Zbraně : mezinárodní encyklopedie : od roku 5000 př.n.l. do roku 2000. 9788072372843, 807237284X

Citation preview

mezinárodní encyklopedie

OD ROKU 5 0 0 0 PR. N. L. DO ROKU 2 0 0 0

Sekery 1 Sekera je obvyklý, všeobecně známý předmět. Je ovšem obtížné s jistotou určit - především u historických exemplářů - zda daná sekera sloužila k boji nebo k sekání dřeva. Nepo­ chybně mnohé z nich sloužily k oběma účelům. Tato podkapitola zahrnuje i sekery, které, byť podomácku vyrobené, představují vývojový stupeň sekery jako řemeslného nástroje i bojo­ vého prostředku. Kamenný sekeromlat se považuje za přímého předchůdce užitkových

a bojových seker. V některých částech světa vznikly dřevěné nebo kostěné kyje s ostrými hranami, které svým tvarem připomínaly sekery. Jejich ostří dokázalo v boji usmrtit nepřítele. Tyto kyjovité nástroje se ale nepouží­ valy k sekání dřeva, a proto jsou rovněž zahrnuty v této podkapitole. (Sekery, které se obvykle používaly k hodu, jsou v kapitole o vrhacích zbraních, na str. 80.)

Způsoby upevnění (nahoře) Obrázky znázorňují některé způsoby připevnění hlavice se­ kery k násadě.

a Násada z pružného dřeva svojí rozvidlenou přední částí přidržuje kamennou hlavici, ve které jsou po stranách vypra­ covány drážky (severoameričtí indiáni). b Kamenná nebo bronzová hlavice je vklíněna do výřezu v dřevěné násadě, c Dřevěné topůrko je zasunuto do vyvrtaného otvoru v ka­ menné hlavici.

d Měděná nebo bronzová hla­ vice s plochým hřbetem, při­ pevněná bandáží k dřevěné ná­ sadě (starověký Egypt). e Měděná nebo bronzová úzká čepel, zasunutá do drážky v dřevěné násadě a připevněná pomocí otvorů v čepeli (staro­ věký Egypt). f Úzká stopka železné hlavice, vražená do dřevěné násady (Afrika).

Hlavice seker (vpravo) z doby kamenné, bronzové a železné. 1 Ruční sekera z období střed­ ního pleistocénu, z Oldowaye v Tanzanii. Kamenný nástroj se svíral v dlani. 2 Hlazená kamenná hlavice se­ kery z období neolitu, kolem 2500 př. n. I. Nalezena v Yorkshiru v Anglii. 3 Hlavice bojové sekery s vyvr­ taným otvorem z rané doby bronzové, nalezená v Londýně. 4 Hlazená hlavice bojové seke­ ry, příslušející významné evrop­ ské kultuře nazývané lid bojo­ vých seker. Kolem 2000 př. n. I. 5 Bronzová hlavice bojové se­ kery ze starověkého Egypta, nesoucí jméno faraóna Sanuserta I. 6 Široká hlavice se třemi hře­ benovými výstupky z období 12. dynastie starověkého Egypta. 7 Koptská měděná široká čepel sekery, Egypt. 8 Hlavice sekery z doby bron­ zové, Dánsko.

9 Bronzová hlavice sekery s objímkou. Yorkshire, Anglie. 10 Bronzová hlavice sekery z Luristánu - oblasti v Iránu, proslulé vynikajícími odlitky z bronzu. 11 Litá bronzová hlavice se­ kery se soškou řvoucího Iva na objímce. Luristán, kolem 2400 až1200 př. n. I. 12 Válečná sekera ze střední doby bronzové s odlitou a rytou výzdobou. Maďarsko. 13 Obřadní bronzová sekera ze Švédska. Pochází z období 800-700 př. n. I. 14 Bojová sekera ze Sýrie, ko­ lem 1300 př. n. I. Železná čepel je vsazena do bronzové ob­ jímky tvaru prasete, vykládané zlatem.

g Prohnutá dřevěná násada je vetknuta do bronzově hlavice s objímkou. Hlavici fixuje remínek, protažený nálitkem na její zadní straně (evropská doba bronzová). h Dřevěná násada je zasunuta do průchozího otvoru v lité že­ lezné hlavici (od doby železné až doposud).

Ruční chladné zbraně Obřadní bojová sekera (vpravo) ze starověkého Egypta (muzeum v Káhiře). Čepel vyrobená z bronzu a zlata je bandáží připevněna k dřevěnému topůrku. Na čepeli je vyobrazení krále Ahmose bijícího nepřítele, což je obvyklé téma výzdoby egypt­ ských zbraní (srovnej s hlavicí palcátu nastr. 19).

Broušení kamenné sekery (nahoře) odlupovací metodou. Výborným materiálem pro vý­ robu seker byl pazourek, na kterém se daly vybrousit ostré a tvrdé hrany. V pozdní době kamenné se hlavice seker často vyhlazovaly, čímž se do­ sahovalo jejich krásného tvaru.

Odlévání hlavice sekery (nahoře) v době bronzové. Původně se k odlévání jedno­ duchých tvarů používaly ote­ vřené kadluby. Potom se ostří vytvrdilo kováním a nabrousilo. V době bronzové jíž kovolitci zvládali techniku odlévání složi­ tějších hlavic seker s objímkou.

Sekery 2 Vikinská železná sekera (dole) s geometrickým vzorem a stylizovanou kresbou draka, vykládanou stříbrem. Sekera pocházející z 10. století byla nalezena na Jutském polo­ ostrově v Dánsku. (Nationalmuseet, Kodaň.)

Bojové sekery (dole) 1 Severoamerický tomahawk, kombinovaný s dýmkou. Vyrá­ běl se v Evropě pro vývoz do Nového světa. Počátek 19. sto­ letí. 2 Americká střelecká opasková sekera z období revolučních vá­ lek. 3 Bojová sekera, pravděpo­ dobně německá, z 15. nebo po­ čátku 16. století. Násada není původní, byla doplněna pří res­ tauraci. 4 Dvoubřitá evropská bojová sekera z počátku 16. století. 5 Norská pachtýřská obřadní sekera, datovaná k roku 1610. 6 Německá obřadní sekera ma­ jitelů dolů. Konec 17. století. 7 Shoka, bojová sekera národa Basuto z oblasti jezera Tanga­ nika. 8 Indická celoocelová sekera, pravděpodobně z konce 18. století. 9 Dvojbřitá celoocelová indická nebo perská obřadní a bojová sekera.

Ruční chladné zbraně 10 Indická sekera s nožovou čepelí, západními sběrateli označovaná jako bhuj. 11 Indická bojová sekera, jedno z mnoha provedení z oblasti Chota Nagpur. 12 Indická bojová sekera z ob­ lasti Chota Nagpur. 13 Bojová sekera národa Naga z Asámu, nazývaná dao. Toto jméno nese řada zbraní na způsob seker nebo mečů z Nepálu a Barmy. 14 Tungi, sekera národa Khond z jižní Indie. 15 Sekera národa Igorot z Luzonu na Filipínách. Jedná se spíše o domácí nástroj než o zbraň. 16 Biliong, válečná sekera z malajsijského státu Sarawak na Borneu. Hlavice je k topůrku připevněna úzkou stopkou a zajištěna bandažováním.

Indo-perská bojová sekera (vpravo) Celoocelová, s per­ ským nápisem na Čepeli hřebenovitého tvaru.

Dýky Bodnutí patří mezi základní způsoby zabíjení nebo zraňování. Dýka je nejjednodušší bodnou zbraní. Má krátkou čepel, drží se v jedné ruce. Převážně se používá k bodáni, ale mnohé z nich mají i ostří jako běžné domácí nože. Jedná se o jednu ze základních zbraní člověka, použí­ vanou ve všech částech světa již od doby kamenné.

Tvar čepele (nahoře). Ke spl­ nění svého účelu - bodáni - se Čepel dýky dopředu zužuje a má ostří po obou hranách. Tvar če­ pele je prakticky libovolný. Ně­ které tvary jsou typické pro ur­ čité oblasti. Nákres představuje nejčastější typy. 1 Trojúhelníková čepel se širo­ kou základnou. Tento tvar se často používá k vyrovnání malé pevnosti použitého materiálu. 2 Trojúhelníková čepel s užší zá­ kladnou. Ideální tvar čepele dýky.

3 Nesouměrná Čepel malajské­ ho krísu. Čepel krisu nemívá vždy plamenný tvar. 4Čepel tvaru listu je těžká

a schopná způsobit vážná pora­ nění. 5 Zahnutá arabská čepel džambija. 6 čepel s esovitým prohnutím, oblíbená v Indii a Persii. 7 Čepel nože bowie, s vybráním hřbetu a falešným ostřím. Jílec (vlevo). U kovové dýky je důležité pevné spojení čepele a jílce. Starší bronzové dýky měly jílce připevněné nýty (a). Výhodou tohoto způsobu byla určitá úspora drahocenného materiálu čepele. Pevnější spo­ jení poskytuje krátký řap (pokra­ čování čepele) vsazený do ru­ kojeti (b). Nejlépe se osvědčily Čepele v provedení s rapem po celé délce rukojeti, na němž jsou upevněny střenky z jiněho materiálu. Jílce a rukojeti nabý­ vají rozličné tvary a jsou vyro­ beny z nejrůznějších materiálů.

Stručný popis (vlevo) Nejdůle­ žitějšími vlastnostmi dýky jsou ostrost a tuhost. Všechny dýky mají rukojeť (a) a čepel (c) s ostrou špičkou (d). Mohou mít také záštitu (b), která chrání ruku. Výsledkem úsilí o co nej­ lepší splnění všech požadavků kladených na dýky je značná různorodost co se týče výrob­ ních materiálů, tvaru čepelí ajejich příčného průřezu. Různá jsou i provedení rukojetí a způ­ soby jejich spojení s čepelí.

Příčný průřez čepele (nahoře). V různorodosti příčného průřezu čepele se odráží snaha vyrobit štíhlou a zároveň tuhou Čepel. Dýka s rovnoběžnými bočními plochami je nejméně tuhá (A). Vypouklý (B) nebo vydutý (C) tvar vytvořený žlábky je tužší, stejně tak i čepele se žebrem (D), se hřbetem (E) a s rombickým průřezem (F). Sídlo nebo bodec (G) používaný výhradně k bodáni nemívá řeznou hranu. Držení dýky a bodnutí (vpravo) NejČastěji se dýka drží tak, že Čepel dýky, sevřené v ruce, směřuje na opačnou stranu než palec (1), neboť bodnutí vedené shora je nejúčinnější. Většinu dýk je možné držet i špičkou če­ pele nahoru (2), některé posky­ tují obě možnosti zároveň (3). Můžeme se setkat i s tlačnou dýkou, jakou je například in­ dický katar (4). Některé katary umožňují současně bodnutí ve třech směrech (5) Použití (vlevo). Dýky se uplat­ ňují především při sebeobraně a zákeřných útocích. Jsou poho­ tově po ruce, snadno se skryjí, kdysi byly i oblíbeným estetickým doplňkem oděvu nebo stejno­ krojovou součástí. V delších šermířských soubojích se dýka uplatnila při těsném kontaktu soupeřů, kde nemohla být delší čepel meče tažena dostatečně dozadu, aby se dosáhlo potřeb­ né razance bodnutí. Dýky se používaly i jako kultovní před­ mět při náboženských a obět­ ních obřadech.

Dýky z nekovových materiálů Nekovové dýky nejsou tak účinnou zbraní jako dýky kovové. Minerály, ačkoli jsou ostré, mají sklon k lámavosti. Jiné materiály - kost, roho­ vina a dřevo - sice umožňují vyrobit použitelný bodný hrot, ale nikoli ostrou řeznou hranu. Z těchto důvodů se při výrobě dýk jednoznač­ ně dává přednost kovu, pokud je dostupný. Výjimky z tohoto pravidla se vyskytují u rituál­ ních dýk.

Pazourková dýka (vlevo) Vyobrazený vzorek je poměrně „novou" zbraní, z období kolem roku 1600 př. n. I. Zřejmě napo­ dobuje rané bronzové dýky, má krásný tvar. (Statens Historiska Museum, Stockholm.)

Ruční chladné zbraně Nekovové dýky (dole) 1 Raná pazourková dýka s ru­ kojetí nevýrazně odlišenou od čepele. Mohla být připevněna k násadě a sloužit jako hrot oštěpu. Skandinávie, asi 1800 př. n. I. 2 Pazourková dýka s odlišenou rukojetí. Přechodný vývojový typ mezi dalšími dvěma kamen­ nými dýkami, představenými na této straně. Dánsko. 3 Dýka severoamerických indiá­ nů, vyrobená z losího parohu. Má jednoduchý hrot bez řezné hrany. Kalifornie, 19. století. 4 Aztécká obětní dýka s chal­ cedonovou čepelí. Používala se k vyříznutí srdce lidských obětí. Dýku předal aztécký vládce Montezuma Cortesovi pro špa­ nělského krále. Kolem roku 1500. (Britské muzeum, Lon­ dýn.) 5 Dýka australských domo­ rodců s pazourkovou čepelí a rukojetí, vyrobenou z kaučuku a dřeva. Zbraň doby kamenné, vyrobená ve 20. století.

6 Stará čínská dýka ze zele­ ného nefritu. Pravděpodobně sloužila k obřadním nebo čistě estetickým účelům. 7 Kostěná dýka s rukojetí tvaru soba. Jedná se o bodný nástroj bez řezné hrany. Nalezena byla v Dordogne ve Francii, vznikla v období paleolitu. 8 Bich'wa, drávidská dýka ze střední Indie, s charakteristic­ kým průřezem v rukojeti. Tento exemplář je vyroben z rohoviny. 9 Dřevěná dýka indiánů Jivaro se dvěma hroty. Dovoluje dva nejobvyklejší způsoby bodnutí beze změny držení. Pochází z Ekvádoru. 10 Dřevěná dýka severoame­ rických indiánů. 11 Eskymácká kostěná dýka, s rukojetí ovinutou zvířecími Šlachami.

Dýky z celého světa 1 Dýky z různých částí světa se vyznačují znač­ nou různorodostí tvarů čepelí a jílců. Obecně platí, že tvar dýky je volen tak, aby co nejlépe splňoval daný účel (at už se jedná o dýky bo­ jové, nebo obřadní)-Tvar dýky je dále ovlivněn způsobem nošení a úrovní výrobních postupů dané společnosti.

Svan (vlevo) z Kavkazu (Gru­ zie) s kinžálem, zasunutým za opaskem.

Dýky s přímou čepelí 1 Nůž severoamerických indiánů. Ocelovou čepel z 19. století tvaru bobřího ocasu získali indiáni obchodo­ váním. 2 Skean dhu, skotská dýka nošená v hlavici hole. Obvykle měla v hlavici rukojeti vsazený polodrahokam. 3 Pesh kabz, dýka oblíbená v Persii a severní Indii. Čepel s průřezem tvaru písmene T velmi dobře pronikala kroužko­ vou zbrojí. 4 Súdánský armádní nůž, nošený na lokti levé paže. Má dřevěný jílec. Ne všechny tyto nože mají záštitnou příčku. 5 Čínská bronzová dýka z ob­ dobí dynastie Chou, kolem 600-500 př. n. I. Dýka vyrobená z jednoho kusu materiálu má dutý prolamovaný jílec. 6 Kard, jednobřitý nůž s ocelo­ vou kalenou čepelí, vykládanou zlatem.

7 Fusetto, víceúčelový stilet pro dělostřelce. Sloužil k měření průměru vývrtu hlavně a prů­ měru střely, čistění zátravky a protržení kartuše s prachovou náplní. Čepel má obvykle příčný průřez tvaru rovnostranného trojúhelníku. Itálie, 17.-18. století. 8 Telek, dýka Tuaregů, nomádů žijících v severní Africe. Nosí se na vnitřní straně předloktí levé paže jílcem směrem dopředu, vytahuje se pravou rukou. 9 Kinžál, dlouhá dýka z oblasti Kavkazu. Čepel je obvykle rovná, stejně jako u vyobrazené zbraně, někdy bývá u špičky mírně zakřivená. 10 Kwaiken, japonská dámská dýka. Vyobrazený exempár má čepel se dvěma ostřími, ně­ které mají pouze jedno ostří. Dýka se prý používala při rituální sebevraždě, kdy se s ní přeřezávaly krční žíly.

11 Tanto, japonská dýka s ma­ lou záštitou a jedním ostřím. Nože typu hamidashi a aikuchi jsou podobné, nemají záštitu nebo mají jen její náznak. 12 Piha-kaetta, dýka ze Srí Lanky. Tvarem a dvoubňtou špičkou připomíná nůž bowie. Poměrně těžká čepel usnad­ ňuje sekání. Často bývá zdo­ bená rytím a vykládáním stříb­ rem a mědí. 13 Indická tlačná dýka, pojme­ novaná nůžkový katar. Na první pohled skutečně vypadá jako obvyklý katar (viz velký obrázek vpravo). Při stisknutí výběžků čepele se od ústředního listu rozevřou nůžkovité ramena čepele, která slouží k zachycení útoku meče nebo dýky nepřítele. 14 KatarsB třemi pevnými če­ pelemi a záštitou. Ojedinělé provedení dýky, umožňující vedení bodnutí ve třech směrech bez změny držení rukojeti.

15 Katarse zdvojenou čepelí. Varianta jednočepelového typu. Dvě čepele měly především psychicky působit na protivníka, ale mohly zachytit i čepel úto­ čící zbraně. 16 Tlačná dýka z USA. Tento typ byl určitý čas v módě v po­ lovině 19. století. Konstrukce se zřejmě inspiro­ vala indickým katarem. Při uchopení rukojeti vyčnívá čepel dýky mezi prsty. Katar (vpravo), indická bodná dýka. Jako rukojeť slouží dvě příčky, umístěné blízko sebe, spojující rovnoběžné výběžky čepele. Při uchopení dýky ve­ dou výběžky podél předloktí. Dýka umožňuje velmi silné bodnutí. Špička bývá někdy zesílena, aby lépe prorážela kroužkovou zbroj.

Dýky z celého světa 2 Dýky se zakřivenou čepelí 1 Křis, malajská zbraň, která se vyznačuje přímou nebo hadovitě zakřivenou Čepelí a nesy­ metrickým výběžkem u zá­ kladny čepele. Nádherný exemplář na obrázku (vlevo) má rukojef ze slonové kosti a bohatě zlatem vykládanou vrstvenou čepel. 2 Khanjar, dýka z Indie a Persie. Pro tento typ dýky je cha­ rakteristická především rukojef, svým tvarem připomínající ruko­ jeť pistole, vyrobená z nefritu nebo slonoviny. Naproti tomu čepel nabývá nejrůznější tvary. Může být prohnutá dopředu nebo dozadu, nebo může mít esovité prohnutí jako khanjarli (3)3 Khanjarli, indická dýka s esovitým prohnutím čepele a cha­ rakteristickým tvarem hlavice rukojeti. Některé dýky tohoto typu nemají záštitu. 4 Indická dýka typu džambija. Má ocelovou čepel a zlacený kovový jílec. 5 Džambija, arabská dýka. Exis­ tuje celá řada různých prove­ dení, kterým je společná zakři­ vená, dvoubřitá čepel s výztuž­ ným žebrem uprostřed. Vyobrazený exemplář pochází z Muškátu.

Pochvy (vpravo) Vyobrazeny jsou nejobvyklejší typy. 1 Celokožená, určená pro bojový nůž amerického námoř­ nictva, s páskem na zajištění nože. 2 Dřevěná, potažená zlaceným prolamovaným měděným ple­ chem. K potažení se používaly i jiné kovy. Švýcarsko, 16. sto­ letí. 3 Celokovová, k německé nacistické uniformě. Na opasek se zavěšovala pomocí dvou pásků, upevněných na pochvě kroužky. 4 Dřevěná, potažená kůží. Pro­ vedení používané v mnoha zemích. Vyobrazená pochva je určena pro nepálskou dýku. 6 Celodrevěná. Na obrázku je nejjednodušší provedení, použí­ vané pro zákopovou dýku za 1. světové války. 7 Dřevěná, potažená tenkým plechem, určená pro arabský nůž džambija. Lehká a odolná.

Nošení dýky (vlevo). Umístění dýky má zajistit její ukrytí, poho­ dlné nošení a rychlost vytažení. a Na předloktí (Súdán) b Na vnitřní straně předloktí (Sahara) c Na vnější straně předloktí (britské Commandos) d Na levém boku e Napravo od kříže, svisle f Na kříži, vodorovně g Na břiše (Arabové) h Na pravém boku I Na lýtku nebo zasunutá ve vysoké botě

Evropské dýky 1

Ruční chladné zbraně Součásti dýky (vlevo) U dýk západního světa rozlišu­ jeme následující součásti. a Hlavice b Rukojeť (střenky rukojeti) c Zástitný list d Záštitná příčka e Rikaso f Žlábky (U konkrétních dýk nemusí být nutně přítomny všechny sou­ části.)

V historii evropské dýky se spíše odráží stří­ dání módních trendů než logický vývoj. Výhody rapu po celé délce rukojeti nebo jednodílných konstrukcí byly známy již od doby bronzové. Od té doby se jinak obvyklý styl ménil podle speci­ fického určení dýky, například pro souboje podle pravidel nebo prorážení spojení plátů zbroje. Uvedeme si zástupce nejdůležitějších typů.

Starověké a středověké dýky (vlevo a dole) 1 Bronzová dýka. Rukojeť je nýty připojena k základně če­ pele. "Typické provedení rané dýky. Švédsko, kolem roku 1350-1200 př.n. I. (Statens Historiska Museum, Stockholm.) 2 Krátká široká bronzová dýka, typ běžně nalézaný na pohře­ bištích doby bronzové v Anglii. Yorkshire, kolem roku 2000 až 1600 př.n. I.

3 Dýka halštatské kultury z doby železné. Střední Evropa, kolem roku 500 př. n. I. Železo se používalo již ve 3. tisíciletí pf. n. I., ale až kolem roku 1500 př. n. I. se začala rozvíjet vý­ roba ocelí. 4 Pugio, římská vojenská dýka z 1. století př. n. I. Kratší prove­ dení krátkého meče gladius. 5 Scramasax, železná dýka používaná Franky a Sasy. Po­ chází z období kolem roku 550 př. n. I.

6 Rondelová dýka. Moderní označení středověkého typu dýky, vyznačující se hlavicí a záštitou tvaru disku, čepele jsou obvykle velmi úzké a mají různý příčný průřez. Kolem 1320-1550. 7 Baselard Středověké pojme­ nování dýky s hlavicí a záštitou tvaru podélné příčky.Většinou mají úzké dvoubřité Čepele. Ko­ lem roku 1300-1500.

Evropské dýky 2

Ve středověku dýku běžně nosili muži všech společenských vrstev jako zbraň, předmět denní potřeby i jako ozdobu. Ve Španělsku a v Itálii se dýka stala doplňkovou zbraní k rapíru. Dýka se při souboji držela v levé ruce a sloužila k vykrývání výpadů soupeře. V 16. století dýku v její funkci oděvního doplňku začal nahrazovat kord.

Lamač čepelí (dole) Vývojový stupeň levoruční dýky s charakteristickou zubatou če­ pelí, která kromě vázání útoku protivníka mohla zachytit a do­ konce zlomit jeho meč. Pravděpodobně italská práce z období kolem roku 1600. (Wallaceho sbírka, Londýn.)

Ruční chladné zbraně

Dýky pozdního středověku a moderní doby (nahoře) 1 Příčková dýka. Tento typ se vyskytuje v několika variantách, kterým jsou společné dva vý­ stupky na záštitě. Používala se v období 1250-1500, později sloužila jako levoruční zbraň. 2 Ledvinová dýka, rovněž nazývaná dýka s koulemi. Název je odvozen od charakte­ ristického tvaru záštity. Oblí­ bená ve 14.-17. století. Vyobra­ zený exemplář je z konce 14. století. 3 Ušatá, neboli levantská dýka, s typickou hlavicí tvaru dvou disků. Obvykle nákladně zdo­ bená, z období 1400-1500. Vy­ obrazená italská dýka vznikla ve 14. století. 4 Rolnický nůž neboli Hauswehr. Víceúčelový nůž zemědělců, obvykle s jedním ostřím. Švýcarsko, 16. století. 5 Stiletto, čistě bodná zbraň, nemající ostří. Běžná v Itálii v 17. a 18. století. Čepel může mít čtverhranný nebo trojúhelní­

kový průřez. Vyobrazená dýka je z počátku 17. století. 6 Cinquedea Doslova „pět prstů". Název vyjadřuje přibliž­ nou šířku čepele u základny. Těžká civilní zbraň, nošená na zádech. Itálie, kolem roku 1500. 7 Holbeinova dýka. Moderní jméno pro provedení dýky, oblí­ bené ve Švýcarsku. Dýka no­ šená k nacistické uniformě byla její kopií. Vyobrazený švýcarský exemplář je z poloviny 16. sto­ letí. 8 Levoruční dýka. Vyobrazena je vrcholná forma s trojúhelní­ kovým záštitným košem. Bývala součástí soupravy rapíru. 9 Středozemní dýka. Připomíná příborový nůž, nemá záštitu. Itálie, konec 18. století. 10 Zátkový bodák. Koncem 17. století tvar rukojetí dýk umožňo­ val jejich zasunutí do ústí hlavně muškety, čímž vznikalo provizorní kopí. Rukojeť je oválná a ke konci se zužuje. Německo, kolem 17. století.

11 Dirk, skotský dýkový nůž. Prakticky se používal po celé 18. století, ale ke konci 19. sto­ letí (z té doby pochází i vyobra­ zená zbraň) sloužil jíž jen jako formální doplněk oděvu. 12 Námořní dirk. V 18. století začali námořní důstojníci mnoha států nosit dirk jako ozdobný předmět a znamení příslušnosti ke společenské vrstvě. Vyobrazený dirk je britský, z období 1790-1810. 13 Nůž bowie. Vyobrazený nůž z roku cca 1860 je pravý bowie - se dvěma ostřími u špičky. Jménem bowie se dnes ozna­ čuje většina druhů amerických bojových a loveckých nožů z 19. století. 14 Nožový bodák. Koncem 19. století a dokonce ještě dnes se bodáky svým tvarem stále silné podobají dýkám. Rakousko, 1888. 15 Zákopová dýka, plod bojů 1. světové války, s jednodu­ chým záštitným obloukem.

16 Stejnokrojová dýka. Nacisté s oblibou používali dýku jako stálou součást uniformy. Její provedeni se lišilo podle druhů vojsk. Na obrázku je námořní provedení z roku 1938. 17 Dýka Sykesova-Fairbairnova komanda. Nosí se na levém předloktí. Jednoduchý účelný tvar čepele, poprvé použitý již ve starém Egyptě. Velká Britá­ nie, 1939-45. 18 Bojový nůž námořní pě­ choty. Typická víceúčelová zbraň pro přežití, z období po 2. světové válce.

Meče Koncepce meče je velmi jednoduchá. Jedná se o dlouhou čepel, opatřenou rukojetí. Toto zá­ kladní pojetí nabízí nespočet možností ztvár­ nění a použití. Jedná se o přizpůsobivější a lehčí zbraň než je sekera, která patří mezi jeho blízké předchůdce. S mečem se snadněji bodá, odrážejí údery protivníka a seká. Meč je delší než dýka a není možné jej nosit ukrytý. V mnoha kulturních společnostech má meč vý­ znamnou symbolickou hodnotu. Ve větší míře než jiným zbraním se dostalo meči zvláštního postavení - jako druhu uměleckého výrobku, jako drahocenného předmětu, děděného z po­ kolení na pokolení, jako symbolu boje, vojenské zručnosti a cti. Seznámíme se s hlavními typy mečů z celého světa včetně jejich přímých předchůdců a čistě kultovních předmětů. Zvláštní pozornost věnu­ jeme mečům evropským, indickým a japon­ ským.

Hlavní části meče (vlevo) a Jílec b Čepel c Hlavice d Rukojeť e Záštita f Ostří g Špička {Speciální názvy Částí japonských a některých typů evropských mečů jsou uvedeny na str. 41 a 50.)

Souboj. Kresba japonského umělce Hokusai postihuje zá­ kladní rysy šermířského střet­ nutí - j e d n á se o souboj dvou mužů na vzdálenost, danou do­ sahem ruky vyzbrojené me­ čem. Vyrovnanost šermířských soubojů, jimž byla vlastní vyvá­ ženost šancí obou protivníků, pravděpodobně přispěla k vý­ lučnému postavení meče po ce­ lém světě. Charakteristickou vlastností meče je jeho mnoho­ strannost. Meč se dá použít k odrážení útoků, sekání a bo­ dáni. Vznikla řada Šermířských škol a teorií šermu.

Sek versus bod (nahoře) Ilustrace ze španělské šermířské příručky ze 17. století načr­ tává debatu, která je tak stará jako meč samotný a která ilustruje rozdílný přístup k meči mezi západem a východem. Východní meče byly konstruo­ vány spíše pro sekání, zatímco evropští šermíři většinou použí­ vali techniku bodáni špičkou če­ pele.

Příčný průřez čepele (vlevo) Ve tvarech příčných průřezů če­ pelí z celého světa vládne velká různorodost. Tvar bývá obvykle diktován převládajícím módním trendem, ale za některými módními výstřelky se skrývá úsilí o vytvoření čepele, která by byla co nejpevnější a přitom co nejlehčí. Na obrázku jsou průřezy dvoubřitých ( 1 , 2) a jednobřitých (3, 4) čepelí.

Tvar čepele (nahoře) Existují tři základní tvary čepelí meče; každý z nich má své vý­ hody. Přímá čepel (a) se nejlépe hodí k bodáni. Dozadu zakřivená če­ pel (b) umožňuje účinný tažený sek. Dopředu zakřivená čepel (c) je mimořádně účinný sekáč, obzvláště když je vpředu rozší­

řená a posouvá těžiště zbraně dopředu. Obliba a rozšíření toho Či onoho typu byly do jisté míry diktovány panující módou. Výrobci vojenských mečů se snažili zkonstruovat ideální čepel - takovou, která by byla stejně účinná při sekání i při bodáni.

Ruční chladné zbraně

Úloha meče ve společnosti (nahoře) Meč má mimořádně prestižní charakter, často se mu připi­ suje zvláštní význam. Uvedeme si několik příkladů skutečného zbožštění meče.

a V Japonsku byl meč ústřed­ ním bodem kultu samurajského bojovníka. b Ve středověké Evropě byl meč, jemuž příčná záštita pro­ půjčovala tvar kříže, symbolem křesťanství, spojeným přede­ vším s křižáky a později s rytíř­ stvím.

c V mnoha armádách zůstal meč zachován pro ceremoniální účely, především u důstoj­ níků. Stal se z něj další symbol příslušnosti k určité společen­ ské skupině. d Meč je rovněž symbolem rov­ nosti před zákonem.

Předchůdci meče (vlevo) Zbraně podobné mečům vzni­ kaly ve společenstvích, kterým se nedostávalo kovových mate­ riálů na výrobu skutečných mečů. Existovaly i mečovíté se­ káče nebo sekery. 1 Kamenný nůž ze starého Egypta. Dokládá, jak dlouhé če­ pele bylo možné vyrobit z ka­ mene, které však pro praktické použití byly příliš křehké. 2 Dřevěný kyj s hranami posá­ zenými žraločími zuby. Pochází z Kiribati (Gilbertových ostrovů). 3 Dřevěný meč z Nové Guineje, který svým tvarem napodobuje krátký meč návštěvníka - ná­ mořníka ze západního světa. 4 Ásámský dao. Stejné pojme­ nování se používá i pro sekery, ovšem vyobrazený exemplár se svojí délkou řadí k mečům. 5 „Sekáč" z Malabaru v Indii. Jednoduchá forma meče. Australský domorodec (dole), připravený k útoku dlouhou dřevěnou zbraní, tvarem připo­ mínající meč. Bronzový meč (nahoře) ze starověkého Babylónu. Až ob­ jev bronzu umožnil vznik sku­ tečných mečů. Na čepeli je klí­ novým písmem napsán tento text: „ S y n Enlila-Nirari, krále Asýrie". (Metropolitan Museum of Art, New York.)

35

Meče z Afriky a Blízkého východu Tato podkapitola je věnována mečům z Afriky, Blízkého východu, Turecka, jižního Ruska a Íránu. Ve většině těchto oblastí byl meč ob­ vyklou zbraní, s výjimkou černé Afriky. Tamní meče se vyskytují poměrně vzácně, navíc se u nich velmi obtížně stanovuje doba vzniku. Většinu exponátů muzeí i soukromých sbírek západních sběratelů přivezli cestovatelé v 19. a počátkem 20. století.

Africké meče 1 Dvojbritý meč z Gabonu, ze západní Afriky. Má tenkou ocelovou čepel a rukojeť ovinutou měděným a mosaz­ ným drátem. 2 Takouba, mečTuarégů, saharských nomádů. Srovnej s tuaregskou dýkou tetek (str. 28). 3 Flyssa, meč kabylského lidu z Maroka. Jednobřitá čepel je zdobená rytím a vykládána mosazí. 36

4 Kaskara, dvojbritý přímý meč kmene Baghirmi ze Sahary. Svým stylem se podobá súdánským mečům. 5 Dvojbritý meč kmene Masajů z východní Afriky. Čepel má rombický příčný průřez, není opatřena záštitou. 6 Šotel, dvojbritý, esovitě pro­ hnutý meč z Etiopie. Zakřivení čepele umožňuje dosáhnout za štít protivníka.

Dervišský bojovník (vlevo), jeden z fanatických stoupenců Mahdího, kteří proti Britům bojovali v Súdánu koncem 19. století. Tradovala se legenda, že jejich meče křížového tvaru a s rovnou čepelí byly pozůstat­ kem někdejších křížových vý­ prav.

7 Súdánský meč s charakteris­ tickou přímou dvojbřitou čepelí a příčnou záštitou, která mu propůjčuje tvar kříže. 8 Arabský meč z 18. století s čepelí pravděpodobně evrop­ ské výroby. Stříbrný zlacený jí­ lec a souprava meče. 9 Arabsky meč z Dongoly, se zúženou dvojbřitou ocelovou čepelí, zdobenou geometrickým vzorem a rytinou krokodýla. Jílec je vyroben z ebenu a slo­ nové kosti.

Meče Blízkého východu 10 Kílidž, turecká šavle. Vyobrazený exemplář má čepel z 15. a soupravu z 18. století. Pro tento typ meče je charakte­ ristické rozšíření čepele u špičky s přímou ostrou hranou na hřbetu. 11 Jatagan typického tvaru. Turecký meč s dopředu zakři­ venou jednobřitou čepelí. Vyznačuje se kostěnými střen­ kami s velkou hlavicí, nemá záštitu.

Železný meč (vpravo), vzácná památka po Sarmatech, kmenu stepních nomádů, kteří putovali Evropou mezi 3. a 6. stoletím před naším letopočtem. Zkou­ mání moderními metodami, například pomocí rentgenových paprsků, odhaluje původní vynikající kvalitu u mnohých raných železných mečů, které se v současnosti nacházejí bez výjimky ve značně zuboženém stavu.

12 Jatagan s robustním stříbr­ ným jílcem a čepelí posázenou korálem. Turecko. 13 Saif, zakřivený arabský meč s typickým tvarem hlavice. Podobné meče se nacházejí všude tam, kde existovalo arab­ ské osídlení. 14 Šaška, kavkazský, původně čerkeský meč, později značně rozšířený u ruské jízdy. Perská čepel s datem 1819.

15 Kinžál, zbraň kavkazského původu. Existovala dvě délkově odlišná provedení: krátký meč (na obrázku) a dýka (viz str. 28). 16 Šamšfřtypického tvaru. Kla­ sický perský meč, s prohnutou čepelí a charakteristickým tva­ rem rukojeti. S podobnými mečí se lze setkat i v Indii. 17 Perský šamšířs ocelovou plamennou čepelí, vykládanou zlatem.

18 Quaddara. Takto bývaly označovány velké kinžály{V\z str. 15). Vyobrazená zbraň má jílec z rohoviny a leptanou čepel, vykládanou zlatem.

Meče indického subkontinentu Meče představené na této dvoustránce pochá­ zejí z indického subkontinentu a přilehlých ob­ lastí. V tomto regionu vznikly meče nejrůznějších tvarů a jedny z nejkvalitnějších ocelových čepelí. Výzdoba zbraní z této oblasti patří k nejhonos­ nějším na světě. Často neznáme ani správné pojmenování daného typu meče, ani období a místo jeho vzniku. Výzkumy v této oblasti se uskutečňují teprve v poslední době. Pokud je u vyobrazení meče uvedeno datum jeho vzniku, vztahuje se pouze k danému exempláři.

Meče indického subkonti­ nentu (nahoře) 1 Choora neboli khyberský nůž. Těžký meč s jedním ostřím, používaný Afghány a Pathany z hraniční oblasti mezi Afghánistánem a Pákistá­ nem. 2 Tulwar (též talwar), Tento indický meč se vyznačuje pro­ hnutou čepelí a typickou hlavicí tvaru disku. Vyobrazený mus­ limský meč vznikl v severní Indii v 17. století.

3 Popravčí tulwar s rozšířenou přední částí Čepele. Severní In­ die, 18. nebo 19. století. 4 Tulwar s ocelovým jílcem paňdžábského stylu, doplněným záštitným obloukem. Pochází z Indore, z konce 18. století. 5 Khanda se zlaceným ocelo­ vým jílcem „staroindického" stylu. Přímá dvojbřitá čepel. Nepal, 18. století. 6 Khanda. Toto provedení je ty­ pičtější než výše popsané. Jílec ve stylu „hindského koše"

Rajputský bojovník (vlevo) s mečem tulwar a se štítem na svém rameni. Většina z bojov­ ných indických kmenů použí­ vala nějakou variantu tulwaru.

a s ostruhou, která umožňuje držet meč oběma rukama. Všimněte si lemování zpevňují­ cího čepel. Maratha, 18. století. 7 Sosun pattah. Jílec ve stylu hindského koše. Dopředu pro­ hnutá zesílená jednobřitá čepel. Střední Indie, 18. století. 8 Jihoindický meč s ocelovým jílcem, dřevěnou hranatou hlavicí a dopředu prohnutou čepelí. Madrás, 16. století.

9 Meč z chrámu nayarského lidu, s mosazným jílcem a dvojbňtou ocelovou čepelí. Pochází z Tanjore v jižní Indii, z 18. století. 10 Jihoindický meč s ocelovým jílcem a dvojbřitou plamennou čepelí. Madrás, 18. století. 11 Pata, indický meč s tepa­ ným a zlaceným ocelovým jíl­ cem tvaru rukavice, chránícím ruku a zápěstí. Pochází z města Oudh (nyní Utarpradéš), z 18. století.

Ruční chladné zbraně Gurkha (vlevo) vyzbrojený krát­ kým mečem kukri, sloužícím k nejrůznějším účelům. Až do 19. století tito nepálští vojáci často používali koru (viz str. 16 dole), meč podstatné méně rozšířený než kukri, který ještě dnes nosí jednotky Gurkhů v britské, indické a nepálské armádě. Na západě se s oblibou tvrdí, že je kukri vrhací nůž, což neodpovídá pravdě.

12 Adya katti typického prove­ dení. Krátká těžká čepei s do­ předu prohnutým ostřím. Stříbrný jílec. Pochází z Coorgu v jihozápadní indii. 13 Zafar takieh, indický meč, tradičně nošený panovníkem při audiencích. Hlavice je tvaro­ vána jako opera ruky. 14 Firangi. Tento název Indové používali pro meče s evropskou čepelí a indickým jílcem (firangi znamená cizí). Meč na obrázku, původem

z Mahraty, má německou čepel ze 17. století. 15 Dvojruční dvojbřitý meč s dutou železnou rukojetí. Střední Indie, 17. století. 16 Korá typického tvaru. Ostří je po obvodu výstupku v přední části čepele a na její vypouklé straně. Nepal, 18. století. 17 Kukri dlouhého, úzkého tvaru, který byl oblíben v 19. století. Nepal, kolem roku 1850.

Detailní pohled na jílec tulwaru (dole) ve stylu charak­ teristickém pro výrobky z města Lahore v Paňdžábu. Jílec je ocelový, zdobený reliéfní ryti­ nou a zlacením. Jediným vodít­ kem pro odborníky při stano­ vení původu daného tulwaru jsou jemné variace v propor­ cích jílce. Vyobrazený meč vznikl pravděpodobně počát­ kem 19. století. (Victoria and Albert Museum, Londýn.)

18 Kukri s jemné rytým želez­ ným jílcem a půvabně prohnu­ tou čepelí. Nepal, pravděpo­ dobně 19. století. 19 Kukri z výzbroje indické ar­ mády v období 2. světové války. Vyrobeno dodavatelem vojen­ ského materiálu v severní Indii v roce 1943. 20 Ram dao, meč používaný v Nepále a severní Indii pro obětování zvířat. Čepele téchto mečů nabývají nejrůznějších, Často dosti výstředních tvarů.

Meče Dálného východu Dajacký lovec lebek (vlevo) z Bornea, s mečem zasunutým za opaskem.

Příslušník národa Naga (vlevo) s mečem dao, v pochvě zavěšené přes pravé rameno. V oblasti hranic mezi Barmou a Ásámem, kde Nagové žijí, se dao používá jako víceúčelový nástroj i jako zbraň.

Meče Dálného východu (nahoře) 1 Dao, meč kačjinského národa z Ásámu. Vyobrazený exemplář má nej­ obvyklejší tvar. 2 Dao nebo noklang, dvojruční meč národa Khásijů z Ásámu. 2elezná rukojeť s mosazným kováním. 3 Dha, jednobřitý meč z Barmy. Válcová rukojeť je potažena ko­ vem bílé barvy, čepel je vyklá­ dána mědí a stříbrem.

4 Kaštane, meč ze Srí Lanky, s vyřezávanou dřevěnou ruko­ jetí a hlavicí a ocelovou prsto­ vou záštitou. Je zdoben vykládáním stříbrem a mosazí. 5 Čínský jednobřitý železný meč. Jílec tvoří řap čepele ovinutý provazem. 6 Talibon, krátký meč křesťan­ ského společenství na Filipí­ nách. Dřevěná rukojeť je ovinutá rákosem.

7 Barong, krátký meč nebo nůž kmene Moro z Filipín a Sabahu. 8 Mandau nebo parang ihlang (malajské jméno). Meč Dajaků, lovců lebek z Bor­ nea. 9 Parang pandit, meč Mořských Dajáků z jihovýchodní Asie. Jednobřitý, s dopředu prohnu­ tou čepelí. 10 Campilan, jednobřitý meč kmene Moro a Mořských Da­ jaků. Vyřezávaný dřevěný jílec.

11 Klewang, meč ze souostroví Celebes. Má jednobřitou čepel a jílec charakteristického tvaru, vyřezaný ze dřeva.

Japonské meče 1

Ruční chladné zbraně

Japonský meč je proslulý svým elegantním tva­ rem a kvalitou materiálu čepele. Je předmětem rozsáhlé a specializované badatelské činnosti, která poskytuje velké množství informací. Před­ stavíme si zde hlavní typy mečů a terminologii. Uvedeme si některé typy mečů nejčastěji se vyskytující na sběratelském trhu.

Daisho (nahoře) Toto slovo znamená „malý-velký" a ozna­ čuje pár mečů nošený samu­ raji. Existují dva druhy daisho. a, b Tachi a kratší fanřo se no­ sily s krátkým oděvem nebo zbrojí, jejich pochvy se zavěšo­ valy na šňůrách provlečených opaskem. c, d Katana a kratší wakizashi se nosily zastrčené za opaskem civilního oděvu, jejich čepele přitom směřovaly nahoru.

ťffct-

Části (vpravo) Obrázek představuje části čepele (A) a soupravy katany (B, C) a tachi {D). Západní sběratelé běžně používají zde uvedené japonskě termíny. Hlavní rozdíl mezi katanou a tachi spočívá v sou­ pravě. Čepele se liší pouze stranou, na níž je umístěna značka mečíře (při správném nošení meče je na vnější straně čepele). Součásti čepele (vlevo) a Hřbet b Plést c Jádro d Ostří Průřez čepele (vlevo). Čepele se vyráběly z pásů železa a oceli, uspořádaných tak, aby ostří če­ pele bylo tvrdé a ostré a hřbet pružný. Obrázek představuje čtyři možnosti konstrukce čepelí, 1 Maru-kitae, čepel je celá vyro­ bena z tvrdého materiálu. 2 Wariha tetsu kitae, nejtvrdší materiál je pouze na ostříčepele. 3 Kobuse san mai kitae, jádro a hřbet čepele z měkčího mate­ riálu. 4 Shihozume kitae, mékké jádro se středně tvrdým pláštěm a hřbetem.

Linie kalení hamon (vlevo) na hranicí tvrdě zakalené části ostří může přispět k identifikaci mečíre, který ji vykoval. Čepele na obrázku pocházejí z dílny mistra Honcho Tanya Biko.

Ken (dole). Tvar meče, půvo­ dem z Číny, používaný v Japon­ sku v 8. století našeho letopo­ čtu, než se vyvinul tvar obvyklý pro daisho. Na obrázku je darovací exem­ plář z 18. století. (Rijksmuseum voo/Volkenkunde, Leiden.)

Japonské meče 2

Použití (nahoře) Japonské meče mají dlouhé rukojeti. Držení oběma rukama (a) umožňuje provádění moc­ ných seků. Samuraj mohl záro­ veň držet v každé ruce jeden meč z páru daisho (b). Ve 14. století někteří bojovníci použí­ vali meče nodachis dlouhou čepelí (c).

Krátké meče (vlevo) 1 Čepel tanto s ozdobnou ryti­ nou horimono, zobrazující draka omotaného kolem meče typu ken. Vyrobena mistrem Nobukuni v roce 1713. 2 Čepel wakizashi. Povšimněte si zřetelné příčné hrany yokote, která vyznačuje začátek kissaki (špičky). Na rapu je signatura mistra Inouye Shinkai a rok vzniku 1673.

Meče (vpravo) 3 Tachis typickou soupravou pro krátké nošení. Povšimněte si závěsných ok, kterými se provlékají šňůry, zavěšující meč na opasek. 4 Cepei íachi, signovaná mist­ rem Chikakagem z města Osafune v prefektuře Bizen, dato­ vaná k roku 1317. Všimnete si lesklé oceli tvrdého ostří yakiba. 5 Katana se soupravou, jejíž součástí je saya (pochva) s květinovým vzorem, provede­ ným černým a zlatým lakem. Kvalitní čepele se zpravidla dě­ dily z generace na generaci, ale soupravy se často měnily podle aktuální módy. 6 Čepel katany nesoucí jméno mistra Masamune, který je vše­ obecně považován za nejlep­ šího japonského mečíře. (1, 2, 3 a 5 jsou exponáty Victoria and Albert Museum v Londýně, 4 je z Craigovy sbírky a 6 z Festingovy sbírky.)

Ruční chladné zbraně Tsuba (vlevo), čili záštita, exis­ tuje v mnoha provedeních a je samostatným předmětem zá­ jmu sběratelů. Obvykle je plo­ chého tvaru, má středový otvor pro řap čepele a dva otvory pro další součásti soupravy meče. Tsuba na obrázku je bronzová, s výrazným stříbrným ozdob­ ným reliéfem. (Ashmolean Museum v Oxfor­ du).

Ostatní součásti soupravy (vpravo) Malý nůž kozuka (a) a jehlice kogai (b) se nosily po stranách pochvy tak, aby procházely pří­ slušnými otvory v tsubě. Jílec neboli tsuka (c) byl ze dřeva potaženého rejnoci kůží {samé) a ovinutého hedvábnou stuhou tak, aby byly vidět dvě destičky s ornamenty menuki a kosočtverečná pole samé. Přfklady provedení tsuby (vlevo) Tsuby se často nachá­ zejí ve sbírkách samostatně, nebof samy o sobě představují malá umělecká díla. Vnější ob­ rys a vyřezávané ozdobné prvky jsou velmi různorodé, jak ukazují vyobrazené příklady. K jejich výzdobě se používala většina technik zpracování kovů známých v Japonsku včetně vykládání jinými kovy a reliéfní rytiny.

Stojan na meče (vpravo) ne­ boli katana-kake. V domě se pár mečů umisťoval na stojan tak jako katana a wakizashi na obrázku (Victoria and Albert Museum v Londýně), Meč tachi se někdy stavěl do svislé polohy na odlišném stojanu.

Evropské bronzové a rané železné meče Historie evropského meče, podobně jako tomu bylo i v případě dýky, není ani tak procesem funkčních vylepšení jako spíše sledem módních vln. Přirozeně se časem objevily lepší materiály - bronz a železo byly postupně nahrazeny ocelí. Konstrukce vojenských mečů se několikrát změnila, aby odpovídala novým teoriím boje, ale žádná z inovací nebyla tak převratná, aby bylo možné všechny starší meče označit za

Severský krátký meč (vlevo) z období cca 1350-1200 před naším letopočtem. Je vyroben z jednoho kusu bronzu. Po­ dobně jako u jiných zbraní z tohoto období je jílec s čepeli spojen nýty. Čepel zdobí typický rytý geometrický vzor. (Statens Historíska Museum, Stockholm.)

naprosto překonané. Evropské meče si před­ stavíme v čistě chronologickém sledu, počínaje dobou bronzovou, železnou a středo­ věkem. U renesančních mečů a mladších se zaměříme na meče dvojruční a nové charakte­ ristické typy mečů, kordy a kordíky. Dále následují předpisové armádní meče 18. a 19. století a pojednání uzavírá zmínka o ceremoniálních mečích 20. století.

Bronzové a rané železné meče (nahoře) 1 Středoevropský krátký meč z rané doby bronzové, s jílcem přinýtovaným k čepeli. 2 Zakřivený jednobřitý krátký meč ze švédska, cca 1600 až 1350 př. n. I. Vyroben z jednoho kusu bronzu. 3 Řecký bronzový meč z homérského období, cca 1300 př. n. I. Nalezen v Mykénách. 4 Dlouhý bronzový meč, vyro­ bený z jednoho kusu, cca 1200

až 1000 před naším letopo­ čtem. Byl nalezen na ostrově v Baltském moři. 5 Středoevropský meč z pozdní doby bronzové, cca 850-650 př. n. I. Takzvaný ,,anténový" 6 Železný meč halštatské kul­ tury. Rakousko, kolem 650 až 500 př. n. I. Jílec je ze slonoviny a jantaru. 7 Železný meč, jaký používali řečtí pěší těžkooděnci (hoplité) cca v 6. století př. n. I.

Ruční chladné zbraně Řecký válečník (vlevo) z kla­ sického období, vyzbrojený krátkým mečem. Z malby na keramické váze.

Římský legionář (vpravo). Krátký meč gladius má upevněn vysoko na opasku u pravého boku. Kresba repliky zbroje. {National Museum of Wales, Legionary Museum of Caerleon.)

8 Železný španělský meč s jed­ ním ostřím, z období 5.-6. sto­ letí př. n. I. Podobné meče pou­ žívali i staří Rekové. 9 Železná čepel, dílo z odbobí laténské kultury „B" ve Švýcar­ sku, ze 6. století př. n. I. 10 Železný meč s bronzovým jílcem, z Aquíly v Itálii, kolem 3. století př. n. I. 11 Galský železný meč s antropomorfním bronzovým jílcem. Nalezen v Aube ve Francii, po­ chází asi z 2. století př. n. I.

12 Železný meč s jílcem z bronzu a smaltu. Nalezen v Cumbrii, v Anglii. Pochází asi z 1. století n. I. 13 Římský železný gladius, krátký meč nošený legionáři. Z 1 ..století n. I. 14 Římský železný gladius poz­ dějšího provedení s rovnoběž­ nými ostřími a kratší špičkou. Pompeje, konec 1. století n. I.

Římský gladius (vpravo] s ocelovou čepelí, zasunutou v pochvě. Tento exemplář s po­ chvou z tenkého bronzového plechu, zdobenou mosazným kováním, představoval odměnu za mimořádný vojenský úspěch Jílec chybí. Předpokládá se, že na místě nálezu se v roce 71 n. I. odehrála bitva. Nalezen v Mainzu, v Německu. (Britské muzeum v Londýně.'

Evropské meče raného a vrcholného středověku Meč byl v období raného středověku význam­ nou zbraní, především v severní Evropě. Mnohé severské meče mají bohatě zdobené jílce. Zkou­ mání rentgenovými paprsky odhalilo vícevrstvé uspořádání kdysi velmi kvalitních, dnes značně zkorodovaných ocelových čepelí. Se severský­ mi meči kontrastují středověké meče. Ačkoli se jednalo o prestižní rytířské zbraně, měly často jen plochou železnou čepel. Pouze hlavice jílce poskytovala prostor pro osobitý umělecký pro­ jev mečí re.

Vikinský meč (vlevo) z 10. století. I dnes je zřejmé, že se jednalo o výrobek výborné kva­ lity, Jílec je potažený stříbrnou fólií s protlačeným vzorem, vykládaným mědí. Dvojbřitá čepel má široký mělký žlábek. Meč byl nalezen v jezeře v Upplandu ve Švédsku (Statens Historiska Museum, Stockholm.)

Rané středověké meče měly širší čepele určené k sekání. Jejich vyobrazení nalezneme například na tapisérii z Bayeux (vpravo). Od 13. století měly meče ob­ vykle užší čepele, hodící se spíše k bodáni. Předpokládá se, že tento vývoj podnítilo stále širší používání plátové zbroje, kterou bylo možné proniknout bodnutím v místech spojů pancéřových plátů.

Meče raného a vrcholného středověku (nahoře) 1 Široký jednobřitý železný krátký meč z období asi 100 až 300 n. I., nalezený v močále v Dánsku. 2 Dvojbřitý železný meč s bron­ zovým jílcem a pochvou, asi 400-450 n. I. Dánsko. 3 Vikinský jednobřitý železný meč. Norsko, asi 800 n. I. 4 Skandinávský dvojbřitý že­ lezný meč z 9. nebo 10. století našeho letopočtu.

5 Německý dvojbřitý meč z ob­ dobí asi 1150-1200, s hlavicí ve tvaru paraořechu. 6 Anglický falchion z období 1260-1270, zachovaný v kate­ drále v Durnamu. Fatchiony byly krátké a těžké meče s vy­ pouklým ostřím. Hřbet čepele může být přímý, prohnutý nebo u špičky seříznutý. 7 Dvojbřitý meč s hlavici trojú­ helníkového tvaru, asi z roku 1380. Původ neznámý.

Ruční chladné zbraně Tvary hlavic (vlevo) Aby se zlepšilo vyvážení středo­ věkých mečů, upevňovaly se na konce rukojetí těžké hlavice. Na nákresu jsou běžné tvary hlavic, jejichž současné názvy uvádíme. 1 Hřib 2 Poklice 3 Paraořech 4 Disk 5 Kotouč 6 Trojúhelník 7 Rybí ocas 8 Švestka

Náhrobní kámen (nahoře) anglického rytíře, který zemřel v roce 1442. Rytíř je vyobrazen s mečem se zúženou čepelí a hlavicí tvaru švestky. Meč má obvyklým způsobem zavěšený na levém boku. Charakteristický křížový tvar středověkého meče se dlouhou dobu považoval za symbol křesťanského rytíře. (Náhrobek Sira Simona de Felbrigg, Felbrigg Church, Norfolk.)

8 Bastard, meč z období kolem roku 1380. Délka jílce umožňovala příleži­ tostné uchopení oběma ru­ kama, proto se takové meče rovněž nazývaly jedno a půlruční. 9 Francouzský meč z konce 14. století, se silně zúženou bod­ nou Čepelí. 10 Italský meč z konce 14. sto­ letí, s jedním obloučkem chrání­ cím prostrčený prst. Ukazováček při úchopu mohl

obejmout příčnou záštitu, a zlepšit tak držení zbraně. 11 Španělský meč se dvéma prstovými obloučky neboli rameny jílce. Pochází z konce 15. století.

Jedno a půlruční meč (vpravo), asi z raku 1440, nale­ zený v Temži nedaleko Lon­ dýna (Londýnské muzeum.) Porovnejte jeho velikost s jednoručním mečem (zcela vpravo) uchovávaným ve Westminster Abbey v Londýně. Tra­ duje se, že patřil Jindřichův., králi anglickému, a pochází z období kolem 1410-1420.

Meče renesanční a z období 17. století V období 16. a 17. století se na mečích uskuteč­ nily četné významné změny. Stoupala obliba dvojručních mečů, nejdříve jako bojových a poz­ ději též jako ceremoniálních zbraní. Během poměrně krátkého období meč podstoupil více změn než v průběhu několika předešlých století. Důmyslná konstrukce jílce mečů poskytovala ruce ochranu v době, kdy se přestávala použí­ vat zbroj a s ní i ochranné rukavice. V té době se objevují první kordy, jimž se věnuje strana 50.

Dvojruční a jedno a půlruční meče (nahoře) 1 Jižní Německo, jedno a půl­ ruční meč z počátku 16. století, se spirálni hlavicí a rameny záštitné příčky, ohnutými směrem dolů. 2 Německý dvojruční meč z po­ čátku 16. století. Čepel má rombický příčný průřez. 3 Estoc, německý dvojruční bodný meč ze 16. století. Čepel má rombický příčný průřez a nemá řezné hrany.

4 Skotský dvojruční meč z polo­ viny 16. století. Jedná se o pravý meč claymore neboli ciaidheamh mor. 5 Německý jedno a půlruční meč z období asi 1540-1580. Čepel má ostří na jedné straně, kromě první třetiny délky od špičky, která má ostří po obou stranách.

6 Německý dvojruční slavnostní meč z konce 16. století. Rikaso neboli základna čepele je pota­ ženo kůží.Cepel je tak možné uchopit druhou rukou, kterou při držení chrání dva výběžky. Plamenné čepeli se někdy říká čepel „flamberského" typu. (Castte Museum, York.)

Ruční chladné zbraně Slavné značky čepelí (vpravo) Všechny byly později napodo­ bovány, především výrobci ze Solingenu v Německu. 1 Běžící vlk, původně použí­ vaný výrobci čepelí v Pasově v Německu. 2 Jméno Andrea dei Ferari {1530- asi 1583) patřilo ital­ skému mečíři. Vyobrazený ná­ pis je pouze napodobeninou. 3 Značka rodiny Sahagunů, mečířů ze španělského Toleda, kolem roku 1570.

Jednoruční meče 16. a 17. století (nahoře) 1 Cinquedea, italská zbraň z období kolem roku 1500. Existuje i její krátké provedení dýka. 2 Dvojbřitý meč oblíbený ně­ meckými landsknechty - žol­ dáky- počátkem 16. století. Tento typ, s horizontálně esovitou záštitnou příčkou, se v Ně­ mecku nazýval Katzbatger. 3 Meč švédského krále Gusta­ va Vasy, vyrobený v Německu

kolem roku 1550. {Livrustkammaren, Stockholm.) 4 Schiavonna, dvojbřitý kord s košovým jílcem, asi z roku 1600. Tento styl meče pochází z Benátek. 5 Skotský široký dvojbřitý meč s košovým jílcem, asi z roku 1610.

6 švýcarská šavle z poloviny 17. století, s charakteristickou otevřenou záštitou. 7 Anglický široký meč s košo­ vým jílcem, asi z roku 1640. Tento typ se rovněž označuje jako úmrtní meč, v souvislosti s námětem rytých ploch želez­ ného jílce. Rytina má připomí­ nat krále Karla I., popraveného v roce 1649. {Castle Museum, York.)

Kordy a kordíky Kord je bodný meč s dlouhou čepelí. V Evropě se objevil kolem roku 1530. Brzy se stal nezbyt­ nou součástí oděvu kavalírů. Vznikla řada pro­ pracovaných teorií šermu s kordem a jeho ci­ vilní variantou rapírem. Kordy se vyznačují značnou různorodostí provedení jílců. Od roku 1630 začal kord nahrazovat lehčí kordík. Kordík byl velmi módní zbraní až do roku cca 1780. Jeho pozdější vývojové varianty dosud přežívají jako součást ceremoniálních oděvů. Součásti jílce kordu (nahoře) a Záštitný oblouk b, 1 Postranní záštitné prstence c, f Záštitný prstenec d, e Záštitná příčka g Záštitný úponek h Rikaso

Šermování s rapírem a dýkou (nahoře) Tento způsob šermování, kdy pravá ruka držela rapír a levá dýku, byl rozšířený v 16. a po­ čátkem 17. století. LevoruČní dýka sloužila k vázání útoku a odrážení výpadů soupeře. Tyto dýky (jedna je na str. 32) se často vyráběly v soupravě s rapírem. (Kresba převzata ze šermířského manuálu z roku 1628.) Jílce kordů (nahoře) 1 Španělský, asi z roku 1530, zdobený zlatým damaskem. Údajně patřil dobyvateli Pizarrovi (Reál Armería, Madrid.) 2 Italský, kolem roku 1570. Ryté a zlacené součásti, jílec nemá záštitný oblouk. 3 Francouzský, kolem roku 1580. Prutový koš s prolamo­ vaným stříbrným zdobením.

4 Pravděpodobně německý, „pappenheimského"' typu. Švéd­ ský král Gustav II. Adolf jím byl vyzbrojen při bitvě u Lútzenu v roce 1632. (Livrustkammařen, Stockholm.) 5 Pravděpodobně španělský, kolem roku 1620. Ocelový, s neobvyklým počtem postran­ ních prstenců. 6 Anglický, kolem roku 1640-1650. Železný jílec číškového typu, s prolamovanou vý­ zdobou.

Španělský rapír se zvonovým košem (vpravo) asi z roku 1650. Zdobení jílce rytím a pro­ lamováním je typické pro rapíry klasického stylu. Dvojbřitá čepel má u jílce krátký žlábek a má rombický příčný průřez. (Museo Lázaro Galdiano, Madrid.)

Ruční chladné zbraně Kordfk by! módním doplňkem oděvu kavalírů v období let 1630-1780. V té době se také používal k šermování a v sou­ bojích. Úspěšně přežil svůj odchod 2 postu nezbytného módního doplňku a zůstal sou­ částí dvorních oděvů (vpravo) evropských království i ve 20. století.

Záětitná mušle (nahoře) klasického kordíku se vyvinula z postranních prstenců kordu. Poskytuje ruce ochranu při kon­ taktu s čepelí soupeře, navíc nabízí prostor pro výtvarný a umělecký projev výrobce jílce. Obvyklým materiálem pro vý­ robu dekorací bylo pevné stříbro, zlato na červené půdě a později leštěná ocel.

Příčný průřez čepelí (nahoře) Rané kordíky a polštářové meče měly obvykle dvojbřitou čepel se žlábky uprostřed (a). Většina kordíků ale měla vydutý trojúhelníkový průřez (b). Takové čepele byly velmi lehké a přitom dostatečně tuhé při bodáni.

Kordíky (nahoře) 1 Takzvaný „polštářový meč". Jilec byl vyroben v Dánsku ko­ lem roku 1650, čepel v Solíngenu v Německu. 2 Italský kordík, vyrobený v Brescii kolem roku 1680. Varianta jílce bez záštitného oblouku. 3 Anglický kordík s jílcem z pevného stříbra, kolem roku 1750.

Povšimněte1 si čepele „colichemaroského ' typu.

4 Kordík, který jako odměnu obdržel britský důstojník při obléhání Srírangapattanamu v roce 1799. Zlacený a glazo­ vaný jílec. 5 Anglický kordík, kolem roku 1900. Jílec z čepelové oceli je typický pro pozdní kordíky. 6 Společenský meč, USA, počátek 20. století. Jílec je zlacený a zdobený gotickými a zednářskými motivy.

Luxusní kordík (nahoře) typic­ kého tvaru. Francouzský jílec z období cca 1660-1680 je zdobený rytým a prolamovaným reliéfem na matně zlaté půdě. Reliéf zobrazuje Neptuna, mořské panny a mořské pří­ šery, čepel je pozdějšího data vzniku, je zdobená tepáním a geometrickým vzorem „modřeným" na povrchu čepele. (Wallace Collection, Londýn.)

Meče pravidelných armád 1 V 18. století se tvar vojenských mečů začal řídit předpisy stanovenými vojenskými sprá­ vami. Předpisy měly zajistit uniformitu vzhledu vojenských zbraní, usnadnit dodávky vojen­ ského materiálu a kontrolu kvality. Meč byl především zbraní jezdectva, ačkoliv jej jako doplňkovou výzbroj používaly i jiné odbornosti a služby. Do dnešních dnů se zachoval jako součást slavnostních uniforem důstojníků.

Předpisové armádní meče (nahoře) 1 Rakouský palaš z roku 1716 pro těžkou jízdu. Jílec tvoří jednoduchý mosazný záštitný oblouk s „jazýčkem", svislým výstupkem v místě spojení jílce s čepelí. 2 Dánský jezdecký kord z roku 1734, s přímou dvojbřitou čepelí, Ocelový jílec má záštitný oblouk a kanelovaný záštitný list.

3 Britský jezdecký kord s jílcem ve stylu skotského košového jílce. Čepel vyobrazeného meče je jednobritá, ale mnohé meče tohoto typu mají ostří po obou stranách čepele. 4 švédský kord těžkého jezdectva z roku 1775, s mosazným košovým jílcem. 5 Americká šavle asi z roku 1775, s mosazným záštitným obloukem ve stylu, jaký byl oblíben u obou válčících stran války za nezávislost,

6 Britský kord důstojníka pěchoty, vzor 1786. 7 Francouzský palaš těžkého jezdectva, model z třináctého roku republikánského kalendaře (1805-1806). Tento typ používaly pluky kyrysníků Napoleonovy armády, Vedle něj je ocelová pochva šavle. (The Castle Museum, York.)

Ruční chladné zbraně Kavalerista (vpravo) se špič­ kou svého meče namířenou dopředu. Tento způsob útoku byl možný s přímými nebo mírně prohnutými čepelemi. Více prohnuté čepele při střet­ nutí s protivníkem sloužily k řezání a sekání. Meč se považoval za důležitou zbraň jezdectva až do 1. světové války.

8 Britský palaš těžkého jezdec­ tva, vzor 1796. Čepel má hřbetní hrot, je konstruována čistě k sekání. 9 Britská šavle, vzor 1796 pro lehké jezdectvo. Sečná zbraň, jíž se za napoleonských válek vyrobilo ohromné množ­ ství. 10 Britský námořní tesák z roku 1804.Typické provedení, s ruko­ jetí ze železné litiny a záštitou ze železného plechu.

11 Šavle lehké pruské jízdy, z roku asi 1808. Jílec má tvar třmenu, ke kterému jsou připo­ jeny dva úponky. 12 Americká dragounská šavle, vzor 1840, s mosazným jílcem se třemi úponky. Tento typ se používal ještě během americké občanské války v letech 1861-65. 13 Britský jezdecký palaš, vzor 1908. Výborně zkonstruovaný bodný meč, používaný ještě za 1. světové války.

14 Britský kord, vzor 1853. Byl ve výzbroji lehkého a těžkého jezdectva. Konstrukce čepele je kompromisem mezi bodnou a sečnou zbraní. Kord používaly nejméně dva pluky lehké bri­ gády, nasazené v krymské válce v roce 1854. (Ze soukromé sbírky.)

Meče pravidelných armád 2 Francouzský pěšák (vpravo) s krátkým mečem zavěšeným na ramenním pásu. Obdobné zbraně, označované jako te­ sáky nebo poboční zbraně, se běžně používaly jako doplňkové zbraně k mušketě a bodáku pěchoty v 18. století. U mnoha armád se používání těchto zbraní udrželo po celé 19. sto­ letí jako výzbroj dělostřelců, ženistů a vojenských kapei.

Druhy hrotů (vpravo) a Hřbetní hrot, který mají meče konstruované výlučně jako sečné zbraně. b Falešné ostří, kde je hřbet jednobřité čepele na konci nabroušen a vytváří ostrý hrot určený k bodáni. c Středový hrot, souměrný, se žebrem uprostřed čepele. Mají jej čepele se dvěma ostřími nebo s falešným ostřím.

Tesáky a poboční zbraně (vlevo a nahoře) Všechny zde vyobrazené zbraně mají mosazné jílce. 1 Britský pěchotní tesák, vzor 1851. Na jednobřité čepeli se žlábkem je značka výrobce Samuela Harveye. (Castle Museum, York.) 2 Pruský pěchotní tesák asi z roku 1740, s plochou jednobřitou čepelí a záštitou srdco­ vého tvaru.

3 Francouzský pěchotní tesák, vzor 1816, nazývaný bríquet. Čepel má na hrotu falešné ostří. 4 Ruská ženijní poboční zbraň z roku 1827. Čepel je falchionového typu, s ozubeným hřbe­ tem pro řezání dřeva. 5 Francouzská neoklasicistní poboční zbraň z roku 1831. Vychází z římského meče typu gladius, byla přezdívána coupe-choux, neboli sekáč na zelí.

6 Španělská mačeta, vzor 1843, určená pro dělostřelce a ženisty. Hřbet široké jednobřité čepele je u hrotu seříznut. 7 Britská ženistická poboční zbraň, vzor 1856. Čepel má ozubený hřbet, u hrotu na­ ostřený.

Typy jílců (vpravo) Tato obvyklá tvarová řešení jílců se označují následujícími, všeobecně uznávanými jmény: A Košový jílec B Polokošoyý jílec C Třmenový jílec DMamelucky jílec

Důstojník (nahoře) při po­ zdravu, při němž se ke rtům přikládá místo připojení jílce a čepele. Říká se, že tento zvyk má původ v projevu křesťanské úcty, políbení záštitné příčky středověkého meče.

Jílce ceremoniál nich mečů (nahoře) 1 Francouzský meč generála z napoleonské armády se zlace­ ným mosazným jílcem a čepelí zdobenou zlacením a modřením. 2 Meč důstojníka Britského krá­ lovského loďstva, vzor 1827. Modifikované verze této zbraně se používají dodnes. 3 Důstojnický kord německé císařské armády, jezdeckého dělostřelectva, asi z roku 1900. Zlacený mosazný jílec.

4 Meč důstojníka srbské armády, z roku asi 1910.Niklem plátovaný jílec se třemi úponky, s emblémem srbského orla. 5 Důstojnický meč německé nacistické Luftwatfe, asi z roku 1940. Souprava meče je pláto­ vaná niklem. Rukojeť a pochva jsou z modře barvené kůže. 6 Důstojnický meč italského lletectva, asi z roku 1940, s hlavicí ve tvaru orlí hlavy a záštitou vyrytou do tvaru orlích křídel.

Ceremoniální meč a pochva (vpravo), kterou v roce 1809 obdržel podplukovník James Stirling od záložních důstojníků a dobrovolníků pluku 42. horalů (nyní Černá hlídka). Meč je považován za symbol vojenské profese, proto se po staletí dávají skvěle zpracované meče jako výraz uznání za vojenské úspěchy. (Scottish United Services Museum, Edinburgh Castle.)

Bodáky Bodák je čepel, která se upevňuje na ústí hlavně ruční dlouhé palné zbraně. Jeho původním a nejdůležitějším účelem byla přeměna muškety nebo pušky na píku. V 17. století řady pikenýrů bránily mušketýry při nabíjení proti útoku jízdy nepřítele. Vynález bodáku umožnil mušketýrům bránit se samo­ statně. Mušketa s nasazeným bodákem byla v podstatě dřevcovou zbraní, tradiční výzbrojí pěších vojáků. Až do 20. století se pěchota cvičila v používání dlouhých bodáků proti jízdě a pěchotě protivníka. Po 1. světové válce podstoupila koncepce bodáku významné změny. Nové bodáky, přijaté do výzbroje armád, jsou kratší a slouží jako víceúčelové nože.

Upevnění vojenského bodáku (vlevo) se dlouho přizpůsobo­ valo nabíjení hlavní zepředu. Čepel bodáku nemohla být nad vývrtem hlavně, aby nebránila míření, ani pod ústím, kam se zasouval nabiják. Čepel se na­ sazovala po straně ústí a v ta­ kové vzdálenosti, aby vztyčený bodák nebránil držení nabijáku při nabíjení. Tulejový bodák se svým charakteristickým rame­ nem měl právě takový tvar, který splňoval všechny poža­ davky vyplývající z konstrukce a používání zpředu nabíjených zbraní. S příchodem zezadu nabíjených zbraní odpadla ně­ která omezení konstrukce bo­ dáků. Čepele bodáků zadovek mohly být pod hlavní a blíže k ose vývrtu hlavně.

Nejstarší bodák. První zmínka o „bayonettes" pochází z Fran­ cie, z roku 1647. První bodáky byly zátkového typu, s jílcem

i čepelí o délce kolem jedné stopy (30 cm). Jejich pravděpo­ dobný tvar ukazuje ilustrace z 19. století (nahoře).

Upevnění (nahoře) Do tvaru bodáku se prom ítá způ­ sob jeho upevnění ke zbrani. 1 Zátkový bodák. Jedná se v podstatě o dýku nebo krátký meč s kuželovou rukojetí, která zajišťuje spolehlivé upevnění bodáku v ústí hlavně. 2 Tulejový bodák. Trubicová objímka - tulej - se nasouvá na ústí hlavně. Do drážky v ob­ jímce zapadá výstupek na hlavni. Tulej je vlastně určitou formou jílce.

3 Mečový a nožový bodák. Na jílci je vypracována drážka, která se nasouvá na příslušný výstupek na hlavni. Tyto bodáky mají často krou­ žek, který se nasouvá na ústí hlavně, a zlepšuje tak upevnění bodáku. 4 Sklopný bodák. Je stálou součástí zbraně. Zpravidla bývá sklopný dozadu. Pro rychlé nastavení ze sklo­ pené do bojové polohy může být vybaven pružinou.

Civilní palné zbraně (nahoře) 18. a 19. století měly často sklopný bodák. Trombón (a) a kapesní pistole (b) byly typic­ kými příklady palných zbraní se sklopným bodákem.

Bodáky sloužily jako nouzová sebeobranná zbraň. Jejich rychlé vztyčení do bojové polohy zajišťovala pružina.

Použití bodáků (nahoře) a Původní účel Největší hroz­ bou pro mušketýry byla jízda, která mohla rychle zaútočit předtím, než mohli znovu nabít své zbraně. Zřejmě z tohoto důvodu nebyla celková délka muškety se vztyčeným bodá­ kem menší než 6 stop (2 m), aby dosáhla i na protivníka na koni.

b Bodáky v obraně V době největšího rozkvětu bodáků, v 18. a 19. století, se pěší střelci řadili do dvouřadů, kde jedna řada klečela před druhou a vytvářela před nepřítelem hradbu bodáků, zatímco druhá řada nabíjela.

c Bodáky při útoku Bodák se mohl také uplatnit při střetném boji pěchoty. Je zřejmé, že ke skutečnému boji na bodáky docházelo zřídkakdy, jedna z bojujících stran zpravidla ztratila nervy a uprchlá. Aby se mohlo efektivně využít morál­ ního dopadu hrozby, kterou bodáky představovaly, musely být jednotky disciplinovanější než jejich nepřítel.

d „Bodákové myšlení", které kladlo důraz na zručnost v po­ užívání bodáku, přetrvalo až do 20. století. Bodáky mají do­ konce i nejmodernější pušky a kulomety. Trénink s bodákem však dnes spíše slouží k pěsto­ vání agresivity než jako pří­ prava na jeho bojové použití. Moderní bodák slouží přede­ vším jako víceúčelový nůž.

Druhotné použití bodáku 1 Mečový bodák Vyobrazený exemplář představuje druhý typ bodáku, vyráběný pro britskou pušku Baker v roce 1801. Má mosazný jílec. 2 Nožový nebo dýkový bodák Původně a dnes znovu nejob­ vyklejší druhotná funkce bo­ dáku. Na obrázku je americký bodák M7 pro útočnou pušku M 1 6 z r o k u 1962. 3 Pilovitý bodák Obvykle bo­ dák ženijních, pionýrských nebo dělostřeleckých jednotek, které potřebovaly účinnou pilu na dřevo k odstraňování překážek a přípravě dělostřeleckých po­ stavení. Pruský vzor 1871. 4 Lžícový bodák Neobvyklý typ, který měl zároveň sloužit jako nástroj ke hloubení zá­ kopů. Vyobrazen je americký vzor 1873 pro springfieldskou pušku. 5 „Minohledačka" Bodák upevněný na násadě polní lo­ patky. Vojáci mohli takto upev­ něný bodák použít jako nástroje pro hledání min v terénu, aniž se přitom museli shýbat. 6 Mačetový bodák Australský experimentální model kombinu­ jící mačetu, používanou v džungli, s bodákem. Určen pro krátkou opakovačku SMLE No1 z roku 1943. 7 Nůžkový bodák Při nasazení na čep své pochvy se sovětský nožový bodák pušky AK47 změní na nůžky ke stříhání drátu.

Zátkové bodáky Zátkové bodáky (vlevo) 1 Zátkový bodák se Širokou čepelí klínového tvaru. Anglie, kolem roku 1680. 2 Zátkový bodák s lehce pro­ hnutou čepelí, opatřenou v blíz­ kosti hrotu ostřím i na hřbetu čepele. Ozdoba hlavice rukojeti v podobě hlavy s přilbou a záštitná příčka jsou charakteris­ tické znaky bodáků z konce 17. století. 3 Zátkový bodák s kanelovaným záštitným listem, kolem roku 1670. Na čepeli je nápis „Carolus Rex Dei Gratia". 4 Švédský vzor 1692. Díky své délce se mohl používat i jako meč. Jílec se zasouval do dvou kroužků po straně hlavně. Nasazený bodák přidržovala pružina, což je jediná větší od­ lišnost tohoto typu ve srovnání s běžnými zátkovými bodáky. I tak představuje tento typ důležitý vývojový mezistupeň. 5 Typický zátkový bodák, jaký používali vojáci koncem 17. století. 6 Lovecký zátkový bodák v provedení používaném ve Španělsku až do poloviny 19. století. Sloužil jako nouzová obranná zbraň proti divokému praseti nebo jako víceúčelový lovecký a stahovací nůž.

Zátkový bodák je nejstarší a nejjednodušší formou bodáku. Většinou jím byla dýka s jílcem kuželového tvaru, který se zasouval do ústí hlavně. Nevýhodou byly problémy s jeho upevněním, případně vytažením z ústí hlavně. Zátkový bodák přirozeně bránil nabíjení a střelbě z muškety. Tento typ přesto používali ještě v 19. století lovci, především ve Španělsku, jako obrannou zbraň proti divokým prasatům.

Anglický zátkový bodák (dole) z konce 17. století. Plamenná železná čepel, slonovinová rukojeť a mosazná souprava.

Sklopné bodáky

Ruční chladné zbraně Sklopné bodáky (vlevo) 1 Otočný bodák holadské muš­ kety M1826/30. Má rameno a čepel běžného trojbokého tulejového bodáku. 2 Civilní trombón s odpruženým sklopným bodákem. Obranná zbraň obyvatel usedlostí. Bodák byl ve sklopené poloze přidržo­ ván záchytem. Při uvolnění zá­ chytu vymrštila listová pružina bodák do vztyčené polohy. 3 Teleskopický „nabijákový" bo­ dák americké pušky Springfield M1884. Zasouval se pod hlaveň namísto nabijáku, kterého u pušky nabíjené zezadu nebylo třeba. Na obrázku je bodák vytažen pouze částečně. Celková délka čepele je 35,5 palce (101,6 cm). 4 Japonský sklopný bodák model 44 pro pušku Arisaka z roku 1911. Bodák v bojové poloze přidržuje hák na ústí a odpružená západka. 5 Italský sklopný bodák pro karabinu Mannlicher-Carcano 1891. Na obrázku je jedno z několika různých provedení, vzájemně se lišících tvarem Čepele a odpružené západky. 6 Čínský sklopný nožový bodák typu 53, používaný u čínské verze sovětské samonabíjecí pušky SKS. 7 československý sklopný bo­ dák pro samonabíjecí pušku vzor 52. Sklápí se dozadu, po straně hlavně.

Sklopné bodáky jsou stálou součástí zbraně. Pokud se nepoužívají, zasouvají se nebo se sklápějí podél hlavně. Často jimi byly vybaveny trombóny a pistole, používané pro sebeobranu a ochranu majetku civilních občanů v 18. a 19. století. Používají se také u zbraní 20. století, především u sovětských, čínských a italských pušek.

Typ 56 (dole) Čínská útočná puška se sklopným trojbokým bodákem. Na obrázku je bodák částečně vyklopen. Zbraň je kopií sovětské útočné pušky AK 47, upevnění bodáku bylo převzato ze sovětské samo­ nabíjecí pušky SKS. čepel bodáku dlouhá 8,7 palce (22,1 cm) je Čínské konstrukce.

Tulejové bodáky Tulejové bodáky (vlevo) 1 Šípový bodák pro karabinu Egg. Británie, rok 1784. Jez­ decká zbraň, zjevně zastupující kopí. Svojí dlouhou čepelí vy­ rovnává krátkou délku karabiny. V klidové poloze se bodák na­ sazoval na ústí opačně, čepelí podél hlavně. 2 Mečový bodák dobrovolnického pluku. Británie, kolem roku 1800. Před upevněním na mušketu se odnímá jílec. Ob­ dobné zbraně vyráběli sou­ kromníci v období napoleon­ ských válek. 3 Mečový/tulejový bodák pro sapérskou a minérskou kara­ binu, vzor 184-1. Experimentální kombinace bodáku, meče a pily pro polní ženijní použití. 4 Mečový/tu lejový bodák pro britskou východoindickou spo­ lečnost a její sapérskou kara­ binu. Vyráběl se v letech 1845-53 pro britskou indickou armádu. 5 Francouzský mečový/tu lejový bodák pro Perrinovu revolvero­ vou pušku, asi z roku 1865. Tvar tuleje umožňuje její použití jako rukojeti. Čepel je podobná jako u jataganu. 6 šavlový bodák pro francouz­ skou karabinu 1837 a pevnostní pušku 1838. Mosazná rukojeť se před vztyčením bodáku od­ nímala. 7 Mosin Nagant 1891. Sovětský tulejový bodák s křížovým příč­ ným průřezem. Používal se bě­ hem obou světových válek.

Tulejový bodák byl lepší než bodák zátkový. Vztyčený bodák nebránil nabíjení a střelbě z muškety. Tulej je kovová objímka, která se nasouvá na hlaveň. Je v ní drážka pro mušku a uzamykací západku. U vztyčeného bodáku se čepel zpravidla nachází na pravé straně hlavně, takže dovoluje vytažení nabijáku a jeho držení při zasouvání náboje do hlavně.

Součásti tuiejového bodáku a Tulej b Uzamykací drážka c Rameno d Nákružek e Čepel Tulejový bodák (dole) s pochvou, používaný u muš­ kety Brown Bess. Standardní britský pěchotní bodák od roku 1720 až do roku 1840. Pochva je z tuhé kůže s mosazným kováním.

Ruční chladné zbraně Tulejové bodáky (vlevo) 1 Svírací tulejový bodák. Prav­ děpodobně anglický, kolem roku 1700. Plochá čepel, mo­ hutná záštita na rameni. Svfrací bodák se mohl rozevřít a nasu­ nout na jakoukoliv hlaveň. 2 Tulejový bodák s plochou dvousečnou čepelí, používaný v Anglii počátkem 18. století. 3 Policejní bodák. Velká Britá­ nie, 1840. Odpružená západka na čepeli bránila vytažení bodáku z pochvy vězni nebo davem. 4 Americký tulejový bodák 1872 pro model springfieldské pušky - zadovky z téhož roku výroby. Trojhranná Čepel. 5 Španělský lovecký tulejový bodák z poloviny 19. století. Celomosazný, s plochou Čepelí, na jedné straně vroubkovanou. Výzdoba je podstatně bohatší než u vojenských bodáků. 6 Britský bodák No7 z roku 1946, určený pro pušku No4 a samopal Mk5 Sten. Pootoče­ ním tuleje o půl otáčky vznikne rukojeť a bodák se může použít jako dýka, což je ojedinělé ře­ šení. 7 Moderní tulejový bodák pro automatickou pušku FIM, použí­ vaný v současné době v Ho­ landsku, Irské republice a jižní Africe.

Druhy tulejí a Proříznutá. Raný typ, který se dokázat přizpůsobit k použití i u hlavní s jiným než předepsa­ ným rozměrem. b Obvyklá. Tento typ se použí­ val u muškety Brown Bess od roku cca 1720 do roku 1840, jeho obdoby sloužily v řadě ji­ ných armád. c S křídlovým šroubem. Švédsko, 1696. Jednoduché a účinné řešení, které se ale neuplatnilo v širším měřítku. dTuleJ s pružinou britské východoindické společnosti. V určitém rozsahu ji používala britská indická armáda počát­ kem 19. století. e Kyhlova odpružená zá­ padka. Dánský vynález z roku 1794. V Dánsku se tato kon­ strukce používala celých 50 let. K sejmutí vztyčeného bodáku je třeba pozvednout křidélkové výstupky západky a stáhnout bodák z ústí hlavně.

f Francouzský kroužek. Při nasazování bodáku se výklenek kroužku sesouhlasí s lomenou drážkou. Po doražení bodáku se kroužek pootočí a pomocí mušky bodák uzamkne. g Rakouská drážka s krouž­ kem. Stejný princip jako u fran­ couzského kroužku, ale se šik­ mou drážkou. h Hannoverská západka. Od­ pružená západka, připevněná na mušketě, přeskočí přes ro­ bustní nákružek na tuleji. i Americký bodák, 1873 Po nasazení na ústí hlavně se zadní část tuleje pootočí, tím uzavře drážku a uzamkne bo­ dák za zadní stranu mušky. j Britský bodák No4. Oživení myšlenky tulejového bodáku, pocházející z období 2. světové války. Po stranách hlavně má dva ozuby a uvnitř tuleje uzamykací drážku (na obrázku není vidět).

Mečové a nožové bodáky

Mečové a nožové bodáky mají plnorozměrové jílce, přizpůsobené k upevnění na ústí hlavně. K nasazení bodáku zpravidla slouží nákružek, který je součástí záštity, a dále drážka v hlavici jílce. Do drážky se zasouvá lišta, která je pevnou součástí zbraně. Všeobecně se dá říci, že dobré meče byly jako bodáky značně neohrabané. Většina moderních bodáků je nožového typu a kromě své původní funkce plní úkol víceúčelového nástroje.

Německý bodák M84/98 (dole) Vyráběl se v letech 1914-45, ještě dnes jej některé státy používají. Byly jím vybaveny opakovači pušky Mauser, zave­ dené ve výzbroji německé cí­ sařské a později nacistické ar­ mády. Na obrázku je i plechová pochva s koženou „žábou", po­ mocí níž se pochva připevňo­ vala na vojákův opasek.

Mečové bodáky (vlevo) 1 Dánský tesákový bodák 1788/1801. V 18. století pěšáci nosili krátký meč - tesák, který je v tomto případě upraven na bodák. Ke zbrani se upevňuje pomocí lišty, která je však v tomto případě součástí jílce bodáku a nikoli zbraně jako ob­ vykle. 2 Mečový bodák amerického námořnictva. První typ pro pušku 1870. Jílec je mosazný s rybinovým vzorem, což je charakteristický znak některých amerických a španělských bo­ dáků. 3 Bodák typu Elcho druhého provedení. Britský bodák z roku 1871 pro pušku Martin-Henry. Čepel je inspirována tvarem kukri, účinného seč­ ného nože, používaného Gurkhy. Ocelový jílec, střenky rukojeti černé. 4 Britský vzor 1859. Námořní tesákový bodák, britský, pro krátkou námořní pušku Enfield. Obvyklé provedení poboční námořní zbraně, ale poněkud rozměrné pro plnění role bodáku. Ocelový jílec, střenky rukojeti z černé hmoty. 5 Francouzský bodák 1866 pro jehlovku Chassepot. Čepel svým tvarem připomíná jaíagan. Tento tvar byl u star­ ších předovkových pušek po­ měrně rozšířen, protože posky­ toval ruce střelce místo pro manipulaci s nabijákem. Mosazný jílec. 6 Mečový bodák pro francouz­ skou pušku Gras. Lehký a účinný bodák, vyráběný ve velkých počtech. 7 Španělský halapartnový bodák pro karabinu 1857. Plamenná čepel se sekerovou Čepelí hřebenového tvaru a bodcem halapartny, doplně­ nými k záštitné příčce.

Ruční chladné zbraně Mečové a nožové bodáky (vlevo) 1 Německý bodák 1898/05, kvůli tvaru své čepele nazývaný „řeznický nůž". Původní model s ozubeným hřbetem. Používal se za 1. světové války u opako­ vači pušky Mauser 98. 2 Zákopový bodák pro němec­ kou opakovačku Mauser, použí­ vaný za 1. světové války, Polooficiální vzor, který si jednotky mohly samostatně zakoupit. Celoocelový. 3 Bodák k uniformě německé nacistické policie, kolem roku 1940. U některých bodáků se ani nepředpokládalo nasazení na pušku - neměly žádné upev­ ňovací prvky. Nosily se na opasku jako doplněk k uniformě. Střenky rukojeti z rohoviny, pobité kovovými odznaky. 4 Britský vzor 1888 Mk2 pro puš­ ku Lee-Metford. První moderní bodák přijatý Velkou Británií do výzbroje. Dvousečná čepel. 5 Britský bodák, vzor 1907, pro pušku SMLE. Všimněte si vý­ razného háku záštity, který měl sloužit kzachycení Čepele bodá­ ku nepřítele. Bodáky vyrobené po r. 1913 již tento hák nemají. 6 Sovětský nožový bodák pro útočnou pušku AK47, používaný v současné době. Plastikové střenky. 7a Komerční nožový bodák pro útočnou pušku Armalite AR10. Perořízkový kombinovaný ná­ stroj (7b) je uložen v jílci. 8 Finský nožový bodák pro útočnou pušku AK60. Jeho če­ pel je sklopná jako u perořízku. Způsoby upevnění (vlevo) Existují dva hlavní způsoby: po­ mocí lišty ( 1 , 2) nebo pomocí nákružku a lišty (3, 4). Obrázky představují reprezentativní pří­ klady. 1 Bakerova puška. Velká Britá­ nie, 1800. Na mosazném jílci je drážka (a), do níž zapadá lišta (b), a dále odpružená západka (c), která zapadá do výřezu (d). Bodák se upevňuje po straně hlavně, s čepelí ve vertikální ro­ vině. 2 Mauser 1888 a další. Moderní verze upevnění pomocí lišty. Odpružená západka je v hlavici jilce. 3 Krátká puška Enfield, model 1850 a novější. Stejně jako u Bakerovy pušky přítomnost nabijáku u předovky připouš­ těla upevnění bodáku jedině po straně hlavně. 4 Enfield P14 a M17. Britská a americká puška z roku 1914. Bodák může být upevněn pod hlavní, puška je nabíjena ze­ zadu.

Součásti jílce bodáku (nahoře) a čepel b Nákružek c Hák záštity d Střenky rukojeti e Pružina západky f Upevňovací drážka g Západka h Hlavice č á s t i (b) a (c) tvoří záštitnou příčku.