130 40 46MB
Czech Pages 353 [354] Year 1985
Mirko Vosáik
1: ...
•
■
TAB0R1JICKA ENCYKLOPEDIE
Mirko 7o šatka TÁBORUICKÁ ENCYKLOPEDIE
*
4
s 5 .* «, -"W
toK JfL
.; I
*■
/ Je-li čas a peníze, je vždycky možno zřídit autostrádu. Nikdo však není s to vybudovat národní dědictví, jakmile je jednou zničeno. Výnos japonského soudu, jímž odmítl výstavbu a zastavil stavbu autostrády z toho důvodu, že by se muselo porazit několik cedrů, z nichž každý měl věk přes půl tisíciletí .
62/
FAGULE — táborová pochodeň. K jejímu zhotovení potřebujeme březovou nebo bu kovou větev dlouhou asi 5 0 — 8 0 cm a sil3 — 4 cm. Na jednom konci ji rozštěpí nou me. Připravíme si hrst dlouhé slámy, su chou metlici. V plechovce rozpustíme smůlu. Do rozštěpu vsuneme naplocho je den konec otýpky slámy, aby ho vyplnila po celé délce a vytvořil se z ní jakýsi cop. Ten pomalu obtáčíme kolem dřeva a natíráme rozpuštěnou smolou. Když jsme namotali jednu otýpku slámy, přilepíme druhou a pokračujeme, přidáváme ještě proužky březové kůry, a to tak dlouho, až je na konci fagule silný válec. Překryjeme ho tenkou vrstvou březové kůry a dáme zaschnout Aby nám při hoření stékající smůla nepo pálila ruku, přichytíme asi 1 5 cm od spod ního konce, za který budeme faguli držet, kornout z březové kůry širokým koncem nahoru, takže se vytvoří nálevka. FARMÁftSKA SMYČKA jednoduchý uzel používaný k uvazování koní ke kruhu. Když se dobře utáhne, těžko se rozvazuje, proto se váže ještě zámek.
F
< nou vodou. Pro malý tábor můžeme použít jen jeden sud. U jeho dna položíme na dřevěné nožky asi 20 cm vysoké hustou síť nebo děrované prkno, na ně umístíme vrst vu dřevěného uhlí, jemný písek, hrubý písek, dřevěné uhlí, jemný písek, hrubý písek, oblázky. Těmito vrstvami necháváme vodu přetékat. V části pod deskou s otvory umístíme pípu, kterou podle potřeby přefil trovanou vodu vypouštíme. Můžeme použít i sud, jehož stěny jsou provrtány otvory. Na
FILTRACE VODY - k čistění použité vody před vypuštěním zpět do přírody nebo k získaní užitkové vody potřebujeme dva sudy, které jsou asi 10 cm ode dna spojeny navzájem trubkou. Jeden sud postavíme Pod přítok vody a dno naplníme vrstvou dřevěného uhlí, oharky z táboráku asi v síle 10 cm. Pak následuje vrstva jemného pís ku, silná 5 cm, potom vrstva hrubého písku (20 cm) a navrch položíme oblázky, na které dopadá pramen vody nebo nad kterými víří voda přitékající ze zdroje. Ve druhém sudu navrstvíme stejné vrstvy fil tračních prostředků tak, aby všechny vrstvy celkově sahaly asi 40 cm nad trubici, kudy Přitéká voda z prvního sudu do druhého. Prostor sudu nad oblázky slouží jako jímka přefiltrované vody. Oba sudy opatříme dře věnými víky nebo alespoň sud s přefiltrova-
/ 63
sud navlékneme pytel z husté nové pytlovi ny. Sud umístíme do jámy, kterou vykope me nedaleko vodního zdroje tak, aby se jáma sama naplňovala skoro až po okraj vodou prosáklou vrstvami půdy tvořícími břeh. Získáme tak čirou užitkovou vodu. Další možnost je filtrovat vodu přímo v menším potoce, lesním potůčku, část vodního toku svedeme krajinkami, prkny do filtračního koryta. Vodě dáme do cesty vrst vu štěrku zachycenou o drátěnou síť. Za ni dáme hrubý písek, jemný písek a pak část koryta vyplníme dřevěným uhlím. Pro čištěnou vodu svádíme do dřevěné jím ky, odkud ji vybíráme. Jindy vedle vodního toku asi 1 — 2 m od břehu vykopeme já mu, stěny zpevníme vypletením z proutí nebo kamením. Pak směrem k vodnímu toku vykopeme příkop, jehož počátek je u stěny naší jámy a jenž se pomalu zvedá, aby svým koncem zabíhal do vodního to ku asi 15 cm pod jeho hladinou. Tento přítokový kanál vyplníme těsně u vodního zdroje kamením, pak štěrkem, hrubým pískem, jemným pískem a dřevěným uhlím. Voda prosakuje jednotlivými vrst vami, čistí se a zachycuje se v naší já mě. Na dno jámy je vhodné dát prkna nebo ji vydláždit kameny, valounky, aby se voda při vybírání nekalila. V mělkých vod ních tocích, které používáme jako přítok do
filtru, klademe v době dešťů ochranný filtr proti kalu. Asi na vzdálenost 3 m od začát ku filtrovací části pokládáme hustě vedle sebe a střechovitě na sebe smrkové haluz ky. Vytvoří se tak koberec jehličí, který výborně zadrží hliněný kal a smetí, čím hustší je koberec jehličí, tím je účinnější. FINSKÝ OHEŇ - ve vzdálenosti 7 0 cm postavíme proti sobě dva otevřené přístřešky nebo stany. Umístíme je tak, aby jedna střecha stanu byla proti větru a vy tvářela větrolam. Prostor mezi oběma stany překryjeme plachtou, která však musí být lehce snímatelná, případně posuvná. Stře chou totiž regulujeme vnikání větru do pro storu mezi stany i odchod kouře z ohně. Potřebujeme silný kmen o délce asi 1 — 1,5 m. Podélně ho rozpůlíme. Jednu půlku kmene položíme na zem a podložíme ka meny, aby se nepřeklápěla. Na oba její kon ce položíme špalíky ze syrového, nejlépe dobře namočeného dřeva. Potom na celou plochu ležící půlky kmene narovnáme vrst vu chrastí a suchých větví s březovou kúrou. Dbáme, aby hustota i výška vrstvy byly všude stejné. Pak položíme druhou půlku kmene, kterou opřeme na špalíky na konci. Spodní vrstva chrastí má být o něco nižší než špalíky, to je asi 1 5 cm. Potom zapálíme vrstvu chrastí mezi kmeny na
několika místech, aby se celá rozhořela. Po shoření chrastí začnou hořet obě půlky kmene jen žhnoucím pruhem, který dává teplo. Regulací střešní plachty upravíme odchod kouře, přístup vzduchu k ohni a tím i jeho intenzitu. Oheň je klidný, bez velkých plamenů. Při správné volbě dřeva hoří tato zálesácká kamna 24 hodin. Hodí se zejmé na pro zimní táboření. FIRN — sníh, který se střídavým vlivem tepla a zimy a tlakem nového sněhu v nadloží změnil v zrnitou hmotu. Dalším půso bením se přetváří v ledovcový led. FISCHMANNÚV UZEL — používá se k na vázání dvou vlasců (viz heslo Rybářský uzel). FÓLIE PVC — používá se v obalové techni ce. Hodí se pro balení tábornické výstroje, můžeme z ní zhotovit sáčky potřebné veli kosti. Natažená fólie přes dva metry dřeva vytvoří dobrý přístřešek. Velký pytel PVC se dá použít jako ochranný obal pro spací py tel při spaní pod širákem. Má však velkou vadu — zadržuje veškerou vydýchanou vlh kost a velmi citelně smáčí horní vrstvu spa cího pytle. Spíme-li v přístřešku z PVC, který nemá patřičné větrání, ráno na nás »prší« ze stěn, na kterých se srazila vodní pára. Fólie PVC se dobře hodí pro podlážky do stanu i jako podložka pro spaní pod širákem. V nouzovém krytu můžeme nohy od kolen dolů chránit pytlem z fólie PVC, který dobře splní svůj ochranný účel. FORMANSKÝ UZEL - zvaný také maďar ský se používá k vázání lan na železný kruh, držadlo. Uzel je opatřen zámkem, takže ho je možno rychle rozvázat. Dá se jím také zkrátit příliš dlouhé lano. FRONTÁLNÍ PORUCHA — vzniká na roz hraní proudění teplého a studeného vzdu chu. Přední část fronty je teplá, zadní pak studená. Obě fronty se stýkají ve středu tlakové níže. Teplý proud vystupuje na vý chodní a severní straně níže a je-li nucen vystupovat na západní, vydává pak vlhkost v podobě deště. Přední, teplá fronta je na meteorologických mapách značena čarou s obloučky, studená čarou se zuby. Táhne-li porucha tak, že její střed je severně od nás, potom vysoké řasy-cirrusy (Ci) předcházejí cyklónu jako předzvěst špatného počasí. Vysoké slohokupy (stratocumulus) a vyso ké kupy (altocumulus) se zhušťují, seskupuV přírodních rezervacích by se houby ne měly vůbec sbírat výjimečně jen pro spe ciální vědecké studium, neboť rezervace je určena k tomu, aby se tam nerušeně bez zásahu člověka mohly vyvíjet všechny živé organismy, tedy i houby. Antonín Příhoda
/ 65
• C?)
JUzuiAí
j- ÓOCC z*u/ 5oeo L á«?oo 2>ooo Zooo - 4oOO
jí a vytvářejí hustá, šedá oblaka, která pře cházejí v dešťový nimbus. Po dešti se obla ka trhají, vítr vanoucí na JV se stáčí na JZ, ale teplota zůstává nezměněna. Dostavuje se proměnlivé počasí s občasnými lijáky, po kterých následují krátké úseky suchého
66/
počasí. Vítr se stáčí na SZ a nabývá na síle, teplota klesá. Fronta přechází svým stře dem na J. Deště trvalejšího rázu se dosta vují jen tehdy, když je naše stanoviště blíz ko středu frontální poruchy. Teplota zů stává nízká, vane východní vítr.
gaussova-krúgerova
úhlojevná
ZOBRAZOVACÍ METODA — zemský po vrch je zobrazen na elipsoidu a ten je roz dělen na pásy po 6 stupních. Elipsoid je těleso, které vzniká otáčením osy podle vedlejší poloosy. Ke střednímu poledníku každého pásu byl přiřazen vodorovně po ložený válec a hodnoty obsažené v pří slušném pásu elipsoidu byly matematicky přeneseny do jeho plochy. Každý pás byl rozdělen podle rovnoběžek po 4 stupních. Jedno pole zabírá plochu 6° x 4° a toto území je pak zobrazeno na mapě 1 : 1 000 000. Rámec této mapy je licho běžník. Jednotlivé pásy po 6 ° byly číslo vány od poledníku 1 80° a jednotlivé vrstvy po 4°. Tyto vrstvy jsou označovány abeced ně. ČSSR má vrstvy M, L a pásy 32, 33, 34. Jeden list mapy 1 : 1 000 000 obsahuje 144 listů mapy 1 : 1 0 0 000. Velikost ra men listu je 20'x30'. Jeden list mapy 1 : 1 0 0 000 obsahuje 20 listů mapy 1 : 50 000. Velikost listu je 1O'x15'. Pořa dí listů 1 : 5 0 000 je označeno písmeny A— D. Označení M-33-1 12-B označuje list 1 : 50 000 s umístěním v listě 1 : 100 000 a dále v listě 1 : 1 000 000. Listy 1 : 50 000 jsou dále děleny na listy 1 : 2 5 000, označované malými písmeny a — d. (Viz obr. vpravo.) GENERÁLNÍ MAPA — 1 : 200 000 zo brazuje území jednoho stupně délky a jed noho stupně šířky, tj. 8200 km 2 . Její plocha se dá vyplnit 8 speciálními mapami. Na této mapě se nepoužívá vrstevnic, ale šrafování. Mapa bývá čtyřbarevná. Výškové údaje a polohopis jsou tištěny černě, šrafy hnědě, lesní plochy zeleně, vodní toky a plochy modře. Na horním okraji listu je označení hodnoty zeměpisné délky (střed ního poledníku) vztažené k poledníku ferrskému (staré měření) a zeměpisné šířky (střední rovnoběžky). K údajům je připojen název největšího města zobrazeného na mapě. Rámec je rozdělen po minutách ze měpisné délky a šířky. V mapě jsou zakres leny rámce listů speciálních map a při vý chodním a západním okraji jsou vytištěna jejich čísla. Vně rámce mapy jsou na všech stranách udány mapy a hodnoty středních poledníků a rovnoběžek sousedních listů. U dolního okraje je číselné a grafické měřít ko. (Viz obr. vpravo.) GEOGRAFICKÁ SÍŤ — vytvoříme-li svazek rovin procházejících zemskou osou, pak průsečíky těchto rovin se zemským povr chem tvoří poledníky. Roviny kolmé k této ose tvoří rovnoběžky, z nichž nejdelší je rovník. Všechny body ležící na téže rovno běžce nebo poledníku mají stejnou ze měpisnou šířku nebo délku. Zeměpisná dél ka je počítána od základního, nultého po ledníku, který prochází hvězdárnou v lon dýnském předměstí Greenwich (u starších map je počítáno podle ferrského poledníku.
G
Ferro je ostrov v Kanárském souostroví). Od tohoto poledníku počítáme po úhlových hodnotách na obě strany od 0°— 180°. Ze měpisná délka směřující od nultého poled níku na východ až po 1 80° se označuje jako
M - 3 3 - 441- b
33
M - 3>5
M - 5é»
východní délka — v. d. Opačným směrem západní délka — z. d. Zeměpisná šířka se rovněž měří v úhlových hodnotách od 0° až po 90°, a to od rovníku, který je 0°, v obou směrech na sever a jih. Zeměpisná šířka se také označuje řeckým písmenem fí vaření« bylo pohromadě. Jindy do ní vkládáme vajíčka zabalená do papíru či ji nou křehkou věc. Při používání víčka jako pánvičky nám dobře poslouží držák, který si zhotovíme ze silného drátu tak, že ho sto číme v protáhlé U. Délka drátu je určena délkou držáku s připočtením asi 5 cm na víc. Volné konce jsou zahnuty v pravém úhlu dolů. Mají délku výšky okraje víčka. Jejich plošky obrácené k víčku obrousíme. Po ramenech držáku se pohybuje svěrák se záchytkou. Je z kusu plechu dvakrát ohnutého do pravého úhlu. Na horním ohnutí má kraje zatočené nahoru. O ně se opírají ramena U. Přes ně se pokládá čtver cový kus plechu o velikosti horního ohnutí svěráku. Obě plochy jsou provrtány. Otvory prochází vrutový šroub s křídlovou matkou. Spodní ohnutí se nasune pod víčko, šrou bem se utáhne svěrák k okraji víčka a tím se vytvoří pevné držadlo. (Viz obr. na str. 98 vlevo nahoře.)
rz Z Z
JINOVATKA — vzniká z vodních par za bezvětří na chladných předmětech, jako jsou větve stromů, stébla trav, telefonní dráty, a obaluje je ze všech stran. Někdy se tvoří přímo ve vzduchu a padá k zemi jako jemné krystalky. Ve skalních dutinách se tvoří jinovatka krystalizací vodních par uvolněných ze sněhu nebo z louží. JÍZDA NA LODI — vyžaduje postřeh, roz vahu a technickou znalost ovládání lodě. Pro plavbu na lodi platí pravidlo, že v bez pečí jsme teprve tehdy, když jsme vystoupi li na břeh. Na vodní túru se vydáváme, když známe všechny způsoby ovládání lodě za jakéhokoliv stavu vody. Během jízdy jsme soustředěni na vodu a její okolí. Pamatuje me si, že po přejetí vln nebezpečí ještě neskončilo. Sjíždíme jen takové vody, na které stačíme svou znalostí techniky pád lování a ovládání lodi. Není hanbou poradit se před jízdou se zkušenými, kteří úsek, jejž chceme jet, už projeli. Předem si obhlédne me obtížná místa (peřej, jez, propust), aby-
/ 97
chom získali obraz situace. Současně pozo rujeme terén kolem naší vodní dráhy kvůli orientačním bodům pro nutné změny směru plavby atd. Jejich pomocí odhaduje me blízkost nebezpečných míst. Pamatuje me si, že čím větší je rozdíl mezi rychlostí lodi a spodním proudem, tím lépe se loď ovládá. Při jízdě sledujeme proudnici (viz heslo Proudnice), kterou opouštíme, když se řeka zatáčí. Proudnice vede totiž často velmi těsně u břehu, který bývá podemletý nebo osázený křovím, nebo jsou ve vodě spadané kameny. Loď držíme špičkou šik mo ven na vodu a dbáme o dostatek pros toru kolem lodi. Při stáčení lodí využijeme tlaku vodního proudu. Někdy nás proud za nese do části koryta s jinou rychlostí vody nebo s protiproudem. Kdybychom nebyli připraveni, hrozilo by nám třeba i převráce ní. Proto si pamatujme: když vjíždíme na vodu s jiným směrem pfroudění a s jinou rychlostí, nastavíme vydatným náklonem břicho lodi proti proudící vodě. Vykloníme
98/
se na pádlo a opřeme se o ně směrem dovnitř zatáčky. Stabilitu lodě zvyšujeme také změnou těžiště. Buď stačí sesednout ze sedaček a kleknout si na dno, nebo pře místit zavazadla do středu lodě nebo nazad. V peřejích přejímá funkci kormidelníka há ček a kormidelník se řídí hlášením a sleduje jeho pádl'"'*ní, aby mu patřičně vypomohl v řízení lc zepředu«. Rovněž při traverzování náhlé souvislé překážky začnou oba současně zabírat zpět, aby snížili rychlost lodě. Zadák přitom loď přitahuje nebo stáči zpětným obloukem do středu řeky. Proud řeky narážející šikmo na bok lodi a síla pádlování nazad posouvají loď napříč ře čištěm beze ztráty výšky vzhledem k prou du. Traverzujeme k průjezdnému místu v překážce, kde loď uvedeme do směru jízdy a projedeme. Přistáváme-li a startuje me v proudící vodě, obracíme loď vždy špičkou proti proudu. Při přistávání tak sni žujeme rychlost a jsme proudem potlačo váni ke břehu. Při startu proti proudu stačí zase malý záběr, aby nás proud sám stočil dolů ve směru proudnice. JÍZDA NA LODI V NOCI - je nebezpečná, plavidlům větších rozměrů zakázána. Plavi dla plující za soumraku mají mít světla pře depsaná plavebním řádem, rovněž kotvící plavidla mají být osvětlena. JOHNSONÚV UZEL - hodí se pro rybáře nebo lukostřelce. Zdrhnutím natočených smyček ho stáhneme a velikost konečného oka určíme ještě před zdrhnutím uzle podle potřeby.
kácení stromů — přihlížíme především k místu, kde strom roste, směru a síle větru a sile kmenu stromu. Kolmo na kmen naříz neme zářez sahající asi do polovičky síly kmenu ve výši 10— 1 5 cm od země. Potom odsekáváme sekerou dřevo nad zářezem. Jeden sek vedeme v úhlu 80°, druhý šikmo odspoda. Sekáme tak, aby kmen byl vyse káván v oblouku dovnitř, nikoliv ven ke krajům. Když jsme dosáhli asi polovičky jeho síly, přejdeme na druhou stranu a asi o 5 cm výše, než byl spodní zářez, uděláme další. Musíme dávat dobrý pozor a postavit se mimo osu pádu kmenu. Pozorujeme, na kterou stranu se začíná vršek stromu na klánět. Když po osekání nového zářezu kmen ještě stojí, opřeme se o něj nebo několika ranami tupou stranou sekery, asi ve výši naší hlavy, kmen vychýlíme z kolmé osy. Jiný způsob: po vysekání prvního záře zu nasekneme druhý jen částečně a vra zíme do něho klín. Pravidelnými úhozy pak strom páčíme. U malých stromů do průměru 1 0 cm vedeme pouze jeden řez na opačné straně požadovaného směru pádu stromu. Přitom jeden z kácejících tlačí strom do potřebného směru rukama. Tlače ním přibližně ve výši ramen se kmen na klání a rozevírá se i zářez, který pak nesvírá pilu. Po skácení stromu zamažeme pařez hlínou a zamaskujeme jehličím. Kácení stromů musí být vždy povoleno buď lesním závodem (polesím), nebo MNV. KÁČA — zařízení ke zlepšení stability lodě, zhotovené z dubové fošny. Má hruškovitý tvar a zaoblené hrany. Klade postranní od por a tím vyvažuje stabilitu lodě. Některé druhy jsou nastavitelné za pomoci kolíků, které se zastrkují do otvorů v horním okraji káči, nebo se káča povytahuje lankem. (Viz obr. na str. 100 uprostřed nahoře.) KACHNY — vodní ptáci, kteří jsou při plo vání dost hluboko ponořeni. Jsou výborní letci. Ocas nesou poměrně vysoko nad hla dinou. Při vzletu »neběhají« po vodě, ale zvednou se přímo do vzduchu. Při hledání potravy ponořují jen přední část těla, »panáčkujfa. Na zemi se pohybují dost neobrat ně. Popis těla kachny: 1. hlava, 2. zobák, 3. světla, 4. límec (ne u všech), 5. kačírek (ne u všech), 6. plováky, 7. prsty s plovací blánou, 8. zrcátko (ne u všech). Zobák má po stranách vruby. U nás můžeme vidět: a) kachnu divokou, b) čírku obecnou, c) čírku modrou, d) lžičáka pestrého, e) poláka vel kého, g) poláka chocholačku, h) morčáka velkého (zřídka) a ch) morčáka středního. Zákonem je chráněna i) zrzohlávka rudozubá. Vzácně se u nás vyskytuje j) lžičák pest rý. k) kaholka a I) hohol severní. (Viz obr. na str. 101 nahoře.) KAJAK — původně eskymácká loď, dnes sportovní loď. Angličané začali tohoto typu lodě užívat ke sportovním účelům. Zvlášt-
K 2
ním typem jsou skládací kajaky. První Faltboot se u nás objevil roku 1905. Známé byly Klipper Faltbooty a výborné skládací kajaky československé výroby Letov. Kaja ky mohou být jednomístné nebo dvoumíst-
» . . . rozbíhá se do celého světa, aby v jeho rozloze tím určitěji a silněji lokalizoval svůj domácí krb . . . cítí potřebu mít na očích co nejvíce světa, aby z něho vyloupl svou vlast, své češství, sladké hranice domova. Vrací se do svého domova, srovnav jej se světem . . . Není to návrat domů, nýbrž pře krásný a stále obnovovaný nález domova. A věčně živý příklad pro členy malého náro da: ani nesedět za pecí, uzavřen ve svém uzoučkém, lokálním obzoru, ani malodušně a pachtivě neimitovat doma, co jsme viděli jinde, ale viděním a poznáním světa se do cílit a domyslit svého vlastního domova; objevit jej ve vesmíru a mezi dálkami světa. Jak vkvete po svém, v osobité kráse#, po žehnán svým vlastním osudem a maje své vlastní pokání všemi . . .« Karel Čapek o Janu Nerudovi
/ 99
71* 7
né. Některé kajaky jsou opatřeny kormidlem na nožní řízení. Prototypem pevných kajaků byly tzv. Švédské. Dnes se stavějí kajaky z laminátu. (Viz obr. vlevo nahoře.) KAJAK (PÁDLOVÁNÍ) - používá se dvojpádla, na jehož konci jsou listy vesla s osa mi umístěnými vzájemně k sobě kolmo. Dřík dvojpádla uchopíme nadhmatem tak, aby obě dlaně byly stejně vzdáleny od jeho středu. Předloktí a nadloktí svírají pravý úhel. Pravé pádlo máme připraveno k záběru tak, že jeho list je kolmo k hladině a vydutost listu je kolmo k směru jízdy. List levého pádla je vodorovný. Pádlo nedržíme
100/
křečovitě, ale pevně. Záběr provedeme tak, že pravá ruka předpaží ve výši očí, pravé rameno je posunuto dopředu a tělo je mír ně stočeno vlevo nazad. Pravá ruka drží pádlo pevně, levá volně. Pádlo ponoříme do vody, aby zabírala co největší část listu. Přitom pravá paže táhne pádlo podle lodi, levá směřuje dopředu a tlačí pádlo. Loket pravé jde dozadu a celá ruka se pokrčuje. Po dotažení záběru zvedneme list pádla nad vodu hranou nahoru, otočíme do vodo rovné polohy a tím stočíme levý list do kolmé polohy. Levá ruka je připravena k záběru. Dřík opisuje při pádlování dva kužele, jejichž společný vrchol je ve středu dříku. Ruce opisují elipsu s vrcholy ve výši očí a boků. Všechny pohyby provádíme ply nule. Loď otáčíme tak, že buď provedeme na straně obratu několik silných záběrů, nebo několik zpětných záběrů na vnitřní straně zákrutu. Rychle otočíme loď silným záběrem vpřed na opačné straně a silným záběrem zpět na té straně, kam chceme otočit. Brzdíme tak, že rychle za sebou pro vádíme zpětné záběry střídavě na pravé a levé straně. Nakloníme-li loď pomocí těla doleva, stáčí se doprava. Vylehnutím na pádlo stáčíme loď tak, že přestaneme pád lovat. Vykloníme trup např. vpravo, přitom pravý list pádla položíme vypuklou plochou co nejdále od lodi na vodní hladinu, pravá ruka je těsně upažena podle dříku. Opíráme se tímto způsobem o pádlo a loď se počíná otáčet kolem bodu, kde se list pádla dotýká vodní hladiny. Přitažení přídě provádíme tak, že pravý list nasadíme co nejdále od pravé strany přídě, přitom se nakláníme vpravo, přitažením pádla k sobě otáčíme loď doprava. KAJAK (SPOUŠTĚNÍ NA VODU, VYSTU POVÁNÍ A ZVEDÁNÍ Z VODY) - po kládáme na vodu tak, že jej uchopíme jed nou rukou u špičky, druhou na zádi vlnola mu nebo uprostřed vlnolamu, bok lodě máme opřený o stehno. Položíme špičku na vodu a ručkujeme na záď, která zůstává nad vodou, ale snižujeme ji, tak jak loď najíždí na vodu. Loď natočíme bokem ke břehu, odkud budeme nasedat. Příď vždy obracíme proti proudu. Neseme-li loď, pak jeden uchopí levou rukou kýl zádě a pravou vršek. Druhý totéž na přídi, zvednou loď, posunou dostatečně daleko od břehu a pak současně položí na vodní hladinu. Naloží se bagáž a pečlivě se rozloží do vnitřku lodě. Když usedneme, máme pádlo položeno u vlnolamu napříč lodě tak, aby list pádla naplocho spočíval na břehu nebo přístav ním můstku. Při nižším břehu drží levá ruka pádlo uprostřed dříku a pravá ruka ho při držuje k vlnolamu. Pravou nohou se posta víme opatrně na podlážku, přesuneme váhu těla a vstoupíme i levou nohou. Usedáme, aniž uvolníme ruce z dříku pádla. Po used nutí uvolníme pádlo, rukama se opřeme o kraje vlnolamu těsně u boků, nadzvedne-
á;
W ■ůJ me trup a upravíme si bezpečně a pohodlně posazení v lodi. Při vystupování skrčíme nejdříve nohy, přitáhneme na pažení k přídi, přičemž se mírně nakloníme směrem ke břehu. Vystoupíme nohou, která je blíž bře hu, přeneseme na ni celou váhu a vystou píme i druhou. Pádlo je opět opřeno o břeh. Do dvojkajaku nasedá nejdříve háček a po tom teprve kormidelník. Při přistávání vy stupuje nejdříve háček a přidržuje loď, do kud nevystoupí také kormidelník. KAJAK TÁBOROVÝ — zhotovíme jej z pružných větví nebo kmínků a stanového dílce nebo fólie PVC. Do země zatlučeme kolíky, které vytvoří »šablonu« pro zhotove ní žeber kajaku. Těch »šablon« je nutno mít aspoň tři druhy, od největší po nejmenší. Uřízneme si vhodné pruty. V místě ohybu větve prořízneme, aby jejich síla byla v dél ce asi 1 0 cm rozdělena na čtyři tenčí štěpy. Potom si připravíme nosné kmínky, větve o délce 2 0 0 — 2 5 0 cm. Svážeme je na jed nom konci a potom zasouváme žebra od nejmenšího po nejširší až zase opět k nej-
/ 101
proutí, nebo materiál přivezený — jako že lezné pláty, troubu, rošt, dvířka, cihly, váp no, komínové roury, kolena, drát. Kuchyň kryjeme střechou z rákosu, chvojí, stano vého dílce, dehtového papíru nebo ji umís tíme pod velkým stanem, v dřevěné budově apod. Kamna mohou být vykopaná do hlini tého svahu, postavená z kamenů, kde tento materiál převládá jak v podloží kamen, tak i v celé konstrukci; z drnů, kamenů, rozsoch a kmenů; z kulatiny tvořící nosný »stůl«, na kterém teprve na vrstvě drnů, štěrku sta víme vlastní kamna z kamenů, drnů a dře va, nebo z hlíny a písku zachycených do proutěných ploch tvořících spodek. Jednot livé části kamen jsou vymazané jílem
menšímu. Celkem budou třeba dvě nejmenší, dvě střední a tři největší. Žebra při vazujeme k nosné konstrukci lanky. Nikdy nezatloukáme hřebíky ani nepoužíváme vruty s matkou. Na kostru napneme stano vý dílec. Máme-li starý kosočtverec, který se k tomuto účelu hodí nejlépe, pak je nutno rozměry nosné konstrukce i žeber přizpůsobit rozměrům kosočtvercového stanového dílce. Používáme-li fólii PVC, pak upravíme míry podle její velikosti. V místě, kde bude sedačka, umístíme na dno asi pět silnějších prutů a přivážeme je na všechna tři největší žebra. Stanový dílec nebo fólii napneme přes trup, zasuneme pod horní bortový kmínek a ten pak sváže me na přídi s ostatní konstrukcí. KAMNA TÁBOROVÁ - jsou důležitým zařízením táborové kuchyně. K jejich stav bě používáme podle možností přírodních materiálů, jako jsou kameny, jíl, písek, štěrk, kmeny, prkna, krajinky, rozsochy,
102/
A
g
LhLotllí
’
k/vb
Mmc
j" ~
;-> yiiii/////H//fifii.ir
FT L
(.(rfJbCcL
la ■
/147
148/
den, baterky, rezervní oblečení i rezervní prádlo a punčochy. Před odchodem je nut no překontrolovat správné oblečení, zejmé na při slunečném počasí, které nezkušené svádí, aby šli oblečeni nalehko, aniž by uvažovali, že počasí se může rychle a od základu změnit. Při odchodu z chaty zane chá vedoucí seznam členů a přesný popis túry i s místem konečného cíle. Každý ve doucí skupinky (družstva) přesně ví, kam se jde, zná jednotlivé úseky túry i místa, kde je možno se ukrýt před nepohodou. V každé skupině má být nejméně jeden zkušený ly žař obeznámený se všemi možnými situa cemi, které se během takového podniku mohou vyskytovat, a znalý pravidel, jak se v nich zachovat. Po prvních 3 0 minutách pochodu se dává zastavit a opravují se zjištěné závady v obutí, oblečení, umístění a případně balení batohů a toren. Při vyso kém sněhu se vždy v čele střídají fyzicky nejzdatnější, aby prošlapali stopu pro ostat ní. Další zastavení se provádí po 60 minu tách na chráněných místech. Délka zastáv ky se hlá*í a přesně dodržuje. Zbytečně se nikde nezdržujeme, aby se neporušil časový plán. Při zastávkách vedoucí kontroluje fy zický a psychický stav účastníků. Celá sku pina musí být stále ve spojení a žádná její část se nesmí oddělit, leda v krajním přípa dě, kdy je odeslána vedoucím pro případné povolání pomoci k dopravě raněného či z jiného závažného důvodu. Každý pečlivě sleduje, zda ten, kdo jde před ním, skutečně kráčí tam, kde má být, a nevypadl z řady. Na křižovatkách se celý útvar zastaví, čeká se, až všichni dojedou. Vedoucí zkontroluje stav a počet, než dá povel k dalšímu přesu nu. Neopouštějí se značkované cesty, serpentiny horských cest se nezkracují sjez dem svahů mezi nimi. Po svahu se nepo stupuje po vrstevnicích, ale šikmo nahoru nebo dolů. Mlha, silný vítr, vánice jsou závažné důvody ke změně, zkrácení trasy a vyhledání nového cíle (chaty). Při přícho du telefonicky ihned ohlásíme na výchozí stanici změnu túry a příčiny. Zabrání se tak zbytečnému poplachu. Dojdou-li cestou
28.
V
příkazy Horské služby v důsledku změny počasí, je nutno je bezpodmínečně upo slechnout a další průběh túry podle nich upravit. LYŽAŘSKÉ ZNAČKY — slouží k označení cest do horských chat. Navrhl je po vzoru alpských zemí Kamil Muttlich asi v roce 1924. Rozmísťují se na rozcestích se směrovkami letního turistického značení, někdy také samostatně na dřevěných kůlech. Určují jen směr, nikoliv vzdálenost. V tabulce jsou uvedeny značky užívané v Krkonoších: 1. Benecko, 2. Bílé Labe, 3. černá bouda, 4. Dvořačky, 5. Hřeben, 6. Hrnčířské boudy, 7. Jablonec n. N., 8. Jan ské Lázně, 9. Klínovky, 10. Labská bouda, 1 1. Láhrovky, 1 2. Liščí bouda, 1 3. Lučiny, 14. Luční bouda, 15. Martinova bouda, 16. Mísečky, 17. Nový Svět-Harrachov, 18. Pec, 19. Petrova bouda, 20. Pomezní bou dy, 21. Rezek, 22. Rokytnice n. J., 23. Sněžka, 24. Sněžné jámy, 25. špindlerova bouda, 26. Špindlerův Mlýn, 27. Úpa, 28. Vosecká bouda, 29. Vrchlabí. LYŽAŘSKÝ BATOH — upravený batoh pro běžnou turistiku. Popruhy batohu pro vlečeme řemen nebo ho přišijeme na spod ní část batohu. Vlastní popruhy podložíme molitanovým polštářkem, tak aby molitan přesahoval šíři popruhů na každé straně o 2 cm. Molitan otočíme kolem popruhu a sešijeme, pak přes něj ještě našijeme
M.
M /149
stanovinu, tak aby horní i dolní okraj návle ku byly sešity těsně až k vlastnímu popruhu a tím ho k němu přidržovaly. Molitan by měl být 1 cm silný. Batoh si po nahození na záda přitáhneme řemenem k pasu, aby se nám nepohyboval ze strany na stranu, což je při jízdě na lyžích i vysokohorské turistice nesmírně důležité. LYŽE (JINÉ UŽITÍ) — samotné lyže i hole se hodí jako nouzové součásti (dlahy) zpevňovacího obvazu zlomenin, nosítek, dopravních saní, nouzového krytu. I LŽÍCE (DŘEVĚNÁ) — zhotovuje se ze silné vrstvy borové kůry nebo špalíčku lipového
150/
či bukového dřeva. Konečný výrobek se dobře ohladí jemným skelným papírem ne bo kousíčkem skla.
MADLOVÁNÍ — způsob uvazování plachty k ráhnu pomocí lana.
M
MAĎARSKÝ UZEL — používá se k uvazo vání lana, provazu na úvazový kruh. Uzel je opatřen klíčem, jímž uzel rychle rozvazuje me. (Viz obr. vpravo uprostřed.) MAGNETICKÝ PÓL — nachází se na obou zemských polokoulích. Je to místo, kde se vychýlení magnetické střelky rovná 90°. Neustále se pomalu pohybuje. V současné době se severní magnetický pól nachází na 72° s. š. a 9 6 ° z. d., jižní magnetický pól na 73° j. š. a 156° v. d. MALINA — vznikne, když kolem suku uvážeme kvítek. Uzel dokončíme zdvojením tak, že protáhneme podle závitů ještě jed nou tenký kožený řemínek nebo lanko. Hodí se k zhotovení kožených knoflíků. (Viz obr. vpravo dole.) MALOVÁNKY — stopy bahna, mazlavé hlíny, kterou otírá zvěř, když vystupuje z kaliště, o okolní kmeny stromů. MÁMENÍ — jelení stopa, kde zadní běh došlápne do předního, a to tak, že špička jde mírně stranou a poněkud vpřed. Vzniká dojem silné stopy. Ve stopě rozeznáme čtyři otisky bříšek, přitom přední pár je znát jen částečně. Je to stopa slabšího jelena.
MAPA — grafické znázornění zemského povrchu v určitém měřítku. Od nejstarších dob si lidé zhotovují mapy, které jim slouží při obchodních cestách a plavbách na mo řích. Některé se vymykají našemu pojmu mapa. Skládají se celé ze štěpin, do kterých jsou upevněny lastury a kamínky. Štěpiny jsou různě položeny a s rámem mapy spo jeny v celek. Taková mapa udává směry mořských proudů, ostrovy a korálové útesy. V evropských zemích se kresbou map zača li zabývat hlavně v italských, francouzských a holandských městech. Na některých sta rých mapách se k označení severu používá lilie. Za vlády neapolského Karla, který měl ve znaku lilii, zmodernizoval mořeplavec Flavio Glogga dosud užívaný kompas a je ho větrná růžice měla již označení světo vých stran. Severnímu větru se říká v Itálii tramontana. Spojením začátečního písme ne T a Karlovy lilie vznikla lilie používaná na mapách k označení severu. Mapy se kreslily nejednotným způsobem. České země byly první, které byly cele zobrazeny na jednom mapovém listě. Byla to mapa Mikuláše
Klaudiána z roku 1518. Později se objevují mapy Rakouska roku 1542, Slezska roku 1561 a mapa Moravy roku 1568. Klaudiánova mapa je jedna z prvních, která zo brazuje města, cesty, lesy. Obsahuje na 2 8 0 měst a hradů. Převrat v zhotovování
/ 1 51
HOft < s*®*? S ' Cíl f i »U &&ie» Z®
wk,
3s*m*
eřW
**|
330í 'Sfutkbm
.a S a gteáA
V
***
x
i
42.
I«*
i
w"*“*
6
ÍK< tf fX< L
A&w*«9
U
wř
fe-A
. 0&(
vxfr*** «$**&
£W
4*4*4
—Í-W.-W
l w——
Cz
1b
82
g=
-------------
r—
-7
4(4 "" " '
— —
—
—
—
—
H "_Z'|
402
403
—
— —
'; i
f
- --------- -
=
=
-04
4 00
0
É!Á
1
'3’ ťn
40
42.
43
441
4F
405
l n i SwZ** >i 1
114
44
w
ó*
40b'
?
4b
Sfr /A 4
Iw tXY rťr / 159
rách, 93. jezy (zemní, dřevěný, kamenný, železobetonový, doplní se příslušnou zkrat kou), 94. brlení, česlice, 95. výhon, dře věný, kamenný, 96. přehrady, 97. zdyma dla (dřevěná, kamenná, železobetonová, kovová, doplní se zkratkou), 98. kyvadlové přívozy, 99. nákladní přívozy, 100. přívozy pro lidi, 101. přívozy parní a lanové, 102. brody (v čitateli hloubka brodu v m, ve jmenovateli charakter dna), 103. přístavy, 104. pravidelná paroplavba, 105. stavidla, 106. vodopády, 107. peřeje, 108. písčiny a mělčiny, 109. splavnost pro čluny, 110. splavnost pro vory, 111. šipky označují směr toku, číslice rychlost toku, 1 12. vodní plochy, 113. ponor, 114. vyvěračka. Nezvyklé mapové značky objevující se na mapách různých měřítek: 1. mešita, 2. sinagoga, 3. hamr, 4. stoupy, 5. vodní mlýn (plovoucí), 6. naftové zřídlo, 7. ozubená dráha, 8. viadukt, 9. akvadukt, 10. vlakový přívoz, 1 1. maják u břehu, 1 2. bóje vyzna čující plavební dráhu, 1 3. maják na lodi, 1 4. osvětlená mořská bóje, 1 5. tabákové plan táže, 16. bavlníkové plantáže, 17. rýžové plantáže, 18. duny, 19. kamenná step, 20. kotviště, 21. telefon vedený lesním průse kem. MAPOVÝ UKAZATEL — na některých mapách je číselná síť, jejíž čtverce mají strany 4 km, a to od V k Z a od S k J. Kilometry jsou označeny na okraji mapy. K určení stanoviště používáme mapového ukazatele, který je na okraji map vytištěn. Vystřihneme ho, uložíme do obálky mezi potřeby pro čtení mapy. Bývá vytištěn v levém dolním rohu. Je to čtverec o stra nách 4 km v měřítku mapy, rozdělený na dílce po 100 m. číslovány jsou však jen celé kilometry. Chceme-li zjistit naše stano
160/
viště, přiložíme levý spodní roh mapového ukazatele k bodu, kde je naše stanoviště. Strany mapového ukazatele (m.u.) musí být rovnoběžné s vytištěnou kilometrovou sítí. Provedeme čtení délky udané v metrech. V našem případě 1200, 2500. Toto čtení připočítáme ke kilometrům patřícím pra vému hornímu rohu čtverce, tj. 5 3 2 km a 1 1 4 0 km. Souřadnice, jimiž je stanoviš tě určeno, jsou dány: vlevo 5 3 2 km = = 532 000 m + 1 200 m = 5 3 3 200 m dolů 1140 km = 1 140 000 m + 2500 m =' = 1 142 500 m. Při hlášení a zapisování souřadnic bodu stanoviště píšeme nejdříve číslice vlevo, potom dolů. Píšeme tedy 533 2 0 0 - 1 142 500. Zkráceným způso bem 33 200 - 4 2 500. MATRACE NAFUKOVACÍ — slouží jako podložka na spaní, sedačka i vor na vodu. Vyrábí se v různých druzích a podle dělení vzdušných prostor se dá rozmanitě po užívat. Mokrá se nikdy nesuší na prudkém slunci, ale ve stínu, nejlépe na větru. Před balením se vyjme uzavírací zátka, vytlačí se vzduch z jednotlivých dílů tak, že začneme u protilehlého konce, než je výpust vzdu chu. Dobře stlačujeme, aby veškerý vzduch byl odstraněn. Pak můžeme žíněnku sbalit do co nejmenšího balíku. (Viz obr. na str. 161 nahoře.) MĚLČINY — na vodních tocích jsou buď stálé, nebo vznikají poklesem vodní hladi ny. Během plavby je poznáme podle přisávání zádi lodě. Tvoří se za ní vlna, proto zpomalíme jízdu a vyjedeme z proudu, případně vystoupíme a loď převedeme přes mělčinu na hlubší vodu. Někdy je nutno vyložit bagáž, kterou přeneseme, a loď pře pravujeme prázdnou.
MĚŘENÍ NA MAPÁCH — udává nám ho rizontální vzdálenosti, aniž se přihlíží ke tva ru terénu, zejména k jeho nerovnosti. Tyto horizontální vzdálenosti měříme: 1. pravít kem — nultý bod položíme na výchozí a odečteme počet dílků k cíli. Změřenou vzdálenost převedeme podle měřítka na mapě na skutečnou v metrech; 2. kružít kem — rozevřeme kružítko tak, aby obě jeho ramena svírala určitý dílec z měřítka, a »kráčíme« jím po mapě až k cíli. Kroky kružítkem počítáme a násobíme počtem metrů; 3. pomocí nitě, kterou vedeme po dle křivolaké čáry cesty od výchozího bodu k cíli. Pak měříme na měřítku a převedeme na metry; 4. křivkoměrem — v patřičném měřítku odpovídajícím měřítku mapy. Odečítáme dílky, které se odvíjejí z otáče jícího se kotouče křivkoměru.
měření průtoku
•lili)
vody na táboře
— potřebujeme lanko, delší než je šíře mě řeného vodního toku, tyč, lať rozdělenou na pěticentimetrové dílce, plovák (konzerva, dřevěný špalík, kousek prkénka), hodinky s vteřinovou ručičkou, čtverečkovaný nebo milimetrový papír. K měření volíme místo, kde tok je poměrně klidný, nikdy ne za zákrutem. Ve zvoleném místě zatlučeme do břehu dva kolíky kolmo proti sobě, napne me provaz, na kterém uzlíky vyznačíme stejné vzdálenosti. Z každého uzlíku změ říme latí hloubku toku. Zjištěnou hloubku násobíme vzdáleností mezi jednotlivými uzlíky (25, 5 0 cm). Získáme tak dílčí plochu profilu toku. Po sečtení všech dílčích ploch u jednotlivýich uzlíků získáme celou plochu průřezu. Chyba nebývá větší než 5 %. U každého uzlíku pomocí plováku zjistíme rychlost proudu. Vyznačíme stejně dlouhé úseky před provazem a pod ním, obyčejně 10 m. Hodinkami (stopkami) měříme čas proplutí této vzdálenosti plovákem. Získané časy sečteme a vydělíme počtem sečtení. Délku měření dělíme středním časem a zís káme průměrnou rychlost toku. Plochu průřezu násobíme touto hodnotou a obdržíme průtokové množství. Chyba v měření do 2 5 %, v bystřinách někdy i více. Můžeme použít i bedýnky zachycené třemi provázky, čtvrtý je »měřicí pásmo« s uzlíky po 5 cm. Jeho konec je zatížen kamenem. Na kratší stěně je kladka, přes kterou běží měřicí pásmo. Bedýnku pomocí lan popotahujeme o 2 0 — 5 0 cm. Po zasta vení spustíme po kladce provázek s uzlíky a odečteme ten, který se ponořil. První uzlík, který je včetně kamene 20 cm ode dna, opatříme třeba mašličkou, aby byl dobře k rozeznání. Ten vždy musí být nad hladinou, než začneme s novým měřením. A vzdálenost uzlíku ode dna (20 cm) ne smíme zapomínat přičíst k naměřené hloubce. Plochu průřezu násobíme touto hodnotou. (Viz obr. na str. 162 vlevo na hoře.)
llllllllll
Liii|ujim|nnli"|niiliii Juni uniím
lnulnnllililnu
MĚŘENÍ SKLONU TERÉNU — 1. metodou vrstevnicovou. Začátek vrstevnicového měřítka položíme na vrstevnici, od které chceme změřit svah nad ní. Tam, kde druhá vrstevnice protne měřítko, máme bod udávající sklon svahu mezi oběma vrstevni cemi; 2. metodou šrafování, což je metoda
/ 161
MĚŘENÍ ŠÍŘEK V TERÉNU - provádí se: 1. Kolmo na předmět. Na břehu např. ryb níka se zatluče kolík. Odpočítá se určitý počet kroků a zatluče druhý (a). Ve stejném směru se odpočítá týž počet kroků (a) a zatluče třetí. Od středního kolíku jdeme kolmo na dosavadní směr, až se střední kůl kryje s předmětem na druhé straně. Potom vzdálenost od našeho stanoviště k třetímu kůlu se rovná (x) šířce rybníka (a = x). 2. Zatluče se kůl kolmo na bod na druhé stra ně. Odpočítá se 1 0 kroků a zatluče se další
porovnávací. Porovnáme šrafy v mapě se šrafami na stupnici šraf. Souhlasné šrafy udávají sklon svahu na mapě.
162/
kůl (a). Pak se kráčí jen díl první vzdálenosti (2 m) a opět se zatluče další kůl (b). Od středního kůlu jdeme opět kolmo na dosa vadní směr, až se naše stanoviště, střední kůl a měřený bod, nacházejí v jedné rovině. Pak vzdálenost od středního kůlu k našemu c b stanovišti je rovna šířce (x = —— ) . 3. Opět
nost od nás k odrazové hladině (louže) (a) a vzdálenost od odraženého obrazu před mětu v odrazové ploše k jeho úpatí (b). Musíme znát naši osobní výšku (c). Pak z b c výška měřeného předmětu se rovná ■ ' ,
naměříme přímku a zarazíme kůl (a). Od kolíku jdeme tak dlouho, až pravý úhel v našem místě má jedno rameno směřu jící k prvnímu kolíku a druhé k měře nému předmětu. Hledaná šířka se rovná
mětu, jeho výška se rovná — - , 3. a na tyč uvážeme pohyblivý uzel. Odměříme od předmětu, který chceme změřit, určitou vzdálenost (a), zarazíme tyč s uzlem a 1 m od tyče ulehneme na zem. Posunuje me uzlem tak dlouho, až přes něj vidíme vrcholek měřeného předmětu. Změřenou výšku země— uzel na tyči násobíme desíti, což odpovídá výšce měřeného předmětu (x = 100), 4. tyč o známé výšce (c), nejlépe 1 m, zarazíme do země. Pohybujeme se po zemi s tváří těsně u ní, a to tak dlouho, až okem u země vidíme vrchol předmětu přes
2
x=
4. Zarazíme kůl, vyznačíme praa vý úhel a jdeme po jednom jeho rameni (a), až měřený bod vidíme pod úhlem 45°. Pak se vzdálenost, kterou jsme ušli, rovná přímo šířce x = a.
2. známe-li naši výšku (c), změříme její stín (a), současně změříme stín měřeného před
MĚŘENÍ ÚHLÚ — provádíme v terénu několika způsoby: 1. pomocí pravítka a úh loměru, 2. pomocí busoly, 3 . pomocí pěsti a palcového dílce, šířka sevřené pěsti se počítá jako 20° úhel, rozevřená 45°, palec napřažený před očima 5°, 4. pomocí pa pírového pravoúhlého trojúhelníku, 5. pomocí hodinek, kde používáme úhel mezi 12 a 3 nebo 12 a 9, 6. pomocí knihy, tuhého sešitu, 7. pomocí úhloměru z kra bičky od sirek, 8. pomocí tyče zaražené kolmo do svahu, 9. pomoci svahového troj úhelníku při stoupání do svahu, např. přes hřbetní stranu zápisníku na bod ve svahu. Hrana musí být vodorovně a kolmo k naše mu oku. Odpočítáme od našeho stanoviště dvojkroky k naměřenému bodu. Potom
vrchol tyče. Jeho výška se rovná - '■■■ , 5. a pomocí úhlu 45°. Na tyč si upevníme le penkový trojúhelník s úhlem 4 5 ° vybíha jícím od tyče ven. Tyč posunujeme a zara zíme do země tak, aby přes vrcholek tyče bylo vidět třeba vrcholek měřeného stromu. Zjistíme místo, kde se prodloužená přímka jdoucí po přeponě trojúhelníku dotkne ze mě (a). Výška stromu (x) se rovná délce této myšlené přímky (a = x), 6. pomocí měřítka. Nejdříve změříme vzdálenost před mětu k našemu stanovišti (a). Na měřítku, které držíme v pokrčené ruce, změříme jeho zdánlivou výšku (b). Skutečná výška je pak
použijeme vzorec —
= % sklonu. Jestli
x=
že jsme naměřili 3
dvojkroky, potom
= 33,3 % sklonu svahu, 10. pomocí provázku. Zarazíme kolík, na kterém je při vázán provázek na volně se otáčející smyčce. Opíšeme kruh a od středu vedeme přímku. Máme vyznačený úhel 360° v mís tě, kde přímka protne kruh. Z bodů, ve kterých přímka protíná kruh, opíšeme oblouky delšího poloměru, než je kružnice. Její průsečíky spojíme a tato přímka protí ná v pravém úhlu první přímku. Podobným způsobem rozpůlíme jednu čtvrtinu kruhu a obdržíme úhel 45°. Když naneseme na obvod kružnice její poloměr, dostaneme po spojení získaných body úhly po 60°. Dalším dělením pak úhly po 30°, 1 5°. Pravý úhel si vyměříme pomocí provazu s třinácti uzly. Položíme ho na zem a vytvoříme trojúhel ník o stranách 3 : 4 : 5 uzlům, který má pravý úhel. (Viz obr. na str. 164.) MĚŘENÍ VÝŠEK — provádíme rovněž několika způsoby: 1. pomocí louže, vodní plochy, umývadla s vodou. Postavíme se tak, abychom na vodní ploše viděli vrcholek předmětu, který chceme měřit (věž kostela, tovární komín, strom). Změříme pak vzdále
(Viz obr. na str. 165.)
MĚŘENÍ VZDÁLENOSTI — provádíme rozmanitými způsoby: a) měřicím pásmem, b) obvodem pláště jízdního kola, c) známou délkou tyče, d) délkou našeho kroku, e) délkou měrného lana. Při měření pomocí pláště jízdního kola bereme v úvahu, že plášť 2 8 má obvod 2 2 0 cm, při měření počítáme s délkou kroku asi 6 5 — 80 cm. Při přepočtu kroků na metry odpočítáváme čtvrtinu počtu naměřených kroků od zjištěného počtu, např. 600 kroků se pak rovná 4 5 0 metrům. Naopak 600 metrů se pak rovná 800 krokům. 4#0O
4000
foo
robové.' 3©
T
4Í 40
5 o
10
i°
/163
jíM-tMohm. io’/o
Í07o
Ahe=H. < A-*b1 J
164/
30 Vo ho y> 50 7» ío7o 707o ÍO7»