Cesta do zlatého města 8071120103, 9788071120100

Citation preview

Karolina Rusz

CESTA DO ZLATÉHO MĚSTA

Předmluva Autorka knihy Karolina Rusz se narodila roku 1925 v Bystřici nad Olší. Vystudovala hudební konzervatoř, pak vyučovala v hudební škole a byla členkou literárně umělecké sekce. Velkou pozornost věnovala dětem: vyučo­ vala také v nedělní škole. Zkušenosti ze svého života i zkušenosti z práce s dětmi zúročila ve své polský psané literární tvorbě. Kromě této knihy napsala také dílo „Syn proroka“, líčící děje odehrávající se za doby proroka Eliáše. Zemřela tragicky při nehodě v roce 1976. Kniha „Cesta do Zlatého města“ je určitou - značně stručnou - ob­ dobou Bunyanovy „Cesty poutníka“ určenou pro děti. Je psána svěže, vtipně a je srozumitelná dětem. Sourozenci Petr a Eva, hrdinové tohoto příběhu, se dostávají do Královské školy, kde se mají prakticky učit Desateru. Ctnosti vyplývající z jednotlivých přikázání Desatera jsou alegoricky znázorněny postavami žen, ke kterým děti přicházejí do služby. Tato přirovnání jsou někdy velmi výstižná, někdy také pokulhávají - zvláště tam, kde je více pozornosti věnováno těmto ženám nežli tomu, kdo dává moc k novému životu. S výhradou nutno brát kapitolu o odpočinutí, kde se mluví o tom, že svátý den odpočinku nutno světit a nelze v něm dělat. V závěru kapitoly je parafráze citátu Exodu 20,8: Pamatuj, abys světil svátý den. Tento zní správně: „Pamatuj na den sobotní, abys jej světil.“ Tento verš tedy mluví o sobotě (sabbat), která byla vydána k dodržování jen národu Izraeli, nikomu jinému. Sobota Starého zákona je stínem odpočinutí, které způsobil Kristus těm, kteří věří v něho. List k Židům 4,8 - 9 vysvětluje, že zůstává sobotní odpočinek Božímu lidu, neboť kdo vstoupil do Božího odpočinutí, odpočinul od své práce. Jde tedy pro křesťany o odpočinutí v Kristu skrze víru, nikoli o svěcení dne soboty či neděle. Autorka však prokazuje opravdovou lásku k dětem i hlubokou znalost jejich nitra. Jasně vysvětluje, jak každý může přijmout Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Pěkným způsobem líčí proměnu života způsobenou Duchem svátým při znovuzrození. Živě vypráví o zápasu malých křesťanů proti ďáblu, Otci lži, jeho úskocích, lstivosti a falši, kterými je chce srazit. Ale také o veliké Boží milosti, která je přes všechna selhání a pády znovu

3

pozvedá a naplňuje srdce vděčností za odpuštění, pokojem a novou silou. Zde i dospělí pochopí, jak nádherné je vítězství v živém vztahu s Ježíšem. Nesporně je tato kniha pro děti dílem, které je svým pojetím a du­ chovní hloubkou ojedinělé a jako celek je lze vřele doporučit každé - zejmé­ na křesťanské - rodině. František Pala

4

1. Poutníci do Zlatého města Eva vpadla do kuchyně jako bomba. „Mami! Přijede Marek!“ hlásila nadšeně. „Jak to? Kdy?“ podivila se matka. „Odkud mohl vzít peníze na vlak?“ „Čti!“ Dívka jí podala dopis, a když se maminka posadila pod oknem, četla jí ještě jednou přes rameno.

Milovaní! Doufám, že vás dopis zastihne před .mým příjezdem, i když si už balím věci do batohu. Dostal jsem odměnu nejlepšího žáka, to znamená bezplatnou cestu a dvoutýdenní pobyt na horách. Budu projíždět vaším městem a mohu se u vás zdržet dva dny. Velmi toužím vás poznat. Od maličko mi tatínek vypráví o dědečkovi a babičce a o svém bratrovi, který je přece mým strýcem. Nejvíc bych chtěl poznat Evu a Petra a také svou tetu. Můj vlak přijede ve čtvrtek, ve čtyři odpoledne. Přijdou mi Eva a Petr naproti? Budu mít hnědý kabát - snad mne poznáte. Ať si Eva vezme s sebou dva červené karafiáty. Budu na nádraží takové děvče hledat. Váš Marek „Konečně toho Marka poznám. Tolik jsem o něm slyšela,“ začala Eva poskakovat radostí. „Buď trpělivá,“ napomínala ji matka. Děvče tedy popoběhlo k otci. „Tatínku, dáš mi peníze na karafiáty?“ „Samozřejmě, ale jak to vypadáš? Podívej se, jaké máš špinavé šaty!“ „Hned se převléknu. Půjdeš také s námi na nádraží?“ „Půjdu. Právě končím svoji práci.“ Eva vyběhla z pokoje a znovu odešla do kuchyně. „Mami, podívej se na mé šaty! Co si zítra obléknu?“ ptala se bezradně. „Ty bleděmodré, co máš na svátky. Marka musíme přijmout jaksepatří. Je to velmi vzácný host. A teď mi pomůžeš přichystat pro něho v jídelně postel.“ Petr se vrátil z města, kde nakupoval u pekaře a u řezníka, a pomohl jim sestavit postel. Pak matka přinesla přikrývku a povlékla ji do povlečení

5

bílého jako sníh. Děti jí už neměly v čem pomoci. Poslala je tedy k dědečkovi a babičce, kteří bydleli ve vzdálené ulici. Dnes to nebylo tak daleko. Někdy se však dětem zdálo, že dědeček bydlí za sedmi horami. Zvláště Petr naříkal, když k němu měl něco zanést. Dědeček byl blížícím se Markovým příjezdem tak potěšen, že dal dětem peníze na zmrzlinu, což dělával jen zřídka. Babička se dala do uklízení bytu, aby se její neznámý vnuk u ní cítil dobře. Blížila se šestá hodina. Děti si tedy pospíšily do města. Seběhly ze schodů tak rychle, že když vpadly na ulici, Petr skoro porazil nějakou paní. „Letíš jak splašený, i když je ti už třináct!“ kárala ho sestra. Petr však její poznámku nepřijal, zvláště když Eva byla o rok mladší a považoval ji za usmrkance. „Co ty mi tady budeš povídat! Zavřou nám před nosem!“ osopil se na ni. „Jak můžeme jít na zmrzlinu bez Marka?“ divila se Eva „Přijede přece teprve zítra.“ „Můžeme peníze odložit a počkat do zítřka.“ „Hloupá,“ zabručel hněvivě, právě když se zastavili před cukrárnou. Petr vešel bez váhání. Koupil zmrzlinu pro sebe a pro sestru; byl na ni stále nazlobený. Vyšli na ulici. Tady se chlapec necítil vůbec dítětem. Doma mu mohli ještě říkat: „Dítě, jsi dítě,“ jak to také často rodiče i dědečkové dělávali. Ale kdyby mu to řekl na ulici někdo z kamarádů nebo sestra, dostal by výprask. Eva, o hodně menší a útlejší než on, jemnější povahy, si hrála s Petrem raději doma. Tady na ulici býval pro ni nesnesitelný. Proto chtěla, aby se hned vrátili domů. „Už jdeme. Jen se ještě půjdeme podívat na malého medvěda,“ slíbil Petr. Eva neochotně souhlasila. Medvěd seděl v kleci při vchodu do zoolo­ gické zahrady, a to bylo dost daleko. Mimoto si Petr ještě musel cestou prohlížet spoustu jiných věcí, toulat se a marnit čas. Přitom potřeboval ještě napsat úlohy, neboť zítra šli naposledy do školy. Tento večer od něho dostala několikrát pěstí. Úplně nevinně - jako vždycky. Když šla večer spát, plakala tiše pod přikrývkou, aby nikdo nevěděl, a myslela si: „Proč je ten Petr takový?“ 6

Ráno se vzbudila opět radostná - dnes přece přijede Marek! Celý den přeletěl jako ve snu a hle, už je půl čtvrté. Eva se ještě jednou v koupelně důkladně umyla, učesala si vlasy a s překvapením zpozorovala, že Petr dělá totéž. On, který vždy chodíval neučesaný - v nepřátelství s hřebenem, se konečně - a bez domlouvání sestry - hladce učesal. Prostě chtěl při uvítání Marka také vypadat pěkně. Otec již čekal v předsíni. Eva vzala z vázy karafiáty a naposledy pohlédla do zrcadla. Vlasy ležely poslušně. Byly světlé, hladké a její bledě­ modré oči byly plné radosti a záře. Vyšli na ulici. Petr byl hodný. Šel po otcově levé straně - sahal mu již k rameni. Eva jim sotva stačila. Petr je popoháněl, aby byli na nádraží včas. Přišli přece jen příliš brzy, a tak se postavili ve vestibulu. Museli chvíli počkat, než hluk přijíždějícího vlaku zatřásl podlahou: konečně byl vlak tady! Zdola po schodech se začal valit proud lidí. Eva přitiskla karafiáty k tlu­ koucímu srdci. Přešlo hodně chlapců v hnědém kabátě a na každého chtěla zavolat: „Marku!“ Otec však stál klidně. On by měl Marka poznat. Prý jsou si podobní jako vejce vejci. Najednou sebou trhl. „Tamten, to je asi on!“ Chlapec, o kterém byla řeč, byl tak obložený balíky a lak roztržitý, že si jich vůbec nevšiml. „Má černé oči?“ „Dávej pozor, Petře, měl by mít šedé oči.“ „Ano, má šedé oči!“ zvolal Petr. Na toto zvolání se chlapec podíval směrem k nim a spatřil dva karafiáty v Evině ruce. Jeho obličej se rozzářil úsměvem. Přistoupil, sotva dýchaje: „Vítejte! To jsem já, Marek.“ „Vítej!“ první mu padl kolem krku Petr, potom Eva a konečně ho objal strýc, který se mu dlouho díval do očí. „Opravdu se podobáš otci,“ říkal třesoucím se hlasem a v očích se mu zaleskly slzy. Otec mu vzal všechny balíky a dětem přikázal, aby jely domů tramvají. On že vezme taxi, kterým odveze Markovy balíky. Marek byl mnohem milejší, než si jej oba představovali. Miloval je více než oni jeho. Cítili to, když se dívali do jeho šedých očí. Řekli o tom matce, protože toto zjištění je velmi překvapilo. Ale matka tušila proč. Nemá sestru ani bratra, a tak Eva je mu jako sestra a Petr jako bratr.

7

Dědeček s babičkou přišli v pět hodin. Vítali v Markovi nejen vnuka, ale také syna, neboť jim ho živě připomínal. Babička se na něho dlouho dí­ vala a plakala vzrušením. Když pak seděli u stolu, nikdo z hosta nespustil oči. Stále musel vyprávět o svém městě, o rodičích a o škole. Při tom v něm bylo něco, co všechny přitahovalo. „V tom chlapci je láska,“ řekl otec, když se mu Eva po večeři svěřila se svými postřehy. „A teď mi dones, dceruško, pantofle a zavolej ke mně Petra.“ Tatínek jí řekl .Dceruško*! Jak neobyčejně a nádherně to znělo! Eva běžela šťastná pro papuče. Otec musel být ve výjimečně dobré náladě. Jen tehdy jí říkal .Dceruško*. K Petrovi však promluvil tvrději, jen co chlapec stanul ve dveřích. „Petře, abys mi před Markem nedělal hanbu! Bude po návratu domů vyprávět, jakého má bratrance a sestřenici. O Evu se nebojím, ale ty! . . . Slib mi Petře, že se budeš chovat jaksepatří.“ „Tatínku, vždyť se snažím. Snad jsem neudělal něco špatného?“ „To je dobře, že se snažíš. Jen se snaž opravdu.“ „Opravdu tatínku. No vždyť ...“ „Buď dobrý k sestře, je mladší a slabší.“ „A nejsem?“ „Víš dobře, že nejsi,“ pohlédly otcovy oči s výčitkou. Byl to pohled, pod kterým se Petrovi vždy zavřela ústa. „Eva mi donesla pantofle - a co uděláš pro mne ty?“ „Nevím, co si přeješ, tatínku.“ „Abys byl poslušný, hodný a dobrý k Evě. A teď dobrou noc.“ „Dobrou noc.“ Petr políbil otce na tvář; pak odešel, nespokojen sám se sebou. Proč ho pořád kárají? Vešel do jídelny a překvapeně stanul. Marek seděl s Evou v jejím koutě, kde měla své knížky a panenku, kterou musela skrývat. Tam by se Petr nikdy neposadil. Ale to nestačilo. Marek držel v ruce Evinu panenku a přilepoval jí řasy. Ty řasy jí on - Petr - nedávno vytrhl za usedavého pláče sestry. „Petře, podívej,“ zvolala sestra. „Máme řasy, opravdické řasy! A víš z čeho? Z kartáčku na zuby. To vymyslel Marek.“ „Pomaluju je tuší, a budou jako skutečné,“ řekl Marek.

8

„Já si s panenkami nehraji,“ zabručel Petr. „Už o tom vím. Eva skrývá panenku ze strachu před tebou. Ale to je zbytečné. Podívej, jaké krásné šaty pro ni ušila. To je švadlena. Připomíná mi mou maminku: ta umí také tak šít. Tak se na mne nezlob.“ „Vůbec se nezlobím.“ „Tak mi, prosím, dej trošičku tuše, Petře,“ prosila Eva. Před Markem jí nemohl odmítnout. Přinesl tuš a řekl: „Jen aby mi zůstalo něco na výkres.“ „Jaký jsi milý,“ pochválila jej sestra s takovým přcsvčdčcním v hlase, že Petr úplně změkl a řekl: „Ukaž mi tu Hanku!“ Marek mu panenku bez váhání podal a Eva ztuhla. Jak se však potě­ šila, když Petr vzal panenku - jemně - tak jako před chvílí Marek. Nabral na štětec tuš a začal jí malovat řasy. Najednou tu bylo veselo. Petr posadil Han­ ku do křesla - na čestné místo -, kde sedávala babička. Pak přinesl své modely lodí a letadel. Eva se poprvé v životě mohla dotýkat těchto zázraků. Bratr soudil, že je příliš usmrkaná, než aby se mohla zajímat o jeho modely. Ale Marek, kterému bylo celých čtrnáct let, byl určitě jiného názoru. Podle něho už Eva není usmrkaná. Dovolil jí dokonce na­ malovat letadla stříbrnou a bleděmodrou barvou. Dnes se myla Eva v koupelně první, což se dosud nestalo. A protože jí Marek přál dobrou noc, udělal Petr totéž - podle jeho příkladu. Této noci Petr nemohl spát. Musel přemýšlet o svém bratranci. Byl takový jiný, a všem s ním bylo tak dobře. Petr vyklouzl z postele. V pokoji stále seděla Hanka v křesle - tam, kam ji posadil. Její řasy se černaly ve svět­ le měsíce. Eva spala na pohovce, klidně oddychovala a ve spánku se usmí­ vala. Dlouho se díval na její obličej, než se konečně vrátil do své postele. Ráno ho vzbudila matka a nařídila mu odnést mléko k dědečkovi. Petr zabručel: „Ještě je čas,“ a obrátil se na druhou stranu. Tak to dělával vždycky. Zdříml si ještě trochu a po probuzení chvíli překvapeně čekal, proč ho maminka nebudí podruhé. Konečně se se zíváním vyškrábal, oblékl se, umyl v koupelně a vešel do předsíně. Matka vyšla z kuchyně a zeptala se: „Chceš odnést mléko?“ „Jistě.“ „Už není třeba. Marek s Evou je už odnesli.“ Petr se cítil trochu zahanben. Marek s Evou šli jistě rádi a nebylo je třeba budit ani prosit.

9

„Jen ať si šli,“ řekl matce, aby zakryl své zahanbení. Toho dne již Petra nikdo o nic neprosil, a to jej hodně mrzelo. Stal se teď na to citlivý a každá prosba určená Markovi jej bolestně zraňovala. „Marečku, dones mi ovoce ze Stánku,“ prosila matka, když se s Evou vrátili. „Marku, zajdi mi k dědečkovi,“ prosil znovu otec. Petr mohl jít s Markem a Evou. Nemohl však snést, že všichni prosí raději Marka než jeho. Odešel tedy sám do města a několik hodin se toulal. Když se vrátil, rodiče ho přivítali s výčitkami. Musel sníst oběd sám, protože všichni už byli po obědě. „Pokazil jsi nám dnes radost,“ řekla babička, když se ukázal v pokoji. „Čekali jsme s obědem půl hodiny. Tak se to nedělá, můj chlapče. Co si o tobě pomyslí Marek?“ Ale Marek ho přivítal radostně: „Konečně jsi tady! Čekali jsme na tebe - jdeme do parku.“ V parku s nimi také nevydržel dlouho. Dědeček a babička se obrátili na Marka s prosbou o donesení zákusků z cukrárny. Dokonce i oni! Je pravda, že Petr dělal všechno neochotně; Marek zase s ochotou. Marek byl jiný, úplně jiný! Petr utekl hned, jakmile se naskytla příležitost. Potkali jeho kamaráda, který prosil otce, aby Petrovi dovolil kousíček ho doprovodit - že mu chce něco říci o škole. Otec souhlasil, ale přikázal Petrovi, aby se ihned vrátil. Petr přišel až večer. Pravda, zákusků mu bylo líto, ale raději se až do večera toulal s kamarádem. Vracel se s těžkým srdcem a sotva stihl večeři. Kdyby se zpozdil jen o pár minut, nedostal by vůbec nic. Rodiče byli rozzlobeni a jen s ohledem na Marka to tentokrát prošlo hladce. Otec mu jen trochu domluvil a slíbil, že příště dostane holí. Když byl v kuchyni, matka plakala a vytkla mu: „Podívej se, jaký je Marek. Ten je jiný.“ Petr si konečně vydechl. Večer strávil u příjemné rébusové hry, rodiče se udobřili a na noc se loučili již bez výčitek. Nějak to tedy prošlo. Ale jen zdánlivě. Když Petr ulehl do postele, znovu nemohl usnout. Příliš mnoho napáchal. Byl příliš zlý. Marek je opravdu úplně jiný. Teprve teď začaly doléhat výčitky svědomí. Chlapec se neklidně převaloval sem a tam. Konečně vstal a po špičkách šel do Markova pokoje. „Petře, to jsi ty?“ vyskočil Marek z postele. 10

„Ano, ty nespíš? Nevzbudil jsem tě?“ „To nevadí. Zítra přece odjíždím, a jistě si máme hodně co říct.“ Petr se posadil na kraji postele: „Řekni mi, proč jsi takový jiný? Všichni mi to vyčítají.“ „Vůbec nejsem jiný.“ „Ale ano. Všichni tě zbožňují. Jsi takový dobrý.“ „Vůbec nejsem dobrý; to se ti jenom zdá.“ Petr rozsvítil. Markův obličej zářil štěstím. Jeho šedé oči byly plné světla. „Co ti budu vykládat. Všichni jsou tebou nadšeni, a já ti závidím.“ „Už vím,“ ťukl se Marek do hlavy. „To je možné; snad jsem jiný. To proto, že jsem se vydal na cestu do Zlatého města.“ „Co je to za cestu?“ podivil se Petr. „Hned ti všechno vysvětlím, ale bude to chvilku trvat.“ „Nevadí, můžeš mluvit třeba do půlnoci.“ Chlapci se pohodlně usadili. Marek začal vyprávět: „Kdysi na nedělní besídce nám teta řekla: .Donesla jsem vám dopis z nebe.* .Dopis z nebe?* užasli jsme. Je to pravda nebo pohádka? Podíval jsem se pozorně na tetu a myslel jsem si - bude nám vyprávět pohádku, že dopis spadl z nebe, tak jako padá rosa nebo déšť anebo sníh, a jak jej někdo našel a poslal. Mezitím jsem zjistil, že to není pohádka. V dopise bylo napsáno: .Probuď se ty, kdo spíš, a zasvítí se tobě Kristus.' Pomyslel jsem si, že přece nespím. Vždyť jsem tu na besídce a dívám se před sebe s otevřenýma očima. Ale spal jsem, a pořádně - ve svých hříších - a nevěděl jsem nic o tom, jak jsem hříšný. Ale už jsem se začal budit, už jsem věděl, jak jsem hříšný. Že podvádím a neposlouchám své rodiče.“ „Ty?“ přerušil jej překvapený Petr. „Ty - a podvádět?!“ „Proč se divíš? Byl jsem tak zlý a hříšný a tak jsem se styděl, že bych se nejraději propadl, a chtěl jsem někam utéct. Tolik špíny jsem měl ve svém srdci a stále jsem měl pocit, že tu špínu všichni vidí. Naštěstí v tom dopise bylo, kam je třeba se svými hříchy utéci a přijít. To je zvláštní. Existuje takové místo, které se jmenuje Golgota. Tam na kříži visel Pán Ježíš, který byl ukřižován za všechny mé hříchy a špínu. Ten kříž mého Spasitele - to je to místo, kam mohu utéci, má skrýše. Tam jsem mohl složit všechny své hříchy, vyznat je v modlitbě Pánu Ježíši a prosit ho o odpuštění a také, aby

11

umyl mé srdce svojí krví. Když jsem to udělal - podle návodu ,Dopisu z ne­ be“ měl jsem se neodkladně vydat na cestu do Zlatého města.“ „Co to znamená, co je to za cestu?“ „Hned ti všechno vysvětlím. Ten ,Dopis z nebe“, to je prostě Bible. Autorem dopisu je Pán Bůh, který nám píše, i když to dělá přes srdce, mysl a ruce svátých Božích lidí. To slovo je pravda a mluví o odpuštění hříchů a vin. Prožil jsem, že od té doby mě přestal svírat nepokoj a hanba kvůli mým hříchům. Teď jsem naopak plný radosti, pokoje a především lásky ke svému Spasiteli, který se stal mým Králem. Věřím, že on má v mém srdci svůj trůn, když poslouchám jeho příkazy a pokyny. Jsem vlastnictvím Pána Ježíše! Ach Petře, jak ti to mám říct! Tato slova jsou pro mne jako rosa, jako déšť i pa­ prsky slunce, které pocházejí z nebe a pronikají do mého srdce. Kéž bych mohl poslat tuto radost jiným! Ó jak rád bych poslal,Dopis z nebe“ všem li­ dem, které trápí jejich hříchy, spolu se srdečným pozváním: Staňte se vlast­ nictvím Pána Ježíše!“ „Cítím, že i já se musím zbavit svých hříchů. I já bych se chtěl vydat na tu cestu do Zlatého města. Jinak se přece do nebe nedostanu.“ „Měli bychom asi zavolat také Evu. Ona je přece také někdo, kdo spí.“ „Pojďme ji vzbudit!“ zvolal Petr.

2. První krok Ráno se Petr vzbudil brzy. Posadil se na posteli a začal vzpomínat na včerejší prožitek. Slušelo se hned obrátit se ke Králi, protože takový byl pokyn .Dopisu z nebe“. Potřeboval, aby mu odtamtud poslali trochu odvahy, aby dnes mohl učinit první krok do Zlatého města. Měl odprosit rodiče za všechny nepříjemnosti. Evu již odprosil. Zmocňoval se ho trochu strach, co rodiče řeknou. A ten strach radil, aby jim nic neříkal. Kromě toho takovému pokoření bránila i jeho ctižádost. S prosbou o prominutí bylo totiž také třeba přiznat se ke svým proviněním. Petr tedy poklekl u své postele a celým srdcem se modlil. Celou tu věc upřímně, lak jak byla, předložil svému Králi. Neskryl nic. Ani ten strach, ani tu ctižádost, která mu tolik bránila se pokořit. Po této modlitbě strach spolu se ctižádostí ustoupil a Petr už úplně klidný šel do kuchyně. Nebyl tady ještě nikdo. Vrátil se tedy do pokoje a roz­

12

hodí se číst něco z té zázračné knihy, kterou Marek pojmenoval ,Dopis z nebe*. Cítil, že je třeba bdít, i když by si mohl ještě zdřímnout. Ale při samotné vzpomínce, kolik nepříjemností ho stálo včerejší zdřímnutí, se tomu vzepřel. Když se setkal v kuchyni s maminkou, pomohl jí s velkou ochotou ve všem. Matka ho za to dokonce pochválila a velmi se zaradovala. Před snídaní, když se všichni sešli v jídelně, se Petr obrátil k otci: „Milý tatínku, prosím tě, promiň mi všechny nepříjemnosti, které jsem ti způsobil. Bylo jich tolik, že je ani nedokážu vyjmenovat. Dnes však začínám svou cestu do nebe, a tak chci udělat první krok.“ Otec Petra objal a měl v očích slzy. Matka udělala totéž, když odprosil i ji. Potom otec projevil zájem, odkudže se vzalo jeho úplně jiné jednání. Spolu s Markem mu tedy vyprávěli včerejší rozhovor. Otec byl nadšen. Petr to vůbec nečekal. Také chtěl vědět, kde je v té knize pokyn pro první Petrův krok. „Žádnému nebývejte nic dlužni,“ znělo jasně a zřetelně. Ukázalo se, že se otec nejen vůbec nehněval, čehož se Petr tak obával, alo ještě toužil Petrovi pomoci. Ach, jak byl Petr rád, že se modlil a našel odvahu k tomuto kroku! Otec řekl: „Petře, ale neukradls něco kamarádům nebo cizím lidem? V takovém případě bys to musel vrátit.“ „Naštěstí jsem nic neukradl. Ale kdysi jsem zbil svého kamaráda, a chci ho za to také odprosit.“ Potom následovala i Eva Petrova příkladu a odprosila rodiče, protože i ona se rozhodla udělat dnes první krok. „To je zvláštní,“ řekl otec. „Ještě nikdy jsme neprožívali takovou ra­ dost jako dnes! Ale aby to nebylo jen tak na chvilku, a zítra pak znovu všechno jako předevčírem.“ „Ne,“ přerušil jej Marek. „I oni se musejí na cestě do Zlatého města nejdříve učit v Královské škole. Musejí vykonat službu u deseti sester. Dřívější život Petra a Evy je už jednou provždy přeškrtnut. Vždyť to přece udělal Pán Ježíš na kříži.“ „Ale děti, nebuďte si příliš jisté, že už nikdy nezhřešíte,“ varovala je matka. „Je někdo, kdo nenávidí Krále a spravedlnost. Ten se vás bude snažil stále svádět z cesty tak, aby váš život vypadal stejně jako včera.“

13

„Satan,“ řekl tiše otec. „Právě on vás bude chtít svést z cesty. Ale v Bibli jsou směrnice jako na mapě, kde jsou vyznačena všechna nebezpečí. Zkrátka, přes jaké hory, údolí a řeky povede vaše cesta, všechno je tam napsáno. Proto musíme nahlížet do tohoto ,Dopisu z nebe* co nejčastěji. Druhá, velmi důležitá věc, bez které se nedá jít, je posílání telegramů Králi s prosbou o pomoc. Když jste v nebezpečí, je to jediná záchrana. Je to koneckonců jednoduché. Není třeba chodit na poštu a stát v řadě u okénka, není třeba nic psát a nic to nestojí. Stačí prostě jen pokleknout, a není-li to možné, v mysli vroucně zavolat tam, k nebeskému Otci.“ Petr si pomyslel, že už dnes vyzkoušel, jak nádherným prostředkem je posílání telegramů do nebe. Odtamtud opravdu posílají všechno, zač prosí.

3. První a Druhá Cesta do Zlatého města vedla přes Královskou školu. Bylo to dosti velké území, zastavěné paláci a domky, ve kterých bydlelo deset sester. Petr a Eva zamířili k prvnímu paláci, obklopenému velkou zahradou, ve kterém bydlely dvě ze sester - První a Druhá. Zastavili se před uzamčenou bránou. Petr zazvonil. Za chvilku jim otevřela krásná paní v dlouhých bleděmodrých šatech, přepásaných zlatým pásem. Oplývala mládím a zdravím. „Jsme posláni k První,“ představil se Petr. „A zde je moje sestra Eva.“ „To je krásné,“ odpověděla paní. „Já jsem právě První.“ „Jsem ráda, že vás zde mohu přivítat. Můžete se u mne naučit - a nejen můžete, ale máte se naučit - poslušnosti. Teď můžete jít do zahrady. Je krásné počasí a svítí slunce. Seznamte se se zahradníkem a doneste mi květiny do vázy.“ První pustila děti přes velkou halu. Vyšly zadními dveřmi do zahrady. Jasmínová alej je zavedla mezi dlouhé záhony, kde pracoval zahradník, shrbený k zemi. Na jejich pozdrav se narovnal, setřel si z čela pot a usmál se. „Chtěly byste mi hned pomoci? Ale to je pro vás příliš těžká práce. Dnes si prohlédněte zahradu, pohrajte si a zítra vám dám něco dělat.“

14

Děti radostně odběhly hlouběji do zahrady. Pod stromy stály lavičky a houpačky. Houpací síť se pohupovala v lehkém větru. Tu si Petr povšiml nějakých vrátek v živém plotu za stromy. Kam asi vedou? Petr se k nim nesměle přiblížil. Konečně prošel na druhou stranu a zavolal Evu. Přišli k malé lavičce. V pozadí se černal les. Za chvíli přiběhl nějaký kluk s míčem v ruce: „Právě jsem si chtěl hrát, ale nemám s kým. Počkejte na mne, přivedu ještě svoji sestru. Odběhl směrem k lesu a hned se vrátil zpět s nějakou dívkou. „Jmenuje se Zelenooká, a já jsem Tonda Hra.“ Tonda vyhodil míč do výšky a Petr vyskočil, aby ho chytil. Od této chvíle začala hra. Děti zapomněly na celý svět a také na to, jak rychle utíká čas. Ze­ lenooká se posadila s Evou pod živým plotem a z velké kapsy v zástěrce vytáhla album plné známek. Eva byla překvapena. Známky byly krásně barevné, různé - staré i nové. Takové ještě v životě neviděla. „Chtěla bys je mít?“ zeptala se Zelenooká. „Kdo by nechtěl,“ odpověděla Eva a oči se jí leskly úžasem. „Tak ti je daruju.“ „A co budeš mít ty?“ „O mne se nestarej. Pro mne nemají takovou hodnotu jako pro tebe. Jen si je vezmi.“ Eva přitiskla album k srdci a políbila Zelenookou. „A já ti daruji tenhle míč,“ řekl Tonda Hra Petrovi. „Jestli dnes dostala pěkný dar tvoje sestra, ty musíš něco dostat také.“ „Děkuji pěkně,“ zaradoval se Petr a vyhodil míč vzhůru. Už dávno snil o takovém míči. Náhle si děti povšimly západu slunce. Byl čas vrátit se do paláce První. Ještě bylo třeba natrhat květiny. Petr se začal loučit první. „A zítra přijdete, ne?“ řekl Tonda. „Nemůžeme nic slíbit. Nevíme, co nám První nařídí.“ „Musíte přijít!“ řekla Zelenooká. „Budeme vás čekat. Přijdete?“ „Nevíme,“ odpověděla Eva. „Přijďte určitě. Neměli bychom si s kým hrát.“ „Snad to půjde.“ 15

„Určitě,“ uklidňoval Tonda Hra Zelenookou. „Vím, že přijdete.“ „Dobrou noc. Myslíme, že ano,“ zavolal Petr a rychle přelezl živý plot. Za ním také Eva. První již čekala v hale. Pak je zavedla do koupelny a odtud do jídelny. Po večeři začala těmito slovy: „Král vám poslal vzkaz. Máte mu darovat každý to, co máte nejraději.“ Petr se zarmoutil - byl na vážkách. Eva začala radit: „Petře, žádost Krále musíme splnit. Vždyť nás vzal do své školy, bez které nemůžeme jít do Zlatého města. A ta škola je zdarma. Možná, že je to zaplacení té školy?“ „Mýlíš se,“ řekla První. Za tuto školu byste nemohli zaplatit. Král sám už za vás zaplatil. A to ne zlatém ani stříbrem, žádnými penězi, ale svou krví. Copak nevíte nic o tom, co to znamená být vlastnictvím Krále a navštěvovat jeho školu?“ „Víme. To znamená mít život věčný.“ „Jestliže milujete Krále, jistě jeho žádost splníte. Máte ho milovat víc než cokoliv na světě.“ „Jak bych ho neměla milovat, když za mne tak draze zaplatil!“ zvolala Eva. „Dám mu, co mám nejraději - své album se známkami, které mi daro­ vala Zelenooká.“ >rA já mu daruju svůj míč od Tondy Hry. Žádnou věc nemám tak rád jako právě tento míč.“ „Velmi dobře. To jsou upřímné dárky. A teď můžete jít do ložnice. Jak vidím, jste pořádně unavení.“ Ráno se děti vzbudily čerstvé, odpočinuté. Oblékly se a umyly. První již čekala se snídaní. Děti ji s chutí snědly. „Výborná káva,“ doléval si Petr šálek. )rA med a máslo!“ chválila Eva. „Najezte sc dobře, dnes vás čeká těžká práce,“ řekla První a dolévala dětem kávu a podávala chléb. „Jsem zvědava, jestli sc Králi líbily naše dárky,“ zeptala se Eva. „Ano, vždycky se mu líbí dárek obětovaný z upřímného srdce a má z něho radost. Dali jste mu to, co pro vás bylo nejdražší a k čemu jste přiklá­ daly srdce. Dnes vás čeká nový úkol. Král, který je nejlepší, nejmoudřejší, nejmocnčjší a ještě nejkrásnčjší, si přeje, aby se žáci nejvíc báli jeho a také, aby ho nejvíc poslouchali. Tomu sc máte dnes učit. „Jé, to je lehký úkol,“ zvolal Petr, plný nadšení.

16

„Půjdete do zahrady a budete dělat to, co vám nařídí zahradník, protože má pokyny od Krále.“ Děti vstaly od stolu syté a spokojené. Práce pod dohledem zahradníka se jim zdála hrou. Je to přece takový milý člověk. Zahradník již čekal s motykou a hráběmi v rukou. Ukázal na zarostlou cestičku, kterou bylo třeba vyčistit. „Uděláme, očistíme.“ Petr uchopil s nadšením motyku. Králův úkol byl opravdu úplně jednoduchý. „A. můžeme si potom zahrát na louce za zahradou?“ zepala se Eva. „No právě,“ vzpomenul si Petr. „Pospíchejme, abychom to měli co nejdřív, a zahrajeme si s Tondou Hrou.“ „Ne, děti,“ zamyslel se nějak zahradník. „Dnes nemáte dovoleno vy­ cházet mimo oplocení. Můžete si hrát jen zde v zahradě - bez Tondy Hry a Zelenooké. Takové je přání Krále.“ „To je škoda, je to takový dobrý chlapec. Ale jestliže si to přeje Král, přizpůsobíme se,“ řekl Petr a začal čistit cestičku od plevele. Zahradník chvilku stál a díval se, zda to dělají dobře. Pak odešel, připomínaje ještě: „Pamatujte, že nemáte dovoleno vycházet ze zahrady.“ Eva vytřásla hráběmi trávu a nakládala do koleček. Po chvíli se otočila: „Petře, odpočiň si trošku a podívej se!“ „To stojí za to,“ řekl Petr, když se podíval. Tam, kde odstranili trávu, bělely se mramorové kamínky a cestička zářila mezi záhony kvčtů jako pramének bílého mléka. „Co myslíš - když odplevelíme všechny zarostlé cestičky v této zahradě, přijde Král?“ „A bude se procházet po těchto cestičkách?“ Najednou v dálce zazněl smích. Děti se lekly - někdo je slyšel a po­ zoroval. Že by zahradník? Opět zazněl smích: „Kdepak Král! Tahle práce je jen proto, aby vás trápil.“ „Kdo je to? Kdo pomlouvá našeho Krále?“ zakřičel Petr. „Petře, ty mě nepoznáváš? To jsem já, tvůj dobrý přítel. Podívej se k živému plotu!“ „Tondo, to jsi ty? Nechtěl jsem tě urazit,“ omlouval se Petr.

17

„Vím, neviděl jsi mne. Věř mi, ta práce je úplně zbytečná. Za chvíli poroste tráva mezi kameny znovu. Škoda času. Zahoď motyku a pojď si hrát!“ „Nemám míč.“ „To nevadí, já mám nový. Zelenooká má nová alba a obrázky - ještě krásnější než ty, které darovala včera Evě.“ Petr se zastavil a setřel si pot z čela. ,Jenže my nemáme dovoleno vycházet ze zahrady. Mohli byste dnes přijít vy k nám. Zahrajeme si chvilku v altánku.“ „Není dovoleno? Jaký jsi poslušný chlapeček! Nedržíš se náhodu ještě maminčiny sukně?“ Tento posměch Petra zabolel, ale také upozornil, kdo je vlastně Tonda Hra. Tonda to zpozoroval a začal tedy jinak: „Tvoje maminka by ti jistě do­ volila sem na chviličku přijít. Tak si chcem hrát, a nemáme s kým.“ „Dnes není čas na hraní,“ odpověděl kategoricky Petr. „Pojďte nám pomoct a potom nám zahradník určitě dovolí zahrát si spolu.“ „Dovolí... dovolí... znovu to dovolí! Jak to nemám rád!“ zkřivil se Tondův obličej. „Přiznej se, že ani ty.“ „Mám nebo nemám - to nerozhoduje. Jsem v Královské škole a mám se naučit poslušnosti.“ Tonda zezelenal a třásl se zlostí. „Tak je to tedy! Tobě je třeba přika­ zovat. Dobrá, tak ti nařizuji: Okamžitě pojď sem a hraj si se mnou!“ „Milý Tondo, nech nás na pokoji. Dnes musíme vyčistit tuto cestičku. Přijď raději zítra, možná, že královský rozkaz bude jiný.“ V této chvíli Tonda ustoupil od vrátek, byl strašně rozzloben a jako šílený křičel na Zelenookou: ,Já mu ukážu, s kým má co dělat! Dones mi kameny a vyber takové, které můžou zabít.“ Petra zachvátil strach. Slovo ,zabít“ zakřičel Tonda tak přesvědčivě, jakoby to chtěl doopravdy udělat. Za chvíli seděl Tonda na vrátkách živého plotu a zdola mu Zelenooká podávala kameny. Eva se třásla zděšením a přitiskla se k Petrovi. „On nás zabije, on nás zabije!“ naříkala a křičela. Tonda namířil první kámen Petrovi mezi oči. Než jím však hodil, Petr zavolal: „Počkej!“ 18

Obličej Tondy zjemněl: „Konečně jsi zmoudřel. Věděl jsem, že dostaneš rozum.“ „A Král?“ zašeptala Eva. „Právě,“ zaváhal Petr, který se už chtěl pohnout k vrátkům. „Jeho se přece máme bát nejvíc - ještě víc než Tondy. Král je nejmocnější a jeho máme poslouchat!“ Vtom hvízdl kámen kolem jejich hlavy. Děti se semkly a Petr se začal třást. Hvízdl druhý, pak třetí kámen. „Půjdete ke mně, nebo ne?!“ zakřičel znovu Tonda. „Krále se bojíme nejvíc a on to zakázal,“ odpověděl Petr úplně tiše tře­ soucím se hlasem. Když to řekl, Tonda seskočil z vrátek a začal utíkat k lesu a za ním Zelenooká. V té chvíli přišel zahradník: „Proč jste tak bledí a vy­ strašení?“ „Tonda Hra nás chtěl zabít!“ „Zabít?“ zasmál se zahradník. „Vás zabít? Chudák Tonda, ten by to udělal, kdyby mohl! Ale nemůže. Však vás žádný kámen nezasáhl.“ „Opravdu!“ souhlasila Eva s úžasem. „Pokud jste v zahradě, nic se vám nemůže stát. Jste pod ochranou Krále. Ublížit by vám mohl Tonda za oplocením. A teď si můžete jít odpoči­ nout do altánku. Udělali jste už hodně práce. Právě tolik vám určil Král pro dnešní den.“ Do večera uběhl čas velice mile a příjemně. V altánku našli spoustu knih, barevných a zajímavých. Byly tam také hračky a míč. Večer je První přijala ještě srdečněji než předešlý den. Nařídila jim, aby se vykoupali, snědli večeři a hovořila s nimi velmi laskavě. Věděla o všem, co je potkalo v zahradě. A nejen ona, ale i Král již věděl o Tondovi a jeho kamenech, které měly děti zastrašit a svést, aby neposlouchaly. Děti se radovaly z toho, že Král se o ně tak zajímá a cení si jejich poslušnosti. Pocítily k němu ještě větší lásku. Následující den je Druhá poslala s kyticí k narozeninám za jednou ženou, která bydlela za jezerem. Když je vyvedla do haly, řekla jim na roz­ loučenou: „Král si přeje, abyste ze všech sil doufali v něho. Ať vás potká jakékoli nebezpečí, pamatujte: Nikdo vás nezachrání a nevytrhne, jedině on.“ Děti se ještě zastavily v zahradě pro velikou kytici, kterou přichystal zahrad­ ník. Když se s nimi loučil v bráně, řekl: „Pamatujte, že dnes se máte naučit 19

doufat ve svého neviditelného Krále!“ Vyšli opatrně do první ulice. Dávali pozor na každé auto a stále čekali nějaké nebezpečí. V přístavu bylo několik motorových lodí i obyčejné loďky. Nějaký za­ městnanec na ně kývl: „Vy jste z paláce Druhé?“ „Ano.“ „Posaďte se. Na příkaz Krále vás mám přepravit na druhou stranu.“ Děti se posadily. Kromě nich nastoupil ještě nějaký muž a dvě ženy. Se zájmem si všechno prohlížely. Muž si hned po vstupu na loď postavil vedle sebe na lavičku nějakou sošku a ženy hned, jak se loď pohnula, pohladily nějaké přívěšky, které měly na krku. Petr se zeptal: „Pročpak máte ty sošky a přívěšky?“ „Aby se nám na cestě nic nestalo. Podívejte, vždycky je lépe pojistit se pro každý případ.“ „Copak taková soška může pomoci?“ vyptával se dále Petr. „Ach, to je zvláštní posvěcená soška z velmi známého poutního místa. Ta se o nás v případě bouře na jezeře jistě postará!“ „My jsme na cestě do Zlatého města, které nám chystá Pán Ježíš a zdá se mi, že to je soška Pána Ježíše. Takže vy tam jistě cestujete také! Půjdeme snad spolu?“ dodala rychle Eva. „Ano, samozřejmě, jedeme do Zlatého města - na velký trh. Doufáme, že tam vyděláme hodně zlata a získáme velký majetek a cenné šperky. My­ slím, že tento přívěšek nám pomůže.“ Nebe bylo jasné, bez obláčku. Jeho čistá barva jakoby zářila a jezero se čeřilo drobnými vlnkami, které vyorávala příď lodi do hladké a rovné plochy jezera. Nic nepřipomínalo žádné nebezpečí. Přistáli u druhého břehu. Spolucestující muž a ony dvě ženy schovali sošku a zbytky jídla, spokojeni s bezpečnou cestou. Děti si pomyslely: ,A možná jim ta soška a přívěšky opravdu pomáhají.“ Převozník jim nařídil pospíchat, aby je stihl odvézt zpátky. Eva vyběhla na břeh první. Jak bylo příjemné cítit pod nohama pévnou zemi! Petr se rozhlédl kolem. Na skalnatém kopci rostlo několik sosen a bě­ lel se domek. Vykročili tím směrem. „Jestlipak z toho lesíka nevyskočí nějaká zvěř?“ obávala se Eva. „Anebo snad dokonce vlk?“ „Ty máš divoké nápady! Co by tu dělali vlci,“ tvářil se Petr odvážně, ale i on se bál. 20

Na kopci však bylo ticho. Jen kos si zpíval a voněla pryskyřice. Neznámá právě vyšla před svůj dům a velmi se zaradovala z příchodu dětí. Přijala kytici, vyslechla pozdravy a hned je vypravila zpátky k jezeru. Když sestupovali z kopce, smáli se svým obavám: „Král přece nad námi bdí. Jak jsme nemoudří!“ .Nemůže se nám stát nic zlého,“ uvědomil si konečně Petr. „Ale snad by bylo dobré si nějaký přívěšek pořídit, třeba takový, jaký měly ty ženy?“ zeptala se tiše Eva. „Snad ... “ Všichni již seděli v lodi a převozník zakřičel: „Rychleji, rychleji, děti. Čekáme na vás!“ Děti naskočily do lodi a převozník odrazil vší silou od břehu. Nějak pospíchal. Vesloval tak prudce, že po obličeji mu stékaly krůpěje potu. „Proč tak pospícháte? Vždyť jezero je dnes klidné a nebe je čisté,“ otázala se žena, tisknouc svůj přívěšek. Veslař neodpověděl, jen bez oddechu vesloval. První černý mrak, který se náhle objevil na nebi, byl velký a tmavý. Velkou rychlostí pokryl nebe. Chvilku pluli jako o závod - mrak po nebi, oni po jezeře. Ale mrak dorazil ke druhému kraji nebe, jako by závod vyhrál. Zarachotil hrom a spadly první kapky deště. Najednou se strhl vítr a rozbouřené jezero začalo házet loďkou. „To jsem nečekal!“ zakřičel veslař, ale jeho hlas zanikl uprostřed hukotu jezera a rachotu hromu. Všichni byli úplnč promočeni. Dčti se přimkly k sobě. Déšť sekal do obličeje, rachot hromu a vření jezera je úplnč ohlušilo. Přesto zaslechly vý­ křik ženy, plný zoufalství. „Zachraňte nás, pane převozníku!“ ,Doufala v přívěšek,“ pomyslel si Petr. „A ten pán ve svou sošku,“ jako by v odpověď na jeho myšlenky řekla nahlas Eva, která se o to pevněji přimkla ke svému bratříčkovi. Na volání ženy odpověděl hluchý hřmot. Nebe se zamračilo ještě více. Děli si stěží stačily všimnout, že jedna z žen v okamžiku, kdy se loď prudce zakymácela, spadla do vody. S největší námahou se ji podařilo vytáhnout zpět. Veslař, celý mokrý od potu i deště, sotva zvládal situaci. Když se loďka odhozena vlnou málem převrátila, obě dčti zakřičely ke Králi o pomoc. Toto volání jim dodalo sil, cítily, jak je opouští strach, a doufaly teď opravdově. Eva pozvedla hlavu a dívala se směle na blesky křižující nebe. Byl to pohled plný hrůzy, ale 21

také nádhery, protože nad těmito blesky a hromy má vládu on, Král. Na jeho příkaz musely umlknout a zmizet. Král pamatoval na své učedníky tady na jezeře. I když je neviditelný, určitě je zachrání! Jak je to dobře být v Králov­ ské škole! K velkému údivu dětí se jejich spolucestující stále víc báli a pla­ kali! Tehdy jim Petr řekl: „Důvěřujte Králi! On nás zachrání a bezpečně dovede do Zlatého města. I když je neviditelný, odpovídá náš Pán na telegra­ my, které mu posíláme - podívejte - rachot hromu už utichá a jezero se uklidňuje.“ Netrvalo to dlouho a nebe se vyjasnilo, jezero se utišilo. Na jihu, tam, kde se jezero dotýkalo nebe, zářila nádherná duha. Děti se vrátily k sestrám První a Druhé úplně promočené, ale spoko­ jené a s úsměvem. „Myslely jsme si, že přijdete uplakané, a vy jste radostné,“ řekly a vedly je do koupelny. Po večeři, když se posadily ke krbu, První a Druhá nešetřily chválou: „Děláte opravdu skvělé pokroky. Už zítra vás odešleme k naší třetí sestře.“ Tento večer se děti s velkou chutí učily příkazům, které vydal Král: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; nebudeš mít jiných bohů mimo mne. Neučiníš žádnou rytinu ani žádný obraz . . . Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. “ Ano, teď už dobře chápaly, co to znamená!

4. Strážná Palác třetí sestry stál hned vedle zahrady První a hraničil s palácem Druhé. Děti směle vstoupily. Už věděly, kde mají zvonit a kudy vcházet. Třetí sestru našly ve druhém patře jejího paláce. Nerada sestupovala dolů, spíše žáci se museli šplhat po vysokých a příkrých schodech k ní. Děti stanuly velmi nesměle před ní a dlouho si ji překvapeně prohlížely. Konečně se paní domácí zasmála: „Tak co, už jste si mne dobře prohlédly? Můj stříbrný štít, tento meč v pravé a kopí v levé ruce, a také přilbu na hlavě? Řeknu vám to přímo - nazývají mne Strážná. Jsem ze všech deseti sester nejpřísnější.“

22

„Strážím svatost jména Krále, a jestliže je někdo vezme nadarmo, toho ihned trestám. Můj meč a kopí jsou neúprosné.“ Smích Strážné zněl nepří­ jemně v uších a trochu naháněl strach. Celá její postava vzbuzovala bázeň. Byla příliš důstojná a nepřístupná. „To je vše, co jsem vám měla říci,“ řekla, zatímco děti stály strnule na místě. Víc od vás nežádám. Vyučování u mne již vlastně skončilo.“ „Mnohokrát děkujeme za lekci. I když byla tak krátká, rozumíme,“ uklonil se Petr. V nitru si vzpomněl na bouři na jezeře, a to mu pomohlo pochopit, jak hrozné a svaté je jméno Krále. On ovládal blesky a vlny jezera, je mocný a velký, kdežto Petr s Evou jsou tak malí. A přesto je miloval jako vlastní děti a dovolil jim vzývat své jméno, když byli v nebezpečí nebo když ho chtěli chválit. Eva se mlčky uklonila, neodvážila se otevřít ústa. Konečně jim Strážná dala příkaz: , Jděte do sálu v přízemí, kde malíř dělá přípravy pro příjezd čtvrté sestry - Odpočinutí.“ Ve velkém sále bylo jasno a plno místa. Šedivý pán malé postavy pra­ coval se štětcem v ruce. Maloval veliký nápis na přední stěně, přičemž stále vystupoval na lešení a zase z něho slézal dolů. „Přišli pomocníci,“ zaradoval se, když uviděl děti. „Hned vás zapřáhnu do práce. Jak vidíte, sál musí být připraven pro příjezd čtvrté sestry - Odpočinutí. Budete dávat květiny do malých kytiček.“ Skládání kytiček pro ně bylo hrou, a tak mohli přihlížet práci malíře, který na velikém transparentu maloval jméno Krále. Jak zářily jeho oči, jak miloval Krále a vážil si ho! Ve váze již bylp hodně kytiček, když najednou přiletěla moucha jménem Zvyk. Děti ji znaly dobře, ale dosud jí nevěnovaly pozornost. Avšak zde, v paláci třetí sestry, která strážila svatost Králova jména, se stala tato moucha dotěrnou a nesnesitelnou. Stále jim poletovala kolem uší, bzučela a sváděla k tomu, aby brali Královo jméno nadarmo. Zvlášť když byl Petr nervózní z toho, že nemohl najít nůžky, které ztratil, moucha mu bzučela kolem uší tak nesnesitelně, že už už by vzal Královo jméno nadarmo. A najednou se stala strašná věc: Petr neuhlídal své ucho, za nímž bzučela moucha, a potom ani jazyk. Vzal nadarmo svaté jméno Krále, a to hned třikrát. Když se to stalo, odložil nůžky a posadil se na židli úplně bledý a zděšený. ,Co teď bude?' myslel si. 23

Eva se obávala také. „Jen aby ti Strážná neusekla jazyk. Viděl jsi její meč?“ „To ta moucha,“ zanaříkal Petr a slzy se mu zaleskly v očích. Moucha přiletěla znovu a chtěla mu bzučet kolem uší. Byla zvlášť drzá, protože nepomáhalo ani to, že ji Petr od sebe zaháněl. Vtom vzal chlapec plácačku a rozehnal se po ní. „Ty protivná moucho, už s tebou zatočím!“ Moucha se nedala chytit. Utekla buď na strop, nebo se posadila na okno, a když Petr plácačku položil, vrátila se a začala mu zase bzučet kolem ucha. Bzučela nejen jméno Krále, ale ještě různé svaté výrazy, kterými lidé klejí. „Ty hnusná moucho!“ křikl Petr zoufale. Znovu začala honička, při které Petr rozbil vázu, a moucha opět utekla. Když se vrátila, byl už chlapec úplně klidný. Nečekaně vzal plácačku a ohnal se, právě když mu letěla kolem ucha. Tentokrát mouchu zasáhl, ta sebou plácla o stěnu a padla na zem mrtvá. Radost dětí byla ohromná. Tato moucha už na ně nebude útočit! Ale co řekne na to, že Petr vzal nadarmo jméno Krále a také na rozbitou vázu, Strážná? Eva si vzpomněla, že maminka jim často odpouštěla, když svého pro­ hřešku litovali. „Zkusme Strážnou odprosit,“ navrhla Petrovi. Tomu se tato rada líbila a bylo to z této situace ještě nejlepší východisko. Tím spíše, že vy­ řčená slova ho opravdu bolela a litoval jich. Tak by to chtěl napravit, kdyby to šlo. Vyběhli rychle do druhého patra, ale když stanuli před Strážnou, str­ nuli. Vypadala tak hrozivě a nepřístupně, že Petr couvl čtyři kroky zpátky. „Velice lituji, moc se omlouvám,“ vykoktal. Kopí v levé ruce Strážné se zvedlo k úderu. Petr se na to zděšeně díval. „To je opravdu pěkné, že lituješ. O to bude trest menší,“ řekla Strážná přísně. „To moucha Zvyk,“ přidala se Eva. „Stále poletovala kolem nás a byla drzá.“ „Bylo třeba si to s ní vyřídit hned,“ řekla Strážná o něco mírněji a kopí pomalu spouštěla dolů, až úplně kleslo. „Odpouštím ti. Tentokrát ti odpouštím, ale pamatuj, že podruhé bys byl potrestán.“

24

Děti se uklonily a odešly. Teprve za dveřmi se začaly opravdu radovat a chválit Strážnou. Seběhly znovu po schodech a nejvíce se těšily z toho, že v sále už není moucha Zvyk. Teď si s velkou radostí opakovaly: „Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdo by bral jméno jeho nadarmo. “

5. Odpočinutí Malíř na ně čekal: „Pamatujte, že zítra je den odpočinku. To je přece svaty den. Nezapomeňte proto na nic, co potřebujete udělat dnes, protože zítra to nepůjde.“ „Já nic nepotřebuju, nemám co dělat,“ řekla Eva. „Jak to? Takové špinavé stuhy chceš zítra nosit v copech?“ „Ach, na to jsem nepomyslela,“ zastyděla se dívka. „A boty a kapesník a koupání?“ „Musím na to pamatovat a udělat to dnes.“ „Pro mne koupíte ve městě máslo a chléb,“ pokračoval malíř. Vytáhl z peněženky peníze. „Nesmím zapomenout koupit si všechno, co budu zítra potřebovat.“ „A já si musím vyprat ponožky,“ řekl Petr. )rA koupit tkaničky do bot.“ „Ano - tomu se říká pamatovat na svátek. Ale nezapomeňte ani na písně, které budete zpívat ve shromáždění.“ Petr vzal od malíře peníze a dal je do kapsy. Malíř jim ještě podal nákupní tašku a děti sc vypravily do města. Když se vrátily, zeptaly se, nač ještě mají pamatovat. „Už jsem řekl - světit zítřejší den.“ „Určitě si to budeme pamatovat.“ Petr běžel do sklepa paláce, kde byly prádelny a dílny na šití, aby si očistil boty a vypral ponožky. Eva zase odešla do koupelny vykoupat se a vyprat a vyžehlit si stuhy. Než to stačili udělat, byl již večer a bylo třeba jít na odpočinek. Lokaj na ně právě čekal, aby je doprovodil do prvního poschodí. Šli spát s myš­ lenkou na zítřek. Velmi se na něj těšili. Ráno všichni přivítali čtvrtou sestru - Odpočinutí. Byla ze sester nej­ milejší. Nebylo nikoho, kdo by byl s jejím příchodem nespokojen. Vstoupila do sálu v dlouhých růžových šatech a vzbudila všeobecný obdiv. 25

Eva v čistých šatech ji také pospíchala přivítat. Petr jí sotva stačil. Odpočinutí je srdečně políbila. „Je na vás vidět, že jste nezapomněli, jaký dnes máme den.“ „Ó ne, na to nemůžeme zapomenout.“ „Tomu se právě máte naučit.“ Odpočinutí je posadila do první řady mezi děti. Otevřenými dveřmi přicházeli hosté a tak je pospíchala uvítat. Když už všichni obsadili svá místa, Odpočinutí navrhla píseň. Každý zpíval z celého srdce k oslavě Krále. Po písních předstoupila Odpočinutí dopředu. Odhalila transparent, na kterém byla namalována písmena, z nichž bylo možno přečíst jméno Krále. Kdo upřel zrak na toto jméno, tomu se rozsvítily oči tou září, kterou zářily včera při malování oči malířovy. Petr a Eva pocítili, že jim nejen září oči, ale také hoří jejich srdce. Ve jménu Krále byla skryta tajemná moc a tato moc se vlé­ vala do srdcí jako radost. Jak se radovala taková srdce, že jejich Král je nejmoudřejší, nejmoc­ nější, nejbohatší a nejpředivnější! O tom všem jim začala čtvrtá sestra vyprávět a děti ji měly stále raději. Kolik toho o Králi věděla a jak krásně to uměla vykládat! Potom Odpočinutí vyvedla všechny do zahrady, kde na dlouhých stolech již čekalo občerstvení. Po obědě se znovu všichni vrátili do sálu a poslouchali, co jim Odpočinutí vykládala. Nikdo nepostřehl, jak přišel večer, když tu se Odpočinutí začala loučit. Zarmouceně se s ní loučili, ale ona je těšila: „Vrátím se přece sedmý den.“ Petr zase Evě zašeptal: „To je tak jednoduché na zapamatování ,Pamatuj, abys světil svátý den‘. “

6. Uctivost Pátá sestra bydlela ve velkém domě na druhé straně ulice. Děti vstoupily do velké haly, odkud vedly vpravo a vlevo dveře. Chvíli stály a čekaly, že snad někdo přijde. Nikdo však nepřicházel a v hale panovalo mrtvé ticho. Eva přistoupila po špičkách ke dveřím vpravo a přečetla nápis: ,Úspěch.'

26

Pak poodešla, aby si prohlédla dveře vlevo, na vizitce bylo slovo .Neúspěch.“ Když to Eva přečetla, odskočila jako opařená. Tam by nechtěla! „Co je tam napsané?“ zajímal se Petr. „Podívej se sám.“ Když Petr si přečetl nápis na dveřích vlevo, také od nich rychle odstoupil. „Zdá se mi, že jsem za nimi slyšel nějaké naříkání.“ „Možná se ti to jenom zdálo. Já jsem nic neslyšela.“ „V každém případě bych se tam nechtěl za nic na světě dostat.“ „Ani já.“ „Tak zaklepeme na dveře vpravo. Třeba nám otevřou.“ Spolu přistoupili a začali klepat, ale nikdo neotvíral. Konečně se tichem rozlehl nějaký hluk a malými bočními dvířky vešel nějaký člověk s hadrem v ruce. Začal leštit mramorovou podlahu v hale. Dětí si vůbec nevšímal. Petr k němu nesměle přistoupil: „Dobrý den, pane. Chtěli bychom se dostat za tyto dveře vpravo. Můžete nám poradit?“ „Musíte počkat, až přijde Uctivost. Jedině ona vás tam může zavést, jestliže toho budete hodni.“ „A co znamenají tyto druhé dveře?“ zeptala se Eva a ukázala na dveře .Neúspěch“. „Tam vodí Uctivost opět takové, kteří si to zaslouží.“ „A co my! Kam zavede nás?“ Neznámý přestal chvíli leštit a pronikavě se na ně podíval. Konečně pokrčil rameny: „Nevím, to se hned ukáže, až přijde Uctivost.“ Petr zatáhl Evu ke dveřím .Úspěch“ a zde pak čekali plní neklidu jako před zkouškou. Neznámý dokončil leštění a odešel z haly. Potom zadními dveřmi vešla Uctivost. Byla to osoba nízké postavy, v šedém oblečení. Děti se k ní s po­ zdravem přiblížily. Petr si ji chtěl získat úsměvem a poklonou, ale ona si povšimla jen Evy: „Mé dítě, vím, že svou matku a otce máš v úctě a že si jich vážíš. Nemáme zde žádnou stížnost, že bys rodiče neposlouchala, že bys zlobila a odmlouvala, jak to často dělají zlobivé děti. Vážíš si také svého dědečka a babičky a vůbec všech starších lidí. Dej mi tedy ruku, abych tě odvedla za dveře .Úspěch“.“ 27

„A Petr? Půjde Petr se mnou?“ Uctivost se zamračila: „To je horší. Petr je často neposlušný a svých rodičů si neváží. I když dědečka a babičku miluje, jinými staršími lidmi pohrdá a snaží se jim to dát najevo.“ Petr chtěl vykřiknout: „To není pravda!“ Ale když se podíval Uctivosti do očí, svěsil hlavu. Vybavilo se mu náhle tolik věcí, že musel dát Uctivosti za pravdu. Určitě ho zavede za dveře ,Neúspěch“, to už bylo jasné. A přece tam tolik, tolik nechtěl. Eva začala plakat: „Jakpak já tam půjdu bez Petra? A on že by šel za dveře .Neúspěch“?“ „Ovšem, zaslouží si to.“ „Zachraňte ho, moc vás prosím!“ prosila Eva úpěnlivě. „Proč?“ namítla Uctivost. „Potřebuje poznat .Neúspěch“, aby se vzpamatoval a začal činit pokání. Je naděje, že potom si začne svých rodičů vážit.“ „Ach, jak je mi to líto!“ zavolal Petr. „Je mi moc líto, že jsem byl takový. Už opravdu budu rodiče ctít, vážit si jich a poslouchat. Budu si také vážit všech starších lidí a pomáhat jim.“ Uctivost si ho důkladně prohlížela. Viděla, že chlapec všeho upřímně lituje a že je opravdu zkroušený, že už skutečně nechce být takový, jaký byl. Řekla tedy: „To je něco jiného. Teď tě už mohu zavést spolu s tvou sestrou tam, kde samotný Král přislíbil úspěch.“ Po těchto slovech je oba zavedla ke dveřím vpravo. Z příslibu úspěchu se oba velice radovali. Patřil teď nejen Evě, ale i Petrovi. Chlapec si před­ sevzal jednat tak, aby jej nikdy neztratil. Proto také dlouho opakoval: „ Cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi. “

7. Spravedlnost

O

šesté sestře toho hodně slyšeli. Vlastnila rajskou zahradu a rajské ptáky, a to je k ní přitahovalo nejvíce. Jmenovala se Spravedlnost. Zastavili se před bránou, která vedla do zahrady. Když je vpustili dovnitř, byli pře­ kvapeni.

28

Místo v zahradě se ocitli na velkém dvoře. Byl plný dětí, vřavy a křiku. „A kde je ta rajská zahrada?“ zeptal se Petr zklamán. „Hned, hned, jenom ne tak rychle,“ zněla odpověď starého klíčníka, který měl za pasem svazek velkých klíčů. „Co tu budeme dělat?“ „Hned přijde Spravedlnost a všechno ti vysvětlí.“ Houf chlapců a děvčat obklopil Evu a Petra. Každý z nich křičel nebo něco povídal a vznikl takový rámus, že nerozuměli vůbec ničemu. Eva si za­ cpala uši, aby jí nepraskly bubínky. Najednou vše utichlo - na dvůr vešla Spravedlnost. Byla pěkně urostlá a dlouhé světlé šaty jí dodávaly vážnosti. Byla přepásána širokým pásem, na kterém byl nápis: ,Nezabíjej!“ Její mírný obličej a pohled utišily křik. Ne­ musela ani nic říkat. Jen co se objevila, končily všechny hádky, pře a zlosti. Spravedlnost se postavila uprostřed a tichým hlasem pravila: „Jistě byste si všechny chtěly prohlédnout mou rajskou zahradu. Zahrada je proto rajská, že se tam nedostane žádný zlý člověk. Žádný chlapec, který zabíjí ptáčky, žádné dítě, které trápí zvířata, ani takové, které se hádá a bije. Tam je každému dobře a příjemně a každý si je jistý, že mu nikdo neublíží. Kdyby se tam dostala jen jediná zlobivá dívka nebo chlapec, zahrada by ihned přestala být rajskou. Proto se teď musíte všichni podrobit zkoušce, jaký kdo z vás je. Zlé a nehodné děti zavírám do vězení. Kdo chce, může si je prohléd­ nout, klíčník mu je ukáže.“ To řekla a odešla ze dvora. Klíčník zase zazvonil klíči a řekl: „Kdo se chce podívat, kde se nacházejí zlé děti a zlí lidé, ať jde se mnou.“ Všichni se toho místa, které jim chtěl klíčník ukázat, obávali. Jen několik chlapců, mezi nimi i Petr, našlo v sobě tu odvahu a šli za klíčníkem. Petr se za chvilku vrátil bledý a otřesen. „Dobře jsi udělala, žes to nechtěla vidět,“ řekl Evě. „Proč? Co tam bylo?“ „Umíš si představit, že jsou na světě lidé, kteří zabíjejí druhé lidi? Viděl jsem takového vraha. Měl u sebe nůž, ale je to tak ukrutné a odporné, že o tom ani nemůžu mluvit.“ „Tak nemluv. Nechci slyšet o ukrutnostech a odporných věcech.“ „To je dobře, že Spravedlnost zavírá takové lidi do vězení.“ „A jak je dobře, že se do rajské zahrady žádný zlý člověk nedostane.“ Náhle přiběhl chlapec v bleděmodré čepici s míčem v ruce. 29

„Pojďte si hrát!“ )rA na co?“ „Na země, moře a řeky!“ zavolal jiný chlapec v zeleném saku. „Dobrá,“ souhlasily děti a míč vylétl do výšky. „Vltava! Labe! Amazonka! Lena! Nil! Skandinávie! Asie! Evropa! .. Míč létal nahoru. Každý, kdo jej šťastně chytil, vyhodil jej nahoru a vykřikl název nějaké řeky. „Ganga!“ zavolal Petr a vyhodil míč. „Ranga?“ Taková řeka není!“ chlapec v zeleném saku přiskočil k Pet­ rovi. „Říkal jsem Ganga.“ „To není pravda, Ranga!“ Míče, který upadl na zem, si již nikdo nevšímal. Všichni obklopili Petra a chlapce v zeleném saku. „Slyšel jsi špatně. Ať jiní potvrdí, jestli jsem řekl Ganga, nebo ne,“ bránil se Petr. „Ganga, Ganga!“ rozlehlo se volání. Chlapec v zeleném saku kypěl zlostí: „Snad mi nechceš tvrdit, že jsem špatně slyšel! Říkal jsi Ranga!“ „Přece to také slyšeli druzí,“ bránil se Petr. „To není pravda, říkal jsi Ranga.“ Eva zatáhla Petra za rukáv. „Vždyť je to nakonec jedno, hrajme dál.“ „Říkal Ranga!“ přiskočil opět chlapec v zeleném saku a mávl rukou tak prudce, že Eva odskočila, aby nedostala ránu. „Ustup mu,“ prosila Petra. „Nebudu lhát,“ stál na svém Petr a cítil, že i v nčm vzkypěl hněv, ne­ menší než chlapce v zeleném saku, který to v této chvíli už nevydržel. Přiskočil k Petrovi jako rozzlobený kohout a udeřil ho dvakrát do tváře. Petr mu to chtčl oplatit, ale chlapec uskočil dva kroky zpět. Eva znovu zatáhla Petra za rukáv: „Petře, nebij ho! Neoplácej mu to. Přece rajská zahrada . . . přece Král.. To chlapce vzpamatovalo, i když ještě chvíli bojoval sám se sebou, protože jeho rozhořčení a urážka se domáhaly, aby chlapce v zeleném saku aspoň jednou udeřil. „Nebij ho! Neoplácej mu to!“ připomínala Eva. Cítil, že má tak jednat a nedbat na zlost, která v něm byla. Přemohl se a zůstal stát. Když to viděl chlapec, znovu přiběhl a opět ho udeřil. Petr zvítězil i tentokrát. Ránu nc-

30

splatil. Děti ho obklopily a hleděly na něj s úžasem, zatímco chlapec v ze­ leném saku najednou zahanben utekl. Tentokrát nepozorovaně přišla opět Spravedlnost. „Petře, líbíš se mi,“ řekla. „Prošel jsi touto zkouškou vítězně, a můžeš proto se svou sestrou, kte­ rá ti pomohla, jít do rajské zahrady.“ Děti zaplavila radost. Rychle se rozloučily. Všichni by chtěli jít s nimi. „Teď to nejde, ale nepoddávejte se zlosti, a půjdete tam také.“ Petr a Eva odběhli k brance do zahrady a hned zmizeli dětem z očí. Rajská zahrada byla nejkrásnější zahradou, jakou kdy vůbec viděli. Byly tu srnky, které se přicházely s nimi přátelit, a mnoho jiných zvířat, která se jinak lidí bojí. V této zahradě se však nebála, protože věděla, že ani Eva ani Petr jim neudělají nic zlého. Na záhonech kvetly květiny a bez obav vystrkovaly své hlavičky, protože věděly, že žádná ruka je neutrhne zbytečně, ani žádná noha je ncpošlapc. Vysoké stromy v dlouhé aleji s radostí stínily všem dobrým lidem.

8. Zdrženlivost U sedmé sestry neměly děti co pohledávat. Takový názor měla služba u dveří paláce. Když se Eva a Petr objevili v bráně, vrátný řekl: „U nás se mohou něčemu naučit jen dospělí.“ „Co máme dělat?“ zeptal se Petr. „Máme se snad vrátit ke Spravedl­ nosti?“ „Nevím. U nás však nic nepochopíte. Například když vám řeknu: ,Nesesmilníš‘, co z toho chápete?“ „To je pravda, moc tomu nerozumíme. Ale poslušně jsme přišli, lak nás alespoň, prosím, u paní Zdrženlivosti ohlaste.“ „Hned k ní zazvoním.“ Vrátný se vzdálil od okénka. Po chvilce se vrátil a byl mnohem hodnější: „Prosím, vejděte branou dovnitř. Zdrženlivost vás již čeká na schodech.“ Potkali ji na sněhobílých schodech. Ona sama byla také oblečena do sněhobílých šatů. Ve světlých vlasech měla lilii, z níž se rozlévala opojná vůně.

31

„Vítám vás, děti. Není pravda, že byste se u mě neměly čemu naučit. Chtěla bych si s vámi promluvit. Nejdříve však půjdete do zahrady, a tam navštívíte krajinu otců a matek.“ Rukou ukázala na velké prosklené dveře, kudy se vcházelo do zahrady. Eva se rozběhla napřed. Tato krajina ji velice zajímala. Za dveřmi se scházelo po schodech přímo do zahrady. Prošli alejí a na stromě uviděli tabuli s nápisem:,Krajina otců a matek.“ Hned u cestičky na rozložitém keři viselo ptačí hnízdo. Děti měly chuť se do něho podívat, avšak obávaly se, že vyplaší mláďata. Ale ptáci byli s lidmi velice spřáteleni, podobně, jak tomu bylo v rajské zahradě. Když samička zaslechla kroky, vystrčila hlavičku. Děti si stouply na špičky a nahlédly do hnízda. Bylo v něm šest maličkých ptáčků pokrytých chmýřím jako hnědým sametem. „Oni mají hlad! Jak otvírají zobáčky!“ Vtom přiletěl sameček s muškou v zobáku a pustil ji jednomu ptáčkovi do nastaveného zobáčku. Pak odletěl a hned přiletěl s novou muškou. Ptáčci byli nenasytní - létal tedy jako o závod. „To je dobrý tatínek,“ pochválil jej Petr. „Podívej, jak maminka přikryla svými křídly ptáčky, kteří by už měli spát.“ Konečně i ostatní nenasytové byli nasyceni a poslední dva ptáčci se přitiskli pod matčina křídla. Teď začal sameček nosit mouchy samičce, a když i ona byla sytá, posadil se v hnízdě vedle ní. Děti šly dál. Přišly k velikému rybníku, který měl břehy porostlé rákosím. Bylo odtud slyšet tolik kejhání a štěbetání, až zaléhalo v uších. By­ dlely tu rodiny kachen, divokých hus a divokých labutí. Děti se nemohly vy­ nadívat na jejich hnízda, ale ncjkrásnčjší byla podívaná na jednu rodinu. Vpředu šel kačer, za ním kachna a za ní káčata. Všichni pochodovali směrem k rybníku, kývajíce hlavami, a pak po řadě vcházeli do vody - spořádaně - tak, jak přišli. Nejdřív kačer, potom kachna a káčata. Totéž dělaly i husy. Každý tatínek a každá maminka se starali o své děti. Potkali srnčí, veverčí, kočičí rodiny a na malé louce se slunila dokonce rysí rodina. Stará rysice omývala jazykem své malé a oni ji objímali tlapkami. Za loukou byl malý dvorek a na něm domácí zvířectvo. Krocan a krůta vedli své malé a učili je sbírat červy. Petr se zastavil: „Tenhle krocan jako by ani nebyl krocan, jak je klidný. Musím ho podráždit.“

32

„Dej mu pokoj, nech ho!“ Marně mu Eva bránila. Strhl jí z hlavy čer­ vený šátek a skočil před krocana. Začal jím mávat a křičet: „Pročpak se všichni krocani tak zlobí na červenou barvu?“ Krocan zahudroyal, nadul se a náhle jako šíp vyrazil na Petra. Chlapec se rozběhl a pak zase na okamžik zastavil, aby ještě mávl červeným šátkem krocanovi před očima. „Pročpak se všichni krocani tak zlobí na červenou barvu?“ Krocan zahudroval, prudce potřásl červeným podbradkem a řítil se dál, přímo na Pet­ ra. Kdoví, jak dlouho by trvala tato honička. V jednom okamžiku však Petr zakopl o kámen a rozplácl se na zemi jak široký tak dlouhý. Krocan na něho skočil a začal ho klovat do zad a do hlavy, až mu vytryskla krev. Petr ihned vyskočil, ale krocan mu nyní vyskočil i do obličeje. Chlapec si sotva stačil zakrýt oči, které mu krocan jistč chtěl vyklovat. Na vystrašený Evin křik přiběhl zahradník, zahnal krocana a Petrovi řekl: „Dostal jsi své! Bylo ti zapotřebí dráždit ho?“ Petra však už nebylo třeba ani napomínat. Měl ránu na ruce i na hlavě, a to ho pálilo a bolelo. Kromě toho stud a strach, co řekne Zdrženlivost! Zahradník vzal dčti k sobě, Petrovi obvázal rány a pak jim nařídil jít do paláce. Marně Petr schovával svou zavázanou ruku za záda. Jakmile vstoupili do komnaty, kde bydlela Zdrženlivost, uslyšel: „Tak co tvoje ruka? Bolí?“ Petr zčervenal jako rak. Konečně se svěšenou hlavou přiznal: „Bolí. A jak!“ „A bylo ti zapotřebí krocana dráždit?“ Když to řekla, přikázala dětem, aby se posadily ke stolu. Pak zavolala služebnou, aby podala občerstvení a čaj. „Co mi teď řeknete o krajině otců a matek?“ Začali vyprávět jedno přes druhé - o ptáčku, který byl dobrým otcem, o labutích, kachnách a dokonce i o rysici. Mezitím služebná donesla čaj a občerstvení a děti začaly jíst. Zdrženlivost najednou řekla: „Co myslíte, vyhodil by ten ptáček matku těch mláďat a přivedl by si jinou?“ „Určitě ne!“ vykřikli společně. „Nebo že by maminka těch mláďat vyhodila tátu a přivedla si jiného?“ „To není možné!“ zvolaly děti. „Často se musím rmoutit, že právě toho jsou schopni lidé. Král jim přikázal: „Nesesmilníš! Ale mnoho z nich je neposlušných. To je tedy pro starší. Co však pro děti? Přemýšlejte.“ 33

Petr začal: „Ne ..ne ..., ne .. „Dobře, ale co ne?“ usmála se Zdrženlivost. „Možná toto: Nechoď na filmy mládeži nepřístupné?“ „No právě,“ přitakala Eva. „Nečti knížky nevhodné pro děti,“ prohodil Petr. „Neposlouchej a neříkej hrubé vtipy ani špatná slova.“ Eva jej chtěla předběhnout, ale Petr toho věděl ještě víc. Začal sypat jako z rukávu, jak je třeba vyhýbat se špatným kamarádům, vyhýbat se různým podezřelým podnikům a utíkat od některých lidí. „Ale proč?“ zeptala se najednou Zdrženlivost. „Proč se nedívat, neposlouchat a utíkat?“ Děti mlčely a teprve po chvíli Petr ze sebe vysypal: „Protože ve filmech jsou vždy on a ona, jak se objímají a líbají . . .“ najednou však zmlkl, ohromen svou otevřeností. Ale Zdrženlivost ho nepokárala, jen řekla: „Pomohu vám. Vyjádříme to krátkým heslem, souhlasíte?“ „Ano.“ „Nedráždi své tělo!“ Na chvíli zavládlo ticho a děti v myšlenkách uznaly, že toto heslo je pravdivé. Zdrženlivost povstala, děti tedy také. „To už snad stačí,“ řekla. „Snad už víte, jak máte jednat, aby vaše těla mohla být zdravá a pěkná a vaše duše čisté.“ Když to řekla, rozloučila se s dětmi a poslala je k osmé sestře.

9. Poctivost Poctivost měla malý domek se zahrádkou. Byla menší postavy, ráda si brala pracovní zástěru a na nohy pantofle a bavlněné punčochy. Hned v úvodu se zeptala: „Nemáte hlad?“ „A pořádný,“ odpověděla Eva, která si myslela, že je hned pohostí ně­ jakými dobrotami. Byla však překvapena, když jim Poctivost řekla suše: „Nejdříve si musíte na jídlo vydělat.“ Petra zavedla do kůlny, kde ho nechala ukládat nasekané dříví. Když se vrátila do kuchyně, Evě nařídila umýt nádobí. Petr urovnal několik kusů

34

dřeva a pak se posadil. Cítil opravdu nesnesitelný hlad. Seděl tak do dvanácti a pak se objevil v kuchyni. Eva dala poslední hrníček do kredence a Poctivost ji pozvala ke stolu. Petrovi řekla tvrdě: „Je všechno dříví uloženo?“ „Všechno ještě ne.“ „Tak pěkně zpátky do kůlny.“ „Mám hlad.“ „V životě je to tak, že jíst může jen ten, kdo si na jídlo vydělá.“ Petr odešel stísněný. Neměl k práci nejmenší chuť. Ale protože ho trápil hlad a jiné východisko neměl, začal dříví rychle ukládat. Během půl hodiny byl hotov a už s veselejším obličejem se vrátil do kuchyně, kde mu Poctivost dala chutný oběd. Osmá sestra najednou byla mnohem milejší. Zavedla děti do pokoje, otevřela jim skříň a řekla: „Zde je úplně nová kožená aktovka. Chceš si ji, Petře, prohlédnout?“ Petr kývl a prohlížel si ji. Uvnitř byly knížky s obrázky, pouzdro na školní potřeby, kožená náprsní taška, pastelky a barvy. „Chtěl bys to?“ Chlapci zazářily oči: „A jak!“ „Můžeš to mít. Jen si na to musíš nejdříve vydělat, protože tak je to v životě správné.“ „A co bych měl dělat?“ „Celý týden ukládat dříví v kůlně.“ „Je to těžká práce, ale vydržím to. Za tu aktovku to stojí.“ „To se mi líbí. A teď ty, Evo, podívej se na ty šaty. Jsou z pravého hed­ vábí. Kromě toho ti mohu dát ještě nové bílé pantoflíčky a stužky do vlasů. Jenže, jak jsi už slyšela, stejně jako Petr si musíš na vše vydělat. Budeš celý týden mýt nádobí a čistit podlahu v kuchyni.“ „Budu,“ řekla Eva skromně. Děti se hned pustily do práce. Nastaly těžké dny, ale přece jen ubíhaly. Každý večer, když šly spát, připomínaly si s úlevou: Už uplynul jeden den, už druhý, třetí, čtvrtý. Konečně uplynul i šestý. Ještě toho večera jim Poctivost před spánkem přinesla výdělek. „Zde máš Petře svou aktovku a ty Evo, šaty. Vydělali jste si na to pocti­ vě, jsem s vámi spokojena.“ Položila vše na židli a odešla. Děti si věci přes všechnu únavu hned převzaly. Petr vytáhl z aktovky barvy a pastelky - musí je přece vyzkoušet. 35

Eva si zase oblékla nové šaty. Padly jí jako ušité na míru a bleděmodrá barva jí dodávala svěžesti, až Petr zvolal: „Ty jsi jako pomněnka!“ Konečně šli spát, spokojeni s prací i výdělkem, který jim dala Poctivost. Ráno oba s překvapením zjistili, že jejich věci zmizely. Aktovka, šaty, stužky i pantofle beze stopy zmizely. „Někdo nám je ukradl,“ pochopil konečně Petr. „To není možné! Kdo by mohl být takový zlý a vzít mi ty šaty? Tak jsem se nadělala, abych je dostala,“ rozplakala se Eva. Petr ji vzal za ruku a vedl ji po schodech dolů. Pro slzy nic neviděla, srdce jí zaplavila ohromná lítost. „Ten zloděj, to je někdo zlý a sobecký.“ „Každý zloděj je zlý a sobecký,“ ozval se dole hlas Poctivosti, která již na děti čekala. „Neplač. Umyj se v koupelně, slzy nic nepomohou,“ řekla Evě a začala chystat na stůl. Když děti začaly jíst chléb s máslem, Poctivost náhle prudce vybuchla: „Nenávidím krádeže! Každá spravedlnost je nenávidí! Žádného zloděje nemine trest!“ „Tak jsem se namáhal a pracoval,“ začal si stěžovat Petr, „a teď se bude smát zloděj.“ „Ano bude se smát. Ale jenom chvilku,“ řekla Poctivost. Pak odnesla prázdné šálky a uklidila stůl. Eva nebyla schopna jí pomáhat. Byla krádeží příliš otřesena. Poctivost se opět posadila ke stolu a řekla: „Každý zloděj se směje jen chvilku. Krádež je opravdu něho ohavného, už tomu rozumíte?“ „Ano. My jsme se namáhali, dřeli, a zloděj nám to všechno vzal. To je drzost! Je to ohavné, hanebné a sobecké!“ .„Oškliví se ti tedy krádež? Králi se také velmi oškliví,“ pokračovala Poctivost. „A jak!“ „Právě toto po vás chci,“ řekla Poctivost. „Myslím, že vy krást nebudete. Král vám chtěl dnes ukázat, jak haneb­ nou věcí je krádež. On vám také přikazuje: „Nepokradeš." To dořekla, odešla do druhého pokoje a okamžitě se vrátila s aktovkou a s Evinými šaty. „Poznáváte to?“ „Jak je to možně?“

36

„Jen jsem vás zkoušela, abyste si dobře uvědomili, co je to krádež. Slibte mi teď a Králi také, že to nebudete dělat. „Nikdy nebudu krást,“ řekla Eva bez váhání. Ale Petr uvažoval, než odpověděl: „Ať mi Král pomůže, abych nekradl.“ Poctivost vyvedla děti na cestu, kde se s nimi rozloučila a ukázala jim palác své sestry Pravdomluvnosti.

10. Pravdomluvnost Vypadalo to tam jako na letním dětském táboře. Petr a Eva nebyli nikdy sami, ale vždy spolu s jinými dětmi. Společně si hráli, společně jedli a večer šli společně spát. Na všechny děti dohlíželi čtyři dospělí: Marta, která jim v kuchyni vařila, Karel s nimi chodil na procházky, Milan pomáhal při úklidu. Čtvrtý byl strážcem, který je hlídal ve dne v noci. On také vydával rozkazy Martě, co má vařit, a Karlovi, kdy se má vrátit z procházky. Milanovi nařídil, aby mýdlem a kartáčem vydrhl špinavé krky dětí, které se nechtěly mýt. Pravdomluvnost se vůbec neukazovala. Bydlela někde v pokojích na­ hoře a všichni na její přítomnost zapomněli. Jen jednou sešla dolů do tělocvičny k dětem a promluvila k nim: „Král nenávidí lež. Proto si, děti, nepřeje, abyste lhaly. Dávejte pozor na svá slova, na svůj jazyk, nelžete a nepomlouvejte jeden druhého, dodržujte své slovo, buďte vždy pravdo­ mluvné. Lháře dám vhodit do tmavé komory.“ To bylo vše, co děti měly možnost vidět a slyšet, pokud šlo o Pravdo­ mluvnost. Některé si vydechly, když se vzdálila do svého horního patra. Děsila je její veliká postava, třpytivé šaty a lesklé oči. Zdálo se, že ty oči vidí do hloubky srdce a pálí, když někdo měl na svědomí i jen malou lež. Nejvíc se jí obával Štěpánek. Byl to pěkný chlapec s tvářemi jako jablíčka. Měl ku­ latý obličej, světle kudrnaté vlasy, proti kterým výrazně vystupovalo tmavé obočí a hezké hnědé oči. Strážný ho často napomínal: „Štěpánku, nelži, jinak půjdeš do tmavé komory!“ „To není pravda, nepůjdu,“ odpověděl Štěpánek. „Uvidíme.“ „A Petr s Evou tam půjdou také?“ 37

„Kdepak, tyto děti nelžou.“ „To není pravda, oni lžou také, oni také půjdou do tmavé komory,“ pohotově lhal Štěpánek. Často po takovém rozhovoru opouštěl strážný Štěpánka s těžkým povzdechem, a Štěpánek říkával: „Jestli půjdu do tmavé komory, tak jedině s Petrem.“ Od té doby byl Štěpánek k Petrovi velmi milý a přívětivý. Zanedlouho se stali skutečnými kamarády. Právě to Štěpánek chtěl a povedlo se mu to. Vždycky chodili spolu na procházky a někdy dokonce spávali v jedné posteli. Strážný na to hleděl s neklidem, i když se také trochu radoval a měl naději, že Petr bude mít na Štěpánka dobrý vliv a že se tento hoch snad změní a naučí se od Petra mluvit pravdu. Jednou v noci Štěpánek vzbudil Petra: „Dnes je taková pěkná noc, měsíc svítí a je jasno jako ve dne.“ „No a co?“ zíval rozespalý Petr. „Půjdeme se podívat, co dělá náš strážný.“ „Určitě spí, vždyť je noc.“ Eh, tys ale chlapeček. Co ty víš - právě že nespí! Půjdem se podívat, jo?“ Chlapci se tiše vytratili z pokoje. Velikými okny se dovnitř vlévaly proudy měsíčního světla. Dvě postavy přitisknuté ke zdi se posouvaly opatrně chodbou. „Tiše, Petře, aby nás tu nenachytal.“ „A co by se stalo?“ „Určitě bychom se nedočkali zítřejšího rána,“ šeptal tajemně Štěpánek a Petrovi vstávaly strachem vlasy na hlavě. Zašeptal: „To není možné. Snad by nám strážný neudělal nic zlého. Je přece takový dobrý.“ „Dobrý?“ Štěpánek se hlasitě zasmál a jeho smích zazněl kolem stěn temnou ozvěnou. Chlapci ztuhli, chvíli čekali a pak se zase začali sunout dopředu. Konečně chodba končila. Vešli na ochoz, který se vinul kolem dvora pod okny pokojů. Štěpánek zatáhl Petra pod osvětlené okno a ukazoval mu, ať se podívá dovnitř: „Dívej!“ Petr uviděl široká záda skloněného strážného. „Tak vidíš, že nespí. A ncchtěls mi věřit.“ „Teď už věřím.“ 38

„Víš, co tu dělá?“ „Čte přece.“ „Kdepak! Vypadá, jakoby četl, to jo. Ale ve skutečnosti čeká na Milana a Martu.“ „Odkud to víš?“ podivil se Petr. „Vím to dávno. Když ty spíš, já ho špehuju.“ „Špehuješ? Ty?“ „Musím přece vědět, co se děje kolem a zda nám něco nehrozí. On je schopný - když nebude mít peníze - nás ještě někomu prodat.“ „Co to plácáš?“ V té chvíli se strážný pohnul a chlapci se odtrhli od okna. Po chvíli se vrátili a nahlédli znovu dovnitř. „Potřebuje hromadu peněz na vodku a karty. Právě teď čeká na Mi­ lana a Martu, aby s nimi mohl pít a hrát.“ „To není možné!“ „U tebe není nic možné!“ Tos mi přece také nevěřil, že strážný nespí,“ rozhorlil se Štěpánek. „Protože je to tak strašné. Tolik jsem si našeho strážného vážil, že to je tak poctivý člověk a že se tak o nás stará.“ „Jsi hloupý jako pařez. To on se jenom tak dělá. Ale je to lajdák, zloděj, pijan a poběhlík. Jen počkej, až se ti ztratí oblečení nebo boly. Pak už budeš vědět, jenže pak už bude pozdě, a nikdy se nedozvíš, kam se ty věci poděly.“ „To je hrozné, Štěpánku,“ Petrovi se z toho dělalo špatně. Tolik strážného miloval a myslel si o něm jen to nejlepší. Něco zašustilo. Štěpánek sebou trhl a odtáhl Petra od okna. „To je Marta. Plíží se potichu, aby ji nikdo neviděl. Utíkejme, aby nás někdo nechytl!“ Chlapci utekli, zmizeli zpod okna jako dvě noční múry. Přeběhli chod­ bou a skočili zpátky do postele. Štěpánek usnul hned, ale Petr až do rána nespal. Příliš ho bolelo srdce nad zvráceností strážného, člověka, který byl ve službě samotného Krále. Ráno to už nemohl vydržet; svěřil se se vším své sestře. Eva mu nechtěla yěřit. Musel jí tedy říci, že vše viděl na vlastní oči. Marta se sice teprve plížila, ale copak nestačí, že strážný na ni čekal?

39

Eva se s tím svěřila své ncjbližší kamarádce. Zapřísahala ji, aby to nikomu neříkala, aby se to udrželo v tajnosti. Její kamarádka však měla zase svoji kamarádku a ta také ještě svoji. Než zapadlo slunce, věděly už o tom všechny děti, jen s tím rozdílem, že strážný je prý dokonce lupič a zabíjí děti. Mezi všemi dětmi teď potichu kolovaly takové věci, při kterých tuhla krev v žilách, a Štěpánek tu a tam ještě přidal nějakou smyšlenku. Tři dny prožily děti v strašném strachu. Bály se jít do postele, bály se jíst a bály se o své oblečení. Konečně si strachu, nedůvěry, nenávisti a všeho toho, co děti skrývaly ve svých srdcích, všiml strážný. „Co by to mohlo být,“ lámal si hlavu. Zeptal se Petra. Chlapec bledl a červenal, ale mlčel. Zeptal se ještě někoho, ale i druhé dítě se chovalo stejně. Když už ovzduší bylo nesnesitelné, šel se poradit s Pravdomluvností. Vrátili se dolů a Pravdomluvnost začala výslech. Každé dítě zvlášť volala k sobě na rozhovor. Každé se vracelo za­ mlklé a smutné. „Co ti říkala? Co se ptala?“ „Dejte mi pokoj,“ odpovídalo zmateně dítě. „Za chvilku se to dovíte.“ Petr byl zpočátku klidný, ale pak začal ztrácet jistotu, neboť každé dítě od něho po výslechu utíkalo. Proč Evu a jeho volá Pravdomluvnost jako poslední? Eva vešla směle do pokoje, v kterém seděla Pravdomluvnost. Ta sejí zeptala: „Co jsi říkala své kamarádce o strážném?“ „To, co ví každý. Že hraje po nocích karty, pije vodku a baví se s Mar­ tou.“ „A víš, že to není pravda?“ „To není možné ..vždyť ...“ Eva se chtěla bránit, ale slova jí zmrz­ la na rtech. „Víš vlastně, kdo je strážný?“ pokračovala Pravdomluvnost. „Je to poctivý člověk, který vás velice miluje a dnem i nocí nad vámi bdí. Jemu samému se pití i karty hnusí. V životě to nikdy nedělal. Jak jste na něho mohli hodit takovou špínu? Některé děti tvrdí, že krade, jiné zas, že je ukrutník. Ale to jsou věci, které mu ani na mysl nepřišly, natož aby je dělal. Je mu to příliš nepodobné. Po nocích čte knihy, protože den věnuje vám. A vy se mu takto odměňujete?“

40

Evě se sevřelo srdce. Ale jak to mohl Petr vidět na vlastní oči? Jak mohl Petr lhát? Chudák, chudák strážný. Jak trpí, když musí snášet takové lži a pomluvy? A ona, Eva, se k tomu také připojila. „Neposlouchala jsi Krále, lhala jsi, a čeká tě tmavá komora.“ Slova Pravdomluvnosti byla pro dívku hrozným soudem a doléhala k ní jakoby z dálky. Před očima se jí zatmělo. Teprve teď si uvědomila, co vlastně udělala. Pravdomluvnost jí pokynula rukou, že může odejít. Zamířila tedy ke dveřím, ale na prahu se zastavila. „Než mne zavřou do tmavé komory, mohla bych ještě odprosit strážného? Je mi moc líto všeho, čím jsem mu ublížila.“ „Ovšem, tvé přání splníme,“ řekla o něco tepleji Pravdomluvnost a da­ la zavolat Petra. Když chlapec vešel a pronikl ho pohled Pravdomluvnosti, zachvěl se. „Viděl jsi na vlastní oči, jak strážný pije vodku nebo hraje karty?“ Takovou otázku nečekal. Začal koktat a pak z něho vylezlo: „To jsem ještě neviděl, ale .. „Co ale?“ „Viděl jsem ho, jak čekal.“ „Čekal? Na koho?“ „Na Martu a Milana.“ „Odkud víš, že čekal?“ „Seděl pod oknem, četl knížku a čekal.“ „Že seděl pod oknem a četl knížku, to je pravda. Ale že na někoho čekal, to je lež. Ptám se tedy, odkud víš, že čekal?“ Slovo lež se nějak dotklo jeho srdce, a tak zcela zviklán vykoktal: „Štěpánek mi to řekl.“ „Štěpánek? Znáš ho, že je lhář. Přece nemůžeme věřit takovému, který nás už aspoň jednou oklamal. Leda, že by litoval a prosil o prominutí.“ Konečně Petr pochopil, že pro svou hloupost se dopustil strašné po­ mluvy. Zastyděl se, jako dosud nikdy. Přál by si raději, aby se pod ním rozestoupila zem. „Můžeš jít,“ uslyšel konečně. Vyšel jako omámený. Bylo mu líto strážného, litoval své hlouposti, ale nade všechno se hrozně styděl. Na chodbě se všechny děti, které čekaly na strážného, aby ho odprosily, vrhly na Petra. „Oklamal jsi nás! Kvůli tobě jsme lháři a kvůli tobě půjdeme do tmavé komory!“

41

Tato slova dopadla na chlapce jako těžké balvany. Neutekl však. Mlčel a poslouchal s takovou tíhou na srdci, jakoby ho tlačila těžká hora. Čekal, až ho někdo udeří. Neměl v úmyslu bránit se, jen si zakryl tvář. Neudělal to z obavy před políčky, nýbrž z velikého studu. Štěpánek stál stranou. Byl u výslechu první a nikdo nevěděl, jak mluvil s Pravdomluvností a jak ji chtěl podvést. Jeho postoj byl hrdý a neprozrazoval žádnou lítost. Byl rád, že celá vina padla na Petra. Když dětské hlasy byly stále hlasitější a rozjitřenější a když Petr odkryl svoji tvář, po které stékaly hořké slzy, stanula na chodbě Pravdomluvnost. „Uklidněte se,“ řekla. „Petr byl podveden stejně jako vy. Má větší vinu jen proto, že uvěřil lháři. Uvěřil Štěpánkovi, chlapci, o kterém všichni vědí, že lže. Myslím, že teď máte patřičné poučení, abyste tak snadno nevěřili, když někdo mluví o někom špatně, a abyste to neopakovali druhým. Už tomu rozumíte?“ „Ano,“ odpověděli sborem. „A strážného jste odprosili?“ Tak se všechny děti vrhly ke strážnému, který se právě objevil za zády Pravdomluvnosti. Každé se mu se slzami v očích vrhlo kolem krku a on každému z nich dal pusu. Jak tyto děti miloval! Petra podržel y náručí o něco déle, neboť tohoto chlapce miloval nejvíc. Jen jeden strážného neodprosil Štěpánek. Úmyslně se zamíchal do houfu dětí, aby si ho nikdo nevšiml. Pravdomluvnost se však nedala zmást. Zavolala Štěpánka a řekla: „Ve skutečnosti jsi to všechno zavinil ty.“ „To není pravda,“ odpověděl drze. Lež v něm již byla příliš za­ kořeněná. „Půjdeš do tmavé komory.“ „Petr půjde se mnou.“ „Nic takového. Král mu prominul, protože ho o to prosil, a kromě toho všeho velice litoval.“ „To není pravda, to není pravda!“ Jeho drzost dosáhla vrcholu. Strážný ho chytil a zamkl do tmavé komory. Tam si může křičet, proklínat a lhát, jak dlouho chce. Petr se znovu zamyslel a pocítil zvláštní vděčnost ke Králi za to, že mu odpustil. Stačilo tak tiše a nepozorovaně odeslat ke krá|i prosbu o pomoc a odpuštění, a dostal z nebe to, co potřeboval. Jak je Král dobrý!

42

Pravdomluvnost se s dětmi rozloučila. Každé se loučilo se slzami v očích. Byla tak dobrá a spravedlivá! Jak ji milovaly! „Nepromluvíšproti bližnímu svému křivého svědectví, “ řekla ještě, když odcházely.

11. Štědrost Bydlela v posledním domě ve čtvrti sester. Její dum nebyl příliš

okázalý, zato byl obklopen velkou krásnou zahradou, ve které se bělal zahradníkův domek. Bydlel v něm se svou rodinou. Desátá sestra - Štědrost - přijímala žáky a zase se s nimi loučila. Když přijímala Evu a Petra, děti poznaly, že je znalcem lidských myšlenek. Cítily, jak jim je přímo čte. Eva si pomyslela: „V domě této sestry bych bydlet nechtěla. Jsou tu příliš velké a studené pokoje s mramorovou dlažbou a mramor studí. Raději bych bydlela u zahradníka. Jeho domek v zahradě vypadá tak milý a útulný.“ Štědrost řekla: „Samozřejmě, můžete bydlet v zahradníkově domku, však je to u nás.“ Pak vyprovodila děti do zahradníkovy zahrady. Zde byly přijaty velmi srdečně. Zahradník měl dcerku Růženku ve věku Evy a syna Lukáše vc věku Petra. Děti se ihned spřátelily. „Budeš spát se mnou, v mém pokojíku,“ oznamovala Růženka Evě a přitom ji objala a políbila. Stejným způsobem promluvil Lukáš k Petrovi. Pak si děti vyšly do zahrady. Na každém záhonu rostly jiné květiny, a tak měl každý jinou barvu. Byly zde záhonky žluté, bílé, bleděmodré i čer­ vené. Vzadu rostly kaštany, pod kterými stál altánek. Růženka vytáhla lehátka. „Můžeme se opalovat, chceš?“ „Moc ráda.“ „Ale jenom dvanáct minut, déle nám tatínek nedovolí, protože bychom se mohly spálit.“ Děvčata si lehla na lehátka. Sluníčko jemnč hřálo. Přivřely oči. Evě procházely hlavou různé myšlenky. Bylo jí tak příjemně, neboť i její myšlenky byly slunné. Myslela na svého Krále, kterého milovala, neboť je tak dobrý a spravedlivý a má tak úžasné služebnice, jako jc těchto deset sester. 43

Jak mu byla za všechno vděčná! Připomínala si, jak se o ně stará, jak jim odpouští a jak pro ně připravuje nádherné Zlaté město v nebi. On je hoden toho, aby ho milovala nade všechno na světě. Vtom jí po ruce přejelo něco měkkého a vlhkého. Eva otevřela oči a uviděla tak krásnou malou ovečku, až užasla. Ovečka jí právě olízla ruku a teď stála vedle a hleděla na Evu svýma velikýma krotkýma a věrnýma očima. Na hřběte se jí v prstencích vlnila bílá měkkounká vlna. Měla černé oči i čumáček a stejně tak černá kopýtka, která vypadala jako botičky a dodávala zvířátku ještě větší půvab. Růženka se zvedla z lehátka, neboť právě uplynulo dvanáct minut. Když uviděla ovečku, zavolala: „Běluško, ke mně!“ Ovečka odběhla k druhému lehátku a špičkou čumáčku se dotkla ruky Růženky. Pak se Růženka vzdálila do zahrady, aby natrhala květiny pro Evu. Ovečka utíkala za svou paní. ,Jak to musí být Růžence milé, že má takovou ovečku, která ji všude doprovází!“ Tato myšlenka už Evu po celý den ne­ opustila. Všude viděla za Růženkou cupat ovečku - když zalévala květiny anebo když ve skleníku ukládala květináče. Když Růženka byla pryč, pokoušela se Eva ovečku přivolat k sobě, ale zvířátko ji nechtělo poslouchat. Ach, jak toužila tu ovečku mít. Přemýšlela o ní večer i v noci, i když se probudila. Příští den odešla do altánku, aby si prohlédla místo, které si chlapci vy­ brali jako svou rezidenci. Bylo zde hodně zajímavých her, měli tu gramofon a desky a také knížky. „To je Lukášův altánek? A nechtěl bys, aby byl tvůj?“ zeptala se Eva Petra, když zůstali sami. „Co tě to napadlo? Proč bych měl chtít to, co patří Lukášovi? Vždyť mám Lukáše rád a jsem rád, že takový altánek má,“ podivil se Petr. Eva odešla trochu dotčená do altánku, který patřil Růžence. Tento al­ tánek se jí nezdál tak krásný. Byl trochu menší a kromě rákosových křesel, stolu a lehátek v něm už nic nebylo. Vytáhla lehátko, aby se opalovala. Zrakem hledala uprostřed kvčtů a zeleně zahrádky především bílou skvrnu, která se přibližovala a stále více zvětšovala. Byla to Bčluška. Eva téměř s tlukoucím srdcem očekávala, až se ovečka se svou paní přiblíží. Konečně se Růženka přiblížila: „Nezapomeň, že na sluníčku nemůžeš ležet příliš dlouho.“ „Ncch mi na chvilku ovečku,“ prosila Eva. 44

„Běluško, zůstaň tu!“ přikázala Růženka ovečce a pak se opět vzdálila zalévat květiny. Ovečka se postavila nedaleko lehátka a hleděla nedůvěřivě. „Běluško, ke mně!“ přikázala Eva tak, jak to dělala Růženka. Ovečka neposlechla její hlas, a tak to Eva zkusila ještě jednou. „Běluško, ke mně!“ Když ovečka znovu neposlechla, Eva ji násilím přitáhla k sobě. Chytila jí tlamičku oběma dlaněmi, a přestože věděla, že zvířata se nemají líbat, udělala to. „Teď jsem tvou paní já, slyšíš! Proč nechodíš za mnou, ty nedobrá!“ V té chvíli se Růženka trochu přiblížila. Ovečka se vymkla Evě z rukou a utíkala za Růženkou. Eva přivřela oči a začala snít. A hle, v tom snění k ní přiběhla Bčluška a čekala na každý její pokyn, aby jej splnila. Ale nebyla to pravda, bylo to jen snění. Eva si povzdechla a tehdy jí v hlavně vzklíčila hrozná myšlenka: ,To by bylo dobré, kdyby Růženka zemřela. Pak by ovečka byla moje.* „Pryč, ty hrozná myšlenko!“ zašeptala Eva, ale myšlenka neodcházela. Eva snila dál. Viděla Růženčin pohřeb a jak se pak Bčluška stává její ovečkou. „Opaluješ se už celou hodinu,“ uslyšela najednou Růženčin hlas, který na ni zapůsobil jako vědro studené vody. Kdyby tak Růženka dovedla číst myšlenky, co by si pomyslela? Ale Růženka se dívala pohledem plným lásky: „Nemůžeš se přece tak dlouho opalovat, úplně se spálíš.“ Eva odnesla lehátko do altánku. „Copak tě to nepálilo?“ vyptávala sc Růženka. „Ani ne.“ „Určitě jsem to zavinila já, že jsem ti ncřckla dřív. Musím ti namazat záda krémem.“ Namazala Evu a pak se posadily do altánku, kde byl pří­ jemný stín. Vtom Lukáš přinesl hroznou zprávu. „Víte, že Bčluška je mrtvá?“ „Mrtvá?“ „Ano, zapletla se do keřů angreštu a udusila sc!“ „To je trest za moje špatné myšlenky!“ vykřikla Eva. „Za mou nedbalost. Nedohlédla jsem na ni,“ měla za to Růženka. Obě dvě cítily vinu za její smrt, ale Eva věděla, že je to kvůli ní. Její myšlenky byly

45

příliš zlé. Tolik si v srdci žádala Bělušku pro sebe! Ale teď to tak už nikdy nesmí být. Když Lukáš viděl slzy v očích děvčat, začal je těšit, že tatínek koupí novou. To přece není tak těžké. O ovečky skutečně nebyla nouze. Za chvíli již přivedl Lukáš do altánku ovečku, kterou právě dnes koupil zahradník. „Běluška žije! Tak tys žertoval, Lukáši!“ zvolala Růženka. „Běluška nežije, ale tato ovečka se jí hodně podobá! Stejná srst, stejné oči, černý nos i nožky,“ vysvětloval Lukáš. Otec ji dal koupit pro Evu. Objednali jsme ji před dvěma dny a dnes už je tady.“ „Moje?“ nevěřila Eva. „Ano, chtěli jsme tě překvapit.“ Eva ovečku objala a řekla: „Bude se jmenovat Bílé rouno.“ „Krásné jméno,“ řekla Růženka. Eva se zamyslela. Tolik záviděla, když chtěla mít ovečku. Bylo to tak zlé a tak špatné, jako by Růžence chtěla Bělušku vyrvat. To se Králi určitě nelíbilo. Byla to neposlušnost vůči němu, protože on přikázal: „Nepožádáš žádné věci svého bližního.“ Ona však miluje Krále, miluje jej nade všecko na světě a chce se mu líbit. „Růženko, mám k tobě prosbu. Neodmítneš ji?“ začala Eva. „Samozřejmě, jak bych ti mohla něco odmítnout?“ „Vezmi si Bílé rouno. Přijmi tu ovečku ode mne.“ „Evo, to nemůžu. Vždyť jsi po ní tak toužila.“ „Říkalas, že neodmítneš.“ „Říkala jsem to, protože jsem nevěděla, o co prosíš.“ „Tak tedy, ovečka je tvoje.“ Děvčata si padla do náruče a srdečně se objala. Eva cítila, že dosáhla vítězství nad svou žádostí. Nemýlila se. Ve dveřích altánku stanuly dvě sestry Štědrosti s radostným úsměvem na rtech. „Dobře Evo. Jsi opravdová žákyně Krále. Svou zkoušku jsi složila dobře. Přišly jsme požehnat tobě i Petrovi a srdečně vás obejmout. Takové děti milujeme.“

46

12. Milosrdenství Cesta do Zlatého města ani Královská škola službou u deseti sester ještě neskončily. Příští den přišly děti ke královské služebnici, která se jme­ novala Milosrdenství. Měla velmi skromný domek a malou zahrádku, kterou Petr dokázal oběhnout za necelou minutu. Milosrdenství byla již starší žena se šedivými vlasy a vrásčitým obličejem, ale její pohyby byly hbité a prozra­ zovaly sílu. Od začátku budila v dětech úctu. Hned je zapřáhla do práce a přikázala jim sloužit. Ne jí samé, ale dvěma ubohým ženám, které u ní by­ dlely: , Jana je slepá a k tomu má bolavou ruku, velice potřebuje vaši pomoc. Stejné je to s Kateřinou. Leží ochrnutá a nemůže se na posteli ani pohnout, proto stejně tak je třeba pomáhat i jí.“ Děti si myslely, že to bude velmi jednoduchý a snadný úkol. Jen číst Janě knížky, procházet se s ní po zahradě a pomáhat při oblékání a obou­ vání. Kateřině měly pouze podávat vodu k pití nebo ji nakrmit polévkou. Kromě toho musel někdo sedět u její postele a někdy, když si to přála, číst. Už první den se však přesvědčily, že je to služba velice těžká. Měly chuť zahrát si na dvorku, ale tady jen seď a seď anebo se procházej s nemocnými. Vydržely to sotva tři dny. Třetího dne, když se Jana vrátila s Petrem ze zahrady a posadila se u Kateřininy postele, mrkl chlapec na sestru. Očima se domluvili a vyšli spolu do chodby. „Už to nevydržím,“ zašeptal Petr. „Chci odsud utéct. Utekla bys se mnou?“ „Ale co na to řekne Král?“ „Nic, pošle nás někam jinam.“ „To se neví. Víš přece, že každou třídu v jeho škole je třeba ukončit, a teprve potom postoupíš do další.“ „Pro děti bude mít pochopení. Já už to opravdu nemůžu vydržet,“ Petr byl očividně pobouřen. Eva však cítila, že je to špatné. Přece nelze utíkat z Královské školy. Znamená to vlastně vzepřít se jeho vůli. „Petře, vzpomeň si na Tondu Hru a jeho kameny. Vždyť jsme byli připraveni zemřít, jen abychom zachovali poslušnost Králi a splnili jeho přání. A teď bychom se měli postavit proti jeho vůli a nevytrvat?“

47

„Ty hned všechno vidíš černě,“ odbýval ji Petr. „Odkud víš, že je to vzepření se jeho vůli? Uvidíš, že všechno bude v pořádku. Vždyť se tady už nedá vydržet.“ „Petře, a co kdybychom napsali přímo Králi, že je nám tady špatně a že to už nemůžeme vydržet? Nebo pošleme telegram a možná nám potom nějak pomůže!“ „To je dobrý nápad,“ zaradoval se Petr. „Jsem přesvědčený, že nás tu nenechá.“ Útěk byl přece jen riziko. Bude lépe, když sám Král zruší své rozhodnutí a vezme je odsud. „Marek se přece také mnohokrát obracel na Krále o pomoc,“ připomněl ještě Petr. „Napíšeme v noci dopis anebo zatelegrafujeme. Ale teď se vraťme do pokoje ke Kateřině,“ pobízela Eva. Petr se těšil, že v tomto domě bude už jen do večera. Opět vyšel s Janou do zahrady a s radostí sledoval slunce, jak se začalo chýlit k západu. V noci se děti vykradly do chodby. Eva položila na zem svíci a po­ klekla. Petr udělal totéž. Eva začala: „Milý Králi, děkujeme ti za Zlaté město, kam jdeme, a také za školu, ve které jsme se již hodně naučili. Chceš, abychom byli dobří, abychom tě milovali a důvěřovali jen tobě, abychom tvé svaté jméno nebrali nadarmo, světili den odpočinutí, ctili rodiče, nehněvali se, abychom žili v čistotě těla i duše, nekradli, nelhali ani nežádali pro sebe to, co patří jiným. Děkujeme ti, že to je tvoje vůle. Ty však také chceš, abychom plnili své povinnosti v domě Milosrdenství a pomáhali Kateřině a Janě. My však už nemůžeme. Je nám tu zle a těžko, ale nechceme se vzepřít tvé vůli. Proto tě velmi prosíme o tvoji pomoc a radu.“ „Evo,“ přerušil ji Petr. „Já bych to řekl jinak - Prosíme tě, abychom odtud mohli odejít.“ Eva přemýšlela a potřásla hlavou: „Ne, to by nebylo vhodné.“ „Proč?“ divil se Petr. „Nevím,“ přemýšlela znovu Eva a řekla: „My sice odtud chceme odejít, ale nevíme, jestli to chce také on. Nemůžeme mu přece vnucovat svou vůli.“ ,,Ale já to tu už nevydržím!“ vybuchl Petr. „Jistě nám dovolí odejít, ale myslím, že bude moudřejší, když mu to řekneme takto: Nemůžeme tu vydržel. Prosíme tě o tvou pomoc a radu.“

48

Petr konečně ustoupil a opakoval slova po sestře. Pak se vrátili do svých postelí v naději, že zítra se všechno změní. Ráno je Milosrdenství za­ volala k sobě do svého maličkého pokoje. „Jednali jste velmi moudře,“ pochválila je. Stála uprostřed pokoje, ozářena ranním sluncem, které právě nahlíželo do okna. Děti stály u dveří, zvědavé, co jim Milosrdenství řekne. „Král vám posílá odpověď. Jeho vůlí je, abyste ještě zůstali u mne a posluhovali Janě a Kateřině tak jako dosud. Nemůžete tu však vydržet a je to pro vás těžké. Je to tím, že máte málo lásky. Král vám však chce pomoci, a proto vám posílá svou lásku, která je větší než ta vaše.“ Když to Milosrdenství řekla, děti pocítily, že se jejich srdíček něco dotklo. Najednou pocítily lásku. Jako by je prosvítilo sluneční světlo. Jak teď byly šťastné! Milosrdenství pokračovala dál: „A teď, jestliže chcete, můžete odejít a nechat Janu a Kateřinu bez pomoci.“ „Ó ne!“ zvolala Eva. V očích se jí objevily slzy: „Chci u těchto nešťastných žen zůstat!“ „Já také,“ řekl Petr. „Nedovedl bych teď odejít a nechat je tu samotné.“ Když toto vyznali, jejich srdce naplnila láska Krále. Milovali jej a velebili ještě víc než dosud. Jak je dobrý a moudrý, že právě tímto způsobem jim posílá pomoc, a ne tak, jak si to představovali oni. To, co chtěli udělat, bylo velmi zlé a sobecké. Co by si počaly Jana a Kateřina samy? Petr se musel zastydět za samotnou myšlenku na to, co chtěl udělat. A ještě chtěl prosit Krále o dovolení! „V tom případě zůstaňte,“ řekla Milosrdenství a dovolila jim odejít. Petr zavedl Janu do zahrady. Najednou zpozoroval, že na jabloni sedí dva kosi a zpívají. „Vítám vás, milí kosi!“ zavolala Jana. Jeden z nich sletěl dolů a posadil se Janě na rameni. Najednou přesko­ čil na rameno Petrovi a začal zpívat. „Sedí na tvém rameni!“ zvolala radostně Jana. „Ano, sedí,“ radoval se také Petr. „To znamená, že ve tvém srdíčku je láska.“ Petr se z toho velice radoval. Vzal ptáka do ruky, a ten se ho vůbec nebál. Pak se kosi odletěli podívat na Evu, která právě seděla u okna a vy­ právěla Kateřině, jak to vypadá venku na zahradě. 49

Kosi přiletěli a posadili se Evě na rameni. „Evo, ve tvém srdci je láska,“ řekla Kateřina. „Ó, jak jsem šťastná, tak velice šťastná,“ zašeptala dívka. „A já také,“ řekla Kateřina. „I když zde ležím a nemůžu se pohnout, přece mám v srdci lásku, a proto jsem velice šťastná.“ Zazněl zvonek a Milosrdenství přivedla nové žáky. Byli to dva chlapci v Petrově věku. Jana se vrátila ze zahrady a všichni se postavili kolem Kateřininy postele. Milosrdenství pohlédla na Petra a Evu: „Rozlučte se. Teď už může­ te jít, protože naši nemocní mají nové pečovatele. Vás už nebudu potře­ bovat.“ „Odejít?“ podivil se Petr. Teď by rád zůstal. „Tak přikázal Král.“ Děti se začaly loučit. Jana a Kateřina objaly každého zvlášť a obě měly v očích slzy. Jak jim byly vděčné a jak jim žehnaly! Od prahu se ještě ohlédli a viděli, jak se noví žáci s chutí pustili do svých povinností. Ano, teď už opravdu mohou jít.

13. Pokora Teď vedla cesta úplně jinudy. Děti měly zakusit horolezectví a dostat

se na jeden vrchol, který se jmenoval Pokora. V průzračném vzduchu na pozadí modrého nebe se zdálo, že vrchol je blízko. Děti jej chtěly dosáhnout co nejdříve. Nevšímaly si kamenů ani vedra; zpocené a unavené pospíchaly stále více. Téměř pod samým vrcholem ze­ slábly. Teprve teď si uvědomily, jak nerozumně jednaly. Vždyť je nohy sotva poslouchaly a nechtěly dál, a přitom bylo třeba být na vrcholu v chatě ještě před západem slunce. „Co si pamatuješ o pokoře?“ zeptal se Petr sestry. „Všechno jsem zapomněla.“ „To kvůli tomu spěchu! Víš, že se na horu nemusíme dostat?“ „To není možné, máme už za sebou takový kus cesty.“ „Ale nejtěžší úsek je pod samotným vrcholem, tam jich hodně spadlo do propasti.“ 50

„Co teď?“ „Především volejme o pomoc ke svému Králi.“ Děti se dlouho modlily a četly v Bibli. Po této modlitbě se jim vrátily

síly. „Co teď víš o pokoře?“ zeptal se opět Petr. „Hodně. Všechno se mi vybavilo.“ „Tak pojďme, protože i já toho vím dost.“ Před nimi šel nějaký pocestný; byl tak unavený, že se sotva vlekl, ale když ho děti dohnaly, byl jeho krok najednou svěží. „Dobrý den, děti. Ach, to jste vy, ty milé děti, které se staraly o ne­ mocnou sousedku! Jsem rád, že vás poznávám.“ „Odkud to víte,“ podivil se Petr a prohlížel si pocestného, kterého viděl poprvé v životě. Byl to vysoký, elegantní muž v černém obleku. „Milý chlapče, mluví o tom celé město a já bych to neměl vědět?“ „To je zajímavé, protože jsme neudělali nic zvláštního. Ale dobře, že se o naší službě v městě ví, je to pro oslavu našeho Krále.“ „Byl to krásný čin, měli byste na to být hrdí.“ „Prosím, promiňte, možná to není slušné, ale mohl bych vědět, jak se jmenujete?“ odpověděl Petr, protože slovo „hrdí“ ho znepokojilo; chtěl vě­ dět, s kým má tu čest. „Jsem zvědav, zda to uhodneš,“ usmál se přátelsky pán. Petr uváděl různá jména, ale všechno zbytečně. Pak to zkoušela Eva, ale ani ona neuhodla. „Mám jméno jednoho otce,“ odpověděl konečně neznámý. „Takže určitě máte hodně dětí.“ „Samozřejmě, takové jako všechny děti na světě, také umí posloužit bídným a opuštěným.“ >rJé, to je nádherné, to jsou děti jako my,“ zvolala Eva. „Ano, úplně. Zpívají písničky, když je někdo smutný, a umějí dělat obklady, a jsou na to velmi hrdé.“ „Hrdé?“ podivil se Petr. „Samozřejmě, to je chvályhodná věc umět dát nemocnému obklad.“ Petr by dal neznámému málem za pravdu, ale Eva přemýšlela: „Prosím vás, není hrdost a pýcha jedno a totéž?“ „Jak to může být jedno a totéž, když hrdost začíná písmenem ,h‘, a pýcha písmenem ,p‘?“

51

„To je divné, Petře, podívej se ještě do Bible,“ prosila Eva. „Ukážu ti krásného ptáčka,“ chytil neznámý Petra za rukáv, právě když začal vytahovat Bibli z kapsy. „Kdybys věděl, jaký je to ptáček! . . . Takovéhos ještě určitě neviděl!“ „Tolik mám rád ptáčky, ale nejdřív se chci podívat do Bible.“ „Tak to tedy ne! Buď ptáček, nebo tvoje Bible. Nemám čas. Buď půjdeš hned se mnou . .. nedaleko odtud máme boudu s ptáky a opičkami. Máme také slona a tygra, a to všechno převážíme do města, kde chceme udělat skutečnou zoologickou zahradu.“ „Ó, to je nádherné! V našem městě bude zoologická zahrada!“ vykři­ kli. „A budou tam snad koníci?“ ptala se Eva. „Velice se mi líbí!“ „Ano, zebry, koníci, dokonce malé lvíče a orangutan.“ Děti byly celé šťastné, každé vyprávělo o svém oblíbeném zvířátku, když neznámý najednou řekl: „Takové milé děti! Ještě aby byly trošku hrdé, a budou to opravdu milé děti!“ „Ó ne!“ vykřikla Eva. „Petře, podívej se do Bible, jestli pýcha a hrdost jsou totéž, nebo ne.“ „Nevěříte mi?“ urazil se neznámý. „Koneckonců, půjdu.“ „Ach, počkejte, jen se podívám do Bible, to nebude trvat dlouho.“ „To ne!“ protestoval neznámý, ale mezitím již Petr Bibli vytáhl a rychle četl. „Tedy o pýše máme zmínku ve 28. kapitole proroka Ezechiele,“ zabručel si pod nosem a začal číst o jednom krásném andělovi, který si myslel: ,Ach, jaký jsem! Jsem tak krásný, nejkrásnější cherubín v nebi! Procházím se kolem ohnivého kamene tak, jak to žádný cherubín nedovede! Ach, jak jsem nádherný! Teď už budu rovný Ncjvyššímu!' „Ano, jeho srdce se pozvedlo domýšlivostí.“ „Ach ano,“ vykřikla Eva zděšena. „To znamená, že hrdost a pýcha, to je jedno a totéž, nadýmá a pozvedá srdce. A Bůh se přece pyšným protiví, a pokorným dává milost!“ Z obličeje neznámého zmizel úsměv. Opustil děti tak rychle, že z toho byly překvapené. „To asi nebyl žádný cestující,“ říkaly si. „Ano, ale stejně je mi líto, že jsem toho krásného ptáčka neviděl,“ povzdechl si Petr. Sotva to dořekl, ozvalo se za nimi pípání ptáka: „Píp . . . píp...“ „Co to?“

52

„Počkáme chvilku, zdola někdo jde.“ Skutečně, šla tam nějaká krásná paní v zelených šatech a doprovázal ji chlapec, který nesl klec. „Počkejte!“ zavolala. Když je dohnala, hned se představila: „Jmenuji se Pomocnice.“ „Ó, jaké krásné jméno, jistě bude i v naší Bibli.“ „Jistě. Pomáhat je pěkné.“ „A mohli bychom vědět, komu pomáháte?“ vyrazil ze sebe Petr, ale hned se začervenal. To nebyla slušná otázka, protože paní Pomocnice se zamračila, ale přesto odpověděla: „Pomáhám jistému otci, který potřebuje mou pomoc.“ .Jistě ve výchově jeho dětí,“ vyletělo znovu z úst Evy. „Všelijak,“ odvětila neochotně Pomocnice a obrátila se ke svému chlapci: „Dávej pozor, aby ti ptáček neutekl z klece.“ ,Jaký je to ptáček?“ zajímal se Petr. Pomocnice se začala znovu usmívat. „Krásný, pestrý. Právě ho vezu na prodej, protože ve vašem městě má být zřízena zoologická zahrada.“ „Tak přece to je pravda!“ vykřikly děti současně. „Ano, a můj ptáček bude největší atrakcí této zahrady.“ „Ó, jak rád bych ho viděl, mohla byste nám ho ukázat?“ „Samozřejmě, ale nejdřív mi vysvětlete, jak to, že jste tak zvláštní? „Zvláštní? Ale proč?“ „Opravdu,“ začala přesvědčovat Pomocnice. „Jste na této cestě jako dvě sluníčka. Až se divím, že jsou na svčtě takové zvláštní dčti. Tak zvlášt­ ní ...“ zopakovala ještě několikrát. „Možná proto, že máme očištěná srdíčka,“ odpověděla Eva, ale lato odpověď Pomocnici neuspokojila. „Právě,“ začala, „nádherné dčti, dokonce mají očištěná srdíčka! Pa­ matuji si na jednoho chlapce, který byl také zvláštní. Měl, co jiné děti neměly, stejně jako vy. Které dčti na svčtě tak svítí a jsou taková sluníčka jako vy? No, vzpomenu jen toho darebáka Jirku, to je přece hrozný chlapec. Ale nejdříve ještě povím o tomto zvláštním chlapci, který se vám podobal. Měl i to, co jiné dčti neměly; měl svůj vlastní kajak a bydlel ve vile, která byla skoro jako zámek. Posluhovalo mu asi deset sluhů, byl tam řidič, kuchařka, pokojská i osobní sluha. Jeho otec měl několik zahraničních aut, a tak nebylo

53

divu, že syna vozili vlastním autem do školy. Jedním slovem, zvláštní chlapec jako vy. Můžete si představit, jak na to byl hrdý a spokojený.“ „Ach, ne!“ zarmoutila se Eva. )rA.si mu bylo líto, že má tolik, a jiní nic. Nám je také líto, když vidíme, že jiné děti se od nás liší. Jak bychom chtěli, aby se Jirka změnil, aby byl hodný a stal se světlem!“ Paní nepotěšena touto odpovědí znovu upozornila na klec a ptáčka a nařídila chlapci, aby klec dobře držel a dával pozor. Potom dodala: „Jsem těmito dětmi zklamaná, asi jim ptáčka neukážu. Eva ví lépe než já, zda byl tento chlapec hrdý a spokojený, i když ho nezná.“ Eva se začervenala a začala se Pomocnici velice omlouvat. Ale v tomto případě jim chlapec nebyl vůbec podobný, protože se choval úplně jinak: To, proč byl spokojený, je zarmucovalo. „Co si myslíš!“ zvolala paní rozzlobena a překvapena. „Tak nedáš mi za pravdu?“ „Ovšem, snad v tom, že byl zvláštní a my také.“ „No proto,“ Pomocnice dokonce tleskla a chtěla něco říci, ale Petr sestru poopravil: „Ale nám tuto zvláštnost daroval Pán Ježíš, a proto nejsme vůbec hrdí, protože to není naše zásluha.“ „Teď už jsem z vás opravdu vedle. Jaké to jste vlastně děti, dobré nebo zlé? Jestli jste skutečně dobrými dětmi, jak to žádá Král, pak není možné, abyste v srdci necítili ani trošku spokojenosti, ani trošku hrdosti, aspoň jako zrníčko písku!“ Pak se obrátila k chlapci a řekla: „Zlým dětem toho ptáčka nikdy neukážu.“ Děti nevěděly, co na takovou otázku odpovědět. Ale i v nejhorší chvíli jim vždy zůstávala jedna možnost - co nejdřív zavolat ke Králi. Petrova ra­ dostná tvář svědčila o tom, že už má odpověď. „Prosím,“ začal, „my opravdu jsme zlé děti. Lhali jsme, neposlouchali rodiče, neochotně sloužili našemu Králi, a teď jak snadno by se naše srdce pozvedlo pýchou! Ale to, že jsme tak zvláštní, nám daroval Pán Ježíš. On to udělal, že už nelžeme, posloucháme rodiče a z lásky ochotně pomáháme a sloužíme našemu Králi. On to způsobil, že v našich srdíčkách přebývá pokora. Proto ať je Pánu Ježíši, Otci nebeskému a Duchu svátému sláva a čest!“ „Ach!“ zaječela Pomocnice. Takovou odpověď nečekala. Děti udělaly jen krok dopředu a hned na ni i na chlapce s klecí zapomněly. To, co viděly před sebou, předčilo všechny představy.

54

Byly na vrcholu Pokory, kde byly vysázeny stromy a květiny ze Zlatého města. Uprostřed zářil palác Blaženosti, který svítil zlatými a sněhobílými zdmi. Zde si měli odpočinout a přenocovat. Vrchol Pokory je malý ostrov nebe na zemi. Děti ještě pohlédly na strmou cestu, kterou tak dlouho lezly, a zděšením vykřikly. Tak dlouho šly na okraji propasti a nevěděly o tom! Tato propast se jmenovala „Propast pýchy“. Vykopal ji nepřítel. Mnoho turistů se do ní zřítilo. Tak to oznamovala tabule na konci stezky. Ale jim už toto nebezpečí nehrozí, protože dosáhli vrcholu Pokory, kde je kousek nebe na zemi.

14. Pravda Pravda, kterou poslal Král, jim vyšla naproti. I když měla šedé, velmi skromné šaty, měla andělskou, krásnou tvář, podobnou tvářím svých tří ses­ ter: Pokory, Tichosti a Lásky. Tyto tři sestry bydlely v zámku Blaženosti na vrcholu Pokory a měly své hosty velmi rády. Dětem zůstaly na tento pobyt milé vzpomínky. Nikomu by však o tom nedokázaly vyprávět, jedině svému Králi, kterému stále s vděčností a chválami telegrafovaly. Pravda je tak vá­ bila, protože jim připomínala své andělské sestry. „Chci vám něco ukázat, milé děti,“ řekla jim. „Ano, prosíme!“ „Pamatujete si na toho ptáčka, kterého vám chtěl ukázat otec lži?“ „Otec lži? Takového neznáme.“ „Ale znáte, a velmi dobře. Vzpomeňte si na toho pána v černém obleku.“ „Tak se jmenuje? Vždyť se představil jinak!“ „Samozřejmě, nikdy nemluví pravdu.“ Pravda se na chvilku vzdálila a vrátila se s klecí, kterou tak dobře znali. „Dávejte pozor, vypouštím teď toho ptáčka. Má to být krásný, barevný, zvláštní ptáček - podle toho, co říkal lhář.“ „Ano, dovezený přímo z Afriky?“ Dětem zazářily oči, že konečně uvidí ten zázrak! Pravda otevřela klec a pták vyletěl. Jaké však bylo zklamání dětí, když místo barevného ptáčka uviděly obyčejného šedého vrabce.

55

„Jak vidíte,“ ozvala se znovu Pravda, „ráda odhaluji lež. To je moje specialita.“ „Ó, jak dobře, že jsme tě potkali! V Bibli je psáno, že tebe, Pravdu, musíme poznat. Proto je dobře, že tě už známe!“ „Ó, ještě ne tak úplně, musíte přijít ke mně do služby. Každý cestující do Zlatého města musí projít výcvikem a službou u mne.“ „Moc rádi!“ radovaly se děti, kterým Pravda stále připomínala sestry z paláce Blaženosti. „Můj dům stojí na vrchu Moudrosti. Dostat se tam je velmi jednoduché. Musíte nasednout do bílého auta Upřímnosti, a to vás tam doveze.“ Jen co to Pravda dořekla, začala se loučit. „Vezmete nás s sebou?“ prosily děti. „Ke mně musíte přijít samy. Já žádného s sebou neberu ani se nikomu nevnucuji.“ Když se jim ztratila z očí, rozhodli se ihned jít k ní. Konec konců cesta do Zlatého města vedla právě tímto směrem. Pod vrchem Moudrosti bylo velmi mnoho cestujících. Stále na něco čekali a nemohli se rozhodnout k tomu, aby se posadili do auta Upřímnosti. Pro děti to však bylo velice jednoduché. Řidič otevřel dveře a zeptal se: „Jakou barvu má toto auto?“ „Bílou,“ zněla odpověď dětí. „No tak, nasedejte, bílé nazýváte bílým, a černé černým. Takoví si mo­ hou nasednout.“ Jeli nahoru asfaltovou cestou, která zářila v slunci. Míjeli cestující, kteří se nedostali do auta, a museli jít tedy pěšky. Namáhavě kráčeli vpřed a z čela jim stékal pot. „Stejně k Pravdě nedojdou,“ informoval děti řidič. „Proč?“ „Otec lži má na této cestě dvě své pomocnice, Podvodnici a Faleš. Ty svádějí poutníky na vedlejší stezky a tak dlouho je vábí, až je zavedou k falešné Pravdě.“ „Copak je tu ještě jedna Pravda?“ „Samozřejmě, napohled se velice podobá skutečné. Má stejný dům jako naše Pravda - velký, bílý i s balkóny. Kolem je stejná zahrada, květiny, dokonce i smrky jsou rozsazeny ve stejné vzdálenosti jako u nás. Uprostřed 56

je dům stejně zařízený jako náš, s tím rozdílem že u nás je sál pokárání, a tam není. Jsou tam pouze sály Pochval.“ „Sál pokárání?“ podivily se děti. „Ano, i rákoska napomenutí.“ „Pravda vypadala taková milá ... a ona bije děti?“ „Za chvilku všechno uvidíte.“ Auto vjelo na širokou terasu před domem. Děti byly trochu vystrašené, ale když je přišla přivítat Pravda, přestaly se bát. Byla tak milá a dobrá. Její andělský obličej zářil láskou. Ukázala dětem zahradu, květiny a konečně je přivedla dovnitř. Děti prošly dlouhou, světlou a koberci vystlanou chodbou a zastavily se před dveřmi velkého sálu. „Toto je Sál pokárání,“ řekla Pravda. „Sál pokárání? Tak přece je to pravda, že bijete děti? Ale za co, vždyť jsme nic neudělaly?“ „Hned uvidíte, jaká je pravda,“ odpověděla paní Pravda. Vešli dovnitř. Sál byl veliký, téměř prázdný. Na stěnách viděli nej­ různější hole a rákosky, které se používaly k napomenutí. „Teď vám dám několik otázek,“ řekla Pravda. „Kdo nedodržel před několika dny kamarádovi slovo?“ „Nerozumím, oč jde, to je přece nějaká hloupost!“ vzepřel sc Petr. „A kdo měl donést Jirkovi zeměpisný atlas, kdo mu to slíbil a řekl: .Určitě ho donesu“?“ „Já, samozřejmě, že já,“ přiznal se Petr. „Ale to přece nic není. Později jsem si to rozmyslel; Jirkovi přece nejde věřit. Kdoví, jestli by mi ho vrátil ... Je takový nepořádný.“ Petr se velice rozzlobil. Jak sc ho může Pravda ptát na takovou hloupost? Pravda se zarmoutila. „Milý chlapče, potřebuješ napomenutí. Ale sama to neudělám. Přizvu na pomoc Lásku.“ Když se objevila Láska, dětem se nechtělo věřit, že je to ona, tak zná­ má z paláce Blaženosti. Láska sundala ze stěny nejsilnčjší hůl a přiblížila sc k Petrovi. „Velice tě, chlapče, miluji, a proto tě musím napomenout. Není mi lhostejné, zda jsi zlý, nebo dobrý chlapec. Miluji tě, a proto chci, abys byl nejlepší, nejmilejší a co nejvíc oblíbený. Velice špatně jsi jednal, žes nedodržel slovo.“

57

Při slovech - ,Velice špatně jsi jednal“ - lehce udeřila Petra po ruce. Trochu to zabolelo a Petr se rozzlobil. Vykřikl: „A co kdyby mi Jirka atlas nevrátil? Tak drahý atlas! Dostal jsem ho k narozeninám!“ Teď Láska uhodila ještě víc. Chlapce to zabolelo, až poskočil. Láska řekla: „Milý chlapče, dodržení slova je přece důležitější než tvůj atlas. Jed­ ním slovem - oklamal jsi Jirku. A víš, komu jsi tím udělal hanbu? Samému Králi!“ Ach, to bolelo nejvíc. Udělal Králi hanbu a tolik ho chtěl oslavit! A Láska bila bez milosti dál a říkala pravdu! ... „Jirka si tehdy řekl: ,Ať už komukoliv, ale Petrovi musím věřit, to je přece královský syn! Ale teď jsem se zklamal. Proč bychom měli být dobří my, když oni jsou takoví? Proč bych měl dodržet slovo já, když je nedodržel Petr“?“ „Víš, Petře, že se kvůli tomu atlasu Jirka nepřipravil na hodinu a dostal pětku ze zeměpisu? Řekni teď, co bylo důležitější, dodržet slovo, nebo přijít o atlas? I kdyby ho ztratil... a přece bys ho neztratil. Kdybys pěkně a po­ korně poprosil Jirku o vrácení, on by ti ho dal.“ „Ne, nevrátil by ho! Jirku znám, to je největší darebák z celé třídy a takovému bych měl dodržet slovo?“ Pravda a Láska se zarmoutily, až se jim v očích objevily slzy. Láska, celá uplakaná, bila Petra teď dvěma holemi. „Začínáš být také zlostný. Jakým tónem to odpovídáš? Musím ti ale říci, že slovo musíme dodržet i tomu největšímu darebákovi. Jak jsi vzdorovitý!“ Najednou se stalo něco nečekaného. Petr se otočil a jako šipka utíkal ke dveřím. „Petře, co děláš!“ zvolala Eva, která se za bratra celou dobu velice styděla. Ale už tu nebyl. Proběhl chodbou, po schodech, byl připraven poprat se s každým, kdo by se mu postavil do cesty. Ale nebylo třeba. Uslyšel za se­ bou hlas Pravdy: „Proč tak utíkáš? Nikdo tě tu nedrží! Kdo nechce poslouchat Pravdu, má volnou cestu, ať si jde ke Lži.“ Petr se ocitl za zahradou a když se trochu uklidnil, dal se cestou dolů. Vůbec nechtěl ke Lži, jak říkala Pravda. Ale cesta se mu nějak popletla. Bylo zde mnoho cestiček, a tak sám nevěděl, kudy jít. Všechny cesty mizely za 58

zatáčkou s vysokými stromy. Proto s velkou radostí uvítal člověka, který se teď k němu blížil. „Co jsi tak smutný, milý chlapče? Jistěs byl nahoře a nabili ti, co?“ Byla to paní v žlutém kostýmu. Měla s ním velký soucit. „Ó ano, a teď nevím, kudy dál. Jdu do Zlatého města, můžete mi říct, kudy vede cesta?“ „Samozřejmě. Musíš si odsloužit službu u Pravdy - ale netrap se, je tu ještě jiná Pravda, tam tě nikdo nezbije.“ „Ale tam asi není dobré jít? Není to ta Pravda, o které vyprávěl řidič v autě Upřímnosti? To prý vůbec není Pravda. Ale znáte toho řidiče?“ „Samozřejmě, že znám, je to můj dobrý známý, velmi dobrý řidič. Jenže někdy to nemá v hlavě v pořádku. Jak může Pravda nebýt Pravdou? Řekni sám, je to možné?“ „Jistě, není.“ „Kromě toho nemáš, chlapče, jiné východisko. Musel by ses vrátit tam, odkud jsi utekl. Jenže tam by tě uvítali všemi holemi, co visí na stěně ...!“ „Ne, ne, nechci se vrátit.“ „Pojď tedy se mnou a přesvědčíš se, jak je to příjemné a bezstarostné být ve službě naší Pravdy.“ Prošli kousek lesem a přišli na louku. Zde stál dům teto druhé Pravdy, úplně stejný jako tamté první, bílý s balkóny. Zahrada, květiny - všechno stejné jako tam nahoře. Když je Pravda přišla přivítat, byla tak podobná tamté první, že chlapec skoro utekl. Teprve když se podíval lépe, všiml si rtěnky a pudru, dokonce i zlaté barvy na obličeji, což trochu připomínalo andělskost. Ale už to nebylo totéž. Oddechl si, - to byla přece jiná Pravda. „Buď vítán, chlapče,“ uvítala ho mile, „zde ti nikdo neublíží. Nemáme tu žádné hole ani napomenutí. Pojď, uvedu tě dovnitř. Musím ti ukázal, že Sál pokárání zde není.“ Prošli celým domem, a skutečně takový sál nikde nebyl. Konečně vstoupili do Sálu pochval. Chlapci se až zatočila hlava jak tu bylo pěkně. Per­ ské koberce na lesklé podlaze, křišťálové lustry, obrovská zrcadla na stěnách. Kolem stěn stály stoly a pohodlná křesla. Byla tu také houpací křesla, která měl Petr tak rád. Posadil se do jednoho z nich a hned se přiblížila paní Pochvala. Začala chlapce lechtat u srdce. To bylo příjemné! Začala mu šeptat do ucha: „Výborněs to udělal, dobřes udělal, moudřes jednal, žes Jirkovi atlas nepůjčil. Vždyť by ti ho nevrátil, a co by sis bez něj počal? Žes 59

měl takovému darebákovi dodržet slovo? Ale to přece není možné! Jak dobřes udělal, žes před holí napomenutí utekl. To je přece hrozné!“ Petr se smál blažeností, když mu Pochvala takto lechtala u srdce, a houpal se a houpal. Hned se tu zabydlel. Bylo tu dovoleno lenošit, ležet do desíti, nechodit do školy, neučit se ... Pravda a Pochvala všechno dovolovaly. Ať dělal Petr cokoliv, považovaly to za dobré, a za vše mu Pochvala lechtala u srdce. Bylo možné vozit se celý den na kolotoči, hrát Černého Petra, vyvádět s kamarády po zahradě a vymýšlet stále nové zábavy a hlouposti. Přece však se zde po nějaké době Petrovi přestalo líbit. Především ho začaly všechny ty zábavy nudit. Kamarádi byli zlí, zlobili ho nejrůznějšími lžemi a když si stěžoval Pravdě, vždy přivřela oči a vše viděla úplně jinak. Jednou, když mu Radek nastavil nohu a uplakaný Petr šel žalovat Pravdě, řekla mu, že to není pravda. Prostě zalhala. Poněvadž Radek byl jejím miláčkem, postavila se na jeho stranu. Jednou mu Radek slíbil, že mu donese malého pejska. Petr čekal dva dny, pak dva týdny, a Radek stále jen sliboval: „Zítra ho donesu.“ Petr trpělivě čekal a stále víc po malém pejskovi toužil. Všechny zábavy se mu dávno omrzely, chtěl se o někoho starat, někomu pomáhat. Takový pejsek by se mu hodil, zvlášť když už neměl sestřičku, ani nikoho jiného. Po několika týdnech Radek konečně donesl dva pejsky. Ale jaké bylo Petrovo zklamání, když mu nedal ani jednoho, ale nechal je v pokoji zlým ka­ marádům a řekl: „Jsou vaši, dělejte si s nimi, co chcete.“ A tak si s nimi dělali, co se jim zlíbilo: bili je, nechali je hladovět a trápili je. Petra z toho bolelo srdce. A Pochvala mu lichotivě říkala: „Jak jsi dobrý, Petře, že se chceš o ty pejsky starat!“ Ale potom se rychle obrátila k Radkovi a říkala zas jemu: „Tys bezvadný, Radku, proč bys měl Petrovi dodržet slovo? Takovému Petrovi! Dobřes udělal, výbornčs udělal, moudřes udělal!“ Chlapci se tak stali tvrdými nepřáteli. Především Radek trápil Petra a Pochvala mu našep­ távala a lichotila: „Dobře, Radku, jen ho trap!“ Petrovi zas šeptala něco úplně opačného: „Správně děláš, dobře děláš, moudře děláš, jen se tomu ncurvalci nedej, jen na něho s pěstí, vždyť nedodržel slovo!“ Tehdy si Petr vzpomněl, že ani on nedodržel slovo! Teď už věděl, jak je to nepříjemné. Kolikrát uviděl pejsky, tolikrát si vzpomněl na zeměpisný atlas. Po nocích tiše plakal a vzpomínal na skutečnou Pravdu, po které se mu stále víc stýskalo. 60

Pochvala mu denně ukazovala, jak kamarádi trápí jeho oblíbené pejsky a šeptala mu: „Ty bys byl jiný, ty bys s nimi tak nezacházel! A Radek ti je nedal!-Podívej se, jak je trápí!“ Jakmile se však otočila, šeptala úplný opak Radkovi: „Dobřes udělal, žes je nedal Petrovi, takovému ... Ať si s nimi pohrají, co z toho, že jim nedají najíst, že je bijí, vždyť jsou to jen psi...!“ Jednoho dne to už Petr nemohl vydržet a šel žalovat Pravdě. „Prosím, ta Pochvala je falešná, ona stále lže. Vždyť tak nemůže bydlet v domě Pravdy!“ Obličej Pravdy se najednou změnil. To Petra překvapilo. Vždyť Pravda se nemůže měnit, je vždycky stejná. A přes rtěnku, pudr a zlato prosvítá hrozný obličej, zelený jako zmijí jed. To přece nemůže být Pravda! Pod vrchním šatem, pod pudrem a zlatou barvou se skrývá něco hrozného! Uslyšel její hlas: „Příliš si dovoluješ! Kdo smí žalovat na mou služebnici! To je, jako by žaloval na mne! Dost! Berte ho!“ Najednou se rozestoupila stěna, šlehl oheň a nepříjemný sirný dým za­ halil místnost. Dva sluhové s provazy mířili k Petrovi. Teprve teď si chlapec vzpomněl, že celou tu dobu se nepodíval do Dopisu z nebe, aby se přesvědčil, zda je na správném místě a na cestě do Zlatého města. Za celou tu dobu neposlal ani jednou telegram Králi! Teď to v posledním okamžiku udělal a uslyšel tichý hlas: „Utíkej!“ Utíkal, stejně jako tehdy: chodbou, po schodech a do zahrady. Pořád ho chtěl někdo zadržet, nějaké ruce po něm sahaly. On však křičel: „Jsem vlastnictvím Krále ze Zlatého města. On mne koupil svou krví!“ Tehdy se ruce stáhly. Když se ocitl v lese se zahradou, trochu si oddechl, ale nezvonil, ze všech sil běžel na horu Moudrosti, ke skutečné Pravdě. Když konečně stál u dveří, bylo zamčeno. Klepal, pak tloukl pěstí a prosil: „Pusťte mne, smilujte se nade mnou! Ať dostanu všemi holemi, ale dovolte mi být u sku­ tečné Pravdy!“ Konečně Pravda otevřela dveře. Petr jí padl kolem krku a rozplakal se radostí: „Přijmete mne?“ „Jestliže někdo tak touží být zde, ráda.“ „Ano! Poznal jsem lež, to je hrozná věc.“ Pravda ho znovu zavedla do Sálu pokárání a jako tehdy přišla Láska. Petr sám sundal ze stěny silnou hůl napomenutí a řekl: „Měl bych dostat 61

pořádné bití, udělal jsem tolik, špatných věcí! Vždyť toto napomenutí a tato hůl je k mému dobru! Chtěli jste mě naučit pravdě, a já jsem nechtěl. Raději jsem utekl ke Lži. Kdo ví, co by se mnou bylo.“ „Co by s tebou bylo, ví každý, kdo čte Bibli,“ řekla Pravda, a Láska přisvědčila:, Ano, zahynul bys navždy.“ „Která hůl je pro mne, ta nebo všechny?“ ptal se Petr. „Žádná. Už jich není třeba. Půjdeme teď do Sálu pochval.“ „Tady je také Pochvala?“ zděsil se Petr. „To je přece hrozné!“ Pravda a Láska se na sebe usmály a zavedly Petra do dalšího sálu. Bylo tu příjemně, stejně jako u té falešné Pravdy, stejná podlaha, koberce, lustry a křesla, a přece úplně jinak. Bylo tu opravdu radostně a blaze. Pochvala také vypadala stejně, a přece byla úplně jiná. Její obličej zářil pravdou a láskou. Když se přiblížila, Petr až přivřel oči spokojeností. Posadil se do křesla a ona mu položila ruku na hlavu. Co to bylo za do­ tek? Jakoby ruka samotného Krále! Pochvala také začala tím nejkrásnějším slovem: „Král tě miluje. Jsi upřímný a miluješ Pravdu. Během útěku od Lži sis počínal statečně a pochopils, jak veliká milost je napomínání! To všechno jsou dary od Krále, vzdejme mu za to chválu, čest a slávu!“ „Ano!“ zvolal Petr. „S největší radostí!“ Všichni čtyři se vzali za ruce, začali plesat a dokonce poskakovat velkou radostí a láskou ke Králi. Pak přišla Eva. Dovedete si představit, jak radostné bylo přivítání brat­ ra a sestřičky. Když už si pohovořili a zazpívali, Eva vyndala z krabičky maličkého psíka. Spal svinutý do klubíčka a právě se probudil, a hleděl na Petra moudrýma očima. „To je pro tebe od nás všech. Chtěli jsme splnit přání tvého srdce.“ „Takový hezký, maličký a milý,“ žasl Petr. „Bude se mnou chodit na procházky a naučíme ho podávat tlapku.“ ,A největší legrace bude, když s námi bude běhat po zahradě,“ dodala Eva. Když vyběhli ze zahrady, Petr v srdci tiše sliboval, že se Jirkovi omluví a dá mu zeměpisný atlas.

62

15. Prázdniny Děti už měly prázdniny. Byly tři hodiny odpoledne. Tatínek se právě vrátil z práce. „Vyrostl jsi, synu,“ těmito slovy přivítal otec Petra. „Jsem velice zvě­ dav, čemu ses v Královské škole naučil. Ostatně, to se hned uvidí.“ Petr z toho měl velkou radost, neboť věděl, kolik nádherných věcí se u Krále naučil. Ach, jaká radost, že se to ukáže! Když přišli s Evou do pokoje, našli Hanku v křesle tak, jak ji onoho večera Petr posadil. Odešli do koupelny a do kuchyně. Všechno bylo tak, jako by před chvíli opustili byt. V kuchyni je matka ani nevítala. Že by jejich nepřítomnost v domě nebyla ani tak dlouhá? Otec z pokoje zavolal: „Petře, zanes dědečkovi knihu.“ Petr si nevšiml, jak pilně otec zkoumá jeho oči a obličej. Kdysi chlapec neměl takové pokyny rád, vždy to dělal s reptáním. Ale jako by to nebyl ten Petr, co dřív: Měl z toho radost a bez nejmenšího odporu vzal čepici. „Rád, tatínku,“ odpověděl. Už měl jít, když ho najednou zadržela Eva. „Počkej, půjdu s tebou, jen posadím Hanku do křesla.“ Radostní odešli a brzo se vrátili. Petr se dal do úklidu své poličky. Eva vytáhla hadříky, že nastříhá šaty pro Hanku. Vtom se opět objevil otec: „Petře, zajdeš k dědečkovi.“ „Hned, tatínku, jen co uložím ty knížky.“ „Žádné ,uložím“, půjdeš hned.“ Petr se postavil před otce. Stále nevěděl, jak ho sledují jeho oči. „Co mám zanést?“ „Chléb a rohlíky, které koupíš po cestě.“ Chlapec odešel, možná s trochou menším elánem, ale bez reptání. Vrátil se až za půl hodiny a začal ukládat své knížky. Vtom znovu zazněl otcův hlas: „Petře, zajdeš k dědečkovi.“ Chlapec si vzpomněl, že tyto příkazy a cestu k dědečkovi mčl nejméně rád. Právě je zaměstnán knížkami, a vtom: „Všechno ncch a jdi!“ Ale Králův žák nemůže jednak jinak. Proto odložil knihu a postavil se před otce: „Co máš tatínku? Něco důležitého?“ , „Nezáleží, zda je to důležité nebo ne,“ odpověděl otec přísně. „Zanes tento dopis.“ 63

Chlapec příkaz provedl a opět se zastavil u svc poličky. Tu zase otcův hlas: „Petře, zajdeš k dědečkovi.“ Chlapec se postavil před otce s otázkou v očích. To neustálé posílání k dědečkovi bylo divné, co to má znamenat? Dosud se ještě nestalo, aby ho tam tak posílali. Když se stalo něco podobného, otec řekl: „Ach, zapomněl jsem, musíš, ještě jednou k dědeč­ kovi.“ Tentokrát se otec vůbec neomlouval a díval se tak nějak přísně. „Je to už dneska naposledy? Půjdu tam ještě?“ „To se uvidí,“ řekl otec. Slovo ,to se uvidí1 připomnělo Petrovi, co mu otec řekl na uvítanou. Vzal proto balík, který mu otec dal a odešel. Když se vrátil, šel za otcem do pokoje a řekl: „Dědeček posílá tento balík zpátky. „Můžeš si ho vzít.“ „Opravdu mi ho dáváš?“ „Opravdu.“ „A proč jsem ho nesl dědečkovi?“ „Aby se ukázalo, zda jsi nebo nejsi skutečným žákem Krále.“ „Nerozumím, otče, jak se to mělo ukázat?' „Přece tvou poslušností. Vždyť nikdy jsi neměl rád, když jsem ti přikázal něco odnést k dědečkovi. Vzpomeň si sám, kolik to bylo vždycky reptání a hubování.“ „A co se ukázalo? Jsem, nebo nejsem opravdovým žákem?“ Otec se konečně usmál, přitáhl Petra k sobě a poklepal ho po rameni: „Ukázalo se, že jsi. Tvé jednání dnes oslavuje Krále i jeho školu.“ Petr se z toho tak zaradoval, že úplně zapomněl na balík. Teprve Eva mu jej připomněla. Rozbalili jej a našli tam nove boty pro Petra a Evu.

16. Petrova odvaha Cesta do Zlatého města vedla také přes školu. Byla to příjemná cesta.

Kamarádi měli Petra i Evu rádi, také učitelé byli s nimi spokojeni. Vždy přinášeli domů dobré vysvědčení. Vypadalo to, jako by tato cesta vedla milou loukou a krásným slunečním dnem.

64

Ale jednou přišly velké starosti. Před Petrem jako by se postavila mo­ hutná skála, z ní vystoupil obr a začal Petra strašit: „Nemůžeš dál do Zlatého města!“ Tímto obrem nebyl nikdo jiný než Jirka, kterému mčl tehdy půjčit zeměpisný atlas. Přišel k Petrovi a postavil se před jeho lavicí: „Petře, řekni učiteli něco, aby mě omluvil, že jsem včera chyběl. Řeknu mu, že když jsem šel včera do školy, potkal jsem tvou maminku, které se právě udělalo špatně. Samozřejmě jsem musel utíkat pro lékaře, pak jsem tvé mamince pomohl domů a šel jsem pro léky do lékárny. To všechno mi zabralo půl dne. Učitel se tě jistě zeptá, jestli je to pravda, a ty mu řekneš, že ano.“ Jirkovi ani nena­ padlo, že by Petr mohl odporovat. Proto ho překvapilo, když Petr řekl: „Jirko, vždyť nemůžu lhát.“ Jirka nadskočil: „Jak, to nechceš pomoct kamarádovi?“ „Lží ti nepomůžu.“ Jirka zrudl zlostí a začal křičet: „Musíš mi pomoct, rozumíš, jinak uvidíš!“ „Ale Jirko, to přece nemůžu!“ „Jen to zkus, a uvidíš, s kým máš co do činění!“ Petra zachvátil strach, jako by před sebou mčl obra. Jirka byl nejsilnčjší kluk nejen ve třídě, ale i v celé škole. Nikdo by se neodvážil si s ním něco začít. Kromě toho mu byla k ruce celá parta kamarádů. Jirka odešel s uraženým výrazem, posadil se do lavice a stále si Petra měřil zlým pohledem. Tento pohled říkal - ,Jcn to zkus!1 Když přišel učitel, vyvolal Jirku k tabuli. Když, šel Jirka kolem Petra, zasyčel - „Jen to zkus ...!“ Bylo známo, že Jirka je připraven použít kromě pěstí také nůž, že se toulá po nocích s výtržníky a zúčastnil se už nejedné bitky. Petr se vážně začal bát. Už se viděl zbitý a poraněný nožem. Ale to už Jirka stál před tabulí a bez váhání lhal, jako když tiskne. Čas od času hodil pohledem k Petrovi. Petra napadlo, aby zalhal. Vždyť kvůli takové hlouposti nebude risko­ vat. Vždyť nejde o nic důležitého. Ale Petr se tolik obával lži a nenáviděl ji! Měl příliš bolestné ponaučení od Pravdy na vrchu Moudrosti. Lež by se jednoduše stala skálou, která by mu zahradila cestu do Zlatého města jednou pro vždy. Vždyť Král nepřijme chlapce, který lže. Co dělat? Petr se začal modlit. Král mu pošle pomoc. Opravdu, Král mu dal odvahu. Petr se přestal 65

bát obra, a skála hned zmizela z cesty. Nyní nepřicházela v úvahu ani myšlenka na lež. Vždyť by nemohl lhát! Byl plný odvahy a věřil, že ho Král vysvobodí. I kdyby měl Jirka deset nožů a kdyby se domluvil se všemi výtržníky a Petra přepadl, Král ho ochrání a vysvobodí. Je přece Bohem všemohoucím, a co je Jirka, nůž a výtržníci oproti Všemohoucímu? Teď už úplně klidně vyslechl Jirku až do konce a ani sebou netrhl, když ho zavolal učitel. „Je to pravda? Byla včera tvoje matka nemocná?“ „Ne,“ odpověděl Petr velice krátce, ale to stačilo. Jirka dostal špatnou známku z chování a měl dělat práci v laboratoři, kterou neměl rád. Během přestávky to v celé třídě vřelo. Jirka poštval všechny kamarády proti Petrovi. Petr zatím nevěděl, co chystají, docházelo k němu jen nepřátel­ ské šuškání a hlasité výkřiky: „My mu dáme, kluci, my mu ukážem! Dáme mu to i s úroky! Maminčin mazlíček! Nemůže lhát, chudinka! Ale že podrazil kamaráda, a ten kvůli němu dostal dvojku z chování, to mu nevadí! Mizera! Kamarádovi nechce pomoct! To je pěkný kamarád!“ Bylo to hrozné poslouchat, proto Petr v duchu stále telegrafoval do Zlatého města. Odtamtud víra říkala jiná slova: „Jsi žákem Mistra, dobře, že miluješ pravdu. Tato pravda může Jirku zachránit, ale lež by zahubila vás oba.“ Petr neměl ponětí o tom, jak by pravda mohla Jirku zachránit, ale věřil, že to tak je. Jenže k této pravdě je třeba přidat i lásku. Když se vrátil ze školy, začal na něho opět útočit strach: .Kdoví, co teď bude?* Ale modlil se a vždy po modlitbě získal novou odvahu. Přečetl si v Bibli o obrech, kterých se bál lid izraelský. Reptal proti Bohu a bál se jít do zaslíbené země. Ne, nebude se bát žádného obra! Je sice pravda, že Jirka je silnější, ale on má přece Krále. Kolem čtvrté zazvonil telefon. Učitel ho zval k sobě do bytu. Divné pozvání. Peter ihned šel, ale pan učitel o ničem nevěděl, vůbec prý Petrovi nevolal! Co to má znamenat? Petr se vrátil domů a seděl u telefonu až do večera. Zavolá zase někdo? Má pak jít? Není to náhodou zase nějaký Jirkův úskok? Telefon se už neozval a nic se nestalo. V devět šel chlapec spát a klidně usnul. Druhý den Jirka nebyl ve škole a během přestávky zavládlo ticho. Ka­ marádi se jen shlukli do skupinek a šeptali tak tiše, že Petr nic neslyšel.

66

Po druhé hodině, o hlavní přestávce, se objevil ve škole policista spolu s ředitelem školy. Policista si prohlédl třídu, díval se chlapcům do očí a zatím se na nic neptal. Všichni tuhli zděšením, kromě Petra. Policista se ještě ze­ ptal, kdo je to Petr. Když Petr vstal, ředitel mu nařídil zopakovat včerejší rozhovor s Jirkou. Pak oba opustili třídu. Během následující hodiny školník vyvolával chlapce jednoho podruhém k výslechu. Každý zbledl a odcházel s třesoucími se koleny. Když se vraceli, po třídě bylo slyšete šepot: „Na co se ptal?“ „Ticho!“ zazněl vždy zvučný hlas učitle. Tak vyslechli všechny, kromě Petra. Sám byl překvapen, že se ho nikdo na nic neptá. Co to má všechno znamenat? Během poslední přestávky zaběhl za školníkem. Od kamarádů by se stejně nic nedozvěděl, protože ti byli proti němu stále ještě nepřátelsky na­ laděni. Když se Petr přiblížil k nějaké lavici, vždy ztichli. „Co se stalo, pane školníku? Proč tu byla policie?“ „Co, ty o ničem nevíš? Přece se jednalo o tebe!“ „O mne, ale co?“ „Jirka leží v nemocnici, hanba mluvit, je zraněn nožem.“ „To není možné?! Je to vážné? Jak mu je?“ „To se neví.“ „A přežije to?“ ptal se Petr s těžkým srdcem. „Tak zlé to snad není. Dostal chlapec ponaučení.“ „Ale co se vlastně stalo?“ „Udělali na tebe léčku pod hřbitovem.“ )rA ... Ano? To je vedle domu pana učitele, šel jsem tam včera.“ „Šel jsi, ale o hodinu dřív. Kamarád, který hrál v telefonu hlas učitele, to spletl a zavolal o hodinu dřív. Léčka byla dohodnuta na pátou hodinu, čekali a čekali, a ty nikde. Nakonec se mezi sebou pohádali a pobili. Jirku našli teprve nad ránem v příkopu.“ „Jistě byl v bezvědomí.“ „Byl při vědomí, ale má zlomenou nohu.“ „Chudák Jirka!“ „Ty ho ještě lituješ? Přece ti mohl škaredě ublížit!“ „Pane školníku, a co ten policista dneska?“ „To už je jenom normální vyšetřování. No, a chlapci dostanou jakse­ patří.“

67

„Budou potrestáni?“ „Samozřejmě.“ Petr se vrátil do třídy plný vděčnosti za to, jak předivně ho Král vysvo­ bodil. Stále však musel myslet na Jirku, proč je takový a jak teď v nemocnici trpí. Když se vrátil domů a přečetl si v Bibli o tom, jak je třeba milovat nepřátele a dobře činit těm, kteří nás pronásledují, pochopil, že cesta do Zlatého města nyní vede přes nemocnici, kde má navštívit Jirku. Jednoho dne se tam spolu s Evou vypravili. Když je Jirka uviděl, roz­ plakal se. Často o Petrovi přemýšlel, zvlášť za bezesných nocí, když ho trápila horečka a bolest. Jeho myšlenky byly plné nenávisti, ale současně ho hryzalo svědomí. I když byl hlas svědomí tichý, nenávist jej chtěla překřičet. Teď, když Petr se svou sestřičkou, plní lásky, přišli k němu, cítil sc přemožen. Jak mohl Petra nenávidět? Šeptal tedy jen: „Takového ... dare­ báka jste přišli navštívit? ...!“ „Jirko, jsi takový proto, že neznáš Krále a ncvyraz.il jsi ještě do Zlatého města. Nedostals ještě Dopis z nebe s příkazem Krále, abys vyrazil na cestu?“ „Co to pleteš, nic takového listonoš nedonesl.“ Petr hned vytáhl z kapsy Bibli a řekl: „Tento Dopis z nebe je poslán všem lidem na světě, tedy i tobě. Máš co nejdřív vyrazit na cestu, tak, jak je zde napsáno.“ Petr začal Jirkovi číst, co jim kdysi přečetla učitelka v nedělní besídce, že je třeba probudit se a přinést své hříchy pod kříž Spasitele, stát sc jeho vlastnictvím a vyrazit na cestu do Zlatého města. Když se Jirka dozvěděl o velké lásce Pána Ježíše, který za jeho hříchy umíral na kříži a prolil svou svátou krev, sotva zadržel slzy. Jeho srdce zaple­ salo radostí. Vlastně, kdo by měl Jirku rád? Byl protivný, kradl, lhal, bil sc s kamarády, nemluvě o podrážení nohou a zlomyslných žertech. A zde, Král a Pán, Syn samého Boha, z lásky k němu se dal přibít na kříž a zemřel proto, aby on Jirka, se mohl stát jiným, novým Jirkou a vyrazit na cestu do Zlatého města! Jistě ho tam teď přijmou, protože všechny špatné skutky, všechny hříchy jsou smyty nevinnou krví Spasitele na Golgatě! Jaká radost, jaký pokoj! Už není třeba se obávat bezesných nocí, kdy přicházela hrozná myšlenka: ,Co bude se mnou, až umřu?* 68

Teď, když Jirka odevzdal své srdce Pánu Ježíši, nevěděl ještě, jakým způsobem vyrazit do Zlatého města. Ale tu již Petr otevřel svůj Dopis a vyčetl tam, že Jirka má nejdřív všechny odprosit za neposlušnost, a to, co ukradl, vrátit. Ach, jak to bylo nádherné, když Petr četl o tom stejném Jirkovi jako byl on, jenže se nazýval trochu jinak - jeho jméno bylo Zacheus...

17. Jen pro tebe Cesta vedla zahradami a lukami plnými květů. Hned u cesty stál velký

altánek - jako krásný domeček z pohádky. Byl vyzdoben růžemi, které omamně voněly. Děti se velice zaradovaly. To jistě Král nechal postavit tento altánek pro poutníky, aby si mohli odpočinut. Ale nápis nad dveřmi byl trochu zvláštní a nesrozumitelný. Zněl: „Jen pro tebe.“ Ani Petr, ani Eva nic podobného ve svém Dopise nečetli. Když jej Petr vytáhl z kapsy, aby se ještě jednou přesvědčil, zda je na mapě altánek „Jen pro tebe“ vyznačen, dveře altánku se otevřely a objevila se krásná dívenka v růžových šatech. Stanula na prahu a usmála se na Evu: „Pojď dál, milovaná! Všechno, co tu vidíš, je pro tebe.“ Dívka otevřela dveře, aby děti mohly nahlédnout dovnitř. Byly tam dva stoly plné nejrůznějších dobrot. Růžověly se tam malinové krémy a bělela šlehačka, vonělo to čokoládou, vanilkou a kávou. Dorty a zákusky vypadaly jako kulaté ostrovy a ostrůvky z čokolády a šlehačky nad tácem růžové šunky a masa, které se sotva vešly na stůl. Při pohledu na tu nádheru se jen sbíhaly sliny. Bylo těžké se ovládnout. Eva nahlížela otevřenými dveřmi a stále více vše obdivovala. „Jaká křesla a židle! Ach, jak bych lam chtěla aspoň na chviličku posedět! Pojďme tam, Petře!“ Dívka v růžových šatech neráčila na Petra ani pohlédnout. Řekla jen: „Ne, tvůj bratr tam nemůže, to je jen pro tebe.“ „Ale proč? Je právě tak hladový jako já, jdeme spolu do Zlatého města. A maminka nebo tatínek, ti sem také nemohou?“ „Ti ti mohou jenom závidět!“

69

Eva byla překvapena a nevěděla, zda je to dobré nebo zlé. Ale Petr se zděsil: „Závist? Vždyť je to hřích. Četl jsem o tom v Bibli. Byl takový král, který záviděl, jmenoval se Saul, za nic na světě bych nechtěl být jako on!“ Eva začala prosit: „Dovolte mi vejít aspoň s Petrem, kdyby skutečně všechno v tomto altánku patřilo mně, co bych s tím dělala? Stejně bych to všechno rozdala a se všemi se rozdělila!“ „To ne!“ dívka se chytila za hlavu. „To není možné, v tom případě by ses musela našeho pohoštění vzdát. Ale to bys byla velmi nemoudrá. Copak ti to uškodí, když chvilku posedíš v altánku a dáš si výborné zákusky?“ „No jasně,“ řekla Eva. „Co mi to uškodí, Petře? Počkej na mne chvilku.“ „Radím ti, nechoď tam! Je to všechno nějaké divné; vždyť Král miluje všechny lidi, všem chce dát spasení, a nikomu nedává přednost. A tak jaké zvláštní výhody pro tebe?“ Eva, která už chtěla do altánku vejít, couvla o několik kroků a postavila se vedle bratra: „Ano, to je pravda. Král miluje všechny, a mně je líto, když ty máš být hladový a já mám mít plno dobrot.“ „Vždyť on ti závidí! Ostatně, jestli nemáš odvahu, podej mi ruku.“ Dívka pohlédla na Evu tak upřímně, že jí bylo těžko nevěřit. Ale Petr se ozval pobouřen: „To není pravda, nezávidím ti!“ „Závidí ti!“ dívka se podívala tak sladce a upřímně, že teď už jí Eva musela věřit. „Kdyby ti nezáviděl, pak by ti ty zákusky přál. Ale když ti závidí, pak ti je nepřeje.“ Eva podala dívce ruku, a ta ji bleskurychle vtáhla dovnitř. Eva si ani nevšimla, jak se za ní zabouchly dveře a zarachotil klíč v zámku, ani jak Petr za dveřmi křičel, klepal a konečně tloukl pěstmi a prosil, aby Evu pustili. Ta však nic neslyšela. Posadila se do rákosového křesla a vzala si první zákusek. Byl výborný, jen se rozplýval na jazyku, takže měla chuť na další. Chtěla ochutnat všechny, ale nestihla to, protože se jí chtělo spát. Dívka jí tedy pomohla uložit se na pohovku, která stála v koutě. Když usnula, dívka se zasmála a přešla tiše za stěnu. „Otče a sestro, pojďte, už spí.“ Za stěnou se objevil pán v černém obleku a paní v zelených šatech. „Spí? Tos ji rychle zvládla,“ řekl Otec lži. „Konečně ji máme. Dostaneš odměnu, má drahá Falši.“

70

„To je ale hlupáček,“ ukázala prstem na Evu, „stačilo říct, že jí závidí, a chytila se jako štika na udici. A teď tak rychle usnula a ani se nepozastavila nad tím, zda může spát a co je psáno o spánku v dopise od toho jejího Krále. A ten její bratr není o nic moudřejší než ona. Ani se mě nezeptal, jak se jmenuji!“ )rA moje kresby - ani jich nebylo třeba,“ ukázala na obrázky, kterými byla pomalovaná celá stěna. Na každé lesklé destičce byl jiný obrázek ze života dětí, pejsků a koček. „Ne, ani si té stěny nevšimla, tak byla zaujatá zákusky.“ „No, chopme se díla,“ Otec lži si mnul ruce, pak vytáhl z kapsy dlouhou a silnou jehlu. „Tolik jsme se natrápili a tak jsme se obávali, že nám to nevyjde, a všechno šlo tak hladce.“ „Mysleli jsme si, že bude moudřejší a opatrnější,“ řekla dívka, „a zatím je to takový hlupák,“ dodala pohrdavě. Otec lži se najednou nad Evou sklonil a vší silou jí zapíchl jehlu do srdce. Dívka jí našeptávala do ucha samá sladká slova. Teď sc nesmí probudit a nesmí vědět, co se s ní děje. Dívka šeptala Evě do ucha a Otec lži zapíchl jehlu ještě jednou. „Pomocnice, nastav misku! Lásku, která byla vlita do jejího srdce, musíme vylít.“ Když z Evina srdce začaly do misky proudit dva proudy slunečního světla, v altánku se jasně rozzářilo. Obě sestry začaly ječet: „To pálí, to pálí!“ „Ještě chvilku, a bude po všem,“ řekl Otec lži, ale sám se stáhl do koutka a skřípěl zuby. A v proudu světla se vylévala slova; slova plná lásky, i když docela obyčejná, jako: „Můj milý bratříčku, s čím ti mám pomoct,“ nebo „Moje milá maminko, milý tatínku, milé kamarádky.“ Každé slovo bylo ještě nezralé, teprve se mělo změnit v ovoce, ale proudila z něho zlatá zář. „Konečně!“ zasyčel Otec lži, když proud ustal. „Odneste to co nejdřív za dveře, vyhoďte to daleko na smetiště, pak zasypte blátem a hodně, hodně to zadupejte!“ Eva pořád spala. Sestry vynesly misku a rozradované sc vrátily. „Ach, tak je to příjemné šlapat po té hrozné věci, po té lásce ...!“ Otec lži si mnul ruce: „A teď uvidíte, jak bude drzá, protivná a zlobivá holka.“ 71

„Konečné!“ řekla Pomocnice. „Až mi to hýbalo žlučí, když jsem poslouchala ten radostný zpěv a viděla lásku, co šířila kolem sebe. Teď konečně bude smutek, zlost a pláč!“ „Můžeš ji vzbudit, má drahá, my se vytratíme.“ Otec lži a jeho Pomocnice se znovu schovali za stěnu a dívka zatáhla Evu za ruku. „Ach, jak se mi dobře spalo, měla jsem tak příjemné sny,“ protřela si Eva rozespalé oči, pak se rychle postavila na nohy. „Vždyť musím jít do Zlatého města, a já si tu marním čas.“ „Snad si ještě vezmeš cukroví?“ „Děkuji, nemám čas.“ Dívka otevřela Evě dveře. „Tak nashledanou a příjemnou cestu!“ Upřímnost dívky byla přetvářkou, ale Eva to nevěděla. Podala jí ruku a odešla. „Konečně!“ zvolal Petr. „Nic se mi nestalo! A tys mi radil, abych tam nešla.“ „No dobře. Ach, jak jsem si oddechl! Bál jsem se o tebe.“ Vyrazili. Eva pospíchala, ale Petr již trochu unaven zůstával pozadu. Eva mu zakrátko začala domlouvat: „Proč nepřidáš? Jsi jak hlemýžď!“ „Jsem unavený, nemůžu spěchat.“ „Vždycky se vymlouváš.“ „Evi, jsi nějaká jiná. Vždycky jsi dokázala pochopit, když jsem byl slabý a nemohl jsem rychle, a dnes to nedokážeš. Zdá se ti, že to jen dělám.“ Neodpověděla. Je to pravda, nikdy taková nebyla. Když byl unavený, sama mu radila, aby šel pomaleji. Začal foukat severní vítr a ochladilo se. „Kde je moje větrovka?“ zeptala se. Petr hledal v tašce, ale větrovka tam nebyla. „Asi jsi ji zapomněla v altánku.“ „Tak to ne! Tys ji ztratil! Ztratils moji větrovku a podívej, jak se třesu zimou!“ Petr svlékl svůj svetr a podával jí ho, ale ona jej hodila bratrovi pod nohy: „To si myslíš, že budu chodit v takovém škaredém svetru?“ „Evi, co se s tebou stalo?“ Nemohla mu prominout, že jí ztratil větrovku. Nebo ji nechala v al­ tánku? Vrátila se a běžela kousek zpátky k altánku. Ale brzy překvapena se

72

zastavila. Místo altánku uviděla starou, napůl rozbitou chatrč. Přes špinavá skla polepená starým papírem bylo vidět obličej nějaké staré ženy. Eva zaklepala na zčernalé a odřené dveře. Vyšla stará žena v hadrech a podpírala se holí. „Kde je ten altánek?“ zeptala se Eva. „Nikdy tu žádný nebyl, to jen Faleš tu poutníkům ukazuje krásný al­ tánek místo starého a špinavého domu.“ „A kde je ta krásná dívka v růžových šatech?“ „To jsem já.“ „To není možné!“ vykřikla Eva zděšením a hrůzou. „Proč? Kdysi jsem byla Faleš a teď se Faleš změnila v Rozčarování.“ „To je hrozné!“ Eva začala plakat. „Byla jsem oklamána! To znamená, že altánek ani dívka tu nikdy nebyli?“ „Samozřejmě, že ne.“ Stará žena zaklepala svou holí a škodolibě přihlížela, jak Eva pláče, protože velmi ráda trápila lidi. Čím déle se dívka dívala na Faleš, tím větší byl smutek v jejím srdci. Konečně si vzpomněla na cestu do Zlatého města a co ncjrychlcji odtud vyrazila. Běžela za Petrem a rychle ho dohonila. „Nemám tu větrovku. Co teď bude? Je přece pořád chladněji! .. „Možná jsem ji skutečně ztratil. Odpusť mi.“ „Tak přečeš ji ztratil ty!“ v Evině srdci to vřelo. To mu nedaruje! „Teď se budu klepat zimou a ještě nastydnu!“ „Odpusť mi,“ prosil Petr. Ale ona nemohla. Má teď trpět zimou kvůli jeho neopatrnosti, a při­ tom se na něj nezlobit, ba ještě mu odpustit! To nejde. Petr se velice trápil. Tolik mu bylo líto té ztráty, tak by to chtčl napravit, ale nemohl; a Eva jeho svetr nechtěla. Tak mu přišlo líto sestry, která se třásla zimou, a tak byl z toho nešťastný, že začal plakat. A Eva hubovala a hubovala. Ale najednou si Petr na něco vzpomněl: „Evo, přcccs tu větrovku dala Daně!“ Skutečně. Zapomněla na to. Šla teď zahanbena, čekala, že teď zas bude Petr domlouvat jí a ona ho bude muset odprosit. Ale on mlčel. Slzy na jeho řasách oschly a místo výčitek uslyšela: „Ale něco musíme udělat, aby li nebyla zima. Šel by nějak předělat ten můj svetr?“ )rA co budeš mít ty? Vždyť i tobě je zima.“

73

„Budu rád, když tě uvidím v teplém svetru.“ Při těchto slovech z jeho tváře zářila láska. Ach, kolik jí potřebovala pro své raněné srdce! Protože se s ní něco stalo; vždyť taková nebyla. Vždy odpouštěla, a teď najednu nemohla. A té zlosti a hubování! To by kdysi vůbec nešlo, a teď by dokonce chtěla litovat i své větrovky, kterou dala Daně. ,Proč jsem ji Daně dávala? Proč jsem byla tak hloupá? Proč jsem si ji nenechala?* našeptávalo jí srdce. V srdci už neměla lásku. Ach, jak byla zlá, velice zlá a nešťastná! U cesty stál malý bílý domek, obklopený zahrádkou plnou květů. Ukázala se hospodyně v bílé zástěře. „Dobrý den, děti.“ Jmenuji se Oddechnutí. Jsem ve službě Krále ze Zlatého města a ochotně sloužím. Vstupte, prosím, dovnitř. Pohostím vás mlékem, mám také čerstvý chléb, máslo a sýr.“ Obličej služebnice Páně, tak jako u všech jiných sluhů, byl plný lásky, mohli tedy bez nejmenší obavy vejít. Petr si s velkou radostí pospíšil, byl již velmi unavený a hladový, ale Eva se u vchodu do zahrádky zastavila. Nemohla tam. Byla příliš zlá a nešťastná. Snad by se s paní .Oddechnutí* dalo nějak mluvit, ale Eva neměla ani odvahu podívat se jí do očí. Co nejrychleji utekla, ještě než si Per stačil uvě­ domit, že vešel do pohostinného domu sám. Dívku zachvacoval čím dál větší smutek a zoufalství, cítila se stále více nešťastná a z jejích očí tekly proudy slz. Vtom vedle ní někdo zacvrlikal: „Evo, Evo!“ Byl to hlas kosa ze zahrady tety Kateřiny. „Proč jsi tak uplakaná? Nepoznávám tě, vždycky jsi byla veselá.“ „Nikdo mne nepoznává, ztratila jsem lásku, jsem velice nešťastná. Cítím se, jako bych měla už na vždycky žít jen pro sebe. To je strašné! Ani pro Petra, ani pro mámu, tátu, ani pro naše sousedky, tetu Kateřinu a Janu. Až řeknou: .Kdepak je Eva? Tak bych ji potřebovala, kdysi vždycky ochotně chodila nakupovat, pomáhala uklízet v pokoji, zpívala mi krásné písně a tak jsme si popovídaly! ..." - je zbytečné mě hledat. Teď nemůžu a neumím pro ně žít a milovat je, a proto je mi tak zle!...“ „Chudák Eva! A co teď s tebou bude, jak půjdeš do Zlatého města?“ zacvrlikal kos. „Nebo se ti to jen zdá nemožné? Řeknu to paní Kateřině. Snad něco poradí.“

74

„Určitě nic neporadí. Ale řekni jí, že je mnohem šťastnější než já, i když nevidí. Řekni také tetě Janě, že je mnohem, mnohem šťastnější, i když nechodí. Ony mají v srdcích lásku, a proto jsou tak šťastné.“ Kos odletěl a Eva zůstala znovu sama. Cesta vedla dolů a vinula se mezi skalami. Přicházel soumrak, i když slunce ještě svítilo. To tmavý mrak čím dál více zakrýval slunce, rostl a rostl, až se zatáhlo celé nebe Když se úplně setmělo, pocítila, že někdo stojí vedle ní, a že to je něco zlého a nepří­ jemného. Konečně se rozlehl smích: „Cha, cha, vítej dívenko, která máš očištěné srdce! Poznáváš mne?“ Jak by ho nepoznala, vždyť je kdysi chtěl oklamat a možná ještě něco horšího. Možná je tenkrát pod vrcholem Pokory chtěl shodit do propasti pý­ chy? Pán v černém obleku! Ale Pravda ho nazvala Otcem lži. Myslela si, že teď jí bude znovu lichotit, ale on začal výčitkami: „Jsi sobecká dívka, nemáš ani trošku lásky!“ Mlčela. Co měla odpovědět, když říkal pravdu? „Bylas na svého bratra tak zlá! Bůh ti neodpustí, nedojdeš do Zlatého města.“ Že by neměla dojít do Zlatého města? Je to možné? „Slyšíš? Jak jsi jednala s Petrem? Už jsi zapomněla na svou zlost a so­ bectví?“ „Ó ano, je to pravda, srdce mě tak bolí! To proto, že nemám lásku,“ zašeptala Eva, stále víc zděšena. „Ano, nemáš lásku!“ zakřičel muž hlasitě a pronikavě. Eva začala pla­ kat. Nepřítel se jí postavil do cesty, napjal svůj luk a vypustil první ohnivý šíp. „To je tvůj konec. Bez lásky tě do Zlatého města nepřijmou!“ Šíp uvázl v jejím srdci. Nemohla se bránit. Vždyť to, co řekl, je pravda. Nemá v srdci lásku. Pocítila pronikavou bolest. Opět napjal luk a vystřelil druhý šíp: „Bůh ti neodpustí, byla jsi zlá na Petra, i když pro tebe udělal tolik dobrého.“ Druhý šíp zasáhl opět přesně. Pomyslela si: „Ano, Bůh mi už neod­ pustí.“ Nepřítel triumfoval a začal se hrozně smát: „Mám tě! Navždy už budeš plakat a budeš smutná!“ Rány ji bolely víc a víc, cítila, že jsou smrtelné. Bůh jí neodpustí, už nikdy nespatří Zlaté město. Určitě budou svázány její nohy a ruce a uslyší hlas - .Uvrhněte ji ven do temnot, tam, kde je pláč a skřípění zubů.“

75

Znovu zaslechla jeho smích: „Hloupé a zlé děvče!“ Nepotřeboval už střílet další šípy; copak nestačí, když si řekla, že jí Bůh neodpustí? Už nikdy se nebude modlit a už nikdy nepošle žádný telegram. Ví, že je to zbytečné, Bůh jí neodpoví. Evu popadl Strach. Přiletěl na příkaz nepřítele a začal ji škrtit. Ne­ viděla jeho tvář ani postavu, cítila jen jeho kostnaté ruce, jak ji škrtí. Ale tehdy najednou, v poslední chvíli, její srdce zavolalo k tomu, kterého tolik milovala, tolik velebila a jemuž chtěla patřit. Zavolala: „Můj nebeský Otče!“ Prsty Strachu povolily a odtáhly se. Pocítila, že je volná. Tato modlitba měla křídla. Ocitla se někde, kde ji ze všech stran obklopovala láska. Začala na sebe říkat všechno! Jak ztratila lásku, jak byla zlá k Petrovi a jak jí to bylo líto. Řekla mu vše o svém neštěstí způsobeném ztracenou lásku, i to, že Pán Ježíš zemřel za její hříchy, a ona teď nemá spatřit Zlaté město. Cítila, jak ji zaplavuje láska. Ale opravdu jí Pán Bůh její hříchy odpustil? On ji přece velice, 6 jak velice miloval a miluje! Cítila, jak vytahuje oba šípy z jejího srdce a jedním dotekem hojí rány. „Otče můj nebeský,“ modlila se dále. „Ty jsi ten nejlepší, tys mi všechno úžasně odpustil, tolik mne miluješ, vždyť jsi poslal Pána Ježíše, aby zemřel na kříži za mé hříchy! Ó, chci být tvoje, jsem navždy tvoje.“ Vstupo­ vala do ní nová moc, rukou uchopila štít víry. A hle, znovu stála proti nepříteli. Opět napjal luk a vystřelil. „Bůh ti neodpustí!“ zařval. Ale Eva rychle nastavila svůj štít: „Už mi odpustil! Ó, jak mne miluje!“ Protivník zaúpěl a o krok couvl. Potom však znovu napjal svůj luk a opět vystřelil. Nastavila štít a statečně se bránila. Kdo ví, jak dlouho by to trvalo, když Eva najednou ucítila ve své ruce meč. Udeřila jím a začala říkat: „Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho!“ Nepřítel zaúpěl, znovu couvl, ale okamžitě se vrátil a najednou zcela jiným, velmi milým hlasem řekl: „Milá Evo, jsi opravdu milé a dobré děvče. Pamatuješ, jak jsi darovala své sestřenici panenku?“ Eva se rychle ukryla za štít: „To bylo ke slávě mého nebeského Otce.“ A teď znovu ťala mečem a řekla: „Kterýž odpouští všecky mé nepravosti, kterýž uzdravuje všecky mé nemoci, kterýž vysvobozuje od za­ hynutí život můj. On, Pán Ježíš! Ano, jemu za to chvála!“ 76

Jen co zmínila odpuštění vin a připomněla Pána Ježíše a Golgatu, nepřítel se dal na útěk. Ještě chvilku držela štít a meč a čekala další útok, ale najednou se za­ čalo vyjasňovat a stezku osvítilo slunce. Udělala několik kroků a stanula před dalším domkem, kde se jistě dalo oddechnout a trochu posilnit. A hle, před dům znovu vyšla hospodyně s andělským obličejem a řekla: „Jmenuji se Oddechnutí, jsem služebnice Krále ze Zlatého města. Vejdi prosím dovnitř.“ Eva se rozhodla, že tu počká na Petra. Právě seděla za stolem v čisťounké kuchyňce a jedla chutný chléb s máslem, když hospodyně přivedla Petra. Radost z tohoto setkání byla veliká. „Petře, prošel jsi už šťastně tímto úvozem? Potkals tam toho strašného pána v černém obleku? Bojovals?“ „Prošel, ale nikoho jsem nepotkal. Šlo se mi docela dobře. Tak nád­ herně svítilo slunko.“ „Moje cesta nebyla tak snadná, ale to nevadí; nejdůležitější je, že jsem získala to, co jsem ztratila, že vím, jak velice nás Král miluje. Vím jistě i to, že vejdu do Zlatého města! Vyplatí se někdy projít velkými těžkostmi.“ Petr však stále ještě nevěděl ani neměl ponětí o tom, jaký boj Eva svedla.

t.,

18. Vytrvalost Jirka se vrátil z nemocnice úplně zdráv a velice radostný. Ve škole si

kamarádi povšimli, jak velká změna se s ním stala. Byl teď laskavý a milý, ale nejvíc je překvapovalo jeho srdečné přátelství s Petrem. Jak se mohli tito dva nepřátelé tak najednou smířit, ba dokonce spřátelit? Jirka tak poslouchá Petra - zřejmě uznal, že je moudřejší! To je neslýchané! On, který chtěl vést celou třídu, který jiné strhával k hloupostem a žertům, se najednou podrobil Petrovi a o všem se radí jen s ním. Teď vede celou třídu Petr. Jestliže Petr řekne: „Kluci, nedělejte hlouposti, nepodvádějte, neubližujte mladším, pro­ tože to nemá žádný smysl a je to zlé,“ celá třída se mu jako jeden podřídí. Nikdo teď ani nepřipustí, že by Petr neměl pravdu. Když za tím stojí i Jirka? A Jirka je velice šťastný. Poznal Pána Ježíše, jeho velkou milost a lásku. Jaké je to štěstí! Jaká radost, když svědomí netlačí, když se může každému upřímně podívat do očí, když může někomu pomoci! Ach, Jirka 77

dosud neměl ponětí o tom, jak radostně se dá na světě žít. To poznal už po prvních krocích do Zlatého města. Protože Jirka tam už vyrazil - tak, jak mu to řekl Petr. Všechny odprosil. Myslel si, že na něho budou padat hromy blesky, ale místo toho to na všechny hluboce zapůsobilo. To mu urěitě po­ mohl Otec nebeský, protože Jirka s Petrem si pokaždé, než někoho šli odprosit, vyprosili na modlitbě Boží požehnání. Dokonce i stará Hermína, ta, které říkal „zlá baba“, protože byla zlá a sobecká, byla dojatá a rozplakala se. Hermíny se Jirka bál jako ohně. Ukradl jí dvě brože, staré pantofle a knihu. Udělal to jen ze zlosti. Měli s kamarády ohromnou radost, když ze sousedního domu, z bytu jednoho kamaráda viděli, jak chodí po bytě, hledá ukradené věci, rozčiluje se a dokonce kleje. Ale dnes se Jirka musel stydět: jak se mohli radovat z něčí zlosti? A jak mohli druhého rozhněvat? Bylo to nemilosrdné a oni z toho měli legraci! Teprve Pán Ježíš mu musel otevřít oči. Nikdy by si nedal říci - tak byl domýšlivý. Jaká zvláštní a neomylná teď byla cesta do Zlatého města! A právě proto se musel postavit před Hermínou, aby ji viděl a pochopil, že tato žena je přece také ělověk, který má velkou hodnotu, protože i za ni Pán Ježíš zemřel na kříži. A oni jí říkali „zlá baba“! Udělali si z ní prostě karika­ turu. A přece byla úplně jiná, než si představovali. Právě před touto Hermí­ nou se teď měl pokořit. Nebyl by toho schopen, ale to, jak se vůči ní provinil, to, že si to přál a považoval to za správné Král, a jistě také to, že se za to spolu s Petrem modlili, způsobilo, že se Jirka před ní se svěšenou hlavou postavil a začal: „Jdu vás odprosit a vrátit vám ukradené věci.“ Hermína překvapením otevřela ústa a zdálo se, že ho zasype nadáv­ kami. Bylo vidět, že se její oči blýskají hněvem. Jirka však musel říci celou pravdu, a tak pokračoval: „Byl jsem velice zlý kluk, ale Pán Ježíš zemřel za moje hříchy a velice mne miloval, i když jsem byl tak zlý. Už nechci být takový, teď už jsem vlastnictvím Pána Ježíše a toužím, aby bydlel v mém srdci. Prosím, odpusťte mi, Pán Ježíš mi odpustil, a já chci také odpouštět.“ Jirka natáhl ruku a Hermína ji pořádně stiskla. Slova, která říkal, vyvolala v jejím obličeji opravdu zázračnou změnu. Jakmile řekl: „Ale Pán Ježíš zemřel za moje hříchy,“ oči se jí vyjasnily, a když vzpomněl odpuštění, naplnili se slzami. „To by od tebe nikdo nečekal, chlapče,“ řekla Hermína.

78

„Říkali, že z tebe vyroste zloděj, a najednou taková změna! .. Rozbalila balíček a vytáhla brože a pantofle: „Ach, co jsem se jich nahledala! Ty darebáku!“ vyletělo jí z úst. Ale když se znovu podívala na Jirku, jaksi se za svá slova zastyděla. „No, teď už jsi jiný,“ zabručela. „Tak se posaď, dám ti cukroví.“ Jirka se posadil a s chutí pojídal výborné cukroví. Pak musel vyprávět, jak se dostal do nemocnice, jak ho Petr navštívil a co mu řekl. Hermína nehnuté poslouchala a jemu se vyprávělo stále snadněji. Když skončil, řekla: „To je zvláštní. Už dávno jsem nebyla v kostele, už dávno jsem zahořkla. Myslela jsem, že všichni lidé na světě jsou zlí a že chodit někam do církve nemá cenu. Ale teď půjdu. Dnes vidím, že přece jen jsou na světě dobří lidé, že ...“ skončila Hermína a hleděla zamyšleně do dálky. Jirka se rozloučil. Když se ocitl za dveřmi, uslyšel, jak zpívá. Zpívala slabým, falešným hlasem, ale ta píseň ho dojala, protože to byla píseň o Pánu Ježíši a zněla ze srdce a upřímně. Kdykoliv teď Jirka slyší ve sboru silný Hcrmínin hlas, vždy ho dojímá, i když je tak falešný. Připomíná mu, jak posilněný tenkrát od ní odcházel a jak jistě věděl, že Král ve Zlatém městě má z něho radost. Přesto nemohl vrátit vše, co ukradl. Mčl jen ty poslední peníze, které ukradl otci, a musel mu je vrátit. Otec již nebyl tak dojat jeho odprošením jako Hermína a ani neodpověděl. Byl jen zamyšlený, když mu Jirka vyprávěl o Pánu Ježíši a o tom, že vykročil na cestu do Zlatého mčsta. Ale o čem otec přemýšlel, na to Jirka nepřišel. Nakonec jen řekl: „Dobře, že se to stalo, protože co by z tebe jinak vyrostlo?“ Peníze sbalil do kapsy, jako by mu na nich ani nezáleželo. Pak se ponořil do novin, jak to dělával každý večer. Jirka byl dlužen ještě dvě stě korun. Padesát vzal ... ale na to velmi nerad vzpomíná. Že snad není dlužen? Peníze dávno promarnil: rozdal je kamarádům ve třídě! . . . Sám nevydělával, odkud je teď měl vzít a vrátit? Všechny odprosil, ale bez vrácení by to nebyla uzavřená věc. Kdyby byl Zacheem a vydělával tolik co on, pak by také vrátil čtyřnásobek. Ale on je jen malý chlapec, který teprve chodí do školy. Musel by o nč poprosit otce, ale ten by mu dal takový výprask, že mu raději nic neříkal. Vždyť odprosil, to snad stačí!... Snad by takto uvažoval dál, ale cesta do Zlatého města vedla hospodářstvím paní Vytrvalosti a tu se Jirka mohl hodně naučit.

79

Vytrvalost bydlela v patrovém domě, za kterým se táhla zahrada. Vzadu za domkem byly hospodářské budovy. Vytrvalost vyšla Jirkovi naproti. Měla velmi vážný obličej a nikdy se neusmívala. Jirka se jí dokonce trochu bál; vypadala příliš přísná a náročná. Řekla hned ze začátku: „Nemám ráda, když se u mne někdo rozpláče kvůli nějaké hlouposti. Nevšímám si toho. Služba u mne je těžká, musí se brzy vstávat a až do večera dělat své povin­ nosti. Budeš krmit kuřátka, pohlídáš tele, aby neuteklo ze dvora, vyčistíš Rekovi boudu, vymyješ mu misku a třikrát denně ho nakrmíš. Ve volných chvílích budeš plít záhon.“ Jirka se hned pustil do krmení kuřat; nasypal jim obilí a už se díval k vrátkům. Asi tu do večera nevydrží. Povinnosti, které na něho vložila Vytr­ valost, byly příliš nudné. To je tak pro holky. Vtom mu jedno kuřátko skočilo na botu a podívalo se nahoru: „Píp ... píp ...,“ zapískalo. „Prosíme si ještě, dal jsi nám málo!“ Jirka se naklonil a nastavil plnou dlaň obilí. Všechna kuřátka se okamžitě slétla a začala nahlížet do nastavené dlaně. Kuřátko poskočilo po jeho botě, vylétlo na rukáv a černým očkem plným vděčnosti se mu podívalo přímo do očí: „Děkujeme za to výborné jídlo!“ Když se mu dlaň vyprázdnila, Jirka znovu nabral z pytle a nasypal jim. Rychle našel malé kuřátko s černou tečkou na hlavičce a vzal je do ruky. Kuřátko se znovu vděčně podívalo: „Děkujeme, náš dobrodinče!“ Pak mu vyskočilo na hlavu. A když ostatní za­ čala dělat totéž, to teprve bylo něco! Jirka sypal hrst za hrstí, až najednou byl pytel, který mu dala hospodyně, prázdný. Nasycená kuřátka šla spát a Jirka se teď mohl věnovat psí boudě. Avšak hned se ho zmocnil odpor! Bouda smrděla a když uviděl misku vedle boudy, ze které měl Rek žrát snídani, pohlédl znovu s povzdechem k vrátkům. Ale přece musí vydržet! Musí se hned pustit do práce. Donesl vědro čisté vody a hadr, aby umyl misku a se sebezapřením se dal do práce. Vtom vylezl Rek z boudy, přišel až k jeho nohám a zamával ocasem: .Budeme přátelé? Mám rád takové chlapce, jako jsi ty.‘ Jirka okamžitě pochopil, co mu chce Rek říci a pohladil ho po hřbetě. Rek mu za to hned nastavil packu. Teď mezi nimi začalo opravdové přátelství. Rek zařinčcl řetězem a Jirka pochopil, že prosí o svobodu. Šel tedy poprosil hospo­ dyni. Odpověděla: „Když vyčistíš boudu, umyješ misku a dáš mu nažrat, pak ho můžeš odvázat a můžete se proběhnout po dvoře.“ 80

Jirka se dal rychle do práce a necítil už žádný odpor. Vždyť je to všechno třeba! Pro přítele to udělal rychle a s chutí. Jaká radost, když odvázal řetěž a pustil Reka! Pes mu skákal na ruku, olízl mu tvář, nebyl k udržení. ,Můj dobrodinče, jak tě mám rád!‘ říkaly Rekovy oči. Vyběhli na dlážděný dvůr a hned se seznámili s teletem. Toto silné zvíře přičichlo k Jirkově ruce, podívalo se na něj velkýma očima a poskočilo tak prudce, že se všechny slepice vyděsily a začaly kdákat. „Klid, klid,“ zaštěkal Rek, ale tele nic nepochopilo. Začalo běhat po dvoře jako šílené, až vyběhlo z ohrady. To byla příležitost pro Reka, který se teď mohl svému příteli odměnit a pomoci mu. Ihned se za teletem rozběhl a štěkotem je donutil k návratu. Tele přišlo na dvůr již klidné, znovu Jirkovi přičichlo k ruce a olízlo ji. „Počkej, hned ti donesu něco k jídlu,“ řekl Jirka a běžel za hospodyní. Ta však řekla, že tele je syté a má si poležet v koutě dvora. „Tak co,“ dodala, „jsou tvé povinnosti těžké? A tos už chtěl utéci!“ „Protože jsem ještě nepoznal, jaká je to radost, když sc dá hladovému najíst a když se udělá něco pro přítele.“ „Samozřejmě, ale do večera je ještě daleko, a ty musíš vydržet až do večera.“ Jirka se vrátil na dvůr. Tele odpočívalo v koutě, Rek spal ve své boudě a kuřata pod kvočnou. Teď bylo třeba začít plít záhon. To byla hrozná, nej­ horší práce. Musel se stále ohýbat a plít a plít. Po hodině si myslel, že to už nevydrží. Právě chtěl utéci, když se objevila hospodyně. Rychle vzal do ruky pohozenou motyku, jen aby si nevšimla jeho nechuti. Ale ona se na něj podívala laskavě: „Už se ti nechce, že?“ „Ne,“ odpověděl upřímně. „A víš, proč je tato práce potřebná?“ „Aby mohlo růst tohle zelí.“ „Dobře. Ale pro koho?“ „Pro ty, kteří je budou jíst.“ „Právě pro ty, které máš tak rád: pro Petra, Evu, pana učitele, ka­ marády, tvého tátu a jiné.“ „Ano?“ Jirka cítil, jak dostává chuť k pletí. Podíval sc na očištěný a upravený záhon a zdálo se mu, že slyší, jak země říká: ,Můj dobrodinče! Jak mi pomáháš! Vždyť toto zelí mám urodit pro tvé milé.“ Dal se teď s chu­

81

tí do práce a do večera byl hotov. Vytrvalost jej zavolala k večeři, posadila ho za stůl jako nějakého vzácného hosta a sama ho obsluhovala. „Jsem s tebou velmi spokojená. Vytrval jsi, můj chlapče, a zítra tě mohu naučit ještě víc.“ „Vůbec bych nevydržel, kdyby mi nepřišla na pomoc láska. Teprve když jsem začal mít rád kuřátka a Reka a když jsem přišel na to, jak užitečná je práce na záhoně, dokázal jsem to.“ „O to právě jde. To je tajemství vytrvalosti. Mnoho chlapců již uteklo od krmení kuřat, nemluvě o čištění boudy a pletí na zahradě!“ Jirka se po­ divil. Úplně zapomněl, že on chtěl utéci také. Jak je to možné? Vždyť je to docela příjemné udělat něco pro takového Reka a nakrmit hladová kuřátka! „Uvidíme, jak to zvládneš zítra. Možná, že utečeš. Možná nevydržíš a zarmoutíš našeho Krále. A možná vytrváš.“ „Vytrvám, vytrvám, musím vytrvat! Bude to tak těžké?“ Chlapec se s nadšením zvedl od stolu. Byl rozhodnut vytrvat. „Snad víš, koho máš poprosit o sílu, abys vytrval,“ ukončila paní Vytr­ valost, připomínajíc mu modlitbu. Na dobrou noc jej hospodyně políbila na čelo a dokonce se usmála. Usnul plný radosti. Jaká to byla radost poslat Králi telegram, že statečně vytrval a všechny úkoly splnil. Ráno již bez připomínání nakrmil kuřata a Reka a pak se zvědavý postavil před hospodyni. „Co mi dá dnes,“ pomyslel si, „možná práci na poli, možná dokonce v kuchyni?“ Jaké však bylo jeho překvapení, když jej Vytrvalost zavedla do jídelního sálu a nařídila mu, aby se posadil. Řekla: „Můžeš dělat, co chceš, jen si nesmíš vzít nic k jídlu. Musíš počkat, až přijdu a sama ti naložím tvou porci. Kdyby sis sám vzal jen jeden zákusek, jeden drobek, bude to krádež. Myslím, že bys nechtěl být zloděj.“ „Za nic na světě, vždyť vím, jaký je to hřích.“ Vytrvalost odešla a Jirka chvilku stál a nevěděl, co dělat. Posadil se tedy a teprve teď si začal vše prohlížet. Na stole bylo plno jídla: různé lahůdky, salámy, chléb, máslo a co jen bylo ve spížce hospodyně. Jídlo lákalo oči a přitahovalo ruku, která se každou chvíli zvedala, aby něco vzala. Jirka se vzpamatoval vždy v poslední chvíli. Musí vydržet, nebude přece zloděj. Konečně se rozhodl, že se na obložené stoly nebude dívat a bude raději něco dělat. Vytrvalost mu řekla, aby dělal, co chce. Ale co to? Všiml si knih pře­

82

házených v knihovně. Že by je uložil? Dal se tedy do práce. Knížky byly za­ jímavé, mohl by se jistě mnoho dobrého dozvědět. Uložil je a začal číst. Tak se začetl, že na obložené stoly zapomněl. Úplně zapomněl. Večer přišla hospodyně. „Už je večer?“ podivil se Jirka. „Ano, a jistě jsi hladový.“ Velmi ochotně si přisedl k hospodyni. Řekla: „Vezmi si, co chceš, nač máš chuť.“ Měl chuť na šunku, zákusky a dorty, ale hospodyně si nalila mléko a natřela krajíc chleba máslem. Udělal tedy totéž. „Líbíš se mi, chlapče,“ řekla po večeři a políbila ho na dobrou noc. S jakou radostí donesl Králi zprávu o všem, co jej dnes potkalo. Jak mu děkoval za vytrvalost! Nemusel být otrokem svých očí, které tak žádaly, ani svého žaludku. Jak se z toho radoval! Ráno jej vytrvalost zavedla do svého panství. Kam ses podíval, samé lesy, pouště. Nasedli do letadla a proletěli nad nějakými velikými městy a zeměmi. Pak proletěli nad mořem a přistáli v poušti. Prošli kus cesty pískem pouště, než narazili na první lány pšenice a ječmene. Pak se zastavili na břehu veliké řeky. „Jsme ve staré Babylónii, učil ses něco o této říši v dějepise?“ „Něco si vzpomínám.“ „Jak se tedy jmenuje tato řeka?“ „Jistě Eufrat.“ „Uhodl jsi. A teď vejdeme do města.“ Vešli bránou zasazenou v silné zdi a hlavní ulicí mířili ke královskému paláci. Rychle míjeli podivně oblečené chodce, kteří mluvili neznámým jazykem. Vytrvalost jim nevěnovala pozornost. Pospíchala, aby Jirkovi něco ukázala. Minuli bránu, stráže, nádvoří, a pak - k překvapení chlapce - Vytrvalost se­ stupovala do vězení. Když se ocitli v temné cele, Jirka zakoktal: „Snad to není pro mne?“ „Ale kdepak pro tebe! To je pro tři mládence Sidracha, Mizacha a Abdenága.“ „To je dobře, protože já bych to nevydržel,“ zaradoval se Jirka. A skutečně, zaslechli hlasy těch tří mládenců, kteří byli někde poblíž. „Mizachu, nevidím tě v té tmě, ale jsi tu, že?“ „Samozřejmě,“ Mizach se musel pohnout, protože zarachotil řetěz. 83

„Jste tu všichni tři?“ „Ano,“ zněla odpověď Abdenága. „Co myslíte, co s námi teď udělají?“ zazněl znova první hlas. „Jistě to, co nám už slíbili. Ale já se vůbec nebojím.“ „Já se také nebojím, protože s námi je náš nebeský Otec. On nás může vytrhnout.“ Za chvilku zazněl třetí hlas: „Místo strachu prožívám radost. Vytrvali jsme ve svém rozhodnutí, že se nebudeme klanět zlatému obrazu. Jak se raduji! Ale musíme vytrvat až do konce ať se s námi stane cokoliv. Musíme zachovat věrnost svému Králi, ať nás vytrhne nebo nevytrhne.“ „Ó, jak je to krásné, že jsme se nepoklonili cizím bohům, jen svému jedinému, svátému! Ať nás vytrhne nebo ne, vytrváme a budeme se klanět jen jemu!“ A najednou začali všichni tři oslavovat a velebit nebeského Otce. Nyní vyvedla Vytrvalost Jirku na prostorné nádvoří, kde uprostřed stála veliká železná pec. Uvnitř by šlo bydlet. Na přední stěně byla železná mříž. Přes ni bylo vidět, jak uvnitř hoří hranice dříví. Deset černých otroků stále přikládalo a horem sypali plnými koši dříví. Několik velkých hranic, které v peci hořely, rozpálilo železo pece do červena tak, že Jirka s Vytrvalostí museli ustoupit, aby se nespálili - takový žár šel z rozžhaveného železa. A otroci stále přiklá­ dali a přikládali a žár rostl. „K čemu to je?“ zeptal se konečně Jirka. „To je zkouška vytrvalosti, velice těžká zkouška. Buď se budeš klanět zlaté soše jako samému Bohu, nebo tě hodí do této pece.“ Jirka smrtelně zbledl a zašeptal: „Ale snad ne já ... snad ne já .. „Samozřejmě, že ne,“ pohlédla Vytrvalost na chlapce káravě. Proč by nemohl projít takovou zkouškou Jirka? Ale její slova zněla laskavě: „To není pro tebe, Jirko, to je pro tyto tři mládence, které jsme slyšeli ve vězení. Čekají na chvíli, až je vhodí do pece. Bude to již brzy, protože už přichází král.“ Jirka sc zachvěl: „Vhozeni do této pccc? A vědí, co je čeká?“ „Ale ovšem, vždyť od samého začátku jim řekli: ,Buď zradíte svého nebeského Krále a Boha a nepůjdete do Zlatého města, anebo zahynete v ohnivé peci*.“ „Co bych udělal na jejich místě? Musel bych být upálen, vždyť musím zůstat věrný .. 84

„Samozřejmě, to od tebe očekávám, a nejen já, ale všichni, kteří jdou do Zlatého města, i sám náš Král.“ Chlapec se začal třást a v duchu si myslel, jak je dobře, že do pece bu­ dou vhozeni ti tři, a ne on. Ale Vytrvalost jistě uhodla jeho myšlenky, protože se zarmoutila. „Jsi slabý, Jirko, velmi slabý. Musíme již odejít, protože vedou ty chlapce a ty bys nesnesl pohled, jak je budou házet do pece.“ Vytrvalost jej musela vzít za ruku a odvést. „Vždycky jsem si myslel, jak jsem silný, vždyť jsem nejšikovnější ze všech kluků na škole,“ divil se Jirka. „Ale dnes se ukázalo, že jsi jeden z nejslabších. Dokážeš snést málo pro Krále a pro druhé.“ Šli k řece a v rákosí čekali, co bude s mládenci. Jirka se trochu vzpama­ toval, dokonce si začal hrát a z bláta u řeky začal dělat zámky a domky. Vtom někde na ulici poblíž vypukla vřava, zazněly trouby a píšťaly. Vytrvalost, která už s jistotou věděla, co to znamená, tam Jirku zavedla. Chlapec uviděl královského posla, který oznamoval nové nařízení: „Požehna­ ný Bůh Sidracha, Mizacha a Abdenága .. „Co to má znamenat?“ divil se Jirka i celé město. Tehdy mu Vytrvalost řekla: Čti v Bibli v knize Daniela, třetí kapitolu, od 20. do 30. verše. Dozvíš se, jak to bylo u ohnivé pece, jak tam vhodili ty naše tři chlapce a jak se jim nic nestalo. Plamen se jich prostě nedotkl! Potom přišel král se svou družinou a nechtěl tomu věřit. Neviděl v ohnivé peci tři, ale čtyři! Ten čtvrtý mládenec byl podobný Synu Božímu. Král se chvěl zděšením a přiblížil se k rozpálené mříži, přes kterou bylo vidět dovnitř. Jak přátelsky teď zněl jeho hlas: „Chlapci, pojďte blíž ke mně!“ Když se přiblížili ke mříži, král nedbaje na žár přistoupil k nim a zeptal se: „Poslyšte, vždyť jsme vás tam vhodili tři, a já vidím čtyři, a ten čtvrtý je podobný Synu Božímu!“ „To je pravda, králi, vhodili jste nás jen tři,“ odpověděli chlapci z pece. Tehdy král zavolal všechny své ministry a úředníky, aby se přišli na chlapce v peci podívat a na vlastní oči uviděli, čemu by nikdy nebyli schopni uvěřit. Úředníci se při tomto pohledu zachvěli a nikdo z nich nesměl ani hlesnout, když král vydal nové nařízení, o kterém se ještě před hodinou nikomu ani nesnilo: Hle, král rozkázal, aby každý vzdával čest skutečnému Bohu a jemu se klaněl. A nejen to, ale dokonce rozkázal zahubit všechny,

85

kdo by se mu rouhali. „Tak co, můj chlapče, vyplatilo se těmto chlapcům vytrvat?“ Rychle vyšli z města, šli zpátky pouští a nalezli své letadlo. Pilot je už očekával. Když nasedli, nastartoval a vydali se na zpáteční cestu. Když se ocitli v domě Vytrvalosti, byl již večer. Posadili se jako vždy k večeři, ale dnes Vytrvalost Jirku nechválila a on si to ani nepřál. Musel by se stydět za to, co vydržel ve srovnání s těmito skvělými chlapci on. Celý večer ještě mluvili o tomto zážitku a o těch chlapcích a Jirka se těšil, že se s nimi jednou potká ve Zlatém městě. Ráno byl Jirka zvědavý, kam jej Vytrvalost zavede, co mu ukáže, jaký úkol a jaké povinnosti mu uloží. Ale když přišla, řekla: „Je toho mnoho, co bych ti mohla ukázat, mám tolik milých chlapců a děvčat, kteří zůstali věrní Bohu a vytrvali. Mám mnoho starců a stařenek, matek a chlapců ve všech zemích uprostřed všech národů. Ale co se tebe týče, Jirko, jedna věc je nejdůležitější. Mám jednu otázku: Vytrval jsi ve svém rozhodnutí a závazku vůči Králi, které jsi vzal na sebe?“ „Ano,“ řekl bez přemýšlení, připomínaje si ty tři mládence z Babylóna, kteří se také rozhodli a vytrvali. „Opravdu?“ zazněl nedůvěřivě hlas Vytrvalosti. „Opravdu, vždyť já bych se tak jako oni nepoklonil žádné soše ani Nabuchodonozorovi.“ „Jirko, mohu ti připomenout chvíli, když ti Petr četl v nemocnici o Zachcovi, a když ses rozhodl jako on vrátit ukradené peníze?“ Jirka zčervenal. Nu ano, rozhodl se tehdy, ale odkud měl ty peníze vzít? Je ještě malý chlapec a nevydělává. Něco jiného byl takový Zacheus, a něco jiného je Jirka! „Toto rozhodnutí bylo v souladu s vůlí našeho Krále, krásné rozhod­ nutí. Kdybys v něm vytrval, přineslo by to našemu Králi chválu a čest a slávu.“ „Ano, teprve teď rozumím,“ zašeptal Jirka. Už nemluvili, ale cítili, že si rozumějí. Vytrvalost se s chlapcem srdečně Rozloučila a povzbudila jej. ,Musím ty peníze vrátit/ říkal si Jirka každý den ve škole i doma. Nevěděl ještě jak, ale to mu nevadilo. Chtěl a hledal cestu. Něco přece vytnyslí, musí si vydělat, i když je ještě malý.

86

Jednou ho něco napadlo. Zaběhl ze školy přímo na vlakové nádraží. Právě přijel vlak a vystoupilo hodně cestujících. Přiběhl k jedné starší paní, která nesla těžké zavazadlo: „Dovolte paní, na jakou adresu chcete odnést to zavazadlo?“ „Děkuji, beru si taxi.“ Přiběhl k další osobě, pak znovu k nějakému pánu a konečně měl úspěch. Tento člověk byl rád a dovolil mu zanést zavazadlo až ke dveřím bytu. Jirka si vydělal 30 korun. Pak zase běžel na nádraží. Kdyby potkal sedm takových, měl by dvě stě deset korun v kapse. Ale podruhé vydělal už jen patnáct korun. Takových by potřeboval čtrnáct. Ale nevadí, Jirka byl ochoten pracovat jako nosič zavazadel třeba celý měsíc. Když opět přišel na nádraží, nějaký vysoký chlap stojící ve skupině nosičů ukázal na něho prstem a zařval: „To je on!“ Ihned šel k Jirkovi: „Zmiz odsud co nejdřív, jinak uvidíš!“ „Proč? Nic jsem vám neudělal.“ „Zmiz po dobrém usmrkanče, a nestrkej nos do cizích věcí.“ „Nezlobte se, prosím vás. Nechci pracovat jako nosič, chci si jen vy­ dělat dvě stě korun a pak vám opravdu zmizím z očí. Dovolte mi to , prosím vás.“ „Dvě stě korun?“ rozzlobil se nosič. „No opravdu, po dobrém, zmiz mi z očí!“ Zahnaný Jirka opouštěl nádraží se smutným obličejem. ,Kde si teď vydělám?' Do večera se potloukal ulicí, ale nic nevymyslel a nic se mu nepo­ dařilo. Druhý den si všiml zedníků, kteří pracovali na nějaké stavbě. Někteří z nich brali cihly z velké hromady a nosili na lešení, jiní zase nosili maltu. ,Cihlu bych unesl!' Nepřemýšlel dlouho a přistoupil k nejstaršímu, vousa­ tému zedníkovi, který tu nejvíc rozkazoval. „Nemohl bych vám pomoct nosit cihly?“ „Ale proč ne?“ usmál se zedník, až mu ve špinavém obličeji zasvítily zuby. Jirka bral po pěti cihlách najednou a s elánem nosil. Zedníci se na něho dívali, dělali si žerty, ale také nešetřili chválou. „Ty, malý, ty máš sílu jako kůň, ale dávej pozor, ať ti neupadnou ruce!“

87

Během svačiny ho zavolali k sobě, rozdělili se s ním nejen o chléb, ale nabídli mu také cigarety a pivo. „Zasloužil sis, malý, pracovals jako dospělý.“ Jirka přijal chléb, ale za to ostatní poděkoval. „Podívejme se,“ říkali zedníci, „jaký je moudrý a nedá se zlákat.“ Někdo tam na toto téma dělal narážky, ale Jirka jakoby neslyšel. Bylo to těžké vydržet až do konce. Ruce zeslábly a začaly bolet. Musel však vytrvat, aby si vydělal. Co by na to řekla paní Vytrvalost? Konečně byla práce hotova, zedníci slezli z lešení. Každý si oprášil oblečení, mnozí se začali převlékat a čistit boty. Jirka se postavil stranou a čekal na výplatu, ale nikdo se k ničemu neměl. Konečně zedník s knírem pochopil, oč Jirkovi jde, a přišel k němu: „Děkuji ti, chlapče, moc jsi nám pomohl. Kdybych platil celou práci na domě já, zaplatil bych ti celou denní mzdu. Zasloužil by sis ji. Dám ti aspoň pět korun na čokoládu.“ Vytáhl z kapsy peníze a s uspokojením mu je podal. Další zedník přidal svých pět a přikázal chlapci, aby šel k mamince, která už počítá děti a jeden jí chybí. Jirka běžel domů. Otec jej vítal výčitkami: „Kde se touláš? Jak vy­ padáš? Zničil sis oblečení!“ „Pomáhal jsem zedníkům, chtěl jsem si vydělat trochu peněz.“ Otec se rozlobil ještě víc: „Jak to, vydělat peníze? Máš doma nouzi? Nedávám ti, co potřebuješ?“ Jirka chvilku stál a pak se mu objevily v očích slzy. Konečně vykoktal: „Tatínku, odpusť ... nechtěl jsem ti to říkat. Musím vydělat dvě stě korun, abych mohl vrátit to, co jsem ukradl. Ale mám už padesát pět korun.“ „Ty zloději!“ vybuchl hněvivě otec. A cos s těmi penězi udělal, že je nemůžeš vrátil?“ „Už dávno je nemám,“ povzdechl Jirka. Otec prošel pokojem. Tak to dělal vždy, když nechtěl syna bít. Jirka si oddechl. Když se pohled otce zastavil na jeho obličeji, už tam nebyl hněv. Řekl jen: „Ne abys k těm zedníkům ještě někdy chodil! Nezajímá mne, odkud vezmeš peníze, abys vrátil, cos ukradl. Já ti nedám ani haléř. Snad si zapa­ matuješ, že vzít je lehké, ale pak vrátit velmi těžké.“ Jirka si oddechl a odešel na balkón čistit oblečení. Svou matku si pamatoval málo. Zemřela, když byl ještě malý, ale i lak ji znal a stále na ni vzpomínal.

88

Teď by mu dala večeři, pomohla by mu vyčistit oblečení. Protože si Jirka nedokázal sám poradit, myslel si, že maminka by mu jistě rozuměla. Tak se chtěl litovat! . .. Vždyť tolik hodin tahal cihly a vydělal jen deset ko­ run! Ale přece měl někoho, kdo mu dobře rozumí! . . . Vše řekl svému Králi, řekl mu všechno, co jej rmoutilo, a jak moc by si přál, aby tatínek také vykročil do Zlatého města a byl milejší a laskavější, aby Jirku nemuselo tak bolet srdce, když tatínek tak křičí a zlobí se a když je z něho cítit alkohol. Jirkovi se nějak přestalo dařit. Celý týden chodil městem a hledal ně­ jaký výdělek, ale marně. Musí však vytrvat ve svém rozhodnutí a nenechat se tak rychle odradit. Posadil se v parku na lavičku a tiskl v kapse svých padesát pět korun. Byl to skutečný poklad. Padesát korun vrátí vedoucímu samoob­ sluhy, protože právě tolik stála bonboniéra, kterou jednou vzal pro kamaráda k jeho narozeninám. Třicet korun by měl vrátit do jistého pouzdra a ještě sto patnáct starému Matoušovi. Tato krádež jej pálila nejvíc. Matouš byl tak chudý, jeho malé děti mívají často hlad. Jeho žena je nemocná a je často v nemocnici. Kdyby alespoň jemu mohl vrátit čtyřnásobně, jaká by to byla ra­ dost! Ale zatím si nemůže vydělat ani korunu!... Ze směru, kde se červenaly květiny a stříkal vodotrysk, přicházela ně­ jaká paní s těžkým zavazadlem. Jirka váhal - přistoupit k ní nebo ne? Tentokrát paní, jako by ho chá­ pala, položila zavazadlo na lavičce vedle Jirky. „Těžké, že?“ zeptal se. .Jistě.“ „Dovolíte, paní... pomohu vám. Donesu vám to až do bytu!“ „Prosím.“ Odnesl zavazadlo až ke dveřím bytu a ke svému překvapení dostal třicet korun. Měl tedy už osmdesát pět korun. To znamená - když vrátí do pouzdra třicet, a v obchodě padesát, zůstane mu ještě pět korun pro Matouše. Potře­ buje tedy ještě sto deset korun, aby vrátil celý dluh, a jestliže má vrátit Ma­ toušovi čtyřnásobně, potřebuje ještě čtyři sta padesát pět korun. Jirka se opět přesvědčil, jak ohavné je brát cizí věci, to znamená krást, když se musel vloupat znovu jako zloděj do tašky, aby z ní vytáhl kamarádovo pouzdro. Jak mu strašně tlouklo srdce, ten strach, aby nebyl přistižen! . . . Ale teď ho provázel Pánův pohled, radostný a příznivý, který četl v Jirkově srdci dobré úmysly. Vždyť Jirka nechtěl brát, ale dát. Konečně se to po­ 89

dařilo! Pouzdro je znovu zavřené a jako ryba, když spolkne tři desetikoruny, vnořilo se do tašky, kterou Jirka pečlivě zasunul pod lavici. Oddechl si. Už nikdy nebude krást. Jaká je to teď radost! Kdyby mu někdo řekl, že může přijít v životě taková nouze, která ho donutí krást. Jirka ví jistě, že to není pravda. Stará se o něj jeho Král. V jeho životě už nebude taková nouze, která by donutila ke krádeži. Raději by šel žebrat, ale i pro takový případ Bible říká, že se to nestane. Jen je třeba důvěřovat Králi. Teď běžel do obchodu. Snad se mu podaří položit padesát korun na místo, kde ležela bonboniéra. Ale v takovém případě by musel něco koupit, musel by ztratit těch pět korun pro Matouše. Tak co? Půjde raději za vedoucím a peníze mu odevzdá. Vždyť ho už kdysi odprošoval za krádež a nebylo dobré, že ukradené peníze nevrátil. Je to těžké, znovu se musí červenat a pokořovat. Postavil se před ve­ doucím obchodu a vykoktal: „Donesl jsem vám padesát korun za tu ukrade­ nou bonboniéru.“ „To je hezké, a odkud máš peníze?“ „Vydělal jsem si je.“ „Hmm ... to jsi hrdina. Myslím, že pro takového chlapce to nebylo nic jednoduchého.“ „Bylo to dost těžké. Dlouho jsem si nemohl nic vydělat.“ )rA proč jsi nepřišel za mnou? Dal bych ti nějaku práci.“ „To mi ještě můžete, protože potřebuji ještě čtyři sta padesát pět ko­ run, abych mohl vyrovnat všechny své dluhy.“ „Fííí, tos tolik ukradl?“ Jirka sklopil oči a začervenal se. Ach, už aby to měl za sebou, aby s ním Už nikdy nikdo takto nemluvil! ... „Ukradl jsem sto patnáct korun, ale chtěl jsem vrátit jako Zacheus čtyřnásobně.“ „Kdo?“ „Zacheus.“ „Kdo je to?“ „Takový ... Takový . . . jako já, on se setkal s Pánem Ježíšem a také přestal krást a vrátil všechno čtyřnásobně. Pak vykročil na cestu do Zlatého města a stal se vlastnictvím Krále.“ Chlapci zazářily oči, ale vedoucí jaksi sklopil oči. Ale proč? Vždyť to je poctivý člověk. Vedoucí už od něho nechtěl víc vědět, i když by Jirka rád

90

mluvil o tom, co jej těšilo. Vždyť Pán Ježíš smyl hříchy z jeho černého srdce a sám se dal potrestat, a tak se Jirka stal jiným, novým Jirkou. Ale vedoucí začal rychle mluvit: „No to je hezké, můžeš si ty peníze u mne vydělat. Teď mi zajdeš na poštu a odevzdáš u okénka peníze; hned ti vypíšu složenku.“ Musel chvilku počkat, než vedoucí spočítal bankovky. Dvacet tisíc ko­ run! Jirka je musel všechny ještě jednou spočítat a dát do aktovky, kterou mu vedoucí půjčil. Podal mu ještě složenku a přikázal - „Ne abys ty peníze ztratil a ne aby ti je někdo ukradl! Budeš dávat pozor?“ „Samozřejmě. Buďte klidný.“ Jirka odešel na poštu. Vedoucí mu svěřil tolik peněz! Jistě k němu měl důvěru a nemyslel si o něm, že je zloděj. Jaká je to radost! Když se vrátil a odevzdal ústřižek složenky do rukou vedoucího, uslyšel: „No, dobře. Budeš chodit každý den v tuto dobu a nosit peníze na poštu. Po měsíci ti dám odměnu. Ale protože to nebude čtyři sta korun, jak o tom sníš, mohu tě ještě zaměstnat každý den hodinu při ukládání zboží a při úklidu obchodu, ano?“ „Děkuji, jsem s tím velmi spokojen, hned teď zůstanu první hodinu.“ Hodina utekla rychle a šťastný chlapec běžel domů. Tak minulo něko­ lik dnů a hodin a jednoho dne dostal Jirka peníze, které tolik potřeboval. S tlukoucím srdcem se postavil před dveřmi v suterénu, kde bydlel Matouš. Domníval se, že rozhovor s Matoušem nebude nepříjemný. Když ho tehdy za tu krádež odprosil, byl Matouš dojat k slzám jako Hermína. Matouš ho konec konců považoval za kluka, který všechno může a kterému všechno projde - vždyť byl synem knihovníka. A přece mu srdce tak tluče, když se má pokořit i před Matoušem, odprosit ho a znovu mu připomenout tu krádež! ... Ale už naposledy, ach, jaká je tu radost! Určitě se z toho raduje také Král ve Zlatém městě! Pak mu už nikdo nebude moci říci, že je zloděj! Konečně zaklepal. „Prosím,“ ozval se chraptivý hlas. Jirka ještě chvilku stál, ale když hlas ještě zvučněji zavolal: „Prosím!“ vstoupil. Matouš právě seděl sehnutý nad botou, kterou spravoval, obklopen celou řadou malých a velkých kopyt. V kožené zástěře, s rukama černýma od špíny, se svými velkými brýlemi a lesknoucí se plešinou s věnečkem šedých zakroucených vlasů vypadal jako z jiného světa. Ale když se usmál, když promluvil a přivítal Jirku, pro kterého měl vždy čas, chlapci se zdálo, že to je nějaký blízký příbuzný, nějaký strýček. „Posaď se a mluv,“ řekl Matouš žertovně. „Co máš? V botě díru?“ „Ne, přišel jsem vrátit ty ukradené peníze.“

91

„Eh, už si nepamatuji,“ řekl Matouš, vida, jak se Jirka červená a kucká při slově .ukradené*. „Ale já si pamatuji. To se musí vyrovnat, protože tak to udělal Zacheus.“ „Zacheus, Matouš, to se mi líbí, to se tak podobá mému jménu.“ Jirka vytáhl peníze a začal počítat. „Tak, vzal jsem vám sto patnáct ko­ run.“ Přistoupil k Matoušovi a začal mu počítat na ruku: „Sto, dvě stě, tři sta, čtyři sta padesát pět.“ „To není sto patnáct korun, co to má znamenat?“ „Vezměte si to, milý Matouši, můj strýčku, tak moc jsem vám chtěl vrátit jako Zacheus - čtyřnásobně.“ „Jaký Zacheus, není to žert?“ „Ne, to je skutečný člověk, který žil. Také kradl, tak jako já, a pak se setkal s Pánem Ježíšem - a rozhodl se vrátit čtyřnásobně.“ Matouš seděl chvilku ohromen. Jeho ruka zůstala natažena ve vzduchu a bankovky se chvěly na dlani. „A odkud to víš?“ „Petr mi to četl, když jsem byl v nemocnici.“ „A kde je to psáno?“ „V Bibli přece, to nevíte?“ „Ne, musím si to přečíst! To je nádherné!“ „Ano, nádherné!“ Najednou si padli do náruče a oba měli v očích slzy. „Chlapče, já ty peníze nemůžu přijmout. Je to od tebe hezké, ale vezmi si je zpátky.“ „Strýčku, tak jsem chtěl, tolik jsem se namáhal, abych je vydělal! Nedělejte mi to.“ „Vydělal? Ale, můj chlapče, kdes pracoval?“ „Úplně jako dospělý. Teď jsem se teprve přesvědčil, že krást, to není žádné hrdinství, jak si myslí hodně hloupých a domýšlivých chlapců, jako jsem byl i já. Získat peníze poctivě, to je něco víc, k tomu je opravdu třeba být trochu hrdinou.“ „No, ale co mám teď já s těmi penězi dělat?“ „Koupit si nový svetr, vždyť na to vašem jsou díry.“ „Ano, ano, díra je věc ponurá,“ žertoval znovu a prohlížel si svůj děravý svetr pod zástěrou. 92

„Koupíte si svetr a košili, viděl jsem hezkou za výlohou,“ radil Jirka. „Ho, ho, nový svetr a košili! To až půjdu do kostela, budu mít v čem

jít.“ „Samozřejmě, chtěl bych vás vidět v tom novém svetru a košili v kos­

tele.“ „Ne, chlapče, vezmi si ty peníze zpátky. Vím, že u vás také nemáte nazbyt.“ „Proč mne trápíte? Jestli si je nevezmete, nebudete můj strýček!“ To zabralo. Matouš shrnul peníze do zásuvky a objal Jirku kolem krku. „Tak co, jsem strýček, nebo ne?“ „Strýček!“ řekl Jirka a políbil důrazně Matouše na špinavou tvář. „A teď mi dones Bibli, musím si to přečíst. Ty ses tak změnil! Že by to, cos přečetl, mělo na tebe takový vliv? To je nádherné!“ , Ještě jste to nečetl a už říkáte, že je to nádherné. Počkejte, až začnete číst, uvidíte, kolik je tam nádherných věcí! Hned pro tu Bibli běžím.“ Jirka pospíchal ke dveřím, ale najednou se zastavil: ,,Ano, strýčku, právě to, co jsem četl, mne tak proměnilo, protože jsem se stejně jako Zacheus setkal s Pánem Ježíšem. A pán Ježíš mne od sebe vůbec ncodehnal. On mě velmi, velmi miluje! On za mne zemřel na kříži, abych mohl jít do Zlatého města, abych nemusel na věky zahynout.“ Matouš poslouchal a po tvářích mu tekly slzy. Když se vrátil Jirka s Biblí, sám mu začal číst a vyprávět. Přečetl toho ještě mnohem víc, vše, co sám z této nádherné knihy znal a prožil. Když se vracel domů, byl tak šťastný, že si musel vzpomenout na Vytr­ valost, která mu radila vytrvat v úmyslu vrátit peníze. Musel za ni děkovat Králi. Opravdu se to vyplatilo!

19. Otcovská pochvala Jirka dost dlouho nevěděl, proč se tak změnil otcův vztah k němu a proč ho přestal kárat a hubovat mu, jak tomu bývalo dříve každý večer. Ať se snažil sebevíc, nikdy nemohl tatínka uspokojit. Pokaždé se setkal s vý­ čitkami, káráním a často mu musel zmizel z očí, aby nedostal výprask. Od

93

jisté doby jej však otec přestal kárat. Teď se vždy, když přijde z hospody a je z něho cítit alkohol, stydí. Jednoho večera vyšla pravda najevo. Otec začal vyprávět: „Lidi mě uc­ tivě zdraví, všichni naši sousedé, celá naše ulice. Víš proč?“ „Nevím,“ pohlédl Jirka zvědavě na otce, protože ho ještě nikdy neviděl s tak zářícím obličejem a s takovým teplem v očích. „Kvůli tobě, můj chlapče.“ Konečně od otce uslyšel - ,můj chlapče'! To se dosud ještě nestalo. Jirka byl tak uchvácen tímto zvratem, že mu v první chvíli ani nedošlo, co mu chtěl otec říci. Donesl z kuchyně šálek čaje, jak to dělával každý večer a po­ stavil ho na stůl vedle novin. „Je teplý, napij se, tatínku.“ „Děkuji, a tys už pil?“ „Ne.“ „Tak si dones, vypijeme si spolu.“ Neslýchané! Čaj otec s Jirkou nikdy nepil; vždy se zabral do svých novin, a co se děje se synem, ho nikdy nezajímalo. Jirka, trochu překvapen, trochu zvědav a velmi potěšen, se posadil se svým čajem proti otci. „Máš napsané úkoly?“ zajímal se otec, i když to dosud nikdy nedělal. „Ano.“ „To je dobře. Potkal jsem dnes vašeho učitele. Řekl mi, že ses změnil k nepoznání. Velice tě chválil za tvou píli a svědomitost. A co se učíte?“ Jirka vytáhl sešity a knížky. Ukazoval, vyprávěl a nalézal ve svém otci kamaráda. Také ho zkoušel a ukázalo se, že otec už téměř všechno zapo­ mněl. Především z matematiky a fyziky už skoro nic nevěděl. Zato byl výborným zeměpiscem a dokonce si zahráli na ,země, moře a řeky*. Tento večer jim utekl velice příjemně. Když Jirka odcházel do svého pokojíku, otec najednou řekl: „Potkal jsem dnes vedoucího samoobsluhy. Moc tě chválil, Jirko. Víš, co mi řekl? - ,Závidím vám vašeho syna; je to pěkný chlapec. Tak pracovitý, úslužný, tak moudrý a šlechetný.' - Když jsem pak vstoupil do obchodu, abych něco nakoupil, uslyšel jsem, jak prodavači říkají: .Podívejte, to je Jirkův otec!' - Jak mne zdravili!...“ „To znamená, tatínku, že jsem ti získal uznání. Jakou mám radost! V lom případě jsem získal uznání i svému nebeskému Otci.“ „A starý Matouš, ten teprve mě zdraví!“

94

„Tatínku - kdysi jsem ti dělal hanbu. Ale to už patří minulosti, to už Pán Ježíš zahodil do hlubokého moře. Jak je dobře rozsévat radost místo smutku a slz! Určitě ses kvůli mně trápil, a teď se raduješ. Jak je to dobře! Tatínku, mám takovou radost!“ Jirka čekal na příležitost, aby objal otce, ale ten byl zatím nepřístupný. Jirka nevěděl, že se stydí za to, že svého syna nikdy neobjal a nepřitiskl. Proto se s drsným výrazem v tváři od syna odtáhl. „Byl jsem velký darebák,“ začal otec hrubým hlasem, ale příliš mu to nešlo. Najednou se mu zlomil hlas a přímo ze srdce mu vytrysklo: „Matouš mi říkal... Jirko, můj synu, moje dítě!“ Padli si do náruče a oběma tekly slzy. „Tatínku, strašně bych rád, abys také vyšel do Zlatého města! Tak moc ... Vždyť Pán Ježíš Zemřel i za tebe! Tatínku, tak moc bych chtěl, abys už nechodil do hospody na vodku, můj tatínku milý, tak moc tě prosím! Tatínku můj zlatý, tak tě prosím, řekni Pánu Ježíši ,Ano‘!“ „Ano,“ zašeptal dojatý otec. „Už tam nepůjdu. Totéž mi říkal Ma­ touš.“ „A pomodlíme se společně?“ „Ano.“ Otec se zatím neuměl modlit, ale nestačí jen tato čtyři slova: ,Přijmi mne, Pane Ježíši?' Ale Jirka se modlil dlouho, protože měl mnoho co děko­ vat a velebit svého Pána a Krále. Ale před spaním musel ještě jednou mluvit se svým nebeským Otcem. Raduje se také tak jako jeho tatínek, dostalo se také jemu chvály a cti? Tři židovští mládenci Sidrach, Mizach a Abdcnágo, na které si právě v této chvíli Jirka vzpomněl, vzdali přece chválu nebeskému Otci - tak chvályhodně byla korunována jejich vytrvalost. A Jirka vytrval také, tedy i jeho korunování musí být podobné - o tom Jirka nepochyboval. A tak jestliže lidé zdraví a ctí svého zemského otce, čím více Otce nebeského!

95

20. Čekárna Petr a Eva se museli opět šplhat na vysokou horu. Byl to vrch „Připravenost“, mnohem vyšší než vrch Pokory i hora Moudrosti se sídlem paní Pravdy. Cesta se vinula serpentinami a nebyla by tak těžká, kdyby neměli jednu podmínku, kterou museli splnit: nesměli si zašpinit šaty. Kdyby si je zašpinili, v chatě na vrcholu by je nepřijali. A zde každou chvíli z ničeho nic začal vát vítr a přinášel oblaka prachu a sazí. Aby všichni, kdo putovali do Zlatého města, mohli tuto podmínku splnit, Král dal postavit u cesty stany. Když se blížil černý oblak prachu, Petr a Eva rychle utíkali do stanu a schovali se tam. V takovém stanu bylo velice příjemně: šlo si tu odpočinout, občerstvit se limonádou a především telefonovat do Zlatého města. Konečně dobyli vrchol Připravenosti. Chata zářila řadou oken - byla to velká stavba s bílými stěnami a zlatými římsami a nad bránou byl nápis, který zářil jako sluneční paprsky: Čekárna. Když vstoupili do brány a na schody, zvedlo se okénko a vrátný řekl: „Dobrý den, děti! Prosím, ke mně! Musíme si zjistit náležitosti.“ Když přišli k okénku, spatřili na něm dvě tlusté knihy. „To jej soupis těch, kdo putují z paláce Blaženosti a z domu Pravdy. Hned uvidíme, zda tam jste.“ Děti čekaly bez obav, vždyť byly na vrchu Pokory a u paní Pravdy, musejí tedy v tomto soupisu být. „Ano, jste,“ řekl vrátný, zvedaje prst ze stránky, kde před chvíli hledal. „Teď vstupte do haly. Tam se můžete něčeho napít a počkáte na paní Bdělost.“ Prošli ještě po několika mramorových schodech a za prosklenými dveřmi našli halu. Byla uvnitř tak velká, jakoby se v ní všechno ztrácelo. Malá i velká křesla, květiny, stoly a po stranách občerstvení, jasné osvětlení, to vše mile zvalo dál. Pořádně se posilnili a posadili se do malých křesel. Právě v této chvíli vešel nový poutník. „Jirka!“ zvolal Petr, když jej spatřil. „Eva! Petr!“ „To je výborné, že jsme se tu potkali!“

96

Vítání nebralo konce. Jaká je to radost potkat se zde, a jaké teprve bude setkání ve Zlatém městě! Jirka se musel posadit jako host a Petr mu donesl z občerstvení vše, co si přál. Děti se cítily jako doma. Hala jim vůbec nepřipadala jako čekárna. „Byl jsi, Jirko, na vrcholu Pokory?“ vyptával se hned Petr. „Samozřejmě, bez toho přece není možné dosáhnout vrchu Připrave­ nosti.“ „Potkal jsi cestou pána v černém obleku?“ byla zvědavá Eva. „Potkal. Velice mne chválil, jaký jsem pokorný, jak jsem se pokořil a odprosil tetu Hermínu, vedoucího obchodu a starého Matouše. Když mi to říkal, jaksi mne zabolelo u srdce a hned jsem si pomyslel, že to není služebník našeho Krále. Odpověděl jsem mu, že takové pokoření mi patřilo. Jak bych jinak mohl být pokorný - vždyť jsem byl zlý a říkali mi zloděj. Pak najednou začal mluvit něco úplně opačného: že pokora mi nesluší, tako­ vému mladému chlapci, že je dobrá tak pro starce a zaostalé lidi, a že jsme s takovou pokorou staromódní. Řekl jsem mu, že jestliže Pán Ježíš, který je Syn samotného Boha a Pán pánů, ten, který nemá ani začátek ani konec a nikdy nemůže být ani moderní ani staromódní, byl nejpokornčjší, jak bych neměl být pokorný já? Tehdy se nějak urazil a odešel.“ „Víš, že tě měl v úmyslu shodit do propasti pýchy?“ „Ano?“ „Neviděl jsi ji z vrchu Pokory?“ „Nevšiml jsem si. Tak to byl nepřítel?“ „A u paní Pravdy jsi byl?“ vyptával se zvědavě Petr. „Byl.“ „Jak se ti tam vedlo?* „Velice dobře, ani jsem tam nebyl dlouho.“ „A my zase dost dlouho. Nejhorší to bylo v pokoji pokárání.“ „Co je to za pokoj? Ani jsem ho neviděl,“ podivil se Jirka. , Jistě tě tam nebylo třeba vést. Jsi šťastný. Ale já nelituji, že mne tam paní Pravda zavedla. Nebýt pokoje pokárání a hole napomenutí, nikdy bych tě, Jirko, neodprosil za to nedodržení slova a nikdy bych ti nedal zeměpisný atlas. Jsem moc vděčný Pravdě a Lásce za poučení.“ „Zajímavá zkušenost. Možná jste vy zase nebyli u paní Vytrvalosti.“ „Opravdu, nebyli.“ , Jak se vám dařil výstup na vrch Připravenosti?“ 97

„Velmi dobře. Před každým oblakem prachu a sazí jsme se schovali do stanů, a tak jsme došli v čistých šatech.“ „Pro mne to byl zase nejtěžší úsek. Byl jsem už napůl mrtvý a kdyby nebylo paní Milosti, kterou poslal Král, navždy bych zahynul.“ „Cože?“ Eva a Petr se naklonili k Jirkovi, a dokonce jej chytili za ruku, jako by měli obavu, že jej ještě mohou ztratit. Samotná myšlenka na to byla bolestná jako smrt. Teď se mohli přesvědčit, jak se mají rádi. „Šel jsem vesele a s písní na rtech, plný štěstí a radosti a přemýšlel jsem o našem Králi a o Zlatém městě, když najednou přijelo nějaké auto a vystoupila z něho rudovlasá exotická žena. Byla velice slavná a pocítil jsem k ní takovou úctu, že jsem byl hotov splnit každou její žádost. .Poznáváš mne?* řekla. .Všichni o mně mluví, v kině, v rozhlasu, v te­ levizi, ve škole a na ulici.' .Ano, paní Kniho, nemyslel jsem si, že budu mít tu čest cestovat s vá­ mi.' Ale když jsem to řekl, vzpomněl jsem si, že náš učitel i paní v nedělní besídce nám přímo zakazovali zdržovat se s touto paní. Ale její velká sláva, a také to, že jsem ji chtěl poznat, způsobily, že jsem ji nedokázal odmítnout a rozloučit se s ní, i když jsem to měl udělat co nejdřív.“ „Rozumím,“ prohodil Petr. „Vždyť každou chvíli se mohla změnit v oblak prachu a sazí.“ „No právě, ale ona začala mluvit velice pěkně, moudře, vážně a dokon­ ce poučně. Myslel jsem si: kolik takových paní jsem poznal, a každá mne něčemu naučila. Proč by mě nemohla něčemu naučit i ona? Nevšiml jsem si, že scházíme z cesty, že jdeme trochu dolů, ani že kolem nejsou ochranné sta­ ny. Všiml jsem si toho teprve tehdy, když se začaly sypat saze a prach. Ale to už bylo pozdě. Samozřejmě, že touto špínou byla slova paní Knihy, velmi ošklivá slova, za která se stydí dospělí i děti. Valilo se to všechno na mne a můžete si představit, jak jsem byl špinavý. Teď jsem se z její společnosti nedokázal vymanit, protože se stalo něco, co jsem nečekal. Slova, tato ošklivá, nestoudná a odporná slova se uchytila v mém srdci, začal jsem je milovat. Tehdy se mi tato špína stala sladkou a příjemnou, jako bych cucal sladké bonbóny. V mém srdci ovšem vznikl boj, protože tam byla slova našeho Krále, a ta se proti těmto špatným slovům postavila. Bla­ hoslavení čistého srdce ... a mnoho jiných, podobných! Věděl jsem, že musím společnost této paní opustit, že je se mnou zle. Neměl jsem však sílu, abych to udělal. Udělal jsem pravý opak - prosil jsem tu paní, aby jen zůstala,

98

aby mi říkala co nejhorší slova, aby chrlila co nejčernější špínu, protože mi šlo o ty sladké bonbóny. Právě kvůli těm bonbónům jsem byl hotov ztratit vše, ale přitom jsem si to neuvědomoval. Slova Krále, která ještě byla v mém srdci, působila takovou bolest, že jsem se rozhodl je všechna vyhodit ze srdce a zničit. Začal jsem hledat vý­ mluvy, že to nejde brát tak vážně, že s tou čistotou to přehánějí jen ,svati“. Vždyť všichni lidé, no, možná ne všichni, ale většina, mají špatná slova a jistě i špatný život velmi rádi a vůbec neříkají, že je to špatné. Vždyť bych to mohl pojmenovat jinak a naučit se výmluvám, jenže slova Krále bych samozřejmě musel nejdřív vyhodit ze srdce nebo je nějak překroutit. Když jsem takto přemýšlel, najednou jsem cítil, že jsem slabý. Nejdříve jsem se posadil, pak jsem už nemohl ani sedět a musel jsem si lehnout. Síly mě stále více opouštěly a cítil jsem, že umírám. Spolu se slovy Krále umírala také moje duše; mohla žít a sytit se jen slovy Pána. Teď jsem už nejen ne­ dokázal udělat ani krok ke Zlatému městu, ale nedokázal jsem ani stát na nohou. Cítil jsem, že za chvilku přestanu dýchat. Jestliže ještě budu žít na tomto světě, budu žít už jen pro tu příjemnou chuť v ústech, která mi připomínala bonbóny. Na věčnosti v nebeském království však nebudu, právě teď je můj konec! ... Najednou mi bylo líto toho, co jsem ztratil. Vždyť ta nebeská pohoda a radost z čistého srdce, které mi dal Král, byly tak nádherné, byly takovým štěstím! Ach, jak jsem byl blízko Bohu, jak velice mne miloval! A teď bych měl to všechno ztratit a být zrádcem a Jidášem, a to jen pro .. .! Začal jsem se strašně stydět. Vzpomněl jsem si na Ezaua a misku čočky. Copak bych měl i já své požehnání a dědictví v nebesích prodat za tak marnou a ošklivou věc, jako je miska čočky? Tento stud byl mým lékem. Cítil jsem, že můj dech je hlubší a za chvíli jsem byl schopen sedět. Za další chvíli jsem začal všeho hořce litovat a činit pokání. Z očí mi tekly slzy - jak jsem mohl být takový? Jak jsem mohl?! Tehdy vedle mne stanula světlá postava - byla to Milost - kterou poslal Král. Řekla mi jen: Jdi se vší tou špínou pod kříž Spasitele a dej se obmýt jeho svátou krví.“ Samozřejmě jsem hned padl na kolena a s velkou hanbou a bolestí vyznal Pánu Ježíši Kristu celou svou špínu. A tehdy jsem prožil jeho očištění. Můj oděv zbělel jako sníh, stejně moje ruce, obličej a srdce byly znovu čisté. Opravdu, od té chvíle znovu cítím, že jsem čistý, nevinný a prožívám velké štěstí! 99

Hned jsem také našel cestu na vrch Připravenosti a postupoval jsem rychle kupředu.“ „Určitěs pak dával velký pozor a před každou špínou ses utíkal schovat do stanu?“ prohodil Petr. „Ano, do stanu modlitby a Boží ochrany.“ Konečné přišla paní Bdělost. Měla velmi bystré oči, ani se nedalo určit jakou mají barvu, jak zářily. „Tak jste tu? Ale jak vidím, chybí vám do připravenosti ještě mnoho. Nejste ještě úplně připraveni na příchod Krále. Snad víte, že všichni zde čekají na brzký příchod Pána?“ Děti pohlédly na sebe, na svá čistá roucha a jaksi tomu nevěřily. Proč by neměly být připraveny, proč by se nemohly setkat s Králem? „Hned vám všechno vysvětlím. Půjdeme teď do prvního sálu.“ Zavedla je do prvního, světlého sálu, který byl téměř prázdný. Na stěně visel nějaký obraz, ale byl zakryt bílým závěsem. „Pohleďte na tento obraz,“ řekla a pomalu odsunula závěs. Ze všech tří úst vyletěl výkřik úžasu. Okamžitě poznali. To byl on, nej­ dražší. Ten, který je nejvíc miloval. Ten, který za ně položil svůj život na kříži, jejich Spasitel a Král! „A nyní pohleďte na své tváře - jste mu podobní?“ Bdělost postavila před každého z nich zrcadlo a přikázala jim, aby se dívali a pak se porovnali s obrazem Krále. Téměř současně všichni vykřikli - kolik jim ještě schází! Bdělost přistoupila k Evě a postavila se za jejími rameny. „Pomohu ti. Potřebuješ mé bystré oči, které velmi dobře vidí, a bdělé uši, které dokonale slyší.“ „Ano, to potřebuji,“ souhlasila Eva. „Pohleď tedy na obraz Pána Ježíše - tak dobře je vykreslený v Bibli. Je třeba, abys tam hodně nahlížela a čím déle se na něj budeš dívat, tím lépe Pána Ježíše poznáš. Například pohleď na tento rys jeho trpělivé lásky. Je napsáno: ,Když mu zlořečili, nezlořečil zase!* “ „Pohleď na něj, když stál s trnovou korunou, on, bez hříchu, tak nevinný! A zač jej bijí do tváře, zač na něj plivají? Ty víš, že je to kvůli tobě, ale slyšclas od něj nčkdy nějaké slovo nářku, vyčítal ti někdy, vyčítal někdy někomu a stěžoval si? Ne! A ty vyčítáš všem, když jsi někdy musela něčí vi­ nou trpčt. Jen si vzpomeň, jak to bylo donedávno s kamarádkou Hankou.“ 100

Eva se začervenala. Skutečně, Hanka ji přemluvila na procházku. Byl studený vítr, Eva šla v tenkém kabátě a nachladila se. ,To kvůli tobě,' myslela si a dokonce to Hance řekla. Hanka se urazila a od toho dne se přestaly ka­ marádit. Teď se slušelo odprosit ji. Ale ztracené přátelství už asi nezíská. „Nejsem podobná svému Pánu,“ odpověděla Eva Bdělosti. „Proto se musíš ihned dát do práce. Čekárna, jak se jmenuje tato chata, to není jen místo k sezení a čekání, ale především k práci. Když se za to budeš pilně modlit, Pán ti dá, že mu budeš podobná v lásce a trpělivosti a budeš umět všechno odpustit a snést.“ Když to Bdělost dopověděla, přistoupila k Petrovi a podívala se na je­ ho obličej v zrcadle: „Ty, Petře, velice rád soudíš a odsuzuješ druhé; nejsi ještě na příchod Krále vůbec připraven. Vždyť Král je úplně jiný: je takové slovo, že Pán Ježíš nepřišel soudit, ale spasit.“ „Ale kdy jsem někoho soudil?“ žasl Petr. „Každý den soudíš například Zdeňka. Jakmile ho uvidíš v lavici, myslíš si o něm: Á, to je takový zloděj, lhář, lenoch. Jak je zlomyslný a špatně vy­ chovaný!“ „Ano, to je pravda!“ „A také si myslíš: Ten Zdeněk slouží satanovi. Až umře, lak určitě půjde do pekla!“ „A není to pravda?“ „Ovšemže je to pravda. Ale ještě něco k tomu chybí. Jestliže chceš, řeknu ti, jak by na tvém místě přemýšlel Pán Ježíš.“ „Ano, chci.“ „Pán Ježíš by přemýšlel takto: tento chlapec je velice bídný. Srdce se mi svírá, je mi ho tak líto! Jak krade, lže, jak je lenivý a zlomyslný! Jak mu pomoci! Jak ho dostat z té lži, zlosti a lenosti? Co by se dalo pro něj udělat? Jak jen k němu promluvit? Jaký mu ukázat příklad, jak mu pomoci, aby se změnil? Takové otázky by kladl Pán Ježíš svému nebeskému Otci.“ „To je pravda, jaký jsem já jiný! Já si spíš před nebeským Otcem na Zdeňka stěžuji, místo abych se ptal, jak bych mu pomohl a jak by mohl být spasen!“ zamyslel se Petr. „Pán Ježíš by se snažil Zdeňkovi sloužit dobrým příkladem. Jistě by mu věnoval tu knížku o Gulliverovi, kterou máš tak rád. Udělal by to, aby Zdeňka obdaroval, aby mu ukázal něco, co je opakem krádeže, že je třeba dávat, a ne krást.“

101

„Moje knížka, kterou mám rád! To mě nenapadlo. Pán Ježíš je úplně jiný než já! On by té knížky nelitoval. Dám mu ji tedy!“ „Snad Zdeněk také ví, že jsi pravdomluvný - to je pro něho také pří­ klad. Zná tvou píli, vidí, že jsi hodný. To všechno je velmi důležité, jinak nepocítí, jak je hříšný, jak velice potřebuje Pána Ježíše a spasení. „Ach, kolik mi schází, abych byl podobný svému Pánu,“ povzdechl si Petr a Bdělost se obrátila k Jirkovi. „Myslím si, že ani ty nemůžeš být spokojen.“ „Ano. Stále mi něco chybí! .. „Hned ti řeknu, co to je. Četl jsi slovo, že Pán Ježíš nepřišel proto, aby mu sloužili, ale aby on sloužil?“ „Ano, ale nikdy jsem nepřemýšlel, že by se to týkalo také mne.“ „A jak! Tobě se velice líbí, když ti slouží druzí. Rád ve třídě rozkazuješ.“ „To přece musím, aby byl jakžtakž klid a pořádek!...“ „Vím, vím, dovedeš velet a je to zapotřebí. Ale proě to neděláš jako sluha?“ „Samozřejmě. Pán Ježíš musel někdy také nařizovat, ale jeho příkazy byly pokornou službou plnou lásky. Přišel na tento svět, aby sloužil různými způsoby. Někdy i rozkazoval, aby to či ono udělali. Ale ani Písmo neříká, že rozkázal, ale že řekl: .Odstraňte tento kámen* - před Lazarovým hrobem, nebo v Káni Galilejské:,Naplňte ty nádoby vodou.* Musel jim to říci, protože nevěděli, že to mají udělat. Ty také musíš chlapcům někdy něco vysvětlit, aby věděli, co mají dělat, aby žili ve třídě ve vzájemné shodě. Někdy jsou dost nerozvážní, zaměstnávají se hloupostmi, a je třeba usměrnit je moudrou radou. Ty to však děláš ne jako sluha, který z lásky slouží silnější rukou slabším a chytrou hlavou méně schopným, ale jen proto, aby tě bylo slyšet, aby tě poslouchali. Jde ti o to, abys byl ve třídě první. Takto Pán Ježíš ne­ sloužil.“ „To je skutečně pravda,“ povzdechl si Jirka, poněkud zahanben. „Čeká tě ještě mnoho práce, abys byl podoben Králi.“ Znovu se přiblížili k obrazu Pána, aby si jej prohlédli a sytili svá srdce nádherným pohledem na jeho zářící láskyplný obličej. Čím lépe si ho prohlíželi, tím více tento obličej zářil a byl krásnější. Jak toužili po této podobě! A tak museli vyznat svou touhu nebeskému Otci a prosit ho o moc z výsosti.

102

„A nyní vás zavedu na nejoblíbenější místo v naší chatě. Není poutníka, který by tam nechtěl alespoň chviličku posedět,“ řekla Bdělost. Děti odešly za Bdělostí, která je zavedla na prostornou terasu. Slunce právě zapadalo a vycházely hvězdy. Nebe, které bylo v této výšce o hodně blíž, přitahovalo a vzbuzovalo stesk. Tam, někde nad hvězdami, bylo Zlaté město! To tam nahoru odcházel Pán v den Nanebevstoupení a právě odtamtud přijde znovu v den svého druhého příchodu. A tento den se blíží a možná je už úplně blízko. Možná brzy povstanou mrtví na hlas trouby archanděla a ti, kteří budou připraveni, budou vytrženi - právě tam, nahoru, nad oblaky, k Pánu!... Tehdy budou mít proměněná těla, která nestárnou a která nikdy neonemocní; nádherná, andělská těla, a tam už navždy budou ve věčném štěstí a radosti - s Pánem Ježíšem. A tento den se blíží a je třeba být připraven! ,Ach, kéž by to bylo právě teď, v této chvíli,* pomyslela si toužebně Eva a zašeptala: „Přijď, Pane Ježíši!“

103

Obsah Předmluva................................................................................................... 3 1. Poutníci do Zlatého města............................................................... 5

2. První krok ........................................................................................ 12 3. První a Druhá................................................................................ 14 4. Strážná............................................................................................. 22

5. Odpočinutí.......................................................................................25

6. Uctivost............................................................................................ 26 7. Spravedlnost ....................................................................................28 8. Zdrženlivost.................................................................................... 31 I '

9. Poctivost........................................................ ................................. 34

10. Pravdomluvnost............................................................................... 37 11. Štědrost............................................................................................ 43 12. Milosrdenství ................................................................................... 47

13. Pokora ............................................................................................. 50 14. Pravda.............................................................................................. 55 15. Prázdniny..........................................................................................63 16. Petrova odvaha ................................................................................ 64 17. Jen pro tebe .................................................................................... 69 18. Vytrvalost .........................................................................................'ll 19. Otcovská pochvala .......................................................................... 93

20. Čekárna ........................................................................................... 96

104

Karolina Rusz

CESTA DO ZLATÉHO MĚSTA Z polského originálu „Podróž do Zlotego Miasta“ přeložila Emilie Bubiková Redaktor František Pala, prom. fil. Obálka: ing. Miroslav Marván

Vydalo nakladatelství „Křesťanský život“, 735 43 Albrechtice 504 1. vydání Tisk: Ostravské tiskárny s. p., provoz Karviná 119-055-91 ISBN

80-7112-010-3