosofii byl č. pokládán zpravidla za realitu nezávislou na poznání, za určení pohybu. Podle mínění idealistů, jako byli eleaté a Platón, přísluší č. jen světu smyslovému, s jehož vytvořením také sám vznikl. Aristotelés soudil, že č. vnímáme zárovť!ň s pohybem, jehož je počtem, pokud jde o dří­ vější a pozdější (arithmos kínéseós kata to proteron kai hysteron). Předpokládá to ovšem počítající duši. č. je spojitý, nikoli přetržitý, a je nekonečný. Podle stoiků je č. roztaženost nebo rozměr (diastéma) pohybu,a je tedy netělesný. Psychologické pojetí č-u uplatňuje vlastně až Augustinus. Od helénist. doby pronikl Chronos jako božstvo do --+orfismu, kde byl zobrazován jako had s různými zvířecími hlavami. Nejspíše pro hláskovou podobu svého jména byl Chronos ztotožněn s -+Kronem. Jiným božstvem č-u byl Aión, což v řečtině pův. označuje jeden cyklus lidského věku. Tato před~ stava byla přenesena na vesmír, o jehož vývoji se soč!dilo, že rovněž probíhá v cyklech. Aión býval zobrazován jako okřídlená, tj. vše pronikající postava se lví hlavou, obtočená hadem (symbol nekoneč­ nosti) a držící blesk, žezlo a klíč jako symboly vlády nad světem.

rytmu dosahuje sledem slabik dlouhých a krátkých, řazených podle volnějších nebo přísnějších pravidel. Vyvinula se v jazycích, ve kterých dlouhé samohlásky nejen existovaly, nýbrž i spoluvytvářely význam slova a rytmus řeči. V řečtině (zhruba do doby před počátkem n. 1.) byl slovní přízvuk spoluurčován délkou samohlásek, v latině (asi do 3. stol. n. 1.) vedle toho i tzv. délkou polohovou ( ---+prosodie). Proto byl v lat. verši rytmus do jisté míry časoměrný už před převzetím řec. meter ( ---+Saturnius), v Řecku byl časoměrný od počátku až do konce starověku, kdy začal znenáhla ustupovat prosodii pří­ zvučné. V češtině jsou doloženy první pokusy o časoměrný verš ve 13. stol.; soustavněji jej prosazoval Komenský, programově tak činili Palacký, Šafařík a Jungmann, který zavedl do české poezie dokonce i některá metra staroindická. Těchto použil zejm. Chmelenský v některých libretech, z antických meter se držel v původní tvorbě nejdéle časoměrný hexametr (naposled u Čecha, v epose Václav Živsa, 1889-1891); v překladech ant. básníků odstranil č-ru teprve Josef Král, mj. cyklem článků v LF počínajíc r. 1893. Překážkou č-ry u nás byla poměrně nevýznamná úloha kvantity v jazyce. Přesto byla č. pro češtinu teoreticky obhajována ještě v době mezi oběma válkami. Literatura: J. Král, O prosodii české, 1923 a 1938; R. Jakobson, Základy českého verše, 1926; J. Nováková, Indické rozméry v českém básnictví, 1952; J. Levy, České theorie překladu, 1957.

Černomoří bylo ve starověku obklopeno celým věncem řeckých měst, takže je lze počítat k řeckému světu, i když obyvatelstvo zázemí bylo vesměs neřeckě. Název „Čer­ ného moře" zněl u místního obyvatelstva achšaena (staropersky „černý"). Řekové tento název převzali ve znění axeinos ( = nehostinný), změnili jej však z tabuových důvodů v Pontos euxeinos ( = moře pohostinné). Moderní název je svým významem vlastně pokračováním názvu prvotního (předřeckého).

Kolonizace Č. začala na jihu, od bosporské úžiny : řada významných Literatura: W. Kubitschek, GrundriB měst vznikla na sev. pobřeží Malé der antiken Zeitrechnung, 1928; G. Fried- Asie (zejm. ---+Hérakleia Pontiké rich, Rukověť křesťanské chronologie, [Pontská], ---+Trapezús, --►Sinópé), 1934; A. Degrassi, Fasti consolari delťim­ pero romano, 1952, E. J. Bickerman, v ---+Kolchidě (zejm. Dioskúrias, Chronology of the Ancient World, 1968. Fásis), na pobřeží dn. Bulharska (-►Apollóniá [dn. Sozopol], ---+Mečasomíra (překlad řec. výrazu sémbriá [dn. Nesebiír], ---+Odéssos chronón taxis [ ---+Aristoxenos]), ver- [dn. Varna]) a Rumunska (-+Tomis šová technika, při níž se dojmu [dn. Constanta] a ---+Histriá neboli

Čín lstros). Z řec. kolonií v severním Č. byla nejvýznamnější města při --+Bosporu Kimmerském (dn. Kerčském průlivu): ---+Pantikapaion, -➔ Fanagoreia, na již. Krymu Theodosiá a ---+Chersonésos (3) a při ústí Bugu ---+Olbia; nejsevernější řec. kolonií bylo město ---+Tanais při ústí Donu do Azovského moře. Většina řec. měst v severním č. byla založena z -+Mílétu (Olbia, Pantikapaion, Theodosiá), Fanagoreia ---+ Ióny z ostrova Teu, Chersonésos z Hérakleie Pontské. Až na mladší Chersonésos (z 2. pol. 5. stol. př. n. 1.) byly řec. osady založeny většinou v 7 .-6. stol. př. n. 1. Okolo Kerčského průlivu vznikla v 2. pol. 5. stol. př. n. I. ---+bosporská říše, která trvala až do 4. stol. n. 1.; Olbia na záp. zanikla v pol. 3. stol. a již nebyla obnovena, kdežto města na Krymu se později stala součástí ---+byzantské říše. Hlavní hosp. základnou řec. měst v Č. byl obchod obilím, kupovaným od sev, barbarů ( ---+Skythů) a zčásti též produkovaným v okolí měst. Hojně se též vyvážely nasolené ryby a víno. Zejm. za helénismu byla v č. rozvinuta všechna řemesla. Monumentální stavby nejsou z č. téměř známy, památky kamenné plastiky kolísají od kvalitní práce k hrubé provinciální, produkce keramiky nepřesáhla místní trh (významnější byla výroba terakot), značný byl dovoz keramiky z Athén . Zajímavé nástěnné malby nepřesahují průměr, avšak výzdoba jihoruských hrobek patří k nejvýznamnějším památkám řec. kultury. Na umělecký vkus a celý život měst mělo silný vliv - jako sotva kde jinde v řec. městech místní, zejm. skythské obyvatelstvo. Symbióza těchto dvou složek se projevila také ve vrcholných památkách umění těchto měst, nádobách a špercích z drahých kovů (---+toreutika), vyráběných pro skythské zákazníky, zejm. ve 4. stol. př. n. 1. (---+skythské umění). Sev. pobřeží Černého moře bylo od počátku císařství ve sféře římského vlivu, ale přímou součástí impéria se nikdy nestalo. Polit. závislost zdejších měst a států na Římu byla určována především vztahem řec. obyvatelstva k okolním barbarským, hlavně skythským kmenům. Sociálně-ekonomicky zde lze rozlišovat tyto oblasti: a) řecká města: kdežto např. v Chersonésu vlastnili a obdělávali půdu (hlavně vinice) občané města, v Olbii obdělávalo půdu původní

Čín

128/

obyvatelstvo, jež platilo naturální dávky; b) -+bosporská ríše (na poloostrově Kerčském a na části poloostrova Tamanského): proti nájezdům barbarů byla chráněna valy; půdu vlastnil zčásti král a občané řec. měst, zčásti byla chrámovým majetkem; pozemky obdělávalo porobené a snad i zotročené původní obyvatelstvo; c) thrácké a íránské kmeny; skythské království s hlavním sídlem v N eápoli (poblíž dn. Simferopole na Krymu) - vlastníky půdy zde byli přísluš­ níci vládnoucího kmene, obilí se dopravovalo z přístavu Eupatorie (na jih od Neápole) do Olbie a odtud dále do Řecka. Všechna černomořská města později velmi utrpěla posuny barbarských kmenů. Výhodná poloha je však namnoze udržela při životě až do dnešních dob. O výzkum č. se zasloužili i čeští badatelé, zvl. K. Jireček, bratří Škorpilové, V. Dobruský, A. Salač aj.

umožnila vytvořit Hedvábnou cestu přes Tun-chuang, Kašgár, odtud přes Baktrii nebo přes Sogdianu do -+Seleukeie na Tigridu a k hranicím řím. říše. Není vyloučeno, že r. 36 př. n.1. při útoku Marka -+Antonia na Baktrii došlo ke srážce čín­ ských vojsk s římskými. R. 97 n.1. dorazil čínský vyslanec Kan Jing do území Tchiao-č', asi blízko Kaspického moře, a odtud bud k tomuto moři nebo k Perskému zálivu; další cesty se však neodvážil. V čínských pramenech jsou o stycích s řecko­ římským světem dvě zajímavé zprávy: tak 120 n.1. přišli prý kouzelníci a hudebníci od „západního moře" (z Alexandrie?) vyslaní řím. říší a byli přijati čínským císařem; v čín­ ských říšských análech pak je zpráva, že řím. říše je velmi rozsáhlá, bohatá na města a je pánem mnoha podrobených zemí, a popisuje se

Literatura: J. Čadík, O klenotnictví jižního Ruska ve starověku, 1927; A. A. Jessen, l{ecká kolonizace severního Černo­ moří, (čes.) 1951; E. S. Golubcova, Severnoje Pričernomor'je i Rim na rubeže našej ery, 1951; D. P. Kallistov, Severnoje Pričernomor'je v antičnuju epochu, 1952; V. F. Gajdukevič, M. I. Maksimova, Antičnyje goroda severnogo Pričernomor'ja, 1955; D. B. Šelov, Antičnyj mír v severnom Pričernomor'je, 1956; M. I. Maksimova, Antičnyje goroda jugo-vostočnogo Pričernomor'ja, 1956; J. M. Boháč, Kerč­ ské vázy se zřetelem k památkám v česko­ slovenských sbírkách, 1958. - Archeol. výzkumům a historii č. je věnována speciální knižnice Pričernomor'je v antičnuju epochu, vydávaná Akademii věd SSSR.

Čína. Civilizace čínská a civilizace antická se vyvíjely zcela nezávisle na sobě; přesto však v omezené míře vzájemně přejímaly některě podněty, k čemuž obvykle nedocházelo přímo. Tak výprava -+Ale-

xandra Velikého do -+Indie ve 4. stol. př. n. 1. přispěla asi k rozšíření pýthagorovské hudební stupnice v Číně; již koncem 3. stol. př. n. 1. znali Řekové prostřednictvím jihosibiřských kmenů čínský název pro hedvábí (s'f sér]) a podle něho pojmenovali Čínu Sériké (odtud lat. Serica). Také zeměpisec Klaudios -.Ptolemaios (2. stol. n. 1.) zahrnul Čínu do své mapy Asie. V letech 138-125 př. n. 1. podnikl Čang Čchien velkou objevnou cestu do Ferghány (kotlina v sv. oblasti perskě říše) a Baktrie a našel tu čínské výrobky, které se tam dostaly přes Indii. Na základě toho se Číňané pokusili proniknout do Indie po souši, sice bez úspěchu, avšak námořní spojení navázali nejpozději v 1. stol. př. n. 1. Naproti tomu již Čang čchienova cesta

Řím.

Východní řím. provincie (patrně i s Egyptem) nazývali Číňané Ta-čchin, egyptskou Alexandrii znali pod jménem Li-kan. Také Římané měli zájem, aby jejich rozsáhlý nákup čínského zboží nemusel procházet rukama cizích kupců; svědčí o tom obch. poselstvo, které r. 166 n. 1. dorazilo z Vietnamu do Číny a tvrdilo, že bylo vysláno císařem An-tunem (tj. -+Markem Aureliem Antoninem). K takovým stykům možná došlo již dříve, o nich však zprávy chybějí. Zájem vzbuzovalo mj. čín­ ské hedvábnictví, aspoň již v pol. 2. stol. n. 1. se -+Pausaniás ve svém Cestování po Řecku důkladně zabýval bourcem morušovým a hedvábím. V dalších staletích se rozvinul pravidelný obchod mezi Čínou a východořím. říší (čínský název Fu-Zin z perského Prom), jak o tom svědčí např. to, žer. 1953 byl nalezen solidus východořím. císaře Justina li. (565-578) v hrobě z r. 599 nedaleko tehdejšího čínského hlavního města Si-anu. Občasné styky umožnily Řekům a Římanům v podstatě správně ocenit význam čínské civilizace, kdežto Číňané se převážně omezili na shromažďování polit., vojenských a obchod. informací. Vzájemné styky obou velikých civilizací starověku nebyly tedy trvalé ani hluboké, poptávka po čínském zboží měla však od 4. stol. n. 1. občas vážný vliv na řím. hospodářství (směnou za luxusní předměty odplývalo velké množství drahých kovů do ciziny). Literatura: G. Coedes, Textes ďauteurs grecs et latins relatifs á !'Extréme Orient depuis Je 4eme siecle avant J. C. jusqu'au 14eme siecle apres J. C., 1910; A. Herrman, Die alten Seidenstrafien zwischen China und Syrien, 1910; týÍ, Das Land

der Seitle und Tibet im Lichte der Antike, 1939. číslice A. řecké: starší způsob zapisování č-c u Řeků byl aditivní a záležel v označování hodnot 5, 10, 100, 1 000 a 10 000 začáteční­ mi písmeny příslušných číslovek: 5 °= TI od pente; 10 = ~ od deka; 100 =Hod hekaton; 1 000 = X od chilioť; 10 000 = M od myrioi. Tak např. 1227 se psalo XHH~~IIII. Tento způsob byl již v období před­ alexandrijském nahrazen desítkovým systémem abecedním, schopným vyjádřit každé číslo do 1 000 nejvýše třemi znaky. K tomu bylo však třeba 27 znaků, a proto bylo používáno tří liter semitské abecedy jinak nepotřebných: vau pro 6 ( F nebo ~• ), koppa pro 90 ( 9 nebo 9 ) a sampí pro 900 ( 9 nebo ->i ) :

Jednotky A B IX ~ y 1 2 3 Desítky I K A L A X 1 2 3 Stovky

r

,:l

E F

8

E

s'

4

5

6

z H

0 .S·

~ 7

8

o

TI 9

'1l

9

MN

,!;!,

µ 4

~ 6

o

1C

Q

7

8

9

o/ 9 ljJ w "'>\ 7 8 9

v

5

P

~

T

r

©

x

p

cr

'C'

u

cp

X

1

2

3

4

5

6

n

Od 1-999 se číslice označovaly písmeny s čárkou nahoře: 1X' = 1. Pro tisíce se užívalo týchž písmen s čárkou dole: ,1x = 1 000, ,~ = = 2000, ,y = 3000 ... , ,& = = 9 000, ,L = 10 000, ,X = 20 000, ,"A = 30 000 ... , ,p = 100 000; tak např. 338 se přepisovalo 'tA"f); 1907 = ,IX L: : zlomky se vyjadřo­ valy např. takto: 12/35 = L!3'Ae:". Tento způsob (ůsporný pro písaře, ale nevýhodný pro početní operace a pro rozvoj algebry) se udržel i v byzantské době. Místní hodnota znaků (významný vynález Sumerů, kteří již kolem r. 2100 př. n. 1. dovedli vyjádřit v šedesátkové soustavě libovolně velkě číslo) byla Řekům neznámá. B. římské: nejstaršími číslicemi, kterých užívali Římané, byly znaky I, V, X, jež byly známy již v době před poznáním abecedy; jsou napodobením nataženého prstu (]), otevřené dlaně (V) nebo dvou dlaní (X). Pro 50, 100 a 1 000 při­ jali Římaně (pravděpodobně společně s -,.abecedou prostřednictvím -+Etrusků) znaky opřerié o tvary řec. písmen archaickě formy, jež nebyly pojaty do lat. abecedy (aspiráty): i chí (z toho J.,., J_, L) = 50; 8 ffi O théta (z toho C) = 100; (]) Jí (z toho (!l; velmi pozdě též

Knóssos, tzv. velké schodište ve východní obytné části

Akropolis s Parthenónem (upro~ střed), na úpatí ódeion Héróda Attika a stoá Eumenova

Héfaisteion (dříve nazývané Théseion)

129/ M působením číslovky Mille) = = 1 000. Jak vývoj jednotlivých tvarů naznačuje, projevovala se snaha přizpůsobit znaky běžně užívaným písmenům. Rozpůlením znaku Jí (c!>) pro 1 000 vznikla číslice D pro 500. Vyšší hodnoty se tvořily skládáním číslic: tak např. 1 227 se přepisovalo MCCXXVII. Postupovalo se tak, že znaky, postavené za vyšší číslicí se přičítaly (VI = 6), znaky postaveně před vyšší číslici se odčítaly (IV = 4); u Etrusků byla však známa i praxe opačná. Číslice vyšších řádů než 1 000 označovali Římané tak, že znak pro 1 000 kladli do závorek, napr. 10 000 = (c!>) nebo (M), 100 000 = (( r.t, )) nebo ((M)), analogicky též 5 000 = (D); někdy bylo použito i jiného způsobu, kdy tisíce byly označovány pomocí vodorovné čárky, kladené nad príslušnou číslici (např. ffi = 3 000, XX.X = 30 000, C = 100 000, M = 1 000 000). Poloviny se oS značovaly přidáním písmene (semis), později přeškrtáváním čís­ lic ( t ).

IV

v

4

5

I 1

2

III 3

VI

VII

VIII IX

X

6

7

8

10

XI

XII

XIII XIV

XV

11

12

13

15

II

9 14

XVI XVII XVIII XIX XX 16

17

18

XX.I XXX XL 21

30

40

LXX LXXX XC

19

20

L 50

60

70

80

90

C 100

CI 101

CC 200

D 500

M 1 000

LX

byly v pozdějším arabskými. Jejich znalost však nikdy nevymizela a v určitých případech se jich užívá dodnes; nepostradatelné jsou např. v chronogramech, kde grafickým zvýrazněním (obvykle prodloužením) určitých liter je upozorněno, že se mají současně číst jako číslice. Jejich seřazení dává letopočet, prozrazující nejčastěji datování díla nebo letopočet události, k níž se text vztahuje: tak rok upálení M. Jana Husi (1415) je skryt ve verši: „GrassatVr frVstra proh Vis CapltaLls In HVssVM/Chrlstl eXtlrparl VoX preClosa neqVlt" Římské č.

střv. zatlačeny č-mi

( -= VVVICILIIVVMCIIXIIVXCIVI = 1415; čes . : ,,Nadarmo, ach, je Hus trestán na hrdle, drahocenný hlas Kristův nelze umlčet"). (B. Sturm, Eteostichorum ... centuriae sex, Gorlicii 1580, str. A 5v). číslo (řec.

arithmos, lat. numerus), pojem pro kvantitu stejnorodých věcí, z nichž každou jednotlivou nazýváme jednotkou. Jako souhrn jednotek určují číslo už Platón (Parmen. 153n), Aristotelés (Metaf. X 6 1057a 3: ,,Mnohost však jest rodem čísel. Neboť číslo jest mnohost měřitelná jednotkou." - Viz též Metaf. XI 9 1085b 22) i Eukleidés (Elem. VII). Č. mělo ovšem od počátku velký význam praktický, ať už šlo o odhad majetku či o výpočty v prostoru i v čase. Matematika budila obdiv a úctu, až došlo k přecenění, ba zbožnění čísel, což zase vedlo k číselné mystice a povérám. Zvláštní úlohu sehrála ve stv. pýthagorovská nauka oč-lech, podnícená snad bádáním egyptským. Pýthagorovci poznali význam matematiky zvl. v astronomii a akustice a své poznatky zobecňovali přenášením čí­ selných vztahů i do jiných oblastí (např. i do výkladu jevů psychických). Tak uznali nakonec č. za metafysický princip, podle něhož je uspořádán celý vesmír. C. se stalo podstatou (úsiá) světa, č-la pak podobenstvími pro vše, co jest a co se děje. V č-lech jsou však nejen principy bytí. I naše poznání je založeno na č-lech, i naše před­ nosti. Jestliže podle pýthagorovců jsou věci napodobením čísel, jsou pro Platóna (zvl. v pozdním období) věci účastny v ideách, tj. v číslech. Platón se s pýthagorovci shoduje v tom, že č-la jsou pro všechny druhé věci příčinou jejich podstaty. Později se metafysický význam č-la uplatňuje hlavně v novopýthagoreismu a novoplatónismu. čočka (optický nástroj) již ve starověku. Svědčí

byla známa o tom např . nález ploskovypouklé č-ky, zasazené do zlata, z jednoho hrobu v italské Nole. Obdobné č-ky byly nalezeny i jinde, např. v Pompejích. Písemné zprávy jsou však velmi skoupé. Aristofanés se zmiňuje v Oblacích o tom, že č-kou lze vznítit oheň (Nef. 766n.). Podle Plinia (Nat. hist. 37, 28) se č-ky používalo v lékařství k vypalování ran. - V. t. optika.

čoč

ďáb

130/ ďábel (z řec. diabolos, pomlouvač, klevetník), těž Satan: v žid. a křesť. náboženství Zlý duch, ztělesnění veškerého zla ve světě. Představa o něm vnikla do žid. myslení z náboženství perského: ,, Tento svět" tam byl pokládán za panství ďábla, jenž se prý snaží působit na lidi „světskými" lákadly (proto též: Pokušitel). Lidě jej mohou překo­ návat ---+-askezí. - Vedle Satana se věřilo v množství zlých duchů (démonů, běsů, z nichž nejvyšší byl Beelzebul [Belzebub]); ti prý pů­ sobí různé duševní a nervové choroby; proto bylo provozováno tzv. ,,vymítání duchů" (exorcismus) zaklínáním pomocí mocných (božských) jmen (v některých církvích se tak děje dosud).

----+-sochařství (A) označovalo jako

se podle něho daidalské. D-lovy sochy byly prý jako živé (musely se prý uvazovat, aby neutekly: tj. nepůsobily jako umělecký obraz skutečnosti, nýbrž chápaly se jako její přímá náhrada). Na Krétě vystavěl pro krále -.Mínóa proslulý -----+-labyrinthos. Mínóově dceří Ariadně poradil, jak pomoci -+ Théseovi, aby nalezl cestu ven z labyrinthu. Mínós ho proto zavřel i s jeho synem Íkarem do labyrinthu. D. vyrobil pro sebe i pro Íkara z peří a vosku křídla a oba prchli vzduchem. Íkaros se však přes varováni otcovo příliš přiblížil k slunci, vosk roztál a Íkaros se zřítil do moře. To bylo po něm nazváno Íkarské. D. doletěl na Sicílii a nalezl zde útočiště u kráDada viz Dákie le Kókala (Ov. Met. 8, 183n). - Pravzorem řec. D-la a Íkara byl Dafné [2. p. -ny], nymfa, dcera Etana, hrdina mesopotamského říčního boha Péneia ( -----+-Thessalie). mýtu o letu ke slunci na křídlech Zamiloval se do m ----+-Apollón orla pro získání byliny plodivě síly. a pronásledoval ji. Když ji už doVýtvarné zobrazení v antice: D. a Íkaháněl, vyprosila si D. od otce, ros, reliéf ve vile Albani v Římě; nástěnné aby ji proměnil ve vavřín (řec. malby pompejské. V nové době: Donatello (1386-1466), dafné). Od té doby byl vavřín zaD. a Íkaros, kruhový reliéf v mramoru ve svěcen Apollónovi. Haluze vavřínu dvoře paláce ve Florencii. - Sochy: A. přinášeli chlapci jako očistný pro- Canova (1757-1822), D. a Íkaros; A. středek z ůdolí Tempé v Thessalii Rodin (1840-1917), Pád Íkarúv; Fr. HnáÍkaros (reprodukováno v Ceském světě do Apollónova chrámu v Delfech. tek, 22. 5. a 16. 3. 1917); J. Štursa, Íkaros, - Báje byla ve stv. oblíbeným 1919 (bronz, Sbírka čes. sochařství, námětem výtv. umění i poezie Zbraslav); Íkaros, 1920 (tamže); V. Dohnalová-Pešanová (* 1897), Íkaros (bronz, (Ov. Met. 1, 452n). vystaveno 1936); J. B. K. Vlach (* 1904), Sousoší: L. Bernini, Apollón a Dafné, !kar (bronz); R. Pribiš (* 1913), Ikarus, okolo 1623-25. - Nástěnná malba: F. 1943 (reliéf medailovité řešený). - NáHarovník (f 1683), Apollón a Dafné (Lob- stropní malby: Baccio Bianco, Daidalos a kovický palác na Hradčanech). - Obraz: N. Íkaros (Valdštejnský palác v Praze), asi Poussin, Apollón a Dafné, okolo 1630-35; 1625-1630; neznámý malíř, Daidalův a E. Kalabis (* 1899), Proměna Dafny ve Íkarův let, 1720 (Lobkovický palác v Praze, vavřín. - Báseň: J. S. Machar, Vavřín Vlašská ul). - Obrazy: neznámý malfr (snad (Antické motivy, Tretí kniha lyriky), 1892. flámský), Pád Íkarův, asi 16. stol. (repro- Lyrická povídka: J. Karásek ze Lvovic, dukováno v Zlaté Praze 1917, str. 213); Dafnino hoře, 1926. - Pastorální hra: J. P. Brueghel St. (1525-69), Krajina s páPeri, Dafné (na text Rinucciniho), prove- dem Íkara; A. van Dyck (1599-1641), deno ve Florencii 1597/8. - Opera: G. F. Daidalos a Íkaros (týž námět celkem tři­ Hande!, Daphne, 1708; R. Straul3, Daphne krát); Frederick Leighton (1830-1896), D. a Íkaros; Jan Preisler (1872-1918), (text J. Gregor), 1938. Íkarúv pád (pastel; týž námět olej); M. Pirner (1854-1924), Íkarova smrt (kresba, Dafnis [2. p. -ida], sicilský pastýř, reprodukováno ve Vet sacrum 2, 1909, ,,vynálezce" (řec. heuretés) -➔bú­ seš. 10); J. Šíma, Pád Íkarův, 1936; V. Vaculka, Íkarův pád, 1960; B. Matal, kolské poezie. Svou krásou a hrou íkarúv pád, 1961. - Literární ohlasy: na -.sýringu okouzloval nymfy. Sv. Cech (1846-1908), román Ikaros; Zemřel hořem z nešťastné lásky. James Joyce (1882-1941), Daedalus; J. (* 1894), povídka !kar. Podle jiné verze ho nymfa Echenais Iwaszkiewicz Básnické zpracování: J. Vrchlický, Ikarus, potrestala slepotou, protože jí byl 1889 (ze sbírky Různé masky, 107); J. Kanevěrný. -D. bylo již v ant. litera- rásek ze Lvovic, Ikaros (ve sbírce Endymion, 1909); Gabriele d'Annunzio (1863 tuře oblíbené jméno pro pastýře až 1928), epos o Íkarovi (ukázku přel. M. (vyskytuje se např. v několika Votrubová-Haunerová, Novina 1911, 417 eklogách Vergiliových Bukolik; v 5. až 420); V. Brjusov, báseň D. a Ikaros P. Křička, Květy 1911, 1. polo!. str. ekloze bývá v postavě D-ida spatřo­ (přel. 364 n); V. Roy, Náš Ikarus (alegorická ván Iulius Caesar).-.Longos nazval báseň ve sbírce In memoriam, 1934); F. svůj pastýřský román Dafnis a Hrubín, Proměna, 1958; š. Žáry, !kar živý, 1960, kniha básní. - ZhudebChloé. Postava D-idova ožila v pa- večne nění: S. Goldbach (* 1896), Nový Ikastýřské poezii 17. a 18. stol. rus, op. 14 (symfonická skladba), 1928; K. Bohm (* 1890), Ikarus (symfonická báseň), 1929; R. Mašek (* 1906), Ikaros, Daidalos [2. p. -la], mytický řecký op. 8 (symfonická báseň); I. Markevič, sochař, vynikající stavitel a „vyná- Odlet Ikarův (balet), 1943.

lezce" (řec. heuretés) umělecké­ ho řemesla. Nejst. monumentální daimón [2. p. -ona]

(řec.,

snad

131/ rozdělovatel), označení pro nositele nadpřirozeně síly, projevující se v přírodních úkazech (démon počasí, plodnosti apod.), popř. zasahující do lidskěho života.

Víra v existenci d-ú se vyvinula nejspíše ve společnosti, která ještě neznala jiné dělení osob a věcí než na dobré a zlé. Proto byli i d-i dobří a zlí. Když se později vytvořila představa antropomorfních božstev, přičítalo se jim působení namnoze podobné působnosti daimonů. S tímto stavem se setkáváme nejen v ---+homérském náboženství; víra v d-'y zesiluje opět koncem 5. stol. př. n. I., kdy antropomorfní náb. představy ustupují pod tlakem filosofie. D. zasahoval podle víry Řeků do lidského života příznivě (agathos d., dobrý d.) nebo nepříznivě (odtud eudaimón = mající dobrěho d-a, tj. blažený, v protikladu ke kakodaimón = mající zlého d-a, tj. ubohý); proto splynul d. již před Homěrem s představou -+osudu (později --+tyché). Denní jídlo u Řeků končívalo úlitbou Dobrému d-u, ochránci domu. Spojení d-a s jedincem bylo rozvedeno již u Platóna (---+Sókratovo daimonion) a objevuje se v helénist. filosofii a literatuře, zvl. v nové komedii. Problémem d-ů se zabývala zejm. ---+Akadémie, která je považovala za bytosti stojící na přechodu mezi lidmi a bohy. V pozdějších dobách přispěl k rozvoji nauky o d-ech (démonologie) ---+gnosticismus uče­ ním, že d. provází člověka od narození až do smrti, dále ---+manicheismus (podle něhož je d. principem zla) a novoplatónici, zvl. ---+Porfyrios (jenž je považuje za tlumočníky mezi lidmi a bohy) a pak pod jeho vlivem v byzantskě době Michaěl ---+Psellos. Křesťanství ztotožnilo d-y s padlými anděly, a proto uznávalo jejich větší tělesnou dokonalost proti člověku (mají prý např. křídla a létají, dovedou číst z pří­ rody anebo sesílat na člověka nemoc). U ---+Tertulliana a ---+Augustina jsou d-i ztotožněni s bohy řím. impéria; tím je také omezena jejich vláda na pozemskou obec (societas daemonum), jejíž zkázu předpověděl Bůh.

Vedle této filos. démonologie byla otázka duchů, jejich zasahování do života i jejich ovládání a potírání předmětem lidové víry, jež se projevuje v ---+zaklínáních, známých zvl. z Egypta. Tato víra byla velmi živá, proto zakazovaly od 4. stol. n. I. křesť. zákony uctívání daimonů. To se pak objevilo ve střv. jako učení o -+ďáblu - knížeti zla a jeho pomocnících. Pronásledování čaro-

dějnic zákonů

dan

bylo pokračováním oněch D-ii sídlili Liburnové (hl. město v jiných podmínkách. Scardona, dn. Skradin). Oba kmeny se zabývaly pastevectvím, rybolovem a v malé míře zemědělstvím. daimonion viz Sókratés Zpočátku byla D. spojena s ---+PanDákie (lat. Dacia) ve starověku ná- nonií, za pannonsko-dalmatského zev území mezi dolním Dunajem povstání (6-9 n. 1.) došlo k jejich (lat. Danuvius), Seretem (lat. Hiera- admin. rozdělení. Označení Dalmasus) a východními Karpatami (zhru- tia je doloženo až z doby Flaviovců ba dn. Rumunsko a malá část jihový- (69-96 n. 1.). D. byla romanizováchodního Maďarska); hlavními oby- na především na pobřeží, kde zejm. vateli byli Dákové (thráckého půvo­ za Flaviovců řada měst obdržela du) a -Getové. Zabývali se zeměděl­ právo municipií; staré kolonie ---+Sastvím (obilí, len) a chovem dobytka. lonae (dn. Solin u Splitu, rodiště cíAsi v 1. stol. př. n. I. se dostali do saře ---+Diocletiana), Narona (dn. styku s řím. říší. Jejich nájezdy, Vid u Metkoviée) a Iader (dn. jimiž znepokojovali hranice říše Zadar) vznikly již na počátku v 1. 85-89 (---+Decebalus), si vzali principátu. Ve vnitrozemí bylo poŘímané za záminku k tažení proti měrně málo římských měst. VyváD-ii, proslulé bohatstvím zlata želo se odtud dřevo, železná ruda, a stříbra; to skončilo vítézstvím textilie, sýry; na pobřeží se pěsto­ ---+Traianovým r. 106 n. l. : hl. město valy olivy a vinná réva. Hospodář­ Sarmizegetusa (na výšině Dealul ský rozkvět, který nastal v D-ii za Griídi~tii) bylo Římany obsazeno, Diocletiana, se tu udržel až do D. přeměněna v řím. provincii. konce starověku. Kolonisty zde byli především voLiteratura: C. Patsch, Archiiologisch-epijáci, kromě toho sem byli přesídleni graphische Untersuchungen zur Geschichte horníci z Dalmácie a usadilo se zde der romischen Provinz Dalmatien, Wisseni mnoho orientálců. Památkou na schaftliche Mittheilungen aus Bosnien und IV-XII, 1896-1912; C. Jitoto vítězství je Traianův sloup Herzegowina reček, Die Romanen in den Stiidten Dalv Římě a jeho ---+tropaion u Adam- matiens imMittelalter, 1901/03; Forschunclisi v rumunskě Dobrudži. - gen in Salona, 3 sv., 1913-39; B. Saria, Dalmatia, RE, Supplementband VIII, 1956, D. byla jednou z prvních provincií, sl. 21-59; G. Alfoldy, Bevolkerung und kterou byli Římané nuceni vy- Gesellschaft der romischen Provinz Dalklidit (za Aurelianovy vlády r. 271 matien, 1965; J. J. Wilkes, Dalmatia. History of the Provinces of the Roman Empin. 1.). re, 1969; K. Kurz, Die Wirtschaftsgebiete Okolo začátku n. I. sídleli Dákově im vorromischen Dalmatien, 1970. i na již. Slovensku u dolních toků řek. V 1. pol. 1. stol. n. I. byli damnatio memoriae (lat.), pro---+ J azygy a germ. kmeny, hlavně kletí a odstranění památky toho, -+Kvády, zatlačeni do hornatých kdo byl odsouzen podle řím. práva krajů na sev. a na východ. Měli z vlastizrady, zvl. v době císařskě. podíl na tzv. půchovské kultuře. Jeho jméno bylo nato odstraněno Literatura: C. Daicoviciu, Siebenbiirgen ze všech veřejných a někdy i souim Altertum, 1943; I. T. Kruglikova, Da- kromých dokladů, tj. odtesáno na kija v epochu rimskoj okkupaciji, 1955; V. nápisech ( ---+razura), odstraněny jeParvan, Dacia, 1958 2 ; V. I. Velkov, Gradat v Trakija i Dakija prez kasnata antič­ ho pomníky. K d. m. docházelo nost (IV-VI v.), 1959; W. D. von obvykle posmrtně; byl jí postižen Barloewen, AbriB der Geschichte der anti- např. triumvir Marcus ---+Antonius ken Randkulturen, 1961, zejm. 103-128 (literatura); H. Daicoviciu, Dacii (Les Da- rozhodnutím senátu i mnozí císařové (např. ---+Domitianus) i pří­ ces), 1965. slušníci jejich rodiny (např. ---+Mesdaktyl (z řec. daktylos „prst", salina). snad proto, že měl rovněž tři člán­ ky), trojslabičná sestupná stopa, Dámoklés [2. p. -lea], dvořan skládající se z jedné dlouhé a dvou syrákúského tyrana (samovládce) krátkých, s ---+iktem na prvé-'---· ---+Dionýsia I. Když D. vychvaloval Používalo se ho ve verších čistě tyranovo štěstí, přikázal mu Dionýdaktylských (dvou až šestistopých) sios, aby se posadil při hostině na i smíšených, hlavně však v ---+hexa- jeho místo, a dal mu nad hlavu zavésit meč na koňské žíni. Pohled metru a ---+pentametru. na meč D-lea poučil o nebezpečí Dalmácie (lat. Dalmatia), římská tyranova postavení. Odtud příslo­ provincie na pobřeží Jaderského večně Dámoklův meč jako symbol moře (vedle vlastní D. i dn. Bosna trvalěho ohrožení. a Hercegovina), původně součást římskě provincie Illyrika (---+ Illy- Danaé, dcera krále Akrisia v Argu, rie), osídlená illyrskými, popřípadě matka ---+Perseova (1). illyro-keltskými kmeny. Nazývala se podle kmene Dalmatů; v severní danajský dar viz Danaové

Dan

132/

Danaové, u Homéra označení všech Řeků před -+-Trójou (podobně jako -+-Achajově a Argejští), u jiných autorů však někdy pouze název obyvatel -+-Argu. Název bývá odvozován od jména argolského krále Danaa (Danaos, -+-Danaovny), který prý byl původem z Egypta. D. bývají někdy ztotožňováni s lidem Dan[a]una, o němž jsou zmínky na egyptských záznamech z doby kolem r. 1200 př. n. I. jako o jednom z tzv. -+-námořských národů (-+-Frygie), které tehdy zaútočily na Egypt. - Přídavně jméno „danajský" žije dodnes ve spojení „danajskv dar" (quidquid id est [ -+-Sent.]).

z účtů a potvrzení, ze závětí aj. Platily se i dávky z vyměřování půdy, ze zavlažovacích staveb, silnic apod. Vybírání daní bylo svěřováno nájemcům, kteří zaplatili do státní pokladny stanovenou částku a vybírali pak d. za pomoci státního aparátu. V době hosp. úpadku Egypta se najímání daní změnilo z výnosného obchodu v tíživou povinnost a náiemci se pak stávali státními úředníky. II. Římané označovali d. přímé jako tributa, stipendia, d. nepřímé jako vectigalia. V některých přípa­ dech byli jednotlivci nebo obce zbaveny daňových povinností (immunitas). K přímým daním patřila především daň z majetku, zvl. nemovitého (viz níže), která se stanovila podle potřeby (obvykle 1, 2 nebo 3 % z hodnoty majetku tzv. tributum simplex, duplex, trip/ex). K určení tributa se bral za základ odhad majetku provedený jeho vlastníkem (aestimatio). Vdovy, neprovdané ženy, které nepodlěhaly otcovské pravomoci, a nedospělí sirotci tributum neodváděli. Z nepřímých daní byla nejstarší

Danaovny, 50 dcer Danaových. Danaos se znesvářil s bratrem Aigyptem, otcem 50 synů, o vládu, a odplul proto z Egypta do -+-Argu, vlasti své pramáti -+-Íó. Synové Aigyptovi přišli však do Argu a žádali si D. za manželky. Na otcův příkaz zavraždily D. ve svatební noci své muže, jen Hyperméstra ušetřila Lynkea a později s ním založila nový královský rod v Argu. D. byly potrestány tím, že musily v podsvětí nabírat věčně vodu do bezedněho sudu. Báji zpracoval -►Aiscnylos v trilogii, z níž se zachoval 1. díl, Prosebnice (tj. prosící Danaovny). - Opera: Ch. W. Gluck, lpermestra, 1742. - Socha: A. Rodin, Danaide, 1890.

daně patřily v antickěm Řecku i Římě k hlavním zdrojům státních příjmů; dělily se na přímé, určova­ né podle výše majetku a odváděné přímo státu, a na nepřímé, jimiž byly pevně stanovené poplatky z koupě a prodeje, dědictví, nájmu apod. Zvláštním druhem nepřímých daní bylo -+-clo. I. V řeckých obcích převažo­ valy nepřímě d. nad přímými. Ty postihovaly především neobčany (daň metoikú [-+-cizinci] z hlavy, ze živnosti). Na občany byla uvalována obvykle za války zvláštní daň (eisforá). V athénskěm městském státě se původně asi vybírala podle čtyř majetkových -+-tříd (2a), zavedených -+-Solónem, od 4. stol. př. n. I. podle -+-symmorií. Specifickou formou daní byly -+-leitúrgie. Nepřímé d. byly vybírány na trzích, pří veřejných dražbách, při prodeji půdy apod. Složitý daňový systém se vytvořil v ptolemaiovském Egyptě. Byly tu vybírány přímé d. z hlavy, z půdy, z budov, z otroků, z pracovních nástrojů, z domácích zvířat aj. Nepřímé d. byly vybírány z dováženěho i vyváženého zboží, z koupě a prodeje, z nájmu a smluv,

pětiprocentní daň propouštění otroka

odváděná

při

(vicesima manumissionum), která byla za Caracally (211-217) přechodně zvýšena na 10 %- Za císařství byla zavedena řada nepřímých daní. Augustus zavedl 5 % daň z dědictví a odkazů (vicesima hereditatum et legatorum), 1 % obratovou daň z prodeje uskutečněného aukcí nebo kupní smlouvou (centesima rerum venalium) a 4% daň odváděnou při prodeji otroka ( quinta et vicesima venalium mancipiorum). Za republiky bylo vybírání daní svěřeno -+-publikánům, za císařství byla povinnost vybírat d. přenášena na obce a v rostoucí míře na byrokratický úřední aparát. Zvláštní kategorii tvořila pozemková daň, kterou byli v řím. říši zatíženi zejm. obyvatelě provincií; Itálie byla až do Diocletiana prakticky této d. zproštěna. Jen ve zvl. případech bylo tributum pře­ depsáno i pro Itálii. Desátek (decuma) z výtěžku okupovaně a obdělá­ vané státni půdy nebyl důsledně vymáhán. V provinciích se za republiky odvádělo buď pevně stanovené tributum (ve zvl. případech vectigal [ -+-ager privatus vectigalisque ], nebo stipendium [-+-ager stipendiarius] anebo desátek in natura; takto byla zdaněna např. provincie Asia a Sicílie). Desátky byly vybírány společnostmi publikánů. Poplatky se odváděly za používání státních pastvin, lesů, za těžbu

v dolech (zvláštní forma pozemkové renty) apod. Za císařství bylo vybírání pozemkové d. zdokonaleno. Císařský aparát, který některé d. vybíral, měl k dispozici dokonalé podklady o daňových povinnostech provinciálů ( -+-katastr). Za -+-dominátu platili vlastníci půdy pravidelnou daň pozemkovou ( -+-annona), kdežto obyvatelé nevlastnící půdu platili daň z „hlavy" (capitatio plebeia). Danuvius nebo Danubius, (keltský) název původně jen horního a středního toku Dunaje (dolní tok se nazýval -+-Istros). Identita D-iu a Istru byla dlouho neznámá. D. tvořil v císařské době na celém středním toku přirozenou sev. hranici řím. říše, později silně opevněnou (-+-limes). Současně se stal důležitou dopravní tepnou obchodní i strategickou. Dardanos viz Dardanové příbuzný Tróobyvatelé trójzázemí, vedení -+-Aineiou; jejich jméno bylo odvozováno od Dardana, syna Diova a -+-Plejady Élektry, mytického praotce trójského královského rodu, leckdy je ho však užíváno jako názvu pro Trójany vůbec.

Dardanové, kmen janům skěho

(-►Trója),

dáreikos [2. p. -ku], zlatá perská mince, na jejímž líci byl zobrazen král Dáreios s lukem. Obíhala i v Řecku až do 4. stol. př. n. I. V. t. mince (I). Dáreios I. [2. p. -ia] (staropersky Dárajavauš), perský král 522-486 př. n. 1. Pocházel z mladší větve -+-Achaimenovců. Vyšel vítězně z bojů proti Gaumatovi, který se vydával za -+-Kambýsova bratra Bardiju (řec. Smerdis) a uchvátil trůn, i proti uchazečům v různých částech země. Autentickou zprávu o obnovení říše obsahují skalní reliéfy s trojjazyčným (persky, médsky a babylónsky) tzv. Behistúnským nápisem. D. rozšířil perskou říši o kraje již. Kavkazu a sz. Indie a provedl správní i hosp. reformy. Říši rozdělil ve 20 satrapií. Vybudoval silnice s poštovními stanicemi a zájezdními dvory. Zavedl zlatou měnovou jednotku ( -+-dáreikos ). Nezdarem skončily jeho výpravy proti Skythům i obě výpravy proti Řekům r. 492 a 490 (-+-řecko-perské války). Za příprav k třetí výpravě zemřel r. 486/5. D. II. Nothos [2. p. -tha], perský král 424-404 př. n. I., syn -+-Artaxerxa I. Zmocnil se vlády po za-

ded

133/ vraždění

svého bratra -+Xerxa II. Ztratil sice Egypt, avšak na Západě se uplatnil perský vliv za -+peloponnéské války. D. III. Kodomannos [2. p. -na], poslední perský král 336-330 př. n. 1. Nedovedl klást vážný odpor vítěznému postupu -~-Alexandrovu. Z bitvy u -+ Issu r. 333 se zachránil útěkem, jeho matka, žena a děti se tu dostaly do zajetí. Po porážce u -+Gaugamél (r. 331) prchal na vých. do Baktrie, tam ho však zajali a zavraždili spiklenci v čele s -+Béssem. Jeho smrtí vymřela dynastie -+Achaimenovců.

v Egyptě, kde mělo dlouhou tradici už před řím. dobou. Proto také v Egyptě vznikla éra -+Diocletianova, počítaná od nastoupení tohoto císaře. r. 284 n. 1. V pozdní antice vzniklo rovněž d. podle patnáctiletých období (-+indikce) a objevují se různé letopočty od stvoření světa, např. židovský. Základ křesť. éry byl položen teprve v 6. stol. n. 1. mnichem Dionysiem Exiguem, jenž vypočítal, způsobem arci nevědeckým, že se rok 279 éry Diocletianovy rovná roku 563 od narození Kristova. Křesť. éry „našeho letopočtu" se u nás doposud užívá a převádějí se na ni všechna data uvedená v pramenech jinak. Poněvadž se však rok ve stv. nezačínal všude po zimním slunovratu (-+kalendář), musíme někdy, zvl. v řec. dějinách, udávat rok lomeným číslem (např. -+Solón byl archontem r. 594/3 př. n. 1., tj. v 2. pol. r. 594 a v 1. pol. r. 593).

Darés [2. p. -éta], domnělý autor ztraceného řec. románu o -+trójské válce (snad z rané doby císařské), který se zachoval pouze v lat. verzi Historia de excidio Troiae (Vyprávění o vyvrácení Tróje) z 5. stol. n. 1. U čtenářů se autor snažil vyvolat dojem, že se zúčastnil této války na straně Trójanů, s nimiž Literaturu viz s. v. čas. na rozdíl od -+Homéra a -+Diktya sympatizuje. Lat. verze se stala Dea Dia, snad tabuové jméno pro vzorem střv. trojánských kronik. bohyni jarní setby, uctívanou kolegiem -+Arválů, obnoveným za AuDátis viz řecko-perské války gusta, a to v květnu o slavnosti, jež snad nahradila stará -+ambarvalia. datovaní nebylo ve stv. jednotné, zvl. v Řecku, kde každá obec uží- Dea Roma, bohyně Říma, uctívala jiného způsobu. Datovalo se vaná od 2. stol. př. n. 1. nejdříve především pomocí jmen nejvyšších mimo Rím; její kult tu byl projefunkcionářů (-+epónymos), např. vem spojenecké podřízenosti Rímu. v Athénách podle archontů, v Římě Od doby Augustovy byl její kult, podle konsulů. Tyto údaje mů­ spojovaný s kultem vladaře, oficiálžeme převádět na d. dnes platné, ním projevem loajality. Skvostný protože máme zachovány seznamy chrám jí a Venuši jako prarodičce epónymů; pro Athény je to např. Římanů zasvětil v Římě r. 121 n. 1. -marmor Pari um, pro Řím tzv. císař -+Hadrianus. Den založení konsulské fasti ( -+kalendář [B]). Je- chrámu byl stanoven na 21. dubna diné d. společné všem Řekům už (,,narozeniny" Říma, -+Parilia). v době klas. bylo d. podle -+olym- Kult přetrval do konce 4. stol. piad, užívalo se ho však ve větší míře až v pozdějších dobách. Pro Dea Syria (řec. Syriá theos), dobu před začátkem olympijských označení pro syrskou bohyni her (r. 776 př. n. 1.) se datovalo (po- -+Atargatis. Vedle nápisů známe čínajíc helénist. dobou) od ůdaj­ označení D. S. i z literatury: -+Lů­ ného dobytí Tróje (r. 1184 př. n. l.). kiános v zachovaném spisku Syrská Od doby helěnist. se určovalo da- bohyně popisuje její chrám v Hierátum na východě podle různých ér, poli (dn. Mambůž, sv. od Halabu). při čemž datum, od něhož se vycházelo, se nazývá epocha. Nejvý- Decebalus, řec. Dekebalos [2. p. znamnější z nich byla éra seleukov- -la], hlavní vůdce dáckého kmenoská (od r. 312 př. n. l.), později např. vého svazu v době Domitianové a sullovská v M. Asii (od r. 85 př. Traianově. S Domitianem uzavřel n. 1.) nebo aktijská (od bitvy r. 89 n. 1. výhodný mír, ale r. 101 u -+Aktia r. 31 př. n. 1.). byl od Traiana poražen a po druhé, V Římě se později datovalo od konečné porážce r. 106 spáchal založení Říma (753 př. n. 1.; sebevraždu. Po jeho smrti se -+a. u. c.), v době císařské nám -+Dákie stala řím. provincií. slouží k určení data údaj, po kolikáté byla císařovi udělena tri- decemviri (lat.), desetičlenný sbor bunská moc, která se každoročně pro určitý ůřední ůkon: 1. d. legibus obnovovala ( -+principát). Datová- scribundis (pro napsání zákonů) ní podle let panování vládců měli v pol. 5. stol. př. n. 1. kodibylo rozšířeno více na východě, zvl. fikovat -+právo obyčejové, aby

bylo magistrátům zabráněno v risdikční libovůli. Sepsali za

judva roky zákony dvanácti desek ( -+leges duodecim tabularum); - 2. d. stlitibus iudicandis (pro posouzení sporů) rozhodovali pře svěřené jim -+praetorem, zejm. spory týkající se osobní svobody občanskě (causae liberales). Od doby Augustovy před­ sedali při porotách v soukroprávních sporech;-3. d. sacrisfaciundis, kněžský sbor, původně dvoučlenný (duoviri), později patnáctičlenný (quindecimviri), jenž opatroval pro potřeby státu tzv. Sibyllskě věštby ( -+Sibylla) a hledal v nich návod pro řešení polit. problémů.

Decius 1. Publius D. Mus (2. p. -ia -ia -sa], hrdina římského národa, oslavovaný pro lásku k vlasti. Jako konsul r. 340 př. n. 1. obětoval svůj život ( -+devotio) v bitvě proti Latinům (Liv. 8, 6n); - 2. syn před­ chozího, jenž rovněž zasvětil svůj život podsvětním bohům, aby tak vykoupil vítězství Římanům v bitvě u Sentina (v Umbrii) r. 295 př. n. 1. (Liv. 10, 27n); Accius ho oslavil v (nezachované) praetextě Aeneades (nebo Decius); - 3. Gaius Messius Quintus Traianus D. Augustus [2. p. -ia -ia -ta -na -ia -ta], vládl 249-251; byl to první řím. císař illyrsko-pannonského původu. Pokoušel se obnovit starořím. tradice, proto byli za jeho vlády křes­ ťané poprvé soustavně pronásledováni v celě šíři. Zahynul r. 251 u Abrittu (v dn. Dobrudži) v boji proti -+Gótům. decretum (lat., rozhodnutí) 1. výrok ůředníka cum -+imperio nařizující nějaké opatření nebo rozhodující v soudním případě (podléhalo tribunské -+intercessi); 2. později název jednoho ze čtyř druhů císařských konstitucí ( -+constitutio ). Byl to rozsudek, jímž princeps rozhodoval procesy projednávaně před ním v první a jediné instanci; rozhodoval rovněž odvolání podaná k císařskě kanceláři. V d-tech bývala někdy vyslovena nová právní zásada, a tak se d. stalo novým pramenem práva. D-ta nebyla uveřejňována, ale byla právníky respektována, citována a vědecky zpracovávána. decurio (lat., desátník) 1. před­ stavený nebo velitel 10 mužů. V řím. vojsku velitel decurie, tj. nejmenší jednotky -+jízdy; - 2. viz curiales. dědictví

viz právo

dědické

dedikace (lat. dedicatio,

zasvě-

ded

134/

cení), právní akt ve stv. rumě, jímž stát nebo jedinec postupoval božstvu určitý předmět (např. chrám, sochu apod.). Za stát vykonával d-ci nejvyšší magistrát (také censorové nebo aedilové); schvaloval ji senát a sněm (zvl. bylo-li třeba prostředků ze státní pokladny). Zasvěcování chrámu probíhalo slavnostní formou tak, že dedikující stál uprostřed vchodu, držel se oběma rukama veřejí a odříkával věnovací formuli, jež byla zpravidla zachycena nápisně. D. chrámu bývala oslavována hrami (ludi dedicatorii), den založení pak každoročními slavnostmi.

pozvedl d. --+Thúkýdidés; vylíčil dějiny peloponnéské války, jíž se zprvu aktivně účastnil; přitom se opíral o spolehlivé prameny, a to zčásti povahy archivální, a přihlížel i k otázkám hospodářským. Své dílo psal pro poučení státníků, a tak položil základy d. pragmatickému, třebaže jeho úkoly definoval až --+Polybios. Thúkýdidovi současníci si tak vysoké cíle ještě nevytyčili: --+Hellaníkovo studium se rozbí4alo příliš do šíře, --+Ktésiás sepsal spíše hist. román než věrné dějiny perské říše, a tak snad jen Kratippos snese přís­ né měřítko, je-li ovšem autorem zlomku zv. --+Hellénika z Oxyrhynchu. Ale i z mladších historiků chyběla --+Xenofóntovi kritičnost a objektivnost, --+Filistos stranil ve svých dějinách Sicílie Dionýsiovi I. i II. a --+Theopompos tak silně sympatizoval s makedonským Filippem II., že dospěl k přecenění významu jedince jakožto hist. činitele; jeho řec. dějiny byly nadto prodchnuty rétorismem obdobně jako universální dějiny --+Eforovy. Sicilan --+Tímaios, jemuž se vytýkalo, že čerpal poučení jen v knihách, vynikl svou péčí o přesnou chronologii. Tímaios náleží svým životem i dílem už do doby helénistické stejně jako Dúris ze Samu, jenž kladl důraz na patetické líčení dě­ jinných událostí, přičítaje jejich vznik často podružným dějům, např. milostným historkám. Vlastní helénistické d., které se zaměřovalo na území získané makedonskými výboji, zahájili účastníci Alexandrovy výpravy, zvl. Aristobúlos, Nearchos a Onésikritos, jejichž paměti měly ovšem nestejnou hist. věrohodnost. Alexandrovy činy vylíčil také --+Kallisthenés, jenž však nemá nic společného s pohádkovým románem, rozšířeným pod jeho jménem ve středověku. Ve 3. a 2. stol. se mezi historiky zařadili významní vědci jako všestranný --+Eratosthenés dílem chronologickým, básník --+Kallimachos dílem literárněvědným a politikové i vládcové --+Démétrios Falérský, --+Arátos Sikyónský, --+Antigonos Gonatás a -+Pyrrhos svými pamětmi. Žádné z těch děl se přímo nedochovalo, ba i výsledky práce Hierónyma z Kardie, dějepisce, jak se zdá, spolehlivého a kritického, známe jen z pozdějších citátů. Velké oblibě se dále těšily kroniky ( -►chronika), zvl. athénské (atthidy), a mezi historiky píšícími řecky se objevili i orientálci jako Egypťan --+Manethó a Babylóňan --+Bérósos. Teprve v době, kdy začal

dediticii (lat.), původně nepřá­ telé, kteří se vzdali na milost Ří­ manům. Ve výnosu císaře Caracally z r. 212 n. 1. ( --+constitutio Antoniniana) se tak označují svobodní obyvatelé říše, jimž se nedostalo řím. občanství. Význam termínu v této souvislosti není zcela jasný; jde nejspíše o určité skupiny propuštěncú, o příslušníky někte­ rých domorodých kmenů v provinciích apod. defixio viz zaklínání Déianeira viz

Héraklěs

Deinarchos viz

řečnictví

[A]

Deiotarus [2. p. -ra], král --+Galatie v 1. pol. 1. stol. př. n. 1. Za --+občanské války mezi --+Caesarem a --+Pompeiem se přidal k Pompeiovi. Později byl obžalován, že ukládal Caesarovi za jeho pobytu v Asii o život. Hájil jej v dochované řeči Cicero. dějepisectví (historiografie), líčení dějin, často spjaté se zeměpisnými

a národopisnými odbočkami, bylo v antickém světě nejoblíbenějším odvětvím prozaické literatury. A. U Reků tkvěly kořeny d. dlouho v homérské poezii, teprve od 7. stol. př. n. 1. byly prózou sepisovány seznamy dějinných událostí a v 6. stol. vznikala díla --+logografů, kteří popisovali to, co se dovídali na svých cestách, takže jejich spisy měly charakter i zeměp. a národopisný. Přitom již --+Hekataios z Míléta vnesl do svého vyprávění některé prvky hist. kritiky a báje vykládal racionalisticky. ,,Otcem historie" se stal v 5. stol. př. n. 1. --+Hérodotos, který se ve svém díle, pojatém jako dějiny universální, soustředil na řecko-perské války a jemuž se smyslem dějin jevil odvěký zápas mezi Řeky a vých. národy. Na vědeckou úroveň

být helénist. svět pohlcován řím. mocí, se vynořil opět autor universálních dějin, --+Polybios, jenž v nadvládě Římanů nad celým ant. světem spatřoval hist. nutnost. Kdežto Polybios vyvozoval všechny události z polit. příčin, hledal jeho pokračovatel --+Poseidónios, filosof'. a etik, jejich kořeny i v hosp., soc. a zvl. mravních poměrech. B. Rímané vedli zprvu jen seznamy nejvyšších úředníků (fasti consulares) a významných událostí (např. fasti triumphales); až ve 3. stol. př. n. 1. vznikly prvé latinsky psané hist. eposy, --+Naeviův o prvé válce punské a --+Enniův o celých dosavadních řím. dějinách. Prózou začali psát Římané ve 3. stol. př. n. 1. řecky (Fabius Pictor a Cincius Alimentus), aby se o nich a jejich politice dověděl celý tehdejší kulturní svět. Poněvadž se však ve 2. stol. př. n. 1. stal propagátorem oprávněnosti řím. vzestupu sám Polybios, mohli Římané napříště sepisovat svá prozaická hist. díla - více pro svou vnitřní potřebu - již latinsky. V čele tu stojí --+Catonovy (1) řím. dějiny o počátcích jednotlivých it. měst. Po nich následovaly spisy --+analistů, z nichž zvl. mladší analisté vyšperkovávali nejstarší řím. dějiny vlastními smyšlenkami. V 1. stol. př. n. l. psali někteří řím. politikové jako --+Sulla, -+Cicero a -+Caesar své paměti, Cornelius --+Nepos stavěl proti skupinám významných Neřímanů skupiny vynikajících Ří­ manů, Terentius --+Varro se zabýval řím. starožitnostmi a --+Sallustius Crispus psal zdařilé, i když stranicky zaměřené, hist. monografie. Teprve na poč. principátu sepsal patriotický Titus --+ Livius celě řím. dějiny až do r. 9 př. n. l., a to tak vynikajícím uměleckým způsobem, že již žádný Říman po něm nepokládal za možné touž látku znovu zpracovávat. Liviův současník --+Dionýsicis Halikarnásský sice vylíčil řecky nejstarší řím. dějiny ještě mnohem obšírněji, ale s Liviem úspěšně konkurovat nemohl. Zato užitečnou se stala přes malou systematičnost --+Diodórova „Historická bibliothéka", jež obsahovala světové dějiny, zvláště helénist. doby. Více než kompilací nebyla také ani hist. práce --+Strabónova, ani obsáhlé svě­ tové dějiny --+Níkoláa z Damašku. Je příznačné, že se z Římanů universálními světovými dějinami zabýval pouze --+Pompeius Trogus, jenž žil kolem začátku n. 1. O něco později jiný Říman, --+Curtius Rufos, vylíčil rétorsky vyumělko­ vaným způsobem tažení Alexandra

Velikého a císař -i-Claudius vydal řecky psané studie o dějinách etruských a kartáginských. S proměnou řím. republiky v císařství souvisely i obtíže pro kritickě zpracovávání dějin vyúsťu­ jících v tehdejší současnost. Za vlády některých císařů byla velmi omezena volnost slova; proto historikové současné císaře obvykle přespříliš chválili (např. -i-Velleius Paterculus), kdežto předešlé hodnotili až nespravedlivě přísně. Takto nepříznivě pro prvě císaře vyznívá i silně psychologicky zabarvené dílo -i-Tacitovo, jež dosahuje mohutné dramatické účinnosti. Kdežto po Tacitovi latinsky psané d. rychle upadalo, uchovávalo si řecké d. ještě slušnou úroveň, ba filosof a satirik -i-Lúkiános napsal ve 2. stol. n. I. zdařilý traktát o metodě hist. práce. Jinak řečtí historikové zpracovávali ještě velkě dějinné úseky: -i-Appiános pojal dějiny řím. říše ve vztahu ke všem jejím územím a věnoval značnou pozornost řím. občanským válkám, -i-Plútarchos pak srovnával slavné Řeky a Římany, maje na zřeteli cíle především etické, -i-Arriános vypsal spolehlivě dějiny Alexandra Velikého a jeho nástupců, -i-Pausaniás (2) se ve svém průvodci po Řec­ ku dotýkal i řec. historie a kultury a -i-Dión Cassius dovedl své řím. dějiny od jejich počátků až do r. 229 n. I. Mezi nejvýznamnější historiky se zařadil i Žid-i-J osephus Flavius svými dějinami židovské války a židovskými starožitnostmi. Z Římanů se v 2. stol. n. I. spokojil rétor Florus namnoze jen výtahem z Livia, -i-Suetonius Tranquillus sepsal životopisy prvních 12 císařů, jež se nevyhýbají klepům a pikantnostem, a na něj později navazoval Marius Maximus, o jehož dílo se kolem r. 400 opírali Scriptores ---+Historiae Augustae. Velkým historikem byl ve 4. stol. n. 1. ještě -i-Ammianus Marcellinus, třebaže jeho dějiny řím. doby císař­ ské jsou již v mnohém poznamenány dobovou krizí. Na sklonku stv. psali poslední ant. historikově většinou řecky ( -i-Héródiános, Dexippos, Eunapios, Zósimos, -i-Prokopios) a jen někteří latinsky (mimo jmenované Aurelius Victor [---+biografie] a-i-Eutropius). Řečtina převládala i mezi historiky křesťanskými. Vznikaly světové kroniky a na poč. 4. stol. napsal -i-Eusebios první církevní ději­ ny, kolem r. 400 přeloženě do latiny a rozšířené od Turannia Rufina. Jako Eusebios chápali vývoj dějin v duchu křesť. theologie i jeho pokračovatelé Sókratés, zv. Scho-

135/

del

lastikos, Sózomenos a Theodórětos; jejich spisy sloučil v 5. stol. v jeden latinský celek Epiphanius. Filostorgiovo řec. pokračování Eusebiových dějin, napsané v duchu mladoariánském, bylo církví zavrženo. Po r. 400 aplikoval na západě theologické -i-Augustinovo pojetí dějin jako stálý boj „nebeské obce boží" a „pozemské obce ďáblovy" na celé řím. dějiny -i-Orosius. Antika se na d. dívala jinak než my. Nešlo jí v první řadě o vědeckou historiografii, která by podávala objektivní pravdu, jako to dělal např. Thúkýdidés nebo Polybios. D. bylo pokládáno za umělecký druh, jemuž hist. události slouží více či méně jako látka ke zpracování. Působila na to jednak rétorika (řečnictví epideiktické, zvl. po vzoru Isokratově), jednak estet. teorie, zvl. Aristotelova nauka o dramatu. I hist. díla měla budit afekty, jako tragédie, popř. měla být podle tragédií i umělecky stavě­ na (sr. Sallustiovy monografie). Tak se vyvinul dvojí typ d., jak se ostatně uplatňuje dodnes. Vedle d. přísně vědecky objektivního se vždy vyskytuje d. ,,vzdělávací", s morálním důrazem vyzdvihující ,,velké činy" jako paradeigmata, exempla (příklady) k následování. Tím se stává historia magistra vitae, jak chtěl Cicero, tím se dějiny píší (podle Quintiliana) ad narrandum, non ad probandum, tj. aby se vypravovalo o velkých činech, ne aby byl čtenář jen přesvědčován, že tomu tak vskutku bylo; v tom smyslu také Tacitus píše dějiny, ne virtutes sileantur utque pravis dictis factisque ex posteritate et infamia metus sit, tedy abychom dobrými činy byli povzbuzováni, a špatnými varováni, jak svůj úkol chápal i Livius.

dekelejská válka 413-404 př. n. I.). Zachovaly se zbytky spartského

Literatura: A. Salač, Studie k historikum římské doby revoluční, 1924; J. Dobiáš, Dějepisectví starověké, 1948; Kurt von Fritz, Die griechische Geschichtsschreibung I. Von den Anfangen bis Thukydides, 1967.

dějiny

(II.

helénistické viz Řecko helénismus

Dějiny);

dějiny A.ecka v době římské viz Achaia (2) dějiny řeckévizŘecko (II.Dějiny) dějiny římské

viz

římské dějiny

Dekeleia (dn. Tatai), horská ves v -i-Attice severovýchodně od Athén, v třetí fázi -i-peloponnéské války východisko spartských váleč­ ných podniků proti Athénám (tzv.

opevnění.

deklamace (lat. mn. č. declamationes), rétorická cvičení, oblíbená v Řecku i Římě, zvl. v dobách úpadku praktického -i-řečnictví. Skládali je nejen žáci rétorských škol, nýbrž i významní řečníci. Rozeznávaly se dva druhy d-cí: 1) suasoriae (řeči poradní) obsahovaly úvahy o tom, jak jednat v určité kritické situaci, přičemž byly zpravidla uváděny důvody pro i proti; obvykle byly vkládány do úst některé hist. nebo mytol. osobě, popř. jejím rádcům; 2) controversiae byly fiktivní soudní řeči, často s neobvyklou i nepravděpodobnou zápletkou, v nichž se hájilo stanovisko jen jedné strany. D. známe především ze sbírky, kterou pořídil -i-Seneca St., a ze dvou sbírek deklamací připisovaných neprávem -Quintilianovi. delator (lat.), ve stv. Římě, zvl. v době císařské, udavač takových přestupků, které byly stíhány trestem na majetku; proto se obětí d-ů stávali především zámožní lidé. Odměnou pro udavače bývaly peníze, část zkonfiskovaného majetku, pro otroky též propuštění na svobodu. Proti řádění d-ů bylo tře­ ba vydat ochranné zákony. - Sr. u Řeků -i-sýkofanti. delfín (řec. delfís; lat. delphin nebo delphinus), v antice nejoblíbenější z mořských tvorů. Obecně se na něm zdůrazňoval přátelský vztah k bohům a lidem a záliba v hudbě a ve zpěvu. Původně byl snad d. považován sám za mořské božstvo, později byl ztotožňován s -i-Poseidónem nebo počítán k jeho družině; byl i průvodcem -i-Tritóna, Galateie (-i-Polyfémos), Néreoven ( -i-Néreus) aj. Často se na něm proháněla -i-Afrodíté nebo Eróti ( -i-Erós). Podle mýtu přivedl -i-Apollón v podobě d-a osadníky z -i-Knóssu do Krísy (ve -i-Fókidě), aby založili jeho chrám v nedalekých -i-Delfech. V jiné báji proměnil -i-Dionýsos tyrrhénské plavce v d-y za to, že ho jako malého chlapce zajali a odvlékli na svou loď. Řada vyprávění hovoří o přátelství mezi d-em a lidmi: vynáší na břeh mrtvé, např. Palaimóna-Melikerta (-i-hry [I] isthmickě) nebo zachraňuje živě ( -i-Aríón). V helěnist. době byl d. přenesen na nebe jako souhvězdí delfína. V záhrobních představách odváží d. duše zemřelých na -i-ostrovy

del

136/

blažených. Proto se jeho podoba často objevuje na náhrobcích. Renesanční umění prevzalo z antiky zejm. líbivý námět d-a vezoucího Eróty, známý z přečetných vyobrazení na vázách, lampách aj. Hojně se rozšířil i v umění následujících dob. (řec. Deljoi), město ve -•·Fókidě na jižním úpatí ->-Parnás-

Delfy

su, s posvátným okrskem ->-Apollónovým, kde v Apollónově chrámu věštila ->-Pýthiá. Výkladem jejich věšteb zasahovali del:Dští kněží často do polit. událostí (napr. za ➔řecko­ -perských válek, kdy nepřáli demokratickým Athénám). Již od archaickě doby věnovali do DelD jednotlivci (např. ->-Hierón I.) i celé obce z ilecka a okolních zemí sochy i prostředky na stavbu budov a památníku, aby si získali přízeň tamních kněží, i jako projev díků. Vedle Apollóna byl tu ctěn i - ➔Dio­ nýsos. Zdí obehnaný posvátný okrsek podoby čtyřúhelníku (asi 200 m x 130 m) se rozkládá na svahu pod dvěma holými skalními stěnami parnásskými, Faidriadami, oddelenými od sebe průrvou, z níž vytéká posvátný pramen Kastaliá. Od hlavního vchodu do okrsku na jihovýchodě stoupala vzhůru v četných zákrutech „svatá cesta" až k chrámu Apollónovu (ve výšce 573 m nad mořem). Cestu vroubily po obou stranách pokladnice (thésauroi [ -•·thésauros]) různých měst (např. Sikyónu, zachovány ->-metopy, ostrova Sifnu, zachovány karyatidy, vlys a štít, Korintu aj.) v podobě chrámků, sochy, sloupy s trojnožkami a jinými votivními dary. Dnes je rekonstruován thésauros Athéňanů, mramorový dórský chrámek (10 m x 6 m) z r. 490/489 př. n. 1. (originály třiceti metop zdobených reliéfy představujícími činy Hérakleovy a Théseovy jsou vystaveny v muzeu v Delfech). Posvátná cesta se ke konci stáčí na záp. ke chrámu Apollónovu, z něhož jsou zachovány jen nevelké zbytky. Byl to dórský peripteros (60 m X 24 m) se 6 sloupy na obou kratších a 15 sloupy na obou delších stranách (první stavba ze 7. stol. shořela r. 548, nová, dokončená okolo r. 510 byla r. 373 zničena zemětřesením, nato obnovena a okolo r. 330 dokončena, ve středověku postupně rozebírána). V nepřístupné části svatyně (adyton) byl podle víry ileků pupek země (omfalos, tj. střed světa), vyznačený polokulovitým kamenem (nyní v muzeu v Delfech). Proslulá trhlina ve skále nebyla

Delfy, posvátný okrsek. Svatá cesta, chrám Apollónův, vpravo

uprostřed

divadlo.

Delfy, posvátný okrsek 1 Hlavní brána, 2 svatá cesta, 3 pokladnice Sifnu, 4 pokladnice Athén, 5 chrám Apollónuv, 6 divadlo a horní terasa, 7 lesché Knidských.

137 /

Dél

·

smyslu d. zahrnuje trestné cmy vůbec, tedy i crimina nazývaná pak delicta publica (veřejné). dělníci

viz práce;

zemědělští děl­

níci

Delfy, divadlo, 2. stol. př. n. 1. (pohled přes posvátný okrsek do údolí Pleistu)

vykopávkami objevena. Sz. část posvátného okrsku na prudce se svažujícím svahu zaujímá dobfe zachované divadlo s 35 řadami sedadel asi pro 5000 diváku. Bylo postaveno ve 4. stol. př. n. 1. a r. 160 př. n. 1. restaurováno. Na vých. stála lesché (místo k besedám) Knidských, z níž jsou zachovány jen základy. Byla vyzdobena malbami -.Polygnótovými. Nalevo odtud vyvěral pramen napájející fontánu Kassotis. Z divadla se šlo ke stadiu na nejvyšším, sz. bodě krajiny. Je to nejlépe zachované stadion na ant. půdě. Pochází z 5. stol. př. n. 1., nově bylo zbudováno -.Héródem Attikem ve 2. stol. n. 1.; pojme 7000 diváků. Na jv. od okrsku Apollónova leží posvátný okrsek (150 m x 40 m) Athény jměnem Pronáiá (,,Strážkyně chrámu"), dnes zvaný Marmaria. Vykopávkami tu byly odkryty pozůstatky pěti budov (dvou Athéniných chrámů ze 6. a 4. stol. př. n. 1., dvou thésaurů), z nichž nejzajímavější je okrouhlá stavba ( -.tholos) neznámého ůčelu z rozhraní 5. a 4. stol. př. n. 1. Z původ­ ních 20 dórských sloupů jsou zcela zachovány tři, stavba byla částečně znovu postavena franc. archeology. Z gymnasia (z 4. stol. př. n. 1.) ve vých. části města jsou zachovány zříceniny.

Z plastik, uložených dnes v muzeu v Delfech, jsou především socha bronzová pozoruhodné: -.Vozataje delfského (okolo r. 475 př. n. I.), mramorové nadživotní sochy -.Kleobia a Bitóna (okolo 600 př. n. 1. z Argu), Sfinx z Naxu (okolo 560 př. n. l.); z nápisů zejm.

dva hymny na Apollóna i s notami (2. stol. př. n. I.), nalezené na stě­ nách pokladnice Athéňanů.

delictum (lat.), původně jen d. privatum, bezprávný čin porušující zájem soukromý a ponechaný soukromému stíhání, pravidelně trestní žalobou soukromou na pokutu (poena). Na peněžitou rozdíl od d-ta byl trestný čin stíhaný veřejně od magistráta (z povinnosti úřední nebo na základě obžaloby) nazýván původně crimen (např. velezrada, vražda, žhářství, křivé svědectví). Za císařství bylo místo soukromé žaloby na pokutu zavedeno mimořádné řízení, stíhající delicta privata. Teprve v širším

Délos [2. p. -lu] (dn. Mikra Dilos), hornatý ostrůvek v -. Kykladách s horou Kynthos (113 m) uprostřed, osídlený Ióny. Podle mýtu porodila na Délu -.Létó --+-Apollóna a -.Artemidu, a proto byl považován za posvátný; tamější Apollónův chrám byl jednou z nejslavnějších řec. svatyni. V 1. 478-454 v něm byla uložena pokladnice 1. -.athénského námořního spolku. Od r. 425 se konala na Délu každé čtyři roky Apollónova slavnost, na niž vysílali Athéňané poselstvo o 100 mužich na zvláštni, k tomu účelu postavené lodi. Pro svou výhodnou polohu na cestě z řec. pevniny do M. Asie byl D. důležitou obch. křižovatkou. Velký význam měly jeho -.trhy (i na otroky), zvl. od r. 168 př. n. I., kdy byl Římany prohlášen za svobodný přístav. Apollónův chrám, při němž byly délské trhy pořádány, zaujímal též přední místo mezi řec. podnikateli a lichváři (-.půjč-. ky). Po zničení za válek s Mithradatem VI. v 1. stol. př. n. I. podržel D. již jen kultovní význam. Celé město bylo odkryto franc. výzkumy (od r. 1873). Středem posvátného okrsku byly tři chrámy Apollónovy obklopené pokladnicemi, kolonádami (stoai) a dalšími stavbami. První (severní) chrám pochází z 1. pol. 6. stol., stála v něm 8 m vysoká kovová socha Apollónova. Jižní chrám byl postaven v I.

Délos, domy helénistického období (vpredu peristyl)

Dél

138/

pol. 5. stol. př. n. I. jako nová pokladnice athénského námořního spolku, když starý chrám již nestačil;

prostřední

zřídili

Athéňané

koncem 5. stol. Vně posvátného okrsku byly kolonády a tržiště, většinou až z doby helénist., a chrám bohyně Létó ze 6. stol. př. n. 1. Obytné město helénist., patřilo mezi nejvýznamnější své doby, při jeho vých. okraji leželo divadlo, na jihu přístav. délský spolek viz athénský ní spolek

námoř­

démagógové (z řec. démos, lid, agó, vedu), vůdcové lidu, zvláště v Athénách. Nezastávali zpravidla žádný úřad, avšak svou vážností a výmluvností působili na lid a stávali se jeho rádci a vůdci a pro svůj vliv měli ve shromáždění lidu rozhodující úlohu. Hanlivého významu dodali tomuto výrazu svým působením někteří -+-Perikleovi pokračovatelé jako -+-Kleón a -+-Hyperbolos, kteří svého vlivu na lid zneužívali k osobním zájmům a k uspokojení své ctižádosti. Démétér [2. p. -try], řecká bohyně, Matka-Země, dárkyně obilí a ochránkyně zemědělství. Existenci D-try musíme předpokládat již v době mykénské. Byla MatkouZemí a má svou obdobu v ženských božstvech vzniklých ještě v matriarchátu. Do hist. doby se v D-třině kultu dochovaly v zaostalejších krajích pozůstatky -+-thériomorfismu: v Arkádii byla Cerná D. zobrazována s koňskou hlavou. V aristokratické společnosti její význam poklesl, u Homéra se objevuje jen v zaklínací formuli jako síla působící v přírodě. Její kult se však udržel mezi zemědělci a u Hésioda vystupuje již opět jako personifikovaná bohyně. Významu nabyla D. za -+-Peisistrata, který její kult silně podporoval v protikladu k aristokratickým olympským božstvům. V té době se D. stala významným božstvem a jako dárkyně obilí byla považována za ručitelku dobrého stavu obce (Thesmoforá). V této funkci byla v Attice oslavována třídenními slavnostmi plodnosti Thesmoforia. O nich se vdané ženy po tři dny zdržovaly mimo domov u chrámu zv. Thesmoforion, kde žily v chyších z ratolestí. Druhého dne se postily a připravo­ valy se na třetí den, kdy se jim mělo dostat plodivé síly. Plodnost žen měly zvyšovat necudné řeči jimi pronášené, šlehání ratolestmi apod. O Thesmoforiích bylo při zahájení nové setby použito zbytků

Dérnétér z Knidu, po r. 350 (Londýn)

př.

n. I.

těch obětin, jež byly uloženy do zvláštních jam o slavnosti Skira ( -+-Athéna), jako dar Zemi za svěře­ nou úrodu. Těmito obětinami byly buď sele nebo pečivo v podobě hadů a -+-fallů. Hlavní D-třinou slavností v Attice byla mystéria v -+-Eleusíně, která si udržela primát mezi řec. mystériemi i za helénismu a za řím. císařství. V bájích byla D. dcerou -+Krona a -+-Rhey, sestrou Dia, matkou -+-Persefony (Koré). Jako bohyně plodnosti i bohyně mrtvých měla mnoho společného s jinou bohyní země, -+-Gáia. U tlímanů byla D. ztotožněna s bohyní -+-Ceres.

Výtvarné zobrazení: Démétér z Knitlu, originálni mramorová kultovní socha v životní velikosti (v Britském muzeu), z doby po pol. 4. stol. př. n. I. Sedící postava bohyně s velebným výrazem tváře se nejnověji přisuzuje -Leócharovi; v nové době: B. Benda (* 1897), Démétér, socha. Básně: Homérský hymnus na Démétru (2); Kallimachos, Hymnus na Démétru; v nové době: Fr. Schiller, Das Eleusische Fest, 1789.

Démétrios [2. p. -ia] 1. z Alópeky, athénský sochař na přelomu 5./4. stol. př. n. I., považovaný za tvůrce -+-portrétu, vystihujícího věrně fyziognomii. Dosud bezpečně neurčené podobizny korintského stratéga Pelicha a Athéniny stařičké kněžky Lýsimachy, známé od

ant. spisovatelů, podávaly nelítostně znaky stáří. Ve stv. byl nazýván ,,tvůrce lidí" -v protikladu k -+-Feidiovi, ,,tvůrci bohů". 2. D. Falérský, athénský státník, řečník a peripatetický filosof v 2. pol. 4. stol. př. n. 1. Makedonský vládce -+-Kassandros jej r. 317 postavil v čelo Athěn jako správce (epimelétés); po 10 letech vlády byl vypovězen Démétriem Poliorkétem a odešel na dvůr Ptolemaia I. do Egypta; tam se věnoval lit. čin­ nosti. Zjednal si též zásluhy o založení alexandrijského -+-Múseia a knihovny. Ptolemaiem II. byl poslán do vyhnanství a zemřel v horním Egyptě. 3. D. I. Poliorkétés [2. p. -ta], syn -+-Antigona Jednookého. Účast­ nil se bojů o nástupnictví po smrti Alexandra Velikého nejprve po boku svého otce, potom samostatně se střídavým úspěchem. V Athénách byl r. 307 př. n. I. uvítán jako osvoboditel a obnovitel demokracie. Příjmení „oblehatel měst" obdržel po použití nové obléhací techniky při dobývání Salamíny na Kypru (r. 306). Dobyl mnoha měst v Ílecku a v Malé Asii, ale nepodařilo se mu je trvaleji udržet. - R. 301 byl se svým otcem poražen -+-Lýsimachem a Seleukem I. v bitvě u -+-lpsu. R. 294 př. n. I. se stal makedonským králem, ale když -+-Lýsimachos a -+-Pyrrhos vpadli do Makedonie, byl opuštěn vojskem a jeho panství v Makedonii se (r. 287) zhroutilo. R. 286 se dostal do zajetí -+-Seleuka I. a v něm (r. 283) zemřel. - Jeho životopis napsal Plútarchos. 4. D. II., makedonský král v 1. 239-229 př. n. I., vnuk D-ia I., tj. syn -+-Antigona Gonata. démiúrgos (řec., 2. p. -ga), řeme­ slník, tvůrce. 1. démiúrgoi (mn. č.), v Attice před -.Solónem třetí vrstva obyvatelstva vedle eupatridů ( -+-aristokracie [1]) a -+-geómorů (zemědělců). Byli to hlavně řeme­ slníci, byli však mezi ně počítáni i lékaři, pěvci, hlasatelé a věštci. V Platónově Ústave tvoří démiúrgové třetí stav vedle filosofů a válečníků a mají svou prací opatřovat státu nezbytné materiální statky. 2. Ve významu filosofickém, v Platónově dialogu Tímaios (28 B n), stavitel, budovatel světa a tvůrce světového řádu z chaotické prahmoty (tedy nikoli z ničeho), do které vnáší řád podle vzoru věčných idejí. Toto učení působilo na různé idealistické filosofy, u nich (např. u nejvýznamnějšího předchůdce novoplatónismu -+-Númenia z Apameie, 2. stol. n. 1.) však bývá d.

kladen mezi transcendentního boha a hmotný svět jako druhý bůh, tvůrce hmotného světa a původce všeho dění v něm, protože se s dokonalostí prvního boha nesnáší styk se hmotou. U gnostiků ( ---+-gnosticismus) byl tento rozdíl vyhraněn do té míry, že d-ovi bylo přičítáno i působení zla. Jindy, např. u ---+-Filóna Alexandrijského, byl d. ztotožňován s Logem (Rozumem; později u ---+-Plótína je to Nús) jako prostředník mezi Bohem a člově­ kem: toto pojetí přejali od Filóna někteří křesť. theologově. 3. V žid. a křesť. náboženství (nejvyšší) bůh, který podle vyprávění v 1. kn. Mojžíšově, inspirova-

ného obdobným mýtem babylónským, stvořil (z ničeho) pomocí svého slova ( -+Logos) v šesti dnech celý svět i člověka. Jakožto tvůrce veškerenstva má na svět vlastnický nárok a může s ním zacházet podle své libovůle; člověk je pak z téhož důvodu vůči němu jakožto svému pánu vázán poslušností: neuposlechnutí d-ových (stvořitelových) příkazů se rovná hříchu. Tzv. prarodiče lidstva (Adam a Eva) svou neposlušností spáchali dedičný hřích, kterým přivedli na svět smrt. Logos (s nímž byl ztotožněn křesť. kultovní hérós, Ježíš) se spojil v Ježíšovi s člověkem, a tak přinesl lidem spasení (tj. záchranu před [věčnou] smrtí).

Démofón [2. p. -ónta] 1. syn Kelea, krále v Eleusíně, a Metaneiry. ---+-Démétér chtěla dítě z vděčnosti za vlídné přijetí v Eleusíně učinit nesmrtelným, a proto je vkládala do ohně. Zděšená Metaneira jí v tom však zabránila. Místo Démofónta bývá někdy jmenován -Triptolemos. - 2. syn ---+-Théseův. Při návratu z Tróje (-➔Aithra) přišel do Thrákie, získal lásku královské dcery Fyllidy a slíbil jí manželství. Když se dlouho nevracel z Athén, Fyllis se oběsila a byla proměněna v mandlovník. Dramatizace: M. V. Lomonosov (1711 až 1765), Demofont (tragédie). - Obraz: E. Burne-Jones, Fyllis a Démofón, 1870. Opera: Ch. W. Gluck, Demofoonte (tex:t P. Metastasio), 1742; J. E. A. T. Koželuh, Demofoonte, 1772; J. Mysliveček, Demofoonte, 1775.

demokracie (řec. démokratiá, z -+-démos, lid, krate6, vládnu), vláda lidu, jenž požíval osobní svobody a občanských práv. Prvky d. se uchovávaly téměř v každém řeckém ---+-městském státě zprvu jako pozůstatek prvotně pospolných vztahů v třídní společnosti, později jako polit. program širokých vrstev proti rodové ---+-aristokracii. Heslem d. byla isonomiá ( =rovno-

139/

Dém

právnost), ale majetková diferenciace občanů byla příčinou toho, že po svržení rodové aristokracie mohly z této rovnoprávnosti těžit jen zámožné vrstvy, poněvadž pouze jejich příslušníci mohli zastávat úřady, jež byly neplacené (sr. timokracie). V řec. dějinách proslula přede­ vším d. v Athěnách. Nejvyšším státním orgánem tam byl občanský sněm (ekklésiá [ -+-sněmy (1)]), který rozhodoval o všech důleži­ tějších otázkách zahraniční i vnitř­ ní politiky. Pro sněm připravovala návrhy zákonů a vyřizovala běž­ nou státní agendu „rada ( ---+-búlé) 500", která byla volena vždy na rok a jejímž členem se mohl stát kterýkoli athénský občan jen dvakrát za svůj život. Úřadující „radní" (búleutai) byli zdarma stravováni v „radnici" (prytaneion). Všichni občaně se také mohli stát členy porotního soudu (---+-héliaia), neboť jako porotci dostávali denně menší peněžitou náhradu za ušlý výdělek. Athénská d. byla však omezena jen na malou část tehdejšího athénského obyvatelstva. Zcela z ní byli vyloučeni otroci, užitku z ní neměli ani svobodní neobčané a při­ stěhovalí --+-cizinci; takě ženy v ní byly z veřejněho života vyloučeny. To byly hlavní zápory otrokářské d., kdežt-0 jejím kladem byla účast mnoha občanů na řízení státu (tedy opak ---+-oligarchie) a široká možnost veřejné kritiky. Athénská d. vzkvétala zvl. v době ---+-Perikleově a zčásti i v 1. pol. 4. stol. př. n. I. D. se také uplatnila téměř ve všech obcích, které náležely k ---+-athénskému námořnímu spolku, a dočasně si dobyla vítězství např. i v Thébách, Argu a v Syrákúsách. Alexandros Veliký podporoval demokratické režimy pře­ chodně jen v obcích maloasijských, poněvadž tamější oligarchové kolaborovali s Persií. V helénist. dě­ jinách měl demokratický charakter ---+-aitólský spolek, kdežto ve velkých helénist. říších se některé prvky d. uchovaly jen v autonomních městech. D. v Římě byla podstatně odlišná od d. řeckého typu: Římaně sami svou státní formu jako d-ii neoznačovali. ---+-Polybios pokládal řím. státní zřízení za ideál tzv. smíšené ústavy, v níž jsou spojeny prvky aristokratické s demokratickými a monarchickými. Za republiky byl spojen v řím. způsobu vlády především prvek demokratický ( -+-sněmy [2] a lidová shromáždění) a aristokratický (magistratury, -+-úřady [2]; -+-senát). Rovnováha mezi oběma slož-

kami vlády se podle situace měnila, v 1. pol. 2. stol. př. n. 1. vzrostl vliv senátu, projevovaly se tedy silněji tendence aristokraticko-oligarchickě (---+-oligarchie [2]), na sklonku republiky se výrazněji uplatnily ně­ které prvky demokratické. Literatura: A. H. M. Jones, Athenian democracy, 1957; W. G. Forrest, The emergence of Greek democracy. The character of Greek politics, 800--400 B. C. 1966. - V. t. s. v. Řecko; římské dějiny.

Démokritos [2. p. -ta] z Abdér, asi 460-370, vynikající řecký materialistický filosof a vědec. Propracoval atomistickou filosofii (---+-atomismus), k níž základy položil Leukippos. D. napsal okolo 70 spisů, jejichž tituly ukazují obrovskou šíři jeho zájmů a znalostí a jejichž ztráta je nenahraditelná. Zabýval se nejen filos. disciplínami, nýbrž i ---+-matematikou (2), zejména geometrií, hudbou, básnictvím, zeměpisem a země­ dělstvím. Všestranností jej ve starověku předčili jen ---+-Aristotelés a ---+-Poseidónios. Z jeho díla se zachovalo kolem 300 přímých zlomků, které se převážně týkají etiky a politiky. O ostatních D-tových názorech se dovídáme ze zpráv ant. autorů, zvl. Aristotela, který si ho vysoce vážil. Vedle atomismu se v D-tových eticko-politických myšlenkách projevuje úsilí o harmonické začlenění občana do řádu městského státu. V řadě zlomků je výstižně vyjádřeno, jak velký význam byl v klas. době přikládán prospěchu celku: ,,Státní záležitosti je třeba pokládat za důležitější než všechny ostatní ... Vždyť dobře řízený stát je největší záštitou a na tom všechno závisí; je-li dobré řízení zachováno, zachovává se vše, upadá-li, upadá vše" (B 252). Občané se podle D-tova názoru mají učit státnickému umění a mají podstupovat námahy, z nichž vzniká velikost a sláva. Jednotlivce, porušující zákony, doporučoval tvrdě trestat. Za nejlepší formu vlády pokládal demokracii: „Chudobě v lidovládě je o tolik dát přednost před tak zvaným blahobytem u panovníků, o kolik svobodě před otroctvím" (B 251). V osobním životě má občan usilovat o štěstí (eudaimoniá) a dobrou mysl (euthýmiá). Tyto hodnoty nezávisí na vnějších věcech, na peně­ zích a hojnosti statků, nýbrž na duševní pohodě. Vodítkem pro rozumného člověka je dodržování míry a řádu ve všech věcech. D. zdůrazňoval, že člověk má dodržovat mravní normy z odpověd­ nosti před sebou samým, nikoliv jen ze strachu před důsledky: ,,Ne-

Dém

140/ dostalo božského nadání, vytvořil svět všelikých veršů" (B 21). V. t. atomismus; fysika; chemie. Rozdíl mezi pi:írodní filosofii Démokritovou a Epikurovou byl tématem disertace K. Marxe (1841). Preklad: M. Okál, Demokritos a iní grécki atomisti, 1952; K. Svoboda, Zlomky starořeckých atomistů (v uspořádání A. O. Makovefského), 1953; 2PM. Literatura: P. Natorp, Die Ethik des Demokrit, 1893; S. J. Lurje, Demokrit, 1970. Vyobrazení: Flámský mistr ze školy Rubensovy, Smějící se Démokritos, kolem 1630 (Obrazárna Pražského hradu).

démon viz daimón

Démokritos?, římská kopie podle originálu z 3. stol. př. n. 1.

sluší se o nic více stydět se lidí než sebe samého a o nic více konat zlé, nedoví-li se o tom nikdo, než dovědí-li se o tom všichni lidě. Je však třeba stydět se nejvíce sebe samého a tento zákon má být dán duši: nedělat nic nepřístojného" (B 264). Svou atomistickou teorii uplatňoval D. i při výkladu ostatních vědních oborů. Tak např. v gramatice jsou podle něho slova složena ze základních nedělitelných prvků - hlásek; z hlásek jsou složeny slabiky a ze slabik slova. D. se též zabýval otázkou správné výslovnosti, zvukomalebnosti slov atd. V lékařství věnoval pozornost fysiologii člověka a snažil se určit funkci jednotlivých částí lidského těla. Přičítá se mu první užití vivisekce a objevení mikroorganismů. D. radí hledat původ nemoci v při­ rozených příčinách: ,,Lidé žádají v modlitbách od bohů zdraví, ale že mají v sobě nad ním moc, nevědí, a jednajíce ve své nevázanosti proti němu, stávají se svými

démos (řec.) 1. počínajíc Homérem „národ", veškeré obyvatelstvo určitého území (sr. populus Romanus), občanstvo jako celek (sr. např. spojení hé tú démú gé = pozemek náležející kolektivu občanů [lat. = = -+ager publicus]); - 2. ,,lid" ve významu „různorodá vrstva svobodných občanů" proti rodové šlechtě ( -+aristokracii), proti nejbohatším příslušníkům obce, také proti -+cizincům, obyvatelům bez občanských práv a -+otrokům. Takovýto „lid" (sr. lat. -+plebs) měl prístup do sněmu (-+sněmy [1]) a v tomto smyslu je třeba chápat ant. -+demokracii; - 3. země, území, na němž „národ" žije (zejm. u Homéra); - 4. malá územní jednotka -+městského státu (1) a jeho obyvatelstva, tedy vesnice, obec, popř. městský okrsek. Na atticko-iónském území byl význam dému, jakožto územní a správní jednotky městského státu, dán reformou -+ Kleisthenovou (koncem 6. stol. př. n. 1.). Každý občan tu náležel nejen do -+fýly a frátrie, ale těž do děmu, a to pův. podle místa bydliště. Přísluš­ nost do dému byla dědičná, takže trvala i po přestěhování občana do dému jiného. Tzv. démotikon (údaj o domovském děmu) bylo oficiální součástí občanského -+jména. Počet démů v -+Attice stále vzrůstal dělením existujících i vyčleňováním nových; ve 4. stol. př. n. 1. jich bylo asi 150, v době Augustově 174. Démy měly jistý stupeň samosprávy, své pozemkové jmění, pří­ jmy a vydání. Byly povinny vést seznamy občanů starších 18 let, pomáhat při odvodu vojska, vybírat -+daně apod. Pečovaly též o místní kulty a slavnosti s nimi spojené. Měly své úředníky, v jejichž čele stál démarchos. O nejdů­ ležitějších věcech však rozhodovalo shromáždění (agorá) všech příslušníků dému (démotai).

žádostmi sami zrádci zdraví" (B 234). Velký význam přikládal D. pedagogice, kterou přirovnává k přírodě a přisuzuje jí stejnou moc: ,,Pří­ roda a vyučování jsou si podobny, neboť i vyučování přetváří člo­ věka a přetvářejíc ho tvoří pří­ rodu" (B 33). D. klade zejm. důraz na výchovu k práci, samostatnosti a umírněnosti. Otázkami estetickými se zabýval v řadě spisú, např. ,,O kráse básní", ,,O rytmech a harmonii". Základem jeho poetiky byla nauka o libozvučných a nelibozvučných hláskách. Umělecké tvoření pokládal za činnost čistě emociální, při níž se neuplatňuje rozum a jež je blízká jakémusi stavu šílenství; vyvolená a uchvácená duše, která přijímá výrony božské substance, rodí podle něho básnickou vizi: „Cokoli píše básník v opojení a v posvátném nadšení, je velmi krásne" (B 18). ,,Božské mysli náleží rozvažovat vždy něco krás- Démosthenés [2. p. -na] 1. aného" (B 112). ,,Homér, jemuž se thénský stratégos za -peloponnéské

den

141/ války. Několikrát porazil (v 1. 426-5 př. n. 1.) Sparťany, obsadil Pylos a zajal spartskou posádku na ostrove ---+-Sfaktérii. R. 413 připlul s posilami na Sicílii, byl však poražen, při ůstupu do vnitrozemí zajat a popraven. 2. D., *384, t 322 př. n.1., nejslavnější athénský řečník a významný politik. Přišel po smrti otcové o jmění, zbrojařskou dílnu, a proto se věnoval dráze řečnické. Houževnatostí a sebekázní pře­ konal vrozenou vadu řeči a dosáhl řečnické dokonalosti. Působil nejprve jako ---+-logograf, brzy se však věnoval činnosti politické, a to jako přívrženec demokracie. Jeho osobní osudy i řečnická kariéra byly spjaty s bojem Athén proti ---+-Filippovi II. Makedonskému. D. stál v čele protimakedonské strany a měl hlavní podíl na vytvoření koalice řec. států proti Filippovi, jejíž boj skončil v bitvě u Chairóneie r. 338 katastrofou a ztrátou svobody. D., který S! bitvy zůčastnil, pronesl pohřební řeč nad padlými a měl být vyznamenán na návrh Ktésifóntův zlatým věncem. Protinávrh podal ---+-Aischinés (v. níže). R. 324 uprchl do Athěn správce Alexandrovy pokladny Harpalos s obrovským množstvím zlata a podplatil athénské úředníky, aby ho králi nevydali. Došlo ke skandálnímu procesu, v němž byl odsouzen též D., takže musil odejít do vyhnanství. Naděje na obnovu svobody Řecka se nesplnily nejen po zavraždění Filippa r. 336, ale ani po smrti ---+-Alexandra Velikého r. 323. Tehdy se D. vrátil z vyhnanství slavně do Athén a podnítil nový odboj proti Makedonii, jenž skončil porážkou koalice řec. států u ---+-Krannónu (322). D., odsouzený k smrti, se utekl do chrámu na ostrově Kalaurii, a když byl dopaden, otrávil se. Pod D-novým jménem se zachovalo 61 řečí a 6 dopisů; nepocházejí však od něho všechny. Většinu tvoří řeči polit., z nichž nejdůležitější jsou namířeny proti Filippovi, zejm. tři tzv. Filippiky (349,344, 341) a tři řeči Olynthské (349/348), jimiž se snažil pohnout Athéňany k pomoci ---+-Olynthu ohrožovanému Filippem II. Nejvýznamnější ze soudních řečí souvisejí také úzce s D-novou činností polit. V řeči Peri tés parapresbeiás (O nepoctivém vyslanectví) obžaloval r. 343 svého hlavního odpůrce ---+-Aischina z nepoctivosti při vyjednávání ---+-Filokratova míru (z r. 346). V jedné ze svých nejslavnějších řečí, Peri tú stefanú (O věnci), skvěle obhájil svou politiku i v době vrcholně-

i formálně skvěle skloubené periody. Formální dokonalost byla u D-na spojena s obsažností, s mohutnou myšlenkovou silou. Vzrušený přednes doprovázený gestikulací dotvářel jeho výmluvnost, kterou charakterizovali ant. rétoři slovem deinotés (mohutnost). D-núv životopis napsal Plůtarchos. Preklad: F. Stiebitz, Demosthenes. Poslední zápas Řeků o svobodu, 1940.

den. Časové rozvržení dne bylo v Řecku i Itálii přibližně stejné (-+čas). Činnost během dne se lišila podle ročních dob a místa bydliště, kromě toho byly též značné rozdíly u různých společenských vrstev svobodného občanstva (zcela odlišně byl vyplněn den u --+-otroků).

Démosthenés, kopie, originál ze 3. stol. př. n. 1. (Kodaň)

zač.

ho makedonského panství r. 330. D-novy polit. cíle nebyly reálné: bojoval vášnivě za zachování měst­ ského státu (polis), ale nechápal, že tato forma byla v jeho době již polit. přežitkem. Hájil polis proti makedonskému králi, kterého pokládal za tyrana a barbara, kdežto jiní politikové, např. ---+-Isokratés, očekávali právě od makedonského vládce záchranu pro Řecko, vyčer­ pané vnitřními zápasy. Další vývoj dal sice za pravdu D-novým protivníkům, avšak morální obsah jeho programu, láska k vlasti a ke svobodě, i osobní statečnost činí z D-na jednu z největších postav řec. dějin.

D-novo řečnické umění, obdiv antice i v nové době, využív:i v plné míře prostředků vytvořených řec. řečnictvím a zároveň z nich vytváří celek velmi osobitého rázu. D. dovedl střídat různě slohové prostředky podle nálady a charakteru projevu. Mezi jeho větami převládají myšlenkově

vovaně

Na venkově plynuly dny s opakující se pravidelností, jak vyplývalo ze samotné povahy zemědělskě práce. Vstávalo se při východu slunce, následovala oběť bohům, snídaně a odchod za prací, která trvala až do oběda. Po polední přestávce znovu práce až do večeře. Všední dny byly přerušeny jen oslavami rodinných svátků (narozenin apod.), kdy se shromáždila celá rodina ve svátečním oblečení s dárky a přáními, vykonala se oběť bohům a uspořádala se hostina. Ve městě byl denní rozvrh pestřejší. Vstávalo se zpravidla za ranního rozbřesku, v nejst. dobách přijímal otec rodiny zrána pozdravy svých dětí a otroků a obě­ toval a modlil se s nimi. Později přinášeli tyto ranní ---+-pozdravy (lat. salutatio matutina) svému ---+-patronovi jeho --+-klienti, podobně jako nižší ůředníci ůřední­ kům vyšším a nejvyšší hodnostáři císaři. Dopoledne bývalo vyhrazeno práci, jednání na soudě, slavnostem apod. V poledne byla pře­ snídávka ( --+-strava) a krátký odpočinek. Ve veřejných úřadech se často zasedalo až do západu slunce; kdo nebyl odpoledne vázán pracovními povinnostmi, věnoval se četbě, studiu a tělesným cvičením spojeným s koupelí (--+-lázně). Mezi 16. a 17. hodinou se začínalo podávat hlavní jídlo, které se často protáhlo do pozdních nočních hodin, zejm. bylo-li spojeno se -► symposiem. - V. t. ůřady; ře­ meslo; zemědělství; zemědělští děl­ níci; hry; divadlo; svátky; výchova a vyučování. Literatura: Ch. Picard, La vie privée dans la Grece classique, 1930; T. Šílený, G. Hejzlar, Život v antickém Řecku, 1947 5 ; T. B. L. Webster, Everyday Life in Classical Athens, 1969; A. Adorno aj., Klasické Atény, 1970 (přel. do slovenštiny A. Škorupová).

den

142/

V. Groh, Starý Řím, 1931; týž: Život v starém Řimě, 1936; Život v antickém Římě 1967 (přepracoval G. Hejzlar, Učební texty vysokých škol, UJEP v Brne); J. Carcopino, La vie quotidienne a Rome, 1939 (něm. So lebten die Romer wlihrend der Kaiserzeit, 1959; angl. Daily Life in Ancient Rome, 1964); U. E. Paoli, Oas Leben im alten Rom, 19612; M. J. Sergejenko, Žizn' drevnego Ríma, 1964; J. Burian, Řím. Světla a stíny antického velkoměsta, 1970; O. Jurewicz, Staro:žytni Grecy i Rzymianie w :žyciu prywatnym i panstwowym, 1970 2 •

nice se často měnily, ale v nichž stále zůstával stejný způsob vlády. Proto se i po výbojích -.Alexandra Velikého nejen dále uchovávala v helénist. říších na půdě egyptské a předoasijské, nýbrž některé její prvky se tehdy začaly uplatňovat také v některých státech na půdě antické. V řím. říši vládli despoticky již někteří císařové za -+-principátu, ale vlastní, ničím nezakrývaná

tragédiích ho první užil Sofoklés (ve Filoktétovi), častěji Eurípidés. Lat. termín je překladem Sókratova výrazu (Plat. Krat. 425 D) theos apo méchanés. (Užívá se ho dnes při nečekaném zásahu kterékoliv osoby do průběhu událostí.)

deuteragonista nistés) viz herci

(řec.

deuteragó-

Děvín, asi od zač. 2. stol. n. I. římský opěrný bod při ůstí Moravy do Dunaje, který střežil významný přechod (-.jantarová stezka). Ve 4. stol. za císaře Valentiniana byla vojenská stanice rozšířena (tzv. Děvín li).

Denár (hlava bohyne Romy, X - 10; Dioskúrové s hvezdami)

devotio (lat., zaslíbení), nábožen. ský akt, jímž římský velitel zaslíbil zpravidla v bitvě bud vla~tní život nebo život některého legionáře za život protivníkův některému podsvětnímu božstvu(-.Tellus, -➔Terra Mater, -.Manes). Z řím. dějin proslula d. Deciů ( -+-Decius (l]). V císařské době se d. za císařovo zdraví stala postupně pouhou zdvořilostní frází (odtud „devotní"). Dexippos viz

denarius (2. p. -riu] (od lat. deni= po deseti), základní římská stří­ brná mince, skoro 4 g; původně = 10 assů (odtud značka X), později 16 assů. - V. t. mince (li). deportatio (lat.) viz vyhnanství designatus (lat.), designovaný, byl úředník, který byl už zvolen, ale ještě neůřadoval. Délka designace závisela na době voleb; např. tribunové lidu nastupující 10. prosince byli voleni v červenci. Delší designace umožňovala eventuálně volbu doplňovací i vyřízení žalob pro volební nepřístojnosti. Za císařství byli úředníci designováni často na léta předem. despocie orientální se vyvinula ve 3. tis. př. n. I. v -.Egyptě a v -.Mesopotamii jako státní útvar, v jehož čele stál vládce s neomezenou moci, a uplatnila se později takřka ve všech starověkých předo­ asij ských státech. ~ekové ji poznali hlavně při svém styku se staroperskou říší (--Persie) a odsuzovali ji proto, že v ní král mohl nakládat se všemi lidmi - nesvobodnými, polosvobodnými i svobodnými jako řecký despotés ( = pán) se svými otroky. Tato absolutní -.monarchie se osvědčila jako pevné pojítko velkých stv. říší, jejichž dynastie, polit. centra i hra-

dějepisectví

(B)

despocie i s ceremoniálem převza­ Dia, Diovi, Diem, Diův viz Zeus tým ze dvora -.Sásánovců, kteří vládli od 3. stol. n. I. v Persii, byla diadém (řec. diadéma (2. p. -atu]), v řím. říši zavedena teprve za původně každá - hedvábná nebo -.dominátu a přežívala pak v říši vlněná - stužka, ovazovaná okolo hlavy, nad čelem rozšířená, vzadu byzantské. volně splývající, většinou bílá. Nosili ji v ~ecku kněží a vítězní atleti děti viz výchova a vyučování ( -.Diadůmenos).Později především Deukalión, syn -.Prométheův, symbol královské moci. D. pera Pyrrha, dcera Epimétheova a ských králů - purpurová stuha -+-Pandóřina, jediní lidé, kteří s bílými ozdobami - se ovíjel unikli potopě seslané -.Diem okolo tiáry. Alexandr Veliký přenesl na hříšné pokolení lidské. Po tento d. do ~ecka, d. helénist. vládců dlouhou dobu byli zmítáni ve však byla bílá stužka se zdobenými člunu na vzbouřených vlnách, až okraji, s konci spadajícími do týla, přistáli na hoře Parnássu. Z kame- a nosila se přímo na vlasech. nů, jež po opadnutí vod D. a P. V ~ímě byl takový d. nabídnut na příkaz věštby házeli za sebe, r. 44 př. n. I. Markem Antoniem vzniklo nové lidské pokolení (Ov. Caesarovi, ten jej však odmítl. Proto jej také řim. císařové až do Met. 1, 313n). Diocletiana (284-305) nenosili, Výtvarné zobrazení: Baccio Bianco, Deukalión a Pyrrha (nástropní malba ve neboť v něm byl spatřován symbol Valdštejnském paláci v Praze), asi v I. nenáviděné král. moci. Součástí 1625-30; A. F. Maulbertsch, Deukalión císařského oficiálního úboru se stal a Pyrrha házejí za sebe kameny, z nichž se rodí noví lidé (výjev z nástropní malby, teprve r. 325 n. I. za Konstantina. zachycující dějiny lidstva, ve Strahovském Byla to široká purpurová stuha klášteře v Praze), 1794; obraz: J. Šíma, s velkým drahokamem vpředu, Lidé Deukaliónovi, 1943, - Melodram: F. O. Holý (1747-1783), Deukalíon und popř. posázená drahokamy a perlami. Z ní se vyvinula koruna byPyrrha. zantských císařů. deus ex machina (lat.), ,,bůh ze stroje", božská postava, která se na diadochové, vlastně „nástupci", konci některých ant. dramat stroj- vojenští velitelé -.Alexandra Veliním zařízením náhle objevila ve výši kého, kteří po jeho smrti r. 323 nad jevištěm, aby rozřešila situaci př. n. I. vládli v jeho říši a jejichž jinak neřešitelnou; v zachovaných vzájemné boje zabírají v helénistic-

143/ kých dějinách (----+~ecko [II. Dějiny]; -+helénismus) čtyři desetiletí. Byli pův. pověřeni správou jednotlivých oblastí (tak -+Antipatros spravoval Makedonii, -+Ptolemaios [I.] Egypt, -+Antigonos Jednooký a -+Eumenés (1) Malou Asii, - ➔Lýsimachos Thrákii a -+Seleukos [I.] Babylónii), přičemž jednota Alexandrovy říše měla být zachována. Všichni d. sice uznali formálně za krále Alexandrova stejnojmeného syna, narozeného jako pohrobka, a Alexandrova bratra Filippa III. Arr(h)idaia, ale nechtěli se již podřizovat říš­ ským regentům (prostlltai). Proto došlo záhy k vzájemným bojům, v nichž padli již r. 321 první dva představitelé ústřední moci, -+Perdikkás (3) a -+Krateros. Klid v říši nebyl ani za regentství Antipatrova, a když se po jeho smrti stal r. 319 jeho nástupcem -+Polyperchón, nerespektoval jej ani Antipatrův syn -+Kassandros. K rozporům došlo i v král. rodině, a ty vedly postupně k úplnému jejímu vyvraždění. V tě době nabýval stále větší moci -+Antigonos Mono~thalmos (Jednooký). R. 306 se rozhodl přijmout pro sebe a pro svého syna -+Démétria Poliorkéta král. titul s nárokem na vládu v celé říši. Ostatní d. se však vzápětí prohlásili rovněž za krále v těch oblastech, které ovládali. Když byl r. 301 Antigonos poražen u -+Ipsu od Seleuka I. a -+Lýsimacha a padl, zůstali v říši už jen čtyři a po r. 298, kdy zemřel Kassandros, tři d., kteří vládli již jako zcela nezávislí panovníci. Z nich se -+Ptolemaios I. Sótér spokojoval až do své smrti r. 283 vládou nad Egyptem a blízkými oblastmi; Seleukos I. se zato pokusil spojit znovu Přední Asii s Makedonií: porazil r. 281 Lýsimacha, ale necelý rok poté byl -+Ptolemaiem Keraunem zavražděn. Nato vládli ve velkých helénist. říších potomci (tzv. epigoni) nejmocnějších d-chů, Ptolemaiovci v Egyptě, Seleukovci v Přední Asii a Antigonovci v Makedonii.

Diadúmenos [2. p. -na] (řec.), -+Polykleitova socha mladíka uvazujícího si na hlavu stužku ( -+diadém) jako symbol vítězství. Diagorás [2. p. -ra] z Mélu, řecký filoso~ a lyrický básník z 5. stol. př. n. 1., o kterém se zmiňuje Aristofanés v Oblacích a 2ábách jako o známém atheistovi. Zesměš­ ňováním eleusínských mystérií vyvolal v Athénách pobouření, byl odsouzen k smrti a musil prchnout. V existenci bohů prý přestal věřit,

když jakýsi muž porušil a nestihl ho od nich trest.

přísahu

diairesis, diairese i dierese (řec. ,,rozluka"), zvláštni typ césury, ve které se mezislovný předěl kryje s rozhraním stopy. - D. bukolská, d. mezi 4. a 5. stopou hexametru, zdůrazněná silným syntaktickým předělem; tento tvar se podobal lyrické strofě (daktylský tetrametr + adonius) a byl oblíben v -+bukolské poezii. diakoni (řec. diakonos, pomocník), v křesťanských církevních obcích nižší fonkcionáři, jejichž úkolem bylo vykonávat veškeré služebné práce (např. v péči o nemocné, sirotky a vdovy). - Z řec. diakonos vzniklo v češtině jednak označení jáhen (kněz nižšího svěcení), jednak slovo žák. dialektika (z řec. dialektike [techne], dialektické umění, od dialegomai, rozmlouvám), původně metoda zkoumání pojmů a vyhledávání definic, založená na soustavně vedeném dialogu. Zakladatelem d-ky v tomto smyslu byl -+Sókrates (* okolo 470, t 399). Ten vedl dialog tak, že na začátku přijal nějaký předpoklad (hypotézu) a vhodně kladenými otázkami jej pak ověřoval; nepostupoval dále, dokud nedosáhl se svým partnerem· shody o každém novém pojmu nebo soudu. Způsob, jímž Sókratés užíval dialektické metody, je literárně zachycen v -+Xenofóntových Vzpomínkách na Sókrata a v -+Platónových dialozích, zvl. z raného období. Sókratovská d. byla účin­ nou zbraní, které on i jeho žáci užívali jednak jako prostředku k prověřování tradičních zásad a názorů, jednak v bojích proti filos. odpůrcům. Část athénské mládeže Sókrata napodobovala, aniž však sledovala jeho vážné cíle, a zneužívala d-ky nejen k zábavným slovním hříčkám a sporům ( -+eristika), nýbrž i k potírání eticko-politických zásad tehdejšího řádu (Plat. Pol. 7, 17-18). Jako metodu vážného filos. poznání rozvíjel d-ku Platón (428/7348/7). Když vytvořil teorii o nadsmyslovém světě idejí, stala se u něho d., ačkoliv její forma zůstala stejná jako u Sókrata, nástrojem k poznávání idejí a vztahů mezi nimi. Dialektická činnost má podle Platóna dvě protikladné stránky, které se navzájem doplňují, a to soubor (synopsis, synagógé) a rozbor neboli dělení (diairesis). Soubor záleží v tom, že se hledá jednota v rozmanitých jevech, např. idea

dia krásy společná krásným věcem. Při rozboru se naopak vyhledává mnohost v jednotě, tj. dělením se odkrývají složky obsažené ve vyšším poj mu (ideji). U filosofů po Platónovi přestala být d. vázána na dialog; slovo d. nabylo různých významových odstínů, ale ve stv. vždy označovalo filos. disciplíny související s řečí a myšlením: gramatiku, logiku, teorii poznání nebo některé jejich části. Obdobný význam měl termín d. ve střv. a dlouho do novověku. Teprve v Hegelově systěmu objektivního idealismu přestala být d. omezena na činnost subjektu a byla chápána jako zákonitý a na člověku nezávislý pohyb idejí, za jehož odraz Hegel považoval i veškeré dění v oblasti materiální skutečnosti. U zakladatelů marxismu, kteří odmítli idealistický základ Hegelovy filosofie, stala se d. především nejobecnější zákonitostí materiálního světa, dále odrazem této objektivní zákonitosti v poznání a konečně metodou, kterou subjekt zkoumá skutečnost. Četné (v marxistickém smyslu) dialektické rysy objektivní reality objevili do určité míry již ant. filosofové. Názor, že materiální svět je ve věčném pohybu, byl společný téměř celé ant. filosofii; avšak pro vznik myšlenky o vzestupném vývoji nebylo shromážděno dostatečné množství poznatků z přír. věd a nebyly pro ni ani předpoklady společenské. Atomisté ( -+atomismus), -+stoikové a další filosofové si pohyb vesmíru představovali analogicky podle živých organismů jako nepřetržitý cyklický koloběh mládnutí a stárnutí. Také dialektická myšlenka o světě jako jednotné totalitě, v níž existuje zákonitá souvislost mezi všemi jejími částmi, byla v ant. filosofii rozšířená; v nejpropracovanější formě se vyskytuje u stoiků, zvl. u -+Poseidónia. Rovněž idea o všeobecné souvislosti (sympatheia) byla součástí koncepce světa jako živého organismu. Učení o jednotě protikladů, které Lenin považoval za jádro d-ky, se v zárodečné formě vyskytovalo u mnoha ant. filosofů. Nejvýrazněj­ ší podobu mu dal -+Herakleitos z Efesu (jeho -+akmé okolo 500 př. n. 1.), jenž mluvil nejen o jednotě, nýbrž i o totožnosti protikladů: „Totéž je živé a mrtvé, bdící a spící, mladé i staré, neboť toto změnivši se je oním a ono změnivši se je tímto" (zl. 88). Podobně považoval Hérakleitos za „jedno" den a noc, zimu a léto, teplo a chladno, sucho a vlhko apod. Podle

dia

144/

jeho názoru se střídají a bojují mezi sebou stále tytéž protiklady; jejich pohyb je cyklický a ve světě tedy nevzniká nic kvalitativně nového. - V. t. Platón; Aristotelés; stoikové; Epikůros.

Oba chrámy měly rovnez právo asylu, a snad proto se stal 13. srpen slavností řím. otroků (servorum dies, den otroků). D. byla záhy ztotožňována s řec. ---+Artemidou, popříp. s ---+Hekatou, s nimiž ji spojovalo to, že byly bohyněmi hájů, měsíce, žen a porodu. D. se tak stala i lovkyní a ochránkyní zvěře; stále častěji se též objevovala společně s ---+Apollónem, např. při ---+lectisterniích nebo ve stoletních hrách ( ---+saeculum), slavených za Augusta. Za císařství byl D-nin kult rozšířen v provinciích, kde se pod jejím jménem skrývala Artemis, -+Dea Syria nebo jiná provinciální božstva. V řim. výtvarném umění i v umě­ ní pozdějších dob je D. podle vzoru řec. Artemidy zobrazována jako bohyně s toulcem na zádech a s laní. Báseň na D-nu složil např. ---+Catullus (34). Ohlasy v nové době viz s. v. Artemis.

Literatura: P. Sándor, L'histoire de la dialectique, 1948; R. Franchini, Le origini della dialettica, 1961.

dialekty

řecké

viz

nářečí

řecká

dialog (řec. dialogos, rozhovor) 1. rozmluva dvou nebo více osob, stylistický prostředek, oblíbený pro živost a dramatičnost v krásné i odb. literatuře; je základem dramatu; - 2. lit. druh, forma pojednání o nejrůznějších tématech, zvl. filosofických; vycházel z před­ pokladu, že bezprostřední konfrontace tvrzení a námitek v rozhovoru vede nejlépe k poznání pravdy. Takto rozmlouval se svými spoluobčany o filos. tématech ---+Sókratés; jako ohlas těchto rozmluv vznikl podle tradice lit. dialog. Vrcholu dosáhl u --+Platóna, jehož d-y se vyznačují živostí, názorností a dobrou charakteristikou postav. D-y Platónova vrstevníka Xenofónta nedosahují umě­ lecké hodnoty d-ú Platónových. V -+Aristotelových dialozích nahradily živou výměnu názorů rozsáhlejší pasáže, vkládané do úst rozmlouvajícím osobám; později se stala fingovaná rozmluva pouhým rámcem. Filosofický d. kvetl v řec. literatuře až do doby helénistické, v 1. stol. n. I. ho oživil ---+Plútarchos. ---+Lúkiános napsal na filosofický d. několik parodií. Z :ílímanů užívali formy d-u -+Cicero a ---+Varro (2). Formálně působil d. i na křesť. autory (---+Minucius Felix; ---+Augustinus; ---+Boethius) a byl oblíben po celý střv. až do novověku (např. Galileo Galilei, G. Berkeley, J. D' Alembert). Diana, staroitalská bohyně mes1ce a ochránkyně žen. Její svatyně ležely na kopcích (Tifata u -+Capue) a v hájích ( ---+Aricia). Sem jí přinášely ženy obětní dary a konaly procesí. Chrám v Aricii byl od pradávna sakrálním střediskem svazu latinských obcí. V :llímě postavil D-ně Servius Tullius chrám na Aventinu; v něm stála socha, zhotovená podle --+xoana z Massalie, jež byla kopií sochy ---+Artemidy z Efesu. Tento D-nin chrám měl strhnout vedoucí postavení v lat. spolku na :llím. Proto měly oba chrámy např. shodný den založení (13. 8.) a shodný chrámový zákon, upravující práva mezi :llímany a cizinci v sakrální oblasti.

Diana Veteranorum (dn. Zana), římské municipium poblíž starověké ---+Cirty (v dnešním východním Alžírsku). Z antiky se dochovaly dva řím. oblouky a monumentální brána před chrámem Dianiným. Pochází odtud lat. nápis (Anněe épigraphique 1956, 124) M. Valeria Maximiana, velitele v ---+Laugariciu (dn. Trenčíně). diaspora (řec., rozesetí, rozptýlení), v době helénistické a římské označení pro židovské ( -+Židé) vystěhovalce z Palestiny a jejich potomky, kteří žili porůznu ve větším nebo menším počtu v měs­ tech a osadách především východního Středomoří (nejvýznamnější střediska: ---+Alexandrie v Egyptě, ---+Kyréné, ---+Antiocheia v Sýrii), leckdy však i daleko za hranicemi římské říše (např. v ---+Babylóně). Odlišovali se od ostatního obyvatelstva úzkostlivým dodržováním židovského zákona, zapomněli však řeč svých předků, hebrejštinu, resp. aramejštinu, a proto bylo pro ně třeba převést text Starěho zákona do řeči jim obecně známé, do řečtiny ( ---+Septuaginta). diathéké (řec.)viz právo dědické (1) diatriba (z totiž času),

řec. diatríbé, strávení, populárně filosofická

přednáška, zvl. určená širokým

na etické téma, vrstvám; vyznačo­ vala se volnou formou i stylem, oživovaným množstvím citátů, anekdot, slovních hříček a řečnic­ kých otázek; látku čerpala z denního života. Jejím tvůrcem byl ---+Bión z Borysthenu. Formou d-b šířili

své učení zvl. stoupenci --+kynismu a tzv. -+druhé sofistiky. - U :llímanů působil tento lit. druh na ---+Cicerona a zejm. na řím. satiriky ( -+Satira). D. byla přímým před­ chůdcem křesť. kázání.

dictator (lat.) viz diktátor Učení [dvanácti jeden ze spisů tzv. ---+apoštolských otců, asi z rozhraní 1. a 2. stol. n. I. Důležitý dokument pro poznání života raněkřesť. obcí v době, kdy byly spravovány ještě charismatickými hodnostáři (---+charisma). Obsahuje pravidla pro křesť. životní praxi (vyjadřují např. odpor k těm, kdo si z křesť. víry činí pramen výdělku) i pro bohoslužebnou liturgii, v níž se uchovaly některé archaické rysy.

Didaché

(řec.

apoštolů]),

didaktická poezie (od řec. didaskó, učím), naučné básnictví, mohlo vzniknout proto, že v ant. literatuře nebylo ostrě hranice mezi tzv. krásnou a odbornou literaturou. Kořeny řecké d-ké p. nacházíme ve veršovaných morálních ---+sentencích a pravidlech, které se objevují od nejranějších dob. Zakladatelem d-kého eposu byl ---+Hésiodos. V jeho díle jsou zastoupeny obě základní látky d-ké p.: mýtos s genealogií (Theogonie) a soubory znalostí z různých oborů (Práce a dni). Na začátku klas. doby vznikla řada d-kých básní filosofických (---+Xenofanés z Kolofónu, ---+Parmeniděs, ---+Empedoklés z Akragantu psali O pří­ rodě). K novému rozkvětu tohoto lit. druhu došlo za ---+helěnismu, kdy se filologové zabývali i rozborem básní ---+Hésiodových. D-ký epos se tehdy obíral především vědeckými látkami (lékařství, astronomie, zoologie, botanika, geografie). Z tohoto období jsou nejvýznamnější ---+Arátova Fainomena (Zjevy nebeskě), básnické zpracování ---+Eudoxova astron. traktátu. ---+Níkandros z Kolofónu napsal Thériaka (o lécích proti uštknutí) a Alexifarmaka (o lécích proti otravám). V době řím. se ve školách uplatňovala geografická báseň Dionýsia Periégéta (v 1. pol. 2. stol. n. I.). Pozdní řecká d. p. měla pouze školský význam a usnadňo­ vala memorování. Římskd d. p. vznikla pod řec. vlivem, v jejích vrcholných dílech (---+Lucretius; ---+Vergilius) však :llímané předstihli své řec. vzory a vytvořili tak nejkrásnější díla řím. básnictví. Prvními výtvory d-ké p. byly překlady z řečtiny ( -+Ennius přeložil anonymní řec. filosofickou

Delfy, celkový pohled, úpatí Parnássu

Forum Romanum, celkový pohled (vpředu Saturnův chrám, vzadu Koloseum a Titův oblouk)

die

145/

báseň Epicharmus [--.-Epicharmos], 1912; W. Becker, Dido, 1914; M. Hart- f ecti praetorio (zástupce praefekta Dido, 1918; A. Muller, Didos Tod, ->-Cicero-+ArátovaFainomena). Lu- wich, 1941. - Obrazy: Mantegna (1431-1506), praetoria, tj. správce praefektury). cretius uvedl doveršůfilosofii->-Epi­ Dido; G. Reni (1575-1642), Aeneas a Nejvyšší instancí ve věcech správkůrovu v básni De rerum natura (O Dido; Rubens, Smrt Didony, kolem ních byli praefecti praetorio. Počet 1535-38; G. Coli (1536-1681), Smrt prírodě). Na Vergiliovu d-kou p-iť Didony; K. Škréta Šotnovský ze Závořic praefektur nejdříve kolísal, až se měla velký vliv Arátova Fainomena. (1610-1674), Dido a Aeneáš; J. Reynolds r. 395 n. 1. ustálil na čtyřech Jeho báseň o zemědělství ( Georgi- (1723-1792), Smrt Didony; J. H. Tisch- s hlavními městy -►Augusta Trest., Aeneas a Dido, 1773; W. Turner, ca), napsaná v souladu s -►Augusto­ bein Dido, 1814. - Freska: P. A. Aldrovandini, verorum, -►Mediolanum, -► sir­ vými snahami o obrodu řím. ze- Sebevražda Didony (v Šternberském paláci mium a Kónstantínopolis (-► By­ mědělství, patří k vrcholným dílům na Hradčanském nám. v Praze), 1707. - zantion); každé praefektuře podléskupina diecézí. Na zač. řím. literatury. Didaktický obsah Opery: H. Purcell, Dido und Aeneas, 1680 hala má i literární list -► Horatiův De (text N. Tate; přel. M. Šašková-Provazni- 4. stol. n. 1. bylo v řím. říši d-zí dvaarte poetica (O umení básnickém). ková, 1935); A. Scarlatti, Didone abban- náct, koncem století patnáct. Každá donata, 1724 (text P. Metastasio); J. -►Ovidius psal d-kou p-H milostnou Haydn, Dido, 1778; B. Klein, Dido, 1823 d. měla několik ->-provincií, jejichž o umění milovat (Ars amatoria), (text L. Rellstab); O. Neitzel, Dido, 1889. rozloha byla proti dřívějším dobám o lécích proti lásce (Remedia amoris), o líčidlech (De medicamine faciei femininae). V 1. stol. n. 1. složil ---+Columella báseň o zahradnictví. Pozdně antické výtvory ~00000000000000000000000000000000~00~00 o gramatice, metrice, lékařství, jsou 00 [!) ---~,.!!-~~~~~~~~~~~~• S Ctl školské básně bez básnické hodnoty ~00000000~~· 0000 a ukazují cestu ke středověku, kdy byla moralizující d. p. oblíbe0000@0000 ným vyučovacím prostředkem.

oooooooosoooooooooo~oooooooooooooooooooo

didaskalie (řec. didaskaliá, vyučování, nácvik, totiž sboru), veřej­ né záznamy o provedení sborových básní a dramat. Byly vedeny chronologicky a uchovávány v archivech. Obsahovaly název díla, datum jeho provedení, jméno autora, prvého herce a vůdce sboru a ceny, které tito ti'i získali. Z didaskalií athénských se nám zachovaly zlomky na nápisech. Tyto úřední zápisy zpracoval soustavně Aristoteles ve dvou spisech (Didaskaliai a Níkai Dionýsiakai kať Lénaikai [Vítězství o Dionýsiích a Lénajích]); z nich máme rovněž jen zlomky. D-ií používali alexandrijští učenci při vypracování úvodních poznámek k dramatům. Také v rukopisech -➔Plauta a -►Terentia se zachovaly d. k jejich komediím.

00~

•00~~00~0000~0000000000000000000000• •000000~0000000000~000000000000~0000~ Didymcion u Milétu

Didyma [mn. č.] (dn. Jeronda), 15 km jižně od -►Mílétu, místo proslulě iónským chrámem --'►Apol­ lónovým s věštírnou (Didymeion) ze 6. stol. př. n. I. Tzv. svatá cesta vedoucí od moře ke svatyni byla v 6. stol. př. n. 1. vroubena sochami, které se zčásti zachovaly. Chrám byl zničen r. 494 př. n. 1. od Peršanů, koncem 4. stol. obnoven (nebyl však nikdy dokončen) jako dipteros (51 m x 109 1/2 m; 10 a 21 sloupů) s vnitřním nádvoDido [2. p. -ony] - podle starší řím, v němž byla iónská svatyně tradice Elissa -, dcera krále v Tyru pro kultovní sochu od -► Kanacha (-➔Foiníkie), mytická zakladatelka a posvátný pramen. --->-Kartága. D-nin manžel Acherbas (nebo Sychaeus) byl zabit jejím Didymos zv. Chalkenteros [2.p. bratrem -►Pygmaliónem; avšak -ma .:.ra], 2. pol. 1. stol. př. n. I. s pokladem, jehož se chtěl Pygma- zač. L stol. n. 1., poslední předsta­ lión zmocnit, odplula D. na Kypros vitel alexandrijské gramatické školy. a odtud do sev. Afriky. Tam založi- Pro svou nesmírnou píli byl zván la Kartágo. Aby se nemusila provdat Chalkenteros (muž kovových útrob). za domorodého krále Hiarbu, dala Jeho díla, většinou kompilace, se prý spálit na hranici. Jinak líčí shromáždila výsledky bádání aleD-nu Vergilius ve 4. zp. Aeneidy. xandrijských filologů a stala se Z věrné vdovy se tu stala vášnivě základem většiny pozdějších schomilující žena, jež bojuje o svou lásku lií a slovníků (-lexikografie [A]). k -➔Aineiovi a opuštěna si bere Zachovala se D-mova scholiak Íliaživot. dě a na papyru části jeho komenDramatizace: Ch. Marlowe a Th. Nash, táře k Démosthenovi. The tragedy of Dido Queene of Carthage, 1594; J. E. Schlegel, Dido, 1739; J. B. Kujažnin (1742-1791), Didona (tragédie); Charlotte v. Stein, Dido, 1794; A. Ausserer, Dido, die Griinderin von Karthago,

a:]

00 00 00 t!H!l • 00000000 •00

značně

menší. - S hranicemi těchto správních oblastí se zpravidla kryly i hranice působnosti vyšších křesť. funkcionářii (biskupů); odtud dnešní význam slova diecéze.

dieta (z řec. diaita, způsob života, život) jako jeden z nejpřirozenějších způsobů léčení byla známa už od nejst. dob; počátky tohoto léčení miižeme hledat v empirickém pozorování rázu dietetického. První předpisy dietetických opatření nalézáme v Řecku už v době, kdy se léčívalo v chrámech, asklépieích ( -Asklépios; --inkubace; -lékařství [A]; přípravou pro vlastní terapii tu bylo povšechné očišťová­ ní, jež zahrnovalo i zdržování se vína a určitých pokrmů. D. byla v zásadě, zvl. na počátku rozvoje praktické medicíny, chápána v širším smyslu slova jako zdravotní režim určený pro nemocné, popř. i pro zdravé. V takovém smyslu ji chápe i -► Hippokratés; d. má zdravému udržet dobrý tělesný stav a nemocného léčit. Tak např. kniha Peri diaités oxeón (O životosprávě při akutních nemocech) pojednává nejen o přípravě různých pokrmů vhodných pro pacienta, diecéze (řec. dioikésis, lat. dioecesis), nýbrž určuje i jeho celkový režim. správní oblast v římské říši za -► do­ Za všeobecně prospěšnou považominátu, jíž stál v čele vicarius prae- val Hippokratés uměřenou d-tu,

die

146/

škodlivé je podle něho i přejídání i hladovění; za některých okolností předpisuje jídlo jednou nebo dvakrát denně, při horečce doporučuje lehkou stravu. D. byla chápána jako jedna z fysikálních terapeutických metod, a je tedy pochopitelné, že zvláště mechanistické lékařské teorie kladly na ni zvláštní důraz. Nalezla proto důležité místo v -►Asklépiadově terapii. Rovněž u -►Celsa se považuje d. za základní léčebnou metodu. Proto má v jeho spisech významnou úlohu léčení pečlivě volenými pokrmy. Zvláštní d-tu doporučuje např. při zánětu plic, průjmu, bolení hlavy apod. Také v medicíně --+Galénově je d-cě věnována značná pozornost.

[1]). - D. byla kultu spolu s oběma sestrami, Eunomií a Eirénou, v Korintě, Argu a Olympii, samostatně v Nísaii (v Megaridě) a v Gortýně (na Krétě). 2. V attickém právu: a) obecný, abstraktní pojem zahrnující veškeré druhy žalob, tedy jak žaloby veřejně (dikai démosiai), tak soukromé (dikai idiai); b) v užším smyslu označení žalob soukromých; c) v papyrech znamená diké jednak trest, potrestání, jednak soudní řízení, proces nebo soukromou žalobu.

(Panna;

--➔ hvězdy

předmětem

Literatura: R. Hirzel, Themis, Dike und Verwandtes, 1907; V. Ehrenberg, Die Rechtsidee im frtihen Griechentum, 1921.

diktátor (lat. dictator, zřídka zvaný Digesta viz Corpus iuris civilis též magister popu/i), za římské republiky mimořádně jmenovaný di indigetes, označení skupiny úředník se svrchovanou mocí. římských bohů, jehož význam ne- Nastupoval za kritické situace byl jasný už ve starověku. Od doby zahraniční nebo vnitřní, kdy buď Augustovy (27 př. n. 1.-14 n. 1.) nezpůsobilost úřadujících konsulů se ho užívalo k vyjádření staroby- nebo potíže vyplývající z kolegiality losti bohů (vedle d. i. znali Římaně ohrožovaly stát. D. byl obvykle i božstva luppiter Indiges a Sol jmenován jedním z nejvyšších Indiges). Mylný byl novodobý vý- úředníků na podnět senátu; pravoklad, že d. i. na rozdíl od di noven- moc d-a nebyla omezena ani trisides ,,,nově usedlých", byli nejstar- bunskou --➔intercesí a platila domi ší, domorodí bohové. i militiae (v Římě i v poli). D. si sám jmenoval svého pomocníka Dikaiarchos [2. p. -cha] z Messé- ( -+magister [3] equitum), jenž měl ny, řecký vědec, filosof a spisovatel rovněž postavení magistráta. V do4.-3. stol. př. n. 1., žák --➔Aristo­ bě úřadování d-a zůstali ostatní telův. Napsal řadu polit., literárně­ magistráti sice v úřadě, ale konali hist., filos. a zeměp. spisů, které silně jen ty funkce, které jim buď d. působily na pozdější autory. K nej- výslovně uložil, nebo o něž se přímo důležitějším patřilo dílo o řec. nestaral. Proto také musil po vykulturních dějinách od mytických konání úkolu ihned odstoupit a dob až do současnosti, Bios Hella- směl být u moci nejvýše 6 měsíců. dos (Život Řecka, 3 kn.), první Odznaky d-a byly tytéž jako u konpokus o hist. zpracování takového sulů, počet --➔ liktorů 24 se svazky tématu, dále Gés periodos (Popis prutů ( --➔fasces) se sekyrami i uvnitř země) a filos. dialog, ve kterém po- města. Kromě úkolů vojenských píral nesmrtelnost duše. Z D-chova byli d-oři někdy jmenováni k zvláštdíla se zachovaly jen zlomky. ním úkolům, např. ke svolání V. t. mapy; peripatetická škola. sněmu, sestavení senátu nebo k dů­ ležitým úkonům sakrálním. - Zcela Diké 1. Spravedlnost, v --➔Hésiodo­ jiného rázu byla diktatura -► Sullo­ vě Theogonii (901n) dcera --➔Diova va, udělená mu zvláštním zákonem a --+Themidina, jedna ze tří sester, r. 82 př. n. 1.; nebyla již omezena -Hór, panenská ochránkyně práva časově. Podobně byl -➔Caesar a nepřítelkyně lsti (Hes. Erga 220 n; ustanoven diktátorem zprvu na 256n). U některých filosofů, např. deset let, později doživotně; to u --+Anaximandra, --+Hérakleita byl však již přechod od republiky a --➔ Parmenida, byla D. chápána k monarchii ( --+principátu). jako kosmická spravedlnost. Jejími pomocnicemi jsou u Hérakleita Diktys [2. p. -ya], domnělý autor --+Erínye. Významnou úlohu měla ztraceného řec. románu o --+trójD. u tragiků; u --+Aischyla je ské válce (snad z rané doby císař­ vykonavatelkou Diovy vůle na zemi; ské), z něhož se zachoval zlomek na iejím atributem je meč, průvodky­ papyru ze zač. 3. stol. n. 1. a lat. němi jsou jí Poiné (Trest), Erínýs překlad (Ephemeris belli Troiani) a Aisa ( -►osud). Podle -►Ovi­ ze 4. stol. n. 1. Autor se snažil diových Metamorfóz (1, 149n) u čtenáře vzbudit dojem, že byl opustila D. s příchodem železného účastníkem trójské války na straně věku zemi a stala se souhvězdím Řeků (sr. Darés).

Překlad: E. Kamínková, Diktys z Knóssu, Historie o válce trojské, v: Láska a válka, 1971, str. 145-326 (AP sv. 2).

Dimini, sídliště v Thessalii (4. tis.), podle něhož je nazvána kultura mladší doby kamenné, následující po kultuře -► Sesklo. Sídliště bylo opevněné, s akropolí, kde stál dům náčelníka (--+megaron). Keramika je bohatě malovaná v několika barvách (hnědá, černá, červená, bílá) na světlém podkladě. Magické ženské sošky jsou hliněné i kamenné, značně schematické. di novensides viz di indigetes Dio (Di6n) Cassius Cocceianus [2. p. -na -ia -na], asi 155-235 n. 1., řecký historik z Níkaie v Bíthýnii. Pocházel z významné rodiny a zastával vysoké úřady v řím. říši. Napsal řecky rozsáhlě dílo Rómaiké historiá (Římské dějiny, 80 kn.). Zpracoval v něm analistickou metodou události od mytických počátků řím. dějin až do své doby. Dílo D-na C-ia je důležitým pramenem pro dějiny --➔území ČSSR v řím. době, zejm. pro poznaní germánsko-sarmatských válek za -Marka Aurelia. Důklad­ ností a svědomitostí se D. C. řadí mezi nejlepší řec. historiky římské doby. Kn. 36-60 o letech 68 př. n. 1.-47 n. l. se zachovaly téměř úplně, řada knih částečně nebo ve zkráceném znění. Kromě toho máme z mnoha knih --+epitomy z byzantské doby. Pi;eklad ukázek v AD II

Diocletianus (Gaius Aurelius V alerius D.) [2. p. -ia ~ia -ia -na], římský císař 284-305, tvůrce --➔dominátu. Aby zabránil uzurpacím císařské vlády, k nimž před jeho nastoupením často docházelo, a aby konsolidoval poměry v říši, které nemohl jediný císař operativně zvládnout, ponechal si pod svou přímou vládou vých. polovinu řím. říše, kdežto pro záp. polovinu říše si r. 285 přibral jako spolucísaře --+Maximiana. R. 293 zřídil pak --+tetrarchii (vládu čtyř), reprezentovanou dvěma staršími císaři s hodností --+augusta a dvěma mladšími ( --➔ Galerius a -.Constantius Chlorus) s hodností -►Cae­ sara. Sám podržel v tomto kolegiu dále primát a moc zákonodárnou. Svým sídlem učinil Níkomédii (dn. !zrnit v Turecku). D. provedl nové územní rozdělení říše na --➔diecéze, reformoval armádu, daňový systém i měnu a zavedl na císařském dvoře po perském vzoru obřadný ceremoniál, při němž byly císařům vzdávány božské pocty. Z jeho zákonů je nej-

známější --edictum Diocletiani de pretiis a čtyři edikty (z let 303-304) proti křesťanům, kteří se nechtěli podřizovat jednotnému státnímu kultu, v němž významné místo měl i kult císařů (D. byl Iovius, Maximianus Herculius). D. i jeho spoluvladaři byli zdatnými válečníky. Podařilo se jim potlačit některá povstání i lépe zabezpečit řím. hranice; na Východě získali Římané dokonce na pře­ chodnou dobu nové území za Eufratem, když r. 297 porazili Peršany. R. 305 se D. spolu s Maximianem vzdal vlády a žil pak jako soukromník ve svém paláci u -.Salon (v nyn. Splitu), podržel si však vliv na polit. události ( -►Carnun­ tum) až do smrti (r. 316).

147/

Dio

potulný život, bydlel v sudu a bez rozpaků dělal na veřejnosti věci, které jiní nedělali ani v ústraní. Svou nezávislost vyjádřil prý i při setkání s Alexandrem Velikým. Když mu Alexandr řekl: ,,Jsem Alexandr, velký král", odpověděl D.: ,,Já jsem Diogenés, pes". Když se Alexandr otázal slunícího se D-na, co by si přál, odpověděl mu D.: ,,Ustup mi ze slunce".

(zábavný) materiál. Otázka, odkud bral jádro svých výkladů o filosofech, je pro nedostatek srovnávacího materiálu patrně neřešitelná. S prameny zacházel nekriticky a přebíral z nich vedle cenných zpráv i různá nedopatření, omyly a výmysly. Přes své nedostatky má D-nův spis velkou cenu, protože obsahuje značné množství informací jinde nedochovaných. D-novu nedokonalému dílu bylo souzeno předat následujícím věkům alespoň část výsledků, které byly o řec. filosofii nashromážděny badateli helénist. a řím. doby. Kromě dějin filosofie napsal D. L. básnickou sbírku Pammetros (Sbírka všech rozměrů), ve které zveršoval přitažlivé motivy ze života slavných lidí. Verše z této sbírky cituje často v životopisech filosofů.

Dramatizace: O D-novi napsal Komenský (zachovanou) divadelní hru Diogenes Cynicus Redivivus (Vzkříšení kynika Diogena). Literatura: F. Sayre, Diogenes of Sinope, 1938.

3. D. z Oinoandy v Malé Asii, stoupenec Epikúrovy filosofie. Z nadšení pro ni a ze snahy, aby ji poznalo co nejvíce lidí, dal vytesat okolo r. 200 n. 1. v sloupové síni ve svém rodišti rozsáhlý nápis, Literatura: W. Seston, Dioclétien et la obsahující hlavní principy epikutétrarchie, I, 1946. Románové zpracování: A. Trýb, Císař reismu. Z tohoto nápisu se zachovaly početné zlomky. chudých, 1970•.

Diodóros Sicilský (lat. Diodorus Siculus) [2. p. -ra -la], řecký historik 1. stol. př. n. I. V díle Bibliothéké historiké (Historická knihovna, 40 kn.) vylíčil synchronně řec. a řím. dějiny od mytických začátků až po Caesarovu výpravu do Británie (r. 54 př. n. I.). Je to dílo kompilační, některé zachované části opírající se mj. o ztracenou mytol. příručku, obohacují však naše znalosti ant. mytologie, jiné jsou významné pro řec. historiografii, neboť lze poměrně snadno určit prameny, z nichž D. čerpal. Jsou tu i důležité údaje historické. Prek/ad ukázek: AD II

Diofantos viz matematika (4) Diogenés [2. p. -na] 1. z Apollónie (krétské nebo fryžské), řecký filosof 5. stol. př. n. I. Proti -► Empedokleovi zastával názor, že slučování a rozlučování elementů by bylo nemožné, kdyby nepocházely z jediné pralátky. Za pralátku považoval, navazuje na -.Anaximena, vzduch, který ztotožnil s bohem. Vzduch mu byl řídícím principem sveta a rozum jeho neoddělitelným atributem, jak svědčí pravidelnost přír. procesů. Překlad:

ZPM

2. D. ze Sinópy, asi 400-asi 323, nejradikálnější představitel -.kynismu v životní praxi. Odešel z rodného města do vyhnanství, protože prý padělal peníze. V Athénách se seznámil s učením -.Antisthenovým; domyslel jeho zásady do krajních důsledků a prakticky je uskutečňoval. O D-novi se vypráví nesčetné množství historek a anekdot. V duchu své filosofie vedl

řecký

Prek/ad: J. Ludvíkovský, Diogenés Laertios, Život a učení filosofa Epikúra, 1952, str. 93n. Literatura: J. William, Die Inschrift von Oinoanda, 1907.

4. D. Laértios [2. p. -ia], asi 3. stol. n. I., autor jediných zachovaných starověkých dějin řecké filosofie. Jeho spis Bioi kai gnómai tón enfilosofiá eudokimésantón (O životě a názorech těch, kdo se proslavili ve filosofii; titul je zachován i v jiném znění) obsahuje výklad o hlavních postavách řec. filosofie od jejích začátků asi do 1. stol. př. n. I. (D. L. se zmiňuje i o pozděj­ ších filosofech, ale soustavně o nich nepojednává). Rozsáhlejší biografie obsahují kromě životopisné části zpravidla též výklad o spisech, nástin učení, výroky přičítané dotyčnému filosofovi a seznam soujmenovcú. Svůj výklad zpestřil D. L. v mnoha případech uvedením dopisů (většinou nepravých), závětí, dekretů a veršů, týkajících se pří­ slušného filosofa. Kompozice spisu je neurovnaná, místy dokonce chaotická. D. L. nedbal na logické členění látky a často řadil údaje spíše podle asociace představ. Někdy dokonce působí jeho výklad jako náhodné řazení excerpt z různých pramenů. Kromě toho je text velmi špatně zachován. Z neurovnaného stavu D-nova spisu mnozí badatelé usuzují, že autor sám neprovedl definitivní redakci díla. D. L. cituje velké množství pramenů, ale je zřejmé, že většinu z nich neznal z první ruky. Lze předpokládat, že z vlastní četby znal -.Favorina, Pamfilu (1. stol. n. I.), Myróniána (asi 2. stol. n. I.) a některé další autory císařské doby. Z těchto autorů čerpal doplňující

Překlady: M. Okál, Životopisy slávnych filozofov, 1-11, 1954; A. Kolár, Životy, názory a výroky proslulých filosofú, 1964. Literatura: R. Hope, The Book of Diogenes Laertius, 1930; A. Schwartz, RE s. v. Diogenes (čís. 40), sl. 738-763.

Dioklés [2. p. -lea] z Karystu na Euboii, řecký lékař činný ve 4. stol. př. n. I. v Athénách, stoupenec -.lékařské školy dogmatické, avšak pod silným vlivem sicilského učení o -.pneumatu. Část jeho spisu o zdravé životosprávě, věnovaného Pleistarchovi (Hygieina pros Pleistarchon) je zachována u -.Oreibasia. Z jeho popisu rostlin a jejich léčivých účinků čerpali všichni pozdější spisovatelé, zabývající se botanikou, od -.Theofrasta aži,po -.Dioskúrida. diolkos (řec.), převlaka k přetaho­ vání lodí po souši. D. přes korintskou šíji ( -.Isthmos) byl vybudován okolo r. 600 př. n. I. za vlády korintského tyrana -.Periandra, když se prokopání průplavu ukázalo příliš obtížným. Na udusanou vrstvu štěrku byly upevněny vápencové desky v souvislém pásu, širokém 360-420 cm, který vedl mírnými zatáčkami nejnižší trasou po korintské šíji. Lodi byly převá­ ženy na zvláštním podvozku, taženém v rýhách o rozchodu 150 cm, vytesaných do vápencových desek vozovky. D., jehož stopy byly objeveny v nedávné době, vedl nedaleko dnešního průplavu. Používalo se ho až do 12. stol. n. I. Diomédés [2. p. -da] 1. syn -.Týdeův, jeden z předních řec­ kých bojovníků před -► Trójou v -.Homérově Íliadě a účastník druhé výpravy proti Thébám (-.epigoni); - 2. král Histonů

Dio

148/

v Thrákii, jehož koně se živili lidským masem. -►Héraklés dal D-da sežrat jeho vlastním koním a odvedl je pak do Mykén.

i otrokům. Její součástí byly závod o to, kdo se udrží vstoje na nafouknutém měchu, průvod ( -► pom­ pé), při němž byl nesen -► fallos, dále pak soutěž ve zpěvu a maskování, v níž soutěžily zvláštní skupiny, zv. k6moi. Později se tu hrály reprízy tragédií a komedií, které byly již předváděny o Velkých Dionýsiích v Athénách. Velkým D-iím dodal v Athénách lesku -►Peisistratos provozováním tragédií (první vystoupení -► Thespidovo 534 př. n. 1.); měla být protiváhou proti rodovým kultům ovládaným statkářskou aristokracií. Tato šestidenní nadmíru okázalá slavnost začínala obětmi a před­ stavováním básníků a herců na veřejnosti, druhý den pokračovala velkolepým průvodem, při němž byl za zpěvu písně, obsahově spjaté s Dionýsem, vezen po městě obrovský fallos; téhož dne se pořádaly lyrické závody chlapeckých a mužských sborů, konečně vrcholila D. jedním dnem, kdy byly provozovány -->-komedie, a třemi dny, věnovanými -->-tragédii. O každém z těchto tří dnů byly uváděny tři tragědie a jedno -► satyrské drama od téhož básníka. Velká D. se konala začátkem dubna, v době příhodné pro plavbu, a proto byla hojně navštěvována i cizinci. Jinou Dionýsovou slavností byly

Dión 1. ze Syrákús, švagr a zeť syrákúského tyrana (samovládce) -► Dionýsia I., filosof a ctitel -►Platónův. -► Dionýsiem II. byl vypuzen ze Sicílie a žil ve vyhnanství v Athénách. R. 357 př. n. 1. podnikl odtud proti Dionýsiovi výpravu, svrhl jej a sám se stal tyranem. R. 354 byl úkladně zavražděn. D-ovi je adresován 4. list ve sbírce Platónových listů. D-ův životopis napsal Plútarchos. 2. D. Cocceianus [2. p. -na] z Prúsy v Bíthýnii, asi 40-120 n.1., řecký řečník a filosof:, pro svůj skvělý sloh nazývaný od 3. stol. Chrýsostomos (Zlatoústý). Zachovalo se od něho 80 řečí s převážně eticko-politickou problematikou. Za císaře Domitiana (od r. 82) byl nucen žít ve vyhnanství a živit se těžkou prací. V té době se stal stoupencem a propagátorem -► ky­ nismu. Za vlády Nervovy byl omilostněn, obdržel římské občan­ ství (odtud Cocceianus), později navštívil i Traianův dvůr a pronesl tam své proslulé čtyři „královské" řeči, v nichž dokazoval, že nejlepší formou vlády je osvícená monarchie. Panovníkovi má být vzorem Zeus, který svou prozřetelností řídí vesmír. Literatura: H. von Arnim, Leben und Werke des Dion von Prusa, 1898; H. Binder, Dio Chrysostomus und Posidonius, 1905.

:3t viz Dio Cassius Cocceianus.

Dióné [2. p. -ny], starobylá řecká bohyně v -►Dódóně, tvořila s Diem snad původní dvojici (stejný kořen jména). K této božské dvojici se Řekové obraceli s prosbou o věštbu (dosvědčuje to Démosthenés). V mýtech byla řazena mezi-► Títány, podle Homéra (li. 5,370) zplodila s Diem -►Afrodítu. Později byla D. ztotožněna s -► Hérou, která byla obecně považována za Diovu manželku. Dionýsia [2. p. -ií], svátky na počest boha -►Dionýsa slavené zvláště v Attice. Tam se také vyvinula z dram. prvků, objevujících se o D-iích, -tragédie a -► komedie. D. byla slavena jednak na attickém venkově (tzv. D. Malá nebo Venkovská), jednak v Athénách (D. Velká nebo Městská). Obojí svátky se konaly vždy jednou do roka, ale každé v jinou dobu. Malá D., slavená koncem prosince, byla starobylá veselá slavnost přístupná všemu venkovskému lidu

-► Lénaje.

Dionýsios [2. p. -ia] 1. I., Star.ší, syrákúský tyran v 1. 406/5367 př. n. 1. Za války -➔ Syrákús proti -->-Kartágu (-► řecko-kartá­ ginské války) provedl jako velitel žoldnéřských oddílů převrat v -► Gele a vypudil oligarchy. R. 406/5 uchvátil moc v Syrákúsách, uvěznil oligarchy, zmocnil se jejich půdy a přidělil ji svým žoldnéřům. Zvláštní pozornost věnoval finanční správě a vojenství, jak to vyžadovaly války s Kartágem. Dobytím -► Rhěgia a -->-Krotónu upevnil hegemonii Syrákús na Jaderském moři a v Tarentském zálivu. Spartě poskytl pomoc proti Thébám a Athénám. Na svém dvoře soustřeďoval umělce a spisovatele. Stv. spisovatelé jej vylíčili jako typického tyrana a vypravovali o něm v tom smyslu mnoho anekdot ( -->-Dámoklés). 2. D. II., Mlad.ší, syrákúský tyran 367-344 př. n. 1., syn a nástupce Dionýsia I. Skončil válku s Kartágem mírovou smlouvou a porazil illyrské piráty (-► Illyrové). Stýkal se s -->-Platónem, který chtěl s jeho pomocí uskutečnit své polit. ideály. R. 357 byl dočasně svržen -->-Diónem. Po jeho smrti

(r. 354) se opět zmocnil vlády, avšak pro odpor lidu a na zásah -->-Tímoleonta z Korinta byl nucen odejít do vyhnanství do Korinta. 3. D. z Alexandrie, zv. Thráx, asi 170-90 př. n.1., řecký gramatik, žák Aristarchův (-► gramatika [A]). Studoval v Alexandrii, později vyučoval na Rhodu. Z jeho žáků prosluli zvl. -->-Tyrannión St. a Aelius Stilo ( -► gramatika [B]). D-iův spis o umění mluvnickém (Techné [grammatiké]) je nejst. z antiky zachovanou gram. příručkou a zároveň prvním pokusem uvést v soustavu množství poznatků o jazyce, získaných jednak spekulativně ve filos. školách (zejm. od -► stoiků), jednak alexandrijskými filology při výkladech děl klas. literatury. Výklad v ní je omezen na hláskosloví a tvarosloví, skladba a stylistika nebyly zpracovány. Spis D-iův měl nesmírný význam pro výuku mluvnice v pozdějších dobách a zůstal vzorem všech gramatik až do 18. stol. - V. t. gramatika (A). 4. D. Halikarnásský, řecký rétor, který od r. 30 př. n .. 1. :pů: sobil 22 let v Římě, vyznacny představitel přísně střízlivého slohu (-~atticismus). V rétorických spisech charakterizuje attické řeč­ níky a -->-Thúkýdida, jedná o jednotlivých stylistických otázkách i systematicky: v díle Peri syntheseós onomatón (0 skládání slov) pojednává o výběru a sestavování slov z estet. hlediska. V hist. spisu Rómaiké archaiologiá (Římský starověk, 20 kn., zachováno 11 kn., poslednJ_ dvě neúplně) líčí nejst. dějiny Ríma do r. 266/5 př. n. 1. Jde mu v něm ~píše o rétoricky podanou oslavu Ríma než o hist. pravdu.

Dionýsos [2. p. -ýsa], též Bakchos (lat. Bacchus), l.ikchos [2. p. -cha], řecký bůh plodnosti, podle mýtu syn Dia a -->-Kadmovy dcery Semely. Z návodu žárlivé ->-Héry uprosila Semelé svého milence Dia, aby ho směla spatřit v jeho pravé podobě. Ten se objevil jako blesk a Semelu sežehl. Její plod pak donosil ve svém stehně. Když D. dospěl, podrobil si celý Orient; na zpáteční cestě do Řecka se na ostrově Naxu zasnoubil s Ariadnou, kterou tam opustil -->-Théseus. V --►orfismu přistupoval k těmto mýtům ještě výklad o Dionýsovi -► Zagreovi.

Řekové poznali kult D-ýsa u Thrá-

ků záhy po svém příchodu do Řec­

ka, takže se objevuje již mezi božstvy v -->-Knóssu. Mýty vypravují, jak byl D. lidem

Dionýsos s mainauami (z jihoitalské vázy, konec 5. stol. př. n. I.)

Dio

150/

houfně pnJ1mán, když přišel z Thrákie do Řecka v 9.-8. stol. ( -►Lykúrgos [1.]; -Minyovny; -Pentheus v Eurípidových Bakchách). Podle těchto mýtů věřící nečekal trpně, zda bude jeho modlitba božstvem vyslyšena, nýbrž dostával se v -►extázi sám do blízkosti boha. Kult D-ýsa se tehdy šířil nejdříve mezi ženami, které slavily -orgie jako -bakchantky. Asi v téže době poznali Řekové totéž božstvo v lýdsko-fryžské oblasti, kde se nazývalo Bakchos. Obou názvů se pak užívalo bez rozdílu. D. jako bůh plodnosti v přírodě byl zobrazován jako dítě, jež se na jaře probouzí, v létě dospívá, na podzim umírá nebo usíná a na jaře se opět objevuje jako dítě. Búh plodnosti a extáze stal se i bohem vína, jež prý do Řecka přivezl přes moře. Symbol plodnosti (-fallos) charakterizoval jeho průvodce -► Silény, -Satyry a -~Priápa. Jiným D-ýsovým symbolem byl thyrsos (hůl s nasazenou piniovou šiškou, ovinutá révovím a břečťanem), který nosily -bakchantky. D-ýsův kult se sblížil s --mystériemi (----+Lénaje) a byl přijat kněžími do Apollónovy svatyně v -Delfech. Významného postavení nabyl v Athénách za Peisistrata kult D-ýsa Osvoboditele (Eleutheros), k jehož poctě byla zavedena -►Dio­ nýsia. Divadelní hry, jež se z této slavnosti vyvinuly, měly proto za svého ochránce D-ýsa ( -Aristofanés, Žáby). V helénist. a řím. době se rozšířila orgiastická D-ýsova mystéria ( -►bakchanálie) i mimo Řecko; vystupovali proti nim -Ptolemaios IV. i římský senát. Ráz těchto mystérií poznáváme i z maleb v Pompejích ( Vil/a dei misteri). Vedle toho byl však D. již od 5. stol. př. n. I. ztotožněn se staroitalským bohem -Liberem, jehož kult se D-ýsovu zcela přizpůsobil. Proto se v řím. literatuře užívá jmen Dionýsos, Bacchus, Liber zcela bez rozdílu až do konce starověku. D. tvořil s -►Démétrou a -Persefonou trojici, která má svou obdobu rovněž v Římě (-Ceres, -Liber, Libera).

ze); Thorwaldsen (1768-1844), Bakchos; B. Schnirch, Dionýsos (ve skupine Vítězné Čechie, Múz Melpomené a Thalie a Apollóna, nad prosceniem Národního divadla v Praze), 1881; Th. Friedl, Vůz Dionýsův a Thalie (skupina na štíte Smetanova divadla v Praze), 1886-87. - Nástenné malby: R. Bys, Opilý Bakchos a Satyr, okolo 1700 (Strakovský palác v Praze); Carlo Carlone, Bakchos se sudem, 1727-30 (ClamGallasúv palác v Praze); V. V. Reiner, Bakchos jedoucí na oslu, na kterém veze Bakchantku, 1729 (,,Portheimka" - Dienzenhoferova vila v Praze); A. F. Maulbertsch a M. Michl, Opilý Bakchos, Satyrové, Charitka a Kentaur (výjev z nástropní malby „Dejiny lidstva" ve Strahovském klášteře v Praze), 1794. - Obrazy: G. Romano (1499-1546), Bakchův prů­ vod (MG Brno); Tizian, Bakchos a Ariadné, 1523; A. Carracci (1560-1609), Triumfální průvod Bakchův; M. Caravaggio (1573-1610), Bakchus; N. Poussin, Výchova Bakcha, pred r. 1609; G. Reni (1575-1642), Malý Bakchos; Rubens, Z družiny Bakchovy, 1615-20; Feuerbach, Bakchos a Bakchanti, 1849; M. Pirner, Dionýsova čiše, 1897 (Ver sacrum, 2, 1909, seš. 10). - Dramacizace: J. Cocteau, Bacchus, 1953. - Básné: J. Vrchlický, Felice Boni, psáno 1875 (Rok na jihu, 1878); Osm reliéfů ze života Iakchova (Poslední sonety samotáre, 1896); Bacchus (Prchavé iluse, 1904). Opery: A. S. Dargomyžskij (1813--1869), Toržestvo Bakcha; Debussy, Dionysos, 1904 (text Gasquet); J. F. Massenet, Bacchus, 1909 (text C. Mendes). - Balet: L. Delibes, Bacchův průvod z baletu Sylvia, 1876. - Lidová zpěvohra: E. F. Burian, Žebravý Bacchus (komponováno 1938).

Básne: -..Homérsky hymnus (7)~ -..Nonnos, Dionýsiaka. - Reliéfy v nove dobe: Paolo della Stella (Ť 1552), Bakchos se Satyrem; Scény z bakchického pruvodu (na letohrádku Belvederu v Praze); A. M. Avostalis del Pambio a Jan Campion, Bakchos ověnčený révou; Bakchos s čiši (v letohrádku Hvězdě v Praze ,1555-1560). - Sochy: Michelangelo, Bakchos, 1497; N. Roccatagliata, Bakchos, konec 16. nebo zač. 17. stol. (NG Praha); Adrian de Vries (t 1626), Bakchos s vinnou révou a amórkem (kopie ve Valdštejnské zahradě v Pra-

Dioskúridés (též Dioskoridés) Pedanius [2. p. -da -ia] z Anazarby v Kilíkii, lěkař 2. pol. 1. stol. n. I., významný ant. botanik a farmakolog. Jeho řecky psaný Herbáf (Peri hýlés iátrikés, lat. De materia medica, dos!. O léčivých látkách) o 5 kn. (další dvě knihy jsou pozdější přídavky) je první zachovanou soustavnou prací o lě­ čivých rostlinách ve světové literatuře. D. do něho vložil také popis tehdy známých léčiv z říše živočišné a nerostné i některé poznatky ant. chemie (např. získávání rtuti z rumělky). Mimo léčivé rostliny v jeho době již známé uvádí řadu dalších (např. cicvár a moruši), takže své čtenáře seznámil asi se 600 různými rostlinnými druhy (proti 500 -Theofrastovým). Pozdější ant. lékaři (např. Galénos) se v hojně míře opírali o D-dovy poznatky. Dílo D-dovo, ilustrované r. 512 neznámým byzantským umělcem ( codex Anicianus ve vídeňské Nár. knihovně), který čerpal z ikonografické tradice počínající v herbáři Krateuově (-►lěčiva), bylo vzorem pro pozdější herbáře a také první novověká botanická díla vycházela z D-da jako ze základního textu. - V. t. botanika. Většinu D-dových rostlin identifikoval r. 1857 Ch. Daubeny (tabulka je otištěna v Guntherově vydání angl. překladu D-da, New York 1959).

Literatura: M. Meyerhof, Die Materia medica des Dioskurides bei den Arabem, Quellen und Studien zur Geschichte der Naturwissenschaft und Medizin, 3, 1932 až 1933, 72-84.

Dioskúrové (řec. = synové Dia), dvojčata Kastór a Polydeukés (lat. Pollux). Jejich matkou byla -Léda, otcem smrtelného Kastora spartský král Tyndareus, nesmrtelného Polydeuka -.Zeus. Jejich sestry byly: -Helcné a -Klytaiméstra. D. byla božstva původně spartská. Podle mýtu vytáhli D. do boje proti -► Thěseovi, když unesl jejich sestru Helenu, a osvobodili ji; zůčastnili se výpravy -Argonautů, s -Hěrakleem tažení proti -Amazonkám a s dalšími héróy lovu na kance kalydónského ( -.Meleagros). Když je jejich messenští bratranci -►Ídás a Lynkeus pozvali na svatbu, zmocnili se D. obou jejich nevěst, dcer Leukippových ( = Leukippovny). Došlo k boji, v němž Ídás zabil Kastora a Polydeukés Lynkea; Ída zabil bleskem Zeus. Polydeukés byl vzat na Olymp a vyprosil si od Dia, aby směl zůstat se svým smrtelným bratrem. Proto tráví D. střídavě jeden den na Olympu a druhý v podsvětí. D. byli spatřováni ve dvou září­ cích hvězdách v souhvězdí Blíženců. Bývali ztotožňováni s jinými skupinami božstev, jako -Kůréty, -► Korybanty, - ►Kabeiry apod. Ze Sparty, kde bývali hlavními bohy, se jejich kult rozšířil i do ostatního Řecka.

Pův. byli D. ochránci domu a byli zobrazováni jako dva -hadi, jimž se předkládal kultovní pokrm. Později však, především ve Spartě, se změnili z ochránců králova domu i v jeho osobní ochránce za války. Proto bývali zobrazováni jako mladý pár jezdeckých bohů. V bitvě se náhle objevovali ( -epifaneia) jako zachránci, spasitelě (-sótěr). Později se k nim lidé obraceli i při jiných příležitostech, zejm. tak činili plavci na moři, kteří v tzv. Eliášově světle spatřovali Dioskúry. Do Říma byli D. přijati ze sousedních obcí; jejich chrám (nazývaný aedes Castorum [chrám Kas- . torů]) byl zasvěcen již r. 484 př. n. 1. Podle řec. vzoru byli i v Římě uctíváni jako Spasitelě, zvláště v bitvě (např. u jezera Regillu [ -Regillus lacus]) nebo na moři. Jako jezdecká božstva se stali ochránci řím. jezdců a k jejich poctě byl pořádán (15. července) slavnostní průvod (tzv. transvectio equitum) od chrámu Martova na Kapitol.

151/

dít

Básne v antice: Homérský hymnus na způsobena věku a síle cv1cenců; Dioskúry (33); Theokritos (22), Dio]ikúrové. - Obrazy v nové době: Rubens, Unos jiná byla pro chlapce, jiná pro muLeukippoven, 1619-20; J. R. Bys, Kas- že. U zachovaných (asi 15) disků tór; Polydeukés (2 busty malované na stro- se pohybuje váha mezi 5,7 a 1,25 kg, pě ve Šternberském paláci na Hradčanech), mezi 1698-1707; A. Renou (1731-1806), prúměr mezi 15;5 a 34 cm. Disky Kastór čili hvězda jitřní (nástropní malba byly někdy zdobeny rytinou nebo v Galerii Apollónově v Louvru). - Opera: reliéfem, popř. opatřeny nápisem. J. Ph. Rameau, Castor et Pollux, 1737 (text G. Bernard).

diploma (řec. i lat., mn. č. diplomata) púvodně jakákoliv psací látka přeložená na dví; bývalo na ní napsáno nějaké doporučení (např. opravňující k používání služeb řím. státní -+pošty), potvrzení nebo císařský dekret (o udělení řím. občanství apod.). D-ta nám známá měla většinou formu bronzových diptych ( -►ta­ bulky voskové). V této formě se nám zachovala, především z podunajských provincií, tzv. vojenská d-ta, tj. císařské dekrety, v nichž byly obsaženy výsady udělované vojákům při propuštění ze služby (řím. občanství, právo sňatku [ --➔ve­ teráni]). Vojenská d-ta jsou souborně vydána v Corpus inscriptionum Latinarum, sv. XVI. D-ta všeho druhu byla vyhotovována dvojmo; kopii dostávala osoba, pro niž bylo d. vydáno, originály zůstávaly v Římě v archivu, kde je spravoval úředník a diplomatibus (odtud diplomat). - Ve střv. byly označovány názvem d. listiny vydané panovníkem.

'

diptychon viz tabulky voskové dipylský sloh, konvenční označení výzdoby monumentálních náhrobních atticlkých váz (-►vázy řecké) z 8. stol. př. n. 1. (geometrické ornamenty a stejně schematicky pojaté výjevy pohřbu a boje); množství této keramiky se našlo na pohřebišti (pohřbívalo se na něm od 12. stol. př. n. 1. do doby řím­ ské), které leželo před dvojitou městskou branou (řec. Dipylon) na sz. straně stv. Athén při tzv. Svaté cestě do Eleusíny. Dirké viz Amfión a Zéthos Dis viz Hádés disciplína Etrusca viz

Dipylský sloh, geometrická amfora, pol. 8. stol. př. n. 1. (Athény)

Disticha Catonis, soubor latinských dvojverší, z nichž každé ve dvou hexametrech podává některou životní zkušenost nebo zásadu, dílo neznámého autora z doby mezi 2.-4. stol. n. 1. Mylně bylo připi­ sováno přísnému strážci starořímské morálky M. Porciu --➔Catonovi (1). Stalo se základní školní čítankou od raného středověku až do 18. stol. a bylo třikrát přeloženo do staré češtiny, později J. A. Komenským, nejnověji je přeložil J. Rašín (Moudrého Katona mravní poučování, 1927).

věštění

distichon elegické [2. p. -cha], „dvojverší" složené z daktylského hexametru a pentametru (řecky zvaného původně elegeion). Byly jím psány delší skladby, --➔elegie, ale i krátké věnovací a náhrobní diskos (řec.), disk, touš, plochý ko- nápisy, v době helénist. četné epitouč z kamene, kovu i ze dřeva gramy. Možnosti sevřít v tuto drobuprostřed zesílený (a někdy ve stře­ nou dvojřádkovou strofu celou myšdu provrtaný), o síle mezi 0,4 až lenku využil mistrovsky ---+Martia1,3 cm. Velikost a váha byla při- lis. - Časoměrným e-kým d-chem je

Diskobolos [2. p. -la] (řec.), proslulá ->-Myrónova socha atleta vrhajícího disk, zachovaná v řím­ ských kopiích.

psán

Kollárův Předzpěv

k Slávy

dceři. dítě

mělo v antickém božském jen omezený význam, i když řecké antropomorfní (---+antropomorfismus) -➔náboženství znalo generační rozdíly mezi uctívanými božstvy a vyjadřovalo je stejnými termíny, jichž se používalo k označení příbuzenských vztahů mezi lidmi (otec - matka X syn - dcera). V kultu se objevují představitelé rozdílných božských generací jen ojediněle jako „chrámoví společníci" (theoi synnáoi). Lze uvést eleusínskou dvojici (snad už z doby před­ řecké) ---+Démétér - Koré, u níž je příbuzenský vztah zvýrazněn ještě druhou složkou jména Démétřina (rnétér = matka) a jménem dceři­ ným (koré = dívka, dcera). Pozděj­ šího původu je dvojice (otce) --➔Asklépia, božského lékaře, a (dcery) --➔Hygieie, bohyně zdraví. Kult d-te samotného je dosvědčen z Kréty, kde byl - v Diktajské jeskyni - uctíván mladičký -+Zeus (prý v místech, kde jej skryla jeho matka -►Rhea před jeho otcem --➔Kronem, jenž se chystal jej pohltit). Řec. mýtus dovedl vyprávět o bozích v dětském věku více. Někdy to byl výklad symbolický (aitiologický) jako v orfickém (--+orfismus) mýtu o Dionýsu - --➔Zagreovi, kterého prý --➔ Títáni uchvátili, když si hrál o samotě, jeho tělo roztrhali a pozřeli, začež byli spáleni Diovým bleskem na popel; z toho pak vzešli noví lidé, spojující v sobě složku títánskou (zlou) a zagreovskou (dobrou). - Většina mytol. vyprávění o božských dětech zpracovává však spíše motivy povídkové (pohádkové) a je určena více k pobavení než poučení. Tak osudy mladičkého -+Herma, který - ač ještě v plenkách - osvědčil v několika případech své schopnosti jako zloděj, ale i jako vynálezce hudebního nástroje, jímž usmířil svého rozhněvaného staršího bratra --➔Apollóna. - Podobně ještě v kolébce projevil svou budoucí sílu ->-Héraklés, když nedlouho po narození zardousil dva hady, které na něho poslala --➔Héra, aby se zbavila nenáviděného levobočka. Také Dionýsos, syn thébské princezny Semely, pocítil na sobě účin­ ky Héřiny žárlivosti, když se jeho nešťastná matka dala Hérou pře­ mluvit a vyžádala si na Diovi, aby se jí představil ve své pravé podobě. Semelé byla zachvácena ohněm a Dionýsa zachránil Zeus tím, že ho vyrval z jejího lůna a donosil jej ve svém stehne. - Zázračně světě

dít

152/

přišla na svet i bohyně ->-Athéna, kterou odnosil Zeus ve svě hlavě, ale i ta si hned po narození počí­ nala jako dospělá. Doba helénistická, známá svou zálibou v dětských motivech, si predstavovala jako malého kloučka boha ->-Eróta, jejž starší doba znala jako zosobnění milostné touhy působící v lidech i v celé živé pří­ rod ě a jehož vznik kladla na jedno z prvních míst v generačr.í posloupnosti bohů; v době helénist. byla dokonce zobrazována celá hejna okrídlených Erótů. Ani řec. představy o božských dětech nebyly ušetřeny cizích vlivů. Už v archaické době přijali Řekové foiníckého Melkarta (v pořečtěné podobě Melikerta), který byl pů­ vodně synem orchomenského krále Athamanta, a když s ním matka -ínó skočila do mofo, stal se moř­ ským bohem Palaimonem. - V císařské době pronikla do řec. kulturní oblasti z perského prostředí postava -➔Mithry, zrozeněho ze skály, jenž si však - podobně jako Athéna - vedl hned od počátku jako dospělý.

dithyrambos [2. p. -bu] (řec.), původně strofický kultovní -.hymnus na ->-Dionýsa, doprovázený hrou na píšťalu, druh řecké sborové ->-lyriky. Za tvůrce literárního d-bu byl považován -.Aríón z Méthymny (kolem 600 př. n. I.), který učinil jeho obsahem pověsti o -➔héróích; Arionovo dílo se nezachovalo. Po přijetí Dionýsova kultu do -➔Delf (asi koncem doby archaickě) se sblížila tematika d-bu s okruhem pověstí o ->-Apollónovi. D-by psali ->-Simónidés, -Bakchylidés, ->-Lasos z Hermiony, -.Pindaros a básnířka Praxilla ze Sikyónu (asi 1. pol. 5. stol. př. n. 1.), zachovaly se nám však pouze některé d-by Bakchylidovy. D-by byly přednášeny též při músických soutěžích např. v Athénách. Podle tradice se z d-buvyvinula ->-tragědie.

řecké, př. n. I.

Divadlo

4. stol.

Epidauros,

Dius Fidius viz Semo Sancus divadlo. I. A. Řecké d., umístěně zpravidla na svahu návrší, bylo nekryté a skládalo se z hlediště, orchéstry a jeviště. V polokruhovém hledišti (theátron) byla sedadla vytesána v přirozené skále nebo provedena z kamene v horizontálních řadách na stoupavém terénu. Přístupné bylo z orchéstry po schodištích, jež členila hlediště na klínovité úseky. - Orchéstra kruhového půdorysu, určená pro sbor ( -.chór), mívala uprostřed oltář; vstupovalo se do ní dvěma

Divadlo řecké, Epidauros

bočními vchody (parodoi) mezi hledištěm a skěnou. - Skéné byla obdělná stavba s několika místnostmi, nejméně jednopatrová, která

sloupů s násloupím a s deskovou výplní. Proskénion mělo úkol jeviště až asi v době helénist., v 5.stol. př. n. I. snad ještě nebylo (herci prostor divadla uzavírala; z ní tehdy vystupovali v orchéstře). při hře vystupovali herci; před ní Nejlépe dochované stv. d. je bylo podium (proskénion) vysoké v Epidauru, nejslavnější je v Athéasi 3 m, které mělo v průčelí řadu nách, velkě d. je v Pergamu, další

153/

di

jsou v Mílétě, Priéně, v Delfech aj. Jsou dochována vesměs hlavné hlediště.

B. V římském d-le tvorilo amfiteatrální hlediště (cavea) s jevištní stavbou architektonický celek. Pozadí jeviště (scaena) byla obdélná patrová budova, která dosahovala výšky hlediště; její pručelí (scaenae Jrons) : bývalo členéno sloupy s tympany a výklenky a zdobeno sochami. Jevišté (proscaenium) bylo nižší (asi 1,5 m) a hlubší než řecké a polokruhová orchéstra tvořila součást hlediště určenou pro vznešené návštěvníky. Výstavba římského d-la v rovině vedla použitím kleneb k novým architektonickým ůpra­ vám. První stálé kamenné d. v Římě zbudoval teprve Pompeius (r. 55 př. n. I.), předtím byla d-la pouze provizorní ze dřeva. Z doby Augustovy je částečně dochováno d. Marcellovo v Římě (asi pro 30 000 diváků). Z 1. stol. n. I. je význačné divadlo v Orange (---+Arausio), z 2. stol. n. I. V Aspen- Divadlo Marcellovo v Římě, konec du (v ---+Pamfýlii). 1. stol. př. n. 1. (dnešní vzhled,

II. A. Pořádání divadelních představení zůstalo v antice vždy součástí státního kultu - v Attice -Dionýsova (---+Lénaje a zejm. ---+Dionýsia), v jiných městech jiných bohů (např. ---+Apollóna v Delfech) -, a připadalo proto státu. Slavnost Velkých Dionýsií měl na starosti archón ---+epónymos, slavnost Lénají archón basileus

rekonstrukce)

Divadlo řecké, detail hlediště, sedadla Dionýsova divadla v Athénách

čestná

( -➔archonti). Provozování divadelních her se dálo formou soutěže ( -agón) o nejlepší hru a nejlepšího herce. Udělovala se jen první cena, třetí místo znamenalo propadnutí. Pořádající archón svémocně rozhodoval, kteří z přihlášených básníků budou připuštěni k soutěži, sám opatřil prvního --herce (prótagónistés) a jmenoval sbor soudců

(v Athénách desítičlenný) pro posouzení hry. Povinnost vycvičit a vypravit sbor přenášel na nejbohatší občany, kteří byli nazýváni chorégy ( ---+leitúrgie). Režijní práce a inscenace hry pi'ipadala básníku samotnému, zpočátku dokonce vystupoval sám jako herec, a to jako prótagónistés. Od doby Sofokleovy byla úloha prótagónisty přenechána profesionálnímu herci. První den divadelní soutěže se hrálo pět -►komedií, pr1cemž jednotliví básníci soutěžili vždy jedním kusem. Koncem války peloponnéské (431-404) se hrály již jen tři komedie. Další tři dny soutěžili autoři ---+tragědií, každý třemi tragědiemi (ty tvořily někdy ---+trilogii) a jedním ---+satyrským dramatem. V době rozkvětu dramatu (v 5. stol. př. n. 1.) se v Athénách hra již jednou provozovaná neopakovala. Na venkově se však dávaly kusy, které byly již v Athénách hrány. Z d-del mimo Attiku proslulo d. na dvoře tyrannů v makedonské Pelle a mimo vlastní Řecko zvlášť d. v Arménii, které tam přežívalo až do 12. stol. V době lit. ůpadku tragédie ve 4. stol. př. n. I. byli pořadatelé nuceni uvádět pro nedostatek nových kusů vždy jeden starší. Divadelní představení v Řecku byla přístupna mužům, ženám i détem, ba i otrokům; vyplývalo to z jejich náb. charakteru. Vstupné (řec. theórikon) pův. neexistovalo,

154/

div později čestná

bylo zavedeno; ti, kdo měli místa, je však neplatili. Chudým občanům bylo vstupné placeno ze státní pokladny. Řec. obecenstvo předem znalo motiv dramatu, proto zaměřovalo svou pozornost především na uměleckou a myšlenkovou stránku díla a nepotrebovalo k vytvorení patřičné iluze opony ani výpravné dekorace, kromě -+masek, kostýmů, v době helénist. -+-kothurnu a několika divadelních strojů. Hrálo se od časného rána 3-5 dramat v jednom dni, takže diváci strávili v di- • vadle 8-9 hodin. Do d-la při­ cházeli v slavnostním rouchu a ověnčeni a přinášeli si s sebou jídlo a nápoje. Herce odměňovali potleskem a voláním authis (,,ještě jednou"), nelibost dávali najevo syčením, mlaskáním a dupáním. Po hrách se konalo v divadle shromáždění lidu, v němž vylosovaní soudcové podali úsudek o hodnotě a výpravě kusů a výkonech účinkujících. Vítězný básník, herec a chorégos byli od archonta ověnčeni

břečťanovým

Divadlo řecké, herci komedie, pištkyne

věncem,

básník dostal kromě toho od státu honorář a peněžitou cenu. Jména vítězů i názvy dramat dal archón zapsat do úředních protokolů ve státním archivu (-+-didaskalie). V pozdější době byly tyto údaje vyrývány na mramorové desky a veřejně vystavovány. Zachovaly se z nich zlomky. Z těchto záznamů čerpal Aristotelés pro své dva spisy o vítězných básnících a o jejich dramatech. Zachované zlomky Aristotelova díla jsou velmi cenné pro dějiny řec. dramatu. B. U Římanů se staly podle řec. vzoru scénické hry součástí náb. slavností (tzv. římských her) ve 4. stol. př. n. 1. Původně byl při nich provozován patrně -+-pantomímos, jenž měl magický účel. Skutečné drama, tragédie a komedie, upravené podle řec. vzoru se hrálo v Římě od r. 240 př. n. 1. Přibližně v té době bylo povoleno básníkům a hercům organizovat se ve zvl. -+-kolegiu. Tragédie a komedie se sice na pořadu scénických her udržely poměrně dlouho, u řím. obecenstva však nikdy nedošly takového pochopení a obliby jako u Řeků. Tak např. z prologu k Terentiově komedii Tchyně se dovídáme, že při jejích prvních dvou uvedeních obecenstvo odešlo z divadla zlákáno jednou podívanou na pěstní zápasníky, podruhé na tanečníka na provaze. V kultivovanějších kruzích se udržela obliba tragédie déle než komedie (ještě za Cicerona). Vkusu širokého publika mnohem více vyhovovaly měně

náročné

jevištní útvary, především -+atellana a ---->-mímos (za Sully byl hrán jako dohra k tragédiím, samostatně byl provozován o hrách -+Flořiných), který se udržel až do 6. stol. n. 1. Na začátku principátu rozkvetl pantomímos, jenž se těšil oblibě Maecenata a samotného císaře Augusta. Hojně se dávaly též bohatě vypravené balety. Římské d. mělo oponu, která se stahovala dolů (pod podlahu), výpravnou dekoraci s kulisami i otáčivým jevištěm, protože bylo především zábavnou a pestrou podívanou, při níž se hledělo víc na okázalost výpravy než na obsah. Přístup do d-la měli všichni občané bez rozdílu věku a pohlaví, vstupné se neplatilo. Diváci měli sice na herce přísné požadavky, svě oblíbence však vyznamenávali a zahrnovali dary. - V. t. didaskalie; hry; herci; stroje divadelní. Literatura: M. Bieber, The history of the Greek and Roman theater, 19612.

divinatio viz

věštění

divortium (lat.) viz rozvod (2) divus viz apoteóza dluhy. K zadlužování méně majetného obyvatelstva docházelo v Řecku i v Římě již v rané fázi dějin. Dlužní otázka byla v Řec­ ku i v Římě častou příčinou soc. nepokojů.

I. V Athénách až do -----+Solónovy

reformy často upadal dlužník do otroctví, nemohl-li svůj d-h splatit. Později přicházel pro d. jen o svůj majetek, zejm. o pozemky. Zadlužení dosahovalo takové výše, že při některých soc. reformách bývaly d. rušeny nebo aspoň bylo jejich rušení žádáno, protože je dlužníci většinou nemohli splatit. Tak tomu bylo při reformě Solónově, kdy byli za státní prostředky vykoupeni občané, ktelí pro dluhy upadli do otroctví, v pozdějších dobách např. při reformě -+-Agida IV. a -+-Kleomena III. ve Spartě, kdy bylo zrušení d-hů důležitou částí reformního programu. Růst d-hů byl způsoben i vysokými úroky ( -+-půjčky). . II. Vzrůst d-hů v Rímii byl důsledkem rozvoje soukromého vlastnictví a prohlubující se soc. diferenciace mezi svobodným obyvatelstvem. Otázka d-hů měla dů­ ležitě místo v soc. a polit. bojích již v rané fázi řím. republiky. Zadlužení -►plebejů vedlo např. k první secesi. Opatření k ochraně práv věřitelů byla zahrnuta do zákonů dvanácti desek (-►leges XII tabularum). Jeden ze zákonů Liciniových a Sextiových (r. 367 př. n. I. [ -.[eges Liciniae Sextiae]) vycházel dlužníkům vstříc tím, že zaplacené úroky se počítaly za splátku původního dluhu. Za rané republiky ručili dlužníci za splacení d-hu věřitelům svým majetkem i svou osobou. Bylo tedy možné, aby věřitel uvrhl insolventního

dlužníka do otroctví (tzv. dlužní otroctví, -nexum, nexus). Tato praxe byla podle tradice odstraněna až r. 326 př. n. 1. zákonem Poeteliovým, podle něhož dlužník ručil napříště za splacení d-hu pouze svým majetkem. Majetek dlužníků, kteří d-h nemohli splatit, byl prodán v dražbě a výtěžek připadal věřiteli jako náhrada dluhu. Bylo-li věřitelů několik, sešli se k rozdělení majetku dlužníkova (concursus creditorum). Otázka d-hů se za republiky stávala stále tíživější, neboť d. rostly a věřitelé vymáhali vysoké úroky. Dlužní otázka se stala významnou složkou soc. boje v době krize řím. republiky. Sr. Catilina (heslo zrušení dluhů v jeho programu), Mithradatés VI. (získal řadu přívrženců v Řecku slibem, že zruší dluhy). S návrhem na likvidaci d-hů vystoupil v Římě r. 48 př. n. 1. M. Caelius Rufus. Protože se mu nepodařilo návrh prosadit, pokusil se s -➔·Milonem uskutečnit jej násilím. Oba však byli zabiti a jejich hnutí nemělo úspěch. S dlužní otázkou souviselo i hnutí ---+Dolabellovo. Za císařství zadluženost dále rostla. Již v 1. stol. n. 1. byli it. kolóni ( -➔kolonát) zadluženi do té míry, že statkáři začali vyžadovat nájemné v naturáliích místo v penězích. V některých případech byly v provinciích v dobách nepokojů ničeny seznamy dlužníků, popř. dlužní úpisy.

155/

dol

pohoří Tomaros (dn. Olytsikas). V D-ně se věštilo ze šumění Diova posvátného dubu tak, že kněží si psali odpověď (jen slovem Ano nebo Ne) na otázku vyrytou do kovové destičky (zachovalo se jich velké množství). Nejst. zpráva (Horn. 11. 16, 233) mluví o kněžích, kteří spali na zemi a nemyli si nohy. Její uspokojivý výklad není dosud podán, obecně se tu vidí pozůstatek prastarého způsobu života a jměno kněží, Selloi, se spojuje s názvem Hellénes (ze staršího tvaru Sellénes). V mladší době vznikly mýty, kterě spojovaly D-nu s jinou proslulou věštírnou Dia ---➔Ammóna v Libyi.

být správným"), v polit. životě ,,usnesení" (sněmu, rady apod.); ve filos. a theol. smyslu nepopiratelné učení, absolutní pravda, neměnná zásada, článek víry.

sophus, iuris prudens). V pozdním střv. byl dáván titul d. vynikajícím učencům; takě -církevní Otcové byli zváni doctores ecclesiae. Od pol. 12. stol. název učitelů řím. práva na it. universitách; odtud se rozšířil titul jako akademická hodnost i na jiné vědní obory.

(řec.)

viz

úřady

(1)

Dolabella. Publius Cornelius D. [2. p. -ia -ia -ly], zeť ---+Ciceronův, tribun lidu r. 47, konsul r. 44 př. n. 1.; jako tribun se snažil pomoci zadluženým vrstvám řím. obyvatelstva návrhem na zrušení dluhů a na prominutí nezaplaceného nájemného. Hnutí, které D. zorganizoval na prosazení těchto požadavků, bylo rozbito Markem -➔Antoniem. Ve funkci konsula, jímž se stal po Caesarově smrti, však potlačil D. hnutí řím. lidu bojujícího za cíle blízkě jeho vlastním návrhům z r. 47. Skončil sebevraždou r. 43 př. n. 1. luppiter Dolichenus, votivní reliéf kolem r. 200 n. 1. z rímskeho tábora v Brigetiu (částečně doplněný, Komárno)

v

doctor (lat. učitel), ve stv. název odborníků (filosofů, právníků, gramatiků), kteří přednášeli na vyšších školách (těž professor, rhetor, philo-

dokétismus (od řec. dokeó, zdám se), učení rozšířené v řadě gnostických směrů (-gnosticismus), které byly pod vlivem křesť. učení. Poč. 3. stol. vznikla i samostatná sekta dokětú. Podle d-mu nebyl (Ježíš) Kristus skutečný člověk z masa a kostí, nýbrž jenom přízrak, který podstoupil muka a smrt na kříži toliko zdánlivě. D. vznikl jednak z rozporu, že Ježíš jako postava historická měl být zároveň považován za bytost nadsvětskou, božskou, jednak z filosofického přesvědčení, že Kristus se nemohl spojit s hmotou, zdrojem zla. dokimasiá

D.M. ( = Dis manibus) viz Manes doba (řec. chronos prótos - ,,první doba", lat. mora) v antické rytmice nejmenší (základní) jednotka, kterou lze získat dělením taktů. V metrice doba, potřebná k vyslovení krátké slabiky (značka u). V časoměrné prosodii se ustálila konvence, že dlouhá slabika (znač­ ka-) trvá dvě doby, ,,předlouže­ ná" tři až pět CL_ l._J LLJ); byl to důsledek přenesení hudebního taktového principu do verše ( -Aristoxenos z Tarentu).

dochmios (řec. ,,kosý", tj. odchylný, totiž od normálního tvaru stopy) pětislabičný metrický útvar podoby u - - u -, dosti častý ve sborových zpěvech řec. tragédií.

Většinu monumentálních staveb D-ně dal zřídit Pyrrhos po svém

vítězství nad Římany (279 př. n. 1.), přestavbám došlo koncem 3. a poč. 2. stol. př. n. 1. Svatyně Diova

k

stála v sousedství posvátného dubu, k ní přiléhal menší chrám bohyně Dióné, podle místní tradice manželky Diovy. Nedaleko stálo divadlo (pro 14-18 tisíc diváků), postavené Pyrrhem a r. 1960 obnovené. - Za řím. doby nastal nový rozkvět D-ny zejm. za Hadriana (117-138). Koncem 4. stol. n. 1. byla Diova svatyně rozbořena.

Dolichenus [2. p. -na], semitské božstvo města Doliché v -Kommagéně, které splynulo v době císařské s řím. Jovem (proto Iuppiter D.). Byl zobrazován, jak stojí na hřbetě býka s bleskem v pravici. Od_ 1. stol. n. 1. se jeho kult šířil do Ríma a evr. provincií; uctíván byl zvl. vojáky. Zachovalo se značné množství výtv. památek kultu tohoto božstva, zvl. v Podunají. Společně s ním byla uctívána luno Dolichena stojící na lani.

dolus (lat.) 1. úmysl způsobit bezprávný výsledek (trestný); 2. vědomé porušení povinností smluvních, zahrnující i jednání, které se příčí slušnosti obchodu; Dódóna, prastará věštírna Diova - 3. lstivé oklamání nebo poškození ve středním -➔Épeiru na úpatí dogma (řec. doslova „co se uzdálo druhého.

dol

156/

doly. Umění dobývat a zpracovávat rudy poznali Řekové u Foiníčanů. Ti jako první zakládali d. na pobřeží a na ostrovech Středozem­ ního moře. I. Řecko. Největší řecké d. byly u --Lauria v Attice, kde se těžilo stříbro a olovo. Kdy tam byla zahájena těžba, není známo, archeol. nálezy ukazují již na ranou hist. dobu. Laurijské d. byly státním majetkem a byly pronajímány používali kteří soukromníkům, k těžbě otroků. D. byly rozděleny na kategorie, podle nichž se řídila délka nájmu. Kainotomia, tj. nově založené d., palaion anasaximon a anasaximon (tj. ty, které byly ně­ jaký čas mimo provoz nebo které změnily nájemce) byly pronajímány na 7 let, ergasimon (obnovený nájem) na 3 roky. Za nájem byl placen patrně roční poplatek a kromě toho 1/24 výnosu dolu. Výnos státu byl tedy proměnlivý. R. 483/2 př. n. 1., činil např. 100 talentů; bylo jich použito na stavbu válečných lodí, jež zasáhly v bitvě u --Salamíny. Původní metoda těžení stříbra z horniny byla značně nedokonalá, a tak hald částečně vytěžené rudy bylo podruhé použito pro těžbu stříbra v 1. stol. n. 1. (potřetí pak po r. 1860, kdy se zájem soustředil spíše na vedlejší produkty stříbrné rudy). Kromě laurijských dolů byly v Řecku nejznámější zlaté d. na ostrově Sifnu, Thasu a v Makedonii, d. na měděnou rudu na Délu a na Euboii u Eretrie a na železnou rudu v L_a kónice v pohoří Táygetu. II. Rím. Nejvýznamnější d. v řím. říši ležely v provinciích. Itálie sama byla na rudy poměrně chudá a byla odkázána na dovoz. Nejznámější d. byly v Hispánii (stříbro a měď), železo se těžilo v Noriku a Dalmácii, zlato v Dákii a cín v Británii. Úspěchů, jichž v těžbě a zpracování rudy dosáhli Římané, bylo docíleno především tím, že nasazovali do dolů velké množství pracovních sil. Byli to v prvé řadě otroci, trestanci (servi poenae), kteří v dolech pracovali zvl. za císařství, námezdní pracovníci (mercennarii) a rozmanitě další kategoriie svobodného a polosvobodného provinciálního obyvatelstva. V dolech pracovaly i ženy a děti. Odsouzení do dolů bývalo pokládáno za trest blízký trestu smrti. V blízkosti významných dolů ležely obvykle vojenské posádky, jejichž příslušníci řídili techn. práce v dolech, chránili důlní území a udržovali v dolech pořádek. Za republiky patřily d. jednotliv-

cům

i státu, který je pronajímal soukromým podnikatelům nebo větším společnostem. Tato praxe se zčásti udržovala i za císařství. Nejvýznamnější d. však přešly do císařova majetku. Ill. Technika. Práce v povrchových dolech se nelišila od práce v --lomech. Také nástroje, jichž se k těžbě rud používalo, byly stejné: kladivo (řec. typis, lat. malleus), palice (řec. rhopalon, lat. festuca), dláto (řec. kolaptér, lat. tornus), špičák (řec. oryx, lat. motyka (řec. skapané, dolabra), lat. ligo), lopata (řec. listron, lat. pala), klín (řec. látomis, lat. cuneus) a páčidlo (řec. moch/os, lat. vectis). K těžbě pod povrchem země se hloubily studňovité šachty nebo vodorovné štoly, z nichž dále odbočovaly menší chodbičky, sledující rudnou žílu. V řec. dolech byly šachty čtvercové, v řím. kruhovitě nebo elipsovité. U Lauria je ještě dnes zachováno na 2000 šachet. Jejich průměrná hloubka se pohybovala od 25 do 50 m. V některých dolech byly však šachty až 150 m hluboké. Boční chodbičky nebyly často vyšší než 1 m, takže se v nich mohlo pracovat pouze vleže. Vytěžená hornina se vynášela na povrch v nosítkách nebo dopravovala jednoduchými těžebními stroji v koších nebo kožených pytlech. K -➔ O­ světlování chodeb používali děl­ níci lampiček plněných olejem, které měli připevněny na čele. Jimi se také zjišťovala v dolech přítom­ nost otravných plynů. Jako svého ochránce uctívali horníci zejména pův. fryžské božstvo, zvané Mén tyrannos.

Tvůrcem d-u byl -Diocletianus (284-305) a jeho dovršitelem --Konstantin I. (306-337). Za jejich vlády byla řím. říše nově rozdělena do --diecézí, v daňovém systému (převážně naturálním) se stala základem daň pozemková ( --+annona), měna byla ustálena ražbou zlatých mincí (tzv. --solidů) a v armádě, v níž sloužilo stále více najatých barbarů, byly od sebe odděleny jednotky mobilní (comitatenses) a pohraniční (limitanei). Ve správě státu byla zavedena rozvětvená byrokracie a v ní mnoho nových hodností a titulů. Za d-u vládlo zpravidla několik císařů současně. Jednota říše byla zajišťo­ vána především jednotným zákonodárstvím a jednotnou měnou; znakem jednoty bylo také, že se i nadále v celé říši datovalo podle konsulátů.

D. vznikl jako výsledek krize řím. říše ve 3. stol. n. 1., která byla rozkladem způsobena hlubokým otrok. řádu. Tento rozklad, v němž se vytvářely prvky feudalismu, se za d-u podařilo po jistou dobu

zadržet, ale nikoli odvrátit. Rozvoj výrob. sil podstatně omezovalo připoutání kolónů ( --kolonát) k pů­ dě (r. 332) a řemeslníků i obchodníků ke --kolegiím. D. byl tedy přechodnou státní formou v období mezi otrok. řádem a feudalismem a představoval správní strukturu na Západě až do zániku tamější řím. moci a na Východě až do 7. stol. Literatura: E. Stein, Histoire du BasEmpire, I, 1 (Texte), I, 2 (Notes et cartes), 1959; A. Pigamol, L'Empire chrétien, 1947; Dějiny světa, II-III, 1959-1960.

Literatura: S. Lauffer, Die Bergwerks- dominium ex iure Quiritium sklaven von Laureion I, 1955; II, 1957; (lat.) viz vlastnictví (2) H. Wilsdorf, Bergleute und Hi.ittenmanner im Altertum bis zum Ausgang der réim. Republik, 1952; J. Burian, Evropské rudné dominus (lat., pán), původně oslodoly za rímského císarství, 1954. vení, jehož užívali otroci vůči

D. O. M. viz I. O. M. domáci zvířata viz (I, 1; II, 1)

zemědělství

svým pánům; za principátu se zača­ lo výrazu d. záhy užívat k označení císaře. Prvý vyžadoval tento titul Caligula. Po něm se vyskytuje u Domitiana, Traiana, Marka Aurelia aj. Za Diocletiana se císař stal dominus et deus (pán a bůh) svých poddaných (odtud označení epochy slovem -►dominát). Vedle toho se užívalo d. jako oslovení v běžném životě od 1. stol. n. 1. oslovovali jako pána Křesťané (řec. kýrios, lat. dominus) svého boha, protože pociťovali svou naprostou podrobenost jeho vůli.

dominát, poslední úsek římských dějin, v němž již nebyla skrývána skutečnost, že římská říše je absolutní monarchií; postavení řím. císařů vůči obyvatelstvu bylo v té době z hlediska řím. práva v podstatě takové, jaké měl -►dominus (pán, vlastník) nad otrockou čeledí (odtud název). V rukou císařů, kteří žili podle vzoru orient. --despocie na nákladných dvorech a zřídkakdy Domitianus. Titus Flavius D. vystupovali před lidem, byla moc [2. p. -ta -ia -na], římský císař zákonodárná, nejvyšší moc soudní, * 51, vládl 81-96, mladší syn nejvyšší vojenské velení i právo --Vespasianův, bratr --Titův. Vnirozhodovat o válce a míru. tropolit. a hosp. poměry, které

předchozí císařové urovnali, se za jeho vlády opět zhoršily. D. projevoval absolutistickě sklony, a tak došlo k novým sporům se senátem;

zejm. po spiknutí proti císari r. 88-89 nastalo kruté pronásledování senátorů. Státní majetek promrhal D. nemírnými výdaji na stavby, hry a dary lidu. V zahranič­ ní politice měl řadu úspěchů, zejm. v Germánii, kde počal budovat --+limes. Bojoval též úspěšně v Británii a v Dákii. Opozice proti ně­ mu však rostla; r. 96 byl zavražděn propuštěncem své manželky. - Za D-na nastal nový rozmach poezie ( --+Statius, --+Martialis), v níž zvítězil --+klasicismus. Císař sám měl od mládí živý zájem o krásná umění (zbásnil např. --+židovskou válku Titovu). R. 86 založil po vzoru olympijských her (-+hry [I]) tzv. agon Capitolinus, slavnost, která se opakovala vždy po 4 letech. - Životopis D-nův napsal Suetonius, sr. též 67. kn. Diona Cassia.

domus aurea Neronis viz paláce donatismus, náboženský směr, který vznikl počátkem 4. stol. n. 1. v sev. Africe, nazvaný podle kartáginského biskupa --+Donata (2). Samostatná donatistická církev stála v opozici proti církvi kat., která spolupracovala s řím. státem. Část donatistického kléru zpočátku spolupráci s řím. státem neodmítala. Teprve když Římané vystoupili proti donatistům, postavil se i vyšší donatistický klérus proti Římu, a přivodil tak donatistické --+schisma. Soc. složení donatistů bylo různorodé. Vedle venkovské i měst­ ské chudiny, která svou účastí v donatistickém hnutí protestovala proti horšící se hosp. a soc. situaci, byli mezi donatisty i majetní jednotlivci (senátoři); pro ty byl d. prostředkem k uhájení a rozšíření vlastních hosp. pozic a k dosažení větších polit. práv na úkor ústřední polit. moci v řím. říši. V rozvoji d-mu koncem 4. a poč. 5. stol. n. 1. se obráží růst separatistických tendencí v sev. Africe, zvl. v Numidii. Hlavním ideologickým odpůrcem donatistů byl --+Augustinus. - V. t. agonistikové. Literatura: W. H. C. Frend, The Donatist Church, 1952; G. G. Diligcnskij, Severnaja Afrika v 4-5 vekach, 1961.

Donatus 1. Aelius D . [2. p. -ia -ta] viz gramatika (B). - 2. D. Veliký, od r. 313 n. 1. biskup v Kartágu, původce tzv. donatistického --+schismatu. - V. t. donatismus.

157/

dox

dopis, písemná náhrada ústního sdělení, určená vzdálené osobě a doručená poslem, byla hojně používána u Asyřanů, Babylóňanů a v Egyptě. První zmínka o d-e je u Homéra (11. 6, 168) ve vyprávění o poselství --+Bellerofontově. V hist. době býval d. psán na dřevě­ ných tabulkách potažených tmavým voskem (-+tabulky voskové). Tabulky spojovala šňůrka, řemínek nebo drátek protažený otvory spojených destiček. Na konci byla šňůrka zapečetěna voskem, hlinkou nebo smúlou. Pečetním prstenem vtiskl odesilatel do pečeti svůj portrét nebo značku. Na vnější straně d-u bylo adresátovo jméno a místo určení. Od konce 4. stol. př. n. 1. se psalo též na papír vyrobený z egyptského -+papyru. (Dochovaly se četné doklady soukromé i úřední korespondence.) Od 4. stol. n. 1. se čím dál více užívalo --+pergamenu. Ant. dopis býval uvozován jménem pisatele (v 1. pádě), příjemce (ve 3. pádě), popř. s jeho přátel­ ským oslovením, a pozdravnou formulí (např. lat: Cicero Attico suo optima s. p. d. [salutem plurimam dicit] = Cicero svému nejdražšímu Attikovi přeje co největší zdar). Konec d-u tvořívala pozdravná formule (nap ř. lat. vale nebo salve bud zdráv) a datum. Podpis na konci d-u nebýval. Obsah d-u byl chápán jako jedna část dialogu s nepřítomným adresátem: pisatel se přenášel do okamžiku, kdy bude d. čten, proto užíval o přítomném ději času minulého (,,Poslal jsem Ti dopis", kde my bychom napsali „Posílám Ti dopis"). - V. t. list.

míře. V hornatém terénu Řecka se

doprava nákladní i osobní byla v antice obstarávána zvířaty, povozy i lidmi. Podle množství a charakteru byl náklad nošen (lidé, mezci, osli) nebo vožen na vozech a lodích. Povozu se v Řecku používalo již v době mykénské ( --+vúz). V Římě, kde byly úzké ulice, byla nákladní d. omezena zákonem. S výjimkou stavebního materiálu nesměly vozy do města prvních deset hodin od úsvitu, úplný zákaz vjezdu pro těžká vozidla vydal císař Hadrianus. Síť dobře udržovaných -+silnic po celé říši se zájezdními --+hostinci (nálevny, kuchyně, pokoje pro hosty, dvůr, stáje) umožňovala poměrně rychlý přesun. Po řekách a na moři dopravovaly náklad -+lodi opatřené vesly, plachtou nebo provazem k vleku, kratší, ale širší a hlubší než lodi osobní. K osobní dopravě se vozu v Řecku i v Římě používalo jen v omezené

chodilo většinou pěšky nebo jezdilo na koni, mezku či oslu. V Římě byla běžným dopravním prostřed­ kem zámožných osob a příslušníků nobility krytá nosítka upravená k ležení (lectica) i sezení (sella gestatoria) a nošená otroky. - V. t. pošta.

Dórové, podle antické tradice jeden z hlavních řeckých kmenů; sídlili v době rozkvětu --+mykénské kultury (16.-12. stol. př. n. 1.) nejspíše na hornatém severozápadě Řecka v sousedství --+ lllyrů; stopy illyrského sousedství se u hist. Dórů projevovaly v jazyce i v jiných oblastech, např. v kultu. Koncem 2. tis. př. n. 1. se začali D. z neznámého důvodu přesunovat na jih a jv.; tento přesun bývá chápán jako vpád, který zničil mykěnskou kulturu --+Achajů. V 1. tis. př. n. 1. nacházíme Dóry v širším smyslu slova (tj. spolu s tzv. severozápadními kmeny) už pevně usazené na nejzazším řeckém sz. (např. v Épeiru), dále v Akarnánii a Aitólii a v různých krajinách stř. Řecka (např. ve Fókidě a Lokridě); zabrali téměř celý Peloponnésos i s přilehlým územím korintsko-megarským (jedinou výjimku tu tvořila Arkadie), dále osídlili Krétu, četné ostrovy jv. Egeidy a přilehlý jz. cíp Malé Asie (tzv. Dóridu) stejně jako řadu osad v jižní Itálii a na -+Sicílii; přitom se dórské jazykové prvky uplatnily jako jazyková složka, která se později vstře­ bala do starší jazykové vrstvy ve větší či menší míře i v celé řadě dalších krajin, zejm. v záp. části Thessalie a v celé Boiótii. - Po stránce jazykové označujeme však dnes raději jazyk dórských přícho­ zích souborným termínem „západní řečtina"; musíme totiž rozlišovat tzv. severozápadní dialekty (mezi ně patřila všechna západořecká nářečí z oblasti na sever od Korintského zálivu, ale i západořecká nářečí z Élidy a snad i z --+Achaie [ --+achajština]) od dórštiny v užším smyslu (tj. všechna ostatní západořecká nářečí).

dórská

nářečí

viz

nářečí řecká

dórský sloh viz slohy

stavitelskě

Doryforos [2, p. -ra] (řec.), --+Polykleitova socha mladíka nesoucího kopí. - V. t. kánon (2). dovoz viz obchod (řec.), výraz, jímž filosofové --+elejskě školy vyjadřovali ne-

doxa

dox dostatečnost

158/

Drakón [2. p. -onta], athénský zákonodárce. Jako archón (po r. 624 př. n. I.) sepsal zákony, které se zakládaly na obyčejovém právu. Zdá se, že již rozlišoval mezi zabitím a vraždou, že však mnohé delikty byly nadále stíhány podle starých zvyklostí, takže se tresty jevily ve světle pozdější právní doxografové (z řec. doxa, názor, praxe jako neobyčejně přísné (odtud grafein, psáti), antičtí autoři, kteří drakonický o-= velmi přísný, krutý). psali o názorech filosofů. Vzorem doxografické literatury byly Ari- drama (řec. dráma, čin, jednání), stotelovy přehledy o názorech dnes souhrnné označení všech předchůdců, kterě podával v úvod- literárních druhů, určených k před­ ních kapitolách svých prací. vádění na jevišti, v antice zejm. Z Theofrastova spisu Fysikón -tragédie.-V. t. komedie; mímos; doxai (Názory přírodních filosofů) satyrské drama; atellana. čerpali přímo nebo nepřímo všichni pozdější d., jako Aetios (I. nebo dražba (řec. apartiá, apokéryxis; 2. stol. n. I.), autor spisu Synagógé lat. auctio) byla v Řecku rozšířena tón areskontón (Soubor filosofických pri prodeji nebo pronájmu státního názorů), velmi cenného pro dějiny majetku, v Římě docházelo k dražbě ant. filosofie, křesť. spisovatel i při prodeji či pronájmu majetku -Hippolytos aj. Vedle spisů do- soukromého (např. při zcizování xografických existovala ve stv. též zemědělských produktů, otroků, rozsáhlá literatura, dnes skoro dědictví apod.). Vyhlášení d-by, úplně ztracená, o učení filos. škol vyvolávání cen aj. obstarával vya jejich historii, o životech jednot- volavač (řec. kéryx, lat. praeco). livých filosofů ( -Diogenés Laer- U větších d-žeb býval přítomen coactor, který z pověření majitele tios) aj. režii d-by, přijímal Literatura: Vydání zlomku: H. Diels, obstarával peníze od nabyvatelů apod. TakoDoxographi Graeci, 1879. vým výběrčím (exauctionum coactor) drahokamy a polodrahokamy za- byl otec básníka -Horatia. Z prosazované do -šperků z drahých deje uskutečněného d-bou žádal řím. kovů byly známy v Řecku již v době stát 1 ~;i -+daně (z prodeje otroků -mykénské kultury, ale větší 4 %) . V Římě se vydražovalo též měrou se s nimi Řekové seznámili vybírání daní ( -publikáni). až za tažení Alexandra Velikého na Východ. Používání d-mů na dvo- Drepanon [2. p. -ana] (dn. Traparech helénist. vládců v Alexandrii, ni), přístav na západním pobřeží Antiochii a v Syrákúsách (nábytek Sicílie proti -Aegatským ostrovům, zdobený d., nádoby, toaletní v první -punské válce (264-241) drobnosti z onyxu, jantaru, křišťálu středisko kartáginské moci. R. 242 apod.) mělo vliv na vybavení pří­ př. n. I. ho dobyli Římané. bytků bohatých soukromníků a tato záliba pronikla koncem republi- druhá sonstika, literární hnutí ky i do Říma. V pozdní císařske v řecké literatuře římské doby době se d. staly ozdobou oficiálního císařské (2.-4. stol. n. 1.); uplatnilo císařského úboru a užívalo se jich se zvl. v oblasti -►rétoriky, jíž se nejen na špercích, nýbrž i na v tomto období dávala přednost koňských postrojích, součástech před filosofií a odbornými věda­ vozů a domácího zařízení. Nej- mi. Sofisté se uplatňovali ve státní hledanější d. byly: onyx, ametyst, správě, v diplomatických službách, křišťál, jaspis, chalcedon, beryl, ve výchově. V písemnictví určeném rubín, smaragd, opál (přivážený širšímu posluchačstvu dbali více z Východu), jantar (ze zapádské o dokonalou formu než o obsah, Galie a z Pobaltí) a korál, dovážený obdivovali se vzorům klas. období v císařské době z Orientu. Tehdy (-klasicismus [I]) a napodobovali i se také d. začaly nahrazovat barev- jejich jazyk a sloh ( -atticismus). ným sklem (proslula výroba v Ale- Pěstovali zejm. -diatribu, příle­ xandrii). - O rytých kamenech ve žitostné oslavné řeči, -list, -biošpercích ----glyptika; -prsten. - grafii, - ►román. Představiteli tohoto V. t. mineralogie. směru byli -►Aelius Aristides, -Lúkiános, -claudius Aelianus, drachma (řec. drachmé, hrst -Athénaios, -Filostratos, -Liba[ -obolů]), jednotka váhy a základní nios - V. t. řečnictví. řecká stříbrná mince, v Athénách Literatura: G. W. Bowersock, Sophists asi 4,3 g. - V. t. váhy (I); mince (I). in the Roman Empíre, 1969. poznání smyslového oproti rozumovému (,,pravdě"). -Také u Platóna označuje d. zpravidla nižší druh poznání (proti „vědění" - řec. epistémé). Konečně jsou doxai jakékoliv filos. myšlenky, názory vůbec (sr. doxografové).

(,,zdání")

druidové, keltští kněží, kteří tvo- vedle jezdců - nejvyšší sociální vrstvu keltské společnosti (Caesar, B. G. 6, 13n). D. se dělili v podskupiny (např. bardi), vedle nichž existovali ještě jiní věštci a věštkyně. V čele d-dů stál předák, který byl po smrti svého před­ chůdce vylosován. D. spravovali celou sakrální oblast. Byli účastni při všech obě­ tech (i lidských), věštili z -auspicií, vystupovali jako lékaři, mágové; jako učitelě vzdělávali mládež ve své nauce. Výuka se konala na odlehlých místech; žáci se při ní řili

učili nazpaměť ústně předávaným

zásadám náb. a morálním, dostávalo se jim i znalostí z oblasti příro­ dovědy a astronomie. Pro své vědomosti požívali d. obecné úcty, takže mohli rozhodovat ve sporech mezi jedinci i obcemi. · Od doby -Augustovy byli d. potlačováni, protože stáli v cestě -romanizaci. Přesto se v lid. vrstvách udrželi do 4.-5. stol. n. I., v Irsku dokonce do r. 560. D. měli obdobu v indických brehmánech, iránských mázích (-magie) i řím. -flaminech.

Drusus I. Marcus Livius D. [2. p. Marka -ia Drusa] Starší, tribun lidu r. 122 př. n. I., odpůrce Gaia Graccha ( -► Gracchové), autor demagogického návrhu zákona na založení 12 kolonií na italské půdě za velmi výhodných podmínek pro kolonisty. Jeho cílem bylo získat přízeň řím. lidu, a zbavit tak Gaia Graccha jeho nejsilnější podpory. K uskutečnění Drusova návrhu došlo jen ve zcela nepatrné míře. 2. Marcus Livius D. Mladší, tribun lidu r. 91 př. n. I., syn před­ cházejícího, autor návrhů namíře­ ných proti senátní oligarchii i bohatým jezdcům, jež měly zlepšit postavení drobného řím. obyvatelstva. Nejzávažnější byl návrh zákona na udělení řím. občanství it. -spojencům Říma. Návrhy Drusovy nebyly uskutečněny a D. byl zabit. Neochota Římanů udělit řím. občanství it. spojencům vedla pak k -spojenecké válce v letech 90-88. 3. Nero Claudius D. [2. p. -na -ia Drusa], * 38 př. n. I., syn -Livie Drusilly, mladší bratr -Tiberiův, nevlastní syn -►Augustův. Vyznamenal se především ve válkách s Germány; r. 9 př. n. I. se mu podařilo dospět až k Labi, ale téhož roku podlehl zranění po pádu s koně. Dryady viz nymfy držba viz vlastnictví

159/ dřevo patří

d. tři s místnostmi obytnými a skladišti, obdélbohatší na lesní porosty (jedle, né megaron pro muže a gynaikonítis borovice, pinie, moruše, jilm, ja- pro ženy. Asi koncem 6. stol. př. n. vor, buk, lípa, dub, jasan), než je tomu dnes, kromě toho se množství dřeva, zejm. vzácné druhy, dováželo (nap ř . eben z Afriky, cedr z Libanonu, cypřiše z Arménie). Ve starší době se d-va používalo ke stavbě obydlí a -+chrámů (základní architektonické články řec. chrámu se ustálily ve stavbě původně dřevěné, uchovaly se však i později v kameni, i když tam již neplnily svou pův. tektonickou funkci). Koncem 7. stol. bylo d. ve stavitelství pod vlivem Egypta nahrazováno kamenem (-+stavební hmoty; -+stavební technika), ale používalo se ho i nadále pro krovy, dveře, okna a pod. Ve stavitelství se obzvlášť cenilo d. jedlové a dubové, v truhlářství vedle jedlového též javorové, ke stavbě -+lodí se používalo d-va akáciového, cypři­ šového, cedrového a sykomory. Některé zeměd. nástroje se zhotovovaly z vavřínu a součástky řím. tkalcovského stavu (---+-textilní výroba [2]) byly obvykle vyrobeny ze d-va andrachné, původem z Řecka. D. se též uplatňovalo jako materiál ve výtv. umění, a to jak pro monu- :A.ecký dům peristylový (Délos, mentální plastiku, tak pro drobné 2. stol. př. n. 1.) vyřezávané sošky ( -+xoanon), rov- 1 Hlavní vchod, chodba, 2 peristyl, 3 sál (oikos), puvodně- pro muže něž kostra soch z -+chrýselefantíny (andrón). byla dřevěná. - D. se opracovávalo sekerami, pův. kamennými, později kovovými. Známa byla i pila, původně však neměla rozvod zubů.

k nejstarším surovinám,

starověku zpracovávaly. Středomořská oblast byla tehdy

které se ve

1. na řecké půdě měl dlouhý a měni'i se v půdoryse, rozměrech i ve vnitřní úpravě. V nejst. době, před příchodem Řeků (3. a 2. tis. př. n. 1.), měl d. půdorys okrouhlý, oválný i podkovovitý, ale stále častěji pravoúhlý, popř. s apsidovým zaoblením. Na kamenné podezdívce byly stěny z pletiva a mazaniny, ze sušených cihel nebo ze dřeva, podlaha udusaná a střecha rovná nebo sklonitá. Po příchodu Řeků byla jádrem větších domů obdélná místnost, u Homéra zv. -+megaron, s nehlubokou předsíní, s vchodem na kratší straně a s ústředním krbem a otvorem ve stropě. První doklady nacházíme už v Tróji (v 3. tis. př. n. 1.). Vyvinutá forma tohoto typu staveb je v -+paláci mykénském. Z doby geometrické (10.8. stol.) je typ domů pravoúhlých a oválných dochován jen v půdo­ ryse a horní úprava v terakotových modelech (Argos, Perachora nedaleko Korintu).

V době archaické měl části: vnitřní dvorek (aule)

dům

vývoj

□

:A.ímský dům atriový, ,,pompejský .. (tzv. dům tragického básníka) 1 Hlavní vchod, vestibulum, 2 tabernae, krámy, 3 atrium, 4 impluvium, 5 alae, 6 cubicula, 7 tablinum, 8 peristyl s larariem, 9 triclinium, 1 O kuchyne, 11 salon ( oecus ), 12 zadní vchod, 1 3 schodište do horního patra.

dům

1. se začalo usilovat o větší světlost, vzdušnost a pohodlí. Vedle typu s megarem se objevuje typ s ústřed­ ním dvorem se sloupořadím okolo, předchůdce typu peristylního (-+peristyl), který pronikl v době helénistické. Z 5. a 4. stol. známe domy z lit. zpráv, ale i archeologicky, zvl. z -+Olynthu. Pravoúhlé měst­ ské domy, celkem nevelkých rozměrů a seskupené v blocích, mají i při různých dispozicích dvorek vždy na straně jižní a na jeho sev. straně podloubí, do něhož se otvírají obytné místnosti (diaitétéria), jež měly hojnost světla a tepla. V domě bývá koupelna (balaneion) vedle kuchyně a ve dvoře kloset. Stěny byly malovány nebo štukovány, podlahy udusané, cementové nebo kryté mozaikou. Do patra vedly vnitřní schody. Sklonitá střecha byla kryta taškami, byly i střechy terasovité. Dům kněží v Olympii (theokoleion) a ubytovna pro vzácné návštěvníky (Leónidaion) měly ústřední obdélné nádvoří vroubené sloupořadím s obytnými prostorami okolo. Materiálem byl kámen, dře­ vo, sušené i pálené cihly. Z doby helénist. je dochováno více domů (v Priéně, Pergamu, Efesu, Mílétě, na Délu aj.). Mají pravoúhlé ústřední nádvoří se sloupovým ochozem na všech stranách nebo jen na jedné, dláždě­ né nebo v úpravě zahradní, popř. s bazénem; sem byly orientovány obytné a hosp. místnosti. Byly i domy patrově, popř. s horní kolonádou, střechy sedlové nebo terasovité. Nejlepší doklady jsou v Priéně v obdélných blocích různé velikosti a na Délu natěsnané v souvislých řadách. Typ domu s peristylem se vyskytuje všude, kde byli Řekové usídleni. Peristylový byl -+palác v Pergamu, Alexandrii, v Palatitze (v Makedonii) a panské domy v sev. Řecku a Makedonii. 2. Z domů etruských jsou dochovány jen základy na různých místech Itálie, zvl. v Marzabotto u Bologne. V půdoryse byly obdélné, o jedné nebo několika místnostech kolem ústředního prostoru, zastřešeny byly sedlovitě i terasovitě. Vnější vzhled a vnitřní dispozici si lze představit podle hrobek a domečkových popelnic. Budovány byly ze dřeva, ze sušených cihel i z kamene. 3. Dům římský byl dvojího druhu, rodinný (domus) a blokový nebo samostatný činžovní (insula). Nejst. nám známá obydlí (9.-7 stol. př. n. l.) měla tvar okrouhlých nebo pravoúhlých chýší s doškovou

dům

160/ iumský dům, rozvinutý typ „pompejský" (Faunův dům) A Hlavní vchod, B atrium, C druhé atrium, D tablinum, E peristyl, F velký peristyl, zahrada, G zimní jídelny, H letní jídelny, CH kuchyne; 1 krámy, 2 cubicula, 3 alae, 4 koupelna, 5 exedra, 6 zadní vchod. 6

lmský dóm, HercuJaneum - ulice Velkomč

tský dům, Ostia (rekonstrukce)

střechou. Z pravoúhlého typu se vyvinul (asi od 5. stol.) prízemní d. různé velikosti, jehož ůstřední místností bylo pravoůhlé atrium, před ním byla předsíň (vestibulum). V atriu byl krb, výklenek pro kult -+-Larů a ve stropě otevřený světlík (compluvium), hlavní zdroj vzduchu a světla, pod nímž byla pravoúhlá nádrž pro dešťovou vodu (impluvium). V zadních koutech atria zůstávala po obou stranách volná prostranství (alae); v rodinách nobilů tam bývaly skřínky s voskovými -+-maskami (imagines) p'ředků. Okolo atria byly další obytné místnosti: ložnice (cubicula, j. č. cubiculum), jídelna (triclinium), pracovna (tablinum); vzadu byla kuchyně a koupelna a za domem zahrada. Patro bylo prístupné po schodišti. Od 2. stol. př. n. I. bylo bydlení zdokonaleno připojením řec. --+peristylu s obytnými a hosp. prostorami kolem neho; atrium se stalo místností reprezentační. V zadní části domu byla někde domácí svatyňka pro kult ---+Larů (lararium). Zámožné domy měly nástěnně

malby, mozaikové podlahy, štukované nebo kasetované stropy i výzdobu plastikami. Střechy byly sklonité, kryté taškami, i terasovité. Mimo Itálii je atriový d. vzácný, byl upravován podle místních klimatických podmínek a domácí stavební tradice. Boháči méli na venkově přepy­ chově zařízené vily. Venkovská stavení měla i hosp. prostory a zařízení pro zeměd. práce.

V době císařské měl v Římě i v jiných velkých městech převahu poschoďový dům činžovní pro lidové vrstvy. Nejvíce dokladů je v -+-Ostii, kde 3-4 patrové cihlové domy tvořily souvislé bloky s byty o několika místnostech, s okny pravidelně rozmístěnými do ulice i do dvora, s krámy a s řemeslnic­ kými dílnami v přízemí nebo v mezaninu. Ulici lemuje mnohdy podloubí, jsou tu i dvory vroubené

161/

duš

I 5

'------->

~.rIJg_~-s-: ~ i

- - - - - - - ,- - - - - - - . . -------''-----~

Rímský dům, villa (sub )urbana (Pisom1, Herculaneum) l Vstupní sloupořadí, 2 atrium, 3 peristyl, 4 tablinum, 5 velký peristyl s bazénem a zahradou, 6 kryté sloupořadí ( cryptoporticus ),

arkádami. V horních patrech byly do ulice balkóny (maeniana [mn. č.]) a verandy různé úpravy. Stře­ chy byly sklonité i terasovité. V. t. urbanistika; zařízení bytu. Literatura: Bertha Carr Rider, The Greek House, 1916 (přetisk 1965); G. Hejzlar, Obytný a obchodní dům v Ostii, 1933; Povils Zicans, Ůber die Haustypen der Forma Urbis, Opuscula archaeologica, II, 1941; A. Wotschitzky, Hochhiiuser im antiken Rom, Innsbrucker Beitrage zur Kulturwissenschaft, III, 2 (12), 1955; týž: Insula, Serta Philologica Aenipontana, 1962.

Dunaj viz Danuvius duoviri (lat.), dvoučlenné komise 1. d. s různými úkoly, např.: perduellionis, dva soudcové, známí už v době královské: stíhali velezradu(perduellio) a podobné zločiny; • v komiciích ( -+sněmy [2]) vedli jako státní zástupci z pověření magistráta soudní pi:i, jindy soudili v kriminálních přích odvolacích. Jejich pravomoc převzaly v 2. stol. př. n. 1. stálé soudní dvory (-+právo trestní [2]); - 2. d. iure dicundo úřadovali v obcích ( -+munici pi um), které měly svou samosprávu a senát; - 3. d. aediles měli úkoly sakrální, např. -+dedikace (zasvěcení); - 4. d. navales fungovali jako velitelé menších oddělení loďstva; - 5. d. viis purgandis se starali o udržování cest mimo město Rím (za principátu převzali jejich úkol curatores [ -+curator]); - 6. d. sacris faciundis viz decemviri (3). Dura-Európos, lokalita v Sýrii na stř. toku Eufratu, původně assyrská pevnost Dura. Připojený řec. název Európos označoval vojenskou kolonii, osídlenou Makedonci, kterou tam založil nejpozději r. 312 př. n. 1. -+Seleukos I. V Duře se trvale prolínaly vlivy orient. a helénist. kultury. Ve 2. stol. př. n. 1. byla důležitým obch. střediskem na cestě ze Sýrie do Perského zálivu. Zanikla koncem 3. stol. n. 1. Rozsáhlé americko-francouzské výzkumy odkryly většinu města, mnoho nástěnných maleb, významných

2

I

C

~ -

□fo)

'

.

'1 horní terasa zahrady, 8 knihovna (se zachovanými papyry).

pro poznání vlivu vých. provincií na pozdně ant. umění, a jiných uměleckých památek. Nalezl se tu též nejst. dosud známý -+pergamen (z přelomu 3. a 2. stol. př. n. 1.), obsahující smlouvu (Paris BNat Suppl. gr. 1354).

Duria ( = asi Váh) viz Cusus. Dúris ze Samu viz

dějepisectví

(A)

duše. Nejstarší řecké představy o duši, značně primitivní a neurčité, se zachovaly v homérských básních. D. (psýché, eidólon) je tam považována za jakousi stínovou bytost, která po smrti člověka odchází do podsvětí. Duším zůstává vnější vzhled těch, v nichž sídlily, schází jim však tělesná masivnost i veškeré psychické funkce - rozum, paměť, cit apod. Těch mohou dočasně znovu nabýt, napijí-li se krve (např. obětního zvířete). Homérské představy o duši byly mezi řec. lidem běžné ještě v době Platónově (5.-4. stol. př. n. 1.). Zcela jiné pojetí d. se vyvinulo v -+orfismu (asi 6. stol. př. n. 1.). Orfikové považovali duši za božskou složku v člověku, pro niž je tělo (sóma) hrobem (séma); mezi duší a tělem je stejný antagonismus jako mezi dobrem a zlem. D. jsou připoutány k cyklu rození, tj. musejí se převtělovat do různých živých bytostí, nejen lidí, nýbrž i zvířat a rostlin, tak dlouho, dokud nedosáhnou úplného očiště­ ní. K němu je třeba zasvěcení do orfického -+thiasu (tajné náb. společnosti), kde se člověku dostává poučení o způsobu života, vedoucím k věčné blaženosti na onom světě. D. beznadějně zkažené od poskvrňujícího spojení s tě­ lem jsou po smrti trestány svržením do Tartaru. Podobné představy o duši se vyskytovaly v eleusínských -+mystériích a příbuzných mystických proudech. Nejst. filosofové ztotožňovali duši se životní silou a považovali ji za

sourodou s pralátkou. Např. -+Hérakleitos pokládal duši za částečku světového ohně (život teplo, oheň), -+Anaximenés a -+Diogenés z Apollónie za díl vzduchu (život dech, vzduch). -+ Démokritos se domníval, že sed. skládá z ohnivých a kulatých atomů, které jsou ze všech nejjemnější a nejpohyblivější a jsou rozmístěny po celém těle. Na Démokritovy názory navazoval -+Epikúros a jeho žáci; podrobný výklad epikúrovské nauky o duši, která je vyvrcholením materialistického proudu v ant. psychologii, obsahuje 3. kn. -+Lucretiovy básně De rerum natura (O podstatě světa). Někteří filosofové (----+-Pýthagorás; -+Empedoklés) přejali orfickou nauku o převtělování duší (metempsychosa) a včlenili ji do svých systémů. Pod silným vlivem orficko-pýthagorovským byl -+Platón. Ten věnoval otázce nesmrtelnosti d. dialog Faidón; ale i jiné jeho spisy, např. Gorgiás, Ústava, Faidros, Tímaios a Zákony, obsahují četné úvahy o duši, o její struktuře, převtělování, očišťování, poměru tělu a k světu idejí_atd. -+Aristotelés překonal Platónovo

k

náb. pojetí duše. Ve spise De anima (O duši, 3 kn.) přistoupil k jejímu zkoumání jako přírodovědec. Vymezil ji jako podstatu (formu, entelecheii) živého těla; d. je podle něho souhrnem funkcí, které jsou vlastní živému organismu. Aristotelés rozeznává čtyři základní funkce d.: schopnost vyživování, pohybu, vnímání a myšlení. Nejnižší druh d. mají rostliny; té náleží jen schopnost vyživovací. Živočišná d. má navíc schopnost pohybu a vnímání,za jehož centrum pokládal srdce; mozek je podle Aristotelových představ jen zařízením k ochlazování krve. Rozumová schopnost je specifickým znakem d. lidské. Nejvyšší části d., tzv. činnému rozumu, který vstupuje do člověka z vnějšku, přičítal nesmrtelnost, kdežto ostatní části d. hynou společně s tělem. Po učení o posmrtné odplatě není v Aristotelových názorech ani stopy. ----+-Stoikové považovali lidskou duši za ohnivý dech (pneuma), který proniká celým tělem a je v něm řídící složkou. D. má podle stoiků 8 částí: 5 smyslů, sílu plodivou, schopnost řeči a část vládnoucí (hégemonikon), tj. rozum. -+Kleanthés učil, že d. všech lidí po smrti dále trvají, kdežto -+Chrýsippos byl toho názoru, že zánik těla přečkají jen d. mudrců, které prý jsou z lepší a trvanlivější látky. Při světovém požáru, kdy je dočasně obnovena úplná jednota

duš světa, sjednocují se všechny d. se světovým ohněm a ztrácejí svou individualitu. Stoické pojetí d. jako ohnivého dechu mělo mimo jiné vliv na ---+Filóna z Alexandrie a na některé křesť. myslitele, např. na ---+ Tertulliana a ---+Arnobia. V. t. animismus; pneuma; smrt; manicheismus.

Literatura: E. Rohde, Psyche. Seelenkult und Unsterblichkeitsglaube der Griechen, I-II, 1925"-'"•; W. Jager, Die Theologie der frtihen griechischen Denker, 1953; J. Fišer, Puvod čtvrté podstaty v atomistickém učeni Epikúrově a filosofický význam její interpretace u Lucretia, 1964.

Dynamis, bosporská vládkyně v době císaře Augusta, dcera krále ---+Farnaka II., vnučka ---+Mithradata VI., mj. manželka bosporského krále ---+Polemóna I. dynamismus (od řec. dynamis, síla), jedna z nejstarších vývojových fází primitivního náboženství; jeho základem je víra v existenci neosobní božské síly (označuje se obvykle polynéským výrazem mana nebo irokézským orenda), prostupující celou přírodu i lidskou společnost. Nositeli této síly mohla být silná, člověku nebezpečná zvířata, právě tak jako lidé nadaní velikou silou nebo znalostí, ale i neživé předměty (např. veliké meteority apod.). K ovládnutí síly a jejímu využití k prospěchu lidí bylo třeba rozličných (magických)

162/ edictum (lat. od edicere, veřejně oznámiti, vyhlásiti), vyhláška úřed­ níka, který měl právo vyhlašovací (ius edicendi), rozkaz dávaný a vyhlašovaný všemu občanstvu ústně nebo písemně. Edikty mohly mít nejrůznější obsah: svolání sněmů, vyhlášení odvodu, pořádání slavností aj. Důležité byly edikty, jež vydával úředník při svém nástupu; vyhlašoval jimi zásady, kterými se chce ve svém úřadě řídit. Takové edikty proklamovali konsulové, censoři, aedilové, místodržící v provinciích, zejména však praetoři. B. praetorů, zejména městského (urbanus), jemuž náležela soukromoprávní jurisdikce ve sporech mezi řím. občany, a praetora, jenž fungoval ve sporech mezi cizinci nebo mezi cizinci a občany (peregrinus), bylo přejímáno i od nástupců (e. tra(ns)laticium). Praetorské edikty týkající se soudních procesů se staly pramenem tzv. práva honorárního (praetorského). Vývoj práva praetorského ukončil císař Hadrianus (1. pol. 2. stol. n. 1.); dal právníku ---+Salviu Iulianovi úkol zredigovat definitivní znění všech ediktů a nařídil, aby je magistráti nadále v této podobě přijímali do svých vyhlášek (e. perpetuum Hadriani [věčný edikt Hadrianův]). E. principis byl jeden ze čtyř druhů císařských konstitucí (---+constitutio), jimž byla dávána platnost zákonů.

obřadů.

dynastie adoptivních císaru (96-192 n. 1.) viz římské dějiny dynastie flaviovská (69-96 n. 1.) viz římské dějiny dynastie iuliovsko-claudiovská (27 př. n. 1. - 68 n. 1.) viz římské dějiny

dynastie severovská (193-235 n. 1.) viz římské dějiny Dyrrhachium viz Epidamnos

edictum Diocletiani de pretiis (lat.), edikt císaře Diocletiana o cenách z r. 301 n. 1., jímž stanovil maximální ceny rozličných druhů zboží a řemeslnických úkonú. Jeho vydání bylo důležitou součástí Diocletianových reforem a mělo napomoci k hosp. stabilizaci říše i k upevnění řím. měny. Přesto, že porušení ediktu mělo být přísně trestáno, edikt svůj účel nesplnil. Ceny v něm byly totiž stanoveny celkem libovolně, bez přihlédnutí ke koupěschopnosti obyvatelstva v říši, k rozdílům mezi jednotlivými částmi říše a ke skutečné hodnotě jednotlivých druhů zboží nebo pracovních úkonů. Text ediktu (latinský i řecký) se zachoval na četných nápisech. Prek/ad: AD II, str. 450n Literatura: T. Frank, An Economic Survey of Ancient Rome V, 1940, 307n.

edikt milánský, konvenční název pro úmluvu uzavřenou mezi -- ➔Kon­ stantinem I. a ---+Liciniem r. 313 v ---+Mediolanu (dn. Milán), při níž se oba císařové dohodli respektovat toleranční edikt ---+Galeriův z r. 311 a interpretovat jej co nejvíce ve prospěch křesťanů. Verze provádě-

Efi

163/ cího příkazu Liciniova se dochovala u -+Lactantia. Konstantin sám začal vystupovat jako ctitel Kristův již r. 312, takže povolovat v řím. říši křesť. víru r. 313 už nemusel.

edilové viz aedilové editio princeps (lat.), první vydám: buď vůbec první vydání tiskem nebo první kritické vydání (-+rukopisná tradice). efébie (od řec. efébos, dospělý), dvouletá vojenská služba, jíž byl athénský občan povinen po dovršení 18. roku. Prvý rok byl cvičen ve zbrani, druhý rok sloužil v posádkách opevněných míst. Efébové tvořili oddíly p ěchoty a jízdy, účast­ nili se národních slavností a v divadle měli vyhrazená místa. E. byla zavedena i v jiných řec. méstských státech a její délka byla místně i ča­ sově rozdílná. Její vojenský ráz ča­ sem mizel a cílem se stala fyzická výchova a duševní vzdělání pod vedením instruktorů. efémeris viz noviny Efesos [2. p. -esu], město na pobřeží M. Asie při ústí řeky Kaystros, osídlené v 11. stol. př. n. l. -+Ióny, východiště důležité obchodní cesty mezi Iónií a Východem. V 1. pol. 6. stol. vládli v Efesu tyrani, od r. 545 byl pod perskou nadvládou. -+lánského povstání se pravděpodobně nezúčast­ nil, proto zůstal při jeho potlačení ušetřen. Po vítězství Řeků nad Peršany r. 480 a 479 se přidal k -+athénskému námořnímu spolku, za -+peloponnéské války se přiklonil k Spartě a bojoval na její straně (r. 405) u -+Aigospotamoi. Mírem -+Antalkidovým (r. 387) se stal opět poplatným Persii. Alexandros Veliký jej po vítězství u -+Gráníku (r. 334) prohlásil samostatným. Po jeho smrti r. 323 byl E. nejprve v moci ---+Lýsimachově, potom při­ padl -+Seleukovcům. Od r. 133 př. n. l. byl pod řím. vládou (jako hl. město řím. provincie Asie), ale uchovával si řec. ráz. R. 88 př. n. l. se poddal -+Mithradatovi VI. Eupatorovi, který odtud vyhlásil svůj pověstný příkaz k vyvraždění Italiků usedlých v M. Asii. Až do pozdního císařství - přes vpád Gótů r. 263 - si město podrželo svůj význam jako obch. a výrob. centrum (vlna, koberce, zlatnické zboží, vzácné masti). V Efesu se stýkal perský kult ohně, jenž působil snad i na -+Hérakleita, s představami řeckými. Proslul chrám -+Artemidy Efeské

Efesos, baze sloupu Artemidina chrámu, po r. 350 pf. n. 1.

( -+Artemísion), největší z řec. chrámů, který byl počítán k -+sedmi divům ant. světa. Socha Artemidy s mnoha prsy byla později velmi rozšířena. R. 356 př. n. l. byl chrám vypálen -+Hérostratem, ale záhy byl znovu vystavěn. Významnou hosp. úlohu měl i nadále chrámový poklad, který fungoval jako banka. Město- požívalo práva -+asylu, které s různými úpravami platilo i v době řím. císařství. Z města i chrámu se zachovaly jen trosky. Rakouské archeol. výzkumy od r. 1894 odkryly velké divadlo, helénist. a řím. agoru, lázně císaře Konstantina, stadion a křesť. chrám P. Marie, kde se konal r. 431 církevní koncil. E. byl rodištěm filosofa -+Hérakleita, básníka -+Hippónakta, malířů -+Parrhasia a snad i -+Apella. Působila tam jedna z prvních křesť. obcí, s níž jsou spojena jména apoštola -+Pavla a Jana evangelisty ( .-evangelium).

efetové (řec. eferai), stálý soudní sbor v Athénách o 51 členech, zří­ zený (vedle -+areopagu) snad -+Drakontem, zákonodárcem 7. stol. př. n. l. E. soudili kriminální procesy jako neúmyslné zabití cizince nebo otroka, kdežto zločiny jako vražda nebo žhářství zůstaly v pravomoci areopagu. Byli rozdě­ leni na čtyři soudní dvory, jež zasedaly na různých místech; odsuzovali k smrti nebo k vyhnanství bez konfiskace jmění. Ve 4. stol. · př. n. l. převzala pravomoc e-tů -+héliaiá. Efialtés [2. p. -ta] 1. zrádný Řek, který převedl r. 480 př. n. l. Peršany u -+Thermopyl pohořím Kallidromos, takže se dostali do týlu řeckých obránců. 2. E., vůdce demokratické

strany v Athénách po -+Themistokleovi. R. 462 př. n. l. prosadil omezení pravomoci -+areopagu. Společně s --►Perikleem navrhl plat za vy-

Efi

164/

konávání povinností porotce. R. 461 Egeria, nymfa uctívaná v ---4-Aricii jako bohyně pramene a porodu. byl oligarchy úkladně zavražděn. Odtud přenesl Numa její kult Eforos [2. p. -ra] z Kýmy, asi do Říma. Scházel se s ní prý často 405-330 př. n. 1., řecký historik. za noci a dostával od ní pokyny; Kromě několika drobných prací se- mnozí historikové (Dionýsios Hapsal řec. dějiny od dórského vpádu likarnásský, Livius, Valerius Maxido r. 341 př. n. 1. Měly 30 kn., po- mus) v tom viděli Numův nápad, slední připojil jeho syn. Tato kom- jenž mu měl usnadnit zavedení jeho pilace byla prvním pokusem o sou- zákonů. borné zpracování dějin celého Řecka ve světových souvislostech. Egypt (řec. Aigyptos, lat. AegypStala se hlavním pramenem pro tus) sahal ve starověku na jihu pů­ 11.-16. kn. --->-Diodórovy Histo- vodně k prvním kataraktům u Syérické knihovny; jinak se zachovaly ny (dn. Assuán). Za Syénou začí­ jen zlomky. nala Núbie neboli Aithiopie (-►Ai­ thiopové). Od nejst. dob se E. eforové (řec. eforoi), doslova „do- dělil na Horní a Dolní (s rozhraním zorci", nejdůležitější spartští úřed­ na jih od Memfidy), od doby níci. Dva z pěti e-rů provázeli krále ----➔ Ptolemaiovců se dělil na část do války jako jeho pomocníci i do- horní (Thébais), střední (Heptanohlížitelé. E. byli dosazováni každo- mis) a dolní. Egypťané náleželi ročně volbou občanů (první ze etnicky k pův. africkěmu obyvasboru byl ----➔ epónymos). Jejich telstvu (Hami té) a dovedli se dlouho funkce, pův. správní, v 6. stol. uhájit před cizími vlivy. Po celý př. n. 1. vzrostla: dohlíželi na celý stv. vynikali vysokou kulturou, já stát, na chování občanů i mládeže, měla základ ve vyspělém zeměděl­ svolávali gerúsii (radu starších) a ství (zavodňovací kanály), podpoapellu (sněm [ - ► Sparta]), měli pra- rovaném přír. podmínkami (teplě vomoc vojenskou; byli soudci v ob- klima, zúrodňující nilské nánosy). čanských i trestních věcech a spraPočátek e-ských dějin sahá do vovali stárni pokladnu; jednali 4. tis. př. n. 1. V historii E-a bylo s cizími vyslanci; úředníky i krále několik období velkého vnitřního mohli sesadit, věznit i postavit před i vnějšího rozmachu: Stará ríše soud; ----➔ perioiky mohli dát uvěznit (v pol. 3. tis. - hl. město Mennofer, bez vyšetření, -heilótům vypoví- řec. Memfis, později Véset, řec. dali každoročně válku. Po skončení Thébai) po sobě zanechala mohutné úřadu mohli být voláni k odpověd­ --► pyramidy, které jsou svědectvím nosti. E. jsou známi i z jiných dór- o velké moci tehdejších králů (faských obcí. raonů); ve Střední i·íši (na poč. 2. tis.) byla k E-u připojena Núbie Egeis [2. p. -idy], krajiny v oblasti na jihu a byly provedeny rozsáhlě -->-Egejského moře. Již v 2. tis. př. odvodňovací práce (ve Fajjúmu); n. 1. dosáhla E. mimořádně vyso- v Nové Nši (16.-13. stol.) sahalo kého stupně rozvoje hospodářského e-ské panství až do Asie a zabíralo i kulturního ( --egejská kultura) a Palestinu a Sýrii. Ve 14. stol. pr. v l. tis. př. n. 1. byla až do začátku n. 1. bylo započato se stavbou ka-► helénismu (323 př. n. 1.) ústřední nálu, který byl obnoven za ----➔ Pto­ oblastí ant. světa. lemaiovců; spojoval povodí Nilu přes město Héróónpolis a Hořká egejská kultura, souhrnně ozna- jezera s územím dn. Suezu. Z pozčení pro kulturu doby měděné a dějšího vnitřního rozkladu E-a tě­ bronzové (1. pol. 3. tis.-1100 př. žila v 7. stol. př. n. 1. Assýrie, jejíž n. 1.) na -➔ Krétě (krétskou), řec­ králové E. dočasně ovládli. Po pádu ké pevnině ( --➔ heladskou; ---➔ my­ assyrské nadvlády byl E. opět sakénskou), ostrovech (kykladskou, mostatným státem, jemuž vládla ---➔ Kyklady; na Kypru, -->-Enkomi) domácí sajská dynastie (654 až a v - ►Tróji. 525); v jejím námezdném vojsku sloužilo nemálo Řeků. Od konce Egejské moře (Aigaion pelagos), 7. stol. př. n. 1. existovala na c-ské ohraničeně na severu ----➔ Thrákií půdě řec. osada ----➔ Naukratis (v del(sev. část se nazývá Thrácké moře), tě Nilu), která prostředkovala obch. n~ západě -►Řeckem, na jihu ---➔ Kré­ styky s Řeckem. R. 525 dobyl E-a tou (jižní část tvoří Myrtské moře) ----➔ Kambýsěs a včlenil jej do rámce a na východě -➔ Malou Asií, bylo perské říše. Přes dvě období fakpodle tradice nazváno po králi tické nezávislosti ( 463-456 a 404 ----➔ Aigeovi. Četně ostrovy, zejména až 341), vydobyté na čas odbojem ---➔ Kyklady a -► Sporady, usnadňo- proti perské vládě, podporovaným valy již od předhistorické doby hoj- nejednou Athénami, zůstal E. Persii podroben až do tažení -➔ Alené styky mezi Evropou a Asií.

xandra Velikého, jenž byl r. 332 př. n. 1. přivítán v E-ě jako osvoboditel. V helénist. době vládli v E-ě Ptolemaiovci. První tři z nich, ----➔ Ptolemaios I. Sótér (323-285), ----➔ Ptolemaios II. Filadelfos (285 až 246) a ----➔ Ptolemaios III. Euergetěs (246-221), pozvedli značně moc E-a, jenž byl y jejich době pevně a dobře organizovaným státním celkem s hlavním městem ----➔ Ale­ xandrií, předním střediskem obchodu (sr. monopol) i helénist. kultury. K E-u patřila v 3. stol. př. n. 1. Libye, Palestina, již. Sýrie i některé oblasti maloasijské a egejskě. O svá vedlejší území musili Ptolemaiovci často válčit, hlavně se --+-selcukovskou ns1 (sr. syrské války). Vládnoucí třídou byli v helénist. době v E-ě jen privilegovaní Makedoňané a Řekové. Přes snahy Ptolemaiovců se řec. menšina, jejíž život nejlěpe osvětlují papyrové nálezy v Oxyrhynchu i jinde, nerozšířila za hranice Dolního Egypta. Vlastní Egypťané se od konce 3. stol. př. n. 1. proti vládě Ptolemaiovců stále častěji bouřili (----➔ anachórésis). V bitvě u --➔ Rafie r. 217 pomohli ---->-Ptolemaiovi IV. Filopatorovi zvítězit nad syrským králem ----➔ Antiochem Ill., a proto poté stále rozhodněji prosazovali své soc. požadavky. Vnitřními rozpory a častými vzpourami ptolemaiovská říše slábla a postupně ztratila své vedlejší země. Svou existenci uchovávala pak jen s pomocí Rímanů, kteří v ní viděli protiváhu říše seleukovské. V 1. stol. př. n. 1. si již -► Caesar počínal (r. 48-47) v E-ě jako v podrobené zemi, ----➔ Antonius tam žil od r. 41 s královnou ----➔ Kleo­ patrou VII. jako monarcha se svou manželkou, až konečně Octavianus ( ----➔ Augustus) poraziv je připojil r. 30 př. n. 1. E. k řím. říši. Pro svůj polit. (nebezpečí vzpour) i hosp. význam (obilí pro Řím, výroba a vývoz --➔ papyru, což bylo státním -+monopolem, transitní obchod s Indií) zůstal E. pod pří­ mou císařskou správou. Císař byl v E-ě uctíván jako nástupce Ptolemaiovců, zemi spravoval ---->-prefekt (praefectus Alexandreae et ,:1.egypti) z řad jezdců ( ----➔ equites). Uředním jazykem zůstala řečtina. Za řím. vlády se rozvíjelo zemědělství, kvetlo řemeslo a --➔ obchod. Za -►Hadriana bylo (r. 122 n. 1.) založeno město Antinoúpolis (u dn. vesnice Šéch Ibáda) pojmenované na paměť císařova oblíbence ----➔An­ tinoa, který se v těch místech utopil. I v době řím. vznikala však v E-ě odbojná hnutí proti soc.

Eib

165/ útlaku (--->-búkolové, anachórésis). Eileithyia, bohyně přinášející poOd konce 1. stol. n. 1. se v E-ě rodní bolesti a svou prítomností začalo šířit --->-křesťanství. Vznikaly usnadňující porod. Proto ji vzývaly tu i různé náb. -->-sekty (2), které rodičky. Pův. byla samostatným se často střetávaly v rozhořčených božstvem, později se vyskytuje ve bojích mezi sebou i s pohany ( --->-Hy- spojení s bohyněmi, majícími obpatiá). Typický pro E. je vznik dobné funkce ( --->-Artemis; -.Heklášterů a mnišství. - Vpád Arabů ka té aj.). Její kult známe zvláště r. 638 n. 1. znamenal pro E. konec z Kréty a Délu. antiky. Prastará e-ská kultura působila Eirénaios [2. p. -aia] (lat. Irenaeus již na předřecké obyvatelstvo vých. [2. p. -aea]), řecký církevní spisoStředomoří (obch. styky s -->-Krétou vatel 2. pol. 2. stol. n. 1., biskup jsou dosvědčeny již z období Staré v Lugdunu (dn. Lyon). Nejvýříše). Obch. styk s vlastním Řec­ znamnější spis, ve kterém potíral kem a vzájemné kulturní vlivy se --->-gnosticismus, se zachoval jen ve stupňovaly zejm. od založení Nau- starém lat. překladě (Adversus kratie. Řec. věda přejímala pod- haereses, Proti kacířstvím). Bůh něty z E-a (-->-Thalés). Řada vyni- byl E-aiovi vlastním Stvořitelem kajících mužů tam studovala (Tha- světa; nepotřeboval k tomu žádnélés, -->-Platón, ---..Hérodotos, jenž ho -►démiúrga-prostředníka. věnoval popisu E-a 2. knihu svých Preklad: J. N. F. Desolda, Patero kněh dějin).

Pro poznání ant. starověku mají nesmírný význam četné památky, které se dochovaly neporušeny díky suchému písku e-ské pouště, přede­ vším písemné památky na papyrech a --->-ostrakách. Literatura: F. Lexa, Verejný život ve Egypte, I -II> 1955; I. F. Fichman, Jegipet na rubeže dvuch epoch, 1965 (tam literatura); Z. Žába, Nejstarší civilizace na půdě Afriky; v: Dějiny Afriky I, 1966; týž, Tesáno do kamene, psáno na papyrus, 1968. starověkém

proti

kacířstvím,

1876.

Eiréné (řec. Mír), zbožněná--->-per­ sonifikace míru, známá z bájí jako jedna z --.-.Hór; jako samostatné božstvo uctívané kultovně se objevuje zvl. od 5. stol. př. n. 1. Byla dárkyní blahobytu a bohatství, zejm. pro zemědělce (sr. Aristofanovu Komedii Mír). - V. t. pax. Socha: --->-Kéfísodótos, Eiréné s dítětem 1. pol. 4. stol. př. n. 1. (bronz); zachována v řím. mramorových kopiích. První alegorie v řec. výtvarném umění: mír přináší bohatství.

-►Plútem,

Echidna viz Kerberos ekklésiá

(řec.)

viz

sněmy

(1)

echínos viz sloup Échó (řec. Ozvěna), horská nymfa, která se zamilovala do sličného --->-Narkissa. Hoře neopětované lásky ji strávilo tak, že z ní zbyl jen hlas, jenž bloudí po horách a lesích (Ov. Met. 3, 356n). Dramatizace: Calderón (1600-1681), Eco y Narcisso. - Báseň: J. Vrchlický, Echo (Dojmy a rozmary), 1880; J. Karásek ze Lvovic, Echo (ve sbírce Endymion), 1909. - Obrazy: N. Poussin (1594-1665), Échó a Narkissos; Ch. Gleyre, Nymfa É., 1846; G. F. Watts (1817-1904), Échó a Narkissos. - Opera: Ch. W. Gluck, Eco e Narcisso (text J. B. L. Th. Tschudi), 1779.

eidos (řec.), vid, tvar, (nehmotná) podstata, idea. U Platóna znamená e. totéž co --->-ideá. Svět idejí mu je světem absolutně existujících nehmotných tvarů, tj. druhů věcí, světem obecného, jež je nezávislé na smyslově vnímatelných jednotlivinách, světem podstat, tj. neměnných jsoucen. K představě tohoto světa tvarů-idejí dospěl Platón hypostazováním, zpřed­ mětněním obecných pojmů. U Aristotela a pozdějších filosofů znamená e. tvar v protikladu k látce (hýlé).

ekkykléma viz stroje divadelní eklekticismus (od řec. eklegein, vybírati), vybírání a slučování zásad rozdílných filos. škol. V ant. filosofii se začal e. rozmáhat v pozdním helénismu v 2. stol. př. n. 1. Největšího rozšíření dosáhl v 1. stol. př. n. 1.-2. stol. n. 1., tj. v období, kdy nevznikaly žádné nové filos. systémy. (Ve 3. stol. n. 1. byly všechny staré směry a s nimi i e. zatlačeny --->-novoplatónismem.) Kromě školy Epikúrovy se e. projevoval ve všech ostatních školách. Byl výrazem stagnace ve vývoji ant. filosofie. Společenské podmínky řím. období se neměnily v tak podstatných rysech, aby si vynutily vznik nových ideologií. Postačilo kombinovat a přizpůso­ bovat to, co bylo vytvořeno v dří­ vějších dobách. E. byl připraven i vývojem filosofie samé. Na velké systémy rozkladně působila pronikavá kritika skepticky orientované nové --->-Akadémie. Zvláště skepticismus Karneadův velmi silně přispěl k rozšíření eklekticismu v teorii i praxi; vyplývalo z něho, že každý si může vybírat to, co

považuje za teoreticky pravdě­ podobné a prakticky užitečné. V. 1. stol. př. n. 1. se projevovala tendence zdůrazňovat spíše shody než rozdíly mezi filos. školami (--->-Akadémie). V etice došlo stírání rozdílů tak daleko, že se dá těžko rozeznat, zda např. --->-Horatiův ideál mudrce je více stoický či epikúrovský. Typickými předsta­ viteli e-mu byli např. Antiochos z Askalónu, který podle ant. svě­ dectví převedl stou do Akadémie, -.Cicero, --->-Varro, --->-Favorinus, -.Plútarchos. - V. t. synkrétismus.

eklogé, výběr, vybraná 1. drobná pastýřská báseň ( -.bukolská poezie); toto označení vzniklo patrně vlivem --->-Vergiliovy sbírky pastýřských zpěvů (Bucolica), zv. též Eclogae. E-gy psali vedle Vergilia i jeho současník Cornelius -.Gallus, v době Neronově Calpurnius Siculus aj.; termín e. přešel i do střv. (Dante) a do nové doby (sr. u nás Vrchlického Eklogy a písně, 1880); - 2. výtah z díla (např. --->-Stobaiovy Eklogy); 3. v nové době krátká hudební skladba bukolského rázu.

ekloga

(řec.

báseň)

Eknomos nebo Eknomon (dn. Poggio S. Angelo), hora na severu -.Sicílie nad řekou Himerou. R. 311 př. n. 1. zde Kartágiňané porazili syrákúského tyrana -.Agathoklea; 256 př. n. 1. opěrný bod Ří­ manů před jejich vítězstvím nad kartáginským lodstvem ( --->-punské války; --->-Regulus). ekpyrósis viz stoikové ekumenický (od řec. oikúmené, [lidmi] obývaná země, svět), celosvětový; tak byly označovány círk. sněmy ( -->-koncily), pokud byly obesílány delegáty z celé řím. říše (která byla chápána jako celý svět). Elagabalus [2. p. -la], vlastním jménem Varius Avitus Bassianus [2. p. -ia -ta -na], prasynovec -.Julie Domny, manželky -.Septimia Severa. Po zavraždění -.Caracallově se stal řím. císařem (218 až 222). Orgie, jež se mu připisují, nutno chápat jako projev syrských zvyklostí spjatých s náb. kultem z -.Emesy, jehož knězem E. byl. Ve stv. byl tento kult ztotožňován se slunečním božstvem, odtud semitské Elagabalus pořečtěno na Héliogabalos. Pramenem pro dobu E-lovy vlády je 5. kn. Héródiánova, 79. kn. Diana Cassia a životopis v Historia Augusta. Elba

(řec.

Aithalé

nebo

-leia

Eib

166/

[ = ostrov sazí]; lat. !lva), ostrov

Literatura: G. Luck, Die romische Liebeselegie, 1961.

pobřeží Etrurie, proti městu -➔Populonii, jemuž původně náležel. Od stv. se tu dodnes těží že-

u

Élejci viz Élis

lezná ruda. Na sev. ostrova byl elejská škola (též eleaté), řecký výborný pi"ístav Argóos limén filosofický směr, který vznikl na (dn. Portoferraio). rozhraní 6. a 5. stol. př. n. I. v jihoit. městě Elei (lat. Velia). Předchůd­ Eleá (lat. Velia, tak i dnes), řecká cem e-ké školy byl -.Xenofanés přímořská kolonie na západním (* 565 t okolo 470), který žil ve pobřeží -.Lukánie, založená v pol. stáří v tomto městě a svým učením 6. stol. př. n. I.; po spojenecké o božstvu měl pravděpodobně vliv válce municipium. Vznikla tu filo- na -.Parmenida (2. pol. 6. a 1. pol. sofická škola -.elejská. 5. stol.), snad vlastního zakladatele školy. Parmenidova filosofie znaelea té viz elej ská škola menala metodicky i obsahově zvrat proti naukám dřívějších filosofů. Eleazar viz židovská válka Zastával totiž názor, že údaje smyslů jsou pouhě zdání a že pravou elegické distichon viz distichon podstatu reality lze poznat jedině elegické myšlením. Čistě spekulativními úvahami dospěl k závěru, že existuje elegie (z řec.), v antické literatuře jedině bytí; důsledně myšlení kratší nebo delší báseň složená nemůže podle něho připustit, že elegickým -.distichem, v Řecku by existovalo nejsoucno, a musí původně doprovázená hrou na odmítnout veškerou změnu, neboť píšťalu, nejrůznějšího obsahu (ne její uznání je založeno na (nevytedy jako v dn. době výhradně sloveném) předpokladu, že jsoucno žalozpěv). Slovo elegos označovalo se mění v nejsoucno a naopak. Čistě sice druh žalozpěvu, doprovázeného spekulativně vyvodil Parmenidés za nejst. dob hrou na píšťalu, a ža- i všechny znaky jsoucna: je neměn­ lozpěv vůbec, ale básně toho druhu né, homogenní, souvislě, nedělitel­ se nám nezachovaly. Řekové řadili né a má podobu obrovské koule. e-ii k epice vycházejíce z hledisek Parmenidovo zdánlivě absurdní formy: metrum - elegické disti- učení obsahuje první formulaci chon, jazyk iónské nářečí; zákona o zachování jsoucna a záklapodle moderní poetiky ji však lze dy deterministickěho pojetí světa. Parmenidovi žáci, -.Zénón (asi řadit k -.lyrice. Nejstarší e. byly bojové výzvy spoluobčanům 490-430) a Melissos ze Samu (-.Kallínos; -.Tyrtaios), velmi (5. stol. př. n. 1.), byli vynikajícími blízké -.embatériím. Básníci 6. obhájci a pokračovateli myšlenek stol. (-.Archilochos, -.Solón, svého učitele. Zénón hájil správnost -.Xenofaněs, -.Theognis) skládali Parmenidova učení o jsoucnu poe. obsahu reflexivního, polit. apod., mocí nepřímých důkazů; důvtipně často s didaktickou tendencí. Tvůr­ dokazoval, že uznání pohybu, mnocem milostně e. byl -.Mimnermos hosti atd. vede k větším nesnázím (kolem 600 př. n. I.), na něho pak než Parmenidovo učení samo. Menavázal -.Antimachos z Kolofónu lissos rozvíjel podrobněji hlavní (na přelomu 5./4. stol. př. n. I.). Parmenidovy myšlenky v polemice Helénist. doba si libovala v e-ii proti odpůrcům. Problémy bytí a výpravné, líčící milostné příběhy poznání, které vytyčila e. š., půso­ a vysvětlující původ různých zvyků; bily velmi plodně na další vývoj z těchto básní se nám zachovaly řec. myšlení. Pod vlivem elejskě jen zlomky, měly však vliv na nauky o bytí (ontologie) vytvořili e-ii římskou. -.Empedoklés, -Anaxagorás a U Římanů pěstovali e-ii -.neo- atomistě ( -.atomismus) nové teorie terikové, největšího rozkvětu však o složení hmoty, nově řešili problě­ dosáhla u -.Galla (nezach.), -.Ti- my vzniku, zániku a pohybu vů­ bulla, -.Propertia a -.Ovidia, bec. V teorii poznání měla e. š. kteří naplnili e-ii hlubokým citem vliv nejen na atomisty, nýbrž (sr. Propertiovu e-ii [4, 11] na i na významné sofisty, např. Prósmrt Cornelie, jež bývá nazývána tagora a Gorgia, i na Platóna. ,,královnou" nebo „perlou elegií"). Způsobu Zénónovy argumentace Elegickou formu oživil ještě v 5. využívali hojně též -.skeptikové. stol. n. 1. -.Namatianus, jenž poLiteratura: G. Calogero, Studí sull' psal v elegickém distichu svou eleatismo, 1932; J. E. Raven, Pythagoreans cestu z Říma domů do Galie. and Eleatics, 1948; J. Zafiropulo, L'école Posledním řím. elegikem byl Ma- éléate. Parmenide, Zénon, Mélissos, 1950; J. H. M. Loenen, Parmenides, Melissus, ximianus (6. stol. n. I.); zachováno Gorgias. A reinterpretation of Eleatic Phije od něho šest elegií. losophy, 1960.

Élektrá, dcera mykénskěho krále -.Agamemnona a jeho manželky -.Klytaiméstry, sestra -.Oresta a -. ífigenie. Když byl Agamemnón zavražděn Klytaiméstrou a jejím milencem -.Aigisthem, ukryla É. bratra Oresta v cizině. Sama zů­ stala v domě vrahů v Mykénách, vydána na pospas hanbě a ponižování, posilována jedině myšlenkou na pomstu. Po mnoha letech se konečně Orestés vrátil a É. ho při­ měla, aby matku i Aigistha zabil. É. je ústřední postavou 2. dílu -.Aischylovy trilogie Oresteia a -.Sofokleovy a -.Eurípidovy tragédie Élektrá. Dramatizace v nové době: H. v. Hofmannsthal; J. Giraudoux; G. Hauptmann; O'Neill viz s. v. Aischylos a Sofoklés. Opera: R. Straul3, Elektra (text od Hofmannsthala), 1909. - Suita z hudby k Sofokleově Élektře: M. Kabeláč, 1956.

élektron viz kovy elementy (z lat. elementum = řec. stoicheion), živly, prvky - čtyři základní látky, oheň, vzduch, voda, země, z nichž podle stv. názorů vznikají všechny ostatní věci. Mezi názory filosofů na e. byly značné rozdíly. Nejst. myslitelé považovali jeden z e-tů za prvotní (-►Thalés, -.Anaximeněs,

-.Hěrakleitos),

ostatní za odvozené. -.Empedoklés prohlásil všechny e. za stejně staré a navzájem rovné. Atomisté ( -.atomismus) a -.Anaxagorás je rozložili na drobně částice, pýthagorovci (-.Pýthagorás) a Platón na geom. útvary. Nejsystematičtěji propracoval nauku o e-tech-.Aristotelés, jenž jejich vlastnosti určil takto: oheň je teplý a suchý, vzduch je teplý a vlhký, voda je studená a vlhká, země je studená a suchá. Vedle nich uznával ještě pátý element -.aithěr, jenž je látkou nebeských těles. Učení o čtyřech e-tech (podstatách) se udrželo až do vzniku moderní chemie na konci 18. stol. Literatura: H. Diels, Elementum, 1899; Ch. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, 1960.

Eleusis [2. p. -íny] (dn. Lefsina), středisko kultu -.Démétřina a -.Persefonina v západní -.Auice. Byla zde slavena nejstarší řec. -.mystéria. Ta měla charakter agrárni slavnosti (Eleusínia), jejímž smyslem bylo zvýšit plodivost země. Mystéria byla přístupna všem, požadavky pro přijetí byly vyvěšeny veřejně. Zasvěcenci se dělili ve tři stupně, jimž odpovídaly tři stupně mystérií: zasvěcení (myésis), naplnění (teleté), zírání (epopteiá). Jejich obsah je znám jen přibližně, neboť zasvěcenci ze svého tajemství nesměli nic vyzradit.

Ele

167/

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

□:

Eleusis, telestérion

Eleusis, telestérion, 2. pol. 5. stol. př.

n. 1.

Eleusínská božstva, Démétér Triptolemos - Koré, kolem r, 430 př. n. I. (Athény)

Základem mystérií byl mýtus o tom, jak Déméter hledá svou dceru --+Persefonu ( = Koré) unesenou -+Hátlem do podsvetí. Celý pruběh mystérií byl vyprávěn (legomena), hrán (drómena) a před­ váděn (deiknymena). V epoptei byl předváděn děj vztahující se k E-íně: Démétér, trýzněná hladem a žízní, se posléze dozvěděla od -► Hélia o osudu své dcery. Přijde do E-íny, kde byl jeden z bájných vchodů do podsvětí, a žije tu v domě Keleově.

Jeho služka lambé ji rozesměje necudnými řečmi, takže Démétér opět začne požívat potravu. Zů­ stává i nadále u Kelea a za noci chce pomocí kouzel učinit jeho syna Démofónta nesmrtelným. Je však přistižena, přerušuje kouzla a dává se poznat. Od té doby je v E-íně uctívána. Na rozkaz Diův se Koré vrací na zem, aby odstranila neúrodu, kterou její matka seslala. Ale jako každý, kdo okusil ně­ čeho z podsvětních darů, se musí

vrátit pod zem, tak i Koré má svůj pobyt na zemi omezen jen na půl roku; v době jejího pobytu na zemi vládne jaro a léto. Vrcholem epopteie bylo snad spojení Démétry a Dia ( --+hieros gamos). Kult v E-íne sahá do doby mykénské a byl pod správou dvou rodů, Eumolpovců a Kérýků. Znakem jeho starobylosti je, že byl pří­ stupný i cizincům a otrokům, které tak po náb. stránce zrovnoprávňo­ val s attickými zemědělci. Po při­ pojení E-íny k Athénám (v 7. stol. př. n. I.) podléhala mystéria athénskému --+archontu králi, slavnostní průvod vycházel po vybudování ,,Svaté cesty" z Athén do E-íny; k dosavadním božstvům přistoupil ještě kult héróa orby, druhého syna Keleova, -+Triptolema, který naučil v Attice orbě --+Héraklea a --+Dioskúry. (Spolu s Démétrou a Korou vytváří Triptolemos tzv. eleusínskou Trias [trojici]). V posvátném okrsku (temenos) stála od doby mykénské svatyně, určená pro mystéria, tzv. telestérion. V 6. stol. př. n. I. byla znovu vystavěna v dórském slohu, ale za perského vpádu (r. 480) zničena.

Ele

168/

V svatyni obnovené za Periklea byl čtvercový sál (51 m X 51 m), urče­ ný asi pro 3 000 účastníků. Byl vybaven stupňovitými sedadly podél všech čtyř stran, rovný strop se světlíkem (opaion) podpíraly iónské sloupy. Staviteli byli postupně ----+Iktínos, Koroibos, Metagenés a Xenoklés. Průčelní dórské sloupořadí vytvořil Filón ve 4. stol. př. n. l. V římské době trval kult nadále. Posvátný okrsek byl, zejm. za Augusta (27 př. n. 1.-14. n. 1.), pře­ stavován a byly k němu připojeny další stavby. Byl obehnán zdí a vcházelo se do něho skrze vstupní nádvoří s chrámem Artemidy. Uvnitř něho stál kromě telestéria ještě chrám Démétřin a Hádův s údajným vchodem do podsvětí. Trvání mystérií v E-íně dosvěd­ čují ještě křesťanští ----+apologeti, jako -Tertullianus a -->-Arnobius.

nápis složený elegickým distichem, popř. i hexametrem), nejprve oslavný nápis u voskové podobizny předka v atriu řím. --+domu, později veřejný nápis oslavující činy zasloužilého muže, vytesaný pod jeho sochou nebo na náhrobku. Nejst. elogia známe z 3. stol. př. n. l. na náhrobcích rodiny Scipionů (psaná veršem saturnským [ ----+saturnius ]). V 1. stol. př. n. 1. dal ----+Augustus na svém ----+foru postavit sochy slavných mužů republikánskě doby s nápisy - to pak napodobovala jiná města, a tak se zachovalo např. e. Gaia --+Maria. Ve významu „oslavný nápis, oslava" se slova e. užívá podnes.

Élis [2. p. -idy], krajina při západním pobřeží ----+Peloponnésu. Pohori Erymanthos a Foloé na arkadských hranicích (chov dobytka a koní) se svažuje terasovitě k záp. do úrodné nížiny řek Péneia a Alfeia s přítokem Ládónem (země­ dělství). Významnými středisky byly ---+Olympia v krajině Písátis (zvané těž Písa) na Alfeiu, dějiště olympijských her ( --+hry [I]), ----+Pylos a město Élis. S Élidou je spojena báje o Hippodamii, Oinomaovi a ----+Pelopovi, dále o králi Augeiovi (Augiášovi) a jeho chlévě ( ----+Héraklés). - Obyvatelé Élidy, Élejci, hovořili v 1. tis. př. n. 1. jedním z tzv. severozápadních dialektů (-----Dórové; --+nářečí řecká), silně promíšeným jak nářečními prvky dórskými v užším smyslu tohoto slova, tak i substrátovými prvky achajskými ( ----+Achajové).

Élysion, lat. Elysium [2. p. -ia], v řecké mytologii původně- rajské místo na záp. konci země, kde žijí oblíbenci bohů ve věčné blaženosti (---+ostrovy blažených); později zvláštní část ----+podsvětí, kde po smrti duše dobrých lidí docházejí odměny, na rozdíl od ----+ Tartaru, kde duše provinilců stíhá trest.

emanace (z lat.), vyplývání, vycházení nižšího, méně dokonalého bytí z nějakého vyššího, dokonalejšího principu. Nauku o tom zastupoval zvl. ----+Plótínos, podle ně­ hož z božského Jedna vycházejí postupně různé stupně jsoucna: duch, duše a hmotný svět, a to na způsob jakéhosi vyzařování. Tato teorie byla pak běžná v ----+novoplatónismu a byla pokusem idealisticky vysvětlit vznik materiálního světa, aniž bylo nutné uznat vznik hmoty jako zcela nové substance (což bylo filosoficky neudržitelné) nebo dokonce materialisticky uznat absolutnost hmoty. Počátky emanační teorie nacházíme již u --►Filóna z Alexandrie. Pozelize (lat. elisio, vymítnutí, řec. ději působila na různé filosofy synaloifé, stmelení), odsunutí samo- mystické, také na kabalisty. hlásky na konci slova, začíná-li následující slovo opět samohláskou. emancipace (lat. emancipatio), Byl tak odstraňován --►hiát, jak právní akt, kterým pater familias v jazyce, tak ve verši. V řečtině se ( ----+familia) propouštěl dítě z moci elidovaná samohláska zpravidla ne- otcovské (patria potestas). Propušpsala (např. alge' ethéke), v latině těný (emancipatus) vystupoval z agano (např. hom[o] atque). V latině nátské rodiny (----+agnatio) a stával se elídovalo i tehdy, končilo-li prvé se plně způsobilý k právům (sui slovo souhláskou -m (např. pul- iuris). Starší složitá forma e. byla ver[em] Olympžcum), nebo začína­ Iustinianem nahrazena prohlášením lo-li druhé h- (např. dissimil[e] hoc), majitele moci před soudem v pří­ protože koncové -m a počáteční h- tomnosti dítěte. se téměř nevyslovovalo. - Při elizi zvratné, řec. afairesis, byla odsou- embatérion [2. p. -ia] (z řec. vána počáteční samohláska druhého embatérios, pochodový), bojová píslova (např. sata [e]st). seň v dórském dialektu ( --+nářečí řecká), skládaná v ----+anapéstech, elogium (lat., z řec. elegežon =pův. většinou anonymní, druh sborově daktylský pentametr, pak -->-disti- --+lyriky; některá e-ia byla připi­ chon elegické, posléze veršovaný sována ----+Tyrtaiovi.

emendace viz kritika textová Emesa (dn. Homs), město v --+Sýrii, východně od řeky Orontu, za císaře Caracally (vládl 211-217 n. 1.) římská kolonie; rodné město císaře ----+Alexandra Severa. V tamním chrámu Slunce byl nejvyšším knězem císař ----+Elagabalus. U E-sy porazil r. 273 n. 1. císař ----+Aurealianus palmýrskou královnu ----+Zénobii. emfyteusis [2. p. -use] (řec. osázení),zvláštní forma dědičného nájmu, která se vyvinula hlavně v ptolemaiovském Egyptě. Pozemky byly pronajímány na 100 let nebo navždy, právní postavení uživatele pů­ dy se téměř nelišilo od postavení vlastníka: měl právo plně užívat najatého pozemku, a ten mu nesměl být odňat, pokud řádně platil nájemně. Jeho práva byla dědičná i přenosná. E. existovala též jak na vlastním it. území, tak v koloniích. Vlastní forma emfyteutického práva (ius emphyteuticum) vznikla ve 3. stol. n. 1. v Řecku, kde byly dávány císařské pozemky do dědičné­ ho nájmu za určitý roční poplatek a nájemce směl své právo prodat. lus emphyteuticum přešlo i do střv. (u nás právo zákupné). Empedoklés [2. p. -lea] z Akragantu na Sicílii, asi 493-433, řecký lékař a filosof. Své názory vyložil v básních Peri fyseós ·(O přírodě) a Katharmoi (Očišťování), z nichž máme jen zlomky. Jeho výklad světa je zároveň statický i dynamický; navazuje na učení ----+elejské školy, ----+Hěrakleita i pýthagorovců (----+Pýthagorás). E. pokládal za neměnný základ všech proměn čtyři živly čili „kořeny": oheň, vzduch, vodu a zemi. Kvalitativní změna jednoho elementu v jiný je nemožná. Dění vzniká tím, že se elementy slučují a rozlučují v určitých kvantitativních poměrech. Živly nemají zdroj pohybu v sobě, nýbrž jsou do něho uváděny dvěma protikladnými vnějšími silami: Láska (Filiá) elementy spojuje, Svár (Neikos) je odděluje. Láska a Svár se stří­ dají ve vládě nad elementy, takže svět prochází nepřetržitě řadou čtyřfázových cyklů: Za úplné nadvlády Lásky jsou elementy spojeny v dokonalou jednotu, kdežto při panství Sváru dochází k jejich úplnému oddělení. Mezi těmito dvěma fázemi jsou přechodná stadia, kdy postupně získává převahu Láska nad Svárem a naopak. V těchto obdobích přechodu vznikají a zanikají jednotlivě bytosti. Součástí E-leova systému bylo orfic-

ké učení ( -orfismus) o převtělo­ vání duší, jejichž podstatu E. považoval za materiální. Kdo podlehl Sváru a poskvrnil se vraždou nebo křivou přísahou, ten je na 30 000 let vyhoštěn ze sídel bohů a musí se vtělovat do různých živých bytostí. E. sám prý byl již kdysi hochem, dívkou, keřem, ptákem a rybou (zl. 117). Podobně jako orfikové a pýthagorovci podával E. soubor etických předpisů, jak vymýtit z duše Svár a dosáhnout její čistoty.

Pokud jde o poznání, zastával názor, že stejnorodé je poznáváno stejnorodým: zemí vnímáme zemi, vodou vodu, vzduchem vzduch, ohněm oheň, Láskou Lásku a Svárem Svár (zl. 109). Tato poetická myšlenka měla v pozdějších dobách velký vliv a vyskytuje se u -Platóna, -Poseidónia, -Plótína a vlivem Plótínovým u J. W. Goetha. E-leova osobnost, již v antice opře­ dená legendami (skončil prý život skokem do Etny), přitahovala v nové době básnicky založené duchy, např. F. Holderlina, F. Nietzscheho, R. Rollanda aj. J.

O

Překlad: Pokorný, Očistná podstatě světa, 1949; ZPM

píseň,

169/

enk

byla do něho zahrnována gramatika, filosofie, rětorika, hudba, aritmetika, geometrie a astronomie (pozdějších sedm -svobodných umění), ojediněle též lékařství, gymnastika, malířství, kreslení, právo, architektura a dějepis. Souhrnná encyklopedická díla vytvořili až Římané, zvl. -Varro (nezachováno), -Celsus a -Plinius; encyklopedická tradice zůstala v latinsky psaně literatuře živá až do konce antiky; křesť. autoři (zvl. -cassiodorus, -Isidorus) ji předali střv. Okolo pol. 13. stol. vzniklo „Speculum" (Zrcadlo) Vincence z Beauvais (t 1264), nejobsáhlejší z latinských střv. encyklopedií. Z encyklopedií humanistických proslula sedmisvazková lat. Encyclopaedia (z r. 1630) herbornského profesora a přítele Komenského, Johanna Heinricha Alsteda; sám mladý Komenský sestavil dvakrát (1616 až 1618, 1624-1627) českou encyklopedii (z obou verzí jsou zachovány rukopisné zlomky).

Epické básně, 1876); týž přel. Longfellowovu báseň E. a Diana (Lumír 10, 1882, str. 143); O. Wilde, báseň Endymion, 1881; J. Karásek ze Lvovic, básnická sbírka Endymion, 1909; A. Loria, satyrská hra Endimione, 1947. - Opery: J. M. Haydn, Endimione, kolem 1765; J. Chr. Bach, Endimione, 1774 (obě na text P. Metastasia). - Balet: F. Thomé, E. et Phoebe, 1906. - Klavírní suita: V. Polívka, Endymion, 1917 (rkp.).

Literatura: B. Wendt, Idee und Entwicklungsgeschichte der encyklopadischen Literatur (Das Buch im Kulturleben der Volker 2), 1941.

engoba (z kelt.), světlý, obyčejně bílý nebo nažloutlý povlak z jemné hlíny, aplikovaný na hliněných výrobcích (-terakoty; -vázy), aby zakryl strukturu hlíny nebo jako podklad pro nanášení barev . engyé, též engyésis (řec., od engyaó, beru do ruky), osob1;~ záruka, rukojemství mělo svuJ původ již v nejranějších dobách Řecka (Horn. Od. 8, 344-359) a bylo snad nejstarší formou dobrovolného převzetí ručení. V řec. právu mělo vždy velký praktický význam, a to zejm. v procesu, kde žalovaný stavěl rukojmího (engyos) jako záruku, že se dostaví k soudu, dále při -smlouvách a ve všech oblastech práva dlužnického( -dluhy [1]). Jestliže se garantovaný výsledek nedostavil, ručil rukojmí (např. nedostál-li hlavní dlužník své dlužní povinnosti, měl věřitel právo postihnout osobu ručitelovu; ten propadl jako zástava věřiteli, jenž postupoval na základě soukromé svépomoci). Proti ručiteli, jenž nesplnil svůj závazek, mohlo být použito zákonné žaloby (díké engyés), která měla v Athénách roční promlčecí lhůtu. V attickém právu bylo ručení za dluhy osobní svobodou odstraněno -Solónem.

Endymión, sličný lovec v Kárii v lesnatém pohoří Latmu, kterého milovala bohyně měsíce -Seléné (popř. Artemis = Diana, se Selénou směšovaná). Každou noc k ně­ mu sestupovala ze svého vozu do emporion viz trhy (I) jeskyně a ve spánku ho líbala. E. si vyprosil od Dia věčný spánek a encyklopedie (z řec. enkyklíos pai- věčné mládí. deiá, zaokrouhlené vzdělání), moSocha: F. Ščedrin (* kolem 1751, derní označení pro dílo, shrnující t 1825), Endymión; L. Vlodek (* 1907) Endymión. - Obrazy: Tintoretto, Diana poznatky ze všech oblastí lidského a E., asi 1575-80; A. van Dyck, Diana vědění. Ve stv. vytvořili ideál vše- a E., okolo 1626; Rubens, Diana a E., asi stranného vzdělání -.sofisté, jeho 1636-37; N. J. K. Grund (1717-1767), enkaustika (řec. enkaustiké [techA. L. Girodel, Spánek Endyrozsah se však během doby i u jed- Endymión; né]), umělecká technika staroveké mionův, 1798. - Literární ohlasy: J. Vrchnotlivých autorů měnil. Zpravidla lický, báseň Endymion, 1873 (ve sbírce malby, při níž se barvy do podložky

Literatura: W. Kranz, Empedokles. Anůke Gestalt und romanůsche Neuschopfung, 1949; G. Nélod, Empedocle d'Agrigente, 1959; E. Bignone, Empedocle, 1964". - R. Rolland, Empedokles z Akragantu, prel. A. Bareš, 1947.

Endymión a Seléné, římský sarkofág, nedlouho před r. 250 n. 1. (Neapol)

enk

170/

vpalovaly. Byla prováděna na dřevě, mramoru i pálené hlíně. Barvy se rozpouštěly s voskem (někdy s olejem) a pak nanášely na zdrsně­ nou podložku, vypalování trvalo do té doby, než se vosk začal rozpouštět. E. byla oblíbená nejen pro trvanlivost, ale též pro lesk a sytý tón barev, které se podobaly dnešní olejomalbě. Touto technikou jsou provedeny četné zachované podobizny -+mumií. Používá se jí dodnes.

vala výklad přírodní filosofie ( --+fysika), Heduphagetica (O lahůdkách) parodovala epiku. V prozaickém překladu ---+Euhémerova Posvátného zápisu (Hierá anagrafé, lat. Sacra scriptio) se vykládalo o bozích jako mocných lidech, kteří se kdysi sami prohlásili za bohy. Ze satir i z pře­ kladů z řečtiny jsou zachovány rovněž jen zlomky. - E. zavedl do řím. poezie také lit. --+epigram a s ním elegické ---+distichon. Je vlastním tvůrcem lat. básnického jazyka a vznešeného stylu.

Enkomi, archeol. naleziště na Preklad ukázek z Análu a epigramů : -+Kypru s památkami vyspělé Výbor řim. --+egejské kultury z 2. tis. př. n. 1., Literatura: O. Skutsch, Studia Enniana, mimo jiné i s nálezy kypersko- 1968. mínójského písma (->-písma egejská). entelecheia viz Aristotelés enkómion [2. p. -ia] (z řec. en, pri, kómos, slavnostní průvod) - 1. píseň, zpívaná po hostině za doprovodu lyry, druh sborové -+lyriky; zachovala se e-ia ---+Alkaiova, ---+Simónidova, ---+Pindarova aj.; - 2. oslavná řeč na osoby i věci, oblíbená u --+sofistů ( ---+Gorgiás) a v době tzv. -+druhé sofistiky; došla ohlasu též v křesť. literatuře, zvl. ve vyprávěních o mučed­ nících. Satirický obsah má Encomium moriae (Chvála bláznovství, 1509) Erasma Rotterdamského (přel. R. Mertlík, 1966). - V. t. skolion. Enneakrúnos viz Athény (1) Ennius. Quintus E. [2. p. -ta -ia], 239-169 př. n. 1., nejvýznamnější básník archaického období řím. ---+literatury, původem Osk. Byl důkladně vzdělán v řec. literatuře a filosofii. R. 204 přišel do Říma, získal zde podporu aristokratického kroužku ---+Scipiona St. a stal se jeho oslavovatelem. Svými Anály (z celkového počtu 18 kn. zachovány zlomky, celkem 628 v.), v nichž vylíčil řím. dějiny od Aenea až eo činy svých současníků, dal Rímanům národní epos, který byl zastíněn teprve -➔Vergiliovou Aeneidou. Vzorem mu byl ---+Homéros. V Análech užil E. jako první z lat. autorů ---+hexametru. E-iovy tragédie byly jednak volným zpr:icováním řec. předloh (zvl. ---+Eurípida), jednak zpracovávaly látky římské (byly to tzv. praetexty; ---+tragédie [2]). Známe přes 20 titulů, zachovaly se však jen zlomky. Je z nich patrno E-iovo racionalistické zaměření. Zábavně didaktický ráz měla sbírka krátkých, obsahem i formou pestrých básní Saturae, ,,Směs" ( -+satira). Báseň ---+Epicharmus, přeložená z řečtiny, podá-

enthusiasmos (z řec. en, v, theos, bůh), duševní stav, v němž se ocítá člověk, do něhož vstupuje božstvo. Vše, co člověk v tomto stavu dělá nebo o čem mluví, je prý třeba chápat jako projev božstva, jehož je člověk tlumočníkem. Je to idealistický výklad různých duševních pochodů. Enýalios viz Arés

v Megalopoli). Námořní výprava do Helléspontu přinesla odpadnutí ---+Byzantia od Athén. Avšak rychlý růst thébské moci přivedl Athény na stranu Sparty. R. 362 došlo mezi Thébami a koalicí vedenou Spartou k bitvě u ---+Mantineie, v níž sice Thébané zvítězili, avšak utrpěli velké ztráty a E. padl. - Životopis E-diiv napsal Cornelius ---+Nepos. Épeiros (řec. ,,pevnina"), lat. Epirus [2. p. -ru], hornatá a zalesněná země u Ionského moře, sousedící na jihovýchodě s ---+Aitólií, na východě s ·-+Thessalií a ---+Makedonií, na severu s ---+Illyrií. Nejúrodnější částí země byla rovina Hellopiá s městem ---+Dódónou, proslulým věštírnou Diovou. V sev. části země se táhne podél pobřeží vápencový masiv Keraunského pohoří (Keraunia oré), z něhož vybíhá daleko do moře mys Akrokeraunia. Země byla rozdělena podle kmenů na Cháonii, Molossidu a Thesprótii s městy Efyrou, sídlem é-rských králů, a Ambrakií, která zprostřed­ kovala obch. styk s vnitrozemím. V nížinách se obyvatelstvo zabývalo zemědělstvím, převládalo však pastevectví. É. byl ještě v hist. době královstvím, ve 4. stol. př. n. 1. byl spojen s ---+Makedonií (z dynastie molosských králů pocházela matka ---+Alexandra Velikého, Olympias). Hist. významu nabyl É. za krále -+Pyrrha (307-272). Od r. 148 tvořil spolu s Makedonií řím. provincii. - Ant. památkami vyniká Búthrótos (též Búthróton, dn. Butrint v Albánii).

Éós [2. p. Éóje], lat. Aurora, dcera ---+ Títánů Hyperíona a Theie, sestra ---+Héliova a ---+Selénina, bohyně ranních červánků. Podle Homéra . vyjíždí zrána „růžovo­ prstá É." na nebe a přináší lidem světlo. É. unesla z lásky Títhóna, syna trójského krále ---+Láomedonta, a vyprosila mu od bohů nesmrtelLiteratura: N. G. L. Hammond, Epirus, nost, zapomněla mu však vyprosit W. Pajakowski, Starozytny Epir i i věčné mládí. Když Títhónovi 1967; jego mieszkancy, 1970. stářím seschly ůdy a hlas zeslábl, proměnila ho É. ve cvrčka. Jejich epeisodion viz tragédie synem byl ---+Memnón. É. je též matkou -+větru, Heósfora (Jitřen­ epické básnictví zahrnovalo v anky, --+Lucifer) a ostatních -+hvězd. tice jednak rozsáhlé epické skladby Obrazy: G. Reni, Aurora, 1614; L. Sil- (-+epos), jednak kratší básně složevestre ml., Aurora budící Lunu, 1715; né -+hexametrem nebo též elegicV. Bukovec (1855-1922), Aurora umíra- kým ---+distichem. Ze starší poezie jící v náručí dne (vystaveno 1889). je to např. hymnus na Démétru Báseň: A. Tennyson, Tithonus, 1860. Opera: E. T. A. Hoffmann, Aurora, 1811. (6. stol. př. n. 1., ---+homérské hymny). Drobná epická poezie byla Epameinóndás, lat. Epaminondas oblíbena zejm. za -+helénismu, kdy [2. p. -da], thébský státník a voje- byla pěstována jednak v podobě -+elegií (o původu vůdce v 1. pol. 4. stol. př. n. 1. výpravných Po demokratickém převratu r. 379 slavností, zvyků), jednak v podobě řídil s ---+Pelopidem thébskou poli- ---+epyllií (krátkých eposů). Tyto tiku. Za podpory Athén vytvořil uzavřené kratší skladby byly často nový spolek boiótských měst pod spojovány do souvislých celků hegemonií ---+Théb. Novou váleč­ (---+Kallimachos, Aitia; --+Ovidius, nou taktikou (zavedením tzv. kosé- Metamorfózy, Pasti). Pokud -+hymnus nebo -+elegie ho šiku ) porazil r. 371 Sparťany u ---+ Leukter. Jeho tři výpravy na neobsahují vyprávění nějakého pří­ Peloponnésos (r. 370, 369 a 367) běhu, řadíme je podle novodobého způsobily rozpad ---+peloponnéské- pojetí do -+lyriky. ho spolku a osamostatnění ---+Messénie a ---+Arkadie (se střediskem epicykl viz Ptolemaios Klaudios

Epidamnos [2. p. -nu], v římské době Dyrrhachium [2. p. -ia] (dn. Durrěs [Drač] v Albánii), řecká kolonie v jižní--+ Illyrii, založená na přelomu 7. a 6. stol. př. n. I. z ---+ Korkýry za účasti ---+Korintu; přístav důležitý jak pro obchod mezi Itálií (---+Brundisium) a Vychodem, tak i ze strategických dů­ vodů. Polit. spory mezi přívrženci oligarchie a demokracie v E-nu (r. 435) byly jedním z podnětů k ---+peloponnéské válce. Od r. 229 př. n. I. byl E. pod vládou Římanů. Po zemětřesení r. 314 n. l. byl znovu postaven, za ---+dominátu hlavní město provincie Epirus nova.

171/

epi

božstvo (sr. titul Epifanés u --Ptolemaia V. [210-180 př. n. l.] nebo Antiocha IV. [175-163 př. n. l.]), popř. i na řím. císaře. - Víru v e-ii přijali také křesťané; pro ně byl e-ií Kristovou např. ,,zázrak v Káni Galilejské" (proměna vody ve víno), který byl datován na 6. ledna (klanění Tří králů).

také nejstarší nám dosud známý, zlomkovitý řec. nápís (8. stol. př. n. 1.). Velikostí i obsahem vyniká tzv. Parský mramor(---+Marmor Parium), rozsáhlá nápisná kronika, vypočítávající řadu událostí z řec. hístorie; vznikla pod athénským vlivem ve 3. stol. př. n. I. na ostrově Paru. Od helénist. doby se rozšířily řec. nápisy téměř po celé oblasti Středozemního moře a výboji Alexandra Velikého a jeho nástupců i v mnoha orient. krajinách. I při studiu této doby, pro niž psané (vyprávěcí) prameny podávají poměrně dobré zprávy, neztrácejí nápisy na významu, neboť obsahují důležité údaje, jaké vyplývají nap ř. z nápisně zachovaných statutů nově zakládaných měst, přísah žoldnéřů, dispozic s král. půdou nebo z král. korespondence.

epigon (z řec. epigonos, potomek, následovník), ve stv. především označení pokračovatele v díle před­ ků, bez dnešního hanlivého zabarvení. Označovalo zvlášťě: 1. vítěz­ né syny bojovníků, padlých při výpravě --+sedmi proti Thébám; epigoni podnikli pod vedením Epidauros [2. p. -ru], dn. Palea ---+Alkmaiónovým novou výpravu Epidavros, město v ---+Argolidě a města dobyli; - 2. potomci na pobřeží ---+Sarónského zálivu, ---->-diadochů, kteří vládli ve velkých proslulé svatyní boha ---+Asklépia. helenistických říších. Hlavní budovy svatyně vznikly ve 4. stol. př. n. I., ve 2. stol. byly epigrafie A. fecká, vědní obor přistavěny lázně a vily. Středem zabývající se studiem nápisů, které posvátného okrsku byly ---+tholos se vyskytují na trvanlivém materiálu a Asklépiův chrám, k němuž přilé­ (zvl. kámen, kov, keramika) a jsou haly dvě rozsáhlé sloupové síně. psány řeckou ---+abecedou (alfaDo chrámu přicházely ještě v prv- bétou) v řeckém ---+jazyce. Nápisy ních stoletích n. I. tisíce poutníků, na mincích se zabývá ---+numismatikteří doufali v zázračné uzdravení ka, nápisy psanými inkoustem na spánkem v chrámě (---+inkubace). ---+ostrakách ---+papyrologie. ObvykDocházelo tu k překvapujícím le se do řecké e. nezahrnuje ani případům uzdravení, jak dosvědčují studium textů psaných na hliněných dochované nápisy (tzv. iámata) tabulkách krétskomykénským písa četné nálezy votivních darů ( --+ex mem ( --+písma egejská). Z časového voto) v podobě uzdravených částí hlediska jsou předmětem studia těla; přitom důležitou úlohu hrálo řecké e. nápisné památky od doby psychické působení na duševní archaické až do doby, kdy se řec. stav nemocných. Půvabné údolí, dějiny staly součástí dějin byzantv němž byl chrám vybudován, bylo ských (6. stol. n. 1.). ideálním prostředím pro léčebné Pro poznání veřejného i soukrostředisko. Sportovním soutěžím mého života v ant. Řecku mají sloužily stadion a hippodrom. nápisy mnohem větší význam než Divadlo postavené ve 3. stol. př. n. obdobné památky moderní. NápisI. a později rozšířené je nejlépe ně bývaly v Řecku, zvl. ve státech zachovaným řec. divadlem. Pojme s demokratickým zřízením, obvykle 12 000 diváků, vyniká skvělou publikovány zákony a všechna akustikou a dodnes slouží divadel- důležitější usnesení (rady, sněmu ním festivalům. apod.), aby byla veřejně přístupná. Literatura: R. Herzog, Die Wunder- Také nápisy stavební (zaznamenávající hist. okolnosti, za nichž byla heilungen von Epidauros, 1931. ta která stavba provedena, a obsahuepifanie (řec. epifaneia, zjevení). jící leckdy i údaje cenné pro hospoVíra ve zjevování bohů byla dářské dějiny, např. o mzdách typickým rysem řeckého nábožen- řemeslníků apod.), agónistické (se ství, kde se s ní od konce 5. stol. záznamy o vítézích v různých př. n. I. setkáváme stále častěji. --+hrách), sakrální (pojící se k náb. Podle této víry se božstvo mohlo slavnostem nebo kultům - někdy člověku zjevit ve snu nebo ve s cennými seznamy majetků, konskutečnosti, ale mohlo také pouze fiskovaných ve prospěch chrámů) projevit svou sílu. Nápisy popisují nebo náhrobní (podávající zvl. e-ii božstva tak, že hovoří o jeho osobní data o zemřelých) se dnes nadlidské postavě a kráse, o vůni, oceňují jako originální prameny jež se pří jeho zjevení rozlije, o zá- pro studium historie i soukromého zraku, který se přitom udá, vypo- a státního života v ant. Řecku. čítávají účinné vlastnosti božstva Nejbohatší byly v tomto směru (tzv. aretai) anebo jeho činy na nápisné památky Athény, zvl. od (práxeis). Tyto rysy byly přeneseny doby rozkvětu athénské demokracie na helénist. vladaře, ctěné jako v 5. stol. př. n. I. Z Attiky pochází

Literatura: Inscriptiones Graecae, od r. 1873 (základní pramen). - W. Larfeld, Griechische Epigraphik, 1914 3 (v: Handbuch der Altertumswissenschaft I, 5); G. Klaffenbach, Griechische Epigraphik, 1966 2 ; A. G. Woodhead, The Study of Greek Inscriptions, 1959 (přetisk 1967); M. Guarducci, Epigrafia greca I, 1967.

B. latinská e. se zabývá stejně jako řecká památkami psanými na trvanlivém materiálu včetně ---+tabulek voskových a ---+graffit. Do latinské e. se zahrnují i nápisy řecké, vztahující se k řím. světu, z křesťanských obvykle jen významnější. Lat. nápisů je dnes známo více než 200 000 a mají pro poznání všech stránek ant. života (též jazyka, zvl. lidového a ---+výslovnosti) týž význam jako nápisy řecké, od nichž se však liší některými speciálními druhy, jako jsou fasti, (---+chronica; ---+kalendář), ---+diplomy vojenské, ---+elogia, --+milníky, kolky na ---+cihlách, kovové nebo kostěné známky zvané ---+tesserae. Jedním z nejvýznamnějších lat. nápisů je vlastní zpráva císaře --+Augusta o jeho činech ( ---+Monumentum Ancyranum). Nejstarší lat. nápis dialektický pochází snad již ze 7. stol. př. n. I. (spona z ---+Praeneste), nejvíce je jich zachováno z 1.-3. stol. n. I. Vyskytují se na celém území řím. impéria i za jeho hranicemi (u nás v Trenčíně [---+Laugaricio]). Jsou psány většinou písmem monumentálním ( --+písmo latinské), jež se í v téže době často liší podle místa a pečlivosti kameníka, proto je datování jen podle písma vždy toliko přibližné. Typické jsou pro ně četné zkratky (sr. sigla) a v pozdějších dobách ---+ligatury písmen. Na nápisech bývá uváděna velmi často úřední kariéra ( ---+cursus honorum) vojenských velitelů nebo úředníků, kterou se zabývá ---+prosópografie.

epi

172/

Nápisy začaly být záhy sbírány. První rukopisná sbírka lat. nápisů pochází již z 9. stol. (tzv. Anonymus Einsiedlensis), studovali je horlivě humanisté (nejdůležitější rukopisnou sbírku pořídil Cyriacus z Ancony, * 1391, t po 1449), moderní e-ii založil Bartolomeo Borghesi (1781-1860), jehož žák Theodor Mommsen (1817-1903) začal vydávat r. 1863 ůplný soubor lat. nápisů Corpus inscriptionum Latinarum. U nás vybudoval e-ii Prant. Groh (1863-1940), dále ji povznesli jeho žáci Ant. Salač (1885-1960) a Josef Dobiáš (1888-1972).

tili, G. Giangrande, A. Dihle, G. Pfohl, L'épigramme grecque, 1968; Das Epigramm. Zur Geschichte einer inschriftlichen und literarischen Gattung, vyd. G. Pfohl, 1969.

Literatura: L. Brtnický, Starořím. nápisy náhrobní, V. z. gymnasia v Hradci Král. 1908-9, 6-31; R. Cagnat, Cours ďépigraphie latine, 1914'; A. Salač, Výbor řím. nápisů, 1937; R. Bloch, L'épigraphie latine, 1961'; L. Vidman, Ant. epigrafie po druhé svetové válce, LF 84, 1961, 228-237; I. Calabi Limentani, Epigrafia latina, 1968 L. Robert, Die Epigraphik der klassischen Welt, 1970.

epigram (řec. epigramma, nápis), krátká, často jen dvouřádková básnička, složená nejčastěji elegickým -+distichem. V řec. literatuře se objevuje od 6. stol. př. n. 1. původně jako skutečný nápis, nejčastěji dedikační nebo náhrobní. Knižní e. si zachoval stručnost vyjadřování, má však bohatší tematiku: hostinu, lásku, chválu mládí, stesk nad stářím, politiku, literaturu, umění, výsměch. E-y se přičítají většině slavných řec. básníků počínajíc -+Homérem (též -.Sapfó, -.Pýthagorás, -.Platón). Mylně se většina starších e-ů přičítá -.Sémónidovi. Více než 3600 e-ú je shromážděno ve sbírce Anthologia Graeca Palatina ( -.anthologie.) Mezi nejst. ze zachovaných náhrobních latinských e-ů náleží nápisy na hrobce Scipionů (dva z nich jsou z 1. pol. 3. stol. př. n. 1.). E-y existovaly hned v počátcích umělé řím. literatury a měly tu domácí tradici. Předmětem e-ů byl často veřejný a polit. život (sr. zachované polit. epigramy -.Naeviovy, jimiž napadal mocný rod Metellů, i e-y Metellů, kterými mu odpovídali). Helénist. literární e. uvedl do řím. literatury -+Ennius (239-169), zachovaly se erotické e-y z konce archaického období řím. literatury (Q. Lutatius Catulus, vítěz nad -.Kimbry, Valerius Aedituus, oba kolem r. 100). Nejznámější skladatelě e-ů jsou C. Valerius -.Catullus a autor posměšných e-ů -.Martialis. Jeho vlivem je e. v moderní době chápán jako druh satirické poezie.

Epicharmos [2. p. -ma] z Megar na Sicílii, asi 550-460, řecký dramatik v Syrákúsách. Byl pokládán za žáka -.Pýthagorova. Uvedl do literatury sicilskou lidovou frašku a dal jí ucelený děj. Složil nejméně 37 her, z nichž látkově, technicky i metricky těžila attická -+komedie. Zachovaly se jen názvy a kratší zlomky. Jejich obsahem byly -+travestie mýtů, zvl. o Hérakleovi a o Odysseovi, a scény ze všedního života. Ráz E-ových her byl humoristický. Satiricko-polit. témata nepěstoval, ovzduší sicilské tyrannidy jim nepřálo. E. uvedl na scénu parasita a snad i chlubného vojáka. Rád vplétal do textu mravní sentence. Ty pak byly vydávány v samostatných sbírkách, do nichž se vloudilo i hojně podvrhů. Jednu takovou sbírku pod názvem Epicharmus, jež obsahovala zásady přírodní filosofie, přeložil do lat. v trochejských septenárech -+Ennius. epikléros (řec.), v řeckém právu ,,dcera dědička"; zemřel-li v Athénách otec a zanechal po sobě pouze dcery, stávali se dědici jejicll manželští synové, takže se majetek (především pozemkový, kléros [ -.kléroi]) dostal do vlastnictví jiného rodu. Proto bylo nejbližšímu mužskému příbuznému (anchisteus, engytata genús) zůstavitele povoleno vyžádat si od archonta, aby mu spolu se zděděným majetkem byla přidělena za manželku i jedna ze zůstavitelových dcer, která byla ještě bezdětná (a to i tehdy, když již byla provdána za jiného muže). Tím se majetek udržel v témže rodě. - Zdá se, že toto zařízení bylo obecně řecké - i když se v jednotlivostech rozcházelo. Obšírná ustanovení jsou v gortýnských zákonech (-+Gortýna).

Epiktétos [2. p. -ta] z Hierápole ve Frygii, asi 55 - asi 135, stoický filosof. Mládí prožil v Římě jako otrok vlivného Neronova propuštěn­ ce Epafrodíta. V Římě poslouchal přednášky stoika Musonia Rufa a po propuštění na svobodu sám úspěšně působil jako učitel filosofie. Při hromadném vypovídání filosofů z Itálie v 1. 89-92 odešel do Níkopole v Épeiru a tam si získal široký okruh posluchačů. Jeden z nich, -.Arriános z Níkomédie, zachytil jeho myšlenky a dal jim lit. formu Literatura: A. E. Raubitschek, B. Gen- ve spise Diatríbai Epiktétú (Roz-

pravy Epiktétovy) a Encheiridion Epiktétú (Rukověť Epiktétova). V E-tově stoicismu vystupují do popředí kynické prvky. Naléhavě zdůrazňuje, že člověk má poznat bezcennost věcí, které nejsou v jeho moci (-+kynismus; -+adiafora). Pochopení pravé hodnoty věcí pak vede k poznání, že vše ve světě se děje z vůle boží a že se tedy nic lepšího dít nemůže. Nespokojenost s osudem považuje E. za vzpouru proti božské prozřetelnosti. Jeho etika je klas. zdůvodněním pasívního postoje vůči dění ve světě. Prek/ad: Fr. Drtina, Stoika Epikteta Rukověť mravních naučení, 1894; J. Hruša, Moudrost stoika Epiktéta (výbor z Rozprav), 1938; [R. Kuthan], Rukojeť. Rozpravy, 1957. Literatura: A. Bonhoffer, Die Ethik des Stoikers Epiktet, 1894; Th. Colardeau, Étude sur Épictete, 1903; D. S. Sharp, Epictetus and the New Testament, 1914.

Epikúros [2. p. -ra], 341-270, materialistický filosof helénistické doby. Narodil se na Samu, kde jeho otec žil jako osadník (klérúchos), ale byl občanem athénským. Do filosofie ho uvedl démokritovec Nausifanés, později však E. vždy zdůrazňoval, že je ve filosofii samoukem. R. 306 založil v Athénách filos. školu a zakoupil pro ni dům se zahradou (po ní se jeho škola nazývala Képos, Zahrada). Z E-rova rozsáhlého díla se kromě zlomků zachovaly jen tezovitě formulované hlavní články učení a tři dopisy, které uvádí -.Diogenés Laertios v 10. kn. svého spisu o filosofech. Nejvydatnějším pramenem pro poznání E-rovy filosofie je však Lucretiova báseň De rerum natura (O podstatě světa). E. přijal hlavní zásady Démokritova -+atomismu, avšak provedl v něm důležitou změnu. Kdežto podle Děmokrita je pohyb atomů podřízen neměnné nutnosti, zavedl E. do atomismu moment náhody. Přičítá atomům schopnost z vlastního podnětu se nepatrně odchylovat při pohybu v prázdném prostoru od svislého směru, a to „ne v urči­ tém místě a ne v určitém čase" (Lucr. 2,293). Zavedením samovolné odchylky atomů chtěl E. překo­ nat Démokritův přísný determinismus a teoreticky zdůvodnit svobodu vůle, kterou přijímal jako nesporný fakt. Správnému poznání podstaty světa přikládá především etický význam. Na rozdíl od -+skeptiků pokládá toto poznání za nezbytnou podmínku pro dosažení duševního klidu ( -+ataraxiá) a štěstí ( -+eudaimoniá). V správném poznání vidí cestu k potření bludných představ o nesmrtelnosti duše, největší

173 I

epi pomluv

se strany idealistických a později křesťanských Snaha dosáhnout slasti nedovoluje epikúrovskému filosofovi, aby se účastnil politického života, v kterém je nutno podstupovat mnoho těžkostí. E. popíral, že by spravedlnost měla obecnou platnost a považoval ji za úmluvu mezi lidmi, podmíněnou historickými a geografickými podmínkami. E-rova etika znamenala rozchod s kolektivní občanskou etikou měst­ ských států; její individualismus, kosmopolitismus a důraz na soukromí byly výrazem nového životního postoje, charakteristického pro lidi helénist. doby. E-rova filosofie nacházela vřelé přijetí u těch kruhů řec. a později řím. společnosti, které dávaly přednost životu v soukromí a neměly zájem na boji o polit. moc.

filosofů theologů.

Proti pomlouvačným předsudkům a podceňování E-ra vystoupil v 17. stol. významný matematik, fyzik a filosof Pierre Gassendi či Gassend (1592-1655), aby proti aristotelske a descartovské filosofii postavil svůj epikureismus, spojující mechanisticko-atomistické pojetí světa s theismem. O E-rovi a jeho filosofii napsal tři knihy: De vita, moribus et doctrina Epicuri libri ocro (O životě, mravech a nauce Epikúrově osm knih - 1647), A11imadversiones

in decimum librum Diogenis Laertii qui est de vita, moribus placitisque Epicuri (Úvahy

Epikúros, římská kopie podle originálu z 3. stol. př. n. 1. (New York)

posmrtných trestech, o řízení světa božskou prozřetelností. Duši považoval za specifickou strukturu atomů (----+-atomismus), která má jen dočasné trvání právě tak jako tělo, na něž je vázána. O bozích učil, že žijí v mezisvětních prostorech (----+-intermundia) v naprostém klidu a blaženosti. Zasahování bohů do chodu světa, zvl. trestání lidí,pokládal za p ředstavu nedůstoj­ nou a s dokonalým štěstím bohů neslučitelnou. Zvláštní pozornost věnoval E. výkladu kosmických jevů (blesků, zatmění slunce apod.), poněvadž bázeň p řed nimi považuje za pramen náboženské víry. Jeho výklady jsou podřízeny požadavkům boje proti této víře. Nejde mu o vytvoření skutečně vědeckých teorií,

nýbrž spokojuje se jakýmkoli věc­ ným výkladem, který není zatížen náboženským nazíráním. Připouští napr., že zatmění slunce nebo měsíce může být stejně dobře způ­ sobeno dočasným zhasnutím těchto těles, jako tím, že je zakryje země nebo jiné těleso. E-rova etika, navazující na ---+kyrěnskou školu, je individualistická. Východiskem jeho úvah je „lidský atom", pro nějž chtěl nalézt duševní klid v tehdejším rozbouřeném světě. Za nejvyšší hodnotu pro člověka pokládá E. slast (hédoné). Nemyslí tím „rozkoše prostopášníků", nýbrž takový stav, ,,kdy člověk necítí bolest v těle ani neklid v duši". Ač­ koliv E. velmi jasně vysvětlil, co rozumí slastí,stal se již ve stv. terčem

o desáté knize Diogena Láertia, která pojednává o životě, mravech a názorech Epikurových - 1649) a Syntagma philosophiae Epicuri (Shrnutí Epikurovy filosofie 1649). Zvláště druhý z těchto spisů měl velký význam, protože Gassendi tu vydal 10. knihu Diogena Laěrtia, venovanou cele E-rovi a obsahující téměř vše podstatné, co se nám z E-ra dochovalo; vydání obsahuje i lat. překlad a obsáhlý komentář, v némž Gassendi vykládá i vlastni filos. názory. Gassendiho obnova učení o atomech měla dalekosáhlé důsledky ve fyzice a chemii. Z Gassendiho poznal totiž atomismus Newton a z Newtona chemik Dalton. Atomismus byl pak obecně přijat a definitivně zatlačil učení o čtyřech :ž.iv]ech. Jen vzdáleně je epikureismem inspirována ,Epikurova zahrada' Anatola France (čes. 1955), kniha skeptická, nenalézající nikde pevných principů, ani ve vědě. Překlady: J. Ludvíkovský, Epikuros, Myšlenky o štěstí a mravnosti, 1929; týž nově v: Epikúros, Publilius Syrus, Myšlenky, 1970; týž: Diogenes Laertios, Život a učení filosofa Epikura, 1952. Literatura: N. W. de Witt, Epicure and his Philosophy, 1954; A. Cresson, Épicure: Sa vie, son reuvre, 1958; K. Kleve, Gnosis theon, 1963; J. Fišer, Puvod čtvrté podstaty v atomistickém učení Epikúrově a filosofický význam její interpretace u Lucretia, 1964.

epilog (z řec. epilogos, doslov), v antickém ---+řečnictví závěrečná část řeči. V dnešní době doslov, zvl. u románů, dramat apod. Epimétheus viz Pandóra epiníkion [2. p. -ia] (z řec. epi, při, níké, vítězství), oslavná píseň na vítěze v gymnických závodech ( ---+agón), druh sborové -+ly-

epi

174 /

riky. Byla přednášena buď hned po závodech nebo pri návratu vítěze (zpravidla aristokrata nebo jím vydržovaného závodníka) domů a měla oslavit nejen jeho osobu a rod, nýbrž i jeho město. Zachovala se e-ia -+Pindarova a -+Bakchylidova.

dél. Hojně byl výtah z -+Livia zachovaný pod titulem Livi periochae ( = stručné obsahy) na papyru ze 3. nebo 4. stol. n. I. Dochovaly se i některé jiné epitomy, např. Epitome Caesarum (Stručný pře­ hled řím. císařů po Theodosia). z byzantské doby máme epitomy z -+Diona Cassia.

Epirus (lat.) viz Épeiros

a

právnických

rozšířen

např.

epistolografie viz list (řec. epódos, dopěvek), báseň složená z pravidelně se střídajících veršů různé délky a někdy i různého rytmu, z nichž

epóda

epistoli, list), v křes­ ťanském písemnictví literární druh, jenž formou listu zpracovává ně­ které konkrétní i obecnější otázky věroučné, liturgické, morální aj. E. mohly být zaslány některé křesť. obci nebo určeny veškerému křesťanstvu. Jednadvacet takových listů bylo kanonizováno ( -+kanonizace) a zařazeno do NZ: z toho je 13 e-l připisováno apoštolu -+Pavlovi (z těch však bývá několik uznáváno za deuteropavlovské, tj. napodobující listy Pavlovy; především tzv. e. pastorální, dvě Timoteovi a jedna Titovi, jež obsahují návod k pastýř­ ské činnosti); dále anonymní e. Židům a 7 tzv. katolických (urče­ ných pro všechny křesť. obce bez rozdílu), vesměs asi -+pseudepigrafních (Jakubova, dvě Petrovy, tři Janovy, Judova). Z e-l poznáváme, že v křesť. hnutí byly od samého počátku názorové rozdíly, což se nesrovnává s tradičním obrazem původní jednotné křesť. církve. - Mimo NZ stojí řada e-l tzv. -apoštolských otců. epištoly

(řec.

druhý je zpravidla kratší a má charakter dopěvku; všecky liché verše jsou přitom stavěny stejně, právě tak jako všecky sudé. Tvůr­ cem této formy byl -+Archilochos, později jí užil -+Horatius ve sbírce lambi, zv. pro podobu veršů též Epódy. epocha viz datování epónymos (řec.), ,,ten, po kom bylo dáno jméno". Tak byla dána v Athénách kleisthenovským -+fýlám jména podle mytických héróů ( -+hérós). Epónymové byli nejvyšší úředníci nebo kněží, podle nichž se datovalo, tj. podle nichž byl označován rok. Z úředníků to byl v Athénách archón epónymos ( -+archonti), ve Spartě první z eforů, v Římě konsulové (např. za konsulátu Iulianova a Torquatova - r. 148 n. 1.). Podle kněží (kněžek) se datovalo např. v Argu, v Lindu na ostrově Rhodu. Epónymy mohli být dokonce i bohové (např. v -+Mílétu), když nebyl toho roku zvolen žádný epónymní úřed­ ník. - V. t. datování.

epitaf (řec. epitafios) I. náhrobní nápis, často veršovaný ( -+carmen epigraphicum; -+elogium). Časem se začaly psát i e-y fingované, neurčené přímo na hrob, obyč. formou elegického disticha, např. epos (řec. epos, slovo, na rozdíl od e. Vergiliův; - 2. pohřební řeč řec. melos, píseň) I. hrdinský: rozpronášená nad padlými bojovníky sáhlá výpravná báseň složená hexa(např. Perikleův e. u Thúkýdida, metrem, líčící zpravidla hrdinské 2, 35 - 46). - V. t. epigram. činy při válečné výpravě. Je to nejst. dochovaný druh řec. poezie. epithalamion [2. p. -ia] (z řec. Zárodkem hrdinského e-u byly asi epi, při, thalamos, [svatební] ložni- kultovní písně, v nichž vzývání ce), svatební píseň, druh -+lyriky. boha bylo rozšířeno vyprávěním Vzniklo z folklórní písně, kterou o jeho moci a působení, pak hrdinzpíval novomanželům sbor chlapců ské písně oslavující héroizované :a dívek. Literární e-ia psali u Řeků praotce rodů a kmenů. Nejvýznam~► Sapfó a -+Anakreón, u Římanů nější látky nejst. řeckě hrdinské -Catullus a -+Statius. Oblíbené epické poezie byly: tažení -+sedmi bylo i v pozdní řím. literatuře proti Thébám, plavba -+Argonautů (Claudius -+Claudianus). a pověst o -+trójské válce. Původně byly epické písně zpívány -+aoidy, epitomé (vl. ,,seříznutí", z řec. později recitovány -+rapsódy. Na epi, na, temnó, řežu; lat. breviarium), počátku řec. literárního vývoje stojí výtah z rozsáhlejšího díla, zvl. -+Homérovy e-y llias a Odysseia, jiného autora, popř. kompilace psané -+hexametrem a tzv. epicz více prací, nebo stručný přehled, kým nářečím, složeným z iónských učebnice. Epitomy byly pořizovány a aiolských prvků. Téhož verše a názvl. v pozdním stv. z historických řečí se pak užívalo i v pozdějších

eposech. Na homérské e-y navazovaly (v 7.-6. stol.) tzv. e-y kyklické (z řec. kyklos, kruh), jejichž námětem byl jednak okruh pověstí thébských (Oidipodeia, Thébais, Epigonoi), jednak okruh pověstí o Tróji (Kypria líčila události před trójskou válkou, Aithiópis, llias mikrá [Malá Ílias] a lliú persis [Vyvrácení flia] události po smrti Rektorově). Obdobou Odysseie byl e. Nostoi (Návraty), který líčil návraty ostatních řec. hrdinů od Tróje. Télegoneia zpracovala motiv smrti Odysseovy. Z těchto e-ů, které se lišily od homérských básní především hojností látky, čerpalo náměty řec. drama, sborová lyrika, mladší epika i malířství. Za doby poklasické však zcela zapadly. Známe je jen z nepřesného pozdního prozaického výtahu a z nepatrných zlomků. V pozdějších stoletích se hrdinský e. objevoval vzácněji (v 6.-5. stol. vznikaly naopak parodie na hrdinský epos, sr. Batrachomyomachiá; Margítés). -+Antimachos z Kolofónu (na pře­ lomu 5. a 4. stol. př. n. I.) zbásnil okruh thébských bájí (Thébais), -+Apollónios Rhodský (* mezi 295 a 290) báje o Argonautech; v tomto období však dávali epičtí básníci již přednost menší uzavřené formě, -+epylliu. Látku kyklických e-ů líčících události po pádu Tróje zpracoval -.Quintus ze Smyrny (pravděpodobně 4. stol. n. I.) a okruh bájí o Dionýsovi -+Nonnos (5. stol. n. I.). Římané se také v epické poezii učili od Řeků nejprve přímým napodobením; tak řec. propuštěnec -+Livius Andronicus převedl veršem saturnským (-+saturnius) do latiny Odysseiu. Další řím. epikové však na rozdíl od Řeků zpracovávali především látky z řím. historie: -+Naevius (* asi 269, t okolo 201) I. punskou válku, -+Ennius (239 až 169) vyprávěl řím. dějiny od jejich začátků až do své doby, -+Vergilius (70-19 př. n. I.) složil mytologický e. Aeneis, jímž chtěl oslavit nejstarší období řím. dějin, -+Lucanus (39-65 n. I.) psal o občanské válce mezi Caesarem a Pompeiem, -+Silius ltalicus (25-101 n. I.) o 2. punské válce, -+Claudianus (asi 369-asi 404) o válkách vedených Stilichonem. Po vzorn řec. epiků však psali řím. básníci též mytologické e-y s náměty z řec. mytologie. -+Valerius Flaccus (t asi 90 n. I.) zpracoval báji o Argonautech, -+Statius (asi 45-asi 96 n. I.) okruh bájí thébských (Thébais). 2. Řekové pěstovali též e. didaktický (sr. didaktická poezie), jehož nejstarším představitelem byl

Ere

175/ ---+Hésiodos (kolem 700 př. n. 1.), a jeho odrůdy, e. náboženský a filosofický. E. náboženský zpracovával báje o vzniku světa (---+kosmogonie) a o zrození bohů ( ---+theogonie). Byl oblíben zvl. u orfiků (---+orfismus). Filosofické e-y o přírodě psali ---+Xenofanés, ---+Parmenidés a -.Empedoklés. Didaktický e. byl velmi oblíben v helénist. i řím. době ( ---+Arátos, ---+Níkandros, ---+Oppiános) a podával poučení z různých oblastí vědy (botanika, zoologie, astronomie). V řím. literatuře pěstovali didaktický e. ---+Lucretius (De rerum natura, O podstatě světa), ---+Vergilius (Georgica, Zpěvy rolnické), Manilius (Astronomica, O astronomii a astrologii), -.Columella (De cultu hortorum, O zahradnictví). Z ant. epiky měly vliv na vývoj evr. poezie zejm. básně Homérovy (Lessing, Goethe) a Vergiliovy (Dante, Božská komedie; Ariosto, Zuřivý Roland; Tasso, Osvobozený Jerusalém; Camoes, Lusovci). Literatura: S. Koster, Antike Epostheorien, 1970.

za císařství. Jezdecký stav se vyvinul z 18 jízdních setnin, které stavěla podle tzv. ---+serviovského zřízení první, nejbohatší třída občanů. Jezdci nosili jako odznak (---+insignia) svého stavu tuniku s úzkým nachovým pruhem a zlatý prsten. Podmínkou k zařazení do jezdeckého stavu byl na sklonku republiky a za císařství majetek ve výši aspoň 400 000 sesterciů ( --+census). Za republiky původní vojenský význam jezdců poměrně brzy zanikl a jezdci začali hrát významnou roli v polit. a zvláště hosp. životě. Orientovali se především na obch. a finanční transakce, které byly zapovězeny senátorům. Velké moci nabyli jako členové společností pro vybírání daní ( ---+publikáni). Jejich vliv se zvýšil za tribunátu Gaia Graccha ( -•-Gracchové); naproti tomu byli omezováni ---+Sullou. Za císařství se uplatňovali hlavně v císařské administrativě, zvl. od doby Hadrianovy. Mnozí jezdci se stávali členy císařovy rady (consilium principis). Ve 3. stol. n. 1. byli v císařské administrativě rozhodujícím činitelem. Přitom však podléhali císařské kontrole, takže jejich polit. iniciativa byla silně omezena. Za ---+dominátu jejich vliv rychle poklesl.

epyllion [2. p. -ia] (řec., zdrobně­ lina k -+epos), krátký veršovaný útvar, v němž je popisována uzavřená episoda z řec. bájesloví. Literatura: A. Stein, Der réimische Vzniklo asi ve 3. stol. př. n. 1. z ne1927; H. Hill, The Roman chuti k rozvláčným eposům. Bylo Ritterstand, Middle Class in the Republican Period, hojně pěstováno v helénist. době, 1952. odtud bylo převzato řím. básníky. E. pěstovali především: ---+Kallima- éra viz datování chos (Hekalé), ---+Theokritos, -► Eu­ forión, ---+Parthenios, v Římě ---+neo- Erasistratos [2. p. -ta], řecký lékař terikové. z ostrova Keu. Působil dlouhou dobu v Sýrii a v Alexandrii (t koequites (lat.), jezdci, byli ved- lem 250 př. n. 1.). Věnoval se zvl. le ---+senátorů nejdůležitější stav anatomii a fyziologii. Popsal mozek, v římské společnosti za republiky i který pokládal za východisko nervů.

Erechtheion na athénské Akropoli 1 Svatyně Athény (Polias), 2 svatyně Poseidóna - Erechthea, 3 severní sloupová předsíň, 4 stopy Poseidónova trojzubce, 5 svatyně Kekropovy dcery Pandrosy (Pandroseion), Athénina oliva, 6 předsíň karyatid.

Pečlivě

rozlišoval žíly a tepny, o nichž věřil, že jsou spojeny jemnými, za normálního stavu nepropustnými cévami. Nadměrným požitím jídla nastává podle něho zmnožení krve, · ta pak proniká ze žil do tepen, narušuje pohyb vzduchu ( ---+pneuma), a tím vyvolává onemocnění, zvl. horečky a záněty. Svým fyzikálně mechanickým pojetím tělesných pochodů a jejich proměn se E. důsledně odklonil od uznávané teorie humorální (o těles­ ných tekutinách) a spolu s ---+Hérofilem se zasloužil o vybudování pří­ rodovědných základů anatomie a farmacie.

Erató viz Múzy Eratosthenés [2. p. -na] z Kyrény, správce alexandrijské ---+knihovny ve 3. stol. př. n. 1. Spisem Chronografiai položil základ k vědeckému určování -+Času (chronologii = chronografii). V díle Geografika zpracoval matem : a astron. zeměpis a jako první určil délku zemského obvodu. V úvodu k tomuto dílu vypsal dějiny ant. zeměpisu. Zabýval se i filologií a skládal básně ( ---+Íkarios). Prózou napsal spis Katasterismoi (o proměnách lidí, popř. zvířat ve hvězdy). Ze všech těchto děl se zachovaly zlomky. Erebos [2. p. -bu], Temnota, nejtemnější část ---+podsvětí, vlastní sídlo -+Hátla a ---+Persefony, pak i podsvětí celé. V Hésiodově Theogonii (v. 123) je E. synem -+Chaosu. Erechtheion [2. p. -ia], chrám zasvěcený Erechtheovi, Poseidónovi a Athéně na athénské Akropoli, postavený v iónském slohu. Jeho ne-

Ere

176/ měly být podmínky v ergastulu takové, aby nezvyšovaly zbytečně úmrtnost otroků.

Erifýlé viz Alkmaión (1); sedm proti Thěbám Erinna, řecká básnířka z ostrova Télu, asi ve 4. stol. př. n. 1. Zachovaly se od ní 3 epigramy a zlomky básne Élakaté (Kužel), v níž E. vzpomíná na chvíle společných her a společné práce se svou přítelkyní Baukis, která zemřela. č.

Erínýs), Lítice, duše které samy mstily svou smrt, nebylo-li jiných mstitelů. Již u Homéra byly E. mstitelkami křivé přísahy, později pak ochránkyněmi řádu ve společnosti. Jejich sídlem byl hrob, později podsvětí, v němž byly trestajícími bohyněmi. Potom však jejich význam poklesl a Erínýs znamenala pouhou zkázu nebo neštěstí. E. mély svůj samostatný kult a mnohdy byly - aby nebyl vzbuzen jejich hněv - nazývány Eumenides (Blahovolné). Mýtus o proměně E-yí v Eumenidy zpracoval -.Aischylos v Oresteii. E. byly zobrazovány s pochodněmi v ruce a s hady ve vlasech. Zpravidla byly jmenovány tři: Alléktó, Tísifoné a Megaira. U Rímanů byly E. označovány jako Furiae (Furie).

Erínye (j.

zavražděných,

Erechtheion od jihovýchodu, konec S.stol. př. n. 1. (Athény, Akropolis)

Erechtheion od západu

Dramatizace: -+Aischylos, Eumenidy (3. díl trilogie Oresteia); v nové době: Ch. M. R. Leconte de Lisle, Les Érinyes, 1873 (hudba J. Massenet; ilustrace F. Kupka, 1908, originály leptů v NG v Praze). Obraz: J. Sojka (1874-1922), Erínye.

moc -.iónskému povstání; proto byli její obyvatelé r. 480 př. n. 1. staveništé. Charakteristická je jižní přesídleni -.Xerxem I. do vnitropředsíň s 6 -.karyatidami a bohatě zemí perské říše. - Dnes zříceniny zdobený sloupový portál sev. stra- (dvou chrámů ze 6. stol. př. n. 1. ny. Stavitelem byl asi Mnésiklés a divadla ze 4. stol. př. n. 1.) u Nea Psara. koncem 5. stol. př. n. 1.

půdorys byl dán spojením několika svatyň a nestejnou úrovní

obvyklý

Erechtheus ( = Erichthonios) Kekrops

viz ergastérion viz otroci

eremité viz poustevnictví Eretria, obchodní město na ostro-.Euboii, jedno z prvních středisek s vlastní měnou (-.mince). Bylo metropolí několika osad na sev. pobřeží Egejského moře.R.500 (nebo 499) př. n. 1. poskytla E. po-

vě

ergastulum (lat., od řec. ergazesthai, pracovati), robotárna, místo, kam byli zavíráni otroci nespolehliví nebo uvržení do pout z trestu. Bylo obvykle umísténo v podzemí. Okna byla vysoko nad zemí v úrovni stropu, aby otroci neměli možnost uprchnout. Podle rad Varronových a Columellových

Eris [2. p. -idy], řecká bohyně sváru; její bratr byl -.Arés, bůh války. Jediná z božstev nebyla pozvána na svatbu Pélea a -.Thetidy. Pomstila se tím, že hodila mezi svatebčany zlaté jablko s nápisem: ,,Té nejkrásnější!" Spor, který ó jablko vznikl mezi -.Hérou, -.Athénou a -.Afroditou, měl rozhodnout -.Paris; Héra mu slibovalo moc, Athéna válečnou slávu, Afrodíté nejkrásnější ženu. Paris dal jablko Afrodítě, a ta mu pomohla unést -.Helenu. Tak podnítila E. -trójskou válku. eristika (z řec. eristiké [techné]), umení vést slovní spor (eris), tj. dokazovat nebo vyvracet jakě­ koliv tvrzení, bez ohledu na to, zda je pravdivé či nepravdivé (neobešlo se to zpravidla bez pomoci -.sofismat). Mistry v e-ice byli -.sofisté; psali o ní příručky a školili v ní své žáky. Skvělé ukázky a parodie sofistické e-ky obsahuje Platónův dialog Euthydémos. Vedle

177/ sofistů

prosluli v e-ice též členové ní Kartágiňanů, důležitý strate-+megarské školy a eristických způ­ gický bod v jejich boji s Římany. sobů argumentace hojně využívali Z antiky se zachovaly zbytky i -+skeptikové. opevnění a chrámu, restaurovaného císaři Tiberiem a Claudiem. Erós [2. p. -óta], lat. Amor, Cupido, syn -+Areův a -+Afrodítin, bůh eschatologie (z řec.), výklad o „polásky. V představách lidu, básníků sledních věcech"(taeschata),souhrn i umělců žil jako okřídlený jinoch mytologickonáboženských názorů (v helénist. době v podobě dítěte), o konci světa, spojených s vírou, že ozbrojený lukem a šípy, jimiž zasa- se konec světa přiblížil na dosah huje srdce bohů i lidí. E. sám byl ruky. Takovéto eschatologické oče­ přemožen láskou k Psyché, perso- kávání vzniká a šíří se zpravidla nifikované lidské duši. v dobách útlaku a nejistoty narůsta­ E. hrál poměrně dúležitou úlohu jících nad únosnou míru. Vytváří v řec., zvl. orfických, kosmogoniích. příznivou půdu pro šíření opozičně Vystupuje v nich jako síla, která naladěných náb. hnutí; nedílnou působí spojení mezi protikladnými součástí eschatologických názorů složkami kosmu (-+kosmogonie). je proto touha po spravedlivém Podle -+Platóna (v dialogu Sympo- vyrovnání bídy utlačovaných a pře­ sion) vede E. lidskou duši od touhy pychu utlačovatelů; odtud např. po krásných tělech k touze po představa posledního soudu, který krásnu duševním a povznáší ji má následovat po konci světa. konečně až k poznání samotné ideje Někdy bývají tyto názory spojeny krásy. s představou tisíciletí vlády dobra, Nejproslulejší chrám Erótův byl jež má po konci světa následovat v Thespiích v Boiótii. V době (představy chiliastické). helénist. a řím. se objevuje stále častěji na ant. vázách i nástěnných Eskulap viz Asklépios malbách větší počet Erótů pohromade, a to v podobě hošíků, vy- esóterický viz exóterický konávajících nějaké zaměstnání dospělých. V této podobě žijí dále Esquilin, těž Eskvilin (lat. mons v umění renesančním, barokním Esquilinus) viz Řím a rokokovém jako amoretti a bezkřídlí putti. essejci, též esséni (z aramejskěho Lit. zpracování: Pohádková vložka ,,zbožní"); židovská (-+Židé) náo Amoru a Psýché v -+Apuleiově románu boženská společnost (- sekty [1]) Metamorfózy; v nové době básně: J. v Palestině v 2. stol. př. n . I. Vrchlický, Spoutaný Amor; Šíp Amorův; Torso Amora (Různé masky), 1889; J. 1. stol. n. I. Donedávna byli známi Karásek ze Lvovic, Mrtvý Eros (Sodoma, jen ze zpráv Filóna AlexandrijskéII), 1904. - Sochy: Práxitelés, Erós (ne- ho, Josepha Flavia a Plinia St. zachována); Lýsippos, Erós napínajíci luk (zachována kopie; tzv. E. kapitolský); Tyto zprávy ověřují a doplňují v nové době napr.: Andreas Maria Avosta- vlastní spisy e-ců v jazyce hebrejlis del Pambio a Jan Carnpion, Erós podá- ském a aramejském, nalezené r. 1947 vající šípy Afroditě (štukový reliéf v letohrádku Hvězda v Praze), 1555-60; Adrian a později v jeskyních na záp. břehu de Vries (t 1626), Erós s lukem (kopie ve Mrtvého moře (ob~ahují výklady Valdštejnské zahradě v Praze); I. Platzer, SZ, chvalozpěvy, ,,Rád Jednoty", pomník hvězdáře J. Steplinga ve tvaru mramorové sošky Amorka (Praha, Klemen- ,,Válečný řád" aj.), a archeol. tinum, páté nádvoří), 1780. - Medailon: J. průzkum zbytků jejich střediska V. Myslbek, Erós, 1872; A. Rodin, Amor Chirbet Kumrán. Do těchto odleha Psyché, 1893. - Obrazy např.: škola Raffaelova, Amor a Psýché, 1518 (nástropní lých míst se koncem 2. stol. př. n. I. freska ve Villa Farnesina v Římě); Tizian, uchýlila skupina jeruzalémských Venuše a Amor, okolo 1545; R. Bys, Po- kněží a jejich přívrženců nespokotrestám Amorovo; Vláda Amora ve čtyřech živlech (nástropní fresky ve Strakovském jených s vládou židovských králů paláci v Praze), okolo 1700; O. Gentileschi- a velekněží; žili tam v přísné kázni Lomi, Vítězný Amor, první desítiletí 17. a úplném společenství majetku. stol.; J. Mánes (1820-1871), Amorova E. žili i v osadách na okrajích měst snídaně (obrazárna Pražského hradu); J. Tulka, Smrt Amorova, kolem 1870 (kartón, v Palestině. Řídili se důsledně tužka). - Klavírní dílo: J. B. Foerster, předpisy Mojžíšova Zákona a očeká­ Erotovy masky, variace op. 98, 1912. Balet: P. Hindemith, Amor a Psýché, vali Mesiáše. Zakladatelem společenství byl jakýsi „Učitel Spravedl1944. nosti". R. 68 n. I. bylo essejské Eryx [2. p. -yku, lat. -ycis] (dn. středisko zničeno v -+židovskě Monte Erice, 751 m), hora na seve- válce. E. měli vliv na křesťanství: rozápadě -+Sicílie v území Elymů -+ Jan Křtitel, tzv. janovská literatus Afrodítiným chrámem (lat. Venus ra v NZ, židovskokřesť. literatura. Erycina). Stejnojmenné město na Literatura: H. Bardtke, Die Handzáp. svahu hory bylo do konce schriftenfunde am Toten Meer 1-11 5. stol. př. n. I. elymské, pak v drže- (1952, 1958 s překlady textů); I. D. Arnu-

sin, Rukopisy Mitveho mora, 1962; J. Allegro, Rukopisy od Mrtvého more, 1969.

essentia (lat.), doslovný překlad řec. usia (jsoucnost, podstata). Tímto lat. výrazem byla označová­ na hlavně nehmotná podstata, bytnost (řec. eidos), avšak vedle toho zejm. ve filos. úvahách o vzniku a podstatě kosmu i čtyři -+Empedokleovy pralátky a pátá látka (quinta essentia) nebeských sfér, Aristotelův -+aithér. estetika (z řec. aisthétos, vnímatelný, aisthétikos, týkající se vnímání, zvl. uměleckěho; název estetika pro nauku o krásnu razil až v pol. 18. stol. A. G. Baumgarten). Dříve než obecné estet. úvahy a teorie jednotlivých umění byla v Řecku umě­ lecká praxe a nahodilé výroky uměl­ ců a básníků o ní (např. o funkci poezie [Hes. Theog. 55] - dávat oddech a zapomenutí na útrapy). Dlouho bylo o estet. otázkách hovořeno jen příležitostně, nesoustavně. Základní estet. problémy (např. o podstatě krásy) byly mimoto řešeny zpravidla spekulativně, a to v souvislosti s problémy obecně filosofickými, ontologickými i gnoseologickými. Obecně lze říci, že po celou antiku v e-ice převládala v podstatě teorie realistická s požadavkem nápodoby skutečnosti. Antická e. také nebyla pěstována bez zřetelů mravních a výchovných. Počátky estet. uvažování možno vidět u pýthagorovců, zvl. u Filoláa (2. pol. 5. stol. př. n. 1.). Ti vycházeli z kosmického řádu, v němž podle nich vládne harmonie, správná proporcionalita a jednota v rozmanitosti. To se přeneslo do umění, zvl. hudebního. Ukazovalo se na základě akustických studií, že tóny a jejich spoje, akordy a harmonie jsou postižitelné matematicky. Proto byla v Řecku hudba pokládána vůbec za „slyšitelnou matematiku", ovládanou určitým zákonem ( -+nomos [2]). Démokritos (* asi 460 př. n. I.) uvažoval o cíli umění, jímž je podle něho nejen potěšení, ale i mravní zušlechtění. U něho se asi poprvé setkáváme s poukazem na iracionální momenty v umě­ leckém tvoření, prastarou myšlenkou později často opakovanou, jež nakonec vyústila v tvrzení, že umělecké tvoření je zvláštní druh šílenství. Sofista Gorgiás (* asi mezi 500-490) viděl v umění krásný klam, jenž však může oklamat jen lidi vnímavé, a tedy moudřejší, než jsou ti, na něž umění nepůsobí. Sókratés (* asi 470, t 399) vyšel ze sochařství a mluvil o uměleckém napodobo-

est vání lidských povah. Krásu ztotožňoval s účelností. (Krásný je koš, jestliže dobre slouží věci, pro niž byl vyroben.) Pro výtvarná umění, speciálně pro sochařství, nabyl velkého významu -➔kánon sochaře Polykleita (5. stol. př. n. I.), jenž na základě četných měření stanovil zákony proporcionality lidského těla. V tom smyslu vytvořil jako ideální typ sochu kopiníka (Doryf oros). Ale už Lýsippos (4. stol. př. n. 1.) s tím vyslovil nesouhlas svou sochou --➔Apoxyomena, jehož štíhlost byla tehdy pokládána za přiměřenější ideálnímu typu než polykleitovská hranatost. Platón (428/7-348/7) pojednával o věcech umění častěji a v řadě spisů, ne však systematicky a ne vždy stejně (viz zvl. Symposion a Faidros). U něho se projevuje touha po kráse absolutní, nejen smyslové. Uznával stupňovitost krásy. Nejvýše stojí krása o sobě, tj. idea krásy, na níž se jednotlivé krásné věci podílejí, čili krása je obsažena nějak v nich. Vznik estet. záliby viděl Platón v lásce pohlavní. Ve stáří je u něho stále patrnější vliv pýthagorovský. Přes silně racionalistickě sklony však uznává inspiraci jako zdroj uměleckého tvoření. Napodobení chápe celkem doslovně - kritériem je mu věrnost. Umělec­ ká díla jsou mu obrazy věcí, a proto jsou méně dokonalá než věci, při­ čemž i tyto samy jsou jen stíny idejí. Ale umělec by měl podávat netoliko stránku jevovou, nýbrž podstatu zobrazovaně věci. Sociální funkcí umění - pojednává o ní v 2., 3. a 10. kn. Ústavy - je výchova ke ctnosti; nesmí občana ochromovat v plnění jeho povinností. Básnictví jako pouhé napodobení (včetně Homěra) vylučuje Platón z ideální obce. (Později, v Zákonech, své názory však zmírnil.) Aristotelés (384---322) postupoval, jako ve všech oborech, i v e-ice systematicky a empiricky (induktivně). Svě estet. názory uložil zvl. jednak v Rétorice, jednak v Poetice. I řečnictví je mu uměním, protože vyvolává city a působí na posluchače pomocí slovního výrazu. Aristotelés ve svých ůvahách o umění nehloubá o podstatě krásy, nýbrž krásu vyvozuje z jednotlivých krásných věcí. Umělecké tvoření je mu uskutečňováním tvaru (pojmu) v látce. Umění záleží v tvůrčí nápodobě (--➔mímésis), jež je nám vrozena. Umělecká díla jsou víc než věci, neboť zobrazují konkrétně to, co je ve věcech obecné, typické, tj. ideje věcí. To platí i pro básnictví. Aristotelova Poetika obsahuje mnoho dodnes zajímavých problé-

178/ mů, např. problém uměleckou Zvlášť významný

rozdílu mezi a historickou. je v Poetice výklad o tragédii i s její slavnou definicí v kap. 6. (Výklad o komedii byl asi v třetí, ztraceně části spisku.) Teorie tragédie je systematicky vyvozena z rozboru her zvl. Sofokleových a Eurípidových. Dodnes poutá pozornost všech estetiků pojem tragické --➔katarze (očištění): tragédie budí vášně, ale očišťuje je skrze soucit a strach. Aristotelés požaduje po uměleckém díle organickou jednotu, jež by se vyhýbala všemu neorganickému, tj. nahodilému, a tím zbytečnému. Aristotelés je vlastně i původcem tzv. teorie tří jednot v dramatu (děje, času a místa), i když o jednotě sám nemluvil. Empiricky (vycházeje z vnímání) postupoval též významný teoretik hudby v 2. pol. 4. stol. př. n. I., -+Aristoxenos z Tarentu. Zabýval se harmonií a rytmem, uznával řád, ale odmítal pýthagorovskou matematickou teorii a filos. spekulaci. - Z helénist. doby budí pozornost epikúrovec --➔Filodémos z Gadar (1. stol. př. n. 1.), jenž se zabýval řadou jednotlivých umění. I když básnictví napodobuje skutečnost, neplatí to o hudbě, jak mínili ještě Platón a Aristotelés. Hudba nenapadobuje duševní stavy. Je záležitostí jen smyslovou. Teprve my do ní vkládáme něco, co v ní není. O architektuře pojednal nm. architekt Vitruvius (2. pol. 1. stol. př. n. 1.). Mluví také o nápodobě, ale v každěm umění rozlišuje dvě stránky: řemeslnou a rozumovou. Ve stavitelství je hlavní věcí ůčel­ nost a půvab. Z téže doby pochází „zákoník poetiky od humanismu až po Lessinga", básnický list Horatiův k Pisonům (Epist. 2, 3), zvaný běžně De arte poetica (0 umění básnickěm). Působil na něj Aristotelés a --+Neoptolemos z Paria. Horatius požaduje uměleckou jednotu díla, pojednává o zvláštnostech jednotlivých básnických druhů, doporučuje studium a napodobení Řeků. Chce spojovat užitečné s příjemným, i když je cílem vlastně krásno. Jeho ideál je klasicistický: rozumnost a pečlivost je víc než inspirace a obraznost. Proto má být básník sebekritický. Jen o literatuře mluví také spis -,-Anonymus peri hypsús z 1. stol. n. I. Své představy o hodnotě literárního díla shrnuje autor pod pojmem hypsos výše, vznešenost. Hlavní důraz klade na myšlenkový obsah díla,

pravdou

požadavky kladené na zformování myšlenek jsou až na druhém místě. Myšlenková hloubka, doprovázená silou citu - vášně, jsou první z pěti zdrojů vznešena: ,,Vznešenost jest ohlasem veliké duše". I formální zdroje však podrobuje autor důkladněmu rozboru, zabývá se řečnickými a básnickými figurami, výběrem slov a jejich skladbou. Své zásady ilustruje na řadě ůryvků z řec. autorů, jež rozbírá a srovnává, a podává tak jednu z nejzajímavěj­ ších ukázek řec. --➔kritiky literární. Dílo se nám bohužel zachovalo s mezerami a neukončené ( chybí asi 1/3 spisku). - Převážně výtvarným uměním se zabývali Filostratové: Flavios Filostratos (1. pol. 3. stol. n. 1.) a jeho příbuzný (patrně vnuk) Filostratos z Lémnu. Podali popis mnoha obrazů (Eikones, Obrazy) a přitom nadhodili otázku dvojího zobrazování: napodobování rukou a napodobování myslí, tj. obrazností. Hlavním pramenem umění je jim obraznost (tedy víc než nápodoba), k níž nutně přistupuje technická dovednost. Novoplatónik --➔Plótínos (3. stol. n. 1.) má mnohé z Platóna. Krásno je mu podstatným znakem jsoucna, proto je i estetika částí ontologie (filosofické nauky o jsoucnu). Při­ jímá i nauku o stupňovitosti krásy, přičemž každá krása, i krása světa smyslového, je odleskem pravé krásy, jež bytuje v pomyslném svě­ tě. V umění nesmí jít nikdy o nápodobu prostou, nýbrž vždy o podání podstaty jevů. Krása není nikdy ve hmotě, nýbrž vždy v tvaru (pojmu). Látka musí být (jako u Aristotela) utvářena podle pojmu. Umělec jakožto nástroj umění zprostředkuje mezi skutečností a uměleckým dílem: tvar je dříve v jeho mysli, než je realizován. Nad krásou smyslovou je krása duševní. Ta je možná ovšem jen v duši čisté, prosté všeho tělesněho. Duše je krásná, jen pokud je ůčastna rozumu. Je-li pak rozum obsahující všechny pojmy podstatou jsoucna, je bytí totožné s krásnem. Nade vším stojí však dobro čili Jedno, jež je prapříčinou všeho: je absolutní, bez jakýchkoli vlastností, tedy i bez krásy, jež je něčím pozdějším. Dobro nepotřebuje krásna, neboť je samo víc než krásno, ale krásno potřebuje dobro. Plótínos je první, kdo mluvil o estet. soudnosti, při níž jde o srovnávání tvaru věci s tvarem v duši. Posledním, koho ještě můžeme počítat mezi ant. estetiky, je Augustinus (354---430). Cílem umě­ ní podle něho nemá být lidskě

potěšení

(humana delectatio), protože máme sméřovat k vyššímu, i když vycházíme z vjemů tělesných očí. Proč se nám viděné líbí, může­ me vysvětlit jen tak, že se obrátíme k základům, k zákonům umění. Vnitřní zrak nás pak povede k jednotě všeho, a tím k dokonalosti. V antické e-ice tedy převládalo zdůrazňování umělecké kázně a smysl pro omezení. Improvizace byla odmítána. Tvar (morfé), uměřenost byla stavěna proti amorfnosti (beztvárnosti). Vycházelo se ponejvíce z tradice. Nepožadovala se originalita v námětech, nýbrž jen nové zpracování známých látek. Usilovalo se přitom o typické zobrazení, vystižení přirozeného stavu (----+fysis) zobrazované věci. Typ, jenž se pak stával vzorem, neměl být pouhou kopií; byl výsledkem srovnávání. Tak zachytil podstatné, odmítaje vše nahodilé, a stával se ideálem. Vedle běžné ----+mímése (napodobování skuteč­ nosti) se uplatňovala i mímése stylistická. Umělci, hlavně básníci, napodobovali své předchůdce v tom, že zachovávali svéráz jednotlivých lit. druhů, pro něž se ustálila určitá pravidla (forma, metrum apod.). Básníkova osobnost se uplatňovala především ve snaze po dosažení dokonalosti (telos) v určitém slovesném druhu. Velcí umélcí však i zde překračovali uznávané tradiční hranice. V antice máme také již pokusy o teorii kritiky (sr. kritika literární). Systematicky se začala pěstovat zvl. v egyptské Alexandrii, jež byla ve 3. stol. př. n. I. centrem helénist. kultury. Tam vlastně vznikl pojem helénské kultury jako kultury klasické, tj. kultury uzavře­ né, dokonalé, jež se stává vzorem. Alexandrijská kritika zabírala široce: od kritiky filologické, ediční práce na textu, až po výklady estetické. Stala se základem filologie i kritiky renesanční, a tím moderní vůbec. Tak ----+Dionýsios Halikarnásský (žil za Augusta), jenž podnítil vznik "klasicismu zvl. v řečnictví, byl ceněn ještě v 17. stol., podobně jako spis O vznešenu (Peri hypsús). Po celý střv. byla antika vzorem pro poetiku a kritiku, jakožto suma návodů a předpisů. Vlastní základ novodobého klasicismu je však v renesanci. Tu se obrodila ant. teorie literatury a umění. Ve srovnání s antikou se středověk jevil jako úpadek. Humanismus a renesance obdivovaly a napodobily ant. dokonalost. Cenily si formální stránky ant. umě­ leckých děl, literárního výrazu, racionální práce, řádovosti a kulti-

179/

eti

vace vlastní osobnosti. Estetickými názory se uplatňovali vedle sebe Platón í Aristotelés. Ale zracionalizování poezie a umění vedlo až k pseudoklasicismu a akademismu, tj. k dogmatickému doktrinářství, soudícímu vše jen podle předem daných požadavků formálních, jimž zpravidla postačuje dodržování jistých regulí. Ač původně šlo o uměleckou krásu a dokonalost, o styl, uplatňovala se nyní jakási kodifikovaná uniformita, požadující purismus jazyka apod. Takováto strohá období klasicismu se periodicky objevují znova po každém

zájmu již v 2. pol. 5. stol. př. n . I.; průkopníky teoret. zkoumání e-ky byli ----+Démokritos, ----+sofisté a ----+Sókratés. V řec. městských státech platily odpradávna vžité etické normy, zvyklosti ( ---+sedm mudrců), které byly až do 5. stol. považovány za samozřejmé. Podle tradiční občanské e-ky, která byla východiskem e-ky filosofické, tvořilo občanstvo měst­ ského státu (polis) proti otrokům a cizincům uzavřený kolektiv, k némuž byl každý jednotlivec těsně poután společnými zájmy. Jedině ve své polis mohl řec. človék vlastnit půdu a dům, požívat ochrany zákonů, účastnit se polit. a náb. života; všude jinde mohl žít jen jako neplnoprávný ----+cizinec. Polis za to vyžadovala od občana vynaložení všech jeho sil duševních i tělesných. Toho, kdo se neúčastnil polit. života, považovali Athéňaně nejen za nečinného, ale přímo za neužiteč­ ného. Občanská zdatnost ( ---+areté) se posuzovala podle služeb pro stát; odměnou za dobré činy bylo uznání spoluobčanů. Mezi hlavní občanské ctnosti patřila uměřenost (sófrosyné), chápaná jako potlačování nekázně, sobeckosti a individualistických sklonů, zbožnost (eusebeia), tj. zachovávání předpisů státního náboženství, statečnost (andreiá) v boji proti nepřátelům a zvl. spravedlnost (dikaiosyné), za jejíž hlavní rys bylo pokládáno dodržování zákonů. Řec. občanská e. byla orientována zcela na pozemský svět, i když byla v těsném spojení se státním náboženstvím. Od vypuknutí krize městských státův2.pol.5.stol.př. n. l. (---+Řec­ ko [II. Dějiny]) začala být kritizována i tradiční etika. Sofisté ukázali vratkost a relativnost četných jejích zásad. Sókratés (* okolo 4 70, t 399) položil otázku, v čem záleží štěstí ( ----+eudaimoniá) a smysl života. Definováním etických pojmů se snažil dospět k mravním jistotám. V tomto Sókratově díle pokračoval ----+Platón, jehož dialogy, hlavně rané, jsou často věnovány zkoumání etických pojmů a problémů. Sókratovi následovníci ze školy kynické ( -kynismus) a ----+kyrénské začali budovat e-kunanových zásadách. Vtom, že základem jejich úvah nebyl již občan, nýbrž člověk vytržený z občanské pospolitosti, byli předchůdci e-ky helénistické. Aristotelés (384 až 322) toto pojetí člověka nesdílel; východiskem jeho úvah je teze, že člo­ věk je tvor společenský (zóon polítikon ). Za přirozený společenský útvar považoval polis, založenou na tradičních soc. protikladech. Jedině v rámci polis může občan dosáhnout

dočasném

uvolnění.

Definitivně

je znemožnil až romantismus. Nejvíce se klasicismus uplatnil v literatuře francouzské, kde se velkou autoritou stal N. Boileau (t 1711) svým spisem L'art poétique (1669). Proti němu vystoupil pohádkář Ch. Perrault (t 1703). Poukazoval ve spise Parallele des anciens et des modernes (1688) na přeceňování ant. autorů a hlásal obrodu lidovou slovesností. Byl přesvédčen o možnosti nového rozmachu umění, jež půjde nad antiku a bude tedy pokrokem, jehož antika neznala. Perrault svým zásahem vyvolal v oblasti uméní ducha 18. stol. a romantiky. Poté se již jen občas objevují slabé vlny neoklasicismu. Znovu byl klasicismus na nějakou dobu oživen v německé kulturní oblasti v 2. pol. 18. stol. tzv. novohumanismem, jenž se zajímal hlavně o Řecko, a to klasické. K době alexandrijské celkem nepřihlížel. Jeho hlavními představiteli byli: historik ant. umění J. J. Winckelmann, romantik J. G. Herder a osvícenec G. E. Lessing (tento zvl. díly Laokoón a Hamburská dramaturgie, v níž se silně uplatnil vliv Aristotelovy Poetiky). Teprve historismus 19. stol. se počal obírat i ant. uměním neklasickým a vůbec všemi dobami a oblastmi stv. života. Literatura: F . Novotný, Gymnasion, 1922; O. Jiráni, Slovesné umeni starého

Řima, 1925; K. Sv9.boda, Vývoj antické

estetiky, 1926; týž: Uber die sogenannten asthetischen Kategorien; v: J ahrbuch fur Asthetik und allgemeine Kunstwissenschaft, sv. VII, 1962, 7-27; J. Kriiger, Asthetik der Antike, 1964; E. Utitz, Asthetik der Antike, 1964 (antologie estetických textť:J v něm. prekladu); týž: Dějiny estetiky, 1969; K. E. Gilbertová, H. Kuhn, Dějiny estetiky, 1965.

Eteoklés, syn proti Thébám

----+Oidipův,

viz sedm

ét(h)er viz aithér etika antické společnosti se stala v Řecku předmětem teoretického

eti

180/

štěstí

zemí Etrurie bylo hornaté, pokryté rozsáhlými lesy i pastvinami, moř­ ské pobřeží a údolí četných řek byla úrodná. Původ E-ků není dosud bezpečně stanoven: vétšinou jsou pokládáni za přistěhovalce z M. Asie, někdy ze zaalpských oblastí a konečně za ---+autochthony. Nerozřešena dodnes zůstává i jejich jazyková pří­ slušnost (sr. níže). E. přišli do Itálie pravděpodobně v 1. třetině 1. tis., a to nejpozději v 8. stol. př. n. 1. Jejich velký mocenský vliv se klade do konce 7. a 1. pol. 6. stol. př. n. I., kdy se postupně zmocnili oblastí na jihu ( ---+Rím, ---+Tusculum, ---+Kampánie) a na severu (např. Felsina, později Bononia [dn. Bologna], ---+Mantua, ---+Spina). V boji o Korsiku se střetli r. 540 př. n. I. s Řeky a za pomoci Kartágiňanú je porazili. Polit. vliv E-ků klesal od přelomu 6. a 5. stol. př. n. I. Řím se vymanil z jejich nadvlády koncem 6. stol. př. n. I., kdy byla odtud vyhnána etruská král. dynastie ---+ Tarquiniů ( -+římské dě­ jiny). Od Řeků z ---+Kýmé byli poraženi na moři r. 474, poté ztratili již. Itálii. Vpád -+Keltů do pádské nížiny koncem 5. stol. př. n. 1. při­ nutil E-ky k ústupu ze sev. Itálie. Ve 4. stol. př. n. I. se etruská města dostávají jedno po druhém do područí Říma. Po několika marných pokusech o vymanění z této moci byla nakonec podrobena celá Etrurie a od konce 3. stol. př. n. 1. se stává loajálním poddaným Říma. ---+Romanizace, jejíž počátky tu sahají již do 4. stol. př. n. I., dále pokračovala a vedla nakonec k zatlačení etruskěho jazyka a částečně i kultury. Ve společenském zřízení E-ků se uchovaly přežitky prvotně pospolného řádu (názvy některých měst od jmen významných rodů: např. Tarquinii; svobodné postavení ženy), ale projevovaly se již i otrok. vztahy. Otroctví se u nich vyvinulo velmi záhy, ale nelze s jistotou posoudit jeho rozsah ani ráz. Pův. stáli v čele etruských měst králové. Jejich moc byla postupně oslabována aristokracií (lucumones), jejíž významné postavení se opíralo o velké pozemkové vlastnictví a obchod spojený s pirátstvím. Aristokracie dosazovala někde i svě úřed­ níky (zilath, marunuch). Etruské městské státy byly navzájem volně spojeny v kultovní federaci 12 měst, k níž patřila zejména: ---+Caere, ---+Veje (lat. Veii), ---+Tarquinii, ---+Arretium, ---+Perusia, ---+Volsinii. E. nebyli nikdy politicky a vojensky jednotni, hospodářství jednotlivých měst se vyvíjelo rovněž izolovaně.

(eudaimoniá) a soběstačnosti (autarkeia); ve výrazném protikladu ke kynikům chápal Aristotelěs sobě­ stačnost jako zajištění životních potřeb a rozvinutost vztahů mezi členy občanské pospolitosti. Otroctví pokládal za jev přirozený a za nezbytný předpoklad existence městského státu. Významný pokrok přinesla helénist. doba, kdy byly prolomeny hranice městských států. E. ve svých nejpokročilejších formách nabyla kosmopolitního a všelidského charakteru. Platí to plně o-->-Epikúrově (341-270) individualistické etice slasti, ale také o přísné a (alespoň formálně) kolektivistickě etice stoické. ---+Stoikové rozšířili představu pospolitosti z polis na celý svět (kosmopolis) a hlásali rovnost všech lidí bez rozdílu národností a ras. Po sblížení řec. a řím. kultury v 2. stol. př. n. I. formulovali filosofové, zvl. ---+Panaitios a ---+Poseidónios, ideu lidství (řec. filanthrópiá, lat. humanitas), obsahující požadavek, aby každý jednotlivec aktivně rozvíjel spravedlnost a lásku k lidem, jako nepsaná pravidla společenského soužití. Etické ideje Panaitiovy působily na řím. aristokracii, zvl. na ---+Cicerona. Za řím. císařství, kdy docházelo k postupnému ekon. i kulturnímu vyrovnávání mezi jednotlivými oblastmi světové říše římské, utvrzovalo se ve vědomí lidí kosmopolitní cítění a představa o všeobecné rovnosti lidí, společná stoické filosofii, řím. právníkům i křesťanství. Zároveň sílilo přesvědčení, že existuje „přirozená", nadčasová etika, jejíž principy je možno odvodit z „při­ rozených" vztahů mezi lidmi nebo z věčných a neměnných příkazů božích. Literatura: L. Schmidt, Die Ethik der alten Griechen, 1882 (přetisk 1964) ; F. Diettrich-Kalkhoff, Geschichte der Ethik, 1907; M. Můhl, Die antike Menschheitsidee in ihrer geschichtlichen Entwicklung, 1928; W. Jaeger, Paideia: the ldeals of Greek Culture, 1-111, 1943-1944; L. Pearson, Popular Ethics in Ancient Greece, 1962; J. Popelová, Etika, 1962; L. Robin, La morale antique, 1963 3 •

Etna viz Aetna Etrurie viz Etruskové Etruskové (řec. Tyrrhénoi, lat. Tusci) 1. zemepis a dějiny: E., národ usedlý ve starověku v západní části střední -+Itálie, v krajině nazvané po nich Etrurie (lat. Etruria, též Tuscana = dn. Toscana, Toskánsko). Vých. a již. hranici Etrurie tvořila řeka ---+Tiberis, záp. Tyrrhénské moře (---+Tuscum mare), sev. Apeniny (Apenninus mons). Vnitro-

Příčiny úpadku E-ků lze tedy spatřovat nejspíše v jejich roztříště­

nosti, avšak moc E-ků nezanikla naráz, ještě na konci 3. stol. př. n. I. některá jejich města hospodářsky vzkvétala. Hospodářství E-ků bylo poměrně rozvinuté. Zemědělství vyžadovalo v močálovité krajině nákladné meliorační úpravy, jež bylo možno provádět jen s velkým množstvím pracovních sil. Řemeslná výroba, na kterou působily do značné míry řec. vlivy, dosáhla velké dokonalosti. Metalurgie se opírala o domácí surovinové zdroje. V okolí ---+Populonie, Volater, Vetulonie a Rusel se dobývala měď, nedaleko Populonie též cín a stříbro, v hornatém pásu mezi Populonií a Rusellami a hlavně na ostrově Ilvě (dn. Elba) železná ruda. U Volater se těžil alabastr, u Luny mramor. Etruští obchodníci byli ve styku s ---+Kartágem, Řeckem a Foiníkií (vyvážela se hlavně měď, železo, umělecké předměty, dovážela se slonovina, vonné oleje). V Etrurii obíhaly iónské mince a posléze se objevily i mince etruské, ražené podle řec. předloh.

i

th

n

p

S

q

r

s

t

u

k

I

m

ph kh

Etruské písmo

2. Jazyk E-ků, etruština, je známa z nápisů dochovaných na náhrobcích, na stěnách hrobek, urnách, zrcadlech a jiných předmě­ tech. Počet nápisů se odhaduje na 10 000. Nejstarší z nich pocházejí z 8. stol. př. n. I., nejmladší z 1. stol. př. n. 1. Jejich výskyt i mimo vlastní Etrurii, např. v Latiu, Kampánii, Umbrii aj., svědčí o někdejší velké rozšířenosti etruského jazyka. Většinou jde o krátké nápisy náhrobní, které obsahují pouze jméno zemřelého spolu se jmény nejbližších příbuzných. U příslušníků zámožných rodin bývají uvedeny i úřady, které zastávali. Větší počet slov (120) má tzv. Cippus Perusinus, čtyřhranný sloup z ---+Perusie, na němž je patrně zapsána smlouva mezi dvěma rody o užívání hrobky, a tzv. Kapujská cihla z 5. stol. př. n. 1. (asi 300 slov) s textem, který je vykládán jako rituál týkající se rozličných náboženských úkonů a obřadů. Etruské nápisy z města Pyrgi, objevené r. 1964 spolu s punským nápisem na třech zlatých plíšcích, pocházejí pravděpřevážně

181/ podobně ze začátku 5. stol. př. n. I. Všechny tři nápisy se týkají sochy nebo chrámu, které věnoval Thefarie Velianas z Caere. Text obou verzí těchto nápisů se však plně nekryje. Největší rozsah má jediná etruská rkp. památka, tzv. liber /inteus, neúplně zachovaná na plátě­ ných páscích, dnes v záhřebskěm archeol. muzeu. Je to svěho druhu náboženský kalendář s předpisy pro oběti některým bohům v určitě dny. Pochází patrně z 1. stol. př. n. I. Samo čtení etruských památek není obtížně, protože etruská abeceda je odvozena z řecké a protože se zachovalo několik etruských abecedářů. Avšak jejich výklad a překlad ztěžuje krátkost a jednotvárnost materiálu a hlavně nedostatek delších dvojjazyčných nápisů, takže dosavadní znalosti o etruském jazyce jsou přes velké úsilí mnoha badatelů nedostačující. Nebyla také dosud zjištěna příbuznost etruštiny s nějakým jiným známým jazykem, tj. nepodařilo se odkrýt řady pravidelných hláskových responzí, kterě by tuto příbuznost dokazovaly. K spolehlivějším výsledkům vede při výkladu písemného materiálu pouze metoda kombinační. Badatelé používající této metody srovnávají krátké nápisy navzájem, zkoumají jejich vztah k předmětům, na nichž se vyskytují, snaží se určit gramatické kategorie na základě formálních shod a rozdílů mezi slovy a docházejí alespoň k přibliž­ nému určení významu slov. Pomocí této metody se podařilo podle hláskových změn určit relativní stáří etruských písemných památek. Pozdní etruština je charakterizována např. tím, že většina slabik ztrácí své samohlásky: řec. Alexandros - etrusky elsntre. Ve skloňování jsou známy např. přípony -s, -al ve funkci 2. pádu. Mn. č. vyznačuje přípona -r: c/an - syn, c/enar - synové. Na hracích kostkách se dochovalo šest základních číslovek v kombinaci mach-zal, .&u-hu-&, ci-ša. Bylo sice zjištěno, že jde o číslovky 1-6, nebyla však dosud určena číselná hodnota jed notlivých slov. Ze slovesných tvarů tvary končící -ce: /upu(ce) = zemřel, amce = byl, turce = dal, mají funkci perfekta. Na několika nápisech byla určena vazba odpovídající lat. ablativu (6. pádu) časověmu. Znalost etruskě slovní zásoby je nepatrná. Rozumíme slovům, která si etruština vypůjčila z latiny, např. nefts-nepos, z řečtiny, např. qutum-Kw,~wv (čti: kóthón), dále známe výrazy pro některé příbuzenské vztahy: puia = manželka, ati = = matka, sech = dcera; výrazy ča-

sově: avil = rok. S latinou má etruština společná některá jména osobní (Marce= Marcus, Avie= = Au/us) i rodová (např. Tarquinius) a zejměna systém tří vlastních jmen, který je patrně původu etruskěho. O kulturním vlivu E-ků ve starší době svědčí řada lat. slov, o nichž máme svědectví, že je Ří­ mané přejali od E-ků, např. histrio (herec), /dus (idy) aj. 3. O etruskěm ndboženství nás poučují zčásti nápisné doklady, zčásti zprávy řím. spisovatelů, jako Varrona, Livia, Seneky, Plinia, Martiana Capelly aj. Z nich poznáváme, že náboženství neobyčej­ prostupovalo všechny silně ně stránky veřejného i soukroměho života Etrusků. Přitom byly jejich

Etruská hrobka tzv. reliéfu, vnitřek (zdobená reliéfy kultovních predmetú, 3. stol. př. n. I.)

Etr náb. představy značně spletitě, takže je mohli plně znát jen specialisté, kněží z řad lucumonů. Přes nedostatek písemných zpráv můžeme soudit, že se etruské náboženství vyvíjelo, a to k představám chmurnějším a přísnějším. Byl to důsle­ dek soc. rozkladu a zvláště polit. událostí 5. a 4. stol., kterě vedly ke ztrátě mocenského významu Etrusků. To se odrazilo ve zvýšené pochmurnosti hrobkové výzdoby, ve větším počtu soch i pohřebních památek. V těto době se kodifikoval i složitý soubor etruských náb. předpisů, tzv. disciplina Etrusca. Odborníky, kteří tyto předpisy vykládali, byli haruspikově ( -•-haruspex). Etruská božstva byla antropo-

Etruská hrobka tzv. býků, vnitřek (malovaná, 6. stol. př. n. I.)

Etr

Etruská malba, detail z hrobky Fran,;:ois ve Vulci, asi 2. stol. př. n. I.

morfní. K tomuto pojetí došli E. sblížením svých představ s řeckými. Pozůstatkem staršího nazírání byla víra v existenci božské síly prostupující božstva i lidi, která je jiná pro muže a jiná pro ženy. Antropomorfní božstva uvedli E. v systém a rozeznávali božstva nebeská a podsvětní. V čele nebeských božstev stála trojice Tinia, Uni a Menrva, v čele podsvětních Vetise neboli Mantus, Mania čili Perse/oné a Démétér. Nebeským božstvům vládl Tinia (ztotožněný s lat. Jovem), který metal blesky a měl ku pomoci sdružení 6 bohů a 6 bohyní o jménech nám neznámých. Jeho manželkou byla Uni (lat. luno), která podle etruské mytologie odkojila Hercula. Její kult byl velmi rozšířen. Ani (lat. Ianus) bylo božstvo času o dvou nebo čtyřech tvářích. Nethuns (lat. Neptunus) bylo u námořnických E-ků zvláště významné božstvo; jeho atributem byl blesk. Božstvem jarních vod, deště a úrody byl Maris (lat. Mars), který byl řec. vlivem spojen s bohyní Turan (řec. Afrodíté). Z řec. bož-

182/ z etruské Kampánie přeneseny v 5. stol. př. n. I. do Říma. Etruské představy o posmrtném životě, jak se jeví z pohřebního ritu a z fresek bohatých etruských -+-hrobek (v Caere, Populonii, Tarquiniích, -+-Vulci, Vejích), byly značně spletité. Podle nich se duše oddělila od těla a žila dále buď v hrobce anebo v podsvětí. Víra v podsvětí se rozšířila nepochybně řec. vlivem od 4. stol. př. n. I., kdy se v etruských hrobkách začínají objevovat vyobrazení podsvětí, kam přicházeli po smrti všichni lidé. Přitom E. představu o podsvětí prostě od Řeků nepřevzali, nýbrž nejspíše navázali na tradiční před­ stavy domácí, jak vysvítá z toho, že etruské podsvětí je mnohem chmurnější než řecké. V podsvětí se mrtvému - podle výjevů na stě­ nách kobek - dostávalo možnosti účastnit se podsvětní hostiny v pří­ tomnosti bohů. Na starších malbách (ze 6. a 5. stol. př. n. I.) mají tyto hostiny ráz veselý, kdežto od 4. stol. př. n. I. se jejich podání zcela mení a objevují se tu děsivé tváře démonů ( Charuna, Tuchulchu), pomocníků boha podsvětí. Jindy zase jsou stěny hrobek vyzdobeny tragickými náměty z řec. mytologie, v nichž má velký význam prolévání krve. Tak na stěně Fran9oisovy hrobky ve Vulci vidíme podřezání zajatých Trójanů pod Patroklovým přízrakem (nápis: hintial Patrukles). Etruské náboženství mělo výstev přijali E. i Apollóna, Artemidu znam pro další staletí v tom, že zprostředkovalo Římu převzetí řady a Héraklea. Podsvětním božstvům vládl Ve- božstev i mytol. představ, původně tise (lat. Vedius, Veiovis); v 5. stol. řeckých; vneslo do Říma rigorózustoupil jeho kult dvojici Aita nost a formálnost kultu; etruské ( = Hádés) a Phersipuai ( = Perse- představy měly vliv nejen na řím. foné). Z jiných podsvětních bož- teoretiky, nýbrž především na lid. stev zasluhují pozornosti Silvans masy; etruské výjevy podsvětní ( = Silvanus), Satres ( = Saturnus) snad působily i na představy křes­ ťanské. a Velchans ( = Volcanus). 4. Etruské výtvarné umění se vyZ ostatních božstev upomíná Fufiuns na řec. Dionýsa např. tím, víjelo od 8. do 1. stol. př. n. I. pod že vstával vždy na jaře z mrtvých vlivem vzorů orient. a řec., ale má nebo že tvořil s Liberou a Cererou i samostatné rysy, čerpané z místní trojici, v níž ho později vystřídal tradice ( --+-Villanova). Reprezentují je stavby, nástěnné malby, volná a Bacchus. E. věřili, že bohové ovládají ves- reliéfní plastika a drobné výtvory mír a že zasahují do lidského života. uměleckého řemesla. Při polit. rozObraceli se k nim obětmi (zvl. tříštěnosti vládl v Etrurii umělecký --+-lectisternii) a modlitbami, jimž regionalismus. Nejsamostatněji se projevili E. sice nerozumíme, avšak víme, že jde o rytmovanou prózu. Zvlášť ve stavitelství. Zachovaly se zbytky slavnostním uctěním božských by- silnic, mostů, opevnění, městských tostí byly podle etruských názorů bran a stok. Z chrámů a domů zbyly -+-hry, které byly významnou sou- jen základy. Velké hrobky pro příslušníky částí kultu. Vedle vozatajů, jezdců a zápasníků vystupovali při nich vládnoucí třídy byly zdobeny nái tanečníci, kteří předváděli mimic- stěnnými malbami, jež podávají zákě rituální tance doprovázené hud- běry ze života zámožné vrstvy, bou beze zpěvu. Tyto hry byly z dějin a náb. představ o záhrobí;

183/

Etr

Etruský bronzový portrét chlapce, asi 3. stol. př. n. 1. (Florencie) Etruská plastika, Apollón Vejský, detail, kolem r. 500 př. n. 1. (8.ím)

Etruská malba, Tomba dell'Orco podsvetní démon, asi 4.--3. stol. př. n. 1.

vyskytují se i náměty krajinářskě. Velmi bohatá je barevná škála maleb, technika je většinou fresková (-.fresková malba). V plastice se užívalo -.terakoty, bronzu a kamene. Vynikají: terakotový -.Apollón z Vejí, bronzová Vlčice(-.RomulusaRemus),--+Chi­

maira, -.Mars z Todi a tzv. Arringatore = Rečník. Portrétní plastika je realistická (-.portrét). Reliéfy zdobily náhrobní -.stěly, -.sarkofágy, urny (-.popelnice) a -.chrámy. Z bronzu zhotovovali E. nádoby a různé náradí litím, kováním a tepáním a zdobili je plastikami, reliéfy a rytinami. Proslulá byla kovová -.zrcadla a -.cisty. Šperky, často vynikající umělecké kvality, jsou zdobeny plasticky -.granulací a -.filigránem. Nádoby i šperky byly vyváženy i na naše území. Rozmanité jsou práce ze slonoviny. Ačkoliv byla dovážena řec. malovaná -.keramika, vyvinula se i domácí ( -.vázy etruské); originální je tzv. -.bucchero. Etruskěmu umění chybí cit pro harmonickou krásu v řec. pojetí, zato má sílu a živost; výtv. výraz je

Etr

184/ z Arkadie do Latia a založil tam první osaduzv.Pallanteumna místě, kde později stál Řím (Verg. Aen. 8, 97n). Zavedl prý do Latia kult -Pánův. Matka E-ova byla ctěna jako bohyně vod, porodu a věštění (svatyně před Porta Carmentalis v Římě, svátek Carmentalia 11. a 15. 1.).

Etruská malba, amazonomachie detail malovaného sarkofágu, asi 4. stol. př. n. 1. (Florencie)

Etruská plastika, viko urny 2. pol. 5. stol. př. n. 1. (mrtvý a démoni smrti, Paříž)

Euboia (,,bohatá skotem", dn. Evvia), druhý největší řecký ostrov (175 km dlouhý, 6 až 50 km široký), severovýchodně od Attiky a Boiótie; od pevniny je oddělen průlivem Eubojským, na nejužším místě (-~·Eurípos) jen 40 m širokým. Na severu je strmý mys -Artemísion, na jihu svými útesy nebezpečný Kafareus. Úrodnější části (pěstování olivy, vinné révy, chov skotu a ovci) jsou pouze na západě, hlavně v rovině řeky Lelantu mezi městy -Chalkidou a -Eretrií. Z ostatních měst byl známější Karystos (naleziště mramoru, železa a asbestu) a pevnost Óreos (dříve Histiaia). Obyvatelstvo tvořili -Jónové, kteří byli záhy v obch. stycích s iónským Mílétem. Později byla E. ohrožována hosp. a polit. vzestupem Athén, těžce utrpěla za -řecko-perských válek a r. 446 byla Athéňany zcela podrobena ( -klérůchie). Od doby Filippa II. se stala závislou na Makedonii. Eubúlidés viz megarská škola; sofisma Eubúlos [2. p. -la], athénský státník 4. stol. př. n. I. Obratně spravoval athénské finance a jejich přebytky rozdával lidu jako vstupné na divadelní představení (theórikon). Ve sporu Athěn s -Filippem II. Makedonským doporučoval smírnou politiku.

eudaimoniá (řec., štěstí, blaženost), základní etický pojem v řeckě filosofii; řečtí filosofové se většinou shodovali v tom, že e. je cílem živoP. Ducati, Storia dell'arte etrusca I, II, ta, ale rozcházeli se v pojetí jejího drsnější. Umělecká díla .jsou ano1927; M. Pallottino, La peinture étrusque, obsahu (-etika). - V. t. kynismus; nymní a datování je mnohde ne- 1952; T. Spiteris, Griechische und etrusjisté. Římané převzali od E-ků sta- kische Malerei, 1966; G. Hejzlar, Etrus- kyrénská škola; Epikúros. vební techniku, toskánský -sloup, kové a jejich výtvarná práce (Učební texty vysokých škol, UJEP v Brne), 1969; Eudémos [2. p. -ma] 1. žák typ válcovitého monumentálního H. Miihlstein, Die Etrusker im Spiegel náhrobku, tvar sarkofágu, půdorys ihrer Kunst, 1969; M. Moretti - G. Maetz- Aristotelův, přítel Theofrastův, atriového -domu, zájem o portrét ke, Terra e arte deglí Etruschi (anglicky: první známý historik matematiky a astronomie (2. pol. 4. stol. př. n. l.). aj. - Vliv etruských mistrů lze sle- The Art of the Etruscans, 1970). Od něho patrně pocházejí ty skrovdovat v Toskáné v době gotické a né zprávy, které máme o před­ zvl. za renesance tam ožilo umění etruština viz Etruskové eukleidovské matematice. - V. t. stv. Etrurie. matematika (2); logika; - 2. výLiteratura: O stavu etruského bádání Euandros, lat. Euander [2. p. -dra], viz Historia 6, 1957, 1-132; M. Pallottino, syn -Herma a věštné arkadské znamný anatom v Alexandrii (z doEtruscologia, 1968"; J . Burian - B. Mou- nymfy Karmenty (lat. -Carmenta) by kolem pol. 3. stol. př. n. 1.). chová, Záhadní Etruskové, 1966 (tam další Proslul zejm. učením o nervech, bibliografie); K.Janáček, Co vime o etrušti- nebo Themidy, arkadský hérós. né? LF 62, 1935, 1-13; 76, 1953, 199-209. Podle báje se vystěhoval i s matkou kostech a žlázách; - 3. osobní lékař

185/ Livie, manželky Tiberiova syna Drusa Ml. Měl ůčast na Drusově zavraždění (r. 23 n. I.). Autor veršovaného farmakologického spisu, první lékař, jenž psal o psí vzteklině (hydrofobii). Náležel k ---+lékařské škole metodické.

Eudoxos [2. p. -xa] z Knidu, vynikající matematik a hvězdář 1. pol. 4. stol. př. n. I., žák ---+Platónův ( ---+Akadémie) a egyptských astronomu, tvůrce teorie o nebeských --+sférách, které se točí v soustředných kruzích kolem nepohyblivé Země. Sférická křivka,

euergetés [2. p. -ta] (řec., dobrodinec), čestný titul udílený v ~ecku za zásluhy občanu jiného státu, po případě celěmu městu, dosvěd­ čený (především nápisně) od 5. stol. př. n. I. do 2. stol. n. I.; býval udělován každoročně v občanských shromážděních. V Athénách _byl zaveden poč. 5. stol. př. n. I. Ucta prokazovaná původně jen poctěné osobě se později přenášela i na její potomky. O obsahu tohoto čestného titulu nevíme nic určitého. - Příjmení Euergetés se dostalo dvěma panovníkům z rodu ---+Ptolemaiovců aj.

Eugenius. Flavius E. [2. p. -ia -ia], učitel rétoriky v Římě, prohlášený r. 392 od vrchního velitele římských vojsk za císaře v západní polovině římské říše; poslední císař, který podporoval kult starých ant. bohů; r. 394 byl poražen ---+Theodosiem I. a popraven. Euhémeros [2. p. -ra], řecký spisovatel 2. pol. 4. stol.-1. pol. 3. stol. př. n. I., stoupenec filosofickě školy ---+kyrénské. Ve ztraceném spise Hierd anagrafé (Posvátný zápis), který měl formu cestopisného vyprávění, podal racionalistický výklad o původu náboženství (byl proto nazýván atheos „bezbožný"). Na dalekém ostrově Panchaii, kam se prý dostal při plavbě Indickým oceánem, viděl v chrámě Diově zlatý sloup, na němž byly zaznamenány činy ---+Úrana, -+Krona a Dia, kteří byli v dávných dobách králi tohoto ostrova. Toto vyprávění sloužilo jako úvod k rozvíjení teorie, že uznávaní bohové jsou vlastně velcí vladaři minulosti, kteří zavedli kult svých osob, aby si zajistili poslušnost ovládaných. ~ímany seznámil s E-rovými myšlenkami -+Ennius spisem Euhemerus, sacra scriptio (E., posvátný zápis). Tato teorie je dodnes v religionistice nazývána euhémerismus. O E-ra se opíral už Lactantius ve svých racionalistických útocích proti pohanství. Euhémeristický výklad ant. mytologie máme u Boccaccia (De genealogia deorum). Proti křesťan­ ství použili týchž výkladových postupů německý deista H~ S. Reimarus (t 1768), D. F. Strauss (t 1874) a Francouz Ernest Renan (1823-1892).

Eufronios, vnitřek číše, krátce před r. 500 př. n. 1. (,,krásny Leagros" na koni)

kterou sestrojil na základě svých pozorování, přesně napodobí zdánlivý pohyb planet. Jeho spis Fainomena (Zjevy nebeské) zpracoval ve formě básně ---+Arátos (1. pol. 3. stol. př. n. 1.). E-xův význam je ve snaze o vědecký výklad vesmíru na základě přesného pozorování, pokud to je pouhým okem možné; starověk totiž neznal dalekohled. Z dochovaných rukopisů E-xova díla je nejvýznamnější tzv. Eudoxův papyrus (---+ilustrace). - V. t. matematika (2).

520-500 př. n. I. (hlavní dílo: krátér s vyobrazením zápasu Héraklea s Antaiem); dalších 25 let pracoval jako hrnčíř. Jeho kresba představuje vrchol archaického grafického umění.

Literatura: Giovanna Vallauri, Evemerio di Messene, Testimonianze e frammenti con introduzione e commento, · 1956.

Euforión z Chalkidy na Euboii, * 276/5 př. n. I., knihovník v Antiochii nad Orontem, mistr helénistického ---+epyllia a -+elegie. Liboval si v temných výrazech, zapadlých látkách, detailech. V tom se stal vzorem řím. ---+neoterikům, které Cicero (Tusc. 3, 45) posměšně nazval cantores Euphorionis (pěv­ ci Euforiónovi). Eufrat viz Mesopotamie

eucharistie (řec. -teid), díků­ vzdání, nejpodstatnější část raně­ křesťanských bohoslužeb. Záležela v požívání svátostných živlů (chleba a vína, chápaných jako tělo a krev obětovaného Syna božího [---+theofagie]); byla spojena se vzdáváním díků Bohu za to, že seslal svého syna, aby se vydal na smrt jako oběť za odčinění hříchů, lidmi spáchaných.

Eufronios [2. p. -ia], athénský Eukleidés (2. p. -da] 1. z Megar malíř červenofigurových váz, činný viz megarská škola; - 2. E., vynika-

Euk

186/

jící řecký matematik ( -►matemz;i­ ka [3]), jenž za vlády ---+-Ptolemaia I. působil asi v letech 310-280 v ---+-Alexandrii. O E-dově vztahu k matematice se dochovaly dvě anekdoty, příznačné i pro postoj jeho doby: Ptolemaiovi prý řekl, že neexistuje pro krále zvláštní cesta ke geometrii; svému žáku, který naučiv se jeho první větě se ptal, jaký z toho má prospěch, poslal prý po otroku 3 oboly. -E. se zabýval též ---+-astronomií, teorií hudby a -+-optikou. Autorství spisu Katoptrika (O zrcadlech) i spisu z oboru -+-mechaniky, De levi et ponderoso (O tíži), zachovaného v lat. překla­ du z arabštiny, je však pochybně.

proslulý ---+-pergamský oltář oslavu pergamských vítězství.

Eumenés [2. p. -na] 1. z Kardie na Thráckém ---+-Chersonésu, kancléř (řec. grammateus) --+-Filippa II. a spolubojovník ---+-Alexandra Velikého, obratný diplomat. Po Alexandrově smrti r. 323 př. n. l. byl regentem Alexandrovy říše ---+-Perdikkou ustanoven správcem Kappadokie a Paflagonie a porazil r. 321 říš­ ského správce ---+-Kratera a jeho spojence arménskěho satrapu Neoptolema. Po Perdikkově pádu odolával E. nějakou dobu nejmocnější­ mu z ---+-diadochů ---+-Antigonovi (1), ač od něho utrpěl r. 320 těžkou porážku. Konečně po nerozhodně bitvě v Paraitakéně (na jih od Kaspického moře) byl r. 317 /6 Antigonem poražen v Gabieně, svým vlastním vojskem vydán Antigonovi a na jeho rozkaz (r. 316) popraven. - Životopis E-nův napsal Plútarchos. 2. E. I., pergamský král 263-241 př. n. 1., synovec, adoptivni syn a nástupce ---+-Filetairův. R. 262 odrazil ---+-Antiocha I. od Sard, a tak uhájil nezávislost Pergama. Klid ze strany Galatů si vykoupil roč­ ním poplatkem. 3. E. II., pergamský král 197160/59 př. n. 1., syn a nástupce ---+-Attala I. Podporoval Římany ve válce proti spartskému tyranu ---+-Nabidovi a proti syrskému králi ---+-Antiochovi III. (-+-syrské války). Za to mu Římané přidělili Thrácký ---+-Chersoněsos a velkou část seleukovského území v Malé Asii. V 1. 171-168 se zúčastnil na straně Římanů války proti makedonskému králi ---+-Perseovi (třetí makedonská válka [---+-Makedonie]), avšak vyjednáváním s Perseem si Římany proti sobě popudil, a ti pak proti němu podporovali Galaty (---+-Galatie). Za Eumena II. dosáhlo pergamské království největšího rozkvětu; sahalo od Thráckého Chersonésu až k pohoří Tauros. E. dal postavit Diovi a Athéně

na ctí a vášnivou láskou k nevlastnímu synu Hippolytovi; prozrazení a odmítnutí její lásky vede nakonec k sebevraždě Faidřině a HippolytoEumenidy viz Erínye vě smrti. - V Trójankách ( Tróades, Eumolpos [2. p. -pa], mytický r. 415) ukazuje E. na osudu zajatých pěvec a zakladatel ---+-Démětřiných trójských žen hrůzy války. ---+-mystérií v ---+-Eleusíně. Od něho /figenie v Aulidě (/figeneia hé en odvozoval svůj původ attický aristo- Aulidi, r. 405), líčí spor o obětování kratický rod Eumolpovců, jehož ---+-Ífigenie, která se nakonec ušlechpříslušníci pečovali dědičně o Dě­ tile rozhodne obětovat život za métřin kult. blaho vlasti. - V /figenii Taurské (/figeneia hé en T aurois, kolem Eunapios viz dějepisectví (B) r. 410) se ---+-Orestés na své cestě za sochou ---+-Artemidy, kterou má Eunús viz Sicílie na příkaz božstva přivězt do Řecka, a očistit se tak ze zabití matky, setká eupatridové, rodová aristokracie nepoznán s Ífigenií; má být sestrou, v Attice, viz aristokracie (I). kněžkou Artemidinou, obětován, šťastnou náhodou se však sourozenEupolis [2. p. -ida], * 446, ci poznají a zásahem bohyně t krátce po 412, jeden z hlavních Athěny se oba zachrání. - Dále autorů starě attickě --+-komedie. se dochovaly tragédie: ---+-AndroVynikal jemným vtipem, vynaléza- maché, Bakchantky (Bakchai), vostí a pevným vedením děje. ---+-Élektrá, ---+-Hekabé, -+-Helena Ráz jeho děl jinak nezachovaných (Helené), Sílený ---+-Héraklés, (Héje částečně patrný ze zlomků ko- raklés mainomenos), Hérakleovci medie Démoi (Démy), která byla (Hérakleidai), -+-fón, Foiníčanky uvedena r. 412, za katastrofální (Foinissai), ---+-Orestés, Prosebnice situace pro athénskou námořní (Hiketides). říši po ztroskotání sicilské výpravy: Na E-dovo dílo silně působil v té na svět vystupují duchově slavných době nový proud racionalistického předků (Solón, Miltiaděs, Aristei- myšlení (--+-sofisté), které napomádés, Periklés), aby křísili staré halo rozkladu nábožensko-mravníathěnské vlastenectví a pomohli ho základu athěnské demokracie, řešit mravní krizi státu nehodným a přispělo tak na jedné straně k její potomkům, jejichž vady E. pra- krizi, na druhé straně však, zejm. svým důrazem na jednotlivce a jeho nýřuje. autonomii, vedlo k obohacení lidskě Eurípidés [2. p. -dal, asi 480-406 osobnosti a svým důrazem na sílu př. n. 1., athěnský dramatický rozumu otevřelo cestu dalšímu básník. Narodil se na ostrově novému poznání. E. byl stoupencem Salamíně. Celý svůj život strávil umírněné demokracie. Podrobil v soukromí věnuje se studiu a poe- však rozumové kritice tradiční zii. Byl dobře seznámen s učením sociální, mravní a náboženské současných filosofů; s některými představy a hodnoty. Přivádí na z nich byl prý v osobním styku scěnu hrdiny nového typu, od(---+-Anaxagorás, --+-sofisté, ---+-Sókra- krývá v nich vznešené morální tés). R. 408 odešel na dvůr make- vlastnosti člověka, zejm. ženy, donského krále Archeláa do Pelly a které nebyly do té doby na scéně tam těž zemřel - E. složil asi 80- plně zobrazeny (např. Alkéstis, 90 divadelních her. Zachovalo se Ífigenie). Dějiště tragického kon(kromě zlomků) 17 tragědií (tra- fliktu se u E-da částečně přesunuje gédie Rhésos od E-da nepochází) do oblasti myšlenkového a citověho a satyrské drama (Kyklóps). Nej- života hrdinů (např. Médeia, Faidvýznamnější E-dovy tragédie jsou: ra). Představuje přitom hrdiny Jemně humorná Alkéstis (r. 438) v kritických životních situacích líčí oddanou lásku hrdinky, která a líčí rád jejich složité psychické neváhá podstoupit smrt za manžela. stavy. Do svých kusů vkládal E. - --Médeia (r. 431) je tragédie často aktuálni filosoficko-morální ženy, která z lásky k milovanému úvahy a debaty; bývá proto nazýván muži opustila vlast a spáchala filosofem na scéně. S mýtem naklákrvavé zločiny, je však manželem dá volně, vytváří nejednou spletité nakonec opuštěna; tato zrada pro- situace, které jsou nakonec řešeny budí temné síly v nitru barbarské šťastnou náhodou nebo božským ženy, v krajním zoufalství se zá,sahem ( ---+-deus ex machina; Médeia pomstí Iásonovi vraždou sr. např. Ífigenie Taurská). Nové jeho nové nevěsty a vlastních dětí. prvky, které E. do literatury uvedl, - V ---+-Hippolytovi (r. 428) svádí se rozvinuly plně v době pozdější. Faidra těžký vnitřní boj mezi svou E. též obohatil techniku tragédie:

187/

eur Európé, dcera foinického krále Agénora. Unesl ji -+-Zeus v podobě býka přes moře na Krétu. Z jejich synů prosluli ---+-Mínós a ---+-Rhadamanthys. Podle ní byl pojmenován světadíl Evropa. Literatura: W. Biihler, Europa. Ein Uberblick uber die Zeugnisse des Mythos in der antiken Literatur und Kunst, 1968. Vyobrazení únosu Európy: Tizian, okolo 1560; P. Veronese, okolo 1580; G. Reni (1575-1642); Baccio Bianco (nástropní malba ve Valdštejnském paláci v Praze), asi 1625-30; Rembrandt, Europa, 1632; Tiepolo (1696-1770), Únos Európy;_F. G. Watts, Europa, 1897; V. A. Serov, Unos E{!rópy, 1910 (vice variant); A. Procházka, Unos Európy, 1934 (kresba i_ olej). - Freska: F. Harovník (t 1683), Unos Európy (Lobkovický palác na Hradčanech). - Reliefy: Paolo della Stella (t 1552), Európé (na letohrádku Belveder v Praze); Andreas Maria Avostalis del Pambio a Jan Campion, Európé (v letohrádku Hvězda v Praze), mezi r. 1555---60. - Sochy: J. Kutálek (* 1917), Únos Európy; J. Lipchitz, Únos Európy, 1938 (bronz). - Opera: D. Milhaud, Únos Európy (text H. Hoppenot), 1927. K. A. Fedin (* 1892) nazval svůj román, v němž řeší problém Ruska a Evropy, Pochiščenije Jevropy (1935).

Euros viz

větry

Eurótás [2. p. -tu], řeka ve --+-Spartě.

Eurydiké, manželka

---+-Orfeova.

Eurymedón [2. p. -dontu], řeka v ---+-Pamf~lii, pramenící ve ---+-Frygii, známá vítězstvím ---+-Kimónovým nad perským loďstvem i pozemním vojskem (snad r. 469 př. n. 1.). Eurystheus [2. p. -ea], v Mykěnách, viz Héraklěs.

Euripides, i'ímská kopie podle originálu z doby kolem r. 330 pi'. n. 1. (Neapol)

položil důraz na ucmnost jednotlivých scén, omezil ještě více úlohu sboru a uvolnil souvislost jeho vystoupení s dějem, rozvinul prolog, užil nových prvků v hudbě. E-dova reč je přirozená a jasná, jeho lyrika si bere ráda náměty z prírody. Pro svě novátorství byl zesměš­ ňován komiky (---+-Aristofanés). E-dovi hrdinové jsou strženi z hérójských výšin do lidských poloh a jeho tragédie se již stávají hrami o osudech lidí. Pod jejich vlivem se vyvíjela dále tragédie i komedie, zejm. římská, a jejím prostřed­ nictvím i drama novověké. E-dova dramata dávala i později podněty k novému zpracování. Námět Medeie zpracoval jako drama v antice např. -+-Seneca, v nové době P. Corneille (1635);

Fr. Grillparzer (1822); R. Jeffers (1946); J. Anouilh (1946). Hippolyta R. Jeffers (1954). Ífigenii v Aulidě J. Racine (1674); G. Hauptmann (1944). Ífigenii Taurskou J. W. Goethe (1787). Nejznámějším zhudebněním jsou opery Gluckovy (obě lfigenie 1774, 1779) a opera E. Křenka Das Leben des Orest (1930). P reklady: J. Král, Kyklops, 1885; Alkestis, 1888; Hippolytos, 1914; K. Pražáková-Fuxová, Foiničanky, 1919; Hérakles, 1924; J. Sedláček, Devět dramat Euripidových, 1924; O. Jiráni, Bakchy, 1925; S. Stuna, Ión, 1931; F. Stiebitz, Médeia, 1970 (v: Antické tragédie); R. Mertlik, Hippolytos; Ífigeneia u Taurů; Helena, 1970 (v: Antické tragédie).

Eurípos [2. p. -pu] (dn. Evripos), nejužší místo (40 m) mořské úžiny mezi Boiótií a Euboiou (u Chalkidy), v němž se několikrát za den mění proud. R. 411 př. n. l. tu byl postaven most.

král

eurytmie (z řec. eu, dobře, rythmos, rytmus), rytmická úprava prózy. V řečtině i v latině vznikal jako ve všech jazycích - sledem vět a souvětí přirozený rytmus; skupiny slov, jež tvořily více méně syntaktický celek, byly navzájem odděleny pauzou pro nabrání dechu, a rozsahem se proto příliš nelišily. Umělou stylizací tohoto rytmu vznikl na jedné straně verš tzv. mluvní (vznikající nezávisle na hudbé), na druhé straně uměle rytmovaná próza. Jejím vrcholným útvarem byla --+-perioda, rozčleně­ ná na 2-4 kóla; delší ---+-kólon se dělilo dále na kommata ( doslova „úseky"). Teorii prozaického rytmu vypracovávali praktičtí stylisté-řeč­ níci; v llecku k ní položil základy ---+-Gorgiás, v :llímě ji propracoval hlavně -+-Cicero. Umělecké rytmování řeči bylo však v praxi známo již dříve, ovládali je např. ---+-analisté a řečníci před Ciceronem. Někteří stylisté užívali na konci svých kól

eur rytmických ---+-klauzulí jako ve verši, jiní (např. Cicero) se naopak veršovému rytmu pečlivě vyhýbali. Pokračováním antické e. byl středověký cursus rythmicus. Se záměrným používáním rytmických klauzulí se setkáváme i u některých novodobých prozaiků (např. tzv. hérójská klauzule [ - u l.,-u] u Antala Staška [,,tu pálilo slunce; tu vichřice duly"], sr. F. Novotný, LF 42, 1915, 277-281). Literatura: F. Novotný, Eurythmie a latinské prózy, I, 1917, II, 1921.

řecké

Eusebios [2. p. -ia] Caesarejský, z Kaisareie v Palestině, * asi 260, t asi 340, řecký církevní spisovatel. Nejvýznamnější jeho spisy jsou: Ekklésiastiké historiá (Církevní ději­ ny, 10 kn.), cenné zejm. proto, že uchovaly řadu zlomků ze spisů jinak ztracených; Pantodapé historiá (Kronika, obecné dějiny dovedené do r. 325), přepracovaná, doplněná a převedená do latiny ---+-Hieronymem; Proparaskeué euangeliké, lat. Praeparatio euange/ica (Příprava pro evangelium, tj. vlastně předhistorie evangelia), v níž ukazuje, že všechen dějinný vývoj směřoval ke vzniku křesťanství; Životopis císaře Kon-

stantina a Chvalořeč (na téhož). Svými kronikářskými pracemi dal E. pevný chronologický základ událostem prvních tří století křesť. církve. Jeho historickou koncepcí byla myšlenka o existenci tří světových náb. proudů: pohanství, židovství a křesťanství, které na sebe navazují, ale vyšší stupeň zároveň vždy překonává stupeň nižší. Ve sporech o Areiovo učení ( ---+-ariánství) zaujímal zprostředku­ jící stanovisko. Eustathios [2. p. -ia] z Thessaloníky, řecký filolog 12. stol. n. I. Napsal komentář k básním Homérovým, v němž čerpal ze ztracených děl stv. filologů, která měl ještě k dispozici. Komentoval též básně Pindarovy.

188/ o příjezdu panovníka; v křesťan­ ství zvěst o příchodu království božího, kterou podle křesť. učení přinesl na zem Syn boží z nebeské říše. Výraz e. se pak ujal pro vyprávění o pobytu tohoto „božího posla" na zemi, a to především pro vyprávění literárně zachycená. E-ií byla v nejst. dobách vedle sebe celá řada: z těch byla v kat. církvi uznána za pravá a zařazena do -+-Nového zákona jen čtyři (podle círk. tradice byli jejich autory: apoštol Matouš, průvodce a tlumočník apoštola Petra Marek, lékař a průvodce apoštola Pavla Lukáš a apoštol Jan [,,miláček Páně"]); ve skutečnosti to jsou, s výjimkou e-ia Lukášova, ---+-pseudepigrafa; ostatnf e-ia, z nichž se nám dochovaly jen zlomky, jsou prohlašována za ---+-apokryfy. E-ia vznikla v podobě nám známé vesměs až por. 70 n. 1. (po dobytí Jeruzaléma :tlímany), navazovala však na vyprávěni starší. Za nejst. z nich se uznává e. Markovo; jeho zpracováním (s přibráním · ještě jiného písemného pramene) bylo jednak e. Matoušovo, jednak Lukášovo. Tato tři e-ia bývají označo­ vána též jako synoptická, protože si jsou obsahově tak blízká (třebaže nezachovávají jedno a totéž pořadí vyprávění), že lze sestavit takřka beze zbytku synopsi (přehled) jednotlivých částí sobě odpovídajících. Ježíš je v nich líčen jako hist. postava; v e-iu Janově naproti tomu vystupuje Ježíš jako nadzemská mocnost (Logos, Slovo), která sestoupila z nebes na zemi, aby spasila ty, kdo v ni uvěří. - Rozpory mezi jednotlivými e-ii umožňují rozlišit starší (realističtější) složky křesť. věrouky od mladších.

evocatio (lat. vyvolání), obřad, při němž bylo božstvo vyzváno, aby opustilo své dosavadní místo, a kdy mu současně bylo přislíbeno místo nové. Za války prý :tlímané vyvolávali božstva z nepřátelského města s příslibem, že dostanou nový Euterpé viz Múzy chrám v ~ímě; z hist. doby známe jen e. ---+-Junony Reginy z Vejí Eutropius [2. p. -ia], římský děje­ r. 396 př. n. 1. (Liv. 5, 22). Naproti pisec 4. stol. n. I.; napsal stručné tomu se e. udržela až do císařské řím. dějiny Breviarium ab urbe doby jako obřad, jímž bylo do svět­ condita o 10 kn., líčící události do ského užívání navráceno místo r. 364 n. I. Jako vedoucí císařského zasvěcené bohům na soukromém archívu čerpal ze spolehlivých pozemku. pramenů. Jeho díla bylo pro snadnou srozumitelnost a jazykovou exedra (řec.) 1. společenská místprostotu používáno jako učebnice nost pro siestu v řeckém a římském ve střv. školách. domě nebo ve vile, polokruhová nebo pravoůhlá, se sedadly podél evangelium (řec. euange/ion, dobrá stěny; podobně i ve veřejných zpráva), původně v helénistických budovách (v lázních, palaistře, říších oficiální výraz pro zprávu na císařských forech aj.); - 2. samo-

statná nevelká budova o půdoryse polokruhovém s kamennou lavicí, popř. s polokupolí, zdobená sochami a malbami.

exegeze (řec. exégésis), textu, zvláště biblického.

výklad

exodos [2. p. -du] (řec., vyjití, odchod) 1. závěrečná část ant. divadelní hry, zvl. tragédie a komedie, při níž sbor opouštěl scénu; - 2. v lat. tvaru Exodus označení 2. kn. Mojžíšovy, v níž se líčí vyvedení Israelitů z Egypta ( -+-Starý zákon). exorcismus (vymítání dábel

ďáblů)

viz

exóterický (z řec. exóterikos, vněj­ ší), spis (popř. nauka), určený pro širší veřejnost, nikoliv pouze pro uzavřený okruh příslušníků filos. školy. Opak esóterický (z řec. esóterikos, vnitřní). - V. t. Aristotelés. explicit (snad zkratka z lat. explicitus [est], tj. liber = kniha, svitek [-volumen] byl rozvinut až do konce), výraz jímž se označují závěrečná slova textu, popř. písařova (nebo tiskařova) poznámka za ukončeným dílem. V ní býval obvykle jmenován autor, název díla a uváděny podrobnosti o osobě písaře (popř. tiskaře), místu, datu a okolnostech vzniku knihy. - Sr. incipit. ex(s)ilium (lat.) viz vyhnanství extáze (řec. ekstasis, vystoupení, tj. duše z těla), zvláštní duševní stav, kdy bohatě pracuje fantazie. V oblasti uměleckého tvoření se jí obíral Platón v dialogu Jón a výslovně ji uznává Aristotelés (Poet. 17, 2). Pozdější idealistická filosofie viděla v e-zi cestu, vedoucí prý k přímému poznání boha. Takto ji chápou ---+-Filón z Alexandrie, ---+-Plótínos, u něhož je e. spočinutím duše v bohu a splynutím s ním v jedno, gnostikové (---+-gnosticismus) a mystici (--+-mystika). ex voto (lat. votum, slib), ,,podle slibu", častá formule na lat. nápisech, jimiž byl nějaký předmět (nebo jen nápis sám) věnován božstvu jako dík. Výraz exvoto nabyl významu „votivní dar" a takto se ho užívá dosud. Ezop viz Aisópos

Fai

189/

F

Fabiové, podle tradice jeden znej- JeJtm břehu ho pohřbily nymfy starších římských patricijských ro- (Ov. Met. 1, 750--2, 400). dů, jehož všichni mužští členově Tragédie: -Eurípidés, Faethón (za(v počtu 306) až na jediněho chlap- chovány zl.); v nové době: Otakar Theer, Faethon, 1916 (scénickou hudbu složil J. ce padli hrdinně r. 4 79 př. n. 1. na B. Foerster, 1922, rkp.). - Obrazy: Faethón říčce Cremeře (přítoku -+Tiberu) (cyklus péti obrazťl na tabulovém strope v boji s obyvateli etruského města ve Vojenském hist. muzeu v Praze), neznámy malíř kolem r. 1580; J. Brueghel -+Vejí (Liv. 2, 49n). Z pozdějších, (1568-1625) - H. van Balen (1575-1632), hist. F-iů prosluli Q. Fabius Maxi- Faěthontuv pád (MG Brno); Baccio mus -+Cunctator a Q. Fabius Pictor Bianco, Faěthontťlv pád (nástropní malba ve Valdštejnském paláci v Praze), 1625 až (-+analisté; -+dějepisectví [B]). 1630; Le Sueur (t 1655), Faethon; F. So-

limene (t 1747), Faethón (v depositári

fabula (lat.) 1. vypravování, ná- Národní galerie v Praze); G. Moreau (1826-1898), F. řítíci se mezi bytostmi mět, látka (hlavně divadelní hry); - zvířetníku. - Symfonická báseň: C. Saint2. divadelní kus. Různé druhy di- Saens, Phaéton, 1873; F. Brož, Faěthon, vadelních her rozlišovali Římaně ouvertura, op. 2 1923/24; K. Bohm, Faethón, 1930. - Opery: J. B. Lully, příslušnými přívlastky; v oboru Phaéton, 1683; A. Scarlatti, Fetonte, 1685; komedie to byla f. -+atellana, f. N. Jommeli, Fetonte, 1768. palliata, f. togata ( -+komedie [B]), v oboru tragédie f. crepidata a f. Faidra viz Hippolytos (1) praetextata či praetexta ( -+tragédie [B]); - 3. -+bajka jakožto lit. Faistos [2. p. -tu], město na svadruh. zích dvou vrchů nedaleko od jižního pobřeží Kréty (45 km na jih Faéthón [2. p. -thonta], řec. Zářící, od -+Knóssu), o němž se zmiňuje syn boha slunce Hélia. Když F. po- Homéros (Il. 2, 648; Od. 3, 296). chyboval o svém božském původu, Na výšině (70 m) nad messarskou slíbil Hélios pod přísahou, že mu nížinou jsou zříceniny vladařského splní jakékoli přání; tu si· F. přál paláce, který byl neohrazen. Vznikl jeden den řídit otcův sluneční vůz. počátkem 2. tis., zanikl koncem Koně však poznali, že je řídí ne- 15. stol. př. n. 1. Středem paláce zkušená ruka, sjeli příliš nízko a se- bylo obdělně nádvoří (46 m x 22 m), . žehli část zemského povrchu; ta- obklopené asi 100 místnostmi (obytmější obyvatelě jsou od té do- né, trůnní sál, skladiště, sloupové by černí. Aby zabránil větší zkáze, síně, palácová svatyně). Jednotlivé srazil Zeus F-thonta bleskem s vozu. terasy spojují pohodlná schodiště. F. se zřítil do řeky Éridanu a na Z nálezů je nejznámější disk, s texFaistos, palác, pohled od severozápadu

Fai

190/

tem v neznámém obrázkovém pís- zvlášť známá tzv. Donatio Constanmu ( -+písma egejská). tini, falešná darovací listina papeži Silvestru I., kterou prý -+KonFajákové, mytický národ blaženě stantin Veliký za to, že byl křtem žijící na ostrově Scherii (již ve stv. zbaven těžk~ nemoci, daroval řím. ztotožňované s -+KorkýrÓu; jejich církvi některá provilegia. D. C. při­ vládce Alkinoos ochotně přijal znávala papežské moci nadřazenost ztroskotavšího -+Odyssea a dal ho nad mocí světskou, věčné panství vypravit na své lodi na jeho rodnou nad ~ímem a nad Itálií a právo -+Ithaku. -+Poseidón za trest tuto nejvyššího soudce nad celým křes­ loď po návratu z Ithaky proměnil ťanstvem. Podvrženost listiny dove skálu, a zahradil tak vjezd do kázal v 1. pol. 15. stol. Lorenza scherijského přístavu (Horn. Od. 6, Valla spisem De falso credita 3-10; 8, 555-563; 13, 160-164). et ementita Constantini donatione (O podvrženém darování Konstanfalanx viz taktika tinově, které se mylně pokládá za pravé). Falaris [2. p. -ida], tyran Literatura: W. Speyer, Die literarische v -+Akragantu okolo r. 570 př. n.1. Falschung im Altertum (v: Handbuch Svou vládu upevnil šťastnými vál- der Altertumswissenschaft I, 2), 1971. kami proti Kartágiňanům. Byl pověstný svou krutostí. Vypráví se Fama, římskými básníky perzonio něm, že své nepřátele zaživa upa- fikovaná Pověst, jež se rozrůstá loval v kovovém býku. - R. 1699 z nepatrných počátků nesmírnou dokázal slavný anglický filolog R. rychlostí do obrovských rozměrů. Bentley, že sbírka 148 listů zacho- (Verg. Aen. 4, 173n, 666n; Ov. vaná pod F-idovým jménem je pa- Met. 12, 43). dělek z 2. stol. n. 1.

faliský jazyk viz jazyky v Itálii fallické

písně

viz fallos

fallos (řec.), mužský úd, jehož zpodobení bylo nošeno v průvo­ dech na počest bohů plodnosti, zvl. na počest -Dionýsovu. Mládež nesoucí J. prozpěvovala nevázané popěvky, tzv. fallické písně, předvá­ děla mimické scénky a pronášela obscénní žerty; fallické písně byly podle Aristotela (Poet. kap. 4) jedním ze zdrojů řec. komedie. Odtud se f. stal i součástí hereckého kostýmu ve staré -+komedii attické a sboru satyrů v -+satyrském dramatě.

falzum (lat.falsum, klam, podvod), napodobenina uměleckého díla zhotovená s úmyslem klamat. F-za vznikala již ve stv. a byla určena pro řím. milovníky řec. umění. Velký počet jich vznikl za renesance s její zálibou v antice. Ještě více f-z pochází z období klasicismu a z nejnovější doby. I nejlepší falzifikátor však vkládá do svého výtvoru interpretaci antiky vlastní jeho době; proto i nejlepší f-za bývají záhy odhalena. Nejznámější f-za ant. uměleckých výtvorů jsou: malba tzv. Múza z Cortony (stv. -+Krotón ve vých. Etrurii), podobizna Gaia lulia Caesara (Britské muzeum), množství terakotových sošek (19. stol.), zlatá „Saitafernova" tiara (Louvre), hliněné sochy „etruských bojovníků" (New York). - Z literárních falz je ob-

Socha: Matyáš Braun, Fáma s Martem a Athénou, památník L. Šlika v chrámě sv. Víta, 1723.

familia (lat. rodina) 1. Starořímská rodina zahrnovala otce (pater familias) a matku (mater familias) s dětmi (popř. jejich manželky a děti), ale vedle toho i otroky rodině patřící (sr. níže); na rozdíl od otroků byly děti nazývány liberi (svobodní). Hlavou rodiny byl otec, jenž měl právo nad životem a smrtí členů rodiny (ius vitae necisque), mohl novorozeně uznat za své, nebo je dát pohodit; dospělejší děti mohl prodat; pouze otec měl plnou způ­ sobilost k právům ( -+caput), byl svéprávný (sui iuris), všichni ostatní příslušníci rodiny byli nesvéprávní (alieni iuris): děti podléhaly otcovské moci (patria potestas), manželka byla v moci manželově ( -+manus). Otec za ně vykonával všechna práva, zejm. majetková (pouze on mél plné vlastnické právo nad rodinným majetkem a právně jím sám disponoval), a rozhodoval i o sňatku dětí. Patria potestas zanikala otcovou smrtí, ztrátou občanství otce nebo syna, -+emancipací, -+adopcí, nebo jestliže byla otci soudním výrokem odňata. Zákonem byla omezena teprve za císařství. Zemřel-li otec a nezůstali-li po něm synové, tvořila rodinu vdova a neprovdané dcery; smrtí vdovy a provdáním dcer takováto rodina zanikla. Zletilí synové (starší než 25 let), kteří přežili svého otce, se stali svéprávnými (sui iuris), kdežto vdova, nezletilí synové a neprovdané dcery dostávali právního ochránce (tutor), obvykle v osobě

nejbližšího mužského příbuzného ( -+poručenství). - Rodina jako výrobní a právní svazek se uvolňovala, jak výroba vzrůstala a řím. stát se rozšiřoval, a to už v posledních dvou stoletích př. n. 1. - V. t. agnatio; cognatio; manželství. 2. F. rustica (dosl. ,,venkovská čeleď"), otroci zaměstnaní na -+villách, a to jak v zemědělské výrobě, tak při pracích nutných k řádnému chodu statku (kuchaři, pekaři, nosiči vody, tkalci, lékaři apod.). Dozor nad otroky měl šafář (vilicus). Jemu podléhali magistri operum (mistři), kteří stáli v čele menších skupin otroků,_ popř. námezdných pracovníků. Učetní agendu vedl dispensator. 3. F. urbana (dosl. ,,městská če­ leď"), otroci zaměstnaní ve měs­ tech. Ve větších domech jim stál v čele procurator. Postavení otroků ve méstech bylo pokládáno za lehčí nežli na venkově. Přeložení otroka z města na venkov znamenalo proto trest.

Fanagoreia (dn. Tamaň), řecká osada v Kerčském průlivu založená maloasijskými -+Ióny, pozdéji hlavní město -+bosporské říše se slavným chrámem bohyně -+Afrodíty. R. 64 př. n. 1. zde vzniklo povstání proti pontskému králi -+Mithradatovi VI. a postupně zasáhlo města Chersonésos, Theodosii a Nymfaion. Po Mithradatově smrti prohlásili ~ímané F-iu za svobodné město.

farizeové (z aram. ,,oddělení" [m. r. mn. č.]), židovský náboženský směr (-+sekty [I]) od 2. stol. př. n. l. Vznikli patrně ze starší žid. sekty chasídů (,,zbožných"), nespokojených s vládou žid. králů. Uplatňo­ vali důsledně a horlivě, avšak pružně s ohledem na současnost, před­ pisy Mojžíšova zákona (odtud dn. význam slova farizej= pokrytec) a doplňovali je (na rozdíl od -+saduceů) ústním podáním. Byli mezi nimi příslušníci všech společen­ ských vrstev. Bojovali proti všem odchylkám od žid. zákona, zvl. i proti křesťanství. Po zkáze Jeruzaléma r. 70 n. 1. zůstali f. jako jediný směrodatný židovský náb. směr.

farmakos [2. p. -ka] (řec.), človék určený k magickému očištění obce; při očišťování, k němuž docházelo zpravidla každoročně, byl f. buď zabit nebo z obce vyhnán. Jako f. býval vybírán buď zločinec nebo člověk tělesně postižený. Farnakés II. [2. p. -ka], syn pont-

191/ ského krále -.Mithradata VI; r. 63 př. n. 1. stál v čele vzpoury proti svému otci a po jeho smrti byl Pompeiem ustanoven za vládce -.bosporské říše. Po bitvě u -.Farsálu r. 48 se pokusil obnovit otcovu říši v puvodním rozsahu, byl však r. 47 poražen Caesarem u Zely v Pontu (veni, vidi, vici [-.Sent.]).

fed

r. 48 př. n. 1., v níž vojsko Pompei- božstvo plodnosti v přírodě a ovo podlehlo. ochránce stád před vlky, podle pověsti otec -.Latinův. Kněží, zvaní fasces (lat.), svazky, tj. pruty, ovi- -.Luperkově, měli na starosti jeho nuté červeným řemením, se sekyrou kult na Palatinu, na jehož sz. ůbočí vetknutou doprostřed, určené k bi- leželo jeho sídlo, jeskyně Luperca/. čování a stínání; odznak magistráta, F. rozuměl šumění lesa a jiným který měl moc nad životem a smrtí hlasům přírody, a proto mohl občanů (ius vitae necisque). F. (ve být bohem věštným. Za helénizace řím. náboženství byl F. ztotožněn s -.Pánem a jeho kult se potom udržoval jen na venkově. Mluví se i o Faunech v množném čísle, zto. tožněných s řec. -.Satyry. V době císařskě zaujal v lid. kultu F-novo místo -.Silvanus. (-Obr. str. 207.) Sochy: J. H. Dannecker, Opilý Faun, 1803; A. Rodin, Faun a nymfa; 1892; B. Kafka (1878-1942), Faunové (reliéf); četné drobné plastiky od P. Picassa (sr. A. Verdet, Faunes et Nymphes de Pablo Picasso, 1952). - Obrazy: Palma Vecchio, Faun a nymfa, 1505-8; Rubens, Faun a Faunka, okolo 1612; V. Stríbrný (* 1905), Faun. - Básnl: S. Mallarmé, L'apres-midi ďun Faune, 1876 (ilustroval Manet), přel. A. Procházka, Odpoledne Faunovo, 1922; F. Kvapil (1855-1925), Křepčicí Faun (inspirováno sochou E. L. Lequesna „ Tančící Faun" v Luxemburské zahradě v Paríži). Novela: J. Šimánek, Smutný Faun (Oživlé mramory, 1916). - Symfonická báseň: C. Debussy, Prélude a l'apres-midi ďun Faune, 1892 (inspirováno básní Mallarméovou). - Orchestrální svita: I. Stravinskij, Faun a pastýřka, 1908. - Ženský sbor: B. Vomáčka, Faunova píšťala, op. 23 (na slova Fr. Šrámka), 1931. .

Favorinus [2. p. -na] z Arelate v již. Galii, asi 80-150 n. 1., rétor a polyhistor galského původu. Žil dlouhá léta v !Umě, kde se těšil přízni vzdělaných kruhů včetně císaře Hadriana. Sám se považoval za stoupence akademické skepse, ve skutečnosti byl však učeným eklektikem nevelké myšlenkové hloubky. Z jeho četných spisů, psaných řec­ ky, se zachovaly jen zlomky; nejpopulárnější z nich byl Pantodapé historiá (Rozmanitá vyprávění, 24 kn.), snůška zajímavého materiálu z různých oblastí. Z F-na hojně čer­ pali Aulus -.Gellius a -.Diogeněs Laertios.

Farnéský býk, potrestáni Dirky, římská kopie pozdne helénistického originálu (Neapol)

Literatura: Th. Colardean, De Favorini Arelatensis studiis et scriptis, 1903. městě

- s výjimkou -.diktátora bez sekyr, mimo město se sekyrami) nosili na ramenou -.liktoři, kteří provázeli magistráta s -.imperiem. Před lidem, shromážděným v komiciích (-.sněmy [2]), byly f. skláněny k zemi, rovněž f. nižších úředníků před vyššími. Také úřed­ níci v -.municipiích mělif., ale bez sekyr a jiného tvaru. - V nové době Faros viz majáky se staly f. odznakem it. fašistů (odFarsálos, lat. Pharsa/us, město tud i název fašismu = it. il fascismo ). v jihovýchodní Thessalii, střežící od severu přístup k -.Thermo- fasti viz chronika; kalendář (B) pylám. Zachovaly se tu zbytky fatum viz osud akropole. V okolí byla svedena bitva mezi -.Caesarem a -.Pompeiem Faunus [2. p. -na], starořímské

Farnéský býk (it. Toro Farnese podle původního majitele), mramorové sousoší z 1. stol. př. n. 1. (Neapol) znázorňující potrestání Dirky ( -~-Amfíón a Zéthos), přiva­ zované k rohům divokého býka. Vytvořili je Apollónios a Tauriskos z Trall (v Kárii).

fayence (moderní název podle italského města Faenza), hliněné vázy, sošky, popř. reliěfy, polévané barevnou průhlednou nebo neprů­ hlednou glazurou, zhotovované v Přední Asii a v Egyptě. V řec. oblasti se vyskytovaly v krétské (reliéfy, sošky) a v mykénské výtvarné práci. federace, sdružení více kmenů nebo obcí, uzavřené na základě smlouvy (lat. - ►foedus). F. (řec. koinon) našla časté upJatnění v politicky rozdrobeném Recku. V těch řec. oblastech, ve kterých

fed

192/

se ještě nevyvinuly vyspělé -+městské státy, byly/. jakýmsi pokračováním kmenových svazů a v jejich čele stál obvykle volený náčelník (např. v -+Thessalii), kdežto tam, kde již vyspělejší mestské státy existovaly, bývaly nejčastěji uzavírány spolky neboli symmachie (-+spojenci), jejichž pův. cílem bylo jen vytvořit silnější vojenský celek. Členy těchto spolků byly sice obce politicky samostatné, ale nejsilnější z nich měla zpravidla vůdčí polit. postavení neboli -+hegemonii (napr. Sparta v -+peloponněském spolku, Athény v -+athénském námořním spolku, Makedonie v -+korintském spolku). V helénist. době se vytvářely sympoliteie, t.j. spolky (např. -+achajský a -+aitólský), které měly společné nejvyšší ůrady i společná shromáždění, ale žádná z členských obcí v nich neměla hegemonii. Od pol. 3. stol. př. n. 1. jsou známy symmachie i na -+Krétě. F-ci všech krétských měst (koinon tón Krétón) vytvořil r. 217 př. n. 1. makedonský král -+Filippos V., ta se však záhy rozpadla. Z počátku římskych dějin je nejznámější/. latinských měst (-+Latium). - V. t. civitas; foedus; spojenci.

s Perikleem a do konce třicátých let pracoval pro athěnskou demokracii. Periklěs venoval na Akropolis sochy svého otce Xanthippa a básníka Anakreonta (socha tohoto je zachována v řím. kopii). Na Akropoli stály rovněž dvě bronzové sochy Athěny: tzv. Lémniá a kolosální Athéná Promachos v plně zbroji, ztělesňující vojenskou moc státu. F. se stal vedoucím perikleovských staveb. Podle jeho návrhu vznikla sochařská výzdoba -+Parthenónu, pro který vytvořil ze zlata a slonoviny (-+chrýselefantína) kultovní sochu Athény Parthenos. Mytol. náměty na jejím štítě i ve výzdobě Parthenónu (např. gigantomachie,

kentauromachie, amazonomachie, dobytí Tróje) oslavovaly velikost demokratických Athěn. Chrám a kultovní socha byly zasvěceny r. 438, sochařská výzdoba Parthenónu se dokončovala do r. 432. F. podezřelý z bezbožnosti (na štítu Athény Parthenos znázornil Periklea jako Thésea a sebe jako Daidala) byl obžalován ze zpronevěry slonoviny. Podařilo se mu však vyváznout z vězení, uchýlil se do Olympie a tam vytvořil chrýselefantínovou kultovní sochu Dia, považovanou ve stv. za jeden ze -+sedmi divů světa. Nové výzkumy v Olympii odkryly F-diovu dílnu, přičemž byly nalezeny hliněné formy a odpad po-

,

Literatura: J. A. O. Larsen, Greek Federal States, 1968.

Feidiás [2. p. -dia], největší sochař starověku. Narodil se zač. 5. stol. př. n. 1. v Athénách, vyučil se snad v Argu, zemřel ve dvacátých letech v Olympii. Před r. 460 vytvořil bronzově sousoší - -+ex voto Athén do Delf - památník Marathónské bitvy. Před pol. 5. stol. se sblížil Feidiás, vlys Parthen6nu - jezdci v panathénajském pruvodu, kolem r. 440 př. n. 1. Feidiás, z východniho štítu Parthen6nu - Léto, Di6ne, Afrodite, 30. léta 5. stol. př. n. 1.

193/

Feidiás, m.etopa Partbenónu Kentaur s Lapitbem., 40. léta 5. stol. př. n. l.

Fei

194/

užívaných materiálů, mj. doklady zpracovávání skla k výzdobě sochy. Objevy potvrzují, že F. nebyl jen vynikajícím umělcem, ale i zkušeným odborníkem různé technologie. F-diovo umění, o němž máme představu z řím. kopií a ze zachované výzdoby Parthenónu, vychází z tradice a dovršuje ji ke klasické podobě. Jeho obsahem byla oslava řec. státu, především demokratických Athén; náměty čerpá z mýtů, v jejich pojetí se projevuje působení soudobé filosofie. Monumentalita a umělecké mistrovství nebyly ovšem jen osobním F-diovým pří­ nosem - největší díla uskutečnil ve spolupráci s početnou dílnou, jež vedle prostých pracovníků zahrnovala i velké umělce. F. měl řadu žáků (---+Agorákritos; --+Alkamenés; Kallimachos); celý další vývoj řec. sochařství vychází z jeho díla.

Festus. Sextus Pompeius F. [2. p. -ta -ia -ta], římský gramatik 2./3. stol. n. I. Pořídil výtah z dnes ztraceněho díla --+ Verria Flacca De verborum significatu (O významu slov) v 20 kn. abecedně uspořádaných. Zachovala se jen poškozená druhá polovina tohoto výtahu. Doplňujeme ji podle zachovaného díla Paula Diacona z 8. stol. n. I., který zase pořídil výtah z Festa.

Féničané

viz Foiníkie

fénix viz Foinix (1) ferekratej viz metrika Ferekratés [2. p. -ta], 2. pol. 5. stol. př. n. I., řecký autor komedií z období tzv. starě -+komedie. Vyhýbal se prý osobním útokům a liboval si v dějových zápletkách; jeho dílo mělo tak již některé znaky pozdější, tzv. střední komedie. Známe názvy a obsah některých jeho her a řadu zlomků. Jeden druh verše, katalektický glykónej, se po něm nazývá ferekratej ( -+metrika). Ferekýdés [2. p. -da] 1. ze Syru, okolo pol. 6. stol. př. n. I., autor první prozaické řec. knihy Pentemychos (Jeskyně s pěti kouty) neboli Theo/ogiá (Učení o bozích). Byl to výklad řec. nábožensko-mytologické soustavy. Dílo mělo ráz filos. románu a bylo pod vlivem -+orfismu. Zachovaly se z něho jen zlomky. 2. F. z Athěn, --+logograf 5. stol. př. n. I. Navázal na starší epiku a zpracoval genealogie héróů, kteří odvozovali svůj původ od bohů.

Pozdějším

--+mytografům

bylo jeho dílo pramenem pro attické báje.

fetialové (lat. fetiales), starobylé kněžské kolegium o 20 členech, které se uplatňovalo při vypovídání války a uzavírání smluv. Nepřátelství se sousedním kmenem zahajovalo čtyřčlenně poselstvo f-lů, chráněné posvátnými bylinami (verbenae) z Kapitolu, tím, že žádalo ústy svého předáka (pater patratus) náhradu škody. Byla-li odmítnuta, hodili f. v ohni zakalené kopí na cizí území, aby tak naznačili řím. vlastnické právo na ně (Liv. 1, 32; 4, 30). Později se akt odehrával v :tlímě při Bellonině chrámu u cirku Flaminiova, kde byl kus pozemku vyhrazen jako stálé nepřátelské území. Při uzavírání smlouvy zabíjeli f. obětní sele kamenem a odhazovali kámen se slovy: ,,Jestliže vědomě klamu, nechť mě Diespiter ( = Jupiter) vyvrhne z města, tvrze a majetku tak, jako já odvrhuji tento kámen." Obřad předpokládal, že obě strany měly své fetialy; bylo tedy toto kolegium obecně latinské. Koncem doby republ. kolegium /-lů zaniklo, za -+Augusta však bylo obnoveno a udrželo se až do Severovců.

fetišismus, novodobé označení pro víru v nadpřirozenou sílu neživého předmětu, jako kamene, meteoritu, kusu dřeva nebo stromu. F. se projevoval v antice zvl. v náboženství krétském a mykénském, takže jeho projevy v pozdějších dobách v :tlecku bývají vykládány jako pozůstatky víry předřec. obyvatelstva. Z hist. doby je známo uctívání kamene v Thespiích, --+omfalu v --+Delfech, Apollóna nebo Herma v podobě kamenného sloupku aj. V :tlímě se pozůstatky f-mu shledávají v uctívání hraničního kamene (terminus), krbu (Vestalis focus, krb Vestálek) a kopí (Mars), z nichž se vyvinula příslušná božstva (--+Terminus, -+Vesta a -+Mars).

fescennijské písně, staroitalské lidové písně, nazvané patrně podle etruského města Fescennia. Vyznačovaly se vtipností často obhroublou a dialogickou formou. Zpívaly je zvl. při svatbách skupiny popíjejících hodovníků, často maskovaných. Byly jedním z pramenů Fides (lat.), personifikovaná věr­ řím. -+komedie. nost (záruka, důvěra), jíž byl v pol.

3. stol. př. n. I. na --+Kapitolu zbudován chrám. Její kult spojovala řím. tradice s Numou (-+římští králové), který prý ustanovil, aby každoročně přijeli v krytém voze na Kapitol tři --+flaminové se zahalenou pravicí a tak obětovali. Vedle této bohyně zvané F. publica (obecní) nebo F. popu/i Romani (národa římského) rozšířily se za řím. císařství představy jako F. Augustorum (císařů), F. legionum, F. militum (legií, vojsk) apod. Také v řec. náboženství existovala obdobná bohyně (Pistis), která znamenala důvěru a záruku např. v obchodu. - Naproti tomu křesť. věrnost, F. christiana, znamená naprosté odevzdání do vůle boží.

fiducia (lat.) viz právo zástavní figury viz poetika Filémón [2. p. -mona], 361-263, jeden z hlavních básníků nové attické -+komedie. Pocházel ze Syrákůs,ale stal se athénským obča­ nem. Jeho hry oplývaly jadrným vtipem; dosáhl jimi vícekrát vítěz­ ství než jemnější --+Menandros a došel velké obliby. Složil přes 90 kusů, zachovaly se však jen částečně názvy a skrovné zlomky. F-monových her užil jako předlohy řím. dramatik -+Plautus v zachovaných komediích Mercator, Trinummus a Mostellaria. Filémón a Baukis, lat. Philemon a Baucis [2. p. -mona; -idy], podle antické báje chudí stařičtí manželé, kteří jediní poskytli pohostinství J ovovi a Mercuriovi, a proto unikli potopě ( --+Deukalión a Pyrrha), jíž bozi ztrestali bezbožné sousedstvo. F. a B. se pak stali strážci svatyně, v kterou byla proměněna jejich chatrč. Splnilo se jim i přá­ ní, aby byli spolu i po smrti: proměnili se v dub a lípu. Bývají dáváni za vzor manželskě lásky. Básnické zpracování: Ov. Met. 8, 631n; v nové době: J. Vrchlický, Filemon a Baucis (Třetí kniha básní epických), 1906. - Malby: Rubens, Krajina v bouři s Jupiterem, Merkurem, Filemonem a Baucidou, kolem 1620; neznámý flámský malíř, Jupiter a Mercurius na návštěvě u Filemona a Baucidy, 1. pol. 17. stol. (NG v Praze). - Opera: Gounod, Philěmon et Baucis, 1860.

Filetairos [2. p. -ra], zakladatel samostatného pergamského státu. - Za bojů --+diadochů o dědictví Alexandra Velikého byl ve službách thráckého krále --+Lýsimacha. Ten mu za války proti --+Seleukovi I. svěřil ochranu --+Pergama. A však F. přešel r. 281 př. n. I. na stranu Seleukovu a odkázal vládu nad

Fil

195/ městem a Lýsimachovu pokladnu, spolu s jeho novorozeným synem uloženou v Pergamu, svému synov- --.Alexandrem (2) uznán r. 323 př. n. I. formálně za makedonci --.Eumenovi I. ského krále, skutečná moc byla filigrán, technika šperkařské vý- však v rukou --+diadochů. R. 316 zdoby. Původně zrněné vlákno, byl zavražděn. F. V., makedonský král v I. pak vůbec výzdoba kovovými vlákny, aplikovanými na podložku 222/21-179 př. n. I., syn --+Déz téhož kovu (stříbro, zlato). métria II. a nástupce --+AntigoNěkdy je celý šperk spleten z kovo- na Dósóna. Rozšiřoval makedonvých vláken (f. ažurový). Podobnou skou moc v Řecku, zejm. když se technikou je --+granulace. - Na spojil r. 215 s --+Hannibalem proti papíře značí f. průsvitku (vodo- Římanům (v tzv. první makedonské znak), určující papírnu. válce 215-205 [--+Makedonie]) a válčil proti jejich spojencům v egejfilipika, útočná nebo polemická ské oblasti (-+římské dějiny). S Ří­ řeč. Filippiky se nazývaly --+Dé- many uzavřel r. 205 separátní mír, mosthenovy řeči proti --.Filippovi ale ti na něj po vítězství nad II. Podle nich pojmenoval --+Cice- Hannibalem sami zaútočili a r. 197 ro f-mi (Philippicae) své řeči proti ho porazili v tzv. druhě makedonské --+Antoniovi. Název se udržel i v no- válce v bitvě u --+Kynoskefal. vě době; u nás např. složil r. 1567 F. pak uzavřel mír pro Makedonii Jan Blahoslav „Filippiku proti mi- nepříznivý a později dokonce podsomusům", tj. nepřátelům vzdělání. poroval Římany proti syrskému králi --+Antiochovi III. Filippos [2. p. -pa], jméno oblíbené v makedonské královské rodině. Filippos Arabs viz Philippus A. F. II., král v 1. 359-336 př. n. 1. V mládí byl držen jako rukojmí Filippos z Opúntu viz Akadémie v Thébách; získaných poznatků z tamější vojenské taktiky využil Filippy, řec. Filippoi, lat. Philippi pak při budování silné makedonské (20 km východně od dn. Dramy), armády. S ní rozšířil makedonský město v jižní Makedonii pod horou stát přes odpor Athén až k moři, Pangaiem, od seyerovýchodně r. 342 získal Thrákii a s ní také --+Amfipole, vybudované r. 358/7 pangajské zlaté doly. To značně králem --+Filippem II. (na místě pozvedlo hosp. silu Makedonie. staršího osídlení) jako pevný opěrný F. mohl pak aktivně zasahovat do bod na ochranu tamních zlatých poměrů v samém Řecku jako opora dolů. Na podzim r. 42 př. n. I. zde protidemokratic- bylo ve dvou bitvách poraženo řím­ oligarchických, kých kruhů, stal se pánem Thessalie ské republ. vojsko; jeho velitelé, C. a měl také přímý vliv na --+Épeiros. --+Cassius (2) Longinus a M. Iunius Velký polit. dosah měla pro něj --.Brutus, spáchali pak sebevraždu. --.,,svatá válka" s Fóky, neboť za - Od 1. stol. n. I. sídlo početné účast v ní se mu dostalo členství křesť. obce (-+Pavel apoštol). v --+amfiktyonii delfské. S Athéna- Úsloví „U Filipp se sejdeme" mi uzavřel sice F. r. 346 --+Filokra- pochází z Plútarchova životopisu tův mír, ale zůstával ve skutečnosti Bruta (36): pronesl je prý k Brutovi dále jejich nejnebezpečnějším sou- jeho zlý duch, jenž se mu několik peřem, poněvadž ohrožoval svými dní před bitvou zjevil za noci ve dalšími výboji athénský obchod stanu. s --+Černomořím. Toho si byl dobře vědom zejm. největší athén- Filistión z Lokridy, jeden z nejský řečník --+Démosthenés (2), významnějších stoupenců lékař­ a proto neustále proti F-povi ské školy sicilské z konce 5. a brojil. Dosáhl sice toho, že ser. 338 zač. 4. stol. př. n. I. Při úvahách spojili proti F-povi s Athéňany o fyziologii vycházel člověka Thébané, ale F. je u --.Chairóneie z --+Empedokleova učení o čtyřech na hlavu porazil. R. 338/7 se sešel živlech a vysvětloval fyziologické na F-povu výzvu všeřecký kongres pochody do značné míry pomocí v Korintě; na něm byl vyhlášen teorie pneumatické ( --+pneuma; mír v Řecku, odpovídající duchu --+lékařské školy). Hlavním pramemak_edonské politiky té doby, a bylo nem pro poznání F-a je papyrus rozhodnuto vytáhnout proti Persii z 2. stol. n. l., tzv. Anonymus (--+korintský spolek). Poněvadž Londiniensis, obsahující výtah z dě­ však byl F. r. 336 zavražděn, jin lékařství, jež napsal z pověření uskutečnil tento smělý plán teprve Aristotelova --+Menón. jeho syn --+Alexandros Veliký. F. III. Arr(h)idaios, po otci vlast- Filistos [2. p. -ta] ze Syrákús, ní bratr Alexandra Velikého. Byl *okolo 430, t 356/55, řecký histo-

rik, nejdůležitější zástupce sicilské vysoké Zastával historiografie. úřady u dvora sicilských tyranů. Z jeho díla o dějinách Sicílie se nám zachovalo jen několik málo zlomků.

Filítás, též Filétás [2. p. -ta] z Kóu, řecký básník a učenec kolem r. 300 př. n. I., vychovatel egyptského krále Ptolemaia II. -+elegii, --+epyllion a Pěstoval --+epigram; z nich máme však jen nepatrné zlomky. Sestavil sbírku neobvyklých slov, jež shromažďoval zcela nesoustavně ze staré poezie, pod názvem Ataktoi glóssai (Neglosy). Jeho pobyt uspořádané v Alexandrii měl dalekosáhlý vliv na formování --+alexandrijského básnictví, jehož byl průkopníkem. Filodémos [2. p. -ma] z Gadar v Palestině, řecký epikúrovský filosof. Od 70. let 1. stol. př. n. I. působil v Římě; popularizoval řeckou filosofii, o jejíchž dějinách vydal rozsáhlý spis, a měl silný vliv na vzdělané Římany tehdejší doby. Psal i milostné epigramy a zabýval se teorií umění ( --+estetika). Zastával názor, že při posuzování uměleckého díla není rozhodující o~sah, nýbrž estetické působení. Ve spise Peri músikés (O hudbě) polemizoval proti názoru, mezi ant. filosofy značně rozšířenému, že hudba má výchovný význam. V oblasti -+logiky jsou pozoruhodné F-movy výzkumy o induktivní metodě a úsudcích podle analogie. Četné zlomky z F-mových Peri theón (O bozích), spisů Peri eusebeiás (O zbožnosti), Peri rhétorikés (O rétorice), Peri poiématón (O básních), Peri sémeión kai sémeióseón (O znacích a usuzování podle znaků) aj. byly vydány z těžko čitelných herculanských papyrů.

Prek/ad zlomků: J. Ludvíkovský, Diogenes Laertios, Život a učení filosofa Epikura, 1952.

Filochoros [2. p. -ra] z Athén, * brzy po pol. 4. stol., t v 60. letech 3. stol. př. n. l., řecký historik, autor díla o athénských dějinách. Zaznamenal mnoho podrobností o athénských kultech, mýtech, institucích atd. Patří mezi nejlepší tzv. atthidografy ( --+dějepisectví [A]). Z jeho díla se zachovaly jen zlomky. Filokratés [2. p. -ta], athénský státník, podle něhož byl nazván mír uzavřený na jeho návrh r. 346 př. n. I. s makedonským králem Filippem II. Mír byl pro Filippa

Fil

196/

výhodný, protože se v něm uznáva- gamští učenci dávali, jak se zdá, období úpadku a po obrazoborecly jeho výboje na thráckém pobřeží. přednost termínu kritikos (krínein= kém nepřátelství k vyššímu vzdělání = rozlišovati, souditi), jímž se už (650-850) tzv. byzantská reneFiloktétés [2. p. -ta], v řecké myto- dříve označoval u Řeků znalec a sance, která sice neznamenala ve logii přítel -►Hérakleův, dědic jeho posuzovatel literatury. Pozůstatkem filologii vědecký pokrok, ale zaluku a jedovatých šípů. Na výpravě učenosti řec. gramatiků jsou -.scho- sloužila se o zachování značné části proti -.Tróji byl uštknut hadem lia, výkladové poznámky k Homé- řeckého lit. dědictví. Patří sem a pro nesnesitelný zápach, vychá- rovi, tragikům aj. řeckým autorům zejm. současník slovanských věro­ zející z hnisající rány, zanechán a dále gram. terminologie, které se zvěstů Cyrila a Metoděje, patrina ostrově -.Lémnu. V desátém užívá v lat. podobě namnoze dosud. archa -.Fótios, dále kappadocký roce -.trójské války byl přiveden Rímané převzali od Řeků všechny arcibiskup -.Arethás, v 10. stol. -.Odysseem a -.Neoptolemem tyto obsahově příbuzné termíny -.Kónstantínos VII. Porfyrogenk Tróji, neboť podle věštby jí ne- (lat. criticus, grammaticus, philo- nétos, o něco později autor slovníku mohlo být bez něho dobyto. Jeho logus), ale i u nich se jmenovali zvaného Suidas (Suda,-+lexikografie šípem padl -.Paris. - Báji zpraco- pěstitelé jazykov. a lit. studií zpra- [A]), v 11. stol. Michaél -.Psellos, val -.Sofoklés v zachované stejno- vidla grammatici ( -.gramatika [B]) obnovitel platónismu, ve 12. stol. jmenné tragédii. · a jejich pracovní metoda (ars) gram- Ióannés -.Tzetzěs a -.Eustathios, matica bývala spojena se studiemi koncem 13. stol. a začátkem 14. 1' iloláos 1. viz právo řecké; starožitnickými (studia antiquita- stol. Maximos -.Planúdés a -+Tri2. viz Pýthagorás tis), tak už u L. Aelia Stilona klínios Démétrios, vesměs ctitelé (-.gramatika [B]) a zvl. u jeho žáka klasiků, kteří se věnovali též lexikofilologie. Řecký výraz filologos M. Terentia -.Varrona. Ve shodě grafii, komentátorské činnosti a vý(filein = milovati, logos = slovo, s tím lat. výraz litterae znamená ne- jimečně (Triklínios) i textové kriřeč, ale i myšlenka, rozumový jen písmena, písemnictví, ale i vědy, tice. O poznání řečtiny, řec. soud) značí obecně člověka milov- vědecké vzdělání, a litteratus je člo­ literatury a /. u it. humanistů se ného řeči, speciálně někoho, kdo věk učený, vzdélaný. Jsou však přičinili byzantští učenci, kteří pů­ má zálibu v psaném slově, v litera- doklady, že se stavéla, jak u Řeků, sobili v Itálii částečně už před dotuře, ve vědě (filologein = vést uče­ tak u Římanů (v době Ciceronově) bytím Cařihradu Turky r. 1453, né hovory, studovat), člověka vzdé- filologická učenost proti formální Manuel Chrýsolorás, Geórgios Gelaného, učence. Výraz filologiá, do- učenosti v užším smyslu grama- mistos Pléthón, Béssarión, Theoložený - tak jako filologos - poprvé tické. Řím. gramatik L. Ateius dl',ros Gaza, Démétrios Chalkokonu Platóna, znamená tedy „láska Praetextatus přijal po příkladu dylés (též Chalkondylés), Kónstan_, k slovu, záliba v literárním a vě­ Eratosthenově příjmí Philologus a tínos Laskaris aj. (sr. literatura deckém studiu, učenost" a blíží se slovo filologie ve významu vše- byzantská [ -.literatura řecká]). svým významem k slovu filosofiá. stranná učenost (multiplex variaque Záp. latinskému středoveku pří­ Rekové položili základy téměř ke doctrina, Suetonius, Gramm. 10, 6) sluší především zásluha, že nám všem naukám, které se shrnují v no- je doloženo v prvních stoletích n. 1. zachoval, hlavně přičiněním klášvověku pod názvem filologie, tedy častěji. Nadřazenost/. nad grama- terních skriptorií, všechno to, co nejen k jazykovědě, jejímiž teoret. tikou se projevila v encyklopedii máme z řím. písemnictví. Řec. japroblémy se zabývali již sofisté, -.Martiana Capelly De nuptiis Phi- zyk upadl na Západě na několik Platón a Aristotelés ( -.gramatika lologiae et Mercurii, kde je Philo- století téměř v zapomenutí. Vě­ [A]), ale i ke -+kritice literární a logia personifikací učenosti vůbec, decký odkaz antické/. latinský stře­ textové, k exegezi, lit. dějinám, kdežto Grammatica je jednou ze dověk nerozmnožil. Omezil se na ediční činnosti, -.lexikografii [A], sedmi panen, které vykládají na školskou praxi, která učila, hlavně -.metrice a jiným pomocným vě­ svatební hostině obsah své nauky. ve službách theologie, lat. -.gradám filologickým. Hlavními před­ V pozdně antickém systému sedmi matice podle Donata a Prisciana, staviteli antické/., jež souvisí s vý- -.svobodných umění, - septem ant. reáliím z Martiana Capelly a vojem -+rétoriky a -.poetiky, jsou artes liberales, který zprostředkoval Isidora Sevillského, kdežto základy alexandrijští aristotelsky oriento- Martianus Capella středověku, byla metriky tradovali zejm. anglosaští vaní učenci, zpravidla správcové gramatika složkou tzv. trivia (gra- autoři Aldhelm a Beda Venerabilis tamější -.knihovny a pracovníci matika, dialektika, rétorika). Sou- (7. stol.). Fantastické teorie grama-.Múseia, -+Zénodotos, -.Kal- vislost gramatiky se snahami ency- tika Virgilia Marona v Galii (7. limachos, -.Eratosthenés, -.Ari- klopedickými ukazuje vedle jiných stol.) svědčí jen o hlubokém úpadku stofanés Byzantský, Aristarchos kompilačních děl z konce stv. spis tzv. latiny merovejské. Před roz( -.gramatika [A]), -.Apollodóros Etymologiae, v němž -.Isidorus padem zachránila středověkou laz Athén aj., vedle nich pak Hispalensis, biskup sevillský (t 636) tinu karolinská renesance, ale ani příslušníci školy stoickopergamské podává ve 20 knihách poučení v ní, nehledíme-li k nepatrným vý(-.Pergamon), zejména -.Kratés o všech věcech a pojmech součas­ jimkám (epitomátor Festova díla z Mallu. Z alexandrijských učenců ného svéta. Existují též scholia Paulus Diaconus v 8. stol., Servatus jen Eratosthenés užíval příjmení k římským klasikům, např. k Cice- Lupus v 9. stol., kritický upravoFilologos, zpravidla se tito učenci ronovi, Vergiliovi a Horatiovi, ale vatel textu Valeria Maxima), nenazývali gramatiky (grammatikoi, nevyrovnají se scholiím k autorům ožila vědecká filologie. To platí gramma = písmeno, grammatis- řeckým. i o tzv. renesanci ottónské (10. stol.) tés = učitel psaní a čtení). GramaDalší dějiny /. splývají v zásadě, nebo o renesanci 12. stól., kdy se tika (techné grammatiké, u Platóna pomineme-li řec. vlivy na litera- artistické studium stávalo základní ještě jen „znalost čtení a psaní") jim tury blízkého Orientu, zejm. syr- fakultou vznikajících universit. Novšak znamenala nejen studium ja- skou a arabskou, s dějinami křesť. vé formy lat. poezie a prózy si však zyka, textovou kritiku a jazykový vzdělanosti evropské v jejím vztahu vyžádaly nové učebnice poetiky, výklad lit. památek, ale i jejich vý- k antice. Ve vých., byzantské části jaké psali ve 12. a 13. stol. Mattheus klad antikvářskohistorický. Per- evr. středoveku se uskutečňuje po Vindocinensis, Ioannes de Garlan0

197/ dia, Eberhardus Bethuniensis, Galfredus de Vino Salvo, a rétoriky (ars dictandi), jež podali např. Petrus de Vinea aj. I tyto nauky mají ant. základy jako ostatní střv. vědy a jako scholastická theologie a terminologie odvozená z Aristotela. Počínajíc obdobím velké evropské renesance ve 14. a 15. stol. se tak rozvinul humanistický a později i filologický zájem o antiku u Italů, Francouzů, Holanďanů a Němců, že zde lze připomenout jen něko­ lik nejvýznamnějších jmen a dat. U Italů vynikli vedle Petrarky a Boccaccia objevitelě rukopisů C. Salutati (1330-1406) a Fr. Poggio (1380-1459), dále autor spisu Elegantiae Latini sermonis a původce důkazu o podvrženosti tzv. donace Konstantinovy Laurentius Valla (1407-1457), překladatel Platóna a hlava florentské Platónské akademie, založené Cosimou de Medici, Marsilius Ficinus (1433-1499) aj. Vedle byzantských učenců, o kterých se stala zmínka, má velký význam pro dějiny/. v Itálii též ůčast humanistů-tiskařů na tomto procese, jako byl Aldus Manutius (1459-1515) a jeho synové v Benátkách (editiones Aldinae) a v 16. stol. rodina Giunti v Benátkách, Florencii a Lyoně (editiones · Iuntinae). O obnovení /. jako védy si získali zvláštní zásluhu francouzští humanisté 16. a 17. stol. Náleží sem G. Budé (1468-1540), jenž patrně užil poprvé v nové době slova filologie terminologicky (De philologia, 1530), slavná rodina učenců-tiskařů Estienne (Stephanus), z níž nejvíce vynikli Robertus Stephanus (1503 až 1559), autor a vydavatel Thesauru linguae Latinae, a jeho syn Henri (1531-1598), autor Thesauru Graecae linguae, I. I. Scaliger (1540-1609), I. Casaubonus (1559 až 1614), Ch. Du Cange (1610 až 1688), autor známých glosářů střv. latiny a řečtiny, aj. Z Holandska pocházel znamenitý učenec Desiderius Erasmus Rotterdamský (1466/67-1536), vydavatel mnoha klasiků, zejm. pak Nového zákona, obhájce živé latiny proti upřílišenému „ciceronianismu" a sám skvělý lat. spisovatel, proslulý jako kritik římské církve i Lutherův. Další vynikající filologové holandští byli lustus Lipsius (1547-1606), G. J. Vossius (1577-1649), Daniel Heinsius (1580/81-1655), Hugo Grotius (1583-1645), J. F. Gronovius (1611-1671), J. G. Graevius (1632-1703), Tib. Hemsterhusius (1685-1766), L. C. Valckenaer (1715-1785) atd. Z anglických filologů byl největší Richard Bent-

ley (1662-1742), mistr nižší i vyšší kritiky, jehož důkaz o nepravosti listů Falaridových znamenal epochu. Jako Bentley tak i jiní angl. badatelé o starověku se obraceli k studiu řec. kultury a připravovali tak přechod od lat. humanismu k novému humanismu vyznačují­ címu se kultem řečtiny. V tom je podporoval filosof a estetik A. C. Shaftesbury (1671-1713). Němci měli v období humanismu vétší počet znamenitých humanistů-filologů, jako byli Joh. Reuchlin (1455-1522), Philipp Melanchthon (1497-1560) a J. Camerarius (1500-1574), a v období baroka autora velkých repertorií řec., řím. i lat. literatury J. A. Fabricia (1668-1736), ale osobitý ráz vtiskli studiu starověku až v 2. pol. 18. stol. Tehdy začala v Německu ustupovat převážně lat. studia humanitatis a na universitách se začali zapisovat studiosi phi/o/ogiae. Tato /. buduje na řec. základě nový ideál lidskosti v tzv. hnutí novohumanistickém. Hlavní představitel tohoto hnutí je zakladatel uměnovědné archeo1"gie J. J. Winckelmann (1717-1768) a mezi literáty Lessing, Herder, Goethe, Schiller a W. v. Humboldt, jeden z původců myšlenky klas. gymnasia, která ovládla v 19. stol. velkou část evr. vzdělání. Do této souvislosti patří dále Ch. G. Heyne (1729 až 1812), jenž razil nové cesty zejm. v oblasti estetické exegeze a mytologie, a F. A. Wolf (1759-1824), autor proslulých Prolegomen k Homérovi (1795), jež měla nesmírný vliv na další bádání o Homérovi, a původce pojmu a termínu Altertumswissenschaft, věda o starověku. Wolfem počíná nová ěra v dějinách klas. studií, která se vyznačuje metodicky-historickým zkoumáním starověku jako celku. Wolfův žák August Boeckh (1785-1867) vypracoval v jeho duchu encyklopedii a metodologii filol. věd, do níž pojal stejně teoret. hermeneutiku a kritiku jako materiální disciplíny týkající se starověku (Realphi/ologie). Proti Boeckhovi trval jeho starší současník Gottfried Hermann (1772-1848) na užším pojetí/. jako formální vědy a textové kritiky (Wortphi/ologie). V pozděj­ ším vývoji /. však vcelku převládlo stanovisko Boeckhovo. Klasická filologie, jak se počala v 19. stol. označovat na rozdíl od orientální, germánskě, slovanské a jiných filologií, které se postupně osamostatňovaly, byla ztotožňována, zejm. při vysokoškolském studiu, s vědou o starověku, Altertumswissenschaft. Ve vědeckě práci docházelo

ovšem k větší nebo menší specializaci, přesto se však většina nem. filologů zabývala několika disciplínami svěho oboru. Uvádíme z nich jen několik nejznámějších: Ch. A. Lobeck (1781-1860) se věnoval řec. gramatice, řec. mytologii a náboženství, F. G. Welcker (1784 až 1868) rekonstrukci attických tragédií, výkladu ant. uměleckých památek a řec. náboženství, A. I. Bekker (1785-1871) a K. Lachmann (1793-1851) textové kritice; Lachmann podal svou „písňovou teorií" (Liedertheorie) po Wolfovi druhý významný příspěvek k tzv. homérské otázce; C. O. Muller (1797-1840) se zabýval ant. kulturními dějinami a mytologii, F. Ritschl (1806-1876) zkoumáním Plauta, archaické latiny, metriky a epigrafie, O. Jahn (1813-1869) edicemi řec. a lat. textů a archeologií, E. Zeller (1814--1908) ději­ nami ant. filosofie; Aug. Nauck (1822-1892) byl jedním z nejvýznamnějších grécistů 19. stol.; R. Westphal (1826-1892) byl činný v oboru ant. hudby a metriky, O. Ribbeck (1827-1898) se zabýval dějinami řím. poezie a vydával' díla řím. dramatických básníků; H. Usener (1834-1905) byl průkopníkem v oboru srovnávací vědy o náboženství; F. Bucheler (1837-1908) se věnoval zejm. textové kritice a staroitalské dialektologii, F. Blass (1834--1907) dějinám řec. řečnictví a vydávání děl řec. řečníků, Erwin Rohde (1845-1898) déjinám řec. literatury a především řec. románu; v klas. archeologii vynikli Ernst Curtius (1814--1896), Heinrich Schliemann (1822-1890),A. Furtwangler (1853-1907), v dějinách starověku B. G. Niebuhr (1776 až 1831), J. G. Droysen (1808-1884) a zejména Theodor Mommsen (1817-1903). Z četných dalších představitelů něm. filologie je nejvýznamnější Ulrich v. Wilamowitz-Moellendorff (1848-1931), jenž v duchu Boeckhově chápal filologii jako všestrannou vědu o starověku a zabýval se textovou kritikou, dě­ jinami textů (Textgeschichte), metrikou, lit. vědou, polit. a kulturními dějinami i činností překladatelskou. Po návratu od tohoto historického pojetí antiky k filosoficky podloženému humanismu volal Werner Jaeger (1888-1961), který odešel z nacistického Německa do USA na Harvardskou universitu. O čel­ ném postavení něm. klasické /. v 19. stol. svědčí to, že se v Ně­ mecku začaly v té době vydávat, částečně i s cizí pomoci, souborné filol. edice a encyklopedie, dosud

fil pokračující,např.: Corpus inscriptionum Graecarum (založil A. Boeckh) od r. 1828 do r. 1877, lnscriptiones Graecae od r. 1873; Corpus inscriptionum Latinarum (založil Th. Mommsen) od r. 1863; Bibliotheca Teubneriana (edice klasiků řec. a řím.) od r. 1849; I. Mullera Handbuch der Altertumswissenschaft od r. 1886 (obsahuje i příručky byzan tologické a medievalistické); Pauly-Wissowa, Real-Encyclopddie der classischen Altertumswissenschaft, 1. vyd. od r. 1842, 2. vyd. od r. 1894 dodnes; Thesaurus linguae Latinae od r. 1900 aj. Ponechávajíce stranou souvislost klasické/. s novorenesančními proudy v evr. literatuře a filosofii, kde třeba připomenout aspoň jméno klas. filologa a filosofa Friedricha Nietzscheho (1844-1900), a pomíjejíce klasickou f-ii u ostatních evr. i neevropských národů, k nimž se zejm. v posledních desítiletích rozšířila, při čemž německá f. ztratila své prvenství, zmiňme se jen o jejích dějinách u nás. Naše vzdělanost se může vykázat v době renesančního humanismu jen jedním vynikajícím filologem, jímž byl Zikmund Hrubý z Jelení (Gelenius, 1497-1554), spolupracovník Erasmův ve Frobeniově tiskárně v Basileji a vydavatel klasiků. Prvním novodobým pěstitelem čes­ ké klasické f. a prvním českým profesorem tohoto oboru na Karlově universitě byl Jan Kvíčala (1834 až 1908), žák Ritschlův, specialista v textové kritice a exegetice. V tom ho následoval latinista Robert Novák (1853-1915). Naopak Josef Král (1853-1917) se věnoval vedle textové kritiky a exegeze historické mluvnici, srovnávací mytologii, státnímu zřízení, lat. humanismu a především ant. metrice a české prozódii. Prosadil přízvučnou nápodobu ant. časoměrných rozměrů nejen teoreticky, ale i básnickými překlady. Vědeckou všestranností, kritickou přísností a obětavou službou národní kultuře se stal zakladatelem tzv. školy Královy. František Groh (1863-1940) uvedl na pražskou fakultu studium -epigrafie a věnoval se divadelním reáliím a athénskě topografii. Karel Wenig (1878-1964) shledával analogie mezi ant. a moderními směry literárními a psal o řec. řečnictví. Otakar Jiráni (1879-1934) pěsto­ val mytologii, lat. skladbu, lit. vědu a uplatnil se i jako překladatel. Antonín Salač (1885-1960) se zabýval nejvíce starožitnostmi, ději­ nami náboženství a epigrafií. Prvním profesorem klas. archeologie na UK byl Kvíčalův žák Hynek Vy-

198/ soký (1860-1935) a prvním profesorem stv. dějin Emanuel Peroutka (1860-1912). Jeho nástupcem se stal po 1. svčtové válce Josef Dobiáš (1888-1972). Na Masarykovu universitu v Brně založenou r. 1919 přenesl vědecké tradice školy Královy František Novotný (1881-1964). Postavil se po Králově smrti v čelo české klasické f. pracemi o rytmu ant. prózy, o Platónovi, jemuž věnoval rozsáhlou monografii a jehož všechna díla přeložil, dále činností gramatickou a lexikografickou a ne naposledy úsilím o vědeckou a filos. syntézu. Z Králových žáků působili..- Brně ještě badatel o ant. estetice a ant. tradicích Karel Svoboda (1888-1960, od r. 1935 v Praze), vynikající pře­ kladatel ant. poezie i prózy Ferdinand Stiebitz (1894-1961) a historik starověku Vladimír Groh (1895 až 1941), popravený nacisty; na bratislavské universitě pak Antonín Kolář (1884-1963), lit. historik a badatel v metrice. Mnoho filologů pracovalo literárně i mimo universitu. Z Kvíčalových žáků to byl zejména Jindřich Niederle (1840 až 1875), předčasně zemřelý helénista a překladatel, z Králových žáků Karel Hrdina (1882-1949), který se zabýval speciálně českolatin­ ským humanismem. Také překla­ datelů byl mezi středoškolskými učiteli větší počet. Z Královy školy to byli hlavně Otmar Vaňorný, Augustin Krejčí, Otakar Smrčka, Rudolf Kuthan, Klára Pražáková, Ivan Bureš, Antonín Kříž. Jména současných představítelů klas. studií v čes. zemích jsou většinou uvedena v seznamu spolupracovníků naší Encyklopedie, některá též u B. Ryby a J. Ludvíkovského v článcích dole citovaných. Seznam nověj­ ších českých a slovenských pře­ kladů z řečtiny podává Z. Zlatuška v rotaprintovém přetisku Stiebitzových Stručných dějin řec­ ké literatury, a z řečtiny i latiny v rotaprintovém vydání Struč­ ných dějin římské literatury téhož autora (obojí 1967). Jak vyplývá z dějin f., nelze pojem a termín klasické filologie přes­ ně vymezit, ať jej chápeme formálně nebo také reálně, jako studium klas. jazyků a literatur nebo jako studium všech projevů ant. světa. O dnešní praxi v této otázce si lze učinit představu z bibliografie L'année philologique, kterou založil v dvacátých letech tohoto století v Paříži Jules Marouzeau (nakladatelství Les Belles Lettres) a na které mají nyní účast také Američané a UNESCO. Svazek XL, který vyšel r. 1971 a po-

dává bibliografii za rok 1969, čítá 775 stran a zaznamenává vedle knižních publikací články z více než 700 časopisů vydávaných na celém světě, hlavně v záp. Evropě a v USA, vždy se stručným naznačením obsahu. Bibliografická látka je tu rozdělena na dvě části. V první (1-328) se uvádějí ve společném abecedním pořádku autoři řečtí, římští, byzantští a křesťansko­ latinští, a to edice, překlady a odborná literatura. Druhá část (329 až 722) se dělí na 10 kapitol: 1. Literární dějiny. 2. Lingvistika a filologie. 3. Dějiny textů. 4. Starožitnosti. 5. Dějiny. 6. Právo. 7. Filosofie. 8. Vědy, technika a řemesla. 9. Klasická studia. 10. Sborníky. Téměř všechny kapitoly mají oddě­ lení a pododdělení, při nichž si lze uvědomit různé vývojové změny a tendence v ant. studiích posledních let. Tak má v lit. dějinách zvláštni místo folklor, literatura židovsko-křesťanská, byzantská a středověká latinská. Vedlef., která zde má užší význam gramatiky, se objevuje moderní lingvistika a dialektologie. V dějinách textů se sleduje paleografie, papyrologie a textová kritika. V starožitnostech zaujímá nejvíc místa archeologie včetně archeologie byzantské a křesťanské. Počítá se sem epigrafie, a to zase i křesť., a zcela nově, po Ventrisově­ -Chadwickově rozluštění lineárního písma B (-+písma egejská), epigrafie mykénská. Nyní se často mluví o --+mykénologii jako o zvláštní disciplíně, která zahrnuje formální i reálné studium mykénského období. Také do kapitoly o dějinách jsou pojaty i byzantské dějiny, civilizace byzantská a středověká a náboženství židovsko-křesťanské, stejně jako kapitola o právu obsahuje i právo byzantské a církevní. V 9. kapitole se věnuje pozornost tradicím, zejména lat. humanismu, a otázkám středoškolského studia klas. jazyků.

Těměř všechny tyto disciplíny mají společné to, že se jejich studium opírá o řec. a lat. texty a před­ pokládá tedy znalost těchto jazyků. Rozumí se samo sebou, že jejich rozsah a rozmanitost vede nutně ke specializaci čím dále tím větší. Mezi dnešními badateli bychom asi těžko našli někoho, kdo se zabývá gram., lit. a reálným studiem řeckolatin­ ského světa jako ještě nedávno Wilamowitz, polský filolog T. Zielinski nebo Novotný. Někdy se od sebe odlučuje i řec. a lat. studium, ale zejm. se ustavily jako samostatné vědy f. byzantská a středověká f. latinská. F. byzantská a latinská f. středo-

Fil

199/ véká mají staré počátky v dějinách klasické/., ale samostatně se počaly organizovat až po překonání renesanční zaujatosti k „temnému" středověku. Za první významný projev novodobé byzantské f. se obyčejně uznává dílo Karla Krummbachera (1856-1909), Geschichte der byzantinischen Litteratur von Justinian bis zum Ende des Ostrómischen Reiches, 1897 2 • Jiný mnichovský profesor, Ludwig Traube (1861-1907), vynikající znalec lat. literatury středověké a paleografie, je pokládán za zakladatele středověké lat. filologie. Byzantská f. je významnou složkou souboru věd o byzantském středověku, tzv. byzantologie. Aktuálním úkolem byzantské f. je studium byzantské řečtiny, rukopisů (většinou nevydaných) a byzantského písemnictví. Historické bádání se dnes obrací hlavně k vnitř­ ním dějinám Byzance, ke kulturním dějinám a k dějinám umění. Všechny složky byzantologie tvoří organický celek a směřují ke zjištění ant., křesť. i orient. prvků byzantské kultury, ale i jejích souvislostí, dosud plně neosvětlených, s obecným vývojem evropského středo­ věku. Zvláštní význam má byzantologie pro studium nové řečtiny a pro dějiny národů vých. Evropy, zejm. Slovanů. U nás je hlavním projevem tohoto zájmu mezinárodní časopis Byzantinoslavica vydávaný od r. 1929, který podává mj. podrobnou bibliografii světové byzantologie po stránce filologické i historické. Latinská f. středovéká (středo­ latinská f.) je jazykovou a literární složkou medievalistiky (medievistiky ), tj. souboru věd o lat. středo­ věku (medium aevum), v níž jsou jinak zahrnuty i disciplíny historické. Předmětem této disciplíny je studium středověké latiny, jak se postupně rozšířila daleko za hranice řím. říše, a literatury touto latinou psané v období asi od 6. stol. n. I. až do velké renesance 14. a 15. století. Jazykové studium středověké latiny se stýká především s romanistikou a zabývá se zejm. lexikografií (příprava národních slovníků, glosářů a nového Slovníku Du Cangeova). Studium lat. literatury středověké souvisí se studiem národních literatur a zaměřuje se k bádání o zvláštních druzích a formách středověké poezie i prózy i jejich souvislostí jak s ant. tradicí, tak se střv. křesťanstvím. Rukopisná povaha středověkého materiálu spojuje středolatinskou f-ii s lat. paleografií, kodikologií (vědou o rukopisech) a s hist. diplomatikou a za-

řazuje mezi její přední úkoly čin­ nost kritickou a ediční. Existuje též specializace filologické práce, kterou bychom mohli nazvat filologií humanistickou. Studium lat. humanismu je spjato s klasickou f-ií, ale souvisí metodicky i se studiem národního humanismu. Věnuje se především soupisu humanistických textů a kritickému bádání o nich, přispí­ vajíc tak k osvětlení literárních, ideových a historických problémů renesance. Védecké studium antiky se pěstuje v ČSSR jednak na filos. fakultách, jednak v Akademii. Na filosofických fakultách byly zřízeny při vysokoškolské reformě z r. 1951 katedry věd o ant. starověku nebo starověké kultury, které se dělí tradičně na seminář klas. filologie, stv. dějin a klas. archeologie, při čemž s klas. filologií je spojena též medievistika. Filos. fakulta UK vydává Graecolatina Pragensia, na filos. fakultě v Brně vychází Sborník prací filosofické fakulty Brněnské university, řada E, archeologicko-klasická (roč. XIX, E 15, 1970). Při reorganizaci České akademie věd a umění na Československou akademii věd r. 1952 byl při ní zří­ zen Kabinet pro studia řecká, římská a latinská s badatelským programem, který zahrnuje nejvýznamnější obory klasických studií, a vedle klasické/. v užším slova smyslu i byzantologii, medievistiku, studia humanistická a ant. tradice. Od r. 1953 vydává Kabinet Listy filologické, založené r. 1874 Jednotou českých filologů a sloužící klasické f-ii a studiu staršího českého písemnictví. Od roku 1960 vychází na půdě Kabinetu nákladem čSA V (nyní již ročně) mezinárodní časopis Eirene, Studia Graeca et Latina, orgán sdružení odborných organizací ze socialistických států. Od r. 1971 převzal Kabinet vydávání Byzantinoslavik. Organizací našich klas. filologů je Jednota klasických filologů při ČSA V, jež nastoupila r. 1956 na místo Jednoty českých filologů založené r. 1868 a má stejně jako JČF pobočku v Brně. Kdežto JČF, jeden z nejstarších českých vědeckých spolků, vydávala Listy filologické, odborná díla a školní učebnice, JKF pořádá hlavně přednášky a diskuse a uveřejňuje od r. 1959 Zprávy Jednoty klasických filologů s obsahem vědeckým a informač­ ním a pokračuje v publikacích Karla Svobody, Bibliografie českých a slovenských prací o antice za léta 1775-1900 (Praha 1947) a za léta 1900-1950 (Praha 1961). JKF je

členem sdružení odborných organizací ze socialistických států Eirene a od r. 1959 členem Mezinárodní federace vědeckých společností pro klas. studia, Fédération /nternationale des Associations des Études Classiques (FIEC).

Literatura: K. Svoboda, Pojem filologie. Sborník přednášek I. sjezdu čsl. filosofie, filologie a historie, 1929, 331-340; H. Kuch, FILOLOGOS, Untersuchung eines Wortes, 1965; J. E. Sandys, A History of Classical Scholarship 1-111, 1908, 19213. A. Gudeman, Grundrifi der Geschichte der klassischen Philologie, 1909"; U. v. Wilamowitz-Moellendorff, Geschichte der Philologie v: Gercke-Norden•, Einleitung in die Altertumswissenschaft I. Band, 1. Heft, 1921, (tretí přetisk) 1959; B. Ryba, Klasická filologie, Čsl. vlastiveda X, 1931, 306-316; J. lrmscher, Praktische Einfi.ihrung in das Studium der Altertumswissenschaften, 1954; K. Svoboda, Antika a česká vzdělanost, 1957; L. Malunowiczówna, Wst~p do filologii klasycznej, 1960; R. Hošek, Úvod do studia latiny, 1966; R. Pfeiffer, History of Classical Scholarship I. From the Beginnings to the End of the Hellenistic Age, 1968 (něm. překlad 1970); J. Ludvíkovský, Classical Philology, Classical Archaeology and Ancient History, Universitas Brunensis 1919 -1969, 1969, 161-176. -K. Muller, Byzantologie, OSNND I, 2, 1931, str. 824-827; G. Moravcsik, Les taches actuelles de la byzantologie, Byzantinoslavica 10, 1949, 1-10; týž: L'état et les taches de la byzantinologie, Byzantinoslavica 16, 1955, 1-19; B. Zásterová, Přehled vývoje a dnešního stavu byzantologie, ČsČH 14, 1966, 161-178.- Z úvodu do byzantinologie, který vydává P. Lemerle v Paříži pod názvem Traité d'Études Byzantines, vyšel sv. I: V. Grumel, Chronologie, 1958 a sv. II: A. Bataille, Les papyrus, 1955; N. V. Tomadakis, Eisagógé eis tén byzantinén filologian, 1-111, 1965-1970. L. Traube, Einfi.ihrung in die lateinische Philologie des Mittelalters, 1911; K. Strecker - R. B. Palmer, lntroduction to Medieval Latin, 1957; G. Cremaschi, Guida allo studio del latino medievale, 1959.

Filomélé viz Prokné Filón 1. z Larisy viz Akadémie; 2. F. z Alexandrie, náboženský filosof, ideový mluvčí helénistických Židů, působil literárně v I.pol. 1. stol. n. I. Pocházel z bohaté a vážené kněžské rodiny; r. 39 byl členem poselstva Židů k císaři Caligulovi. F. se snažil sloučit moudrost Starého zákona s myšlenkami řec. filosofie, zvl. platónismu a stoicismu. Pomocí -+-alegorické metody dokazoval, že nauky Starého zákona a řec. filosofů mají v podstatě stejný obsah. Největší autoritou však pro něho zůstal Mojžíš. F. zdů­ razňoval absolutní neměnnost boha a jeho odloučenost od světa. Při stvoření světa použil prý bůh zprostřed­ kujících sil, podobně jako se monarcha při vládě opírá o spolupráci dvořanů. Mezi prostředníky zaujímá první místo logos, který F. chápe jako souhrn idejí. (Filónův logos přešel do křesťanství zosobněn, a to

Fil

200/

jako druhá božská osoba, jako Syn boží, kterého Buh-Otec posílá, aby spasil lidstvo zatížené dědičným hříchem.) Za nejvyšší stupeň poznání považoval F. -+extázi, při níž proudí do lidskě duše božský duch (pneuma). Ve shodě s náb. náladami doby snižoval význam hmoty a těla, hlásal askezi a v starozákonním duchu zdůrazňoval zatíženost lidstva dědičným hříchem. F-ovo učení je důležitým spojovacím článkem mezi ant. filosofií a křesťanstvím. Z jeho rozsáhlě lit. činnosti se zachovaly téměř všechny spisy. Četné z nich jsou věnovány výkladu Starěho zákona, např. Nomón hierón allégoriai (Alegorický výklad posvátných zákonu, 3 kn.), Peri tés kata Móysea kosmopoiiás (O stvoření světa podle Mojžíše), a apologii židovského náboženství, např. Peri biú Móyseós (O životě Mojžíšově), Presbeiá pros Gáion (Poselství ke Gaiovi). Čistě filos. obsah mají spisy: Peri pronoiás (O prozřetelnosti), Peri aftharsiás kosmů (O věčnosti světa), Peri tú panta spúdaion einai eleutheron (O svobodě mravného člověka) aj.

tehdy nejobvyklejší způsob, jakým se filos. školy mohly organizačně začlenit do řec. společnosti. Pří­ slušníci jednotlivých škol byli spojeni nejen společným učením, nýbrž i organizačním řádem a zpusobem života. K posílení soudržnosti školy se každý měsíc konaly společné slavnosti, na které členové přispí­ vali svým podílem. Zakladatelé školy byli po smrti uctíváni jako héróové. O Epikúrovi je známo, že ve své závěti stanovil, aby jeho památka byla uctívána každoročně v den jeho narozenin. Život školy řídil její vedoucí ( ---+scholarcha); v tom mu byli nápomocni starší členové školy, pověřovaní funkcemi (obětník, pokladník, jednatel, dozorce aj.).

Literatura: F. Kovář, Filosofické myšlení hellenistického židovstva, 1922; E. Bréhier, Les idées philosophiques et religieuses de Philon, 1925'; E. R. Goodenough, The Politics of Philo Judaeus, 1938; H. A. Wolfson, Philo, I, 1947; II, 1948'.

Filopoimén [2.p.-mena],řeckývo­ jevudce původem z urozené arkadské rodiny. Jako stratégos ---+achajského spolku se vyznamenal v bojích proti Spartě na přelomu 3. a 2. stol. Zvítězil v bitvě u ---+Mantineie r. 207 a měl značný podíl na porážce radikálního hnutí ---+Nabidova. R. 183 př. n. l. byl zajat odpadlými Messéňany a popraven. -Životopis F-menúv napsal Plútarchos. Literatura: R. poemen, 1969.

M.

Errington, Philo-

filosofické školy. Nejstarší filos. školou ant. starověku byla škola ---+mílétská (vzniklá v 1. pol. 6. stol. př. n. 1.), nazývaná tak proto, že její stoupenci pocházeli ze stejného města a představovali jeden myšlenkový proud. První organizovanou filos. školu založil koncem 6. stol. př. n. I. _,, Pýthagorás v jihoit. Krotónu. Pýthagorovský spolek byl náb. bratrstvem, jež se svéřilo ochraně boha Apollóna. Také -elejská škola (na rozhraní 6. a 5. stol. př. n. I.) a stoupenci ---+atomismu (5. stol. př. n. 1.) měli pravděpodobně svou organizaci, ale její struktura nám není blíže známa. Od 4. stol. př. n. I. měly filos. školy formu náb. sdružení, ---+thiasů. Platí to nejen o ---+Akadémii a ---+peripatetické škole, nýbrž i o ---+stoicích a škole ---+Epikúrově. Byl to

toho, že /. nebyla ještě pěstována v Athénách (tj. v Attice) a že větši. na těchto filosofů působila před Sókratem, nazývá se toto období též předattické nebo předsókra­ tovské a filosofové, kteří v něm pusobili, bývají souhrnně označováni jako předsókratikové. Podle problematiky, kterou se filosofové od ---+Thaléta po ---+Démokrita ( ---+mílétská škola; ---+Pýthagorás; ---+Hérakleitos; ---+elejská škola; ---+Empedoklés; -rAnaxagorás; ---+atomismus) zabývali, nazývá se toto období obvykle kosmologické; byly podávány výklady o vzniku světa (kosmu), o jeho uspořádání, o jeho materiální podstatě a o základních procesech, které v něm probíhají. Část této problematiky přejali filosofové z mytologie, a to řecké i orientální, Literatura: U. v. Wilamowitz-Moel- a pod jejím vlivem ji také řešili lendorff, Antigonos von Karystos, 1881; Na rozdíl od Exkurs II, Die rechtliche Stellung der (---+kosmogonie). starých mýtů však chápali dění ve Philosophenschulen. vesmíru jako soubor přirozených filosofie - souhrn teoreticky for - a rozumem vysvětlitelných procemulovaných názoru na přírodu, sů; jejich výklady obsahovaly četné společnost a myšlení - je v antice prvky vlastního pozorování a výskoro úplně dílem Řeků; Římané razné se v nich projevila schopnost byli ve f-ii a vědě jejich žáky a větši­ vytvářet abstraktní modely realinou jen přebírali nebo přizpůsobo­ ty. U některých filosofů, na vali řec. myšlenky pro své potře­ které měl vliv ---+orfismus, např. by. Problém, proč filos. myšlení u Pýthagora, Empedoklea a Héravzniklo poprvé v historii právě kleita byly otázky kosmologické u Řeků a proč u nich dosáhlo tak úzce spojeny s problematikou vysoké úrovně, není zatím zcela eticko-náboženskou, zvl. s učením objasněn. Zrod/. (v 6. stol. př. n. 1.) o osudu duše. Jedním z nejdůle­ souvisí patrně s vytvořením měst­ žitějších výsledků tohoto období ských států takověho typu, v je- je, že pokročila diferenciace mezi jichž ekonomice měly značný vý- ---+materialismem a idealismem, kteznam zbožní a peněžní vztahy rá v začátcích řecké /. neexistoa jejichž politické zřízení se po- vala. Nejst. filosofové až po Hérak leita, považovali za původ a základ stupně demokratizovalo. Sociální _ struktura městských států umožňo­ všech věcí živou a věčně pohyblivou vala některým členům občanského pralátku (---+hýlozoismus). Převrat kolektivu takovou individuální svo- znamenala teorie ---+elejské školy bodu, jaká se v předcházející o neměnném jsoucnu, která vyvolahistorii lídstva nikde nevyskytla. la otázku o původu pohybu. V těchto podmínkách se vyvinul Empedoklés a Anaxagorás přispěli nový typ lidí, nespoutaných autori- k formování idealismu tím, že tou rodu, kmene nebo centralizo- hledali zdroj pohybu v nehmotných vaného despotického státu, kteří silách, atomisté naopak vytvořili měli možnost samostatně teoreticky první vyzrálý, ovšem mechanistický, materialismus: k vysvětlení veškeuvažovat o světě. V dějinách antické /. je možno rého dění jim stačil samopohyb rozlišovat čtyři období: I. období atomů v prázdném prostoru. K nejvzestupu a rozkvětu městských větším myšlenkám rané řecké /. států(6. stol. př. n.1.-2.pol. S.stol. patří objev zákona o zachování př. n. 1.), II. období krize měst­ jsoucna, ·který poprvé v dějinách ských států (asi do konce 4. stol. lidského myšlení vyjádřil ---+Parmepř. n. 1.), lil. doba helénistická nidés z elejské školy a kterému dali (asi do 2. pol. 1. stol. př. n. 1.), různé konkrétní podoby EmpedoIV. období římského císařství (do klés, Anaxagorás a atomisté. Spolu s tím byl objeven filos. determinis6. stol. n. I.). I. V počáteční periode řecké /. mus a vznikly pozoruhodně teorie byly hlavními středisky filos. ru- o složení hmoty: Empedokleova chu hospodářsky pokročilé měst­ nauka o čtyřech neměnných živlech, ské státy na pobřeží Malé Asie, Anaxagorovo učení o homoiozvláště lónie (Mílétos, Efesos),a již- meriích a teorie atomistická. Elejní Itálie (Krotón, Eleá aj.). Podle ské škole patří též zásluha, že ostře

201/ formulovala rozdíl mezi smyslovým a rozumovým poznáním, takže také v gnoseologické oblasti razila cestu diferenciaci mezi materialismem a idealismem (-+Platón). II. Druhá perioda je obdobím největšího vzestupu řecké f., jejímž hlavním střediskem se tehdy staly natrvalo Athény. Duchovní atmosféra demokratických Athén byla příznivá rozvoji/., i když tam ještě na konci 5. stol. narážela na odpor nábožensky a konzervativně smýšlejících vrstev. Pronikavý vliv na kulturu 5. a 4. stol. měli -+sofisté, profesionální učitelé moudrosti a občanské zdatnosti. Ti obrátili pozornost od výkladu přírody ke zkoumání společnosti. Podrobili rozboru a kritice celý tehdejší společenský řád a začali zkoumat úlohu subjektu v procesu poznání. V oblasti gnoseologické a eticko-politické dospěli k určitému skepticismu a relativismu. Odpůrcem sofistů byl -+Sókratés, na jehož učení navazovaly všechny další směry tohoto období, tj. škola kynická (-+kynismus), -+kyrénská a -+megarská, -+Platón s -+Akadémií a prostřednictvím Platónovým také Aristotelés, jenž byl až do Platónovy smrti členem Akadémie. Sókratés se snažil prověřit základní eticko-politické principy tehdejšího městského státu a v souvislo.sti s tím položil otázku, v čem je podstata štěstí (-+eudaimoniá). Jeho východiskem byla skepse vůči tradici; cestu k překonání této skepse viděl Sókratés v hledání definic etických pojmů. Sókratovi následovníci ze školy kynické a kyrénské vytvořili individualistické a kosmopolitní etické nauky, které byly přechodnými články k etikám helénistickým (-+stoikové; -+Epikúros). Platón a Aristotelés byli posledními ideology řec. městského státu a snažili se teoreticky obhájit jeho řád a kulturu. Platón vytvořil první důsledně idealistickou f-ii bojovně zaměřenou proti materialismu. Hmotný svět považoval za odvozený od věčného a neproměnného světa idejí. Jeho zájem byl soustředěn především na otázky eticko-politické, ale ve spojení s nimi řešil velmi závažné problémy z oblasti teorie poznání (gnoseologické) i nauky o jsoucnu (ontologické). Platón měl velmi kritický vztah ke všem existujícím formám městských států, zvl. k demokratickým Athénám, a od založení Akadémie se zabýval plány na reformu soc. struktury městského státu. Ve spise Ústava (Políteiá) vyjádřil přesvědčení, že nápravu společnosti může zaiistit jedině

fil

filosom. Přírodní filosofii v něm složku řízenou (hmotu) Platón jediný, zato však a složku řídící (boha). Búh (logos) pro vývoj myšlení významný dialog, byl pro ně jak absolutní nutností, Tímaios. Aristotelés zasáhl tvůr­ tak rozumně a účelně působící čím způsobem do všech oblastí f. prozřetelností. Dogmatický idealis(i většiny vědeckých disciplín) mus zastávali příslušníci tzv. staré a pokusil se vytvořit syntézu z jejího Akadémie, ale od doby Arkesiláovy dosavadního vývoje. Ani on však (315-241) se v Akadémii ujala asi ještě nevytvořil ucelený systém na dvě stě let skepse. Skepticismus v tom smyslu, že by veškeré vědění jako zvláštni, samostatný směr shrnul v uspořádanou a vyváženě založil -+Pyrrhón z Élidy; -+skeppropracovanou soustavu. Aristo- tikové považovali objektivní povahu telova ontologie, jejímž typickým věcí za nepoznatelnou a jejich hlavní rysem je polarita látky a formy, zásadou bylo zdržovat se úsudku. vznikla překonáváním Platónovy Potírali všechny směry, ať materiateorie idejí. Učení obou těchto listické či idealistické, kterým šlo filosofů bylo teleologické; vesmír o nalezení konečných pravd. Skepchápali jako jednotný a účelně ticismus pyrrhónský i akademický uspořádaný celek; za příčinu řádu otřásl zásadami ostatních škol, v něm považovali božský princip. takže rozdíly mezi jednotlivými K Aristotelovým největším činům směry se ke konci helénismu stíraly patří vytvoření formální logiky, a začal se šířit -+eklekticismus. kterou chápal jako nástroj filoso- V helénist. systémech byla původně fické a vědecké činnosti. Tím, že věnována přibližně stejná pozornost peripatetické škole, jejímž byl zakla- logice, fysice i etice, ale zájem datelem, dal perspektivy badatel- o etické problémy postupně pře­ ského programu, získal si nesmírné vládl. Helénist. etika, zvláště stoiczásluhy o rozvoj empirických věd. ká, udělala šířením kosmopolitních III. V době helénistické, kdy idejí velmi mnoho pro vymýcení na místo nevelkých městských států zakořeněných představ o rozdílech nastoupily velké monarchie, čímž mezi svobodnými a otroky, Řeky se charakter řec. společnosti radi- a barbary, které přežívaly jako kálně změnil, vznikly jednak nové pozůstatky z období městských směry, odpovídající novým pomě­ států. F. se obracela na širokou rům, epikureismus ( -+Epikúros), veřejnost, kterou chtěla získat pro stoicismus ( -+stoikové) a skepti- své myšlenky a svůj způsob života. cismus (-+skeptikové), jednak po- Téměř v každém větším městě kračovaly v činnosti školy založené působili profesionální učitelé filoFilos. produkce helénist. dříve, zvl. Akadémie a škola peri- sofie. patetická. Teprve za helénismu období byla obrovská, zachovalo byly vytvořeny filos. systémy v pra- se z ní však nepoměrně málo. IV. Po proniknutí f. do Říma vém smyslu slova; filos. problémy byly utříděny a detailně propraco- a zvl. v prvních dvou stoletích vány; ustálilo se dělení/., ztotožně­ římského císařství zesílily tendence né s univerzální naukou o světě, k eklekticismu a synkrétismu ( -+Cina logiku, fysiku a etiku. Snaha cero; -+novopýthagoreismus; -+ Fio soustavnost měla negativní dů­ lón z Alexandrie) ještě více než sledek v tom, že vedla k dogmatis- za helénismu. Nového rozkvětu mu. Filos. školy přitom mezi sebou dosáhl i pyrrhónský skepticismus. polemizovaly na vysoké intelek- Posledním velkým systémem byl tuální úrovni. Materialistickou f-ii -+novoplatónismus, který byl korozvíjel jedině Epikúros a jeho nečným vyústěním idealistické liškola. Přijal Démokritův atomismus nie ant. filosofie a stal se vláda upravil jej v tom, že vedle svislého noucím pohanským směrem pozdní přímočarého pohybu atomů uzná- antiky. V ontologii je charakteristicval ještě samovolnou odchylku, kým rysem novoplatónismu učení aby tak získal teoretickou bazi pro o stupňovitosti jsoucna a o „vyučení o svobodě vůle; atomistické zařování" (-+emanace) jeho nižz vyšších. Krajní učení organicky sloučil s hédoni- ších stupňů stickou etikou. Blízko k materialis- póly jsoucna tvoří božské „jedno" mu měli někteří členové peripate- ( = dobro) a hmota. Každému stuptické školy, zvl. -+Stratón z Lamp- ni jsoucna odpovídá určitá forma saku, který odmítl transcendenci poznání; jeho vrcholem je přímé Aristotelova prvního hybatele a nazírání nejvyššího božstva v -+exztotožnil božstvo s účelně působící tázi. V pozdní antice věnovaly přírodou. Stoikové vytvořili systém, filos. školy., zvl. novoplatónikové, ve kterém se sloučily v podivuhod- značnou pozornost studiu velkých nou jednotu rysy materialistické filosoťů minulosti; vznikla tak řada a idealistické. Považovali veškeré cenných komentářů, zvl. k dílům jsoucno za materiální, ale uznávali Platónovým a Aristotelovým.

vláda

věnoval

fi.l

202/

Antická /. měla velký vliv i na formování /. a teologie křesťanské. Původní učení Ježíšovo bylo nefilosofické, ale křesť. teoretikové se nemohli bez antické /. obejít ani při budování vlastní věroučné soustavy ani při obhajobě křesť. učení proti „pohanům". Velkého ocenění se dostávalo antické f-ii v tzv. alexandrijské katéchétské škole, která usilovala o spojení křesťanství s řec. vzdělaností; před­ stavitelé této školy (-.Kléméns Alexandrijský; -.órigeněs) pokládali četné poznatky řecké /. za předstupeň křesťanství a snažili se zdůvodňovat obsah víry pomocí filosofie. Dalekosáhlý vliv antické /. lze pozorovat i v díle největšího křesťanského myslitele starověku -.Augustina (354-430). Uznání křesťanství za státni náboženství (4. stol. n. I.) mělo zhoubný vliv na svobodu myšlení a přivodilo nakonec zánik ant. filosofie. Vítězné křesťanství nesnášelo vedle sebe jiné světové názory, a proto zavřel císař Iustinianus r. 529 filos. školy Athénách. Antická /. zůstávala bohatým pramenem, z kterého nepřestávali čerpat myslitelé pozdějších věků až do moderní doby. Ant. filosofové, i když jim k tomu namnoze scházely pozitivní poznatky z přírodních věd, řešili na vysoké úrovni bohatou a hlubokou problematiku, ke které se pozdější filosofové v jiných hist. podmínkách nejednou vraceli a nově na ni odpovídali. Engels kdysi napsal, že „v rozmanitých formách řecké filosofie jsou již v zárodku obsaženy všechny pozděj­ ší způsoby nazírání".

Napsal Bioi sofistón (Životopisy kn.), programatické dílo, razil pojem -.,,druhé sofistiky", a -.aretálogii o -.Apollóniovi z Tyany (Ta es ton TJYanea Apollónion). Pro dějiny sportu je významný spisek Gymnastikos, obsahující údaje o druzích sportu i metodách tréninku, pro dějiny -.estetiky Eikones (Obrazy, lat. Imagines), popis sbírky obrazů v Neapoli. F. je též autorem sbírky 73 literárních dopisů, většinou milostného obsahu.

v

Literatura: E. Zeller - W. Nestle, Die Philosophie der Griechen in ihrer geschichtlichen Entwicklung, I-VI, 1920 až 1923; Th. Gomperz, Griechische Denker, 1-111, 1922-1931; F. Ůberweg - K. Prachter, Grundrií3 der Geschichte der Philosophic I, 1926; O. Gigon, Grundprobleme der antiken Philosophie, 1959; W. K. C. Guthrie, A History of Greek Philosophy I, 1962; II, 1965; III, 1969 (pokračuje); F. Drtina, Úvod do filosofie, 1929 2 ; F. Novotný (a další), Filosofie doby hellenistické, 1938; VI. Groh (a dalši), Řečtí filosofové a mystici, 1947"; Jos. Tvrdý, Průvodce dějinami evropské filosofie, 1947 1 ; Alexandrov a kol., Dějiny filosofie I, 1950; B. Farrington, Věda ve starém Řecku 1-11, 1950-1951; týž nově: Science in antiquity, 1969 2 ; Dynnik a kol., Dějiny filosofie I, 1959; D. Machovec, Dějiny antické filosofie, 1962 (Učební texty vysokých škol, UK Praha).

Filostorgios viz Filostratos [2.

dějepisectví

p.

(B)

-ta], jméno

čtyř řeckých spisovatelů spojených příbuzenskými svazky. Nejdůleži­ tější z nich jsou:

1. Flavios F., * mezi 160-170 n. I., t za Philippa Araba (244-249).

sofistů, 2 v němž

Překlad milostných dopisů v: V. Bahník, Listy hetér, 1970, str. 146-162 (AK sv. 8).

2. F. z Lémnu, asi vnuk pře­ dešlého, autor mladší sbírky Eikones, v níž se snažil kopírovat svého děda.

Filoxenos [2. p. -na] z Kythéry, 435/34-380/79 př. n. 1., řecký básník a hudebník, autor většího počtu -.dithyrambů. Nejvýznamnější z nich byl Kyklóps, o lásce Kyklópa Polyféma k Néreovně Galateii (pod jeho vlivem zbásnil toto téma -.Theokritos v 11. idyle). F-novo dílo se nezachovalo. Filúmenos [2. p. -na] z Alexandrie, řecký lékař 2. pol. 2. stol. n. I., stoupenec -.lékařské školy eklektické. Zachoval se výtah z jeho spisu o lécích proti uštknutí a v lat. překladu část spisu o nemocech vnitřních. Četné zlomky z jeho díla jsou u -.Oreibasia. finanční správa 1. v Athénách měla na starosti řádné státní příjmy

(hai prosodoi, hoi poroi); byly to -.daně (I), -.cla,nájemné z pozemků a z budov, výnos z laurijských -.dolů ( --Laurion). Po-►řecko-per­ ských válkách plynul (od r. 477 př. n. 1.) hlavní příjem z poplatků členů -.athénského námořního spolku. Bohatým občanům a metoikům (-►cizinci) ukládal stát tzv. -.leitúrgie. S rozvojem řec. obchodu v 5.-4. stol. př. n. I. bohatly Athény též z přístavu -.Peiraieu, z ražby mincí a valutových operací, také na úkor spojenců nepoctivou správou spolkové pokladny. Ze státních prostředků byly hrazeny výdaje na stavby (chrámů, veřejných budov, vodovodů aj.), vojenské výdaje (stavba hradeb, výzbroj i žold), diplomatická poselstva, veřejné slavnosti, dary lidu (od dob -.Perikleových v 5. stol. př. n. I. až do konce 4. stol. př. n. I. byly o slavnostech vypláceny lidu 2 oboly denně na vstupné do divadla, tzv. theórikon) a podpory dětem po padlých v boji i chudým. Periklés zavedl též výplatu diet za

účast

na -.sněmech (1) a soudech ( -.héliaiá); archonti dostávali denně po 4 obolech, členové rady ( -.bů­ lé) po 5, héliasté po 2-3, členové ekklésie pův. po 1, časem až po 9 obolech. Daně, cla a všechny ostatní státní ptíjmy a vydání schvalovala ekklésiá (-sněmy [11), vrchní dozor nad nimi měla rada. Pokladnu athénského námořního spolku, původně uloženou v -.Apollónově chrámu na Délu, spravovalo 10 pokladníků zvaných hellénotamiai; i jiné chrámové pokladny, jež často fungovaly jako banky, měly své tamiai. Zvláštní úředníci vybírali soudní pokuty, jiní prodávali státní majetek a pronajímali cla a doly, druzí fungovali jako tržní a celní dozorci, jiní revidovali státní účty. Ve -.Spartě vedli finanční záležitosti -►eforové. 2. V Římě regulovala/. s. státní příjmy, jež plynuly z -►daní (II), z -.cel, z nájemného ze státních pozemků (-.ager),z -.dolů,lázní,krá­ mů aj. Důležitou příjmovou položku tvořily zisky z válečné kořisti a kontribuce, majetek konfiskovaný těm, kdo byli odsouzeni pro velezradu, a pokuty. Řím. stát hradil výdaje spojené s vojenskými výpravami, veřejnou a kultovní správou, se stavbami veřejných budov, vodovodů a silnic. Úřady byly za republiky čestnými hodnostmi a byly zastávány zdarma. Plat dostávali jen kancelářské síly a zřízenci. Za císařství výdaje nesmírně stouply rozšířením stálého vojska, složitého úředního aparátu (všichni úředníci zaměstnaní mimo Rím dostávali stálý plat, vznikla nová kategorie císařského úřednictva, vesměs placeného), péčí o veřejné školství, knihovny a lázně, novými formami soc. péče, zavedením nových svátků a slavností, zvýšenou stavební čin­ ností i vysokými požadavky cí~ařské­ ho dvora na reprezentaci. Uhrada se hledala v doplnění celní soustavy, ve zvýšení počtu nepřímých daní, kromě toho vzrostly příjmy z konfiskovaného majetku občanů odsouzených nebo vypovězených. Dozor nad /. správou náležel za republiky -.senátu, jenž sestavoval rozpočet, rozhodoval o výši daní ukládaných podle censorských listin občanům i o daních -.spojenců a poddaných, kontroloval správu státních pozemků a povoloval investice. F. s. nebyla však za republiky zcentralizována. S ně­ kterými příjmy směl volně nakládat magistrát, který je v oboru své působnosti získal (to bylo zvlášť hojné u pokut uložených -.aedily). Z magistrátů měli vrchní dohled

foe

203/ nad státním majetkem censori ( --.censores), kteří uzavírali jménem státu smlouvy o nájmu, pronájmu i prodeji a vedli evidenci státního majetku. Prodej prováděli ----+kvéstoři, kteří také vedli účty a spravovali státní pokladnu ( ----+aerarium Satumi) za pomoci účetních (scribae) jim podřízených. Dohled nad aerariem náležel senátu; této funkce nepozbyl zcela ani za principátu, kdy však význam aeraria proti císarskernu fisku ( --.fiscus Caesaris) stále více poklesal.

Fíneus viz Harpyje

pochází teprve z doby Neronovy (54-68). Do fisku plynul výnos z císařských provincií, císařských statků, --+dolů, --+lomů, odúmrti (bona vacantia), dědictví, na něž nebyl uplatněn nárok (bona caduca), statky odsouzených (bona damnatorum), dary, odkazy, nově zavedené -►daně aj. Z fisku se hradily výdaje na císařský dvůr a císařské úřady, na správu císařských provincií a statků, na vojsko, zásobování, komunikace, stavby, soc. péči a dary. Přes tato velká vydání byl /. aktívní. Ústřední správu fisku vedl nejprve správce zvaný a rationibus (ministr financí řím. říše), od doby Hadrianovy (117-138) procurator a rationibus (též zvaný procurator fisci), od zač. 3. stol. rationalis. Ve 4. stol. n. 1. byl /., s nímž během doby splynulo jednak ----+aerarium Saturni, jednak úřední (korunní) majetek osoby císařovy, tzv. patrimonium (náležel k němu Egypt, korunní statky v Sýrii, domény v Africe, Illyriku aj.), přejmenován na largitiones sacrae.

Firmicus. Iulius F. Matcrnus [2. p. -ia -mika -na] ze Syrákús, římský spisovatel 4. stol. n. I., autor nejrozsáhlejší zachované lat. učebnice astrologie (Mathesis o 8 kn.). Pojednává v ní, čerpaje ze starších pramenů, v novoplatónském duchu o působení hvězd na lidské osudy. Pro poznání ant. náboženství, zejm. cizích kultů a mystérií, je cenné jeho druhé zachované dílo s protipohanskou tendencí, De errore prof anarum religionum (Blud pohan- Flamininus. Titus Quinctius F. [2. p. -ta -ia -na], římský vojevůd­ ských náboženství, 2 kn.). ce, vítěz nad ----+Filippem V. r. 197 Firmus [2. p. -ma], bohatý obchod- př. n. 1. v bitvě u ----+Kynoskefal; ník, organizátor protiřímského hnu- r. 196 slavnostně vyhlásil svobodu tí v Egyptě za císaře ----+Aureliana řeckých obcí. Ve skutečnosti byla (270-275). Cílem povstání bylo závislost Řeků na Makedonii nanejspíše vybojovat Egyptu nezá- hrazena závislostí na Římu. F. měl vislost proti centralistickým sna- též hlavní podíl na porážce ----+Nahám Aurelianovým. Povstání ve- bida. - životopis F-nův napsal dené F-mem- probíhalo v době, kdy Plútarchos. došlo k obdobnému separatistickému hnutí v ----+Palmýře (r. 273, Flaminius. Gaius F. [2. p. -ia -ia], -► Zénobiá). Hnutí F-movo bylo tribun lidu r. 232 př. n. I.; jako potlačeno a F. sám byl zabit. censor r. 220 položil základy k ----+silVzpoura byla jedním z projevů nici Flaminiově (Via Flaminia), provinciálního separatismu v 3. spojující Řím se sev. Itálií. Přispě­ ním řím. plebejů se stal konsulem stol. n. 1. na r. 217 př. n. 1. Toho roku také fiscus Caesaris (lat.), soukromá zahynul v bitvě proti ----+Hannibalovi pokladna římských císařů, která u -►Trasimenského jezera. se vyvinula ze separátních účtů vojevůdců doby republikánské (ra- flaminové (lat. jlctmines, j. č. fiationes ad aerarium delatae od r. 295 men), starobylé kolegium patnácti př. n. 1.). - V době republiky měl obětníků v antickém Římě, z nichž sice vojevůdce rozsáhlé právo na- každý měl na starosti kult jednoho ložit s movitou kořistí podle vlast- božstva. Již v nejst. době začalo ního uznání (např. na další vedení pozbývat významu, proto se už války, na dary vojákům [tzv. některá božstva, která měla svého donativum]), ale nesměl s ní plýtvat flamina, nevyskytují ani v nejstara zejména se osobně obohatit. ším řím. kalendáři z doby před Vše, co zbylo po dovoleném upo- dostavěním chrámu na ----+Kapitolu třebení kořisti, připadalo ----+aerariu. (na konci doby královské), a u tří božstvo, Během doby se podíl, jímž mohl J-nú dokonce neznáme disponovat, zvyšoval, jemuž sloužili. vojevůdce V hist. době podrželi význam až se nakonec vůbec přestaly peníze z válečné kořisti odvádět jen tzv. /. maiores - vyšší (Dialis, do státní pokladny a stala se z nich Martialis a Quirinalis); mohli se zvláštní císařská pokladna, odděle­ jimi stát jen patriciové, kteří poná od doby Claudiovr (41-54) cházeli z manželství a sami žili od pokladny státní. Označení/. C. v ----+manželství uzavřeném před

nejvyss1m pontifikem. Úřad f-na Dialis a jeho manželky, zv. fiaminica, nesl s sebou četná omezení (--+tabu); proto ztrácel na přitažli­ vosti a v letech 87-11 př. n. 1. nebyl vůbec obsazen. Za Augusta (31 př. n. 1.-14 n. 1.) byl úřad nižších f-nů (f. minores) vyhrazen jezdeckého stavu. příslušníkům V císařské době měli f. významné postavení jako dohlížitelé nad kultem. Tehdy také vznikla nová instituce, f. Divorum (tj. každý z císařů zbožněných po smrti měl vlastního flamina). F. mizí v pol. 3. stol. n. I.

flaviovská dynastie (69-96 n. I.) viz římské dějiny Flavius Josephus viz J osephus Flavius Flora, starobylá italská bohyně kvetoucí přírody. V hist. době se pod jejím jménem rozšířil v Itálii kult některé z řec. bohyň vegetace a té byl r. 238 př. n. I. zasvěcen v Římě chrám. Den jeho zasvěcení (28. duben) byl prvním dnem bujné šestidenní slavnosti (Floralia), kdy se rozdávaly dárky a předváděly mímy. Socha: A. Maillol (1861-1944), Flora; V. Blažek (*1907), Flora; L. Pícha, Flora (patinovaná sádra, vystaveno 1943). - Reliéf (bronz): J. B. Carpeaux, Flora, 1866 (NG Praha); B. Kafka (1878-1942), Flora . - Obrazy: Tizian, Flora, mezi 1511-1516; N. Poussin, Řiše Flory, okolo 1630-35; Triumf Flory, okolo 1630-35; Rembrandt, Flora 1633; znovu 1634a 1656-8; G. Cignaroli, Flora, kolem 1760 (ve st. zámku v Rájci nad Svitavou); A. Bocklin, Flora, 1896; V. Stříbrný (*1905), Flora. Freska: Carlo Carlone, Flora s amórky a věncem z květin, 1727-1730 (Clam-Gallasúv palác v Praze).

floruit viz akmé flyáx [2. p. -áku] viz komedie (A) foedus (lat.), mn. č. foedera, v širším smyslu slova každá „smlouva", v užším slavnostně uzavřená a přísahou stvrzená „státní smlouva". Římské smlouvy byly dvojího druhu: a) foedera aequa, tj. uzavírané na základě rovnoprávnosti obou smluvních stran; deklaroval se jimi přátelský vztah a často obsahovaly ustanovení o vzájemné vojenské pomoci (smluvní strany se stávají socii [ ----+spojenci]) i o rozvoji obchodu; b) /. non aequa, při nichž druhá smluvní strana byla nucena vzdát se své suverenity ve prospěch Říma. V konkrétních případech bylo ovšem plnení smluv závislé na poměru sil obou stran. Tak i přif. aequum se mohl smluvní

foe

204/

partner Říma octnout časem ve značné závislosti. Smlouvy měly ráz sakrální a byly původně stvrzovány kněžským kolegiem ---+-fetialů. Právo uzavírat smlouvu měli magistráti s ---+-imperiem, podléhala však schválení senátu. Nevýhodná smlouva mohla být senátem zrušena a magistrát byl pak vydán druhé straně (sr. smlouvu uzavřenou po porážce Římanů Samnity v Caudijské soutěsce r. 321 př. n. 1. [Liv. 9, ln]). Smlouvy bývaly zapsány na plátně, dřevě, bronzových nebo měděných deskách a veřejně vystavovány ; jejich znění zachovali historikové (sr. např. mírovou smlouvu uzavře­ nou r. 188 př. n. I. mezi Římany a ---+-Antiochem III. [Liv. 38, 38]) a právníci. - V. t. civitas; federace; spojenci.

nimi a ---+-Ptolemaiovci. R. 64 př. n. my), zachovaná pod jeho jménem, I. se stala součástí řím. provincie od něho nepochází. syrské. V 7. stol. n. 1. ji obsadili folium (lat.), list (folio) v knize Arabové. Literatura: D. Harden, The Phoeni- (-+-kodex). Líc listu (pravá strana v knize) se nazývá recto (označován cians, 1963. zkratkou r nebo značkou a; např. Foinix [2. p. -níka] 1. pohádkový f, 3r, 3a), rub listu (levá strana pták (fénix), o němž se v Egyptě v knize) verso (v nebo b). Podle vyprávělo, že žije 500 let, pak se sám folií se citují nestránkované rukove svém hnízdě spálí, ale z popele pisy. - Dnes folio znamená též opět vzlétne omlazen; - 2. syn půlarchový, velký formát knihy. Boióťana Amyntora. Proklet otcem proto, že z matčína návodu svedl fontány viz kašny jeho milenku, prchl k Péleovi a stal se vychovatelem ---+-Achille- forminx viz hudební nástroje ovým. formule viz proces civilní (2) Fókión, athénský vojevůdce a státník 4. stol. př. n. I. Přikláněl se Fortuna, italská bohyně osudu, k makedonské straně. Po bitvě zpravidla šťastného, jejímž působe­ u -Chairóneie (r. 338) byl vrchním ním se vysvětlovaly válečné úspě­ velitelem Athén a dosáhl toho, že chy, úroda a plodnost. Její kult Filippos II. Athén ušetřil. R. 318 nabyl časem rozličných forem: byl obžalován z velezrady a popra- F. muliebris (ženská) byla ochránkyven. - Životopis F-ův napsal Plútar- ní matron jen jednou provdaných, F. virilis chránila muže apod. chos. Významného postavení nabyl kult Fókis [2. p. -idy], krajina ve střed­ F-ny zv. Primigenia, pocházející ním Řecku při Korintském zálivu; z ---+-Praeneste, kde byla její proslulá skládá se ze dvou částí: širokého věštírna. V této věštírně vytahoval a úrodného údolí řeky Kéfísu na mladý chlapec z urny věštby sev. a hornaté krajiny, jejímž jádrem (sortes) napsané na dubových kolíje pohoří ---+-Parnássos, na jihu. cích (o jejich lživosti píše Cicero, Významným kultovním střediskem De div. 2, 85). Zvl. za císařství se byly -+-Delfy, centrum tzv. ---+-am- rozrostla řada přívlastků Fortuny. fiktyonie delfské. Obyvatelé F-idy, Tak F. Redux (návratu), v kultu Fókové, hovořili jedním z tzv. spojená s návratem Augustovým severozápadních dialektů (--+-Dóro- z Orientu r. 19 př. n. 1. a poté vé; -+-nářečí řecká). Vedli časté ctěná obětmi při císařově odchodu války se svými sousedy, zejm. do pole, nebo F. Augusta (F. císař­ s -Thébami. Thébané jer. 356 př. ského domu); rozšířilo se i uctívání n. I. obvinili, že obdělali půdu F-ny jako ochranného božstva zasvěcenou delfskému Apollónovi, soukromých pozemků, vojenských načež amfiktyonie vypověděla Fó- oddílů a řemeslnických kolegií. kům válku (-+-,,svaté války"). Fókové V době helénist. byla F. ztotožněna si opatřili prostředky na obranu s řec. ---+-Tyché a přijala od ní i její tím, že uloupili votivní dary z Delf atributy ( -+-roh hojnosti, kormidlo a ze zlata razili mince. Teprve když aj.). jejich protivníci Boióťané, v čele Vyobrazení: Mantegna (1431-1506), s Thěbami, a Thessalové povolali Fortuna, freska v Akademii v Mantově; na pomoc makedonského krále Rubens, Fortuna, okolo 1635; T. Kuntze --+-Filippa II., byli Fókové poraženi. (Konicz), Fortuna, 1754; Tiepolo, Fortuna, Z rozhodnutí amfiktyonú byla 1757, freska v benátském Palazzo Labia. všechna města ve F-idě rozbořena, Fókové byli vyloučeni z amfiktyo- forum [2. p. -ra] (lat.), náměstí nie, nesměli mít napříště zbraně římských měst, obdélné nebo čtver­ ani koně a musili zaplatit náhradu cové prostranství, popř. s podlou10 000 talentů. Takě v době bím kolem dokola pro ochranu ---+-diadochů byla F. často dějištěm před deštěm a sluncem, středisko bojů a na začátku římského panství obchodního, společenského a poli(146 př. n. I.) byla zcela zchudlá. tického života. Kolem fora byly veřejné budovy, obch. domy a Fókylidés [2. p. -da] z Mílétu, v podloubí prodejní stánky, býval asi zač. 6. stol. př. n. l., řecký básník, na něm i hlavní městský chrám. známý krátkými veršovanými gnó- Bývalo dlážděno a mělo sochařskou mami (---+-sentence), do nichž uklá- výzdobu. Je odkryta řada for, dal rady morálního charakteru. z nichž pamětihodná jsou přede­ Dochovalo se jich jen několik. vším fora v Římě, v menších měs­ Delší báseň nazvaná Gnómai (Gnó- tech jsou dobře dochována v Ostii,

Literatura: H. H. Schmitt, Die Staatsvertriige des Altertums, III. Die Vertriige der griechisch-rtimischen Welt von 338 bis 220 v. Chr., 1969.

Foibos (řec.), lat. Phoebus [2. p. -ba], označení kladené před jméno ---+-Apollónovo, ale často i samostatně. Jeho původní význam je nejasný. Foiníkie, úzký pruh země (šíře 15-20 km) na východním pobřeží Středozemního moře pod pohořím Libanonem (dn. Džebel Lubnán), proslulým cedrovými lesy. Přístavní města ---+-Tyros (dn. Súr), --..Sídón (dn. Sajda), ---+-Bérytos (dn. Bejrút), Byblos (dn. Gubail) byla střediskem vyspělého průmyslu (sklo, purpur, bavlna, luxusní předměty) a čilého námořního obchodu. Pův. prvenství Sidónu bylo vystřídáno ve 13. stol. př. n. I. rozmachem Tyru, jehož králové pak rozšířili svou moc na celou Foiníkii. Od 10. stol. př. n. I. působili Foíníčané kulturně i na Řeky, kteří od nich počátkem 1. tis. mimo jiné převzali abecední (--+-abeceda řecká) -+-písmo (prostřednictvím Aramejců). Na svých plavbách po záp. i vých. Středo­ moří zakládali od konce 2. tis. př. n. l. obch. stanice (---+-Gades v ---+-Hispáníi, ---+-Utica a Hadrumetum v -+-Africe). V 2. pol. 9. stol. př. n. I. založili --+-Kartágo. Jejich osady byly pouhými emporii (obch. stanicemi), o kolonizaci zázemí neměli Foiníčané zájem. Úpadek F. nastal koncem 8. stol. př. n. I., kdy se dostala do assyrského područí. Postupně pak nad ní získaly nadvládu říše babylónská (zač. 7. stol.), perská (od r. 539) až do r. 332, kdy ---+-Alexandros Veliký dobyl Tyru. V 3.-1. stol. př. n. I. byla F. pod vládou ---+-Seleukovců a častým předmětem sporů mezi

Pompejích, Timgadě ( -Thamugadi), v Leptis Magna. F. v ~ímě mezi Kapitolem a Palatinem (forum Romanum), už z doby král., prodělalo velké stavební změny za vývoje v dalších stol. až do konce císařství. Stály na něm tyto veřejné budovy: -curia, -rostra, basilica Aemilia, Sempronia, Porcia, Iulia ( -► basilika), tabularium ( -archiv), -regia, chrám Vestin a -atrium Vestae, chrám Saturnův, Kastorů, Concordie, Vespasianův a Caesarův. Byl tu triumfální oblouk Tiberiův a Septimia Severa, množství soch a památníků. Při -via Sacra, vedoucí na J., stál chrám císaře Antonina Pia a Faustiny, basilika Maxentiova (Konstantinova), dále chrám Venuše a Romy a oblouk Titův. F. Romanum bylo vzorem pro fora měst v Itálii i ve vzdálených řím. provinciích. Jen obch. speciální funkci mělo J. boarium (dobytčí trh), J. holitorium (zelný trh), J. piscatorium (rybně tržiště), J. vinarium (tržiště vína). Urbanistickým rozvojem ~íma vzniklo sev. a záp. od Jora Romana pět nových for od doby Caesarovy (* 100, t 44 př. n. I.) do Traiana (vládl 98-117), jež měla především úkol reprezentační a byla uzavřena pro vozovou dopravu. Společným rysem těchto obdélných náměstí je přísně symetrický axiální plán s chrámem v pozadí, kolonáda na obvodě , popř. ohrazení vysokou zdí od okolí a vstup monumentální branou. Na Joru Caesarove byl chrám Venušin, na Joru Augustově s dvěma -exedrami na podélných stranách byl chrám Marta Ultora (Mstitele) a sochy řím. triumfátorů, na Joru Pacis (Vespasianus) byl chrám bohyně Míru, na Joru Nervově chrám Minervin. Největší bylo J. Traianovo (116 m X 95 m), zbudované Apollodórem z Damasku, s dvěma polokruhovými exedrami a s kolonádou zdobenou sochami význačných osobností. Na příční ose fora stála basilica Ulpia a za ní Traianův sloup mezi dvěma -knihovnami (bibliotheca Ulpia) a v pozadí chrám zasvěcený Traianovi. Přes tato císařská fora vede dn. Via dei Pori Imperiali. - Viz plán ~íma, str. 00

F6tios [2. p. -tia], asi 820-891, -církevní Otec, byzantský patt'iarcha, s jehož patriarchátem jsou spojeny začátky církevního schismatu. Pro studium antiky má velký význam jeho činnost excerpční a slovníkářská. Bibliothéké (nebo Mýriobiblos „nesčetné množství knih")

205/

fit-a

obsahuje výtahy z 280 prozaických děl stv. i křesť. literatury a biografické zprávy o jejich autorech. Důležité jsou zlomky ze ztracených historiků. - Lexeón synagógé (Svod slov), výkladový slovník řec. jazyka (úplný text objeven až r. 1959 v řec. klášteře v Zavordě) se stal důležitým pramenem pro pozdější řec. -lexikografii (A).

Ergotímos a malíř Kleitiás. V řadě pásů jsou zde vyobrazeny mytol. náměty; výrazná archaická černo­ figurová kresba je plna podrobností.

Fraatés [2. p. -ta], jméno několika parthských králů; F. IV., jenž vládl 38/7-3/2 př. n. I., vrátil r. 20 Augustovi vojenské odznaky ukořistěné -crassovým legiím v bitvě u -Karrh.

Frankové, západogermánský kmenový svaz, který sídlil ve 3. stol. n. I. na pravém břehu Rýna. Dělil se na F-ky dolní a horní. Název Francia ( = země F-ku) označuje na tzv. Tabula Peutingeriana ( -mapy) ůzemí mezi Chamavy a Bruktery (v dn. sz. Německu na dolním Rýně). - Ve 3. stol. počali F. soustavně útočit na řím. impě­ rium. Horní F. se na řím. území trvale usadili v 5. stol., kdy dobyli Kolína n. R., Mohuče a Trevíru a obsadili i větší část Galie. Založili tam franckou říši (odtud název dn. Francie) pod vládou rodu

fragment (lat. Jragmentum), zlomek většího celku. V literatuře úryvek z díla, jinak ztraceného, který se zachoval jako citát u někte­ Meroveovců. tého ant. autora nebo jako neůplný rukopis. Mnohá stv. díla fraška viz komedie známe pouze ze zlomků. Ve fragmentárním (zlomkovitém) sta- frátriá (řec.) viz fýly vu se zachovala též většina stv. památek hmotné kultury a umění. fraus (lat.), původně škoda někomu lstně způsobená, pak lest. Pod Fran~oisova váza, attický voluto- tímto jménem se ke lsti přihlíželo vý -krátér (výška 66 cm) v muzeu zvl. u zcizovacích (prodej,pronájem) ve Florencii, nazývaný podle ob- a zavazovacích ( -obligace) jednájevitele; vytvořili jej kolem r. 570 ní předlužené osoby; tato jednání př. n. 1. podle signatur hrnčíř umožňoval praetor napadat zvláštFrani.oisova váza, signovaný volutový krátér, kolem r. 570 př. n. 1.

fra

206/

mm1 prostředky: interdictum Jraudatorium (týkalo se dlužníkova lstného zcizení věci patřící do konkursní podstaty a mohlo vést k jejímu vrácení, popř. k žalobě) nebo ->-restitutio in integrum; v justiniánském právu splynuly oba prostřed­ ky v jeden, zvaný actio Pauliana. - Pia fraus viz Sent.

opíral o vlastní zkušenosti, zprávy inženýrů, státní dokumentaci a plány, usnesení senátu i o starší techn. literaturu. Jako první v řím. literatuře napsal spis o zeměměřič­ ství (zachovány jsou z něho výtahy).

Fregellae (dn. Opio), město v Latiu. R. 125 př. n. 1. v něm vypuklo povstání vyvolané nespokojeností obyvatelstva s tím, že řím. senát znemožnil přijetí zákona M. Fulvia Flacca, jímž se mělo dostat řím. občanské právo it. spojencům Říma. V boji s Římany bylo město zničeno a poté byla na jeho místě založena římská kolonie.

,

fresková malba, technika nástěn­ né malby, při níž se barvy nanášejí na čerstvou vápenou omítku, s níž se chemicky spojují; vyniká trvanlivostí. Význačné doklady jsou dochovány v etruských hrobkách, používalo se jí soustavně v době helénist., běžně v císařském období. Byla zkoumána hlavně na malbách v Pompejích. Frixos a Hellé [2. p. -xa; -ly], děti orchomenského krále Athamanta a Nefely. Když je macecha ->-Ínó chtěla zahubit, poslala jim Nefelé berana se zlatým rounem, aby na něm uprchli do Kolchidy. Hellé cestou spadla a utonula v moři, které se od té doby nazývá Hellés pontos (tj. moře Hellino; ->-Helléspontos). Frixos byl v Kolchidě vlídně přijat králem Aiétem, berana obětoval Diovi a zlaté rouno daroval Aiétovi. - V. t. Argonauti. Dramatizace: P. Corneille, La toison 1661; F. Grillparzer, Der Gastfreund

ďor,

(l. díl trilogie Das goldene Vlies), 1820.

Frontinus. Sextus Iulius F. [2. p. -ta -ia -na), asi 30-104 n. 1., římský odborný spisovatel, r. 70 praetor urbanus, r. 97 curator aquarum, několikrát konsul. Jako spisovatel byl činný v oboru válečné v ě dy a stavebnictví; zachoval se jeho spis obsahující v prvních 3 kn. výklad o vojenských lstech, Stratégémata, ve 4. kn. pak o vynikajících vojenských činech, Stratégika; z nedochované vojenské příručky De re militari čerpal ->-Vegctius. Pro dějiny stavitelství je významný zachovaný spis o řím. vodovodech De aquis urbis Romae (2 kn.), obsahující četné podrobnosti technické a zkoumající z hlediska veřej­ ného i soukromého zájmu užiteč­ nost předpisů, jimiž se řídilo zásobování vodou v Římě. F. se v něm

Fronto. Marcus Cornelius F. [2. p. Marka -ia -tona] ,* asi 100, t asi 166 n. 1., římský řečník, vychovatel císaře ->-Marka Aurelia, hlavní představitel ->-archaismu. Z jeho řečí (nezachovány) byla proslulá zvl. obžalovací řeč proti křesťanům. Zachovala se pouze F-nova korespondence s císařem M. Aureliem, psaná s duchaprázdnou rétoričností.

jejího největšího rozkvětu za pověstného krále Midy (->-Midás) v 8. stol. př. n. 1. náležely k F-ii i značné části ->-Kappadokie a na čas se pod její svrchovaností octla i ->-Lýdie. Jádrem této říše bylo staré hlavní město ->-Gordion a staré kultovní středisko ->-Pessi-

n ús (->-Attis; ->-Kybelé). Okolo r. 675 podlehla F. nájezdu ->-Kimmeriů a ztratila definitivně svou samostatnost. Postupně byla pod nadvládou lýdskou, od pol. 6. stol. perskou, později se v ní vládcové střídali. Zač. 3. stol. př. n. 1. obsadili sv. F-ii Galatové (->-Galatie). R. 116 př. n. 1. byla F. při­ pojena k řím. provincii ->-Asii. frumentace (od lat. frumentum, Frygové měli vliv zejm. na řec. obilí), přidělování obilí nemajetné- náboženství (kult Kybely) a hudbu mu městskému římskému oby- (fryžská tónina [ ->-tónový systém]; vatelstvu za nízké ceny, někdy aulos [ ->-hudební nástroje]). bezplatně. Péče o f. patřila za republiky ->-aedilům. F. byly pro- Frýnichos [2. p. -cha], athénský váděny zprvu příležitostně, od doby tragik 6./5. stol. př. n. 1. Hist. tribunátu C. Graccha r. 123 př. n. l. tragédií Mílétú halósis (Dobytí (->-Gracchové) se staly pravidelnou Míléta) chtěl připomenout perské státní akcí, omezenou však na nebezpečí a podporovat tak ->-Theobčany zapsané ve zvláštním se- mistokleovy plány. Po jejím uvedení znamu. Dočasně byly odstraněny byl potrestán pokutou, protože prý Sullou, ale hned po jeho smrti byly způsobil Athéňanům bolest tím, obnoveny (78 př. n. 1.). Od r. 58 že jim připomněl zánik spřízněného př. n. 1. začal stát rozdílet obilí města. V tragédii Foiníssai (Foinízadarmo (->-largitio). F. byly sou- čanky) oslavil vítězství Řeků nad částí programu demokratických Peršany u ->-Salamíny (sr. Aischysložek řím. obyvatelstva. Za císař­ los). Z F-chovy tvorby se dochovalo ství pečovala o f. císařská admini- jen několik zlomků. strativa. Od doby císaře Aureliana (270-275) byl rozdělován místo fryžská čapka, čepice kuželovitého tvaru s horním cípem přehrnutým obilí chléb. dopředu, jakou nosili Frygové. Frygie, krajina v západní části Na vyobrazeních charakterizuje ->-Malé Asie, nazvaná podle indo- Trójany (Anchísés, Paris, Ganyevropského kmene Frygů, kteří médés aj.) a některá maloasijská kolem r. 1200 př. n. 1. pod tlakem božstva (Mithra, Attis aj.). thráckých kmenů ustoupili z Evro- Vlivem franc. revoluce (znak jakopy na východ do Malé Asie. bínů) se stala symbolem svobody. Usadili se v ->-Mýsii a na náhorní plošině mezi horním tokem řeky fthonos theón viz hybris -►Maiandros a Rhyndakos na záp. a řekou ->-Halys a iezerem Tatta Furie viz Erínye na východě. Na jihu byla F. jezernatá a dobře zavlažovaná, na fýly (řec. fýlai, j. č. fýlé), kmeny, vých. vyprahlá a bezlesá. Hlavním v něž byli Řekové rozděleni zprvu zaměstnáním obyvatel bylo země­ podle rodové příbuznosti, později dělství; domácí tkalci se proslavili podle místa svého bydliště. V Athévýrobou látek protkávaných zlatem, nách, v Mílétě, na Samu a v někte­ jež se těžilo na vých. výběžcích po- rých jiných řec. obcích jsou doloženy rodové iónské fýly, ve Spartě, hoří Tmólu (->-Lýdie). Pokud jde o jazyk, tvořili Frygové Sikyóně, Megaře a jinde tři dórské patrně spolu s Armény ( ->-Armé- fýly. Částí fýl byly frátrie. Zvyšovánie), Bíthýny (-➔ Bíthýnie) a ně­ ní počtu obyvatelstva, příchod kterými jinými kmeny užší, malo- přistěhovalců a rozvoj soc. diferenasijskou podskupinu ie. jazykové ciace vedl k postupnému uvolňová­ větve thráckofryžské (-►Thrákie). ní rodových svazků a vytvářel Jazyk Frygů je dosvědčen asi na podmínky ke vzniku místní organizace obyvatelstva, v níž byly 100 nápisech. Po vyvrácení nse ->-Chetitů, rodové f. vystřídány místními. k němuž též přispěli, vytvořili Rodové f. i frátrie si sice nadále Frygové samostatnou říši. V době uchovávaly existenci, avšak jejich

význam se omezoval na formální záležitosti rodové príslušnosti a kultu. Přechod k místním okresům byl důležitým stupněm v procesu vzniku řec. ---+-městských států; tento vývoj lze nejlěpe sledovat na příkladě ---+-Attiky. V 7. stol. př. n. 1. vznikly uvnitř attických fýl ---+-naukrárie, organizovaně podle místní příslušnosti obyvatelstva bez ohledu na rodové svazky. Naukrárií bylo v každé fýle 12 a jejich povinností prý bylo dodávat do společného vojska 2 jezdce a 1 loď. Koncem 6. stol. př. n. I. zavedl ---+-Kleisthenés (2) dělení ---+-Attiky na 10 ůzemních fýl. Likvidace ---+-rodového zřízení, v němž měli vedoucí postavení konzervativní statkářští aristokraté, byla předpokladem demokratickě­ ho rozvoje athénského městského státu. Kleisthenés rozdělil Attiku na 3 oblasti (městskou, vnitrozemskou a přímořskou) a každou z nich dále na 10 trittyí (třetin). Admin. sdružením tří trittyí, po jedně z každé oblasti, jež nemusily mít společné hranice, vznikla nová územní fýla. Tímto způsobem se mělo zamezit, aby rodová aristokracie eventuálně neovládla některou z nově utvořených fýl. Každá fýla měla svěho před­ staveného; dodávala do rady ( ---+-bů­ lé) 50 členů, kteří byli po desetinu roku ---+-prytany, určovala jednoho svěho příslušníka do sboru ---+-stratěgů a stavěla oddíl těžké pěchoty a stočlennou jízdní jednotku. Podle příslušnosti k fýle se zámožným občanům

přidělovaly

---+-leitůrgie.

fysika (řec. fysiké [se. epistémé], od fysis = příroda), u Řeků učení o přírodě jako celku. Od doby helénist. byla/. považována, spolu s logikou a etikou, za jednu ze tří základních složek filosofie. Řec. pojem fysiké není totožný s moderním pojmem fysiky; jeho obsah byl v podstatě vymezen ---+-Aristotelovým spisem Ta fysika, v němž se pojednává o základních otázkách přírodní filosofie (o látce a tvaru, účelnosti, pohybu, prostoru, času apod.). Tyto problěmy by dnes patřily většinou do oboru přír. filosofie nebo ontologie. Antická /. dosáhla vrcholného rozkvětu již v období od ---+-Thaléta po ---+-Démokrita (-+-ionská filosofie), ale pěstovala se ve všech obdobích starověku, i když již vznikla řada speciálních věd. - Řekové se však zabývali i těmi disciplínami, které dnes zahrnujeme pod pojem f-ky: ---+-mechanikou, --+-optikou, --+-kosmologií a ---+-astronomií.

207/

fys

fysiologos, přírodolidová kniha, jejíž vznik klademe do 2.-4. stol. n. I. Byly v ní popisovány pozoruhodně vlastnosti různých zvířat} rostlin a kamenů, často i vybájených (pták fénix), a vykládány symbolicky s moralistickou tendencí podle bible. F. byl přeložen do jazyků orient., do latiny, do círk. slovanštíny, do jazyků slovan. (včetně starě češtiny) i západních. Jeho vliv pozorujeme ve střv. umění výtvarném (kamenictví, miniatura, heraldika).

prírodní rád, příroda, které nabyly ve filosofii zvláštní důležitosti, vznikly teprve průběhem dlouhěho vývoje a jsou doloženy až na konci 5. stol. př. n. 1. V té době začali také ---+-sofistě používat antiteze fysei (podle přirozeného řádu, přírody) - nomó (---+-nomos), popř. thesei (podle zákona, konvence), ke kritice tehdejšího společenského řádu; poukazovali na to, že četně jeho rysy jsou v rozporu s fysis (---+-Hippiás [2], -Antifón; ---+-kynismus). Aristotelés naopak vynaložil mnoho důvtipu na to, aby dokázal, že · celě společenskě zřízení řec­ kého městského státu (polis) se všemi soc. nerovnostmi je dáno od prírody a že je to nejadekvátnější forma společenskě organizace.

(řec. řecká

Fysiolog vědec),

fysis (řec., od fýó, ploditi, fýomai, vznikati, roditi se), je slovo, které má několik významů. Znamená: původ, rod, přirozená povaha nebo konstituce (nějaké bytosti), prírodní rád, príroda (jako celek). Významy

Faunus, římská kopie z 1. stol. n. 1., podle originálu z doby helénistické

Gab

208/ Gabréta hýlé (řec.) = les G., asi charakter si G. udržela až do císař­ šumava s Novohradskými horami. ské doby. - Galatům, kteří byli misijní činností apoštolů Barnabáše Gades [mn. č.; 2. p. Gad] (dn. a Pavla před pol. 1. stol. n. I. získáni Cádiz), město a přístav v jižní pro křesťanství, byl určen zachoHispánii založené snad již llOO př. vaný list apoštola Pavla. n. I. Foiníčany, obchodní centrum (tržiště jantaru a cínu). Po- Galba. Servius Sulpicius G. [2. p. zději bylo v područí --+Kartága, -ia, -ia -by], první ze tří krátkood r. 199 př. n. I. mírovou smlou- dobých římských císařů r. 68/9 vou spojenec Římanů; -+Caesar mu n. l. (---+Otho; ---+Vitellius). Byl proudělil řím. občanské právo. volán proti ---+Neronovi císařem hispánskou legií, jejímž byl legáGáia, Gé, řecká bohyně Země, tem. Přílišnou šetrností však vzbukterá byla považována za bohyni dil nespokojenost u vojáků, zejm. plodnosti (vydává a živí své děti) u prétoriánů, a byl proto v lednu i bohyni mrtvých (přijímá své děti r. 69 zavražděn (Tac. Hist., kn. 1). zpět). V lid. ---+kosmogonii (docho- Životopis G-bův napsal Suetonius vané ---+Hésiodem) zplodil s ní děti a Plútarchos. ---+Úranos (Nebe). Podle pozděj­ ších filos. názorů je G. považována Galénos (2. p. -na], *129/30 v Perza roditelku, oplodněnou Úranem gamu v Malé Asii, t okolo 200 n. l., v podobě deště. Za helénismu byla nejslavnější řecký lékař římské doby v kultu ztotožňována s ---+Dé- císařskě a jeden z významných métrou, ale vyskytuje se i vedle ní představitelů antické -+logiky. Ve jako samostatné božstvo. svém rodišti začal studovat filoBáseň v antice: Homerský hymnus na sofii, záhy se však věnoval medicíně, Gaiu. - Obraz v nové době: A. Feuerbach, zvl. anatomii. Jako lékař gladiátorGaia, 1875. Liieraiura: A. Dietrich, Mutter Erde, ské školy (od r. 157) si získal praktickě znalosti; později je s ůspěchem 1925 3 • uplatnil v Římě, kam přišel r. 161 Galateia viz Polyfémos př. n. I. a kde se stal (od r. 169) osobním lékařem císaře -+Marka Galatie, krajina uprostřed -+Malé Aurelia. Asie, původně část Velkě Frygie, G-novy spisy dochované většinou později sídlo -+Keltů ( = řec. Ga- v řec. originále, částečně v lat. a latai), kteří na svém postupu z Il- arab. překladech, tvoří velký soulyrie a Pannonie zaplavili na zač. bor prací převážně lék. obsahu. G. 3. stol. př. n. I. Balkánský polo- vytvořil ucelený systém lék. vědy, ostrov a na výzvu bíthýnského krále uspořádaný podle vzoru ---+Aristo---+Níkoméda I. se r. 278 přepravili telovy filosofie; uplatnil v něm přes Helléspont. Záhy se stali po- hlavní zásady hippokratovskě mestrachem záp. Malé Asie. ---+Anti- dicíny. Z výsledků, k nimž dospělo ochos I. je sice (275/4 ?) porazil, ant. lékařství od doby Hippokrazačež se mu dostalo od maloasij- tovy až do doby jeho působení, ských Řeků příjmení ---+Sótér, a do- pojal do svého systému pouze ty, nutil je usadit se v sv. Frygii, Ga- jež nebyly na překážku jeho úsilí latové však i nadále ohrožovali sou- o obnovení jednoty lék. vědy rozsední kraje. ---+Attalos I. nad nimi tříštěné předchozím vývojem do řa­ zvítězil ve dvou bitvách (230 a dy vzájemně se potírajících ---+lé228), ---+Eumenés II. byl znovu kařských škol a směrů. nucen s nimi bojovat. Sám konal pokusy na živých zvíG. byla rozdělena mezi tri kmeny, řatech a zkoumal při nich srdeční území každého kmene se dělilo na činnost. Objevil mnoho nových čtyři kraje (tetrarchie), v jejichž čele poznatků z anatomie, fyziologie, stál náčelník (tetrarchés) s vojen- patologie, farmakologie i nauky skou a soudní pravomocí. Jeden o příznacích chorob (tzv. sémioz tetrarchů, ---+Deiotarus, se koncem tiky). G. ostře kritizoval nedostatek 60. let 1. stol. př. n. I. s podporou logických metod ve spisech svých ---+Pompeia za pomoc proti ---+Mi- předchůdců a vytkl si za cíl thradatovi VI. stal vládcem s král. vypracovat vědeckou metodologii titulem. R. 25 př. n. I. se G. stala medicíny, která by postupovala od řím. provincií. Galatově pomíšení zřejmých předpokladů přísně los místním i řec. obyvatelstvem (od- gickým postupem k důsledkům, jež tud též Gallograeci) se zabývali pas- z těchto předpokladů vyplývají, tj. tevectvím, zemědělstvím a zpraco- konkrétně: vyvození terapie ze zjišváním výborné ovčí vlny. Jako tění choroby a z poznatků o ůčin­ obch. střediska vynikla města Pes- nosti léčiv. Logika a metodologie sinús, známý kultem bohyně ---+Ky- zaujímá u něho také první místo bely, ---+Ankyra a Tavium. Keltský při výchově budoucího lékaře.

209/ přiznava, že vedle kok hippokratovským spisům i všechny jeho ostatní spisy vysvětlují názory Hippokratovy. Svůj systém vybudoval na myšlence korespondence mezi mikrokosmem a makrokosmem. Čty­ řem živlům (oheň, voda, vzduch, země) a čtyřem tzv. ,,prvním" kvalitám (teplo, studeno, vlhko, sucho) odpovídají podle něho čtyři hlavní šťávy v lidském organismu: krev (řec. haima, lat. sanguis), sliz (řec. fiegma), žlutá žluč (řec. cholé), černá žluč (řec. melaina cholé). Tzv. ,,druhé" kvality, smysly vnímatelné (např. různé druhy chuti, vůně, tvrdosti, měkkosti, vlhkosti a studena, tepla a sucha) jsou výsledkem různého míšení živlů, popř. ,,prvních" kvalit. Míšení je pohyb, produkt míšení se nazývá temperament (lat. temperamentum, smíšení, směs látek v přiměřených

G. sám

mentářů

poměrech).

G-nova fyziologie je teleologická je stvořeno podle rozumného plánu nejvyšší bytosti; struktura orgánů se řídí podle předem existujících účelů). Za hlavní orgán v živočišném těle považoval játra (v nich se podle něho vytváří krev z potravy), srdce (zdroj vrozeněho tepla, místo, v němž se tvoří „životní duch" - ->-pneuma zótikon -, ten se pak odtud spolu s krví rozvádí do organismu). Mozek · pokládal G. za orgán myšlení (psýché logistiké), centrum cítění a pohybu. - Na pozdější vývoj lékařství měl G. značný vliv, ve středověku zaujímal v lékařství obdobné místo jako Aristotelés ve filosofii. G. si vysoko cenil filosofie a požadoval od lékaře, aby byl filosoficky vzdělán. Zabýval se výkladem spisů velkých filosofů - Platóna, . Aristotela, Theofrasta a Chrýsippa. V logice, nauce o přírodě a metafysice (ontologii) se přikláněl k zásadám Aristotelovým, takže jeho stanovisko lze charakterizovat jako eklektický aristotelismus. V ontologii přidal ke čtyřem aristotelským principům (látka, forma, účel, hybná příčina) pátý (prostředek nebo nástroj). G. chápal význam logiky a vědecké metodologie pro ~peciální vědy, a napsal proto V.vod do logiky (Eisagógé dialektike ). Je to vedle spisů Aristotelových jediný zachovaný ant. spis o logice. Jeho pří­ nosem je zvl. to, že vypracoval teorii složených výroků (disjunkce, konjunkce, implikace) a podal rozbor vztahových úsudků (->-logika). (tělo

Překlad: R. Hošek, Úvod do logiky,

1958.

Galerius [2. p. -ia], mladší spolu-

vladař

(->-caesar) -- ►Diocletianův (od r. 293 n. I.) ve východní části římské říše a jeho nástupce ( ->-augustus) v letech 305-311, zdatný a úspěšný válečník; v -.Thessaloníce je zachován triumfální oblouk z r. 297, postavený na paměť jeho vítězství nad Peršany. Pronásledoval křesťany, těsně před svou smrtí však vydal toleranční edikt. - V. t. edikt milánský.

Galie (lat. Gallia) 1. ve starověku pro oblast dnešní Francie (tj. Gallia Transalpina, zaalpská, též ulterior, zadní), která se dále členila na jižní území, získané Ří­ many v letech 125-120 př. n. I. (tj. Gallia Narbonensis, Narbonská [podle hl. města ->--Narbo] nebo Provincia [dn. Provence]) a na zbylé, severně položené území, dobyté -.Caesarem v I. 58-51 př. n. I. (tj. Gallia Comata, doslova ,,Vlasatá" [od lat. coma = vlas], poněvadž její obyvatelé nosili dlouhé vlasy na rozdíl od Galů usazených v G-ii předalpské). -.Keltové ( = Galové) původně neobývali celé území dn. Francie, jejich sídla se postupně šířila z oblasti mohylové kultury směrem na západ a jihozápad. Situaci v 1. stol. př. n. I., kdy bylo území G. rozděleno mezi četné keltskě kmeny, popsal Caesar. Keltská společnost v G-ii byla tehdy v pokročilé fázi rodové organizace, v níž se projevovaly již předpoklady pro vznik třídní diferenciace. Společnost byla uspořádána podle rodů a kmenů, v jejichž čele stáli původně kmenoví předáci-králové, postupně moc uchvacovala kmenová aristokracie. V době Caesarově se galská společnost členila v náb. vrstvu druidů, ve svobodnou rozhodující vrstvu a v lid. Společenský a hosp. vývoj neprobíhal ovšem u galských kmenů rovnoměrně, což vedlo k vzájemným rozporům. K nejmocněj­ ším patřili ->-Arvernové (v dn. Auvergne), s hl. městem -.Gergovií. V pol. 1. stol. př. n. I. soupeřily v G-ii spolu o moc dva významné kmeny, -.Haeduové (mezi Ligerem a Ararem; města: N oviodunum [dn. Nevers], -.Bibracte [poblíž Autunu], Cavillonum [dn. Chalon-sur-Saóne]) a -.Sequanové (mezi Ararem, Rhodanem a Jurou; hl. město Vesontio [dn. Besan~on]). Haeduové se obrátili s žádostí o pomoc k řím. senátu, Sequanově se spojili se suebským vůdcem ->--Ariovistem. V I. 58-51 př. n. I. bojoval v G-ii Caesar, využívaje nejednotnosti galských kmenů. Místní nepokoje v G-ťi během dvou Caesarových výprav do -➔Británie (r. 55 označení

Gal a 54) vyvrcholily r. 52 př. n. I. velkým povstáním, v jehož čele stál vůdce Arvem ů -. Vercingetorix. Po jeho porážce u -.Alesie byla G. zaalpská definitivně připojena k římskému impériu. Gallia Narbonensis přešla r. 22 př. n. I. do správy senátu, správa ostatní G. byla v I. 16-13 př. n. I. nově organizována. Od té doby se dělila na tři části: a) Aquitania (mezi Pyrenejemi a ře­ kou Garumnou (dn. Garonne), s hl. městem Burdigala (dn. Bordeaux), důležitým obch. přístavem; b) Gallia Lugdunensis, G. Lugdunská (střed Galie až po -.Sequanu [dn. Seine], s hl. městem ---+-Lugdunem (dn. Lyon), jež bylo středis­ kem řím. panovnického kultu pro celou Galii; c) Gallia Belgica, G. Belgická (mezi Sequanou, Rýnem [lat. Rhenus], Ararem [dn. Saóne] a -.Rhodanem [dn. Rhone] s hl. městem Durocortorum (dn. Remeš). Galské provincie byly poměrně rychle romanizovány, pův. keltská -.oppida se změnila v řím. města s typickou galsko-římskou kulturou. Za vlády císaře Claudia byli haedujští aristokraté (48 n. 1.) uvedeni do řím. senátu. Galská aristokracie podlěhala romanizacmmu vlivu rychleji, na rozdíl od prostěho obyvatelstva, mezi nímž se uchovávaly keltské tradice v podstatě po celé císařství. Projevy místní tradice, zvl. v umění, ožívaly především od 2. stol. n. I., kdy se hovořívá o tzv. keltské renesanci. Aktivita místního obyvatelstva byla pravděpodobně podmíněna i ekon. činiteli, přede­ vším hosp. rozkvětem galských provincií. Obilí, víno a olivový olej z G. postupně pronikaly i na it. trhy. Proslulá byla galská řemeslná výroba, zejm. textilní výrobky (např. vlněné pláště, lněné tkaniny), kovové předměty a keramika ( -.terra sigillata). Galské řemeslnické produkty se počaly koncem 1. stol. n. I. uplatňovat na západoevr. provinciálních trzích, zřetelně lze sledovat změnu v importech např. v řím. -.Podunají (sr. řemeslo; obchod). Hosp. osamostatňování bylo v prů­ běhu krize 3. stol. n. l. provázeno i separatistickými tendencemi (--Galskě císařství). Soc. protiklady v G-ii se výrazně projevily v povstání ->--bagaudů, jež se podařilo dočasně utlumit koncem 3. stol. n. I. poz- · dějšímu císaři -.Maximianovi. Vliv křesťanství, jež se v G-ii šířilo již od 2. stol., se zvláště upevnil ve 4. století. Od 3. stol. n. I. sílily nájezdy germ. kmenů přes Rýn na galské území. Řím. císařům se nepodařilo tuto hranici impéria trvale zabezpečit. Vzhledem k tomuto nebezpečí sídlil od doby -►-Diocletianovy

Gal

210/

jeden z císařů trvale v Trevíru ( -+Augusta Treverorum). V 5. stol. vznikly na území Galie říše Burgundů (v údolí Rhony), -+Franků a -+Visigótů. - V. t. Keltové.

K -+Itálii byla G. předalpská připo­ jena r. 42 př. n. 1., čímž se stala součástí území s římským občan­ ským právem, od něhož byla před­ tím oddělena hraniční řekou -+Rubico. Od správního rozdělení Itálie Octavianem (-+Augustus) r. 41 př. n. I. tvořila G. předpádská 8. kraj pod názvem Aemilia, G. zapádská 11. kraj. - Jedním z nejbohatších měst v G-ii předalpskě bylo Patavium (dn. Padova), kde kvetl obchod vlněnými látkami, dále vynikala jako obch. středisko i -+Augusta Taurinorum (dn. Turin). Na sklonku antiky se přesunulo polit. těžiště Itálie nejprve do Mediolana a pak do -+Ravenny.

Literatura: C. Jullian, Histoire de la Gaule, I-VIII, 1913-1926; O. Brogan, Roman Gaul, 1953; J. J. Hatt, Histoire de la Gaule romaine, 1960.

2. Stv. označení dn. severní Itálie (tj. Gallia Cisalpina, předalpská, též citerior, přední, togata, poně­ vadž její obyvatelé po nabytí řím. občanství nosili togu), kam počaly pronikat první keltské kmeny okolo r. 400 př. n. I. R. 390 nebo 387/6 na hlavu porazili na řece -+Allii Římany, kteří se jim postavili na odpor. Od té doby byli Římaně trvale ohroženi nebezpečím vpádu ze sev. Itálie. Po vítězství Římanů nad Galy a Samnity u Sentina v Umbrii (r. 285) nastalo sice určité uklidnění a založení kolonie Sena Gallica na území Senonů (r. 285) a zvl. -+Arimina (r. 268) přispělo významně k stabilizaci poměrů na sev. hranici, avšak z oblastí za Alpami stále přicházely do Itálie nové vlny Keltů a strhávaly s sebou již usedlé Kelty severoitalské. Úspěšnou expanzí Říma proti Keltům v sev. Itálii v I. 225-222, jež skončila dobytím Milána (-+Mediolanum), byla G. předalpská prakticky pacifikována, i když klid zde nezavládl natrvalo, jak se záhy ukázalo za války s -+Hannibalem (218-201), k němuž se Keltové houfně přidávali. l1ímané zakládali v G-ii předalpské k zajištění svých výbojů silnice a kolonie (Placentia a Cremona r. 218). C. -+Flaminius zbudoval za svě censury r. 220 silnici z Říma do Arimina ( Via Flaminia). Území za Pádem (tzv. Gallia Transpadana) nebylo ještě ani tehdy pod přímým panstvím Říma, ale území od Apenin k Pádu (tzv. Gallia Cispadana) získali Ří­ mané pod svou bezprostřední moc. Těmito úspěchy nebyly však ještě problémy sev. hranice vyřešeny. Po skončení druhé -+punské války (218-201) musili Římané znovu podrobit mnoho odpadlých kmenů v G-ii předalpské. Od r. 197 bojovali s -+Insubry, pak s -+Boji. Hlavní nápor řím. expanze začíná r. 189, kdy založili latinskou kolonii Bononii (na místě etruské Felsiny, dn. Bologna) a r. 183 Parmu a Mutinu (dn. Modena). Po -+spojenecké válce dostali (r. 89 př. n. I.) řím. občanské právo všichni spojenci na jih od Pádu, kteří splnili určité podmínky, a zvláštním zákonem (lex Pompeiu de Transpadanis) získali obyvatelé G. zapádské latinské občanské právo (-+Latium).

Galilea, severní část západní -+Palestíny. Na záp. hraničila s Foiníkií a mořem, na sev. se Sýrií, na vých. s Jordánem a jezerem Genezaretským, na jihu se Samarií. V době okolo zač. n. I. byla osídlena obyvatelstvem silně etnicky smíšeným (Židé, Foiníčané, Řekově, Syřané). Na sev. byla G. hornatá (pastevectví), na jihu úrodná (zemědělství). Známější města: Tiberias, Kafarnaúm, Magdala a -+Nazaret. Podle církevní tradice začal v G-eji své působení -+ Ježíš. Gallienus. Publius Licinius Egnatius G. [2. p. -ia -ia -ia -na], římský císař 253-268, do r. 260 spoluvladař svého otce -+Valeriana. Za jejich vlády došlo r. 257 k pronásledování křesťanů, při němž zahynul i kartáginský biskup -+Cyprianus. Přes dočasně úspěchy nad barbary se G-novi nepodařilo uspořádat poměry v říši. Za jeho vlády vyvrcholila krize 3. stol. n. 1. a byla ohrožena jednota říše: tak v -+Galii se zmocnili v I. 258-273 vlády usurpátoři (-+Galskě císařství). G. byl zavražděn r. 268. - Za G-na došlo k renesanci helénismu, kterou císař podporoval, a k vytvoření posledního velkého stv. filosofického systému ( -+Plótínos). - 2ivotopis viz Historia Augusta. gallové (lat.galii, j. č.gallus), kněží bohyně -+Kybely, nazvaní podle řeky Gallas ve Frygii. O svátku slaveném na jaře se g. v extatickém tanci ostrým nekovovým předmě­ tem, zpravidla křemenem, sami zbavovali mužství. Tím se stávali služebníky božstva (famuli deae). V čele g-lů stál archigallus, v císařské době spolu s ním i kněžka. V Orientě se g. živili žebrotou, v Římě však směli přijímat dary jen v den jarního svátku. Řím. občanům bylo povoleno stávat se g-ly teprve v pozdější době císařské. - Obdobná

kněžstva kultů.

známe

z jiných vých.

Gallus. Gaius Cornelius G. [2. p. -ia -ia -la], asi 69-26 př. n. I., římský básník, zakladatel římské milostné elegie. Napsal 4 kn. elegií, nadepsaných krycím jménem jeho milenky Volumnie, Lycoris. Byl velmi vážen u mladší básnické generace, Vergilius parafrázoval řadu jeho veršů v 10. ekloze svých Bukolik. Jinak je jeho dílo ztraceno. G. byl Augustem jmenován prvním praefektem Egypta, byl však z neznámé příčiny osočen nebo udán, upadl v nemilost a spáchal sebevraždu. Galové viz Keltové; Galie; Galatie Galské císařství, státní celek, který zahrnoval původně jen -+Galii (I), zanedlouho pak i -+Hispánii a -+Británii; oddělil se od řím. říše za císaře Galliena, kdy vrcholila krize 3. stol. n. l. Prvým vladařem G-ho císařství byl M. Cassianius Latinius Postumus (258/59-268/69), jenž sám sebe prohlašoval za obnovitele Galie. Protiřím. tendence našly na západě řím. říše širokou odezvu. Postumus si vytvořil silnou armádu, v níž měla významné místo jízda. Po jeho smrti se Hispánie spojila znovu s řím. říší. Z Postumových nástupců vynikl Victorinus (268/9-270), který se pokusil navázat spojení s palmýrskou královnou -+Zénobií, aby ještě více oslabil řím. říši. Císař Tetricus (270-273) se však přidal k Aurelianovi, a učinil tak konec G-mu císařství. Příslušníci hnutí, jež vedlo ke vzniku G-ho císařství, pocházeli především ze zeměd. vrstev. Velcí pozemkoví magnáti viděli v separatistickém hnutí prostředek k upevnění vlastního postavení; nižší vrstvy však bojovaly za zlepšení svých soc. podmínek. Z obavy před těmito snahami se aristokracie spojila s řím. říší. Gandhára, staroindický název krajiny v severozápadní -+ Indii v okolí dnešního Pešávaru a na území severně od něho (dnes jv. Afganistan a sz. Pákistán), s hlavním městem Takšašíla (řec. Taxila). Od doby -+Dáreia I. perská satrapie, 327 až 325 př. n. I. spolu s perskou říší dobyta -+Alexandrem Velikým. V 1. stol. př. n. I. za vlády skythských Šaků se zde počalo rozvíjet tzv. gandhdrské umění (buddhistická architektura, skulptura a malířství). Rozkvětu a vrcholu dosáhlo za kušánskěho vládce Kanišky a jeho následovníků (1.-5. stol. n. 1.). Pro-

slulo hlavně sochami Buddhů a bódhisattvů (buddhistických světců) a bohatými reliéfy se scénami z pře­ dešlých Buddhových zrození. Grská umělecká škola bývá též nesprávně nazývána „řecko-buddhis­ tickou"; nepoměrně více však podléhala vlivu umění římského, jehož styl a technika pronikly do G-ry obchodními styky Kaniškovy říše s řím. impériem. Díla g-rských mistrů, mezi nimiž byli pravdě­ podobně i umělci západní, připo­ mínají - zvl. v raném období římské umělecké památky nalezené nejen v Římě samém, nýbrž i v Palmýře, syrské Antiocheii i Seleukeii. Přestože náměty g-rské školy jsou většinou buddhistické, nacházíme na jejich skulpturách motivy zře­ telně západoasijského nebo helénist. původu, např. persepolské hlavice sloupu, sfingy, mytického ptáka noha, Kentaury, Tritóny apod. G-rská říše byla zničena v 5. stol. n. 1. nájezdy Bílých Hunů (Hephthalitú). G-rské umění se však udrželo ještě o dvě století déle (do 7. stol. n. 1.) mimo území G-ry, v Kašmíru a Afganistanu.

211 /

Gem

až do dneška. Jeho rozkvět spadá do doby perské vlády (od 5./4. stol. př. n. 1.). R. 332 př. n. 1. ho dobyl ----+Alexandros Veliký, pak pod vládou ----+Ptolemaiovců, od r. 198 pod vládou -+Seleukovců. R. 61 př. n. 1. prohlásil ----+Pompeius (I) Gazu za svobodné město . Od té doby nastal její hosp. i kulturní vzestup. Byla tam proslulá rétorská škola platónského zaměření, z níž vyšel ----+Prokopios z Kaisareie.

nedoložených. Jeho jméno se ve střv. stalo symbolem učené sčet­ losti. Komenský navrhoval ustavení Gelliovského sboru (collegíum Gellianum) pro excerpování všeho cenného z knih.

Gelón, tyran v ---+Gele (snad od r. 491), od r. 485 př. n. 1. v ----+Syrákúsách, když využil bojů mezi tamním lidem a aristokraty. Odtud ovládal vých. část Sicílie. Vítěz­ stvím u ---+Himery r. 480 zabránil Gé viz Gáia Kartágiňanům ovládnout celou Sicílii a omezil jejich vládu na záp. Gela (tak i dnes), řecké město (dór- část. Zemřel r. 478. - V. t. řecko­ ská kolonie, založená z -►Rhodu oko- -kartáginské války. lo r. 690 př. n. 1.) na jižním pobřeží Sicílie, v úrodné krajině (pšenice). gemma (lat.), polodrahokam, draRozkvětu dosáhla G. za vlády hokam (popř. skleněná pasta) s netyrana Hippokrata (498-491 ?) ; gativním reliéfem (intaglio [it.]). jeho nástupce ----+Gelón přeložil svě U Řeků i Římanů se jí používalo" ve sídlo do ----+Syrákús a přesídlil tam špercích, zvl. jako pečetidla; jiný polovinu obyvatel Gely. R. 456 ze- druh g-my, ---+kamej, má reliéf vymřel v Gele ----+Aischylos. R. 405 puklý ( ----+glyptika). byla G. pobořena Kartágiňany. Vykopávkami byl odkryt chrám Athé- Gemma Augustea, sardonyxony a poblíž města svatyně Démétry. vá dvojvrstevná kamej ve Vídni (Kunsthistorisches Museum, dříve Gellius. Aulus G. [2. p. -la -ia], ve sbírce Rudolfa II. v Praze) s reliLiteratura: J. Marshall, The Buddhist * asi 123, t asi 165 n. 1., autor la- éfním výjevem ve dvou pásech. tinského kompilačního díla Noctes V horním Augustus v hérójské poArt of Gandhara, 1960. Atticae (Attické noci) o 20 kn., se- lonahotě, trůnící vedle sedící boGannicus viz Spartacus staveného většinou z výpisků z čet­ hyně Romy, chlapecký Germanicus by řeckých i římských knih nejrůz­ a Tiberius sestupující s triumfálGanymédés [2. p. -da], sličný syn nějších oborů. Dílo obsahuje množ- ního vozu, jejž řídí Victoria. Za címytického trójského krále Tróa. ství zpráv a citátů čerpaných ze sařem alegorické postavy Tellus a Podle Homéra ho Zeus unesl na spolehlivých pramenů a odjinud Ókeanos; Oikúmené, perzonifikace Olymp a učinil ho tam číšníkem bohů. Podle pozdější verze unesl Gemma Augustea (vrstevnatý onyx), Ganyméda Zeus (v podobě orla), kolem počátku našeho letopočtu (Vídeň) protože ho miloval.

Sochy: Orel unáší Ganyméda, mramorová kopie bronzového originálu od Leóchara, 4. stol. př. n. I. V nové době: Thorwaldsen, Ganymédés krmící orla, 1817; V. Tilgner, Ganymédova fontána, 1888 (piskovec a bronz, před budovou SND v Bratislave). - Reliéf: A. M. Avostalis del Pambio a Jan Campion, Ganymédés (v letohrádku Hvězda v Praze), 1555-60. Obrazy: Correggio, Únos G-da, kolem 1531; Rembrandt, Únos G-da, 1635; Rubens, Únos G-da, 1636-1637; Fabián Harovník, Ganymédés unášený Diovým orlem na Olymp (freska v Lobkovickém paláci na Pražském hradě), 1664-69; A. J. Carstens (1754-1798), G. ve spárech orla; G. F. Watts, Ganymédés, 1850; H. v. Marées, Ganymédés, 1887. - Báseň: Goethe, Ganymedes, 1774; J. Vrchlický, Ganymedes (Třetí kniha básní epických), 1906. - Román: J. Karásek ze Lvovic, Ganymedes, 1925. - Symfonická báseň: O. Hřímalý, Ganymed, op. 1, 1908.

Gaugaméla (_mn. č.), osada v ----+Assýrii, poblíž starého ----+Ninive (dnešního Mosulu), proslulá vítězstvím Alexandra Velikého nad Dáreiem III. r. 331 př. n. 1. Gaza (tak i dnes), významné pří­ stavní město v ----+Palestině, osídlené nepřetržitě od 3. tis. př. n. 1.

Gem

212/

Geometrický sloh, detail vázy z pol. 8. stol. př. n. l. Oplakávání mrtvého světa, císaře věnčí. V dolním, užším páse poražení barbaři; římští vítězové vlekou zajatce a zřizují památník vítězství. Obratná je kompozice, jemnost provedení bělost­ ných postav na tmavohnědém pozadí. Autorem byl asi řec. rytec

Dioskůridés.

Genezaretské (Tiberiadské) jezero (arab. Bahr el Tabarie) v severní Palestině; protéká jím řeka Jordán. Na pobřeží G-ho j-ra (např. Kafarnaům) působil podle -.evangelií -Ježíš. R. 67 n. I. tu probíhaly boje Židů s Římany (-.židovská válka). genius [2. p. -ia], nadpřirozená síla (-numen), o níž stv. italskě kmeny věřily, že sídlí od narození v každém muži a s jeho smrtí zaniká. Není to duch, který by stál mimo osobu, jako u Řeků -daimón. V muži působí g. jako plodivá síla, která se pak projevuje zejm. na jeho potomstvu (lat. genus = rod, gigno = ploditi). Proto požíval zvláštní úcty g. význačných mužů; uvnitř rodu, později rodiny, to byl g. hospodáře (pater familias [-.familia]), za císařství g. -.Augustův a g. popu/i Romani, genius národa řím­ ského. Tehdy se stal g. i ochranným božstvem různých sdružení, kolo:. nií, legií apod. G-iovi obětoval Ří­ man o svých narozeninách, otroci přísahali při g-iovi svého pána. Kult g-ia se udržel až do konce starověku. - Ženskou obdobou g-ia byla -Juno. genos (řec.), rod, viz rodové zřízení

zřízení

Krétě; ve východních řec. oblastech se g. sloh vytvořil až v 8. stol. geocentrická soustava viz astro- př. n. I. V závěru 8. stol. byl vynomie; Ptolemaios (Klaudios) střídán slohem orientalizujícím (-.umění výtvarné); - 2. g. sloh geometrický sloh 1. výtvarný v Itálii v 8. stol. př. n. I. napodobosloh řecký v 11.-8. stol. př. n. I., val řecký. charakterizovaný přísně pojatou geometrickou ornamentikou. Dělí geómoroi (řec.) 1. v Syrákúsách se na prótogeometrický (konec 11. a na Samu majitelé pozemků poa 10. stol. př. n. I.) a vlastní g. cházející ze starousedlých rodin; (9.-8. stol.). Prótogeometrický sloh 2. v Attice rolníci, kteří tvořili navazuje na sloh submykénský jako s -.démiúrgy (1) nižší vrstvu obypočátek vlastního řec. umění (na vatelstva proti eupatridům ( -.arisrozdíl od staršího mykénského). tokracie [1]). Jejich materiální poZ plastiky jsou známy pouze drobné stavení bylo před -.Solónovými hliněné figurky, -.vázy jsou zdo- reformami velmi těžké. Někteří beny soustřednými kružnicemi a z nich byli zadluženi u eupatridů, polokružnicemi, kreslenými kru- a tak přicházeli o majetek i o osobní židlem. Vlastní g. s. charakterizují svobodu. pravoůhlé vzory (meandr a vzory od něho odvozené), převedené na Gergovia (dn. Gergovie), středisko malovanou keramiku z hrubých ry- významného galského kmene tých nádob řec. přistéhovalců v 11. -Arvernů, jež leželo na těžko a 10. stol. (-.Dórové) a rozvinuté dostupné náhorní plošině. R. 52 v nový dekorační systém. V 9. stol. př. n. I. odrazil vítězně -.Caesarův převládá na vázách černý povrch, útok na G-ii -.Vercingetorix. plochy vyhrazené kresbě se roz- Vzkvétala ještě za Augusta, později šiřují až v 8. stol. V té době se za- upadla a byla opuštěna. Novým čala na vázách objevovat figurální centrem Arvernů se stalo Augustokresba, postavy jsou znázorňovány nemetum (dn. Clermont-Ferrand), téměř lineárně v jednoduchých ob- severně od Gergovie. rysech, scény vznikají přiřazováním dalších figur bez ohledu na pravidla Germanicus. Gaius Iulius Caesar perspektivy a znázorňují většinou G. [2. p. -ia -ia-a -ika], * 15 př. n. I., pohřební obřady. Drobná geo- t 19 n. I., vynikající římský vojemetrická plastika z hlíny, bronzu vůdce, syn Augustova nevlastního a slonoviny je stejně schematická syna --+Drusa (3), adoptovaný svým jako kresba na vázách. Významná strýcem -.Tiberiem. Vyznamenal produkce geometrické keramiky se především v Germánii, kde bobyla v Attice (-.dipylský sloh), Ko- joval spolu s Tiberiem již za vlády rintě, Argu, Boiótii, na Kykladách, Augustovy. Když Tiberius už jako

gens (lat.), rod, viz rodové

Ger

213/ císař válečné akce na západě pře­ rušil, svěřil Germanikovi důležité úkoly na východě. R. 19 zemřel G. náhle v Sýrii. Neobyčejná obliba G-ikova u vojska i v Římě a pověst, že měl v úmyslu obnovit republiku, snad budila u Tiberia obavy; císař byl dokonce podezírán, že ho dal zavraždit (-Agrippina st.). G. měl lit. zájmy. Přeložil, a to věrněji než před ním -Cicero, -Arátovu báseň Fainomena kai Diosémeia. -Ovidius mu připsal Pasti (Kalendář). Postavu G-ikovu vylíčil se sympatií Tacitus (Ann. kn. 1. a 2.) a Suetonius (Caligula, 3n).

Germánie (lat. Germania), ve název území ohraničené­ ho na jihu Dunajem (lat. Danuvius), na západě Rýnem (Rhenus), na východě Vislou (Vistula), na severu mořem Severním (Mare Germanicum); ke G-ii náležela též jižní část Skandinávského poloostrova. Nížinatý sever G. protékají čet­ né řeky : Vesera ( Visurgis), Labe (Albis), Odra (Viadus), jih je prostoupen horskými pásmy (-Hercynský les, -Sudetské hory, -Askiburgion). První zprávy o G-ii přinesla výprava -Pýthea z Massalie, který podnikl r. 345 př. n. I. po moři výzkumnou cestu k jantarovému pobřeží sev. Evropy. Na zač. historické doby se Germáni dělili na tři velké skupiny: severní, z nichž se nejčastěji uvádějí -Kimbrové, -Teutoni a -Herulové, východní (-Gótové, -Vandalové, Burgundově, -Rugiové) a západní ( -Suebové, -Cheruskové). Jejich hlavním zaměstnáním bylo zemědělství, chov dobytka a rybolov. S řím. říší byli Germáni v či­ lých obch. stycích: do G. se odtud dovážely různé kovové výrobky i surově kovy (v G-ii se těžilo jen nepatrně množství železně rudy), z G. se vyvážely kožešiny, jantar a zeměd. produkty. Peníze jako platidlo poznali Germáni až za řím. doby. Síť obch. silnic v řím. smyslu G. neznala, k přepravě zboží sloužily hlavně splavné řeky. Germ. kmeny se daly do pohybu ze svých sev. sídel ve 4. stol. př. n. I., a to v souvislosti se stěhová­ ním -Keltů. Jejich první střetnutí s Římany koncem 2. stol. př. n. I. (Kimbrové, Teutoni) skončilo vítězstvím Říma. Okolo pol. 1. stol. př. n. l. dospěly jiné germ. kmeny na jihu a záp. k Rýnu a místy jej dokonce překročily. Této expanzi čelil úspěšně -Caesar, který dvakrát překročil Rýn (r. 55 a 53), ale na území G. se zdržel jen zcela krátce. Ve svých Zápiscích o válce galské (6, 21-28) podal první starověku

podrobnější

zprávy o Germánech. avšak v 5. stol. dobyli Germáni

Řím. panství v -Galii (1) zadrželo celé říše západořímské a severní

Germány v jejich sídlech na Rýně. Pokus Římanů podrobit si Germány sídlící na pravém břehu Rýna byl nejprve úspěšný (-Drusus [3] pronikl až k Labi, ale r. 9 př. n. I. zemřel), skončil však vítězstvím Cherusků pod vedením -Arminiovým (katastrofa Varova v -Teutoburském lese r. 9 n. 1.). Cílem tažení vedeného -Germanikem (14-16 n. I.) nebyla již trvalá okupace G., nýbrž pouze obnovení ztraceného řím. prestiže. Podél Rýna a Dunaje vybudovali Římané síť opevnění ( -limes), jehož hlavní opěrné body byly -Colonia Agrippina (dn. Kolín n. R.), Mogontiacum (dn. Mohuč), -carnuntum aj. Římanům se nikdy nepodařilo učinit z G. provincii, tzv. Germania superior (horní) a Germania inferior (dolní) zřízené za císaře Domitiana (pravděpodobně r. 89 n. I.), jež ležely na levěm břehu Rýna, byly pouze nepatrnou částí Germánie. V té době napsal Tacitus svou monografii Germania, která obsahuje množství spolehlivých zpráv. Poměrná chudoba země vedla k pověstné bojovnosti jejích obyvatel (sr. zprávy Caesarovy) i k tomu, že za císařství vstupovali Germáni hojně jako žoldněři do řím. služeb, a získávali tak řím. občanství.

Od konce 2. stol. n. I.

přešli

Římané vůči Germánům natrvalo defenzívě, od 3. stol. se nájezdy Germánů na hranice řím. impéria stupňovaly. Za vlády Gallienovy

k

(253-268) pronikli -Alamanové až před Řím, pak byli sice poraženi, ale kolem r. 260 obsadili natrvalo tzv. -agri decumates. Ve 3. stol. počal na řím. území soustavně útočit též západogerm. kmenový svaz -Franků. Zároveň stále vzrů­ stal počet germ. pomocných vojsk v řím. armádě a již od 2. stol. n. I. byli Germáni usazováni na území řím. říše jako kolóni ( -laeti). Nová organizace obrany hranic na horním Rýně za Diocletiana (284-305) a na dolním Rýně za Konstantina Velikého (324-337) umožnila sice delší období poměr­ ného klidu, avšak i zmohutnění bojových sil Franků a Alamanů. R. 352/3 opět zpustošili levý břeh Rýna od Bodamského jezera až k moři. Vítězství císaře -Iuliana nad Alamany u Argentorata (dn. Štrasburk) r. 357 posílilo autoritu Říma. R. 361 měli Římané celé území podél levého břehu Rýna opět ve své moci. Obnovené vpády záp. Germánů odrazil úspěšně císař -Valentinianus I. (364-375),

části říše východořímské. Na východě došlo k prvním vpádům Germánů na řím. úze-

r. 240 n. I., kdy usazení od 3. stol. na Dněpru a u Černého moře, pronikli k dolnímu Dunaji. Jejich odchod si musili Římané vykoupit odvádě­ ním ročního poplatku. Gótský vpád byl na 100 let zadržen vítěz­ stvím císaře Claudia II. (zv. Gothicus) u -Naissu v Horní -Moesii (r. 269), i když r. 271 za Aureliana byli Římané nuceni vyklidit provincii -Dákii ve prospěch -Visigótů (první zmínky o nich se vyskytují kolem r. 270). R. 378 připravili Visigóti Římanům zdrcující porážku u -Hadrianopole. Později pod vedením -Alarichovým napadli Itálii a r. 410 dobyli Říma. R. 455 napadli a vyplenili Řím -Vandalové. R. 486 vpadl do Itálie z pověření východořím. císaře Zénóna ostrogótský ( -Ostrogóti) král Theodorich, porazil krále -Odoakera a založil tam ostrogótskou říši s hlavním městem -Ravennou. Jeho dlouhotrvající vláda (493-526) byla pro Itálii dobou míru a kulturního vzestupu. Theodorich usiloval o spojení všech germ. říší, kterě vznikly v záp. části řím. říše (Vandalů v sev. Africe, Visigótů v Hispánii a jižní Galii, Franků v ostatní Galii) a které kolem r. 500 prožívaly dobu největšího rozkvětu. Jeho záměr se však neuskutečnil. R. 552 se rozpadla pod tlakem Byzance říše ostrogótská, r. 534 říše Vandalů v Africe. Panství -Visigótů ve Španělsku a v již. Galii zničili r. 711 Arabové. V sev. Itálii se od r. 568 usadili -Langobardi. Trvale se udrželi jen Frankové v Galii. I -území ČSSR v době římské (1.-4. stol. n. 1.) patřilo k tzv. Velké Germánii a bylo osídleno vedle zbytků staršího obyvatelstva převážně germ. kmeny, -Markomany, -Kvády, -Bury, -Vandaly aj. Jejich časté styky s řím. impériem byly přátelské i nepřá­ telské. V 5. stol. za tzv. stěhování národů opouštěli Germáni naše země, do nichž začali pronikat Slované (bezpečně doloženi v 5.-6. stol.). Germ. náboženství se vyvíjelo od prvopočáteční magie a víry v děmony růstu a země (obry, trpaslíky) k náboženství vyššího stupně, jímž byl kult božského rodu Asů. Hlavním bohem byl ie. bůh nebe (sr. řec. Zeus, germ. Teiwaz, starohornoněmecky Ziu, nordický Tyr), který poklesl v boha války mí

kolem

-Gótově,

Ger

214/

a pod jménem Thingsus (sr. Diensrag , ,,Thingsustag") v boha zákonodárného shromáždění (Thing). Ve- dle něho byl uctíván jako mladší emanace bůh hromu Donar (nordický Thor) a dvojice bratří Alces ( ,,losové"), personifikace někdejšího slunečního spřežení. U kmenů, jež sídlily na pobřeží Severního moře, se udržel předgermánský kult Matky-bohyně N erthus s manželem (- bratrem?) lngwazem. Ve Skandinavii žil tento mýtus dále v sourozenecké dvojici (lngunar-) Freyr /Freyja (,,Pán lPaní"), dětech Njordry ( = Nerthus), bozích plodnosti. Tento kult božského rodu ,,Vanů" se prolíná s kultem božského rodu „Asů". Vítězné pronikání mladšího náboženství uctívajícího boha mrtvých, bojovníků na koni a čarodějnictví W odana ( = nordický Odin) souvisí s vystoupením šlechtických rodů s jezdeckou družinou. Později se stal Wodan nejvyšším bohem ve Skandinavii místo Tyra. Jeho manželkou byla bohyně lásky a žen Frija (nordická Frigg). Staroseverská Edda (starší, obsahující myto!. a hrdinské básně ze 6.-12. stol., zapsané ve 13. stol., a mladší, napsaná kolem r. 1220), hlavní pramen pro poznání germ. náboženství, připisuje Odinovi jako bohu čarodějnictví vynález run; runy byly sestaveny ve 2. stol. n. I. předtím, než se objevil kult Wodanův, a to ze severoitalské abecedy a starých kouzelných znaků, u některého kmene s kultem Asů a lngwazovým (snad u Vandalů ve Slezsku?). Měly účel čistě magický.

Geta viz Caracalla

Literatura: L. Schmidt, Geschichte der deutschen Stamme: I (Die Ostgermanen), 1941', II (Die Westgermanen), 1938 2 ; E. Schwarz, Germanische Stammeskunde, 1956; E. A. Thompson, The Ear!y Germ ans, 1965.

geronti viz Sparta Gerulata [2. p. -ty] (dn. Rusovce), -.castellum a civilní osada na pravém břehu Dunaje, kde část řím. --..Pannonie je na území dn. ČSSR. G. byla nejvýznamnější řím. stanicí mezi oběma legionář­ skými tábory-.Carnuntem na západě a ->-Brigetiem na východě. Systematický průzkum G-ty začal r.1964; zatím bylo nalezeno pohřebiště ze 4. stol. n. I. a významný stavební objekt. Bohaté nálezy-.terry sigillaty, kolků na cihlách i nápisů svědčí, že toto místo bylo osídleno od 2.pol. 1. stol. n. I. až do konce řím . panství na Dunaji. římské

gerúsiá -.Spartě.

(řec.),

rada starších ve

Getové, bojovný kmen, jenž náležel patrně k jazykové větvi thrácko-fryžské (-,Thrákie; -->-Frygie) a sídlil při dolním Dunaji. Je znám z četných konfliktů s řec. osadami na černomořském pobřeží a s Ří­ many na Dunaji. Později býval ztotožňován s Dáky ( -->-Dákie), což bylo snad původně označení jiného kmene téže jazykové větve. Giganti, obři, jež zrodila -*Gáia z krve ->- Ú rana zmrzačeného ->-Kronem. Odvážili se boje proti olympským bohům (gigantomachie ), ale byli poraženi. Reliéfy v antice: Gigantomachie na metopách Parthen ónu a na oltáři Pergamském. Sochy v nové dob ě: lgn. Platzer, skupina zápasicich Gigantů z r . 1767 /8 (na pilířích mříže na 1. nádvoří Pražského hradu, nyní kopie č. Vosmíka a A. Procházky, 1912); A. Hanák (1875-1934), Gigant. - Obraz: L. Bernini (1598-1680), Pád Gigantů (MG Brno). - Fresky: Giulio Romano, Pád Gigantů, 1534 (Mantua. Palazzo del Té); V. V. Reiner, Útok Gigantů na Olymp Černínský palác na Hradčanech), 1718. - Opera: Ch. W. Gluck, La caduta dei Giganti, 1746.

Gilgameš, bohatýr sumerského a akladského eposu, hledající nesmrtelnost. Jeho jméno je zachováno i v pořečtěné formě jako Gilgamos ve zkráceném vyprávění u Aeliana (De natura animalium 12, 21); to však připomíná spíše legendu o Sargonu Akkadském ( -...Akkad) než o vlastním G-ovi z uvedeného eposu. gladiátoři (od lat. gladius, meč), zápasníci určení ve stv. Římě pro gladiátorské -.hry (Ill), které byly převzaty z Etrurie. Pův. byly součástí pohřební slavnosti, při níž měla g-ory prolévaná krev vyjadřovat míru bolesti. Poč. 1. stol. př. n. I. ztratily zcela svůj původní náb. význam. G. stáli společensky níže než ostatní profesionální zápasníci. Stávali se jimi z trestu otroci, dále zajatci, zločinci, lidé odsouzení na smrt nebo k nuceným pracím, a koncem řím. republiky i chudí občané najatí za peníze (auctorati). G. byli ubytováni v kasárnách, dobře živeni, ale procházeli přís­ ným výcvikem ve zvl. školách pod vedením učitele, zv. lanista. Pro krutost, s níž se s g-ory zacházelo, bývaly g-orské školy (Iat. ludi- soukromé, městské, později císař­ ské) ohniskem vzpour otroků. Z proslulé školy Lentulovy v kampánské Kapui vyšel i vůdce největšího povstání řím. otroků, --+Spartacus. Podle výzbroje a způsobu boje

se rozlišovalo několik druhů gladiátorů. Mezi sebou se utkávali g. jak stejně, tak i různě vyzbrojení. Tzv. Samnité měli přílbu s hledím a chocholem, velký štít, na jedné noze kovovou holeň a krátký rovný meč; Thrákové přílbu s hledím, malý kulatý nebo čtverhranný štít, kovové vysoké holeně na obou nohou, zahnutou krátkou šavli; Gallové (zv. též murmillones) štít, meč, holeně; tzv. retiarii se snažili zaplést protivníka, který představo­ \ :il rybu, do sítě (lat. rete) a zasáhnout jej trojzubou vidlicí; essedarii bojovali na vozech (essedwn, vůz), andabatae snad na koních, dimachaeri útočili dvěma dýkami a laquearii se snažili hodit na protivníka provaz se smyčkou (lat. laqueus). Se stoupající náročností obecenstva se zvyšoval počet zápasících dvojic až na 100 párů. V císařské době přibyli k těmto druhům tzv. bestiarii, zápasníci se šelmami (lat. bestiae). Bojovalo se též proti slonům a jiným zvířatům. Vítěz byl odměňován palmovou ratolestí a ověnčením, od doby Augustovy i peněžitou odm ěnou. O život prosil poražený g. pozdvižením palce nebo ukazováčku levé ruky, výsledek však závisel na milosti diváků. Splnění jeho prosby dávalo obecenstvo najevo máváním šátky nebo vztyčením palce, zamítnutí palcem obráceným dolů (pollice • verso ). Vítězní g. mohli dosáhnout propuštění z otroctví, avšak mohli se stát pouze --+dediticii. V době císařské však, kdy vývoj zápasnictví vůbec spěl stále více k profesionalismu, mohl gladiátor dokonce udělat významnou kariéru. G-orské hry se postupně rozšířily nejen po celé Itálii, nýbrž i do vých. části řím. říše, pro svou surovost se však setkávaly také s odporem. R. 325 je císař Konstantin zakázal ve vých. části říše a na zač. 5. stol. byly císařem Honoriem zrušeny vůbec. Literatura: M. Grant, Gladiators, 1967 1970).

(ně m. překlad

Glaukos [2. p. -ka], řec. ,,modrosivý", 1. nižší mořský bůh, ctěný rybáři a plavci zvl. v Anthédonu v Boiótii. Podle jedné verze byl G. původně rybář; po požití kouzelné byliny skočil do moře a stal se bohem (Ov. Met. 13, 904n). 2. Vnuk ~Bellerofontův, vůd­ ce Lyčanů v trójské válce; vyměnil si svou zlatou zbroj s hostinným přítelem ---➔Diomédem, synem Týdeovým, který bojoval na straně Řeků, za jeho bronzovou; zároveň si slíbili, že na sebe nebudou útočit (Horn. 11. 6, 119n).

215/

gno ho vzoru. Výtvory vyznacuJe vyrovnaná kompozice rozmanitých figurálních motivů z mytologické tématiky a jemné techn. provedení, Významní umělci tohoto odvětví, vycházející z helénist. tradice, pracovali na dvoře císaře Augusta a jeho nástupců; vytvářeli hl. jejich portrěty (-.Gemma Augustea). gnóma, gnómický viz sentence gnómón viz hodiny gnose (řec. gnósis, poznání), podle -.gnosticismu poznání vyššího, nadpřirozeného světa a původu a osudů lidské duše, přístupné jen zasvěcencům.

gnosticismus, myšlenkový směr prvních třech stol. n. 1. na Předním východě. Jeho stoupenci (gnostikové, řec. gnóstikoi) toužili po vysvobození z tohoto světa a po spáse, tj. aby se mohli vrátit zpět, do původního domova všeho stvoření (k bohu). Byli přesvědčeni, že pouhá víra (pistis) ke spasení nestačí, že je třeba vyššího, kosmického poznání ( -gnóze). To vedlo k fantastickým filos. naukám, bylo to však zároveň svědectvím, že se pociťovala potřeba podepřít náb. víru filos. poznáním - i když se tak dělo zpravidla alegoricky. G. je typický výplod náb. -+synkrétismu; vznikl sloučením náb. myšlenek a představ z různých okruhů: egyptského, syrsko-babylónského, perského, židovského i helénistického a patrně i indického. G. netvořil jednotný celek, nýbrž byl rozrůzněn do velkého množství směrů a sekt podle toho, jak se kde uplatňovaly rozmanité složky. Nauky g-mu jsou známy jednak ze zpráv křesť. polemiků (např. -.Hippolytos [2]), jednak ze spisů samotných gnostiků, které se zachovaly aspoň zčásti (po 2. svě­ tové válce např. bohatý nález v egyptském Nag Hammádí, stv. Chénoboskion). Podle jednoho z gnostických směrů vyšla z bytosti naprosto dokonalé, tj. z boha, jako nestvořené emanace, řada durozšířený v především

Glyptika, Ptolemaios Il. a Arsinoé, 3. stol. př. n. l, (sardonyx Gonzaga, Leningrad)

dění

do tranzu a pronášela bezesmyslné zvuky, chápané jako ně­ glosa (řec. glóssa, jazyk, neobvyklé jaká cizí řeč. slovo), ve stv. Řecku výklad neobvyklého slova (zvl. v textu homér- glykonej viz metrika ském nebo zákonech), které upadlo později v zapomenutí. V rukopi- glyptika (z řec.), řezání a rytí sech byly g-sy připisovány na okraj polodrahokamů, drahokamů, popř. (marginální g.) nebo mezi řádky skla. Byla odedávna známá na (interlineární g.). Při dalším opiso- Předním východě, vznikla z potře­ vání se dostávaly omylem často do by pečetidel, označujících soukrotextu a je úkolem textové -.kritiky mý majetek. V egejské oblasti je odlišit g-sy od původního textu. doložena od zač. 2. tis. př. n.1., v řec. - Ve střv. byl nazýván g. též sou- umění spadá její vrchol do doby od vislý výklad, zejm. k bibli a sbírkám konce 6. do zač. 3. stol. př. n.1. Něko­ kanonického práva. - V. t. scholion; lik významných rytců známe ze sigmarginálie. natur, od helénist. doby se objevovaly vedle -►gemm též vypouklé -.kaglosolalie (řec. glóssolaliá), mlu- meje, jejichž reliéf využívá často vení jazyky; v křesť. věrouce jeden různobarevných vrstev kamene. z projevů působení Ducha svatého Etruská g. je sledovatelná od 6. (-.trojice [a]). Osoba g-ií postižená stol. do konce 4. stol. př. n. I., upadala v bohoslužebném shromáž- zvl. na skarabeích podle egyptskéglebae adscripti viz kolonát

chů, aiónů, kteří vytv:S.řejí říši světla

proti říši tmy a zla, hmoty. Čím dál je který aión vzdálen od boha, tím méně dokonalý je. Poslední z aiónů stvořil svět, vtělil se do člověka (Ježíše) a přišel spasit lidi. Spaseni však mohou být jenom gnostikové. G. vznikl kolem počátku našeho letopočtu, tedy před vznikem křes­ ťanství, a to nejspíše rozvedením některých představ a ideí, vzniklých v heterodoxním (nepravověr-

gno

216/

něm) židovstvu. S křesť. předsta­ vami se nauky gnostiků zčásti silně prolínaly; vliv gnostických myšlenek lze např. zjistit v některých epištolách dochovaných pod jménem apoštola Pavla. Většinou však staří křesť. theologové gnostickě myšlenky (např. ->-dokétismus) potírali. Naopak zase g. přijal některé představy křesťanské (např. postavu ->-Ježíše, chápaného jako ->-Vykupitel). Ve vývoji g-mu lze rozlišit tři etapy: 1. dobu, kdy se hlavní gnostické směry teprve formovaly (zhruba 1. stol. n. l.); 2. období velkých gnostických systémů, jež se vyznačovalo vytvořením celých logických soustav (např. Basileidés, čínný kolem r. 130/140 jako učitel v Alexandrii; ->-Valentínos); 3. dobu úpadku (asi od zač. 3. stol. n. l.), kdy začala nabývat převahy stránka magicko-liturgická. K významnějším gnostikům patří dále ->-SimonMagus (1. stol.n. l.)a ->-Markión ze Sinópy. Značný vliv měly gnostické myšlenky na utváření ---+-manicheismu. Působily však i daleko později na hnutí albigenských; myšlenky vlastní g-mu nacházíme též v moderní theosofii a anthroposofii.

a to Helenés enkómion (Chvála Heleny) a Palamédús Apologiá (Obrana Palaméda). Pozoruhodný byl i G-iův Epitafios (Pohřební řeč), složený na počest Athéňanů padlých v prvním období peloponnéské války, z něhož se zachoval asi stránkový zlomek. Ve filos. spise Peri tú mé ontos é peri fyseós (O nejsoucnu neboli o přírodě), jehož obsah je znám z dvou pozdějších výtahů, dokazoval G. tři krajně skeptické teze: 1. Nic není. 2. Je-li něco, nemůže to člověk poznat. 3. Jestliže je možno to poznat, nelze to nikomu sdělit. Je nepravděpodobné, že tento praktik myslel tyto své teze zcela vážně. Měla to být spíše ukázka sofistické dovednosti hájit s úspěchem i nejabsurdnější myšlenky. Ačkoliv v G-iových úvahách je mnoho logicky chybných závěrů, přece mají značný filos. význam. Vtipně se v nich poukazuje na četné obtíže, jež vznikají při poznání a při jeho sdělování pomocí řeči. V rétorice G. kladl velký důraz na působivost řeči. S využitím folklorních a náb. prvků vytvořil svérázný sloh, jehož typickým rysem jsou četné metafory a tzv. ,,gorgiovské figury", tj. větné paralelismy, antiteze, asonance apod. Po formální stránce zapůsobil G. silně na další vývoj řec. umělecké prózy. Zabýval se i teoret. otázkami slovesného umění, zvl. jeho psychologickým působením. Postihl při­ tom rozdíl mezi uměleckou fikcí a skutečným klamem.

Literatura: H. Leisegang, Die Gnosis, 1924; R. McL. Wilson, The Gnostic Problem. A study of the relations between Hellenistic Judaism and the Gnostic heresy, 1958; R. M . Grant, Gnosticism and Early Christianity, 1960; C. Colpe, Die religionsgeschichtliche Schule. Darstellung und Kritik ihres Bíldes vom gnostischen Erlosermythus, 1961; H. Jonas, Gnosis und spiitantiker Geist, I, 19643 ; II, 1, 1954; P. Pokorný, Počátky gnose, 1969i.

ZPM

hlavní gorgoneion (2. p. -ia] (řec.), uťatá hlava Medúsy ( ->-Gorgony), kterou podle báje daroval ->-Perseus proslulo tzv. gordickým uzlem, Athéně na štít ( ->-aigis); oblíbený umně spleteným na jhu vozu míst- apotropaický ( ->-apotropaion) i deního héróa Gordia (v chrámu Dio- korativní motiv v ant. výtvarném vě). Kdo by jej rozvázal, měl se po- umění. Původně byla zobrazována dle pověsti stát pánem celé Asie. hlava Gorgó se zvířecími rysy (teUzel rozťal mečem (r. 334 př. n. l.) sáky, vyplazený jazyk, hadi místo ->-Alexandros Veliký. - R. 184 př. vlasů), od 5. stol. př. n. l. byla její n. l. bylo G. rozbořeno Galaty podoba zlidšťována (např. tzv. (->-Galatie). V okolí města je za- Medúsa Rondanini z helénist. chováno množství mohyl s bohatě doby). - (->-Obr. na str. 220.) vybavenými hrobními komorami z 8.-6. stol. př. n. l. Z města doby Gorgony, v řecké mytologii tři helénist. jsou jen nepatrné zbytky. nestvůrné okřídlené ženy s kovovými pěstmi a se zmijemi ve vlaGorgiás (2. p. -ia] z Leontín na sech. Kdo na ně pohlédl, zkameněl. Sicílii, asi 483-asi 380 př. n. 1., Medúse, jediné smrtelně, usekl slavný sofista, učitel řečnictví a je- hlavu ->-Perseus a daroval ji na den ze zakladatelů řecké umělecké štít ---+-Athéně (tzv. -gorgoneion). prózy. Působil v různých končinách O Medúse se též bájilo, že se s ní řec. světa, mj. těž v Athěnách, kam spojil Poseidón v podobě koně a poprvé přišel r. 427 jako člen diplo- zplodil s ní ---+Pégasa. matické delegace svého rodněho Výtvarné zobraze11í: V nové době namaměsta. Z G-iových děl se v úplnosti loval hlavu Medúsinu Caravaggio (1588); Rubens (1614); A. Bocklin (1827-1901)~ zachovaly jen dvě krátké rétorické freska na schodišti musea v Basileji (Mehříčky (paignia) s mytol. náměty, dúsa jako symbol „ničivé kritiky"); A. G.

Gordion (2. p. -ia],

starě

Překlad:

město --➔Frygie (okolo 800 př. n. 1.) na pravém břehu řeky Sangarios;

Sartorio (1860-1932), Gorgó a hrdinovc:. - U nás modeloval hlavu Medúsinu např. A. Folkmanu (malovaná sádra, vystaveno 1902); Václav Novák (t1917). - Obraz: V. Střibrný (*1905), Hlava Medúsy. -Báseň: J. Vrchlický, Gorgo (Fresky a gobelíny), 1891.

Gortýna, též Gortys, Gortýn [2. p. -ny] (dnes zříceniny u obce Aji Deka), město na jihu -► Kréty, v římské době hlavní město ostrova; proslulo nálezem (r. 1884) nápisně zachovaných gortýnských zákonů z doby kolem r. 450 př. n. l. Rozsáhlý nápis na dvanácti kvádrech je jedním z nejst. dokumentů řec. (soukromého) práva. Prek/ad ukázky: AD I , 106n

Gótové, germánský kmenový svaz usazený původně v jižním Švédsku (Gotland) a na pravém břehu dolní Visly. V pol. 2. stol. n. l. se začali přesunovat na jihovýchod a ve 3. stol. se usídlili v již. Rusku. G. se dělili na západní ->-Visigóty a východní ->-Ostrogóty. - Po Gótech jako představitelích barbarů byl nazván v pozdní renesanci „gotický sloh", jenž vystřídal sloh románský (římský), poněvadž tehdy bylo všechno střv. umění pokládáno za barbarské. Gracchové. Tiberius Sempronius Gracchus [2. p. -ia, -ia -cha], tribun lidu r. 133 př. n. l., a jeho o 9 let mladší bratr Gaius [2. p. -ia] Sempronius Gracchus, tribun lidu r. 123 a 122 př. n. l., synově Tiberia Sempronia Graccha, konsula r. 177 a 163 př. n. l., censora r. 169 a ->-Cornelie, dcery ->-Scipiona (3) Afrického St., švagři P. Cornelia Scipiona (5) Afrického Ml., autoři demokratických reformních zákonů (leges Semproniae). Zvl. důležitý zákon o pozemkovém maximu prosadil Tiberius Gracchus: podle něho byla výměra půdy okupované ze státních pozemků ( --➔ager [publicus]) omezena na 1000 jiter (iugerurn) pro rodinu, v níž byli 2 dospělí synové(500 jiter na otce a 2xpo250 jitrech na syny). Nadměrná půda, jež byla v držbě statkářů, měla být rozdě­ lena na díly po 30 jitrech a dána do nezcizitelné dědičné držby bezzemkům. Rozdílení půdy prováděla tříčlenná komise (tresviri agris dandis adsignandis), v níž byli oba Gracchově a Tiberiův tchán Appius Claudius. Cílem zákona bylo omezit růst otrokářských latifundií, předejít nebezpečí vzpour otroků, rozšířit počet drobného it. rolnictva, a posílit tak i řím. armádu, rekrutovanou zásadně z majetných občanů. Zákon byl prosazen přes odpor senátu, kde byli zastoupeni především latifondistě. Když se

217/ chtěl Tiberius ucházet proti obyčeji o tribunát i na pdští rok, vtrhli senátoři na Kapitol, kde se konaly volby, a zabili Tiberia spolu s 300 jeho stoupenci. Dalši práci agrární komise zastavil pak senát z podnětu P. Cornelia -+Scipiona (5) Afrického Ml. V provádění zákona pokračoval Tiberiův bratr Gaius. Snažil se získat podporu širších vrstev dalšími zákony: zákonem o přídělu levného obilí řím. lidu (-➔frumen­ tace), rozšírením práva odvolacího (--provocatio), které původně platilo jen domi (tj. v Římě a v okruhu jedné míle), i na oblast militiae (vojenskou, tj. mimo Řím) a založením kolonie na místě někdejšího -.Kartága, v níž usídlil 6 000 rodin (tzv. !ex Rubria, podle tribuna lidu, který příslušný zákon navrhl); jezdce ( -.equites) si chtěl Gaius získat tím, že jim svěřil vybírání daní v provincii Asii a soudy nad těmi, kdo vydírali v -.provinciích. Chtěl udělit řím. občanství i -.spojencům Říma na území Itálie. Senát však podporoval jako protikandidáta na úřad tribuna lidu M. Livia -.Drusa (1), který Gaia předstihl demagogickými návrhy zákonů, takže Gaius nebyl na r. 121 již zvolen. Bylo žádáno zrušení jeho zákonů. Konsul L. Opimius povolal optimáty do zbraně, Gaius se hájil na Aventinu, a když byl nucen odtud uprchnout, dal se zabít svým otrokem. Zákony bratří G-chů byly koncem 2. stol. př. n. 1. vesměs likvidovány. - Životopis obou napsal Plútarchos.

Literatura: S. L. Utčenko, Idejnopolitičeskaja bor'ba v Rime nakanune padenija respubliki, 1952; Cl. Nicolet, Les Gracques ou crise agraire et révolution a Rome, 1967; H. C. Boren, The Gracchi, 1968.

Grácie viz Charitky grafé

(řec.)

viz héliaiá

graffito (z it.), nápis vyrytý rydlern nebo vyškrabaný na hliněných nebo kovových předmětech, nejčastěji pak v omítce na zdi, zvl. v Pompejích; bývá nejrůznějšího obsahu.Nyní se tímto názvem označuje i technika kresby ryté v omítce. V antice tato technika neexistovala. gramatika. Gramatická studia ve stv. ~ecku a Řírně nedosáhla nikdy toho stupně rozvoje, aby jejich výsledky mohly být měřeny kritérii obvyklými v dnešním jazykovém bádání. Přesto však již antika měla nemalý podíl na utváření a prohlubování gram. myšlení, zejm. pak na vydělení g-ky jakožto samostatné vědní disciplíny. Cesta k tomu nebyla jednoduchá.

gra

A. Jen ponenáhlu se začaly poje~ ptósis, ,,pád", kterým jsou v Řecku objevovat kolem poloviny oznacovány nejen pády, nýbrž 1. tis. př. n. 1. na půdě řec. filosofie i slovesné tvary. Významné jsou první začátky jazykovědy; teprve též Aristotelovy pokusy o definici v helénist. období se začala výraz- slova a věty. Ve sporu fysei: thesei něji rýsovat soustava řecké gram. stál na straně zastánců teorie o poterminologie. Tak vlastně teprve jmenování předmětů na základě druhá polovina 2. stol. př. n. 1. dohody (thesei). Ke konečnému vydělení g-ky přinesla řec. světu první soustavný jakožto samostatného vědního obonástin řec. normativní mluvnice. Značná závislost počátků řec. ru došlo teprve v období helénisjazykovědy na učení filosofů se tickém. Zájem o g-ku se tehdy začal projevila tím, že se řečtí jazyko- přesunovat na Blízký východ a vědci věnovali zprvu především uplatňoval se jmenovitě ve dvou školách, ve řešení teoret. problémů jazyka; tak významných gram. např. vznikl mezi filosofy spor o to, škole stoické (--stoikové), na niž zda slova existují od přírody (fysei) později navazovala tzv. škola perjakožto přirozené obrazy věcí (tak gamská (-.Pergamon), a ve škole soudil zřejmě již -.Hérakleitos), či alexandrijské (-.Alexandrie). Obě zda je věcem dali na základě dohody · tyto školy stály v četných otázkách (thesei) lidé sami (toto byl např. proti sobě ve výrazném protikladu názor filosofa -.Démokrita i sofisty např. v názoru na místo a význam -.Prótagora). O obou názorech po- nepravidelností v jazyce. Kdežto jednává -.Platón v dialogu Kra- alexandrijští učenci byli zastánci ,,analogie", tj. zdůrazňovali v jatylos. První pokusy o vyřešení prak- zyce především tendence k pravitických gram. otázek jsou spojeny delnosti (tak zvl. -.Aristofanés Bypředevším se jmény -sofistů. Tak zantský a Aristarchos ze Samose např. -.Prótagoras (okolo pol. thráky), vyzdvihovali stoikové spíše 5. stoL př. n. 1.) zabýval slovesnými ,,anomálii", tj. výskyt forem výzpůsoby a časy i rodem jmen (roz- jimečných a nepravidelných (tak lišil jména na mužská, ženská a zvl. -.Chrýsippos a -.Kratés „věcná", i když se tu řídil spíše z Mallu, proslulý tím, že při své významem slova než jeho gram. návštěvě v Římě r. 168 př. n. 1. formou), -.Hippias z Élidy, položil základy řím. g-ice (viz níže). Stoikové, u nichž se i nadále g. mladší současník Prótagorův se obíral hláskoslovím a -.Prodikos prolínala s filosofií, propracovávali z Keu (* asi rnezi 470-460, t po zejm. odbornou gram. terminologii 399) synonymy, tj. slovy různé - jak to souviselo s jejich zájrnem o dialektiku. Rozlišili již např. nejpodoby, ale stejného významu. Názory všech těchto autorů jsou méně čtyři z pěti řec. pádů (patrně nám známy jen nepřímo; první bez vokativu) a dali jim jména, přímé informace máme až o gram. která se později v lat. překladu roznázorech -.Platónových (428/27 až šířila do moderních jazyků; u sloves 348/47). Vedle úvah o protikladu se zejm. zasloužili o systematickou f ysei: thesei'. a různých úvah hlásko- klasifikaci řec. slovesných rodů, slovných a etymologických jsou vidů a časů a označili je jmény, významné zejm. Platónovy pokusy z nichž se např. výraz aorist(os) pro o gram. roztřídění slov; jeho pojmy vid dokonavý udržel dodnes. Poonoma a rhéma odpovídají sice spíše stoupili též dále v klasifikaci jednaší dvojici podmět:prísudek, ale od notlivých druhů slov; zpočátku toho rozlišení v zásadě logického rozeznávali čtyři slovní druhy (jmévedla už přírná cesta k pozdějšímu na; slovesa; předložky spolu se čistě gram. rozlišení jméno: sloveso. spojkami; zájmena s členem), časem K tomuto pojetí se těsněji přiblížil pak k tomu ještě přibyla příslovce teprve Platónův žák -.Aristotelés (AntipatrQS z Tarsu, t okolo 130 (384-322). U něho ie již od proti- př. n. l.) a - proti naší dnešní praxikladu onoma: rhéma odlišen proti- i jména vlastní ( -.Chrýsippos) jaklad hypokeimenon : katégorúmenon kožto další dva samostatné druhy. V alexandrijské škole byla naproti ( čemuž odpovídá lat. subiectum: praedicatum a naše podmet:přísudek). tomu g. od filosofie zřetelně oddě­ Nově je u Aristotela doložen po- lena. Od zač. 2. stol. př. n. 1. se jem syndesmos (lat. copu/a), ,,spo- mezi těmito učenci objevily pojovací slovo", jimž Aristotelés stavy mimořádně významné pro označuje všechny slovní druhy, další rozvoj g-ky, tak Aristarchos které nebyl s to zahrnout pod po- ze Samothráky (asi 217-145), výjem onoma nebo rhéma; snad však znamný tím, že uzavřel ant. bádání uznával již i „člen" - spolu s uka- o druzích slov. Od něho pochází zovacím zájmenem - (arthron) za jejich rozdělení do osmi skupin: zvláštní slovní druh. Nový je i jeho jména (tj. podstatná a přídavná

gra

218/

jména i s částí zájmen); zájmena osobní spolu s přivlastňovacími; člen spolu se zájmeny vztažnými; slovesa; slovesná příčestí jako zvláštní slovní druh; příslovce; předložky; spojky. Toto rozdělení v zásadě přetrvalo celý starověk; řím. gramatiky bylo obohaceno pouze o citoslovce. Kladné stránky gram. bádání obou škol spojil ve svém díle Aristarchův žák Dionýsios Thráx (asi 170-90 př. n. 1.). Syntézu názorů obou škol podal ve svém díle Techné (tj. grammatiké, ,,umění gramatické"), první mluvnici řec. jazyka, která se stala standardní učebnicí řečtiny na půl druhěho tisíce let a zároveň vzorem pro mnoho generací gramatiků římských; gram. terminologie Dionýsiova je pak v zásadě v užívání dodnes. Dílo obsahuje - vedle úvodních výkladů o rozdělení g-ky - pouze hláskosloví a tvarosloví, kdežto skladba (syntaxis) tu chybí. Tuto mezeru v řecké gram. produkci odstranil teprve o několik set let později jiný gramatik alexandrijský, Apollónios Dyskolos, který složil v 1. pol. 2. stol. n. l. pojednání o řec. syntaxi ve 4 knihách (Peri syntaxeós, O skladbě). Zachovaná práce je jediné soustavné pojednání o starořec. syntaxi, o němž víme. Proti Dionýsiovi Thrákovi, jehož Techné je spíše praktická příručka, má Apollóniova syntax ráz vědec­ kého pojednání a bývá pokládána za vrcholné dílo starořecké gram. činnosti. Měla velký vliv jak na pozdní gramatiky řecké, tak i řím­ ské. Za Apollóniem nezůstal ani jeho syn Ailios Héródiános (2. pol. 2. stol. n. I.), autor rozsáhlého díla o řec. přízvuku i řady rozmanitých jiných monografií (zachoval se pouze spis o některých zvl. a výjimečných slovech a řada menších zlomků). Z pozdějších řec. gramatiků si zaslouží zmínky zvl. Tryfón z Alexandrie (okolo zač. n. I.), význačný znalec řec. dialektů, a Theodosios z Alexandrie (2. pol. 4. stol.), který bývá pokládán za autora zachovaného výtahu z Héródiánova spisu o přízvuku a některých přídavků k Dionýsiovi Thrákovi. V období byzantském mají větší význam jen Geórgios C!wiroboskos (2. pol. 6. stol.), jehož zčásti zachované, ale neoriginální úvahy, opírající se zejm. o Dionýsia, Apollónia, Héródiána a Theodosia, byly velmi ceněny za renesance, a Manuel -+Moschopúlos (kolem 1300), od něhož pochází řec. gramatika v období renesančním taktéž velmi oblíbená a ceněná.

B. O pěstování g-ky v !Umě lze Toto dílko upozorňuje kromě jinésouhrnně říci, že Římané byli i na ho na prohřešky proti jazykové tomto úseku závislí na Řecích. normě tak, že vedle nesprávně Nelze u nich mluvit ani o originální koncepci týkající se jazyka obecně ani o novém výkladu jednotlivých jazykových jevů. Počátky řím. g-ky jsou spojovány se jménem -+Kratéta z Mallu, hlavního představitele stoícko-pergamské školy, který byl r.168 př. n. l. jako vyslanec pergamského dvora v Římě, zlomil si tam nohu, a proto se musel zdržet; svými výklady dal Římanům podnět k soustavnému zájmu o jazykové otázky. Pěstování g-ky v Římě bylo zpočátku zcela pod vlivem stoických názorů na jaz. jevy. To se projevilo i u zakladatele řím. g-ky, chápané někdy šíře jako filologie, kterým byl L. Aelius Stilo Praeconinus (asi 154-74 př. n. 1.). Vedle činnosti filol. (komentování, literární kritiky) se zabýval etymologií a skladbou. Ze Stilonova díla se zachovaly pouze zlomky, ale s částí jeho učení nás seznamuje jeho žák M. Terentius -➔.Varro (116-27 př. n. I.), mj. autor spisu De lingua Latina (O latinském jazyce). Z pův. 25 kn. máme k dispozici pouze 5.-10. kn., v nichž Varro pojednává o etymologii a tvarosloví. Úvod, větší část knih o etymologii a knihy o syntaxi se nezachovaly. Varronův spis, nejst. dochované latinskě gram. dílo, nám umožňuje nahlédnout do sporů analogistů a anomalistů na řím. půdě. Z produkce následujících generací mělo význam dílo Q. Remmia Palaemona (1. stol. n. 1.), které se zachovalo v gramatikách pozdějších stol., jmenovitě u Charisia (pol. 4. stol. n. 1.). Palaemon se přimkl k alexandrijské škole, hlavně k učení Dionýsia Thráka, ( --gramatika[A]). Od Palaemona pochází řada termínů užívaných dodnes. Ve škol. praxi 4. stol. n. I. se užívalo dvou gramatik Aelia Donata, menší pro začátečníky, o slovních druzích, větší obsahovala vedle výkladu o slovních druzích učení o hláskách, slabikách, pří­ zvuku, metrech, interpunkci a stylistice. Podle Donata se vyučovalo i ve středověku. Z 6. stol. n. I. pochází nejrozsáhlejší dílo lat. gramatiky, kompilace Prisciana, učitele v Kónstantínopoli. Soubor 18 knih, z nichž 16 se týká tvarosloví, zbývající dvě syntaxe, se těšil značné oblibě ve střv., jak o tom svědčí asi 1000 střv.

užívaného tvaru klade náležitý. Ant. gramatikové vytvořili gram. systém a gram. terminologii, které se udržely s malými změnami ve školních mluvnicích podnes. Také vědecká gramatika novověká čer­ pala až do 18. stol. z antické, teprve od poč. 19. stol. se začala rozvíjet srovnávací gram. studia. Souborné vydání děl latinských gramaHenricus Keil, Grammatici latini, I-VIII, Leipzig 1855-1880.

tiků:

Gráníkos [2. p. -ku] (dn. Bija), říčka v -+Mýsii. U ní svedl r. 334 př. n. I. Alexandros Veliký první vítěznou bitvu s Peršany. - R. 74 př. n. I. zde porazil -+Lucullus

-+Mithradata VI. granulace (od lat. granum, zrno, jádro), technika výzdoby zlatých předmětů, zvláště šperků, aplikací drobných zlatých kuliček, až prášků. Byla známa v Orientě, na Krétě, v Řecku v umění doby mykénské i pozdější; jemností vynikala zvl. g. etruská. Teprve r. 1937 bylo znovu objeveno, v čem je podstata její technologie. Na zlatou podložku se nanáší směs popele a měďnaté soli, její redukcí v žáru vzniká neviditelná monomolekulární vrstva mědi, na jejímž doteku se zlatými kuličkami klesá bod tavitelnosti zlata, takže kuličky se „přichytí", aniž se deformovaly. Gratianus. Flavius G. [2. p. -ia -na], římský c1sar, spoluvládce svého otce -Valentiniana od r. 367 a jeho nástupce (375-383) v západní polovině říše. Byl vychován -+Ausoniem a pod jeho vlivem se ze začátku pokoušel o dobrý poměr k senátu. Z křesť. císařů se zřekl jako první hodnosti nejvyššího pontifika, z podnětu tehdejšího papeže Damasa. Působením milánského biskupa -►Ambrosia podnikal opatření proti pohanům. Dal mj. odstranit ze senátu oltář Victorie; bývá v tom spatřován symbolický konec pohanství.

Grégorios [2. p. -ia] (Řehoř) 1. z Nazianzu, příjmím Theologos, * asi 329, t okolo 390, řecký církevní spisovatel, jeden ze „tří velkých Kappadockých" ( -+G. [2]; -►Basileios Veliký), syn stejnojmenného otce, biskupa v kappadockém Nazianzu. Dostalo se mu vysokoškolského vzdělání v kappadocké rukopisů. Vedle děl gramatiků je mož- a palestinské Kaisareii, v Alexandrii Literatura: J. E. Sandys, A History of né uvést kratičký jazykový brus a v Athénách, kde se spřátelil Appendix Probi, neznámého data. s Basileiem (Velikým). Když se Classical Scholarship, 19061 •

Gýg

219/ r. 355/6 vrátil domů, dal se pokřtít a oddal se kontemplativní --+askezi. Později jej otec přibral jako pomocníka ve správě biskupské diecéze a po jeho smrti se G. ujal biskupského úřadu načas sám. Asi r. 379 byl povolán do Konstantinopole a r. 380 povýšen na patriarchu, ale záhy se tohoto úřadu vzdal a žil až do smrti v poklidném ústraní věnuje se svým lit. zálibám. Ve svých řečech ( ----+homiliích), psaných podle všech pravidel ant. rétoriky (proto byl zván „křesťanský Démosthenés"), řešil otázky theologické (O trojici), jiné jsou řeči příležitostné (o křesťanských svátcích), pohřební (na členy vlastní rodiny, na Basileia Velikého); v nich usiloval o syntézu ant. kultury a myšlenek křesťanských. Vedle dopisů (jež byly v pozdějších dobách často napodobovány) mají obzvláštní význam jeho tři autobiografické básně, z nichž Thrénos

zemědělství

(Ill) krétsko-mykénském, do řeckého byl motiv g-a přejat od 7. stol. př. grotesky, italské označení nm- n. 1. z Východu, především jako ských dekorativních nástěnných dekorativní prvek. Od 4. stol. se maleb, nalézaných v renesanční znázorňoval mýtus o boji g-u době v podzemních ruinách Ríma s Arimaspy, situovaný do zázemí (grotta it. jeskyně), např. sev. Černomoří, až Sibiře. G-o·vé v paláci Neronově. Šlo především se tu objevují jako strážci zlatých o dekorativní výplně s ornamentál- pokladů. V etruském umění se ními, zvl. rostlinnými, řidčeji fi- motiv objevuje v jeho starší fázi, gurálními motivy. Byly predlohou která byla pod vlivem umení renes. malířům; podle nich byly orientálního, velmi oblíbeným devytvořeny např. známé Raffaelovy korativním motivem byl i v době římské. Grotesky ve Vatikán ě .

gromatici viz

peri tón tés heautú psýchés pathón (Žalozpěv o trápeních své duše) má mnoho společného s Konfesemi ----+Augustina, jemuž snad sloužil jako vzor.

Překlad: J. N. Desolda, 17 řečí, Blahovést 23, 1873; 27, 1877; 29, 1879; Časopis kat. duchovenstva, 14, 1873; 15, 1874; 19, 1878; 20, 1879; 26, 1885.

2. G. z Nyssy,* po 330, t po 394, mladší bratr ----+Basileia Velikéno, jeden ze „tří velkých Kappadockých". Dostalo se mu dobrého vzdělání a působil zpočátku jako právní zástupce, dal se však Grégoriem z Nazianzu přemluvit, aby vstoupil do služeb církve. R. 371 jej jeho bratr ustanovil biskupem v kappadocké Nysse; tam vytrpěl mnoho ústrků ze strany ariánů ( ----+ariánství). Ze zkušenosti, kterou udělal na cestě do Jeruzaléma, varoval před přeceňováním cest do poutních míst. G. z Nyssy byl ze ,,tří Kappadockých" literárně nejplodnější; věnoval se činnosti exegetické ( O stvoření člověka; O stvoření svě ta),alegorické (O .Moj-

žíšovi; Výklad Písně písní; O blahoslavenstvích), dogmatické ( Velký katechismus; O duši a zmrtvýchvstání; O osudu), psal řeči příleži­ tostně (---+epitafy aj.) a parainetické; zachovala se i jeho korespondence. Překlad: J. N. Desolda, 15 řečí, Blahovést 16, 1866; 17, 1867; 19, 1869.

Grenfellova píseň, nazvaná podle angl. badatele, který ji r. 1896 objevil na egyptském papyru, je ----+mímos neznámého helénist. autora (kolem 200 př. n. 1.), v němž dívka lká nad zhrzenou láskou. Hloubkou citu patří ke skvostům gryf: (řec. grýps, 2. p. grýpos), řec. poezie. mytické zvíře, lev s orlí hlavou Překlad: Výbor řec. a křídly; vyskytuje se již v umění

Gryf (tzv. kerčská váza, péliké, 4. stol. př. n. I.)

Gýgés [2. p. -ga] (lýdsky Gugu), lýdský král v 1. pol. 7. stol. př. n. I. Zmocnil se trůnu zavraždiv Kan-

Gýg

220/

daula, posledního krále z rodu gymnastika viz gymnasion; hry (I) Hérakleovců. Podrobil si některá řec. města v Malé Asii, mezi nimi gymnétes viz vojsko (I) -+Kolofón. Válčil s úspěchem proti -+Kimmeriům, později však v boji proti nim padl. Osoba Gýgova byla později opředena pověstmi; z nich jedna vypravuje o prstenu, který majitele činil neviditelným (Plat. Pol. 359 D; 612 B), jiná o tom, jak král Kandaulés, chtěje se pochlubit krásou své manželky, sám sebe uvrhl do záhuby (Hdt. 1, 6-14).

TJ Li

V nové době zpracoval pověst Th. Gautier v novele Le roi Candaule (1844); F. Hebbel v dramatu Gyges und sein Ring (1856); A. Gide v dramatu Le roi Candaule (1901); zhudebnil ji A. Bruneau v opere Candaule (1920).

Gylippos [2. p. -ppa], spartský za -+peloponnéské války. n.1. vysvobodil Syrákůsy z athénského obklíčení. Protože zpronevěřil část válečné kořisti, byl poslán do vyhnanství a tam zemřel.

vojevůdce R. 414 př.

gymnasion [2. p. -ia] (od řec. gymnos, nahý), instituce sloužící tělesně, později i duševní výchově mužské mládeže v ant. Řecku. Pěstovala se tu gymnastika, záp~s, běh, sko:z do dálky, vrh oštěpem a hod diskem jako příprava pro sportovní závody i pro vojenskou službu. Filosofově a rétoři konali v g-iích přednášky, mládež se tu i v četbě básníků, vzdělávala rozprávěla s učiteli o filos. otázkách a studovala. V některých městech se v g-iu vzdělávaly i dívky. Stavební typ g-ia se ustálil až ve 4. stol. př. n. I. Je znám z popisu -.Vitruviova a z částečně dochovaných architektur v Olympii, Pergamu, Mílétě, Priéně aj. Tvořilo je čtvercové nebo obdélné cvičiště vroubené kolonádou s přiléhajícími místnostmi pro tělocvičné potřeby. Byla tu otevřená nebo krytá závodní dráha (xystos), někde -+stadion pro běh a skok a sadová úprava, popř. zdobená sochami (zejm. boha Herma, jemuž byla g-ia zasvěcena). Někdy tu byly i učebné místnosti. Součástí g-ia bývala -+palaistra, cvičiště, kde trénovali hl. mladší chlapci box (~rohování) a zápas. V každém městě bývala zřizována g-ia stá!ním nákladem, bohatá města jich mívala i nékolik. Athény např. měly tři: -+Akadémii, půso­ biště Platónovo, Lykeion, učiliště Aristotelovo, a Kynosarges, sídlo školy kynické. V době helénist. přibyla další čtyři. Postupem doby se stávala g-ia vyučovacími ústavy. Odtud pochází novodobý název gymnasium pro školu všeobecně vzdělávací na základě studia ant. kultury.

Gorgó, akrótérion archaického chrámu (zač. 6. stol. př. n. 1.)

221/

Had

had byl pro své neobyčejné vlastnosti (zvláště rychlost a jedovatost přinášející smrt) uctíván i u antických národů jako božstvo ( -+-thériomorfismus). U Řeků by la starší generace bohů, zrozená ze Země (božstva chthonická), zobrazována s hadím tělem (synové -+-Gáie: -+-Týfón a Pýthón; syn attické země -+-Kekrops, napůl člověk, napůl had). Tyto predstavy byly zatlačeny vyššími náb. formami tak, že had (drak [řec. drakón]) božstvu představovanému v lidské podobě buď podléhá (např. Pýthón -+-Apollónovi) nebo se stává jeho atributem ( -+-Asklépios; Zeus Meilichios, viz níže). V Římě byl h. označován tabuovými ( -+-tabu) jmény anguis (- dusič), serpens ( = plaz). V podobě h-a hospodáříčka střežícího dům a při­ nášejícího mu úrodu a bohatství (podobně u Řeků Zeus Meilichios) byl představován -+-genius hospodáře. H. byl atributem -+-Junony Sospity). H. představoval i duši zemřelého; proto se vyskytoval na četných náhrobních reliéfech jako iejí symbol. - Kult h-a pronikl do ant. náboženství i z jiných náb. okruhů ( -+-Sabazios; keltské náboženství [ -+-Keltové]). hádanka, u Řeků i Římanů hojně rozšířený ůtvar lidové slovesnosti, oblíbený zvl. jako druh zábavy při hostinách. Některé ant. h-ky známe z literatury, např. hádanku thébské -+-Sfingy, kterou rozluštil -+-Oidipůs ( Co má hlas a chodí ráno o čty­ řech, v poledne o dvou a večer o třech ?-Člověk.). Řadu h-nek nám zachoval Petronius v Hostine Trimalchionově. Kořeny h-ky jsou patrně náboženské, což se projevuje zvl. v tom, že forma h-ky byla příznačná pro věštby, zvl. delfské. Oblíbené byly též h-ky, které se zakládaly na užívání písmen řec. abecedy ve funkci -+-číslic. Písmena slova, zvl. jměna, které se nemělo vyslovit, se přečtla jako číslice, sečtla a součet nahrazoval dané slovo. Na širokou oblibu h-nek v antice ukazuje i to, že tajné znamení, ryba, pře­ vzaté křesťany, bylo vykládáno jako tajenka; prvá písmena řec. textu lésús Christos theú hyios sótér ( = Ježíš Kristus, syn boží, spasitel) dávají totiž řec. slovo ichthýs = = ryba. Hádés [2. p. -da] (těž Aidóneus [2. p. -nea], -+-Plútón nebo --Plútos, lat. Orcus [2. p. -ku], Dis [2. p. Díta]), syn -+-Kronův, bratr -+-Diův a -+-Poseidónův. Když losoval s bratry o vládu nad světem, připadlo

Hadrianus, busta v nadživotní velikosti, 2. čtvrtina 2. stol. n. I. (Vatikán)

mu podsvětí. Zde vládne společně s manželkou -+-Persefonou nad stíny zemřelých. Do jeho domu smí každý vstoupit, ale pro nikoho není odtud návratu. Od 5. stol. př. n. 1. byl H. ztotožněn s bohem bohatství -+-Plůtem, v pozdější době též se Sarápidem. Nejasné jméno Aidóneus a H. se někdy vykládá jako „neviditelný", a patrně proto mu byla přisuzována divotvorná čapka, jež činila neviditelným (sr. v nordické mytologii „Tarnkappe").

Hadriánopolis, též Adriánopolis [2. p. -le] (dn. Drinopol, Edirne v Turecku), město ve střední Thrákii, v ůrodné nížině řeky Hebru (dn. Marica); bylo pojmenováno po římském císaři Hadrianovi. R. 378 n. 1. došlo u H-le k bitvě, v níž -+-Visigóti, usídlení v Thrákii, spolu s místním obyvatelstvem pracujícím ve zlatých dolech způso­ bili Římanům krvavou porážku. V bitvě padl císař -+-Valens spolu s elitními jednotkami řím. vojska. Společné vystoupení Gótů a thráckého obyvatelstva bylo reakcí na

špatné soc. poměry v Thrákii za pozdního císařství.

Hadrianova villa viz Tibur Hadrianus. Publius Aelius H. [2. p. -ia -ia -na], římský císař (* 76, vládl 117-138), původem z Hispánie. Upustil od výbojné politiky svého předchůdce -+-Traiana (území dobytá ve válce s -+-Parthy byla vyklizena) a usiloval o upevnění říše a císařské moci. Vybudoval pohraniční opevnění (-+-limes), zejm. v záp. Evropě. Zavedl změny ve správě říše: císařská rada (consilium principis) se stala oficiálním státním orgánem, zvýšil se počet císařských ůřadů a zastávali je místo propuštěnců jezdci. Z H-nova p0věření sestavil právník -+-Salvius Iulianus sbírku praetorských ediktů (tzv. -+-edictum perpetuum), a ta se stala napříště závaznou pro soudní řízení. H. procestoval téměř celou říši, jak z důvodů polit., tak pro osobní potěšení. Měl živý zájem o filosofii a umění, byl nadšeným ctitelem

Had

222/

řec. kultury. Rozsáhlou stavební činnost rozvíjel zejm. v Athénách. Sám si dal postavit vilu v nejrůz­ nějsích um ě leckých slozích u -+- Ti-

kartáginský vojevůdce ke konci první -► punské války, otec -► Han­ nibalův. R. 247 př. n. 1. velel kartáginskému vojsku na Sicílii. Zvítě­ zil u pevnosti Eryku, ale byl r. 241 Římany poražen v námořní bitvě u -►Aegatských ostrovů. Ztrátu Sicílie se snažil nahradit rozšířením kartáginského panství v Hispánii. V bojích s hispánskými kmeny r. 229 zahynul.

buru . Za jeho vlády došlo v 1. 132-135 k velkém u povstání \' -► Judei (-+Bar Koch ba).

Haeduové, keltský kmen v -+Galii (1) Lugdunské (Gallia Lugdunensis); jeho sídla se rozkládala mezi Ligerem (Loire) a Ararem (Saone), jenž vytvářel hranici s územím -.Sequanů. Střediskem kmene bylo -.Bibracte; nejvyšší moc měl na rok volený hodnostář, vergobretus. H. se jako první stali věrnými spojenci Římanů; za císaře Claudia (41-54) dostali též jako první ius honorum (právo zastávat veřejné úřady a stát se členem senátu [ --+občanství]). • Hagia Triada, archeol. nal 1 ziště na -+Krétě s památkami vyspělé krétské kultury z 2. tis. př. n. I. ; zejm. tu bylo odkryto významné sídliště z 16. stol. př. n. l. s bohatým archivem dokladů lineárního písma A ( -► písma egejská). Haimos, lat. Haemus [2. p. -mu] (dn. Balkán), pohoří (2375 m) v severní -► Thrákii, hranice mezi Thráky a --+Gety. Tvořil přirozený předěl mezi oblastí kolonizovanou Řeky (Thrákie) a zeměmi, jež byly pod vlivem řím. kultury ·(-► Moesie, -► Dákie).

Hannibal, * 247, t 183 př. n. I., syn -► Hamilkarův, vynikající kartáginský vojevůdce a především politik za druhé -► punské války. R. 221 př. n. I. převzal po svém švagrovi --+Hasdrubalovi (1) velení nad armádou v Hispánii a r. 219 zahájil boj s Římany ( --+Saguntum). Podnikl (r. 218) na tehdejší dobu neobvyklý pochod z Hispánie přes Pyreneje a Alpy do Itálie a napadl nepřítele na jeho vlastním území; velké taktické schopnosti mu při­ nesly řadu vítězství (např. r. 218 nad -► Trebií; r. 217 u --+Trasimenského jezera; r. 216 u Kann [ --+Cannae]) a diplomatickou obratností odvrátil od Říma četné it. spojence. Podařilo se mu zaplést Římany i do války s makedonským králem --+Filippem V. Vleklé boje na cizím území však H-ovu armádu vyčerpávaly tím spíše, že kartáginská oligarchie H-a nedostatečně podporovala a po pádu -+Capue (211 př. n. 1.) od něho počali odpadat i spojenci. Jeho bratr --+Hasdrubal (2) byl 207 př. n. I. Římany poražen a zahynul v bitvě u řeky Metauru. R. 204 byl H. povolán do Afriky k obraně Kartága, r. 202 byl poražen -► scipionem (3) St. u --+Zamy. Po druhé válce punské působil v Kartágu jako nejvyšší úředník-suffet a snažil se upevnit kartáginské zřízení demokratickými reformami. R. 195 musel na zákrok Římanů z Kartága uprchnout: žil nejprve u syrského krále -+Antiocha III., potom na Krétě a v Galatii. R. 183 spáchal v Bíthýnii sebevraždu, aby nebyl vydán :Ríma-

Halikarnássos [2. p. -ssu] (dn. Bodrum), přístavní město v --+Kárii, dórská kolonie založená kolem r. 1000 př. n. 1. se silným přistěho­ valeckým živlem iónským. Od r. 480 př. n. 1. vládla v H-ssu královna -Artemísia (1), proslulá svou účastí na --+Xerxově tažení proti Řecku. V 5. stol. byl H . členem -►athénského námořního spolku, po míru --+Antalkidově (r. 386) připadl Persii. Perský satrapa --+Mausólos (r. 377-353) učinil H. hlavním městem Kárie a vyzdobil jej nádhernými stavbami. nům. Válku s H-em zpracovali z ant. Monumentální hrobku jím započa­ tou ( -.mausóleion) dokončila po historiků Polybios, Livius, Plújeho smrti jeho manželka, královna tarchos, ve formě eposu ji vylíčil ->-Artemísia (2). - H. byl rodištěm Silius ltalicus. H-ův životopis -► Hérodota (1) a --+Dionýsia, zva- napsal Nepas. ného Halikarnásský. V nové době byla tato látka počínajic Halys (dn. Kzzzlzrmak), největší řeka v M. Asii; pramení v pohoří -► Tauros; v 6. stol. př. n. I. hranice mezi -► Lýdií a -Médií, známá z obojaké delfské věštby dané králi --+Kroisovi. Hamilkar

Barkas

(=

Blesk),

16. stol. mnohokrát zdramatizována (např. Th. Corneille, La Mort d'Annibal, 1669; F. Grillparzer, Hannibal und Scipio, 1835); biografický román o H-ovi napsali např. M. Jelusich, 1934; M. Dolan, Hannibal of Carthago, 1956; básnické zpracování: J, S. Machar, Hannibal ante portas (V záři hel!enského slunce, 1906). Literatura: G. Charles Picard, Hannibal, 1967; J. Burian, Hannibal, 1967; G. de Beer, Hannibal, 1969; W. Gorlitz, Hannibal. Eine politische Biographie, 1970.

Hannón [2. p. -a] 1. mořeplavec, velitel kartáginské námořní expedice vyslané (nejpozději r. 450 př. n. 1.) k prozkoumání západoafrického pobřeží. Dostal se do Guinejského zálivu, snad až k hoře Kamerunu. Jeho punsky psaná zpráva o plavbě byla přeložena v době helénist. do řečtiny (Períplús Hannónův, 1. tištěné vyd. v úpravě Z. Hrubého z Jelení 1533). Prek/ad uká:rkv: A. Wurm, Hannonův Periplus, Vesmír 15, 1936/7, 248-50.

2. H. zv. Veliký, * okolo 280, t koncem 3. stol. př. n. I., kartáginský vojevůdce, stoupenec oligarchické opozice proti Barkovcům, synům -► Hamilkara zvaného Barkas (-► Hannibalovi, --+Hasdrubalovi a Magonovi) a jejich přívržen­ cům. Snažil se upevnit pozice --+Kartága v Africe a nesouhlasil s výboji v --+Hispánii.

Harmodios viz Tyranobijci Harmoniá viz Kadmos Harpalos viz Démosthenés (2) Harpyje (U chvatitelky), démonické bytosti, půl ženy, půl ptáci, jež unášely lidi. Slepého thráckého věštce Fínea týraly tím, že mu uchvacovaly jídlo, a co mu nechaly, to znečišťovaly. Kalais a Zétés (-► větry) je zahnali na Strofadské ostrovy v Ionském moři, které do té doby pluly volně po moři, tehdy však pevně zakotvily (Verg. Aen. 3, 210n). Báseň:

J. Vrchlický, Balada o harpyjích 1913.

(Damoklův meč),

haruspex [2. p. -pika], u Etrusků věštec, který odhadoval budoucnost podle tvaru jater obětního zvířete. Srovnával přitom játra zvířete s tvary, které byly jednotlivým božstvům vyhrazeny na bronzovém modelu jater, a podle toho zjišťoval, v jakém vztahu jsou jednotliví bohové k jedinci (sr. zachovaný bronzový model ovčích jater se jmény bohů z Placentie, dn. Piacenzy). H-piky povolával do Říma senát, když selhaly domácí věštné prostředky; nejstarší h. přednesl nález (responsum) v senátě, a ten rozhodl o jeho platnosti. H-pikovévykládali i význam --+blesku. Snadný způsob věštění zvyšoval jejich oblibu, takže se koncem republiky objevilo v Římě šedesátičlenné sdružení haruspiků. H. se rovněž stal stálým pomocníkem vyšších magistrátů. Hasdrubal

1.

zeť --+Hamilkarův,

223/ švagr -Hannibalův, Hamilkarově r. 229 př.

hei

fragmenty. Jméno architekta není byla Héfaistia, slavená během s pochodněmi. známo. Dokladem toho, že jeho soukroHéfaistión 1. vojevůdce a dů­ mý kult byl značně rozšířen v Malé věrný přítel -Alexandra Velikého, Asii, jsou tamní vlastní jména velitel jeho osobní stráže. Dosáhl (např. Héfaistión) a mince s jeho nejvyšších velitelských funkcí v ar- vyobrazením. - Řec. H-tovi odpomádě a osvědčil se ve vých. Persii, vídá u Římanů bůh Vulcanus. Socha: M. B. Braun, Vulkán, kolem v Indii a na zpátečním tažení jako 1715 (NG Zbraslav). - Reliéf: Paolo della první vojevůdce říše. R. 324 se ože- Stella (t 1552), Vulkán a Merkur (na letonil v Sůsách s dcerou -Dáreia III. hrádku Belvederu v Praze). - Nástenné Téhož roku zemřel a byl pohřben malby: Baccio Bianco, Héfaistos, asi 1625-30 (ve Valdštejnském paláci v Pras královskými poctami v Babylóne. ze); R. Bys, Venuše objednává u Vulkána Byl tam uctíván jako hérós; zbroj pro svého syna Aenea, kolem 1700 (Strakovský palác v Praze); Carlo Carlone, 2. řecký gramatik z Alexandrie 1727-30 (Clam-Gallasúv palác v pol. 2. stol. n. I., autor díla Peri Héfaistos, v Praze). - Obrazy: M. van Heemskerck metrón (O metrických útvarech, (1498-1574), Vulkánova dílna (NG Pra48 kn.); dochovaný stručný výtah ha); Tintoretto, Vulkán s Venuší a Amorem, okolo 1550; Rubens (1577-1640), je důležitý pro poznání řec. -met- Venuše v dílně Vulkánově; A. van Dyck, riky. Systém v něm obsažený před­ Venuše v dílně Vulkánově, okolo 1630--32; stavuje patrně učení alexandrijské F. Boucher (1703-1770), Venuše u Vulkána; H. Daumier, Vulkán, 1853 (NG školy metrické : základem všech Praha); A. Procházka (1882-1945), Afrometrických útvarů je podle ní devět díté a Arés polapení Héfaistem. tzv. ,,prototypů" (stop), jejichž skládáním se vysvětluje vznik všech hegemonie (řec. hégemoniá [od konkrétních veršů; naproti tomu hegemón, vůdce]), vrchní velení, tzv. škola pergamská brala za zá- vedení, vůdcovství, politická pře­ klad jen dva útvary (daktylský hexa- vaha jedné obce (státu) nad druhebdomas viz čas metr a jambický trimetr), z nichž hou. V polit. soupeření řec. obcí prostředky leckdy násilnými vyvo- náležela h. v klas. období zprvu Hébé [2. p. -by], řec. ,,kvetoucí zovala jednotlivé verše. Spartě (480 až 431 př. n. 1.), pomladost", dcera Diova a Héřina, tom Athénám (431-404), pak opět jež nalévala olympským bohům Héfaistos [2. p. -ta], původně snad Spartě, od r. 371-362 Thébám. při hostinách nektar. Když byl maloasijský -daimón ohně; již V polit. spolcích se projevovala h. vzat -Héraklés na Olympos, stala u Homéra vystupuje jako bůh ohně určité obce jejím právem na velení se jeho manželkou. a dovedný kovář. Toto zaměstnání ve válce, vybíráním peněžitých určilo představu o jeho podobě. příspěvků od členských obcí a rozSochy: A. Pajou (1730-1809), Hébé Proto byl H. zobrazován jako ra- hodčím právem soudním. (dal jí hlavu Mme du Barry); A. Canova, Hébé, l'Z96. - Obra:,;y: G. C. Lota (1632 až menatý bůh, kymácející se na sla1698), Unos Héby (Galerie Mělník); K. bých nohou, z čehož vznikl dojem, Hégesiás viz kyrénská škola Agricola (1779-1852), Hébé (MG Brno); že kulhá. Pozdější mýtus vysvětlo­ M. Pirner (1854-1924), Hébé s Junoniným vozem (perokresba v H. Laubově vyd. val toto kulhání tím, že Zeus shodil heilóti (řec. heilótes), zemědělské H-ta s Olympu na ostrov ->-Lémnos, obyvatelstvo -Lakónie a -Mesněmeckých klasiků, str. 49). - Báseň: J. Vrchlický, Hebe (Nové sonety samotáre), když se H. proti němu ujímal Héry. sénie porobené dórskými dobyva1891. - Orchestrální suita: J. Ph. Rameau (1683-1764), Slavnosti Hébé. - Opera: Jindy se toto svržení připisuje jeho teli, kteří se usídlili ve -Spartě. H. Ch. W. Gluck, Le nozze d'Ercole e d'Ebe, matce Héře, která prý se ho chtěla byli přiděleni (spolu s ůděly půdy 1747. po porodu zbavit pro jeho nehez- klároi -, na nichž pracovali) Sparkou postavu. ťanům a odváděli jim pravidelné Hecuba viz Hekabé H-tovi jako zručnému kováři při­ naturální dávky. V lakedaimonpisuje báje mnoho znamenitých ském (spartském) vojsku sloužili hédonismus, etický směr v řec. výrobků, např. zbroj -Achilleovu jako lehkooděnci a jako veslaři. H. filosofii, který považoval za největší (Horn. 11. 18, 478n), štít ( -aigis) neměli polit. práva a nebyli osobně dobro a cíl života slast (řec. hédoné); -Athénin, šípy Erótovy, zlaté svobodni. Nebyli však otroky jedpanny, které ho podpíraly při chůzi, notlivých Sparťanů, nýbrž náleželi -kyrénská škola; -Epikůros. palác Diův, zlaté a stříbrné psy, (stejně jako půda) celému kolektivu hedvábí viz tkaniny kteří zdobili palác Alkinoův ( -Ho- spartských dobyvatelů. Nejvyšší méros [Odysseia]) aj. Zhotovil též spartští úředníci - eforové - vyHéfaisteion [2. p. -ia], svatyně síť na lůžko, do níž polapil svou hlašovali každý rok při svém náHéfaistova v Athénách na návrší manželku -+Afrodítu s jejím stupu do úřadu h-tům válku. nad agorou (dříve označovaná jako milencem -Areem (Horn. Od. K udržování h~tů v poslušnosti Théseion). Je to nejlépe dochovaný 8, 266n). Podle jiné verze byla sloužily trestné výpravy mladých řec. chrám. Půdorysně je řešen jako H-tovou manželkou bohyně půvabu Sparťanů ( -krypteiá). Heilóti se současný -Parthenón, ale v roz- Charis. nejednou pokoušeli o povstání. měrech sotva polovičních. Metopy Do oficiálního kultu pronikl H. Prvním z nich byla již tzv. 2. mesreliéfně zdobené jsou jen na vý- málo. Střediskem tu byl Lémnos, sénská válka (v pol. 7. stol. př. n. l.), chodní straně (činy Hérakleovy na řec. pevnině jen Athény, kde mu boj porobených h-tů v -Messénii a Théseovy), iónský vlys jen v před­ byl zasvěcen chrám ( -Héfaisteion). proti spartské nadvládě. K velkému ní a zadní předsíni (boj Olympanů Tam byl H. uctíván vedle bohyně povstání messénských h-tů došlo s Kyklópy, Kentauromachie). Z vý- -+-Athény jako ochránce athénských v šedesátých letech 5. stol. (3. meszdoby štítů se zachovaly pouze řemeslníků; jeho hlavním svátkem sénská válka). Povstání bylo po-

po smrti n. I. vojevůdce kartáginskěho vojska (-punské války), pokračoval ve výbojích v Hispánii, kde založil důležitý obch. a vojenský přístav Carthago nova (-Kartágo [2]). Kartáginské panství v Hispánii rozšířil až po řeku -lberus. R. 226 uzavřel s Římany smlouvu, že nepřekročí s válečnými silami tuto hranici. R. 221 byl zavražděn a velení nad kartáginským vojskem převzal -Hannibal; - 2. H., mladší bratr Hannibalův, velitel kartáginského vojska v Hispánii za druhé -punské války; r. 211 porazil řím. vojsko. R. 209 se však P. Cornelius Scipio (3) St. zmocnil Nového Kartága a H-a porazil. H-ovi se přesto podařilo přejít s jádrem vojska přes Pyreneje a Alpy do Itálie na pomoc Hannibalovi. Při přechodu říčky -Metauru (r. 207) byl však Říma­ ny zaskočen a v boji padl; jeho hlavu hodili Římané do Hannibalova tábora.

hei

224/

tlačeno,

2. H. z Abděr, řecký filosof a historik 4./3. stol. př. n. I. Jeho románově zabarvené hist. dílo Aigyptiaka (Egyptskě příběhy) se ve smyslu ptolemaiovské národnostní politiky ( --➔Ptolemaiovci) tendenč­ ně snažilo vyrovnat protiklad mezi Řeky a Egypťany a představit Egypt jako zemi, kde vznikla lidská kultura. Čerpal z něho --➔Diodóros. H. byl též autorem ztraceného utopistického (-➔utopie) románu o --➔Hyperborejcích. Z jeho děl se zachovaly pouze zlomky. Mylně se mu přičítá kniha o Židech.

avšak část messénských se vystěhovala do Naupaktu ( -', Lokris [2]). Po pádu spartské hegemonie se r. 369 Messéňané osvobodili, a Sparťané tak ztratili značnou část půdy i heilótů. Za soc. bojů v době helěnist. hráli aktivnější úlohu i lakedaimonští h., zejm. za vlády - ➔Nabidovy (207192 př. n. 1.). V obdobné závislosti jako h. žili i krétští kláróti, thessalští penesti a jiné skupiny porobeného obyvatelstva na různých místech v Řecku. h-tů

heimarmené viz osud

šestý díl), porobení rolníci v Attice v době před --➔ Solónem, kteří musili odvádět vlastníkům pozemků část výnosu z půdy. Již ve stv. nebylo shody, zda h. odváděli šestý díl či zda si 1/6 ponechávali. V novodobé literatuře se objevily i jiné domněnky snažící se vysvětlit původ tohoto označení. H., kteří nebyli schopni nájemně odvést, upadali do otroctví. Tato instituce byla Solónem zrušena.

Hektór [2. p. -tora], nejstarší syn --➔Priamův a --➔Hekabin, manžel --+Andromachy, otec --+Astyanaktův, hlavní obránce Tróje v --+trójské válce. Padl v souboji s --+Achilleem. Ten pak vláčel H-torovu mrtvolu denně okolo trójských hradeb, až přišel Priamos v noci, provázen bohem Hermem, s bohatými dary do řec. tábora a vyprosil si u Achillea vydání synova těla. - Proslulá scéna loučení H-tora s Andromachou byla již ve stv., počínajíc Homérovou Íliadou (6, 359n), častým námě­ tem zpracování básnického i výtvarného (na vázách).

Hekaté [2. p. -ty], bohyně ctěná v maloasijské --➔ Kárii, která si u Řeků podržela rysy všemocné bohyně, ochránkyně jezdců, rybářů, pastýřů i matek (Hés. Theog. 411-452), a jako podsvětní božstvo se stala bohyní strašidel a kouzel. Tato druhá funkce v 5. stol. př. n. I. daleko převládla. H. tak mohla být ztotožněna s --+Persefonou, stala se vládkyní mrtvých, byla zpodobována s tělem obtočeným hady a s pochodní v ruce. Místem jejího působení byly cesty, kde se Socha: J. H. Dannecker, Hektór, proháněla za noci v doprovodu čer­ - Reliéf: B. Schnirch (1845 až ných psů. Oběti jí byly kladeny na 1795-97. 1901), Achilleus vláčí Hektorovu mrtvolu rozcestích, a proto snad bývá zobra- kolem trójských hradeb (NG v Praze). Nástropní malba: Baccio Bianco, Hektór zována v trojtělé podobě. palác v Praze), asi 1625-30. Její obraz stával před každým do- (Valdštejnský - Kresba: B. Genelli (1800-1868), Hektomem jako --➔ apotropaion. H. se rovo loučení s Andromachou a synáčkem (z „Obrysů k Homérovi"). - Obraz: A. P. Dramatizace: --➔Eurípidés, tragédie He- stala též ochránkyní žen, a bývala Losenko (1737-1773), Hektorovo loučeni kabé. - Rčení „To je mi Hekuba.. = ,,To proto ztotožňována s --+Artemidou s Andromachou. - Dramatizace: F. D. je mi lhostejné" pochází ze Shakespearova (neboť podobně jako ona pomáhala Kniaznin (1750-1807), Rektor (tragédie). Hamleta (II 2): ,,A všechno pro nic! Pro -Zhudebnění: V. J. Tomášek (1774-1850), Hekubu ! Co je mu po Hekubě ?" - Obraz: při porodu) a s --+Ísidou. Za helé- Rektora loučení s Andromachou (dvojzpěv nismu byla hlavním božstvem kou- s klavírem, op. 89, na Schillerovu báseň K. Russ (1779-1843), Hekuba. zelnic (--+magie); nakonec se změ­ Hektors Abschied [1780]). Hekataios [2. p. - ia] 1. z Mílétu, nila v mocnou vládkyni --➔ dai­ Hekuba viz Hekabé řecký historik a zeměpisec 6./5. monů. stol. př. n. I. Pocházel ze staré míAž do konce stv. byla proslulá heladská doba viz Řecko (II. létské aristokracie. Za povstání Mí- její --➔mystěria na Aigíně. Dějiny) létu proti Peršanům vystupoval jako poradce řec. velení. Mnoho cestoval hekatombé (řec. hekaton, sto; a jako první popsal v díle citovaném bús, vůl), původně oběť sta volů heladská kultura, moderní oznapozději obvykle Periégésis (Cesty po Diovi nebo Apollónovi, později tak čení pro kulturu měděné a bronzosvětě, 2 kn.) celý tehdy Řekům byla nazývána větší krvavá oběť vé doby na řecké pevnině. H. k. známý svět; stal se tak zakladatelem vůbec. Podle této oběti přinášené se dělí na ranou (asi 2700 až popisného zeměpisu. Svůj výklad Apollónovi byl nazván první měsíc 2000 př. n. 1.), střední (do r. 1600) doprovodil mapou světa ( -➔mapy) athénského --➔kalendáře, začínající a pozdní (1600-1100, mykénskou). po vzoru --+Anaximandrově. Při v 2. pol. července, hekatombaión. V rané době h-ké nebyla ještě měď popisu jednotlivých krajin věnoval slévána s cínem na bronz, velká sídmnoho pozornosti životu jejich Hekatompedon [2. p. -da] (řec.), liště však mají již městský ráz; domy obyvatel, dějinám a pamětihodnos­ chrám bohyně Athény na athénské jsou obvykle pravoúhlě, doloženo tem. První se též pokusil o jakési Akropoli mezi --➔Parthenónem a je i -megaron, zřídka jsou okrouhlé. řecké dějiny, v díle Geneélogiai (Ge- --➔Erechtheiem, dórský peripterální - Na počátku střední doby h-ké nealogie, 4 kn.); bylo to vyprávění hexastylos ( -➔chrám), jehož půdo­ byla velká část raně heladských o řec. héróích ( --➔hérós) a jejich po- rys v dochovaných základech z doby sídlišť zničena přistěhovalci, ktetomcích na základě genealogií. Jeho --➔Peisistratovců je dosud zřetelný. rými byli pravděpodobně již Ře­ racionalistický přístup k mýtům byl Části jeho plastické výzdoby jsou kové. Střední kultura heladská měla často primitivní, byl v něm však již v akropolském museu. Jméno do- ůzké vztahy k Malě Asii; bronzu se zárodek pozdější hist. kritiky. H-ovo stal podle délky chrámu - sto používalo běžně, megaron je časté, dílo bylo velmi rozšířeno a značně (hekaton) attických stop ( --+míry začíná se vyrábět keramika na hrnčířském kruhu. Od doby střed­ působilo na pozdější historiky, zvl. délkové [1]). --➔Hérodota, i zeměpisce. Zachoně heladské vede souvislý vývoj valo se z něho mnoho zlomků. hektémoroi (řec., z hekté moira, k --➔mykénské kultuře. Hekabé [2. p. -by], lat. Hecuba, manželka trójského krále --➔Priama. Nejznámější z jejích četných dětí byli: --➔Hektór, -➔Paris, --➔ Kas­ sandra a --➔Polyxena. Po dobytí Tróje přišla jako otrokyně Řeků do Thrákie a na mořském břehu nalezla mrtvolu svého nejmladšího syna Polydóra, kterěho kdysi svěřil Priamos ochraně thráckého krále Polyméstora. Po pádu Tróje však Polyméstór Polydóra zabil, aby se zmocnil jeho bohatství. H. vlákala Polyméstora do svého stanu, zabila spolu s ostatními Trójankami jeho děti a jemu vypíchala oči. Když ji Thrákové pronásledovali, byla proměněna ve fenu (Ov. Met. 13, 422n).

původně

225/ Helena (řec. Helene), dcera ---+Lédy a -+Dia, narozená z vejce, sestra ---+Dioskúrúa ---+Klytaiméstry, manželka spartského krále ---+Meneláa, nejkrásnější žena své doby. Podle -+Homéra ji unesl trójský princ -+Paris, a dal tak podnět k --+trójské válce. Po pádu Tróje se vrátila s Meneláem do Sparty. Podle attické pověsti byla již v útlém mládí unesena ---+Théseem a ---+Peirithoem do Attiky, ale Dioskúrové ji přivedli zpět do Sparty. Podle jiné verze ji unesl ---+Ídás a Lynkeus (sr. Plut. Theseus, 31). - Hanlivou báseň na H-nu složil ---+Stésichoros, ale byl prý za to potrestán slepotou; nabyl opět zraku, když složil ---+palinódii, podle níž unesl Paris do Tróje jen Helenin přízrak, kdežto skutečná H. žila po léta v Egyptě, až ji tam nalezl Meneláos na zpáteční cestě z Tróje a odvedl ji domů. Tuto verzi zdramatizoval ---+Eurípidés v tragédii Helené. Dramatizace v nové době: Goethe, Faust II, 1832 (Helena je tu ženou Faustovou); E. Verhaeren, Hélene de Sparte, 1912; J. V. Miller, Helen of Troy, 1952. Básnl: J. Zeyer, Helena (otištěno v Lumíru, 1881); J. Vrchlický, Helena (Symfonie), 1878. - Obrazy: Únos Heleny (destička, florentská práce, NG Praha), kolem 143o--40; Únos Heleny (na tabulovém strope ve Vojenském historickém muzeu v Praze, neznámý malíř), kolem 1580; G. Reni (1575-1642), Únos Heleny; J. Platzer (1751-1810), Únos Heleny; J. Obrovský, Helena Trojská, 1932. - Opera: C. Saint-Saens, Helene, 1904. - Zplvohry: Ch. W. Gluck, Paride ed Elena, 1770; J. Offenbach, Krásná Helena, 1864 (travestie); R. StrauB, Die agyptische Helena (text Hofmannsthal), 1928.

helénismus, termín zavedený v 19. stol. německým historikem J. G. Droysenem, označuje ve starověkých dějinách východního Středomoří a Přední Asie období od výbojů ---+Alexandra Velikého (v letech 334--324) až do r. 30 př. n. 1., kdy ztratil svou samostatnost poslední helénist. stát, ptolemaiovský -+Egypt. Byla to doba, kdy se řec. živel rozšířil daleko na východ, kdy existovaly v Asii a v Egyptě velké státy s řec. vládnoucí vrstvou a s mnoha novými řec. městy a kdy se v ekonomice, v soc. a polit. zřízení i v kultuře prolínaly civilizační prvky řecké s orientálními. H. pronikal i do záp. Středomoří a působil svým vlivem nejen na fleky sicilské a jihoitalské, ale i na Kartágo a rum. Za h-mu byla koncem 4. stol. př. n. 1. řec. klasická společnost vymaněna z vleklé hosp. a soc. krize a umožněn další růst otrok. výrobních vztahů v Egyptě a Přední Asii; v pozdějších helénist. dějinách se však prohloubily sociální rozpory i politické rozbroje, a tak se

Hél

mohly vých. země stát snadno ko- byla mylně přičítána biskupu Héřistí flíma. - V. t.flecko(II. Dějiny); liodórovi z Trikky (v Thessalii). literatura řecká (3); alexandrijské H-rův román se stal jednou z předloh byzantského románu (sr. básnictví; umění výtvarné. Achilleus Tatios); od 16. stol. helénistická literatura viz lite- byl překládán do národních jazyků ratura řecká (3); alexandrijské a měl vliv na vznik moderního románu. básnictví

helénistické děJ"iny viz flecko (II. Dějiny); helénismus helénský, helénistický, heladský. Helénský --= řecký (od H ellénes -,- ---+Hellěnové, flekové); helénipocházející z epochy stický ---+helénismu; heladský z období ---+heladské kultury. héliaiá (řec.), nejvyss1 lidový soud v Athénách. Tvořilo jej šest tisíc soudců (héliastai), občanů aspoň třicetiletých, vylosovaných ---+archonty po 600 z každé ---+fýly. Héliasté soudili v menších sborech. H. fungovala jednak jako porotní soud pro veřejné (trestní) žaloby (grafai), jednak jako nejvyšší odvolací soud ve sporech soukromoprávních. Héliasté přísahali, že budou soudit nestranně; proto se také jejich vylosování do sborů -fetišismus) k jejímu získání. Od mladší doby kamenné se i-y objevují i jako votivní dary. Známe je z egejské kultury, nacházejí se i v Itálii, v Podunají a na Balkáně. Na .,......Krétě dospěly působením egyptských a vých. vlivů od nejst. hrubých forem k umělecky dokonalým výtvorům, jakými jsou tzv. hadí bohyně vyrobené z fajánsu.

( -->-trójská válka), v přístavu -->-Aulidě. Podle věštby Kalchantovy mohla být Artemis usmířena jen oběto­ váním Ífigenie. Agamemnó~ k oběti svolil, ale Artemis dívku unesla a na oltář položila místo ní laň. 1-ii pak učinila svou kněžkou ve skythské -->-Tauridě. Odtud ji po mnoha letech přivedl zpět do vlasti její bratr -->-Orestés.

idomeneus

Báji zdramatizoval ve stv. -+Euripidés ve 2 tragédiich: I. v Aulidě a/. v Tauridě. V nové době J. Racine, lphigénie, 1674; J. W. Goethe, lphigenie auf Tauris, 1787 (čes. B. Mathesius, 1943); Selahattin Batů, iktus [2. p. -tu] (lat. ictus, úhoz; řec. lphigenia Taurište, 1942; I. Langner, lphi- sémasiá, označení), původně podup genie kehrt heim, 1948; R. Brandstaetter, šmieré na vybrzeiu Artemidy (lfigenie nohou nebo ůhoz do struny, v Aulidě), Dialog 9, 1961, 5--43; K. Choin- který signalizoval těžkou dobu takski, Krucjata (lfigenie v Aulidě), Dialog 9, tu. V ča-soměrném verši se mohl se 1961, 45-76. - Výtvarné zobrazení: Obě­ tování lfigenie, řim. nástěnná malba z Pom- slovním přízvukem krýt, ale nepejí, Casa def poeta tragico; v nové době musil. Ve verši přízvučném bývá i. např.: Baccio Bianco, Obětování lfigenie realizován slovním nebo větným (nástěnná malba ve Valdštejnském paláci v Praze), 1625-30. - Obrazy v nové době přízvukem; v tom případě bývá např.:G. Tiepolo (1696-1770), Obětování vyznačen expiratorním (výdech0Ífigenie; A. Feuerbach, lphigeneia, 1871; vým) důrazem. Expiratorního iktu P. Cornelius (1783-1867), Obětováni Ífigenie (MGBrno).-Opery:Ch. W. Gluck, se v antice začalo pravděpodobně lphigěnie en Aulide, 1774; I. en Tauride, užívat teprve tehdy, když časomíra 1779; I. Pizzetti ( * 1880), lfigenia, 1950 začala ustupovat prosodii přízvučné (rozhlasová opera).

[2. p. -ea], vnuk král krétský, spojenec Íleků v -->-trójské válce. Když mu při návratu hrozilo ztroskotání, slíbil, že obětuje -->-Poseidónovi to, Ífikratés [2. p. -ta], athěnský -->-stratégos 4. stol. př. n. I. Na co první po přistání na Krétě potká. První mu vyšel vstříc jeho místo těžkooděnců zavedl lehkou syn a I. ho obětoval. Byl pak vy- pěchotu (peltastai), která byla pohyblivější a vhodnější k dalekým hnán a uprchl do Itálie. Opera: W. A. Mozart, ldomeneo, re di výpravám. V -->-korintské válce se Creta, 1781 (libreto G. Varesca přel. J. vyznamenal zejm. zničením spartFiala, 1931). ského oddílu (koncem r. 392). Zemřel r. 352 v Athénách. idy (lat. ldus) viz kalendář (B) -->-Mínóův,

idyla (z řec. eidyllion, obrázek), krátká báseň čerpající své žánrové náměty ze života městského i venkovského. Tvůrcem řecké i-ly byl -;..Theokritos, jeho následovníky -->-Bión (2) a -->-Moschos. U nich došlo k zúžení i-ly na venkovskou, speciálně pastýřskou tematiku (-->-bukolská poezie). U Ílímanů napodoboval Theokrita -->-Vergilius ve svých Bukolikách, později Calpurnius Siculus (asi 2. pol. 1. stol. n. 1.), Nemesianus (3. stol. n. I.) aj. Ant. bukolskou poezii a i-lu napodobovalo evr. básnictví 17. a 18. stol. v pastýřských hrách (Guarini, Sannazaro) i v próze a poezii: Francouzi Honoré d'Urfé (román Astrée), Ronsard, Chateaubriand (Attala), Švýcar Gessner, Němci Voss, Goethe (epos Heřman a Dorothea), u nás Puchmajer, Ad. Heyduk a Svat. Čech (Václav 2ivsa).

lktínos [2. p. -na], vynikající řecký architekt doby Perikleovy (2. pol. 5. stol. př. n. 1.), vedle -->-Kallikrata navrhovatel a stavitel -+-Parthenónu (o jehož stavbě napsal spis), telestéria v -+-Eleusíně a chrámu Apollónova v arkadské Figaleii. V jeho stavbách se mísí prvky iónské do architektury dórské. Přičítá se mu vytvoření korintské hlavice, poprvé užité ve Figaleii.

lgnatios [2. p. -ia] z Antiochie, podle křesťanské tradice poč. 2. stol. n. I. biskup (nebo diakon) v syrské Antiochii. Pod jeho jménem se zachovala mezi spisy -->-apoštolských otců řada listů (-->-epištoly) v řec. jazyce, zčásti sporných. Jejich autor se zasazuje především o posílení moci -->-biskupů. Překlad: F. Sušil, Spisy svatých Otců Apoštolských, 1837 (65-96); 18743 (66-100).

(-+-prosodie).

Ilerda (dn. Lérida), město v -+-Hispánii Tarrakonské, ležící na řece Sicoris (dn. Segre). R. 49 př. n. I. zde zvítězil -+-Caesar nad -+-Pompeiovými vojsky vedenými jeho legáty L. Afraniem, M . Petreiem a M. Terentiem -->-Varronem. Ilia viz Romulus a Remus Iliacae tabulae (lat., vl. ~,tabulky vztahující se k Homérově básni Ílias"), označení převážně pozdně antických reliéfních tabulek, jež navazovaly na starší předlohy; znázorňují v souvislém sledu zejm. výjevy z básní Homérových a kyklických -+-eposů. Neopírají se však většinou o tyto básně samotné, nýbrž o mytografické příručky, lit. zprávy a obsahy. Reliéfy jsou provázeny textem, který však často přesně neodpovídá vyobrazenému. Provedení bývá zpravidla nevalné řemeslné úrovné, reliéfy však mají velký význam pro poznání ztracených předloh. Jaký účel I. t. měly, není přesně známo, spíše však než jako vyučovací pomůcky sloužily vzdělaným zájemcům o literaturu, a to i jako výzdoba jejich

Íkarios [2. p. -ia], Athéňan, jenž vlídně boha -+-Dionýsa a dostal za odměnu vinnou révu. Když šířil její pěstování po okolí, byl zabit od opilých pastevců, kteří se domnívali, že je vínem otrávil. Jeho dcera Érigoné se ze žalu oběsila na stromě. Na usmíře­ nou zavedli Athéňané houpačkovou slavnost (Aiórá), při niž byly domů. houpány obrazy zavěšené na stromech. - V Eratosthenově básni Ílias viz Homéros Érigoné byl J. s dcerou a jejím psem Ífigenie (řec. -neia), dcera -->-Aga- Mairou po smrti vzat mezi hvězdy. Ílion (llios) viz Trója Socha: E.-M. Falconet, Érigoné, 1747. memnonova a -->-Klytaiméstřina. J .J. C. Mondonville (1711-1772), Protože Agamemnón poranil laň -Opera: Erígone (text La Bruyere). - Balet: V. Ji- Ílioneus [2. p. -ea], syn -+-Niobin, byl shledáván v torzu mramorové zasvěcenou -->-Artemidě, zdržovala rovec (Gyrowetz), Erigone, 1817. sochy mladíka bez hlavy a rukou rozhněvaná bohyně řec. loďstvo, v mnichovské glyptotéce (kdysi jež mělo vyplout proti -Tróji Íkaros viz Daidalos přijal

263/ mezi antikami Rudolfa II. v Praze). Příslušnost k předpokládané skupině soch Niobovců je však nejistá. Je to řím. kopie řec. originálu asi z 2. pol. 4. stol. př. n.l.

Illyricum. viz Illyrie Illyrie (lat. Illyria), hornatá krajina osídlená ve starověku indoevropskými -+-lllyry; sahala od Jaderského moře na západě k řece Margu (dn. srbské Moravě) na východě, od Épeiru na jihu ke stř. Dunaji na severu, popř. k poloostrovu Histrii na severozápadě. K významnějším kmenům náleželi Dalmatové, Liburnové, .Taulantiové aj. V sev. části území se i-rské obyvatelstvo mísilo s přistěhova­ lými -+-Kelty (např. Iapodi). Řeko­ vé kolonizovali i-rské pobřeží již v 7 .-6. stol. př. n. I. ( -+-Apollóniá; -+-Epidamnos), později osídlili čet­ né ostrovy ( -~·Korkýra, Faros [dn. Hvar], Issa [dn. Vis]). V obch. stycích byli Řekové především s kmeny v okolí -+-Salon a Narony (zříceniny u dn. Vido, poblíž ústí Neretvy). V pol. 3. stol. př. n. I. se v již. části /. vytvořil pevnější státní útvar se střediskem ve Skodře (dn. Skadar). Pirátští lllyrové počali soustavně narušovat obchod v Jaderském moři (-+-pirátství). Římané porazili jejich vládkyni -+-Teutu v letech 229-228 (tzv. první illyrská válka) a nad svým bývalým spojencem Démétriem Farským zvítězili r. 219 (tzv. druhá illyrská válka). R. 168 př. n. l. byl jihoillyrský kmenový svaz pod vedením posledního i-rského vládce Genthia (197-168), jenž podporoval makedonského krále -+-Persea, Římany úplně rozdrcen. Celá oblast jihoillyrská se dostala pod řím. nadvládu. Podstatnou část severně ležících oblastí ovládli pak Dalmatově, kteří se dlouho Římanům bránili. Řím. vojska s nimi bojovala v letech 156 a 119 př. n. I., r. 78 vypuklo opět dalmatské povstání. Následujícího roku byly podrobeny -+-Salonae, jejichž obyvatelé později za druhé -+-občanské války podporovali -+-Pompeia. -+-Augustus vedl s i-rskými kmeny boje v letech 35-33, ale definitivně jejich území nepodrobil. R. 16 př. n. I. došlo k dalšímu povstání, v letech 12-10 př. n. I. zde bojoval -+-Tiberius. Odpor dalmatských kmenů byl zlomen, až když bylo potlačeno pannonsko-dalmatské povstání (6-9 n. 1.). Dobu vzniku řím. provincie lllyricum v oblasti lllyrie nelze přesně stanovit. Snad byla zřízena

již ve 2. stol. př. n. I., nejpozději však za Caesara. Řím. lllyricum v užším smyslu zaujímalo oblasti obývané buď zcela nebo alespoň zčásti illyrskými kmeny (sr. pozděj­ ší provincie: Dalmatia, Moesia superior, Pannonia), ve smyslu širším označovalo celní oblast, k níž lze řadit ještě -+-Raetii, -+-Noricum a -+-Dákii, tedy provincie etnicky odlišné od centrálního území illyrského. Zpočátku byly Pannonia a Dalmatia spojeny, jejich administrativní rozdělení se klade do let pannonsko-dalmatského povstání (6-9 n. I.): lllyricum superius - Dalmácie, lllyricum inferius - Pannonie. Samostatná označení uvedených provincií jsou však doložena až za flaviovské dynastie (69-96 n. 1.)

Illyrové, příslušníci skupiny indoevropských kmenů, které tvořily tzv. illyrskou větev indoevropských jazyků. /. osadili v 2. tis. př. n. I. celou sz. část Balkánského poloostrova, jež byla podle nich nazývána -+-lllyrie. lllyrsky se snad hovořilo i v některých krajinách stv. Itálie (Japygové [ -+-italské kmeny]; messapský jazyk [ -+-jazyky v Itálii]); illyrština působila patrně i na ně­ která dórská nářečí staré řečtiny. Pokračovatelkou jednoho z i-rských dialektů je dn. albánština. ilustrace. Prvé i. v řeckých svitkových knihách doprovázejí díla matematická, astronomická, lékař­ ská a přírodovědná a slouží lepšímu pochopení textu. Nejst. zachovaný doklad i-cí toho druhu je -Eudoxův papyrus (Paříž, Louvre, Pap. Letronne 1) z r. 165 př. n. I. Ilustrace k literárním textům vznikly pravděpodobně až v pozdní době helénistické, a to pod vlivem ilustrovaných papyrových svitků egyptských, tzv. knih mrtvých z období Nové říše (sbírek magických zařikadel a hymnů), jež byly kladeny mrtvým do hrobek. Z helénist. doby se nám však žádný ilustrovaný svitek s beletristickým textem nezachoval. Představu o podobě „knih mrtvých" si lze učinit podle i-cí zachovaných ve zlomku jinak neznámého řeckého románu, které pocházejí z 2. stol. n. l. (Paříž, Nár. knihovna, Suppl. 1294): obrázky jsou vsazeny porůznu do sloupců textu, figurální výjev není orámován a nemá vlastní pozadí. Podobné ilustrované svitky byly patrně běžné již v posledních stol. př. n. I. (sr. nezachované -+-Varronovy Imagines, jež obsahovaly 700 podobizen vynikajících mužů se stručnými životopisy - dílo, jež předpokládá již

ilu značně vyvinuté ilustrační umění). V helénist. době se zrodil i autorský portrét, jenž přežíval v jiných formách (např. v zobrazení čtyř evangelistů) hluboko do středověku. Dokladem mladší ilustrační techniky, jež řadila obrazy v souvislý pás, jsou ilustrace starokřesťanského pergamenového svitku (10 metrů dlouhého), jež zobrazují události knihy Josue (Cod. Vatic. Pal. Graec. 431 bis). Obrázky malované v 5. nebo 6. stol. n. I. se opírají o starší předlohy (řec. text byl připojen až v 9. nebo 10. stol.). Souvislá řada výjevů tu splývá v jediný obraz, změna prostředí a času je naznačena pouze některými předměty, např. stromy, architekturami apod. Ve stylu i-cí je patrný vliv pozdně ant. ilusionismu, jenž napovídal formu věcí lineárními a barevnými náznaky, pracoval barevnými ploškami a skvrnami, které se slévají v obrazový celek teprve v oku pozorovatele a budí dojem tvaru, jeho plastiky a barevnosti. Když se stal od 4. stol. n. I. pře­ vládající formou knihy -+-kodex, ustálil se ráz knižních ilustrací, které se staly základem pro výzdobu ve střv. rukopisech. Obraz se odloučil od textu, některé scény se sdružovaly v cykly, obrazové motivy byly někdy kombinovány v jeden celek. Vývoj pozdně římského ilustračního umění byl nerozlučně spjat s obecným vývojem řím. -+-malířství. Lze tu pozorovat postupný odklon od malby zdůrazňu­ jící perspektivu, impresionistické skládání barev a využití světla k stylu převážně lineárnímu, plošnému. Mizí smysl pro trojrozměr­ nost, obraz se neopírá o skutečnost, nýbrž o obrazové předlohy. Volný malířský rukopis se upevňuje v přes­ nou kre~bu, barva nemodeluje, nýbrž koloruje. Počet dochovaných památek není velký. K nejst. náleží Quedlinburské zlomky -+-Italy ze 4. stol. n. I. (sr. umění starokřes­ ťanské). Ilustrovaný zlomek rkp. Íliady dochovaný v milánskě Ambrosiánské knihovně (Cod. F 205 inf.), datovaný do rozmezí 3.-5. stol. n. I., svědčí ještě o dobrém pochopení ilusionistického stylu starších předloh. V tom směru je mu blízký starší z obou rukopisů Vergiliových děl (Cod. Vatic. lat. 3225), jenž pochází ze 4. nebo 5. stol. n. I. a je kopií neznámé pozdně antické předlohy. Naproti tomu druhý Vatikánský Vergiliův kodex (Cod. Vatic. lat. 3867), asi ze 6. stol. n. I., je dokladem nové v podstatě již středověké - ant. ilusionismu zcela odcizené výtvarné estetiky.

ilu

264/

Ilustrace Vergiliových Bucolik, 6. stol. n. I., Vatikán

( Ilustrace vídeňské Genese, hostina u faraóna, asi 6. stol. n. 1.

Pro poznání římské ilustrace jsou cenným dokladem střv. opisy Terentiových komedií. Obrázky vsunuté do textu ukazují souvislost s jevištním provedením kusů, z něhož přejímaly kompoziční osnovu, dramatický vzruch a pohyb svých postav. Ant. knihy, jež sloužily střv. kopistům za předlohy, zůstaly zachovány ponejvíce v Byzanci a byly zde reprodukovány věrněji než na evr. Západě, který v převratných dobách konce římskě říše ztratil vývojovou souvislost s ant. uměním. Ze zachovaných vědeckých knih je významný zvl. tak zvaný Vídeňský ---+Dioskúridés (Med. gr. 1), herbář ilustrovaný kolem r. 512 n. l. Byzantský malíř zde kompiloval a kopíroval staré ant. předlohy.

vjezdu do Dardanel ( ---+Helléspontos). Pův. byl osídlen Káry, potom Thráky, od 7. stol. př. n. 1. Řeky. Od r .512 byl pod perskou nadvládou, za ---+ionského povstání ho dobyli Řekové. Později byl členem ---+athěnského námořního spolku.

immunitas (lat.), v Římě osvobození od občanských povinností, zejměna daňových. Bylo udělováno jen málokterým občanům (např. sirotkům a vdovám). Občané starší šedesáti let byli immunes militiae (osvobozeni od vojenské služby). lmmunes byli také chudí občané (proletarii, capite censi), kteří měli jmění menší než 1500 assů. Immunitu trestní řím. právo nezná. Úředníci v Řecku i v Římě mohli být stíháni i během své úřední čin­ nosti (v Římě s výjimkou ---+diktátora a ---+censorů). - Sr. u Řeků ----+ateleia.

Literatura: A. Matéjček, Počátky a vývoj antické ilustrace, Ročenka čs. knihtiskařú 10, 1927, 63---81; G. Hejzlar, Antické ilustrované vydání Vergilia, V. z. gymnasia Brno, 1929/30; E. Bethe, Buch und Schritf imperator (lat.), původně prostě im Altertum, vyd. E. Kirsten, 1945; K. Weitzmann, Illustrations in Roll and Co- „vojevůdce", později v technickěm dex, Studies in Manuscript lllumination smyslu čestný titul vítězných voje2, 1947; D. Diringer, The illuminated vůdců. Titul i. uděloval magistrábook, its history and production, 1958; K. Weitzmann, Ancient Book Illumination tovi senát; někdy proklamovalo (Martin Classical Lectures, XVI), 1959. i-em svého vůdce samo vojsko nebo

lid. Také podvelitelé (legati) mohli dosáhnout tohoto titulu; vyskytuje se hojně až do principátu. ---+Auimagines viz maska; nobilita gustus užíval titulu i. jako praenomina od r. 38 př. n. 1., stejně tak lmbros [2. p. -ru], ostrov v Egej- činili i císařové po něm, počínajíc ském moři (dn. Imroz), západně od Neronem. Za císařství příslušelo

llva viz Elba

toto označení výhradně císaři; udě­ lení titulu senátem se stalo formalitou.

imperium (lat. rozkaz, vojenské velení) 1. svrchovaná moc vládní, civilní i vojenská, kterou byli opatřeni nejvyšší úředníci v Římě; v užším smyslu vojenské vrchní velení. I. bylo odpradávna udělováno zákonem zv. lex curiata de imperio. V době královské patřilo králi, za republiky jím byl vybaven diktátor, konsulové, praetoři, popří­ padě jejich zástupci (prokonsulové a propraetoři), dále vojenští tribunové s konsulskou mocí ( ---+tribunus [3]). I. dávalo právo jurisdikce, právo svolávat -+sněmy a -+senát a konat nejdůležitější sakrální ůkony jménem obce; v oblasti vojenské opravňovalo sbírat vojsko, jmenovat důstojníky, vést válku, uzavírat vojenské smlouvy, řídit vojenskou administrativu i polní jurisdikci; dávalo také moc nad životem a smrtí (ius vitae necisque). I. domi ( = doma, ve městě) bylo omezeno možností občanů odvolat se ke sněmu (---+provocatio). J. militiae ( = v poli, tj. mimo ----+pomerium Říma) bylo neomezené. Sulla odňal vojenské i. konsulům ůřadujícím v Římě a vyhradil je prokonsulům; toto, prokonsulské i. si dal v začátcích své vlády udělit Augustus (---+principát), aby si tak i formálně zajistil

265/ vrchní velení nad rímskou ozbrojenou mocí. Za císařství měl císař i. větší (i. maius), nadřazené i-iu všech ostatních úředníků (poprvé se takového i-ia dostalo již r. 66 př. n. I. -+Pompeiovi, sr. -+Ciceronovu řeč De imperio Cn. Pompei, v níž Cicero podporoval návrh, aby vedení války proti Mithradatovi spolu s mimořádnou pravomocí bylo svě­ řeno Pompeiovi); - 2. území podléhající i-iu, říše (-+i. Romanum).

imperium Roman um (lat.), právni a územní pojem pro označe­ ní celé oblasti římského císařství. Abstraktní pojem imperium Romanum, chápaný jako mocenská sféra národa římského (populus Romanus), nabyl záhy konkrétního obsahu - vymezují se např. hranice říše (fines imperii), pojem se vztahuje i na územní rozsah řím. císařství.

I. R. projevuje v některých rysech strukturální podobnost s uspořádá­ ním Itálie za republiky, jeho ráz nelze však chápat jako pouhé geografické rozšíření struktury -+měst­ ského státu, jaká existovala za republiky. Správní systém se za císařství změnil: -+provincie se staly admin. jednotkami ve správním uspořádání nedílné říše; oblasti nezahrnuté bezprostředně do správy říše byly ovládany právně mnohotvárnou soustavou hegemoniálních vztahů na různé úrovni (sr. např. civitates liberae [-+civitas] = „svobodné obce" nebo reges socii atque amici popu/i Romani = ,,králové - spojenci a přátelé národa římského"); za císařství se rozdíly mezi jednotlivými složkami v této složité soustavě postupně stíraly, až byly konečně v -+constitutio Antoniniana (r. 212) vytvořeny předpo­ klady pro správní sjednocení celé říše.

Ze správních zásahů, dotýkajících se území celého impéria, měly obzvláštní význam: 1. -+Augustovo rozdělení provincií r. 27 př. n. I. na senátorské (dříve získané; bez vojenských posádek) a císařské (pohraniční, nově dobyté, obsazené vojskem, jež podléhalo výhradně císaři). Postavení jednotlivých oblastí se měnilo podle situace. 2. -+Diocletianova admin. reforma, podle níž byla říše rozdělena na 12 -+diecézí, jež se dále dělily na provincie; Itálie se rozpadala ve 2 diecéze, byla tedy postavena i oficiálně na roveň ostatním oblastem impéria. - 3. Konečné rozdělení říše na část záp. a vých. po smrti -* Theodosia I. (395). Územní rozsah řím. říše se mě­ nil. Na počátku vlády Augustovy

(27

př.

Ind

n. I. - 14 n. 1.) ovládali rise

národa

německého

zanikla

Římané tyto provincie : větší část právně až 6. 8. 1806. Na Východě

Hispánie, Galii, Sicílii, Sardinii a Korsiku, pobřeží Dalmácie, Makedonii, Épeiros, Achaiu, Bíthýnii, Asii, Kilikii, Sýrii, Egypt, Kyrénu, Afriku a Numidii. Augustus při­ pojil sev. Hispánii, dočasně získal Germánii až k Labi, dobyl Raetie, Norika, Pannonie a vnitrozemí Dalmácie, Moesie, posílil vliv impéria na Východě. Po jeho smrti, v I. 14-98, říše vzrostla o Británii, tzv. -+agri decumates, Thrákii, Pontos, Kappadokii, Kommagénu, Mauretánii. Největšího územního rozmachu dosáhlo impérium za -+Traiana, který r. 105 dobyl nabatejského království (při záp. pobřeží Arabského poloostrova, na jih od dn. Akabského zálivu) a zřídil provincii Arabii, r. 107 vytvořil pak provincii Dákii (lat. Dacia) na území bývalého -+Decebalova království. V dalším údobí vedli řím. císařové v podstatě války obranné ( -+Marcus Aurelius) a od 3. stol., kdy se nájezdy barbarů staly pravidelnými, se začalo i. R. postupně rozpadat. Rozpad řím. impéria nebyl podmíněn jen vnějším tlakem barbarských kmenů, jeho příčiny byly dány povahou říše: vedle obecných tendencí, probíhajících v celém impériu nebo v jeho podstatné části (sr. například postupné narůstání naturálního hospodářství), vystupovaly do popředí specifické rysy jednotlivých oblastí, v té či oné míře vyvolávající separatistické tendence. -+Romanizace totiž nebyla jednotná ani sociálně ani geograficky. Záp. provincie (především Hispánie, Galie) byly romanizovány téměř úplně. Avšak i na ú?emí jedné a téže provincie byly oblasti více a méně romanizované (např. pobřeží a vnitrozemí Dalmácie). Ve vých. provinciích se usazovali pře­ devším řím. úředníci, v tamějších městech vznikaly pospolitosti řim. obchodníků (conventus). Méně vyspělá řím. kultura tam však nemohla překonat vliv kultury řecké. Řím. vzdělanosti se s_ n áze přizpů­ sobovaly horní vrstvy provinciální společnosti. Prosté obyvatelstvo zůstalo mnohde řím. vlivem téměř

byla nositelem řím. státoprávní myšlenky -+byzantská říše až do svého zániku r. 1453 a potom zcela formálně ruská carská říše do r. 1917. Literatura: U. von Lubtow, Das romische Volk, sein Staat und sein Recht, 1955.

impluvium viz

dům

(3)

inachos [2. p. -chu nebo -cha] 1. (dn. Panitsa), řeka v -+Argolidě; - 2. bůh téže řeky, mytický vládce -+Argu, otec -+Íóin. inauguratio (lat.), v Římě přená­ šení božské síly na nově zvolené -+augury, vyšší -+ti.aminy a na krále-obětníka (-+rex [2] sacrorum), a to tak, že se starší člen kolegia dotýkal pravici hlavy nového člena pronášeje přitom tajné formule. Dodnes uvádění do úřadu vůbec. (lat. ,,začíná"), termín označující počáteční slova textu, popř. úvodní písařovu (nebo tiskařovu) poznámku, v níž bývá jme-

incipit

nován autor a název díla. - Sr. explicit.

Index rerum a se gestarum viz Monumentum Ancyranum

Indie (řec. a lat. India ze sanskrtského Sindhu, názvu řeky Indus) byla otevřena poznání řeckého světa výpravou -+Alexandra Velikého (326 př. n. I.). Předtím byly znalosti o I-ii mlhavé, i když již v homérských básních užívali Řekové indického zboží (např. cínu a slonoviny). Prameny: Nejstarší, většinou zlomkovité zprávy máme o I-ii z 5. stol. př. n. I. (Skylax z Kárie, Hekataios, Hěrodotos), dále výtah ze spisu Indika -+Ktésia z Knidu, jenž žil kolem r. 400 př. n. I. 17 let na perském dvoře jako král. lékař. Nejpřesnějším a nejpodrobnějším ant. pramenem pro poznání I. jsou zlomky spisu Indika od Megasthena (zač. 3. stol. př. n. 1.), který strávil několik let jako vyslanec syrského krále na dvoře -+Čandraguptově v Pátaliputře (řec. Palibothra). Ze spolehlivých údajů Patrokla (tokalo 281 př. n. 1.), jenž byl vojenským nedotčeno. I. R. bylo v době svého rozkvětu velitelem -+Seleuka I. a jeho syna ve styku nejen s oblastmi sousední- -+Antiocha I. a správcem Babylónie, mi (sev.,stř.avých. Evropa, Armé- čerpal -+Eratosthenés. -+Strabón nie, Mesopotamie-Parthská říše, (zač. 1. stol. n.1.) jen shromáždil dovnitrozemí Afriky), ale i s Dálným savadní zprávy. Nové údaje podává východem, hlavně s Indií a Čínou. až anonymní autor řec. díla PeriPrávní pojem i. R. přetrval pád plús tés erythrás thalassés (citovaříše západořím., kladený k r. 476, ného obvykle lat. Periplus _Maris byl převzat Karlem Velikým a poz- . Erythraei, snad konec 1. stol. n. I. ději něm. císaři: tzv. sv_ a tá římská nebo okolo 230). Poslední důležité

Ind

266/

ant. dílo je spis Kosmy zvaného Indikopleustés, ,,lndioplavec" (pol. 6. stol. n. I.), který snad znal 1-ii z vlastní zkušenosti. Zemépisné údaje: V řec. a lat. dílech se zachovala řada důležitých zeměp. dat. Autoři znali z hor např. Himálaj (řec. Imaos), z řek Indus, Gangu aj., z měst zejm. Takšašílu (řec. Taxi/a), lndraprasthu (řec. Indabara, dn. Dillí), Puduččéri (řec. Podúké), Maduru (řec. Modúra) aj. Mnoho řec. a lat. země­ pisných názvů nebylo dosud identifikováno. Politické vztahy: Z nejst. doby máme údaje o stycích mezi I-ií a Babylónií, Assýrií, Egyptem a Persií. Po neúspěšné výpravě Alexandrově do I. a povstání Indů proti cizincům, vedeném Čandra­ guptou (řec. Sandrokottos), zakladatelem dynastie Maurjů, se dály i později pokusy o podrobení I. (např. výprava Seleuka I. Níkátora v letech 305-304 př. n. I.). Kdežto styky s jižní I-ií po moři a pozemní styky kolem Perského zálivu se omezily na čilé obch. vztahy a diplomatická poselství, popř. kulturní výměnu, v sev. a sz. I-ii vznikly trvalejší polit. a kulturní svazky. Po smrti indického krále Ašóky (232 př. n. 1.) a rozpadu říše Maurjú vznikla tam řada indořec­ kých a indobaktrijských knížectví, která pak zanikla kolem r. 170 př. n. I. po vpádu skythskěho kmene Šaků a středoasijských kočovných Kušánů. Až do počátku n. 1. vládla ještě v severní 1-ii řecká knížata, v 1.-2. stol. kvetla říše indoskythská (pod vládou Kanišky, Huvišky a Vésudévy I.), kde vzniklo a rozvíjelo se tzv. gandhárské umění (-+Gandhára). Obchod Indie se Západem má kořeny daleko v minulosti: v Uru v jižní Babylónii se našlo indické týkové dřevo, v starobabylónských pramenech se mluví o indickém mušelínu; také mezi Egyptem a 1-ií existovaly obch. styky a nepochybně i velká města tzv. protoindické civilizace (archeol. naleziště Harappa, Mohéndžo-Dáro aj.) měla blízké vztahy k Středo­ moří. Některé názvy indického zboží přešly do řečtiny přes semitské jazyky (např. starotamilsky tókej, hebrejsky tukkí, řecky ta(h)ós, lat. pavo, čes. páv) nebo přímo (např. tamilsky arisi, řec. oryza, naše rýže). Později vedly do I. tři důležité obch. cesty: jedna ze -+Seleukeie na Tigridu do Ekbatany a dále přes Baktrii do Takšašíly, druhá spojovala území dol. Indu se Seleukeií přes Sístán (stv. Gedrosie) a Kerman (Karmánii),

třetí

Arabským mořem do přístavů na záp. pobřeží Indie (Bharóč řec. Barygaza; Musiri - řec. Múziris; Tondi - řec. Tyndis; Korkai - řec. Kolchoi; na vých. pobřeží již. Indie Káviripattinam -řec. Chabéris Emporion). Indové podnikali plavby na záp., o čemž svědčí jména indického původu (např. Sokotra ze sanskrtského dvípa sukhatara, Nagara aj.), indická poselstva i zprávy o indických koloniích. Nejhojněji se obchodovalo v 1. a 2. stol. n. I., pak obch. styky upadají, další rozkvět nastává na zač. byzantskěho období, až v 7. a 8. stol. se zmocnili obchodu Arabové, kteří spolu s dalšími islamskými národy zamezili na dlouhá staletí přímý styk I. se Západem. Vedle drahokamů vyváželi Indové zeměd. produkty (rýži, bavlnu, cukrovou třtinu), indigo, vzácná dřeva (např. týk, eben), hlavně však koi'ení (zejm. pepř, skořici, zázvor - sr. tamilsky iňdživér, řec. zingiberis, něm. lngwer), živočišné produkty (slonovinu, perly, kožešiny, živou zvěř) a textil. Ze západu se do I. dováželo víno, sklo, keramika, korál, ale zejm. zlato a mince. Lit. zprávy doplňují archeol. údaje: v letech 1937-1946 byla objevena na vých. pobřeží jižní I. římská obéh. stanice z 1.-2. stol. n. I., Vírapatnam-Arikamedu, s nádržemi k barvení mušelínu, střepy amfor a tzv. arretinským zbožím, importovaným z Itálie (-~-Arretium). Kulturní vlivy ant. světa na 1-ii se dají prokázat v jazyce, např. v názvech mincí (denarius, sanskrtsky dínára) a některých kulturních předmětů jako opona, sanskrtsky javaniká, doslova iónská (rozuměj řecká). Indické drama však bylo sotva pod ant. vlivem. Důležitý je řec. a říin. vliv na výtv. umění (Gandhára). Indické mincovnictví vzniklo prokazatelně pod řec. vlivem. I. působila na Západ zejm. v oblasti jazyka (řada názvů zboží indického původu ze sanskrtu, prákrtu, páli a tamilštiny), v oblasti filosofie ( -+Pyrrhón z Élidy) a náboženství. První stopy se asi objevují ve filosofii pýthagorovců. Indické vlivy po výpravě Alexandrově se omezují na oblast poznání zeměp., etnografického, botanického a zoologického. Vlivy I. na řec. mytologii (Héraklés, Dionýsos) jsou možné, ale nedoložené. Hluboké vlivy indického myšlení se objevují až v pozdější době na -+gnosticismu a -+novoplatónismu. Pravděpodobné jsou i indické prvky v apokryfních evangeliích a buddhistické vlivy na některé

křesť.

legendy (Barlaam a Josafat).

Literatura: J. W. McCrindle, The Invasion of India by Alexander the Great, 1896 1 ; týž, Ancient India, 1877-1901; W. Reese, Die griechischen Nachrichten uber Indien bis zum Feldzuge Alexander des Gro13en, 1914; E. H. Warmington, The Commerce Between the Roman Empire and India, 1928; F. F. Schwarz, Griechenland und Indien im Spiegel der antiken Literatur. Sonderdruckaus dem 36. Jahresbericht des Bundesgymnasiums Ftirstenfeld, 1966 (uvedena nejdůležitější novější literatura).

indigitamenta (lat.), jmenné seznamy božstev, obsažené v knihách -+pontifiků, s údaji, za jakých okolností mají být · tato božstva vzývána (indigitare = volati bohy jejich jménem). Tak např. při oběti bohyni -+Tellus a-+ Ceres se vzývalo 12 malých božstev, jejichž jména odpovídají zeměd. pracím. indikce (lat. indictio, doslova = vyhlášení, uložení [daní]), berní období, podle nichž se datovalo. lndikce shrnovala tři pětiletá období a trvala 15 let. Cyklus í-cí se začal v Egyptě už r. 297 n. I., ve vých. části řím. říše r. 312 n. I., na západě se indikce vžily až v 5. stol. Datování podle i-cí je velmi obtížné, protože se zpravidla neuvádělo, o kolikátou indikci jde. lndikce se udržely po celý střv., kdy se zajejichpočátek bral r. 3 př. n. l. infamia (lat.) viz atím.iá; krádež (2) inflace, snížení hodnoty peněz tím, že se do oběhu dostává nadměrné množství oběživa o nižší hodnotě, nežli jakou má představovat; byla známým jevem už ve starověku. Postupně znehodnocování měny lze jasně postihnout za řím. císař­ ství; docházelo k němu v souvislosti s celkovou krizí otrok. hospodář­ ství (-+římské dějiny). Hodnota -+mincí, jež byly celkem volně vydávány jednotlivými císaři, se určovala obsahem drahého -+kovu. V době krize však těžba v rudných -+dolech poklesla a nedostačovala ke krytí potřebného množství zlata a stříbra. Proto se obsah drahých kovů v mincích snižoval, přičemž se administrativně jejich nominální hodnota udržovala na dřívější výši. V důsledku krize klesala i výroba, což nadále narušovalo poměr mezi celkovým množstvím oběživa a zboží na trhu. Ve 3. stol. n. I. poklesl obsah stříbra v mincích v některých případech až o 75 %. Hodnotné mince byly stahovány z oběhu a proměňovány v poklady (tezaurace) stojící mimo oběh. Pokusy o ozdravění měny a zavedení pořád­ ku do oblasti cen nemívaly úspěch

int

267/ červené, jezdci černé. Kněží nosili zvláštní i., např. augurovéhůl(lituus),fetialovéžezlo. Císaři neměli zvláštní odznaky kromě vavřínového věnce, o slav-

(-edictum Diocletiani de pretiis). obvykle ingenuus (lat.) viz

občanství

(2)

injurecesse (lat. in iure cessio) nostech zlatého; tehdy také užívali viz cessio; vlastnictví triumfálního roucha. Rovněž doinkoust viz psací potřeby provod -liktorů a jejich počet byl odznakem magistrátů i některých inkrustace, vykládání jednoho kněží. Právo užívat vozu patřilo materiálu druhým, obvykle cenněj- vysokým úředníkům, triumfátorům ším,např. kamene mramorem nebo a císaři. Širokou purpurovou stuhu dřeva slonovinou; i. keramiky bývá kolem čela ( -diadém) začal nosit prováděna do hlubokých rýh hlí- teprve císař Konstantin. nou jiné barvy. Institutiones Gai (lat. Instituce inkubace (lat. incubatio), spaní Gaiovy, o 4 kn.), autorem nazývané na podlaze chrámu zasvěceného prostě Commentarii, učebnice práv božstvu, od něhož člověk čekal od právníka a učitele práva Gaia uzdravení (-Asklépios; -Epi- (neznámého plného jména) z 2. dauros), pomoc nebo radu. Ten, stol. n. 1. Gaius sepsal kromě toho kdo se k božstvu utíkal, podstu- i komentáře k -leges X I I tabulapoval -očistu koupelí, půstem rum (zákonům XII desek) a k edik(-magie), zdržoval se určitých tům praetorským. I. G. jsou rozjídel apod. I-ci známe především vrženy do systému personae (osoby), z kultů podzemních a jeskynních res (věci) a actiones (procesy). Toto božstev. Zvl. proslulá byla i. rozvržení látky (tzv. Gaiův systém) se stalo vzorem pro pozdější učeb­ ve svatyni -Trofóniově. nice, zvl. i pro Institutiones IustiÍnó [2. p. fnó], dcera -Kadmova, niani (-Corpus iuris civilis). Gaiův druhá manželka Athamanta, krále spis je dosud úvodem do studia v Orchomenu, matka Learcha a řím. práva pro jednoduchost definiMelikerta. Své nevlastní děti -Pri- cí, jasnost formulací a systematič­ xa a Hellu chtěla zahubit. Athamás nost. Byl objeven jako -palimpsést zešílel, zabil Learcha a pronásledo- r. 1816 ve veronské knihovně B. G. val fnó a Melikerta. f. se vrhla se Niebuhrem; pozdější nálezy dosynem do moře a oba byli promě­ plnily nečitelná místa. něni v mořská božstva. Pod jménem Překlad ukázek v AD II, 294. Leukothea a Palaimón byli uctíváni jako ochránci plavců na moři. Insubrové, jeden z nejvýznamněj­ Socha: P. Fedi, Furie Athamantovy, ších keltských kmenů v -Galii (2) okolo 1890. - Kantáta: Joh. Chr. Fr. Bach, Ino, 1786. - Opera: G. Donizetti, Ino, za pádské; hlavní středisko -Mediolanum (dn. Milán). 1828 (text F. Romani). dům

inquilini viz kolonát; laeti

insula viz

insignia (lat., mn. č. stř. r.), odznaky úřední důstojnosti. Společným odznakem řím. magistrátů ( -úřady [2]) bylo úřední sedadlo: prostá lavice (subsellium) u tribunů lidu, sedátko (sella) u nižších úřed­ níků, křeslo zdobené slonovinou, bez lenochu, s poduškou (sella curulis) u vyšších úředníků, tzv. kurulských ( -kurulské úřady); sella curulis stejně jako toga praetexta a -Jasces, které nosili liktoři, byly etruského původu (sr. např. Liv.1, 8). Kurulští úředníci nosili togu s nachovým lemem (toga praetexta), jezdci a auguři s nachovými pruhy (t. trabeata); triumfátoři oblékali togu zlatem vyšívanou (t. picta),jež se stala také slavnostním odě­ vem císařů. Jinak měli senátoři tuniku se širokým pruhem (tunica laticlavia), jezdci s úzkým pruhem (t. angusticlavia); oba stavy nosily zlatý prsten a střevíce, senátoři

intaglie (it. intaglio) viz gemma

(3)

intercessio (lat.) 1. v římském státním právu zákrok, jímž měl jeden z magistrátů právo mařit a zrušit úřední akt kolegy (kolegiální intercesse). Magistrát mohl intercedovat také proti jednání senátu a komicií ( -sněmy [2]). I. činila akt neplatným, ale pro zneužití práva intercedovat mohl být úředník po skončení fonkce volán k odpovědnosti. Militiae (v poli) docházelo k i. jen zřídka. Právo zakročit (ius intercedendi) patřilo zejm. -tribunům lidu; mohli zakročit proti všem úředníkům (kromé diktátora), jestliže jejich akt poškozoval zájem plebejů nebo celé obce; - 2. v právu civilním převzetí cizího závazku; ten, kdo závazek přejímal (intercedent), mohl např. vzít na sebe cizí dluh, zastavit svůj majetek nebo dát

záruku v cizí prospěch. Ženám byla

i. od pol. 1. stol. n. 1. usnesením senátu zakázána. interdictum (lat.), doslovně „zákaz", v technickém smyslu „rozkaz", který vydával nejčastěji -praetor nebo i jiný magistrát. Bylo to praktické právní zařízení, jež přesahovalo rámec soukromého práva a jehož neuposlechnutí vedlo ke sporu. Rím. právo zná např. i. povahy příkazu k uvedení věci v předešlý stav (i. restitutorium), k předložení věci nebo k předvedení osoby (i. exhibitorium), k znovunabytí držby občana vypuzeného násilím (i. de vi), k ochraně práva užívat vodovodu (i. de aqua); i-ta obsahující zákaz se nazývala i-ta prohibitoria a týkala se často i zájmů veřejných, např. ochrany komunikací, bezpečnosti, zeměděl­ ství, zdravotnictví aj. Jsou i-ta proti jedné procesní straně (simplicia), proti dvěma (duplicia) i na ochranu veřejného prospěchu (i-ta popularia). intermundia (lat., mn. č., z inter, mezi, mundus, svět, Ciceronův pře­ klad řec. metakosmia), prázdné prostory mezi jednotlivými světy, v nichž žijí podle -+Epikúrova učení bezstarostní a o svět nedbající bohové. interpolace viz kritika textová interpretatio (lat.), interpretace, výklad, vysvětlení výrazu nebo textu jako prostředek vedoucí k jeho porozumění. Své interpretační problémy mají texty právnickě, ale i hudba, malířství, literatura ( -commentarii [2]), filosofie, theologie aj. V právnictví bývá rozlišována i. zákonů a i. konkrétních právních případů. U :Rímanů začíná i. výkladem zákonů XII desek ( -leges X I I tabularum) ze strany -pontifiků. Význam interpretace právních znalců pro vývoj řím. právního řádu byla tak velká, že -sextus Pomponius mohl říci o civilním právu (-právo římské): ius civile sine scripta in sola prudentium interpretatione consistit (civilní právo bez písemného zaznamenání se zakládá jedině na interpretaci právních znalců, Digesta 1, 2, 2, 12). I když v řím. právu chybí jasně vymezená interpretační nauka, vyskytují se přesto některé uznané zásady pro výklad zákonů (zejm. v Digestech 1, 3), např. zásada, že při interpretaci je třeba při­ hlížet více ke smyslu než k slovům. lustinianus připouští ve svém zá-

int

268/

koníku (-+-Corpus iuris civilis) pouze interpretaci autentickou, tj. podávanou tím, kdo právni normu vydal. Jedině autoritě císařově přísluší podle něho - zákony vydávat i vykládat.

16 [v češtině nesklonné], dcera my- skému dvoru a byl c1sarovnou

interpretatio Romana (lat.), vysvětlení v římském duchu. Tímto obratem označil Tacitus v Germanii (kap. 43) ztotožňování domorodých božstev s římskými. Domáci jméno božstva se zpravidla stávalo atributem řim. božstva (např. v Británii místní bůh Cocidius bývá na nápisech nazýván deus Mars Cocidius). V moderní náb. literatuře se mluvívá i o i. Graeca, tj. o ztotožňování neřeckých božstev s řeckými (např. tyrský Melkart s Hérakleem apod.). interpunkce (z lat. interpungere, vkládati tečky mezi slova), oddělování slov a myšlenkových celků grafickými znaménky. V řec. archaických nápisech se slova oddělovala tečkami, později se zpravidla psala bez mezer (scriptio continua). V monumentálních lat. nápisech se mezi slova kladly tečky nebo jiná znaménka. V rukopisech nebylo oddělování slov a myšlenkových celků dlouho normalizováno. Důsledný systěm v i-ci začali zavádět alexandrijští gramatici, ( -.gramatika [A]), kteří užívali zvláště znamének pro tři druhy pomlk (tečky při vrcholu písmene pro dlouhou přestávku, tečky ve středu řádky pro středně dlouhou přestáv­ ku, tečky na základní lince pro krátkou přestávku). Někdy byly slova a myšlenkové celky oddělová­ ny prostými mezerami. Oddělování jednotlivých slov a hledání základních typů interpunkce se stalo v lat. textech běžnějším až po reformě písma za Karla Velikého, k obecnějšímu rozšíření došlo však až ve 12. stol. n. I. interregnum [2. p. -na] (lat.), mezivládí, v římské době královské doba mezi úmrtím krále (rex) a nastoupením nového. Za republiky nastávalo i., jestliže na začátku nového úředního roku zústal nejvyšší úřad neobsazen. Tehdy pře­ cházela moc na -+-senát, jenž vybral ze svého středu několik patricijských členů (interreges); ti se střídali vždy po pěti dnech ve vyřizování vládni agendy a zajistili volbu nejvyšších úředníků. Poslední případ i-na byl r. 52 př. n. 1. - Termínu i. se užívalo též k označení mezivládí v -.municipiích.

tického argejského vládce -.fnacha, milenka Diova ( -.Zeus). Žárlivá -+-Hérá ji proměnila v krávu a dala ji střežit stookému pastýři Argovi (1. p. Argos, lat. Argus, odtud příslovečné „oko Argusovo" o bdě­ lém zraku). Když -+-Hermés na Diův rozkaz Arga zabil, seslala Hérá na Íó střečka. Šílená Íó před ním prchala ze země do země, přebrodila se přes -.Bospor (2) ( = kravský brod) do Asie, až konečně došla klidu v Egyptě, kde nabyla opět lidské podoby, porodila Diovi Epafa a byla uctívána jako Ísis. Epafos se později stal egyptským králem. Jeho pravnuci byli Aigyptos a Danaos (-+-Danaovny).

Eudoxií poslán tam také zemřel.

do vyhnanství;

Překlad: Jan Nep. Frant. Desolda, Výbor ze spisů svatého otce a učitele církve Jana Zlatoústa, 1885.

lokasté viz Oidipús I6lkos [2. p. -ku] (dn. Volos), město v -.Thessalii u Pagasského zálivu s četnými památkami mykénské kultury; podle mýtu rodiště -.Jásonovo.

1.0.M. = lovi Optima Maximo (Iovovi Nejlepšímu Největšímu), častá formule na věnováních nejvyššímu řim. bohu. Její obměnou je D.O.M. = Deo Optima Maximo (Bohu Nejlepšímu Největšímu) na Obrazy: A. Correggio, Íó líbána Jupite- nápisech křesť., zvl. v renesanci.

rem, okolo 1530; Rubens, Smrt Arga, kolem 1610; Mercurius a Argus, 1635-38; týž námět 1636-38; D. Velásquez, Mercurius a Argus, okolo 1659. - Nástropn' malba: Baccio Bianco, Argus a Mercurius, 1625 až 1630 (Valdštejnský palác v Praze). - Báseň: J. Vrchlický, lo (Třeti kniha básní epických, 1906). - Zhudebněnr: Z. Fibich zpracoval v jedné ze svých „malířských studií" pro klavír ( 4, vydáno 1902) dojem z Correggiova obrazu.

l6annés Chrýsostomos [2. p. -na -ma], Jan Zlatoústý, * v pol. 4. stol. n. I. v syrské Antiochii, t 407, nejplodnější řecký církevní spisovatel. Byl žákem významného atticistického rétora -.Libania; vyspěl v nejznamenitějšího řec. kazatele. Dochoval se velký počet jeho řečí, pojednání, kázání ( -.homilií) a · okolo 240 dopisů. Z příležitostných řečí proslulo zvl. 21 řečí O sochách: jimi utěšo­ val a posiloval své antiochijské rodáky, když žili v obavách před trestem za to, že v rozhorlení nad těžkými daněmi pokáceli sochy císaře a jeho rodiny. Proslulo jeho pojednání O kněžském úřade' (6 kn.), v němž vykládá formou dialogu o důstojnosti i obtížích tohoto úřadu, a spis O pýše a správné výchové dětí. Ve svých homiliích při výkladu biblických míst neužíval na rozdíl od druhých kazatelů -.alegorické metody a zamě­ řoval se v nich především na nápravu soudobých mravů. Psal i konsolace (mnichu Stageiriovi, stiženému trudnomyslností, nebo zbožné vdově Olympiadě). Byl jedním z těch řečníků, kteří spojovali myšlenkovou hloubku s krásou formy, kterou své výklady podávali;proto se mu později (v 6. stol.) dostalo příjmení Zlatoústý, a to podle populárního řec. filosofa -.Dióna (2). R. 398 se stal I. Ch. ortodoxním patriarchou v Kónstantínopoli, avšak svou neůprosnou mravní přísností se znelíbil císař-

1. syn Xútha (podle attickě Apollóna) a Kreúsy, dcery athénského krále Erechthea (-.Kekrops), vnuk -.Hellénův, praotec kmene Jónů. - Dramatizace: Eurípidés, Jón. 2. I. z Chiu, řecký básnik 5. stol. př. n. 1., autor tragédií, které byly ve stv. značně ceněny, dále elegií, epigramů, lyrických básní, prozaických dějin Chiu aj. Sepsal v řec. literatuře prvé memoáry zv. Epidémiai (Návštěvy), jež obsahovaly cenný materiál o jeho současnících. Z jeho díla se zachovaly jen zlomky.

16n

pověsti

l6nie viz Jónové i6nik (řec. iónikos, ,,iónský" takt), šestidobá stopa o tvaru ...!.._ - - (lat. ionicus a maiore, ,,od větší", počínající větší části, sestupný) nebo - - - __!_ (ionicus a minore, „od menší", vzestupný). Užívalo se ho jak v básnictví sborovém, tak i v lyrice milostné a pijácké. 16nové, podle antické tradice jeden z hlavních řeckých kmenů. Pro mykénské období je obsah pojmu Jónové nejasný, zvl. pokud jde o vztah Jónů a -.Achajů. Nejoprávněnější je asi názor, podle něhož byli mykěnští předkové Jónů jednou větví mykénských Achajů. Někdy bývají I. pokládáni za nejstarší vrstvu řec. přistěho­ valců a soudí se, že jejich původní sídla zahrnovala nejen -+-Attiku a -.Euboiu, nýbrž že zasahovala i dále do stř. Řecka a na -.Peloponněsos a byla časem překryta jak Achaji, tak později -.Dóry. Po zničení -+-mykěnské kultury došlo - patrně pod tlakem Dórů k intenzívni expanzi iónského živlu směrem na východ. Tehdy

lsm

269/ osadili I. jednak větší část -+-Kyklad, jednak i stř. část záp. maloasijského pobřeží, která se od té doby nazývala Jónie; ta proslula vytvořením kultovně politického svazku dvanácti iónských obcí v 9. stol. př. n. 1. (nejdůležitější z nich byly ---+-Mílétos, -+-Efesos a ostrovy -+-Chios a ---+-Samos); stala se také kolébkou celé řady starořec. literárnich druhů (-+-eposu, ---+-elegie,---+-jambické poezie, naukové prózy: přírodní filosofie I-fysika], -zeměpisu, ---+-dějepisectví) a vynikla i ve výtv. umění. Úzký styk s kulturami Orientu učinil z Jónů v 6. stol. př. n. 1. duchovní vůdce Řeků. Důkazem jejich hosp. významu je intenzívní kolonizace ---+-Černo­ mori. Nikdy však nehrál svaz iónských měst významnou úlohu polit., a to ani v boji proti Lýdům (od pol. 7. stol. př. n. 1.), ani proti Peršanům (547 nebo 546/5 podrobení Jónie), ani při ---+-iónskěm povstání na zač. 5. stol. př. n. 1. Hosp. úpadek, který stihl lónii po nezdařeném povstání, byl překonán až ve 4. stol. př. n. 1., kdy se Jónově stali průkopníky ---+-helénismu. V. t. Řecko (II. Dějiny); Malá Asie.

iónský sloh viz slohy stavitelské

iónské povstání vyvolané nespokojeností maloasijských -+-Jónů s nadvládou Peršanů, kteří systematicky podporovali foinický obchod, vypuklo r. 500 (nebo 499) př. n. 1. v Mílétě za vedení tyrana Aristagora (sr. Histiaios). Athéňané poskytli povstání podporu 20 lodí, menší pomoc poslala také jiná mésta (zejm. ---+-Eretria). Povstalci vyhnali perskě posádky, dorazili až do ---+-Sard, ty vypálili, ale nepodařilo se jim dobýt pevnosti s perskou posádkou. Brzy byli zatlačeni až k -+-Efesu. Bitvou u ostrova ---+-Ladé (r. 495 nebo 494) bylo povstání potlačeno, Mílétos byl po houževnatě obraně zničen. I. p. bylo podnětem k ---+-řecko-perským válkám.

Isidorus (2. p. -ra], biskup v Seville (lat. Hispalis, odtud Hispalensis) v 1. pol. 7. stol. n. 1., autor kompilačního encyklopedického díla Etymologiae (Výklad slov, 20 kn.), určeného duchovním. Snažil se v něm podat souhrn tehdejšího vědění definováním jednotlivých pojmů. Ze svých pramenů čerpal nekriticky a povrchně. Dílo mělo Vyobrazení: Slavnost v chrámu ísidině, však velký vliv na střv. vzděla­ římská nástěnná malba z Herculanea (Nár. nost. - V. t. lexikografie (B). museum v Neapoli). - Reliéf: A. M. Avo-

Iordanes (2. p. -na], římský historik 6. stol. n. 1., gótského původu. Vylíčil řim. dějiny až do vlády lustinianovy (Romana). Dílo Getica, líčící tažení Gótů proti Římanům, je výtah z ---+-Cassiodora. Iovianus viz lulianus Apostata lpsos (2. p. -psu], město ve východní ---+-Frygii, proslulé bitvou, v níž byl ---+-Lýsimachem a Seleukem I. r. 301 př. n. 1. poražen ---+-Antigonos Monofthalmos a jeho syn ---+-Děmé­ trios Poliorkétés. Bitva znamenala definitivní rozpad ---+-Alexandrovy říše na státy ---+-diadochů. Irenaeus viz Eirénaios duhy), okřídlená Dia a Héry. V ruce drží hlasatelskou berlu, někdy též konev, v níž přináší mrakům vod u.

Íris

(bohyně

poselkyně

Socha: A. Rodin, fris, 1890-91 (NG Praha). - Opera: P. Mascagni, Iris, 1898.

isaios (2. p. -ia], attický řečník čin­ ný v 1. pol. 4. stol. př. n. 1., učitel ---+-Démosthenův. Byl cizincem usedlým v Athénách (metoikos), iónská :filosofie moderní označení vyučoval řečnictví a spisoval soudní pro řeckou filosofii nejstaršího řeči na objednávku ( ---+-logografové). období, kterou vytvořili filosofové Zachovalo se od něho 11 řečí; maloasijských iónských měst. týkají se většinou sporů o dědictví. K jejím představitelům se počítá Jeho styl se podobá ---+-Lýsiovu, ale ---+-mílétská škola, ---+-Hérakleitos aj. - je patetičtější. V. t. hýlozoismus; fysika. Isaurové, obyvatelé Isaurie, neIonské moře (řec. lonion Pelagos), velkě země na jihu Malé Asie, část Středozemního moře mezi bojovný lid, proslulý ---+-pirátstvím; Itálií a Řeckem, nazvaná podle v 1. pol. 1. stol. př. n. 1. je podroillyrského kmene Jonů (zcela odliš- bili Římané a včlenili jejich ůzemí ného od řec. kmene -+-Jónů). do provincie ---+-Kilikie.

iónskoattická viz nářečí řecká

náfeční

Ísis (2. p. -idy], egyptská bohyně (Éset), sestra a manželka ---+-Osíridova. Její kult pronikl do Řecka koncem 5. stol. př. n. 1. Za doby helénist. se rozšířil po celém ant. světě; v Itálii je dosvědčen od konce 2. stol. př. n. 1. V Římě stál oficiální chrám Ísidy a ---+-Sarápida od 2. pol. skupina 1. stol. n. 1., avšak teprve za Caracally (211-217) přestal být kult

těchto

božstev považován za c1z1 (sacra peregrina). V císařskě době patřila /. k nejoblíbenějším božstvům v řím. říši. Ísidini ver1c1 se každodenně shromažďovali, aby mlčky přihlí­ želi bohoslužebnému ceremoniálu. Konaly se i okázalé slavnosti, zvláště tzv. lsia (31. 10.-3. 11.), kdy věřící napodobili Ísidino hledání rozsápaného těla Osíridova a slavili jeho zmrtvýchvstání. Stoupenci Ísidini věřili, že tak jako Osíris také oni, dají-li se zasvětit do Ísidiných mystérií, budou po smrti žít druhý život, shledá-li se, že první prožili bezúhonně. Jejich zasvěcování před­ cházel---+-křest a půst (-+-magie). Poté přecházel zasvěcovaný symbolicky přes práh smrti, a tak vstupoval do nového života. Od zasvěcova­ ných se požadovala znalost rituálu, půst, pohlavní zdrženlivost. Zasvěcený mohl dostoupit druhého a třetího stupně, kdy se stával Ísidiným knězem. /. byla především nebeskou vládkyní světa, která dala všemu život, lidem obilí a udržuje řád ve světě i v rodiné. Jako dárkyně života a zdraví byla považována za ochránkyni rodiček, krásných žen, i za mocnou čarodějku. Proto mohla být ztotožňována s ---+-Démétrou a ---+-Afrodítou. Spolu se ---+-Sarápidem dávala vojákům štěstí. Odtud bohaté rozšíření jejího kultu v Porýní a Podunají. Zvláštností Ísidina kultu byly četné ---+-aretálogie a hymny. Z jejího kultu přešla do křesťanství řada prvků nebo má v něm svou obdobu: božská Trojice (Ísis, Osíris a jejich syn Hóros); /. jako milostivá matka a křest. bohorodička; aretálogie a mariánské litánie; /. jako vládkyně vesmíru, jež stojí v tmavomodrém plášti posetém hvězdami na srpku měsíce a v náručí drží Hóra, je předobrazem Panny Marie. Koncem 4. stol. n. 1. byl kult Ísidy zakázán zákonem ---+-Theodosia I. proti pohanským kultům. Tehdy (r. 397 n. 1.) byl vyP,álen slavný chrám Sarápida a Isidy v egyptské Alexandrii. stalis del Pambio a Jan Campion, Ísis s rohem hojnosti, 1555---60 (v letohrádku Hvězdě v Praze). - Opery: G. B. Lully, Isis, 1677 (text Quinault); W. A. Mozart, Kouzelná flětna, 1791 (text E. Schikaneder); J. Klein, Isis, 1918. - Symfonická předehra: Abu-Bakr Khairat, Isis, 1957. Literatura: A. Salač, Isis, Sarapis a božstva sdružená, 1915; L. Vidman, Sylloge inscriptionum religionis Isiacae et Sarapiacae, 1969; týž: Isis und Sarapis bei den Griechen und Romem, 1970.

Isméné, sestra ---+-Antigonina.

iso

270/

Ísokratés [2. p. -ta], 436-338 př. n. l., athénský řečník. Pro slabý hlas nevystupoval na veřejnosti, živil se jako --+-logograf. Kolem r. 392 otevřel v Athénách rétorskou školu ( --+-rétorika), která se od škol sofistických lišila širším základem vzdělání, důrazem kladeným na morálku a metodou výuky (řeč Kata tón sofistón, Proti sofistům). Z této školy vyšli někteří politikové, řečníci a historikové. Ve formě řečí a dopisů psal /. polit. pojednání, jimiž se snažil působit na veřejnost. Byl hlavním propagátorem panhellénské (všeřecké) myšlenky. Vybízel řec. státy, aby zanechaly vzájemných sporů a zaútočily společně proti Persii; věřil, že dobytím nového území budou vyřešeny soc. rozpory, které rozvracely řec. obce v době krize --+-městského státu. Nejprve se obracel na Athény a Spartu, aby se spojily (Panégyrikos z r. 380). Později hledal silnou osobnost, která by řecké státy sjednotila; doufal např. v moc --+-Dionýsia I. nebo spartského krále Archidáma Ill. (vládl 360/59-338); nakonec se obrátil k Filippovi II. (řeč Filippas z r. 346). [. tak anticipoval vývoj soc. a polit. života v Řecku, neboť jeho plán společného tažení Řeků na východ byl brzy uskuteč­ něn --+-Alexandrem Velikým. Proti demokracii své doby stavěl idealizovanou demokracii doby --+-Solónovy a --+-Kleisthenovy (Areopagítikos z r. 355, Panathénaikos z r. 342). Pod jménem f-tovým se zachovalo 9 dopisů a 21 řečí různého druhu, polit., výchovných, soudních a oslavných (tzv. --+-enkómia: Chvalořeč na Helenu, Euagorás, Panathénaikos). f. si vytkl jako cíl posílit umělecký účinek prózy. Jeho sloh je velmi propracovaný, věty se člení do symetricky uspořádaných, často rytmizovaných period; s oblibou užívá antitezí a některých řečnických figur. l měl neobyčejný vliv na vývoj ant. prózy a jejím prostřednictvím i na prózu moderní.

isthmické hry viz hry (I)

Překlady: Václav Písecký, Řeč k Démonikovi, r. 1512 (Ísokratovo autorství této řeči je však pochybné); upravil a znovu vydal Daniel Adam z Veleslavína, r. 1586. Ukázky z Ísokrata v AD I.

lssos [2. p. -ssu] (dn. Iskenderun), město v Kilikii, známé vítězstvím --+-Alexandra Velikého nad posledním perským králem--+-Dáreiem III. r. 333 př. n. 1. Po něm padl do rukou Alexandrových Dáreiův tábor s jeho rodinou a bohatou kořistí. - Scéna z této bitvy je vyobrazena na tzv. Alexandrově mozaice nalezené v nové době v Pompejích.

lsthmos [2. p. -mu], dnešní Korintská šíje, spoJuJ1c1 střední Řecko s Peloponnésem, místo kultu boha Poseidóna, k jehož pocté se zde konaly isthmickě -+hry (I). V boji u Leukopetry na I-mu byli r. 146 př. n. 1. Achaiové definitivně (--+achajský spolek) poraženi řím. vojskem. - Na prokopání šíje pomýšlel již --+-Periandros (7./6. stol. př. n.1.; --+-diolkos), k realizaci přistoupil Nero (r. 67 n. 1.), musil však pro nepokoje v ríši od ní upustit; projekt byl uskutečněn až v 1. 1882-1893, a to přesně na linii vytčené za Nerona, jejíž stopy byly ještě patrny. lstriá viz Histriá lstros (řec.), Ister (lat.) [2. p. -tru] 1. ve starověku název pro dolní tok Dunaje ( --+-Danuvius), asi od dnešních Železných vrat k ústí; 2. přístav v --+-Moesii ( = --+-Histriá). Itala, souhrnné označení pro skupinu lat. překladů bible, které byly pořízeny před --+-Hieronymem, pře­ vážně na území Itálie. - V. t. pře­ klady v antice (2). italické kmeny viz italské kmeny Itálie (lat. ltalia) A. Jméno, správní rozdělení: Ve starověku se zprvu Itálií nazývala jen část nejjižněji položeného Bruttijska (dn. Kalábrie, --+-Bruttii), v 5. stol. př. n. 1. přešlo jméno na celou oblast kolem Tarentského zálivu a ve 4. stol. př. n. I. na celou jižní část Apeninského poloostrova. Teprve od okamžiku, kdy Ří­ mané sjednotili 1-ii pod svou hegemonií, nabyl původně geografický pojem Italia politického obsahu. K tomu došlo postupně v několika etapách. R. 133 př. n. I. byla k 1-ii přičleněna oblast až po řeku --+-Rubico. Do 1. stol. př. n. 1. nepatřila pod pojem /. nížina pádská (zv. Gallia Cisalpina = Galie před­ alpská), osídlená keltským obyvatelstvem; k 1-ii byla připojena teprve za druhého --+-triumvirátu (r. 42 př. n. 1.). Octavianus (--+-Augustus) rozdělil r. 41 př. n. I. celé území Itálie, sahající od úžiny Messinské k Alpám, na historickoetnickém základě v 11 krajů (regiones): 1. Campania (--+-Kampánie) a --+-Latium; 2. Apulia (-+-Apulie) a Calabria (--+-Kalábrie); 3. Lucania ( --+-Lukánie) a --+-Bruttii; 4. --+-Samnium;

5. --+-Picenum; 6. Umbria (--+-Umbrie); 7. Etruria (Etrurie [--+-Etruskové]); 8. Aemilia ( --+-Aemilie); 9. Liguria (--+-Ligurie); 10. Venetia (--+Venetie) a --+-Histria; 11. Gallia Transpadana (-+Galie [2]). Augustovo rozdělení zůstalo cel · kem v platnosti po celou dobu --+-principátu. Teprve po správni reorganizaci za --+-dominátu, provedené Diocletianem, nabylo jméno I. opět nového významu; označovala se jím: a) celá italská praefektura skládající se ze tří --+-diecézí (Illyricum, ltalia, Africa); b) vlastní diecéze italská, která zaujímala též Sicílii, Sardinii, Korsiku a Raetii; tato diecéze (dioecesis Italiae) byla rozdělena na dvě části čarou, která vedla zhruba od Ancony na Jaderském moři k Pisám (dn. Pisa) na moři Tyrrhénském; sev. část se nazývala I. annonaria (odváděla daně [ --+-annona] císař­ skému dvoru v --+-Mediolanu), část jižní I. urbicaria (odváděla daně do Říma [ = urbs]). B. Prírodní podmínky: Na záp. omývá it. pobřeží moře Tyrrhénské (--+-Tuscum mare), na vých. oddě­ luje Apeninský poloostrov od Balkánského Jaderské moře (--+-Adriaticum mare). Nepříliš členité pobřeží poskytovalo poměrně málo vhodných míst pro přístavy: na záp. to byly především --+-Neápolis a --+-Puteoli (dn. Pozzuoli) v Neapolském zálivu, při ústí -.-Tiberu --+-Ostia; na vých. a jihu vynikala přístavní města --+-Brundisium (dn. Brindisi) a --+-Tarentum (dn. Taranto), na sv. pobřeží v Galii před­ pádské válečný přístav --+-Ravenna. Na sev. tvořily přirozenou hranici -+Alpy (až 4807 m) s četnými průsmyky, jimiž vedly odedávna obch. cesty do Galie, Germánie a Illyrie; celým poloostrovem k jihu probíhá Apeninské pohoří (2914 m), složené z vápenců a pískovců. Poblíže pobřeží Tyrrhénského moře (v Etrurii a Kampánii) se zdvihají hory sopečného původu (např. -+Vesuv, 1186 m). Z řek byly nejvýznamnější na sev. Pád (--+-Padus) a ve stř: Itálii Tiber (--+-Tiberis). Podnebí I. mělo i ve stv. středo­ mořský ráz. Sev. oblasti byly chladnější, již. část poloostrova ležela již v subtropickém pásmu. Rozmanitost klimatických podmínek při­ spěla k velké pestrosti it. hospodářství.

C. Jednotlivé kraje se obvykle nazývaly podle obyvatelstva zde usedlého ( -+italské kmeny). Na sz. položená --+-Ligurie byla hornatá, nepříliš úrodná. Střediskem této oblasti se stal přístav Genua (dn. Janov). - Nížina pádská, zaujíma-

ita

271/

Itálie - Apeniny u města Sulmo (rodiště Ovidiova) - v pozadí Gran Sasso ď Italia

jící sev. Itálii (---+Venetie,--+Galie [2] předalpská), patřila k nejúrodněj­ ším krajum země. Pěstovalo se zde

obilí, víno, ovoce a choval se dobytek. K významněJším městským sídlištím náležela: Taurasii --+Augusta Taurinorum (dn. Turin), Ticinum (dn. Pavia),---+Mediolanum (dn. Milán), Placentia (dn. Piacenza), --+Cremona, ---+Mantua (dn. Mantova), --+Verona, Patavium (dn. Padova), --+Mutina (dn. Modena), Felsina = Bononia (dn. Bologna), --+Ravenna, ---+Aquileia, Tergeste (dn. Terst). Stř. Itálie byla ůrodná zejm. v krajích vulkanického původu. Obyvatelstvo se zabývalo zeměděl­ stvím, dobytkářstvím, vinařstvím, ovocnářstvím i včelařstvím. Severněji položená Etrurie (---+Etruskové) byla známá i svým nerostným bohatstvím (Cortona), výrobou kovového zboží a hrnčířstvím (---+Arretium, dn. Arezzo). - Vlastní střed/. zaujímalo ---+Latium s -+Římem a hornatá ---+Umbrie s nejznáměj­ šími středisky lguviem (dn. Gubbio) a Spoletiem (dn. Spoleto). Při vých. pobřeží se rozkládalo ---+Picenum s válečným přístavem Anconou. Hornatě oblasti Sabinska a ---+Samnia obývaly ---+sabellské kmeny, které setrvávaly dlouho v rodovém zřízení. V sousedství ležela naproti tomu velmi vyspělá ---+Kampánie, na niž sílně působila řec. kultura. Jih /. nebyl příliš úrodný, ale dařilo se tu chovu dobytka a ovcí a s ním související výrobě textilního zboží. Rozlehlé pastviny, vinice a olivově háje pokrývaly --+Apulii s památným městem ---+Cannae

Italský válečník z Capestrana (picénská oblast), asi 6. stol. př. n. l.

a obchodně důležitým Canusiem (dn. Canosou). - V -.Kalábrii dosáhla největšího věhlasu řec. kolonie ---+Tarentum, středisko textilní výroby, barvířství a obchodu. Další přístav ---+Brundisium byl významný především pro spojení /. s Východem. - Na pobřeží hornaté ---+Lukánie byla rovněž řada řec. kolonií: Metapontion (lat. Metapontum, dn. Metaponto), ---+Hérakleia (zříceniny u dn. Policoro), ---+Poseidóniá (lat. Paestum), ---+Eleá (lat. Velia, dn. zříceniny u Castellammare della Brucca). - Nejjižnější oblast Apeninského poloostrova, Bruttijsko ( ---+Bruttii), vyvážela hlavně dříví a pryskyřici. Z řec. kolonií v jižní 1-ii prosluly: ---+Sybaris, ---+Thúrioi, ---+Krotón a ---+Rhégion (sr. Velké Řecko). D. Postaveníltálie v řím. ríši: Za republiky ovládala 1-ii městská obec římská systěmem spojeneckých smluv ( ---+foedus; ---+federace), přičemž privilegovaným postavením vynikal Řím a Latium. Za principátu byla /. oficiálně ve správním systému nadřazena provinciím. Zprvu odpovídalo její polit. postavení hosp. rozkvětu. It. zeměděl­ ství, zaměřené na pěstování monokultur (vinná réva, olivy), ovládalo větší část středomořského trhu. lt. řemeslné výrobky pronikaly do záp. provincií (--+řemeslo; --+obchod) i jinam. Kdežto však provinciální oblasti se postupně hospodářsky osamostatňovaly, počaly v 1-ii, zemi klasického otrokářství, otrokářskě výrobní vztahy stagnovat a posléze upadat. Pokles hosp. prosperity byl za dominátu i oficiálně dovršen zrovnoprávněním ostatních území říše s Itálií (---+imperium Romanum). - V. t. italské kmeny; jazyky v Itálii; obchod (II); řemes­ lo (II); zemědělství (II). Literaturu viz s. v. den;

Italikové viz

italskě

římské dějiny.

kmeny

italské kmeny. Kontinuitu osídlení jednotlivých oblasti lze v --+Itálii sledovat podle archeologických nálezů již od pravěku. Vlny přistě­ hovalců, jež přicházely obvykle od sev. (v případě --+Etrusků snad i přes moře od vých.), splývaly postupně s pův. obyvatelstvem; vytvářely se nové etnické celky. Struktura osídlení byla na apeninskěm poloostrově v hist. době velmi složitá: 1. Původní středozemské obyvatelstvo, jehož počátky sahají do mladší doby kamenně, se udrželo v hist. období na sev. a na ostrovech přilehlých k Itálii. V okolí janovského zálivu sídlili Ligurové, na

ita

272/

Sardinii a Korsice byli usazeni Sardové a Korsové. K nejst. obyvatelstvu --+-Sicílie pafrili Sikanové na západě, Elymové na severozápadě a Sikelové na východě ostrova. Kdežto Sikanové, podle Thúkýdida (6, 2) ibé_rského pů­ vodu, tvořili nejst. vrstvu obyvatelstva s kořeny v neolitu, v jazyce Sikelů byly shledány úzké vztahy k ie. latině. 2. le. kmeny (obvykle označo­ vané jako italické, Italikové) byly mezi obyvatelstvem Apeninského poloostrova nejpočetnější skupinou. Přes poměrně značnou jazykovou příbuznost se od sebe lišily tyto skupiny: ---+-sabellské kmeny, ---+-Umbrové, ---+-Oskové a Latinové ( ---+-Latium) spolu s Falisky ( -+-jazyky v Itálii). 3. Území Itálie obývaly i další ie. kmeny, které příslušely k jiným etnickým skupinám. Na sev. to byli v okolí dn. Benátek a Terstu Venetové. Koncem 5. stol. př. n. 1. se usadili v nížině pádské --+-Keltové (lat. Galli). Na jihu Itálie žili Messapiové a Japygové, kmeny snad

n. 1. choť ---+-Agrippova (t 12 př. n. I.), konečně od r. 11 př. n. 1. manželka ---+-Tiberiova (t 37 n. I.). Pro neřestný život byla Augustem r. 2 př. n. I. vykázána z Říma na ostrov Pandaterii (v Tyrrhénském moři na záp. od -Misena), pozdéji jí bylo povoleno žít v ---+-Rhégiu. 2. I. * okolo 19 př. n. 1., t 28 n. I., dcera lulie (1) a ---+-Agrippy, vnučka císaře Augusta. Byla z téhož důvodu jako její matka poslána okolo r. 8 n. I. do vyhnanství, a to na ostrov Trimerus v Jaderském moři. - V. t. Ovidius.

Iulia Domna, dcera Héliova kněze Bassiana, rodem Syřanka z Emesy. Asi od r. 185 n. I. druhá manželka císaře ---+-Septimia Severa, na kterého měla velký vliv; jejich synové byli: ---+-Caracalla (*186) a Geta (*189). Zemřela r. 217 vyhladověním, nejisto zda dobrovolným či nuceným.

Iulia Maesa, sestra ---+-Iulie Domny, manželka konsulára lulia Avita, s nímž měla dvě dcery: lulii Soaemias (t 222), matku ---+-Elagabalovu, příbuzné ---+-Illyrům. Společenský vývoj neprobíhal a lulii Mamaeu (t 235). Do své u obyvatelstva Itálie rovnoměrně. smrti r. 226 vládla spolu s MaHlavními nositeli výrob. způsobu maeou, matkou Alexandra -+-Sezaloženého na otrokářství byla vera, v podstatě místo tohoto mla- Iulianus Apostata, portréty na mincích (caesar od r. 355, augustus jihoit. města, osídlená řec. kolo- dého císaře. r. 361-363 n. 1.) nisty, a ---+-Etruskové, kteří obývali území na záp. od Tiberu. - V. t. Iulia Mamaea viz lulia Maesa Itálie; jazyky v Itálii; Lati um; řím­ ské dějiny. Iulianus. Flavius Claudius I. [2. p. a polemický spis Proti Galilejským -ia -ia -na], synovec a v letech (tj. křesťanům), z něhož se dochoIthaka (dn. Ithaki) hornatý ostrov 355-361 mladší spolucísař (---+-cae- valy poměrně značné zlomky. Jako v Ionském moři, západně od sar) ---+-Constantia II., v letech spisovatel bývá řazen k tzv. -+-druhé ---+-Akarnánie; mytické království 361-363 vládce (---+-augustus) v celé sofistice. římské říši. Jako caesar spravoval ---+-Odysseovo. Po I-nově smrti se stal císařem Galii a válčil úspěšně s Germány, Iovianus (363-364), jenž uzavřel lthómé (800 m), hora v ---+-Messé- zvl. r. 357 u Argentorata (dn. s Peršany ponižující mír a vrátil se nii s chrámem Diovým a opevně­ Štrasburk). Jakožto augustus vy- ke křesť. politice I-nových před­ ním na plochém vrcholu. Měla vý- stupoval ostře proti politice svého chůdců. znamnou úlohu za messénských předchůdce, omezil nákladnost cíPostava I-nova byla v nové době často válek, později byla akropolí města sařského dvora, zveleboval města, literárně zpracována, napr.: H. Ibsen, Císař a Galilejský (1873); J. VrchMessény (zvaného původné rovněž odpadl od křesťanství (odtud pří­ drama lický, tragédie Julian Apostata, 1885; D. S. Ithómé), založeného r. 369 př. n. 1. jmení Apostata = Odpadlík, dané Merežkovskij, román Julian Apostata ---+-Epameinóndou. mu křesťany) a podporoval staré, (1895); J. S. Machar, báseň lmperator Flavius Claudius Julianus (Jed odumírající pohanské kulty. R. 363 Augustus z Judey, 1906). itinerář (lat. itinerarium) viz cesto- podnikl velkou výpravu do Persie Překlad:V. Prach, Hostina císařů, 1948. Literatura: E. Peroutka, Studie o císaři pisy a tam v jedné menší bitvě padl Julianovi, 1902; J. Geffcken, Kaiser lulia(křesť. vyprávění o tom, že prý vynus, 1914; J. Bidez, La vie de l'empereur iudex (lat.), soudce, který fungoval mrštil k nebi svou krev vytékající J., 1930 (něm. 1940, 1956). ve druhé části římského civilního z rány se slovy „Zvítězil jsi, Gali--+-procesu (2); v první části ma- lejský!", je pouhá legenda). Iulia Soaemias viz Iulia Maesa gistrát spor jen autorizoval, rozI. byl velikým ctitelem starě řím. sudek však pronesl i. jim instruo- slávy a oddaným stoupencem ---+-no- iuliovsko-claudiovská dynastie vaný, na němž se strany dohodly. voplatónismu. Napsal řecky četné (27 př. n. 1.-68 n. I.) viz římské řeči, z nichž se několik zachovalo, dějiny iugerum (lat.) viz míry plošné menippskou satiru Symposion čili Císarové, v níž ostře kritizoval vět­ lulus ( = řec. Askanios, lat. AscaIulia 1. * 39 př. n. I., t 14 n. I., šinu významných řím. císařů, satiru nius), syn ---+-Aineiův a Kreúsin, dcera císaře --+-Augusta a jeho první Mísopógón (Nepřítel vousů na bra- mytický praotec rodu Iuliů, z ně­ manželky Scribonie, manželka Mar- dě [=filosofie]), která obsahuje za- hož pocházel -+-Caesar a první cellova (t 23 př. n. 1.), od r. 21 př. jímavé podrobnosti o jeho životě, římští císařové.

273/ iuniores viz vojsko (II) luno viz Juno Iuppiter viz Jupiter ius civile (lat.) viz právo

římské

ius gen ti um (lat.,právo [cizích] národů), souhrn právních norem vytvořených většinou obyčejem u jiných (cizích) kmenů, na rozdíl od práva platněho výhradně pro římské občany (ius Quiritium). Od pol. 3. stol. př. n. 1. vnikalo i. g. do řím. soudní praxe také nařízeními -+praetorů, zejm. byl-li jednou

procesní stranou -+cizinec (peregrinus). Magistrátem poskytujícím ochranu v oblasti i. g. je -+praetor peregrinus. Tak nedocházelo ke konfliktu rozdílných právních řádů, zejm. v obch. stycích, kde formální ius civile ustoupilo přizpůsobivým normám cizím, zejm. řeckým. V 1. stol. n. 1. byly různé instituce pocházející z i. g. už přijaty do řím. práva soukroměho, které platilo i pro řím. občany. Řec. právo mělo však značný vliv na právo řím. a soubor právních norem společných řec. obcím se udržel, i když r. 212 n. 1. se stala většina svobodných obyvatel říše římskými obča­ ny. Justiniánská kompilace (-+Corpus iuris civilis) projevuje v mnohém ráz řec. právního světa. Teoreticky pojímali řím. právníci i. g. jako právo „všelidské", platné u všech kmenů; odtud např. obhajoba instituce otroctví, jež je právním zřízením obvyklým u všech „národů" (gentes). Podle jiných je i. g. totožné s ius naturale (právem přirozeným). Nesprávná je každá moderní analogie s dnešním pojmem -+práva mezinárodního.

své říše potlačil I. četná povstání, z nichž nejvážnější bylo tzv. Níká, povstání kónstantínopolské chudiny r. 532. Potlačováním \ršech neortodoxních nauk sjednotí! křesť. církev, přičemž sám zasahoval svou theologickou učeností do dogmatických sporů. Jeho trvalou zásluhou je kodifikace řím. práva v zákoníku, nazývaném -+Corpus iuris civilis, jíž pověřil kolegium právníků pod vedením Tribonianovým. Pro Řec­ ko znamenala vláda I-nova významný předěl v tisíciletém vývoji řec. vzdělaností. R. 529 zakázal totiž císař výuku u pohanských učitelů. Kontinuitu řecké vzdělanosti nadále uchovávala Kónstantínopolis. I. dal zbudovat mnoho nákladných staveb, z nichž nejskvělejší je chrám Boží Moudrosti (Hagiá Sofia) v Kónstantínopoli. Vynikajícím uměleckým dílem jsou mozaiky v chrámu San Vitale postaveném I-nem v Ravenně. - Důle­ žitým pramenem pro poznam I-novy doby je dílo řec. historika -+Prokopia. Obraz císařův není v něm však podán zcela objektivně. Literatura: W. Schubart, Justinian und Theodora, 1943; B. Rubin, Das Zeitalter Justinians, I, 1960.

Iústínos Martyr [2. p. -na], t r. 166 n. 1., apologeta-mučedník. Původně řec. filosof, stoupenec stoicismu, pýthagoreismu a platónismu. Jako křesťan učí, že pojem boha je člověku vrozený a že bůh osvěcuje lidský rozum, takže se zárodky křesť. pravdy (logoi spermatikoí) objevují již u předkřesťan­ ských filosofů. I. M. byl jeden z těch, kdo usilovali o sblížení křes­ ťanství s řec. filosofií. Překlad: F. Sušil, Spisy svatých Otců Apoštolských, 18743 , 252---443. Literatura: L. W. Barnard, Justin Martyr, 1967.

ius privatum (lat.) viz právo římské; v. t. odkazy s. v. právo sou- Iustinus, Marcus Iulianus viz kromé Pompeíus Trogus ius publicum (lat.) viz právo Iuturna, bohyně pramene na řím­ právo trestní ském foru, která měla chrám na -+Martově poli. Ctili ji především Iustinianus I. Veliký. Flavius řemeslníci prac'ující s vodou (např. Petrus Sabbatius Iustinianus [2. p. valcháři). I-ninuprameni se přičítaly -ia -ra -ia -na], v letech 527-565 též léčivé účinky, a tak se stala východořímský (byzantský) císař. ochránkyní nemocných. - VergiPocházel z prostého selského rodu. lius ji v Aeneidě zobrazil jako sestru Jeho manželka Theodórá, bývalá Turnovu (-+Aineiás). herečka (s níž se oženil r. 525), by1 až do své smrti (r. 548) faktickou Iuvenalis. Decimus Iunius I. [2. p. spoluvládkyní. -ma -ia -la], *kolem r. 50 n. 1., I. se naposled pokusil o sjedno- t por. 127 n. 1., významný římský cení celé někdejší řím. říše, ale jeho satirik. Pocházel asi z it. městečka vojevůdcům Belisarovi a Narsétovi Aquina a byl středně zámožný řím­ se podařilo ze záp. oblastí dobýt jen ský občan, příslušník jezdeckého Afriky, Itálie a části Hispánie, a to stavu ( -equites). Zachovalo se od jen na přechodnou dobu. Uvnitř něho 16 satir, Saturae (poslední je římské;

neůplná), seřazených podle do~y vzniku do pěti knih (prvá satira obsahuje básnický program). V prvých satirách vystupuje I. ostře proti morálním (zvl. sexuálním) zvrácenostem současníků a prudce útočí na společenské i politické zlořády v Římě (např. satira na dvůr Domitianův [č. 4], na nedůstojné postavení -+klientů [č. 5], literátů [č. 7] apod.). V pozdějších satirách volí obecnější náměty morálně-filos. (např. výchova dětí [č. 14], zvrácenost lidských přání [č. 10], pravé šlechtictví [č. 8] apod.). Na I-lův sloh silně působila rétorika, je patetický a afektovaný, hojně užívá nadsázek, řečnických otázek, narážek a logických skoků; na druhé straně si libuje v moralistních sentencích. Satiry z konce jeho života jsou spíše deklamativní a svědčí o nápadném úpadku básnické síly. I. kritizuje všechny složky řím. společnosti z hlediska prostého řím. občana, jeho ůtoky jsou velmi konkrétní a postihují současnost, i když z opatrnosti jmenuje pouze mrtvé a osoby nižšího společenskěho postavení. Ostře vystupuje proti cizincům (zvl. Egypťanům, č. 15) a propuštěncům. Odsuzuje znemravňující vliv peněz a neúctu k řím. občanství, program nápravy však nepřináší; jeho osobním ideálem byl asi klidný život v malém it. městě (č. 3). I-lova vášnivá kritika společenských zlořádů dosáhla velkého ohlasu zvl. v období Velké francouzské revoluce; největší oblibě se těšila satira o pravém šlechtictví Překlad:

Z. K. Vysoký, Satiry, 1972

(Ak sv. 13).

iuvenes (lat.), sdružení mladých jezdců a senátoru (do 25 let), organizovaných v Římě Augustem do 5 čet (turmae); v jeho čele stál princeps iuventutis. Tento titul se udě­ loval těm členům císařské rodiny, s nimiž se počítalo jako s následníky trůnu. Podobná sdružení existovala i v it. a provinciálních městech a byli v nich organizováni mladí příslušníci místní honorace. Ti měli svá shromaždiště (scholae) a v případě potřeby pomáhali udržovat klid ve městech, popř. je bránit proti vnějšímu útoku. Ixíón [2. p. -ona], mytický král -+Lapithů,kteréhoZeus zval k hostinám bohů. Když I. ve své zpupnosti zatoužil po samotné Héře, podstrčil mu Zeus mrak v její podobě. S tímto přeludem zplodil I. -+Kentaury. Za trest byl v podsvětí vpleten do ohnivého kola, neustále se otáčejícího.

274/

Jad

J

J viz též I Jaderské mare

moře

viz Adriaticum

Jahve viz Židé jamb (řec. iambos, slovo původu), dvojslabičná

nejasného vzestupná stopa ._._:_ _ Byla patrně uměle vyabstrahována ant. teoretiky z pů­ vodnějšího útvaru ---__!_, chápaného později jako dvojstopa. Ře­ kové určovali jambické verše vždy podle počtu dvojstop (dimetr měl čtyři jamby, trimetr šest atd.), Ří­ mané už podle jednotlivých stop (trimetr se u nich nazýval senarius, tj. šestiměr), protože v latině bylo příliš mnoho dlouhých slabik, takže nejstarší římské j-y mívaly čistě jambický jen konec verše. Teprve Catullus tvořil j-y klasické, tj. buďto čisté, anebo s „nesměrnými" délkami pouze na začátku dvojstopy (tj. v lichých stopách). Jak řec., tak lat. j-y mohly vedle toho v kterékoli stopě kromě poslední mít anapést ---'- (pozůstatek původní volnosti) nebo tribrachys ._..:..,_ (když slabika dlouhá byla „rozvedena" ve dvě krátké),popř. nesměrný daktyl. V řečtině se jeho rytmus podobal rytmu mluvené řeči, proto převládal v dialozích dramatu. Užívalo se ho i v básních útočných, proto odvozovali Řekové jeho jméno od iaptó „házím" a za jeho vynálezce pokládali ---+-Archilocha. V moderních jazycích zůstává j. (přízvučný) jednak veršem dramatického dialogu (angl. blankvers, franc. alexandrín) a básní lyrických, ale hojně se rozšířil i v epice (Píseň o Rolandovi; Milton; Zeyer).

ději používal choliambu ---+-Héróndás v -mímech, zv. proto mímiamby, a ---+-Babrios ve zpracování bajek ---+-Aisópových. U Římanů pěstovali j-kou p-ii ---+-neoterikové a ---+-Horatius. Jeho jamby, složené většinou ve formě epódické, jsou jednak básně společensky kritické, v nichž napodobil Archilocha, jednak jsou naplněny neškodným humorem.

Jan evangelista viz evangelium Jan Křtitel, židovský náboženský horlitel z 20. let 1. stol. n. 1., dosvědčený vedle NZ i Josephem Flaviem. Hlásal brzký konec světa (---+-eschatologie) a ty, kdo mu uvě­ řili, křtil v řece Jordánu, aby tak byli očištěni od hříchů; podle evangelií pokřtil i ---+-Ježíše (Krista). Vyznavači Jana Křtitele (baptisté) se udrželi jako samostatná skupina nějaký čas i po jeho násilné smrti (byl sťat na příkaz Héróda Antipy, což si prý od něho vyžádala Héródova nevlastní dcera Salómé, jež jej okouzlila svým tancem); z valné části však splynuli baptisté s křes­ ťany.

Jan z Gischal viz židovská válka Jan Zlatoústý viz Ióannés Chrýsostomos

jantarová stezka, významná obchodní cesta z ---+-Aquileie při J aderském moři přes Lublaň, Šoproň, ---+-Carnuntum, Pomoravím, Pobeč­ vím - Moravskou branou k Odře a Visle a dále až k Baltickému moři. Tudy se vozil do Itálie jantar, ve stv. velmi ceněný jako materiál na jambická poesie, původně u Řeků šperky a ozdobné předměty. poezie útočná, později i reflexivní, psaná (nebo improvizovaná) na- Japygové viz italské kmeny_ před -trochejem, dokud v ní nezobecněl jamb. Vznikla patrně Jazygové, sarmatský (---+-Sarmaté) z folklórních písní, jako typický kočovný kmen, který se usadil produkt společenského kvasu 7. až v 1. pol. 1. stol. n. 1. v uherské ní6. stol. př. n. 1. Vyznačovala se žině mezi Dunajem a Tisou. Zaaktuální tematikou, konkrétností a sahovali až na již. Slovensko, odkud adresností. Pěstovali ji zvl. lánové, vypudili (spolu s -+-Kvády, kteří proto byly skládány jambické básně byli vždy jejich spojenci) Dáky vždy v iónském dialektu. Z počátku (---+-Dákie) do hor. Často bojovali byly doprovázeny hrou na lyru s Římany, sr. války za -Marka ( -+-lyrika), brzy však hudební do- Aurelia. provod odpadl. Tvůrcem literárního jambu je ---+-Archilochos. Jeho jazyk latinský (latina) byl na zabásně vynikaly prudkou útočností čátku historického období omezen a osobní angažovaností, na rozdíl jen na severozápadní část ---+-Latia. od krotšího a nepříliš osobního Latinou rozumíme hlavně jazyk ---+-Sémónida. Jízlivostí svých jambů města Říma, kterému bylo blízké se proslavil ---+-Hippónax, jenž za- nářečí města ---+-Praeneste a jazyk vedl z lidové poezie do literatury faliský ( -+-jazyky v Itálii). První donový typ jambického verše, tzv. chovaná památka psaná latinsky ---+-choliamb (kulhavý jamb). Poz- nepochází z Říma, nýbrž z Prae-

275/ neste. Na sponě snad již ze 7. stol. př. n. l. je nápis: Manios med fhefhaked Numasioi = v klas. latině Manius me fecit Numerio (Manius mě zhotovil pro Numeria). Dalších několik zlomkovitých a vesměs málo srozumitelných nápisů pochází pravděpodobně ze 6.-4. stol. př. n. I. Kromě nápisů se zachovaly úryvky zákonů 12 desek (--leges XII tabularum), úryvky kultovních hymnů, avšak až v pozdější úpravě.

Latina byla na počátku hist. období jazyk ještě neustálený, v němž probíhala řada hláskových procesů, např. změny ve vnitřních a koncových slabikách slov, změna -s"- mezi dvěma samohláskami v -r- (tzv. rotacismus), zjednodušení dvojhlásek aj. S vítěznými výboji Říma (od 5. stol. př. n. I.) se začínala latina šířit v Latiu i mimo ně. Ohnisky šíření 1-kého j-a v Itálii byly pře­ devším kolonie, jejich síť však nebyla ve všech částech poloostrova stejně hustá (--kolonizace). Latinizace probíhala zpočátku jen zvolna, přičemž domácí jazyky nezů­ staly bez vlivu na latinu, zejm. na její slovní zásobu. Z jazyků, s nimiž se latina dostala do styku, působila na ni vedle etruštiny především řečtina. S řec. kulturou se seznámili Římaně nejprve v již. Itálii, kde byly řec. kolonie, a teprve poté ve vlastním Řecku. Z řečtiny přešlo do latiny mnoho slov kulturních a literárních, např. theátrum z řec. theátron; balneum z řec. balaneion, lázeň; máchina z řec. máchaná, stroj; pontus z řec. pontos, moře aj. V pol. 3. stol. př. n. I., kdy se objevily první řím. literární pokusy, se začal také vytvářet literární jazyk. Jeho základem se stal jazyk Říma. Vzhledem k následujícímu rozvoji se nazývá latina 3. a 2. stol. př. n. 1. latinou archaickou. Je pro ni typický růst slovní zásoby a utváření složitějších syntaktických vztahů. Pramenem jejího poznání zůstávají pro nás vedle památek lit. nadále nápisy, protože nám uchovávají autentickou hláskovou podobu, kterou střv. rukopisy, v nichž jsou starořím. památky zachovány, často modernizují. Z literatury archaického období jsou zvlášť cenné komedie --Plautovy, v nichž se obráží lidová mluva tehdejšího Říma, kdežto --Terentiovy komedie podávají latinu vzdělaných vrstev. V průběhu 3. a 2. stol. př. n. I. pronikla latina postupně na sev. a na jih od Latia a za punských válek se dostala na Sicílii, Sardinii, Korsiku, dále do Galie předalpské, do Hispánie a na sev. pobřeží Afriky. K těmto oblastem, kde byly dány základy

--romanizaci, přibyla později Galie Narbonská. V Řecku a ve vých. helěnistických zemích si podržela nadále vedoucí postavení řečtina a k romanizaci nedošlo. V 1. stol. př. n. I. dosáhl lat. literární jazyk značného rozvoje. Po stránce mluvnické se pomalu stabilizoval. Od jazyka prózy se výrazně oddělil jazyk poezie. V próze se objevily jednak tendence k purismu, hl. ve výběru slov, jednak sklon k --archaismu. Latina tohoto „zlatého" období (od vystoupení Ciceronova do smrti Augustovy) bývá nazývána klasická. Šířila se stále více po Apeninském poloostrově namísto dřívějších jazyků, a to jako oficiální jazyk jednací i jako jazyk literární (--jazyky v Itálii). Během 1. stol. př. n. 1. a na poč. 1. stol. n. 1. se stal Řím pánem celé Galie, která se záhy počala romanizovat. Centrem šíření 1-kého j-a se stala města, kdežto v místech od centra vzdálenějších se udržoval původní domáci jazyk a působil zpětně na latinu. V Galii a Hispánii postupovala romanizace poměrně rychle, přesto však ještě ve 3. a 4. stol. n. I. mluvilo venkovské obyvatelstvo domorodými jazyky. Znalost latiny byla však nutnou podmínkou k zastávání místních úřadů. V Galii, Hispánii i jinde byly proto zakládány lat. školy. Šiřiteli 1-kého j-a nebyli tedy pouze vojáci a obchodníci, nýbrž i rétoři a učitelé. Z dalších území dobytých v 1. stol. n. I. (Raetie, Noricum, Pannonie) se latina trvale uchytila jen v Raetii a na kratší dobu v Pannonii. Po období latiny klasické přišlo v 1. stol. n. I. období tzv. stříbrné latiny. To byl jazyk mluvnicky ustálený; novosti se objevovaly hlavně ve slohu. Do prozaických děl začaly pronikat zvláštnosti básnického jazyka, a tak se stíral rozdíl mezi jazykem básnickým a prozaickým> typický pro klas. dobu. Latina se rozšířila do Británie, tam se však trvaleji neujala, a do Dákie, kterou se Římanům podařilo i:_omanizovat. V 2. a 3. stol. n. 1. se v literárním jazyce silně uplatňovaly na jedné straně archaistické tendence, na druhě straně se však lit. jazyk neubránil pronikání prvků lidové řeči. Lidová řeč existovala a vyvíjela se vedle spisovně po celou dobu dějin 1-kého j-a, neboť lze zjistit spojitost mezi jazykovými jevy u . Plauta (3.-2. stol. př. n. 1.) a v -Peregrinatio Aetheriae, památce ze 4. stol. n. 1., s rysy tzv. vulgární latiny (sermo vulgaris = jazyk běž-

jaz ně

mluvený). Vulgární latina, kterou rozumíme mluvenou variantu latiny, prošla v pozdním období podstatným vývojem. Došlo v ní ke změně přízvuku, dále k oslabení konce slov do té míry, že se jednotlivé pády přestaly rozlišovat pomocí koncovek a pádové vztahy se začaly vyjadřovat pomocí předložek. Jednoduché tvary slovesné začaly ustupovat tvarům opisným zejm. v pasivu, jak to lze vidět zřetelně v rom. jazycích. Na rozvoj 1-kého j-a mělo od 3. stol. n. 1. značný vliv křesťanství, hlavně na rozšíření jeho slovní zásoby. Z latiny mluvené čili vulgární se vyvinuly románské jazyky. Protože si Římané nepodrobovali všechny země, v nichž se dnes mluví rom. jazyky, ve stejnou dobu, nepřiná­ šeli římští vojáci, úředníci a obchodníci do těchto zemí latinu zcela stejnou. Vulgární latina, která se dostala do porobené země a které začali užívat domorodci, předsta­ vuje nejstarší fázi ve vývoji toho kterého rom. jazyka. Písemně však dochována není. Nové jazyky se začaly vyvíjet samostatně, třebaže na ně jistě působila i nadále latina z Itálie. Spisovná latina se udržovala na školách, v administrativě a jako jazyk církevní i po pádu západořímské říše. Teprve zánik řím. vzdělávacího systému, opřeného o rétorské školy v městech, k ně­ muž docházelo v jednotlivých zemích v průběhu 7. stol., uvedl v zapomenutí spisovnou normu a umožnil tím pronikání mluveného jazyka s jeho změnami hláskovými, morfologickými a syntaktickými do jazyka spisovného. Tak se stala tzv. merovejská latina svéráznou směsicí reminiscencí na bývalý literární jazyk, formulací pře­ jatých automaticky z minulých dob, prvků mluveného jazyka, hyperurbanismů (chyb z přehnané snahy po jazykové správnosti) i čirých chyb. Tato latina se různila nejen podle zemí, ale i u jednotlivých autorů a pro svou nejednotnost plnila špatně funkci všeobecného dorozumívacího prostředku. Proto vznikla v 8. stol. v administrativě a v církvi potřeba nového spisovného jazyka. Pro svou neustálenost se jím nemohl stát žádný z mluvených jazyků, a tak se jím stává opět spisovná latina pozdního císařství. Na základě jazyka pozdně­ římských kompendií (Priscianus, Donatus [-+gramatika (B)], --Macrobius atd.), Vulgáty ( --Hieronymus) a patristických spisů ( --patristika) vzniká prací literátů z Francie, Anglie a Itálie, shromážděných

jaz

276/

na dvoře Karla Velikého (karolinská renesance) středověká latina, kterou šíří a usměrňují nové školy, opřeně o. ctkevní organizaci. Tato latina se rozšířila všude tam, kam pronikla římská církev, tedy kromě národů románských i ke všem národům germánským, k záp. Slovanům, Madarům a Finům. Kolem r. 1000 je středověká latina v podstatě vytvořena. Její psaná podoba je u všech národů poměrně jednotná, výslovnost je však různá (odráží se dosud v odlišných výslovnostech klasické latiny) a u jednotlivých národů se poněkud liší i její slovní zásoba. Jakkoli nebyla pro nikoho ze svých uživatelů jazykem mateř­ ským, plnila všechny funkce literárního jazyka (uměleckého i odborného) a funkci obcovacího jazyka v církvi a mezi vzdělanci. Od 12. stol. se s rozvojem universit :\ . vznikem scholastiky rozšiřovala zejména její slovní zásoba a začaly se více uplatňovat nové slovotvorně principy, opřené o národní jazyky, zejm. o francouzštinu (scholastická latina). Ve 14. a 15. stol. začali nejprve v Itálii a pak v dalších evr. zemích působit humanisté, kteří odmítali spolu se scholastickou filosofií i střv. latinu jako barbarskou a napodobovali vědomě (Laurentius Valla, Elegantiae Latini sermonis, 1444) jazyk a styl klasických autorů římských, v próze Ciceronův, v poezii Vergiliův a Horatiův. Vázána klas. vzory nemohla se tato humanistická latina tak volně rozvíjet jako latina středověká, ale i její charakter se měnil podle spisovatelských individualit a podle růz­ ných proudů ideologických a literárních. Latina ve své podobě středověké i humanistické působila trvale a mocně na vývoj všech národních jazyků a literatur záp. a stř. Evropy, ale sama byla přes velký rozmach v období humanismu na stálém ústupu, někde rychlejším, jinde (v Uhrách, Polsku a u nás) pomalejším. Nejdéle si latina udržela pozice v životě církevním, na universitách, ve vědecké literatuře a ve styku učenců. Některým čes­ kým učencům obrozenecké doby umožnila obracet se na mezinárodní védecké kruhy bez prostřed­ nictví němčiny (Dobner [ 1719-90], Durych [1735-1802], Dobrovský [1753-1829]). I v 19. stol. byla a je dosud v zemích, které se hlásí k řeckolatinské kulturní tradici, ve větší nebo menší míře prostředkem humanistického vzdělání, uplatňuje se jako řeč monumentů a přijímá se obecně, spolu s řečtinou, za zá-

klad mezinárodní vědecké terminologie. Zůstává dále oficiálním jazykem kat. církve, ačkoli i v její liturgii ustupuje v poslední době národním jazykům. Naopak se však dějí pokusy (hlavně ve Francii, Itálii a Německu) oživit latinu jako mezinárodní řeč -vědeckou a dorozumívací. S tím souvisí snaha sjednotit její výslovnost, která se u jednotlivých národů značně liší, na základě latiny klasické. Literatura: F. Stolz - J. H. Schmalz M. Leumann - J. B. Hofmann, Lateinische Grammatik I, 1928 6 ; E. Kieckers, Historische lateinische Grammatik, 1-11, 1930--31;0. Riemann -A. Ernout, Syntaxe latine, 1942'; J. B. Hofmann, Lateinische Umgangssprache, 1951"; I. M. Tronskij, Očerki po istorii latinskogo jazyka, 1953; F. Novotný, Přehled dějin latinského jazyka, Historická mluvnice latinského jazyka, díl II., 1955, str. 291-306; L. R. Palmer, The Latin Language, 1964'; M. Leumann - J. B. Hofmann - A. Szantyr, Lateinische Grammatik II: Syntax und Stylistik, 1965; F. Stolz, A. Debrunner, W. Schmid, Geschichte der lateinischen Sprache, 1966 4 ; A. Meillet, Esquisse ďune histoire de la langue latine, 1966". K. Strecker, Einfilhrung in das Mittellatein, 1939 3 , nejnověji v angl. překladu R. B. Palmera 1957; G. Cremaschi, Guida allo studio del latino medievale, 1959; D. Norberg, Manuel pratique de latin médiéval, 1968.

jazyk řecký se utvářel jako samostatná větev ie. jazyků někdy od konce 3. tis. př. n. I., kdy proniklo na jih Balkánského poloostrova obyvatelstvo, které pokládáme po jazykové stránce za přímé předky pozdějších Řeků. Toto obyvatelstvo asi nemluvilo nějakým zcela jednotným jazykem, nýbrž šlo tu o jisté užší společenství ie. dialektů, v němž asi přežívaly některé starší jazykové rozdíly. Ty byly potom v 1. pol. 2. tis. př. n. I. - již na řec. půdě - překryty některými rozdíly novými, např. změnou pří­ ponového -ti- v -si- (zvl. v 3. osobě mn. č. sloves; sr. později např. attické ferúsi [ = nesou] proti obecně dórskěmu f eronti). Výsledkem tohoto vývoje bylo nejpozději někdy v pol. 2. tis. př. n. 1., tedy ještě před vrcholným rozkvětem --+mykénské kultury, že se výrazně nářečně odlišili obyvatelé žijící na jihu tehdejšího řec. světa od ostatních, nářečně starobylejších kmenů na sev. a sz. Řecka. Na půdě jihořecké nářeční oblasti, která tehdy zahrnovala určitě --+Attiku, --+Peloponnésos, egejské ostrovy s --+Krětou a později, ke konci mykfoského období, zřejmě již i --+Kypros a ně­ kterě oblasti na záp. a již. pobřeží M. Asie ( --+Pamfýlii a snad též okolí -+Mílétu), se ve třetí čtvrtině 2. tis. př. n. I. vytvořil nejst. písemně doložený řec. jazykový útvar, tzv. --+mykénština. Byla to řečtina středisek mykénské kultury, jak je

zachycena na dochovaných památkách krětskomykénského lineárního písma B (-+písma egejská), přede­ vším v --+Knóssu, -+Pylu a --+Mykénách. Obyvatelstvo, které užívalo archaických dialektů řeckého severu a severozápadu, zůstávalo v té době ve své většině mimo vliv mykénské kultury. Výjimku tu asi činili pouze „severořečtí" obyvatelé usazení v --+Thessalii a --+Boiótii, předkové pozdějších --+Aiolů. Ti se patrně podíleli přímo i na samotném utváření mykénské kultury a bývají takě obvykle spolu s ostatními nositeli této kultury zahrnováni pod společné označení --+Achajové; není dokonce vyloučeno, že i sama mykénština přijala do sebe některé jejich jazykové prvky, takže tu vznikla jakási mykénská ---->-koině. V poslední čtvrtině 2. tis. př. n. I. došlo však k významně změně těchto řec. jazykových poměrů. Tehdy se daly do pohybu jižním směrem i ty severořecké (dórské) kmeny, kterě nebyly do té doby zasaženy vlivem mykénské kultury, a přispěly jistým dílem k pádu mykénských středisek. Výsledkem těchto událostí bylo nové rozvrstvení řec. dialektů, jak je známe zhruba z doby klasickě ( -+nářečí řecká). Dosavadní zeměpisná souvislost jihořecké nářeční oblasti byla dórským stěhováním rozrušena: s pádem peloponnéských středisek se její jádro přesunulo více na východ, do --+Attiky, a tamní jihořecké nářečí se kolem počátku 1. tis. př. n. I. rozšířilo přes -+Kyklady do maloasijské Iónie; jinak se zbytky jižní řečtiny na delší dobu udržely pouze v někte­ rých zeměpisně izolovaných oblastech (např. v hornaté --+Arkadii, na vzdáleném -+Kypru, nebo v odlehlé --+Pamfýlii na jv. pobřeží Malě Asie). Z někdejší jižní řečtiny - nebo tehdy již lépe „řečtiny východní" vyrostly takto dvě relativně dosti samostatné nářeční skupiny, iónskoattická a arkadokyperská. Také původně severořecká oblast aiolská, která si již v době mykénské vytvořila svůj zvláštní nářeční ráz, byla tehdy zčásti překryta dórskými kmeny, a to více v --+Boiótii, méně v --+Thessalii; navíc se pak aiolština rozšířila do nové kolonizační oblasti na sz. pobřeží Malé Asie, např. na ostrov -+Lesbos. Na celém ostatním území evr. pevninského Řecka zvítězila dórština - nebo lépe „západní řečtina", jak se dnes souhrnně nazývají dialekty těchto severořeckých příchozích. Západní řečtina se pak dále šířila na -+ Krétu

277/ část jihoegejských ostrovů, na Mélos, -.Théru a -.Rhodos, i dále na jz. pobřeží Malě Asie. V dalším vývoji se však velmi brzy diferencovala na tzv. severozápadní dialekty (v krajinách na sev. a sz. od Korintského zálivu) a na dórštinu v užším smyslu slova (na -.Peloponnésu, -.Krétě, na již. egejských ostrovech a na přilehlém maloasijskěm pobřeží); jistý pře­ chod mezi oběma těmito podskupinami tvoří élejština, dialekt z peloponnéské -.Élidy. Po mykénských -.Achajích zůstaly v těchto dórských oblastech jazykové stopy jednak v místních názvech (např. název krajiny -.Achaia na sev. -.Peloponnésu, kde se však v polovině 1. tis. př. n. 1. mluvilo již jen dórsky) a jednak v achajských substrátových prvcích, doložených v některých krajinách Peloponněsu a na egejských ostrovech. Toto základní rozvrstvení řec. dialektů, k němuž došlo na pře­ lomu 2. a 1. tis. př. n. 1., se v zásadě udrželo po celé první dvě třetiny 1. tis. př. n. I. Napomáhala tomu významně polit. nezávislost jednotlivých městských států, typická pro celé toto období až do ovládnutí Řecka Makedonci. Naopak složitost nářečních vztahů se ještě více rozvinula tzv. velkou kolonizací, která začala v 8. stol. př. n. I. Tehdy se dialekty různých obcí mateř­ ského Řecka (počítajíc v to i obce na záp. maloasijském pobřeží) rozšířily po březích značné části Stře­ domoří a Černomoří a nezřídka se tam ubíraly ve svém dalším vývoji vlastními cestami (zvl. např. v ně­ kterých řec. osadách sicilských a jihoitalských). Značná samostatnost nářečního vývoje téměř každé řec. krajiny, někdy i širšího okolí jediné obce, se v 1. tis. př. n. 1. obráží nejlépe na nápisných památkách ( -.epigrafie [A]) z různých částí řec. světa, psaných buď alfabeticky (-.abeceda řecká) nebo - v případě -.Kypru - tzv. klasickým písmem kyperským (-.písma egejská). První dochovaná pomykénská řec. nápisná památka je veršovaný nápis na attické nádobě z 8. stol. př. n. I. Nejst. nápisné doklady většiny ostatních řec. krajin pocházejí ze 7. a 6. stol. př. n. I., ale jsou i nářečí, která máme nápisně doložena až po polovině 1. tis. př. n. I. Nářeční rozdíly našly odraz i v rozmanitosti jazykové formy jednotlivých starořeckých lit. druhů. Zhruba lze říci, že podle toho, v které oblasti se ten či onen lit. druh nejprve rozvíjel, zůstával pak i nadále příslušný dialekt pro tento

a na

např.

lit. druh typický. Tak v epice se vždy výrazně projevoval vliv jazyka -.Homěrových básní, tzv. epické iónštiny ( -.homérský jazyk) a homérské jazykové prvky nacházely ve větší či menší míře uplatnění i v řadě jiných básnických druhů (zvl. v elegii, epigramu, jambické poezii). Pro sólovou lyriku bylo typické aiolské nářeční zabarvení po vzoru básníků -..Alkaia a -.Sapfy z aiolského -.Lesbu a pro lyriku sborovou peloponnéská dórština, především lakónského zabarvení i když také v obou těchto básnických druzích se objevovaly prvky homérské. Ty se nacházejí konečně i v dialogických partiích tragědií, jejichž jazykový ráz byl jinak výrazně attický. Naproti tomu v dialogických partiích komedií vládne plně attičtina, pokud v nich nebyl úmyslně vkládán Neattičanu do úst cizí dialekt, často jen povrchně stylizovaný. I v próze převažovala attičtina s výjimkou archaickě prózy zeměpisněhistorické, pro niž byla typická tzv. pestrá iónština, tj. iónština přibližně doby Hérodotovy s příměsí některých dalších prvků. Nezřídka se však náležité nářeční zabarvení zdůrazňovalo pouze formálním používáním nejcharakterističtějších nářečních znaků příslušného dialektu (jako např. v s borových partiích tragédií se dosahovalo zdání dórského zabarvení již pouze tím, že se attické "fJ zcela mechanicky nahrazovalo dórským ti). Přes

značnou nářeční roztříště­

nost spojovala všechny řec. dialekty mezi sebou řada jazykových rysů, které řečtinu výrazně odlišovaly od ostatních ie. jazyků. Z tohoto hlediska lze říci o staré řečtině obecně toto: Po stránce hláskoslovné zachovala klasická řečtina, tj. řečtina zhruba z 5. a 4. stol. př. n. I., velmi věrně ie. samohláskové poměry (zůstala v ní např. zachována většina ie. dvojhlásek, a také jednoduché samohlásky tu podléhaly na cestě z ie. prajazyka jen zřídka­ kdy změnám); samohláskové a dvojhláskové bohatství řečtiny má přitom za následek, že poslech řec. textu působí nanejvýš libozvučným dojmem (sr. např. známé dvojverší složené na počest hrdinů padlých u Termopyl: Ó xein', angellein Lakedaimoniois, hoti téde keimetha, tois keinón rhémasi peithomenoi, v. t. Thermopyly). I starořecký přízvuk, který byl pohyblivý a měl melodický charakter, byl blízký ie. přízvuku. Větší změny doznaly na své cestě do řečtiny ie. souhlásky, zej měna tím, že tam brzy vznikaly nové sykavé hlásky,

jaz zvl. z (sr. ie. * iugom, řec. zugon nebo zygon, lat. iugum, rus. igo, čes. jho). Je zajímavé, že -.mykénština ještě zachovala - vůbec jako jediný doložený ie. jazykový ůtvar - tzv. labioveláry kw, gw, gwh, tj. k, g, gh se zvláštním retným zabarvením, klasická řečtina již však tyto hlásky nezná (sr. ie. výraz *kwetw(e)res [čtyři] a mykénské kwetrówes [čtyřuchý] s attickým tettares [čtyři] - a pro porovnání i lat. quattuor, rus. četyre, čes. čtyři). V tvarosloví byl již v mykénštině předpokládaný plný počet ie. pádů snížen z 8 na 6, a klasická řečtina pak - po splynutí instrumentálu s dativem - rozeznávala jen pět p·ádů (nominativ, genitiv, dativ, akusativ a vokativ). Po celou dobu vývoje řečtiny se uplatňují tři jmenné rody (mužský, ženský, střední), vedle čísla jednotného a množného bylo ještě v klasické řečtině živé i číslo dvojné. Skloňo­ vání jmen je vůbec často značně blízké předpokládanému ie. stavu. Velkě tvarové bohatství je charakteristické zejměna pro řecká slovesa. Zčásti je to opět ie. dědictví, leccos jsou však i řec. novotvary. způsobu oznamovacího Vedle (lýeis uvolňuješ), neurčitého (lýein = uvolňovat), rozkazovacího (lýe = uvolňuj) a tzv. konjunktivu (/ýé(i)s = ať uvolňuješ) existoval ještě tzv. optativ, způsob „přací" (lýois = kéž uvolňuješ), který byl méně důrazný než „žádací" konjunktiv. Vedle času přítomného (lýeis = uvolňuješ), budoucího (lýseis = uvolníš), a minulého nedokonavého, tzv. imperfekta (elýes = uvolňoval jsi), existoval ještě tzv. aorist, minulý čas dokonavý (elýsas = uvolnil jsi), a dále perfektum, označující přítomný stav vzešlý z předchozího minulého děje (lelykas = máš uvolněno), a plusquamperfektum, obdobný stav minulý (elelykeis = měl jsi uvolněno). Vedle slovesného rodu činněho (elýsas uvolnil jsi) existoval pak jednak rod trpný (elythés = byl jsi uvolněn), jednak tzv. medium, rod „střední", pře­ kládaný často zvratnými slovesy (elýsó = uvolnil sis, uvolnil ses). Pro skladbu řec. věty je typické jednak to, že není spoutána tak důkladným systémem pravidel, jako je tomu v latině (v řečtině se např. vůbec neuplatňuje tzv. souslednost časů, známá kromě latiny i z rom. a některých germ. jazyků), a tím se často blíží skladbě jazyků slovanských, jednak např. i to, že řečtina dovede zvlášť bohatě využívat slovesných příčestí (sr. např. řecké lýón = uvolňující,

jaz

278/

lýsás = uvolnivší apod.), a to často v míře i funkcích obdobných jejich využívání v angličtině. Kdežto starořecké hláskosloví a tvarosloví nejeví výraznější stopy vlivu jiných jazyků, je naproti tomu řecký slovník poznamenán takovými vlivy velmi silně. Z ie. jazyků to byly hlavně jazyk -➔Illyrů, Thráků (-+Thrákie), popř. i ně­ které jazyky -.anatolské, více však v tomto směru působily na řečtinu různé neindoevropské orientální jazyky, především ty, jimiž mluvilo jazykově záhadné předřecké obyvatelstvo staré --+Egeidy, ale zčásti např. i jazyky semitské. Řekové přejímali hlavné různá slova z oblasti kulturní, tj. názvy věcí a čin­ ností, které do té doby neznali, a činili to v takové míře, že dodnes nelze pro značnou část řec. slov nalézt bezpečné obdoby v jiných ie. jazycích. Zcela nepochybně byla od předřeckého egejského obyvatelstva přejata např. četná slova končící na -nthos nebo -ssos, jako labyrinthos (původně asi „dům dvojité sekyry"), asaminthos (vana), kyparissos (cypřiš), narkissos (narcis) a také ovšem místní jména se stejným zakončením (např. Korinthos, Knóssos). Středomořského původu byla asi i velmi častá pří­ pona -eus (např. v přejatěm slově basileus [král]); byla však nezřídka připínána i k domácím řec. slovním základům. Již od pol. 1. tis. př. n. l. se však začalo v řec. jazykovém světě rýsovat jisté mezinářeční vyrovnávání v podobě různých typů tzv. -.koiné, tj. obecného jazyka, v němž se stíraly nářeční rozdíly ve prospěch jevů, společných zpravidla většímu počtu dialektů. Tyto jazykové útvary vznikaly obyč. na základě nějakého užšího politického, hospodářského nebo i kulturního svazku. Tak se již kolem poloviny 1. tis. př. n. l. začíná vytvářet pomérně jednotná maloasijská iónština, a s dalším řeckým polit. vývojem, směřujícím k dílčím hegemoniím a k vytváření různých spolků, vznikají pak větší mezinářeční svazy, např. koiné aitólská nebo koiné achajská. Tento vývoj byl v posledních stol. př. n. l. dovršen vznikem helénistické koiné, jejímž základem se stala attičtina, promíšená některými prvky iónskými, ale zčásti zasažená i někte­ rými vlivy a prvky neřeckými, zvl. ve slovní zásobě. Proniknutí cizích prvků do helénist. řečtiny bylo důsledkem řeckě expanze zejm. do Přední Asie a do Egypta; tam se ;,o smrti Alexandra Velikého stala řečtina úřední řečí v helénist.

říších tzv. -.diadochů, jako Seleukovců v Sýrii a Ptolemaiovců v Egyptě. Tento poměrně jednotný obecný jazyk, překrývající ve vlast-

ním Řecku stále více staré dialekty, se v té době rychle vyvíjel; pro jeho vývoj jsou typické zejm. někte­ ré hláskoslovné jevy, které byly s to za několik málo století výrazně změnit fonetiku klasické řečtiny. Byla to zejm. důsledná likvidace zbývajících dvojhlásek, celá řada hláskových posunů, spojených velmi často se vznikem dlouhěho í (starořec. eiréné [mír] se koncem doby helénist. vyslovovalo íríní), mechanické prodlužování všech samohlásek přízvukovaných (např. klasické řecké hodos Solónos se časem začalo vyslovovat jako odós Sólonos [ulice Solónova], spirantizace celě řady souhlásek (vznikají např. hlásky obdobně angl. th v the nebo thin apod.) a obecně pak ztráta rozdílu mezi dosavadními hláskami dlouhými a krátkými. Tyto výrazné hláskové změny se však téměř vůbec neprojevily v písmě, takže texty psané helénist. řečtinou může číst čtenář znalý klasické staré řečtiny bez obtíží. Doložena je v helénist. textech řada změn gramatických: ustupuje dativ a optativ, perfektum funkčně splývá s aoristem a ve své pův. funkci je nahrazováno opisy se slovesy echó a eimi + participium, spojková věta s hina proniká na místo infinitivu aj. Z písemných památek této doby mají značný význam zejm. záznamy dochované na papyrech; nalézají se mezi nimi jednak některé naše nejst. rukopisy řec. autorů, klasických i helénistických, zejm. však různé záznamy dokumentárního rázu; pro poznání řečtiny tě doby jsou významné papyry se soukromými dopisy. Literaturu psanou v koiné tvoří texty různého žánru a různě blízkě mluvenému jazyku. Jsou to spisy historiků a filosofů (zejm. Polybios, Epiktétos), spisy odborné, hl. z oboru matematiky a mechaniky, dále Septuaginta a NZ a pozdější spisy výrazně „vulgárního" charakteru, jako je kronika Malalova (-+Malalás, 6. stol.), sbírka --➔ anek­ dot zv.Filogelós, sbírka ezopských bajek (-► Aisópos). S ůpadkem Řecka zanikly podmínky pro uplatnění obecné řečtiny jako mluveného jazyka kulturního a civilizačního, a tím také podmínky vývoje literární koiné. Atticistické hnutí (---+atticismus), které se během 1. a 2. stol. n. l. prosadilo, znamenalo návrat ke klas. attičtině, která se stala jedinou uznávanou normou spisovného jazyka, přijatou

i literaturou křesť. (---+patristika). Vedle vyššího archaizujícího proudu literatury existovalo však písemnictví bližší řeči lidové: kroniky, životy svatých, pozdější byzantská poezie (od 12. stol.). Tzv. diglosie, výrazný předěl mezi jazykem spisovným (spisovnou normou) a mluveným, se udržela po celý střv. až do doby nově, kdy stojí proti sobě archaizující spisovný jazyk, tzv. kathareusa, a spisovný jazyk založený na řečtině mluvené, tzv. démotiké (čti dimotiki). Během vývoje od helénist. koiné do nové řečtiny do sebe řečtina opět vstře­ bala velké množství slov cizího původu (lat., slovan., it., turec., atd.) a provedla řadu změn v gram. struktuře; je tu jednak tendence k pravidelné flexi (s rysy aglutinač­ ními), sr. např. jednotnou koncovku (kromě o-kmenů) nom. plurálu -es, -des, jednotně koncovky pro imperfektum a aorist aj., jednak tendence k analytičnosti, sr. např. opisné slovesné formy s partikulemi na (konjunktiv) a tha (futurum). Řečtina se vyvíjela v úzkém kontaktu s jinými balkánskými jazyky, které ovlivnila (sr. zejména zánik infinitivu) a sama společně s nimi prodělala některé změny, které charakterizují tzv. balkánský jazykový svaz. Novořec. dialekty jsou výsledkem nového vývoje, určitá návaznost na starořec. dialektické rozvrstvení je prokazatelná jen v oblasti dórskě, kde lze tzv. tsakonštinu považovat za přímé pokračování staré lakónštiny. Literatura: E. Kieckers, Historische griechische Grammatik, I-IV, 1925 až 1926; A. Meillet, Aperi;u ďune histoire de la langue grecque, 19303 ; P. Chantraine, Morphologie historique du grec, 1945; A. Meillet, J. Vendryes, Traités de grammaire comparée des langues classiques, 1948 1 ; E. Schwyzer, Griechische Grammatik, I, 1968', II, 1950, III, 1953, IV, 1971; O. Hoffmann, A. Debrunner, Geschichte der griechischen Sprache, I, 1969\ II, 1969' (prepracoval A. Scherer); H. Frisk, Griechisches etymologisches Worterbuch, od r. 1954; W. Brandenstein, Griechische Sprachwissenschaft, 1-11, 1954-1959; J. Niederle, V. Niederle, L. Varcl, Mluvnice řeckého jazyka, 1956. E. Mayser, Grammatik der griechischen Papyri aus der Ptolemaerzeit, 1-11, 1906-1934 (částečně ve 2. vyd. 193638); F. Blass - A. Debrunner, Grammatik des neutestamentlichen Griechisch, 1961 11 ; - K. Sandield, Linguistique balkanique, Problemes et Résultats, 1930. - V. t. literaturu s. v. nárečí řecká; mykénština; homérská otázka.

jazyky v Itálii. Jazykově poměry na Apeninském poloostrově byly až do 1. stol. n. i., tj. do doby, kdy tam definitivně převládla latina, velmi pestré. Jazyky, jimiž se na poloostrově mluvilo dříve, než na iejich místo pronikla s polit. výboji Říma ( -.římské dějiny) latina,

známe převážně z nápisných památek. Z ie. jazyků na Apeninském poloostrově jsou nám nejlépe známy tzv. jazyky italické, které zahrnují skupinu latinsko-faliskou a osko-umberskou. K první skuP.ině náleží vedle latiny ( -+jazyk latinský) ještě jazyk faliský, jímž se mluvilo ve městě Faleriích a jeho okolí, v jv. Etrurii. Proto také silně podléhal jazykovému vlivu etruštiny. Nejst. faliský nápis je ze 6. stol. př. n. l. Obyvatelstvo mluvící falisky se velmi brzy latinizovalo. K osko-umberské větvi patří jazyk oský, umberský" a jazyky, jimiž mluvily některé středoitalské kmeny. Jazykem oským je psáno více než 250 nápisů, které byly nalezeny ve stř. a již. Itálii, ponejvíce v Kampánii, hl. v Pompejích a Capui, a také na Sicílii. Nejdelší z nich jsou Tabula Bantina z Bantie v sev. Lukánii, obsahující před­ pisy o správě obce, a tzv. Cippus Abellanus z Kampánie s textem smlouvy mezi městy Nolou aAbellou o společném chrámovém majetku. Oskě nápisy jsou psány různými písmy, etruskou abecedou přizpů­ sobenou oskému jazyku, abecedou řeckou i latinskou. Jsou jednak oficiální - ty končí po ---+spojenecké válce (90-88 př. n. l.) - dále kultovní, náhrobní. Mnoho nápisů se zachovalo na mincích, na stěnách pompejských domů, na zaklínacích destičkách aj. Nejst. pocházejí z 5. stol. př. n. l., nejmladší jsou z 1. stol. n. I. Umberský jazyk je nám znám hlavně ze 7 bronzových tabulek, tzv. Tabulae Iguvinae, nalezených v Gubbiu (stv. lguvium) v Umbrii. Obsahují rituální předpisy kněž­ ského bratrstva. Jedna část tabulek, psaná domácí abecedou odvozenou z etruské, bývá datována do let 200-120 př. n. I., druhá v lat. abecedě do let 150-70 př. n. l. Jazyk oský a umberský mají mnoho společných rysů. Zvláštností jazyka oského vzhledem k umberskému a latinskému je značná konzervativnost v hláskovém vývoji. Zachovaly se v něm např. dvojhlásky, intervokální -s- se nezměnilo v -r-. I když oština a umberština vykazují četné rozdíly vůči latině nejen v hláskosloví (kde např. lat. quis = osky pis, umbersky pisi; lat. tibi = osky tfei, umbersky tefe), nýbrž i ve slovní zásobě (peníze lat. pecunia, osky eitiuvo), přece napomáhá srovnání s latinou k jejich porozumění. Naše znalosti o jmenné deklinaci jsou relativně úplnější než o konjugaci. Oskě a umberské

279/

Jež

sloveso má ve srovnání s lat. řadu odchylně tvořených slovesných tvarů, zvl. v perfektním kmeni. Kromě italických jazyků patřily k ie. jazykům v sev. Itálii jazyk keltský, z něhož máme pouze tři nápisy, zanechal však četné stopy v lat. slovní zásobě; dále venetský, doložený krátkými nápisy z okolí Ateste (dn. Este) a Patavia (dn. Padovy) v sev. Itálii z 5. -1. stol. př. n. l. V již. Itálii, hl. v Kalábrii a Apulii, byl rozšířen další ie. jazyk, messapština, snad příbuzný s illyrštinou. Asi 200 krátkých nápisů v tomto jazyce se datuje od 5.-1. stol. př. n. l. (Řazení ligurštiny, lepontštiny a raetštiny, rozšířených v sev. Itálii, mezi ie. jazyky je jen hypotetické). Ze všech jazyků poloostrova Apeninského vzdorovala pronikání latiny nejdéle řečtina ( -+jazyk řecký). Mluvilo jí obyvatelstvo řec. kolonií v již. Itálii a na Sicílii. V některých městech (Neápoli, Syrákúsách) se řečtina udržela až do 5. stol. n. I., v jednotlivých oblastech i do střv., v několika izolovaných vesnicích Kalábrie až dodnes. Osamoceně stojí na poloostrově Apeninském etruština, dodnes nerozluštěná(-➔Etruskové[(2) jazyk]).

retu), osobnost snad historická, která byla v křesťanské věrouce ztotožněna s mytickou postavou -+Krista (řec. Christos, Pomazaný). Tak se stal J. N. křesť. kultovním héróem. Veškeré zprávy, pokud se o jeho životě a působení uchovaly, byly takřka od saměho počátku opředeny množstvím legendárních a pohádkových rysů; mimo jině také proto, že jeho vyznavači hledali, jak by uvedli ně­ která fakta v soulad se starozákonními proroctvími, poněvadž J-ovo vystoupení pokládali za jejich naplnění. Proto je krajně obtížné dopátrat se hist. jádra, které je možná ve zprávách o něm obsaženo. Podle vyprávění ---+evangelií se J. N. narodil v palestinském Betlémě, své mládí však prožil v galilejském Nazaretu u svých rodičů, tesaře Josefa a jeho ženy Marie. Božství, které mu bylo připisováno, se však zdálo neslučitelným s „lidským'' (tj. pohlavním) zplozením; proto se záhy začalo tvrdit, že byl na svět přiveden „neposkvrněným početím z Ducha svatého", a jeho matka byla označována nejen jako Bohorodička, nýbrž i jako Panna. Když J. N. dospěl, přimkl se zpočátku ke hnutí ---+ Jana Křtitele (baptistům), později však začal sám vystupovat jako Mesiáš ( ---+mesianismus ). Putoval se svými učed­ níky po Palestině, konal zázraky a hlásal brzký příchod božího království na zemi ( ---+eschatologie). Svou kritikou oficiálního žid. náboženství popudil proti sobě žid. hierarchii i pravověrné farizeje. Když zavítal do Jeruzaléma a byl tam jásajícím davem přivítán jako ,,syn Davidův", tj. mesiášský král, byl na popud žid. kněžstva zatčen a vydán do rukou řím. místodržícího ---+Pontia Piláta. Ten zpočátku sice váhal, pak jej však dal popravit (ukřižovat) jako buřiče. Avšak J. N. třetího dne vstal z mrtvých, zjevil se několikrát svým učedníkům a nakonec vstoupil na nebesa (odkud přijde znovu v den Posledního soudu, aby soudil živé i mrtvé). Podvojná podstata, lidská a božská, která byla J-ovi (Kristu) při­ pisována, připravila křesť. theologům mnoho nesnází a vedla k vytvoření učení o božské Trojici ( --+trojice (a]) - a tím k ú-stupu od přísněho monotheismu žid. náboženství. To bylo též předmětem kritických ůtoků sociniánů (unitářů, 16. stol.), anglických deistů (17. stol.), francouzských encyklopedistů (18. stol.), kteří uznávali v Ježíšovi nejvýše hlasatele boží vůle. Od pol. 19. stol. se stalo módou psát J-ovy

Literatura: V. Pisani, Le lingue dell' ltalia antica oltre i1 latino, 1953.

Jeroným viz Hieronymus Jeruzalém (hebrejsky Jerušalájím, řec. Hierosolyma), město v Palestině, vzdušnou čarou 20 km západně od Mrtvého moře. Asi od r. 970 př. n. l. hl. město samostatného žid. království (-+Židé), po jeho rozdělení na dvě části judského (do r. 586), za perské nadvlády hl. město ---+Judeje. Za povstání proti ---+Antiochovi IV. se ho zmocnili ---+Makkabejští (r. 165 př. n. l.) a učinili jej hl. městem samostatného žid. státu. R. 63 př. n. 1. ho dobyli ~ímaně. Od r. 37 př. n. 1. sídlo ->-Héróda Velikěho. Počátkem 30. let 1. stol. n. 1. tu podle tradice vznikla křesť. církev (---+ Ježíš). R. 68 n. l. byl J. obležen a r. 70 dobyt tlímany (---+Vespasianus; -+Titus; ---+židovská válka) a zničen i s chrámem Jahvovým. Po r. 135 ( -+Bar Kochba) byl obnóven jako řím. kolonie Aelia Capitolina. Od 4. stol. n. 1. tu byly křesť. chrámy a sídlo patriarchy. Od r. 638 byl J. v rukou Arabů (dn. Al-Kuds). jezdci viz equites Ježíš Nazorejský (též z Naza-

Jež

280/

životopisy (např. E. Renan, Vie de Jésus, 1863); v nich je J. N. pokládán zpravidla racionalisticky za náb. reformátora, který s božskou podstatou nemá nic společného. Jeho působení na lidi se pak vy-

lesku Athén v průvodu o -.Panathénajích. Kromě toho byla v Athénách ještěj. najatá z cizinců. Jezdci neměli tehdy sedlo ani třmeny, bojovali mečem a kopím. Význam j-dy vzrostl za -.Filippa II. a -.Alexandra Velikého, který sám bojoval na koni. Rovněž u Římanů, dokud měli jen občanské vojsko, byla jízdní služba pokládána za čestnější; z občanů, kteří sloužili v jízdě, se během doby vyvinul zvláštní stav jezdecký ( -.equites). V nejst. občanském vojsku měla -.legie (tj. v podstatě pěší sbor) 300 jezdců, ti však byli později nahrazováni j-dou spojeneckou a řím. občané v ní sloužili jen jako důstojníci. Jednotkamij-dy byly decurie o 10 mužích (velitel decurio) a turmy o 3 decuriích. Koncem republiky a v císařské době bylaj. brána jen z pomocných sborů (-.auxilia). Jejich jednotky (--➔-alae, popř. -.kohorty) nebyly v císařské době vázány na pěchotu a veleli jim -.praefecti. Vlastní.i. legie měla jen 120 mužů a pozbývala významu. Jezdci mívali obvykle lehčí výzbroj než pěchota, malý štít, meč a kopí, někdy i luky a praky. Za -.dominátu byli do j-dy po parthském vzoru zařazeni tzv. cataphractarii, tj. těžká jízda chráněná šupinovými pancíři. J. zajišťovala vojsko při pochodu, konala průzkumnou službu, pronásledovala nepřítele, v bitvě stála většinou na křídlech nebo začínala boj, samostatně sváděla jen menší šarvátky, nikoli velké bitvy. Někdy bojovala j. i promíšena s pěším vojskem. Sloni se objevili v řím. vojsku jen krátce pod vlivem bojů s -.Pyrrhem a -.Hannibalem, pak jen občas u domácích sborů v Africe.

světluje

přirozeným způsobem, psychologicky. Je samozřejmé, že se v tomto směru nedospělo k jednoznačnému řešení. Zásluhou těch­ to kritiků však přinejmenším je, že dnešní křesť. theologové volají po demytologizaci křesť. učení, tj.

uznává se, že jádro ryze náboženské je třeba zbavit dobové mytol. slupky, která modernímu člověku brání uvěřit v pravdivost křesť. zvěsti. Literatura: A. Schweitzer, Von Reimarus bis Wrede, eine Geschichte der LebensJ esu-Forschung, 1912; F. Žilka, Ježíš Kristus (Jeho učení podle synoptických evangelií), I, 1945, II, 1947; M. Goguel, Jesus and the origins of Christianity, 1-11 (angl. překlad: O. Wyon), 1960; M. Dibelius, J esus, 1960 3 ; R. Bultmann, J esus, 1967 3 • (řec. zygon, lat. i ugum), ohnuté dřevo kladené na šíji tažných dobytčat (-➔-vůz). Jedním jhem byla spojena dvě dobytčata v pár; od lat.

jho

názvu pro jho (iugum) byl odvozen název -.míry plošné, iugerum, označující, kolik půdy se může párem dobytčat zorat za jeden den. J. bylo symbolem potupy (zajatí vojáci musili projít pode jhem, znázorněným branou ze tří kopí, na znamení toho, že se stávají rovnými otrokům).

Jidáš (Judas), podle

křesťanské

tradice jeden z dvanácti původních učedníků -. Ježíše (Krista) a správce jejich pokladny. Když ztratil víru v Ježíše jako Mesiáše ( -.mesianismus ), pomohl (za 30 stří­ brných) k jeho zatčení. Po Ježíšově popravě prý spáchal sebevraždu. Staročeská legenda o Jidášovi (kolem r. 1306), dílo neznámého kněze, patří k -nejst. česky psaným legen- jméno osobní. A. V ant. Řecku dám; po stránce tematické jsou v ní stačilo k označení jednotlivce ve promíšeny prvky biblické s motivy společnosti zpravidla jediné jméno; z ant. pověstí. v hist. dobách se obvykle neopakovalo po otci, nýbrž po dědovi jídlo viz strava z otcovy (méně často z matčiny) strany. Bližší odkaz na jméno otce jízda. Koně se dostali do Řecka nebo rodu nebyl nutný. Jeho při­ z Malé Asie v 2. tis. př. n. I., ale pojení prozrazovalo snahu po přes­ nesloužili zprvu k tomu, aby se na nosti, často i zdůraznění aristonich jezdilo, tahali pouze lehký kratického původu (např. v homér-.vůz, na němž např. homérští ských básních). V Athénách se pře­ hrdinové jezdili do boje; k vlast- stalo patronymika (jmena po otci) nímu souboji většinou sestupovali užívat od konce 6. stol., kdy bylo na zem. Ani později nenabyla j. za Kleisthena zrušeno rodové zří­ tak rozhodujícího významu, jaký zení; v souvislosti s tím zavedl měla např. ve středověku. Sparta Kleisthenés (šlo-li o přesné určení i Athény si zřídily vlastní j-du až osoby, např. v úředních zápisech, v 5. stol. př. n. I. Každá z 10 athén- sněmovních usneseních apod.) ských -.fýl stavěla 100 jezdců z bo- označení podle -.dému (tj. podle hatých rodin; ti sloužili i k zvýšení bydliště) místo označení podle otce

(tj. podle rodu). Od 4. stol. př. n. I. převládlo v athénských textech úřední povahy (popř. i v lit. textech, v nichž šlo o přesné určení) označení osoby současně jak podle dému, tak i podle otce. B. Svobodný Říman měl pův. jen jedno jméno, postupem doby se vytvořilo pevné schéma tří jmen, např. Gaius Iulius Caesar, z nichž prvé je praenomen, druhé nomen gentile (jméno rodové) a třetí cognomen (příjmení). Vlastním individuálním jménem bylo dlouho praenomen (jen tím se lišili např. bratří); počet těchto jmen byl velmi omezen a obyč. se psala zkratkou. Nejužívanější byla tato: A. (Aulus), Ap. (Appius), C. (Gaius), Cn. (Gnaeus), D. (Decimus), L. (Lucius), M. (Marcus), M'. (Manius), P. (Publius), Q. (Quintus), Ser. (Servius), Sex. (Sextus), T. (Titus), Ti. (Tiberius). Jméno rodové označovalo rod, k němuž řím. občan patřil; ve starších dobách lze z tohoto jména soudit i na kmenový původ (např. etruský, um berský). Příjmení nebylo pův. dědičné a označovalo často nějakou nápadnou vlastnost (např. Balbus = Koktavý), nebo se získávalo jako vyznamenání jen pro jedince (např. Cn. Pompeius Magnus, tj. Veliký). Užívání tří jmen bylo povinné zhruba od poč. doby císařské. Součástí občanského jména bylo i jméno otcovo a označení tribue (--➔-tribus), do níž občan příslušel, takže celé jméno znělo např. P(ublius) Aelius P(ublii) f(ilius) Ser(gia) Hadrianus, tj. Publius Aelius Hadrianus, syn Publia (rovněž Aelia Hadriana), z tribue Sergijské. Postupně nabývalo významu individuálního jména cognomen, a proto ke stálým dědě­ ným příjmením přistupovala další, a naopak praenomen bývalo vypouštěno. V 2. a 3. stol. n. I. jsou časté případy, kdy týž člověk má nejen několik příjmení, ale i rodových jmen. Koncem antiky se užívalo vlivem křesťanství opět jen jediného jména. Ženy nemívaly zpravidla praenomen, nýbrž jen jméno rodové, a to si ponechávaly i po provdání. Jména manželova užívaly v 2. pádě, např. Caecilia Metella, manželka Crassova, jejímž otcem byl Q. Caecilius Metellus Creticus, se nazývala Caecilia Q(uinti) Cretici f(ilia) Metella Grassi, obv. však ženy jméno manželovo neudávaly. Děti dědily rodové jméno a pří­ jmení po otci, příjmení často i po matce. Adoptované dítě obyč. získávalo po adoptivním otci všechna tři jména a z rodového jména vlast-

281/ ního otce si utvořilo další cognomen: P. Cornelius Scipio Aemilianus byl syn L. Aemilia Paulla a adoptivní syn P. Cornelia Scipiona. Otroci na rozdíl od řím. občanů měli jen jedno jméno, často s označením otrockého vztahu (servus, puer) a pána, např. Latinus Tapponi Macrini ser(vus). Propuštěnci při­ jímali od bývalého pána praenomen a jméno rodové, otrockého jména užívali jako příjmení, např. M. Tullius M(arci) l(ibertus) Tiro, tj. bývalý otrok Tiro, propuštěný od M. Tullia (Cicerona). Literatura: W. Schulze, Zur Geschichte lateinischer Eigennamen, 1904; H. Thylander, Étude sur l'épigraphie latine, 1952; I. Kajanto, The Latin Cognomina, 1965.

Jordán (hebrejsky Jarděn, řec. Iordanés), řeka v Palestině, pramenící pod horou Hermonem. Protéká jezerem Genezaretským a vlévá se do Mrtvého moře. Nedaleko vtoku u Jericha je podle křesť. tradice místo, kde -Jan Křtitel pokřtil - Ježíše. Josephus Flavius [2. p. -pha -ia], původním jménem Josef, syn Mattatjáhův, * 37/38, t krátce po 100 n. 1., židovský kněz (-farizeové), později vojevůdce a dějepisec. Za pobytu v Římě v r. 64•poznal řím. kulturu i vojenství. Proto se mohl r. 66 stát velitelem žid. povstání v Galileji ( -židovská válka). Po statečné obraně pevnosti J ótapaty se vzdal Vespasianovi a získal si pří­ zeň jeho i -Titovu. Vyzýval pak obležený Jeruzalém k vzdání. Později žil a psal v Římě. V řec. jazyce napsal: Historiá Iúda'ikú polemú pros Rhómaiús (Válka židovská, 7 kn.; pův. psána aramejsky), o pří­ činách a průběhu války v 1. 66-73, na základě znalosti obou stran. Iúda'iké archaiologiá (Starožitnosti židovské, 20 kn.), dějiny -židů podle Starého zákona a jiných žid. pramenů až do doby Neronovy. Iósépú bios, vlastní Zivotopis, zvl. o bojích v Galileji, v němž zdůraz­ ňuje svou loajalitu k Římanům. Proti Apiónovi (citováno obv. latinsky Contra Apionem), obrana Židů a jejich náboženství. - Pro pramennou hodnotu a živost podání jsou tato díla velmi ceněna. Preklady Války židovské: do latiny: 1. doslovný Rufinúv, 2. volnější, tzv . .Hegesippus (jméno zkomoleno z J osippus); do staré ruštiny z 11. stol. (Meščerskij, i 958), obsahující některé údaje čerpané zřejmě z jiného řec. textu, než se nám dochoval; do češtiny: Pavel Vorličný - Aquilinus (1553), F. Sušil (1856), Havelka-Šonka (1965). Literatura: J. Dobiáš, Dějiny římské provincie syrské, I. Do oddělení Judaie od Syrie, 1924. Románové zpracování: L. Feuchtwanger, Válka židovská.

Jova, Jovovi,

Jovův

viz Jupiter

Juha I., král v -Numidii (60 až 46 př. n. 1.); za bojů v Africe mezi přívrženci -Pompeiovými a-Caesarem podporoval pompeiovce. Po Caesarově vítězství u -Thapsu (r. 46 př. n. 1.) se dal zabít svým otrokem před branami města Zamy, když jej odmítli vpustit. J. II., * okolo 50 př. n. 1., t 23 n. 1., syn Juby I., král v Mauretánii. Jeho manželka Kleopatra Selěné byla dcerou M. -Antonia a -Kleopatry. Asi r. 30 př. n. 1. byl dosazen Augustem jako vládce v Numidíí, po jejím připojení k provincii Africe (r. 25 př. n. 1.) mu byla svěřena -Mauretánie. Získal vzdělání na dvoře Augustově a proslul učeností i svými umělec­ kými sbírkami. Z hlavního města Mauretánie -Caesareje (2) (dn. Šeršel) vytvořil kulturní středisko s knihovnami a muzei. V řecky psaných spisech, z nichž čerpali Plinius St. a Plůtarchos, se zabýval řím. dějinami, Libyí, Arábií, Assyrií; věnoval se i gram. a lit. studiím. Z jeho díla se zachovaly jen zlomky.

Jup až 107 postupně celé země. J. se utekl do Mauretánie. R. 107 byl na Metellovo místo poslán -Marius, a ten dosáhl r. 105 jednáním s mauretánským králem -Bocchem J-thova vydání. J. byl při Mariově triumfu v ilímě veden v okovech a r. 104 v řím. žaláři usmrcen. Válku s J-thou vylíčil monograficky historik Sallustius.

Juno, lat. luno [2. p. -ony] 1. ve stv. Itálii nadpřirozená ochranná síla každé ženy, jež měla funkce obdobné jako u mužů -genius; - 2. ochranné božstvo všech žen ve městě. Tak se J. stala bohyní plodnosti celého města a stanula po boku Jovově. Zvl. oblíbená byla ve stř. Itálii a pod jménem Uni byla dokonce přejata do etruského náboženství ( -Etruskové [3]). Pod vlivem náb. představ řeckých pře­ nesli Římané na J-onu rysy řec. ochránkyně města -Athény i ochránkyně žen a bohyně plodnosti -Héry. V Římě byla J. spolu s Jovem a -Mínervou hlavní městskou bohyní. Jejich společným sídlem byl chrám na -Kapitolu. Později judaismus viz Židé J-oniných chrámů v Římě přibý­ valo, jak se zvyšoval počet ovládJudea (řec. Iúdaiá, lat. Iudaea), nutých měst, jichž byla J. ochranstarověký název nejjížnější a nej- ným božstvem (-evocatio). Tak významnější části -Palestiny na byl po pádu Vejí zbudován r. 392 pravém břehu Jordánu. Své jméno na Aventinu chrám J-ony Reginy, měla podle kmene Juda, nejpočet- součástí oficiálního řím. kultu se nějšího a nejmocnějšího z 12 žid. staly i obřady v chrámě J-ony zvaně kmenů (-Židé). Na sev. sousedila. Sospita (Ochránkyně) v Lanuviu. se Samarií, na záp. s ůzemím Fi- Na sev. výšině Kapitolu měla lištínů při Středozemním moři, na chrám J. Moneta (Napomínatelka); jihu s ldumeí, vých. hranici tvořil v něm byla mincovna (odtud modolní tok Jordánu a Mrtvé moře. neta = mince, peníz). Ochránkyní Původně tvořila J. součást samo- všech řim. žen byla starobylá J. statného žid. království; to se na Caprotina, oslavovaná 7. července sklonku 10. stol. př. n. 1. rozpadlo (Nonae Caprotinae) veselým průvo­ na část jižní - Judské království - dem, při němž byly otrokyně oblea severní - Israelské království čeny jako řím. občanky, vedly ob(lsrael). - Později, zvláště v řím. scénní řeči a šlehaly kolemstojící době císařské se názvem Judea fíkovými ratolestmi. Juno Lucina označovalo často celé ůzemí na chránila naproti tomu výhradně pravém břehu řeky Jordánu, popř. matrony. Ta nabyla rysů řec. celá Palestina. Podle toho také byli -Eileithyie, neboť rodička jí po obyvatelě J-eje označováni v tomto šťastném porodu přinášela oběť širším smyslu jako Iúdaioi (řec. = v atriu. Den založení jejího chrámu Židé). na Esquilinu (1. březen) byl velkým svátkem žen (Matronalia), které Jugurtha, numidský král v letech tehdy dostávaly od svých manželů 118-105 př. n. 1. Po smrti svého dary. J. měla jako ochránkyně matron strýce -Micipsy se ujal vlády spolu s jeho dvěma syny, Hiem- většinu rysů řec. bohyně -Héry psalem a Adherbalem, dal je však a nakonec s ní by la zcela ztotožjednoho po druhém zavraždit. něna. - Ohlasy v pozdější době R. 111 proto vypověděl nm. viz s. v. Hérá. senát J-thovi válku. Neschopnost a úplatnost řím. velitelů vzbudila Jupiter, lat. Iuppiter [2. p. Jova], v Římě nespokojenost, až byl ko- nejvyšší božstvo italských kmenů; nečně do Afriky vyslán Q. Caeci- jeho jméno ukazuje na shodný ie. lius -Metellus; ten dobyl v 1. 108 původ, jako měl řec. -Zeus a staro-

Jup

282/

indický Djáuš. Obě božstva mají mnoho stejných rysů, starší jsou dány společným původem, mladší vznikly ztotožněním obou božstev za helénismu. Jako bohu jasného nebe byly J ovovi zasvěceny vrcholky hor, na nichž byly později postaveny chrámy. Tyto chrámy se někdy stávaly kultovními a politickými středi­ sky ( -Albanus mons [Iuppiter Latiaris]; -Kapitol). Z význač­ ných dnů v měsíci byly Jovovi zasvěceny Idy (-kalendář [2]), o nichž se mu obětovalo. Jako bůh přírodních sil vládl J. počasí, zvl. bleskům a dešti. Proto se za trvalého sucha konalo procesí na Kapitol, aby u J ova vyprosilo

soudit" (iudicare iubere); na rozdíl od toho ve stadiu druhém (in iudicio, judikace) vynášel ustanovený soudce rozhodnutí. Toto přísné rozlíšení úloh soudního magistráta a soudce vymizelo v ůřednickém řízení (extra ordinem) za principátu a obecně v císařství: iurisdictio pak značí pravomoc opravňující i k vydání rozsudku a dělí se na trestní, jde-li o zájem veřejný, a civilní, domáhá-li se práva soukromník. V Římě měli j-ci senát, sněmy a ůředníci, a to v oborech přesně vytčených. Nejvyššími jurisdikcionáři byli od r. 367 př. n. I. -praetoři, kteří převzali soudní pravomoc -konsulů. Nepolit. provinění soudili -aedilové a -kvěstoři. J. déšť. -sněmů (centurijního a tributního) Jako bůh blesku byl J. považován se týkala pří kriminálních a odvoi za ochránce prísahy, věrnosti a lání ( -provocatio). práva. V boji byl ochráncem vojska, jemuž dával sílu a vítězství. Zbroj Justinián viz Iustinianus přemožených nepřátelských velitelů ( -spolia opima) zavěšovali ví- Juvenál viz Iuvenalis tězní vojevůdcové jako děkovnou oběť v chrámu Jova, zv. Feretrius. Pod Jovovou ochranou uzavíral pontifex maximus ( -pontifikové) nejslavnostnější a nejzávaznější svatební obřad, zvaný confarreatio ( -manželství [2]). Z členů kněžských kolegií měl k Jovovi nejtěsnější vztah flamen Dialis (Jovův obětník [-flaminové]), avšak obětovat mu mohli i jiní kněží, zvl. pontifex maximus. V císařské době se rozšířil zvl. kult kapitolské trojice ( -Kapitol), ale i různé kulty orient. božstev, která byla s Jovem ztotožňována (/. -Dolichenus; -Sabazios). V řím. filosofii se J. objevuje v týchž funkcích jako řec. -Zeus. Kolem J ova se vytvořil okruh božstev s působností obdobnou jeho vlastní. Tato božstva vznikla namnoze osamostatněním Jovových atributů. Sem náleží božstvo přísahy -Semo Sancus (Dius Fidius), bohyně věrnosti -Fides, bohyně mladosti Iuventas, která byla ztotožněna s řec. -Hébé, bůh noč­ ních blesků Summanus, bůh vymezených hranic -Terminus, bohyně vítězství -Victoria, a -Veiovis, božstvo vcelku nejasné působ­ nosti.

K

Kabeirion, chrám mystérií na Samothráce 1 cela (náos); 2 chrámová předsíň (pronáos); (doplnení sloupů v cele neHsté)

o o o o o o o

o o o o o o o

Obraz: F. X. Tkadlík (1786-1840), Jupiter Hromovládce. - V. t. s. v. Zeus.

jurisdikce (lat. iurisdictio), soudní pravomoc. J. republikánských magistrátů se v římskěm -procesu civilním (2) vztahovala jen na první . stadium soudního řízení (in iure), kdy magistrát organizoval a autorizoval řádný proces a ze své moci magistráta cum -imperio „stanovil soudce" (iudicem dare) a „kázal

•

•••

•

K viz též C

Kabeirion [2. p. -ia], svatyně pro mystérijní kult ---+Kabeirů. Kabeirové, zpravidla dvojice božstev, představující otce a syna. Jejich kult, pocházející snad z Malé Asie, se rozšířil již v archaickě době ojediněle i na řec. pevninu (Théby). Jeho hlavním střediskem byl však ostrov -~-Samothráké, kde stála nejznámější svatyně K-rů, tzv. Kabeirion. Rozkvět mystěrií, která se tu konala, spadá do doby helénist. a prvních stol. doby římské. Dávali se do nich zasvěcovat pře­ vážně plavci, kteří přičítali své zachránění na moři zásahu Kabeirů. Proslulo též Kabeirion na ostrově --+Lémnu. K. byli tehdy také ztotožňováni s jinými božstvy, přede­ vším ---+Dioskúry, ---+Kúréty a ---+ Korybanty. kacíři

(z řec. katharoi, čistí, tj. dodržující určitý řád) viz hereze

Kadmos [2. p. -ma], syn foinického krále Agénora, mytický praotec Thébanů. Hledaje svou sestru ---+Európu, kterou unesl --+Zeus, přišel do Boiótie a založil zde tvrz Kadmeiu, jádro pozdějších Théb. Když jeho druhy usmrtil ---+Areův drak, ukamenoval ho a na příkaz ---+Athénin zasel jeho zuby do země. Z této setby vzešli ihned ozbrojení muži, kteří se pustili v zápas a navzájem se pobili. Jen pět jich zů­ stalo na živu; od nich odvozovalo svůj původ pět šlechtických rodů thébských (tzv. Spartoi, Zasetí). Později se K. oženil s Harmonií, dcerou Area a ---+Afrodíty. Při svatbě daroval Héfaistos Harmonii osudný náhrdelník ( ---+Alkmaión [ 1] ; --+sedm proti Thébám). Dětmi K-ma a Harmonie byli ---+Ínó, Semelé ( ---+Dionýsos), Agaué ( --+Pentheus), Autonoé ( --+Aktaión) a Polydóros, otec Labdaka, praotce Labdakovců (-.Oidipús), na nichž se Arés mstil pro zabití draka. K-movi se mj. připisovalo zavedení foinického písma do Řecka. Reliéf: Paolo della Stella Ct 1552), Kadmos s drakem (na letohrádku Belvederu v Praze), - Nástropní rnalba: Baccio Bianco, Kadmos a ozbrojenci, 1625-30 (Valdštejnský palác v Praze). - Opery: K. Forster, Der lobwiirdige Cadmus, 1663; J. P. Kunzen, Cadmus, 1725 (text A. Konig).

Kaisareia viz Caesarea Kaisarión viz Kleopatra Kalábrie (lat. Calabria), ve starověku krajina v jihovýchodním výběžku jižní --+Itálie, mírně zvlněná

283/

kal

(500 m), s četnými pastvinami (chov ovcí, zpracování vlny), rozsáhlými ovocnými sady a olivovými háji; rozvinuté bylo tamní včelař­ ství (vývoz medu). Důležitými pří­ stavy a obch. i výrob. středisky byly --+Tarentum a --+Brundisium. Dnes se jménem K. označuje území stv. --+Bruttiů, tj. jihozápadní cíp Itálie.

(červen-červenec); dny v měsíci se tam počítaly ve třech dekádách, nazvaných podle přibývání, úplňku a ubývání měsíce (např. druhý den v úplňku je 12. den v měsíci).

Kalais a Zétés, synově Boreovi (--+větry); v. t. Harpyje. Kalamis [2. p. -ida], řecký sochař 1. pol. 5. stol. př. n. I., ve stv. považovaný za významného před­ chůdce --+Feidiova. Díla zobrazuJICI různá božstva, pracovaná v bronzu, mramoru a chrýselefantíně, se nezachovala; ve stv. proslula zvl. jeho zobrazení koní. Kaledonci nebo Pitkové, kmen ve starověku usedlý na území dnešního Skotska. K obrannému valu proti nim položil základy --+Agricola (80 n. I.), opevnění bylo dokončeno (r. 142 n. I.) Antoninem Piem. Val, zbudovaný na způsob limit'.l (--+limes), směřoval od zálivu Bodotrie (dn. Firth of Forth) na východě k zálivu Clotě (dn. Firth of Clyde) na západě. Začát­ kem 4. stol. n. I. jsou dosvědčeni pod jménem Piktové. - V. t. Británie. kalendář. A. U Řeků byl zákla-

dem k-e rok měsíční (lunární) o 12 synodických měsících, trvajících zhruba 29 1 /2 dne; proto se v něm střídaly měsíce o 29 a 30 dnech. Takový rok dosud podržují mohamedáni, a to nezávisle na ant. tradicích. Poněvadž 12 takových mě­ síců dává dohromady jen 354 dny, byl lunární rok vyrovnáván s rokem slunečním, který trvá zhruba 365 1 / 4 dní, vždy v určitém cyklu vkladným měsícem (to je pak tzv. rok lunisolární). Cyklus však nebyl všude stejný, zvl. v Athénách se měsíc vkládal často jen podle potřeby. V Egyptě, kde se nejdříve uplatnil v praxi rok sluneční (solární), se rok dělil na 12 měsíců po 30 dnech a na závěr roku následovalo 5 nebo 6 dní (tzv. epagomenai, dodatečné). Rok začínal v každé obci jindy, v Athénách zhruba v pol. července; rovněž názvy měsíců, pojmenovaných podle místních svátků, byly rozdílné. V Athénách se měsíce nazývaly Hekatombaión (červenec-srpen), Metageitnión, Boédromión, Pyanepsión, Maimaktérión, Pos(e)ideón, Gamélión, Anthestérión, Blafébolión, Múnichión, Thargélión, Skiroforión

V době helénist. se značně rozšířil k. makedonský, v němž se dny počítaly v měsíci průběžně. V Egyptě se tehdy užívalo názvů měsíců makedonských i egyptských. V cís. době se tu často užívalo řím. označení měsíců, např. Dekembrios = December. B. Rovněž Římané vycházeli zprvu z 12 synodických měsíců, jejich rok však na rozdíl od Řeků trval 355 dní. Rozdíl 10 dní proti roku slunečnímu vyrovnávali tzv. interkalacemi (tj. vkladnými dny po 23. únoru). Interkalace vyhlašovali --+pontifikové, a to v pozdějších dobách libovolně, takže se nakonec řím. rok značně lišil od slunečního. Rozdíl vyrovnal --+Caesar tím, že stanovil délku normálního roku podle egyptského vzoru na 365 dní a nařídil, aby r. 46 př. n. I. měl o 90 dní více (355 90); od r. 45 měl být každý čtvrtý rok přestupný, tj. o 366 dnech. Řím. rok začínal pův. 1. březnem, proto např. září byl nazýván sedmým měsícem (September od septem = sedm). Názvy řím. měsíců se zachovaly v mnoha evr. jazycích dodnes: lanuarius, Februarius, Martius, Aprilis, Maius, Iunius, Iulius (pův. Quintilis), Augustus (pův. Sextilis), September, October, November, December. Teprve od 2.stol. př. n. I. začínal rok 1. lednem. Počet dní v jednotlivých měsících zůstal po Caesarově reformě kalendáře nezměněn. Dny v měsíci se u Římanů počítaly podle tří pevných dnů: 1. den v měsíci se nazýval Kalendae (kalendy; sr. kalendář, koleda), 5. nebo 7. den Nonae (nóny, tj. podle řím. počí­ tání 9. den před úplňkem), 13. nebo 15. den !dus (idy). V březnu, květ­ nu, červenci a říjnu byly nony 7. a idy 15., v ostatních měsících 5., resp. 13. K těmto pevným dnům se přidávalo adjektivní označení mě­ síce, takže Kalendis lanuariis (o kalendách lednových) je 1. I., Nonis Februariis (o nonách únorových) je 5. II., ldibus Martiis (o idách břez­ nových) je 15. III. Ostatní dny se určovaly odčítáním od těchto pevných dnů. Vyjadřovalo se to výrazem pridie, šlo-li o . den před pevným datem (pridie Kalendas Februarias je 31. I.), a formulkou a. d. (ante diem = přede dnem), za níž následovala číslovka řadová a pevný den, např. a. d. IV Nonas Februarias je 2. II., a. d. Ill Kalendas Februarias je 30. I. V poz-

+

kal

284/

dější době se objevuje i průběžné počítání dní v měsíci. Psané kalendáře se nazývaly sou-

fón [2]; --+Hippiás [2]; --+sofisté) k obhajobě extrěmního individualismu silných jedinců a jejich práva na moc. V postavě K-Zeově zobrazuje Platón typ bezohledného politika, který velebí prospěchářskou politiku a hlásá zásadu, že moc je právo. K. se cítí povýšen nad dav, ale k lidu se staví přátelsky, aby jej mohl ovládnout.

hrnným názvem f asti, podle dní vhodných k úřednímu jednání (dies f asti), jichž bylo nejvíce. U jednotlivých dní bylo poznamenáno složitým systémem zkratek, zda jde o den určený k úřednímu jednání, o den tržní, sváteční různého druhu apod. Rada těchto kalendářů se dochovala nápisně, např. fasti Praenestini nazvané podle svého naleziště ( --+Praeneste). Byly též speciální k-e svátků, v nichž se zaznamenávalo, kdy kterého roku byly konány sváteční obřady (např. tzv. fasti feriarum Latťnarum, tj. záznamy o svátcích kultovního sdružení Jova Latinského), dále k-e mající spíše charakter kronik (-+anály; ··např. nápisná kronika z --+Ostie) nebo prostého seznamu --+epónymů (konsulské fasti, nejvýznamnější tzv. kapitolské). Literatura: L. Vidman, Fasti Ostienses, 1957.

kalendy (lat. Kalendae) viz kalendář (B) Kalchás [2. p. -chanta], mytický řecký věštec. Obětoval --+Ífigenii v Aulidě; předpověděl, že --+trójská válka potrvá deset let a že Tróje nebude dobyto bez --+Achillea a bez luku ---+Filoktétova. Ze zlosti nad tím, že ho věštec Mopsos, vnuk --+Teiresiův, překonal v řešení hádanek, zemřel. Kalchédón též Chalkédón (dn. Kadikóy), obchodní přístav v --+Bíthýnii nad --+Bosporem (2) Thráckým, se slavným chrámem -Apollónovým. Byl patrně založen v 7. stol. př. n. I. z --+Megary. Kalliás [2. p. -ia] 1. athénský boháč, jehož jménem byl nazván mír uzavřený r. 449 př. n. I. s Peršany. Podle něho se Athéňané vzdali zásahů ve vých. Středomoří a Peršaně jim za to ponechali jako zájmovou oblast Egejské moře. Tímto mírem skončily --+řecko-perské války. 2. K., vnuk předchozího, nevlastní syn --+Perikleův, proslulý svým bohatstvím a rozmařilým způ­ sobem života. Nákladným hoštěním sofistů promarnil majetek a zemřel v chudobě. Jeho dům je vylíčen v --+Platónově dialogu Prótagorás (337 D) a v --+Xenofóntově Symposiu, jejichž je dějištěm.

člen jeho družiny, později upadl v nemilost a byl popraven. Vylíčil řec. dějiny své doby (Hellénika) a tažení Alexandrova, Alexandrů prdxeis (Činy Alexandrovy). Zachovaly se z nich pouze citáty. Zachovaný románový Život Alexandra Velikého, který měl vliv na střv. skladby o Alexandrovi (Alexandreidy), se mu přičítal neprávem (tzv. Pseudokallisthenés).

Kallikratés [2. p. -ta], vynikající řecký architekt doby Perikleovy (2. pol. 5. stol. př. n. I.), vedle --+lktína vedoucí stavitel ----->-Parthenónu a účastník při stavbě chrámu Athény Níké na athénské Akropoli. Zbudoval i část athénských hradeb jako městský stavitel.

Kallistó [2. p. -ty], arkadská nymfa z družiny Artemidiny. Zeus se jí zmocnil, vzav na sebe podobu Artemidy, a zplodil s ní Arkada, praotce Arkadů. Žárlivá Hérá proměnila K-tu v medvědici, Zeus ji však i se synem vzal na nebe mezi -+hvězdy (1), a to jako Medvědici Kallimachos [2. p. -cha] z Kyré- (Arktos) a Arkada jako Vozataje ny, * před r. 300, t asi 240, působil (Boótés = Arktofylax = Arktúros). v - Alexandrii jako učitel a dvorní Báji zbásnil Ovidius (Met. 2, básník --+Ptolemaiovců a zabýval 409-507). Obrazy: Tizian, Diana a K., 1559; Ruse katalogizováním alexandrijskě Jupiter a K., 1613; Diana a K., knihovny. Byl předním představite­ bens, 1638--40; N. Poussin (1594-1665), Julem --+alexandrijského básnictví. piter a K.; F. Solimena (1657-1747), Jeho programem bylo skládání Diana a K.; A. van der Werff, Poklesek 1704; Tiepolo (1696-1770), krátkých básní (v protikladu k eposu Kallistin, Kallistó; J. H. Tischbein st., Jupiter a --+Apollóniovu [1] tvořil --+epyllia), K., 1756; A. F. Maulbertsch (1724-1796), dále neobvyklost látek a osohtost Diana a K. (MG Brno). - Nástropní malba: Baccio Bianco, Kallistó proměněná v medzpracování. Podle stv. tradice obsa- vědici, 1625-30 (Valdštejnský palác hovalo jeho dílo na 800 básnických v Praze). - Báseň: J. Vrchlický, Kallisto a prozaických knih. Z básní se však (Sfinx), 1883. - Balet: F. J. Gossec, Calzachovalo kromě četných zlomků listo, 1796. jen 6 hymnů (s tendencí dynastic- kalokagathiá (z řec. kalos, krásný, kou a lit. polemickou) a 63 půvab­ agathos, dobrý), tj. být krásným ných epigramů. Hlavním dílem pro- a dobrým, totiž ťyzicky i duševně, zaickým byl katalog alexandrijské zvl. mravně zdatným, bylo cílem knihovny, básnickým Aitia (Půvo­ řecké --+výchovy. Pův. ovšem bydy), sbírka elegií o původu měst, la k. aristokratickým ideálem a kultů, obyčejů apod.; největší ze výraz agathos se vztahoval na „dob~ zachovaných zlomků je z elegie rý", tj . ,,urozený", původ. K. se --+Akontios a Kýdippé. Nalezly se i později stala též ideálem humanisúryvky z proslulého epyllia Hekalé, tických vychovatelů, kteří popírali líčícího vlídné přijetí, jehož se za stř-v. askezi a zaváděli do školy i tě­ výpravy na marathónskěho býka do- lesnou výchovu (tak i J. A. Kostalo --+Théseovi u stařenky Hekaly. menský). - M. Tyrš vyšel z ant. Báseň o proměně kadeře --+Berení- k-ie při založení „Sokola". ky, choti Ptolemaia III., v souhvěz­ dí (dosud zv. ,,Bereníčina kadeř") Kalydón (trosky 2 km severně od přeložil do latiny --+Catullus. K . . dn. Evinochori), město v jižní --+Aitólii, známě z pověstí o lovu na psal i jamby a lyrickě básně. kalydónskěho kance(----->-Meleagros), Preklady ukázky: ŘecL středisko --+Artemidina kultu. Kallínos [2. p. -na] z Efesu, 1. pol. 7. stol. př. n. I., nejstarší známý Kalypsó [2. p. -sy], dcera --+Atlanřecký elegik; povzbuzoval svými tova, nymfa na dalekém ostrově elegiemi spoluobčany k obraně Ógygii, jež pohostinně přijala vlasti proti vpádu --+Kimmeriů, --+Odyssea, když k ní byl zahnán jak dokazuje jediný větší zachovaný mořskou bouří, a zamilovala se do zlomek. něho. Po sedmiletém pobytu na ostrově ho však musila na rozkaz Pfeklad: ŘecL Diův propustit (Horn. Od. 5, Kalliopé viz Múzy 1-268).

Malby: A. Bocklin, Odysseus a K., 1883; Kalliklés [2. p. -lea], jedna z poJ. Drapes, Ostrov Kalypsin, 1897. - Drastav Platónova dialogu Gorgids, Kallisthenés [2. p. -na] z Olynthu, matizace: F. Th. Csokor, Kalypso, 1942. která není odjinud známa. K., * okolo 370, t 327, řecký historik, Opera: P. Winter, Calipso, 1803. údajně Gorgiův žák, zde používá prasynovec Aristotelův. Zúčastnil antiteze --+nomos - --+fysis ( -.Anti- se tažení -Alexandra Velikého jako Kamares (mn. č.), jeskyně na

285/

kan Proslulá byla řemeslná výroba, jež se rozvíjela pod řec. vlivem: zeměd. nářadí (vědra, nádoby na olivový olej, měděné nádoby, lisy), lampy, zrcadla, kovové nádobí, skleněné předměty, reliéfní keramika, voňavky vyráběné z k-nských růží. Čilý obchod podporovaly kromě dobrého silničního spojení též obch. přístavy v Puteolech a Neápoli. Rozkvět K. nastal hlavně v době císařské; tehdy vznikla na pobřeží proslulá lázeň­ ská města --+Stabiae, Baiae (v zátoce proti Puteolům) s vilami řím. císařů a boháčů i válečný přístav --+Misenum. Z ostatních měst byla nejznámější -+Nola, --+Herculaneum, -+Pompeje, dále Salernum (dn. Salerno) a Atella (dn. San Arpino).

kampánské vázy viz vázy italiótské Kanaán 1. semitské jméno Foiníkie a záp. Palestiny ( = země purpurová), přeloženo do řečtiny Foiníkiá; - 2. pro židy a křesťany ,,země zaslíbená". Kamarská váza z Faistu, asi 18. stol. pf. n. I. (Iraklion)

zač.

jižním svahu pohoří Ída na Krétě, proslulá nálezem váz (z doby asi 1830-1700 př. n. 1.) jednoduchých baňatých tvarů, zdobených pestrým, většinou stylizovaným, rostlinným ornamentem na tmavém pozadí (tzv. kamarský styl).

Kambýsés [2. p. -ýsa] (staropersky Kambužija), perský král 530-522 př. n. 1., syn a nástupce -+Kýra Staršího. Odstranil svého bratra Bardiju (řec. Smerdis) .. Vítězstvím u Pelúsia r. 525 se zmocnil Egypta. Zemřel cestou do Persie, kam se vracel na zprávu o spiknutí vedeném mágem Gaumatou, který se vydával za jeho bratra. kamej, řezaný polodrahokam nebo drahokam s vypouklým reliéfem ( --+glyptika). Nejproslulejší z řím­ ských k-í jsou tzv. --+Gemma Augustea a k. zobrazující císaře Tiberia a jeho rodinu. Kamény (lat. Camenae), v římské mytologii původně vodní nymfy; --+Livius Andronicus je ztotožnil s řec. --+Můzami. kamna viz topení Kampánie (lat. Campania), krajina ve střední -+Itálii na jih od --+Latia,

Kanachos [2. p. -cha], řecký soze Sikyónu, působil koncem 6. stol. a v prvém desetiletí 5. stol. př. n. 1. Z lit. zpráv jsou známy jeho kultovní sochy Apollóna v Thébách a trůnící Afrodíty v Sikyónu; nejslavnějším K-chovým dílem byl bronzový Apollón Filésios v Didymách, zachovaný v zo hrazeních na mincích římské doby. chař

mezi --+Samniem a mořem Tyrrhénským (--+Tuscum mare). Ve vnitrozemí se táhne vápencový masiv Apenin, na pobřeží ůrodná nížina, z níž se místy zdvihá pohoří vulkanického původu (např. -+Vesuv = lat. Vesuvius, 1186 m). V hist. době zde sídlili -+Oskavě. Svěrázná k-nská kultura byla silně prosycena řec. vlivy; již od 8. stol. př. n. 1. zde zakládali Ílekové kolonie, hlavně na pobřeží (např. --+Kýmé = lat. Cumae, Dikaiarcheia = lat. --+Puteoli, --+Neápolis). Od 6. stol. př. n. 1. byla K. pod vládou Etrusků, v 5. stol. ji ovládli Samnitě (--+sabellskě kmeny). Styk Ílíma s •K-ii se počal rozvíjet poměrně brzo a nabyl na síle zvl. od 2. pol. 4. stol. př. n. 1. (312 vybudována via Appia vedoucí z Ílíma do hl. města K., Capuy). Po odpadnutí Capuy od Ílíma ve válce s --+Hannibalem se stala ůrodná k-nská nížina státním majetkem římským ( --+ager publicus) a v 1. stol. př. n. 1. byla předmětem sociálních bojů. Při správní reorganizaci -+Itálie (r. 41 př. n. 1.) se stala K. spolu s --+Latiem prvním z jedenácti it. krajů (regiones). K-nské zemědělství bylo - vedle obilí, ovoce a zeleniny - zaměřeno především na pěstování speciálních kultur (vinné révy, oliv, růží apod.).

kanalizace (od lat. canalis, trubice, stoka, kanál) pro odpadové vody byla již v 2. tis. př. n. 1. v palácích na Krétě. Odvodní stoku s terakotovým potrubím měly Athěny za --+Peisistrata (6. stol. př. n. 1.). Zdokonalení zdravotnických zařízení v helénist. městech se neobešlo bez kanalizace. Otevřené i podzemní kryté kanály pro odvádění nečistot do řek a do moře byly na půdě řím. i v menších městech (např. v Pompejích pod chodníky). V Ílímě byla ústřední větví k. --+cloaca maxima. V císař­ ské době byla k-ci věnována zvláštní péče. V ilímě byli curatores alvei Tiberis et riparum et cloacarum urbis (dozorci nad řečištěm,_ a břehy Tiberu a nad městskými stokami) s početným personálem. Kandaulés viz Gýgés kandidát viz candidatus kanéforos

(řec.

,,nesoucí koš"),

kan

286/

označení

k-ci se sahalo, když se objevovaly knihy, které obsahovaly nově, vedoucím círk. kruhům nepohodlné myšlenky (-+apokryfy). Tak byla (v 3.-2. stol. př. n. I.) provedena žid. hierarchií k. knih SZ (jako obrana proti vlivu některých -+sekt židovských); obdobně (asi koncem 2. stol. n. I.) křesť. hierarchií k. knih NZ (na obranu proti -+gnosticismu a myšlenkám -+sekt křes­

pro dívku, která nesla v procesí na hlavě koš s posvátným náčiním. Kanéfory se vyskytovaly v řadě slavností, zvl. při -+Anthestériích, -+Dionýsiích, v kultu Artemidy Braurónské ( -+Braurón) a v kultu bohyně -+Ísidy. Byly často zobrazovány v sochařství (sr. karyatidy). kanelura viz sloup

ťanských).

Kanny viz Cannae kánon (řec. kanón, hůlka, měřítko, pravidlo) I. výbor nejlepších autorů, popř. děl určitého literárního druhu, prováděný z různých, např. estetických hledisek. V řec. literatuře provedli takový výběr alexandrijští učenci. Tak existoval k. tří attických tragiků (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés), devíti lyriků (Alkmán, Stésichoros, Íbykos, Simónidés, Bakchylidés, Pindaros, Alkaios, Sapfó a Anakreón), deseti attických řečníků (Lýsiás, Isokratés, Démosthenés a 7 dalších; -+řečnictví [A]) apod. Díla autorů do k-u nezahrnutých_ byla méně čtena a opisována, a proto se nám takě většinou nezachovala. Obdobný osud stihl i některá díla křesť. literatury (-+kanonizace); - 2. v řec. výtvarném umění, zvl. v sochařství, normativní soustava proporcí lidského těla a jejich vztahů, popř. vzorný typ. Nejznámější k. vytvořil v 5. stol. př. n. l. -+Polykleitos v soše mladíka s kopím ( -+Doryforos): hlava = délka ruky = 1/7 celkové výšky postavy aj. Souvisí s pýthagorovským chápáním skutečnosti v číselných vztazích. Ve 4. stol. př. n. I. obrněnil jeho f?.. -+Lýsippos: hlava = 1/8 celkové výšky; - 3. také architektonické řády měly svůj k., v němž byl jednotkou či proporčním modulem dolní průměr sloupu; jeho násobkem byla stanovena míra každého článku. Výška sloupu a architrávu jsou ve vzájemném vztahu: v iónském řádu např. při výšce sloupu 12-15 stop je výška architrávu 1/6 průměru sloupu (při v. 25-30 stop je to 1/12) apod. Je stálý poměr mezi dříkem, hlavicí a kladím. Také šířka interkolumnia (mezisloupí) je závislá na průměru sloupu a výšce architrávu. Podle Vitruvia byl kanonický poměr délky a šířky etruského chrámu (4 : 5 nebo 5 : 6), výška sloupu 1/3 šířky chrámu; orientace chrámu byla severojižní.

Kantabrové, kmen v -+Hispánii, který obýval severní část tzv. Přední Hispánie (Hispania citerior). V jeho společenském zřízení se udržely stopy matriarchátu. Říma­ né K-ry po jejich vytrvalém odporu podrobili až r. 19 př. n. I. kapitál v různých svých podobách existoval v antickém období jen v zárodcích. Poměrně rozvinut byl v antice k. obchodní, popř. lichvářský

(-+půjčky),

neurčoval

však celkový ráz ant. hospodářství. Základem společenské výroby byla -+práce -+otroků a drobných samostatných nebo polosvobodných výrobců v -+zemědělství i v -+řemeslech, z jejichž nadvýrobku si určitou část přivlastňoval obchodní (lichvářský) kapitál. Rozvoj směny a obchodního k-u však nevedl v antice k přeměně pracovní sily ve zboží v celospolečenském měřítku, proto nelze hovořit o k-u v ant. starověku. kapitála, typ majuskulního ( -+majuskule) -+písma latinského.

Kapitol (lat. mons Capitolinus, též Capitolium [v širším významu], pův. mons Tarpeius, Tarpejský vrch), jeden z pahorků, na nichž se rozkládalo město -+Řím; leží sz. od Palatinu, mezi -+forem a -+Martovým polem. Na jz. výběžku kapitolské'no vrchu, zvaném Capitolittm (v užším významu) bylo od pradávna kultovní místo -+J ova Kapitolskěho. Římští králové tam vystavěli chrám zasvěcený etruské ·božské trojici Jupiter, Juno, Minerva, jejíž kult sem přenesli z Quirinálu (tam byla za starší doby ctěna trojice Jupiter-MarsQuirinus). Chrám na K-u se stal hlavní svatyní řím. státu. Zbudován byl koncem 6. stol. př. n. I. etruskými umělci, později byl několikrát zničen požárem, ale pokaždé byl obnoven a vždy nádherněji vyzdoben. Místo pův. cihlové stavby s dřevěným násloukanonizace (v židovství a starém pím, s třemi řadami po 6 sloupech křesťanství), zařazení do souboru v průčelí trojdílné svatyně a s jedposvátných spisů ( -+kánonu). Ke nou řadou na bočních stran~ch,

byla vytvořena stavba mramorová (rozměry 56 m 60 m), krytá

x

taškami z pozlaceného bronzu. Kultovní terakotová socha Jovova od etruského umělce -+Vulky byla nahrazena chrýselefantínovou od Řeka Apollónia (1. stol. př. n. 1.). Za císařství se kult k-ské trojice rozšířil jako projev loajálnosti v provinciích, kde vznikala místní Capitolia (tj. chrámy zasvěcené k-ské trojici). Jakožto sídlo nejvyšší božské trojice stal se k-ský chrám středem náb. života Říma. Konala se v něm oběť o idách ( -+kalendář [2]), dospělí občané zde začínali svůj občanský život (toga virilis [-+oděv]), konsulově zahajovali při slavnostním zasedání senátu svůj úřední rok a vítězní vojevůdci zdi! zakončovali -+triumf. Vedle hlavního chrámu byla na vrcholu i na ůbočích K-u řada menších chrámů, svatyní, oltářů a soch bohů ( -+Fides; luppiter Feretrius [-+Jupiter]; -+Mars; -+luno Moneta [-+Juno]) i význačných řím. mužů. Na mnoha chrámech visely vojenské -+diplomy. Dále tu byl dům -+Romulův (casa Romu/i), -+archiv (tabularium), popraviště (saxum Tarpeium [-+Tarpeia]) aj. Během věků byl chrám a jeho okolí zničeno. Rekonstrukci kapitolského areálu provedl v 16. stol. Michelangelo. Dnes jsou na K-u významná muzea, jako Museo Capitolino a Palazzo dei Conservatori, mezi nimiž stojí původní bronzová socha -+Marka Aurelia na koni. Kappadokie (řec. Kappadokiá, lat. Cappadocia), krajina ve východní Malě Asii, na jihu oddělená pohořím -+Tauros od -+Kilikie, na severu sahala původně ůzemím východně od řeky -+Halys k pobřeží Černěho moře. Na vých. je prostoupena pohořím Antitauros. Byla obydlena Kappadoky, etnicky pří­ buznými Peršanům. Řec. živel pronikl do K. ve větší míře teprve v helénist. době, íránský se výrazně uchoval kolem města Koman. Drsné podnebí dovolovalo chov ovcí a koňů; v údolích se pěstovala pšenice, žito, luštěniny a ovoce. V horské oblasti se těžil alabastr, onyx a sůl. Koncem 3. tis. př. n. I. náležela K., podle svědectví „kappadockých hliněných tabulek" nalezených v dn. Kul-tepe (stv. Kaneš), k Assýrii, nato se stala jádrem říše -+Chetitů. Od vzniku perské říše byla perskou satrapií, později pod vládou -+Seleukovců, za nichž sev.

287/ ale podléhaly dále vlivu řec. kultury. Ve 4. stol. př. n. I. se Kárové sjednotili pod vládou domácích vládců, kteří jako satrapové uznávali svrchovanost Persie spíše jen formálně (--+-Mausólos). Po smrti --+Alexandra Velikého (323 př. n.1.) bojovali o K-ii -+Seleukovci a --+Ptolemaiovci, nakonec byla při­ pojena k říši Seleukovců. R. 189 byla sev. část K. odstoupena pergamské říši (--+-Pergamon), jižní náležela do r. 167 -+Rhodu. R. 129 Kapua viz Capua př. n. I. se celá K. stala součástí Kárie, hornatá země v jihozápadní řím. provincie -+-Asie. Malé Asii, osídlená Káry (snad pří­ buznými Lýdům ( --+Lýdie)], kteří karikatura se v Řecku objevuje se v předhistorické době rozšířili na již od doby archaické na vázové ---+Kyklady a pravděpodobně také malbě záměrným zkreslením fyziona -+Krétu. V hist. dobách byli gnomických rysů a proporcí těla, pověstní jako žoldnéři v cizích služ- směšností gest a děje. Tématem bách. Pobřeží K. bylo kolonizováno jsou parodie mýtů o bozích a hé-+-Dóry, na sz. i --+-lóny (--+-Mílétos). róech i záběry z denního života Neobyčejně členité pobřeží a pří­ (komičnost opilých, lidí s fyzickými hodné spojení se zázemím daly vadami, drastická charakteristika vzniknout čilým obch. přístavům ,,barbarů" k dosažení směšnosti). (Mílétos, --+Knidos, -.Halikarnás- Karikaturní ráz mají též výjevy na sos). Ve vnitrozemí vynikala města vázách kabeirských (pocházejících --+-Magnésiá nad Maiandrem, Tral- ze staré boiótské svatyně --+Kabeirů leis, Alabanda, Mylasa. V údolí řek, záp. od Théb, z doby jejího rozzejm. při ústí --+Maiandru, se dařilo květu v 1. pol. 4. stol. př. n. 1.) víno, obilí, oliva a zvláště výborné a flyákových ( -+-komedie [A]). Nejfíky. Z řemeslných výrobků bylo větší rozkvět k-ry byl v době helénejznámější sklo, keramika, náby- nistické. Dokladem jsou figurky tek a látky tkané z domácí vlny v drobně plastice a v malbě, zachya lnu. cené z kosmopolitické nižší spoZa Kroisa (560-547) byla K. lečnosti, např. v Alexandrii. Známo pod vládou Lýdie, pak Médie a je i několik jmen karikaturistů Persie. Kárové se aktivně zůčastnili (Antifilos, Galatón, Pausiás, Kté--+-iónského povstání (r. 500 nebo silochos aj.). 499 př. n. I.) a některé jejich obce Řecká k. měla vliv na vývoj k-ry byly později členy --+athénského ná- římské. V ní našly v malbě, na momořního spolku (až do r . 440 př. zaikách, reliéfech a v drobné plastice n. l.). Pak odpadly opět k Peršanům, ohlas typy trpasličí (pygmajské) jako

část připadla k ---+pontské ríši; ve 3.-2. stol. př. n. l. byla samostatná, pak pod vlivem --+Mithradata VI. V době římské si zpočátku uchovala formální samostatnost jako vasalský stát. Za císaře ---+Tiberia byla (r. 17 n. 1.) připojena jako provincie k řím. impériu. Za císaře ---+Diocletiana byla rozdělena na část záp. s názvem Cappadocia a vých. s názvem Armenia secunda.

Karikatura, helénistická terakota

Kar humorní představitelé mytologických a jiných výpravných dějů (např. Soud Šalamounův na nástěnné malbě z Pompejí) i z běžného života (např. scéna z malířského ateliéru v Pompejích). Oblíbené 6yly též lidské postavy se zvířecí hlavou, popř. zvířata v činnosti lidské (např. opičky s psí hlavou na pompejské malbě karikují Aeneův útěk z Tróje). Tyto výtv. projevy, jež mají paralely v literatuře, vyznačuje invence a tvůrčí fantazie, humorná ironie i krutá satira, popř. provázená textem.

Karneadés [2. p. -da] z Kyrény, asi 214-129 př. n. 1., filosof tzv. nové --+-Akadémie, jeden z nejvýznamnějších představitelů antické skepse. K-dovo učení zaznamenali jeho žáci, zvl. Kleitomachos z Kartága (187/6-110/9 př. n. 1.). Jako člen oficiální athénské delegace přišel K. r. 156/5 do Říma; jeho přednášky tam měly velký úspěch. Skeptické filosofii dal K. pevný teoret. základ. Dokazoval, že bezpečné vědění je nemožné; žádně evidentní představy, které stoikové považovali za východisko dokazování, neexistují. Poznání nemůže dosáhnout pravdy, nýbrž jen pravděpodobnosti (probabilismus), která má význam především pro praktické jednání. K. rozeznával tři stupně pravdépodobnosti: k prvnímu stupni patří jednotlivé před­ stavy, jež budí dojem věrohodnosti; druhý stupeň tvoří pravděpodobně představy, potvrzované komplexem dalších představ, které s nimi souvisí; konečně do třetího stupně se hodí představy, kterě jsou navíc Karikatura, scéna z flyáku, Odysseus u krále a královny Fajáků (z jihoitalské vázy, 4.-3. stol. pf. n. 1.)

Kar

288/

v souladu s celou naší předcháze­ polozávislého místního obyvateljící zkušeností. K. pronikavě kri- stva, jež bylo nuceno odvádét znač­ tizoval ze skeptického stanoviska né naturální dávky. stoickou apologetiku náb. představ, K-ginská moc se postupně rozšízvl. argumenty stoiku o existenci řila na valnou část sev. Afriky, na bohů.-V. t. skeptikové; Akadémie. pobřeží Pyrenejského poloostrova a na ostrovy v záp. části Středo­ Karpové, dácký kmen, jenž sídlil zemního moře - především Sicílii od počátku 3. stol. n. I. na dolním ( -řecko-kartáginské války) a SarDunaji, především v údolích Se- dinii. - Do 5. stol. př. n. 1. upevretu a Prutu. Podílel se na vpádech ňovalo K. svou moc především barbarů do -Dákie a -Moesie. v zámořských državách, okolo pol. 5. stol. podrobila jeho žoldnéřská Karrhy (lat. Carrhae), město v Me- vojska i severoafrické kmeny. sopotamii, u něhož porazili r. 53 Polit. zřízení v K-gu mělo olipř. n. I. ---+Parthové římského voje- garchický ráz, v čele státu stáli dva vůdce -Crassa. Do rukou Parthů suffetové volení na jeden rok, dále padla vojenská insignia řím. legií; aristokratická rada a shromáždění zpět je získal diplomatickou cestou lidu, jehož moc se omezovala vlastaž ->-Augustus r. 20 př. n. I. ně jen na volbu úředníků. Po upevnění moci K-ga na severoafrické Kartágo 1. (punsky Kart Hadašt, pevnině se v zahraniční politice ,,Nové Město", řec. Karchédón; státu prolínaly dva soupeřící směry: poblíž dn. Tunisu) přístavní město - obchodní, usilující o další rozšízaložené 814 př. n. I. na severním ření moci v zámoří, - zemědělský, africkém pobřeží osadníky z foinic- představovaný velkými pozemkokého -Tyru, od 5. stol. př. n. I. vými vlastníky, kteří chtěli posílit hlavní město punské říše; leželo na moc K-ga v sev. Africe. Postupně, poloostrově spojeném s pevninou hlavně od.konce 5. stol., nabyl pře­ úzkou šíjí. V době největšího roz- vahy expanzívní směr zaměřený na květu bylo K. rozděleno na čtvrti, zámořský obchod. Aspirace K-ga z nichž nejdůležitější byly Byrsa na hegemonii v záp. Středomoří (s chrámem a palácem) a Megara, se staly konkrétní hrozbou pro Řím přístavní čtvrť s tržištěm spojená v 1. pol. 3. stol. př. n. 1. Podrobení silnicemi s Byrsou. Nedostatek Tarentu Římany (272) a oslabení pitné vody byl odstraněn vybudo- syrákúské moci učinilo z K-ga rozváním cisteren. Přístavů mělo K. hodující námořní sílu v záp. části několik: záp. od Byrsy rejdu, jv. Středomoří. Rozpory mezi oběma obchodní a válečný přístav, jenž byl mocnostmi dospěly nakonec k váv době hosp. rozkvětu rozšířen. lečnému konfliktu (-punské válU přístavu bylo zbudováno mo- ky). Po druhé punské válce (218 až hutné molo a nábřeží pro vykládání 201) ztratilo K. polit. význam, pozboží. drželo však význam obch. a hospoHospodářství bylo založeno pře­ dářský. Na konci třetí punské války devším na tranzitním obchodu. (146) bylo K-ga dobyto, město bylo Kartáginci zásobovali Středomoří zbořeno a jeho půda byla prokleta. surovinami a zbožím z Británie a Z kartáginského území vytvořili z již. končin Afriky. Významný po- Římané provincii -Afriku. O obdíl v jejich obchodu tvořil dovoz a novení K-ga se pokusil již Gaius vývoz otroků. Obch. zájmy vedly Gracchus (---+Gracchové), který na Kartágince v 5./4. stol. také k pod- místě vyvráceného města chtěl zanikání objevných cest, a to do Bri- ložit kolonii Iunonii pro 6000 kotánie a na daleký sever (Himilkón) lonistů. Jeho pokus však pro anazáp.pobřežíAfriky(-Hannón). odpor senátní opozice ztroskotal. Vlastní řemeslná výroba nebyla Město bylo obnoveno až za Caev K-gu příliš rozvinuta, vyvážela se sara, od Augusta obdrželo statut hlavně keramika a výrobky ze slo- kolonie a od té doby začal jeho nové kosti, v jejímž zpracování, rozmach uvnitř soustavy řím. imprávě tak jako v obrábění kovů, byli péria. Ve 3. stol. n. I. bylo K. po Kartáginci mistry. Obchod podpo- Římu a Alexandrii třetím největším rovala hustá síť silnic, které spojo- městem v říši, soustřeďoval se zde valy K. s africkým zázemím. nejen obchod, ale město proslulo K-ginské zemědělství se počalo i jako středisko řečníků a právníků intenzívně rozvíjet od 2. pol. 5. stol. a záhy i křesť. theologů(---+ Tertulliapř. n. I., kdy si Kartáginci podma- nus, -Cyprianus, -Donatus [2]). nili okolní libyjské kmeny. IntenPoněvadž bylo K. Římany po zívní hospodářství, založené na třetí punské válce srovnáno se zemí, otrocké práci, bylo příznačné pro zachovalo se z pův. staveb málo: velkostatky v okolí města. Exten- zbytky opevnění (zejm. na Byrse), zívně se hospodařilo na usedlostech fora, cisteren, přístavu a chrámu

bohyně Tanit. Novým objevem je podzemní Tanitina svatyně. Řada památek pochází z města postaveného v řím. době. O k-ginském písemnictví nemáme bližší představu. Při zničení K-ga Římany r. 146 př. n. I. byly k-ginské knihovny předány Římany domorodým kmenovým králům a nic se z jejich obsahu nezachovalo. Do řím. doby se uchoval pouze -.Magonův spis o zemědělství, který byl z podnětu senátu přeložen do latiny. Později byl pořízen i jeho řec. překlad.

K-ginské umění v sobě spojuje vlivy předoasijské a egyptské s řec­ kými a místní primitivní tradicí (zejm. výrazné hliněné masky). Plastiku známe velmi málo; mince napodobují řecké. K. sehrálo významnou úlohu v prostředkování orient. a egyptského umění do záp. Středomoří (obchod), ale vlastní umělecká produkce nebyla příliš významná. Jak hluboké kořeny měla k-ginská civilizace, můžeme soudit z jejích přežitků v řím. období. Ještě na počátku císařství se úředníci v ně­ kterých severoafrických městech označují jako suffetové, vyskytují se punské, ropř. latinsko-punské nápisy a v některých oblastech se až do pozdní antiky udržela punština jako hovorový jazyk. Velké množství severoafrického obyvatelstva mělo v císařské době punská (semitská) jména. Zvlášť silně zapůsobilo punské náboženství na náb. vývoj sev. Afriky v řím. době. Pod lat. jmény se často skrývají stará punská božstva, která sí v podstatě podržují své původní znaky a kultovní obřa­ dy. Tak byla např. punská bohyně Tanit ztotožněna s luno Caelestis, Baal Ammon se Saturnem, Melkart s Herkulem apod. 2. Carthago nova ( dn. Cartagena), kartáginská osada a důležitá válečná základna v Přední -.Hispánii, v jejímž okolí -byly výnosné stříbrné doly. R. 209 př. n. I. jí dobyli Římané pod velením P. Cornelia -.Scipiona (3) Staršího. karyatidy (z řec.), zpravidla oděné ženské postavy jako opěrné články architektury místo sloupů. K nejst. dokladům patří k. na thesauru (pokladnici) Sifnijských v Delfech (525 př. n. 1.). Nejslavnější jsou k. na athénském Erechtheiu. Jejich kopie byly např. ve vile Hadrianově v -.Tiburu (dn. Tivoli), kde stály samostatně. Převzaty byly i v době renesanční. Ant. pověst spojovala jméno k. s ženami z Karyai na Pe-

289/

Kat matku Alexandra Velikého Olympiadu a zmocnil se vlády v Makedonii. R. 310/9 odstranil též vdovu po Alexandrovi Róxanu a jejího syna Alexandra. Pri moci se udržel až do své smrti r. 297 př. n. I. Se --+Seleukem I., -Ptolemaiem I. a -Lýsimachem uzavřel koalici proti -Antigonovi Monofthalmovi. Po vzoru ostatních -diadochů přijal r. 305 král. titul.

Kassiopeia hvězdy

viz

Perseus

(1);

(1)

Kastaliá, posvátný pramen v Delfech, pramenící na úpatí Parnássu. Básníci si v jeho sousedství předsta­ vovali sídlo -Múz. Kastór (2. p. -ora] viz Dioskúrové

~

Karyatida z Erechtheia na athénské Akropoli, konec 5. stol. př. n. 1. (Londýn) protějšek

k-d Kassandra, dcera trójského krále -Priama a -Hekaby. -Apollón jí dal schopnost předvídat budouckasetový strop, tj. strop s pro- nost, protože však odmítla jeho hloubenými poli, měly některé řec­ lásku, ztrestal ji tím, že nikdo jejím ké chrámy v sloupovém ochozu věštbám nevěřil. Po pádu Tróje při­ nebo v interiéru. Pravoúhlé kasety padla K. jako kořist -Agamemnobyly ze dřeva cedrového nebo cypři­ novi a byla v Mykénách spolu s ním šového, terakotové nebo mramo- zavražděna. - V. t. Aiás (2). rové, popř. s malířskou výzdobou Dramatizace: -Aischylos, tragédie Aga(např. sev. předsíň -Erechtheia). memnón. - Epos: -+Lykofrón, Alexandra V řím. stavbách měly kasety (/acu- ( = Kassandra). V nové době báseň Fr. nar) i tvar kosodélníků, osmiúhel- Scbillera, Kassandra, 1802. - Balet: K. Kupka, Cassandra, 1961. - Obraz: S. V. níků, popř. jejich kombinace. KaBakalowicz, Kassandra věští zkázu Tróje, setování měly i valené klenby 1884. (oblouk -Titův), kupole (-Pantheon) i polokupole v apsidě chrá- Kassandros (2. p. -ra], syn -Antimů (např. Venuše a Romy v Římě patrův. Začal r. 319 př. n. I. válku nedaleko Kolosea) a basilik. Podle proti -Polyperchontovi, jejž AntiHoratia měly kasetované stropy patros učinil svým nástupcem i domy boháčů (Carm. 2,16; 2,18). v Makedonii; r. 31 7 dal zavraždit loponnésu. Mužský se nazývá telamón.

kašny a fontány v řeckých měs­ tech, napájené vodovodem nebo přímo z pr~menů, měly mnohde architektonickou úpravu v průčelí se sloupy a s chrliči už od doby archaické (v Athénách např. Enneakrúnos s 9 chrliči, v Korinte Peiréné, G/auké); v době helénist. byly v ulicích, na agoře, v nádvořích domů a gymnasií. V městech řím. říše (např. Pompeje, Ostia, Timgad) měly k. s nádrží (/acus) v zahradě nebo peristylu domů a vil boháčů různé formy a velikost, popř. i vodotrysk (sa/ientes [ -nymfaion]). Dno a stě­ ny bazénu byly často vyloženy barevnými mramory nebo mozaikou; mívaly i plastickou dekoraci. V Ří­ mě bylo koncem císařství přes 1300 kašen a fontán; proslula monumentální meta sudans (vedle Kolosea) s mramorovým bazénem, do něhož stékaly proudy vody po vysokém kuželovitém kamenném jádru. katakomby, většinou podzemní pohanská, křesťanská i židovská v okolí Říma, zvl. při via Appia, ale i v Neápoli, Syrákúsách, Alexandrii aj. U Říma tvoří k. rozvětvenou síť chodeb vyhloubených v skalnatém terénu, ve stě­ nách s výklenky (/oculi) pro pohřby kostrové v několika patrech nad sebou, z 1.-5. stol. n. I. Nejznámější jsou k. Kallixtovy, Domitilliny a Sebastíanovy. (-+Obr. na str. 290.)

pohřebiště

Katalaunská pole (lat. Cata/aunici campi) ležela u Durocatalauni (dn. Chalons-sur-Mame) v provincii Belgica (-+Galie (11). R. 451 n. I. zde svedl nerozhodnou bitvu (tzv. ,,bitva národů") řím. vojevůdce Aetius s náčelníkem -.Hunů, Attilou.

290/

kat katalektický verš (od řec. katalégó, ,,přestávám"), zakončený neúplnou, tj. přerušenou, stopou. Opak: verš -.akatalektický. katalog (řec. katalogos, výčet, seznam), v antické literatuře veršovaná skladba nebo její část užívající formy výčtu. Zachoval se v 2. zp. -.Homérovy Íliady výčet lodí, kmenů a vůdců řec. vojska (Katalog lodí), jejž napodobil -.Nonnos v 13. zp. Dionysiak, dále katalog nymf a řek v -.Hésiodově Theogonii a zlomky Hésiodova Katalogu katapulta viz stroje (2)

válečně

(řec. katharsis, očištění); duševních hnutí soucitem a bázní (katharsis tón pathématón di' eleú kai fobú) je podle -.Aristotela úkolem tragédie. Pojem k. se vykládá buď ve smyslu mravním (2. p. pathématón se pojímá jako genitiv objektívní, tj. ,,city se zušlechťují") nebo (správněji) lékařském (pathématón se chápe jako genitiv odlukový, tj. ,,člověk je očišťován od citů", afektů tím, že jsou v něm tyto afekty vyvolány, aby se neškodně vybily).

katarze očištění

Literatura: O. Fischer, K výkladům tragické katharse, český časopis estetický, I, 1921, 4-12.

katastr, systematickou registraci pozemků jako podklad pro výměru daní, známe z helénistického Egypta, kde se vyvinul v době Ptolemaiovců podle starších egyptských vzorů. V řím. říši byla od doby Diocletianovy (284-305) pořizována výměra k-ů a zároveň zjišťována bonita pozemků, počet dobytka i počet „hlav" (capita), tj. pracovních sil. K-y byly pořizovány i v provinciích a registrace pozemků byla každoročně revidována.

Katakomby, R.im (fresky 4. stol. n. 1., Jonáš v loubi, Daniel, Abraham)

vzdělávali

učitelé

křesť.

věrouky

(katecheti). Její zřízení bylo známkou snahy vzdělanějších křesťanů vyrovnat se s řec. vědou: z filologie převzali její učitelé hl. kritiku a -exegezi, z filosofie pak etiku; měla tak být vytvořena soustava křesť. učení, jež by mohla soutěžit se soustavou založenou na tradič­ ním, polytheistickém náboženství. Byla založena koncem 2. stol. n. I. Pantainem; nejvýzamnějšími uči­ teli této školy byli -.Kléméns Alexandrijský a ---+Órigenés.

kategorie (řec. j. č. katégoriá) 1. v logice nejobecnější, nejvyšší pojmy, postihující základní druhy jsoucna. Nauku o k-iích jako nejvyšších pojmech vypracoval Aristotelés, a to v různých spisech. Zprvu jich uznával deset, později méně. Stoikové uznávali čtyři kategorie. Z Aristotela vycházela scholastická nauka o kategoriích; - 2. Kategorie (řec. Katégo riai) je název (patrně raného) logického díla Aristotelova, v němž podává výčet 10 k-ií a jejich stručnou charakteristiku. katéchúmenoi (řec.), nově získaní křesťané, kterým se dříve, než byli katéchétská škola alexandrij- pokřtěni, dostávalo poučování (kaská, nejstarší křesťanské vyšší uči­ těchéze) o věroučných otázkách a liště v tehdejším centru řec. kul- -.leitúrgii. K. vymizeli, jakmile se tury, -.Alexandrii, na němž se prosadil křest novorozených dětí.

katolická cirkev (řec. katholiké ekklésiá, obecná c.), již starověké (z 1./2. stol. n. I.) označení té formy křesťanské náboženské organizace, která se vyvinula z raného křesťanství (neboli církve apoštolské). K. c. se vyznačovala snahou po pevném sjednocení všech věří­ cích, aby bylo možně čelit náporu nejrůznějších názorových vlivů ze strany obdobných současných náb. hnutí (např. -.gnosticismu nebo některých křesťanských -.sekt). Od rané církve se k. c. odlišovala odporem proti působení charismatických hodnostářů (-.charisma); proto kladla důraz na rozhodující moc -.biskupů a na -.svátosti, které podle ní mají platnost jen tehdy, jsou-li vykonávány osobami k tomu řádně ustanovenými. V zásadě zna-

menápřeměnarané

církve v c. k-kou ústup od eschatologického očekávání brzkého konce světa a smíření se současnou formou společenského uspořádání; na tomto stupni vývoje se již mohlo stát křesťanství náboženstvím státním.

Kavkaz (řec. Kaukasos [2. p. -asu], lat. Caucasus Scythicus), pohoří mezi Černým a Kaspickým mořem (původ jména je nejasný). V antice byl znám od 6. stol. př. n. 1., kdy se řečtí kolonisté počali usazovat na černomořském pobřeží pod jz. svahem K-u (Dioskůrias, Fásis [-+Kolchís]). Z řec. autorů se o něm poprvé zmiňuje Hérodotos, který jej prohlašuje za nejvyšší pohoří na sev. hranici perské říše. K. byl v antice původně pokládán za vých. konec světa (také se tam lokalizovala báje o připoutaném ---+-Prométheovi); proto se po objevech ---+-Alexandra Velikého přeneslo jméno na dn. Hindukuš a Himálaj ( Caucasus lndicus). Římané získali přesnější znalosti o K-u za válek s ---+-Mithradatem VI.,kdy ---+-Pompeius (1) pronikl až na již. úpatí Kavkazu. Obyvatelé K-u prosluli zručností při zpracovávání kovů a v tkalcovství; při rýžování zlata používali ovčích roun (sr. báji o zlatém rounu [---+-Frixos a Hellé]).

291/

Kelt

umění; - 2. K. a Tímarchos, athénští sochaři z konce 4. a zač. 3. stol. př. n. 1., synové Práxitelovi. V řím.

drosos, Aglauros a Hersé se staly jejími prvními kněžkami. Athéna jim svěřila skřínku, v níž byl uzavřen malý Erechtheus ( = Erichthonios). Když přes zákaz skřínku otevřely a spatřily uvnitř dítě hadí podoby, zešílely a vrhly se s Akropole. Erechtheus byl vychován Athénou a stal se později athénským králem. Na Akropoli byl uctíván spolu s Athénou ve svatyni zv. ---+-Erechtheion.

kopiích je zachován jejich portrét Menandra a erotické sousoší Satyr s Hermafrodítem.

Kekrops [2. p. -opa], podle báje první, koho zrodila attická země (---+-autochthón), půl člověk, půl had, první král a zákonodárce v Attice a zakladatel Athén. Rozhodl spor mezi ---+-Athénou a ---+-Poseidónem o právo na Attiku ve prospech Athénin. K-opovy dcery Pan-

Ké6sodótova Eiréné s Plútem, fímská kopie originálu kolem r. 370 pf. n. 1. (Mnichov)

Kefalos f2. p. -la], manžel Prokrídy, dcery athénského krále Erechthea (---+-Kekrops), vášnivý l?vec. Krátce po svatbě ho unesla Eós na Olymp, ale když tesknil po Prokridě, navedla ho, aby šel vyzkoušet manželčinu věrnost. Když se K-lovi podařilo v přestrojení zlákat Prokridu drahocennými dary, dal se poznat a poděšená Prokris prchla do lesů. Stala se družkou Artemidinou a dostala od ní kopí, jež nikdy neminulo cíl. Později se s K-lem smířila a kopí mu darovala. Po letech uvěřila Prokris pomluvě o manželově lásce ke kterési nymfě a žárlíc sledovala ho tajně na lovu. K. mrštil kopím do křoví v domně­ ní, že se tam skrývá divá zvěř, a zabil Prokridu. Báji zpracoval Ovidius (Met. 7, 690-865). Obrazy: Piero di Cosimo (1462-1521), Smrt Prokridina; N. Poussin, Kefalos, 1630-35; F. Boucher (1703-1770), Aurora a K. - Dramatizace: Calderón, Cefalo y Procris (burleska); H . Lange, K. und Prokris, 1948. - Opera: E. Křenek, Cefalo e Procri, 1933-34 (text R. Kufferle).

Kéfísodótos [2. p. -ta] I. athénský sochař první pol. 4. stol. př. n.1., snad otec ---+-Práxitelův. V řím. kopiích je zachována jeho ---+-Eiréné s Plútem, první alegorie v řec.

Obrazy: Rubens, Dcery Kekropovy a malý Erichthonios, 1615-17; J. Jordaens (1593-1678), Dcery Kekropovy naleznou

,

Kek

292/

malého Erichthonia. - Opery: M. A. Ko- ťanům vytýká především to, že mgsmark, Die dre1 Tochter Cecrops, , 1680; J. Ph. Krieger, Kekrops mít seinen svym odporem k plnění občanských drei Tochtern, 1688. povinností mohou poškodit řím.

(sr. ---+Galatie ve vnitrozemí M. Asie), kmeny, jejichž sídla se rozkládala od ---+Hispánie a ---+Británie přes největší část Galie až do střed­ ní Evropy. Keltští dobyvatelé obsadili sev. Itálii a později pronikli i na Balkánský poloostrov a dále do Řecka a M. Asie. Jako žoldnéři sloužili ve vojscích ---+diadochů, proto jejich četná vyobrazení v umění doby helénistické (např. ---+Pergamský oltář, Umírající Gal aj.). Etnický původ K-tů není dosud zcela jasný; jejich předky lze pravděpodobně nalézt již v mohylové kultuře doby bronzové a pak v kultuře popelnicových polí od sev. Francie přes již. Německo až do Čech (okolo 1500-700 př. n. 1.). V 5.-1. stol. př. n. 1. byli K. nositeli tzv. kultury laténské. V pozdější době byla jich většina romanizována; středoevropští K. byli ! I 11 vytlačeni Germány. Jejich jazyk ie. původu - se udržel dodnes pouze v Irsku, Skotsku, Walesu, na ostrově Man a v Bretani. Důležitou složkou v keltské ekoI nomice bylo zemědělství, jež oboUc:::==~~===~ : hatili i novými vynálezy, např. ža------- -------------------- ----------- - -,I cím strojem. Proslulé bylo řemeslo I I doby laténské, zvl. hrnčířství, šperI I kařství a emailérství. Keltská techI I I =- nická vyspělost se uplatnila i v ražI bě mincí. Výroba se soustřeďovala v sídlištích městského typu, ---+Oppidech (ve stř. Evropě od 2. stol. př. n. 1., v již. Francii již dříve). Politicky jednotný státní celek Kelemantia (Leányvár u Komárna), castellum K. nikdy nezaložili, soc. struktura 1 Dunaj, 2 prívod vody, 3 pfíkopy, kmenů byla různá. Rodové zřízení 4 nynější hráz, 5 praetorium. bylo většinou v rozkladu, vznikal Kelemantia, římský vojenský tá- říši. Kelsova polemika se zachovala stát. Civilizačně nejvyspělejší byli bor (---+castellum), nynější Leány- ve formě kratších nebo delších ci- K. jihofrancouzští, kteří takě jediní vár (maďarsky; Dívčí hrad, Děvín) tátů jen v ---+Órigenově spise Kata stavěli v oppidech chrámy již před u obce Iža nedaleko Komárna, též Kelsú (Proti Kelsovi), lze ji však příchodem Římanů, jinde sloužila kultu ohrijzená místa s primitivřímská civilní osada. Hlavní vý- z něho rekonstruovat. zkumy tu byly konány v letech Literatura: Th. Keim, Celsus' Wahres ními modlami (v Čechách např. 1906-09, 1913, menší v letech Wort, 1873. (Rekonstrukce Kelsova díla Libenice u K. Hory). Také keltská plastika je běžnější pouze v již. 1932, 1955-57. Předmostí ---+Bri- v něm. překladu.) getia, pův. v 2. pol. 1. stol. n. 1. Francii, opuková hlava z Mšeczemní tábor, od 2. stol. zděný. Keltibérové, keltské kmeny, které kých Žehrovic je jedinou známou Čtverec hradeb 175 X 176 m, s 20 obývaly zejména náhorní plošinu kamennou sochou na vých. od věžemi a 4 branami, byl chráněn ve středu ---+Hispánie; byly smí- Rýna. Materiálem bývalo často trojitým příkopem, uvnitř tábora šeny s původním ibérským obyva- i dřevo, detaily obličeje byly stybyla velitelská budova (praetorium), telstvem. Jejich odboj proti Římu lizovány v dekorační prvky, trup kasárny, skladiště, lázně. K. za- (r. 181 př. n. 1.) potlačil r. 179 př. podán obvykle jako nečleněný sloup. nikla současně s řím. limitem (---+li- n. 1. Tiberius Sempronius Grac- často bývaly znázorňovány uťatě mes) na stř. Dunaji kolem r. 400 chus, otec reformátorů Tiberia a hlavy, které měly významné místo n. l. Gaia ---+Graccha. Hrdinným odpo- v keltském náboženství. Doměnou keltskěho umění bylo rem proti Rímu proslula ---+NumanKelsos, lat. Celsus [2. p. -lsa], proti- tia, která padla r. 133 př. n. 1. R. 80 umělecké řemeslo. V 5. stol. př. křesťanský polemík v době vlády př. n. 1. K. znovu povstali pod ve- n. 1. vznikaly na dvorech vládců řím. císaře Marka Aurelia (161 až dením ---+Sertoriovým a až do po- šperkařské dílny, které přetvářely 180 n. 1.), stoupenec tzv. středního čátku císařství nebylo jejich ůzemí ant. motivy v keltském duchu. platónismu ( ---+Platón). V řec. spise zcela podrobeno. Oblíbenými motivy raného stylu jsou lidská maska, ---+palmeta, Aléthés logos (Pravdivé slovo) vyvracel křesť. učení, s nímž se se- Keltové, řec. Keltoi, lat. Galli úponky a lotosový květ, komponoznámil poměrně důkladně; křes- ( ---+Galie), u Polybia poprvé Galatai vány jsou do lyrovitých a esovitých

lt

EE

[

cP

____

293/

Ken

a doplňovány spirálou. Pů- v podobě stromů a zvířat (had, plošný dekorační systém se vepř, kůň; Dea Epona = Klisna), od 3. stol. př. n. l. mění v trojroz- rohaté božstvo Cernunnos aj. Mnohá zobrazení bohů, hadů apod. se vyskytují na neolitických menhirech (pilířích) a dolmenech (kamenných hrobech), které proto bývaly dříve připisovány K-tům, avšak dnes se soudí, že jich K. použili až druhotně. Obtížné je také rozlišit podle jmen, zda jde o božstva keltská čí germánská. K. prosluli velkou zbožností. Každá keltská tribus měla vlastní božstva, jejichž jména udržovala v tajnosti ( -+-tabu). S tím také souvisí, že se mnoho jmen keltských božstev objevuje jen jednou. O náb. život, zvl. o oběti a věštby, se starali -.druidové, starobylé kolegium odpovídající řím. -.ft.aminům; rozhodovali též ve sporech a učili své disciplíně, pocházející z Británie, mládež. Augustus a jeho nástupci druidy potlačovali, ale jejich významná úloha se projevila Keltské umění, ženská hlavička ještě za povstání -.Civilova (Tac. z okolí Compiegne (10 cm) Hist. 4, 54) a za Alexandra Severa (SHA Alex. Sev. 60, 6). Později byli druidové ztotožňováni jen měrný, tzv. plastický styl; vrcholné s mágy. Vedle druidů znali K. i jiné památky keltského umění na brit- osoby působící nábožensky ( --+-vaských ostrovech pocházejí až z ob- tes). - Významným pramenem pro dobí, kdy jinde jeho samostatná poznání K-tú jsou Caesarovy Záexistence již skončila (1. stol. n. l.). Keltské náboženství poznáváme z památek materiální kultury, z lat. nápisů, ze zpráv ant. spisovatelů (zvl. Caesara, Tacita, Lucana, Plinia St., Diona Cassia aj.). Ucelenější obraz získáváme kombinacemi těchto poznatků se zprávami střv. písemnictví z území obývaného Galy (např. ~ehoře Tourského Passio sancti Iuliani [z díla De virtutibus Iuliani, 7 kn.]), především z Irska. K. své učení tradovali ústně (Caesar, B. G. 6, 14). Jména keltských božstev se vět­ šinou skrývají v epithetech jejich lat., popř. řec. názvů (-~·interpretatio Romana). Místo řim. ekvivalentu nastupuje í obecné označení deus (např. Dea Nodonti). Pořadí důležitosti řím. božstev, pod jejichž jmény se skrývají keltská božstva, je toto: Mercurius, Apollo, Mars, Jupiter, Minerva, Dispater. Lucanus (1, 444) uvádí nejvyšší keltskou trojici: Esus, Taranis, Teutates. V lat. nápisech se často objevují božstva plodnosti zvaná Matres ( = Matky), jejichž epitheton se vztahuje k celému kmeni (Matres Nemausicae v Nimes, Matres Treverae u Treverů), nymfy, bůh Cocidius, ztotožňovaný s Martem 1 nebo Silvanem, bůh s mlatem Sucellus, božstva řek (Dea Sequana, Dea Matrona), božstva uctívaná

pisky o válce galské. - V. t. Galie.

útvarů vodně

Literatura: J. Filip, Keltové ve střední Keltská civilisace a její

Evropě, 1956; týž: dědictví, 1963 3 •

kenotaf (z řec.), prázdný hrob (náhrobek), zbudovaný na paměť osoby, jejíž tělo nemohlo být nalezeno nebo jejíž pozůstatky byly uloženy jinde. - Moderní úzus navazuje na starověký. Kentauři, dívoké mytické částí těla lidskou a

bytosti spodní částí koňskou, jejichž sídla byla kladena do Thessalie. U Ovidia (Met. 12, 210n) je barvitě vylíčena tzv. kentauromachiá, zápas na život a na smrt mezi K-ury a -.Lapithy. Při svatbě lapithskěho krále Peirithoa se totiž K., pozvaní k svatebnímu obřadu, v opilosti pokusili unést přítomné ženy Lapithů, ti však K-ury za pomoci boha Apollóna pře­ mohli. Šlechetností a moudrostí se odlišoval od svých druhů Kentaur --+-Cheirón, vychovatel mnoha s horní

řec. hrdinů.

K. byli pro svůj neobvyklý telesný vzhled velmi vděčným námětem pro ant. výtvarné umělce. Boj K-u~u s Lapithy byl např. vyobrazen na reliéfu záp. štítu Diova chrámu v Olympii (1. pol. 5. stol. př. n. l.), dále nz.- reliéfu na záp. vlysu Héfaisteia v Athénách (2. pol. 5. stol. př. n. l.). Jednotlivé scény z Kentauromachie na reliéfu na již. metopách Parthenónu (okolo 440

Kentaur s Lapithem (metopa Parthenónu, Athény, 40. léta 5. stol. př. n. 1.)

~e:::-~ -. < '

t

Ken př. n. l.); v nové dobé: A. M. Avostalis del Pambio a Jan Campion, Kentaur zápasíci se Satyrem; Kentaur Cheirón nesouci malého Achillea, 1555-60 (reliéfy v letohrádku Hvězda v Praze); B. Schnirch, Kentaur zabíjejíci tygra, 1879 (reliéf). Sochy: Michelangelo, Boj Kentaurů, okolo 1493--94; A. Rodin, Kentaurka, 1900. Malby: K. na dvoře Peirithoově, řim. nástěnná malba z Pompejí; v nové době: V. V. Reiner, Kentaur, okolo 1720 (freska ve Vrtbovském paláci v Praze). - Obrazy v nové době: G. Reni, Kentaur Nessos unáší Déianeiru, po r. 1630 (v Obrazárně Pražského hradu); Rubens, Boj Lapithů a Kentaurů, 1636--38; A. L. Baryi, Kentaur a Lapith, 1848 (NG Praha); Bocklin, Boj Kentaurů, poprvé 1871-74, podruhé 1878; B. Knupfer (1844-1910), Poslední Kentaur řitici se se skály (reprodukováno v: K. B. Mádl, Beneš Kniipfer [1911], č. 55); Kentaur a mořská panna; L. Corinth, Kentaur a nymfa, 1918. - Básně: J. Vrchlický, Kentaur (Duch a svět, 1878); Kentaur a vesnický kovář (na stejnojmenný obraz Bocklinův; Na sedmi strunách, 1887); Kentaur (Prchavé illuse, 1904). Zhudebněni: V. A. Aim, Kentauři, op. 27, 1924 (smišený sbor na slova K. Hlaváčka).

Kerameikos [2. p. -ku], předměstí starověkých Athén za dipylskou branou, sídlo hrnčířů. Při K-ku byl hřbitov, kde se pohřbívalo od doby -+-heladské kultury až do doby řím. císařství (bez přerušení 1200 př. n. 1.--400 n. 1.). Je proslulý zvl. památkami geometrického a archaického, ale i klasického období. keramika (od řec. keramos, hrnčířská hlína, hrnčířské zboží), výroba nádob z pálené hlíny, je po zemědělství prvním velkým objevem lidstva. Hliněné nádoby vyráběly nejprve po domácku ženy nalepováním hliněných pásů, později řemeslníci (hrnčíři) na hrnčířském kruhu. Ten byl vynalezen v Mesopotamii, v egejské oblasti se objevuje v 2. pol. 3. tis. př. n. 1., ale zobecňuje jen pomalu. V Itálii (kromě Sicílie) je hojnější až poč. 1. tis., na našem území se objevuje poprvé v 5. stol. př. n. 1. Vykopaná hrnčířská hlína byla přeplavena, zbavena větších kamínků a nečistot a promíšena. K valita se různila podle nalezišť, v Řec­ ku byla nejlepší hlína attická. Malé nádoby byly vytáčeny najednou, větší po částech. V klas. Řecku poháněl hrnčířský kruh pomocník, jinde byl znám ještě i dnes obvyklý typ, kde hrnčíř pohání kruh nohama. Po vytočení byla nádoba odříznuta nožem nebo strunou od podložky, částečně usušena, znovu na kruhu jemně ohlazena, pak byla připojena ucha, popř. rukou nebo kleštěmi upraveny další části (hrdlo apod.). Řecké -+-vázy se malovaly před vypálením, a to štětcem a jakýmsi pérem, ve starší době se některé detaily vyrývaly dodatečně. Jako barvy se používalo tzv. listru, roz-

294/ puštěné velmi jemně plavené hlíny s kysličníky železa, někdy se přidá­ valy další barvy(červená, bílá). Podkladem kresby bývala tenká vrstvič­

Synem božím, jenž proto sestoupil na zem.

nořila.

- Vyobrazení: Ledňáčci jako symbol šťast­ né manželské dvojice, později přeneseně obrody a zmrtvýchvstání, byli oblíbeným námětem střv. umění, např. mnohokrát v iluminacich bible Václava IV. (mezi r.1390 až 1400). Sr. J. Krása, Rukopisy Václava IV., 1971. - Sochařski zpodobení: Ledňáčci v závoji na vých. straně Staroměstské mostecké věže z doby Václava IV. (sochařská huť Petra Parléře). - Kantáta: M. Ravel, Alcyone, 1902.

Kéýx a Alkyoné [2. p. -ýka, -ny]. ka jemné hlíny, do ní narýsoval K., král v Tráchíně, ztroskotal za malíř červenofigurových váz a váz mořské bouře a utonul. Jeho truchmalovaných na bílém podkladě lící manželku A-nu i Kéýka promě­ předkresbu a tu pak obtáhl listrem. nili bohové ze soucitu v ledňáčky Listr pokrýval často většinu plochy (řec. alkyones). (někdy celou) a nanášel se zpraBáji zbásnil Ovidius (Met. 11, 410n). vidla tak, že se nádoba do něho poDosušené vázy se kladly do hrnčířské pece. Ta bývala kupolovitá, s roštem, na roštu ležely nádoby, pod ním hořel oheň. Vypalování attických váz probíhalo při teplotě 900-960 °C a mělo tři fáze: okysličování za přístupu vzduchu, redukce za omezeného přístupu vzduchu (celá nádoba zčernala) a druhé okysličení (listr zůstal černý, ale podklad opět zčervenal). Plastické vázy byly vytlačovány do forem podobně jako hliněné sošky; aby nepopraskaly, musely mít otvor, kterým by unikal vzduch zevnitř. Heléníst. číše s reliéfní výzdobou byly tlačeny do vypálených hliněných forem a vnitřek obtočen na kruhu. Jejich tvar byl upraven tak, aby po smrštění při vypalování samy z hliněné formy vypadly. Hliněné formy byly také vytáčeny na kruhu, do jejich vnitřních stěn byly kolky vytlačeny výzdobné motivy, figury a ornamenty. Podobným způsobem byla vyráběna řím. -+-terra sigíllata, zčásti dotáčená na kruhu. V římské době se vyráběla také k. s glazurou modrou, zelenou, žlutou nebo bezbarvou, měla matný povrch a byla vypalována při teplotě okolo 1000 °C. Hliněné -+-lampy byly zprvu vytáčeny na kruhu, od 3. stol. př. n.1. tlačeny do forem. Literatura: J. Ziomecki, Pracownie ceramiczne w starožytnej Grecji, 1965.

Kilikie (řec. Kilikiá, lat. Cilicia), hornatá a zalesněná země v jihovýchodní Malé Asii, přístupná po souši pouze průsmyky v pohoří -+-Tauros, tzv. Kilickou branou z Kappadokie a Syrskou v pohoří Amanu (výběžku Tauru) ze Sýrie; těmito branami vedly vojenské a obch. silnice do ůrodné nížiny na pobřeží. Byla tu významná města -+-Tarsos, Mallos, -+-Soloi, nejdůležitějším přístavem byla od doby helénist. Seleukeia. Ráz krajiny určoval zaměstnání obyvatel: v nížinách převládalo zemědělství a obchod, na horách chov koní a koz (z jejich srsti se vyráběla tkanina cilicium na hrubé pokrývky). Zemi obývali Kilikové (řec. Kilikes), horský kmen nejasného etnickěho původu, jenž si přes občasnou cizí nadvládu zachovával po dlouhou dobu poměrnou nezávislost. K. náležela nejprve k říši perské, po výbojích -+-Alexandra Velikého připadla k říši -+-Seleukovců a byla předmětem sporu mezi nimi a -+-Ptolemaiovci. Po smrti -+-Antiocha IV. (165 př. n. I.) se moc Seleukovců nad K-ií rychle rozpadla, což mělo za následek rozmach -+-pirátství. Teprve r. 67 př. n. 1. zničil -+-Pompeius nepřístupné základny námořních lupičů. R. 17 n. I. byla K. definitivně anektována jako řím. provincie, v pozdní řím. době pak rozdělena v provincie dvě ( Cilicia prima a C. secunda).

Kerberos [2. p. -ra], podle řecké báje obludný mnohohlavý (později obv. trojhlavý) pes hlídající vchod do -+-podsvětí (tj. Hádova domu), zpravidla označovaný jako potomek -+-Týfóna a Echidny, bájné bytosti, půl ženy, půl hada. Na svět ho vynesl -+-Héraklés, medovým koláčem ho uspala v podsvětí -+-Sibylla, provázející Aenea (Verg. Aen. 6, 417n). Zmiňuje se o něm teprve Hésiodos, ale později se K. Kimbrové (Cimbrové), germánský stává běžným symbolem podsvětí. kmen se sídlem na Kimberském (dn. Jutském) poloostrově (CherReliéf: Paolo della Stella (t 1552), Héraklés s Kerberem (na letohrádku Belvede- sonesus Cimbrica). Kolem r. 120 př. n. 1. se vydali se svými sousedy ru v Praze). -+-Teutony, Ambrony a Harudy kérygma (řec.), vyhlášení (úřed­ na jih hledat nová sídliště. R. 113 ním hlasatelem [kérýx]); v křesť. způsobili Římanům těžkou porážku věrouce zvěst o království božím na ůzemí -+-Norika, v okolí Noreie. a jeho brzkém příchodu, hlásaná Potom spolu s germ. Teutony

295/ táhli do Galie a Hispánie. Po bitvě u -+-Arausia, kde r. 105 př. n. I. podruhé rozdrtili řím. vojska, chtěli napadnout přímo Itálii. Marius porazil nejprve Teutony r. 102 u --Aquae Sextiae (dn. Aix en Provence) a r. 101 Kimbry u --Vercell (dn. Vercelli).

druhy kouzla zbavila. Pobyl u ni rok a zplodil s ní -.Télegona a -.Latina (Horn., Od. 10, 135 až 574).

Obrazy: Dosso Dossi, kolem 1513, Circe; E. Burne-Jones (1833-1898), Circe. - Drama: Th. Corneille, Circé, 1675; F. Hube!, Odysseus a K., 1922; H. Guntert, Kirké, 1934 (satyrská hra); C. Bax, Circe, 1949. - Básnl: J. Vrchlický, Kimmeriové, příslušníci polo- Circe (Bozi a lidé, 1904); Kirké (Prchavé kočovných kmenů ze severního iluze, 1904). - Opery: M. A. Charpentier, Circé, 1675 (text Th. Corneille); J. MysliČernomoří (--+Bospor [1] Kimmer- veček, Circe, 1779 (text D. Perelli); B. ský), kteří pod tlakem -.Skythů, Romberg, Ulysses und Circe, 1807 (text pronikajících do svých pozdějších podle Calderóna); A. Bungert, Kirke, 1898 díl tetralogie Die Homerische Welt); sídel, ustoupili v 8. -7. stol. př. (2. W. Egk, Circe, 1947. - Scénický melodram: n. I. přes Zakavkazsko a severní V. Praupner, Circe, 1789.

Malou Asii až k jejímu západnímu a jižnímu pobřeží. R. 652 dobyli Sard a pak napadli řec. města na záp. pobřeží Malé Asie; byli však v 1. pol. 6. stol. poraženi Lýdy (--Alyattés) a jejich zbytky se déle udržely pouze na maloasijském severovýchodu u -.Sinópy. Etnickou příslušnost K-iů je obtížné určit, jména jejich vladařů mají však íránský ráz. - U Homěra mytičtí obyvatelé země na nejzazším severu, věčně zahalené v mlhu a mraky.

Kim6n, athénský -+-stratégos 5. století př. n. I., syn -+-Miltiadův (2). Dobyl perských držav na thráckém pobřeží, porazil Peršany současně na moři i na pevnině v bitvě u --Eurymedontu (v 1. polovině 60. let) a zlomil odpor odpadlého ostrova Thasu (464). Ve vnitřní politice se přikláněl k aristokratům, sympatizoval se Spartou. Když Sparťaně za povstání -+-heilótů r. 462 vrátili athénský pomocný oddíl vedený K-em, byl K. na 10 let vyobcován. Po návratu z vyhnanství (452/451) byl znovu postaven v čelo loďstva v boji proti Peršanům. Zemřel však krátce nato (r. 450) při obléhání Kitia na Kypru. - Životopis K-ův napsal Cornelius -.Nepos a -.Plútarchos. Kinad6n patřil mezi zchudlé Sparťany a chtěl s pomocí -.heilótů zosnovat povstání s cílem odstranit nerovnoprávnost, která ·se ve Spartě vytvořila, a znovu rovnoměrně rozdělit pozemkový majetek. Jeho plán byl vyzrazen a K. byl (nejspíše r. 398 př. n. I.) popraven. Kirké [2. p. -ky], dcera -.Héliova, kouzelnice na osamělém ostrově Aiaii. Když tam přistál cestou od Tróje -.Odysseus, proměnila mu polovinu druhů ve vepře. Odysseus, jenž toho zůstal uchráněn pomoci kouzelné rostliny (móly), daru Hermova, přiměl však K-ku, aby

Kithair6n viz Boiótie kithara viz hudební nástroje klár6ti viz heilóti klasicismus (od lat. classicus, -+-klasický) 1. ·• literatuře směr opírající se o „klasické" údobí řecké a římské antiky. Již vlivem alexandrijských učenců se počala řec. literatura 5.-4. stol. př. n. I. pokládat za klasickou. V řec. literatuře 1.-3. stol. n. I. se tento postoj projevil především v řeč­ nictví (-+-druhá sofistika), jemuž byl vzorem Démosthenés, fsokratěs, v jiných druzích prózy pak Thúkýdidés a Xenofón jako před­ stavitelé dokonalé attičtiny ( -+-atticismus). V řim. literatuře 1.-2. stol. hledá k. vzor v písemnictví z konce republiky a z doby Augustovy, epika (-.Valerius Flaccus, -.Silius Italicus) ve -.Vergiliovi, próza v -.Ciceronovi a -.Liviovi. Hlavními představiteli řim. klasicismu jsou -.Quintilianus a -.Plinius Ml. Na počátku nově doby ožívá k. znovuobjevením ant. kultury v humanismu a renesanci. Zprvu tu jde jen o nápodobu ant. vzorů. Avšak s hlubším pronikáním do ant. vzdělanosti se dostává národním kulturám mnoho podnětů tvůrčích. Za renesančních papežů se došlo až k paganizaci, proti níž se pak postavila reformace, antiku zprvu zcela odmítající. Ale klas. tradice trvá dále v katolicismu, ba je v něm někdy ještě posilována (např. v protireformaci, zvl. španělské). K. zde však vede často k formalismu a racionalizaci poezie, takže vzniká akademismus a pseudoklasicismus. Ten bývá vždy dogmatický a vyžaduje hlavně dodržování formálních pravidel, vyvozených z ant. literatury a stroze uplatňo­ vaných v praxi. Odstrašujícím příkladem tu může být pedantický formalista Giangiorgio Trissino

kla (1478-1550), který otrocky napodoboval ant. básníky. Plodná byla tradice k-mu zvl. v zemích románských, především ve Francii, kde 17. století je nazýváno přímo stoletím klasickým (Moliere, Racine, La Fontaine aj.). Francouzský k. kladl důraz převážně na objektivitu; chtěl podávat skutečnost očiště­ nou od smyslovosti a sentimentality. Teoretikem k-mu byl střízlivý kritik N. Boileau-Despréaux (1636-1711), jenž v díle L'art poétique (1674), opíraje se o Aristotela a Horatia, podal skutečný zákoník uměleckého vkusu. Nic mu není krásné, co není pravdivé a co není podáno dokonalou, tj. úměrnou formou. Jeho teorie se dlouho uplatňovala v básnické praxi i v duchovním řečnictví (Bossuet,Bourdaloue, Fénelon). Již v 70tých letech 17. století se však proti tomu ozvala reakce, jež před­ jímala kritického a skeptického ducha 18. století. Vznikla z toho querelle des anciens et des modernes (spor starých a moderních), k níž dal podnět pohádkář Ch. Perrault (1628-1703), vyslovující se pro obrodu literatury lidovou slovesností: není nadále možné ubíjet současné básníky antikou, neboť antika není nepřekonatelným vrcholem umění. Uplatnil se tu ovšem i celkově odpor vůči četným klasicistickým postupům: proti_ racionalizaci, mechanizaci a schema~ tizaci literatury, proti umělému vytváření básní z kombinací starých prvků, proti suché uhlazenosti veršů, proti omezenosti lit. forem a druhů, proti abstraktnosti a básnickěmu alegorizování. Přesto však francouzský k. pokračoval dále a zplodil významné básníky ještě daleko později. Tito klasicisté a klasikové, omezeni a ukázněni formou, toužili vždy (vlastně v duchu Boileauově) po umění „utajeném", vyvolávajícím však dojem životní pravdy. V literatuře německé byl stoupencem klasicistické estetiky osvícenec G. E. Lessing (1729-1781), zcela nepodobný Boileauovi. V Hamburské dramaturgii (1767) se staví, ač vychází také z Aristotela, přímo proti pedanterii francouzského pseudoklasicismu. V takto chápaném klasicistickém duchu pojednal též, dovolávaje se · ant. vzorů, o hranicích malířství a poezie ve spise Laokoon (1766). V mnohém připravil cestu němec­ kým básnickým klasikům Goethovi (1749-1832) a Schillerovi (1759 až 1805). Rozvoj k-mu byl v Německu ovšem silně podporován také archeol. a uměnovědným bádáním,

kla

zvláště J. J. Winckelmanna ( 171 7 až 1768). Zástupcem ruského klasicismu je M. V. Lomonosov (1711-1765). Ke konci 19. století se objevuje tzv. novoklasicismus. Je reakcí na novoromantismus a na naturalistickou uvolněnost, která nedbá, že skutečné umělecké dílo je výsledkem také „velmi vytrvalé a úsilně práce myšlenkové" (Salda). Novoklasicismus žádá opět to, co bylo jasné v renesanci a klasicismu, totiž stylovou jednotu a myšlenkovou ukázněnost. Ve Francii jsou před­ staviteli novoklasicismu Jean Moréas, M. Barres, v Německu Paul Ernst, u nás mladý Fr. Langer a Fr. Kubka; 2. k. ve výtvarném umění - uvě­ domělě navazování na tvorbu 5. (a později i 4.) stol. př. n. 1. Jeho počátky sahají již do 4. stol. př. n. 1., kdy v krizi městskěho státu vznikla snaha o oživení výtv. umění 5. stol. (-.Leócharés). Tehdy byl k. ještě spojen zčásti s ůsilím o zachování obsahu občanského tradičního éthosu. Později čím dál tím více poklesal k pouhěmu zevnímu napodobování formy. Ve velkém měřítku se začal k. rozvíjet ve 3. stol., velký rozmach nastal, zvl. v Athénách, od 2. stol. př. n. 1. V řím. umění byl k. nástrojem oslavy říše a císaře (zvl. za Augusta), později k tomu přistoupila sentimentální nostalgie po zašlé velikosti

296/

(za Hadriana, Konstantina, koncem 4. stol. n. 1.). V nové dobé jde i zde o navazování a napodobování ant. klasicismu, vcelku shodně s uplatňováním ant. vzorů v literatuře. - V. t. estetika.

klasická filologie viz filologie klasický (lat. classicus). Výrazem c. byli ve starověkém Římé původ­ ně označováni příslušníci první majetkové třídy, kte:ří měli výsadní postavení ve vojsku i při hlasování na sněmu ( -.třídy [2b ]). Poprvé užil tohoto výrazu ve smyslu ,,prvořadý", ,,prvotřídní", o vynikajícím spisovateli -.Gellius (19, 8, 15). Od 16. stol. se klasickými spisovateli v užším smyslu rozumě­ jí řečtí a řím. autoři; odtud i termín klasická -.filologie, -.archeologie apod. klauzule (lat. clausula, závěr) 1. v ant. řečnictví rytmické zakončení véty nebo jejích členů (-.kólon), které záleželo v určitěm rozmístění dlouhých (popř. pří­ zvučných) a krátkých (popř. nepřízvučných) slabik (sr. eurytmie); - 2. v právu doložka, ustanovení ve smlouvách doplňující a zpřesňující smluvní závazek. Klazomeny zříceniny na

(řec. Klazomenai, dn. ostrůvku Ajos Joan-

nis a přilehlé pevnině), přední iónské město v západní Malé Asii. V 6. stol. př. n. 1. proslulo výrobou terakotového zboží (-.sarkofágy). Rodiště filosofa -.Anaxagora.

Kleanthés [2. p. -tha], 331-232 n. 1., z Assu v Tróadě, řecký filosof. Vyrostl v nuzných pomě­ rech, takže si musil vydělávat na živobytí jako nádeník; proto byl posměšně nazýván Freantlés (,,čer­ pající vodu"). Byl žákem -.Zénónovým a stal se jeho nástupcem ve vedení stoické školy (-.stoikové). K. pokládal za vládnoucí světový princip Slunce. Z jeho díla se zachoval kromé zlomků krásný hymnus na Dia. - V. t. kosmologie. př.

Překlad: Hrdina, Výbor řec. Literatura: G. Verbeke, Kleanthes von Assos, 1949.

Klearchos [2. p. -cha], vůdce spartského loďstva za -.peloponnéské války a místodržící v Byzantiu. Když byl pro hrůzovládu, již zavedl, r. 403 odtud vypuzen, vstoupil do služeb -.Kýra Mladšího. Po bitvě u -.Kúnax r. 401 př. n. 1. byl lstivě zajat -.Tissafernem a v Babylóně popraven. Kleió viz

Můzy

Kleisthenés [2. p. -na] 1. tyran v -.Sikyónu na poč. 6. stol. př.

297/ n. I. Jeho opatření byla namirena proti dórským aristokratům. Zúčastnil se první -svaté války za nezávíslost Delf a ze získané kořisti zvelebil Sikyón. Jeho jednatřicet let trvající vláda byla pro obec dobou rozkvětu. 2. K., (po matce) vnuk předcho­ zího, athénský zákonodárce z konce 6. stol. př. n. 1. Po vyhnání -Peisistratovců se stal vůdcem demokratů a prosadil reformu ústavy (508/ /507). -Attiku rozdělil na tři územní oblasti: město (řec. asty, tj. Athény s okolím), vnitrozemí (mesogeion) a pobřeží (paraliá). Každá oblast se skládala z deseti trittyí. Tři trittye,každá z jiné oblasti, tvořily -fýlu. Nových, územních fýl bylo celkem 10 (staré, rodové fýly trvaly dále, ale pouze jako sakrální instituce). K-novou reformou byla oslabena moc rodové aristokracie, opírající se o pozemkový majetek ve vnitrozemí. K. dále zvýšil počet členů rady (-búlé) na 500 (50 z každé fýly) a rozšířil její kompetenci na ůkor -areopagu; oba sbory byly podřízeny svrchovanosti ekklésie ( -sněmy [2]). Touto ústavou se stal K. zakladatelem athénské demokracie.

Kleitarchos [2. p. -cha], historik a spolubojovník -Alexandra Velikého. Sepsal románové dějiny Alexandrovy. Z jeho spisů čerpali -+Diodóros, -Pompeius Trogus, -Curtius Rufus a -Arriános. Kleitomachos viz Karneadés Kleitos [2. p. -ta], vojevůdce a důvěrný přítel -Alexandra Velikého, jemuž zachránil v bitvě u -Gráníku (334 př. n. I.) život. Alexandros jej r. 328 př. n. I. v hněvu při hostině zabil, když mu K. vytýkal jeho přátelství s Peršany a zálibu v orient. zvycích. Kléméns Alexandrijský [2. p. -menta], řec. církevní spisovatel na rozhraní 2. a 3. stol. n. I., snad z Athén, jeden z významných uči­ telů -katéchétské školy v Alexandrii. Pokládal za své poslání uvést křesť. učení v soulad s ant. vzděla­ ností (zvl. s platónsko-stoickou filosofií), a vytvořit tak křesť. -gnosi. V nejvýznamnějším z jeho spísů Strómateis (Koberce, tj. Pestrá směs) !->e uchovalo množství zlomků řec. autorů, leckdy odjinud neznámých. Spis Paidagógos (Učitel) je první pokus o soustavnou křesť. etiku. K. A. odešel za pronásledování křesťanů v době vlády Septimia Severa z Alexandrie a zemřel, neznámo kde, snad r. 216 n. 1.

Kléméns ~ímský, podle církevní tradice římský bískup z konce 1. stol. n. I., autor 1. listu Klimentova (-apoštolští otcové). Horlí v něm proti rozkolníkům v Korintě, blíže neoznačeným, kteří odpírali poslušnost voleným círk.

Kle

Kleobis a Bitón [2. p. -ia, -na), synové Kýdippy, Hěřiny kněžky v Argu. Když jednou neměla matka spřežení, které by ji dovezlo do svatyně, zapřáhli se K. a B. sami do vozu; Kýdippě prosila Héru, •aby dala jejím synům za hodnostářům, -biskupům. odměnu to nejkrásnější, čeho se může člověku dostat. K. a B. nato Překlad: L. Varcl, Klementův list Kousnuli a více se neprobudili. Argejrintským (s úvodem A. Molnára), 1949. ští darovali sochy obou bratří do Delf (Hdt. 1, 31). V nově době byly Klémentiny, spisy neprávem při­ vykopány mramorové sochy K-ia pisované -Klémentu Římskěmu. a B-a, raně archaická díla Polyméda Nejvýznamnější z nich (Rekognice, z Argu. (-.Obr. na str. 298..) Homilie) líčí formou dobrodružného románu osudy rodiny Klé- Kleombrotos I. [2. p. -ta], spartmenta Římského a boj apoštola ský král, bratr thermopylského Petra se -Simonem Magem. Křesť. hrdiny -Leónida. Za - řecko­ názory v K-nách obsaženě jsou za- -perských válek velel r. 480 př. n.1. vojsku, které na -Isthmu střežilo barveny silně judaisticky. přístup k Peloponnésu. klenba a oblouk z kvádrů a cihel byly známy v Egyptě a zvl. v Ori- Kleomenés I. [2. p. -na], spartský entě už od nejstarších dob. V Řec­ král asi 520-491 př. n. I., zastánce ku doby heladskě byly budovány aktivní zahraniční politiky -.Sparhrobky a hradby ( -mykénská kul- ty. R. 510 pomohl v Athénách vytura [architektura]) s klenbou ne- pudit tyrana -Hippia. K-nův pravou či přečnělkovou. Tvořily ji polit. boj s -.efory skončil jeho vyvodorovně kladené stavební ka- hnanstvím (r. 491) a posléze smrtí meny se skosenou lícní stranou, ve vězení (snad) r. 488. K. III., spartský král 235-222 které se směrem nahoru postupně vysouvají, až prostor uzavrou. př. n. I., pokračovatel v reformních Prstencovitě řazeně stavební ka- snahách -Agida IV. Vojenskými meny na půdoryse kruhověm vy- úspěchy proti -achajskému spolku tvořily nepravou kupoli (-hrobky; si zajistil autoritu ar. 227 provedl -tholos). Nejstarší valená klenba převrat ve Spartě: dal pobít úřa­ ze 6. stol. př. n. 1. je v podzemní dující efory, zrušil eforát, vypudil hrobce v Pyle na Kypru; valené krajní oligarchy a posílil král. moc. klenutí je ve formě polokruhové Potom nově rozdělil půdu, doplnil nebo segmentové. Městské brány z -perioiků počet spartských Qbča­ bývaly překlenuty obloukem už nů na 4 000 a obnovil lykůrgovskou v 5. stol. př. n. 1. (Paleomanina prostotu a kázeň; mimoto pozměnil a Stratos v Akarnánii) a častěji výzbroj a výcvik vojska po vzoru v době helénist. ( -Dura-Euró- makedonském. Poté se pokusíl rozpos na Eufratu, -Priéné, Assos šířit vliv Sparty na Peloponnésu v -Tróadě aj.). Křížová klenba vojenskými výboji. Vedoucí činitel v hrobce v -.Pergamu z doby achajského spolku -Arátos (2) se však obrátil o pomoc do Makedonie. helénist. je asi přínos římský. Základní formy valené klenby Král -Antigonos Dósón r. 222 v Itálii vznikly u -.Etrusků ( -cloa- Sparťany porazil. K. se zachránil ca maxima; hrobky, městská brána jen útěkem do Egypta, doufaje, že ve Volteře ze 4. stol. př. n. I. , mu král-Ptolemaios III. Euergetés, mosty), množí se v řím. stavbách jenž ho již dříve proti Makedonií užitkových (mosty, brány, vodo- podporoval, poskytne prostředky vody) a vyvinuty byly do rozměrů k návratu. V Egyptě byl však intermonumentálních v ostatní archi- nován a za vlády -Ptolemaia IV. tektuře. K ní přistoupila (v 1. stol. zahynul v Alexandrii nejspíše na popř. n. 1.) k. křížová a její soustava čátku r. 219 při pokusu o jeho na vnějším obvodě stavby (např. svržení. - Životopis K-na III. na-Koloseum). Vynálezem římským psal Plútarchos. je kupole nad prostorem okrouhlým (-Pantheon) i čtvercovým a Kleón Lathénský politik v 2. pol. polokupole. Nepravou kupolí bylo 5. stol. př. n. 1. Po -Perikleově možná zaklenuto Tullianum ( -car- smrti r. 429 se stal vůdcem athéncer Tullianus). K-by byly tvarovány ského lidu opíraje se o radikální z klenáků, cihel, tvárnic i z litého demokratickou polit. skupint:. ře­ meslníků a obchodníků. Sám vlastzdiva. nil velkou koželužskou dílnu. Jako mluvčí válečné strany za -.peloklenotnicwí viz šperky

Kle

298/ egyptská královna z dynastie -►Pto­ lemaiovců. Proslula svou krásou, portréty na mincích však spíše prozrazují její energii a duševní schopnosti. Jako jediná z dynastie Ptolemaiovců ovládala i jazyk místního obyvatelstva. Diplomatickou obratnost uplatnila ve sporech o egyptský trůn, v nichž soupeřila s mladším bratrem Ptolemaiem XIII. Především získala na svou stranu --+Caesara, když po smrti Pompeiově dlel v I. 48-4 7 v Egyptě; měla s ním syna Kaisari6na. Vztah Caesarův ke K-tře nutno však chápat i v souvislosti s jeho monarchickými tendencemi. K. byla - alespoň formálně - poslední samostatnou vládkyní v oblasti Středozemního moře a dynasticky byla poslední dědičkou Alexandra Velikého, Caesarova velkého vzoru. Po smrti Caesarově podporovala jeho stoupence. Měla vliv zejm. na M. -+Antonia, jenž jí zcela podlehl a počal rozdělovat mezi jejich společné děti vých. provincie. K. chtěla obnovit ptolemaiovskou ríši v původních hranicích z počátku 3. stol. př. n. I., Antonius zase chtěl využít egyptských zdrojů k tažení proti --+Parthům. V bitvě u --+Aktia r. 31 př. n. I. bylo však loďstvo Antonia a K-ry poraženo, Antonius a záhy po něm i K. spáchali sebevraždu. Po její smrti se stal Egypt korunním statkem řím. císařů. Z ant. autorů zachytil postavu K-ry Plútarchos v životopise M. Antonia. Horatius složil při zprávě o K-třině smrti vítěznou piseň epiníkion (Carm. 1, 37).

Kleobis a Bitón, votivní sochy v Delfech, kolem r. 600 př. n. 1.

ponnéské války prováděl bezohledná a surová opatření proti neposlušným spojencům a pacifisticky naladěným občanům; tak prosadil (r. 427) kruté potrestání odpadlých Mytiléňanů. Největšího vlivu nabyl, když jako stratégos, třebaže nezkušený ve vedení války, dobyl r. 425 za pomoci vojevůdce --+Démosthena (1) ostrova --+Sfaktérie a do Athén přivedl zajaté spartské hoplíty. Ale když byl po tomto úspěchu vyslán r. 422 na obranu

K. inspirovala i umělce v nové době. Dramatizace: W. Shakespeare, drama Antonius a Kleopatra, kolem 1600; G. B. Shaw, komedie Caesar a Kleopatra, 1898. Básně: J. Vrchlický, Kleopatra (Poslední sonety samotáře, 1896); K. Hlaváček, Kleopatra, 1897; J. Karásek ze Lvovic, Kleopatra (Ostrov vyhnancú, 1912); týž: Antická kamej s podobou Kleopatřinou (Písně tulákovy o životě a smrti, 1930). Obrazy K-ry vytvorili: Tizian (1476/7 až 1576), Veronese (1528-1588), G. Reni (1575-1642), P. P. Rubens (1577-1640; v NG, Šternberský palác v Praze); J. Platzer (1752-1810), Kleopatra u mrtvoly Antoniovy; J. Zrzavý(* 1890), Kleopatra (malá K. - olej, 1940; velká K. - uhel, 1946). - Freska na domě Granovských v Ungeltě od neznáměho autora (1560 až 1565). - Reliéf: Andreas Maria Avostalis del Pambio a Jan Campion, Kleopatra, letohrádek Hvězda v Praze (1555-60). Z historie An·tonia a Kleopatry čerpá námet 6 gobelínů I. van Leefdaela (bruselská manufaktura 17. stol.) ve velké míčovně Pražského hradu.

thráckého pobřeží zčásti obsazeného spartským vojevůdcem --+Brásidem, byl v bitvě u --+Amfipole poražen a padl. Osobu K-ovu zesměšňoval Aristofanés v komediích, zejm. Acharňané a Jezdci, pře­ hnanou karikaturou, její podstatné rysy však potvrzuje historik Thú- klepsydra viz hodiny kýdidés, který vylíčil K-a jako typ démag6ga neurozeného původu; - kléroi (řec., j. č. kléros) 1. losy, (losem) vybrané díly; ve stv. Řecku 2. K. viz Sicílie. se používalo losů (střepin, popř. Kleopatra VII.,* 69, t 30 př. n. I., dřívek) k určování pořadí při zá-

299/ vodech

(např.

již II. 23, 352), dále půdy (sr. níže), -.losováním se obsazovaly některé civilní i náb. funkce, vybírali čle­ nové porotních soudů ( -.héliaiá) a pomocí losů se věštila budoucnost (obdobně v Itálii sortes [-.věštění]); - 2. dílce půdy, které byly přidělo­ vány občanům k užívání ze společ­ ného vlastnictví nebo při zakládání nových kolonií. K. se záhy staly soukromým vlastnictvím, pouze ve Spartě a na Krétě se dlouho udržoval pův. stav. V Athénách se jako kléry označovaly příděly z dobyté nebo postoupené půdy. V helénist. Egyptě se slovem kléros (lat. clerus) označoval příděl půdy pro vojáka nebo vysloužilce. - V. t. vlastnictví půdy; - 3. u ortodoxních křesťanů se slovem kléros označovali círk. hodnostáři (,,duchovní") v protikladu proti příslušníkům prostého lidu (laikům).

při

přidělování

kléros viz kléroi klérúchie (řec. klérúchiá), zvláštní typ athénských osad, které byly těsněji spjaty s mateřskou obcí než běžné kolonie (apoikiai). Nejstarší k. pocházely ze 6. stol. př. n. 1. (Salamis, Lémnos, Imbros), nejvíce však jich bylo založeno v 5. stol. na území tzv. athénských spojenců (Euboia, Naxos, Andros, Mytiléné, Chersonésos Thrácký aj.). V klérúchiích byli usazováni chudí občané, zejm. bezzemci. Tito klérúchové zůstávali athénskými občany a tvořili polit. a vojenskou oporu Athén v -.athénském námořním spolku. V helénist. Egyptě byli kléruchoi nazýváni vojáci, jimž stát přiděloval za výhodných podmínek podíly půdy ( -.kléroi [2]). kletba viz zaklínání klíč

viz zámek

klit:nti (lat. clientes, v starší latině cluentes, poslouchající, poslušní), osoby hledající hospodářskou podporu u majetných jednotlivců. Pů­ vodně nejspíše zchudlí příslušníci patricijských a plebejských rodů, kteří byli v závislosti na majetných patriciích (patrně raná forma soc. diferenciace v Římě). Vztah mezi k-tem a jednotlivcem, o něhož se opíral (patronem, lat. patronus), byl chráněn nábožensky. Později se stávali k-ty svých dřívějších pánů zejména propuštěnci. K. dostávali od patronů peněžitou podporu, byli jimi zváni na hostiny, dostávalo se jim výslužek (lat. strenae) a mohli počítat i s právní ochranou

svých patronů. Sami podporovali své patrony politicky (např. při volbě úředníků) i hmotně (při svatbě patronovy dcery, při vykupování patronova syna ze zajetí apod.). Počet k-tů se za republiky silně zvyšoval. Vlivné osobnosti měly širokou klientelu, s jejíž pomocí dosahovaly snáze svých cílů. V postavení k-tů se ocitala i celá města a větší oblasti. Za císařství ztratila klientela svůj polit. význam a byla jenom východiskem z nouze pro četné příslušníky městské chudiny při získávání obživy.

koě

vedle náklonnosti k Aigisthovi motivem její účasti na zavraždění manželově, o níž se již jasně zmiňuje Pindaros (Pýthioníkais 11, 26). V řec. tragédii pak vystupuje jako hlavní strůjkyně vraždy, která po činu nepociťuje lítost, neboť obětování Ífigenie a Agamemnonova nevěra s -Chrýseovnou a -Kassandrou roznítily její nenávist. Také Kassandra zahynula její rukou. Po letech zavraždí K-ru na příkaz Apollónův její syn Orestés.

Dramatizace v antice: -.Aischylos, tragédie Choéforoi (2. část trilogie Oresteia); -.Sofoklés, Élektrá; -.Eurípidés, --+Seneca, Agamemnon. - Obraz: klíné (řec.), lehátko bez opěradla Élektrá; P. N. Guérin, Klytaiméstra a Aigisthos se na čtyřech nohách, se zvýšenou částí chystají zavraždit Agamemnona, 1817.

pro hlavu, dřevěné nebo bronzové; v luxusním provedení bylo vyzdobeno bronzem, zlatem nebo stří­ brem, řezbami a vykládáním ze slonoviny i želvoviny. Vyplněno matracemi a opatřeno poduškami, ča­ sem i zadním opěradlem, připomí­ nalo naši pohovku. Z Východu se dostalo do Řecka, do Etrurie a později do Říma (se zvykem ležet při jídle na boku). V Řecku bylo upraveno pro dvě osoby, v Římě pro tři ( -.triclinium).

Klio

(řec.

Kleió) viz Múzy

klobouky. V zimě nebo nepohodě nosili Řekové homolovitou nebo nízkou koženou nebo plstěnou če­ pici bez štítku (pí/os). -.Fryžská čapka měla nahoře cíp přehrnutý dopředu. Na cestu si brali klobouk s širokou stříškou, upevněný vázáním pod bradou (petasos). Také Římané jej v době císařské běžně používali proti slunci; jinak chodili též většinou prostovlasí; v nejst. dobách se nosil plstěný klobouk kuželovitý bez okraje nebo širák (pi/Zeus). Starobylou pokrývkou hlavy byl i klobouk flaminů ( -.apex). V Řecku nosily ženy lehčí plstěné nebo slaměné klobouky s širokým okrajem (tholiá). Klóthó viz Moiry Klytaiméstra (,,slavná radou, chytrostí") nebo (méně správně) Klytaimnéstra (,,slavná nápadníky"), dcera spartského krále Tyndarea a Lědy, sestra -.Dioskúrů a -.Heleny, manželka -.Agamemnonova, matka -Oresta, -Élektry, _. ffigenie a Chrýsothemidy. V Homérově Odysseii podléhá teprve po dlouhém zdráhání svůdci -Aigisthoví a její podíl na zavraždění Agamemnonově zůstává nejasný. Obětování Ífigenie Agamemnonem, o němž je poprvě zmínka v kyklickém epose Kypria, je -

kmenové zřízení 1. u Řeků viz fýly; - 2. u Římanů viz tribus. kněží tvořili v antice zvláštní skupinu, která se tu více (Etruskové, Římané), tu méně (Řekové) uplatňovala v životě společnosti. Ve všech náboženstvích je třeba vznik k. hledat v nejst. době, kdy celá příroda byla podle primitivních představ naplněna zvláštní silou (mana [-dynamismus]) nebo -.daimony. Tehdy bylo v zájmu každého kolektivu mít mezi sebou člověka, který by znal tajemství přírody ( -magie) a vládl jimi. To byl kouzelník (medicineman; šaman), vedle něhož se objevil po proniknutí -antropomorfismu kněz. Ve srovnání s kouzelníky vybavenými tradičně děděnými znalostmi byli k. mnohem méně obdařeni zvláštní mocí a jen někteří z nich si činili nárok na schopnost věštění. Jejich život byl často vázán tabuovými zákazy. A. V Řecku se kněžský stav rozvíjel několika způsoby. U někte­ rých, zvl. místních -kultů (2), se kněžské funkce dědily (-Eleusis), u kultů státních se často na obřa­ dech podílel volený úředník, který tak plnil úkoly světskě i náboženské (archón basileus [ -archonti]). V rodovém kultu vykonával sakrální povinnosti představitel rodu. Potulní věštci ( -věštění) nepatřili k žádnému určitému kultu. Kněž­ ský úřad měl různou dobu trvání. Mohl být doživotní nebo být vymezen na určitou časovou lhůtu. Byl-li spojen s úřední funkcí, pře­ cházel na nově zvoleného úředníka. K. netvořili zvláštní sdružení nebo -kolegium a ne všude podléhali tabuovým zákazům. Odměny se jim dostávalo bud z jejich úřední funkce, anebo z chrámových dů­ chodů, zvl. z -obětí. Protože každý kult měl své zvláštní předpisy, nemohli k. svá místa měnit. Zejm. za

kně

300/

za císaře -➔ Gratiana vaných místech, novinky byly ozna(375-383) vzaly tradiční (pohan- movány na dveřích a na sloupech, zájem čtenářů budila reklama a ské) kněžské úřady za svě. pěkný vzhled knihy. Jsou známa Knidos [2. p. -du], obchodní město i laciná vydání masová (např. Marv jižní -➔Kárii na poloostrově zva- tialových epigramu, z pozdního stv. ném Knidský Chersonésos, osíd- školních knih, bible apod.). Knihy rozmnožovali knihkupci lené Dóry. Proslulo kultem -➔Afro­ díty zvané Euploiá (Dávající dob- (lat. bibliopolae, librarii), zaměstná­ rou plavbu), -➔ lékařskou školou a vající vzdělané otroky (lat. servi výborným vínem. U K-du byla r. litterati, tachygraphi, scribae); dik394 př. n. 1. svedena námořní bitva, tátem bylo možno pořídit až sto v níž Peršané pod vedením býva- opisů najednou. Spisovatelé někdy lého athénského stratéga -➔Konóna zadávali rukopis nakladateli, např. porazili Sparťany. - Rodiště astro- Cicero -➔Attikovi, jenž měl opisonoma -.Eudoxa. Z antiky se za- vačský závod a obstarával pro své chovalo několik chrámů a divadlo; zákazníky i knihy od jiných vydaslavná byla svatyně Afrodítina se vatelů; básně Horatiovy vycházely např. v nakladatelství Sosiů, knihy sochou -➔Práxitelovou. Quintilianovy a Martialovy vydal kniha (řec. biblos, biblion, lat. Tryfón. Počet exemplářů byl omeliber), hmotný předmět zprostřed­ zený,· proto se autor sám staral kující svým uživatelům znalost předčítáním vlastního díla před literárních i jiných textů. Ve stv. pozvanými posluchači a kritiky měla k. ruzně tvary ( -►volumen, učinit svůj spis známým ( -►reci­ Tento zvyk byl běžný -➔tabulky voskové, -➔kodex). tace). Mohla vzniknout teprve v době, i v Řecku. Honorář neplatil naklakdy se obecněji rozšířila znalost datel, nýbrž např. mecenáš ( -.Maečtení a psaní a kdy se objevila po- cenas), jemuž byla kniha spisovatřeba zachytit natrvalo myšlenky telem věnována. Neexistovalo ani slovesných umělců i odborných nakladatelské, ani autorské právo, spisovatelu. Vznikem k-hy se slo- stv. neznal pojem -➔plagiátu. vesnost, do té doby ústní, promě­ Literatura: T. Kleberg, Buchhandel und nila v písemnictví. Zároveň se za- Verlagswesen in der Antike (preklad ze čala prosazovat jednotná spisovná švédštiny), 1967. řeč, což vedlo mj. ke stírání nářeč­ ních rozdílů; proto mohla v době knihovny (řec. j. č. bibliothéké, helénist. převládnout v řec. světě lat. bibliotheca) obsahovaly ve stv. tzv. -➔ koiné (obecná řeč; -➔jazyk soubory papyrových svitků (lat. řecký) a v Itálii latina (jak se jí -►volumen), uložených v hliněných mluvilo v Římě a v jeho nej- pouzdrech (lat. capsa) nebo ve bližším okolí; -➔ jazyk latinský). -►skříních (lat. armarium), a knihy Vedle tohoto významného vlivu na pergamenové (lat. codices [ -➔ko­ jazykový vývoj byl vznik k-hy ne- dex]), které se daly svazovat, oznazbytnou podmínkou pro rozvoj čovat i řadit jako naše knihy. vyšší vzdělanosti, šíření poznatků, V řecké oblasti jsou dosvědčeny především vědeckých, ale i pro nejstarší soukromé k. od 6. stol. př. uhájení užších skupinových zájmů n. 1. (Polykratova a Peisistratovcu), (zvl. v dílech řečníků, dějepisců a v 5. stol. Eurípidova a ve 4. stol. filosofů). V k-hách psaných řecky Aristotelova. O rozsahu a uspořá­ a latinsky se nám konečně uchoval, dání těchto k-ven nemáme zpráv. Nejslavnější a největší stv. k-na třebaže ne úplně, myšlenkový a byla v egyptské -.Alexandrii. umělecký odkaz ant. kultury. Literatura: F. G. Kenyon, Books and Základ k ní položil již Ptolemaios I. Readers in Ancient Greece and Rome, 195l;W. Schubart,Das Buch bei den Grie- Sótér (323-285), ale jejím vlastchen und Romem, 19613; E. Bethe, Buch ním budovatelem byl jeho nástupund Bild im Altertum (vyd. E. Kirsten), ce Ptolemaios II. Filadelfos (285 až 1964 8 • 246). Byla součástí vědeckého knihkupectví byla v Řecku známa ústavu zv. -.Múseion. V době od 2. pol. 5. stol. př. n. 1. (zmínka Caesarově čítala prý na 700 000 o knižním trhu je např. u Platóna svitků. Za občanské války mezi v Apologii Sókratově, 26 D). Stře­ Caesarem a Pompeiem r.47 částeč­ disko prodeje knih pro řec. svět ně vyhořela, její ztráty však byly bylo v Athénách na agoře, později nahrazeny Antoniem, který darov -►Alexandrii, v době římskě se val Kleopatře pergamskou k-nu panovníkův (např. -➔Augustálové). stal centrem knižního obchodu asi o 200 000 svitcích. Za náb. Po vzoru Ríma byly obdobné kněž­ Řím. Od 2. stol. n. 1. vznikala k. bouří r. 389 byla k-na z podnětu ské úřady zřizovány v provinciích, i v řím. provinciích. Knihkupecké fanatického arcibiskupa Theofila pronikaly do nich však současně stánky a krámy (lat. tabernae libra- rozbořena, byla však z trosek vykrajové zvláštnosti. S převládnutím riae) byly zřizovány na frekvento- budována znovu a vědecká práce

helénismu se však rozšířilo prodávání kněžských úřadů, protože ten, kdo je zastával, dosahoval tím urči­ tého vyššího společenského stupně. Už ve starší době měli totiž k. společensky významné postavení, což se projevovalo např. právem zaujímat čestné sedadlo pri slavnostech, zejm. v divadle ( -➔proedriá). V některých místech se zachovaly nápisy obsahující seznamy držitelů kněžských hodností. Osobitého postavení dosáhli k. v kultech různých orient. božstev, jako -➔galli anebo kněží -➔ Sarápidovi. V helénist. době se k. v některých orient. krajích sdružovali, a tak vznikly kněž­ ské státy (např. kolem -➔Kybelina kultu v -➔Pessinúntu). Bylo to zejm. tam, kde chrámové bohatství tvorila půda obdělávaná chrámovými pomocníky z řad otroků (hierodúloi), jichž bývalo v někte­ rých místech i několik tisíc. B. V Rími tomu bylo podstatně jinak. Tam se kněžské úřady postupem doby stále více sbližovaly a na významu nabývalo kolegium pontifiků (jež tvořili -➔pontifikové, -➔vestálky, -+-flaminové a -➔rex [2] sacrorum), ale i kolegium -➔augurů, dále quindecimviri sacris faciundis ( -➔ Sibylla) a epuloni ( -➔ lectister­ nium), kteří vznikli ve 2. stol. př. n. 1. jako pomocníci pontifiků. Vedle nich existovala starobylá sdružení -►Arválů, -►fetialů, -➔Luper­ ků a haruspiků ( -➔haruspex), jejichž význam však stále více upadal. Kněžské úřady obsazoval buď pontifex maximus, nebo se (jako pontifikové a augurové) doplňovali kooptací. Teprve od 3. stol. př. n. 1. volilo 17 tribuí nejvyššího pontifika a později i celé kolegium pontifiků. Úřad nejvyššího pontifika, vyhrazený pův. jen patriciům, byl zpřístupněn plebejům jako poslední (r. 300 př. n. 1.). Daleko více nežli v Řecku byly kněžské úřady v Římě vázány tabuovými zákazy i před­ pisy o zvláštním šatě. To vedlo postupně k úpadku zájmu o některé i výnosné úřady (např. flamina JoVova [fiamen Dialis]). Tento úpadek byl za principátu na delší čas zastaven tím, že hodnost nejvyššího pontifika zůstala vyhrazena císaři a ostatní hlavní kněžské úřady byly nuceně obsazovány příslušníky určitých stavů. Tehdy byly takě obnoveny, zejm. -➔Augustem, ně­ které zaniklé staré kněžské úřady (např. bratrstvo Arválů) a zří­ zeny nové, jež měly na starosti kult

křesťanství

301/ v ní pokračovala až do dobytí Alexandrie Araby (r. 643). Z rady knihovníků, kteří v ní působili, vynikli zejm. -+Zénodotos, -+Kallimachos, -+Eratosthenés, -+Apollónios Rhc,Jský, -+Aristofanés Byzantský a Aristarchos ze Samothráky (-+gramatika [A]). K-na pergamská, založená v maloasijském městě -+Pergamu tam-

lo::oóssos 1 palác - horní po ch

ď

ním vládcem Attalem I. (241 až 197), byla sice menší než alexandrijská, ale po vědecké stránce neméně významná. Proslulá byla též k-na v syrské Antiochii, zříze­ ná ve 3. stol. př. n. I. --Seleukovci, dále k-na ve Smyrně a v Efesu. Slavná knihovna Aristotela a jeho nástupce Theofrasta se dostala (kolem r. 100 př. n. 1.) do Athén

Knó z Malé Asie, kde byla uschována sběratelskou zálibou králů pergamských, odtud pak (r. 86) do Říma; tam byla zkatalogizována a později snad přenesena do Alexandrie. V Athénách byla vystavěna velkolepá veřejná k-na, teprve za císaře Hadriana (131/2). V Římě se uvádí jako první soukromá knihovna řec. bibliotěka konsula L. .-+Aemilia Paulla z 2. stol. př. n. I., získaná z kořisti makedonského krále -+Persea. V posledním stol. republiky byly k. v soukromých domech již hojné (Varro, Cicero, Atticus). Caesarův plán na vybudování veřejné řecko­ -latinské knihovny uskutečnil brzy po jeho smrti -+Asinius Pollio (r. 39 př. n. 1.). Augustus zřídil dvě veřejné k., další založili Tiberius, Vespasianus, Traianus (bibliotheca Ulpia [-+forum]). K. bývaly těž součástí -+lázní. V době císaře Konstantina měl Řím 28 veřejných knihoven. Také počet soukromých k-ven v době císařské značně vzrostl. Vyskytovali se i zbohatlíci, kteř.í nakupovali tisíce knih, jen aby získali zdání učenosti. Jediná k-na, která se ze stv. zachovala, byla nalezena ve ville Pisonů v -+Herculaneu. Čítá asi 2000 kusů, převážně řec. papyrů filos. obsahu ( -+Filodémos), které tu zuhelnatěly při výbuchu Vesuvu r. 79 n. I.; papyry se konzervují s nesmírným úsilím. Také v knihovnách některých klášterů (např. na horách -+Áthós, -+Sinai) zůstalo zachováno a by lo přepsáno mnoho ant. knih. Jako sběratel starých rukopisů proslul např. -+Cassiodorus (6. stol. n. 1.); jedna z jeho knih s vlastnoručními jeho poznámkami je chována v Le-

před

ningradě.

Antické k. byly většinou vědecké ůstavy, v nichž učitelé i žáci shromažďovali, třídili a zpracovávali vědecký materiál. Vznikaly tu souborné práce přírodovědné, filosof:., polit., sbírky ústav a zákritická vydání ant. autorů aj. konů,

knižní umení viz ilustrace Knóssos [2. p. -ssu], významné archeologické naleziště na střední -► Krétě na sev. úpatí pohoří -+Ída (2), sídlo mytického vládce -~Mínóa, jedno z nejdůležitějších středisek krétskě kultury. Proslulo zejm. rozsáhlou palácovou stavbou, která byla v antice označována slovem -+labyrinthos. Palác byl postaven poč. 2. tis. př. n. I., zničen blíže neznámou katastrofou v 2. pol. 18. stol. a pak

Knó

302/

obnoven v podobě, kterou ukázal výzkum angl. archeologa A. Evanse. č:ást paláce v Knóssu byla Evansem na místě rekonstruována. Z města okolo paláce je dosud prozkoumána jen malá část. V K-ssu byly též nalezeny doklady všech hlavních typů předalfabetic­ kých krétských písem, zejm. v bohatém palácovém archivu hlině­ ných tabulek se záznamy v lineárním písmě B (-► písma egejská), jehož doklady se jinak na Krétě nenacházejí. Většina těchto tabulek pochází z doby těsně před rozbořením knósského paláce, tj. ze samého konce 15. stol. př. n. 1., z čehož se obvykle vyvozuje, že se řečtí .:..+Achajové zmocnili nadvlády v K-ssu ještě před r. 1400 př. n. 1. Hlavní archeologické nálezy z vykopávek v K-ssu a na stř. Krétě jsou dnes soustředěny v archeol. muzeu v Irakliu (přístavní město a východiště cesty do Knóssu).

především Střediskem

koberce. Řecký výraz pro koberec (tapés) označoval původně všechny tkaniny, obyčejně vlněné, které sloužily k výzdobě bytu: k. nástěnné, pokrývky na stůl a židle, závěsy do dveří. Jak v homérské, tak i v klas. době se jich používalo hlavně jako přikrývek a přehozů na lehátka a řidčeji na podlahu (např. v chrámech), častěji až koncem 4. stol. př. n. 1. V helénistické době se rozšířilo užívání k-cú (lat. tapetum, velum, vestis, stragulum, vestis stragula) na západ do řím. oblasti. Zpočátku se jich používalo zřídka, od doby Augustovy už si nebylo lze představit -+hostinu bez k-cú a přikrývek, od doby Diocletianovy (konec 3. stol.) patřily k. k předmětům denní potřeby. Nejčastěji zastupovaly dveře (např. v atriu nebo v tablinu) nebo rozdělovaly příliš prostornou místnost na oddělení nebo tvořily baldachýn, zejm. v jídelnách. K. zastupující dveře byly jednoduché nebo dvojité a zavěšeny kroužky na tyčích, jako je tomu dodnes. Tyto závěsy mívaly· lemy a bordury (segmentum), oblíbeny byly k. živých barev, zejm. purpurové, geom. vzory často napodobovaly mozaiku (která vešla v Itálii od 2. stol. n. 1. v oblibu místo k-cú). Prosluly k. z Malé Asie, zvl. z Mílétu, kde byla ve stv. nejlepší vlna. - Zcela neporušeny se uchovaly k. v kurhánech v jz. Sibiři, pocházejících z 5. -3. stol. př. n. l. (sr. skythské umění). kočka gyptě;

domácí byla chována v Ebyla zasvěcena řadě božstev,

bohyni mes1ce Bast. jejího kultu bylo město Búbastis (v deltě Nilu), kde se s jejím uctíváním seznámil -+Hérodotos. Už apulské vázy z konce 5. stol. př. n. 1. zobrazují sice několikráte kočku jako domácí zvíře, avšak zde šlo jen o její místně a časově omezené rozšíření. Jako o domácím zvířeti se o ní zmiňuje až -+Kallimachos, který však žil v Egyptě, a u Římanů až ---+Seneca. Teprve od 2. stol. n. 1. začala k. vytlačovat z domácností lasičku a stávala se oblíbenou a věrnou družkou žen. Avšak už v antice se k. jako noční zvíře stala i nositelkou tajemných a zlých sil, a takto ji pojímala i pozdější staletí.

-produced Book, 1953; C. H. Roberts, The Codex, Proceedings of the British Academy 40, 1955, 169n.

kodikologie, věda o středověkých rukopisných knihách ( ----+kodexech) ; studuje je komplexně, tj. jako hmotné památky i hist. prameny, a snaží se určit jejich cenu pro kulturní historii. Název a definici k. podal A. Dain, Les manuscrits, 1949; viz též V. Vojtíšek, O kodikologii, Vědecko-theoretický sbornik Knihovna, 1957, 5-9.

Kodros [2. p. -ra], podle pověsti poslední athénský král. Za vpádu Sparťanů do Attiky bylo delfskou věštírnou předpověděno, že Sparťané dobudou Athén jen tehdy, nezabijí-li athénského krále; K. kodex (z lat. caudex, codex, prý proto v přestrojení potají vnikl špalík; sr. naše „špalíček''), forma do spartského tábora, vyvolal tam -►knihy, navazující na tvar staro- hádku a byl při ní zabit. římských voskových -+tabulek, v níž jsou listy psací látky skládány kófa prosópa viz herci obvykle v složku, t.j. několik do sebe vložených dvoulistů, a ty kohorta (lat. cohors), oddíl rímjsou pak jako celek po jedné strané skeho vojska. V -►legii bylo 10 kohort, spojujících vždy tri mavšity do hřbetu. Obecné uplatnění kodexové kni- nipuly po dvou centuriích. Jako takhy je spojeno s rozšířením užívání tické jednotky ( ---+taktika válečná) -pergamenu, ačkoliv byly známy použil k-ty poprvé P. Cornelius i k-y papyrusové. Ty jsou doloženy ----+Scipio (3) Africanus St. Kromě již ve 2. stol. n. 1. (sr. zlomky toho v císařské době existovaly biblických textů v Chester Beatty k-ty jako samostatné jednotky Biblical Papyri); vznikly patrně pomocných sborů (----+auxilia) a ze snahy opatřit příslušníkům -►prétoriánů, dále v Římě jako tzv. chudých křesť. obcí levnou knihu. městské (tj. policejní) k-ty a Obtíže s překládáním a vázáním k-ty hasičů (--►vojsko [II]). K-ty křehkého papyru do hřbetu způso­ pomocných sborů měly 500 nebo bily, že k výrobě bylo stále více 1000 mužů, v čele jim stáli velitelé užíváno pevnějšího, třebaže dražší- z jezdeckého stavu ( + praefectus [C]) ho pergamenu. První dochované a na rozdíl od al ( -+ala) mohly být pergamenové k-y jsou ze 4. stol. pěší i jízdní. Pomocné k-ty byly čís­ n. 1. (např. Codex Sinaiticus, lovány a pojmenovány zpravidla Codex Vaticanus, Codex Vercellen- podle kmenů, z nichž byly rekrusis). Písaři psali většinou na volné továny (např. cohors I. Germanica). (nevázané) listy, a ty byly svázány Sloužili v nich obvykle neobčané, teprve dodatečně. Jednotlivé složky kteří po propuštění z vojska dostábývaly později obvykle na konci vali řím. občanské právo (-odvooznačovány římskými číslicemi dy vojska; -+diploma). (tzv. kustody) nebo reklamantami (první jsou doloženy z 9. stol. n. l.), koiné (z řec. koiné dialektos, to znamená, že písař na konec po- společná, obecná mluva), nadnářeč­ slední stránky napsal první slova ní obecný jazyk, vznikající vzájemnásledující složky; obojí způsob ným vyrovnáváním mezi místními pomáhal správnému řazení složek nářečími, obyč. pod nějakým ve· vazbě. Číslování listů(foliování) jednotícím vlivem politickým nebo nebo stran (paginováni) se začalo kulturním. V historii řec. jazyka ve větší míře uplatňovat až v pozd- se setkáváme s označením koiné nejčastěji v těchto případech: ním středověku. Formát k-ů byl velmi různý 1. koiné mykénská (-►mykénština), a řídil se obsahem a funkcí knihy. 2. koiné helénistická (-+jazyk řec­ V nejst. dobách to byl tvar čtverco­ ký), 3. koiné achajská ( -►achajština), vý, od doby karolínské se ustálil 4. koiné aitólská ( -►aitólský spolek). mezi výškou a šířkou poměr 3 : 2. Kodexové knihy se užívá dodnes; kójská roucha viz Kós; oděv od 13. stol. byl však pergamen Kókýtos [2. p. -tu], řeka v -+podpostupně nahrazován papírem. LiuratuTa: D. Diringer, The Hand-

světí.

303/ koledy viz lidová

píseň

(A)

Literatura: J. P. Waltzing, Étude historique sur les corporations professionelles chez les Romains, I-IV, Bologna 1968, též Hildesheim 1969 (otisk vydáni z r. 1895 Římě až 1900).

kolegium (lat. collegium, societas, sodalicium), ve stv. sdružení osob, spojených společný­ mi zájmy, chápané jako právnická osoba. Takové organizace dovolovaly už zákony XII desek ( -./eges X I I tabularum). 1. Od nejst. dob je uváděno devět k-ií řemeslnických (podle tradice založil nejst. k-ia král Numa), jejich počet však stále vzrůstal. Členy se mohli stát lidé svobodní i otroci. Sdružovali se podle povolání (-.Ostia), některá k-ia však tvořili příslušníci různých oborů, např. hasičská (fabri, centonarii) a tzv. collegia tenuiorum, tj. charitativní pospolitosti nižších vrstev. Řemeslnická k-ia měla ráz náb. a svépomocný, nikoliv hospodářský. Za republiky stát do čin­ nosti řemeslnických k-ií nezasahoval. Koncem republiky byla až na nejstarobylejší - pro ůčast v polit. bojích zrušena a teprve za Augusta obnovena. Za -.principátu mohla působit jen k-ia polit. nezávadná a zvláště byla podporována sdružení prospěšná veřejnosti. Za -.dominátu se změnila postupně v organizace nucené, pod státním dohledem. 2. Knezská k-ia byla v Římě jednak státní, jednak soukromá. K-ia státní zahrnovala kně:1ské úřady pečující o státní -.kult; nejvýznamnější byla: -.pontifikové, -.augurové, -.fetialové, quindecimviri sacris faciundis ( -.Sibylla) a konečně epulonové, kteří se starali především o -.lectisternium. Samo k. pontifiků nebylo jednotné, nýbrž tvořili je: a) pontifikové, b) -.rex sacrorum, c) -flaminové, d) -.vestálky. Jim všem stál v čele pontifex maximus (nejvyšší p.). Takě kultovní pomocníci se organizovali v k-ia ( tak např. collegium tibicinum et fidicinum, k. pištců a hudců), která byla na úrovni nižších řemeslnických kolegií. Soukromá náboženská k-ia (řec. thiasoi) byla soustředěna kolem určitých kultů, k nimž měli jejich členové stejný vztah ( -.kultovní sdružení). Mnohdy byla k-ia sdružena kolem určitých chrámů a pak stála právně na úrovni státních kolegií. Zvlášť hojně se vyskytovala k-ia orgiastických božstev -.Kybely, -.Ísidy aj. - Jindy byla k-ia jakýmisi podpůrnými spolky, např. collegia funeraticia, která z příspěv­ ků vybíraných měsíčně platila svým členům výdaje spojené s pohřbem. Do k-ií (zvl. kultovních) se sdružovali i vojáci a veteráni.

kol

velko-

rozvíjel se zpočátku v Itálii (od pol. 1. stol. př. n. 1.) jako důsledek krize otrokářských -.velkostatků (latifundií), na nichž koncentrace otrockých pracovních sil znesnadňovala účinný dohled na otroky (proto docházelo k poklesu produktivity práce) a vyvolávala nebezpečí vzpour. Půda velkostatků byla proto dělena na menší díly, které byly pronajímány kolónům, zpravidla na dobu pěti let. Kolónové platili stanovené nájemné, nejprve v penězích; od majitele statků dostávali potřebný inventář, někdy i otroky. Zprvu byla kolónům při­ dělována půda méně úrodná nebo ležící v nezdravém prostředí, později byla parcelována i běžná půda; za císařství nabyli kolóni práva okupovat (---->-okupace) ladem ležící půdu. K. dával předpoklady ke zvýšení produktivity zeměd. práce: kolóni byli svobodní lidé, kterým byla ponechávána část ůrody a kteří tudíž měli zájem i možnost zdokonalovat výrobu. Od 1. stol. n. I. se k. začal šířit i v provinciích. S rozvojem k-u se postavení kolonú horšilo. Upadali do dluhů, a tím i do závislosti na majitelích statků, kteří jim bránili po vypršení smlouvy opustit půdu. Zároveň byli statkáři nuceni změnit pachtovné v penězích v pachtovné v naturáliích; k němu brzy přistoupily i pracovní povinnosti kolónů vůči statku, popř. vlastníkovi pozemků (stavba silnic, opevňovacích staveb, pomoc statkáři o žních na té části velkostatku, kterou obhospodařoval ve vlastní režii apod.). V provinciích se k. rozvíjel na velkostatcích (hlavně císařských), Jez tvořily uzavřené hosp. i admin. celky. Koncem 2. stol. n. I. se postavení kolónů dále horšilo (v Africe byli např. proti právu trestáni i tělesně, ačkoliv byli římskými občany). S počínající krizí otrokářského řádu rostl nedostatek kolónů a půda zůstávala stále více ležet ladem. Byli na ní proto usazováni otroci (servi casarii), popř. barbaři, kteří se dobrovolně poddali řím. moci (v Galii nazývaní -./aeti, v jiných provinciích inquilini), v postavení kolónů. Od 3. stol. n. I. vzrůstal odpor kolónů, kteří utíkali z místa svého působení ( -.latrones; ----->-patrocinium; ----->-anachórésis). Konstantinem byli kolóni (zákonem z 30. 10. r. 332) dědičně připoutáni k půdě (glaebae adscripti), aby se omezila možnost soc. bouří a zajistilo pravidelné odvádění daní vyměřovaných podle počtu lidí pracujících na pozemcích.

statkářské půdy kolónům, tj. chudým rolníkům a bezzemkům;

Literatura: M. Rostovrzeff, Studien zur Geschichte des romischen Kolonates,

značka ( -.sigillum) vydo měkké hmoty, zejména hlíny, k označení původu, města (velké amfory pro transport tekutin), dílny (-.terra sigillata; -.lampy; -.cihly), cihelny soukromé i vojenského útvaru (cihly vojenských táborů a opěrných bodů) apod. Odtud techn. termín ,,kolkovaná amfora, lampa, cihla". V hromadných nálezech důležitý datovací prostředek. Datuje cihlové stavby (např. Hadrianův -. Pantheon), umožňuje rekonstruovat přesuny vojenských jednotek, dějiny -.legií, limitu (-.limes) atd.

kolek,

tlačená

Kolchis [2. p. -idy], země Kolchů (řec. Kolchoi), zalesněná, místy úrodná krajina ve vých. -.Čer­ nomoří na jz. svazích Kavkazu se zlatonosnými řekami (pověst o zlatém rounu a -.Argonautech), mytické království Aiétovo ( -.Médeia). V hist. době se z K-idy vyváželo dříví na stavbu lodí, lněné a konopné výrobky a vosk. Hlavní město Fásis (dn. Potí) na stejnojmenné řece (dn. Rion) bylo kolonizováno obyvateli -.Mílétu kolem r. 500 př. n. I. Později připojil K-idu ke své říši -.Mithradatés VI., po jeho porážce potvrdil Pompeius v K-idě jako krále domácího vládce Aristarcha; Antonius připojil K-idu k -.pontské říši -.Polemóna I. Kolofón (zříceniny u dn. Degirmendere), významné iónské město na pobřeží Malé Asie (asi 55 km na jih od -.Smyrny), připojené králem -.Gýgem k lýdské říši. Leželo v úrodné nížině s přístavem Notion a blízkou slavnou věštírnou -.Apollónovou (v Klaru). Rozkvět města, umožněný čilým obchodem, nastal v 7. stol. př. n. I. V okolí se dobývala ceněná pryskyřice jehličnatých stromů (lat. colophonium, kalafuna). - Rodiště -.Xenofanovo, ----->-Mimnermovo a ----->-Níkandrovo. kólon (řec. ,,člen", lat. membrum) 1. v rytmizované próze část delší věty nebo periody, která se podle počtu kól nazývala dikólon, trikólon (dvojkolová, tříkólová) atd.; - 2. ve verši řada dvou nebo více taktů, spojených jedním hlavním -.iktem. kolonát, drobný nájem

kol

304/

1910; J. Burian, Vliv otrokárských výrobních vztahú na vznik a vývoj kolonátu, Sbornik historický 2, 1954, 39-56; J. M. Štajerman, Krizis rabovladeťčeskogo stroja v zapadnych provincijach Rimskoj imperii, 1957.

a ---+Massalii (lat. Massilia, dn. Marseille). Sama Massaliá pak kolonizovala středomořské pobřeží až do Hispánie. V mori Ionskěm založili Korinťané ---+Korkýru neboli Kerkýru (dn. Korfu) a na illyrském pobřeží -.Epidamnos (lat. Dyrrhachium, dn. albánsky Durres, čes. Drač). V egejské oblasti byl kolonizován poloostrov ---+Chalkidiké, ---+Helléspontos (průliv Dardanely) a --►Pro­ pontis (Marmarské moře). Při důležité úžině bosporské vzniklo ---+Byzantion (dn. Istanbul Cařihrad), založené Megařany. Osídlení břehů Černého moře ( -+Černomoří) bylo většinou dílem Míléťanů. Na maloasijském pobřeží patřily k nejdůležitějším městům ---+Sinópé (dn. Sinop) a -► Trapezús (dn. Trabzon), na jih od ústí Dunaje vznikly ---+Histriá neboli lstros, -+Tomis neboli Tomoi (dn. Constanta) a ---+Odéssos (dn. Varna) a při ústí Bugu ---+Olbia. Ně­ kolik důležitých osad bylo založeno i na Krymu (řec. -+Chersonésos Taurský); nejvýznamnější z nich bylo ---+Pantikapaion (dn. Kerč). Černomořskě kolonie nabyly pro své ---+metropole životní důležitosti jako bohatá zásobárna obilí. Na již. maloasijském a syrském pobřeží nemohli Řekové v době velké k. proniknout, ale jedna jejich osada, ---+Naukratis, vzkvétala v nilské deltě; dále na záp. si vydobylo důležitého místa město ---+Kyréné. Řecká k. měla veliký význam pro řec. svět. Svazky mezi metropolemi a jejich koloniemi byly jen volné, neboť každá kolonie byla samostatným městským státem, ale zato měla k. nesmírný dosah v hosp. životě. Vzrůst obch. styků s odlehlými „barbarskými" oblastmi i rozvoj obchodu mezi jednotlivými řec. obcemi působil zpětně na rozvoj výroby především v těch městech, která se na zakládání kolonií nejvíce podílela. Teprve otevřením cest k novým odbytištím byl také umožněn plný rozvoj otrok. výroby ve vyspělých řec. městských státech, neboť z okrajových oblastí nového, mnohem širšího řec. světa se dováželo nejen obilí a suroviny, nýbrž i otroci. Řecká k. takřka ustala od 2. pol. 6. stol. př. n. l., neboť jí na Východě položila meze Persie a na Západě Kartágo. K dalšímu jejímu rozmachu mohlo dojít až v době helenistické ( -+Řecko [II. Dějiny]). Již -►Alexandros Veliký založil při svých výbojích mnoho Alexandrií, z nichž nejvýznamnější byla egyptská, a také -►diadochové

kolonie viz kolonizace kolonizace, zakládání nových obcí v cizím prostředí, byla v středo­ mořské oblasti realizována nejdříve Foiníčany, jejichž nejvýznamněJší kolonií bylo africké --+Kartágo. Mnohem dále pokročili v tomto směru Řekové. Růst výrobních sil a rozvoj otrokářských výrob. vztahů vyvolal v 8.-6. stol. př. n. I. tzv. velkou řec. kolonizaci, tj. zakládání řec. osad v celé středomořské i černomořské oblasti. Tento proces probíhal zprvu živelně, ale byl záhy mateřskými obcemi řízen, neboť je k tomu vedl zájem jak hosp., tak politický. Hlavní podíl na velké řecké k-ci měly obce maloasijské; prameny udávají, že -►Mílétos, největší tehdejší řec. město vůbec, založil sám několik desítek osad. Protože tehdy byla egejská oblast již vcelku osídlena, obrátil se řec. kolonizační proud do krajin vzdálenějších; přitom byly osady obvykle zakládány v místech, v jejichž zázemí žily domorodé kmeny na takovém stupni společenského vývoje, že s nimi bylo možno směňo­ vat zboží. V 8.-6. stol. př. n. 1. kolonizovali Řekové tyto oblasti: asi uprostřed záp. italského pobřeží založili občané eubojského města ---+Chalkidy město -►Kýmé (lat. Cumae), jež nabylo kulturním vlivem na Etrusky a jejich prostřednictvím i na Římany jedineč­ ného dějinného významu; odtud totiž převzali it. obyvatelé řec. písmo a přetvořili je v abecedu, které se ve větší části světa užívá dodnes. Z Kýmy byla založena -►Neápolis, a na pobřeží Tyrrhénského moře vznikla též achajská osada ---+Poseidóniá (pozdější Paestum). V zálivu Tarentském založili Sparťané jako jedinou svou kolonii město Tarás (lat. ---+Tarentum); mimoto tam vznikly achajské osady ---+Krotón a -.Sybaris. Vcelku byla řecká k. v již. Itálii tak hustá, že se celé této oblasti dostalo názvu -+Veliké Řecko. Značný počet osad byl založen též na --+Sicílii: ---+Syrákúsy (jejich ---+metropolí byl Korint), dále Katané (lat. Catana), Messéné (lat. ---+Messana), ---+Akragás (lat. Agrigentum) a mnoho dalších. Na již. pobřeží -.Galie (1) založili Fókajští (z M. Asie) Níkaiu (lat. Nicaea, dn. Nice či Nizza)

zakládali nová řec. města a nazývali je jménem svým nebo jménem lidí jim blízkých. Tak vznikly např. četné Seleukeiea Antiocheie v Sýrii, Ptolemais v Egyptě, Lýsimacheia na Thráckém Chersonésu, -►Thes­ saloníké (čes. Soluň) v Makedonii a mnoho dalších měst ve všech helénist. říších. Některá z těchto měst, např. ---+Alexandrie v Egyptě, -►Antiocheia nad Orontem a Seleukeia nad Tigridem, čítala své obyvatele na statisíce. Nejhustší byla helénistická k. v Sýrii, kdežto dále na vých. byla již řidší: řec. města tam byla menší nebo s méně počet­ ným řec. obyvatelstvem. Proti době klas. nebyla nová helénist. města politicky svobodná, nýbrž požívala jen autonomie v rámci velkých helénist. monarchií. Římská kolonizace na rozdíl od řecké měla za cíl úplné polit. i hosp. a pokud možná (na Západě) i kulturní ovládnutí podrobených území. Colonia znamenala pův. země­ dělskou us-Augustina, který využil při vypracování věroučné soustavy do značné míry myšlenek novoplatónských. Literatura: A. Harnack, Lehrbuch der Dogmengeschichte I, 1888 2 ; P. Wendland, Die hellenistisch-romische Kultur in ihren Beziehungen zu Judentum und Christentum, 1912 2 - • ; A. Harnack, Die Mission und Ausbreitung des Christentums in den ersten drei Jahrhunderten, 2. sv., 1924 4 ; A. B. Ranovič, Očerk istorii rannechristianskoj cerkvi, 1941; H. Lietzmann, Geschichte der alten Kirche, 13, II-IV'. 1953; C. H. Dodd, The Bible and the Greeks, 1954 2 ; A. Robertson, Původ kresťanství, 1958.

Ktésiás [2. p. -ia] z Knitlu, řecký historik z konce S. a zač. 4. stol. př. n. 1., lékař perského krále Artaxerxa li., na jehož dvoře žil 17 let. Podle Xenofónta (Anab. 1, 8, 26) vyléčil Artaxerxovi ránu, kterou mu zasadil jeho bratr Kýros v bitvě u Kúnax. Napsal dějiny Persie (Persika, 23 kn.) a pojednání o Indii (Indika). Jeho dílo mělo románový ráz, je však cenným pramenem pro poměry na perském dvoře. Zachoval se z něho výtah u -.Fótia. Ktésibios viz technika (6) kuchařské

knihy viz strava

kuchařské

umení viz strava

kulisy viz divadlo (II. A. B.) kult (lat. cultus, pěstování, uctívání), soubor úkonů spojených s uctíváním nějaké, zpravidla náboženské, představy. Rozlišovaly se k-y soukromé (sacra privata), konané jednotlivcem za svou osobu, rodinu nebo za -.kultovní sdružení, a k-y veřejné (sacra publica), konané oficiálními představiteli jménem celě obce. 1. Rodový kult se vyskytuje ve společnosti, kde jsou členově jednoho rodu spjati s jedním božstvem. Toto pouto je jedním ze znaků typických pro člena rodu. Rodový k. nebyl vázán k určitému místu (v tom se odlišuje od k-u místního), nýbrž mohl se rozšířit po mnoha krajích, např. odešla-li část rodu do ciziny. V Římě byl okruh božstev, která spadala do rodového k-u, širší než v Řecku. Vedle rodových božstev -.Vesty, -.Penátů, -.Larů a -.genia bývala v některých rodech uctívána i významná božstva poží-

vající kult vereJny, za císařství pak obecně genius Augustův. 2. Místní kult se vztahoval k uctívání náb. představy na urči­ tém místě, význačném bud svou podobou (jeskyně) nebo nějakým sakrálním jevem (např. zjevením božstva). Na takovém místě vznikl časem oltář, svatyně, chrám, věštír­ na apod. Předmětem uctívání místního k-u je buď rostlina nebo zvíře, např. v -.Apollónově kultu vavřín, vlk, delfín aj. ( -.totemismus), později božstvo. Místní k. trval zpravidla od nepaměti, míval dlouhou tradici a přetrvával mnohdy změnu obyvatelstva nebo společenského i státního zřízení. Tak k. v Eleusíně měl tradici mykěn­ skou, mnohý místní k. však pře­ trvává od dob primitivní společ­ nosti až do dneška. Vznik k-u mnohdy vysvětloval -.mýthos, zdů­ vodňující jeho příčinu (aition). Místní k. býval obstaráván určitým rodem, v hist. době přejal pěči o něj ve většině případů stát; původnímu rodu však zpravidla zůstávalo právo obsazovat kněžský úřad s k-em spojený: o kult v Eleusíně např. pečoval starobylý rod Eumolpovcú a po připojení Eleusíny k Athénám k němu přistoupil athénský rod Kérýků. 3. K ul t mrtvých (duší), neboli kult předků, tj. uctívání zesnulých členů rodu, byl vykonáván v soukromí nebo i na veřejnosti. V Athénách se tak dálo o -.Anthestériích, v Římě o svátcích zv. Lemuria (-.Lemurové) a Parentalia (naše „Dušičky", 13.-24. 2.). K. mrtvých vznikl na velmi nízkém stupni vývoje náb. představ ( -.animismus), s vývojem společnosti pak ustoupil nebo nabyl nových forem. V Řec­ ku např. byl významný zemřelý uctíván jako -.hérós, a míval pak svůj místní kult (např. -.Théseus v Athěnách). V císařskěm Římě byly po vzoru Orientu prokazovány božské pocty duším zesnulých · císařů (diví imperatores). Jejich kult zatlačil uctívání mrtvých pocházejících z významných rodů, jejichž podobizny (imagines [-.maska]) bývaly nošeny o veřejných průvodech (např. pohřebních) a při triumféch.

kultovní sdružení (řec. thiasoi) se v antickém Řecku vytvářela z lidí, kteří měli účast na kultu určitého božstva. Dávala svým členům jisté výsadní postavení ve společnosti nebo jim byla sociálni oporou. Protože určitému božstvu bývala zpravidla přičítána něja­ ká charakteristická vlastnost, která určovala jeho působnost, sdružovali se kolem jeho kultu příslušníci

323/

kvé

(Apollón-rap- svému bratru -->-Artaxerxovi II. Dionýsos-herci; Asklě­ Řečtí žoldnéři jím najatí nastoupili pios-lékaři; Athéna-řemeslníci potom strastiplný pochod arménapod.). K. s. se rozšířila za helénis- skými horami k Černému moři mu a obzvláště za řím. císařství. (-->-anabase; -->-Xenofón). Tehdy také vznikala sdružení zasvěcenců, jejichž pojítkem nebyl Kupido, jeden z latinských názvů vnější vztah k božstvu, nýbrž pro Eróta, viz Erós. vztah vnitřní, daný zasvěcením. Taková k. s. byla pak obdobou kupole viz klenba sdružení mystů v -->-mystériích. Obdobně jako tam, byl i do k-ch s. Kúréti, v řeckě mytologii -->-daimoumožňován vstup všem, kdo se ni zrození z deště, někdy považovachtěli podřídit statutům s., obsahu- ní i za první lidi. Jejich počet byl jícím zásady, kterě stanovily např. udáván různě (až devět). K. prý způsob volby představenstva, nebo odháněli zlo zejm. svým mečovým jak se má nakládat se spolkovým tancem. Tak také střežili spánek majetkem apod. malého -►Dia nebo odehnali Héru V Římě měla některá s. ráz od rodící-►Létó. Na mnoha místech podpůrných spolků, v nichž se měli K. vlastní kult. Zvl. za helévybíraly měsíční příspěvky k úhradě nismu bývali ztotožňováni s -->-Kapohřebného pro zesnulého člena; beiry a -->-Korybanty. jiná sdružovala obyvatelstvo sousedících domů (Lares compitales kúros (řec. mladý muž), označení [-►Larové]), které uctívalo přede­ sochy stojícího nahého mladíka vším -►Augustovy Lary nebo z 6. stol. př. n. 1. (obvykle z mra-►genia Augustova. moru, drobné též z bronzu). SochyKombinací řec. a nm. forem kúroi - byly vytvářeny jako neportvzniklo za císařství velké množství rětní zobrazení vítězných atletů k-ch s. (sodalitates, collegia [ -->-ko- nebo jako náhrobní a votivní sochy, legium]); v nich se organizovali popř. jako sochy bohů, zvl. Apollóobčané municipií, řím. občané na. V chronologickém seřazení lze usazení v cizině (numerus civium na nich pozorovat rozvoj znázorně­ Romanorum), cizinci a provinciálové ní anatomie, odpovídající rozvoji i příslušníci nejrůznějších sociálních vědeckého poznání. U mě leckým skupin. Ve veřejném životě se k. s. vyvrcholením jsou sochy atletů stávala v některých případech 5. stol. ( -►Myrón; -->-Polykleitos). i organizací pro stát nebezpečnou - Sr. koré. ( -►Obr. na str. 325). (sr. bakchanálie), a proto nezřídka docházelo k jejich zákazu (Plin. kurulské úřady, vyšší úřady Epist. 10, 33). ve starověkém Římě (původně přístupné jen -->-patriciům, později kumránská sekta viz essejci i -->-plebejům), jejichž držitelé měli právo sedat při výkonu své kůň se dostal do středomořské moci na sella curulis (-->-insignia). oblasti během 2. tis. z blízkěho Byli to konsulové, praetoři, aediOrientu. Otázka, zda se v Řecku lové kurulští a snad i censoři, v době užívalo koně dříve jako tažného císařské ovšem císař; také někteří zvířete nebo přímo k vlastní jízdě, úředníci v -->-municipiích a flamen je sporná. Z 13. stol. př. n. 1. Dialis (obětníkDiův[-►flaminové]). pochází několik terakot znázorňují­ cích jezdce na koni, ale homérské kurzíva (od lat. currere, běžeti), básně znají koně jen ve spojení obecné označení pro každě zběžné s (dvoukolým) válečným -►vozem. (,,psací") písmo, které sloužilo rychChov koní se v Řecku rozšířil zv 1. lému psaní; obvykle směřovalo v rovinatých krajích (Thessalie, k zjednodušení a vzájemnému Argos, Élis). Koní se užívalo spojování liter. - V. t. písmo řeckě; zejm. v -->-dopravě; ve -►vojsku písmo latinské. měla -►jízda podřadnější význam. K týmž účelům sloužil kůň také kůže. V nejstarších dobách poŘímanům. užívali Řekové i Římané hlavně V náboženství a mytologii Řeků kůže hovězí a kozí, později i ovčí, se v několika případech vyskytuje vepřové, ·jelení a srnčí. Surové k. těsné spojení mezi -->-Poseidónem namáčeli v jámě mezi dvěma vrstvaa koněm. mi třísla (mohlo se použít i rostlinných produktů: kůry z borovice, Kúnaxa (mn. č.), město v -►Meso­ duběnek, žaludů, plodů z akacie), potamii na řece Tigridu, severně pak je napnuli na podstavec a oškráod Babylónu. Padl zde -->-Kýros bali zbytky masa, potom je máčeli Ml. r. 401 př. n. 1. v bitvě proti v lázni s příměsí moči, listů moru-

šovníku apod. Po vyjmutí z této lázně oškrábali srst a znovu namočili k. do lázně, aby se zacelily póry. Aby učinili kůži vláčnou a poddajnou, použili oleje a tuku, vytloukali ji holemi a nakonec napouštěli barvou. Z takto zpracovaně k. vyráběli specializovaní řemeslníci (obuvníci a sedláři): obuv, čepice, rukavice, sedla, ře­ meny, stany, pancíře, štíty, -->-pergamen, bubny, měchy, polní láhve, brašny apod.

určitých zaměstnání

sódové;

Kvádové (lat. Quadi), germánský kmen, který patřil ke kmenovému svazu -->-Suebů (v ant. pramenech se často pod názvem Suebové rozumějí Kvádové). Za doby řím­ ské sídlili hlavně na již. a stř. Moravě a jz. Slovensku. S Římany byli pův. v přátelských stycích, od doby -->-Marka Aurelia převážně v nepřátelských. Byli spojenci sarmatských -->-J azygú. Z kmene K-dů pocházel Vannius (-->-Vanniovo království). - V. t. území ČSSR v době římské (2). kvéstoři

(lat. quaestores od quae-

vyšetřovat [na soudě]) byli patrně už v římské době královské ustanovováni případ od případu jako vyšetřující soudci při vraždách

rere,

(quaestores parricidii). Od nich je patrně třeba rozlišovat k-ory, kteří v pozdější době fungovali jako správcově státní pokladny (quae-

stores aerarii) v substrukci chrámu Saturnova na římském foru. K. byli snad pův. jmenováni od konsulů, od r. 447 př. n. 1. byli voleni na -->-sněmu tributním. Nastupovali do funkce současně s konsuly, později už 5. prosince, aby se zapracovali. R. 421 př. n. 1. byli k pův. dvěma k-orům připojeni další dva jako pomocníci vojenských velitelů a zároveň byl jejich úřad zpřístupněn i plebejům. Ve 3. stol. př. n. 1. byl počet k-orů zvýšen na osm; z nich čtyři byli určeni k úřadování v Itálii. Po vzniku provincií byl přidělován jejich správcům k-or s pravomocí soudní, finanční a správní. Postupně byl počet k-orů dále rozmnožován, až na čtyřicet. Za císařství úřadovalo dvacet k-orů, a to dva městští, dva císařští, čtyři konsulští a dvanáct provinčních. Po skončení ročního úřadování zůstávali pomocníky prokonsulů s titulem pro quaestore. Quaestura byla nejnižší z tzv. vyšších úřadů a od doby -->-Sullovy zjednávala těm, kdo ji zastávali, automaticky přístup do senátu. K. neměli vojenské -->-imperium, ve funkci zástupce vojevůdce však měli právo na doprovod -->-liktorů.

kya

324/

kyathos (řec.), lat. cyathus 1. šálek s uchem vyčnívajícím nad okraj; sloužil k nabírání i k pití; - 2. viz míry duté.

s apsidou; střechy byly rovné. Chudší obydlí o jedné místnosti byla i oválná a okrouhlá. Komorově hrobky individuální i kolektivní jsou různě úpravy a napodobují obydlí; některé mají i nepravou klenbu. Městské hradby s branou na ostrově Syru (na planině Chalandriani) mají dvojitý pás opevnění a věže. V střední době bronzové pronikl (patrně pod silným vlivem krétským) do obdélného půdorysu domu s pravoúhlým vnitřním členěním sloup a pilíř. Na Sifnu (u dn. Ajos Andreas) bylo založeno městečko s dvojím hradebním pásem, ve Fylakopi na Mélu vzniklo z původního vesnického sídliště opevněné město. Na Mélu a Théře byly krétskě obchodní stanice, ve 14. stol. př. n. I. se na K. rozšířila -➔ mykénská kultura. Pod jejím vlivem byl na Mélu zbudován opevněný palác s megarem. V 2. pol. 3. tis. př. n. I. se na K-dách vyráběly proslulě schematické mramorové sošky, dosahující výšky i přes 1 m. Znázorňovaly většinou ženy, muže vzácně (harfeník, pištec). Z plochého obličeje sošek (býval pomalován) vyčnívá jen nos, na schematickém trupu jsou vyznačeny pouze znaky sexu, nohy jsou poněkud pokrčeny v kolenou. Význam sošek byl magický, provázely své majitele i do hrobu. V hist. době byly K. osídleny většinou -➔ Jóny. Významná je kykladská keramika geometrická ( -➔geometrický sloh) a keramika ze 7. stol. př. n. I.

Kybelé, maloasijská -➔Matka boz fryžského -➔Pessinúntu. V Řecku byla známa též jako -.Rhea nebo Megalé Métér theón ldaiá ( = Velká Matka bohů Ídská; Ída - hora ve Frygii); Římané ji nazývali Cybele nebo Magna Mater deum Idaea. Její kult pronikl do Říma za 2. punské války (218-201), kdy byl na příkaz quindecimvirů sacris faciundis převezen její symbol (meteorický kámen) do Ostie; zde prý loď uvázla na písčině a nemohla pokračovat v plavbě do Říma. Teprve když se vestálka Claudia chopila lana, aby sama vlekla loď a tak dokázala svou panenskou čistotu, z jejíž ztráty byla nařčena, dala se loď opět do pohybu (Ov. Fast. 4, 247-348). Kult K-Zin byl prováděn orgiasticky jejími kněžími, - ➔gally. Hlavním jejím svátkem byla Megalesia, slavená mj. (od r. 191 př. n. I., kdy bohyně dostala v Římě svůj chrám) divadelními hrami. Více se její kult rozšířil za císařství, často společně s kultem -➔ Attido­ vým. - Božstvem obdobným K-Ze byla kappadocká bohyně Má, jejíž kult zanesli do Říma z Orientu vojáci Sullovi. Pro svůj válečný ráz bývala ztotožňována s řím. -.Bell onou. K. byla zobrazována na voze taženěm lvy a s korunou z hradební zdi na hlavě. kyklické eposy viz epos

hyně

Socha: Rodin, Kybele, 1904 (bronz). Obrazy: Mantegna (1431-1506), Příchod Kybelina kultovního obrazu do Říma; Bocklin, Magna Mater, 1869-70 (nástěnná malba v muzeu v Basileji). - Básni!: J. Vrchlický, Kybela (Dojmy a rozmary, 1880); Kybela (Sfinx, 1888).

Kýdippé viz Akontios a Kýdippé

Kyklópové,

původně tři

obři, synově --➔Úrana a

jednoocí -➔ Gáie,

kující pro Dia blesky. - V Odysseii ( -➔Homéros) kmen divokých jednookých obrů - lidožroutů, kteří se zabývali pastýřstvím a u jejichž břehů, snad někde v sev. Africe, přistál -➔ Odysseus při návratu od Tróje ( -➔Polyfémos). Později byli K. pokládání za Héfaistovy kováře a byli často umisťováni do nitra sicilské sopky Etny i do jiných vulkánů; tak byla vysvětlována sopečná činnost. K. byli též pokládáni za stavitele tzv. kyklópských hradeb např. v -►Tírynthu a -.Mykénách.

Kyklady, skupina 12 ostrovů v -.Egejském moři mezi -►Pelo­ ponnésem a již. -➔ Sporadami, nazvaná tak proto, že byly rozloženy přibližně do kruhu (řec. kyklos). Z větších ostrovů k nim náležely -.Naxos, -➔Paros, Ténos, Andros, -➔Thérá, Serifos, -➔ Sifnos, -➔ Mélos, náb. střediskem byl -➔Délos. Na některých ostrovech se těžilo Dramatizace: -➔Eurípidés, Kyklóps. železo a mramor (Paros, Naxos) Obrazy: Tintoretto, Héfaistos a Kyklópona Sifnu v 6.-5. stol. zlato, na vé, 1578; G. Luca (zv. Fa Presto; 1652 až 1705), Kyklópové. - Básně: J. V. Sládek, Mélu již od pravěku obsidián. Kyklop (Na prahu ráje, 1883); J. VrchlicOsídlení v mladší době kamenné ký, Žal Kyklopa (Sfinx, 1883). bylo sporadické; tehdy a v raně době bronzové stavěli na K-dách Kyknos [2. p. -na] (řec. ,,labuť") domy z kamene o jedné nebo něko­ 1. syn Poseidónův, usmrcený lika pravoůhlých místnostech, popř. Achilleem před Trójou (Ov. Met.

Kúros z Volomandry, asi pol. 6. stol. ) př. n. I. (Athény)

Kykladský idól z mramoru, 2. tis. př. n. l.

Kyk

326/

12, 72n); - 2. syn Areův, lupič, kterého zabil Héraklés. Jejich zápas líčí báseň Aspis (Štít [--➔Hésiodos]).

v řád a hodnoty, na nichž byla polis založena. Kynický ideál ctnosti (areté) a štěstí (eudaimoniá) je formulován tak, že vede k naprosté izolaci jednotlivce od společnosti, k negaci kolektivního života a k převrácení dosavadních hodnot. Kynikové navazujíce na ----+Sókrata tvrdili, že ctnost je založena na znalosti toho, co je dobré a co špatné. Jediným dobrem, na němž závisí štěstí, je podle nich ctnost, a ta je plně v moci jednotlivce samého. Věci, které jsou závislé na vnějších okolnostech (např. zdraví a nemoc, sláva a hanba, svoboda a otroctví), nemají vztah ke ctnosti, a tedy ani ke štěs­ tí, jsou to věci mravně lhostejně (-.adiafora). Cestou ke ctnosti a štěstí je soběstačnost (autarkeia), které se dosahuje maximálním omezováním tělesných potřeb (askésis), potlačováním vášní a tužeb a oproštěním od vztahů k ostatním lidem. Kynik musí umět snášet námahy, spát na holé zemi, spokojit se nejprostším pokrmem a příbyt­ kem. Za vzor fyzické odolnosti a osobní nezávislosti sloužil kynikům mytický --➔Héraklés. Kynický filosot neusiluje o moc, bohatství a slávu, netouží po přátelství a manželství, láska k vlasti a spoluobča­ nům jsou pro něho prázdná slova. Kynikové, využívajíce sofistické antithese fysis : nomos (přirozený stav : konvence), odsuzovali celý společenský řád své doby; pohrdavý postoj k zákonům, náboženství a morálce dávali najevo bezohledným a často pohoršlivým způsobem (odtud naše slova cynik, cynismus, přejatá prostřednictvím latiny). Vybízeli současníky k útě­ ku od civilizace a k návratu k „při­ rozenému" způsobu života, jaký sami vedli. V pozdějších stoletích helénismu doznal k. určitých změn (--+Bión z Borysthenu, okolo pol. 3. stol., --➔Menippos z Gadar, 3. stol. př. n. 1.). Namísto potírání slasti a omezování potřeb stavěli pozdější kynikové jako ideál přizpůsobovat se všem životním situacím. Rádi užívají přirovnání, že život je divadelní hra, v níž lidé hrají přidělené úlohy. Moudrý člověk má umět hrát všechny. Lit. druhem, kterého kynikové s oblibou užívali k šíření svých názorů, byla populárně filos. rozprava, tzv. --➔diatriba. Kynická etika měla velký vliv na etiku stoickou," zvl. na stoické pojetí ,,mudrce .

Kylón, athénský aristokrat, zeť megarského tyrana -➔Theagena. Využívaje nespokojenosti lidu, pokusil se v 2. pol. 7. stol. př. n. I. (636 nebo 632) ovládnout Athény, ale bez úspěchu. K-ovi se sice podařilo prchnout, ale jeho stoupenci, kteří se utekli do Athénina chrámu na Akropoli, byli přes daný slib popraveni. Tohoto „kylónského zločinu" (Kylóneion agos), kterého se dopustili -->-Alkmeónovci, využívali později ve svém zájmu jejich polit. i osobní nepřátelé. Kýmé, (lat. Cumae, dn. Guma), nejstarší řecká osada v Kampánii založená Chalkidany (->-Chalkis) snad již v 1. pol. 8. stol. př. n. I. V 7.-5. stol. kolonizovala sousední ůzemí (-Neápolis; --➔Puteo­ li). U K. zvítězilo r. 474 př. n. I. řec. loďstvo (-->-Hierón I.) nad etruským. V době války s Hannibalem (218201; -->-punské války) a za -->-spojenecké války (90-88 př. n. 1.) zůstalo město věrným spojencem Říma.

Kulturní vliv města na sev. oblasti převyšoval působnost ostatních jihoitalských řec. osad (->-Veliké Řecko): řec. abecedu a řadu řec. obyčejů poznali Etruskové právě odtud. K. zprostředkovala též přenášení řec. náboženských představ do Říma a snad i k Etruskům.

Na městské akropoli stál chrám -->-Apollónův, nedaleko něho ležela věštírna pověstné -->-Sibylly, která podle báje přinesla Tarquiniu Superbovi (->-římští králově) tzv. sibyllské knihy. kynismus, řecký filosofický směr převážně etický, jehož zakladatelem byl Sókratův žák -►Anti­ sthenés (asi 455-asi 360) a nejpopulárnějším

představitelem

-->-Diogenés ze Sinópy (* asi 400, asi 323); z kyniků dále prosluli Kratés z Théb (asi 365-285), jeho manželka Hipparchiá z Maróneie a Hipparchiin bratr Métroklés. Název tohoto směru, kynismus, vznikl buď podle názvu gymnasia Kynosarges, kde Antisthenés před­ nášel, nebo od přezdívky kyón (2. p. kynos) ,,pes", která byla dána Diogenovi za jeho svérázný způsob života. K. byl produktem krize, kterou prožíval řec. městský stát (polis) od konce 5. stol. př. n. 1. Hlásili se k němu lidé, kteří ztratili víru

t

Kynosarges (řec.), gymnasion v Diomeii, předměstí starověkých Athén, kde působil zakladatel kynické školy (--➔kynismus), -->-Antisthenés. Kynoskefalai (,,Psí hlavy", dn. Mavro vuno), pohoří (800 m) v jihovýchodní Thessalii, památné dvěma bitvami; v první r. 364 př. n. I. padl vůdce thébských demokratů -►Pelopidás v boji proti --+Makedonii; v druhé r. 197 př. n. I. porazil římský vojevůdce T. Quinctius Flamininus ->-Filippa V. Makedonského. Kypros (řec., lat. Cyprus, dn. Kypr), již ve starověku strategicky významný ostrov a důležitá kři­ žovatka obchodních cest. Podle svědectví archeol. nálezů byl osídlen již ve 4. tis. př. n. I. O etnickém původu nejst. obyvatelstva nevíme nic určitého. Od nejst. dob tu působily vlivy z Malé Asie i Sýrie, styky s mínojskou ->-Krétou byly jen řídké. Ve 14. stol. př. n. I. se na ostrov rozšířila mykénská keramika, v té době se tam patrně přistěhovali Řekové (nejprve tu snad byla založena nějaká achajská obch. stanice). Stoupl dovoz orient. a egyptských výrobků, poměrně vysokou životní ůroveň způsobil hlavně obchod mědí (lat. cuprum, podle jména ostrova). Vedle mědi se těžilo i zlato a stříbro. Ze zeměd. produktů se pěstovalo víno, obilí, tíky a oliva. Ještě před zničením -mykénské kultury v mateřském Řecku, tj. před r. 1200 př. n. I., se však na K-ru zřejmě usadil trvale větší počet Řeků, neboť jen tak lze vysvětlit nářeční shodu mezi kyperskými Řeky a Arkady ( -->-Arkadie) doby historické. Po zániku mykénské kultury se udržely styky s Foiníkií, spojení s Řeckem bylo méně časté, ale přesto prostředko­ val K. orientálni výrobky a motivy řeckému umění.

Obch. vztahy k Foiníkii a expanzívni foinická kolonizace na ostrově vedly asi od r. 800 k vzrůstu foinického vlivu. Z měst vynikla: Pafos s proslulým kultem Afrodítiným, Amathús, Ídalion, Kition (nejdůležitější foinická osada), Salamis. Koncem 8. stol. byli kyperští králové, kteří vládli v jednotlivých městech, asi po 40 let podrobeni assyrskému králi Sargonovi II. (vládl do r. 669/667), nato byl K. asi sto let nezávislý. Po rozpadu Assýrie byl podroben Egyptem, pak se dobrovolně poddal Persii. Řec. města na K-ru se zúčastnila Literatura: D. R. Dudley, A History of Cynicism, 1937; R. Hoistad, Cynic Hero -►iónského povstání, kdežto foinické kolonie stály na straně Peršanů, and Cynic King, 1948.

327/ brzy však byly přemoženy. Za Xerxova tažení proti Řecku poskytl K. 150 lodí perskému loďstvu. Největšího rozkvětu dosáhl ostrov za krále Euagora (411-374), který prováděl samostatnou politiku, a to nejprve ve spojení s Persií proti Spartě, po míru ---+Antalkidově i proti Persii. R. 386 došlo k otevřenému povstání K-ru proti Persii, podporovanému Athénami. R. 380 byl K. s foinickou pomocí Peršany poražen. Za bojů po smrti ---+Alexandra Velikého se dostal pod nadvládu -►Ptolemaiovců, r. 58 př. n. I. pod vládu Říma. Po bitvě u ----+Aktia byl organizován jako samostatná provincie s hlavním městem Salamínou. Pokud jde o výtv. umění, změnil se kyperský geometrický styl (1100-700) po celou dobu svého trvání jen málo, jeho vývoj nebyl vážněji narušen ~ ani foinickou kolonizací, ani assyrskou nadvládou. Na poč. 6. stol. př. n. I. vznikla monumentální plastika; kyperské umění archaické a klasické je těsně spjato s řeckým, ale udržovalo si místní zvláštnosti, které za helénismu vymizely. Kyperští Řekové používali až do 3. stol. př. n. I. zvláštního, slabičného písma ( -+písma egejská); z toho, že některým dokumentům psaným tímto písmem nerozumíme, se usuzuje, že předřecké obyvatelstvo K-ru si udrželo svůj jazyk ještě dlouho v 1. tis. př. n. I. Literatura: The Swedish Cyprus Expedition, I-IV, 1934-1962.

Kypselos [2. p. -la], korintský tyran v 2. pol. 7. stol. př. n. I. Svrhl aristokratickou vládu rodu ---+Bakchiovců (podle tradice r. 657 př. n. I.) a ustavil tyrannidu. Vládl mírně a prozíravě. Rozšířil moc Korintu na Ionském a Jaderském moři a město ozdobil skvělými stavbami. Snad on věno­ val do Héřina chrámu v Olympii tzv. ,,Kypselovu schránku" na památku svého zachránění (podle pověsti byl ukryt matkou před vrahy, které vyslali Bakchiovci, ve schránce [řec. kypselé], a tak zachráněn). Toto významné umělecké dílo - z drahocenného materiálu s reliéfy zobrazujícími mytol. výjevy (také vítězství Spravedlnosti) - známe z popisu Pausaniova. Kyrenaika viz Kyréné (2) Kyréné 1. řecká kolonie, založená v 7. stol. př. n. I. kolonisty z ostrova -Théry, středisko krajiny Kyréné, sídlo lékařské školy a tzv. ---+kyrénské filosofické školy, rodiště ---+ Kallima-

Kyt

a etikou tradiční. Úsilí o dosažení slasti má být podřízeno vyšším principům: zájmům vlasti, ůctě k rodičům, věrnosti, prospěchu přátel atd. Síla individuálního rozumu není tak velká, aby pře­ vyšovala mínění většiny lidí; proto je třeba zachovávat dobré, všeobecně platné zvyklosti. Hégésiás dospěl k přesvědčení, že trvalá slast je nemožná. Utrpení těla i duše je v životě nevyhnutelné. Život je hodnotou pouze pro nemoudré lidi, kdežto filosofovi je naprosto lhostejný. Hěgésiás vyvodil důsledky ze své krajně pesimistické filosofie a doporučoval dobrovolný odchod ze života. Proto byl nazýván Peisithanatos (přemlouvající k smrti). Ptolemaios I. prý mu musel v Alexandrii zakázat přednášet, protože jeho kyrénská škola (též hédonická), přednášky měly za následek četné filosofický směr, který založil sebevraždy. v 1. pol. 4. stol. př. n. I. Aristippos Literatura: G. Giannantoni, I Cirenaici, z Kyrény, žák Prótagorův a Sókra- 1958 (text fragmentů, překlad a úvodní tův. Aristippos vytvořil systém studie). individualistické a kosmopolitně zaměřené etiky, která byla zcela Kýros [2. p. -ra] (staropersky v rozporu s tradiční etikou občan­ Kuruš) 1. Starší, perský král skou. Cílem života je podle něho 559-530 př. n. I., zakladatel individuální štěstí, které záleží perské říše. Jeho mládí a vzestup v rozumném užívání duševních jsou opředeny pověstmi. Porazil i tělesných slastí (hédoné = slast, médského krále Astyaga, podle odtud název školy). Proto odmítá pověsti svého děda, a podrobil si náb. víru zatěžující duši tísnivými -+Médii. R. 547 porazil -+Kroisa, představami, doporučuje zříci se dobyl ---+Sard a zničil lýdskou říši, honby za bohatstvím, slávou a polit. současně podmanili jeho velitelé mocí. Aristippova etika měla silný řecká města v Malé Asii. R. 539 vliv na ---+Epikúra. Ke k-ké š-le dobyl ---+Babylónu a ovládl celou patřila Aristippova dcera Areté, novobabylónskou říši. Zemřel na která v otcově filosofii vyškolila výpravě proti ---+Massagetům. Jeho hrobka se zachovala v Pasargadách. i svého syna Aristippa ml. Žáci Aristippa ml. se v 1. pol. --+Xenofón učinil Kýra St. hrdinou 3. stol. rozdělili na několik proudů. svého pedagogickohistorického roVedle ortodoxních aristippovců mánu Kýrú paideiá (O Kýrově vznikly tři další skupiny, jejichž vychování). mluvčími byli Theodóros (* kolem 2. K. Mladší, syn ---+Dáreia II. r. 340), Annikeris a Hégésiás (žili a Parysatidy. Když r. 404 nastoupil na perský trůn jeho starší bratr za Ptolemaia I., jenž t 283). Theodóros dovedl individualistic- ---+Artaxerxés II. Mnémón, byl ké a protikonvenční rysy hédonickě K. osočen ze spiknutí, odsouzen etiky do důsledků. Pro radikální k smrti, později však omilostněn. odmítání víry v bohy byl nazýván R. 401 povstal proti Artaxerxovi ateistou. Cílem lidského snažení s armádou složenou z Peršanů má být podle něho trvalá radost ze a 13 000 vybraných řec. žoldněřů. života, která je podmíněna správ- Padl v bitvě u ---+Kůnax (v Babylónými názory. Přátelství odmítal, nii) v souboji s bratrem. - Život protože prý mudrc při své sobě­ a osudy Kýra Ml. a pochod řec. stačnostipřátel nepotřebuje. Zemřít žoldnéřů Malou Asií do vnitrozemí za vlast je pošetilé;· filosof nemá a odtud na sever horami k Černé­ obětovat svou rozumnou osobu za mu moři vylíčil ůčastník výpravy nerozumné. Příležitostně muze -►Xenofón ve své Anabasi. krást, cizoložit i spáchat svatokrádež, protože tyto věci jsou zavržení- Kythéra, hornatý ostrov jižně od hodné jen podle konvence, nikoliv ---+Peloponnésu, osídlenÝ. v histopodle přírody. rické době -►Dóry, kteří se tu zaAnnikeris představuje opozici bývali převážně chovem dobytka k směru Theodórovu. Usiluje a rybolovem. Na ostrově kvetl kult o kompromis mezi etikou slasti bohyně ---+Afrodíty, jež se podle chovo, - +Eratosthenovo a ---+Karneadovo. Z antiky se zachovalo divadlo a lázně, v nichž byla r. 1915 nalezena proslulá helénist. socha Afrodíty vynořující se z lázně (Anadyomené); - 2. krajina (a pozdě­ ji římská provincie) v severní Africe (dn. Kyrenaika), ohraničená na západě Velkou Syrtou, na východě Egyptem. Na jihu sousedila s libyjskou pouští. Za ---+Alexandra Velikěho součást jeho říše, pak pod vládou ---+Ptolemaiovců. R. 96 př. n. I. připadla závětí Ptolemaia Apióna Římu, ale teprve r. 74 byla přeměněna v provincii a později spravována společně s Krétou. Za Diocletiana se stala samostatnou provincií. Hlavním pramenem p říjmů byl transitní obchod, vývoz -►silfia a obilí.

Kyt K-ry nazývala básnicky „Kythéřan­ ka". - Z antiky se nezachovaly žádné významně památky. Kyzikos [2. p. -ku], strategicky důležitý obchodní přístav na pobřeží -Frygie v -Propontidě, kolonizovaný obyvateli -Mílétu v 8. stol. př. n. 1., soupeř -Byzantia. Proslul výrobou drahých mastí. Zúčastnil se -iónskěho povstání, byl členem prvního -➔athénskěho námořního spolku, za -peloponnéské války se přidal k Spartě, r. 411 byl znovu získán Athénami. R. 410 u něho porazil -Alkibiadés Sparťany. Pod spartskou nadvládou byl do r. 394, později se stal spojencem -Pergama.

328/

L

Labe viz Albis labyrinthos [2. p. -thu], řecký název pro předhistorické paláce na -Krětě, v nichž se často vyskytoval obraz dvojité sekyry (labrys), kultovního předmětu, který hrál významnou úlohu v krétském náboženství. Krétské paláce byly obvykle velmi rozsáhlé (i o několika poschodích) a bývaly rozděleny na velké množství menších místností, spojovaných chodbami a vnitřními dvory. Orientace v nich byla nesnadná, · sr. báji o -Théseovi, Ariadně a Mínótaurovi. Proto nabyl termín labyrinthos (labyrint) dn. významu „bludiště". Lactantius. Lucius Caecilius Firmianus L. [2. p. -ia -ia -na -ia], latinský církevní spisovatel, t 326 n. 1. Ve svěm hl. díle Divinae institutiones (Učebnice náboženství) potírá mnohobožství a dokazuje správnost křesť. učení. Ve spise De mortibus persecutorum (O smrtích pro-

Láokoón a jeho synove, asi kolem r. 50 př. n. l. (bez renesančních doplňků), :A.im

následovatelů) líčí hrůzné způsoby, jimiž sešli se světa pronásledovatelé křesťanů. Pro vybroušenost slohu se mu v pozdějších dobách dostalo označení „křesťanský Cicero".

Prek/ad: J. N. F. Desolda, Jakými smrtmi za své vzali pronásledovníci církve, Blahověst, 1872.

lacus Curtius (jezero Curtiovo), místo na římském foru, podle pověsti náhle vzniklá propast, která se měla zavřít, vrhnou-li do ní maně, co mají nejcennějšího. M. Curtius pochopil, že je to statečnost, skočil na koni do propasti, a ta se také zavřela. Zbytky výtvarné úpravy - snad ještě z konce 6. stol. př. n. 1. - se zachovaly.

ru-

lacus Nemorensis (dil. Lago di Nemi), jezero vyplňující jeden z kráterů vulkanického pohoří Albskěho ( -Albanus mons) v Latiu poblíže města -Aricie; patřilo k posvátněmu okrsku zasvěceněmu Dianě, zv. Diana Nemorensis. Koncem republiky se l. N. stalo oblíbeným střediskem řím. boháčů. Pokusy (od 15. stol. n. 1.) vyzvednout z jezera 2 potopené lodi zřím. doby císařskě skončily úspěšně až v r. 1930/31. Za 2. světové války (1944) byly však lodi zničeny. lacus Regillus viz Regillus lacus Ladé (dn. Patiniotiko), ve starověku ostruvek v Egejskěm moři západně od mílétskěho přístavu (dnes pahorek v nánosu řeky -➔Maiandru), památný porážkou n.eků (r. 495 nebo 494 př. n. 1.),

329/

Láo

která znamenala konec -►iónského Lakónie (řec. Lakóniké, pozdnělat. povstání, a vítězstvím makedon- Laconia), krajina v jv. části Peloského loďstva nad rhodským r. 201 ponněsu, ohraničená na sv. pohopř. n. I. řím. Parnónem (1937 m; pobřežní krajina Kynúriá na vých. od něho, Laelius. Gaius L. [2. p. -ia -ia] osídlená Jóny, byla k L-ii připojena 1. Maior (Starší), přítel P. Cornelia až později), na západě Táygetem ---+-Scipiona (3) Afrického St., kon- (2409 m); na jihu sahala k Lakónsul r. 190 př. n. I. Osvědčil se za skému zálivu, na sev. sousedila druhé -punské války jako velitel s Arkadií a Argolidou. Strmé váloďstva při dobývání Nového Kar- pencové výběžky, mys -Tainaron tága (-►Kartágo [2]). Provázel pak a Maleá, jsou nejjiž. výspou -Řec­ Scipiona i na dalších válečných ka. L. byla chráněna horami a měla taženích a jeho vlivem dosáhl po- dostatek vláhy; zemědělství (obilí, výšení do řad řím. -nobility. luštěniny) a ovocnářství se provoOkolo r. 160 odevzdal -Polybiovi zovalo v ůdolí Eurótu i na moř­ své zápisky o Scipionových taže- ském pobřeží. L. byla obydlena ních; - 2. L. Minor (Mladší), poz- hlavně v údolí řeky Eurótu, kde také ději zvaný Sapiens (Moudrý), ležela -,-► Sparta. - Dějiny viz s. v. * okolo r. 190, t por. 129, konsul Sparta. r. 140 př. n. I., důvěrný přítel Publia Cornelia -Scipiona (5) lakónismus (řec. -mos), napodoboAemiliana Afrického Ml. Proslul vání lakónských," tj. spartských jako řečník, pomáhal prý také -Te- zvyků a způsobů (-lakonický); rentiovi pri jeho lit. tvorbě a měl v politickém smyslu stranění Sparblízké vztahy ke -►stoikům a tě, jež za -peloponnéské války k -Panaitiovi. Jeho idealizovaný (431-404) bylo v A~hénách povaobraz podal -Cicero v dialogu žováno za těžký zločin. Laelius de amicitia (L. o přátelství). Lambaesis (dn. Lambese v AlžírLáertés [2. p. -ta], otec ---+-Odys- sku), město v severní -Numidii, jež ovládalo hlavní cestu na jih (do seův. severní Sahary) a z východu na zálaeti (z germ.), barbari (zvl. Ger- pad (-Mauretánie); pův. římský máni) usídlovaní Římany od tábor (od zač. 2. stol. n. l. sídlo třetí 2. stol. n. I. na ůzemí římské říše, legie, která tam byla přeložena a to v Galii (v jiných provinciích z -.Theveste), od konce 2. stol. byli nazýváni inquilini), jako kolóni n. I. správní středisko provincie ( -►kolonát). Bylo to opatření vy- · Numidie. - V L. je nejlépe zavolané nedostatkem pracovních sil, chovaný tábor ze všech řím. táborů, zvl. v pohraničí. Za pozdního cí- vně opevnění tábora je amfiteátr sařství byli Z. povinni konat v pří- . a pozůstatky civilního města. padě potřeby i vojenskou službu. lamijská válka (323-322 př. n. l.) Lachesis viz Moiry byla vedena po smrti -Alexandra Velikého mezi správcem Makedoláikos (řec. laický), označení pro nie a Řecka --►Antipatrem a koalicí příslušníky prostého lidu (řec. láos) řeckých států. Jméno má podle na rozdíl od „vyšších" vrstev; pevnosti Lamie v již. Thessalii, v křesť. církvi v protikladu k du- v níž byl Antipatros po počátečních chovenstvu (kléros). Později na- ůspěších Řeků uzavřen a obléhán. bylo významu „neučený, prosto- Avšak v dalším průběhu války padl duchý". athénský vůdce Leósthenés, a když se Antipatrovi dostalo posil z Asie Láios [2. p. -ia], otec -Oidipův. (pod velením -Kraterovým), prolomil blokádu kolem Lamie a Laistrygoni, mytický kmen obro- u -Krannónu porazil r. 322 spovitých lidožroutů, sídlících kdesi na jeneckou řec. armádu. Západě, který zničil velkou část ---+-Odysseova loďstva vracejícího se lampy v -egejské kultuře byod Tróje a zahubil mnoho z jeho ly prosté, otevřené hliněné misky druhů. - V. t. Homéros, Odysseia. s olejem, do něhož se ponořoval knot. V Řecku od 7. stol. př. n. I. Lakedaimón [2. p. -onu] viz hliněné kahance, později (zvl. za Sparta helénismu a v Římě) též bronzové. Do 3. stol. př. n. I. byly vytáčeny lakonický krátký, úsečný. na kruhu, hořák připojován z volné Označení vzniklo odtud, že oby- ruky. Od 3. stol. byly vytlačovány vatelé ---+-Lakónie byli ve stv. pro- z forem, od 1. stol. n. I. se reliéfní slulí stručností své mluvy. výzdoba disku (horní plochy) stává

c1m dál bohatší. Z císařské doby jsou známy též přepychové lampy z drahocenných materiálů. Stře­ disky produkce byly: Athény, Korint, Malá Asie, Itálie, Porýní i další provincie, zvl. sev. Afrika a Egypt. Radu výrobců z řím. doby známe jménem podle kolků na spodní straně. Ke svícení se v l-pách používalo zpravidla olivového oleje. V. t. osvětlování. Literatura: M. L. Bernhard, Lampki staro:i:ytne, 1956; R. Haken, Roman lamps in the Prague National Museum (SbNM A 12, 1958, č. 1-2).

Langobardi, germánský kmen se sídly u dolního Labe. V 5. stol. n. I. za tzv. stěhování národů protáhli českými zeměmi k Dunaji. V 6. stol. pronikli do sev. Itálie a tam se usadili (odtud název Lombardie). lanista (lat.) viz

gladiátoři

Láokoón [2. p. -ta], trójský kněz, jenž varoval své krajany, aby nebrali do města dřevěněho koně ( -trójská válka). Vzápětí byl i se svými dvěma syny zardoušen dvě­ ma obrovskými hady, kteří se vynořili z moře. Trójané to pokládali za znamení bohů a vtáhli koně do města (Verg. Aen. 2, 199n). - Sousoší zobrazující záhubu L-ta a jeho synů, dílo rhodských sochařů Athánodóra, Ágesandra a Polydóra (z 2. nebo 1. stol. př. n. I.), bylo nalezeno v Římě v tzv. zlatém domě Neronově (-paláce) zač. 16. stol., restaurováno Michelangelem a až do zač. 20. stol. považováno za jeden z vrcholů řec. umění. Socha měla značný vliv na estetiku a teorii umění (Lessing, Laokoon, 1766; u nás M. Tyrš, Laokoon, dílo doby římské, 1873). Sousoší v nové době: Adriaen de Vries, Láokoón, 1623 (originál nyní ve švédském Drottningholmu, kopie ve Valdštejnské zahradě v Praze). - Obrazy: El Greco (1541-1614), Láokoón; D. Nijmegen (1705-1798), Láokoón (NG Praha); J. Prucha (1886-1914), Láokoón (NG Praha).

Láomedón [2. p. -donta], mytický trójský král, otec -Priamův. -Apollón a -Poseidón mu vystavěli hradby okolo Tróje, ale L. jim odepřel slíbenou odměnu. Poseidón proto vyslal na území -Tróje mořskou obludu. Té měla být obětována L-dontova dcera Hésioné, zachránil ji však -Héraklěs. Za odměnu měl dostat koně, které Zeus věnoval L-dontovu dédu Tróovi odměnou za jeho syna -Ganyméda, uneseného na Olymp. Ani Héraklés však odměnu nedostal, a proto později Tróju rozbořil. Trója však byla obnovena a teprve v -trójské válce Reky vyvrácena.

lap

330/

lapis niger (lat.) viz cippus

obětovalo se jim od každého jídla a o kalendách, nonách a idách se jim kladly na krb věnce. Jiní L. chránili pocestné, plavce i vojáky na bitevním poli. Kapličky Larů stály i na hranicích městských čtvrtí; kult těchto Larů zv. compitales byl za Augusta (27 př. n. 1. až 14 n. 1.) spojen s kultem -►genia císařova. Kult Larů přežil nejdéle ze všech řím. kultů.

Lapithové, polomytický kmen, který žil v dávných dobách v Thessalii; od něho odvozovala thessalská šlechta z velké části svůj původ. L. jsou především známi z vyprávění o jejich vražedném boji s --+Kentaury. lararium viz Larové largitio (lat.

štědré

dávání), dary

nejrozmanitějšího druhu, udělova­ né v římské říši bohatými jednot-

livci jiným jednotlivcům nebo častěji - kolektivům (kolegiím, municipiím, koloniím apod.). Šlo o dary různého druhu: pořádání hostin, gladiátorských her, štvanic zvěře, rozdílení chleba, vína, oleje, peněz ( ---+-congiarium) nebo obilí (--+frumentace). Rozdílení peněz bylo oblíbeným prostředkem vojevůdců k získání obliby u vojáků. Snahou lidí organizujících Z. bylo naklonit si širší vrstvy obyvatelstva a využít jejich přízně k osobním cílům. Za císařství se Z. stala věcí samotného císaře, který se snažil získat si popularitu mezi lid. vrstvami. Náklady spojené s udílením darů se v této době čerpaly stále častěji ze státní pokladny. Proto se také za pozdního císařství výrazem largitio označovala státní pokladna; její správou byl pověřen comes sacrarum largitionum (dozorce posvátné státní pokladny). Lárísa i Lárissa (tak i dnes), významné město v ---+-Thessalii na řece Péneiu v krajině Pelasgiótis; v hist. době sídlo vládnoucího rodu Aleuovců, kteří za --+řecko-perských válek podporovali Peršany; za vlády -►Filippa II. se octlo v moci --+Makedonie, r. 196 př. n. 1. bylo osvobozeno Římany. V době řím. se tě­ šilo značnému rozkvětu. - Ze stv. jsou zachovány zbytky divadla. Larové (lat. Lares), u Římanů ochranná božstva pozemků. Na soumezí (compitum) stávaly kap. ličky, před nimiž se obětovalo Larům o svátku zv. Compitalia, slaveném po ukončení polních prací. Slavnosti, spojené s hody, se zúčast­ nili rolníci i jejich čeleď. Jak se statkáři stále více usazovali v městech, měnila se Compitalia v slavnost če­ ledi, zvl. otroků. Pozemek, na němž stál dům, chránil Lar familiaris, který byl později uctíván uvnitř domu. Za pozdějších dob bylo uctíváno více Larů, jejichž sošky byly umístěny ve zvláštní skříni (lararium) blízko domácího krbu (podobně jako sošky -►Penátů),

vody a sopečné činnosti. Pobřeží Tyrrhénského moře ( -► Tuscum mare) i údolí mezi mírnými pahorky ve vnitrozemí byla vlhká, močálovitá (nejznámější byly pří­ mořské bažiny zvané Paludes Pomptinae, it. Paludi Pomine, dnes vysušené); jejich zúrodnění vyžadovalo namáhavou meliorační činnost obyvatelstva, jež zakládalo svá sídliště na vyvýšených místech (-►Rím). Pahorky byly porostlé Lasos [2. p. Lasa] z Hermiony různými druhy listnatých stromů v Argolidě, řecký básník a hudeb- (buky, jilmy, topoly), vavřínem a ník 6. stol. př. n. l. Působil na dvoře myrtou, jež tvořily rozsáhlé háje. Peisistratových synů v Athénách. V sev. části L-ia se zdvíhalo poPsal - ►hymny a -►dithyramby, je- hoří sopečného původu, -►Albanus jichž agonální (soutěžní) přednes mons. Záp. svahy Apenin poskytoprý zavedl v Athénách. Hru na valy množství stavebního materiaulos obohatil o nové melodické álu (tuf, travertin, čedič). Vlhké a formy a napsal prý první řec. teo- nezdravé podnebí nebylo však pře­ retický spis o hudbě. Z jeho díla kážkou hustého osídlení, neboť sose zachovaly jen zlomky. pečná půda byla úrodná a po odvodnění velmi výnosná. Dařilo se laterna (lat.) viz osvětlování zde obilí a hlavně vinné révě, v horských oblastech se choval brav latifundia viz velkostatky a skot. B. Obyvatelstvo, politické déjiny: latina viz jazyk latinský archeol. nálezy dokládají, že L. bylo osídleno nejpozději v 10. stol. Latinové [čti -ty-] viz Latium; př. n. l. ; v té době tu lze pozorovat italské kmeny převažující vliv kultury villanovské (-►Villanova) s patrnými přežitky latinské písmo viz písmo latinské staršího okruhu, tzv. terramarního (civilizace bronzové doby původem latinské právo (lat. ius Latii) viz ze sev. Itálie, vyznačující se opevně­ Latium nými nákolními sídlišti na pevné zemi). Z hist. kmenů obývali L. latinský (v uzs1m slova smyslu) především Latinové. Dále zde s nej„náležející kmeni Latinů", jenž větší pravděpodobností sídlili pří­ obýval stv. -►Latium, nevelkou slušníci -► sabellských kmenů, snad rovinu ve stř. Itálii, po levém Sabinově, kteří zanechali zřetelné břehu dolního toku Tiberu. - Jazyk stopy v pohřebním ritu (kostrové Latinů (-►jazyk latinský) se stal pohřby). V horách na jv. byli usapozději státním jazykem římské říše zeni Hernikové, -► Aequové a (-►imperium Romanum); byla jím -►Volskové. Latinské kmeny žily psána stv. -►literatura římská i na zpočátku v rodové společnosti; ni navazující středověká „literatura podle tradice obývaly opevněná latinská". sídliště, jichž prý bylo třicet. Latinské osady, jinak autonomní, latinský spolek, kultovní spolek byly sdruženy v kultovní spolek, autonomních latinských obcí jemuž stála v čele patrné Alba v - ►Latiu v 6.-4. stol. př. n. 1. Longa; tu připojil podle tradice k Římu král Tullus Hostilius Latinus [2. p. -na], syn -►Faunův, ( -+římští králové). Za etruské dykrál v Latiu, otec Lavinie (-►Aine­ nastie ovládal téměř celé Latium iás). Jako jeho rodiče bývají uvá- Řím. Na počátku republiky musel děni též -►Odysseus a -► Kirké však o své postavení urputně boi jiní. Nejstarší zmínka o něm je jovat s federací osmi latinských měst (Aricia, Tusculum, Lanuu Hésioda (Theog. 1013). vium, Lavinium, Cora, Tibur, Latium [2. p. -ia] A. Pojem, prí- Pometia, Ardea), v jejichž čele rodní podmínky: původně země­ stálo -► Tusculum. K soupeřům pisná oblast při levém břehu dol- Říma náleželo též -►Praeneste, jeního --+Tiberu, časem se však ná- muž bylo poddáno osm osad, 2j. zev L. rozšířil i na ůzemí ležící dále Římané podle tradice zvítězili nad na jihovýchod. Geologicky náleží Latiny u jezera Regillského ( --+Rekrajina k rozlehlé pobřežní nížině, gillus lacus) r. 496 př. n. 1., ale L. dnes zvané Campagna: je to oblast si zdaleka ještě nepodrobili. Po celá utvářená působením dvou činitelů - staletí musili neustále válčit s hor-

skými kmeny Aequů a Volsků. Po vpádu Galů r. 390 nebo 387/6 př. n. 1. ( -.Galie [2]) upevnili Římané svou pozici v L-iu až vítězstvím v tzv. první válce samnitské v letech 343-341 ( -.Samnium). Záhy nato přestala existovat i federace latinských měst, neboť v tzv. válce s Latiny (340-338) Řím rozhodným způsobem zvítězil. Kultovní svazek mezi latinskými mésty se však pod vedením Říma udržel (dokladem jsou např. latinské svátky, tzv. feriae Latinae, chrám Jova Latinskěho [luppiter Latiaris] na Albské hoře [-+-Albanus mons], posvátný háj u Ferentinského pramene [caput Ferentinum] pod Albskou horou, chrám Junony v Laviniu, jižně od Říma, chrám Dianin na břehu jezera Nemi [-+-lacus Nemorensis]). Obyvatelé latinských měst měli mimo to vzhledem k ostatním Italikům (-+-italské kmeny) privilegované postavení (tzv. latinské právo, ius Latii, tj. nižší stupeň k plnému občanskému právu římskému [ -občanství (2)]): vesměs měli commercium (právo uzavírat právoplatné kupní smlouvy s Římany), poměrně často získávali conubium (právo uzavírat s nimi právoplatné sňatky [ -.manželství]). Římského občanského práva mohli Latinové nabýt prostým přestěhováním do Říma; tato výsada však byla postupně omezována a poč. 1. stol. př. n. 1. byla prakticky zrušena. Po tzv. ->-spojenecké válce se stali Latinové zákonem Iuliovým (/ex Julia) z r. 90 římskými občany a ius Latii bylo od té doby udělováno obcím v ->-provinciích. - Při správní reorganizaci řím. říše za ->-Augusta (r. 41 př. n. 1.) bylo L. spojeno v jeden správní obvod s --Kampánií; tak mohl od 3. stol. n. 1. převládnout pro obě krajiny společný název Kampánie. - V. t.

331/

láz

přesto nepodařilo tento jev likvidovat. Mezi nejznámější 1-ny patřil Bulla Felix, který stál v čele 1-nů v Itálii za Septimia Severa ( 193 až 211). Jako 1-ny označovali Římané i příslušníky polokočovných kmenů v okrajových provinciích, které bojovaly s Římem, např. --Tacfarinata.

i s parní koupelí, neodmyslitelnou součástí ->-gymnasií. Vedle nich však byly zřizovány veřejné /. městskými správami nebo i soukromými podnikateli, a to s odděleními pro muže a ženy a s lázeňským personálem. Obvyklé tu bylo koupání ve vanách (pyelos), polévání i parní lázeň (pyridtérion). Ty se staly vzorem pro velké lázeňské budovy, jak je známe zřím. doby. b) V řím. domácnostech bývala ke koupání vyhrazena jedna místnost s vanou, obv. hned u kuchyně, v bohatých domech a ve vilách prostorná místnost, leckdy přepy­ chově vybavená. Kdy začaly být v Římě zřizovány /. veřejné, není přesně známo, ale existovaly už určitě koncem 3. stol. př. n. I. a byly pod dohledem aedilů. Tyto I. (balneae) byly jednoduché, s prostým vybavením. Teprve M. -+Agrippa (62-12 př. n. 1.) dal zbudovat na Martově poli velké veřejné lázně ( thermae); za císařství počet takovýchto lázní v Římě vzrostl. Starší typ představují např. thermy v Pompejích (2. stol. př. n. 1.), jež mají apodyterium (šatnu), frigidarium (místnost s bazénem studené vody), tepidarium (mírně vytápěnou místnost), caldarium (místnost s vanami - později bazěnem - s horkou vodou), ale jejich půdorysné rozčlenění nebylo pravidelné. Časem se dospělo k symetrickému uspořádání těchto lázeňských místností podle střední osy budovy. Thermy doby císařskě byly budovány v monumentálních rozmě­ rech, prostorově bohatě členěny, se zaklenutými sály. Byly vybaveny vším pohodlím a sloužily i rekreaci a zábavě. Půdorysného schématu vytvořeného v thermách N erono-

laudatio funebris (lat.), oslavná pohřební řeč, druh epideiktického řečnictví (-+-rétorika). Byla pronáŠena při pohřbech veřejně činných Římanů (výjimečně i významných žen) a obsahovala chválu zemře­ lého i jeho rodu. Laudationes funebres (mn. č.) bývaly zapisovány a uschovávány, v pozdější době z důvodů polit. i publikovány. Laugaricio [2. p. -cia], též Leugaricio, řecky Leukaristos, lokalita na katastru dn. Trenčína, kde pře­ zimovaly vybrané řím. vojenské oddíly (vexilace) od r. 179 do r. 180 n. I. Dosvědčuje to nápis na hradní skále v Trenčíné a nápis M. Valeria Maximiana, velitele v L-ciu, nalezený v alžírské Zaně (stv. -.Diana Veteranorum); -+-0br. na str. 470. - V. t. území ČSSR v době římské. Laurion [2. p. -ia], pohoří v jižní -+-Attice, zakončené na východě mysem Súnion. Od raných začátků doby hist. se v tamních -.-dolech těžilo stříbro a olovo. lázně. 1. a) Koupelna s bazénem nebo s vanou byla už v době mínojsko-mykénské součástí paláců na Krétě i na řecké pevnině ( ->-Tíryns); v 5. stol. př. n. I. i v paláci ve Vuni na Kypru. V řec. městech byly/. se studenou a teplou koupelí, s umyvadly a sprchami, popř.

římské dějiny.

látky viz tkaniny; textilní výroba Latona viz Létó latrones (lat. lupiči, zbojníci). Zmínky o I-nech se vyskytují za císařství často u autorů, na nápisech a zejm. v právních textech. Ílímané tímto termínem označovali nejrůz­ nější živly, které se ocitly v konfliktu s řím. státní mocí, a to nejen zločince, ale i ty, kteří bojovali proti Thermy Caracallovy v ~ime 1 Hlavni vchod, soc. útisku. Sem patrili i lidé, kteří 2 frigidarium, opouštěli svá bydliště (-+-kolonát), 3 tepidarium, caldarium, uchylovali se do nepřístupných S4 palaestra, míst a napadali odtud sídla mag- 6 šatny, nátů, ohrožovali bezpečnost cest 7 laconicum, apod. Proti 1-nům se zakročovalo Bkrámy, 9 knihovny, tvrdými tresty, Římanům se však 1 O cisterny s vodovodem.

láz

332;

Lázně Diocletianovy v 8.ímě (původní

areál v nynějším stavu, sr. rekonstrukci)

Rekonstrukce Diocletianových lázní v 8.ímě (kolem r. 300 n. 1.)

vých bylo použito v thermách Titových a Traianových a o nové prostory bylo obohaceno v thermách Caracallových (jejich mohutné trosky stojí dosud v Římě) a ještě rozsáhlejších Diocletianových (sál tepidaria upravil Michelangelo na chrám S. Maria degli Angeli a jiné jejich prostory slouží jako museum antik - Musea delle Terme). Jádrem ústřední budovy byly na střední ose frigidarium, tepidarium a caZdarium; vedle tepidaria byla okrouhlá místnost pro parní lázeň, obv. zaklenutá kupolí (laconicum). K tomuto střednímu traktu se připojují souměrně z obou stran ostatní prostory rozmanitých půdorysů a určení (sály pro masáže, odpočívárny). Z topeniště proudilo teplo pod podlahou a ve stenách dutými cihlami (tzv. hypocaustum, -+topení). Byly tu společenské místnosti, čítárna, knihovna, sál přednáškový, divadelní, tělo­ cvičny, otevřené dvory, hřiště, kolonády, obchodní stánky, parková úprava, výzdoba plastikami, malbami a mozaikami. Návštěvník Z-ní vstoupil nejprve do šatny, nevytápěné místnosti s lavicemi a výklenky pro šaty. Odtud šel do tepidaria, tam si odpočinul a dal se natřít oleji a mastmi, nato do caldaria a nakonec do frigidaria. Správu Z-ní vedl majitel nebo nájemce. Vstupné (baZneaticum) bylo nízké, lišilo se podle místních poměrů - v Římě např. v 1. stol. n. 1. činilo 1/4 assu. Rím měl ve 4. stol. n. 1. jedenáct velkých therm. Veřejné l. byly zřizovány též v provinciích, měly je i vojenské stanice a tábory; u nás napr. římská stanice v Mušově. 2. Význam vody jako léčivého prostředku oceňovali již Řekové a ješté větší měrou později Rímané. Od nejst. doby byla některým ře­ kám a pramenům připisována léčivá moc a byla spojována často s kultem nymf a bohů. I chrámy Asklépiovy byly budovány v blízkosti řek a pramenů. Byla to vlastně první lázeňská místa. Mnozí lékaři, zvl. -+Hippokratés (* 460), doporučo­ vali při určitých nemocech teplé nebo studené koupele a vypracovali i složitý léčebný postup, jenž zahrnoval střídání koupelí, rozdílnou délku pobytu ve vodě, otužování, cvičení, odpočinek i dietu. V Římě zavedl léčení vodou (různě teplými koupelemi) slavný lékař --Asklépiadés (na počátku 1. stol. př. n. 1.). Velkou důležitost přikládal vodoléčbě i -+Celsus (1. stol. n. 1.), ačkoli se zaměřil více na otužování, a tím předcházení chorobám. K léčení chorob dovedli Římané

využít četných přírodních zřídel a pramenů v Itálii i v provinciích. Nékterá lázeňská místa z té doby p řetrvala až do nové doby, např. Aquae calidae (Bagnols u Vichy), Aquae Pannonicae (Baden u Vídně), Aquae Grani (Cáchy), Aquae Sextiae (Aix en Provence). V Itálii měly nejrozvitější lázeňský ruch mondénní lázně A quae Cumanae, později zvané Baiae (u Neapole), navštěvované nemocnými i zdravými. Literatura: C. M. Saal, Oas Badeleben im alten Rom, 1895; J. Marcuse, Hydrotherapie im Altertum, 1900; K. Sudhoff, Aus dem antiken Badewesen, 2 sv., 1910; R. Ginouves, Balaneutike. Recherches sur Je bain dans l'antiquité grecque, 1962.

Leandros viz Héró a L. Leányvár (Iža) viz Kelemantia lectisternium [2. p. -ia] (lat. prostírání lehátek), v Římě obřad hoštění bohů, kdy se před jejich sochy, uložené na poduškách (pulvinaria), předkládala jídla. L. mělo na starosti ---+kolegium (2) epulonů. Současně byly v celém městě otevřeny všechny domy, každému se dostalo pohoštění, ustaly spory, vězňům byla na ten den sňata pouta. Pův. se l. týkalo jen božstev řec. původu, později i jiných, zvl. ---+ Jova. V některých případech se slavilo pravidelně, většinou však za mimořádných okolnosti, např. při moru. léčiva v nejstarších dobách byla rostlinného původu. Takě Homér spojoval ve většině případů pojem léků s látkami rostlinnými, přímo je však nejmenoval. V Íliadě čteme, že rány bojovníků byly omývány teplou vodou a byly na ně přiklá­ dány prášky z rozdrcených kořenů k utišení bolesti (11, 846n). V Odysseii se dovídáme i o prostředcích s účinky narkotickými (4, 219) jako népenthes (4,221) a móly (10, 302n). Népenthes bylo nepochybně opium, móly nejspíše čemeřice černá (Helleborus niger). Posilujícím prostřed­ kem byl kykeón, nápoj smíšený z ječných krup, ustrouhaného kozího sýra a pramenského vína (11. 11, 638-640). Kirké do něho přidala ještě med (Od. 10, 234, 290, 316). Lékaři připravovali tento nápoj z různých bylin. Na řec. farmakologii měli vliv především Egypťané .. První výčet léčivých bylin podal Démokritos (* asi 460), který čerpal převážně z egyptské farmakologie. Mezi léči­ vými bylinami, jmenovanými v Corpus Hippocraticum (---+Hippokratés), mají některé přímo označení „egyptská". U hippokratovc* byla

333/

leg

nejoblíbenějším lékem purgativa (léky počišťující) a prostředky uspávací. Sklon k přirozeným l-vům po-

vederu v Praze). - Básně: Puškin (1799 až 1837), Leda; J. Vrchlický, Leda (Nové básně epické, 1881 a Život a smrt, 1892); A. Huxley, Leda, 1920; P. Eluard, Léda (bibliofilie s kresbami Géricaultovými), 1949.

tlačilo u Řeků v období alexandrijském uzivam drog (belladona, mandragora, opium). Od Řeků přejali farmakologii Ří­ mané. Za republiky se omezovali na základní léčiva přirozená, která vypočítává -+Cato St. v díle O zemědělství (De agricultura). V císař­ ské době se rozmohlo užívání dovážených drog, hlavně východních, a platily se za ně často vysoké částky. Plinius St. (1. stol. n. 1.), jenž zpracoval částečně z farmakologického hlediska botanické části své Prírodovédy (Naturalis historia, kn. 12-26), marně bojoval proti vzrůstajícímu přílivu vých. léků. Jeho současník -+Dioskúridés podal ucelený přehled asi 600 léči­ vých prostředků, mezi nimiž byly poprvé jmenovány i léky minerálního původu. Pramenem mu byl farmakologický spis Krateua, osobního lékaře Mithradata VI. Eupatora (*132, t63 př. n. 1.). Krateuás vydal též obrázkový herbář, provázený stručnými údaji o léčivých ůčincích vyobrazených rostlin. ---+Galénos (2. stol. n. 1.) utřídil léčiva podle základních kvalit i stupně účinnosti a kladl důraz na přesné dózování. Výraz galénika, který se ve farmacii udržel dodnes, označuje léky připravované v lékárně mechanickou cestou, na rozdíl od léků připravovaných chemicky. Literatura: J. Berendes, Die Pharmacie bei den alten Culturvólkern, 2 sv., 1891; O. Schmiedeberg, Ůber die Pharmaka in der Ilias und Odyssee, 1918.

legát (lat. legatus, doslova „pově­ řený"), název osoby stavu senátorského pověřené zvláštním úkolem, např. diplomatickým. Ve vojenství vojevůdcův rádce vybraný ze senátorů, později vysoký důstojník, za Caesara velitel legie (legatus legionis). V době císařské posílal princeps do velkých císařských --+provincií za správce senátory s titulem legatus Augusti pro praetore (z bývalých praetorů nebo konsulů); tito měli ---+imperium. legatum (lat.), nepřímý odkaz, jímž zůstavitel poskytoval maJetkový prospěch prostřednictvím dě­ dice (---+právo dědické) jiné osobě. Podle řím. názorů bylo věcí cti řím. občana pamatovat v závěti nepří­ mými odkazy na co největší počet občanů. To vedlo k přetěžování dě­ diců odkazy a k tomu, že se zdráhali dědictví přijmout; proto bylo podle zákona Falcidiova (40 př. n. 1.) stanoveno, že dědici musí zůstat čtvrtina dědictví prostá odkazů.

Na rozdíl od legátů, kde zůsta­ vitel přikazoval, aby byl prospěch poskytnut, v jiné formě odkazů (fideicommissum) vyslovoval prosbu k dědici, aby jiné osobě něco poskytl. Zákonné omezení se v pozdější době vztahovalo i na fideikommissa.

legenda (lat. ,,to, co je určeno ke Léda, manželka spartského krále čtení") 1. vyprávění ze života JeTyndarea. ---+Zeus se s ní spojil žíšova a zvl. křesť. svatých, jež bylo v podobě labutě a L. porodila dvě čteno při bohoslužbách o svátku vejce, z nichž se narodila -Helena světce. První zárodky l-d nacházíme a -Dioskúrové Kastór a Polydeu- už v NZ, zvl. v novozákonních kés. Podle jiné verze byli dětmi ---+apokryfech; byly to zprvu neDiovými jen Helena a Polydeukés, umělé lid. výtvory, líčící většinou kdežto Kastór byl syn Tyndareův. mučednickou smrt světcovu a zázraky, které učinil; v tom navazují Obrazy: Leonardo da Vinci (1452 až 1519), Léda s labutí; Correggio, Léda, na ant. -+aretálogie, na rozdíl od okolo 1532; Paolo Veronese (1528-88), nicb však mají didaktické poslání. Léda s labutí; Tintoretto, Léda, 1550-60; Nejstarší stv. sbírky l-d pocházejí L. Silvestre Ml. (1675-1760), Léda s labutí; B. Knupfer (1844-1910), Léda spo- ze 4.-5. stol. n. 1. L. kvetla zvl. jující se na brehu s labutí-Diem (v: K. B. ve středověku. Nejrozšířenějším Mádl, Beneš Knupfer [1911] č. 29); M. svodem střv. l-d byla tzv. Legenda Pirner (1854-1924), Léda unášená labutí (v: Umení 7, 1934, 17); J. Preisler (1872 aurea (zlatá) Jacoba de Voragine až 1918), Léda s labutí (NG Praha); J. Ší- (13. stol.). Brzy začaly být l-dy ma, Léda s labutí, 1938 (NG Praha); Sal- pěstovány i v národních jazycích vador Dali, Leda atomica, 1945; F. Tichý, Léda s labutí, 1948 (litografie). - Sochy: (u nás jsou to staroslověn., lat. a V. E. Šaff, Léda s labutí (vystaveno 1891); staročes. l-dy zvl. o svatém Cyrilu, J. Baják(* 1906), Léda s labutí; J. Kodet, Metoději, Václavovi, Ludmile a Léda, 1932 (bronz); V. Dohnalová-Pešanová, Léda (vystaveno 1936, sádra); V. Prokopovi). L-dy jsou oblíbeny Hložník, Léda. 1948. - Reliéfy: A. M. i v lit. moderní (u nás Neruda, Avostalis del Pambio a Jan Campion, Vrchlický, Zeyer); - 2. text na Léda; tíž: Léda s labutí, 1555-60 (v Jeto-· hrádku Hvézdé v Praze); Paolo della mincích a jiných předmětech hmotStella (t 1552), Léda (na letohrádku Bel- né kultury.

leg

334/

leges (lat.) viz zákony

leges Sulpiciae viz Sulpicius

leges Corneliae viz Sulla

legie (Iat. legio, ,,sbor", tj. původně celá vojenská výzva města Říma), základní jednotka římskěho vojska. V době republikánské měl každý ze dvou --+konsulů jednu l-ii, od 3. stol. př. n. I. dvě /. po 4 200 vojáků pěších a 300 jezdců; koncem republiky a v císařské době měla /. mít 6 000 vojáků pěších a 120 jezdců, ale tohoto počtu zpravidla nedosahovala. --+ Jízdy se později užívalo jen spojenecké nebo z pomocných sborů (-auxilia). Ve starší době republ. se/. dělila na 30 manipulů, po deseti v každé ze tří řad těžkooděnců. Manipulus se časem rozdělil na 2 centurie. Od konce 3. stol. př. n. I. se ze 3 manipulů vytvořila jako taktická jednotka --+kohorta (-taktika). V klas. době měla tedy legie 10 kohort ( = 30 manipulů = 60 centurií), vesměs těžkooděnců. Legie se skládala ze zbraní a ze služeb. Zbraně byly: jízda (equites), těžká a lehká pěchota (milites 'gravis armaturae, m. levis armaturae neboli velites). K službám patřili: trubači na polnici (tubicines), trubači na roh (cornicines) a oddíly technické, a to tesaři (fabri tignarii), kováři a zbrojíři (fabri aerarii et ferrarii). Do boje nastupovala těžká pěchota sešikována do tří řad za sebou v hloubce šesti mužů (hastati, principes, triarii), lehká pěchota tvořila jednu řadu. Lehkooděnci řím. původu se vyskytovali v l-ii jen v nejst. době, proto byly k l-ii volně přidružovány pomocné sbory (--+auxilia). V čele /. stál legát senátorského stavu, který měl ve svém štábu 6 vojenských tribunů (tribuni militum). Byli to mladí důstojníci senátorského i jezdeckého stavu ( -equites), kteří začínali vojenským tribunátem veřejnou kariéru. Jiných důstojníků nebylo. V čele centurie stál -centurio. L. byly číslovány a kromě toho označovány ještě názvem, utvořeným ze jména panovníka, který l-ii postavil (např. l. Traiana), ze jměna ochranného božstva (např. /. Apollinaris), dále zeměp. názvy (např./. Britannica) a různými přízvisky (např. Alaudae, tj. Chocholouši). Často se vyskytuje označení Gemina (tj. Zdvojená), když byla původní /. rozdělena ve dvě. Každá /. měla svůj odznak (--+odznaky vojenské). L. měly v císařskě době své místo posádky, kterě se zprvu časem mě­ nívalo, později zůstávalo stálě. Na tomto místě si /. budovaly opevněný -tábor. Byly rozloženy přede­ vším podél hranic řím. říše (-►li-

leges XIl (duodecim) tabularum (zákony dvanácti desek), zákoník, v němž bylo v pol. 5. stol. př. n. I. -►decemviry (1) kodifikováno řím­ ské obyčejové právo. Desky obsahovaly ustanovení práva soukroměho, civilního procesu i práva trestního. Základní zásadou byla nedotknutelnost soukromého vlastnictví. V celku platila rovnost svobodných občanů před zákonem. Ústavní právo tu formulováno nebylo. Předpisy byly stanoveny kasuisticky, podány lapidárně stručným slohem, starobylým jazykem. Zachovaly se jen zlomkovitě jako citace u spisovatelů. V teorii platily až do konce řím. právního vývoje. V. t. zákony. Prek/ad ukázek: AD II, 35n

leges Liciniae Sextiae, řada zákonných opatření, která podle řím­ ské tradice navrhli a prosadili r. 367 př. n. I. tribunově lidu C. Licinius Stolo a L. Sextius Lateranus. Podle těchto zákonů bylo stanoveno, že a) místo tří až šesti vojenských -tribunů (3) s konsulskou pravomocí (tribuni militum consulari potestate) mají být nadále voleni vždy jen dva konsulové ročně, z nich pak vždy nejméně jeden musí být z --+plebejů; b) civilní soudní pravomoc má být konsulům odňata a svěřena nově ustanoveněmu magistrátovi, kterému se dostalo názvu --+praetor (později, když byl počet praetorů zvýšen, byl označován jako praetor urbanus); c) k pořádání -her (II) bylo zřízeno nové dvoučlenné kolegium kurulských --+aedilů (aediles euru/es), zpočátku přístupné pouze --+patriciům;

d) žádný římský občan nesmí mít v držení více než 500 jiter (asi 125 ha) okupovaně státní půdy (--+ager [occupatorius]); e) splacené ůroky budou počítá­ ny za splátku původního -dluhu. Tyto zákony - až na čtvrtý, který pochází pravděpodobně z pozdější doby, snad z konce 3. stol. př. n. I. - pomohly odstranit podstatné polit. rozpory mezi oběma hlavními složkami řím. občanstva (patricii a plebeji), a tím zpevnit základnu, na níž byl řím. stát vybudován; přispěly též k vytvoření patricijskoplebejské --+no bility. leges Semproniae viz Gracchové

mes) a disponoval jimi správce provincie. - V. t. vojsko; odvody vojska; veteráni; praefectus (B[7]). legisactio (lat.) viz actio; proces civilní (2) lehkooděnci

viz legie; vojsko (II)

leitúrgie (řec. j. č. leitúrgiá, mn. č. leitúrgiai), zvláštní povinnosti zámožných řeckých občanů ve prospěch občanského kolektivu. Vznikly v době, kdy obec neměla pravidelné příjmy, existovaly však i v době římské. Nejlépe jsou známy /. z Athén, doloženy však jsou i v čet­ ných dalších obcích. Z mimořád­ ných l-ií je nejznámější triérarchie (péče o udržování vojenských lodí - triěr). Mezi pravidelné /. patřily zejm. chorégie (vybavení sboru pro státní slavnosti a tragédie, později i pro komedie), lampadodromie (vybavení oddílu mužů a chlapců pro pochodňový běh), s níž souvisela i gymnasiarchie (péče o --+gymnasion), dále hestiásis (pohoštění pří­ slušníků téže --+fýly při slavnostech), architheórie (vybavení státního poselstva) aj. Pův. čestné povinnosti se časem změnily v tíživá břemena. Občan, který se zdráhal splnit /., mohl určit zámožnějšího spoluobčana, jenž pak byl nucen buď převzít /., anebo přistoupit na vzájemnou výměnu majetku (antidosis). V křesťanství se význam slova /. zúžil na „služby bohu, bohoslužby", pro které se v průběhu času ustálila jistá přesně dodržovaná soustava pravidel o provádění ůkonů (liturgie). S takovýmito pravidly se v zárodku shledáváme již v tzv. -Didaché. lékařské

nástroje se ve stv. zhotovovaly z kostí, bronzu, železa a oceli. I nejst. z nich překvapují účelným provedením. Archeol. nálezy ukazují, že se při jejich výrobě přihlíželo k tomu, aby se daly dobře udržovat v čistotě. Zachovaly se i. n. z doby Hippokratovy(* 460 př. n. I.): operační nože, též s dvojím ostřím, lžičky, pinsety, kleště na kosti, katetry, háky na rány, dláta, pilky na kosti, jehly na sešívání ran, z gynekologických nástrojů poševní zrcadla, embryotomy a drtiče. V podstatě stejné byly i /. n. řím. lékařů. V Pompejích byly nalezeny lopatky, sondy, stříkačky, katetry, škrabky na kosti, sondy k vypalování ran, nůžky, zubní kleště a kleště na zubní kořeny. Literatura: J. Stewart Milne, Surgical instruments in Greek and Roman

ůmes,

335/

lék němuž přistupoval 2) některého staršího lékaře

k

Lékařské

nástroje z Pompejí (Neapol)

1907; T. Meyer-Steineg, Chirurgische Instrumente des Altertums, 1912.

lékařské školy byly v Řecku ve

svých počátcích pod vlivem ----+filosofických škol, z nichž čerpaly nejen po stránce metodologické, nýbrž i myšlenkové, neboť někteří filosofové těchto škol se též konkrétně zabývali lék. pozorováním. Pod vlivem filosofie pýthagorovské byla škola krotónská v již. Itálii. -----+Pýthagorás aplikoval na medicínu svou teorii čísel a na jejím základě vytvoril učení o kritických dnech, které později převzala a propracovala škola hippokratovská. Také jeho nauka o harmonii měla po dlouhou dobu vliv na stv. patologii. Z krotónských lékařů byl nejslavnější --+Alkmaión (6./5. stol. př. n. 1.), který zdůraznil úlohu mozku jako ústředního orgánu duševní činnosti. Téměř současně vznikly lék. školy v Kyréně, na Rhodu, na Kóu a v Knidu při chrámech, zvl. ---+Asklépiových, postupně se však vymanily z vlivu kněží. Kójská škola byla reprezentována slavným rodem Asklépiovců, jehož nejvýznamnějším představitelem byl ---+Hippokratés (2. pol. 5. stol. př. n. 1.). Kdežto kójští lékaři se zamě­ řovali více na pozorování celkového stavu nemocného a na prognózu chorob, knidští vynikali především ve speciálních oborech, např. v chirurgii a gynekologii, omezovali se však na terapii lokální.

Skola sicilská byla zaměřena empiricky. Působily na ni egyptské vlivy se svou koncepcí pneumatickou (--+pneuma), kdežto Kós a Knidos se opíraly spíše o pře­ doasijskou teorii o tělesných šťa­ vách (humorální). V době helénist. vznikla škola alexandrijská. Její představitelé se věnovali studiím anatomickým, fyziologickým (--+Hérofilos; --+Erasistratos) a farmakologickým. V Alexandrii byla patrně poprvé systematicky pitvána lidská těla, a to i veřejně, podle některých starých zpráv byla prováděna i ->-Vivisekce na zločincích odsouzených k smrti. Vliv této školy sahal až do poč. středověku ( --+Paulus z Aigíny) a působil i na vývoj byzantské medicíny. Skola dogmatická nebyla školou ve vlastním smyslu slova; dogmatiky byli nazýváni teprve v pozděj­ ší době ti lékaři 4. stol. př. n. 1., kteří se snažili pod vlivem platónské a aristotelské filosofie shrnout dosavadní lék. znalosti v ucelený logický systém především na základě teoretických spekulací, často na úkor praktických zkušeností a terapie. Skola empirická (kolem pol. 3. stol. př. n. 1.) považovala konkrétní zkušenost za jediné vodítko pro lékaře směrodatné a určení správného způsobu léčení za jediný cíl. Filosoficky byla pod vlivem skepticismu. Její hlavní metodou bylo 1) empeiriá, vlastní pozorování méně

odkaz na - historiá a 3) srovnání obdobných případů - analogiá (tzv. ,,empirická trojnožka"). U Římanů měla hluboký vliv v posledních stoletích ant. starověku škola metodická. Navázala na lék. názory --+Asklépiada (přišel do Říma nejpozději 91 př. n. 1.), který pod vlivem Démokritovým a Epikúrovým v příkrém protikladu k humorální teorii hippokratovců vykládal fyziologické a patologické jevy mechanicky, pohybem atomů a jejich poruchami. Podle této teorie záleží léčení chorob výhradně na lékaři. Tyto zásady hlásal i Asklépiadúv žák, zakladatel metodické školy, Themisón z Láodikeie (v Sýrii), jenž se uchýlil od svého učitele v tom, že jako příčiny nemocí rozlišoval napětí pórů (lat. status strictus), jejich nepřirozené uvolnění (s. laxus), konečně stav smíšený (s. mixtus). Kladem této nauky bylo důsledné studium symptómů a celkového stavu pacienta, záporem její odklon od anatomie. Nejslavnější postavou školy metodické byl --+Sórános z Efesu (1. pol. 2. stol. n. 1.), který se věno­ val především gynekologii. Zásluhou --+Caelia Aureliana (5. stol. n. 1.) se udržely metodické prvky léče­ ní po celý středověk. Téměř současně se školou metodickou (v 1. stol. př. n. 1.) vznikla v Římě škola pneumatická, orientovaná stoicky. Vzduch (--+pneuma) pokládali její stoupenci nejen za základ všeho života, nýbrž i za princip, který život udržuje, je přírodou člověku vrozen a má sídlo v srdci. Odtud je společně s krví rozváděn do celého těla. Potlačení tohoto pochodu má za následek smrt, jeho nepravidelnosti vyvolávají nemoci. Pneumatici věnovali pozornost i pulsu, kterému přikládali velkou důležitost, stejně jako terapii založené na dietě a fyzikálních prostředcích. Za zakladatele školy byl považován Athénaios z Attaleie (v Pamfýlii ?), jeden z nejproslulejších lékařů v Římě v 1. stol. př. n. l. Lékaři eklektického směru, typického pro poslednfvývojové období ant. medicíny, si vybírali nejosvěd­ čenější zásady z učení svých před­ chůdců a přikláněli se zčásti k metodikům, jako --+Hérodotos (1. pol. 2. stol. n. 1.), zčásti k hippokratovcům, jako --+Aretaios z Kappadokie (1. stol. n. 1.), dále --+Rufus z Efesu (1./2. stol. n. 1.) a především --+Galénos (2. stol. n. 1.). Všichni eklektikové se v praxi opírali především o vlastní zkušenost. - V. t. lékařství. Literatura: J. Ilberg, Die Arzteschule

lék von Knidos, Sitzber. Sachs. Ak. Phil.hist. Kl. 76, 3, 1924; K. Deichgraber, Die griechische Empirikerschule, 1930; K. Sudhoff, Kos und Knidos, 1937; F. Kudlien, Poseidonios und die .Arzteschule der Pneumatiker, Hermes 1962.

lékařský stav. A. Ve stv. Řecku patřil lékař (iátros) k -.děmiůrgům, tj. řemeslníkům, stejně jako např. zpěváci a stavitelé. Lěk. povolání přecházelo zpravidla z otce na syna. I první -➔lék. školy měly rodinný charakter. Vzdělání si lékaři

doplňovali cestováním. Praxi provozovali obyč. doma, často ve zvláštních, k tomu účelu zařízených místnostech, tzv. iátreích, kam pacienti docházeli k ošetřování, popř. tam byli ubytováni po dobu kratšího lěčení. Někteří lékaři chodili z města do města, vyšetřovali nemocně a prováděli operace. Velmi záhy se objevili u Řeků lékaři pověření vykonáváním lěk. praxe městem a placení z výnosu daní (Hdt. 3, 131). V Athěnách museli takovíto lékaři na osvědčení své kvalifikace udat před městskou radou jměno svě školy a svého učite­ le. Starali se o zdraví chudých a dohlíželi na veřejnou hygienu. S rozvojem veřejného života se objevili vedle lékařů i zdravotníci nižšího stupně, např. gymnasté, kteří pův. předcvičovali v gymnasiích, později si poskytováním první pomoci při různých poranéních často získali rozsáhlé znalosti a dovednosti v chirurgii a fyzikální terapii. Současně s nimi pusobili iátraliptai, kteří měli pův. na starosti natírání a masírování cvičenců, později fungovali jako hygienici v širším smyslu slova. Význačnější lékaři mívali při přípravě léků k ruce jako pomocníky rhizotomy (kořenáře).

B. U Římanu se lěk. povolání stalo z původně málo váženěho zaměstnání, vhodného jen pro otroky, propuštěnce a cizince, postupem času profesí zákony privilegovanou. Caesar udělil cizím lěkařům občan­ ské právo, Augustus osvobodil městské lékaře v Římě od všech občanských povinností (munera), Vespasianus a Hadrianus rozšířili tuto ůlevu i na lěkaře v provinciích. Již za císaře Tiberia se začala tvořit -+kolegia lékařů, dosvědčená nápisy z Beneventa a z :ilíma. Římané v době své polit. nadvlády poprvé dopodrobna kodifikovali postavení lěk. stavu a systematicky organizovali vyučování medicíně. Takto organizované studium bylo zavedeno za císaře Alexandra Severa (222-235), který přesně určil místa lěk. studia i stanovil jeho obsah. Uděloval těž první ti-

336/ tuly učitelů lékařství a určil výši jejich platů. Lékaři se těšili velké ůctě, nemusili platit daně a měli právo vymáhat zadržený honorář, který byl obvykle značný. Od začátku císařství byli státem placeni jednak lékaři zaměstnaní u císař'h d · d k · l'k Sk e o vora, Je na voJenStl e ari (každá legie i každá loď měla své lékaře - duplicarii - v hodnosti důstojníků, kteří nemuseli bojovat) a lékaři gladiátorů a konečně i veřejní lékaři „lidoví", kteří se starali o chudé obyvatelstvo a veřejnou hygienu. Konstantin Veliký vyhradil veřejným lékařům městským titul archiater (řec. archíátros). Osobní lékaři císařovi (dříve zvaní medici Palatini) měli ve 4. a S. stol. n. 1. titul archiatri sacri Palatii. Bez jejich schválení nemohl být žádný nový lékař uveden do funkce. Pevně organizovány byly i nižší lék. složky, jež se zabývaly porodnictvím, přípravou lěků a péčí o atlety (obstetrices, pharmacopolae, iatraliptae). Také otroci měli v Římě své zvláštní lěkaře, jejichž titul zněl medicus commensalis. O atlety a gladiátory se starali ranhojiči (vulnerarii), nižší služby jim poskytovali (frictores „ a unguentarii). Za císařství počet lékařů v Římě velíce vzrostl, stejně jako jejich specializace: vedle zubních lěkařů, v

'

v•

jejichž umem mělo v Římě starou tradici ( -.zubní lékařství), byli tu specialistě chirurgové, operatéři, lékaři oční, ušní, ženští (i lěkařky) atd. - V. t. nemocnice. Literatura: T. Meyer, Geschichte des romischen Arztestandes, 1907; W. Muri, Der Arzt im Altertum, gr. u. lat. Quellen mit deutsch. Obertragung, 1938; F. Kudlien, Die Sklaven in der grieschischen Medizin der klassischen und hellenistischen Zeit, 1968 · lékařství. Vznik a původ nemocí si v nejst. době lidě vysvětlovali patrně působením cizího tělesa.

Takový výklad odpovídal nejlěpe myšlení primitivního člověka, který byl při posuzování nemocí odkázán jenom na svě smysly a pozoroval, že onemocnění přicházejí nejčastěji zvenčí (trn, šíp, jed, hmyz). Vnitřní onemocnění - pro něho jinak nepochopitelná - si pak obvykle vykládal působením zvláštní síly (mana [-➔dynamismus]), popř. jejího zosobnění, démona (-.daimón), jakožto původce choroby. K spoutání těto síly, nebo k vyhnání „zlého ducha" z těla, používal člověk vedle léčivých prostředků osvědče­ ných v praxi (pouštění žilou, zvracení, pocení) také -.zaklínání. A. Řecké lékařství nebylo púvodní. Řekové ochotně přejímali od asijských a afrických národů se starší civilizací jak znalosti z oboru l., tak názory na okolní svět a jeho Achilleus ovazuje Patrokla (Sósiova miska, zač. 5, stol.

př.

n. I.)

337/ plisobeni na člov ěka. N ejst. prameny pro studium řeckého l. jsou eposy !Has a Odysseia. T eoret. představy jsou tu ovšem jen v náznacích: ze mě a voda jsou základnimi prvky lidského těla; nositelem života je duše-, kte rá po smrti z tě la uniká. Léčení se tu omezuj e většínou na ošetřováni ran utržených v boji. ----,.Macháón a Podakirios jsou uváděni jako skuteční lékaři, nikoli bofaké nebo polobožské postavy. Lidov é řec. l. přisuzovalo uzdravující moc některým bohum, zvl. ----,.Asklépiovi. V jeho chrámech, asklépieich, zbudovaných po celém řec. svčtč (ne jznám ější SJála v •Epidauru _a na ~Kóu) , byl nemocným ve spánku (10::čba --->-inkubací) vnuknut způsob l éčení, který dále vykládali a prováděli kněží. Vlastními léčebnými prostředky byl pobyt na zdravém vzduchu, koupáni v horských pramenech, dieta, rozptýlení a pohyb. Při Asklépiových chrámech vznikaly první ----,.Jékařsk ě školy. ~ ec. I. se však dokázalo vymanit z nepříznivých náb. vlivů. ~ ekové byli dobrými pozorovateli přírody i lidského organismu a snažili se vysv ětlit přír. jevy i poruchy zdraví na základě empirie. Opřeni o poznatky pflrodni filosofie (--,.fysika), v níž scvčtšinou řešily i n ejobecněj-

~~v:-~~!\~kt~!~~u iilou

ši otázky l. , učinili značné pokroky kých a hygienických opatřeni (ustave fyziologii, aitiologií i t erapii. novcní o pohřbíváni a spalování Myšlenkov ého bohatství ---,.ión- rnnvých, p éče o duš evně chorč ské filosofie a dosavadních prak- apod.). V pozd ějších dobách vysutických znalosti v medicině využil šovali bažiny, z řizovali kanalizaci, ve 2. pol. 5. stol. př. n. I. ncj- zásobili tlím zdravotně nczávadvětší řecký lékař ----,.Hippokraté~ nou pitnou vnlázn ě a jeho škola. Namísto spekulace a zavedli hygienický dozor pri propostavil zkušenost (empirii) a teorii dcji potravin. L t k. umění zprvu ovětoval pozorováním. Hippokra- podceňovali. Nepokládali je za hodtovci pečlivě .sledovali příznaky a n é svobodného občana. Přesto se proj evy n emocí (sr. dnes užívaný zachovala stará domácí tradice termín facits Hippocratica - typic- s mnoha prvky empirického léčení, ký výraz tváfe při akutním ián ětu užívající dostupných léčebných pobřišnice) a snažili se i zjistit při- prostředků jako plodů, listí a koře ­ činy chorob a stanovi t prognózu. nů rostlin proti ruzným n emocem, Jejich názory byly oproštěny od přičemž často nechyb ě ly náb. fornáb. předsudku. Vkchny nemoci mulcazaříkávání(něcoztohoseza­ vysvětlovali z přirozených příčin chovalo např. ve spise ...... c atona St. a soudili, .že se proto dajt léčit při- O z t mldélnvi). Prvními lékaři v ~írozenými prostředky. Spojením mě byli řečtí otroci a různí šarlazkušenosti a uvažování byli vedeni táni,často s malými odb. znalostmi, ke konkrétním poznatkum a ůspěii- a teprve později přicházeli na řím. né terapii, zvl. vnitřních chorob. p ůdu zkušenčjší a vzdělanější lékaJejich patologie se t eoreticky opíra- ři, kteří přesvědčili ~ímany, že n e la o -+Empedokleovo učení o čty--- všichni si zasloužl hanlivých názvů řech základních živlech, kt erým a opovržení. T ento obra t ve veřej­ v lidském těle odpovldajt čtyři te- ném nazírání na I. zpllsobil přcdekutiny: krev,žlutážluč , černá žluč, vším-+Asklépiadés(l.stol.př.n.I.) , sliz (teorie humorální [lat. humor - význačný 10:kař, který se v patologii tekutina]). Příčinu nemocí hledali a terapii opíral o atomistickou teorii v jejich špatném poměru (dyskrá- Epikůrovu. N emoci l é čil mechanics.i). Na prubéh nemoci a její t erapii ko-fyzikálními prostře dky (masáže, rnč la podle nich rozhodující vliv voda, sport, dieta). Od jeho dob příroda ( ......fysis.). Úkolem 1ékaře do llima přišel nejpozději r. 91 př. bylo podporovat její léčivé ůčinky, n. t. - se začala medicina v :R.lmě a to ne jen na nemocný orgán (lo- úspěšně rozvíj et. Zabývali se jí

~:~~~:;~~ ~~ejiÍ!éa~!\nt~i:ď~t~!Í ::tě:~~

~á~níci::r;~\~t};!va~ úspěchů. V provádění složitějších operací jim sice _bránily malé védomasti z an~atomie, neznalost zastavování krve, nebezpečí infekce apod., ale lěčili úspěšně zlomeniny, vymknutí i poranění všeho druhu (dodnes se užívá pro hlavový obvaz termínu „mitra Hippocratica"). Z významných myslitelů klasické doby dal medicín ě řadu podn ětů v nejširším měřítku ->Aristottlés (384-322), sám syn lékaře. Učinil

iů~~~~i;t:\!:i;g:i:~t~Jl!ae,n~ jeho dílo Ha:i peri ta záa historiai (Zoologie) muž em e považova t.. za prvnl učebnici srovnávací anatomi e a fyziologie. Rovn ěž pokroky v embryologii se datuji od něho. Alcxandrijští l ékaři ( -+l é kařské školy) obohatili m edicínu o další poznatky. Od příležitostných pozorování lidského těla při úrazech a balzamováni pfešli k podrobnčjšfmu studiu anatomicko'.:mu při pitvách zvířat a pravděpodobně i lidských těl (---,.vivisekce). Tím se v l. otevřcla cesta pro další nov é obory, např. fyziologii. B. h.imani zavedli na poli m ediciny př e de všlm řadu zdravotnic-

činnosti význačn é místo. Vedl e M. Tcrcntia -\i'.a rrona a C. -+Plinia Secunda vynikl zvl. A. Cornelius ,Celms (I. stol. n. !.) , z jehož obsáhlého encyklopedického díla Arte~ (Včdy) se zachovala partie o !., kde vyklá dá o zásadách stv. m edicíny. I Pliniův spis .l\'aturalis hútoria (Přlrodovčda) je cenným přínosem pro poznání ant. I., zvl. farmakologie. Po dlouhou dobu působily práce především dvou

!~r~\ z--:i~ut~a~t:!%~

(~~íIÝs~~1. 1 stol. n. I.), který vytvořil z !. ucelený včdní systém, a to pod silným vlivem stoické spekulace a ----->-Aristot elovy entelecheie. Hlavní význam obsáhlého dochovaného díla Galénova není v původnosti, nýbrž v tom, že vytvořil syntézu stv. lékařské ho včdční a přístupně ji vyloži!. V císařské době značné vzrostl v :R.lm č počet lékařů , zvl. specialistu, např. očních, ušních, ženských a zubních. V. zubní !Cehnice navázali kímané na domácí etruskou tradici (sr. zubní lékařství), doloženou četnými nálezy zubních protéz (můstky ze zlatých pásků)

ék

lék

338/

a tuto techniku ještě zdokonalili. V celku však římské l. po teoret. stránce nepokročilo nad úroveň řec. lékařů. Hlavní zásluha Římanů je především v uplatňování hygienických zafízení, v organizaci lě­ kařské výuky a -+-lěkařského stavu. C. Sociálně ekonomický a kulturní úpadek, k némuž došlo po rozkladu řím. říše, byl méně výrazný ve vých. zemích, které se staly součástí říše byzantské. Na vývoj byzantské medicíny silně působila slavná lék. škola v Alexandrii, která až do 7. stol. patřila k této říši. Osobní lékař císaře Iuliana Apostaty, -+-Oreibasios (4. stol. n. 1.), -Alexandros z Trall (6. stol. n. 1.) a vynikající gynekolog - •Paulus z Aigíny (7. stol. n. 1.) nepřinesli sice ve svých spisech pro lék. bádání mnoho nového, vděčíme jim však za to, že zachovali řec. kulturní bohatství pro pozdější dobu. D. Vysokého stupně rozvoje dosáhla arab. medicína. Arabové se počínajíc 7. stol. ujali vlády nejen v Přední Asii, nýbrž rozšírili své panství i do zemí kolem již. pobře­ ží Středozemního moře. Těsný styk s kulturou byzantsko-aramejskou, perskou a syrskými křesťany, kteří se mimo otázky dogmatické hojně zabývali filosofií a přír. vě­ dami, zvl. medicínou, obrátil pozornost islámských učenců k těmto disciplínám. Do arabštiny byli pře­ kládáni řečtí klasikové. Překladate­ lé však neustrnuli na pouhé interpretaci a kompilaci, nýbrž pokoušeli se s větším či menším úspěchem o vlastní zpracování. Na poli praktické medicíny vynikl arab. lékař Rhazes (850-923), ředitel nemocnice v Bagdádu, autor více než 200 spisů z nejrůznějších oborů. Pro dějiny stv. lékařství má obzvláštní význam jeho nejobsáhlejší spis el-Havi (známý pod lat. názvem Continens), protože se v něm uchovalo velké množství zpráv ze všech stv. likařů. Nejznámější je však Avicenna (Ali Ibn Sína), asi 980-1037, jenž se ve spise Kánon medicíny zabýval téměř všemi lék. obory. V přesném uspořádání kodifikoval arabskořeckou medicínu, jejíž vliv se udržel jeho zásluhou po dlouhou dobu. - V. t. antropologie; biologie; zoologie.

léliythos [2. p .-thu] (řec.), název keramické nádoby - džbánku na olej nebo voňavku s úzkým hrdlem, vejčitým tělem a jedním uchem používané zvl. jako obětina na hrob i do hrobu. L-thy byly zpravidla zdobeny malbou. Byl to běžný tvar řec. keramiky, zvl. attické.

Literatura: B. Coglievina, Die Homerische Medizin, 1922; A. Castiglioni, Histoire de la Médecine, 1939; J. Schumacher, Die naturphilo ;ophischen Grundlagen der Medizin in der griechischcn Antike, 1940; P. Diepgen, Geschichte der Medizin, I, 1949; Th. Meyer-Sleineg, Th. a K. Sudhoff, Geschichte áer Medizin, 1950'; H. E. Sigerist, A history of medicine. I, Primitive and archaic medicine, 1951 '.přetisk 1967).

pak spojence propustil a sám se svými Sparťany padl v boji proti mnohonásobné přesile. Byl slaven historiky, básníky a rétory všech dob (u nás např. Machar, Bezruč) jako vzor hrdinství a sebeobětování. L. II., spartský král ve 3. stol. př. n. 1. Stavěl se proti reformním snahám svého spoluvládce -+-Ágida IV., a byl proto sesazen. S poLémniá viz Athěna mocí oligarchie se opět domohl Lémnos [2. p. -nu], úrodný ostrov vlády a dal Ágida popravit. sopečného původu ve -+-Sporadách v severní části Egejského moře, Leónidás z Tarentu viz antholoobydlený již v době předřeckě; gie v 7. a 6. stol. př. n. 1. byl pověstný jako jedno ze středisek -.pirátství. Lepcis Magna viz Leptis Magna R. 510 a 445 př. n. 1. byly na L. vysláni klérúchové z Athén a ostrov Lepidus. Marcus Aemilius L. pak náležel většinu času k Athé- [2. p. Marka -ia -da] 1. římský nám. - Na L-nu se těžila výborná státník a vojevůdce 1. pol. 1. stol. keramická hlína. Hl. město bylo př. n. 1. Po smrti -+-Sullově se Héfaisteia (nekropole z 8./6. stol., pokusil jako konsul r. 78 odstranit divadlo z doby helénistické). Vedle jeho reformy, byl však senátem kultu Hěfaistova proslula svatyně prohlášen za „nepřítele vlasti" -➔Kabeirů. Z bájí sr. -+-Hypsipylě. a vojensky poražen; - 2. syn pře­ dešlého, stoupenec -+-Caesarův. lemurové (lat. lemures), duchové R. 44 př. n. 1., kdy byl Caesar zemřelých, uctívaní o slavnosti ustanoven diktátorem, byl po jeho Lemuria (9., ll. a 13. května). boku velitelem jízdy (magister Římané věřili, že v těchto dnech equitum), měl tedy po něm nejvyšší bloudí l. světem, proto procházel vojenskou hodnost ve státě. Po o půlnoci hospodář domem a s od- zavraždění Caesarově jako první vrácenou hlavou jim házel vstříc proklamoval pomstu za jeho smrt devětkrát boby a devětkrát přitom a posléze uzavřel r. 43 s -+-Antoniem provolával, že tím vykupuje z jejich a Octavianem (-+-Augustus) tzv. druhý -+-triumvirát. Jeho polit. moci členy své rodiny. vliv se však stále zmenšoval; r. 36 př. n. 1. byl Octavianem zbaven len viz tkaniny vojenskě i polit. moci. Do konce Lénaje (řec. Lénaia), bujná zimní svého života (12 př. n. 1.) zastával slavnost boha --➔Dionýsa, slavená funkci nejvyššího pontifika. v různých iónských městech. V Athénách se o L-jích hrávaly Leptis Magna (též Lepcis M.), od r. 442 premiěry komedií a od r. město v severní Africe (v krajině 433 i tragédie. Název svátku pochá- nazývané později -+-Tripolis, dn. zí od iónského označení pro -+-bak- Tripolsko v Libyi), původně foichantky, lénai; jejich orgiastický nická kolonie založená na počátku tanec byl zobrazován na tzv. lénaj- 1. tis. př. n. 1., poplatná -+-Kartágu. Po rozboření Kartága r. 146 př. n. l. ských vázách. připadla L. M. z vůle Římanů Leócharés [2. p. -ra], athénský Numiďanům. V bojích s --Jusochař 4. stol. př. n . 1. Kolem polo- gurthou stála na straně Římanů viny stol. spolupracoval na výzdobě (civitas foederata). Po vytvoření -+-mausóleia; od něho snad pochází řím. provincie _,.Afriky měla L. M. zachovaná socha Děmétry z Knitlu privilegované postavení. K obzvlášta portrét mladého Alexandra Veli- nímu rozkvětu města došlo za vlády kého, pro nějž L. vytvořil řadu děl. -+-Septimia Severa (193-2 ll), V řím. kopiích známe podobiznu který tam prožil své mládí. Tehdy -+-Ísokrata a -+-Ganyméda unášené- byl též vybudován řetěz opevnění proti nájezdům z pouště, zárodek ho orlem. pozdějšího tripolského limitu Leónidás I. [2. p. -cla], spartský ( -+-limes). V byzantské době výkrál, který r. 480 př. n. 1. v čele znam města poklesl, v 7. stol. za 300 Sparťanů a několika tisíc spo- vpádu Arabů bylo zničeno. - Zajenců hájil -+-Thermopyly, aby za- chovaly se tu četně památky, zejm. bránil ->-Xerxovi I. v postupu do z řím . období (lázně, Severovo středního Řecka. Peršanům se však forum s basilikou, monumentální podařilo s pomocí zrádce -►Efialta tržiště, divadlo, několik triumfáldostat se jeho vojsku do týlu. L. ních oblouků, Tiberiův, Traianův,

339/

lex

Marka Aurelia, Severovců aj.). - Apollóna ( ---+Homérské hymny) a Byzantský (asi 257-180 př. n. I.), Nedaleko L. M. leželo druhé město v -+Kallimachově hymnu na Dé- autor řady speciálních slovníků, potéhož jména, L. Minor. los. - V. t. Títyos; Niobé. važovaný za zakladatele vědecké l., a -+-Didymos Chalkenteros (2. Literatura: M. F. Squarciapino, Leptis Obraz: M. Švabinský, Jupiter a Létó, pol. 1. stol. př. n. I. -zač. 1. stol. Magna, 1966 (2. sv. sbírky Ruinenstadte 1943 (olej). n. I.), z jehož lexikografického díla Nordafrikas, vyd. A. Golfetto). letopočet viz datování prosluly zejm. jeho Lexeis kómikai Lerna, městečko jižně od -+Argu, a Lexeis tragikai, dnes ztracený na břehu močálu, známé z mýtu Leugaricio viz Laugaricio zdroj cenných informací, kterého o boji -►Héraklea s lernskou saní. hojně využívali autoři -►scholií Výkopy bylo zjištěno, že místo bylo Leukaristos viz Laugaricio k tragikům. Okolo zač. n. I. vynikli opevněno již v rané době bronzové jako lexikografové numidský král a bylo obydleno nepřetržitě až do Leukippos viz atomismus - Juba II. (t 23 n. 1.), který psal doby helenistické. řecky, dále všestranný gramatik Leukotheá viz Ínó Tryfón z Alexandrie a zvl. PamLesbia viz Clodia filos z Alexandrie, autor rozsáhlého Leuktra, město v jižní -► Boiótii díla o 95 kn., v němž byly soustře­ lesbická láska, erotický styk žen při cestě z -+Plataj do Thespií; děny výtěžky slovníkářského bámezi sebou, přisuzovaný od doby proslulo bitvou r. 371 př. n. I., dání předchozích generací. Rozhelénistické básnířce ---+Sapfě v níž -► Epameinóndás se 6 000 sáhlost tohoto spisu, který byl z Lesbu a jejím družkám. Podnět Thébany porazil spartské vojsko vlastně naučným slovníkem, však k tomuto výkladu dalo jednak o 10 000 mužích. Epameinóndás brzy vedla k vzniku četných výtahů Sapfino básnické dílo, oplývající zde poprvé užil tzv. kosého šiku, z něho a dílo samotné časem upadlo vášnivým a neskrývaným citem, v němž hlavní údernou sílu sou- v zapomenutí a nedochovalo se. jednak i okolnost, že dívky jejího středil na levé křídlo skládající se Nového výrazného impulsu se kroužku uctívaly Afrodítu a Múzy. až z 50 řad, kdežto středu a slab- dostalo řec. lexikografické činnosti První narážky na Sapfu jsou obsa- šímu pravému křídlu ponechal až v 2. stol. n. I., kdy se pod vlivem ženy v komediích, naplno hovorí úlohu defenzívní. Touto bitvou atticistických tendencí ( -►atticis­ o l-ké lásce křesť. spisovatel -~-Ta- dosáhly ---+Théby hegemonie v Řec­ mus; -jazyk řecký) začali učenci tiános v 2. pol. 2. stol. n. I. ku, ale podržely ji jen do r. 362. zajímat zejm. o slovní zásobu klas. attičtiny. Mezi tehdejšími lexikolesbičtina viz nářečí řecká Levíté, židovští nižší kultovní grafy, jejichž díla se alespoň zčásti funkcionáři. Pův. příslušníci kme- zachovala, mají význam zejm. FrýLesbos [2. p. -bu] (dn. Lesvos), ne Léví. nichos, Ailios Moiris, Valerios Harnejvětší a nejúrodnější ostrov ve pokratión, a zvl. umírněný attivýchodních ---+Sporadách u břehu lex (lat.) viz zákony cista Iúlios Polydeukés (lat. Iulius Malé Asie, osídlený --;..Aioly; na -► Pollux) z Naukratie (2. pol. sz. hornatý (mramorové lomy) a lexikografie. A. Počátky řeckého 2. stol. n. 1.), autor rozsáhlého díla zalesněný, na jv. úrodný (víno, fíky, slovníkářství sahají přinejmenším Onomastikon (slovníku attických oliva, ovoce, obilí). Hosp. a kul- do 5. stol. př. n. I.; byly těsně slov a obratů, rozděleného podle turní rozkvět (lesbická lyrika spjaty s potřebou poskytovat vý- obsahu do 10 knih; jazykový ma[ -+Sapfó, ---+Alkaios]) dosáhl vrcho- klady těžko srozumitelných slov teriál je vzat hlavně z Didyma, lu v 7. a 6. stol. př. n. I. Hl. město z různých autorů, ze zákonů apod. Tryfóna a Pamfila). ostrova byla Mytiléné (dn. Myti- Proto se také nazývají slovníky téI v 3. až 5. stol. n. l. se pokračova­ lini), kde působil kolem r. 600 př. měř po celý stv. buď lexeis (vý- lo v sestavování různých kompilač­ n. I. -►Pittakos, jeden ze -+sedmi razy) nebo glóssai (slova). Již tehdy ních slovníků. Mnoho z nich mělo mudrců. Jako obch. centrum vy- se v řec. l-ii odrazily i úvahy filo- charakter praktických jazykových nikala na sev. pobřeží Méthymna sofů o jazyce, a zejm. též snaha pomůcek, jako zvl. rozmanité řecko­ (dn. Molivos), na záp. Eres(s)os (dn. sofistů poskytnout vzdělání širším latinské a latinsko-řecké slovníkoEressos), rodiště ---+Theofrastovo. vé a konverzační příručky, zvané vrstvám společnosti. R. 546 př. n. I. byl L. podroben Skutečný rozvoj řecké l. spadá herméneumata (lat. interpretamenta). Peršany, v 5. stol. náležel k ---+athén- však až do doby helěnistické. Došlo Pro další vývoj řeckě l. jsou z této skému námořnímu spolku, od k němu zejm. úsilím alexandrij- doby významní zejm. dva autoři, r. 405 byl pod spartskou správou, ských učenců (-► Alexandrie) o vý- Órión z egyptských Théb ( 1. pol. okolo r. 380 př. n. I. uzavřel opět klad textů starších řec. autorů; nej- 5. stol. n. 1.), autor zachovaného spojenectví s Athénami (nový větší zájem byl o -► Homéra, ale etymol. slovníku řečtiny, důležité­ -►athénský námořní spolek). - Ro- např. i o tragiky a komiky, pod- ho pramene pozdějších byzantských diště sborových lyriků -►Terpan- statně méně již o klas. prózu (nelze etymol. kompilací, a především dra a -Aríona. však opominout Glaukiův slovník -Hésy_chios z Alexandrie (5. stol. k -+-Hippokratovi, první abecedně n. 1.), od něhož pochází nejLéthé, řeka v -podsvětí. sestavené slovníkářské dílo). Hojně rozsáhlejší ze zachovaných starose sestavovaly i slovníky podle věc­ řec. slovníků - třebaže se zachoval Létó [2. p. -ty], lat. Latona, matka ných hledisek (tzv. onomastika) jen ve zkrácené podobě. Je to velmi ---+Apollóna a -Artemidy, dětí a také slovníky etymologické, syno- cenné dílo, které se zakládá hlavně Diových. Žárlivá Hérá způsobila, nymické nebo seznamy nářečních na Pamfilovi a obsahuje mimo že L. nemohla nikde nalézt místo slov, výrazů z cizích jazyků (např. jiné i velký počet nářečních výrazů, k porodu, až jí poskytl útočiště makedonských, latinských), či do- jinak v řečtině nedoložených . . ostrov Délos, jenž do té doby blou- konce zvířecích zvuků. Každý uvedený výraz je vyložen dil právě tak jako ona. Báje je zaMezi alexandrijskými autory vhodným synonymem, popř. opachována v homérském hymnu na slovníků vynikli zvl. -+-Aristofanés třen i údajem o svém původu.

lex

340/

V období byzantském prosluli jako lexikografové zejm . .dva autoři rozsáhlých kompilačních děl. První z nich, kónstantínopolský patriarcha --Fótios (asi 820-891), byl autorem zachovaného výkladového slovníku řec. jazyka, zvaného asi původně Lexeón synagóge (Svod slov), který se stal jedním ze základních pramenů pozdějšího řec. slovníkářství. Fótios se snad mimoto ůčastnil prací i na dalších významných etymol. slovnících své doby, které se st~ly zdrojem informací pro pozdější byzantské etymol. slovníky, jako byly Etymologicum Gudianum (podle pozdějšího majitele rukopisu, Dána Gudia) a Etymologicum Magnum (Velký etymologický slovník), které vznikly v 11.-12. stol. Druhé z významných jmen byzantské lexikografie je tzv. Suidas nebo i."épe Suda (10. stol. n. 1.), dílo pod tímto jménem zachované je však vlastně kontaminace slovníku a encyklopedie, jakýsi „slovník naučný". B. Římané zůstavali v této oblasti pozadu za Řeky jak kvalitou produkce, tak jejím množstvím. První překročil meze slovníkářství, zaměřeného pouze na škol. potřeby, M.-► Verrius Flaccus, jenž žil v době Augustově (konec 1. stol. př. n. I.zač. 1. stol. n ; 1.). Jeho dílo De verborum significatu (O významu slov) se v originále nezachovalo. Výtah z něho pořídil asi ve 3. stol. n. 1. Sexttts Pompeius ->-Festus. Jedna část Festova zkráceného vydání se také ztratila, dochoval se však výtah z Festova výtahu uspořádaný v 8. stol. n. 1. Paulem Diaconem. V dnešním stav~ vypadá spis tak, že pro slova začínající písmeny A až M máme toliko excerpta Paula Diacona, kdežto pro slova s počáte;::ním-i písmeny M až V máme vedle výpisků Paula Diacona i podrobnější Festovy. Nejde tu jako ostatně u všech uvedených děl - o slovník dvojjazyčný, nýbrž vlastně o slovník reálií. Obsahuje seznam málo užívaných, většinou starobylých slov, nejen s jazykovými vysvětlivkami, nýbrž i s věcným výkladem, takže má význam i kulturně historický. K lexikografii měl počátkem 2. stol. n. 1. blízko C. --Suetonius Tranquillus. Z jeho děl tohoto rázu, z nichž některá byla psána řecky, se zachovaly nepatrné zlomky. Mnoho lexikálních poznámek těží­ me z díla Noctes Atticae (Attické noci) od Aula --Gellia (2. pol. 2. stol. n. 1.). Cenný materiál obsahuje spis Afričana Nonia Marcella ze 4. stol. n. 1. De compendiosa doctrina (Malá

encyklopedie), stručný jazykový a věcný slovník. Dochovalo se v něm množství citátů zřím. autorů. Spis --+ Isidora Hispalského (žil okolo 600 n. 1.) Etymologiae (Výklad slov) podává výklad lat. slov týkajících se různých oblastí lidské činnosti i přírody. Značný vliv měl ve středověku.

rázu, a byla proto napadána spisovateli.

křesť.

liber linteus viz Etruskové (2) libertini viz

propouštění otroků

Libitina, římská bohyně pohřbu; v jejím chrámě a háji bylo uloženo veškeré nářadí potřebné k pohřbům, Literatura: J. E. Sandys, A History of Classical Scholarship, 1906; J. Tolkiehn, jež se tu vypůjčovalo nebo kupovaLexikographie (RE XII, 2, 2432 - 2482), lo. Blízko chrámu sídlili také podni1925. katelé, kteří vypravovali pohřby a obstarávali hrobnické práce (libiLibanios [2. p. -ia] z Antiochie tinarii), téměř výhradně propuštěn­ v Sýrii, * 314, t asi 393 n. 1., řecký ci a otroci. spisovatel, největší představitel pozdní -+rétoriky, učitel císaře Libón viz Olympia -+luliana. Vyučoval ----+řečnictví v Kónstantínopoli; jeho žáky byli libra, základní římská jednotka i význační křesťané, ->-lóannés váhy (327 g; ve starší době 273 g), Chrýsostomos, -+Basileios Veliký, původně i základní římská mince --+Grégorios z Nazianzu. Sám však ( ----+as [librální]). Dělila se na 12 unzůstal věrný tradiční víře a spa- cií. (Podobně dosud váha u Anglotřoval v císaři lulianovi usku- sasů i angl. peněžní jednotka.) tečnitele svých tužeb. Zachovalo V. t.váhy (II). se od něho mnoho řečí, školských deklamací a listů, které jsou důle­ Libyá, řecké jméno pro část -+Afriky známou ve starověku. žitým pramenem pro jeho dobu. Název pochází od hamitského kmelibellus (lat. [mn. č. libelli] ,,kní- ne Libyů, kteří žili záp. od -+Nilu žečka") 1. žalobní spis v procesu a již. od -►Kyrény. V archaické doby císařské; - 2. označení formu- době pokládali Řekové L-yi za lace rozepří s prosbou strany na asijský poloostrov, k němuž necísaře (preces, supplicationes) o jeho počítali Egypt a Aithiopii; teprve dobrozdání. Císař (jeho úřad a li- od 5. stol. př. n. 1. se pokládala L. bellis) odpovídal reskriptem při­ za samostatný světadíl (hranicí byla pojeným na podání (subscriptio); dn. Suezská šíje). Podrobnější zprátakto zodpověděné l-li byly veřejně vy o této oblasti pocházejí až zřím. vyvěšovány (jejich soubor se na- doby, kdy se pro ni začalo užívat zýval liber libellorum rescriptorum názvu Afrika. et propositorum Romae) a strany si z nich opatřovaly ověřené opisy; Licinius. Valerius Licinianus L. - 3. libellus divortii (repudii): rozvo- [2. p. -ia -na -ia], římský císař dová listina; - 4. potvrzení vydá- v letech 308-324. Po vítězství nad vané křesťanům o tom, že vykonali -► Maximinem Daiou r. 313 ovládl východní polovinu říše jako spojeoběť pohanským bohům. nec --+Konstantinův. R. 324 byl Liber a Libera, italská dvojice Konstantinem I. poražen a zbaven božstev plodnosti a vegetace, je- vlády, r. 325 zavražděn. jíž slavnost Liberalia (17. března) souvisela s jarní setbou. Obě lid 1. v Řecku viz démos ; božstva byla záhy pořečtěna a přija­ 2. v Římě viz plebs. la rysy -+Dionýsa a -►Persefony. Současně k nim po vzoru řec. Dé- lidová píseň. A. Z řeckých l-vých métry přistoupila i -+Ceres, která písní se zachovaly nepatrné zlomky. pak v této trojici nabyla _vůdčího Představu o nich si můžeme částeč­ postavení. To se projevilo např. ně učinit podle jejich ohlasu v umělé v tom, že den vysvěcení jejich chrá- poezii. Byly to krátké písně náb. mu na Aventinu (r. 493 př. n. 1.) obsahu, které často souvisely s přír. připadl na slavnost Cerialia (19. mýty. Ailinos - nářek nad smrtí jidubna). Pův. byl kolem tohoto nocha, který personifikuje jaro chrámu trh na obilí, na který dozí- zničené horkým létem, ->-paján rali -►aedilové, patrně strážci píseň k poctě boha Apollóna; chrámu; ti se v této funkci mohli žalozpěvy nad mrtvými (thrénoi [->-lyrika]); písně dětské - např. časem stát městskými úředníky. Liberalia, která byla ztotožněna tzv. vlaštovčí koleda, kterou děti s dionýsovskými mystériemi, se vítaly jaro; - · ukolébavky, písně udržela i v době císařské, nabývala pracovní (zachovaly se zlomky písní mnohdy nevázaného orgiastického mlynářských, vinařských, veslař-

341/ ských), písně milostné, epické hrdinské písně. Stopy těchto l-vých písní nalézáme i v byzantské a novořecké l-vé písni. B. Římané neměli zpěv v takové oblibě jako Řekové. Také jejich nejst. písně souvisely s kultem (-•-carmen), s obřady svatebními ( -•fescennijské písně) a pohřebními ( --+-nenia). Od l-vé písně nutno rozlišit populární popěvky zpívané nap ř . vojáky při triumfech ( ---+-carmina triumphalia), volební popěvky apod. Překlad

ukázek ŘecL

lidové vyprávění zahrnuje něko­ lik druhů folklórní prozaické literatury. Je to předně -►pohádka (např. o Amoru a Psýché, v umělé literatuře zpracovaná ->-Apuleiem). Jednotlivé pohádkové motivy se objevují v řec. mýtech (hrdina zranitelný pouze na jednom ~istě, nap ř . ->-Achilleova pata, odložené dítě, těžká hádanka), zejm. ve vyprávění o -Odysseovi, --+-Perseovi, --+-Argonautech. Význačné hist. osobnosti se staly hrdiny lid. vyprávění, tzv. -+-novel (--+-Kýros, --+-Kroisos, ->-Solón, --+-Thalěs). Některá z těchto vyprávění se zachovala u --+-Hérodota a čerpal z nich asi i --+-Ktésiás. V helénist. době v nich zesílily erotické prvky. Oblíbeny byly i vymyšlené životopisy slavných mužů, vyprávění o -+-sedmi mudrcích, o životě -►Homérově, Hésiodově a ->-Aisópově, koncem starověku vyprávění o zázračné moci některého boha a jeho následovníků ( --aretálogie). Řec. prvky se tu mísily s prvky orientálními. Podobný ráz má i část starokřesť. písemnictví. Smyšlená vyprávění o zvířatech a přír. jevech byla předmětem ~➔ paradoxografie a přešla do střv. -.Fysiologu. Druhem Z-ho v. je i zvířecí ->-bajka, která přišla do Řecka z východu (v nejst. době se objevuje u ->-Hésioda a ->-Archilocha) a žije dosud v novořec. pohádkách. Koncem starověku proniklo do lid. folklóru vyprávění o --+-trójske válce, o --+-Alexandru Velikém a o ->-Apollóniovi, králi tyrském. Tato vyprávění byla ve středověku velmi oblíbena v Byzanci i ve stř. a záp. Evropě. ligatura (od lat. ligare, vázati), spojení dvou až čtyř sousedních písmen v textu v jeden grafický celek, kde se využívalo společných tahů písmen, aby se ušetřilo místo (v nápisech a textech kaligrafických) nebo zrychlilo psaní (v textech

kurzívních). Tvar některých písmen byl v l-rách výrazně změněn. Na lat. nápisech od 1.-2. stol. n. 1. jsou l-ry velmi hojné, na řeckých se objevují ve větším množství až v pozdní době císařské. Do textů psaných na papyru nebo pergamenu pronikly ve 4. stol. n. 1. Některé stv. l-ry, nap ř . spojení Ň (NT) a f,c. (AE) v lat. písmu, přežívaly hluboko do středověku. - V. t. zkratky. Ligurie (lat. Liguria), krajina v severozápadní ->-Itálii, prostoupená Alpami a Apeninami, a proto málo obydlená. Obyvatelstvo, prořídlé odbojem proti Římu a deportací r. 180 př. n. I., se zabývalo pastevectvím (ovce) a zpracováním vlny; vyváželo se stavební dříví, vlna a sýry. Střediskem L. se stal přístav Genua (dn. Janov, it. Genova). Důležitým silničním uzlem byla Derto~a (dn. Tortona) .' Ligurové viz italské kmeny lichva viz

půjčky

liktoři (lat. lictores), zřízenci úřed­ níků s --+imperiem; byli bráni z občanů, důstojností stáli níže než písaři (scribae). Na veřejnosti kráčívali před úředníkem v řadě za sebou nesouce svazky prutů ( ->-Jasces), oděni v městě togou, v poli červeným pláštěm. Počet l-orů byl různý podle hodnosti magistrátovy: v ~obě královské

král, za republiky konsulové a vojenští tribunové s konsulskou mocí (tribuni militum consulari potestate) mívali po 12 l-orech, praetoři v městě po 2, v provincii po 6, diktátor 24, magister equitum 6; za císařství císaři 12, později 24. Také některé kněžské osoby (např. vestálky) byly provázeny liktorem. Svého l-ora měla též každá kurie ( -►curia [1]). Lilybaion· (lat. Lilybaeum, dn. Marsa/a), pevnost a důležitý obchodní přístav na západním cípu ->-Sicílie, založený ve 4. stol. př. n. I. Kartágiňany; patřilo mezi nejbohatší sicilská města. Dodnes tu jsou patrny zbytky opevnění. limes [2. p. -mitu] (lat.), původně cesta,mez jdoucí napříč pozemkem, hranice mezi pozemky, od doby císařské označuje hranici římské říše, ať už přirozenou, tvořenou ře­ kou (odtud pův. název ripa břeh), nebo umělou s příkopem a valem, popř. i s palisádou nebo zdí. Páteří limitu byla vždy str~tegická silnice, která umožňovala

lim rychlé spojení i přesuny vojenských jednotek, a síť vojenských táborů, stanic a signálních věží, pomocí kterých byly ohlašovány pohyby nepřátel i přivolávány posily na místa ohrožená útokem. L. se různil časově, tj. podle jednotlivých období, i místně, podle odlišných místních podmínek. Začátky limitu sahají už do doby Augustovy (27 př. n. 1.-14. n. I.), kdy se utvářely hranice impéria na Rýně a na Dunaji. Stavěly se tam vojenské tábory, které sloužily jednak zabezpečení řím. státu, jednak jako základny pro operace řím. armád v barbarském území, tzv. barbariku (k dočasnému proniknutí východně od Rýna až k Labi). Když se po r. 9 n. I. ustálila hraniční čára na obou řekách, stal se Rýn a Dunaj přirozenou oporou trvalého zajiště­ ní a opevnění hranic, které bylo systematicky budováno především za Flaviovců (69-96), hlavně za posledního z nich, Domitiana (81 až 96), a pak za Trajana (98-117) a Hadriana (117-138). Obranný systém se skládal z velkých ->-táborů -+legií (castra),z táborů menších útvarů, tj .. ->-kohort nebo -+al ( -➔ castellum), a z opevněných strážních věží (-•-burgus). Později byla opevnění většinou jen udržována, zřídka ještě zesilována, např. na našich hranicích za --+-MarkaAurelia (161-180) a -➔-Commoda (180 až 192). Od této doby byla říše vystavena častým útokům barbarů, za nichž např. už kolem r. 260 padl germánský limes posunutý za Rýn, chránící tzv. -~agri decumates, a barbaři byli masově usazováni v pohraničních provinciích. Od 2. pol. 3. stol. se změnilo i základní pojetí obrany řím. říše. Až do té doby byly vojenskě útvary rozmístěny (mimo gardové ->-prétoriány v Itálii) jen v pohraničních oblastech, potom však byla vytvořena vedle obrany hranic i obrana do hloubky vnitrozemí. Hranice chránili tzv. limitanei, usedlí hraničáři, v nitru říše byly ústřední pohyblivé armády (comitatenses, palatini). Opevněný l. je znám ze všech hranic impéria, i když jeho průzkum není všude stejně důklad­ ný. Dobře známe l. ve Skotsku (napříč ostrovem), germánsko-raetský (umelý od Rýna pod Bonnem až k Dunaji před Řeznem) a na středním Dunaji (přirozená hranice se strategickým předpolím na levém břehu). L. byl i na dol. Dunaji, dácko-moesijský, a mimo Evropu v záp. části sev. Afriky a syrsko-arabský. V sousedství našeho území byly čtyři tábory legií: ->-Vindobona (Vídeň), --Carnun-

lim

342/

tum proti ústí řeky Moravy, -► Bri­ getio proti ústí Váhu, -►Aquincum (Budapešť) a řada menších táborů. Tento úsek však pro svůj klíčový význam měl opěrné body i za řekou Dunajem, castellum -► Kelemantia (lža=Leányvár u Komárna) a stanice ( -► Stupava, Děvín, Bratislava) i strážni věže. Funkce táborů (-►Laugaricio=Trenčín) a stanic (-► Mušov, Milanovce na Nitře aj.) hluboko ve vnitrozemí byla někdy vojenská, jindy obchodně politická. Podobně i některé tábory a stanice na samých hranicích byly určeny k prostředkování obch. styku s barbarským zázemím.

sofistiky Alkifrón (2. stol. n. I.) a Aristainetos (5. stol. n. I.). Velké obliby dosáhla tato forma v římské literatuře, kde někteří veřejně činní mužové upravovali i své soukromě listy tak, aby mohly být sebrány a vydány. Tyto listy jsou pro nás významným pramenem poznání soukromého života v Římě. Zachovaly se listy -Ciceronovy, -► senekovy, -►Plinia Ml., -► Frontonovy. Veršované listy psali -Lucilius, -► Horatius a -Ovidius.

Literatura: Der obergermanisch-raetische Limes, 1894nn; Der romische Limes in Ósterreich, 1900 nn; Germania Romana 1-11, 1924 2 • - V. t. s. v. území ČSSR v době římské.

limitanei viz limcs

Překlady: F. Stiebitz, Hetéry a svět, 1931 (Alkifrón); V. Bahník,

jejich Listy Alkifrón, hetér, 1970 (AK sv. 8) [Ailiános, Aristainetos, Filostratos, Lúkiános, Theofylaktos].

listr viz keramika literatura byzantská viz literatura řecká křesťanská navázala bezprostředně na literaturu židov-

lineárni písma viz písma egejská literatura Linos [2. p. -na]; linos (řec.), pů­ vodně melodie staré řecké lidové písně, pokládané později za píseň smuteční. Její personifikací byla postava pěvce Lina, syna Apollónova. L. prý vyučoval hudbě mladého Héraklea; když ho pokáral za jeho neobratnost, Héraklés ho zabil.

Liparské ostrovy (lat. Liparaeae insulae, Aeoliae i., it. Lipari), skupina ostrovů vulkanického pů­ vodu (sopka Stromboli dodnes činná) severně od Sicílie. Od 6. stol. př. n.1. byly osídleny řec. kolonisty. Po smrti -►Agathokleově (r. 289 př. n . I.) je ovládli Kartágiňané, za první -►punské války Římané, ktéří porazili kartáginské loďstvo (r. 260 př. n. I.) u nedalekých -Myl. - Na L. o. kladli pozdější ant. básníci mytické sídlo boha větrů -Aiola (2). list (řec. epistolé, dopis) v antice byl jednak skutečný, s funkcí prostě sdělnou, jednak umělecky vypracovaný. V tomto případě byl prozaický nebo veršovaný, psaný jménem autorovým nebo jménem jiné osoby (mytické nebo historické), tedy fingovaný. Nepravost l-ů přičítaných tyranu Falaridovi, Themistokleovi, Sókratovi a Euripidovi prokázal zakladatel moderní vědecké filologické kritiky R. Bentley (17. stol.). Naproti tomu byla uznána pravost většiny listů Forma l-u byla -►Platónových. pěstována v rétorských školách, fingované l-y byly vkládány zejm. do hist. děl (např. -Sallustius, Dějiny). Autory literárních l-ů nazýváme epistolografy. Z řec. autorú vynikli v období -►druhé

čení války židovské), zčásti patrně na základě starší, ústní, ale snad i písemné tradice. Byl to především nový druh výpravné prózy, blízký -➔aret&logiím tradiční (,,pohanské") literatury, historické zpracování událostí, jež provázely vznik křesť. církve: -evangelia a -► Skutky (apoštolské). Evangelia se vydávají za autentické vyprávění o životě a působení křesť. kultovního héróa Ježíše (Krista). Takových vyprávě­ ní vznikla celá řada, jen čtyři z nich však l:,yla zařazena do novozákonního kánonu ( -kanonizace), ostatní vcelku zanikla. Kanonická evangelia (jejichž údajnými autory byli evangelisté Matouš, Marek, Lukáš a Jan) se však úplně neshodují ve výkladu i ve vyprávění. - Na vyprávění evangelií navazovaly Skutky, které podávaly výklad o působení jednotlivých křesť. misionářů v nejrůznějších částech světa. Do NZ byl však zařazen jediný představitel tohoto lit. druhu, ty Skutky apoštolské, které navazují bezprostředně na Lukášovo evangelium a pokoušejí se vyložit historii nejranějšího křesťanství a jeho rozšíření, zvl. ve východní části řím. říše. Kanonické Skutky jsou psány z hlediska jeruzalémského círk. sboru, jemuž podle autora patřil primát mezi nejstaršími křesť. obcemi. Lit. druhem nejpočetněji zastoupeným v NZ (21 z 27 knih) jsou tzv. -➔epištoly (listy, dopisy), z nichž některé pocházejí ještě z doby před válkou židovskou. Tento lit. druh, oblíbený ostatně i v tradiční ant. literatuře ( -list), se vyvinul ze skutečných dopisů, které posílali jednotlivým círk. obcím misionáři-zakladatelé, odpovídajíce na jejich dotazy o růz­ ných otázkách křesť. víry, popř. životní praxe. Protože jejich obsah mohl zajímat i jiné círk. obce, bývala ve formě dopisů zpracována témata obecnějšího zájmu, čímž vznikly epištoly v užším smyslu slova (dogmaticky didaktická pojednání). Srovnání novozákonních epištol po stránce obsahové ukazuje, že již v rané cirkvi byly velmi rozdílné názory na některé věroučné otázky (např. může-li se člověk_ · zasloužit o své spasení konáním dobrých skutků či je-li odkázán pouze na milost boží). Epištoly se v k-ké l-uře vyskytují i mimo NZ, např. list -►Klémenta Ílímského Korintským nebo listy -► Ignatiovy zařazené mezi spisy apoštolských

skou jak po stránce obsahové, tak Převzala zprácování. metodou veškeré lit. bohatství, kterým se žid. písemnictví v době vzniku křesťanství mohlo vykázat, tedy nejen všechny kanonické spisy SZ (a to ve formě známé jako -Septuaginta), ale i četné, v té době v hojném počtu vznikající, -► apo­ kryfy; právě zájem křesť. čtenářů umožnil, že se některé z nich zachovaly, když je žid. oficiální kruhy zavrhly jako nepravověrně. Zároveň byla recipována tZ\'. -alegorická metoda, která dovolovala svým uživatelům odkrývat tajný smysl obsažený podle nich v textu posvátných knih. Bezprostředním cílem, který sledovali nejstarší, nám neznámí křesť. myslitelé výkladem příhod­ ných míst z této literatury, bylo podání důkazu pravdivosti jejich nové víry; události provázející církve pojímali křesť. vznik jako naplnění řady prorockých výroků vhodně upravených. Žid. literatura však mohla poskytnout vzory i pro jejich křesťanům vlastní lit. produkci. Tak podle vzoru apokryfních žid. -► apokalyps a s použitím množství jejich motivů vznikla -► Apokalypsa Janova (Zjevení Jana Theologa), která vydává svědectví o zjitřeném ovzduší, v němž křesť. hnutí vznikalo a se utvářelo. Vliv tohoto lit. druhu působil však ještě později na obdobná díla, která již nebyla pojata do NZ, zvláště na některé spisy tzv. -apoštolských otců, jako jsou -►Pastor Hermae, otců. Všechny tyto spisy byly psány list Barnabášův, zčásti i -Didaché. Vlastní, specificky křesťanská především pro potřeby církve samé. literatura vznikla po r. 70 (ukon- Ze skutečností vnéjších, mimo

církev samu, zajímaly jejich autory nejvýše ty vlivy, které by byly mohly ohrozit učení, jež bylo podle jejich názoru jediné správné (ortodoxní, pravověrné). Proto se zvláště v epištolách - setkáváme občas s polemikou proti některým gnostickým názorum ( -➔gnosti­ cismus). V jiné situaci se octlo křesťanství v 2. stol., kdy se začalo v řím. říši šířit ve větším měřítku, takže se mohlo zdát nebezpečným tradiční ideologii (a tím i současnému společenskému pořádku). Proto byli křesťané čas od času na růz­ ných místech vystaveni pronásledování a byli nuceni hájit křesť. církev proti útokům zvenčí. Asi od pol. 2. stol. se tedy objevují poměrně četná díla křesť. ---➔apologetů, a to zprvu pouze v řečtině (např. ---➔Iústínos Martyr), koncem 2. stol. pak již i psaná latinsky ( -►Minu'­ cius Felix, -► Tertullianus). Tyto apologie byly určeny pro nejširší veřejnost, zčásti však byly adresovány vládním úřadům, které působily při procesech vedených proti křesťanům. O takovýchto procesech, kterě končívaly často odsouzením k smrti, byly pořizová­ ny záznamy, jejichž cílem bylo oslavovat křesť. mučedníky (acta martyrum, protokoly o mučední­ cích). Křesť. věrouka se rozvíjela zčásti v polemice proti --➔herezím; bojovníky proti heretikům, kacířům (tzv. herezeology), byli obzvláště ---➔Eirénaios z Lugduna a jeho žák, římský vzdoropapež ---➔Hippolytos, z lat. autorů ---➔ Tertullianus. Zčásti však k jejímu rozvoji docházelo pozitivním výkladem v ---➔homiliích a v jiných exegetických (výkladových) dílech. Začaly se objevovat pokusy vyrovnat se - na základě křesť. věrouky - se současnou, zejm. řeckou, vzdělano­ stí. Nejvýrazněji se toto úsilí projevilo v dílech učitelů---➔katéchétské školy alexandrijské, -➔Klémenta z Alexandrie a ---➔órigena, kteří zastávali názor, že křesť. víra má být podepře­ na hlubokým filosofickým vzdělá­ ním. Na latinsky mluvícím Západě navázal na dílo Tertullianovo kartáginský biskup ---➔ Cyprianus, jejž zajímaly i otázky praktické morálky. Do téže doby snad spadá i tvorba ---➔Commodianova, který své básně psal velmi chybnou (vulgární) latinou. Již v době před zrovnoprávně­ nim s ostatními kulty (tzv. -►ediktem milánským r. 313 n. 1.) vystoupilo křesťanství v úloze ůtočníka; spisovatelé jako ---➔Arno­ bius nebo ---➔Lactantius ostře

343/

lit

polemizují proti tradičnímu, polytheistickému náboženství a snaží se dokázat pravdivost učení křes­ ťanského. V době kolem -►koncilu níkajského (r. 325) rozvinul bohatou spisovatelskou činnost ---➔Eusebios z Kaisareie, pro kterého všechen předcházející hist. vývoj dosáhl svého vrcholu právě v křes­ ťanství. V názorových bojích po níkajském koncilu vynikl nesnášenlivý ---➔Athanasios z Alexandrie svou polemikou proti ariánství zaměřenou vlastně proti cařihrad­ skému císařskému dvoru - i oslavováním mnišského způsobu života. Jak se křesť. církev v západních částech řím. říše stávala jednotným celkem pod vedením řím. biskupa, začala se pociťovat potřeba sjednotit i latinské znění biblických knih. Bylo třeba revidovat dosavadní překlady, které vznikly živelně na různých místech. Tohoto úkolu se podjal koncem 4. stol. učený ---➔Hieronymus; překlad jím revidovaný byl později vyhlášen za jedině správný ( --➔ vulgáta). Hieronymus rovněž seznamoval své krajany s výtěžky práce řec. ---➔církevních Otců, např. Eusebiovou Kronikou. O něco starší ---➔Ambrosius se zabýval řadou otázek z věrouky i praktické morálky; kromě toho zavedl do kat. bohoslužeb, aby je učiní! přitažlivějšími, zpěv chorálu (podle něho označova­ ného jako ambrosiánský). Jeho žák ---➔Augustinus vytvořil ve svém rozsáhlěm díle věroučnou soustavu, opíraje se přitom o tehdejší profánní filosofii nov"platónskou. Na ortodoxním (pravoslavném) · Východě hráli obdobnou úlohu tzv. „velcí Kappadočtí" (tj. Basileios Veliký, jeho bratr Grégorios z Nyssy a jejich spolužák Grégorios z Nazianzu), jakož i ---➔ Ióannés Chrýsostomos (Jan Zlatoústý). V jejich a Augustinově díle tak bylo dosaženo v jistém smyslu integrace křesť. věrouky a tradiční, ,,pohan'ské" filosofie; v těto dvojici však nabyla na dlouhá staletí vrchu theologie, kdežto filosofie byla odsouzena hrát úlohu „služky theologie" (philosophia ancilla theologiae).

ních kulturních národů. Vytvořila téměř všechny lit. druhy, které od ní takřka beze změny převzaly evr. literatury. K jejímu rozvoji při­ spěly jednotlivé řec. kmeny: Aiolové epickou a lyrickou písní, lónové eposem, poezií jambickou, elegií a naukovou prózou, Dórové sborovou lyrikou a fraškou, Attiča­ né dramatem, krásnou prózou a řečnictvím. V dalším vývoji řec. poezie bylo užívání nářečí těchto kmenů v příslušných básnických druzích pokládáno za závazné. Ř. l. se dělí na čtyři období, v nichž se odrážejí stupně vývoje staré řecké společnosti: 1. ar:chaické, též předattické (od počátků do válek řecko-perských, tj. do zač. 5. stol.), 2. klasické nebo attické (5.-4. stol.), 3. helénistické (od smrti Alexandra Velikého r. 323 př. n. 1. do dobytí Egypta Římany r. 30 př. n. 1.) a 4. římské (od r. 30 př. n. 1. do r. 529 n. 1.). 1. Období archaické je charakterizováno rozvojem eposu a lyrického básnictví. -►Homérske eposy [lias a Odysseia vznikly v lónii a podávají obraz pozdní rodové společnosti, která se už začala rozpadávat. Na půdě pevninského Řecka v Boiótii vytvořil na rozhraní 8. a 7. stol. -►Hésiodos epos didaktický, v kterém se již odráží období přechodu od rodo~ vého zřízení k městskému státu. Ten to přechod se neobešel bez prudkých bojů mezi rodovou aristokracií a demokratickými vrstvami zámožných obchodníků a řemeslníků, které se zrcadlí v počátcích i vývoji ---➔lyríky. Jambickou útočnou poezii představuje ---+Archilochos. Elegie měla ráz vlastenecký, polit. a morální u -➔ Solóna, válečný u ---➔Kal­ lína a ---➔Tyrtaia, didaktický a etický u ---➔ Theognida, který jí použil i k nenávistným výpadům poražené aristokracie proti demokratickým žívlům. Eroticky sentimentální prvek vnesl do elegie ---➔Mimnermos. Později vznikla umělá lyrika písňová, melická, a to buď monódická nebo sborová (chorická). Hlavními představitelí monódické lyriky byli lesbičtí aristokraté, voják a básník---➔Alkaios a básnířka -➔ Sapfó, tvůrci lyrické poezie v moderním smysm slova. Třetím je ---➔Anakreón z Teu, který žil a tvořil na dvorech tyranů. Sborová lyrika, literárně vypěstěná z -►lid. písní, vyvrcholila tvorbou ---➔ Simónida, ---➔Pindara a ---➔Bak­ chylida na přelomu 6./5. stol. Měla mnoho druhů. ---➔Epiníkion, oslava zdatného jedince, mělo své místo v aristokratické kultuře, avšak s rozvojem demokratizující

Literatura: A. v. Harnack, Geschichte der altchristlichen Literatur bi> Eusebius I-II, 1893-1904; O. Bardenhewer, Geschichte der altkirchlichen Literatur, I-IV, 2. vyd., 1913-1924, V, 1932; P. Labriolle, Histoire de la littérature latine chrétienne, 1947 3 •

literatura řecká I. antického období zahrnuje literární památky psané různými ---➔nářečími řecké­ ho jazyka za dobu así od 8. stol. př. n. 1. až do r. 529 n. 1. Je to /. originální, i když nelze popírat, že na ni působily též vlivy soused-

lit

344/

se společnosti pozbývalo významu a odumřelo stejně jako ostatní druhy lyriky. Už v tomto období došlo ke vzniku dčjcpisné i filos. prózy u maloasijských Iónu. Prvními prozaiky byli -- ► logografové. 0 věde cké popsání světa se Pokusil --+Hekataios z Miltra (6./'5. stol. př. n. I.). Prózy používali k svým výkladum i první iónští filosofové níci; někteří z nich volili však i formu didaktické básně. 2. V období attick é m se staly středem lit. ruchu Athény, jež za to vděčí své dcmokratickf únavě. Veřejné, polit. i kulturní dění se stalo zájmem širokých vrstev svobodného lidu tohoto městskO::ho státu. Hlavním lit. přínosem tohoto období je rozkvět řec. dramatu, tj. -,.tragédie, která se vyvinula z lidových zpěvu na -Dionýsa, a o něco později i ---:-komedie. Drama se provo:.:ovalo v rámci náb. slavnosti, ale i jako literární uměkcká soutěž. Bylo určeno širokým vrstvám, proto se stavěla přírodní divadla pro velký počet div,i.ků. Drama se ~talo prostředkem výchovy všeho lidu, bylo přístupno ženám, ba i otrokum. Slavným se stalo trojhvčzdí tragických básníku,--•Aischyla,-+Sofokleaa--+Eurfpida. Hlavním představitelem tzv. staré attickč komedie byl - •Aristofanés. Tvurcem hist. prózy se stal svými světovými dějinami „otec dějepisu" --H t rodotos, v jehož díle se však objevuji teprve zárodky hist. kritiky. Po něm vystoupil --+ThúkýdiMs s racionalistickým pojetím d ějin, v nichž shledával jen působ eni přiroz ených příčin (stal se i zakladatelem hist. kritiky), -•Xenof6n pak vnesl do hist. prózy umění lit. portrf tu. Jako d llsk dek

řec. obcí. Stř edisko kulturního života se přeneslo z Athén, v nichž se však udržely alespoň filos. školy, do hl. sídel hclč:nist. států, především do Alexandrie, dále do Pergama, Antiochie, na Rhodos a do Syrákús. Lite ratura za novtho uspořádáni polit. pomčrů nemohla již počítat s ohlasem u širších vrstev a omezila se především na úzký kruh vzdčlanců. Přesto však přinesla leccos nověho i v tematice, zvl. však ve zdokonaleni formální stránky, především v prvnípolovine tohoto období. To je vidět Ilapř. na poezii, v které udával tón ---Kaliimachos (sr. alexandrijské básnictví). Tragédie ~ila ještč z pozůstatku klas. doby, komedie pozbyla polit. významu, O bni.tila se k látkám ze všedního života a stala se kosmopoliti.:kou; hl. básníkem této tzv. nové attkké komedie ve 4. stol. př. n. I. je -~Menandros. Rozvoje dosáhla zvl. nauková próza. Učenci, zv. gramatici (pod pojmem „gramatika" se rozuměla nej en mluvníce, nýbrž i lit. historie a kritika), shromažďovali, vydávali a v knihovnách ukládali památky klas. řecké literatury. Hl. osobnosti tohoto vědeckého ruchu byli ►Zénodotos, -•Eratosthenés, -+Aristofan és Byzantský, Aristarchos ze Samothráky (-►gramatika [Al), -~Kratés z-Mallu, ve vlastní gramatice vynikl -~Dionýsios Thrax, v matematice • ,Archimédés, v astronomii -~Aristarchos ze Samu. N ejlepším dějepiscem helénist. období byl -+Polybios. V této době se vytvořily zábavné druhy prozaické, román a novela, jakož i --+-akmé do r. 187), první římský básník, původem Řek z Tarenta. Jako zajatec se dostal do Říma, později byl propuštěn na svobodu a stal se v Římě učitelem. Přeložil do latiny saturnským veršem (-+saturnius) -+Homérovu Odysseiu (Odusia). Pře-

kladu, jehož text byl proti originálu zkrácen, se užívalo ve školách jako učebnice při elementární výuce latiny po dvě století. Zachovalo se z něho 30 veršů. R. 240 (podle Accia až 197) provozoval o řím­ ských hrách ( -+hry [II]) svůj překlad neznámé řec. tragédie a komedie. Z pověření senátu složil (r. 207) v době 2. punské války dvě kultovní písně (zachoval se jediný verš). Hist. význam L-iův je v tom, že první tlumočil řec. literaturu řím. světu. Literatura: G. Marconi, La cronologia di Livio Andronico (Memorie del' Accad. Naz. dei Lincei 1965-1966, 125-213).

Livius Drusus viz Drusus (1); (2) Livius. Titus L. [2. p. -ta -ia], 59 př. n. 1.-17. n. 1., významný římský historik doby Augustovy, původem z Patavia (dn. Padova). Své monumentální dílo Ab urbe condita (Od založení města) začal psát mezi r. 27-25 a pracoval na něm až do konce života. Vylíčil v 142 kn. analistickým způsobem dějiny Říma od legendárních počátků až do r. 9 př. n. 1. Z L-iova spisu se vedle menších zlomků zachovalo 35 kn., a to kn. 1.-10. (události do r. 293) a kn. 21.-45. (od 2. punské války až po triumf Aemilia Paulla nad Makedonií, 218-167). Ze všech knih (kromě 136.-137.) se zachovaly stručné obsahy, tzv. periochy. L. přistupo­ val k svému úkolu jako umělec, který chce morálněpoliticky pů­ sobit na spoluobčany. Z toho plynou nedostatky i přednosti jeho díla: po umělecké a ideové stránce je působivé, po stránce vědecké však nedosahuje ůrovně předních děl řec. historiografie. Původních pramenů používal L. jen zřídka, i když k nim měl přístup; raději čerpal ze spisů dřívějších řec. a řím. dějepisců, -+Polybia, ---+Poseidónia, mladších -+analistů, -+Caesara aj. S lit. prameny nezacházel dostatečně kriticky, ač o spolehlivosti analistů měl pochybnosti; tak zav1s1 hodnota jeho zpráv na kvalitě pramenů, z nichž v jednotlivých partiích čerpal. - L. chtěl podat čtenářům poutavý a výchovně působivý obraz řím. historie. Dějiny svého národa, zvl. nejst. minulost, silně idealizoval. Dílo je proniknuto přesvědčením o polit. nadřazenosti Římanů nad ostatními národy. Celkovým pojetím jsou L-iovy dějiny spíše eposem v próze než hist. dílem; právem bývají označovány za prozaický protějšek Vergiliovy Aeneidy. Pro své umělecké přednosti zastínily

349/ prací starších řím. historiků, které se pak přestaly číst a opisovat. N. Machiavelli ve spise Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio (vyd. 1531) vycházeje z Livia vysoko oceňuje ústavu římské republiky a sní o ideální vládě Itálie. H. Taine v Essai sur Tite-Live (vyd. 1856) demonstruje na Liviových dějinách svůj abstraktní determinismus jako základní teoretický postulát filosofie dějin.

většinu

Překlad: P. Kucharský, Č. Vránek, Livius, Dějiny (kn. 1.-4.), 1971 (AK sv. 11). Literatura: H. Bornecque, Tite Live, 1933; E. Burek, Die Erzlihlungskunst des Titus Livius, 1934; Wege zu Livius, vyd. E. Burek, 1967.

locatio conductio rei (lat. doslova „nájem a pronájem věci"), smlouva nájemní nebo pachtovní o dočasném užívání věci (movité nebo nemovité) za plat. - L. c. operarum = námezdní (služební) smlouva, obvykle na řemeslnickou práci. - L. c. operis = smlouva o dílo, tj. o výsledek práce, při níž zjednaný pracovník· je odpověden za škodu, nedostatek schopností a za ztrátu věci; objednatel musí zaplatit ujednanou odměnu, i když dílo stihla zkáza před jeho schválením. locus communis (lat. ,,společné místo", řec. topas, mn. č. topoi), výrok, myšlenka nebo 01otiv, který se častým opakováním stal obecným majetkem. Ve stv. literatuře se s těmito loci communes setkáváme často, zvl. v řečnictví a filosofii. lodě poznali Řekové u Kréťanů,

již v polovině 3. tis. n. 1. první námořní moc v řec. prostoru (--► Kréta). Řekové však dlouho užívali lodí pouze jako dopravního prostředku. Thúkýdidés líčí, jak v 2. tis. př. n. 1. podnikali pirátské výpravy na cizí pobřeží. Ještě v básních homérských se objevují jen /. obchodní a l. sloužící k přepravě vojska. A. Budování válečných lodí sou~ visí s rozvojem námořního obchodu a kolonizační činností jednotlivých měst i městských států. První řec. námořní velmocí se stal v 8. stol. př. n. 1. -►Korint a pak i jeho kolonie -+Korkýra. Athény měly až do bitvy u --► Marathónu (r. 490 př. n. 1.) jen 50 válečných lodí, stavěných snad sdruženími občanů, zvanými -+naukrárie. Teprve zásluhou --► Themistokleovou vybudovaly velké loďstvo, odrazily jeho pomocí útok Peršanů a staly se největší námořní mocností v Řec­ ku. Před --► peloponnéskou válkou (431-404) měly 300 lodi, po této

kteří vytvořili př.

log

válce se jejich moc zhroutila; obno- plachetnice, jen výjimečně se povena byla ve 4. stol. př. n. I. Loďstvo háněly vesly. Trup byl obyč. Sparťanů nabylo většího významu z jedlového nebo borového dřeva, teprve v průběhu -+peloponnéské používalo se však i cedru nebo války (--► Lýsandros). cypřiše. Kýl býval smrkový. Dře­ Nejobvyklejším typem válečné věné části lodi se mezi se bou spolodi byla triéra, tj. loď s třemi řada­ jovaly dřevěnými kolíky nebo mi vesel nad sebou, dlouhá 35- hřeby ze železa či bronzu. Spáry 38 m, široká 5 m, s malým pono- v trupu se ucpávaly koudelí, voskem rem. Pohánělo ji 150-170 veslařů, a smůlou. Na ochranu před účinky kteří se střídali tak, že vždy veslo- slané vody se lodi někdy natíraly vala jen třetina veslařů každé řady. -►asfaltem. Nosnost průměrně veliByli vybíráni z nejnižších společen­ ké obch. lodi byla asi 2000 --► talen­ ských vrstev (thétů, metoiků, tů, tj. více než 52 t. Pro zvláštní otroků a cizinců). Velitelem lodi účely se však stavěly i l. značně byl triérarchos. Stavěly se i lodi větší, např. ta, na které dal císař čtyřřadové a pětiřadové, z poz- Caligula (37-41) dopravit z Héliodější doby jsou zprávy (zřejmě pole do Říma obrovský obelisk, přehnané) o lodích až šestnácti- musela mít nosnost větší než 1300 t. řadových. Vpředu bývaly opatřeny Ještě větší obelisk byl odtud doveostrým zobcem na prorážení ne- zen do Říma r. 357 za císaře Conpřátelských lodí z boků. Když se stantia II, Literatura: August Koster, Das antike nepodařilo nepřátelskou loď potoSeewesen, 1923; VI. Groh, O starých lopit, zpravidla k ní přirazili bokem, dích a plavcich, Věda a život, 3, 1937, naskákali do ní a pak došlo k boj i 24-31; 163-171. muže proti muži. Římané si vybudovali první logika. A. V antickém Řecku se válečné loďstvo po vzoru ukořistěné setkáváme s živelným používáním lodi kartáginské až za první -►pun­ l-ky již u mnoha předsókratiků ské války (264-241); předtím (zvl. u -►Zénóna z Eleje a -► Gor­ užívali, a to jen k menším operacím gia), ale teprve -► Sókratés se vě­ při březích Itálie, lodí svých spo- domě zabýval analýzou pojmu a --►Platóna je tento jenců; teprve za -Caesara se obje- definice. U vují náznaky stálého řím. loďstva, rozbor doplněn zkoumáním vztahů skutečné stálé loďstvo zřídil zač. mezi pojmy pomocí metody dělení, císařské doby M. Vipsanius--►Agrip­ kterou se obecný (tzv. rodový) pa. Válečné loďstvo bylo umístěno pojem dělí na méně obecné (tzv. ze strategických důvodů jednak druhové) pojmy. Formální logika jakožto věda, v ---►Ravenně, jednak v -►Misenu (tJ. na Adrii a na Tyrrhénském která má být „nástrojem" přesného mimo to byla zvláštní usuzování, je až dílem -►Aristo­ moři), loďstva provinciální na Černém telovým. Ve svých logických spimoři, v Egyptě a v Británii, do- sech, které byly později označeny konce i na větších řekách (na souhrnným názvem Organon (NáRýně, Dunaji aj.). Jednotlivým stroj), i v Metafysice položil obecné flotilám veleli prefekti ( --► praefec­ základy deduktivní logiky (zvl. tus [C3]). Římané užívali hlavně studiem logických forem, formulodí třířadových a pětiřadových, lací zásady sporu a vyloučeného taktika námořního boje se nelišila třetího a rozborem procesu usuzomnoho od řecké. Lodní mužstvo vání) a vytvořil první logický systvořili jednak občané, jejichž --► cen­ tém, jehož jádrem je nauka o katesus nedosahoval výše stanovené gorickém a modálním sylogismu. pro službu v legii, jednak propuštěn­ Sylogismus „je řeč, v níž, je-li něco dáno, nutně něco jiného, ci a spojenci. B. Obchodní lodě se lišily od lodí různého od toho, co je dáno, vyválečných nejen rozdílným vyba- plývá právě tím, že dané jest'_'. vením a příslušenstvím, nýbrž Usuzuje-li se ze dvou výrok•u, i celou konstrukcí. Byly těžší a pev- v nichž se něco (přísudek) o něčem nější, proto i vhodnější pro dlouhé (podmět) prostě tvrdí nebo popírá plavby na otevřeném moři. Jejich (tzv. kategorických soudů), na trup byl kratší, avšak širší a o hodně důsledek z nich vyplývající, mluhlubší. Poměr šířky k délce byl víme o kategorickém sylogismu, 1 : 4 nebo 1 : 3. Délka průměrně např.: ,,Jestliže se A vypovídá velké obch. lodi byla asi 34-36 m. o každém B a B o každém C, Příď i záď rr•ěly stejný tvar a obě musí se A vypovídat o každém C", byly opatřeny palubou. Zpravidla později vyjadřovaném ve tvaru: však byla palubou zakryta celá loď. Každé B(savec) je A(živočich) Na ochranu před piráty bývala Každé C(kočka) je B(savec) často obehnána pevným zábradKaždé C(kočka) je A(živočich); lím. Obch. /. bývaly nejčastěji

log

. 350/

jestliže se přitom navíc vypovídá možnost nebo nutnost, jde o modální sylogismus. Aristotelova nauka o sylogismu zkoumá obecně různé soubory termínu (pojmů) uspořá­ dané vztahem podřazenosti prostřednictvím tzv. středního termínu. Podle postavení tohoto termínu, který může být ve výchozích výrocích buď podmětem nebo pří­ sudkem, člení se sylogismy do tří, p@zději do čtyř figur. Vzhledem ke klasifikaci kategorických soudů podle kvantity (na obecné a částeč­ né) a kvality (na kladné a záporné) rozlišují se ve figurách různé platné sylogismy, tzv. mody, např. v první figuře se třemi obecnými kladnými kategorickými soudy. Platnost těchto modů je stanovena určitými pravidly, např.: ,,Ze dvou záporných výroků nic neplyne", nebo je dokazována obdobně jako v matematice vyvozováním ze základních modů, které jsou považovány za axiómy. Z metodologického hlediska jsou neméně cenné Aristotelovy úvahy o kategoriích, definici a důkazu. Aristotelés se zabýval i indukcí, tu však podrobněji studovali až epikúrovci (zvl. -►Filodémos z Gadar). Aristotelově l-ice, přepracované staršími peripatetiky -+Eudémem (1) a -► Theofrastem (zvl. v nauce o modálním sylogismu), byla v mnoha komentářích (zvl. -+Alexandra z Afrodisiady) věnována velká pozornost. Ant. logika se však neomezila jen na rozbor logických forem studovaných Aristotelem. Příslušníci -►megarské školy Diodóros Kronos a jeho žák Filón analyzovali složené výroky, uvedené spojkou „jestliže", např.: ,,Jestliže je den, je slunce nad zemí", a starší peripatetikové zkoumali tzv. hypotetické sylogismy, např.: ,,Jestliže A(vydatně prší), pak B(v,oda stoupá v řekách); jestliže B, pak C(hrozí nebezpečí záplav); jestliže tedy A, pak C", složené z tzv. hypotetických (podmíněných) soudů, v nichž nerozlišujeme podmět a · přísudek, ale podmínku a podmíněné. -+Stoikové, zvl. Chrýsippos ze Sol, vypracovali ant. formu tzv. výrokové logiky zaměřenou na rozbor složených výroků, jejichž význam je určen různými spojkami a zápornou částicí „ne", např.: „Je-li den, slunce svítí", ,,Buď je den, nebo je noc". Nejpozoruhodnější částí jejich logiky je axiomatická teorie dedukce, která se opírá o pět základních „nedokazovaných" úsudků, např.: ,,Buď prvé (je zdráv), nebo druhé (je nemocen); avšak prvé, tedy nikoliv

druhé", a čtyři pravidla umožňující vyvozování dalších platných úsudků, např.: ,,Je-li ze dvou výroků vyvozen třetí, pak kterýkoliv z nich spolu s popřením dů­ sledku vede k popření zbývajícího výroku". V 2. stol. n. 1. nacházíme u -➔Galéna rozbor tzv. vztahových ůsudků, např.: ,,Dión má polovinu toho, co Theón; avšak Theón má polovinu toho, co Filón; tedy Dión má čtvrtinu toho, co Filón". B. Od 1. stol. př. n. I. věnovali l-ice patřičnou pozornost i latinští autoři (např. -+-Cicero nebo -+-Martianus Capella). Poslední samostatné zpracování l-ky nacházíme u -➔Boěthia, jehož překlady a komentáře Aristotelova Organa i vlastní spisy (zvl. o hypotetickém sylogismu) se staly podkladem studia logiky v prvních stol. středověku. Literatura: K. Berka, O vzniku logiky, 1959; K. Berka - M. Mleziva, Co je logika, 1962.

logografové (z řec. logos, slovo, řeč, vyprávění, grafó, píši) 1. nejstarší řečtí historikové (6./5. stol. př. n. I.). Základní typy jejich děl byly: genealogie (rodokmeny), odvozující původ aristokratických rodů od některého boha; chronologie - soupisy králů ve Spartě a v Athénách, kněžek Héřiných v Argu, olympijských vítězů apod., poskytující oporu pro -+datování historických událostí; periégése - popisy krajin, etnografického rázu; ktiseis (založení), vyprávějící o založení jednotlivých měst; historiai (vyprávění) líčící již konflikty řecko-perské. Mezi Z-fy se řadí Akúsiláos z Argu, jenž převáděl epické básně do prózy, -+Hekataios z Míléta, -+Helláníkos z Mytilény, -+Ferekýdés z Athén, Xanthos ze Sard, autor lýdských dějin (Lýdiaka). Z děl l-fů se zachovaly nepatrné zlomky; - 2. pisatelé soudních řečí podle potřeb zákazníka, např. -+Lýsiás. - V. t. řečnictví (A). logos (řec.), rec, slovo, věta, myšlenka, pojem, důvod, rozum, tvořivé myšlení, pak i božská myšlenka, božský nebo světový rozum, idea. U -➔Hérakleita je logos zákon, podle kterého probíhá veškeré světové dění. Podobně u -+stoiků je logos vše ovládající, pronikající a řídící světový rozum, půso­ bící ve všech věcech. Zvláštní nauku o logu vypracoval -+Filón z Alexandrie. Logos je tu božský rozum, sídlo božských myšlenek; je to „prvorozený syn boží", tedy „druhý bůh", prostředník mezi bohem a lidmi. Tuto nauku převzalo křesťanství tak, že Logos pojímá jako osobu, tj. vtělené tvůrčí Slovo,

jež bylo od počátku u Boha jako Syn boží. Později je Logos druhou božskou osobou vTrojici(-►trojice).

Lokris[2. p. -idy],název dvou krajin ve středním Řecku: 1. L. východní ( Opúntská - podle hl. města Opús) zaujímala pobřežní pás proti -+-Euboii, na sz. uzavřený -➔Thermopylami. R. 480 př. n. I. se Lokrové zúčastnili boje u Thermopyl; od r. 457 byla L. v závislosti na Athénách, v -+peloponnéské válce stála na straně Sparty, od r. 371 na straně Théb. Zúčastnila se třetí -►svaté války, r. 355 byla poražena Fóky, asi od r. 269 byla v -+-aitólském spolku, r. 167 př. n. l. byla z něho osvobozena Římany. 2. L. západní (Ozolská) se táhla po záp. svahu -➔Parnássu ke Korintskému zálivu; od L-idy východní byla oddělena -►Fókidou a Dóridou. Z měst vynikal přístav Naupaktos a Oiantheiá, ve vnitrozemí Amfissa. Západní L. neměla velký polit. význam; po r. 371 př. n. I. byla pod hegemonií -➔Théb, od r. 338 náležela k -+aitólskému spolku; z něho ji vymanili r. 167 př. n. I. Římané. Nářečí Lokrů patřilo k tzv. severozápadním dialektům ( -+Dórové; -►nářečí řecká). -Za mytického praotce všech Lokrů byl pokládán -➔Aiás (2) Oíleovec. lomy. Kámen na velké stavby antického Řecka byl získáván v lomech, jejichž stopy jsou dodnes na různých místech viditelné. K nejznámějším nalezištím patří pohoří Pentelikon v blízkosti Athén, kde se těžil proslulý pentelský -►mra­ mor. Zde je známo asi 25 lomů, z nichž bylo ve stv. vytěženo podle odhadu na 400 000 m 3 mramoru. V blízkosti Athén se těžil mramor ještě v hyméttském pohoří ( -➔Hy­ méttos) a v laurijské oblasti ( -+Laurion). Kromě toho byly četné l. na mramor po celém Řecku i na ostrovech (např. na Paru). V římské říši byla známa řada významných lomů, a to jak v Itálii, tak v provinciích. V Itálii byly nejproslulejší l. na bílý alabastr, známé již Etruskům, a na mramor u města Luny (dn. Carrara), v nichž se těžilo od konce řím. republiky. Bohaté /. byly v Egyptě (žula v oblasti Syény, vápenec, porfyr), a v Malé Asii (porfyr). Protože v lomech byly těžké pracovní podmínky, byli do nich posíláni nespolehliví otroci a zvl. trestanci. Za řím. císařství byli na práci do lomů odsuzováni často křes­ ťané. Poměry v lomech se v mnohém podobaly poměrům v - ►dolech.

351/ V Řecku byly/. náležející státu ve starší době pronajímány jednotlivcům, v době helénist. kromě toho těžil z některých i sám stát. Za řím. republiky byly /. v rukou jednotlivců nebo ve státním majetku; stát je pronajímal soukromým společnostem; za císařství přešly významnější/. do vlastnictví císaře. Technika práce v kamenolomech byla velmi primitivní a po celý stv. se mnoho nezměnilo. V místě, kde se měl odlomit kus kamene od skály, vyhloubila se kovovou tyčí řada děr 20-30 cm hlubokých a asi 5 cm širokých. Do nich se pak zasunuly klíny ze suchého dřeva a polévaly se vodou, aby zvětšily svůj objem, a tím odlomily kámen od skály. Tento pracovní postup byl pravděpodobně objeven v Egyptě. Kusy kamene se pak rozřezávaly pilou nebo opracovávaly železnými dláty do patřičného tvaru. Mnohé kusy udivují svými rozměry, např. kamenný kolos v Baalbeku ( -►Hé­ liopolis) je dlouhý 21 m, vysoký 4,60 m a široký 4,25 m. Jeho váha se odhaduje na 1000 t.

Londinium [2.p. -ia] (dn. Londýn), obchodní přístav v - Británii na řece Tamese (dn. Temže), římské město od 1. pol. 1. stol. n. 1. do konce řím. vlády v Británii. Bylo založeno na místě starší keltské osady. Zachované zbytky pocházejí z doby po potlačení protiřímského povstání v 1. 59-61 ( ~Boudicca), kdy bylo město nově zbudováno a rozšířeno (basilika z r. 80 n. 1., forum, městské hradby okolo 120 n. 1.).

Longínos [2. p. -na], též Cassius Longinus [2. p. -ia -na], asi 213 až 273 n. 1., řecký filosof a rétor, stoupenec -.novoplatónismu. Učil v Athénách, později se stal rádcem královny -.Zénobie v Palmýře. Po jejím nezdařeném pokusu vymanit se z moci Římanů byl na rozkaz císaře Aureliana popraven. Z jeho četných prací se zachovaly jen zlomky. Neprávem mu bylo přičítáno kritickě pojednání o stylistice Peri hypsús (O vznešenu slovesném), které patrně pochází z 1. stol. n. 1. (----+Anonymus P. h.). V protikladu k -.Plótínovi tvrdil, že ideje existují vně světového rozumu (nús). Longos [2. p. -ga] z Lesbu, 1. pol. 3. stol. př. n. 1., autor pastýřského románu Dafnis a Chloé (4 kn.) o lásce odložených a pastýři vychovaných dětí, které, ač v nich byly později poznány děti bohatých rodičů, dají přednost společnému

lov

idylickému životu na venkově. prostého vytahování bílých a čer­ Byl hodně čten za renesance a ob- ných bobů z nádoby přes losovací známky se jmény až po jakěsi divován Goethem. ,,losovací stroje" (klérótéria), jePřeklad: R. Kuthan, Dafnis a Chloe, jichž zbytky byly objeveny při v: Láska a dobrodružství, 1971, str. 2384 (AP sv. 1); J. Špaňár, Dafnis a Chloe výkopech na athénské -.agoře a jež (slovensky), 1963. zcela mechanicky, asi rovněž vyObrazy: P. Gérard, D. a Ch., 1824; V. pouštěním černých a bílých kuliček, Bukovac (1855-1922), D. a Ch.; J. Takovýchto Obrovský, D. a Ch., 1929; A. Procházka, rozhodovaly volbu. D. a Ch., 1939 (dva obrazy). - Opera: J. strojů se používalo i při přidělování Offenbach, D. et Chloé, 1860 (libreto p řel. porotců do jednotlivých soudních O. Smrčka, 1914). - Balet: O. Kadlec ( -.héliaiá) bezprostředně (1859-1928), Dafnis i Chloja; M. Ravel, dvoru D. a Ch., 1912. před jejich zasedáním, takže byla zajištěna náhodnost složení poroty, losování (řec. klérósis [ -.k/éroi]) se a tím zmenšena její podplatitelnost v řeckých -.městských státech v jednotlivých případech. Význam volby úředníků losem klasické doby bez rozdílu jejich politického zřízení používalo pro nelze posuzovat odděleně od celého obsazování některých civilních i ná- systému athénských vládních a boženských funkcí. V -►Athénách, státních úřadů a jejich vztahu odkud známe /. nejlépe, se během k rozhodujícím orgánům lidu v 5. 5. stol. př. n. 1. stalo hlavní formou a 4. stol. př. n. 1., tj. ke sněmu ustavování vyšších i nižších stát- (ekklésiá) a porotním soudům. ních úředníku a zůstalo jí i v ná- Smyslem /. spolu s časovým omezesledujícím století. Podrobnosti a ním všech úřadů (velkou většinou zvláště pořadí a doba, kdy bylo na jeden rok), kolektivností většiny /. zaváděno,nejsou bezpečně známy, z nich, zákazem znovuzvolení víme však, že v době mezi (kromě stratégů a búleutu), od-.Kleisthenem a r. 487/6 bylo za- volatelností během funkčního obvedeno pro volbu --+archontů, dobí a povinností skládat účty po členu rady ( -.búlé, búleutu) a jeho ukončení bylo zabránit tomu, snad i dalších úředníků „losování aby význam výkonných a admin. z vybraných kandidátů" (klérósis orgánů nepřerostl význam suveek prokritón): v nižších správních rénních orgánů lidu. L., které a volebních obvodech ( -►démech, bylo ovšem možné jen díky neroz-.fýlách) byl podle určitých obec- sáhlosti a techn. jednoduchosti ných i speciálních kritérií (státní státního aparátu, zároveň poskytoobčanství, věk, výše majetku, valo rovnou šanci kandidátům fyzická schopnost, pro některé oprávněným a ochotným úřady úřady asi též technická kvalifikace) zastávat a prakticky vyjímalo „volkromě voleb vybrán větší počet kandidátů, by" úředníků a z těch pak byl 1-m zvolen potřeb­ stratégů - z dosahu polit. boje. Literatura: J. W. Headlam, Election by ný počet úředníků. Jejich civilní lot at Athens, 1933 2 ; C. Hignett, A History a sakrální způsobilost zastávat of the Athenian Constitution to the End úřad musila pak být formálně of the Fifth Century B. C., 1952, kap. IX. potvrzena porotním soudem nebo radou (tzv. dokimasiá, prověření). Lótofagové (,,pojídači lótosu"), Za doby -.Perikleovy se stalo /. mytický kmen umisťovaný na pov Athénách obecným způsobem břeží --+Libye. Lótos je řešetlá­ volby s výjimkou voleb -.stratégů kovitá rostlina s podlouhlými peca některých vysoce technických kovitými plody, podobnými olivám; úřadů (např. architekt, vyslanci, kdo jich z cizích příchozích okusil, speciální komise pro veřejně práce zapomněl prý na návrat domů. atd.). Zároveň odpadlo předběžné -.Odysseus byl s to jen s použitím vybírání kandidátů a losovalo se násilí odvést na lodi ty své druhy, v démech nebo fýlách přímo kteří lótos okusili (Horn. Od. 9, z kandidátů, kteří se přihlásili. 82 n). V některých případech, např. pro volbu archontů, bylo užíváno lov byl u Řeků i u Římanů, jako ,,dvoustupňového losování": z kaž- u jiných národů, původně prostřed­ dé fýly bylo vylosováno 10 kem k opatřování potravy a kožešin, kandidátů, z nich pak ve druhém popřípadě ochranou před divokou kole devět archontů. Z kritérií zvěří. V hist. době byl pěstován způsobilosti ztratilo hledisko ma- především z pouhé záliby a jako jetkové prakticky význam, snad sport. Toto pojetí 1-u mělo dávnou s výjimkou některých vysokých tradici zejm. v íránské oblasti finančních úřadů (pro jejich hmot- (u Peršanu), kde tvořily obory nou zodpovědnost). Vylosovaní na- ( řec. paradeisoi) součást šlechtických statků. U Řeků měl lov od nejst. dále podléhali dokimasii. Technika /. se pohybovala od dob značný význam, rovněž Etrus-

lov

352/

kové jej cenili. V Itálii, kde byly zůstala nedokončena, nemá jedpro lov příznivější terénní podmín- notnou myšlenku, užívá přehnaně ky než v Řecku, došel obliby pozdě­ všech prostředků rětoriky, ale je ji, v 1. stol. př. n. 1. bylo však již působivá svou nenávistí k absolupěstování zvěře v oborách u Římanů tismu. Byla hojně čtena ve střv. a obdivována na počátku novověku běžné. Lovnou zvěří byli zajíci, jeleni, za boje proti monarchii. divocí kanci, kamzíci, gazely, divocí osli, zubři, vlci, medvědi, lišky, lucerna (lat.) viz osvětlování pantheři aj., z ptactva divocí holubi, hrdličky, drobné zpěvné ptactvo, Lucifer (řec. Fósforos, Světlonoš; kterě přilétalo do Itálie, zejm. těž Hťósforos; lat. Stella Veneris, zosobněná Venušina), drozdi, křepelky, měně kosi a špač­ Hvězda ci, rovněž vrabci, labutě, čápi, hvězda Denice. Podle báje syn tetřevi. V řím. době císařskě se bohyně -+-Éós, bratr Hesperův lovila divoká zvěř též pro štvanice (= Večernice). - V. t. hvězdy (2). (-+-hry III). prostředkem Lucilius. Gaius L. [2. p. -ia -ia], Nejpoužívanějším při l-u byly různě druhy sítí, podle * asi 180, t 102 př. n. l., první řím­ toho, na jakou zvěř se štvanice kona- ský básník latinského původu. ly, táké pasti a smyčky (při čižbě), Přes značný majetek (dům v Římě, z loveckých zbraní především me- statky na Sicílii) a příbuzenské tací kopí, oštěpy, luk, zakřivené svazky se senátorskými kruhy sponože, prak (při čižbě). Lovci kojil se příslušností ke stavu jezdecjezdili buď na koni, nebo honili kému (-►equites). Nejvýš si cenil pěšky a k nadhánění zvěře používali své nezávislosti, které se nechtěl bohatství sebevětší za loveckých psů. - V. t. rybářství. vzdát Z ant. autorů věnovali lovu (26, 671n). Polit. sympatie i kulturzvláštní spisek -+-Xenofón (autor- ní zájmy ho přivedly do kroužku ství je sporné) a -Arriános (čes. A. -.Scipiona (5) Africkěho Ml. Lit. Bělský, O lovu v době antickě, druhu saturae (-satira), zavedenéKynege- mu již -+-Enniem, dal L. jeho od té Xenofontův a Arrianův tikos, 1926). doby charakteristický znak tím, že jej naplnil kritikou současného živoLuca (dn. Lucca), město v severní ta. Jeho satiry se staly nástrojem Etrurii, důležitý silniční uzel polit. boje v bouřlivě době, před­ s četnými antickými památkami cházející občanským válkám a dikta(amfiteátr). Na jaře r. 56 př. n. l. se turám. V tomto boji se snažil stát v Luce sešli členové prvního mezi dvěma krajnostmi: demorali-+-triumvirátu, aby upevnili svou zovanou statkářskou šlechtou a smlouvu a dohodli se o rozdělení drobnými rolníky, kteří vedeni svých pravomocí. -+-Gracchy usilovali o nové rozdě­ lení půdy. L. stíhá svým posměLucanus. Marcus Annaeus L. ' chem mrtvé i živě, skupiny Scipio[2. p. Marka -naea -na], 39-65 n. nových polit. odpůrců, své osobní l., římský epický básník, synovec nepřátele a různé společenskě zlofilosofa -+-Seneky, původem z his- řády i řím. líd. V některých satirách panské Corduby (Córdoba). Na- kárá lidskě vady po vzoru -.diatripsal hist. epos Pharsalia (Báseň by, jiné jsou lit. pamfletem. Rámec o Farsálu), zvaný též Bellum civile jeho satir byl často fantastický .,(0 válce občanské, 10 kn.). Vy- (jedna ze satir v 1. kn. se např. líčil v něm občanskou válku mezi odehrává ve shromáždění bohů, Caesarem a Pompeiem a Caesarovo na němž je odsouzen Scipionův vítězství u -Farsálu. Jako jediný odpůrce Lupus; tento motiv se zřím. epiků vyloučil z děje zasaho- v řím. satiře ujal, sr. shromáždění vání bohů a v duchu stoické filoso- bohů v Senekově Apocolocyntosi. fie učinil hlavním činitelem Osud Ve stv. bylo známo 30 knih L-iových (Fatum). Zpočátku, kdy se těšil satir, zachovalo se zlomkovitě téměř přízni císaře Nerona, zvolil za 1400 veršů. Pro blízkost skutečné­ hrdinu svě básně C. Julia Caesara, mu životu byly oblíbeny ještě jako zakladatele vládnoucího císař- dlouho po jeho smrti. -+-Horatius ského rodu. V průběhu práce se v něm viděl svůj vzor, i když ho však přiklonil k opozici a připo- kárá pro drsnost slohu a uměleckou jíl se k spiknutí, které mělo na nekázeň. místo Nerona nastolit příslušníka rodu Pisonů. Proto si vybral za nové Lucina, latinská bohyně porodu, hrdiny eposu Pompeia a „poslední- uctívaná v Římě jako Juno Lucina. ho republikána" Catona Mladšího. Básníci ji ztotožnili s řec. ArtemiPo odhalení spíknutí spáchal na dou zv. Eileithyia ( = Diana Neronův příkaz sebevraždu. Báseň Lucina).

Lucretia, podle římské tradice manželka Tarquinia Collatina, která byla zneuctěna svým příbuz­ ným, synem krále Tarquinia Superba, a spáchala proto sebevraždu. Její smrt byla prý podnětem k vyhnání etruské dynastie -+-Tarquiniů z Říma. Tarquinius Collatinus byl pokládán za jednoho ze republiky (Liv. 1, zakladatelů 57-60). Postava cudné Rimanky inspirovala novodobé spisovatele (např. Shakespeare, The Rape of Lucrece, epos 1594; C. Goldoni, Lugrezia Romana in Constantinopoli, drama 1737; Lessing, Oas befreite Rom, scénář 1756/57; A. Obey, Le viol de Lucrece, drama 1931), hudebniky (např. B. Britten, The Rape of Lucretia, opera 1946, libreto oa základě dramatu Obeyova) i malíře (např. Tizian, 1476/7-1576, Lucretia a Tarquinius; Hans Vereycke, kolem 1510-1569, Sebevražda Lucretie [Obrazárna Pražského hradu); Giordano Luca, zvaný Fa Presto, 1632-1705, Lucretia odpuzuje Tarquinia).

Lucretius. Titus L. Carus [2. p. -ta -ia -ra], asi 97-55 př. n. l., řím. básník, stoupenec -+-Epikúrovy filosofie, kterou vyložil v básni De rerum natura (O přírodě, 6 kn.). Předčasná smrt (podle nepříliš spolehlivých zpráv spáchal sebevraždu v záchvatu šílenství) znemožnila mu provést konečnou úpravu díla a odstranit některě kompoziční nedostatky; z jeho vlastní zmínky (5, 155) je patrno, že o bozích chtěl psát „později" Cicero vydal Báseň obšírněji. z pozůstalosti. První kniha obsahuje důkazy, že základem všeho jsou atomy a prázdno; v druhé vykládá L. o tvarech a pohybech atomů, ve třetí o podstatě duše, ve čtvrté o psychických procesech, v páté o kosmologii a vzniku lidské civilizace, v šestě o kosmických a meteorologických jevech. K Epikúrově nauce měl L. vřelý citový vztah. Podle něho si Epikúros získal o lidstvo větší zásluhy než kdokoliv z bohů, héróu nebo lidí, protože odhalil pravdu o podstatě světa, bez jejíhož poznání neníjťastný život možný. V šíření epikúrovské filosofie vidí L. své životní poslání; chce tak osvobodit lidstvo od strachu před bohy, před smrtí a před tresty na onom světě. Jeho boj s náboženstvím byl namířen jak proti státnímu náboženství, v kterěm řím. vládnoucí vrstvy spatřovaly důležitý prostře­ dek k ovládnutí mas, tak proti helénist. a orient. mystickým kultům, které v řím. společnosti nacházely živnou půdu. Po stránce jazykové a umělecké je L-iovo dílo velkým tvurčím činem. S terminologickou chudobou svěho mateřského jazyka, o níž se opětov-

Cernofigurová attická amfora (detail), Héraklés a nemejský lev, kolem r. 520 př. n, I.

Aldobrandinská svatba, asi z doby Augustovy, podle rané helenistického originálu

Zátiší z Pompejí, podle helénistického vzoru (Neapol)

ně zmiňuje,

zápasil vítězně (dříve než Cicero); ve veršové technice a stylu daleko pokročil nad básníky archaického období (zvl. -+Ennia), a připravil tak půdu klasické poezii doby Augustovy. Jeho metafory, přirovnání, obrazy a podobenství, nutné pro sdělování obtížné a abstraktní filos. látky, jsou zároveň plodem pravé básnické tvořivosti. Např. v S. kn. se popisuje, jak se při vzniku našeho světa ( -+kosmogonie) z prvotní chaotické směsi atomů oddělily lehké a pohyblivé částice -+aithéru, které se vznesly do výše a shlukly se pak v souvislý povlak (obal), jenž obklopil všechen ostatní svět; jako objasňující analogie následuje sugestivní líčení chladného slunečního rána, kdy jezera a řeky vydechují výpary, které stoupají k obloze a opředou ji souvislým povlakem mračen. Mezi nejpůsobivější části básně patří úvodní hymnus na Venuši, zosobněnou všeoživující přírodní sílu, který končí modlitbou za mír. Podmanivé jsou pasáže o nevyhnutelnosti smrti, o snových předsta­ vách, o milostné vášni a trýzni lásky aj. L-iův básnický talent, spojený s velkým zápalem pro ideje epikúrovského materialismu, dal vzniknout jednomu z nejvzácnějších děl řím. literatury. Díky své umělecké hodnotě přežila L-iova báseň stře­ dověk, takže v ní dnes máme nejúplnější výklad stv. ----+atomismu.

353/

Lup

sbírky. Do jeho nejužšího kroužku náležel filosof Antiochos z Askalónu, hlava athénské -►Akadémie, a básník epigramů Archiás. Cicero vě­ noval L-lovi jednu knihu spisu Academica. Příslovečnými se staly nákladné hostiny L-lem pořádané (,,lukulské hody"). Založil proslulé sady (horti Luculliani) na dn. Monte Pincio. Do svých ovocných zahrad zavedl třešně z pontského města Kerasús. - Životopis L-lův napsal Plútarchos.

vým studiem si osvojil bezvadnou znalost klasické attičtiny ( ->-atticismus). V ní psal své rozmarné skladby, plné břitkého vtipu, s nimiž předstupoval jako přednašeč před obecenstvo na svých cestách po Malé Asii, Řecku, Itálii a Galii. Později se usadil na delší dobu v Athénách; k stáru působil jako úředník císařské správy v Egyptě. Většinu svých spisů, psaných nejčastěji dialogicky jako lehké, nenáročné rozprávky, zaměřil L. k satirické kritice různých dobových zlořádů, marnivé ctižádosti, rozmařilosti, záliby v mysticismu a pověrách, nadutosti soudobých filosofů. Přiměřenou formu k tomu nalezl v tzv. menippské -►satiře, kterou vzkřísil k novému životu (Hovory podsvětní, Íkaromení'ppos, Charón, Sen čili Kohout, Alexandros čili Lžiprorok, Rozhovory bohů, Zeus tragickým hercem, Sněm bohů, Milovník lží, Rybář, Dvojnásob obžalovaný aj.). Zálibě v dobrodružné četbě se vysmál v Pravdivých příbězích (o dvou dílech) a ve fantastické povídce Lucius neboli Osel. L-novy spisy byly pro svou kratochvilnost a jiskřivou duchaplnost oblíbeny ve všech dobách; osvícenci si jich cenili pro výsměch, jímž L. častoval postavy božského světa. Proto se mu též dostalo přezdívky ,,Voltaire starověku". Dílem L-novým se inspirovalo množství autorů novodobých - od Rabelaise a Fénelona přes Shakespeara, Voltaira až po H. G. Wellse a našeho K. Čapka.

ludi saeculares (lat.) viz saeculum Lugdunum [2. p. -na] 1. (dn. Lyon), původně keltské město na soutoku -.Rhodanu a Araru (dn. Saóne); r. 43 př. n. 1. tam byla založena řím. kolonie. Od doby Augustovy hl. město -+Galie (1) Lugdunské, důležitý obch. uzel, sídlo provinciální správy a kultovní středisko (oltář Romy a Augusta, u něhož keltské kmeny přinášely každoročně oběti císaři). Z antiky se zachovalo divadlo asi z doby Augustovy, -►ódeion ze zač. 2. stol. n. 1., zbytky Kybelina chrámu z pol. 2. stol. V L-nu se nalezly bronzové desky s proslulou řečí císaře -+Claudia z r. 48 n. 1., v níž se zasazoval o přijetí galských aristokratů do řím. senátu (zmínka u Tacita, Ann. 11, 24); - 2. L. Batavorum, pevnost v provincii Belgica (->-Galie [l]), dn. Leiden.

Preklady:

J. Nováková, O podstaté 1945; táž: O pr1rodě, 1971 (AK sv. 12); J. Kolář, O přírodě, 1948. Literatura: C. Mertha, Le poeme de Lucrece, 1869; E. E. Sikes, Lucretius, 1936; P. Boyancé, Lucrece et l'épicureisme, 1963. světa,

Lucullus. Lucius Licinius L. [2. p. -ia -ia -la], římský konsul r. 74 př. n. 1., příslušník strany -+optimátů. Proslavil se ve válkách proti ->-Mithradatovi VI. Za třetí války vedl řím. vojsko v Asii, obsadil Bíthýnii a vypudil Mithradata z jeho království (-+Gráníkos). Když se Mithradatés utekl r. 71 k svému zeti -►Tigranovi I., vytáhl L. proti Arménii a porazil Tigrana (r. 69) u -►Tigranokerty. Poněvadž se však L. snažil zmírnit svízelnou hosp. situaci obyvatel provincie Asie, zadlužených po první válce s Mithradatem vinou lichvářských úroků vydíraných římskými jezdci, a snížil úrokovou míru z 48 % na 12%, uvalil na sebe nenávist řím. finančníků; r. 66 mu bylo velení odňato a svěřeno -+Pompeiovi. L. žil pak do r. 56 ve svých přepychových vilách a věnoval se svým zálibám: měl velkou řec. knihovnu a rozsáhlé umělecké

Lukánie (lat. Lucania), krajina v jihozápadní -->-Itálii, na sever od území -+Bruttiů. Ve vnitrozemí hornatá (chov dobytka), pouze při Tarentském zálivu úrodná (ovoce, obilí a vinná réva). Z měst vynikly na vých. pobřeží řec. kolonie Metapontion (lat. Metapontum, dn. Metaponto) a -->-Hérakleia (rozvaliny u dn. Policoro ), na záp. pobřeží --Poseidóniá (Paestum) a -+Eleá (lat. Velia, působiště -+Parmenidovo, dn. zří­ ceniny u Castellamare della Brucca), ve vnitrozemí Potentia (dn. Potenza) jako obch. středisko a silniční uzel. V době císařské byla téměř veškerá půda L. v rukou nemnoha velkostatkářů, kteří tu pěs­ tovali dobytek; krajina byla tehdy skoro vylidněna.

Preklady: Ant. Salač, Toxaris (0 přátel­ ství), 1912; Ferd. Hoffmeister, O začaro­ vaném oslu, 1912; J. Ludvíkovský, Proti člověku nevzdělanému, jenž si kupuje mnoho knih, 1924; K. Miletický, Hovory prodajných, 1924; V. Bahník, Listy hetér, 1970, str. 163-200 (AK sv. 8); Jan Rey, O tanci, 1930; Frant. Machala, Hovory záhrobní, 1930; Sen neboli Lukiánuv život a jiné spisy, 1936; J. Špaňár, Rozhovory bohov a iné satirické prózy, 1962; Z. K. Vysoký, Pravdivé príbéhy, 1963; L. Varcl, Šlehy a úsměvy, 1969 (AK sv. 3). - ,,Alexandra" zdramatizovala Klára Pražáková ve hře „Svatý prorok & spol." (sehráno 1943 v režii Alberta Pražáka).

lukulské hody viz Lucullus Luna viz Seléné

Lúna hýlé (řec.), Luna silva (lat.), les Luna, název lesnatého pohoří někde ve středním Podunají, dosvědčený u Klaudia ->-Ptolemaia lukánské vázy viz vázy italiótské (2, 11, 3 a 2, 11, 11), asi Malé Karpaty (spíše než Pavlovské vrchy). Lukáš evangelista viz evangelium - V. t. území ČSSR v době římské. Lúkiános [2. p. -na] ze Samosaty (na horním toku řeky Eufratu), * asi r. 120, t po 180 n. 1., řecký spisovatel syrského původu. Horli-

Luperkové (lat. Luperci, z lupus [vlk] a arceo [zabraňovat přístup], ,,odvratitelé vlků"?), dvě kněžská, nejspíše dvanáctičlenná, kolegia

Lup

354/

boha · --..Fauna, jež pečovala o jeho kult na Palatinu. Zde byla 15. února slavena pastýřská slavnost před jarním vypouštěním stád, Lupercalia. L. při ní zabíjeli kozu, kozla a psa, dotýkali se nožem čela dvou L-ků, a ti oběhli opásáni jen kozlí kůží (prastarý pastýřský oděv) Palatin. J cjich běh měl v pradávných dobách uzavřít vlkům cestu k Palatinu, přičemž práskáním bičem zaháněli původně vlky. Rovněž jím tloukli přes ruce ženy, které se jim samy stavěly do cesty, neboť se domnívaly, že se tak stanou plodnými. Tato starobylá slavnost se udržela celkem beze změn až do 5. stol. n. 1.

Lýdie (řec. Lýdí-askezi (proto např. neplodili děti). Jako samostatná círk. organizace se udrželi (od svého vzniku okolo pol. 2. stol. n. 1.) do 6. stol.

Marius Maximus viz

dějepisectví

(B)

Markión ze Sinópy, zakladatel křesťanské -►sekty (2) markiónovců. Své učení, jež bylo svéráznou odrůdou -gnosticismu, založil na myšlenkách obsažených v některých ->-epištolách apoštola -►Pavla. Od-

Literatura: A. v. Harnack, Marcion, das Evangelium vom fremden Gott, 1924-' ; týž· Neuc Studicn zu Marcion, 1960.

Markomani, germánský kmen, který patř il ke kmenovému svazu -Suebů. Za doby římské sídleli hlavně v Čechách (Tac. Germ. 32), kam se přistěhovali krátce před začátkem našeho letopočtu z Pornohaní pod vedením ->-Marboda, později částečně i na Moravě. Marbod vybudoval (dočasně) pevnější státní útvar a podrobil si i okolní germ. kmeny. M. měli významný podíl na válkách s Římany za -Marka Aurelia (odtud jejich starší název „markomanské války", nyní správněji „germánsko-sarmatské"). Naše území opustili za tzv. stěhování národů v 5. stol. n. I. a usadili se asi v Bavorsku (Baiu-varii = lidé z Bojska [Boiohaemum], tj. z Čech). - V. t. území ČSSR v době římské. Marmarské

moře

viz Propontis

Marmor Parium (parský mramor), moderní latinský název pro řeckou nápisnou kroniku nalezenou na ostrově -,..Paru, významný pramen pro antickou chronologii a literaturu. Zachované dva velké zlomky pocházejí z r. 264/3 př. n. I. Neznámý autor použil růz­ ných pramenů. Události jsou tu datovány jednak udáním počtu let nazpět od tohoto roku (tzv. negativní éra), jednak podle athénských archontů (->-epónymos). V zachované části sahá kronika s určitými mezerami od mytického athénského krále ->-Kekropa do r. 299/8 př. n.1. Autor záměrně zdůrazňoval význam Athén a opomíjel věci, které odporovaly této jeho koncepci.

mítal na rozdíl od kat. církve SZ; podle něho byl SZ zjevením „boha Marbod (lat. Maroboduus), král spravedlivého" (Stvořitele), který ->-Markomanů, vychovaný na dvodovede jen trestat; naproti tomu ře císaře Augusta. Své znalosti řím. křesť. NZ obsahuje prý zjevení státní organizace a řím. vojenství „boha neznámého" (aspoň do doby uplatnil při budování velké germ.

Marcus Aurelius, Řím, ) Kapito lsi-.e 11{,1nestí, kolem r. 180 n. I.

Mar

368/

říše, jejíž jádro bylo v čes. Určitější polohu jeho sídla

zemích. ( = Marobudon, kde žili i řím. kupci) nelze zjistit. R. 5 n. 1. vedl -.Tiberius proti němu velká vojska, ale k boji nedošlo pro povstání proti Ří­ manům v Pannonii (6-9 n. 1.). Říma­ né pak podněcovali sváry mezi germ. kmeny. M. oslabený válkou s -.Arminiem byl asi r. 19 n. 1. vyhnán Katvaldou, velmožem nejspíše z kmene Markomanů, který před ním musil kdysi uprchnout do vyhnanství; M. se utekl k Říma­ nům, byl internován v Ravenně, a tam po 18 letech zemřel.

Mars [2. p. -rta],italský bůh války, jehož jméno se objevuje v celé radě variant, nap ř . Mavors (lat.), Mamers (osky), Marmar (v písni -.Arválů), Cerfus Martius (umbersky) apod. Na jeho starobylost ukazují pozůstatky -.thériomorfismu (Martovými zvířaty byli vlk a datel) a -.fetišismu (M. by uctíván v oštepu). Řím. rok začínal pův. březnem, který byl zasvěcen Martovi (odtud březen = Martius). To je měsíc, kdy v Římě začínaly jarní práce na polích a také válečná tažení. M. byl Mars z Todi, uctíván v souvislosti s oběma udá- asi 1., popř. 2. pol. 4. stol. př. n. I. lostmi, a proto jsou badatelé dodnes na pochybách, zda byl původ­ ně božstvem zemědělským nebo byly považovány za bohu zaslíbené (dies religiosi), a proto se o nich neválečným. V Římě byl M. od nepaměti směla konat ani válečná výprava, uctíván za hranicemi města (extra ani uzavírat sňatek. Martovi byla -.pomerium) na -.Martově poli zasvěcena i příležitostná očistná (campus Martius); tam mu byl za- slavnost -ver sacrum. Velký význam v náb. životě svěcen oltář, jenž měl velký význam při očišťování občanstva měli Martův obětník (fiamen Mar(-.lustrum), neboť u něho se ko- tialis [ -.flaminové]) a Martova kulnala oběť vepře, ovce a býka (-.suo- tovní sdružení (-.Saliové; -.Arvávetaurilia). Mimo vlastní město lové). Římané pokládali Marta za otce stály iMartovydvanejstaršíchrámy, a to na Martově poli a u Kapenské -.Romula a Rema, a uctívali ho brány (tam se shromažďovalo voj- proto jako praotce řím. národa. M. jako bůh války byl uctíván sko k válečnému tažení směrem na řím. legiemi, o čemž svědčí četné jih). Hlavní svátky, spojené s oběma votivní nápisy v celém impériu. Martovými fonkcemi, byly na jaře Kromě toho byl ztotožňován i s růz­ (začátek polních prací a válečných nými neřímskými bohy války, pře­ tažení) a na podzim (jejich ukonče­ devším s řec. -.Areem (-.interní). Na jaře to bylo vyhánění zimy, pretatio Romana). Výtvarné zobrazení: tzv. Mars kdy byl zakuklený muž, zvaný Mamurius Veturius, vyháněn holemi z Todi (v Umbrii), etruská bronzoz města. Dále byly Martovi zasvě­ vá socha mladého bojovníka v panceny i slavnosti jarního očištění cíři, snad Marta, z 1. pol. 4. stol. města (amburbium),pozemků(-am­ př. n. 1. (dnes ve Vatikánském mubarvalia), koní (equiria, 27. 2. zeu). V levé ruce drží kopí, v pravé a 17. 3.), zbraní (Quinquatrus, nějaký atribut, snad misku, přilba 19. 3. [ -.Saliové]) a polnic (tubi- se nedochovala. Na pancíři je polustrium, 23. 3. a 23. 5.). Na podzim zdější umberský věnovací nápis byl Martovi obětován vítězný kůň (Aha! Trutitis dunum dede = A. T. ze slavnosti 15. 10. (Equus October) věnoval jako dar). Výtv. zobrazení a 19. 10. (-.armilustrium) byly v nové době viz s. v. Arés. očištěny zbraně a uloženy na zimu. Všechny tyto dny (kromě 15. 10.) Marsové, jeden ze -.sabellských

kmenů,

jenž sídlil v okolí jezera Fucinského (dn. Lago di Celana) ve střední Itálii. Ve -.spojenecké válce (90-88 př. n. 1.) bojovali proti Římanům nejusilovněji a nejvytrvaleji, proto byla tato válka nazývána též „marsická".

Marsyás [2. p. -ya], v řecké mytologii postava podobná -.Silénům. Nalezl flétnu, kterou Athéna zahodila, protože se jí nadouvaly při pískání tváře, a naučil se na ni hrát tak obratně, že vyzval k soutěži samotného Apollóna. Podle úmluvy směl vítěz naložit s poraženým zcela podle své libosti. Apollón zvítězil hrou na kitharu, dal M-ya pověsit na strom a stáhnout mu za živa kůži s těla (Ov. Met. 6, 382n; Fast. 6, 697n). Sousoší: Myrón, Athéna a M., 5. stol. př. n. 1. (zachována kopie); Potrestám .'vlarsya (M. připoutaný ke stromu), Malá Asie, 3. stol. př. n. I.; Michelangelo, Apollón a M., kolem 1490. - Socha: F. F. Ščedrin, Marsvás, 1776 (bronz). - Reliéf: Paolo della Stella (t 1552), Apollón a Marsyás (na letohrádku Belvederu v Praze). - Obrazy: Tintoretto, Apollón a M., před 1545; A. Schiavone (t 1563), Marsyás; Tizian, Marsyovo potrestání, obrazárna v Kroměříži, asi po 1566; G. Reni, Stažení Marsya z kuže. 1630-1635; G. B. Castiglione (1616 1670), Marsyás (MG Brno); Tiepolo (1696 1770), Apollón a M. - Bámě: J. Vrchlický, Marsyas (Sfinx, 1883); Marsyas (Poslední sonety samotáře, 1896). - Balet: K. Orff (* 1895), Marsyas. - Po M-yovi nazval K. Čapek sbírku statí o lidové, primitivní a periferní slovesnosti „Marsyas čili na okraj literatury" (1919-1931).

Martialis. Marcus Valerius M. [2. p. Marka -ia -la], * mezi r. 38-41 n. 1., t krátce po r. 100, největší římský epigramatik. Pocházel ze severohispanskěho města Bilbilis. R. 64 přišel do Říma, aby v metropoli světové říše zkusil své štěstí. Jeho společenské postavení ho nutilo, aby hledal jako -.klient ochranu u vlivných a bohatých lidí. Literární úspěchy mu časem dopomohly k zlepšení životních podmínek a císař Domitianus, jehož přízeň si získal, ho dokonce povýšil do jezdeckého stavu. Ke konci života (r. 98) se M. vrátil do Hispánie. Od M-la se zachovalo 15 kn. epigramů, obsahujících 1561 básní. Z toho 3 kn. vyšly původně jako samostatné sbírky: k napsání Liber spectaculorum (Kniha podívaných) inspirovaly M-la hry,které pořádal císař Titus r. 80 při otevření Kolosea. Další 2 kn., Xenia (Dárky) a Apophoreta (Výslužky), obsahují průvodní verše k dárkům různého typu. Některé tyto epigramy psal básník na zakázku. Obsah ostatních 12 kn., které tvoří vlastní jádro M-lovy tvorby, je značně pestrý. Setkáváme se tu s epigra-

Bukolská krajina, freska, 1. stol. n. 1.

Nástenná dekorativní malba, dům Vettiů v Pompejích, r. 70-79 n. 1.

mas

369/ my lyrickými i reflexivními, pře­ vážnou část však tvoří epigramy výsměšné. Básník v nich předvádí početnou galerii postav-typů, na kterých zesměšňuje charakteristické vady své doby: lakotu, honbu za dědictvím, přepych a hýřivost, pře­ tvářku a domýšlivost, sexuální výstřednosti apod. M. byl mistrem v odhalování a tepání osobních nedostatků z oblasti soukromého života. V negativních typech, které vytvořil, jsou na specificky řím. případech zachyceny vady obecně lidské. Bystré postřehy svého pozorovatelského talentu dovedl vyjádřit ve vtipných a vybroušených verších. M. náleží dodnes k největším světovým epigramatikům. Stal se vzorem mnoha básníkům moderním, u nás ho napodobil hlavně Čelakovský, jenž přeložil přes 100 jeho epigramú, a Havlíček. Preklady: J. Němec, Výbor z epigramů M. Valeria Martiala, 1912; R. Kuthan, Epigramy (výbor), 1932; F. Stiebitz a kol., Řimská lyrika (ukázky), 1957; R. Krátký, Posměšky a jízlivosti, 1965.

r. 221 př. n. I. první řím. stadión, circus Flaminius, Pompeius kamenné divadlo, Caesar započal se stavbou velké budovy pro sněmy, saepta Julia, která byla dokončena až po jeho smrti); plný rozvoj začal až za principátu (mausoleum Augustovo [-.mausóleion], -.Ara Pacis Augustae, thermy Agrippovy, -.Pantheon, chrám Neptunův), za císařství staveb přibývalo (stadión za Domitiana, sloup Marka Aurelia aj.).

martyrium (řec. martyrion, svě­ dectví), podstoupení smrti nebo žalářování a mučení, aby tak trpitel (,,mučedník") vydal svědectví o pevnosti své víry a o moci boha, kterého vyznává. Marus, pravděpodobně illyrský název řeky Moravy. Jejím úvalem vedla -.jantarová stezka. Tam byly i řím. opěrné body (-.území ČSSR v době římské). Masinissa, * okolo 240, t 149/148 n. I., numidský král (202-149/ /148). Měl silné mocenské postavení na severoafrické půdě, ale patřil k oddaným řím. vasalům. Pomáhal Římanům v druhé -.punské válce proti Kartágiňanům, začež byl odměněn tak, že po válce polit. i hosp. moc -.Numidie vzrostla. V pol. 2. stol. př. n. I. se mu podařilo vyprovokovat -.Kartágo k válce. Římané toho využili jako záminky k třetí -.punské válce; na jejím počátku M. zemřel.

př.

Martianus Capella [2. p. -na-ly], autor latinského encyklopedického díla De nuptíis Philologiae et Mercurii (Sňatek Filologie a Merkura) z 1. pol. 5. stol. n. I., v němž jsou -.prosimetrem systematicky vyloženy zásady sedmi -.svobodných umění. Dílo bylo zač. středověku oblíbenou školní učebnicí. Martovo pole (lat. campus Martius), pláň mezi ohbím Tiberu, Kapitolem a Quirinalem, na sv. uzavřená tzv. ,,pahorkem zahrad" (lat. collis hortorum, dn. Monte Pindo); původně leželo mimo -.pomerium, částečně bylo do něho zahrnuto teprve za císaře Claudia a Hadriana. Jeho vých. hranici pak tvořila via Flaminia (v Římě zvaná via lata), jihovýchodní tzv. Serviovská hradba (která se táhla od již. cípu Kapitolu k Tiberu). Na M-ově poli se scházelo občanstvo k -.censům i do centurijního -.sněmu, v němž tvořilo vojenský útvar (exercitus), a nesmělo se proto shromažďovat uvnitř pomeria, také někdy k odchodu na válečné výpravy; konaly se tam též hry a závody. Z kultovních staveb byl nejst. oltář Martův (ara Martis), z 5. nebo 4. stol. pocházel chrám Apollinův, ze zač. 3. stol. př. n. I. chrám Bellonin. Bylo tam též čestné pohřebiště pro muže zasloužilé o stát (např. Sulla, později Augustus). Za republiky byla stavební čin­ nost na M-ově poli nevelká (censor Flaminius tu zbudoval

Tzv. togatus Barberini, :A.iman v toze s maskami svých předků, 1. stol. př. n. 1. (:A.im) Divadelní maska (tragická), nistický bronz (Athény)

helě­

maska (řec. prosópon, lat. persona, ve střv. latině mascus, škraboška) se objevuje v magických ( -.magie) obřadech primitivních kmenů, podle jejichž víry získává člověk maskou, popř. přestrojením, jinou, mocnější podstatu. Proto se m-ky hojně užívá při obřadech spjatých s plodností přírody, jejichž účast­ níci vystupují v převlečení za -.daimony vegetace. Při ant. obřadech mohlo být natřením naznačeno převlečení obličeje nebo celého těla (např. vinnými kvasnicemi nebo suříkem při -.triumfu), nebo se užívalo

m-ky, zvl. terakotové. M. mohla též nahradit skutečného člověka a sloužila jako obětní dar namísto lidské oběti. Velký význam měla m. v pohřebním rituálu, kde byla kladena na obličej mrtvého, snad proto, aby odlétnuvší duše snáze nalezla své tělo. Tento zvyk byl značně rozšířený (Egypt, Řecko, Afrika, Španělsko apod.). Pozornosti zasluhují zlatě m-ky z egyptské Tell-

-el-Amarny, řec.zlaté m-ky z--My­ kén a již. Ruska. Za helénismu nahrazovala pohřební m-ku malba na dřevě (Egypt; Pompeje). V Ří­ mě byly voskově masky (imagines), sňaté z obličejů zemřelých přísluš­ níků -.nobility, uchovávány ve skříních v atriu (-.dům [3] římský). Při pohřbu byly v průvodě nošeny najatými lidmi. Spjata s rituálním tancem přešla v antice m. do divadla (sr. převleče-

mas

370/

Mykénská zlatá maska, 16. stol. př. n. 1. (Athény)

ní sboru v komedii za žáby, vosy, ryby apod.). M. divadelní před­ stavovala též určitý lidský typ. Rozeznávaly se m-ky tragické, komické a satyrské, mezi těmi pak typy žen, mladíků, starců atd. Mohlo se jich použít v libovolném kuse. Vedle toho byly však i m-ky individuální (např. Aktaión promě­ něný v jelena, stooký Argos· atd.). Ještě větší počet masek byl v nové komedii, kde měly nejen vyvolávat smích, ale i charakterizovat jednotlivé druhy lidí (hodný mladík, lichotník, parasit). Pro velkou vzdálenost obecenstva od jeviště nepůsobila ztrnulost m-ky na Řeky rušivě, ačkoliv bránila mimice. Na druhé straně m. umožňovala herci hrát více úloh, i úlohy ženskě, a široký otvor pro ústa, nálevkovitě zakončený, značně zesiloval hlas. M-kyměliherci i sbor. V->-mímu se masek nepoužívalo. V tragédii a komedii používali masek i Římané. Za císařství se masek hojně používalo při slavnostních náb. prů­ vodech, zvl. bujného obsahu. Odtud přešla jejich tradice do střv. karnevalu.

obvykle soudívá, patřili M. k ie. větvi indoíránské.

Massaliá, lat. Massilia (dn. Marseille), řecký přístav v jižní ->-Galíi (1), založený kolem r. 600 př. n. l.; důležitý obch. uzel (->-Pýtheás). V občanské válce mezi Pompeiem a Caesarem ( --občanské války [2]) odmítla M. připojit se k ->-Caesarovi a byla jim dobyta teprve po tvrdošíjné obraně r. 49 př. n. I.; v odplatu byla zbavena samostatnosti a většiny svého území. masti viz hygiena; toaletní potřeby

matematika. Vývoj této vědy, pro Řeky charakteristické, lze pro neúplnost pramenů přes spojené úsilí filologů a matematiků rekonstruovat většinou jen hypoteticky. 1. Zpočátku byla i m. součástí filosofie. Mílétští myslitelě byli dovednými zeměměřiči a znali egyptskoum-ku ;->-Thalétovi (6. stol. př. n. l.) byl přičítán objev několika vět o trojúhelníku a kruhu. Poprvé z hlediska čistě teoretického zkoumali matematické problémy sofisté Massagetové, příslušníci kočov­ (pol. S. stol. př. n. l.); uplatňovali ných kmenů, kterě žily ve staro- zásadu, že každá poučka musí být věku v okolí dnešního Aralského dokázána, a tak položili základy jezera. Jejich etnickou příslušnost k exaktnímu myšlení. Již tehdy je obtížné určit; jazykem, jak se byly řešeny tři ústřední matema-

tické problémy: trisekce úhlu, kvadratura kruhu (tj. nalézt čtverec, jehož plocha by byla rovna ploše daného kruhu) a tzv. dělský problém (tj. nalézt stranu krychle, jejíž objem by byl dvojnásobkem objemu krychle dané); jejich teoret. význam byl dán tím, že nejsou exaktně řešitelné na základě konstrukce konečného počtu přímek a kružnic a že proto vedly k odhalení nových oblastí m-ky (kuželosečky, křivky 3. a 4. řádu). Řešení kvadratury v jediném zlomku z tohoto období celistvě dochovaném (v ->-Simplikiově komentáři ze 6. stol. n. l. k Aristotelovu spisu Fysika) pochází od Hippokrata z Chiu (2. pol. S. stol. př. n. l.) a má vysokou úroveň. Aritmetika pýthagorovců (zejm. Archytás z Tarentu, kolem r. 400 př. n. l.) byla spekulativní vědou o číslech; zabývali se klasifikací čísel a pokusili se převést všechny vztahy na číselné: jejich aritmetická spekulace degenerovala v číselnou mystiku. V geometrii stanovili některé vlastnosti pravidelných mnohoúhelníků a těles; tzv. Pýthagorova věta byla sice známa již Babylóňanům (18. stol. př. n. l.) i Hippokratovi, ale pýthagorovci asi provedli obecný důkaz platnosti. Koncem S. stol. narazili při úlohách vedoucích k rovnicím 2. stupně na iracionální čísla a objevili (na rozdíl od Babylóňanů) jejich kvalitativní různost od čísel racionálních a z toho vyplývající problematiku. Další nesnáze při­ stoupily, když v souvislosti s ně­ kterými úlohami (např. zjistit objem čtyřstěnu) bylo nutno studovat nekonečné procesy. Ukázalo se, že aporie eleata ->-Zénóna (* kolem 490 př. n. l.), týkající se filos. otázek vztahu mezi potenciálním a aktuálním nekonečnem a reality změn, mají dosah i pro m-ku: vyvolávaly skepsi k intuitivním pojmům nekonečně malého a nekonečně velkého, ukazovaly, že konečná úsečka může být rozdělena na nekonečné množství konečných úseček, a že je problematický výrok: čára se skládá z bodů. 2. Tuto krizi m-ky, ústící v pochybnost, zda je m. vůbec možná jako exaktní věda, překonal ->-Eudoxos z Knidu (Platónův přítel, lékař, ·geograf, zakladatel matem. astronomie): nalezl v operacích s obecně pojímanými plochami možnost vyloučit z čisté m-ky čísla a vybudoval geom. teorii úměr (aritmetickou teorii iracionálních čísel se podařilo vytvořit až v 2. pol. 19. stol.). Vytvořil vyčerpávací (exhaustivní) metodu, stavějící problémy, jež mohly vést k in-

mat

371/ finitezimálním úvahám, takže byly zvládnutelné prostředky formální logiky (např. důkaz, že objem čtyřstěnu = 1/3 objemu hranolu se stejnou základnou a výškou, lze provést tak, že prokážeme: jak Č>l/3 H, tak Č-Stoikové; -->-novoplatónismus). Tento názor byl velmi rozšířen i později ve středověku a novověku - např. Scotus Eriugena, Tomáš Akvinský, M. Eckhardt, Cusanus, Paracelsus, Bohme, Komenský, Leibniz, Micipsa, syn numidského krále Goethe, Emerson aj. -+Masinissy, numidský král v leLiteratura: Ad. Meyer, Wesen und tech 149/8-118, otec Hiempsa- Geschichte der Theorie vom Mikro- und Makrokosmos, 1900; G. P. Conger, lův a Adherbalův, strýc -► Ju­ Theories of Macrocosmos and Microgurthův.

Většina živelně

cosmos in the History of Philosophy, 1922.

383/ Milanovce, osada na řece Nitře, na jejímž katastru byl ve 4. stol. n. I. vybudován římský opěrný bod, při obchodní cestě od -.Kelemantie do Pováží. Použité cihly z 2. stol. n. I. svědčí o existenci starší stanice v blízkosti. Při výzkumu, který tu byl započat v I. 1956_.;.57 a nebyl dosud ukončen, byla zjištěna obdélníková budova.

úlohu, proto byl r. 494 př. n. I. Peršany rozbořen, ale pak znovu vybudován, a to systémem pravoúhlých ulic. Po -.řecko-perských válkách byl členem prvního -athénského námořního spolku. Nezávislosti dosáhl dočasně za -.Alexandra Velikého. Po jeho smrti r. 323 př. n. I. se stal kořistí -.diadochů. Po vítězství Římanů

Milanovce u Nitry,

římský

objekt

M il Filosofové m-ké š-ly navazovali tedy na staré náb. tradice, a to řec. i orient., ale přetvořili je v kvalitativně odlišný obraz světa - v naivně monistickou -.filosofii. Vznik světa, jeho uspořádání a veškeré kosmické dění vysvětlovali přirozeně, bez zasahování božských sil. Všechny části vesmíru považovali za různě formy jediné, a to živé pralátky ( -.hýlozoismus). Pralátka (voda, vzduch, -.apeiron) pro ně byla zároveň počátkem (arché), z něhož se uspořádaný svět vyvinul. Otázka vztahu hmoty a ducha pro ně ještě neexistovala. Zájem mílétských filosoťú o konkrétní otázky matem., astron., meteorologické a geografické souvisí s hosp. rozkvě­ tem maloasijských měst, zvl. s jejich intenzívní kolonizační činností. J ako pronikaví pozorovatelě rozšiřo­ vali mílétští filosofové svůj obzor cestováním, při kterém poznali orient. civilizace, jimž vděčili za četné poznatky. Překlad: ZPM Literatura: O. Gigon, Der Ursprung der griechischen Philosophie, 1945; H. Frankfort, Before Philosophy, 1949; G. S. Kirk - J. E. Raven, The Presocratic Philosophers, 1957; G. Thomson, První filosofové, 1958; J. P. Vernant, Les origines de la pensée grecque, 1962.

míle viz míry délkové Mílétos [2. p. -tu] (dn. malá vesnice Balad), nejvýznamnější iónské (-➔ Iónové) město v maloasijské -.Kárii, při ústí řeky -.Maiandru. Bylo obydleno již v době kamenné, v 11. stol. př. n. I. je osídlili :Řekové. Ze čtyř přístavů byl nejdůležitější Panormos (později zanesený říčním náplavem), od něhož vedla tzv. svatá cesta k -.Apollónovu chrámu v -.Didymech (dn. Jeronda). Jako hlavní překladiště zboží dopravovaného z vých. na záp. bohatl M. obchodem i řemeslnou výrobou (vlněné látky se vyvážely do Egypta a Itálie) a stal se v 7. stol. př. n. I. -►metropolí četných (podle tradice 90) kolonií, zvláště v -.Černomoří (-►Kyzikos, -.Abýdos, -.Sinópé, -.Trapezús, -➔Pantikapaion, -.Olbia, -.Odéssos aj.), v Egyptě (--Naukratis). Na sklonku 7. stol. př. n. I. vládl v M-tu tyran Thrasybúlos. V 6. stol. př. n. I. byl hmotný rozkvět města spojen s rozmachem věd a filosofie (-. Thalés, -.Anaximandros, -.Anaximenés, -.Hekataios [ 1] ,-.mílétská škola). Za -.iónského povstání měl M. rozhodující

milník (lat. milliarium), kamenný sloup, obyč. tvaru válce, stavěný při hlavních řím. -+-silnicích; udával v mílích (--míry délkové) vzdálenost především od východiska silnice, popř. od nejbližšího města. Na m-icích mohly být i obšírné údaje,např. název silnice,kdya kým byla postavena nebo opravena. Zachovalo se jich z území řím. říše na 5 000. Honosnější m-y bývaly stavěny k poctě císařů.

nad syrským králem -.Antiochem III. připadl M. (mírem uzavřeným v -.Apameii r. 188 př. n. I.) Římanům, a ti mu propůjčili různé výsady. Nového rozkvětu dosáhl opět v 1. stol. př. n. I. V době císařské byl svobodným městem, jemuž se dostávalo ze strany :Říma velkorysé podpory. Milo. Titus Annius M. [2. p. -ta O nádheře m-tských staveb si lze -ia -ona], stoupenec senátní strany, učinit alespoň p řibližnou představu tribun lidu r. 57 př. n. I., kdy propodle brány z jižního m-tského sadil návrat -.Ciceronův. Spolu tržiště (z 2. stol. n. 1.), která je s tlupou svých přívrženců se snažil instalována v Pergamském muzeu oslabit vliv -.Clodia, jenž prosazoval zájmy -.Caesarovy. R. 52 př. v Berlíně. Literatura: M. M. Kobylina, Milet, n. I. při náhodném střetnutí 1965; G. Kleiner, Die Ruinen von Milet, Milonovi ozbrojenci Clodia zabili. 1968. M. byl obžalován a odsouzen, mílétská škola, nejstarší filoso- přestože ho obhajoval -.Cicero. fický směr v :Řecku. Vznikla v 1. Odešel pak do vyhnanství do pol. 6. stol. př. n. I. v Mílétu, nej- -.Massalie. R. 48 se pokusil spolu pokročilejším městě tehdejšího řec. s M. -.Caeliem Rufem násilím světa (sr. iónská filosofie). Předsta­ uskutečnit likvidaci -.dluhů, oba vitelě m-ké š-ly, -.Thalés, -.Anaxi- však byli zabiti. mandros a -.Anaximenés, byli nejen filosoťy, nýbrž i vědci Miltiadés [2. p. -da] 1. Starší, (-.matematika [1]), vynálezci a ak- athénský aristokrat 6. stol. př. n. 1., tivními politiky. Pocházeli ze starých současník -.Peisistratův. Usídlil Thráckém -.Chersonésu rodů králů-kněží ( -►basileus), do se na jejichž kompetence patřila i pěče a získal tam panství, k němuž o kalendář, předpokládající soubor připojil Lémnos a Imbros. 2. M. Mladší, athénský vojevůdznalostí o chodu přírody.

Mil

384/

ce, synovec a dědic předešlého. Po nezdaru -+iónského povstání (r. 495 nebo 494 př. n. I.) prchl do Athén. Jako stratégos se proslavil r. 490 vítězstvím u -Ma:rathónu. Za nezdar tažení proti ostrovu Paru byl odsouzen k peněžité pokutě. Zemřel ve vězení na následky zranění, jež utrpěl při obléhání Paru. Pohřben byl v Marathónu. - Životopis M-da Mladšího napsal Cornelius -►Ne­ pos.

) 450 př. n. 1.), jenž navázal ze star- Mince řecké z 2. čtvrtiny 5. stol. n. 1.: 1-6, 9, 10 Athény, 7 Aigina, ších autorů na --->--Hippónakto"vy př. 8 Troizén (4 drachmy, 1, ½, '/, -+choliamby. Zachovaly se veršo- drachmy; 1, % obolu; 2, 1, 4, vané mímy-➔ Theokritovy (* krátce 4 drachmy) před 300 př. n. I.) a --:➔ Héróndovy (* po 270 př. n. I.) z prostředí městského i venkovského. V Římě vynikli za Caesara jako skladatelé mímů D. Laberius (-+herci) a -+Publilius Syrus. V císařské době se vyvinuly z těchto scének větší, často improvizované dram. kompozice; křesťané útočili na m. pro jeho lascivnost a nakonec jej (r. 526) zakázali. Prvky antického mímu (jednotlivé situace a typy) se však objevují ve všech formách evr. improv1zovaných her a pronikly dokonce i do vážného dramatu. Herci v mímu se nazývali biologoi nebo éthologoi (řec. bios = život, éthos = mrav, logos = slovo).

mímésis (řec.), napodobování, zobrazování, shodnost uměleckého díla s mimouměleckou skutečností, podle antické -+estetiky podstata veškerého umění. Tento názor byl běžný po celý stv ., nejvíce jej propracovali -+Platón a -+Aristotelés. Platón se domníval, že umělec pouze pasivně napodobuje vnější skutečnosti, kdežto pravá podstata jevů, idea, která existuje mimo ně a je přístupná pouze rozumu, mu uniká. Proto také nepovažoval umění za zvl. druh poznání. Aristotelěs, který jeho učení o ideách zamítl, soudil, že napodobování může vystihnout podstatu jevů. Zdůrazňoval tvůrčí charakter mímése, záležící v zobecňování, typizaci. M. u něho znamená uměleckou formu poznání, vytváření uměleckých obrazů. Teprve ke konci antiky vystoupil proti mímési jako základu umění -.Filostratos a jeho vnuk téhož jména; nad ni kladli umélcovu představivost. V. t. estetika. Literatura: E. Auerbach, Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách (přel. M. Žilina aj.), 1968.

mímiamb viz jambická poezie; Héróndás Mimnermos [2. p. -ma] z Kolofónu, okolo r. 600 př. n. I., tvůrce řecké erotické a sentimentální elegie. Opěvoval lásku, mládí, rozkoš, tesknil nad jejich prchavostí, a naříkal na nemoc, bídu a stáří. Ojedinělá je polit. elegie o marném odporu otčiny proti Lýdům, vlastně elegické -+epyllion s hist. látkou. Překlad ukázek: ŘecL

mímos [2. p. -mu] (řec.), vl. „napodobitel", zejm. ,,herec", pak dramatická forma zobrazující poměrně realisticky prózou nebo veršem, v monologu nebo dialogu, typické scénky ze života prostých lidí. Scénické mímy byly pouze improvizovány, a proto se nezachovaly. Do literatury uvedl m. -Sófrón ze Syrákús ( -+akmé okolo

Literatura: H. Reich, Der Mimus I, 1, 2, 1903.

mina, mná, řecká váhová a pejednotka, a to jen početní, ne mince, = 100 -+drachem. V. t. mince (I); váhy (I). něžní

mince, kus kovu upravený k oběhu jako prostředek směny, jehož váhu a hodnotu zaručuje stát úřední značkou; vznikla po předchozích vývojových stupních (-+peníze) asi u maloasijských lónů pravděpodob­ ně pod lýdským vlivem na sklonku 7. stol. př. n. I. Nejst. iónské m. byly z élektra (asi přír. slitiny zlata a stříbra [ -+kovy]), aigínské, jen o málo mladší, byly ze stříbra. Od 6. stol. př. n. 1. se m. razily i z ryzího zlata (Lýdie, Persie), z bronzu až v 5. stol. Běžně se v antice m. razily ze zlata, stříbra a bronzu; výjimečně i ze železa, olova, niklu, čisté mědi. Až na nejstarší řím. bronzové m. (3. stol. př. n. I.), které se odlěvaly, byly antické m. raženy. Nahřátý kus kovu se vložil mezi dvě matrice s vyhloubenými reliěfy a na horní (volnou, dolní byla upevněna v kovadlince) se udeřilo kladivem. V řecké oblasti razila m. města i panovníci (lýdští, perští, makedonští, helénist. států). Za řím. panství bylo právo řec. měst vydávat mince, pokud se udrželo, velmi omezeno (většinou šlo jen o bronzové m., zřídka o stříbrné). V řím. oblasti razila m. též města, zejm. pak od 3. stol. př. n. I. řím. stát (jeho jménem tak činili zvláštní úředníci, triumviri monetales neboli tresviri aere argento auro fiando feriundo, kteří pečovali o lití a ražení mincí), za doby císařské panovník, a to zlaté a stříbrné, senát jen bronzové m. (ty byly označ_ovány SC =

Mince sicilských Syrákús: 1, 3 signo- ) vané (Kimón, Euainetos), města Leontínoi 2, 2. pol. 5. stol. př. n. 1. (10 drachem, 4 drachmy, 10 drachem)

min senatus consulto, z rozhodnutí senátu). Mincovny byly jednak v Říme, jednak i v četných it. a provinciálních městech. Duležité jsou obrazy a nápisy ná mincích. Starší řecké m. mají na líci (avers, A) vypouklý symbol mincovního města, na rubu (revers, R) tzv. quadratum incusum, vyhloubený dělený čtyřúhelník, často hodné nepravidelný. Ale už v 6. stol. se objevuje reliéfní obraz na obou stranách: A obyč. hlava nebo postava božstva, od doby helěnist. též panovníka, R symbol města (např. na athénských m-cích hlava Athény na A - sova s vetvičkou olivy a zkratka A0E [Athénaión = Athéňanů] na R). Nejst. řecké m. neměly nápisy, později přibylo jméno města nebo svazu, např. Syrákosión, Arkadikon (totiž nomisma = mince),popř. jeho zkratka, též jméno nebo jména zodpověd­ ných úředníků, od 4. stol. jméno krále; vzácně se vyskytují i signatury umělců-rytců, nejčasněji na Sicílii. Na řím. republikánských m-cích bývá nápis ROMA, ROMANO a číslo, značka hodnoty (až do Sully), jména, popř. i portréty mincovních úředníků, obraz a jméno božstva, popř. jeho zkratka; za doby císařské má A portrét císaře (poprvé obecně Caesar) nebo člena panovnické rodiny, jméno a tituly, R božstvo se jměnem nebo výjev, propagační­ -pamětní nápis, např. fides militum (věrnost vojáků). Nápisy (legendy) m-ci jsou významným hist. a kulturně hist. pramenem, často pomáhají datovat. Reliéfní obrazy, mnohdy umělecky vynikající (sr. sicilské ražby), dokládají plynule vývoj ant. sochařství; někdy zobrazují umělecká díla dnes ztracená. Portréty panovníků jsou základem pro jejich ikonografii. Nálezy m-cí (jak ojedinělé, tak zvl. hromadné, tzv. poklady) jsou neocenitelným pramenem pro dě­ jiny ant. hospodářství, a to i mimo hranice řec.-řím. světa, dokládají styky a obch. cesty v tzv. barbariku (sr. území ČSSR v době římské [3, 4]). Drobné mince se často nosily v ústech a byly dávány do úst i mrtvým (->-obolos). Jako obětina se házely do léčivých pramenů, jeskyň apod. Vývoj mincí. I. Řecko. Nejstarší m. razila v Malé Asii iónská města na sklonku 7. stol. př. n. I., o málo eozději se objevily ve vlastním Recku m. aigínské (znakem je tu želva). Mince jednotlivých měst se lišily v hodnotě kovů - byly raženy z élektra nebo stříbra - i ve váze. Základní jednotkou byl statér; měl

386/

"' Litý librální as, Ianus - lodní príď + I (označení hodnoty)

Lítý librální as, asi pol. 3. stol. př. n. 1.

'

v iónské, tzv. mílétské soustavě 14 g, v aigínské, které se užívalo na ostrovech a v četných městech pevninského Řecka i v Athénách, něco přes 12 g. V tzv. eubojsko-attické soustavě vážila stříbrná drachma 4,3 g, korintský statér = 2 drachmy měl 8,72 g. V perské říši se razily m. zlaté i stříbrné (tzv. bimetalismus, ražba m-cí z dvojího kovu). Zlatý statér tzv. ->-dáreikos (8,4 g) platil i v Řecku až do doby ->-Filippa II. Makedonského, který zavedl podle attické soustavy svůj zlatý statér, rovnající se směnnou hodnotou 20 stříbrným drachmám. Tato mě­ na se stala od doby Alexandra Velikého světovou a udržela se po celou dobu helénistickou. Médéné m. byly v 5. stol. řídké, nejspíše ještě na Sicílii, více se razily až ve 4. stol. Ze stříbra Řekové razili ->-drachmu a její násobky, didrachmu ( = 2 dr.), tetradrachmu ( = 4 dr.), dekadrachmu ( = 10 dr.), i její zlomky, trióbolos ( = ½dr.), ->-obolos ( = ¼ dr.), půlobol a čtvrtobol. Obol(os) mél v Athénách 8 médákú (chalkoi), jinde i více. Razil se mědák i jeho násobky. Velké peněžní jednotky, -+talent ( = 60 min = 6000 dr.) a

->-mina, mná ( = 100 dr.), byly pouze _početní. II. Rím. Nejstarší m. začaly být vydávány až ve 3. stol. př. n. I., a to asi od r. 289 pro vnitřní potře­ bu těžké měděné (->-aes grave), pro vnější styk od r. 269 stříbrné didrachmy po · vzoru jihoitalských řec. měst. Základní jednotkou byl zpočátku librálni -+as, litý z mědi ve váze 1 libry ( = 12 uncií), pův. přes 27 dkg, později skoro 33 dkg, A Janova (->-Ianus) hlava, R lodní příď a značka libry (I). Části assu vedle odlišných obrazů měly též rozdílné označení hodnoty: . = uncia (Tzassu), .. = 2 uncie = sextans (¼ assu), :. = 3 uncie = quadrans (¼ assu),:: = 4 uncie = triens (¼ assu), :•: = 5 uncií = quincunx, : : : = 6 uncií = semis (½ assu). Za druhé ->-punské války a v 2. stol. př. n. I. byla váha assu snižována až na 1 uncii (unciální as), v 1. stol. dokonce na ½uncie. Po stříbrných m-cích z konce 3. stol. př. n. I. čtyř­ označený ( quadrigatus spřežím, victoriatus -= s obrazem bohyně vítězství) se ustálily jako základní řím. peníze zač. 2. stol. denarius = 10 assii (odtud jméno i značka), později platil 16 assů,

387/

Sestercius, rub (Nero, tr. 68 n. 1.). Nápis: cong(iarium) II dat(um) pop(ulo) = rozdílení peněz chudým

váhově

= drachma, skoro 4 g; půl­ denár = pův. 5 (později 8) assů, quinár, značka a -➔sestertius = = 2½ (resp. 4) assy, značka 11 S (S= semis = 1/2) nebo HS. Zlaté mince se v Ílímě razily hojněji až od doby Caesarovy: aureus (,,zlatý" = 25 denárů), který vážil přes 8 g. Ten byl běžný i za doby císař­ ské spolu se stříbrným denárem a quinárem a četnými m-mi měděný­ mi, mosaznými a hlavně bronzovými (v numismatice se dělí na tzv. velké - sestertius, střední - dupondius = ½ sestercie, tj. 2 assy, dále as, konečně malé „bronzy", semis, quadrans). Od doby Neronovy (54-68) se m. zvolna zhoršovala snižováním váhy nebo větší přísadou mědi do stříbra. Proto byly za hranicemi impéria u barbarů oblíbeny republ. denáry s vyobrazením dvojspřeží (lat. bigae, odtud bigati) nebo se zoubkovaným „pilovitým" okrajem, serrati (serra pila). Za Traiana (98-117) bylo v denáru obsaženo asi 85 % stříbra, za Septimia Severa (193-211) jen něco přes 50 %- V 3. stol., v době hosp. krize, byly m. znehodnoceny. Razily se dvojdenáry,ale lehčí- -.anto-

v,

Min

(6. stol. př. n. 1.) znal električ­ nost jantaru (Homérovi např. ještě známa nebyla) a magnetickou při­ tažlivost magnetovce. O -➔asfaltu, o kamenci jako prostředku k im pregnaci dřeva proti ohni a o soli kamenné se zmiňuje poprvé Hérodotos (* kolem 484, t po 430). Nejst. dochované mineralogické pojednání je -➔Theofrastův (373/71-288/86) spis Peri lithón (O nerostech): k určení nerostu však autor používá jen jeho barvy, váhy a stupně tvrdosti a tavitelnosti, nikoliv též hlediska morfologického, ačkoliv rozdíl mezi krystalem a nerostem amorfním (beztvarým) je mu znám. Také v--+- Dioskúridově farmaceutickém díle Peri hýlés iátrikés (O léčivých látkách, 2. pol. 1. stol. n. I.) nebylo mezi léčivými látkami zapomenuto na látky nerostněho původu. -➔Plinius St. (23-79 n. I.) podal výklad o nerostech v posledních knihách svého encyklopedického díla N aturalis historia (Přírodověda). Vedle praktického zájmu o nerosty se však i v antice setkáváme se zájmem pověrečným a mnohě postupy střv. alchymistů mají svůj základ v řeckořímských recepturách. Sem patří dochovaná „didaktická" skladba o magickě moci kamenu Lithika, kterou nejspíše ve 4. stol. n. I. dal pracně dohromady v hexametrech neznámý ctitel -➔Herma Trismegista. - V. t. chemmanus ( podle císaře Antonina mie. [Caracally]) - a obsah stříbra klesal až jen na několik procent (tzv. Minerva, italská a etruská bohyně, bílá měď). Měnu upravil koncem jejíž původní rysy byly překryty 3. stol. n. I. Diocletianus. Pozdní jejím ztotožněním s -➔Athěnou. antiku charakterizuje zlatý -➔soli­ Také M. byla pak zobrazována dus a množství drobných bron- s přilbou, oštěpem a štítem ( -➔ai­ zových mincí. - V. t. váhy; pení- gis). V Římě byla spolu s J ovem ze; medailón. Literatura- Úvody: A. N. Zograf, (-➔ Jupiter) a -➔ Junonou hlavním Antičnyje monety, 1951; Ch. T. Seltman, božstvem na -➔Kapitolu. V kultu Greek Coins, 1955'; H. Mattingly, Roman se projevovala zejm. její funkce Coins, 1960 2 • K určovaní: B. V. Head, Historia numorum, 1911 2 ; H. Cohen, ochránkyně řemesel. Hlavní M-vin Description historique des monnaies frap- chrám stál na Aventinu. Bylo to pées sous l'Empire romain, 18801 n; H. středisko řemeslníků, od r. 207 Mattingly - E. A. Sydenham - C. H. V. Sutherland, The Roman lmperial Coinage, př. n. I. i herců a básníků, později 1923n; M. Bernhart, Hand buch zur také lékařů. Den založení tohoto Miinzkunde der romischen Kaiserzeit chrámu byl hlavní slavností řím. 1-11, 1926. Nepostradatelné jsou katalogy Britského muzea (pro řim. republiku H. A. řemeslníků a pro školy platil za Grueber, 1910). Speciální studie: Nálezy sváteční. Připadal na 19. březen, mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. kdy se slavil svátek Quinquatrus, Redigovala E. Nohejlová-Prátová. I. díl (1. Nálezy keltských mincí - P. Radoměr­ pův. zasvěcený -.Martovi. ský; 2. Nálezy antických mincí - E. PochiZa císařství se 1',-f, řeckým vlivem tonov), 1955; F. Křížek, K počátkům řím­ stala i bohyní vítězství (M. victrix) . ského mincovnictví, Numismatický sborník Za své osobní božstvo ji považoval 3, 1956, 5-63. císař -.Domitianus (81-96). mineralogie se ve stv. nerozvinula Výtvarné zobrazení v nové době: Tullio ve vědu, zejm. pro nedostatek vě­ Lombardi (1455-1532), Hlava Minervy domostí chemických. Znalost rud (bronz, NG Praha); M. Avostalis del i jiných nerostů technicky použi- Pambio a Jan Campion, Minerva, 1555-60 (štukový reliéf v letohrádku Hvězda v Pratelných a umění je zpracovat byly ze); M. B. Braun, Minerva, kolem 1715 ovšem prastaré ( -➔kovy). Thalés (pískovec, NG Zbraslav). - Nástěnná mal-

Min

388/

ba: J. F. Schor (1686-1767), Socha Minervy (Michnovský pavilon [zv. Amerika] v Praze). - Obrazy: Tintoretto, Minerva a Mars, 1578; Paolo Veronese, Minerva a Mars, asi 1580-1585; Rembrandt, Minerva, okolo 1632; J. L. David, Boj Minervy s Martem, 1771; V. Hynais (1854--1925), Minerva. - V. t. s. v. Athéna.

gister [3] equitum), odpůrce Fabiovy „váhavě" taktiky. R. 216 padl u -.Cann ;-2. Titus M., zchudlý řím. jezdec, vůdce otrockého povstání v okolí -➔Capuy r. 104 př. n. I.; 3. M. Felix [2. p. -ia -xe], římský právník a církevní spisovatel z druhé pol. 2. stol. n. I. Jeho apologetický spis Octavius, psaný neobyčejně elegantní latinou, byl možná nejst. latinsky psaným křesť. dílem. Má formu rozmluvy mezi třemi přáteli právníky, z nichž jeden přednáší dobové námitky proti křesťanství; nakonec se dá však přesvědčit o správnosti křesť. učení také on. Argumenty pro křesťanství jsou čerpány z ant. filosofie. Hledá se tu smír mezi filosofií a zjevením.

miniatura (od lat. miniare, zdobit [text] červenou barvou [minium = = suřík]), ve středověku malovaný obraz v knize. M-ry byly pokračo­ váním stv. knižních -➔ilustrací. mínójská Kréta

kultura viz Mínós;

Mínós [2. p. -óa], syn -➔Diův a -➔Európin, mytický král krétský. Podle Homéra byl pro svou spravedlnost spolu s bratrem -+Rhadamanthyem a -+Aiakem ustanoven po smrti soudcem v podsvětí. Attičtí tragikové ho naopak líčili jako ukrutného krále. Z M-óových dětí vystupují v bájích Ariadné (-➔ Théseus) a Faidra (---+ Hippolytos [l]). Z nepřirozeného spojení M-óovy manželky Pásifaé s býkem se narodila nestvůra Mínótauros, člověk s býčí hlavou. M. zavřel Mínótaura do -+labyrinthu, který mu vystavěl -+Daidalos. Když byl M-óův syn Androgeós zabit v Attice, dobyl M. Athén a uložil jim odvádět každoročně na Krétu 7 jinochů a 7 dívek jako potravu pro Mínótaura. Athénský královský syn -+Théseus však Mínótaura zabil, a osvobodil tak Athény od krvavé daně. Daidala, který Théseovi pomáhal, zavřel M. i s jeho synem Íkarem do labyrinthu. Daidalos prchl na křídlech, která si zhotovil, na Sicílii, M. pak připlul za ním a žádal o jeho vydání, byl však při­ praven o život. (V. t. Skylla [2]; Britomartis). Báje o M-óovi uchovala vzpomínku na kdysi mocné krétské království, jež ovládalo celé Egejské moře. Podle M-óa nazval starou krétskou kulturu její objevitel A. Evans mínójskou (-+Kréta). Dramatizace: -Eurípidés, Kréťané (láska Pásifaé k býku), zachovaly se zlomky. V nové době: H. de Montherlant, Pasiphae, 1953. - Báseň: J. Vrchlický, Minotaur (Nové sonety samotáře, 1891). - Obrazy: G. F. Watts (1817-1904), Mínotauros; P. Picasso, Mínotauromachie, 1935 (lept); Mínotauros, 1936 (činský inkoust), Balet: Elliot Carter(* 1908), Minotaurus; K. B. Blomdahl (* 1916), Minotauros (libreto Erik Lindegren).

Mínótauros viz Mínós Minucius 1. Marcus M. Rufus [2. p. Marka -ia- fa], konsul r. 221 př. n. I., v druhé -+punské válce za diktatury Q. Fabia Maxima -➔Cun­ ctatora (r. 217) velitel jízdy ( --➔ma-

míry délkové byly odvozeny u Řeků i Římanů od částí lidského těla (palec, dlaň, stopa, loket, sáh), větší jednotky byly násobky stopy. U Reků to bylo především -+stadion ( = 600 stop), délka stopy - a tím i stadia - však byla v různých řeckých obcích různá: olympijské stadion měřilo např. 192,27m (stopa 0,3205 m), attické 177 ,6 m (stopa = 0,296 m). Přesné přepočítávání řec. délek na naši metrickou soustavu působí značné potíže; zcela bezpečně známe vlastně jen jejich vzájemné poměry (sr. níže). Delší vzdálenosti než stadion neměřili Řekové přesně, nýbrž odhaPřeklad: F. Stiebitz, Oktavius, 1940. dovali je např. podle kroků nebo denních pochodů (tzv. pochodově minuskule (od lat. minus, menší), stadion u -+Hérodota nebo -+Xevšechny typy písma, jejichž písmenofónta je o něco menší [asi 200 na jsou nestejně vysoká a dají se kroků, tj. 150 m]). Pro tyto větší napsat mezi čtyři rovnoběžné linky (tzv. ,,malá písmena"):

a _b c d e f g Minyové, podle antické tradice významný řecký kmen doby mykénské, který sídlil v boiótském Orchomenu a měl mimo jiné podíl na tzv. plavbě -►Argonautů. Podle něho je nazývána tzv. minyjská keramika, zvláštní keramika šedé barvy, jež se nachází nejen v Orchomenu, nýbrž po celém stř. a sev. Řecku a v hojné míře také v -►Tróji. Minyovny (řec. Minyades), tři sestry nazývané nejčastěji jmény Leukippé, Arsippé, Alkithoé. Jejich otcem byl vládce boiótského -➔ Or­ chomenu, Minyás. Podle tohoto ůdaje je lze časově zařadit do doby rozkvětu -+mykěnské kultury (kolem r. 1400 př. n. 1.). V mýtu vystupují M. jako odpůrkyně orgiastického kultu --+Dionýsova, které odmítají zanechat domácích prací a oslavovat ho spolu s ostatními ženami. Bůh se jim zjeví jako býk, lev a panther, dává vytrysknout nektar a mléko, avšak marně. Posléze se Leukippé ůčastní -+orgií a roztrhá při nich v -+extázi svého syna. Nato upadnou všechny sestry do bakchického šílenství a jsou proměněny v tvory nesnášející světlo (buď v netopýry nebo v netopýra, vránu a sovu). Svým osudem se M. řadí k ztrestaným odpůrcům Dionýsa, jakými byli -+Lykůrgos (1) a --+Pentheus. Nejpřístupněji byl mýtus o nich zpracován Ovidiem (Met. 4, ln).

míry duté. Řekové a Římané měli velký počet dutých měr, a to jednak „vlhké" pro tekutiny (víno, olej), jednak „suché" pro obilí. Nižší jednotky obou druhů měr byly společně, vyšší se lišily. Pro ůčely lékárnické a kuchyňské sloužily drobné míry, zlomky kyathu, ,,lžíce" (ligu/a = 1/2 kyathu), cochlear (1/4 kyathu, asi 12 ml). Dutých měr bylo známo ještě více, i tu se Řekové učili na Východě, zejm. u Egypťanů. Literatura: H. Nissen, Griechische und romische Metrologie, 1892 2 (v: Handbuch der klassischen Altertumswissenschaft, I).

míry plošné vycházely u Reků i u Římanů z měr délkových; základem tu byla čtvereční stopa. V africké Kyréně existovala zvláštní míra, medimnon (asi 27 arů), tj. plocha pole, kterou bylo lze osít medimnem (-+míry duté) pšenice, v ptolemaiovském Egyptě arúra (řec. = role) = 100 x 100 egyptských loket (27 ,56 arů). U Římanů bylo nejobvyklejší jednotkou pro měření půdy iugerum (od l_a t. iugum = jho, spřežení), tj. výměra půdy, která mohla být za jeden den obdělána spřežením volů (označována v odb. literatuře též jako jitro). Dvě iugera tvořila heredium ( = 1/2 ha).

389/ vzdálenosti se užívalo i perské míry parasangés - 30 stadií (asi 5,5 km). V Římanů svědčí -.milníky i itineráfe (-.cestopisy) o tom, -že i větší vzdálenosti byly měřeny přesně. Pěší --~ojsko s plnou výstrojí urazilo ve stv. za den zhruba stejnou vzdálenost jako dnes, tj. 25-30 km.

a)

řecké

(attické)

daktylos (palec) palaisté (dlaň) pús (stopa) péchys (loket) orgyiá (sáh) plethron stadion (attické)

18,5 mm = 4 daktyly= 74 mm 16 daktylů = 4 palaisty = 296 mm 24 daktylů= 6 palaist = 11/2 stopy= 444 mm 96 daktylů = 24 palaist = 6 stop = 4 lokte = = 1,776 m 100 stop = 66 2/3 loket = 16 2/3 sáhů = = 29,6 m 600 stop = 400 loket = 100 sáhů = 6 plether = = 177,6 m

stadion (olympijské) b)

192,27 m

římské

digitus (palec) palmus (dlaň) pes (stopa) cubitus (loket) passus (dvojkrok) mille passus (míle)

= 18,5 mm = 4 digity = 74 mm

=

16

digitů

(attické) chús = 16 kotyl metrétés = 12 společné

choů

(attické) kyathos kotylé = 0,2047 1 xestés = 0,4094 1

6 sextariů = 3,275 1 4 congie = 13,1 1 8 congiů = 26,2 1 = 39,3 1

římské

cyathus hemina sextarius

= 0,0455 1

(attické) choinix = 6 kotyl = 1,228 1 hekteus = 48 kotyl = 9,8251 medimnos = 6 hekteů -= = 48 choiniků = 58,95 1 a)

římské

modius = 192

cyathů

=

8,7331

řecké

pús (čtvereční stopa) = 0,0876 m 2 akaina = 100 stop 2 = 8, 76 m 2 plethron = 100 akain = 10.000 stop 2 = 876 m 2 b)

dvojkroků

světla a dobra. Jeho kult, mithraismus, vyrostl na půdě -.zoroastrismu, obsahuje však i prvky babylónské a helénistickě. Mýtus, jejž známe z Avesty, z reliéfu a z křesť. polemické literatury, vyprávěl o M-rových či­ nech. Na příkaz nejvyššího boha dobra Ahuramazdy zabíjí M. každoročně kosmického býka, stvořeného Ahu-, ramazdou. Z údů tohoto každoročně se obnovujícího býka vzniká veškeren život v přírodě, čemuž se snaží bránit -.daimoni boha zla Ahrimana. Ti bývají na reliéfech symbolicky představováni štírem, který se zakusuje do býkova údu. Vedle tohoto ústředního motivu mýtu bývají na reliéfech zobrazeny dalšíM-rovy činy, jako: M. se rodí ze skály; M. uhodí kopím do skály a dá lidem vodu (sr. ------+Poseidón; Mojžíš); M. vystupuje ze stromu jako bůh vegetace; M. se po nerozhodném boji setkává s Neporazitelným Sluncem, s nímž je posléze ztotožněn ( -.solární božstva). Hlavním cílem mithraismu je spása lidské duše. Té se podle tohoto učení dosáhne zasvěcením do

Mithra, íránské božstvo

= 0,273 1 = 0,5458 1

pro sypké zboží řecké

= 296 mm

Misenum [2. p. -na] (dn. Miseno) 1. mys v -.Kampánii, který od severozápadu uzavíral záliv Neápolský; polohou lákal od 1. stol. př. n. 1. řím. boháče ke stavbě vil;-2. stejnojmenný válečný přístav, který na vých. pobřeží mysu vybudoval -.Agrippa; v císařské době tam kotvila tyrrhénská eskadra (classis praetoria Misenensis [ -.lodě]).

pro tekutiny i sypké zboží

řecké

dlaně

= 5 stop = 3 1/3 loket = 1,48 m 5000 stop = 3333 1/3 loket = 1000 = 1480 m (zhruba 1,5 km)

=

římské

congius urna amphora

= 4

= 24 digity = 6 dlaní = 1 1 /2 stopy = 444 mm

pro tekutiny řecké

Mit

římské

pes quadratus (čtvereční stopa) = 0,0876 m 2 scripulum (decempeda quadrata) = 100 p. qu. = 8,76 m 2 actus quadratus = 14.400 p. qu = 1.261,67 m 2 • iugerum = 288 scrip. = 28.800 p. qu. = 2.523,3_4 m 2 (asi 1/4 ha) heredium = 2 iug. = 4 act. qu. = 5.046,68 m 2 (asi 1/2 ha) centuria = 100 hered. = 200 iug. = 504.668 m 2 = 50,4668 ha saltus = 4 centurie = 400 hered. = 2,018.672 m 2 = 201,8672 ha

Mit

Mithra, oltární reliéf (z Porýní, Osterburken), 2. stol. n. 1. Kolem zverokruhu scény Mithrovy kultovní legendy

-.mystérií, v nichž mystové plní ruzné příkazy (např. půst), a tak postupně dospívají ke stále větší dokonalosti. Tomu odpovídá sedm stupňů zasvěcení, lišících se označením a kultovním oděvem k tomu příslušejícím: havran, mladík, voják, lev, Peršan, sluneční běh, otec. Cestě po sedmi stupních zasvěcení odpovídala představa, že duše stoupá po smrti k nebi sférami sedmi planet, což mithraismus podobně jako -.gnosticismus sblížilo s tehdejší -.astrologií. Mystové se scházeli v podzemních svatyních (lat. -.mithraeum), jež připomínaly věřícím jeskyni ve skále, kde byl M. vychován pastýři; na zadním konci jeskyně stál oltář, zdobený reliéfem s výjevy z M-rova života; tam probíhaly hlavní obřa­ dy, jako křest nových vyznavačů a oběť býka. Mystové se účastnili posvátné hostiny, při níž pojídali chléb (později s kusem býčího masa) a upíjeli vodu smíšenou s vínem. Tento pokrm a nápoj měl duším mystů zaručit nesmrtelnost. M. jako Sol Invictus (Nepřemoži­ telné Slunce) byl oslayován ráno, v poledne a večer zpěvem hymnů. Hlavním svátkem Slunce byl den zimního slunovratu (na něj bylo

390/ ský a některé skythské kmeny (sr. bosporská říše). Navázal přátelské styky s arménským králem -.Tigranem I. a spojenectví s ním upevnil příbuzenskými svazky. Snažil se uplatnit vliv na Kappadokii a Bíthýnii dosazením sobě oddaných králů. Zásahem Římanů byli však oba vyhnáni a místo nich dosazeni jiní. Když pak bíthýnský král Níkomédés IV., nakloněný Římanům, vpadl do Mithradatova území, vznikla první mithradatská válka (89-84). Pontské vojsko porazilo bíthýnskě i řím. vojenskě oddíly a vtrhlo do provincie Asie a do Řec­ ka; tam získal M. na svou stranu místní obyvatelstvo, nespokojené s řím. správou. R. 88 došlo na jeho rozkaz vyhlášený v -.Efesu k vraždění Italiků usedlých v M. Asii, jemuž padlo za oběť 80 000 lidí. R. 87 se vylodil v Epidauru -.Sulla a r. 86 dobyl Athén. Po řadě neúspěchů uzavřel M. r. 85 v Dardanu se Sullou mír. R. 83 vpadli Římané na ůzemí Pontu, ale byli poraženi (druhá válka s M-tem). R. 74 vyvolal M. nový konflikt (třetí válka s M-tem). V bojích se podařilo řím. vojevůdci Luciu Liciniu -.Lucullovi vypudit M-ta z Bíthýnie a Pontu; pronásledoval jej do Arménie a dobyl -.Tigranokerty. R. 66 porazil M-ta nástupce Lucullův -.Pompeius na řece Eufratu ar. 64 podrobil Pontos a Arměnii. Proti později přeneseno narození Kristo- M-tovi vypuklo povstání, vedené jeho synem -.Farnakem II., takže vo). Mithra byl r. 63 dohnán v -.Pantikapaiu bůh Nepřemožitelný (Deus Invictus Mithra) byl ochrán- k sebevraždě. cem těch, kdo podstupovali nebezpečí. Proto jeho kult rozšírili po řím. mithraeum, svatyně ustáleného impériu především vojáci a kupci. půdorysu, často podzemní, pro Je pozoruhodné, že se tento kult kult Mithrův, nevelkých rozměrů vyhnul vlastnímu Řecku. Mithrais- proto bývá i několik mithraeí v jedmus se rozšířil zvl. ve 3. stol. n. 1., nom místě. Obdélná valeně zaklekdy byl vážným sokem pro křesťan­ nutá síň je po délce členěna na tri části, dvě postranní pro věřící, ství. Od 4. stol. začal upadat. střední část pro kněze a obřady. Mithradatés [2. p. -ta], též Mi- V pozadí apsida, v ní obraz nebo thridatés ( = ,,dar Mithrův"), jmé- reliéfní podoba Mithry, jenž zabíjí no několika předoasijských králů. býka, a před ním oltář. Dochoval se Z nich jsou významní zejm.: M. I., značný počet m-aeí zvl. v záp. části parthský král (I 70-138/7 př. n. řím. říše. V blízkosti ůzemí ČSSR 1.) z dynastie Arsakovců, zakladatel byla objevena mithraea v -.Aquinparthské říše (-.Parthové). Podro- ku a v -.Carnuntu. bil si vých. část Baktrie, Médii a mitra 1. páska z vlny nebo z jiné Seleukovce zatlačil za Eufrat. M. VI. Eupatór (*132 př. n. 1.), látky ovíjená kolem hlavy a uvanazývaný také Veliký, pontský král zovaná na šíji, na čele nebo po 121 /0-63. Pocházel z perské rodiny, stranách. V Řecku s ní byly vykterá se za pomoci -diadochů dosta- obrazovány neiprve bohyně (Hérá, la k vládě v -.Kappadokii. Vynikal Démétér, Koré) i bůh Dionýsos neobvyklou pamětí, mluvil 22 ja- (odtud nazývaný mitroforos), pozzyky národů jím ovládaných, psal ději ji nosili i ženy a muži (členově o přírodě a lěcích atd. Když se r. dionýsovských -.thiasů, pijáci na 112/1 stal samovládcem, rozšiřoval hostinách, vítězní atleti); v Římě postupně svou říši. Nejprve si pod- se její nošení pokládalo za znak robil Kolchidu, Chersoněsos Taur- zženštilosti (nosily ji cizinky, pro-

391/ stitutky, archigallus [---+gallové] přítoku vody na mlýny byly zřízeny jako odznak); - 2. časem nabylo na Tiberu mlýny na lodích. slovo m. téhož významu jako Větrný mlýn je doložen až v 9. stol. -diadém; - 3. homolovitá čepice asijského původu kryjící hlavu a Mnémosyné viz Múzy část plecí; uvazovala se pod bradou. - Ve střv. mj. pokrývka hlavy vyš- mniši viz poustevnictví šího duchovenstva. Modestinus. Herennius M. [2. p. Mléčná dráha, podle řeckého -ia -na], římský právník 1. pol. mýtu proud materského mléka 3. stol. n. 1., žák -.Ulpianův; v jeho -+Héřina, který se rozstříkl po ne- lit. tvorbě převažují příručky urče­ beské klenbě, když se Hérá probu- né pro vyučování a praxi. Opírá se dila mocným sáním novorozeného v nich dalekosáhle o Ulpiana a -->-Héraklea a rozhořčeně ho jako Julia -.Paula. - V. t. právnictví. cizí dítě od sebe odstrčila. Héraklea jí dal tajně přiložit k prsu Zeus modlitba se vyvinula ze slovního proto, že jen ten, kdo se jako koje- doprovodu některých náboženských nec napil Héřina mléka, mohl být jednou přijat mezi nesmrtelné. Malby : Tintoretto (1518-1594), Vznik mléčné dráhy; P. P. Rubens, Juno a mléčná dráha, 1636-38.

mlýn (řec. mylé, lat. mola, molina). ,.V předhistorických dobách a ješ- i tě u Homéra se obilí roztíralo na plochém kameni jiným kamenem. Vyhloubením spodního kamene vznikla miska, a z té se vyvinul moždíř a z druhého kamene palice. · Později se používalo otáčivého mlýna (lat. mola trusatilis), skládajícího se ze dvou do sebe zapadajících kamenů, z nichž horní se uváděl v chod pákou buď ručně, nebo k ní bylo zapřaženo tažné zvíře, obvykle osel (odtud mola asinaria). V císařské době se již setkáváme i s vodním mlýnem (mola aquaria, m. aquae), v 6. stol. n. 1. při obležení Říma -.Ostrogóty a přerušení Mithraeum pod kostelem S. Clemente v ~ímě. Zač. 3. stol.-n. l., vestaveno do obytného domu z 1. stol.

Mlýn na obilí (římský reliéf ve Vatikán ě )

Moe úkonů (obetí, magických obřadů). Takový doprovod mohla tvořit slova zcela libovolně, beze smyslu tvořená (např. abracadabra), o nichž se věřilo, že zvyšují účin doprovázených obřadů. Tyto modlitební formule musily být pronášeny tak, jak je uchovala starobylá tradice, i když se jim už nerozumělo (např . píseň --+Saliů). V době, kdy převládla představa

o osobních božstvech, sloužila m. k přivolávání oslovovaného božstva, jež mělo splnit požadavek v m-bě vyjádřený (lit. napodobení shledáváme např. u Sapfy, Aristofana, Horatia). V Řecku se věřící obracel při m-bě k božstvu (k oltáři, soše) tváří, v Římě, kde byla větší náb. bázeň, se modlil obrácen k němu zády. M. bývala v Řecku doprovázena i gesty, která později snad pronikla i do Říma. Okolo začátku našeho letopočtu se vyvinula představa duchovní bohoslužby, která již nevyžadovala kultovní obřady: věřící se v ní obracel k božstvu se svou osobní m-bou · (euché [prosba] na rozdíl od kultovních modliteb, zv. litaneiai). Toto pojetí m-by přejalo též křesťanství. Moesie (lat. Moesia), v římské době název severní části ----+Thrákie mezi pohořím --Haimem (Balkánem) a Dunajem, obydlené kmenem Moesů, kteří byli v letech 29---28 př. n. 1. podrobeni Římany. Provincie Moesia byla ustavena okolo r. 44 n. 1. a za vlády ----+Domitianovy (81-96) byla rozdělena ve dvě části: Moesia superior (horní = území mezi Dunajem, dolní Tisou ,a Maruší, dn. Srbsko a někdejší Banát) a M. inferior (dolní = dále na východ poděl dolního toku Dunaje, dnešní sev. Bulharsko a Dobrudža). Obe části M. měly vždy pohraniční, vojenský ráz. Výjimku tvořily pouze staré řec. kolonie na pobřeží Černého moře (----+Tomis, ----+Histriá, ----+Odéssos). Řím. města zde vznikala z vojenských táborů (sr. např. Singidunum, dn. Běle­ hrad). Od 3. stol. n. 1. trpěla provincie nájezdy barbarů, zdejší měs­ ta se však udržela až do přelomu 6. a 7. stol. n. 1. Z té doby pocházejí mohutné opevňovací náspy ve Valašsku. - M. byla ve stv. vývozcem surovin (zlato, stříbro), soli, medu, sýrů, obilí a prostředkovala tranzitní obchod s barbarským územím. Literatura: T. D. Zlatkovskaja, Mezija v I-II vekach našej ery, 1951; L. Zotovié, Les cultes orientaux sur le territoire de la Mésie Supérieure, 1966; V. Velkov, Robstvoto v Trakija i Mizija prez antičnostta, 1967; A. Mócsy, Gesellschaft und Romani-

392/

Moe sation in der romischen Provinz Moesia Superior, 1970.

Mogontiacum ( = Germánie

Mohuč)

viz

mohyla, umělě návrší z hlíny, též z kamene, nakupeně nad hrobem. V Řecku se objevuje již v pravěku, hlínou byly prekryty i kupolové -+hrobky mykénské. Mohyla Patroklova byla podle Homéra obložena kamenným věncem, podobné se vyskytovaly v Iónii (-+Jónové) v době ---+geometrického slohu. Později byly zřizovány m-ly na bojištích padlým (m. marathón- ských bojovníků). Pod m-mi pohřbívaly své mrtvé některé kmeny v prehist. Itálii, m-ly byly navršeny na část etruských hrobek. Zřizovaly je svým mrtvým též některé kmeny, zejm. pastevecké, které žily na okraji ant. světa (Thrákově, Dákové, Sarmati aj.). ---+Skythové pohřbívali se svými králi v obrovských mohylách (tzv. kurhanech) těž koně a lidskě oběti. někdy

Moiry, ve stv. Řecku bohyně -+osudu, kterého se dostává člově­ ku při zrození. - Starobylá předsta­ va životního údělu, losu (řec. moira) se vyvinula už v raném údobí, kdy se výtěžky práce kolektivu přidělo­ valy jedinci losem. Moira tedy pří­ sluší jedinci, každý má svou moiru. Někdy se moira určitých životních okamžiků zvláště zdůrazňuje (moira thanatoio, úděl smrti). U Homéra Moiry již zč~sti vystupují v lidské podobě, antropomorfizovány. Teprve u Hésioda je však jejich dříve neurčitý počet omezen magickým číslem tři, je udán jejich původ i jména. Vystupují pak jako přadleny niti osudu (Klóthó [Předoucí] nit načíná, Lachesis [Udělující] jí pře­ de dále, Atropos [Neodvratná] ji přestřihuje). Svou obdobu mají M. v ie. sudičkách a vílách, při­ stupujících k novorozeněti se svými životními dary. Rozpor mezi pravomocí starobylých Moir a mladší představou o existenci všemocné síly -+Diovy byl odstraněn tím, že se jejich moc omezovala na jedince (lidi a bohy) a že je mýtus představoval jako dcery Dia a bohyně ---+Themidy. U Římanů byla pův. jediná sudička, Parka (lat. Parca, pův. bohyně narození; od pario, rodím), později se jejich počet zvýšil podle počtu Moir na tři. Obrazy: Rubens (1577-1640), Parky; F. Goya (1746--1828), Parky; M. Pirner, Moira, 1896. - Báseň: J. Vrchlický, Eros a Moira (Bozi a lidé, 1899; podle obrazu Pirnerova). - Kantáta: Brahms, Zpěv Park, 1882.

Moles Hadriani, mausoleum císaře Hadriana a Antoninů (dokončeno r. 139 n. 1.) v Římě. Horní část pozdějšími přestavbami (Andělský papežů) zcela zmenena

brad

Moles Hadriani (lat.), císařské mausoleum ( ---+mausóleion) v Římě na pravém břehu Tiberu, zbudované císařem Hadrianem (117-138). Na hranolové podstavě (o stranách dlouhých 89 m a o výšce 15 m) stojí válcovitá stavba (o průměru 64 m) vysoká přes 50 m, s chodbami a rozsáhlou hrobkovou komorou. Sochařská vyzdoba horní části stavby se nedochovala. Od střv. to byla papežská pevnost se sochou anděla na vrcholu, odtud název Andělský hrad. Dnes muzeum.

tkáváme s králi vládnoucími podle perského vzoru absolutisticky (-➔despocie orientální). - Tyranem nazývali Řekové toho, kdo se zmocnil moci ve státě násilím, a ---+tyrannidu pokládali za nejhorší formu vlády. V Římě vládli v nejst. dobách také králové, kteří nebyli skutečný­ mi monarchy. V době plně hist. však tam byla již republika a teprve po jejím pádu se v řím. říši objevila nová forma m., a to císařství, jehož první fáze, ---+principát, byla m-ií skrytou, kdežto pozdní fáze, ---+doMol6n. Apollónios M. [2. p. -ia], minát, byla již m-ií absolutní. učitel rétoriky na Rhodu v 1. stol. př. n. 1. Zastával umírněný směr monastérion viz poustevnictví (genus dicendi medium) --+asianismu, tzv. rhodský sloh. Jeho žákem Moneta, snad „Napomínající", ,,Varující" (od lat. moneo ?), pří­ byl i -+Cicero. jmení ---+Junony Kapitolské, v jeMolossové, illyrský kmen (-►Illy­ jímž chrámovém okrsku byla minrové), který žil v Épeiru; na jejich covna. Odtud moneta = mincovna, území ležela ---+Dódóna s proslulou pak mince, sr. dnešní názvy moneta věštírnou. Podle pověsti dostali (it.), monnaie, money, Munze, mince. jméno po synu ---+Neoptolema a monetarii (lat.), pracovníci min---+Andromachy, Molossovi. coven; v prvních stoletích řím. címonarchie (z řec. monos, jediný, sařství to byli císařští propuštěnci arché, vláda), vláda jediného. Ře­ a otroci, ale• patrně již za císaře kové zařazovali do této státní formy Aureliana (270-275) svobodní ře­ vládu -+králů tyranů ( ---+tyranis). meslníci sdružení v --+kolegia, kteří Řec. ---+basileus ( = král) v době líče­ pracovali pod dohledem císařských né v homérských básních byl jen úředníků. Za Aureliana zorganizovůdcem obce nebo kmenového vali m. v Římě povstání, jehož se svazu, nikoli monarchou. Také účastnila i městská chudina. Příči­ hist. králové ve Spartě nebyli nou vzpoury byla snad císařova absolutními vládci . Omezena snaha uvést do pořádku řím. minbyla i moc králů ve staré Makedo.:. covnictví otřesené krizí 3. stol. nii. Teprve za ---+helénismu se se- Povstání nabylo širokého rozsahu.

a

393/ Při

jeho potlačování prý bylo zabito 7000 řím. vojáků a život v Římě byl na týdny ochromen. Aurelianus posléze zvítězil a krutě vzbouřence potrestal. Uzavřel též patrně mincovnu v Římě a zavedl ostřejší dohled v ostatních říšských mincovnách.

monodie (řec. monódiá, z monos, jediný, ódé, zpěv), zpěv jediného zpěváka nebo herce. Monodická píseň měla většinou obsah lyrický. Ze skladatelů monodické meliky ( -.lyrika) vynikli: -.Alkaios, -.Sapfó, -.Anakreón. Do řec. tragédie pronikla m. až po Aischylovi. S oblibou vkládal sólové árie do svých tragédií Eurípidés, Sofoklés v tom napodobil mladšího soupeře ve svých posledních hrách. - Dnes se označuje slovem m. sólová (vokální i instrumentální) hud. skladba na rozdíl od hudby polyfonní. monofysité, stoupenci .křesťan­ ského směru, jejž založil v 5. stol. n. I. alexandrijský kněz (archimandrita) Eutychés svým učením, že po vtělení je v Kristu pouze jedna přirozenost (řec. fysis), a to božská. Na koncilu chalkedonském r. 451 byla tato mystiká monofysitismu odsouzena zásahem římského biskupa. Proto m., pocházející zvl. z vých. části řím. říše, se počali odštěpovat a zakládat vlastní křesť. církve. Tento separatismus usnadnil v 7. stol. expanzi islámu. monopol ( řec. monopólion), právo výhradního -+obchodu, jež v širším smyslu zahrnovalo v antice i právo výhradního podnikání v určitém odvětví. V ant. starověku existovaly v podstatě jen státní monopoly. V řeckých obcích se týkaly zejm. ražby a směny mincí (-.peněžnictví). Jen výjimečně zasahovaly do oblasti výrobní. Běžnější byly m-y obchodní, jež byly zaváděny zejm. v době války. Většího významu nabyly m-y za helénismu, jak se dovídáme přede­ vším z egyptských papyrů. V ptolemaiovském Egyptě existovaly i m-y výrobní. Tak např. olejní m. kontroloval produkci a prodej oliv i výrobu a prodej oleje. Monopolním opatřením podléhala i produkce piva, medu, textilní výroba, chov husí aj. Existovaly m-y na doly, lázně, na obchod se solí, s vonnými látkami i na výrobu a vývoz papyru. Řada m-ů se udržela v Egyptě ještě v řím. době císařskě. M-y byly rozšířeny i v jiných helénist. státech. V římské říši si stát vyhrazoval právo na výlučné provozování ně-

kterých obch. nebo řemeslnických odvětví v určité oblasti. Tyto m-y však neobstarával stát ve své režii, nýbrž svěřoval je do nájmu jednotlivcům nebo větším podnikatelským společnostem. Monopolní ráz měla i některá řemesla a živnosti v důlní oblasti ve Vipasce v Hispánii (poblíž dn. Aljustrelu v jz. Portugalsku). Přesto, že v pozdně antické době se řím. stát snažil zasahovat stále silněji do hosp. otázek, byl podíl m-ů v ekonomickém životě za -.dominátu poměrně malý; omezoval se v podstatě na státní m. v mincovnictví, výrobě zbraní, purpurových tkanin apod.

monotheismus (z řec. monos, jediný, theos, bůh), jedinobožství, víra v jednoho boha, osobního, od světa odlišného, který je pánem celého světa a všeho, co na něm žije, vládne mu a řídí jej. Vyznavači m-mu buď popírají. existenci bohů uznávaných v polytheistických náboženstvích, nebo je považují za bytosti nižšího řádu (dairriony), ohrožující vyznavače monotheismu. Z ant. náboženství bylo nejblíže čistému m-mu židovství (ač i ono uznávalo existenci a působení množství andělů, božích poslů); křesťanství uznávalo existenci tří božských osob, které tvoří dohromady jednoho Boha - a ·kromě této trojice i množství andělů a daimonů ( -.polydaimonismus).

mos v jižní části Říma při Tiberu (pod Aventinem). Vznikl za dobu téměř 200 let v řím. obchodní a přístavní čtvrti poblíž skladišť a -.sýpek z odházených střepů rozbitých nádob, ve kterých bylo dopravováno zboží (olej, víno aj.); dosáhl výše 35 m a obvodu 850 m. Značky na střepech jsou důležitým pramenem pro poznání řím. obchodních spojů se zámořím.

Monumentum Ancyranum,-tzv. památník ancyrský, nápis nalezený v 16. stol. v dn. Ankaře (-.Ankyra) na stěnách chrámu Romy a Augusta a obsahující přehlednou zprávu, v níž císař Augustus na sklonku svého života rekapituloval hlavní události své vlády. Lat. a řec. originál umístěný na Augustově mausoleu v Římě se nezachoval. Zlomky opisů se nalezly i v jiných městech na vých. (zvl. v Antiochii nad Orontem). Správnější název je Res gestae divi Augusti podle nadpisu této zprávy, která má velkou hist. cenu jako oficiální pramen. - Uvádí se též pod názvem Index rerum a se gestarum. Morava, Marus.

řeka

na

Moravě,

viz

more maiorum viz mos maiorum morfé viz Aristotelés

Morfeus [2. p. -ea], v řecké mytologii bůh snů, syn boha spánku Mons sacer (Svatá hora), nízký -.Hypna. Sochy: J. A. Houdon: Morfeus, 1777; pahorek severozápadně od Říma, podle tradice ůtočiště -.plebejů při I. P. Proko~jev, Morfeus, 1783 (bronz). tzv. secessích (vystěhování) r. 494 Moschopúlos. Manuél M. [2. p. a 449 př. n. l. - V. t. Virginia. -a -la], řecký gramatik a filolog 13./14. stol. n. 1., autor řec. gramontanisté, křesťanská sekta namatiky psané formou otázek a odzvaná podle svého zakladatele povědí, které it. humanisté použí(Montanus), který vystoupil začát­ vali k výuce řečtiny; jeho dílem je kem 2. stol. n. I. ve Frygii jako dále slovník attických slov a koprorok věštící brzký příchod konce mentáře k stv. řeckým autorům: světa. M. věřili, že tehdy bude seHomérovi, Hésiodovi, Pindarovi, slán z nebe Nový (božský) JeruzaEurípidovi, Theokritovi. lém, v němž se dostane odměny těm, kdo uvěří v Montanovo proMoschos [2. p. -cha] ze Syrákús, roctví; mělo k tomu dojít ve fryžřecký básník okolo pol. 2. stol. př. ském městečku Pepuze. M. nen. I. Psal bukolské básně ( .-buspokojení s laxní morálkou svých kolská poezie), milostné hříčky křesť. současníků hlásali přísné a epigramy; zachovalo se od něho dodržování mravních předpisů; též -.epyllion o únosu -.Európy. kdo se proti nim provinil, nemohl Překlad: R. Kuthan, Řečtí bukolikové, již dojít spasení ani při upřímné 1929. lítosti, leč smiloval-li se nad ním bůh; zavrhovali i druhé manželství mos maiorum (lat.), mrav, obyjako cizoložství. Nejvýznamnějším čej, právní zvyklost předků (obymluvčím m-tů se stal v druhě fázi čejně ve formě more maiorum své působnosti kartáginský spiso- „podle mravu předků"; v obecném vatel -.Tertullianus. smyslu „po staru"; zásada konzervativních živlů v řím. republice). Monte Testaccio, umělý pahorek - V. t. právo obyčejové.

mos

394/

mosty byly v Řecku budovány ze dřeva i z kamene, a to snad už v době mykénské; dosud je dochován most na cestě z Epidauru do Nauplia (na Peloponnésu). Dobrými staviteli kamenných m-tů byli Etruskové, kteří používali i valené klenby. Rozvětvený systém řím. silnic za republiky a zvl. za císařství si vyžádal stavbu množství m-tů v Itálii a po celé ríši. Nejst. m. byly ze dřeva (např. pons sublicius v Římě). Z 9 kamenných m-tů v Římě stojí dosud napr. pons Aelius (Ponte Sant' Angelo), pons Aemilius (Ponte Rotto),pons Cestius (Ponte San Bartolomeo) aj. Hlavní součástí m-tů jsou pilíře z kvádrů spojené valenou klenbou, popř. i v patrech nad sebou (sr. most v Alcantaře přes Tajo). Měly jízdní dráhu, chodníky pro pěší a postranní zábradlí; v Římě byly označeny nápisy. Některé m. měly výzdobu sochařskou, popř. , vstupní oblouk. Svou účelnou a solidní konstrukcí se staly vzorem pro pozdější doby, např. Pont du Gard v již. Francii z 1. stol. n. 1., který je zároveň jedním z nejlépe zachovaných řím. akvaduktů (--+vodovod; --+viadukt). Pro válečné výpravy byly stavěny m. pevné (sr. popis konstrukce kolového m-tu u Caesara B. G. 4, 17) i pontonové Mozaika, Zátiší, Pompeje (podle ( např. Traianův přes Duna,· u Tur- helénistického vzoru, Neapol) nu Severinu v Rumunsku, z let 103-105 n. 1.). mozaika, výzdoba stěn, stropů i sloupů a zvláště podlah z drobných, obvykle různobarevných kaménku nebo i kostek přitesávaných z přírodních kamenů i z terakoty, emailu a v pozdější době i ze skla různých barev, pokládaných do malty; vytvářely se tak ornamentální vzorce i figurální a krajinné výjevy. Nejst. řecké m-ky z drobných oblázků známe z 6. stol. (chrám Athény v Delfech). Již z 5. stol. př. n. 1. pocházejí m-ky s mytol. náměty v Olynthu a z druhé pol. 4. stol. nedávno objevené m-ky v palácích makedonských vládců v Pelle. Teprve v helénist. době se začalo používat přitesá­ vaných kostek, objevuje se více barev a vytváření m-k se věnují významní umělci. Památky známe především z okrajových oblastí (Malá Asie, Pergamon, Antiocheia nad Orontem, Délos), ve vlastním Řecku se tehdy m. ještě nerozšířila. Velký rozkvět umění mozaikářů spadá až do období římské říše. Tehdy byla m. běžnou úpravou podlah velkých veřejných prostor (zvl. lázní) i soukromých domů a vil. Největší počet m-k je z 2. a

Mozaika pozdne římská, atletky v „bikini" (z císařské vily u sicilské Piazza Armerina, 4. stol. n. 1.)

395/ 3. stol. n. I. i z pozdní antiky; byly rozšířeny po celé říši od Hispánie, Galie a Germánie přes Podunají a Balkán do Orientu; zvl. vynikají m-ky severoafrické. V této době se začalo soustavně používat skleněných kostek zářivě pestrých barev. Náměty čerpají m-ky především z mytologie, ale vyskytují se i výjevy z denního života (např. gladiátorské hry), scény bitev (-+Alexandros I. Veliký), obrazy zvířat apod. Dekorativne se uplatňují velmi hojné rostlinné a geom. motivy. M. je jediné umělecké odvětví, které přejalo i nastupující křesťan­ ství. Mozaiková výzdoba chrámových prostor patří k nejcennějším výtvorům pozdně ant. umění (Řím, Ravenna v 5. a 6. stol., Kónstantínopolis). Vedle čistě dekorativních m-k tu převládají figurální výjevy s biblickými náměty, které měly věřícím zprostředkovat jejich poznání.

(městskou stočlennou), zv.

radu, obyčejně curia/es; v čele m-ia stáli duoviri iure dicundo volení na rok; vedle duovirů úřado­ vali dva každoročně volení -+aedilové. Někdy byla obě tato kolegia spojena a označována jako quattuorviri iure dicundo. Finanční správu vedli -+kvéstoři; existovala i kněž­ ská kolegia. Koncem republiky a v 1. stol. n. I. m-ia hospodářsky i kulturně vzkvétala. I císařové přijímali municipální hodnosti. Když se hosp. situace Itálie koncem 1. stol. n. I. začala horšit, musili být do m-ií dosazováni císařští kurátoři ( -+curator), aby spravovali jejich hospodářství. Pravomoc těch­ to státních komisařů stále rostla. Za císařství byl statut m-ií udělo­ ván městským sídlištím v provinciích. senát

'

Ir

Literatura: H. P. L'Orange - P. J. · Nordhagen, Mosaics. From antiquity to the early middle ages, 1966 (překlad z nor- . , , , štiny; německy 1960); w. Oakeshott, The Mum1ovy portret, pozdn1 - kon«:c mosaics of Rome from the third to the 3. st'?l. n. 1. (druh tempery na dreve, fourteenth centuries, 1967. Berbn)

mramor byl v Řecku i v Římě materiálem sochařským, ve stavebnictví se ho používalo především pro významné veřejné stavby. Nejlepší druhy m-u byly: ostrovní (Paros a Naxos) - zrnitý, výborný sochařský materiál, těžko opracovatelný, v používání již ve 3. tis. př. n. I.; v Attice pentelský (z něho byl postaven např. Parthenón) a méně hodnotný hyméttský; m-ů maloasijských, vesměs jemnozrnných, se používalo i v řím. době k výrobě kopií soch; v Itálii bylo naleziště u města Luna (dnešní Carrara) objeveno až v době

masky, původně zpravidla bez portrétních rysů. V 1. stol. n. I. se rozšířil zvyk užívat malovaných portrétů. Tyto malované podobizny se udržely až do 5. stol. n. I. Provedeny bývaly -+enkaustikou, později temperou. Většinou to jsou dřevěné destičky, vzácnější jsou celé malované rubáše. Z největší části jde o čistě řemeslné projevy nevelkých nároků, dávají však představu o ztracených mistrovských malířských portrétech. Zachovalo se jich přes tisíc. (-+Obr. na str. 397.)

Mulvijský most přes Tiber, asi 3 km sev. od řím. hradeb, proslul _ vítězstvím -+Konstantina I. nad -+Maxentiem r. 312 n. I. Je dochován částečně dosud.

municipium (lat., mn. č. municipia), italské město, které dostalo římské občanské právo a povinnosti (munia) s ním spojené. Římané ponechávali m-iím určitou míru samosprávy vnitřní, hosp. a soudní. Venkovských měst poddaných Ří­ mu přibývalo s válečnými výboji; také zakládáním kolonií vznikala města s různou mírou samosprávy; všechna byla označována jako municipia. Základní úprava správy těchto měst se řídila podle římského republ. zřízení. M-ia měla svůj

běžným

Mús

Literatura: F. F. Abbott - A. C. Johnson, Municipal Administration in the Roman Empire, 1926.

murrinské vázy (lat. vasa murrhina), od doby helěnistické nádobky vyřezávané původně z fluoritu (lat. murrha), vzácného minerálu s barevnými opalizujícími skvrnami, dováženého z Parthie. Zvláště byly ceněny v císařskě době; tehdy se vyráběly zvláštní technikou též jejich napodobeniny ze skla: různo­ barevné skleněné roubíky se zalévaly roztaveným sklem, takže v něm vytvářely ornamentální vzory.

Músaios [2. p'. -ia] 1. mytický řecký pěvec, prý syn nebo žák -+Orfeův. Byl prý prvním knězem -+Démétry v Eleusíně a složil k její poctě hymnos; - 2. M., řecký epik 4. nebo 5. stol. n. I. Opíraje se asi o -+Kallimacha, složil púvabné -+epyllion -+Héró a Leandros, nazývané „poslední růží z vadnoucí zahrady řec. poezie" (sr. H. Kochly, Augustově. Zeměpisného označení Munda (dn. Montilla), město De Musaei grammatici codice v Zadní -+Hispánii, u něhož utrpělo se používalo (ne vždy správně) Palatino ... , Festschrift zur XXIV. i pro některé barevné odrůdy - za -+občanské války (r. 45 př. n. I.) Versammlung deutscher Philologen zelený „spartský", žlutý „numid- vojsko -+Pompeiových (1) přívržen­ und Schulmanner vom 27. bis 30. ský" aj. ců pod vedením jeho synů Cn. a September 1865 in Heidelberg, Sexta -+Pompeia (2) rozhodnou 1865). Mulomedicina viz zvěrolékařství porážku od Caesara.

mumie. Řekové usídlení v helénistické a římské době v Egyptě, zejména v oblasti Fajjúmu, balzamovali podle egyptského zvyku své mrtvé. M-iím, uloženým v dře­ věné rakvi ( -+sarkofágu) nebo zabaleným v plátěné pruhy, zasazovali do bandáží nad obličej plastické

Překlad: Ot. Jiráni, Hero a Leandros, 1932 2 ; J. Nováková, Hero a Leandros, 1946.

Múseion [2. p. -ia] (řec., vl. ,,chrám Múz"), sdružení (-+thiasos) lidí, kteří se - pod ochranou Múz - věnovali vědám a uměním, pak i označení budovy k tomu účelu sloužící. Nejznámější bylo M. v -+Alexandrii, založené poč. 3. stol. př. n. I. Ptolemaiovci, s bohatou -+knihovnou; bylo po řadu století střediskem ant. vědy,-jakousi akademií a vysokou školou zároveň. Učenci zde pěstovali filologii,

396/

Mús filosofii, zeměpis, matematiku, přír. vědy a medicínu. Jejich úkolem bylo bádat a experimentovat, nikoliv učit. Později, když jejich počet vzrostl, konali i přednášky. Byla tam hvězdárna, zoologická a botanická zahrada i pitevny. Poloha M-ia není známa, protože moderní zástavba nad ant. městem znemožňuje výkopy. - Významné bylo též M. v --+Pergamu.

Mušov, jméno obce, na jejímž katastru stával římský opěrný bod na výšině při ústí Svratky do Dyje, kde řeku překračovala obchodní cesta z Vindobony dyjskosvrateckým úvalem k Brnu a dál. S výzkumy se tu započalo v letech 1926 až 1928. Byly odkryty základy zdí, které tvořily téměř čtverec (asi 60 X 63 m); byl to hlavní obytný komplex s topeništi a lázněmi, ale asi i cisterny a vodojem; stavby pocházejí z 2. stol. n. 1. V M-iť bylo nalezeno mnoho řím mincí. Mutina (dn. Modena), město v -+Galii (2) předalpské západně od Bononie (dn. Bologna), proslulé vítězstvím -+Spartakovým nad Ří­ many za otrocké vzpoury (73-71 př. n. 1.). - V tzv. mutinské válce (r. 43 př. n. 1.) zde porazilo senátní vojsko, vedené konsuly Hirtiem a Pansou a po jejich smrti Octavianem, --4-Antonia. muzea s antickými sbírkami. sběratelství sahají do helénistické a zvláště do římské doby; památky se tehdy vystavovaly v chrámech, lázních, knihovnách, v palácích a domech boháčů apod. Ve středověku byly antiky oceňo­ vány jako kuriozity nebo pro hmotnou, řidčeji uměleckou cenu. Často tvořily součást chrámových a královských pokladů. U nás takto sbíral antické památky Karel IV. (několik kamejí je v jeho korunovač­ ním kříži, jedna ve svorníku klenby na Karlštejně). Příkladem kabinetu kuriozit byla sbírka Rudolfa II. (mj. -+Gemma Augustea a tzv. -+Ilioneus). Počátky novověkých m-eí jsou v rozsáhlých sbírkách renesančních velmožů, círk. i světských, které se staly jádrem dnešních velkých římských muzeí. Velké šlechtické sbírky v Anglii, které byly podobného rázu, se v posledních letech rozptylují. Zájem o stv. umění se tu v podstatě podřizoval reprezentační a dekorativní funkci památek. Soustavné muzejnictví začíná až v 19. stol.

Počátky

Přehled

nejvýznamnějších

svě­

tových m-eí: v Řecku a v Itálii

Antické muzeum, Vatikán, t zv. Braccio nuov o

jsou verejné sbírky takřka v každém významnějším místě. Nejdůležitější jsou v Athénách: Národní archeologické muzeum (mykénské umění, archaická skulptura, méně klasické, zvl. náhrobky; vázy a drobné umění); Akropolské muzeum (nálezy z Akropole); při vykopávkách na agoře (v Attalově stoe); v Kerameiku. Nálezy z vykopávek v m-eích v Delfech a v Olympii, 'V Korintě, Argu, Thébáth aj., krétské památky (tzv. mínójské- Knóssos) v muzeu v Irakliu (stv. Hérakleion). V Itálii: v Římě: Vatikánské muzeum (papežské sbírky, hl. mramorové sochy a etruské umění), Kapitolská muzea (městské sbírky, hl. sochařství), Národní muzeum (v Diocletianových thermách, nové nálezy a sbírka Ludovisi), Musea di Villa Giulia (etruské umění a řecké vázy). Ve Florencii: Uffizi (sochy z medicejské sbírky), Archeologické muzeum (etruské památky aj.). V Neapoli: Národní muzeum (sochařství, zejm. ze sbírky Farnese, nálezy, zejm. nástěnné malby a jiné památky, z Pompejí). - Nálezy z vykopávek v m-eích v Ostii, Tivoli, Paestu, Tarquiniích aj. - Z dalších významných m-eí třeba uvést sbírky řec. památek v Syrákúsách a v Palermu. V jiných zemích: v Paříži: Louvre (základem jsou staré král. sbírky, v minulém stol. byla zakoupena sbírka Campana, nazvaná podle pův. majitele G. P. Campany [ 1808-1880]); Cabinet des médailles (mince, drobné umě-

ní). V Londýně: Britské muzeum (zvl. Elginovy mramory, tj. sochařská výzdoba štítů a částeč­ ně metop a vlysu Parthenónu). V Kodani: Glyptotéka Ny Carlsberg (sochařství). V Mnichově: Glyptotéka a Muzeum ant. umění. V New Yorku: Metropolitan Museum. V Leningrade : Ermitáž (základem byly sbírky Petra Velikého, nejbohatší sbírka řec. šperků a skythského umění). Nové nálezy též: Moskva, Muzeum výtvarných umění, m-ea v Kijevě , Oděse, Kerči aj. Ze socialistických státú jsou dále největší ant. sbírky v NDR: Berlín (sochařství, zvl. Pergamský oltár), Drážďany, Lipsko,Altenburg. Menší sbírky jsou ve Varšavě a v Budapešti. Bohatá m-ea z vlastních vykopávek má Rumunsko, Jugoslávie a zvl. Bulharsko. U nás jsou ant. památky dosud rozptýleny v řadě muzeí a ústavů (Praha, Plzeň, Brno, Bratislava, Komárno aj.). V Hostinném u Trutnova jsou vystaveny odlitky ant. sochařství a drobné památky.

múzika (řec. músiké, tj. tec/mé), múzické umění; 1. původně každý vědní i umělecký obor stojící pod ochranou jednotlivých -+-Múz, tedy nejen umění hudební, nýbrž i básnictví, zpěv, tanec, umění herecké, filosofie, ba i umění věštecké. Múzické vzdělání v širším smyslu slova tvořilo vedle vzdělání gymnastického druhou důležitou složku řec. ➔ výchovy. Zahrnovalo nejen

Mumie> ý ~urtr 4 trilum

)~1. o. L na pi to

múz

398/

nýbrž i čtení, psaní, Procházka, Thalia, 1934; K. Dvořák, Válka Musa (pero, NG v Praze), 1943. - Opera: a od 4. stol. př. n. I. aHande!, Terpsichoré, 1734. - Báseň: i kreslení; - 2. v užším smyslu - J. Zeyer, Musám (v Lumíru, 1882). ,,umění hudební" - se slova m. používalo již na konci antiky. Mykalé, strmý, vysoký horský hřeben na severu mílétské zátoky Múzy (řec. Músai, lat. Musae, proti ostrovu -+Samu, proslavený Camenae), dcery Dia a Mnémosyny vítězstvím Řeků (-.Xanthippos [1]) (Paměti),původně bohyně básnictví nad Peršany v námořní bitvě a zpěvu, ochránkyně pěvců ( ---+aoi- r. 479 př. n. 1. dů), kteří pokládali svůj zpěv za dílo a dar Múz. Homér mluví brzy mykénologie, odvětví věd o antico jedné Múze, brzy o Múzách kém starověku zabývající se zkouv množném čísle, neudává však máním tzv. ---+mykénské kultury, přesný počet ani jednotlivá jména nejstaršího kulturního útvaru vy(Od. 24, 60, kde se mluví o devíti tvořeněho starými -.Řeky. ZáklaMúzách,je pozdější vsuvka). U Ho- dy m. byly položeny již v osmdesáméra i Hésioda se objevují Múzy tých letech minulého stol., kdy jako sbor sester, které se zúčastňují něm. archeolog H. Schliemann hostin bohů na Olympu a obveselu- odkryl v -.Mykénách rozsáhlý král. jí je svým zpěvem. Na zemi se palác; jako samostatně vědní odzdržují v Píerii (v Thessalii) nebo větví se však m. začala utvářet na -Helikónunebo na - ➔ Parnássu. teprve po Ventrisově rozluštění Zde zpívají a tančí pod vedením lineárního písma B (-.písma egejApollónovým (odtud zván Músá- ská) v r. 1952, kdy se s konečnou getés, ,,vůdce Múz"). Hésiodos platností ukázalo, že nositeli -.myuvádí poprvé jména devíti Múz kénskě kultury byli Řekové. (Theog. 75n; 915n), ale teprve Literatura: Studia Mycenaea. Proceedpozdější tradicí byly jednotlivým ings of the Mycenaean Symposium Brno Múzám přičítány určité obory April 1966, vyd. A. Bartoněk, 1968. věd a uméní (tzv. múzická umění). Ve výtvarnictví byly zobrazovány mykénská kultura, kultura Řeků s příslušnými symboly: Erató, na řecké pevnině v 16.-12. stol. Múza milostného básnictví, se př. n. 1., navazuje úzce na střední strunným nástrojem v rukou; dobu heladskou ( -+Řecko [II. Ději­ Euterpé, Múza lyrické poezie do- ny]; -.heladská kultura). Záznamy provázené hrou na flétnu, s dvojitou v lineárním písmě B ( -.písma egejflétnou; Kalliopé, Múza epického ská), nalězané v troskách m-kých zpévu a vědy, s voskovými tabul- sídlišť, mají charakter inventárních kami nebo svitkem (knihou) a ryd- seznamú, což svědčí o značném lem; Kleió, Múza dějepisu, s ryd- stupni hosp. centralizace a admin. lem a svitkem papyru (někdy přesnosti v m-kých centrech. Právě s pouzdrem na knižní svitky); Melpomené, Múza zpěvu a tragědie, s tragickou maskou, kyjem a věn­ cem z rěvového listí; Polymnia, lat. Polyhymnia, Múza vážného zpěvu, provázeného hudbou, někdy se svitkem, vždyvevážnémpostoji; Terpsichoré, Múza tance s lyrou a tepátkem, často v taneční póze; Thaleia (Thalie), Múza komedie, s komickou maskou, břečťanovým věncem a zakřivenou holí; Úraníá, Múza astronomie, s globusem. - U Říma­ nů -.Kamény. hudbu a

zpěv,

počítání

Reliéfy: Múzy při závodu Marsya s Apollónem, 4. stol. př. n. l. (z Mantineie); Archeláos z Priény, Apoteóza Homérova, okolo 125 př. n. 1. - Sochy: Canova, Polyhymnia, 1815; I. Weirich (1856-1916), Terpsichoré; B. Schnirch, Apollón a Múzy (na attice loggie Národního divadla); skupina Vítězné Čechie, Melpomené, Thalie, Apollóna a Dionýsa (nad proscéniem), 1873; Th. Friedl, skupina Vozu Dionýsova a Thalie (na štíte Smetanova divadla), 1886-1887; J. J. Vorel (1874-1936), Thalie (v tympanu divadla v Ml. Boleslavi); J. Wagner (* 1901), Terpsichoré (pískovec). - Malba a obrazy: R. Mengs, Apollón a devět Múz, nástropní malba ve Villa Albani v Římě, 1761; M. Švabinský, Vypravující Múza, 1931 (drevoryt); A.

tak jako v krétském --+Knóssu, tak i v -.Pylu a v -.Mykěnách se váže vždy celý nalezený archiv tabulek pouze k jednomu hosp. roku; v Pylu bylo zjištěno celkem 30 až 40 různých písařských rukou; na jedné tabulce se udává počet 20 464 ovcí, jinde je registrováno 1800 nádob, opět jinde 569 mužů nebo 1268 žen nebo přes 500 váleč­ ných vozú; u záznamů rýkajících se pozemkového vlastnictví jsou četně položky zachycovány zároveň na více tabulkách, a to pokaždé z jiného hlediska. Tak lze o m-ké společnosti zatím uvést asi toto: v čele palácového státu stál wanax „pán", vysoké postavení měl dále lawagetďs „vůdce lidu" ( = vojevůdce); o rozvinuté dělbě práce svědčí několik desítek speciálních výrazú pro různá řemeslnická povolání; pro pozemkové vztahy bylo typické značné promíšení občino­ vého a soukromého vlastnictví; značně nepřehledné je pro nás i soc. rozvrstvení obyvatelstva (velký význam zřejmě měla otrocká práce, zvl. práce žen a dětí, nezdá se však, že by bylo m-ké nesvobodné obyvatelstvo tvořilo nějakou zřetelně oddělenou vrstvu). Společenská struktura m-ké civilizace se tedy lišila od toho, co víme o Řecku z 1. tis. př. n. 1. Šlo tu nepochybně o rozvinutě centralistické palácově státy, v jejichž ekon. struktuře sice převládaly otrok. rysy, pro něž však nacházíme obdoby spíše na stv. Blízkém východě. V zemědělství

bylo

běžně

oradlo,

Pozdně mykénská váza s bojovníky, kolem r. 1200 př. n. I.

399/

· .,,, Au-ao

11

b._roblL

Myké :y

m yk

e ,

půdorys)

Tzv. Átreova hrobka, Mykény, 14. stol. př. n. 1. (dromos, chodba v mohyle a vstup do tholu, hrobky)

Mykény, celkový pohled (dole za Lví branou kruh šachtových hrobu)

Mykény, kruh s šachtovými hroby, hradba

při žatve bronzově srpy, nástroje a zbraně byly stále ještě výhradně z bronzu; keramika se vyráběla na kruhu. Středisky m-ké k-ry byla města, opevněná několik metru

širokými hradbami z velkých neopracovaných kamenu (tzv. kyklópské zdivo). Města se dělila na pevnost s obydlím vládce a předhradí, zastavěné jen zčásti; v případě nepřátelského útoku tam býval přechováván dobytek. Ve m ěstech se soustřeďovala výroba i obchod, vesnická sídliště byla daleko prostší. Nejvýznamnější památkou 16. stol. př. n. 1. jsou hluboké (,,šachtové")

hroby vládců v Mykénách se zlatými maskami, zlatými a stří­ brnými nádobami, šperky a zbraněmi, které napodobují krétskě nebo jsou přímo krétským importem. Pozdější m-nští vládcové byli pohřbíváni v kupolových hrobkách (sr.níže); m-ké pohřby jsou vesměs kostrové. Hlavní rozkvět m-ké k-ry začíná ve 14. stol. př. n. 1. po pádu krétských paláců (-+Kréta). Vznikají opevnění a nové stavby ve městech, m-ké lodě se plaví těměř po celěm Středomoří ( -+U garit); nálezy m-ké keramiky jsou dosvědčeny kolonie m-kých ob-

chodníků

v egejské oblasti, na Sicílii a ve vých. Středomoří. Koncem 12. stol. př. n. 1. vpadli do Řecka ---+Dórově, m-ká města byla spálena a opuštěna. Z m-ké k-ry zůstaly v Řecku tradice zejm. v řemeslné technice (submykénská keramika 11. stol. př. n. 1. navazuje úzce na mykěnskou), v náboženství a epice ( ---+Homéros). M-ké umění navázalo na krétské, přírodní motivy se schematizovaly a geometrizovaly. Sochařská výzdoba architektury je řídká (-➔Lví brána v Mykénách), častější jsou fresky, jež zdobily stěny palá-

myk

400/

cových místností. Tyto výtvory jsou blízké krétským předlohám, odlišná je často tematika (lov, boj, zápasy převládají). M-ké umění má vůbec spíše pochmurný, váleč­ nický ráz; hrubší provedení fresek doplňuje výrazná obrysová kresba, proti krétské je však schematičtější. Z uměleckého průmyslu vyniklo šperkařství, výroba zbraní a kovových nádob; na keramice se stereotypně opakují motivy odvozené z přírodních vzorů, figurálni výzdoba je vzácná. Na tradice m-kého umění navázalo pozdější řecké v 7. stol. př. n. 1. M-ká architektura, dochovaná v ----+hradbách, ve vladařských ----+palácích (--+Mykény, ----+Tíryns, dn. Gla v Boiótii, ----+Pylos aj.) a v ----+hrobkách, se vyznačuje monumentalitou. Důmyslné a mohutné je opevnění v Tírynthu (s nepravidelnou vazbou kamenů ve zdivu a s přístupem dvojími propylajemi) a v Mykénách, chránící vladařský palác. Při rozšíření hradby na sv. mykénského návrší byl vytvořen podzemní tunelový podchod k prameni mimo hradbu a výpadová branka na sev. straně. Středem paláce v Tírynthu je obdélná místnost (----+megaron) s předpokojem a s předsíní jako trůnní sál (12 m X 10 m) s krbem uprostřed; okolo byly obytně místnosti. Před průčelím na obdélněm nádvoří s kolonádou stál oltář. Palác v Mykénách na horní terase návrší byl patrový. Vých. od něho při hradební zdi je složitější stavba s nádvořím vroubeným kolonádou. Z množství hrobek z kvádrového zdiva, vsazených do úpatí návrší, jež mají kruhový půdorys ( ----+tholos) a jsou zaklenuty nepravou kupolí a přístupny dlouhou chodbou (dromos), obezděnou kvádrovým zdivem, nejznámější je v Mykénách tzv. hrobka Atreova (ze 14. stol.). Vchod do její hrobní komory (průměr 14 1/2 m, výška přes 13 m) měl portál s mramorovými polosloupy, jejichž dřík s reliéfní dekorací se zužoval směrem dolů, a nadedveří z červeného mramoru bylo vyzdobeno ornamentálně. Podobnou stavební úpravu i rozměry měla hrobka v ----+Orchomenu v Boiótii aj. Chrámovou architekturu m-ká doba neznala. V. t. mykénologie.

Griechenland, vyd. E. Ch. Welskvpf), 1964, 149-162; Ch. G. Starr, Le origini della civilta greca, Incunabula Graeca V, 1964; L. A. Stella, La civilta micenea nei documenti contemporanei, Incunabula Graeca VI, 1965. - V. t. s. v. Krěta.

Literatura: S. J. Lurje, Jazyk i kultura mikenskoj Grecii, 1957; L. R. Palmer, Mycenaeans and Minoans, 1961; T. D. Zlatkovskaja, U istokov evropejskoj kultury (Troja, Krit, Mikeny), 1961; J. A. Lencman, Rabstvo v mikenskoj i gomerovskoj Grecii, 1963; A. Bartoněk, Zur sozialokonomischen Struktur der mykenischen Gesellschaft (Neue Beitrage zur Geschichte der alten Welt, sv. I: Alter Orient und

pro něž nacházíme později obdoby v nářečích aiolských (----+ Aiolové). Styčné body má m. i s jazykem Homérových básní ( ----+homérský jazyk). Studium m-ny mykénské umění viz mykénská má velký význam i pro srovnávací ie. jazykozpyt, neboť jsou v ní kultura dochovány některé zvláštnosti, ktemykénština, starobylě řecké ná- rě se doposud pro ie. prajazykové řečí (--+jazyk řecký), dochované společenství pouze předpokládaly. v písemných památkách psaných krétskomykénským lineárním pís- Ukázka mykénské řečtiny mem B ( --+písma egejská). Té- 1) lineárni text v přepise latinkou: měř úplně jednotná podoba m-ny ko-ka-ro a-pe-do-ke e-raa-wo to-so e-u-me-de-i OLEJ 18 jako v krétském ----+Knóssu, tak v peloponnéském --+Pylu a ---+My(ideogramy) kénách bývá vykládána tím, že šlo 2) předpokládaná fonetická hodnoo jakousi mykénskou --+koiné, ta: vzniklou vyrovnáváním starších Kókalos apedóke elaiwon tos(s)on Eumédehi nářečních rozdílů pod jednotícím .......... . vlivem ----+mykénské kultury. Určit 3) převod do klasického attického nářeční charakter těchto starších nářečí: rozdílů je velmi obtížné, neboť pro Kwxcx.Aoc; &m:8wxE "t'ÓO"O'\I ĚACX.LO'II dobu mykénskou lze stěží používat Eóµ~8Et .......... . názvů nářečí a kmenů známých ( = Kókalos apedóke toson elaion z 1. tis. př. n. 1.; není však vylouEumédei ........... ) čeno, že se v m-ně uplatnily vedle 4) překlad do češtiny: základních jazykových rysů jihoKókalos odevzdal tolik oleje řeckých, jejichž pokračování lze 18 měr oleje Eumédovi: shledávat v 1. tis. př. n. 1. Literatura: A. Thumb - A. Scherer, v řeckých nářečích iónsko-at- Handbuch der griechischen Dialekte, II, tických ( --+Jónové) a arkado- 1959\ 314-361; E. Vilborg, A Tentative Grammar of Mycenaean Greek, 1960; A. kyperských (----+Arkadie; ----+Kypros), Bartoněk, Nástin elementárního mykéni ojedinělé prvky severořecké, ského hláskosloví a tvarosloví, Sborník Myrón, Athéna a Marsyás, rimskě kopie rekonstruované a odlité do bronzu ( originál kolem r. 440 př. n. l.)

401/

Mýs vládců. Řec. město, postavené na místě mykénské pevnosti, bylo r. 470 př. n. 1. zničeno obyvateli Argu. ( -+Obr. na str. 399.)

Mylai, lat. Mylae (dn. Milazzo), osada na severním pobřeží -+Sicílie, založená z města -+Messany ( = Zanklé) v 7. stol. př. n. 1.; v okolí se pěstovala vinná réva. R. 260 př. n. 1. zde zvítězili Říma­ né v námořní bitvě nad Kartágiňany (-+punské války [1]). R. 36 př. n. I. zde byl poražen Sextus -+Pompeius (2) Markem Vipsaniem -+Agrippou. řecký kmen, který se pod vedením -+Achilleovým zúčastnil -+trójské války. Ve stv. existovalo několik rúzných mýtů vysvětlujících jeho původ; všechny vycházely z podobnosti mezi jménem M-nů a řec . slovem myrméx (mravenec). - V. t. totemismus.

Myrmidoni, mytický

řecký sochař činný kolem pol. 5. stol. př. n. 1. Pocházel z Eleuther (v Attice), ale pracoval především v Athénách. Z řady jeho děl jsou nejlépe známa dvě, zachovaná v řím. kopiích: -+Diskobolos a sousoší Athéna se Silénem Marsyou. Prvé bylo zobrazením vítězného atleta, druhé znázorňovalo vyprávění mýtu, jak bohyně vynalezla flétnu. V kontrastu Athény a divokého Siléna byl zde vyjádřen protiklad řeckého a barbarského světa. Již ve stv. byl M. oceňován hlavně pro vyjádření projevu pohybu v lidském těle, jako to pozorujeme i na složité postavě Diskobola, jež nepředstavuje určitý okamžik sportovního výkonu, nýbrž umělecký obraz shrnující celý jeho průběh v účinnou zkratku. Ve stv. byla proslulá M-ova znázornění zvířat (zvl. Kráva).

Myr6n,

Myrtilos viz Pelops Myrón, Diskobolos, římská kopie bronzového originálu z doby kolem r. 450 př. n. 1. (8ím) prací fil. fak. brněnské university E 10, 1965, 29-60; J. Chadwick - L. Baumann, The Mycenaean Greek Vocabulary, Glatta 41, 1963, 157-271. - V. t. s. v. nářečí řecká.

(řec. Mykénai), město v -+Argolidě severně od Argu, stře­ disko -+mykénské kultury. Vzniklo v pol. 2. tis. př. n. 1., ve 2. pol. 14. stol. bylo obehnáno mohutnými (tzv. kyklópskými) hradbami, okolo r. 1100 př. n. l. zničeno -+Dóry. M. stály na pahorku; na jeho nejvyšším místě ležel královský palác,

Mykény

Myrtis [2. p. -idy], řecká básnířka 6. stol. př. n. 1. Pocházela z Boiótie domy byly uvnitř i vně hradeb. Velký nezastavěný prostor uvnitř hradeb sloužil za útočiště obyvatelstvu z okolí. M. měly několik úzkých bran, dvě hlavní byly chráněny bastiony, největší -+Lví brána - byla zdobena reliéfem lvů. Malé výpadové branky k prameni, přístup zajišťovaly který byl mimo hradby. Zásobování vodou zajišťovaly též cisterny; vedle Lví brány byl zřízen okrouhlý posvátný okrsek okolo „šachtových" nejstarších mykénských hrobů městské

a byla prý učitelkou -+Pindarovou. Z jejího díla známe pouze obsah jediné básně.

Mýsie, hornatá a

zalesněná země

v severozápadní ➔Malé Asii, osídlená obyvatelstvem thráckého půvo­ du; její součástí byla krajina -+Tróas. Od r . 283 př. n. 1. tvořila M. jádro pergamské říše ( -+Pergamon). Spolu s ní připadla odkazem -+Attala III. r. 133 př. n. 1. Římu a stala se pak součástí řím . provincie --Asia.

mys

402/

v antickém mus) i ke vzniku mnoha věštíren. V konsolidovaném městském státě získával přístup zasvěcením. Za- přežívala tato náb. hnutí v četných svěcenci (mystové) bývali rozděleni mystériích. Za helénismu, kdy se do několika stupňů; jejich povin- znovu prolínalo řec. myšlení s orienností, kterou zaručovali -+prísahou, tálním, m. opět ožila. bylo uchovávat svěřená jim tajemZ mystického náboženství, zvl. ství (řec. mystérion), jimiž dosaho- -+orfismu, čerpali četné představy vali očistění (katharsis). Požadavky a obrazy i filosofové, např. -+Pýna mysty prvního stupně bývaly thagorás, -+Hérakleitos, -+Parmevyvěšeny veřejně a přihlášky se nidés, -+Platón, -+stoikové, --nopřijímaly kdykoliv. vopýthagoreismus, zvl. -+PoseidóPočátky nejstarších m-ií sahají nios, -+novoplatónismus aj. Myssnad až do doby mykénské; usuzu- tické prvky nepřejímali v jejich jeme tak z toho, že jejich správa původní podobě, nýbrž dávali jim byla od nepaměti vyhrazena určité­ zpravidla novou, teoretičtější intermu rodu a že je pro ně typická pretaci. představa blaženého života, kterého mystové dosáhnou po smrti tak, že mýthos (řec.), slovo, řeč, rozhovor, budou pokračovat v obřadech m-ií zpráva, vypravování, často něco a že budou v trvalém vztahu k bož- vymyšleného: bajka, pohádka, postvu. Věřili, že jejich vlastní život věst, zvl. o bozích a héróích (-+hébude mít pokračování v jině osobě rós), báje, mýtus (-+mytologie; asi tak, jako se rodí ze zrna obilného -+mytografové). M. byl zpočátku klasu nový klas. Naproti tomu, spojen s kultem a tvořil nedílnou že lidé do m-ií nezasvěcení budou součást rituálu, přičemž podával ležet v podsvětním bahně. vysvětlení konaných obřadů (byl M. odkazovala lidi na posmrtný to tzv. hieros logos, posvátný výklad); život a poskytovala věřícímu útě­ takovéto mýthy se stávaly námětem chu, že jeho změna v mysta přivolá při kultovních divadelních hrách; i změnu jeho životního osudu. u teoretiků dramatu (Aristotelés) Proto vzkvétala m. po celý starověk. má m. význam dramatický děj, Vedle nejstarších m-ií v -+Eleusíně fabule, syžet. - Ve filosofii byl m. známe i celou řadu jiných; mnohá od dob Platónových stavěn jako z nich se rozšířila z Malě Asie po výtvor fantasie či podobenství -+peloponnéské válce (431-404) proti běžnému pojmovému myšlení ( -+Adónis, -+Attis, -+Ísis, -+Ky- (-+logos), např. v Prótagorovi (320 belé). Obliba m-ií vzrostla zvl. C). Mýthy Platónovy jsou poetickov řím. době císařské, kdy nabyl filosofické báje a používá se jich významu kult -+Mithrův a -+Dio- tam, kde nestačí logické důkazy. nýsův. O obsahu m-ií jsme zpraveni Např. m. o posmrtném životě jen velmi málo. Křesťanství je (Gorg. 523 A - 527 C), o preexisrozhodně odmítalo už proto, že tenci duší a metempsychose (Faidr. v nich byly spjaty mnohé úkony 245 C - 252 B), o zrození Eróta s oslavou --->-nesmrtelnosti božstva (Symp. 203 B-C), o jeskyni (Pol. plodnosti a měly lascivní ráz. 514 A - 517 B), m. kosmogonický Zajímavý obraz m-ií poskytují (Tím. 29 En). nástěnné malby z tzv. Villa dei misteri (zvané též Villa Item) Mytiléné viz Les bos v Pompejích. Literatura: R. Reitzenstein, Die helle- mytografové (z řec. -+mýthos, nistischen Mysterienreligionen, 1927 3 ; báje, grafó, píši), antičtí spisoTh. von Scheffer, Hellenische Mysterien und Orakel, 1940; W. E. Peuckert, Ge- vatelé, kteří vyprávěli prozaickou formou mýty obsažené v nejstarheimkulte, 1951. ších eposech. K mytol. látce mystika (od řec. myein, zavírat přistupovali při tom většinou krioči, tj. před smyslovým světem), ticky a snažili se ji uvést v systém víra ve splynutí s božstvem, nebyla a pevný časový sled. Básnickým v Řecku jednotným náboženským předchůdcem jim v tom byl již proudem. Byla to řada směrů, -+Hésiodos svou Theogonií a Katakteré v 7. a 6. stol. př. n. 1., v době logem žen. Na něJ navázal Akúsiláos rozpadu rodové společnosti a pro- z Argu (kolem 500 př. n. 1.), jenž nikání nových kultů z Thrákie se pokusil ve spise Geneálogiai (-+Dionýsos) a Malé Asie, vystou- (3 kn.) podat genealogický systém pily s tvrzením, že jen lidě do mýtů o bozích a pověstí o héróích, -+mystérií zasvěcení mohou dojít a to od prvního člověka až po posmrtné blaženosti. Ti prý také -+trójskou válku; -.Hekataios z Mímohou, zvl. v -+extázi, spatřit létu, autor díla Geneélogiai (4 kn.) božstvo. Tehdy také došlo k roz- o řec. héróích, pokročil nad Akúsišíření -+věštění ( -+Sibylla; -+orfis- láa snahou o racionalistickou kritiku

mystéria (mn.

č.),

Řecku a Římě kulty, do nichž se

mýtů, kdežto -+Ferekýdés z Athén se na rozdíl od Akúsiláa omezil ve svých Geneálogiích (10 kn.) na pověsti o héróích, přičemž se snažil zpracovat veškeré pověsti obsažené v epických básních. -+Helláníkos z Mytilény zpracovával ve svých hist. monografiích především lokální mýty různých krajin. Novou látku poskytla m-fům v dalším vývoji řec. literatury -+tragédie; jejím hlavním námětem byly rovněž mýty, avšak do tradič­ ního podání přinesli tragikové četné obměny. Mytol. náměty tragédií zpracoval ve 4. stol. př. n. 1. Asklépiadés z Tragilu (v Thrákii) ve spise Tragódúmena (6 kn.), kde je srovnával s variantami známými z eposu a lyriky. Vedle toho byly pořizovány prozaické výtahy z kyklických eposů (-+epos). Ze všech těchto prací se nám dochovaly pouhé zlomky. Shrnutím těchto spisů byla mytol. pří­ ručka Bibliothéké (3 kn.), připiso­ vaná omylem -+Apollodórovi ( 4) z Athén, která pochází nejspíše z 1. stol. n. 1. Zachovala se v uceleném výtahu. Vedle toho byly však zpracovávány prózou i jednotlivé mýty samostatně, např. Hérodóros z Pontské Hérakleie (okolo 400 př. n. 1.) podal obšírně mýtus o Hérakleovi s alegorickými a racionalistickými výklady, Hégésianax z Alexandrie (v Tróadě) napsal (zač. 2. stol. př. n. 1.) Tróika, snad první román o Tróji; -+Parthenios z Níkaie (1. stol. př. n. 1.) sestavil pro potřeby básníků příklady nešťastné lásky čerpané z mýtů, Kanón (kolem poč. n. 1.) sbírku mytol. příběhů, z níž se zachovaly výtahy ve -+Fótiově díle Bibliothéké, Antonius Liberalis (nejspíše 2. stol. n. 1.) zachovanou řecky psanou sbírku 41 -+metamorfóz. Římané, kteří znali mnoho řec. mtýů v etruských variantách i z recipovaných kultů (Hercules [ -+Héraklés]), se blíže seznamovali s řec. mytologií v lit. zpracování od 3. stol. př. n. 1. (-+Livius Andronicus). Příklon k helénist. pojetí umění způsobil, že v době Augustově bylo v Římě známo již značné množství řec. mýtů. Řec. mytologické příručky sloužily i řím. básníkům (Corneliu --➔Gallovi sbírka Partheniova [sr. výše]), -+Ovidius pro své Metamorfózy převzal chronologická schémata i jednotlivé báje z neznámé řec. mytografie, právě tak jako autor prozaických příběhů (Fabulae) neprávem přičítaných -+Hyginovi. Značná část mytografického podání přešla do komentářů k -+ Vergiliovi, nejvíce do tzv. Scholia

Danielis, která obsahují i mýty nijak nesouvisející s Vergiliovým textem. Z tohoto množství -scholií čerpají i tri střv. latinská mytografická podání, tzv. mythographi Vaticani. mytologie (z řec. -~-mýthos, vybáje, -logos, slovo, nauka), bájesloví: a) soubor vyprávění o událostech, v nichž vystupují bohové a héróové ( -hérós); b) vědní obor zkoumající vznik, vývoj a význam mýtů. V moderní době m. užívá jako metody srovnávání bájeslovných mo. tivů u různých etnických skupin. a) Soubor bájí. Mýty ant. národů známe: 1. z lit. zpracování ( -epos, -drama, sborová -lyrika); 2. z hmotného ztvárnění, kterého se jim dostalo od výtv. umělců (ve vázovém malířství, sochařství, zejm. v plastické výzdobě chrámů - ve štítech, na vlysech [ -Parthenón] i jiných staveb, např. -Pergamského oltáře); 3. z nápisných dokumentů (např. tzv. iámata [ =Zá zračná vyléčení] v -Epidauru); 4. z mytografických příruček ( -mytografové); 5. ze zpráv cestovatelů (zejm. -Pausaniových). Mluvíme-li o antické m-ii, máme na mysli prakticky výhradně m-ii řeckou. Římané přejali celkem beze zbytku m-ii řeckou ( ------►Ínterpretatio Romana). Pokud se pak někde objevují báje s řím. látkou (např. v posledních dvou knihách Ovidiových Metamorfóz aj.), je vždy podezření, že nejde o tvorbu pŮVódní, nýbrž o pouhé lit. napodobení řec. vzoru. Za sporé náznaky řím. mytologických před­ stav můžeme považovat některé pověsti u Livia (např. _,,.lacus Curtius na řím. foru). Bohatství řecké m. ve srovnání s chudobou m. římské nebylo způ­ sobeno jen bujností řec. bájivé představivosti; do pokladnice řec­ ké m. přinášely svůj vklad četné krajiny obývané řec. živlem, protože se v každé z nich vyprávělo buď něco jiného nebo se alespoň vyskytovala místní varianta báje obecně řecké; kromě toho byla řecká m. obohacena vyprávěčským uměním krétsko-mykénským a patrně i orientálním. Naproti tomu římskou m-ii nevytvořily báje, jak byly vyprávěny po celé Itálii, nýbrž jenom báje -z okolí Ríma, popř. z nejbližší části Latia. V řec. prostředí se také dříve dospělo k soustavnému antropomorfickému chápání božskéhosvěta(-antropomor­ fismus); m. antického typu může totiž vyrůst teprve na základě antropomorfním. právění,

403/

m yt

Svět řec. bohů byl tedy utvářen zcela podle vzoru světa lidského: božské postavy jsou uvedeny v soustavu příbuzenských a jiných společenských vztahů, v jejich čele stojí monarcha nadaný absolutní mocí, každému božstvu přísluší určitý obor činnosti. Takto uspořádaný svět se nám představuje již v nejstarších lit. památkách řec. slovesnosti, básních homérských ( -Homéros) a dílech -Hésiodových. Jejich autoři však nebyli tvůrci bájí samých, nýbrž užili podle svých autorských záměrů bájí vytvořených v dobách starších; důkazem toho jsou některé nesrovnalosti na různých místech básní téhož autora. Př~to platili u Řeků všech dob Homéros a Hésiodos za autory celé řecké mytol. soustavy. Do jisté míry to lze přiznat o Hésiodovi, protože ten se pokusil báje, s kterými se shledal a kterých použil, uvést v jednotnou soustavu: v zachovaně Theogonii to byly báje vyprávěné o vzniku světa a o jednotlivých božských generacích, jak se postupně rodíly a ujímaly vlády nad světem; v Katalogu žen, z něhož se uchovaly jen nevelké zlomky, pak báje o héróinách, které se staly matkami božských potomků, zakladatelů mocných aristokratických rodů. Tak se Řekům v Katalogu žen dostalo uceleného souboru mýtů genealogických, kdežto Theogonie podávala soustavu mýtů kosmogonických (-kosmogonie) ; k nim mají blízko též mýty o podsvětí jakožto mýty kosmologické ( -kosmologie), pokoušející se vysvětlit uspořádání světa (tvořily jej tři vrstvy: svět nebeský, pozemský a podzemský); jiná skupina bájí tohoto druhu vykládá o původu ------►mystérií, především orfický mýtus o Dionýsu -Zagreovi, ale i eleusínský mýtus o únosu -.Persefonině a bloudění -Démétřině. Doplňkem mýtu o Démétře je báje o -Triptolemovi a jeho civilizač­ ním poslání (naučil lidstvo pěstovat obilí); k civilizačním mýtům patří např. řada bájí o -Hérakleovi, jehož posláním bylo zbavovat svět škůdců lidských i jiných škodlivých tvorů (hydra z Lemy, lev z Nemeje). Proti Hérakleovi, který byl kultovně ctěn zvl. u Dórů, vytvořili si athénští Jónové báji o -Théseovi (Sinis, Prokrústés, marathónský býk); sem náleží i tzv. ktiseis, báje o založení někte­ rých měst (např. založení boiótských ------► Thěb foinickým kralevicem ------►Kadmem); téhož typu jsou konečně i báje o vynálezcích (řec.

heuretai) a jejich dílech (např. Hermův vynález lyry; -Daidalos). Jinou velikou skupinu mýtů tvoří báje aitiologické (v latinizovaně podobě etiologické): jejich účelem je vyložit původ a příčinu (řec. aition) některé slavností (např. Pýthií [ -hry (I)] v -Delfech nebo houpačkové slavnosti [řec. Aiórá] v Attice [ -Íkarios]) nebo zvyku (např. nošení haluze vavřínu [-Dafné] z údolí Tempé v Thessalii do Delf); patří sem však i mytol. vykládání některých jevů, s nimiž se setkáváme v přírodě (např. proč pavouk [řec. arachné] dovede tak umně tkát své pavučiny). Zvláštním oddílem aitiologických bájí jsou tzv. -metamorfózy, báje o proměnách lidí ve zvířata, rostliny nebo neživé předměty, ale i naopak (-Ovidius), popř. katasterismy (zhvězdnění [ ----►hvěz­ dy ]), ať šlo o lidi (------►Órión; postavy z bájí o -Perseovi), zvířata (Medvědice [------►Kallistó]; Óriónův

Pes [ -Sirius]) nebo o neživé před­ měty (Koruna Ariadnina [ ~Théseus]; Kadeř ------► Bereníčina [1]). Mýtus bývá spojen s moralizující tendencí: -Arachné byla promě­ něna v pavouka, protože se opovážila soutěžit s bohyní -Athěnou ve tkaní; -Niobě za to, že se zpupně povyšovala nad bohyni ------►Létó, byla v jediném dni při­ pravena o všech svých čtrnáct dětí a žalostí nad tím zkameněla; ------►Filémón a Baukis byli pro svou pohostinnost ušetřeni osudu svých krajanů proměněných v žáby. Jindy však vzniklo mytol. vyprávění z pouhé hravosti: tak mýtus o zrození -.Hermově a o zloděj­ ských kouscích, které už prováděl, když byl ještě v plénkách, nebo vyprávění o tom, jak -Héfaistos polapil -Area a -Afroditu do nastražených sítí. V některých typech řec. mýtů se odrážely určité dějinné skutečnosti: tak se uchovaly v genealogických mýtech stopy po matriarchátu nejstarších dob (báje o sblížení mužských božstev, především Dia [-Zeus], se zakladatelkami vládcovských rodů), v jiných se odrazilo rozšiřo­ vání zeměpisného obzoru, zvl. odvážnými plavbami zámořskými (báje o -►Argonautech, o ------►Hyper­ borejcích, o bloudění-.Odysseově), nebo pronikání některých kultů do Řecka (zabrání -Delf ------► Apolló­ nem; události spojené s šířením kultu -.Dionýsova: -Pentheus, první attický vinař -Íkarios). Byl tedy řec. mýtus poměrně málo svázán s kultem (především okolo významných chrámů: v Delfech, Eleusíně, v Didymech aj.):

myt

404/

tak se mohl uplatnit řec. racionalismus, důsledkem toho pak bylo, že se v řecké m-ii shledáváme jen ojediněle s prvky pověrečnosti (mýtus o Medúse [ ---+Gorgony] a zkameňující moci pohledu na její obličej). Bájeslovná tvůrčí fantazie, jak se projevuje ve tvoření nových mýtů, však počátkem doby klasické ustává. Zásadním předpokladem pro živou, rostoucí a vyvíjející se m-ii je totiž naivní víra v zasahování božského světa do pozemských dějů a lidských osudů. Jakmile ta vymizí, stávají se výtvory bájesloví pouhou okrasou nebo - v nejlepším případě - cennou historickou památkou. Proto je vytvoření nových mýtů v době plně historické spíše výjimkou: tak např. báje o pomoci boha -+Pána v bitvě marathónské; v době helénist. pak báje o Bereníčině kadeři nebo pří­ běhy o zázračných léčebných zákrocích ---+Asklépiových v Epidauru. M. poskytuje i nadále témata lit. tvůrcům, jejich přístup k ní se však podstatně mění. Dramatíkové se pokoušeli nalézat v tradičních mytol. látkách nový, hlubší smysl, odpovídající na otázky - etické, sociální nebo politické -, které kladl před řec. společnost hist. vývoj (tak se mohla v ---+Eurípidově Médeii stát titulní hrdinka z úskočné čarodějky představitelkou trpícího ženství). - V helénist. době pak učenci a básníci v jedné osobě záměrně vyhledávali zapadlé zkazky lokálních mytol. tradic a zpracovávali je v novém duchu, vyžadujícím psychologické prohloubení (-+alexandrijské básnictví). b) Vední obor. Racionalistická kritika řecké m. se objevila poměrně záhy - koncem 6. stol. př. n. 1.v díle ---+Xenofanově. Kritizovány byly zejm. mýty, které ukazovaly bohy a bohyně z horší stránky, obtížené lidskými vadami a neřestmi. Proto také -+Platón vykazoval Homéra ze svého ideálního státu jako lháře a rouhače. Kritikou mytol. představ nešetřili ani kynici (---+kynismus). Nejtěžší útok proti samým základům m. však vedl začátkem doby helénistické ---+Euhémeros svým tvrzením, že bohové nejsou nic jiného než dávní vládcové, jimž se začaly prokazovat božské pocty za zásluhy, které si za svého života o lidi získali. Řekové se však nemohli své m. vzdát. Jednak byli po celý svůj život obklopeni hmotnými (umě­ leckými) výtvory ztvárňujícími postavy a děje jejich kulturní tradice (neboť m. beze sporu tvořila součást

této kulturní tradice), takže by se jejím popřením octli v kulturním vzduchoprázdnu; jednak kontinuita řec. kultury posvěcovala jejich mocenské postavení v krajinách nově řec. živlem získaných. .Proto bylo třeba hledat způsoby, jak by mohla být m. obhájena. K této apologii se zpravidla při­ stupovalo z dvou různých hledisek. První z nich spatřovalo v m-ii pouhou hravou činnost lidské fantazie, která nepostihuje podstatu božského elementu, takže nemá význam pro kult ani jej neohrožuje: tento postup volili především stoupenci ---+peripatetické školy. Naproti tomu ---+stoikové zastávali názor, že mýty jsou vyjádřením hlubší, významnější pravdy, kterou je třeba teprve vyhledávat (tak někteří vykládali, že se pod božskými jmény skrývají přírodní živly; např. Hérá - psáno řec. písmem HPA [čti érá] - je jen ztělesněním vzduchu - řec.: AHP [čti áér]). Ještě jiný postup volili později (od zač. 4. stol. n. 1.) novoplatónici ( ---+novoplatónismus): podle nich bohové řecké m. trávili svou existenci ve sféře ležící uprostřed mezi nebesy, sídlem Jediného (tj. pravého Boha), a zemí, obývanou lidmi; jsou to tedy ---+daimoni, kteří mají s Jediným božstvem společnou nesmrtelnost, kdežto s lidmi sdílejí jejich slabosti a vášně. Není bez zajímavosti, že právě tohoto obrazu uspořádání božskolidského světa využili ve své polemice proti ant. polytheismu v rozhodné míře křesťané, kteří existenci ,,modlářských" božstev nepopírali, ale stavěli je pod moc svého Jediného Boha. Tento postup umožnil také křesť. myslitelům, aby k „pohanské'' vzdělanosti nezaujímali postoj příkře odmítavý, nýbrž při­ znávali jí jistou cenu pro vzdělání křesť. mládeže (sr. např. Basileios Veliký). Obdobný postoj k výtvorům inspirovaným řeckou m-ií, ať už slovesným či výtvarným, zaujali po dlouhých staletích lidé renesanční, kteří se ve svém boji proti středověku opírali právě o ta díla, která svou krásu získala ztvárněním ant. mytologie. I v dalších dějinných epochách zůstala m. jedním z nejdůležitějších prvků ant. kulturního dědictví, který inspiruje umělce slovesné, výtvarné i hudební až do doby současné. Literatura: W. H. Roscher, Ausfi.ihrliches Lexikon der griechischen und romischen Mythologie, pokračovatel K. Ziegler, I-VI, 1884-1937; E. Bethe, Marchen, Sage, Mythus, 1922'; U. v. WilamowitzMoellendorff, Der Glaube der Hellenen I, 1931; II, 1932; L. Lévy-Bruhl, La mytho-

logie primitive, 1935 2 ; A. H. Krappe, La genese des mythes, 1938; W. F. Otto, Der Ursprung von Mythos und Kultus, 1940; G. Dumézil, Les mythes romains, 1-111, 1942-47; L. F. Saska - F. Groh, Mythologie Řeků a Římanů, 1949•; K. Kerényi, Die Mythologie ·der Griechen. Die Gotterund Menschheitsgeschichten, 1951; H. J. Rose, A Handbook of Greek Mythology including its extension to Rome, 1958 6 ; V. Hunger, Lexikon der griechischen und romischen Mythologie, 1959'; J. Schmidt, Dictionnaire de la Mythologie grecque et romaine, 1965; I. TrencsényiWaldapfel, Mytologie, 1967 (z maďarského originálu Mitológia [1963], přel. L. Hradský a A. Kraus).

405/

N

Nabis [2. p. -ida], spartský tyran v letech 207-192 př. n. I. Svou moc opíral o vojsko a lid. vrstvy. Ze svých přívrženců vybíral žoldnéře a úředníky nedělaje rozdílu mezi svobodnými a heilóty. Žoldnéřské vojsko vydržoval z majetku konfiskovaného bohatým. Byl nepřítelem ---+-achajského spolku a od r. 204 vedl proti němu války. S Římany udržoval zpočátku přá­ telské styky, ti se však od něho později odvrátili, protože nechtěl vyklidit Argos. R. 195 byl Římany donucen se podrobit, r. 192 byl poražen achajským spolkem a zrádně zavražděn Aitóly. náboženství A. Vývoj řeckého náboženství můžeme sledovat nepřetržitě téměř po dvě tisíciletí. V něm se v Evropě poprvě dospělo k vyšším stupňům náb. představ, jako k ---+-antropomorfismu, ---+-henotheismu a ---+-monotheismu. Na vznik nových a zanikání· starých představ řeckého n. měly vliv změ­ ny ve společenské struktuře, půso­ bení cizích náboženství (s nimiž se Řekové seznámili např. prostřed­ nictvím cizích kupců, otroků nebo při vlastním pobytu mimo Řecko apod.), rozvoj myšlení řec. --+-filosofie, ústně tradovaná i literárně zpracovaná ---+-mytologie aj. Vývoj řeckého n. by měl být zkoumán podle jednotlivých kmenů, popř. obcí, avšak současný stav bádání neumožňuje tento požadavek splnit. Prameny pro poznání řeckého n., hojné památky hmotné kultury (zbytky staveb, sochy božstev, dochované kultovní náčiní) a četné písemné doklady z řec. ---+-literatury, památk3/ epigrafické (---+-epigrafie), numismatické (---+-numismatika) apod. nám umožňují poznávat kult, jen zřídkakdy však poznat víru. Nejst. stopy náb. představ se zachovaly již z mladší doby kamenné (5.-3. tis. př. n. 1.): způsob ---+-pohřbívání, -+-idoly, pozůstatky v mladším údobí. Vlastní dějiny řeckého n. jsou spojeny se vznikem obcí na -+-Krétě, o něco později na Peloponnésu (-+-Mykény; ---+-Pylos; ---+-Argos: ---+-Tíryns) a ve stř. Řecku (-+-Athény; -+-Théby). Krétská společnost byla značně závislá na úrodě a výtěžku lovu. Proto se v jejím n. těšily největší úctě Vládkyně lovu (potnia thérón), Matka Země ( ---+-Gáia) a množství ---+-daimonů plodnosti. Tato božstva byla vyobrazována na reliéfech -+-gem, pečetidel apod. s atributy, jimiž bývá oštěp, lev, -+-had aj. Had byl symbolem spojení bohyň se smrtí, záhrobím a zemí. Kromě toho jej držely jako ochránce domu

náb na svých rukou sošky tzv. hadích bohyň, kterě byly patrně strážkyněmi krétského paláce. Vedle představ o bozích nacházíme na Krétě četné pozůstatky ---+-fetišismu, jako kult stromů, sloupků a posvátně dvojsekyry (labrys). Na místech božstvům vyhrazených vznikaly svatyně. Později byly tyto svatyně umístěny přímo do paláce krětského vladaře, který obstarával kult a cítil se povolán k tomu, aby vykládal vůli božstev. Obyvatelé Kréty věřili, že duše po smrti odplouvá na --+-ostrovy blažených a žije tam dále. Zemřelí byli pohřbíváni ve větších skupinách do kruhových hrobek, což dokazuje existenci rodového zřízení, kdy každý rod má vyhrazenu vlastní hrobku. N. krétské poznáváme jen nepří­ mo z archeol. nálezů, zato v následujícím období, mykénském, máme nadto i prameny písemné, psané lineárním písmem B ( -+-písma egejská). Mykénské období řeckého n. je náboženstvím Řeků, kteří pronikli jako kočovníci z Podunají do Řecka na poč. 2. tis. př. n. I. S sebou si přinesli z dřívějších sídel představu o božské síle prostupující přírodu, která se už změ­ nila v jakéhosi daimona počasí; z toho se v mykénském období vyvinul antropomorfní vladař nebe a dárce počasí -+-Zeus. Vedle toho věřili i v daimony plodnosti ( -+-Satyrové) a v ochránce pastýřů -+-Herma. Na řec. pevnině se kočovné kmeny řecké setkaly s představami místních kmenů, u nichž převládaly bohyně. Ty byly s novým bohem Diem spojeny v manželské nebo milenecké dvojice. Nezřídka však podržely svůj starý význam ochránkyně domu, tj. tvrze zbudované kmenovým vládcem, daly této tvrzi své jméno a staly se její ochránkyní. Ochránkyně vladařovy tvrze byla pak i první bojovnicí (Promachos) celého kmene. Tento vývoj máme dosvědčen v Athénách. Představitelé rodů spojovali svuJ původ s bohy, vytvářeli genealogie (rodokmeny) vycházející od božstva a své předky oslavovali v mýtu, kde vystupovali společně s bohy. ---+-Mytologie dokreslovala a zobecňovala současné názory na přírodu a společnost. Jména některých bohů známe z dokladů psaných lineárním písmem B ( ---+-Hérá; ---+-Athéna; ---+-Artemis; ---+-Hermés; ---+-Poseidón; Enýalios [ ---+-Arés]; ---+-Dionýsos; léčivé božstvo lawon), ale hlavní o něco mladší - obraz nám posky-

náb

406/

tují -+bohové olympští (-+Zeus, -+Hádés, -+Afrodítě, -+Apollón aj.). Nejvyšší vladař Zeus byl nadřazen přírodě i lidské společ­ nosti a současně se stal i jejím ochráncem, strážcem král. vlády a patronem frátrií (-+fýly). Vedle něho si však podržela svůj význam stará, z rodové společnosti pocházející predstava -+osudu (-+Moiry), jemuž jsou u Homéra podrobeni nejen lidé, nýbrž i bohové. Záhrobní představy v té době byly již složitéjší a odpovídaly

spolu s ní i další bohové (Zeus, Hérá, Apollón, Artemis, Afrodíté, Arés, Poseidón, Démétér, Héfaistos, Hermés, Hestiá), jejichž dvanáct zlatých soch stálo na -+agoře. Ve Spartě např. měli zase vůdčí postavení -+Dioskúrové aj. Když se Athény staly vedoucím řec. městem, lákaly k sobě cizince; ti se tu usazovali a přinášeli s sebou nové náb. představy, které se ujímaly i proto, že mnohé starě se už přežily (-+Hekaté; -+Kybelé; -+Adónis; -+Asklépios), i nová božstva, která tu často byla ztotožněna s jim podobnými božstvy řeckými (interpretatio Graeca). Rozvoj filosofie podlomil tradiční víru a vyvolal skepsi vůči starým božstvům. Došlo ke vzniku božstev z abstraktních představ, např. Eiréné (Mír), Díké (Právo), Homonoia (Svornost) aj. Úpadek víry a rozvoj filosofie vedly u některých jedinců k popření starých náb. představ, jinak se však masově šířila víra v existenci vševládnoucího -+osudu (-+Tyché), který vyvolává náhodně změny v životě soukroměm i veřejném. Krize městskěho státu ve 4. stol. př. n. I. takovéto představy o osudu neobyčejně posílila. Názory na posmrtný život byly již v předcházející době obohaceny o představu podsvětních soudců, kteří odsuzují duši podle prožitého života k blaženosti nebo zatracení. Objevila se i víra, že duše vynikajících jedinců mohou dojít po smrti zhvězdnění (katasterismos). Pro různé pojetí posmrtného života měly velký význam některé filosofické školy, zvl. pýthagoreismus (-+Pýthagorás), platónismus ( -+Platón) a -+atomismus. Rozdílnost výkladů vedla posléze ke skepsi (-+skeptikové). Ve velkých státních celcích za -+helénismu vznikaly henotheistické a monotheistické tendence, obdobné tendencím v současné filosofii (-+stoikové). Od 3. stol. př. n. I. se šířila představa o existenci božského principu, který prostupuje a ovládá svět. Navenek se projevovala v tom, že některé ze starých božstev dostalo přívlastek Pantheos (Všebůh), který je vyvýšil nad ostatní bohy. Pod vlivem Orientu se objevil i kult žijícího vladaře. Přerušení vazeb s pevninským Řeckem přivodilo úpadek bájesloví, kterě se stalo látkou pro poezii nebo učená pojednání. K vzniku nových vazeb mezi městy vedl rozšířivší se zvyk vysílat posvátná poselstva - theórie, která oznamovala náb. slavnosti do všech ostatních měst a zvala na ně jejich obyvatelstvo, vytváření náb.

současným

společenským

před­

stavám: na ostrovy blažených odcházely jen duše -+héróů, kdežto ostatní jsou souzeny v podsvětí. Na tento záhrobní soud ukazují miniaturní vážky osudu, nalézané v mykénských hrobech. Také navenek vyžadovali pro sebe mykénští vladaři větší pocty než ostatní příslušníci kmene a dávali se pohřbívat do velkých kupolových hrobek. V průběhu staletí pronikaly do Řecka zvláště z východních zemí nové kulty, vznikaly nové mýty a strediska náb. života. Souviselo to s rozpadem rodové společnosti a současným upevňováním kmenových svazů ( -+amfiktyonie; -+věště­ ní) i se vznikem nových měst mimo řec. pevninu (-+kolonizace). Svazky mezi koloniemi a metropolemi se udržovaly především v oblasti sakrální; i do ní však pronikly nové prvky, jež vznikly v novém prostředí nebo byly odtud převzaty. Rozklad rodové společnosti, velké přelidnění a v něm kořenící bída vyvolaly pesimistické nálady u aristokracie i u lidu. Východisko z této situace se hledalo v božích výrocích, které rozšiřovali věštci a kouzelníci, nebo v úsilí přiblížit se co nejvíce k bohu, jak to slibovala -+mystéria. Ve věštírnách (-+Delfy) i ve stře­ discích mystérií (-+Eleusis) si získávaly významné postavení ně­ které rody. Naproti tomu tam, kde již vznikl -+městský stát, kulty a slavnosti do té doby rodově se staly celostátními a nabyly závaznosti pro všechno obyvatelstvo. Některě z nich dosáhly všeřeckého významu (---+-Panathénaje; -+Dionýsia). Současně přežívaly i jiné všeřecké slavnosti ( -+hry [I]). Významné bylo, že v každém domě bylo i nadále uctíváno hlavní božstvo ( -+Zeus), že však místo dosavadního ochránce rodu dostala svého ochránce (-+hérós) každá místní -+fýla. Každé město mělo za ochránce své hlavní bohy. V Athénách to byla především -+Athéna, ale

spolků, kultovní střediska v gymnasiích apod. Ve všedním životě ztrácela dosavadní božstva na svém významu, do popředí vystoupil kult hlavního božstva státního celku. V této situaci některé kulty zanikaly, jiné se dostaly do popředí a soustředily kolem sebe -+kultovní sdružení. Kněžský úřad přinášel v té době četné výhody, protože oběti bývaly doprovázeny nebo nahrazovány peněžitými dary. Takto se stále zvětšoval chrámový majetek, a v důsledku toho se i původní kněž­ ský úřad proměňoval v kněžský stav (-+kněží). U některých významných chrámů v řec. světě ukládaly městské státy, popř. panovníci, své poklady. Tak se tyto chrámy staly jakýmisi peněžními ústavy, od nichž si opět potřební vypůjčovali. Rozsáhlé chrámové pozemky daly v Malé Asií a v Sýrii (Emesa, Bambyké) vzniknout kněžským státům. V životě jednotlivce si udržela význam některá stará božstva, avšak obecný úpadek víry usnadnil rozšíření orient. -+mystérií (-+Ísis; -+Sabazios; -+Mithra) i upevnění domácích (Dionýsos; Děmétěr v Eleusíně), ožila víra v -+daimony všech druhů a v -+magii, udržovala se víra ve věštírny (Delfy). Velkého rozšíření se dostalo tzv. spasitelským božstvům, od nichž věřící očekávali podporu nebo záchranu v různých obtížných životních situacích, např. v těžké nemoci. Takovým božstvem byl např. Asklépios, jehož kult se rozšířil z -+EJ2idauru do různých mést i mimo Recko (jeden z nejvýznamnějších chrámů byl v maloasijském -+Pergamu). Vznikl nový druh víry (pistis), která chtěla, aby se věřící obrátili, to jest obrátili svůj život novým směrem. Z Východu se šířila i -+astrologie; její učení, jež pronikalo i do filosofie ( -+stoikové), šířili tzv. matematikové. Orient. země vnesly do řec. prostředí znalost zapomenutých věšteckých praktik, zaklínání apod. Také potulní kněží a filosofové šířili ve svých veřejných přednáš­ kách namnoze velmi vulgarizovanou podobu některého současného duchovního směru, zvl. stoicismu. Kult mrtvých upadal obecně i vlivem epikúreismu (-+Epikúros) a skepse (---+skeptikové ;---+kynismus), náhrobní nápisy oné doby hovoří o zániku lidského života ve smrti. Všechny tyto názory, které v prů­ běhu 2.-1. stol. př. n. I. vedly ke značnému -+synkrétismu představ, usnadnily proniknutí -+křesťanství. K synkrětismu představ řec. a řím.

407/ došlo za -Augusta (27 př. n. 1.14. n. 1.), kdy všechny řec. kraje připadly pod řím. správu. Vývoj řeckého n. nabyl obdobných forem, jak tomu bylo u náboženství řím­ ského. Pozůstatky vlastního řecké­ ho n. můžeme sledovat do 5.-6. stol. n. I., a jeho přežitky v pravoslaví až dodnes.

V něm byla uctívána trojice převza­ tá z etruského náboženství, Jupiter, Juno, -Minerva. V té době se urychlila přeměna víry v božské síly (numina) ve víru v antropomorfní božstva. Znalost etruských náb. představ, převzatých Etrusky z řec. prostředí, usnadnila

Literatura: T. Zielinski, Náboženství starovekého Řecka, 1930; W. Nestle, Die griechische Religiositat in ihren Grundzugcn, 1-111, 1930-34; O. Kern, Die Religion der Griechen, I, 1926; II, 1935; III, 1938; M. P. Nilsson, Geschichte der griechischen Religion I, 1955 2 ; II, 1961"; H. J. R_ose, Religion in Greece and Rome, 1959; E. des Places, La religion grecque,

představ řeckých. V době etruské nadvlády se dostaly do Říma i nové formy věštění ( -haruspex). S rozvojem řím. republiky se rozšiřují obch. styky s jihoitalskými řec. městy a jsou i vojensky obsazována etruská a it. města. Odtud odevšad přicházely do Říma nové náb. představy (-Dioskúrové; -Apollón); nová božstva byla uctívána namnoze pod jmény starých řím. numin ( -Mercurius; -Venus) nebo bohů (-Ceres; -Diana; -Liber). Významně přitom působily různé formy obohacování řím. pantheonu, jako -evocatio a návrhy kněžských kolegií, zvl. quindecimvirú sacris faciundis ( -Sibylla), na zavádění nových kultů. Šlo-li o kulty řec. původu, byly obřady konány po řecku (Graeco ritu). Až do 2. punské války (218-201) se římské n. rozšiřovalo o řec. božstva, ta však byla uctívána stále mimo městské hradby (extra -pometium). Teprve zvýšení nábožnosti v těžkých chvílích oné války vedlo k odstranění rozdílů mezi starými a novými bohy. Stalo se tak při -lectisterniu r. 217 př. n. 1., kdy byly neseny v průvodu a poté podle athénského vzoru postaveny na -foru Romanu zlaté sochy dvanácti řeckořím. bohů; byli to: Jupiter - Juno, Neptunus Minerva, Mars - Venuše, Apollo Diana, Volcanus - Vesta, Mercurius - Ceres. V téže válce došlo i k obnovení starobylých obřadů ( -ver sacrum) a k oficiálnímu uvedení prvního orient. božstva, -Kybely, do Říma. Po 2. punské válce se udržovaly zvyklosti zavedené za války, ale docházelo i ke sbližování řím. impéria s helénist. světem. Tomuto vývoji se bránila stará aristokracie a využívala své převahy v senátě k admin. opatřením proti -bak- Hésiodově Theogonii dcera Chaosu(-chaos).-V. t.kosmogonie.

o

obč občanské války- ůdobí zahrnující zhruba poslední století římské republiky. Konec republiky se vyznačoval především úpadkem svobodného rolnictva, o jehož obnovu, a tím i o upevnění řím. státu, usilovali ---+Gracchové. Po nezdaru jejich reformních snah byla obnovena moc senátní oligarchie, ale stará vládni forma již nevyhovovala. Proto byly význačným politikům a vojevůdcům ve zvýšené míře udělovány mimořádné moci ( ---+Sulla, ---+Pompeius [1 ], -+Caesar, ---+Augustus), a to především pro uspořádání státních záležitostí (rem publicam constituere); příznačným rysem těchto pravomocí byla neomezenost mocenská (právo nad životem a majetkem řím. občanů) i časová. Občanské rozbroje vznikaly mezi stoupenci a odpůrci senátní moci. Populares se nazývali ti, kdo napadali samovládu senátu, optimates byli vůdcové a přívrženci senátní oligarchie. ---+Populáry a ---+optimáty nelze však pokládat za uzavřené a stálé „strany" s přesně vypracovaným polit. programem; u populárů šlo spíše o jednotlivé politiky, kteří z různých důvodů a různými prostředky hájili požadavky lidu. Představitelě populárů nepocházeli zpravidla ze širších lidových vrstev, ba někdy byli i urozeněho původu (nobiles), jako Gracchové a Caesar. Cílem populárů nebyla vláda podle vůle lidu, nýbrž odvolávali se na řec. myšlenku o naprostě suverenitě lidu jen proto, aby zlomili odpor senátu proti reformám státu a společnosti. Výrazné mezníky v občanských válkách představuje zápas o moc mezi ---+Mariem a ---+Sullou, mezi ---+Pompeiem a ---+Caesarem a mezi ---+Augustem (tehdy ještě Octavianem) a ---+Antoniem. Konec občanských válek splývá v jedno se vznikem řím. cís~řství, ---+principátu.

Literatura: U. von Ltibtow, Oas romische Volk. Sein Staat und sein Recht, 1955. občanství (řec. políteiá, lat. civitas) a výkon občanských práv i povinností z něho plynoucí byly v antice dány zásadním rozdělením obyvatelstva na svobodné a nesvobodně. -+Otroci neměli občanské právo vůbec, svobodní zdaleka ne všichni ( --+cizinci). 1. Ve ---+Sparte' byli plnoprávnými občany pouze panující Dórové, zvaní Spartiátai (Sparťané) na rozdíl od ---+perioiků a ---+heilótů. Občanského práva nabývali rodem, podmínkou však byla též státní vojenská výchova (agógé) a přispí­ vání k společnému stravování do-

obč

424/

spělých mužů v -.syssítiích. Plnoprávným občanem se stával Sparťan teprve ve 30. roce života. Občanská práva uplatňoval účastí na sněmu (apellá), právem zastávat úřady (-.eforové) a po 60. roce života právem na členství v radě (gerúsiá). K občanským povinnostem náležel stálý vojenský výcvik, až do 60. roku. Počet spartských občanú byl malý a stále klesal; heilóti byli až v desetinásobné převaze. Ve 3. stol. př. n. I. bylo ve Spartě jen asi 700 občanů. V ---➔Athénách byli jednak občané narození z rodičů občanského pů­ vodu (genei polítai), jednak jmenovaní sněmem (nomó polítai). Děti řádného občana a občanky byly paides gnésioi. Po narození byli synové zapsáni do rodové frátrie ( -.fýly) po přísaze otcově a po hlasování členů frátrie; tak nabývali občanského -.jména i -.práva dědic­ kého. Osmnáctiletý mladík byl přijat do -.dému svého otce a zapsán do seznamu attických občanú. Tím nabýval práv i povinností občana, vykonávat je však mohl teprve po dvouletém vojenském výcviku ( -.efébie). Občan měl právo účast­ nit se jednání sněmu (ekklésiá [-.sněmy]), vystupovat na soudě, vstoupit v řádný sňatek s občan­ kou, nabývat nemovitého majetku ( -.vlastnictví [1]); po dovršení 30 let mohl být volen do úřadů, do rady ( -.búlé) a do poroty ( -.héliaiá). K občanským povinnostem náležela vojenská služba, placem -.daní, popř. plnění tzv. -.leitúrgií. Právo vykonávat veškerá občan­ ská práva se nazývalo epitímiá. Z trestu nastávala ztráta občanských práv, -.atímiá. Občanské právo mohlo být udíleno cizincům zvláště zasloužilým (proxeniá [ -.hostinné přátelství (1))). Novoobčané vstupovali do fýly, frátrie a dému, které si zvolili; zastávat archontát (-.archonti) a kněžské úřady směli však teprve jejich synové. - Obyvatelé apoikií ( = kolonií [-.kolonizace]) byli politicky nezávislí,ale občanská práva v mateřské obci neměli, neboť kolonie byly samostatnými městskými státy. Naproti tomu obyvatelé tzv. -.klérúchií zůstávali athénskými občany. 2. Římské státní o. (civitas) poskytovalo práva veřejná (politická) a soukromá (zejména hmotná). Polit. práva náležela jen mužům, a to po dosažení zletilosti (25 let); bylo to především: ius suffragii (právo účastnit se občanských -.sněmů [2], hlasovat na nich a volit); náleželo od počátku -.patriciům i -.plebejům; ius honorum (právo zastávat veřejné -.úřady [2] a

hodnosti a stát se členem -.senátu), vrcholné polit. právo řím. občana, zpočátku vyhrazené jen patriciům; teprve v ostrých bojích s nimi se ho postupně domohli i plebejové; ius sacrorum, auspiciorum et sacerdotium (právo účastnit se rodových kultů, konat -.auspicia a zastávat kněžské úřady [-.kněží]); cenným právem, jež bylo výsledkem polit. zápasů, byla -➔provocatio (právo odvolací). V oblasti soukromoprávní bylo základním právem řím. občana ius conubii, právo uzavírat řádné (řím­ ské) -.manželství (2), tj. takové, z něhož narozené děti měly plné občanské právo (byly ingenui). Plebejové dosáhli conubia s patricii jako prvního stupně vyrovnání r. 445 př. n. I. lus commercii, způ­ sobilost k majetkovým právním jednáním mezi živými, ,,právo navzájem mezi sebou kupovat a prodávat" (Ulpianus), náleželo všem řím. občanům bez rozdílu. Pouze ženy musily mít až do sklonku republiky při jeho uplatňování v praxi mužského prostředníka.

K občanským povinnostem (munera publica) patřila v nejst. době i tělesná práce, např. obdělávání obecních polí (-,.ager [publicus]), stavba silnic nebo městských hradeb, později zvláště placení -.daní. Řím. státního o. se nabývalo narozením, měli-li oba rodiče conubium a uzavřeli manželství řád­ ným způsobem; -.adopcí; pře­ sídlením do Říma (týkalo se jen Latinů [-.Latium] ve starší době republikánské). Udělením získávali římskě o. -.cizinci (2), a to buď jednotlivě nebo celé obce, na základě usnesení sněmu centurijního, později plebejského sněmu tributního, v době císařské rozhodnutím císařovým. Některým obcím se v starší době dostávalo občanského práva bez suffragia (civitates sine suffragio). Římské o. bylo pro všechny obyvatele řím. říše velmi žádoucí, ale bylo udíleno celkem velmi obezřetně. Zákonem Iuliovým (lex Julia) z r. 90 př. n. I. se ho dostalo všem Latinům, zákonem Plautiovým a Papiriovým (lex

Zápalná oběť, nevěsta - vpravo na stojanu kadidelnice (bok tzv. trúnu Ludovisi, kolem r. 460 př. n. 1., ~ím)

425/

obch

Plautia Papiria) z r. 89 př. n. I. všem ltalikům (--+italské kmeny) usazeným na jih od Pádu, pokud byli ---+spojenci Říma a přihlásili se o ně do 60 dní. Za Caesara vzrostl počet občanů zejm. v -+Galii (2) předalpské a v ---+Hispánii. V době císařské

přibývalo

řím.

občanů

jednak udílením o. obcím v provinciích, jednak vojákům, a to buď v odměnu za statečnost, nebo při řádném propuštění ze služby (missio honesta [--->-veteráni]). Výnosem císaře ---+Caracally z r. 212 n. 1. (---+constitutio Antoniniana) bylo římské o. uděleno téměř všem svobodným obyvatelům nm. říše, pokud byli příslušníky některé z obcí. Řady řím. občanů se množily též -'Ppropouštěním otroků na svobodu. Otrok řádným způsobem propuštěný (libertus) se sice stával řím. občanem, nebyl však ingenuus, a proto byl ve výkonu svých občan­ ských práv omezen. Císař mohl ovšem otroku jím propuštěnému udělit charakter svobodného rodem (natalium restitutio ). Státního o. římského pozbýval řím. občan tím, že upadl do otroctví (capitisdeminutiomaxima [---+caput]), dále tím, že z vlastní vůle přijal o. v obci Římem uznané, nebo střed­ ním snížením osobnosti řím. občana (capitis deminutio media), k němuž došlo při odchodu do ---+vyhnanství (2), při deportaci nebo odsouzení k doživotním nuceným pracím (opus perpetuum). - O restituci občan­ ských práv sr. postliminium. Lfreratura: A. N. Sherwin-White, The Roman Citlzenship, 1939. - V. t. s. v. Athény; Sparta; Řecko.

obelisk (řec. obeliskos, tyč, jehla[n]), v staroegyptské architektuře nejprve špičatý kámen zasvěcený slunci, v době 5. dynastie věžovitá stavba ve slunečních chrámech, od doby Střední říše (21.-18. stol. př. n. I.) monolit ze žuly o čtvercové základně kolem 30 m vysoký, vzhůru se zužující a na vrcholku zakončený pozlaceným jehlanem. 0-y se stavěly většinou v párech před ---+pylóny chrámů a byly opatřeny pásy nápisů. Řím. císařové dali odvézt množství o-ů z Egypta do Říma a do Byzance, další byly vyvezeny v novější době (Paříž, Londýn, New York). obeť měla v představách primitivního člověka za účel zmnožit sílu božstva a naklonit je tomu, kdo obě­ toval. Ve starší době ji přinášel nejst. člen rodu, později nejvýznamnější člen kolektivu. (např. ve vojsku vojevůdce). Postupně se

Vážení silfia - léčivé byliny pro export (lakónská miska, kolem r. 560 př. n. 1., Paříž)

funkce kněze-obětníka který zastupoval jednotlivce, skupiny obyvatelstva i celou obec. Oběti se přinášely zpravidla za určitým cílem, např. v rozhodném životním okamžiku (ve válce), mohly však probíhat i dodatečně jako oběti děkovné. Opakující se životní události (např. ---+narození), zvláště došlo-li k omezení na určitý -+kult, vyvolaly v život pravidelné oběti se závaznými rituálními předpisy, v nichž se udržovaly často starobylé magické úkony. Před obětí musil obětující projít --+očistou, právě tak jako oběť a obětní nářadí. O. bývala buď nekrvavá nebo krvavá; po skončení obřadu byly její zbytky buď zcela uklizeny, např. zakopány (zvl. oběti za mrtvé byly -+tabu), nebo se o ně podělili kněží s dalšími lidmi. Kůže, v pozdějších dobách i maso oběto­ vaných zvířat bývaly leckdy zpeně­ ženy ve prospěch chrámu. O. musela být po všech stránkách rituálně dokonalá, např. podsvětním božstvům musela být obětována zvířata černá, ostatním bílá. Nejvyšší krvavou obětí bylo obětování vybraného člověka (např. panny, ---+Ífigenie), v pozdějších dobách jej však nahrazO\·al ---+farmakos · nebo jen symboly. Za provádění obětí se kněžím pův. neplatilo. Za helénis-

některých chrámů

vyvinula

mu byly však u

(-+kněží),

předepsány obětní

taxy.

obchod. I. Středozemní moře bylo ve starověku důležitou obchodní cestou, která spojovala všechny země ležící v jeho okruhu. Po Kréťanech a Foiníčanech ovládli o. ve vých. Středomoří Řekové. Rozmach velké ---+kolonizace v 8.-6. stol. př. n. I., kdy byly zakládány řec. kolonie po celém pobřeží Středozemního moře, rozvoj o-:-u velmi podporoval. O. sám byl zároveň jedním z popudů pro kolonizaci. Mateřské R.ecko bylo spojeno obch. cestami s maloasijskými mě­ sty i s koloniemi, které byly zakládány při starých obch. cestách do vnitrozemí. Pro Řecko byly po této stránce nejdůležitější kolonie na --+Bosporu Thráckém (---+Byzantion) a v sev. ---+Černomoří (ri.apř. na Krymu [-+Bospor Kimmerský]), protože odtud bylo Řecko zásobováno obilím, za něž se vyvážela keramika, víno, olej, zbraně, umělec­ ké předměty aj. Kdežto ve vých. Středomoří měl řecký o. už v 7. stol. př. n. I. výsadní postavení, na západě měl silnou konkurenci v ---+ Kartágu a v ---+Etruscích. Proto také řec. kolonie na Sicílii a v jižní Itálii měly pro rozvoj svého o-u těžší podmínky než kolonie na východě.

obch

426/

Kartáginský monopol na záp. prolomilo až založení -.Massalie v ústí Rhodanu; ta pak zprostřed­ kovávala o. s Galií (1), Británií a stř. Evropou (hl. jantar od pobřeží Baltického moře). Řec. námořní o. byl silně oslaben r. 146 př. n. 1., kdy Římaně dobyli a zničili vedle Kartága i nejdůležitější řec. obchodní město -.Korint. II. Hosp. podmínky spolu s výhodnou polohou zeměpisnou - ve středu Itálie, nedaleko pobřeží podporovaly rozkvět města Říma jako obch. střediska. - Římské okolí navštěvovali již v době královské obchodníci etruští, foiničtí a kartáginští, postupně vzrůstalo i množství dovážených předmětů řec. pů­ vodu. Nevyspělá produkce místní se tehdy mohla uplatňovat jen na místním trhu. - Sféra římského o-u se rozšířila za rané republiky postupně na celou Itálii. Místní trh it. se počal rozvíjet, vytvářela se specializovaná výrob. a obch. stře­ diska; rolníci - jak je známo z díla -.Catona Staršího - kupovali zeměd. nástroje ve městech, např. v Cales (v Kampánii), Minturnách (v Latiu), Venafru (v Samniu) aj.; železně nádoby se vyráběly v -.Capui a -.Nole; lisy na olej dodávaly např. -.Pompeje, Suessa (v Latiu), Rufrium (v Samniu). Výroba it. dílen byla tehdy pro nákladnost dopravy určena především pro místní trh, pouze luxusní výrobky nebyly závislé na nákladnosti transportu. Proslulě zboží z jihoetruských sléváren bronzu bylo rozšířeno po celé I táli i, kam pánská keramika pronikla i za hranice Itálie : šálky z Cales lze doložit z Norika, Sardinie, Sicílie, Korkýry ( = Korfu), Kyrenaiky (-.Kyrěně [2]), Egypta, Rhodu i sev. Černomoří. Koncem republiky a za principátu dosáhl římský o. vrcholu svého vývoje, neboť objímal celé Středo­ moří a oblast zahraniční směny zasahovala až na Dálný Východ. Rozvinula se námořní i říční -.doprava, stavba četných -.silnic zlevnila transport po souši. Řada výrobků z it. dílen pronikala do provincií: export bronzových předmětů se rozšířil hlavně za Augusta - do Galie (1), Germánie,Británie,Podunají i mimo hranice impéria, např. do Skandinávie; arretinská -.terra sigillata se vyvážela do celě říše, méně na Východ; it. sklo šlo do Hispánie, Galie (1) i Germánie, přes Aquileiu do Norika a Pannonie. Význam o-u však nelze přes rozvoj obch. vztahů přeceňovat. Běžná produkce byla určena hlavně pro místní trh - např. běžně hrnčířské výrobky jako amfory apod. Provin-

dální výroba řemeslná počala záhy konkurovat it. dílnám: z Egypta se dovážely lněné látky, -.papyrus, -.sklo, zlatnické zboží, z Malé Asie vlněné -.tkaniny, ocelové předměty, Sýrie dodávala purpurová roucha a sklo. Na Západě ovládlo trhy hlavně galské hrnčíř­ ství, sklářství i zlatnictví, známé byly železné výrobky z Norika a Hispánie. Z oblastí mimo impérium přicházelo zboží hlavně z Dálného Východu - Číny a Indie -, především látky hedvábné, bavlně­ né a různé luxusní zboží. - Krize otrokářských výrobních vztahů ve 3. stol. n. 1. znamenala krok zpět k naturálnímu hospodářství v jednotlivých obch. oblastech se prohloubil hosp. separatismus, směna mezi provinciemi byla narušena. Rozmístění obch. center se vcelku nezměnilo, někde vznikly přirozeně nové výrob. oblasti (např. v Podunají se počaly ve větší míře zhotovovat textilie). Druhy výrobků a jejich ceny z doby kolem r. 300 se dochovaly v -.edictum Diocletiani. V obch. podnikání, do té doby pře­ vahou soukromém, se stále více uplatňovala autorita státu. Státní -.monopol měl významný podíl nejen ve výrobě, ale i v obchodu. Ani dočasně oživení finančních vztahů za -.dominátu nemohlo zastavit postupující naturalizaci řím. hospodářství.

Obchodníci, za císařství většinou byli často zároveň i výrobci. Sdružovali se v -.kolegiích, známých hlavně z -.Ostie. Pospolitosti obchodníků působily i mimo Itálii, např. na ostrově Délu. Za principátu stát obch. korporace podporoval pro jejich společenskou užitečnost; tak např. loďaři dopravovali do Říma obilí apod. V pozdním císařství se kolegia obchodníků změnila v organizace nucené. propuštěnci,

Literatura: J. Hasebroek, Staat und Hande! im alten Griechenland, 1928; H. Michell, The Economics of Ancient Greece, 1957 2 (přetisk 1963). M. P. Charlesworth, Trade routes and commerce ofthe Roman Empire, 1926 2 ; G. Mickwitz, Geld und Wirtschaft im ri:imischen Reiche des IV. Jahrhunderts, 1932. - V. t. s. v. Řecko; římské dějiny; remeslo.

obilí viz

zemědělství

obléhání. Pevnosti na skalnatých vrcholcích v Řecku byly v starší době prakticky nedobytné a musilo se počítat jen s vyhladověním, zr~dou nebo lstí, zřídka došlo k dobývání náhlým útokem. Teprve s rozvojem techniky o. se přikročilo k boření hradeb, a to buď pomocí beranu nebo podkopů. V obou případech byl porušený kus hradby nejprve vyztužen výdřevou, dřevo bylo pak v příhodné době zapáleno. Aby bylo možno dopravit obléhací stroje do blízkosti hradeb, musil být urovnán terén, zasypán příkop, popř. navršen násep, z něhož se útočníci dostávali po můstcích a žebřících přes hradby a na němž byly stavěny i obléhací věže. Tyto náspy se stávaly nebezpečnými zvl. po vynalezení hrubé střelby koncem 5. stol. př. n. 1. Kameny a střely metané stroji s náspů a věží měly větší průraz­ nost, mohly zasahovat živé cíle uvnitř opevnění a zapalovat budovy ve městě. Vojáci přibližující se k hradbám používali k své ochraně buď jen štítů překrytých navzájem tak, že tvořily tzv. želví krunýř (lat. testudo), nebo různých přístřešků pokrývaných vlhkými kožemi, aby je obránci nemohli zapálit. Rovněž beran (-stroje válečné) pracoval pod takovou střechou. Obránci lili z hradeb na ůtočníky vařící smůlu, metali kameny, zapalovali věže, náspy a přístřešky, zaplavovali podkopy, sami se prokopávali pod náspy ůtočníků a děCaesarovo opevnení pred Alesii

-- -----~

Ode

427/ lali výpady. Proti beranu se bránili jeho přeražením, podstrkáváním měchů s plevami, zachycením berana a vytažením vzhůru. Jestliže se počítalo s delším obléháním, bylo mésto nebo pevnost zcela odříznuto od styku s okolím. Mistrně prováděli blokádu zvl. Římaně, kteří se rozložili kolem obléhaného města v několika táborech a vybudovali celý opevňovací systém na jeho odříznutí. Podrobné líčení velkého obléhání máme např. u -►Caesara (B. G. 7, 68n: --+Alesia v Galii) a u --+ Josepha Flavia (Iótapata v --+Galileji, --+ J eruzalem). - Nauka o dobývání měst se nazývaia poliorkétika. - V. t. opevnění; stroje válečné.

jako skutečné znečištění, které bylo nutno odstranit proudem vody, vypálením, vykouřením apod. V Římě se konala vždy po ukončení -+censu, zpravidla jednou za pět let, o. řím. občanstva ( ----+lustrum); obdobnému očistnému aktu (lustratio) se podrobovalo vojsko a loďstvo před bitvou anebo po návratu z války ( --+armilustrium; -+Mars). Řada každoročních očist­ obyčejové právo viz právo oby- ných slavností se týkala o-ty počejové; mos maiorum zemků (--+ambarvalia; --+Parilia). O-tou se těž obec bránila proti ocel viz kovy účinkům --+prodigií. - V. t. saeculum. Teprve v dalším vývoji nabyly tyto očistné úkony symbolického významu, např. ve -+křtu.

po lýtka bylperosokovanoukoženou podrážkou. Součástí vojenské výstroje byla caliga, obuv se silnou podešví a svrškem z prolamované kůže. Herci v tragédii měli na jevišti střevíce s vysokou podrážkou (--+kothurn). Z ciziny se dovážely různé druhy o-i, označované obvykle podle místa výroby. - Punčochy Řekové ani Římané neznali.

(řet. ódé, píseň), v antice označení písně nebo lyrické básně.

óda

obligace (lat. obligatio), závazek, podle kterého je debitor (povinující, dlužník) povinen k jistému jednání nebo naopak k opomenuti (tj. zdržení se jednání) vůči osobě zvané creditor (věřitel). Řím. právo rozlišuje různá obligační plnění: dare (převod civilního vlastnictví), praestare (napravení škody) a facere (všechna ostatní plnění). 0-cí se mohl zavázat jen pater familias. O. ze smluv, jež uzavřel otrok nebo osoba svobodná alieni iuris (nesvéprávná), byly nežalovatelné.

Jako zvláštnílit. druh ji stv. neznal. Dnešnímu pojetí ódy jako meditativní lyrické básně vznešeného slohu na vážné, neosobní téma, jsou v řec. literatuře nejbližší --+epiníkia --+Pindarova; v řím. literatuře tak nazýváme zvláště prvních šest básní 3. kn. --+Horatiovy sbírky Carmina (Básně), tzv. ,,římské ódy".

Odainathos (lat. Odaenathus) viz Zénobiá

obolos [2. p. -lu], řecká jednotka váhy a stříbrná mince 1/6 --+drachmy (0,7 g). Tyto drobné -mince (I) se ve stv. nosívaly v ústech a dávaly se do úst i mrtvým (jako symbol jmění, v mýtu Octavia (1), portrét z basaltu, konec = převozné --+Charónovi). 1. stol. př. n. 1. (Paříž) obuv byla zhotovována z vyčině­ né kůže potřené olejem, aby zvláčněla, a nabarvené; běžnou barvou byla černá, bílá, žlutá a červe­ ná. Při výrobě boty vykrajoval obuvník (řec. skyteus, lat. sutor) kůži přímo podle obrysu zákazníkovy nohy. Dřevěnou nebo korkovou podrážku přilepoval, koženou přišíval. Byly různé druhy o-i a měnila se jejich móda. Za všech dob nosili v Řecku i v Římě muži i ženy sandály (řec. sandala, lat. sandalia); ty měly silnou podešev bez podpatků, připevněnou k noze krátkými a jednoduchými nebo dlouhými a bohatě zdobenými řemínky, šně­ rovanými popř. až na lýtko. V 5. stol. př. n. 1. vznikl v Řecku nový druh obuvi: vysoké kožené boty bohatě zdobené; nosily se hlavně na cestách, při lovu apod. Řím. občan nosil k toze polovysoké kožené boty, uzavřené a upevněné k noze dvěma páry řemínků (calcei); senátoři měli calceus zvláštní úpravy. Běžným střevícem šněrovaným

Octavia 1. sestra --+Augustova, manželka Gaia Marcella (matka Marcella [2]) a později Marka --+Antonia. Za občanské války mezi Augustem a Antoniem se zasloužila (r. 37 př. n. 1.) o jejich dohodu v Tarentě. R. 32 př. n. I. se s ní Antonius, jenž již předtím uzavřel sňatek s --+Kleopatrou, rozvedl; 2. dcera císaře Claudia a --+Messaliny, manželka císaře --+Nerona, který ji pod vlivem své milenky --+Poppaey Sabiny zapudil a posléze dal zavraždit. Její osud je vylíčen v anonymní tragédii Octavia, psané ve stylu --+Seneky Ml., jediné zachované praetextě ( --+tragédie [B]).

ódeion [2. p. -ia] (od řec. ódé, zpěv), budova pro hudební a pěvec­ ké produkce v řeckých městech. V Athénách stálo na jv. svahu Akropole ó. z doby Perikleovy (2. pol. 5. stol. př. n. 1.), obdélná stavba se stanovitou střechou, dnes ve zříceninách; i na agoře jsou zbytky o-ia z 1. stol. př. n. 1. Dochováno je ó. athénského mecenáše Héróda Attika se stoupavým hledištěm na jz. úpatí Akropole, s patrovou jevištní částí. I jiná města (Epidauros, Korint, Argos, Smyrna aj.) měla svá ódeia. Také mimo Řecko byly budovany podobné koncertní síně; v Římě proslulo odeum asi pro 5000 diváků, zbudovené císařem Domitianem (81-96 n. 1.) na Martově poli. Patřilo k nejvýznačnějším budovám císař­ ského Říma. -Názvu odeon se užívá i dnes pro hud. a taneční síň nebo budovu.

Odéssos [2. p. -éssu] (dn. Varna), řecká kolonie a obchodní přístav na západním pobřeží Černého moočista, náboženský úkon, při němž ře, založená obyvateli --+Mílétu na se věřící zbavoval poskvrny, která místě původní thrácké osady. Jako na něm ulpěla překročením božské- jiné řec. kolonie v --+Černomoří byl ho zákazu. V nejst. době to by- O. střediskem výměnného obchodu lo především překročení příkazů (--+Thrákie). - Odkryty zbytky ant. · -+tabu. Poskvrna byla pociťována staveb. Octavianus viz Augustus

odě

428/

oděv byl v antice celkem jednoduchý a nepodléhal častým změnám módy. Ženskě roucho se také nelišilo v zásadě od mužského. V nejst. dobách se řecké obyvatelstvo oblékalo do koží zabitých zvířat (o pozůstatcích tohoto způ­ sobu odívání sr. kožešiny). Tento oděv, běžný puv. u všech ie. národu, se udržel v hist. době jen u chudých obyvatel hor a odlehlých údolí. Šat, jehož popis uchovaly Homérovy eposy, značil velký pokrok. Spodní mužské košilovité roucho (chitón) bylo z bílé nebo tmavě obarvené vlny (domácí produkce) nebo ze lněného plátna,

Oděv řecký, váza - stamnos, kolem r. 430 př. n. 1. Muži v chitónu, dlouhém a krátkém, ženy v peplu, manželka (uprostřed) Ještě s přehozem

s krátkými rukávy nebo bez nich; na jednom nebo obou ramenou bylo spjato sponou, popř. nad boky podkasáno pásem nebo řemenem a nařaseno. Do práce a do boje se nosil krátký chitón, pro slavnostní příležitosti byl dlouhý s krátkými nebo dlouhými rukávy. Chitón byl i dostatečným oblečením pro doma. V hist. době se krátký chitón nazýval dórský, dlouhému (jaký nosili i u Dórů kněží a starci) se říkalo iónský. - Přes chitón se oblékala jako plášť vlněná chlaina, spjatá sponou a často - v době Homérově - barvená purpurem nebo vyšívaná. V prostém provedení byla oděvem cestovním. Vrchním šatem bylo himation ve formě obdélného kusu

Oděv římský, obětuJící Augustus v toze, zač. 1. stol. n. 1. (Aim)

Oděv řecký: a mužský i ženský: 1. mui: himation; iena: chitón, himation; 2. muž: chitón, chlamys se sponkou, petasos

látky různých barev, které spadalo v záhybech alespoň pod kolena a mohlo zahalit celé tělo. Chlamys, krátký vojenský jezdecký přehoz, měla obdélný tvar a na pravém nebo levém rameni byla spjata sponou. Od doby Alexandra Velikého byla chlamys purpurové barvy rouchem králů a vládců. Stejného strihu byla vlněná exómis, sepjatá sponou na levém rameni, popř. podkasaná a sešitá, šat řemeslníků, námořníků, rolníků i otroků. Nejdůležitějším ženským rouchem v Řecku byl peplos z vlny nebo plátna; byl to bohatě zřasený obdélný kus látky, sepjatý na ramenou sponou nebo jehlicí, překláda­ ný na zádech a na prsou. Přepásán byl ve výši boků. Iónský peplos byl sešíván, dórský na boku otevřený, spjatý pouze sponami. Byl-li zadní přehyb dosti dlouhý, používalo se ho jako závoje. Pův. materiál, vlna a len, byly v helénist. době a později rozmnoženy vzácným orient. textilem : z Indie se na Přední východ přeneslo zpracování bavlny, z Číny pak byly dováženy hedvábné látky, tkané a vyšívané často i zlatem,

429/

Odo

s figurálními a rostlinnými motivy. Míšením hedvábí s vlnou a bavlnou vznikaly polohedvábné látky. Nosili je v prvních stol. n. I. i muži. V helénist. době prosluly jemné, průsvitné látky z ostrova Kóu, tzv. kójská roucha. Nosily je především nevěstky. Se stoupajícím přepy­ chem a náročností se stávala pův. jednobarevná roucha pestřejší (barevné lemy, pruhy v látce apod.). Pův. oděvem Římanů byl nevelký kus látky ovinuté kolem beder, jakási zástěrka, která byla časem nahrazena spodním rouchem - tunikou (tunica). Byla sešívaná, jednoduchého střihu, s krátkými rukávy, přepásaná a mírně podkasaná. Tunika, sahající po kolena, byla typickým oděvem venkovanú, širokých lid. mas ve městě a vhodným oblekem pro lidi pracující fyzicky (i otroky). Od této prosté tuniky z hrubšího materiálu se lišila tunika jako spodní šat příslušníků senátorského stavu a jezdectva ( ----►nobi­ lita), zdobená širším nebo užším nachovým pruhem. Proslulá byla tunika vyšívaná zlatem (tunica palmata), která náležela Kapitolskému Jovovi a byla při triumfu zapůjčována spolu s nachovou togou triumfátorovi. Změna ve střihu tuniky (délka po kotníky, dlouhé rukávy) a v materiálu (jemné plátno) nastala teprve v císařské době. Tunice s dlouhými rukávy se říkalo dalmatica. Tunika pův. stři­ hu byla považována za oděv dostačující doma. Šel-li na v~řejnost, oblékal řím. občan dbalý pověsti přes tuniku togu, pruh vlněné látky oválného tvaru (šíře 2-3 m, délka 3-5 m). Toga byla znakem řím. občana (gens togata = národ v toze = Římané) a národním krojem. Neřímané nesměli togu nosit. Oblékala se takto: visela vpředu asi do poloviny levého lýtka, pak šla přes levé rámě na záda po zádech pod pravou paží kolem pravého boku. Druhý konec se pak přehodil zase buď přes levý loket nebo přes levé rámě dozadu, nebo se ovinul kolem těla v pase, takže obě ruce zůstaly volné. Za císařské doby se toga upravovala tak, že u pravé ruky vznikal velmi prostorný záhyb (sinus). Prostá jednoduše skládaná toga republ. období byla v císařské době vystřídána togou bohatě řasenou a stala se slavnostním šatem. Základní barva togy zůstávala po celou dobu antiky nažloutlá. Bylo několik druhů tog: praktická, barvy tmavé (toga pul/a), kterou nosili prostí lidé, u zámožnějších vrstev to byl oděv smuteční; toga candida pro uchazeče o ůřad ( ---+candidatus); nachově lemovaná

(toga praetexta), kterou nosila mládež (chlapci do dospélosti, kdy oblé~ kalí mužskou togu - toga virilis -, dívky do provdání), dále ti, kdo zastávali ---+kurulské ůřady, a někteří kněží; nachová, později i zlatem vyšívaná (toga purpurea, pieta) byla zprvu jen oděvein Jovovým, propůjčovaným triumfátorovi pro den slavnosti, za císařství ji nosili i vyšší úředníci, konsulové nastupující na úřad, při slavnostních hrách i nižší úředníci. Z denního života časem toga vymizela pro svou nákladnost i nepohodlnost a místo ní se běžně ujalo pallium, roucho jednodušší, lehčí a volněji řasené. Do nepohody a v chladnějších provinciích nosili Římané různé pláštíky (paenula, lacerna, caracalla) s kapucí. Zvyk nosit dlouhé rukávy, šátek na krku, ovínky a kalhoty se rozšířil do Říma ze sev. provincií za císařské doby. Ženský oděv se příliš nelišil od mužského. Na pás upevňovaný pod prsy (fascia) a spodní košilovitě roucho se oblékala sto/a (sešívaná, s rukávy, krátká nebo dlouhá, zřasená, z vlny nebo plátna) rovnocenná tunice, nenápadných barev. Přes ni se jako přehoz brala pal/a, obdoba togy. Kryla tělo téměř úplně. Jemné plátno, dovážené z Egypta, s orient. látkami hedvábnými a polohedvábnými pestrých barev proniklo do Říma ve větší míře teprve v císařské době. Literatura: L. Heuzey, Histoire du costume antique, 1922.

odkaz viz právo

dědické

dětí světě důsledkem

odkládání

bylo v antickém chudnutí nižších vrstev obyvatelstva, které mnohdy neměly k výživě dětí prostředky. Hojně dokladů o tom máme zejména zřím. Egypta. O. d. bylo jedním ze zdrojů otroctví, protože nalezenec se stával otrokem toho, kdo ho vychoval. Děti byly odkládány také tehdy, když narozené dítě nebylo zdravé (ve -Spartě). - O. d. bylo častým námětem nové řec. -komedie (A), a tím i římské palliaty ( -komedie [B]).

Odoaker, původem z germánského kmene Skirů, asi od r. 470 v řím­ ských službách, vůdce barbarských žoldnéřů, kteří povstali r. 475 v Římě. Po svržení posledního řím. císaře Romula Augustula (r. 476) se zmocnil vlády v Itálii jako král a odznaky císařské moci odeslal do Kónstantínopole ( -Byzantion); tím přestala západořímská říše existovat. Ve své vládě byl O. zprvu trpěn východořím. císařem ----►Zeno­

nem, r. 486 však vpadl na O-ovo

Odo

430/

území z pověření Zenonova ostrogótský ( -.Ostrogóti) král Theodorich, O-a ti-ikrát porazil a nakonec ho tři roky oblěhal v Ravenně (do 27. 2. 493); tehdy se O. vzdal po dohodě, že si s Theodorichem rozdělí panství, byl však už 5. 3. 493

na dohled k rodné Ithace, ale zvě­ davost druhů, kteří otevřeli měch s nepříznivými větry, daný Odysseovi Aiolem, způsobila, že loď byla zahnána zpátky k ostrovu Aiolovu. U lidožravých -. Laistrygonů ztratil O. téměř všechny své druhy. S jedinou zbylou lodí připlul pak k ostrovu Aiaia, sídlu kouzelnice -.Kirky; když donutil Kirku, aby vrátila jeho druhům proměně­ ným ve vepře lidskou podobu, strávil u ní pak celý rok. Na další cestě šťastně unikl -.Sirénám, ale proplouvaje úžinou mezi -.Skyllou a Charybdou ztratil 6 mužů, jež pohltila Skylla. Na ostrově Thrínakii porazili jeho vyhladovělí druhové několik kusů dobytka z posvátného stáda -.Héliova. Za trest zasáhl Zeus jejich loď bleskem, jediný O. se zachránil na lodním trámu a za několik dní byl zane~n mořem k ostrovu Ógygii. Tam jej vlídně přijala nymfa Kalypsó a zdržela ho na ostrově sedm let. Konečně ho musila na příkaz bohů propustit, a O. odplul na vlastnoručně vyrobeném voru do vlasti. Po sedmnáctidenní plavbě se při­ blížil k ostrovu Scherii, sídlu -.Fajáků, za bouře seslané Poseidónem však ztroskotal. Zachránila ho bohyně Leukotheá (-.Ínó), která mu hodila závoj, s jehož pomocí doplaval ke břehu. Tam ho nalezla Nausikaá a dovedla ho k otci, králi Alkinoovi. Ten 0-ea vlídně přijal, pohostil a uspořádal na jeho počest hry; při hostině O. vyprávěl před celým dvorem své zážitky. Král Alkinoos mu pak dal loď, která ho bezpečně dopravila na Ithaku. Tam O. nejprve ztrestal drzé nápadníky své manželky -.Pénelopy, kteří v době jeho nepřítom­ nosti vyjídali jeho dům. Pak se dal poznat manželce a stařičkému otci. Když po letech 0-eův a Kirčin syn Télegonos dospěl, vydal se hledat otce, přišel na Ithaku a nepoznav 0-ea, nešťastnou shodou okolností ho zabil. Bloudění 0-eovo je tématem "-.Homérovy Odysseie. Pozdější lit. ohlasy viz s. v. Homéros.

při hostině úkladně zavražděn.

odveta viz talio; krevní msta odvody vojska. V Řecku i v Římě byla původně všeobecná branná povinnost. V primitivních pomě­ rech byli v době války mobilizováni všichni muži, později podle potřeby určité ročníky a po válce propouštěny domů. V Ří­ mě všeobecná branná povinnost trvala teoreticky ještě v císařské době, ale už za republiky se bohatí občaně vyhýbali vojenské službě a mohli stavět za sebe náhradníky. Stálé řím. vojsko v době císařské se skládalo většinou z dobrovolníků, byly však i nucené odvody. -.Legie se doplňovaly jen z občanů, a to od -.Augusta z -.provincií senátních, pomocné sbory (-.ala; -.kohorta) z občanů i neobčanú z provincií císařských. Od počátku 2. stol. n. I. se vojsko doplňovalo z místních obyvatel převážně z okrajových provincií. - V. t. vojsko. Odysseia viz Homéros

Odysseus [2. p. -ea], lat. Ulixes [2. p. -xa], král na ostrově Ithace, syn Láertův, manžel -.Pénelopin, otec -.Télemachův. Mezi řec. hrdiny v -.trójské válce proslul chytrostí a výmluvností, vynikl však i v boji. Spolu s -.Diomédem zabil na noční výpravě trójského zvěda Dolóna a thráckého krále Rhésa. S Diomédem pronikl také do Tróje a ukradl posvátné -.palladium. Na jeho radu sestrojili Řekové dřevěného koně, s jehož pornocí dobyli Tróje. Při návratu do vlasti, který trval deset let, prožil O. četná nebezpečná dobrodružství, při nichž všichni jeho druhové zahynuli. Nejprve přistál se svými dvanácti loďmi u thráckého pobřeží, kde se utkal Dramatizace: J. Vrchlický, Smrt Odyss divokými Kikony a ztratil 72 mu- sea, 1882. - Sochy: J. Obrovský, Vraždící Odysseus, 1934-35 (bronz v nadživotní žů; po devítidenní plavbě se dostal J. Kostka(* 1912), Odysseus. do země -. Lótofagů, pojídačú lo- velikosti); Obrazy: Pinturicchio (okolo 1454-1513), tosu, který působil ztrátu paměti, Návrat Odysseův; P. Tibaldi (1527-1596), odtud k pobřeží obývanému jedno- Odysseus oslepuje Kyklópa Polyféma; Carracci (1560-1609), Odysseus okými obry -.Kyklópy, byl uvěz­ A. s Kirkou; Rubens (1577-1640), O. a něn Kyklópem -.Polyfémem v jeho Nausikaá; Hendrik van Balen (1575 až jeskyni a stěží vyvázl živ, ztrativ 1632), O. a Kalypsó; F. X. Tkadlík, Odysseus, 1817-1824; W. Turner, Odysseus čtyři druhy. Oslepením Polyféma a Polyfémos, 1829; A. Bocklin, Odysseus a uvalil na sebe hněv jeho otce, boha Kalypsó, 1883; V. A. Serov, Odysseus a moře -.Poseidóna, který ho na Nausikaá, 1910; F. Janoušek, Stesk Odys1931 (NG Praha); A. Procházka, další plavbě'stíhal bouřemi. Přízní seův, Setkání Odyssea s Nausikaou, 1941, D. boha větrů -.Aiola se již přiblížil Mareček (1915-1945), Návrat Odysseův.

- Kantáta: L. Margaritis (* 1894), Odysseus a Nausikaá; M. Seiber (* 1905), Ulysses. - Symfonická báseň: J. R. Rozkošný, Odysseus, 1884. - Opery: Monteverdi, II ritorno d'Ulisse in patria, 1641 (text G. Badoar); G. Zamponi, Ulisse errante nef isola di Circe, 1650; Ch. Gounod, Ulysse, 1852 (text E. R. Ponsard); A. Bungert, Odysseus' Heimkehr, 1896 (1. díl tetralogie: Die Homerische Welt); Odysseus' Tod, 1903 (4. díl téže tetralogie); J. Brandts-Buys, Ulysses, 1937; H. Trantow, Odysseus bei Circe, 1938; H. Reutter, Odysseus, 1942; J. Berg (* 1927), Návrat Odysseův .- Film: Ulisse, 1954.

odznaky vojenské (korouhve, prapory, standarty, zástavy) nebyly u Řeků obecně rozšířeny, naproti tomu Římané zavedli do jejich užívání určitý systém. O. -.legie a jejích pododdílů (-.kohort a manipulů) byly označovány souhrnným názvem signa. Nejstarší o-k, otevřenou dlaň na tyči, měly manipuly. Od dob -.Mariových měla každá legie jako o-k stříbrného orla s rozpjatými křídly upevněného na tyči, pod ním nebo na jiné žerdi pak jiná znamení (kovové puklice, zvířata apod.); později, hlavně za -.dominátu, se objevuje často jako o-k legie drak. Jiným o-kem bylo vexillum, čtverhranný kus látky upevněný příčným dřevem na žerdi. Vexillum měly oddíly nezařazené přímo do stavu pěšího vojska legie, tedy -.jízda, pomocné sbory (--auxilia) a speciální mimořádné oddíly -.veteránů nebo oddíly detašovaně ke zvl. úkolům na jiné místo. Nosič orla (aquilifer) i jiných o-ků (signifer) byl vybírán ze zvl. statečných vojáků. Ztratit v boji signa bylo velkou hanbou. - O. úřední u Římanů viz insignia. oheň se v antice rozdělával třením nebo křesáním. Uchováván byl na ohništi (-krb), jež bylo posvátným středem rodiny i státu (-.vestálky). Matka nevěstina jej přenášela do nové domácnosti a kolonisté jej v přenosně pánvi brali s sebou z mateřské obce do nové osady. Byl zhášen toliko v době smutku. - O. řecký viz řecký oheň.

ochlokracie (řec. ochlokratiá, z ochlos, dav, lůza, krateó, vládnu), vláda lůzy; již Aristotelés uvádí, že lid se v demokracii může půso­ bením demagogů stát despotou. Termín o. se však poprvé vyskytuje u Polybia (6, 4, 6; 6, 57,9).-V. t. políteiá. Oidipús [2. p. -pa], syn thébského krále Láia a Iokasty. Poněvadž bylo Láiovi věštěno, že ho vlastní syn zabije a ožení se se svou matkou, byl O. po narození pohozen; našel ho pastýř korintskěho krále Polyba, a král se ho ujal. Když O. dospěl,

431/

oik Kolóně, podle prekladu J. Končinského), Antické motivy, 1936. - Opery: G. Enescu, Oidipus, 1936 (premiéra); J. Kadlec ( * 1914), Král Oidipus; J. Zimmer (* 1926), Oidipus, op. 48; H. Eder, Oidipus (hudba k Sofokleově tragédii), 1960. - Parodisrická opereta: K. Kovařovic, Edip král (text A. Nevším~l), 1894 (klavírní výtah 1895). Dramatizace Cocteauova byla též zfilmována (1953). - Psychoanalytik S. Freud nazval podle této báje svůj výklad o vztahu syna k matce „oidipovským komplexem". - V. t. Sofoklés.

Vojenské odznaky, války MarkaAurelia (reliéfni desky z triumfálního památníku, 70. léta 2. stol. n. 1., ltím)

opustil domnělé rodiče, aby se vyhnul naplnění věštby, ale cestou zabil nevědomky vlastního otce. Nedaleko Théb rozluštil hádanku ---+Sfingy, osvobodil tak město od nestvůry a získal za odměnu thébský trůn a ruku své matky; měl s ní čtyři děti: ---+Antigonu, !směnu, Eteoklea a Polyneika. Když po mnoha letech stihl zemi mor a O. pátral po příčině, dověděl se strašnou pravdu. Iokastéseoběsila,0-pa, který se oslepil, vyhnali synové ze země. O. je proklel (---+sedm proti Thébám) a provázen věrnou Antigonou došel konečně usmíření na pahorku Kolónu Hippiu u Athén, kde zemřel. Báji zpracoval ve stv. -Sofoklés v tragédii O. tyrannos a O. na Kolónu; -sene-

oikos (řec.), základní význam slova ,,obydlí", ,,dům", avšak již u Homéra také „rodinný majetek"; Odysseus říká o ženiších, že mu „jedí oikos" (Od. 4, 318). V době řec. ---+mestských států byl o. nejmenší a základní buňkou jejichekon., soc. a polit. struktury. Mohl „náležet" jen občanům ( ---+občanství [l]). Je v tomto smyslu do určité míry paralelou k řím. ---+[amilia, od níž se však v mnoha směrech podstatně liší. Nejlépe známe organizaci a funkci oiku z Attiky. Ve významu ,,rodina", ,,rodinné hospodářství" (stará řečtina nemá pro náš pojem „rodina" v úzkém slova smyslu jiný výraz; širší výrazy pro „příbuzen­ stvo" jsou v Attice anchisteiá, syngeneia) zahrnuje o. svobodného občana jednak jeho ženu a děti, jednak také „všechno, co (příslušný občan) vlastní" (Xen. Oik. 1,5), to jest jeho majetek nemovitý i movitý, včetně otroků. Zahrnuje však také rodinný kult (sr. Zeus Herkeios), jehož udržování patří k důležitým povinnostem otce (kyrios, pán, hospodář), jenž je představitelem a „majitelem" oiku ve své generaci, neboť z tohoto hlediska jsou „pří­ slušníky" oiku i kyriovi předkové a perspektivně i jeho potomci v mužské linii. Kyrios měl právo přijmout nebo odložit dítě, jež se mu narodilo v řádném ---+manželství, měl kdysi (do ---+Solóna) právo dát svě děti jako zástavu při zadluca v tragédii Oedipus. - Dramatizace v nové žení (a tedy zcizit) a zastupoval době: V. A. Ozerov, Edip v Afinach, 1804, svou ženu, své neprovdaně dcery a (tragédie): P. B. Shelley, O. tyrannus or své nedospělé syny před soudem Swellfoot the tyrant (burleska), 1820 · E. Fitzgerald, Oidipus, 1880; F. Zavřel, Ó. a i státními orgány. Měl však také Jokas!e, 1919; J. Cocteau, Oedipe-Roi, 1928; povinnost dát zapsat své syny A. Gide, Oed1pe, 1931 (scénickou hudbu v 18 letech do ---+dému, čímž se stásložil B. Martinu); R. Bayr, O. auf Kolonos (podle Sofoklea), 1946. - Obrazy: J. D. vali občansky i právně samostatnýIngres, Oidipús pred Sfingou, 1808 (NG mi. Měl rovněž povinnost uchováv Praze); A. Brodowski, Edyp i Antygona, vat majetek oiku, a neučinil-li tak, okolo 1825; A. Kokular, Edyp i Antygona, 1825; V. Hynais (1854-1925), medailon mohl být soudně stíhán. Snaha o zachování oiku se výs poprsím zoufalého Oidipa (pro strop vídeňské činohry, skizza v NG v Praze); H. razně projevovala i v -+právu dědic­ de Warocquier (* 1881), Oidipús (lept; NG v Praze); A. Wachsmann (1898 až kém. Majetek zemřelého (kléros 1942), Myjící se Oidipús (NG Praha). - u attických právníků) přecházel na Zhudebnění: F. Mendelssohn, O. auf Kolonos jeho legitimní syny (obvykle s podes Sophokles, 1845; P. Angerer, Legende von O. (text R. Bayr), 1956; oratorium vinností vybavit dcery věnem), k lat. překladu textu Cocteauova složil pokud je neměl, na jeho syna adopIgor Stravinskij, 1928. - Píseň (pro mužský tivního (popř. manžela jeho dcery, hlas s. průvodem klavíru): I. Krejčí, Styx (modhtba za smírné Oidipovo přijetí pokud jej adoptoval). Zanechal-li v podsvětí ze Sofokleovy tragédie O. na zemřelý jen dceru (dcery), stávala

oik

432/

se „dědičkou" (->epikléros) s povinností provdat se za nejbližšího príbuzného svého zemřelého otce (tj. za svého strýce z otcovy strany, v druhé řadě za jeho syny atd.). Cílem tohoto svazku bylo zplodit dědice, a tak zabránit zániku oiku. Je z toho dobře vidět i podřízené právní postavení ženy. Problémy „uprazdňujících se oiků" měl na starosti archón epónymos ( ---+archonti), jenž měl také dozor nad „oiky sirotků", tj. hochů, kteří v době smrti svého otce byli neplnoletí a jejichž o. spravovali poručníci. Byla-li jejich správa špatná, mohl je kterýkoli Athéňan žalovat pro „poškozování sirotčího oiku". Péče státu o zachování oiků je pochopitelná, uvédomíme-li si s Aristotelem, že „každý méstský stát se skládá z oiků" (Aristotelés podobně jako Platón užívá termínu oikiá). Z dokumentů o velké řec. ---+kolonizaci i z Aristotela víme, že se mnohé městské státy v mateř­ ském Řecku i kolonie snažily zachovat stále stejný počet oiků (rodin). Zmenšování jejich počtu znamenalo „ vymírání" státu a jeho občanské a branné síly, přílišné zvětšování jejich počtu při nezvět­ šeném teritoriu hrozilo drobením majetku, tj. relativním přelidněním (sr. i stabilní počet rodin v Platónově. ideálním státu). Tento druhý problém byl řešen mj. odchodem do kolonií, v Athénách později zakládáním ---+klérúchií, odchodem do žoldnéřské služby aj. Základem oiku jako ekonomické jednotky byly v archaické době v souladu s tehdejší strukturou

a jeho vztahu k polis ve IV. století, Graecolatina Pragensia III, 1966, 31-53 (AUC Phil. et Hist. 5); A. R. W. Harrison, The Law of Athens. The Family and Property, 1968; W. K. Lacey, The Family in Classical Greece, 1968.

hospodářství městských států dě­ dičné pozemky (patróa, prótoi kléroi aj.), v řadě států původně nezcizitelné. Zdá se, že ještě koncem 5. stol. př. n. I. vlastnily 3/4 až 4/5 athénských občanů půdu. Už bě­ hem 5. stol. a zvláště ve 4. stol. se

Oinomaos viz Pelops Oita (řec. Oité; 2152 m),vápencové pohoří ve středním Řecku, západně od Malijského zálivu. Podle mýtu se zde dal spálit na hranici ---+Héraklés. Ókeanos [2. p. -na], mohutný veletok, jenž podle starých řeckých představ obtéká kolem dokola celou souš (odtud dn. oceán z lat. Oceanus) a z něhož pocházejí všechny prameny, řeky i všechna moře. Podle Hésiodovy Theogonie nejstarší z ---+Títánů, bratr a manžel Títánk:.- Téthye (---+Téthys), otec mořských ---+nymť Ókeanoven. Poněvadž se nezůčastnil boje svých sourozenců proti Diovi, ponechal mu -+Zeus po svém vítězství nad Títány i nadále vládu na moři. oklepek, negativ nápisu pořízený tak, že se na plochu nápisu přiloží za stálého oklepávání (odtud název) vlhká papírová hmota (umělá plastická hmota) tak, aby dobře při­ lnula. Sňatý negativ slouží jako náhrada originálu. oktonár (lat. versus octonarius), „osmistopý verš" trochejský, velmi častý v římské komedii, z hlediska řecké metriky trochejský tetrametr akatalektický, normálně 16slabičný. V něm máme nejdříve doložen prů­ běžný rým (Augustinův Psalmus contra Donatistas, Žalm proti Donatistům). Rozložen v dvojverší o 8 + 8 slabíkách byl běžný ve střv. a napomáhal např. ke vzniku staročeského oktasyllabu (osmislabičného verše). Sr. septenát.

okupace, v antickěm Římě zábor půdy státní ( ---+ager [publicus]), později i soukromé, ponechané aspoň 10 let ladem. Právo na o-ci půdy bylo pův. vyhrazeno ---+patriciům, asi od pol. 5. stol. př. n. 1. povoleno i ---+plebejům. O. státní půdy spolu s vyvlastňováním drobného rolnictva vedla v Itálii ve 3. a 2. stol. ke vzniku latifondií (---+velkostatky). Pokusem o omezení okupace byl zákon Liciniův a Sextiův ( ---+leges Liciniae Sextiae [d]; ---+pozemkové reformy). Rovněž ---+Gracchové se snažili zamezit nadměrnou o-ci státní půdy. Za císařství zůstávala v důsledku krize otrok. výrobních vztahů část půdy ležet ladem. Tuto půdu bylo Literatura: V. Marek, K otázce oixo_- povoleno okupovat a obdělávat ko-

však podíl nemovitého a movitého (zvl. peněžního) majetku v struktuře athénských oiků rozvojem obchodu a peněžního hospodářství výrazně měnil v neprospěch nemovitého majetku. Peněžní majetek se zároveň hromadil i v rukou metoiků, tedy --+cizinců, jejichž „oiky" právně a politicky netvořily součást athénského městského státu (cizinci neméli bez zvláštního privilegia právo vlastnit nemovitosti v Attice). To bylo jednou z příčin slábnutí tradičního základu státu a poruch v jeho fongování a nepřímo i příči­ nou teoret. pokusů o jeho reformování obnovováním jeho tradiční zeměd. základny (viz Platón, Aristotelés).

neobdělané

lónům ( ---+kolonát). Kolóni se tak stávali držiteli okupované půdy a jejich povinnosti odvádět pachtovné majiteli půdy byly určovány s při­ hlédnutím k plodinám, jež na okupovaném pozemku pěstovali.

Olbia

1.

město

na severním po-

břeží Černého moře, při ůstí řeky

Hypanis (Bug; nyní rozvaliny u vesnice Parutino v Nikolajevském kraji USSR); bylo založeno v 1. pol. 6. stol. př. n. I. z Mílétu; v 5.-4. stol. kvetoucí obch. stře­ disko (vývoz obilí, ryb, kožešin, otroků do řec. měst i Egypta, prodej vína, oleje a luxusních předmětů místním kmenům). Na konci 2. stol. př. n. I. byla O. v moci ---+Mithradata VI. Za řím. doby císařské prožívala nový rozkvět. V pol. 3. stol. n. I. byla rozbořena Góty. Archeol. výzkumy byly odkryty četné řemeslnické dílny, obytné domy, prozkoumána část přístavu, agora a rybný trh, divadlo a chrámy doloženy nápisně; - 2. město na --+Korsice. olej byl znám ve starověku hlavně olivový, kromě toho í sézamový, ricinový, mandlový, ořechový aj. Olejnaté plody se nejprve vymačka­ ly buď v mlýnku nebo na lisu pod menším tlakem, oddělila se jádra a zbytek se vytlačil na lisu pod vět­ ším tlakem. 0-e se používalo k pří­ pravě pokrmů místo másla a jiných tuků, dále ke svícení, v lékařství, k masážím, k přípravě kosmetických prostředků, ke konzervaci dřeva, kovů a slonoviny, ke kalení• oceli, k ochraně proti hmyzu apod. K výrobě parfémů sloužil o. myrtový, růžový, fialkový, liliový aj. O. byl častým předmětem vývozu. Tak Athény vyvážely původně olivový o. do Itálie, Malé Asie, na Sicílii a do Pontu . .V 1. stol. př. n. l. předčila všechny ostatní země kolem Středozemního moře vývozem o-e Itálie, brzy s ní však začaly konkurovat Hispánie, Galie a sev. Afrika. oligarchie (z řec. oligoi, málokteří, arché, vláda), vláda několika málo osob: ůstavní forma, která nejlépe vyhovovala ---+aristokracii rodové í peněžní k zajištění moci ve státě. Ve většině řeckých městských států byla aristokratická o. zlomena ranou ---+tyrannidou, ale když byla tyrannis odstraněná, uplatnila se v .nich opět většinou o., v níž však vláda náležela nikoli již jen urozeným občanům, nýbrž nejbohatším (sr. timokracie). Oporou všech forem o. byla v řec. světě -+Sparta, později ---+Makedonie, kdežto de-

Ol

433/ mokratické rez1my nacházely v 5. a 4. stol. př. n. I. podporu hlavně v -Athénách. V Římě byla o. jako vládní forma od počátku potenciálně obsažena v existenci -+-senátu. Oligarchické tendence posílil vznik ---+-nobility koncem 4. stol. př. n. I. Senátorská oligarchie upevnila své pozice zvláště v I. pol. 2. stol. př. n. I., kdy bylo r. 180 př. n. 1. zákonem Villiovým (/ex Villia annalis), před­ pisujícím věk potřebný k nastoupení ---+-ůřadu (2), pevně stanoveno i pořadí v jejich zastávání.

cích hodin nebo kříže a stávaly v domech vládců; řecké o. v pozděj­ ší době bývaly okrouhlé nebo čtverhranné, obvykle nízké, ale někdy výška značně přesahovala délku stran základny. Horní deska o. bývala prohloubena, aby se na ní zachycovala obětní tekutina (víno, krev), která pak stékala dozadu. O. stávaly jednak v chrámě před sochou boha, jednak (větší) před chrámem; na těch se konaly krvavé oběti. Mimo chrámy stávaly o. u cest, v posvátných hájích, ve veřejných budovách i ve dvorech soukromých domů. Podsvětním božstvům se obětovalo v podzemnich jámách. Řecký oltář měl znač­ ný význam jako ůtočiště, kde nesměl být uprchlík - ať svobodný či otrok - jat nebo zabit. - Z monumentálních o-řů doby helénistické proslul zejm. ---+-Pergamský oltář.

C:esání oliv (detail řecké vázy, kolem r. 520 př. n. I.)

oliva, prastarý kulturní strom, který byl v Řecku hojně rozšířen už v době homérské. Plody o-vy se jedly za syrova, ale hlavně se jich užívalo k výrobě -+-oleje, který nahrazoval ostatní dnes používané tuky. O. byla považována za dar bohyně Athény a stála pod její ochranou. V Itálii nebyla ještě v 6. stol. př. n. I. o. známa; teprve později byla dovezena z Řecka. Nejprve se pěs­ tovala v ---+-Kampánii, postupně se rozšířila po celé Itálii (po ---+-punských válkách došlo k intenzívnímu pěstování na velkostatcích) a později i do záp. provincií. Olivová (Olivetská) hora, vých. od Jeruzaléma, podle křesť. tradice místo -Ježíšova utrpení (Gethsemane) a nanebevstoupení. olovo viz kovy oltáře (řec. bómos, lat. ara nebo č.]) byly ve starověku zřizovány bohům i héróům a konaly se na nich oběti. Krétské a mykénské o. měly obvykle tvar přesýpa-

altare [j.

Římské o. měly většinou tvar podlouhlých čtyřhranných obětních stolů. Od konce I. stol. př. n. I. Oltář s obetí. Venoval T. Flavius bývaly samostatné o. budovány na Constans keltsko-germánské bohyni stupňovité podezdívce a obklopeny Vagdavercustis (po r. 165 n. I., vysokou zdí zdobenou reliéfy, pro- Kolín n. R.) lomenou dvěma vchody ( -+-Ara Pacis Augustae). - O-ř, který patřil stolu, u něhož se konala ---+-eucharik chrámu, stával před chrámovým stie. schodištěm, popř. na schodišti. Votivní o. (---+-votum) bývaly malé, Olympia, posvátný okrsek v ---+-Éličtverhrannénebováluovité,opatřeny dě již v době mykénské ( ---+-mykénnápisem a zdobeny girlandami. ská kultura) a opět od 9. stol. př. n. Křesť. oltář nenavazuje na ant. I., dějiště olympijských her (-+-hry oltáře, vznikl spíše z pův. dřevěného [I]) k poctě Diově; nejst. zpráva Diův, 12

chrám Diův, l!l radnice, 14 jižní stoá, 15 kolonáda ozvěn, 16 dům Neroniiv (?), 17 exedra Héróda Attika, 18 Métróon, 19 terasa s pokladnicemi, 20 stadion.

Olympia, posvátný okrsek 1 Gymnasion, 2 palaistra, !l lázně, 4 obydlí kněží (theokoleion), 5 dílna Feidiova, 6 Leónidaion, 7 prytaneion, R Filippeion, 9 chrám Héřin, 1 O posvátný okrsek Pelopův, 11 oltář

4

s :i!] □

.~~·

o

Oly

Olympia, chrám Héřin. Vlevo terasa s pokladnicemi a · svah pahorku Kronova

o jejich pořádání se vztahuje k r. 776 př. n. I. (začátek řec. letopočtu [-.datování]). Hry přetrvaly ztrátu řec. samostatnosti, byly pořádány i v době řím. císařství, nikoli však už jako hry čistě řecké'. Zanikly až koncem 4. stol. n. I. (zákazem císaře Theodosia I. z r. 393), brzy nato byl chráin Dia Olympského spálen a v 6. stol. zbývající stavby zničeny zemětřesením. Po krátkém franc. výzkumu r. 1829 provedl rozsáhlě výkopy něm. archeologický ůstav v letech 1875 až 81 a od r. 1936. Hlavní kultovní místa jsou v obezděném čtyřhranném okrsku (altis). Diův chrám byl postaven architektem Libónem z Élidy a dokončen před r. 456 př. n. 1. Figury obou štítů se podařilo sestavit téměř úplně: na vých. byla zobrazena příprava k závodu mezi -.Pelopem a Oinomaem, na záp. boj -Kentaurů s -.Lapithy na svatbě krále Lapithů -Peirithoa. Na metopách nad vchodem k pronáu a opisthodomu bylo zobrazeno 12 činů -Hérakleových. Kdežto sochařská výzdoba chrámu je jednou z nejvýznamnějších památek tzv. přísné­ ho stylu řec. sochařství, kultovní socha trůnícího Dia, dílo -Feidiovo, známé pouze z vyobrazení na dochovaných mincích, bylo pro-

434/

Socha z východního štítu Diova chrámu v Olympii. Asi starý veštec, tzv. Myrtilos, kolem r. 460 př. n. l.

Olympieion, Athény, korintské sloupy. Dokončeno za Hadriana, kolem r. 130 n. l.

435/

Oly olympiada (řec. olympias [2. p. -ados]), čtyřleté období mezi jednotlivými olympijskými hrami ( -+hry [I]). Podle o-d, z nichž první byla teprve dodatečně stanovena na r. 776 př. n.1., se datovalo tak, že se udávalo pořadové číslo o-dy a roku v ní (např. druhého roku druhé olympiady znamená r. 771 př. n. 1.). Při výpočtu, o který rok jde, je třeba mít na paměti, že rok u Řeků nezačínal 1. lednem, ale např. v Athénách uprostřed léta ( -+kalendář [A]; -+datování). Olympias [2. p. -ady], dcera épeirského krále, manželka makedonského krále -+Filippa II., matka -+Alexandra Velikého. Po Alexandrově smrti (r. 323 př. n. 1.) zasahovala do bojů s -+diadochy, dala odstranit slabomyslného Filippova syna -+Filippa III. Arrhidaia a byla r. 317 na -+Kassandruv rozkaz popravena.

Olympos (2918 m, pohled přes tzv. Kotel na dva hlavní vrcholy, Trun bohu a Mytikas)

vedeno umělcem po jeho útěku z Athén již ve zralém stylu klasickém. Dřevěná kostra sochy byla obložena slonovinou a zlatým plechem; Zeus držel v levé ruce žezlo, na jeho pravici stála ---+Níké. V nedávné době byly objeveny zbytky dílny, kde Feidiás se svými spolupracovníky sochu vytvořil, s formami na zlatý plech, sklenář­ skou hutí a dokonce i malá konvička s podpisem samotného mistra. Chrám -+Héřin byl postaven v 7. stol., okolo r. 600 př. n. 1. pak přestavěn. V cele byla socha Dia s přílbou a socha Héry sedící na trůně (její hlava se zachovala) a také originál -+Práxitelova Herma, chovajícího v náručí malého Dionýsa, nalezený ve vykopávkách. Métróon, chrám Matky bohů, byl postaven okolo r. 400 př. n. 1. na místě starší svatyně, později sloužil kultu řím. císařů. V tzv. prytaneiu byl oltář -+Hestie a úřadovali tam správci her, v jeho blízkosti jsou zbytky okrouhlého Filippeia, zří­ zeného Alexandrem Velikým po bitvě u Chairóneie, se sochami členů jeho rodiny od sochaře -+Leóchara (ve zlatě a slonovině, nedochovaly se), při chrámu Héřině -+nymfaion, vodovod zřízený r. 160

n. 1. -+Herodem Attikem. Za ním stály v řadě archaické pokladnice řec. měst.

Stadion (běžecká dráha) leželo původně uvnitř okrsku, v pol. 4. stol. př. n. 1. bylo posunuto poněkud na východ. Mělo startovní a cílový práh, po stranách násypy pro diváky. Uvnitř okrsku ležela ještě ,,kolonáda ozvěn" a větší řím. stavba (snad dům Neronův) a mohyly Pelopa a Hippodamie; při cestě, kudy se bral slavnostní průvod k Diovu oltáři (vedle jeho chrámu), stály sochy, věnované božstvu, m. j. Níké sochaře -+Paiónia z konce 5. stol. př. n. 1. Mezi obezděným okrskem a potokem Kladeem stálo -+gymnasion a -+palaistta, cvičiště pro atlety, kteří přicházeli do O. čtyři týdny před započetím her, jižně od nich lázně, domy pro hosty (tzv. Le6nidaion, pojmenované po staviteli Leónidovi z Naxu, postavené brzy po pol. 4. stol. př. n. 1., největší budova v O-ii [80 m x 74 m]) a pro správce svatyní a patrně úřední budova správy her, u níž ústila cesta z Élidy.

Olympieion [2. p. -eia], největší chrám v Athénách (41,1 X 107,7m), zasvěcený Diovi Olympskému; s jeho stavbou začali koncem 6. stol. př. n. 1. synové Peisistratovi, asi v iónském slohu; byl stavěn dále v době helénist. architektem Cossutiem na náklad syrskeho krále -+Antiocha IV. Epifana (2. stol. př. n. 1.) a dokončen za císaře Hadriana (kolem r. 130 n. l.) v slohu korintském. Ze 104 mramorových sloupů dvouřadové kolonády s osmi sloupy v průčelích se dochovalo jen 15 (výška 17 m). Kultovní socha byla snad kopií Feidiova Dia v Olympii. olympijské hry viz hry (I) olympionik viz hry (I) Olympos [2. p. -pu] 1. snad kterékoliv hory, na niž bylo kladeno sídlo boha počasí. Pod slovem O. (dn. Olimbos) se však zpravidla myslí na pohoří mezi -+Thessalií a -+Makedonií nad údolím (-+Tempé) řeky Péneiu. Na jeho nejvyšším temeni (2918 m) sídlil prý bůh počasí -+Zeus; mladší podání, odrážející společenskě poměry řec. patriarchátu, tam kladlo Diův dům, v němž Zeus bydlel s ostatními tzv. -►bohy olympskými. - 2. O. viz hudba. předřecké označení

Olynthos [2. p. -thu], obchodní na poloostrově -+Chalkidiké, známé z bojů mezi Athéňany a makedonským králem -+FilipLiteratura: H. Schobei, Olympia und pem II., který je r. 348 př. n. 1. rozbořil. -+Démosthenés se marně seine Spiele, 1965. město

Oly

436/

snažil v tzv. olynthských řečech pohnout Athéňany, aby Olynthu pomohli. Americkými výkopy byl odkryt celý půdorys řec. města z doby před jeho zničením. Jde o jednu z nejvýznamnějších památek řec. měst­ ské architektury (,,řec. Pompeje").

je kapitola jí věnovaná jednou z nejlepších. Autor v ní popisuje např. o-ci kamenů v močovém mě­ chýři, plastické o. nosu, ucha apod. Podává také obraz chirurga po stránce odborné í lidské. Lěk. škola pneumatická ještě zdokonalila v 1. a 2. stol. n. 1. operační metody svých předchůdců. V době specializace lék. oborů žilo v Římě i mnoho zručných operatérů, pro něž odborníci ve zvláštních dílnách vyráběli chirurgické nástroje (---+lékařské nástroje). Po celý stv. byl chirurg-operatér stavěn na roveň s ostatními lékaři, rozlišování mezi lékaři a chirurgy-ranhojiči přinesl až středověk.

-=:--:: ~

-~~~~

-

Olynthos, rekonstrukce domu

opevnění. Řekové

začali

zpětnými

háčky. Zcela nový byl pro Římany úkol opevnit celé hranice říše. Na některých místech bylo přitom použito i zdí (---+limes). Město Řím bylo o~ehnáno hradbami až na poč. 4. stol. př. n. 1. a pak znovu až za císaře -.Aureliana, koncem 3. stol. n.1. - V. t. obléhání.

takě

Oppiános (2. p. -na] 1. z Anazarby v Kilikii, autor řec. didaktickě básně o rybolovu (Ha/ieutika, 5 kn.), věnované císaři Marku Aureliovi (vládl 161-180). 2. O. ze syrské Apameie napsal veršovanou skladbu o lovu (Kynégetika) a věnoval ji císaři Caracallovi (vládl 211-217). Obě básně se stavět zachovaly. - V. t. didaktická poezie.

omen (lat.), ,,znamení" viz auspi- pevnosti na skalách, ale i v rovině, cia; v. t. nomen omen (---+Sent.). už v době mykénské; zvl. proslul -.Tíryns s hradbami stavěnými omfalos (řec. pupek) 1. okrouh- z hrubě přitesaných balvanů (tzv. lý posvátný kámen v Delfech, kyklópské zdi). Z pozdější doby později zasvěcený ---+Apollónovi (5.-4. stol. př. n. 1.) je nejmohuta považovaný za střed světa; po- nější dochovaná tvrz Euryalos dobné omfaly - zasvěcené Apolló- u -.Syrákůs. V městech byla pův. novi - existovaly i v jiných řec. opevněna jen -.akropolis, teprve městech; - 2. v Římě byla postave- později se přikročilo k stavbě na na foru Romanu cylindrická městských hradeb. -.Hradby se stupňovitá stavba z cihel, původ­ pův. nelišily mnoho od náspů ně obložená mramorem, umbilicus a bývaly jen z neotesaných kamenů, urbis Romae, pupek Říma, tj. až se zdokonalením obléhací technicentrální bod řím. impéria (nejst. ky koncem 5. stol. př. n. 1. bylo zpráva o ní je ze 3. stol. n. 1.); nutno o. zesilovat. Hradby byly - 3. též vůbec výčnělek (pupek) opatřeny věžemi a branami, pří­ uprostřed dna misek a ve středu kopy vznikaly později. Při nedoplechových předmětů. konalé obléhací technice se pevností dobývalo původně jen vyhladově­ ním; proto se obléhaní musili onager viz stroje válečné zásobit na dlouhou dobu a často operace jako více či méně náročný i zpustošit okolí; zbraně byly chirurgický zákrok má starou tra- shromážděny ve zbrojnicích (takodici. Už u nejst. národů byly známy vá se nejlěpe zachovala v -.Pergapoměrně složité o. jako trepanace mu). K o. patřily v Athénách i tzv. lebky, císařský řez apod. Stejně dlouhé zdi, které chránily přístup tak obřízka, otvírání abscesů a k moří (-.Peiraieus). povrchových nádorů byly běžné o. Římané převzali techniku stavby už u starých Egypťanů. O tyto pevností od Etrusků a Řeků a zkušenosti se opíral u Řeků i -.Hip- přizpůsobili ji svým potřebám. pokratés (* 460 př. n. 1.) a jeho Většinou však dobývali cizích škola. Prováděl vedle jmenovaných měst a pevností, takže spíše proo-cí i amputace končetin, odstraňo­ pracovali techniku -.obléhání. Tyvání hemoroidů a lehčí zákroky na picky římské bylo opevňování ledvinách a játrech. Složitější o. vojenského --tábora. Nejprve se však hippokratovští lékaři nepro- vykopal příkop s průřezem trojváděli patrně pro nedostatečnost ůhelným nebo čtyřúhelným a z ně­ anatomických znalostí i narkotic- ho se použilo hlíny na násep. Ten kých prostředků a neznalost, jak byl zpevňován z vnější příkré strany zabránit krvácení. Lékaři alexan- palisádou z kůlů, které někdy nosili drijští znali už podvazování cěv vojáci s sebou, na vrcholu pak byl a odvažovali se i o. močového mě­ opatřen dřevěným cimbuřím a Přístup k táboru byl chýře a dovedli v něm rozdrtit věžerpi. kámen. Jako první lékař, který chráněn ostrými větvemi navzájem prováděl tracheotomii (otevření svázanými a zaraženými do země, průdušnice), je jmenován ---+Asklé- dále vlčími jámami, do jejichž dna piaděs (zač. 1. stol. př. n. 1.). byl zaražen kůl zakončený ostrým Byla tedy i v Římě chirurgie na hrotem a které byly nahoře zavýši. V -.Celsově díle (I. stol. n. l.) maskovány, a silnými pruty se

oppidum [2. p. -da] (lat.)

1.

město vůbec; - 2. dnes obvyklě označení keltského opevněněho měs­ ta. Keltská oppida měla zpravidla

pravoúhlý plán s ulicemi, byla kmenovými středisky a soustřeďo­ vala se v nich řemesla i obchod. Existovala v záp. Galii(dn. Francie), i ve stř. Evropě. Způsob opevňová­ ní keltských oppid popsal Caesar v Zápiscích o válce galské. Významná keltská o-da byla objevena i v ČSSR (Stradonice, Závist u Zbraslavě, Staré Hradisko u Prostějova aj.); - 3. ve stv. označení komplexu budov v průčelí římské­ ho ---+círku. Ops, římská bohyně úrody, symbol plodnosti a hojnosti. Jako ztělesně­ ní plodivě síly byla označována pří­ domkem mater (matka). Do její svatyně v ---+regii neměl přístup nikdo kromě nejvyššího pontifika. To vedlo k představě, že O. je vlastně neznámé ochranné božstvo samého Říma. Původně byla těsně spjata s bohem sklizně Consem, helénizované řím. náboženství v ní vidělo manželku -.Saturnovu -.Rheu, nebo -.Kybelu. optika (řec. optiké [se. techné] nebo optika [mn. č.]) byla --+Aristotelem pokládána za odvětví aplikované -.matematiky. Alexandrijští vědci ji dělili na dvě hlavní odvětví: 1. vlastní optiku, která zkoumala zrakové vjemy, vznikající viděním předmětů z rozličných vzdáleností a úhlů ( = podle dn. pojetí „perspektiva") ;2. katoptriku, jež se zabývala reflexí a refrakcí zrakových paprsků (např. odrazem v zrcadlech, vytvářením duh, světlem viděným hranolem, ---+Čočkou, sklem apod.). Tato obě odvětví o-ky, o jejichž počátcích není nic bližšího známo, byla v době ---+Eu-

O rc

437/

Orestés - mstitel (3 výjevy: stín zabití Aigistha a Klytaiméstry, Erínye. :A.ímský sarkofág z doby Hadrianovy

Agamemnonův,

kleidově(4./3. stol. př. n. 1.) již poměrně rozvinuta. Vlastní o. vznikla patrně z pojednání o užití perspek-

tivy pro divadelní scénu (skénografiá), která jsou připisována ----+-Agatharchovi, ----+-Démokritovi a -Anaxagorovi. Eukleidés napsal stručnou učeb­ nici o-ky, v níž se zabýval výhradně lineární perspektivou. Vychází z několika předpokladů: zrakové paprsky tvoří kužel, jehož vrchol je v oku; tyto paprsky se šíří na velké vzdálenosti, přičemž vzdálenost mezi nimi roste, a informují nás o relativním umístění předmětú vzhledem k jejich výchozímu bodu; zdánlivá velikost je funkcí úhlu v kuželu zrakových paprsků, jehož protilehlou stranu tvoří předmět. Vycházeje z těchto předpokladů vysvětluje Eukleidés cestou čistě deduktivní různé perspektivní dojmy: zmenšování zdánlivé velikosti předmětu s rostoucí vzdálenosti a zmizení předmětu v dálce, zdánlivé sbíhání rovnoběžek aj. Eukleidova optika byla nově vydána ve 4. stol. n. 1., pouze s formálními úpravami. Katoptrika Eukleidovi přičítaná jsou ve skutečnosti pozdní kompilací, snad ze 4. stol. n. 1. Z ----+-Archimédova (asi 287-212) spisu Katoptrika se zachovalo jen něco málo citátů, jež jsou však do-

kladem, že Archimédés v něm podal nejen geom. teorii plochých a_sférických zrcadel, nýbrž vyložil i problém lomu, alespoň pro ploché dělící plochy. Pozdější tvrzení, že Archimédés za druhé ----+-punské války při obležení Syrákús zapálil řím. loďstvo pomocí zrcadel, vzniklo patrně z toho, že v jeho díle byla jedna nebo několik vět věnováno zápalným zrcadlům. Z Katoptrik ----+-Héróna Alexandrijského (asi 1. stol. n. 1.) máme jen výtahy ve střv. latinském pře­ kladu a zlomky originálu. Ty ukazují jeho zálibu v pozorování a experimentu. Optika Klaudia ----+-Ptolemaia (2. stol. n. 1.), která méla 5 kn., se zachovala ve střv. latinském překladu z arabštiny (bez 1. kn. a konce 5. kn.). Jde o shrnutí celé o-ky, v němž autor nerozlišuje výsledky vlastního zkoumání od cizích (1. kn. se zabývala světlem, barvami a tokem zrakových paprsků, 2. přímým viděním, 3. a 4. reflexí a 5. lomem). Ptolemaios uvádí tabulku lomů pro různé úhly v pokusech se vzduchem, vodou, sklem a pokouší se vypracovat zákon. Optika u něho již překročila úzký rámec aplikované geometrie. Literatura: A. Lejeune, Euclide et Ptolémée, deuic stades de l'optique géomé-

triquc grecque, 1948; týž: Recherches sur la catoptrique grecque, 1957.

optimáti (lat. optimates, vlastně aristoi), patřící mezi „nejlepší", politická skupina v době krize římské republiky, která bojovala o moc s ----+-populáry. O. měli oporu zvl. v senátě. Hospodářsky se opírali o veliké pozemkové vlastnictví, politicky o své úřední funkce. Předmětem sporu mezi o-ty a populáry byl způsob, jímž se měla řešit krize republ. zřízení. O. se snažili uchovat aristokratické a konzervativní prvky v řím. státě, upevnit moc velkých pozemkových vlastníků a posílit moc senátu. Hlavním představitelem o-tů v první ----+-občanské válce byl ----+-Sulla.

překlad řec.

Orcus viz Hádés ;

podsvětí

ordo (lat.) viz stav Oready viz nymfy Oreibasios [2. p. -ia] z Pergamu, 4. stol. n. 1., osobní lékař císaře Iuliana Apostaty. Z rozsáhlého 0-iova encyklopedického lék. díla (látrikai synagógai o 70 kn.), které bylo svédomitou kompilací ze spisů předchůdců od- ----+-Hippokrata až po jeho dobu, se dochovalo 23 knih

Ore celých a z

438/ některých aspoň

výtahy.

orel (řec. áetos, létavec; lat. aquila, černý), byl považován Řeky - jako nejvznešenější a_nejvýše létající pták - za ptáka Diova. Byl symbolem Diova blesku a jeho vlády nad světem (sedával na jeho žezle). ---,..zeus někdy na sebe brával jeho podobu. Patrně z Východu se rozšířila představa o orlu jako ochránci prapředka vládnoucího rodu. Proto se o. dostal i na vladařskě žezlo. Poprvé tak dal zobrazit orla na svých mincích -►Alexandros Veliký. Do Říma se spojení orla s Jovem přeneslo od -Etrusků. Od doby -Maríovy (okolo 105 př. n. I.) byl stříbrný o. upevněný na žerdi odznakem ---,..legie. Jeho ztráta v boji se jako obzvláštní potupa trestala stětím. Při obřadu zbožnění císařů

(lat. consecratio [-apoteóza]) byl uzavřen ve vrcholu pohřební hranice, při jejím dohořívání vyletel a byl vydáván za duši císaře,, povznášející se do nebe. O. býval často zobrazován na císařských mincích; v Byzanci se pak jako státní symbol objevuje dvojhlavý orel, jehož hlavy označo­ valy moc nad Asií a Evropou.

v.

Orestés [2.~ p. -ta], jediný syn -Agamemnonův a -Klytaiméstřin. Jeho sestra ---,..Élektrá ho skryla před otcovými vrahy,-Aigisthem a Klytaiméstrou, u krále Strofia ve Fókidě. Když O. dospěl, vrátil se s přítelem Pyladem, synem Strofiovým, do vlasti a zabil matku i jejího milence Aigistha. Podle -Homěrovy Odysseie došel jeho čin obecné chvály. Mladší pověsti, jež jsou odrazem pokročilejšího mravního cítění, líčí, jak byl šílený O. pro zavraždění matky pronásledován -►Erínyemi, až byl konečně očištěn a osvobozen soudem na -►Areopagu. Podle jině verze slíbil -Apollón O-tovi očištění, přineseli z Tauridy ( -Chersonésos [2] Taurský) sochu bohyně -► Ar­ temidy. V Tauridě byli O. i Pyladés zajati a měli být podle tamního zvyku jako cizinci oběto­ váni Artemidě. -► tfigenie, kněžka Artemidina, která „měla oběť provést, však bratr~ poznala a uprchla s ním i s Pyladem do Řecka. Sochu Artemidinu vzala s sebou a uložila ji v -► Braurónu v Attice. O. pak zabil syna Aigisthova, jenž vládl v Mykénách, a ujal se vlády sám. (-Obr. na str. 437.) Dramatizace: -Aischylos, Oresteia; ~Eurípidés, Orestés. - V nové době A. Nová Oresteia, 1923 (se scénickou hudbou K. B. Jiráka). - Opera: F. Wein-

Dvořák,

Orfeus a Eurydiké, řimská kopie originálu z doby asi po r. 420 př. n. 1. (Neapol) gartner, Oresteia (trilogie), 1902; E. Kře­ nek, Das Leben des Orest, op. 60, 1929 (provedeno 1930). - V. t. s. v. Aischylos.

Orfeus [2. p. -ea], nejstarší řec­ ký pěvec a kitharód (někdy byl pokládán za „vynálezce" hudby vůbec). Podle tradice pocházel z Thrákie a žil jednu generaci před trójskou válkou. Zúčastnil se výpravy -Argonautů. Svým zpěvem a hrou okouzloval celou přírodu: divoká zvířata krotla, stromy a balvany se dávaly do pohybu, aby ho následovaly. Když mu zemřela manželka Eurydikě, sestoupil do podsvětí a pohnul svým zpěvem Persefonu i Háda, že mu Eurydiku vrátili. Poněvadž se však cestou z podsvětí přes zákaz po ní ohlédl, ztratil ji navždy. Pak bloudil samoten, až ho roztrhaly thrácké mainady (-► bakchantky). Jeho hlavu a lyru zanesl mořský proud na ostrov Lesbos, středisko aiolské -► lyriky, a tam se lyra znovu rozezvučela v rukou nadšených pěvců

(Ov. Met. 10, 1-106; 11, 1-84; Verg. Georg. 4, 454n). Tímto mýtem je poeticky vyjádřena skutečnost, že hud. umění hist. doby vzešlo z Lesbu a že na tomto ostrově vzkvétalo i v klas. době lyriky. Od O-ea bylo odvozováno mystické náb. hnutí archaické doby, tzv. -orfismus. Sochy: Canova, Orfeus,a Eurydiké, 1773; tympanon s reliéfem Orfea, po r. 1800, Lapidarium Nár. musea v Praze; Rodin, Orfeus a Eurydiké, 1894; Orfeus a Mainady, 1905; B. Kaťka, Orfeus zoufající nad ztrátou manželky, 1921 (NG Zbraslav); V. Janoušková, Pocta Gluckova Orfeovi, 1959 (bronz, NG Zbraslav). - Obrazy: Dúrer, Orfeus zabitý bakchantkami, 1494 (perokresba); Jan Brueghel (t 1625), Orfeus; R. Savery (1576-1639), Hra Orfeova (NG v Praze); Rubens, Orfeus a Eurydiké, kolem 1636-37; N. Poussin (1594-1665), Orfeus a Eurydiké; C. Corot (1796-1875), O. unášející Eurydiku; Ed. Engerth (1818--1897), Orfeus a Eurydiké (NG v Praze); G. Moreau (1826 až 1898), Smrt Orfeova; E . Burne-Jones (1833 až 1898), Orfeova smrt;· J. Štýrský, Smrt Orfeova, 1931; Z. Buxghauserová, Orfeus v podsvetí (vystaveno 1935); M. Švabinský, Orfeus hraje zvířatům, 1941 (olej); Orfeus, 1942 (olej); Zpívající Orfeus, J 958 (lito-

grafie); J. Šíma, Zoufalství Orfeovo, 1942; J. Konůpek, Orfeus (cyklus 4 leptů a 6 lítografií), 1944; O. Kubín (1883-1969), Orfeus (NG Praha). - Symfonická báseň: F. Líszt, Orfeus, 1856. - Orchestrální suita: K. Kupka, Orfeova smrt (část Pícassíády), 1958. - Opera: J. Benda (1722-1795), Orfeus; Ch. W. Gluck, Orfeus a Eurydíké, 1762; E. Křenek, Orfeus a Eurydiké, 1926 (na text Kokoschkův); D. Mílhaud, Utrpení Orfeovo, 1931. - Houslový koncert: H. Sauguet, Concerto ďOrphée, 1953. Opereta: J. Offenbach, Orfeus v podsvetí (travestíe), 1858. - Balet: Igor Stravinskíj, Orfeus, 1947.; T. Andrašovan, Orfeus a Eurydíka (líbreto S. Remar [vl. jm. S. Švadlena]), provedeno 1959. - Film: J. Cocteau, Orphée, 1950. - Dramatizace: O. Kokoschka, Orfeus a Eurydiké, 1919; J. Anouilh, Eurydíce, 1941; M. Modena, Orfeus a Eurydíké, 1951 ; A. Swírszynska, Orpheus (vyd. 1956 2 ) ; Tennessee Willíams, Sestup Orfeův, 1957. - Básne: Jan Pravoslav Koubek (1805-1854), Nové Jíříkovo vídění atd. (komícký epos o 4 zpěvech); J. Vrchlícký, Mladost Orfeova (Perspektívy, 1884); Smrt Orfeova (Sonety samotáře, 1885); Eurydíce (Potulky královny Mab, 1893); Dvojí Ekloga o Orfeoví a Eurydíce (Potulky královny Mab); Hlava Orfeova (Nové zlomky epopeje, 1895); R. M. Rilke, Orfeus, Eurydike, Hermes (v Neue Gedíchte, 1907); J. Pilař, Stesk Orfeův, 1940. Literatura: R. Boehme, Orpheus. Der Slinger und seine Zeít, 1970.

orfismus, náboženské hnutí, odvozující své učení od mytického thráckěho pěvce ---+Orfea. O. vznikl nejpozději v 6. stol. př. n. 1., snad v Thrákii, a podával mystickonáboženské výklady o vývoji světa a lidstva. Učením o posmrtném životě přispíval k uklidňování obyvatelstva rozjitřeněho bídou. Do Athén pronikl již v 6. stol. př. n. 1., za ---+Peisistrata. Orfikově se sdružovali ve skupinách, jejichž členem a účastníkem ---+mystérií se mohl stát ten, kdo prošel náb. --+očistou. Tato sdružení existovala po celý starověk. V některých údobích - jako ve 4. stol. př. n. 1. v již. lt~lii, pak za helénismu a v době císařské - byla značně rozšířena. V Itálii se o. spojil s pýthagoreismem ( ---+Pýthagorás). O. nevytvořil jednotný systém. Základem orfického učení byl mýtus o stvoření světa, podle něhož byl v jedné verzi nejstarším principem Chronos (-+Čas); ten vytvořil v ---+aitheru stříbrné vejce, z něhož vznikl obojpohlavní Prótogonos ( = prvorozený), obsahující zárodky bohú. Prótogona pohltil -+Zeus, a tím nabyl jeho síly. Bohové vznikli jako emanace z Diova těla a jsou pány nad jednotlivými úseky přírody. Mravní řád světa ovládají ---+Moiry, ---+Charitky, -+Díké, ---+Nemesis a ---+Nomos, tj. světový řád (nepochybně souvisí s tím, že v hudbě, která u orfiků hrála významnou úlohu, nomos = harmonie, soulad všeho). Z dalších mýtů měla v o-mu obzvláštní vý-

439/

Ori

znam báje o ---+Zagreovi. Orfické názory se během doby vyvíjely; jejich vliv je patrný např. u ---+Platóna. Na spojení o-mu s pýthagoreismem ukazují zlaté plíšky s textem, které byly dávány nebožtíkům do hrobu a obsahovaly návod pro cestu do podsvětí. Důležité byly též orfické názory etické a eschatologické. Tělo (řec. sóma) je podle orfiků hrobem (séma) -+duše. Protože věřili v převtělování duše do zvířat (řec. metempsychósis), zdržovali se požívání masa. Duše se podle nich nezbaví zla ani v podsvětí, a proto se musí vrátit na svět do nového těla, kam ji vysílá ---+Hekaté, která v podsvětí vládne duším vedle ---+Plútóna. Učení orfiků se šířilo ve formě hymnů (i naučných), jichž se dochovalo značné množství. V nich žádali orfikové pro sebe zdraví, mír, bohatství, úrodu a přízeň bohú vůbec. Na světě chtěli za pomoci bohů dosáhnout spravedlivého života, a tím se svými názory blížili --+stoikům. Také z děl křesť. autorú se dovídáme o rozšíření a významu o-mu v pozdější době. Přesto však zůstává o., který projevoval silné tendence k ---+monotheismu, namnoze temným a těžko pochopitelným učením.

začních center v době mykénské ( ---+mykénská kultura). Jako soupeř -+Théb bylo r. 364 př. n. 1. rozbořeno. Ačkoliv je ---+Alexandros Veliký obnovil, nenabylo již nikdy významu. Výkopy byla odkryta kopulovitá hrobka, podobná tzv. Atreově hrobce v ---+Mykénách, minyjská keramika a základy palá-

Literatura: W. K. C. Guthríe, Orpheus and Greek Relígíon, 1953 2 •

Organon viz Aristotelés; logika orgie (řec. orgia, mn. č.), vzrušené náboženskě obřady, původně z okruhu boha --+Dionýsa, přístupné jen zasvěcencúm. Zpravidla jimi bývaly jen ženy, ---+bakchantky (mainady), sdružené v náb. kolektivu (---+thiasos). Jednou do roka konaly za noci na odlehlých místech bakchické o., při nichž se v prudkém tanci dostávaly do -+extáze. Vyvrcholením o-ií bylo roztrhání živěho zvířete (symbol Dionýsa) a požití jeho syrového masa (ómofagie). O. se rozšířily již v předhist. době a našly svůj ohlas v mýtu o ---+Pentheovi (zdramatizovaném ---+Eurípidem v zachovaně tragédii Bakchantky) a o ---+Minyovnách, udržely se i v době hist. a později přešly do helénismu ( ---+bakchanálie). orchéstika viz tanec orchéstra viz divadlo Orchomenos [2. p. -nu], město v severozápadní ---+Boiótii na severním břehu Kópajského jezera, mytické středisko ---+Minyú, osídleně již v době neolitické, jedno z civili-

ců.

Orient (lat. Oriens, řec. Anatolé = vycházejícího [slunce]"), v antickém pojetí země ležící na východ od Řecka a Itálie, přede­ vším Přední Asie a Egypt. Styky Řecka a Říma s Předním 0-em vytvořily jeden z předpokladů k rychlému rozvoji antické kultury. Již ve svých počátcích mohla řec. kultura - zčásti prostřednictvím -+Kréty navázat na kultury Předního O-u, a tak dosáhnout v poměrně krátké době vysoké úrovně. Vzory a podněty přicházející z O-u zp1acovávali Řekové i Římané samostatně: přizpůsobovali je svým potřebám, prohlubovali a rozšiřovali poznatky, jichž bylo v 0-ě dosaženo, a dávali jim systematičtější uspořá­ dání. Obch., polit., kulturní i válečné styky Řeků a Římanů s 0-em umožnily na druhé straně proniknutí ant. kultury do vých. oblastí. Řec. a řím. kultuře se tu však podařilo ovládnout převážně jen mě­ sta, kdežto obyvatelstvo venkova podržovalo dále·své etnické tradice. Po arab. expanzi na Předním východě a v Africe se prvky ant. kultury udržely v islámském světě dočasně v některých městech (Jeruzalém, Alexandrie). I. Řecko. [A] Doba nejstarší: Zeměp. poloha Řecka vedla přede­ vším k těsnému spojení s Malou Asií. Křižovatkou obch. cest mezi Řeckem, --+Egyptem a 0-em byla od nejst. dob Kréta. Styky Kréty s Malou Asií a Egyptem zesílily od pol. 3. tis. př. n. 1. Pro 1. pol. 2. tis. je dosvědčeno námořní spojení Krěty s Kykladami, Egyptem, Malou . Asií a oblastí dn. Sýrie. Vzrostly též obch. styky mezi Krétou a řec. pevninou ( ---+mykénská kultura). Mykénští obchodníci zakládali kolonie v egejské oblasti" a ve vých. Středomoří (---+Ugarit), asi od 16. stol. byly -+Mykény v obch. styku s Egyptem. Od konce 2. tis. př. n. 1. zakládali na svých plavbách po záp. i vých. Stře­ domoří obch. stanice Foiníčané ( ---+Foiníkie). Podobnost některých motivu v literatuře a mytologii řecké a orientální lze vysvětlit nejspíše tím, že je Řekové volně přejímali z Orientu, např.: cesta hrdiny do

,,[země]

Ori

440/

vzdálených krajin a do podsvětí (babylónský -➔.Gilgameš - řec. -+-Odysseus), pohrdání bohyní lásky (Gilgameš, ugaritský Aqhat -➔.Hippolytos [l]). [B] Období klasické (do helénismu): Rozvoj řec. společnosti a kultury, který měl základní význam pro celé lidstvo, býval považován za zcela původní (,,řecký zázrak"), avšak dnes se objevují jeho starší prameny místní (krétsko-mykénská kultura) i orientální. Řekové si sami uvědo­ movali orient. původ různých kulturních vymožeností, např. písma. Hláskové písmo (abecedu) vynalezli Foiníčané, avšak Řekové je převzali počátkem 1. tis. př. n. I. od -►Aramejců i s principem označo­ vání samohlásek pomocí některých souhláskových písmen; tento princip pak Řekové provedli obecně a dali písmenům pevnou hodnotu i souměrné a úhledné tvary ( -➔.abe­ ceda řecká; -➔.písmo řecké). Řekové převzali z 0-u kulturní rostliny (konopí) a domácí živočichy (kur domácí) i některé technologické postupy (ražba -+mincí); v architektuře některé stavební prvky: sloupy s květinovými motivy, hlavice s iónskými závity (volutami); v sochařství se vyvinul tzv. orientální styl podle vzoru egyptskěho, assyrského a syrského. Z Egypta a z Babylónie pronikly k Řekům počátky a podněty věd, -astronomie, geometrie, aritmetiky ( ----+matematika), ----+botaniky a ----+lékařství. Ře­ kové na těchto základech - spíše praktických a často zatížených mýtem - budovali racionální a systematickou vědu. Řekové převzali z O-u patrně i některé podněty pro ----+filosofii. Dříve přejaté lit. a mytol. motivy orient. původu byly i dále umělecky zpracovávány ( -+drama), kompoziční schémata (vzývání bohů na počátku -➔-hym­ nů, opakování stereotypních scén a veršů) byla dále rozvíjena. Mytol. motivy orient. původu se staly částí řec. mytologie. Když na místo maloasijských států, kulturně a zčásti i jazykově pořečtěných, nastoupila v druhé pol. 6. stol. př. n. l. expanzívní perská říše, dostali se Řekové maloasijští a pak i evropští do daleko intenzívnějšího styku s 0-em, zvl. s ->-Persií. Řekové užili této možnosti k poznání vzdálených krajů, začali budovat vědecký zeměpis a dějepis (----+Hekataios [1]; ----+logografové). Uvědomovali si zřetelněji rozdíl řec. světa a O-u ( -+-Hérodotos). Peršané se naproti tomu seznamovali s řeckou kulturou. [C] Helénismus: Výboje ----+Alexandra Velikého posunuly polit.

hranici řec. světa daleko do Orientu. V helénist. době vznikla v 0-ě nová ohniska řec. kulturního vlivu: Antiocheia v Sýrii, Seleukeia v Babylónii, Alexandreia v Egyptě. Říše ----+Ptolemaiovců a ----+Seleukovců

umožňovaly

ovládnout

řec.

kultuře

nejprve vyšší vrstvy obyvatelstva a pak pronikat i do nižších vrstev a na venkov. Na východě vznikla svérázná smíšená kultura řecko-baktrijská (-c;.-Baktrie). Řec. vlivy zasahovaly i do -+Indie. Helénist. kultura půso­ bila i na ---+Kartágo a přes ně na jeho africké državy. V některých územích narážela helénizace na odpor: staré perské tradice byly oživeny při vzniku říše parthské (----+Parthové), jež však přijímala řec. administrativní i kulturní vymoženosti. Násilná helénizace, kterou prováděl -➔.Antiochos IV. v Palestině, narazila na odpor části -+Židů. Orient. stavební a výtv. tradice byly uváděny v soulad s řec. normami. Orient. božstva a představy byly zobrazovány řec. výtvarnými prostředky ( ----+Gandhára; zříceniny assyrského města u dn. Nimrúd Dagh). Řečtí geografové a historici si všímali zemí a obyvatel O-u ve svých spisech, avšak i Orientálci sami zpracovávali své hist., lit. a náb. tradice v řec. jazyce, např. --j,-Manéthó v Egyptě, ----+Bérósos v Babylónii. Sem náleží i řec. pře­ klad SZ ( ----+Septuaginta). Přísluš­ níci orient. národů se začali aktivně podílet na rozvoji řec. kultury. Tak na vzniku stoické filosofie ( ----+stoikově) se podílely semitské tradice. Byly zdůrazňovány skutečné i jen domnělé závislosti řec. kultury na 0-u a Řekové sarni přijímali tyto názory a připisovali různé své kulturní přínosy orient. vlivům ( ----+iónská filosofie; pýthagoreismus [ ----+Pýthagorás]). V ----+Alexandrii byly pěstovány vědy přír. a techn. i ----+filologie, jež svou --alegorickou metodou exegetickou sloužila i orientálním -►náboženstvím. Orient. mytologie - v nižších úrovních i pověra - pronikaly do řec. světa, orient. -►despocie a -+kult (3) panovníků oslabovaly řec. městskou samosprávu a demokracii v helénizovaném 0-ě i ve vlastním Řecku. II. Rím. [A] Doba republikánská: Orient. vlivy působily na Řím snad již od jeho počátku zásluhou ---+Etrusků, které zprávy o jejich původu spojují s Malou Asií. Tak se patrně dostala do Říma např. znalost pravé --+klenby (užívali jí ve stavební technice již Sumerové [ -+Sumer]) a patrně i některé babylónské způsoby -➔-věštění (haruspicium [ ----+haruspex]) a prvky -+astroměstského

logie. S orient. kulturou se do

určité míry Římané seznamovali

i prostřednictvím Kartága; odtud přejali některé znalosti techn. (stavba -➔.lodí [A]) a zeměd. (pře­ klad spisu ----+Magónova). I lidé původem z kartáginské říše se činně podíleli na poli řím. kultury (----+Terentius). V oblasti práva se ještě na počátku 20. stol. věřilo, že existuje spojitost mezi babylónským zákoníkem Chammurabiho, zákony Mojžíšovými a zákony XII desek ( -►leges XII tabularum), dnes je však tento názor zcela opuštěn. Jisté vlivy pozdního klínopisného práva na řím. právo lze zjistit od zač. doby helénistické. - Při svých výbojích ve vých. Středomoří poznali Římané O., který byl již značně helénizován. Aby oslabili helénist. vládce -► Sýrie, podporovali Římaně snahy orient. národů o samostatnost (např. -+Židů), avšak sami, jakmile začlenili jejich území do své říše, pokračovali v helénizující mocenské a kulturní politice. [B] Doba císařská: Přímý vliv na O. byl za císařství slabý. Vyšší správní úředníci a vojenští kolonisté nestačili pořímštit východ impéria; jen latinské jednotky peněžní a měrné a techn. postupy a výrazy se uplatňovaly trvale. -+Egyptu se dostalo zvláštního postavení v rámci řím. říše. Jeho helénist. kultura a synkrétistické nábožensko-filos. směry se rozvíjely na úkor starobylých domácích tradic. V -➔.Sýrii a ----+Mesopotamii dovolili Římané přechodně vytvoření vasalských nárazníkových států, později je začleňovali do svého provinciálního systému. I dočasná řím. okupace (Mesopotamie, ----+Arměnie) posílila řec. složku obyvatelstva a kultury. Bezpečnost námořní plavby a stále rostoucí síť silnic podporovaly obchod i se vzdálenými zeměmi. Využití monsúnů pro plavby do --Indie odstranilo jihoarabské prostřednictví; avšak jižní Arábii se Římanům nepodařilo podrobit. Východ. pobřeží -➔.Afriky až za rovník bylo pravidelně navštěvováno obchodníky, do nitra Afriky však pronikaly jen ojedinělě průzkumné výpravy. Byly navázány i styky s -+Čínou, po moři i po souši přes Střední Asii. Za hranicemi řím. impéria se formovaly státy užívající k svému upevnění řecko-řím. kultury spolu s domácími tradicemi; z nich největší byla říše parthská (----+Parthové), vystřídaná pak říší (novo)perskou (----+Sásánovci). Ta bránila stabilizaci řím. panství v Mesopotamii a umožňovala existenci samostatných nárazníkových

orn

441/ států

s řecko-orientální kulturou (-+Kommagéné, edesské království, palmýrská říše [-+Palmýra]). Řec. kulturní vliv dále trval, avšak smíšené kultury řecko-orien­ tální se stabilizovaly ve svých stře­ discích (Hatra v již. Mesopotamii, Edessa v sz. Mesopotamii, Palmýra, -+Emesa) a svými vlivy pronikaly i na západ říše. Řec. mystěria se orientalizovala. Některé synkrétistické kulty ( -+synkrétismus) se rozšířily mezi Řeky a Římany: egyptská božstva ----+Ísis a -+Sarápis, perský -+Mithra, syrský (Jupiter) -►Dolichenus, kartaginská Dea Caelestis. Při vzniku těchto kultů byl jednou ze složek i judaismus, jenž zvl. ve své helénizované formě získával přívržence (-►pros­ élyté) svým striktním -+monotheismem a mravní přísností. Do některých forem judaismu pronikaly prvky babylónského astrálního náboženství, perského dualismu (mj. u -+essejců) i řec. filosofie. Tím byly dány předpoklady pro vznik -+gnose. Jako orient. synkrétistické náboženství se jeví i -+kře­ sťanství. Orient. vlivy přispívaly k rozkladu řec. filosofie. -+Novoplatónismus a -+novopýthagoreismus rozvíjely orient. prvky, jež stále více zatlačovaly podíl racio-. nální řec. filosofie. Jednotlivě vědy propadaly iracionalismu podporovanému orient. vlivy: astronomie ustupuje astrologii, v lékařství i jinde se uplatňuje -+magie. Orient. vlivy pronikaly zvl. do nižších vrstev řec. a rim. literatury. Pozdně helénist. a řím. výtvarně umění spolu s orient. tradicemi vytvořily svérázné uměleckě smě­ ry: ,,barokní" stavby v Baalbeku (-+Héliopolis) v Sýrii, skalní hrobky v -+Petře jv. od Mrtvého moře, sloupořadí a hrobky v -+Palmýře, ,,barokní" sochařství v sev. Africe. Řím. říše nezvládla vnitřně O., naopak orient. prvky, jež se stabilizovaly s pomoci řecko-řím. kultury, přispěly k vytvoření odstředivých sil, jež se s postupujícím vnitřním úpadkem a vnějšími nápory staly silami rozkladnými. [C] Konec rímskeho impéria a období byzantské: Po celé délce hranic se řím. říše musila bránit ůtokům zevně, jež často nalézaly podporu nespokojených obyvatel impéria. Tak byl Egypt obsazen Araby za podpory koptských křesťanů, nespokojených s byzantským církevněpolit. útlakem. Rovněž expanze muslimských Arabů do Sýrie a Palestiny se setkala• s podporou obyvatelstva křesťanského, jež bylo na venkově již dosti arabizováno, i židovského; bránila se jen řec.

města. Již předtím tato nespokojenost umožnila Peršanům zmocnit se pfechodně velké části Sýrie. Neklid na hranicích ohrožoval obch. styky se vzdálenějšími země­ mi, zvl. po souši. Námořní obchod s vých. Afrikou a s Indií však trval. Koptská i syrská kultura byly stále pod řec. vlivem, podstatnou část jejich literatur tvoří --.překlady z řečtiny. Spolu s křesťanstvím se tyto řec. vlivy dostávaly i do Etiopie, Arménie, Gruzie a jiných zemí. Na islám působilo v jeho počátcích židovství a křesťanství orient. typu, avšak vcelku je islám hnutí výrazně arabské. Pod jeho vedením se soustředil O. k vítěznému náporu proti řecko-řím. panství. [D] Přežívaní řecké a římské kultury v Oriente": Pod arab. panstvím pokračoval život ve městech i na venkově po staletí ve formách daných řecko-římskou minulostí. Postupně však arab. kultura nahrazovala kulturu řeckou, syrskou a koptskou, přičemž od nich mnoho přebírala. Křesťané přecházeli dobrovolně i pod nátlakem k islámu, zbytky křesť. ci.rkví, jež žily přímo a nepřímo z ant. kulturních tradic, byly stále omezovány. Nomadizace (již. Palestina, části sev. Afriky) přinesla kulturní úpadek, jenž byl i v jiných zemích urychlován následky vpádů tureckých a mongolských národů. Křižácké výpravy znovu navázaly přímý styk Evropy s 0-em, avšak zostřily vztahy mezi muslimy a křesťany. Prostřednic­ tvím Arabů ve Španělsku se dostávalo dědictví řec. kultury, zvl. filosofie a lékařství, v lat. překladech spisů přeložených kdysi z řečtiny do arabštiny i původních arab. děl do záp. Evropy a podnítilo tam rozvoj scholastické filosofie. V zemích O-u byl malý zájem o pozů­ statky ant. kultury; pozornost jim věnovali až evr. cestovatelé od 17. stol. a archeol. expedice od 19. stol. Dnes však se i všecky samostatné státy na Předním východě věnují výzkumu ant. památek na svém území.

svých 18 letech stal učitelem na --.katéchétské škole v Alexandrii. V mládí se v náb. zanícení sám zbavil mužství. Asi r. 230 po roztržce s biskupem Démětriem odešel do palestinské Kaisareie, kde pokračoval ve své činnosti učitelské a spisovatelské. Psal díla povahy apologetické, exegetické, dogmatické i textově kritické. Jeho snahou bylo vytvořit dokonalou soustavu křesť. věrouky, a protože v jeho době jediným vhodným nástrojem k tomu byla řec. filosofie, soustředil se na dokazování shodnosti křesť. věro­ učných názorů s názory současné ant. filosofie. K tomu cíli mu pomáhala obzvláště tzv. -►alegorická metoda, jež mu umožňovala najít i v rozporných místech biblických skrytý smysl. Ó. · věřil v tzv. verbální inspiraci, tj. že každé slovo křesť. svatých písem bylo jejich autorům vnuknuto Duchem svatým. Později - téměř 200 let po své smrti - byl prohlášen za kacíře. Přesto mělo jeho učení velký vliv na utváření křesť. věrouky. Z velikého počtu jeho knih se zachovaly jenom některé, popř. v překladu do jiných jazyků. Nejvýznamnější jeho díla: Hexaplá [mn. č.] (nezachovaná, jež obsahovala vždy v 6 sloupcích vedle sebe původní text Starého zákona hebrejským a řec. písmem a 4 rozdílné překlady do řečtiny, mezi nimi -+Septuagintu); apologetické dílo Kata Kelsú (Proti --.Kelsovi); první křesť. soustavná dogmatika Peri archón, dochovaná jen v Rufinově lat. překladu De principiis (O základech - totiž fundamentální theologie - jimiž jsou: Bůh, svět, svoboda a zjevení).

sée grecque, 1962; R. M.Haywood,Ancient Greece and the Near East, 1968 2 •

- Dramatizace: E. Morselli, Orione, 1910. - Opera: J. Christian Bach, Orion, 1763.

Órigenés [2. p. -na], příjmením Adamantios (Ocelový), * asi 185/6, t 254/5, snad nejplodnější řecký církevní spisovatel, žák -+J-Maiandros ], spil'"ála, pletenec) a rostlinných (rů­ žice, lotosové květy, -->-palmety, listový o. - kýma( tion )-dórský, iónský [tzv. vejcovec], lesbický, rěvové ů­ ponky, bodlák - -akanthos); i zvířecí vlysy raného řec. umění bývají pojaty

Osíris [2. p. -ida], egyptský bůh slunce a vegetace ( Usíre), později vládce podsvětí. Podle egyptského mýtu vládl kdysi lidem a naučil je zemědělským pracem. Jeho bratr Sět (Sutech) ho však v nenávisti zabil a rozsekaně části jeho těla roznesl po Egyptě. O-idova sestra a manželka -->-Ísis (Éset) dosáhla svým nářkem toho, že bohové části jeho těla spojili a nabalzamovali. O. pak s fsidon, která na sebe vzala podobu holubice, zplodil syna Hóra; Hóros (Hór) porazil Séta a dosáhl O-idova vzkříšení. O. se však vzdal vlády ve prospěch svého syna a sám se stal soudcem v podsvětí. Za jeho vtělení byl Egypťany pokládán býk -->-Ápis (Hapi). Mýtus o O-idovi a Ísidě nám dochoval -->-Plútarchos ve spisku De Iside et Osiride (Mor. 35lc-384 b). Za helénismu a řím. císařství byl

Hippo Regius, napsal r. 417 n. 1. jako protějšek k jeho spisu De civitate Dei (0 Boží obci) - přehled světo­ vých dějin Historiarum adversus paganos libri VII (Sedm knih dějin proti pohanům). V tomto chvatně sestaveném spise ukazuje, že v dří­ vějších dobách bylo lidstvo sužoornamentálně. Způsob členění řec­ váno horšími pohromami a že kého o-u připomíná často architek- současná krize řím. říše nebyla způsobena odpadnutím křesťanů tonické principy. V řím. dekoračním umění pře­ od víry v pohanské bohy. O-iův vládají rostlinné prvky, které jsou spis byl ve střv. hojně čten. v pozdní antice v provinciálním a barbarskěm umění rozloženy na Orthagorás [2. p. -ra], tyran geom. prvky, podobně jako dříve v -->-Sikyónu. Asi v pol. 7. stol. př. v umění ->-Keltů. n. I. svrhl vládu dórské aristokracie a zmocnil se samovlády. Jím zaloOrosius [2. p. -ia], ortodoxní křes­ žená dynastie se udržela v Sikyónu ťanský presbyter z Hi6pánie, od- asi sto let. Jejím nejznámějším kud se utekl před ---+V1:1ndaly do příslušníkem byl ---+Kleisthenés (1), severní Afriky. Na podnět Aurelia za něhož dosáhl Sikyón vrcholu -Augustina, biskupa ve městě své moci. ůhelníčků;

443/

osu

O. i nadále uctíván jako podsvětní Město mělo pravoúhlou síť ulic, soudce, jeho kult se však - na rozdíl řadu chrámů, lázní, divadlo, veřejné od kultu Ísidina - omezil hl. na i soukromé sýpky. Ostijský obytný Egypt. dům (lat. insu/a) míval 3-4, snad i 5 pater, vnitřní otevřený dvůr, Oskové, indoevropský kmen usa- časté jsou balkóny a sloupy. Obytná zený v -.Kampánii. Jejich ůzemí část bývá nahoře, dole skladiště, ovládli v 5. stol. př. n. l. Samnité, krámy apod. Obytné místnosti jsou kteří s nimi postupně splynuli různých rozměrů, jejich funkce v nový kmen Kampánů. Na osobi- nebyla při stavbě určena a nájemtou kampánskou kulturu značně níci ji mohli měnit. Zachovala se působil vliv řec. kolonií. - V. t. též řada nástěnných maleb. V 0-ii Itálie; italské kmeny; jazyky v Itálii. jsou doložena četná řemeslnická -.kolegia: v loděnicích pracovali oský jazyk viz jazyky v Itálii např. tesaři, výrobci lan; přístavní

komu byla většina hlasů, musil opustit Athény na dobu deseti let, ale nepozbýval občanských práv ani majetku. 0-mem byl stižen -.Aristeidés (I), -.Themistoklés aj. Naposled se o. připomíná r. 417. př. n. I.; tehdy jím byl vyhoštěn ---+Hyperbolos. Potom se přestalo o-mu užívat, ale formálně zrušen nebyl. ostrakon [2. p. -ka] (řec.), střep (zpravidla z hliněné nádoby). Ostraka sloužila v četných případech jako psací látka k zachyceni méně důležitých poznámek, ale používalo se jich i k písemnému potvrzování zaplacených dávek a daní. Nejznámější použití o-k je tzv. -.ostrakismos (střepinový soud). východní Ostrogóti (Ostgóti), ---+Gótové. Za krále Ermanaricha v pol. 4. stol. n. I. se rozkládala jejich říše od Černého až k Baltickému mori a na vých. až za Volhu. Okolo r. 375 si podrobili O-ty na celém tomto území -.Hunové, a to až k Dněstru, který tvořil hranici mezi O-ty a -.Visigóty. Po smrti hunského náčelníka Attily r. 453 se O. usadili v Pannonii a r. 488 obsadili pod vedením Theodorichovým Itálii. Theodorich Veliký ovládal Itálii v I. 493-526. Usiloval o sblížení germ. a řím. kultury, obklopoval se řím. rádci (-.Boethius; -.Cassiodorus). Pohřben byl v Ravenně, která za jeho vlády prožívala největší rozkvět. Po Theodorichově smrti se ostrogótská říše r. 552 rozpadla pod tlakem Byzance. - V. t. Zeno; Odoaker.

Ostia, nájemní římské domy (rekonstruované). Vnitřní fronta do dvoru

ostrovy

blažených,

u

starých

Řeků představa o záhrobí, která má

Osové, illyrský kmen, zbytek před­ provoz udržovali nos1c1, člunaři, keltského obyvatelstva; za doby potápěči aj.; obchodnická sdružení římské sídlili asi na již. Slovensku měla i vlastní náměstí. (při lpfu). Uvádí je tuskulský Literatura: G. Hejzlar, Obchodní a nápis (-.Tusculum) . obytný dům v Ostii, 1933; R. Meiggs, Roman Ostia, 1960.

Ostia (ant. i dn. název), římská osada při ústí --*Tiberu, vznikla v 5.-4. stol. př. n. I.; později hlavní přístav ilíma, zvl. hlavní překladiště pro zboží, které docházelo do :ilíma z provincií. O. byla důležitá již za republiky, ale zejm. za doby císařské, kdy byl za Claudia a Traiana vybudován na sev. od města umělý přístav. Za Caliguly byl postaven vodovod. Ve 4. stol. n. I. ztratila O. význam a upadla. Protože na jejím místě se později nestavělo, jsou její zříceniny výborně zachovány. Velká část 0-ie byla již prozkoumána, zčásti konzervována a zpřístupněna.

ostrakismos [2. p.-mu] (řec.), stře­ pinový soud, zřízený podle tradice ---+Kleisthenem (2) kolem r. 500 př. n. I. na ochranu athénské demokracie. V mimořádném shromáždění, které bylo svoláváno aspoň jednou za rok, se za prítomnosti nejméně 6000 občanů hlasovalo, není-li mezi občany někdo nebezpečný občanské svobodě. Byl-li výsledek hlasování kladný, bylo zakrátko svoláno shromáždění podruhé. Tehdy každý občan napsal na hliněnou střepinku (--ostrakon) jméno toho, kdo podle jeho mínění je nebezpečný svobodě občanů. Proti

obdobu v náboženství egyptském. Podle ní se dostávají na o. b. oblíbenci bohů, především z řad rodové aristokracie, např. pomoci delfína, aby tu bezstarostně pokračovali ve svém životě. Odtud se v ant. literatuře staly o. b. symbolem bezsta_rostného života. Často bývaly ztotožňovány s -.Élysiem. osud. Prvotní rodové společnosti byla zcela cizí představa, že člověk je sám strůjcem svého životního osudu. Příslušník této společnosti byl těsně připoután ke svému rodu a prostřednictvím rodu ke kmeni. V homérských básních, v nichž se zachovaly zbytky různých vrstev prvotního způsobu myšlení, se setkáváme s názorem, že hlavni události v životě člověka jsou pře­ dem určeny, že je dostal při narození přiděleny jako svůj „podíl" (moira, aisa) od vyšších mocností,

osu

444/

od bohů nebo Osudu (Moira, Aisa). Homérská představa Moiry jako moci, jíž podléhají nejen lidé, nýbrž i bohové, vznikla zosobněním významných rysů prvotního rodového řádu, v němž mělo základní důleži­ tost přidělování spravedlivých dílů (moira) jídla, kořisti, půdy, apod. Ustanovení Moiry byla závazná, ale člověk je mohl překročit; pře­ kročení mělo pak za následek odplatu a trest. V době třídní společnosti, kdy byl člověk začleněn do nových společenských vztahů, nabyl problém osudu a individuální svobody vyhraněnější podoby. Konflikty s osudem, v nichž se člověk ocítá, byly často látkou ant. tragédií. Klas. příkladem takového konfliktu. je -.Sofokleův Oidipús král. -.Oidipůs, jenž se všemi silami snaží uniknout předpověděnému osudu, jej ve skutečnosti s děsivou logikou

základě kterěho nutně reaguje na různě podněty určitým způsobem; tato reakce člověka je důvodem pro

naplňuje.

Ve filosofii se o vztahu osudu a svobodné vůle mnoho diskutovalo v době helénist. a římské. Mezi přední zastánce svobody vůle patřil materialista --+Epikúros. Považoval možnost svobodné volby v jednání za evidentní fakt a radikálně odmítal naprostý determinismus, plynoucí z --+atomismu Démokritova. „Lépe by bylo," říká Epikůros na adresu Démokritovu, ,,věřiti mýtu o bozích, než otročiti sudbě přírod­ ních filosofů. Neboť onen mýtus ponechává člověku aspoň klamnou naději, že lze bohy uprositi uctíváním, kdežto sudba (heimarmené) znamená neůprosnou nutnost (-+ananké)." Kdyby se vše dělo podle osudu, nemělo by podle Epikúra smysl trestat zločince. Pře­ svědčení o svobodě vůle přivedlo Epikúra k tomu, že zavedl do svého atomistického systému učení o samovolně odchylce atomů. Velké potíže měli s řešením poměru osudu a svobody vůle --+stoikové. Odpůrci jim vytýkali, že jejich etika, v níž plně uznávali odpovědnost jednotlivce za jeho činy, je v rozporu s jejich fysikou, která byla přísně deterministická. Zdá se, že Zénóna tento problém příliš netrápil, jak ukazuje tato anekdota: Jednou prý tloukl svého otroka za to, že rozbil číši. Bystrý otrok upozornil svého pána, že jedná proti duchu své filosofie, používt:li trestu, když vše se děje podle osudu. Zénón otrokovi klidně vysvětlil, že jeho výprask byl rovněž součástí událostí, které osud připravjl. ---+-Chrýsippos chtěl osobní odpovědnost teoreticky zdůvodnit tím, že poukazoval na význam specifickěho založení každého člověka, na

odměny

a tresty.ť Založení člověka je však také výsledkem nutných příčin, takže Chrýsippova argumentace těžkost neřeší, nýbrž jen posunuje do jiné roviny. Někteří stoikové tvrdili, že člověk je nesvobodný vůči osudu jen potud, pokud jej nepochopí a neztotožní se s ním. Nejstručněji je tento názor vyjádřen v často citované Senekově větě : Ducunt volentem fata, nolentem trahunt ( ---+-Sent.) (Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče).

O kompromisní řešení vztahu mezi osudem (heimarmené) a svobodou vůle se pokoušeli pozdní platónici, např. autor spisu Peri heimarmenés (O osudu), připisova­ ného Plůtarchovi, a Albínos (2. stol. n. 1.). Heimarmené se podle nich projevuje jako odplata za naše jednání: své činy si svobodně volíme, ale důsledky, které z nich plynou, jsou nutné a neodvratné. Smíření svobody vůle s božskou vševědoucností a všemohoucností činilo později neřešitelné potíže i křesť. theologům. Problém determinismu a svobody jednání patří k tzv. věčným otázkám a byl vděč­ ným předmětem filos. a náb. spekulace i v pozdějších dobách. Literatura: W. C. Greene, Moira: Fate, Good and Evil in Greek Thought, 1944. osvětlování. Prostředky ke svícení byly po celý stv. značně primitivní a dávaly jen nedokonalé světlo. Nejst. svítidlem byla bezpochyby smolná louč (řec. dás [2. p. dádos], lat. taeda). Spojením dvou nebo více loučí napuštěných a obalených tukem, smolou nebo ---+asfaltem vznikla pochodeň (řec. f ános nebo lampas, lat. _fax). V hist. době se nejčastěji používalo ke svícení olejových -+-lamp (řec. lamptér, lat. la(n)terna, lucerna). Jejich tvar se během doby značně měnil (od kulovitých řec­ kých k hruškovitým byzantským) a z četných nálezů je vidět, že bývaly často bohatě zdobeny. Techn. zlepšení těchto lamp bylo však celkem neveliké. Filón Byzantský (-4-mechanika) sestrojil kolem r. 230 př. n.1. lampu s neklesající hladinou oleje. Později vynalezl ---+-Hérón Alexandrijský (snad 1. stol. n. 1.), strojek na posouvání knotu. Poměrně pozdě - asi až v 1. stol. př. n. 1. - se objevuje svíčka (řec. kérión, lat. candela). Svíčky se vyráběly tažením. Knot obyčejně vlákna nebo dužina některých rostlin - se namáčel do vosku nebo

b Lampy: a závěsná o více knotech; b kahanec

oleje, až vznikla svíčka potřebné sily. Pochodně i svíčky se obyčejně zasazovaly do hliněných nebo kovových stojanů (lat. candelabrum). Ulice a náměstí se osvětlovaly jen při velkých slavnostech, a to pochodněmi nebo ohni. Jinak noční chodci musili mít vlastní svítilny. Teprve z konce 4. stol. n. 1. máme zprávu o pravidelném nočním o. ulic olejovými lampami v některých vých. městech, např. v syrskě Antiochii.

Otcové Otcové

církevní

viz

církevní

Otho. Marcus Salvius O. [2. p. Marka -ia -ona] byl prohlášen za řím. císaře r. 69 n. 1. praetoriány nespokojenými s -+-Galbou; vládl jen čtvrt roku. V boji se svým soupeřem ---+-Vitelliem podlehl u Bedriaka (poblíž Cremony) a po porážce spáchal sebevraždu (Tac. Hist. 1-2). - Životopis Othonův napsal Suetonius a Plútarchos. otroci I. Řecko. Existence otroctví v Řecku je doložena již v nejst. písemných pramenech. Z dokladů psaných lineárním písmem B ( -+-písma egejská) vysvítá, že do krétského Knóssu byly dodávány skupiny mužů, žen a dětí. Je-li správné čtení a výklad termínu do-e-ro ( = * doelos > dúlos), pak existovalo otroctví již v době my-

445/ kénské (---+ilecko [II. ---+mykénská kultura).

Dějiny];

Konkrétnější představy o otroctví poskytují homérské básně. O. tu pracují na statcích ---+basileů, muži jako pastevci, ženy obstarávají domácí práce a tkají látky pro potřebu pánova domu. Zdrojem otroctví jsou války a ---+pirátství. Patriarchální ráz mají i otrok. poměry v Boiótii, jež poznáváme z ---+Hésiodovy básně Práce a dni. Vedle rolníka a jeho rodiny tu pracuje v nevelkém hospodářství

několik otroků. Na přelomu 7.

a 6. stol. se otroctví rozvíjelo zejm. v hospodářsky pokročilých obcích, jak o tom svěd­ čí některé údaje (např. korintský tyran ---+Periandros zakazoval obča­ nům vlastnit otroky), zejm. však lze vývoj otrok. vztahů sledovat v historii Athén. V 7. stol. byli zotročo­ váni attičtí rolníci, jestliže se zadlužili u statkářů a nemohli své závazky splatit. ---+Solónův zákaz zotročovat rolníky neznamenal zákaz otroctví vůbec, nýbrž naopak přispěl k rozvoji otrok. poměrů. Nadále byli totiž zotročováni obyvatelé neřec­ kých (,,barbarských")oblastí. V druhé pol. 6. stol. př. n. I. pracovali v athénských hrnčířských dílnách vedle svobodných lidí o., kteří (jak vyplývá z jejich jmen Lýdos, Skythés, Kolchos aj.) pocházeli z Malé Asie a z Černomoří. Otrocké práce bylo používáno i v rudných ---+dolech. V 5. a 4. stol. se v Athénách a jiných řec. obcích zvýšil podíl otrocké práce, zejm. v řemeslné výrobě. O. byli nejčastěji kupováni, někteří však byli narozeni již v domě pánově (threptoi). Otrok nebyl právním subjektem, před soudem ho zastupoval jeho pán. Bylo-li nutné otroka vyslechnout, bylo k tomu užíváno mučení (basanos). Pán mohl otroka trestat bitím nebo přeložením na zvláště těžké práce (do dolů, do ---+mlýna), v Athénách a v jiných vyspělých obcích jej však nesměl zabít. Otrok byl - podle výroku Aristotelova - pokládán za „nástroj s duší". Otrokáři užívali práce otroků nejen ve vlastních dílnách (ergastériích), nýbrž pronajímali je i jiným majitelům dílen, lodí apod. Otrokům byl zakázán vstup do gymnasií a palaister. Otrok, s nímž pán zle nakládal, měl právo uchýlit se do chrámu jako do asylu. O. smc'-li mít movitý majetek, za nějž se mohli vykoupit z otroctví. Propuštění na svobodu bývalo poskytováno i jako odměna za služby pánovi anebo za mimořádné zásluhy o obec (zejm. za války). Propuštěnec (apeleutheros) dostal práva

otr

jako cizinec (metoikos [---+cizinci]), práce, na prostředí, v němž pracojeho dosavadní pán se stal jeho vali, na jejich vztahu k pánovi, jeho ,,ochráncem" (prostatés). rodině apod. Nejtěžší byla situace Vedle soukromých otroků byli otroků v ---+dolech, ---+lomech, v některých obcích i o. státní. ---+mlýnech apod. Těžkě bylo i poZvláštní kategorií otroků byli lake- stavení otroků pracujících manuáldaimonští ---+heilóti. V obdobném ně v zemědělství ( ---+velkostatky). postavení bylo i závislé rolnické Na statcích střední velikosti ( --->-vilobyvatelstvo na Krétě, v Thessalii la) měli otroci zpravidla zaručeno a na jiných místech v ilecku. alespoň nezbytné životní minimum Odpor otroků proti vykořisťování v jídle a oděvu. O. pracující ve se projevoval v tlecku obvykle jen městech měli lepší postavení než o. nižšími formami ---+třídního boje na venkově, zejm. mohli snáze do(zejm. útěkem). Velká povstání sáhnout svobody. Velké množství jsou doložena jen u heilótů. Teprve otroků pracovalo v domech svých za helénismu docházelo k povstání pánů jako domácí služebníci, otroků, zejm. tam, kde jich byl z nichž část měla výhodnější povelký počet stavení. Jistý počet otroků byl zazvláště soustředěn městnán ve funkci nižších státních (laurijské doly v Attice, Délos). II. ~ím. Primitivní patriarchální úředníků. Otroctví v řemeslnické otroctví doby král. a raně řím. re- výrobě nebylo v ilímě tak silně rozpubliky bylo koncem 4. stol. př. n. l. vinuto jako v zemědělství. Fyzicky otroctvím klasického zdatní o. byli z trestu cvičeni jako vystřídáno typu, které v rámci řím. ríše dosáh- ---+gladiátoři (---+Spartacus). Proti vykořisťování se o. bránili lo svého největšího rozvoje ve stv. světě. Patriarchální o. byli bezpráv- rozmanitými způsoby ( ---+třídní boj; nými členy jednotlivých rodin ---+Sicílie; ---+Spartacus). Někteří o. ( ---+familia) a pracovali spolu s jejich směli nabývat osobního majetku svobodnými příslušníky. Základem (---+peculium). Vlastníkem peculia společenské výroby té doby byla byl vlastník otroka, který mohl ---+práce svobodných občanů, kteří otrokovi peculium podle svého byli v případě potřeby povinni uvážení odebrat. Součástí peculia konat práce nutné pro celou obec se mohl stát i pozemek, popř. i jiný (munera). Patriarchální o. pocházeli otrok. Peculium vzrůstalo u někte­ především z válečných zajatců: Za rých otroků, zvl. za císařské doby. republiky se počet otroků zvolna V době krize řím. republiky svě­ zvyšoval.. O. byli získáváni jednak řovali páni svým otrokům i zbraně ve válkách, jež tlímané vedli na it. a využívali ozbrojených otroků půdě, jednak zotročováním dlužní- v boji proti svým polit. odpůrcům. ků neschopných platit ( ---+nexum, Někteří jednotlivci přijímali i otronexus; ---+dluhy). V rostoucí míře ky, kteří uprchli svým majitelům. byli o. kupováni na trhu. Koncem Koncem republiky se zostřil třídní 2. stol. př. n. I. se stal známým trh boj mezi otroky a otrokáři, ale souna otroky na Dělu, kde se denně časně docházelo v rostoucí míře prodávalo až 10.000 otroků. Část k ---+propouštění otroků na svobodu. otroků se narodila z otrockých rodí- . .Proto se císař Augustus snažil čů v domě pánově (vernae = otroci omezit počet otroků propouštěných doma narození). Ke zvyšování po- na svobodu a upevnit postavení čtu otroků v tlímě za rané republiky otrokářů ve vztahu k otrokům. Za docházelo v době, kdy se vyrovná- císařství se snížil význam otrocké valy rozdíly mezi ---+plebeji a ---+pat- práce v zemědělství v důsledku ricii. Koncem 4. stol. př. n. Lbyly rozvoje ---+kolonátu. Část otroků tyto protiklady v podstatě likvido- byla v těto době usazována na půdě vány. Současně se však prohlubo- velkostatků jako kolóni (servi casavaly rozdíly mezi svobodnými a rii). Právně se postavení otroků otroky; r. 326 př. n. I. bylo podle v této době částečně zlepšilo; o. tradice zákonem Poeteliovým od- pracující ve výrobě však žili i nastraněno dlužní otroctví, takže na- dále v těžkých podmínkách. Vzrů­ příště svobodný řím. občan se ne- stal počet . privilegovaných otroků, směl stát v tlímě otrokem. Do mezi něž patřili zvláště o. pracující otroctví tedy upadali cizinci, a na císařskěm dvoře a v císařském otroctví tak nabylo i v ilímě svých admin. aparátě nebo v domech řím. klasických forem. Podle Varrona boháčů. Ti se často domohli velkébyli o. na velkostatcích pokládáni za ho majetku a mohli se snadno vy„mluvící inventář" (instrumentum koupit na svobodu. Celkově se vocale). Jejich údělem se stala těžká v době císařské, zvl. v době krize řím. říše, sblížilo postavení otroků tělesná práce. Životní podmínky otroků byly s postavením svobodně chudiny, závislé na mnoha činitelích: na po- s níž o. často bojovali proti vládvaze pánově, na druhu vykonávané noucí moci tlíma.

otr

446/

Rozvoj otroctví a postavení otro- v souvislý celek na 250 bájí, které tapisserie). Na téma jeho básní

ků v ant. Řecku a Římě je předmě­ vesměs končí nějakou proměnou vznikla i řada děl hudebních (Mon-

tem živé diskuse historické vědy (např. člověka ve strom, kámen, na celém světě, zejm. v souvislosti pavouka, nebo naopak kamenů a s otázkou tzv. otrokářského řádu. nebo dračích zubů v lidi apod.). Literatura (obecna): W. L. Westermann, Příběhy jsou seřazeny chronologicThe Slave Systems of Greek and Roman Antiquity, 1955. Příslušné k3:Pitoly N. A. ky, počínajíc proměněním chaosu Maškina, Dějiny starověkého Ríma, (česky) v uspořádanou přírodu a končíc 1957; F. Kiechle, Sklavenarbeit und tech- proměnou Caesarovy duše v komenischer Fortschritt im romischen Reich, 1969. - Specialní: J. A. Lencman, Rabstvo tu. K nejznámějším bájím v Metav mikenslcoj i gomerovskoj Grecii, 1963; L. morfózách zpracovaným patří např. A. Jel'nickij, Vozniknovenije i razvitije líčení čtyř věků ( -+zlatý věk) a porabstva v Rime v VIII-III vv. do n.e., 1964; E. M. Štajerman, Rascvet ra- topy (---+Deukalión a Pyrrha), pověst o ---+Faethontovi, o Narcissovi bovladel'českich otnošenij v rimskoj respublike, 1964; J. Češka, Diferenciace (---+Narkissos), o nešťastné lásce otroku v Itálii v prvních dvou stoletích principátu, 1959. - V. t. s. v. vlastnictví ---+Pýrama a Thisby, o pyšné ---+Niobě, o tragickém letu Daedala půdy. a Ikara (---+Da.idalos), o ---+Orfeovi a. Eurydice, o věrné dvojici ---+Filéovace viŽ triumf monovi a Baukidě aj. - V druhém Ovidius. Publius O. Naso [2. p. rozsáhlém cyklu, Fasti (Kalendář), -ia -ia -ona], 43 př. n. 1. - asi 18 popisuje O. v kalendářním pořádku n. I., slavný římský básník. Pochá- obřady a zvyklosti spojené s řím. zel z městečka Sulmo (dn. Sulmo- svátky, příležitostně je proplétaje na) ve střední Itálii poblíže jezera odbočkami mytol., hist. i astronoFucinského, ze starobylého jezdec- mickými; pochlebuje v nich Auguského rodu (-•-equites). Vzdělával se tovi a ---+Germanikovi, kterému v Římě a v Athénách. Proti vůli připsal druhé vydání a od něhož rodičů opustil veřejnou dráhu a marně očekával omilostnění. Práce věnoval se výlučně básnictví. Byl o tomto díle byla přervána vyhnanspjat těsným přátelstvím s básní- stvím, zachované torzo zahrnuje kem ---+Propertiem. R. 8 n. I. byl jen 6 měsíců. „pro báseň a omyl" (carmen et Básnické sbírky třetího, poslederror) deportován do černomořské ního období, vzniklé mezi Gety, Tomidy (Tomis, dn. Constania) kde nebylo slyšet latinského slova, ukazují postupný úpadek O-iova jaa tam zemřel. Jeho tvorbu dělíme ve tři obdo- zyka, stylu i fantazie; jsou to: Trisbí, rozdílná i tematicky: erotické, tia (Žalozpěvy, 5 kn.) a Epistulae mytologické a období pobytu v exi- ex Ponto (Listy z Pontu, adresované lu. První O-iovou sbírkou byly mi- jednotlivým přátelům, 4 kn.); tyto lostné elegie Amores (Lásky) ve třech elegie jsou naplněny smutkem a na(pův. pěti) knihách, věnované konec rezignací. V Tomidě vznikl fiktivní milence Corinnt:: i jiným i hanopis na nejmenovaného nenámětům; byly to však spíše ohlasy přítele, Ibis, a jen ve zlomku zachocizí tvorby než vlastního prožitku. vaný didaktický epos Halieutica (BáMistrovským díleip jsou už Heroi- seň rybářská). des (Listy heroin), fingované dopisy O. spojoval mistrovství formy se mytických žen vzdáleným milen- životním pocitem jemného požitcům nebo manželům (Pénelopin káře, který byl právě ve „zkažeOdysseovi, Ariadnin Théseovi, ném'' kulturním centru ve svém Sapfin Faónovi apod.); vynikají živlu. Postrádá mravního patosu; jemnou psýČhologickou kresbou. celkem povrchní je i životní styl Ze skupiny „didaktických" skladeb jeho postav, hlavně v MetamorfóArs amatoria (Umění milovati),- zách, které založily básníkovu proRemedia amoris (Léky proti lásce) slulost a za renesance se staly takřka a De medicamine faciei femininae čítankou o kráse života. Byl však (O pěstování ženského obličeje, populární i ve střv., pod jeho jmě­ zachován jen zlomek) vyniká prvá, nem kolovalo množství pozdních která je skvělou formou a ducha- skladeb. V novověku je patrný jeho plností nejlepším O-iovým dílem; vliv v dílech Ariosta, Tassa, Chaunesrovnávala se však s Augustový- cera, Miltona, Corneille, Calderómi snahami o obnovení starořímské na, Grillparzera, Puškina aj.; u nás rodinné morálky, a to snad bylo zejm. u Theera, Vrchlického, Zeyejedním z důvodů O-iova vyhnan- ra, Hrubína. Čerpalo z něho náství. měty umění výtvarné, zejm. malíř­ Zato díla druhého období se císa- ství (Raffael, Tizian, Tintoretto, řově kulturní politice přiblížila. Veronese, Poussin, Delacroix, PiV Metamorfózách (Proměny, 15 casso), méně už sochařství (u nás J. .kn.) - věnci -.epyllií - spojil O. Štursa), od 16. stol. i umělecká ře­ s velikým kompozičním uměním mesla (zejm. francouzská i vlámská

teverdi, Scarlatti, Gluck, Haydn, Milhaud, Britten). K. Kupka složil Suitu na Picassovy kresby k Ovidiovým Metamorfózám (1958). Překlady: F. Stiebitz, Proměny, 1969 4 ; (ilustrace Pabla Picassa); I. Bureš, R. Mertlík, Kalendář, Žalozpěvy, Listy z Pontu, 1966; J. Fišer, Listy heroin (Oinóné Paridovi, Faidra Hippolytovi, Médeia lásonovi), 1971 3 ; I. Bureš (upravil R. Mertlík), Umení milovati, 19715; V. Mihálik, Lieky proti láske, 1966; R. Mertlík: O lásce a milovaní (Lásky, Listy milostné, Umení milovati, Jak léčiti lásku), 1969 (AK sv. 2).

Oxyrhynchos viz Egypt

p

447/

paj

Pác, osada v okrese Trnava, na jejímž katastru byly r. 1965 objeveny zbytky pozdněřímské vojenské stanice. Výzkum v letech 1969 a 1970 vedl kromě jiného ke zjištění dvou zděných řím. staveb a k nálezu četných cihlových fragmentů s kolky, jež se datují do doby Valentiniana I. (364-375 n. 1.). Stanice vznikla na místě starší germ. (kvádské) osady, která byla vypálena; ležela 38 km sev. od Dunaje a její zřízení bylo nepochybně součástí širšího Valentinianova plánu zajistit dunajskou hranici pří­ mou kontrolou přilehlého barbarského území. Není však vyloučeno, že řím. stavební činnost v prostoru P-u začala někdy ve 4. stol. n. I. již před Valentinianem.

pagina (lat.), stránka, viz kodex.

pactum (lat.) viz smlouvy (2) Pacuvius. Marcus P. [2. p. Marka -ia], * 220, t asi 130 př. n. I., řím­ ský dramatik a malíř, synovec ----+Enniův. Pocházel z Brundisia. Jeho tragédie (známe 12 názvů) většinou zpracovávaly odlehlé mytol. náměty (Armorum iudicium [Spor o zbraně], Teucer [----+Teukros], Atalanta [ ----+Atalantt], Antiopa) a opíraly se o helénist. předlo­ hy, ale napsal i praetextu ( ----+tragédie [2]) Paulus. Zachovalo se zlomkovitě asi 400 veršů, důležitých pro poznání starší latiny a stylu řím. tragédie. Pád viz Padus Padus (lat.; dn. Po, Pád), řeka v severní Itálii (Galii předalpské), přirozená hranice mezi -+Galií před­ pádskou a zapádskou. Na střed­ ním a dolním toku protékala úrodnou nížinou (obilí, fíky, vinná réva). Galové i tlímané po ní dopravovali zboží. paestské vázy viz vázy italiótské Paestum viz Poseidóniá Paffagonie, pobřežní krajina v severní ---+Malé Asii mezi ----+Bíthýnií a Pontem (---+pontská říše). Na rozsáhlých horských pastvinách byl pěstován především skot. Ve starší době vynikala v P-ii mílétská kolonie ----+Sinópé. Zač. 6. stol. se P. dostala pod nadvládu Lýdie, po jejím pádu (547 př. n„ I.) pod vládu Persie, zač. 3. stol. náležela částečně k ---+pontské říši, ale vedle toho tu byli domácí kmenoví vládci; Pompeius připojil záp. část P. k Bíthýnii, r. 5/6 n. I. -eyla celá P. spojena s řím. provincií ----+Galatií.

pagus [2. p. -gu] (lat.), územní obvod předřímského původu, základ organizace domácího obyvatelstva, které žilo v době přechodu od zřízení rodového ke státnímu. P. přežíval i v řím. době jak v Itálii, tak v provinciích. Obyvatelě pagů, pagani (z toho „pohané"), měli společné sakrální úkony, pův. patrně i společné vlastnictví půdy. V čele pagů stáli magistri, kteří vyřizovali potřebně záležitosti. V některých případech se sdružovaly pagy v ----+civitas (obec), jindy vytvářely každý samostatnou osadu. V sev. Africe se termínem pagus označovaly v císařské době i skupiny řím. občanů, usídlených trvale v peregrinských osadách (civitates peregrinae [ ---+cizinci (2)]). - V. t. kolonizace. Literatura: E. Sereni, Comunita rurali nell'Italia antica, 1955.

paidagógos viz výchova a vyučování

" z Mendy' na Paiónios [2. p. -ia] Chalkidice, sochař poslední třetiny 5. stol. př. n. I. Vytvořil sochu okřídlené ----+Níké, kterou do Olympie věnovali Messéňané a Naupaktští na památku vítězství nad Sparťany. Zachovala se v originále i s vysokou podstavou; svědčí o tradici parthenónského sochař­ ství. Kopie, asi rovněž P-iem vytvořená, byla v Delfech. Pairisadés [2. p. -da], jméno ně­ kolika bosporských králů z rodu -.Spartokovců. - P. I. (349/8311/10), syn Leukónův, rozšířil ----+bosporskou říši o území kmenů žijících na vých. pobřeží Azovského moře. Jeho dlouhotrvající vláda byla dobou hosp. a kulturního rozkvětu. P. I I. (284-250), syn Spartoka III., pěstoval styky s velkými řec. středisky, zejm. s Delfy a Rhodem. - Za P-da I I I. (2. pol. 2. stol. př. n. 1.), syna Spartoka V., a za P-da IV. nápor Skythů na bosporské království sílil, takže P. V. již nebyl s to čelit mu vlastními silamf. Odevzdal proto vládu pontskému králi ----+Mithradatovi VI., což vyvolalo povstání Skythů. P. V. pak byl (108/7) jejich vůdcem ----+Saumakem zavražděn.

paján (řec. paián) 1. epiteton (Paián nebo Paiéón, v mykénštině Pajávón) nejasného původu, dávané především -.Apollónovi jakožto bohu lékařství, ale i jiným bobům; 2. hymnus, zpívaný sborem mužů

paj a doprovázený tancem a hrou na lyru nebo píšťalu, druh --.lyriky. P. byl určen púvodne Apollónovi, později i jiným bohům; od 4. stol. př. n. 1. byli p-em oslavováni i lidé, zvl. helénist. vladaři. P. měl i jiné funkce: modlitby po jídle, prosby za uzdravení, oslavy vítézství. P-y psali --+Alkmán, --+Stésichoros a --+Pindaros, zachovalo se nám však pouze několik mladších kultovních p-ů na nápisech z kultovních center, zvl. -►Delf.

448/ : •• • • • •• • • • : ji : • • • • • •

..1. .... i

1-11

................

•

5

Paktólos viz Lýdie paláce (z lat. Palatium, pahorek v Římě, pak císařský „palác") byly již na -+Krétě, a to neopevněné, s místnostmi reprezentačními, obytnými a hospodářskými, nesymetricky rozloženými okolo ústředního dvora, orientovaného severoJ1zne. Byly zničeny kolem r. 1400 př. n. 1. Opevněné p. na řec. pevnině (Tíryns, Mykény, Athény, Théby) s megarem ( = trůnní sál), jež tvořilo jejich jádro, byly půdorysně jednodušší. Zastřešení bylo terasovité. Stěny byly zdobeny freskovými malbami. Podle vzoru p-ců orientálních byl zbudován palác v Láríse nad Hermem (v M. Asii) a palác ve Vuni na Kypru (kolem r. 500 př. n. 1.). Helénist. palác vPergamu měl reprezentační i obytné prostory kolem čtvercového -->-peristylu. Podobně i p. v Makedonii (např. Pella). Z císařských p-ců v Římě, budovaných postupně na Palatině od Augusta (27 př. n. 1.-14 n. 1.) do Septimia Severa (193-211 n. l.) podle vzoru p-ců helénist., jsou jen zřícené zbytky. Dochována je značná část p. Augustova a Neronova (domus aurea, zlatý palác), se štukovou a malířskou dekorací, a z menších budov tzv. dům Liviin, se zbytky nástěnných maleb v záp. části. Hadrianova vila (villa Hadriani) v --+Tiburu (dn. Tivoli) byla též rezidenčním palácem. V palácové vile Maximiana Herculia (286-305) u Piazza Armerina na Sicílii se dochovaly četné . mozaiky. Do rozsáhlého p. --+Diocletianova, který byl opevnén, je vbudován dn. Split. Palaemon, Quintus Remmius viz gramatika (B) palaistra (řec.), paléstra, součást --+gymnasia, otevřené prostranství čtvercového nebo obdélného půdo­ rysu; ve starší době bylo pouze vysypáno pískem a stíněno stromy, později bylo opatřeno kolem dokola

...

• • • • •

................

lilil"tf ..........

Palác flaviovský (část), :Aim Palatin 1 Vstupní sloupořadí, 2 trůnní sál, 3 tzv. basilika, 4 lararium,. 5 peristyly, okolo obytné místnosti, 6 velké triclinium, po stranách nymphaea, 7 pavilony (diaetae), 8 sloupořadí s vyhlídkou k Cirku Maximu

sloupovím a řadou místnosti různé­ ho určení (šatny, koupelny, tělo­ cvičny, skladiště nářadí aj.). Cvičili se tu chlapci od 7 let v tzv. pentáthlu (pětiboji, tj. zápolení [řec. palé], běhu, skoku, vrhu diskem, metání oštěpem) a v --+rohování. Později se nečinil rozdíl mezi gymnasiem a palaistrou. . V Římě a v jiných městech bývala p. (lat. palaestra) součástí veřej­ ných -+lázní a byla vybavena pře­ pychovým zařízením. V. t. gymnasion; stadion.

8

• a poté jakěmusi fryžskému zajatci podstrčil fingovaný dopis Priamův

určený Palamědovi; v něm se mluvilo o velkém úplatku, který prý P. dostal. Když byl nalezen dopis i zlato, byl P. ve shromáždění vojska ukamenován. P. byl pokládán za velkého vynálezce (řec. heuretés); přičítal se mu kromě jiněho vynález hláskověho písma, hry v kostky, systému měr, číselné soustavy a válečně taktiky. Homér se o něm nezmiňuje; Sofokleovy tragédie Sílený Odysseus a Palamédés se ztratily. Zachovala se Obrana PalaPalamédés [2. p. -da], syn euboj- médova, prozaický spisek sofisty ského krále Nauplia, moudrý rád- --+Gorgia. ce Řeků v --+trójské válce. Podle Socha: Canova, Palamédés, 1804. pohomérské báje usvědčil Odyssea, Dramatizace: K. Konstantin, Palamedes, 1920. že předstírá šílenství, aby se vyhnul účasti na tažení proti Tróji. Odysseus se mu pomstil tím, že dal Palatin (lat. mons Palatinus) viz tajně zakopat do jeho stanu zlato Řím

449/ paleografie (řec. palaios, starý, grafó, píši), věda o vývoji a funkci písma. Pro studium starověku má největší význam p. řecká a latinská. P. lat. vznikla v 17. stol. n. 1. jako součást historické kritiky pramenů v souvislosti s boji mezi vědeckou kongregací jesuitů (tzv. Bollandistů) a vědeckou kongregací benediktinů (tzv. Maurinů) o pravost některých dokumentů. Vlastním zakladatelem tohoto oboru byl benediktin Jean Mabillon (De re diplomatica libri sex [Šest knih o diplomatice], Paříž 1681), avšak jméno nové discipline dal až tvůrce řec. p. benediktin Bernard de Montfaucon (Palaeographia Graeca [Řecká paleografie], Paříž 1708). Praktickě využití p. je mnohostranné: umožňuje číst texty psané starými písmy, pomáhá restituovat porušené texty a její znalost je i jedním z prostředků k přibližnému datování a určení místa vzniku jednotlivých rukopisů. Vývoj p. směřuje k postupnému zjemňování pracovních metod (velký význam mělo zpřístupnění rukopisných fondů v 19. stol. a zdokonalení reprodukč­ ních technik) a k pěstování oboru jako součásti kulturní historie. Lat. p. prožívá v současné dobe období velkého rozmachu (mezinárodním orgánem je Comité international de paléographie se sídlem v Paříži), naproti tomu řec. p. je pěstována méně intenzívně; je to zpúsobeno tím, že řec. rukopisné texty jsou méně rozšířeny a obtížně­ ji přístupny. Literatura: G. Meier, Die Fortschritte der Palaographie mit Hilfe der Photographie, ZfB 17, 1900; L. Traube, Geschichte und Grundlagen der Paliiographie und Handschriftenkunde (vyd. V. F. Boll), 1, 1909. -V.t. s. v. písmo řecké; písmo latinské.

Pales, latinská dvojice starobylých božstev (mužského a ženskěho), obě stejného jména; v hist. době se z ní udržela jen bohyně P. jako ochránkyně pastýřů. Jejím hlavním svátkem byla -➔Pa­ rilia. R. 267 př. n. l. jí založil v Římě chrám konsul -+Regulus. pastýřských

Palestina (hebrejsky Pelešeth), pů­ území na západ od -+ Judeje, obydleného Filištíny (Pelišty); již Assyřaně tak označovali i Judeu, Řekově přenesli název na celé území mezi jižními výběžky Libanonu a Antilibanonu, Středozemním mořem, Sinajským poloostrovem, Mrtvým mořem a Jordánem. Později bylo pod pojem P. zahrnuto i vých. Jordánsko. V řím. době císařské se pro celé toto území užívalo i jména Judea. vodně označení pobřežního

paléstra viz palaistra palimpsést (řec. palímpséstos, znovu oškrábaný - poprvé byl psací materiál oškrábán před prvým popsáním), psací materiál, -+papyrus nebo od 4. stol. n. 1. -+pergamen, z něhož bylo z úsporných důvodů smytím (z papyru) nebo oškrabáním (z pergamenu) odstraněno původní písmo. Stv. p-y účty, listy - nacházíme v ptolemaiovských papyrech, literární p-y pocházejí až ze středověku. P-y mohou mít značný význam pro textovou kritiku, neboť pů­ vodní zápisy lze někdy různými technikami (např. ultrafialovým zářením) rekonstruovat. Na p-ech se zachovaly některé ant. texty, jinak ztraceně. Nejznámnější jsou z řec. -+Eurípidúv Faethón, z lat.

pal neúplný . rukopis -➔Plautových 17 (neúplných) komedií z 3. nebo 4. stol. n. 1. (Plauti codex rescriptus Ambrosianus - dnes v Bibl. Ambrosiana v Miláně, G 82 sup.), první dvě knihy -+Ciceronova spisu De re publica ze 4. stol. n. 1., pře­ krytě v 7./8. stol. Augustinovým komentářem k Žaltáři (dnes v Bibl. Apost. ve Vatikánu, Vat. Pal. Lat. 5757), tzv. -+ lnstitutiones Gaii, Senekovy spisy De amicitia a De vita patris (Bibl. Apost. ve Vatikánu, Vat. Pal. Lat. 24), fragmenty -➔ Livia, Italy (-+překlady v antice [2]) aj. Hlavními nalezišti p-ú byly knihovny it. benediktinských klášterů v Bobbiu, ve Veroně a v St. Gallen (Švýcarsko). Literatura: E. Chatelain, Les palimpsestes latins, 1903; P. R. Kogel, Die Palimpsestphotographie, 1920.

Palimpsést z Bobbia, dnes v Bibl. Apost. ve Vatikánu (Vat. Pal. Lat. 5757)

450/

pal palin6die (řec. palinó(i)diá, opěto­ vaná píseň, z palin, zpět, ó(i)dé, píseň), nová píseň (báseň), v níž autor odvolává to, co řekl v dří­ vější. V antice byla slttvná (nezachovaná) p. ---+Stésichorova, v níž odvolal svou dřívější hanlivou báseň o trójské -+Heleně; podle pověsti ho za tuto pohanu stihla slepota, ale po sepsání p. nabyl opět zraku. palladium (řec. -ion) [2. p.-ia], malý idol ochranného božstva držícího štít. Byla to asi starobylá ze dřeva vyřezaná soška (xoanon), jejíž magická síla byla zárukou trvání města. Nejznámější p. je socha Pallady ( ---+Athéna), kterou podle báje tajně odnesli z Tróje Odysseus a Diomédés. Podle řím. tradice ji z hořící Tróje zachránil Aeneas a přinesl ji do Latia. - Dnes přene­ seně paladium = posvátná záštita, ochrana. Palladius. Rutilius Taurus Aemilianus P. [2. p. -ia -ra -na -ia], latinský spisovatel 4. stol. n. l., autor odborného díla Opus agriculturae (O zemědělství, 14 kn.). První kniha je úvodní, v dalších 12 podává výklad o polních i domácích hosp. pracích, které je třeba konat v jednotlivých měsících; tématem závěrečné knihy, psané v elegickém ---+distichu, je štěpování stromů (vzorem mu byl ---+Columella). P., sám praktik, napsal své dílo prostým slohem na základě vlastních zkušeností i studia dřívější zeměd. literatury. Pallas Athéna viz Athéna palliata viz komedie (B) pallium (lat.) viz

oděv

palmeta (z lat. palmes, ratolest dlanitě rozvětvená), ornament tvaru členěného palmového listu nebo vůbec ornamentální prvek skládající se z lístků nebo oválů symetricky podle svislé osy rozložených a vycházejících z jednoho ohniska uprostřed základny. P-ty se používalo již v umění egyptském a předoasijském, v řec. umění byla oblíbena v architektuře (z kamene i hlíny, zejm. ---+antefixy), jako zakončení náhrobních stél, kreslená na vázách atd. P. byla přejata též v umění etruském a římském, odkud přešla do ornamentiky středo­ věké.

Palmýra (aramejsky Tadmor), město v syrské poušti mezi Damaškem (popřípadě Emesou) a ohbím Eufratu. Vydatné prameny

J

Palmýra, nebeská trojice orientálních bohů, uprostred Bél, po stranách Jarchíból a Agliból (měsíc-slunce) v římském odění, 2.-3. stol. n. 1. (Paříž)

zavlažovaly palmový háj (odtud jméno). Zmínka o P-ýre je již v assyrských pramenech a v bibli. Již od začátku 2. tis. př. n. 1. tu bylo středisko karavanního obchodu. V době helénist. a řím. byla P. obývána Aramejci a Araby, dochovaly se aramejské nápisy psané zvláštním písmem, zčásti i s řec. souběžným textem (celní tarif z r. 137 n. 1.). Palmýrští odrazili r. 41 př. n. 1. kořistnou výpravu triumvira Marka -+Antonia. Začátkem doby císařské byla P. poplatná Rímu. Za Hadriana (asi r. 129 n. 1.) se stala svobodným městem. Za Severovců (193-235) byla řím. kolonií. Palmýrští lučištní­ ci sloužili v řím. armádě. Hlavní rozkvět zažila P. ve 2.-3. stol. n. 1., kdy se mohl nerušeně rozvíjet zdejší obchod, který byl zcela v rukou místních obchodníků; světového významu nabyla ve třetí čtvrtině 3. stol. za vlády Odainatha (lat. Odaenatha), jenž jako řím. správce a velitel odrážel útoky Peršanů, a po jeho smrti (266/267) za vlády jeho vdovy, královny ---+Zénobie. Ta ovládla r. 270 Egypt a velkou část Malé Asie, ale když se pokusila zbavit se řím. svrchovanosti, byla r. 272 poražena císařem ---+Aurelianem. P. se vzdala a byla ušetřena, po novém povstání koncem r. 272 však byla zpustošena. Obch. význam a na něm založený blahobyt pominul. Jako pevnost řím. a byzantská existovala P. do r. 634.

Kultura a náboženství v P-ýre byly synkrétistické, s prvky aramejskými, arabskými, babylonskými a řeckými. Hlavními postavami v p-rském kultu byla trojice bohů -+Bél, Jarchíból, Agliból; vedle nich vystupují ještě Malakbél a Baalšamín. Do Podunají (Pannonie, Dákie) přenesli svá božstva (Sol invictus [ -+solární božstva]) palmýrští kupci za Severovců, oficiálně císař Aurelianus. Kromě hlavního chrámu boha Slunce se dochovaly zbytky něko­ lika dalších a též dva chrámy křesťanské. Město mělo divadlo, hlavní třídy byly vroubeny sloupořadím. Poměrně hrubá - hlavně náhrobní - plastika vyšla z římsko­ -provinciálních vzorů, ale nabyla značné svéráznosti. Literatura; K. Michalowski, Palmyre I-V, 1960-1966.

Pamfýlie, hornatá, v nížinách bažinatá krajina v jižní -+Malé Asii mezi ---+Lykií a __,._Kilikií, úrodná pouze na západě, obydlená bojovným horským obyvatelstvem etnicky nejednotným. ~ec. živel pronikl do země ve větší míře teprve v době helénist., zejm. do okolí měst Sidé, Attaleia a Pergé. Po smrti ---+Alexandra Velikého připadla P. ---+Seleukovcům, pak přechodně ---+Ptolemaiovcům, a konečně ---+Antiochovi III., který byl donucen ~ímany po porážce u ---+Magnésie pod Sipylem (r. 190 př. n. 1.) ji vydat. Byla připojena

451/ ke království pergamskému; po r. 133 př. n. l., kdy ->-Attalos III. odkázal svou říši Římu, není její osud jasný. Stala se nebezpečným střediskem pirátů, což vyvolalo zásah Říma r. 100 př. n. l. R. 36 př. n. I. byla ->-Antoniem postoupena -Galatii a spolu s ní se stala r. 25 př. n. 1. římskou provincií.

s nymfou a malým Pánem z 2. stol. n. l.,Řím, Vatikán,MuseoProfano). Byl opěvován v hymnech (homérský hymnos [19], orfický hymnos [11] a epidaurský hymnos). Římané ho ztotožňovali s ->-Faunem.

Reliéfy: Paolo della Stella (t 1552), Pániska s dítětem (na letohrádku Belvederu v Praze); neznámy autor: Pán objímající Syríngu, která se mu mění v náručí ve třtinu, asi kolem 1700 (Vrbnovský palác Pán, řecký venkovský bůh stád v Praze). - Drobné plastiky od P. Picassa a lesů, uctívaný zvláště pastýři (* 1881), sr. A. Verdet, Faunes et Nymphes Pablo Picasso, 1952; A. S. Urbanová a lovci. Pocházel z ->-Arkadie, kde de (* 1905), Pán . - Obrazy: D. Teniers st. prý se toulal za nocí po pastvinách (1582-1649), Pán, nymfy a Satyrové; J. v doprovodu ->-nymf. P. byl oblí- Jordaens (1593-1678), Pán a Syrinx; N. Poussin, Pán a Syrinx, okolo 1637; A. Bi:ickbeným božstvem řec. bájesloví. lin, Pán a Syrinx, 1854; E. Burne-Jones, Jeho otcem byl prý -Zeus nebo Zahrada Pánova, 1887; M. Pirner, Pán a -Hermés, matkou ->-Kallistó nebo Psýché, 1899 (kresba ve: Ver sacrum 2, 1909, seš. 10); M. A. Vrubel', Pán, 1899; -Pénelopé. V jeho polozvířecím J. Hodek, cyklus Pán (grafické dílo, vyvzhledu se uchovaly značné po- staveno 1933). - Básne: J. Vrchlický, Pan, 1875; Ohlas (Duch a svět, 1878); Pan zůstatky ->-thériomorfismu: byl prý a rozmary, 1880); Probuzení Pana; porostlý hustou srstí, měl kozlí (Dojmy Syrinx (Perspektivy, 1884); Píšťala Panova, kopyta, rohy, bradu a ocas. Po psáno 1887 (Dni a noci 1889); Pithys narození byl prý svou matkou po- (Nové zlomky epopeje, 1895); Pan (Posonety samotáře, 1896); Panovi hozen, ale Hermés ho přinesl na slední (Fanfáry a kadence, 1906); Poslední veštba Olymp a tam si P-a oblíbili všichni (Tretí kniha básní epických, 1906); J. S. (řec.pantes) bohové (odtud prý jeho Machar, Je mrtev, mrtev velký Pan (Jed z Judey, 1906); K. Kučera, Hera a Pan jméno). Před jeho láskou uprchla (Zapadlé hvězdy, 1890); J. Karásek ze nymfa Syrinx do řeky a změnila se Lvovic, Antický triptych o lásce a písni (Sodoma, 1921). - Zhudebnéní: J. S. Bach, v rákos; z něho si pak P. zhotovil Spor mezi Foibem a Panem, 1731 (kantášalmaj (řec. syrinx). ta); V. Novák, Pan (klavírní báseň o 5 vě­ Později začal být P. pokládán tách, op. 43, 1910); V. Ambros, Pan (symza člena družiny -.Dionýsovy, fonická báseň, provedena 1917); F. Neumann, Pan (melodram, proveden 1921); v níž měl vlastní průvodce Pánisky P. Šimai, Panova flauta, 1963 (cyklus písní (mladší Pány). Není jasné, kdy na básně J. Smreka). vlastně

vznikla představa, že existuje více P-ů, podobně jako -Satyrů či nymf. Od svého průvodu se P. někdy odlučoval, oddával se klidu a těm, kdo ho rušili, naháněl ,,panický" strach svým křikem, jímž dokázal zahnat na útěk i nepřátele.

Panaitios [2 . p. -ia] z Rhodu, * asi 185, t zač. 1. stol. př. n. l., řecký filosof, významný představi­ tel tzv. střední stoy ( ->-stoikové). Okolo r. 164 přišel do Říma a stal se členem helénisticky orientovaného kroužku řím. aristokracie, soustředěného kolem ---->-Scipiona (S) Ml. Od r. 129 byl scholarchou stoické školy, cítil však hluboký obdiv k Platónovi a Aristotelovi. Na rozdíl od ortodoxního stoicismu odmítal víru ve věštby, popíral nesmrtelnost duše a vzdal se učení o světovém požáru. Stoickou etiku podrobil důkladné revizi a neživotný ideál stoického mudrce přiblížil praktickému životu. Jeho nezachované dílo Peri tú kathékontos (O povinnostech), v němž žádá od urozené osobnosti plnění vůdcovské úlohy ve společnosti, bylo psáno pro řím. aristokracii a sloužilo později -.Ciceronovi jako vzor pro obdobný spis De officiis.

Jako účinnému pomocníku v boji se dostalo P-ovi oficiálního kultu v mnoha městech, v Athénách po bitvě u ->-Marathónu. Měl prý také zásluhu na vítězství u ->-Salamíny. Do Říma zavedl podle báje kult P-ův -Euandros. P. měl jako všechna božstva přírody schopnost věštit a naučil prý tomuto umění i -.Apollóna. Jeho věštírny byly v Lykosúře (Arkadie), v Troizéně aj. Velkého významu nabyl P. v pozdější době ve výkladech mystiků, kteří v jeho jméně viděli symbol absolutna (řec. pán = všechno). I v moderní době se užívá věty ,,Zemřel Veliký Pán", kterou podle Plútarcha - zaslechli plavci Literatura: A. Schmekel, Die Philona moři. Křesťané ji vykládali jako sophie der mittleren Stoa in ihrem geschichtlichen Zusammenhang, 1892; M. zvěst o vystřídání pohanství křes­ van Straaten, Panétius, sa vie, ses écrits et ťanstvím. Dnes značí toto úsloví sa doctrine avec une édition des fragments, nejen smrt vynikajícího člověka, 1946. nýbrž i konec celé epochy. P. byl často vyobrazován na Panathénaje (řec. Panathénaia), ant. reliéfech a vázách, zvl. ve hlavní athénský svátek, slavnost společnosti nymf (sr. např. reliéf bohyně -.Athény, konaná jednak

pan každoročně

po dva dny (tzv. Malé P.), jednak jednou za čtyři léta, a to ve třetím roce ->-olympiady (tzv. Velké P., jež trvaly čtyři dny). Hlavní den připadal vždy na Athéniny narozeniny, 28. hekatombaiónu (červenec-srpen). O Velkých P-jích se ubíral do Erechtheia na Akropoli slavnostní průvod ( -.pompé), v němž vybraní starci nesli olivové ratolesti, propuštěnci a otroci dubové větve; vyvrcholením průvodu bylo odevzdání nového šatu (peplos) soše Athénině. Součástí slavnosti byly i gymnické závody, jejichž vítězové dostávali odměnou vázy s olejem z posvátných oliv a věnec ze vzácného kovu. Okázalé slavnosti, kterým dal již -.Peisistratos všeřecký ráz a na nichž se podíleli i athénští spojenci, jsou vyobrazeny na vlysu -Parthenónu.

Pandectae (lat.) viz Corpus iuris civilis Pandóra, v řecké mytologii první žena. -.Héfaistos ji stvořil z vody a hlíny na rozkaz -.Diův, aby byli lidé potrestáni za to, že jim -.Prométheus přinesl oheň ukradený z Olympu. Bohové dali P-óře všechny půvaby a poslali ji na svět. Epimétheus ji přes varování bratra Prométhea pojal za manželku. P. přinesla s sebou nádobu obsahující rozmanité strasti (tzv. ,,Pandóřina skřínka"). Když ze zvědavosti odklopila víko, rozlétlo se zlo mezi lidi, do té doby šťastné. P. víko rychle přiklopila, ale bylo již pozdě. Jen naděje zůstala uvnitř. Dcera Epimétheova a P-óřina byla Pyrrha ( -.Deukalión). Báje je zachována u Hésioda (Theog. 571n; Erga 60n). Dramatizace: Goethe, Pandoras Wiederkunft, 1807. - Básně: J. Vrchlický, Skrínka Pandořina (Život a smrt, 1892); E. A. Mužík, Pandora (Zvon 11, 1911, 340). - Obrazy: Rubens (1577-1640), Pandóřina skřínka; P. Cornelius, Pandóra a Epimétheus, 1820; V. E. Šaff, Pandóra (vystaveno 1891).

panegyrik (řec. panégyrikos, totiž logos), řeč ve slavnostním shromáždění Řeků (panégyris, shromáždění všech), konaném většinou u příležitosti některé všeřecké náb. slavnosti.Měla obecné téma a slavnostní ráz. Zachovaly se politické p-y -.fsokratovy. Později se tak označovala chvalořeč vůbec. V císařské době byly lat. psané p-y adresovány císařům, např. p. -.Plinia (2) Ml., vyjadřující dík za konsulát a chválu císaře ->-Traiana. pankration viz hry (I)

Pan

452/

Pannonie (lat. Pannonia), římská provincie na středním Dunaji, zří­ zená za bojů s místním obyvatelstvem r. 12-9 př. n. 1. (původ­ ně součást provincie Illyricum [ ----➔ Illyrie]); zaujímala záp. Maďar­ sko (až po tok Dunaje), sev. Jugoslávii, dále část vých. Rakouska a malé území již. Slovenska (před­ mostí Bratislavy na pravém břehu Dunaje s ----➔ Gerulatou). Krátce po přeměněP. vprovinciidošlo r. 9 př. n. 1. ke vzpouře, ta však byla Říma­ ny záhy potlačena. Největší povstání vypuklor.6 n. l. Jeho cílem bylo získat nezávislost země na Říma­ nech. Nabylo velkého rozsahu a vzbuzovalo obavy před vpádem i v samé Itálii. R. 9 n. 1. bylo potlačeno. Tehdy došlo také k admin. oddělení P. od ----➔ Dalmácie, s níž byla původně spojena. Za Traiana byla P. rozdělena na Horní (Pannonia superior) a Dolní ( = východní, P. inferior). O vojenském významu P. svědčí tábory 4 legií, které tam ležely: -➔Vindobona-Vídeň (legie X), ----➔ Carnuntum před ústím Moravy (legie XV, od 2. stol. XIV), ----➔Brigetio proti ústí Váhu (legie I Adiutrix-Pomocná), --Aquincum -Budín (legie II Adiutrix; sr. kolky římských -➔cihel v ČSSR). Vnitropannonské město ► Sirmium

(dn. Sremska Mitrovica) se stalo ve 3. stol. n. l. císařským sídelním měs­ tem. Na --➔jantarové stezce ležela významná města Scarbantia (Sopron), jižně Savaria (Szombathely), na Drávě Poetovio (Ptuj), na soutoku Savy a Kulpy Siscia (Sisak). Tábory a města byly středisky -----+romanizace. Z P. se vyvážely suroviny (napf. stříbro a železo), obilí, otroci, procházel tudy tranzitní obchod s barbarským územím. Od doby --➔Marka Aurelia podnikali na P-ii časté útoky zadunajští barbaři, kteří pak byli usazováni i na řím. půdě. Koncem 4. stol. n. 1. končí v P-ii řím. vojenská i civilní správa.

Pantheon v A_jm , sloupová před iň. Znovu v budován za Hadriana

P nthe n ň.íro

Literatura: P. Oliva, Pannonie a pokrize římského impéria, 1959; A. Mócsy, Pannonia, RE, Supplementband IX, 1962, sl. 515-776.

čátky

Panormos [2. p. -mu], jměno několika antických přístavních měst; významný byl zejm. prastarý P. na sz. pobřeží ---➔ Sicílie ( dn. Palermo), založený Foiníčany. Za první -----+punské války ho (r. 254 př. n. 1.) dobyli na Kartágiňanech Ří­ mané. - Na území Palerma jsou zachovány hroby z doby punské a zbytky domů s mozaikami a hroby z doby římské.

pantheismus (z řec. pán, všechno, theos, bůh), světový názor, podle něhož svět (ve svém celku) a božstvo tvoří jednotu. V řec. filosofii se objevil již u ----➔Xenofana (6./5. stol.), jenž z toho vyvodil, že svět nedoznává změny, protože božstvo se nemůže měnit. Pro --+Hérakleita - a po jeho vzoru i pro -➔ stoi­ ky - byl svět uváděn v neustálý pohyb božským principem ( ----+logos), jenž je podstatou všeho, co existuje. - Odchylnou formou p-mu je pozdně antický názor, že všechna božstva splývají v jedno ( ----+henotheismus), jež pak bylo označováno přívlast­ kem Pantheos (Všebůh, např. Fortuna Pantheos). Pantheos býval chápán i jako samostatné božstvo, a to bývalo zobrazováno s atributy ostatních bohů (tak Fortuna Pantheos má na hlavě měsíc jako ----➔ Ísis, je okřídlená jako ----➔Níké apod.). Pantheon (z řec. pantheion, později pantheon, vl. ,,chrám zasvěce­ ný všem bohům") v Římě, centrální chrámová stavba o kruhovém půdo­ ryse (o průměru a výšce 43,2 m); je zaklenuta polokulovitou kupolí (největší v antice). Trojlodní pravoúhlá předsíň (33,5 m x 13 m) má v průčelí 8 korintských sloupů;

453/ její trojúhelný štít, kdysi zdobený plastikami, má na architrávu nápis s jménem prvního budovatele, Marka --+Agrippy (r. 27 př. n. I.). Stavbu zničenou požárem nahradil císař Hadrianus (v I. 115-125 n. 1.) novostavbou. lnteriěr, osvětlený jediným kruhovým oknem (o prů­ měru 9 m) ve vrcholu klenby, je bohatě členěn. Stěna rotundy (přes 6 m silná) má v přízemí 7 výklenků střídavě pravoúhlých a okrouhlých s představenou dvojicí korintských sloupů a rámovaných pilastry. Na nich spočívá kladí obíhající okolo, výše je atikové patro s obdélnými výklenky a nad ním kupole zdobená kasetami. Jméno architekta není známo. P. se zachránil jako křesť. chrám (S. Maria Rotonda); dnes národní mausoleum (je tu pohřben Raffael, Peruzzi Carracci a první dva králové sjednocené Itálie).

Pantikapaion [2. p. -ia] (dn. Kerč), město na --+Chersonésu Taurském v Kerčském průlivu, založené kolem r. 600 př. n. I. obyvateli Mílétu. Významné obch. středisko (dovoz a tranzit vína) s rozvinutým řemeslem. Od 5. stol. př. n. I. až do 4. stol. n. I. hlavní město --+bosporské říše; hmotný rozkvět byl podmíněn bohatými obch. styky s celým --+Černo­ mořím a Středomořím. P. sice silně utrpělo v době nájezdů Sarmatů a Hunů v posledních desítiletích 4. stol. n. I., existovalo však dále, ovšem v rozloze značně menší, pod panstvím byzantské říše.

výzkumů ve městě jsou pozoruhodné četné řemeslnickě dílny, vinařské podniky, vany na uskladnění ryb a helénist. sklepy s nástěn­ nými malbami, s náměty z řec. mytologie a dekoračními. Na záp. od města jsou zbytky obranného

Z

( -•·Eleusis) k poctě Démétry, Persefony a Dionýsa, spojená s tanci a zpěvy. Byla přístupná jen zasvěcencům; jednak měla ráz slavnostní, jednak byla zahalena v roušku tajemných obřadů ke cti podsvětních bohů. Odtud dn. význam: slavnostní smuteční obřad. - Pů­ vabné vylíčení noční slavnosti Venušiny se nám zachovalo v anonymní lat. básni Pervigilium Veneris z 2. nebo 3. stol. n. I.

papež (z řec. pappás, otec), titul, který se v západní cirkvi ustálil pro římského -+biskupa od té doby, kdy si začal činit nárok na primát mezi ostatními církevními hodnostáři. Tento svůj nárok řím. biskupové zdůvodňovali tím, že od samých začátků křesť. obce v Římě působili v ní apoštolové -+Petr a -+Pavel, kteří tam prý také podstoupili mučednickou smrt. K získání skutečné moci dopomohly p-ům některé příznivě okolnosti: významné postavení jejich sídla, Říma, jakožto hl. města říše; pře­ nesení sídla císařskě vlády na jiná místa, takže řím. biskup byl zbaven její konkurence; obratná politika některých p-ů, kteří využili pověrčivosti císařů, aby na ně získali vliv (tak císař Gratianus se zřekl na naléhání p-e Damasa titulu nejvyššího --+pontifika; ten si pak p-ové přivlastnili sami). Tzv. konstantinovská donace, podle níž prý císař Konstantin Veliký přiřkl p-ům jejich primát i právo vládnout v Itálii, je podvrh z 8. stol. n. I. Papiás [2. p. -ia] z Hierápole v Malé Asii, jeden z --+apoštolských otců. Z jeho spisu Logia I ésú (Výroky Ježíšovy) se dochovaly jenom zlomky (např. líčení naprosté hojnosti v mytické tisícileté říši boží).

valu, který chránil záp. hranici Papinianus. Aemilius P. [2. p. bosporské říše. -ia -na], asi 146-212 n. I., nejLirerutura: V. D. Blavatskij, Pantíka- významnější právník tzv. klasické pej, 1964. doby římského práva, přítel --+Seppantomímos [2. p. -mu] (řec. timia Severa a vedoucí císařské panta, všecko, mímeisthai, napodo- kanceláře; císař --+Caracalla ho bovati) l. herec, který bez mluve- dal popravit, protože P. odsuzoval ného slova, tancem nebo posunky zavraždění jeho bratra Gety. Psal předváděl nějaký děj (dn. panto- kasuistické soubory (tj. řešící jedmimik); - 2. hra, která je tímto notlivé právní případy), a to způsobem předváděna (dn. panto- Quaestiones o 37 a Responsa o 19 mima). Nejst. zpráva o p-mu se knihách. Díla zanikla jako samouchovala v Xenofóntově Symposiu; statné celky, ale mnoho z nich je p. byl rozšířen zvl. v císařském zachováno v Digestech IustinianoŘímě. Pro jeho drsný naturalismus vých (- ... Corpus iuris civilis). brojilo proti němu křesťanství, zakázán byl --+Iustinianem r. 526 n. I. papír viz papyrus

panychida (řec. pannychis), noční Pappos viz matematika (4); meslavnost o mystériích eleusínských chanika

pap papyrologie, vědní odvětví zabývající se texty zachovanými na papyrech, popř. i na střepech hliněných nádob ( --+ostrakon) nebo na kamenech, pokud na ně bylo psáno inkoustem (texty do kamenů rytými se obírá --+epigrafie). P. se osamostatnila jako zvláštní vědní obor a rozvinula do dnešního rozsahu od 80. let 19. stol. Tehdy se začaly v evr. městech objevovat ve větším množství papyrologické památky, získávané v Egyptě zpočátku od domorodých překupníků, pozdě­ ji soustavným průzkumem egyptských nalezišť; nejbohatší nálezy byly učiněny ve skládkách odpadků obklopujících osady na okrajích pouště nebo v sídlištích oázy Fajjúmu, zavátých pískem, dokonce i v hrobkách, v nichž bylo vedle písemností, vkládaných nebožtíkům do rakví, nalezeno množství papyrové makulatury, zpracované na karton, z něhož byly vyráběny rakve. (V daleko menším množství se nalezly papyry v Sýrii nebo stv. Herculaneu, ojediněle též např. v dn. Rumunsku nebo Makedonii.) P. studuje jednak formu nalezených památek, jednak jejich obsah. Formou se rozumí jazyk a písmo, kterými jsou tyto památky psány. Z jazyků jsou vedle staré egyptštiny ,jejího pokračování, koptštiny (a v dobách pozdějších i arabštiny), zastoupeny především řečti­ na, daleko méně pak latina. Řečtina, kterou jsou psány různé písemnosti, je v zásadě tzv. obecná řečtina (-+koiné), leckdy rozmanitě deformovaná podle rozdílné vzděla­ nostní úrovně pisatelů. Písmo, jímž jsou tyto památky psány, zkoumá --+paleografie, která byla p-ickými nálezy významně obohacena; zvl. bylo poznáno zběž­ né písmo, tzv. --+kurzíva; paleografický rozbor je leckdy jediným prostředkem, pomocí něhož lze jednotlivé písemnosti datovat. Podle obsahu se papyry dělí na literární a dokumentární. V lit. papyrech se dochovaly aspoň někte­ ré texty z těch slovesných děl, která čítali lidé v egyptských osadách. Jsou mezi nimi i takové, které se jinak nedochovaly nebo z nichž byly dosud známy jen zlomky. Tak byly naše znalosti o řec. literatuře obohaceny o významné části díla aiolských lyriků ( -+lyrika), chorické skladby --+Bakchylidovy, ně­ kolik her --+Menandrových, --+Héróndovy mímiamby, z prozaických děl o řeči --+Hypereidovy, Aristotelovu Athénskou ústavu, o anonymní torzo řec. dějin, tzv. -►Hel­ lénika z Oxyrhynchu. - Dokumentární papyry obsahující různé pí-

pap

454/

semnosti rázu veřejného (úřední nanzení, soudní akta, záznamy o zaplacení dávek nebo o naturálních poplatcích aj.) i soukromého (smlouvy, záznamy o hospodaře­ ní, korespondence) nám umožňují hlouběji poznat polit., hosp. a právní poměry, jež vládly v Egyptě po dobu zhruba 1000 let od vpádu Alexandra Velikého až po vpád

papíru vyráběněho z hadrů pronikla Pales byla spojována s Palatinem. z Číny na Přední východ až v 8. (Slavnost Parilií se udržela až do stol. n. 1. 5. stol. n. 1.)

Arabů.

Zvláštní skupinu tvoří papyry náb. obsahu: např. řada čarovných (magických) papyrů nebo papyry valentinovské gnostické sekty, nalezené okolo r. 1945 ve stv. Chénoboskiu (dn. Nag Hamádí) na levém břehu Nilu. Nejvýznamnější p-ické sbírky: Muzeum egyptských starožitností v Káhiře; Britské muzeum v Londýně; Knihovna Johna Rylanda v Manchestru (Velká Británie); Státní muzea v Berlíně; Papyrologický institut na universitě ve Florencii (Itálie); Národní knihovna ve Vídni; Kolumbijská universita v New Yorku; Michiganská universita v Ann Arbor (USA); poměrně bohatá je i sbírka universitní knihovny v Praze (Papyri Wessely Pragenses). Literatura: L. Mitteis - U. Wilcken, Grundzuge u. Chrestomathie der Papyruskunde (4 sv.), 1912; K. Preisendanz, Papyrusfunde u. Papyrusforschung, 1933; W. Schubart - W. Muller, Einfuhrung in die Papyruskunde, 1962'; E. G. Turner, Greek Papyri. An Introduction, 1968.

papyrus [2. p. papyrusu] 1. druh šáchoru, který rostl ve stv. na močálovitých březích Nilu;- 2. papyrus [2. p. papyru], psací látka z něho pripravovaná. Byla zhotovována tak, že byl papyrusový stvol rozře­ zán na špalíky potrebné velikosti, dřeň z nich vyloupnutá byla nakrájena na tenké plátky, ty pak na sebe kladeny ve dvou vrstvách tak, aby žilky v jedné běžely po délce, ve druhé kolmo na ně, a nakonec byly slisovány. Z jednotlivých listů byly potom pořizovány pruhy, dlouhé až několik metrů; tyto pruhy byly pro úsporu místa stáčeny ve svitky. Na p. se psalo zpravidla jen po jedné straně, druhá pak, když byl p. odložen, mohla být popsána jinými zápisy. Z odloženěho p-ru bývala zhotovována též kartonáž na výrobu rakví pro mumie. Ve starší době se na p. psalo v sloupcích (ve směru delšího okraje), v byzantské době častěji napříč (v jediném dlouhém sloupci). Chudí lidé užívali místo p-ru převážně hliněných střepů (---+ostrakon). Po vpádu Arabů do Egypta (r. 643 n. 1.) se p. přestal vyvážet, a proto byl mimo Egypt nahrazen ---+pergamenem. - Znalost

(řec.) odbočka,

viz ko- Paris [2. p. -ida], zvaný též Alexandros, syn trójského krále ---+Priama a ---+Hekaby. Protože se Hekabě paradox (řec. paradoxon, neoče­ před jeho narozením zdálo, že dítě kávané, para doxan, proti očekává­ bude zkázou Tróje, byl P. pohozen. ní), paradoxní věta. Stoiko'7é toho Vyrostl na hoře Ídě mezi pastýři. výrazu používali pro tvrzení odpo- Když měl rozhodnout spor mezi rující něčemu, co je obvykle či bohyněmi ---+Hérou, ---+Athěnou a Eridino o jablko obecně uznáváno za správné (např. : ---+Afrodítou jen moudrý člověk je skutečně bo- (---+Eris), přiřkl cenu krásy Afrodítě, hatý a svobodný). Cicero o tako- poněvadž mu slíbila za odměnu nejvých větách pojednal ve spise Pa- krásnější ženu na světě (,,Paridův radoxa ad M. Brutum, nazývaném soud"). S Afrodítinou pomocí unesl pak ze Sparty -+Helenu, a dal tak též Paradoxa Stoicorum. podnět k --+trójské válce; v boji vyparadoxografie (z řec. paradoxos, nikal jen jako lučištník. Jeho šípem ---+Achilleus. P. sám byl neobyčejný, grafó, píši), vylíčení padl přírodních jevů zoologických (např. smrtelně zraněn jedovatým šípem pták Fénix), botanických, geolo- ---+ Filoktétovým. gických aj., které si stv. člověk ne,,Paridův soud" byl ve stv. oblíbeným náuměl vyložit a k nimž přistupoval mětem výtv. umění. - Socha v nové době: G. R. Donner, Paris, 1726 (mramor). jako k divům, někdy i s pověrčivou Obrazy: L. Cranach St. ,Paridův soud, 1527; úctou. Za zakladatele p. bývá pova- neznámý malíř, Paridův soud, kolem 1580 žován -+Kallimachos, pěstoval ji (nástropní obraz ve Vojenském hist. muzeu Praze); Rubens, Paridův soud, 1632-35; ---+Claudius Aelianus. Ze ztrace- vWatteau, Paridův soud, okolo 1720; A. Broných děl tohoto druhu čerpal dowski (1784-1832), Paris; A. Feuerbach, i ---+Plinius St. P. se stala v pozdní Paridův soud, 1870; A. Renoir (1841-1919), soud; H. Siemiradzki ( 1843-1902), antice oblíbenou lid. četbou, ale Paridův Paridův soud; P. Gauguin, Paridův soud, i zdrojem námětů pro zrétorizova- 1903 (NG v Praze); V. Hynais, Soud Paridův, 1891-93; B. Kubista, Paridův soud, nou historiografii a poezii.

parabasis medie (A).

1911 (Západočes. galerie, Plzeň); A. Procházka (1882-1945), Paridův soud. -

paraineze nebo paréneze (řec. Freska: H. von Marées (1837-1887), parainesis, přímluva), domluva, po- Paridův soud (v knihovne neapolské zoolostanice). - Opera: Gluck, Paride ed vzbuzení, povzbuzující řeč (v bás- gické Elena, 1770. - Balet: B. Martinů, Paridův nické formě např. u Hésioda a soud, 1935. Theognida, v próze u Ísokrata); v křesť. církevní liturgii nabádavá Parky viz Moiry součást kázání. - Spisy parainetické = obsahu povzbuzujícího, mo- Parmenidés [2. p. -da] z Eleje ralizujícího. v již. Itálii, asi 540-470 př. n. 1. (podle jiného datování asi 515-445), řecký filosof, snad vlastní zakladatel parasang viz míry délkové ---+elejské školy. V rodném městě parasítos [2. p. -ta] (řec.), parazit, působil jako zákonodárce. Napsal příživník, břichopásek, který v Řec­ filos. báseň Peri fyseós (0 přírodě; ku na hostinách za jídlo obveseloval zachovány zlomky), v níž podává své hosty. Z literatury známe postavu názory ve formě zjevení, kterého se p-ta ze střední a hlavně z nové attic- mu dostalo od bohyně Spravedlnosti ké --+komedie, v níž se p. stal jed- ( ---+Diké). V první části básně zjevuním ze stálých a oblíbených typů. je bohyně Parmenidovi pravdu Odtud byl převzat i do komedie o skutečnosti, kdežto v druhé ho seznamuje se zdáním smrtelníků. římské. Pravda znamená P-dovi výsledek poznání, kterého dosahuje čistý Parca viz Moiry rozum, tj. božská složka člověka, Parentalia viz kult (3) mrtvých kdežto zdáním smrtelníků rozumí nedokonalý obraz světa, jejž si lidé Parilia (z pův. Palilia), jarní očist­ vytvářejí svými smysly, tj. pozemný svátek římských pastýřů, slavený skou, měně důvěryhodnou složkou vždy 21. dubna; přinášela se o něm své bytosti (sr. Platón). V první části básně uvádí P. tři nekrvavá oběť bohyni ---+Pales a očišťovaly se chlévy pálením síry, možné cesty myšlení, o jejichž správpodobně i pastýři a dobytek pře­ nosti je třeba rozhodnout: 1. že je skakováním hořící slámy. Asi od jsoucno a není nejsoucno, 2. že není Caesara byla P. slavena jako Den jsoucno a je nejsoucno, 3. že je jsouczaložení -+Říma, neboť bohyně no i nejsoucno, a že jedno může pře-

455/ cházetnavzájem v druhé. P. se snaží dokázat, že jedině myslitelná, a tudíž správná, je cesta první. Z odmítnutí druhé a třetí cesty vyvozuje dalekosáhlé důsledky: změna je nemožná, protože by znamenala zánik jsoucího a vznik nejsoucího, tj. přechod jsoucna v nejsoucno a zároveň nejsoucna v jsoucno. Čistě spekulativním postupem odvodil P. i všechny znaky jsoucna: má podobu obrovské koule, která je neměn­ ná, homogenní, souvislá, nedělitel­ ná a prostorově uzavřená. Podle P-dovy obrazné řeči je jsoucno sevřeno v poutech Nutností (Ananké), kterou označuje též jako Spravedlnost (Diké) nebo Sudbu (Moi- · ra), takže se s ním nemůže absolutně nic dít. Nutnost však nechápal jako vnější moc, nýbrž jako vnitřní stav jsoucna samého. Tím, že vytvořil pojetí světa, jehož osud je provždy určen, stal se zakladatelem filos. determinismu. P-dův determinismus má '6ice statický charakter, ale je"ho bákladní teze, že jsoucno se nemůže měnit v nejsoucno a naopak, hluboce působila na další vývoj řec. filosofie ( ----+Anaxagorás; ----+Empedoklés; ----+atomismus). Není zcela jasné, jak si P. před­ stavoval vztah mezi světem pravdy (1. část básně) a světem zdání (2. část básně). Kdežto ve světě pravdy platí absolutní monismus, svět zdání je naopak založen na dualismu dvou principů, a to světla a tmy. Oba světy mají společné to, že v nich neexistuje vznik a zánik v přesném smyslu slova; změnu ve světě zdání chápal P. jako míšení světla a tmy. Tímto pojetím změny silně působil na další filosofy, zvl. Empedoklea, Anaxágora a atomisty. O P-dových žácích a jeho dalším vlivu sr. elejská škola. Po Parmenidovi pojmenoval Platón jeden ze svých nejslavnějších dialogů, v němž se zabývá nesnázemi teorie idejí. -Prek/ad: ZPM Literatura: K. Reinhardt, Parmenides und die Geschichte der griechischen Philosophie, 1916; K. Riezler, Parmenides, 1934; W. J. Verdenius, Parmenides, 1942; H. Franke!, Parmenidesstudien (Wege und Formen frůhgriechischen Denkens), 1960'.

Parnás(s)os [2. p. -s(s)u], Parnas, vápencové pohoří (2.459 m) ve ----+Fókidě, pod jehož strmými jižními svahy ležely -+Delfy se svatyní ----+Apollónovou a slavily se orgiastické slavnosti ----+Dionýsovy. Ant. básníky byl P. pokládán za sídlo -+Múz. Tato představa přešla do světové literatury (sr. parnasismus, básnický směr ve franc. literatuře 2. pol. 19. stol.).

Par

Vyobrazení: Andrea Mantegna, Parnas, 1497.

ných vlastností; ve stv. se cenily jeho obrazy s erotickými náměty. parodie (řec. paró(i)diá), literární Kladl důraz na přesnou a jemnou druh používající vznešené formy kresbu. k vyjádření směšněho nebo bezvýP-iúv závod se -+Zeuxidem o nejlepší znamného obsahu. Rozporem mezi obraz zbásnil J. S. Machar (Parrhasios, obsahem a formou se tu dosahuje V záři hellenského slunce, 1905-1906). mocného satirického účinu. Stv. řecká anonymní parodie na homér- Parthenios [2. p. -ia] z Níkaie ský epos, tzv. ----+Batracho(myo)ma- v Bíthýnii, helénistický elegik, který chiá, líčí vznešeným epickým dia- se za 3. válkysMithrad.atem Vl.(r. 73 lektem a s celým epickým aparátem př. n. 1.) dostal jako zajatec do Ří­ (svět bohů, líčení bitev, podrobné ma. Po propuštění na svobodu se tu popisy zbroje apod.) válku žab a stal prostředníkem literárních styků myší. S parodiemi na mytol. témata řec.-řím. a patronem řím. básníků: se setkáváme v ---+komedii, zvl. učil ----+Vergilia, pro Cornelia --+Galstřední, i v jiných literárních dru- la napsal prózou jako látku ke zích, např. v lyrice (----+Hippónax), zbásnění dodnes zachovanou sbírku --+satiře (----+Lúkiános; --+Seneca) 36 příběhů o nešťastné lásce. apod. Opakem p. je ----+travestie. Parthen6n, chrám bohyně Athény parodos viz tragédie (A) Parthenos (Panny) na ----+Akropoli v Athénách, nejdokonalejší doklad Paros [2. p. -ru], druhý největší řecké chrámové architektury. Spoostrov v ----+Kykladách, rodiště juje v sobě harmonicky články dór----+Archilochovo, významné středis­ ské s prvky iónskými. Po zničení ko námořní plavby již v raném 7. starší stavby Peršany byl znovu vystol. př. n. 1., kdy Parští kolonizo- budován z pentelského mramoru vali ostrov Thasos. Již v 7. stol. v I. 447-438 za Periklea. Staviteli začal rozmach parské sochařské byli ----+lktínos a ----+Kallikratěs, školy; ostrov má bohatě lomy vý- kultovní sochu bohyně vytvořil borného mramoru (hrubozrnný, -+Feidiás, který rovněž navrhl dobře opracovatelný s lehce prů­ plastickou výzdobu metop, štítů a svitným povrchem), kterého se po- vlysu, vytvořenou v mramoru používalo již v době mykénské; pova- četnou dílnou. Na trojstupňové žoval se za nejlepší sochařský ma- podstavě je stavba obdélného půdo­ teriál a vyvážel se odtud až do konce rysu (70 m X 31 m), členěná zdí na starověku. - Z Paru pochází důležitá dva trojlodní prostory; dórské nápisná kronika, tzv. ----+Marmor vnější sloupoví má v průčelích po Parium. 8 a po stranách po 17 sloupech. Námětem 92 metop s reliéfní výParrhasios [2. p. -ia] z Efesu, řec­ zdobou byl boj bohů s ---+Giganty, ký malíř z konce 5. stol. př. n. 1., tzv. gigantomachie (vých.), zápas současník ----+Zeuxidův. Na námě­ ----+Lapithů s ----+Kentaury, tzv. kentech z mytologie usiloval vyjádřit tauromachie (již.), boj Athěňanů psychologické stavy ( Trpící Filo- a ----+Amazonkami, tzv. amazonoktétés); v proslulém znázornění machie (záp.) - narážka na vítězný athénského lidu (Démos) vyjádřil zápas Řeků s Peršany - a dobytí prý v jedné postavě řadu protichůd- Tróje (sev.). Ve vých. štítě bylo Parthenón, Athény 1 Předsíň (pronáos), 2 svatyne (náos) se sochou Athéninou, 3 parthenón, 4 zadní předsíň (opisthodomos)

Par

456/

Parthenón na athénské Akropoli (r. 447---438 pr. n. 1.). Celkový pohled od severozápadu

zobrazeno zrození -+Athény z hlavy Diovy, v záp. spor Athény a Poseidóna o vládu nad Attikou. Na horní části chrámově stěny v ochozu byl souvislý vlys iónský, zobrazující slavnost -+Panathénají. Chrámová socha bohyně Athény z -+chrýselefantíny stála ve vých. části chrámu, v záp. části, zv. parthenón, byla chrámová pokladnice. Ve střv. byl P. mariánským kostelem a pod tureckou vládou mešitou. Dn. porušený stav byl způsoben výbuchem prachárny, umístěné Turky v P-u, při obléhání města Benátčany r. 1687. Sev. strana sloupového ochozu byla r. 1922 znovu postavena stavitelem řec. vlády Nikolaem Balanem. Plastická výzdoba je z největší části v Britském muzeu v Londýně, vykopávky z let 1885 až 1890 jsou v muzeu na Akropoli. Parthové, kmeny, které ve starověku sídlily na území dnešního Íránu (-+Persie). V pol. 3. stol. př. n. l. se P. vymanili z nadvlády -+Seleukovců a vytvořili vlastní stát. Parthská dynastie Arsakovců odvozovala svůj původ od perských -+Achaimenovců. Arsakovci vládli absolutisticky, ale na volbu nového panovníka měly vliv dva aristokratické sbory. Privilegované postavení v říši zaujímalo sedm aristokratických rodů, vasalští panovníci a

údělná

knížata, jež byla v různém stupni závislosti na ústřední vládě. Parthská říše byla nesourodým celkem: na sev., sv. a vých. žily kmeny se zřízením prvotně pospolným, v záp. oblastech s četnými městy existovaly otrok. výrobní vztahy. Vztah parthské říše k Rímu se přiostřil v 1. stol. př. n. 1., kdy P. počali znepokojovat vých. provincie. -+Lucullus s nimi bojoval r. 69 bez úspěchu; -+Crassus zahynul v bitvě u -+Karrh r. 53. Zřím. císařů s Parthy bojovali především -+Traianus, -+Marcus Aurelius a -+Septimius Severus. Patthská říše zanikla r. 224 n. I., kdy zakladatel novoperské dynastie -+Sásánovců Ardašír (řec. Artaxerxés) svrhl posledního Arsakovce, Artabana V. (213-224).

vzory. Jejich ohlas pronikl i do při­ lehlých oblastí římské říše, např. do -+Dury-Európu, i do Itálie. V uměleckém řemesle je běžná keramika s jednoduchou výzdobou a terakotové sošky schematického rázu. Svérázná jsou zobrazení panovníků na mincích, bez portrétnich nároků. Parysatis viz Kýros Mladší

Pasquino, od středověku označení kopie sousoší Meneláa odnášejícího mrtvého Patrokla (podle pergamského originálu ze 3. stol. př. n. 1.), která podnes stojí v značně zlomkovitém stavu v Římě (úplnější kopie je ve Florencii v Loggia dei Lanzi). V renesanční době se s oblibou na ni nalepovaly protipapežské i jiné Literatura: M. A. R. Colledge, The pamflety, kterým se pak říkalo podle sochy „pasquini". Odtud Parthians, 1967. i český výraz „paskvil". (Původ parthské umění se rozvíjelo názvu P. není bezpečně vysvětlen.) v oblasti parthské říše (-►Parthové) od pol. 3. stol. př. n. 1. téměř po pět passus (lat.) viz míry délkové následujících století. Silná helénist. (římské) tradice se v něm rustikalizovala pů­ sobením domácích prvků. Z monu- Pastor Hermae (lat. Hermův mentální architektury se zaklenu~ý- Pastýř), starokřesťanský spis z 2. mi sály vyniká palác v Ktésifóntu, stol. n. 1. ( -+apoštolští otcové), který zimní residence parthských králů býval před ustálením kanonické (na vých. břehu Tigridu); památky tradice (-+kanonizace) zařazován do monumentální plastiky a malířství NZ jako jedna z jeho knih. Hermás, nevalné úrovně navazují na orient. jemuž je připisováno autorství,

457/ čerpal velmi mnoho obrazů ze starší a soudobé žid. sektářské literatury. Spis obsahuje řadu vidění, přikázá­ ní a podobenství, jejichž výklad podává většinou mytická postava, označovaná jako „anděl pokání", vystupující v podobě pastýře (odtud název knihy). Kniha byla napsána v době, kdy už začalo ochabovat očekávání blízkého konce světa (---+eschatologie) a objevovaly se ve stále větším počtu prohřešky proti přísné raně křesť. morálce. PH hlásá, že odpuštění takových prohřešení je možné, ale již jen jednou, pokud není dobudována věž, symbolizující křesť. církev.

čení patricius osobním titulem.

pastviny (lat. compascua) viz vlastnictví půdy (II)

spisů.

pašije (z lat. passio, utrpení), biblické vyprávění o utrpení a smrti ---+ Ježíše, zpravidla literárně zpracované a někdy předváděné dramaticky. Zhudebnění: J. S. Bach, Pašije Janovy, 1723,; Pašije Matoušovy, 1729; B. Marti-

nů, Řecké pašije, opera podle románu N.

Kazantzakise, Ho Christos xanastaurónetai (čes. preklad z franc. vyd. C. Autratová, Kristus znovu ukřižovaný, 1966 2 ).

pater familias viz familia pater patratus viz fetialové Pater patriae (lat.), ,,Otec vlasti" (zkratka P. P.), čestný titul řím. císařů, zařazovaný na konci výčtu jejich čestných názvů ( ---+titulatura). Dali se tak nazývat císařové od Augusta (s výjimkou Tiberia, Galby, Othona a Vitellia). patres ( conscripti) (lat.) viz senát patria potestas (lat.) viz potestas; familia patriciové ([od lat. pater, otec] = ti, kdo mají urozené otce), nejspíše potomci nejstaršího římského obyvatelstva. Na rozdíl od --+plebejů byli p. původně jediní plnoprávní římští občané. Proti plebejům hájili urputně především své právo na zastávání úřadů; k nim připouštěli plebeje jen postupně ( ---+nobilita). Po vyrovnání rozporů mezi p-ii a plebeji polit. význam p-iů klesal. Staré patricijské rody (rodiny) však zdůrazňovaly nadále svůj starobylý původ. Koncem republiky byl počet p-iů již velmi nízký. Caesar a Augustus proto rozšířili řady p-iů jmenováním. Za císařství patřilo udělení příslušnosti k patricijskému rodu k vyznamenáním, jichž se dostávalo důležitým státním či­ nitelům. Za ---+dominátu bylo ozna-

nedědičným

Pau lity, který byl některého

různé úřední

patristika (někdy též patrologie), nauka o životě, spisech a učení tzv. ---+církevních Otců a círk. spisovatelů, kteří působili od konce 1. stol. n. l. až do 6. stol. (kromě těch, jejichž spisy byly zařazeny do NZ). Ti na rozdíl od svých následovníků, scholastiků - nerozlišovali mezi vlastní filosofií a theologií. Za pravou filosofiipovažovalikřesť. věrouku. Od konce 18. stol. se p. rozdělila na déjiny dogmatu, nauku o učení jednotlivých starokřesť. theologů, a déjiny starokřesť. literatury, jež se zabývají studiem jejich života a Literatura: J. Quasten, Patrology, 1950; B. Altaner, Patrologie. Leben, Schriften und Lehre der Kirchenviiter, 1960 6 •

patrocinium [2. p. -nia] (lat.), ochrana, kterou v římském státě poskytovali zámožní a vlivní lidé svým chudším a slabším spoluobčanům

(---+klientům). Rozšířeno

bylo zejm. v pozdní antice, kdy je velcí pozemkoví magnáti poskytovali drobným rolníkům, kolónům ( ---+kolonát) i chudým obyvatelům měst. Pro těžké životní podmínky opouštěli tito lidě často své zaměst­ nání, aby se na jiném místě dali do p-nia vlivných statkářů. Tím se narušoval normální běh hosp. procesu na venkově i ve městech a vznikaly obtíže v pravidelném vybírání daní. V jiných případech odevzdávali drobní rolníci svou půdu statkáři, který jim ji formálně propůjčil nazpět, přičemž byl sám povinen poskytovat těmto rolníkům ochranu. V některých částech řím. říše vstupovaly do p-nia i celé osady. P. však zlepšilo postavení drobných zeměd. výrobců jen částečně, při­ tom upevňovalo moc pozemkových magnátů a stalo se důležitým čini­ telem v přeměně pozdně ant. rolníků v předchůdce střv. nevolníků. Patroklos [2. p. -la], přítel---+Achil­ leův, viz Homéros (Ílias); trójská válka. patronus (lat.) 1. hlava rodiny (pater familias [ ---+familia]) v pomě­ ru k tzv. ---+klientům; p. je zastupoval před soudem, chudé podporoval; - 2. bývalý pán ve vztahu k otrokům, které propustil na svobodu; - 3. mluvčí jednající za obžalovaného na soudě, při čemž patronát byl čestnou a bezplatnou povinností; od doby císaře Claudia placený obhájce i plnoprávného občana, zkušený právník, advokát ( ---+advocatus); - 4. příslušník nobi-

čestným ochráncem v němž míval

města,

funkce.

1. Iulius P. [2. p. -ia -la], právník, --+praefectus (C[2]) praetorio společně s ---+Ulpianem za vlády -+Severa Alexandra (vládl 222-235); z jeho rozsáhlé spisovatelské činnosti, jež obsáhla všechny oblasti práva, zasluhuje pozornosti komentář k praetorskému ediktu (78 kn.), Quaestiones (Právní otázky, 25 kn.), Responsa (Dobrozdání, 23 kn.). Psal též učebnice práva. Sporné je P-lovo autorství spisu Sententiae (Sentence), jakéhosi úvodu do právní vědy, jenž se těšil velké vážnosti a měl později vliv i na zákonodárství germ. říší ( dochován v originále). - V. t. právnictví. 2. P. [2. p. -la] z Aigíny, 7. stol. n. 1., jeden z posledních lékařů alexandrijské školy, který působil v Alexandrii právě v době, kdy byla obsazena Araby (643 n. 1.); napsal řecky Nástin (Epitomé) veškerého lékařství, cenný zejm. tím, že se v něm zachoval jediný systematický přehled starověké chirurgie, která dosáhla vysoké úrovně. Opírá se v něm zejm. o ---+Galéna a ---+Oreibasia. V arab. a lat. překladu se ho používalo jako učebnice lékařství po celý středověk.

Paulus

římský

Pausaniás [2. p. -ia] 1. spartský regent v 5. stol. př. n. 1. Za ---+řecko­ -perských válek měl r. 4 79 vrchní velení v bitvě u ---+Plataj, potom velel řec. spojeneckému loďstvu, s nímž válčil proti Kypru a dobyl -Byzantia. Pro zpupnost vůči spojencům a usilování o samovládu nad celým Řeckem byl r. 476 z Byzantia odvolán. Když byl pro velezrádné styky s Peršany a pro podněcování -heilótů k povstání pohnán před soud, utekl se do chrámu Athénina; efoři však dali zazdít vchod, takže zemřel (asi r. 467) hladem. 2. P ., řecký spisovatel 2. stol. n. 1. původem snad z -+Lýdie v Malě Asii. Ve svém díle Periégésis tés Hellados (Cestování po Řecku) o 10 kn. popsal na základě autopsie i starších pramenů střední Řecko (---+Attiku, ---+Boiótii, ---+Fókidu) a ---+Peloponnésos. Na svých cestách si všímal hlavně starých památek, jejichž polohu spolehlivě zaznamenával, a tyto údaje techn. rázu zpestřoval mytol. a hist. výklady. Přihlížel přitom i k rázu krajiny a přírodním zajímavostem. Nejobsáhlejší je popis -+Athén, ---+Olympie a -+Delf, k nejzajímavějším úsekům náleží barvité vylíčení messénských válek (-Messénie) na zá-

Pau

458/

kladě starších nedochovaných pramenů. Rozsáhlé a obsahově bohaté

př.

P-iovo dílo je základní pramen pro archeolo~ii a topografii ant. Řecka.

Caesarovy. Augustus jí dal r. 9 n. 1. po vítězném návratu z Galie a Hispánie zřídit nádherný oltář -+Ara Pacis Augustae. V císařské době se její obraz vyskytuje často zejm. na mincích. - (Mír u Řeků --->-Eiréné).

Pausiás [2. p. -ia], řecký malíř ze Sikyónu v 2. pol. 4. stol. př. n. 1. Podle tradice vynikl drobnými obrazy žánrů, zejm. dětských výje- peculium [2. p. -ia] (lat.), majetek vů; jako první soustavně maloval svěřený hospodářem (pater familias) květiny. Zdokonalil enkauŠt1ekou neplnoprávným členům rodiny, techniku, což umožnilo bohatší popř. pánem otrokovi. Hospodář barevnou škálu. (pán) přitom zůstával právně vlastníkem p-ia a osoba, jíž se p. dostalo, Pavel, apoštol, podle biblické byla pouze jeho držitelem. Jako p. tradice ve --+Skutcích apoštolských mohli být uděleni otroci, pozemky, původním jménem Saul (Šavel); budovy, hosp. inventář i právní pocházel z -+Tarsu v Kilikii, z žid. nároky, jež měl hospodář vůči jiným rodiny, která získala řím. občanství. osobám. Páni ve snaze, aby se zvýšil V mládí pobýval v Jeruzalémě jako zájem -+otroků o práci, ponechážák farizejských rabínů (-+farizeo- vali otrokům majetek nebo část mavé). Zpočátku se horlivě účastnil jetku, o který tito své p. zvětšili, a pronásledování prvotních křesťanů, propouštěli je často na svobodu, později, po zázračném vidění u Da- když jim otroci nabídli smluvený mašku, se obrátil na křesť. víru. Po ušetřený obnos. Zvl. druh p-ia bylo dlouhém pobytu v poušti se z něho p. castrense (p., jehož nabyl jednotstal snad nejhorlivější křesť. misio- livec podléhající otcovské moci nář, který hlásal křesť. zvěst v době své vojenské služby). S tímto (-kérygma) nejen mezi žid. sou- p-iem mohl voják volně disponovat. kmenovci, nýbrž i mezi ostatními P. castrense mělo zvýšit zájem o voobyvateli řím. říše (,,pohany"). Při jenskou službu. jednom svém dočasném pobytu v Jeruzalémě byl žid. odpůrci udán pecunia (od lat. pecus, dobytek) jako buřič řím. správci Palestiny, viz peníze; mince (II) ale protože byl řím. občanem, musil být dopraven k soudu do Říma. pedagogika (od řec. paidag6gos, Tam byl za neronovského proná- vl. ,,otrok, který vodí chlapce do sledování křesťanů popraven. Pod školy", pak „vychovatel chlapců", jménem apoštola Pavla se dochova- „učitel") jako věda nebyla v řecké lo v NZ 13 -+epištol (některé z nich ani v římské literatuře samostatným jsou zaručeně pozdějšího původu): oborem. Teoret. cílem řec. -+výučení v nich vyložené překonává chovy byla -kalokagathiá, tj. tě­ starý žid. názor, že Bůh, o němž se lesná krása v harmonickém spojení mluví ve SZ, je Bůh výlučně židov- s mravním dobrem; ideálem řím. ský (tendence k universalismu); výchovy byla občanská ukázněnost a. P. odmítá rovněž představu, že (disciplina populi Romani). je člověk schopen vydobýt si spaseV řecké vj,chové jsou patrny dva ní svými vlastními záslužnými skut- systémy: spartský, v němž převa­ ky: podle jeho názoru jenom milost žovala vojensko-gymnastická cviče­ boží může člověka ospravedlnit ní, pěstována byla též hudba, zpěv, (zbavit hříšnosti), a to jen takového, válečné a náb. tance; měl funkci který je k tomu od věčnosti před­ společenskou a státní; athénský, určen (predestinace). V Pavlově s vyrovnanějším sepětím výchovy učení je mnoho mystických prvků. tělesné, rozumové a estetické, s cíJeho myšlenky měly značný vliv na lem prospět státu. V obou systéprotestantskou theologii. mech bylo však vzdělání výsadou plnoprávných občanů. pax (lat. mír), jako pojem politicNěkteré teoret. pedagogické zákého života označoval u Římanů sady jsou obsaženy již v dílech nejst. trvalé podrobení nepřátelské strany řeckých filosofů ( -+Hérakleitos, (sr. Tac. Agr. 30: ubi solitudinem činný kolem r. 500 př. n. 1., např. faciunt, pacem appellant, když udě­ prohlásil, že mnohoučenost nenaučí lají pustinu, nazývají to mírem). rozumnosti). V pol. 5. stol. př. n. 1. Odtud Pax Romana (římský mír) vytvořili -sofisté ideál všeobecného označuje země, které spadaly pod vzdělání, jež zahrnov~.lo rétoriku, moc Říma, pax ecclesiastica (cír- právo, filosofii, historii a přír. vědy. kevní mír) pod moc církve. V nábo- Jejich výchovným cílem byla pdženství znamenal výraz p. podřízení prava pro politicko-společenskou se božstvům. Zosobnění bohyně praxi. Sókratés(* asi 469, t 399) zamíru (Pax) se objevuje od doby vedl do vyučovacího procesu metod u

otázek a odpovědí místo souvislé přednášky, běžné u sofistů. Vytyčo­ val pouze problémy a pravdu hledal společně s žákem. Ctnost pokládal za totožnou s věděním. Řečník -+Ísokratés (436--338) spatřoval sice pravé vzdělání ve formálním výcviku rozumu -+rétorikou jako sofisté, pod vlivem učení Sókratova však kladl důraz na morálku, polemizoval se sofisty a obhajoval význam součinnosti žáka s učitelem. Oba největší antičtí teoretikové výchovy, Platón (427-347) a Aristotelés (384-322), zdůrazňo­ vali význam výchovy pro stát a zájem společnosti na vzdělání mládeže. Platón chtěl svěřit péči o děti od čtyř let státním institucím. Vycházeje ze zásady přirozené nerovnosti lidí, učil, že nepřísluší všem vrstvám společnosti týž stupeň vzdělání; tělesně pracující nepotřebují podle něho vyššího vzdě­ lání. Dozor nad výchovou má být svěřen filosofům. Ctnost si lze osvojit jako vědomosti. Výchovu dělil na můzickou (hudba, zpěv, literatura v určitém vymezení, pěs­ tování rozumu) a gymnickou (tě­ lesnou), usiluje o jejich rovnováhu. V teorii nečinil rozdíl mezi chlapci a dívkami. Princip státního systému výchovy vystupuje u něho silně do popředí. - Aristotelés uznával proti Platónovi výchovný vliv rodiny, i když péči o mládež ukládá státu. Tělesná výchova má předcházet před rozumovou, ale duševní složka má mít převahu nad tělesnou. Za výchovné činitele pokládal přiroze­ né nadání, návyk a rozumovou vyspělost. Výchova má být pro všechny společná, vyučování má postupovat ve třech stupních po sedmi letech. Historik -+Polybios (* kolem 200, t kolem 120) pokládal za nejúčinnější výchovný prostředek pro budoucí státníky historii jako zdroj zkušeností, jimiž se lze řídit v polit. životě současném i budoucím. - -+Plútarchos (* asi 50, t po 120), jenž byl víc etikem než historikem, zdůrazňoval ve svých pedagogických pojednáních, která vznikla již pod vlivem řím. teoretiků, zvl. Quintiliana, výchovu mravní, pravdomluvnost, pracovitost, otužování. Starořímská výchova usilovala o dosažení mravní zdatnosti a praktické moudrosti. S přílivem řec. kultury do Říma po první válce punské (264-241) pronikaly tam i řec. pedagogické teorie. Přispělo k tomu studium mladých Římanů na řec. filosofických školách i tlumočení řec. filosofických a rétorických spisů do latiny (-+Cicero). Za republiky bylo nezbytným předpo-

kladem pro polit. kariéru vzdělání řečnické; v pozdější dobé vzrůstal význam vzdělání právnického, také pro potřeby císařské administrativy. První řím. encyklopedie od M. Terentia ----+Varrona (1. stol. př. n. 1.) obsahovala cyklus devíti obecně vzdělávacích předmětů, jež byly základem vzdělání pro déti svobodných Římanů. Z něho se odvozuje systém sedmi ----+svobodných umění. Jediným soustavným spisem o řím. p-ice je Institutio oratoria (Návod k řečnictví) rétora M. Fabia -Quintiliana (1. stol. n. 1.). Zdů­ razňuje význam kolektivní výchovy, respektuje individuální schopnosti žáka, vyzdvihuje význam praxe. Jako první jedná o metodice vyučování a rozeznává tři stadia učení: napodobování, teoret. poučení a cvičení; třetí je podle něho nejdůležitější. Systěm Varronův

propracoval --+Martianus Capella (5. stol. n. 1.) a rozdělení vědních oborů pro školní praxi podal ----+Cassiodorus (6. stol. n. 1.). To se udrželo po celý středověk. - V. t. výchova a vyučo­ vání. Literatura: G. J. Žurakovskij, Očerki po istorii antičnoj pedagogiki, 1963.

pederastie (řec. paiderastiá [pais, chlapec, erastés, milovník]), láska k chlapcům, vyplývala u některých řeckých kmenú z dávných zvyklostí (běžná byla např. na Krétě nebo ve Spartě). U Dórů míval totiž mladý muž, zvl. z vyšší vrstvy, svého chlapeckého oblíbence, jemuž byl v míru vzorem a ve válce ochráncem (-+výchova a vyučování). Milostné přátelství obou trvalo leckdy i poté, kdy chlapec dospěl. Podobně tomu bylo i v Thébách (sr. tzv. ,,svatou družinu" 300 Thébanů, kteří padli hrdinně v bitvě u ----+Chairóneie) a jiných řec. městských státech. V Athénách byla p . trestná, byla-li spojena s prostitucí. - Četné ohlasy kultivovaného milostného vztahu mezi muži lze nalézt ve vázovém malířství i v archaické lyrice (Solón, Theognis). Nejvíce se rozšířil v helénist. době. Přispělo k tomu i podřadné postavení ženy v manželském životě. U Římanů se sexuální styk s chlapeckou mládeží rozvinul již v posledních stol. republiky a udržel se dlouho do císařské doby, většinou však postrádal jakéhokoliv etického ideálu. Pégasos [2. p. -asa], okřídlený kůň ----+Bellerofontův, zrozený ze spojení ----+Poseidóna a Medúsy. Vyskočil z trupu Medúsy ( ----+Gorgony) sťaté --+Perseem. Pod úderem jeho kopyt vytryskl pramen Hippúkréné

459/

p el

koňský pramen) na pahorku -+Múz, ----+Helikónu. Odtud novodobá, nikoliv antická, představa o Pégasu jako básnickém oři. - Oblíbený motiv v řec. výtvarném umění (avers korintských mincí, častá znázornění na vázách aj.).

náboženských slavností ( ----+Panathénaje, ----+Dionýsia). Podporoval umění a vědy. Za něho bylo zavedeno přednášení homérských básní o Panathénajích. Antická tradice mu p řipisuje také jejich redakci.

(=

V nové

době

reliéfy: Paolo della Stella

Peisistratovci, tyrani v Athénách př. n. 1. (----+Peisistratos a jeho synové ----+Hippiás a Hipparchos).

(t 1552), Pégasos (na letohrádku Belvederu v 6. stol. v Praze); A. M. Avostalis del Pambio a J. Campion, Pégasos (v letohrádku Hvězdě v Praze). - Freska: Tiepolo (1696-1770), Perseus na Pégasu, Benátky, Palác Sandi. Obraz: J. Kaplický (1899-1962), Hudba na Pégasu (NG Praha). - Báseň: Schiller, Pegasus im Joche, 1795; J. Vrchlický, Metamorfosy Pegasa (Nové sonety samotáře, 1891).

Pelasgové, podle antické tradice předřecké obyvatelstvo, které mělo před příchodem Řeků svá sídla po celé ----+Egeidě, zvláště na jejím severu, ale např. i na -► Krétě. Starší názor o neindoevropském púvodu P-gú je nyní stále více zatlačován přesvědčením o jejich ie. etnickém rázu a nechybějí ani teorie o tom, že P. byli ie. kmen, který mél svůj přímý podíl na etnickém utváření Řeků. Stopy po Pelaszích jsou dochovány v rozmanitých místních názvech po celém Řecku.

Peiraieus [2. p. -ea] (dn. Pireus), hlavní athénský přístav (obchodní i válečný); za Themistoklea byl opevněn, za Periklea spojen s -►Athénami dlouhými zdmi, které spojovaly P., Athény i přístav Faléron v jednu pevnost. Po porážce Athén v ----+peloponnéské válce byly dlouhé zdi zbořeny, ale brzy zase obnoveny. Přístav v P-eu byl vypálen (r. 86 př. n. 1.) Sullou a později měl jen malý význam. Péleus [2. p. -ea], otec ----+Achilleův, bratr -►Telamónův. Peirithoos [2. p. -thoa], syn Ixíonův, král ----+Lapithů, nejlepší přítel Pelopidás [2. p. -da], vůdce théb----+Théseův. Na svatbě Peirithoa ských demokratů. R. 379 př. n. 1. s Hippodameií došlo k boji mezi se vrátil z emigrace v Athénách do Lapithy a ----+Kentaury; Théseus Théb a svrhl tam vládu oligarchů. v něm pomáhal Peirithoovi. Později S ----+Epameinóndem byl hlavní se P. a Théseus smluvili, že každý oporou thébské ----+hegemonie. Vedl z nich pro sebe unese s pomocí dru- války hlavně proti sev. sousedům. hého jednu Diovu dceru. Ze Sparty Padl r. 364 u ----+Kynoskefal v boji unesli mladičkou Helenu pro Thé- proti Makedonii. - Zivotopis P-dův sea, pak chtěli uloupit z podsvětí napsali Cornelius -+Nepas a ----+Plúpro P-thoa Persefonu. ----+Hádés je tarchos. však ztrestal tím, že přirostli v podsvětí k balvanu, na nějž usedli. peloponnéská válka byla vedena Thésea později osvobodil Héraklés; v letech 431-404 př.. n. 1. mezi hlavní vinník P. musel však i na- dvěma tábory řeckých obcí v čele dále pykat za svou zpupnost; patřil se Spai:tou na jedné a s Athénami na k typickým postavám stiženým druhé straně. Vznikla především z polit. napětí mezi oligarchickotrestem v podsvětí. -aristokratickou Spartou á demokraPeisistratos [2. p. -ata], athénský tickými Athénami a z hosp. konkutyran, původem z aristokratické ro- rence Athén s Korintem. Podnětem diny. Vyznamenal se prý ve válce k ní byla pomoc poskytnutá Athés ----+Megarou o ----+Salamínu. Opíra- ňany r. 433 demokratům dvou koje se o zeměd. obyvatelstvo hornaté rintských kolonií, ----+Epidamnu a části Attiky, zmocnil se za pomoci ----+Korkýry. Proto ser. 432 ----+pelosvé tělesné stráže Akropole a stal se ponnéský spolek na návrh Korintu (561/60) tyranem. Byl dvakrát vy- usnesl položit Athénám ultimativní puzen, ale pokaždé se vrátil a vládl a nepřijatelné podmínky; po jejich až do své smrti r. 528/7. ----+Solóno- odmítnutí byla zahájena válka, do vy zákony ponechal v platnosti. které bylo postupně strženo téměř Venkovský lid uspokojil patrně pří­ celé Řecko. První fáze p-ké války dělem půdy konfiskované rodo- spadá do 1. 431-421 a nazývá vým aristokratům. Řemeslům a se Archidámovou podle spartského obchodu opatřil nové vnitřní i za- krále ----+Archidáma, který tehdy hraniční trhy a získal opěrné body velel peloponnéskému vojsku. Silou při ----+Helléspontu a na thráckém po- Sparty a jejích spojenců byla pě­ břeží. Prostředků získaných z obcho- chota, která každoročně pustošila du a daní využil na stavební rozvoj Attiku~ kdežto moc Athén a -►athén­ města ( ----+Hekatompedon, ----+Olym- ského námořního spolku se opírala pieion, vodovod) a na zvýšení lesku o převahu na moři; odtud také

pel

460/

athénské loďstvo napadalo nepratelské území, především se snahou podnítit messénské -.heilóty ke vzpouře proti Spartě. Strašný mor r. 430-429 zasadil sice Athénám těžké ztráty a připravil je i o jejich vůdce -.Periklea, ale také Sparťané utrpěli ve válce mnoho škod. Teprve pokus spartskěho velitele -.Brásida zlomit athénské panství v -.Chalkidice dal válce, až do tě doby nerozhodné a celkem jednotvárné, převratnější ráz, ale již r. 422 padl v bitvě u -.Amfipole nejen Brásidás, ale i hlavní tehdejší stoupenec války v Athénách, demagog -.Kleón. Mír, který byl uzavřen r. 421 a o který se velmi zasloužil athénský politik -.Níkiás, neodstranil svou kompromisností napětí mezi Spartou a Athénami, a když r. 415-413 podnikli Athéňané výpravu na Sicílii proti -.Syrákúsám, došlo znovu ke střetnutí se Spartou, neboť ta poskytla Syrákúsám pomoc. Athénská výprava skončila katastrofou a nadto její iniciátor -.Alkibiadés, připravený svými polit. nepřáteli o velení při dočasném obléhání Syrákús, přešel na stranu Sparty a poradil jí, aby natrvalo obsadila pevnost -.Dekeleiu v sev. Attice. Tak začala nová fáze p-ké války, tzv. válka dekelejská (r. 413 až 404). Jí využili mnozí členové athénského námořního spolku, nespokojení s athénskou hegemonií, k odpadnutí od Athén a v ní také vybudovali Sparťané s perskou pomocí silné válečné loďstvo, se kterým začali ohrožovat černomořskě úžiny, pro athénské hospodářství životně důležité. R. 411 došlo v Athénách k přechodnému oligarchickému převratu, zmařenému sice záhy odporem vojska a úplnou rehabilitací Alkibiadovou, ale Alkibiadovo postavení ani jeho válečné úspěchy nebyly trvalé. Když bylo r. 405 zničeno athénské loďstvo peloponnéským, jemuž tehdy velel -.Lýsandros, v bitvě u --►Aigospo­ tamoi, musily se rok na to Athény, uzavřené nepřítelem z moře i ze souše, vzdát. P. v., ve které se projevily první vážné příznaky počínající krize řec.

Hlavními prameny pro dějiny p-ké války jsou Thúkýdidés, Xenofóntova Hellénika, Diodóros a ně­ které životopisy Plútarchovy.

městských

států,

měla

těžké

dů­

sledky jak pro poražené Athény, jejichž první námořní spolek se tehdy rozpadl, tak pro maloasijské Řeky, kteří musili znovu uznat suverenitu perského krále. Athénská demokracie, jež střežila sobecky své vlastní úzké zájmy, se sice v p-ké válce zkompromitovala, ale poruč­ nictví vítězných Sparťanů, kteří všude podporovali oligarchické režimy, bylo záhy pro mnohě řec. obce břemenem ještě těžším.

peloponnéský spolek se -.Spartou v čele vznikl v 6. stol. př. n. I. zčásti násilím, zčásti dohodou, a obsáhl kromě -.Argu a -.Achaie celý -.Peloponnésos. V 5. stol. př. n. I. do něho vstoupily další státy, -.Megara, -.Korint a -.Aigína, jež v něm hledaly ochranu proti expanzi Athén. P. s. nebyl federací, která by byla spojovala všechny členy spolku navzájem; smlouvy měla se všemi obcemi pouze Sparta. Na spolkových schůzích, na kterých se projednávaly především otázky války a míru, měla sice každá obec jeden hlas a také za války stavěly všechny obce do spolkového vojska určitou kvótu svých branných sil, ale poněvadž velení patřilo vždy Spartě, uplatňovala tato obec ve spolku svě prvenství nejen v otázkách vojenských, nýbrž i politických. P. s. tvořil pevnou páteř řec. odporu v obranné fázi -.řecko­ perských válek, ale největšího rozsahu nabyl až po -.peloponnéské válce, kdy do něho musily na čas vstoupit i poražené Athény. Rozpadl se po spartskěm neúspěchu u -.Leukter r. 371 a po vítězném tažení -.Epameinóndově na Peloponnésos (první výprava r. 370, druhá r. 369, třetí r. 367). Peloponnésos [2. p. -ésu], vlastně -.Pelopův ostrov, jižní část -.Řec­ ka, spojená se středním Řeckem šíjí ->-lsthmem (prokopanou až r. 1893). Dělil se v -.Achaiu (sev. pobřeží), -.Élidu (záp. pobřeží), -.Messénii (na jihozápadě), -.Lakónii (na jihovýchodě), -.Argolidu (na severovýchodě) a -.Arkadii (ve vnitrozemí). Geograficky je P. velmi různorodý. Vysoká horská pásma (zvl. v Arkadii) se střídají s rovinami na mořském pobřeží (např. Argolis, Messénie) a v údolí větších řek (Eurótás, Alfeios). P. byl osídlen od mladší doby kamenné. V mykénskě době zde vznikla kulturní střediska ( -.Mykény, -.Tíryns, -.Pylos), která udržovala obch. styky téměř s celým vých. Středomořím. Po dórském vpádu (-,-Dórově) se nejdříve hospodářsky zotavila oblast v sousedství lsthmu ( -.Korint, -.Sikyón). Polit. vedení však náleželo -.Spartě ( -.peloponnéský spolek). Korint a Sikyón si udržely hosp. primát na poloostrově až do řím. doby, kdy se po pádu Korintu (r. 146 př. n. 1.) dostal do popředí

obch. přístav Patrai v Achaii. V ostatních krajinách se provozovalo v horských oblastech pastevectví a lov zvěře, v rovinách zemědělství (obilí, víno, olivy, fíky). Pelops [2. p. -pa], syn -.Tantalův. Ucházel se o Hippodameiu, dceru krále Oinomaa v Élidě, jemuž bylo věštěno, že ho zabije jeho zeť. Proto vyzýval Oinomaos každého dceřina nápadníka, aby s ním závodil v jízdě na voze. Dával mu náskok, ale koho dohonil, toho probodl zezadu kopím. P. podplatil Oinomaova vozataje Myrtila, aby vyměnil kovové zákolníky na pánově voze za voskové, a Oinomaos se za jízdy zabil. P. tak získal ruku Hippodameie a vládu v Élidě. Svou moc rozšířil později na celý poloostrov (odtud Peloponnésos = ostrov Pelopův). Myrtila svrhl se skály do moře, aby se zbavil svědka svěho podvodu. Umíraje proklel Myrtilos P-pa a celý jeho rod. Tato kletba stihla P-povy syny, -.Atrea a Thyesta, i jejich potomky. Melodram: J. Vrchlický - Z. Fibich, Námluvy Pelopovy (1. díl trilogie Hippodamie), 1890.

peltasté viz vojsko (I) Penáti (lat. Penates), hromadné ochranné božstvo římskěho domu, zvl. jeho vnitřní části (penus), sloužící za špižírnu. Členově rodiny kladli P-tům při každém jídle z vděčnosti za své živobytí část jídla na oltář nebo ji spalovali v krbu. Protože řím. stát byl považován za jeden veliký dům, měl i on své P-ty, kteří byli uctíváni ve vnitřní části -+Vestina chrámu. Za císař­ ství nabyli obdobného významu i P. domu císařova. Pro neurčitost jejich podoby naráželo zobrazování P-tů na potíže. Na republ. mincích bývají vyobrazeni jako dvě mužské hlavy. Pénelopé [2. p. -py], manželka -.Odysseova, matka -.Télemachova. Dvacet let čekala na návrat svého manžela odmítajíc četné nápadníky. Vyprosila si od nich, že ji nebudou nutit, aby si mezi nimi vybrala, dokud neutká rubáš pro svého tchána Láerta. Co však ve dne utkala, v noci vždy rozpárala. Její věrnost se stala příslovečnou již ve starověku. Epos: M. Mitrovié (1866-1907), Penelopa (neukončeno). - Socha: J. Horejc (*1886), Pénelopé. - Obrazy: V. Hynais (1854-1925), Pénelopé; A. Procházka, Shledání navrátivšího se Odyssea s Pénelopou, 1940. - Opera: Rolf Liebermann, Penelope, 1954 (text H. Strobl).

penesti viz heilóti

Pen

461/ peněžnictví.

Rozvoj

zbožněpe­

v rukou

soukromníků,

stát do

něho

nách.

Toto

přepočítávání

není

něžních vztahů v Řecku a v Římě zasahoval jen výjimečně. Peněžníci spolehlivé a neříká nám nic o skupůsobil spolu s prohlubováním obchodních styků mezi jednotlivými starověkými státy, že se finanční problémy stávaly stále složitější­ mi. Přestože otrok. výrobní vztahy umožňovaly rozvinutí směny pouze do určité míry, bylo p. v Řecku i v Římě poměrně vyspělé. I. V ant. Recku nebyly peníze jen směnným prostředkem, nýbrž staly se záhy i předmětem obchodu. Obchod s penězi patřil už v 5. a 4. stol. př. n. 1. k nejvýznamnějšímu obch. podnikání ( -+půjčky). Lichvou se zabývali zejm. majitelé smě­ náren (trapezítai, ,,bankéři"), jejichž existenci si vynucovala velká rozmanitost řec. mincí a časté pokusy o jejich falšování. Prostřednic­ tvím trapezítů bylo možno i převá­ dět částky z účtu jednoho vkladatele na účet druhého. V četných obcích byly i státní pokladny, vybavené někdy výhradním právem ( ---+monopolem) směny peněz. Hojná svě­ dectví o finančních transakcích jsou zachována v soudních řečech attických řečníků ze 4. stol. př. n. 1. Významné místo mezi peněžními podnikateli zaujímaly řec. chrámy, zejm. Apollónův chrám v Delfech a Apollónův chrám na ostrově Délu. Chrámy, jež byly vlastně nejstaršími „bankami" v Řecku, půjčovaly často peníze nejen soukromníkům, nýbrž i obcím. Měly totiž jednak své hospodářství, někdy velmi rozsáhlé, jednak dostávaly tzv. ,,svaté daně", vybírané při všech událostech veřejného i soukromého života. Pro období helénist. máme nejvíce dokladů o p. z egyptských papyrů. V ptolemaiovském Egyptě tvořily finance samostatné odvětví státní správy a byly řízeny zvláštními úředníky. Hlavní státní pokladna byla v Alexandrii a v jejím čele stál úředník zv. dioikétés. II. Rozvoj --+obchodu v římské říši způsoboval, že i penezm transakce byly stále náročnější. Peněžníci (trapezicae, nummularii, argentarii) nabyli velkého vlivu v řím. hospodářském životě. Ně­ kteří z nich prováděli běžnou výměnu peněz rozmanitého původu, jiní přistupovali ke komplikovanějším transakcím (poskytovali půjčky, uschovávali peníze, vedli běžné účty [ ---+účetnictví] apod.). Peněžníci byli mezi sebou v živém styku a mohli prostřednictvím jiných peněžníků zabezpečit svým zákazníkům finanční pomoc i ve vzdálených končinách řím. říše. O půjčky se ucházeli nejenom jednotlivci, nýbrž i města. P. bylo

k dispozici rozsáhlý aparát, tečné tehdejší jejich kupní síle. jehož příslušníci obstarávali složi- - V. t. mince; váhy. tou administrativu, při transakcích vznikající. - V. t. dluhy; půjčky. pentametr (z řec., ,,pětiměr", pův. nazýván elegeion), verš složený peníze. Původně se vyměňovalo ze dvou katalektických trojstop zboží za zboží. Tuto těžkopádnou daktylských, oddělených ostrou libovolnou směnu vytlačilo později diairesí ; v první a druhé stopě určité zboží, které se stalo obecným mohl být i spondej, jeho schéma _'._~, _'._~--;;:;;;, směnným prostředkem, např. do- je tedy toto: bytek (sr. lat. pecunia, peníze, od _!__ A li ~ '-'.._,, ~ ._,.._,, _!_ A . pecus, dobytek), plátno (od toho Mechanickým součtem to bylo např. čes. platiti), dále kůže, ko- dvakrát dva a půl taktu, odtud žešiny a zejm. kov, který se snadno název pentametr. Vyskytoval se formuje a dělí. Nejdříve to byly zpravidla ve spojení s hexametrem kovové předměty jako trojnožky, ( ---+distichon elegické). sekery, později kusy kovu (v Římě aes rude [-+mince II]) více nebo pentathlon viz hry (I) méně pravidelné; např. ve formě tyčí (sr. řec. obelos, obolos = rožeň, Pentelikon [2. p. -ku], pohoří sv. pak platidlo, mince, drachma = od Athén s lomy mramoru, používahrst 6 tyčí, obolů) nebo v Římě ného zvl. v Athénách jako stavebaes signatum [ -+mince II] tvaru ní materiál (např. stavby na Akrocihly a s reliéfním obrazem. Tyto poli z 5. stol. př. n. 1.), ale i pro kusy bylo ovšem třeba převažovat sochařství. Tamější mramor je (proto lat. pendere = vážit i platit). jemnozrnný, jeho povrch ovětrává Náběhy k mincím se objevily nej- a nabývá hnědě růžové patiny. dříve na Krétě a v Přední Asii, hlavně v Babylóně, kde obchodníci Penthesileia, královna ---+Amazozačali menší pravidelné kousky nek, jež v --+trójské válce přišla drahého kovu soukromě označovat na pomoc Trójanům a pobila na znamení určité pevné váhy. značný počet Řeků, až padla Odtud se babylónské váhové normy v souboji s ---+Achilleem. Když staly základem všech pozdějších Achilleus sňal umírající P-ii přilbu mincových soustav počínajíc řec­ a spatřil její krásu, vzplanul k ní kou, odtud i zčásti šedesátinový láskou, ale nemohl ji již vyrvat systém u řec. mincovních jednotek. smrti. První mince jakožto zákonitá, stáKyklícký -+epos: Aithiopis (nezachotem zaručená platidla vznikly asi ván). - Socha v nové době: Thorwaldsen u maloasijských Řeků na sklonku (1768-1844), Achílleus a Penthesileia. 7. stol. př. n. l., pravděpodobně pod Nástěnná malba: Baccío Bianco, Pentheasi 1625-30 (ve Valdštejnském paláci lýdským vlivem jako opatření síleia, v Praze). - Dramatizace: H. Kleist, Penk rozvoji jejich obchodu. Zavedení thesí!ea, 1808. - Báseň: J. Vrchlický, mince usnadnilo hosp. styky. Na- Penthesílea (Nové zlomky epopeje, 1895). hudba: J. Kríčka, Penthesílea turální hospodářství ustoupilo vět­ -(k Scénická činohře H. Kleista), 1914. - Opera: V. šinou peněžnímu. Maixner, Penthesílea, 1913 (podle tragédie Ant. mince je zboží a má funkci Kleistovy). oběživa. Její hodnotu tvořila váha kovu o určitém složení (váhové Pentheus [2. p. -ea], bájná postajednotky byly zároveň mincovními va boiótských Théb, jejichž král jednotkami). Zmenšení váhy nebo ---+Kadmos zplodil s bohyní Harmopřidání lacinějšího kovu znamena- nií dceru Agaué. Ta porodila lo znehodnocení mince a snížení Echíonovi, jednomu z pěti pře­ její kupní síly. Hodnota stříbra živších tzv. Spartoi, syna Penthea. byla k hodnotě zlata v poměru Po Kadmově smrti se ujal P. vlády. V mýtu vystupuje P., podobně jako 1 : 12-13, od ---+peloponnéské války obyč. 1 : 10. Poměr hodnoty ---+Lykúrgos (1) nebo ---+Minyovny, bronzu ke stříbru silně kolísal, v ůloze odpůrce orgiastického kultu v mezích 1 : 50-125, v průměru ---+Dionýsova, jehož stoupenkyní asi jako 1 : 100. Za Alexandra však byla jeho matka Agaué. P. Velikého cena drahých kovů klesla přikázal Dionýsa zajmout a před­ přílivem zlata z Orientu, za krize vést. Podle jedné verze byl místo řím. říše v 3. stol. n. 1. silně stoupla. boha přiveden před krále tyrrhénTehdy se znehodnocené mince ský Akoités a vyprávěl P-eovi již opět vážily, tj. byly ceněny o Dionýsových činech. P. se přesto jako pouhé kusy kovu. Podle vá- rozhodl zajatce mučit, tomu však hy a ryzosti kovu se vypočítává před mučením spadla zázračně též hodnota ant. mincí v nyn. mě- pouta. Když ani to neodvrátilo měli

Pen

462/

P-ea oď jeho úmyslu, přitáhly -+-bakchantky v čele s Agaué a P-ea rozsápaly. Podle druhé verze odešel P. z Dionýsova popudu sám do hor za bakchantkami a tam našel svůj strašný konec. Mýtus byl zpracován např. v dochované -Eurípidově tragédii Bakchy, která se udržela na scéně až do raného střv. (v Arměnii). Na parthském dvoře byla sehrána scéna z těto hry s hlavou poraženého řím. vojevůdce M. Licinia -+-Crassa (Plut. Crassus 23). Citáty a ohlasy eurípidovské verze shledáváme u -+-Vergilia, -.Horatia, -+-Seneky (2) a -.Nonna. Neeurípidovská verze, v níž vystupuje místo Dionýsa Akoités, je známa zvl. z -+-Ovidia (Met. 3, 511-733). Příbehy P-eovy byly zpracovány i výtvarně. Dochovalo se např. vyobrazení na stěně domu Vettíů v Pompejích a popis obrazu s tímto námětem u --+Filostrata (Imag. 320, 15). - Obraz v nové době: Ch.

Gleyre, Mainady pronásledují Penthea, 1864. - Dramarizace: A. Muller, Konig und Gott, 1942.

peplos

(řec.)

viz

oděv

Perdikkás [2. p. -ka], jméno ně­ kolika vynikajících Makedonců; 1. makedonský král v 7. stol. př. n. l., zakladatel makedonského království, které rozšířil z vnitrozemí okolo Aigai (dřívější Edessy) až k pobřeží Egejského moře; - 2. makedonský král asi v I. 450/40-413. Za -+-peloponnéské války obratně využíval nepřátelství Athén a Sparty, a tak se mu podařilo vymanit Makedonii z athénského vlivu; 3. vojevůdce -.Filippa II. a -+Alexandra Velikého. Po Alexandrově smrti byl prohlášen regentem říše, neudržel se však dlouho. Jeho panovačnost spojila ostatní ---diadochy, vyjma -.Eumena (1), v koalici proti němu. Při nezdařeném útoku na Egypt proti ---->-Ptolemaiovi I. byl P. r . 321 př. n. 1. vlastními vojáky zabit.

Peregrinatio Aetheriae, Putování Aetheriino (popř. Eucheriino nebo Egeriino, rukopisné podání totiž

Pergamský oltáf, levé severní krídlo, kolem r. 180-160 pf. n. 1. (částečně rekonstruovaný, Berlín)

Pergamon, akropolis 1 Velký Diuv oltáf, 2 chrám Athénin, 3 knihovna, 4 divadlo, terasa se sloupořadím, 5 brána hradu, 6 královské paláce, 7 námestí s chrámem Traianovým, 8 kasárny, 9 skladište, zbrojnice.

P er

463/ kolísá), cestopis pravděpodobně ze 6. stol. n. I. Autorka, jeptiška z již. Galie, navštívila Palestinu, odtud i Sinai, Mesopotamii (Edessu), a vrátila se přes Kónstantínopolis. Co tam, zvl. na biblických místech, videla a slyšela, vypsala lid. latinou s příměsí biblických výrazů. Spis patrí mezi nejduležitější prameny tzv. vulgární latiny. Prek/ad: J. Kopřiva, Putování na místa svata, 1930. Literatura: E. Lófstedt, Percgrinatio Aetheriae mit einem philologischen Kommentar, Uppsala, 1911.

peregrini (lat.) viz cizinci (2) pergamen, upravená zvířecí kůže (nejčastěji ovčí, kozí nebo telecí), jíž se užívalo jako psací látky. Proti --+papyru vynikal větší trvanlivostí. Počátky výroby p-u sahají nejméně do 3. stol. př. n. I. (nález v -+Dura Európos na Eufra-

tu). Jméno p. souvisí pravděpodob­ s názvem maloasijského Pergamu, kde asi došlo v 1. pol. 2. stol. př. n. I. k zdokonalení výrobního postupu při zpracování zvířecích koží. Nejst. p-y s řec. textem jsou z r. 88 př. n. l. (nález v Kuh-i-Salam v perském Kurdistanu), Římané poznali p. v 1. stol. n. I. Užití p-u bylo v těchto dobách ještě velmi vzácné, širšího uplatnění se mu dostalo od 4. stol. n. I., v jeho prospěch rozhodlo však 7. stol., kdy po ovládnutí Egypta Araby byly přerušeny dodávky papyru na evr. trhy. Tak se stal p. nejvýznamnější psací látkou

ně

středověku.

Pergamský oltář, vnitřní malý vlys s legendou o Télefovi. Stavba bárky pro matku Augé (nahoře)

Pergamský oltár, vnejší velký vlys s gigantomachií. Výjev s Athénou a Alkyoneem, vpravo Níké a ze zeme vystupující Gáia

území o další část Malé Asie. Attalos I. (241-197) porazil Galaty (----+Galatie), kteří ve 3. stol. pronikli až do str. Malé Asie a pustošili ji. V 1. pol. 2. stol. př. n. I. bylo p-mské království mocným státem" který zaujímal sz. oblast Malé Asie a část evr. pobřeží. Tehdy prožilo P. období největšího rozkvětu (obchod, výroba vlněných látek a ----+pergamenu, doly na stříbro). V kulturním rozvoji úspěšně soutěžilo s egyptskou Alexandrií ( ----+knihovny, ----+sochařství, ----+architektura). Střetnutí s výbojným Římem se p-mští králové vyhnuli zprvu neutralitou, později přátelstvím a spojenectvím, jež za posledních Attalovců dovolovalo Římanům zasahovat i do vnitřních záležitostí p-mské říše, zmítaně tehdy vnitřní­ mi rozpory. Proto také----+Attalos III. odkázal v závěti r. 133 Římu svou říši i s poklady. To však sociální boj v p-mské říši jen přiostřilo a vyvolalo povstání ----+Aristoníkovo. Od r. 133 př. n. I. bylo město P. jedním ze středisek řím. provincie --+Asie. Obch. a kulturní význam si udrželo i za řím. nadvlády; jeho hlavní rozkvět nastal ve 2. stol. n. I. Ze zachovaných památek je nejvýznamnější obrovský Diův ----+Pergamsk_ý oltář, bohatě zdobený reliéfy (dnes v Berlíně). Na akropoli byla dále agora, král. palác se zahradami, knihovna, dórský chrám Athény a z pozdější doby velký chrám císaře Traiana. Na obytné čtvrti je dnes postaveno moderní město, mimo zastavěnou plochu se zachovaly zbytky řím. divadla, amfiteátru a cirku.

Pergamon [2. p. -ma] (dn. Bergama), aiolské město v západní Malé Asii, jedno z nejdůležitějších měst ----+Mýsie; po smrti ----+Alexandra Velikého (r. 323 př. n. 1.) bylo nejprve pod vládou ----+Lýsimachovou, ale později se odtrhlo a stalo se hlavním městem samostatného království. Zakladatelem pergamského království byl ----+Filetairos (283-263), jemuž Lýsimachos v době bojů se ----+Seleukovci svěřil ochranu města. Filetairos i jeho nástupce, syn jeho bratra Attala, Eumenés I. (263 až 241), zakladatel dynastie Attalovců, nejen uhájili svou nezávislost proti Seleukovcům, nýbrž rozšířili p-mské Pergamský

oltář, zasvěcený

Dio-

Per

464/

vi, dal postavit v ---+Pergamu ---+Eumenés II. (kolem r. 180-160 př. n. 1.). Měl oslavovat pergamská vítězství, patrně nad maloasijskými Kelty (Galaty [ ---+Galatie] r. 184), ale snad též nad ostatními soupeři. Základna hranolovitého podstavce měřila 37,7 X 34,6 m, výška 10 m; byl na ní znázorněn v souvislém reliéfním pásu (110 m dlouhém, výška postav 2,30 m) zápas bohů s Giganty; na rozdíl od ---+Parthenónu, kde boj mezi bohy a Giganty není ještě zcela rozhodnut, bohové zde své soupeře všude drtí; vnitřní část zdi kolem vlastního oltáře, přístupnou po schodišti, zdobil menší reliéfní vlys s příběhy Télefovými; je to oslava vládnoucího pergamského rodu, jehož byl Télefos mytickým prapředkem. P. o. je rekonstruován v tzv. Pergamském muzeu v Berlíně, jeho sochařská výzdoba je jednou z nejvýznamnějších památek řec. umění doby helénistické.

P. byl skvělým řečníkem s nadprůměrným nadáním i vzděláním. Dovedl takřka vždy získat athénské občanstvo pro svůj polit. program, a to jak ve vnitřní, tak v zahraniční

v němž všechny složky jsou skloubeny tak, že jsou dokonale přehled­ né a soudržné; pro svou monumentalitu byly p-dy oblíbené ve stv. řečnictví; - 2. v metrice uzavře­ politice. V té hájil odlišné stanovisko ná skupina příbuzných 2-4 kól než jeho o málo starší současník ( ---+kólon), odlišná od jiných skupin ---+Kimón, který jako úspěšný voje- téhož veršového útvaru; většinou vůdce v druhé fázi ---+řecko-per­ je totožná s veršem. ských válek prosazoval spojenectví Athén se Spartou. P. naopak kon- perioikové, řec. perioikoi, ,,obyzervativní Spartě nedůvěřoval a vatelé okolních krajin". Mezi p-ky spatřoval v ni největší nebezpečí patřili zejména obyvatelé okrajopro athénskou demokracii. Proto vých oblastí Lakónie a do r. 369 také dobře připravil Athény na př. n. 1. i Messénie. Zaměstnávali ---+peloponnéskou válku, ke které se zemědělstvím, řemeslem a obbyly ultimativními požadavky chodem. Sídlili v samosprávných ---+peloponnéského spolku r. 431 obcích (poleis) a sloužili ve spartdonuceny. Počáteční těžkosti Athén ském vojsku jako těžkooděnci. v této válce způsobily r. 430 P-leův Spolu se spartskými občany byli polit. pád a odsouzení k vysoké označováni jako Lakedaimoňané pokutě. R. 429 byl sice rehabilitován (Lakedaimonioi). Na rozdíl od nich a zvolen opět prvním stratégem, ale neměli však ve spartském státě téhož roku zemřel jako jedna polit. práva, nemohli se zúčastnit z mnoha obětí tehdejšího moru. jednání spartského sněmu (apelly), Působivý obraz celého P-eova ani se nepodíleli na spartské ---+výobdobí podal ve svých dějinách chově. Thúkýdidés, P-eův životopis naVýznam p-ků v Lakónii vzrostl psal Plútarchos. za soc. bojů ve -+Spartě v době Literatura: F. Schachermeyr, Perikles, helénistické. Od poč. 2. stol. př. n. 1. byly obce lakónských p-ků na 1969.

Periandros [2. p. -ra], korintský tyran (627-585/84 nebo asi 590 až 550 př. n. 1.), syn a nástupce ---+Kypselův. Reformami omezil vliv rodových aristokratů. Pozvedl výrobu a obchod, zavedl novou perioda (řec. periodos, okruh) peněžní soustavu a podporoval 1. v gramatice souvětí, zpravidla kolonizaci. Za jeho vlády dosáhl myšlenkově i formálně složitější, Korint velkého hosp. a polit. rozmachu. P. byl také příznivcem věd a umění, na jeho dvoře žil Periklés (tr. 429 př. n. I.). Římská básník ---+Aríón. P. bývá někdy kopie Krésilova portrétu (Londýn) řazen mezi -+sedm mudrců. Periklés [2. p. -lea], syn-+Xanthippův (1), * asi r. 500, t r. 429 př. n. 1., nejvýznamnější athénský demokratický politik. Vedl r. 462 s ---+Efialtem vítězný polit. úder proti konzervativní radě na -➔-Areo­ pagu a po Efialtově zavraždění (r. 461) stál až do své smrti v čele athénské demokracie. Obdobím jeho největšího vlivu a moci v Athénách jsou léta 443-429, kdy byl vyjma r. 430 zvolen každoročně prvním stratégem. V této tzv. Perikleově době, kdy se již ---+athénský námořní spolek fakticky proměnil v athénskou říši, byly Athény zkrášleny skvělými stavbami, staly se střediskem řec. kulturního života a dosáhly také vrcholu své demokracie. P. povýšil na nejvyšší státní orgán občanský sněm zvaný ekklésiá (-+sněmy [1]), pro nějž připravovala návrhy k projednání „rada ( ---+búlé) 500"; velmi také rozšířil působ­ nost porotního soudu ( ---+héliaiá) a umožnil zasedat v něm i nemajetným občanům tím, že dostávali náhradu za ušlý zisk ve výši 2 obolů denně.

Spartě nezávislě.

peripatetická škola, filosofické a vědecké učiliště založené ---+Aristotelem kolem r. 335 př. n. 1. Jejím sídlem bylo proslulé athénské gymnasion Lykeion v posvátném okrsku Apollóna Lykeia. Název školy je odvozen od stromořadí nebo sloupořadí (peripatos) u Lykeia, kde se při diskusích procházeli členové školy. Stejně jako Platónova Akadémie, měla i p. š. organizační formu ---+thiasu zasvě­ ceného Múzám, svým zaměřením se však od Akadémie značně lišila. Aristotelovým badatelským, uči­ telským a organizačním úsilím se z p-ké š-ly stalo vynikající vědecké středisko, které bylo vzorem pro jiné vědecké instituce stv., mj. i pro alexandrijské ---+Múseion. Byla vybavena bohatou knihovnou a učebními pomůckami všeho druhu. Mezi příslušníky školy existovala organizovaná dělba práce. V rámci systematických výzkumů, týkajících se skoro všech oblastí vědění, shromáždil Aristotelés a jeho žáci obrovské množství empirického materiálu. (Tak přípravnou prací pro napsání některých částí Aristotelovy Politiky bylo sebrání ústav 158 řec. městských států.) Činnost p-ké š-ly byla hmotně podporována makedonským dvorem, k němuž měl Aristotelés blízké vztahy. Základní formou vyučování byly

465/ přednášky, navštěvované velkým množstvím posluchačů. V době, kdy v čele školy stál ->-Theofrastos (322/1-288/6), jich prý bylo 2000. Aristotelés vychoval řadu vynikajících žáků; kteří se více věnovali rozvíjení speciálních věd než vlastní filosofii (Theofrastos; ->-Eudémos [l]; ->-Aristoxenos; ->-Dikaiarchos). Za třetího scholarchy, -->-Stratóna z Lampsaku (t 270/68), který vynikl jako přírodovědec, upadla popularita a význam školy. K tomu přispělo bezpochyby i založení alexandrijského Múseia. Nová epocha v historii p-ké š-ly nastala v 1. stol. př. n. I., kdy znovu oživl zájem o dílo zakladatele školy, Aristotela. Kolem r. 50 př. n. l. připravil Androníkos Rhodský edici Aristotelových spisů esoterických (zv. též akroámatických, tj. určených pro vyučování ve škole). Aristotelovy práce se začaly znovu studovat a komentovat. Nejslavnějším a nejvlivnějším z peripatetických komentátorů Aristotela byl ->-Alexandros (4) z Afrodisiady (zač. 3. stol. n. I.). K širšímu okruhu p-ké š-ly patřil i známý astronom Klaudios ->-Ptolemaios (asi 100170 n. 1.) a neméně proslulý lékař -Galénos(* 129/30, t okolo 200).

Literatura: K. O. Brink, Peripatos, RE, Supplementband VII, 1940.

peripetie (řec. peripeteia, zvrat), dosud používaný ant. termín, který označuje v divadelní hře, zvl. v tragédii, náhlý obrat ve vývoji děje.

peristyl (řec. perist:ylos [2. p. -lu]), sloupový ochoz na vnější straně budovy (chrámu) nebo ve vnitřním nádvoří řec. ->-gymnasia nebo obytného ->-domu (1), popř. paláce, zvl. častý od doby helénistické. Obsloupení je na všech čtyřech stranách nebo jen na některé z nich. Připojení p-u na atriový ->-dům (3) zdokonalilo římské bydlení. Persefoné [2. p. -ny], lat. Proserpina, dcera Diova a ->-Démétřina; v kultu byla zvána jako dcera Démétřina prostě Koré (Dívka). Když jednou trhala na louce květiny, rozestoupila se náhle země a z hlubi:µ vyjel na svém spřežení ->-Hádt!š. Unesl polekanou dívku do podsvětí a učinil ji svou manželkou a spoluvládkyní. Zeus později rozhodl, aby usmířil rozhněvanou Démétru, že má P. jednu třetinu roku trávit v podsvětí a na dvě třetiny roku se vracet k matce na zem (Horn. Hymn. 2, ln; Ov. Fast. 4, 419n; Met. 5, 385n). V této báji znamená P. obilí, jehož

matkou

je

Démétér,

tj.

země.

Sochy: L. Bernini, Únos Proserpiny, 1620/21; L. Mattielli, Únos Proserpiny, 1716. - Obrazy: A. Dúrer (1472-1528), Únos Proserpiny; neznámy malíř, Chronos vyvádějící Persefonu z podsvéti, kolem 1580 (tempera na platně, na strope Vojenského historického muzea v Praze); Rembrandt, Únos Proserpiny, okolo 1632; Rubens, Únos Proserpiny, 1636--38; W. Crane (1845-1915), Únos Proserpiny. Nástenná malba: Baccio Bianco, Dis a Proserpina, asi 1625-30 (ve Valdštejnském paláci v Praze); Carlo Carlonc, Démétér a Persefoné, 1727-30 (Clam-Gallasův palác v Praze). - Dramatizace: J. Gundulié (1588-16JS), Proserpina ugrabljena; Goethe, Proscrpina, 1778. - Básne: Claudius Claudianus, De raptu Proserpinae, kolem 400 n. I. (epos); v nové době: Fr. Schiller, Klage der Ceres, 1796; A. S. Puškin (1799-1837), Proserpina; J. Vrchlický, Hymna Persefoně (Nové zlomky epopeje, 1895); Zahrada Persefony (Než zmlknu docela, 1895); Jan z Wojkowicz, Persefona (myto!. hymnus, ve sbírce Tmy a svetla, 1918); F. X. Šalda, Čas Proserpinin, 1920; J. Karásek ze Lvovic, Kvítí Persefony (Písně tulákovy o životě a smrti, 1930). - Melodram: Igor Stravinskij, Persefona, 1934 (text A. Gide, 1. díl: Únos Persefony; 2. díl: Persefona v podsvětí; 3. díl: Znovuzrození Persefony). - Symfonická báseň: K. Kovařovic, Únos Persefony, 1887. - Opery: C. Monteverdi, Proserpina rapita, 1640 (text G. Strozzi); C. Saint-Saěns, Proserpine, 1887 (text L. Gallet). - Balet: J. Taras,Proserpíne, 1948.

Perseus [2. p. -ea] 1. syn Dia (->-Zeus) a Danay, dcery Akrisia, krále v Argu (-.Proitos). Poněvadž bylo Akrisiovi věštěno, že ho zabije vnuk, uzavřel Danau do kovové komnaty. Zeus však k ní pronikl v podobě zlatého deště a zplodil s ní Persea. Akrisios dal dceru s vnukem vsadit do truhly a vyvězt na širé moře. Vlny ji zanesly k ostrovu Serífu a matky i syna se tu ujal král Polydektés. Později se chtěl s Danaou oženit, a aby se zbavil P-ea, již dospělého, poslal jej pro hlavu ->-Gorgony Medúsy. S pomocí ->-Herma a ->-Athény se dostal P. ke Gorgonám. Zastihl je spící. Protože pohled na ně proměňoval každého v kámen, přiblížil se k nim pozpátku a pozoruje je ve svém štítě jako v zrcadle uťal Medúse hlavu. Z jejího trupu vyskočil okřídlený kůň ->-Pégasos. Při návratu zachránil P. v Aithiopii dceru krále Kéfea a Kassiopeie, Andromedu, která byla vydána napospas mořské obludě. Za odměnu se stala Andromeda jeho ženou. Když se vrátil na Serífos, ukázal Polydektovi Medúsinu hlavu, a ten zkameněl. Pak věnoval tuto hlavu Athéně, jež ji má od té doby na štítě. Později nešťastnou náhodou zabil diskem při hrách svého děda, zdědil jeho říši a stal se mytickým zakladatelem města -.Mykén.Hlavní postavy báje - Kéfeus, Kassiopeia, Perseus i Andromeda - byly proměněny ve ->-hvězdy (1).

P er Báji zpracoval v antice --..Simónidés v thrénu Danaé na moři (zachován zlomek). - Dramatizace v nové -Filippa V. Pokračoval v politice svého otce, snažil se vymanit Makedonii z římského vlivu a navázat spojenecké svazky s některými helénist.- státy (Sýrií, Bíthýnií). Ve válce s Římany (171-168) byl poražen v bitvě u -.Pydny (v Makedonii) řím. vojevůdcem L. -.Aemiliem Pauliem. Vzdal se na útěku, byl veden v triumfu a zemřel r. 167 v zajetí ve stř. Itálii (v městě Alba Fucens nedaleko sev. břehu jezera Fucinského).

Persie, země v Přední Asii, zaujímající rozsáhlou íránskou náhorní plošinu, osídlenou převážně Peršany. Hornaté území (těžba zlata, stříbra, mědi a drahokamů) dovolovalo provozovat zemědělství pouze na úpatí hor a v dolinách. Perskou říši pod vládou -.Achaimenovců založil -.Kýros St. (559-530 př. n. I.) dobytím ->-Médie, -.Lýdie a -.Babylónie a jeho syn ->-Kambýsés ji rozšířil ještě o ->-Egypt. V době největšího rozmachu sahala od Středomoří až po Indus, ohraničena na sev. Kaspickým mořem, ->-Arménií a stepním územím dn. SSSR, na jihu Perským zálivem. Pevnou organizaci jí dal ->-Dáreios I. (522-486), rozděliv ji na oblasti spravované satrapy. Do jejího rámce patřily i řec. obce maloasijské, jejichž tzv. -.iónskě povstání v letech 500-495 (nebo 499-494) bylo podnětem k -.řecko-perským

Per

466/

válkám. Perští králové byli pokládáni za národní řecké nepřátele, třebaže mnohé řecké obce od nich přijímaly v době vzájemných bojů finanční podporu. Tímto způsobem se snažili Peršané v době, kdy jejich říše vnitřně slábla, zabránit sjednocení všech Řeků. Slabost perské říše, složené z mnoha národností a zdržované v hosp. i polit. pokroku achaimenovskou despocií, se jasně projevila již po bitvě u -+Kúnax (r. 401), kdy se řečtí žoldnéři, najatí -+Kýrem Ml., probili z Babylónie až k Černému moři (sr. anabaze). První vážný úder zvenčí, vpád -+Alexandra Velikého r. 334 př. n. 1. do Asie, způsobil úplný pád Persie. V pol. 3. stol. př. n. 1. vznikla na území P. říše parthská (-+Parthové); ta se rozšířila na západ do -+Mesopotamie, o kterou bojovala s říší římskou. Zač. 3. stol. n. 1. parthská říše zanikla. Byla vystřídána říší novoperskou pod vládou -+Sásánovců.

-+Concordia, apod.

Persius. Aules (lat. Aulus) P. Flaccus [2. p. -la -ia Flakka], 34-62 n. 1., římský satírik v době Neronově, etruského původu. Z jeho lit. pozůstalosti byla vydána sbírka 6 satir, ale jen první z nich, tepající výstřelky módní poezíe, je skuteč­ nou satirou. Ostatní jsou více méně moralizující --diatriby ve verších (mají styčné body se Senekovými listy) a jsou spíše plodem studia stoické filosofie než životní zkušenosti. Proto je málo plynný i básníkův jazyk a styl; P. je uznaně nejobtížnější latinský autor vůbec. Av~ak jeho mravní opravdovost (v 3. satiře rozjímání o poměru jednotlivce a kolektivu) a záporný postoj k Neronovi způsobily, že satiry byly od současníků vřele přijaty a došly velké obliby v pozdní antice i ve středověku.

-+Victoria V psovi však byl spatřován i tvor, který se vyhladovělý toulá ve smeč­ kách, živí se nečistotou a mršinami, perspektiva. Zobrazování pro- a který proto patří k nejnižším a storu v antickém umění bylo zpo- nejsprostším. Odtud se dostal do čátku primitivní: jednotlivé plá- kleteb anebo jím byly označovány ny se znázorňovaly buď překrý­ nejhorší situace (např. nejhorší váním figur, nebo pouhým řazením vrh v kostkách, canicula = psí nad sebe. S činností malíře -+Poly- hvězda [-+Sirius]). V náboženství byl p. atributem gnóta (před pol. 5. stol. př. n. 1.) spojuje ant. tradice úsilí o vyjádření božstev lovu ( -+Artemis, -+Diana), několika plánů, popř. i přechodů božstev cest, zvláště nočních ( -+Hemezi ními. Určité prvky perspektiv- katé, -+Hermés), božstev pasteního podání přinesla již v 5. stol. veckých (Hermés, -+Pán, -+P.r iápř. n. 1. malba divadelních dekorací, pos), božstev domu (-+Larové), skénografie (-+Agatharchos). Od božstev války (-+Arés, -+Mars), 5. stol. se rozvíjelo perspektivní božstev zdraví (-+Asklépios). Psovi zobrazování jednotlivých postav, byly přičítány i magické účinky, a to předmětů a architektur směrem do jak léčebné, tak zhoubné, např. hloubky. I v helénist. krajinomalbě jeho hvězda (Sirius), doprovázebýval prostor uzavírán např. zná- jící na nebi lovce -+Órióna, vyvozorněním zdi již za prvním plánem. lávala prý šílenství. Jako umělecký námět byl p. Další stupeň prostorového podání architektonických prvků a krajiny zobrazen velkými umělci (--➔ Lýsip­ můžeme sledovat v řím. nástěnné pos), zejm. však jeho drobné sošky malbě. Teoretického zvládnutí p-vy sloužily k výzdobě domu nebo a jejího plného využití v umění se jako dětské -+hračky. ve stv. nedosáhlo; obojí se uskuteč­ Pessinús [2. p. -úntu], město ve nilo až v renesanci. -➔ Frygii, proslavené kultem -+AttiPerusia (dn. Perugia), město da a -+Kybely (Veliké Matky), v Etrurii; r. 41 př. n. 1. za války jež zde byla uctívána v podobě (perusijské) mezi -+Augustem a velkého černého kamene (meteori-+Antoniem bylo zničeno, později tu); za války s Hannibalem (218 až znovu vybudováno a přejmenováno 201) byl tento kámen převezen do na Colonia Augusta Perusia. - Říma. ZP-ie pochází tzv. Cippus Perusinus, čtyřhranný sloup s etruským ná- pěstní zápas viz rohování pisem, obsahující snad smlouvu mezi dvěma rody o užívání hrobky. pětiboj (pentathlon) viz hry (I) ~➔ Fides,

Pervigilium Veneris (Noční slavnost Venušina), lyrická báseň neznámého autora z 2. nebo spíše 3. stol. n. 1., o 93 patnáctislabič­ ných trochejských verších, oslava Venuše (refrén: Lásku neznáš? Zítra miluj! - Znáš? Pak zítra miluj zas!) jako všeoživující pří­ Rukopisný překlad T. Hály je uložen rodní síly, spojená s líčením jara. Vyznačuje se romantickým vztav ČSAV. hem k přírodě. persona víz maska ( divadelní) Překlady: A. J. Puchmajer, Přenocování personifikace, (od lat. persona, osoba), zosobnění, jev, kdy se abstraktní představě připisuje samostatná, osobní existence, takže pak může být považována za nositelku děje. S p-cí je v náboženství spojen vznik antropomorfních bohů (-➔Arés); ale i v pozdějších, hist. dobách se objevují někdy hojné, jindy méně četné případy personifikace. Personifikovaná předsta­ va přistupuje ke starým božstvům někdy jako jejich epitheton (Athéná Níké = A. Vítězství, tj. Vítězná). V krajích obývaných Řeky vznikly bohyně -➔Eiréné, -+Tyché, v Římě

Ládino, 17.97; F. Novotný, Besedy Času 20, 1909; RímL.

Petr, apoštol, podle křesťanské tradice v -+evangeliích a -+Skutcích apoštolských galilejský rybář, jménem Simeon (Šimon), který se stal nejvýznačnější postavou mezi učed­ níky -+Ježíše, zv. -+Kristus. Pří­ jmení Petras (řec. ,,skála"; překlad hebr. Kéfás) bylo vykládáno tak, jako by jeho osoba byla základem celé círk. soustavy (stal se proto přímo románovou postavou, ---+Klémentiny). Zpočátku představitel judaistického křesťanství, dal se později přesvědčit o možnosti rozhlásit křesť. zvěst ( -+kérygma) i mezi ostatními obyvateli řím. říše. Význam apoštola Petra byl záměrně zveličován, aby podepřel nároky na primát mezi křesť. obcemi, a to zprvu pro Jeruzalém, později (a dosud) pro Řím. Dvě epištoly dochované v NZ pod jeho jménem jsou asi původu pozdějšího.

pes (řec. kyón, 2. p. kynos; lat. canis) je nejstarší domácí zvíře. V antice se objevuje v mnoha rasách a odrůdách, které byly mezi sebou i uměle kříženy. Některé z nich známe z lit. popisu (-+Xenofón) nebo z vyobrazení. Oblíbeni byli např. maltézský špic, etruský špic, molosští psi ( = dogy), lakónský pes ( = lovecký) apod. Označo­ Petra, hlavní město nabatejského váni byli řec. jmény, a to i v řím. království (existovalo od 7. stol. př. n. 1. do r. 106 n. 1.) na poloostrově prostředí. Také v antice byl pes domácím, -+Sinai, ve stv. důležité obch. strážným a loveckým zvířetem. středisko. Po podrobení nabatej-

pir

467/ ského království Traianem r. 106 n. 1. se stala P. hlavním městem znzené provincie Arabia nově Petraea. Změna směru karavanních cest ve 3. stol. n. 1. způsobila pokles významu P-ry, od konce stv. zůstala opuštěna, a proto se tam dobře zachovaly zbytky stv. staveb,

Petronius Arbiter [2. p. -ia -tra], římský spisovatel 1. stol. n. 1. Byl prokonsulem v Bíthýnii, později konsulem v Římě. Žil na c1sare Nerona, kde byl dvoře podle Tacita rozhodčím ve věcech vkusu (arbiter elegantiarum). Byl to člověk výstřední, ale nadaný a vzdělaný. Skončil dobrovolnou smrtí, když upadl u císaře v nemilost. Sepsal mj. dílo o 20 kn., n~depsané Saturae nebo Satyricon, zachovaly se však z něho jen zlomky (kn. 14--16). Byl to satirický román, parodie tehdy oblíbených řec. erotických a dobrodružných románů. Hrdinou je dobrodruh Encolpius, stíhaný hněvem boha Priápa a potloukající se po světě se svými přáteli Ascyltem a Gitonem. O jejich návštěvě u zbohatlého řím­ ského propuštěnce vypráví nejdelší zlomek, slavná Cena Trimalchionis (Hostina u Trimalchiona); hovory jejích účastníků-propuštěnců jsou bohatou ukázkou vulgární latiny. Látka románu je zpracována silně naturalisticky, formou je to menippská --satira s četnými veršovanými vložkami (zejm. parodiemi na současnou epiku), ale i s epizodami v podobě novel (Vdova z Efesu) a pohádek (o vlkodlaku) nebo úvah etických i literárních. Moderní překlady románu bývají doplňová­ ny podle přídavků francouzského důstojníka Nodota ze 17. stol., který předstíral, že nalezl úplný rukopis. Překlady: K. Hrdina, Petronius, Satyrikon, 1971' (AK sv. 9); J. Žigo, Satirikon, 1963 (slovensky); K. Hrdina, Hostina u Trimalchiona, 1959; F. Stiebitz, Efeská vdova, v: Antické novely, 1965. - Novelu o vdově z Efesu zveršoval S. K. Neumann ve sbírce Bohyně, světice a ženy, Zlatokvět II, 1915 a O. Fischer v básni Vdova, 1930 (ilustrace J. Švába).

Phaedrus [2. p. -ra], římský skladatel bajek v 1. pol. 1. stol. n. 1. Podle svých vlastních slov pocházel z Makedonie, v rukopisech je označován jako propuštěnec AuNapsal 15 knih bajek gustův. Fabulae Aesopiae (zachován výbor o 5 kn.) jambickým senárem. Kromě bajek zvířecích, ,,ezopských" (Vlk a beránek, Liška a hrozny) zveršoval zde i četné anekdoty a novely. Ke každé bajce připojil mravní

naučení; v některých mluví proti Pincius mons (lat.) viz Řím

mocným a straní chudým.

Pharsalus viz Farsálos Philippus Arabs. Marcus Iulius Ph. A. [2. p. Marka -ia -pa -ba], římský císař v letech 244--249, arabského původu. Na vých. uzavřel r. 244 mír s Peršany, ale na sev. neustávaly za jeho vlády útoky barbarů na řím. hranici (Góti, Vandalové). Svého syna M. Julia Severa Philippa II. učinil svým spoluvladařem. R. 247 bylo slaveno tisícileté trvání města Říma. Nekázeň ve vojsku se stupňovala, o trůn se ucházela řada vojenských velitelů. Ph. A. zahynul nakonec v boji s -.Deciem (3) u Verony. Picenum [2. p. -na], krajina ve střední -.Itálii při pobřeží Jaderského moře, prostoupená mírnou pahorkatinou; obyvatelstvo Picenové, lat. Picentes ( -.sabellské kmeny), se věnovalo hlavně pěsto­ vání ovoce (zvl. hrušek, vína a oliv), ve vnitrozemí chovu hovězího dobytka a vepřů. Z měst vynikaly přístavy Ancona a Potentia (dn. Potenza), ve vnitrozemí Asculum (dn. Ascoli). R. 268 př. n. 1. bylo P. podrobeno Římany. pietas (lat.), ,,svědomité plnění mravních povinností". Jde-li o povinnost vůči bohu, pak p. -=- zbožnost (v tom smyslu byla p. např. charakteristickou vlastností Aenea ve Vergiliově Aeneidě, odtud jeho stálé epitheton pius Aeneas, zbožný A.). P. vůči obci znamená poctivé dodržování daného soc. řádu, odtud p. == spravedlivost, bezúhonnost; p. v poměru dětí k rodičům = vděč­ nost, vděčná láska; p. v poměru k císaři = věrnost (za císařství p. Augustorum znamenala i vzájemný vztah členů císařské rodiny). - Za -+Augusta se p. stala jedním z hesel jeho politiky. pignus (lat.) viz právo zástavní Piktové viz Kaledonci

Pindaros [2. p. -ra], * 522 nebo 518, t před 431 př. n. 1., největší představitel řecké sborové lyriky. Pocházel z thébského aristokratického rodu a celou svou tvorbu zaměřil k oslavě urozených lidí a boválkách řecko-perských hů; po demokratických zásluhy uznal Athén a opěvoval je. Pěstoval takřka všechny druhy sborové lyriky (dithyramby, žalozpěvy, hymny, písně taneční), zachovala se však jen asi čtvrtina jeho básní (celkem 45). Kromě mnoha zlomků jsou to 4 kn. -►epiníkií, určených vítězům ve všeřeckých gymnastických hrách v Olympii, Delfech, na lsthmu a v Nemeji (odtud jejich názvy Olympioníkais, Pýthioníkais, Isthmioníkais a Nemeoníkais). P. je psal na objednávku většinou pro dórské aristokraty a sicilské tyrany. Oslavoval v nich vrozené ctnosti aristokratů a svět bohů, který považoval za ztělesnění nejvyšších a neměn­ ných mravních hodnot. V tom se shodoval s názory hlásanými delf... skou věštírnou, s níž byl po celý život v těsném spojení. P-rova poezie má vznešený a vážný obsah, jemuž odpovídá slavnostní sloh. Kupí vedle sebe množství obrazů, často bez přechodů a spojení, takže jeho sloh je značně nesnadný. Jeho epiníkia mají strofickou strukturu, složenou obvykle podle schématu a a b, které se ně­ kolikrát opakuje. Hudební stránku P-rovy poezie nelze dobře posoudit, neboť jediné skrovné pozůstatky melodie k I. pýthické ódě jsou asi novodobým padělkem. Z některých narážek ant. autorů lze soudit, že jako v metrické skladbě, i v hudbě se P-rova poezie vyznačovala pestrostí ve střídání tónin i v nápěvech. Díky dokonalému souladu obsahu a formy působí P-rovy básně mohutným dojmem, a jsou proto právem nazývány -ódy. P. byl posledním velkým básníkem řec. aristokracie.

Překlady (ukázek): Výbor řec.; ŘecL; zpěvy, 1968.

J. Šprincl, Olympijské

Pilát (Pontský) viz Pontius Pilatus

Literatura: D. E. Gerber, A Bibliography of Pindar, 1513--1966, 1969.

pinakothéka (z řec. pinax, deska, kresba, malba, théké, místo k uložení něčeho), obrazárna, severní -+propylají na athénské křídlo -+Akropoli, jehož interiér měl stěny zdobeny tabulovými malbami i freskami. (Sbírky obrazů vznikaly i v chrámech, např. v Héraiu na Samu, v paláci králů pergamských, v řím. vilách.) - Dnes označení pro obrazárny v Itálii a v Mnichově.

pirátství bylo ve starověku velmi rozšířeno a nebylo příliš odlišováno od obchodu. Pro řeckou oblast je dosvědčeno již v homérských básních a rovněž Thúkýdidés (1, 5) uvádí, že v starších dobách „takové zaměstnání se ještě nepokládalo za potupné, nýbrž dodávalo jakousi slávu". Z obavy před piráty byla města často zakládána raději dále od moře, a ne bezprostředně na

pir

468/

pobřeží. P. bylo zakázáno jen vůči příslušníkům vlastní obce, jinak je stát u svých příslušníků nestíhal. Bylo též jedním z vydatných zdrojů otroků, protože lidé zajatí při nájezdech pirátů byli prodáváni do

(2200-1600 př. n. 1.) 2. krétské lineární písmo A (1900-1400 př. n. 1.) 3. krétskomykénské lineární písmo B (1450-1200 př. n. 1.) 4. písmo kyperskomínójské (1556-1000 př. n. I.) 5. klasické písmo kyperské (600-250 př. n. 1.) Vzájemný vztah těchto písem je asi takovýto: Z písma hieroglyfického se přímo vyvinulo lineární písmo A; ,,lineární" proto, že se někdejší více méně kresleně „hieroglyfické" obrazce zjednodušily ve znaky psané pouhými liniemi. Dále se však vývojová linie rozdvojuje: jedna větev, západní, přechází v lineární písmo B, dosvědčené jednak na --Krétě, jednak o něco později v pevninském Řecku, druhá větev se rozvíjí na --Kypru, a to nejprve jako písmo kyperskomínójské a o půl tisíciletí později jako klasické písmo kyperské. 1. Krétské písmo hieroglyfické je vůbec nejst. písemná soustava staré Egeidy. Ve svých začátcích, které sahají před r. 2000 př. n. 1., to ještě nebylo písmo v běžném smyslu slova, nýbrž znaky na kamenných pečetidlech nebo na jejich otiscích, které sloužily jako rozlišovací znač­ ky výrobní, popř. vlastnické. Pokročilejší forma hieroglyfického p. je dosvědčena až z prvních stol. 2. tis. př. n. 1. Na kamenných pečetidlech i jejich otíscích se tu již objevují celé skupiny znaků a setkáváme se i s delšími texty, vrývanými zejm. do hliněných tabulek - nápis na proslulém disku z --Faistu je patrně maloasijského původu. Přes­ ný počet dokladů tohoto p. není znám; neexistuje ani souborné vydání všech textů. Na nápisech psaných pokročilejší formou hieroglyfického p. lze rozlišit asi tři hlavní druhy písemných symbolů: a) fonetické znaky, b) obrázkové ideogramy (tj. symbolická zobrazení předmětů, c) různá číselná nebo měrná označení. Písmo směřuje nejčastěji odleva doprava, dílčí pojmové jednotky nebývají od sebe oddělovány. Jedinými prvky tohoto p., kterým jsme s to alespoň při­ bližně rozumět, jsou číselná označení a některé ideogramy. Jazyk p. se nepodařilo dosud zjistit; záhadou zůstává též původ samého p. a jeho vztahy k ostatním soustavám písma starého Orientu.

otroctví. Jako piráti prosluli v nejst. dobách především Kárové a Foiníčané, avšak p. se nevyhýbali ani Řekové.

Obvyklým jevem bylo p. i na Západě mezi Kartáginci, Řeky a

Etrusky navzájem. Zprvu byli jako piráti proslulí především --Etruskové. --Illyrové,a z nich zvl. Liburnové, narušovali řec. i řím. obchod v Jaderském a někdy i v Ionském moři. Moc illyrských pirátů byla podlomena v illyrské válce (r. 229-228 př. n. I. [--Illyrie]), ale až do poč. císařství své nájezdy čas od časuobnovovali. Ve Středomořísep. rozmohlo zvl. od poloviny 2. stol. př. n. 1., kdy byla oslabena námořní moc --Rhodu a poklesl význam helénist. říší --Ptolemaiovců a --► Seleukovců. Asi v téže době se stala pro výhodnou geografickou polohu střediskem pirátů --Kilikie. Římané svou ozbrojenou moc v té době zaměřovali především k ovládnutí pevniny, proto se akce pirátů přes občasné zásahy (např. 102 př. n. 1. proti kilickým pirátům) mohly vcelku nerušeně rozvíjet. Činnost pirátů zesílila v době válek s --Mithradatem VI. Tím začal trpět i obchod obilím, který směřoval do --► Ostie. Piráty zneškodnil teprve --►Pompeius, který na základě Gabiniova zákona r. 67 př. n. 1. obdržel pro boj s nimi zvláštní moci. Rozdělil Středozemní moře na 30 oblastí a svěřil v nich velení jednotlivým velitelům, kteří piráty soustavně stíhali. Zajatí piráti byli na příkaz Pompeiův usidlováni hlavně ve vnitrozemí Malé Asie, na Krétě i jinde. Za císařství udržovaly bezpeč­ nost na moři vojenské eskadry kotvící v --Misenu a --Ravenně ( --lodě [A]). Písa, též Písátis [2. p. -idy], krajina na dolním toku řeky Alfeios, v níž ležela -➔Olympia; asi od r. 570 př. n. 1. náležela P. k Élidě (--Élis). Město P. nikdy v této krajině neexistovalo. píseň

viz

zpěv

písma egejská, souhrnné označení pro soustavy písma, jichž se používalo v --Egeidě a na --Kypru dří­ ve, než se tam rozšířilo užívání řec. --abecedy. Rozeznává se celkem pět druhů e-kých písem: 1. krétské písmo hieroglyfické

2. Lineární pís1110 A se vyvinulo z p. hieroglyfického. Nejst. texty psané lineárním písmem A pocházejí z --Faistu (kolem r. 1900 př. n. 1.), další významné doklady byly odkryty v Mallii (ve vých. části Kréty), v --Knóssu a zejm. v -► Hagii Triadě. Celkový počet všech dokladů lineárního p. A činí asi 1500 kusů, mezi nimi je však asi 1200 málo významných pečetních otisků. Pro luštění písma je nejdů­ ležitější skupina asi 150 hliněných tabulek z Hagie Triady (z 2. pol. 16. stol. př. n. 1.). Mají tvar obdélníka postaveného na výšku, se 4 až 9 řádky textu, písmo směřuje vždy zleva doprava, jednotlivá slova jsou oddělována tečkami uprostřed řád­ ků. Vlastní text tabulek, skládající se nepochybně ze slabičných znaků

(celkem je jich známo okolo sta), bývá rovněž doprovázen ideogramy s přidruženými číselnými nebo měr­ nými označeními. Badatelé, kteří se pokoušejí o rozluštění lineárního p. A, se již shodli na fonetických hodnotách asi poloviny slabičných znaků, nelze však zatím říci něco přesnějšího o jazyku, který se pod líneárním p-mem A skrývá; někteří badatelé soudí, že to byl nějaký jazyk semitský, nelze však vyloučit ani možnost, že jde o nějaký ie. jazyk anatolského typu ( -►anatolské jazyky). 3. KrétskomykJnské lineární pís1110 B je mladší forma lineárního p. A; vznikla snad někdy v pol. 15. stol. př. n. 1. na Krétě pro účely řec. jazyka a používalo se jí v politickohosp. střediscích starých --Achajů (jak v krétském Knóssu, tak i později na řec. pevnině) k vedení admin. záznamů ( --mykénská kultura). Největší počet textů psaných tímto písmem pochází z Knóssu (asi 3600 hliněných tabulek, pře­ vážně zlomkovitých). Porůznu byly nalezeny doklady lineárního p. B i na řec. pevnině, a to zprvu jen na střepech nádob (asi 50 kusů z --Mykén, --+Orchomenu, --➔Eleu­ síny, -➔Tírynthu, a zvl. z --+Théb), později i na hliněných tabulkách. Největší počet tabulek byl na řec. pevnině v troskách starého --➔Pylu v --➔Messénii (celkem asi 1200 dokladů); druhý takový nález, podstatně menší, pochází z Mykén (asi 70 kusů). Časově bývají nejdů­ ležitější skupiny dokladů lineárního p. B řazeny takto: Knóssos kolem Písmo krétskomykénské, tzv. lineární B. Hliněná tabulka z Pylu, 1"l: . 11.:,tn.l . -~. '"

1.

pís

469/ r. 1400, Théby 1400 až 1360, Mykény 1275 až 1225, Pylos kolem r. 1200 (není však vyloučeno, že ně­ které tabulky z Knóssu jsou mladší než z r. 1400 př. n. 1.). Celkový počet dokladů lineárního p. B dosahuje dnes asi 5000 kusů. Tabulky, kterých je z tohoto počtu více než 99 %, mívají buď tvar obdélníku postaveněho na výšku, jako tomu bylo v Hagii Triadě, nebo častěji jde o podlouhlé destičky v podobě palmového listu. Texty tabulek mají ráz seznamů, sestavovaných k hosp. účelům. Fonetických znaků do nich vrývaných, které jsou nositeli vlastního textu, je celkem 90 a často jsou doprovázeny na konci řádků ideogramy; ty bývají opět blíže určovány číselnými a měrnými označeními (počet těchto nefonetických znaků činí asi 150). Asi 55 slabičných znaků je do té míry podobno slabičným symbolům lineárního p. A, že o odvození lineárního p. B ze staršího lineárního systému nemůže být pochyb. Jednotlivá slova bývají v lineárním písmu Baž na nepatrné výjimky oddělována svislou čarou; písmo smě­ řuje vždy odleva doprava. Rozluštění lineárního p. B (r. 1952) je dílem angl. architekta M. Ventrise, jenž se zabýval luštěním písma již od mládí a využil nakonec zejm. své válečné dešifrační praxe ve službě navigátora britského letectva. V poslední fázi luštění mu pomáhal angl. klasický filolog J. Chadwick. Správnost Ventrisových výsledků se podařilo ověřit zejm. na proslulé tabulce s trojnožkami, která byla nalezena až po rozluštění, a přesto se na ni slabičné hodnoty Ventrisova sylabáře výtečně hodily. 4. Písmo kyperskomínójské je odvozeno přímo od lineárního p. A. Doklady tohoto písma pocházejí

Písmo latinské, spona z Praeneste, snad již 7. stol. př. n. 1. Písmo římského náhrobku, Aurelius Hermia a žena Aurelia, 1. stol. př. n. I. (Londýn)

,IVS·CECOLlé

"I MINA LE 'lEC·~'1A.E-ME-FA A TO j PllA.[CUSIT'COl!tO~:

to

.., AO,tT.JtAM ,i.

t

,4N1M0

t>O-J:IQA,qllO"'E \ St •ll'IJDIC>r.\tlLl~\11\' 1\A.L~INA\J,O.mf .

c 11r-...a·off4Clef

od všech předchozích soustav většinou zprava doleva. Základy k rozluštění klasického p. kyper-

Francouze C. F. A. Schaeffera v kyperském -.Enkomi a v Ras Šamra (starověký -.Ugarit); tabulky, které tam byly nalezeny, pocházejí z 16.-13. stol. př. n. 1. Na rozdíl od lineárních písem A a B, kterými se psalo na tabulky pouze vysušené na slunci, jsou kyperskomínójské texty psány na tabulkách poté vypalovaných. Celkový počet dokladů činí asi 200 nápisů. K pokusům o rozluštění se hodí nejlépe velká tabulka z Enkomi, na níž lze rozlišit asi 55 slabičných znaků. Na rozdíl od druhých egejských písem nejsou v kyperskomínójském písmu dosvědčeny ani ideogramy, ani čísel­ ná a měrná označení. Písmo směřu­ je zleva doprava, slova bývají větši­ nou oddělována svislými čarami nad řádkou. O jazyku kyperskomínójských nápisů je možno říci jen tolik, že nemuselo ve všech přípa­ dech jít o jeden a týž jazyk. 5. Klasické písmo kyperské je z egejských písem nejmladší; lze je bezpečně považovat za přímé pokračování písma kyperskomínójského. Tímto slabičným písmem je psáno přes 500 zachovaných textů ze 7. až 3. stol. př. n. 1., nalezených na různých místech na Kypru. Proti dokumentům, psaným staršími slabičnými písmy, se tu již setkáváme i s četnými nápisy na stavebních památkách. Klasické písmo kyperské nemělo na celém Kypru stejnou podobu; byly to vlastně dvě dílčí slabičné soustavy. V častější z nich se dnes rozeznává celkem 55 růz­ ných znaků; ideogramy tu chybějí. Slova jsou téměř vždy oddělována tečkami nebo svislými čarami nahoře, a však písmo směřuje - na rozdíl

Angličanem

ského byly položeny již r. 1871 G. Smithem. Během krátké doby se pak podařilo prokázat u celé řady nápisů, složených tímto písmem, řecký charakter jazyka. Některé nápisné doklady však působí tak neřeckým dojmem, že pravděpodobně toto písmo původ­ ně sloužilo k zachycování jazyka předindoevropského obyvatelstva na Kypru. Literatura: E. L. Bennett, The Pylos Tablets, 1955; A. Bartoněk, Nynější stav v luštění krétskomykénského lineárního písma B, Sborník prací fil. fak. brnenské university A4 (1956), 108-122; M. Ventris - J. Chadwick, Documents in Mycenaean Greek, 1956; J. Chadwick, The Decipherment of Linear B, 1963'; C. J. Ruijgh, Tabellae Mycenenses selectae, 1962; A. Bartoněk, Nynější stav v lušteni krétského lineárního písma A, Mnema Vladimír Groh, 1964, 198-210; J. Chadwick - J. T. Killen, The Knossos Tablets 3 , Bul!. of the lnst. of Class. Stud. of the Univ. of London, Suppl. No. 15, 1964; A. Bartoněk, Zlatá Egeis, 1969. - V. t. s. v. mykénština; mykénologie; mykénská kultura.

písmo latinské vzniklo jako jedno z písem Apeninského poloostrova v prvním tisíciletí př. n. 1. Svůj pů­ vod odvozuje z řecké -►abecedy západního typu, prostředkované pravděpodobně písmem etruským (--Etruskové). První památky Z-ho písma jsou ryté texty z rozhraní 7 .-6. stol. př. n. 1.; nejstarší je nápis na zlaté sponě z -Praeneste a n:ipis nalezený pod tzv. lapis niger (--•cippus). Nejst. nápisy byly psány archaickou kapitálou, která postupnc zjednodušovala a stabilizovala své formy, takže v památkách 4. stol. př. n. 1. byly tvary jednotlivých liter již zhruba ustáleny (pův. počet 21 písmen vzrostl v 1. stol. př. n. l.

Monumentálni nápis císaře Augusta

.jJ~?třifi:Á E~ÁR/D I.vI. •

·v

iELIVS:Ll :RMlA

\ CA.no ) "ll"flllC~V"-'Ar

především z Kypru, ojedinělé nálezy byly učiněny i na syrské pevnině. K nejvýznamnějším nálezům došlo v posledních letech při výkopech

~

pís

470/

Náhrobní nápis z Kelemantie (Leányvár u Komárna), zač. 4. stol. n. l.

Nápis na skále hradu z r. 179 n. 1. (písmena vybarvena, ne vždy presně)

trenčínského

na 23). Kapitála sloužila jako p. nápisové, užívalo se jí však i jako písma poznámkového a knižního (nejst. dochované papyry s lat. textem jsou z konce 1. stol. př. n. l.). Kapitála se vzhledem k různému způsobu použití diferencovala do tří hlavních grafických podob. Základním typem bylo tzv. všední klasické (též knižní) p., od něhož se jako kaligrafická větev odvozovalo p. monumentální (scriptura monumentalis) a jako p. poznámkové starší římská kurzíva. Všedního klasického písma se užívalo zejm. v knihách a aktech; mělo malé, lehké litery, jejich výška však často kolísala. Písma monumentálního se užívalo na nápisy, kaligrafické knihy, vyhlášky a jiné písemnosti, u nichž záleželo na estetickém účinu a zřetelnosti. Mělo dvě formy: capitalis quadrata s písmeny komponovanými do čtverce a capitalis rustica s písmeny protáhlými do výšky. Starší římské kurzívy se používalo pro psaní dočasných aktů, poznámek a záznamů; proto byly její tvary přizpůsobovány pro rychlé psaní. Písmena byla často vzájemně spojována a různě deformována. Na začátku 3. stol. n. 1. vznikla z všedního klasického písma primitivní -+minuskule (též nové všední p.): majuskulní (-+majuskule) tvary liter se měnily ve formy ruinuskulní, změnilo se stínování písmen, byly zvýrazněny vertikály (svislé čáry),p. se postupně sklánělo mírně vpravo. Změny se projevily i v kaligrafické a zběžné (kurzívní) větvi. Kaligrafický typ se nazývá unciála; vyznačují jej oblouky místo hranatých tvarů a blízkost majuskulním tvarům liter. Zběžnou větev, mladší fímskou kurzívu, charakterizují dů-

sledně

minuskulní tvary písmen, k dříkům, začínajícím nad řádkou, a spojování liter. Toto p. je těžko čitelné, neboť ve vedení tahu (,,duktu", lat. ductus) se projevoval individuální charakter jednotlivých písařů. Proces přetváření primitivní minuskule ve vyspělé minuskulní p. byl dlouhodobý a podléhal ruzným vlivům; význačným prvkem bylo i zpětné působení majuskuly, které dalo vznik přechodnému stupni, polounciále, v níž se mísily jak tvary majuskulní, tak minuskulní. Polounciály se užívalo od 5. do 9. stol. Rozpad říše římské, stěhování národů a pronikavé změny v ekon., polit. a kulturním životě záp. Evropy byly hlavními předpoklady pro vytváření regionálních druhů písma; na kontinentě se opíraly o primitivní minuskuli (resp. mladší řím. kurzívu), na britských ostrovech vycházely z unciály (resp. polounciály). Vznikla tzv. národní písma, která v záp. Evropě (tradičně a nepřesně) dělíme na p. visigótské, písma italská ( langobardské, montecassinsko-beneventské, kuriální) ap. merovejské; písma insulární, jichž se užívalo na britských ostrovech, se vyhranila v p. irské a anglosaské; obě se objevují jak ve formé polounciální, tak minuskulní. Všeobecný úpadek ant. tradice, rustikalizace společenské struktury a prohlubující se všeobecný partikularismus vedly v 7. a 8. stol. k izolaci kulturních center, k stupňování rozdílů mezi jednotlivými národními p-my, ke grafickým svévolím a stupňující se nečitelnosti rukopisů. Mizela možnost snadné grafické komunikace, a proto se již v 8. stol. začaly objevovat tendence, připojování obloučků

které se snažily zjednat nápravu vytvořením nového jednoduchého minuskulního písma. Rozhodujícím předpokladem pro vznik karotiny (resp. karolinské minuskule), která tyto požadavky splňovala, byla vláda Karla Velikého, jenž podporoval všechny unifikační tendence a prostřednictvím své akademie (karolinská renesance) se snažil uplatňovat svůj vliv nejen na školství, nýbrž na celý kulturní život. V těchto podmínkách se nové p. rychle šířilo jak v centru, tak i na perifériích říše. Karolina odstranila rozdíl mezi písmem knižním a užitkovým, používalo se jí v knihách i na listinách. Zpočátku v ní ještě přežívaly některě rysy národních písem, během pozdějšího vývoje však zmizely a karolina si poměrně dlouho uchovávala svůj osobitý grafický charakter, i když lze definovat řadu typů a variant. Během 10.-12. stol. se změnil zvláště poměr mezi výškou a šířkou liter. Karolina se měnila v duchu nového slohového cítění v gotiku (resp. gotickou minuskuli). Charakterizovala ji převaha vertikál nad horizontálami, lom obloučků a dříků, stínování, vzájemné spojování dvou protilehlých obloučků. Diferencované typy kodexů, dané odlišnou funkcí textů, si pak brzy vynutily i diferenciaci gotiky. S rozvojem měst a obchodu, provázeným demokratizací vzdělání a zakládáním universit, se znovu objevila potřeba rychlého běžného písma. Vznikla kurzíva, nikoliv však na základě mladší římské kurzívy, nýbrž pokleslé (zběžné) karoliny. Od gotiky se odlišovala nejen tendencí spojovat písmena, nýbrž i řadou změn ve tvaru liter (nejvý-

pís

471 / je protahování dříků písmen f a J [ dlouhé s] pod základní linku a jednobříškové a). Ač byla p-mem po výtce poznámkovým, prosadila se brzy kurzíva v kodexech i jako p. textu. Ve druhé pol. 14. stol. se začala vyvíjet i specifická knižní p-ma, tzv. bastardy, kombinující rysy kurzívy (zvl. ve tvaru liter) s principy minuskule (důsledné oddělo­ vání liter). Jako p. umělé se objevuje na poč. 15. stol. humanistika (resp. humanistická minuskule). Vznikla z čin­ nosti it. humanistů, kteří se mylně domnívali, že kodexy s texty ant. autorů jsou psány ant. písmem, a vědomě je napodobujíce netušili, že obnovují karolinu. Humanistika se rychle šířila, později se diferencovala podle stupně kaligrafie a vývoj si vynutil i vznik kurzívy (cursiva humanistica). Významným předělem ve vývoji !-ho písma byla druhá pol. 15. stol.; od té doby se vedle sebe vyvíjela písma novogotická a humanistická. Novogotická písma prošla v následujících stoletích složitým vývojem, lze je však schematicky rozčlenit do tří skupin: kaligrafická p-ma knižní (fraktury), p-ma kancelářská (kanzlei), která souvisela se staršími bastardami, a zběžný kurrent, který se v průběhu 16. stol. vyvinul z gotické kurzívy. Humanistické p. se rozvíjelo nejdříve v Itálii, prostřednictvím papežské kanceláře se však rychle šířilo po celé Evropě. Již v 16. stol. bylo zcela běžné v lat. památkách, do textů v národních jazycích pronikalo však u různých národů v ruznou dobu. Nejpozději se ujalo v textech německých, kde k téměř úplnému vytlačení novogotických písem došlo až r. 1941. Humanistické p. se dělí na majuskuli, minuskuli a kurzívu. Majuskule, napodobující kapitálu, se užívalo jen v nadpisech a začátečních písmenech, minuskule, zvaná antikva, se uplatňo­ vala zejm. v tiscích nebo rukopisných knihách; humanistická kurzíva pak sloužila jako běžné písmo. Vyvíjela se pod tlakem kurrentu a z tohoto vývoje se postupně zrodilo moderní kurzívní p., které obvykle nazýváme latinkou. Její přednosti před kurrentem jsou nesporné: je jednodušší, každé písmeno má jen jednu grafickou formu, spojnice mezi literami nenarušují tvary pí'3men, ubylo zkratek. znamnější

Literatura: B. Bretholz, Lateinische Paliiographie, 1926; J. Mallon - R. Marichal - Ch. Perrat, L'écriture latine de la capitale romaine a la minuscule, 1939; G. Battelli, Lezioni di paleografia, 1949 3 ; J.

Mallon, Paléographie romaine, 1952 (jen men, pokud možno hranatých. o písmech antických; základní dílo); B. Geometrickým tvarům odpovídalo Bischoff, Paliiographie, 1956' (v: Deutsche Philologie im Aufrifi, vyd. W. Stammler); v Athénách i symetrické uspořádání H. Forster, Abrifi der lateinischen Palao- písmen, která byla seřazena nejen graphie, 1963"; J. Boiluaert - F. Peeters, horizontálně, ale i vertikálně, takže L'écriture latine, 1963; A. D. Ljublinskaja, na každém řádku byl týž počet písLatinskaja paleografija, 1969. G. Friedrich, Učební kniha paleografie men, ve stejných vzdálenostech. vývoj a Dejiny latinské, 1898; A. Húščava, způsob, oblíbený zvl. v 5. a nášho písma, 1951 ; J. Šebánek, Pomocné Tento védy historické I, Paleografie, Učební 4. stol., se nazývá stoichédon. V době texty vysokých škol, UJEP v Brne, 1971'; helénist. ztrácí monumentální p. F. Muzika, Krásné písmo ve vývoji laprostotu, dříky se začínají lišit tinky 1-11, 1963•.

písmo řecké. Řekové začali užívat hláskového písma v 9.-8. stol. př. n. 1. (starší ř. p. bylo slabičné (--+-písma egejská]). Nejst. nápisy jím psané pocházejí z 8. stol. př. n. 1. a až do 6. stol. bývají psány zprava doleva. Delší texty v této době jsou psány bústrofédon (,,jako se obracejí dobytčata" [při orání]), to znamená, že další řádek začínal pod koncem řádku předcházejícího. Až do konce 5. stol. př. n. 1. se užívalo různých místních abeced (-►abeceda řecká), jež se lišily ně­ kterými znaky a jejichž písmo po estetické stránce bylo dosti neumě­ lé. Teprve v 5. stol. př. n. I. se ustálilo monumentální p., vyznaču­ jící se symetrií, geometričností, prostotou a stejnou velikostí pís-

tloušťkou, přidávají se k nim ozdobná zakončení, některá písmena nabývají na šířce, některá se zaoblují

(E

=

E, :E = C); tento vývoj po-

kračuje nepřetržitě v řím. době, ale někdy se naopak objevují archaizující tendence (v době Hadrianově).

P. knižní (unciální) a kurzívní ( -kurzíva) začalo působit na p. monumentální (nápisné) už v době klas. a vyvíjelo se dlouho vedle něho, ale studovat je můžeme až na -papyrech doby helénist. od konce 4. stol. př. n. I. P-mem unciálním byly psány lit. texty. Vyznačuje se zaoblenými tvary (např. E, C), je stavěno buď kolmo nebo je skloněno doprava, písmena nebývají stejně vysoká a široká (širší bývají např. Z, H, M, N, II, .Q), vždy však jde o písmo majuskulní. Nejst. doklady Písmo fecké, athénská státní smlouva se Samem z r. 405/404 pf. n. I. (Athény)

472/

pís ..........,•__ asi -'

'

o

. •

:

-

li

i, ;·-

•

,:.

'

-,

d':C._4ii;;,. ' - =:- - -

-

.

C •

-

t .,

.,l lH-,~L--:-

-•

1

r - ;

_ -_ _ ; --~ ___ . C .

I

.. ~-~~ ' -:,L . --f' •· ifJ,..
,J

tr .t~ ., ,.

i.

~

I

/o C'1

- ,.

r

,. •

i\' .

Písmo lářský


!). :- -

11 • ~ ~ --1_

-·

..

1,-/'-t -~·" - 'J'!i,
-Terentius. Často _v9jáka, klasicky podaná, se stala spojovai- růzf'lt! předlohy y_ jedinou _ jednou z předloh Shakespearova hru (-+kontaminace). Své pečlivě Falstaffa. komponované vzory přizpůsoboval Travestií mýtu je komedie nenáročnému vkusu svého publika, o zplození Hercula, Amphitruo, které tvořil řím. městský lid i selské v prologu charakterizovaná jako obyvatelstvo, přesídlené za 2. tragikomedie. Stala se vzorem pro --+punské války do Říma. Zeslabo- Molierova Amphitryona. val vážné stránky svých předloh a K typu vážné činohry náleží: zesiloval fraškovité prvky. Vkládá- Captivi (Zajatci), ,,dojemná" kamením zpěvních árií ( -+cantica) die bez ženských úloh. Komický obnovil v komedii hud. prvek, který živel zde zastupuje jen parasit; z helénist. komedie téměř vymizel, podobného rázu je Trinummus a vytvářel tak mnohdy jakési ope- (Trojgroš). Motiv odloženého nebo rety. Řcc. předlohy ztrácely v jeho ztraceného a po letech znovu nalerukou většinou svou uhlazenou zeného a poznaného dítěte ( -+anaeleganci a jemný vtip, ale nabývaly gnórismos) se vyskytuje v komedii dravé komické síly a neobyčejné Cistellaria (Komedie o skřínce), svěžesti, jíž P-tovy hry působí na Rudens (Lano) - v tklivé činohře, diváka dodnes. Tomu napomáhal jejíž stavba má mnoho společného též bohatý a ohebný jazyk, jenž s pozdními tragédiemi --+Eurípidohojně čerpal z lid. mluvy, ale liboval vými -, Vidularia (vidulus - kožesi i v novotvoření. To souvisí se so- ný vak), zachovaně jen ve zlomcích, ciálním zamerením jeho kusů. a v komedii Poenulus (Kartágiňan). Kdežto nová komedie si hleděla vyš- Stichus (jméno otroka) je příkladem ších vrstev athénské společnosti, P. volné kompozice, řada výjevů bez byl svým demokratickým smýšle- souvislé intriky je tu spojena spaním blízký lidu, jehož sympatie a lečným tématem o návratu dvou antipatie sdílel. bratrů k jejich věrným manželkám. Námětem většiny P-tovýchkomeNa záměně osob k nerozeznání si dií je milostná zápletka (nelegální podobných se zakládají Menaechmi svazek, který skončí vždycky dobře, (Blíženci), typická komedie situač­ tj. koupí milované dívky nebo sňat- ní; Shakespeare ji přepracoval kem), rozdíly jsou v rozmanitosti v Komedii plné omylu. vnějších situací nebo povah a ve Pro novověkou veselohru měl P. vedlejších osobách, v krajním pří- nesmírný význam. Od 15. stol. padě se vedlejší osoba stane hlavní jej zpracovávalo a napodobovalo postavou (Pseudolus). množství dramatiků různých nároPodle tématu lze P-tovy komedie dů: Shakespeare, Moliere, Holberg, rozdělit na několik skupin. K typu Lessing aj. - B. Martinu napsal komedie intrikové, jenž je v jeho libreto své komické zpěvohry „Voké -+komedie, přibližně současník -+Aristofanuv. Zachovalo se 30 názvu jeho kusů, mezi nimi jsou však některé nepravé; Jeho hry se vyznačují ostrou, a zejména adresnou kritikou tehdejší politiky. Byl první, jenž nazval své hry jmény napadaných politiků (např. Hyperbolos, Peisandros, Kleofón). Psal též travestie mýtů. Jeho hry byly ceněny a dlouho čteny, proto se z nich zachovaly četné zlomky.

p ják a tanečnice" podle Plautova Pseudola, 1926/27. K. Kupka složil podle Plauta operu Taškář, 1955. Preklady: V. Nebeský, Pleníci (Captivi), 1873; J. Král, Menaichmové, 1890; J. L. Čapek, Komedie o strašidle, 1904; totéi: Kl. Pražáková, 1926; J. Pokorný, 1960; J. L. Čapek, Pseudolus, 1907; VI. Šrámek (Lišák Pseudolus), 1946; J. L. Čapek, Chlubný vojín, 1914; VI. Šrámek, Tlučhuba (Miles gloriosus), 1953; I. Šafár, Chvastúň, 1962.

plebejové, na rozdíl od -►patriciů nejspíše potomci přistěhovalců do Říma v rané fázi jeho vývoje. P. byli svobodní řím. občané, ale jejich občanská práva byla zprvu omezena (zvl. neměli právo zastávat vyšší úřady a uzavírat s patricq právoplatný občanský sňatek [ -+manželství (2)]). Mnozíp. žili jako-klienti. Byly však od nich vyžadovány četné povinnosti, zvl. vojenské. P. nabyli záhy významného postavení v řím. hospodářském životě. Zaměstnávali zemědělstvím (pěstováním obilí), řemeslem a částečně i obchodem. Až do reformy, přičítané Servi u Tulliovi, stáli p. mimo řím. národ

se

(-+populus Romanus). -+Serviovské zřízení zahrnulo sice p-je do řad řím. národa, ponechalo je však nadále v podřízeném polit. postavení. Za rané republiky došlo k ostrým bojům mezi p-ji a patricii, v nichž si p. vybojovali polit. zrovnoprávnění. V tomto boji podle tradice p. třikrát opustili Řím (tzv. secesse r. 494, 449, 287), aby prosadili své požadavky. Hlavní data z bojů p-jů s patricii: r. 494 zřízení tribunátu lidu (-►tribunus [4]plebis); r. 449 kodifikace práva (zákony XII desek, -->-leges XII tabularum); r. 445 uděleno plebejům sňatkové právo (ius conubii [ -+občanství (2)]); r. 367 povolen přístup ke konsulátu;,' r. 300 do kněžských kolegií (zákon Quinta Ogulnia Galla); r. 287 se stala usnesení plebejského tributního shromáždění (-+sněmy [2]), tzv. plebiscita (-+plebiscitum), zákonnými ustanoveními platnými pro celou řím. obec. Po vyrovnání protikladu mezi p-ji a patricii vzrostl význam patricijsko-plebejské -+nobility.

plebiscitum (lat.), usnesení plebejského shromáždění (concilium plebis [ -+sněmy (2)]). Řím. tradice spojovala zavedení p-tu s prvním vystěhováním -+plebejů z města (r. 494 př. n. 1.). P. vázalo pův. jen plebeje. Podle zákona Publilia Philona z r. 339 př. n. 1. platilo pro všechny občany, jestliže se mu dostalo schválení senátem (patrum auctoritas). Zákonem Hortensiovým (r. 287 př. n. 1.) bylo stanoveno, že se má p-tum dostat schválení senátu

ple

478/

předem, dříve než se návrh zákona dostal do shromáždění. Od té doby se p. označuje takě /ex (zákon). -

ských tragiků ve 3. stol. př. n. I.). Ve franc. literatuře básnická škola Ronsardova v 16. stol., jež napodobovala ant. vzory.

V. t. zákony.

plebs (lat.), lid, název pro široké vrstvy římského obyvatelstva na rozdíl od privilegovaných --patriciů, s nimiž vedl po dlouhou dobu zápas o zrovnoprávnění. - Skládal se ze dvou hlavních složek: 1. plebs urbana, městský lid (drobní řemesl­ níci, obchodníci, nádeníci), jehož počet ponenáhlu vzrůstal, zvl. od druhé -.punské války (218-201), v té míře, jak chudlo obyvatelstvo venkova, bylo nuceno prodávat svůj zeměd. majetek a stěhovalo se do měst, především do Říma. Tam doufalo získat alespoň nuznou obživu ( --+proletarii). Pokud byli pří­ slušníci městského lidu římskými občany, měli i právo hlasovat na sněmech a volit úředníky; to jim umožňovalo zasahovat do polit. dění v Římě, a to zvlášť silně v době krize řím. republiky. Boj lídu byl těsně spjat s otázkou agrární ( -.pozemkové reformy), s požadavkem likvidace dluhů a zachování široké pravomoci lidových -.sněmů (2) a tribunátu lidu (-.tribunus [4] plebis). S agrární otázkou souvisel zvl. požadavek nízkých cen obilí, popř. jeho rozdávání zdarma (-.frumentace). Počet nemajetných obyvatel Říma byl snižován -.kolonizací; 2. plebs rustica, venkovský lid (drobné rolnictvo, vesničtí řemesl­ níci, námezdní pracující, bezzemci) usiloval především o rozdělení půdy ve svůj prospěch. Od doby -.Mariovy (koncem 2. stol. př. n. I.) přicházeli nemajetní obyvatelé měst i venkova do řím. armády. Za císařství byl samostatný polit. boj městského i venkovského lidu vystřídán novými formami odporu: ozbrojenými povstáními ( -.agonistikové; -.bagaudi; -.bů­ kolové; -.Firmus; -.latrones), útě­ kem z dosavadního bydliště do odlehlých míst (--anachórésis), popř. k jinému pánovi ( -.patrocinium). (řec. -►Atlantových

Plejady

Pleiades), 7 dcer byly Maia, matka -.Hermova, a Élektrá, matka Dardanova [ -.Dardanové]). Když je boiótský lovec Órión po pět měsíců pronásledoval, byly promě­ něny nejprve v holubice a pak ve hvězdy. Východ tohoto souhvězdí (Kuřátka) v pol. května znamenal začátek doby příznivé pro námořní plavbu, s jeho západem v říjnu nastávalo období bouří a dešťů. Plejada - skupina vynikajících současníků, básníků, umělců apod. (např. skupina sedmi alexandrij(nejznámější

Plinius 1. Gaius P. Secundus [2. p. -ia -ia -da], zv. Maior, tj. Starší, 23-79 n. l., vysoký římský správní a vojenský úředník (admirál); zabýval se jako vzdělaný diletant četnými vědními obory. Jeho bohatá lit. činnost byla vcelku kompilač­ ní. Na osobní zkušenosti se zakládaly jeho (nezachované) dějiny germánských válek Bella Germaniae (20 kn.), z nichž čerpal -.Tacitus. Zachovala se jen obsažná encyklopedie Naturalis historia (Přírodo­ věda, o 37 kn., obsahující na 20.000 údajů z 2. 000 kn. asi 500 řec. a řím. autorů), které se užívalo jako zásobnice vědomostí až do vzniku novodobého empirickěho bádání a která je i dnes cenným pramenem pro dílčí poznatky z ant. zoologie, botaniky, mineralogie a lékařství; trvalý význam mají kn. 24.-26. pro dějiny výtv. umění. P. neměl dost kritičnosti, přejímal nevědomky i omyly, jeví však bystrý úsudek i snahu zachytit, co se dalo, z vlastního názoru: přivážeje jako velitel loďstva v Misenu pomoc postiženým při výbuchu Vesuvu 24. 8. 79 n. I., pozoroval současně i prů­ běh katastrofy a zaplatil za to životem. Jeho život, dílo i smrt popsal podrobně jeho synovec --+Plinius Ml. (v dopisech 3, 5 a 6, 16). Prek/ad: B. Ryba, Č:lovek (7. kn. Nat. hist.), 1931; V. Prach, O umění a umělcích (25.-26. kn.), 1941.

2. Gaius P. Caecilius Secundus [2. p. -ia -ia -ia -da], * 61/62, t asi 114, zvaný Minor, tj. Mladší, na rozdíl od svěho strýce a pozdějšího adoptivního otce, pocházel z bohaté rodiny ze severoit. kolonie Novum Comum. Záhy přišel do Říma a věnoval se tam literatuře, řečnictví a veřejně činnosti; vrcholu úřední kariěry dosáhl konsulátem r. 100; v letech 110-112 nebo 111-113 spravoval jako mimořádný císařský legát provincii Pontus a Bíthýnii. Vedle -.Tacita, s nímž ho pojilo pevné přátelství, byl nejvýznačněj­ ším spisovatelem doby Traianovy. Jeho vytříbené Dopisy (9 knih) podávají barvitý obraz kulturních i hospodářských zájmů řím. společ­ nosti a svědčí o humánní, ale poně­ kud ješitné povaze svého tvůrce. Důležitým hist. pramenem je jeho Panegyricus ad Traianum (Chvalořeč na Traiana), pronesený původně jako dík za udělení konsulátu a pře­ pracovaný později na bombastickou chválu císaře. Úřední korespondence s Traianem z doby správy

Bíthýnie (10. kn. Dopisů) dokresluje P-ia jako svědomitého úředníka a je prvořadým pramenem pro poznání správy i hosp. a soc. poměrů v řím. provinciích; v této korespondenci se zachoval také dopis o křes­ ťanech i s odpovědí Traiana, který radí postupovat vůči nim mírně. Dopisy P-iovy,lišící se formou i obsahem od listů -.Cicerona, s nímž P. vědomě soupeřil, byly v oblibě v pozdní antice ( -.Sidonius Apollinaris; -.Symmachus) a v humanismu, podobně Panegyricus se stal vzorem pro pozdější lat. panegyriky; korespondence s Traianem došla pro svou cenu jako hist. pramen větší pozornosti až v době moderní. Překlad (ve výboru): R. Kuthan, Dopisy, 1942. Literatura: L. Vidman, Etude sur la correspondance de Pline le Jeune avec Trajan, Rozpravy Č:SAV, 1960.

Plótíno~ [2. p. -na], 205-270 n. I., narozen pravděpodobně v egyptské Lykopoli, řecký filosof, hlavní před­ stavitel ➔ novoplatónismu. Jeho uči­ telem byl alexandrijský filosof -.Ammónios Sakkás. Od r. 243 působil P. v Římě a měl četné posluchače i mezi řím. aristokracií. K jeho příznivcům patřil těž císař Gallienus a jeho choť Salonina; pod jejich patronátem měl založit v již. Itálii podle vzoru Platónových Zákonů město Platónopolis, k uskutečnění plánu však pro intriky u dvora nedošlo. P-novy spisy, rozdělené do 6 skupin po 9 pojednáních, a zvané proto Enneady (Devítky), byly vydány posmrtně jeho nejvýznamnějším žákem -.Porfyriem. P. vytvořil systém důsledného idealistického monismu; byl pře­ svědčen, že autenticky interpretuje myšlenky Platónovy, ve skutečnosti však udělal novou syntézu ze všech dřívějších idealistických směrů. Konečným pramenem všeho, co existuje, je podle P-na neosobní božský princip; bůh je absolutně dokonalý, takže o něm nelze vypovídat nic pozitivního; každá výpověď by totiž nutně znamenala omezení jeho dokonalosti. Relativně nejvýstižněji lze boha označit jako „jedno" nebo „dobro". Z vnitřní podstaty „jedna" vyzařuje světový rozum (nús), jenž v sobě obsahuje platónské ideje a nazírá je svou nevyčerpatelnou a věčně stejnou aktivitou. Ideje božího rozumu tvoří inteligibilní (jen rozumu přístupný) svět (kosmos noétos), jakýsi ideální plán světa hmotného. P-nův nús odpovídá Aristotelovu prvnímu hybateli (noésis noéseós, myšlení myšlení). Ze světového rozumu vyzařuje

479/ světová duše (psýché),jakožto jednota mnoha duší dílčích. Duše obsahuje stejné ideje jako nús, nemá však jeho jednotnosti a neměnnosti, nýbrž sestupuje do světa časopro­ storového (hmotného, smyslového), jehož je organizujícím a řídí­ cím principem. U P-na má duše analogickou funkci jako duše v Platónově Tímaiu a logos ve stoicismu. Hmotu (hýlé), nejnižší složku ve struktuře světa, chápal P. jako pouhý prostor pro aktivitu světové duše, jako něco neurčitého, přesně nepoznatelného, a tudíž i zlého. Charakteristickým znakem světo­ vého celku je u P-na stupňovitost. Každý nižší stupeň jsoucna je nutným produktem stupně vyššího, aniž se tím však podstata stupně vyššího mění. Např. ,,jedno", produkující rozum, přirovnává P. ke slunci, jehož podstata se - jak se mylně domníval - neztenčuje tím, že vyzařuje světlo. Vyzařování ( --+emanaci) jednoho stupně jsoucna z druhého nechápe P. jako proces, jenž proběhl v čase, nýbrž jako vztah odvěké odvozenosti nebo závislosti. Struktura světového celku je podle něho věčná. P-nova ontologie tvoří organickou jednotu s etikou a gnoseologií. Člo­ věk je --+mikrokosmos; jako jednota těla, duše a rozumu vykazuje analogickou strukturu s vesmírem (makrokosmem). Základní význam v P-nově etice i gnoseologii má princip připodobnění (homoiósis). Lidské činnosti hodnotí podle toho, z kterých složek člověka vyvěrají a s kterými stupni světového celku ho sbližují. Nejdříve se má duše očistit od poskvrňujícího spojení s tělem; toho dosáhne potlačováním vášní a rozvíjením mravních ctností. Vyšší stupeň života představuje teoretická aktivita, při níž člověk zachází s abstraktními pojmy a dospívá až k nazírání světového rozumu. Vrcholem poznání i štěstí, kterého lze dosáhnout jen zřídka, je mystická -+extáze (ekstasis), kdy člověk pozbývá individuálního vědomí a sjednocuje se s božstvem.

Literatura: E. Bréhier, La philosophie de Plotine, 1928; W. R. Inge, The Philosophy of Plotinus, 1929 3 ; A. H. Armstrong, The Architecture of the Intelligible Universe in the Philosophy of Plotinus, 1940; A. H. Armstrong, Plotinus, 1953, 1962 2 •

Plútarchos [2. p. -cha] z boiótské Chairóneie, * asi 50 J t nedlouho po 120 n. l., jeden z nejvzdělanějších a nejplodnějších řeckých spisovatelů římského období. Filos. vzdělání se mu dostalo v Athénách, polit. eoslání ho přivedlo několikrát do Ríma. Svým romanofilským smýšlením si získal přízeň císařů Traia-

na a Hadriana, kteří mu udělili vysoké hodnosti. V rodišti zastával místní úřady, byl členem kolegia delfských kněží a vyučoval v kroužku, jehož jádrem byla jeho rodina. Ant. seznam P-chových prací obsahuje 227 čísel, zachovalo se z nich přes 150;-Dělí se na dvě kategorie: 1. Populárně filos. pojednání, Éthika (citovaná obv. latinsky Moralia) ; 2. Zivotopisy. V Moraliích se P. zabýval nejen tématy etickými, nýbrž i otázkami filos., pedag., polit., náb., lit., matem. a přírodověd­ nými. Pro poznání stoickě a epikúrovské filosofie jsou významné jeho zachované polemické spisky (3 proti stoikům a 3 proti epikúrovcům). P. nebyl samostatným myslitelem. Sám se počítá ke škole Platónově, ve skutečnosti je však eklektik se silným sklonem k mysticismu. Z největšího P-chova díla Bioi paralléloi (Souběžné životopisy) se zachovalo 23 dvojic životopisů vynikajících Řeků a Římanů a 3 životopisy samostatné. P. chtěl srovnáním významných postav z řec. a řím. historie ukázat rovnocennost obou národů. Tuto látku nezpracoval však jako historik, nýbrž jako moralista. Usiloval budit v čtenáři příklady z historie nadšení, povzbuzovat ho i odrazovat. Tohoto cíle dosáhl, neboť málokterý z řec. autorů měl na pozdější dobu takový vliv jako Plútarchos. Po celý střv. byl škol. autorem v Byzanci, na konci 14. stol. ho poznala i záp. Evropa a jeho obliba tu vytrvala v 15.-18. stol. Ze stoupenců reformace si ho cenil Melanchthon, z humanistů zejm. Erasmus, Rabelais, z filosofů Montaigne, Rousseau, Bacon Verulamský. Z Zivotopisů čerpala zvl. franc. klasická tragédie (Corneille, Racine) a Shakespeare. P-chovi hrdinové se stali ideálem republ. hrdosti a lásky k vlasti jak pro řečníky Velké franc. revoluce, tak pro ruské děkabristy. Pi eklady: Z Morálií: Jan Kocín z Kocinetu, O vrchnostech a správcích svetských knihy patery (v: Politia historica D. Adama z Veleslavína, 1584); J. Šuran, O výchově hochů, 1902; V. Kmínek, O lásce bratrské, V. z. gymnasia Zábřeh, 1908/9; G. Šuran, O zvědavosti. O tlachavosti. O poslouchání, 1940; Z. K. Vysoký, Rady manželské, 1942; F. Stiebitz, Hostina sedmi mudrců, 1947; Z. K. Vysoký, O lásce, 1966; týž: Přátelé a pochlebníci, 1970. Z Životopisů: A. Vaníček, Plutarchovy životopisy (Theseus a Romulus, 1865; Lykurgos a Numa, 1870; Solon a Publikola, 1872; Themistokles a Kamillus, 1872; Perikles a Fabius Maximus, 1874; Alkibiades a Gajus Marcius [ = Coriolanus], 1875 - nedokončen); F. Stiebitz, Alexander a Caesar, 1933; J. Otáhalová-Popelová, Plutarchovy životopisy (Perikles, Fabius Velký; Dion, Brutus), 1940; F. Stiebitz, Čtyři životopisy (Alkibiades a Koriolanus; Demetrios Poliorketes a Antonius), 1948; M. Okál, Plutarchos, Životopisy (sloven-

p ne sky: Agis, Kleomenes-Tiberius Gracchus, Gaius Gracchus; Perikles, Fabius Maximus; Demosthenes, Cicero), 1953; V. Bahník, A. Hartmann, R. Mertlík, E. Svobodová, F. Stiebitz, :Životopisy slavných Řeků a Římanů, I-II, 1967. Literatura: K. Ziegler, Plutarchos (RE XXI, 1, 636-962).

Plútón [2. p. -na], v řeckém náboženství kultovní název vladaře podsvětí, v mytologii nazývaného --+Hádés. Jméno P. je odvozeno od řec. výrazu plútos ( = bohatství [--+Plútos]) a znamená „ten, který drží bohatství"; bohatstvím bylo pův. míněno obilí uložené ve velkých hliněných sudech pod zemí (odtud vztah P-ův k podsvětí). P. se objevuje zvl. v eleusínském zemědělském mýtu o --+ Démétře. • Obraz: Giulio Romano (1499-1546), P. sjíždí do podsv ětí.

Plútos [2. p. -ta], řec. bohatství, bůh bohatství, podle Hésioda zplozený smrtelným Íasiónem (synem Diovým či Mínóovým) a --+Démétrou na třikrát orané nivě. Později byl pokládán nejen za dárce bohaté úrody, nýbrž i výnosu plynoucího z obchodu. Púv. samostatný bůh P. se od 5. stol. př. n. I. objevuje též pod jm. Plútón v družině Démétry v eleusínském kultu. Přechod od pána nad poklady země k vládci mrtvých nastal asi v Eleusíně v 6. stol. - Byl vyobrazován většinou v podobě chlapce s rohem hojnosti. (V. t. Eiréné.) V Aristofanově komedii Plútos a v Lúkiánově dialogu Tímón vystupuje jako slepý stařec. - V. t. Hádés. pneuma [2. p. -atu], původně ,,vanutí, vzduch" (od řec. pnein, vanouti). 1. V řec. lékařství v nejst. dobách „dech", později „životní princip". Přitom se vycházelo ze staré představy o těsném spojení života s dechem, který při zániku života ustává. V době nového rozkvětu řec. lékařství v Římě (od 1. stol. př. n. 1.) bylo p. chápáno jako „životní duch" - princip, udržující fyzikální stav a funkci tělesného organismu. Věřilo se, že vzniká činností plic a ochlazuje vnitřní teplo vyvolávaně srdcem (sr. lékařské školy). Aristotelés chápal p. jako životoplodnou látku, jejímž působením na bahno, tlející látky apod. vznikají některé druhy nižších živočichů (samoplozením). 2. U -+stoiků je p. totožné s aktivní stránkou ohně, s duší světa, která formuje pasivní hmotu. - 3. U -+Filóna z Alexandrie je p. božský duch, který proudí do lidské duše při -+extázi (ekstasis). s Představa

-Tímaia. pheme, 1922; W. Braunfels, Galatea, 1929. v rukou občanů. V ještě užším Podle P-iova pojetí dějin souvisí - Kantáta: A. Schibler, Polyphemos, 1952 významu užil slova p. Aristotelés, osud státu těsně s formou jeho (text St. Zweig). - Balet: O. Kadlec, Acis Galateja, 1896. - Obrazy: Raffael, Galakterý jím označil jeden ze tří ústavy. Úspěchy Říma přičítal atea, před r.1514;A. Carracci (1560--1609), druhů „dobrých" ústav (království, dokonalosti „smíšené" řím. ústavy P. a Galateia; D. Feti (1589-1624), aristokracie, políteiá = demokracie - která v sobě spojovala prvky Triumf Galateie; C. Lorrain, Acis a Galateia, 1657. - Sochy: A. Rodin (1840-1917), spravovaná podle ústavy), jimž monarchické, demokratické i aristo- Polyfémos; A. S. Urbanová, Galateia, odpovídají tři druhy ústav „špat- kratické -, a proto sliboval řím. 1938 (mramor). ných" (tyrannis, oligarchie, demo- státu velkou budoucnost. Přitom kracie = neomezená demokracie, však jako vše přirozeně vzrostlé, ani Polygn6tos [2. p. -ta] z Thasu, asi ve významu slova -+ochlo- Řím neujde zákonu, podle něhož řecký malíř, před pol. 5. stol. př. kracie, kterě Aristotelés ještě ne- po růstu a rozkvětu následuje úpa- n. 1. působil v Athénách, kde naznal). - Približně v době -+pelopon- dek (tzv. cyklická teorie). Obdiv byl občanství. S jinými malíři néské války se stal polit. heslem k řím. moci byl u něho dán jeho (-►Mikón) tam vyzdobil zejm. tzv. pojem patrios políteiá, ,,ústava příslušností k horním vrstvám řec. malované sloupořadí (stoá poikilé) otců". Mohl znamenat buď ucho- společnosti, které viděly v řím. při agoře; znázorněna tu byla zvl. vání ústavy dosažené, nebo i ná- říši spojence proti nespokojené marathónská bitva a amazonomavrat k ústavě opuštěné, popř. chudině. Bystrostí postřehu a chie. Nejslavnějším dílem P-tovým zavedení nových zařízení, vydáva- hloubkou analýzy se P. stal vedle byla malířská výzdoba lesché (místa ných za staré; - 3. stát ( = lat. Thúkýdida největším historikem k besedám) Knidských v Delfech -+civitas [1]). starověku; jeho postup se nejvíce se zobrazením podsvětí (Nekyia) blíží modernímu pojetí historio- a dobytí Tróje (lliú persis). Již Pollux [2. p. -uka] 1. viz Dioskú- grafie. Z P-iova díla se zachovalo ve stv. proslul P. jednak hrdinským rové; - 2. Iulius P., řec. Iulios Po- prvních 5 knih, dále výtahy z prv- éthosem svýchobrazů,jednak pokuřecký gramatik 2. pol. 2. stol. n. 1., představitel tzv. -► druhé sofistiky.

483/ sy umístit postavy do několika plánů se vzájemnými přechody a náznaky terénu. Obohatil snad též barevné podání, ale jen v rámci barevné výplně kresby. Dílo P-tovo známe jen z lit. zpráv (Pausaniás), ale jeho ohlas lze postihnout n~ soudobých attických vázách. Polyhymnia viz Múzy polychromie (z řec. polys, mnohý, chróma, barva), mnohobarevnosti, používalo antické, zvláště řecké, stavebnictví i sochařství ve velké míře. Kromě dříků sloupů a architrávu byly všechny články řec. -+chrámu bohatě vyzdobeny ornamenty v pronikavých barvách, mezi nimiž převládala zářivě červe­ ná a jasně modrá. Malovalo se též kontrastně pozadí reliéfů, aby na něm vynikly zobrazené postavy. Vlasy a oči kamenných soch byly malovány červeně, pleť na tvářích lehce oživována, výraznými barvami se zdobilo roucho apod. Barevně se doplňovala i bronzová plastika, jednak inkrustací z jiného materiálu (např. oči z polodrahokamů nebo sklenených past, nehty, obočí, prsní bradavky z červené mědi), jednak přímým barevným nátěrem nebo různou slitinou kovů. Hojně se vyskytovala p. na -+terakotách. Značné stopy p. jsou patrny na čerstvé nalezené plastice, pak p. brzy mizí. Dojem p. lze srovnat s výtvory umění středověku a rané renesance, popř. umění lidového. Polykleitos, Doryforos, kolem r. 440 Od doby císařské se p. používalo pf. n. I. (fímská kopie, Neapol)

pom Podporoval umělce a básníky (-+Anakreón; -+Íbykos). Jeho rostoucí moc však začala vzbuzovat obavy Peršanů. Perský satrapa Oroités ho vylákal do Malé Asie a dal ho (patrně r. 522) popravit. S P-tovým jménem je spojena pověst o jeho prstenu, jak ji vypravuje Hérodotos (3, 39-43): Amásis ho varoval před „závistí" bohů a radil mu, aby se ve svém štěstí zřekl věci, kterou má nejradě­ ji. P. hodil do moře drahocenný prsten a druhý den mu rybář při­ nesl ohromnou rybu, v jejíchž útrobách se prsten našel. To prý bylo předzvěstí špatného P-tova konce. - Pověst z básnil F. Schiller v baladě Der Ring des Polykrates. Polyneikés, syn -+Oidipův, viz sedm proti Thébám; -►Antigoné. Polyperchón [2. p. -chonta], * 385 1., vojevůdce makedonských -+Filippa II. a -+Alexandra Velikého. Říšský regent (prostatés) -+Antipatros jej ustanovil svým nástupcem, ale proti tomuto opatře­ ní se vzepřeli někteří -+diadochové (sr. Kassandros).

př. n. králů

polyptycha viz tabulky voskové polytheismus (z řec. polys, četný, theos, bůh), stupeň ve vývoji náboženských představ~ kdy lidé věří, že existuje vedle sebe mnoho božstev a že žijí v poměrech obdobných lidské společnosti. P. je typický pro všechna ant. náboženství.

méně.

Polykarpos [2. p. -pa] ze Smyrny, jeden z -+apoštolských otců. Zemřel ve vysokém stáří mučednickou P. též (nezachovaný) spis. Obsahově smrtí upálením: zprávu o ní podává představovala P-tova díla oslavu spisek Martyrium Polycarpi (Poly- fyzické zdatnosti bojovníka. Před karpovo mučednictví). r. 430 zvítězil P. v Efesu nad Feidiem a Krésilem sochou raněné Polykleitos [2. p. -ta] z Argu, Amazonky. Po r. 420 př. n. 1. řecký sochař činný od pol. do vytvořil kultovní chrýselefantínovou sklonku 5. stol. př. n. 1. Vynikl sochu Héry pro její nový chrám zvláště jako tvůrce bronzových v Argu. soch vítězných atletů, popř. bohů. V řím. kopiích se zachovaly zejm. Polykratés [2. p. -ta], tyran na Kyniskos (olympijský vítěz z Manti- ostrově Samu v 2. pol. 6. stol. př. neie), Doryforos (mladík nesoucí n. 1. V období boje mezi aristokopí) a Diadúmenos (mladík uvazu- kracií a lidem se zmocnil vlády jící si vítěznou stužku). Uplatnil s pomocí najaté družiny. Ve vnitřní v nich příkladný proporční systém politice postupoval ostře proti v jednoduchém, ale umělecky velmi aristokratům. Velkým loďstvem náročném postoji (vztah rozměrů ovládal Egejské moře, porazil Míjednotlivých částí těla mezi sebou létos a Lesbos. Udržoval přátelské a k celku; vztah volné a opěrné no- styky s athénským -+Peisistratem, hy, tzv. kontrapost, provázený od- Lygdamiem, tyranem na ostrově povídajícím pohybem ramen a paží Naxu, a egyptským -+Amásiem. a nakloněním hlavy). Doryforos byl Na Samu rozvinul rozsáhlou stave stv. označován jako -+kánon. vební činnost (palác, hradby, pří­ O proporčním systému napsal stav, Héřin chrám, vodovod).

Polyxena, dcera trójského krále -+Priama a -+Hekaby. Po dobytí Tróje ji -+Achilleův syn -+Neoptolemos obětoval na hrobě svého otce. - Podle pozdní verze Achilleus P-nu miloval, a když se o ni u Trójanů ucházel, byl jimi zákeřně zabit. Jeho duch pak žádal na usmířenou život Polyxenin. Dramatizace: -+Eurípidés, tragédie Hekabé; -+Seneca, tragédie Troades. V nové době: V. A. Ozerov (1770-1816), Poliksena (tragédie); A. Suares, Polyxene, 1925. -Obrazy: G. B. Pottoni (1687-1767), Obětování Polyxeny (NG Praha); Tiepolo (1696-1770), Obětování Polyxeny.

pomerium [2. p. -ia] (lat.), hranice vymezující plochu latinských měst a prostor pro věštby -+augurů (Liv. 1, 44). P. mělo chránit město a jeho obyvatele před škodlivým působením zlých mocností. Aby nedošlo k magickému znečištění města, nesmělo do prostoru ohraničeného p-iem vstoupit vojsko ve zbrani ani být vnesena cizí božstva, mrtvola apod. Bylo-li přijato do p-ia cizí božstvo, bylo tím uznáno

pom

484/

za římské. Rozdíl mezi božstvy uctívanými vně p-ia (extra p.) a uvnitř něho odstranila konstituce císaře Caracally z r. 212 n. 1. ( -.constitutio Antoniniana).

Pomona (od lat. pomum, ovocný plod), starořímská bohyně ovoce, manželka -.Vertumnova. Obrazy: Rubens (1577-1640), Pomona a Ceres; M. Švabinský, Pomona, 1927 (olej). - Sochy: A. Maillol, Pomona, 1907 (NG Praha); VI. Janoušek, Pomona (kolorované drevo), 1960 (NG Zbraslav).

pompé (řec.), poslání, totiž k bohum, k nimž věřící přistupoval v procesí nebo průvodu, např. o -.Panathénajích. U Římanů se konaly zvl. pohřební průvody (pompa funebris), převzatě snad z Etrurie, slavnostní průvod do cirku (pompa circensis) o římských hrách (ludi Romani) a hrách lidu (ludi plebei [ -hry II]) a procesí p ř i různých prosebných slavnostech (-.supplicatio). Pompeius 1. Gnaeus P. Magnus [2. p. -aea -ia -na], * 106, t 48 př. n. 1., římský vojevůdce a politik. Jako stoupenec -.Sullův bojoval úspěšně s Mariovci ( -.Marius), za to obdržel od vojska a Sully dědičné příjmení Magnus (Veliký); r. 81 mu byl výjimečně povolen triumf, aniž p t edtím zastával nějaké úřady. Dále se vyznamenal v boji s -.Lepidem (1), -.Sertoriem a zbytky -.Spartakových vojsk. Později se sblížil se stranou populárů, r. 70 zastával společně s -.Crassem konsulát. R. 67 byl pověřen mimořádnými plnými mocemi k boji s piráty (lex Gabinia), r. 66 k vedení války s - ➔Mithradatem VI. a -.Tigranem (lex Manilia [ -.zákony]). Vítězství mu nezaručila takový polit. vliv, jaký očekával. Uzavřel proto r. 60 dohodu s -.Caesarem a -.Crassem, tzv. první -.triumvirát, zpočátku tajnou, později oficiálně obnovenou v -.Luce r. 56. R. 59 se oženil s Caesarovou dcerou lulií. Po konsulátu r. 55 dostal do správy Hispánii. Spravoval ji prostřednictvím legátů a sám zůstal v Římě, kde se za nepřítomnosti Caesarovy a za zmatků, jež propukly po zavraždění -.Clodiově, sblížil proti Caesarovi opět s optimáty. K uspořádání poměrů mu byly senátem propůjčeny mimořádné moci, byl ustanoven na r. 52 konsulem bez kolegy (consul sine collega), prakticky vlastně diktátorem; v jeho osobě se totiž soustřeďovala moc konsula, prokonsula i mimořádné moci pro zásobování Říma potravinami. Do té doby nebývalé soustředění moci v rukou jedné osoby předznamenávalo už

Pompeius (?), rímský portrét kolem r. 50 př. n. 1. (Kodaň)

další vývoj ( -.principát). V občan­ ské válce s Caesarem byla P-iova vojska poražena v Hispánii u -.Herdy r. 49 a v Řecku u -.Farsálu r. 48. P. uprchl do Egypta, ale tam byl zavražděn. P-iovi přívrženci bojovali proti Caesarovi i po P-iově smrti a byli rozdrceni až r. 45 v bitvě u -.Mundy. P. usiloval o uchvácení moci stejně jako Caesar, ten ho však předčil jak schopnostmi vojevůdcovskými a polit., tak zejm. prozíravostí a rozhodností. - Životopis P-iův napsal Plútarchos. Literatura: M. Gelzer, Pompeius, 1959 1 •

2. Sextus P. [2. p. -ta], syn přede­ šlého, * 75, t 35 př. n. 1. Po smrti otcově pokračoval společně se starším bratrem Gnaeem v boji proti Caesarovi; po porážce u -.Mundy r. 45, kde byl Gnaeus zajat a usmrcen, uprchl Sextus P. do sev. Hispánie. V době druhého -.triumvirátu soustředil svá vojska na Sicílii, odkud ovládal moře a ohrožoval zásobování Říma obilím. Prchali k němu ve velkém množství pro-

skribovaní aristokratě a též otroci. Triumvirově s ním uzavřeli r. 39 dohodu v -.Puteolech, později však proti němu zahájil Octavianus (-➔Augustus) válku; v ní byl P. poražen Octavianovým vojevůdcem -.Agrippou (r. 36) v bitvách u -.Myl a u sicilského přístavu Naulochu. Nato uprchl do Asie a byl tam r. 35 zavražděn.

Pompeius Trogus [2. p. -ia -ga], augustovského obKelt z Narbonské Galie. Napsal Historiae Philippicae (Filipské dějiny) ve 44 kn., které zahrnovaly dějiny stv. orientálních říší, makedonské říše a helénist. nástupnických států vždy až do doby, kdy byly porobeny Římany. Dějiny římské zaznamenal, jen pokud se dotýkaly osudů pův. Alexandrovy říše. Pramenem mu byly pravdě­ podobně řecky psané dějiny jeho současníka Tímágena z Alexandrie. Trogovy Dějiny známe jen z lat. výtahu M. Iuniana Iustina ze 3. stol. n. 1.

římský historik dobí, původem

Pompeje (lat. Pompeii), staré oské město v -.Kampánii; v letech 470-424 patřilo Etruskum, pak Samnitům, od r. 80 př. n. I. řím. kolonie, obch. středisko a letní sídlo řím. boháčů. Bylo vybudováno na pruhu lávy, vysokém asi 40 m, při řece Sarnus (dn. Sarno), tehdy ještě splavné. P. byly z velké části zničeny zemětřesením r. 63 n. I., poté znovu vybudovány, ale r. 79 n. I. při výbuchu Vesuvu byly úplně zasypány popelem a deštěm drobných pemzových kaménků. Stropy domů se většinou zřítily, ale zdi zůstaly zachovány do značné výše, podlahy a dláždění jsou téměř neporušeny. Obyvatelé většinou uprchli, asi dva tisíce jich zahynulo. Výkopy se v P-jích konají od r. 1718, odborný výzkum od r. 1860 dodnes. Město se rozkládalo na ploše 660 ha, bylo obehnáno 8 m širokými a přes 8 m vysokými hradbami, vedlo do něho 8 bran. Síť ulic je pravouhlá, založená podle jednotného plánu, jejich šířka kolísá mezi 3-8 m, dlážděny jsou lávovými kameny a vroubeny chodníky, na křižovatkách byly zřízeny pře­ chody z kamenů, vyčnívajících nad dlažbu vozovky do výše chodníků. Na hlavních třídách byly obchody, vedlejší uličky obklopovaly jen zdi; okna řím. domů ústila obvykle do vnitřního dvora ( -.dům [3]). Na zdech se uchovaly příležitostné nápisy všeho druhu, mj. volební, oznámení gladiátorských her aj.

485/

P om

V hlavních ulicích byly četné kašny. Středem města bylo náměstí (forum), obklopené ze tří stran dvoupatrovým sloupovím, na sev. k ně­ mu přiléhal největší p-jský chrám Jovuv, stojící na terase o rozměrech 38 m x 17 m. Okolo fora se rozkládaly další chrámy, tržiště a veřejné budovy, z nichž vynikala basilika, na sev. od fora tzv. Malé lázně. Největší p-jské lázné, tzv. Stabijské, byly ve vých. části města. V již. části města jsou dvé divadla, velké, otevřené, pro 5000 diváků a menší, pův. zastřešeně, pro 1500 osob, určené k hudebním produkcím (lat .. odeum

[ -.ódeion]); vedle divadel byla kasárna gladiátorů. Amfiteátr v jv. rohu města, kde se pořádaly štvanice a zápasy gladiátorů, mohl pojmout asi 20 000 osob. Z umělecké výzdoby soukromých domů v P-jích vynikají mozaiky a zejm. nástěnné malby ( -.malířství [2]), zčásti ponechané na místě, zčásti (ze starších výzkumů) uloženě spolu s ostatními nálezy v neapolském muzeu. Literatura: E. Pernice, Pompeii, 1926; G. Maiuri, Pompeii, 1957; K. Schefold, Vergessenes Pompeii, 1962; W. Krenkel, Pompejanische Inschriften (lat. a něm.), 1963'; M. J. Sergejenko, Pompeje, (česky) 1972'.

'

pelsltá ce. .H ilovatka. (u n t. a.o1enný blok p o pi' cl:tod pt ·

Pc,

Pnmpefské. IJiim. ( tzv. tabijské ), šot.na (apocfyte-riurn) s výklenky na oděv

Pom

486/

Pomponius viz Sextus Pomponius

-➔ Ježíše Nazorejského, které se podle líčení evangelií P. P. snažil zabránit. - Později (v 2.-3. stol.) se objevila podvržená Acta Pilati, jakoby zpráva podávající císaři Tiberiovi hlášení o Ježíšově případu: měla potvrdit historičnost Ježíšovy postavy a zároveň i jeho božskou podstatu.

Pomponius Mela [2. p. -ia -ly], římský zeměpisec 1. stol. n. l., pů­ vodem z Hispánie. V zachovaném zeměpisném díle De chorographia (Místopis) popsal na základě starších pramenů tehdy známý svět. Vedle zeměp. údajů zachoval zprávy o obyvatelích, jejich mravech, krajinách a podnebí. Na jeho styl Pontos 1. [2. p. -ta] (řec. moře), měl vliv ----+Sallustius. syn -►Gáin; s matkou zplodil ----+Nérea; - 2. P. [2. p. -tu], lat. pontifikové, ve stv. Římě kněžský Pontus, viz pontská říše. sbor (collegium pontificum), do ně­ hož patřili vedle vlastních pontifiků Pontos Euxeinos (řec.), Černé ještě ----+rex sacrorum, ----+ft.aminové moře, viz Černomoří a ----+vestálky. P. existovali již v době král., ale pontská ríše (řec. Pontos) zaujívůdčího postavení nabyli až za re- mala severovýchodní část Malé publiky. Jejich počet stále vzrůstal, Asie mezi ----+Paflagonií a ----+Kolchitakže pův. počet tří se za Caesara dou. Hornatá a zalesněná krajina, zvýšil na 16 členů. Nejprve byla svažující se k řece ----+Halys, poskytato hodnost prístupná jen patrici- tovala dobré pastviny pro chov dojům, od r. 300 př. n. l. byl přístup bytka, v údolích se pěstovalo víno, k ní zjednán i plebejům. Na starosti proso, olivy a ovoce. Z rud se dobýměli p. obecné náb. předpisy (ius valo železo. Hl. městem byla vnidivinum), nikoli kult jednotlivých trozemská Amaseia (rodiště ----+Strabožstev. Rozhodovali též ve spor- bónovo), do pobřežních řec. kolonií ných věcech právních (responsa), (----+Trapezús, Amísos, Tripolis aj.) dbali o to, aby bylo v případě po- se soustřeďoval obchod (vývoz ryb třeby vyhledáno příslušné ----+nu- a stavebního dřeva). men, od něhož bylo lze očekávat Základ p-ké ř., helénizované jen pomoc, pečovali o ----+kalendář a povrchně, položil Mithradatés II. vedli zápisy o významnějších jevech po bitvě u --+I psu (301 př. n. l.); a událostech (--+anály). Významné zcela se osamostatnil asi r. 282 a místo jim náleželo i v oblasti sou- vládl pak jako král do r. 266. P. f. kromého práva, při uzav1ram sílila úměrně tomu, jak upadala sňatku (zvaného confarreatio) a spi- v Malé Asii moc ----+Seleukovců. sování závěti. Vzrostla zejm. za krále Farnaka I. Pro své četné úkoly měli k ruce (183 - asi 170). Jeho nástupci byli vedle řady pomocníků a sluhů však již nuceni brát stále větší zřetel i trojčlenný sbor zvaný p. menší na politiku Říma, třebaže zprvu ze (pontifices minores). spojenectví s ním těžili. Za vlády V čele p-ků stál nejvyšší pontifex ----+Mithradata VI. Eupatora (112/11 (pontzfex maximus), jenž byl volen až 63 př. n. l.) se však p. ř. stala váždoživotně ve sněmu tributním. nou překážkou dalších řím. výboPlebej dosáhl této hodnosti poprvé jů ve vých. Středomoří. r. 253 př. n. l. Pontifex maximus Po konečném vítězství Římanů měl nejvyšší pravomoc ve věcech nad Mithradatem VI. (r. 64) byla kultu a mohl zastoupit každého větší část Pontu připojena Pomkněze, sám však mohl být zastou- peiem k ----+Bíthýnii a přeměněna pen jen jiným pontifikem. Jmeno- v řím. provincii. V době Caesarova val ft.aminy a vestálky, nad nimiž pobytu v Alexandrii se Mithradaměl právo života a smrti (ius vitae tův syn ----+Farnakés II. zmocnil necisque), dále byl oprávněn konat znovu území Bíthýnie a Pontu. Byl ----+auspicia a svolávat některé sně­ však Caesarem r. 47 př. n. l. poramy. Za císařství strhl na sebe úřad žen v bitvě u Zély a provincie nejvyššího pontifika jako stálou Bithynia-Pontus byla obnovena. hodnost římský císař. Hodnosti nejvyššího pontifika se vzdal císař popelnice (lat. urna), nádoba, nej----+Gratianus (vládl 375-383), čímž častěji hliněná nebo bronzová, ve tento úřad zanikl, ale objevuje se které jsou v žárových hrobech v titulatuře papeže. uschovány spálené pozůstatky zemřelého. Při stv. způsobu spalování Pontius Pilatus [2. p. -ia -ta] - zůstaly zlomky přepálených kostí nesprávně Pontský Pilát - správce zachovány. (procurator) provincie ----+ Judea v l. P. etruské z terakoty nebo z ka26-36 n. l. Do této doby je raně­ mene v tvaru skříňky s víkem jsou křesťanskou tradicí kladena poprava zdobeny na bočních stěnách reliéfně

Popelnice, etruská kanopa z pálené hliny, 2. pol. 7. stol. př. n. 1. (Florencie) řeckými

mytol. náměty a na víku je ležící nebo sedící postava nebožtíka; p. mívají i podobu sedící postavy. Zvláštním druhem etruských p-c jsou tzv. kanopy, bronzové nebo terakotové zaoblené urny s víkem napodobujícím hlavu zesnulého. Velké množství jich bylo nalezeno u stv. Clusia ve stř. Etrurii; nejstarší pocházejí ze 7. stol. př. n. l. Poppaea Sabina, zprvu manželka ----+Othona, milenka a od r. 62 manželka císaře ----+Nerona (sr. Octavia [2]). Svých osobních půvabů využívala k dosažení ctižádostivých cílů. Tacitus (Ann. 13, 45) ji charakterizuje jako ženu, která „měla vše možné mimo po-

pozdějšího císaře

čestnost".

populárové (lat. populares), ,,pří­ vrženci lidu", politická skupina, která vystupovala v době krize římské republiky a stála v ostrém konfliktu s ----+optimáty. Většina p-rů pocházela ze středních vrstev městského i venkovského obyvatelstva. Politicky se p. opírali o lidová shromáždění (proti senátu); jejich cílem byla určitá demokratizace

487/ jako úvod k vydání Ennead. Pro dě­ jiny řec. filosofie je cenný i spis Pýthagorú bios (Život Pýthagorův). Z P-iova díla se daleko nejvlivněj­ ším stal nevelký spis Eisagógé eis tás Aristotelús Katégoriás (Úvod k Aristotelovým Kategoriím), zvaný též Peri tón pente fónón (O pěti pojmech). P. v něm podal výklad o pěti důležitých pojmech Aristotelovy logiky, a to rodu, druhu, specifickém rozdílu, podstatné vlastnosti a nahodilé vlastnosti. Tento spis přeložený do latiny ( -.Boethiem), arabštiny, syrštiny a arménštiny měl pronikavý vliv na střv. logiku, zvláště na spor nominalismu a realismu. Zajímavý polemický spis Populonia (etrusky Popluna), pří­ Kata Christiánón (Proti křesťanům), mořské město v Etrurii, středisko spálený r. 448, je částečně znám ze zpracování železné rudy z blízkého zlomků zachovaných u křesť. auostrova Elby. O rozkvětu od 7. stol. torů. Prek/ad: J. Matoušek, Jeskyně nymf, př. n. I. svědčí bohaté milodary 1922; M. Mráz, Úvod k Aristotelovým vhrobkáchap-nské mince, nalezené Kategoriím, Filosofický časopis XVIII, též v řec. městech. Dochovaly se 1970, 971-987. městské hradby. Porfyrogennétos viz Kónstantípopulus Romanus (lat.), národ, nos P. lid římský (sr. populárové), státoprávní pojem, který zahrnoval Porsenna, král v etruském Clusiu. všechno římské občanstvo jako Podle řím. tradice se snažil r. 508 představitele státní svrchovanosti a př. n. I. znovu dosadit na trůn rod zákonodárné moci. Vyskytoval se -.Tarquiniů, vypuzený z Říma. v úředním názvu římského státu Po- Hrdinství Římanů ( -+Horatius Copulus Romanus Quiritium nebo P. R. cles, Mucius -+-Scaevola [1]) a odQuirites ( = pospolitost řím. obča­ nů); také ve spojení Senatus populusque Romanus, obv. ve zkratce .-S. P. Q. R.

řím. státního zřízení, v níž videli východisko z krize republ. zříze­ ní. P. se snažili omezit hosp. i polit. vliv velkých vlastníků půdy. Polit. předákům p-rú však byly cizí radikálně demokratické snahy nejrevolučnějších složek řím. lidu, které žádaly rozdělení půdy a likvidaci (nebo aspoň omezení) dluhů. Hnutí p-rů podporovali v některých dobách jezdci (-.equites). Jejich pomoc však nebyla důsledná a jezdci ji uskutečňovali převážně z taktických důvodů při svém boji se senátem. Z vůdců p-rů vynikli -.Marius a -+Cinna. - V. t. Sertorius; Caesar.

Porfyrios [2. p. -ia] z Tyru, * 234, t okolo 305, řecký novoplatónský filosof, žák -.Plótínův, vydavatel jeho Ennead. Vynikl více jako mnohostranný učenec než jako tvůrčí filosof. Ve svých spisech, z nichž je známo kolem 70 titulů, se zabýval otázkami náboženství a kultu, matematiky, astrologie, historie, rétoriky a gramatiky. Vydáním komentářů ke spisům Platónovým, Aristotelovým, Theofrastovým a Plótínovým zahájil dlouhou řadu novoplatónských komentátorů. Úplně nebo z podstatně části se od P-ia zachovalo 10 děl. Ve spise Aformai pros ta noéta (Východiska k poznání intelligibilního světa) podal P. stručný náčrt Plótínovy filosofie. Spis Peri tú en Odysseiá tón nymfón antrú (O jeskyni nymf v Odysseii) je zajímavým dokladem o aplikaci -.alegorické metody k výkladu starých básníků. P. podsouvá Homérovu prostému textu představy novoplatónské filosofie. Pro poznání Plótínovy osobnosti má velký význam spis Peri Plótínú biú kai tés taxeós tón biblión autú (O Plótínově životě a uspořádání jeho spisů), předeslaný

por por jiných it.

měst

však podle poP-nu, aby zanechal obléhání (Liv. 2, 9n). Existovala však i tradice, že P. Říma dobyl, věsti přinutil

porticus (lat.) viz

sloupořadí

Portlandská váza (původně v majetku vévodkyně z Portlandu, nyní v Britském muzeu), skleněná amfora (výška 25 cm) ze dvou vrstev: bílé postavy vytvářejí na tmavě modrém pozadí reliéf,připomínající kamej. Pochází asi z helénist. Egypta, nejspíše z 2. pol. 1. stol. př. n. I. Mytol. námět nebyl dosud vysvět­ len. Památka měla velký vliv v období klasicismu; až do poloviny minulého stol. byla často napodobována. portrét jakožto historický jev se v antice liší od našeho pojetí. Nejst. řecká zpodobení konkrétních osob umožňují určit jejich identitu jen podle nápisu; ještě v 6. stol. př. n.1. nebyly vyjadřovací prostředky umě­ ní dostatečně zralé, aby zobrazily individuální rysy; také názor společnosti tíhl tehdy k všeobecněmu -.typu (2). Avšak již v 2. pol. 6. stol. se setkáváme s charakteristickými až individualizujícími rysy v zobrazení Satyrů, Kentaurů, také barbarů, popř. otroků. Jejich poPortlandská váza ze skla o dvou vrstvách, asi 2. pol. 1. stol. př. n. 1. (Londýn)

por

488/

stavy jsou výrazně charakterizovány i v klas. umění 5. stol., dokonce s náznakem duševních hnutí; v určitém smyslu jsou tváre Kentaurů na metopách Parthenónu opravdovou školou portrétu. V 1.

obdobných -Theofrastovým charakterům. Kdežto v 5. stol. byly pomníky jednotlivcu jen výjimkou (vlastně jen -Tyranobijci), ve 4. stol. se stávají běžnou zvyklostí. Řada výstižných podobizen sou-

Portrét řeckoorientální, Palmýra (asi 3. stol. n. l., karavanní obchodník)

Portrét etruský, víko urny s portréty starých manželu, asi 2., popř. 1. stol. n. l.

př.

pol. 5. stol. se setkáváme s několika pokusy o portrétní zobrazení (např. v kopii zachovaná podobizna Themistoklea, jejíž originál snad vznikl v okruhu Myrónově), v nichž se prohlubovaly starší tendence. Rozmach městského státu (polis) vedl k odmítání projevů individualismu i individuálních rysů, neslučitelných s ideálem občana. Také -Krésilův Periklés, zachovaný v kopiích, nebo -Feidiův Anakreón ztělesňu­ jí ideální typ. Změna v hodnocení individua, a tedy společenské před­ poklady p-u se objevují koncem 5. stol. v souvislosti s nastupující krizí městského státu. Svědčí o tom také některé projevy Sókratovy i charakteristika postav Eurípidových. Na přelomu 5. a 4. stol. pů­ sobil v Athěnách Démétrios z Alópeky, jehož podobizny podle ant. zpráv vynikaly výraznou charakteristikou fyziognomie. Ještě před pol. 4. stol. se objevuje i prohloubený smysl pro psychologii (např. -Sílániónův Platón). Současně vlivem klas. tradice převazuJe tendence řadit i takovéto charakteristiky do určitých společenských typů (filosof, bojovník, státník),

na -sarkofázích a urnách. V provedení je položen důraz na hlavu, přičemž tělo bývá podáno, zvl. na urnách, zkresleně. K nejlepším p-ům patří Rečník, nBrutus" a hlava chlapce, vesměs z bronzu.

visí s dílem -Lýsippa (Sókratés, Aristotelés), který vytvořil také řadu p-ů Alexandra Velikého, jež se staly východiskem pro podobizny helénist. vládců. Bohatý ůčes napomáhá zde dojmu -apoteózy, zdů­ razněně takě pohledem obráceným k nebesům. V helénist. p-ech lze sledovat vedle tradičního směru, zaměřeného k zušlechťující typizaci (podobizny epikúrovců), tendenci k prohloubené charakteristice (Polyeuktův Démosthenés), vrcholící až ve veristických podobiznách stoických a kynických filosofů. Oba směry se projevují ještě v 1. stol. př. n. I.: proti klasicistní podobizně např. filosofa Poseidónia stojí známý p. slepého Homéra -velkolepá rekonstrukce obrazu génia, vyzařujícího z rysů sešlých stářím. Obvykle se zdůrazňovala tradice p-u v etruském umění, jemuž vskutku nelze upřít smysl pro výraz. Individuální dojem je tu však často vyvolán poměrně provinciálním rázem práce, vlastní etruské p-y jsou až pozdní, pod vlivem řím. podobiznářství z 1. stol. př. n. I. Vývoj podobizny lze sledovat na podobiznách zemřelých

Kdežto v řec. umění zahrnoval p. celou postavu, v :flímě se objevují také samostatné portrétni hlavy (busta, •hermovka). Jejich rozmach od konce 2. stol. př. n. I. navazuje na tradiční podobizny předků uchovávané v laráriu, vytvářené zčásti podle posmrtně masky. Přímým podnětem je však rozklad římské civitas, kde každý představitel vedoucí vrstvy vlastně usiluje o prvenství. Odtud proniká do podobizen republikánských :flímanů helěnistic. apoteóza, přičemž si uchovávají jednotící ráz uvědo­ mělého občanství. Podobizna soukromníka císařského období působí naproti tomu zcela jako privatus ( = soukromník). Podobizna císaře představuje nový prvek ve vývoji portrétu. Je předmětem kultu, rozesílá se po celé říši v oficiálních prototypech. Během vývoje se v ní dochází k přímému zbožnění císaře, v pozdní antice na úkor portrétní charakteristiky. Od 3. stol. n. I. s rozkladem ant. společnosti začíná zanikat i p.: úsilí o vyjádření psychična překračuje přirozené meze zobrazení zevnějšku. (-+Obr. na str. 490.)

por

Portrét etruskořímský z terakoty, 1. stol. př. n. 1.

Portrét helénistický, neznámy literát, snad Aristofanés (řimská bronzová kopie, Neapol)

Portrét tzv. staro římský, 1. stol. n. 1. (asi podle posmrtné masky)

př.

Literatura: J. J. Bernoulli, Romische Ikonographie, 1881-1894; týž: Griechische Ikonographie, 1901; R. Delbruck, Spatantike Kaiserportrats, 1933; H. Brunn, P. Arndt, vyd. F. Bruckmann a G. Lippold, Griechische und romische Portrats, 1939; B. Schweitzer, Die Bildniskunst der romischen Republik, 1947; G. M. A. Richter, The Portraits of the Greeks, 1965. poručenství bylo u Římanů dvojí

povahy: 1. tutela (vlastně „ochrana"), hájení zájmů osob nesvéprávných (alieni iuris), tj. nedospělých (t. impuberum) a žen (t. mulierum). a) Poručenství bylo obligatorní (povinné) pro všechny nedospělé, kteří neměli otce (dospělost se počítala od doby pohlavní zralosti). Poručník (tutor) nedospělých byl stanoven buď závětí otcovou, nebo - zemřel-li otec, aniž stanovil poručníka - stával se jím podle zákona dvanácti desek (-leges XII tabularum) nejbližší agnát (to byla tzv. /egitima t.); nebyl-li poručník ani určen závětí, ani neměli pozůstalí mužského príbuzného, určil jim poručníka z úřední moci -praetor (dativa t.). Poručník spravoval majetek nedospělých, přičemž impuberes infantia maiores (nejspíše starší pěti let) směli se

491/ < Portrét

pozdně římský,

3. stol, n. 1.

(asi kolem r. 250 n. 1.)

Poseidón s Amfitrítou a morská božstva, část vlysu oltáře Cn. Domitia Ahenobarba, 1. stol. př. n. I. (Mnichov)

schválením (auctoritas) svého poručníka vést právní jednání. Výchova nedospělých však zůstávala v rukou matky a příbuzných. b) Tutela mulierum byla až do doby principátu povinná pro všechny ženy. U vdaných žen byl jejich poručníkem manžel, u svobodných otec, u osifelých a vdov poručník, ustanovený závětí, z moci zákona (agnát) nebo magistrátem. Žena spravovala své jmění sama, byla však v mnoha případech vázána na souhlas poručníka (auctoritas tutoris), např. pri sepisování závěti, propouštění otroků apod. T. mulierum nabývala během doby stále formálnějšího rázu. Za Augusta z ní byly vyňaty ženy, které měly alespoň tri děti (tzv. ius trium liberorum - právo plynoucí z mateřství, doslova ,,z tří dětí"),

Pos v dalším vývoji upadala stále více, až za dominátu zanikla úplně. 2. Gura (doslova „péče") se vztahovala na osoby němé, hluché, pomatené, marnotratné apod. Byla velmi podobná tutele, curator však měl úplnou správu svěřencova majetku. Důležitá byla též tzv. eura minorum (tj. osob mladších než 25 let). Jejím účelem byla ochrana nezletilých, kteří mohli uzavírat platné smlouvy jen podle rady kurátora, vyžádaného od praetora.

Poseidón, řecký bůh vod, doložený nápisně již v -.Knóssu. Řekové mu přičítali vznik zemětřesení, protože se domnívali, že P. uvádí svým trojzubcem do pohybu zemi, plovoucí na vodách. O P-u Země­ třasovi (Ennosigáios) mluví již

Pos

492/

stoy, žák -.Panaitiův, po Démo- Poseidóniá (Paestum ), chrám ) kritovi a Aristotelovi nejuniverzál- Héřin II, vnitřek cely nější filosof a vědec starověku. Vynikl též jako historik, zeměpisec, astronom, meteorolog a matematik a bývá pokládán za prvního antropologa v moderním smyslu slova (-.antropologie). Asi od r. 97 žil na Rhodu, kde založil filos. a rétorickou školu. Udržoval těsné styky s řím. aristokracií, mezi jinými s Ciceronem a Pompeiem. P-iův systém, jehož základem je stoicismus, je velkolepá syntéza mnohotvárných prvků helénist. myšlení; našly v něm místo řec. racionalismus i orient. mystika, empirické poznatky vědy i náb. pověry. Klíčový význam v jeho filosofii má sympatheia, vzájemné působení všech částí vesmíru. Nositelem jednoty světa je životní síla (zótiké dynamis), za jejíž pramen pokládal slunce. Mnohotvárným působením životní síly vznikají stupňovitě se lišící bytosti, od neorganických útvarů přes rostliny a živočichy až k lidem, héróům, démonům a bohům. Lidská duše se může Výtvarné zobrazení v antice: Bronzová stýkat s božskou prozřetelností socha P-a (nalezená u eubojského mysu -+Artemísia [l]), 1. pol. 5. stol. př. n. I.; prostřednictvím snů a věštných Spor P-ův s Athénou, záp. štít Parthenónu, znamení. Také vytváření společ­ 2. pol. 5. stol. př. n. I. - V nové době častý nosti považoval P. za jeden z pronámět plastik na baroknich studnách. Sochy: Adrian de Vries (1 1626), Neptun jevů sympatheie. V duchu helénist. se psem (Valdštejnská zahrada v Praze, kosmopolitismu pokládal všechny kopie); P. Bracci (1700-1773), Neptun národy, i barbary na nízkém stupni a jeho družina, Rím, Fontana di Trevi; B. vývoje, za součást jednotného lidSchnirch (1845~1901), Neptun chrlící vodu (v zahradě Groebovy vily v Praze). stva. Z tohoto hlediska byl psán - Reliéf: A. M. Avostalis del Pambio a J. jeho (nezachovaný) hist. spis HisCampion, Neptun, 1555--60 (v letohrádku toriá hé meta Polybion (Dějiny Hvězdé v Praze). - Nástropní malba: Baccio Bianco, Poseidón plující v mušli, asi po Polybiovi), jenž zahrnoval ob1625-30 (ve Valdštejnském paláci v Pra- dobí od r. 144 až asi do r. 85 př. n. ze). - Obrazy: B. Garofalo,NeptunaMiner- 1. P. měl velký vliv na pozdější va, 1512; Rubens, Neptun a Amfitríté, okolo 1620; Pietro da Cortona (1596 až idealistické směry, zvl. na novoPoseidóniá (Paestum ), chrám Héřin 1669), Neptun s Najadami (MG Brno). platónismus. Il (dříve tzv. Poseidónův). Pol. Literatura: F. Schachermeyr, Poseidon

Homér, kult Zemětřasa je však znám i z helénist. Lakónie. Kult P-a j?ko boha vodstva byl rozšířen v Arkadii (P. Hi'ppios [Koňský], -.kůň) a v Athěnách. Podle báje prohrál ve sporu s -.Athěnou o Attiku, ale samotným Athénám dal vodu, když udeřil svým trojzubcem do skály. S rozšířením mořeplavby se změnil v krutěho vládce moří a svým významem zatlačil starší mořské bohy. Plavci ho uctívali na místech pro ně nebezpečných nebo významných (-.Tainaron, -.Isthmos, -.Aigína, -.Délos). V této funkci si udržel význam po celý starověk. V bájích byli jeho rodiči -.Kronos a -.Rheia, bratry -.Zeus a -.Hádés, s nimiž si rozdělil vládu nad světem. P-ovým sídlem bylo mořské dno, které obýval s manželkou -.Amfitrítou. Jeho potomky byli -.Polyfémos, -.Antaios, -.Pégasos aj. Zobrazován byl s trojzubcem v ruce, jeho atributem byli -.delfín, -.kůň a -.býk. V tlimě byl P. ztotožněn s -.Neptunem.

und die Entstehung des griechischen Gotterglaubens, 1950.

Poseidóniá (lat. Paestum [2. p. -ta]), přímořské město v severní -.Lukánii na pobřeží Tyrrhénského moře; bylo založeno v 1. pol. 7. stol. př. n. I. obyvateli města -.Sybaris, zač. 3. stol. př. n. I. ho dobyli a pak je obnovili llimané. V okolí byla rozsáhlá květinářská zahradnictví (violky, růže - výroba růžové masti). V Paestu jsou jedinečným způsobem téměř úplně

zachovány tři chrámy v dórském slohu ze 6./5. stol. př. n. I.: dva chrámy Héřiny (jeden z nich byl znám dříve jako Poseidónův) a tzv. chrám Démétřin (ve skutečnosti Athénin); kromě toho mladší chrám z 3.-1. stol. př. n. I.

Poseidónios [2. p. -ia] z Apameie v Sýrii, * okolo 135, t 51 př. n. I., nejvlivnější

představitel

střední

Literatura: K. Reinhardt, Poseidonios,

5. stol.

př.

n. l.

Pos

494/

1921; Kosmos und Sympathie, 1926. (Literatura do r. 1953 s. v. Poseidonios v RE XXII, 1 od téhož autora.)

považována za vyss1. Nejvyšší p. měli fakticky tribunově lidu, protože tribunicia p. dávala právo veta proti opatření kteréhokoliv magistráta; proto si ji -+Augustus a ostatní císařové nechávali udělo­ vat in perpetuum (na trvalo).

postliminium (lat. post, za, lipráh, hranice), návrat men, z ciziny do hranic vlasti. Rím. občan, který upadl do zajetí nepřátel nebo byl přiřčen do moci věřitelovy, pozbyl dočasně občan­ ských práv. Jestliže se ze zajetí vrátil, bylo iure postliminii (práverri vzešlým z návratu) obnoveno jeho právní postavení osobní i majetkové. pošta (z lat. posita, asi „položená, zřízená = stanice" [dostavníku]). Zřízení veřejné pošty si vyžádala potřeba styku mezi vzdálenými oblastmi v rozsáhlých státních útvarech. Proto existovala dobře organizovaná státní pošta již v říši -+Achaimenovců. V jejím čele stál urozený Peršan a byla podří­ zena bezprostředně Velkému králi. Ve vzdálenosti dosažitelné za jeden den jízdy ležely při silnicích poštovní stanice se zřízenci a s koň­ mi. Zdá se, že podobné zařízení zavedli v Řecku až v helénist. době Antigonovci. Pro ptolemaiovský Egypt je dosvědčena existence pošty papyrem ze 3. stol. př. n. 1. V římské říši byl státní poštovní styk (cursus publicus) zaveden až za Augusta. Státní p. doručovala vládní písemnosti a dopravovala ve svých vozech úředníky na jejich služebních cestách. Soukromníci museli, stejně jako za republiky, používat služeb poslů (tabel/arii), hlavně propuštěnců a otroků. Ně­ kdy měli tito poslové dovoleno užívat zařízení státní pošty. Obyvatelé při silnicích a ve městech, kudy p. vedla, odpovídali za udržování cest, stájí pro koně i za vyplácení služného poštovním ůřední­ kům zájem o rozšíření pošty nebyl proto příliš velký. - V. t. doprava; vůz; lodě; curiosi; holub. Literatura: F. Preisigke, Die ptolemaische Staatspost, Klio 7, 1907, 241-277; H. G. Pflaum, Essai sur le cursus publicus, 1940.

potestas (lat. moc), ve státním právu ůřední pravomoc římských magistrátů ( -+ůřady [2]), právo poroučet a nařizovat. V tom směru byla obdobou otcovské moci (patria potestas) v rodině (-+Jamilia). P. římských magistrátů nezahrnovala moc velitelskou a soudní (-+imperium). Ve vzájemném pomě­ ru magistrátů byla rozlišována p. maior (vyšší) a minor (nižší). Členové téhož ůředního kolegia měli stejnou moc (par potestas); v případě intercesse (-+intercessio) však byla p. zakročujícího ůředníka

potopa viz Deukalión a Pyrrha poustevnictví, jeden ze způsobů, kterým se od pol. 3. stol. n. 1. projevoval odpor vyznavačů křes­ ťanství k současnému společenské­ mu řádu (-+anachórésis). Lidé, znechucení životem v tíživých poměrech soc., hosp. i polit., unikali (odtud anachóréti, uprchlíci) do pouští (odtud erémíté, poustevníci), žili tam osamoceně (odtud monachové [mniši], samotáři) a věnovali se přemítání o náb. otázkách, modlitbám, popř. i-askezi. Živili se nuzně tím, co náhodně sehnali, popř. žebrotou. Když jich přibývalo, seskupovali své chatrče v celé řady (laurá, tj. chodba, ulice; odtud ruské lavra) nebo stavěli budovy pro společné pobývání (monastérion, klášter, odtud monastýr). V čele mnichů, kteří žili v takověm klášteře, stával opat (ze semitského abbas, otec). Život mnichů byl upraven klášterním řádem (řeholí, z lat. regula), kterým byli někdy vedeni i k tělesné práci, popř. ke studiu a opisování náb. spisů (proto měly některé kláštery bohaté knihovny). Mniši byli zpravidla nejfanatičtější oporou různých círk. hodnostářů v jejich boji proti tradičnímu ant. náboženství nebo proti křesť. odpůrcům zastávajícím jiné učení. pověra, představ

přežívaní náboženských předcházejících předsta­ dané době uznávaným. P-ry

vám v se udržují zvl. mezi prostým lidem, jenž si jejich pomocí vykládá neznámé jevy. Ve stv. byly p-mi četné projevy v lid. -+lékařství, -+magii apod., jichž se mnohdy využívalo i v kultu (-+Epidauros). Mnoho z nich se shoduje s tím, co přežívá v lid. náboženství podnes. pozdrav (řec. prosagoreusis, lat. salutatio) Řeků i Římanů byl v nejstarších dobách prostý. ,,Buď zdráv" (řec. chaire, lat. salve) při setkání, ,,žij blaze" (řec. hygiaine, lat. vale ) při rozloučení; pozdrav (h)ave (,,buď živ") přejali Římané od Punů. Objetí, polibek skutečný nebo poslaný rukou i stisk ruky při pozdravu existoval už od dob homérských. Pouhé pokývnutí hlavou na pozdrav nebylo důstojné svobodného člověka. Prostí občané

povstávali před úředníkem, králem nebo císařem, nižší hodnostáři před vyššími, mladí před staršími muži. V pozdější době císařské bylo v Římě zvykem při pozdravu císaře a nejvyšších úředníků odkrýt hlavu, postavit se do řady a pokleknout. Líbání roucha se rozšířilo v Řecku za helénismu vlivem Orientu, v Ří­ mě až v císařské době. Pokleknout před vladařem a políbit zemi, po které se ubíral ( -+proskynésis), se stalo v Řecku zvykem od 4. stol. př. n. 1., v Římě se poprvé objevilo v 1. stol. n. 1., rovněž vlivem Orientu. V domech vlivných řím. občanů se ráno shromažďovali tzv. salutatores: přátelé, ůředníci, kteří tak dokazovali svou oddanost, nebo -+klienti, kteří se snažili získat svého patrona pro podporu svých zájmů. Přátelé a úředníci byli přijímáni jednotlivě nebo v menších skupinkách podle hodností v uzavřené místnosti (mnohdy i v ložnici), kdežto klienti defilovali před patronem v atriu a otrok zvaný -+nomenclator oznamoval pánovi jejich jména. Tento zvyk ranních návštěv (salutatio matutina) se udržel až do konce starověku. pozemkové maximum viz pozemkové reformy (II) pozemkové reformy. Agrární otázka byla důležitou složkou sociálních bojů v antickěm Řecku i Římě. Snaha o prosazení p-vých r-rem se projevovala prakticky pn každém významnějším soc. hnutí. Hlasatelě myšlenky rozdělení půdy získávali podporu u početných vrstev bezzemků nebo drobných majitelů půdy. P. r. nebyly nikdy uskutečněny do všech důsledků a jejich výsledky nemívaly dlouhého trvání. I. V Řecku docházelo po zániku rodového -+vlastnictví půdy k tomu, že drobní zemědělci přicházeli pro dluhy o svou půdu, a ta se hromadila v rukou bohatých. Tomuto stavu měly odpomoci různé p. r. V Athénách lze za úspěšnou považovat r-mu -+Solónovu, která odstranila - kromě jiného - i dluhy váznoucí na půdě a rozšířila práva majitelů půdy a jejich dědiců. Z dalších p-vých r-rem v Řecku je významná p-vá r-ma ve Spartě, kde došlo po r. 400 př. n. I. ke koncentraci pozemků v důsledku zákona Epitadeova, kterým se rušila nezcizitelnost podílů ( -+klérů; dórsky klároi). Protože následkem toho klesal počet občanů, pokusil se začátkem 2. pol. 3. stol. spartský král -+Ágis IV. (245-241)

o rozsáhlé reformy. Jeho odpůrci však dosáhli toho, že byl postaven před soud a popraven. Agidovy záměry uskutečnil o několik let později král --Kleomenés Ill. (235-222), byl však nakonec poražen vojsky --achajského spolku a Makedonie. V činnosti Agida a Kleomena pokračoval po několika letech spartský tyran -+Nabis (207-192), byl však poražen achajským spolkem za asistence Římanů. II. Snaha prosadit p. r. ve prospěch nemajetných vrstev byla v Římě součástí programu demokratického hnutí v době republiky. Boj o půdu začal již za rané republiky, neboť --plebejové neměli původně právo na --okupaci státní půdy. R. 486 prý navrhl Spurius -+Cassius rozdělit dobytou půdu mezi plebeje: byl však popraven a návrh proveden nebyl. Podle tradice prosadil L. Icilius v pol. 5. stol. př. n. 1. zákon o rozdeíení půdy na Aventinu plebejům (lex lcilia de Aventino publicando). Pokus zabránit rychlému růs­ tu statků vedl prý r. 367 k agrárnímu zákonu C. Licinia Stolona a L. Sextia Laterana ( -+leges Liciniae Sextiae), podle něhož jednotlivec nesměl okupovat víc než 500 jiter (iugera [ -+míry plošné]) státní půdy. Agrární zákon bratří -►Grac­ chů, jenž omezoval plochu okupované státní půdy na 1000 jiter pro jednotlivou rodinu, neměl trvalý úči~ nek.Tentozákon bylodstraněnr.111 zákonem Spuria Thoria (lex Thoria), jímž se príděly půdy provedené podle gracchovských zákonů stávaly zcizitelným soukromým vlastnictvím. Tím se umožňoval další růst --velkostatků. Všechny pokusy o p. r. narážely na ostrý odpor senátu, v němž byli zastoupeni především velcí pozemkoví vlastníci. V době krize řím. republiky se u měst­ ského obyvatelstva projevovala snaha prosadit zakládání nových kolonií za podmínek co nejvýhodněj­ ších; venkovská chudina měla spíše zájem o nové rozdělení pozemků. Situace byla komplikována tím, že v ---►0bčanských válkách docházelo v rostoucí míře ke -►kon­ fiskacím půdy a k jejímu při­ dělování veteránům. Autorem agrárního zákona o přidělení půdy Mariovým vysloužilcům byl L. Appuleius -+Saturninus r. 103 a 100 př. n. 1. Návrh demokratického agrárního zákona na rozdělení půdy řím. bezzemkům podal r. 64 př. n. 1. P. Servilius -.Rullus. R. 59 prosadil Caesar příděl půdy Pompeiovým vysloužilcům a chudým občanům, kteří měli aspoň 3 děti (lex Julia agraria). Pokusy

495/

prá

měly zpravidla jen malé, popř. dočasné úspěchy. Bylo to způ­

cích na velkých veřejných stavbách snížen asi na čtvrtinu. Tak pri stavbě --Erechtheia pracovalo z celkového počtu pracovníků pouze asi 20 % otroků. O průmfrných mzdách při těchto stavbách jsme aspoň částečně informováni z nápisů. Tak byla např. koncem 5. stol. př. n. 1. při stavbě Erechtheia průměrná denní mzda 1 drachma. Pokud jde o otroky, byla vyplácena jejich majiteli, takže vlastní podíl otroka, byl-li jaký, na této částce neznáme. Později se mzdy zvýšily, jak vidíme z podobných nápisů týkajících se veřejných prací pozděj­ šího data, až na 2 drachmy denně. Ve všech těchto nápisech jsou uváděni jako pracovníci společně svobodní i otroci. Do jaké míry odpovídají tyto mzdy běžnému průmě­ ru, nelze spolehlivě posoudit. Rovněž v zemědělství pracovali vedle otroků též svobodní občané, protože po celém Řecku bylo množství drobných rolníků, kteří své pozemky obdělávali sami, popř. s pomocí jednoho či dvou otroků. Jedině v -.dolech pracovali výhradně otroci. Mnohdy velcí vlastníci otroků pronajímali své otroky k práci na veřejných stavbách nebo do dolů. Tak např. athénský politik druhé pol. 5. stol. -+Níkiás, jeden z největších řec. otrokářů, prý pronajal na práci v dolech 1000 otroků, jiný otrokář, Hipponíkos, 700 otroků apod. Stejně tak byli otroci pronajímáni i na zeměd. práce, avšak v daleko menším počtu. 11. U Římanů došlo k druhé dělbě p. v době královské. P. byla zprvu záležitostí svobodných lidí. V době král. se od svobodného obyvatelstva vyžadovala pracovní povinnost (munus) při p-cích potřebných pro celou společnost (např. při odvodňovacích stavbách). S rozvojem otrok. výrobních vztahů se stala namáhavá tělesná p. především údělem otroků. S výjimkou p. zemědělské se pokládala tělesná p. za činnost, která snižuje důstojnost svobodného člověka - občana. Děl­ ba p. na tělesnou a duševní proběh­ la pod vlivem třídního složení společnosti. Duševní p. se stala výsadou svobodných, kteří tak byli odtrženi od výrob. procesu. Otroci, pro něž se p. stala trestem, neměli zájem ani praktickou možnost výrobu zdokonalovat. Proto i v jednotlivých otrok. řemeslnických dílnách konali otroci jen jednoduché pracovní úkony a dělba p. byla zčásti rozvinuta jen v některých výrob. odvět­ vích. Řada úkonú byla prováděna za max. vynaložení lidské pracovní síly. Jednoduchá strojní zařízení, jichž se užívalo ( -+mechanika),

o p. r.

sobeno polit. slabostí venkovského lidu i tím, že cíle těchto vrstev (příděl půdy) nebyly totožné se zájmy lidu městského (-.kolonizace, -+frumentace apod.). Po pádu republiky císařský režim boj o p. r. potlačil. Literatura: M. Weber,Die romischeAgrargeschichte in ihrcr Bedeutung fiir das Staats-und Privatrecht, 1891; Agrární poměry a problémy v antice (K. Svoboda VI. Groh - J. Dobiáš), 1928; P. Oliva, Sparta a její sociální problémy, 1971.

práce. První společenská dělba práce, totiž oddělení pasteveckých kmenů od kmenů zaměstnávajících se zemědělstvím, proběhla v Řecku i v Itálii již v době předhistorické. Další rozvoj dělby p., který můžeme sledovat v hist. vývoji Řeků a Ří­ manů, vede ke vzniku -.zboží a zbožně peněžních vztahů (-+peněž-

nictví). · I. V době, kterou popisují homérské básně, probíhala v Řecku tzv. druhá společenská dělba p., tj. oddělení řemesla od zemědělství. Tato dělba vedla k dalšímu zvýšení produktivity práce; začalo se vyrábět ne už jen pro vlastní potřebu, nýbrž také pro trh ( --obchod). Oddělení -.řemesla od -.zemědělství vyvolalo zároveň oddělování -►města od -.vesnice a postupně se objevuje též přezíravý až opovržlivý postoj k fysické p-ci ( -.banausos). Hlavní úlohu ve výrobě měla v Řecku od doby klasické v řadě zeměp. oblastí p. otrocká, vedle níž přirozeně existovala i p. svobodných drobných výrobců i námezdních pracovníků, kterou otroctví vytlačilo v řemesle i v zeměděl­ ství ( -.zemědělští dělníci) jen zčásti. Podíl námezdních pracovníků na výrobě nelze přesně stanovit; působily na něj nejen obecné dobové podmínky, ale i řada čini­ telů místních a okolnost, o jaké výrobní odvětví konkrétně šlo. Dějiny ant. společnosti jsou také dějinami neustálého boje otrocké a svobodné práce. Největší rozkvět ant. kultur nastává v těch obdobích, kdy svobodná p. ještě zcela neztratila svůj význam, jako např. v Athěnách v období -.Perikleově. Vliv otrocké p. se projevoval v tom, že pohrdavý poměr k --►otrokům a k veškeré jejich činnosti se přenesl i na svobodné manuální pracovníky, zvl. ře­ meslníky. Rozsáhlá otrocká výroba zatlačovala do pozadí p-ci svobodných malých řemeslníků, a někdy byla proto svobodná p. podporována admin. zásahy a bývala stanovena horní mez pro použití otrocké práce. Nap ř . v Athénách v 5. stol. př. n. 1. byl počet otroků pracují-

Mumiový portrét z Fajjúmu, synek Aliny, 1. pol. 1. stol. n. 1.

Vas diatretum, sklo, 1. pol. 4. stol. > n. 1. (Kolín n. R.)

prá

496/

měla převazne Jen pomocný ráz a jejich účelem nebylo šetřit síly bezprostředních výrobců. --+Mlýny na

velitel prétoriánů). Za Konstantina II. byl úřad městského p-ta zřízen též v Kónstantínopoli. Úřad trval až do 6. stol. Zastávali jej senátoři z řad bývalých konsulů; - 2. p. annonae, úřad zřízený Augustem po letech hladu (6 a 7 n. 1.) pro zásobování Říma obilím; později mu příslušela veškerá starost o zásobování Říma. Byl to jeden z nejvyšších úřadů dosažitelných pro jezdce (----+equites); udržel se do 6. stol.; 3. p. alimentorum, ústřední správce císařské soc. péče; - 4. p. operum publicorum měl na starosti veřejné stavby, techn. práce a státní investice; - 5. praefecti aerarii, počtem dva, spravovali od doby Neronovy (54-68) státní pokladnu ( --+-aerarium Saturni); praefecti aerarii militaris, počtem tři, spravovali pokladnu vojenskou (-aerarium militare); -6. p. vehiculorum, správce poštovní dopravy od doby, kdy císař Traianus rozdělil řím. říši v poštovní okresy; - 7. p. Alexandreae et Aegypti, úřad zřízený r. 30 př. n. 1. po dobytí---+Egypta Římany; tento p., sídlící v Alexandrii, měl vrchní velení nad legiemi umístěnými v Egyptě (jednotlivým legiím stáli v čele praefecti legionis ze stavu jezdeckého) a vykonával tam i civilní správu ve funkci zástupce řím. císaře jako vladaře Egypta (byl pokládán za místokrále). Protože do Egypta nesměl bez císařova svolení vkročit řím. senátor, byla tato fonkce vyhrazena příslušníkům stavu jezdeckého; - 8. praefecti byli též představení různých ---+kolegií. [C]: 1. praefecti byli nazýváni v době republ. především velitelě oddílů, jež netvořily součást občan­ ského vojska, např. ----+spojenců (p. sociorum), nebo velitelé pověření úkoly spíše správními. V době císařské řím. důstojníci velící oddílům pomocných sborů (----+auxilia), a to -►kohortám (p. cohortis) a ----+alám (p. alae); přitom velitel aly měl vyšší hodnost než velitel kohorty. Od doby Claudiovy (41-54) byly vojenské praefektury vyhrazeny pro příslušníky jezdeckého stavu; hodnosti praefekta castrorum, jenž měl na starosti správní a techn. věci v táboře, mohl však ně­ kdy dosáhnout i prostý voják; - 2. p. praetorio, velitel -prétoriánů, nejvyšší hodnost, již mohl dosáhnout řím. jezdec. Tito p-zi jmenovaní císařem (poprvé Augustem r. 2. př. n. 1.) byli dva a měli často rozhodující vliv na císařském dvoře (---+Seianus). Během doby jim byly svěřovány i významné úkoly civilní. Od začátku náleželi k císařské radě, pozvolna nabyli i rozsáhlé pravomoci jurisdikční (sr. B [l]): od

mletí mouky, mechanismy sloužící k odstraňování vody z důlních chodeb apod. bývaly uváděny do pohybu často lidskou silou (někdy spolu se zvířecí). Produktivita p. byla ve stv. vcelku nízká. Otrok. výrobní vztahy měly však nepřízni­ vý vliv i na rozvoj práce svobodných lidí. Námezdní p. byla důležitá zvl. v těch částech řím. říše, v nichž se otrok. výrobní způsob plně nerozvinul (některé okrajové provincie). Námezdní svobodné pracovní síly byly zaměstnány např. v dolech v Hispánii (mercennarii) a ve zlatých dolech v Dákii. Námezdní pracovníci bývali přijímáni k výkonu určité práce zpravidla na základě smlouvy. O námezdních pracovnících v řím. době a o poměrech, v nichž žili, jsme informováni nedostatečně. V době pozdně antické zaujímala ve společenské výrobě vedoucí postaveni práce polosvobodných výrobců, která znemožňovala či alespoň omezovala svobodný rozvoj námezdních pracovníků.

praefectus (lat., mn. č. praefecti), název úředníků : [A] soudních, [B] správních, [C] vojenských velitelů v době římské republiky a zvláště za císařství. [A] praefecti iure dicundo, zástupci městského ----+praetora, které tento imenoval pro obor své jurisdikce v mimořímských obcích s řím. občanským právem ( ----+občanství [2]). Z takových zástupců, kteří působili v Kampánii, se koncem 2. stol. př. n. 1. vyvinul stálý čtyřčlenný úřad, obsazovaný volbou, a v jeho titulu se uváděla dvě z 10 kampánských měst ( --+Capua a Cumae [ ----+Kýmé]), kde působili (praefecti Capuam Cumas). Za Augusta byl tento úřad zrušen. [B]: 1. p. urbi (popř. urbis Romae, p. hlavního města) působil snad již v době královské jako králův zástupce v době jeho nepřítomnosti ve městě. V době republ. zástupce nepřítomných konsulů až do zřízeni úřadu městského praetora (r. 367). Augustus tuto hodnost obnovil, Tiberius ji proměnil ve stálý úřad, který působil i za přítomnosti principa a ostatních magistrátů v Římě. P. urbi měl jako nejvyšší policejní úředník v Římě na starosti bezpeč­ nost a pořádek ve městě. Náležela mu též jurisdikce v oboru jeho pů­ sobnosti; ta časem vzrůstala, až se ve 3. stol. n. 1. stal instancí pro trestní věci v Římě a v okolí do vzdálenosti 100 mil (za touto hranicí působil v tomto směru p. praetorio,

3. stol. n. 1. ji vykonávali v zastoupení císaře. Za Konstantina Velikého se jejich fonkce zúžila na správu civilní; - 3. p. classis, od doby Augustovy titul velitelů válečného loďstva kotvícího v ---+Ravenně a -►Misenu i u flotil mimo Itálii; hodností se rovnal asi --+legátu legie.

Praeneste (dn. Palestrina), město v ----+Latiu, založené z Alby Longy; od 5. stol. př. n. 1. patřilo Římanům nejprve jako kolonie ( ----+kolonizace), později jako . ----+municipium. Proslulo řemeslnickou výrobou (kovová zrcadla aj.). Z P. pochází zlatá spona s lat. archaickým nápisem snad již ze 7. stol. př. n. 1. ( --+jazyk latinský), která je vedle nápisu zřím. fora (----+cippus) nejst. latinským nápisným dokladem. - Město proslulo mohutným terasovitým chrámem bohyně ---+Fortuny, v němž byla slavná věštírna. V jedné z čet­ ných vil cís. údobí byla objevena nádherná mozaika. (--+Obr. str. 69) praenomen (lat.) viz jméno osobní (B)

praetexta (lat.) 1. toga praetexta viz oděv; - 2. p., též praetextata, viz tragédie (5) praetor (lat., od praeire jíti v římské době královské snad název vojenského velitele, za republiky původně název dvou nejvyšších úředníků s ----+imperiem, kteří stáli po vyhnání králů v čele římského státu, a to až asi do r. 450 př. n. 1. (--+konsul). Podle řím. tradice byl r. 367 př. n. 1. poprvé zvolen nový úředník s názvem p., jehož úkolem bylo ulehčit konsulům v jejich agendě; byla mu svěře­ na především péče o soukromoprávní jurisdikci. P. byl původně jeden, r. 242 př. n. 1. byla zřízena praetura další; jeden p. pak fongoval v civilních procesech vedený::h řím. občany mezi sebou (p. urbanus) a kromě toho byl i zástupcem konsulů za jejich nepřítomnosti v Ří­ mě, druhý byl činný ve sporech mezi cizinci nebo mezi cizinci a občany (p. peregrinus nebo qui inter cives et peregrinos ius dicit). Jak se území Římany ovládané postupně rozšiřovalo i mimo Itálii, byly zři­ zovány další praetury (r. 227 třetí a čtvrtá, r. 197 pátá a šestá). Tito noví p-oři byli dosazováni jako správci a vojenští velitelé do provincií. Sulla zvýšil (r. 81) počet p-ů na osm a zároveň nařídil, aby zůstá­ vali po dobu úředního roku jako soudci ve městě a teprve potom aby odcházeli jako propraetoři ( ----+provpředu),

497/ praetor) do provincií. Augustus, za něhož bylo p-ů dvanáct, toto Sullovo opatření zrušil. První místo mezi p-y zaujímal p. urbanus; ten se také obvykle nevzdaloval z Říma na dobu delší 10 dnů. Pravomoc p-ů se týkala všeho soudnictví civilního, zčásti též soudnictví trestního. Poskytovali právní ochranu podle zákonů XII desek ( -.leges duodecim tabularum), podle -.práva obyčejového i na základě svého -.imperia; pri nastoupení svého úradu vyhlašovali pravidla, jimiž se budou při této činnosti řídit, v tzv. ediktech ( -.edictum [praetoris]), takže se vedle práva civilního (ius civile) vytvoril doplňující soubor práva praetorského (ius praetorium). Ve sporech soukromých p-oři nerozsuzovali, nýbrž jen zajišťovali správný průběh procesu. V soudnictví trestním byly nejprve p-ům usnesením senátu přikazovány některé pře mimořádné (quaestiones extra ordinem), po zřízení stálých soudních dvorů ( quaestiones perpetuae) ve 2. stol. př. n. L působili jako jejich předsedové (-.právo trestní [2]). P-oři byli voleni na sněmu centurijním (-.sněmy [2]), za císařství je volil -.senát. Na veřejnosti je provázeli -.liktoři (dva ve městě, šest v provinciích). Za císařství byli ustanovováni další p-oři se zvl. funkcemi, např. pro věci poručen­ ské, dědické aj., až jejich počet stoupl na osmnáct. Jejich význam byl však brzy omezen. Hlavním úkolem městského p-a se časem stalo vypravení -.her (II) na vlastní náklad, taže se tento úřad změnil v tíživé hosp. břemeno. - V. t. právo římské; proces civilní (2); právo trestní (2).

praetorium (lat.) viz tábor prapor viz odznaky vojenské práva

občanská

viz

občanství

právnictví (lat. iurisprudentia) začíná u Římanů výkladem (-.interpretatio) zákonů dvanácti desek (-leges XII tabularum). Prvním nám známým komentátorem byl Sextus Aelius Paetus Catus (3./2. stol. př. n. 1.). První systematickou práci o řím. civilním právu napsal stoicky orientovaný pontifex maximus Quintus Mucius Scaevola, zvaný Pontifex (140-82 př. n. I.). První komentář k praetorskému ediktu ( -.praetor; -.edictum) sepsal Servius Sulpicius Rufus (konsul r. 51 př. n. 1.). Jeho žák Publius Alfenus Va rus pořídil soubor výtahů z dobrozdání republ. právních

znalců (lat. iurisprudentes). Z těchto spisů se však žádný nezachoval.

Za principátu navazovali juristé na činnost svých předchůdců z doby republ. a řešili především jednotlivé právní otázky. Právnictví chápali jako umění nalézt spravedlivé řešení nového problému na základě existujících zásad právních a morálních; základním principem řím. práva byla při tom snaha po jasnosti a přesnosti myšlení. Tak se postupně vytvořil logicky uzavřený systém práva civilního ( -.právo římské). Největšího rozkvětu došlo římské p. v prvých dvou stol. n. I. Řím. právníci ve státním aparátě pomáhali tehdy císaři při správě rozsáhlé říše. Jako spolutvůrci císařských konstitucí ( -.constitutio) měli podstatný vliv na řím. -.zákonodárství (2). Kromě toho již od doby -.Augustovy bylo některým vynikajícím právníkům udělováno právo podávat dobrozdání z pově­ ření císařova (ius respondendi ex auctoritate principis). Později bylo stanoveno, že názor těchto autorizovaných právníků má být pro soudce při řešení konkrétních pří­ padů závazný, jestliže nebyl v rozporu s názorem jiného právníka, majícího rovněž právo dobrozdání. Responsa prudentium (dobrozdání znalců) tak nabývala platnosti zákona. Detailní propracování řím. práva bylo převážně zásluhou klas. jurisprudence císařské. Praktická právnická činnost při tom ovšem převažovala nad činností teoretickou. Jen malou pozornost věnovali řím. právníci filosofii a dějinám práva. Mezi právníky z počátku principátu vynikl Marcus Antistius Labeo, autor komentáře k zákonům dvanácti desek a k praetorskému ediktu. Jeho vrstevník Gaius Ateius Capito zpracoval přehled veřejnoprávní praxe ( -.právo trestní [2]). 2ákem Capitonovým byl Masurius -.Sabinus, Labeona následoval Proculus (pol. 1. stol. n. l.). Jejich jmény byly označovány dvě řím. právnické školy, ,,sabiniáni" a „prokuliáni". Sabiniáni kladli větší důraz na právní tradici, prokuliáni na filos. základ práva. Plynulo to snad z toho, že sabiniáni tíhli k filosofii stoické, kdežto prokuliáni k peripatu. Ve 2. stol. n. l. vynikl sabinián -.Salvius Iulianus, jenž pořídil z pověření císaře Hadriana definitivní redakci praetorskěho ediktu. Na této redakci, zvaně Edictum perpetuum Hadriani, nemělo být nadále nic měněno. V pozdější době se proslavili Sextus Pomponius (2. stol. n. 1.), Aemilius -Papinianus (asi 146 až

prá 212 n. I.), Domitius -Ulpianus (t 228 n. I.), Iulius -Paulus, současník Papinianův a Ulpianův, a Herennius -.Modestinus, žák Ulpianův. Z jejich dnes nedochovaných spisů bylo mnoho převzato do lustinianovy kompilace práva (sr. níže). V originální podobě se vedle systematické a metodické učebnice řím. práva z 2. stol. n. I. ( -.Jnstitutiones Gaii) zachovaly Ulpianovy Regulae (Pravidla) a Paulovi patrně neprávem přičítané Sententiae (5 kn.), pojednávající o základních právních problémech. I lit. práce řím. právníků měla tedy převážně praktický charakter, jejich díla měla většinou kazuistickou povahu. Byly to sbírky právních rozhodnutí, jež určitý právník navrhl, podrobné rozbory konkrétních případů, opatřené komentářem, výklady a poznámky k ediktům, k zákonům dvanácti desek nebo významným zákonům pozdějším a konečně učebnice práva. Od konce 3. stol. n. I. se stal císař právní autoritou do té míry, že tvořivé p. upadlo; právníci se omezovali na pořizování sbírek císařských konstitucí pro potřeby soukromé. V právní praxi, zejm. soudcovské, vznikaly velké potíže, neboť v existujícím množství předpisů se již nikdo nevyznal. Proto byl r. 426 vydán císařem Valentinianem III. tzv. citační zákon, který stanovil, že se má na soudech přihlížet jen k spisům pěti klas. právníků, Papiniana, Ulpiana, Paula, Gaia a Modestina. Oficiální soubor do té doby platného práva dal r. 438 pořídit císař Theodosius II. (-.Codex Theodosianus). Řím. právo bylo vypracováno generacemi vynikajících právníků. Po stránce morální mu byla základem stoická filosofie přizpůsobená řím. duchu a později i křesťanství (už u -.Órigena v 1. pol. 3. stol.). Čas od času bylo zapotřebí vždy nové kodifikace. Nejvýznamnější je tzv. justiniánská kompilace z let 529-534 (-.Corpus iuris civilis), rozsáhlý svod všeho občanského práva soukromého a vlastně zároveň první -.recepce řím. práva klasického, když se těžiště říše pře­ sunulo ze západu do Byzance (mluvívá se někdy o recepci byzantské). Řím. právo zdánlivě zaniklo se zánikem řím. říše, udržovalo se však dále v povědomí lidí. Teoreticky nepřestalo být pěstováno ani v 5. až 11. stol. za -.Ostrogótů a -.Langobardů.

Literatura: F. Schulz, Geschichte der romischen Rechtswissenschaft, 1961; W. Kunkel, Herkunft und soziale Stellung der romischen Juristen, 1952. - V. t. s. v. právo římské.

prá

498/

právní zástupce. 1. V Athénách museli mít všichni usedlí -.cizinci (metoikové), otroci propuštění na svobodu a ženy pi-i soudním jednání svého právního zástupce (prostatés) z řad plnoprávných občanů; v. t. hostinné přátelství (1). - 2. V Ří­ mě zastupoval osoby nezpůsobilé podávat návrhy na soudě -►advo­ catus, od 2. stol. př. n. 1. i osoby plnoprávné procurator. Otrok propuštěný na svobodu měl p-ho z. (lat. -►patronus) ve svém bývalém pánovi.

vedle svých

právo byzantské viz právo

řecké

právo civilní viz právo

římské

dědické.

Řecku

právo

1.

V

původně zůstavitel nečinil pořízení o svém majetku pro případ své

smrti samostatně, protože nebyl subjektem majetkových práv pro svou osobu; tím byl -.rod (-+rodové zřízení). Pozůstatky tohoto stavu se uchovaly, jak se zdá, v -.Gortýně, kde archaické rodové společenství v klas. době ještě zcela neztratilo svůj význam. V Athénách, kde se stal základní hosp. jednotkou -►oikos, dělil se majetek rovným dílem mezi tzv. gnésioi, manželské potomky otce rodiny po mužské linii nebo prostřednictvím dcery-dědičky (-••epikléros). Gnésioi a synové adoptovaní za života zůstavitelova se ujímali dědictví automaticky. Otec rodiny neměl právo měnit tuto zákonem stanovenou posloupnost nebo jí nedbat. Zbavit syna dědického nároku mohl jen tím, že se ho ještě za života zřekl veřejným prohlášením (apokéryxis). Kdo neměl syna, mohl však od doby Solónovy (6. stol. př. n. 1.) určit nástupce svého majetku, jemuž měl připadnout jako budoucímu „synovi" oikos i pravomoc (kýrieiá) nad dcerami; přitom si dědic jednu z nich musil vzít za manželku. V klas. době se objevuje zvyk činit písemná opatření pro případ vlastní smrti; zákon zaručoval takovýmto opatřením platnost, pokud rozum pořizovatele nebyl dotčen stářím, chorobou, donucením nebo vlivem ženy. V tomto zvyku má svůj původ závěť (řec. diathéké), která mohla proto sloužit jak k dosazení dědice oiku, tak to mohla být prostá závěť odkazová. V této podobě přešla do helénist. práva. Závětí adoptovaní synové a poboční dě­ dici si musili své právo dát úředně potvrdit. Dálo se tak tzv. epidikasií (návrhem na přidělení) od -►ar­ chonta. Manželka dědila pouze na základě závěti jako spoludědička

synů. Pořadí, v němž dědili vzdálenější příbuzní, bylo v různých řec. městských státech různé. Dědic měl povinnost postarat se o pohřeb zůstavitelův, pečovat

o jeho památku aj. Hmotza dluhy lpějící na dědictví. 2. Také u Římanů nemohl otec rodiny (pater--►Jamilias) původně libovolně odkazovat, neboť dlouho nebyl absoh1tním vlastníkem rodinného majetku. Podle zákonů XII desek (-►leges XII tabularum), jestliže chyběli sui heredes (oprávnění dědici), připadal jeho majetek agnátům (-•·agnatio ), nebylo-li ani těchto, druhým příslušníkům -+rodu (gentilům). V době sepsání zákonů bylo tedy -►rodové zřízení v podstatě již překonáno, a to ve prospěch agnátské, patriarchální rodiny. Již tehdy mohlo být však volně odkazováno soukromé osobní vlastnictví, což svědčí o tom, že i patriarchální rodina se začínala rozkládat. V pozdějším vývoji se dospělo k tomu, že zůstavitel měl vcelku volnost nakládat se svým majetkem, tj. volit své dědice; vázán byl jen potud, že chtěl-li někoho z jinak oprávněných dědiců vydědit, musil tak v případě synů učinit jmenovitě, v ostatních aspoň genericky. Lex Voconia (z r. 168 př. n. 1.) zakazovala též občanům zařazeným do 1. -►třídy (2 [b]) (nejbohatším) ustanovovat svými dě­ dičkami ženy. Dědit mohli Římané v zásadě jen po řím. občanu, který měl způsobilost odkázat své jmění závětí (lat. testamentum). V nejst. době byly při pořizování závětí přísně dodržovány určitě formality. Později byly starě formy závěti nahrazeny tzv. závětí mancipační: ten, kdo měl být vykonavatelem závěti, nabyl mancipačním aktem jakoby vlastnictví nad celým majetkem (nazýval se familiae emptor = dosl. ,,kupec rodinného majetku"), což mu dávalo právo nakládat s odkázaným majetkem podle vůle ně ručil

zůstavitele. Pořadí, ve

kterém dědici po sobě nastupovali, bylo dvojí: testamentární, byl-li dědic ustanoven závětí, a intestátní, ze zákona (ex lege), bez závěti (ab intestato). Byl-li v závěti pominut tzv. nepominutelný dědic, došlo k jeho povolání contra tabulas (testamenti), tj. v rozporu se závětí. Podle Kodexu I ustinianova ( -•-Codex lustinianus) byli nepominutelnými dědici předkové a potomci, sourozenci jen výjimečně. Nesměli (i proti ustanovení závěti) dědit neschopní ( duševně choří a nehodní, např. ten, kdo zavinil smrt zůsta­ vitele). Ab intestato nastupovali

podle civilního práva výhradně agnáti. V právu praetorském se vyvinula nová forma závěti, protože v praetorském ediktu (-►edictum) bylo zaručeno, že soudní ochrany vlastnictví se dostane všem, jejichž jména jsou obsažena v zapečetěném dokumentu, opatřeném pečetěmi aspoň sedmi svědků. Také ustanovení o dědictví ab intestato došlo v praetorském právu změn: dědický podíl byl přiznán i těm dětem zemřelého, kterě nebyly v době jeho smrti v jeho moci (potestas [ -►/amilia]) aní v moci jiného; z řady možných dědiců (tzv. legitimi) byli fakticky vyloučeni gentiles; vedle agnátů byli možnými dědici i ostatní cognati (--cognatio), tj. příbuzní z manželčiny strany (do 6. kolena); možnost dědit byla rozšířena na manželku, která nebyla v manželově moci ( -►manus). To vše bylo právním výrazem překonání rodových vztahů. Zákonodárství císařské doby stále více zdůrazňovalo pokrevní příbu­ zenství (cognatio) na úkor příbuzen­ ství agnátského. Posílena byla též dědická práva žen. Dědici se podle práva nemusili ujímat dědictví předluženého. Odúmrť (bona vacantia, tj. majetek bez dědice) připadala státní pokladně ( -•·aerarium Saturni), později pokladně císařské (-.fiscus Caesaris).

právo kviritské viz právo

římské

právo manželské viz manželství právo mezinárodní v moderním smyslu u Řeků neexistovalo, objevují se jen náběhy na úpravu mezinárodních vztahů; i tyto náběhy měly však spíše náb. ráz (např. všeobecná povinnost zachovávat mír po dobu všeřeckých svátků a her [řec. ekecheiriá], nedotknutelnost vyslanců, pokusy --amfiktyonií o humánnější způsob vedení války) a kromě toho upravovaly pouze vzájemné vztahy mezi řec. městský­ mi státy, sotva poměr k státům cizím (neřeckým). V praxi se upravovaly vzájemné vztahy mezí jednotlivými městskými státy i poměr k cizím státům smlouvami; záruky plnění byly sakrální povahy (např. -►přísaha), někdy i rukojmí aj. Obsah těchto smluv, jichž se mnoho zachovalo na nápisech, byl velmi pestrý; typické jsou zvl. smlouvy o symmachii (-►spojenci), mírové smlouvy a smlouvy o spolcích měst­ ských států (-►federace). V helénist. době se rozšířil zvyk řešit ,,mezinárodní" spory pomocí rozhodčích.

Takě u Římanů bylo p. m. formo-

499/ váno smlouvami ( -+Joedus), uzavíranými jednak mezi Římem a obcemi (-+civitas) v -➔Itálii, které neměly řím. občanské právo, jednak mezi Římem a státy mimoitalskými. - Chybná je jakákoliv analogie mezi p-vem m-m v dn. smyslu slova a tzv. -+ius gentium. Literatura: Die Staatsvertrage des Altertums. II, Die Vertriige der griechisch-romischen Welt von 700 bis 338 v. Chr., vyd. H. Bengtson - R. Werner, 1962; III, Die Vertriige der griechisch-romischen Welt von 338 bis 200 v. Chr., vyd. Hatto H. Schmitt, 1969. (Sv. I a IV se připravu­ jí.).

právo námořní se v antice vyvinulo s rozvojem námořního obchodu, proto je převážně řeckého pů­ vodu. Širé moře platilo za svobodné, tj. prístupné všem lodím; zátoky a pobřeží tvořily moře uzavřené. U Řeků i u Římanů bylo uznáváno ustanovení rhodského práva ([ex Rhodia de iactu), podle kterého participovali na náhradě za zboží, jež musilo být hozeno do moře pro záchranu lodi a cestujících, jak majetníci obětovaného, tak i zachráněného zboží. V oboru soukromého p-va n-ho znali Římané tzv. námoř­ ní zápůjčku (faenus nauticum), pti které směl věřitel požadovat splacení částky, kterou si vydlužil podnikatel plavby, až po skončení námoř­ ní cesty: podnikatel plavby tak přenášel její risiko na věřitele (druh námořního pojištění).

právo obyčejové· představuje vývojovou etapu před písemnou formulací právních norem. Předpo­ kladem vzniku právního obyčeje je dlouhodobé zachovávání společen­ ské zvyklosti (longa consuetudo) v přesvědčení, že jde o ustanovení nutné (opinio necessitatis). P. o. bylo též považováno za projev vůle bohů, pročež také původně nebyly rozlišovány normy náb. a světské. Tak ještě řec. -,..Themis zahrnuje jak právo božské, tak světské; naproti tomu -+Díké představovala později výhradně právo světské, které upravovalo vztahy mezi lidmi. U Říma­ nů byl tento protiklad vyjadřován výrazy f as (normy regulující vztahy lidí k bohům) a ius (pravidla pro styk mezi občany a mezi občany a státem). Déle než kdekoliv jinde mělo p. o. platnost ve Spartě; spartská tradice připisovala redakci tohoto práva -►Lykúrgovi (2). -V Athénách byl pověřen sepsáním p-va o-ho -➔Drakón (někdy v 1. 624-621). - Římané žili podle o-ho p-va (-➔mos maiorum) ještě v 5. stol. př. n. 1. Řím. tradice přičítala zákonodárnou činnost na základě p-va o-ho již králům (Romulovi a

prá

Numovi, tzv. leges regiae, zákony vem soukromým teoreticky nebo královské). Hist. kodifikace z pol. i jen soustavně. Z řec. práva soukromého pře­ 5. stol. př. n. 1. souvisí s činností -+decemvirú (1). vzali Římané -➔hypotéku a dlouhodobý pacht (-➔emfyteusis), také právo praetorské viz praetor; některá ustanovení -➔práva námoř­ ního. Nejvíce řec. prvků vniklo do právo římské řím. práva za doby císařské. Heléprávo řecké se zakládalo na nizace vrcholí v pol. 6. stol. n. 1. -➔pravu obyčejovém, Jez bylo kompilací -➔Iustinianovou (-+Corv jednotlivých obcích různě formu- pus iuris civilis), v níž bylo řím. lováno podle ústavních poměrů právo přizpůsobeno potřebám hei podle zájmů vládnoucí vrstvy. lénisticko-orient. společnosti. Strnulost sociálně ekonomického Souběžně s vývojem hosp. i soc. se měnil celý právní řád. Přestože ne- vývoje v -➔byzantské říši bránila existuje nějaké formálně jednotné také v právní oblasti rozvinutí tvůr­ ,,řecké" právo, byly tu právní zása- čích pokrokových prvků. V byzantdy společné všem obcím, jednota ském p-vu rozeznáváme předpisy obsahová; ta se projevovala zejm. světské (nomoi), které se vytvářely tam, kde později docházelo ke splý- na základě justiniánské kodifikace vání Řeků z různých mateřských (dále jen JK), a církevní (kanones). obcí. Tak místo obecně platně zá- Jednotlivá zákonodárná díla jsou: sady -➔krevní msty a soukromého Ekloga (řec. výtah z JK z r. 740) zjednávání spravedlnosti nastupo- a speciální zákony: zemědělský, vala během doby v jednotlivých v němž se shledávají slovan. vlivy, obcích veřejná autorita. Normování námořní a vojenský. Pro potřeby práva nelze všude stejně sledovat, praxe chystal též císař Basilios Maneboť dílo zákonodárců a kodifiká- kedonský (867-886) výtahy z JK torů bylo v pozdější tradici obestře­ (Epanagógé a Procheiron, později no legendami; takovými zákono- soukromě přepracované), ale až za dárci byli spartský -►Lykúrgos (2), Lva VI. Moudrého (886-911) byl lokerský Zaleukos (7. stol. př. n. 1.), pořízen stručný svod z JK: Basilika katanský Charóndás (patrně o 60 knihách. K snazší orientaci v 6. stol. př. n. 1.) a zejm. athén- z nich byly ve 12. stol. sestaveny ský -➔Drakón (7. stol. př. n. 1.). výtahy Synopsis a Tipúkeitos (z řec. Také na -➔Krétě bylo právo ko- ti pú keitai = co kde leží), jež vydifikováno gortýnskými zákony tlačily z praxe i sama Basilika. ( -+Gortýna), zachovanými nápisně. Okolo r. 1345 vydal soluňský soudTakové kodifikace zachycovaly už ce Harmenopulos příručku o 6 knihotové zvykové řády, více či méně hách (Hexabiblos), jež shrnovala právní předpisy v jeho době platné; vyvinuté obyčejové právo. Vyvinuté peněžní hospodářství přečkala tureckou nadvládu a dalo vznik právu obchodnímu. stala se základem moderního občan­ Existovaly normy koupě na úvěr, ského práva v obnoveném řeckém -➔půjčky a nájmu, záruky a svěření státě. do úschovy, dodání zboží, mořské Literatura: J. H. Lipsius, Das attische dopravy ( -➔právo námořní). Právo Recht und Rechtsverfassung, 1905-1915; rodinné bylo založeno na monoga- E. Gerner, Zur Unterscheidbarkeit von mii, při právním jednání zastupoval Zivil- und Straftatbestand im attischen Recht, 1934; H. J. Wolff, Beitrage zur děti jejich otec; jeho otcovská moc Rechtsgeschichte Altgriechenlands und byla velmi rozsáhlá, rozhodoval pův. des hellenistisch-romischen Agyptens, nad životem a smrtí dítěte. -+ Právo 1961; J. Cvetler, Starověké ~ecko, v: Svě­ tové dějiny státu a práva ve starověku, dědické (1) rozeznávalo posloupnost 1963, 153-195 (za redakce J. Turečka); zákonnou (podle příbuzenství) a J. Gaudemet, Institutions de l'Antiquité, testamentární (podle vůle zůstavi­ 1967; A. R. w„ Harrison, The Law of The Family and Property, 1968; tele). -➔Právo trestní zachovávalo Athens. Zur griechischen Rechtsgeschichte, vyd. přežitky zřízení rodového (např. E. Berneker, 1968. v posuzování vraždy příbuzného). Jinak attické právo nedospělo k po- právo římské vychází z práva jmu trestního činu, jenž by byl od- kviritského (ius populi Romani lišen od soukromého bezpráví; Quiritium [-➔Quirites]), starého to nezná také roztřídění trestních činů soukromého práva původní obce, a na těžkě a lehkě; rozeznává trestní z práva praetorského (ius praetočiny proti státu, proti náboženství, rium [ -➔praetor]), které se vyznaproti rodině, proti majetku, proti čovalo menší formálností a pružně tělesné integritě. Proces rozeznává reagovalo na potřeby vyvíjející se žalobu veřejnou (grafé) a soukro- společnosti. Zásady p-va praetormou (díké [-➔proces civilní (1)]). - ského však časem pronikly i do pův. Ačkoli měli pozoruhodnou právní soustavy p-va kviritského; to se pak kulturu, nezabývali se Řekové prá- změnilo v p. civilní, občanské (ius

prá

500/

civile). - Podle oboru působnosti se rozlišuje: ius civile (pro spory mezi občany) a -►Íus gentium (platící pův. pro styk mezi cizinci na řím. území, později i pro spory mezi cizinci a občany); podle obsahu: ius privatum (soukromě, ,,chránící prospěch jednotlivcův") a ius publicum (veřejné, ,,vztahující se na řím. stát"); hranice mezi oběma nebyla ovšem absolutní, byly tu vzájemné souvislosti ( -►právo trestní). Soukromé p., ze všech nejdůleži­ tější pro historii p-va vůbec, má původ v -►P-vu obyčejovém a bylo kodifikováno v 5. stol. př. n. I. v zákonech dvanácti desek (-►leges XII tabularum); v dalším vývoji společ­ nosti bylo doplňováno a formováno zejm. edikty praetorskými ( ---+edictum). Vrcholu dosáhlo v době tzv. klasické jurisprudence, v prvních dvou až třech stol. n. I. 1?.. p. je známo především z byzantské kodifikace císaře Iustiniana z 1. pol. 6. stol. n. I. ( -~·Corpus iu is civilis). Jeho význačným rysem je konzervativnost, s níž nikdy neopustilo základnu vytvořenou v době městského státu a společnos­ ti převážně agrární, i když se soc. a hosp. poměry podstatně měnily vnitřním vývojem i vnější polit. expanzí. Tak zůstala zachována v právních důsledcích osobních i majetkových struktura rodiny ( -➔familia) s vyhraněnou mocí otcovskou. -➔P. dědické (2) se ve starší době zaměřovalo na zachování pravomoci nástupce moci otcovské (patria potestas). Individuální vlastnictví k věcem movitým i k půdě platilo zásadně, rovněž základní princip nedotknutelnosti soukromého majetku. P. obligační ( -► obli­ gace) dávalo v nejranějším stadiu vývoje věřiteli moc nad osobou dlužníkovou, již od velmi dávných dob však byla pro obligaci rozhodující a charakteristická vynutitelnost majetkovou exekucí. Celými dějinami ř-ho p-va prolíná nadvláda autority nad lidmi (pána nad otrokem, otce nad dětmi i manžela nad manželkou). Charakteristická je také nezpůsobilost -ženy k právnímu jednání. Právní diferenciaci lidí, rozdělení na svobodné a -►Otroky formulují a konzervují všechny autority, zákon, praetor, jurisprudence, císař. Soukromé oprávnění je však chráněno státním aparátem jen na soukromý

sociálně

podnět.

P. ústavní nebylo ve své podstatě nikdy kodifikováno ani vědecky zpracováno řím. právníky; známe je jen z hist. dokladů a z polit. praxe; ústava a mnohdy i zákony byly výsledkem těžkých zápasů mezi

diferencovanými vrstvami obyvatelstva řím. obce. V podobě, jíž nabylo ř. p. v kodifikaci Iustinianově, bylo převzato nejprve vším řím. a řec. světem a potom i ostatní kulturní Evropou (-► recepce římského práva). - Věda o římském p-vu bývá nazývána romanistika. - V. t. právnictví; právo trestní (2); proces civilní (2). Literatura: O. Sommer, Prameny soukromého práva římského, 1946; týž: Učeb­ nice soukromého práva římského, I, 1933, II, 19461 ; týž: Texty ke studiu soukromého práva rímského, 1932; L. Heyrovský, Dě­ jiny a systém soukromého práva rímského, 1910; J. Tureček - J. Kincl, Staroveký Řím, v: Svetové dějiny státu a práva ve starověku, 1963, 196-453. Th. Mommsen, Romisches Staatsrecht, 1-11, 1887 3 , III, 1888; M. Kaser, Das romische Privatrecht, 1-11, v: Handbuch der Altertumswissenschaft, X, 3, 3, 1955, 1959; týž: Das romische Zivilproze8recht, tamže, X, 3, 4, 1966; týž: Romische Rechtsgeschichte, 1967'; týž: Romisches Privatrecht. Ein Studienbuch, 1968 6 ; P. Koschaker, Europa und d as romische Recht, 1966 4 ; A. Wilinski, Das romische Recht. Geschichte und Grundbegriffe des Privatrechts mit einem Anhang iiber Strafrecht und Strafproze8, 1966.

právo soukromé viz familia; manželství; poručenství; právo dě­ dické; právo římské; právo zástavní; proces civilní [2];věno; vlastnictví právo trestní 1. u Řeků nalězá­ me nejlépe propracováno v athěn­ skěm městském státě. Soudit trestní věci náleželo jednak -►areopagu (vražda a žhářství), jednak sboru 51 -►efetů (zabití a zranění). Pozdě­ ji moc efetú přešla na ---+héliaiu. Poněvadž nebylo jako u nás veřej­ ných žalobců, mohl podat veřejnou žalobu (grafé) kromě toho, kdo byl postižen porušením práva, každý jiný Athéňan, jenž měl plné občan­ ské právo, při vraždě jen příbuzný usmrceného. Ve veřejné při (agón démosios) se rozeznávaly čtyři formy stíhání: apagógé (dopadl-li žalobce pachatele, odvedl jej před úřad, např. zloděje před sbor jedenácti soudních úředníků, hoi hendeka); endeixis (písemné udání zaslané témuž úřadu, popř. thesmothetům [ -►archonti]); eisangeliá (podání žaloby radě [ -► búlé] nebo -►sněmu [ekklésiá], zejm. pro ohrožení státu); probolé (udání učiněné sněmu prostřednictvím rady). Ve -► Spartě fungovala gerúsiá jako soudní dvůr soudící vrahy, vlastizrádce a těžké zločince. Trestní pravomoc měli také -►eforové. 2. U Římanů stíhalo p. t. v nejst. dobách jen malý počet trestních činů (crimina); za crimen byla pokládána především úkladná vražda (parricidium) a zrada obce (perduellio); neúmyslné zabití mohlo být

vyplaceno pokutou. Majetková projako krádež (furtum), loupež (rapina), poškození majetku (damnum iniuria datum), kromě toho i podvod (dolus), vydírání (metus), ublížení na těle nebo na cti (iniuria) bylo chápáno jako soukromý přečin (-►delictum) a jejich stíhání bylo ponecháno poškozenému. V době královské soudil sám král, maje snad k ruce vyšetřující soudce (při vraždě quaestores parricidii, popř. při velezradě duoviri perduellionis). Za republiky soudili t. činy -►konsulové, pokud šlo o vě­ ci zvlášť důležité, obvykle však z jejich pověření quaestores parricidii nebo duoviri perduellionis, a to před sněmem centurijním (-►sně­ my [2]). Provinilce na zájmech lidu stíhali ---+tribunově (4) lidu, popř. -► aedilové plebejští, a to buď před shromážděním lidu nebo před tributním sněmem. Řízení před sněmy bylo zdlouhavé: nejprve pronášel žalobu úředník, obvykle nižší; výslech žalovaného a svěd­ ků se konal až ve druhém a třetím stání; rozsudek býval vyhlašován úředníkem až ve čtvrtém stání. Od pol. 2. stol. př. n. I. byly proto zřizovány vyšetřovací soudní komise (o 50 členech), ze kterých se vyvinuly stálé soudní dvory (quaestiones perpetuae), jimž před­ sedal -►praetor nebo zvláštní soudce. Tyto soudní komise měly názv/ podle toho, jaké trestní činy bylj před nimi stíhány: de repetundi j (vyděračství při správě provincií), de ambitu (zlořády při volbách), de maiestate (urážka obce; zrada), de vi (násilí), de f also (podvody), de peculatu (zpronevěra státních peněz), inter sicarios (úkladná vražda), de veneficiis (travičství). Členy těch­ to soudních dvorů mohli být pů­ vodné jen senátoři, později i pří­ slušníci jezdeckého stavu ( ---+equites); jejich počet nebýval vždy stejný (v době Ciceronově kolísal mezi 32-75) . .Zalobcem mohl být kterýkoliv občan, který podal přísežné oznámení stálému předsedovi soudu, jímž byl zpravidla praetor. Ten rozhodl buď sám nebo za pomoci svých rádců (consilium) o oprávněnosti žaloby. Líčení bylo zahájeno vylosováním porotců; pak byly vedeny důkazy a protidůkazy. Nato porotci hlasovali tajně tabulkami. Rozsudek vynesl předsedající praetor a trest byl ihned vykonán. Z rozsudku nebylo odvolání, jen proti trestu smrti platilo právo provokace (-►provocatio). Vyhlášení a výkonu rozsudku se mohl žalovaný vyhnout dobrovolným odchodem do -►vyhnanství (2). Za císařství sestavoval seznamy porotců císař, vinění

501/

Práxitelés, Hermes (detail, ,,vlhký" pohled - šerosvit)

často

se i sám účastnil hlasování. Vedle toho mohl ovšem soudit trestní případy, které si vybral, sám bez ohledu na zvyklosti pravidelného řízení. Ve 3. stol. n . I. soudili jménem císařovým praefecti (--praefectús [BI]). Trestní pravomoc, zejména ve věcech polit. a při žalobách na úředníky, měl od doby Augustovy také -senát. Literatura: E. Ruschenbusch, Untersuchungen zur Geschichte des athenischen Strafrechts, 1968. - V. t. s. v. právo řecké; právo římské.

právo veřejné viz právo právo trestní

římské;

právo zástavní. I. V Řecku bylo nejjednodušší a také asi nejstarší formou zástavy odevzdání určité věci jako ruční zástavy (enechyron). Důležitější, v klas. době převláda­ jící, ale i později ještě v Attice i jinde v Recku používaný byl ,,prodej s právem zpětné koupě" (prásis epi lysei). Dlužník při něm prodal věřiteli movitost nebo nemovitost s výhradou, že tento mu ji prodá nazpět za cenu rovnající se dlužnému obnosu, majetek však obyč. zůstal u dlužníka. Pole daná do zástavy byla v Athénách označována dlužními kameny (horoi).

P rá

Práxitelés, Hermes s malým Dionýsem, řecký originál ( !) asi pred r. 340 př. n. I. (Olympia)

Vedle těchto forem zástavy se zakotvilo rovněž již v době klas. prosté propůjčení práva věřiteli na uchopení zástavy, vypršela-li doba splatnosti dluhu, tzv. -hypotéka. II. V Římě se vyvíjel soubor právních předpisů, sloužících k zabezpečování pohledávek věcnou zástavou, s rozvojem směny a úvě­ ru. K zajištění pohledávek státu i jednotlivých obcí sloužili rukojmí a současně pozemky. Nejst. formou zajišťování soukromých pohledávek byly fiducia (věrná ruka) a pignus (ruční zástava) . Při fiducii se převádělo plné kviritské --+-vlastnictví (2) dlužníkovo na věřitele k zajištění věřitele pro pří­ pad, že by dlužník dluh nesplatil. Dlužník, který vlastnické právo převáděl, jednal v důvěře, že věřitel po splnění své pohledávky převede vlastnictví zpět na převodce. Vě­ řitelova povinnost vrátit vlastnictví po uspokojení své pohledávky byla pův. mravní povinností pod ochranou veřejného mínění, stihatelnou i censorskou důtkou, později se z ní stala povinnost právní, žalovatelná závazkovou žalobou z věrné ruky (actio fiduciae). Žalovatelnost fiducie se vyvinula z-práva obyče­ jového na podkladě zákonů dvanácti

desek (-leges XII tabularum). Odsouzení mělo za následek bezectnost (infamia). Podle úmluv připojovaných k věr­ né ruce se původně věřitel při nesplnění dluhu stával natrvalo vlastníkem zastavené věci. Podle pozdějšího obyčeje mohl věřitel, nebyl-li dluh splacen, zástavu prodat, ze stržené částky uspokojit svou 'pohledávku a přebytek vydat dlužníkovi. Časem bylo právo prodeje zástavy věřiteli přiznáno i bez zvláštní úmluvy, dokonce i proti smluvenému zákazu prodat zastavenou věc . Fiducia byla zrušena -Iustinianem. Při ruční zástavě (pignus) dlužník prostě odevzdal věřiteli věc k zajištění pohledávky s neformální úmluvou, že mu bude po splnění dluhu vrácena. Věřitel zadržováním věci působil na liknavého dlužníka - v konkrétním případě mohlo jít při chudobě dlužníka o nátlak velmi citelný. Zástavní věřitel měl pouhou detenci, byl pouhým držitelem věci. Pignus zná ve změněné podobě i Iustinianus. - V. t. hypotéka.

Práxitelés [2. p. -la], athénský sochař ze 4. stol. př. n. l. Jeho otec

Prá

502/ křesť. hnutí stáli v čele jednotlivých círk. obcí. Později (od zač. 2. stol. n. I.) byli vytlačeni z čelného postavení -+biskupy a stali se duchovními hodnostáři biskupum podříze­ nými.

prétoriáni, císařská garda v Římě. Její původ je třeba hledat v těles­ ných strážích vojenských velitelů doby republikánskě. Jako součást stálého vojska bylo zřízeno za Augusta 9 -➔kohort p-nů, každá o sile 500 (později 1000) mužů, jež měly zvláštní kasárna (castra praetoria) na vých. okraji Říma. P. byli původně odváděni jen v Itálii a často byli přeřazováni do řadového vojska jako -+centurioni, což mělo význam pro jednotnost výcviku a záruku spolehlivosti armády. Měli nezřídka rozhodující vliv na události v Římě, zvl. na volbu císařů. Veleli jim dva praefecti praetorio (-+praefectus [C 2]). Práxitelés, Afrodíté z Knidu, kolem r. 350 pf. n. 1. (fimská kopie, Vatikán)

Kéfísodotos i synové Kéfísodoto~ ml. a Tímarchos byli rovněž proslulými sochaři. P. pracoval pře­ vážně v mramoru. Vytvořil zejm. několik soch Satyrů a Erótů (proslulý byl zvl. Erós z Thespií) a mladistvého Apollóna zabíjejícího ještěrku (tzv. Apollón Sauroktonos). V originále se zachovala v Olympii mramorová socha Herma s malič­ kým Dionýsem v náručí. P. byl prvním tvůrcem ženského aktu v zobrazení bohyně Afrodíty. Nejslavnější byla Afrodíté Knidská. pro niž byla modelem slavná milostnice Frýné. Podle tradice i řím. kopií se zde projevilo porozuměn 1 pro svéráz ženské anatomie, pw milostný půvab a výraz touhy navozovaný především dojmem vlhkost 1 zasněněho zraku. V ostatní P-!O'l:, tvorbě shledáváme podobné prvky: hravý svět Dionýsových průvodct1 i Eróta okouzluje mladistvým pů­ vabem, přičemž zcela mizí éthos. který charakterizoval obrazy bohu 5. stol. př. n. I.

prefekt viz praefectus presbyteři (z řec. presbyteroi, starší), označení pro členy samosprávy v drobnějších venkovských obcích, zvl. ve východních oblastech římské říše. Užívali ho i staří křesťané pro funkcionáře, kteří v počátcích

Priamos [2. p. -ma], syn -+Láomedontův, poslední trójský král, otec 50 synů a 50 dcer (-+Hektór, -+Paris, -+Kassandra, -+Polyxena). Při dobytí Tróje byl zabit -+Neoptolemem (1). - V. t. trójská válka. Obraz: A. Kokular (1793-1846), Smrt Priama. - Sousoší: B. Thorwaldsen (1770 až 1844), Achilleus a Priamos.

Priápos [2. p. -pa], maloasijskě božstvo plodnosti, zobrazovaně se vztyčeným -+fallem; v Řecku se P-pův kult rozšířil hl. za helénismu; byl ctěn jako dárce plodnosti zahrad a ochránce před jejich škůdci, zvl. ptáky a zloději. V této funkci ho uctívali i Římané (sr. Hor. Sat. 1, 8). P-pova plodivá sila byla různým básníkům podnětem k sepsání epigramů, namnoze lascivního obsahu, jež se dochovaly ve sbírce o 83 číslech, zvané Priápeia. Nejstarší Priéné, střed mesta s námestím 1 Hlavní agorá, 2 tržní námestí, 3 svatá stoá, 4 chrám Athénin, 5 gymnasion, 6 divadlo

503/ z nich pocházejí snad již z doby tiana i censoři). Výkonná moc byla Augustovy (27 př. n. 1. - 14 n. 1.). postupně přesunována na císařský byrokratický aparát. Koncem 3. Překlad: J. Převor, Pisně Priápské, stol. n. l. se principát změnil v -►do­ 1925; A. Šilha, Písne o Priapovi, 1933. Lit. ohlasy: J. Vrchlickv, Priapus (Do- minát, monarchii absolutistickou.

jmy a rozmary, 1880); J. Karásek ze Lvovic, Sodoma (I. oddíl: Priapeja [Hymna Priapovi]), 1904.

Priéné (nedaleko dn. vsi Gtillabah're), malé iónské město v západní Malé Asii na sever od Mílétu na úbočí hory Mykalé. R. 545 nebo 544 bylo zničeno Peršany, okolo pol. 4. stol. př. n. 1. obnoveno. - Archeol. výkopy bylo téměř zcela odkryto. Důležitý pří­ klad řec. města střední velikosti (así 5000 obyvatel) z doby pozdně klasické a helénistické. Zachovaly se hradby, půdorysy obytných domů z doby klas., zbytky stadia, dvou gymnasií, divadla, několi­ ka chrámů, zejm. hlavního chrámu bohyné Athény, zasvěceného -•Alexandrem Velikým. princeps (lat. přední, vedoucí muž, náčelník) 1. p. senatus, čestný název senátora, kterého censoří zapsali do seznamu senátorů (album senatorium) na prvním mísstě; - 2. viz principát; - 3. p. iuventutis, první z mládeže, čestný název mužských příslušníků císařské rodiny v ilímě, zvl. nezletilých následníků trůnu (sr. naše „princ"). principát, státní forma římské (-imperium Romanum) v letech 30 př. n. 1.-284 n. 1. Hlavní rysy republ. zřízení byly za p-u zdánlivě zachovány, ale rozhodující moc měl v rukou princeps: byl tedy principát ve skutečnosti monarchií. Princeps, první muž ve státě, opíral svou moc o soustavu mimořádných magístratur, především o moc tribunskou (tribunicia potestas), o --+-imperium maius, jež mu dávalo možnost zakročit proti kterěmu­ koliv úředníkovi, a o tzv. imperium proconsulare (i. prokonsulské); to mu dávalo moc nad vojskem, jež mělo sice neústavní, ale významný mocenský vliv ( -+Augustus). Od r. 12 př. n. 1. náležel principovi trvale i úřad nejvyššího pontifika, čímž získal dozor nad veškerým státním kultem. Senát pokračoval ve své činnosti a formálně byl pokládán i nadále za rozhodující státní orgán; převzal dokonce zákonodárnou a soudní moc, vykonávanou do té doby -sněmy (2). Poměr mezi senátem a principem určoval ráz vnitřní politiky řím. státu. Úřady z období republiky sice trvaly, ale jejich pravomoc byla oslabena (konsulové, praetoři, aedilové, kvéstoři, tribuni lidu, do císaře Domi-

říše

Literatura: N. A. Maškin, Principat Avgusta, 1949; G. Tibiletti, Principe e magistrati repubblicani, 1953.

Priscianus viz gramatika (B) privilegium (z lat. priva lex, zvláštní zákon), výsada, tj. výjimka ze všeobecného právního ustanovení, byla v římském právu buď ve prospěch věci (p. rei) nebo osoby (p. personae) nebo právního poměru (p. causae). Existovala p-ia jakovýsady ve prospěch celých obcí ( -+civitas), stavů (např. vojáků, lékařů, filosofů, rétorů aj.) nebo i jednotlivce (např. císaře). Vyskytovala se v právu soukromém i veřejněm a mohla mít různý obsah. V právu soukromém to byla zejm. tzv. privilegia exigendi (privilegia něco vymáhat), např. právo vymáhat na vydražiteli zůstavitelova jmění přednostně zaplacení dluhů za pohřeb; p. poručence na uspokojení jeho pohledávek před ostatními věřiteli při konkursu poručníkově. P-ia veřejná se udělovala ve formě osvobození od daní (sr. u ileků ateleia) nebo od vojenské povinnosti (např. členům kněžských kolegií). - Tzv. p. odiosum (vzbuzující nenávist) postihovalo újmou určitou skupinu lidí (např. od konce 4. stol., kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím, byla kacířům a odpadlíkům upřena právní způsobilost). proces civilní 1. u Řeků (řec. agón idios, diké idiá nebo vůbec diké) známe prakticky jen z Athěn. Právo podat soukromou žalobu měl jen postižený nebo jeho zákonný zástupce. Soukromě žaloby byly materiálně určeny k ochraně soukromých zájmů. Ve městě i na venkově vyšetřovali a soudili menší soukromé spory, zejm. majetkové, soudní úředníci (hoi kata démús dikastai), počtem čtyřicet, po čty­ řech vylosovaní z každé -➔ fýly. Nesoudili všichni najednou, nýbrž střídali se v objíždění jednotlivých -►démů. Závažnější soukromé spory soudili smírčí soudcové zv. diaitétai, šedesátiletí občané, kteří úřa­ dovali jeden rok. Soudci byl při­ dělen spor losem; byl povinen jej vyšetřit a pokusit se o smír stran. Když nebylo docíleno smíru, vynesl rozsudek. Obě strany platily soudci po drachmě. Odvolání bylo možné k -+héliaii; v tom případě byla pře odevzdána určitému archontovi, aby ji znovu vyšetřil a předal hěliaii

pro jako nejvyššímu apelačnímu soudu; ta pak vynesla konečný rozsudek. Žalobce, který vyhrál při, musil sám, často obtížně, vymáhat náhradu na odsouzeněm; v krajním pří­ padě mu mohl zabavit majetek svépomocí. 2. U Římanů byl p. c. souborem norem, jimiž se řídil postup při vyřizování soukromoprávních sporů příslušnými orgány. V nejst. dobách se musil řím. občan, byl-li poškozen, domáhat práva svépomocí. Už v době královské byla sice soukromému právu zaručena pomoc státem, ale iniciativa zůstala i nadále uložena procesním stranám. Obě strany - acto1· (žalobce) a reus (žalovaný) - musily mít procesní způsobilost, jež byla zahrnuta v právech řím. občana. Zastoupení některé z procesních stran nebylo pův. možné; avšak --+-praetor již v procesu formulověm (viz dále) připustil nepřímé zastoupení, a to nedospělého poručníkem ( -+poručenství), právnických osob jednatelem nebo zastoupení obecně tzv. kognitorem a prokurátorem. Odedávna kromě toho vystupovali na soudech obhájci (patroni [ -+patronus(3)]) a právní znalci (iuris prudentes) i řečníci (oratores) a přizvaní zastánci obou stran (advocati). P. c. se dělil na dvě stadia, a to: a) na řízení in iure (před právem, před magistrátem, zpravidla praetorem), kdy se sporné strany měly dohodnout o sporně otázce a o rozhodčím (iudex), který byl pak praetorem pověřen vedením procesu; b) na řízení in iudicio (před soudem, před soudcem), kde byly podávány důkazy a vynášen rozsudek (sententia). Rozsudek byl státem vynutitelný, neboť měl praetorskou autorizaci. - Spor byl zahájen vyzváním žalovaného, aby se dostavil před magistráta. Vyzvaný se musil dostavit nebo postavit za sebe alespoň ručitele (vindex), jinak měl žalobce právo dopravit ho před soud i násilím, zajistiv si svědky. Žalobce udal žalovaněmu přesné znění žaloby a požádal praetora o povolení žaloby (postulatio actionis). Praetor mohl žalobu odmítnout (denegatio), což se rovnalo osvobození žalovaného. Jestliže praetor shledal žalobu vhodnou k projednání, nastávala litis contestatio (uzavření dohody obou stran o sporu a o soudci); pů­ vodně pro ni byly předepsány procesní formule, opřené o zákon (legis actiones). Strany pronášely před magistrátem tyto formule, doplně­ né konkrétními údaji a provázené symbolickými gesty; přitom se žádná z obou stran nesměla přeřeknout, sice proces prohrála. Na osobě roz-

pro hodčího

se někdy strany nedohodly; v tom případě byl vybrán ze seznamu zapsaných magistrátem. Ústní legisakce mohly být později nahrazeny žalobními formulemi písemnými; od začátku princi pá tu byly jimi zatlačeny obecně. Avšak rozdělení p-u na dvě části (in iure a in iudicio) se udrželo až do zač. 4. stol. n. 1. Rím. klasické právo neposkytovalo občanu právní ochranu obecně, nýbrž jen v určitých, právem nebo praetorem uznaných případech, kterým odpovídala vždy určitá -•·actio (2). Jurisdikce náležela v době královské králi, za republiky nejvyšším magistrátům (konsulům, praetorům, aedilům), v provinciích místodržícím. Ve druhé části procesu rozhodoval soudce laik (iudex privatus), tj. soudce jediný (unus iudex), popř. rozhodčí ( -►arbiter) nebo nejměně tři tzv. recuperatores (rozhodčí soudcové). Funkci rozhodčího nemohly konat osoby nedospělé, duševně a tělesně chod a ženy. V některých případech rozhodovali rozhodčí soudci ve sborech za před­ sednictví magistráta ( -+-centumviri; -+decemviri (2) stlitibus iudicandis). Řízení apud iudicem (in iudicio) mělo prokázat pravdivost tvrzených prohlášení učiněnvch oběma stranami. Důkazními prostředky byli svědci (testes), listiny (instrumenta), tvrzení znalců, ohledání místa, věcné dokumenty. Potom promluvily obě strany a jejich zastánci. Následovalo vynesení rozsudku; ten se řídil podle výsledku hlasování, šlo-li o kolegium rozhodčích. Řádný římský p. neznal odvolání. Jestliže však bylo řízení z nějakého důvodu zmatečné (např. pro podplacení svědka), bylo lze uplatnit žalobu proti rozsudku. Exekuce rozsudku se vykonávala původně proti osobě (odsouzený mohl být i prodán do otroctví), později proti majetku (žalobce pře­ vzal držbu majetku žalovaného). Za principátu byl císař oprávněn vést soud v kterékoliv věci nebo jmenovat instanční soudce. To je tzv. extraordinaria cognitio, která nakonec způsobila zánik formulového procesního řízení. Císařská soudní praxe znala exekuci vykonávanou státními orgány; ukládala soudci, jímž byl státní úředník, rozhodovat podle zákona a vymezila jeho kompetenci. V justiniánském právu začínal spor podáním písemné žaloby. Průvodní řízení se dálo podle zásady volněho ocenění dů­ kazů. Rozsudek nemusel znít na peněžitou sumu. Odvolání (appel-

504/ latio) bylo možné postupně (incestou) až k císaři. Exekuci vykonávali soudní zřízenci. Císař­ ská kancelář zasahovala do sporu vyžádanými --►reskripty.

stanční

Literaturu viz s. v. právo

řecké;

právo

římské.

proces soudní viz proces civilní; právo trestní proconsul (lat. pro consule, místo konsula, v zastoupení konsula), označení magistráta, jenž měl konsulskou pravomoc, nebyl však --►konsulem. Prokonsulem se mohl stát na základě usnesení snčmu tributního (např. Liv. 23, 30, 19) nebo zpravidla tím, že mu po uplynutí úředního roku, v němž zastával konsulát, byla jeho úřední moc --►senátem prodloužena, a to nejdéle o rok; toto prodloužení (prorogatio imperii) se mohlo opakovat i několikrát po sobě. Docházelo k němu však jen militiae (v poli, tj. mimo --►pomerium Říma). Od doby --► Sullovy (81 př. n. 1.) vykonávali konsulové vojenskou složku svého --►imperia, tj. vrchní velení nad vojskem, zpravidla teprve jako prokonsulové. Za -►principátu měli titul p. správcové senátních --►pro­ vincií, a to i bývalí --►praetoři. Prokonsulské imperium (imperium proconsulare) bylo jednou ze složek moci -►principovy. procurator (lat.) 1. v římském právu soukromém (od 2. stol. př. n. 1.) zplnomocněný zástupce ně­ které z procesních stran (a to plnoprávných, sr. advocatus) při soudním jednání; dříve musil každý občan hájit svou věc před soudem osobně; - 2. p. omnium rerum (všech věcí) byl generálním zmocněncem ke správě celého majetku zastupované osoby; - 3. ve státní správě byli p-es císařští úředníci, obvykle ze stavu jezdeckého. Spravovali menší císařské provincie (p. provinciae, později zvaný rationalis), vedli finanční záležitosti ve větších provinciích, stáli v čele císařských kanceláří; za -►dominátu byli správci císařských --►velkostatků. Ústřední

správu fisku ( --►fiscus Caesaris) vedl p. a rationibus, krátce zvaný p.fisci. - V. t. familia (3) urbana. prodigium [2. p. -ia] (lat.), u Ří­ manů nadpřirozený úkaz, věštící zpravidla zlou událost; takovým p-iem např. bylo, jestliže „dobytek začal mluvit", ,,hadi létat", ,,ženy a samice vůbec měnit své pohlaví", „pršelo-li kamení" apod. Proti jeho účinkům se obec bránila lustrací (--►lustrum) a -►očistou vůbec. Je-

likož prodigium mohlo mít v zápětí ohrožení obce, zabýval se jím senát, který rozhodoval o dalším postupu. Proto mohlo být prodigia zneužito i politicky. Prodikos [2. p. -ka] z Keu, * asi mezi 470-460 př. n. 1., řecký sofista, současník Sókratúv. Rodné město ho často pověřovalo diplomatickými úkoly v Athénách. Důleži­ tou úlohu v jeho učení mělo zkoumání slov, zvl. synonym. P. vytvořil též racionalistickou teorii o vzniku náboženství. V dávné minulosti prý lidé začali považovat za božskě ty věci, které nejvíce prospívaly jejich životu, jako slunce, oheň, zemi, řeky apod. Jako doklad pro svou teorii uváděl uctívání Nilu v Egyptě. Ve spise Hórai vyprávěl známou alegorii o Hérakleovi na rozcestí, zachovanou nejobšírněji u Xenofónta (Mem. 2, 1, 21-34). Překlad:

ZPM

proedriá (řec.), ve starověkém Řecku právo sedět při slavnostech, zejména v divadle, na předních, čestných místech; dostávalo se ho zasloužilým občanům státu nebo obce, kněžím, vysokým úředníkům, členům rady a vyslancům jiných obcí (tzv. proedroi). Sedadla v podobě křesel byla kamenná a někdy označena nápisem s udáním úřední nebo kultovní funkce proedra nebo jeho jměnem. Proitos [2. p. -ta], vnuk Hyperméstry a Lynkea (-►Danaovny), bratr Akrisiův. Dvojčata P. a Akrisios na sebe nevražila již v těle matčině (Paus. 2, 16, 2; 2, 25, 7; Apollod. Bibl. 2, 2, 1). Když se dělila o otcovskou říši, zdědil P. Tíryns, ale byl Akrisiem vyhnán a prchl do Lykie. Tam se oženil s dcerou krále Iobata Stheneboiou (--►Bellerofón), podle Homéra (II. 6, 160) s Anteiou. Podporován tchánem vrátil se P. do Tírynthu a rozšířil své panství i na Korint. P-tovy dcery za trest, že odmítly uctívat -+Dionýsa, zešílely a bloudily po lesích. Věštec Melampús je uzdravil vodou z pramene, který měl od té doby tu zvláštní vlastnost, že se tomu, kdo se z něho napil, protivilo víno. Za odměnu si vymínil jednu třetinu říše pro sebe a druhou pro bratra Bianta. prokletí viz zaklínání Proklos [2. p. -la], asi 410-484 n. 1., scholarcha novoplatónské Akaděmie, největší systematik novoplatónismu. Je známo okolo 50 titulů jeho spisů, z nichž se zachovala

P ro

505/

Prométheus, stvoření člověka v prítomností bohú, fímský sarkofág z konce 3. stol. n. 1. (Neapol)

asi tretina, Mezi nejvýznamnější spisy patrí Stoicheiósis theologiké (Základy theologie), Stoicheiósis fysiké (Základy fysiky), Eis tén Platónos theologián (K Platónově theologii) a komentáře k platónským dialogům Tímaios, Ústava, Parmenidés, Kratylos a Alkibiadés Větší. P. zachytil ze všech novoplatóniku nejsoustavnéji obecné rysy procesu, kterým „vznikají" jednotlivé stupně jsoucna. Ty vytvářejí podle P-la triády (trojice), a to tak, že z urči­ tého členu vzniká jako účinek druhý člen, jenž je s ním částečně shodný, částečně však od něho odlišný; na základě podobnosti s prvním čle­ nem se k němu druhý člen opět vrací, a tak vzniká třetí člen triády. ,,Pohyb" triád je sestupný, od vyšších k nižším, nikoliv naopak. Triadického schématu použil později ve své dialektice zvl. Hegel: Jinak působil P. také na střv. mystiku a renesanční filosofii. V. t. matematika (4). Prokné [2. p. -ny], též Aédón [2. p. -dony] (Slavík), podle attické báje dcera athénského krále Pandíona, manželka thráckého krále Térea. Jejich synem byl Itys. Téreus znásilnil P-ninu sestru Filomélu, a aby ho neprozradila, vyřízl jí jazyk. Filomélé však poslala sestře látku, do které příběh vetkala, a obě sestry zabily ze msty ltya a předložily ho svůdci k jídlu. Zeus, aby zabránil ještě větším hrůzám, proměnil všechny tři v ptáky: Térea v dudka, Filomélu ve vlaštovku a Prokné v slavíka (Ov. Met. 6, 424n). U jiných řec. kmenů se vyprávěla báje takto: Aédón zabila ltya (nebo !tyla) omylem, chtějíc zabít nejstaršího syna své švagrové --+Nioby, na

kterou žárlila, protože měla mnoho však zvyšoval zvl. ve 2. stol. př. n. I. dětí. Zeus ji pak proměnil v slavíka. ( ----+proletarizace). Od dob Mariových (na sklonku 2. stol. př. n. I.) Sochy: Alkamenés ( ?), Prokné a I tys, byli přijímáni do armády jako

př. n. 1., Athény. - Obrazy v nové Rubens, Hostina Téreova, 1636 až 1638; G. Hoet (1648-1733), Hostina Téreova.

5. stol. době:

žoldnéři.

proletarizace, občanů,

Prokopios [2. p. -ia] z Kaisareie, *asi mezi r. 490 a 507, tneznámo kdy, nejvýznamnější řecký historik doby I ustinianovy. V díle Historiai (Dějiny), zvaném též lat. De bellis (O válkách), popsal z autopsie tažení proti Peršanům, Vandalům a Gótům. Dějiny obsahují důležité zprávy o starých Slovanech a o povstání v Byzanci. Jako představitel aristokracie vystoupil proti císařské despocii v dílku Anekdota (tj. ,,to, co nebylo vydáno" [ ----+anekdota]), zvaném též lat. Historia arcana (Tajné dějiny). Pro dějiny hmotné kultury je významný spis o stavbách doby Iustinianovy.

přeměna římských na základě

zařazených

majetkového odhadu (--+census) do určité --+třídy (2[b ]), v nemajetný proletariát stojící mimo třídy. Byla důsledkem růstu otrok. výrobních vztahů v zemědělství, v němž od 2. stol. př. n. I. nastal rozvoj otrok. latifundií ( --->-velkostatky), zvl. na it. půdě. Na latifundiích se pěstoval především dobytek, a obilí se dováželo v rostoucí míře ze zámoří. Tato konkurence jen urychlovala p-ci drobného it. rolnictva. Napomáhaly jí i důsledky 2. ----+punské války, kdy Hannibal zpustošil it. venkov a přivedl mnoho drobných it. rolníků na mizinu. Vyvlastnění rolníci se stávali ----+proletarii. P. Rukopisný překlad obou spisů od F. Leitalského rolnictva oslabovala i řím. paře je uložen v Památníku národního píarmádu, jejíž hlavní oporou ve semnictví, Lit. archiv (S 81 M VII). 3. a 2. stol. př. n. I. byli drobní Prokrústés viz Théseus a střední pozemkoví vlastníci. Obavy před dalším škodlivým prokuliáni viz právnictví růstem p. se odrazily v reformním hnutí bratří ----+Gracchů. prokurátor viz procurator prolog (řec. prologos, předmluva), proletarii (lat.), nemajetní římští v antickém dramatu úvodní výobčané, kteří nemohli být zařazeni stup herců před příchodem sboru, ani do nejnižší majetkové --+třídy ve kterém byla podávána expozice (2[b ]), stanovené ústavou Servia děje (naše 1. jednání). Míval formu Tullia (-serviovské zřízení). Název monologu nebo dialogu. Vystupopochází asi odtud, že jejich jediným vala v něm některá z postav hry, majetkem byla pro/es (potomstvo). popř. některé božstvo. P. byli přítěží pro řím. stát, neboť žili parasitickým životem ve měs­ promagistratura viz úřady (2) tech z milodarů boháčů (lumpenproletariát). Vojensky neměli prak- Prométheus [2. p. -ea], v řecké ticky žádný význam. Jejich počet se mytologii -+Títán, syn Íapetův,

Pro

506/

bratr Epimétheův (-+Pandóra), otec ➔Deukaliónův, stvořitel lidského pokolení, jež uhnětl z hlíny a vody (sr. např. Ov. Met. 1, 82n). Když se jednalo o tom, jaké obětí mají lidé bohům přinášet, pokusil se P. oklamat Dia tím, že kusy masa schoval do žaludku zabitého obět­ ního býka, kdežto kosti obalil tuč­ nou kůží. -+Zeus lest prohlédl, ale úmyslně si zvolil kosti, a za trest odňal lidem oheň. Když P. ukradl oheň na Olympu a přinesl jej lidem, potrestal Zeus lidi tím, že na svět poslal -+Pandóru, a s ní mnoho strastí; P. pak byl při­ poután ke sloupu a orel mu denně vyklovával játra, která mu přes noc znovu narůstala. Po mnoha letech ho vysvobodil -Héraklés, jenž orla zastřelil (Hes. Theog. 521n). U Aischyla (v tragédii Spoutaný P.) je P. nejen dárcem ohně, nýbrž i písma, řemesla a věd, a tím vyššího kulturního života. Za služby, které lidstvu prokázal, je připoután ke skále na Kavkaze, ale dává přednost svým mukám před tím, aby otrocky sloužil Diovi. Postava P-ea vešla do světové literatury jako symbol zápasu za osvobození lidstva. ,,P. je nejvznešenější světec a mučedník ve filosofickém kalendáři" (Marx v předmluvě ke své doktorské disertaci).

propemptikon [2. p. -ka] (od řec. propempó, provázím), básnícké přání šťastné cesty, druh -+lyriky. Podle vzoru řec. básníka -+Parthenia napsal řím. , -+neoterik C. Helvius Cinna (1. stol. př. n. 1.) p. -+Asiniu Pollionovi. Tato p-ka se nezachovala. P-ka se vyskytují též v tvorbě -+ Tibullově, -+Propertiově, -.Horatiově a -+Statiově.

Dramatizace v nové době viz s. v. Aischylos. - Báseň: Goethe, Prometheus, 1785. - Oratorium: F. Wohlfahrt, Die Passion des P., 1955 (text skladateluv). Opera: G. Fauré, Prométhée, 1900 (text J. Lorrain). - Baletní hudba: Beethoven, Die Geschopfe des P., 1801; J. Hanuš, Pochodeň Prométheova, 1963 (libreto J. Pokorný). - Symfonické básně: F. Liszt, Prometheus, 1855; A. N. Skrjabin, Prometheus, 1913; J. L. Martinet (* 1914), La trilogie de Prométhée. - Obrazy: Tizian, Prométheus, 1549-50; Rubens, Spoutaný P., 1613-14; P. Cornelius, Z pověsti o P-eovi, 1825 (fresky, Glyptotéka v Mnichově); G. Moreau (1826-1898), Mučeni Prométheovo; V. Hynais, Prométf:ieus, 1874; A. Procházka (1882-1945), Prométheus přináší lidstvu oheň (v aule Vojenské techn. akademie A. Zápotockého v Brně); A. Bi:icklin, Prométheus, 1882; F. Kupka ilustroval Aischylova Prométhea v překla­ du Dhuysově (lepty a drevoryty z let 1909 až 1910), vyd. 1924; B. Bartoš, Prométheus přikovaný na vrcholcích Beskyd, 1919 (alegorie Slezska); I. M. Toidze (* 1902), Orel užirá játra připoutanému Prométheovi; š. Bednár, Odviazaný Prometeus, 1939. - Sochy: B. Schnirch, Prométheus, 1870 (NG Praha); V. Makovský, Hlava Prométhea, 1934 (NG Zbraslav); J. Lipchitz, Prométheus se supem, 1936-37; Prométheus rdousící supa, 1944-53 (bronz).

prooimion (z řec. pro, před, oimé, příběh, píseň, báseň) 1. předzpěv k hudební skladbě ( -+nomos [2]); 2. báseň uvádějící rozsáhlejší-+hymnus, někdy i označení hymnu samého; - 3. úvodní část spisu, speciálně řeči.

svého nastřádaného majetku nebo je skládala třetí osoba (např. u válečných zajatců). Častou formou propouštění bylo věnování otroka některému božstvu, např. Apollónovi Delfskému ( -+vykupitel). V některých státech bývalo při propouštění předepsáno splnění urči­

tých formalit a zaplacení poplatku. Propuštěnec {řec. apeleutheros) míval vůči propouštějícímu různé poPropertius. Sextus P. [2. p. -ta vinnosti, které mohly být stanoveny -ia], rodák z Assisia v Umbrii, individuálně. V případě propuštěn­ * asi 50, t por. 16 př. n. 1., římský covy smrti dědil obvykle jeho býelegik, člen básnického kruhu valý pán část jeho majetku; ze-+Maecenatova. Hl. tématem za- mřel-li propuštěnec bezdětný, dědil chovaných 4 kn. elegií je láska pán vše. li. V Římě docházelo k propoušk Cynthii (vl. jm. Hostia). Teprve na sklonku života zpracoval látky tění otroků (lat. manumissio) již za z řím. dávnověku, např. pověst rané republiky, zvlášť se však rozo -+Tarpeii,říděse vzorem -+Kalli- šířilo ke konci republiky a za císař­ machových Aitií. Závěrečná elegie ství. Augustus se snažil počet pro4. kn., v níž mrtvá Cornelia těší puštěncú (lat. libertini) omezit a snísvého osiřelého manžela L. Aemilia žit i jejich rostoucí vliv (!ex Aelia Paula Lepida, je ideálním obrazem Sentia [ -+zákony (II, 1)]), avšak bez ušlechtilé řím. matrony. Právem většího úspěchu. V Římě se vyvibývá nazývána „královnou elegií". nuly rozmanité formy p. o.: slavElegie P-iovy se vyznačují hloubkou nostní p. v přítomnosti úředníka a milostné vášně, vzletem fantasie jednoho svědka; p. -+censem, při a patetickým slohem, ale í dobovou němž pán dal zapsat otroka jako svobodného, a p. závětí ( -+právo zálibou v učených narážkách. dědickě [2]), při němž udělil Prek/ad: R. Mertlik, Elegie, 1945; Triumvirové lásky, 1964. Parafráze (ve pán otrokům svobodu v testamentu. Propuštěnci se nestávali výboru): VI. Šrámek, Elegie, 1962. plně svobodnými římskými občany Propontis [2. p. -idy] (dn. Mar- (k tomu se vyžadovalo, aby oba romarské moře), moře mezi -+Hellés- diče byli od narození svobodní, pontem a --Bosporem (2) Thrác- takže ani synové propuštěnce nebyli kým, s ostrovem Prokonnésos; původně pokládáni za plně svobodna pobřeží P-idy ležely přístavy né [ -+občanství (2)]). Propuštění Perinthos, -+Byzantion, -+Kalché- otroci přijímali praenomen ( -+jmě­ no osobní [B]) a rodové jméno svého dón a -+Kyzikos. bývalého pána. Mezi pánem a propropouštění otroků . na svobodu puštěncem byl vztah jako mezi ➔pa­ bylo jednou z forem, kterou se loa- tronem (1) a -+klientem. Propuštěn­ jálním otrokům jejich majitelé od- ci musili konat svému někdejšímu měňovali za prokazované služby. pánu rozmanité služby a podporoV některých případech měli otroci vat ho v případě nouze. Ve vztahu sami možnost vykoupit si u svých k němu se označovali jako liberti. pánů svobodu. Propouštěni byli Propuštěnci se věnovali hlavně obbuď jednotliví otroci nebo i celé chodu a řemeslu, někdy i finančním skupiny; p. o. bylo v Řecku i Římě transakcím. Někteří z nich zbohatli a nabyli velkého polit. i hosp. vlivu. jevem stále častějším. I. V Řecku mohl otroky propou- Řada vlivných propuštěnců působi­ štět na svobodu buď stát, nebo ma- la na císařském dvoře, hlavně v 1. jitel (kyrios, pán). Státem býval stol. n. 1., a v císařské administratiotrok propouštěn za udání někte­ vě. Typem zbohatlého propuštěnce rých zločinů (jako bylo v Athénách je Trimalchio, jak jej líčí -+Petronapř. poražení posvátné olivy, vy- nius. Literatura: A. M. Duff, Freemen in loupení chrámu a jiná provinění the early Roman Empíre, 1958. proti státu a náboženství) nebo za účast ve válce a za jiné zásluhy, propraetor (lat. pro praetore = praetora) 1. zástupce např. v některých městech za zabití místo tyrana. V těchto případech byla -+praetora (nebo -+konsula), např. obvykle vlastníkovi otroka vypláce- quaestor pro praetore, oficiální zána náhrada. Pán propouštěl otroka stupce správce provincie v době buď za výkupné, nebo odměnou za jeho nepřítomnosti nebo v případě prokázané služby, a to buď za syého jeho úmrtí (tohoto titulu užíval bez života nebo na základě závěti. Vý- rozdílu, jakou měl správce provinkupné skládal buď otrok sám ze cie úřední hodnost); - 2. praetor,

507/ jehož úřední moc ( --+imperium) byla prodloužena (prorogatio imperii) ; za císařství měli bývalí praetoři titul --+proconsul; - 3. legatus Augusti pro praetore, úřední titul správců velkých císařských provincií, jak bývalých praetorů (v provinciích s jednou legií), tak bývalých konsulů (v provinciích s více legiemi). propuštěnci ků

viz

propouštění

otro-

propylaje (řec. propylon, předbraní [pro, před, pylé, brána]), monumentálni vstupní brána do posvátného okrsku. Je to půdorysný typ známý už v 2. tis. na Krétě, v Tróji a v Tírynthu. Proslulé jsou mramorové p. na athénské Akropoli, zbudované architektem Mnésikleem v 1. 437 až 432 př. n. 1. Jejich střední část tvoří zeď prolomená 5 vchody; k· ní při­ léhá vnější sloupová předsíň s 6 dórskými sloupy v průčelí a vnitřní předsíň rovněž o 6 sloupech, jež nesou trojúhelný štít bez plastické výzdoby. Nestejná úroveň obou průčelí byla vyrovnána schodištěm. K stavbě bylo připojeno na vnější straně sev. křídlo s obdélným sálem (tzv. --+pinakothéka), již. křídlo, mnohem menší, tvoří otevřenou sloupovou síň. Původní plán souměrného rozvinutí k již. straně, kde byly starší svatyně, nebyl proveden pro odpor konzervativní strany v Athénách. Jiné p. jsou ve zbytcích

pro

Eleusíně, Aigíně, na

Olympii, Epidauru, na (udavač [lat. --+delator] dostával mysu Súniu v Attice, část majetku likvidované osoby). na Délu, v Priéně aj. Poprvé užil p-cí v polit. boji (r. 82-81) L. Cornelius --+Sulla (!ex proscaenium (lat.), proskénion Cornelia de proscriptione, Corneliův zákon o proskripci); bylo při nich (řec.) viz divadlo odstraněno 40 senátorů a 1.600 prosélyté (z řec., přišli), ti, kdo jezdců. Caesar k p-cím nepřivolil; přijali židovské náboženství. Mno- přistoupili k nim však r. 43 př. n. 1. ho jich bylo v Egyptě i jinde kolem Octavianus, Antonius a Lepidus, zač. našeho letopočtu. Později a to především z důvodů finanč­ z velké části přijímali křesťanství. ních, aby získali prostředky na Mezip-(ybylopoměrně více žen než válku proti Caesarovým vrahům. mužů (kteří by byli museli podstou- Těmto p-cím padlo za oběť 200 senátorů, mezi nimi např. i Cicero, pit bolestnou obřízku). a 2.000 jezdců. Proserpina viz Persefoné proskynésis [2. p. -ése] (řec.), (lat. prosimetrum [2. p. -ra] (lat.), adoratio), vzdávání úcty padnutím literární dílo, v němž se mísí próza na kolena a políbením země. s verši. Tuto formu, přejatou snad U Řeků byla p. zprvu obvyklá jen od Peršanů, začal pěstovat u Řeků v poměru k bohům, kdežto na persatirik -►Menippos. Byla oblíbena ském dvoře byla vůči „velkěmu v tzv. menippské satiře (--+Varro, králi" povinná. Sblíženířec.a orient. -+Seneca, --+Lúkiános), ale užil jí představ vedlo již od 4. stol. př. n. např. ještě --+Boěthius i ve filos. 1. k tomu, že se i vladařúm v řec. spise a po jeho vzoru přešla do světě dostávalo božských poct, tedy i p-ése, podobně jako tomu bylo střv. literatury. v Asii. V Athénách se jí poprvé doproskripce (lat. proscriptio, vyhla- stalo --+Filippovi II., otci Alexandra šování za psance, klatba), soupis a Velikého. V Římě byl první, kdo veřejné vyhlášení osob, které byly zavedl uctívání císaře (Caliguly) postaveny mimo zákon a zbaveny jako boha, Lucius Vitellius, otec i sakrální ochrany. Jejich majetek pozdějšího císaře; císař Diocletibyl konfiskován a sami proskribo- anus p-ési vyžadoval, na byzantském vaní mohli být zabiti, aniž se. vi- dvoře se stala běžnou. ník vydával v nebezpečí soudního stíhání. Při pořizování seznamu prosodie (řec. prosódiá, podle toho proskribovaných kvetlo udavačství lat. accentus a čes. prízvuk), původ-

v

Propylaje athénské Akropole, vnitřní fronta, r. 437-432 př. n. I.

pro

508/

ně

takových pokusů je trvale sporná. možnost všeobecně platného vědě­ Nejvíce vykonal v tomto směru ní. Podobně chápali P-rovu větu i Aristotelés a Sextos Empeirikos. Otmar Vaňorný. Je sporné, zda jejich výklad je prosodion [2. p. -ia), tj. melos (řec.), správný. O P-rově relativismu by „píseň na cestu", druh sborové svědčilo to, že prý jako první zameliky ( -lyrika). P-ia byla zpívána stával názor, že o věcech jsou při slavnostních průvodech k chrá- možné protikladné výklady. První mům, obyč. za doprovodu aulu ze sofistů dával také návod k tomu, ( -hudební nástroje); bývala zejm. jak slabší věci dopomoci k vítězství děkovného obsahu. Skládal je např. (ton héttó logon kreittó poiein). V náb. otázkách zaujímal skeptické -Pindaros. stanovisko. O bozích nelze vědět, ani prosopografie (z řec. prosópon, zda jsou, ani zda nejsou, ani jakou osoba, grafó, píši), soubor všech mají podobu. Za protináboženský údajů o určitém časově (popř. postoj byl prý vypovězen z Athén i místně) omezeném okruhu osob; jeho spis Peri theón (O bozích) byl přihlíží se obyč. jen k těm, které spálen na náměstí. zastávaly nějaké úřady. Význačné Překlad: ZPM osoby klas: a helénist. Athén jsou Literatura: A. Capizzi, Protagora, 1955.shrnuty v Kirchnerově Prosopo- V. t. s. v. sofisté. graphia Attica (1901-1903), pro Egypt nám slouží hl. Prosopo- Prótesiláos [2. p. -láa), první Řek, graphia Ptolemaica (1950-1968), jenž v -trójské válce vystoupil při pro řím. dobu císařskou Prosopo- přistání řec. loďstva na asijskou graphia imperii Romani (2. vyd. od půdu a byl zabit. Jeho manželka r. 1933 dosud), pro pozdní řím. Láodameia si vyprosila od bohů, že impérium The Prosopography oj the se k ní směl z podsvětí na jeden den Later Roman Empíre (od r. 1971). vrátit. Když ji musil opět opustit, Z prosopografického hlediska jsou vzala si život, aby ho mohla. náslesestavovány přehledy správců pro- dovat. - Báji zpracoval -Eurípid_es v tragédii, z níž se dochovaly zlomvincií, členů senátu apod. ky, dále -Lúkiános v Hovorech prosópon (řec.) viz maska (di- podsvětních (23) a Ovidius (Her .13). vadelní) Dramatizace: S. Wyspiaňski, Protesi-

výškový přízvuk řecké samohlásky, pak její rytmická kvalita, v antické teorii a podnes soustava pravidel o veršově technice. I. P. časoměrná. Stv. teoretikové znali pouze p-ii časoměrnou ( -ča­ somíra). Jejich p-ické příručky, právě tak jako později humanistické, pojednávaly jednak o různých tvarech verše a jeho částí ( -metrika), jednak podávaly poučení o kvantitě slabik. Krátká slabika obsahovala krátkou samohlásku a byla uzavřena nanejvýš jednou souhláskou; dlouhá měla buďto dlouhou samohlásku, nebo dvojhlásku (tzv. délka přirozená), anebo sice krátkou, ale uzavřenou alespoň dvě­ ma souhláskami (tzv. délka polohová, poziční, pozice). Byly uznávány i tzv. slabiky obojetné, kterých mohlo být ve verši užito i jako dlouhých, i jako krátkých; to . byl odraz některých jazykových faktů, např. toho, že rozhraní slabik se měnilo (původní rozdělení bylo např. pa-tria, tedy o míře - - -. ale pozdější pat-ria, o míře - --). Předpokladem tohoto třídění slabik bylo, že na -přízvuk působila kvantita, která se takto stávala rytmickým činitelem i v jazyce. V básnické praxi byla antická p. složitější. II. P. prízvučná, veršový princip, podle něhož je ~íktus realizován slovním, popřípadě i větným pří­ zvukem. P. p. pravděpodobně existovala částečně v řím. verši před převzetím řec. metriky ( -saturnius). Jakmile délka samohlásky přestala být v jazyce pociťována jako rozlišující činitel, prosazovala se p. p. příležitostně a postupně i v rámci verše časoměrného: ně­ kteří básníci dbali toho, aby iktovaná dlouhá slabika byla na zvl. citlivých místech verše zároveň slabikou přízvučnou (u Řeků -Nonnos); jiní - zvláště veršovci neučení nebo píšící pro lid - kladli stále větší měrou pod iktus i slabiku od původu krátkou, jen když byla přízvučná (Grégorios z Nazianzu v hymnech; v latině Commodianus; Augustinus). Podobně si počínali i lat. básníci ve střv., např. Archipoeta v 13 slabičném verši: Meum est propositum in taberna mori padají sice tři ikty na dlouhou slabiku, ale čtyři na krátkou. Od přízvučné p. je třeba rozlišovat verš sylabický (nebo slabičný), jehož základním principem byl počet slabik; ten ovšem přecházel snadno ve verš přízvučný, jak ve střv. latině, tak v staré češtině. V nové češtině bylo po vítězství přízvuč­ né p. obzvláště obtížné vytvořit přízvučné napodobeniny ant. časo­ měrných veršů. Estetická hodnota

a

laos i Laodamja, 1899 (tragédie). -

Básně:

J. Vrchlický, Laodamie (Episody, 1904); P rotagonista (řec. prótagónistés) A. E. Mužík, Protesilaos (Zvon 19, 1919, viz herci 393).

Prótagorás [2. p. -ra] z Abdéry, asi 485-410 př. n. I., slavný sofista, ideový mluvčí řecké demokracie. Žil delší dobu v Athénách a měl přátelské vztahy k Perikleovi. R. 444 byl pověřen sepsáním zákonů pro nově zakládanou všeřeckou kolonii Thúrioi v již. Itálii. Z jeho spisů, v nichž se zabýval státově­ dou, výchovou, teorií poznání, gramatikou a matematikou, se zachovaly jen zlomky. Za základní podmínku pro udržení společnosti považoval P. smysl občanů pro stud (aidós) a spravedlnost (díké). Tyto hodnoty prý vložil do duší všech občanů bez rozdílu sám Zeus (jak vykládá P. v platónském dialogu, jehož je titulní postavou), a proto je nejpřirozenějším zřízením demokracie, kde se vlády účastní všichni občané. Z P-rova hlavního spisu Alétheia (Pravda) se zachovala proslulá úvodní věta: ,,Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou." Platón ji podrobil rozsáhlé interpretaci v dialogu Theaitétos (152 A n), kde z ní vyvozoval relativnost a subjektivnost smyslového vnímání, a tudíž ne-

Próteus [2. p. -ea], mořské božstvo, stařec znalý budoucnosti, jenž na egyptském ostrově Faru pásl tuleně Amfitrítiny. Když tam při­ stál Meneláos na cestě od Tróje a nemohl pro nepříznivé větry odplout, přepadl P-ea na radu jeho dcery a vynutil si na něm věštbu o návratu do vlasti._ P. se zpočátku měnil ve lva, hada, pardála, kance, vodu a strom, ale protože ho Meneláos nepustil, vzal na sebe opět svou podobu a zodpověděl mu všechny jeho otázky (Horn. Od. 4, 341n; sr. též Verg. Georg. 4, 388n). Dramatizace v nové době: P. Claudel, Próteus (hudba D. Milhaud), 1927.

Prótogenés [2. p. -na],řecký malíř z 2. pol. 4. stol. př. n. I., současník -Apellův, pracoval v Athénách a na Rhodu. Proslul zejm. jeho obraz Iálýsa, epónymního hrdiny stejnojmenného města na Rhodu, podobizna Alexandra a Aristotelovy matky. Jeho malba se vyznačovala detailním realismem v nejvýš peč­ livém provedení. protreptikos (od řec. protrepó, obracím [pozornost], nabádám),

509/ spis vybízející k pěstování filosofie nebo jiné disciplíny. Mezi nejslavnější filos. protreptiky starověku patřil Protreptikos Aristotelův a Ciceronův spis Hortensius, jenž získal pro filosofii círk. spisovatele -+Augustina. Oba jsou zachovány jen ve zlomcích, Aristotelův lze však do znacne míry rekonstruovat z dochovaného protreptiku novoplatónika -.Iamblicha. provincie (lat. provincia), původně pojem označující zcela obecně oblast působnosti římských magistrátů. Od r. 227 př. n. I. označení pro mimoitalské državy řím. říše. Prvními provinciemi se staly záp. část --+Sicílie a Sardinie s Korsikou (po první -+punskě válce), dalšími část -+Hispánie a ostatek Sicílie (po druhé válce punské). V p. se měnily země sousedící s řím. říší, s nimiž Rím udržoval již dříve diplomatické styky a jež často měnil na přechod­ nou dobu ve vasalské státy. Administrativa p-ií působila Římu obtíže, neboť republ. zřízení bylo v podstatě přizpůsobeno pouze správě měst­ ského státu a neodpovídalo potře­ bám administrativy vznikající říše. Kromě toho stály jednotlivé p. na různém stupni společenského vývoje, takže bylo obtížné používat všude týchž zásad provinciální správy. Proto bývaly do nově připo­ jených p-ií vysílány komise, které určily základní směrnice jejich administrativy ([ex provinciae, zákon o provincii). Správu p-ií měli zprvu v rukou -konsulové a -►praetoři. Od doby Sullovy (* 138, t 78 př. n. 1.) působili však všichni konsulové a praetoři nejdříve rok v Římě a teprve poté spravovali jakožto prokonsulově a propraetoři p. jim při­ kázané. Roční funkce provinciálních správců bývaly rozmanitě prodlužovány.-► Daně (11) odváděné

provinciálním obyvatelstvem (vybírané většinou -+publikány) byly pro Římany důležitým zdrojem příjmů. Obyvatelstvo p-ií bylo vystaveno tlaku úřednického aparátu, který se rovněž v p-iích obohacoval (-►Verres). Cást půdy v p-iích byla přeměněna ve státní majetek (---+ager [publicus]), část byla dána k dispozici řím. kolonistům, kteří v provinciích zakládali kolonie římských občanů (-+kolonizace). Řada p-ií byla touto cestou postupně romanizována (-->-romanizace). Proti vykořisťování se provinciálové bránili již za republiky vzpourami. Za císařství byly p. r. 27 př. n. I. rozděleny mezi císaře a senát tak, že císař si ponechal především okrajové p., kde byla nezbytná přítomnost vojska, a senátu svěřil p. pacifiko-

vané (bez vojska). V čele senátních p-ií stáli prokonsulové a propraetoři, v čele císařských legati Augusti pro praetore ( císařovi pověřenci ve funkci praetorů) nebo prokurátoři (-+procurator [3 ]). Zvláštní postavení mezi císařskými provinciemi měl pro svou hosp. a vojenskou dů­ ležitost a polit. a správní svéráz Egypt, jenž podléhal přímo řím. císaři, pokládanému za právoplatného nástupce egyptských králů. Místodržitel Egypta, praefectus Alexandreae et Aegypti, byl pokládán za místokrále. Všechny úřední a vojenské hodnosti tu byly svěřeny jen jezdcům ( -+equites). Za císařství nabýval v p-iích stále větší váhy císař­ ský admin. aparát. Publikánské společnosti byly v této době zatlačovány do pozadí a jezdci se uplatňovali rostoucí měrou v císařské administrativě. Za -+dominátu byly nově vymezeny hranice p-ií a jejich počet byl značně zvýšen (přes 100). Ně­ kolik provincií tvořilo vždy jednu správní oblast, tzv. -+diecézi. Za císařství docházelo v p-iích k nepokojům, v nichž nižší vrstvy obyvatelstva bojovaly proti útlaku ze strany Římanů a v některých případech i proti místní ---+aristokracii (li). Část majetných vrstev hleděla posílit své pozice v boji proti 'Římu (provinciální separatismus). - V. t. agonistikové; anachórésis; bagaudi; Boudicca; búkolové; Civilis; donatismus; Firmus; Galské císařství; Hadriánopolis; Judea; Maternus; Parinonie. Literatura: G. H. Stevenson, Roman Provincial Administration till the Age of the Antonines, 1939 (otisk 1949); O. V. Kudrjavcev, Ellinskije provincii Balkanskogo poluostrova vo II v. n. e., 1954.

provocatio (lat. odvolání), jedno ze základních práv římského občana ( -►občanství [2]), totiž odvolat se ke sněmu centurijnímu ( -sněmy [2]) v případě rozsudku znějícího na trest smrti, tělesný trest nebo neúměrnou pokutu. Právo provokace platilo pův. jen v Římě, teprve časem se stalo výsadou řím. občanů, ať sídlili kdekoliv. Na ženy se nevztahovalo.

pře

V Římě byl pečetní p. v dávných dobách železný, teprve řec. vlivem (od 3. stol. př. n. 1.) začali senátoři a po nich jezdci nosit zlatý p. (anulus nebo annulus aureus) jako odznak příslušnosti ke stavu. Vedle těchto p-ů se ještě rozeznával p. kněží a vojenských hodnostářů. Zásnubní p-y byly bez kamene a ze železa. Pův. se p. nosil na prsteníku, okolo rozhraní letopočtu na libovolném prstě i p-y na několika prstech, popř. několik prstenů na jednom. - V. t. šperky. Prudentius. Aurelius P. Clemens [2. p. -ia -ia -nta], latinský křesťan­ ský básník v 2. pol. 4. a zač. 5. stol. n. I. Ve svých dílech, v nichž projevuje skutečné básnické nadání, zpracoval některá věroučná témata (o původu hříchu, o svatě Trojici [--+trojice (a)],osudykřesť. mučední­ ků i lyrické motivy. Pro vzletnost slohu a mistrovství v lyrických strofách bývá nazýván „křesťanským Pindarem". průzev

viz hiát

prytanové (řec. prytaneis, předsta­ vení), stálý výbor, který ze sebe volila rada ( -►búlé) v některých řeckých městských státech; v Athénách měl 50 členů patřících k téže -.fýle a úřadoval desetinu roku, aby se všech deset fýl zastoupených v radě vystřídalo. P. svolávali radu i sněm (ekklésiá [ -►sněmy (1)]), předsedali jim, řídili zahraniční politiku, vedli správu policejní. Každý den vybírali ze sebe losem předsedu, jenž opatroval státní pečeť a klíč od státní pokladny. Nikdo nesměl mít tuto hodnost déle než jeden den a jednu noc ve svém životě. - Úřadovnou p-nů bylo prytaneion (obvykle při agoře), budova podobná soukromému domu, s posvátným stálým krbem ---+Hestie. V prytaneiu se stravovali úřadující p., bylyvněm hoštěny cizí státní delegace, vydržováni zasloužilí občané, např. vítězové v olympijských hrách ( -►hry [I]). předení

proxeniá telství (1)

(řec.)

viz hostinné

viz textilní výroba (1)

přá­

prsten (řec. sfrágís, lat. anulus nebo annulus), zhotovovaný ze zlata, stříbra, bronzu, jantaru, slonoviny, ale také ze železa různou technikou a zdobený rytým nebo broušeným kamenem ( -.glyptika), se v antice nosil jako šperk již od doby krétské (-+Kréta) a ---+mykénské kultury. Od počátku měl také funkci peče­ tidla.

preklady v antice 1. z orientálních jazyků do řečtiny a latiny. V starší době byly orientální lit. motivy a mytol. představy řeckými autory volně adaptovány a zpracovávány, rovněž orient. prameny historické (s touto tradicí se setkáváme u Hérodota). Skutečné překlady vznikají teprve od doby helénistické. Jsou to: a) p. neliterární, zachované buď nápisně (na kameni) nebo v poz-

pře

510/

dějších opisech: jde především o dvojjazyčné nápisy, např. řecké a egyptské (ptolemaiovský kámen z Rosetty), řec. a aramejské (na četných místech v Malé Asii; ---+Gandhára v Indii; celní tarif v ---+Palmýře), řec. a hebrejské (v řím. katakombách, na pohřebiš­ tích a v synagógách v Palestině), řec. a foinické či punské (na Kypru; Hannibalův nápis v Junonině chrámu v Kalábrii), lat. a foinické či punské (v Kartágu a jeho okolí v době řím.). V pozdějších opisech se zachovaly překlady: z foiničtiny (punštiny) do řečtiny (smlouva mezi Hannibalem a Filippem V. Makedonským u Polybia); z foiničti­ ny (punštiny) do řečtiny (Periplús -Hannónův [1]), z hebrejštiny do řečtiny (ve spisech ---+ Josepha Flavia); b) p. literárních del: z foiničtiny (punštiny) byl převeden do řečtiny a latiny ---+Magónův spis o zeměděl­ ství (nezachoval se). Z hebrejštiny -+Starý zákon do řečtinyadolatiny. Z aramejštiny do řečtiny---+ Josepha Flavia Válka židovská, též ---+Apokalypsa Janova a (podle staré tradice) i ---+evangelium Matoušovo. Způsob, kterým se jednotlivá díla překládala, nebyl jednotný; někdy se překládalo zcela doslovně (tak Aquilův překlad Starého zákona), jindy šlo spíše o volné lit. zpracování; 2. p. z řečtiny do latiny. Dějiny řím. literatury začínají překladem z řečtiny; ---+Livius Andronicus přeložil Homérovu Odysseiu a r. 240 př. n. l. neznámou tragédii a komedii. Tyto překlady vznikly z nedostatku domácí latínsky psané literatury, jenž se stal zvlášť citelný při vzrůstajících stycích Říma s řec. světem. Později byla řec. díla spíše přepracovávána (sr. např. ---+komedie [B]); díky znalosti řečtiny mezi řím. vzdělanci nebyly překlady nezbytné a vznikaly zřídka (tak víme např. o ---+Sisennově překladu erotických povídek ---+Aristeida z Mílétu, dochoval se ---+Catulluv pře­ klad ---+Kallimachovy elegie na kadeř královny Bereníky). Stv. teoretikové překladu (Cicero, Plinius) chtěli však překládáním z řečtiny do latiny dokázat tvárnost latiny a kromě toho pokládali překládá­ ní za nepostradatelný prostředek k zdokonalení slohu. Hojně pře­ kládal z řečtiny -+Cicero, zvl. odbornou literaturu. Více se začalo překládat v 3.-4. stol. n. l., kdy znalost řečtiny upadala; tak byly latinsky zpracovány řec. bajky ---+Babriovy, román o -+Alexandrovi, o --+trójské válce aj. Nejvíce řec. prací, zvl. odborných, bylo přeloženo do latiny v 6.-8. stol. n. l.

( ---+Boethius). Také řec. křesťanská literatura byla překládána do latiny velmi záhy, zvl. -+Nový zákon. Z překladu -+bible se zachovaly zlomky překladu afrického původu, tzv. Afra, a překladu pořízeného v Itálii, tzv. -+Itala. Církví byl uznán za jediný správný pozdější překlad ---+Hieronymův, tzv. Vulgata. V těchto překladech bible se poprvé objevuje úsilí o maximální věrnost předloze. Překlada­ tel se tu pokládá za pouhý nástroj, nikoliv za tvůrce. Vzácné jsou pří­ pady, kdy se dochovala jak před­ loha, tak překlady nebo dokonce více překladů. Např. ---+Arátova (1) Fainomena přeložili Cicero (jde tu spíše o přebásnění), Germanicus (skutečný překlad) a Avienus, jehož překlad se podobá spíše volnému zpracování; často zkracuje, rozšiřuje nebo doplňuje předlohu. Tato praxe byla pak běžná až do moderní doby. Lat. překlady, zvl. z pozdního stv ., měly nesmírný význam, protože byly často jediným pramenem pro poznání řec. originálu ve střv., kdy vlivem postoje západní latinské církve byl styk s Řeckem přerušen a znalost řečtiny takřka zanikla; 3. p. z latiny do řečtiny měly cíl především praktický. Řečtí historikové, kteří psali o řím. dějinách, zařazovali do svého díla překlady hist. dokumentů (smluv, nápisů, obřadních formulí). Úřední texty (vyhlášky) pro styk s Řeckem byly překládány ůředními tlumočníky, císařské výnosy císařskou kanceláří, která přeložila do řečtiny i text literárně významný, Augustovy Res

'gestae ( ---+Monumentum Ancyranum); 4. p. z řečtiny a latiny do orientálních jazyků se vyskytují ve větším počtu teprve v době řím. císařství. Literatura náboženská: řecké znění NZ bylo přeloženo do syrštiny, řecký NZ i SZ do koptštiny,arménštiny. Gnostická literatura (---+gnosticismus) do koptštiny (např. valentinovskě [---+Valentinos] texty nalezené v Chénoboskiu - Nag Hammádí v Egyptě). Řec. literatura patristická ( ---+patristika) a pseudepigrafická ( ---+pseudepigrafon) do syrštiny, koptštiny, etiopštiny, arabštiny, arménštiny. Řec. literatura filosofická (zvl. aristotelská a novoplatónská) do arménštiny, rovněž do syrštiny a přes ni do arabštiny. Často se originál ztratil a zachovaly se jen překlady (např. ---+Aristotela poznal středo­ věk především z arabštiny, teprve později přímo z řec. originálu). Z latiny byly překládány do orient. jazyků nápisy a úřední doklady ve vých. části řím. říše.

přerývka

viz

příbuzenství

cěsura

viz rodové cognatio, agnatio

zřízení;

přípitek

se pronášel při --+hostině (---+symposion) na oslavu některého z hostí. Zvolený předseda hostiny určil množství vína pro oslavence: např. tolik pohárů, kolik písmen mělo jeho jméno; přiťuklo se poháry a pronesla se zdravice. Mnohdy byl přípitek napsán i na poháru oslavencově (např. řec. Chaire kai pie eu, lat. Bene tibi, bene vivas = na zdraví).

prírodní filosofie viz fysika přísaha (řec.

horkos, lat. sacramentum), dovolávání se boha za svědka při uzavírání slibu. Protože se tím akt slibu stával náb. úkonem, musel se přísahající zpravidla podřídit -+očistě, a aby si získal boha, doprovodit svůj slib i -+obětí. Slova pronášená při přísaze zesilovala její ůčinek a slibovala i potrestání toho, kdo by přísahal křivě. Bohem pří­ sahy býval buď bůh nebes (v Řecku -+Zeus Horkios, v Římě Dius Fidius nebo ---+Semo Sancus) nebo bůh mající zvláštní moc ( ---+Arés), popř. bůh vševidoucí (---+Hélios). P. zaručovala jistou morálnost jednání, a proto se p-hy rozšířily zvl. za helénismu, kdy se zvětšil počet růz­ ných škol, spolků, ---+thíasů apod., jejichž členové věřili, že stojí pod ochranou boha, k němuž byli vázáni přísahou. Tato tradice se táhne od nepaměti (---+mystéria). V řec. ani v řím. procesním právu nebyla p. důkazem, který měl rozhodnout o vině. Před athénskou ---+héliaií odpřisáhl žalobu žalobce i žalovaný. V římském --+procesu civilním se užívalo ve starších dobách tzv. legisactio sacramento, při níž obě procesní strany složily p-hu s kaucí, uloženou na posvátném místě (např. v chrámu), a odtud nazývanou sacramentum (vl. jakousi sázkou ve výši 50 nebo 500 assů podle hodnoty věci, o kterou byl spor). Soudce rozhodoval po prozkoumání celého případu, čí věc je spravedlivá. Strana, která prohrála, ztratila kauci, jež připadla na krytí obecních výdajů pro náboženské ůčely, zpravidla však toho místa, kde bylo sacramentum uloženo. Vojenská přísaha athénských efébů, kterou skládali ve svatyni ---+Kekropovy dcery Aglaury ve skále na sev. straně Akropole, se zachovala u ---+Stobaia (4, 1, 48). Klade se v ní důraz zvláště na vzájemnou podporu v boji, na povinnost chránit mravní řád a celist-

511/ vost otčiny a na zachování národ- Athéňané v Peiraieu tři p-y: velký ních tradic. na sz. a dva menší (Zeá a Múny:ihcký text s překladem v Řecké čítance chiá) na jv. Ve velkém p-u kotvily pro gymnasia, 1950. lodi válečné i obch., Zeá a Můny­ Řím. občan řádně odvedený sklá- chiá byly pouze p-y válečné. Falédal při nástupu vojenské služby ron (na vých. od Peiraiea) sloužil přísahu (lat. sacramentum), a to jako přístav nepřetržitě od doby každý jednotlivě do rukou voje- mykénské. Po r. 460 př. n. 1. vůdce. Při náhlé mobilizaci se ko- bylyFaléron i Peiraieus spojeny tzv. nala přísaha hromadná (coniuratio). dlouhými hradbami s Athénami. Porušení přísahy se trestalo velmi Dva korintské přístavy, Lechaion a přísně. Kenchreai, sloužily především obZvl. významu nabyla p. v -►lé­ chodu se záp. i vých. Středomo­ kařství. Zachovaná p. -+lékařské • řím. V záp. Středomoří vynikly školy na ostrově Kóu, jejímž hl. -+Syrákúsy, které měly dva p-y, představitelem byl -+Hippokratés, spojené umělým kanálem, --+Alesvědčí o vysoce humánním pojímá- xandrie v Egyptě měla rovněž dva ní lék. povolání ve starověku. Uve- přístavy. dena apostrofou božských ochránců Po vzoru Foiníčanů a Řeků bulidského zdraví, zvl. -+Apollóna, dovali své p-y i Římané. Samotný -►Asklépia a --+Hygieie, zavazovala Řím, ač ležel dále od moře, byl pří­ nastávající lékaře mj. k tomu, aby stupný plavidlům po Tiberu a měl plnili svědomitě své povinnosti, dva p-y: jeden v ohbí Tiberu pod mravně žili a oddaně sloužili lék. Aventinem (Emporium) a druhý umění,• aby zachovávali co nejpřís­ s loděnicemi (Navalia) u Martova něji lék. tajemství, aby nikomu, ani pole. Pobřeží Itálie neposkytovalo kdyby byli o to žádáni, nepodali k budování p-ů vhodné podmínky: smrticí lék a nepomáhali k preruše- všude se musily p-y chránit před ní těhotenství. Tato p. byla ještě náplavami a nánosem písku. Za donedávna předčítána při promoč­ republiky byl nejdůležitější p. pro ním slibu na slavné lék. škole dovoz zboží z provincií do Říma v Montpellieru ve Francii a její zá- -Puteoli ve stř. Kampánii (na sev. kladní myšlenky podržují platnost pobřeží Neápolské zátoky). Přístav až do současnosti. --+Ostia, založený podle pověsti Ankem Martiem (-+římští králově) přístav (řec. limén, lat. portus) byl při ústí Tiberu, byl zanesen pískem buď přirozený při ústí řeky nebo již ke konci republiky; nový přístav v zátoce, vytvořený popř. dvěma byl vybudován císařem Claudiem výběžky pevniny proti sobě, kde (41-54) a Traianem (98-117); stačilo vybudovat jen přístavní bu- měl dvě nádrže umístěné za sebou dovy a upravit nábřeží, nebo umělý, a kanálem spojené s Tiberem a rozkde se musilo vybudovat kamenně sáhlá skladiště; v 1. stol. n. 1. to byl nebo betonové molo, u kterého by hlavní it. přístav. V hlubokě a dobře mohly lodi kotvit, a hráz na ochranu chráněné zátoce Neápolské dal před vlnobitím. Po obou stranách Augustus (27 př. n. 1. 14 n. 1.) vjezdu (řec. storna, lat. ostium) byly vybudovat válečný p. -+Misenum. věže, které ukazovaly lodím vstup do Na pobřeží Jaderskěho moře, p-u; bylo možné uzavřít jej řetězy. kterě bylo k budování p-ú ještě V noci usnadňovaly vjezd ohně, měně vhodně, měly význam toliko zapáleně na blízkém návrší, později -►Ravenna, v císařské době p. -►majáky, na kterých hořely ohně. jaderského válečného loďstva, obV přístavu se přivazovaly lodě ke chodní p. Ancona ( -+Picenum), kamenům s otvory, k pilířům nebo -+Brundisium a v Tarentskěm záke kovovým kruhům, popř. se vy- livu -+Tarentum (1). Mimo vlastní tahovaly na písčitý břeh. Itálii vynikl starý (punský) p. Válečné p-y měly vždy loděnice -+Kartágo v Africe, -+Massaliá na (řec. neória, lat. navalia), sloužící pobřeží Galie, válečný i obchodní k stavbě i opravám lodí. Obchodní p. Caesarea v -.Mauretánii (dn. p-y (ře~ .. j. č. emporion, z toho Šeršel v záp. Alžírsku) a -+Caesalat. emporium) měly na hrázích rea v Palestině. skladiště (řec. apostaseia, lat. receptacula) pro zboží určené k vý- přízvuk, akcent (lat. accentus, pře­ vozu nebo dovezeně a podloubí klad řec. prosódiá) slovní měl v řeč­ (řec. stoai, lat. porticus) s kanceláře­ tině a v latině jako v každém jazyce mi, kde obchodníci prováděli své složku důrazovou (dynamickou, transakce. expiratorní) a výškovou (hudební, Techniku výstavby p-ů převzali melodickou); v řečtině převládala Řekové od Foiníčanů. V 5. stol. pův. tato složka, proto nazýváme př. n. l., kdy se staly Athény námoř­ řecký p. melodický. Povaha latinní a obch. velmocí, vybudovali ského p-u je sporná a postupem

Pse času se, jak se zdá, měnila. Pochybné je ostatně dost rozšířeně mínění, že časoměrná prosodie je přípustná pouze v jazycích s přízvukem melo..: dickým. V obou jazycích, řečtině i latině, nakonec převládl přízvuk expiratorní: v řečtině v době helénist., v latině za principátu. To mělo mj. za následek krácení dlouhých slabik v mimopřízvučném postavení, takže -.časomíra ve verši byla udržována už jen uměle, a proto ustupovala ponenáhlu -.prosodii (II) prízvučné.

psací potřeby. Řekové a Římané psali na dřevěných destičkách (lat. tabulae ceratae) na okraji vyvýšených a zalitých černým voskem ( -+tabulky voskové); do vosku se rylo rydlem (lat. stilus, graphium). Dvě, tři i více destiček mohlo být spojováno řemínkem, jenž býval popř. zapečetěn. Psacím materiálem byl též kámen a kov (bronz), do něhož byly vyrývány zákony, smlouvy apod. Nejlevnější psací látkou byla hliněná střepina (řec. -.ostrakon), jež dala název střepi­ novému soudu ( ---+ostrakismos); užívalo se jí též k účetním záznamům, ve škole aj. Trvalejším materiálem byl -►papyrus (řec . papyros), vyráběný z egyptské rostliny téhož jména. Římané užívali jako psacího materiálu i plátna (libri lintei), zejm. pro úřední záznamy, nebo desek potažených vrstvou sádry ( -+album). Papyrus byl ča­ sem vytlačen -.pergamenem (uhlazenou kůží zvířecí) pro větší trvanlivost a možnost výroby kdekoliv. Na pergamen se psalo po obou stranách, a to perem z rákosu nebo brkem (lat. harundo, calamus [odtud kalamář]; penna [odtud penál]). Napsané písmo bylo možno oškrábat a psát na pergamen znovu; tak vznikaly tzv. -+palimpsésty. Inkoust (lat. atramentum) byl vyráběn ze sazí a z klovatiny; psávalo se také sěpiovým barvivem. Titul knihy a jména autorů bývaly psány červeným inkoustem (lat. ruber červený, od toho rubrika). Psellos. Michaél P. [2. p. -a -la], řecký novoplatónský filosot a encyklopedista 11. stol. n. 1., profesor filosofie na tehdy obnovené Akadémii v Cařihradě; zabýval se různými obory společenských i přír. věd. Oživil studium díla Platónova, které cenil výše než dílo Aristotela, oficiálního filosofa střv. církve. Napsal též alegorický křesťanský výklad básní Homérových, kronikářské dílo ( Chronografici) o událostech let 976-1077 a v několika spisech se pod vlivem

Pse

512/

novoplatónika -+-Porfyria zabýval začíná za něho úpadek ptolemaiovnaukou o démonech ( -+-daimón). ské moci. Překlad: J. Skalický, Chronografie P. V. Epifanés [2. p. -na] (Jasný. (976-1077), 1940. Literatura: K. Svoboda, La Démono- Zářící, vl. ,,zjevivší se" [bůh]), syn P-ia IV., * 210 př. n. I.; logie de Michel Psellos, 1927. od smrti otcovy až do r. 197 pseudepigrafon [2. p. -fa], ,,faleš- byl ovládán svými poručníky. ně nadepsané", řecký výraz pro _ Syrský král -+-Antiochos III. se dílo, které nepochází od autora, proti němu spojil s makedonským za jehož spis je vydáváno. -+-Filippem V.; Antiochos dobyl (v I. 202-195) v páté -+-syrské pseudo- (z řec. pseudos, lež, omyl), válce již. Sýrii, Palestinu a malopředpona vyjadřující - nejčastěji asijské državy ptolemaiovské. P. ve spojení se jménem spisova- byl v těsném vztahu k Římu, Aitótele - nepravé, domnělé autorství lům a Achajům. R. 184 definitivně (např. Pseudo-Kallisthenuv Román potlačil povstání domácího egypto Alexandrovi z pozdní antiky, ského obyvatelstva, které vypuklo mylně připisovaný dvornímu histo- brzy po r. 217; byl nakloněn riku Alexandra Velikého Kallisthe- egyptským kultům a zavedl kult novi). panovníka. R. 180 byl otráven. P. VI. Filométór [2. p. -tora] Psýché viz Amor a Psýchě (Milující matku), syn P-ia V. (vládl 180-145 př. n. I.). Za sporů psýché viz duše o Koilé Sýrii ( -+-Sýrie) byl r. 168 poražen -+-Antiochem IV. V plném Ptolemaios I. [2. p. -ia] Sótér využití vítězství zabránili Antio(Spasitel), syn Lágův, zakladatel chovi Římané, jejichž vliv ve egyptské ptolemaiovské dynastie vnitřních záležitostech Egypta od (vládl 323-283 př. n. I., od roku té doby sílil. Za dalších Ptolemaiů 285 se svým synem -+-Ptolemaiem moc jejich říše dále poklesala. II. jako spoluvládcem). Byl vojevůd­ P. XII. Neos Dionýsos (Nový cem a přítelem -+-Alexandra Velikě­ D.), zv. též Aulétés (Pištec), vládl ho, po jeho smrti správcem Egypta; 80-51. (R. 58 byl vyhnán, utekl se tam také v slavnostním průvodu při­ do Říma a za pomoci řím. politiků vezl balzamované Alexandrovo tělo. byl r. 55 znovu dosazen na trůn). Jako první z-+-diadochůpojal ůmysl Jeho dcera -+-Kleopatra (VII.) byla založit menší samostatnou říši. V bo- poslední vládkyní z ptolemaiovské jích s ostatními diadochy se mu cíle- dynastie na egyptském trůně (t 30 vědomou obezřetností a energií př. n. I.). podařilo udržet si moc. Prostředky P. XIII., nejstarší syn Ptolena vojsko a loďstvo získal zavede- maia XII., * 61 př. n. I., v letech ním tuhě centralizované správy, 51-47 manžel a spoluvládce své jejíž úředníci byli řecko-makedon­ starší sestry -+-Kleopatry VII. ského původu. R. 305 přijal král. R. 48 př. n. I. zavraždili jeho rádci titul. Hlavním městem své říše -+-Pompeia (1). Za bojů s Římany učinil -+-Alexandrii. utonul P. XIII. r. 47 př. n. I. P. II. Filadelfos [2. p. -fa] v Nilu. (Milující sestru), syn P-ia I. (vládl 285-246), pokračoval v po- Ptolemaios Keraunos [2. p. litice svého otce. Vojenskými a -ia -na] (Blesk), syn -+-P-ia I. a diplomatickými prostředky získal nevlastní bratr -+-P-ia I I. Když Egyptu největší vážnost ve vých. byl vyloučen (r. 287) z nástupnictví, části Středomoří. Udržoval přá­ dlel dočasně na makedonském telské styky s Římem, Kartágem královskěm dvoře -+-Lýsimachově, a Syrákúsami. potom však přešel k syrskému králi P. III. Euergetés [2. p. -ta] -+-Seleukovi I. R. 281 Seleuka (Dobrodinec), syn P-ia I I. (vládl zavraždil. Stal se králem v Make246-221). Za něho nabyla egypt- donii, avšak r. 279 padl v boji proti ská říše v bojích se -+-Seleukovci Galatům ( -+-Galatie). ( -+-Seleukos II.; -+-syrské války) největšího rozsahu. V Řecku pod- Ptolemaios. Klaudios P. [2. p. poroval spartského krále -+-Kleome- -ia -ia] z Alexandrie, asi 100-170 na III. v boji proti Makedoňanům. n. I., řecký astronom, matematik, P. IV. Filopatór [2. p. -tora] fyzik a zeměpisec. V -+-astronomii (Milující otce), syn P-ia I I I. převzal názory -+-Hipparchovy (2) (vládl 221-204 [ ?] př. n. I.), byl o nehybnosti Země a jejím umístění lidem zván Tryfón (Hýřil). Přes uprostřed vesmíru (soustava geovítězství nad syrským králem -+-An- centrická - zeměstředná). P. pře­ tiochem III. u -+-Rafie (r. 217), devším zkoumal na základě přesné­ o které se zasloužili rodili Egypťané, ho pozorování a matem. výpočtů

dráhy planet a vytvořil pro jejich výklad teorii tzv. epicyklů (řetězu smyček), po nichž se planety zdánlivě pohybují kolem nepohyblivého zemského středu nejprve vpřed (pohyb direktní), pak se zdánlivě uprostřed smyčky zastaví (bod stacionární), poté dokonce postupují dozadu (pohyb retrogradní), načež se znovu posunují kupředu do další smyčky. Ve skutečnosti jde o pohyb po elipse a smyčky se tvoří zdánlivě vlivem změny pozorovatelova místa při pohybu Země:

a) starověk: dráha planety kolem země v uzaokruhu smyček (epicyklů): 1 pohyb retrogradní, 2 bod stacionárni, 3 pohyb direktní

vřeném

P-iův

astron. spis Syntaxis megalé (Velká soustava) se dostal v 6. stol. n. I. prostřednictvím křesť. -+-nestoriánů k Arabům, v době Hárúna-ar-Rašída (8. stol.) byl pře­ ložen za ůčasti samého kalifa do arabštiny pod názvem Almagest. Doplněn a upraven arab. astronomy Alfraganem a Albategniem se dostal s arab. kulturou do Španělska. Ve špan. úpravě zůstal kánonem střv. astronomie až do doby Koperníkovy. - V. t. matematika (4). V zachovaném zeměp. díle Geógrafiké hyfégésis (Návod k země­ pisu) podal P. návod k zhotovení mapy světa pomocí astronomicky stanovených souřadnic šířky a délky. Uvádí (i s takto určenou polohou) horstva, řeky, osady, kmeny, a to také na území nyn. ČSSR. - V. t. ůzemí ČSSR v době římské (1).

Ptolemaiovci (též Lágovci), čle­ nové makedonského rodu, který vládl v Egyptě od smrti -+-Alexandra Velikého (r. 323 př. n. I.) do r. 30 př. n. I. - V. t. Ptolemaios I. ptolemaiovská

říše

viz Egypt

publikáni, nájemci daní (lat. publicum, obecní důchody, nájem od obce) a podnikatelé státních dodávek v římské říši, valnou většinou příslušníci jezdeckého stavu (-equites). Často se sdružovali ve společnosti (societates [ -+-societas]), které si za částku, určenou zpravidla v dražbě a zaplacenou

půj

513/ řím.

státní pokladně na S let dopře­ du, pronajímaly vybírání určitě daně v některě provincii. To pak organizovali s cílem vyzískat co nejvíce. Sloužil jim rozvětvený byrokratický aparát výběrčích, ůčet­ ních apod. Společnosti p-nú pů­ sobily hlavně za republiky a často zavinily rychlé chudnutí provinciálů.

E Publilius Syrus [2. p. -ia -ra], ze syrské Antiochie, 1. stol. př. n. I., žil v Římě jako propuštěnec a herec i skladatel ----+mímů. Zachovaná sbírka jambických sentencí z nich vybraných byla oblíbena hl. ve středověku. Překlad (ve výboru): Z. K. Vysoký, Myšlenky. 1946; týž: Myšlenky z životní etiky (v: Epikúros, Publilius Syrus, Myšlenky), 1970.

půda

viz vlastnictví

půdy

půjčky byly v archaickém Řecku a Římě poskytovány původně

b) novovek: S slunce, Z zemé, P planeta, P, promítnutá dráha planety se smyčkou, E ekliptika, body 0-6 různé polohy pohybující se zeme a planety v roce. Pozorovateli v bodu 3 a 4 se dráha planety promítá ve smyčce působením zemského a obežnicového pohybu. (Podle F. W. Westawaye, Objevy bez konce I, 1937, 80, 85).

Ptolemaios, mapa Velké Germánie Ústí řek, reky: A Rhénos-Rýn, B Albis-Labe, C Vistula-Visla, D 2. řeka do Dunaje - Morava, E Danubius-Dunaj. Pohoří: 1 tak řečené Alpy, 2 Abnoby, 3 Mélibocké, 4 Sudéty, S Askiburgijské, 6 Sarmatské.

3-Fillippa 11., tak ->-Alexandra Velikého a jeho nástupců. Když se pokoušeli její králové -Agis IV. (245-241) a -.Kleomenés III. (235-222) posílit její sílu soc. reformami, podařilo se vždy vnitřní i vnější reakci toto úsilí zmařit. Také tyran -.Nabis (207-192 př. n.1.) byl nakonec poražen -.achajským spolkem, podporovaným pak i Římany. Ještě v 7 ./6. stol. př. n. 1. se ve S-tě pěstoval sborový zpěv a tanec (-.Alkmán), později se však zájem Sparťanů soustřeďoval stále jednostranněji na vojenskou zdatnost na úkor pěstování umění.

Crassus ukřižovat podél silnice via uvolněným balvanem (Tac. Ann. 4, 59). Při vykopávkách řím. vily Appia vedoucí z Říma do Capue. S-akovo hnutí bylo v nové době mnoho- z doby císařské, které se tu konají krát zpracováno literárné, např.: R. Gio- od r. 1957, byly ve vodní nádrži vagnoli, Spartaco (román), 1874 (čes. v jeskyni nalezeny zlomky několi­ 1960); J. Vrchlický, Spartacus, Zlomky epopeje lidstva (báseň), 1886; J. S. Machar, ka velkých mramorových sousoší Smích Crassův, V zári hellenského slunce (Skylla a Charybdis; Meneláos ne(báseň), 1905; S. K. Neumann, Kázání soucí mrtvolu Patroklovu; oslepení Spartakovo, Rudé zpěvy (báseň), 1923; O. Fischer, Otroci (drama), 1925; J. Lou- Polyféma). Signatura na zádi lodi kotková, Spartakus (román), 1950. Zhu- ve skupině Skylly a Charybdy uvádí debiilní: A. Chačaturjan, Spartak (balet), jména umělců: Athánodóros, Agé1954. Vysoko byl S. hodnocen klasiky mar- sandros a Polydóros, kteří jsou xismu. K odkazu S-akovu se prihlásilo známi z Plinia (Nat. hist, 36, 37) dělnické hnutí v Německu (Spartakusjako tvůrci sousoší ->-Láokoónta.

Literatura: P. Roussel, Sparta, 19601 ; G. L. Huxley, Early Sparta, 1962; F. Kiechle, Lakonien und Sparta, 1963; A. H. M. Jones, Sparta, 1967; W. G. Forrest, A history of Sparta 950 to 192 B. C., 1968; P. Oliva, Sparta a její sociální problémy, 1971. - V. t. s. v. Řecko.

Spartokos [2. p. -ka], jméno něko­ lika bosporských králů z rodu -.Spartokovců. S.I. (438/7 až 433/2), původem z Thrákie, svrhl jako vůdce žoldnéřů předchozí blíže neznámou - dynastiii Archeanaktovců sídlící v -.Pantikapaiu, a stal se tak zakladatelem dynastie Spartokovců. S.II. (349/8 až 344/3), syn Leukóna I. (389/8 až 349/8), vládl společně se svým bratrem -.Pairisadem I. (349/8 až 311/10). Po vzoru svého otce udržoval přátelské vztahy k Athénám, s nimiž byl v čilém obch. styku. V této politice pokračoval i S.III. (304/3-284/3), syn Eumélův (310/9-304/3).

Spartacus [2. p. -aka], vůdce nejvzpoury otroků v římské říši (73-71 př. n. 1.). Pocházel z Thrákie a sloužil v pomocných řím. jednotkách. Podařilo se mu sice uprchnout, byl však zajat a prodán do gladiátorské školy ( -.gladiátoři) v -Capui. Organizoval tu povstání, ale jeho plán byl prozrazen, a tak se útěk zdařil jen menší skupině otroků (asi 70). Vzbouřenci se uchýlili na blízký Vesuv. Římané proti nim vyslali menší vojenskou jednotku, která obsadila jedinou cestu vedoucí na Vesuv. Otroci se lstí dostali z obklíčení, zaútočili na Římany a porazili je. Ke vzbouřencům se po tomto úspěchu začali přidávat četní noví přívrženci, a to i z řad svobodného zeměd. obyvatelstva, nejspíše bezzemci. S-akovým cílem bylo odvést vzbouřence z Itálie a zřím. říše. Část otroků s tímto programem nesouhlasila. Pod vedením Crixovým se oddělila od S-aka část nespokojenců, byla však Římany snadno poražena. S. dorazil se svým vojskem na sever až k -.Mutině (v pádské nížině) a tam zvítězil nad řím. vojskem. Od Mutiny se však nečekaně obrátil zpět k jihu a vrátil se do již. Itálie. Zde se pokusil přepravit se na Sicílii, avšak tento pokus ztroskotal. Římané jmenovali velitelem vojska poslaného proti S-akovi M. Licinia ->-Crassa; ten uzavřel vzbouřence v ->-Bruttiu. Od S-aka se oddělila další část otroků, vedená Gannikem a Castem. Odštěpenci byli Římany poraženi. Rozhodná bitva mezi S-akovým a Crassovým vojskem byla svedena v -.Apulii. Otroci byli poraženi a S. sám padl v boji. 6000 zajatých otroků dal větší

bund), v Čechách a na Slovensku a navazuje na něj i hnuti proletářské tělovýchovy (spartakiády). Literatura: A. V. Mišulin, Spartakus, čes. preklad 1954; P. Oliva, Spartakus. Povstání otroků v římské říší, 1954; P. Oliva - V. Olivová, Spartakus, 1960.

Spartokovci, bosporská dynastie založená ->-Spartokem I., vládla v ->-bosporské říši od r. 438/7 do 108/7 př. n. 1. Zpočátku vládli vždy dva nejstarší synové společně, teprve ->-Pairisadés I. změnil nástupnický řád ve prospěch nejstaršího, jenž se stal samovládcem. Příslušníci této dynastie měli nejčastěji jména Pairisadés a Spartokos. spartum (lat.) viz tkaniny speculator (lat. ,,vyzvědač"), hodnost v římském vojsku. Ve stálém vojsku císařském bylo v každé -legii 10 s-ů, kteří byli přidělováni ke štábu správce provincie jako osobní stráž; k jejich povinnostem patřilo mj. i vykonávání popr~v. V Římě byli s-y vybraní ->-prétoriáni sloužící jako osobní stráž u císaře. Spelunca (,,Jeskyně"), vilové měs­ na jihovýchodním pobřeží Latia, známé tzv. jeskyní Tiberiovou (asi 1 km na jih od dn. osady Sperlonga); v ní zachránil r. 26 n. 1. -.Seianus život císaři -.Tiberiovi, který by byl býval málem rozdrcen

tečko

Sperlonga viz Spelunca Speusippos viz Akadémie (1. Stará) Spina, významné etruské přístavní město v deltě Pádu, obydlené hojně též Řeky; kvetlo od konce 6. do konce 4. stol. př. n. 1., později bylo nánosy Pádu odříznuto od moře a jeho trosky zmizely v bažinách. Pohřebiště, prozkoumané v nedávné době, poskytlo velké množství řec. váz, šperků, kovových nádob a jiných nálezů, většinou ze 6. stol. př. n. 1. spojenci 1. řecky symmachoi obce, které uzavíraly smlouvu (zvanou symmachiá) na výboj i odboj, a to buď navždy nebo na určitou dobu; - 2. latinsky socii, městské státy (nebo i kmeny) ve stř. a již. Itálii, které Římané přinutili uzavřít s nimi spojeneckou smlouvu ( ->-{oedus, proto se nazývaly též civitates foederatae [->-civitas]). S. byli povinni stavět Římanům požadované kontingenty vojska (tvořily zpravidla zvláštní cohortes sociorum, ->-kohorty spojenců). Plného občan­ ského práva (-.občanství) nabyli s. r. 90 a 89 př. n. 1. za tzv. ->-spojenecké války proti Římu zákony Iuliovým a Plautiovým a Papiriovým. Od té doby byli zařazováni do řím. legií jako rovnoprávní vojáci. Uzavírání spojeneckých smluv se sousedními státy bylo pro řím. říši význačnou složkou zahraniční politiky jak za republiky, tak za císař­ ství. V pozdním císařství, kdy Řím přišel do styku s velkými kmenovými celky, které byly téměř neustále v pohybu, byly Římany i nadále mechanicky uplatňovány staré zásady spojenectví, jak se vyvinuly za republiky a raného císařství. Na sklonku antiky figurují jako říšští spojenci státní útvary, které jsou západořím. říši fakticky rovnocenné, a stejně tak i jejich předáci, kteří měli mnohdy větší moc než řím. císařové. Smlouva s Římem v této době umožňovala samostatný roz-

584/

spo

vedle západo- Po řím. ústupcích, jimiž byly v podstatě splněny požadavky spojenců, se spojenecká koalice rozpadla a spojenecká válka 1. viz athénský r. 88 válka skončila vojenským vínámořní spolek; - 2. boj římských tězstvím Říma. -.spojencú (2) na území Itálie o získání římského občanství (90-88 spolia (lat.), u Římanů zbroj odňatá př. n. 1.). - Postavení it. spojenců se poraženěmu nepříteli. Zbroj, kterou na poč. 1. stol. př. n. 1. nesnesitelně odňal svrchovaný římský velitel zazhoršilo. Jejich vojenské povinnosti bitému veliteli nepřátel, se nazývala vzrůstaly, ale polit. práva byla mi- s. opima (Liv. 1, 10; 4, 20) a bývala nimálni: neměli právo provokace obětována Jovovi Feretriovi (-. Ju( -.provocatio); tzv. ius migrationis, piter). Poprvé prý tak učinil-Ro­ podle něhož se Latin usedlý v Římě mulus, který při té příležitosti zastával římským občanem, pozbylo světil J ovovi Feretriovi chrám na vlastně platnosti; řím. úředníci si -.Kapitolu. počínali ve spojeneckých městech svévolně. Hospodářsky nebyli spo- spolky viz federace jenci rovněž plnoprávní. Nepřidělo­ valy se jim pozemky, velkostatkáři spondej (z řec. spondeios - od zabírali půdu, které užívaly it. spondé, ,,úlitba", tedy stopa užívaná kmeny (např. pastviny v Apulii). ve zpěvech při obětování vína, Livius -Drusus (2) Ml., tribun li- medu apod.), stopa o dvou dloudu r. 91 př. n. l., chtěl poskytnutím hých slabikách; nejčastěji se jí užíobčanských práv spojencům upev- valo jako střídnice daktylu (v tom nit řím. stát. Po odhalení tajné spo- případě byla sestupná_!__ -) nebo jeneckě organizace byl však svými anapéstu (vzestupná _ _'._). (O tzv. polit. odpúrci zavražděn. I), jeho nesměrněm spondeji viz jamb a smrti zintenzivnil spojenecký spo- trochej.) lek činnost. R. 90 vypuklo v -.Ausculu po- Sporady (řec. Sporades, ,,Roztrouvstání, na něn:ž se nejčinněji podí- šené"), ve starověku označení všech leli -.Marsové, - ➔sabellské kmeny ostrovů v Egejském moři vyjímajíc a Samnité ( ->-Samnium). Věrnost -.Kyklady; jsou většinou hornaté Římanúm zachovali jen -.Etrusko- (např. Ikariá 1041 m), ale i úrodné vé a -.Umbrové, na jejichž území (víno, obilí, fíky). Z ostrovů ležíměli rozhodujíd vliv velkostatkáři. cích při záp. maloasijském pobřeží Spojenci vytvořili vlastní státní byl největší a nejúrodnější -.Lesorganizaci: jejich ústava obsahovala bos, obývaný -.Aioly, k nejznáměj­ prvky řím., řec. a staroit., v hlavním ším dále patřily -.Chios a -.Samos městě Corfiniu (v území Padignů s obyvatelstvem iónským a -.Rhove stř. -.Itálii), přezvaném ltalia, dos, osídlený -.Dóry; na jih od zasedal 500-členný senát, státní Thrákie -.Thasos, -.Samothráké záležitosti řídili 2 konsulové a 12 a -.Lémnos. - Dnes se názvem S. praetorů; spojenci razili i vlastní označují dvě skupiny ostrovů: tzv. severní S., skupina ostrovů na semince. Zprvu měli spojenci nad Římany vojenskou převahu. V čele řím. armády stáli konsulové L. Iulius Caesar a P. Rutilius Lu pus, když se však faktického velení ujali legáti C. -.Marius a L. Cornelius -.Sulla, poměr sil se znenáhla vyrovnal. Koncem r. 90 byli však Římané nuceni udělit -►občanství (2) spojencům, kteří jim zůstali věrni, a r. 89 obdrželi podle zákona Plautiova a Papiriova (/ex Plautia Papiria) občanská práva všichni spojenci na jih od Pádu, kteří složili zbraně a přihlásili se do dvou měsíců v Ří­ mě. Zvláštním zákonem získali latinské občanskě právo ( -.Latium) i obyvatelé Galie zapádské. K tomu, že mezi Římany a spojenci došlo k dohodě, přispěl i vpád -.Mithradata VI. na území řím. říše (do provincie Asie a do Řecka), neboť síly Římanů nestačily k úspěšnému boji na dvou frontách.

voj barbarských řím. impéria.

států

ver od Euboie a tzv. jižní S. (též Dódekanésos) při jz. pobřeží Malě Asie (Rhodos, -.Kós aj.). sport viz hry; výchova a

vyučování

S. P. Q. R. = Senatus populusque Romanus (senát a lid římský): tak byly označovány obě složky (senát a sněmy), kterě se v řím. státě za republiky podílely na moci. - Měst­ ská správa v Římě užívá této zkratky i dnes. Básnické zpracování: J. S. Machar, Senatus populusque Romanus, ve sbírce ,,V záři hellenského slunce".

Stabiae [mn. č.] (dn. Castellammare di Stabia), přímořská oská osada (-.Oskové) v -.Kampánii, vyhledávaná pro lěčivé prameny v okolí; r. 89 př. n. 1. zničena -► Sullou, později znovu vybudována, ale nedosáhla již dřívějšího rozkvětu. R. 79 n. 1. byly S. zasypány při výbuchu Vesuvu spolu s -.Pompejemi a Herculaneem. R. 1950 tu byly úplně odkryty dva komplexy vil s pozoruhodnými nástěnnými malbami v ilusionistickěm stylu. stadion [2. p. -ia] (řec.), obdělná závodní dráha, popř. na jednom konci polokruhově zaoblená, obvykle dlouhá 600 řeckých stop, tj. asi 180 m, o průměrně šířce 100 stop (29-31 m), někdy součást řeckého -.gymnasia. Bylo zřizováno obyčejně na úpatí návrší nebo mezi dvěma svahy, jejichž úbočí bylo upraveno stupňovitě jako hlediště. Start (afesis) a cíl (terma) byl označen kameny nebo průběžným kamenným prahem. Mimo závody v běhu se v s-iu konaly i jině atletické produkce, popř. soutěže huS P Q R, věnovací nápis na atice Konstantinova oblouku v ~íme, před

r. 315 n. 1.

585/

Stadion v Delfech (na starších základech zbudováno v době římské, dnes ěásteěně obnoveno)

pěvecké a slavnostní shromáždění. Proslula s-ia v Olympii (o délce běžecké dráhy 192,27 m),

dební a

v Delfech, Epidauru, Efesu (největší ve stv., así pro 76 000 návštěvníků), na Délu, v Athénách (tzv. panathenajské, o délce 177,6 m a šířce 33 m); athénské s., jež opatříl mecenáš -+ Héródés Atti kos v 2. stol. n. I. mramorovými sedadly asi pro 50 000 diváků, bylo obnoveno pro první novodobé olympijské hry r. 1896. - V. t. míry délkově.

stálice viz

hvězdy

(1)

stará attická komedie viz komedie (B) Staré Město u Uherského Hradiště, lokalita, na jejímž katastru byl pravděpodobně ve starověku řím­ ský opěrný bod na -+jantarové stezce, proti ústí řeky Olšavy do Moravy (na cestě z Pováží Vlárským průsmykem). Dosvědčuje to množství řím. cihel, i kolkovaných, použitých ve velkomoravských stavbách. Starý zákon (SZ), soubor knih pokládaných židovskou náboženskou pospolitostí - a po ní (vedle Nového zákona) i křesťanskou církví - za svatě, tj. obsahující čistou, Bohem zjevenou pravdu; ve skuteč­ nosti souhrn staré žid. literatury, jež byla ve starších částech psána hebrejsky, v mladších aramejsky, nejpozději, když se - hlavně u diasporního židovstva - vytratila zna-

lost hebrejštiny, (v tzv. -+apokryfech) také řecky. Základem starozákonního kánonu (-+kanonizace) se stalo pět tzv. knih Mojžíšových (Pentateuch, tj. [spis] o pěti dílech) v podobě, jaké se jim na základě staršího materiálu dostalo asi r. 444 př. n. I. (po návratu Židů z babylónského zajetí): obsahovaly báje o stvoření světa a o nejst. dějinách lidstva a vyprávění o historii žid. národa, vyvoleného prý Bohem k vládě nad celým svě­ tem a trestaněho božím soudem za provinění spáchaná proti božímu zákonu; obsah Pentateuchu tvořily též podrobné předpisy pro praktický denní život a pro kult; na jejich dodržování záviselo podle domnění Židů spasení (záchrana a zachování) celého židovského národa í každěho jednotlivce. K Pentateuchu se (po r. 400 př. n. 1.) přidružily další knihy historické, které pokračovaly ve vyprávění knih Mojžíšových až do porobení judského království Babylóňany, lyrické (jako Žalmy nebo milostná Píseň písní, jejíž složení bylo připisováno králi Šalamounovi, jež však byla patrně již v době svého zařazení do SZ vykládána alegoricky), didaktické (např. kniha Pří­ sloví), reflexivní (kniha Job a Kazatel) a prorocké, jejichž autoři na základě svých vizionářských zážitků nabádali své souvěkovce k tomu, aby ustali v porušování požadavků božího zákona (knihy prorocké se dělí na proroky velké [Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel] a malé [celkem 12,

Sca např. Joel, Amos, Jonáš, Habakuk, Zachariáš, Malachiáš]). - SZ byl i v době helénist. a řím. doplňován a rozšiřován novějšími spisy (např. 4 knihami -+Makkabejských, které líčily děje z válek proti syrské nadvládě, zakončených vítězně obnovením židovského království; nebo knihou Moudrostí a Žalmy, připi­ sovanými rovněž králi Šalamounovi); tyto spisy však byly z větší části z židovského kánonu opět vylouče­ ny jakožto -+apokryfy (zachovány byly většinou jen od křesťanů jako posvátné spisy). Neznalost hebrejštiny mezi Židy žijícími v diaspoře vedla - během 3. a 2. stol. př. n. I. - k tomu, že knihy SZ byly postupně převedeny do řečtiny ( -+Septuaginta); řecky psaný komentář k jednotlivým knihám Septuaginty vypracoval s použitím -+alegorické metody -+Filón z Alexandrie. Když se však tento překlad stal v rukou křesťanů nástrojem, jímž prokazovali pravdivost svých mesiášských tvrzení, pořídili někteří židovští učenci pře­ klady nové, které by věrněji odpovídaly originálnímu hebrejskému textu. Židé se k SZ obraceli o poučení ve všech životních otázkách; aby toto poučení vyhovovalo jejich praktickým zájmům, o to dbali tzv. zákoníci (řec. nomikoi), kteří při svých výkladech používali metody velmi podobné kasuistice řím. právníků. V textu SZ hledali potvrzení svých mesiášských nadějí i židovští sektáři (-+sekty [1]) pomocí alegorickě metody; tento postup od nich spolu se SZ pře­ vzali i křesťané.

stasimon stát

(řec.)

městský

viz tragédie (A)

viz

městský

stát

statek viz villa statér, řecká váhová jednotka a zlatá i stříbrná mince. - V. t. mince (I). Statius. Publius Papinius S. [2. p. -ia -ia -ia], * asi 45, t asi 96 n. I., římský básník. Jeho otec měl školu v Neápoli, byl proslulým interpretem řec. básníků a sám několika­ násobným vítězem v básnických soutěžích. V Římě byl S. chráněn­ cem Domitianovým. Napsal epos Thebais o 12 kn., líčící výpravu -►sedmi proti Thébám a přeplněný ponurými motivy, hl. ničivými zásahy podsvětních božstev; po stránce kompoziční se tu silně uplatnil vliv Vergiliův. Nedokončena zůsta­ la Achilleis, líčící idylickým způso-

Sta

586/

bem Achilleovo mládí na Skyru a jeho první lásku. Nejvýše se dnes oceňují Silvae (Neopracované materiály) o 5 kn., sbírka príležitostných básní připsaných básníkovým přátelům a příznivcům; některé jsou mistrovskými výtvory deskriptivní lyriky. S. se stal vzorem ---+Claudianovým a byl velmi oblíben ve střv., zvl. u Danta a Chaucera.

li

I

•

stavební hmoty. V nejstarších dobách bylo hlavním stavebním materiálem -+dřevo. Používalo se všech druhů, za nejlepší se však pokládalo dřevo jedlové a dubové. Pro stv. stavebnictví byl nejdů­ ležitější stavební hmotou kámen. Od původního sbírání kamenů volně v přírodě ležících se časem přešlo k těžbé v -+lomech. Podobně jako u dřeva, i zde se zpravidla užívalo toho druhu kamene, který byl nejsnáze dostupný. Pro zvl. účely se však stavební kámen dopravoval i z velkých vzdáleností. Napr. z Egypta se vyvážely alabastrové dlaždice a desky k obkládání stěn. Velmi používaným stavebním materiálem byl -+mramor, který se těžil ve velkém množství hlavně v Řecku. Na it. půdě měl nejlepší pověst mramor z lomů u etruského města Luna (dn. Carrara). -+Cihly se zpravidla nevypalovaly, pouze se sušily na slunci. Tvarem se nelišily mnoho od dnešních, byly jen nižší a širší. V některých krajích se dělaly cihly z pemzovité hlíny, takže na vodě plavaly. Jako pojiva se ve stavebnictví nejčastěji používalo hliněné, sádrové nebo vápenné malty. Jsou zprávy, že někde se zdilo i na horký -+asfalt. Vápenná malta, do níž se v určitém poměru přimísil tzv. puteolský písek (---+Puteoli), měla vlastnosti velmi podobné cementovému betonu. Tohoto druhu malty, vhodného zvl. pro vodní stavby, užívali hl. Římané. - V. t. stavební technika. stavební technika ve stv. Řecku a Římě byla určována funkcí stavby i ---+stavebními hmotami. Na -+Krétě bylo užito v ---+palácích jako podpěr hranolových pilířů a dřevěných sloupů na kamenné podstavě, kvádrové zdivo bylo pečlivě přitesáno. V době mykénské byly budovány --+hradby buď z neopracovaných kamenných bloků nepra-

li

•

ll

•

I

Prek/ad (ukázek): ŘimL

stav (lat. ordo) jako společenská důstojnost se v Římě vyvinul dvojí: senátorský, ordo senatorius ( ---+senatores) a jezdecký, ordo equester ( ---+equites).

•

I

D

a

b

C

d

Stavební technika: a opus quadratum, b opus incertum, c opus reticulatum, d opus testaceum videlně vrstvených, s výplní drobných kamenů, hlíny i malty (kyklópské zdi), nebo z kamenů přite­ saných polygonálně a z bloků hranolových (--+Lví brána). Z kvádrů se skosenou lícní stranou, vrstvených horizontálně v prstencové sestavě a krakorcovitě vysunutých, bývala vytvořena nepravá kupole v ---+hrobkách. Od 7. stol. př. n. I. pronikl do s. t-ky --+chrámů místo dřevěných trámů a sloupů a sušených cihel pod vlivem Egypta kámen. Vzácně je doloženo použití oblouků a klenby (od 5. stol. př. n. 1.) u městských bran (v Akarnánii), v stadionu (Olympie), v divadle (Sikyón), v hrobce (Aigína, Makedonie) aj. V chrámové ---+architektuře převládal systém architrávový, jenž používal --+sloupu jako opory pro horní nástavbu. Ve vyvinuté kvádrové stavbě byly bloky stejných rozměrů a pravídelně vrstvené spojovány kovovými čepy, vsazenými do žlabů na ložných spárách a zalitými olovem. · Dřevěná konstrukce etruských chrámů s obkládacími terakotovými deskami dávala možnost vytvořit větší rozpětí překladů než u staveb z kamene, a proto bylo méně opěr­ ných sloupů. V hradbě se střídají kvádry položené po délce i napříč, někde (Arretium) bylo užito i lehce pálených cihel. Etruská klenba z klínových kamenů v mostních stavbách, hrobkách a městských branách byla přínosem dalekosáhlého významu; v hrobkách jsou i základní prvky vývoje kupole. Pro budování hradeb, mostů, vodovodů, chrámů a jiných veřej­ ných budov, .často i soukromých domů, byly u Římanů stavivem podle etruského vzoru od nejst. dob kamenné kvádry, jež se kladly nasucho jednak po délce, jednak kolmo na kratší stranu a spojovaly se železnými sponami zalitými olo-

vem (opus quadratum). Užívalo se též rustikovaných kvádrů (opus rusticum), jejichž čela vystupují před líc konstruktivně zazděných částí, takže spára poněkud ustupuje. Zvl. druhem řím. zdicí techniky, oblíbeným od 1. stol. př. n. I. do 2. stol. n. I., bylo opus reticulatum, v němž úhlopříčná vazba jehlancových tvárnic o čtvercové základně vytvořila svými spárami v líci stěny linie šikmo se protínající, které mají vzhled sítě (reticulum). Pro zpevně­ ní byly vrstvy prokládány cihlami a z cihel byla i nároží. Proložením cihlového zdiva mezi kamennými vrstvami vzniklo (koncem doby císařské) opus mixtum. Na konci republiky používané opus incertum mělo líc z nepravidelných kusů kamene vsazených do malty. Oblouk segmentový nebo polokruhový a klenba zobecněly nejdříve v inženýrských stavbách (mosty, vodovody, kanalizace) a v době císařské se klenby rozvinuly ve všech druzích (valené, křížové, kupole a polokupole) v monumentální architektuře nad rozmanitými půdorysnými prostory. Klenby tvořené z klenáků, cihel, betonu, lehké pemzy a tvárnic ve formě dutých nádob umožnily zaklenutí velkých sálů (v thermách [ --+lázně], ---+basilikách, ---+Pantheonu aj.). Podpěrami byly zdi, pilíře a v pozdní době císařské i sloupy (palác ---+Diocletianův, thermy Diocletianovy). Soustava kleneb opřených v souvislé řadě pilíři tvořila arkády (v ---+divadlech, ---+amfiteátrech i v podloubích --+domů a v nádvořích, např. v Ostii). Použití levného betonu (opus caementicium [ ---+stavební hmoty]) od 2. stol. př. n. I. umožnilo zvl. v době císařské budování kolosálních staveb s klenbami velkého rozpětí; drobné kusy staviva (caementa) byly zality v dřevěném bednění cementovou maltou nebo

Ste

587/ udusány jako jádro mezi lícní zdivo z cihel nebo z kamene. Tvořily i výplň klenebních žeber cihlových nebo kamenných pro zaklenutí valené, krížové i v kupoli. Je to zvláště významný odkaz řím. stavitelství. V domovní architektuře (napr. v Pompejích a Herculaneu) bylo i zdivo hrázděné, tj. kombinovaně s nosnou konstrukcí ze dreva, jež měla výplň kamennou nebo cihlovou. Podpěru balkonu (v Ostii) tvoří kamenné a cihlové konzoly. Podlahy byly kryty barevnými dlaždicemi (opus sectile), mozaikou (opus tessellatum), popř. cihlami kladenými šikmo do malty a řaze­ nými podobně jako zrna v klase (spica, odtud tzv. opus spicatum). Střechy měly jako krytinu na dře­ věných krovech tašky, mramorové í bronzové desky (Pantheon, basilica Ulpia). K dekorativním formám v řím. architektuře patří čle­ nění zdí polosloupy, lisenami a pilastry, orámování pravoůhlých nebo zaoblených otvorů nebo výklenku, popř. lemovaných sloupy, tympanum nebo edikule, profilace archivolt, kasetování stropů a klenby. Řím. přínosem na konci republiky a zvl. za císařství je obkládání stěn cihlových a betonových různoba­ revnými mramorovými deskami (crustae) a malovaným štukem (opus tectorium),popř. mozaikou;od doby Augustovy se v líci zdí i staveb domovních objevuje skladba různo­ barevných cihel. Literatura: E. H. K. O. Hartmann, Die Entwicklung der Baukunst, 1931; I. B. Michalovskij, Architekturnyje formy antičnosti, 1949.

Stefanos Byzantský [2. p. -na], filolog 6. stol. n. I., autor rozsáhlého zeměpisného slovníku Ethnika, jehož obsah se z největší části zachoval ve výtahu byzantského gramatika Hermoláa. Spis má význam i pro dějiny řec. líteratu- -náhrobky existovaly též v Itálii ry, protože obsahuje četně cítáty a řím. provinciích. Řecké s-ly archaické a klas. doby z mnohých autorů dnes ztracených. bývají zúženy směrem nahoru a zastěhování duší viz orfismus; duše končeny ---+-palmetou nebo stříškou; jejich sochařská výzdoba dosáhla stéla (řec. stélé, kamenný sloup), nejvyšší úrovně v Attice v době od ve stv. Řecku -.náhrobek (výji- konce 6. do závěru 4. stol., kdy bylo mečně též památník) tvaru čtver­ přepychově vyzdobování hrobů hranněho nebo plochého sloupku omezeno zákonem z r. 317/16 př. až desky. Někdy bývala zasazena n.1.; výtvarná ůroveň pozdějších s-1 přímo do země, ale obvykle měla bývánižší.-S-ly sloužily též k zaznazvláštní podstavec. S-ly zdobené menáni smluv, zákonů a dekretů. reliéfy a malbou byly stavěny na S-ly etruské (ze 7.-4. stol. př. n. hroby již v době mykénskě v 16. I.) měly tvar obdélníka nahoře zastol. př. n. I., později to byly jen obleného, s reliéfem stojící postavy hrubě kameny a teprve koncem 7. zemřelěho (v profilu); byly opatřo­ stol. př. n. l. se na nich opět objevíla vany nápisem. V sev. Etrurii (okolí reliéfní výzdoba. S-ly byly pak Bologně) mívaly s-ly tvar podkovov řec. světě běžné až do helénismu vitý, s výjevy z podsvětí, zobrazea doby řím. císařství; podobně nými v několika horizontálních řecký

Náhrobní stéla z Rhamnúntu v Attice, po r. 330 př. n. I.

pásech nad sebou; jejich okraj je orámován ornamenty.

Stent6r [2. p. -tora], mytický hrdina, jenž dovedl křičet tak hlasitě jako 50 mužů najednou (Horn. Od. 5, 785n). ,,Stentorský hlas" se odtud stal příslovečným. Stésichoros [2. p. -ra], řecký básník z Hímery na Sicílii na sklonku 7. a v 1. pol. 6. stol. př. n. I. Ve stv. byl pokládán za vlastního tvůrce sborově lyriky. Spojil lyrický prvek s epickou látkou, a tak vytvořil jakési zpívané „lyrické drama", předzvěst sborů v tragédii. Okruh tradičních mýtů rozšířil a dával jim í osobíté pojetí ( -.Helena). Čerpal i z lid. bájí (např. milostně motivy). Do literatury uvedl populární postavu

Sté pastýře

---+Dafnida. Působil na ---+Aristofana, ---+Aischyla a ---+Eurípida, na ---+alexandrijské básnictví, ba i na malířství. Zachovalo se od něho jen něco málo zlomků.

588/

kém a v prvních stoletích římského císařství. Založil ji kolem r. 300 př. n. I. -+Zénón z Kitia. Název dostala od athénské sloupové síně, zdobené malbami Polygnótovými (tzv. stoá poikilé), kde Zénón přednášel. stichicky (od řec. stichos, ,,řádek") Historie školy se dělí na tři obdoje užito verše, je-li celá báseň nebo bí: tzv. stará, střední a pozdní stoá. její podstatná část složena z veršů Základy stoického systému jsou téhož druhu. - Opak: stroficky. dílem staré stoy, -+Zénóna a jeho žáka ---+Kleantha a zvl. ---+Chrýsippa stichomýtie (z řec. stichos, verš, . ze Sol. Představitelé střední ( ---+Pamýtho s, řeč), zvláštní forma ---+dialo- naitios, -+Poseidónios) a pozdní stoy gu v antickém dramatě, při níž se ( -+Seneca, ---+Epiktétos, -+Marcus mluvící střídají verš po verši; někdy Aurelius) upravovali stoické uče­ je dokonce jeden verš rozdělen ní pod vlivem měnících se hist. mezi dvě i tři osoby. S. měla vzru- podmínek i na základě kritiky ze šující účin. strany svých filos. odpůrců. Typické pro ně je eklektické přejímání Stilicho [2. p. -na], urozený Van- zásad jiných filos. škol. Z lit. tvorby dal, za vlády císaře Honoria (vládl pozdní stoy se zachovaly četné spisy, 395-423) správce západní části kdežto učení staré a střední stoy znáříše římské, schopný vojevůdce a me jen ze zlomků, zpráv a polemik. státník, soupeř -Rufinův. Řím. S. přejali od Xenokrata ( ---+Akaříši chtěl zachránit získáním bar- démie [1]) dělení filosofie na logiku, barů pro vojenskou službu a uzaví- fysiku a etiku. Za jádro systému ráním smluv s „barbarskými" pa- považovali etiku. Do -+logiky zanovníky. Tomuto cíli mělo sloužit hrnovali kromě logiky v dnešním i jednání s ---+Alarichem. R. 408 jej smyslu i gramatiku a teorii poznání proto jeho odpůrci očernili u císa- (noetiku). Za základní pramen poře, načež byl zbaven moci a na císa- znání pokládali smyslové vjemy, řův rozkaz zavražděn. z nichž na základě zkušenosti vznikají pojmy. Některé nejobecnější Stilo Praeconinus viz gramatika pojmy, jako např. pojem boha, (B) prozřetelnosti, dobra, spravedlnosti apod., jsou podle nich lidem spoStilp6n viz megarská škola lečné, protože všichni mají stejný rozum (logos). Za kritérium pravstilus (lat.) viz psací potřeby dy pokládali „uchopující předsta­ vu" (fantasiá kataléptiké), která svou stipendium (lat.) viz daně (II) bezprostřední jasností a silou nutí rozum k přisvědčení (synkatathestipulatio (lat.), stipulace, ústní sis), že jde o věrný odraz reality. --+smlouva uzavřená mezi dvěma V logice nenavazovali na Arisstranami, a to formou otázky totela, nýbrž na ---+megarskou ško(spondes - slibuješ?) a odpovědi lu a vypracovali ant. formu výroko(spondeo = slibuji). O stipulaci bý- vé logiky. vala sepisována listina (cautio). S. Stoickou fysiku (tj. učení o pří­ je smlouva přísně jednostranná, s. rodě, ontologie i ---+theologie) lze ve prospěch třetího je zásadně ne- charakterizovat jako soustavu panplatná. V klas. právu bylo stipulace theistického monismu. S. organicky používáno všeobecně, postupně spojili Hérakleitův názor, že podvšak upadala; listína o stipulaci na- statou světa je oheň, s Aristotelohradila ústní projev. vým dualismem aktivní formy a pasivní látky. Oheň má v stoickém stoá (řec.) viz sloupořadí; stoikové pojetí dvě stránky, činnou a trpnou, které nemohou existovat odděleně. Stobaios [2. p. -ia], 5. stol. n. I., Pasivní oheň se projevuje v podobě autor tematicky uspořádané sbírky čtyř -.elementů a tvoří tělo světa. citátů z řec. básníků a prozaiků. Aktivní oheň je teplá a životodárná Čerpal ze starších výborů, hlavní prasíla (pneuma), která představuje pozornost soustředil na otázky etic- duši a rozum (logos) světa, takže ké. Dílo bylo později formálně roz- světový celek je rozumnou živou děleno na 2 části, Eklogai (Výbory) bytostí (sr. Platónův dialog Tía Anthologion (Klasobraní). Zacho- maios). Logos, jenž proniká celým valy se v něm ·citáty z mnoha děl světem jako med voskovou pláství, jinak ztracených. je totožný s bohem, osudem, zákonem, prozřetelností, nutností i sprastoikové, stoupenci nejvlivnější fi- vedlností. S. sloučili deterministiclosofické školy v období helénistic- ké a teleologické pojetí světa; udá-

losti nemohou probíhat jinak, než probíhají, probíhají však zároveň nejlépe i nejrozumněji. S. chápali světový celek jako jedinou živou bytost a zdůrazňovali organickou souvislost, sympatheii (Poseidónios; ---+dialektika), mezi všemi jeho částmi. Ze všeobecné souvislosti jevů a jejich determinovanosti vyvozovali možnost věštění a astrologických předpovědí. Jen někteří z nich, např. Panaitios, věštění a astrologii odmítali. Základní obsah kosmického dění spatřovali stoikové v tom, že vesmír přechází ze stavu čistého ohně v rozrůzněný svět a po uplynutí určité časové periody, kdy nastává světový požár (ekpyrósis), se do něho opět vrací. Tento cyklický proces se do nejmenších podrobností opakuje. Po každé ekpyrósi se rodí stejní lidé jako předtím, např. Sókratés a Platón, a mají stejné osudy. S fysikou s-ků je těsně spjata jejich etika. Všichni lidé jsou částka­ mi téhož světového ohně a ve všech je stejný rozum. Všichni jsou si tedy od přírody rovni a jsou svou přiro­ zeností určeni k pospolitému životu. Pospolitostí, ke které člověk patří, je celý vesmír, v němž vládne logos, světový zákon a rozum. Hlavní zásada stoické etiky „žít ve shodě s přírodou" znamená, že člověk má jednat jak v souladu s vlastní přiro­ zeností, tj. má se projevovat jako bytost rozumná a společenská, tak v souladu s řádem světového celku, tj. své jednání podřizovat logu. Podle postoje k logu dělili s. lidi na mudrce, kteří logu rozumějí, a pošetilce, kteří logos nechápou. Protože logos je i světovým zákonem, jsou jedině mudrcové svobodnými občany kosmu a mají všechny ctnosti, kdežto pošetilci jsou v kosmu cizinci a mají všechny nectnosti. S. dávali zásadě žít „ve shodě s logem" kynický obsah ( -.+kynismus) a všechny věci nezávislé na moci jedince samého považovali za lhostejné ( -.adiafora) pro získání ctnosti, která je jediným dobrem. I když pohrdali mnoha hodnotami tradiční občanské etiky, přece byli jejími dědici v tom, že ze všech helénist. škol nejvíce zdůrazňovali společenství všech rozumných bytostí a razili pojem povinnosti, tj. plnění přirozených rodičům, přátelům, lidem vůbec.

závazků

vůči

vlasti a všem

Literatura: M. Pohlenz, Die Stoa I, 1970', II, 19643 ; S. Sambursky, Physics of the Stoics, 1959; J. M. Rist, Stoic Philosophy, 1969.

stola (lat.) viz

oděv

stoletní hry viz saeculum

589/ stopa (řec. pús, lat. pes) 1. nejmenší skupina slabik ve verši, spojených -.iktem v jeden celek. Podle teorie řec. rytmiků měla s. tři až šest -.dob, řada stejnodobých stop dávala verš. Třídobé stopy byly jamb--, trochej - - a tribrachys -----. Čtyřdobé: daktyl - - - , anapést -...--... ~-, spondej - - , jejich rozvedení tetrabrachys ---·. Pětidobé: bakchij - - - , antibakchij - - - , krétik - ---- - a paióny - - - - , - - - - . Šestidobě: iónik sestupný a vzestupný--- - , - - - - , choriamb _ ..... ....... _, molossus - - - . Ostatní čtyř- až šestidobé variace netvořily rytmické řady, resp. byly to pouhé abstrakce. Ve skutečnosti se dlouhé slabiky ustálily na určitých místech verše (čímž byl podmíněn vznik stop) postupně. Pozůstatkem původní volnosti byly tzv. stopy nesměrné, tj. vícedobé mezi ménědobými (např. v řadách jambických a trochejských - - , - - - , - - -), ale také volné ,,baze", tj. někteří básníci dávali do 1. stopy verše prostě jen dvě slabiky bez ohledu na jejich trvání. Vracela-li se v jinak čistě jambickém nebo trochejském verši nesměrná stopa vždy na témž místě, mluvíme o logaědech. Jinak ve verších, skládajících se ze stejných stop, platila teoreticky a prakticky byla uplatňována zásada zástupnosti; např. stopa třídobá mohla být zastoupena jinou třídobou (jamb tribrachyem), čtyřdobá jinou čtyř­ dobou (anapést daktylem nebo spondejem, popř. tetrabrachyem) atd. Jedině v -.hexametru, který nabyl stopového charakteru nejdříve, nesměl být daktyl zastoupen jinou stopou než spondejem; podobně v jeho variantě -.pentametru; - 2. viz míry délkové (b). Strabón z Amaseie v Pontu, * 64 t 19 n. I., řecký historik a Vedle nedochovaného hist. díla Hypomnémata (Paměti), napsal zeměp. spis Geógrafika (Zeměpis, 17 kn.), nejobšírnější zachované dílo o ant. světě. Prameny k němu sbíral po celé řím. říši, navštívil Řecko, Malou Asii, Itálii, "Egypt, Sýrii, ostatní země (Černomoří, Přední Asii a Indii) znal z odb. literatury. Své poznatky spojoval s údaji starších autorů. V Geógrafikách jsou i nejstarší zmínky o obyvatelstvu našich zemí. Důležitost jeho díla je ve spolehlivosti údajů čerpaných z autopsie a v četných svědectvích ze starších nedochovaných spisů. př. n. I., zeměpisec.

stratégos [2. p. -ga]

(řec.

,,voje-

vůdce").

V Athénách bylo od doby -.Kleisthenovy 10 s-gů, kteří byli voleni ročně, původně po jednom z každé -.fýly, později z veškerého občanstva v ekklésii ( -.sněmy [1]); veleli oddílům těžkooděnců. V poli se denně střídali ve vrchním velení. Řídili celě athénské vojenství i v míru a měli velký vliv ( -.Periklés byl s-gem po 14 let). Později tento titul označoval i velitele řec. námezdných vojsk. V ptolemaiovském Egyptě nabyli s-gové záhy charakteru civilních správců jednotlivých krajů, a to i v egyptských državách ve vých. Středomoří. stratigrafie (moderní název z lat. stratum, vrstva a řec. grafó, píši) 1. vztah geologických nebo archeologických vrstev, které jsou uloženy nad sebou; spodní vrstva je starší, pokud nebyla druhotně přemístěna; - 2. přeneseně vztah dvou objektů (např. staveb), z nichž mladší porušuje starší; - 3. tzv. horizontální s. na -.pohřebišti označuje vztah mezi rozmístěním starších a mladších hrobů v případě, kdy se pohře­ biště rozšiřovalo určitým směrem.

Stratón [2. p. -na] z Lampsaku, řec. filosof s vyhraněnými přírodo­ vědnými zájmy, žák -.Theofrastův,

vychovatel egyptského krále Ptolemaia II. Filadelfa, asi od r. 288 až do smrti (t mezi r. 270-268) třetí scholarcha (představený) -.peripatetické školy. Pokusil se o syntézu -.atomismu a peripatetické filosofie a z filosofů Aristotelovy školy se nejvíce přiblížil materialismu. Jako -.Démokritos popřel existenci nadpřirozených sil a nahradil je mechanicky působící silou přírodní; duševní procesy nechápal jako projev nesmrtelné duše, nýbrž životní síly, která při smrti člověka zaniká. Svou originální exaktní výzkumnou činností daleko předešel dobu. Napsal na 40 prací, ty se však téměř úplně ztratily; ze spisů mylně při­ čítaných Aristotelovi patří pravdě­ podobně jemu Peri chrómatón (O barvách), Peri akústón (0 zvucích) a Peri pneumatos (O vzduchu). V teorii fyziky nahradil aristotelovský výklad tíže (ze čtyř živlů tíhne země a voda přirozeně dolů, vzduch a oheň vzhůru) démokritovským (všechny živly tíhnou ke středu, jejich specifická váha je dána hustotou atomové struktury), zamítl však atomistickou představu souvislého vakua i peripatetické absolutní popírání vakua a vyslovil vlastní hypotézu o existenci nesouvisících mikrovakuí mezi atomy (souvislé vakuum lze vytvořit jen násilně, např. vysajeme-li vzduch

str z

nádobky);

osvědčila při

tato hypotéza se výkladu četných fyzi-

kálních jevů, např. šíření světla a zvuku. Obzvláštní význam Stratónův pro dějiny vědy je v tom, že z ant. vědců nejsoustavněji využíval experimentu jako metody přírodo­ vědné práce; vymýšlel dokonce speciální přístroje uzpůsobené k pokusům s určitou problematikou. S. neměl vědecké následovníky, ale výsledky jeho bádání umožnily rozvoj helénistické -.techniky. strava se u Řeků řídila životními podmínkami obyvatelstva i ročními obdobími. Velice prostě jedli např. Řekové ve Spartě; na Sicílii a v již. Itálii (zvl. obyvatelé Sybaridy) byli známi labužníci, Boióťané zase velcí jedlíci. Jídlo se od nejst. dob podávalo třikrát denně: ráno snídaně (áriston), v poledne hlavní jídlo oběd (deipnon) a večer večeře (dorpon). Teprve v době rozvoje polit. života se posunulo hlavní jídlo k večeru, ráno bylo akrátisma (peči­ vo máčené ve víně) a místo oběda se podávala přesnídávka (áriston). Strava byla pestrá: od nejst. dob bylo oblíbeno maso (hovězí, skopové, jehněčí, vepřové, zvěřina, ryby vařené, syrové nebo pečené na rožni), ovoce - i plané -, žaludy, olivy, těsta a kaše připravené z rozemletého obilí (hlavně ječmene a pšenice), luštěniny. Od 4. stol. př. n. I. se vlivem Orientu rozšířil okruh potravin a lahůdek. Používalo se vajec jako přísady do těsta a pokrmů nebo jako samostatného pokrmu, z Orientu se dovážela drůbež, různé ovoce (granátová jablka, ořechy a mandle) a rýže; olivy byly nakládány do soli, jídla se začala připravovat na oleji. Ryby se opékaly na pánvi nebo vařily nebo se podávaly nasolené a naložené v oleji, zelenina, dosud při­ pravovaná jako syrový pokrm, se jedla vařená s různými přísadami; začalo se i s pečením jemného peči­ va, slazeného medem a sypaného sézamem. V době helénist. a římské byl velký rozdíl mezi stravou střed­ ních a vyšších vrstev. Střední vrstvy zachovávaly v jídle celkem stříd­ most, kdežto boháči si libovali v četných lahůdkách, dovážených z Orientu a pikantně připravova­ ných. V této době dosáhlo řec. kuchařské umění vrcholu. Jídlo připravovali speciálně vycvi~ení kuchaři (většinou otroci). Tehdy vznikla i teoret. díla podávající návod k úpravě jídel, jakési kuchařské knihy (např.: Núménios z Hérakleie v pol. 3. stol. př. n. I. podal ve spise Halieutika návod k chytání ryb a jejich úpravě;

str

590/ místnosti, ne však u jednoho stolu. ·" Pán domu seděl na čelném místě, čeleď u krbu. S rozvojem městského života se upustilo od starých obyčejů, pro pány domu a jejich rodinu se zřizovala zvl. jídelna, v Římě pak pro slavnostní příležitosti -~·triclinium. Zpočátku se při jídle sedělo, od 3. stol. př. n. 1. si muži zvykli podle řec. vzoru při jídle ležet, ženy však směly v Římě ulehnout k jídlu na lehátka vedle mužů teprve za principátu (kdežto u Etrusků to bylo odedávna běžné). Děti jedly zpravidla ve zvl. místnosti. Literatura: J. André, L'alimentation et la cuisine a Rome, 1961.

Zuhelnatelý bochník z pece pekaře Modesta v Pompejích, r. 79 n. I.

Chrýsippos z Tyany psal v 1. stol. n. 1. o úpravě jemného pečiva), ale i různé básně, vysmívající se stoupajícímu požitkářství (mravoučná báseň Archestratova Hédypatheia [Dobré bydlo] z pol. 4. stol. př. n. 1.; Lynkeovy Epistolai deipnétikai [Listy stolovní] z 2. stol. př. n. 1.). U Římanů byl vývoj podobný: ráno byla podávána snídaně (ientaculum), v poledne původně vydatné hlavní jídlo (cena), večer skromnější večeře (vesperna). Někdy podávali i odpolední svačinu (merenda). Také u nich se hlavní jídlo (cena) posunulo časem k večeru a v době polední byla přesnídávka (prandium). Důležitým pokrmem byla v nejst. dobách moučná kaše (puls), doplňovaná luštěninami, zeleninou, sýrem, vejci a ovocem. Chlěb (panis) si Římané pekli pův. sami doma, teprve od 2. stol. př. n. 1. jsou známy veřejné pekárny. Rozvoj obchodu, zejm. s Orientem, přinesl různá koření a nově druhy pokrmů (např. z Asie se dováželi pávi, z Černomoří bažanti, ze sev. Afriky perličky); obliby došla drůbež (holubi, slepice, kuřata) i některé druhy divokého ptactva (koroptve, př.

křepelky, kvíčaly, tetřevi), zvěřina

srnčí, zajíci), ryby i sladkovodní a měkkýši. Od 2. stol. př. n. 1. se také hojněji jedly ústřice, vzácnější druhy se dovážely. Sýr se připravoval z mléka kravskěho, kozího i ovčího, kozí

(maso

mořské

kančí,

strofa (řec. strofé „otočení", totiž zpívajícího sboru při tanci), sloka, spojení dvou nebo více nestejných veršů v celek, který se pak nejméně jednou opakuje. Básníci sborových zpěvů (samostatných i v dramatu) vytvářeli prvou s-fu zpravidla z libovolných kól, ale druhou (tzv. antistrofu) v podobě první s-fě přesně odpovídající (tzv. responze, od respondeo, odpovídám). Za oběma mohla následovat třetí v jiné podobě (tzv. epódos „dopěvek"), načež se celý trojčlenný útvar mohl jednou nebo víckrát opakovat (byly ovšem i jiné sestavy). Pro rytmus sborových strof byla rozhodující hudba, komponovaná rovněž básníkem. - S. v melické lyrice byla v celé básni jedna a táž a její tvar býval po prvním uvedení do literatury nehledíc k běžným odchylkám závazný. Řekové vytvořili množství melických strof, Římané jich pře­ vzali velikou část; největším mistrem s-fy v řim. literatuře byl Horatius, na konci stv. Prudentius. Nejoblíbenější s-fy: 1. sapfická, hojně užívaná básnířkou Sapfó, do Říma uvedená Catullem; má tři jedenáctislabičné verše sapfické a 1 adonius (tedy 3 x - - , - - , - - - , - - , - - , nakonec - - - , - ~ ),takže v ustálené podobě je trochejsko-daktylská. - 2. alkajská, užívaná Alkaiem i Sapfou, do Říma uvedená Horatiem; má dva jedenáctislabičné verše alkajské, 1 devítislabičný a 1 desítislabičný (tedy 2 x ~ - , - - , - - , - - - , - - , jednou ~ - , --·-, - - , - - , ~ , jednou - - - , - - - , - - , - - ) , takže celá sloka má ráz jambicko-anapéstický; - 3. asklépiadská byla v užívání nejméně ve čtyřech variacích. Tři z nich užívaly „menšího" verše asklépiadského (nazvaného podle básníka Asklépiada) o 12 slabikách-~,

se též udil. Zvlášť výbomý sýr se dovážel z Galie Narbonské. V Řec­ ku i v Římě se používalo jako omastku olivového oleje, máslo bylo pokládáno spíše za lék. Sladidlem byl med. Také v Itálii byla v nejst. době úprava jídel co nejjednodušší. Masa byla připravována stejným způsobem jako u Řeků, od nichž později Římané přejali i luxusní přípravu veškerých jídel, jak ji známe ze spisku De re coquinaria (O kuchařskěm umění), zachovaného pod jménem pověstného řím. labužníka ze zač. 1. stol. n. I. M. Gavia Apicia (ve skutečnosti jde o pozdější kompilaci). Terminologie i recepty jsou převzaty hojně z řečtiny, ale nacházíme tu i mnoho osobitého pro řím. kuchyni: patina nebo patella - pravděpodobně mísa s paštikou zvláštního složení; minuta/ - ragú z různých druhů masa (i rybího) apod., vše náležitě okořeněné. Veškeré maso - ať byla jeho další úprava jakákoli - se nejprve uvařilo a přidáním různých omáček, bez nichž se podávání masa v řím. kuchyni neobešlo, se dodávalo jednotlivým druhům různé příchuti. Zvláštností řím. kuchyně bylo používání medu i k přípravě masa. Přislazovaly se veškeré jeho druhy a některé vnitřnosti se nakládaly před přípravou do oslazené vody. Hlavní jídlo se v nejst. dobách _..._,,.._.., - li _ ...._,,,.._,,,, _ ..._..., .::::: v Řecku i Římě podávalo všem (obě kóla tu byla spojena ostrou členům rodiny společně v jedné ~iairesí), kombinovaného s glykone-

591/ jem (-+metrika) nebo vedle něho s ferekratejem - ~, - - - , - -. Její celkový ráz je trochejsko-daktylský; byla to oblíbená strofa Horatiova; - 4. -+distichon elegické nebylos-/ouve vl. smyslu (vzniklou souběžně se zpěvem a tancem). . V lat. materiálu byly antickě s-fy vzkríšeny humanisty a napodobovány i v moderních jazycích, v češ­ tině časoměrně (např. mladý Palacký) i přízvučně (např. Vrchlický, volněji Machar). - V. t. stopa. ještě

stroje 1. divadelni: Technické vybavení řeckého divadla bylo ve srovnání s našimi poměry velmi chudé a primitivní. Připomíná se jen několik málo strojů k docílení různých efektů, ale žádný se nezachoval ani na vyobrazení. Stroj zv. řecky méchané, známý zvl. z lat. úsloví -+deus ex machina, byl obdobou našeho jeřábu; na něm se snesl na jeviště některý bůh, aby rozuzlil dramatickou zápletku. Ekkykléma byla pohyblivá, vysouvací část jeviště, na které se předváděla scéna odehrávající se uvnitř paláce nebo chrámu. Po žebříku zvaném „schody Charónovy" vystupovali duchové z propadliště jakoby z podsvětí. Iluze hromů a blesků se vyvolávala házením kamení do bronzové nádoby nebo na napnutou kůži a máváním pochodní nebo pozlacenými dřevěnými blesky. U Římanů byly d. s. velmi důmyslné, což bylo způsobeno rozvojem techniky v době helénistické. Obzvláště řím. amfiteátry mívaly složité systémy propadlišť na vyzdvihování šelem nebo celých scén; 2. válečné; Už v klasickém Řecku se užívalo k boření hradeb tzv. beranů. Byly to trámy vodorovně zavěše­ né, s železnou násadou v podobě beraní hlavy vpředu, které byly rozhoupávány a bušily do hradeb. Podobně se užívalo i jakéhosi vrtáku. Značný převrat v obléhací technice způsobil na přelomu 5. a 4. stol. př. n. 1. vynález metacích s-jů torsních, tj. samostřelných s-jů, u nichž se stře­ la nebo kámen nevymršťovala narov-

Sue

namm pružného oblouku jako Styx [2. p. -ygu], řeka v -+podsvětí. u luku, nýbrž roztáčením zkroucené tětivy, vyráběné ze zvířecích šlach suasoriae (lat.) viz deklamace (odtud i lat. souhrnný název torkroutit). substance (lat. substantia, podstamenta od torquere Tento vynález byl dále zdokonalen ta; slovo je poprvé doloženo v době helénist. a římské ( -+Archi- u Quintiliana, Instit. orat. 3, 6, 3, médés při obraně Syrákůs proti § 39), ve filosofii podstata, to, co Římanům zvětšil tehdejší metací s. existuje samo o sobě a samo sebou, a vynalezl speciální páky, jimiž byly aniž potřebuje něco jiného ke své existenci, to, co leží v základě všech ůtočící lodě zvedány do výše). V zásadě se rozlišovaly dva druhy jevů, ,,nositel" vlastností. Slovo s. hrubé střelby, podle toho, zda je doslovným překladem řec. hypošlo o princip luku nebo praku. Z ka- stasis (podstava) nebo hyfistamenon tapult, založených na principu luku, - (podstavené). V témž významu užíbyly vystřelovány šípy a oštěpy, vali Řekové hypokeimenon (poda to přímo na cíl; z kamenometů klad), úsiá (bytí). Posledních dvou (ballista [od řec. bal/o = házím, výrazů užívá Aristotelés, který vrhám], onager), které se vyvinuly o otázkách podstaty pojednává nejz praků, byly metány především přesněji, ale nemá ještě ustálenou kameny, těžší šípy a svazky střel, terminologii. Rozumí jimi nejčastěji a to pod úhlem asi 45° (sr. dn. balis- nejvyšší -+kategorii, samostatného tika). Aby se mohly snáze přiblížit nositele vlastností. Jeho nauka o k hradbám, byly tyto s. opatřeny s-cích je složitá a dosud předmětem někdy podvozkem nebo umísťovány sporných interpretací. - Také stoiv pojízdných věžích. Užívalo se kům byla substance nejvyšší kategojich hlavně při obléhání, v poli jen rií. Ve střv. vycházeli z Aristotela velmi zřídka. K obsluze těchto s-jů nebyly vytvářeny zvláštní (,,dělo- scholastikové. S-cí rozuměli ens střelecké") oddíly, nýbrž v císařské per se (bytí skrze sebe), in se esse době jich bylo několik přiděleno (býti o sobě), zkrátka to, co nepodkaždé -+legii. - V. t. obléhání; léhá změně ani náhodě. Proti tomu opevnění; mechanika; technika (6). stavěli akcidens (lat. accidens), případek, ve smyslu Aristotelova to středověká latina viz jazyk latin- symbebékos, jež je v Metaf. (5, 30, 1025a 14) definováno jako to, ,,co ský sice podmětu náleží a podle pravdy se o něm vypovidá, ale nikoli nutně stříbro viz kovy ani zpravidla" (přel. A. Kříž). stříkačka hasičská viz mechani- Akcidens je proměnlivá vlastnost, něco nepodstatného, nahodilého. ka; technika (6) Proto se ve scholastice vyjadřuje Stupava, osada ležící 14 km sever- výrazy inesse (býti na něčem či ně od -+Děvína, na jejímž katastru v něčem) nebo esse in alio (býti na byl ve starověku římský opěrný bod něčem či v něčem jiném). při -+jantarové stezce. Výzkumy tu D. Machovec, Aristotelovy názory o podbyly konány v r. 1925, hlavně pak state, A UC, Philosophica et historica, v letech 1940-41. Byly odkryty 1963. základy zdí, tvořící nepravidelný čtverhran o stranách 65-73 m, Suda viz lexikografie (A) obytný komplex s topeništi, lázně, vodojem, cisterny z 2. stol. n. I. Sudetské hory (lat. Sudeti montes) (-+Obr. na str. 592.) = především asi Krušné hory ( -+Ůzemí ČSSR v době římské). stvořitel viz děmiúrgos (2); (3) Suebové, označení pro germánský kmenový svaz, k němuž náleželi -+Hermunduři, -+Markomani, -+Kvádové, Semnoni a jiné kmeny usazené mezi Dunajem a Labem. Bojoval s nimi už -Caesar, když pronikli pod vedením -+Ariovistovým do řím. zájmové sféry v Galii (1). Od doby Augustovy se svaz suebských kmenů začal postupně rozpadat. - Dodnes na ně upomíná název Švábsko, Švábové pro část jz. Německa a její obyvatele. Suetonius. Gaius S. Tranquillus

592 /

: :____ ___ __________ --------,-· - --~ ,

~;~,.~ ,-- ~~~~~~~~~~~~ ;-, ~~~~· ~·: ::_; ~•I 11 · J __

Stupava, půdorys fímské stanice, 2. stol. n. 1. (nahofe obytná

budova s nádvořím, vlevo dole vpravo cisterny)

[2. p. -ia -ia -la], * asi 69, t asi 140 n. I., římský životopisec. Za Hadriana byl vedoucím císařovy kanceláře ab epistulis. Napsal mnoho lat. i řec. spisů z rozličných oborů (přírodovědné otázky, gramatika, lit. historie, starožitnosti aj.). Nejznámější jsou jeho spisy De viris illustribus (O vynikajících mužích) a De vita Caesarum (2ivoty císařů). V prvním z nich shromáždil materiál o životě řím. básní-

biografická díla měla vliv ještě na Z Říma se dopravovala dále do střv. historiky. vnitrozemí, obvykle po via Salaria, opouštějící město u porta Collina, Překlad: V. Kubelka, Životopisy XII cí- pozdější porta Salaria. sařCi římských, 1923; E. Šimovičová, Živo-

zač.

ků, historiků, řečníků, filosofů, gramatiků a rétorů. Zachovalo se jen několik životopisů básníků a část oddílu o gramaticích a réto-

rech (De grammaticis et rhetoribus). Téměř úplně zachovaný spis De vita Caesarum (8 kn.) obsahuje životopisy císařů od Caesara až po Domitiana. S. byl především faktograf, který bez přísného výběru sebral zprávy cenné (zejm. z císař­ ského archivu) i anekdotické. Jeho

lázně,

topisy rimskych cisárov, 1964; B. Ryba, Životopisy dvanácti císařů, 1966. Literatura: B. Mouchová, Studie zu Kaiserbiographien Suetons, AUC, Philosophica et historica, 1968.

Sulla. Lucius Cornelius S.

Felix

(Šťastný) [2. p. -ia -ia -ly -e], řím­

ský př.

*

t

vojevůdce a státník, 138, 78 n. I., původem z patricijského

(2) rodu. Proslavil se poprvé jako kvéstor pod velením Mariovým r. 107 př. n. l. ve válce s -. Jugurthou. Suidas viz lexikografie (A) R. 93 př. n. I. zastával úřad praesůl se ve starověku získávala podob- tora, r. 92 spravoval jako propraetor ně jako dnes buď odpařováním Kilikii. V polit. životě zastupoval z mořskě vody nebo dolováním. zájmy -+-optimátů proti Mariovi, Užívalo se jí při vaření ( -.strava), představiteli -.populárů. Když do chlebového těsta, jako přísady S. obdržel hlavní velení ve válce při vydělávání -.koží, při slévání proti -.Mithradatovi VI., došlo zlata (-.kovy), ke konzervaci k otevřenému střetnutí obou voje-.oleje atd. - Mořská s. se dovážela vůdců. S. nejprve zneškodnil své z -.Ostie po Tiberu do ~íma, kde protivníky v Rímě, Marius uprchl byla její skladiště (salinae) poblíž do Afriky. Po návratu z vých. taPorta Trigemina, u Aventinu. žení (r. 83 př. n. l.)porazil S.na hlavu

suffragium (lat.) viz

občanství

Maríovy přívržence, kteří po Mariově smrti pokračovali v hrůzo­ vládě, a krutě se jim pomstil. Na 40 senátorů, 1600 jezdců (-equites) a mnoho dalších občanů padlo za oběť -proskripcím, jejich majetek byl zabaven. Půdu propadlou v konfiskacích dostali S-lovi vysloužilci, kteří se stali významnou oporou jeho moci. Na základě svých úspěchů byl S. od r. 82 ustanoven neomezeným vládcem (dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae = diktátor pro sepsání zákonů a uspořádání státu), diktátorská moc mu byla propůjčena na neurčito: stal se tak vlastně prvým vojenským diktátorem v Římě ( -římské dějiny). R. 79 př. n. 1. se však vzdal moci, odešel jako soukromník na svůj statek a rok nato tam zemřel. S-lovy zákony (leges Corneliae) měly zajistit senátu nejvyšší moc ve státě, jezdecký stav (-equites) pozbyl zcela významu, polít. práva tribunů lidu byla silně okleštěna (omezeno právo -intercesse, uzavřen přístup k dalším úřadům). Poklesl význam lidových shromáždění (concilia plebis) a naopak vzrostl vliv komicií centuríátních (comitia centuriata, -sněmy [II]). Zásadní změny provedl S. ve státní správě: zvýšil počet praetorů ze 6 na 8, kvéstorů z 10 na 20; zastávání kvéstury znamenalo napříště automatický vstup do senátu, jehož počet zvýšil ze 300 na 600 členů; konsulové a praetoři zůstávali bě­ hem svého úředního roku od té doby v Římě a teprve po jeho uplynutí odcházeli jako správci do

593/

suo

provincií, čímž byly odděleny magistratury od promagistratur; iterace konsulátu byla dovolena až po 10 letech; věková hranice pro dosažení praetury stanovena na 40, pro konsulát na 43 let. - Pronikavé reformy uskutečnil S. také v oboru soudnictví rozmnožením počtu stálých trestních soudů (quaestiones perpetuae, -právo trestní [II]) na úkor soudní pravomoci komicií centuriátních. Po odchodu z veřejného života se S. věnoval spisování svých pamětí (Res gestae, 22 kn.); zachovaly se z nich však jen zlomky u jiných autorů. - Životopis S-lův napsal Plútarchos.

rozděleni do všech 35 tríbuí a vrchní velení ve válce s -Mithradatem VI. mělo být svěřeno Maríovi. Odpor většiny senátu, přede­ vším -Sullův, donutil S-ia použít násilí. Když se Sulla r. 88 př. n. 1. se svým vojskem zmocnil Říma, byl S. zabit a většina jeho zákonů byla zrušena.

Sumer, oblast jížní -Mesopotamie, kam došli nesemitští Sumerové v pol. 4. tis. př. n. 1. snad z Indie nebo Střední Asie. V nové vlasti vynalezli klínové písmo, kalendář o 12 měsících, stavby s obloukovým klenutím, hrnčířský kruh, vůz s koly, sexagesimální a decimální soustavu aj. Jako stát a národ zanikl S. v 1. pol. 2. tis. př. n. 1. Sumerština se udržela jako řeč liturgická a ve smluvních klausulích až do novobabylónského období (626 př. n. 1.), obdobně jako latina zůstala řečí liturgickou a odbornou za střv. a raněho novověku.

Sulpicia, římská příležitostná bás(2. pol. 1. stol. př. n. 1. ), neteř -Messalova. Ve 4. knize -Tibullova souboru je od ní zachováno 6 krátkých milostných elegií, které vynikají hloubkou a bezprostřed­ ností citu a inspirovaly Tibulla k cyklu básní o její šťastné známosti s mladým patríciem Cerinthem summa honoraria oblata (lat.), (pseudonym). částka, kterou v římské říši odváděli městští úředníci při nástupu své Prek/ad (ukázek): ŘímL funkce ve prospěch městské po-· Sulpicius. Publius S. Rufus [2. p. kladny; z ní se potom hradily vý-ia -ía -fa], tribun lidu r. 88 př. n. daje spojené s pořádáním her, roz1., nadaný řečník, politický stoupe- dělováním darů, stavební činností nec a následovník Marka Livia apod. Majetní jednotlivci odváděli -Drusa (2). Spolu s vůdcem často vysoké částky. Městské úřady -populárů, -Maríem, prosadil se tak stávaly výsadou městské hozákony (leg es Sulpiciae), podle nichž norace. se mohli vrátit přívrženci Appuleia -Saturnina, ze senátu měli být suovetaurilia (lat.), oběť vepře vyloučeni velcí dlužníci, řím. spo- (suš), ovce (ovis) a býka (taurus) jenci ( -spojenecká válka), jimž se přinášená Martovi při očistné slavdostalo řím. -občanství, měli být nosti -ambarvalií, při očistě řím-

nířka

Suovetaurilia, 2. pol. l. stol. n. l. (Pafíf)

suo

594/

ského občanstva v době lustra a při očistě vojska před bitvou nebo p ři triumfu. Při lustraci ( -lustrum) byla všechna tři zvířata vedena kolem občanstva seřazeného povojensku a poté obětována jako projev vděčnosti za dobu, která

následovala hostina, při níž nevěsta seděla odděleně s ostatními ženami. Za soumraku byla hostina ukončena novou obětí, nevěstina matka odevzdala ženichovi svou dceru, a ten ji odvezl do svého domu v doprovodu příbuzných za zpěvu svatebních písní (-+Hymenaios; -+epithalamion) na voze, za nímž kráčela nevěstina matka s pochodněmi. U ženichova domu, vyzdobeného na znamení budoucího blahobytu, snědla nevěsta granátové jablko jako symbol plodnosti. V dalších dnech přijímali novomanželé dary a s-bu ukončili zapsáním nevěsty do manželovy frátrie ( __,,.fýly), což nylo opět doprovázeno obětí a hostinou. B. V Říme byl přechod nevěsty do jiného rodu připravován tak, že nevěsta poté, kdy obětovala -+Larům a Venuši své hračky a odložila dívčí roucho, oblékla dlouhou tuniku (tunica recta) a zahalila se závojem · ohnivé barvy (fiammeum). Vlasy měla spleteny starobylým způsobem po vzoru -+vestálek a na hlavě věnec z kouzelných bylin. Složitý účes a uzel na vlněném pásu ji měly chránit zejm. před útokem zlých duchů. Protože totiž opouště­ la domácí božské síly (-+numen), ale nedostala se ještě pod záštitu bohů manželových, neměla náležitou ochranu. Úkony, kterými se uzavíralo -+manželství (2) byly celkem tři. Vlastní s-bu zahajovala soukromá -+auspicia. Po nich a po vzájemném slibu snoubenců starosvatka (pronuba) vložila pravici nevěstinu do pravice ženichovy (dextrarum iunctio) a pak se po oběti zasedlo k svatební hostině. Za zpěvu ---➔fescennijských písní a volání Talassio (význam slova neznáme) odcházeli pak svatebčané do domu manželova. Na jeho prahu se otázal ženich nevěsty, kdo je, a ta odpově­ děla formulí, nejasnou už ve starověku: Si tu es Gaius et ego Gaia (jsi-li ty Gaius, pak i já jsem Gaia). Uvnitř domu jí manžel podal pochodeň zapálenou v domácím krbu a postříkal ji vodou, což symbolizovalo -+očistu od mocí jejích rodových božských sil. Poté se oba odebrali do atria, kde jim starosvatka pripravila svatební lože (/ectus genialis). Nazítří již v oděvu matrony obětovala novomanželka Larům a ---➔Penátům svého nového domova.

uplynula od minulého lustra. Současně byla Martovi přislíbena další oběť o příštím lustru. VS•tvarné zobrazení: reliéf na

z doby Hadrianovy na

římském

balustrádě

foru.

superstitio (lat.) viz religio supplicatio (lat.), v římském náboženství prosebné procesí všech dospělých mužů a žen, jež obcházelo, octla-li se obec v mimořádné tísni, všechny římské chrámy. Protože se věřilo, že se zvýšením počtu dní, po které se s. konala, zvýší ůčinek proseb, prodlužovala se stále na více dní; později se s. postupně měnila v děkovné slavnosti. Súsy, hlavní město perské provincie Súsiána, založené na starším sídlišti králem -Dáreiem I., zimní sídlo perských králů. R. 331 př. n. I. ho dobyl -Alexandros Veliký. V době -Parthů byly S. již v rozvalinách, za -Sásánovců znovu rozkvetly. V Súsách se stýkala kultura íránské vysočiny a již. nížiny mesopotamské. Vykopávky od r. 1884 tu odkryly četné mesopotamské a achaimenovské památky (palác Dáreia I., klínové nápisy, množství keramiky).

svatba byla v antice obřad, jímž byla nevěsta převedena ze svého -rodu do rodu manželova. Ve svatebním obřadu se mísily starodávné magické prvky (-+magie) se současnými náb. představami i lidovými zvyklostmi. A. V Recku předcházely s-bě zpravidla námluvy, jež prováděly dohazovačky mezi rodiči snoubenců, neboť jen malý počet sňatků vycházel ze známosti ženicha s nevěstou. Vlastní svatební obřad (řec. gamos) se konal zpravidla v zimním měsíci Gaméliónu ( -kalendář [A]). Začínal v domech snoubenců jejich -+očistou v lázni s posvátnou vodou a vystrojením nevěsty, jež den před s-bou věnovala svou dívčí kadeř a hračky bohyni - ochránkyni dětí, např. Artemidě nebo Afrodítě. Hlavní svatební úkon probíhal v domě nevěsty, kam přišel vystrojený ženich s rodiči. Po uvítání obětoval nevěstin otec bohům sva- „svaté války" byly vedeny ve tebním ( -+Diovi, -+Héře, -+Arte- středním Řecku za politickou a midě, -+Afrodítě Nebeské a Peithó, hospodářskou nezávislost -+ Delf a bohyni přemlouvající nevěstu k dob- tamní svatyně. V první s. válce na rovolnému sňatku) a hned nato poč. 6. stol. př. n. I. bylo od spoje-

ných středořeckých kmenů a obcí poraženo a zničeno město Kirrha (Krísa), které nutilo poutníky putující do Delf přes Korintský záliv platit vysoká cla. V druhé s. válce r. 449 př. n. I. vybojovali Sparťané na přechodnou dobu autonomii Delf proti -+Fókidě. Třetí svatá válka byla r. 356-346 př. n. I. vedena opět proti Fókům, jejichž vládcové, Filomélos a po něm Onomarchos, se zmocnili delfských pokladů a ohrožovali se silným žoldnéřským vojskem své sousedy. Boiótie v čele s Thébami a Thessalie nebyly samy s to jim úspěšně čelit; teprve vojenský zásah makedonského krále -+Filippa II. způ­ sobil Fókům úplnou porážku. svatí, tj. (lidé) zbavení nečistoty, bezhříšní, a proto schopní přiblížit se božstvu, nadaní též zvláštní (zázračnou) mocí; k dosažení takového stavu (svatosti), dočasného nebo trvalého, bylo podle domnění v starověku rozšířeného zapotřebí urči­

tých úkonů ( -+svátostí). U prvotních křesťanů - kteří tuto předsta­ vu přejali prostřednictvím někte­ rých židovských -+sekt - postačil -+křest; proto se v rané době ki:esťanské pokládali za svaté všichni členové círk. obce. Později byli za svaté považováni jenom ti, kdo prokázali svou výjimečnou moc něja­ kými zázraky. svátky byly jak v Řecku, tak v Římě součástí veřejného (státního) i soukromého -+kultu. Protože každé město mělo svůj odlišný -+kalendář, neexistovala jednotná soustava svátků. Podle svého charakteru měly s. v kalendáři vyhrazeno buď pevné místo, nebo byly pohyblivé (především v kultu zeměd. božstev), nebo příležitostné (prosebná procesí [ -+-supp/icatio ]). Mnohé se opakovaly také až v několikaletých intervalech (Velké -+Panathénaje; -➔hry [I, II]). 1. Řecké s. známe z lit. zpráv, nápisů (především nápisných kalendářů) a papyrologických zpráv všeho druhu. Lit. zprávy nás informují hlavně o vnějších okolnostech oslav, nápisné památky potvrzují jejich reálnou existenci, která v lit. zprávě může podléhat básnické fikci. Přes značné množství údajů nepodařilo se dosud sestavit úplný kalendář s-ků ani pro Athény (neznáme např. přesné datum -+Dionýsii venkovských nebo athénské slavnosti -+Artemidiny, Elafébolií). Vznik s-ků spadá do dávnověku nebo je spojován s konkrétní hist. situací. Ve starobylých svátečních obřadech se setkáváme s projevy

svě

595/ primitivní víry (-+magie; ---+fetišismus; ---+hieros gamos), jež byly u převzatých s-ků ptenášeny do Řecka z jiného kulturního prostředí (např. Egypta nebo Malé Asie). Ke s-ku se často váže ---+mýthos, který osvětluje příčinu (řec. aition) jeho vzniku, např. v Athénách byla slavena na památku ---+Théseova ---+synoikismu Synoikia. Vazba na kult božstva určovala také míru ůčasti při svátcích. Ně­ které s. se týkaly jen určitých společenských skupin, avšak v někte­ rých případech nabyly celostátního významu. Tak ženci oslavovali počátek žní slavností Thalysia (Theokr., Eid. 7), vinaři slavili ---+Dionýsia, ženy konaly slavnost setby, Thesmoforia ( ---+Démétér; sr. Aristofanovu komedii Ženy o Thesmoforiích). Mladšího původu byly s. řemeslníků (např. Héfaistia [ ---+Héfaistos]). V některých kultech, a tedy i s-tcích, si udrželi své postavení příslušníci určitých rodů (Eleusínia [---+Eleusis]), později zase slavili své s. např. jen zasvěcenci ( ---+mystéria). Protože· řecké s. měly rozdílný původ, byly mnohé z nich záležitostí všeřeckou, jiné však jen kmenovou (lónové slavili přede žněmi očistný svátek Thargélia, Dórové Hyakinthia [---+Hyakinthos]). Tento stav se obráží i ve jménech měsíců, které byly zpravidla nazvány podle hlavního svátku v nich slaveného, takže se názvy měsíců v různých krajích shodují, avšak nemusí při­ tom jít o týž měsíc (např. Hermaios je v Aitólii desátý, v Epidauru čtvrtý měsíc).

2. Římské s. známe především z nápisných kalendářů (nejst. z Antia v Latiu) a z literatury. Na rozdíl od Athén jsme o Římě informovaní dobře, ale velmi nedokonale o městech ostatních. Poněkud lépe známe stav v provinciálních měs­ tech za císařství. Nejstarší řím. kalendář zachycuje starobylý stav, v němž se odráží život řím. rolníka, pastýře a vojáka. Také v Římě byly svátky soustře­ děny kolem náb. kultů, ba některá božstva známe jen na základě jmen kultovní slavnosti (sr. náboženství [B]). Mnohá božstva byla oslavována i několika svátky. Jednotlivá božstva měla své hlavní svátky: -+Mars (Quinquatrus, tubilustrium, Equus October, ---+armilustrium, equirria), ---+Saturnus (Saturnalia), ---+Tellus (Fordicidia), -+Liber (Liberalia), ---+Faunus (Lupercalia [ ---+Luperkové]), ---+Ceres (Cerealia), ---+Pales (---+Parilia), ---+Volcanus (Volcanalia) apod. Ve jménech některých. s-ku se objevují ještě prastará ---+indigitamenta

(-+Robigalia, Robigus), představy duchů (Lemuria [---+lemurové]), fetišů (Terminalia [---+terminus]) apod. Od začátku republiky se rozmnožoval počet veřejných s-ků (lat. ludi [ -+hry (II)]). Během tisíciletého vývoje řada s-ků upadla v zapomenutí, avšak mnohé se udržely až do konce starověku (Floralia [-+Flora], Volcanalia). Nezřídka byl hlavní svátek božstva spojován se dnem založení -+chrámu. Také město Řím slavilo své narozeniny ( ---+Parilia). V helénist. a řim. době vstupovalo do řeckořímského povědomí mnoho orient. představ. S kulty orient. božstev ( ---+náboženství orientální) se do řec. a řím. kalendáře dostaly např. s. ---+Sarápidovy (Serapeia) nebo s. panovníků, kteří byli zbožněni (---+apoteóza), např. Démétria, Antigoneia, Ptolemaia. V řím. kalendáři byly zaznamenávány ---+narozeniny císařů od C. J. --+Caesara (natalis Diví luli - 12. července; naralis Diví H adriani 24. ledna apod.). Jak helénist., tak římské s. císař­ ského období přebíraly do své soustavy s. domácího obyvatelstva, a tak docházelo k ještě hlubšímu ---+synkrétismu. S. křesťanského kalendáře vycházely z kalendáře židovského. Z antického byl prakticky převzat jen 25. prosinec, na nějž bylo pře­ neseno Narození Páně k potlačení narozenin Neporazitelného Slunce ( Sol lnvictus; --+solární božstva). Kalendářní dni byly pojmenovány v pozdějším stv. podle sedmi planet ( -+hvězdy [2]), pod jejichž ochranou stály (---+astrologie). Sedmý den - den Slunce - byl r. 321 n. I. prohlášen (podle žid. kalendáře) císařem ---+Konstantinem Velikým za sváteční. Křesťané se pojmenování dní podle planet snažili nahradit, ale praktický ůspěch mělo jen v ně­ kterých krajích nahrazení u sedmého dne, který se změnil v den Páně (sr. it. domenica, ale např. venerdí [pátek]). Literatura: M. P. Nilsson, Griechische Feste, 1906; L. Deubner, Attische Feste (vyd. B. Doer), 1966 1 ; K. Kerényi, Die

antike Religion, 1957, kap. 2.

svátosti (lat. sacramenta), ůkony, pomocí kterých doufají vyznavači některých náboženství dosáhnout svatosti, tj. bezhříšnosti, jež je podle jejich domnění sbližuje s božským světem, popř. jim umožňuje spasení (záchranu před prokletím při posledním soudu: ---+eschatologie). Používá se při nich běžně tzv. svátostných živlů (např. vody, chleba a vína). V křesťanství jsou dvě základní s., jichž užívali už nejst. křesťané: -+křest a požívání těla a

Páně (---+theofagie); kat. připojila později některé s.

krve

církev další.

svědectví (řec. martyriá, lat. tesrimonium) 1. V attickém právu mělo s. obzvlášť důležitou úlohu v procesním řízení. Předvolání svědků bylo starostí sporných stran, nikoliv soudu nebo státu. Svědek (řec. martys) .směl vypovídat jen o tom, co znal z osobní účasti, ne z doslechu. Odepřel-li předvolaný svědek výpověď, musel přísahat, že o věci nic neví (tzv. exómosiá). Ani příbu­ zenský poměr k protivné straně, ani nebezpečí, že si sám svou výpovědí uškodí, ho neopravňovalo k tomu, aby svědectví odepřel. Jestliže se řádně obeslaný svědek nedostavil nebo odpíral-li výpověď bez exómosie, mohl být postižen různými prostředky, např. žalobou na náhradu škody (díké blabés). Vypovídal-li svědek falešně, mohl být proti němu zahájen proces pro falešné s., během něhož byl hlavní proces přerušen. Starší forma ůstní výpovědi svědků před soudem při hlavním přelíčení se trvale udržela u procesů, které náležely do kompetence ---+areopagu. U ostatních procesů byla od 4. stol. př. n. I. nahrazena přečtením písemných s., která byla podána při předběžném šetření před ---+archontem (při smírčím soudu před diaitétem [ -+-proces civilní (1)]) a uložena do schránky; ta zůstala až do dne hlavního přelíčení zapečetěna.

Právo svědčit měl především každý plnoletý a bezúhonný athénský občan; --+cizinci musili patrně svědčit pod přísahou a jejich výpovědi musili podepřít ještě dva Athéňané. Rovněž ženy, pokud byly k s. připuštěny, musily svědčit pod přísahou. Otroci směli vypovídat jen na mučidlech. - V době helénist. byla přijímána písemná svě­ decká výpověď, ale před soudem ji musil svědek pod přísahou opakovat. 2. V římském právu vystupoval svědek (lat. testis) na soudě v řízení apud iudicem (v druhé části ---+procesu civilního [2]), jakož i v procesu trestním ( -+právo trestní [2]). Svěd­ kové bývali vedeni oběma stranami a slyšeni přísežně. Podle zákonů XII desek ( -+leges X II tabularum) si obžalovaný musil opatřit svědky sám. Klas. právo neznalo ještě povinnost svědčit (kromě svědků ---+mancipace). Nezpůsobilí svědčit byli nedospělí, ženy, otroci, duševně choří, němí, hluší a marnotratní; vedle toho i osoby spřízněné s procesní stranou. U svědků bylo zkoumáno společenské postavení, po-

svě

596/

čestnost života, majetnost, zaujatost k procesní straně. Počet svědků určoval soudce i zákon. V právu poklasickém a justiniánském váha listinného a materiálového svědec­ tví převýšila význam ústních svěd­ ků; svědectví jednoho svědka už

S-idou proslula zejm. -+Poseidóniá symposion [2. p. -ia] (řec.), spo(Paestum). Na místě rozbořené lečnápitka. 1. Závěr velké-+hostiny, S-idy byla r. 444 založena kolonie k němuž si účastníci natírali vlasy vonnými mastmi a oleji a zdobili se -+Thúrioi. věnci z čerstvých květin. Zvolený sýkofant (řec. sýkofantés), v Athé- předseda symposia (řec. symponách od 5. stol. př. n. I. název pro siarchos, lat. magister convivii nebo udavače, který vystupoval často m. bibendi) určoval poměr, v němž s falešným obviněním proti boha- se mísilo víno s vodou (obyč. 2 : 3) tým spoluobčanům, aby v případě a řídil pořad symposia ( -+přípitek). jejich odsouzení získal polovinu Zábavu při s-iu obstarávali pěvci, uložené pokuty nebo zabaveného v pozdější době hudebnice hrající jmění. Mnozí občané raději platili na kitharu nebo flétnu, -+hetéry, s-ům vysoké částky, aby předešli kejklíři, tanečníci, -,,.parasíti apod. Také hosté sami přispívali k zábavě žalobě. vlastními básněmi a písněmi ( -+skosymbolon (řec.) 1. smlouva mezi lion), vyprávěli anekdoty, vtipy, řeckými obcemi, která zaručovala dávali si hádanky, hráli kottabos bezpečnost jejich příslušníků v dru- (-+hry [IV]). Ve vzdělaných kruhé obci. Nejdůležitější bylo usta- zích se někdy při s-iu diskutovalo novení o soudní příslušnosti. Sou- na určité téma, zejm. filosofické, dem pro civilní spory byla obec, často však šlo o pouhé nezávazné z níž pocházel obžalovaný; - 2. tlachání. V Římě byly časté, i když poznávací znamení, kterým měl ne právě příliš oblíbené, -+recitace, jeho držitel prokázat svou totož- k nimž se povinně dostavovali nost; hrálo významnou úlohu v zá- -+klienti závislí na štědrosti svých pletkách v komedii a románu. - patronů. 2. V ant. literatuře forma, která Pro rané křesťany bylo takovým poznávacím znamením (heslem) podává rozhovor na určité téma při vyznání víry (krédo [z lat. credo = fiktivní hostině. Účastníci -+Platóvěřím]) ; proto bývá označováno nova a -+Xenofóntova Symposia diskutují o lásce, -+Plútarchos pojako symbolum. jednává ve svých Rozhovorech pri symmachie (řec. symmachiá) viz hostinách a v Hostine sedmi mudrců spojenci (1) o nejrůznějších otázkách vědy a morálky, podobně jako -+Athénaios Symmachus. Quintus Aurelius S. v Hostině sofistů. Z řím. literatury [2. p. -ta -ia-cha], *okolo 345, t asi se dochovala parodie symposia 402 n. I., římský řečník s vysoký v tzv. Hostině Trimalchionově (část státní úředník. Po vzoru Plinia Ml. --+Petroniova románu Satyricon). psal literární listy. Byl horlivým V pozdní řím. době použili těto stoupencem zanikajícího pohanství. formy -+Macrobius, jehož spis Proslulý je list, v němž se domáhá Saturnalia má formu učených beznovupostavení oltáře bohyně Ví- sed o svátku Saturnálií, a -.Martiatězství, který byl odstraněn ze za- nus Capella v encyklopedickém díle sedací síně senátu. Zachovaly se O svatbě Filologie a Mercuria. i zlomky jeho řečí. S. i jeho rodina 3. Dnes označení vědecké konfese vyznačovali klasicistickými ten- rence, zvl. s mezinárodní účastí. dencemi a zasloužili se o zachování . i emendaci rukopisů řím. autorů synagóga (řec. synagógé, shromáždění), židovská modlitebna. Boklasického období. hoslužba byla v s-gách omezena na symmorie (řec. symmoriá, společ­ modlitby a čtení hebrejské bible s výné účastenství), v Athénách sdru- kladem. S-gy v Egyptě jsou dožení občanů pro· snazší vybírání loženy od 3. stol. př. n. I. Z 3.__:__6. -+daní. S. byly zavedeny v 1. pol. stol. n. I. jsou zachovány zbytky 4. stol. př. n. I. v souvislosti s no- četných s...g v Palestině, zvl. v Galivým oceněním majetku občanů. leji; vyskytují se v nich helénist. staPoněvadž však nezaručovaly přes­ vební a dekorativní prvky i symboné odvádění daní, byla zavedena ly (např. zvěrokruh s Héliem.) tzv. proeisforá, kterou musilo zaplatit předem 300 nejbohatších Syn boží. V SZ byli jako synové občanů; ti pak dodatečně vymáhali boží označováni andělé; v NZ jedjejí splacení od ostatních poplatní- nak (v mn. č.) ti, kdo uvěřili v evangelium (a tak se stali -+svatými), ků patřících k jejich symmorii. jednak (v j. č.) Ježíš ztotožňovaný s -+Kristem. sympolíteiá (řec.) viz federace

nestačilo.

svitek viz volumen svítidla viz

osvětlování

svobodná umení (lat. artes liberales), všeobecně vzdělávací před­ měty, jež tvořily základ vyššího vzdělání pro svobodného římského občana. Z cyklu devíti disciplín, které zpracoval encyklopedicky -+Varro Reatinus, bylo v době císařské vyloučeno lékařství a stavitelství; zbývajících sedm, tzv. septem artes liberales (gramatika, dialektika [=logika], rétorika, geometrie, aritmetika, astronomie, hudba) - jež odpovídají oborum, tvořícím základ všeobecného vzdě­ lání (enkyklios paideiá [ -+encyklopedie]), jak jej v Řecku stanovili -sofisté - , bylo převzato školstvím středověku a raného novověku. Základ středověkého vzdělání, tzv. trivium ( =trojcestí), zahrnoval první tři obory, vyšší stupeň, tzv. quadrivium ( = čtyřcestí), zbývající čtyři. Universitní studium těchto vědních disciplín bylo soustředěno na fakultě sedmi svobodných umění (lat. f acultas septem artium liberalium), zvané též fakulta artistická (lat. facultas artium). Tato fakulta, předchůdkyně dnešní filosofické fakulty (filosofie jako souhrn všech věd byla zahrnuta v dialektice), byla fakultou nižší. Svou náplní (všeobecné vzdělání v latině) byla vlastně průpravou ke vstupu na fakulty tzv. vyšší, odborné (fakulta theologická, právnická, lékařská). Nejvyšší vědeckou hodností této fakulty byl titul mistra svobodných umění (lat. magister artium liberalium). Této hodnosti odpovídal na ostatních fakultách titul doctor.

Sybaris [2. p. -idy] (asi 2 km od dn. Sibari), řecká kolonie na pobře­ ží Tarentského zálivu v severním Bruttijsku, založená koncem 8. stol. př. · n. I. Achaji v úrodné krajině (obilí, fíky, vinná réva). Rovněž výhodná poloha města na křižovatce obch. cest a zámořské styky s maloasijským Mílétem přispěly k_hosp. rozkvětu, který vedl až k pověstné rozmařilosti obyvatelstva Sybaridy (odtud sybarita rozmařilec). R. 511 př. n.1. byla S. zničena obyvateli města -+Krotónu, svého symposiarchos obch. soupeře. - Z osad založených sion

(řec.)

viz sympo- Synesios [2. p. -ia] z Kyrény, * asi 370-375, Ť před 415, řecký novo-

Sýr

597/ platónský filosof (žák --+Hypatie), básník a rétor; r. 399-402 zastupoval své rodiště jako vyslanec v Kónstantínopoli, aby mu vymohl daňové úlevy. Z té doby pochází jeho řeč o království (Peri basileiás), již přednesl před císařem Arkadiem a jež svědčí o jeho mužné odvaze a ušlechtilosti. Vyložil v ní mladému císari, čím se liší dobrý, filosoficky vzdělaný vládce od tyrana. Historicky zajímavé jsou v ní S-iovy poukazy na nebezpečí, která hrozí řím. říši následkem Arkadiovy nesprávné politiky. Někdy v prvém desetiletí 5. stol. přijal křesť. víru a stal se biskupem v egyptské Ptolemaidě. Ani tehdy neustal v básnické činnosti a skládal zejm. vroucné hymny (v antických rozměrech a dórském nářečí), tak jako ještě, než se stal křesťanem, zbásnil hymnus na -+Nemesis. S. nebyl pravověrný, byl přesvědčen, že prostému lidu je třeba k víře mýtu, kdežto vzdělancům stačí proniknout - pomocí -+alegorické metody -k jeho podstatě. Zachovaná bohatá korespondence (156 dopisů) podává obraz jeho doby i vzor dopisového slohu (-+list). Pieklad ukázky v AD I

synkrétismus (řec. synkrétismos) 1. původně sjednocení vzájemně se potýkajících Kréťanů proti vnějšímu nepříteli; - 2. ve filosofii míšení filos. myšlenek vzatých z různých filos. soustav, i protikladných a vzájemně si odporujících, se snahou nějak je mezi sebou vyrovnat; toto vyrovnání bývá daleko méně organické než v---+eklekticismu;- 3. v moderní náboženské vědě označení pro ztotožňování, splývání jednotlivých božstev (tzv. theokrásie) nebo celých náb. soustav. K s-mu dochází v dobách, kdy se dostávají do dlouhodobého těsného styku skupiny obyvatelstva rozsáhlejších oblastí s růz­ nými náb. představami. Znaky těmto představám společné se stávají východi~kem pro ztotožnění a splynutí. Tak Isis jako rodička byla ztotožněna s Matkou bohů (Kybelé), jako bohyně měsíce s Hekatou apod. V antice jsou údobími s-mu zvl. helénismus, kdy došlo ke ztotožnění řec. a orient. představ, a řím. císař­ ství, kdy i s využitím obecně rozšířených a přijatých filos. pojmů a myšlenek vznikaly a utvářely se celé velké náb. soustavy (-+gnosticismus, -křesťanství, mithraismus [-+Mithra], -+manicheismus).

ka obcí v jeden státní celek; v Řecku a působením básníků na dvoře tyrak němu místy docházelo jak v době nů (Aischylos, Epicharmos, Pindavytváření městských států (např. ros, Simónidés). R. 413 př. n. 1. -+Athény), tak i později (např. zničily S. sicilskou výpravu Athé-Élis, -+Rhodos, Megalopolis ňanů. Na konci 5. stol. za těžkých [ -+Arkádie]). S-mem vznikaly z ně­ bojů mezi šlechtou a lidem se kolika menších obcí mocnější zmocnil vlády -+Dionýsios I. Po městské státy, politicky jednotné, válkách s Kartágem se S. jako hlavkdežto různé řec. -,,federace polit. ní město sicilské říše změnily samostatnost členských městských v přístav světového významu. Ve států jen více méně omezovaly, 4. stol. př. n. 1. se na krátko udržela aniž ji zcela rušily. - V. t. městský umírněná oligarchie dosazená -Tístát (1 ). moleontern.· Polit. i kulturní rozvoj pokračoval i za pozdějších tyranů synopsis viz evangelium s královským titulem, -+Agathoklea a -+Hieróna II. Za druhé -+punské sýpky (lat. horrea) byly v římské války, po smrti Hieróna II., se pří­ říši jednak státní (pro vojsko, prodej daly S. ke Kartágiňanům, hájily se a rozdělování obilí v Římě), jednak houževnatě za podpory-.Archimépatřily soukromým obchodníkům. dových techn. vynálezů,aler.212př. Rozsáhlé s. byly stavěny v provin- n. 1. padly do rukou Římanů. Od té ciích, v Římě samém to byly větší doby byly S. jako hlavní město prokomplexy budov s dvory, často vincie Sicílie sídlem řím. místodržídvoupatrové, které sloužily nejen cího (---+Cicero,-Verres). R. 535 n. l. uskladnění, ale též prodeji obilí. jich dobyl lustinianův vojevůdce Slovo horreum označovalo také Belisar a náležely pak k -.byzantské skladiště jiných potravin a výrobků říši, r. 878 se jich zmocnili Arabové. vůbec. S. ležely pův. jen na ostrově Ortygii, později i na přiléhající pevnině; mohutné hradby tu byly zesíleny pevnůstkami. Ve městě se zachovaly zříceniny většího počtu řec. chrámů (některé jsou nově sestavovány ze zřícených částí sloupů) a divadla, největšího na Sicílii. Prozkoumáno je i mnoho obytných domů a stavby z řím. doby (mj. amfiteátr) a rozsáhlé nekropole s nejst. pohřby již z konce 7. stol. oř. n. l. Muzeum v S-sách soustře­ ďuje ant. památky z valné části Sicílie.

Syrákúsy, řecká mince 5. stol. př. n. I.

Syrákúsy (řec. Syrákúsai, lat. Syracusae, dn. Siracusa), město se dvěma přístavy na východním pobřeží -->-Sicílie, založené v 2. pol. 8. stol. př. n. 1. Korinťany. Leželo v úrodné krajině (obilí, víno, olivy). V držení moci se střídala oligarchie nebo okleštěná demokracie, vedená velkými vlastníky půdy (gámoroi) nebo velkoobchodníky, s tyrannidou. R. 485 př. n. 1. se zmocnil vlády v S-sách -->-Gelón. Vítězstvím nad Kartágiňany u -->-Hímery (r. 480) se staly S. nejmocnějším městem na Sicílii. Gelónův bratr -->-Hierón I. porazil r. 474 u Kýmé etruské loďstvo a rozšířil syrákúský Literatura: F. Cumont, Les religions vliv na jižní Itálii. Bohatá kořist orientales dans le paganisme romain, 1929'; R. Reitzenstein, Die hellenistischen z úspěšně vedených válek a výtěžky z nájemního systému umožňovaly Mysterienreligionen, 1956 3 • kulturní rozmach S-s, který se prosynoikismos (řec.), spojení několi- jevoval zejm. velkolepými stavbami

Literatura: M. P. Loicq-Berger, Syracuse. Histoire culturelle ďune cité grecque, 1967; H. P. Drogemuller, Syrakus. Zur Topographie und Geschichte einer griechischen Sradt, 1969 ·

Syria Dea víz Dea Syria Sýrie, geograficky a etnograficky nejednotné označení pro území rozkládající se v Přední Asii, zhruba mezi Eufratem na východě a Stře­ dozemním mořem na západě. Od 3. tis. tu žilo semitské obyvatelstvo, nejprve Amorité, pak Kanaánci (na pobřeží Středozemního moře a v záp. oblastech), od sklonku 2. tis. -->-Aramejci. V první pol. 1. tís. př. n. 1. existovala v S-ii řada samostatných, často poměrně mocných aramejských království (Damašek, Hamát, Arpad). S. byla střídavě pod nadvládou Chetitů, Egypťanů, Assyřanů a Bahylóňanů. Za -->-Kýra St. (vládl 559-530) byla proměně­ na v perskou satrapii; po bitvě u -->-Issu (r. 333 př. n. 1.) jí dobyl Alexandros Veliký, po bitvě u -->-lpsu (r. 301 př. n. 1.) se stala

Sýr

598/

základem ---+seleukovské říše; Foiníkii, Koilé Sýrii (mezi pohořími Libanon a Antilibanon a na vých. od nich) a Palestinu se podařilo ---+Ptolemaiovcům za ---+syrských válek udržet až do r. 195( ?). Řekové pronikali do S. ve větším počtu teprve od doby Alexandra Velikého. Sídlili zejm. v nově zakládaných městech, z nichž vynikala zvláště ---+Antiocheia nad Orontem, Seleukeia, Láodikeia, ---+Apameia aj. Koncem helénist. doby se stala S. cílem útoků -+Parthů a Arménů (-➔ Arménie); r. 64 př. n. I. ji učinil ---+Pompeius (1) římskou provincií. Římská S. byla na záp. ohraničena Středozemním mořem, na sev. byla oddělena horstvem Aman od ->-Kilikie a horským pásmem Nemrud Dag od ---+Kappadokie, na vých. tvořil hranici Eufrat a syrská poušť, stáčející se kolem Mrtvého moře k mori Středozemnímu, kde na jihu oddělovala S-ii od ---+Egypta. Jako součást této nově založené provincie připojil Pompeius později ---+ Judeu a helénist. města na pokraji vých. Palestiny. R. 27 př. n. I. byla S. prohlá~ena za císařskou provincii. Připojením S. k řím. říši se dostali Římané do sousedství s -+Parthy, s nimiž vedli stálé boje se střídavým úspěchem. Za vlády ---+Septimia Severa byla S. r. 194 n. I. rozdělena na dvě provincie. Teprve ve 3. stol. ji znovu sjednotil palmýrský vládce Odainathos ( ---+Zénobiá). Syrská města byla hospodářsky velmi vyspělá. Syrští zlatníci a stříbrníci obchodovali s Východem i Západem. Vyhledávány byly vlněné i lněné textilie, v S-ii vyráběné. Městy procházelo tranzitní zboží z Dálného východu: drahokamy, perly, čínské hedvábí atd. Za řím. vlády vzkvétala karavanní střediska ---+Dura-Európos a ---+Palmýra. Syrské zemědělství bylo zaměřeno na speciální plodiny: vínem, ovocem i olivovým olejem zásobovalo též Itálii. Exportovalo se také cedrové a cypřišové dřevo.

zv. Koilé Sýriá. Druhou s-kou válku (260-253) vedl jeho syn Antiochos II., rovněž bezvýsledně. V třetí (246-241) pronikl egyptský král ---+Ptolemaios III. až k Babylónu. Když jej povstání v Egyptě donutilo k návratu, podařilo se Seleukovi II. dobýt zpět ztracených území kromě části pobřeží. Ve čtvrté s. válce (221-217) sice porazil Ptolemaios IV. r. 217 př. n. I. ---+Antiocha · III. u -+Rafie, ale jeho syn Ptolemaios V. ztratil v 5. s. válce (202-195) ptolemaiovské državy v Sýrii a v Malé Asii. V šesté s. válce obsadil Antiochos IV. velké části Egypta, r. 169 se prý dal dokonce korunovat na egyptskěho krále, r. 168 byl však donucen · Římany k odchodu, ale syrské území podržel. Válkou s Římany v letech 192 až 188 př. n. I., v níž Antiochos III. byl na hlavu poražen r. 190 u Magnésie pod Sipylem, ztratili Seleukovci rozsáhlé části území jednak ve prospěch římských spojenců, jednak vyhlášením samostatnosti ně­ kterých maloasijských měst (Abýdos, Ílion, Klazomenai, Kolofón, Mílétos, Smyrna).

Literatura: J. Dobiáš, Dějiny římské provincie syrské I. Do oddělení Judaie od Syrie, 1924.

sýrinx

(řec.)

viz hudební nástroje

Syros viz Kyklady syrská

říše

viz seleukovská

říše

syrské války vedli v helénistické době ---+Seleukovci především proti Egyptu o části - Sýrie, začátkem 2. stol. př. n. I. pak proti Římanům. V první s. válce (274-271/70) se ---+Antiochos I. marně pokoušel odnít ---+Ptolemaiovi II. jižní část Sýrie

syssítia (řec.; j. č. -ion), společné obědy ve Spartě, jichž se účastnili občané od 20 let, kdy se stávali vojáky, a na něž přispívali pevně stanovenými naturálními dávkami.

a

"'

s

Mykénský šperk, zlaté prstenyc a lov, b boj, c kultovní scéna, asi 16. stol. př. n. I. (Athény)

599/

Štv

Šimon, syn Giorův, viz židovská válka. školy viz výchova a

vyučovaní

šlechta viz aristokracie šperky, známé nám především z bohatých nálezu v hrobech, svědčí o vysoké úrovni starověkého klenotnictví již na -.Krétě a v Řecku doby --mykénské kultury (řezba -.gem); významné jsou též nálezy z Tróje. Materiálem čelenek, náramků, náhrdelníků, pásů, náušnic, přívěsků a --►prstenů bylo zlato, stříbro a bronz. Záliba ve špercích rozmanitých tvarů a provedení se udržela i v pozdější době (nálezy též z Černomoří, Etrurie, Pompejí aj.). Jemností -.filigránu, granulace a řetízků se řec. a etruskému zlatnictví nevyrovná žádné, řazení drahých kamenů do náhrdelníků lze srovnat s nejlepšími výtvory renesance. V l?.ímě dosáhly š. u žen řec. vlivem (od 3. stol. př. n. 1.) velké obliby. Umělecká výroba šperků vyvrcholila v císařské době. Náramky (v podobě spirál, kruhů, článkova­ né, zdobené drahokamy nebo jantarem) se nosily na pravém zápěstí nebo nad loktem, i nad kotníkem;

Helénistický šperk, zlatá náušnice s Pégasem, zač. 3. stol. pf. n. 1., Mesémbriá (dn. Nesebar v Bulharsku)

Etruský šperk, zlatá spona, 7. stol. pf. n. 1. (Vatikán)

řetízků, člán­ polodrahokamů i indických perel, navlečených na zlatém nebo stříbrném drátě, bývaly ještě zdo-

Soubor antických šperků je v plzeň­ ském muzeu a v pražském Umělecko­ průmyslovém muzeu. Literatura: J. Čadík, O klenotnictví jižního Ruska ve starověku, 1926.

náhrdelníky složené z ků,

beny medailónkem nebo rozmanitými přívěsky. V pozdní antice byly štvanice viz hry (Ill) oblíbeny honosné pestré i., vykládané drahými kameny a barevným emailem. Chlapci ze zámožných rodin nosili na krku amulet ve zlatém pouzdře (bulla). Náušnice byly velmi rozmanité: kruhovité, s přívěskem, se skleněnou perlou, s drahokamem apod. Spony, prsteny a drobné ozdoby ke zkrášlení účesu doplňovaly toaletu bohaté řím. ženy. Ve srovnání s řeckým bylo však řím. klenotnictví hrubší, zdůrazňovalo spíše drahý materiál.

tab

600/

tabellae defixionum (lat.) viz Mezi forem a náspy byly umístěny zaklínání jednotlivé oddíly, a to nejváženější nejblíže středu tábora. Mezi náspem tabellarius (lat.) viz pošta a ubikacemi oddílů byl ponechán volný prostor na shromažďování taberna (lat.) viz krám vojáků, kořisti apod. T. střežily stráže, stavěné od západu do výtablinum (lat.) viz dům (3) chodu slunce čtyřikrát, tj. zhruba po 3 hodinách (podle stráží se tábor si vojsko v antice budovalo dělila noc). Přechodné t-y, v nichž buď jen na přechodnou dobu na spali vojáci pod stany (většinou pochodu, nebo si stavělo tábory koženými), bývaly při odchodu· stálé. Řekové stálé opevněné t-y zničeny. Stálé t-y zachovávaly zhruneznali a u přechodných stavěli ba stejný půdorys, ale hradby a bujen stráže, kdežto Římané je dovy byly z cihel a kament; a t. opevňovali a budovali podle přes- byl vybaven vším, čeho bylo potreba ných pravidel. Uzavřený opevněný k delšímu pobytu, tj. dílnami, net. (lat. castra) je římský výtvor mocnicí, sklady, lázněmi, svatyněmi (podle etruského vzoru). Římané atd. Poblíž t-a byly stavěny -+-amfistavěli zpravidla t-y obdélníkového teátry a vznikala tam souvislá tvaru, obehnané příkopem a náspem sídliště obchodníků, markytánů a (-+-opevnění), a to pokud možno na rodin vojáků, tzv. canabae, poně­ mírném svahu poblíž vody. Násep vadž do t-a měli přístup jen vojáci. býval v rozích zaoblen a na ohrože- Od kanab, většinou provizorních ných místech zes!len dřevěnými vě- baráků stojících na území náležejížemi. Do t-a vedly 4 hlavní brány, cím legii tak blízko t-a, jak jen to umístěné zhruba uprostřed jeho bylo možné připustit z vojenského stran a spojené v podLlné ose t-a hlediska, a podléhajících vojenské ulicí ,prétorskou (via praetoria) . pravomoci, je nutno lišit civilní a v kratší ose ulicí hlavní (via města, jež vznikala poněkud dále principalis). Na průsečíku těchto od t-a, právně zcela samostatná ulic bylo forum, na němž se vojáci a vybavená postupně městským shromažďovali k vyslechnutí roz- statutem ( -+-municipium). Stálé kazů. Na foru stál též oltář a na opevněné t-y byly rozloženy zvl. straně odvrácené od nepřítele podél hranic řím. impéria (-+-limes) velitelský stan (praetorium) a správ- a sídlily v nich hlavně legie; poVojenský tábor, castellum (Urspring ní a hosp. budova (quaestorium). mocné sbory (-+-auxilia) a deta·v Porýní) , šované oddíly byly umísťovány čas­ - \t\\lJ\fl~NlllltllKlllfl!lllll/I111( •t~lffmrtflft/lffl//~ \HM """I\IIIHll/(1111IIItllIWlf((ffffr,r,i1r,wu% to v -+-castellech. K nejvýznam~ -~~ '- lhlllMl~IIIIIIII/Hl/111101111 1/JOII 1M111111llll _-.- _ ll4J~IIIIWIIJll~II/JUW~i,V.-/t~ -~ nějším t-ům odkrytým v moderní ~~ .... .,... . - -- ·- - - - U;;-J,, JJ,,,,l>~"-1'ii~,-;o,;...,...,...;-.--.~:~ ~ ~ době patří -➔Carnuntum v Pannonii a -.Lambaesis v Africe. Na místě mnoha římských t-ů, popř. -+--f= : civilních měst s nimi sousedících, vznikala pak střv. města, např. Vídeň (-+-Vindobona), Řez­ no ( -.Castra Regina), Buda(pest) ( -.Aquincum). - V. t. praefectus (C 1) [castrorum].

~ ''t•:j1;c•r :i',Zl,-:,a :~~;1;: :=:=~-+--1=~--

ill I I I I I [{~;f;'.~f9 I I li I i 1'i··. _·.~· ·~

.:. :

~ -: D

=

·-,-L_ _ _ __ . _ _

• • ~.

;::♦:.: :i ·-:.·.!\.: .•

.

t;~

~{;.:

OD-..

l~•:"f'tt~rr'.~QllgJ~;;EJ;,~1š,rTT'·'ril 11 ~:!-:·:~:::

111/IIHll!III IIUJ/1/IMI l)\IMIIIIIIIIJllllhllllll~llllllllllllUUHllUlllllll\lllll~WUUl\lllll~ llllllllll\111

;:~·

tabu (moderní výraz, převzatý od tichomořských kmenů), zákaz jakkoliv se dotknout božské síly, prostupující celou přírodu (polynésky mana), ať ve skutečné podobě, ať v jejím slovním označení. Tato primitivní náb. představa se uchovala v antice v různých pozůstat­ cích. Obdobou je u Řeků výraz hieros, u Římanů sacer. Protože styk s onou silou může mít na člověka kladný i záporný účinek, má výraz sacer dvojí význam: 1. nábožensky kladný, svatý, 2. nábožensky záporný, prokletý. Tomu, aby člověk stykem s ní nedošel poskvrny (řec. miasma) a nestal se prokletým, zabraňují tabuové predpisy, jež mají obecnou platnost (např. v Argu se trestalo

601/

Tai

smluv (o koupi a prodeji otroků riae (Dějiny) a pozdější Anna/es apod.). Z posledních století stv. čili Ab excessu Diví Augusti (Letopocházejí konsulská diptycha ze pisy aneb Od smrti božského slonové kosti, zdobená reliéfy, jež Augusta). V prvém podal skoro menstruace, po souloži apod.), konsulové rozdávali při nastoupení výlučně dějiny vlády Flaviovců, a to rok po roce, počínajíc 1. lednebo jsou závazné jen pro určité úřadu. R. 1875/6 byl odkryt celý archiv nem r. 69 (do r. 96), v druhém děje společenskě skupiny, např. vládce, kněze (-+vestálky; flamen Dialis v-vých t-lek v Pompejích (asi 150 od smrti Augustovy do smrti Ne[-+flaminové]), nebo prosté věřící kusů); materiál, dochovaný větši­ ronovy (14-68); z prvého díla (nesměli vstoupit do části posvát- nou ve formě triptych, pochází je však zachován jen začátek (do ného pozemku vyhrazené bohu, z 1. stol. n. I. a obsahuje účetní pol. 5. kn.), z druhého začátek zvané řec. adyton, abaton); také ve doklady. Jiným hromadným ná- (kn. 1-6, poslední neúplně) a slovní zásobě se udržely pozůstat­ lezem je soubor 25 tabulek z 2. stol. necelý konec (až do kn. 16, chybí ky v tzv. t-ových slovech, tj. výra- n. I. v Ro~ia Montana (lat. Al- kn. 7-10). Přes přísně dodržovaný zech, nahrazujících slovo, jehož burnus Maior) v Sedmihradsku (tzv. analistický postup, prolomený jen vyslovení mohlo přivodit škodu Tabulae Dacicae), obsahující kupní příležitostnými retrospektivními odbočkami, seskupoval T. události a nájemné smlouvy. (např. lat. serpens = plaz). Literatura: R. Delbrueck, Die Konsu- mistrně v celky dramatické účin­ Ten, kdo tyto předpisy přestou­ lardiptychen und verwandte Denkmaler, nosti, zejm. ve svěm nejzralejším pil, stával se protivníkem božstva 1929. díle Anna/es (vláda Tíberiova 1.-6. (božské síly), nesměl mu obětovat apod. Znalost těchto zákazů ( -+ma- Tacfarinas [2. p. -nata], Numi- kn., osud Germanikův aj.). Jeho gie) byla vyhrazena kouzelníkům ďan, vůdce protiřímského povstání styl, v Análech už zcela „tacitova náčelníkům kmene. v Africe v I. 17-24 n. I. Na jeho ský", umělecky promyšlený, plný Představy mana a tabu měly stranu se přidali příslušníci mnoha náznaků, hutný a básnicky sugestivi význam sociální. Spravedlivý polokočovných kmenů a částečně ní, přesvědčuje čtenáře i tam, kde vládce má prý v sobě sílu, která i usedlé chudé obyvatelstvo pro- T. jako historik není zcela objektivvyvolává úrodu země (Horn. Od. konsulské Afriky. Cílem vzbouřen­ ní. Hodlal sice, jak sám praví 19, 109n), křivopřísežník zase ců, -kteří působili guerillovou takti- v úvodě, psát sine ira et studio může způsobit neúrodu a neplod- kou Římanům veliké nesnáze, bylo (bez hněvu a nadržování), ale nost žen (Sylloge inscriptionum získat od Římanů půdu k osídlení. stranil zřetelně senátorské opozici; Graecarum 360 3 ). V průběhu věků Nakonec byli donuceni r. 24 u Auzie císaře s absolutistickými tendense t-ové předpisy a jejich očistný (dn. Aumale) k otevřené bitvě, cemi předvádí jako záporné typy od samého počátku jejich vlády, rituál ( -+očista) zkřížil namnoze v níž T. padl. přespříliš se zaměřuje na skličující s magií, která se vztahovala k -+daimonům. Tacitus. Publius ( ?) Cornelius T. poměry ve vlastním Římě, hospo[2. p. -ia -ia -ta], * asi 55, t kolem dářský rozkvět záp. provincií neTabula Bantina viz jazyky v ltáli 120 n. I., největší římský historik. zaznamenává; jeho obraz raného Za Vespasiana nastoupil úřednickou principátu byl zkorigován teprve Tabula Peutingeriana viz mapy dráhu, již dovršil za Nervy (r. 97) s pomocí epigrafiky v 19. stol. dosažením konsulátu; snad hned Byl přesvědčen, že o říši nepečují tabulae (lat.) 1. t. ceratae viz násl. roku uveřejnil své první tři bohové a že lidstvo asi řídí fatum. tabulky voskové;- 2. t. honestae mis- práce: Dialogus de oratoribus (Roz- Přes svůj pesimismus znamená i jasionis viz veteráni; - 3. T. lguvinae mluva o řečnících) zkoumá ve ko historik mnoho, nejen pro viz jazyky v Itálii; - 4. t. Iliacae viz formě diskuse mezi největšími množství informací odjinud neIliacae tabulae. řečníky doby Vespasianovy příčiny známých, ale i svým smyslem pro soudoběho úpadku řečnictví; shle- problémy vojska, provinční vzpoutabularium (lat.) viz archiv dává, že to je ztráta polit. svobody ry, pronikání neitalských kultů a nedbalá výchova mládeže. Styl (křesťané za Nerona) a jiná netabulky voskové, zpravidla dře­ spisu je klasicistický ve shodě bezpečí. Jeho vliv na hodnocení věné nebo slonovinové destičky s teoret. požadavky -➔ Quintilianový- principátu i monarchie vůbec byl s vyvýšenými okraji, pokryté vrst- mi a s praxí T-tova přítele -➔-Plinia ještě v moderní historiografii obvou vosku, na něž se psalo rydlem. Ml. Spisek De vita et moribus rovský. Byly známy již v nejst. dobách stv., Julii Agrico!ae (O životě a mravech Překlady: A. Madiera, Tacitova kniha psalo se na nich ve střv. a udržely Julia Agrikoly) věnoval památce o žh·otě a povaze Cn. Julia Agricoly, 1870; F. š. Kott, Rozprava o řečnicích, 1888; se až do pol. 19. stol. n. I. Obvykle dlouholetěho správce Británie, svě­ Schenk, Germanie, 1909; A. ~linařík, bývaly spojovány a svazovány ře­ ho tchána Agrikoly; formálně tu R. Z dějin císařského Říma ( = Historiae), mínkem; podle počtu destiček navázal na starořímské „pohřební 1944; Na vrcholu césarismu (=, Annales). vznikala diptycha (dvě tabulky), chvalořeči" (-laudatio fune- 1949; J. Žigo, Od skonu božského Augustá í Historíae), 1970 (slovensky). triptycha (tři tabulky)... poly- bris), věcně hleděl ukázat, že i pod (Annales Literatura: J. Vogt, Die Geschichtsptycha (čili caudex nebo codex špatnými vládci se lze čestně schreibung des Tacitus, 1957; R. Syme, [špalíček], mn. č. codices, větší uplatnit. Konečně v dílku Germania Tacitus, 1-11, 1958; E. Paratore, Tacito, 1962•; A. Michel, Tacite et Je destin de počet tabulek). Rydlo (stilus, gra- popsal T. soustavně kmeny na úze!'Empíre, 1966; Tacitus. vyd. V. Poschl, phium) bývalo kostěné nebo kovové mí „Velké -+-Germánie" (včetně 1969. a mělo jeden konec ostrý (pro -+Boiohaema) a jejich civilizaci; psaní), druhý tupý (pro mazání, uspokojil tím obecný tehdy vojen- Tainaron [2. p. -ra] (dn. Kap stírání textu). ský zájem o Germány, ale vytvořil Matapan), nejjižnější výběžek V-vých t-lek se užívalo pro účetní tak i hist. pramen prvního řádu. -+Peloponnésu s chrámem -+-Pozáznamy, soukromě poznámky, konVrcholem T-tovy činnosti jsou seidónovým (měl právo -+asylu). cepty, školní cvičení, koresponden- dvě rozsáhlá hist. díla, která měla Na T. byl kladen jeden z legendárci; méně často sloužily i k zapsání dohromady 30 knih: ranější Histo- ních vchodů do podsvětí. V tamní zabíjení hadů) nebo se vztahují na určitě životní situace, jež přinášejí člověku poskvrnění (dotknutí se rodičky, mrtvého, stav puberty,

Tai

602/

věštírně (psýchopompeion) dávaly prý věštbu duše zemřelých, vystupující z podsvětí.

Za den urazilo vojsko asi 25 km, a legie byly pnpraveny zasáhnout do boje, popř. se vytvořil čtver­ hranný voj krytý legiemi i z boků. Na pochod se vydávalo vojsko brzy ráno a po 20-25 km už odDo bitvy vyráželi Řekové na zna- poledne začalo stavět opevněný mení polnice s válečným pokřikem -+tábor. (alalá, eleleu). Bitvu zahajovali Před bitvou zaujímali Římané vrháním kopí a oštěpů. postavení pokud možná na náII. Rovněž Římané užívali původ­ vrší a neradi se pouštěli do bitvy ně falangové taktiky, tj. postupo- přímo z pochodu. Za sebou mívali vali do bitvy v jediném šiku. Ale tábor se zavazadly a zásobami. záhy rozčlenili šik na menší od- Jako Řekové užívali i Římané hesel, díly, jež měly mezi sebou mezery, polnic a válečného pokřiku. a nevrhali do boje všechno vojsko O taktice námořní bitvy viz najednou, nýbrž rozdělili oddíly lode (A). do hloubky do tří řad, takže zadní řady mohly nastupovat do boje talent (řec. ta/anton, lat. talentum), jako záloha. Tímto rozčleněním největší řecká váhová i peněžní získali Římaně výhodu především (jen početní) jednotka (6 000 drav nerovném terénu, kde byli po- chem), přes 26 kg. - V. t. mince (I); hyblivější, a mohli také čelit váhy (I). - Ve starších čes. překla­ útokům slonů, které nechávali dech NZ je výraz t. překládán sloprojít mezerami (-+jízda). Ve starší vem „hřivna". Tak se podle pododobě mluvíme o taktice manipulární benství v evangeliu Matoušově podle manipulů (-+legie), stavě­ (25, 14--30) hovoří o „svěřených", ných po deseti do tří řad za sebou popř. o „zakopaných hřivnách". (řady byly nazývány hastati, princi_pes, triarii), a to tak, že manipuly talio (lat.), odplata stejného stejdruhé řady stály za mezerami první ným (odveta), prastará právní zásařady a manipuly třetí řady za me- da (,,oko za oko, zub za zub"), zerami druhé řady. Manipuly tria- jež doznívala i v právu řeckém riů měly proti prvním dvěma řa­ a římském. - V. t. krevní msta. dám poloviční počet mužů a do bitvy zasahovaly jen tehdy, když Tal6s [2. p. -la], kovový obr, kteto bylo nezbytně nutné (res ad rého podle báje daroval Héfaistos triarios rediit [ -+Sent.]). Později, králi Mínóovi jako strážce Kréty. definitivně zhruba od doby -+Ma- Kdykoli vkročili na ostrov cizinci, riovy, se stala taktickou jednotkou vskočil T. do přichystaného ohně, -+kohorta, která vznikla spojením rozžhavil si údy do ruda a spěchal tří za sebou stojících m.anipulů. příchozí obejmout. Měl jedinou Také kohorty stály v bitvě obvykle tepnu, která vedla od krku ke ve třech řadách za sebou (a to kotníkům. Když přistáli na Krétě v první řadě 4 kohorty, v dalších -+Argonauti cestou z Kolchidy po 3), méně často ve dvou řadách. a T. je ohrožoval, užila Médeia své V kohortě přitom stály manipuly čarodějné moci, takže si klopýtnuvedle sebe, centurie v manipulu tím o kámen přesekl tepnu na za sebou. Za boje druhá řada ko- kotníku a vykrvácel. hort postupovala do mezer mezi kohortami první řady, třetí tvořila Tánagra, město v jv. -+Boiótii zálohu. Bitvu rozhodovali stejně (2 km jižně od dn. Schématari) nad jako u Řeků těžkooděnci. Lehko- řekou Asópem. R. 457 př. n. 1. tam oděnci a jezdci spojeneckých a byli Athéňané poraženi Sparťany, pomocných sborů bojovali na ale po vítězství nad spojeným bokřídlech. Římané většinou postu- iótským vojskem se následujícího povali frontálním útokem; o před­ roku T-ry zmocniti. Za doby nosti obchvatu je poučila až krutá -+Augustovy byla T. hl. městem porážka u -+Cann a záloh začali Boiótie. důsledně využívat vlastně až od Od doby archaické byla v T-gře Caesara, který s úspěchem uplatnil bohatá produkce hliněných sošek taktiku záloh i obchvatu v bitvě (-+terakoty). Uměleckého vrcholu u -+Farsálu. dosáhla koncem 4. a zač. 3. stol. Za pochodu táhlo vojsko v dlou- př. n. 1. Když byly v druhě pol. hých pochodových proudech, se- minulého stol. vykopávkami odstavených asi ze šestistupů. Jízda kryty nekropole T-ry, zaplavily se přidružovala k přednímu a zad- půvabné terakotové sošky žen nímu voji. Vozatajstvo táhlo obvyk- obchod uměleckými předměty. Dole hned za legií, k níž patřilo. šly takové obliby, že označení V případě nebezpečí bylo celé ,,tánagry" se ujalo pro celou katepohromadě uprostřed hlavního voje gorii, tedy i pro sošky jiného, zvl.

taktika válečná. I. U Řekú doby homérské nelze ještě mluvit o taktice, protože tehdy se teprve pře­ cházelo od soubojů jednotlivců k boji v sevřeném šiku, organizovaném podle určitých pravidel. Pevnou organizaci šiku nacházíme až u Sparťanů a Athéňanů. Vlastní šik (falanx) tvořili jen těžkooděnci, lehkooděnci a -+jízda bojovali na křídlech a byli spíše pomocnou složkou. Jednotlivé oddíly (řec. lochoi, j. č. lochos) byly seřazeny v bitvě vedle sebe, takže vytvářely jedinou dlouhou linii, která se mohla dobře rozvinout jen na rovném terénu; byla-li jednou proražena, bylo zpravidla rozhodnuto o výsledku bitvy. Hloubka této falangy byla různá, v klas. době však vždy dosti malá. Poměrně nejlépe jsme zpraveni o námezdném vojsku, jemuž velel -+Xenofón: lochoi, čí­ tající zhruba 100 mužů, byly sestaveny k bitvě do čtyřúhelníků o šířce 12 mužů a hloubce 8 mužů; to byla i hloubka celé falangy. Lochy se stavěly takto vedle sebe a pravé křídlo bylo poněkud vysunuto kupředu, poněvadž nebylo zprava kryto štíty. Na tomto křídle byli také velitelé, celé vojsko bylo stavěno od prava do leva. Nejspolehlivější vojáci bojovali v první řadě (byli zároveň veliteli zástupu stojícího za nimi) a v řadě poslední. Přeskupování takto seřazené falangy za bitvy bylo dosti obtížné. Ve 4. stol. př. n. 1. zavedl thébský vojevůdce -+Epameinóndás tzv. kosý šik, tj. falangu o větší hloubce levého křídla (zhruba 25 mužů), které útočilo a rozhodovalo bitvu. (Dříve měl celý šik stejnou hloubku a obchvat se prováděl pravým křídlem.) Význam EpaQ{einóndovy reformy, která se ujala záhy po celém řec. světě, byl především v· tom, že se neútočilo celou linií zároveň; později např. -+Alexandros Veliký rozhodoval bitvy i pravým útočným křídlem,a to za pomoci jízdy a lehké pěchoty. Alexandrova falanx byla zpravidla hlubší (16 i více mužů) a také mnohem širší než dříve. V bitvě se sráželo čím dál tím více lidí. Za pochodu bylo vojsko seřazeno tak, že postupovalo dopředu užší stranou lochu (po 8 mužích). Vpředu i vzadu, popř. po stranách, byla jízda. Hrozilo-li nebezpečí bitvy, postupovalo vojsko ve čtverhranu, jehož strany tvořili těžkooděnci a v jehož středu byla leh1eá pěchota a pomocné oddíly.

večer se utábořilo, ale tábor neopevňovalo. Před bitvou vykonal vojevůdce oběť a vydal blahověstné heslo.

603/

Tánagra, terakotová soška, r. 300 př. n. 1. (Berlín)

před

maloasijského původu. ,,Tánagry" byly v minulém stol. i masově falšovány.

-pajánem, tančeným za doprovodu zpěvu k poctě boha -Apollóna, stali zakladateli umělě řec. orchéstiky, tj. tanečního umění. To se z Krěty rychle rozšířilo přes Spartu do celého Řecka a stalo se podstatnou složkou řec. -výchovy v archaickěm období. Ře­ kové byli v tanci tak zběhlí, že bylo snadné při jakékoliv příležitosti postavit mnohočlenný sbor, ať hochů nebo dívek, mužů či žen. U některých kmenů závodily dokonce mezi sebou jednotlivé kraje sborovými zpěvy a tanci. Velký význam měl t. v kultu. Jako přírodní národy podnes, uctívali i Řekové božstva mimickými sborovými tanci, při nichž se někdy tanečníci maskovali do té podoby, v jaké si božstvo před­ stavovali. Tyto tance měly v nejst. dobách magický účel. Orchéstika byla rozdělena do tří typů: gymnopaidiké rytm. cvičné tance pro chlapce; pyrrhiché stylizovaná úprava dórských válečných tanců; hyporchéma t. pantomimický, znázorňující za součinnosti hudby a zpěvu různé výjevy ze života bohů. Při velké oblibě tance nemohla se bez něho obejít ani řec. -tragédie, jejíž byl organickou součástí a důležitým činitelem výrazovým. Jak se postupně přesouvala funkce s boru na herce a zpěvy a tance sboru se staly pouhými vložkami, kterě oddělovaly jednotlivá jednání, začal se v tragédii uplatňovat i sólový t. herců. Od vážného tance v tragédii se značně odlišoval rozpustilý, až obscénní t. v ant. komedii, zvaný kordax. Také u Římanů měl tanec pův. význam náboženský, jak dosvědču­ je např. posvátný t. -Saliů. I u nich se prosté tance vyvinuly v pohybově dokonalé tance profesionální. Mimořádné uplatnění našly ve všech scénických složkách, kde zejm. v císařské době velkolepý balet nebyl ·zvláštností a velké oblibě se těšil zvl. -pantomímos. Avšak řím. dívky musely jak v rytm., tak v řadovém tanci dbát určité míry, aby nebyly stavěny do nežádoucí blízkosti s tanečnice­ mi z povolání, které neměly čestná občanská práva.

Tanais [2. p. -idy], nejsevernější řecká osada při ústí řeky Tanais (dn. Don), založená obyvateli -Pantikapaia v 6. stol. př. n. I. jako obchodní centrum a východiště karavanní cesty od -Maiótského jezera (dn. Azovského moře) do Indie. Starší osada (ze 6.-5. stol. př. n. I.) ležela u dn. vsi Jelisavetovskaja, mladší (ze 4.-3. stol. př. n. I.) u dn. vsi Nědvigovka. T. byla zničena ve 3. stol. n. I. nájezdy kočovníků z vnitrozemí, Tantalos [2. p. -la], syn -Diův, mytický mocný král v Lýdii, otec patrně -Hunů. Literatura: T. N. Knipovič, Tanais, -Pelopův a -Niobin. Těšil se takové důvěře bohů, že ho zvali 1949. k svým hostinám. T. však zpyšněl tanec jakožto lidové umění byl a prozrazoval jejich tajemství. znám odpradávna všem řeckým Chtěje vyzkoušet vševědoucnost kmenům. Na uměleckou výši jej bohů, zabil svého syna Pelopa přivedli Kréťané, kteří se tzv. a předložil jim ho k jídlu. Bohově

Tar vrátili Pelopovi život a T-la potrestali tím, že trpěl v podsvětí vecnou z1zní a hladem. Stál po bradu ve vodě a nad ním viselo ovoce, ale kdykoli se chtěl napít nebo pojíst, oboje mu unikalo (,,muka Tantalova"). Podle jiné verze stál pod skalou, která neustále hrozila se na něj zřítit. Rod Tantalovců (-Pelops, -Átreus, Thyestés, -Agamemnón, -Aigisthos) byl proslulý mnoha strašnými skutky, jichž se jeho členové dopustili. Dramatizace: -+Sofoklés, Tantalos (zachován jen zlomek). - Melodram: Jar. Vrchlický - Zd. Fibich, Smír Tantalův (2. díl trilogie Hippodamie), 1890.

Tarentum [2. p. -tu] 1. řec. Tarás [2. p. -antu], dn. Taranto, přístavní město v jižní Itálii při zálivu po něm pojmenovaném, založené v 2. pol. 8. stol. př. n. I. dórskými osadníky z -➔ Lakónie. V okolí byly rozsáhlé ovocné sady, jeho zázemí poskytovalo obchodu dobrou ovčí vlnu. Na poč. 3. stol. př. n. I. se stalo T. jedním z nejmocnějších řec. měst v již. Itálii (-Velikě Řecko), jež se snažilo uchovat si svou nezávislost. Střet­ nutí s Římany, k němuž došlo r. 282 př. n. l., skončilo podrobením města (r. 272), když bylo Římanům vydáno -Pyrrhovou posádkou. R. 212 př. n. I. přešlo na stranu -Hannibalovu, r. 209 ho však opět dobyli Římané. R. l23 se stalo T. řím. kolonií. R. 37 př. n. I. tam uzavřel Octavianus (-Augustus) dohodu s M. -►Anto­ niem. Rodiště filosofa a matematika Archyta ( -Pýthagorás), hud. teoretika -Aristoxena, epigramatika Leónida (-anthologie) a prvního řím. básníka -Livia Andronika. Z antiky se dochoval vodovod, dosud fungující. Byly nalezeny četné terakoty, vázy aj. 2. T. (též Terentum), název místa na severu -Martova pole v Římě s podzemním oltářem, na němž se obětovalo za noční slavnosti (lúdi Tarentini) podsvětním božstvům Proserpině a Ditovi (Dis Pater [ -Hádés]). Z této slavnosti se vyvinuly tzv. stoletní hry (ludi saeculares [-saeculum]). Tarpeia, legendární římská zrádkyně vlasti. Když Sabinové za -Romula oblehli Řím, aby pomstili únos svých žen a dcer, vydala T. Kapitol, hájený jejím vlastním otcem, nepříteli. Jako odměnu si vyžádala to, co Sabinové nosí na levé ruce. Mínila tím náramky, kterě nosili na levé paži. Sabinové ji však zasypali svými štíty, až pod jejich tíhou klesla mrtva (Liv. 1, 2, 6). S Tarpejské skály, po ní na-

Tar

604/

zvané, byli později svrhováni ti, bezpečně zjištěna. Koncem 2. tis. kdo spáchali zločin proti stá- př. n. l. byl T. ve styku s Foiníčany. tu. Tartésští samovládci ovládali rozsáhlé území (zv. rovněž Tartéssos) Báseň: A. Heyduk, Tarpeja (Znělky II. na pobřeží Středozemního moře Historie učitelkou, 1905). i Atlantského oceánu. Obyvatelstvo Tarquinii (etrusky asi Tarchna), - nejasného etnického původu město v již. Etrurii, dnešní T arqui- bylo podle tradice dosvědčené nia. Z ant. etruského města se do- Polybiem (u Strabóna 139) nejchovaly zbytky městské hradby vzdělanější v celé Ibérii (mělo prý a základu chrámu s částí jeho prastaré anály, básně. a zákoníky). plastické dekorace. Z ant. nekro- Okolo r. 500 př. n. I. poklesl výpole s početnými hroby jsou zvl. znam T-ssu vlivem foinické konvýznamné hrobky zdobené nástěn­ kurence a město bylo patrně roznými freskovými malbami z 6.-2. bořeno Kartágiňany - 2. starší nástol. př. n. I., které zobrazují výjevy zev hispánské řeky Baetis (dn. Guaz denního života i etruské představy dalquivir). o podsvětí. V místním muzeu je Literatura: A. V. Mišulin, Antičnaja sbírka etruských maleb, sarkofágů, Ispanija, 1952. nápisů, plastik a jiných etruských památek. tašky viz cihly Tarquiniové, etruská dynastie, jejíž příslušníky (Tarquinius Priscus, Servius Tullius, Tarquinius Superbus) kladla římská tradice na konec řady ---+římských králu. Významný podíl ---+Etrusků při vývoji nejstaršího -+Říma nasvěd­ čuje tomu, že pověsti o etruských králích v Římě mohou mít hist. jádro. Tento názor je posilován tím, že na etruských památkách se objevuje jměno Tarquinii jako vlastní jméno, ovšem v etruské podobě Tarchunies. Nelze však vyloučit možnost, že jméno tarquiniovské dynastie bylo mechanicky uvedeno v souvislost se jměnem města ---+ Tarquinii, jež bylo význač­ ným střediskem Etrusků v jižním cípu jejich země.

Tatiános [2. p. -na] ze Sýrie, řecký církevní spisovatel 2. pol. 2. stol. n. I., žák ---+lustina Martyra. Pod jeho vlivem přestoupil v Římě na křesť. víru, po návratu na Přední východ však od ní odpadl a stal se mluvčím gnostické sekty enkratitů (zdrželivých), kteří odmítali manželství. Zachoval se jeho polemický spis Logos pros Hellénas (Reč proti Řekům), v němž zavrhuje veškerou řec. kulturu, jež prý slouží jen nemravnosti. Z nezachovaných spisů nejvýznamnější byla „evangelijní harmonie" (To dia tessarón, Jedno na základě čtyř), v níž použil značně volně materiálu čtyř kanonických evangelíí, odstranil jejich rozpory, a vytvořil tak jednotné vyprávění; v syrské církvi bylo do 5. stol. jediTarsos [2. p. -rsu] (dn. Tarsus), ným evangelijním textem. hlavní město ---+Kilikie, obchodní a válečný přístav, východiště ob- Tauris viz Chersonésos (2) Taurchodní cesty do -+Sýrie. Obyvatel- ský stvo se zabývalo vývozem ryb a výrobou vlněných látek. Řec. taurobolium (lat., z řec. tauroboživel se tu výrazněji uplatnil teprve lion), zabíjení býka, původně možná za ---+Seleukovců v helénist. době. štvanice na býka při náboženských R. 66 př. n. I. se T. stal hlavním slavnostech v Řecku. Za řim. císař­ městem řím. provincie Kilikie. - ství set. stalo významným obřadem Rodiště apoštola -+Pavla. Z antiky v ---+Kybelině kultu. Věřící při něm se zachovaly zbytky dvou vodovodů · sestoupil do jámy, a ta byla přikryta a divadla na svahu pahorku Góz- dřevěnými trámci pokládanými tak, luk-Tepe. že mezi nimi byly ponechány otvory; na trámoví ~ak byl zabit Tartaros [2. p. -ru], v řecké myto- býk. Jeho krev stékala na obětující­ logii původně kovově vězení ---+Tí- ho, a tak z něho smývala viny. tánů, později zvláštni část ---+pod- Když vystoupil věřící potřísněný světí, kde duše zemřelých provi- krví z jámy, byl spoluvěřícími nílců stíhá trest; někdy název pro pozdravován jako člověk, který podsvětí celé. se zrodil do nového života (lat. renatus = znovu narozený, odtud Tartéssos [2. p. -ssu] 1. město osobní vl. jméno Renatus, popř. na pobřeží jižní ---+Hispánie, legen- Renata); den taurobolia byl pak dární svým bohatstvím získaným pokládán za jeho nově narozeniny. z obchodu kovy (cín, stříbro, zlato). Účinnost obřadu trvala jen dvacet Jeho přesná poloha nebyla dosud let, potom musel být opako-

ván. (Představa, že krev smyva viny, se objevuje i v křesťanství, podle jehož učení krev Kristova zbavuje člověka jeho hříchů.) Tauromenion [2. p. -ia] (dn. T aormina), město na východním pobřeží ---+Sicílie, založené na začát­ ku 4. stol. př. n. I. Sikely (---+italské kmeny), známé nádhernou polohou na vysoké skalní terase nad mořem, mramorovými lomy a pěstováním vinně. révy. Již r. 392 připadlo syrákúskému tyranu Dionýsiovi I. a bylo helenizováno. Od r. 212 př. n. l. náleželo Římu. Dobře je zachováno velké, tzv. řecké divadlo (nynější jeho podoba je až z doby římské), dále malé, ,,římskě" divadlo a zbytky Sarápidova chrámu, soukromé domy a část hradeb. Tauros [2. p. -ru] 1. rozsáhlé jihovýchodní -+Malé souvislé pásmo, které se táhne od mysu Chelídonion v Lykii na východ ---+Kilikií (Kilický T auro s); na hranici Kilikie a ---+ Kappadokie se větví v severní pásmo, Antitauros, jehož výběžky prostupují sev. Arménií a sahají až ke Kavkazu, a v jižní pásmo, které jedním ze svých výběžků, pohořím Amanos, tvoří přirozenou hranici mezi Kilikií a -+Sýrií. Dále se táhne T. na východ do již. Arménie a končí na jih od jezera Vanského (Lacus Thospitis). Strmé a divoké svahy T-ru oplývaly lesy (stavební dřevo) a zvěří a byly pověstné jako útočište loupeživých Kiliků; na pastvinách se pěstoval dobytek, v horách se těžilo stříbro a olovo; - 2. viz Chersonésos (2) Taurský. pohoří v Asii, tvořící

Taurové, divoký kmen, jenž náležel pravděpodobně k nejstarším obyvatelům sev. Kavkazu a sev. Krymu (---+Chersonésos [2] Taurský); v řec. bájích se vyprávělo zvl. o kultu kruté taurské panenské bohyně, jež byla ztotožňována s řec. Artemidou a uctívána lidskými obětmi (sr. Í:figenie). Táygetos [2. p. -tu], ve starověku zalesněné, dnes většinou holé pohoří na hranicích mezi ---+Lakónií a -►Messénií. Táhne se souběžně s řekou Eurótás od hranic ---+Arkadie až k mysu --►Tainaron. Dosahuje výše až 2409 m. techné (řec.; lat. ars), ,,umění" (tež zkušenost, znalost), ve stv. pojem mnohem širšího rozsahu než dnes; zahrnoval i řemesla a ty z věd, které neměly ráz čistě spekulativní (např. lékařství).

605/' řec. techné, umem, Většinu technických vy-

technika (od řemeslo).

možeností, jichž Řekové a Římané v denním životě užívali, převzali od starších civilizací, dále je však zdokonalovali a v lecčems i obohatili vlastním přínosem. Co nejintenzívnější využití oněch relativně prostých vymožeností a rozvinutí podivuhodné zručnosti při používání toho, co bylo jednou vynalezeno, jim umožnilo dosáhnout ohromných techn. výkonů. Na obch. cestách i válečných taženích se pak seznamovali s techn. objevy obyvatel cizích krajů, sami si je osvojovali a zároveň jim zprostřed­ kovali znalost svých vymožeností vlastních. Docházelo tak k jakémusi vyrovnání ve stupni techn. vývoje na rozsáhlém územním prostoru, jenž sahal od Středomoří přes Střední východ, Indii, jv. Asii až do Číny. Energii potřebnou pro techn. výkony poskytovala síla lidských a zvířecích svalů (žentour), dříví a dřevěné uhlí; teprve v řím. době císařské se využívalo energie vodní. 1. Zpracování zeměd. produktů. Hlavním zdrojem obživy u usedlých kmenů bylo vedle rybolovu ( -->-rybářství) pěstování obilí a chov dobytka ( -zemědělství). Z obilních zrn se v nejst. dobách připravovala kašovitá potrava, později se po vymlácení, převívání a pražení roztíralo na plochém kameni jiným kamenem (ještě u Homéra), v dalším vývoji se používalo k drcení zrna moždíře, pak otáči­ vého ->-mlýna, v řím. době císařské mlýna vodního. Mouka se zpracovávala v hnětadle na těsto, a to se peklo jako chléb nebo pec1vo (-+strava) v pecích vytápěných dřevěným uhlím (->-topení; ->-krb). V Egyptě, Galii a Hispánii se nechávala část obilí kvasit na pivo; Řekové i Římané pokládali pivo za barbarský nápoj (->-nápoje). Z rostlinných plodů měla velký význam oliva, z níž se lisováním připravoval ->-olej, a vinné hrozny, jejichž lisováním se vyrábělo -->-VÍno, známé Řekům již ve 2. tis. př. n. 1., v Itálii již v době před­ římské. Surové -.kůže, získávané jako vedlejší produkt při chovu dobytka, byly poměrně složitým postupem vydělávány a sloužily pak jako materiál pro specializované řemeslníky, obuvníky a sedláře (-řemeslo). ->-Kožešin se užívalo od nejst. dob k různým účelům, jako oděvu však hlavně až v řím. době císařské. -->-Textilní výroba dosáhla u Řeků i Římanů vysoké úrovně. Techn. postupy předení, tkaní, valchování, podrobně známé z vý-

roby vlněných látek, byly podobné i u jiných surovin ( -+tkaniny). Byl znám stav vertikální i horizontální (v Egyptě se vyskytuje vyobrazení horizontálního stavu již z doby kolem 4400 př. n. 1.). Šití nemělo v antice při jednoduchém střihu většiny -.oděvů ten význam jako v dobách pozdějších. Jiným způso­ bem zpracování rostlin byla výroba mastí, jež sloužily pro potřeby ->-hygieny i jako -.léčiva, a výroba voňavekijiných-->-toaletníchpotřeb.

-->-Včelařství, dosvědčené v Řecku již pro dobu homérskou, poskytovalo jednak med, sloužící jako jediné sladidlo a používaný též jako lék, jednak -.vosk, jenž měl v Řecku i Římě mnohostranné použití (při odlévání bronzových soch [ -->-sochařství], jako pojidlo barev v -->-malířství [-->-enkaustika], na ->-tabulky voskové, v -->-lékařství aj.). 2. Hlína. Hrnčířství (-->-keramika) je hned po zemědělství druhým velkým vynálezem lidské společ­ nosti. Hrnčířský kruh byl vynalezen v Mesopotamii, v oblasti Egejského moře se objevuje v 2. pol. 3. tis. př. n. 1., v Itálíi hojněji až poč. 1. tis. Nádoby se vypalovaly v pecích vytápěných dřevěným uhlím, v Attice při teplotě 9009600 C. Při výrobě keramiky s glazurou, např. -->-fayencí nebo dekoračních cihel, mohla být tato teplota zvýšena na 1000 °C. Také hliněné ->-lampy byly do 3. stol. př. n. 1. vytáčeny na kruhu, později tlačeny do forem. Při 100 ° byla pálena sádra (2 CaSO4 H2O), která smíšena s vodou tuhne, aniž se zmenšuje její objem, a proto se jí používalo na sádrové odlitky a při štukování. O něco mladší než hrnčířství je výroba ->-cihel z hlíny, v nejst. době sušených na slunci, později pálených při teplotě 500-600° C. Vznikla patrně v Mesopotamii, chudé na kámen. Na řec. území se užívalo sušených cihel od 4. tis. př. n. 1., pálené se objevují až v pol. 4. stol. př. n. 1., v Římě až v době císařské. Jako pojivo sloužila hlavně hliněná, sádrová nebo vápenná malta, ně­ kde i -.--asfalt ( -->-stavební hmoty; ->-stavební technika). 3. Dřevo; kámen; drahokamy. -Dřevo náleží k nejst. surovinám, které se ve stv. zpracovávaly. V Egyptě dosáhlo zpracování dřeva na ->-nábytek, určený pro úzkou horní vrstvu tehdejší společnosti, již kolem r. 2500 př. n. 1. vysoké úrovně. Na řec. a it. půdě bylo dřevo v nejst. dobách hlavním stavebním materiálem pro obydlí i -+chrámy. Od 7. stol. př. n. 1. se

+

techzačal uplatňovat při stavbě chrámů

vlivem Egypta kámen. Některe formy řemeslnického -+nářadí, používaného k opracování dřeva, jsou běžné dodnes. Ve 2. stol. př. n. 1. se rozšířilo používání soustruhu, vynalezeného již předtím. Kámen se získával v -.lomech, po nichž se v Řecku i v Itálii a provinciích zachovaly stopy na mnoha místech. Technika práce, převzatá pravdě­ podobně z Egypta, se po celý starověk příliš nezdokonalila. Vylomené kamenné bloky se opracovávaly zubatými želízky, dláty aj., při kamene měkčího opracovávání v sloupy se používalo i soustruhu. Řezání a rytí -►drahokamů ( -+-glyptika) bylo odedávna známo na Předním východě, v egejské oblasti od zač. 2. tis. př. n. 1. V Řecku spadá vrchol glyptiky od konce 6. do zač. 3. stol. př. n. 1., v Etrurii od 6. do konce 4. stol.; v řím. době císařské navázala glyptika na helénist. tradice. Používalo se v ní brusných kotoučů, aby se drahokamúm dodal žádoucí tvar. 4. Kovy. Většina -+-kovů (zlato, stříbro, měď, cín, zinek, olovo, železo) musila být dobývána z ->-dolů. Umění dobývat i zpracovávat rudy poznali Řekové od Foiníčanů. Vlastní těžba se -lomech. K těžbě pod povrchem se hloubily šachty nebo štoly, někde až 150 m hluboké. Při zpracování kovů bylo zvlášť důležité lití, kutí, spájení, tažení. Tažení vyžadovala výroba plechu a drátu. Některých kovů se používalo v antice ve slitinách, které se mohly zkoušet prubířským kamenem. Užívalo se železa i kalené oceli. 5. Sklo. Výroba ->-skla byla známa v Egyptě a Mesopotamii nejpozději ve 3. tis. př. n. 1., skleněné nádoby na řecké půdě až po r. 1500 př. n. 1., drobné předměty ze skla již v kultuře krétské a mykénské. Vyrábělo se tavením kře­ mene se sodou. Od 6./5. stol. se vyráběly větší skleněné předměty

též v Itálii. Ve 2./1. stol. př. n. 1. se objevily nové techniky, které se zejm. z Egypta a patrně i ze Sýrie (foukání skla) záhy rozšířily po řím. impériu. Tak se kdysi luxusní předmět stal v Římě laciným konsumním zbožím. Od doby Augustovy se vyskytuje i lité sklo tabulové. 6. Stroje. Okolo r. 700 př. n. 1. byl vynalezen jako důležitá součást

-tech

606/

zdvihadla kladkostroj, jenž v po-- bylóňanu. Plátové --+lodě byly rovnání s klínem a pevnou kladkou v Egyptě stavěny asi od r. 3000 př. znamenal značný pokrok. Stojaté n. l. Řekové poznali lodě u Kréťanů, vratidlo a šlapací kolo zvětšovaly dlouho jich však používali jen možnost použít ho pro bremena k --+-dopravě, lodě pro účely čistě téžká několik tun, která byla do- válečné stavěli až mnohem později pravována na místo určení na sa- ( --+Korint v 8. stol., --+Athény ních nebo jinými dopravními pro- v 5. stol.). U Římanů došlo okolo středky. Pro zásobování vodou a od- r. 250 př. n. 1. k zřetelnému rozvodňování se v nejst. dobách po- lišení mezi širokými loďmi obchodužívalo nejjednodušších čerpacích ními, opatřenými většinou plachtastroju a šroubového zvedáku na mi, a štíhlými loďmi válečnými, vodu, později samotížných kol poháněnými nejčastěji vesly. Ani poháněných zvířaty v -žentouru, Řekové ani Římané nedosáhli však -nebo · se využívalo -pomocí-kol na 'V ---+fián1o_řnictví nikdy takové techspodní voduvodní en@rg-ie také pro niky jako např. Foiníčané. mlýny . .V . Babylónii byl za vlády Dvoukolý --+vůz znali už --+Chekrále Chammurabiho _(lS.---17. stol. tité v 2. tis. př. n. 1. i Řekové doby př. n.1.) vybudován celý systém rnykénské " ( --+-mykénská kultura). zavlažovacích a odvodňovacícli ka:- Šlo většinou o vozy válečné. V době riálu. Za riejst. skupinový -vodo- klas. · -používali Řekové i Římané vod se_pokládá vodovod pro --+Ni- vozů (dvoukolých i čtyřkolých) jen - nive· ze 7. stol. př. n~ l., jenž~záso- pro účely dopravy, jak lidí, tak boval vodou 18 obcí potrubím nákladu: Přední nápravy, zpočátku 17 km dlouhým. Přívod pi-amenité pevné,byly později uloženy otáčivě, - vody potrubím stavěli - Řekové již _iakže ·se vozy daly řídit. K skutečv- 6. stol. . př. n. 1. V - heléhist.- - néinU rozvoji stavby vozů došlo --+Pergainu byl znám - vodovod teprve ii Římanů (pod vlivem tlakový, jenž . překonával - stoupání ~Keltů), přes mnohost typů však o výšce 160- m. Stavhu--vodovodu vozy nezatlačily užívání nosítek, zdokonalili iejm. Římarii:~ kteří jež zůstala běžným dopravním budovali monum-entálrií akvadukty. prostředkem. Přebytek vody odtékal do -+kašen H. Blumner, Technologie a fontán nebo zásoboval rozlehlé undLiteratura: Terminologie der Gewerbe und vereJne thermy ( --+lázně), které Kunste bei Griechen und Romern, I, byly - stejně jako jiné budovy - 1912 2 ; II, 1879; III, 1884; IV, 1887; A. Die Technik des Altertums, prakticky a poměrně úsporně vy- Neuburger, 1922 3 ; H. Diels, Antike Technik, 1924; F. tápěny tzv. hypokausty (--+topení). M. Faldhaus, Die Technik der Antike und --+Kanalizace pro odpadové vody des Mittelalters, 1931. R. J. Forbes, Stuin ancient technology I (1955), 1964 2 byla v 2. tis. př. n. 1. v palácích na dies IX, 1964; F. Kretzschmer, Bilddokumente --Krétě, v Athénách v 6. stol. př. romischer Technik, 1964 2 • n. 1., řím. --+cloaca maxima byla tradicí kladena již do doby králov- Teiresiás [2. p. -ia], slepý věštec ské. thébský. Oslepila ho Pallas Athéna Něco principiálně nového v t-ice za trest, že ji jednou spatřil v lázni, přineslo např. Ktésibiovo (3. stol. ale na prosby jeho matky, nymfy př. n. 1.) dělo na stlačený vzduch Charikló, mu propůjčila schopnost (aerotonon), jeho dvojčinná pumpa, rozumět řeči ptáků. Podle jiné jíž se používalo v hasičských stří­ verze spatřil prý kdysi T. v lese kačkách, jeho vodní varhany ( --+hu- pářit se dva hady, udeřil do nich dební nástroje) a vodní --+hodiny, holí a ihned se proměnil v ženu. dále --+Hérónova parní koule (lat. Po sedmi letech se příhoda opakoaeolipila, ,,Aiolův míč"), již lze po- vala a T. nabyl opět původního kládat za první pokus o parní stroj, pohlaví. Když byl pak povolán jako i když by její výkon nebyl stačil k po- rozhodčí pře mezi Diem a Hérou, hánění stroje, letoun (automaticky kdo má větší rozkoš z lásky, zda létající holub) Archyta z Tarentu (1. žena nebo muž, a potvrdil Diovo pol. 4. stol. př. n. 1.; --+matematika tvrzení, že je to žena, byl za trest [I]; --+Pýthagorás) a početné auto- Hérou oslepen. Zeus zmírnil trest maty Filóna Byzantského (pol. 3. tím, že mu propůjčil schopnost stol. př. n. l.). Popis těchto vynálezů věštit (Ov. Met. 3, 316n). V Sofoje zachován u --+-Vitruvia a Héróna. kleově Oidipu králi vystupuje Jejich hosp. využití zůstalo však T. jako věštec, který odhalí omezeno na minimum.- V. t. me- --+Oidipovi osud. Své věštecké chanika; stroje válečné; zbrane; nadání si uchoval i v podsvětí. stroje divadelní. Zde věštil Odysseovi (Horn. Od. 7. Lodě a vozy. Sumerské 11, 90n). Báji o Teiresiově oslepení zbásnil--+-Kallodě (4. tis. př. n. 1.), bachraté, v dochovaném hymnu Lázeň s plachtami i vesly, byly vzorem limachos Palladina. - Básni v nové dobé: J. Vrchlicpro pozdější nákladní lodě Ba- ký, Teiresias k chlapci jej vedoucimu (Než

zmlknu docela, 1895); Teiresias před Persefonou (Poslední sonety samotáře, 1896); Teiresias (Prchavé illuse, 1904); J. Wolker, Nekyia, 1918. - Opera: J. Poulenc, Prsy Teiresiovy, 1947 (text G. Apollinaire). - Balet: F. Ashton, Tiresias, 1951.

Teisiás viz rétorika telamón viz karyatidy Telamón, syn --+Aiakův, král na ostrově Salamíně. S bratrem Péleem se zúčastnil kalydónského lovu ( --+Meleagros) a výpravy --+Argos Hérakleem tažení proti trójskému králi --+Láomedontovi. Jeho syny byli ---+Aiás (1) a --+Teukros.

nautů,

Télefos [2. p. -fa], syn --+Héraklea a Augy, Athéniny kněžky v arkadské Tegeji. Poněvadž Augé ukrývala dítě před svým otcem Aleem v jejím chrámě, rozhněvala se bohyně a seslala na zemi hlad. Když Aleos dítě nalezl, vysadil je i s matkou v truhle na moře. Truhla byla při­ hnána ke břehům Mýsie a matky i syna se ujal tamní král Teuthrás. Když Řekové na výpravě proti Tróji přistáli nejprve v Mýsii, byl T. raněn kopím Achilleovým, ale později byl rzí z tohoto kopí opět vyléčen.

Báji zpracovali jako satyrské drama -->Sofoklés, jako tragédii-->- Eurípidés. Z obou her máme jen zlomky. Výtvarné jsou osudy T-Jovy zobrazenyna malém vlysu -->-Pergamského oltáře.

Télegonos [2. p. -na], syn --+Odysseův a --+Kirčin, jenž se vydal na Ithaku hledat otce a při náhodném setkání ho zabil. Osudy T-novy byly látkou kyklického -➔ eposu Télegoneia a Sofokleovy tragédie. Z obou máme jen zlomky.

Télemachos [2. p. -cha], syn --+Odysseův a --+Pénelopin; za dlouholeté nepřítomnosti otcovy se stal oporou své matce proti dotěrným nápadníkům, a když se Odysseus vrátil, pomohl mu je ztrestat. T. je hrdinou prvních čtyř zpěvů Homérovy Odysseie (tzv. T élemachie). Román: F. Fénelon, Příhody Télemachovy, 1699 (návod k výchově knížat; čes. J. Kubišta, 1931). - Opery: Ch. W. Gluck, Telemacco, 1750; F. A. Boieldieu, Télémaque (text P. Dercy), 1806.

teleologie (od řec. telos cíl, účel), názor, že svět jako celek i jeho jednotlivé části jsou utvořeny podle plánovitého cíle. Teleologické pojetí světa podkládá záměrnou činnost, vlastní člověku, také přírodě a je typickě pro filos. idealismus ( --+Platón; --+Aristotelés; --+stoikové; --+novoplatónismus).

ter

607/

Tellus [2. p. -ury] (lat. země, půda), italské božstvo (--+numen) plodivě síly země, v níž klíčí zrno. Proto byla T. označována jako Matka (T. Mater). Jejím hlavním svátkem byla Fordicidia (15. dubna), kdy jí byly - jako plodivě síle - obětová­ ny stelné krávy (fordae boves). Společně s bohyní --+Ceres se podílela na dalších svátcích. T. - podobně jako Ceres - byla také božstvem podsvětním, jež přijímá své děti po smrti do svého lůna. Její chrám ležel na Esquilinu. Rozšíření řec. představ zatlačilo

od doby helénist. tuto bohyni do pozadí nebo byla jejich působením ztotožněna pod starým jměnem T. nebo častěji pod novým názvem --+Terra Mater s řec. bohyní --+Gáiou. tělocvična tělocvik učování

viz palaistra

viz hry; výchova a vy-

temenos

(řec.)

viz

vlastnictví

půdy

Tempé (mn. č.), údolí řeky Péneiu mezi pohořími --+Olympem a Ossou, proslulé přírodními krásami. Vedla jím cesta z --+Thessalie do --+Makedonie. templum augurové Télefos kojen laní a Héraklés, vlevo personifikovaná Arkadie (freska z Herculanea podle helénistického vzoru, Neapol)

Tempé, úzké údolí Thessalie

řeky

(lat.) [2. p. -la] viz

Péneiu,

Tenedos [2. p. -du], strategicky ostrov před vjezdem do --+Helléspontu. Pěstoval se na něm proslulý druh vinné révy. důležitý

Ténos viz Kyklady teorie literatury v antice viz estetika; poetika; rétorika teploměr

nebyl ve stv. znám. --+Hérón (asi 1. stol. n. 1.) sice popsal přístroj, v němž zahřívaný vzduch vytlačoval sloupec vody a zaznamenával změny v teplotě, teplotu však neměřil. T. se stupnicí byl sestrojen až počátkem 17. stol. terakoty (z it. terra cotta, pálená hlína), běžné označení sochařských výtvorů z vypálené hlíny, zvl. drobného měřítka. Stv. termín je koroplastika (z řec. karé, dívka, plassó, vytvářím). Nejst. takové výtvory, vytvářené z volné ruky~ nebyly vždy ani dílem specializovaných řemeslníků. Od zač. 1. tis. Telesilla z Argu, řecká básnířka na Argos. Z jejích básní se zachova- př. n. l. zhotovovali v Řecku t. zejména hrnčíři; odtud časté používání l. pol. 5. stol. př. n. I. Proslavila lo jen několik zlomků. hrnčířského kruhu při jejich výrobě. se prý tím, že r. 494 odrazila Detaily se dotvářely, z volné ruky v čele argejských žen útok Sparťanµ telestérion (řec.) viz Eleusis

ter

608/

a polychromií, která byla na stv. t-tách vůbec běžná. Od 7. stol. př. n. I. se začalo používat kadlubů, nejdří­ ve pro hlavu, později jednodílné formy pro celou přední stranu sošky - zadní strana bývá hladký plást hlíny s odpařovacím otvorem. Také ploché terakotové reliéfy se vytlačovaly z forem. Od 5. stoL př. n. I. se objevily dvojdílně formy, od 4. stol. př. n. I. a zvl. v helénist. době se pro složitější sošky používalo forem vícedílných. Podrobnosti se domodelovávaly špachtlí, popř. doplňovaly. Často se z hotové sošky dělala nová forma. Posláním byly t. tzv. exvota (-+-ex voto), oblíbená součást hrobního inventáře, později i bytové dekorace. Hlavní výrob. střediska v Řecku: Boiótie ( ---+-Tánagra), Korint, Attika, ostrov Rhodos; v helénist. a řím. době Malá Asie (Myrinna) a Egypt. Významná produkce t-t byla ve --+-Velikém Řecku a v Etrurii, kde se vytvářely i velkě sochy, dokonce i kultovní (--Apollón [Vejský]), i urny a rozměrné ---+sarkofágy. Etruské chrámy měly také terakotovou výzdobu (---+-akrotéria, ---+antefixy a sochy ve štítě). Všechny plastiky byly polychromovány. V archaickě době proslul v Etrurii v terakotově plastice sochař ---+-Vulca.

tehdejší divadelní teorie. Teoreti- Monumentální terakota z Olympie (detail sochy Dia s Ganymédem, kové tzv. ,,plačtivě" komedie, váž- 1. pol. 5. stol. př. n. I.) ného komickěho druhu, se na něho odvolávali jako na svého předchůdce (Diderot). ., Andria (Dívka z Andru) Je komedie intriková, zpracovana podle stejnojmenné hry ---+Menandrovy. T. ji kontaminoval ( --+-kontaminace) s jiným kusem téhož autora. Hecyra (Tchyně) náleží k typu „plačtivé" komedie. Prošla až při třetím provozování, předtím dvakrát propadla. Heautontimorumenos (Sebetrapič) je komedie intriková. Obsahem je konflikt mezi otcem a synem, jedno z nejrozšířenějších témat „nové" komedie (--+-komedie [A]). Problém výchovy řeší zejm. charakterní komedie Adelphoe (Bratři). Moliere jí použil pro Skolu manželů. Lessing podal v „Hamburské dramaturgii" podrobný rozbor Bratří, jež pokládal za normu. Eunuchus (Kleštěnec), nejrušnější komedie T-iova, byla patrně ústupkem vkusu obecenstva stejně jako komedie Phormio, nazvaná podle -+parasíta osnujícího zápletku (Moliere z ní čerpal v Sibalstvích Scapinových).

Literatura: G. Korte, G riechische Terrakotten, 1932.

Terentius. Publius T. Afer [2. p. -ia -ia Afra], * mezi 195 a 185, t 159 př. n. 1., římský skladatel komedií, propuštěnec původem z Kartága. Náležel ke kulturnímu kroužku ---+-Scipiona (5) Ml. V 1. 166-160 uvedl na scénu 6 komedií. Všechny se zachovaly. Jeho komedie jsou palliáty (--+-komedie [B]) jako komedie ---+-Plautovy; podobně jako u Plauta i u T-ia převažuje milostná tematika, ideově a stylisticky se však jejich hry ostře liší. T. zachovává pečlivou kompozici i uhlazený tón řec. originálů, jež zpracovává, vyhýbaje se vší fraškovitosti a drsné komice. Jeho komedie byly na rozdíl od Plautových vlastně vážné hry a měly úspěch u vyšších kruhů řím. společnosti, pro něž byly určeny; lid pro ně neměl pochopení. Pozdější ant. kritikové cenili T-ia hl. pro čistotu jazyka. Brzy se stal školním autorem a byl hojně komentován (---+-gramatika [B]). Dramata s křesť. látkami v něm měla svůj vzor (napodobila ho něm. jeptiška Hrotswita v 10. stol.). Značnou úlohu sehrály jeho kusy zvl. v 18. stol. při formování buržoazního dramatu a vypracovávání

Překlady: J. Král, Kleštěnec, 1917; Kl. Pražáková, Dívka z Andru, 1933; VI. Šrámek, Formio, 1960.

Téreus viz Prokné terminus (lat., souvisí s řec. terma, hranice, mez), původně „mezník", „mez", prošlo týmiž významovými změnami jako řec. -horos, takže v logice nabylo významu „vymezení, výměr, definice" (toto slovo souvisí s lat. definire, omezovat, vymezovat, .finis, konec, mez). Slova t. se užívá v logice podnes. V řím. náboženství to byl hranič­ ní kámen mezi pozemky, uctívaný sousedy jako fetiš ( ---+-fetišismus) věnci a mastmi o svátku zv. Terminalia (23. února). Jeho posvátná síla se projevovala v tom, že ten, kdo t. vyoral, propadal kletbě (stával se sacer [---+tabu]). Také obec uctívala své hraniční kameny, avšak později, při značném rozsahu řím. státních hranic, byla slavnost konána symbolicky u šestého hraničního kamene na via Laurentina (vedla podél záp. pobřeží stř. Itálie). Během doby dospěli Římané k představě boha Termina, jehož oltářem prý byl kámen v Jovově chrámu na ---+Kapitolu. Terminalia (sr. Ov. Fast. 639n) byla oblíbena na venkově a udržela se až do konce 4. stol. n. I. Terpandros [2. p. -ra] z Antissy

Ter

610/

na Lesbu, 2. čtvrtina 7. stol. př. n. 1., básník, kitharód (zpěvák ke kithaře), první historická osobnost řec. hudby. Působil především ve Spartě. Zavedl sedmistrunnou lyru (místo starší čtyřstrunné), lýdskou tóninu ( -+hudba) a původně třívětý ---+nomos (2) rozšířil na sedmívětý. Texty k nomům čerpal z Homéra nebo skládal sám. Nic se od něho nezachovalo.

ní až do konce antiky. Jí podobná terra nigra (černá, hrubší) byla vyráběna zejm. v Porýní, Noriku a Pannonii ve 3. a 4. stol. n. 1. Nálezy t-ry s-ty opatřené firemními razítky výrobců umožňují datování nálezů někdy až na desítiletí.

Terpsichoré viz Múzy Terra Mater (Matka Země), latinský překlad jména řecké bohyně ---+Gáie, která byla v době helénistické ztotožněna se starolatinskou bohyní ---+Tellus. T. M. se objevuje i při oslavách ---+saecula za císaře Augusta. terra nigra (lat.) viz terra sigillata

Literatura: C. Watzinger, Arretinische Reliefkeramik, 1948; F. Křížek, Terra sigillata in der Slowakei, 1939.

Tertullianus. Quintus Septimius Florens T. [2. p. -ta -ia -nta -na], * okolo 160 n.1., t ve vysokém věku, jeden z nejstarších (---+Minucius Felix) církevních spisovatelů, kteří psali latinsky. Pův. právní zástupce v Římě, po svém obrácení na křesť. víru a návratu do rodného Kartága (okolo 190) horlivý publicista. Psal spisy apologetické (např. Apologeticum, adresované správcům řím. provincií), polemické (např.

zykové, tak i věroucne. (Je mu připisována zásada Credo quia absurdum [ ---+Sent.].) Prek/ad: V. Vojáček, Q. Sept. Fl. Tertulliana Apologeticum (vysvetlivky a ukazatele opatřil F. Bauer), 1877. Literatura: Z. K. Vysoký, Príspevky k poznání pramenů spisů Tertullianových a vzájemných vztahů nejstarší apologetické literatury křesťanské, 1937. těsnopis

viz notae Tironianae

tessera (lat.), kostka, destička, známka, jíž se v stv. Římě používalo k různým účelům. Nejhojněji se nacházejí a nejvýznamnější jsou tzv. tesserae nummulariae, malé čtverhranné tyčinky z kosti nebo slonoviny opatřené ouškem, při­ věšované k pytlíkům s mincemi jako záruka jakosti. Dříve byly mylně označovány jako tesserae gladiatoriae, dnes se však výraz spectavit na nich napsaný (častěji v zkrácené podobě) vykládá jako „zkontroloval". Kontrolu jakosti mincí prováděli otrocí zvaní nummularii, jejichž jména jsou na t-rách uvedena spolu s datem. Datované t-ry se nám zachovaly z 1. stol. př. n. 1. a 1. stol. n. 1. testamentum dědické (2)

(lat.)

viz

právo

Téthys [2. p. -ye], dcera Urana a Gáie, sestra a manželka ---+Ókeanova. Dětmi Téthye a Ókeana jsou božstva řek a mořské -+nymfy Ókeanovny. tetralogie viz trílogie

Terra sigillata, miska vyrobená v Porýní (Rheinzabern) koncem 2. stol. n. 1. (nalezená v Gaj arech; Bratislava)

terra sigillata (lat. terra, hlína, sigillum, pečeť, razidlo, kolek), moderní název pro římskou reliéfní keramiku s červeným lesklým povrchem, zdobenou rostlinnými motivy i lidskými a zvířecími postavami. Její předlohou byla reliéfní keramika helénistická. Při její výrobě se výzdoba vytlačila kolkem do hliněné formy a forma se vypálila; do vypálené formy se vtlačila hlína a pak se konečně vypálila pozitívní nádoba. Koncem 1. stol. př. n. 1. a v 1. stol. n. 1. byla t. s. vyráběna v Itálii (okolí dn. Arezza [---+Arretium], odtud stv. název vascula arretina), od 2. pol. 1. stol. n. 1. v již. Francií a v Porýní, výroba se však rozšířila i do Podunají, Británie a Afriky. T. s. byla v užívá-

tetrametr (z řec., čtyřrozměr), časoměrný verš o čtyřech ---+iktech. Obsahoval tedy budto čtyři daktyly nebo čtyři dvojstopy jambické, popř. trochejské. V posledních dvou případech měl podle římského rytm. cítění osm stop, byl tedy latinsky nazýván ---+oktonár nebo Adversus Marcionem, nejvýznam- (byla-li poslední stopa katalektická) nější pramen pro poznání učení ---+septenár. - V. t. jamb; trochej. ---+Markiónova), exegetické i etické, ve kterých vystupoval jako zastánce tetrarchie (řec. tetrarchiá), vláda velmi přísné morálky. V polemice čtyř, vládní systém, který v pozdní s tradičními, ,,pohanskými" názory římské říši zřídil r. 293 n. 1. císař s oblibou hledal omyly v řec. ---+Diocletianus (284-305). V čele filosofii, zvl. u Platóna, jenž mu řím. říše stáli tehdy čtyři panovníci: byl „patriarchou heretiků (kacířů)". dva starší císařové s hodností Filosofii je prý třeba zavrhnout augusta ( -►Augustus [3]) a dva už proto, že zjevení převyšuje mladší s hodností caesara (-►Cae­ rozum, a proto je s ním v rozporu. sar [3]). Podle Diocletianova přá­ Mravní přísnost přiměla T-na ní se měli augustové vždy po k rozchodu s mravně laxnější 20 letech vlády zříci trůnu, na jejich katolickou církví a přívedla jej místo měli nastoupit (jako augustok montanísmu (-+sekty [2] křesťan- vé) dosavadní caesarové, a ti měli ské). Poté (asi po r. 205) obrátil T. jako své spoluvladaře a následníky ostří své polemiky proti katolíkům. jmenovat caesary nové. Cílem t. Přesto měl na pozdější kat. theology bylo omezit co nejvíce možnost veliký vliv, a to jak po stránce ja- usurpací císařské moci, a proto se

tex

611 /

zcela presně lokalizovaná, kde r. 9 n. I. porazil vůdce -.Cherusků, -.Arminius, v čele svazu germ. kmenů tri řím. legie vedené Publiem Quintiliem Varem. - (Vare, Vare, redde mihi legiones meas [-.Sent.].)

Teutoni, germánský kmen, o němž se zmiňuje již ve 4. stol. př. n. I. --•-Pýtheás z Massalie (Plin. Nat. hist. 37, 35); sídlil na záp. pobřeží dn. Jutského poloostrova. Spolu s -.Kimbry a Ambrony vytáhli T. kolem r. 120 př. n. I. do Galie (1), r. 102 př. n. I. byli -.Mariem u -.Aquae Sextiae až na nepatrné zbytky potřeni.

Teutoburský les, bitva: náhrobek padlého centuriona M. Caelia, zač. 1. stol. n. 1. (Bonn)

při jmenovam caesarů nemělo hledět na příbuzenské vztahy. Jednota říše měla být zajištěna

textilní výroba dosáhla v antice u Řeků i Římanů značné dokonalosti. Předením a tkaním se zabývaly většinou ženy v domácnostech, valchování vyžadovalo mužské práce ve zvláštních dílnách. Techn. postupy jsou podrobně známy z výroby látek vlněných, příliš se nelišily ani u jiných surovin (-.tkaniny). 1. Předení. Ovčí vlna se nejprve vyčistila, dále se vycupovala prsty a na železném hřebenu se mykala; potom se popř. barvila. Takto připravená vlna se spřádala na vřetenu (části: tyč, hák, přeslen) a přeslici. Přadlena levicí přidržela kužel přeslice a pravicí vytáhla vlákno, pevně je mezi prsty stočila a upevnila na háku vřetene; pak palcem a ukazovákem otáčela přesle­ nem a zároveň pomalu vytahovala navlhčené vlákno z kužele, vlákno se stáčelo a navíjelo se na vřete­ no. 2. Tkaní. V záp. Asii, sev. Africe a Evropě byl ve stv. znám vertikální stav tkalcovský, ve vých. Asii vznikl nezávisle stav horizontální. Tkalcovský stav tvořil stojan, skládající se ze dvou svislých bře­ ven, spojených nahoře břevnem příčným, a člunek (-.dřevo). Osnova se upevnila na příčném břevnu, dole se spojila šňůrami a zatížila závažími. Útek se původně proplétal asi ručně, ve stv. se však běžně užívalo člunku. 3. Valchování. Vedle látek tkaných se vyráběly i látky plstěné. Poměrně složité výrobní úkony prováděli valcháři. Tkanivo se nejprve pralo a vyšlapávalo s různý­ mi přísadami, např. močí, pak se vytíralo zvl. druhy zemin; po naklepání se sušilo a rozčesávalo; bílé látky se obvykle sířily; konečně se plst opět vytřela zeminou. Při konečné úpravě se kartáčovala, stříhala a lisovala.

město Salamínu; - 2. syn říčního boha Skamandra a nymfy Idaie, nejst. král trójský. Odtud Teukrové tak, že se zákony vydávaly pro = Trójané. celou říši jménem všech čtyř císařů, přičemž vlastní zákono- Teukrové, jiný název -.Trójanů, dárnou moc měl mít ten augustus, odvozený od mytického prvního jemuž náleželo v císařském kolegiu trójského krále -.Teukra (2), který první místo. prý dal svou dceru za manželku Diocletianův nástupnický řád Dardanovi (-.Dardanové). zvrátila dynastická politika -.Konstantina I. Velikého. Teuta, illyrská královna, jež stála v čele federace illyrských kmenů Teukros [2. p. -ra] 1. syn -.Tela- v poslední třetině 3. stol. př. n. I. móna a zajaté Trójanky Hésiony, V tzv. první válce illyrské (229dcery -.Láomedontovy, nevlastní 228 př. n. l.) byla poražena Římany, bratr Aiantův (-+Aiás [1]). V -.trój- jež podporoval -.achajský i -.aitólské válce bojoval jako lučištník po ský spolek. - V. t. římské dějiny; boku Aiantově. Po návratu od -.Illyrie. Tróje ho otec vyhnal ze Salamíny, protože nepomstil bezpráví, jehož Teutoburský les (lat. Teutose dopustili Řekové na jeho bratru. burgiensis saltus), lesnatá pahorkatiT. odešel na Kypros a založil tam na v severozápadní -.Germánii, ne textologie viz kritika textová

těž

612/

těžkooděnci

viz vojsko

lisy na olej a pak je za vysoké -->-Caesarovým vítězstvím nad přívr­ ceny pronajímal. ženci -->-Pompeiovými (1) v dubnu r. 46 př. n. 1.). - Ze stv. se zachoval Thálie (řec. Thaleia, Thaliá) l. viz amfiteátr, cisterny, hradby aj. Múzy; 2. viz Charitky Thasos [2. p. Thasu], nejsevernější Thamugadi (dn. Timgad), římská ostrov v Egejském moři s městem kolonie v -->-Numidii, založená stejného jména,hornatý(až 1042m), na -->-Traianův podnět r. 100 n. 1. s doly na zlato a železnou rudu; na důsledně šachovnicovém půdo­ v úrodných částech se pěstovaly rysu. Město ztratilo význam po olivy a proslulá vinná réva, jež se vpádu -->-Vandalů, v 6, stol. bylo staly předmětem rozsáhlého obobnoveno Byzantinci, za arab. vpá- chodu. Th. byl osídlen pův. Thrádu zaniklo. Rozsáhlé franc. výzku- ky, ale v 7. stol. př. n. 1. byl kolomy se tu konaly již od r. 1881. nizován -->-lóny z ostrova -->-Paru; Dvě hlavní třídy, Kapitol a většina této kolonizace se účastnil básník veřejných budov stála na svahu nad -->-Archilochos. Rozkvetu dosáhl obytnou čtvrtí. Rozměry Kapitolu Th. v 6. stol. př. n. 1. Nakrátko se odpovídají rozměrům římského dostal do moci Peršanů (492-479), -->-Pantheonu, fasáda je zdobena pak přistoupil k -->-athénskému nákorintskými sloupy. Při něm leželo mořnímu spolku, několikrát od tržiště, forum, basilika a divadlo něho odpadl, od r. 340/339 do s dobře zachovaným hledištěm, r. 196 byl pod nadvládou -->-Makenedaleko Traianův oblouk se třemi donie, později svobodný. - Rodíště malíře -->-Polygnóta. Výkopy branami. odkryly hradby s věžemi a branami, Thanatos viz Alkéstis; Hypnos divadlo, chrám aj.

Thalés [2. p. -éta] z Mílétu, 6. stol. př. n. 1., první řecký filosof a zároveň první představitel tzv. -►mílétské školy, jeden ze -->-sedmi mudrců. Sám patrně nebyl literárně činný, o jeho životě a učení se dovídáme ze zpráv-pozdějších filosofů. Za počátek (arché) všeho považoval Th. - podobně jako babylónské, egyptské a některé řecké -->-kosmogonie - vodu. Učil také, že země leží na vodě a zemětřesení vykládal jejím kymácením na vlnách. Velkou vážnost si získal tím, že předpověděl zatmění slunce (patrně 28. 5. r. 585)a to buď na základě babylónských astron. tabulek, nebo znalostí získaných za pobytu v Egyptě. Tam se prý také seznámil s některými základními poučkami geom. a leccos v tomto oboru sám objevil (pod jeho jménem je dodnes známa věta o obvodovém úhlu nad prů­ měrem kružnice). Jak ukazuje anekdotické vyprávě­ ní, dovedl Th. svých teoret. znalostí využít i v praktickém hosp. podni- Thapsus nebo Thapsos [2. p. -psu] Theagenés [2. p. -na], megarský kání. Když jednou předvídal velkou (dn. Rás Dímás), přístavní město tyran v 30. letech 7. stol. př. n. 1. úrodu oliv, skoupil prý všechny v řím. provincii -->-Africe, proslulé Pomocí lidu vypudil dórskou aristokracii a zmocnil se vlády. Podporoval ozbrojenou mocí pokus svého zetě -->-Kylóna o tyrannidu v Athénách. Ve válce s Athénami, která nato následovala, dobyli Megařané ostrova -->-Salamíny. Th. byl však vypovězen a v Megaře nastolena umírněná vláda.

, ~ra} : I

............... --'G =; : .

.

lm . :-

~

,,

'f'"•!.

Théby (řec. Thébai, dn. Thive), strategicky významné město v -►Boi­ ótii, jež ovládalo úrodnou rovinu na severu i pahorkatinu na jihu. Duležitý bod na obch. cestě z -->-Tánagry na západ. Rodiště ~Pindarovo. Od nejst. dob usilovaly Th. o vedoucí postavení v Boiótii. Jejich politíka byla určována nepřátelstvím k Athénám a s nimi spřáteleným -+Pla tajím. Za -+řecko­ -perských válek se přidaly k Peršanům. Za -->-peloponnéské války byly úhlavním nepřítelem Athén. Avšak rostoucí nespokojenost se spartskou hegemonií sblížila pozdě­ ji Th. s Athénami, Argem a Korintem v koalici proti Spartě (-->-korintská válka). R. 382 obsadili Sparťané thébský hrad Kadmeiu, vyhnali demokraty a dosadili v Thébách oligarchickou vládu. Thébští demokraté vedení -->-Pelopidem svrhli r. 379 za pomoci Athén oligarchy a obnovili demokratické zřízení. Po vzoru Théb byly provedeny demokratické převraty také v ostatních boiótských městech, a ta vytvořila s Thébami koalici. To

vedlo k nepřátelství se Spartou. V bitvě u -->-Leukter (r. 371) porazili Thébané vedeni -->-Epameinóndem Sparťany, a tím získali hegemonii v Řecku; udrželi si ji až do smrti Epameinóndovy (r. 362 př. n. I.). Proti Fókidě rozpoutaly Th. třetí tzv. --svatou válku (356-346); v jejím průběhu zasáhl do řec. záležitostí --Filippos II. Po obsazení Elateie (ve -->-Fókidě) Filippem se Th. spojily s Athénamí a bojovaly společně r. 338 u -Chairóneie. Odboj proti Makedonii, podnícený falešnou zprávou o Alexandrově smrti, skončil r. 334 rozbořením Théb; Alexandros ušetřil jen chrámy, hrad a dům básníka Pindara. Makedonský vládce --Kassandros dal Th. r. 316 př. n. I. znova vybudovat.

Themis [2. p. Themidy nebo Themisty], Zákon, dcera -úrana a -->-Gáie; bohyně spravedlnosti a zákonitého pořádku v přírodě i v lidském životě. V Delfech byla věštnou bohyní před -->-Apollónem. Diovi porodila --+Diku, -Hóry, -►l\-ioiry a --Hesperovny.

613/

The

Uchýlil se nejprve do ->-Argu a potom do Persie. Králem -->-Artaxerxem I. byl r. 464 jmenován -->-Satrapou v -Magnésii (2) nad Maiandrem, a tam vládl až do své smrti r. 459. 2:ivotopis Th-leův napsali Cornelius Nepas a Plútarchos.

tech 408-450. Za něho byl sestaven zákoník zv. -Codex Theodosianus.

Theodosius I. [2. p. -ia] Veliký, císař v letech 379-395; vládl po smrti -->-Valentově ve vých. části říše, uzavřel mír s Góty, jimž r. 382 přenechal území mezi Balkánským pohořím a dolním Dunajem. Vydal ostré zákony proti pohanství a dal r. 381 svolat druhý ekumenický koncil do Kónstantínopole; na něm bylo mimo jiné definitivně odsouzeno -+ariánství. R. 394 porazil západořím. uzurpátora -►Eugenia a soustředil nakrátko ve svých ru-

Theofrastos [2. p. -ta] z Eresu na Lesbu, 373/1-288/6 př. n. I., žák --+Aristotelův a jeho nástupce ve vedení -peripatetícké školy. Seznam Th-tových spisů u --Diogena Laertia obsahuje přes 200 titulů, které svědčí o jeho encyklopedickém vědění. Většina se jich ztratila. Th. si získal větší zásluhy jako empirický badatel než jako filosof. Průkopnickou práci vykonal zvl. v -►botanice, jíž věnoval dvě velká díla, Peri fytón historiás (Rostlinopis, 9 kn.) a Peri fytón aitión (Fyziologie rostlin, 6 kn.). Obě se zachovala. Pokusil se v nich s mnohem větším úspěchem než Aristotelés určit hranici mezi rostlinnou a živočišnou říší. Všímal si nejen jednotlivých rostlin (jichž popsal asi 500), nýbrž i způsobu jejich života (výskytu, rozmnožování atd.); položil tak základy k řadě moderních botanických disciplín, zvl. botanice popisné, morfologii, fyziologii, ekologii aj. Th. byl odpůrcem vnější (vulgární) -->-teleologie ve výkladu přír. jevů; zdůrazňoval např., že dužina jablka není přírodou určena k tomu, aby poskytovala člověku potravu, nýbrž aby chránila jádra. Z Th-ta vyšel jeden ze zakladatelů moderní botaniky Andrea Cesalpino (1519-1603). Zajímavá je Th-tova drobná eticko-psychologická studie Charaktéres (Povahopisy). S velkou znalostí lidí své doby v ní vykreslil 30 směš­ ných nebo odporných povahových typů, jako pochlebníka, pokrytce, lakomce, dotěru, zbabělce, mrzouta, roztržitého apod. Tento spis patří dodnes mezi čtená díla svě­ tové literatury. Byl podnětem pro (pozdější) podobná díla, např. pro stejnojmenný spis La Bruyerův (z r. 1688). Th. se jako první zabýval ději­ nami řec. filosofie. Ve spise Fysikón doxai (Názory přírodních filosofů, 18 kn.) zaznamenal názory filosofů od Thaléta po Platóna. Látku uspořádal podle problémů. Spis se

theofagie (řec. ,,pojídání boha"), náboženský obřad, při kterém vě­ řící požívají to, co považují za tělo Theodórétos viz dějepisectví (B) svého boha, v domnění, že se mu tím přiblíží nebo s ním splynou. Theodorich Veliký viz Ostro- (V kultu -Dionýsově to bylo magóti so zaživa rozsápaného koloucha, v křesťanství - dodnes - nekvašený Theodóros viz kyrénská škola chléb.) - V. t. eucharistie. římský

Freska: J. Drentwett, Bohyne spravedlnosti Thcrnis, 1695 (stará radnice v Bratislave).

Themistios [2. p. -ia] z Bíthýnie, asi 317-388 n. I., řecký filosof, řečník a významný politik. Působil v Kónstantínopoli. Zachovalo se od něho 33 řečí, obvykle s polit. posláním ( chvalořeči, poselství); rovněž jsou zachovány vysvětlující parafráze k některým -->-Aristotelovým spisům. Themistoklés [2. p. -lea], athénský státník a vojevůdce v 1. pol. 5. stol. př. n. I. Jako vůdce demokratické strany, opírající se o obch. a řemeslnické kruhy, byl přesvěd­ čen, že budoucnost Athén se zakládá na námořním obchodě a silném válečném loďstvu. Přes -->-Aristeidův (1) odporprosadilr. 482, aby z výnosu laurijských dolů bylo postaveno 100 triér ( --lodě [A]). S tímto loďstvem, které změnilo Athény v přední námořní velmoc, dobyli Řekové již r. 480 skvělého vítězství v -►řecko-perských válkách u --+Salamíny. V dalších letech určoval Th. rozhodujícím způso­ bem athénskou politiku. Na jeho návrh byly Athény přes protesty ->Sparty opevněny hradbamí a započato s opevňováním -►Peiraiea. Při tvoi= ení -~athénského námořní­ ho spolku spolupracoval Th. s Aristeidem. Jeho činnost přerušilo zesílení konzervativní strany. Th. byl r. 471 vyobcován ·--►ostrakismem.

Literatura: A. Lippold, Theodosius der Grofle und seinc Zeit, 1968.

Themistoklés, římská kopie řeckého originálu 1. pol. 5. stol. př. n. l. (Ostia)

kou jako poslední císař vládu nad celou řím. říší. Po jeho smrti vládli jeho synové, Arcadius (395-408) na východě a Honorius (395-423) na západě. Th. II., východořímský císař v le-

The zčásti

zachoval ve výtazích a pozzpracováních autorů, kteří psali o dějinách řec. filosofie ( ---+doxografové).

614/

k jejímu poznání jsou pro nás spisy Platónovy, Ciceronův spis De natura deorum (O podstatě bohů), spisy pozdních stoiků, některá díla Překlad: A. Kolář, Povahopisy, 1925. novoplatóniků, zvláště ---+IambliLiteratura: G. Senn, Die Entwicklung der biologischen Forschungsmethode in cha, i zprávy některých křesť. autoder Antike und ihre grundsatzliche Fórde- rů, hlavně ---+Arnobiovy a ---+Augusrung durch Theophrast von Eresos, 1933; tinovy (tito dva zachovali cenné O. Regenbogen, Theophrastos (RE, Supplementband VII, sl. 1354-1562), 1940. zprávy z díla M. Terentia ---+Varrona). Theognis [2. p. -ida] z Megary na Zárodky antické th. muzeme Isthmu, řecký lyrik na sklonku 6. spatřovat ve výrocích jako v Thaa poč. 5. stol. př. n. 1., kdy se v jeho lětově „vše je plné bohů" (zl. A 22) rodišti dostala k moci demokracie. nebo v Hérakleitově „bůh je den Jako nesmiřitelný aristokrat musil i noc, zima i léto, boj i mír, nasyodejít na čas do vyhnanství. V za- cení i hlad" (zl. B 67). Z nich je chovaných elegiích prudce napadá vidět, že tito přírodní filosofové demokraty, ale i ty z aristokratů, vycházeli z běžných starých před­ kteří uzavírali pro bohatství ne- stav tradičního, tzv. - homérského rovné sňatky s neurozenými, a sna- náboženství s jeho množstvím božží se vštípit svému miláčkovi, ho- ských postav (polytheismem) a při­ chu Kyrnovi, zásady již přežité jímali existenci takovýchto bytostí šlechtické ideologie. K pravým bás- jako samozřejmou; přitom však jením Th-idovým byly v 5. a 4. stol. jich„theologie" měla málo co činit připojovány vhodné verše jiných, se státním náboženstvím, jeho obranám neznámých básníků. Tak nou nebo naopak s jeho potíráním. vznikla sbírka Theognideí (na 700 Vývoj řecké th. se pohyboval po distich). Pro svůj etický obsah se dvojí linii: po linii orficko-pýthagorovské a po linii filosofickě kristala ve stv. školní četbou. tiky přijatých náb. představ. Prek/ad ukázek: ŘecL ---+Orfismus jehož názory theogonie (řec. theogoniá), výklady převzali pýthagorovci ( ---+Pýthao zrodu bohů. Řekové, podobně gorás) - vycházel z předpokladu, jako jiné národy, věřili původně, že že existuje zvláštni božský svět, jevesmír i bohové, kteří v něm vlád- hož součástí je i lidská duše: ta nou, neexistovali od věčnosti, ný- vstupuje do různých těl a podle brž vznikli v čase (---+ Hésiodos ; toho, jak si ve svém životě vede, se ---+kosmogonie). jí dostává odměny nebo trestu ve světě záhrobním. Pod vlivem těchto Theokritos [2. p. -ta] ze Syrákús, názorů se utvářela th. ---+Platónova: * krátce před r. 300, t asi 260 př. v ní se setkáváme se spekulacemi n. 1., helénistický básnik; zpracoval o osudech lidských duší po smrti; literárně motivy lidových pastýř­ je však také poznamenána vnitřním ských písní sicilských v bukolských rozporem způsobeným málo úspěš­ básních (---+bukolská poezie), zva- nou snahou překonat vulgárni poných později idyly (řec. eidyllion = lytheismus. Proto jeho nejvyšší [žánrový] obrázek, nemělo pův. božstvo, které nazývá Dobrem s dn. pojetím idyly nic společného). (a zároveň i Krásnem), je vlastně Líčí v nich formou ---+mímu výjevy jen promítnutím etických a esteze života pastýřů a rolníků, které tických ideálů, nejvyšší ideou, která však idealizuje. Tyto básně byly je základem a příčinou všech věci, citovou reakcí na upřílišenou kulti- tedy veličinou zcela transcendentní vovanost obyvatel velkých helénist. (přesahující lidskou smyslovou zkuměst. V některých idylách před­ šenost, jsoucí mimo ni, mimo „tento vádí básník pod maskou pastýřů svět"). Alevedle této čistě pojmové své lit. přátele i sám sebe. Psal oblasti „božského" považoval Plai mímy městské (např. monolog tón za nutné uznávat božské bytosti dívky, jež si chce přičarovat ne- vnímatelné smysly: těmi mu byly věrného milence) a epigramy. Pů­ hvězdy, obíhající po nebi v dokonasobil na stv. poezii (---+Moschos; lých (tj. - podle něho - kruhových) ---+Bión; ---+Vergilius) i na novověký dráhách. Vedle toho, aby vysvětlil idylismus. vznik světa jako účelného zařízení, Překlad ukázek: R. Kuthan, Řečti buko- zavedl ve své th-ii postavu ---+děmi­ likové, 1929; ŘecL. úrga (tvořitele, jenž hmotu, existutheologie (z řec. theos bůh, logos jící od samého počátku, utvářel slovo, výklad), teoretické úvahy s přihlédnutím k věčným modelům, o bozích (božstvech), jejich exis- ideím). Platónova th. sice ve své tenci, podstatě a vztazích k přiro­ době neprorazila, ale později její zenému světu. V řec. myšlení se th. myšlenky ožily v ---+novoplatónismu objevila poměrně záhy. Prameny a ---+křesťanství. dějších

Filosofická kritika náb. před­ stav u Řeků vyrostla z potřeby odstranit nesrovnalosti mezi těmito představami a obrazem světa, jaký jim vykreslil jejich kritický rozum. Postup, který volili filosofové, pů­ sobící po této linii, byl v zásadě racionalistickým vykládáním všech přírodních i psychických jevů. S takovou kritikou vystoupil už ---+Xenofanés, jenž se pozastavoval hlavně nad antropomorfními před­ stavami tradičního náboženství. Kritický postoj těchto filosoťů k náb. představám však neznamenal, že by byli zásadně popírali existenci božského elementu (nešlo tedy o ---+atheismus). Docházelo spíše k odhmotňování příliš konkrétních představ vulgárního polytheismu. Božství byly - např. v ---+elejské škole, která navazovala na Xenofana - připisovány vlastnosti, které byly vlastně projekcí představ o dokonalém vesmírném uspořádání, resp. povýšením lidského intelektu na kosmickou mocnost. Takový byl např. i ---+Anaxagorúv Nús (Rozum), jehož hlavní, ba jedinou funkci bylo uvádět jako nehmotný princip nehybnou hmotu do pohybu. Touž úlohu měl ---+Aristotelův neosobní „první hybatel" (topróton kínún); to-podobně jako u novodobých deistů - znamenalo popření jakéhokoli libovolného zasahování božského elementu do dění v oblasti přírody. Přitom však byl podle Aristotelova názoru svět uspořádán účelně (teleologicky). - Představitelem kritické linie v době po Aristotelovi byl ---+Epikúros; ten vcelku ponechával běžné (lidové) představy o bozích nedotčeny, jako sídlo však bohům vykázal mezisvětové prostory (řec. ta metakosmia, lat. intermundia), kde prý žijí bezstarostným životem a nijak nedbají lidských věci. Sem se zařadil i ---+Euhémeros svým uče­ ním o vzniku představy o bozích ze zasloužilých vládců dávnověku. Th. -+stoiků svou výstavbou, tj. spojením racionalistického výkladu podstaty světa s představou o účel­ ném uspořádání vesmíru, připomí­ ná názory Aristotelovy. Podle stoiků ohnivá podstata světa je totožná s božskou Prozřetelností (pronoia), pečlivě se starající o nejmenší maličkosti v celém vesmíru. Protože se však tato představa zjevně nesrovnává se skutečnostmi pozorovanými v běžném životě, vyvinuli stoikové celou nauku ospravedlňující božskou prozřetelnost (theodicea). Stoikové také nenechali padnout lidové mytické představy o bozích a bohyních: pomoci ---+alegorické metody vyvozovali z nich jako ze

615/ symbolického vyjádření skrytý pravdivý obsah. Aby učinili takovéto běžné představy přijatelnými i pro vzdělance, učili rovněž, že existuje trojí druh náboženství: 1. básnické, které se projevuje ve vyprávění mytologie; 2. filosofické, jež podává správný výklad uspořá­ dání světa logickými (rozumovými) prostředky; konečně 3. náboženství státníků, předpisující obyvatelstvu, co má činit, jaký kult provozovat, aby si získalo, popř. uchovalo přízeň božského světa. Stoikové posléze také vyvinuli celou nauku podávající důkazy o existenci božského principu (tu od nich převzalo křesťanství).

Ve stoické th-ii tak skončila linie filosofické kritiky a nastoupila další etapa vývoje ant. myšlení, tj. prosté_, bezvýhradné přejímání představ čistě náboženských. To je ve shodě se společenskou situací doby pozdněhelénistické a římské, kdy se izolované individuum, zbavené opory své skupiny, ocitlo tváří v tvář nadosobním silám, před nimiž hledalo ochranu (spasení) u mocností nadpřirozených. Zmizely poslední zábrany proti přívalu nejrůznějších božských postav a náb. představ, pronikajícímu především z Předního východu Malé Asie, .Sýrie, Egypta, ale i Babylónie a Iránu. Tak se ocitáme uprostřed dění, označovaného jako -+synkrétismus. Splývání nejrozmanitějších názoru a růstu theol. soustav napomáhala už dříve praktikovaná interpretatio Graeca (tlumočení po řecku, převádéní na řecké představy), která umožňo­ vala ztotožňovat postavy orient. pantheonu s postavami řec. bájesloví, jež jim alespoň přibližně odpovídaly (obdobně si počínali Římané, -interpretatio Romana). Od konce 2. stol. n. 1. se v antické tlz-ii uplatňoval stále pronikavě­ ji spekulativní idealismus, který v mnohém navázal na th-ii Platónovu a vyústil v theol. učení novoplatónské: podle -+Plótína existuje dvojí svět, inteligibilní (řec. noétos, pomyslný, přístupný jen rozumovému poznání), obsahující hierarchicky uspořádanou soustavu idejí, jejímž vrcholem je idea Dobra (a Krásna), z té pak se odvozují -emanací další členy této pyramidy; na druhé strané je to svět sensibilní (řec. aisthétos, smyslový, který lze poznat lidskými smysly). Plótínova th. byla ještě do značné míry racionální, zato jeho následovníci přitvářeli stále větší množství emanací, kterým při­ suzovali božskou kvalitu, takže se jejich pantheon stával zcela ne-

přehledným. Kromě toho zabředali stále hlouběji do různých kultovních praktik, často vysloveně magických; tak se nakonec antická th. zvrhla namnoze v čirou theúrgii (kouzelnické obřady). V tomto myšlenkovém prostředí se utvářela th. křesťanská. Její postoj k th-ii antické byl dvojaký: a) polemicko-kritický - tj. křesťan­ ští theologově popírali správnost

The

-Dóry. Až do perských válek tu vládli králové. R. 630 založila T. kolonii -+Kyréné v sev. Africe. R. 430 se stala členem -+athénského námořního spolku, ve 4. stol. při­ stoupila k novému athénskěmu spolku. Za Ptolemaiovců námořní opěrný bod egyptského království proti Makedonii. Od pol. 3. stol. n. 1. ostrov chudl. T. měla vlastní řec. abecedu, známou ze zachovanázorů řec. filosofů, popř. představ ných skalních nápisů. Archeol. lidového náboženství, ať už v jejich výkopy byla odkryta část stejnoočích „pohanské" božské postavy jmenného ant. města s důležitými prostě neexistovaly či byly zatlačeny nálezy zejm. z rané doby. do pozadí jako nečisté (démonické) síly; b) sympatický, projevující se Thérámenés [2. p. -na], athénský přejímáním některých klíčových oligarch, jeden z původců převratu pojmů a myšlenek: tak byla pře­ r. 411 př. n. 1. Po porážce Athén vzata představa stoického logu, kte- u -+Aigospotamoi r. 405 byl pově­ ré autor -, evangelia Janova použil řen vedením mírového jednání se k interpretaci křesť. kultovního Spartou. Ve vládě -+třiceti tyranů héróa, Krista, jakožto preexistentní zastupoval umírněné křídlo a byl bytosti božské podstaty. Obzvláště r. 404/3 na -► Kritiův rozkaz mnoho z ant. filosofie, speciálně popraven. novoplatónské, převzal do své thériomorfismus (z řec. thérion theol. soustavy -+Augustinus. zv1re, morfé podoba), soustava Theopompos [2. p. -pa] z ostrova náboženských představ a názorů Chiu, * asi 378-6, t po 323 př. n.1., primitivní společnosti, podle nichž vedle - ►Efora hlavní představitel je božská moc vtělena do zvířat, rétorského směru v řec. dějepisec­ ať skutečných (had, sova, kůň aj.) tví, žák -'>-Ísokratův. Ve spise či fantastických (gryfové, sfingy). Hellénika (Řecké dějiny) navázal Když byli později bohové zobrazona --►Thúkýdida a vylíčil události váni v lidské podobě (-+antro1. 411-394 př. n. 1. V díle Filippika pomorfismus), změnila se dosavadní o 58 kn. vypsal dějiny vlády make- zvířecí božstva buď v doprovod donského krále Filippa II., jehož nebo epitheton boha (např. holubibyl nadšeným obdivovatelem. Té- ce u Afrodity, vlk u Marta apod.), měř tři čtvrtiny tohoto díla byly nebo se věřilo, že se v jejich podobě vyplněny obšírnými exkursy ze může dané božstvo zjevovat ( -.Zeus současných všeob. dějin. Filippika [Ktésios] v podobě hada). byla též jedním z hlavních pramenů prvních všeob. dějin v řím. literatu- thermae (lat.) viz lázné ře, které napsal v době Augustově -+Pompeius Trogus. Z obou děl Thermopyly (řec. Thennopylai, Th-pových se zachovaly jen zlomky ,,Teplé brány"), ve starověku soutěska s teplými prameny v -->-Lokria excerpta. dě mezi pohořím -+Oitou a Malijtheórikon (řec., mn. č. theórika), ským zálivem, strategicky důležitý peníze, jež byly v Athénách rozdá- vstup ze severního do středního vány lidu ze státní pokladny na Řecka (dnes naplaveninami z moře vstupné do -+divadla a na slavnosti. rozšířená na 3-7 km). Th. se staly Th-ka plynula z příspěvků členů památnými hrdinskou smrtí 300 -+athénského námořního spolku Sparťanů, kteří pod vedením krále a byla vlastně určena na vedení -►Leónida I. hájili r. 480 př. n. 1. války; zrušena byla koncem 4. stol. th-lskou soutěsku proti perské př. n. 1. Správu th-k vedla zvl. přesile. Na bojišti byl postaven finanční komise. Známý je boj pomník v podobě kamenného lva řečníka -+Démosthena, aby peněz s nápisem (Hdt. 7, 228): Ó xein', určených na vojenskou obranu angellein Lakedaimoniois, hoti téde I Athén a Řecka nebylo zneužíváno keimetha, tois keinon rhémasi peithona theórika. menoi (Cizinče, v Lakedaimón spěj občanům ohlásit zprávu, / Thérá (od střv. též Santorin), mrtvi že ležíme zde, poslušni nejjižnější ostrov v -Kykladách zákonů jich [přel. K. Hrdina]). s pozůstatky krétské kultury, která R. 279 se zde Řekové marně pokoubyla zničena v pol. 2. tis. př. n. 1. šeli zastavit vpád -+Keltů (-+Gasopečným výbuchem. Zač. 1. tis. latia). Ani -+Antiochos III. tam př. n. 1. byla Th. znovu osídlena nedokázal r. 191 zabránit Římanům

The

616/

v postupu do Řecka. Ve všech třech případech bylo dobyto soutěsky tak, že ji útočníci obešli přes horu Anopaiu a dostali se obráncům do týlu.

se k nim dobrovolně připojil. Krétský král ---+Mínós, chtěje vyzkoušet Th-euv božský původ, hodil do moře prsten. Th. se potopil na mořské dno, pronikl až do paláce Amfitrítina, byl jí vlídně přijat a vrátil se s prstenem i dary opět na loď. Na Krétě pak zabil Mínótaura a podle niti z klubka, jež mu darovala Mínóova dcera Ariadné, našel cestu z ---+labyrinthu. Prchl pak s Ariadnou, ale na ostrově Naxu ji opustil. Zde ji nalezl ---+Dionýsos a učinil ji svou manželkou. Když se Th. blížil k Athénám, zapomněl na smluvené znamení a nevyměnil černé plachty za bílé. Aigeus se v domnění, že Th. zahynul, vrhl do moře, jež bylo po něm nazváno řec. Aigaion pelagos (lat. Aegaeum mare, odtud moře Egejské). Th. se pak prý stal králem v Athénách a sjednotil obce do té doby samostatné (---+synoikismos). Th. vykonal ještě mnoho jiných odvážných činů. Přemohl marathónského býka, kterého kdysi Héraklés přivezl s sebou z Kréty a pustil v Mykénách na svobodu. Zúčastnil se tažení proti ---+Amazonkám a jako kořist přivedl s sebou do Athén jejich královnu Antiopu; měl s ní syna---+Hippolyta (1). Amazonky podnikly odvetnou výpravu do Athén, byly Th-eem porazeny, ale Antiopa, která bojovala po jeho boku, padla. Th-eova druhá manželka Faidra se zamilovala do Hippolyta a stala se příčinou jeho smrti. Th. se dále podílel na výpravě ---+Argonautů, lovu na kance kalydónského ( ---+Meleagros), s ---+Peirithoem unesl mladičkou -+Helenu ze Sparty do Athén, později s ním pronikl do podsvětí. Athěňané uctívali Th-ea po jeho smrti jako ---+héróa a vystavěli mu chrám (tzv. Théseion bylo však ve skuteč­ nosti zasvěceno Hěfaistovi [---+Hěfai­ steion]). Báje o Th-eovi inspirovala ant. dramatiky k radě (nezachovaných) tragédii i komedii, dále básníky, napr. ---+Kallimacha (---+epyllion Hekalé), ---+Catulla (báseň 64), ---+Ovidia v Metamorfozách, i prozaiky (---+Plútarchos, Životopis Théseův). Výtvarné zobrazení: Th. v boji s Amazonkami, reliéf na vlysu Apollónova chrámu u Figaleie, kolem 424 př. n. 1. - Socha v nové době: A. Canova, Th. jako vítěz nad Mínótaurem, 1782; J. Mařatka, Ariadna 1904. - Obrazy: N. Poussin (1594-1665), Th. nalézá meč svého otce; W. Nowak, Ariadna na Naxu, 1924 (barevná litografie k textu Hofmannsthalovu, sr. opery); J. Šíma, Návrat Théseúv, 1933; O. Kokoschka, Théseus (bitva s Amazonkami), 1958. Dramatizace: Shakespeare, Sen noci svatojánské, okolo 1595; J. Mahen, Theseus, 1909; A. Gide, Thésée, 1946.-0pery: G. F. Hande!, Teseo, 1713; báji o Ariadně zhudebnil R. Strauf3 (text H. Hofmannsthal, 1910) v opeře-parodii Ariadne auf Naxos (1912), v níž je antické mytol. drama propleteno barokní harlekynádou; D. Milhaud v minutové opeře La delivrance de Thésée,

Thérón, tyran jihosicilského města ---+Akragantu. Podnítil k povstání tamní otroky a s jejich pomocí se zmocnil ve městě vlády. Společně se svým zetěm ---+Gelónem, tyranem v -+Gele a ---+Syrákúsách, porazil r. 480 př. n. l. Kartágiňany u ---+Hímery. Po Th-ově smrti r. 472 se stal vládcem v Akragantu jeho syn Thrasydaios, musil však po nezdařeném tažení proti syrákúskému tyranu ---+Hierónovi I. (r. 471) prchnout. V Akragantu pak byla obnovena demokracie. Thersítés [2. p. -ta], Drzoun, karikovaná postava demagoga, ,,urazece králů" (Horn. 11. 2, 21 ln). Nevzhledný Th. přemlou­ vá ve shromáždění řecké vojáky před Trójou, aby se vrátili domů a nevydávali se v záhubu pro další obohacení krále Agamemnona. Tato epizoda je dokladem rodícího se soc. antagonismu uvnitř homérské společnosti.

thésauros [2. p. -ru] (řec. poklad, pokladnice), budova pro úschovu kultovních předmětů nebo obětin, popř. uměleckých votivních darů, věnovaných božstvům v Delfech, Olympii, Eleusíně a na Délu, kde si ji některá města zbudovala. Th. sám byl rovněž votivním darem (exvoto). Má obyč. tvar obdélného chrámku s předsíní, popř. s plastickou výzdobou (např. th. Athéňanů a Sifnijských [ ---+Sifnos] v Delfech). Théseion viz Héfaisteion Théseus [2. p. -ea], legendární hrdina athénské obce, syn krále Aigea (podle jiné verze syn boha ---+Poseidóna) a ---+Aithry. Vyrostl u děda Pitthea v Troizéně. Když dospěl, poslala ho matka do Athěn k otci. Cestou zabil několik škůdců: na lsthmu Sinia (zv. Pityokamptés = ohybač sosen), který přivazoval pocestné mezi dvě ohnuté sosny a pak stromy vymrštil, takže nešťastníci byli roztrženi; na hranicích Megary Skíróna, jenž nutil pocestné, aby mu myli nohy, a přitom je shazoval do moře; Prokrústa, který pocestným uřezával nebo natahoval údy podle délky svého lože (,,Prokrústovo lože"). Když přišel Th. do Athén, chystala se právě vyplout na Krétu loď se 7 jinochy a 7 dívkami, kteří měli být předhozeni Mínótaurovi. Th.

1927; B. Martinu, Ariadna, 1958 (text G. Neveux). - Balet: M. Mihalovici, Theseus v labyrintu, 1957. - Melodram: J. Benda (1722-1795), Ariadna na Naxu.

thesis (řec. ,,klad, důraz"), ,,these", tzv. ,,těžká doba" veršové stopy, slabika opatřená ---+iktem. (Ně­ kteří novodobí metrikové pokládají thesi za „dobu lehkou".) Opak ---+arsis. Thesmoforia viz Démétér thesmothetai

(řec.)

viz archonti

Thespiai [2. p. -pií], město v ---+Boiótii na východním svahu ---+Helikónu, proslulé kultem Eróta a Múz. Rozkvět města spadá do doby řím­ ské, jak nasvědčuje množství zachovaných nápisů. Nejvýznamnější umělecká památka - tzv. Erós Thespijský od ---+Práxitela - byla převezena do Říma, a tam později zničena.

Thespis [2. p. -ida], řecký dramatický básník, jenž podle tradice zavedl při přednesu ---+dithyrambu prvního sólového herce, a umožnil tak dialog mezi ním a náčelníkem sboru. Za počátek attické tragédie byl pokládán rok, kdy Th. zvítězil v dram. závodě (mezi 536-533 př. n. l.). - Novodobé označení kočovných hereckých společností „Thespidova kára" se zakládá na mylné domněnce (dochované u Horatia, Ars 275), že T. byl nejprve potulným hercem, jenž cestoval po Attice a vozil s sebou na voze divadelní rekvizity. Thessalie (řec. Thessaliá), východní· část severního -+Řecka; zaujímala rozsáhlou thessalskou rovinu, ohraničenou na záp. pohořím Pindem, na jihu pohořím Othrys, na sev. Kambunskými horami, na vých. --+Olympem, Ossou a Péliem; hlavní řeky jsou Péneios, protékající mezi Olympem a Ossou údolím Tempě, proslulým přír. krásami, a jeho přítok Enípeus. Sousední krajiny upadaly záhy v závislost na Th-ii, a byly proto počítány k Th-ii v širším smyslu: byl to poloostrov ---+Magnésiá (1) na vých., Achaia (Fthíótis) na jv. a Perrhaibové v horské krajině a kotlinách sev. od Pelasgiótidy. Th. se dělila od 8. stol. př. n. l. na čtyři kraje: (Achaia) Fthíótis (hl. město Melitaia, tak i dnes), Pelasgiótis (města Ferai [dn. Vdestinon], ---+Lárísa a Krannón), Hestiaiótis (hl. město Trikká, dn. Trikala) a Thessaliótis (město ---+Farsálos, dn. Farsala). V mytické době proslul ---+Iólkos.

thl

617/ Th. byla obydlena již v mladší kamenné; zde byla nejst. dosud známá sídliště v Řecku. Ve 3. a 2. tis. př. n. 1. tudy procházely vlny řec. přistěhovalců. Proto je Th. dějištěm mnoha mýtu a pověstí (sídlo bohů na --+Olympu, --+Lapithové a --+Kentauři, --+Admétos, -Achilleus, výprava -Argonautů z lólku, --+Héraklés). Byla též proslulou zemí čarodějnictví. Obyvatelé se zabývali zemědělstvím a chovem koní a dobytka. V 1. tis. př. n. I. byli kmenově i nářečně dosti smíšení. Starší aiolskě obyvatelstvo ( --+Aiolové) bylo tu kdysi za dórského vpádu (--+Dórové) od západu převrstveno kmeny, které hovořily tzv. severozápadními dialekty ( --+nářečí řecká); jeden z nich, Thessalové, dal dokonce zemi i obyvatelstvu jejich pozdější jméno. Směr tohoto vpádu (od záp. k východu) se obráží i v tom, že v hist. době byly severozápadořecké jaz. elementy nejpatrnější v záp. části krajiny, zvl. v Thessaliótidě, kdežto na vých., hlavně v Pelasgiótidě, měl tamní subdialekt vždy poměrně výrazný aiolský charakter. V Th-ii měli vládu v rukou bohatí statkáři, na jejichž pozemcích pracovali polosvobodní penestai, kteří se svým postavením podobali spartským --+heilótům. Za --+řecko­ perských válek se přidala th-lská aristokracie k Peršanům. Všechny th-lské kraje byly snad už od 8. stol. př. n. I. sdruženy v konfederaci, v jejímž čele stál doživotně volený tágos a vedle něho čtyři tetrarchové spravující jednotlivé oblasti. Ačkoli měla Th. nejsilnější jízdu a její konfederace byla jedním z největších polit. celků v Řecku, nečinila si nikdy nárok na prvenství. Nebyla totiž nikdy vnitřně pevná a jakožto zeměd. území zůstá­ vala také kulturně v pozadí. Rétoru --+Ísokratovi, jenž burcoval Řeky ke sjednocení a ke společnému tažení proti Persii, se sice jednu dobu zdál nejmocnější osobou v Řecku vládce města Fer, Iásón (t 370 př. n. 1.), ale celá Th. uznala sama vbrzku (352) hegemonii makedonského krále-Filippa II. Makedonská nadvláda byla vystřídána (196 př. n. I.) římskou. době

Thessaloníké (dn. Saloniki,So/uň), město v již. --+Makedonii u Thermského zálivu. Založil je kolem r. 316/315 př. n. I. --+synoikismem 26 menších měst --+ Kassandros a nazval po svě choti; nejdů­ ležitější makedonský přístav, po r. 148 př. n. I. hl. město řím. provincie Makedonie a sídlo řím. mís-

Theveste, chrám ze zač. 3. stol. n. 1.

todržitele, v byzantské říši od počátku 10. stol. n. I. nejvýznamněj­ ší město po Kónstantínopoli. Z antiky je zachován triumfální oblouk císaře --+Galeria, postavený r. 297 n. I. na památku vítězství nad Peršany, zbytky hippodromu aj.

Thetis (2. p. -idy], nejznámější z Néreoven (--+Néreus). Ucházeli se o ni --+Zeus a --+Poseidón, ale když --+Themis předpověděla, že Thetidin syn bude silnější než jeho otec, ponechali ji smrtelnému Péleovi. Th. mu porodila --+Achillea. - Podle jiné verze předpověděl --+Promětheus, že syn Diův a Thetidin ovládne nebe (Aisch. Prom. 908n). V --+Homérově Íliadě je Th. vylíčena především jako milující matka. - Svatbu Pélea a Thetidy zbásnil podle neznáměho helénist. vzoru --+Catullus (báseň 64). Výtvarně je zobrazena na tzv. --+Fran~oisově váze. Obrazy v nové době: D. Creti (1671 až 1749), Th. s malým Achilleem; A. D. Ingres (1780-1867), Jupiter a Th.; F. Harovnik (t 1683), Thetis prosící Héfaista o zbroj pro svého syna Achillea (nástěnná malba v Lobkovickém paláci v Praze na Hradčanech). - Socha: B. Schnirch, Thetis s mladým Achilleem, 1872. - Balet: V. M. Jírovec, Svatba Thetidy (text Aumer), 1916.

théti (řec. thétes), lidé, kteří v tzv. homérském Řecku neměli vlastních domovů a nepatřili k žádnému rodu. Do jejich řad se dostávali lidé vyhoštění ze svého rodu, potomci porobeného obyvatelstva

i chudí přistěhovalci. V Athénách to byl od doby -Solónovy název nejnižší občanské--+třídy(2a),kterou tvořili drobní zemědělci a nádeníci. Solón rozšířil polit. práva i na théty (ůčastí ve --+sněmu (1) lidu a v --+hěliaii), a tím postavil athénský městský stát na širší demokratický základ.

Theveste (dn. Tebesa v Alžírsku), numidské vnitrozemskě město, r. 237 př. n. I. dobytě Kartágiňany, r. 200 př. n. I. znovu připojené k -Numidii; důležitá pevnost v obranněm systému Numidie; asi od r. 75 n. I. dočasné sídlo třetí legie (legio I I I Augusta) až do jejího přeložení do stálého tábora v --+Lambaesi (zač. 2. stol. n. 1.). Za Traiana (vládl 98-117) dostalo Th. právo římskě kolonie. Za --+Vandalů zpustošeno, obnoveno bylo Byzantinci, r. 682 ho dobyli Arabově. Z řím. staveb vyniká čtyřstranný oblouk Caracallův, chrám ze zač. 3. stol. n. I., velká basilika z konce 4. stol. n. I., za byzantské vlády obnovená a obehnaná zdí. Dobře zachovány jsou městské hradby z doby byzantskě. thiasos (2. p. -asu] (řec.), náboženský spolek, soustředěný kolem určitého kultu. V nejst. dobách existovaly především thiasy ctitelů -Dionýsových.Vthiasech byli zpravidla soustředěni lidé z jistého okruhu zaměstnání. Thiasy ctitelů Dionýsových sdružovaly např. herce. Také filos. školy měly od

thi

618/

4. stol. př. n. l. formu thiasů (např. -•Akadémie nebo škola -+-Epikúrova aj.). - V. t. kultovní sdružení.

Thisbé viz Pýramos a Thisbé Thoás viz Hypsipylé; Ífigenie tholos [2. p. -lu] (řec., ž. r.), budova kruhového půdorysu (rotunda), popřípadě se sloupovým ochozem, obyčejně s kuželovitou střechou, jež měla v různých dobách a místech nestejnou funkci. Typ s nepravou kopulí byl znám už v době mykénské (-mykénská kultura [architektura]). V Athénách na agoře byla th. úřadovnou městské rady, v Delfech starší th. ze 6. stol. a mladší ze 4. stol. s podloubím vně i uvnitř; jejich funkce nejsou známy stejně jako u tholu v Epidauru, pozoruhodné stavby Polykleita ml. ze 4. stol. př. n.1. Tvar tholu mělo i Arsinoeion ( -Arsinoé) na Samothráce, Asklépieion (-+-Asklépios) v Pergamu, Filippeion v -+-Olympii (rotunda makedonským králem věnovaná Filippem II., se sochami jeho rodiny), -+-Lýsikratův chorégický památník v Athénách aj. V helénist. a řím. době sloužila th. často jako stavba hrobková. thrácký hérós (jezdec), jezdecké božstvo uctívané v -+-Thrákii, jehož kult se rozšířil zvl. ve 2. stol. n. l. po Balkáně. Jsou dochovány četně votivní desky jemu zasvěcené. Bývá na nich zachycena jedna ze scén: lovec jede na lov, lovec na lovu, lovec se vrací s kořistí. Lovec bývá doprovázen psem, v jeho blízkosti stojí strom ovinutý hadem. Obsah těchto desek není zcela jasný. Hromadný výskyt svědčí snad o ideovém odporu Thráků proti romanizaci jejich zemé. Obdobným typem jezdeckého božstva je tzv. Dunajský jezdec (na levém břehu stř. a dol. Dunaje). Thrákie (řec. Thráké, lat. Thracia), krajina na severovýchodě poloostrova Balkánského (přibližně dn. Bulharsko). Její obyvatelé, Thrákové, byli rozděleni v četné kmeny, mezi nimiž měli vedoucí úlohu Odrysové. Byly to drsné, bojovné kmeny, jejichž hlavním zaměstná­ ním byl lov zvěře a chov koní; vedle toho byli ceněni jako žoldnéři. V údolích řek (Hebros, dn. Marica, -+-Istros [Dunaj}) se kromě obilí pěstovalo též víno a ovoce. V 7.-6. stol. př. n. l. byly zakládány na pobřeží Th. u Černé­ ho moře řecké obchodní přísta­ vy ( -+-Apoll6niá, -+-Mesémbriá,

Dunajský jezdec, obdoba thráckého héróa, votivní tabulka z 2. stol. n. I. (Nitra)

-+-Odéssos, -+Tomis, -+-Histriá), na Thráckém -+-Bosporu -+-Byzantion, v nejsevernějším cípu Thráckého moře -+-Abdéra. Jimi pronikala do vnitrozemí řec. vzdělanost a v nich se také soustředil výměnný obchod. V 5. stol. př. n. 1. byla Th. sjednocena pod vládou odryských králů, později -+-Filippem II. pod vládou makedonskou. Po smrti -+-Alexandra Velikého (323) při­ padla správa Th. -+-Lýsimachovi. Pak byla opět samostatná, až se na sklonku 1. stol. př. n. 1. stala vasalským státem ~íma (nejprve v letech 29-28 př. n. 1. sev. část mezi Balkánem [Haimem] a Dunajem [-+-Moesie], r. 15 př. n. 1. pak část na jih od Haimu). Za vlády -Claudiovy byla Th. (okolo r. 44 n. 1.) organizována jako provincie (sev. část se nazývala Moesia, již. Thracia). - Významnější thrácká města vznikla teprve v době helénist. (Filippopolis, dn. Plovdiv) a římskě (-+-Hadriána-

polis), i za řim. císařství si však Th. udržela venkovský ráz. Provinciální organizace navazovala na tamější kmenovou organizaci: země byla rozdělena v stratégie, ty se dělily na k6marchie, tvořené jednotlivými vesnicemi (kómai). ~ec. nomenklatura správních okrsků svědčí mimo jiné o pokročilě helenizaci provincie. Pokojný vývoj provincie podporoval až do 3. stol. n. 1. hosp. rozkvět této oblasti. V pol. 3. stol. trpěla však i tato provincie nájezdy barbarských kmenů; tehdy se počala zdejší města opevňovat mohutnými hradbami. Za vlády Diocletianovy (284-305) byla vytvořena diecéze Thracia, jež se dále dělila v řadu provincií. Thrákové byl ie. kmen, který náležel patrně spolu s Makedoňany (-+-Makedonie), Gety a jinými severobalkánskými kmeny na straně jedné a s Frygy (-+-Frygie), Armény (-+-Arménie), Bíthýny (-+-Bíthýnie) apod. na straně druhé, k jaz. větvi

Tib

619/ thrácko-fryžské. Řec. styk s Thráky se neomezoval jen na vzájemné obch. a hosp. vztahy, nýbrž odrážel se např. i v pronikání thráckých kultů do Řecka ( -Dionýsos, -Orfeus, -Bendís, -Arés). Pří­ mým dokladem thráckého jazyka je dosud nerozluštěný nápis na prstenu z bulharského Ozerova, psaný řec. písmem, dále silně porušený nápis na kameni a 75 nápisů na hliněných nádobách; pramenem pro poznání thráckého jazyka jsou thrácká jména místní a osobní. Thrácké obyvatelstvo si zachovalo svou svébytnost, výrazně se projevující v náb. představách (sr. kult tzv. -thráckého héróa, jehož reliéfy pocházejí z 2.-4. stol. n. 1.), po celou dobu císařskou. Jeho zbytky zanikly až v 6.-7. stol. v přívalu Slovanů a posléze Bulharů. Literatura: E. Oberhurnmer, B. Lenk, W. Brandenstein, A. Beck, G. Kazarow (Kacarov), RE (VI A, I, sl. 393-551); J. Wiesner, Die Thraker, 1963; D. Dečev, Charakteristik der thrakischen Sprache, 1952; týž: Thrakische Sprachreste, 1957; Ch. M. Danov, Drevna Trakija, 1968.

Thrasybúlos [2. p. -la], vůdce athénských demokratů koncem -peloponnéské války. Za vlády -třiceti tyranů r. 404 př. n. I. odešel do vyhnanství. V čele athénských emigrantů porazil r. 403 za pomoci thébských demokratů vojsko oligarchů a v Athénách zavedl opět demokratickou ústavu. Za -korintské války se pokoušel obnovit vliv Athén na thráckém a maloasijském pobřeží a v bojích v Pamfýlii r. 388 padl. - Životopis Th-lův napsal Cornelius Nepos. Thrasyllos [2. p. -la], athénský vojevůdce za -peloponnéské války, velitel samského loďstva. Jako -stratégos byl po bitvě u -Arginús r. 406 př. n. I. společně s dalšími pěti stratégy popraven za to, že že se po vítězné bitvě nepostaral o pohřbení athénských padlých. Thrasymachos [2. p. -cha] z Chalkédonu v Bíthýnii, významný řecký sofista a rétor 2. pol. 5. stol. př. n. I. Vystupuje jako jeden z diskutujících v Platónově Ústavě, kde hájí myšlenku, že spravedlnost je to, co je prospěšné silnějšímu. „Silnějším" mínil Th. ty skupiny občanů, které mají ve státě převahu. V demokratickém zřízení platí za spravedlivé takové zákony, které prospívají vládnoucí většině, v oligarchických státech naopak takové, které zajišťují vládu menšiny, apod. Překlad:

thrénos lyrika

ZPM (řec.)

viz lidová

píseň;

Thúkýdidés [2. p. -ida] 1. syn aristokratické vůdce Melésiův, strany v -►Athénách (v pol. 5. stol. př. n. 1.). Nezištností a řečnickým nadáním si získal mnoho přívrženců pro opozici proti -+Perikleovi. R. 443 byl vyobcován -+ostrakismem; 2. syn Olorův, řecký historik, narodil se (r. 460) i zemřel (po r. 400 př. n. 1.) v Athénách. V letech 424-404 žil ve vyhnanství, sbíraje materiál pro své dílo. Vylíčil v něm v 8 kn. dějiny -peloponnéské války (431-404), ale dospěl jen do r. 411. Neomezil se však výhradně na líčení válečných let a událostí; často z potřeby to či ono vysvětlit učinil buď odboč­ ku do vzdálenější historie, nebo exkurs zeměpisný. Metodologicky je zvláště pozoruhodný úvod k jeho dílu, zv. archaiologiá, ve kterém je načrtnuto počáteční období řec. dějin v jejich progresívní vývojové linii. K objasnění kořenů, z nichž vznikla peloponnéská válka, slouží i výklad o vzniku a vývoji -+athénského námořního spolku během tzv. pentékontaetie, tj. padesátiletí po odražení perských útoků na Řecko r. 479 př. n. I. Th. je zakladatelem vědeckého dějepisectví. Ke svým pramenům přistupoval kriticky, vyloučil z dě­ jin božské zásahy, hledal ve všem přirozené příčiny a události vysvětloval nejčastěji z mocenských a hosp. poměrů. Důsledným dodržováním zásady, aby hist. dílo nebylo pouhým zábavným čtením, nýbrž aby poskytovalo také praktický užitek, položil základy děje­ pisectví pragmatickému. Ve svém výkladu, který soustředil v ucelenou jednotu, postupoval důsledně chronologicky po jednotlivých letech, a třebaže vcelku psal hutným slohem, tu a tam do něho vkládal i přímé řeči a dialogy, buď aby své vyprávě­ ní zpestřil, nebo aby vzbudil větší zdání autentičnosti. Tam, kde můžeme Th-idovy údaje kontrolovat podle přímých pramenů, hlavně nápisů, docházíme k potvrzení jeho věrohodnosti. Pieklad: Jan Konůpek, Thukydidovy dejiny váky peloponnéské, 1906, 1908, 1909; F. Stiebitz, Perikleova řeč nad padlými, 1946. Literatura: J. Dobiáš, Dějepisectví starověké, 1948.

Thúlé, nejsevernější část obydleného světa, ležela podle popisu -+Pýthea z Massalie šest dní plavby na sever od -+Británie. Podle Plinia (Nat. hist. 4, 103) nenastává během letního slunovratu v Th. noc. Není jisté, zda šlo o dn. Island či Norsko. Jiní autoři označovali jménem Th. pravděpodobně

některý

z dn. Shetlandských ostro- Řím. básníci označovali názvem ultima Thule (nejzazší Th.) odlehlé a neznámé krajiny. vů.

Thúrioi [2. p. -ií], řecká kolonie v severním Bruttijsku (-Bruttii), založená z podnětu -Perikleova r. 444/3 na místě rozbořené -Sybaridy. Jejího založení se účast­ nil -Hérodotos, -Empedoklés z Akragantu a -Prótagorás z Abdéry. Th. byly soupeřem nedalekého -Tarentu, proti němuž se spojily s Římany a přijaly r. 282 řím. posádku. R. 193 př. n. I. se staly řím. kolonií s tzv. latinským právem. V ůrodněm okolí se dařilo obilí, ovoci, fíkům a vinné révě. Výzkumem byly zjištěny archaické nálezy pocházející ze svatyní v někdejší Sybaridě, dále pozdně klasické a helénist. hroby a řím. -villa. Thyestés viz Atreus thyrsos Dionýsos

(řec.)

viz

Tiberinus viz bohové

bakchantky; říční

Tiberis [2. p. -ru] (dn. Tevere), Tiber, druhá největší řeka v Itálii, na horním a středním toku přiro­ zená hranice mezi Etrurií a -Umbrií (resp. Sabinskem), na dolním toku protékající Římem. V antice důležitá vodní cesta pro osobní i nákladní dopravu. Při ústí T-ru ležel přístav -Ostia. Tiberius. T . Claudius Nero Caesar Augustus [2. p. -ia -ia -na -a -ta], římský císař (* 42 př. n. I., vládl 14-37 n. 1.), syn -Livie Drusilly adoptovaný -.Augustem. Za vlády Augustovy se vyznamenal jako vojevůdce hlavně v Podunají a Germánii : r. 5 n. 1. dosáhlo řím. vojsko pod jeho velením Labe, r. 6-9 přispěl podstatnou měrou k potlačení povstání v Pannonii. Jako císař projevoval neobyčejnou rozvážnost, hlavně v otázkách hosp. a v zahraniční politice. Finanční krizi, jež se začala projevovat již koncem vlády Augustovy, čelil hospodárností; omezil i výdaje na podpory lidu. Nepokoje vprovinciích (sev. Afrika, Thrákie, Galie [1]) se mu podařilo i za těž­ kých hosp. podmínek překonat a udržet v říši klid. Méně příznivé byly vnitřní polit. poměry v Římě. Vztah mezi senátem a císařem se T-iovy vlády přiostřil: během císař učinil některá opatření na posílení své autority a opíral se o -praefecta (C 2) praetorio -Seiana, který živil jeho podezíravost a poskvrnil jeho vládu krutým na-

Tib

620/

kládáním se senátory i s c1sarovými příbuznými ( --Agrippina St.). Od r. 26 žil T. mimo Rím na ostrově --Capri (Capreae insulae), a tam také r. 37 zemřel. Hodnocení T-ia jako c1sare i osobnosti je v mnohém sporné. Příkré odsouzení, kterého se mu dostalo od Tacita (Ann. 1-6) na rozdíl od hodnocení Velleia Patercula a Suetonia- je jistě jednostranné. Neshody se senátem měly i své objektivní příčiny. T. projevoval hlavně v prvních letech své vlády zkušenost, rozvážnost, hospodárnost i jiné kladné osobní vlastnosti, jako nechuť vůči pochlebenství, smysl pro svobodu slova. Palác Literatura: E. Ciaceri, Tiberio successore di Augusto, 1934; E. Kornemann, Tiberius, 1960. Básnický portrét T-iův vykreslil J. S. Machar v knize feuilletonů. Pod sluncem italským, 1918.

Tibullus. Albius T. [2. p. -ia -la], *asi 55, t asi 17 př. n. I., římský elegik, člen básnického kruhu --Messalova. Ze 4 kn. elegií, zachovaných pod jeho jménem, jsou jen prvé dvě celé Tibullovy. Ač žil v rušné době, nezajímal se nijak zvlášť o otázky politické. Hl. motivem pro něj byla láska, v 1. kn. k Delii (vl. jm. Planii), v 2. kn. k zištně Nemesidě, dále oslava míru, odpor k válce, touha po idylickém životě venkovském, sny o „zlatém věku", spokojenost s málem. T-lovy elegie vynikají pů­ vabem, citovostí, prostým slohem; nejsou zatíženy rétorickými ozdobami ani učenými narážkami. V 3. kn. jsou plody T-lova napodobitele Lygdama (pseudonym), ve 4. kn. cyklus snad Tibullův o -Sulpicii a její vlastní básničky. Překlad: R. Mertlík, Láska a mír, 1949; týž: Triumvirové lásky, 1964. Literatura: M. Swoboda, Albius Tibullus, 1969.

Tibur (dn. Tivoli), město v --Latiu na levém břehu řeky Anio, která tu tvoří četné vodopády; člen latinského spolku, za císařské doby municipium, s významným chrámem Herculovým (nyní vestavě­ ným do továrny na papír). Od sklonku republiky oblíbené letní sídlo bohatých Římanů, kteří tu měli své villy. Nejproslulejší z nich je villa císaře Hadriana (it. Villa Adriana), kterou dal postavit mezi r. 118 a 138 na rovině pod městem jako rezidenční sídlo (s parkem rozsah 70 ha). Z komplexu staveb různého určení a rozmanitých slohů i půdorysů s použitím všech druhů kleneb (palác, tři divadla, řec. a lat. knihovna, thermy, paléstra, stadion, sloupořadí, Sarápeion,

granem I. jako nové hlavní město jeho říše. Našli v něm domov četní Řekové, kteří byli nuceni vystěho­ vat se z --Kappadokie a --Kilikie. Za třetí války s Mithradatem VI. dobyl T-ty (r. 69 př. n, I.) --Lucullus.

Tigris viz Mesopotamie

Tímaios [2. p. -ia] 1. řecký historik sicilského původu, * v pol. 4. stol. př. n. I. (dožil se 96 let). Napsal rozsáhlé dílo věnované dějinám řec. západu, především Sicílie, do zač. 1. --punské války, a to z hlediska protikladu mezi Řeky a „barbary". Obsahovalo též některé zprávy o Itálii-, Hadrianův v Tiburo, část tzv. Kartágu a Řecku. Zachovaly se teatro rnaritthno z něho jen zlomky; časově navázal na T-ia --Polybios; -2. --Platónův tzv. teatro marittimo druh dialog, pojmenovaný po hlavním --nymfaia, dále nymfaion ve tvaru mluvčím, pýthagorovci Tímaiovi stadionu) jsou jen mohutné zříce­ z Lokrů v již. Itálii. niny. Hadríanus napodobil nejen stavby, nýbrž i krajiny, které se Timgad viz Thamugadi mu na jeho cestách zalíbily (např. údolí Tempé, egyptský Kanópos podlouhlé údolí s umělým jezerem, tímokracie (z řec. tímé hodnocení, připomínající nilské rameno u Mem- ocenění, kratos moc, vláda), ústavfidy). Umělecké památky ve ville ní forma, v níž jsou politické povinnalezené obohatily mnohé soukro- nosti, a proto i polit. práva, stanomé sbírky i muzea (Vatikán, Louvre veny podle výše majetku. V Athéaj.). Od r. 1954 zůstávají nové ná- nách byla t. zavedena ústavou lezy na místě, např. řím. kopie --Solónovou (ze začátku 6. stol. Venuše Knidské (--Práxitelés), př. n. I.), v Římě tzv. --serviovAmazonky --Feidiovy, Amazonky ským zřízením. --Polykleitovy, karyatid z -+ErechTímoleón [2. p. ~eonta], korintský theia. vojevůdce v 2. pol. 4. stol. př. n. I. Ticinus [2. p. -nu] (dn. Ticino), R. 341 ho povolali na pomoc odpřítok Pádu, stékající z Alp a pro- půrci tyrannidy v -► Syrákúsách; tékající na horním toku jezero T. donutil --Dionýsia II., aby se lacus Verbanus (dn. Lago Maggio- zřekl vlády, a zavedl v Syrákúsách re). U T-nu byla svedena za 2. kompromisní oligarchicko-demopunské války r. 218 př. n. I. bitva, kra tické zřízení. Vytlačil Kartágiňa­ ve které Hannibal porazil řím. ny ze Sicílie a ve většině měst vojsko vedené konsulem Publiem obnovil umírněnou demokracii. Po osmi letech složil svou moc. ŽiCorneliem --Scipionem (2). votopis T-eontův napsali Cornelius Tigranés [2. p. -na], jméno něko­ Nepos a Plútarchos. - V. t. řecko­ lika arménských králů. - T. I. kartáginské války; Sicílie. Veliký (vládl přibližně 94 př. n. l. až 56 př. n. 1.) rozšířil arménské Tímomachos [2. p. -cha] z Bykrálovství až do nitra Asie a Sýrie. zantia, řecký malíř snad z 1. stol. Na hranicích Mesopotamie a Armé- př. n. I. V kopiích z Herculanie založil město -Tigranokertu. nea a Pompejí se zachoval jeho Jako zeť --Mithradata VI. Eupa- obraz Médeie, která se chystá tora se dostal do války s Římem. zavraždit své děti; originál věnoval R. 69 př. n. 1. obsadil Tigranokertu Caesar (spolu s T-chovým obrazem -Lucullus, r. 65 se T. vzdal Aianta) do chrámu Venuše, zv. --Pompeiovi (1); podržel sice na- Genetrix, v Římě. Po formální dále království, ztratil však Sýrii a stránce je příznačné, že se T. Kappadokii a vzdal se všech svých v používání barev omezil na tónovanou hněd, zeleň a karmín; přitom výbojů. projevuje vynikající smysl pro Tigranokerta (Maijafariquin), znázorňování duševních hnutí až město na hranicích Arménie a divadelně zdůrazněných. Mesopotamie, založené v 1. stol. př. n. I. arménským králem --Ti- Tímón z Fleiúntu, asi 320-230

621/ př.

n. I.,

Tir

řecký

filosof, skeptik, žák ( -skeptikové). Psal filos. spisy a dramata, zachovaly se však pouze zlomky z jeho hexametrických pamfletů na filosofy,zv. Silloi (Posměšky [řec. sil/os = šilhavý]).

Pyrrhónův

Tímón-Misanthrop (z řec. míseó nenávidím, anthrópos člověk), pololegendární Athéňan Perikleovy doby. Po ztrátě majetku, opuštěn přáteli, stal se zatrpklým samotářem. Zmiňuje se o něm několik řec. autorů, - ► Lúkiános mu věnoval celý dialog. Látku zpracoval i Shakespeare (Tímón Athénský) a Moliere (lvfisanthrope). Tímotheos [2. p. -ea] 1. z Mílétu, * okolo pol. 5. stol., t kolem 360 př. n. I., řecký lyrický básník a hudebník, vynikl hlavně skládáním -►nomů (2). R. 1902 byl na egyptském papyru objeven dlouhý zlomek textu jeho slavného nomu Peršané o vítězství Reku u Salamíny; melodie, která v něm byla hlavní složkou, však zachována není. 2. T., athénský admirál, * asi 411, t 354 př. n. 1., syn --Konónuv. Byl činný zejm. při založení nového -►athénského námořního spolku. Několikrát porazil na moři -.Spartu a její spojence. Zemřel r. 354 ve vyhnanství v -.Chalkidě. - Životopis T-eův napsal Cornelius Nepos. 3. T., řecký sochař z 1. pol. 4. stol. př. n. l. Zúčastnil se sochař­ ské výzdoby Asklépiova chrámu v Epidauru a -.mausóleia v Halikarnássu. V řím. kopiích je zachována zvl. jeho socha Lédy s labutí. Svým stylem navázal na Feidiovy žáky, použitím transparentní drapérie dodával svým dílům rázu až rafinovaného. Tiro. Marcus Tullius T. [2. p. Marka -ia -na], * asi 104, t 4 př. n. 1., propuštěnec, tajemník a přítel Ciceronův. Napsal Ciceronův životopis, vydal některé jeho řeči, sebral a publikoval jeho korespondenci. T-nova vlastní pojednání o lat. gramatice a o rozmanitých vědeckých otázkách se nezachovala. Vynalezl zvláštní systém těsnopisu (-.notae Tironianae). tirónské nianae

značky

Tíryns, půdorys hradu 1 Hlavní brána, 2 zadní branka, 3 propylaje k prvnímu nádvoří, 4 hradba s chodbou a komorami, 5 vnitřní propylaje k vlastnímu paláci, 6 hlavní megaron, mu:lské, 7 :lenské megaron, 8 volné útočištní prostranství

viz notae Tiro-

Tíryns [2. p. -nthu], významné středisko -.mykénské kultury v Argolidě (u dn. vsi Palea Nafplia), nedaleko mořského pobřeží. Vlastní hrad byl opevněn v době okolo roku 1400, celé návrší okolo r. 1300 př. n. 1. Hradební zed z hrubě

přitesaných balvanů a nepravidelných kusů kamene (tzv. kyklópská)

byla široká 7-8 m, vysoká asi 20 m. Do hradby byly na již. a jz. straně vestavěny řady malých místností, zaklenutých nepravou klenbou a spojených chodbou. Na vlastní hrad se vcházelo úzkým koridorem mezi dvěma hradbami,

pak dvěma branami ( -.propylajemi) na první a druhé nádvoří; v průčelí druhého nádvoří stála hlavní síň paláce (megaron), reprezentační místnost vládcova obydlí a zároveň středisko kultu. Vedle ní bylo ještě menší megaron, k oběma přiléhaly další obytné a hospodářské budovy.

622/

Tír

manů (Řekové je neznali), a to postupně v císařské době, překládaly i do řečtiny.

kdy se pak Příslušník

stavu senátorského (-.senatores) byl označován vir clarissimus (,,nejjasnější"), jezdeckého ( -.equites) vir egregius (,,výborný"); tituly příslušely též jednotlivým úřadům, např. prefekt prétoriánů (--praefectus [C2]) se nazýval vir eminentissimus (,,nejznamenitější"), jiní prefekti měli označení vir perfectissimus (,,nejdokonalejší"). Počet titulů se rozrostl zvl. za dominátu, kdy jejich užívání bylo přesně vymezeno a objevily se i neosobní výrazy (magnificence apod.), jež pak přešly do střv. a některých se užívá podnes; to platí vlastně i o označení pán (-.dominus). Čestné tituly císařů vznikají už poč. doby císařské, kdy byl Octavianovi dán název -.Augustus ( = Vznešený). Tohoto názvu pak užíval každý císař za svým vlastním jměnem. Rovněž tak všichni císařové (kromě několika výjimek v 1. stol. n. I.) uváděli před svým jménem titul Imperator Caesar (např. !mp. Caesar M. Aurelius Antoninus Augustus). Za označením Aug. pak následovaly další čestné názvy, utvořené např. podle vítězných tažení (Germanicus apod.) nebo na označení vlastností (Pius -~ zbožný apod.). Od Augusta se vyskytuje též titul -.Pater patriae.

Tíryns, chodba v př. n.1.

hradbě,

13. stol.

V T-nthu byly též nalezeny ojedi- machie) -.Diovi a ostatním -.bodoklady lineárního písma B hům olympským a byli svrženi do (-.písma egejská). -.Tartaru. Títánem bývá zván též -.Prométheus, syn Títána Tísifoné viz Erínye iapeta. - Títánstvím se již ve stv. rozuměl nadlidský boj proti útlaku, Tissafernés [2. p. -na], perský a to podle Aischylova pojetí postavy -.satrapa v -.Sardech. V posled- Prométheovy. ních letech -.peloponnéské války Obrazy: Rubens, Pád Titánu (okolo zasahoval významně do řec. záleži- 1635); A. Feuerbach, Pád Titánů, 1879. Nástropní malby: V. V. Reiner, Pád Títánů, tostí. Informoval krále -.Arta1718 (v Černínském paláci v Praze); Carlo xerxa II. o -.Kýrových přípravách Carlone, Diův zápas s Titány, 1727-30 k tažení proti němu. Zásah T-novy (v Clam-Gallasově paláci v Praze); G. jízdy rozhodl o výsledku bitvy Pietro Scotti a G. Battista Zaist, Boj bohů s Titány, asi pol. 18. stol. u -•Kúnax. Za války Persie se olympských (v Colloredo-Mansfeldském paláci v PraSpartou byl po porážce u Sard ze); A. F. Maulbertsch a M. Michl, Pád (r. 395 př. n. 1.) sesazen a na roz- Títánů (v cyklu Dějiny lidstva ve Strahovském klášteře v Praze), 1794. - Báseň: J. kaz Artaxerxův popraven. Vrchlický, Sbor uvézněných titanův (Nové nělé

zlomky epopeje, 1895).

Títáni, v řecké mytologii starší gen_erace bohů, děti -.Gáie a Tith6nos viz Éós -.Urana; nejmocnější z nich, -.Kronos a Rheia, vládli světu. T. titulatura. Tituly na označení staustoupili po krutém boji (Títáno- vovské příslušnosti vznikly až u Ří-

Titus. T. Flavius Vespasianus [2. p. -ta -ia -na], římský císař (* 39, vládl r. 79-81), syn --Vespasianův. Po svém otci se ujal r. 69 vedení -.židovské války; ukončil ji vyvrácením Jeruzaléma r. 70 n. I. Těhož roku se stal otcovým spoluvladařem. Byl jako císař oblíbený, jeho mírná vláda je ve stv. zprávách velmi chválena (amici, diem perdidi [-.Sent.]). Vládl ve shodě se senátem, byl štědrý k lidu, dal zbudovat řadu staveb, zejm. dokončil velký amfiteátr, zv. Colosseum (-.Koloseum). Tzv. Titův oblouk na foru v Římě byl vystavěn až po jeho smrti jako památka na vítězství v židovské válce. Reliéfy v průcho­ du stavby zobrazují triumfální průvod s válečnou kořistí z dobytého Jeruzaléma. Na atice, v níž byla možná uložena císařova urna, je věnovací nápis. Za Titovy vlády došlo r. 79 ke zkáze Pompejí, Herculanea a Stabií při výbuchu Vesuvu. - Životopis Titův napsal Suetonius, dalším pramenem je 66. kn. Diona Cassia. Vyobrazení: Viviano Codazzi, Titův oblouk a Farnéské zahrady, olej na plátne, asi 1630-34 (v obrazárně Pražského hra-

du). - Zhudebnení: W. A. Mozart, La clemenza di Tito (opera složená ke korunovaci Leopolda II. za čes. krále 1791, na text P. B. Metastasia z r. 1734).

Tityos [2. p. -tya], syn Gáie (Zeme), obr, jenž se pokusil zneuctít --Létó a byl usmrcen šípy jejích dětí -►Apollóna a -.Artemidy. V podsvětí leží natažen na zemi a dva supově mu vyklovávají játra, která mu však pokaždé znovu narostou. - T. je zobrazen na vlysu -►Pergamského oltáře.

tkalcovský stav viz textilní výroba (2)

tkaní viz textilní výroba (2) tkaniny. V Řecku i Římě se vy-

623/

toa

ní. Jemné plátno se tkalo ze lnu, který se po vochlování ještě naklepával. Velmi se cenilo plátno jemné, husté a bílé. Z hrubšího plátna se dělaly ručníky; ze speciálně upravených vláken lnu (i konopí) se splétaly i sítě a lana. Bavlněné. Bavlna se ve stv. pě­ stovala jen ve vých. Indii a Horním Egyptě, kde se i zpracovávala a tkaniny se dovážely do Středomoří ( --obchod). Technika jejich výroby není těměř známa. Konopné. Tkaniny z konopí se v Řecku ani v Římě nenosily, ale užívalo se jich v Thrákii. V Hispánii se tkaly látky z rostliny podobného druhu - spartum, jejich pletivo však nebylo právě kvalitní. Hedvábné. Hrubší tkaniny při-

Euboii. Zhotovovaly se z nich nejčastěji šátky na hlavu, ubrousky, ručníky, úmrtní rubáše a také knoty.

Titův

oblouk v 'Rimě, po r. 80 n. 1. (za ním forum Roman um)

ráběly různé

druhy tkanin (-.textilní výroba), jež lze rozlišovat podle suroviny, z níž byly zhotoveny: Vlni né. Vlna se cenila buď podle hustoty a délky vlasu nebo podle barvy. Lepší druhy se získávaly zaváděním lepší rasy ovcí, nap ř . řec. ovce se pěstovaly v Itálii, arab. a eubojské chovali Ptolemaiovci v Egyptě. Kvalita vlny se zvyšovala i uměle, např. v Mílétu, Attice, Megaře (na lsthmu) a Tarentu se ovce přikrývaly kůžemi. Za nejkvalitnější se pokládala vlna čistě bílá. Tkaly se i látky se vzory, z Orientu převzali Řekové a Říma­ né techniku pestrobarevného pletení. Zvlášť drahocenné látky se buď protkávaly zlatem nebo ·se dokonce zhotovovaly zvláštní technikou látky pozlacené. Lněné. Len se různil v kvalitě jak podle původu, tak podle zpracová-

cházely z Assýrie, popř. Sýrie, kde se vyráběly z vláken volně žijícího bource morušového; podobného druhu byly i látky z Kóu ( ->-Kós). Jemné byly tkaniny čínské, jež se dovážely někdy hotové, jinak se dopravovala hedvábná příze nebo hrubé přírodní hedvábí. Původně se nosily i látky polohedvábné, čistě hedvábně tkaniny byly obvyklé až od 3. stol. n. 1. Teprve za lustiniana I. (527-565) bylo ve východořím. říši zavedeno pěstování bource morušového. Ze zvířecí srsti. Srst dlouhosrstých koz se spřádala v Hispánii, Africe (Syrty), Frygii a Kilikii, kde se tkaly rovněž hrubé látky na pokrývky, pláště, boty a pytle. Vzácné byly tkaniny ze srsti bobří, zaječí a velbloudí. Osinkové (asbestové). Tkaniny z vláken asbestu se vyráběly porůznu, hlavně však v Karystu na

toaletní potřeby Řeků byly prostě: tělo omývali vodou, do které přidávali v nejst. dobách sodu, později používali různých náhražek

mýdla a teprve ve 4. stol. n. 1. mýdla, popř. s vonnými přísadami. Pokožku natírali olejem, později vonnými mastmi, které uchovávali v menších nádobkách (-~·lékythos). Časem se rozšířilo používání voňa­ vek, které uchovávali ve štíhlých nádobkách (alabastra) nebo v kulovitých aryballech. Ženy si černily obočí a řasy, rty a tváře potíraly červení a pleť líčily bělobou a kří­ dou: barviva bývala rostlinná. Chloupky z těla se odstraňovaly přípravkem zv. psílóthron, na čištění uší měli zvl. lžičku (ótoglyfis) a na zuby párátko z brku, kovu, ze dřeva (odontoglyfon). Řimané používali více druhů t-ch p-b: nůžek (forfex) k úpravě vlasů a vousů, břitvy (novacula), pinsety (volsella) k odstraňování chloupků, znali i depilační pastu (psilotrum). Římanky si upravovaly účesy vlásenkami (capillamentum) a podložkami (orbis) a zdobily stužkami (vittae), čelenkami a jehlicemi. Byly i přípravky proti vypadávání vlasů. Oleje a vonných mastí používali Římaně stejně jako Řekové, mýdla až ve 4. stol. n. 1. Obličej si zkrašlovali pudrem a líčidlem. Pro zjemnění pleti si dávaly ženy na obličej kašovité obklady nebo náplasti. Byly známy různě červeně na tváře a rty (fucus, purpuriscum, rubrica), bílě líčidlo (creta), sinavé (cerussa) k podmalování očí, čerň na obočí a řasy (fuligo) i prostředky k barvení šedivých vlasů i skutečnému odbarvování (zejm. tmavých vlasů na světlé nebo měděné). Užívalo se k tomu hl. rostlinných látek; častě jsou zmínky o tzv. sapo (pomádě ze skopového loje a bukového popele), dovážené ze sev. Galie a Germánie. ->-Zrcadla (speculum) byla bronzová nebo stříbrná, obvykle ruční s držadlem, na zadní straně s výzdobou rytou nebo reliéfní. Česali se hřebenem (pecten) kostěným, dřevěným nebo kovovým, na jedně straně hustším, uši si ošetřovali kostěnou nebo kovovou lžičkou (auriscalpium). Pro desinfekci úst měli aromatické vody nebo pastilky, znali i kartáček na zuby. Škrabátka (řec. stlengis, lat. strigilis) kovového nebo kostěného používali zápasníci k seškrabování písku a prachu po cvičení, používalo se ho však i v kosmetice k roz-

toa

624/

tírání vonných mastí a k lehkým Všechny teoret. výsledky chtěli masážím. Většina kosmetických sjednotit systematikové, z nichž úkonů se prováděla při koupeli nejzdařilejší pokus vypracoval nonebo po ní. - V. t. hygiena. voplatónik Aristides Quintilianus (asi 3. nebo 4. stol. n. 1.), autor toga (lat.) viz oděv zachovaného díla Peri músikés (O hudbě), kompilace čerpající čá­ togáta viz komedie (B) stečně z Aristoxena, částečně ze starších autorů. Tomis (řec. též Tomoi, lat. Tomi; Nejmenší jednotkou ant. tónově­ dn. Constan/a v Rumunsku), řecká ho sy!itému byl tzv. tetrachord, tj. osada na západním pobřeží Černého skupina čtyř po sobě jdoucích tónů, moře, založená v 7. stol. př. n. 1. v celkovém rozsahu čisté kvarty. z -Mílétu; v řím. době středisko Nejdůležitější tetrachord je dórský, čilého obchodu s vnitrozemím. který obsahoval (v sestupném smě­ Místo vyhnanství a smrti řím. bás- ru) řadu dvou celých tónů a 1 půl­ níka -Ovidia. tónu: agfe. Připojením obdobněho tetrachordu ve vzdálenosti celého tónový systém. Antická -.hudba tónu vzniká dórská stupnice e' ď neznala polyfonii (mnohohlas), až c' h/agfe, hlavní stupnice řecká. na zpěv v oktávách ve sborovém Tím však nebyly vyčerpány všechny zpěvu. Její ráz byl čistě melodický. tóny v hudbě od tleků používané. Základní řec. stupnice se shoduje Připojilo se proto po jednom dórs dnešní, tj. po dvou, popř. třech ském tetrachordu nahoře i dole, a celých tónech se vkládá vždy jeden to tak, že nejvyšší (popř. nejnižpůltón. Ant. notace měla však jen ší) tón dosavadních tetrachordů význam relativní, protože tlekové tvořil současně nejnižší (nejvyšneznali absolutně udávanou výšku ší) tón nových tetrachordů. Tak tónu. Ant. učení o intervalech vznikla stupnice H-h', ke které uznává za konsonanty jen oktávu, pak byl ještě k doplnění dvojoktákvintu a kvartu. Ačkoli pýthagorov- vového systému připojen 1 celý ci (-Pýthagorás) došli v teoret. ,--, určování intervalů čistě matematictón. A/Hcdefga/h c' ď e' f' g' a' h'. ky k závěrům platným většinou i..-......i L...---.1 podnes, jejich číselné úvahy nebyly J měna jednotlivých tónů byla teorií hudby, nýbrž součástí fyziky, akustikou. Nejvýznamnějšími většinou odvozena od polohy pří­ představiteli těchto tzv. kanoniků slušňé struny na kithaře a přísluš­ byli -Eukleiděs ( -matematika [3]) ného tetrachordu. Nejdůležitějším a Klaudios -Ptolemaios. Proti nim tónem celé stupnice odpovídajícím stála škola Aristotelova, tzv. har- moderní tónice je střední tón monikové, kteří zkoumali melodic- (mesé) a. tlec. tóniny zvané harmokou stránku hudby, při čemž sta- niai nesmíme však srovnávat s dn. věli nejvýše požitek sluchový. Nej- tóninami vzniklými na podkladě cennější je tu dílo -Aristoxenovo, harmonického akordu, protože jsou jež podává ůplnou a systematickou jen oktávovými výseky z uvedeného teorii hudby v duchu Aristotelově. tónového systému, založeného na

tetrachordu. Rozlišuji se podle sledu celých tónů a půltónů: e'l ďl c'l 12 hl / al gl /1 /2 e dórská ďl c•112 hl al/ gl p12 eI d fryžská c'l/2 hl al gl / p12 el dl c lýdská tlekové připisovali těmto tónovým systémům rozličný charakter (éthos): dórská tónina se hodila svou vážností ke skladbám slavnostním, které působily i na zušlechťování povahy .lidí, tónina Jryžská se vyznačovala vzrušivou vášnivostí, podněcovala mysl až v mystickou extázi, kdežto lýdská vyjadřovala měkkost, jemnost a vyvolávala smutně nálady. Každá z těchto tří stupnic je sestavena ze dvou stejně vybudovaných tetrachordů. Z každé z těchto stupnic bylo pak odvozeno po dvou stupnicích vedlejších, označovaných předponami hypo- a hyper-, a to tak, že u hypotónin byl horní tetrachord základní tóninou připojen dolů, u hypertónin spodní tetrachord nahoru. V obou případech takto vzniklá sedmistupňová škála byla připojením jednoho celěho tónu nahoře (dole) doplněna na osmistupňovou, jak je vidět z tabulky.

Prenosná bronzová kamna na dřevené uhlí (Neapol)

Hypocaustum (pilíi'ky pod podlahou), Carnuntum

,----,

e f g a I h c' ď e' dórská ·= - ,• I 1 1 A H C ďef'g a I 'h c' d' if' g' a' h' hypodórská hyperdórská S dnešními tóninami jsou totožny řec. stupnice transponované podle libovolného vyššího nebo nižšího tónu. Nutnost této transpozice byla vyvolána techn. povahou nejdůle­ žitějšího řec. -hudebního nástroje, kithary, která měla jen 8 strun pro stupnici e f g a h c' ď e' . Úplné využití dvojoktávového systému bylo na tomto nástroji vyloučeno, takže se ostatní tóniny odvozené od základní dórské stupnice musely

625/ získávat přeladěním jednotlivých strun. Ant. diatonika je ve shodě s dn. pojmem diatoniky. Naproti tomu chromatika mající podle dn. pojetí 6 tónů e,f,fis, g, gis, a, v pěti půltónových intervalech, vycházela v antice opět z tetrachordu a měla jen 4 tóny v intervalech 1/2, 1/2, 1 1/2 (e, f:, fis, a). Enharmonika pak používala ještě menších intervalů, zvl. čtvrttónů, ale zase jen v rámci tetrachordu. Ale zde lze mluvit již jen o hud. teorii, nikoliv o hud. praxi. - V. t. hudba. topení. Nejrozšířenějším topeništěm po celý stv. byl -+-krb. Vyvinul se z ohniště a sloužil hlavně k pří­ pravě pokrmů. U Řeků stával v megaru, v řím. domě byl v atriu (-+-dům [1; 3]). Kouř z krbu odcházel otvorem ve stropě. Na ohřívání rukou a pro vytápě­ ní menších místností se používalo kovových nebo hliněných pánví, popř. přenosných kamínek; topilo se v nich dřevěným uhlím, které vydává méně kouře než dřevo. Tato kamínka - často bohatě umělecky zdobená - mívala rozličné tvary. V jejich horní části býval někdy za; azen kotlík na ohřívání vody. Na zač. 1. stol. př. n. l. vynalezl v Římě C. Sergius Orata topení horkým vzduchem - hypocaustum (z řec. hypo = pod, kaustos =- spálený), ,,spodní topení". V místnosti vytápěné tímto nejst. ústředním topením spočívala podlaha na cihlových sloupcích 80-100 cm nad zemí. Horký vzduch á knuřové plyny z topeniště, které bylo" pod úrovní podlahy vně místnosti, procházely pod podlahou a vyhřívaly mísrnost zespodu. Potom stoupaly prostorem mezi dvěma zdmi nebo kanálky z dutých cihel jako komínem nad střechu. Takto se zprvu vytápěly hlavně -+-lázně, později se hypocaustum zavádělo i do obytných domů, zvl. v sev. provinciích. U nás se z něho zachovaly zbytky na -+-Mušově a na --+-Stupavě. Jako topiva se používalo ve stv. dřeva a dřevěného uhlí, které se pálilo v milířích podobným zpúsobem jako někde ještě dnes. Význam hnědého uhlí, rašeliny a antracitu byl zcela nepatrný. O kamenném uhlí nelze s jistotou říci, zda bylo ve stv. známo. topos (řec. ,,místo"; mn. viz locus communis

č.

topoi)

toreutika (od řec. toreuein, vytepávati), výroba kovových nádob a předmětů z tepaného plechu, začala na řeckém ůzemí v 3. tis. př. n. l., na Krétě byly od poč. 2. tis. nádoby

zdobeny reliéfy vybíjenými zevnitř. Detaily byly dokončovány rytím (z vnější strany), často se používalo dřevěných matric (zlaté poháry z --+-Vafia). V ant. Řecku se t. rozvinula od 8. stol. př. n. l., výrobou tepaných nádob a zbroje (přilby) proslul zejm. Korint. Nádoby byly vyráběny z bronzu, zlata, stříbra a élektra ( --+-kqvy) v různých rozměrech, často jsou zdobeny ornamentálními vlysy, figurálními reliéfy a drobnými aplikami (zvířecí figury, lidské hlavičky, rostlinné ornamenty). Vzácnou ukázkou řec. toreutického umění jsou zlaté nádoby nalezené v tzv. pokladu z Panagjurište (v dn. jižním Bulharsku). V Itálii vynikla kromě výroby v řec. městech t. etruská (od 7. stol. př. n. l.) a severoit. výroba --+-situl; zvláštní ráz měly kovové nádoby vyráběné v černomořských městech podle vkusu skythských zákazníků ( --+-skythské umění). Od 4. stol. př. n. l. je známa technika soustružení nádoby na dřevěném jádru: tímto způsobem je vyrobena většina řím. kovových nádob, které byly dováženy též na naše území ( -+-území ČSSR v době římské). Literatura: B. Svoboda - D. Cončev, Neue Denkmaler antiker Toreutik, 1956.

tra pečně

doložen. Jeho pozůstatky se zde shledávají ve vztahu kmenů a jejich jmen ke zvířatům: it. Picentové soudili, že mají jméno od datla (picus), který je přivedl do Picenska; thessalští --+-Myrmidoni odvozovali své jméno od slova myrméx (mravenec). tradice antických textu viz rukopisná tradice traditio (lat.) viz vlastnictví (2) tragédie (řec. tragó(i)diá zpěv od tragos kozel, ó(i)dé zpěv), drama vážného obsahu, které vytvořili a ke klas. dokonalosti přivedli Řekové, zvl. Athéňané. A. Podle Aristotela, jehož Poetika je pro studium řecké t. naším nejcennějším pramenem, vznikla t. postupným dramatizováním sborových písní na počest Dionýsovu, tzv. --+-dithyrambů. Tyto písně byly často vkládány do úst satyrům, převlečeným někdy, zvl. na Peloponnésu, za kozly. Tento původní „zpěv kozlů" býval i rozpustilý a teprve během vývoje se rozlišil jednak v t-ii, jednak v --+-satyrské drama. Jinak známe z raného stadia t. jen názvy několika kusů a několik jmen autorů: --+-Frýnichos, --+-Choirilos a hlavně - už před nimi --+-Thespis, který podle tradice uvedl r. 536/33 př. n. l. první t-ii a zavedl prvního sólového herce; ten už mohl rozmlouvat se sborem ( -+-chór), a tak přispívat k rozvíjení kozlů,

torso, fragmentárně zachovaná socha, obvykle bez hlavy a končetin. Tento nahodilý stav zachování ant. soch působil často inspiračně na novodobé umělce; v renesanci a baroku je vedl k dotváření před­ pokládaného původního stavu (re- děje. staurování), od 19. stol. má přímo V Athénách set. hrály o slavnosvliv na estetické působení vědomě tech Dionýsových, tzv. Velkých nedokončeného nebo zlomkovitě --+-Dionýsiích a --+-Lénajích, byly tedy součástí státního kultu. Odtud zachovaného uměleckého díla. tematické omezení řecké t., která Torso belvederské (podle části zpracovávala převážně mýty (hist. Vatikánského muzea zvané Belve- témata jen výjimečně). Protože je dere), mramorová socha (snad Hé- diváci dokonale znali, mohli autoři raklés nebo Dionýsos) asi z 1. stol. učinit těžištěm hry dobové problépř. n. l., se signaturou Apollónia, my, např. konflikty jednotlivce a syna Nestorova, Athéňana. Torso společnosti; tak si počínali největší mohutné sedící postavy nadživotní tragikové --+-Aischylos, -Sofoklés, velikosti, výrazné modelace, inspi- --+-Eurípidés. V 5. stol. př. n. l. rovalo řadu umělců od renesan- přihlíželi jejich hrám prakticky ce, např. Michelangela. (-Obr. na všichni občané athénského měst­ ského státu i četní představitelé str. 627.) ostatních řec. obcí, sjíždějící se do centra mocné námořní říše. InspiToskánsko viz Etruskové rováni vzestupem Athén, vnitřní totemismus, soustava sociálních a demokracií a myšlenkovým kvasem náboženských představ a názorů doby vytvořili Aischylos, Sofoklés primitivní společnosti, v níž jed- a Eurípidés díla velké myšlenkové notlivé kmeny odvozovaly svůj hloubky a uměleckého mistrovství. původ od prapředka uctívaného Tak se stala t. v 5. stol. př. n. l. ve zvířecí podobě. Název je odvo- mocným nástrojem ideologíckého zen od indiánského výrazu totem, působení. Předvádění her mělo ráz označujícího modlu, v jejíž podobě soutěže; každý soutěžící uváděl tři byl tento prapředek zobrazován a t., někdy spojené v --+-trilogii, a uctíván. Pro ie. kmeny není t. bez- jedno satyrské drama. Vítězný

tra

626/

autor byl odměňován, stejně jako občan, který dal na svůj náklad (--~leitúrgie) vycvičit sbor. Úloha sboru, jehož part zaujímá ještě u Aischyla většinu textu t-ií, je po formální stránce nejvýrazněj­ ším znakem t. antické proti t-ii moderní. T. začínala ----->-prologem (expozicí), následoval nástup sboru (parodos), který pak setrvával na scéně až do konce; jeho odchodem (exodos) hra končila. Dialogické, mluvené partie (epeisodia) se stří­ daly se sborovými písněmi (stasima), někdy býval do hry vložen s borový tanec, žalozpěv, sólová arie. Možnosti dialogu rozšíril Aischylos zavedením druhého herce, Sofoklés třetího; každý herec však hrál dvě i více rolí. S postupným narůstáním dialogu se omezovala úloha sboru, který přestal být jedním z herců (Aristotelův požadavek) a nakonec se omezil na zpívání vložek mezi jednáními. Úpadek t. nastal současně s krizí řec. společnosti ve 4. stol. př. n. 1. Tragikové, jak se zdá, se už nepouštěli do řešení vážnějších společen­ ských problémů; v teorii byl tehdy zdůrazněn psychotherapický vliv t. na jednotlivce (---->-katarze). Ideové slabiny poklasické t. byly zastírány rétoričností, patetičností a okázalostí výpravy. První známky takovéto vnější efektnosti se objevují už u Eurípida. Poslední řeckou t-ií, kterou známe, je Rhésos ze 4. stol. př. n. 1., zachovaný pod Eurípidovým jménem. Asi od r. 386 př. n. I. byli znovu uváděni na scénu Aischylos, Sofoklés a Eurípidés; ještě ve 4. stol. dal athénský stát pořídit oficiální text jejich her. V helénist. době byla t. hojně pěstována v Alexandrii, ale jen epigonsky. Některé t. byly již určeny výhradně ke čtení, stejně jako převážná většina t-ií v době císařské. Scénu tehdy ovládl -► mí­ mos a _,..pantomímos. B. Římané převzali t-ii už jako hotový iit. útvar od Řeků; podle tradice byla řecká t. poprvé provozována v Římě v lat. překladu r. 240 př. n. 1. (-c>Livius Andronicus). Byla hojně pěstována až do konce republiky, napřed autory všestrannějšími (-•Naevius; ---Ennius), pak tragiky-specialisty ( - ►Pacuvius; -->-Accius). V kompozici se řím. tragikové drželi řec. vzorů, většinou i v látce, zvl. Eurípida; t. s řec. látkou se nazývala crepidata (podle řec. sandálu krépís = lat. crepida). Oblíben byl zvl. kruh pověstí trójských, které měly vztah k bájným počátkům Říma. Řidčeji byly zpracovávány domácí náměty, zvl. historické; taková t. slula praetexta

nebo praetextata (podle tzv. togy Torso belvederské (Vatikán), praetexty [s nachovým pruhem], signované ( !), asi 1. stol. př. n. I. kterou nosili vysocí řím. úředníci a kněží i herci je představující). Ze zachovaných zlomků můžeme posoudit pouze jazyk a styl řím. tragédie. Koncem republiky a na počátku císařství patřilo psaní t-ií ke kulturním zálibám vzdělanců; t. psali Caesar, Augustus, Ovidius napsal za mlada t-ii Medea. V době neronovsko-flaviovské bývaly takové t., určené pro předčítání v kruhu přátel, naplněny protiabsolutistickými myšlenkami. K nim patří jediná zachovaná praetexta Octavia, věnovaná osudům první Neronovy manželky Octavie, v rukopisech připsaná -+Senekovi (2); je však dílem neznámého autora z doby Vespasianovy a umělecky se Senekovým t-iím nevyrovná. Od Seneky je zachováno 9 t-ií, jejichž původnost nelze vzhledem ke ztrátě všech poklasických t-ií řeckých a všech republikánských římských dobře posoudit; zřetelné v nich však jsou rysy příznačné pro celou soudobou řím. literaturu (vystupňovaná patetičnost i rétoričnost, záliba v líčení hrůz). Na vývoj novodobé evropské t. působila attická t. nejprve prostřed­ nictvím dramat Senekových, přímo se začal její vliv uplatňovat po pádu Cařihradu, dlouho však byla pří­ stupna - pro nevalnou znalost řeč­ tiny - převážně v lat. překladech; teprve rozkvět řec. studií v 18. a 19. stol. umožnil její poznání v originále. Když začalo řec. drama působit na novověké drama evropské, vzalo si toto za vzor především Eurípida. Vliv Sofokleův se projevil v 19. stol. zejm. v oblibě tzv. dramat osudových (SchillerůvWallenstein). Úsilí vyrovnat se s řec. dramatickou tvorbou se stalo hybnou silou vývoje novověkého dramatu, ať bylo řec. drama chápáno jako klasický nedostižný vzor, ať bylo odmítáno. Zásluhou řec. tragédií se zejm. ukáznila forma evr. dramatu. Nejsilněji podlehli jejímu vlivu dramatikové franc. klasicismu v 17. a 18. stol. (Corneille, Racine, Voltaire). Lessing a romantikové se postavili proti strohosti pravidel vyvozených z řec. tragédie, ale zanedlouho se opět uplatnil její ukázňující vliv v novověkém idealistickém dramatu. Řecká t. působila na moderní drama také ideově, neboť konflikty, které jsou v ní předváděny, jsou většinou stále živé a vybízejí opět a opět k novému zpracování a řeše­ ní. Konečně se stala řecká t. také zdrojem tematických podnětů, neboť mnohé její postavy opětovně

tra

Dolní část Traianova sloupu, prechod přes Dunaj, stavba tábora aj.

628/

Traianus, portrét z Ostie, kolem r. 120 n. 1. Traianův

sloup, baze s věnovacím nápisem, kolem r. 113 n. 1.

lákají dramatiky k novému umeleckému ztvárnění (Pelops, Orestés, Ífigenie, Élektrá, Antigoné, Héraklés, Médeia, Faidra, Alkéstis, Prométhcus aj.). Na čes. drama působila řecká t. přimo pomerne málo. Ant. látky se objevují hojneji teprve u Vrchlického. V novější dobc přibývá čes. dramat, jež usiluji o originálni řešení podnětů čerpaných z řec. tragiku. Literatura: U. v. Wilamowitz-Moellendorff. Einleitung in díe attische Tragodie, 1907; M. Pohlenz, Die griechische Tragi:idie, 1954 2 ; A. Lesky, Die tragische Dichtung der Hellenen, 1972'; tvž: Die griechische Tragodie, 1968'; A. W. PickardCambridge, Dithyramb, Tragedy and Comedy, 1962 2 ; M. Untersteiner, Le origini della tragedia e del tragico, 1955. - O. Ribbeck, Die ri:imísche Tragodie im Zeitalter der Republik, 1875. - K. Heinemann, Die tragischen Gestalten der Griechen in der \Veltliteratur, 1920.

Traianus. Marcus Ulpius T. [2. p. Marka -ia -na], římský císař, * 53 nebo 56, vládl 98-117, původem z Hispánie, první císař neitalského původu. Jako úspěšný a oblíbený vojevůdce (legát v Sýrii, místodržitel Germánie) byl r. 97 adoptován ->-Nervou. Vládl ve shodě se senátem, upevnil císařskou moc; ant. tradicí je považován za jednoho V zahraniční politice přešel k no- (-~Dákie); na Východě připojil z nejlepších císařů (přízvisko Opti- vým výbojům: dácké války zakon- k říši království nabatejské v Arábii, mus = Nejlepší). čil r. 106 zřízením provincie Dacia ve válce s Parthy dobyl Arménie a

629/ Mesopotamie. Tím řím. říše dosáhla prohnané rady, jak by mohl za jeho vlády největšího rozsahu. Je- -► Odysseus získat dědictví. ho nástupce -+Hadrianus byl však nucen výbojů na Východě se opět Trebia (dn. Trebbia), pravý prítok vzdát ( -+imperium Roman um; Pádu, do něhož se vlévá nedaleko města Placentie (dn. Piacenza). R. -+římské dějiny). Značnou péči věnoval T. správě 218 tam porazil -►Hannibal Říma­ provincií, o níž jsme do jisté míry ny vedené konsulem P. Corneliem informováni z jeho korespondence -Scipionem (2). - V. t. punské s -►Pliniem Ml., snažil se pozved- války. nout it. hospodářství mj. též stavbou sítě silnic a cest a pomáhat Trenčín viz Laugaricio sociálně slabším vrstvám obyvatelstva, zejm. zřizováním alimentač­ tresty 1. v athénském soudním ních fondů (--alimentace). V Římě řízení byly zpravidla předem záko-. bylo za něhb zbudováno nejkrásněj­ nem stanoveny, v některých pří­ ší z císařských for (forum Traiani) padech však navrhoval způsob nebo se dvěma ->-knihovnami pro řec. míru trestu žalobce, nebo i sám oda pro lat. literaturu a s ->-basilikou, souzený. Při veřejných žalobách zv. Ulpia. Před ní stál Traianův ( -+právo trestní) bývala trestem pesloup, náhrobní pomník a památník něžitá pokuta a zabavení majetku, na oslavu jeho vítězství nad Dáky, --►atímiá, ztráta svobody, --►vy­ dílo architekta Apollodóra. Na hra- hnanství, smrt; při žalobách sounolové podstavě, v níž byla komora kromoprávních pokuta, vítězný žas císařovou zlatou urnou, je vztyčen lobce si ji však musil vymoci sám. mramorový sloup s dórskou hlavicí Trest smrti vykonávali zřízenci o výšce 38 m, jenž má vnitřní točité sboru jedenácti soudců (hoi hendeschodiště a vně spirálovitě se vinou- ka) zpravidla neveřejně ve státní cí reliéfní pás; na tom jsou zobra- věznici, a to otrávením ( -► Sókra­ zeny význačné děje z válek dáckých tés), stětím, oběšením nebo utope(101/2, 105/6). Na vrcholu stála ním. Tělesné t. nebylo možno ulobronzová socha císařova (r. 1587 žit občanům, zato metoikům (--► ci­ nahrazena sochou apoštola Petra). zinci) a otrokům. Uprchlí otroci Literatura: R. Paribeni, Optimus Prin- bývali vsazeni do trestanecké klády ceps, 1-11, 1926-1927; B. W. Henderson, Five Roman emperors (Vespasianus - (xylon), nabodnuti na kůl (skolops) Traianus), 1927. nebo ukřižováni. Za tytéž činy byl otrok trestán citelně na těle, kdežto trapezítai (řec . ), trapezitae (lat.) občan jen pokutou. Odnětí svobody vězněním se v Athénách (ani jinde viz peněžnictví v Řecku) jako trestu neužívalo; znáTrapezús [2. p. -úntu] (dn. Trab- ma však byla vyšetřovací vazba. - Ve zon), řecké město v -+pontské říši --► Sparte byla hrdelním soudem na jižním břehu Černého moře, ko- trestním gerúsiá. Odsuzovala vrahy lonie města ->-Sinópé. R. 63 př. n. 1. a vlastizrádce k smrti, k vyhnanství, připadlo galatskému králi -►Deio­ konfiskaci majetku, ztrátě --►občan­ tarovi, koncem 1. stol. n. 1. bylo ství (1). Jinak měli trestní pravomoc samostatné, 257 rozbořeno Góty. --►eforové. - V. t. soudnictví. V pozdní antice bylo stálým sídlem 2. V římském právu soukromém řím. legie ({egio I Pontica). Z T-úntu měly být t. náhradou a zadostise vyváželo víno, ryby a med. učiněním straně poškozené ( -►po­ kuta); jestliže náhradu předpisoval Trasimenské jezero (dn. Lago di stát, patřila věc do práva trestního. Trasimeno) ve střední Etrurii, T. byly ukládány řím. soudy nebo 16 km záp. od Perusie (dn. Peru- kompetentními úředníky a postigia), dějiště bitvy, v níž za druhé hovaly zejm. majetek odsouzeného; --punské války (r. 217 př. n. 1.) mohl být zabaven, ve starší době porazil -+Hannibal římské vojsko i zničen nebo zasvěcen božstvu. vedené konsulem Gaiem - ► Flami­ Vězením se obyč. netrestalo, použíniem. valo se však zajišťovací vazby. Trest smrti a t. tělesné mohly být travestie (z franc. travestir, převlé­ uloženy občanu jen v řádném soudkati), literární zpracování obvykle ním řízení, tj. s právem odvolání již známého vážného, vznešeného (-.pi-ovocatio) ke sněmu centurijnámětu směšnou formou; opak nímu ( -+sněmy [2]). Smrtí byly - ... parodie. T. byla příznačná zvl. trestány obvykle delikty politické. pro řec. lidovou frašku zv. fiyáx Trest byl prováděn svržením s Tar(-+komedie [A]). Z autorů umělé li- pejské skály, bičováním a stětím, teratury jí použil např. -+Horatius, zardoušením, upálením, zakopáním když v 5. satiře 2. kn. vkládá do úst za živa. T. na svobodě a na občan­ vznešeného řec. věštce --► Teiresia ských právech zahrnovaly -➔vy-

trh hnanství (2) (exsilium), s nímž byla spojena ztráta jmění, a vyhostění (relegatio), při němž byl ponechán provinilci majetek. Za císařství bývali provinilí odsuzováni k nuceným pracím do dolů a lomů, ke gladiátorským zápasům a ke štvanicím dravých zvířat. Přísné t. stíhaly vojáky: poprava mečem nebo ukamenováním, bičo­ vání, přivázání ke kůlu, odnětí žoldu, propuštění z vojska, nebo naopak prodloužení povinné služby. Krutě byli trestáni otroci, provinilí proti pánům, a cizinci. - T. bývaly ukládány i po smrti; tak mohl být odepřen pohřeb nebo postavení náhrobku. Neoblíbené císaře stíhala -►damnatio memoriae (zahlazení památky). - Po celou dobu vývoje řím. práva se zachoval v trestu moment odplaty a pomsty. Trestní normy se řídily podle majetkového a společenského postavení provinilců. Iustinianovy zákony a zákoníky rozlišují pd ukládání trestu otroka, osoby nižší (humiliores) a vyšší (honestiores).

tresviri též lllviri, triumviri (lat. ,,tři muži"), tříčlenné úřední komise v Římě, ustanovované pro vyřizování určitých speciálních úkolů: 1. t. capitales ( = hrdelní), pomocníci při trestní jurisdikci od zač. 3. stol. př. n. 1. Přijímali udání o zločinech, vedli pátrání, zatýkali a vyšetřovali. Byli podřízeni -+aedilům a měli na péči bezpečnost ve městě, zejm. v noci, odtud také t. nocturni ( = noční); - 2. t. coloniae deducendae ( = pro založení kolonie) rozdělovali pozemkový majetek mezi osadníky, určili ústavní formu pro kolonii (-+kolonizace) a jmenovali její úředníky; - 3. t. monetales (mincovní) měli na starosti ražbu řím. --► mincí (2); poprvé byli ustanoveni v 2. stol. př. n. 1. a úřadovali v chrámu Iunony Monety na kapitolské tvrzi, kde byla také státní mincovna; - 4. t. agris dandis adsignandis viz Gracchové; - 5. t. rei publicae constituendae viz triumvirát. Treverové, germánský kmen, usazený při dolním toku Mosely až po Rýn; kmenové středisko se později změnilo v římské město Augusta Treverorum (dn. Trier, Trevír). Jejich kultura byla proniknuta kelt. vlivy. trhy měly v antickém hospodářství při jeho převážně naturálním rázu a omezených komunikacích velký význam. I. Každé řecké město mělo své tržiště, obvy).de. na -+agoře, někdy

trh

630/

i se speciálními budovami. Na trh své zboží výrobci z města i z celého přilehlého okolí a prodávali se zde i -►otroci. Ve větších měs­ tech byly t. organizovány obvykle podle jednotlivých druhů zboží. Významné byly t. v řec. obch. stanicích (emporiích), rozložených po celém pobřeží Černého a Středo­ zemního moře, protože zprostřed­ kovaly obch. styk mezi mateřským Řeckem a barbarským, tj. neřeckým světem. Velký význam pro celé Řecko měly t. konaně při významných chrámech, jako např. trh při Apollónově chrámu na Délu, který zvl. v pozdější době proslul jako nejvýznamnější trh na otroky. T. při chrámech zajišťovaly zvl. v neklidných dobách válek a nesvárů možnost směny a diplomatického zprostředkování mezi znepřátele­ nými stranami. II. T. u Římanú lze rozlišovat jak podle obsahu, tak podle druhů zboží. V Římě se každých osm dní (nundinae) konaly trhy, kam přiná­ šeli zeměd. výrobky rolníci z okolí města. Vedle toho se zde třikrát do roka odbývaly velké trhy (mercatus), pravidelně v červenci po hrách ke cti boha Apollóna, v září po hrách římských a v listopadu po hrách lidu ( -+hry [II]). - Prodeji určitého zboží bylo zpravidla vyhrazeno zvláštní tržiště. V Římě se prodával dobytek na dobytčím trhu (forum boarium), ryby na rybím tržišti (forum piscatorium), zeleninový trh byl rovněž oddělen (forum holitorium). Některá města byla známá svými trhy speciálních výrobků, např. v severoafrickém -+Thamugadi (dn. Timgad) existoval zvláštní trh na textilie.

ky, neboť měli právo zakročit (ius intercedendi) proti aktu kteréhokoliv magistráta (s výjimkou -+diktátora). Tímto právem veta mohli zmařit i jednání sněmů i - ►sená­ tu; akt, proti němuž se postavil byť jen jeden z kolegia tribunů, neměl platnost. Měli ius cum plebe agendi (právo jednat s lidem), tj. mohli svolávat plebeje do schůzí a shromáždění a v nich předsedat; časem získali i ius cum patribus agendi (právo jednat s otci = senátory), které jim dávalo nejprve právo sledovat jednání senátu a zakročovat, později i pronášet své mínění, konečně i svolávat senát a schvalovat jeho usnesení. Náležela jim jurisdikce trestní, při níž sami soudili v první instanci, v druhé pak plebejské shromáždění (concilia plebis). Každoročně bylo na těchto shromážděních voleno deset tribunů; podmínkou dosažení úřadu byl plebejský původ. Byli osobně nedotknutelní (sacrosancti). Na svůj úřad nastupovali tradičně již 10. prosince. Jejich význam rostl ů­ měrně s právy plebejů v řím. polit. životě vůbec. Když r. 339 př. n. I. nabyla -->-plebiscita platnosti zákonů, stal se tribunát zákonodárnou autoritou. Úředním odznakem tribunů bylo subsellium, prostá dře­ věná lavice. - Tribunská pravomoc, která byla udělena -•-Augustovi, umožňovala mu zakročit proti kterémukoliv magistrátovi; přitom se na něj nevztahovala kolegiální -.intercessio ze strany ostatních t-nů lidu. Tribunát lidu upadal proto za císařství ve vážnosti, až v pol. 3. stol. n. I. zanikl.

přinášeli

tribunus (lat.), původně asi administrativní úředník -+tribue, neznámé pravomoci. - 1. Po zavedení ---serviovského zřízení byli ustanoveni tribuni aerarii, kteří vybírali od občanů v tribuích daň (tributum) a z ní vypláceli vojsku žold; - 2. t-ni militum viz legie; - 3. t-ni militum consulari potestate (t-ni vojenští s konsulskou pravomocí), úředníci volení v počtu 3-6 na sněmu centurijním ( -sněmy [2]) pro vrchní správu obce v letech 444--367 př. n. I., kdy -.plebejové usilovali o přístup ke konsulátu. Měli stejnou pravomoc jako ---konsulové. Mohli se jimi stát také plebejové_; - 4. t-ni plebis, úředníci, kteří měli chránit plebeje před libovůlí patricijských magistrátů. Tribunát lidu vznikl za pozdvižení lidu r. 494 př. n. I. a jen zvolna se sbližoval s principy řím. ústavy. T-ni plebis byli v jistém smyslu nejmocnějšími řím. úřední-

tribus [2. p. -ue] (lat., snad od tres tři), kmen, organizační celek římských občanů, založený původně na jejich rodové příbuznosti; na sklonku královské doby vznikly v Římě t-ue místní. 1. Rodové t-ue byly v Římě tři: Titi(ens)es, Ramnes a Luceres. V každé z nich bylo deset kurií (-+curia), podle nichž se scházel kurijní sněm, comitia curiata ( -.sně­ my [2]). Zvýšení počtu obyvatelstva, postupující soc. diferenciace a růst významu občanů, kteří nebyli členy vlivných rodů, vedly k oslabení rodového zřízení, a tím i rodových tribuí. 2. Rozdělení řím. obyvatelstva na čtyři místní t-ue připisuje tradice Serviu Tulliovi ( -serviovské zříze­ ní): t. Suburana (Succusana), Palatina, Esquilina, Collina. Na t-ue bylo děleno i řím. venkovské území; kolem pol. 3. stol. př. n. I. bylo na venkově 31 tribuí. V čele t-ue stál vždy kurátor (curator tribus) či tri-

bun (tribunus aerarii), ustanovovaný na rok; byli pověřováni vybíráním -►daně (tributum). V pozdější době republ. byla hodnost tribunů aeraria svěřována občanům, kteří měli nejvyšší -+census, ale nepatřili ani ke stavu senátorskému ( -.senatores), ani ke stavu jezdeckému ( -+equites). Do venkovských t-uí byli občané zapisováni původně podle toho, kde bydlili a měli pozemkový majetek. Městské t-ue byly pokládány za méně čestné než venkovské, protože v Římě žilo množství málo významných lidí, zvl. bezzemků. Od 3. stol. př. n. 1. byli k městským t-uím připisováni soustavně občana z

propuštěnci.

Převedení

venkovské t-ue do měst­ ské, jež mohl nařídit censor ( -.censores), bylo proto považováno za trest. Lidé, kteří nově získali řím. -občanství (2), byli od roku 241 př. n. 1. zapisováni do t-ue podle toho, ke které t-ui patřila obec, v níž bydleli, aniž se přihlíželo k tomu, kde měli své pozemky, pokud vůbec byli pozemkovými vlastníky. Tuto příslušnost si uchovávali, i když změnili své bydliště. Tím se t. stala administrativním sdružením určité skupiny nm. občanů. Podle t-uí se scházely římské sněmy veškerého občanstva (comitia tributa) nebo pouze plebejů (concilia plebis), vedly se soupisy branců a vybíraly se daně. Za principátu význam t-uí poklesl.

tributum (lat.) viz

daně

(II)

triclinium [2. p. -ia] (lat., z řec. treis tři, klíné lehátko), jídelna v římském domě s třemi lehátky (každé pro tři osoby) při třech stranách čtvercového stolu. Lehátka byla přenosná nebo stálá, vyzdě­ ná, na ně se kladly podušky a pokrývky. Ve velkých domech a vilách bylo popř. několik t-ií (zimní, letní, někde i pro jaro a podzim). V. t. hostina. triéra viz

lodě

(A)

válečné

triérarchie viz leitúrgie triga (lat.) viz

vůz

triglyfy (z řec. treis, tři, glyptó, vydlabávám), hranolové kamenně bloky s třemi svislými výžlabky, jež se střídají s -+metopami na vlysu staveb v dórském slohu ( -slohy stavitelské). Triklínios. Démétrios T. [2. p. -ia -ia], řecký gramatik a filolog 14. stol. n. 1. Napsal komentář k Pindarovi, Sofokleovi a Aischylovi a

tri

631 /

bitvě pobili alespoň 5000 nepřátel. Povoloval jej senát a vojevůdce zatím vyčkával s vojskem

nse a v

(-&'

Tritóni a jiné mořské bytosti, sarkofág s portrétem v mušli, zač. 3. stol. n. 1. (Řím)

mimo hradby Říma (extra pomerium), později na ---+Martově poli, které kdysi leželo mimo hradby. Odtamtud se ráno v den t-u vydal slavnostní průvod do Říma. Poslední úsek vedl po Svaté cestě (via Sacra) přes forum na ----+Kapitol, kde se konala oběť Jovovi Kapitolskému. Vpředu kráčeli nejvyšší úředníci a senátoři, následovali hudebníci, vozy s kořistí a obrazy dobytých měst, zajatci. Ve středu průvodu v čele svého vojska na voze taženém čtyřspřežím jel trium' fátor, oděný zlatem vyšívanou tunikou (tunica palmata) a nachovou ,-~~ togou, s vavřínovým věncem na hlavě (tzv. Etrusca corona, etruský

římský

básně komentářích

Hésiodovy. Ve svých s ----+mystérii v ----+Eleusíně, aby se zabýval i otázkami posílili prestiž attického zeměděl­ metrickými. ství proti rozvíjejícímu se obchodu. Mýtos vypravuje, že Démétér vytrilogie (řec. trilogia), spojení tří chovávala T-ma v domě jeho otce dramat v jediný myšlenkový i ume- Kelea. Když ho vkládala do ohně, lecký celek. Ke vzniku t-ií dala aby tak získal nesmrtelnost, zabránil podnět ant. praxe, podle níž se jí v tom Keleos. Nato darovala Dépředváděly vždy v jeden den od métér T-movi vůz, tažený okřídle­ téhož autora tři ----+tragédie a jedno nými hady, a obilní zrna a přikázala ----+satyrské drama. Souviselo-li sa- mu, aby je rozesel po celém světě. tyrské drama látkově s předcháze­ Po návratu mu Keleos postoupil jící trilogií, vznikla tetralogie. J edi- vládu nad Eleusínou, a T. tam zanou zachovanou ant. trilogií je vedl Démétřin kult. Vyobrazení: Démétér, Koré a Triptole----+Aischylova Oresteia.

vydal

mos, reliéf z Eleusíny, dílo neznámého umělce z poslední třetiny 5. stol. př. n. I.

Trimalchio [2. p. -na], hlavní (Athény, Národní archeologické muzeum). postava tzv. Hostiny u Trimalchiona, nejdelšího zachovaného zlomku triptychon (řec.) viz tabulky vosz -►Petroniova satirického románu kové Satiricon. Tritón, syn -Poseidónův a ----+Amtrimetr (z řec., trojrozměr), časo­ fitrítin, mořský bůh, půl člověk, půl měrný verš o třech ----+iktech. Obsa- ryba. Bývá vyobrazován, jak troubí hoval tedy buďto tři daktyly, anebo na zakroucenou mušli. Později se tři jambické dvojstopy. V tomto mluvívá o Tritónech v množném případě byl Římany pociťován jako čísle jako průvodcích Poseidóšestistopý a nazýván senár (--+jamb). nových a mužském protějšku Néreoven (----+Néreus). Socha: M. Braun, Tritón (na kašně v náTripolis (v dn. Libyi), krajina na dvorí Clam-Gallasova paláce v Praze), severním pobřeží --+Afriky mezi kolem 1714. - Rytina: P. J. Brandl (1668 až oběma Syrtami, nazvaná tak Řeky 1735), Tritóni.- Obraz: A. Bocklin, Tritón a podle „tří měst" (řec. treis poleis: Néreovna, 1873. - Nástěnná malba: Baccio Tritón a nymfy, asi 1625-30 (ve Oié (lat. Oea), Sabratha a Leptis). Bianco, Valdštejnském paláci v Praze). - Kantáta: Až do druhé ----+punské války O. Hilmera, Legenda Tritónova, 1924. (218-201) byla T. v moci Kartágiňanů, poté Numiďanů. Po poráž- trittýs (řec.) viz fýly ce----+ Jugurthy (r. 105 př. n. 1.) při­ padla k řím. provincii Africe. triumf, slavnostní průvod k božstvu, nejspíše převzatý z náboženTriptolemos [2. p. -ma], attický ství ---+Etrusků. Samo jméno t. (lat. ----+hérós, vynálezce pluhu. Jeho triumphus) je snad z řec. thriambos chrám v Athénách stál na záp. sva- (slavnostní průvod k poctě ----+Diohu Akropole. Od 6. stol. př. n. 1. nýsa). T. směli v Římě slavit vojespojili athénští aristokraté jeho kult vůdcové, kt{'.ří rozšířili hranice řím.

věnec). Obličej měl natřen suříkem na červeno podobně jako socha Jova Kapitolského. Vojáci směli při t-u zpívat na svého velitele posměšné písně ( ----+carmina triumphalia). Na závěr t-u se konaly hry a hostina. V době císařské slavíval t. jen císař a vítězný vojevůdce do-

stal vyznamenání zv. ornamenta triumphalia (triumfální odznaky). Jestliže nebyly splněny podmínky pro t., mohl senát povolit tzv. ovaci (lat. ovatio), při níž vojevůdce nejel na voze, nýbrž šel pěšky nebo jel na koni. - T. došel znovu velké obliby v renesanci.

triumfální oblouk viz oblouky

vítězné

triumvirát (lat. triumviri, ----+tresviri), obecné označení tříčlenného úředního kolegia nebo mimořádné tříčlenné komise, pověřené konkrétním úkolem. Vedle toho se tak označovala i vzájemná úmluva tří státníků, kteří nebyli oficiálně k ničemu pověřeni. Takovou úmluvu uzavřeli r. 60 př. n. 1. --► Caesar, ----+Pompeius (1) a ----+Crassus, kteří se soukromě, bez zákonného uznání, dohodli na společném postupu (tzv. první triumvirát). Moc každého z účastníků spolku byla posilována vzájemnou spoluprací: jejím prvním výsledkem bylo zvolení Caesara konsulem na r. 59 př. n. 1. Na schůzce v --+Luce na jaře r. 56 byl t. upevněn. Pompeius a Crassus byli zvoleni na r. 55 konsuly s tím, že po uplynutí úřední lhůty bude Pompeius spravovat Hispánii a Crassus Sýrii. Crassus zahynul r. 53 př. n. 1. v boji proti ----+Pa:-"l;hům u ----+Karrh. T. se jeho smrtí rozpadl a vypuknutí ----+občanské války mezi Pompeiem a Caesarem (49-44 př. n. 1.) rozdvojilo i jeho zbylé účastníky.

-tri

632/

Druhý triumvirát, původně soukromá úmluva mezi Octavianem (-+-Augustus), -+-Antoniem a -+-Lepidem (2), byl dodatečně uzákoněn dne 27. 11. 43 př. n. l. s platností na deset let. Triumvirové byli vybaveni konsulskou mocí k uspořádání státních záležitostí po smrti Caesarově: II I(= tres )viri rei publicae constituendae consulari potestate. Jejich hlavním úkolem byl boj s Caesarovými vrahy. Po jejich porážce u -➔Filipp (r. 42 př. n. I.) se Antonius zdržoval na Východě a v Alexandrii u -+-Kleopatry, Octavianus na Západě zatím zdolal Sexta -+-Pompeia (2). Lepidus, který vždy stál v pozadí, byl Octavianem r. 36 př. n. I. zbaven své pravomoci. Záhy nato došlo k otevřenému boji mezi Antoniem a Octavianem. Za konec druhého t-u lze považovat r. 33 př. n. I. První a druhý t. byly přechodnou formou ke vzniku samovlády v Římě.

(řec. trochaios, od trechó, běžím, jinak i choreios, od choros, [taneční] sbor), dvojslabičná stopa

trivium (lat.) viz svobodná

umění

Tróas [2. p. -ady], krajina v severozápadní Malé Asii (-+-Mýsie), prostoupená pohořím Ídou, zavlažovaná dvěma řekami (Skamandros [ = mytol. Xanthos] a Simoeis) a bohatá minerálními prameny. Nejznámější lokalitou tu byla -+-Trója. Obyvatelstvo T-ady sídlilo převáž­ ně na pobřeží, kde těžilo z čilého obchodu (-+-Helléspontos). Od 2. stol. př. n. I. připadla T. pergamské říši (--Pergamon) a s ní se stala r. 133 př. n. I. součástí řím. provincie -+-Asie. trofej viz tropaion Trofónios[2. p. -ia], božstvovboiótské Lebadeii, s proslulou podzemní věštírnou. Ten, kdo si žádal věštby, pobýval nejdříve několik dní v úplné samotě a obětoval různým božstvům. Teprve v noci před vlastním dotazem byl chrámovými sluhy nahý doveden k řece a odtud byl po koupeli odveden k prameni Zapomnění (Léthé), z něhož pil, aby zapomněl na minulé, a k prameni Paměti (Mnémosyné), jehož voda mu prý propůjčovala schopnost zapamatovat si to, co v podzemí uvidí. Tam byl vtažen úzkou děrou nohama napřed a stejně se odtud i vracel. Věštby se mu dostávalo ve spánku (-.inkubace). Po návratu ho kněží posadili na trůn Paměti a vyptávali se ho na jeho zážitky pod zemí. Věštírna, známá již -+-Kratínovi a -.Aristofanovi (Nef. 506-8), existovala ještě v době řím. císařství. Trogus viz Pompeius Trogus

trochej

sestupná o jedné dlouhé a jedné krátké(--'--). Byla patrně uměle vyabstrahována teoretiky z původněj­ šího útvaru --'- - - ;;:;;-. chápaného později jako dvojstopa. Řekové označovali trochejské verše podle počtu dvojstop (dimetr měl čtyři trocheje, tetrametr osm), Římané podle jednotlivých stop, protože v latině bylo příliš mnoho délek, a tudíž v nejst. římské tvorbě byl čistý trochej závazný jen v předposlední stopě. Jak u Řeků, tak u klasických básníků řím. byly „nesměrné" délky jen v sudých -+-stopách; kterákoli délka mohla být rozvedena ve dvě krátkě. Trochej, v řečtině živější než jamb, byl původně veršem dialogu v tragédii; později se ho užívalo v rozličných strofách, jakož i stichicky, nejvíce však v tetrametru katalektickém. Tróilos [2. p. -la], syn trójskěho krále Priama. Když T. napájel koně u studně, přepadl ho Achilleus a uťal mu hlavu. Příhoda, již líčí - -►epos Kypria, byla často zobrazována na vázách. Vyprávění o T-lově lásce k dceři trójského řeckého) veštce Kalchanta (Bríseovně, Chrýseovně nebo Cressidě) pochází ze střv. franc. rytířského románu

(u Homéra

Benoita de Sainte-More (Roman de Troie). - Dramatizace: Shakespeare, Troilus a Cressida, kolem 1603-9.-Báseň: G. Chaucer, Troilus and Chryseide, 1379-83. Opery: W. Zillig, Troilus und Cressida, 1951; W. Walton, Troilus und Cressida, 1954.

Trója (u Homéra /lios, později /!ion, dn. pahorek Hisarlik), město v -.Tróadě nad řekami Skamandrem a Simoentem, obydlené podle svědectví archeol. nálezů s menšími přestávkami od zač. 3. tis. př. n. I. až do doby řím. císařství. Nejst. město trójské (tzv. první vrstva) bylo již obklopeno kruhovou hradbou, doloženo je i -+-megaron, dům s obdělnou místností s krbem a předsíní v průčelí. Stěny byly ze sušených cihel na kamenně podezdívce, střecha rovná. - Druhé misto, z rané doby bronzové (2700-2400 př. n. I.), bylo opevně­ no zvlášť mohutně. Kamenná hradební zeď byla dole široká 5-10 m, směrem nahoru se zužovala a s nástavbou z cihel a trámů dosahovala výšky přes 10 m. Hlavní brána pevnosti ležela na jihozápadě; za ní stála druhá menší, kterou se vcházelo k palácovým budovám, úprava bran předjímá typ pozdějších -+-propylají. Sál velkého palácového megara měl na svou dobu neobyčejně velký vnitřní půdorys 20 X 10 m. O významu II. města

svědčí i poklady se zlatými šperky a zbraněmi (v této vrstvě nalezl H. Schliemann zlatý poklad, který mylně považoval za --➔Priamův). III.-V. město trójské bylo méně významně, opevněno bylo pouze páté. - VI. město (od zač. 2. tis. př. n. I.) bylo opět mohutně opevněno, hradba byla zesílena věžemi. Protože vršek pahorku byl v době římské zarovnán, zachovaly se pů­ dorysy domů pouze při hradbách. VI. město bylo zničeno zemětřese­ ním ve 14. stol. př. n. I., následující (VIIa) bylo vyvráceno okolo r. 1200 podle pověsti Řeky v -+-trójskě válce, popsané v ->-Homérově Íliadě. T. byla znovu obydlena počínajíc 8. stol. př. n. I.; osídlení trvalo ještě v době helénist. a římské. V řec. mytologii byla T. opředena četnými bájemi; mytickým zakladatelem Tróje byl vnuk Dardanův (--➔Dardanové) Trós a jeho syn Ilos (po něm Trója zv. též Ílion). Bratrem Ílovým byl -+-Ganymědés, miláček Diův. Ílovu synu -+-Láomedontovi zbudovali Apollón a Poseidón městské hradby. -+-Hěra­ klés, oklamán Láomedontem, Tróju rozbořil, ta však byla postavena znovu. Posledním trójským králem byl Láomedontův syn --➔Priamos, jehož syn -+-Paris dal únosem spartské -+-Heleny podnět k -+-trójske válce. -►Aineiás zachránil z hořícího města trójské penáty a po dlouhém bloudění s hrstkou Trójanů je přinesl do Itálie; tam nalezli Trójané novou vlast. - Místo stv. Tróje objevil a první zkoumal H. Schliemann (od r. 1870), později ve spolupráci s W. Dorpfeldem. V letech 1932-1938 byly konány zevrubně americké výzkumy, publikované po válce.

Literatura: C. W. Blegen a další, Troy I-IV, 1950-1958; C. W. Blegen, Troy and the Trojans, 1965.

Trójané, obyvatelé-->-Tróje,etnicky ne zcela jasného původu. Dnes se stále více šíří názor, že to bylo ie. obyvatelstvo, dosti blízce spřízněné s Řeky, které se od pozdějších Řeků oddělilo ještě kdesi na severu Balkánského poloostrova a usadilo se začátkem 2. tis. př. n. I. v sz. části Malé Asie. trojice (lat. trinitas) božská, těsné seskupení tří božstev, jimž se zpravidla dostávalo společného kultu, se ve starověku objevuje v různých situacích a v různých typech: a) svatá rodina: její jednotliví členové jsou navzájem spojeni pří­ buzenskými vztahy; nejznámější seskupení tohoto typu je t. egyptských božstev -->-Ísis (matka), -➔ Osí-

tří

633/ ris (otec), Hóros (syn); napodobila ji později kresťanská t. betlémská (Josef, Marie, Ježíš [Jezulátko]). - V žid. sektářském prostředí byla vytvořena spiritualizovaná t.: Bůh (otec), Duch (matka což bylo umožněno tím, že hebr. ekvivalent tohoto výrazu, rúach, je ženského rodu), Syn (ztotožňovaný s řec. Logem). Na tomto základě vyrostla křesť. svatá Trojice, která je na rozdíl od ostatních t-c chápána jako trojjediné božstvo, skládající se z tří božských osob, Otce, Syna a Ducha svatého (pneuma hagion). Tato představa vyhovovala křesť. theologické spekulaci proto, že umožňovala zachovat tradiční monotheismus (převzatý spolu se SZ z židovství) a přitom podržet základní rys křesť. věrouky, půso­ bení Syna božího na zemi (a to v lidské podobě); Duch svatý pak dovoloval vyložit působení božské moci i v případech, kdy nebylo možné předpokládat přítomnost ani první ani druhé božské osoby. V NZ se „třetí božská osoba" objevuje až v pozdější vrstvě (např. v líčení událostí, které doprovázely vznik jeruzalémské obce v 2. kap. -+Skutků apoštolských). - Z klasických řeckých t-c stála tomuto typu nejblíže t. eleusínská, když k pů­ vodní ženské dvojici (-+Démétér, -►Koré) přistoupil Iakchos (-+Dionýsos) jako partner Kory (v té podobě byla z jihoitalského prostředí převedena tato t. do Říma jako -► Ceres, -►Liber a Libera); b) t. jiného typu vznikaly sdružením božstev původně samostatných, aby tak byla manifestována polit. jednota nově vytvořeného státního celku. V Římě byla např. při prvním, romulovském synoikismu utvořena t. (zvaná quirinálská) spojením Jova, jakožto nejvyššího božstva obou splynuvších obcí, a Marta, resp. Quirina, jakožto ochranných božstev obce palatinské, resp. quirinálské: tato t. byla uctívána ve společném chrámě (zv. Capitolium) na Quirinále; později, za etruské dynastie, však tuto t-ci převýšila významem t. zvaná kapitolská, když byl na kapitolském vrchu, zřejmě pod etruským vlivem, postaven společný chrám Jova, Junony a Minervy; c) personifikace živlů: na delfských nápisech týkajících se propouštění se setkáváme v hojném otroků počtu s t-cí personifikovaných živlů, a to zpravidla v pořadí hypo Gén, Dia, Hélion (při zemi, [širém] nebi, slunci); bohové této t. slouží jako svědkové emancipační dohody (společný kult pochopitelně nemě­ li).

trojnožka (řec. tripús) 1. třínohá libreto vlastní podle Erskina). R. Henze, Chor gefangener Trojer, 1948. - Reliéfy židle, zejména trojnožka, na které v antice -+Illiacae tabulae. - Obrazy: v Apollónově Giulio Romano (1499-1546), Trójská -►Pýthiá věštila chrámu v -.Delfech; - 2. třínohý válka. Neznámy malíř, Dobytí Tróje (tempera na plátně, na stropě ve Vojenském bronzový podstavec s nádobou historickém muzeu v Praze), kolem 1580. (kotlem), častý votivní dar v řec. M. John, Hořící Trója, 1828. -Nástěnná chrámech a čestná cena v soutěžích. malba: Baccio Bianco, obrazy z trójské války Valdštejnském paláci v Praze), asi V Řecku byly bronzové t-ky oblí- (ve 1625-30. beny již od 8. stol. př. n. I., řím. Literacura: E. Bethe. Vie Sage vom t-ky byly dováženy i na naše ůzemí Troischen Kriege, 1927. - E. Zellweker, Troia, Drei Jahrtausende des Ruhms, ( -►území ČSSR v době římské). 1947. trójská válka, v řecké mytologii výprava předních vládců téměř ze všech krajů Řecka proti -► Tróji. Příčinou války byl únos -Heleny synem trójskeho krále -►Paridem. Řec. vojska vyplula z Aulidy (-+Ífigenie). Na řec. stra-►Agamem­ ně se vyznamenali: nón, -► Meneláos, -► Prótesiláos, -.Achilleus a jeho přítel Patroklos, -►Nestór, -Odysseus, -►Diomédés (2), oba Aiantové ( -►Aiás), -.idomeneus, -► Filoktétés, -►Neo­ ptolemos (1). Z Trójanů vynikli -.Aineiás, -►Paris a -►Hektór, -► Tróilos. Řekové obléhali Tróju po 9 let, až v 10. roce války padla lstí. Na radu Odysseovu zhotovili totiž ze dřeva obrovského dutého koně. Do jeho nitra se skrylo 30 nejlepších bojovníků, ostatní Ře­ kové na oko odpluli. Trójané, nedbajíce varování kněze ->-Láokoónta, vtáhli koně do města (,,Danajský dar" [ -►Danaové]). V noci vystoupili Řekové z koně, jejich vojsko se vrátilo a vniklo s jejich pomocí do města. Nastalo strašné krveprolití. Trója byla rozbořena, muži pobiti a ženy s dětmi odvlečeny do zajetí. Jen -►Aineiás (lat. Aeneas) unikl s několika málo Trójany z hořícího města a po dlouhém bloudění se dostal do Itálie. Hist. jádrem bájí tzv. trójského okruhu jsou boje, které sváděli v mykénské dobé -► Achajové (-►mykénská kultura) o maloasijská

trójský

kůň

viz trójská válka

nejslavnější

města.

Eposy: Homéros, Ílias (liči 51 rozhodujících dní 10. roku války). Událostí předchá­ zející ději Íliady a na něj navazující jsou předmětem líčení tzv. kyklických eposů (-+epos). Z pozdní císařské doby epos -+Quinta ze Smyrny, z 12. stol. básně lóanna-Tzetza. - Dramatizace: Eurípidés, Trójanky; Hekabé. Seneca, Trójanky. V nové době: J. Giraudoux, La guerre de Troie n'aura pas lieu, 1935 (česky Trójská válka nebude). A. Mac Leish, Trojan horse, 1952. A. M. Swinarski, Trylogia Trojanske (Achilles i panny; Zlota wieza; Epilog w Egipcie), 1958. - Romány: Dares; -+Diktys. V nové době: Benoit de SainteMore, Roman de Troie, kolem 1175. Guido de Columna, Historia destructionis Troiae, 1287. Toto lat. zpracováni (jež je zpracováním předchozího franc. Románu o Tróji) přešlo do čes. literatury ve dvou překladech, z 2. pol. 14. stol. a z r. 1411 (Trojánská kronika). - Opera: H. Berlioz, Trójané (1856-59), I. Dobytí Tróje, II. Trójané v Kartágu. - Oratorium: J. E. Zelinka, Dřevěný kuň, 1962/63 (komická opera,

tropaeum (lat.) viz tropaion tropaion (2. p. -ia], u Řeků původ­ ně památník z ukořistěných zbraní, které zavěšovali na strom nebo na vztyčenou tyč na místě, kde porazili (vl. obrátili na ůtěk) nepřítele; později byl budován z kamene. Tento zvyk přejali Římané koncem republiky. Z monumentálních památníků toho druhu (lat. tropaeum) je největší T. Traiani u Adamclisi v rumunské Dobrudži, v podobě válcovitého tumulu na hranolové podstavě se stupni, s kuželovitým završením (výška 38¼ m, průměr přes 39 m); na vrcholu stála šestiboká podstava s plastikou trofeje. Při horním okraji válce byly reliéfní pásy patrně s výjevy z bojů Traiana s Dáky a jiná plastická dekorace. T. v La Turbie (již. Francie) při­ pomíná vítězství císaře Augusta nad alpskými kmeny r. 7 a 6 př. n. l. (pův. výška 50 m a šířka 38 m). (-+Obr. na str. 634.) tropy viz skeptikové; poetika Trýfón (Salvius) viz Sicílie třicet tyranů, původně zvláštní komise oligarchů zvolená r. 404 př. n. I. za podpory spartskěho velitele -► Lýsandra po zrušení demokratického zřízení v Athěnách; později se přeměnila ve skutečnou vládu. Omezila počet plnoprávných občanů na 3000 a zavedla krutou diktaturu, za níž bylo usmrceno ně­ kolik tisíc občanů, zejm. když v ní převládla krajní oligarchie vedená -► Kritiem. Vláda 30 t. byla r. 403 athénskými demokraty za vedení -► Thrasybúlova svržena.

třídní boj, protiklady a zápasy -►třídami. mezi společenskými V ant. světě se projevil jako napětí mezi rodovou -►aristokracii a neurozeným lidem a nabyl pak při rozvoji otrok. výrobních vztahů charakteru jednak třídní nenávisti a boje mezi otroky a otrokáři, jednak častých soc. nepokojů a polit. zápasů mezi občanskými vrstvami.

tři

634 / nositeli pokrokového výrob. způ­ sobu, který by byl schopen nahradit otrok. výrobní způsob, a že se sami nezasazovali o likvidaci otroctví. Vzbouření otroci ponechávali např. v otroctví ty otroky, kteří se nepřidali na jejich stranu. Otroci se tedy snažili v podstatě získat individuální svobodu a do jisté míry se izolovali i od soc. hnutí svobodné chudiny. T. b. nižších vrstev svobodného původu byl veden zejm. s cílem dosáhnout přídělu půdy ( -+pozemkové reformy [II]) nebo likvidovat -➔dlu­ hy (II). V provinciích byl odpor nižších vrstev zaměřen proti řím. nadvládě a v některých případech i proti místní honoraci. Protože hnutí otroků i svobodných sledovala svě vlastní soc. cíle, probíhala paralelně, aniž docházelo k jejich účinné­ mu spojení. Příslušníci svobodně venkovské chudiny se účastnili v omezené míře prvého povstání otroků na Sicílii a povstání Spartakova. Za císařství se do určité míry sblížilo postavení svobodné chudiny a otroků (humiliores [--+honestiores ]), což umožnilo jejich společný postup proti Rímu. Značně se rozšířilo zbojnictví ( --+latrones), které mělo v mnoha případech soc. cíle. Za pozdního císařství se spojovaly vykořisťované vrstvy žijící na území řím. říše s barbary útočícími proti Rímu (-+Hadriánopolis).

Tropaeum Traiani u Adamclisi (rekonstrukce), k r. 110 n. 1.

Třídní napětí mezi šlechtou s - ►basileem v čele a prostými bojovníky je dosvědčeno již v Homé-

rově Íliadě (2, 185-269), ale teprve v 8.-6. stol. př. n. 1. nabyly v řeckj„ch obcích třídní rozpory mezi aristokracií a neurozeným --dérr,em (2) takového stupně, že docházelo k polit. převratům, v nichž nezřídka byla na přechod­ nou dobu zaváděna -.tyrannis, a že musily být vydávány psané zákony, které omezovaly libovůli šlechty. T. b. mezi otroky a otrokáři nabyl vyhraněnějších forem teprve tehdy, když byl v řec. světě otroků značný počet. Tehdy docházelo k útěkům otroků, jako se stalo hromadně např. r. 413 př. n. 1., kdy přeběhlo ke Sparťanům více než 20 000 athénských otroků. Ozbrojený odpor utlačovaných se spojil v povstáních -.heilótů proti Spartě, známých jako messénské války ( -.Messénie). Pro starší řec. dějiny je \'Šak charakteristické, že v nich měl navenek mnohem ostřejší rysy t. b. mezi svobodnými vrstvami tehdej;i společnosti. Nejčastějším dů­ vodem ke vzplanutí vnitřních bojů byly různé přehmaty vlády a

marné úsilí dosáhnout legální cestou uskutečnění soc. reforem, v nichž se často požadovalo zejm. nové rozdělení půdy ( -pozemkové reformy [I]) a zrušení -+dluhů (I). V helénistických dějinách byl t. b. v říši --+Ptolemaiovců i --+Seleukovcú zabarven do značné míry národnostně a nábožensky, neboť helénistická vládnoucí třída byla v Egyptě a Přední Asii cizím živlem. Na starém řec. území vyústil t. b. v Syrákúsách a ve Spartě dočasně __v tyrannidu pozdního typu. V Rímé" měl t. b. mezi otroky a otrokáři podobné formy jako v Řecku. Uprchli otroci (fugitivi), kteří byli chyceni, bývali přísně trestáni, uvrženi do pout, posláni na těžké práce, ubytováni v-ergastulech. Rychlým zvýšením počtu otroků zvl. na latifundiích ( --+velkostatky) vznikalo nebezpečí otrockých vzpour (--+Sicílie). Největším povstáním bylo však hnutí -Spartakovo (r. 73-71). Přes řadu úspě­ chů, jichž otroci při svých vzpourách dosáhli, zůstávaly otrocké bouře omezeny jen na určitě oblasti. Neúspěch otrockých vzpour byl způsoben i tím, že otroci nebyli

třídy 1. společenské: společenskými třídami

základními v antickém Řecku a Římě byli otrokáři a --➔Ot­ roci, mezi nimiž byl antagonistický třídní rozpor ( --+třídní boj). Vedle těchto dvou základních společenských tříd existovaly v antice tzv. t. vedlejší, jež se vyvíjely jako důsledek soc. diferenciace svobodného obyvatelstva. Sociálně utlačo­ vanou vrstvu svobodného obyvatelstva tvořili především drobní výrobci v zemědělství a v řemes­ lech, jednak z řad občanů, jednak osobně svobodných neobčanů (metoiků [ --+eizinci] a -►perioiků v řec. světě a částečně i -klienti v nejstarší řím. společnosti). Mnoho těchto drobných výrobců bylo zbavováno možnosti obživy růstem otrokářských výrob. vztahů (-►pro­ letarizace) a stávalo se zejm. v pozdějším Římě parasitním městským proletariátem; 2. t. majetkové: a) v ~ecku: --+Solónovi připisovala ant. tradice rozdělení athénských občanů na čtyři majetkové t. (-►tímokracie) podle výnosu půdy, a to buď obilí (jednotkou míry byl medimnos) nebo oleje či vína (jednotkou míry byl metrétés [ -'► míry duté]). Penta-

635/ kosiomedimnoi musili mít roční výnos alespoň 500 medimnů, hippeis (jezdci) alespoň 300 medimnů, zeugítai (rolníci, kteří vlastnili spřeže­ ní - zeugos) nejméně 200 medimnů a thétes (théti, nádeníci) měli výnos pod tuto hranici. Podle majetkových tříd byla odstupňována i práva a povinnosti (vojenská služba, účast ve veřejném životě); b) v R.ímé': bylo občanstvo rozděleno na t. (classes) podle tzv. ---+serviovského zřízení. Také zde byla kritériem pro zařazení občana do určité majetkové t. výše jeho majetku zjišťovaná -censem. Zprvu šlo o majetek pozemkový, ten se však později přepočítával na hodnotu peněžní. Při zařazování do majetkové t. se nepřihlíželo k rodovému původu občanů. Pro zařaze­ ní do I. t. se žádalo asi 20 jiter (iugerum [ ~míry plošné]) půdy (100 000 assů); v II. třídě to bylo 15 jiter (75 000 assů); v III. třídě 10 jiter (50 000 assů); ve IV. třídě 5 jiter (25 000 assů); v V. třídě 2 jitra (11 000 assů). Zbytek občan­ ského obyvatelstva tvořili ->-proletarii, capite censi, kteří byli mimo třídy (extra classes), poněvadž jejich majetek nedosahoval ani censu nejnižší třídy. Podle majetkových tříd byly odstupňovány i vojenské povin~osti a polit. práva občanů. Literatura: K. K. Zefjin, Principy morfologičeskoj klassifikacii form zavisimosti, Vestnikdrevnej istorii 1967, 2, 7-31.

tuba (lat.) viz hudební nástroje Tullia, dcera ---+Ciceronova. Tullianum (lat.) viz carcer Tullianus Tullus Hostilius viz lové

římští

tunika (lat. tunica) viz

oděv

krá-

turistika s cílem rekreačním nebyla Řeky patrně pěstována. Cestovali sice mnoho a na velké vzdálenosti, jejich cesty však většinou sloužily ůčelům obch., diplomatickým, válečným, ale i studijním (-➔Hérodotos). Brzdou t-ky byl nedostatek právní ochrany v cizině, ve -➔ Spartě bylo dokonce mladým občanům zakázáno opustit zemi bez povolení. Jiné poměry byly v Římě, zejm. v době císařské. V létě opouštěly tisíce obyvatel hlavní město a odjížděly za zotavením do mořských --lázní (2) v okolí ➔ Neápole (nejmondénnější byly Baiae) nebo do pahorkatých oblastí (např. do -➔Tiburu). Někteří dokonce jezdili až

do luxusních lázní egyptských. Na hrobkách faraonů v Egyptě se nalezlo množství různých zběžně načrtnutých nápisů jako památka po ant. turistech. Náleželo k dobrému tónu navštívit pamětihodná místa nejen na Sicílii, nýbrž i v Řecku (zejm. Athény), dále v Malé Asii (-►Trója) a v Egyptě. Na těchto památných místech nechyběli ani v antice neodbytní průvodci cizinců a prodavači upomínkových před­ mětů, jejichž výroba mnohde tvořila výnosné řemeslné odvětví (v Athénách to byly např. drobné napodobeniny sochy Athény Parthenos) . - · V. t. doprava; silnice; hostinec; cestopisy.

turma (lat.) viz jízda Turnus viz Aineiás Tusculum [2. p. -la] (poblíže dn. Frascati), městečko v -Latiu jihovýchodně od Říma; na počátku republiky bojovalo v čele federace osmi latinských měst proti Římu. Pro své příznivé podnebí se stalo později letním sídlem řím. boháčů (->-Lucullus, -➔Maecenas). --+Cicero zde napsal filos. spis Tusculanae disputationes ( = Tuskulské hovory), v době, kdy se do T-la uchýlil s úmyslem vzdálit se z veřejného a polit. života v Římě. Odtud se stalo T. symbolem pro odloučenost, zvl. od veřejného života. V T-lu byl nalezen nápis (H. Dessau, Inscriptiones Latinae selectae 8965 - dnes ztracený), jenž obsahuje nejst. zmínku o vojenských a diplomatických stycích Římanů s kmeny sídlícími na dn. ůzemí ČSSR kolem r. 10 př. n. I. (--+Katiny, -+Osy aj.). Výprava, o níž jena tuskulském nápise řeč, směřovala hlavně proti Dákům a Bastarnům. K boji došlo v uherské nížině. Tuscum mare (lat.), Etruské moře (podle etruského obyvatelstva na italském pobřeží), zvané též Tyrrhénské (řec. Tyrrhénoi = lat. Tusci), část Středozemního moře mezi Itálií, Sicílií, Korsikou a Sardinií. Tuskové (lat. Tusci) viz Etruskové tuskulský nápis viz Tusculum tutela (lat.) viz poručenství týden viz

čas

Týdeus [2. p. -ea], syn Oinea, krále v aitólském Kalydónu. Pro vraždu, spáchanou na příbuzném, musel z Aitólie prchnout a přišel do

tych Argu ke králi Adrástovi spočasně s ---+Oidipovým synem Polyneikem. Král učinil oba svými zeti. T. zahynul při výpravě -+sedmi proti Thébám. Jeho synem byl -►Dio­ médés.

Týfón [2. p. -a] nebo Tyfóeus [2. p. -ea], řecky „vířivý vítr", personifikace bouřlivého vichru a niči­ vých přírodních sil, syn ---+Tartara a ---+Gáie (Země), otec ->-Kerbera, ---+Chimairy, -+Sfingy a jiných nestvůr; měl sto dračích hlav a hady místo nohou. Chtěl vládnout nad bohy i lidmi, ale Zeus ho po těžkém boji zasáhl bleskem a na prsa mu uvalil Etnu (Hés. Theog. 820-868). Proto prý, kdykoliv se T. pohne, nastává zemětřesení. - Obdobu Týf óna nacházíme i v Egyptě a Přední Asii. Z angl. výslovnosti jména T. vzniklo slovo tajfun. tyché (řec.), náhoda; představa závislosti lidského -+osudu na nadpřirozeném činiteli se objevuje již v -,,homérském náboženství (moira = úděl). Za krize městského státu se vzmohla v řec. společnosti od konce 5. stol. př. n. I. víra v nestálost životních poměrů a touha po příznivém osudu jedince i obce. Ten se přičítá působení náhody (tyché), zpoč. průvodkyni jiných božstev, jejichž vůli uskutečňovala, Tyché antiošská, rím.ska kopie raně helénistického originálu, kolem. r. 300 př. n. 1., Lýsippova škola

tych

636/

která se však později objevila jako samostatná bohyně. Neutrální obsah výrazu t. si vyžádal bližší označení agathé, tj. dobrá. Obrat agathé tyché znamená pak štěstěnu, zdar (apod.); býval často uváděn jako úvodní formule u obecních usnesení, smluv, i soukromých textů na nápisech. T. byla chápána jako božský či­ nitel, zasahující do života společ­ nosti i jedince. Princip náhody se objevuje souběžně i v helénist. filosofii, která jej přijímá zčásti kladně ( -Epikúros), zčásti odmítavě (-stoikové); některé rysy byly preneseny i na řím. bohyni -Fortunu; zvl. často byla T. v císařské době ztotožňována s bohyní ->-Ísis. V době helénist. a římské uctívala mnohá města svou zvláštní T. jako ochránkyni města i jeho obyvatel a strážkyni spravedlnosti (např. Ostia, Antiocheia n. Orontem, Alexandrie aj.). Od helénist. doby byla T. často znázorňována, pravidelně jako sedící žena s rohem hojnosti a hradební korunou, někdy též s odznaky egyptské Ísidy. Nejslavnější byla socha T. z Antiocheie nad Orontem, kterou vytvořil brzy po založení města po r. 300 př. n. 1. ->-Lýsippův žák Eutychidés. tympanon 1. viz hudební nástroje; 2. fiZ chrám Tyndareos (Tyndareós) [2. p. -ea], král spartský, manžel ->-Lédy. Podle něho se jeho synové Kastór a Polydeukés ( -Dioskúrové) někdy nazývali Tyndareovci, jeho dcera -----Helena - Tyndareovna. typ (řec. typos, ráz, úder, postava) 1. v literatuře jedinečná konkrétní po~tava, která je nositelem podstatných vlastností, příznačných pro lidi určité společenské skupiny a doby; v ant. literatuře, zvl. tragédii a komedii, nacházíme řadu výborně ztvárněných typů. Toto umě­ ní typizace, kterou teoreticky zdů­ vodnil a hájil Aristotelés ( --►mímé­ sis), je jednou z příčin podnes trvající působí vos ti ant. literárních děl; - 2. ve vvtvarném umé"rd v širším významu -způsob zobrazení zachycující všeobecné rysy určitého, zpravidla kladného ideálu. V řec. umění jde především o typ dokonalého občana, ztělesňující zdatnost a krásu. Prostředkem jeho vyjádře­ ní bývá často postava boha nebo mytického héróa, ve které se promítal ideál občana. V uměleckém obrazu se k němu dochází určitou abstrakcí, zdůrazňováním rysů a

Tyranobijci, kopie sousoší Kritia a Nésióta z r. 477/476 př. n. I. (rekonstruovaná v odlitku)

prvků, které jsou podstatné. Dokonalé uměleckě ztvárnění tohoto typu v klas. umění 5. stol. se stalo závazným pro další vývoj. T. v užším slova smyslu je uměleckým zpodobením představitele určité společenské skupiny, povolání, vě­ ku nebo vlastností.

výkladem a textovou kritikou básní Homérových. Jeho díla jsou ztracena; - 2. T. Mladší, římský gramatik doby Augustovy, žák Tyrannióna St. Pocházel z Foiníkie a žil v Římě jako propuštěnec. Byl učitelem -Strabónovým. Psal o přízvucích. Jeho díla jsou ztraLiteratura: F. Novotný, Gymnasion, cena.

1922.

tyran viz tyrannis Tyrannión. 1. T. Starší, římský gramatik 1. stol. př. n. 1., žák ->-Dionýsia (3) Thráka. Do Říma se dostal jako zajatec za války s -► Mi­ thradatem VI. Zabýval se studiem řec. rukopisů, metrikou, gramatikou,

tyrannis [2. p. -idy], jedna z řec­ kých forem --► monarchie, v jejímž čele stál tyrannos (tyran), tj. samovládce, který se zmocnil vlády státním převratem. Ranou t-ídou prošly v řec. světě skoro všechny vyspě­ lejší obce v 7.-6. stol. př. n. 1., a to jak v evr. Řecku, tak v Malé Asii, na ostrovech v Egejském moři

637/ a (za poněkud jiných okolností) i na Sicílii. Byla to jedna z nejčastějšíchforem boje -.dému(2) proti rodové -.aristokracii (I). Slovo tyrannosnemělopův.významhanlivý,neboť vláda tyranů přispěla skoro všude po odstranění vlády aristokracie

k hosp. i kulturnímu rozvoji jednotlivých -.městských států (např. -►Kypselos a -.Periandros v Korintě, -.Polykratés na Samu, -► Thrasybúlos v Mílétu, -.Pittakos v Mytiléně na Lesbu, -.Peisistratos v Athénách). T. byla však jen p řechodným obdobím ve vývojovém procesu řec. společnosti, neboť v očích většiny občanů byla uznávána za oprávněnou ústavní formu jenom potud, pokud trvalo nebezpečí aristokratické reakce. Jakmile byla síla rodové šlechty zlomena, přestala t. odpovídat potřebám dému, a byla proto všude po dvou až třech generacích odstraněna. Pozdější řečtí spisovatelé vytýkali tyranům nejčastěji potlačování občanských svobod a hlásali, že zabít tyrana je skutek chvályhodný (sr. Tyranobijci). Tento poměr k t-ide se vyhranil namnoze až za tzv. pozdní tyrannidy. Ta se začala uplatňovat za krize městských států počínajíc 4. stol. př. n. 1. a opírala se menším dílem o městskou svobodnou chudinu, větším dílem o žoldnéřské vojsko. Nejvýznamněj­ šími z pozdních tyranů byli syrákúští vládcové --Dionýsios I. (406/5-367), -.Agathoklěs (316 až 289 př. n. 1.) a -Hierón II. (275/4-215/4).

R. 332 př. n. I. kladl T. jako jediné z foinických měst úporný odpor -.Alexandru Velikému, kterému se ho podařilo dobýt teprve po sedmi měsících, když dal zbudovat hráz z pevniny na ostrov. Od té doby je T. spojen s pevninou. Také v době řím. (64 př. n. I. až po obsazení Araby 638 n. 1.) byl T. kvetoucím obch. centrem. Tyrrhénové Etruskové

(řec.

Tyrrhénské mare

moře

Tyrrhénoi) viz viz Tuscum

Tyrtaios [2. p. -ia), řecký básník 7. stol. př. n. I. Za 2. messénské války (--Messénie) skládal bojovné elegie, jimiž burcoval Sparťany k boji proti Messéňanům. Některé

Tze se zachovaly celé. Kromě toho napsal oslavnou elegii o spartské ústavě (staří spisovatelé ji nazývali Eunomiá [Řád] nebo Políteiá [Ústava]) a elegie moralizující. Preklad ukázky: ŘecL

Tzetzés. Ióannés Tz. [2. p. -na -tza], * 1110, t asi 1180, řecký gramatik a komentátor, zvl. básní Homérových a Hésiodových a komedií Aristofanových; napsal veršované pojednání o metrice a poetice, dále didaktickou báseň Chíliades (Tisíce, tj. 13krát tisíc veršů; vlastně hist., literárně-hist. a myto!. komentář ke sbírce svých Lťstů [107], kterou sám uspořádal do 2 sv.). Chíliad se používalo v Byzanci jako učebnice. Zveršoval též celý komplex bájí souvisejících s homérskými básnr!·mi.

Literatura: P. Oliva, Raná řecká tyrannis, 1954; H. Berve, Die Tyrannis bei den Griechen, 1967; C. Mossé, La tyrannie dans la Grece antique, 1969.

Tyranobijci (řec. tyrannoktonoi) byli nazýváni Harmodios a jeho starší přítel Aristogeitón, kteří zavraždili r. 514 Hipparcha, bratra athénského tyrana Hippia. Ačkoli jejich útokem -->-tyrannis v Athě­ nách odstraněna nebyla, byli později oslavováni jako osvoboditelé od tyranů. Jejich bronzové sousoší na athénské agoře (asi por. 490) bylo dílem -►Anténorovým. Když je r. 480 odvlekli Peršané jako kořist, vytvořili r. 477 náhradní dílo -.Kritios a Nésiótés (pravděpodobně repliku původního). Tyros [2. p. -ru] (dn. Súr), starobylé město původně na ostrůvku blízko foinického pobřeží, významný přístav, obchodní a výrobní středisko (purpur, tkaniny, sklo, kovové výrobky), z něhož vycházely karavanní cesty do předoasijského vnitrozemí. Metropole -.Kartága.

Hlava Théseova. Detail z metopy thésauru Athéňanů v Delfech, 490/489 př. n. 1. (muzeum v Delfech)

638/

úče

účes Reků v době předhistorické zdobený stuhami nebo

poznavame z Homérových eposů. Muži nosili vlasy dlouhé, pečlivé upravené, ženy umně sčesané v dlouhé vlny. V 6. stol. př. n. I. si muži splétali vlasy v copánky, v 5. stol. př. n. I. si je přistřihovali. Dlouhě vlasy nosily děti, popř. starci a filosofové. Otroci měli vlasy krátké nebo vyholené. Ženy měly vlasy zkadeřeně nebo upravené do pletenců či stočené v uzel anebo volně spuštěné a sčesané do čela (v oblibě bylo nízké čelo). Úče­ sy se zdobily stužkami, čelenkami, vínky z květů, popř. síťkou nebo čepcem. Složitým účesům napomáhaly podložky. Nejobvyklejší byly vlasy černé, ale oblíbeny byly světlé. Různé tvary ú-ů známe ze soch a obrazú na vázách. Římané nosili až do 3. stol. př. n. I. dlouhě vlasy a jen mírně si je zastřihovali nůžkami. Teprve od té doby si svobodní občané dávali upravovat ú. -+holiči, kteří se dostali do Říma z řec. osad na Sicílii. Obvyklý byl vlas krátce sestřiže­ ný, dlouhé vlasy si nechávaly děti. Více se měnila móda u ženských účesů. Dívčí uzel v týle nebo na temeni zůstal celkem beze změny, stejně jako ú. nevěst a --+vestálek (6 pletenců). Vdané ženy nosily složitý, většinou vysoký ú. (tutulus),

účetnictví.

V řeckých bankách (trapezai), popřípadě ve větších podnicích, se vedly jednak hlavní pokladní knihy (hypomn'émata), jednak pomocný pokladní deník (efémerides). Příjmy a výdaje byly zapisovány odděleně, aby se tak usnadnilo konečné zúčtování. V Římanů se účetní knihy vedly obdobným způsobem jako v Řecku. Užívalo se těchto účetních knih: inventární soupis majetku (libellus familiae, liber patrimonii) podával přehled o veškerém vlastnictví movitém i nemovitém; užitečný byl hlavně při pozůstalostním ří-

Účes: Účes

1. pol. 3. stol. n. 1.

sevřený síť­

kou a podpíraný vlásenkami a jehlicemi. Poměrně prostá úprava ú-u v době republiky a na počátku císařství (pěšinka uprostřed, vlny na stranu) byla již v 1. stol. n. I. vystřídána bohatou řadou prsténců a vlnek nad čelem. Po celou dobu císařství se tvar ú-u často měnil a jeho módu udávaly císařovny. Ke zkadeření se používalo rozžhavených želízek, o hygienu vlasu se pečovalo použitím mýdla, olejů a mastí. Barvení a odbarvování převzaté z Řecka bylo v císařském Římě běž­ ně rozšířeno. Ženy z vyšších vrstev používaly pro obohacení svého účesu i paruk (galerus).

zač.

Livia, manželka Augustova, 1. stol. n. 1.

639/ zení; pokladní kniha (codex accepti et expensi) byla vedena tak, že na jedné straně (tabula) byly zaznamenávány příjmy a na druhé vydání. Ve větších podnicích byla tato kniha oddělena od codex rationum domesticarum, tj. od záznamů o domácích účtech, popř. se užívalo i více pokladních knih pro různé podniky téhož majitele, např. v zemědělství. Položky byly zanášeny měsíčně. Adversaria neboli ephemerides sloužila pro průběžný záznam denních příjmů a vydání; calendarium obsahovalo zápisy obchodníků o oběhu ->-kapitálu, údaje o dluzích nebo půjčkách, o úrokových termínech apod. učitel. Číst a psát učil v Řecku

tzv. grammatistés (u. písma); grammatikos (u. mluvnice) četl s žáky díla básníků, vykládaje přitom zejm. mravní sentence. U. hudby (kitharistés) učil hře na lyru, kitharu a píšťalu, také zpěvu a melodramatickému přednesu. Cvičitel hochů v tělocvičně (paidotríbés) učil zápolení, běhu, skoku do dálky, házení diskem, metání oštěpem a plavání. Po 16. roce se řečtí mladíci dále vzdělávali v ->-gymnasiích pod vedením učitele tělocviku (gymnastés). Pro předvojenský výcvik byl pěsto­ ván šerm a jízda na koni. V gymnaÚčes 2. pol.

flaviovská

t. stol. n. 1., doba

siích působili od 5. stol. také filosofové a rétoři. Učiteli byli i zkušení právníci a řečníci na soudech a sně­ mech. ->-Sofisté se vydávali za u-e všech oborů a stali se zakladateli vyššího typu škol, kde se učilo i geometrii, astronomii, gramatice, literatuře a právům. Protože požadovali za učení vysoký plat, bylo takovéto vzdělání výsadou bohatých. V Římě navštěvovaly děti zámožných rodičů školu základní ([udus), kde učil magister ludi čtení, psaní a počtům. Ve vyšší škole učil litteratus (grammaticus) literatuře s výkladem gramatickým, věcným i metrickým a také řec. jazyku. U. počtů se nazýval geometra. Domácími u-i byli vzdělaní řečtí otroci. U-é nejvyššího stupně, philosophi, rhetores, professores, učili filosofii, řečnictví a právům. U-é soukromých škol dostávali od rodičů svých svěřenců měsíční poplatek a dary o svátcích. Jejich společenské postavení nebylo vysoké. Od doby císaře Vespasiana dostávali u-é vyšších státních škol plat a měli rozmanitá privilegia (osvobození od daní a vojenské služby). Diocletianus stanovil pro u-e různých stupňů platovou stupnici. - Drastickou scénku z učitelské praxe vykreslil humorně ->-Hérónciás v mímiambu Učitel (přel. F.

Umb Stiebitz, Bohové se smějí, 1965, 148n). Ze stv. učitelů se připo­ míná přísný Lucius Orbilius Pupillus z Beneventa, jehož žákem byl básník Horatius (ep. 2, 1, 69n). Strasti učitelské vypsal Orbilius v nezachovaném spise Perialgés (Trpitel). udavač

viz delator; sýkofan t

Ugarit (dn. Rás Samra), město na v sev. limén, arab. Mínet el-bejda). Vykopávkami Francouze Schaeffera (od r. 1929) tu byly objeveny zbytky chrámů, král. paláce, hradeb; byly nalezeny klínopisné tabulky v abecedním písmu, psané západosemitským dialektem. Asi od 17. stol. př. n. 1. zde byla kolonie mykénských kupců, jak dosvědčují odkryté hrobky a keramika. Spojovaly je styky s Krétou (plastiky) a Kyprem (tabulky s kypersko-mínojským písmem). Asi r. 1200 př. n. 1. byl U. zničen tzv. ->-námořskými národy. Na pahorku nad troskami města byla zří­ zena athénská obch. stanice. pobřeží Středozemního moře Sýrii s přístavem (řec. Leukos

Literatura: Ugarit, 1955.

F. Kotalík, Ras-Šamra-

Ulixes viz Odysseus Ulpianus. Domitius U. [2. p. -ia -na], římský právník (t 228 n. 1.), autor komentáře k právu civilnímu (Libri ad Sabinum, 51 kn.) a praetorskému (Libri ad edictum, 81 kn.). Jeho Disputationes o 10 kn. jednaly o případech práva trestního. Výňatky z jeho spisů tvoří třetinu celého obsahu justiniánských Digest (-.-Corpus iuris civilis). V původní podobě se zachovaly jeho Regulae, obsahující stručné formulace právních zásad. - V. t. právnictví. umberský jazyk viz jazyky v Itálii umbilicus urbis Romae (lat.) viz omfalos Umbrie (lat. Umbria), krajina ve východní části střední Itálie, ve vnitrozemí hornatá (chov dobytka), na pobřeží úrodná (hlavně pěstová­ ní ovoce), obydlená indoevropským kmenem->-Umbrů. V hist. době vynikla města: ->-Ariminum (dn. Rimini), Sentinum (dn. La Civita u Sassoferrato), Iguvium (dn. Gubbio) a Spoletium (dn. Spoleto). Umbrové, indoevropský kmen se sídlem · v Itálii při horním Tiberu až k pobřeží Jaderského moře. Kmenovými středisky byly opevněné vesnice navzájem od sebe oddělené.

Umb

640/

Stfíbrný koftík, Priamos u Acbillea, poranený Filoktétés (nalezeno v D6nsku)

Stfíbrné nádoby z doby Augustovy (z Hildesbeimu v Porýní a z Boscoreale u Pompejí)

nové náb. ideologie. Vzniklo a vyvíjelo se v středozemní oblasti ant. světa; tam jsou i jeho památky ská ( -+Villanova). - V. t. italské a výrazové formy, ale je projevem (tlím, Neapol, Ravenna, Aquileia, kmeny; jazyky v Itálii.

Některé rysy v jejich kultuře, zvl. pohřební ritus (spalování mrtvol), připomínají starší sídliště villanov-

umělecká

výroba. Protože celý

starověký svět - zvláště však ilec-

ko - nerozlišoval umění a řemeslo, uplatňovaly se téměř na všechna řemeslná odvětví z našeho hlediska do určité míry umělecké nároky; některé řemeslné produkty nelze vůbec oddělit od dějin stv. umění (-vázy, -+-terakoty, -+-toreutika, -glyptika, -+Šperky). umění

etruské viz Etruskové (4)

umění

parthské

parthskě

viz

umění

umění řecké, římské

viz

umění

výtvarné umění

sásánovské viz sásánovské

umění

umění umění

skythské

viz

umění starokřesťanské

skythské či raně

křesťanské je součástí umění řeckořímského v době od 1. do 6. stol. n. 1. Má stejné umělecké prostředky

Malovaný strop katakomby, 4. stol. n. 1. (Aim)

umě

641/

B illb sv. Pavla v :Aiml, kolem r. 400 n. L (rekonstrukce puvodního stavu)

an itale, Ravenna, t. pol. 6. stol. n. 1,: p dorys vlevo), vnitfek basiliky (vor- vol

(r. 313) se stala shromaždištěm vě­ --basilika. Její obdélný pudorys byl členěn dvěma nebo čtyř­ mi řadami sloupu na tři nebo pět lodí; z nich střední byla širší a vyšší, nahoře s okny a zakončena polokruhovou -+apsidou, před níž stál oltář. Rovný strop tvořily dřevěné trámy, střecha byla sedlová nad střední lodí a pultová nad postranními. Zřízením příčné lodi mezi koncem lodí a apsidou vznikl pů­ dorys křížový; oblouk, který je dělí, se- nazývá triumfální. Vývoj 1:fasilik se ustálil v 5. a 6. stol., ale vyvinuly se některé krajové varianty. Tak v Ravenně, kde je vedle Ríma nejvíce starokřest. staveb, mají basiliky místo rovného kladí na sloupech arkády, při čemž mezi hlavici a oblouk je vsazen náběžník, nemají příčnou loď, apsida je vně polygonální. Druhým stavebním typem rachrámu byly centrální někřest . svatyně o půdorysu kruhovém, polygonálním s kupolí, sloužící jako křestní kostel (baptisteriwn) nebo Svědkem jsou -+katakomby se svou náhrobní kaple. Jeho interiér bývá malířskou výzdobou, s plastikami členěn polokruhovými nebo obdéla výtvory drobného umění. Pohřbí- nými nikami vybranými z obvování v katakombách přestalo okolo dové zdi, popř. provázen sloupopolovice 5. stol. Křesťané konali řadím a tak vytvořeným ochozem. bohoslužby p ův. v soukromých do- Mausoleum Gally Placidie v Ramech, ale po milánském ediktu venně má půdorys křížový a baptisřících

Kónstantínopolis, Efesos, Antiocheia, Alexandrie aj.). Má dvě vývojová období, před Konstantinem Velikým (vládl 323-337) a po něm, kdy nastal plný jeho rozkvět. V době předkonstantinské se jeví převážně jako umění hřbitovní.

ume

642/

terium ortodoxních je na půdoryse osmiúhelném, obě s výzdobou mozaikovou (z pol. 5. stol.). V 6. stol. se projevuje v ravenské architekture vliv byzantský.

Dokládá to velkolepá centrální stavba chrámu San Vitale zbudovaná Iustinianem pred pol. 6. stol. Vrcholnou architekturou tohoto typu je clirám Boží moudrosti (řec.

I

-

------------------

,,.--•--= -.. .

i

, ! !...!l, o

~

/1

I

'\:1I!'lI !'

l'Iw

1'

,,

- 'Í' l,.Jf ' --J"•~1

J i

1B

'I

:.Jl l„ 1

I I /\ ~

I 11

-: i:,\ --

I

w-==-=~-

:

'

__,, /=l ::i :--~;

----- ---~ ---------------------

/ 1, \

'

I!!:::: v

/ \f

\

--- -

/ ..;,,;1::

.

,

,

--~ ----1'-·-- ~ . :' /: ! . /: :, I: :--,~ , i,/: ~ , \ i : ,,\\J : I Ll\~ l,,\ ~ ~ - --- ---- ---· ----

I

1 ,

Hagia Sofia, istanbul

Sarkofág lunia Bassa (t r. 359 n. 1.), výjevy ze Starého i Nového zákona

Hagia Sofia) v Cařihradě, jenž predstavuje spojení typu basilikálního a centrálního. Křesť. nástěnné malby v katakombách (Kallista, Priscilly, Domitilly, Praetextata a Luciny v Ří­ mě), sledovatelné od konce 2. stol. do poč. 5. stol., mají shodné vývojové fáze s pohřebištní malbou pohanskou. Nový však je repertoár námětů inspirovaných biblí nebo motivů majících symbolický význam. Jako symboly nové víry se tu objevují kotva, loď, ryba, beránek, holubice, palma, delfín, páv aj. Starozákonní děje a postavy jsou alegorií záchrany z nebezpečí nebo před smrtí a symbolem konečné spásy (Noe, Daniel, Abraham a Izák, Jonáš, Mojžíš, David aj.). Nový zákon je zdrojem rozmanitých dějů mysticky laděných a zobrazení zázraků Kristových. Čas­ to se opakující mladistvý typ dobrého pastýře je alegorií spasitelské činnosti Krista, jejž symbolizuje též Orfeus. Reprezentativní jeho obraz je až ve 4. stol. Hojný je typ oranta (prosebníka) v aktu modlitby. V kompozici obrazů se usiluje o symetrii v rozestavě postav en face, podaných plošně a staticky, bez vzájemného přímého vztahu. Vedle mistru řemeslných jsou tu i mistři vyšší úrovně. Od 4. stol. hlavním projevem figurálního umění triumfující církve byly ---+mozaiky, nástěnná malba zaostává. Tato dekorace basilik a centrálních svatyní, zdobící stěny, strop, klenbu, triumfální oblouk, apsidu a podlahu, rozmnožila okruh námětů; přitom řídnou starozákonní epizody a mizejí symboly a alegorie, místo nichž nastupují reprezentativní scény z Nového zákona. Ukázky z Říma: na klenbě chrámu sv. Konstancie ( 1. pol. 4. stol.) jsou realistické záběry z vinobraní, krajina s putti a jiné motivy figurální, mající význam alegorický. V 6. stol. pronikají do mozaikové malby vlivy byzantské. Je to např. patrno na mozaikově výzdobě v San Vitale (pol. 6. stol.). Na bočních stěnách je Iustinianus s družinou v aktu věnování daru na výstavbu chrámu a císařovna Theodora s doprovodem také jako dárkyně. Typy postav, hieraticky strnulý postoj, povšechná modelace těla a plošné podání, rozmanitá barva látek a zářivá koloristika svěd­ čí o působení byzantském. Mozaiky měly význačné centrum též v Aquileii a Antiocheii. K malbě mozaikové přistupuje od 4. stol. akvarelová malba miniatur na pergamenovém svitku, jež ilustruje ( ----+ilustrace) obrazově náb. texty.

643/

umě

Jsou i skulptury inspirované křesť. v muzeu lateránském. První sarkonaukou. Monumentální plastika sta- fágy z 3. stol. charakterizuje jako rokřesť. se však nevyvinula a volná křesťanské mezi jinými symbolicsocha je vzácností. V plastice se dává kými motivy zvl. postava dobrého přednost reliéfu, vázanému zvláště pastýře. O umělecké výši někte-

kovů (lampičky, svícny, kotlíky, trojnožky, ostatkové skříňky, zrcadla, kalichy, medailóny, šperky), práce ze slonoviny (diptycha), z jantaru, ze skla, ryté drahokamy,

Přechod přes Rudé moře, 1. pol. 5. stol. n. 1. (mozaika v ba!Silice S. Maria Maggiore, Rím)

Sarkofág s Dobrým pastýřem a orantkou, po r. 250 n. I.

zlacená skla. - Starokřesťanské umě­ ní mělo základní význam pro vývoj umění byzantskěho a západního středověkého.

Literatura: A. Matějček, Dějepis uměni I, 1922; J. Cibulka, Starokřesťanské umě­ ní, 1929; O. Wulff, Die altchristliche Kunst 1936; C. F. Morey, Early Christian Art, 1942; W. F. Volbach - M. Hirmer, Friihchristliche Kunst. Die Kunst der Spiitantike im West- und Ostrom, 1958. umění výtvarné patří k nejcennějším odkazům antického starověku. Zahrnuje výtv. produkci oblastí kolem Středozemního moře a přilehlých krajin od počátku používání železa (1. tis. př. n. 1.) až do konce starověku. Ve vých. Středomoří předchází

na ---+sarkofágy, jejichž vývoj vedle pohanských lze sledovat od 3. stol. Jejich počet rostl od doby Konstantinovy. Okruh námětový a ikonografie jsou obdobné jako v malbě, tj. výjevy alegorickosymbolické a témata výpravná. Jsou sarkofágy se souvislým vlysem, popř. s dvě­ ma pásy nad sebou a sloupkové, popř. s arkádami a štíty, kde v interkolumniích jsou jednotlivé postavy nebo výjevy z biblických dějů. Velmi cenný je soubor sarkofágů

rých sarkofágu svedčí sloupkový sarkofág Iunia Bassa ve Vatikáně (po pol. 4. stol.) se dvěma řadami scén ze Starého a Nového zákona; postavy jsou skoro plně plastické. Časem zmizela figurální výzdoba sarkofágů a došlo k návratu symbolu (mezi nimi je kříž) a k dekoraci ornamentální. Též v drobném umění je množství předmětu starokřesťanských. Jsou to uměleckořemeslné výtvory kovotepecké z bronzu a drahých

antickém u výtvarném u u. tzv. krétské (mínójské) umění (--+Kréta), které dosáhlo vrcholu v první pol. 2. tis. př. n. 1. V podstatě městská společ­ nost, zaměřená na řemeslnou výrobu a obchod, měla k dispozici'bronzové nástroje. Vytvořila vynikající účelovou architekturu; v bohatých památkách všech odvětví drobného umění se projevuje porozumění pro přírodní detaily a smysl pro dekorativní účin. Při obch. spojení při­ jímalo toto uméní podněty z Východu a z Egypta, samo pak v těch­ to oblastech mělo vliv. Na rozdíl od egyptského a orient. umění nebylo však podřízeno do té míry požadavkům náboženským. Ještě před pol. 2. tis. př. n. 1. se přeneslo středisko umělecké tvorby z Kréty na pevninu - podle hlavního centra mluvíme o mykénském umění (---+mykénská kultura). I když

umě

navázalo na umení krétské - pracovali tu krétští řemeslníci -. celkový ráz je rozdílný. Služba potřebám přepychu i ideologii vládnoucí vrstvy vystupuje daleko výrazněji. Na rozdíl od obytných a výrobních prostor neopevněných krétských paláců se stavěly mohutné mykénské pevnosti; v tematice nástěnných maleb se objevují výjevy lovecké a bojové, pro urozené nebožtíky se budovaly nákladné -►hrobky a pohřby byly provázeny drahocennými milodary. V umě­ leckém znázornění postupně proniká stereotypní schematizace. Etnicky patrí mykénské u. již řeckému prostředí, ale od vlastního řeckého u. se výrazně liší; naproti tomu pře-

644/ dalo dalšímu vývoji v Řecku řadu řemeslně technických vymožeností i určité umělecké tradice. Ještě před začátkem 1. tis. při­ nesla poslední vlna řec. přistěho­ valců železo. Umení je na první

Jezdec na koni, tzv. Rampinův, krátce pred r. 550 př. n. 1. (originál v Paříži, odlitek v Athénách)

pohled charakterizováno poklesem. Téměř mizí zobrazující projevy, skoro výlučným produktem byla -.keramika zdobená geometrickými vzory (-► geometrický sloh). Vedle ní se objevuje drobná plastika z hlíny a bronzu, znázorňující figurky zvířat, později též postavy nahých bojovníků. Sloužila jako exvota (-► ex voto). V 8. stol. př. n. I. se z tehdejší rodové společnosti vydělila vrstva předáků a náčelní­ ků; pro tyto aristokraty se začaly

Bohyne s granátovým jablkem. Kolem r. 570 př. n. 1. (Berlín)

Hodovník s hetérou, zač. 5. stol. př. n. 1. (Brygúv malíř)

zhotovovat jako náhrobní pomníky rozměrné -.vázy zdobené pohřeb­ ními a válečnými výjevy, jež hlásaly slávu nebožtíka a celého rodu. Jejich podání je určováno rámcem geometrického ornamentu. Již v těchto skromných počátcích lze jasně sledovat základní rysy řec. umění. Především je tu zřejmý jeho vznik z řemesla, s nímž v. u. po celý starověk zůstalo v podstatě spojeno; také společenské hodnocení výtvarníka po celou tu dobu převážně od-

umě

Kritiův

646/

kúros, r. 490--480

př.

n. l.

(z athénské Akropole)

Nymfa Arethúsa, kolem r. 430 př. n. l. (syrákúská mince)

Umění 1. a 6. stol. v :flecku se nazývá archaické. Pro jeho starší období - 7. stol. př. n. 1. - je charakteristický především rozmach drobné umělecké výroby (keramika, kovové výrobky), určené již nikoli pro přímou spotřebu, ale pře­ devším pro trhy, často i velmi vzdáleně. Ve výzdobě se přitom setkáváme s pronikáním přírod­ ních, zvláště rostlinných prvků v ornamentální stylizaci; současně vzrostl počet figurálních zpodobení, která usilují o názornější obraz zvládnutím podrobností. Rozšíření obch. styků s Orientem a s Egyptem přineslo četné vlivy v ornamentice (lotos, palma, papyrus), zvěr­ ných námětech ( -+gryf, lev, -+Sfinx) i v celkovém pojetí; také materiál _ (slonovina) i technika svědčí o těch­ to souvislostech. Tyto podněty byly však zpracovávány řec. umělci zcela svérázně. Již v 2. pol. 7. stol. se objevily počátky monumentální plastiky a začala se rozvíjet stavba chrámů. Charakteristické podoby stavby se sloupovým ochozem nabyl však řec. -+chrám až na rozhraní 7. a 6. stol. Kdežto starší stavby byly v podstatě aristokratickými svatyňkami, byl nový typ chrámové budovy obydlím boha, ochránce celé obce, která se na jeho kultu podílela. Staré svatyňky byly ze

Jinoch z moře u ostrova Antikythéry,) detail hlavy, bronzový originál kolem r. 340 př. n. l. (Athény)

Satyr, kolem r. 460 z ostrova Naxu)

pov1dalo postavení řemeslníka. Již v geometrickém u. se projevoval základní racionalismus rcckého u., smysl pro proporční vztahy, poměr výzdoby a znázornění, kompozíč­ ní a jiné umělecké zásady, řada charakteristických ornamentálních prvků (např. meandr) a jejich spojování; originální geometrická stylizace ovšem v dalším vývoji ustoupila úsilí o reálné zobrazení. Již v této době se v umělecké produkci projevoval také svéráz jednotlivých oblastí a středisek.

př.

n. I. (mince

647/

umě

ume

648/

dřeva

leckých střediscích. Přitom podněty Afrodíté Mélská, asi 2. stol. pf. n. 1. (Par;;,) z Východu a z Egypta, jež měly významnou úlohu v 7. stol., jsou v umě­ ní 6. stol. zcela překonány. Náb. poslání ustupuje v řeckém u. do pozadí, nepůsobí ani na jeho ideóvé zaměření, ani na uměleckě podání. Své náměty čerpali umělci ovšem téměř výlučně z mytologie. Tak tomu bylo v sochařské výzdobě chrámú, často ve volně plastice, převážnou většinou v -+malířství, o němž nám přímou představu zachovala výzdoba --váz. Výjevy z bájí o bozích a hrdinech byly při­ tom přímým zrcadlem soudobého života, umožňovaly všeobecnou srozumitelnost, možno říci lidovost tohoto umění - mytologie byla v podstatě lidovým bájeslovím a dokonce napomáhaly úsilí o typizaci, zachycení nadosobního ideálu. Těsná souvislost u. a řemesla přitom působila, že v závěru 6. stol. byla jejich hodnota taková, že i produkty umělecké výroby, jako byly zejm. malované vázy, dosahovaly leckdy takové úrovně, že mnohé z nich lze plným právem považovat za projevy monumentálního umění.

a sušených cihel; chrámové budovy jsou z kamene, zachovávají však strukturu dřevěné architektury: sloupy nastoupily na místo otesaných stromových kmenů atd. V této chrámové výstavbě se výrazně projevuje rada charakteristických rysů řeckého u., o nichž byla již zmínka. Proporční vztah tu umělecky vyjadřuje poměr podpory a břemene; analytické řazení prvků a částí vytváří organický celek. Řešení stavebních problémů vycházelo z empirie, pritom však neslo pečeť racionálního rádu; úhrnem se zde dospívá k harmonickému dojmu krásy. Právě ve stavebnictví vystupuje jasně reprezentační ráz řec. umění: společnost by byla jistě dokázala úspěšně řešit i účelové stavby - uskutečnily se např. výborné stavby vojenské zřejmé jich však nepotřebovala. Chrámovou architekturu zdobila pravidelně plastika (metopy - ty však bývaly zdobeny ·i figurálními malbami-, vlys, štíty, akrótéria). Současně došlo během 6. stol. též k rozmachu samostatného -~-sochařství, které vytvářelo kultovní sochy, exvota a náhrobky. Vedle drobné plastiky, která je hojná až do konce stv., převažovalo v monumentálním sochařství téměř výluč­ ně znázorňování člověka (typická pro archaickou řec. plastiku je postava stojícího mladíka, -+kúros, zpravidla nahého, a sedící nebo stojící oděné mladě ženy, -+koré). Od poč. 6. stol. usilují sochaři pře­ devším o vystižení tělesné krásy a zdatnosti. Aniž jim šlo o zobrazení individuální podoby, snažili se tímto způsobem připodobnit věnovatele nebo zesnulého bohu to jest ztělesnit ideál dokonalěho občana, jenž měl být v prvé řadě dobře vycvičeným bojovníkem. Z toho pramení důraz kladený na vyjádření fyzickě zdatnosti. V 6. stol. měl tento ideál v podstatě aristokratický ráz, jenž během vývoje vymizel. V počátcích je zřej­ mé, jak sochaři zápasí s adekvátním zobrazením lidského těla i šatu; koncem 6. stol. byly tyto problémy soustavným úsilím jen několika málo generací v podstatě zvládnuty. Vývoj přitom neprobíhal jen uvnitř samotného sochařství - stejným vývojem procházelo výtv. znázorňování i v ostatních umeleckých odvětvích - jeho hnací silou byl rozmach celkového poznání, jehož dokladem jsou mimo jiné také tehdejší přírodovědná studia. Sochařská produkce stejně jako ostatní v. u. archaické doby svědčí ještě výrazněji než u. předcházejí­ cích období o jednotlivých umě-

Náhrobní stéla Proxenovy dcery Hégésó, před r. 400 př. n. 1. (Athény)

umě

650/

Současně se však setkáváme s tendencemi, jež znamenají náběh k manýře a samoúčelnému dekorativismu. Klasické umění obráželo rozmach městského státu v 5. stol. a jeho krizi ve 4. stol. př. n. 1. Vrcholu tu bylo dosaženo zejm. za rozkvětu demokracie v Athénách. Umělci pracovali především pro městský stát (polis), v samozřejmém organickém souhlase s názory a tužbami občanského kolektivu. Ve všech uměleckých odvětvích došlo k dovršení předcházejícího vývoje, při­ čemž staré představy a ideály, často aristokratické povahy, nabyly v rámci demokracie nové, všeobčanské platnosti. Tak zejm. obraz dokonalého občana ztratil dřívější výluč­ nost. S tím harmonicky souvisel i způsob uměleckého podání, který právě v 5. stol. dosáhl nesporně vrcholu a jehož výsledky považoval další vývoj za své východisko a závazný vzor. Racionální podstata řeckého u. nevylučovala přitom v nejlepších výtvorech strhující uměleckou působivost. Dané společenské podmínky znamenaly ovšem určitá omezení výtvarného u.: cílevědomě se opomíjelo znázorňo­ vání individuální podoby i projevů duševního a citového života. Obojí totiž bylo v rozporu s názorem občanského kolektivu, podle něhož jen všeobecné může být krásné a vše individuální je nežádoucí úchylkou od ideální normy. Jiná omezení určovala směr, kterým se v této době rozvíjelo monumentální malířství. Kdežto v -+architektuře a plastice tónově omezená, ale barevně výrazná -+polychromie propůjčovala oběma odvětvím výraznost lidového výtv. projevu, neumožňovala v té době chudá barevná škála rozvoj skutečně malíř­ ského podání, jež zůstávalo na pomezí kolorované kresby. Rovněž zobrazení prostoru zůstávalo znač­ ně zjednodušené. Určitý pokrok v tomto směru přineslo až 4. stol., kdy se také setkáváme se soustavným uplatněním lokálního koloritu a vlastního i vrženého stínu. Krize- městského státu ve 4. stol. př. n. 1. se výrazně projevila i v tehdejším v-m umění. ,,Osamostatnili" se také umělci: nepracovali již soustavně pro obec, ale často i pro cizí, neřecké vládce, pozbyli své vázanosti k určitému kolektivu. V plastice i v malířství pozbýval umělecký obraz přímé aktivní ůčasti na životě společnosti, uzavíral se do sebe; projevilo se to zejm. v tematice, jež si zachovala mytol. roucho, ale ztratila hrdinský patos. Do obrazu bohů se promítaly pro-

jevy duševního a citového života, současně se postupně objevilo portrétní znázornění individua ( -+portrét). Podání jednotlivostí i celku se přitom zjemňuje, zpřes­ ňuje a obohacuje. Až do 4. stol. byl ideálem krásy muž, protože jen muž byl plnoprávným občanem; proto i ženskě postavy se zobrazovaly na osnově mužských proporcí. Od 4. stol. začalo být běžné porozumění pro svéráz ženské krásy. S tím souvisí i pronikání erotické tematiky. Naproti tomu se vyskytuje jako vedlejší proud tradicionalismus, jenž usiloval alespoň o formální napodobování u. 5. stol.; jeho krajním projevem bylo staromilecké archaizující u., jež cílevě­ domě napodobilo styl 6. stol.; tento proud se objevuje i v dalším vývoji. Ve 4. stol. se rovněž definitivně oddělila řemeslná umělecká výroba od monumentálního umění. Od konce 4. stol. až do závěru 1. stol. př. n. 1. se rozšířilo působení řec. výtvarného projevu skoro po celém Středomoří. Toto helénistické období mělo i ve výtvarném u. dvě hlavní fáze: první z nich (až zhruba do pol. 2. stol.) se vyznačuje expanzí řeckého výtvarného u., druhá pak znamená jeho pokles, když se ze starých helénist. oblastí přeneslo

Žokej od Artemisie, 2. stol. př. n. I. (Athény)

i centrum výtv. činnosti do ~íma. V období rozkvětu helénistického u. pronikl řec. výtvarný projev na Východ a do Egypta a setkal se tam s domácí tradicí. To se projevilo jak v oficiálním u., jež sloužilo dvorům helénist. vladařů, tak v lidových výtv. projevech. V obojím se střetaly a působily na sebe náměty, myšlenky i formální prvky řecké i místní. Oficiální u. reprezentovalo a oslavovalo vladaře, přičemž mytol. rámec byl pouhou výpravnou fikcí. Zábavě a přepychu téže společnosti sloužila odlehlá a ůniková tematika jak mytologická, tak čerpaná ze života prostých lidí. Dřívější sochaři zobrazovali především mládí a zralý věk, kdežto nyní se obraceli pro své náměty i k dětství a stáří. Po formální stránce přitom docházelo k projevům, jež ve srovnání s umírněností klasického u. mají až naturalistický ráz: zobrazování utrpení a smrti na jedné straně, rafinovanosti a vulgárnosti na druhé. S tím souvisí i ryze formální povaha některých uměleckých projevů.

Významný je přínos ·· helénismu pro architekturu. Cílevědomý urbanismus (-+urbanistika), jehož počátky jdou do 5. stol. př. n. 1., se zde uplatňoval v plné míře, zejm.

651/

um v nově zakládaných městech, objevily se nové typy reprezentačních veřejných budov. Také v umělecké výzdobě se setkáváme s výrazným odlišením luxusních výrobku a masové produkce, která soustavně používá některých mechanizovaných postupu, např. sériové produkce hliněných výrobku z forem. Objevují se zároveň rozsáhlejší řemeslné dílny. Obojí má kořeny již ve 4. stol. Už prvá fáze helénismu se obracela zpět ke klasickému umění. V druhé etapě dochází k jeho soustavnému napodobování, a to jak v nových výtvorech podle starších vzoru, tak v přímých kopiích starších děl. Vymoženosti řeckého u. se tak dostávaly do celého tehdejšího sveta, jejich pronikání lze sledovat až do oblasti dnešního Íránu a Indie, i do oblasti sev. -Černo­ moří, kde na tomto podkladě vzniklo svérázné místní umění; na druhé straně se hlavní stredisko výtvarného u. přeneslo do Říma. Vývoj u. na území dnešní Itálie lze soustavně sledovat od zač. 1. tis. př. n. 1. s rozšířením produkce železa. Sem přenesly četně řec. osady působení svého výtvarného u., jehož podněty však místní obyvatelé při-

Spící Satyr, 3.-2. stol. př. n. I. (z Herculanea, Neapol)

Gal s manželkou, konec 3. stol. př. n. I. (8.ím)

Titán Anytos od Dámofónta z Messény, 2. pol. 2. stol. př. n. I. (Athény)

jímali po svém. Zejm. ve střední Itálii vzniklo z místních tradic, z přínosu Orientu i působení Řecka svérázné umění etruské ( -Etruskové [4]). Jeho tvůrčí vrchol spadá do

652/ konce 6. stol. př. n. I., kvantitativní rozmach trvá ještě v raném helénismu. Etruské umění mělo také podstatný vliv na počátky umení v Římě. Od pol. 2. stol. př. n. 1., kdy se Řím již stal vládcem celého Středomoří, následoval ve výtvarném u. helénistickou tradici. Prvotní přísun uměleckých památek z válečné kořisti nahradila přímá čin­ nost řec. umělcu, kteří pracovali pro řím. pány. Jejich školení prozrazuje řec. tradici, ale jejich výtvory odpovídají podmínkám řím. společ­ nosti. V chrámových stavbách se zachoval určitý podíl etruské tradice. Vedle nich však převládala monumentálne pojatá užitková architektura (vodovody, mosty), která sloužila praktickým účelum a současně hlásala velikost Říma. Také v plastice a malířství vynikla pře­ devším ta odvětví, jež byla vhodná k přímému vyjádření ideologie vládnoucí vrstvy. O triumfálních malbách máme jen zprávy, zato se dobře zachovaly republ. sochařské podobizny z 1. stol. př. n. I. Navazovaly na tradici podobizen předků a vyjadřovaly zároveň i aspiraci současných Římanů na osobní moc; forma naturalistického ražení vychází z helénismu, obsah a poslání jsou ryze římské. Do téže doby spadá též počátek jiného charakteristického druhu výtvarného u., totiž historického reliéfu, který v zobrazení konkrétních událostí, zvláště válečných úspěchů, oslavoval nepřemožitelnost Ríma a jeho domně­ lé dějinné poslání. Období císařství má také ve výtvarném u. dvě hlavní etapy: principát (konec 1. stol. př. n. I. - konec 3. stol. n. I.) a u. pozdní antiky, jež odpovídá dominátu a době tzv. stěhování národů (4.-6. stol.). V podstatě nelze mluvit o jednotném u. v celé oblasti řím. říše, která nebyla ani hospodářským, ani kulturním, společenským a technickým jednotným celkem. Římským v pravém slova smyslu je oficiální říšské u., které se vázalo k osobě císaře, jeho dvoru, armádě a ústřed­ ním institucím. Jeho přímým posláním byla oslava těchto zřízení a osob, oslava říše a panství Říma. Oficiální reprezentace bývá přitom často provázena vnitřní bezobsažností, ano i vysloveným nezájmem umělců. Mnohé výtvory jsou ovšem monumentální povahy. Vynikajících úspěchů dosáhlo umění řím. impéria zejména ve výstavbě měst (plánování celků, náměstí, lázně, divadla, amfiteátry atd.), kde se funkce stavby spojovala s ideovou reprezentací. Stavby byly často zdobeny hist. reliéfy, oslavujícími cí-

Titův oblouk v 8.ímě,

dekorativní Victorie, malý obetní vlys, por. 80 n. 1. ,

:

,I

t

·,_

-J ;

I;

. - .' - · ,

Reliéfy v průchodu Titova oblouku, triumfální průvod: Titus na triumfálním voze (nahoře); kořist z jeruzalémského chrámu (dole).

t

ume

653/ saře. Císařova podobizna byla pří­ mou součástí státního kultu. Slohové vyjádření u. císařské doby kolísalo mezi klasicismem různé podoby, jenž používal formálních vymožeností u. 5. a 4. stol. př. n. 1., aniž mohl reprodukovat jeho bezprostřednost a přirozenou půso­ bivost, a mezi naturalismem pozdně helénist. ražení, jenž se dovolával pozdně republ. tradice. Proti tomuto oficiálnímu proudu stála bohatá a mnohotvará výtv. produkce jednotlivých provincií. V některých navazovala na staré místní tradice, jinde po svém upravovala a rustikalizovala základní osnovu antického u. přinesenou římským panstvím. V řadě případů se tu setkáváme s výtv. projevy, jež mají do značné míry lidový ráz. Střetávání a vzájemné působení provinciálního u. s oficiálním proudem vytvářelo pak základnu, z níž mnohde v raněm střv. za nových hist. podmínek vyrostlo nové umě­ ní. U. pozdní antiky je poznamenáno celkovým úpadkem výroby, hlavně řemeslné práce. Vedle toho se však i v kvalitních výtvorech projevuje odklon od ant. tradice v podstatě realistické, často též celkový nezájem o umělecký účin památky. Běžně se setkáváme s druhotným použitím hotových starších prvků ve stavbách, které pak působí jako nejednotný konglomerát; také plastika se upravovala např. dodatečným nasazením jiných portrétních hlav do starších historických reliéfů. Ve figurativním u. se postupně opouští organický základ lidské tělesnosti, projevuje se úsilí o vyjádření ryzího duševna. Současně s tím se objevuje tendence dosahovat monumentálního úči­ nu (zejm. u císařských podobizen, ale i staveb) kolosálním měřítkem. Některé tyto rysy spolu se schematickým provedením, určitými významově kompozičními prvky (frontalita) a převažujícím dekorativním záměrem se projevily již dříve v provinciálním u., zejména vých. oblastí říše i v jejím vých. sousedství. V samotném římském u. se však tyto rysy objevily pře­ devším vlivem společenského vývoje. - Do pozdně antického u. řa­ díme též tzv. -+umění starokřesťan­ ské. Odkaz antickěho u. se projevoval v celých dalších dějinách v řadě směrů. Klasické řecké u. přede­ vším je základním článkem orientace evropského u. až do dneška po mnoha stránkách. Dává mu základní racionalistické pojetí, analytič­ nost, jež vytváří celek, realistický

Traianovský vlys, dácké války, kolem r. 110 n. 1. (Konstantinov oblouk v &imě)

Baze Antonina Pia, přední strana: Apoteóza Antonina a Faustiny, dole Campus Martius, bohyně Roma. Po r. 161 n. 1.

Baze Antonina Pia, boky: Jezdecká přehlídka

umě

654/

Aímšt.í císaři, kolem r. 300 n. 1. (Aím)

Traianovský reliéf z Adamclisi, kolem r. 110 n. 1. (Bukurešť)

prístup ke skutečnosti, ústřední zaměření na znázorňování člověka. Určuje je také do značné míry po formální stránce tím, že mu pře­ dává tradici celých uměleckých postupů, technik, prvků i úhrnů umě­ lecké formy. Tento vliv antického u., nepřetržitý během celého vývoje, sehrál zvlášť progresivní roli v období renesance, kdy byl tvůr­ čím podnětem v zápase o nové umě­ ní; naproti tomu v klasicismu rozmezí 18. a 19. stol. docházelo spíše k pouhé zevní nápodobě. Protože si antické u. samo o sobě zachovává uměleckou účinnost,

tažlivé i nadále.

zůstává

při­

1/12 -libry(= 27,3 g); v začát­ plánovité zakládání měst; na ant. cích ražby peněz i mince, 1/12 li- půdě se objevuje již na -Krétě, brálního -assu. - V. t. mince (II); kde vyrostla městská sídla i s dlážděnými ulicemi (Gurnia v 16. stol. váhy (II). př. n. 1.). Řecká města byla ve starší době unciála viz písmo řecké; písrno zakládána pro snazší ochranu před latinské nepřítelem na návrších nebo v těs­ únos Sabinek viz Rornulus a Re- né blízkosti vrchu vhodného pro obranu (Athény, Korint). Středem rnus Úraniá viz Múzy Úranos [2. p. -na], řecké mytologické (tj. v kultu neuctívané) božstvo nebe, snad ie. původu (sr. ind. Varuna). Podle -Hésioda jej zplodila -Gáia (Země) a méla s ním děti (-.Títáni, --Kyklópové), ú. je však držel v její dutině. Gáia, která tím trpěla, přemluvila svého syna -Krona, aby otce zbavil zubatým srpem plodivé síly. Kronos uposlechl a otcovy genitálie hodil do moře. Z kapek Úranovy krve, které dopadly na zem, se zrodili -Giganti a -►Erínye, z pěny moře, rozvířeného Úranovými genitáliemi, vystoupila -Afrodíté. Mýtus o prvotním spojení nebe a země je rozšířen u mnoha národů.

Literatura: A. Matějček, Umení starého 1914; Dejepis umění I, 1922; A. Salis, Die Kunst der Griechen, 1922; G. Rodenwaldt, Kunst der Antike (Propylaenkunstgeschichte III), 1927; L. Curtius, Die klassische Kunst Griechenlands, 1938; W. Zschietzschmann, Hellenistische und romische Kunst, 1939; W. H. Schuchhardt, Griechische Kunst, 1968; W. Technau, Die Kunst der Romer, 1940; Vseobščaja istorija iskus~tva, I, 1956; Enciclopedia dell' arte antica classica e orientale, 1958n; G. M. A. Richter, A Handbook of Greek Art, 1959; K. Schefold, Die Griechen und ihre Nachbaren; Th. Kraus, Das romische Weltreich (Propylaenkunstgeschichte 1-11), 1966, 1967; R. Bianchi-Bandinelli, Roma. L'arte romana ne! centro del potere, 1969; H. von Heintze, Romische Kunst Obraz: G. Vasari (1511-1574), Zmrza1969; O. Pelikán, Dejiny antického umění čení Úrana Kronem; A. Feuerbach, Úra(Učební texéy vysokých škol, UJEP v Brne) nos, 1875. 1971. Řecka,

uncia,

římská

váhová jednotka, urbanistika (od lat. urbs,

město),

Commodus z Brigetia, hlava s vavřínem, konec 2. stol. n. l. (Komárno)

655/ města byla -►agorá a -►chrámy, ale pravidelný systěm s pravoúhlou uliční sítí do u-ky prosadil v 5. stol. př. n. 1. -► Hippodámos z Mílétu (tento systém byl sporadicky uskutečňován v některých řec. koloniích [ -►Olbia] již v 6. stol.). Podle tohoto plánu byla budována v době helénist. nová města, Alexandrie, Seleukie, Dura-Európos na Eufratu aj.; v Priěně bylo dodrženo pří­ močarě vedení ulic i při schodištích, spojujících terasy svažitého terénu. Ulice, dosti široké a dlážděně, a agorá byly vroubeny podloubím k usnadnění pěšího provozu a pro ochranu před sluncem (Mílétos, Efesos, Priéně, Palmýra), zřizována byla i samostatná -► sloupořadí (stoy) na náměstí (Athény). Etruskd města byla zakládána na návrších se zřetelem na náb. předpisy. Obdélný areál města protínaly dvě hlavní ulice (sj. a zv.), křížící se v pravém úhlu (Marzabotto u Bologně), ale povaha terénu většinou vedla k porušení pravidelné uliční sítě. ~ím se vyvinul z opevněného vesnického sídliště na Palatinu v město s nepravidelně vedenými ulicemi; jeho plán částečně změnily až přestavby začaté Caesarem podle vzoru helénist. měst. Zřízena byla císařská fora (-►fo­ rum), na Palatinu zbudovány -► pa­ láce, vyrostly rozsáhlé thermy (-►lázně), -► basiliky, -► Koloseum,

-divadla, nové -►chrámy; velkolepost města zvýšily -►vítězné oblouky a městské brány. Typ ulic helénist. měst lemovaných podloubím se stal běžnou součástí u-ky římských měst (Turin, Trevír, Verona, Florencie). Tradiční schěma dvou hlavních os (cardo a decumanus) protínajících se pravoúhle v obdélném nebo čtvercovém areálu, jehož používali rumané při budování vojenských -►táborů, se udrželo i v městech, jež se z nich časem vyvinula, a určovalo i další jejich vývoj. Nejst. město tohoto typu je Ostia. Ze sídliště vytvořeného při stálém vojenském táboře se vyvinul např. Timgad, Lambese, Lyon, Paříž, Londýn, Silchester. Koncem doby císařskě se v ohrožených provinciích měnil plán měst vzhledem k nutnosti jejich opevňování. Zásady antickě u-ky byly určují­ cím činitelem pro další vývoj výstavby měst nejen v Evropě, nýbrž i mimo ni. Literatura: A . Boěthius, Das Stadtbild im splitrepublikanischen Rom. Opuscula archaeologica, I, 1935; L. Homo, Rome Imperiale et ťurbanisme dans ťantiquité, 1951; P. Lavedan, J. Hugueney, Histoire de ťurbanisme. Antiquité, 1966.

urna (lat.) viz popelnice

úroky viz ůfady.

půjčky

1. Z řeckých městských jsme nejlépe zpraveni o úřa­ dech v demokratických -►Athé­ nách. ú. byly zásadně čestné, odtud jejich název tímai (j. č. timě = dosl. ,,čest"); jiné názvy pro ú. byly hai archai, ta telé, pro úřed­ níky hoi archontes, hoi en telei. Ú. nebyly placeny (jen málokteří úředníci dostávali stravné), byly omezeny dočasným trváním, obvykle ročním, zákazem kumulace a iterace (opakovaného zastávání téhož úřadu) - výjimku tvoril v Athénách úřad -►stratéga. Většinu úřa­ dů tvořila kolegia, nejčastěji desítičlenná. Úředníci byli buď voleni ekklěsií ( -➔sněmy [1]) nebo -►fýla­ mi, nebo losováni ( -►losování). Zvolení byli podrobováni prově­ ření (dokimasid), -► archonti v Athénách před radou ( -► búlé) a -►hěliaií, ostatní jen před héliaií. Při tom býval zkoumán občanský původ, předepsaný věk, splnění vojenské povinnosti, finančních a náb. povinností ke státu i zachovávání povinné úcty k rodičům. Po nástupu na úřad, obyčejně počátkem občan­ ského roku (1. hekatombaiónu = asi v pol. července), skládali úředníci přísahu, že budou plnit svou funkci podle zákonů a poctivě. Kromě své moci výkonně měli úředníci v oboru své působnosti i jistou moc soudní a trestní. Z jejich rozsudku bylo však možné odvolat se k héliaii. Po uplynutí úřed­ ního roku byli úředníci povinni skládat účty ze své činnosti, zvl. z hospodaření státními penězi, a to před sborem účetních revizorů; i během jejich působení si však na ně občané mohli stěžovat ve sněmu. - Pomocný personál ůředníků tvořili přísedící, písaři, hlasatelé a sluhové. Úředníci neměli zvláštní úřední šat (s výjimkou archonta krále). Při slavnostech měli právo sedět na předních místech ( -►pro­ edria ). O jednotlivých úřadech v Athénách viz -►archonti; --prytanové; ve -► Spartě --eforové. 2. V Í?.íme byli ú. i úředníci nazýváni magistratus (souvisí se slovem magister = pův. ,,vyšší", pak „představený"). Označení honores (- pocty) pochází odtud, že to byly funkce čestné, neplacené. ~ím. magistratury se vyznačovaly kolegialitou s možností kolegiální intercesse (-►intercessio), dočasností trvání a volitelností. V úřadě se kolegové střídali po předepsaných časových lhůtách nebo se dohodli o věcném rozdělení agendy. Za republiky trvala úřední funkce zpravidla rok. Kontinuace úřadu (několikeré zastástátů

úřa

vání téhož úřadu po sobě) se vyskytovala zřídka. Senát mohl však funkci magistráta mimořádně prodloužit (prorogatio). Tím se magistrát stával promagistrátem (fungoval totiž jako zástupce magistráta = pro magistratu). Konsulové a praetoři se stávali po ročním úřado­ vání správci -►provincií jako -►pro­ consulově a -►propraetoři. Úřed­ níci byli voleni na -►sněmech (2), jedině -► diktátora jmenovali zpravidla konsulové, popř. interrex ( -► interregnum). Za císařství uplatňoval svůj vliv na volbu ůředníků císař (tzv. candidati principis, tj. kandidáti doporučení císařem, musili být zvoleni). O úřad se museli kandidáti (-►candidatus) řádně ucházet. Zvolen mohl být jen občan ( -► občanství [2]) bezúhonný, tělesně zdatný, předepsaného věku, po splnění vojenskě povinnosti, obvykle z rodiny známě již svými úřednickými před­ ky (-►nobilita; -►homo novus). Po skončení své úřední funkce mohli být magistráti pohnáni před soudní tribunály, jestliže vzniklo podezření, že se během své půs~bnosti dopustili něčeho nezákonného (výjimku činili v tom směru censoři, diktátor a tribunové lidu). Nejvyššími řím. úředníky (magistratus cum imperio [ -► imperium]) za republiky byli -►konsulové a praetoři ( -►praetor), zvlá§tní postavení měli censoři (-► censores). K magistrátům bez imperia náleželi především -►kvéstoři a -► aedi­ lové. Pro speciální úkoly byly ča­ sem zřizovány ú. mimořádné ve formě komisí, např. -► decemviri legibus scribundis. Vedle úřadů celé obce (magistratus populi Romani) byly v ~ímě ú. plebejské, dosažitelné jen pro -►plebeje (magistratus plebei): plebejský tribunát ( -► tri­ bunus [4] plebis), plebejská aedilita. Při zastávání úřadů se dodržoval vzestupný postup ( -► cursus honorum). Za císařství sice republikánské ú. trvaly, ale jejich význam stále více klesal. Přibylo množství nových úřadů císařských, vesměs placených z císařské pokladny ( -►fiscus Caesaris). Císař obsazoval tyto ú. podle své vůle, jejich zastávání nebylo časově vymezeno. Jako císař­ ští úředníci ( -.curator; -►praefectus; -►procurator) se většinou uplatňovali příslušníci stavu jezdeckého (-► equites), na zač. principátu též propuštěnci ( -propouštění otroků). K nižším úřadům (magistratus minores), obsazovaným pův. jmenováním, později volbou ve sněmu tributním, patřili např. - ➔tresviri(l) capitales, pomocníci při trestní ju-

úřa

656/

risdikci, -.decemviri (2) stlitibus iudicandis, působící jako předsedové porotních soudů, praefecti Capuam Cumas ( -.praefectus [A]), zástupci městského -.praetora v oboru jeho jurisdikce v mimořímských obcích, jež měly římské občanské právo. Magistra.ti měli k ruce různé admin. pomocníky zvané officiales nebo apparitores nebo ministeria, placené -.aerariem Saturni; společensky nejvýše z nich stáli scribae, účetní manipulanti, mezi nimiž koncem republiky byli i příslušníci jezdeckého stavu ( -➔ equites), o něco nižší kategorií byli -.liktoři (lictores). Nejníže stáli úřední poslové (viatores) a hlasatelé (praecones). Z doby císaře Claudía (41-54) pochází organizace celého systému císařských kanceláří (scrinia): kancelář a rationibus, nejvyšší účtárna a správa fisku (-.fiscus Caesaris); ab epistulis o dvou sekcích, latinské (ab epistulis Latinis) a řecké (ab epistulis Graecis), pro císařovu korespondenci; a memoria pro redakci právně důležitých projevů a výnosů císařových; a libellis (-libellus) pro žádosti a stížnosti; a studiis pro věci kulturní; a cognitionibus pro shledávání a přípravu materiálu ve vě­ cech císařova soudnictví. V čele těchto kanceláří stáli zprvu vzdě­ laní propuštěnci, od 1. stol. n. I. již také jezdci, později odborníci s právnickým vzděláním. Za -.dominátu počet kanceláří ještě vzrostl; nazývaly se officia a nejvyšší předsta­ vený císařských kanceláří byl magister officiorum. - V. t. finanční správa.

jimž příslušela plná občanská práva. V helénist. době nabyla ve všech větších státech a říších vrchu -➔-mo­ narchie; jejich králové vládli větši­ nou podle vzoru vládců starých -.despocií orientálních. V teorii rozeznávali Řekové tři základní vládní formy podle toho, vládne-li jeden panovník nebo podílí-li se na vládě více či dokonce mnoho občanů. Podle -.Aristotela je třeba rozlišovat formu „správnou", hledící na blaho celé obce či státu, a formu „pochybenou", v níž panovník nebo celá vládnoucí vrstva zneužívá své moci k svému osobnímu prospěchu: spravedlivá monarchie se totiž může stát nespravedlivou tyrannidou, vláda nejlepších občanů (aristokracie) se může zvrátit ve vládu několika ctižádostivců (oligarchii) a také umírněná demokracie (políteiá) může přejít v radikální demokracii, kterou Aristotelés - stejně jako jeho učitel -.Platón - líčil jako vládu davu. Platónův „ideální" aristokratický stát, v němž mají vládnout filosofové, byl jen jakýmsi utopickým návrhem na nejlepší uspořádání společnosti, ačkoli při jeho formulování půso­ bila představa státního zřízení ve -.Spartě, jež měla v tomto směru v Řecku zvláštní postavení. Také v římských dějinách došlo k obdobným změnám v ústavních formách jako v řec. dějinách. Po prvotní době „královské" (řím. rex byl obdobou řec. basilea) byla zří­ zena republika, v níž zprvu vládli jen -.patriciové, později spolu s nimi. í bohatí -➔-plebejové. Římané byli později hrdi na to, že se v jejich republ. ústavě směšovaly až do 2. stol. př. n. I. s úspěchem před­ nosti vlády monarchické, aristokratické i demokratické; tuto „smíšenou" ústavu pokládal např. Cicero - po vzoru -.Polybiově - za nejlepší. V praxi se však stala řím. republika v dobách, kdy Řím ovládl celé Středomoří, neudržitelnou, poněvadž její ústava uchovávala ráz státního zřízení v podstatě městské­ ho. Proto byla od sklonku 1. stol. př. n. I. nahrazena monarchií, zprvu skrytou (-.principát), později (od sklonku 3. stol. n. 1.) zcela zjevnou a despoticky absolutní

Literatura: Viz s. v. Řecko (II. Dějiny).­ T. R. S. Broughton, The Magistrates of the Roman Republic, I, 1951; II, 1953; Supplement 1960; v. t. s. v. římské dějiny.

ústavní formy se v antickém světě vyvíjely ve shodě se společenským pokrokem jednotlivých oblastí. V každé řecké obci tzv. homérského období vládl -➔-basileus (,,král"), jenž musil sloužit zájmům obce a pravidelně se radit s lidem a s představiteli rodů. Vláda basileů byla na poč. l. tis. př. n. I. nahrazena téměř ve všech řec. oblastech vládou rodové -➔-aristokracie, opírající se opozemkovéY!astnictví. Tříd­ ní rozpory mezi ní a -.démem (2), (----➔ dominát). tj. neurozeným občanstvem, vedly Literatura: E. Peroutka, Ústavy států v 7.-6. stol. př. n. 1. většinou přes řeckých, 1916; J. Král, Státni zřízeni řím­ ské (upravil a vyd. V. Groh), 1921; Ernst ranou ---->-tyrannidu k -.tímokracii, Meyer, Einfohrung in die antike Staatstj. k ústavě vyměřující občanská kunde, 1968. - V. t. s. v. Řecko (II. Dě­ práva i povinnosti podle výše ma- jiny); římské dějiny. jetku. V následující době, tj. v klasickém období řec. městských stá- Utica (řec. Ityké, Útiké, dn. Utica tů, se tato ústava někde uchovala, v Tunisku), foinická osada, založená jinde ji vystřídala -.demokracie, v 11. stol. př. n. 1. na severním poovšem omezená pouze na ty, břeží Afriky, důležitý námořní

i obchodní přístav i v době římské. Po rozboření Kartága (r. 146 př. n. I.) se stala U. hlavním méstem nově zřízené provincie Africa. Po bitvě u Thapsu (r. 46 př. n. 1.) zde spáchal sebevraždu -.Cato Mladší, když poznal, že další odpor protí Caesarovi je marný (odtud se Catonovi dostalo příjmení Uticensis, tj. Utický).

utopie (z řec. ú, ne, topos, místo), termín ražený Thomasem Morem (r. 1516) a označující představu o ideální organizaci společnosti v současné době (popř. v dohledné budoucnosti) neuskutečnitelnou. Ve stv. tak lze označit -.Platónův návrh ideálního státu (ve spisech Políteiá a Nomoi). U-ií byl též -➔-Euhémerův (4.-3. stol. př. n. I.) Posvátný zápis, který líčil poměry na smyšleném ostrově Panchaii, i cestopisný román Iambúlův (asi 2. stol. př. n. 1.), jehož hlavní rysy známe z excerpt u -➔-Diodóra. Iambúlos líčil 7 let, která strávil na pohádkovém ostrově daleko na jihu mezi jeho neobyčejnými obyvateli. Některé znaky jím uváděné, např. společenství žen, náleží k typickým prvkům utopického ideálního státu, které měly tehdy již svou tradici. Na Platóna navázal -➔-Plótínos svými představami o ideálním státě, nazvaném městem Platónovým (Platónopolis). - Praktický pokus o realizaci ideálního státu se udál v povstání -.Aristoníkově (t 129 př. n. I.) v Pergamu. Aristoníkův Sluneční stát (Héliopolis) inspiroval v nové době Th. Campanellu k stejnojmennému dílu (vydáno 1623, čes : 1951). úvěr

viz

půjčky

území ČSSR v době římské. 1. Zemepis. V době před začátkem našeho letopočtu bylo území dnešní ČSSR velmi málo známé, Řekové a Římané s ním téměř nepřišli do styku. Když se kolem r. 10 př. n. 1. rozšířila řím. říše až k stř. Dunaji (provincie Raetia, Vindelicia, Pannonia, o něco později Noricum), dostaly se naše krajiny do oblasti řím. vlivu a přicházeli sem vojáci a hlavně kupci. Z jejich zpráv čer­ pali ant. spisovatelé. Zeměpisné vědomosti byly už za Augusta poměrně značné, protože r. 6 n. I. se měly dvě řím. armády spojit někde v Čechách na předem domluveném místě. Znalosti Římanů o našem území se v 1.-2. stol.· n. I. stále prohlubovaly. Objevuje se víc a víc pojmenování horstev a řek. I obsah některých pojmů se časem změnil, zpřesnil. Tak za Caesara a Augusta

657/ Stfedodunajský limes. Tábory legií: I Castra Regina, li Lauriacum (dn. Lorch v Horním Rakousku), Ill Vindobona, IV Carnuntum, V Brigetio, VI Aquin~um

Menší tábory, stanice: 1 Mušov, 2 Staré Město u Uherského Hradiště, 3 Stupava, 4 Děvín, 5 Bratislava, 6 Gerulata-Rusovce, 7 LaugaricioTrenčín, 8 Milanovce, 9 KelemantiaLeányvár u Komárna, 1 O Šarovce.

označoval název Hercynský les souhrnně horská pásma táhnoucí se obloukem od Dunaje v Německu

bytku, obilí a dolech na železnou rudu (asi v Slovenském Rudohoří). 2. Ndrodopis. Problematika osídlení našich zemí v 1.-4. stol. n. I. je velmi složitá a sporná. Ant. spisovatelé a nápisy uvádějí mnoho jmen kmenů, které s větší nebo menší pravděpodobností tehdy na našem území sídlily, ale podávají málo informací o jejich přesnejším umístění. V tom mnoho nepomohou ani pozůstatky hmotné kultury těchto barbarských kmenů. Prehistorická archeologie je velmi opatrná při určování národnostní a kmenové příslušnosti jednotlivých kultur. Dále se stále přesvědčivěji ukazuje, že posuny kmenů neznamenají vždy úplné vylidnění pův. území a že i v naší oblasti došlo za doby řím. císařství k několikaná­ sobnému převrstvení staršího obyvatelstva, již tak nejednotného, nově příchozími kmeny, přede­ vším germánskými. Ty vytlačily velkou část -+-Keltů a pronikly k nám masově krátce před začát­ kem našeho letopočtu (-+-Markomani od Mohanu, -+-Kvádové aj.) a šířily se postupně na východ na Slovensko a na jih k Dunaji. Byly stále posilovány novými a novými migracemi, tak koncem 2. stol. -►vandaly na vých. Slovensku, ve 3. stol. vznikla nová velká sídliště na Moravě (Kostelec na Hané). Na zač. 1. stol. n. I. sídlíli v čes. zemích Germáni spolu se zbytky Keltů a ještě staršího obyvatelstva halštatské kultury. Na Slovensku sídlili Keltové, thráčtí Dákové ( -+-Dákie), -+-Illyrové a snad i některé germ. kmeny. Kolem r. 20 se

až k Dunaji v Rumunsku, tedy i naše hraniční horstva, ale v 2. stol. n. I. zůstalo jeho jméno (podle svě­ dectví Klaudia -► Ptolemaia) jen nějakému méně významnému nižšímu lesnatému pohoří v českomo­ ravském vnitrozemí. Ptolemaios uvádí dále na našem území Sudetské hory (značí především asi Krušné hory), les Gabrétu (tj. asi Šumava s Novohradskými horami), Askiburgijské pohoří (tj. Krkonoše a Jeseníky), Sarmatské hory (asi slovenská horstva vých. od Váhu) a les Lůnu (pravděpodobně Malé Karpaty). Výklad Ptolemaiových údajů je leckdy velmi sporný. To platí i o osadách, které ležely při důležitých obch. cestách. Tak při tzv. -+-jantarové stezce, která vedla Pomoravím k Bečvě a odtud k Odře a Visle, nebo při její větvi ležely podle něho osady Eburodúnon ( = Eburon), Felicia, Meliodúnon, Strevinta aj.,- při cestě z Brigetia Povážím Kelemantia ( = lža-Leányvár u Komárna), Singoné, Arsikúd, Parienna, Setúiá, Asanka, Leukaristos (asi Trenčín), někde v Čechách Marobudon, -----+Marbodovo sídlo atd. Ztotožňování jednotlivých osad s určitými místy je až na Kelemantii a Leukaristos ( = Laugaricio na trenčínském nápisu) velmi pochybné. Z řek se cituje Marus (Morava), Cusus (asi Váh), Duria i Albis (Labe), k jehož dolnímu toku Římané dospěli za Augustových výprav. Z přír. bohatství našich zemí se mluví o do-

úze snad objevili na krátkou dobu v jihoslovenské nížině sarmatští ->-J azygové, pastevci s hlavními sídly v maďarských nížinách mezi Dunajem a Tisou, a tlačili spolu s K vády a jinými germ. kmeny, které pronikly na jihozáp. Slovensko (-Vanniovo království), starší usedlíky do hornatých krajů na severu a východě. Z Keltů jmenuje -~Tacitus -+-Katiny (asi na Hronu a v Slovenském Rudohoří), z Illyrů -+-Osy (asi na lpfu). Z germ. kmenů vynikli v té době především Markomani (hlavně v Čechách) a Kvádové (jádro na již. Moravě a na jz. Slovensku), později i Vandalové. Ant. spisovatelé uvádějí ještě Marsigny, -►Naristy, Sidony, -►Bury i jiné rsmeny náležející ke germ. svazu Lugiů atd. Od konce 2. stol. je možně již hovořit o „stě­ hování národů" způsobeném nárazem severogerm. kmenů, který se přenesl vlnovitě na další a další sousedy (posun -► Gótů aj.). ,,Stě­ hování" vyvrcholilo od konce 4. stol. Do pohybu se dostali i Markomani, Kvádové a Vandalové a opustili postupně naše země, naproti tomu jiné kmeny tudy protáhly, popř. se i na čas usadily (v 5. stol. -+-Herulové, ->-Langobardi aj.), hlavně v Pomoraví. Kdy na naše území začali pronikat Slované, doložení u nás bezpečně až v 5.-6. stol., je zatím nejisté. O slovanských kmenech sev. od Karpat hovoří už starší ant. prameny. 3. Déjiny našeho území v 1.-4. stol. n. I. jsou určovány styky se sousední římskou říší. V době kolem začátku našeho letopočtu a v 1. čtvrtině 1. stol. stály v popředí zájmu Čechy ( -+Marbod), ale brzy se středisko přesunulo na již. Moravu a jz. Slovensko k hranicím impéria. V 1.-2. stol., kdy moc císařského Říma vrcholila, byla závisiost na něm pro barbarské kmeny na našem území výhodná. V 2. stol., kdy jih nyn. ČSSR byl pod přímou kontrolou Římanů, vyvrcholily hosp., polit. i kulturní styky. Od konce 2. stol. byli barbaři hromadně převáděni a usazováni i na řím. půdě, a tak se zvolna zmenšovaly rozdíly mezi obyvatelstvem na levém a pravém břehu Dunaje, který tvořil přirozenou hranici. V 3.-4. stol. za úpadku moci Ríma barbaři začali napadat řím. říši, která se kolem r. 400 octla vevnitř­ ním rozkladu. Již kolem r. 10 př. n. I. se dostaly některé kmeny sídlící na Slovensku do závislosti na římské říši. Řím. vojska stanula však poprvé na našem území až r. 6 n. I., kdy Tiberius vedl velkou výpravu proti marko-

úze manskému Marbodovi, který se usadil kolem r. 8 př. n. I. v Čechách ( -►Boiohaemum, země [kelt.] Bójů). Dvě řím. armády pronikly asi do Čech, ale k srážce nedošlo, protože zatím v Pannonii vypukla vzpoura proti Římanům. Zkáza tří řím. legií v Teutoburském lese, k níž došlo tři roky nato (r. 9. n. 1.,) přiměla konečně Augusta k ustálení hranic tíše na Rýně a na Dunaji. Proti zadunajským Germánům pracovala však dále řím. diplomacie, která podporovala sváry mezi germ. kmeny. Asi r. 19 vyhnali Germáni Marboda a o dva roky později i vúdce spiknutí proti němu, Katvaldu. Oba se uchýlili do řím. ochrany a tam v zapomenutí zemřeli. Jejich silné vojenské družiny poslali však Římané zpět za Dunaj a usadili je mezi řekami Moravou a Váhem pod vedením kvádského Vannia. Vanniovo království, nárazníkový stát proti Jazygům a Dákúm, bylo závislé na řím. impériu. Dobré vztahy ke Germánům byly otřeseny na konci 1. stol., kdy se -►Domitia­ nus zapletl do těžkých válek s barbary na středním Dunaji. Po počá­ tečních řím. neúspěších byly tyto kmeny poraženy až r. 97 za císaře -+Nervy. Za Domitiana a za -► Traiana (zač. 2. stol.) byla středodunajská hranice zabezpečena systematicky budovanými opěrnými body, vojenskými tábory a stanicemi různé velikosti, a to nejen na pravém, řím. břehu Dunaje (u nás Rusovce [-+Gerulata]),kdenapř. tábory legií, -+Carnuntum proti ústí Moravy nebo -+-Brigetio proti ústí Váhu, už existovaly, ale i na levém břehu, tedy na germ. půdě, leckdy i značně hluboko v barbarském území. Opěrné body u nás, jako -+-Stupava, --►Děvín, Bratislava, Iža-Leányvár ( -►Kelemantia), tvořily páteř zadunajského strategického předpo­ lí Římanú. Funkce opěrných bodů ležících v barbarském vnitrozemí . byla asi různá. Některé měly význam spíš obchodně politický jako „reprezentace" řím. říše a počítaly s dobrou vůlí barbarského prostře­ dí, jiné souvisely s vojenskou okupací za -+-Marka Aurelia v 70. letech 2. stol., popř. s pozdější okupací za -Valentiniana v 70. letech 4. stol. (-+Pác u Trnavy, -►Milanovceu--ře­ ky Nitry, z 2. i 4. stol.). Doba vlády M. Aurelia (161-180) je důležitým mezníkem ve stycích řím. říše s barbary na středním Dunaji. Ještě někdy v letech 140-144 máme mincí s nápisem Rex Quadis datus (Král Kvádům dán) dosvěd­ čen řím. protektorát. Až asi do r. 166 bylo na Dunaji poměrně klidno. Tehdy však došlo k první-

658/ mu většímu vpádu barbaru, tlače­ ných svými sev. sousedy, přes Dunaj. V násl. letech až do r. 171 plenili Germáni řím. provincie, ba pronikli až do sev. Itálie. Teprve r. 171 byli vytlačeni za Dunaj a v letech 172-175 a 177-180 decimováni na vlastním území. Tyto dvě tzv. germánsko-sarmatské (méně správně markomanské) války se odehrály většinou na již. Moravě a jz. Slovensku a jsou zachyceny u několika ant. spisovatelů (Dio Cassius, Héródiános, životopis Marka Aurelia v tzv. Historia Augusta, Ammianus Marcellinus), výtvarně pak na reliéfech vítězného sloupu Marka Aurelia v Římě. Marcus Aurelius část našeho území okupoval a chystal se prý posunout hranice říše na naše sev. hraniční horstva. Jeho syn i nástupce -► Commodus po krátkých bojích uzavřel s barbary ještě r. 180 mír. Zrušil okupaci (mimo některé spíše obch. stanice) a stáhl řím. vojsko znovu na dunajskou hranici, její opevnění však ještě zesílil. Od konce 2. stol. se Řím omezil na obranu svých hranic, vykupoval si mír s barbary často penězi a usazoval je na provinciálním území. Barbaři často překračovali Dunaj a napadali provincie i Itálii (za Aureliana [270-275],kdy byl znovu opevněn Řím). Ještěr. 358 a 375 se řím. vojska dostala za Dunaj na nyn. slovenské a maďarské území, aby přiměla Germány a Sarmaty k zachovávání míru, ba Valentinianus (364-375) znovu opevňoval kvádské předpolí. Ale ani tyto poslední pokusy nezadržely rozklad středo­ dunajské opevněné hranice (-+limes), která už kolem r. 400 přestala existovat. 4. Ndlezy antické materidlní kultury na území ČSSR. Hmotná kultura 1.-4. stol. vykopávaná archeology v našich zemích je dvojího druhu: jednak domácí barbarská, jednak cizí římská, popř. římskoprovinciální.

Importovaně

výrobky, většinou z řím. provincií, stojí vysoko nad místní produkcí, značně primitivní a málo se povznášející nad pouhou užitkovost. Výtvory ant. hmotné kultury se k nám dostávaly především prostřednic­ tvím místního obyvatelstva, které je získávalo výměnou, kořistí, dary apod., daleko měně s Římany, vojáky nebo kupci. Archeol. nálezy slouží jako hist. pramen dokreslující zprávy stv. spisovatelú o našich zemích, zároveň pak dokládají úroveň a vývoj řím. výtvarného umění a uměleckého řemesla za doby císařské. Vedle menších celků v místních muzeích jsou soustředěny

'

8-ímsky import: skleněný pohár z Vysoké pri Morave, 1. stol. n. 1. (Bratislava)

především v pražském Národním muzeu, v brněnském Moravském muzeu, v bratislavských múzeích Slovenském a Mestském a v Podunajském múzeu v Komárně. Cenu hist. pramene mají nálezy jen tehdy, jestliže známe bezpečně místo, kde byly vykopány. Koncentrace importú, především snadno přenos­ ných, jako jsou mince nebo spony, označuje nejen odbytiště, ale i obch. cesty. Pro dějiny řím. okupace je zvlášť významné svědectví řím. stavebních památek i jednotlivých cihel, především těch, které mají značku určitého vojenského útvaru. Nejvíce nálezů je přirozeně v sousedství řím. říše, tak na jz. Slovensku, na již. a střední Moravě, ale i v úrodných stř. Čechách, které byly tehdy hustě osídleny. Jasně se rýsují prastaré cesty podél řeky Moravy, Povážím, Pohroním, údolím dolní Nitry, údolím Tisy aj. Na našem území se dochovaly pozů­ statky staveb z cihel a litého zdiva, vhodných pro studené podnebí,

Vaf

659/ vytápěných horkým vzduchem kolujícím pod podlahou a ve stěnách (Mušov, Stupava) a dobře vybavených vodou i lázněmi (i malě stanice), dále četné doklady ant. sochařství, jak drobného, tak monumentálního (především Podunajské múzeum v Komárně). Nejvíc je památek uměleckého řemesla, jako mincí, šperků a zejm. nádob z růz­ ného materiálu a různě zdobených, z páleně hlíny, z kovu (bronzové, ale i stříbrné, ba i zlatě), nebo ze skla. Z keramiky je nejušlechtilejší tzv. --terra sigillata, korálově čer­ veně nádoby, hlavně hlubší misky, s lesklým povrchem a reliéfní výzdobou. Všechny tyto památky spolu s dalšími předměty všedního života (klíče, hliněně lampičky, i zbraně, sr. mečík z Tuchyně nad Váhem, aj.) dokládají vyspělost ant. výrobní techniky a úzkě spojení ře­ mesla s uměním. Překladpramemi: AD II, 551n. Literatura: B. Svoboda, Čechy a římské ímperium, 1948; O. Pelíkán, Slovensko a rimske ímpéríum, 1960 (tam další literatura); J. Dobíáš, Dejíny československého území před vystoupením Slovanu, 1964 (s bohatou literaturou).

v

vadimonium [2. p. -ia] (lat. pů­ honní jistota, záruka, ručení), v římském právu přípověď žalovaného, zajištěná peněžitou částkou nebo i ručitelem (vas), popř. více ručiteli (vades), že se dostaví k soudu v určitý den na určité místo (odtud „půhon zajištěný zárukou"). Tak např. sloužilo v. při legisakč­ ním řízení ( - ►proces civilní [2]) k zajištění půhonu žalovaného, bylo-li jednání odročeno. (Nemohl-li se žalovaný dostavit k zahájení jednání před magistrátem, vystupoval tam jako ručitel tzv. vindex.) V ří­ zení formulovém bylo obeslání žalovaného (in ius vocatio) nahrazováno časem v-iem jako mimosoudní dohodou mezi budoucím žalobcem a žalovaným, že se v určitý den dostaví před magistráta. Přitom se již předem mohli dohodnout o výši peněžní záruky. Při soudním v-iu, jež se řídilo praetorským ediktem ( --edictum), byly hranice smluvní pokuty tímto ediktem normovány (nesměla překročit 100 000 sesterciů). Pokud jde o formu, bylo v. ve formulovém procesu vždy --stipulací mezi žalobcem a žalovaným. - V -.právu trestním (2) se používalo v-ia k vyproštění obviněného z vyšetřovací vazby, kterou na něj mohl (do 2. stol. př. n. 1.) uvalit magistrát ze své moci koerciční (kárné). Vafio (dn. název), osada na jiho-

Detail poháru z Vafia

Zlatý pohár z Vafia, lov a chov býků, kolem r. 1500 př. n. 1, (Athény)

Vaf

660/

východě Peloponnésu, kde byly nalezeny v jednom ze dvou kopulových hrobů mykénské doby dva zlaté poháry s vytepávanou reliéfní scénou chytání divokých býků a jejich krocení; jedna z nejvýznamnějších památek mykénské ---+toreutiky (z 15. stol. př. n. 1.), jež se rozvíjela pod vlivem -+Kréty (dnes v Národním archeol. muzeu v Athénách).

váhy. I. U Řeků. Váhové soustavy jednotlivých řeckých měst se mezi sebou až do doby helénistické částečně lišily. Protože je Řekové převzali z Přední Asie, kolébky městské civilizace a kultury, prolíná se v nich šedesátinný a desetinný systém. Úzký vztah je mezi ant. váhami a mincemi, protože před­ tím, než byly raženy -+mince, platilo se odváženým množstvím kovu. I později hodnota ant. peněz odpovídá hodnotě váhy a ryzosti mincovní suroviny. Názvy pro váhově a mincovní jednotky se shodují. Nejvyšší jednotkou byl talent (řec. talanton), který vážil u Attičanů klas. doby 26,2 kg. Později byla podle mincí zavedena pro potřeby lékařů i váhová jednotka rovnající se 1/8 obolu (0,09 g), spolu s názvem chalkús „měďák". Závaží byla olověná, méně kamenná nebo bronzová.

řecké

váhy a

peněžní

římské

váhy

scrupulum uncia as, libra

Literatura: H. Nissen, Griechische und romische Metrologie (v: Handbuch der klassischen Altertumswissenschaft, I), 1892a.

Valens. Flavius V. [2. p. -ia -nta], v letech 364-378 císař ve východní polovině římské říše, jmenovaný svým starším bratrem ---+Valentinianem I., císařem v polovině západní. Snažil se pozvednout země­ dělství i vojenství usidlováním germ. ---+Gótů ve vylidněných oblastech. V církevní politice přál ariánům ( ---+ariánství). Padl u -Hadriánopole v bitvě. proti Gótům, spojeným s místním thráckým obyvatelstvem. Valentinianus I. Flavius V. [2. p. -ia -na], římský císař v letech 364 až 375. Za císaře byl provolán vojskem; vládl v záp. polovině říše, kdežto vých. polovinu přenechal svěmu bratru ---+Valentovi. Byl křesťan, do círk. záležitostí však mnoho nezasahoval. Snažil se radikálními, ale neúčinnými prostřed­ ky zlepšit stav říše. Válčil úspěšně proti Germánům; při trestné výpravě proti -+Kvádům pronikl

jednotky doby klasické

Chénoboskion) byla koncem 40. let 20. stol. objevena velká knihovna koptsky psaných spisů V-novy sekty.

Valerianus. Publius Licinius V. [2. p. -ia -ia -na], římský císař v letech 253-260, otec a - spoluvladař ---+Gallienův; marně se snažil uchovat celistvost řím. říše válkami s germ. kmeny i pronásledováním křesťanů. Ve válce s Peršany byl zajat a v zajetí zemřel. Valerius Cato. Publius V. C. [2. p. -ia -ia -na], římský básník, gramatik a učenec 1. stol. př. n. I., zakladatel mladořím. básnické školy (---+neoterikové). Vydal básně ---+Luciliovy. Ukázky svěho lit. programu podal v básních Diana a Lydia, ty se však nezachovaly. Valerius Flaccus. Gaius V. F. Setinus Balbus [2. p. -ia -ia Flakka -na -ba], t asi 90 n. I., římský epický básník, autor nedokončené­ ho eposu Argonautica (necelých 8 zpěvů) o výpravě Argonautů za zlatým rounem. Předlohou mu byl stejnojmenný epos helěnist. básníka ---+Apollónia Rhodského. Pro četně reminiscence z Vergilia je počítán ke klasicistům. Ale svým vzrušeným slohem a ponurým viděním světa připomíná Senekovy tragědie, sympatickým vylíčením Médeie Eurípida. Literatura: J. Nováková, Umbra, 1963 (kap. 3),

Valerius Maximus [2.p.-ia, -ma], římský spisovatel doby Tiberiovy, autor zachovaně sbírky Factorum ac dictorum memorabilium libri I X (Pamětihodné činy a výroky, 9 kn.). jen početní jednotky, nikoli Spis měl sloužit jako pomůcka pro mince rétorské školy i jako zábavná četba. Na typických příkladech z řím. i světových dějin jsou tu předvede­ zčásti i na území dn. Slovenska. ny ctnosti, neřesti i zvláštní životní Za jednání s jejich vyslanci zemřel situace. Dílo je nekritická kompilace, ale již ve stv. a zvl. ve střv. bylo náhle v městě ---+Brigetiu. značně oblíbeno. U nás ho použil Valentínos [2. p. -na], nejvýznam- jako pramene pro některé své nější řecký představitel tzv. křes­ básně s ant. tematikou J. S. Maťanského ---+gnosticismu. Pocházel char. z Egypta, vzdělání se mu dostalo v Alexandrii a působil asi od valchování viz textilní výroba r. 136 v Římě, kde se ucházel (3) i o biskupský úřad. Po návratu na Východ rozvinul horlivou a sou- válka korintská, peloponnéská stavnou činnost theologickofiloso- aj. viz korintská, peloponnéská aj. fickou s cílem výkladu světa a po- válka stavení člověka v něm. Základem kosmu mu byl systém nadpřiroze­ Vandalové (lat. Vandali), germánných sil (aiónů), které vycházely ský kmen, který sídlil v 1. stol. n. I. postupně (emanací) z nejvyššího mezi horní Vislou a Sudety, přede­ principu, jímž mu byla Sígé (Mlče­ vším v dn. Slezsku, od konce 2. ní, tj. co nelze vyjádřit slovy). - stol. n. I. též na východním SlovenV egyptském Nag Hammádí (stv. sku. Zač. 5. stol. odtáhli na západ,

chalkús = 0,09 g obolos = 0,73 g = 8 chalků drachmé = 4,36 g = 6 obolů } 436 g = 100 drachem mná, mina (0,436 kg) talanton (talent) 26,2 kg= 60 min II. U Římanů byla základem váhové soustavy libra, původně 273 g, brzo však podle vzoru jiných it. měst 327 g. Když byly ve 3. stol. př. n. I. zavedeny -+mince, stal se základní peněžní jednotkou ---+as o váze jedné libry (tzv. librální as). Libra se dělila na 12 uncií (uncia =-27 ,3 g), ale užívalo se i násobků uncie, např. triens (1/3 libry), quadrans (1/4 libry), sextans (1 /6 libry). Z nižších jednotek je významnější scrupulum (též scripulum = 1,14 g) a jeho šestina siliqua (0,19 g). V Porýní byla nalezena sada drobných závažíček, z nichž nejmenší vážilo 0,03 g. Některé názvy řím. vah přešly na váhy, popř. mince různých evr. národů, u Anglosasů např. ounce, drachm, scruple, u Italů libra = lira atd.

1,14 g = 27,3 g = = 24 scrupul(ů) = 327 g = 12 uncií

váz

661/ a to

přes

Galii a Hispánii, kde po

půdy,

chovu skotu a bravu, chovu v inspiraci (-+extáze), jehož výroky

sobě zanechali název části již. Špa- drůbeže, ryb a o včelařství. Využívá měly podobu básně ( -carmen). nělska, Andalusie, aždo sev. Afriky; jednak starší odb. literatury, zejm. Řím. básníci doby Augustovy ozna-

tam založili r. 429 mocnou říši (zabírala dn. Tunisko, část Alžírska a všechny ostrovy v záp. Středo­ moří). R. 455 prý napadli a vyplenili Řím (proto se mluvívá o „vandalství"). Za vlády --+Iustinianovy byla r. 534 jejich ríše vyvrácena byzantskými vojsky pod velením Belisariovým a V. vymizeli z dě­ j in.

římské, jednak podává soudobé vlastní i cizí zkušenosti, nasbírané na it. latifundiích ( --+velkostatky) ve 30. letech 1. stol. př. n. I., v době stoupající zeměd. racionalizace (počátky -->-kolonátu). Jednotlivým knihám jsou předeslány vlasteneckě předmluvy, kterě měly pomoci obnovit starořím. lásku k zemědělství (jako současně vzniklá -➔Vergiliova Georgica). S otroky má statkář nebo Vanniovo království, germánská jeho zástupce jednat vlídně, povoríše na našem ůzemí pod římskou lovat jim manželství, pilné odmě­ ochranou. Římané přidělili vojen- ňovat a radit se s nimi o plánu praským družinám, které s sebou při­ cí; přesto právě v tomto díle oznavedli do řím. říše vyhnaní marko- čil Varro otroky za „mluvící druh manští králové --+Marbod a Katval- inventáře". da (asi r. 19 a 21 n. 1.), území mezi Spis De lingua Latina (O latinřekami Moravou a Váhem (--+Cu- ském jazyce) měl 25 kn.; pojednásus) a dali jim za krále Kváda Van- val metodami helénist. jazykovědy nia. Germ. osídlení v 1. pol. 1. stol. o původu názvú, o ohýbání slov a n. I. až k Váhu je doloženo ar- o základech syntaxe. Zachovaných cheologicky. Vannius zbohatl cly necelých 5 kn. (6.-10.) obsahuje z obch. cest vedoucích Pomoravím cenný materiál. - Nejobsáhlejším a Povážím. R. 50 byl po bojích vy- dílem Varronovým byly Antiquitahnán svými příbuznými. Římané ho tes rerum humanarum et divinarum usadili s početnou vojenskou dru- (Starožitnosti věcí lidských i božžinou v --+Pannonii. ských, 41 kn.); zlomky, patřící k nejcennějším pramenům o nejstarvánoce, starý „pohanský" svátek, ší fázi řím. ----➔náboženství (B), jsou při kterém bylo oslavováno „zrození zachovány zejm. u --+Arnobia a ve slunce" (tj. počátek nového roku, spise O Boží obci Aurelia -➔Augus­ následující po nejdelší noci v roce). tina, který s Varronovou „theoloStal se jedním z hlavních svátků gií" polemizoval. - Encyklopedický v řím. říši, když nad ostatními kulty charakter měl spis Disciplinae nabylo převahy uctívání orient. (Vědní obory), věnovaný gramatice, božstva Slunce. Aby čelila tomuto logice, rétorice, geometrii, aritmekultu, položila křesť. církev na tice, astronomii, hudbě, lékařství a přesně touž dobu den narození stavitelství ( -➔encyklopedie). Ježíše Krista. - K veselému rázu V díle Imagines (Obrazy, 15 kn.), křesť. v-c přispělo patrně i to, že opatřeném portrétními kresbami, jim těsně předcházel bujný svátek vylíčil život 700 slavných Řeků i Ří­ Saturnálií ( --+Saturnus). manů. -Po vzoru kynického filosofa --+Menippa z Gadar složil prosiVarro 1. Gaius Terentius V. [2. metrem sbírku satir Saturae Menipp. -ia -ia -na], římský konsul peae o 150kn.; četné zlomky svědčí r. 216 př. n. I. Byl zvolen za druhé o jadrném vtipu a užívání výrazů --+punské války s podporou demo- z hovorové i lid. latiny. - V. se těšil kratických kruhů, nespokojených úctě už u současníků, Cicero mu s „váhavou" taktikou Q. Fabia věnoval 2. vydání spisu Academica Maxima --+Cunctatora. Prohrál a přiřkl mu vynikající úlohu v jeho však bitvu s--+Hannibalem u--+Cann 1. knize, Caesar ho pověřil organia zachránil se jen s nepatrným zací první veřejné knihovny v Římě zbytkem armády útěkem do Říma. (tento plán však realizoval teprve 2. Marcus Terentius V. Reatinus několik let po Caesarově smrti [2. p. Marka -ia -na -na], 116 až --+Asinius Pollio). 27př. n. I., největší římský polyhistor, také satirik. Psal speciální po- Varus (Publius Quinctilius V.) viz jednání z nejrůznějších vědních Teutoburský les oborů i díla systematická, která měla významnou úlohu v dějinách stv. vas (lat.) viz vadimonium i střv. vědy. Úplně se zachoval jen spis Rerum vasa murrhina (lat.) viz murrinrusticarum libri III (O zemědělství, ské vázy 3 kn.), psaný formou dialogu mezi nejzkušenějšími agronomy doby; vates, slovo keltského původu pojednává postupně o obdělávání označující věštce, prorokujícího

čují

výrazem v. básníka (sr. Hor. Carm. 1, 1, 35; Ov. Met. 15, 879).

vavřín (řec. dafné, lat. laurus), strom rozšířený v celé středomořské oblasti, jemuž byla pro aromatickou vůni připisována očistná moc. V Řecku byl spojen s kultem boha --+Apollóna (--Dafné), ochránce básnického umění, a proto se stal odznakem básníků. Rovněž --,..Pýthiá, věštkyně Apollónova, měla trojnožku ozdobenou v-em a žvýkala vavřínové listí pro jeho domně­ lou věštnou moc. V Římě byl v. zasvěcen Jovovi a stal se symbolem vítězství, slávy, cti a míru. Vítězný vojevůdce jej obětoval Jovovi a také vojáci se jím při triumfu zdobili (symbolické smytí prolité krve). Olej z plodů a listů v-u sloužil k lék. ůčelům.

vázy etruské, pracované ručně i na kruhu, byly z hlíny různé barvy, velmi rozmanitých tvarů, s výzdobou rytou, malovanou i reliéfní. Asi od pol. 7. stol. do poč. 5. stol. př. n. I. bylo v oblibě -➔bucchero, ale na další místní výrobu měly vliv importované -+-vázy řecké, v 6.-4. stol. zvl. attické s černý­ mi a červenými figurami, jež byly v keramice etruské napodobovány. Po keramice malované došly opět obliby v. s výzdobou reliéfní. (-➔Obr. na str. 663.) vázy italiótské, odborné označení pro řeckou -+-keramiku vyráběnou v jižní Itálii. V poslední třetině 5. stol. př. n. l. jsou to tzv. prótoitaliótské v. (střediska jejich výroby byla snad Thúrioi a Tarás [Tarent]), které napodobují soudobou attickou červenofigurovou keramiku. Na ně navazují ve 4. stol. apulské a lukánské v., souběžně s nimi existovala samostatná produkce kampánských a paestských váz. Nově byla určena červenofigurová keramika sicilských Řeků - tzv. sikeliótské v., jež mají blízko ke kampánským. Všechnu tuto keramiku charakterizuje pokles umělecké úrovně, figurální výzdoba má převážně ráz pouhé dekorace; výjimkou jsou znázornění výjevů z divadelních frašek, tzv. flyáků (-+-komedie [A]). Koncem 4. stol. př. n. I. tato produkce zaniká. (--➔ Obr. na str. 662.) Literatura: A. D. Trendall, Lukánské a kampánské vázy v ČSSR, Zprávy Jednoty klas. filologu 4, 1962, 82n (s bibliografii).

vázy řecké. V řecké -keramice se projevuje výrazně těsná sou-

váz

662/

vislost umení a řemesla: není zásadního rozdílu mezi užitkovým nádobím a malovanými vázami, které se vyrovnají projevum monu-

mentálního malířství. Malované v. byly pololuxusní výrobky, vyvážely se z Řecka do celého Středomoří, sloužily nejen praktické potřebe, ale

zvláště jako exvota (-ex voto) a pohřební milodary. Nejst. řecké v. z 12. a 11. stol. se ozn:1čují jako submykénské, v jejich

8.ecká červenofigurová váza (školní výjev), 5. stol. př. n. 1.

Etruská váza, 6. stol. př. n. 1. )

Jihoitalská váza, 4, stol.

Rhodský džbán, 7. stol. n. l.

př.

př.

n. 1. )

váz'

664/

tvarech i výzdobě přežívaly zbytky starší tradice, uchovaly se rovněž technologické znalosti. Závěr 11. a 10. stol. patrí tzv. prótogeometrické keramice. V. 9.-8. stol. se označují jako geometrické ( -geometrický sloh) podle výzdoby, v níž převládá lineární ornament, komponovaný v souhlase s tvarem nádoby. V 8. stol. se objevují schematické kresby zvířat i lidských postav v bojových a pohřebních scénách (-dipylský sloh), svým způsobem odpovídajících homérským básním. V Attice se v té době setkáváme s vel~ými amforami a krátery až 150 cm vysokými, které sloužily jako náhrobky euparddů. Další významná stře­ diska této keramiky byla Korint a Argos na Peloponnésu> řada ostrovů, v menší míře maloasijská stře­ diska. Krétská geometrická keramika (_,.Kréta) si uchovává tvary, barevnost a ornamentiku tradiční povahy. V 7. stol. se začala vyrábět keramika určená pro vývoz. Středisky

jsou Korint (zejm. drobné v.) a oblast rhodsko-mílétská. Nádobky jsou zdobeny tzv. kobercovým stylem - pásy zvířat a rostlinných keramice ornamentů. V attické spíše lokálního rázu se v nejlepších projevech setkáváme se soustavným úsilím o zvládnutí lidské postavy v mytol. výjevech. V 6. stol. začína­ jí attické vázy postupně nabývat převahy a asi od jeho poloviny zatlačují i korintskou produkci do bezvýznamnosti. Starší obrysovou kresbu zde nahradila technika černých figur, která zobrazovala postavy převážně v profilu, s detaily podávanými rytím. Podle signatur na vázách známe řadu malířů i hrnčířů jménem, největší počet signatur je z přelomu 6. a 5. stol., později opět mizí. Na obrazech nejlepších produktů figurální výjevy zatlačují ornamentiku a dekorativní zvěrné pásy. Jejich námě­ ty čerpají převážně z mytologie. Vedle toho se rozhojňují výjevy z hostin á atletických cvičení, ne-

Řecké vázy nápojové: 1 amfora, 2 hydriá, 3 oinochoé, " rhyton,

5 kantharos, 6 kyathos, 7 skyfos, 8-9 krátér, 1 O kylix, 11 askos.

hledíc na četné scény pohřební. Kolem r. 525 se objevuje nový způsob malby, tzv. červeno.figurová technika. Pozadí je černé, postavy se ponechávaly v barvě hlíny, a díky tomu bylo možné podrobněji propracovat kresbu vnitřních detailů. Starší černofigurový způsob v druhořadě produkci přežíval a v některých zvláštních druzích (panathénajské -amfory [3]). Nejlepší výtvory poslední čtvrti 6. a první čtvrti 5. stol. mají ráz monumentálního umění. Později se vázová kresba oprošťuje od archaické vázanosti, ale ztrácí bezprostřed­ nost a poklesá na užité umění, v němž se popř. uplatňuje vliv nástěnné malby. Nejlepší výtvory vázové kresby 2. pol. 5. stol. jsou tzv. bílé náhrobní -,./ékythy. Malíř kreslil na povrchu vrstvy bílé hlinky velmi volným rukopisem. Koncem 5. stol. podléhala attická keramika hluboké krizi. Kvantitativně se pozvedla k novému rozmachu od 2. čtvrtiny 4. stol. (tzv. kerčské v.,

665/ označení podle nejbohatšího naleziště). Umělecká úroveň přes všechnu virtuozitu provedení zůstá­

vá však daleko za výtvory 5. stol. Koncem 4. stol. produkce malované keramiky končí; poslední etapu představuje prostá ornamentální výzdoba černých nádobek. Na ni navazuje v helénist. době výroba reliéfní keramiky tlačené z forem. V poslední třetině 5. stol. pře­ nesli pravděpodobně" athénští kolonisté výrobu malovaných váz do řecké jižní Itálie. To jsou tzv. prótoitaliótské vázy ( -+vázy italiótské). Řec. malovaně v. působily také na -+vázy etruské. V tvarech řec. váz se projevuje úsilí vyrovnat se nádobám kovovým; zejm. ústí a ucha napodobují velmi presně kovové vzory. Základní tvary jsou: větší amfora se dvěma svislými uchy, hydrie džbán na čerpání vody (jedno ucho svislé, dvě menší vodorovná), různé tvary konvic oinochoé; lékythos džbánek na olej

s úzkým hrdlem a kalichovitým ústím, menší flakony: aryballos a alabastron; velká otevřená měsidla ( --+krátér), nádoby na pití: dvojuchý kantharos, jednouchý skyfos a číše - kylix, pravidelně na nožce. Názvy jsou původní, jejich určení a dnešní používání převážně kon-

výnos asi 3-10 1 na úl, tj. asi 5-15 kg, podle stavu včelstva a péče o ně. V Itálii nebylo v. tak rozšířeno jako v Řecku; byly jím proslulé hlavně jižní krajiny Itálie (Kalábrie, Apulie), Sicílie, Sardinie a Korsika. Cena medu byla podle Diocletiavenční. nova ediktu ( -►edictum Diocletiani Lirerarura: J. Čadík, Úvod do dějin vá- z r. 301 n. I.) 20-40 denárů za sové keramiky řecké, 1930; A. Rumpf, Ma- 0,5 I. Vosk byl ceněn značně nízko. lerei und Zeichnung, 1953; V. D. Blavatskij, lstorija antičnoj raspisnoj keramiky, 1953; J. M. Boháč, Kerčské vázy se zře­ telem k památkám v čs. sbírkách, 1958; M. L. Bernhardt, Greckic malarstwo wazowe, 1966; E. Buschor, Grit:chische Vasen, 1969 3 •

včelařství. V čelí med sloužil v Řec­

ku jako jediné sladidlo ( --+strava), jako -+léčivo a k ->-Obětem (hlavně podsvětním bohům a stínům mrtvých). Včely byly chovány buď v dutých stromech nebo špalcích, nebo, jak uvádí Homér, v kamenných nádobách. Med se vybíral dvakrát ročně, v létě a na podzim. Při letní sklizni býval

vectigalia (lat.) viz

daně

(II)

vegetarianismus (od lat. vegetus, zdravý). ->-Strava Řeků i Římanů byla smíšená, rostlinná i živočišná. Požívání masa bylo spojeno hl. se slavnostními příležitostmi, oběťmi bohům za vítězství apod. První zmínku o zákazu požívání masa nacházíme u orfiků (->-orfismus), kteří z kultovních důvodů nedovolovali pojídat maso obětovaného dobytče­ te. Od nich převzali tento zákaz a hlouběji jej zdůvodnili -+Pýthagorás a jeho škola: nejedli maso a

D

cJU 2

3

4

Aecké vázy toaletní: 1 lékythos, 2 aryballos, 3 pyxis, 4 alabastron.

veg

666/

ho žáci (Krotón, Metapontion), ---+-Xenofanés, ---+-Parmenidés, -+-Zénón (Eleá), Archytás (Tarás); vědců: -+Alkmaión (Krotón) a Archimédés (Syrákůsy); básníků: - tbykos (Rhégion) a ---+-Epicharmos (Megara [2]). V. Ř. bylo ohniskem, z něhož se šířila řec. kultura do Itálie. Od dobytí Tarenta (r. 272 př. n. 1.) tu nabyla převa­ hy římská moc, koncem druhě ---+-punské války (218-201) obsadili Římané poslední řec. města Vegetius Renatus. Flavius V. R. na jihu. [2. -p. -ia -ia -ta], asi 384 - 450, Literatura: E. Ciaceri, Storia della Magna autor vojenské příručky Epitoma Grecia, 1-111, 1928-1932. rei militaris (4 kn.), nekritické kompilace, avšak našeho hlavního velkostatky. Rozvoj v-ků v antice pramene pro dějiny řím. vojenství. byl těsně spojen s šířením otroJeho dílem je též zvěrolék. spis kářských výrobních vztahů v zeDigesta artis mulomedicinae ( -►zvě­ mědělství a koncentrací půdy v rurolékařství). kou bohatých jednotlivců. V. vedly obvykle ostrý konkurenční boj Veiovis nebo Vediovis [2. p. -va], s drobnými a středními venkovskýstarý latinský bůh, snad původně mi hosp. usedlostmi i s městy. podsvětní. V jeho svatyni na Kapi- Rozvoj v-ků je charakteristický pro tolu stála dřevěná socha, zobrazují- některé helénist. státy a zvl. pro cí mladistvého boha s šípy v ruce řím. říši na konci republiky a v době a kozou po boku. Proto byl ztotož- císařské. I. V Řecku vznikaly v. celkem ňován s mladým Jovem (Ov. Fast. 3, 429n) nebo s Apollónem. ojediněle, což bylo dáno hornatým rázem krajiny, která nepřipouštěla Veje (lat. Veii, dn. zr1ceniny vznik rozsáhlých latifundií it. typu. u Jsola Farnese), bohaté etruské Řec. zemědělské usedlosti byly město, které leželo na přirozeně obvykle menší rozlohy a v 5. stol. chráněné výšině asi 20 km na sever př. n. 1. se rozloha 300 plether, tj. od Říma. Proslulo výrobou předních 28,5 ha, pokládala již za velký děl etruského sochařství; pro svůj majetek. V helénist. říších, hlavně hosp. rozkvět bylo nebezpečným v Egyptě, kde náležela půda králi, konkurentem Říma. Podle tradice se s v. setkáváme, pokud král neoblehli Římané Veje r. 406 př. n. 1. dával půdu do nájmu jednotlivcům. a po deseti letech bojů je zničili. V Egyptě byly v. i u chrámů, avšak Vytvořili si tak předmostí pro i tato půda náležela králi, takže tu podmanění Etrurie. Postava M. šlo jen o bezplatné· propůjčení Furia -+Camilla, vítěze nad Vejemi, půdy, - V. t. vlastnictví půdy (I). byla opředena mnoha legendami. II. V římski říši se začaly vytvářet otrokářské v. (latifundia) Velia viz Eleá ve 2. stol. př. n. 1. a zatlačovaly nejen individuální hospodářství Veliké 8.ecko (řec. Megalé Hellas, drobných rolníků, ale i otrok. lat. Magna Graecia), název daný -•villy. Svými rozměry převyšova­ Řeky (nejdříve začátkem 4. stol. ly v. mnohonásobně villy; jejich pů­ př. n. l.) řeckým pobřežním městům da však netvořila vždy souvislý v jižní -+Itálii a podle Strabóna i na celek. Zvl. v Itálii ve 2. a 1. stol. př. -Sicílii. Na kolonizaci této oblasti n. 1. existovala latifundia, která se podíleli od pol. 8. stol. př. n. 1. byla jen komplexem samostatných --+-lónově, -+Dórové i -+Achaiové. vill. Velkou část půdy v-ků v Itálii Mezi nejdůležitější osady patřily: zabíraly pastviny, vinice, olivové -•Kýmé (snad již z 1. pol. 8. stol.), háje; obilí se převážně dováželo -Rhégion, -►Krotón, -► Sybaris, ze zámoří. Hlavní pracovní silou Tarás (-Tarentum [1]), -+Megara na v-tcích byli na sklonku republiky (2), -Syrákůsy (všechny z 2. pol. a na zač. císařství -+-otroci (mezi 8. stol. př. n. 1.), Lokroi, Síris, -►Po­ nimi mnoho pastevců) a příležitost­ sddóniá (Paestum), Metapontion ní svobodní -+zemědělští dělníci. (ze 7. stol.), -+Eleá (z pol. 6. stol.) Postavení otroků na v-tcích bylo a -►Neápolis (z 5. stol.). O vysoké horší nežli na villách; zvl. péče kulturní úrovni těchto měst svědčí o stravování, oděv a ubytování jména významných osobností, otroků byla zanedbávána. Dozor zejm. filosofů, kteří tu sídlili, popř. nad otroky pro jejich velké množství se tu narodili: --+-Pýthagorás a je- nemohl být účinný. Důsledkem byl

boby, protože se podle jejich víry do rostlin a zvířat vtělovala lidská duše. K tomu přistupovaly u pýthagorovců i důvody lékařské a morální, hl. pak učení o stěhování duší a o ptíbuznosti všeho živého. Stejné stanovisko zastávala i -Akadémie, která vypracovala psychologii zvířat a pohlížela na zvířata jako na rozumné tvory. Tato učení působila většinou jen na určitý okruh lidí, přesto se však udržela celé tisíciletí.

pokles produktivity práce a vznik vzpour (-Sicílie). Pokusy bratří -+Gracchů o omezení růstu latifundií zůstaly bez úspěchu. Od poloviny 1. stol. př. n. 1. začalo docházet k parcelaci v-ků a k pronajímání půdy kolónům ( ---+-kolonát). V. zaměstnávající kolóny se šířily v provinciích, kde tvořily samostatné hospodářské i správní celky (saltus neboli domény), vyňa­ té z pravomoci sousedních měst. Vlastníky těchto domén byli kromě císaře především bohatí senátoři. V. byly hospodářsky i administrativně nezávislé na sousedních městech. Císařské v. měly vlastní administrativu složenou z jezdců (-+procurator [3]), císařských propuštěnců a otroků. Císařské v. byly dávány jako celek do nájmu velkonájemcům, konduktorům (conductores). Statky, zvl. ůstřední budovy, bývaly opevňovány. V době ůpadku říše musili statkáři pečovat vlastními silami o obranu svých statků proti ůtočícím barbarům i místním vzbouřencům. Soukromým vlastníkům v-ků hrozila neustále -+konfiskace jejich majetku císařem. Přesto, že v. měly velkou rozlohu, byla jejich hosp. základem malovýroba (kolóni,kteří obhospodařovali drobný pozemek). To napomáhalo postupnému rozkladu velkostatků. Na ůzemí někdejší západořím. říše se znovu začalo uplatňovat individuálně hospodařící rolnictvo. Lřteratura: R. His, Die Domiinen der romischen Kaiserzeit, 1895; A. Schul ten, Die romischen Grundherrschaften, 1896; H. Gummerus, Der romische Gutsbetrieb als wirtschaftlicher Organismus nach den Werken des Cato, Varro und Columella, 1906 (Klio, Beiheft 5); J. M. Štajerman, Krizis rabovladel'českogo strnja v zapadnych provincijach Rimskoj imperii, 1957.

Velleius Paterculus [2. p. -ia -la],* asi 19 př. n. 1., t po 31 n. 1., autor přehledu římských dějin Historia Romana o 2 kn. (z 1. kn. zachováno jen prvních 18 kap.). Obšírněji popsal události, jejichž byl pamětníkem a částečně svěd­ kem jakožto jeden z legátů v legiích pozdějšího císaře Tiberia v Germánii, Pannonii a Dalmácii. Jeho zprávy jsou cenným doplňkem líčení Tacitova. Spis, jenž obsahuje také zajímavé partie kulturně historické, je poznamenán dobovou zálibou v sentencích a rétorickém patosu. Překlad: F. Š. Kott, Dějiny římské,

1902.

Venantius Fortunatus [2. p. -ia -ta], křesťanský básník 2. pol. 6. stol. n. 1., původem z horní Itálie, později J?iskup v Poitiers

667/ v Galii (1). V době úpadku záp. kultury vynikl jako mistr formy. Jeho Miscellanea (Smíšené básně, 11 kn.) obsahují elegie, chvalozpěvy, epitafy a hymny (některé z jeho hymnů dosud žijí v kat. církvi). V. F. napodobil po formální stránce se zdarem ant. básníky (elegiky augustovské doby, Vergilia), duchem však náleží již středo­ věku. věnec

(řec.

stefanos, lat. corona) antického člověka při různých příležitostech. V Řecku byl symbolem radosti a vítězství, též odznakem důstojnosti kněží nebo vládců. Od pradávna jej nosil každý obětující. Olivovým věncem byl odměňován vítěz v hrách v Olympii, vavřínovým v Delfech, věncem ze suchého miříku, později smrkovým na lsthmu a věncem z čerstvého miří­ ku v Nemeji ( -+hry [I]). V Římě byli věncem vyznamenáváni umělci, zvl. herci. Odměnou vítězům v tzv. ---+agónu kapitolském, založeném r. 86 Domitianem, byl věnec dubový (odtud zvyk korunovat básníky ve střv. a renesanci). V. měl významnou úlohu i v náb. kultu. Zlatý v. byl v Athénách udělován za úspěšné úřadování městské rady. V soukromém životě se v Řecku i v Říme květinovým věncem zdobila nevěsta, na hostinách byl v. na hlavách účastníků symbolem veselí. V Římě se udělovaly věnce, asi pod vlivem Etrusků, i za vojenské zásluhy ( ---+vyznamenání vojenská). Vavřínový v. nosil triumfátor a řím. císařové. V. s paprsky (corona radiata), znak ztotožnění s bohem Slunce, se objevuje na mincích ražených senátem od doby Neronovy (54-68), na císařských mincích od doby Caracallovy (211 až 217). Římští císaři jej nosili nejdříve ve 3. stol. n. I. Květinový v. (popř. ze zlata a stříbra) doprovázel mrtvého do hrobu. Věnci se vůbec přikládala ochranná moc, což mělo kořeny v prastaré víře y magickou a apotropaickou sílu kruhu a některých rostlin.

provázel

Venetie (lat. Venetia), úrodná krajina v severovýchodní Itálii obydlená Venety (pěstovalo se tu obilí, ovoce,fíky, hovězí dobytek), na severu ohraničená Alpami, na jihu ře­ kou Pádem ( ---+Padus). Z měst vyniklo jako silniční uzel Patavium (dn. Padova) a jako obchodní pří­ stav -►Aquileia (obchod jantarem). - Jméno Venetia (dn. Venezia, Benátky) bylo dáno městu založenému (r. 452) na ostrůvcích poblíž venetského pobřeží obyvateli Aqui-

Ver

leie a Patavia, když byla jejich měs­ lásky. Od 3. stol. př. n. I. byla ta zničena Attilou ( -Hunové). ztotožněna jak s řec. ---+Afrodítou, tak s pův. punskou bohyní uctívaVenetové viz italské kmeny nou na hoře Bryx na záp. Sicílii (Venus Erycina). Asi v téže době venetský jazyk viz jazyky v Itálii byla vpletena do mýtu o Aeneovi (jako jeho matka). V Římě se stala věno (řec. eedna [u Homéra], V. i ochránkyní zelinářů a zahradníjinak hedna, v Attice proix, ferné). ků, snad proto, že den zasvěcení 1. U Řeků doby homérské dá- (dies natalis) jejího nejst. chrámu val v. ženich nevěstinu otci, a to do- (19. srpen) připadl na starou vesnicbytek, cenné předměty i zlato. kou slavnost vinobraní (Vinalia Nevěsta přinášela ženichovi rovněž rustica). V. se však sblížila i s před­ v., a to šaty a skvosty. Za hist. doby stavou bohyně štěstěny (---+Tyché) ujednávali výši věna rodiče a při­ a byla zobrazována s korunou, nášela je nevěsta podle smlouvy, představující městskou hradbu, a sjednané někdy hodně časně. Podle s kormidlem ( V. Felix, Šťastná). řec. práva byly ženichovy dary V. v této podobě byla ochránkyní nevěstě materiálním zajištěním že- města --+Pompejí. Významného ny, kdyby muže přežila. Zároveň postavení nabyla V. Genetrix (Robyly zárukou pro případ --+rozvodu, dička), vydávaná za prarodičku rodu neboť propadaly ve prospěch opuš- Iuliů, zvl. v době Caesarově a Autěné ženy. gustově. V. byla - právě tak jako řec. 2. U Římanů bylo v. (lat. Afrodíté - ztotožňována s orient. dos) majetkovou hodnotou, kterou božstvy jako s ---+Atargatis apod. dostával ženich od nevěsty jako Jako bohyně lásky se však stala příspěvek na náklady spojené s man- převážně bohyní milostné poezie. želským soužitím; proto v. nebylo Ohlasy viz s. v. Afrodíté. pouhým darováním ženichovi. ženich také neměl zákonný Žalova- Venuše viz Venus telný nárok na věno; žena je poskytovala jenom z tradičního mra- Vercellae (dn. Vercelli), římskč vu. Od doby principátu však nabyla municipium v západní -+Galii (2) žena nárok na zřízení věna, .a to zapádské, důležitý silniční uzel; vůči svému otci, popř. dědovi. Do v okolí se dolovalo zlato. R. 101 jaké míry bylo mužovo vlastnické př. n. I. porazil -Marius jv. od právo k věcem, jež byly součástí města, na Raudijských polích (carnvěna, omezeno právy ženinými, pi Raudii) -►Kimbry. není dosud zcela jasné. Zákon Iuliův o věnném pozemku (lex Vercingetorix [2. p. -iga], urozený Julia de Jundo dotalz") z r. 18 př. n. I. Gal z kmene -Arvernů, vůdce chránil však ženu v tom, že zaka- povstání proti ---+Caesarovi r. 52 zaval muži zcizovat věnné po- př. n. I. Zmařil řím. útok na zemky ležící v Itálii. Došlo-li -Gergovii, ale nakonec byl se k --+rozvodu, mohl být muž donu- svým vojskem vyhladověn v -Alecen k vrácení věna žalobou dvojího sii a zajat. R. 46 př. n. I. byl veden Jruhu: buď na základě tzv. actio v Caesarově triumfálním průvodu ex sti'pulatu (---+stipulatio), jestliže a poté usmrcen. - Francouzi poklámuž slíbil (---+cautio rei uxoriae), dají V-iga za svého národního že při zrušení manželství vrátí hrdinu. věno jeho pořizovateli, nebo po..:· . . . . dle osobní žaloby věnné (actio [l] Na Jeho pamatku dal 71sa.~ Napoleon III. . . , ., _ , r. 1864 zbudovat na navrs1 nedaleko stv. rez uxorzae). Podle duvodu, ktere _Alesie pomník, dílo sochaře Meilleta. vedly ke zrušení manželství, nebo podle druhu věna musil muž po Vergilius. Publius V. Maro [2. p. zrušení manželství buď vrátit celé -ia -ia -na], 70-19 př. n. I., v., nebo si je mohl ponechat, nebo slavný římský básník. Narodil uplatňovat právo na srážky z věna se na otcovském statečku nedaleko (např. na dítě, pro nemravný život Mantuy, studoval na rétorských manželky). -► lustinianus spojil (r. školách v Kremoně, Miláně, na530) pod vlivem helénist. praxe konec v Římě. Přesto se usídlil oba druhy žalob pro navrácení věna natrvalo na venkově a věnoval se obsahově v žalobu jedinou. Změnil poezii. Spřátelen s elegikem --....Galtaké vlastnické právo muže k věnu lem a s ---+Asiniem Pollionem stal na pouhé právo užívací. se členem -►Maecenatova kroužku a chráněncem Augustovým. R. 19 Venus [2. p. Veneris], Venuše, podnikl cestu do Řecka, aby poznal italské božstvo (-numen) milost- z autopsie dějiště svých zpěvů, ného půvabu, jež se později změnilo ale zemřel na zpáteční cesté v Brunv hojně uctívanou bohyni smyslné disiu.

Ver Jeho raná tvorba, blízká ---+neobyla už ve stv. pojata do souboru Appendix Vergiliana, ve kterém jsou však jen některé básně od něho: je to lyrický cyklus Catalepton (Drobnosti), bezprostředností citu a prostým výrazem blízký -► Catullovi, a možná i dvě epyllia, Culex (Komár) a Ciris (---+Skylla [2]). Za své první dílo označil sám teprve Bucolica (Zpěvy pastýřské) z let 42-37, sbírku 10 ---+eklog, které skromně prohlašoval za ohlasy ---+ Theokrita. Jejich děj je umístěn do ideálního světa pastýřů, žijících jen lásce a poezii; zčásti to však jsou alegorie, v nichž pod maskou pastýře hovorí básník sám o básnictví (v 10. ekloze holduje Gallovi), o veřejném životě (v 1. ekloze o konfiskacích triumvirů, v 5. o zbožnění Caesarově), o novém zlatém věku bez válek (ekloga 4., předpovídající narození božského dítěte). - V letech 36-29 sepsal V. didaktický epos Georgica (Zpěvy rolnické) o 4 zp. (rolnictví, sadařství a vinař­ ství, chov dobytka, včelařství), v němž spojil odbornost po -► Lu­ cretiově vzoru s básnickou silou a svou lásku k venkovu s Augustovými snahami o vzkříšení zpustošené Itálie (zvláště slavné partie jsou tu hymnus na Itálii a chvála venkovského života). Největším jeho dílem je hrdinský epos Aeneis (Báseň o Aeneovi) o 12 zp. z let 29-19. Tematicky je to pokračování Íliady ( ---+Homéros): V prvých 6 zp. hledá trójský hrdina Aeneas se svými druhy na příkaz bohů novou vlast a pronásledován hněvem bohyně Junony bloudí léta po mořích jako Odysseus; ve zp. 7.-12. podstupuje boje s italskými kmeny, aby v Latiu založil novou Tróju a římský národ. Dramatickým vrcholem eposu je zp. 4., v němž je Aeneovo poslání ohroženo milostným svazkem s kartáginskou královnou Didonou; ideový vrchol je ve zp. 6., v němž Aeneas navštíví podsvětí a při přehlídce duší ještě nenarozených spatřuje řím. budoucnost až po Augusta. V Aeneovi je ztělesněn řím. ideál osobní dokonalosti, patosem díla je touha po míru a řádu. V jednotlivostech nemá Aeneis konečnou podobu a básník si před smrtí přál, aby byla zničena, Augustus tomu však zabránil. V-iovy básně byly přijaty součas­ níky většinou s nadšením, jež nedokázaly utlumit ani některé kritické hlasy, vytýkající jeho dílu nepůvodnost. Aeneis byla dokonce ceněna výše než Homérova Ílias a V-iovy spisy byly záhy zavedeny terikům,

668/ w rrn1 n n " ttt t n, h

ui. ·~

Vergilius mezi Múzami, mozaika z afrického Hadrumeta (dn. Sousse)

jako učební texty do gramatických a rétorských škol. Z četných komentářů, které k nim byly skládány, se zachoval cenný komentář Serviův ze 4. stol. n. I. Z Aeneidy čerpalo již v antice náměty umění výtvarné, jak dosvědčují mj. i některé zachované nástěnně malby pompejské. Časté jsou i citáty z V-ia v lit. dílech i na nápisech (na zdech pompejských domů). Jeho verše znali i v provinciích, např. v Africe (mozaika hadrumetská). Epičtí básníci současní i pozdější ho napodobili. Osobnost V-iova byla opře­ dena četnými pověstmi, které z něho učinily vševěda a mocného kouzelníka (nejprve asi v Neapoli, pak se rozšířily po celé Itálii a odtud do záp. a stř. Evropy). Z jeho veršů se dokonce věštilo. Protože 4. ekloga byla pokládána za proroctví o příchodu Mesiášově, těšil se V. velké úctě i u křesťanů. Dante ho učinil v Božské komedii svým vůdcem po Pekle a hoře Očistcové jakožto „ozdobu a svět­ lo" ostatních básníků. Spisy V-iovy byly pilně opisovány v klášteřích, a protože jeho mysticismus a romantismus (Dido, boj o Lavinii) vyhovovaly střv. vkusu, stala se báje o Aeneovi i tématem rytířské poezie. Po oživení klas. studií za

renesance tvořili pod vlivem V-iovým všichni velcí epikové románští, Ariosto (Zuřivý Roland), Tasso (Osvobozený Jeruzalém), Camoes (Lusovci). Renesanční i rokoková selanka navázala na V-iovy pastýř­ ské básně. Významné místo v kulturním životě evr. národů, hl. románských, si udržel V. dlouho do nového věku. Teprve s lepším poznáním řec. poezie, zvl. homérských eposů, začala od 1. pol. 18. stol. V-iova sláva blednout, až v ocenění německých novohumanistů (Herdera, Lessinga, Goetha, Schillera, Humboldta a Winckelmanna) klesl V. koncem 18. a v 1. pol. 19. stol. na pouhého napodobitele. Teprve v novější době je opět spravedlivěji oceňován a zejm. Georgica se počítají k nejkrásnějším dílům řím. literatury. Na starou čes. literaturu působil V. jen nepřímo, prostřednictvím cizích skladeb, jež byly vzorem skladbám českým (Alexandreis). Ctitelem V-ia byl u nás Kosmas, četně jeho ohlasy se ozývají u čes. humanistů (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic), ale jde tu většinou jen o vnější a formální vlivy. Jediný básník pronikl hlouběji do ducha V-iova, Slovák Ján Hollý, vkusný překladatel a napodobitel V-iův

669/ v selankkh i rozsáhlých eposech, jenž však pritom nepostrádá vlastní osobitosti. S menšími, celkem jen vnějšími, ohlasy se setkáváme u Vrchlického, Machara (báseň ,,Vergil v klášteře" ze sbírky Pohanské plameny; báseň „Vergilius" v Jedu z Judey). Vergiliovské námety ve zpracováni novodobých umělců výtvarných a hudebních skladatelu viz s. v. Aineiás; Dido. Preklady: O. Vaňorný, Aeneis, 1970' (AK sv. 7); Zpěvy rolnické a pastýřské, 1959 1 ; V. Bunčáková, Eneida, 1969 (slovensky). Literatura: Pio vati, Sborník prací čes­ kých filologů k uctěni dvoutisícího výročí Vergilia, 1930; B. Otis, Virgil. A Study in Civilized Poetry, 1964; J. P. Brisson, Virgile, son temps et le notre, 1966; F. Klingner, Virgil, 1967.

verna (lat.) viz otroci (II) Verona (tak i dnes), město v severní -+-Itálii (v kraji Venetia [---+-Venetie]); kdy a kým bylo založeno,není jisto,r. 89 př. n. l. se však stalo řím. kolonií a brzy nato nabylo značného významu. Přispěla k tomu i jeho strategicky důležitá poloha (na úpatí Alp v ohbí řeky Adiže), jíž kryje Itálii od severu. V. byla křižovatkou tří důležitých cest; r. 49 př. n. I. se stala municipiem. Za Galliena (260-268) byla obehnána hradbami, ty ji však neuchránily před náporem ---+-Osttogótů; za jejich panství zažila ještě nový rozmach ( často zde sídlil Theodorich = Dietrich von Bern). Nato se jí zmocnili Langobardi. Rodiště ---+-Catullovo a ---+-Vitruviovo. - Z antiky jsou zachovány části hradeb a dvě brány, amfiteátr z doby Diocletianovy pro 22 tisíc diváků, dodnes používaný, a velké divadlo. Ant. forum slouží i dnes jako tržiště (Piazza delle Erbe = Zelný trh). Ve veronské knihovně (Biblioteca Capitolare) je chován proslulý -+-palimpsést, jenž obsahuje text Gaiových Institucí ( ---+-Institutiones Gai). Verres. Gaius Cornelius V. [2. p. -ia -ia -ra], r. 84 kvéstor, r. 80 legát v Malé Asii, r. 73-71 spravoval jako -->-propraetor provincii --+-Sicílii. Své úřední funkce zneužil k nesmírnému osobnímu obohacení. Na žádost Sicilanů žaloval Cicero V-ra z vyděračství (repetundarum). Ciceronovy řeči proti V-rovi ukazují názorně bezohledné vykořisťování provincií řím. správci. V. se pod tíhou důkazů obsažených v první Ciceronově řeči odebral dobrovolné do vyhnanství.

Ves

římský vnuků.

filolog a učitel Augustových Napsal spis De verborum significatu (O významu slov), z ně­ hož se zachoval pouze výtah ( -►Festus). Z F-kova kalendáře, opatřeného jeho vlastními poznámkami, který dal vytesat do mramorové stěny v Praeneste (Pasti Praenestini [ ---+-kalendář (B)]) se zachovaly větší zlomky. V jiných ztracených spisech se zabýval otázkami pravopisu, řím. a etruských starožitností i pracemi encyklopedického rázu. - V. t. lexikografie (B).

kolonii [-►kolonizace] aj.) nebo -->-velkostatku, jimž podléhaly administrativně a soudně (vicus [vesnice], forum, conciliabulum [tržní městečka], praefectura [obec, v níž vykonával správu a soudnictví římský ---+-praefectus (A) iure dicundo ]). V. byla střediskem drobných vlastníků půdy a řemeslníků a místem, kde se konaly pravidelné -+-trhy> zprvu dvakrát měsíčně, později v určitý den v osmidenním týdnu. Obyvatelé v. (vicani) samostatně spravovali hosp. a zejména kultovní záležitosti (ve v-cích byl ver sacrum (lat. ,,svaté jaro"), pří­ rozšířen kult ---+-Larů). Předáci v. ležitostná očistná slavnost italských bývali voleni (magistri, decuriones, zemědělských kmenů. V situaci pro curatores, aediles, quaestores). obec tísnivé bývalo --+-Martovi zaslíbeno všechno lidské i zvířecí po- Vespasianus. Titus Flavius V. [2. tomstvo, které se mělo narodit za nej- p. -ta -ia -na],římský císař,* 9 n. l., bližšího jara. Zvířata padla jako vládl 69-79. Pocházel ze střední it. oběti, lidé (sacri [ -+-tabu]) se museli vrstvy, ale stal se za Claudia a Neza dvacet let od svého narození vy- rona významným vojevůdcem. R. stěhovat. Tím snad sloužilo v. s. 69 byl jako velitel v Judeji prohlášen také k odstranění nadbytku oby- císařem a z občanské války se svým vatel. Z Říma známe slavnost v. s. soupeřem -->-Vitelliem vyšel vítěz­ jen z r. 217 př. n. I., za války ně. Neurovnané polit. i hosp. pomě­ s Hannibalem, avšak značně po- ry v řím. říši uvedl do pořádku změněnou, neboť byla zasvěcena na s velkou energií a praktičností. příkaz sibyllských knih ( -► Sibylla) Shodu se senátem si zajistil jednak J ovovi a nedošlo po ní k odchodu zákonným potvrzením svých práv, obyvatelstva. jednak změnou ve složení senátu; podobně jako císař ---+-Claudius se verso (lat.) viz folium opíral o it. municipální a o provinciální aristokracii: uvedl její pří­ verš asklépiadský viz metrika; slušníky do senátu, zejm. městům strofa záp. provincií uděloval občanské právo. Šetrným hospodařením se verš saturnský viz saturnius mu podařilo uvést do pořádku státní finance, takže mohl dát poVertumnus nebo Vortumnus [2. stavit v Římě řadu monumentálních p. -na], starý italský bůh převzatý staveb. Vedl těžké války: proti pood Etrusků; byl pokládán za boha vstalým ---+-Batavům (69-71), -+-Žiproměn v přírodě i lidském životě, dovskou válku, boje v Británii (od dárce podzimních plodů i za boha r. 77); na Východě byla definitivně obchodu. Bájilo se o něm též, že se připojena -►Kommagéné, Malá Ardovede proměňovat jako ---+-Próteus. ménie aj. - Životopis V-mtv napsal Suetonius, dalším pramenem je Jeho manželkou byla ---+-Pomona. Obrazy: F. Melzi (1493 až asi 1570), 2.-4. kn. Tacitových Historií a Vertumnus a Pomona; G. Arcimboldo, 65.-66. kn. Diona Cassia. Vertumnus, kolem 1590; Arent de Gelder (1645-1727), Vertumnus a Pomona (NG Praha). - Rytina: J. Spillenberger (Spielberger), Vertumnus a Pomona, kolem 1665. - Povídka: J. Zeyer, Vertumnus a Pomona, 1893 (podle Ov. Met. 14, 623 až 771).

vesnice (řec. kómé, lat. vicus [též ulice, městská čtvrť]) tvořila ve starověku původně jednotu s --►měs­ tem, avšak rozvoj společenské dělby --+-práce způsobil, že města nabyla hospodářské převahy nad vesnicemi; to vedlo k soc. rozporům mezi městem a vesnicí. Velcí majitelé půdy sídlili převážně ve městě, a tam také plynuly prostřed­ Verrius Flaccus. Marcus V. F. ky, získané z jejich statků. [2. p. Marka -ia Flakka], konec V římské říši ležely v. na území 1. stol. př. n. 1.-zač. 1. stol. n. I., náležejícím městu ( -►municipiu,

Vesta, římské božstvo domácího krbu, obdobné řecké ---+-Hestii. Již v době před vznikem státu nabyl zvláštního významu krb v králově obydlí (regia), kolem něhož se soustřeďovaly úkony týkající se celé obce. Takto nabyl později ůstřední kult Vesty významu celostátního (Vesta publica popu/i Romani Quiritium, státní V. národa římského). Na starobylost kultu ukazuje, že si bohyni představovali jako božskou sílu (-►numen) uvnitř planoucího ohně. Jeho neustálé trvání, jež měly na starosti ---+-vestálky, symbolizovalo věčnou existenci státu. Vyhasnutí Vestina krbu bylo považováno za zlé znamení (---+-prodigium),

Ves

670/ Zde pečovaly o posvátný oheň, při­ pravovaly z nové úrody pokrm pro obrady (mola salsa), čistily chrám aj. Jejich právní postavení upevnil -Augustus, v císařské době se jim přičítala obzvláštní náb. moc. vestibulum (lat.) viz

dům

(3)

Vesuv (lat. Vesuvius, 2. p. -iu), sopka (1186 m) v Kampánii; ve staroveku byla dlouho považována za vyhaslou, ale r. 79 n. I. náhle vybuchla, zasypala sopečným popelem -Pompeje a zalila lávou - ➔Herculaneum a -Stabiae (výbuch popsal Plinius Ml., Epist. 6, 16, 26). věštění (řec. manteiá i mantiké [odtud „mantika"], lat. divinatio), náboženský úkon, který má zjevit budoucnost, hlavně jaký bude výsledek podnikané činnos­ ti. V. se zakládá na primitivní víře v možnost získat tuto informaci u božstva, jež je znalé budoucna, ať už dotazem vzneseným na ně prostřednictvím věštce, či pozorováním přírodních úkazů. Kdežto věštec se zpravidla obrací na určité božstvo, jsou pozorované

Vestálky obětující pfed Vestiným chrámem (medailon Julie Domny, kolem r. 200 n. l.) Vestin chrám v Římě (reliéf ve Florencii)

nový oheň musel být zažehnut tře­ ním dřeva. Hlavním svátkem Vestiným byla Vestalia (9. června) a dni před nimi, kdy vestálky čistily chrám. Když se chléb přestal péci po domácku, změnila se Vestalia v slavnost pekařů; oficiální Vestin kult, spojený s ohněm krbu císařského paláce, se udržel až do konce staroveku. vestálky, sbor šesti kněžek ve stv. Římě, který byl původně pod pravomocí krále (-rex), v historické době však spadal pod pravomoc nejvyššího pontifika. Svůj úřad nastupovaly v. v 6 letech, musely si (pod trestem smrti) uchovat panenství a setrvat v úřadě nejméně po třicet let. Bydlily společně v domě (--atrium Vestae) vedle chrámu Vestina na řím. foru. Na veřejnosti vystupovaly v. jako jedna právní osoba, kterou představovala Nejvyšší Panna Vestina ( Virgo Vestalis Maxima). Jejich úkolem bylo zastávat domácí práce v domě králově, později v chrámu -+Vestině.

vet

671/

-►Herma Psýchopompa na mysu -► Tainaru. Z helénist. Egypta má-

··

Vesuv, pohled z Pompejí

přír.

jevy sice chápány jako projev nich společnostech. V antice.nabylo boží vůle, avšak jméno boha nebývá nejrůznějších forem, neboť mu byl zpravidla uvedeno. Proto má tento přikládán značný význam v životě druhý způsob v. mnoho společného společnosti i jedince. Už v homérs -►magií. Schopnost boha před­ skě společnosti byl věštec jedním povídat budoucnost není zdůvod­ z --► démiúrgů, zpravidla to bývá ňována, vyplývá z jeho božskě pod- kněz, popř. kněžka boha -►ApollóVěštění u Etrusku: bronzový model ovčích Jater z Placentie (Piacenza)

sta ty nadřazené nad lidskou. -+-Křesťanství, které připsalo schopnost předvídat budoucnost svěmu jedinému Bohu, přiznalo schopnost věštit i nekřesť. bohům, popř. --+daimonům, a vysvětluje ji větší dokonalostí jejich těla, ve srovnání s lidským; to jim prý dovoluje poznávat i ty přír. zákony, jež jsou člověku utajeny. Sdělovat věštby, věštit (předpovídat budoucnost) může jen osoba k tomu povolaná, která tak činí v -►extázi nebo po provedení předepsaných náb. úkonú. Jindy se tazatel dovídá odpověď na svůj dotaz ve věštírnách nebo se mu božstvo zjeví samo ( --► epifanie). v. se objevuje ve všech primitiv-

na. V době vzniku městských států vznikla v :ílecku i organizovaná střediska v., věštírny. Každá z nich měla svůj vlastní systém. Prosluly starobylá věštírna v --►Dódóně, Apollónovy věštírny v -►Mílétě, v --►Delfech apod. Kromě toho kolovaly mezi lidem, zvl. v těžkých dobách, věštby připisované --►sibylle. Udržovaly se staré formy věštění pomocí magických úkonů, přibývalo však i nových, zvl. ve spojení s rozšířením kultu -►Hekatina a -Ammónova. Zvláštní formou byla nekromanteiá, při níž věštily stíny zemřelých, vyvolané z podsvětí (sr. Horn. Od. 11, 34 n). Obdobný způsob v. byl ve věštírně

me dochovány magické zápisy s věštným obsahem, zpravidla se žádostmi o věštbu. V Itálii se rozšfrila známost řec. způsobu v. pomocí inspirace (extáze) z jihoit. měst (zejm. --► Kýmě)., a to buď přímo nebo prostřednic­ tvím --►Etrusků. Ti vytvořili celý soubor pravidel pro věštecké úkony (tzv. disciphna Etrusca). V flímě k němu přistupovaly i zvláštní způ­ soby vlastní. Původ jednotlivých forem můžeme dnes určit jen při­ bližně podle toho, které věštně ůkony spadaly do kompetence -+augurů, --+haruspiků, .quindecimvirů sacris faciundis ( --► Sibylla), kelt. věštců zvaných -+vates apod. tlím. chápání náboženství (--►reli­ gio) vedlo k tomu, že nejen osud jedince, ale především běh státu byl podřizován výkladu věštných znamení ( -►auspicia; amen; -►prodigia), která se objevila v souvislosti s chystanou činností. Budoucnost předpovídaly - ale jen pro soukromé ůčely - i výroky (sortes) vytahovaně z osudí, např. v chrámu bohyně -►Fortuny v Praeneste. V 1. pol. 2. stol. př. n. I. se v :ílímě začali objevovat orient. astrologově, --► Chaldaiové apod., kteří určovali osud jedincův na základě postavení hvězd. Přes počáteční zákazy ze strany státu se tyto formy rozšířily a vedly nepřímo i k nověmu rozkvětu v. za císařství ( --+Sibylla; --+Augustus). Také filos. školy, zvl. --► stoikové, se hojně zabývaly otáz~ou poznání budoucího (--► osud; -+Cicero, De divinatione [O věště­ ní]). Křesťanství připsalo znalost budoucích věcí i rozhodování o nich Bohu, a proto v. zakazovalo. Věštce v jejich funkcích (např. pri doprovázení vojska na pochodu) pak nahradili křesť. kněží, zvl. biskupové, a příznivého rozhodnutí o budoucnosti se snažili dosáhnout --+modlitbou, přímluvou u Boha. Literatura: H.

w. Parke, Greek oracles,

1967.

veteráni (lat. j. č. veteranus, mn. č. veterani, od vetus = starý), vojáci, kteří odsloužili zákonem přede­ psaný počet let (v době republ. 10 let u jízdy, 16 let u pěchoty), ale zůstávali vojáky dále. Za Augusta byla stanovena služba v -+legii na 16 let, v kohortách --►prétoriánů na 12 let. Po této době byli legionáři propuštěni, ale v případě potřeby sloužili ještě čtyři roky jako veteráni. Ve vojsku byli váženi a měli různé výsady. Poněvadž se však málokdo hlásil k další službě dobravolně, byla později služba v legiích

vet

672/

prodloužena na 20 let (u prétoriánů 16), k čemuž přistupovala čtyřletá až pětiletá služba veteránská, jako jakási náhradní záloha. Po propuštění z vojska dostávali v. jako výslužné určitý peněžitý obnos nebo pozemek. Vysloužilí vojáci pomocných sborů (--+ala; -►ko­ horta) dostali při řádném propuště­ ní (missio honesta) římské občanství ( --►diploma). Dokud nebyli vojáci propuštěni, nemělo jejich manželství až do doby --+Septimia Severa (193-211) právní platnost. V. se hojně účastnili občanského života v provinciích, a stali se tak významným prvkem --+romanizace.

Věž

veterinářství

via Aemilia, Appia, Flaminia aj. viz silnice

viz

zvěrolékařství

v představách Hellénů božské bytosti, někdy v podobě lidské, často okřídlené, někdy v podlfbě koní; měly příznivý i zhoubný vliv na úrodu a plavbu. Jejich sídlo klade Homéros jednou do Thrákie, jindy na ostrov Aiolii, kde žijí pod vládou svého otce --+Aiola (2). Podle Hésioda byl jejich otcem Astraios ( = hvězdný) a matkou --+Éós. Z nich jsou nejznámější: Boreás (u Římanů Aquilo), bouřlivý severák, jenž prý unesl do Thrákie na svůj hrad Óreithyii, dceru attického krále Erechthea (--+Kekrops). Boreovi synové Kalais a Zétés se zúčastnili výpravy -►Argonautů a osvobodili Fínea ( -+Harpyje). Od pohromy perského loďstva r. 492 př. n. 1., která byla přičítána thráckému severáku, měl Boreás v Athénách státní kult. Notos (u Římanů Auster), jižní vítr, přinášel v zimě lijáky a bouře, a tím překážel plavbě. Zefyros (u Římanů Favonius), západní, nejmírnější ze všech větru, příznivý rostlinstvu; proto byl pokládán za manžela jedné z --+Hór. Bájilo se též o jeho lásce k -►Hya­ kinthovi. Euros (u Římanů Vu/turnus), východní teplý vítr, bouřlivý, ale ne nebezpečný. - Kult větrů je znám v Řecku i mimo Athény. Při­ nášely se jim oběti, v nejst. době dokonce lidské (např. Hdt. 2, 119), později zvířata (kúň, osel, jehně apod.).

větrů, osmiboká stavba v Athénách, v korintském stylu s polokruhovou apsidou, o dvou vchodech, se sloupovou předsíní (výška 12,8 m, průřez 7 m). Uvnitř byly vodní hodiny, zvenčí sluneční (hórologion). Na reliéfním vlysu pod rímsou jsou na každé stěně okřídle­ né personifikace osmi hlavních -+větrů, letících v horizontální poloze (jsou označeny nápisy). Na vrcholu kuželovité střechy byla větrná korouhvička v podobě --+Tritóna, ukazující směr vanoucího větru. Stavitelem byl Androníkos z Kyrrhu v Sýrii (asi v pol. 1. stol. př. n. 1.).

Vě:l! vetrú, Athény ·)

větry,

Reliéfní vyobrazeni v antice -►Věž vetrii. - Sousoší v nové době: M. B. Braun (1684 až 1738), Boreás unáší Óreithyii (v zámeckém parku ve Valči u Karlových Varu); A. Rodin, Zefyros a Psýché, 1884. Obrazy: Botticelli, Jaro, okolo 1480; Rubens, Boreás unáší óreithyii, okolo 1615. Balet: P. Vranický, Zephir und Flora, 1795.

vexillum (lat.) viz odznaky vojenské vězení (řec.

desmótérion, lat. carcer) viz tresty; carcer Tullianus

viadukt (z lat.), mostní stavba pro převedení cesty přes údolí nebo vodní překážku. Dochován je v řec. oblasti nedaleko --+Knidu z doby kolem r. 300 př. n. 1., provedený z kvádrů technikou nepravé klenby. V Alexandrii spojoval v., nesoucí též -+vodovod, ostrov Faros s pevninou (asi 1 1/2 km). Z řím. v-ů je proslulý Pont du Gard (zač. 1. stol. n. 1.) u Nimes ( --+Nemausus) v již. Francii, nesoucí vodovod na třípatrové řadě mohutných arkád a v 2. patře (novověkou) silnici.

Věž větrů,, Athény, s vnitřním zařízením (rekonstrukce)

via

67

I voleno mít manželku. Tendencí bylo vyrobit na statku (i řemeslnické výrobky) a kupovat co nejméně. Na villách se pěstovalo víno, olivy, obilí apod. Produkce byla plně zaměře­ na na prodej produkt_ů, byla tedy spojena těsně s městským trhem. Villy byly ideálním prostředím k maximální exploataci otrockých pracovních sil, ale od 2. stol. př. n. l. byly postupně zatlačovány -velkostatky. Některé villy byly výstavně a sloužily jako místo odpočinku svým vlastníkům (v. urbana, též suburbana).

vlastníků vill vše potřebné

Villanova, vesnice nedaleko Bopo ní je nazvána zemědělská kultura rané doby železně (9.-8. stol. př. n. l.), rozšířená v dn . Emilii a Toskáně. Domy byly okrouhlé i pravoúhlé, žárové pohřby jsou uloženy v urnách v poměrně hlubokých jamách. Geom. výzdoba keramiky a bronzových předmětů souVictoria (reliéfy z triumfálního visí s halštatskou oblastí středoevr., památníku Diocletianova, po působil na ni též řec. -► geometrický r. 300 n. 1., nyní Florencie) sloh. Předcházela kultuře etruské (-► Etruskové), která ji v Toskáně V. byla jako bohyně často oslavo- ve 2. pol. 8. stol. př. n. l. vytlačila. via Sacra, Svatá cesta v Římě vedla od východní části Palatinu vána hrami a objevuje se hojně vil(l)icus (lat.) viz villa (tzv. Velie) poděl ---+fora Romana jak na nápisech, tak na mincích. na -►Kapitol ke chrámu kapitolské Viminál (lat. collis Viminalis) viz trojice. Po ní se ubírávaly ruzně vicus (lat.) viz vesnice Rím a procesí, zejm. pri průvody villa (lat.), u Římanů statek (v. -►triumfu. rustica) střední výměry (asi do 240ji- Vindelicia viz Vindelikově; Raetie vicarius (lat. zástupce, náměstek) ter = 60 ha). Ideální villu ze 2. stol. 1. zástupce úředníka nebo zří­ př. n. l. popisuje ---+Cato (1). Pra- Vindelikové (lat. Vindelici), keltský zence placeného státem; mohl jej covní sílu na villách tvořil omezený kmen, jenž obýval ve starověku navrhnout ten, kdo se vzdával svého počet otroků, popř. majitel villy krajinu mezi horním Dunajem, úředního postavení (tak se vyvinul a členové jeho rodiny; v době se- Innem a Alpami (tzv. Vindelicia, zlozvyk prodávání úřadů); - 2. za zónních prací bylo nutno najímat s hl. městem --+Augusta Vindelicodominátu v. praef ecti prnetorio, svobodné námezdné síly ( ---+země­ rum, dn. Augšpurk). R. 15 př. n. l. zástupce správce kraje (-► diecéze); dělští dělníci). Dohled nad statkem byli V. poraženi -► Tiberiem u Bo- 3. otrok, jenž byl v držení jiného a prací na něm měl šafář (vil(l)icus), damského jezera a jejich území otroka, oprávněného mít ---+pecu- zpravidla otrok, jemuž však bylo po- bylo spojeno s alpskou krajinou lium; - 4. v kat. církví zástupce správce diecéze (biskupa), vikář. pec, 9 lisovna vína, 1 O lis, 11 mlýn, Villa rustica, Boscoreale u Pompejí logně;

Victoria (lat. vítězství), původně božská síla zaručující úspěch vítěze (victor). Již záhy byla řec. vlivem ( ---+Níké) zosobněna jako bohyně vítězství a považována za jeho dárkyni. Zpravidla v ní byla spatřována bohyně vítězství národa římského, ale těž bohyně vítězství jedincova (např. V. Caesaris) nebo vítězství nad národy ( V. Dacica = nad Dáky). V řím. senátě stál od doby Augustovy (27 př. n. l.-14 n. l.) její oltář se sochou jako symbolem trvalého vítězství národa římskěho, u něhož obětovali senátoři před zasedáním senátu. Teprve císař -► Gratianus dal r. 382 oltář i sochu odstranit.

1 Hlavní vchod, Z dvůr, 3 kuchyni::,

12 drtič oliv, 13 zásobárna vína,

4 stáj, 5 lázně, záchod, 6 ložnice, 1 jídelna, 8 mlýn, pi'íprava chleba,

14 seník, 15 mlat.

------------------,t

,,

,: 1

~

-

,. I ~. j I~

___ , _=

[Qbl)

675/ provincii Řecké v. bylo též vyváženo do blízkých i vzdálených krajin. Obchod vínem je dosvědčen nálezy amfor, vindex (lat.), v římském právu: v nichž se dopravovalo. Do Itálie se dostala vinná réva 1. ručitel, kterého mohl za sebe jmenovat žalovaný a tím dát záru- z Řecka již v době předřímské a její ku, že se dostaví před soud ( -+pro- pěstování se pro vhodné klimatické ces civilní [2]); - 2. osoba, která podmínky brzy rozšířilo téměř po podobným způsobem odvracela od celém poloostrově (kromě Apenindlužníka personální exekuci (zotro- ského pohoří), zejm. v Latiu a Kampánii. K intenzívnímu pěsto­ čení). vání došlo po -►punských válkách Vindex. Iulius V. [2. p. -ia -dika], a vinařství se stalo nejvýnosnějším príslušník urozené akvitánské rodi- odvětvím zeměd. velkovýroby. Za ny (jeho otec byl za císaře Claudia nejlepší druhy it. vína byly poklápřijat do senátu). Na sklonku Ne- dány falernské (z území na hranironovy vlády (r. 68) zosnoval jako cích Kampánie a Latia), caecubské legát -+Galie (1) Lugdunské vzpou- (v již. Latiu u zálivu Kajetského), ru proti císaři, a ta se rozšířila mezi setijské (z okolí Setie [dn. Sezza] místním galským obyvatelstvem. v Latiu) a albské (z Albského poProti vzbouřencům bylo posláno hoří, jv. od Říma). Za císařství se vojsko z horní Germánie a v bitvě rozšířilo pěstování vinné révy v záp. u Vesontia (dn. Besan9on) byl V. provinciích říše (Hispánie, Galie, poražen a zabit (Tac. Hist. 1, 51, Podunají) a jejich produkce začala 65, 89; 2, 95; 4, 14, 57). již v 1. stol. n . I. konkurovat italské. Pěstování vinné révy v provinciích Vindobona, římský vojenský tábor bylo proto uměle brzděno. a civilní město, nad nímž stojí dnešní Vídeň (proto mohlo být Virginia, plebejská dívka, které se archeologicky jen málo prozkoumá- podle římské tradice chtěl zmocnit no). Jeho vznik se klade do doby jeden z -►decemvirů (1) r. 449 př. n. kolem pol. 1. stol. n. I., od 2. stol. I., Appius Claudius, a proto ji dal tu bylo sídlo desáté legie (leg. X Ge- prohlásit za otrokyni. V-iin otec, mina, tj. Zdvojená). Vedla odtud aby nemusel vydat dceru hanbě, dálkovácesta přes ---+Mušov do tzv. raději ji probodl. Její smrt se stala ----+barbarika. podnětem ktzv.druhésecessi (lidu), hromadnému odchodu ---+plebejů, víno (řec. oinos [z *voinos ], lat. nejdříve na Aventin a potom na vinum). Původ vinné révy (řec. Svatou horu (->Mons sacer). ampelos, oiné, lat. vitis) je nutno hledat v pradávných dobách jed- Viriathus [2. p. -tha], pastýř nak na Blízkém východě, jednak z kmene Lusitánů (----+Lusitánie), ve středomořské oblasti, kde rostla vynikající vrozeným vojenským navinná réva divoce. Pěstování vinné dáním. Po osm let (147-139) stál révy bylo rozšířeno v Egyptě a ve v čele svého kmene v osvobozovastarém Orientě již ve 3. tis. př. n. I.; cím boji proti Římu. Římané byli Řekům bylo známo podle svědectví nuceni vysílat do ----+Hispánie stále dokladů psaných lineárním písmem větší kontingenty vojska. R. 140 B ( ---+písma egejská) i památek uzavřeli s V-tlum mírovou smloukrétsko-mykénského umění ( -► Kré- vu, avšak rok nato podplatili členy ta; -+mykénská kultura) ve 2. tis. jeho družiny, a ti jej úkladně zapř. n. I. Řekové pokládali v. za dar vraždili. boha -Dionýsa. V. bylo velmi rozšířeným ---+ná- virtus (lat.), mužnost, statečnost, pojem, jak dosvědčují již nejst. pa- zdatnost, ctnost, patřila mezi přední mátky řec. literatury. Vyrábělo se hodnoty v řím. etice. Personifikotak, že se vinné hrozny vymačka­ vaná V. byla uctívána jako bohyně ly, zbavily zrnek a zbytek se vy- a byly jí stavěny chrámy. Vlivem tlačil na vinném lisu. Vylisovaná řec. etických teorií nabyl pojem v. šťáva se pak dala prokvasit. Řeko­ mnohem širšího obsahu, než jaký vé rozeznávali podle barvy v. bílé, měl původně. V řím. filosofické litmavé a červené, Římané rozlišo- teratuře se v. stala ekvivalentem vali i světle a temně červené. V. se řec. ---+areté. obvykle pilo smíšené s vodou. Poměr smíšení se řídil podle kvality ví- Visigóti (Vestgóti), západní -► Gó­ na a údaje o míšení, pokud se nám tové. Za Konstantina Velikého zachovaly, nelze pokládat za vše- (306-337) sídlili jako řím. spojenci obecně platné. Výrobou znameni- na sev. od dolního Dunaje. Císař tého vína zvl. prosluly např. ostrovy Valens (364-378) jim povolil, aby Lesbos, Chios, Thasos, Kós aj. se usadili v thrácké-► diecézi. Špatné ležící na jih odtud v -+Raetii.

řím.

Vit životní podmínky, zhoršované svévolí řím. úředníků, je podnítily k povstání. Jejich vzpouru podporovali i uprchlí otroci a horníci. R. 378 zvítězili V. nad Římany u ----+Hadriánopole, kde padl i Valens. Později pod vedením ----+Alarichovým zaútočili na balkánské provincie a napadli Itálii; r. 410 dobyli i Říma. R. 414 pronikli od jihu do Galie (1). Jako spojenci Římanů ser. 451 zúčastnili na ----+Katalaunských polích bitvy proti -+Hunům. Své tažení ukončili až v Hispánii, a založili tam samostatnou říši; vyvrátili ji Arabové r. 711.

Vitellius. Aulus V. [2. p. -la -ia], původně legát v provincii Dolní Germánii; r. 69 n. I. byl po smrti ---+Galbově provolán císařem (Tac. Hist. 1, 56n) v obou germ. provinciích. V boji se svým soupeřem ----+Othonem u Bedriaka (v okolí Cremony) zvítězil, ale zanedlouho byl stoupenci ----+ Vespasianovými poblíž téhož místa poražen, poté dopaden v Římě a popraven. Životopis V-iův napsal Suetonius. vítězné oblouky, jednoduché pilířové stavby v podobě monumentální brány se zaklenutým průchodem, budované nejčastěji na oslavu řím­ ského válečného vítězství, ale též pro připomínku jiných událostí. Byly zřizovány při vstupu do města, na forum, na silnici před městem, na mostě, molu apod. od konce republiky, zvl. však v době císařské. Mají nejčastěji jeden průchod nebo tři, řidčeji dva. Horní hranolová nástavba (atika), jež nesla dedikační nápis, tvoří podstavu pro sochař­ skou výzdobu. Průčelní stěny bývají členěny pilastry, polosloupy

nebo sloupy odsazenými, jež nesou kladí. Plochy průčelní, někdy i boč­ ní, nebo i v průchodě zdobívají reliéfy s výjevy válečných i jiných dějů. Ze známých asi 360 oblouků, většinou v záp. polovině řím. říše, je dochována jen nevelká část. V Římě stojí dosud o-k -➔-Titův o jednom průchodu, o-k ----+Septimia Severa na foru s třemi prů­ chody, s nápisem a s reliéfy připo­ mínajícími vítězství nad Parthy. Na oslavu vítězství ----+Konstantina nad Maxentiem byl r. 312 postaven blízko Kolosea v-ný o-k s trojím průchodem a bohatou plastickou výzdobou, většinou však vzatou ze starších památníků, největší z o-ků v Římě. V Anconě (v Umbrii) připomíná o-k na nábřeží zbudování přístavu. (-+Obr.na str. 376.)

Vitruvius Pollio [2. p. -ia -na], snad totožný s Luciem Vitruviem

Vit

676/

Vítězný

oblouk císarc Konstantína v :8.ímě, zač, 4. stol. n. 1.

Mamurrou, římský architekt a inženýr za Caesara a Augusta. Ve vojenském štábu Caesarově měl vysokou funkci jako praefectus fabrum (velitel techn. sboru). Jeho spisDearchitectura o 10 kn., věnovaný císaři Augustovi, je jediný svého druhu v řím. odborné literatuře. V prvních sedmi knihách jedná o základních otázkách stavitelství a architektury, v 8. o opatřování vody, v 9. o konstrukci hodin, v 10. o strojích. V-iovo dílo je nejen praktickou encyklopedickou příručkou, nýbrž obsahuje i určitý systém teoret. vě­ deckých znalostí. V. je přesvědčen, že praxe se opírá o teorii a empirie je ověřována vědou. Zádá, aby architekt byl vzdělán v celé řadě vědeckých oborů. Estetiku architektury vyvozuje V. ze zákonů stavby lidského těla, ze zákonů fyziologické optiky a z ryze konstrukčních zásad. Základem jeho vědeckých teorií je prírodně filosofická nauka o čtyřech živlech a představa o objektivním významu číselných zákonitostí a proporčních vztahů, jež lze odhalit ve stavbě vesmíru i člověka a bez nichž nelze postavit ani krásnou budovu, ani přesně pracující stroj. Látku podává z vlastní zkušenosti a podle řec. pramenů doby helénistické, slohem málo obratným.· Zájem o jeho dílo se udržel i ve střv. a vzrostl v době humanismu a renesance, kdy mělo velký vliv na její architekty (A. Palladio).

vivisekce byla celkem vzácným prostředkem, k němuž se stv. lěkaři uchylovali, aby doplnili svě poznatky v anatomii a fyziologii. Asi od 3. stol. př. n. 1. byla občas prováděna v Persii, Sýrii a Pergamu, a to většinou na zvířatech. Alexandrijští anatomové užívali prý k přes­ nějším fyziologickým pozorováním i vivisekce na zločincích odsouzených k smrti. Rovněž -.Galěnos (2. stol. n. 1.) se zajímal o studium fyziologických pochodů na živěm organismu, používal však k těmto pokusům výhradně zvířat.

vlastnictví. 1. V attickém právu doby klasické (5.-4. stol. př. n. 1.) bylo vlastnické právo (řec. úsiá původně „majetek") hlavním z věc­ ných práv. Při právním jednání se projevovala snaha udržet nemovitosti v zájmu rodu v rukou rodiny (-.oikos). Z v. nemovitostí byli zásadně vyloučeni neobčané. I -.cizinci trvale usedlí v Attice (metoikové), kteří jinak požívali ochrany života i majetku, mohli nabývat nemovitostí pouze se zvláštním povolením. V attickém -.právu dě­ dickém se dbalo o to, aby se nemovitosti - nebylo-li mužského dědice - dostaly do v. nejbližšího mužskě­ ho příbuzněho (sr. ustanovení o „dceři dědičce", -+epikléros). Athéňané nerozlišovali v. terminologicky od držby (tj. zacházení s vě­ cí jako s vlastní bez vlastnického práva), ačkoliv si byli vědomi, že Prek/ad: A. Otoupalík, Deset knih držitelem může být i někdo jiný o architektuře, 1953. než vlastník; obojí označovali výLiteratura: V. Birnbaum, Vitruvius und die griechische Architektur, 1914; B. P, razem echein kai kratein =- mít a vládnout. Attické právo vytvořilo Michajlov, Vitruvij i Eliada, 1967.

pojem relativního v., které mu pro praxi stačilo. V řízení zvaném diadikasiá, jež bylo formou attického vlastnického procesu, šlo pouze o to, rozhodnout, která ze stran činících si nárok na tutéž věc má lepší právo (karteron einai), ne o prohlášení, že toto právo platí vůči všem, absolutně. Vlastnického práva se nabývalo okupací, tj. zmocněním se věci, která ještě nikomu nepatřila nebo patřila nepříteli, nebo nabytím od státu. Zejm. půda dobytá na nepří­ teli byla rozdělována státem na podíly ( -~-kléroi) a přidělována občanům. Toto přidělování (kléronomiá) se vyskytuje nezřídka i v době klasické (-.klěrůchie). Nejdůle­ žitějším způsobem nabytí byla koupě (oné), a to jak ze soukromé ruky, tak i od státu. Ochranu v. prohlašoval nastupující archón ( -.archonti), sliboval ji i každý člen -.hěliaie v soudcovské přísaze. Ochrany vlastnického práva bylo možno dojít jednak několika druhy dovolené svěpomo­ ci, jednak žalobou. Konfiskován mohl být attickému občanu majetek jen na základě rozsudku, vyvlastněn pouze za náhradu a jen v situaci pro stát krajně kritickě (např. lodní nářadí k vyzbrojení lodi, podobně otroci jako veslaři). 2. V rímském právu se rozumělo v-m (lat. dominium, proprietas) všeobecné přímé právní panství nad věcí hmotnou, patřící římské­ mu občanu (dominium ex iure Quiritium = v. na základě kviritského práva [-.Quirité]). Bylo v něm zahrnuto právo věc držet, držba (ius possidendi), věci užívat (ius utendi), měnit ji nebo ji zničit. V. dávalo též právo zabránit každému, aby si vlastníkovu věc při­ svojil fakticky nebo právně. Předmětem v. mohly být movitosti i nemovitosti. V hist. vývoji před­ cházelo vlastnickě právo k movitostem před vlastnickým právem k nemovitostem, zejm. k pozemkům ( -.vlastnictví půdy [II]). Oba tyto druhy vlastnického práva znaly již zákony XII desek ( ---..../eges XII tabularum). Mezi předméty kviritského (občanského, civilního) v. rozeznávali ilímané základní výrobní zeměd. prostředky a pracovní síly pro zeměd. prvovýrobu, mancipační věci (res mancipi) a věci ostatní (res nec mancipi). Kviritskě v. bylo národní institucí římskou, omezenou na řím. občany, it. pozemky a na mancipační věci, pokud šlo o pře­ vodní úkony ( -.mancipace). U věcí nemancipačních se zakládalo pouhým odevzdáním (traditio). Vedle v. kviritského se vyvinulo v. cizi-

677/ necké, peregrinské (-+-cizinci [2]), tj. v. podle práva cizích národů (-+-ius gentium). Peregrinské v. k it. půdě bylo uznáno teprve koncem republiky. Mnohem dříve a hojně se vyskytovalo u půdy provinční (-+-provincie). Podvojnost soukromého vlastnického práva - kviritského a peregrinského - ztratila zásadně na významu udělením řím. -►občanství všem svobodným pří­ slušníkům řím. říše r. 212 n. I. (-+-constitutio Antoniniana). Rozdíl mezi pozemkovým v-m italským a provinčním odstranil výslovně teprve -+-Iustinianus (527-565). V. se nabývalo buď původně (originárně),nebo odvozeně. Veškeré původní nabytí se zakládalo na lidské činnosti nebo na přeměně povahy věcí, většinou na obojím; byla to především: -+-okupace, vydržení, tj. držba po určitoudobu(u pozemků byla vydržecí lhůta dvouletá, u ostatních věcí jednoroční), nález pokladu (tj. drahocenné věci, zejm. penéz, ukrytých v movitosti nebo v nemovitosti tak dlouho, že již neměly vlastníka), nabytí plodů (ovoce ze stromu, dítěte otrokyně), zpracování, spojení nebo smíšení věcí, naplavení apod. - Odvozeně se nabývalo v.: a) obrazným prodejem (mancipatio) nebo obrazným sporem vlastnickým neboli injurecessí (in iure -+-cessio) u vécí mancipačních; prostým odevzdáním věci (traditio) u vécí nemancipačních; b) úředním výrokem (např. soudcovým přiřčením); c) od státu (např. bezplatnými příděly státní půdy [ -+-ager publicus] ; získáním válečné kořisti ve veřejné dražbě); d) ze zákona (lege, ex lege, např. v -+-právu dědickém). Vedle starší formy - v. kviritského- se vyvinula časem nová forma, v. praetorské. Tzv. publiciánská praetorská žaloba (Publiciana in rem actio), patrné z posledního stol. republiky, chránila ty, kdo nabyli určitého předmétu v „dobré víře", že ten, kdo jim jej zcizil, byl k tomu oprávněn (takzvané bona fide possessores), a dále ty, kdo nabyli majetku nikoliv způsobem předepsa­ ným pro nabytí kviritského vlastnictví, tj. mancipací nebo injurecessí, nýbrž prostým odevzdáním, tradicí (traditio). Toto praetorské (též úřední, honorární) v., velmi ulehčující směnu, v praxi zásadně zvítězilo. Všechny podvojnosti soukromého vlastnického práva časem zanikly; Iustinianuš zná již pouze jediné soukromé vlastnické právo (dominium). K ochraně občanského vlastnického práva sloužily vlastnickě žaloby vymáhající věc od neoprávněné-

ho držitele (rei vindicatio, vindicatio, rei petitio), dále tzv. zápůrčí žaloba vlastnická (negatoria in rem actio, negativa actio) proti rušení ve výkonu vlastnického práva i jiné prostředky.

Vlastnické právo bylo omezeno jednak zájmy veřejnými (kultovními, zdravotnickými, komunikační­ mi, hosp.), jednak právem sousedským.

vlastnictví půdy. Hlavním výrobním odvětvím v antice bylo zemědělství; proto byla půda nejdů­ ležitějším výrob. prostředkem a její v. bylo v tehdejší době základním společenským vztahem. Agrární otázka byla proto v !lecku i v !límě význačnou složkou hosp., soc. i polit. dějin. V. p. je nutno rozlišovat od držby půdy, tj. faktického nebo hosp. panství nad půdou. Původně byla půda ve společném vlastnictví založeněm na rodovém principu (-►rodové zřízení), později na principu územním. Postupné se začala půda dostávat do držby jednotlivým rodinám, které ji obhospodařo­ valy, a později do osobního a soukromého vlastnictví vlivných jednotlivců.

I. R.ecko. Existenci soukromého v.p. máme dosvědčenu už v homérských básních. Půda byla zřejmě pův. rozdělena mezi členy rodu v podobě tzv. -+-klérů (losů, podílů), ty však zůstávaly majetkem rodu. Tyto podíly byly ještě v 6. stol. př. n. I. na -+-Liparských ostrovech, kde sídlili knidští a rhodští osadníci, vždy po 20 letech znovu rozdělová­ ny. Pův. nezcizitelnost podílu se neudržela všude stejně dlouho. Dlouho se udržoval pův. stav ve -+-Spartě, kde měl každý plnoprávný občan přidělen svůj podíl i s -+-heilóty, kteří jej obdělávali a odváděli z něho pevně stanovené dávky. Sparťan nemohl svůj podíl (dórsky kláros) ani heilóty prodat a nesmél ani měnit velikost jejich dávek. Podobně tomu bylo i na ně­ kterých jiných místech, hlavně na Krétě. V Athénách, kde rozklad rodového zřízení postupoval rychleji, se půda stala brzy soukromým vlastnictvím. Již koncem 7. stol. př. n. I. ztratilo mnoho drobných zemědělců pro dluhy půdu ve prospěch malého počtu bohatých statkářů. Tento stav měly zač. 6. stol. napravit -+-Solónovy reformy, kterými byly mj. zrušeny i -►dluhy lpějící na pozemcích a zakázáno neomezené nabývání půdy. V. p. bylo v řec. městských státech spjato s občanskými právy ( -~bčanství); -+-cizinci mohli vlastnit půdu jen tehdy, jestliže jim to

vla bylo výslovně povoleno, dostali-li právo enktése (řec. enktésis). Udě­ lení tohoto práva je dosvědčeno několika sty zachovaných nápisů, mezi nimiž tvoří významnou skupinu zejm. nápisy z Athén. V helénist. říších zůstala půda vlastnictvím krále, jak to bylo v Orientě obvyklé. V Sýrii existovalo individuální v. p. v četných městech, k nimž si také musel dát připsat svůj pozemek jednotlivec, který ho dostal za odměnu od krále. V Egyptě bylo z král. moci vyňato jen území Alexandrie, Ptolemaidy a Naukratie. Chrámový majetek (temenos) za helénism'Q zůstal ve vlastnictví krále, i když jeho výnos náležel chrámu. Podobně tomu bylo i u půdy, kterou Ptolemaiovci postoupili za odměnu jednotlivcům (-•·emfyteusis). II. Rím. Rozklad původně společného v. p. a vznik vlastnictví individuálního se obráží v pověs­ tech o -+-Romulovi, který prý při­ dělil každému řím. občanu do soukromého vlastnictví 2 jitra (iu~era [-+-míry plošné]) půdy. Velká část pozemků tvořila státní majetek ( -+-ager publicus). Tzv. -+-serviovské zřízení, kterým bylo rozděleno řím. obyvatelstvo podle majetku do péti tříd (v nich byli majetní = vlastníci půdy, zvaní assidui; mimo třídy stáli nemajetní = -.proletarii) a podle něhož majetek určoval i moc polit., je základem domněnky, že půda byla již koncem doby král. v soukromém vlastnictví -+patriciů i -►plebejů a že již v této době byli na řím. území bezzemci. Republika byla dobou neustálého boje o půdu. Růst otrok. výrobních vztahů v Itálii urychlil růst soukromého v. p., vedl však k vyvlastňování drobných rolníků a ke vzniku -►velkostatků (latifundií). Hosp. a polit. střediskem vlastníků půdy bylo město, na jehož území ležely -+-villy. Část půdy (zpravidla pastviny [lat. compascua], lesy, rybníky apod.) byla ve státním kolektivním vlastnictví (ager publicus). I ta však přecházela -►okupací do držby řím. občanů (pův. patriciů, od pol. 5. stol. př. n. I. i plebejů) a postupně se i z ní vyvíjelo vlastnictví soukromé. Půda se hromadila v rukou bohatých patriciů na úkor drobných zemědělců. Pokusy o -+-pozemkové reformy a stanovení pozemkového maxima pro jednotlivce končily neúspěchem (sr. Gracchové). Pokusem o nápravu bylo i přidělování půdy v koloniích (asignace). Od 1. stol. př. n. 1. docházelo k nezákonnému prodeji půdy získané při -+-kolonizaci, velcí

vla

678/

pozemkoví vlastníci získávali pudu i v provinciích, kdežto drobní zemědělci zůstávali dále bez půdy a rozmnožovali řady proletariátu ( --+proletarizace). Za císařství se rozpory prohloubily; o tom svědčí vznik a vývoj --+kolonátu, zvláště v provinciích. V pozdní císařské době se pozemkové vlastnictví koncentrovalo zvl. v rukou senátorů, střední a drobní rolníci i celé vesnice byli v rukou zeměd. magnátů ( -+patrocinium). V provinciích existovaly rozmanité formy pozemkového vlastnictví, dané předchozím vývojem té které oblasti. Poměrně dlouho se v ně­ kterých okrajových provinciích udržely přežitky občinového vlastnictví půdy.

curatores aquarum (- curator). - V. ňan v době -+efébie, Sparťan od raného mládí). V Římě byla vot. Frontinus. jenská praxe součástí úřední kariévojenství mělo JlZ v antice velký ry i po vytvoření stálého vojska význam. Každý muž původně ak- ( --+legie). tivně bojoval, později alespoň proVypovídání války mělo původně cházel vojenským výcvikem (Athé- náb. charakter a zvl. u Římanů se

Literatura: K. Marx, Formen, die der kapitalistischen Produktion vorhergehen, 1884 (česky v: Rané formy civilizace, 1967, 37-83, uspořádal J. Pečírka a J. Pešek); J. Pečírka, The Formula for the Grant of Enktesis in Attic lnscriptions, AUC, Philosophica et historica, XV, 1966; týž: Vlastnictví pudy ve vývoji řecké polis, AUC, Philosophica et Historica, 5, 1966, 5-29. J. Vančura, Agrární právo římské republiky, 1908; W. E. Heitland, Agricola, 1921. - V. t. s. v. zem ěd ě lství.

ť'i

Římský vodovod přes řeku Gard

u Nimes (Provence), konec t. stol. n. l.

př.

Vlčice

kapitolská viz Romulus a Remus

vlna viz tkaniny vlys viz chrám vodovod, přívod pramenité vody potrubím kamenným, terakotovým nebo olověným, popřípadě žlabem, budovali Řekové už v 6. stol. př. n. 1., na Samu -+Polykratés, v Athénách -+Peisistratos, v Me-+Theagenés. V helénist. ' gaře -+Pergamu znali už systém vztlakový. Římské v-y (aquaeductus) byly stavby s vedením původně podzemním, časem i nad zemí na arkádové podstavě, některé byly vedeny přes vrchy i údolí z veliké vzdálenosti. Patří k významným monumentálním užitkovým stavbám. První v. v Římě byl zřízen r. 312 př. n. 1. (Aqua Appia), koncem doby císařské zásobovalo město 11 vodovodu; některé fungují dodnes. Na přemostění přes ůdolí i v patrech nad sebou jsou např. Pont du Gard u Nimes (stv. --+-Nemausus (-+viadukt]), v Segovii a Tarragoně ve Španělsku. V městě byla voda rozváděna do nádrží (castellum), fontán ( -►kašny), --lázní i do soukromých domů. Pro zachycování pramenů byly zbudovány i údolní přehrady (např. v Tunisu). Péči o v-y měli za republiky censoři a aedilové, za císařstv1

Vodovody nad sebou v atice Porty Maggiore (Porta Praenestina), Rím

voj

679/

8.ecké vojsko (vlys z thésauru Sifnijských, kolem r, 525 př. n. 1., Delfy)

kladl velký důraz na formální stránku (-+fetialové). Válka byla vedena krutě a vítězové nešetrili poražených. Poražení nepřátelé bývali puv. zabíjeni, jak nám to líčí homérské básně, později prodáváni do otroctví, pokud se nevykoupili výkupným, nebo byli přestěhováni. Stejný osud postihoval často obchodníky, kteří dodávali zboží nepříteli. Zabitému nepříteli byla odnímána zbroj. Dobyté území patrilo vítězi, často bylo úplně zpustošeno; některá města byla úplně srovnána se zemí (-+Kartágo; -+Jeruzalém). Jestliže se nepřítel včas vzdal, musil stavět rukojmí. Velkou

Stavba tábora (Traianův sloup v 8.ímě)

potupou bylo nechat těla padlých nepohřbena, proto se uzavíralo pří­ měří na jejich pohřbení. Časem se postupovalo humánněji, ale ne vždy, zvl. občanské války se vyznačovaly krutostí k poraženým ( -.-proskripce). Vítězství se slavilo postavením -►tropaia přímo na bitevním poli, děkovnými slavnostmi a hrami, v Římě vítězný vojevůdce vcházel do města v -+triumfu. Z výtěžku kořisti bývaly budovány chrámy, oltáře a pamětní sloupy; typicky řím. výtvorem jsou -►vítězné oblouky. V Řecku vynikali vojensky pře-

devším Sparťané. Postupně se zdokonalovala -+taktika i -+zbraně, jimiž Řekové p řevyšovali své sousedy. K jejich zdokonalení došlo během -+řecko-perských válek a-+peloponnéské války, zvl. pak za -+Alexandra Velikého a v období helénist., kdy se rozvinuly speciální zbraně a byly zdokonaleny válečné -➔stroje ( -+obléhání, -+Archimédés). Římané svou kázní a dokonalou organizací vojenských operací zastínili Řeky, kteří už v té době používali přede­ vším námezdného vojska. Rím. legie ovládaly značnou část tehdy známého sveta a byly dlouho provázeny pověstí neporazitelnosti. Menší význam měly pomocné a speciální zbraně (sr. jízda), rovněž válečné -+lodě (A) ustupovaly do pozadí. Poznatky o ant. vojenství čerpá­ me především z historiků, z nichž výbornými znalci byli zvl. -+Thúkýdidés a -+Polybios, pro dobu rímskou pak hlavně -► Caesar a -+ Josephus Flavius. První odb. vojenské spisy vznikly ve 4. stol. př. n. 1. ( -+Xenofón). V řím. době -·►Frontinus a po něm -+Polyainos psali o válečných lstech (Stratégémata), -+Arriános o taktice a starší poznatky shrnul v pozdní antice -+Vegetius. Důležitým pramenem jsou i reliéfy a sochy na památnících vítězství, archeol. nálezy a vykopávky (-+tábor), zobrazení bojovníků na vázách a náhrobcích, nápisy a papyry. Na sloupech -+Traiana a -+Marka Aurelia, postavených v Římě na paměť vítězství nad Dáky

680/

voj (--➔-Dákie) a --➔-Markomany, je zobrazeno celé válečné tažení.

Literatura: J. Kromayer - G. Veith, Heerwesen und Kriegfuhrung der Griechen und Romer, 1928; G. Forni, II reclutamento delle legioni da Augusto a Diocleziano, 1953; A. v. Domaszewski - B. Dobson, Die Rangordnung des romischen Heeres, 1967•.

vojenští císaři (235-284 n. 1.) viz římské dějiny vojsko I. řecké: V nejstarším stadiu známém z -➔-Homéra bojovalo jen pěší vojsko, seřazené podle kmenů. Veliteli byli jednotliví „králové", tj. náčelníci kmenů a -►héróové; ti někdy ještě užívali válečných -➔-vozů a sváděli souboje před vlastní bitvou, do níž pak zasahovalo celé vojsko. Tyto souboje postupně zanikaly a vytvořil se přesně uspořádaný šik (falanx) těžkooděnců

(hoplítů

[-➔taktika]),

vedle nichž lehkooděnci a -➔-jízda měli jen pomocnou ůlohu; vzniklo též válečné loďstvo (-➔-lodě [A]). S pevnou organizací falangy se setkáváme nejprve u Sparťanů. Jádrem vojska byli těžkooděnci, rozdělení na několik oddílů (zvaných /ochoi či morai). Celé vojsko i s dalšími pomocnými sbory nemělo v klas. době více než 5 000 až 6 000 mužů. Velení nad vojskem měli oba spartští králové. Sparťan byl povinen zůčastnit se válečných tažení od svého 20. do 60. roku. V Athénách byl občan povinen vojenskou službou od 18. roku ( -►efébie) do 60. roku. K jakému druhu vojska byl přidělen, souviselo s jeho příslušností k majetkové třídě ( -➔-třídy [2a]); příslušníci nejnižší čtvrté třídy sloužili větši­ nou jen jako lehkooděnci a jako veslaři na válečných lodích. Od doby --+Kleisthenovy (2) se dělilo vojsko těžkooděnců podle 10 -~-fýl, na něž bylo děleno obyvatelstvo, na 10 pluků zvaných rovněž fýly nebo taxeis, zhruba po 1 000 mužích,. Athény však dokázaly postavit i 17 000 hoplítů. Fýly se dělily na lochy a menší oddíly, o nichž nevíme nic určitého. Vlastní jízdu zřídili Athéňané až za --➔-řecko-per­ ských válek. Lehkooděnci se dělili podle zbraní na lučištníky, kopiníky, prakovníky a peltasty (podle lehkého štítu zv. pe/té), vyzbrojené mečem a kopím. Velení měl po králích nejprve archón polemarchos (--➔-archonti), od 5. stol. př. n. 1. sbor 10 --➔-stratégů. Na rozdíl od Sparty byly Athény také námořní velmocí (-➔-lodě [A]). Námezdné vojsko se začalo objevovat v řec. státech ve větší míře už v 5. stol. př. n. 1., především u sicilských ty-

ttimůé

voj ko, tzv. tcstudo. (Traian sloup v itímě)

ranů. hlavně

Jeho organizace je známa z --➔-Xenofóntovy Anabase: sbory těžkooděnců, jimž veleli vojevůdci, kteří je najali, se dělily na lochy asi po 100 mužích; lochos na 2 pentékostye a pentékostýs měla 2 enómotie asi po 25 mužích. Vojsko, s kterým -Alexandros Veliký dobyl značně části tehdy známého světa, mělo asi 43 000 pě­ šáků a 5 500 jezdců, Řeků i barbarů. Jeho jádro tvořily makedonské sbory těžkooděnců (pezetairoi), lehkooděnců (hypaspistai) a především elitních jezdců (hetairoi). V helěnist. době byly některě armády ještě větší než Alexandrova; jejich složení bylo velmi pestrě, erotože se skládaly z Makedonců, Reků, domorodců i různých kmenových skupin s rozličnými zbraněmi. Značná část jich byla najímána za žold. Zásobování vojska bylo zprvu primitivní, každý voják si bral na válečnou výpravu potravu s sebou. To bylo ovšem možné jen u výprav kratších a v blízkém okolí. Pri delších výpravách bylo nutné vyplácet určitý plat vojákům vzdáleným od domova (v Athénách v době --➔-peloponnéské války 1 drachma hoplítovi denně). V nepřátelském

ůzemí

si vojsko

opatřovalo

potravu obilí apod., proto se vpády dály zpravidla začátkem léta; II. vojsko římské: V nejstarších dobách, o nichž nemáme přesných zpráv, nastupovali do války všichni zbraně schopní občané, kteří tvořili vlastně jediný nerozčleněný ůtvar, zv. /egio; organizace vojska odpovídala rozdělení občanů podle rodů. Základní jednotkou byla -+-legie; ve starší době republ. byly dlouho jen dvě legie, od 3. stol. př. n. 1. čtyři, později, jak se popleněním, posečením

stupně rozrůstalo ůzemí Římany

ovládané, se počet legií stále zvyšoval. Odvody se konaly podle ůzemních celků (--➔-tribus [2]), mužstvo bylo přidělováno ke zbraním podle majetku ( -➔-třídy [2b]), takže nejbohatší zpravidla sloužili na koni. Postupně byla služba odstupňována podle stáří a vojáci rozdě­ leni na mladší (iuniores) do 46 let a starší (seniores) do 60 let. Délka služby se počítala pův. podle počtu výprav (v pěším vojsku 16, v jízdním 10), pak podle let ( --➔veteráni). Velení bylo svěřováno některému z vysokých ůředníků s --➔imperiem, tedy především --➔-konsulům. Velmi záhy se začal vyplácet žold všem

vojákům a stát se staral i o výživu vojska přídělem obilí. Vedle legií, tj. v zásadě těžkooděnců, bojovaly pomocné sbory (-•auxilia) -➔spo­ jenců a různých cizinců, tvořící -kohorty a -aly jízdy nebo lehkooděnců, např. lučištníků z Kréty, prakovníků z Baleár. Tak využívali Římané při rozšiřování svého panství podrobených kmenů, poně­ vadž v legii směli sloužit pouze římští občané ( -➔odvody vojska). Vojevůdcové však někdy udělovali řím. občanskě právo jen proto, aby získali nové vojáky. Koncem doby republ. vzrůstal vliv jednotlivých vojevůdců, kteří si vytvářeli vlastní armády jim zcela oddané (např. -1o-Sulla, -Pompeius (1), -Caesar). Vojsko se tehdy začalo tvořit téměř výhradně z dobrovolníků, jimž se vojenská služba stala zaměstnáním. Souviselo to hlavně s tím, že zač. 1. stol. př. n. I. byl značně rozšířen okruh lidí, jimž bylo uděleno řím. občan­ skě právo, a že zámožnější Římané se začali vyhýbat řadové službě v legiích. Od zač. císařské doby, kdy se vrchním velitelem stal císař, byly vedle legií a pomocných sborů součástí stálého vojska také kohorty -1o-prétoriánů, dále tzv. městské kohorty pro strážní a pořádkovou službu v Římě a konečně kohorty vigilů pro bezpečnostní a hasič­ skou službu v Římě a v Ostii. S dalším rozšiřováním řím. občanství přibývalo ve vojsku příslušníků nejrůznějších kmenů a najímáni byli i vojáci z ůzemí mimo řím. říši. Obvykle však byli posíláni na jiná místa, než odkud byli odvedeni, a tak nacházíme např. v podunajských provinciích mnoho vojáků orient. původu; ti si s sebou přinášeli své zvyky a kulty, podlě­ hali však postupně nivelizujícímu působení jednotně organizované armády. Teprve koncem antiky se soustřeďovali např. Germáni v posádkách na sev. hranicích impéria a měli pak mnohdy rozhodný vliv na celý vývoj říše svým postojem při nájezdech barbarů. Za -dominátu bylo vojsko kromě jiných změn rozděleno na armádu polní, posílanou na bojiště podle potřeby, a na hraničáře (limitanei [-limes]) s pevným místem posádky. Vojsko doprovázelo vozatajstvo, vozící pův. jen věci, které nemohli pobrat vojáci sami, (větší zásoby obilí, stany, ruční mlýnky, -->-stroje válečné); velkou část (nejnutnější zásoby, sekery, kolíky apod.) nesli vojáci sami, připevněnou na tyči přes pravé rameno (tzv. mulus Marianus, tj. mezek Mariův, protože maximální váha výstroje vo-

681/

vot

jáka na pochodu byla stanovena -Mariem). S úpadkem řím. vojenství koncem antiky se vozatajstvo rozrostlo do velkých rozměrů, přispívalo k zvyšování nekázně a k pohodlnosti vojáků. - O organizaci řím. vojska viz -legie, -ala, -kohorta, -jízda, -➔lodě (A).

jméno autora bylo napsáno na štítku připevněném na jednom konci. Svitky byly ukládány v pouzdře (capsa) nebo ve -➔skříni (armarium) nebo na regálu (pluteus). - Jediná kniha, která si v naší době zachovala ant. formu svitku, je žid. tóra, jak se jí používá při bohoslužbě. - V. t. knihovny.

Volcanus nebo Vulcanus [2. p. -na], italské a etruské (Velchans) božstvo zhoubného ohně; starobylost kultu dosvědčuje obětník ( -flaminové), který· mu příslušel, a zařazení svátku ( Volcanalia - 23. srpna) do nejstaršího řím. kalendáře. V každém it. městě bylo mimo hradby vyhrazeno místo (Volcanal) pro oběti přinášené Volcanovi. V Římě leželo na úpatí Kapitolu nad sněmovištěm (comitium). Za Augusta, jenž rozšířil péči o protipožární službu, byl V. uctíván v každé městské čtvrti (vicus), Domitianus dal postavit na památku požáru Říma za -Nerona (r. 64) pro oběti o Volcanaliích zvláštní oltáře. Značné úctě se těšil V. tam, kde stávaly sýpky, např. v -Ostii a na -Délu. Když za císařské doby byla Volcanalia slavena hrami v cirku ( -hry III), proměnila se v jednu z nejoblíbenějších lid. slavností, a proto dlouho přežívala do konce antiky. - V helénist. době a u básníků doby Augustovy byl V. často ztotožňován s řec. -Héfaistem. Ohlasy viz s. v. Héfaistos. město ve Etrurii při stejnojmenném (Volsiniensis lacus, dn. Lago di Bolsena). R. 265 př. n. I. je podrobili Římané, a tím ukončili dobývání Apeninského poloostrova.

Volsinii (dn. Bolsena), střední jezeře

Volskové (lat. Volsci), kmen v jihovýchodní části -Latia v povodí řeky Liris. Od 5. stol. př. n. I. válčili s Římany usilujíce proniknout k mořskému pobřeží ( -Coriolanus), což se jim na několika místech podařilo. Z měst na pobřeží byla významná -Antium, Anxur, Tarracina, ve vnitrozemí Arpinum (rodiště -➔Ciceronovo), Aquinum, Casinum. R. 338 byli Římany definitivně podrobeni a stali se řím. -spojenci s latinským občanským právem ( -Latium).

volumen (lat.), svitek papyrového, popř. pergamenového pásu navinutého na jednu nebo dvě tyčky (tyčka zvána umbilicus). Čtenář při čtení pravou rukou list rozvíjel (librum evolvere) a levou rukou zavíjel část přečtenou. Svitek býval převázán stužkou. Titul spisu a

voňavky potřeby

viz

hygiena;

toaletní

měl v antice mnohostranné použití. V uměleckých pracích se ho používalo při odlévání bronzových soch ( -sochařství) a jako pojiva barev při malbě ( -➔enkaus­ tika). Z polychromovaného v-u se vytvářely u Římanů posmrtné -➔masky (imagines maiorum). Z v-u byly i votivní sošky a hrač­ ky. V praktickém životě se používalo při psaní dřevěných tabulek potažených vrstvou v-u (-➔tabul­ ky voskové), v-em se také pečetilo. V lékařství se z něho vyráběly masti a náplasti. Výroba svíček (knotu obaleněho v-em) se rozmohla vlivem Etrusků větší měrou až v Římě, kdežto Řekům patrně známa nebyla.

vosk

voskové tabulky viz tabulky voskové

votum [2. p. -ta] (lat., slib, záslib, mn. č. vota), náboženský akt ve

stv. Římě, kterým se světská strana dovolávala pomoci ze strany božských sil; šlo-li o jedince nebo o menší kolektiv, byla to vota privata (zásliby soukromé), šlo-li o stát, vota publica (zásliby veřejné). Přitom lidé zaslibovali božstvu předem patřičnou odměnu, bude-li splněno to, oč žádají. K zaslíbení docházelo buď v nenadálé situaci (prosba za záchranu z nebezpečí, za císařovo zdraví při jeho náhlém onemocnění, za zdraví národa, např. při moru, za císařův návrat z boje apod.) nebo při pravidelných obřadech (na počátku roku se takové v. zaslibovalo kapitolské trojici [ -1o-Kapitolt při -lustru -➔Martovi, při moru -Apollónovi). Odměny za splnění vota byly rozmanité podle velikosti přá­ ní, např. uspořádání her, zřízení svatyně nebo oltáře, votivní desky. Akt, jímž se zaslíbené předměty odevzdávaly božstvu, se nazýval dedicatio ( -►dedikace), byl-li před­ mět odevzdán i s pozemkem, consecratio (zasvěcení). Jestliže byl na dedikovaném předmětu nápis, obsahoval zpravidla formuli V.S.LM. ( = votum solvit lubens merito, tj. slib splnil r_á d a po zásluze). -

682/

vot

plastiky a komorové hrobky s nástěnnými malbami (např. hrobka Fran9oisova), s keramikou etruskou a řeckou.

vulgárni latina viz jazyk latinský vulgáta (lat. ,,mezi lidem rozšíře­ ná" [verze]) 1. nejrozšířenější běžný typ textu (jakéhokoliv spisu); 2. překlad bible do latiny, pořízený v 1. 386-405 -.Hieronymem. Překlad NZ vznikl většinou revizí starších překladů z řečtiny (-.Itala),

Římský cestovní vuz (reliéf 1. stol.

Vozataj delfský (bronz), kolem r. 475 př. n. l.

Zvláštním druhem vota byly catio a -+devotio.

-►evo­

vousy. Od doby mykénské byl v Řecku běžný plnovous, popř. s vyholením kníru pod nosem. Jejich střih se během doby měnil. Od Alexandra Velikého se stalo zvykem holit si v., a to se ujalo ve 3. stol. př. n. 1. i v Římě a udrželo se až do zač. 2. stol. n. 1. Ještě císař Traianus se holil, kdežto Hadrianus již nosil lehký plnovous. Ten byl v oblibě od Marka Aurelia až po Konstantina Velikého (zač. 4. stol.). Pak se opět stala módou tvář bezvousá. Holit se bylo běžné u křesťanů, kdežto lulianus Apostata (pol. 4. stol.) nosil plnovous jako projev opozice proti křesťanství. Plnovous si podrželi ve všech dobách zejm. filosofové a učenci. Také lidé postižení nějakým zármutkem v rodině nebo obžalovaní a odsouzení, popř. když stihlo národ nějaké neštěstí, si nechávali růst vous i vlas. První oholení bývalo v řím . rodinách slavnostní chvílí a první vous - podobně jako první vlas - býval věnován bohům.

n. 1.)

v Delfech kolem r. 475 př. n. I. Polyzálos, vládce Gely, na oslavu svého vítězství v závodech čtyř­ spřežím v pýthijských hrách ( -+hry [I]). Bronzová socha mladíka, jeden z nečetných zachovaných řec. originálů, je asi dílem některého řec. sochaře ze Sicílie. Zčásti se zachovaly původní doplňky (např. vkládané oči); přílišnou délku stereotypních záhybů chitónu zakrývala původně korba vozu. Tvář zachycuje ideální typ, snad s určitým vyjádřením napětí po skončeném závodě i radosti z vítězství.

překlad žalmů. Ostatní knihy SZ byly přeloženy z hebrejštiny, tzv. -►apokryfy z aramejštiny a řečtiny. Tento věrný, jazykově i věcně dobrý překlad vytlačil postupně starší překlady (název Vulgáta od 12. stol.). podobně

vulgus (lat.) 1. obecný lid, lidé (jako průměrná veřejnost); - 2. nižší lid (proti vynikajícím jednotlivcům); s příhanou „dav, chátra, lůza", název pro nejnižší vrstvu městského lidu (-+plebs [I] urbana), která byla zčásti živa ze svých polit. občamkých práv a stávala se často nástrojem polit. boje ve stv. Římě. vozatajstvo viz vojsko Její morálku vystihuje heslo panem Vulca [2. p. -lky], etruský sochař, et circenses (chléb a hry [ -.Sent.]). jediný nám známý jménem, jenž - V. t. proletarii; proletarizace. vyzdobil koncem 6. stol. př. n. I. plastikami chrám J ova Kapitol- Vulkán viz Héfaistos ského ( -►Kapitol) v Římě (kultovní socha, terakotové čtyřspřeží vůz o dvou kolech byl znám v stře­ jako --+-akrótérion). Připisuje se mu domořském prostoru už u Chetitů terakotová socha -+Apollóna z Vejí. v 2. tis. př. n. l. a v Řecku doby mykénské. Dvoukolé byly vesměs vozy válečné, jak u Řeků v době homérVulcanus viz Héfaistos ské ( -+vojsko [1]; -.jízda), tak také Vulci (etrusky Velch), významné u Keltů v Galii (1) a Británii. V klas. výrobní a obchodní středisko v po- době Řekové ani Římané válečných Vozataj delfský, zbytek bronzo- břežní oblasti již. Etrurie. Docho- vozů nepoužívali, jejich pozůstat­ vého sousoší, které dal postavit valy se zbytky etruského města, kem byly jen dvoukolé vozy závodní

683/ ( --hry [III]) a triumfální ( -+triumf). Podle počtu koní zapřažených vedle sebe do vozu mluvíme o bigách (dvouspřeží), trigách (trojspřeží) a quadrigách (čtyřspřeží). Pro dopravu nákladů a lidí i k úče­ lům kultovním (pohřeb na vázách sloh]; [ -.dipylský dipylských -+Kleobis a Bitón) se užívalo vozů dvoukolých i čtyřkolých, do nichž se zapřahali voli, koně, mezci a osli, a to pod jho nebo do prsního postroje (chomout nebyl znám). Typické byly káry s vysokými koly, podnes hojné v již. Evropě. Jízda vozy v městech byla omezována různými zákazy. - V. t. doprava.

vyhnanství. l. V Řecku bylo v. (fygé) trestem za těžké zločiny, obyčejně politické povahy. Záleželo ve zbavení všech polit. práv a ztrátě právní ochrany a bylo obvykle spojeno s konfiskací majetku. Ve -.Spartě měla právo odsuzovat k v. gerúsiá, která fungovala též jako nejvyšší soud nad vrahy a viasrizrádci, v Athénách -+areopag. Od doby -+Kleisthenovy (konec 6. stol. př. n. I.) posílal athénský sněm (ekklésiá [ -+sněmy (l)]) vlivné, a proto z hlediska demokracie podezřelé politiky do v. na deset let tzv. soudem (přesněji jen řízením) Při střepinovým (-+ostrakismos). tom však vyhnanec nepozbyl občanských práv ani majetku ani občanské cti. Ostrakismos zanikl koncem 5. stol. př. n. r •• ač nebyl fo málně zrušen. V. jako trest při potrvaveřejn · ch faJ l . Vyučování

(reliéf náhrobku z Neumagen u Trevíru, konec 2. stol. n. I.)

2. U Římanů bylo v. (exsilium) trestem buď dobrovolně voleným, nebo v pozdější době soudem při­ souzeným. Provinilý občan mohl odejít do v., aby se vyhnul právním následkům rozsudku; v tom přípa­ dě byla pak nad ním vyhlášena aquae et ignis interdictio, tj. odnětí nejnutnějších životních prostředků, vody a ohně. Zůstal osobně svoboden, ale byla zmenšena jeho občan­ ská práva ( -+caput; -+občanství [2]). Soud obyč. dodatečně uznal, že v. je spravedlivé (iustum). Vyhnanec (exsul) nesměl pobývat na území patřícím řím. občanům, mohl se však usídlít v obci, která neměla řím. občanské právo. Ve starších dobách proto stačilo k v. odebrat se poměrně nedaleko od Říma; později zněl rozsudek na pobyt v krajích vzdálených. Bylo-li v. zrušeno, nabýval exsul znovu veřejných i soukromých občanských

vých práv ( -+postliminium). Bylo-li takovému vyhnanci předtím zabaveno jmění (publicatio bonorum), bylo mu po návratu zase navráceno. Na sklonku republiky vešlo v obyčej i odsuzovat k v., a to buď se zachováním občanských práv a jmění (relegatio), nebo i s jejich ztrátou (deportatio). Obě formy byly dosti časté za císařství (sr. deportaci Augustovy dcery Iulie na ostrov Pandaterii, relegaci básníka Ovidia do Tomidy). východořímská říše dějiny

F~

lT

římské

výchova a vyučování mládeže nebyly ve stv. Řecku jednotné; zhruba lze rozeznávat dva typy v-vy: spartský a athénský. Cílem v-vy ve Spartě bylo vypěstovat v chlapcích udatnost v boji a schopnost ovládat masy porobeného oby-

, '

_

viz

-

...

Skokani (v rukou drží tzv. haltéres), trenér

vých

684/

vatelstva (---+heilóti). Proto se kladl důraz především na výcvik tělesný. V Athénách byla naproti tomu tě­ lesná a duševní složka v-vy celkem harmonicky sladěna. V celém ant. Řecku byla ovšem v. určena jen pro svobodné občany, popř. metoiky (-➔cizinci), otroci z ní byli vylou-

Dívky byly ponechávány i po 7. roce doma, zúčastnily se však v-vy gymnastické a taneční, a dokonce i spolu s jinochy závodily. Volnější postavení dívek ve Spartě proti jiným obcím se uchovalo z doby předhistorické, protože sloužilo obecnému prospěchu: měly z nich vyrůstat zdravé matky příštích občanů-vojáků a mělo se jim dostat i průpravy vojenské, neboť za války, kdy všichni muži byli v poli, měly ženy na starosti i obranu města. V Athénách byly určité zásady v-vy stanoveny už zákony Solónovými. Péče o v-vu byla však věcí rodičů, stát na ni jen dohlížel. Školy byly pouze soukromé, a proto délka školní docházky závisela na hosp. poměrech rodiny. Do 7 let pečovali o dítě rodiče, popř. chůva a paidagógos, vzdělaný otrok, který provázel chlapce až do doby, kdy ten dospěl v eféba ( ---+efébie), a měl ho učit i slušnému chování. Od 7 let navštěvovali chlapci soukromé školy, dívky zůstávaly doma a cvičily se v domácích pracech, ve zpěvu a v tanci. Vzdělání chlapců bylo gymnastické (tělesné) a můzické (hudba a ta grammata, tj. čtení, psaní, počítání a od 4. stol. př. n. 1. též kreslení). Žáci četli básně Homérovy, Hésiodovy, Theognidovy, Solónovy a Tyrtaiovy a učili se zpaměti gnómám ( -.sentence) v nich obsaženým. Od 12 let se učili hudbě (pěstována byla hl. hra na lyru a kitharu, méně oblíbená byla píšťala), zpěvu, tanci, zvl. náboženskému. Gymnastická v. začínala rovněž 7. rokem. Cvičitel (paidotríbés) cvičil chlapce v tělocvičně na volném prostranství (palaistra) v tzv. pětiboji (pentáthlon): ve skoku dalekém, v běhu, ve vrhu diskem, v metání oštěpem, v zápase. Múzickému vzdělání byla věnována doba oddechu (řecky scholé, odtud ,,škola") po cvičeních tělesných. Asi šestnáctým rokem bylo obojí vzdělání ukončeno. Dospívající mladíci ze zámožných rodin se pak vzdělávali dále v -.gymnasiích, kde se připravovali pro veřejné závody (---+agón) o národních slavnostech ( -+hry [I]) i pro vojenskou službu, kterou konal athénský efébos od 18. do 20. roku; kromě toho tam též poslouchali přednášky filosofů, sofistů a rétorů. Navštěvo­ vali také školy sofistů, kteří rozmnožili vyšší vzdělání o nově obory (politiku, rétoriku, geometrii, astronomii, válečnou taktiku) a školy rétorů, kde se kromě gramatiky, literatury a práv učili zejm. řečnic­ kému umění před soudem a ve shromáždění lidu. Se zákony a státní správou se seznamovali

čeni.

Ve Spartě řídil v-vu budoucích občanů stát. Slabá a neduživá novorozeňata byla pohozena v pohoří Táygetos. Od 7. roku byli hoši rodičům odebíráni a vychováváni v přísné kázni společně pod státním dozorem v družinách (agelai), rozdělených podle věku. Každá družina byla vedena 20letým mužem, kterého musila bezpodmínečně poslouchat; za neposlušnost byli chlapci mrskáni důtkami. Učili se skromnosti v jídle i pití, v oděvu i bydlení. Odívali se jediným hrubým kusem oděvu, chodili prostovlasí a bosi. Cvičili se v běhu, skoku dalekém, zápolení, vrhání oštěpem a diskem, učili se psaní, čtení, hudbě, zpěvu a tanci a memorovali homérské básně a státní zákony. Od 12 let se jejich výchova stávala tvrdší. Stravu měli pak ještě chudší, mohli si však přilepšovat krádežemi. Tím se v nich měla cvičit chytrost a obratnost: byl pochválen, kdo se nedal chytit, přísně však potrestán, kdo byl při krádeži přisti­ žen. Po 15. roce spali hoši jen na holém rákosí, které si museli natrhat na březích řeky Eurótu, v níž se otužovali koupelemi. Na důkaz tělesné odolnosti byli vybraní jedinci každoročně na počátku jara mrskáni před oltářem -➔Artemidy, zv. Orthiá, čímž mělo být dosaženo omlazení jarní pří­ rody (sr. velikonoční pomlázka); při tom nesměli ani hlesnutím projevit bolest, takže někdy klesli i mrtvi. V tomto věku se směli občas zúčastnit i společných hostin mužů a naslouchat jejich rozhovorům o věcech politických i o otázkách etických, čímž obohacovali své vě­ domosti a tříbili svůj charakter. Byli-li dotázáni, stručně odpovídali (---+lakonický). Cílem mravní výchovy spartských hochů bylo vypěstovat v nich zejm. úctu ke stáří a oddanost státu. V 18 letech se stali dospělými, procházeli vojenským výcvikem a účastnili se tzv. -krypteií. Ve 20 letech se stali vojáky, patřili ke stolově družině asi 15 mužů, kteří ve válce tvořili válečnou družinu, jež spala ve společném stanu (syskénoi), a musili se zúčastnit společného stravování (---+syssítia). Teprve ve 30 letech se stávali plnoprávnými občany a mohli si založit vlastní rodinu.

účastí na veřejných soudních pře­ líčeních a na sněmech. Toto vyšší vzdělání, které se počalo šířit od dob Perikleových a zvláště po válce

peloponnéské (431-404), bylo však vyhrazeno zámožným mužům; ženy s vyšším vzděláním byly výjimkou. V Římanu stála v nejst. době v popředí v. k vojenské zdatnosti, k rolnické práci, občanské kázni a ctnostem zahrnutým pod pojem virtus (mužnost). V. byla ponechána rodině, stát na ni neuplatňo­ val výraznější vliv. Tato v. původně podceňovala všechnu teorii a filos. vzdělání. Teprve od 3. stol. př. n. 1. pronikaly postupně do řím. škol spolu s řec. kulturou i vlivy řec. rétoriky a filosofie. Vyučování, které začínalo kolem 6. roku, bylo původně úkolem otcovým. S polit. rozmachem Říma (zejm. po 2. válce punské [218 až 201]), rostl v Římě přepych a v zámožných rodinách bylo svěřováno vyučování vzdělaným řec. otrokům propuštěncům (paedagogus). Společné školy (!udus litterarius) existo-

a

valy prý v Římě již v 5. stol. př. n. l., ale jejich vývoj do 2. stol. př. n. 1. není znám. Byly to soukromé podniky, v nichž učitel vybíral od svých žáků školné. Děti se zde učily základním vědomostem (elementa), tj. abecedě (litteratura), čtení, psaní a počítání. Vyšší školy (tzv. gramatické) vznikaly v Římě asi od 3. stol. př. n. 1.; žáci se v nich učili lat. a řec. jazyku, četli, přednášeli a rozbírali básně, a to i po stránce věcné. Tento typ škol byl velmi rozšířen zejm. v době císařské, a to i mimo vlastní Itálii (v provinciích), kde přispívaly k romanizaci a upevňo­ vání státního cítění. Třetí stupeň vzdělání tvořilo studium teorie řečnictví, filosofie a právnictví. Řečtí učitelé se od pol. 2. stol. př. n. 1. usazovali v Ří­ mě a vyučovali zde řečnické teorii i praxi. Současně se otvíraly i lat. rétorské školy. V nich se četli řečníci a dějepisci a nacvičovaly se zejm. řeči, v nichž řečník probíral dů­ vody, které mluvily pro i proti, a tak se snažil dojít řešení (suasoriae ), a řeči, v nichž se zastávalo pouze stanovisko jedné strany (controversiae [--deklamace]). Rě­ torické vzdělání patřilo již v posledním století republiky celkem nutně k všeobecnému vzdělání. Za císařské doby vznikaly tyto školy hojně i mimo Řím. K rétorickému vyučování se připojovaly též před­ nášky z literatury, filosofie i speciálních vědních oborů. Kromě toho existovaly však i samostatné školy právnické, lékařské a filosofické

685/ (Athény, Rhodos, Efesos, Pergamon, Berytos, Alexandrie). První rétorskou školu vydržovanou z císařské pokladny (fiscus Caesaris) zřídil v Římě císař Vespasianus (v 1. stol. n. 1.); jako první zaujal zde katedru lat. rétoriky ->-Quintilianus. Císař Hadrianus (2. stol. n. 1.) založil v Římě ->-Athenaeum, jakousi vysokou školu svobodných umění. Později vznikaly školy vyšších typů i v provinciích. Prosluly např. školy v Burdigale (Bordeaux), Augustě Treverorum (Trevír), Augustodunu (Autun) aj. Jak se císař­ ská administrativa rozrůstala, při­ pravovaly tyto školy své žáky pro úřednickou kariéru. - Úřad magister studiorum (jakýsi „ministr školství") patřil ve 3. stol. n. I. k vysokým státním funkcím. Literatura: A. Gwynn, Roman education from Cicero to Quintilian, 1926; H. I. Marrou, Histoire de l'éducation dans l'antiquité, 1948; F. Krátký, Dějiny tělesné výchovy 1. Od nejstarších dob do roku 1848 (Učební texty vysokých škol, Katedra tělesné výchovy), 1970.

vykupitel (lat. redemptor), v křes­ ťanském náboženství příjmení ->-Krista, jež vyjadřuje poslání, které tato mytická bytost (ve vtěle­ ní do ->-Ježíše) měla za svého pobytu na zemi splnit: zástupnou obětí (smrtí na kříži) vysvobodit člověka od účinku tzv. dědičného hříchu, tj. od smrti. (Představa boha jako v-e z otroctví existovala už v ant. Řecku [ --+-propouštění otroků]).

výslovnost

latinského

jazyka

poznáváme ze zpráv řím. gramatiků, z tvarů lat. slov přejatých do jiných jazyků nebo naopak z tvarů cizích slov přejatých do latiny. Během vývoje lat. jazyka podléhala výslovnost četným změnám. rumané 1. stol. př. n. 1. vyslovovali např. slovo ratio [ratijó] ,,rozum", kdežto asi v 5. stol. n. I. se totéž slovo vyslovovalo [racijó]. Naše výslovnost latiny nezachycuje urči­ té stadium stv. výslovnosti v jeho celku, nýbrž přidržuje se převážně střv. tradice. (Některé jiné národy si upravily výslovnost odlišně, v Polsku např. byla zavedena tzv. rekonstruovaná výslovnost, tj. taková, která odpovídá výslovnosti asi 1. stol. př. n. 1.) Pro naši praxi má význam upozornit na výslovnost některých dvojhlásek a souhlásek. Dvojhlásku ae, oe vyslovujeme é: např. praemium [prémium] ,,odměna". Nejde-li o dvojhlásku, což bývá naznačeno dvěma tečkami nade [e], vyslovujeme odděleně cofrceo [koerceó] ,,krotím". C před a, o, u, dále přede všemi souhláskami

a na konci slova čteme jako k: caput [kaput] ,,hlava," eura [kúra] ,,péče", corona [koróna] ,, věnec", credo [krédó] ,,věřím", lac [lak] ,,mléko", jinde jako c: Cicero [Ciceró], Caesar [Cézar], třebaže Ciceronovi a Caesarovi současníci v Římě 1. stol. př. n. I. vyslovovali Kikeró, Káěsar. Svědčí o tom řecký přepis těchto vlastních jmen KLxÉpwv, Kocfoocp i do gótštiny přejaté slovo kaisar, z něhož vzniklo německé Kaiser. Skupinu ti před samohláskami a dvojhláskami čteme ci: natio [nácijó] ,,národ". Výslovnost ti se ponechává ve slovech řeckých : Miltiades [Miltyjadés), po souhláskách s, t, x: Ostia [Ostyja], Attius [Attyjus], mixtio [mikstyjó] ,,směs". Gu, qu, su před samohláskami čte­ me gv, kv, sv: lingua [lingva] ,,jazyk", aqua [akva] ,,voda", suavis [svávis] ,,sladký". Skupiny di, ti, ni se čtou dy, ty, ny: např. medicus [medykus] ,,lékař". Ph vyslovujeme jako f: philosophus [filozofus] ,,filosof". S mezi samohláskami nebo dvojhláskami čteme z : usus [úzus] „užívání", stejně tak ve skupinách ns, ls, rs před samohláskou: např. transitus [tránzitus] ,,přechod". X [ks] před samohláskou vyslovujeme gz: exemplum [egzemplum] ,,pří­ klad". I před samohláskou se čte j: ius [jús] ,,právo". Délka samohlásek se v latině neoznačuje, je ji však nutno znát k určení slovního pří­ zvuku.

výslov-nost řeckého jazyka zná~ me ze zpráv stv. gramatiků, zákonitostí metrických, výpůjček cizích slov v řečtině i řec, slov v jiných jazycích. Již ve stv. se výslovnost řečtiny lišila podle krajů i období. Normovaná školní výslovnost, jak jí používáme dnes, je kompromisní. Vedle případů zcela zřetelných jako oc (a), e: (e), L (i), o (o), w (o), 7t' (p), 't' (t), x (k), cr (s), vyslovovalo se v Athénách kolem r. 400 př. n. I. např. "IJ = {, e:L = ~ (úzká výslovnost blížící se i); ou = 9 (úzká výslovnost blížící se u), u = u; ocL, oL, ocu, e:u = ai, oi, au, eu; uL = ui; áL, "IJL, wL = ai, ei, oi; ~' y = b, d, g; cp, -ít, X= ph, th, kh; ~ = zd; ' = h. Ve výslovnosti se zřetelně rozlišovaly délky, přízvuk se rozlišoval výškou tónu (->-přízvuk hudební). Již v začátcích doby císař­ ské se značně pozměnila zejm. výslovnost samohlásek tzv. itacismem (označení výslovnosti, při níž "IJ [éta] bylo vyslovováno ita), jak poznáváme z pravopisných chyb na papyrech i ze změn v metrice; ke změně však došlo i u některých souhlásek, a postupně se ustálila novořecká výslovnost: ocL = e; ocu,

o,

vyz e:u - av, ev; ~ =• v; yocL, ye: - je; Y"/J, ye:L, YL, yoL, yu, yuL = ji; yLoc = = ja; yLo = jo; ywu = ju; yx = = g na zač. slova, ng uvnitř slova; YX = nch; o = angl. znělé th; .& = = angl. neznělé th; "IJ, L, u, e:L, o, uL = i; µTt" = b (na zač. slova), mb (uvnitř slova); VT = obdobně d, resp. nd. Novořecká výslovnost nerozlišuje délky samohlásek, pří­ dechy i přízvuky ztratily ve výslovnosti svou funkci. Byzantští učenci, kteří se po pádu Cařihradu uchýlili do Itálie, používali této výslovnosti při výuce řečtiny a zpočátku to byla též jediná výslovnost evr. humanistů. Nazývá se itacistická nebo reuchlinovská (něm. humanista Jan Reuchlin 1455-1522). Začá­ tek sporu o školskou výslovnost stv. řečtiny spadá do 16. stol. Vydavatelé stv. textů (Aldus Manutius, Íóannés Laskaris) si uvědo­ movali, zvl. na základě pozorování metrických, že stv. výslovnost byla odlišná. Humanista Erasmus z Rotterdamu hájil výslovnost étacistickou (označení výslovnosti, při níž název hlásky "IJ byl vyslovován éta), nazývanou podle něho také erasmovskou. Tuto výslovnost, odpovídající zhruba klasické athénské výslovnosti 4. stol. př. n. I., šířil v záp. Evropě kalvinismus, později se ujala na evr. školách výlučně. Jednotlivé národy si ji však, podobně jako je tomu u latiny, částečně při­ způsobují výslovnosti svého národního jazyka. Zastánci itacistické výslovnosti se objevili znovu zač. 19. stol. v souvislosti s filhelénským hnutím, které sympatizovalo s bojem Řeků za osvobození a prosazovalo výslovnost živého jazyka. Dnes se této výslovnosti stv. řečtiny používá jen v tlecku. Znalost novořecké výslovnosti je dúležitá pro studium novozákonní řečtiny, pro studium jazyka papyrů i pro textovou kritiku stv. autorů zachovaných v byzantských rukopisech.

vývoz viz obchod vyznamenání vojenská, tj. čestné odznaky za projevenou statečnost, Řekové neznali. V Římě se začala objevovat už v době republ., ale zvl. hojná byla ve stálém vojsku císařském; souhrnné označení pro ně je dona militaria. Mohli je získat jednotliví vojáci i celé oddíly. Kromě ústní pochvaly dostávali vojáci kopí (hasta pura, tj. bez hrotu), rozličné kovové medaile (phalerae), řetězy (torques), náramky (armillae), zvl. pak různé --+věnce (coronae), buď věnce vlastní spletené z ratolestí nebo vínky (koruny) tepané ze zlata. Např. za záchranu řím.

vyz

686/

občana

zena na náhrobcích. V. udělená celému oddílu bývala nošena na žerdi spolu s odznaky oddílu. Mezi v. patří i tzv. triumfální odznaky udělované vojevudci, místo něhož slavil --+triumf císař. Jiným způsobem odmeny bylo povýšení, zvýšení žoldu, udělení čestného názvu celému útvaru apod. - V. t. odznaky vojenské.

v boji dostával voják věnec z dubových větévek (corona civica, občanský věnec), jiný za zlezení hradeb (corona muralis, hradební věnec), za proniknutí do nepřátelského tábora (corona vallaris) nebo na nepřátelskou loď (corona classica nebo navalis) atd. Některá v. nosili vojáci na prsou (především medaile), se všemi v-mi se dávali pohřbít a nalézáme je často vyobra-

Vesuv, okraj kráteru

X

687/ Xanthippé (Xantipa),· manželka -Sókratova. Tradice, vycházející od kyniků, z ní vytvořila (zřejmě v rozporu s hist. pravdou) typ zlě a haštei-ivé ženy. Xanthippos [2. p. -pa] 1. athénský vojevůdce a politik, otec -+Perikleův. Obžaloval -►Miltiada (2) pro nezdařenou výpravu proti ostrovu Paru, později byl vyobcován --+ostrakismem. Po návratu zničil jako stratégos společně se Sparťany r. 479 perské loďstvo u -.Mykaly a obsadil Séstos; - 2. Sparťan, vůdce žoldnéřů ve službách Kartága v polovině 3. stol. př. n. I. Reorganizoval kartáginskou armádu a r. 255 porazil a zajal řím. velitele .-Regula. xenion [2. p. -ia] (řec. dárek hostu [xenos], výslužka). ---+Martialis nazval Xenia (mn. č.) jednu knihu svých epigramů, obsahující krátké, na objednávku složené básničky, které se přikládaly k dárkům posílaným přátelům o Saturnaliích (-+-Saturnus). V přeneseném významu užili téhož názvu Goethe a Schiller pro útočné epigramy, adresované lit. odpůrcům. - V. t. apoforéton. Xenofanés [2. p. -na] z Kolofónu v Malé Asii, * asi 565, t okolo 470 př. n. I., řecký filosof a básník, předchůdce -.elejské školy. Opustil rodné město (kolem r. 540), když se dostalo pod perské panství, a dlouho putoval jako rapsód po řec. světě. Nakonec nalezl domov v jihoit. ----➔Eleii. Z jeho básní Silloi (Posměšky) a Peri fyseós (O pří­ rodě) se zachovaly jen zlomky. X. byl jedním z nejpronikavěj­ ších kritiků antropomorfního náboženství. Zesměšňoval naivní zvyk lidí představovat si bohy v lidské podobě. Kdyby prý koně, voli nebo lvi měli výtvarné schopnosti, vypodobnili by bohy rovněž podle svého vzhledu. Homérovi a Hésiodovi vytýkal, že bohům přičtli to, co je u lidí hanbou a hříchem, krást, cizoložit a navzájem se podvádět. Podle X-na existuje jeden bůh, největší mezi bohy a lidmi; není podoben smrtelníkům ani tělem ani myslí, celý vidí, slyší i myslí, setrvává stále na témž místě a bez námahy působí svým duchem na všechny věci. O tom, jak chápal X. poměr nejvyššího boha k ostatním bohům a světu, si nelze na základě dochovaných zlomků udělat jasnou před­ stavu. Soudí se však, že ztotožňoval neměnné „jedno a všechno" (hen kai pán) v přesvědčení, že příroda

je prostoupena božstvem ve smyslu pantheistickém. Lidské vědění pokládal X. za nedokonalé, věřil však, že se postupem času prohlubuje. Pfeklad: ZPM Literatura: C. M. Bowra, Problems in Greek Poetry, 1953; M. Untersteiner, Senofane, testimonianze e frammenti: lntroduzione, traduzione e commentario, 1956; H. Franke!, Xenophanesstudien (Wege und Formen fruhgriechischen Denkens), 1960'.

Xenofón [2. p. -ta] 1. z Athěn, * okolo 430, t po 355 př. n. I., řecký spisovatel, autor později ve starověku oblíbených spisů z růz­ ných oborů. Jako příslušník zámožných vrstev a žák ----➔ Sókratův měl odmítavý poměr k athénské demokracii a sympatizoval se Spartou; příznačný je jeho obdiv k silné osobnosti. R. 401 se připojil k výpravě ---➔Kýra Ml.; osudy řec. žoldnéřů po Kýrově smrti vylíčil v Anabasi. R. 396 vstoupil do družiny spartského krále ----➔Agé­ siláa. Po r. 394 byl zbaven athénského občanství, ale Sparťané mu dali statek v Skillúntě; r. 370 byl odtud nucen odejít a žil pak v Ko-

xoa jménem, napsal za peloponnéské války (431-404 př. n. I.) neznámý oligarch, který v něm ostře kritizuje demokratické zřízení Athén. Překlady: A. Bělský, O lovu v době antickě, Xenofontův a Arrianův Kynegetikos, 1926; J. Hrůša, O Kýrově vychovaní, 1940; týž: Vzpomínky na Sokrata, 1940; Hostina; Obrana Sokratova; Agesilaos, 1941. Podstatná část spisu O příjmech a Pseudoxenofóntovy Athénské ústavy v AD I; V. Bahník, O Kýrově vychování, 1970 (AK sv. 5); E. Šimovičová, Spomienky na Sokrata, 1970 (slovensky).

2. X. z Efesu viz román.

xenoi

(řec.)

viz cizinci

Xenokratés viz Akadémie (1)

Xerxés I. [2. p. -xa] (staropersky Chšajárša), perský král 486-465/4 př. n. I., syn a nástupce -.Dáreia I. Proti Řekům pokračoval v politice svého otce a po potlačení odboje v Egyptě podnikl třetí válečnou výpravu do Řecka. Byl však u Salamíny r. 480 poražen, vrátil se s částí vojsk zpět do Asie a vzdal se plánů na výboje v Řecku. Byl zabit při spiknutí vysoké šlechty vedené jeho ministrem Artabanem. rintě. Ve spisech populárně-filos. vyX. II., jediný pravý syn -+Artalíčil postavu Sókratovu a vyložil xerxa I., nastoupil na trůn r. 425, ale svým způsobem jeho učení (Apolo- již 45 dní nato byl zavražděn. giá Sókratús [Obrana Sókratova], Apomnémoneumata Sókratús Xifilínos. Ióannés X. [2. p. -na [Vzpomínky na Sókrata], Sympo- -na], řecký kronikář 11. stol. n. 1. sion [Hostina]). V duchu Sókratově Napsal výtah z řím. dějin -.Dióna kladl důraz na rozumové poznání Cassia, v němž se zachovaly zlomky a odb. znalosti; několik spisků ztracených knih tohoto stv. histověnoval oborům, jejichž znalost rika. pokládal pro aristokrata za nezbytnou (Oikonomikos [O hospodaření], xoanon [2. p. xoana] (řec.), archaicKynégetikos [O lovu] (pravost spor- ká kultovní socha božstva, zpravidla ná), Hipparchikos [O veliteli jízdy], dřevěná (původně kůl), ale i kaPeri hippikés [O umění jezdeckém]). menná. Xoana zachovávala přísnou Největší význam mají jeho spisy hist. frontalitu (nohy u sebe, ruce těsně a polit.: Anabasis (v. výše); Hellé- přitaženy k bokům); bývala oblékánika (vypsání řec. dějin v letech na do kultovních oděvů. 411-362, navazující na dílo -Thů­ kýdidovo, s tendencí obhájit politiku Sparty a krále Agésiláa); Agésiláos, chvalořeč (----➔enkómion), již X. oslavil svého zemřelého přítele Agésiláa; Lakedaimonión políteiá (Ústava lakedaimonská), idealizované vylíčení spartské ústavy; Poroi (O příjmech), návrh, jak zvýšit státní příjmy Athěn; Kýrů paideiá (O Kýrově výchově), hlavní polit. spis X-tův, obraz ideální monarchie a dokonalého panovníka, povolaného k vládě původem, přirozenými vlastnostmi a vzdělá­ ním; postava .-Kýra St. je tu silně idealizována. X. psal prostým a jasným slohem. V hist. metodě však znamená jeho dílo ve srovnání s Thúkýdidem značný krok zpět. -Spis O athénské ústavě, zachovaný pod X-tovým

688/

Zag

z

Zagreus [2. p. -ea], božstvo vystupující v orfickěm mýtu (-.orfismus). Podle těto báje zplodil Zeus s Démétrou Persefonu, a s tou Dionýsa Zagrea, jemuž chtěl svěřit svou vládu. Žárliví -.Títáni však Z-ea roztrhali a snědli. Zeus je za to zabil bleskem a Apollónovi poručil, aby kusy Z-eova těla, kterě zústaly neporušeny v popelu Títánů, uložil v Delfech. Z-eovo srdce zachránila Athéna a Zeus z něho spolu se Semelou zplodil nového -.Dionýsa. Z popelu Títánů vzniklo podle učení orfiků lidské pokolení, které má v sobě princip títánský, jejž lidé mohou a mají překonat, a princip dionýsovský, jenž je může přivěst k spasení. zahrady užitkové s ovocným stromovím (jabloně, hrušně, fokovníky, granátově jabloně, réva) byly známy již v dobách Homérových hrdinů. Květinové z. nevelkých rozměrů (rúže, lilie, fialy, šafrány, hyacinty) byly zakládány za domy a dvorky od 6. stol. př. n. 1.; v Athénách se dokonce již v 5. stol. př. n. I. zřizovaly skleníky. Teprve však v době helénist. byly při palácích zakládány rozsáhlé a nákladné z. s fontánami, ozdobeně uměleckými díly po vzoru orientálních z-d (pověstné z. babylónské královny -.Semíramidy, pokládané za jeden ze -.sedmi divů ant. světa). Také v Římě si původně majitelé domů zakládali malé užitkové zahrádky, kterě se řec. vlivem měni­ ly v z. okrasné, osázeně trávníkem, záhony květin, keři a ozdobeně vodní nádrží (jak vidíme např. v -.Pompejích). S orientálními z-dami seznámil Řím nejdříve vojevůdce -.Lucullus. Po vzoru jeho z-d na vrchu mons Pincius ( -.Řím) vznikaly koncem republiky a za · císařské doby rozsáhlé a nákladné z. kolem vil řím. boháčů (u domu -.Liviina na Palatinu, z. -.Maecenatovy na Pindu, -.Sallustiovy na Palatinu apod.). - V. t. sady. záchody byly původně umístěny v rohu kuchyně nebo vedle ní, později ve vzdálenějším koutě domu. Stoka ústila buď do odlehlé části zahrady nebo do veřejné kanalizace. Nejjednodušší jejich typ měl pouze stupínky pro nohy, lépe vybavené z. byly opatřeny dřevěným, kamenným nebo cihlovým sedátkem. V bohatých domech, vilách v Římě i jiných městech, zejm. pak u velkf·ch veřejných budov, byly splachovací klosety. Veřejné záchodky stály v postranních ulicích, pisoáry i v průchodech domů.

zaklínání; magický obřad ( -►ma­ gie), jímž měla být přivolána a zavázána nadpozemská moc k tomu, aby zasáhla proti třetí osobě, zpravidla k její škodě. Jeho částí byl obvykle i slovní doprovod. Aby byl zajištěn trvalý účinek, býval jeho text zachycován písemně, nejčastěji na tenkých olověných destičkách (tzv. tabellae defixionum), na ostrakách apod. Vedle jména boha nebo -.daimona, který měl zasáhnout, obsahoval tento text zpravidla i jméno proklínaného, občas i jméno proklínajícího. I když byl text psán latinsky, různě magickě formule (často jen písmena beze smyslu seskupená) bývaly psány řec. abecedou; zvlášť byla oblíbena slova, jež lze číst stejně zepředu i zezadu (např. ablanatanalba). Vlastní zaklínací texttěchto destiček bývá často velmi primitivní po stránce stylistické i jazykové (četné pravopisné chyby). Zapsaný text býval ukrýván, aby jeho účinek nemohl být narušen, např. zahrabáván v -.amfiteátrech, -hipodromech apod., podle toho, komu se mělo škodit (např. závodnímu koni) nebo kdo měl být naopak přiváben (k lásce). Ke konci starověku býval vkládán do hrobů, aby ke splnění kletby přispěl i nebožtík. Jako projev víry lid. vrstev je z. známo po celé trvání antiky z nejrúznějších míst. Řecké zaklínací tabulky se objevují od 5. stol. př. n. I., latinské od 1. stol. př. n. I. a rozšířily se zvlášť v dobách úpadku oficiálního náboženství za řím. císařství.

zákonodárství. I. U Řeků doby homérské platilo-.právo obyčejové, psaných -►zákonů nebylo. V archaickém období (8.-6. stol. př. n. l., -.Řecko [IL Dějiny]) se za rostoucích rozporů mezi rodovou aristokracií a lidem ( -.démos [2]) uplatnila v Řecku i koloniích čin­ nost „zákonodárců", vyvolaná požadavky lidu po sepsání zákonů, jež by ho chránily před libovolným výkladem obyčejověho práva ze strany aristokratických soudců. Nejznámější z těchto zákonodárců byli .-Zaleukos v již. Itálii a Charóndás na Sicílii, opředení mnoha legendami. Jejich zákoníky byly převzaty četnými jinými obcemi. Představu o nich poskytují tzv. Gortýnské zákony z doby kolem r. 450 př. n. I., zachované nápisně v -.Gortýně na Krétě. Ve -.Spartě zůstala jak ústava, tak i jiná nařízení právem nepsaným, i když tradicí byla připisová­ na redakce obyčejového práva -Lykúrgovi (tzv. Lykúrgovy zákony).

689/ V Athénách byl kodifikací obyče­ jového práva za sporů mezi aristokracií a lidem na sklonku 7. stol. př. n. I. pověřen --► Drakón. Nad dodržováním zákonů bděl --► areo­ pag. -► Solón posílil zákonodárnou moc -► sněmu lidu (ekklésiá). V době rozkvětu athénské demokracie v 5. stol. př. n. l. vypracovávali znalci práva návrhy zákonů a před­ kládali je radě (--►búlé). Ta je pak s připomínkami (probúleuma) odevzdala ekklésii ke konečnému schválení nebo zamítnutí. Ve 4. stol. př. n. I. hlasoval lid každoročně na prvním zasedání ekklésie, mají-li se zákony měnit a které, nebo mají-li být dány nové. Navrhovatel nového zákona vystavil svůj návrh veřejně na náměstí. Sněm sám nerozhodoval o návrhu zákona, nýbrž předkládal jej zákonodárnému výboru (nomothetai), zvolenému z héliastů ( --► héliaiá) a členů rady (búleutů). Před nomothety navrhovatel nový zákon doporučoval jakoby na soudě, kdežto obhájci zvolení z lidu (synégoroi) hájili zákon starý. O přijetí nebo zamítnutí navrhovaného zákona rozhodlo pak hlasování nomothetů. 2. Římské z. začíná v polovině 5. stol. př. n. I. kodifikací -►práva obyčejového v zákonech XII desek ( --► leges X 11 tabularum); jejich autory byli -decemvirové (1). Právní ustanovení později normovaná bývala připojována k souboru dvanácti desek. Zákony vykládal zpočátku sbor --►pontifiků, od 3. stol. př. n. I. profánní znalci práva. Od té doby tvořily výroky znalců civilního práva (iuris prudentes) podklad zejm. pro právo majetkové. Od začátku 3. stol. př. n. I. byly nové právní zásady vyhlašovány buď formou -► Zákonů nebo úředních vyhlášek ( --► edictum); důležité v tomto ohledu byly zejm. edikty praetorské (--►praetor). Za republiky měl vliv na z. -►senát; projednával předem návrhy zákonů pro -►sněmy (2) a zákony také potvrzoval. Zákonodárná pravomoc centurijního (setninového) sněmu se týkala zejm. ústavních a soukromoprávních poměrů. Od pol. 5. stol. př. n. I. nabývala usnesení sněmu tributního platnosti zákona; zasahovala povětšině poměry soukromoprávní. Postup, jakým se zákon stával obecně platnou normou, byl přesně stanoven. Návrh zákona (rogatio) musil být jistou dobu před svoláním zákonodárného sněmu veřejně vyhlášen; dále měl být prodiskutován v lidových shromážděních (contiones [-►sněmy (2)]). Následovalo hlasování o celé osnově na sněmu

řádně svolaném. Návrh většinou sněmu schválený byl vyhlášen předsedajícím magistrátem. Zveřej­ ňovat zákon, aby se stal platným, nebylo třeba.

Za --►principátu byl zákonodárnou autoritou sám princeps. Císařské konstituce ( -►constitutio) měly platnost zákona od 2. stol. n. I. Konečnou podobu praetorskému právu dal císař --► Hadrianus

(edictum perpetuum Hadriani). V. t. zákony.

zákony jsou na rozdíl od starších rodových pravidel ta pravidla styku mezi lidmi, jejichž dodržování lze vynutit právem. Tyto normy se z pravidel platných v rodové společnosti ( -➔rodové zřízení) postupně vydělily jako -►právo obyčejo­ vé; k jeho zachycení došlo --► zá­ konodárstvím v kodifikacích. I. Řecké z. (nomoi, j. č. ---+nomos [1]) známe z pův. pramenů, jako je Gortýnský nápis (--► Gortýna), nebo z údajů pozdějších autorů (zákony -Solónovy). Z trestních důsled­ ků zasluhují pozornosti ty, jež hrozí všem, kdo by chtěli z-n měnit. Z. byly nejčastěji publikovány vyvěšením na tabulích nebo vtesáním do stél v chrámech nebo radnicích. II. Římské z. (leges, j. č. /ex) psané se poprvé objevily v pol. 5. stol. př. n. I. (---+leges X 11 tabularum); byla to vlastně ustanovení staršího obyčejového práva. Jinak se v ~ímě pod z. rozuměla ustanovení usnesená na ---+sněmech (2) všeho občanstva, dostalo-li se jim (aspoň formálního) potvrzení od -►senátu. Usnesení plebejského shromáždění (concilia plebis), zvané ->-plebiscitum, bylo zpočátku závazné jen pro plebeje; zákonem Publilia Philona z r. 339 př. n. l. bylo však stanoveno, že plebiscita, pokud je schválí senát, budou napříště vázat všechny občany. Z-n Hortensiův (/ex Hortensia) z r. 287 př. n. I. stanovil, aby schválení senátu se dostalo plebiscitům předem, dříve než byl návrh předložen shromáždění. Postup, jakým se z. stávaly obecně závaznou normou, byl přesně stanoven ( --► zákono­ dárství). Z-n obsahoval jméno navrhovatelovo, bližší údaje o svém odhlasování, vlastní ustanovení z-na a ustanovení o následcích jeho neuposlechnutí (sanctio ). Zákony byla normována ustanovení práva ůstav­ ního a správního, trestního i soukromoprávního řádu. Z důležitěj­ ších z-nú byly: 1. Z-n Aebutiův (/ex Aebutia) z 1. pol. 2. stol. př. n. I. zavedl pro soukromoprávní rozepře vedle

zák legisakcí (---+actio) pruzneJs1 nzení průpovědními formulemi ( -►proces civilní [2]). 2. Z-n Aeliův a Sentiův (/ex Aelia Sentia) z r. 4 n. I. měl zabránit ->-propouštění přílišného počtu otrokú na svobodu tím, že omezoval právo osob mladších 20 let otroky propouštět, a zmenšoval i práva propuštěnců, kteří nedosáhli věku 30 roků. 3. Z-nem Calpurniovým (/ex Calpurnia de repetundis) z r. 149 př. n. I. byl zřízen první stálý soudní dvůr, a to pro vyšetřování případů, kdy se úředníci dopustili vydírání na obyvatelstvu --►provin­ cií. Jeho vznik byl vynucen stále rychleji rostoucím ožebračováním provincií. Před soud však přichá­ zely zpravidla jen nejkřiklavější pří­ pady (--►Verres). Na tomto soudě zasedali senátoři (-►senatores), od tribunátu C. Graccha (--► Gracchové) až po --► sullovu diktaturu jezdci (-►equites). (Sr. níže sub 7.) 4. Z-n Gabiniův (/ex Gabinia) viz Pompeius (1). 5. Z-n lciliúv (/ex lcilia) viz pozemkové reformy (II). 6. Z-n Iuliův o zemědělství (/ex Julia agraria) viz pozemkové reformy (II). 7. Z-n Iuliův o vyděračství (/ex Julia de repetundis), prosazený C. Iuliem ---+Caesarem r. 59 př. n. I., zvyšoval tresty těm, kdo se dopustili vydírání v provinciích. (Sr. sub 3.) 8. Z. Liciniovy a Sextiovy viz leges Liciniae Sextiae; pozemkové reformy (II). 9. Z-n Maniliův (/ex Manilia) z r. 67 př. n. l. zvyšoval polit. význam propuštěnců tím, že směli hlasovatve všech --► tribuích (do tribuí byli zapsáni podle příslušnosti svého bývalého pána); do té doby hlasovali pouze ve čtyřech tribuích městských. Tento z-n však narazil na odpor u vedoucích řím. politiků a byl již r. 66 odvolán. Z-n Maniliův z r. 66 př. n. I. uděloval na návrh tribuna lidu C. Manilia mimořádnou plnou moc Cn. --► Pompeiovi ve válce proti pontskému králi --► Mithradatovi VI. Návrh z-na byl podporován M. Tulliem --► Ciceronem. 10. Z-n Ogulniův (/ex Ogulnia) z r. 300 př. n. I. zjednal přístup ke kněžským úřadům i -►plebejům. 11. Z-n Plautiův a Papiriův (/ex Plautia Papiria) viz občanství (2); spojenecká válka. 12. Z-n Poeteliův (/ex Poetelia) viz dluhy (II); otroci. 13. Z-n o provincii (/ex provinciae) viz provincie. 14. Rhodský z-no svržení [zboží

zák

690/

do moře] (lex Rhodia de iactu) viz právo námořní. 15. Z-n Rubriův ([ex Rubria) viz Gracchové. 16. Z. Semproniovy (leges Semproniae) viz Gracchové. 17. Z. Sullovy (leges Corneliae) viz Sulla. 18. Z-n Thoriův ([ex Thoria) viz pozemkové reformy (II). V době císařske se stal nejvyšším zdrojem práva císař, jehož konstituce ( -+constitutio [principis]) nahradily zákony.

lezy - ho znali již v době Ramessa II. (13. stol. př. n. 1.). Používali ho - neznámo od kdy - také Řekové a Římané. V době císařské znali Římané už i z. pružinový.

Zaleukos [2. p. -ka], podle tradice první řecký zákonodárce ( - ►záko­ nodárství), jenž uveřejnil (snad v 7. stol. př. n. 1.) psaný zákoník, a to v řecké osadě Lokroi v jižní Itálii. Jeho zákony, odpovídající ustanovením v ostatním Řecku, chránily bohaté statkáře. Platily v Lokrech po několik století. O jednotlivostech nemáme jasnou představu.

Zalmoxis nebo Zamolxis [2. p. -ida], božstvo blesku a světla u -►Getů, k němuž odcházejí duše zemřelých, podle náboženských představ Getů nesmrtelné. Řekové v něm viděli Thráka, který byl po nějakou dobu na Samu otrokem --►Pýthagorovým a přenesl jeho nauku o nesmrtelnosti duše do Thrákie (sr. Hdt. 4, 93n). Zama, jméno dvou osad v provincii Africa proconsularis (--+Afrika): 1. Z. minor (dn. Jama) v Tunisku; vykopávkami byly odkryty ant. lázně, cisterny aj.; - 2. Z. regia (,,Z. královská"), kartáginské, později numidské město jz. od ---+ Kartága (přesná poloha dosud nebyla zjištěna). U Zamy tábořil -➔Hannibal před bitvou s Římany vedenými --Scipioncm (3) Starším (r. 202 př. n. 1.), v níž bylo rozhodnuto o výsledku druhé --►punské války ve prospěch Říma. zámek. Zmínky o zámku a o klíči nalézáme na několika místech již u Homéra. Tento tzv. homérský z. byla vlastně dřevěná závora, která se zvenčí zavírala zatažením za řemen. Při otvírání se musila závora odsunout dlouhou kovovou tyčí esovitého tvaru, která se prostrčila otvorem ve dveřích. To je nejst. známý tvar klíče. Při vykopávkách Artemidina chrámu v severoarkadské obci Lúsoi byl takovýto klíč nalezen; pochází ze 6. stol. př. n. I. Z. v pravém slova smyslu je z. západkový. Jeho původ není přesně znám. V Egyptě - jak ukazují ná-

Zamolxis viz Zalmoxis Zana (nápis) viz Laugaricio; Diana Veteranorum Zanklé viz Messana západořímská dějiny

Zarathuštra zoroastrismus

říše

(řec.

viz

římské

Zoroastrés) viz

záruka 1. u Řeků viz engyé; 2. u Římanů viz vadimonium zařízení bytu bylo u Řeků v nejstarších dobách jednoduché: podlaha upěchovaná z hlíny, zdi z nepálených cihel, proložené trámy a omítnuté, v dolní části obložené dřevěným ostěním, v horní pomalované. Stěny -►paláců byly ozdobeny nástěnnými malbami, štukovými reliéfy i kovovými deskami, popř. i pásem z polodrahokamů. Od 5. stol. př. n. 1. byly domy zámožných občanů upravovány nákladněji: podlahy byly vykládány mozaikovou dlažbou, stěny malovány, vnitřek domu zkrášlován koberci, sochami a vázami. V helénist. době byl u bohatých občanů a ve vladařských palácích oblíben systém peristylních domů ( ----+peristyl; --+dům [l]) s fontánami a zahradami, kolem nichž byly seskupeny reprezentační sály, obytně pokoje a hosp. místnosti. K výzdobě se hojně používalo plastik, stěny byly vykládány deskami z mramoru, popř. i z drahých kamenů a slonoviny, podlahy mozaikami. Dekorační účel měly i závěsy oddělující nebo uzavírající místnosti místo dveří. -+Nábytku bylo málo, byl jednoduchý, ale účelný, často vkusně zdobený. Obdobným vývojem prošla i výzdoba římského obydlí, od jednoduchosti, prostoty a účelnosti k výzdobnosti, v domech boháčů někdy až rafinované. Podlaha bývala pův. prostá, z betonu, nanášeného v několika vrstvách a vtloukaného stoupami (někdy se vzorem ze vsazených různobarevných kaménků), nebo z cihel. Nákladnější byly podlahy z kamenných desek mramorových i jiných, tvaru čtverce nebo různých geom. podob, popř. z hranolků nebo krychlí, někdy vyrobených ze skloviny pestrých barev ( -•mozaika). Stěny bývaly

od 2. stol. př. n. I. malovány, popř. i zdobeny štukem. Nástěnné malby, při nichž se užívalo techniky freskové, temperové nebo enkaustické ( -+-enkaustika) a bohaté palety barev, byly mistrným napodobením známých uměleckých děl. Zachovaly se zpravidla fresky (nástěnné malby pompejské, malby v paláci Liviině na Palatinu [ --+paláce], v Neronově zlatém domě). Rovněž stropy bývaly zdobeny malbou ornamentální i figurální a štukem. Oblíbeny byly -+-kasetové stropy z jemného dřeva, hl. cedrového, popř. ze slonoviny. Dveře byly často nahrazovány závěsy. Okna byla hlavně v poschodí a s okenicemi, byla-li v přízemí, bývala zamřížovaná. Průhledná okna ze slídy a skla byla sice známa, desky byly však silné a nevelkých rozměrů. Individuálním zálibám majitelů byl přizpůsoben plán i vnitřní zařízení jejich letních sídel (villae urbanae nebo suburbanae), jak je známe z popisu Plinia Ml. Svým přepy­ chem obzvláště proslula Hadrianova villa v -+ Tiburu. Také Římané rádi vyzdobovali své příbytky uměleckými předměty (křesla a stolky z mramoru, vzácných dřev, mramorové a bronzové kopie proslulých soch, drahé koberce atd.). U -+nábytku, i méně nákladného, se dbalo vedle účelnosti též o úhlednost.

zástava viz právo zástavní závěť

viz právo

závodiště

dědické

viz stadion

závody viz agón; hry (I-III); výchova a vyučování zboží. Výroba za účelem směny existovala již v antickém období. Snahou majitelů řemeslnických dílen i zeměd. usedlostí byl prodej z. za ceny co nejpříznivější. Rozvoj -+obchodu a obchodního -➔kapitá­ lu spojený s rozvojem výroby z. je typickým znakem ant. společ­ nosti. Střediskem prodeje z. byly místní -➔trhy v jednotlivýi:h městech. Za řím. císařství se konaly trhy i na doménách (-+velkostatky), které tvořily uzavřený hosp. i admin. celek. Rozvoj výroby z. vedl v Řec­ ku i Římě k likvidaci některých drobných samostatných výrobců, kteří nebyli schopni konkurovat těm, kdo zaměstnávali větší počet pracovníků, popř. dovozu určitých produktů z ciziny. Tento proces lze postihnout v řím. období zvl. v zemědělství (-+proletarizace).

zem

691

Bronzová helma a zlatá maska (Národní archeologické muzeum v Athénách)

Korintská helma (muzeum v Korinte)

Za pozdního řím. císařství množství sečný meč, zavěsený po levém boku, z. dodávaného na trh pokleslo. dýka a později i zakřivená šavle. Peněžní forma směny ustupovala Před vlastní bitvou se vrhaly do pozadí a hospodářství říše oštěpy. Kopí měla v klas. době především -jízda. Makedonskě se naturalizovalo. vojsko užívalo zvl. dlouhého kopí, zbožnění viz apoteóza zv. sarissa. V bojích popisovaných Homérem se objevuje běžně i luk, zbraně I. Řekové se chránili prak, a dokonce i velké kameny v boji nejprve velkým podlouhlým házené ručně. Po vytvoření falangy štítem, uprostřed poněkud zúže- těžkooděnců (--taktika) zůstaly ným, který kryl celou postavu. Proto luky, praky apod. zbraní lehkostačilo, měl-li voják na hlavě přilbu oděnců. Prakem se metaly kame(pův. koženou, později kovovou, ny nebo kusy olova ve tvaru kuchránící někdy i obličej, s hřebe­ liček a žaludů. Podobně jako pěší nem a chocholem). Teprve když vojsko byly vyzbrojeny i lodní pose koncem doby homérské začalo sádky, protože i na ->-lodích (A) užívat menšího okrouhlého štítu, docházelo k boji zblízka. bylo třeba chránit i ostatní tělo II. Výzbroj římského legionáře dvoudílným kovovým pancířem, (-legie) v klas. době se nelišila nahrazeným později pro lepší mnoho od řecké. Na hlavě měl možnost pohybu koženým kabát- legionář přilbu ze silného plechu, cem s kovovými šupinami. Slabiny která někdy kryla i tváře; pancíř byly kryty koženým pásem nebo byl z tvrdé kůže, popř. z kovových zástěrkou, nebo byla dolní část šupin nebo řetízků, v bocích pře­ chitónu pošita svislými kovový- pásán pásem, z něhož visely kožené mi pláty. Na nohou mezi kolenem pláty, chránící slabiny; štít byl větši­ a kotníky se upevňovaly holeně, nou čtyřhranný, válcovitě prohnutý, kožené nebo kovové. ale i okrouhlý; na nohou měl legioJako útočná zbraň sloužil dvou- nář sandály se silnou podešví.

Útočnou zbraní byl především krátký dvousečný meč a kopí dlouhé asi 2 m. Lehká pěchota neměla pů­ vodně vůbec ochrannou zbroj, až později dostala lehký kulatý štít; v boji vrhala lehké oštěpy s dlouhým hrotem z měkkého železa, který se po zabodnutí ohnul. Zpravidla stejnou výzbroj jako ostatní vojáci, jen v lepším provedení, měli centurioni (-centurio) a důstojníci. - V. t. stroje (2) válečné; jízda; vojsko. Literatura: E. W. Marsden, Greek and Roman Artillery, 1969.

zdivo viz stavební technika Zefyros viz zelenina viz

větry

zemědělství

zélóti (řec., horlivci), židovský náboženskopolitický směr ( -sekty [1]) v Palestině okolo zač. n. 1., lidové hnutí, jež usilovalo urychlit příchod Boží vlády na zemi bojem proti římskě nadvládě. zemědělské dělství

nástroje viz

země­

zem

692/

zemědělství bylo v Řecku a v Ří-

•·

mě nejdůležitějším výrobním odvětvím. I ve městech, v nichž se soustřeďovalo tvořili

-+řemeslo a -+obpozemkoví vlastníci důležitou složku obyvatelstva. Rolnická práce byla v antice vážena a byla pokládána za důstojnou i pro svobodného člověka, ačkoliv v jiných výrob. odvětvích se na manuálni práci hledělo jako na ůdel otroků. Uznání, jehož se z. dostávalo, se projevilo i v tom, že se stalo látkou několika básnických děl (některá místa u -+Homěra, -+Hésiodos, -Vergilius, části spisu -+ColumelloV«. -•Palladiova). Tam, kde se užívalo otrockě práce, byly nejlepší podmínky pro rozvoj z. na statcích strední velikosti ( -+villa), na nichž pracoval omezený počet otroků. Naproti tomu -+velkostatky neposkytovaly podmínky pro optimální využití pracovních sil. Ze zeměd. nástroju bylo v ant. staroveku známo několik druhů oradel (nejvíce se používalo jednoduchého ze dřeva nebo s radlicí ze železa se zakrivenou špicí), brány, nákladní vůz; k obdělávání půdy sadů, vinic, olivových kultur a zeleninových zahrad se užívalo motyk, háků a lopat, při pěstování ovocných stromů a vinné rěvy speciálních nožů, ke sklizni obilí srpů; již v 1. stol. n. 1. se používalo na velkostatcích v Galii (I) na tehdejší dobu důmyslně sestrojeněho sklízecího (žacího) stroje (byl to princip kovového hřebene, který ulamoval a sbíral klasy a nechával stát slámu). Obilí se nejprve sušilo a potom mlátilo na mlatě (lat. area). Hovězí dobytek nebo koně chodili do kruhu po klasech a drolili je nebo přes ně za sebou táhli silný kmen okutý železem. Vymlácené obilí se čistilo přesíváním. Tráva se žala srpy (v Galii delšími, podobnými naší kose); byly známy hrábě i vidle. K výrobě vína a oleje se užívalo lisu, který byl sestrojen podobně jako ruční --►-mlýn. I. R.ecko. I. Všeobecný přehled. Řecko nebylo svými přír. podmínkami tak vhodně pro z. jako jiné země stv. světa, protože je většinou hornatě. (V dn. Řecku zabírá orná půda asi 20 % celkově plochy a přibližně se stejnou výmě­ rou můžeme počítat i pro starověk.) Podle archeol. nálezů se v Řecku setkáváme se z-m už ve 2. tis. př. n. 1. Z těchto památek vidíme, že se obyvatelě zabývali chovem dobytka i orbou, a že kromě obilí pěstovali i révu (-+víno), -+olivy a fíky. Později byl v Řecku z obilí pěstován především ječmen (kríthé), obyč. v mn. č. kríthai) a některé

chod,

8.ímské zemědělství (mozaika z vily v severní Africe, 3. stol. n. 1.)

druhy pšenice (pýros, obyč. v mn. č. pýroi). Půda byla orána pluhem taženým voly nebo mezky. Pole bylo až třikrát přeoráno a na podzim oseto. Některé druhy pšenice, ječmen a hrách se sely na jaře, proso a sésam (sezam) v létě po sklizni obilí. Žně bývaly již v květnu nebo v červnu. Obílí se žalo srpem, dosti vysoko od země, a strništé se spalovalo a zaorávalo. V červenci se obilí mlátilo. Pole leželo každý druhý- později, od 4. stol. př. n. 1., třetí - rok ladem; protože obdělá­ vání půdy a hnojení bylo na nižší ůrovni než dnes, nedostačovalo pěstování obilí potřebám obyvatelstva. Z ostatních . plodin pěstovali Řekově hlavně proso, bob, čočku, hrách, cibuli a sezam. Kromě toho byla hojně rozšířena oliva, z níž se vyráběl -+olej, a rěva. Řec. víno bylo proslaveně a bylo též exportováno. Důležitou složkou řeckého z. bylo -+včelařství, neboť nebyl znám řepný cukr. Dobytek byl chován běžně po celěm Řecku, až na koně, jejichž chov se soustřeďoval hlavně v Thessalii. Hovězí dobytek byl pěstován především k tahu, méně pro maso a mléko, popř. jako obětní zvířata. K tahu se užívalo těž oslů a mezků. Hojně byli chováni vepři, jejichž maso bylo velmi oblíbeno. Nejrozšířenější byl chov ovci a koz, protože poskytovaly mléko, maso, kůži a ovce též vlnu. Značně rozšířena byla též drůbež. Již v Odysseii se mluví o chovu

hus a od 6. stol. nacházíme na stv. památkách vyobrazení slepic. 2. Historický vývoj. Půda, původ­ ně majetek rodu, byla rozdělena již podle svědectví nejst. písemných památek mezi jednotlivce a dělila se dědictvím mezi jejich syny ( -+vlastnictví půdy). Tím se majetek tříštil a znehodnocoval. Pole obdělávali majitelé buď sami, nebo prostřednictvím-+0troků a najatých pracovníků ( -+Zemědělští dělníci). V některých řec. státech byli na půdě usazeni zotročení rolníci (-►heilóti).

Nepříznivými okolnostmi při­ cházeli někteří zemědělci o své podíly půdy (-+klěroi), popř. sami osobně upadali pro -+dluhy do otroctví. Tento nežádoucí stav se pokusil napravit v Attice svými reformami -+Solón. Ty skutečně attickě z. povznesly, avšak hromadění půdy na jedné straně a chudnutí drobných rolníků na druhě pokračovalo. Nedostatek obilí, který se v Řecku projevoval, byl jedním z důvodů -►kolonizace. Athěny - a konečně i celě Řecko byly odkázány na dovoz obilí z dn. Ukrajiny ( -+Černomoří) a ze -►Sicílie, za něž se tam vyvážela keramika, zbraně aj. Z lit. pramenů vime, že za válek prudce stoupaly v Athénách ceny obilí při zprávách o uzavření -+Helléspontu (Dardanel), kudy šel dovoz obilí ze sev. Čer­ nomoří, a že tyto zprávy byly mnohdy záměrně rozšiřovány. Sicilská výprava za -+peloponněskě války byla těž motivována snahou zajistit Athénám sicilské obilí.

II. Rtm. 1. Všeobecný přehled. V prvních dobách flíma byla zeměd. výroba zaměřena na pěsto­ vání obilí a chov dobytka. Hlavní hosp. plodinou byla špalda (nejlepší byla z Kampánie), žito, ječ­ men (hordeum), pšenice (triticum, nejlepší z Apulie), oves (avena) a proso. Teprve po --+punských válkách, kdy se pro levný dovoz z provincií nevyplácelo v Itálii pěs­ tovat obilí na prodej, prikročilo se na velkostatcích k pěstování olivy, vinné révy, zeleniny, ovocných stromů a květin; obilí pěstovali pře­ vážně drobní zemědělci. Na melioraci půdy (odvodňování, zavodňo­ vání), řádné hnojení (kromě chlěv­ ské mrvy znali již zelené i minerální hnojivo) i na správné obdělání půdy kladli :ilímané velký důraz. Těžká půda byla orána až čtyřikrát do roka. Chov dobytka byl základem bohatství římských -patriciů. Předpo­ kladem k němu byly státní pastviny (->-ager [publicus]), kterých patriciové užívali za malý poplatek. Chovali hovězí dobytek, koně, osly, ovce, kozy a prasata. Skot byl chován jednak k tahu, jednak pro maso, mléko, žluč, rohy a hnůj, ovce hlavně pro vlnu. Chovem koní byla známa Apulie. Hosp. zvířectvo bývalo krmeno i ustájeno velmi pečlivě. K hosp. statku patřil i pes (hlídač statku, stád a pomocník pri lovu). Na statku byla chována takě drůbež, a to slepice, husy, kachny, holubi, na sklonku republiky a za císařství byl zaveden dokonce chov cizokrajněho domácího ptactva (perlička, páv, bažant, tetřev). I sadařství a pěstování zeleniny věnovali :ilímaně značnou pozornost. Kromě vinné révy a olivy pěstovali jablka, hrušky, švestky, fíky, granátová jablka, ořechy; třešně byly dovezeny z Pontu až v 1. pol. 1. stol. př. n. 1. ->-Lucullem. Za císařství byla pěstována i meruňka a broskev a za dominátu citroník. K hnojení stromů se užívalo hlavně odpadu z oliv při výrobě olivověho oleje. V zelinářské zahradě byl pěsto­ ván štěrbák, locika, zelí, pór, řípa, cibule, tykev, okurka, z luštěnin boby, čočka a několik druhů hrachu. 2. Historický vývoj: a) Doba krdlovskd. Obyvatelé Itálie se zabývali z-m již v době předřímské. VyspěA lejší formy zeméd. výroby byly již tehdy známy jihoit. :ilekům a Etruskům. Zvl. Etruskové měli na vývoj italského z. silný vliv (rozsáhlé odvodňovací práce umožňovaly hospodaření i na pozemcích dříve bažinatých a na větších plochách). Půda, která byla dříve ve spo-

693/

zem

vlastnictví rodů, přešla do osobního vlastnictví jednotlivců. Hlavní pracovní silou v z. byli v době král. svobodní :ilímané, členově jejich rodin a malý počet

staveni stále sílícímu tlaku ze strany statkářů, se zhoršovalo. Zároveň s tím se začaly množit případy ůtě­ ku kolónů ze statků. Snaha přede­ jít tomuto jevu vedla císaře --+-Konstantina I. (306-337) k „připou­ tání" kolónů k půdě. Ti se stali polosvobodnými „otroky půdy" (servi terrae), ztráceli zájem na své práci, a kolonát tak přestal být prostředkem k rozvinutí zeměd. výroby. Předpoklady k jejímu zvýšení byly na ůzemí západořím. říše dány až po vyvrácení řím. státu, který od začátku dominátu zakládal svou existenci na tom, že „znevolňoval" svobodné pracovníky. III. Zemědělství jako veda. Z řec. autorů se zmiňuje o zeměd. problémech -+-Xenofón ve svém spisku O hospodaření; o z. nás poučuje i --+-Theofrastovo dílo Fyziologie rostlin. V řím. době vzniklo několik významných děl obírajících se zemědělstvím.Jejich cílem bylo zlepšit celkově poměry v z., zvýšit výnos polí racionálním využitím pracovních sil a inventáře i patřičnou péčí o pěstovaně plodiny a dobytek (--+-Cato [I]; -►Varro; --+-Columella; --+-zvěrolékařství). Důležitý byl i spis -►Magónův, z něhož hojně

lečném

otroků.

b) Republika. V raněm období republiky převládalo v :ilímě drobné individuální hospodářství, v kterém se produkovalo obilí a pěstoval dobytek pro vlastní spotřebu i pro místní trh. Jaký význam :ilímanéz. v této době přisuzovali, dosvědčuje pověst o ->-Cincinnatovi. Půda byla v soukroměm vlastnictví --+-patriciů i -+-plebejů. Patriciově rozšiřovali své pozemky -+-okupací státní půdy; od pol. 5. stol. př. n. I. dostali toto právo i plebejové. Výbojnými válkami se rozšiřovalo řím. ůzemí (ager Romanus) a stoupal počet zeměd. otroků. Ti se od 2. stol. př. n. I. stali v italském z. převa­ žující pracovní silou. Ve 3. a 2. stol. př. n.1. vznikly vedle individuálních hospodářství samostatných it. rolníků otrokářské --+-villy, jež se na jistou dobu staly základní jednotkou, nejvýhodnější pro rozvoj otrokářské zeměd. výroby. Na těchto villách střední výměry bylo možné intenzívně hospodařit (vyššího výnosu se dosahovalo zúrodňováním půdy). Ve 2. stol. př. n. I. začal prudce stoupat počet otroků zaměstnaných v zemědělství. Vznikaly otrok. ->-velkostatky (latifundia), na nichž byl pěstován převážně dobytek. Nadměrná koncentrace otroků však způsobila ůpadek tehdejšího zemědělství. Produktivita jejich práce klesala v důsledku slabší možnosti donucování a vznikalo nebezpečí vzpour (-► Sicílie); proto se začalo přecházet k extenzívnímu hospodaření, při. němž se zvyšovala rozloha statků a pěstovaly rostliny nevyžadující trvalou a soustavnou péči. Pokus bratří -.Gracchů omezit latifundizaci Itálie, jež ničila drobné rolnictvo, neměl úspěch - rozvoj otrokářských výrob. vztahů v z. se nedal zastavit adminístrativní cestou. V řím. provinciích se udržovaly starší formy hospodaření v rodových seskupeních, na individuálních usedlostech a na villách. Již v polovině 1. stol. př. n. I. vedla krize otrok. latifundií v Itálii k počátkům --+kolonátu. c) Císařstv{. Hlavním znakem rozvoje z. v této době byl vývojkolonátu jak v Itálii, tak v provinciích, kde vznikal z rozkladu místních občin i existujících otrokářských vill. Od konce 2. stol. n. I. (počátek krize řím. říše) začal vzrůstat nedostatek pracovních sil v země­ dělství. Přibývalo půdy ležící ladem a postavení kolónů, kteří byli vy-

čerpali

pozdější

autoři.

Značnou

pozornost věnoval z. i -►Plinius Starší, který postřehl negativní důsledky růstu otrok. výrobních vztahů v z., ačkoli byl zastáncem extenzívního hospodaření. Dílo --+-Palladiovo má jen všeobecný a praktický ráz. :ilada autorů věno­ vala pozornost i problěmům vymě­ řování (limitace) půdy (tzv. gra-

matici, agrimensores). Literatura: (obecná): V. Hehn, Kulturpflanzen und Haustiere, 191 l"; Agrární poměry a problémy v antice (Přednášky a rozpravy Společnosti prátel antické kultury III), 1928; E. Schiemann, Entstehung der Kulturpflanzen (v: Handbuch der Vererbungswissenschaft, III), 1932; Ch. Parain, The Evolution of Agricultural Technique, Cambridge Economic History I, 1942, 118-168. ~ecko: E. Jardé, Les céréales dans ťanti­ quité grecque, 1925; V. D. Blavatskij, Zemledelije v antičnych gosudarstvach severnogo Pričernomor'ja, 1953. ~ím: M. Weber, Die romische Agrargeschichte in ihrer Bedeutung filr das Staats- und Privatrecht, 1891; H. Blilmner, Die romischen Privataltertumer, 1911, 533--589; P. Grimal, Les jardins romains, 1942; G. Papasogli, L'agricoltura degli Etruschi e dei Romani, 1942; E. Sereni, Comunita rurali nell'Italia antica, 1955; K. D. White, Agricultural Implements of the Roman World, 1967. zemědělští dělníci byli v antickém :ilecku a :ilímě jednak otroci, jednak svobodní. I. V Recku byli svobodní z. d. najímáni, jak máme dosvědčeno již u Homéra, za předem sjednanou mzdu, výživu a šat. Najímaní svo-

zem bodných z-lských d-íků doporučuje i Hésiodos. Dosti zpráv o nich máme v řec. komediích. II. V Ríme byli svobodní z. d. najímáni zvl. v době špičkových prací (sklizeň oliv, senoseč apod.), na jejichž provedení nestačily síly pracovníků na statku trvale zaměstnaných. Odměnu dostávali v penězích nebo v naturáliích. Čas­ to tvořili skupiny vedené předáky, kteří sjednávali práci. Některé kategorie jmenuje Cato (Agr. [praef.] S): operarius, mercennarius, politor. Varro (Res rust. 17) uvádí dlužníky (obaerati), kteří si svůj dluh mohli odpracovat. V řím. Egyptě je dosvědčena na papyrech kategorie ~metrématiaiů (řec. metrématiaioi, nazývaných podle řec. metréma = míra obilí), kteří byli trvale usídleni na statku a dostávali mzdu dílem v penězích, dílem v naturáliích (,,deputátníci").

694/ kú teprve v době -➔Alexandra Velikého a jeho nástupců. Vojenské výpravy doprovázené často země­ pisci seznámily Řeky s Přední Asií, Perským zálivem a Indií, současně pak -➔Pýtheás z Massalie prozkoumal záp. a sz. pobřeží Evropy. Tyto bohaté zkušenosti, obsahující zevrubnou znalost vlastního ant. světa v oblasti Středomoří i okrajových končin, vedly ke vzniku z-u jako vědy založené na podkladě fyzikálně-matematickém (-►Eratosthenés); její výsledky se staly pramenem pro pozdější obsáhlou zeměpisnou literaturu

( ---+Strabón,

---+Pomponius

Mela,

-➔Pausaniás).

V řím. době byly prozkoumány další oblasti (Afrika) a rozšířily se znalosti o Číně, Cejlonu a záp. i vých. pobřeží Afriky (asi až k rovníku). Mapa světa, kterou pořídil Klaudios -+Ptolemaios s podrobným popisem 8 000 míst a s urče­ Literatura: L. Varcl, Metrematiaioi, Journal of Juristic Papyrology XI/XII, ním jejich vzdáleností, se stala kritériem pro stv. a podržela si plat1957/58, 97-110. nost i ve středověku. - V. t. cestozeměpis antický. Poznání světa pisy; mapy. po stránce geografické bylo u Řeků Literatura: A. Philippson, Das Mittelspojeno s mořeplavectvím; první meergebiet, 1922'; J. O. Thomson, History zeměp. údaje se uchovaly již ve sta- of Ancient Geography, 1948; M. Cary, rých mýtech ( -Argonauti, Odys- The geographical background of Greek and seovo bloudění, -Hérakleova cesta Roman history, 1949. na západ). Obzor řec. člověka se rozšiřoval postupně. -Homéros Zeno [2. p. -ona], řec. Zénón znal vedle Řecka, se středem na [2. p. -a], východořímský císař -Olympu, Malou Asii a Libyi, v letech 474-491, isaurského -►Hésiodovi byla již známa Itálie. původu (-➔ Isaurové); opíral se Avšak skutečný rozkvět zeměp. zprvu o pomoc -Ostrogótů, pozznalostí byl umožněn teprve -ko- ději se však stal jeho poměr k nim lonizací v 8.-6. stol. př. n. 1. Čilý napjatým. Když r. 486 vpadl jejich obchod a styk s domácím obyva- král Theodorich hluboko do Thrátelstvem v koloniích vedl k postup- kie, pověřil ho Z., aby se ho zbavil, nému prozkoumání zázemí. Bylo tažením do Itálie proti -Odoaketo umožněno sítí pozemních obch. rovi. - R. 482 se pokusil Z. bez cest (na vých. karavanních), dobře trvalejšího úspěchu o smír ortoudržovaných v zájmu výměnného doxní strany v cirkvi s -monofyobchodu. Tehdy Řekové poznali sity vydáním ediktu zv. Henótikon. vzdálenější oblasti: Skythii, Egypt, sev. Afriku a celé záp. Středomoří. Zénobiá, manželka Odainatha, Až do poloviny 7. stol. př. n. 1. vládce syrskě -Palmýry; po jeho byl z. ve službách obchodu a kolo- smrti (r. 266/267 n. 1.) panovala nizačních snah. Podrobný prů­ sama. Za jejich vlády bylo město zkum zejm. středomořské oblasti Palmýra střediskem mocné říše vedl ke vzniku z-u jako vědecké a proslulo svými stavbami. Z., podisciplíny v 7.-6. stol. př. n. 1. věstná svou mužnou bojovností, v -Mílétu (--Thalés, --►Anaxi­ kladla Římanům statečný odpor. mandros a -►Hekataios). V klas. R. 272 ji ----➔Aurelianus porazil období vzrostla touha po poznání u -•Antiocheie a --➔Emesy. Zbytek vzdálenějších zemí, takže z. se stal života strávila v zajetí v Tiburu obsahově bohatší - v dílech histo- nedaleko Říma. riků (- ➔Hérodotos, ---+Thúkýdidés, -➔Xenofón) se vyskytují v četných Zénodotos [2. p. -ta] z Efesu, zeměp. odbočkách nejen zeměp. ú- 1. pol. 3. stol. př. n. 1., zakladatel . daje, nýbrž i zprávy o obyvatelích, řecké gramatické školy alexandrijjejich mravech, zvycích atd. -, ale ské. Jako hlava knihovny v Alexanpřesto zůstával většinou stále sou- drii utřídil slovesná díla řec. epiky a lyriky. Sestavil slovník k Homéčástí historie. Zeměp. znalosti vyvrcholily u Ře- rovi, jehož text se jako prvý pokusil

uvěst do původní podoby. Upravil ho na základě srovnání několika rukopisů a označil pochybné verše, mnoho však sám měnil, přidával i vypouštěl. Podobně vydal i Hésiodovu Theogonii a básně --►Ana­ kreontovy a -+Pindarovy.

Zénón [2. p. -a] 1. z Eleje,asi 490430 př. n.1., řecký filosof, příslušník -+elejské školy, žák -Parmenidův. Obratně hájil Parmenidovo učení pomocí nepřímých důkazů. Dokazoval, že obecně rozšířené předsta­ vy o mnohosti, dělitelnosti a proměnlivosti věcí jsou neudržitelné. Zvlášť proslulé jsou Z-ovy argumenty proti pohybu. ,,Pohybující se nepohybuje se ani na tom místě, kde jest, ani na tom, kde není." Achilleus nemůže dohonit želvu, protože „pronásledující musí dříve dojít tam, odkud vyběhl prchající, takže pomalejší je nutně vždy o ně­ co napřed". Letící šíp ve skuteč­ nosti stojí, protože v každém okamžiku musí být na určitém místě. Kritiku Z-ových aporií (paradoxů) podal již Aristotelés, ale teprve metodami moderní matematiky bylo možno dokázat, že Z. v některých případech nesprávně operoval s nekonečně malými veličinami. Způ­ sob Z-ovy argumentace měl velký vliv na -+sofisty, --+megarskou školu, -+skeptiky aj. Překlad ZPM. Literatura: M. Black, Zeno's Paradoxes, 1954.

2. Z. z Kitia na Kypru, 333/2 až 262 př. n. 1., zakladatel stoické školy (-➔stoikové). Dříve než vypracoval vlastní systém, poslouchal akadémika Polemóna, Diodóra Krona ( -➔megarská škola) a kynika Kratéta ( -kynismus). Z-ova filosofie, jež pohotově reagovala na převratně společenské změny, které nastaly v helénist. době, měla v řec. světě velký úspěch. 3. viz Zeno.

Zétés viz Kalais a Z. Zéthos viz Amfíón a Z. Zeus [2. p. Dia], nejvyšší bůh v řeckém náboženství. Bylo to božstvo prastarého, ie. původu, jak ukazuje etymologie jeho jména (ie. diu =-- jasné nebe); podobně jako lať: -➔ Jupiter a indický Djáuš byl bohem nebe a úkazů na něm. Na starobylost této představy ukazuje i řec. obrat Zeus hyei = Zeus (tj. nebe) prší. Teprve přechod k antropomorfismu učinil z Dia nejvyššího boha; toho pak bylo třeba uvést v náležitou spojitost s božstvy, s kterými se pastevečtí

695/

zla

Řekové, když vtrhli do Řecka od toho, že ten, kdo na něm obětuje, bylo zobrazení Heleny pro Héřin

severu, setkali v nově vlasti. Byla to jednak božstva mužská, která sídlila na vrcholech hor a kopců, jednak božstva ženská jako přeži­ tek předhist. matriarchátu. Místo oněch bohů zaujal Zeus (např. Z. Lykaios podle pohod Lykaion v Arkadii); bohyně pak s ním byly spojeny v dvojice, ať už jako manželky (--+-hieros gamos; --+-Hěrá; --+-Dióně), či jako jeho mytické milenky (--+-Európé; --+Íó; -+Danaé aj.). V mýtu byl pak Z. spojen i s dalšími bohy v rodový systém: jeho otcem byl -+Kronos, matkou -.Rheá, jeho bratry byli --+Hádés a -.Poseidón, sestrami --+-Hestiá, --+-Děmétér a ---+Hérá. Rheá ukryla Dia hned po narození před Kronem, který děti ze strachu o svou vládu polykal, v jeskyni hory Dikté (nebo Ídy) na Krétě, Kronovi pak podala místo novorozeněte kámen zabalený v plenkách. Pláč malého Dia přehlušovali --➔Kúréti řinko­ tem zbraní, koza (nebo nymfa) -+Amaltheia ho odkojila svým mlékem. Když Z. dospěl, přinutil otce Krona, aby jeho sourozence ze svých útrob vyvrhl. V krutém boji přemohl pak Z. a jeho sourozenci své protivníky ---+Títány, kteří bojovali po boku Kronově, a zmocnil se tak vlády nad světem. Z. nabyl během doby rozmanitých funkcí, jež byly zpravidla vyznačovány nedílnými přívlastky. Tak starobylý ráz boha nebeských (meteorologických) úkazů, jenž se obrážel v jeho jměně, a spojení s bohy horských temen vedly k tomu, že Z. byl hlavním bohem počasí. K němu se obraceli s prosbou o déšť, o to, aby p řestala letní vedra, i o ochranu před bleskem (Z. Keraunios nebo Brontaios, Hromovládce), jímž vládl a který na znamení své moci třímal v pravici. Místo, kam Z. (zv. Kataibatés = Sestupující) poslal svůj blesk, bylo --+tabu, bylo ohrazeno, a byl-li přitom bleskem zabit člověk, byl na tom místě pohřben. Z boha blesku a deště se pak snadno stal vladař veškeré prírody a dárce vegetace. Odtud mohl být i bohem věštným, jehož starobylá věštírna stála v --➔Dódóně. Hlavním sídlem Diovým byl podle mýtu --+Olympos, kde s ním žili -►bohové olympští. Diův dům se podobal vladařovu domu v mykénské společnosti ( ---+mykénská kultura). Proto nesl Z. označení Patér (Otec) a byl považován jako Z. Herkeios za ochránce každé rodiny a jako takový měl na dvoře každého domu oltář (byl také ochráncem všech rodů a frátrií). Diův oltář byl zároveň svědectvím

je plnoprávným občanem. Vedle toho byl Z. ochráncem domovních zásob, zvl. obilí (Z. Ktésios), a v této funkci byl zobrazován jako had, střežící dům, popř. celé město (Z. Sótér, Spasitel). Proto je Z. u Homéra i dárcem -+osudu ( -+Moiry), zejm. pro předáky rodové společnosti. V hist. době podržel Z. přede­ vším své funkce ochránce domu a města. Jako bůh přírody a vegetace byl ztotožňován s různými filos. principy (např. u --+-Empedoklea a později u -► stoiků s ohněm apod.). Jako bůh věštný však pozbyl významu a jeho věštírny byly vystřídány věštírnami ->-Apollónovými nebo egyptského boha -►Ammóna. Řec. představa Dia byla převzata a uzpůsobena náboženstvím etruským (--►Etruskové) a římským (--► Jupiter). V císařské době byl Z. ztotožněn i s řadou bohů východních ( - •Dolichenus; Jupiter z -+HéliopoleJ. Jeho kult přetrval v různých formách až do konce starověku. Literatura: A. B. Cook, Zeus. A Study in Ancient Religion, I, 1914, II, 1925, III, 1940; J. Liegle, Der Zeus des Phidias, 1952. Výtvarné zobrazení: -+Feidiás, chrýselefantínová socha Dia sedicího na trůně, Diův chrám v Olympii (nezachována); Diova hlava z Otricoli (Umbrie), podle originálu neznámého sochaře 4. stol. př. n. I. (nyní Rim, Vatikán). - Sochy v nové době: M. B. Braun, Jupiter, kolem 1715 (NG Zbraslav); týž: Jupiter (na portále paláce Thun-Hohenštejnského v Nerudově ul. v Praze). - Reliéf: A. M. Avostalis del Pambio a Jan Camp ion, Zeus s orlem, 1555-60 (v letohrádku Hvězda v Praze). - Obrazy: Paolo Veronese, Jupiter metající blesky, 1554; Jupiter s orlem, neznámy malíř kolem 1580 (tempera na plátně, na stropě ve Vojenském hist. museu na Hradčanech); N. Poussin (1594-1665), Diovo dětství; J. P. Brandl (1668-1739), Zeus (MG Brno); F. X. Tkadlík (1786-1840), Jupiter tonans (kdysi v Černínském zámku v Petrohradě). - Fresky: Baccío Bianco, Zeus třímající blesky, asi 1625-30 (Valdštejnský palác v Praze); J. J. Steinfels (1651-1730), Jupiter vznášející se uprostred hvězdného nebe (Stará restaurace v Královské oboře-Stromovce v Praze); Carlo Carlone, Zeus s orlem, 1727-30 (palác Clam-Gallasův v Praze). - Básně: K. Kučera, Zeus, 1885 (Zapadlé hvězdy, 1890); J. Vrchlický, Feidias pred sochou Zeva Olympijského (Poslední sonety samotáře, 1896). - Zhudebnění: W. A. Mozart (1756-1791), Jupiter (symfonie C-dur); G. F. Hande!, Jupiter v Argu, 1739 (opera).

chrám v Krotóně. Podle tradice si Z. vybral pět nejkrásnějších dívek jako model a z každé uplatni) v malbě to, co na ní bylo nejdokonalejší. Anekdota ilustruje typizační postup. Z-iduv závod s --+Parrhasiem o nejlepší obraz zbásnil J. S. Machar (Parrhasios, V záři hellenského slunce, 1905--:-1906).

Zjevení Jana Theologa viz Apokalypsa Janova zkratky, různými způsoby krácená slova, aby se ušetřilo místo (u textů kaligrafických) nebo zrychlilo psaní (u textů kurzívních). Prvé doklady z-tek v --+-písmu lat. jsou již z 3. stol. př. n. 1., a to na nápisech. Toto krácení se v řím­ ské době opíralo především o suspensi, tj. vynechávání konce slov (např. POMP= Pompeius; obvykle zůstává jen prvé písmeno: P. R. = Populus Romanus); v pozdní době císařské bylo kráceno též kontrakcí, tj. vypouště­ ním, středu slov (např. PR pater). Na nápisech se zkracovaly přede­ vším úřední tituly (AUG --- Augustus), ustálené formule (S.D.M. = sine dolo malo, bez viny) a kalendářní údaje (A.D. = ante diem, přede dnem). Zvláštními z-kami v právnických kodexech byly notae iuris; opíraly se většinou o suspensi a prvě jejich doklady jsou z 1. a 2. stol. n. 1. Nejst. pomůckou, podávající jejich lexikální seznam, je soupis M. Valeria Proba z 2. pol. 1. stol. n. 1. V tzv. nomina sacra (zkratkách označujících božské osoby, ale i jině výrazy sakrálního rázu, aby byly odlišeny od ostatního textu) přežívají grafické prvky ukazující na řec. původ: např. iHs (H je řec. éta) = Iésús, ·x.PS (X je řec. chi; P je řec. ró) = Christos. Typické je u Římanu zkracování praenomin (jméno osobní [B]), a to jak na nápisech, tak v lit. textech. Na jiném principu než z. jsou založeny -➔ligatury. · Literatura: L. Traube, Nomina sacra, 1907; Lehre und Gcschichte der Abkiirzungen. Vorlesungen und Abhandlungen von L. Traube, vyd. V. F. Boll, 1, 1909; L. Schiaparelli, Note paleografiche. Segní tachigrafici nelle notae iuris, Archivio storíco ltaliano 72, 1914, 241-254; A. Mentz, Geschichte der Kurzschrift, 1949; G. Zannier, Ensayo paleográfico sobre Jas abreviaturas latinas de la edad romana, 1955. Ziklad'lí s[:Jvník zkratek: A. Capelli, Lexicon abbreviaturarum. Dizionario di abbreviaturc latine ed italiane, 1899, 6. anast. vyd. 1961; k tomu dodatek A. Pelzer, Abbréviations latines médiévales, 1964.

Zeuxis [2. p. -ida], řecký malíř z poslední třetiny 5. stol. př. n. 1. Pocházel z jihoitalské Hérakleie, působil pravděpodobně v Efesu. Podle literárních zpráv je známo, že své tabulové obrazy omezoval na několik osob, jimiž vyjadřoval celé výjevy. Obraz rodiny Kentaurů je snad zachován v kresebné kopii na mramorové desce; zvlášť proslulé zlato viz kovy

Zla

I

Zlatoústý (řec. Chrýsostomos) viz Dión (2); Ióannés Chrýsostomos zlatý věk, první ze čtyř (Ov. Met. 1, 89-150), popř. pěti (Hes. Erga 109-201) věků, jež se rozeznávaly v řecké mytologii; šťastná doba vlády --+Kronovy (-Saturnovy), kdy lidé dobrovolně ctili čest a spravedlnost a žijíce v trvalém míru živili se plodinami, jež jim příroda sama od sebe poskytovala. Následující věky (stříbrný, bronzový, železný) byly postupně horší a horší, až došlo k úplnému mravnímu rozvratu způsobenému zločinnou láskou k majetku a válkou. U Hésioda následuje po bronzovém věku ještě pokolení héróů, které bylo spravedlivější a lepší než generace před­ cházející. Představa o postupně upadajících pokoleních je odrazem pesimistického názoru na vývoj lidstva po stránce etické i sociální. Opačný, optimistický názor o vzestupném vývoji lidstva podává báje o -.Prométheovi. Rovněž ant. materialisté soudili, že se lidská společnost a kultura vyvíjejí ze skrovných počátků k postupné výši (Prótagorás v Platónově stejnojmenném dialogu [322]; Lucretius 5, 925). V. t. saeculum. Představy o zlatém věku působily silně na novodobou literaturu i na názory některých sociologů, kteří v tomto mýtu spatřovali odraz hist. skutečnosti (Rousseau aj.). Obrazy: H. Marées (1837-1887), Zlatý věk; A. Procházka (1882-1945), Zlatý věk. - Zhudebnění: Z. Fibich, Zlatý věk, 1869, 1872, 1885 (op. 22, klavír pro 4 ruce). - Balet: D. D. Sostakovič, Zlatý věk, 1929/30.

Z6ilos [2. p. -la] z Amfipole, řecký kynický filosof, rétor a sofista 4. stol. př. n. 1. Pro sžíravou kritiku Íliady a Odysseie byl nazýván nia St. přihlížel i ke zkušenostem Homéromastix - ,,bič na Homéra". prostých lidí), ale především prováděl samostatné výzkumy. Smysl Z6narás. Ióannés Z. [2. p. -na -ra], vědeckého bádání spatřoval v pořecký kronikář 12. stol. n. 1. Zpra- znávání obdivuhodného řádu vládcoval světové dějiny od biblického noucího v přírodě, jehož základním stvoření světa až do zač. 12. stol. projevem ve sféře života je podle Zachoval i zprávy ze ztracených jeho názoru účelnost. Pracovní meděl stv. řeckých historiků, zejm. tody, kterě od něho převzala mozlomky zřím. dějin -.Dióna Cassia. derní věda, jsou pozorování, pokus a stálě srovnávání výsledků. Vedle zoologie (od řec. zóon, živočich) příležitostných poznámek v něktebyla v antice nejen výsledkem prak- rých jiných dílech věnoval Aristotických poznatků získaných při telés zoologii tři samostatné spisy: lovu, rybářství a chovu zvířat, ný- v obsáhlě Zoologii (Hai peri ta zóa brž i teoretických ůvah. Někte­ historiai, 10 kn.) si všímá živočiré vědomosti byly převzaty ze chů hlavně z obecného hlediska, starších civilizací (z Egypta, Me- v Morfologii živočichů (Peri zóón sopotamie i odjinud). morión, 4 kn.) se zabývá jejich morVědeckou z-ii založil -.Aristo- fologií (popř. anatomií), jejich fytelés (384-322). Zhodnotil kriticky ziologickě funkce studuje ve spise starší názory (podle svědectví -.Pli- O rozmnožovaní živočichů (Peri

Etruské ryté zrcadlo, Théseus u Poseidóna (3. stol. pf. n. 1., Vatikán)

zoon geneseós, 5 kn.), ,,fyziologii živočichů". Zoologickě

spisy Aristotelovy, v nichž se popisuje téměř 500 různých živočichů, způsob jejich života i oblasti, v nichž se vyskytují, jsou v mnohém základem novodobé zoologie. Vrcholem zoologických snah Aristotelových byl pokus o soustavu, klasifikaci živočišné říše. Za základní třídící znak považoval přítomnost (červené) krve, proto rozeznával živočichy s krví (enaima) a bez ní (anaima). Obě tyto skupiny dělil dále: enaima jsou čtvernožci živorodí (a velryby), vejcorodí čtvernožci, ptáci a ryby, anaima jsou „měkkýši" bez krunýře a tvrdé skořápky, ,,měk­ kýši" v krunýři, ,,měkkýši" v tvrdé skořápce a hmyz. Dávno před Linnéem zdůraznil Aristotelés, že také člověk je jedním z článků ži-

697/

zub

vočišné říše, i když je jí zároveň se kdysi přestěhovali před pronásle,,rozumem" (nús) nadřazen. dováním ze strany mohamedánů. Po Aristotelovi nastal velký ůpadek ant. zoologie. Literatura o zví- Zósimos viz dějepisectví (B) řecích kuriozitách, kterou založil snad Antigonos z Karystu (3. stol. zpěv se u Řeků těšil po celý staropř. n. 1.), nadlouho zatlačila do po- věk velké oblibě. V homěrských zadí smysl pro praktiékou skuteč- básních nalézáme svědectví o tom, nost. Pod vlivem těchto názorů byl že se zpívalo při nejrůznějších pří­ do značně míry Plinius St. i autoři ležitostech, při svatbách, pohřeb­ pozdější. Plinius St. (1. stol. n. 1.) ních slavnostech, oslavě vítězství, popsal v 8.-11. kn. svě Přírodoviidy sborovém tanci, kultovním uctívání (Naturalis historia) téměř stejný bohů, ale i při každodenní práci. počet živočichů jako Aristotelěs, Téměř pro každou pracovní čin­ ale na rozdíl od Aristotela znal více · nost, počínajíc čerpáním vody a savců a měně ptáků. Jeho ůdaje končíc pečením chleba, měli ilevšak nejsou vždy spolehlivé, protože mu chyběla kritičnost (Aristotelés např. nepsal o takových zvířatech, která sám neviděl, např. o slonovi, velbloudovi, hrochovi aj.). Někdy ve 2.-4. stol. n. 1. vznikl spis -.Fysiolog, jehož autor (nebo autoři) líčí více výplody fantazie o zvířatech než skutečnosti. Ze svěho ůpadku se z. vzpamatovala teprve v 18. a 19. stol., kdy vzniká návratem k Aristotelově kritičnosti a k jeho pracovním metodám moderní zoologická věda.

rový, jednak sólový. I sborová píseň byla však přednášena jednohlasně (unisono), neboť polyfonii (vícehlas) ani ve z-u ani v hudbě ilekově neznali. Sborový z. byl v ilecku tak rozšířen, že nebylo obtížné postavit ke kterěkoliv pří­ ležitosti mnohočlenný sbor, ať chlapců či dívek, mužů či žen. Závody chlapeckých a mužských pě­ veckých sborů byly takě součástí náb. slavností, napr. -.Dionýsií. Již v 6. stol. př. n. 1. vznikaly zpě­ váckě spolky, jejichž cílem bylo pěstovat sborový zpěv. Římané naproti tomu nevěnovali

Literatura: s. v. biologie;

zvěrolékařství.

zoroastrismus, perské náboženství, jehož legendární zakladatel, prorok Zarathuštra (řec. Zoroastrés), žil snad někdy v 8.-6. stol. př. n. 1. Základem z-mu je dualistické učení o stálém boji dobra se zlem. Původcem a udržovatelem světa je podle z-mu bůh světla a dobra Ahuramazda (nebo Ormuzd) a jeho protikladem a protivníkem je zlý duch Angró-mainjuš (nebo Ahriman). Při vzniku světa se prý oba principy setkaly; proto existuje světlo a tma, život a smrt, dobro a zlo. Boj těchto dvou principů se při skonání světa skončí vítězstvím dobra (jeho eschatologie je tedy optimistická); tehdy se prý také dostane odměny v říši věčněho svět­ la těm lidem, kteří dobru pomáhali, kdežto duše těch, kdo dávali před­ nost zlu a lži, budou prý žít ve věč­ né tmě ve společnosti zlých děmo­ nů. Z. se stal náboženstvím perskěho dvora za vlády Dáreia I. (522-486 př. n. 1.). V době helě­ nist. byl zatlačen do pozadí mithraismem, ale rozšířil se opět na sklonku parthského období, koncem 2. a v 1. pol. 3. stol. n. 1.; za Sásánovců, v tzv. novoperské říši (3.-7. stol. n. 1.), dosáhl z. podporou vladařů největšího rozmachu. Do tohoto období spadá také konečná redakce zoroastrovských posvátných knih, zvaných Avesta. Z. dodnes přežívá v náboženství Parsů (uctívačů ohně) v Indii, kam

·" Zubní protéza nalezená v hrobce u Sidónu (4. stol. př. n. 1.)

kově

zvláštní píseň. Jako všechny ostatní národy měli i svě lidové písně, spjatě s určitými zvyky a obyčeji (koledy, písně žebrácké) nebo vyjadřující prostou formou osobní cit. Tyto kořeny umělě -.lyriky jsou však až na nečetné zlomky ztraceny (-.lidová píseň). Umělá lyrika, původně rovněž zpívaná, se od zpěvu v době helěnistické odpoutala. V předhomérské době byly skládány takě písně obsahu epického, oslavující činy kmene nebo jeho významných členů. Pozvolným vývojem přešly tyto písně v ůtvary určené pro recitování; to patrně souviselo se zvýšením zájmu o věc­ ný obsah. Ani z epických písní z doby před Homěrem se nám nic nedochovalo. - Významnou úlohu hrál zpěv též v -.tragédii a v -.komedii. ilekové pěstovali jednak z. sbo-

z-u takovou pozornost; umělý z. pěstovali vlastně jen napodobením výtvorů řec. kultury. Proto jim byla také lyrika dlouho cizí. A však o skutečné povaze řím. z-u, pokud jde o stránku ryze hud., nemáme v řím. pramenech prakticky ani zmínky. zrcadlo si zachovalo po celý starověk celkem stejný vzhled i materiál. ileckě z. se skládalo z kulatěho nebo oválněho disku s rukojetí nebo podstavcem plasticky zdobeným; menší z-la mívala i víčko, jež chránilo zrcadlící plochu z lesklého kovu. Zadní stěnu zdobily reliéfy nebo rytiny. Podobná byla i etruská zrcadla, kterých se zachovalo přes 2 000 z doby od 5.-3. stol. př. n. 1. zubní lékařství. Vytahování zubů bylo běžné už v nejst. dobách

698/

zub a -.Hippokratés (2. pol. 5. stol. př. n. I.) považoval tento zákrok za velmi snadný. K extrakci zubů se v jeho době používalo olověného nástroje zv. odontagógon nebo odontagrá . -.Celsus (1. stol. n. I.) naproti tomu považoval trhání zubu za poslední prostředek, k němuž se má sáhnout teprve tehdy, když jiné zákroky nepomohly. Jeho současníci používali kleští zv. rhizagra. Protetice se naučili Římané od Etrusku. V ustanovení zákonů dvanácti desek ( -.[eges XII tabularum) se zakazovalo dávat do hrobu zlaté předměty s výjimkou drátů a můstků, jimiž jsou upevněny zuby mrtvěho (dentes auro iuncti). Můstek byl upevňován na pilíře zubů okrajovými kruhovými sponami, přičemž mezeru vyplňovaly náhradní zuby, nasazené rovněž do kroužků a zhotovené ze slonoviny nebo zvířecích kostí; někdy se užilo i vypadlých zubů pacientových. Římané tuto techniku ještě zdokonalili. Jejich protézy ze 3. stol. př. n. l. dosáhly takové dokonalosti techn. provedení, jaké bylo znovu dosaženo až v 18. stol. zvěrný

styl viz skythské

zvěrokruh

viz

hvězdy

umění

(1)

zvěrolékařství. A. Svědectví o zkušenostech ve veterinárním léčení i o znalostech anatomie zvířat nalézáme již u -.Homéra (např. 11.

8, 83n). -.Xenofón (*okolo 430, t po 355), autor nejst. hippologického spisku Peri hippikés (O umění jezdeckém), popisuje, třebaže povrchně, také několik chorob koní. Poznatky ze z. přináší i spis Kynégetikos (0 lovu). Z --+Aristotelových (384-322) spisů je pro z. nejcennější Hai peri ta zóa historiai (citovaný obvykle lat. Historia animalium, Zoologie), v němž se pojednává o nemocech prasat, psů, skotu, koní, oslů, slonů (8, 21-26) a ovcí (8, 10). -Galénos (*129/130, t okolo 200) velmi dobře popsal psí vzteklinu. Některé poznatky ze z. přináší i spis --+-Claudia Aeliana (asi 175-235) Peri zóón idiot étos (O zvláštnostech živočichů). Rozkvět z. jako vědy nastal patrně v Alexandrii, která se stala za -- ►Hérofila z Chalkédonu (kolem 300 př. n. l.) hlavním sídlem lék. bádání. Z alexandrijské veterinář­ ské literatury, z níž čerpali všichni pozdější zvěrolékaři, se přímo nezachovalo nic. Její vysokou úroveň však dokládají výtahy z veterinář­ ských spisů z pozdního starověku, pojaté v 10. stol. n. l. do dvou knih byzantské sbírky Hippiátrika (lat.

Hlava koně, podpěra baze sochy, Eleusis

Corpus hippiatricorum Graecorum). Nejlepší kapitoly v Hippiátrikách jsou čerpány z Apsyrta, řec. veterináře, jenž se zúčastnil Konstantinova tažení proti Sarmatům (332 až 334). Apsyrtos byl na rozdíl od soudobých lěkařů prost pověr, podává jasné popisy chorob, jeho léky jsou však velmi složité. Především z Apsyrtova díla čerpali pozdější veterinářští spisovatelé, mimo jiné Pelagonius v zachovaném lat. spise o nemocech koní (po r. 350 n . l.). Druhým hlavním pramenem Hippiátrik byl Hieroklés (kolem r. 350 n. 1.). B. U Římanů byli původně pastýři zároveň i zvěrolékaři. Teprve řec. vlivem vzniklo i u nich, asi začátkem n. I., z. jako věda. Tvořilo součást zeměd. vědy, a bylo proto zpracováno v každém spise o ze-

mědělství.

U • -► Catona (234-149) se nejčastěji doporučuje jako lék víno a zelí a velkou úlohu tu ještě hrají pověrečné praktiky. · -►Vergi­ lius (70-19 př. n. l.) věnoval chovu a léčení koní, skotu, ovcí a koz celý 3. zp. Gcorgik. Látku čerpal z vlastní zkušenosti i z literatury ( --Aristotela, + Theofrasta aj.). - Pliniovo (23/4-79 n. l.) dílo Naturalis historia (Přírodověda) je, i pokud jde o z., pouhou kompilací, poskytuje však věrný obraz o stavu této nauky v 1. stol. n. I. Dobrým znalcem z. byl -.Columella (1. stol. n. l.), jak prokazují 6.-8. kn. jeho spisu De re rustica; z něho čer­ pal zejm. Pelagonius a ještě i stře­ dověk. Pro poznání ant. z. má velký význam anonymní kf.ulomedicina Chironis (kolem r. 375 n. l.). Tuto odbornou kompilaci z řec. veteri-

699/ 'V

z

nářů, zvl. Cheiróna a Apsyrta, psanou vulgární latinou, převedl __.. Vegetius (asi 384-450) do spisovného jazyka v zachovaném spise Digesta artis mulmnedicinae (obv. jen Mulomedicina) o 4 kn., v němž použil též Columelly a Pelagonia. Ant. veterináři dosáhli poměrně vysoké úrovně, pokud jde o hygienu, terapii a chirurgii, slabší byly jejich vědomosti v oboru fyziologie a zejm. patologické anatomie. Léky, jichž bylo známo nesmírné množství, si připravovali sami, drogy kupovali od obchodníků s léčivy; nejčastěji se užívalo léků bylinných, v podstatě ve stejné formě jako dnes (tekutiny, masti, náplasti, čípky, pasty, kataplasmata, tj. obklady, zvl. kašovité, prášky, vykuřovací prostředky, polštářky z bylin). Obecnou terapeutickou zásadou bylo zkoušet nejprve mírné prostředky, a teprve když selhaly, sáhnout k chirurgickému zákroku (vypalování, operace).

Literatura: A. Bararí.ski, Geschichte der Thierzucht und Thiermedizin im Altertum, 1886; R. Froehner, Kulturgeschichte der Ticrheilkunde, I (starovek), 1952.

zvířetník

.'\1.essalina

viz

hvězdy

(1)

lulia Domna

žen Žabomyší válka viz Batrachomyomachiá žalozpěv

viz lidová

píseň;

lyríka

železo viz kovy žena. 1. U Řeků doby homérské je i., především z řad rodové aristokracie, paní domu, která samostatně hospodaří (pečuje o kuchyni, přede a tká, přiděluje domácí práce služebnictvu) a stará se o výchovu dětí, ale jinak je zcela podřízena svému muži. Požívá však velké vážnosti a má i nemalý vliv na své okolí. V době klasické bylo postavení žen v jednotlivých řec. městských státech různé. Pro Athény je pří­ značné, že ž. byla držena v naprosté uzavřenosti doma, mimo dům se směla účastnit jen některých náb. slavností, procesí a divadelních představení (ženské úlohy na divadle hráli však muži). Na ulici byla athénská ž. ze zámožnějších kruhů provázena služkou. Tato omezení nemohla ovšem platit u žen z chudších vrstev, zejm. u žen venkovských, které při své práci musily mít větší volnost pohybu. Ve společenském životě se uplatňovaly místo Athéňanek z vyšší společnosti -+-hetéry, na kulturním rozkvětu Athén se nemohla ž. podílet také proto, že se jí nedostávalo vyššího vzdělání. Pro domácí práce stačilo ženě umět číst, psát a počítat. Její postavení v rodině nebylo lepší než ve společnosti. Před -+-svatbou byla právně v moci otcově, po provdání přecházela v moc svého manžela, na jehož volbu neměla naprosto vliv a jenž se po engyési (--+-manželství [l]) stával jejím pánem (kýrios) jako poručník a také vlastník jejího -+-věna. Ve srovnání s ženou homérských eposů bylo tedy postavení ženy v klasických Athénách horší, neboť ž. tu byla jen „nejstarší služkou a rodičkou dětí" (Engels). Polit. práva neměly ženy v žádném řeckém městském státě. Tak v Athénách byly např. nejen vyloučeny z účasti na sněmu lidu (ekklésii [ -+sněmy (l)]) a na soudě ( -►héliaii) a nemohly zastávat žádnou veřejnou funkci (kromě funkce kněžky), nýbrž neměly ani právní způsobilost, zejm. procesní, nemohly vlastnit jmění, ani dědit. V právním jednání zastupoval ženu - podobně jako nezletilce - její poruč­ ník (kjm"os). - Lepší bylo právní postavení ženy v dórských státech, zvl. ve -► Spartě a v --+-Gortýně, kde ž. vystupovala vždy jako právní subjekt. Poručenství (kýrieiá) nebylo,

žen

700/

jak dosvědčují řeckým. V

želství, a stala se tak v mnoha směrech rovnoprávnou muži. V rané době císařské nabyly ženy v oblasti soukromého práva prakticky plných občanských práv. Také vzděláním se - ovšem přede­ vším ve vyšších společenských vrstvách - značně přiblížily mužům. Studium historie a řec. filosofie pře­ stalo být u těchto žen zvláštností. Samostatnost žen se projevila i ve sféře náboženské. ž. tvořily většinu mezi vyznavači některých speciálních, zejm. východních kultů (Ísidina, Kybelina, židovství). Také na rozšíření křesťanství měly ženy, a to ze všech společenských vrstev, značný podíl. 3. Významné ženy v antice. Přes omezené možnosti, jaké jim ant. společnost poskytovala, uplatnily se ženy pozoruhodně v mnoha oborech lidské činnosti: v literatuře, ve filosofii a vědách, i ve veřejném a polit. životě. V Řecku působily básnířky v těch krajích, kde měla ž. volnější postavení, v archaické době -.Sapfó na Lesbu, asi ve 4. stol. př. n. 1. -►Myrtis a -.Korinna v Boiótii, -+-Erinna na Lesbu, v helénist. době skladatelky epigramů a lyrických básní Anyté a Nossis, v Římě vynikla lyrická básnířka -► Sulpicia (2. pol. 1. stol. př. n. 1.). V císařské době se věnovala poezii řada žen, ale jejich jména, jako jména jiných diletantů té doby, zapadla. Mezi stoupenci některých řec. filosofických škol byly ženy (např. Hipparchiá ze školy kynické [-+-kynismus], Aristippova dcera Arété ze školy -►kyrénské). Tvúrčího významu dosáhla však jen -►Hypatiá Ct 415 n. 1.) z Alexandrie, novoplatónská filosofka a matematička, učitelka filosofa -.Synesia z Kyrény. Mnoho žen projevovalo zájem o lékař­ ství; vynikajících osobností však mezi nimi nebylo. Ant. stát neumožňoval ženě uplatnit se přímo ve veřejném životě. Přesto však mnohě dosáhly značného - společenského i polit. vlivu. Často to bylo pronikavé osobní působení na vynikající muže (Perikleova žena -►Aspasiá, -.Agidova matka Agésistraté, -►Cornelia, matka Gracchů; v době krize řím. republiky a za císařství bylo možné i přímější uplatnění ( -►Antoniova žena Fulvia, pověst­ ná svou spíše mužskou povahou, zejm. pak manželky a blízké pří­ buzně řím. císařú: -+-Livia Drusilla, -►Messalina, -+-Agrippina [2], -+-Iulia Domna, -.Iulia Maesa, lulia Mamaea). U jiných středomořských národů měly ženy často volnější postavení. To se projevovalo také v tom, že

nápisy, jevem obecně Delfech, Thessalii, Boiótii aj. mohla ž. vlastnit majetek a samostatně vést právní jednání, částečně s pomocí poručníka, čás­ tečně bez něho. V helénistické době, kdy došlo k zrušení starého rodinného společenství, -.oiku, dostalo se ženám větší svobody pohybu i lepšího vzdělání. S jejich jmény se setkáváme v literatuře i ve filosofii. Polit. práv se ženám sice ani tehdy nedostalo, ale v oblasti soc. a právní nabyly ve srovnání s athénskou ženou doby klasické značné samostatnosti, zčásti snad i pod vlivem pomě­ rů v Egyptě. 2. Také v Římě doby republ. bylo hlavním úkolem ženy starat se o domácnost a vychovávat děti. Žena měla být casta, pia, pudica, lanifica, domiseda (čistá, zbožná, cudná, znalá předení a tkaní, zůstá­ vající doma). Jako mater famťlias ( -.manželství [2], měla však římská ž. váženější a volnější postavení než např. ž. athénská. Na veřejnosti vystupovala nejen při náb. slavnostech, nýbrž mohla se společně s manželem zúčastnit i her a hostin (dlouho jí však bylo zakázáno pít víno). V divadlech a amfiteátrech měly ženy zvláštní místa, v cirku seděly po boku svých mužů. U soudu mohla ž. svědčit. Dostávalo se jí školního vzdělání, veřej~ ného nebo soukromého, podle majetkových poměrů. Po stránce soukromoprávní byla řím. žena po celý svůj život podřízena poručenství mužovu: otcovskě moci (patria potestas [ -.familia]) v dětství a těž v dospělosti, nežila-li v přísném manželství, moci manželově (-manus), popří­ padě nositeli moci nad manželem, v přísném manželství; ž. svémocná (sui iuris) - neprovdaná nebo žijící ve volném manželství (sine manu) podléhala -+-poručenství, zajišťo­ vanému ve starší době mužským příbuzným (agnátem [-+-agnatio]). Z polit. činnosti byla také řím. žena naprosto vyloučena. Od nejst. dob hrály ženy významnou ůlohu v kultu (flaminica Dialis [ -+-flaminové]; -+-vestálky). Po -+-punských a makedonských válkách (-.Makedonie), během nichž byly ženy okolnostmi nuceny k samostatnému jednání, a také vlivem helénist. Východu, se právní postavení žen uvolnilo. Převahy nabyla manželství volnější formy. Od 1. stol. př. n. 1. se mohla ž. oprostit i z poručenství agnátů a nabýt vlastního dispozičního práva, takže mohla sama spravovat svůj majetek, z vlastní vůle zrušit man-

Náhrobní stéla ženy, attická práce, kolem r. 380-370 př. n. I. (Národní archeologické muzeum v Athénách)

>

žen

702/

mohly stát v čele státu. Vynikajícími samostatnými panovnicemi byly -.Artemísia, manželka kárská -.Mausólova, illyrská --+ Teuta, egyptská --+Kleopatra VII., palmýrská -.Zénobiá; v událostech -.židovské války za císaře Tita hrála důležitou úlohu též judská princezna --►Bereníké. -► lustinia­ nova manželka Theodórá vládla prakticky od svého sňatku (525) až do své smrti (548) se svým manželem.

ležitější a nejznámeJSl Jsou nap1sy z egyptské Elefantíny, dále tzv. Mésova stéla, nápis z kanálu u potoka Siloe (v Jeruzalémě), dopisy na hliněných střepinách z Lakiše (v již. Judeji), řada onomastických nápisů na úlomcích hliněných nádob z různých míst. Sem patří i ně­ které nově nalezené přímé hist. dokumenty, např. dopisy z pevnosti Masada v Judské poušti z doby druhého povstání proti Římanům v r. 132 n. l. - Němého archeol. materiálu přibývá při systematič­ nosti výkopů neustále velmi mnoho. Cizí lit. prameny pocházejí pře­ devším z Egypta a Mesopotamie ale i z Říma. Jsou to prameny pří­ mé, pokud hovoří o současných dě­ jinách Židů či Israele nebo -► Kanaánu, a to ať již z hlediska egyptského, assyrského nebo novobabylónského (popř. římského). Anebo jsou to prameny nepřímě, pokud poskytují jen různé materiály rázu náboženského: z mytologie, liturgie, rituálů i jiných jevů náb. morfologie. Déjiny. Ve SZ máme zachováno bezpočtu přežitků, jež odkazují až do stavu primitivní společnosti; také mytologie ve snaze o podání systematického obrazu vzniku světa a života na zemi nám živě líčí ně­ kolik příkladů takové společnosti; přesto ji nikde ve SZ přímo doloženu nemáme. 2. jako samostatná etnická skupina se začali vyvíjet ze svazu zprvu neurčitého, postupně se však rozšiřujícího počtu polokočovných kmenů, jež patřily do širšího svazku podobných aramejských kmenů (-Aramejci). Tento svaz se definitivně ustálil na konečném symbolickém počtu dvanácti kmenů, jež tradice přijala a jejichž předky povýšila na zakladatele pozdějšího lidu israelského. Starohebrejské kmeny se usadily nejprve v Kanaánu - zprvu si podržely vědomí rodové sounáležitosti se svými před­ ky v dřívějších sídlech snad v sev. nebo ještě dříve v již. Mesopotamii - některé zabloudily pravděpodob­ ně až do Egypta. Odtud se pak podle tradice vystěhoval již zformovaný kmenový svaz do Sinajské pouště ( --► Sinai) a z ní pak znovu pronikal do Kanaánu. Zde po ně­ kolika neúspěšných pokusech na rozličných místech vytvořili konečně 2. v příhodnou dobu jednotné království. Jeho jednota však dlouho netrvala. Na sklonku 10. stol. př. n. 1. se rozpadlo na království dvě, severní, Israelské, se Samarií, a jižní, Judské (--► Judea), s -. Jeruzalémem jako sídelními městy. Obě tato království postupně podléhala rozpínajícím se mocnos-

Literatura: F. E. Adcock, Women in Roman life and letters. Greece and Rome, 1945; E. Kornemann, Groíle Frauen des Altertums, 1947; U. E. Paoli, Die Frau im alten Hellas, 1955; J. Vogt, Von der Gleichwertigkeit der Geschlechter in der burgerlichen Gesellschaft der Griechen, 1960; J. P. V. D. Balsdon, Roman Women. Their History and Habits, 1962; J. Leipoldt, Die Frau in der antiken Welt und im Urchristentum, 1965 3 ; E. Burek, Die Frau in der griechisch-romischen Antike, 1969.

Zidé (hebrejsky Jehúdím, řec. Hebraioi, Israélítai, Iúdaioi, lat. ludaei), semitská etnická skupina, jejíž historické osudy lze sledovat od konce 2. tis. př. n. l. až do doby dnešní. Prameny pro poznání dějin žid. národa jsou trojího druhu: literární, epigrafické (i papyrologické) a archeologické; podle původu je můžeme dále dělit na vlastní (židovské) a cizí. Domácí literární tradici předsta­ vují především dva nejdůležitější soubory spisů náb. povahy: -► Starý zákon a talmud. SZ jako lit. soubor pořízený pro potřeby náb. praxe je výsledkem dlouhodobého procesu tendenčního třídění, vybírání a přepracovávání z literatury israelské a judské. Tento živý proces byl zakončen aktem, který se nazývá --►kanonizace, známým např. též z --➔ křesťanství. Talmud, jenž prošel obdobnou kanonizací, je pozděj­ ší dvojitý (právnický a historický) výklad Starého zákona. - K domácím lit. pramenům lze přiřadit i díla dvou stv. židovských spisovatelů, kteří psali řecky: -Filóna Alexandrijského a --► Josepha Flavia. V nedávne době byly - zprvu náhodnými nálezy, později soustavnými výkopy - objeveny jednak nejst. rukopisy SZ, jednak zcela nové, dosud neznámé spisy z jeskyní u Mrtvého moře (nejdůležitěj­ ší naleziště je Chirbet Kumrán [--►essejci]). Tím byla obohacena zvláště skupina nekanonických spisů vzniklých rozličným způsobem a porůznu též objevovaných. Jsou to tzv. --+apokryfy a --►pseudepi­ grafa, tj. spisy neprávem připiso­ vané údajným pů\7odcům. Z epigrafických pramenů nejdů-

tem východním. Nejprve podlehlo království Israelské -➔Assýrii (r. 722 př. n. I.) a bylo bezohledně vysídleno; r. 586 př. n. l. bylo království Judské podrobeno novobabylónskou říší (-➔ Babylón). Zničení Judského království přineslo jednak zkázu jediného chrámu (Jahvova) v Jeruzalémě, střediska centralizovaného kultu, a tím symbolu jediné centralizované král. moci, jednak odvedení značného počtu judského obyvatelstva do Babylónie. Tím začíná „babylónské zajetí" Židů. Ostatní obyvateletvo Judeje se zčásti rozprchlo do okolních zemí, hlavně do Egypta, a vytvořilo tak rozsáhlou -➔diasporu, zčásti zůstalo ve zpustošené vlasti. Babylónské zajetí Židů, potomků bývalých obyvatel Judského království, bylo ukončeno perským králem -.Kýrem, vítězem nad novobabylónskou říší (r. 539 př. n. I.). Kýros dovolil Židům, pokud si tak přáli, navrátit se zpět do Jeruzaléma a vybudovat si tam novou obec, nikoliv však samostatné království. Další značná část žid. vystěhovalců opustila Babylónii za krále Artaxerxa I. r. 444. V době helénistické byla Judea střídavě ovládána -➔Ptole­ maiovci a -➔ Seleukovci. Pod nadvládou Seleukovců došlo v letech 167 -130 př. n. l. k povstání -➔Makka­ bejských, které vedlo - za podpory Římanů - k obnově samostatného judského království. R. 64 př. n. l. připojil -➔ Pompeius (1) Judeu k nově utvořené provincii -► Sýrii. Z judských králů té doby, dosazovaných čas od času Římem, vynikl -➔ Héródés Veliký (37-4 př. n. 1.). Po jeho smrti se království rozpadlo a Judea byla spravována řím. prokurátory se sídlem v přímořské -➔ Caesareji. Přechodně byla obnovena formální samostatnost za vlády -➔Héróda Agrippy I. (41-44), později však byla Judea znovu podřízena řím. prokurátoru. Odpor Židů proti řím. nadvládě vedl k velkým povstáním, jejichž hybnou silou byly eschatologické představy (-➔eschatologie) o pří­ chodu Mesiáše (--+mesianismus; -➔ sekty [l] židovské). Zvlášť nebezpečná pro Řím byla tzv. -➔ židovská válka v letech 66-70 n. I., která však skončila porážkou Židů a vyvrácením jeruzalémského chrámu. Nově nepokoje nastaly v Judeji za císaře -..Traiana (vládl 98-117). Poslední velké žid. povstání, vedeně v letech 132-135 -➔ Bar Kochbou, bylo Římany krutě potlačeno. Tenkrát došlo k hromadnému rozptýlení Židů po celém tehdejším světě, čímž byla znovu posílena žid. diaspora. K drobnějším ne-

703/ pokojům v Judeji došlo ještě za císaře -➔Antonina Pia (vládl 138 až 161) a -➔ Septimia Severa (vládl

193-211).

Starověká etnogeneze Židů byla prostoupena od saměho počátku řadou vnitřních bojů. Vnitřní rozpory byly dány již samotnou ekon. skladbou starohebrejskě společ­ nosti. Starohebrejské polokočovné kmeny žily především ze stád drobného dobytka, příležitostného polního hospodářství a i z občas­ ných loupeží. Po trvalém usazení kmenů v Kanaánu přešli tito polokočovníci na severu země v úrodné přímořské nížině k zemědělství, jinde k zahradnictví a sadařství, jež hlavně na jihu doplňovalo tradiční dobytkářství. Ve městech k tomu přibyla ještě řemesla, zejm. hrnčíř­ ství, jirchářství, tkalcovství, kovář­ ství a kovotepectví. Kulturně bylo území osídleně Židy neustále vystaveno pronikání cizích vlivů, které procházely všemi směry - od severu na jih, od východu na západ a opačně. Jak dosvědčují všechny naše prameny jak domácího, tak cizího původu, archeol., epigrafické i lit., prošly Kanaánem nebo -➔Palestinou kulturní vlivy egyptské, mykénské, foinicko-ugaritské, chetitské, churritské, sumerské, akkadské (babylónsko-assyrské), perské, později též řecké a římské. Proto není divu, že právě zde mohla vzniknout první stv. kulturní syntéza. Náboženství mělo u Židú, zvláště v dobách po ztrátě původní státní samostatnosti, úlohu jednotícího prvku národního společenství; netvořilo však jednotnou soustavu dogmat, nýbrž uplatňovaly se v něm jednak přežitky starších, překonaných vývojových etap, jednak vlivy, jež do něho pronikaly zvenčí, z širší oblasti, ve které 2. žili. Tak se v něm - hlavně zpočát­ ku - udržovaly přežitky starších, thériomorfních představ (------>-thériomorfismus), proti kterým bojovně vystupoval legendární žid. zákonodárce Mojžíš (kult zlatého telete, měděných hadů aj.). Po usazení v Kanaánu se uplatnily rozdíly v životních podmínkách jednotlivých kmenů: severní, israelské kmeny, jež přešly v úrodných oblastech k zemědělství, podléhaly snáze vlivu syrskofoinických baalovských ( -+Bél) kultů, přizpůsobených roč­ nímu střídání rolnických prací, než pastevecké kmeny jižní, judské oblasti. Tento ideologický rozdíl byl také jednou z příčin rozpadu centralizované žid. říše Davidovy. Horlivými odpůrci „pohanských" prvkú v žid. kultu byli „proroci",

kteří vůle

vystupovali v úloze hlasatelů boží, inspirovaných božským duchem. Jejich snahou bylo též zmenšit význam ceremoniálního kultu a zvýraznit etické požadavky, jež by vedly aspoň k částe-čnému odstranění soc. křivd v žid. společnosti. ,,Babylónské zajetí" bylo pak vykládáno jako trest za hříchy (neposlušnost vůli boží) žid. národa; jedině pokáním (hlubokou lítostí) bylo možné hněv boží usmířit, a tím znovu navázat narušený svazek mezi žid. pospolitostí a jediným Bohem, stvořitelem, a tudíž i pánem veškerenstva. Takto byl vykládán poměr žid. Boha zvaného Jahveh · (toto jméno však bylo přísně zakázáno vyslovovat!) ke světu. Tento žid. monotheismus byl ve skutečnosti jen relativní, poněvadž vedle této čistě duchovně chápané bytosti existovalo podle judaismu ještě množství jiných duchů, démonů,

žol mus) s jeho dualismem Dobrého a Zlého; vznikly tak rozmanité sekty (heterodoxie). Některé z nich patrně pak přispěly ke vzniku -➔gnosticismu. V době mezi dvěma

žid. válkami židovské synedrion (sanhedrin), jež sídlilo v palestinské J amnei, provedlo kanonizaci knih SZ, aby uchránilo čistotu ortodoxního uče­ ní. Ústní tradici, především výklad sporných míst textu SZ, pak asi v S. stol. n. I. uchovali písemně žid. učenci v talmudu. Talmud neobsahoval pevné zákony, nýbrž zachycoval diskusi o nich ze spisů a tradice rabínů: tím byl dán podklad pro vždy nový výklad náb. principů.

Žid. náboženství, i když se v něm uchovala řada rysů primitivního chápání světa, rysů magických, lze označit jako nejst. pokus o universalistickou syntézu všelidské ideologie. V tom směru na ně navapopř. andělů. Nehmotný bůh, jejž tedy nebylo zovalo křesaťnství. možno zpodobovat v žádné podobě, Literatura: J. Pedersen, Israel, its Life byl dokonalost sama a jako taková and Culture, I-IV, 1926-40; M. Bič, od praveku ke křesťanství, I, sloužil svým věřícím za vzor dobro- Palestina Zemc a lid, 1948; II. Kult a náboženství, ty a lásky k bližnímu. Jeho přikázá­ 1949; III, Reč a písemnictví, 1950; J. ními, jež byla Židům zvěstována ve Bright, A History of Israel, 1959; O. EissKleine Schriften, 1-111, 1962n; SZ, zvláště pak pěti knihami Moj- feldt, M. Noth, Geschichte lsraels, 1963 ·; H. žišovými (tzv. Pentateuchem; od- Ringgren, lsraelitische Religion, 1963. tud označení judaismu jako „náboženství knihy"), byla podrobně židovská válka (66-70 n. 1.) byla stanovena přesná pravidla - mo- důsledkem hospodářského (velké rální i rituální (např. dodržování naturální dávky) a náboženského sabbathu), jimiž se 2. měli ve svém útlaku v -➔ Judeji. Bezprostředním jednání řídit (náboženství obser- podnětem byl násilný postup řím. vance [poslušnosti]). Tato pra- prokurátora Gessia Flora proti vidla střežili a vykládali rabíni a zá- -➔ Židům v -➔ Jeruzalémě. Vedekoníci, kdežto pro rituální předpi­ ním vojenských operací na řím. sy byli kompetentní kněží a jejich straně byl r. 67 pověřen T. Flavius pomocníci, levíté. Soustředění kultu -+Vespasianus, po smrti -►Nero­ Jahvova do jediného centra, Jeru- nově (t 68) provolaný od vých. zaléma, mělo však za následek, že legií za císaře. Dokončení války většího významu nabyla shromaž- svěřil svému synu -►Titovi. Jerudiště (synagógy), která mohla exis- zalém, obležený Titem, r. 70 padl tovat nejen ve venkovských osadách přes statečnou obranu radikálních judských, nýbrž i v cizině, kde 2. vůdců (Jan z Gischal, Eleazar, Šižili v diaspoře. Překlad bible do mon, syn Giorův) do rukou Říma­ řečtiny (-➔ Septuaginta), pořízený, nů; chrám byl zničen požárem. když znalost hebrejštiny v diaspoře R. 71 slavili Titus a Vespasianus vymizela, umožnil seznámit se společný triumf. Vítězství nad s žid. naukou i lidem jinak židov- Zidy bylo zvěčněno stavbou Titova ství vzdáleným; 2. toho využívali oblouku v Římě a pamětní ražbou k misii, poukazujíce na nehmotnost mincí. - Židovskou válku popsal svého boha, na vysokou mravní historik -➔ Josephus Flavius, ně­ úroveň, ke které jsou věřící Jahvovi kdejší velitel povstalcú v Galileji. vedeni, a získávali tak nové pří­ vržence ( -➔prosélyty). Své boho- život viz den služby konané bez oběti, zejm. krvavých, nazývali logiké látreiá žold viz vojsko (řec. = duchovní bohoslužba). Na druhé straně byli zvláště diasporní 2. vystaveni vlivu názorů a představ běžných v okolí, v němž žili. Tak pronikly do žid. náboženství mj. myšlenky příznačné pro náboženství perské (-➔ zoroastris-

Senténce a.'~erni.íny_

neni

V hranatých závorkách se uvádí z praktických :důvodů výslovnost. Pokud udán autor:, .u 1114::, hož je sentence doložena, nepodafilo se její pimqd zjistit. Sentence zachovane v řeckém 'Bnlnfjs.:au~ označeny {řec.), ostatní - bez označeni~ jsou latinské. Výklad lat. termínů, .pokud · nebyly . ,do tohoto oddílu zařazeny, najde čtenář ve Vášově' Trávničkové Slovníku jazyka českého a ve Slmmiků ~ spisovného jazyka českého, vydaného.~klad~telstvim A_cademia. · · ·

ah. love .principium{[Jov~. -príncipi~L:;.;; od ::· J ~azovirio zkra*ou .• .n. Jova počá~k:.··· U :· :V~~\(~~ca: ·. nebo;:_~• _;é. '{naší-érý). pastyřskéJ3;Y. _60).podlei~-~~-pfi- ~fv~( J. ·~:/d·•··, ·--· d, . d . .. · 1 b . ,.[ d d 1:.-'·. Múz: ,,počněte·; Joyeáí-c~;, ,,téf ' 'ť .piep.~_č~ém ~; .~ . ~ ~-a~ ten °"n. •·. .· ve~ µ~ i au yen umJ;- :-,-:.1 t ž J it ·b r •m~ -· b h ·. k ,vyslechnutí sluoa,. zpravidla káravého. -;- St. smys ~, pro o e . up er y n~ .. ., ...sllD; ~ · o em ~ - naš~ na sl()'l)íčko". · , , . · ·· ,,začnete hlavní osobou, .hlavním bodem, hkrom · " · · , - · . .~: '· · ad bestias [béstyAs] -k šelmqm, tj. k 2:áp~ 1- • ~vid_''. · , •• _ • • - v : -- • s ·šelmami, b)di v :8.ímě ~dsuzováni ;přísluittleí ). ~ ...• ~al> ovo [óvó) . od .ve1c_e (z něhoz se n3:rodda .- ižv, h . é _,_v• .·~ •- · "'ci"'"tró'ké· -~v . . ·.•., e e a, pn na --,+ ,s •Vá'L·).· u..y m.aze. podl·e _. n _SlC • .vrstevzaspr(?.St , . ._,. ~cmy.,.· . . ,~.i . Hlu Horatia (De arte poětica [O umění-básnickém] ·. ad: captandam benevolentia_m •i[kapt:~f-r.9 -:~·j v. 147) začí~ bás~ík _vypráv~t,o trójské válce::{sr. \ berie!~len~i~~l•_ziskant: '[třtz_~,.'.~! ·~ ./:· naše od Adama), nechce-:'. h ·čtenáre uvést hned .. o poemám recníkú, ·kt~fí _ se_ .cntěJ1 vemluvit dd : _. . _.~i:j doprostřed události·- in medias res [medyás ·rés]. · přízně posluch~čii, ilebo7v~bec o někom,- -k~ -~(v. 148). · chce pus(?bit na samolibost oslovených, a tím si; · ab ovo usque a...Ni.komach(?vaJkil■ : :9, kap .. 4, 1166a). Lat~·: · . · · .. • . v : · · • . _ . '. zněnL·useneky < .(De moribus [O mravech] ad nause,am [lat.-nausea = morská nem? c] - :_· ._..20)~- _· . · ._,._ , . ·._ _ .· ,.. ___ k zvraceni, k zhnuseni. · · ~ · , . ·_ ·,: _, ·· altum (doctumque) silentium [doktumqu"~· ]_ ..:.hl adr,..,., unguem ko_- . _s1.1enc1u1I1 .,·. ')- mzv ,o. [ungvem]· .. v. - azzpo_ .ne_het,_a_z ., .x ...__po, Zn· _ u"bok"_·c e a··._uc.ene ten t·• paroclis _· nec,.,y prstu; prenesene. nav as tJ. ptesnt:, zup a, ·t· ky. ·.,. á "á t·. " '63 · 10 k .v ·1· · d k z u , "kl · · ku t:v · h "" 1c upraven c s verse z. . n. erg1100 .o:za e. . s10~1 v~m, o ze zvy s ."so~ ~ru, vy Aeneidy. · · · · kter1 po ukoncem díla nehtem zkouseh Jeho .. . . . . bezva~né provedení. . : . · ·_ : amantes améntes [amant~s ~menfésl-::-,mi/enci" -~ ". ·: d DI hin" .[' · D lf' '] t -~:: . :·_ -·šilenchupravenf8_2. verš • prologukPlautově · •aD_ usum __ ebup d .1,h_hiu~u~(de mhY.,bezl.fi~ u. - koniediíMercator[Kupec]~ - --.. ___:· . - pro potre „ aar na ; . aup m y ranc. . · . . . ., korunní princ, náslec:lník trtinu). Původně: vy:.. ;: amici, ~iem·p~r~idi [amící dye~·ť=~j;~jJ..:.__< dání- klasiků upravená pro franc, následníka - přátelé, ztratil jsem den': podle Sueto_~iá (~túif -, 1 trůnu vypu_štěním mravně , á . politicky závad- - ~ap. 8, § 1) říkával císař Titús, když zá celý"~nných rrist, pak vůbec označení · knih s nějak .. nikomu _nepomohl. Týž yýrok se pfičíta. také · · upraveným obsahem. Viz spisek Josefa· Gápka - Alexandrovi Yelikěmu ·. (V'ita M.arciana, 21 ' ,,Pro delfína" (1923). [vyd. Diiring]; Gnomologium Vaticanum, 102 · [vyd. Stembach]). - Užívá se dnes o času neadvoc:atu~ . odia~-~•~, [advoká~_s " ~yabolí] :-· . užitečně .stráveném. .-, -.:, _- advokat ďabluv: pr1 c1rk. kanomzacmm procesu ._ , _ • .. ~-. . . ._ ..- . .. __ .- . . ._-~ :/·' . .:.:jt;.) .,~::, , ·. osoba, jejíž povinností je uvé_s t všec_hny olfolnos.;_. ::: amic~~J~~nisi ~1er· -.bo~9s!:c~sser!fo.~:_,p ot~si,, · . ti, které svědčí proti syatost~·kanonizóv~nébp; ,: : [áriúcicia,nyzi,-~~os, ;n~r.i) ·~ J#dt~~~- ,íiůž_diyt ,. obecně člověk,· který užívá argumentů .{s,,)uerf- ·,. . ' ;e~~ě:. mem . 4.o~~mi" lidmf;řlCice~o -~L~elius .de . mi sám nesouhJasí) jen proto, ·a by nás přinutil ·, __ amicitfa [O přátelství]:kap. 18, .§ 65~ poněkud k další argumentaci. ; . _upraveno). . . . v

.

.,

-