Včelařská encyklopedie

Citation preview

BERANEK - GEISLER - LISÝ - ROŠICKÝ - SAVVIN SVOBODA-TOCHAčEK-VÍTEK

VČELAŘSKÁ

ENCYKLOPEDIE I I. P /\ E P K A C O

v A N t A K O ZŠ f /\ 1; N t v Y DA , I

1956 STÁTNÍ ZEMĚDtLSKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAHA www.digiBooks.cz

Vědecký

redaktor

Doc. I n g. Dr J A R O S LA V S V O B O DA laureát otitnl e~ny

Předmluva

Chovu včel se u nás věnuje dnes mnohem větší pozornost než tomu bylo kdykoliv dříve. Je to způsobeno hlavně tím, že byla správně ohodnocena opylovací práce včel, která má velký význam nejen pro ovocnictví, ale i pro zelinářství a nepřímo též pro živočišnou výrobu, protože zvyšuje výnosy semen pícnin. Pomáhá také zvyšovat výnosy semen lékařských a aromatických rostlin, z nichž je většina nektarodárných. K zajištění potřebných zásob medu a pylu vysílá každé včel­ stvo denně nejméně 10 000 létavek, které navštíví během tohoto dne nejméně 40 milionů květů. Pří sběru nektaru a pylu dojde k opylení těchto květů.

K opylení květů různých rostlin dochází však jen v určitém, omezeném obvodu včelíriů nebo včelnic, kdežto rostliny na vzdálenějších pozemcích zůstávají neopylené. Proto se dnes již nespokojíme s dří­ vějšími způsoby chovu včel jen na stálých stanovištích. Aby mohly být opyleny rostliny na scelených lánech jednotných zemědělských dr~žstev a státních statků vzdálených od vesnic, musíme zavádět stále více pohyblivé včelaření. Dále je třeba také zvětšit celkový počet včelstev, a to jak rozšiřováním současných chovů, tak i zakládáním chovů nových. O uvedených úkolech pro rozvoj našehn včelařství hovoří podrobně směrnice X. sjezdu KSC a vládní usnesení _o rozvoji včelařství z 9. února 1955. V těchto usneseních jsou uvedeny nejen úkoly, ale také opatření, kterými lze dosáhnout podstatných úspěchů v chovu včel. Kromě jiného se v nich hovoří také o vzdělávání včelařských kádrů, hlavně pro nově zakládané včelnice jednotných zemědělských družstev, státních statků a státních lesních hospodářství. V čelařskci encyklopedie, kterou vydává Státní zemědělské nakladatelství, je určena hlavně pro včelaře-začátečníky, kteří se připravují na práci v nově zakládaných včelnících nebo zde již začali pracovat. K prvnímu vydání této knihy došlo roku 1953, byl o ni velký zájem a byla také velmi brzo rozebrána, ačkoli vyšla ve vysokém nákladu. !řes tento velký úspěch byly knize vytýkány některé nedostatky, a to Jak od začátečníků, tak i od pokročilejších včelařů. Včelaři v ní postrádali ještě některé další kapitoly, které by popisovaly vlastní za-

kládání včelařství v socialistickém sektoru, organisaci práce ve včelař­ ství, včelařské právo a pod. Proto bylo druhé vydání Včelařské encyklopedie roz.fiřeno o tyto kapitoly, některé stati byly přepracovány a doplněny o nejnovější poznatky vědy a praxe. Pro omezený rozsah knihy byly ovšem některé údaje, které byly v prvním vydání, vyřazeny. Včelařskou encyklopedii napsali naši význační včelařští odborníci podle svý~h poznatků, literárních pramenů, zejména ze Sovětské~o svazu a podle zkušeností našich předních včelařů. Věříme, že zvláště nyní po rozšíření a přepracování některých kapitol se stane tato publikace nepostradatelnou pomůckou pro účastníky včelařských kursti, v nichž se připravují noví včelaři na své budoucí povolání, pro učitele a instruktory v těchto kursech, pro nejmladší včelařskou generaci soustředěnou ve včelařských kroužcích při školách a najdou v ní mnoho nových poznatků i pokročilejší včelaři. Přejeme si, aby Včelařská encyklopedie pomohla racionálně vést chov včel tak, aby poskytoval našemu národnímu hospodářství ještě větší užitek než dosud.

Včela

medonosná (Apis mellifica L.)

Ovod Každý včelař vi, že včela patři k obsáhlému řádu hmyzu. Je však nutno vymezit jej! postaveni v živočišné řiši přesně, aby lidé, kteři se zabývaji včelou, věděli, kam ji majl správně zařadit. K tomu je třeba vědět něco o živočišné systematice. Podlváme-li se kolem sebe, vidime věci a zjevy dvojiho druhu. Jedny z nich vytvořil člověk, druhé zase povstaly nezávisle na něm, samy o sobě. To, co vytvořil člověk, jmenujeme kulturou. Souhrn věd a zjevů, které člověk nevytvořil, které vznikly bez jeho vlivu a působeni, nazýváme přírodou. Přirodu rozdělujeme na živou a neživou. ~ivá příroda je složena z bytosti živých (organismů, ústrojenců). Včela patři k přlrodě živé. Clověk roztřldil život v přlrodě ještě na svět rostlinný a živočišný. Poněvadž včela je živočichem, bude nás zajimat, jak se projevuje ve svých podrobnostech dalšl klasifikace. Zoologové, kteřl se zabývajl třlděnlm dospělých živočichů podle jistých znaků na určité skupiny, neshoduji se zcela v názorech, a proto vzniklo několik soustav živočišné systematiky. Jednu z nich zde uvedeme. Nejdřive však je třeba vědět, že základnl jednotkou živého tvorstva při systematickém tři­ děnl je druh. Jedinci, kteří se shoduji ve všech podstatných znaclch, kteřl se plodně mezi sebou rozmnožuji a ktcři své znaky ustáleně přenášeji na potomstvo, tvoři druh. Soubor druhů, které jsou si v podstatných znacich bllzké, je rod. Přlbuzné rody jsou spojovány v čeled, z příbuzných čeledí se sestavuje řád a z příbuzných řádů vzniká třída. Třldy charakterisované určitým typickým znakem tvoří kmen, který je nejvyššl jednotkou systematiky. To jsou základnl pojmy, se kterými systematika pracuje a které je nutno znát, aby byl srozumitelný následujlci přehled.

7

Přehled živočišstva

kmenů

podle

(Podle klasifikace schválené sjezdem

Ríše

českos!overu;kých zoologů

v

Opavě

r. 1951)

živočišná Podřiše:

I. Kmen: Prvoci:

/ ednobuněční:

A. Podkmen: Bezbrví: 1. třida Bičikovci, 2. třída Kořenonož­ ci, 3. třída Výtrusenky, 4. třlda Výtrusovci

B. Podkmen: Obrvení: 1. třlda Nálevníci, 2.

třlda

Roumatky

Podřlše: Mnohobuněční:

II. Kmen: Houby: III. Kmen:

Láčkovci:

1. 3.

třlda třlda

Vápenati, 2. Rohov:itl

A. Podkmen: Zahavci: 1. třída Polypovci, 2. ci, 3. třida Korálnatci

třída

třlda

Křemitt,

Medusov-

B. Podkmen: 2ebernatci: 1. třlda 2ebernatky IV. Kmen: Cervi:

A. Podkmen: Ploštěnci: 1. třída Ploštěnky, 2. třída Motolice, 3. třlda Tasemnice B. Podkmen: Pásnice: 1. třlda Bezbodci, 2. třlda Bodcovci C. Podkmen: Hlístové: I. třfda Hlístice, 2. 3. třída Vrtejši

třída

Strunovci,

D. Podkmen: Vířivci: 1. třlda Břichobrvky, 2. třída Vlřnki, 3. třída R ypečky E. Podkmen: Kroužkovci: 1. tř!da Prakroužkovci, 2. třlda Mnohoštětinatci, 3. třída Máloštětinatcí, 4. třida Pijavice, 5. třlda Hvězdovci 8

F. Podkmen: Chapadlouci: 1. třlda Chapadlovky, 2. třfda Mechovci, 3. třfda Mechovnatci, 4. třfda Ramenonožci, 5. třída Ploutvenky V. Kmen:

Měkkýši:

VI. Kmen: Pačlenouci: VII. Kmen: Clenouci:

1. třfda Paplži, 2. třída Plži, 3. třlda Kelnatky, 4. třída Mlži, 5. třfda Hlavonožci

1. třfda Drápkovci, 2. tř[da Zelvušky, 3. třlda Jazyčnatky A. Podkmen: Troilaločnatci: 1. třlda Trilobiti, 2. třida Arthropleurida B. Podkmen: Klepí~katci: 1. třfda Hrotnatci, 2. třlda Pavoukovci, 3. třtda Nohatky C. Podkmen: Korýši: 1. třfda Lupenonožci, 2. třlda Lasturnatky, 3. třlda Klanonožci, 4. tř[da Svijonožci, 5. třlda Rakovci D. Podkmen: Vzdušnicovci: 1. třlda Stonoženky, 2. tř[da Drobnušky, 3. třída Mnohonožky, 4. třfda Stonožky, 5. třlda Hmyz

VIII. Kmen: Proudouci:

A. Podkmen: Ostnokožci:

1. 3. 5. 7.

třfda Jablovci, 2. třlda Poupěnci, třlda Lilijice, 4. třlda Ježovky, třlda Hvězdice, 6. třlda Hadice, třída Sumýši

B. Podkmen: Polostrunatci:

1. třfda Zaludovci, 2. třída Kffdložábřf, 3. třida Graptoliti IX. Kmen: Strunatci:

A. Podkmen: 1. třída

Pláštěnci:

Vršenky, 2. 3. třlda Salpy B. Podkmen: Kopitnatci:

třlda

Sumky,

9

C. Podkmen: Obratlovci: I. větev: Bezéelistnatci: 1. třlda Rybovit1 praobratlovci (Cephalaspidomorphi) 2. třlda Rybovit1 praobratlovci (Pter aspidomo rphl) 3. třlda K ruhoústl II. větev: čelistnatci: 4. třlda Pandřnatl, 5. třida Paryby, 6. třlda Ryby, 7. třlda Obojživelnlci. 8. třfda Plazi, 9. třlda Ptáci, 10. třlda Ssavci Z přehledu je zřejmé, že včela patři k VII. kmenu - Clenovců - , a to do podkmenu D - Vzdušnicovci - a do 5. třidy - Hmyzu, který se rozděluje takto: VII. kmen: členovci: D. Podkmen: Vzdušnicovci: 5. třida: Hmyz: a) podtřída: Bezkřfdll: 4 řády, b) podtřlda: Křfdlati: 31 řádů. V těchto 31 řádech stoji na 21. nústě řád Hymenoptera - Blanokřfdli. Tento řád se pak děli na podřády, nadčeledi, čeledi, podčeledi a rody. Včely patři do podřádu Apokrita-štíhlopasí, dále do nadčeledi Apoídea - vl!ely, do čeledí Apídae · - včelovítl a do rodu Apis Linné 1758. Jinak čeled včel rozdělujeme na rody samotářské a společenské. K poslednim patří kromě včely ještě čmelák. Rod včely (Apis) má tři druhy: včela zlatá (Apis dorsata F.), včela květná (Apis florea F.) a včela medonosná (Apis mellifica L. ). Tak jsme došli v klasifikaci živočichů až k nejnižšl jednotce (druhu) včely medonosné. Oba jiné druhy, t. j. včela zlatá a květná, lišf se od včely medonosné nejen svým životem, ale í jinými znaky. Z toho uvedeme pro povšechnou informaci jen základnf poznatky: 1. V čela zlatá (někte rýmí vědci nazývaná také včela obrovská) je mnohem většf než včela medonosná. Jejf dělnice jsou velké asi jako matky včely medonosné. Buňky plástu nejsou rozlišeny na mateři, trubčl a dělničf. Všechny jsou stejné a maji v průměru asi 5 mm a hloubku asi 15 mm. Pouze medné buňky jsou hlubši a dosahuji hloubky až 34 mm. Tato včela stav! jen jeden svislý, oboustranný plást na větvich stromů anebo na okrajlch skal. Plást dosahuje velikosti až I m 2 v průměru. Včela zlatá je převážně v hornatých krai{ch

tropické Indie. V našich poměrech by taková včela nemohla existovat, poněvadž k přezimování je nutno utvořit klubko (chumáč), což je možné jedině na několika plástech postavených na určíté vzdálenosti jeden od druhého. 2. Včela květná je mnohem menši než včela medonosná, stavf rovněž jen jeden svislý, oboustranný plást velikosti 26 X 20 cm (podle Friese) s přesnými šestibokými buňkami, avšak zde jsou buňky rozlišeny, takže navrchu plástu jsou buňky medné nejhlubši (až 28 mm hloubky), pod nimi buňky dělničí (průměr 2,7, hloubka 8 mm) a pod těmito, t. j. nejnlže, jsou buňky trubči (průměr 4, hloubka 12 mm). Plást tedy neni stejné síly. Nejsilnější je nahoře, nejtenči asi uprostřed. Konečně mateří buňky (matečníky) jsou stavěny na obvodu plástu. Tato včela žije také v Indií a na sousednich ostrovech. Je samozřejmé, že systematický druh včely medonosné není koneč­ nou jednotkou, poněvadž formy této včely, která je ve službách člo­ věka, jsou podle místních poměrů velmi odlišné. Proto je nutno dělit druh včely medonosné dále, a to jíž vice s hlediska zootechnického, t. j. s hlediska užitkového chovu. Druh včely medonosné dělime dále na plemena, nejdřive ovšem podle znaku geografického (zeměpisného). Existuji tyto tři velké skupiny: včely asijské, africké a evropské. Nemluvíme o včelách amerických ani australských, protože tam nebyly nikdy domovem, nýbrž byly do těchto zenú dovezeny převážně z Evropy. Nemělo by smyslu vyjmenovat zde včely asijské a africké. Zastavime se však u plemen evropských, která podle rozličných odborných pramenů rozlišujeme takto: 1. Vřesovka včela hodně tmavá, skoro černá, s tmavohnědým obrvenim. 2. Kraňka - tmavá včela se širokými, špinavě bilými třásněmi na zadnich okrajich kroužků zadečků. 3. Cerná včela domácí, nyni všeobecně nazývaná středoevrop­ skou tmavou včelou, je rovněž tmavá, s úzkými třásněmi na zadních okrajkh kroužku zadečku. 4. V čela kavkazská horská, zejména typická včela mingrelská, je vybarvena tmavě se šedobilým ochlupením, vyniká nejdelším sosáčkem (až 7,21 mm - Skoríkov), znamenitým pudem shromaždovacím ( také sklonem k slidilstvi) a mirnosti. Po obou stranách kavkazského horského hřebene jsou včely již podle vzhledu odlišné a jevf i nápadné žluté zabarveni na 1. - 3. kroužku zadečku. S. Ukrajinská včela se sice svým vzhledem podobá středo­ evropské, avšak podle některých biologických vlastnosti by mohla být považována za samostatné plemeno. 6. Včela krymská by měla být podle Alpatova vedena rovněž jako zvláštni plemeno, protože připo­ miná částečně včelu kavkazskou horskou, částečně nižínnou, ale podle jednotlivých znaků exteriérových a některých biologických je to samostatná forma. 7. V čela vlašská (italská) je štihlejšiho menšiho tělíčka se žlutočerveným vybarvenfm (různé intensity) na 1. - 3. 11

kroužku zadečku. 8. Podobná je také uéela řecká a u 9. syrského a 10. cyperského plemene je také žluté zbarveni hrudního št1tku. Kromě těchto vnějškh znaků majl jednotlivá plemena i své nápadné biologické vlastnosti. Na př. včela středoevropská se vyznačuje mfrnostl, nerojivostl, pilnost!, otužilosti a pod. Vlašské včely vynikají raným vývojem a plodnosti, kraňské jsou pověstné rojivostl, vřesovky a cyperky svou útočnosti, kavkazské vysoce vyvinutým pudem obranným atd. Avšak ani na tomto zdánlivě konečném rozděleni se nemůže dnešní včelař, jenž hledá znaky užitkovosti a podle toho studuje mistn1 poměry, ve kterých včela žije, zastavit. Došel k závěru, že i u nás plemeno včely středoevropské má podle mlstnlch poměrů rozlíčné odchylky ve svých vlastnostech. Snaha propěstit a upevnit dobré vlastnosti vedla jej k lokalisaci mlstnich domáclch chovů, u kterých se hled1 hlavně na užitek. A tak nyní nestač! již ani pojmy většich územnich celků, jako na př. včela švýcarská, včela německá, včela česká, nýbrž tř1děn1 jde dále až na nejmenš1 vice méně isolované kraje, ve kterých žíj1 lokálnl formy dokonale přizpůsobené mlstnlm poměrům klimatickým a snůškovým. Tyto mistnl včely chce dnešn1 včelařská věda také přesně popsat a konečně také isolovat. Poznalo se totiž, že včela je materiálem biologicky poměrně pružným, snadno podléhaj1c1m aklimatisaci. Kromě toho se stálým nekontrolovaným křlženlm znehodnocoval jinak dobrý základní materiál. Proto vznikla i u nás celá řada t. zv. učelích kmenů, t. j. mistnich chovů, u kterých se snažfme určité dobré vlastnosti upevnit a propěstit je. Tak nyn1 rozlišuieme na územ! Moravy na př. slovačky, hanačky, valašky, drahanky atd. Na tomto dlle plemenného chovu pracuji skupiny odbornlků, soustředěné ve včelařských ústavech a v plemenných odborech lidového výzkuninictvl. Původ včely

medonosné

Nelze mluvit o původu včel, aniž bychom neuvedli některé základnl pojmy z geologie. Domnívám se, že povšechné představy o věci nabudou čtenáři z tabulky převzaté z clila „Věda o životě", ve které jsou znázorněny geologické doby a čislicemi naznačen přibližně počet let v milionech, počitaje od dnešnl doby zpět, při čemž spodnějšl oddily těchto sloupců jsou nejstaršl. Vedle sloupců je vždy uvedeno, kdy se objevili různé rostliny a živočichové a mezi nimi i prvni hmyz, kdy se objevil hmyz blanokřídlý a konečně včely a včela medonosná. V celkovém vývoji hmyzu je třeba zaznamenat tyto nejdůležitějšf momenty. Předně rozvoj hmyzu blanokřldlého dosáhl velikých rozměrů teprve v době mesozoické spolu se stoupajlcim rozšiřenlm kvetoudch rostlin. Pravděpodobně šel vývoj tak, že se prvn1 blanokřldlý 12

hmyz živil zeleni, pak pylem a teprve později sladkými šťávaqtl a dJe toho se změnilo i uspořádám ústních ústrojů. Pravé kvetoucf rostliny se objevily v době kffdové. . Zá druhé nutno poukázat na to, že se v době mesozoické objevila spousta hmyzu s proměnou dokonalou. Tento způsob vývoje hmyzu, odlišný od původnfho, byl zajisté v souvislosti se změnami klimatickým.i, poněvadž v době permské došlo ke krutým změnám tepelným. Ohromné ledovce pokryly velké územnf celky, došlo k povšechnému ochlazení a střidánf teplých a studenějšfch ročnfch obdobf, takže hmyz byl nucen schovávat se na studenou dobu do země, zásobovat se tukem, upadat do zimnfho spánku atd. Poněvadž doba křfdová nebyla příznivá t. zv. fossilisaci, neuchovalo se mnoho zkamen~lin a teprve v době pozdější, t. j. již v době cenozoické, jsou bohaté nálezy hmyzu, zvláště v jantaru ze Sever~o moře. Podnebf bylo zase velmi teplé, rázu subtropického, a tak se za přfznivých poměrů rozmnožil velmi hojně hmyz a mezi nim i hymenoptery, z nichž zejmépa spousta druhů mravenců. Také několik .druhů včel ze spodního cenozoiku bylo zachováno. Bohaté nálezy, : a to již včely medonosné, byly však objeveny teprve v do1>ě spodnfho miocenu, t. j. přibližně asi před 15 miliony let. Podle zachovalých zkamenělin lze usuzovat, že za tuto ohromně dlouho~ dobu, kdy člo­ věk ani ve své přibližné podobě ještě neexistoval, žily včely medonosné životem podobným dnešnfmu, soudě podle vyvinutých sběracfch

. Obr. l. Nejstarší blanokřídl~ hmyz z doby jurské (z Jandova pří• rodopisu, 1933-Hmyz - Enthomologie od dr. J. Obenbergera).

Obr. 2.

Zkamenělá včela

z doby miocenní (z archivu f. Biene.n kunde, B. XV., 1934).

13

ústrojů a pod., avšak sotva tvoříly hrozen v podobě nynějšiho zim· niho chumáče, poněvadž zima vlastně nebyla. Byla asi v tom vývojovém stadiu jako dnešni včela obrovská a květná. Tento způsob života změnila od základu přechodná doba ledová asi před 500 000 lety, kdy se dostavily velké otřesy klimatické, povodně, potopy, změny mořských proudů a pod., hlavně se však nad evropským kontinentem rozprostřel ledovec, který na své cestě zničil vše živé. Zviřectvo se ukrývalo do jeskyň, odcházelo do krajin teplejších a některé druhy se přizpůsobovaly. A tak byly i včely posunuty do jižních končin nynějši Evropy a ve zbylých lesich vyhledávaly duté stromy, ve kte-

Pfehled geologických dob 4.ob ■ ,a•no11o!tá /v/

~o

61ověk

doOa m•.i,o::t:Q1ol.A

/ Ji I

v •

l/ 2

1010000

pliooon

•,I

7

7,00

-

1

1,1

8,6

7

IO

I

18.XII.

1,30

-10,1 • 8

I

,

H

O

18.1.19'8

7,IO

-

6.1

1,

• 1,1 • 0,1

li. II.

1,30

-lU -10,1 • 3

3,1

13

• ,

11.X.19'7

71819

11a1,1111

7,1

7

IO

IO

6

1 .................................................................................................... ·········· ....... .. --8 4 27.XI. 1,1 I

8. III.

8. III.

Daam

••••••na.on ■

·······-···••♦-

H,00

12

19

• 1,1

I

......... li

11,1 oU ♦♦ -hOP

u .......

15

······••·

13,1 2'

9

O I

• 1 • 1,15

3.

• I

3

1,1

. _. . , . . . H

13,1

1

I

li

u,.,ou ..

• ..... ,u,

.........

11 •HOOH . .

li

li

li

ťl

18

I ·••

IO

li

Teplomtr (lfllo)

Vnljil

teplal&

li

115

7

7,15

7

6,1

10,15

•

I

1,

3

1,15

li

,,a

'1

15.

• l

li

. 2.6

• 3

I

I

I

8,15

7,00

-1

- 1

IT.XI.

1,00

-

l

1.

18.XII.

7,30

-

10,1 • 6

13.1,19'8

1,30

-

9

11.11.

7,30

-14,1

7,30

-1

3

7

15,1

14,00

li

11

10,1

Ul,I

l

---•··--···--······ ..................................................................... • 8

• ,

• t,15 • 3

I

16

13

O

., I

115

11

ll,X,1N7

• ,

10,15

• ,

7,15

• 0,15

O

1

• I

I

I

O

• 1,11

3

I

I

,

I 13

·····••· ·-···-· .................. • 1

14,1

Ul

11,15

13,1 1',15

17

2'

17

17

18,1 19

17,11 21,15

---··········....................................................................................................... 6.111.

s

I

1

t)J :VU I

I I Hodin

· 8

-• ......... '

7,30

................ u.

t

8

V pokwmmn úlu je llDllatino 'rid,J 10 t.eplomirů, a to takto: 6. l ve ettedu 6ema, 6. 2 uvnitt ihned za ěeanem napravo (di-váme-li 1e od protiěemori atfny), 6. 3 naproti, 6. 2, t. j. nalevo, 6. 4 na dně pod nfedem ohum.f.če, t. j. ui 12 om od ěeana; ě. 5 u zadnl protiěemov6 stěny na dni, ve sttedD1 pflmoe chum6&:, 6. 8 na ěeanori atěD6 v linii itfedu ohumče a rovině homich plooh liornloh louňek rúnků, c!. 7 na boc5nf prari atěni (dirime-li ee od protic!eenori stěny v pffmoe c!. 4), c!. 8 u protiěeanm atěny nahoh "' pMmoe ě. 6, 6. 9 na oMnku nahoh, naproti c!. 7, c!. 10 na stropě v pMmoe c!. 4. Teplomily 6. 11-20 jsou na týchi mfatech jalio ě. 1-10 v jimm 41u. stěny, nejméně vlak zadnt, kleai v nich teplota postupně, a to tak dlouho, al se I vnějlf teplotou vyrovná. nebo je jen o nko vyllf. Dile je tfeba si pamatovat, že u včelstva ailnijilho pfea 1 kg váhy pfi teplém dně a nfzkém rúnku naaedi chumič na dno skoro po celou

26

zimu. To znamená, že nedosahuje hornich louček a že tudíž prostranství pod stropem se prohřlvá teplem unikaj[dm z chumáče zespodu, a tedy nahoře nemusi být tepleji než přlmo pod chumáčem na dně. Tyto tepelné poměry objasni nám tabulky ze záznamů na teploměrných staniclch v zimě 1947 - 1948 ve dvou úlech MU na rámek 39 X 24 se stěnami a dnem 9 cm silnými. Včelstvo v MU 1 mělo na podzim váhu 1,25 kg a v MU 2 váhu 1,10 kg (váženo 15. ř1jna). Z těchto čísel je zřejmé předevš[m to, že podstropnl teploty nejsou nejvyššl, že teplota v úlech klesá pod bod mrazu, a to zejména a nejvlce na mlstech nejvzdálenějších. Dále je vidět, že zimnl chumáč silně naléhal na dno, takže teploměr ( č. 4) ukazoval nikoli 10 až 12 °C, jak je to na jeho povrchu, nýbrž teploty vyššL Toto m[sto nasedánl chumáče na dno, tedy jeho spodní část, je pro život chumáče i jinak význačná, poněvadž umožňuje regulaci přítoku a odtoku vzduchu a také přidáváni nebo ubírán{ teploty podle toho, na kolik a v jakém rozsahu je přisunuta k česnu. Tak to vypadá uvnitř úlu v zimě, majl-li včelstva stálý klid. Docela jinak se jeví teploty, jsou-li včely rušeny. Dne 15. prosince 1947 byla včelstva vážena. To je vždy spojeno s vyrušenfm. Záznamy ukázaly tento obrázek: Datum Ill. XII. 1047

I

Hodin

Vn!jói I Ikplot& I

7,30

T~plom!r tl•lo I 3

po zvižoní

o

7.M

11

20

11

7,31)

I

--0.6

• • • ' ' • • • • •• • • ' • • I • ' •

2 6,6

ll,ll

14

115. XII. 1947

I

8,15

I

12

i

3

I

4

I

15

I

IJ

I

7

13,15 l 21

2,ll

3,15

24

27

8,15

4

4

11

21,ll

4,ll

6

li

14

I ,li

14

22,15

2

7

12

2

6

13,ll

I

li

8

I

9

I

IO

2,15

I 13 I 14 I 1t1 i 10 I 11

8,11

I

4

115

2

j 18 I

2

J

11,ti

rn

I 20

15

4

- • •• ••

8,ll 14

3

s

4

2

6

3

4

7

6

Představu o tom, jak rychle účinkuje vyrušeni, lze si učinit na př. ze zázq.amu dne 21. XII. 1947, a to na teploměru č. 4: v v v v

10,00 10,20 10,23 10,25 v 10,27 v 10,33

hodin hodin hodin hodin hodin hodin

ukazoval vyrwení ukazoval ukazoval ukazoval ukazoval

8,5 °C 14,0 °C 19,0 °C 19,5 °C 19,0 °C

27

v 10,37 hodin ukazoval v 10,52 hodin ukazoval .,. 11,12 hodin ukazoval v ll,27 hodin ukazoval ve 12,07 hodin ukazoval ve 1',00 hodin ukazoval v 16,00 hodin ukazoval

18,0°0 16,5°0 14,0"C 13,0 "C 11,0 "C 7,0°0 6,6 "C

Stahováni se chumáče na podzim je podmměno tepelnými a vzdul· nými poměry, t. j. teplodržnostf 6lu, lcollsánlm vnijll teploty, pfltokem vzduchu česnem, šlfkou a výilcou česna a konečni stavem zásob v dobi, kdy se llhl poslednl plod (zda mily včely možnost zanést ještě nico zásob do prázdných ploch po vyllhnutém plodu nebo nikoli, pfi· krmil-li je včelaf nebo ne). Jsou-li dány vlechny uvedené podmlnky, t. j. byly-li zde všechny možnosti, které včeJatvo potfebuje k optimálnImu uspofádánl svého zimnlho prostředl, pak se chumáč koncentruje tak, aby zaujal postavenl (polohu) co nejpflznivějšl. Musl totiž v zimě ift, nikoli spát, jako je tomu na pf. u krtka nebo ježka. Žlt, to znamená zajistit možnost pohybu včel uvnitř chumáče; i když ne na dobu celých 24 hodin, tedy alespoň v polednlch hodinách, kdy také vnijll teploty stoupajl, a tedy i chumáč se mdže poněkud roztáhnout, dále vnitřek chumáče musf ,,korespondovat" s okolnlm ovzdušbn, neboť také potfebule čerstvý vzduch a kysllk v nim. Musf se proto, vnitfek chumáče provitrávat. Nikoli vlak na celém povrchu najednou. Děje se tak v prostranstvi mezi pfednimi nebo bočnlmi uličkami (pfi teplé stavbi) a pfednl, eventuálni boční stěnou. Je-li úl na podélnou {studenou) stavbu, stáhne se chumáč k česnové stině, a to podle výšky rámku výše nebo nlže. Je-li rámek nlzký, na př. 39 X 24, usadt se chumáč nlzko, nasedá na podlahu, u česnové stiny sedt také vice ve spodnl polovini prostranstvl mezi stropem a dnem. Je-li 61 na teplou stavbu, je nucen chumáč stáhnout se napravo nebo nalevo, vždy na tu stranu, kde mu utfká nejméně tepla, t. j. na stranu tepleji(. Stoji-li ály venku, pak zpravidla na stranu slunečnl. Vzduch se tedy vyměňuje u bočnf stěny, na kterou chumáč doléhá. V· každém pflpadě je v pozdějllch stadilch tohoto chumáče obsednutá jen většl část rámku (plástů), dtváme-li se na jeho plochu, takže naměf1me na př. od česnové stěny podél střednlho rámku do konečné jeho části průměrně kolem 23 cm, jak je to znázorněno na obr. 5. Záležf zde ovšem na tom, jaký rámek je k disposici. Je-li nlzký, na pf. 39 X 24, je chumáč nucen se vice semknout, nebude tedy ve tvaru koule, ale elipsoidu, a to proto. že si musl usměrnit koloběh ovzdušl. Tlm, že se přitull na pf. k pravému pfednlmu rohu. uvolni svou levou část pro pfltok studeného vzduchu česnem, a protože je stahován vice dobl, mA také nad sebou prostor, kterým mdže proudit vzduch zezadu dopředu.

t

.:S

1 .

...• ..

I

s•

. .•.

.

Obr. 6. Pohyb V7.duchu v prostředí zimního chumáče včel: Pohled na prostor za česnovou stěnou. Značky: ... st = studený V7.duch, ... t -= teplý, ev. otep• lený vzduch. Chumáč je sta1.en k česnu a nalevo ( díváme-li se od česna dovnitt), takže levá p4Jka plodišUí a také levá pdlka česna je t.eplejši nd pravá. Studený vzduch je nassaván pravou části česna, jde pod chumáč do 7. a s. uličky, postupuje nahoru a postupně se otepluje; z periferie chumáče, t. j. z jeho povrchu odchúí teplý V7.duch nahoru, také oteplujicl se vzduch za chumáčem, vše se usměrňuje Pod strop a spěje nalevo do teplejší prostory plodiska. Levá stěna úl u a také' homi část &šnové stěny je však chladná a zde se začíná teplý V7.duch pomalu ochlazovat a klesá dohl, až se dostane do Pravé půlky česna, a zde vychází ven, a to nahoru a postupně se vysráží na z.evni straně česna, ev. na některé V7.dálenosti od něho.

Tak je postaráno o automatickou část celého pochodu výměny To však nestači, musf být ještě impuls, musl se tomu všemu napomáhat. To obstará pfednt část chumáče, která je u česnové stěny:

0 vzdušt

29

sr..

--............ .. ' -!!.... i>-... \

,1·..•,

~ \~r.

:i

:

4

I

5

I

:mx24

18

6.

VčelatskA

encyklopedie

0,7

Ii 0,8

1,1

1,5 1,0 ! 0,8

o,9 39x26

8 11

20

i

Ot8 ! 1,2

7

" I :l9x24 I

"

I

__2_!_ obsah 00 1 ( %)

I

(j

12

I l~ _!____

I

0,5 0,7 0,8 0,9 I ,O

0,1

0,7 1,0 0,6 0.9 1,3

o,5 I o,9

I

0,8 1,2 0,8 0,7 0,8 0,7 0,8 0,6 1,3 0,8 0,9

81

dýchá asi třikrát rychleji a spotřebuje o tolik vice vzduchu. Podle Morissona dělá včela za 1 minutu v klidu 110 až 150 dechů, při ssání 120 - 150 a při letu 170 - 224 dechů, u člověka je počet dechů za minutu asi 16 - 20 a při práci a námaze vůbec se značně zvyšuje. Položime-li si otázku, jak široko musl být v zimě česno otevřeno a zda vůbec má být otevřeno, musime na ni odpovědět tak, že včelstvo slabé, na př. váhy jen 0,5 kg = 5000 včel, snese důkladné uzavřeni, naopak u včelstva silnějšiho to neni v našich poměrech možné. Pokus provedený u sílnějšiho včelstva na Výzkumné stanici včelařské v Prostějově ve dnech 4. XII. až 6. XII. 1948 ukázal, že ačkoli tomuto včelstvu byla vložena plstěná vložka tak, že zůstal v česně východ asi 1 cm, druhý den 5. XII. při vnějšl teplotě O - 1 °C se včelstvo chovalo klidně, avšak dne 6. XII. od rána při vnějši teplotě 2 - 3 °C teplota v předsiňce stále stoupala ze 4,5 °C až v 18 hodin dosáhla 8 °C a ve 22 hod. 9 °C. Bylo slyšet větráni a nahlédnutim jsme zjistili, že asi 10 včel větralo v předs!ňce před česnem, ačkoli vnějši teplota nepřesahovala 1 °C. Plstěná vložka byla pak odsunuta, takže vznikl česnový otvor asi 5 cm dlouhý, včelstvo se do rána uklidnilo a od té doby se chovalo klidně. Naproti tomu u jiného včelstva bylo česno uzavřeno dvěma plstěnými vložkami tak, že pod nimi probihaly jen dráty vedouci k teploměrům a včelstvo klidně zimovalo. Velikost česna je tudiž v zimě závislá především na velikosti zimujiciho chumáče včel. Je samozřejmé, že 1 kg včel nepotřebuje tak velké česno jako 1,5 kg, pak při správném umistěni chumáče k česnu ovládá ze začátku tento chumáč česno tlm, že v té stran,ě, na kterou se přitiskne, obsedne část česnového otvoru, a tim si umožni správný koloběh vzduchu. Teplou části česna odcházl vzduch zkažený, druhou volnou půlkou je nassáván studený a čistý vzduch. Zaoblený spodn1 kraj chumáče široký v zimě 22 - 25 cm ve středu a užši v dolni části může tud[ž na začátku podzimu dobře ovládat česno vysoké 10 mm v délce kolem 15 cm, postupně pak méně a v zimě kolem 10 cm; jakmile se však odděli ode dna a česno již nebude ovládat, mělo by být česno ještě vice zúženo, a to asi 5 - 6 cm. To je _při minimálnich životních pochodech zimn1ho chumáče postačujíci. česnem se musi odvést zkažený vzduch s kysličníke•1 uhličitým současně s vodni párou a přijmout dostatek kysllku. Jakmile se začne plodovat a včely se dostanou již k česnu, ukáži samy včelaři, zda má rozšířit česno či nikoli. Jejich větráni, zejména při poklesu vnější teploty, znamená, že česno je nedostatečné a musi se rozš[řit. Dosáhnout toho, aby nemuselo zbytečně větrat, znamená ušetřit na zásobách. V létě se musl česno postupně rozšiřovat, aby byl zajištěn přítok vzduchu především k plodovým plástům, kterých je v létě při plném plodováni a mfře 30 X 24 nejčastěji 8 - 9, jen u slabých včelstev 7. Hloubka (šiřka) 82

uvedených 9 plástů je včetně uliček 32,5 cm . Jelikož krajni plásty plodové nemusf přiléhat přimo k česnu, vycházf nám délka česna kolem 26 cm, což by stačilo při výšce 10 mm. V úlech s bočnými předsíňkami, kde lze zařídit ventilaci i jinak, nemusí být česno tak velké ani v létě. 4. Ve vzduchu je obsažena také vodní pá· ra. Jej! množstvi je velmi nestejné. Za normálnich okolností je jí v úlu 40 - 100 %. Hustota vodní páry ve vzduchu mimo úl je 0,62, tedy vlhký vzduch je lehči než suchý. Kolik vody se vydýchá v zimě při denní spotřebě 20 g medu (cukru) v sušině, bylo již řečeno . V létě vydýchají včely podle Steid· leho za 24 hodiny vody : l 100

včela

včel

vúhy

O,l g vydý chá . 0,015 0,02 g = 15 20 mg vody

váhy 10,0 g vydýchá 1,5 2,00 g = 1500 - 2000 mg vody

l 000 včel váhy 100,0 g vydýchá 15 - 20,00 g 10 000 včel váhy I .O kg vydýchá. 150 - 200,00 g = 150 - 200 cm• vody 16 000

včel

,•áhy 1,5 kg vyd_ýcluí 225 - :ioo,oo g = 225 - 300 cm3 vody (t. j . asi dvacctknit vice nd v

7 5 000 Y -- ~ · ...... ... ..,,. _ _ _ _ ..__

"j,.._

1,

i,,~

~ _t::::: ~~) l 1

-- '-i: '-1

,

; ..._.,.::

.....

... ....:.. ..._ ._

,_ ,

,.. .._ ,

'-

- .., -

:::-

1 1

I

--

..j..,. - -

-'~ -


i~}~ o

5 Obr. 187. Různé typy listových průduchů: (burák) jedlá (cukrovka), 2-len užitkový (setý), 3-netřesk střešní, 4-bazanka, 5-rdest vzplývavý, 6-puškvorec (z lodyhy). (PcxllE Klečky.)

1-řepa

Voda je z půdy nassávána v nadbytečném množstvf, ze kterého rostlina ve svém těle podržuje jen nepatrnou část. Nepotřebný zbytek odpařl čili trampiruje. Tuto činnost sí rostlina sama řldí a je závislá na mnoha činitelích, jako na vlhkosti vzdušné, teplotě, pohybu vzduchu, vzdušném tlaku atd. Odpařován! se děje průduchy na spodn! straně listové. Pouze u vodních rostlin, jejichž listy vzplývaj! na vodě, jsou průduchy na straně horní. Průduchy vniká do rostliny též vzdušný kysličník uhličitý. 37. Včclnf'ská cncyklol)edle

577

Gutace Rostlina se dovede zbavovat přebytečné vody nejen transpiraci to je přeměnou v páry, ale když vzduch je nasycen vodními parami a transpirace je tim znesnadněna, rostlina vodu prostě z těla vytlačuje v podobě drobných kapiček. :R.tká se pak, že rostlina „gutuje" (slzl). Přebytečná voda je vytlačována zvláštn!mi vodními skulinami v listech. Někdy bývaj! vodní kapičky vytlačovány i ojedinělými pokožkovými bu11kami přizpůsobenými k této čin­ nosti nebo ze zvláštn!ch jedno· buněčných i vicebuněčných chlupů, jež maj! také gutační schopnost. Všechny tyto útvary jsou označovány společným názvem „hydathody". Nejčastěji bývaj[ na špičkách nebo na okraj!ch listů Obr. 188. PÍ'Íčný řez otevřeným listovým průchodem u řepy (cukrovky). rostlin rostoucich ve vlhkém (Podle Slepičky.) ovzduší (obr. 189). (odpařovánim ).

Ke gutaci docház! po dešt!ch ·nebo časně ráno, kdy ovzduší bývá přesyceno parami. Pak vl· dáme, obyčejně na trávě, spousty drobných kapiček lesknoucích se v záři vycházej[ciho slunce; omylem bývaji pokládány za rosu. Gutace se vyskytuje často také u máku, řeřišnic, kakostů, kontryhele, lomikamenů a jiných. Obr. 189. Hydathody na špičce ho žita. (Podle Klečky.)

natých, draselných, nesbírají.

klíčic:i­

fosforečných

Tekutina vyloučená gutaci nen! voda, ale obsahuje nepatrná množství soli hořečnatých, vápe· a pod. Včely „vodařky" tuto tekutinu čistá

Krvácení rostlin K tomuto jevu velmi podobnému gutaci dochází pří poraněni kořenu nebo jiných části rostlinného těla a také listů. Z rány, to jest mecha• nicky poškozeného rostlinného pletiva, vytéká miza, a to často ve značném množství. Vytékání m!zy je možno pozorovat na jaře z pařezů v zimě pokácených stromů. Míza obsahuje kromě vody různé organické kyseliny, jablečnou, jantarovou a vinnou, dále nepatrné množství minerálnich soli a rozličné cukry (ovocný, hroznový a třti578

nový). Je pochopitelné, že tyto cukry najdou také včely, ale ty jdou za oteplenou mízou spíše pro obsah vody než cukru. Vnitrobuněčný

tlak

Rostlinná buňka přijímá živiny ve formě roztoku nebo plynu, pokud mohou prolinán1m proniknout buněčnou blanou. Zakládá se to na jevu zvaném „osmosa". Roztoky z mista menší koncentrace proudi do míst s koncentraci vyšší, na př. roztok cukrů ssaje vodu. Blána buněčná je propustná na způsob pórovité stěny nějaké nádoby. Propoušti lehce vodu, ale mnoho látek ve vodě rozpuštěných bud nepropustí vůbec, nebo je propouští jen částečně, a to ještě pomalu. Buněčná šťáva, vyplňující v rostlinné buňce dutinku (vakuolu), odssává nebo předává vodu buněčné plasmě, ta ji čerpá zase z blány a blána z okolního prostředí. Prostě, buněčná šťáva nassává do sebe z okolí vodu, kterou se jeji objem zvětšuje, naduřuje plasmu, jež zase rozpiná blánu buněčnou; ta je však pružná a snaží se smrštit. Tim vzniká vnitrobuněčný tlak zvaný turgor a stav napětí buňky a stejně :iapjatého buněčného pletiva turgescense. Vnitrobuněčný tlak závisí na osmotické schopnosti buněčné šťávy a bobtnatclnosti plasmatu. Turgor se projevuje nassávacl schopností buňky a napětím buněčné blány. Stoupá-li uvnitř buněk tlak, blány buněčné se napínají a but'í.ky zvětšuji svůj objem. Turgor v těle rostlinném neustále stoupá nebo klesá vlivem rozmanitých chemických pochodů, jež v rostlině probíhají, na příklad vlivem tvorby osmoticky účinných látek, jako je cukr hroznový, při čemž se mění obsah vody v buňce a fysikální vlastnosti plasmy. Vlivem tlakové změny, která nastává, dochází někdy k vytlačováni vody z buněk, z tak zvaného turgescentního pletiva. Tuto činnost si rostlina řídí sama. Vylučování

nektaru

Původně se mělo za to, že cukr nektarový vzniká pouze lokálně, a to bud na bláně buňky, nebo přímo jejim rozložením. Tento cukr nassává prý potom osmotickou cestou vodu z buňky, a tak vzniká nektar. Toto tvrzení se snažil podepřít roku 1881 Wilson pokusem, kdy se mu důkladným omytim tohoto „mimobuněčného cukru" domněle podařilo zastavit další sekreci nektaru. Bylo to ovšem pochybené, protože podle této theorie by vyměšování nektaru muselo po vyčerpáni disponovatelného cukru, vzniklého rozloženim buněčné blány, stejně ustat. Někdy ovšem skutečně dochází k přeměně vrstvičky buněčné blány v cukr, který pak osmoticky nassává vodu z buňky nektaria, ale není absolutně možné, aby všechen cukr v nektaru vznikal výhradně rozkladem buněčné blány. To lze snadno prakticky dokázat zachycováním rostlinné mízy, na přiklad při naříznuti květenství některých

579

palem, které pak vyloučí krvácenim značná množstvi mizy (za 3 m~síce až 250 litrů). Nejnápadnější případ je u agave, která dává po nařiznut! květenství velmi sladkou mfzu „aguarnil ", obsahující 8 až 12 % cukru, po dobu 3- 8 měslců. Celkem je možno z 1 rostliny získat až 1100 litrů mizy, což odpovidá asi 110 kg cukru. Vnitřni stěny rostlinných buněk jsou potaženy jemnou vrstvičkou (membránou) buněčné plasmy, která u živých buněk dovoluje rostlinným živinám vstup do těla buňky, ale zamezuje jim vystoupit ven. Vzniká otázka, jak je možno, že membrána dovoli, aby cukerný roztok vyšel buněčnou plasmou a membránou ven? Mus!me pokládat za nejpravděpodobnějši různou místní propustnost plasmatu pro vylučované látky, v našem připadě roztoky cukrů. Právě tato možnost propustnosti tvoří stálý rozdíl koncentrace buněčné šťávy na různých stranách buňky. Existuje-li tedy rozdíl v jakosti ektoplasmatické mem• brány na různých místech buňky, která spočívá v nepropustnosti s jedné strany a částečné propustnosti se strany druhé, pak může dojit k jednostrannému prolináni cukerných roztoků různé koncentrace. To je značně umožněno také rozdtlnou koncentrací šťáv sousednich buněk. Tim také dochází k tvorbě místnich elektrických proud~ v buňce, protože chemická energie buňky se může měnit v elektrickou. Všechny tyto jevy lze vysvětlit jedině výměnou látkovou. mezi buňkami.

Sladina neboli nektar,

vylučovaný různými

druhy nektarií

květních

í mimokvětnich, je vodný roztok cukrů, které vznikly fotosynthetickou činností chloroplastů, a to cukru ovocného (levulosa a fruktosa), cukru hroznového (glukosa, dextrosa) a cukru řepného nebolí třtino­ vého (sacharosa), dále rozličných glykosidů, silic a nepatrného množství fosforečných a dusíkatých látek. Buňky některých nektarii mají stěny celulosni, jimiž voda i cukerné roztoky procházejí poměrně snadno. Tyto buňky jsou buď kryty papilami, nebo jsou tenkostěnné a dlouze protažené. Nektar stěnami papil prolíná a hromadí se v nich v podobě kapky (obr. 179). Některé rostliny maji kvčtni pokožku složenou ze dvou nebo tři řad buněk uložených nad sebou. Většina těchto buněk má stěny kutinisovány (kutocelulosa ). Kutin je na rozdíl od celulosy pro vodu neprostupný a -chráni rostlinu před přílišným vypařovánim vody, řídí výměnu látkovou atd. U těchto rostlin se bud pod kutikulou nahromadi nektar a protrhne ji, nebo v době, kdy má nastat sekrece nektaru, povrch nektarií nabobtnává, kutinisované bufiky se rozpouštějí a přeměňují se v pružnou želatinovou vrstvičku. Zbytek pokožky obsahuje celulosni buňky, jimiž nektar prosákne ven již snadněji, zvláště jsou-li stěny nektaria nabobtnalé a zduřelé. Když jsou buňky zavadlé, ochablé, což svědči o nedostatečném turgoru, není nektar vylučován. K zavadnuti docházi obyčejně za suchého počasi a nedostatečné půdní vlhkosti.

580

Buněčný tlak v nektariich dosahuje výše pěti atmosfér. Vylučováni nektaru nastává při zvýšeném tlaku tekutiny ektoplasmou a pokožkou, je-li menší protitlak z vnějšiho nektaria, což souvisí s ostatn[ tkáni rostlinnou. Jakmile krůpěj nektarová přijde na povrch tkáně, voda se z ni částečně odpaři a cukerná sladina se tím zahustí, je tedy koncentrovanějši, než byla uvnitř nektaria. Přitom působí na stěny nektaría osmoticky a nassáváním vody přispívá k dalšlmu vylučováni nektaru. Tvoří-li se nektaru více, než může osmoticky vyjit ven, docházi ke zvýšení vnitrobuněčného tlaku, který během dne stále stoupá a klesá (pulsuje). Poměrně nejčastěji se na sekreci nektaru podflejí buňky pokožky pokrývajicí nektarium. Hlubší pletivové vrstvy dodávaji potřebné asimiláty, kromě vody, která je přiváděna cevními svazky. V pokožce květů tykve, divizny brunátné, tavolníku, petunii, javorů, vrbovky, akátu a jiných jsou četné průduchy, pod jejichž vyústěnim je menší sklipek, v němž se hromadí nektar, než vyjde ven z pokožky skulinou (ústím - stomatem) (obr. 180). Tato ústi jsou rozložena na povrchu nektaria jednotlivě nebo ve shlucích. Množstvi J1ektaru vylučovaného rostlinami se velmi liší. Také vče­ laři rozděluji rostliny na více nebo méně „medujíci". Je to způsobo­ váno také t!m, že všechna nektaria nejsou stejně výkonná. U někte­ rých květů je nektar vylučován v nepatrných, sotva viditelných kapič­ kách, jinde tvoří lesklý povlak na nektariu, jinde proudi v kapkách a hromad! se v ostruhách nebo číškách až k přetékání. Z některých květů, na př. voskovky ( Cerinthe ), i vykapává. Mnoho nektaru dávají tropické orchideje Coryap.thes macrantha a C. maculata, jejichž květ vytváři nahoře kápovitý pysk a na spodku poměrně hlubokou konvič­ ku, v níž bývá téměř 2 g nektaru. Květni nektar se začne vylučovat až při pohlavni dospělosti květu, kdy slouží k lákání opylovačů. Zároveň se sekrecí nektaru probíhá v rostlinném těle mnoho jiných sekreci a procesů. Vždyť rostliny mají kromě nektarií také žlázky slizové, gumové, solné, pryskyřičné, voskové, žlázky vylučující aromatické oleje atd. Ty všechny vylučuj! své specifické produkty.

Obsah cukrú u nektaru Obsah sušiny, t. j. cukrů, v nektaru kolísá. Květní druhy se liší jak sladkostí nektaru, tak i množstvím vyloučeného cukru a nektaru během dne. U jednotlivých květních druhů množství vylučovaného nektaru během několika denních hodin kolísá, a to i v procentickém obsahu cukrů. Nektar některých druhů má po celou denni dobu stejnou sladkost ( procentický obsah cukrů), ale kolísá vylučované množství, jiné druhy mají zase po celý den stálé množství nektaru, ale kolísá jeho 581

Obeah euilDJ' (cukr6) v nektaru a eekre&li acbopnoet nlkter:,Cb roetlln

M'noistvl Oe1e