Výklad vybraných míst Janova evangelia

Citation preview

V V KLAD VYBRANÝCH JANOVA ZJCVCNI

Jindřich Slabý

VÝKLAD VYBRANÝCH MÍST JANOVA ZJGVGNÍ

ena

Předmluva Pro zimní kurs v roce 1990 připravil poradní odbor laiků při synodní radě Českobratrské církve evangelické řadu přednášek o poslední knize Bible - Zjevení sv. Jana. O výklad byl požádán bratr ThDr. Jindřich Slabý, farář českobratrské církve evangelické v Hodoníně. Nejednalo se o soustavný výklad celé knihy. Přednášející připomenul v kázání a v šesti výkladech základní pilíře zvěsti této poslední biblické knihy a pokusil se o zaktualizování jejího poselství. Magnetofonový záznam přednášek byl přepsán a dáváme ho nyní k dispozici všem zájemcům. Převést mluvenou řeč do psané podoby je velice obtížné. Pokusili jsme se zachovat stylistickou podobu mluveného slova, jak jen to bylo možné. Náš dík patří především br. faráři dr J. Slabému za pozoruhodný výklad této biblické knihy, ale také sestře J. Michalové a br. J. Nečasoví, kteří se podíleli na přepisu a úpravě textu. Za poradní odbor laiků Pavel Freitinger

5

Obsah Kázání

.................................................................

7

1.

přednáška

..................................................... 11

2.

přednáška

..................................................... 20

3.

přednáška

..................................................... 27

4.

přednáška

..................................................... 36

5.

přednáška

..................................................... 46

6.

přednáška

..................................................... 56

Kázání čtení: 1P 4,7-19

Text: Zj 3,7-13 Text, na němž je založeno dnešní zvěstování slova, patří do řady dopisů, které dává Pán Ježíš Kristus andělům sedmi sborů. Sedm sborů v Malé Asii, každý jiný, každý v jiné situaci vnitřní i vnější, a přece všecky údy jednoho organismu, jednoho révového keře, jednoho těla Kristova. To, co se týká jednoho sboru, týká se zároveň všech. To, co je dnes krizí nebo zkou­ škou jednoho sboru, může být zítra krizí či zkouškou druhého sboru, a obrá­ ceně to, v čem jeden sbor dnes nachází své potěšení a svou pomoc, to zítra přinese potěšení a pomoc druhému sboru. O zkouškách se mluví ve všech sedmi listech sborům často. Podle svědectví Nového zákona patří zkoušky nedílně k době před druhým adven­ tem Kristovým. Celý svět, všichni obyvatelé země mají být prověřeni - a křes­ ťané zvlášť, neboť Ježíš chce jejich srdce. Jak vyjde najevo, že srdce křesťanů patří Ježíši? Jak vyjde najevo, že mu patří tvoje srdce? Vyjde to snad najevo tady, kde v pohodlí, pohodě a znovunabyté svobodě sedíme a všichni společně v jednotě víry vyznáváme svého Pána? Ne. Jedině v ně­ jaké zkoušce, v nějaké obtížné, či dokonce nebezpečné a katastrofální si­ tuaci se teprve skutečně ukáže, jak je to s naší láskou k Pánu Ježíši. Tam, kde jsme obklopeni posměchem a zlobou a nepřátelstvím a kde jsme často sami, křesťané uprostřed útočných pohanů, tam, kde jsme předmětem po­ směchu a diskriminace, tam se teprve skutečně ukáže, co jsme zač. Tak se to i skutečně v mnohých částech světa ukázalo. S naší láskou k Pánu Ježíši i s naší vzájemnou láskou to bývá tak, že se ukáže jako ryzí teprve tam, kde je nepohoda, protivenství a zkoušky. Proto Pán Bůh dopouští na svůj lid čas od času zkoušky a protivenství.

Filadelfie ležela v Malé Asii ve středu římské provincie Asia. Město bývalo často poničeno zemětřesením. Roku 17 po Kristu dostalo jméno Neocesarea na počest císaře Tiberia. Roku 70 po Kristu, v osudném roce zničení Jeruzaléma, dostalo jméno Flavia na počest císaře Vespasiana Flavia. Živelné katastrofy - náš přítomný svět si je připomněl zcela nedávno a servilní služba vládcům tohoto světa, uznávání jejich božských nároků, to bylo prostředí a okolnosti, ve kterých filadelfský sbor vyznával Ježíše Krista, toho legitimního svátého a pravého. Proto se zjevil Syn Boží, aby kazil činy 7

ďáblovy. Do tohoto Božího zápasu s temnými silami zla byl zatažen i filadelfský sbor. Bratři a sestry, tento zápas je celosvětový a prostupuje dějinami od Kristova prvního adventu a je předehrou jeho adventu druhého. Sboru, který je do tohoto zápasu zasazen, bývá z toho často úzko. I našim sborům bývalo v minulosti z tohoto zápasu často úzko. Neboť když se podíváme sami na sebe, vidíme, že o nás zcela jistě platí to, co platilo o filadďfském sboru: Máš nepatrnou moc. Svět nám to v minulých desetiletích stále vštěpoval a dával nám to pocítit: Vy křesťané máte nepatrnou moc, jste tu jenom na dožití, přežitek minulých dob, bezvýznamní. V textu nám to neříká svět, ale říká sám náš Pán: Máš jenom nepatrnou moc. Tak, jak to píše apoštol Pavel v 1. listu ke Korintským: Nemnozí mocní, nemnozí urození, nemnozí moudří podle světa... Copak se tím asi míní? Že je nás málo, že jsme - a nemylme se, zůstaneme i nadále - malý hlouček? To, že ve veřejném a hospodářském a politickém životě nic neznamenáme, a nenamlouvejme si, že znamenáme, anebo že budeme znamenat; že nedisponujeme hmotným bohatstvím. Nebo snad je to míněno i tak, že nám chybí I to bohatství niterné? Jsme nepřitažliví pro svět, nudní, protivní, odrazující a odpuzující ty, kdo s námi v přítomnosti mluví. Ať tak, nebo tak, Pán Ježíš nepotěšuje svůj sbor tak, že mu říká: Ty přece něco znamenáš, ty přece máš jakousi moc. Ne, tak Pán Ježíš svůj sbor nepotěšuje. Ale potěšuje jej tak, že mu říká: Ty máš nepatrnou moc, jsi malý počtem, bezvýznamný v očích světa, i všelijak sám o sobě nepřitažlivý, ale ty i takový, jaký jsi, v té zkoušce celosvětové obstojíš. To je pravá podsta­ ta víry: že vím, jaký jsem, a právě proto se na vlastní moc a sílu nespoléhám. Nebuduji na nich, ale spoléhám na to, co se svou církví činí Bůh. Nebuduji na tom, co dělám já, ale na tom, co se mnou udělal Pán Ježíš. A co že on se svou církví činí? On o ní především ví: Vím o tvých skutcích. Pán Ježíš ví, co jeho církev dělá, jak se rozhoduje, jakými krizemi prochází, co obětuje, jak pro jeho jméno trpí. Církev i ve své nouzi smí mít jistotu o tom, že ji její Pán nepřehlédl, ani na ni nezapomněl.

Bratře a sestro, Pán Ježíš ví, že v době velikého odklonu od Božích věcí, kdy se lidé masově odvrátili, kdy odvrátili své myšlení a jednání od Pána Boha, že ty v něho nepřestáváš věřit, že s ním nepřestáváš mluvit na svých modlitbách, že neopouštíš stádce jeho beránků a ovcí. Ví o tom a přiznává ti to. Přiznává ti, že jsi zachoval jeho slovo a nezapřel jeho jméno. Jsem hlu­ boce přesvědčen, že takovou životní orientaci Pán Bůh v dobách diskrimi­ nace a pronásledování hodnotí mnohem výše, než v dobách všeobecné křesťanskosti. Ale to, že jsme Pána Ježíše přijali a zůstali v něm, i když je to naše akce, naše svobodné rozhodnutí, nebylo by myslitelné, kdyby on před námi neotevřel dveře. Dveře ke společenství s ním, dveře k poznání jeho osoby a jeho díla. A tak, přestože žijeme v době neznalosti Boha, uprostřed lidu, který nezná Boha, přes všecky ostatní závažné okolnosti, které se mezi Pána Boha a lidi položily a kladou, nemohou nás tyto věci od Pána Boha 8

oddělit, nemohou nám zavřít dveře k němu; právě proto, že je Ježíš Kristus před námi otevřel a otevírá. Když on otevírá, není takové síly na světě, která by je zavřela. On má klíč Davidův. To znamená: tak jako Eliakím, syn Helkiášův, dostal klíče od Davidova domu - plnou moc nad celým davktovským domem, jak nám to líčí kniha Izaiášova - tak Ježíš Kristus disponuje vším, co patří Bohu. Je nejvyšším správcem Božího stvoření, je mu svěřena všecka moc na nebi i na zemi. Nad kým se smilovává, nad tím se smilovává. A ovšem i negativně: koho chce, toho zatvrzuje. Když on zavře před někým dveře, nikdo si tyto dveře neotevře.

Před filadelfským sborem dveře otevřel. Co je proti tomu nepatrná lidská moc, jakou tento sbor disponuje. Kdo z nás má zkušenosti víry, ten ví, že vlastní mocí jsme si nedobyli v podstatě nic, vůbec nic. Jak říkal Luther: Wir sind nur Settler - jsme jenom žebráci. Všecko dobré, co jsme ve svém životě získali, je vlastně jen důsledek té tajemné skutečnosti, že někdo před námi otevřel všecky dveře. Otevřít dveře znamená v Novém zákoně mimo jiné dát možnost misij­ nímu působení. V této souvislosti mluví o otevřených dveřích náš text. Filadelfský sbor měl konkrétní odpůrce. Nazývá je synagógou satanovou. Říkají si židé, ale nejsou jimi. Co to vlastně bylo za lidi? Církevní otec Ignatios ve svém listu do Filadelfie, tedy přímo do toho sboru, do kterého je adresován i list ze Zjevení Janova, píše zajímavá slova: Je lépe slyšet o obřezaném křesťanství, než o neobřezaném židovství. Neobřezané židovství - co to je? To jsou právě ti lidé, kteří si říkají židé a nejsou. Vykladači upozorňují na to, že to byli lidé, lhostejno z jakých kruhů, kteří propagovali myšlenku, aby křesťanství zůstalo židovskou sektou, aby se vrátilo do lůna synagógy, pro­ tože přece židovství je v rámci římské říše dovolené náboženství, zatímco křesťanství nikoli. Zůstaneme-li jako křesťané v rámci toho, co je v římské říši dovoleno, budeme mít přece pokoj, neboť zákony římské říše chrání židov­ ství. Ale jestliže se od synagógy oddělíme a budeme svobodnou církví Kris­ tovou, pak se vystavujeme pronásledování. Něco podobného se opakuje vždycky znovu v dějinách církve. Vždycky se našli křesťané, kteří této rady satanovy uposlechli. Deutsche Christen, nacionální socialismus nad křesťan­ skou svobodou, či jinak: evangelium zkarikované nacionálním socialismem. Jindy zase evangelium zkarikované marxismem nebo dokonce stalinismem. To všecko jsme viděli, to všecko tady bylo, to všecko existuje, to všeď* j byly pokusy, jak zachránit křesťanství, jak je provést dobou, která se pc tavila proti křesťanství, proti církvi Kristově nepřátelsky. Filadelfský sbor takové pokusy odmítl. Naopak přešel do protiútoku, do misijního protiútoku. To je návod pro církev ve všech dobách. Dnes se nám lidé snaží vymluvit evangelium, ať už s přátelským nebo nepřátelským úmyslem. Kde se nás snaží od něho odvrátit, tam je třeba přejít do misijního protiútoku. Pán Ježíš se k misijnímu protiútoku filadelfského sboru přiznal: Hle, dávám ti ty, kdo jsou ze synagógy satanovy. Způsobím, že přijdou 9

a padnou ti k nohám a poznají, že já jsem si tě zamiloval. Odpůrci filadelfského sboru budou přemoženi tím nejskvělejším způsobem. Dej to Pán Bůh i nám, aby naši odpůrci byli tímto nejskvělejším způsobem přemoženi. Aby byli získáni pro to, proti čemu táhli do boje. Aby byli přemoženi Kristovou láskou jako ty. Poznají, že jsem si tě já zamiloval. To znamená: poznají Krista v jeho lásce k jeho lidu. Náš text říká, že tuto převratnou událost způsobí Pán. Jinak to ani není možné, neboť něco takového není v chatrné lidské moci. Nezapomínejme na to, bratři a sestry, ve svých modlitbách: Pane Ježíši, máme jako křesťané mnohé odpůrce po celém světě. Prosíme tě, aby poznali tebe ve tvé lásce k církvi a aby zatoužili: I my by­ chom chtěli být takto milováni, jako jsou milováni křesťané, a i my bychom chtěli tak milovat, jak se navzájem mezi sebou milují křesťané. Sestry a bratři, naše moc je jen chatrná. Přiznejme si to, je chatrná i po té niterné stránce. Ale víme jedno, a to zcela jistě a bezpečně: on nás miluje. Kdo toto nevidí a neví, ten nepochopil evangelium. Ale kdo toto uvidí a poz­ ná, ten už není odpůrce, nemá daleko do království Božího, stává se bratrem a sestrou. V závěru biblického základu našeho kázání čteme zaslíbení, které zně­ lo filadelfskému sboru nesmírně aktuálně. Řekli jsme si na začátku, že město Filadelfie bývalo často zničeno zemětřesením. Protikladem toho je Kristův slib, že věrný křesťan už žádným zemětřesením zničen nebude, nýbrž že se stane neotřesitelným pilířem v Božím chrámě, to jest v církvi. Kdo zvítězí, kdo vytrvá, kdo setrvá při Pánu Ježíši v dobách zkoušky, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí. Žádné zemětřesení jím neotřese. Řekli jsme si také, že město Filadelfie co chvíli měnilo jméno po ně­ jakém římském císaři. Protikladem toho je slib Kristův, že věrný křesťan dostane lepší jméno, které nikdo na světě nezmění. Lepší jméno, než jméno římského císaře, totiž jméno Boží. Napíši na něj jméno svého Boha, označím si ho za své nezadatelné vlastnictví, napíši na něj jméno nového Jeruzaléma, napíši na něj občanství v nebesích, které nám už nikdo neodejme. Napíši na něj jméno svého Boha. Uprostřed otřesů, jimiž se chvěje tento svět v původ­ ním i přeneseném slova smyslu, uprostřed rouhavých nároků světovládcú je možno již teď a zde, aby člověk stál na bezpečném místě a patřil tomu, kdo ho skutečně miluje; aby prožíval tuto lásku Pána Ježíše Krista jako předjímku, jako závdavek toho, co přichází ve své nepředstavitelné plnosti. K tomu je zapotřebí jen jednoho z naší strany: Držet se toho, co máme, držet se toho, kterého máme, totiž Pána Ježíše Krista, jemuž s Otcem a Duchem svátým čest a sláva na věky. Amen.

10

1. přednáška Apokalypsa a apokalyptika

Slovo apokalypsa je slovo řecké, zní vlastně apokalypsis, a znamená zjevení. Zjevení, tak je nadepsána tato kniha, zjevení Ježíše Krista, které dal svému svědku Janovi. My bychom ovšem mohli všecky biblické knihy nazvat zjevením, protože vlastně Pána Boha nepoznáváme jinak nežli tak, jak on se nám sám zjevil. My se nemůžeme Pána Boha dobrat svým rozumem nebo svou vlastní moudrostí ho nějak odhalit, i když jsou v teologii proudy, které říkají, že jsou náznaky v Písmu svátém, že Boha lze ponat ze stvořených věcí. 19. žalm říká, že když člověk spatří oblohu, která je dílo rukou Božích a nebesa, která zvěstují Boží slávu, že odtud může dojít k závěru: Toto všecko učinila nevýslovně moudrá inteligence. Ale skutečně poznat živého a pravého Boha je možno jen na základě toho, že Pán Bůh promluvil své slovo, ať už jakýmkoliv způsobem. A přece jedna z těchto knih má název Zjevení v speciálním slova smyslu. Označujeme takové knihy apokalypsami neboli zjeveními, protože se odvolávají výslovně a výrazně na zjevení, které­ ho se autorům dostalo. Co je vlastně apokalyptika, nebo skupina apokalyptické literatury? Když bych vám položil otázku, který je nejbližší blízký příbuzný Zjevení Jano­ va v Písmu svátém, co byste mi na to asi odpověděli? Máme několik skupin knih v Písmu svátém, kde si jsou některé knihy navzájem velmi blízké. Knize Zjevení je nejbližší kniha Daniel. Patří také do apokalyptické literatury. Kdy se apokalyptická literatura zrodila? Tento druh literatury se zrodil v době, kdy Židé pozbyli svoji samostatnost a kdy se stali míčem, jejž si přihrávaly různé velmoci. Byla to doba, kdy se rozpadla říše Alexandra Velikého a vládu převzali jeho nástupci, tzv. diadochové. Ti si rozdělili celou tu světovou říši. A tak se Palestina dostala pod vliv vládnoucího rodu, který vládl ze Sýrie a jmenoval se rod Seleukovců. Tito Seleukovci začali v určité době celou svoji říši násilně pořečťovat. Zaváděli nejen řecký jazyk, nýbrž také pohanské náboženství. Zvláště se zaměřili na židovský lid, který se vymykal z celého rámce tehdejšího světa právě vírou v jediného Boha, Hospodina, svým způ­ sobem života, Mojžíšovým zákonem, který jej značně od všech pohanů odlišoval. V tom helenizačním pořečťovacím úsilí vynikl zvláště vladař jmé­ nem Antiochos Epifanes, který vládl v letech 175 až 164 př. Kr., a ten se snažil velice tvrdým způsobem oddělit Židy od Hospodina a od zákona Moj­ žíšova a vnutit jim uctívání řeckých bohů. Dokonce instaloval v jeruzalém­ ském chrámu sochu nejvyššího pohanského boha Dia, Jupitera. Proti tomu

11

se Židé vehementně bouřili a Seleukovci jim na to odpovídali tvrdými represními opatřeními. O těch se dočtete v apokryfních neboli deuterokanonických spisech (např. knihy Makabejské), jakým hrozným způsobem byli Židé mu­ čeni; byli nuceni jíst vepřové maso, přestupovat sobotu (2Mak 6,6.18n). Ale Židé raději pokládali svoje životy, než aby přestoupili zákon Mojžíšův. V této době se rodí otázka, co vlastně činí Pán Bůh, kde je Bůh? Proč dopouští na svůj lid takové strašné utrpení? Na tuto otázku odpovídají četné spisy, které nazýváme apokalyptickými. Vypravují o tom, že toto hrozné utrpení Božího lidu je součástí celosvětového Božího plánu, kdy dějiny světa spějí ke svému vyvrcholení, a že toto hrozné utrpení Božího lidu bude vy­ střídáno brzkým pádem Božích nepřátel a povýšením Božího lidu. Kdo zde trpěli, kdo vyznali Hospodina, budou odměněni tím, že budou vzkříšeni a vej­ dou do jeho království. Představovali si to tak, že království Boží bude tady na zemi, kde věrní budou vládnout nad pohany, nad celým světem. Tedy co do své podstatné funkce jsou židovské apokalypsy knihy těšitelské. Chtějí otevřít cestu naději na blízký obrat, na příchod spásy, a tím posílit všecky věřící, aby v hrozném pronásledování a utrpení vytrvali, aby nezradili Pána Boha, aby nepřestupovali Mojžíšův zákon. Ty apokalypsy se jmenují např. Apokalypsa Báruchova nebo Apokalypsa Ezdrášova, kterou označujeme ja­ ko Čtvrtého Ezdráše, a tam všecky tyto věci jsou. Apokalyps je mnoho. Z některých se zachovaly jen zlomky, některé se zachovaly v aramejštině, některé se zachovaly v etiopštině, některé ve staroslověnštině, některé jsou zase citovány v jiných spisech, ale i ze zlomků a z toho všeho, co nám zůstalo, si můžeme učinit ucelený obraz, jak apokalyptická literatura vypada­ la. To, co je jí společné, je obrazná mluva. Mocnosti a události dějin se líčí v symbolických obrazech, které jsou částečně vypůjčeny ze starozákonní tradice, ale částečně také pocházejí ze staroorientálního bájesloví. Tak např. světové říše jsou znázorňovány jako nebezpečná zvířata. Vzpomenete si na vidění Danielovo, kde vystupuje lev, medvěd, levhart nebo zase kozel a be­ ran (Dn 7-8) a zápasí spolu, jeden druhého přemohou. Tato nebezpečná zvířata jsou obrazy říší, světových velmocí, které následují jedna za druhou. Když už mluvíme o Danielovi: víte, že příběhy líčené v této knize se odehráva­ jí v době babylonského zajetí Izraele a v době perské, kdy se už určitá část Židů směla navrátit do Jeruzaléma a do Palestiny. Ale Daniel byl sepsán mnohem později, až právě v době Seleukovců, kteří tak hrozně utlačovali židovstvo. Jenom děj je posunut do doby Babylonské říše. Ale to, oč v této knize jde, je situace, která byla v době Seleukovců, několik století po baby­ lonském zajetí. Ještě se k tomu vrátím. Tedy nebezpečná zvířata symbolizují světové říše, anebo jsou ty říše symbolizovány zase jako mohutné stromy (Dn 4,7) nebo zpěněné vody. Dále se v apokalyptických knihách spekuluje hodně s čísly, číslům se připisoval ve starověku symbolický obsah. Čtverka, sedmička, trojka, desft12

ka, dvanáctka... hrají tajemnou úlohu. Slouží hlavně k tomu, že se vidění vždycky člení do určitých řad. Např. ve Zjevení Janovu se nám vypravuje třikrát o sedmi katastrofách. Tři série po sedmi apokalyptických katastrofách. Tím se chce říci, že světové dějiny konečné eschatologické dění probíhají podle určitého schématu, který je předem pevně určen v Božím plánu. Všec­ ka apokalyptická literatura včetně Zjevení Janova vychází z toho, že ať se na světě děje cokoliv, ať se děje sebevětší hrůza, je to všecko nějak zařazeno do Božího plánu. Všecko to, co se ne zemi odehrává jako by bylo jenom promítání filmu, který byl dřfve natočen v nebeských ateliérech, u Pána Boha a teď se to jenom promítá. Čtete ve Zjevení o strašlivém řádění toho draka, který je symbolem satana, čtete vždycky, že je mu dána moc, nebo že je mu dáno, aby sváděl národy. Co znamená, že je mu to dáno? Je mu to dáno od Pána Boha. Pán Bůh mu uprostranil ten prostor, ve kterém satan může konat svoje dílo. Chce se tím říci, že se nic neděje bez Pána Boha, bez jeho dopuštění, že Pán Bůh všecko pevně drží ve své ruce, ať se dějí sebevětší hrůzy. To je nesmírně zajímavá myšlenka, se kterou se teologie vždycky vyrovnávala, např. Luther nazýval to hrozné, co se děje na světě, cizí dílo Boží, Pán Bůh to dopouští, používá toho třeba jako výchovného prostředku pro svou církev, ale nejde mu to ze srdce, je to cizí dílo Boží. Nebo v moderní době mnozí teologové říkali, že Pán Bůh umřel v Osvětimi. Tím chtěli říci, že ty hrůzy, které se děly za druhé světové války, to hrozné utrpení, které člověk člověku připravil, vlastně ani nemůže být pod kontrolou Boží, že se to Pánu Bohu nějak vymklo z ruky, nebo že Bůh je mrtev, nebo že Bůh odstoupil od svého stvoření. Ale když čtete tyto apokalyptické knihy, tak tam je řečeno: Nel Ani ten nejstrašlivější svět, ani to nejstrašlivější, co se na něm odehrává, Pán Bůh ze své ruky nepustil. To je to potěšení, které zaznívá z apokalyptické literatury ke strádajícímu Božímu lidu. Pán Bůh zůstává Pánem dějin i Pánem satana, Pánem protibožských mocností i hrozných lidí, kteří Boží lid proná­ sledují.

Dalším typickým charakteristickým rysem apokalyptické literatury je, že autoři referují i o tajemstvích, o skrytých věcech, které jsou už v nebi, a které se teprve potom promítnou na zemi. V těchto tajemstvích je skryt budoucí osud lidstva. Předpokládá se přitom, že průběh dění a zjevení bu­ doucnosti existuje již v přítomnosti v nebi (jako ve formě toho natočeného filmu vloženého do kamery), aby se to odtamtud krok za krokem promítalo, to jest dostávalo na zem. Přitom nedovede ten apokalyptik, tj. prorok, které­ mu se zjevení dostalo, sám ze sebe toto vidění vyložit. Dostává se přitom do bezradnosti a zděšení. To je téměř stereotypní rys těchto zjevení. Nezbytné vyřešení nebo výklad toho zjevení přináší pokaždé anděl, tzv. angelus interpres, anděl vykladač, nebo jiná vysoká osobnost nebeské hierarchie. Obrací se k bezradnému proroku, který má vidění a krok za krokem mu vysvětluje to, co viděl (např. v Danielovi v 7. kap.). Poměrně málo bezradnosti a vysvět­

13

lování je ve Zjevení Janovu. Tam je dost zřejmé hned na první pohled, o co jde. Dalším rysem je fiktivní předčasovost apokalyptických knih. Apokalyp­ sy se čtenáři vydávají za starší, než ve skutečnosti jsou. Už jsme si řekli, že kniha Daniel byla napsána v době seleukovské hrůzovlády, ale vydává se za dílo proroka, který žil na dvoře babylonského krále Nebukadnezara. To je takový zbožný klam, který patří k dramaturgii apokalyptiky. Čtenář má mít dojem, že kniha předpověděla přesně a spolehlivě průběh dějinných událostí od údajné doby svého vzniku až do přítomnosti, a z tohoto dojmu má načerpat důvěru ve spolehlivost vylíčení budoucnosti, která je před ním. Důvěru v to, že zlé mocnosti, které utlačují Boží lid, budou poraženy. Aby se vysvětlilo, proč kniha nebyla přes své údajné stáří a svůj význam již dávno známá, tvrdí se, že se její autor vědomě postaral o její uchování v tajnosti až do konce dnů. Tak čteme ve zjevení daném Danielovi: Zapečeť to až do té a té doby (Dn 12,4). Tys to viděl, Pán Bůh ti to ukázal, ale ty to zapečeť, nikomu to neříkej. Rozpečetěno to bude až v té době, kdy to bude aktuální. Dalším rysem je pseudonymita. Apokalyptici, příjemci těch vidění, ne­ psali pod vlastními jmény, ale vypůjčovali si autoritu velkých postav minulos­ ti, Henocha, toho, který stále chodil s Bohem, Mojžíše, Bárucha, Ezdráše, ba dokonce i Adam se uvádí jako údajný pisatel. Přitom volba té které autority není náhodná, nýbrž programová. Apokalyptici tím chtějí navázat na teolo­ gické programy a tradice, které se spojovaly s těmito jmény starozákonních svědků. Možná, že vám to připadá nefér, jako lež. Někdo napsal knihu a připisuje ji Mojžíšovi. Musíme se ale oprostit od myšlení moderního člověka a snažit se proniknout do myšlení starověkých lidí. Tam na autorství příliš nezáleželo. I ze středověku máte umělecká díla, která jsou anonymní: nezná­ mý Mistr; např. Mistr třeboňského oltáře. Kdo to byl, nevíme. Lidem nezá­ leželo tak na jménu, jako na obsahu toho díla, co hlásá, co chce říci. Když chtěl některý apokalyptik říci, že Boží lid bude vyveden ze seleukovského otroctví, tak jako Mojžíš vyvedl Izraelský lid z Egypta, bylo nasnadě připsat tu apokalyptiku Mojžíšovi. On je ta postava vůdce, který vede Boží lid z otroctví do svobody. Proto apokalypsa Mojžíšova. Proč ne? Jde přece o Mojžíšovské dílo, Mojžíšovskou tradici. Dnes je nepochybné, že apokalyptika formovala také myšlení a před­ stavy raného křesťanství. Apokalyptické motivy máme i ve zvěsti Pána Je­ žíše, tak jak nám ji přinášejí synoptická evangelia. Tady bych chtěl ukázat na jeden velký rozdíl apokalyptických rysů Ježíšových kázání od židovské apo­ kalyptiky, o které jsme dosud mluvili. V židovské apokalyptice jsou myšlenky nějak bez ladu a skladu. Všecko se mísí dohromady. Hned se mluví o hrozné tísni, kterou Boží lid prožívá, o utrpení, které mu jeho nepřátelé připravují, hned se mluví o vzkříšení z mrtvých, hned o zániku světa, hned o království Božím na zemi,.kt«,ré přichází; je to takový "maglajz". Když čtete apokalyptiky židovské, nenajdete v tom systém, nevíte, jak se v tom vyznat. Ale často má 14

tento dojem i čtenář Zjevení Janova. Není to nijak uspořádáno, jedno překrý­ vá druhé. Čekáte, že třeba dojdou nějak ke konci ty apokalyptické rány při otvírání pečetí; Beránek rozlomí pečeť a je tu najednou další série katastrof, která je vždycky něčím přerušena, nějakým intermezzem, a vy se pracně snažíte srovnat si to do nějakého schématu. Pro apokalyptické knihy je typická neuspořádanost. Pán Ježíš však vnesl do tohoto chaosu napínavých myšlenek pořádek. Do středu své zvěsti postavil zvěst o přicházejícím králov­ ství Božím, které je za dveřmi, na spadnutí. To je zvěst synoptického Ježíše: království Boží už je tady, už přichází, je za dveřmi. Proto všecka ta podoben­ ství o království Božím. Ježíš postavil království Boží do středu svého zvěsto­ vání, vyzdvihl ho z apokalyptické literatury, kde je také motiv přicházejícího království Božího velice silný. Apokalyptické motivy máme ovšem také u Pav­ la, třeba v 1 Tes 5,1 Kor 15. Lze všeobecně říci, že všude tam, kde bylo živé blízké očekávání druhého adventu Ježíšova, dával se prostor i apokalyptické­ mu myšlení, neboť se přímo nabízelo jako výrazová forma tohoto očekávání. Oblaky nebeské, na nich Syn Boží sestupující a my budeme uchváceni vstříc přicházejícímu Pánu, vstříc v povětří, jak překládají Kraličtí (1 Tes 4,13-18). Je tam celý apokalyptický rámec. Proto vznikaly koncem prvního a ve dru­ hém století i četné křesťanské apokalypsy. Dosud jsme mluvili o židovských apokalypsách. Teď po příchodu Kristovu, po vzniku církve, vznikají i křes­ ťanské apokalypsy, které se nám dochovaly jenom nemnohé a zčásti ve velmi zlomkovitě podobě, např. Pastýř Hermův nebo Apokalypsa Petrova, Nanebevstoupení Izaiášovo. Všecky tyto knihy hovoří o blízkém druhém ad­ ventu Pána Ježíše, tak jako o něm hovoří Zjevení Janovo. Církev vybrala z nepřeberného množství apokalyptické literatury do novozákonního kánonu jako závaznou knihu pro život církve jen jedinou apokalypsu, Zjevení Janovo. Když si Zjevení Janovo položíme vedle všech ostatních apokalyps, přijdeme asi na to, proč církev přijala právě tuto apoka­ lypsu a proč nepřijala ty ostatní. Co je společné Zjevení Janovu a ostatním apokalypsám? Společná je jim apokalyptická obrazná mluva, třeba symboly děsivých zvířat, satan se objevuje v bájeslovném symbolu draka, římské impérium je vykresleno obrazem nevěstky, úzkosti a katastrofy posledního času jsou pojaty do symbolických obrazů jezdců nebo vojska, kobylek nebo děsivých bájných bytostí. Zdá se vám, jakoby autorovi Zjevení vůbec nezá­ leželo na nějaké originalitě, že přejímá všecky obrazy, které byly tenkrát běžné. Také četné číselné hříčky jsou společné židovským a křesťanským apokalypsám a Zjevení Janovu. Dvanáct bran, diadém nebeské ženy z dva­ nácté kapitoly má dvanáct hvězd, je sedm pečetí, polnic a misek Božího hněvu, 144 tisíc údů Božího lidu vykoupeného, tajemná role čísla tři a půl, což je zlomená sedmička. Nemluvím už o hádankovitém čísle 666, které odedávna zaměstnávalo vykladače. To všecko je také společné. Zprávy o vi­ děních jsou nosným prvkem líčení. I to je společné. Ale teď máme určité rozdíly. Svůj vznik neobestírá Zjevení Janovo nějakým oparem tajemna. Ne­

15

chce budit dojem, že je dosud skrytou knihou záhadné minulosti, nýbrž otevřeně se přiznává k současnosti se svými čtenáři a je naprosto konkrétní. Jan, který byl na ostrově Patrnu ve vyhnanství pro slovo Boží, který je spolu­ účastníkem vaším v soužení i v naději. Konkrétní osoba, žádný Mojžíš, žádný Báruch, Henoch, ale Jan, presbyter některého toho sboru. Ani se nepředsta­ vuje, jakou má v církvi funkci, protože se dá předpokládat, že ho všichni znají. Neoslovuje je v jejich situaci, která je především charakterizována kon­ frontací s totalitním náboženským nárokem římského impéria nepřímo, ve formě nějakého proroctví o budoucnosti, nýbrž přímo ze solidarity společné­ ho postižení pronásledováním. Toto oslovení se děje formou otevřeného dopisu. Jan prostě píše sborům a výslovně zdůrazňuje, že jeho kniha má zůstat podle Boží vůle nezapečetěna na rozdíl od všech ostatních apoka­ lyps. Ve Zj 22,10 čteme přímo příkaz: Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví, čas je blízko. Tato kniha je prohlášena za veřejnou, nikoliv za nějaké tajné poselství, každý se s ní má seznámit. Tomuto veřejnému charak­ teru knihy odpovídá i to, že autor jmenuje sám sebe, že se představuje. Ne vypůjčená autorita, nýbrž reálná autorita muže, který je v těch sborech znám. Nad jeho autoritou je autorita zmrtvýchvstalého Ježíše Krista, který mluví skrze prorocké svědectví Janovo. To jsou zcela závažné rozdíly: Epištolární charakter, konkrétnost, které odlišují Zjevení Janovo od ostatních apokalyps. Proto si myslím, že bylo přijato právě pro tuto konkrétnost, se kterou Zjevení mluví do určité situace maloasijských křesťanských sborů.

Příjemci tohoto dopisu byli křesťané v Malé Asii. Tady si musíme pově­ dět, proč vzniká Janovo Zjevení právě zde. Úzce to souvisí s poměry v Malé Asii. Římští císařové, když zanikla republika a vzniklo císařství, hledali nějaký jednotící prvek, který by sjednotilcelou jejich nesmírnou říši. Už Gaius Octa­ vianus Augustus, první římský císař, přišel na to, že takovým jednotícím prvkem by mohla být bohopocta přinášená nějaké významné osobnosti. Proto usiloval o to, aby jeho adoptivní otec, Gaius Julius Caesar, byl pro­ hlášen římským senátem za boha. V Římě se tomu smáli, protože jejich myšlení bylo střízlivé, věcné, ale na východě, kde byli panovníci odjakživa zbožštěni, kde byli pokládáni za bohy, nebyla tato myšlenka cizí. Další císa­ řové, kteří přicházeli, usilovali o to, aby jim byly přinášeny božské pocty. Tak o to usiloval Caligula i Claudius. Ale k plánovité propagandě císařského kultu zahrnující celé Impérium došlo teprve v posledních letech vlády Fláviovce Domiciána. To byl syn Vespasiana Flavia, bratr Tita Flavia, který dobyl Jeru­ zalém roku 70. Kdo z vás jste četli od Liona Feuchtwangera Válku židovskou, víte, že tam je strhujícím způsobem líčen tento římský císař, který si dával oficiálně říkat Dominus ac Deus, pán a bůh, a musel být oslovován můj pane a bože. Přesně tak, jak zvolal Tomáš, když spatřil vzkříšeného Ježíše: Pán můj a Bůh můj! A právě Malá Asie, oblast, kde kult panovníků měl již svou tradici, se stala centrem uctívání císařů. V Římě to moc kořeny nikdy nezapustllo, sice tam povinně oslovovali Domiciána pane a bože, ale mysleli si

16

přitom své. Vykopávky v Efezu, tehdejší metropoli provincie, vynesly na povrch zbytky Domiciánova chrámu a kolosální sochy císaře, která byla ovšem po jeho smrti násilně zničena, protože proti němu vyvstali odpůrci, kteří vyhlásili, že Domicián nebyl bohem. To je věc známá dobře i Pražákům. Kolosální socha generalissima Míru, která se tyčila na Letně, byla sundána. Tomu velice dobře rozumíme, co je kult panovníka, kult člověka, který se povýšil na místo Boží. Křesťané, kteří pocházeli z Řeků a ostatních národů, měli nesmírně svízelné postavení. Jako lidé řeckého, římského, nebo kte­ réhokoli jiného pohanského původu neměli dispens od bohopocty, která musela být vzdávána povinně císařům. Jediný dispens měli Židé. Nemuseli obětovat císaři. V kázání jsme slyšeli, že přišla skupina, která radila: No tak co, zůstaňme Židy a nebudeme muset obětovat císaři. Jenomže křesťané ve svém celku takovéto rady odmítli, a proto jim hrozila totální konfrontace se státními úřady v celém impériu. Vykladači tvrdí, že tato konfrontace byla v době sepsání Zjevení Janova teprve ve svých počátcích, jak o tom např. svědčí list do Pergamonu, kde byl zavražděn svědek Antipas. Ale Jan ohla­ šuje ve svých dramatických obrazech nejen nastávající vnější zostření kon­ fliktu, nýbrž přináší i myšlenku, že by bylo možno nějak odpadnout, že by vnitřně křesťané nevydrželi. Proto se snaží maloasijské křesťany podepřít nadějným výhledem na konečné vítězství Kristovo. Chce jim vštípit, že v tom­ to konfliktu mezi církví a světovou Římskou říší není kompromisu, že cesta církve může být jen cestou pasivního odporu a poslušnosti Ježíše Krista. Jan vlévá naději, že protibožské mocnosti brzy dohrají svou hru a že konečné vítězství Boží, které je už v nebi skutečností, bude zjeveno i na zemi. Proto vzniká Zjevení na půdě maloasijské, protože tam bylo nebezpečí konfliktu s římským impériem, které si vznáší božské nároky, z celé Římské říše nej­ žhavější. Když se na to podíváte v rámci celých dějin až do dnešní doby, vidíte, že kult panovníka a zbožštění vladaře je na východě pořád. Vzpo­ meňte na Mao Ce-Tunga, na Stalina, na zbožštění Lenina, na všecky ty parádičky a na to všecko, co bylo. To byl kult, který měl nahradit křesťanství. A je dodnes. To se obráželo i v samoděržaví a v nevolnictví. To je dědictví toho východního, kde Izrael byl ostrůvkem uprostřed pohanů, kteří přijímali své panovníky jako bohy. V tom byla nesmírná jedinečnost Izraele i svoboda, která potom přešla odtud do křesťanství. Ne, žádný panovník, ale jedině Hospodin, jedině Ježíš Kristus, Pán církve, je hoden bohopocty a je hoden vší slávy. Proto křesťané umírali v arénách, na popravištích, tekla jejich krev proudem, takže církevní otec Tertulián pronesl památnou větu: Krev je seme­ nem křesťanství. Z krve těchto mučedníků se všecko rodilo. A právě do této situace mluví Zjevení Janovo. Teď bych chtěl ještě krátce říci něco o autorství. Tradičně je připiso­ váno Zjevení Janovo Ježíšovu učedníku Janu Zebedeovi. Luther říkal, že v evangeliu nás vyučuje apoštol Jan víře, ve svém listu (1. epištole Janově) nás učí bratrské lásce a ve svém Zjevení nás vyučuje naději. Luther měl

17

ovšem na Zjevení zvláštní názor, ale nepopíral, že Zjevení Janovo vyšlo z dílny Jana Zebedeovce. Ale už ve starověku se ozývaly hlasy proti tomu, že by Jan, autor evangelia Janova a listů Janových, mohl být současně autorem tohoto Zjevení. Již ve 3. století rozpoznal Dionýsios Alexandrijský rozdílnou mluvu a myšlenkovou strukturu Janova evangelia a Zjevení Janova. Ta je opravdu velice rozdílná. I když jsou určité motivy ve Zjevení Janovu, které nám ukazují do janovské literatury, přece jenom na druhé straně jsou obrov­ ské rozdíly proti teologii a proti způsobu mluvy, jakou nacházíme v Janovu evangeliu. Když jsem psal před lety svoji disertační práci na téma janovské teologie, přikláněl jsem se více k tomu tradičnímu pojetí, že Zjevení vzešlo ze stejného okruhu jako evangelium a listy Janovy, ale dnes jsem tento názor již opustil, protože je opravdu mnoho rozdílného. Myslím si, že Zjevení Janovo spíše .kotví v židokřesťanském smýšlení, zatímco pro evangelium Janovo a listy Janovy už je židokřesťanství něco vzdálenějšího, co už církev zcela opustila. K tomu se ještě vrátíme. Na závěr: V Novém zákoně máme vlastně dvojí pohled na druhý ad­ vent Ježíše Krista. Jeden pohled říká, že je advent za dveřmi, že je blízko. Jsou určité pasáže v synoptických evangeliích, v řeči Pána Ježíše: Nezcho­ díte ani izraelská města a už ten den přijde; u apoštola Pavla v 1. Tes: Pán Ježíš přijde brzo. Nermuťte se proto, že někteří z věřících lidí zemřeli. Oni budou vzkříšeni první a první přijdou k Pánu Ježíši a my živí, kteří se toho nedožijeme, po nich. Když se ale očekávaný druhý advent Páně nedostavil, když marně čekali, pro mnohé křesťany to mohlo znamenat skutečnou život­ ní tragédii. Nepochybně to byl největší otřes, jakým křesťanstvo prošlo za celou dobu své existence. Pohané si začali dělat legraci, stejně jako i někteří křesťané, kteří odmítli druhý advent v podobě, jak ho líčí třeba Zjevení Jano­ vo: s mocí a slávou a s oblaky nebeskými. Říkali: Hloupost, druhý advent už je tady, my už jsme přece prožili svoje vzkříšení tím, že jsme uvěřili. To označil apoštol Pavel za blud (2Tm 2,18). Byla to doba nesmírně kritická pro křesťanskou církev. Co teď? Mohlo to ohrozit křesťanství v samé jeho podstatě, tak jako v samé jeho podstatě ohrozilo marxismus a marxistickou filosofii, že se nedostavil ráj na zemi. Marx, Engels, Lenin, Stalin postavili před lidi vidinu beztřídní společnosti ze které vymizí záporné jevy, provázející lidstvo po celé jeho dějiny. V této době už jsme podle Stalina vlastně měli předhonit Spojené státy americké a žít v socialismu. Ale eschatologie marxistická se nedostavila, jejich druhý ad­ vent nepřišel. Proto jsou v strašlivé krizi, proto se vše filozoficky zhroutilo. Jakto, že křesťanství přežilo tu strašnou krizi? Tu Přežilo ji díky Pavlovi a Janovi. Druhá skupina spisů, které máme v Novém zákoně, nám ukazuje, že nezáleží na tóm, jestli Pán Ježíš přijde pozdě, nebo teď, jestli ještě za tisíc let nebo jestli přijde teď hned, protože záleží na tom, abychom ho my za svého pozemského života přijali a v něj uvěřili. Kdo věří ve mě, na soud, nepřijde, 18

ale přešel (tam je plusquamperfektum: byl přešel) ze smrti do života. Když církev přijala, že se vlastně promítá konečné spasení do našeho pozemské­ ho života, že v okamžiku, kdy jsme uvěřili Ježíši a odevzdali mu své srdce, už jsme spaseni, už se něco s námi skutečně reálně stalo, a že teď už jenom čekáme na zjevení slávy Boží, to pomohlo církvi přejít přes zmíněnou kritic­ kou dobu. Církev potom zacházela se Zjevením Janovým v různých dobách růz­ ně. Někteří církevní otcové, jako např. Augustin, vykládají tisícileté království Kristovo, které se mělo dostavit a které je ve Zjevení Janovu vylíčeno, jako dobu církve. Pán Ježíš vlastně nemohl přijít tak bezprostředně brzy, jak to první generace křesťanů očekávala, protože se přece hovoří o jeho tisícile­ tém království. Teprve po tomto tisíciletém království je řeč o novém nebi a nové zemi. A to tisícileté království na zemi je působení jeho církve na tomto světě. Tuto myšlenku církev přijala. Až uplyne těchto tisíc let království Kristova na zemi, tj. království jeho církve (církev katolická se plně ztotožnila s královstvím Kristovým - tvrdí, že království Kristovo se děje skrze církev), přijde druhý advent. Když těch tisíc let dospívalo ke konci, došlo k velikému hnutí v církvi, že už teď přijde Pán Ježíš. To je to hnutí chiliastické. [Chilioi znamená řecký tisíc let.] Obrazilo se I v husitském hnutí, v selských válkách v Německu. Proto vystoupilo v té době zase do popředí Zjevení Janovo. Ale když Pán Ježíš podruhé nepřišel ani když ho čekali Táborité, Thomas Múnzer a další, znovu se dostavilo zklamání. Když se podíváte na dějiny Zjevení Janova, jsou to dějiny očekávání a následného zklamání, které se potom vždycky dostavilo. Jsou to dějiny úžasného přijímání této knihy církví a dějiny rozchodu církve s touto knihou. Proto reformátoři, kteří žili v době odezníva­ jícího chiliasmu, zaujímali ke Zjevení Janovu velice kritický postoj. Confessio Augustana, tj. luterská konfese, odmítla učení o tisíciletém pozemském krá­ lovství Kristově. Luther ve své předmluvě k tzv. zářijovému testamentu (September-testament) z r. 1522 upírá Zjevení charakter apoštolského svědectví, protože neodpovídá věcnýmm kritériím apostoliclty: postrádá jasnost nauč­ ných výpovědí, svědectví o Kristu prý zůstává pozadu za svědectvím Pav­ lovým a svědectvím evangelia. Jan Kalvín přešel ve svých výkladech Bible Zjevení Janovo prostě mlčky, vůbec je nevykládal, i když vyložil celou bibli. Tak vidíte, že v dějinách výkladu, v dějinách teologie, v dějinách církve kurs Zjevení Janova jednou stoupá a jindy zase padá dolů. Tím jsem už nakousl problém, se kterým se budeme po celý nastáva­ jící týden zabývat.

19

2. přednáška Včera jsme viděli zmrtvýchvstalého Pána, jak se prochází uprostřed sedmi svícnů zlatých, což přetlumočeno znamená, jak je přítomen uprostřed svého lidu a jak jedná dále ve své církvi. Dnes nám Boží svědek Jan otevře pohled do nebeské říše, neboť Bůh je současně přítomen jak uprostřed svého lidu, tak i v nepřistupitelném světle, v nebesích, kam k němu nemůže proniknout přirozený lidský rozum a přirozené lidské schopnosti. Klasicky je tato věc vyjádřena v Janovu evangeliu v 1,51, kde Pán Ježíš praví: Amen, amen pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestu­ povat na Syna člověka. To je úplně nepředstavitelná myšlenka, že andělé současně vystupují a sestupují na Syna člověka. Znamená to, že Syn člověka je současně na zemi i v nebi. Ježíš je mezi svými učedníky, vzal na sebe lidské tělo, a je přitom současně v nebesích u svého nebeského Otce. A ně­ co podobného máme i tady: Pán se prochází uprostřed své církve a přece ho Jan vidí při trůnní audienci v nebesích. Ve Zjevení 4. kap. je napsáno: Potom jsem měl vidění. Hle, dveře do nebe otevřené a ten hlas, který před­ tím se mnou mluvil a který zněl jako polnice, nyní řekl: Pojď sem a ukážu ti, co se má stát potom. Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha. A hle, trůn v nebi, a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol a ko­ lem trůnu duha jako smaragdová. Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů a na nich sedělo čtyřiadvacet starců oděných bělostým rouchem, na hla­ vách koruny ze zlata. Od trůnu šlehaly blesky a hřmělo hromobití. Před trůnem hořelo sedm světel, to je sedmero duchů Božích. A před trůnem moře, jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu. První podobná Ivu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti, jedna jako druhá, měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem I nocí volají: Svatý, svátý, svátý Hospodin Bůh všemohoucí, ten který byl a který jest a který přichází. A kdykoli ty bytosti vzdají čest, slávu a díky tomu, který sedí na trůnu a je živ na věky věků, padá těch čtyřiadvacet starců na kolena před tím, který sedí na trůnu a klanějí se tomu, který je živ na věky věků. Pak položí své koruny před trůnem se slovy: Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty Jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest. To, co se tady popisuje, je to, co vyjadřuje svatováclavský chorál slovy: Nebeské je dvorstvo krásné. Je to královský dvůr Boží. Dvacet čtyři starců sedí kolem Božího trůnu. Někteří vykladači v tom vidí ohlas babylón­ 20

ských myšlenek, že zvěrokruh ovládá 24 hvězdných božstev. Jiné výklady, které spadají už do období rané církve, spatřovaly v těchto starcích kolem Božího trůnu zesnulé spravedlivé učedníky. Jiní zase dvanáct patriarchů Izraele a dvanáct Ježíšových apoštolů. Spatřovali v tom jakési spojení Staré­ ho a Nového zákona kolem trůnu Božího v nebesích. Všechno však svědčí pro to, že tu jde o andělské bytosti, členy nebeské rady, o které ví již Starý zákon. Podobným způsobem v rané křesťanské církvi sedali lidé při boho­ službách. Vpředu byl ten, který bohoslužby vedl (to se střídalo) a starší sboru - ti, kteří jsou vystrčeni na špici; ne proto, aby panovali nad dušemi, ale aby na sebe chytili jako první každé protivenství, které proti sboru přichází. Aby byli všem na očích, že to jsou oni, kteří tady řídí sbor, a nesou na svých bedrech největší díl zodpovědnosti. Aby byli viditelní, sedávali vepředu. Ten obraz nebeského dvoru odpovídá v jistém smyslu obrazu raného křesťan­ ského sboru. Od trůnu Božího jdou blesky, hromy a hlasy, to všecko byly ve Starém zákoně doprovodné zjevy Božího zjevení. Před trůnem hoří sedm pochodní, které upomínají na sedmiramenný svícen v jeruzalémském chrá­ mě. Zde je ten sedmiramenný svícen vyložen jako sedm duchů Božích. Někteří vykladači se domnívají, že jde o Ducha svátého v plnosti jeho pro­ jevů, neboť sedmička je číslo symbolické, které znamená plnost, dokonalost (podobně jako dvanáctka, která znamená uzavřenost, výlučnost něčeho učedníků bylo dvanáct, byl to výlučný kruh, a čteme, že žádný nesměl se k nim připojit). Jiní vykladači, kteří vycházejí už z úvodního zjevení v 1. kap. ve 4. v., říkají, že je za tím židovská představa doložená židovskými apokryfy, že před Božím trůnem stojí nepřetržitě připraveno ke službě sedm archandě­ lů Božích, knížat andělských. Židé je měli všecky pojmenované, raná církev to převzala, zvi. židokřesťanská církev, a tyto tradice jsou dochovány do dnešního dne v římském katolictví, které je nesmírně židovské (např. Gabriel, který zvěstoval Panně Marii, Michael, který platí za ochránce Izraele a Božího lidu vůbec, Rafael a další). Doklad pro to bychom mohli najít i v listě k Židům, kde se mluví o tom, že Bůh si činí své služebníky z plamenů ohně (Žd 1,7), tzn. že plápolající oheň symbolizuje toho archanděla. Dál čteme, že to všec­ ko se dálo na jakési podlaze, která byla před trůnem (v. 6): Před trůnem bylo moře jiskřící jako křišťál. Toto krystalové moře se několikrát objevuje ve Zjevení Janovu. Podle starozákonního obrazu světa je země plochý disk, který plave na oceánu, nad zemí se klene pevná, bytelná obloha (lat. firmamentum, firmus je pevný) a nad tou nebeskou klenbou je další nebeský oceán. Ve starozákonních představách to znamenalo, že. země je ze všech stran ohrožena, neboť moře je v symbolické mluvě Starého zákona živlem nepřátelským, jsou tu protibožské mocnosti; v moři se prohání mytologický leviathan a jiné obludy, které symbolizují původní prachaos. Protibožské mocnosti a síly, které nějakým způsobem vstoupily do Božího stvoření. To už je vyjádřeno v Gn 1,2: Země byla nesličná a pustá, byla tu propast, vody, původní chaos, který Pán Bůh při svém tvoření zvládl a začlenil sobě do služeb. Tedy i ten oceán nahoře, který se potom provalil oblohou a spadl na 21

zem při potopě (tak si to představovali) byl takovým nepřátelským živlem, ale ve Zjevení Janovu, v nebeských viděních, je nebeský oceán pacifikován. Proto je krystalický, už se nebouří, neviní, je zvládnut, pokořen a slouží jako podlaha Božímu nebeskému dvoru. Dále vidí svědek Jan čtyři bytosti, nikoli zvířata, jak překládají Kraličtí (řecké slovo to thérion znamená zvíře). Termín thérion, zvíře,je vyhražen mocnostem Bohu nepřátelským (Zj 11,7 nebo 13,17). Tady jsou čtyři bytosti, které nápadně upomínají na bytosti, které viděl prorok Ezechiel ve svém úvodním vidění, zvi. to, že jsou plné očí obrácených dovnitř i ven. Boží trůn byl ve Starém zákoně truhla smlouvy, která byla nesena, ochraňována che­ ruby, tj. kříženci okřídlených zvířat a lidí, jak je znal starověk jako strážce božské oblasti. Nejenom Starý zákon, ale celý starověk si představoval, že božstvo má kolem sebe určité strážce. Ezechiel viděl bytosti mající šest očí, které se pohybovaly na kolech, a ta kola byla také plná očí. To je vlastně takový podvozek, na němž se truhla Boží smlouvy pohybuje. Tady u Jana nejsou ty čtyři bytosti podvozkem Božího trůnu, ale jsou strážci Božího trůnu. To, že mají tolik očí, znamená, že jsou nesmírně bdělí, že jim nic neunikne, takže se k Božímu trůnu nikdo nepovolaný nedostane. To je před­ stava celého starověku. Např. sfinga je také takový nadlidský, démonský strážce, který střeží klid nebo svrchovanost božstva. Tyto čtyři bytosti mohou také symbolizovat čtyři konce Bohem spravovaného světa, mohou být jaký­ misi reprezentanty veškerenstva, tak jak si ve starověku představovali, že svět má čtyři konce; nebo čtyři větry, které vanuly z různých stran světa. Tyto bytosti mohou být podle některých vykladačů symboly vykoupeného tvor­ stva, celého stvoření. Také bývaly v dějinách výkladu tyto čtyři bytosti zto­ tožňovány se čtyřmi evangelisty, zvláště v lutherské tradici (na kazatelně jsou často lev, orel, člověk, býk - symboly evangelia Markova, Janova, Matoušova a Lukášova). Domnívám se ovšem, že to čtyři evangelisté nejsou, nýbrž že tc jsou opravdu čtyři andělští strážcové Božího trůnu, neboť tato představa je doložena i v židovské apokalypse Enochově, které se dochovala v etiopštině. V ní se mluví o čtyřech andělských strážcích Božího trůnu, a jejich stanoviště je uprostřed trůnu a kolem trůnu, jak je v původním řeckém textu. Jsou tam zkombinovány dvě představy: že cherubové nesli Boží trůn, truhlu smlouvy, a byli tedy součástí Božího trůnu - to je starozákonní představa; a pak je tu vlastní pojetí Janovo, podle kterého bytosti tvoří nejvnitřnější kruh nebeského dvora kolem trůnu Božího. - Někteří vykladači to zase chápou jako symbol čtyř nejmocnějších tvorů živočišné říše. Z ptactva orel, ze savců lev a býk, a člověk jako bytost rozumná, ale také součást živočišné říše i v biblickém pojetí - Pán Bůh ho učinil z prachu země tak jako všecky ostatní tvory. Odlišil ho jedině tím, že mu vdechl duši života. Ale to, že člověk je tělo, a že případnost lidská a případnost hovada (cituji Kralickou) je jednostejná - tím chce Bible jaksi člověku ukázat, čím vlastně je, aby se nepovyšoval.

22

Když Jan vylíčil, jak vypadá nebeské tvorstvo, líčí nám nebeskou litur­ gii. Bez ustání, dnem i nocí volají sanctus: Svatý, svátý, svátý Hospodin všemohoucí, což jest jedna z nejstarších liturgických částí slavení svaté večeře Páně. Víte, že v římskokatolické mši nebo v luterské liturgii je sanctus, hymnická oslava Hospodina, který přichází, tzv. preface, předmluva, úvod k samotnému vyvrcholení večeře Páně, tj. ke slovům ustanovení. Toto Jano­ vo vidění je velice blízké liturgii rané církve. A když bytosti takto zazpívají, padá dvacet čtyři starců před Hospodinem na kolena a pokládají své koruny před trůnem. Římský dějepisec Tacitus zaznamenal, že vasalský král Tiritates vyjádřil svou věrnost císaři Nerónovi tím, že položil svou korunu k jeho nohám. Pravděpodobně to byl takový rituál u římského císařského dvora, že všichni vasalští králové, kteří se museli čas od času dostavit do Říma, aby se ukázali a znovu vyjádřili svou věrnost a oddanost římskému císaři, pokládali před něho na zem své koruny. Tím chce Zjevení Janovo říci, že tato pocta náleží jedině samotnému Hospodinu a tento hymnus (v. 8 a 11) je polemikou proti pozemským mocnářům, kteří si osobují nároky Boží (Domicián se ne­ chal titulovat Dominus ac Deus - Pán a Bůh). Pán Bůh sám jediný je hoden (v. 11) přijmout slávu, čest i moc. To slovíčko jsi hoden upomíná mimo jiné i na volání lidu při imperátorské aklamaci, v níž se císaři vyslovovala důs­ tojnost a moc na základě jeho zásluh. Někteří římští císařové byli mnohokrát - jak čteme na chlubných nápisech - vyhlášeni imperátory (např. Claudius byl čtrnáctkrát aklamován imperátorem). Lid při tom volal dignus est, jest hoden, zasloužil si to. Formule jsi hoden, Pane a Bože náš, je jasnou polemi­ kou proti kultu imperátorů.

5. kapitola je jedním ze dvou center Zjevení Janova. (Druhým centrem je kap. 13.) Kniha úplně popsaná (správně je tam: popsaná vnitř i vně). Když byl nějaký dokument ve starověku, bylo vevnitř napsané třeba nějaké zplno­ mocnění: Zplnomocňuji toho a toho, aby se ujal vlády nad tím a nad tím. Pak se to zapečetilo, ale venku na svitku bylo napsáno, co je vevnitř. To je ta představa, která tady v tom textu je, že je to plná moc, která je zapečetěná a na povrchu je napsáno, že jde o plnou moc tomu a tomu. Konkrétně je to plná moc k vládě nad veškerou zemí, nad nebesy i tvorstvem; plná moc k tomu, aby ten, kdo ji provádí, dovedl tento svět k jeho eschatologickému konci, ke konci našeho světa, tak jak jej známe, a k nastolení nového nebe a nové země. Kdo rozlomí pečetě, ten uvede do chodu, bude provádět to, co je v tomto dokumentu napsáno. A teď zaznívá hlas, mocný anděl se ptá celého nebeského shromáždění, ale lze si to představit tak, že jeho hlas zní veškerenstvem, protože se tam mluví o těch, kteří jsou na zemi, i o těch, kteří jsou pod zemí; jeho hlas objímá říši živých i mrtvých, říši démonskou, anděl­ skou i lidskou. A zase tu zaznívá slovo, které se nám stále znovu a znovu vrací: Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečeť? Kdo je hoden přijmout zplnomocnění od toho, který sedí na trůnu a drží tu knihu ve své ruce, aby vykonal jeho vůli? Kdo je hoden stát se správcem všeho stvoření

23

Božího? A teď je ticho. Není nikdo. A Jan je z toho smutný. Propuká v pláč: Plakal jsem velmi, že se nikdo nenašel. Janův pláč je do jisté míry shrnutím dosud marného a ztroskotaného mesiášského očekávání židovstva. Očeká­ vání izraelského lidu podle těla se nesplnilo až do dnešního dne. Židé stále očekávají Mesiáše. Proto je na jejich bohoslužbách jakýsi niterný smutek. V Heidelbergu jsem navštěvoval ústav, který se jmenuje Jůdische Hochschule fur biblische Studien, kde jsem se seznámil s řadou Židů, lidí nesmír­ ně vzácných, ale když oni vykládají Starý zákon (je to nesmírně zajímavé, jak to dělají), tak je to všecko jen takový moralismus na jedné straně a neustálý povzdech nad tím, že se nám lidem stále nedaří, abychom Boží přikázání zachovávali. To je právě to radostné na křesťanství, na evangeliu, že to nezáleží na našich hodnostech, že si své spasení sami nevydobudeme, nýbrž že je nám darováno z pouhé Boží milosti. To je to jedinečné, co nemá žádné světové náboženství. Každé světové náboženství, ať je to židovství, islám, buddhismus, hinduismus, se chce propracovat ke spasení vlastními lidskými silami. Toliko v křesťanství přichází Bůh za člověkem a obětuje sám sebe, aby ho vykoupil z tohoto marného úsilí. To je obrovské rozpoznání apoštola Pavla, které podle mého soudu po něm rozpoznal až Luther. V rané církvi bylo jasné, že vykoupeni jsme pouhou milostí, ale potom to zase nějak zapadlo a církev znovu přijala to židovské, rabínsko-farizejské, že si přece musíme nějak spasení zasloužit. To, co je podkladem všech světových ná­ boženství. Až Luther ve svém sžíravém zápase v cele erfurtského augusti­ niánského kláštěra dospěl k tomu, že objevil apoštola Pavla. To bylo něco úžasného. Objevil vlastní Pavlův vklad. To, co Pavel přinesl do Nového záko­ na, do rané církve, že jsme umřeli Zákonu, protože za nás jej naplnil Ježíš Kristus, když se podrobil rozsudku Zákona a zemřel na kříži. A že se zto­ tožňujeme vírou s jeho smrtí na kříži, zemřeli jsme Zákonu a Zákon se na nás už nevztahuje, nemá na nás už žádnou moc. To je jedna ze stěžejních myšlenek, které je třeba znovu a znovu v církvi zdůrazňovat. Janův pláč může být shrnutím marného mesiášského očekávání iz­ raelského lidu. A teď jeden z těch starců, jeden z toho nebeského dvořan­ stva, se obrátí k Janovi a těší ho. Neplač, zvítězil lev z pokolení Judova. Naráží se na požehnání, které dal Jákob svému synu Judovi. Potomek Davi­ dův. Proto si myslím, že Zjevení Janovo nevzešlo ze stejné dílny jako evange­ lium a listy Janovy. V evangeliu Janovu není nikde o tom, že Ježíš je syn Davidův anebo že je z pokolení Judova. Tam, kde v synoptických evangeliích volají zástupy Hosana synu Davidovu, volají u Jana Požehnaný král Izraelský. Janovo evangelium chtělo být přijatelné i pro ty oblasti palestinské i mimopalestinské, kde se dívali kriticky na rod Davidův. To byli např. Samařané, kteří se od Davidovců nedožili v minulosti ničeho dobrého. Pro ně bylo nepři­ jatelné, že Mesiáš je z pokolení Judova a rodu Davidova. V tom jim vychází evangelium Janovo vstříc, když říká, že Ježíš je král izraelský. Synoptická

24

evangelia Mt a Mk kotví svými kořeny v židovství, v judaismu, v jeruzalém­ ském židovství.

Zvítězil lev, on otevře tu knihu. Teď je tam ten úžasný kontrast: hle lev - a Jan se obrátí a spatří Beránka. Lev a beránek, dva nesmírné protiklady. Lev - symbol útočné síly, hrubého násilí; beránek - symbol míru, pokoje, obětní zvíře; a toto všecko je spojeno v sobě. Neboť tento Beránek tím, že je obětovaný, stává se Ivem, který potřel pekelného Iva, jak zpíváme v nád­ herné velikonoční písni: Lev z pokolení Judova zvítězil, plesejte, a potřel pekelného Iva, vesele zpívejte. To je píseň hluboce biblicky kotvící. Beránek je, jak překládáme, ten obětovaný. V původním textu je jako zabitý. Všimněte si, že v celém Janově zjevení, když Jan líčí svá vidění, říká: Viděl jsem něko­ ho jako Syna člověka. Nebo: Viděl jsem někoho, kdo byl na pohled jako jaspis a karnebl, když líčí Boha sedícího na trůnu. Jaspis a karneol jsou dva drahokamy nebo polodrahokamy, jaspis je namodralý, karneol červený. Proč se tu pořád vyskytuje jako, jako? Tím se chce říci, že líčení není adekvátní, neodpovídá tomu, co Jan viděl. To prostě nejde popsat, a proto jenom to jako, protože popsat Boha nelze. Ale abychom přece dostali ně­ jakou zvěst, nějakou zprávu, je bezpodmínečně nutné užít určitých obrazů. Jak říkal církevní otec Augustinus: Mluvíme, abychom nemlčeli. Nemůžeme Boží tajemství vyjádřit, ale přesto o nich musíme mluvit, protože nám tak Pán veli, a proto je vyjadřujeme jenom nedokonalými obrazy, nedokonalou řečí. Tady říkají bratři a sestry letniční, že právě když mluví jazyky, že Duch proráží hranice lidské řeči, gramatiky, a člověk potom říká nesrozumitelná slova, která jsou pokusem vyjádřit nevypravitelné. Beránek obětovaný. Už dříve jsem při výkladu řekl, že Pána Ježíše po jeho zmrtvýchvstání jeho učedníci, kteří strávili v jeho blízkosti tři roky, ne­ poznávali podle jeho fyzické podoby. Vzpomeňte si na Marii Magdalskou, vzpomeňte si na ty dva, kteří šli do Emauz; ale poznali ho podle toho, když se jim legitimoval nějakým svým typickým jednáním. Jedenácti se legitimoval svými ranami. V krásné velikonoční písni zpíváme: Pokoj, radost jim zvěsto­ val, řka, by se nebáli, a rány své ukazoval, by všichni znali, že on jest ten, jenž mrtev byl... To byla jeho legitimace. A tato legitimace Ježíše Krista je věčná, jak se dozvídáme z Písma svátého. Rány Ježíšovy, stigmata, jsou stále názorné. Proto je vidí i Jan, proto říká, že je to Beránek obětovaný a jak je v původním řeckém textu a jak Kraličtí doslova překládají - jako zabitý. Měl sedm rohů a sedm očí. Sedm rohů: roh je v Písmu svátém symbolem moci a síly. Jestliže má někdo sedm rohů, má absolutní, dokona­ lou sílu. Sedm očí znamená, že je vševidoucí. O očích se dovídáme, že je to těch sedmero duchů Božích. O nich jsme si řekli, že to někteří vykládají na Ducha svátého, někteří na sedm archandělů. Vzpomenete si, že jsem vám říklal, že když se zjevil zmrtvýchvstalý Janovi, měl ve své pravé ruce sedm hvězd, což jsou andělé. Sedm andělů těch sborů maloasijských. Jestliže se o něm říká, že on má těch sedm duchů Božích, znamená to, že má ke své 25

dispozici, ve své službě těch sedm archandělů. Ale znamená to - jestliže se chceme přiklonit k tomu výkladu, že těchto 7 duchů Božích je plností Ducha svátého - on má plnost Ducha svátého. V Ježíši Kristu je plnost Ducha svátého, o němž nicejsko-cařihradské vyznání víry praví, že je to Duch, který vychází z Otce a ze Syna, oba, Otec i Syn, mají plnost Ducha svátého. Ti duchové Boží jsou vysláni do celého světa, tzn. že jsou prostřed­ níky, zástupci Božími; procházejí celým světem a zase se vracejí, aby tlumo­ čili to, co viděli. Vzpomeneme si na Joba, jak tam satan obcházel a zase přišel k Pánu Bohu a Pán Bůh chce od něj zprávu, zda viděl Joba atd. To je židovská představa, že Pán Bůh komunikuje se světem prostřednictvím svých služebníků andělů. A ten Beránek přistoupí a přijme knihu z pravice Boží, tzn. že on je hoden přijmout tuto knihu. Následuje doxologie, píseň, kterou zpívají, protože se stalo něco úžasného v nebesích. V nebesích se nyní rozhodlo o tom, kdo bude uskutečňovat Boží vůli se světem a kdo povede tento svět k jeho konci, kdo dovede tento svět až k zániku světa starého a k nastolení nového nebe a nové země. Doxologie, oslava Boží je zřejmá, není nutno něco zvlášť vykládat. Chtěl bych upozornit, že v 9. v. je zase to slovo jsi hoden, je tam řeč o oběti Ježíše Krista, je tam myšlenka nadnárodnosti, universality, katolicity křesťanské církve, protože se mluví o všech kmenech, jazycích, národech a rasách - už je tu vyřešena otázka, která je tak palčivě řešena ve Skutcích apoštolských, zda je církev určena jenom pro Židy, zda spasení v Ježíši Kristu platí jenom pro Židy nebo zda platí i pro pohany; je jasné, že platí pro všecky, pro celý svět. V 10. v. je řeč o tom, že učinil církev královským kněžstvem, což je myšlenka misie a všeobecného kněžství, tak jak ji objevila v Písmu svátém reformace. My všichni jsme posláni k tomu, abychom zprostředkovali tomuto světu poznání Boha. Funkcí kněze ve Starém zákoně bylo být prostředníkem mezi Bohem a lidmi. V Novém zákoně jsme se těmito prostředníky stali všichni. Každý z nás, kdo jsme přijali zvěst o Pánu Ježíši, jsme tím zavázáni, abychom ji nesli dál. Tato oslava Boha a Beránka, bohopocta Beránkovi jasně ukazuje trojiční charakter teologie Zjevení Janova. To, co Janovo evangelium vyjadřuje slovy: Já a Otec jedno jsme, nebo to, co vyjadřuje Tomášovo zvolání: Pán můj a Bůh můj.

26

3. přednáška Obsahem 5. kapitoly je, že Bůh Otec pověřil svého Syna, Beránka Božího, Ježíše Krista, zplnomocnil ho k vládě nad během událostí tohoto světa. Z toho pro církev pramení nesmírné potěšení, protože už v páté kapi­ tole je řečeno: Nechť je běh tohoto světa jakýkoliv, ať v něm přicházejí jakékoli rány a katastrofy, ať je jeho součástí jakékoliv utrpení Božího lidu, jedno zůstává jisté: zplnomocnění k vládě nad během tohoto světa přijal do své ruky ten, který byl za nás obětován a který nás svou krví vykoupil Bohu. Proto se nebojme, proto nemusíme zoufat, klesat, protože jsme v ruce, která byla pro nás přibita ke kříži. Byla přibita ke kříži kvůli mně a kvůli tobě, a proto konec všech věcí musí být šťastný, musí být dobrý, neboť vládu nad světem má Beránek obětovaný. Protikladem páté kapitoly je kapitola třináctá, ve které se vypravuje o draku a šelmě. Drak je protikladem Boha-Otce, šelma je protikladem Be­ ránka Božího, Boha-Syna. V pozadí tohoto vypravování je jednak předpoklad, že existuje od­ půrce Boží, kterého Starý zákon nazývá satanem a kterého řadí mezi anděly Boží (Job). Kniha Jobova je knihou dosti pozdní. Protibožské mocnosti ve­ dené satanem se objevují teprve v pozdní židovské literatuře, v nejstarších částech Starého zákona všecko dobré I zlé pochází od Pána Boha. Já jsem Hospodin, já činím dobré i zlé. (Saula sužoval duch zlý od Hospodina.) V pozdějších židovských spisech je zlo více odpoutáno od Pána Boha jako od strůjce zla; tím víc vystupuje do popředí satan a představa, že satan, jeden z andělských knížat, vztáhl svou ruku po božství, ale Pán Bůh ho přemohl a svrhl ho ze své blízkosti, vyvrhl ho ven z nebeského dvořanstva a satan spadl dolů do podsvětí a odtamtud se od té doby snaží mařit dílo Boží. A tak jako si Pán Bůh používá svých proroků, králů a kněží, a tak jako Pán Bůh poslal svého Syna na svět, aby svět spasil, tak i satan si používá svých služebníků a vtěluje se do určitých historických situací, osobností, hnutí, ale pokaždé do něčeho jiného. (Zatímco Pán Bůh se vtělil do konkrét­ ního člověka Ježíše z Nazaréta.) To, že se satan vtěluje, že si používá urči­ tých historicky daných situací, hnutí nebo lidí, bylo velice dobře známé a jasné rané církvi. Proto tam vzniká tradice o antikristu, o člověku, který vystoupí jako nástroj Božího protivníka satana s nárokem, že spasitelem je on - a tím se stane konkurentem Ježíše Krista. Když se v Tesalonice dotazovali apoštola Pavla, jak to, že pořád nepři­ chází druhý advent Páně, na který všichni čekáme, napsal ap. Pavel ve 27

2. kap, 3. verši tohoto listu známá slova: Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane (ten druhý advent), dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, syn zatracení. Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha. To je myšlenka, která byla velice živá v raném křesťanstvu, ale která byla živá i v židovstvu. Tato myšlenka pochází od Daniele. Daniel vypravuje také o ohavnosti spuštění na místě svátém, že ten syn zatracení usedne v chrámu Božím, což se opravdu historicky stalo, když Antiochos IV. Epifanes vnesl do jeruzalémského chrámu sochu Dia olympského, nejvyššího řeckého boha. Židé to pociťovali jako vrchol zla. Ta myšlenka stále žila a zároveň se stala symbolem poslední, závěrečné katastrofy před koncem světa. Takové pokusy se opakovaly i později. Císař Caligula chtěl rovněž do jeruzalémského chrámu umístit pohanské modly, konkrétně svoji bustu. Proti tomu se Židé strašně vzbouřili. Nakonec k tomu nedošlo, protože římští poradci to Caligulovi rozmluvili a potom byl Caligula zavražděn, takže ne­ mohl tyto své plány realizovat. Popis šelmy zde ve 13. kap. pramení z Daniele 7,2-27, kde postupně za sebou vystupuje několik apokalyptických nestvůr. Daniel vidí postupně za sebou Iva, který je symbolem Babylónu, medvěda, který je symbolem Médie, pantera, který je symbolem Persie, a nestvůru s deseti rohy, která je symbo­ lem Seleukovské říše, poalexandrovské. Ve Zjevení Janovu se objevuje je­ nom jedno zvíře, které v sobě spojuje znaky všech čtyř danielovských zvířat, až do těch podrobností, že sedm hlav této nestvůry, která se vynořuje z mo­ ře, je součtem všech zvířecích hlav z Dan 7. Chce se tím říci, že tato říše, která se tady vynořuje, a která je projevem, manifestací satanské moci, v so­ bě zahrnuje, Integruje všechny hrůzy předešlých říší. V této říši - Zjevení Janovo má na mysli Imperium Romanům - římské císařství, pohanské, které organizovaně vytáhlo do boje proti křesťanstvu, je integrována hrůza Babyló­ nu, Médie, Persie i říše diadochů. Tato nestvůra vystupuje z moře. Všecko, co vystupuje z moře ve Starém i Novém zákoně, je špatné. Vystupuje to zdůli, od protivníka Božího. Moře bylo symbolem a sídlem protibožských mocností. Proto také Pán Ježíš, když uzdravil posedlého v krajině Gerasenských, posílá démony do vepřů a ti se řítí do moře. Vrať se domů, chce se tím říci. Poslal je tam, odkud přišil.

Celá scéna 13,1-9 je parodií na 5. kap., na dosazení Beránka za vládce světa. Tak jako Beránek dostává od sedícího na trůnu zapečetěnou knihu (5,7), a tím veškerou moc (5,12), tak dává drak šelmě svou moc (13,2). Drak jí dal svou sílu I trůn i velikou moc. Jako Beránek je pánem nad lidmi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras, které vykoupil svou krví (5,9), tak panuje šelma nad kmeny, národy, jazyky a rasami (13,7). Tak jako nebeské bytosti holdují Beránkovi, starci před ním padají a pokládají svoje koruny (5,12), tak padají všichni obyvatelé země před šelmou a zpívají jí chvalozpěv. Klekali

28

před drakem, protože dal šelmě svou moc, a klekali před šelmou a volali: Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat? (Zj 13,4) To je taková liturgie, ne nebeská, ale pozemská. Všichni klekají, všichni volají. Tak jako v nebeském vidění vyšlo jasně najevo, že ten, který sedí na trůnu a Beránek, jsou jedno, jsou spojeni v jednotu svého jednání, tak i zde drak i šelma jsou spojeni v jedno, v jednotu svého jednání. Oběma vzdávají oby­ vatelé země bohopoctu. Jako poznávacím znamením Beránka jsou jeho rány, tak nese i šelma smrtelnou ránu, která byla uzdravena (v. 3). Jedna z jejích hlav byla smrtelně raněná, ale rána se zahojila. Musíme si představit, že I ty rány Beránkovy jsou zahojené, jsou to jizvy, i když je to jizva otevřená (Pán Ježíš vyzval Tomáše, aby vložil prst dovnitř). Všecky tyto shodné rysy nezůstávají omezeny jenom na 13. kap., nýbrž z té 13. kap. vycházejí a ob­ jevují se až do konce Zjevení jako faktor, který podstatně určuje komposici této knihy. Veliké město ovládané šelmou, jak o něm čteme v 17,2ln, je negativním protipólem města Božího, nebeského Jeruzaléma. Babylónská nevěstka (17. kap.), která jede na té šelmě, je protikladem nevěsty Berán­ kovy, Kristovy, kterou je církev. Jan tím chce říci: Ať se jeví tato moc sebeskvěleji, není to nic vlastního, nic originálního, je to jenom špatná kopie, i když si toho třeba sama není vědoma. Je to uzurpující moc zrozená z ne­ gace Boha a jeho královského nároku, a proto neschopna konstruktivního výkonu, schopna jenom negace. Každá moc, která spočívá jen sama na sobě, která se neptá po Božím nároku na svět, stává se nevyhnutelně karika­ turou moci Boží a moci Ježíše Krista, a nese tím na sobě rysy antikristovy. To, co je ve 3. verši o smrtelně raněné šelmě, je mementům adreso­ vané naší vlídné revoluci, mluveno s panem prezidentem. Když jsem mluvil o tom, že celá marxistická ideologie je vybudována jako karikatura křesťan­ ství, doložil jsem to celou výstavbou, strukturou marxistické ideologie, jak koresponduje s výstavou klasické křesťanské dogmatiky. Marxistická ideo­ logie nám zrodila šelmu, která se stala utlačovatelskou mocí, která nastavěla koncentračních táborů, poslala na smrt milióny lidí jenom proto, že se s ní neztotožnily a že před ní nepoklekly. V naší době byla hlava, jedna z hlav, smrtelně raněna. To se skutečně stalo, stalo se to u nás. Komunistická totalita u nás je otřesena, jedna z jejích hlav je smrtelně raněna. Ale to, že se hlava uzdravila, není napsáno nadarmo. Je to tam proto, aby nás to vyburco­ valo. Může se skutečně stát, že se hlava zase uzdraví. Setkávám se s někte­ rými lidmi, kteří se tomu všemu smějí a říkají: To je jenom dočasné, my se vzpamatujeme a pak vám ukážeme. Já bych to nepodceňoval. To, co se zhroutilo, je jenom vnější fasáda, ale ta infrastruktura, to jsou lidé, které nikdo z nás nezná; lidé, kteří nikdy nevystoupili na obrazovce, nikdy nenapsali článek do novin, a kteří to přesto všecko řídí. To je nadnárodní mafie, která je nepostižitelná. Vidíte to na tom, že není možno vyřešit otázku zodpovědnosti za masakr na Národní třídě. Všecko se najednou rozplývá, jako když řeka skončí v bezbřehém močálu. Nic nelze dosvědčit, nic nelze odhalit. Pár lidí

29

padne, těch tvrdých hochů, kteří dělají venkovní práci, ale jinak nic. To ostatní zůstane nepostižené. Odtud by mohlo vzejft uzdravení té smrtelně raněné hlavy. Když se uzdraví smrtelně raněný člověk, je to vždycky veliká senzace. Je možné, že potom zase celá země půjde v obdivu nad tím, co se uzdravilo, co prokázalo svou nesmírnou životaschopnost. Sedm hlav, to je jako ten sedmihlavý drak. Když princ nebo Honza tu jednu hlavu usekli, zase narostla. Mám dojem, že se to děje, stále se tlačí k moci a stále je není možno odstranit, ať je to v NDR, v Rumunsku, v Maďarsku, stále jsou na scéně. Proto bych vás chtěl varovat a připomenout, abyste měli na mysli, co nám tady říká Zjevení Janovo. Taková moc, jako bylo Imperium Romanům a jako jsou všecky totalitní režimy, není jenom moc lidská, nýbrž dostává svou silu od toho draka, od nadlidských mocností. Je to tu přece jasně řečeno. Není to tu jen tak pro nic za nic. Je to kniha, kterou má církev studovat, ze které má vyvodit svoji moudrost. Není naše bojování proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu a mocnostem a trůnům vysoko v povětří, proti nadlidským silám. Satan stále znovu se pokouší podmanit si lidstvo prostřed­ nictvím konkrétních totalitních struktur, ale aby se vtělil navždy do jednoho člověka a v tom napodobil Boha, k tomu on nemá lásku. K tomu, aby se vtělil Bůh, snížil se na úroveň člověka, vzal na sebe lidství, k tomu je potřeba nesmírné, všechen rozum přesahující lásky. Aby se Pán Bůh vydal člověku, aby se s námi ztotožnil, to by bylo nemyslitelné bez nesmírné a nepochopi­ telné Boží lásky. Satan tuto lásku nemá, proto se nemůže vtělit. On vždycky jen hledá někoho, v němž by mohl manifestovat svou moc. Jednou je to ten, podruhé někdo jiný. To je rozdíl mezi inkamací Boží a mezi spojením satana s tou šelmou. Jedna šelma pomine, satan ji pustí, nechá ji plavat, a vyhledá si jinou šelmu, které zase předá svoji moc a silu. Proto prosím vezměte zcela vážně, co je řečeno ve 13. kap. a neoblevujte ve své bdělosti, rozhodnosti a vyznavačské určitosti. Všude tam, kde se dostanete do dialogu, do rozho­ voru s lidmi, ukazujte na toto nebezpečí, nepodceňujte je, aby se ta hrozná věc, která je ve 13. kap. vylíčena, že se šelma uzdravila, a že všichni lidé před ní klekali, nestala realitou v této naší sotva osvobozené zemi. Jaké je dějinné pozadí představy o raněné hlavě šelmy, která se uzdravila? Vykladači říkají, že podkladem pro tuto představu byla pověst, že císař Nero, který byl prvním císařem, který krůtě postihl křesťany římského sboru, nebyl r. 68 zavražděn, ale uprchl na východ, odkud přijde v čele parthských vojsk, aby se znovu ujal vlády nad Římem. Podle jiných pramenů Nero byl skutečně mrtev, ale určitá část římské společnosti, zvláště na vý­ chodě, k němuž Nero lnul nešťastnou láskou, protože obdivoval řeckou vzdělanost, řeckou kulturu (sám mluvil převážně řecký), očekávala jeho náv­ rat z podsvětí, jak to dokládá římský dějepisec Suetonius ve svém spise Nero a jak to dokládá i Dionýsios Chrysostomos ve svých spisech. Nero symboli­ zoval pro křesťany rané církve strašlivou šelmu, která jako první postihla krůtě křesťany. R. 64 p. Kr„ kdy už v Římě byl silný křesťanský sbor (sbor

30

tam byl zřejmě velmi záhy, takže i sám apoštol Pavel se ucházel o přízeň římského sboru a pokládal za nutné v listu k Římanům vyložit svoji teologii, předložit svůj osobitý přínos k teologii rané církve, zvi. pokud se týká zákona Mojžíšova a jeho křesťanského výkladu), Nero dal zapálit Řím, jak se vypra­ vuje, aby se nad mořem plamenů na balkóně nebo na střeše svého paláce inspiroval k napsání velkolepého eposu o požáru Říma. V různých tradicích se vypravuje o tom, že Nero, který se cele věnoval umění a kultuře, nechal za sebe vládnout své dva propuštěnce, své bývalé dva otroky, z nichž jeden se Snenoval Alituros a byl Žid. V Římě nastalo strašné pobouření nad tím, že ím lehl popelem, tisíce lidí bylo bez přístřeší, zvláště těch, kteří bydleli v dřevěných domech. Byl pobouřen zvláště římský proletariát a hledal viníka. Jak nám líčí římští dějepisci, stále více se proslýchalo, že císař sám nechal zapálit Řím. Tehdy prý přišli za Aliturem starší židovské obce v Římě, kteří stáli v prudkém konfliktu s křesťanským sborem, a poradili mu, aby obrátil pozornost césara na křesťany. Tehdy prý Nero označil křesťany, kteří byli pohanským obyvatelstvem nenáviděni, za původce požáru Říma. Tacitus říká, že tato sekta, která přišla do Říma z Judeje, byla všeobecně nenávidě­ na. Slila se do Říma tak jako smrduté splašky, neboť do centra Římské říše se jako splašky z kanálu stékají všecky hrozné pověry z celé říše (všecky ideologie, všecka náboženství, mystéria) - tak jako teď ve světových velko­ městech se slévají všecky různé názory. Císař vyhlásil, že to byli křesťané, kteří zapálili Řím. Vždyť jsou to právě oni, kteří očekávají blízký konec světa. Copak není napsáno ve 2. listu Petróvě, že se nebesa i země rozpustí žárem ohně? (2P 3,10) Křesťané to tedy byli, kteří chtěli napomoci konci světa, který tak dychtivě očekávali. Cožpak to nejsou křesťané, kteří jsou líní, pro­ tože odmítají jeden den v týdnu pracovat a drží ho jako den Páně? Což nejsou křesťané ti, kteří uctívají oslí hlavu - jaká to hrozná pověra! Křesťané totiž při svých bohoslužbách volali Boha jeho starozákonním jménem: lahvé anebo lah, což upomínalo pohany na hýkání osla: l-A, láh. Proto lid římský, pohanská lůza, která křesťany nenáviděla, zvláště také proto, že se odmítali zúčastňovat pohanských orgií a že žili jiným způsobem života (to je vždycky trnem v oku), obrátili proti křesťanům svou nenávist. Nastal strašlivý pogrom na křesťany. Křesťané byli natřeni dehtem a zapáleni a jako živé pochodně iluminovali nerónské zahrady při slavnostech pohanů. Tato hrůzná událost, která postihla asi většinu římského sboru, protože se našli různí lidé, kteří udávali: Ano i ten je křesťan, i ten je křesťan, ta je křesťanka, se vepsala hluboko do povědomí křesťanů, nejen římských, ale všech. Zdá se, že už tehdy římský sbor byl mater omnium ecclesiarum (matkou všech sborů), jak zní dogma římskokatolické církve. Proto ta představa Nerona jako strašlivé­ ho odpůrce Božího: Už je mrtev, ale znovu přijde, vynoří se z podsvětí, z moře. Ve 13. kap. od 11. verše čteme o jiné šelmě. Jedna šelma se vynořila z moře, drak jí dal svou sílu, ale teď vidíme jinou šelmu, jak vyvstala ze země.

31

Měla hlavu jako beránek, ale mluvila jako drak. Z pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc, nutí zemi a její obyvatele, aby klekali před první šelmou, které se zahojila její smrtelná rána. Činí veliká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem. Bylo jí dáno dělat znamení ke ctí první šelmy a svádět jimi obyvatele země. Rozkazuje obyvate­ lům země, aby postavili sochu té šelmě, která byla smrtelně zraněna mečem, a přece zůstala na živu. Je jí dáno, aby do sochy té šelmy vdechla život, takže ta socha mluvila a vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo před ní nepokleknou. Nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodá­ vat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. Kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo 666. Najednou tady vystupuje ještě další šelma, která nevystupuje z moře, nýbrž vystupuje ze země. Ale protože vystupuje zdůli, z podsvětí, tak v sym­ bolické mluvě Písma svátého patří na stranu protibožskou. Tato druhá šelma se nám potom v dalších kapitolách představuje jako falešný prorok (17,13; 19,20). Vidíte, že je tady zase potřeba tří. Je to parodie na Boží Trojici: Otec, Syn a Duch svátý, který mluvil ústy proroků. Drak, šelma z moře a šelma ze země, která je jakýmsi mluvčím celé té protibožské, satanské trojice, tak Jako je Duch svátý mluvčím Božím, protože on dále v církvi vede a rozvijí všecko to, co Ježíš mluvil a učil, a uvádí církev do všeliké pravdy. Duch svátý je ten, který dává zaznít proroctví v církvi, dává charismata, je druhý Kristus, druhý Utěšitel. On je teď přítomen ve své církvi. To, co se teď všecko děje, to je dílo Ducha svátého, který dále vede a rozvijí dílo Syna, který na zemi uskutečnil dílo Otcovo. V té satanské trojici drak je jako Bůh-Otec, šelma vystupující z moře, raněná a uzdravená, je jako Bůh-Syn, šelma vystupující ze země, totožná s falešným prorokem, je jako Duch svátý, mluvčí božstva. To je i starokřesťanská tradice, která vystoupení antikrista spojuje s falešným pro­ rokem. Zjevení Janovo si přivlastnili různí sektáři. Je naší velkou chybou, když se Zjevení bojíme nebo ho ponecháváme mimo výklad. Měli bychom urych­ leně vydat komentář ke Zjevení Janovu. Je zřejmé, že drak a obě šelmy patří bezprostředně k sobě, je to satanská trojice. Druhá šelma je karikaturou Ducha svátého, karikaturou církevní profetie, proroctví. Když Pavel vypočítává charismata z Ducha sváté­ ho, hodnotí nejvýše dar proroctví, prorockého slova. Proroci v rané církvi aktualizovali, konkretizovali slovo Boží, vykládali Starý zákon a říkali: Ano, tady Boží slovo říká to a to konkrétně do této naší situace. (Doporučuji knížku L Feuchtwangera: Nepravý Nero - líčení smrti ukřižovaného člověka nám může přibíížit, jakým způsobem asi umíral náš Pán.) Kdo asi konkrétně pro Jana představoval tu druhou šelmu? Protože stojí v přímé souvislosti s náboženským uctíváním císaře, může se za ní ukrývat nějaký kněz nebo kněžstvo, které propagandistickými triky prosazuje 32

císařský kult v provincii Asia, a které proti odpůrcům císařského kultu postu­ puje brutálními opatřeními. Jsou tu akce, které charakterizují takové brutální opatření. Ten, kdo nemá určité označení, určitý cejch, nemůže kupovat ani prodávat, je vyloučen z možnosti vydělat si peníze, nikde ho nepřijmou do práce, nemůže si otevřít obchod, nemůže si otevřít řemeslnickou dílnu. Jan chce charakterizovat všecky instituce, lidi a síly, které v impériu zaváděly kult impéria vrcholící v kultu císaře. Nebylo to jen přesvědčování, ale bylo to zaváděno brutálně. Buď poklekneš před obrazem císaře, přineseš oběť, anebo jsi ztracen, jsi odepsán. Ať už tě postihne to, že posloužíš jako potrava šelmám v cirkuse při lidových zábavách, nebo ti zavřeme krám a vyhodíme tě na ulici. Pro pohany to bylo jednoduché, protože je pro ně charakteristické to, že jsou ochotni uznávat vedle svého boha božstva jiná. Když jeden národ přemůže jiný národ, je poražený národ ochoten uznat, že božstva vítězného národa jsou silnější, než božstva národa poraženého. Křesťané a Židé jediní v té době vyznávali, že jediným Pánem je Hospodin a křesťané navíc k tomu: a jeho Mesiáš a jednorozený Syn. Proto byli křesťané terčem všech těch opatření, protože oni jediní nebyli ochotni přinést bohopoctu césarovi. V roz­ vinuté době císařského kultu dostávali lidé potvrzení, že přinesli povinnou poctu césarovi. Museli se dostavit na úřad, kde planul řecký oheň, vzít do ruky několik zrnek kadidla, hodit ho do toho ohně a pronést formuli: Caesar Augustus Deus et Dominus meus (císař Augustus, císař vznešený, můj pán a můj bůh). Když toto učinili, dostali od písaře potvrzení, že obětovali. Při určitých příležitostech bylo nutno vykázat se tímto potvrzením. Sochy mluvily a sestupoval oheň z nebe. Lidová víra připisovala po­ hanským kněžím schopnost uvést sochy do pohybu a k řeči. Spisovatel Lukiános vypravuje, že sochy v chrámu v Hierapoli se pohybovaly, pro­ nášely orákula a ve velesvatyni v noci promlouval hlas. Kultovní socha pro­ nášela věštbu, že kdo jí odepře bohopoctu, propadne smrti. Tak se pro církev opakuje v zostřené podobě situace z doby Nabuchodonozorovy. Znamení na rukou a na čele se skládá ze jména šelmy, respektive ze zakódovaného číselného symbolu jejího jména: 666. Někteří říkají, že se myslelo na císařské mince, jimiž se platilo, nebo na nějaký úkon v pohan­ ském kultu, že se ctitelé božstev dávali tetovat, nebo jinak označit za vlast­ nictví božstev. Např. ctitelům Dionýsa byl vypalován list břečťanu, jak se dovídáme z knihy Makabejské. Ale něco podobného asi nepřicházelo v úva­ hu při císařském kultu. V řeckém originálu je užito slova charagma, znamení, to znamená také razítko, třebas razítko na dokumentu, že občan přinesl radostně povinný hold císaři, že je loajální, a že má tudíž právo na podíl na občanském životě. Nedá se odtud ovšem vysvětlit, jak se znamení nosí na rukou a na čele. Všechno nás nutí k závěru, že tu Jan má na mysli celý soubor zjevů, který je protikladem k něčemu, co se dálo v církvi. Tím, když dotyčný člověk, který vzdal poctu císaři, dostal razítko ať už na svoje čelo nebo na papír, byl označen za loajálního poddaného, za císařovo vlastnictví. 33

Existuje v křesťanství, v naší víře něco podobného? Ano, existuje křest svátý, který je v Novém zákoně označován podobným slovem jako charagma, sfragis. Znamení, že patříme Kristu. Když jsem ponořen do vody, nebo když je na mou hlavu vylita voda a je nade mnou vzýváno jméno Boha Otce, Syna i Ducha svátého, stávám se v tom okamžiku majetkem Božím, zvláštním vlastnictvím Božím, ačkoliv jeho je všecka země. Budete mi lid zvláštní, ačkoliv má jest všecka země. Toto zvláštní vlastnictví je křest svátý, jímž jsme všichni byli pokřtěni. Jako by byl do nás vypálen neviditelný cejch, jímž byli ve starověku označováni otroci nebo dobytčata jako vlastnictví určitého pá­ na. Tento cejch, křest svátý, má nesmazatelný charakter. Kdo byl pokřtěn, byl prohlášen za zvláštní vlastnictví Kristovo. To bylo např. Lutherovi obrov­ ským potěšením v různých zápasech víry. Když nevěděl kudy kam, napsal na psací stůl Baptisatus sum, jsem pokřtěn. Tím se zbavil všech pochybností: jsem majetkem Ježíše Krista; proč bych se rmoutil, proč bych se sžíral? Na druhé straně však může být křest, a to právě proto, že je nesmazatelným cejchem, spíš svědectvím proti člověku. Pokřtěný člověk když opustí Pána Boha, když se zapojí do ateistické propagandy, je uprchlý otrok, který utíká před svým Pánem. To je to hrozné slovo v 15. kap. Janova evangelia, že ratolesti, které ve mně nenesou ovoce, Otec odřezává. Položíte si otázku, jak je to možné, že je ratolest v Ježíši. Tím se myslí na to, že ten člověk byl pokřtěn, proto je v Ježíši. Pán Bůh bere křest strašně vážně. My to tak vážně nebereme, lidé to neberou vážně. Když člověk obětoval císaři, vzal na sebe závazek, že císaři patří; to je protiklad ke křtu svátému. Vidíte, jak se celým Zjevením Janovým táhne to Boží a karikatura toho Božího, kterou provozuje Ssatan. To otevírá naše oči pro zcela zvláštní pohled na dění v tomto světě. Abychom byli bdělí, abychom ve všem, co je podobné křesťanství, hned neviděli, že tady něco chce jít spolu s námi, ale abychom zkoumali duchy, jsou-li z Boha. Ne všecko, co je podobné křesťanství, je opravdu z Ducha Božího. To nám chce říct Zjevení velice důrazně. Ve křtu jsou lidé viditelným znamením podřízeni Kristu a připojeni k jeho panství. Analogickým způso­ bem podřizují se lidé císaři a jeho panství, vposledu pak panství protibožské moci. Nechávají se při tom označit vlastnickými znameními jako otroci a vy­ kupují si tak členství ve společnosti impéria, smějí být občany impéria s plný­ mi právy. Jan chce říci sborům, že v případě konfliktu jim nezbývá, než vzít na sebe ztrátu občanských práv, neboť znamení křtu je neslučitelné se zna­ mením šelmy. Podobná výzva k rozchodu s etablovanou společností zaznívá třebas i v epištole k Židům, kde čteme zvláštní výzvu, která je podle mého soudu centrálním veršem tohoto listu, že těla zvířat ve Starém zákoně, která byla obětována, byla pálena vně izraelského ležení za stany. Tak jako byla pálena tato obětní těla vně za stany, tak i Kristus trpěl vně za stany, venku za hradbami Jeruzaléma. Tím se chce říci, že byl vystrčen z etablované židov­ ské společnosti na popraviště. Teď se říká ve 13. kap.: Vždyť těla zvířat,

34

jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami. Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. (Žd 13,11 -14)

Co to je? Výzva ke křesťanům, aby neváhali rozejít se s etablovanou židovskou společností. Konkrétně podle mého názoru, aby vyšli z Jeruzalé­ ma. Aby dále neparticipovali, nepodíleli se na kultu v jeruzalémském chrámu. Jsem hluboce přesvědčen, že list k Židům je sepsán před rokem 70, proto vůbec nereflektuje zničení chrámu, o kultických výkonech se vypravuje v pří­ tomném čase: kněží stojí, obětují, tzn. ono to probíhá. A vy, křesťané, jste se dostali do konfliktu s židovskou obcí, protože nechtějí přijmout Krista. Ale vždyť oni vystrčili Krista za hradby už tehdy, když ho ukřižovali. Proto I vy vezměte na sebe celé to pohanění, to, že jste vyvrženi z židovské společnos­ ti, vyjděte ven za hradby, neste jeho pohanění. Skutečně se to stalo; před rokem 70 vyšel jeruzalémský křesťanský sbor ven z Jeruzaléma do Zajordá­ ní. Ne sice celý, určitá jeho část; další jeho část se vystěhovala dc Říma. Podle tradice, která je velmi silně zdůrazňována v katolické církvi, apoštol Petr se vystěhoval z Jeruzaléma do Říma a vzal s sebou značnou část jeru­ zalémského sboru, a tak přenesl jeruzalémské židokřesťanství do Říma.

Jan říká sborům: Neváhat vzít na sebe ztrátu občanských práv pro Ježíše Krista. Znamení křtu je neslučitelné se znamením šelmy. Vidíte, že po celou dobu dějin církve se tato myšlenka vždy znovu vracela a byla vždy znovu aktuální.

35

4. přednáška Když se na knihu Zjevení Janova podíváme v globále, jak je vystavě­ na, jak je rozčleněna, mnohé se nám ujasní, mnohé nám přispěje k jejímu pochopení. I. Pověřovací vidění (nadepsáno je Vstupní slovo a povolání Jana [ EP]) a listy do sedmi sborů (1,1-3,21) Zmrtvýchvstalý Pán církve se zjevil svědku Božímu Janovi, kterého si vyvolil. Víc se tam neříká, protože se předpokládá, že Jan byl muž známý všem sborům v Asii. Je tam vidění, kdy spatřil Jan Pána Ježíše a kdy ho Pán Ježíš pověřil k tomu, aby vyřídil vzkazy do sedmi maloasijských křesťan­ ských sborů. Potom následuje sedm listů, sedm vzkazů Pána církve do asijských sborů. Nahlédli jsme už v kázání do těchto vzkazů tím, že jsme si vyložili list do Filadelfie z 3. kap. knihy Zjevení. Tato část je vcelku bez vykladačských potíží. II . Všecko ostatní, co ve Zjevení je. Podstatným místem tu je vidění Boží moci, tj. kap. 4, a kap. 5: sedmkrát zapečetěnou knihu přijal Beránek. To je centrum, které ovládá celý druhý, hlavní oddíl Zjevení Janova. Tam se vypravuje o tom, že Ježíš Kristus, a to ten ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, při­ jímá od Boha pověření, aby vládl nad během tohoto světa až do jeho konce. To je pro církev obrovské potěšení, protože církev ví, že ať se děje cokoliv, vládu nad veškerenstvem má Boží Beránek pro nás obětovaný. Z tohoto centrálního oddílu ze 4. a 5. kap., od tohoto pověření Ježíše Krista k vládě nad veškerenstvem, nám vycházejí tři tématické řady, které určují následující vypravování knihy. a) Kristovo panství nad dějinami (4,1 - 11,19), které je dáno předáním zapečetěné knihy Beránkovi (5,1-14). Potom následuje rozpečetění zape­ četěné knihy. Beránek otvírá sedm pečetí a přitom se prokazuje jako ten, kdo má zplnomocnění, aby uvodí do chodu události posledního času. Když rozlo­ mí poslední pečeť, hned se připraví sedm andělů, aby troubili na polnice (8,1). Ale i v cyklu sedmi polnic, který zaujímá rozsah od 8,2 - 11,19, jde rovněž o myšlenku Kristovy vlády nad dějinami, když konečné katastrofy jsou vykládány jako volání k obrácení ke Kristu a když i při zvuku sedmé polnice (11,15-19) ohlašují nebeské hlasy panství Kristovo nad světem. Tam se uzavírá tento první okruh, který začíná ve 4. kap. Cyklus sedmi polnic končí mocným hymnem na Boha a jeho Mesiáše, na Pána Ježíše Krista.

36

b) Negativum k předchozímu oddílu (12 - 19,10) 4. a 5. kap. mají svůj negativ v kap. 13. Vypravuje se tam o tom, jak drak-satan předává šelmě z propasti moc nad světem. Když si srovnáte 4. a 5. kap. s 13. kap., vidíte, že protibožské mocnosti přesně napodobují to, co se děje v nebesích. Pán Bůh předává Beránku Božímu moc nad světem v trůnním sále Božím. Právě tak drak předává šelmě moc nad světem a nad národy. Všecko, co činí Pán Bůh, činí i satan, jenomže v negativním smyslu. Je to vlastně satanská parodie na to, co se odehrává mezi Bohem a lidmi, a co se odehrává v nebesích mezi Bohem a nebeským dvořanstvem. Odtud potom dál, od 13. kap., vypravují následující oddíly o Božím boji proti jeho protivníkům. Boží protivník zjevuje svou moc v podobě světové říše v dějinách. Konkrétní světová říše, protibožská, státní náboženská totalita, ve které se zjevuje moc satanova. Tam potom začíná vidění o sedmi miskách nebo nádobách pohrom (15. kap.). Když srovnáme pohromy, které následovaly po zatroubení andělů na pol­ nice, s pohromami, které následují po tom, kdy sedm andělů vylévá nádoby Božího hněvu na svět, vidíme, že jsou obsahově velice podobné. S tím si vykladači lámali hlavu, proč je tam třikrát po sedmi katastrofách, a už ve starověku vyslovili tzv. rekapitulační teorii, podle které toto opakování opisuje tytéž události, ale pokaždé z jiného zorného úhlu. c) Všecka intermezza, všecky vsuvky, které jsou zasazeny do toho děje, který byl rozvinut rozlamováním sedmi pečetí, troubením na sedm polnic a vyléváním sedmi nádob. Božího hněvu na svět. Je to kap. 7, zá­ chrana vyvolených, kap. 10, nové povolání k proroctví, kap. 11, dva svěd­ kové k výstraze světu. Tyto kapitoly vždycky ukazují, jak si uprostřed těch katastrofických situací stojí církev, jak to s ní vypadá ve světovém dění, jak si počíná. Tím chce Jan ukázat, že ačkoliv je církev těmito posledními katastro­ fálními událostmi ohrožena, má již nyní podíl na nové skutečnosti, která byla nastolena v nebesích panstvím Kristovým a žije z naděje, že se moc jejího Pána prosadí. Proto může církev snést až do krajnosti sahající ohrožení své existence a prokázat svou odolnost a poslušnost.

d) Závěrečné oddíly: odsouzení protibožské říše (kap. 17,18), advent Ježíše Krista, vítězství Kristovo nad satanem, nad antikristem (19. kap.), spoutání satana a nastolení tisíciletého království Kristova, tj. první vzkříšení, vzkříšení všech mrtvých (20. kap.) a nové nebe a nová země (21. a 22. kap.). Zřetelné je jedno, že dvě centra knihy Zjevení Janova je 4. a 5. kap. na jedné straně a 13. kap. na straně druhé. Kristus a antikrist. Pán Ježíš Kristus vznáší na lidi svoje božské nároky a stejné nároky vznáší na lidi i antikrist a vznáší je tak, že to jde až do těch podrobností. Antikristem se nazývá nepřítel Boží proto, že se snaží do všech podrobností napodobovat Krista. Třeba ve zprávě o tom, že v trůnním sále, kde Ježíš Kristus přejímá pověření k vládě nad během světa od svého Otce, vystupuje jako Beránek zabitý. Tzn., že je na něm patrno, že byl obětován na kříži. Tak jako když se zmrtvýchvstalý Pán zjevoval svým učedníkům, legitimoval se tím, že jim 37

ukazoval svoje ruce, nohy a svůj bok. I na tomto zmrtvýchvstalém těle bylo patrno, že byl obětován na kříži, jeho jizvy nepominuly. I ve vidění Janovu vypadá Beránek jako zabitý, tzn. že je na něm pořád patrno, že zemřel. Když se zjevuje šelma, kterou pověřuje, jedna z jejích hlav je jako na smrt raněná. To je parodie na Beránka zabitého. I šelma se legitimuje svými ranami, které utrpěla. To hraje velikou roli i v totalitních ideologiích. Fašismus vypravoval o Horstu Wesselovi, který položil svůj život při rozdílení nacistických propa­ gačních letáků. I komunismus přináší celou řadu svých mučedníků, Julia Fučíka a bezpočtu dalších. Všecky totalitní ideologie se snaží napodobit křesťanství i v tom, že ukazují své rány. Jakou obrovskou roli v komunistické propagandě hraje Velká vlastenecká válka! Zpustošené a vypálené ruské vesnice, postřílení lidé, to jsou rány, které ukazuje tato totalitní ideologie světu. Právě tak jako Ježíš Kristus ukazuje světu svoje rány, které přinesl při vykupování světa na kříži. - Bůh vystupuje ve Trojici: Otec, Syn a Duch svátý. Nepřítel Boží vystupuje ve trojici: drak, šelma a falešný prorok. Až do úplných detailů jde podobnost mezi Bohem a mezi satanem. Je nesmírně důležité si to uvědomit, neboť nás to provází po celém Zjevení Janovu. Pověřovací vidění a listy do sedmi sborů Zj 1,9-20

Ostrov Patmos, na němž se octl Jan ve vyhnanství, leží v Egejském moři naproti Efezu, který byl přístavním městem a hlavním městem římské provincie Asia. Tam se octl Jan ve vytržení ducha v den Páně, tj. v neděli, a byl pověřen Pánem církve, který se mu zjevuje jako Syn člověka, aby napsal vzkazy sedmi sborům maloasijským. Všecky obrazy, kterými je vy­ líčen Syn člověka, jsou věci, které oko nevidělo ani ucho neslyšelo ani na srdce lidské nevstoupilo, a přece se nám tu o tom vypravuje a líčí se nám, jak vypadá Ježíš Kristus, jak vypadá Bůh, jak to vypadá v nebesích. Jsou to ovšem všecko jen obrazy, protože Boha žádný nikdy neviděl. Chce se jimi říci, čím je Ježíš Kristus, čím je Bůh svému lidu. Aby to Jan mohl dobře povědět, používá takovýchto obrazů. Nesmíme si tedy představovat, že tak Pán Bůh skutečně vypadá, že by ho bylo možno popsat. Bůh je nepopsatel­ ný lidskou řečí, je neznázomitekiý lidským smyslům. Ale tyto obrazy nám chtějí říci něco duchovního, něco hlubšího. To, že jeho hlava a vlasy byly bělostné jako sněhobílá vlna: běloba, bílá barva byla barvou nebeskou, sym­ bolizovala nebesa, naprostou čistotu. Oči jako plamen ohně; oheň znázor­ ňoval odedávna přítomnost Boží, vzpomeňte si na hořící keř na Orébě, vzpomeňte si na rozdělené plameny Ducha svátého, které spočinuly na hlavách učedníků, kov přetavený ve výhni - zase oheň; hlas jako hukot příboje: vzpomeneme si na uragán Ducha svátého, který se přivalil o letni­ cích. To všecko jsou obrazy, které ve Starém zákoně byly výrazy pro přítom­ nost Boží. V pravici drží sedm hvězd, z úst vychází ostrý dvousečný meč. Dvousečný meč byl v rané církvi obrazem Božího slova, které je jako meč na obě strany ostrý, proniká až do morku kostí, jak čteme v ep. k Židům (4,12). 38

A jeho vzhled jako když slunce září v plné sile: slunce proniká svými paprsky do nejzazších koutů, které jsou temné a ony se najednou rozsvítí. Když do místnosti, která se nám zdá čistá, zasvítí najednou slunce, vidíme drobounké částečky prachu - slunce odhalí, jaké to ovzduší ve skutečnosti je. Tak se tím chce říci, že on proniká svým vševidoucím zrakem všecko, a že před ním není možno si na nic hrát, on vidí všecko takové, jaké to je. Takový se zjevuje Syn člověka Janovi. Jan padl k jeho nohám jako mrtvý - to je obraz známý ze Starého zákona. Nikdo nemůže zůstat živ, kdo spatřil Boha. Ale Ježíš Kristus klade na něj svoji pravici, tzn. prohlašuje ho tím za svoje vlastnictví, jako by řekl: Teď jsi můj a teď budeš činit to, k čemu tě posílám. Je to ten živý, který byl mrtvý. Tím se chce připomenout, že to je Ježíš Kristus, a to ten ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, který má klíče od smrti i hrobu. Doslova je tam: od Hádu, tzn. od podsvětní říše mrtvých. On má moc nad smrtí i nad říší mrtvých. Ve starověku byla města obehnána hradbami, bylo možno vstoupit jen městskými branami a klíče od města měl vládce. Když přitáhl nepřítel a město se vzdalo, vynesli na důkaz toho, že se vzdávají, klíče od městských bran a předali je dobyvateli, vítězi. Ježíši Kristu byly předány klíče od smrti a pekla. Peklo a smrt jsou mu vydány, on nad nimi zvítězil tehdy, když se­ stoupil do pekel. Teď je vyloženo něco z tajemství sedmi hvězd a sedmi svícnů. Sedm svícnů je sedm církví, sedm maloasijských sborů. Tím se nám chce říci: jestliže se Pán Ježíš zjevuje uprostřed těch sedmi svícnů zlatých, prochází se uprostřed svého lidu. Je přítomen uprostřed toho lidu, který je takovým hrozným způsobem zkoušen, na který dolehly apokalyptické hrůzy. To je právě to obrovské potěšení pro církev, že Pán je uprostřed ní. Sbory jsou přirovnány k sedmi svícnům. Tím je dán pro ně závazek, že mají být světlem tomuto světu. Tak svěť světlo vaše před lidmi, aby viděli skutky vaše dobré a vzdali chválu Otci vašemu, který je v nebesích. O sedmi hvězdách je řečeno, že to jsou andělé sedmi sborů. Protože to je místo dosti diskutované a nejasné, zastavíme se u toho. Před každým listem je výzva: Andělu církve piš! Myšlenka, že Kristus pověřil člověka, aby psal andělům, je pro moderní lidi těžko přijatelná. Proto nechybělo pokusů, jak odstranit tady tyto těžkosti. Někteří vykladači říkají, že anděl je posel toho sboru. Když Jan dlel na ostrově Patmos, těchto sedm sborů se domluvilo a řeklo: Pošleme k němu svoje vyslance, posly (angelos = posel - lidský nebo andělský). Potíž je v tom, že lidští poslové by byli jen doručovateli těch vzkazů. Ale tady jsou andělé přímo adresáty vzkazů. Proto jiní vykladači říkají, že andělé jsou vůdcové sboru. Biskupové nebo proroci. Ani tento výklad neobstojí. Angelos není nikde v celém Písmu označením pro nositele nějakého církevního úřadu nebo funkce. Anděl je vždy anděl, posel, který přichází z Boží říše. Domnívám se, že se skutečně jedná o anděly. Jak to s anděly vlastně je? Pozdní židovstvo dospělo k názoru, k víře, že každý národ, ale i každý

39

člověk, má svého anděla strážce, který je současně jeho nebeským dvojní­ kem a představitelem. Vzpomeňte si na příběh ze Skutků, jak apoštol Petr byl uvězněn. Přijde anděl, vzbudí Petra v žaláři, žalář se otevře, okovy spadnou a Petr jde do domu, kde se křesťané shromažďují, zatluče na zamčené dveře a služka jménem Ródé jde otevřít, podívá se špehýrkou a pro radost ne­ otevře, vrátí se a říká: Za dveřmi je Petr. Oni říkají: Blázníš? Potom řeknou: Anděl jeho jest. (Kralický překlad je přesný, EP překládá duch, to je ne­ smysl.) Oni se domnívají, že přišel nebeský dvojník Petrův, který jim chce něco vyřídit. - Když Pán Ježíš mluví o pohoršování maličkých, říká, že není radno je pohoršovat, protože jejich andělé v nebesích patří na tvář Boží. Podle židovské představy I každé maličké děťátko má svého zastánce, stráž­ ce, anděla, který je v nebesích. V knize Daniel se předpokládá, že každý národ má svého anděla strážce. Proto se tam mluví o ochránci Peršanů, andělu, který pečuje o národ Peršanů. V židovstvu požíval veliké úcty archan­ děl Michael, který je zastáncem, ochráncem Izraele (Zj 12 - kníže Michael bojoval s drakem). Protože římskokatolická církev je v podstatě jeruzalém­ ský sbor přenesený do Aíma, je strašlivě židovská, proto v ní svátek sv. Mi­ chala archanděla (následuje po svátku sv. Václava) hraje velikou roli. Michael je v katolické církvi velice uctíván, tak jako byl uctíván v židovstvu, je poklá­ dán za velikého knížete Božího, zastánce všech věřících. Setrváme-li u toho, že skutečně jde o anděly sborů, tak jak si to představovali židé i židokřesťané, myslím, že jsme na správné cestě. Zdá se však, že Jan tady zaujímá kritický vztah k uctívání andělů, k němuž zřejmě adresáti měli tendenci. Nejen v pobiblickém židovství. Exis­ tují doklady o tom, že lidé si představovali anděly jako bytosti, které určují osud světa a lidí. Je také zřejmé, že židovská nauka o andělích byla dychtivě přijímána a dále rozvíjena i v těch křesťanských sborech, které nevznikly ze Židů, nýbrž z pohanů. Byly to do značné míry maloasijské sbory, o které jde ve Zjevení Janovu. Např. ep. ke Kolosenským, jejíž adresáti obývali stejný prostor jako adresáti sedmi listů ze Zjevení, potírá bludařské uctívání andělů (Kol 2,18). Ve vnitrozemí Malé Asie byly nalezeny nápisy pocházející z doby římského císařství, které pojednávají o božských andělích a představují svě­ dectví o takovém uctívání andělů. Andělé tedy platili za zosobnění sil ovláda­ jících svět. To vysvětluje ono překvapivé ztotožnění andělů a hvězd (Zj 1,20). Lidé si tenkrát představovali, že běh událostí na zemi je ovlivňován nebeský­ mi tělesy, hvězdy ovlivňují to, co se děje na zemi. Dodnes je spousta lidí, kteří čekají, až přijde horoskop na další týden. Čím je pokročilejší technická civi­ lizace, tím víc se lidé utíkají k takovým věcem jako jsou horoskopy a astro­ logie. TI staří věřili, že dění na zemi ovlivňují nadlidské, andělské bytosti. V prosředí, ktéré se otvíralo víře v anděly byl jen krůček k myšlence, podle které církev, resp. jednotlivé sbory jsou spravovány anděly. I v apokryfní křesťanské literatuře najdeme takové myšlenky. Proti takovému uctívání an­ dělů zaujímá Jan kritický postoj, když svým adresátům vychází vstříc před­

40

stavou, že dopisy sborům jsou adresovány jejich andělům, ale tito andělé jsou v ruce Ježíše Krista (sedm hvězd bylo v jeho ruce), tzn. nemají moc sami ze sebe, nýbrž podléhají jeho pravomoci. Proto jim nepřísluší žádné zvláštní uctívání, natož pak bohopocta. Jan potom dále říká, že tito andělé nejsou postaveni nad sbory, ale do jedné řady s nimi, a podrobuje anděly kritice slova Ježíšova - to je v každém tom dopise: Andělu piš - a teď mu tam vytýká, že nemá vytrvalost, trpí modláře, bludaře, že je mrtvý. Ty výtky jsou určeny andělům. Anděl strážce je zastáncem, ochráncem sboru, ale není nad sborem nadřazen, nezaslouží si bohopoctu, ale stojí v jedné řadě s tím posledním údem sboru. Efezos bylo hlavní město římské provincie Asia, která se nacházela ve střední a západní části dnešního Turecka. Bylo to středisko obchodu ve velmi úrodné rovině, přístavní město ležící na hlavní římské silnici. Obyvatel­ stvo bylo směsicí Řeků, asijských národů a Židů, kteří zde měli několik syna­ góg. Panoval zde přepych a orientální i řecká nemravnost a změkčilost, magie a kouzelnictví. Efesia grammata - efezské zaklinači formule, to byly proužky papíru s tajemnými slovy, které odtud byly vyváženy do celého světa. Efez z toho bohatnul. Dodnes se zachovaly zbytky efezského amfite­ átru pro 24 500 diváků. Efez byl pověstný nádherným chrámem Artemidy (Diány) efezské, jejíž obraz spadlý od Jupitera z nebe tu byl uctíván (Sk 19). Tato bohyně měla tolik uctívačů, že ze všech končin světa přicházely dary a odkazy tomuto chrámu. Znáte příběh, jak se Pavel střetl s řemeslníky v Efezu, kteří se cítili křesťanstvím ohroženi. V Efezu byli učedníci Jana Křtitele dříve, než tam vznikl křesťanský sbor. Pavel kázal v Efezu nejdříve v jedné ze synagóg, při druhém pobytu v Efezu se tam zdržel celá dvě léta.

Zj 2,1-7 Na tomto textu vidíme, jaká je výstavba dopisů sedmi sborům. Za prvé je tu rozkaz k psaní, za druhé stálá formule: Takto praví ten, který má... vždycky něco z toho původního zjevení, jímž se Pán představil Janovi. Po­ tom je tu pojednání o situaci sboru. Skládá se ze stanovení jeho situace: klady i zápory, slovo potěšení i soudu, výzva k obrácení, výzva k tomu, co má sbor uchovat anebo ohlášení příchodu Páně. Potom vždycky výzva k probuzení, k bdělosti: Kdo má uši slyš, co Duch praví církvím; a potom zaslíbení: Tomu, kdo vytrvá... To je mocný prvek, který spojuje Zjevení Jano­ vo s evangeliem Janovým. Řekl jsem, že spíše nesdílím názor, že Zjevení Janovo vzešlo ze stejného okruhu jako evangelium Janovo. Ale ta výzva k vytrvalosti je společná jak Zjevení tak evangeliu Janovu. V synoptických evangeliích je radost nad tím, že lidé poznali Ježíše. Lidé vzplanuli vírou v Ježíše a radují se z toho, na každý den přibývá lidí, kteří uvěřili. Janovo evangelium a Zjevení Janovo reflektují již pozdější situaci církve, kdy se dostavila zpětná vlna a kdy lidé začali zase od evangelia odpadat. Tehdy přichází Jan se svým důrazem na to, že je třeba zůstat. Nestačí v Pána Ježíše uvěřit, je třeba při něm zůstat, zůstat při něm až do konce života, i v protiven­ 41

ství, i v nepřátelství světa, které postihuje křesťany. Jestliže zůstanete v mém slovu, pak teprve budete moji učedníci (J 8,31). Co jsme poznali lidí, kteří na různých kursech mládeže vzplanuli, modlili se spolu s námi, vyznávali a přešlo málo let, přešel nějaký čas a už je mezi sebou nevídáme. Proto ta výzva vytrvat až do konce, zůstat při Pánu Ježíši. Efezští slyšeli na svou adresu předně chválu: znám tvou vytrvalost, vím, že jsi zůstal i ve snášení všelijaké diskriminace pro evangelium. Efezští také nestrpěli falešné učení lžiapoštolů. Pán církve je chválí za to, že dovedli odlišit dobré od zlého, světlo od tmy, pravé evangelium od evangelia faleš­ ného. V 6. v. jsou lživí učitelé blíže určeni. Byli to Nikolaité. Byla to sekta, jejíž svůdné učení bylo nebezpečné pro některé sbory, např. i pro sbor v Pergamonu (Zj 2,14.15), pro sbor v Thyatiru (Zj 2,20). Tím se nám rekonstruuje podoba Nikolaitů, kteří byli vážným nebezpečím pro všecky tyto sbory. Srov­ návají se se situací, kdy Balám poučil Baláka, jak má oklamat Izraelce (Nu 22n). Balám, i když byl pohanský věštec, poslechl Hospodina, a místo zlořečení musel Izraeli žehnat a dokonce z jeho úst vyšlo proroctví o přícho­ du Pána Ježíše. A tak Balák nepochodil. Přece však čteme v Nu 25, že Izrael začal smilnit s Moábkami. Židovská tradice vypravuje, že když Balám nepo­ chodil a nemohl proti vůli Hospodinově proklít Izraele, poradil Balákovi, aby se nestavěl proti Izraeli nepřátelsky, ale aby pro něj uspořádal modlářské hody: Vyber nejkrásnější dívky ze svého lidu, ať naváží kontakt s Izraelskými muži a pozvou je k hostině, ona to bude modlářská hostina a Izraelci si vyslouží hněv svého Boha, který nesnáší, když se klanějí jiným bohům, a on je třeba sám zahubí. A ono se to povedlo. To je jeden ze způsobů, jímž bojují mocnosti zla proti Božímu lidu. Bojují tak dodnes. Když nemohou zlomit odpor pendrekiádou, obrazně řeče­ no, vyšlou svoje lidi mezi ty, které chtějí potírat. Svět, který ve zlém leží, má dvě tváře, tu hrubou, která člověka drtí, staví koncentráky; a tu druhou, která nabízí, láká, je vlídná. Obojí je nebezpečím pro Boží lid. Nikolaité tvrdili, že svoboda, kterou nás Kristus osvobodil, je tak veliká, že se můžeme klidně účastnit pohanských slavností, při nichž je obětováno modlám. Při těch slavnostech se jí to, co zbylo od obětí a pořádají se všelijaké orgie. Ale to přece nemůže nijak ohrozit člověka, kterého vysvobodil Kristus, protože modly přece nic nejsou. To je sice pravda, že nic nejsou, ale je za nimi skryt kníže tohoto světa. Proto ne nadarmo napsal apoštol1 Pavel: Nemůžete být účastni stolu Kristova i stolu ďáblů (1K 10,21). Mnozí křesťané si vyložili Pavlovo zvěstování o tom, že jsme byli vysvobozeni, že jsme svobodni od zákona Mojžíšova tím, že prostě mají volno ve všem. Jsme svobodni v Kris­ tu, všecko můžeme. I dnes jsou křesťané, kteří se domnívají, že mohou spojit docela dobře své křesťanství s učením a způsobem tohoto světa. Jsou křes­ ťané, kteří jsou presbytery ve svém sboru a přitom jsou členy komunistické strany. To neříkám poprvé teď, po 17. listopadu, říkám to už celá léta. Možná, že jsou mezi vámi svědkové, kteří mě slyšeli už v minulých letech 42

veřejně toto říkat. V tom mně dali zapravdu i mnozí straničtí představitelé, kteří říkali, že jim to je také proti mysli, že to nelze sloučit. Jejich ideologie je ateistická a vaše je idealistická. Nemohu být přece účasten stolu Páně a při­ tom být současně v organizaci, která je ateistická a vykonává ateistickou propagandu. Neste to prosím vás do svých sborů ted před svobodnými volbami. Křesťan přece nemůže být současně účasten ateistické ideologie. Efezští tyto Nikolaity nenáviděli, nepřipustili je tam ke slovu. Mám za to, že je spousta našich sborů, které by se dovedly vypořádat se vším, co by ohrožovalo čistotu apoštolského učení, které jsme přejali od svých reformač­ ních otců. A přece, přes všecku tu chválu slyší Efez tvrdou výstrahu (2,4): Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. A vy si řeknete, jak je to možné, to že platí Efezu po tom všem pěkném, co sám zpytatel myslí a srdcí jim musel přiznat? Ano i po všem tom pěkném. Protože všecko to, co efezský sbor má ke svému dobru, nestačí ulomit ostří této kratičké jedné jediné výtce. Mám proti tobě to, že jsi opustil svou první lásku. To je vážný nedostatek v Božích očích. Pán Bůh tady dokonce hrozí tím, že pohne svíc­ nem z místa jeho, tzn. že ze společenství těch sedmi svícnů nějak Efez odstraní, jako by ho zavedl někam do Babylóna, tak jako zavedl lid Starého zákona.

Co se vlastně v Efezu stalo? Oni opustili to, co Janovo evangelium a listy kladou na první místo přede vším, tzn. vzájemnou bratrskou lásku jedněch k druhým ve sboru, která ovšem pramení z lásky k Pánu Ježíši. Dodnes platí to, co řekl Pán: Po tom pozná svět, že jste moji učedníci... Po čem to svět pozná? Po tom, když budete mít čisté učení, když budete mít po stránce ideologické jasno, když budete dokonale zorganizovanP Ne, ale po tom, když budete mít lásku jedni ke druhým. Ta láska jde nad všecko, nad teologii, nad učení. To je to první. Je to na prvním místě. Když srovnáte vzkaz listu do Efezu se vzkazem do Pergamu: Jen to mám proti tobě, že máš mezi sebou zastánce učení Balámova, máš tam ty Nikolaity. V původním řeckém textu je to tak, jak je to u Kralických: Mám málo proti tobě. Podívejte se: v Efezu měli čisté učení, ale neměli lásku a jak tvrdě jim to Pán Bůh vytýká! V Pergamonu čisté učení neměli, protože tam trpěli Nikolaity, ale lásku ne­ opustili, a proto má Ježíš proti nim jenom málo. V Božích očích je nějaký ten blud přijatelnější, když je při tom láska, než dokonale čisté učení bez lásky. Je potřeba, abychom se nad tím zamysleli. Myslím, že i my v našich sborech dovedeme nenávidět zlé, nenávidět nejen to, co mrzačí apoštolskou zvěst, ale zlo vůbec, útlak, tmářství, násilí. Drtivá většina našeho národa prokázala, jak tyto věci dovedeme nenávidět, Jenže to je málo! Nelze žít jenom z ne­ gace, jenom z boje proti něčemu. Když vezmete fašismu Židy a rasově nečisté lidi, tak se to učení sesype, protože ono potřebuje nepřítele. Když vezmete marxismu-leninismu třídního nepřítele, je to učení v koncích, pro­ 43

tože nemůže existovat bez nepřítele, proti kterému bojuje. Když nepřítele nemá, musí si ho vytvořit, jak jsme toho byli svědky v minulosti. Najít v ně­ kom třídního nepřítele. Musí být neustále ve stálém zápasu s nepřítelem, aby byl životaschopný. V tom nebezpečí se ocitly někdy i evangelické sbory, které vznikly ne z Ducha svátého, ale z protiřímské, protihabsburské nálady. Když vlna této nálady utichla, když přestala být aktuální, dostavila se hluboká krize, třeba ve sborech na Plzeňsku, kterou některé z nich nemohly překonat. Některé ji překonaly příklonem k biblické reformační teologii, ale některé sbory také zašly. Nejdřív vzplanuly jako stoh slámy, ale jak to vzplanulo, tak to zase uhaslo. Z negace, z popírání něčeho, nelze trvale žít. Je nutno žít z něčeho pozitivního. A toto pozitivní v učení a životě křesťanském je láska. Proto se marxismus jako filozofie zhroutil, protože nezná pojem lásky. Jenže tady leží ten kámen úrazu. Člověk se naučí všecko, naučí se cizí jazyky, naučí se ovládat přírodu, zkoumat vesmír, právě tak se naučí na konfirmačním cvičení čistému učení. Naučí se nenávidět zlé, je-li k tomu od mládí veden, ale lásku se nikdo nenaučí. Nenaučí své srdce, aby se rozhořelo, leda by ta láska sama k člověku přišla a on by ji přijal. V tom je naše naděje, že láska, o které je řeč, není nehybná. Jan o ní říká, že se prochází uprostřed sedmi svícnů zlatých. A tak prosme, aby při tom procházení přišla láska k nám. Lásku nelze nařídit, i když čteme v janovských spisech, že láska je to první přikázá­ ní. Ale přikázání spíš tu lásku chrání, protože sama o sobě je bezbranná. Je třeba ji chránit přikázáním, aby ji nikdo nezraňoval, ale sama nevzniká z toho, že je přikázáním. Vzniká z toho, když člověk uvidí pohledem své víry Ježíše Krista ukřižovaného, pro mě přibitého na kříž. V tom je láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on prvé miloval nás. člověk vidí Ježíše Krista, který za něj umírá na kříži a pochopí, co je láska. Tehdy pochopí, že nemůže tuto lásku nechat neopětovanou a opětuje ji svou láskou k Bohu i svou láskou k bližnímu, bratru a sestře. Takovým způsobem láska vzniká. Vzniká od kříže Kristova. V každém vzkazu Pána církve do sedmi sborů je zaslíbení. Kdo má uši, slyš. Duch mluví, jeho řeč je určena pro naše uši a to je cesta, po které k nám láska přichází, neboť Duch mluví jako moc maje, ne jako zákonici. Láska je ukryta v moci jeho slova, hledá cestu do nás a my jí tu cestu uvolníme tak, že budeme naslouchat tomu, co Duch praví církvím. Proto všecko začíná od poslouchání, od posluchačství. Slyš! Tudy do nás vstupuje všecko to, co vede k naší spáse. Poslouchání slova. Neříkám, že posluchačství je všecko. Patří k tomu také činit slovo, jak nám říká apoštol Jakub, ale tím posluchač stvím to všecko začíná. To je výzva pro kazatele i pro posluchače. Musíme přinést maximum pro to, abychom my kazatelé skutečhě tlumočili to, co je za textem, co Pán Bůh chce použít jako svoje slovo a dát tomu formu, abychom lidi nenudili, aby neusínali v našich shromážděních, aby skutečně

44

něco slyšeli. Posluchač se má soustředit na to, co se káže. Ne těkat svou myslí někde po svých jiných radostech a starostech. Tak to všecko začíná. Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji. Vždycky je tam nějaké zaslíbení. Vítězit neznamená po lidsku vyhrávat. Vítězit může znamenat také po lidsku ztroskotat, tak jako ztroskotal - po lidsku mluveno Ježíš Kristus, skončil na popravištl. A po lidsku mluveno, ztroskotali mnozí svědkové doby, o které nám vypravuje Zjevení Janovo, a mnozí křesťanští vyznavači v tomto našem století, které kdosi nazval stoletím mučedníků pro Krista. Ale z Božího pohledu vypadá všecko jinak. Vítězit znamená zůstat věrný Pánu Ježíši I v aréně i při gladiátorských hrách; zůstat věrný až do krve vylití, jak to správně pochopili naši reformační otcové. Dám mu jíst ze stromu života v Božím ráji. Zmínil jsem se o chrámu Artemidy v Efezu. Vedle něj stála posvátná datlová palma. Jedna datle z té palmy se vyvažovala zlatém. Každý poutník ji chtěl mít a pojíst. Věřili, že dostanou nadpřirozené sily, které jim dodávají zvláštní schopnosti. Proti tomu říká Pán církve polemicky skrze Jana: Kdo zvítězí, kdo vydrží u Krista, dám mu jíst ze stromu života. Ne z nějaké posvátné efezské palmy, ale ze stromu života, který je v Božím ráji. To je vzkaz Pána církve do Efezu, na kterém jsme si leccos ozřejmili.

45

5. přednáška Zj 13

V předchozí přednášce jsme si pověděli o tom, že kniha Zjevení Jano­ va je vybudována na kontrastu dvou veličin. Na jedné straně je to Trojice Boží se svými nároky na člověka a na veškerenstvo. Na druhé straně je to trojice satanská, která rovněž vznáší nároky na člověka a na všechno stvo­ ření ve svém odboji proti legitimnímu a právoplatnému Stvořiteli a vlastníku všeho tvorstva. Bůh Otec, Syn-Beránek a Duch svaty na jedné straně a na druhé straně drak, šelma, která vystupuje z moře, a která je manifestací síly drakovy, a šelma, která vystupuje ze země, která je ztotožněna s falešným prorokem. Drak odpovídá Bohu-Otci, šelma vystupující z moře odpovídá Bohu-Synu a šelma vystupující ze země, která se později promění ve faleš­ ného proroka, odpovídá Bohu-Duchu svátému. K názvům bych chtěl ještě říci, že tak často frekventovaný název Beránek není v původním řeckém textu Nového zákona totožný s Beránkem z evangelia Janova (řec. amnos a arnion). Šelma, která vystupuje z moře, má číslici (13,18). Kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. Číslo označuje člověka a je to číslo 666. Je sotva nějaká sporná postava světových dějin, kterou by lidé nebyli hledali za tímto číslem 666. Co to vlastně je? Ve starověku bylo oblíbené dávat číselné hádanky a celý způsob, jak se hádanky dávaly, se odborným termínem jme­ nuje gematrie. Vychází to z toho, že na rozdíl od moderních jazyků, moderní­ ho způsobu myšlení, kde máme pro řeč písmena a pro matematiku číslice římské nebo arabské, starověké značení nemělo zvláštní systém pro číslice. Ty se označovaly písmeny. V hebrejštině např. alef znamenalo 1, bét zname­ nalo 2 atd. podobně i v řečtině. Delta znamená 4, omikron 70, mí 40, iota 10 atd. Když se dala dohromady písmena, která označovala zároveň číslice, vycházela určitá slova. Jenže ono to tak jednoduché nebylo. Tam je napsá­ no: sečti počet té šelmy, tzn. že se mají sčítat číselné hodnoty jednotlivých písmen. Tak např. tato řeckápísmena: D = 4, 0 = 70, M = 40, 1 = 10, T = 300, 1 = 10, A = 1, K = 20, A = 1, 1 = 10, S = 200. Když tyto číslice sečtu, dají 666 a převedeny do písmen dají slova Domitia Kais, což jsou zkratky jména Domicián Kaisar, císař Domicián. Jak v hebrejské, tak v řecké abecedě má každé písmeno současně číselnou hodnotu. Číslo jména se stanoví tak, že se sčítají číselné hodnoty písmen obsažených ve jménu. Dešifrování tohoto čísla, aby dalo nějaké jméno, bylo ovšem prakticky nemožné, protože každé číslo se mohlo skládat z nejrůznějších kombinací písmen. Kolik byste měli 46

kombinací, aby vám to dalo 666? Bylo by to obrovské množství nejrůznějších slov. V Pompejích ve vykopávkách objevili nápis na zdi: Miluji tu, jejíž číslo je 545. Bylo to jméno dívky, ale to nemohl nikdo dešifrovat. Pisatel toho nápisu si mohl být jist, že jen jeho milovaná věděla, které jméno se za tím číslem skrývalo. Formulace 18. verše ukazuje na to, že i tady máme co dělat s takovou gematrickou číselnou hádankou. Nejasné je, zda základem je hebrejská ne­ bo řecká abeceda. Mnohé mluví pro tu hebrejskou. Např. 9,11 jde o hebrej­ ské slovo; hebrejština je blízká pisateli Zjevení Janova. V 16,16 podobně. Navíc jazyk Zjevení Janova je v podstatě aramejština špatně přeložená do řečtiny. Není takového novozákonního spisu, kde by byla tak špatná řečtina, jako je ve Zjevení. Jsou tam místy i gramatické chyby. Je pravděpodobné, že v té číselné hádance měl na mysli hebrejskou nebo aramejskou abecedu spíše nežli řeckou. Když bychom sestavili podle hebrejské abecedy a jejích číselných hodnot to, co znamená číslo 666, vyšlo by nám nejspíš N = 50, R = 200, V (v hebrejštině znamená s určitou punktací také 0) =6, N = 50; tím by nám vyšlo jméno NERON (samohlásky se v semit­ ských abecedách nepíší, některé se píší tak, že se souhláska určitým způso­ bem punktuje), K = 100, S = 60, R = 200, tedy KESAR nebo KAISAR, NERON KAISAR, císař Nero. Je pravděpodobnější, že počet šelmy je stanoven na základě hebrejské abecedy, protože ta myšlenka o hlavě na smrt zraněné, která se uzdravila, upomíná na pověsti tehdy šířené, že císař Nero, který byl zavražděn, znovu přijde z podsvětí, aby se ujal vlády. Nebo že uprchl na východ, odkud v čele parthských vojsk přitáhne a znovu se zmocní vlády nad Aímen.

Každý křesťan tehdy věděl, o koho se jedná. A je dost dobře možné, že v křesťanstvu byla už v té době myšlenka, kterou potom vyjádřil církevní otec Ireneus, který žil v jižní Francii, ale pocházel z Malé Asie: číslo 666 se svými šesti sty, šesti desítkami a šesti jednotkami je jakýmsi vyjádřením celkového odpadu od Boha, který začal od začátku světa, a to na počátku (stovky), ve střední době světa (desítky) a na konci (jednotky). Číslo 6 je číslo, které zůstává pozadu za sedmičkou, číslem božské dokonalosti. Je možné, že tyto dvě věci spojené dohromady měl Jan na mysli: že je to Nero nebo Domicián císař a zároveň světový odpad od Boha, který se táhne dějinami a který vrcholí v té době, kdy je Zjevení napsáno. Chtěl bych srovnat tento pohled Zjevení Janova na stát, na totalitní stát, s pohledem, jaký přináší apoštol Pavel v A 13. Aímská říše té doby byla světonázorově totalitním státem, který si činil nárok na to, co náleží jenom Bohu a Ježíši Kristu. Podle Jana je to pozemský obraz satana. Jan nevidí žádnou záchranu křesťanů v rámci světa. Démonický totalitní stát je karikatu­ rou Božího království a církve, ale jeho moc spočívá na Božím dopuštění: bylo té šelmě dáno, aby mluvila pyšně. Kdekoli se ozve, že bylo dáno, znamená to, že to dovolil Pán Bůh. V A 13 se dočtete: Každá duše vrchnos­

47

tem poddána buď. Nebo není vrchnosti než od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře a dostane se ti od ní pochvaly... To jsou slova, se kterými si dodneška mnozí teologové (vlastně všichni) nevědí rady. Zkuste si to přetlumočit do aktuální mluvy: Každý ať se podřizuje straně a vládě, neboť její moc je od Boha. Kdo se staví proti straně a vládě, vzpírá se Božímu řádu, přivolává na sebe soud. Ústřední výbor strany není přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo demon­ struje. Chceš, aby ses nemusel bát StB? Nedemonstruj a dostane se ti od vlády pochvaly. Vždyť je to Boží služebník ke tvému dobru. Demonstruješ-li však a stávkuješ, niáš proč se bát, neboť nemá koncentráky a pendreky nadarmo. Je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu. - Když si to takhle přeložíme do moderní mluvy, tak se v nás všecko proti 13. kap. Římanům bouří.

Myslím, že nemůžeme žádné biblické místo slyšet izolovaně. Proto máme v Novém zákoně Římanům 13 a máme tam Zjevení 13. A my je mu­ síme slyšet současně. Tak jako ani jedno biblické místo nesmíme slyšet izolovaně, nýbrž vždycky v celku biblické zvěsti. Jinak, když člověk vytrhne jedno místo z Bible, může si s ním dělat co chce. Pomocí Bible je možno podepřít a ideologicky odůvodnit jihoafrický apartheid (pomocí Starého zá­ kona), je možno odůvodnit, že se má člověk v slepé poslušnosti podrobit jakékoliv moci. Mám za to, že Pavel kreslí v Ř 13 stát takový, jaký by si ho křesťan přál. Stát, který opravdu hájí právo a trestá kriminalitu. K takovému státu mohou křesťané říci ano. Zjevení však líčí stát v jeho totalitní podobě, jako organizovanou vzpouru proti Pánu Bohu. K takovému státu musí křes­ ťan říci své ne. Vzpomeňte si na Petra a Jana, jak kázali Krista na veřejnosti a vládnoucí moc, židovské synedrium, je nechalo předvést. Nevíte, že jsme to zakázali? Kdyby se Petr a Jan řídili podle toho, co je v Ř 13, řekli by pokorně ano, my už to víckrát neuděláme. Ale oni odpověděli: Víc se sluší poslouchat Boha než lidi. To je kritérium, které má křesťana vést k tomu, jak si má počínat. To znamená nikoliv slepá poslušnost vůči totalitní vládnoucí moci, nýbrž říci své rozhodné ne k něčemu takovému. Ne, já s tím nemohu souhlasit, já se tady nemohu poddat, protože to je proti Pánu Bohu, proti lásce, která je tou rozhodující mocí, tím rozhodujícím kritériem. Není to tedy naivita apoštola Pavla v Ř 13, nýbrž je to výzva ke křes­ ťanům, aby všude tam, kde stát opravdu odměňuje pilné úsilí o zvelebení společnosti a kde trestá zlé, zločince, pachatele trestných činů, aby k takové­ mu státu řekl křesťan ano a aby ho podepřel. Proto si myslím, že Pavel chce říci, že křesťan není vyňat z tohoto světa, že je také občanem. Toto občanství má nějakým způsobem prokazovat. A budeme-li moci my říci k tomu státu, který si vytvoříme svobodnými volbami své ano, pak je na místě, abychom 48

takový stát podporovali, abychom nestáli stranou, abychom se ho snažili formovat do svobodné, demokratické, humanitní podoby. Nakonec bych ještě vyložil jedno číslo, tj. 42 měsíce. Ve Zjevení se ve třech variantách vyskytují stejné časové údaje, a to v 11. kap. ve 3. a 11. verši, kde je o dvou svědcích, kteří budou prorokovat 1260 dní, po třech a půl dnech vstoupil do těch svědků duch života; ve 12. kap. 6. a 14. v. o nebeské ženě, která dlela 1260 dní na poušti a byla zachována při životě rok a dva roky a polovinu roku, to je tři a půl roku. Tři a půl roku = 42 měsíců = 1260 dní. Jestliže počítáme měsíční cyklus po třiceti dnech, dá to 1260 dní, resp. tři a půl roku. Dějinné pozadí pro tento časový údaj spočívá v délce trvání hrůzovlády Seleukovce Antiocha Epifana nad Jeruzalémem (Dan 7,25; 12,7). Ale již v Danielovi má toto číslo symbolický význam, znamená zlo­ menou sedmičku, tři a půl je zlomená sedmička, tzn. něco ne dokonalého, něco, co je opravdu jenom časově omezeno, co je obchváceno Božím časem, něco dočasného, co tu nebude na věky. Znamená to tedy, že všecky tyto věci, které jsou charakterizovány číslem 3 a půl nebo 1260 nebo 42, jsou jenom dočasnou zkouškou, která trvá určitou dobu a potom přestane. Kde je toto číslo ve spojitosti s nějakou tísní, která dolehla na Boží lid, chce se tím říci: Ty, milá církvi, nezoufej, protože to je jenom dočasné, jenom na tři a půl roku, jenom na 42 měsíce, jenom na 1260 dní. Může to být mnohem déle, může to být 40 let, ale je to dočasné, nemá to nárok na trvalost. Symbolice čísel už dnes úplně beze zbytku nerozumíme, ale v tehdejší době tomu lidé dobře rozuměli. Třikrát sedm apokalyptických ran

Ve Zjevení se chce říci, že čas, kterým se svět ubírá ke svému konci, je charakterizován těžkými ranami, které provázejí lidstvo. Tyto rány posílá Pán Bůh na svět proto, aby se lidé k němu obrátili, aby činili pokání.

První série ran, které postupně nastávají, kdykoli Beránek rozlomí jed­ nu pečeť na té sedmkrát zapečetěné knize, kterou přijal z ruky Boží. Když odezní tyto apokalyptické rány, spojené s rozlamováním pečetí, přichází dal­ ší série ran, iďeré nastávají vždy poté, když jeden ze sedmi andělů, kteří mají ve svých rukou polnice, na ni zatroubí. Zatroubí první anděl, přijde jedna pohroma atd. A třetí série ran je dána vyléváním sedmi nádob. Sedm andělů drží sedm nádob a postupně jeden po druhém vylévají nádoby na zem a na zemi znovu nastávají katastrofy. Proč je ta série třikrát sedm, o tom jsou různé dohady mezi vykladači. Někteří již od dob rané církve tvrdí, že je to vlastně jedna série, ale že vždycky je to z jiného pohledu, z jiného zorného úhlu. Jiní tvrdí, že to jsou rány, které se vždycky periodicky na světě opakují, jsou to katastrofy, které tu byly ve starověku, byly ve středověku, jsou i v novověku - prostupují celými lidskými dějinami, proto je těch ran třikrát sedm. Zajímavé je, jakou část země rány postihly. Tak při rozlamování pečetí postihují čtvrtinu země 49

a obyvatel, při troubení na polnice postihují třetinu, při vylévání nádob pos­ tihují celou zemi a celé lidstvo. Vykladači upozorňují na to, že v průběhu dějin katastrofy (jako třeba války) postihují čím dál tím větší okruh země. První světová válka se dotkla čtvrtiny zemí na světě, druhá světová válka se dotkla už třetiny zemí na světě a třetí světová válka by nenechala nepoznamenanou ani jedinou zemi na světě. To ovšem nevyplývá z toho textu, to jsou jenom výklady, pozorování. Dále je charakteristické, že mnohé z těchto ran jsou nesmírně podobné ranám egyptským, jimiž Hospodin nutil faraóna, aby pro­ pustil izraelský lid z otroctví. Dokonce ty rány, které jsou ohlašovány polnice­ mi, a ty, které nastávají po vylévání nádob Božího hněvu na zemi, jsou si nesmírně podobné a jsou to vlastně paralely. Pán Bůh chtěl přinutit faraóna, aby propustil Izraelský lid, ale farao se vždycky znovu zatvrdil, jakmile rána přestála. Jenom v několika případech vidíme u faraóna určitý náznak pokání. I při některých ranách ve Zjevení vidíme určitý náznak pokání. Mám za to, že jak ty rány egyptské, tak všecky ty tři série ran ve Zjevení jsou eschatolo­ gické rány. I ve Starém zákoně je to veliké podobenství posledních věcí tohoto světa. Pán Bůh bije tento svět různými ranami a při jejich vyvrcholení vychází Boží lid, přechází přes Rudé moře, sestupuje do moře, které zname­ ná smrt, a na druhé straně vystupuje ven do svobody Božích dětí; to je obraz posledních věcí tohoto světa. Utonutí faraóna v Rudém moři je symbolem definitivního zlikvidování mocností zla, je to jakýsi předobraz pro celou výs­ tavbu ran líčených ve Zjevení Janovu. Jsou to eschatologické rány, jimiž Bůh nutí lidi k pokání, a lidé pokání nečiní. V pozadí vypravování ze Zjevení Janova je i to, že Pán Bůh tomuto světu nedal k pokání prostor, jako ho nedal faraónovi. Vždycky znovu čteme, že Bůh zatvrdil srdce faraonovo, aby nepropustil Izraele. To jsou věci, nad kterými zůstává rozum stát, proč to tak Pán Bůh činil. Proč posílá tolik ran na tento svět a nevzbudí svým svátým Duchem v lidech pokání, aby se nad těmi ranami zamysleli, co vlastně chtějí člověku říci? To si myslím, že je tajemství Boží, kterým můžeme těžko proniknout, těžko o tom můžeme mluvit. Jaký smysl má potom takové utrpení, jaký smysl mají takové rány, když nepřive­ dou člověka k pokánP Dostali bychom se až k otázkám: Má každé utrpení nějaký smysl? Nebo je utrpení absurdní, nesmyslné, ve kterém nevidíme vůbec žádný smysl? Když člověk třeba umírá ve strašných bolestech a zpo­ čátku se modlí, prosí Pána Boha, aby mu pomohl, zbavil ho bolestí. Bolesti přibývají a člověk až Pána Boha proklíná a rouhá se. Jsou otázky, které si musí položit časem každý z nás a velice těžko je dopracovat se odpovědi. Takovou otázku položil např. Job Pánu Bohu. A Pán Bůh mu odpověděl tak, jako když odpoví na vojně důstojník vojákovi na otázku, jaký smysl má to, že vojáci musejí drhnout podlahu kartáčkem na zuby a proč na to nevezmou pořádný rejžák - a důstojník vojáka seřve. Co sl to dovolujete? Kdo jste, že kritizujete můj rozkaz! Tak odpovídá Pán Bůh Jobovi: Co jsi, člověče? Červ, pozemský, smrtelný - a kritizuješ mne, tvůrce vesmíru. Podívej se nahoru! To

50

všecko stvořila má ruka a ty se odvažuješ mě kritizovat? Podobně argumen­ tuje i apoštol Pavel, když polemizuje s námitkou, že když Pán Bůh zákonem zavřel všecko v hříchu, jaký to má smysl. A argumentuje: Copak dí hlína hrnčíři: Co činíš? Nemáš právo kritizovat Pána Boha. Tak odpovídá na tyto otázky Bible. Pro dospělého moderního člověka je to nepřijatelné. Ale když se setkávám s lidmi, kteří nesou nějaké velké utrpení, s lidmi, kterým umřelo dítě, nebo mají velké bolesti nebo utrpěli nějakou křivdu, diskriminaci, a kteří říkají: Jak se na to může Pán Bůh dívat, proč to dopouští? Myslím si a odpo­ vídám jim, že přece jenom je na tyto otázky v Bibli jiná odpověď, než že hlína nemá právo říci hrnčíři, co činíš. Centrem biblické zvěsti je zpráva o tom, že Pán Bůh, který dopouští (i sesílá) taková hrozná utrpení na tento svět, se na toto utrpení nedívá někde z nebeské kanceláře od zeleného stolu, nýbrž v Ježíši Kristu do všech těchto utrpení osobně sestoupil. Kristus vzal na sebe všecka utrpení, která Pán Bůh sesílá na tento svět. Tak se Bůh sám stal člověku bratrem ve všech těch utrpeních. Bolesti naše na sebe vzal, naše nemoci vlastní on nesl. Není takového utrpení, které by Ježíš Kristus nebyl vzal na sebe. Od lidí hanění, od přátel utrhání, od cizích rouhání. Synoptičtí evangelisté to vyjadřují například i tím, jak Maria, matka Ježíšova, a jeho bratři přišli, aby si ho vzali domů, protože se domnívali, že se pomátl (Mk 3). Bolest nepochopení od nejbližších. Nebyl chápán ani svými učedníky. Byl osočován cizími, snášel hlad, žízeň, horko, zimu, neměl, kde by hlavu sklonil, byl denuncován, špehován, zatčen, vyslýchán, bičován, byl přibit na kříž, snesl nejhorší utrpení, jaké vůbec tehdejší společnost znala: pozvolné umírá­ ní na kříži. To všecko Pán Ježíš vzal na sebe, tím se nám stal bratrem v utrpení. Příběh o tom, jak Abraham obětoval Izáka obrací naši pozornost do vlastního srdce Božího: Bůh obětuje svého jedináčka a prožívá v podstatě to, co prožíval Abraham, když svázal svého syna a položil jej na oltář. Proto se domnívám, že geniálním způsobem vystihl tuto stránku Boží Dietrich Bonhoeffer, velký Boží svědek našeho století, který první vyslovil termín trpící Bůh. Bůh trpí spolu se svým stvořením. Ani vrabeček nepadá z povětří bez Otce vašeho, řekl Pán Ježíš. V nejstarších rukopisech není bez vůle vašeho Otce, tam je bez Otce vašeho. Jakoby Bůh padal s tím vbrabečkem, jakoby sám měl osobní účast na utrpení toho svého posledního, nejmenšího tvora. To si myslím, že je jediná odpověď na všechny otázky po utrpení, které na světě jsou. Pán Ježíš Kristus je v těch utrpeních spolu s námi, Bůh trpí spolu se svým stvořením. Ježíš Kristus se tak ztotožnil s trpícími, že prohlásil: Kdo dal najíst lačnému, napít žíznivému, přioděl nahého, navštívil uvězněného a nemocného, učinil to jemu samotnému. Ježíš Kristus je přítomen v trpících, je vždycky v těch, kteří snáší utrpení. Přikloní-li se člověk k Pánu Ježíši Kristu - a to je smysl apokalyptických ran, o nichž nám vypravuje Zjevení Janovo přijme-li člověk Ježíše, je Ježíš spolu s ním v tom utrpení a člověk je v Ježíši skryt. Utrpení, ani ty sebehrůznější apokalyptické hrůzy, ho nemohou pohltit.

51

Když člověk umře třeba mučednickou smrtí, je u Boha, není ztracen, ne­ odešel do nicoty, zůstane zachován, vejde do věčné Boží slávy. To je ten hluboký christologický smysl, který - chceme-li dobře vykládat Písmo svaté musíme vždycky do všeho vnést, protože to je klíč k výkladu Písma svátého: Ježíš Kristus, a to ten ukřižovaný. Proto apoštol Pavel říká, že usoudil nic jiného neuměti, než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. To neznamená, že by o jiných věcech vůbec vůbec nemluvil. Ale toto je centrální. Máme odpověd na orázku, jak se může Pán Bůh dívat na utrpení ve světě: Pán Bůh se nedívá, Pán Bůh nese tyto hrůzy spolu s námi ve svém Synu Ježíši Kristu, který to všecko vzal na sebe a který šel do těchto hrůz přede mnou. Vzpomínám si na knížku holandské svědkyně víry našeho století Corrie ten Boom, která líčí z tohoto zorného úhlu svůj pobyt v koncentračním táboře. Když musely vězenkyně stát nahé na nějakém slunečním úpalu nebo v mrazu, svitla jí přitom myšlenka, že i Ježíš visel nahý na kříži na slunečním úpalu. Tato myšlenka na Spasitele, který ji předešel v tomto utrpení, jí dala nesmírnou sílu k tomu, aby toto všecko snášela. Řady apokalyptických katastrof, řada sedmi pečetí, sedmi polnic, sed­ mi nádob, jsou přerušovány intermezzy, mezihrami, které obrací pozornost čtenáře k tomu, coza těchto katastrof dělá církev: např. 7. kap. záchrana vyvolených, a další dvě vsuvky, 10. kap. - nové povolání k proroctví a 11. kap. - dva svědkové k výstraze světu. To jsou dvě na první poslech nesrozumi­ telné vsuvky, ke kterým obrátíme svou pozornost, abychom si řekli, co to znamená. Potom je sedmá polnice a několik vsuvek: 12., 13. a 14. kap. V 15. kap. je série sedmi nádob pohrom a potom závěrečná část od 17. kap. 1. mezihra: záchrana vyvolených (Zj 7) Ještě sedmá pečeť, sedmá pohroma má přijít na zem a najednou se dostaví zdržení, oddálení konečného soudu, které je oblíbeným motivem všech apokalyptických knih, křesťanských I židovských. Např. podle apoka­ lypsy Henóchovy byli trestající andělé zadržováni tak dlouho, dokud Noé nepostavil archu. I zde je třeba před konečným soudem něco udělat, je třeba označit, poznamenat pečetí vyvolené, ocejchovat je za zvláštní vlastnictví Boží. Takový obraz je i u proroka Ezechiele, kde jsou poznamenáni ti, kteří zůstali věrni Hospodinu (Ez 9,4n). Ti, kteří se rmoutí nad ohavnostmi Jeru­ zaléma, kterým je to líto, kterým to není jedno, jsou vyňati ze soudu nad Jeruzalémem. Právě tak jako než Hospodin poslal poslední ránu na Egypt, byly příbytky Izraelců označeny krví beránka. Anděl zhoubce při procházení minul ty příbytky, jejichž dveře byly označeny krví velikonočního beránka. Něco podobného je i tady. Ti, kteří zůstali věrni Ježíši Kristu, mají být před tou poslední katastrofou označeni jako zvláštní vlastnictví Boží, které je vy­ jmuto z Božího soudu. Tím zvláštním znamením, tím cejchem může být křest (znamení šelmy je protikladem znamení křtu). Apoštol Pavel používá termínu

52

pečeť také pro křest (2 K 1,22). Andělé procházejí a označují ty, kteří jsou vyvoleni, vyňati ze soudu Božího. Je jich 144 tisíc, což je dvanáct krát dva­ náct krát tisíc. Je to číslo symbolické. Dvanáctka znamená dokonalost, plnost, je ještě jednou znásobena dvanácti, je to ještě umocněno, a ještě znásobeno tisícem, ještě znovu umocněno, číslo nepřehledně velikého množství, to jest Boží lid ve své plnosti. S tímto číslem spekulují třeba Svěd­ kové Jehovovi a tvrdí, že bude spaseno jen 144 tisíc lidí apod. Ponechávají stranou symboliku čísel, s jakou celé Písmo sv. pracuje. Jsou tu vyjmenována pokolení Izraelská, a to tak, že pořadí je zpřeházeno. Prvorozený Ruben je až na druhém místě, na prvním místě je pokolení Juda. Chybí pokolení Dan, místo toho je tu pokolení Manases a pokolení Josef. Manases je syn Josefův. Efraim, druhý Josefův syn, tu není. Souvisí to s pozdně židovskými názory. Juda je na prvním místě proto, že je to královský rod, z něhož vzešel král David. Křesťanství převzalo preferenci kmene Judova, protože z pokolení Judova podle těla vzešel Spasitel. Když byste si četli požehnání, která dával Jákob svým synům, dočetli byste se, že Ruben jako prvorozený prudce zběhl jako voda, když zběhne z vrchu, ne­ osvědčil se. Proto ho Jákob zavrhl. Naproti tomu požehnání dané Judovi je vlastně požehnání dané králi, v podstatě požehnání prvorozenství. To souvisí s královským rodem Davidovců. Dan chybí proto, protože podle židovské tradice odpadl a byl ovládnut satanem. Církevní otec Hypolit tvrdil, že z po­ kolení Dan pocházel Jidáš. Podle Irenea vzejde z pokolení Dan antikrist. Tuto 7. kap. musíme rozdělit na dvě části. Počet označených jsou ti, kteří jsou vyjmuti z Božího soudu, který přijde na tuto zem. Zdaleka se to netýká Izraelského lidu podle těla, nýbrž jde tu i o nový Izrael. Křesťanská církev chápala sama sebe od počátku jako legitimního dědice starozákonní­ ho Izraele. Proto ap. Pavel mluví také o pravém Izraeli (Ř 9,6; Ga 6,16). Pravý Izrael je ten, který má ve svém středu pravého Davidovce, Ježíše Krista, a to je křesťanská církev. Rovněž v ev. Janovu je rozdíl mezi dětmi Abrahamový­ mi a mezi potomky Abrahamovými. Židé říkají Pánu Ježíši: My jsme potomci Abrahamovi. Pán Ježíš jim to nebere, ale nakonec jim dovozuje, že oni dětmi Abrahamovými nejsou, protože nečiní skutky Abrahamovy (J 8,31-59). Dědi­ ci Abrahamovi jsou ti, kteří jsou ospravedlněni z víry v Krista. Pravý Izrael nejsou ti, kteří pocházejí z těchto pokolení podle táa, nýbrž je to rodina podle Ducha, jsou to ti, kteří jsou Kristovi.

Od 9. do 17. v. obrací Jan pozornost svých čtenářů k tomu,ú$ité poslednímu. Ti, kteří byli tady na zemi označeni pečetí jako zvlášj^fmajetek Kristův, ti potom stojí jako veliký zástup ze všech kmenů, n^odů, jazyků před Božím trůnem už v nebesích. To už je církev zvítězilá. Ke