Sága o Volsunzích (Vǫlsunga saga)

Citation preview

O P E R A U N I V E R S I T A T I S B R U N E N S I S • F A C U L T A S P H I L O SO P H I C A SPISY UNIVERSITY V BRNĚ • FILOSOFICKÁ FAKULTA 64

Leopold Zatočil

SÁGA 0 VOLSUNZÍ C H (VQLSUNGA

SAGA)

LEOPOLD

SÁGA O

ZATOČIL

VOLSUNZÍCH

is STÁTNÍ

PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ P R A H A 1960

PŘEDMLUVA Pojem germanistiky má pro negermanisty mnohdy obsah zároveň úzký i široký. TJzký proto, že germanistikou se mezi vnějšími pozorovateli, ale také někdy mezi samými zájemci o studium tohoto oboru, rozumí vlastně jen němčina — vnejlepším případě německý jazyka literatura ve všech jejích vývojových fázích. Qermanistika znamená ovšem mnohem více. Je vědou o jazyce, literatuře a kultuře všech germán­ ských kmenů. Je přirozené, že takto široce pojatý obor nebyl ve své úplnosti pěstován žádnou stolicí germanistiky na území Německa či mimo ně. Specifičnost jednotlivých germanistických pracovišť a škol spočívala právě y tom, na který úsek z této široké oblasti se kladl hlavní důraz, nebo který její aspekt kromě vlastní němčiny byl předmětem odborného zájmu a studia. Tak lipská škola spojovala za vedení Sieversova studium německého jazyka se studiem germánského verše, marburská škola pojila studium dějin německého spisovného jazyka s podrobným zkoumáním současného stavu i dějin jednotlivých německých nářečí a p. Také brněnské geimanistické pracovitě mělo a dosud má svou výraznou tvářnost; již zakladatel semináře pro germánskou filologii profesor dr. Antonín Beer nechtěl vidět plnokrevného germanistu v tom absolventovi, který za svého studia neprojevil zájem o přednášky a cvičení z oblasti staroseverského jazyka a literatury. Autor předkládaného spisu sám poznal oprávněnost i prospěšnost tohoto širokého pojetí germanistiky za svého studijního pobytu v Berlíně u profesora G. N e c k l a , kdy pro ordináře berlínské university bylo příjemným překvapením, že absolvent méně známé tehdy university zná více než základy severské filologie. Studium u tohoto průkopníka a dodnes uznávaného znalce severské filologie pak autora jen posílilo v názoru, že i na české půdě by bylo možno vybudovat pracoviště, které by mohlo nemalou měrou přispět k poznám světa sice teritoriálně odlehlého, ale právě proto objektivně a kriticky viděného. Teprve po TJnorovém vítězství dozrály však podmínky k tomu, aby plán a záměr se staly skutečností: díky možnostem, jež skýtá teprve áaše lidově demokratické vysoké školství, došlo za autorova vedení k rozkvětu nordistiky jako oboru na filosofické fakultě Karlovy university v Praze, a řada absolventů tohoto zdánlivě nepraktického studijního předmětu se dodnes uplatňuje v našem veřejném Indturním a vědeckém světě. Publikování staroseverských textů, jejich překladu a.staroislandsko-českého slov-

7

niku je tedy pokračováním v tradicích brněnské germanistiky a zároveň jejich dalším rozvinutím: Zatím co Ant. Beer se omezoval na šíření nordistiky formou přednášek a cvičení v úzkém okruhu brněnských posluchačů, zamýšlí autor dát svým spisem širší obci zájemců o staroseverskou kulturu do rukou první vědeckou pomůcku, zpřístupňující namnoze odlehlé texty důležitých staroseverských památek spolu s jejich českým překladem a prvním staroislandsko-českým slovníkem. Publi­ kace přitom nesleduje jen cíle pedagogické; podobně jako klasičtí filologové chtěl i autor ve svém překladu spojit maximální věrnost překládanému textu se zřetelem estetickým. Konečně usiluje předkládaná publikace i o první uvedení do složité problematiky niflungovské. Přítomný svazek pokládá autor za první část třídílné práce věnované niflungovské problematice v její komplexnosti. Jako dodatek k tomuto prvnímu svazku připravuje autor vydání komentáře k jednotlivým kapitolám, který bude odkazovat k širší problematice eddických písní, jejich vzniku i jejich vztahu k VS. Druhou část budou tvořit příslušné niflungovské partie z pidreks-sagy, tj. ságy o Dětřichovi. V třetím svazku pak po zpřístupnění originálních textů a po podání jejich českých překladů zamýšlí autor přikročit ke kritickému shrnutí dosavadního bádání o problematice staroseverských ság (VS a ThS) jak v souvislosti s menšími texty, tak ve vztahu k širší problematice germánských niflungovských pověstí a s přihlédnutím k celo­ evropské problematice eposu, v neposlední řadě pak se zřením k eposu starofrancouzskému a starošpanělskému. Aktuálnost tohoto celostního pohledu znovu zdůraz­ nilo nejnovější bádání. Autor pokládá za svou milou povinnost poděkovati všem, kdož jakkoliv přispěli ke vzniku práce. Jeho dík patří především Ministerstvu školství a kultury, které umožněním studijního pobytu v Dánsku o prázdninách 1957 dalo autorovi možnost provést konečnou redakci textu i přípravné práce ke komentáři; patří dále jeho žáku prom. fil. J. H e n d r y c h o v i za všestrannou podporu a zpříjemnění pobytu v Dánsku, severským kolegům germanistům za některá upozornění rázu biblio­ grafického a věcného, s. Drahoslavě Č e p k o v é - P e t r o n c o v é , bývalé asistentce semináře pro germánskou filologii v Brně, za obětavé provedení přípravných prací, a konečně všem těm, kdož svým zájmem povzbudili autora v jeho úsilí a zasloužili se takto o dokončení práce. Vděčná vzpomínka patří pak autorovým bývalým universitním učitelům, kteří ho před léty jako první uváděli do krás staroseverského světa. Bmo v únoru 1960.

8

Leopold Zatočil

Ú V O D 1. V O L S Ú N G A - S Á G A .

roslulá Písňová Edda, dochovaná v rukopiseR, není žel úplná: mezi 32. a 33. listem je lakuna, mezera, tj. pátá vložka (diefuníte Pergamentlage), asi 8 listů ^celkem asi 2/13 celé sbírky) se nenávratně ztratila. V takovém stavu se dostalaPísňová Edda, nyní rukopis Gl. kgl. smi. 2365 4°, zvaný Codex Regius (R), roku 1662 do knihovny dánského krále Frederika III. R byl získán roku 1364 Brynjólfem Sveinssonem, biskupem ve Skálholtu na Islandě, který jej poslal do Kodaně. Vat er n ú sagt, at Frigg heyrir been peira, ok segir Ódni, hvers pau bidja; hann verdr eigi OTprifráda ok tekr ó s k m e y sína, d ó t t u r H r í m n i s JQtuns, ok f aer í hgnd henni eitt epli ok bidr hana fcera konungi; hon t ó k v i d eplinu ok brá á sik k r á k u h a m ok f l ý g r til pess, er hon kemr par, sem konungr inn er ok sat á haugi; hon l é t falia eplit í k n é konunginum; hann t ó k pat epli ok p ó t t i z vita, hverju gegna mundi; gengr n ú heim af hauginum ok til sinna manna, ok kom á fund dróttningar, ok etr pat epli sumt.

2. F C E D D R

VQLSUNGR.

[jat er n ú at segja, at d r ó t t n i n g finnr pat b r á t t , at hon mundi vera med barni, ok ferr pessu fram Langar stundir, at hon m á eigi ala barnit. [)á kemr at p v í , at Rerir skal fara í leidangr, sem sidvenja er til konunga, at frida land sitt; í pessi ferd vard pat til tidenda, at Rerir t ó k s ó t t ok p v í n s s t bana ok setladi at scekja heim ó d i n , ok p ó t t i pat morgum fýsiligt í pann t í m a . N ú ferr inu sama fram um vanheilsu dróttningar, at hon f aer eigi alit barnit, ok pessu ferr fram sex

vetr,

at hon hefir pessa s ó t t ; n ú finnr hon pat, at hon mun eigi lengi lifa, ok bad n ú , at hana skyldi saera til barnsins, ok s v á var gert, sem hon bad; pat var sveinbarn, ok sá sveinnvar mikill vexti, p á er hann kom til, sem v á n var at. S v á er sagt, at s j á sveinn kysti m ó d u r sína, á d r hon dcei; pessum er n ú nafn g e ů t ,ok er kalladr Yqísungr; hann var konungr yfir H ú n a l a n d i eptir fedrsinn; hann var snemma mikill ok sterkr ok ár eedisfullr um pat, er mannraun p ó t t i í ok karlmennzka; hann geriz inn mest hermardr ok sigrsaell í orrostum peim, sem hann á t t i í herftjrum. N ú p á er hann var alroskinn at aldri, p á sendir H r í m n i r h o n ů m H l j ó d d ó t t u r sína, er fyrr er getit, p á er hon fór med eplit til Reris, fedr Váu á t t u t í u sonu ok eina d ó t t u r ; inn elzti son peira h é t Sigmundr, en Signy dóttir, pau v á r u tvíburar, ok v á r u pau fremst ok vaenst um alla hluti barna Vglsungs konungs, ok v á r u p ó allir miklir fyrir sér, sem lengi hefir uppi verit haft, ok at ágaetum gert verit, hversu Vqlsungar hafa verit ofrkappsmenn miklir, ok hafa verit fyrir flestum monnum, sem getit er í forn-

28

SQgum, bsedi um fródleik ok ípróttir ok alls h á t t a r kappgirni. S v á er sagt, at V Q I sungr konungr l é t gera h(jll eina ágaeta ok med peim heetti, at ein eik mikil s t ó d í hgllini, ok limar trésins med fQgrum b l ó m u m s t ó d u ú t um raefr hallarinnar, en leggrinn s t ó d nidr í hqllina ok kQÜudu peir pat barnstokk.

3. Siggeirr hefir konungr heitit, hann r é d fyrir Gautlandi, hann var ríkr konungr ok f JQlmennr; hann fór á fund VoLsungs konungs, ok bad hann S i g n ý j a r til handa sér; pessu tali tekr konungr vel ok s v á synir hans, en hon s j á l f - v a r pessa ófús, bidr p ó fedr sinn r á d a (pessu), sem odru p v í , stem til hennar toeki; en konunginum s ý n d i z pat r á d at gipta hana, ok var hon fQstnud Siggeiri konungi. E n p á er s j á veizla ok r á d a h a g r skal takaz, skal Siggeirr konungr soekja veizluna til Vcjlsungs konungs. Konungr bjóz vid veizlunni eptir inum beztum fQngum; ok p á er pessi veizla var albúin, k ó m u par bodsmenn "Vglsungs konungs ok s v á Siggeirs konungs at nefndum degi, ok hefir Siggeirr konungr marga virduliga menn med sér. S v á er sagt, at par v á r u miklir eldar gerdir eptir endilangri hQÜini, en n ú stendr sjá inn mikli apaldr í midri hqllinni, sem fyrr var nefndr. N ú er pess v i d getit, ať p á er menn s á t u v i d eldana um kveldit, at madr einn gekk inn í h^llina; s á madr er mQnnum ú k u n n r at s ý n ; s j á madr hefir pess h á t t a r b ú n i n g , at hann gefir heklu

flekkótta

yfir sér; sá madr var berfoettr ok hafdi k n ý t t l í n b r ó k u m at beini ok htjtt s í d a n á h(jfdi;hann var hárr mJQk ok ellihgr ok e i n s ý n n ; s á madr hafdi sverd í hendi ok gengr at barnstokkinum, hann bregdr sverdinu ok stingr p v í í stokkinn, s v á at sverdit S0kkr at hJQltum upp; Qllum mQnnum felluz kvedjur v i d pennamann; p á tekr hann til orda ok maelti: „ S á er pessu sverdi bregdr ór stokkinum, p á skal s á pat piggja at m é r at gJQf, ok skal hann pat sjálfr sanna, at aldri bar hann betra sverd sér i hendi, en petta er." Eptir petta gengr s j á inn gamli madr ú t ór hollinni, ok veit engi, hverr hann er, eda hvert hann gengr. N ú standa peir upp ok metaz ekki vid at taka sverdit, pykkiz s á bezt hafa, er fyrst náir; s í d a n gengu til inir gQfgustu menn fyrst, en p á hverr at Qdrum; engi kemr s á til, er nái, p v í a t engan veg bifaz, er peir taka til. N ú kom til Sigmundr, son Vglsungs konungs, ok t ó k ok brá sverdinu ór stokkinum, ok var sem laust Isegi fyrir honum. betta v á p n s ý n d i z Qllum s v á gott, at engi p ó t t i z s é t hafa jafngott sverd, ok b ý d r Siggeirr honum at vega p r j ú jafnvsegi gulls, Sigmundr segir: „ p ú m á t t i r taka petta sverd eigi sídr en ek, par sem. pat s t ó d , ef pér soemdi at bera, en n ú f ser p ú pat aldri, er pat kom á d r í m í n a hQnd, p ó t t p ú bjódir vid allt pat guli, er p ú á t t . " ' S i g g e i r r konungr reiddiz vid pessi ord, ok p ó t t i sér h á d u l i g a svarat vera; en fyrir p v í at honum var s v á vařit, at hann var undirhyggjumadr mikill, p á lsetr hann n ú , sem hann hirdi ekki um petta m á l , en pat sama kveld hugdi hann laun fyrir petta, pau er sídar k ó m u fram.

29

4. N ú er pat at segja, at Siggeirr gengr í rekkju h j á Signy penna aptan; en naesta dag eptir p á var vedr gott; p á segir Siggeirr konungr, at hann vill heim fara ok b í d a eigi peas, er vindr yxi eda sjá geri úfoeran. E k k i er pess getit, at Vglsungr konungr letti hann eda synir hans, allra heizt er hann s á , at hann vildi ekki annat, en fara frá veizlunni. N ú maelti Signy v i d fedr sinn: „ E i g i vilda ek á brott fara med Siggeiri, ok eigi gerir hugr minn hlaeja v i d honum, ok veit ek af framvisi minni ok af kynfylgju várri, at af pessu r á d i stendr oss mikill ú f a g n a d r , ef eigi er s k j ó t t brugdit pessum r á d a h a g . " „ E i g i skaltu petta maela, d ó t t i r ! " sagdi hann, „ p v í a t pat er skat sagdir p ú , Reginn, at dreki sjá vaeri eigi meiri en einn lyngormr, en m é r sýnaZ vegar hans aefar miklir." Reginn maelti: „Ger gróf eina ok sez par í; ok p á er ormrinn skrídr til vaz, legg p á til hjarta honum ok vinn honum s v á bana; par fyrir faer p ú mikinn frama." Sigurdr maelti: „ H v e r s u man p á veita, ef ek verd fyrir sveita ormsins?" Reginn svarar: „ E i g i m á pér r á d ráda, er p ú ert vid hvatvetna hraeddr, ok ertu úlíkr p í n u m fraendum at hughreysti." N ú rídr Sigurdr á heidina, en Reginn hverfr í brott yfrit hraeddr. Sigurdr gerdi gróf eina; ok er hann er at pessu verki, kemr at honum einn gamall

45

madr med s í d u skeggi ok spyrr, hvat harm gerir par; hann segir; p á svarar inn gamĽ madr: „£>etta er ú r á d ; ger fleiri grafar ok l á t par í renna sveitann, en p ú sit í einni ok legg til hjartans orminum!" |pá hvarf s á madr á brottu; en Sigurdr gerir grafar eptir p v í , sem fyrir var sagt. Ok er ormrinn skreid til vaz, vard s v á m i k i l l l a n d s k j á l f t i , s v á at Q11 j ord skalf í nand; hann f n ý s t i eitri alia leid fyrir sik fram, ok eigi hraeddiz Sigurdr n é ó t t a z v i d pann g n ý . Ok er ormrinn skreid yfir grofina, p á leggr Sigurdr sverdinu undir bcexlit vinstra, s v á at v i d hjcjltum nam. pá hleypr Sigurdr upp ór grgŕinni ok kippir at sér sverdinu ok hefir allar hendr b l ó d g a r upp til axlar. Ok er inn mikli ormr kendi síns b a n a s á r s , p á laust hann hofdinu ok spordinum, s v á at alt brast í sundr, er fyrir vard. Ok er F á f n i r fekk banasár, spurdi hann: „ H v e r r ertu, eda hverr er pinn fadir, eda hver er aatt p í n , er p ú vart s v á djarfr, at p ú pordir at bera v á p n á mik?" Sigurdr svarar: „Mtt

min er monnum úkunnig, ek heiti

gofugt d ý r , ok á ek engan fqdur n é m ó d u r , ok einn š a m a n hen ek farit." Fáfnir svarar: , , E f p ú á t t engan fedr n é m ó d u r , af hverju undri ertu pá alinn? ok p ó t t p ú segir m é r eigi pitt nafn á banadcegri m í n u , p á veiztu, at p ú lýgr n ú . " H a n n svarar: „ E k heiti Sigurdr, en fadir minn Sigmundr." F á f n i r svarar: „ H v e r r eggjadi pik pessa verks, eda h v í l é z t u at eggjaz? haf dir p ú eigi frétt pat, hversu allt folk er hrastt v i d mik ok v i d minn oegishjálm? inn f r á n e y g i sveinn! p ú áttir fedr snarpan!" Sigurdr svarar: „ T i l pessa hvatti mik inn hardi hugr, ok stodadi til, at gert yrdi, pessi in stěrka hond ok petta it snarpa sverd, er n ú kendir p ú , ok fár er gamall hardr, ef hann er í bernsku blautr." F á f n i r segir: „ V e i t ek, ef p ú vex upp med frsendum p í n u m , at p ú mundir kunna at vega reidr, en petta er meiri furda, er einn bandingi hertekinn skal porat hafa at vega at m é r , p v í a t fár hernuminn er froekn til v í g s . " Sigurdr maelti : - „ B r e g d r p ú m é r , at ek vsera fjärri m í n u m fraendum; en p ó t t ek v aera hernuminn, p á var ek p ó eigi heptr, ok pat fanntu, at ek var lauss." F á f n i r svarar: „ H e i p t y r d i tekr p ú hvetvetna pat, er ek maeli, en gull petta mun p é r at bana verda, er ek hefi á t t . " Sigurdr svarar: „ H v e r r vili fé hafa allt til ins eina dags, en eitt sinn skal hverr deyja." F á f n i r maelti: „ F á t t vili p ú at m í n u m dcemum gera, en drukna muntu, ef p ú ferr um sjá úvarliga, ok b í d heldr á landi, unz logn er." Sigurdr meelti: „ S e g p ú p a t . F á f n i r ! ef p ú ert fródr mjo.k: hverjar eru paer nornir, er kjósa mqgu frá mcedrum?" Fáfnir svarar: „Margar eru paer ok sundrlausar,sumar eru á s a aettar, sumar eru alfa aettar, sumar eru doetr Dvalins." Sigurdr maelti: „ H v é heitir s á hólmr, er blanda hJQrlegi Surtr ok gesir š a m a n ? " Fáfnir svarar: „ H a n n heitir Ú s k a p t r . " Ok enn maelti Fáfnir: „ R e g i n n b r ó d i r minn veldr m í n u m dauda, ok pat hloegir mik, er hann veldr ok p í n u m dauda, ok ferr p á , sem hann vildi." E n n maelti Fáfnir: „ E k bar oegishjálm yfir ollu fólki, s í d a n ek lá á arfi m í n s bródur, ok s v á f n ý s t a ek eitri alia vega frá m é r í brott, at engi pordi at koma í nand mér, ok engi v á p n hraeddumz ek, ok aldri fann ek s v á margan mann fyrir mér, at ek pcettumz eigi miklu sterkari, en allir v á r u hraeddir v i d mik." Sigurdr maelti: „ S á cegishjálmr, er p ú sagdir frá, gefr f á m sigr, p v í a t hverr sá, er med morgum kemr, m á pat finna eitthvert sinn, at engi er einna hvatastr." Fáfnir svarar: „[jat raed

46

ek pér, at p ú takir hest pinn ok rídir á brott sem s k j ó t a s t , p v í a t pat hendir opt, at sá, er banasár faer, hefnir sin sjálfr." Sigurdr šegir: „ p e t t a eru pin r á d , en annat mun ek gera; ek mun rída til pins b ó l s ok taka par pat iť mikla gull, er fraendr pínir hafa á t t . " Fáfnir svarar: „ R í d a muntu par til, er p ú finnr s v á mikit gull, at corit er um p í n a daga, ok p a ť s a m a gull verdir pinn bani ok hvers annars, er pat á." Sigurdr s t ó d upp ok maelti: „ H e i m munda ek rída, p ó t t ek mista pessa ins mikla fjár, ef ek vissa, at ek skylda aldri deyja; en hverr frcekn madr vili fé r á d a allt til ins eina dags; en p ú , Fáfnir! ligg í fjorbrotum, par er pik H e l hafi!" ok p á deyr Fáfnir. 19. R E G I N N

D R A K K

BLÓD

FÁFNIS.

Eptir petta kom Reginn til Sigurdar ok maelti: „ H e i l l , herra minn! mikinn sigr hefir p ú unnit. er p ú hefir drepit F á f n i , er engi vard fyrr s v á djarfr, at á hans gq>tu pordi sitja, ok petta fremdarverk mun uppi, medan verojdin stendr." N ú stendr Reginn ok sér nidr í jordina langa hríd; ok pegar eptir petta maelti hann af miklum m ó d i : „ B r ó d u r minn hefir p ú drepit! ok varla m á ek pessa verks saklauss vera." N ú tekr Sigurdr sitt sverd Gram ok perrir á grasinu ok maelti til Regins: „Fjarri gekk p ú pá, er ek vann petta verk, ok ek reynda petta snarpa sverd med minni hendi, ok minu ani atta ek v i d orms megin, medan p ú l á t t í einum lyngrunni, ok vissir p ú eigi, h v á r t it var himinn eda jord." Reginn svarar: „pessi ormr maetti lengi liggja í sinu bóli, ef eigi hefdir p ú notit sverds pess, er ek gerda p é r minni hendi, ok eigi hefdir p ú petta enn unnit ok engi annarra." Sigurdr svarar: „ p á er menn koma til v í g s , p á er manni betra gott hjarta, en hvast sverd." pá maelti Reginn v i d Sigurd af á h y g g j u mikilli: „ p ú drapt minn bródur, ok varla m á ek pessa verks saklauss." pá skar Reginn hjartat ór orminum med p v í sverdi, er Ridill h é t . pá drakk Reginn b l ó d F á f n i s ok maelti: „ V e i t m é r eina been, er per er lítit fyrir: gakk til elz med hjartat ok steik, ok gef m é r at eta!" Sigurdr fór ok steikti á teini; ok er freyddi ór, pá t ó k hann fingri s í n u m á ok skynjadi, h v á r t steikt vaeri; hann (brann ok) brá fingrinum í munn sér; ok er h j a r t a b l ó d ormsins kom á tungu honum, p á skildi hann fuglargdd; hann heyrdi, at igdur klqkudu á hrísinu h j á honum:

20.(19.) S I G U R D R

ÁT H J A R T A T

ORMSINS.

„par sitr Sigurdr ok steikir F á f n i s hjarta; pat skyldi hann sjálfr eta, p á mundi hann verda hverjum manni vitrari." Onnur segir: „par liggr Reginn ok vili v é l a pann, sem honum trúir." pá maelti in pridja: „Hcjggvi hann pá hofud af honum, ok m á hann p á r á d a gullinu p v í inu mikla einn!" pá maelti in fjórda: „ p á vaeri hann vitrari, ef hann hefdi pat, sem paer hofdu ř á d i t honum, ok ridi s í d a n til b ó l s F á f n i s ok tceki pat it mikla guli, er par er, ok ridi s í d a n upp á Hindarfj all, par sem

47

Brynbildr sefr, ok mun hann nema par mikla speki, ok p á vaeri hann vitr, ef hann hefdi ydur r á d ok hygdi hann um sína pyrft, ok par er m é r úlfsins v á n , er ek eyrun s á . " pá maelti in fimta: „ E i g i er hann s v á horskr, sem ek aetlada, ef hann vaegir honum, en drepit á d r b r ó d u r hans." pá maelti in s é t t a : „ p a t vaeri snjallraedi, ef hann draepi hann ok rédi einn f é n u . " pá maelti Sigurdr: „ E i g i munu pau úskQp, at Reginn s é minn bani, ok heldr s k u h í peir fara b á d i r broBdr einn veg!" bregdr n ú sverdinu Gram ok hoggr hofud af Regin; ok eptir petta etr hann suman hlut hjartans ormsins, en sumt hirdir hann; hleypr s í d a n á hest sinn ok reid eptir slód F á f n i s ok til hans herbergis ok fann, at pat var opit, ok af járni hurdirnar allar ok par med allr d y r a - u m b ú n i n g r i n n , ok af járni allir stokkar í h ú s i n u , ok grafit í jord nidr. Sigurdr fann par s t ó r m i k i t guli ok sverdit Hrotta, ok par t ó k hann oegishjálm ok gullbrynjuna ok marga dýrgripi. H a n n fann par s v á mikit guli, at honum p ó t t i v á n , at eigi mundi meira bera tveir hestar eda brír; pat guli tekr hann allt ok berr í tvaer kistur miklar, tekr n ú í tauma hestinum Grana; hestrinn vili n ú eigi ganga, ok ekki tjár at keyra. Sigurdr finnr n ú , hyat hestrinn vili, h í e y p r hann á bak ok l ý s t r hann sporum, ok rennr s j á hestr, sem lauss vaeri.

21.(20.) F R Á

SIGURDI.

Sigurdr rídr n ú langar leidir, ok allt til pess, er hann kemr upp á Hindarfjall, ok stefndi á leid sudr til Frakklanz; á f jallinu s á hann fyrir sér ljós mikit, sem eldr brynni,.ok l j ó m a d i af til himins; en er (hann) kom at, s t ó d par fyrir honum skjaldborg ok upp ór merki. Sigurdr gekk í skjaldborgina ok s á , at par svaf madr ok lá med Qllum h e r v á p n u m ; hann t ó k fyrst h j á l m i n n af hofdi honum ok s á , at pat var kona; hon var í brynju, ok var s v á ftjst, sem hon vaeri h o l d g r ó i n ; p á reist hann ofan ór hq>fudsmátt ok í gegnum nidr, ok s v á ú t í gegnum b á d a r ermar, ok beit sem klaedi. Sigurdr kvad hana helzti lengi sofit hafa. H o n spurdi, hvat s v á var m á t t u g t , er beit brynjuna, ,,ok brá m í n u m svefni; eda man hér kominn Sigurdr Sigmundarson, er hefir h j á l m F á f n i s ok hans bana í hendi?" [i>á svarar Sigurdr: „ S á erV(jlsunga settar, er petta verk hefir gert, ok pat hefi ek spurt, at p ú ert ríks konungs

dóttir,

ok pat sama hefir oss sagt verit ydrum vjenleik ok vitru, ok pat s k u l u - v é r reyna." Brynhildr segir, at tveir konungar borduz, h é t annarr H j á l m g u n n a r r ; hann var gamall ok inn mesti hermadr, ok hafdi Ó d i n n honum sigri heitit; en annarr Agnarr eda A u d a b r ó d i r ; „ e k felda H j á l m g u n n a r í brrostu, en Ó d i n n stakk mik svefnporni í hefnd pess ok kvad mik aldri s í d a n skyldu sigr hafa ok kvad mik giptaz skulu; en ek strengda pess heit par í m ó t at giptaz engum peim, er hraedaz kynni." Sigurdr maelti: „ K e n n oss r á d til stórra hluta!" H o n svarar: „héľ mUnup betr [kunna, en med pQkkum vil ek kenna ydr, ef pess er ngkkut, er v é r kunnum, pat er ydr maetti lika, í r ú n u m eda (jdrum hlutum, er liggja til hvers hlutar, ok drekkum baedi š a m a n , ok gefi godin okkr g ó d a n dag, at p é r verdi nyt ok fraegd at m í n u m vitrleik ok p ú

48

munir eptir, pat er vit rcedum." Brynhildr fyldi eitt ker ok foerdi Sigurdi, ok mseltir 6. „ B j ó r fceri ek pér, brynpinga valdr! magni blandinn ok megintiri; fullr er l j ó d a ok líknstafa, gó dra galdra ok g a m a n r ú n a . 7. Sigrúnar skaltu kunna, ef p ú vilt snotr vera, ok rísta á hjalti hjors, á vettrimum ok á valbQstum, ok nefna tysvar T ý . 8. B r i m r ú n a r skaltu gora, ef p ú vilt borgit hafa á sundi seglmQrum; á stafni skal p aer rísta ok á stjórnar bladi, ok leggja eld í ár; fellrat s v á brattr breki n é blar unnir, p ó komstu heill af hafi. 9. Málrúnar skaltu kunna, ef p ú vilt, at mangi p é r heiptum gjaldi harm; paar um vindr, p ser um vefr, p aer um setr allar š a m a n á p v í pingi, er p j ó d i r skulu' i fulla d ó m a fara. 10. Olrúnar skaltu kunna, ef p ú vilt, annars kvaen v é l i t pik i trygd, ef p ú trúir; 4

S á g a o Volsunzlch

49

á hôrni skal paer rísta ok á handar baki, ok merkja á nagli Naud. 11. F u l l skaltu signa ok v i d fári sjá ok verpa lauk í lá frjóumz v é r m é s t , ef v é r b ú u m š a m a n , ok meira er at pola pann harm, er her liggr á, en hvcjss v á p n . "

54

Brynhildr svarar: „ E k man kanna lid hermanna, en p ú munt eiga G u d r ú n u G j ú k a d ó t t u r . " Sigurdr svarar: „ E k k i taelir mik eins konungs dóttir, ok ekki lér m é r tveggja huga um petta, ok pess sver ek vid gudin, at ek skal pik eiga, eda enga konu ella." H o n maelti slíkt. Sigurdr pakkar henni pessi ummseli ok gaf henni gullhring, ok 8veir v á r u jafnan í hernadi ok unnu morg ágeetisverk. Gjúki á t t i Grímhildi ina fjíjlkunngu. Budli h é t konungr, hann var ríkari en Gjúki ok p ó b á d i r ríkir. A t l i h é t bródir Brynhildar. Atli var grimrnr madr, mikill ok svartr ok p ó tiguhgr, ok in n mesti hermadr. Grímhildr var grimmhugud kona. R á d G j ú k u n g a s t ó d med miklum blóma, ok mest fyrir sakir barna hans, er mjgk v á r u um fram flesta. E i t t sinn segir Gudrun meyjum s í n u m , at hon m á eigi gletta er ekki vedr; pat dreymdi mik, at ek sá einn fagran hauk m é r á hendi; f jadrar hans v á r u med gulligum lit." K o n á n svarar: „Margir hafa spurt af ydrum vaenleik, vizku ok kurteisi; nQkkurs konungs son mun bidja p í n . " Gudrun svarar: „ E n g i hlutr p ó t t i m é r haukinum betri, ok alt mitt fé vilda ek heldr l á t a en hann." K o n á n svarar: , , S á , er p ú faer, man vera vel mentr, ok muntu unna h o n ů m mikit." Gudrun svarar: „ b a t angrar mik, at ek veit eigi, hverr hann er, ok skulum v é r hitta Brynhildi; hon mun vita." beer bjugguz med gulli ok mikilli fegrd ok fóru med meyjum s í n u m , unz paar k ó m u at hqll Brynhildar; s ú hoU var b u í n med gulli ok s t ó d á einu bergi. Ok er s é n er ferd peira, p á er Brynhildi sagt, at margar konur ó k u at borginni med gyltum vQgnum. „£>ar man vera Gudrun G j ú k a dóttir", (segir h o n ) ; „ m i k dreymdi u r i hana í n ó t t , ok g o n g ů m ú t í m ó t henni! ekki scekja oss frídari konur heim!" \>sei gengu ú t í m ó t i peim ok fQgnudu vel; paer gengu inn í p á ina fQgru hoU; sabľinn var skrifadr innan ok mJQk silfri b ú i n n ; kleedi v á r u breidd undir foetr peim, ok p j ó n u d u allir peim; paer hofdu margs konar leika. Gudrun var f á o r d . Brynhildr maelti:

„Hyí

megi-pér eigi gledi bella? ger eigi pat! skemtum oss allar š a m a n , ok rcedum um ríka konunga ok peira stórvirki!" Gerum pat!" segir Gudrun; „ e d a hverja v é i z t u fremsta konunga verit hafa? Brynhildr svarar: „ S o n u ( H á m u n d a r ) , H a k a ok H a g bard; peir unnu morg fraegdarverk í hernadi." Gudrun svarar: „Miklir v á r u peir ok ágaetir, en p ó nam Sigarr systur peira, en heŕir adra inni brenda, ok eru peir

55

;seinir at hefna; eda hvi nefndir p ú eigi broedr m í n a , er n ú pykkja fremstir m e n n í " Brynhildr segir: „£>at er í g ó d u m efnum, en eigi eru peir enn mJQk reyndir, ok veit ek einn mJQk af peim bera; en pat er Sigurdr, son Sigmundar konungs; hann var p á barn, er hann drap sohu Hundings konungs ok hefndi fgdur sins ok Eylima, módurfQdur sins." Gudrun maelti: ,,Hvat var til merkja um pat? segir p ú hann borinn, p á er fadir hans fell?" Brynhildr svarar: „Módir hans gekk í valinn ok fann Sigmund konung sáran ok baud at binda sár hans, en hann kvez of gamall sidan at berjaz, en bad hana v i d pat huggaz, at hon mundi ceztan son ala, ok var par s p á spaks g é t a ; ok eptir a n d l á t Sigmundar konungs fór hon med Álfi konungi, ok var Sigurdr par upp fceddr í mikilli virdingu,ok vann hann mQrgafreksverk á hverjum degi, ok er hann ágaeztr madr í verqldu." Gudrun maelti: „ A f á s t hefir p ú f r é t t u m til hans haldit; en af p v í kom ek her, at segja p é r drauma mina, er m é r fengu mikdllar á h y g g j u . " / B r y n h i l d r svarar: „ L á t pik eigi slíkt angra! ver med freendum p í n u m , er allir vilja pik gledja."

27.(25.) D R A U M R

G U D R Ú N A R

RÁDI N N AF

BRYNHILDI.

,,f»at dreymdi mik," sagdi Gudrun, „ a t v é r gengum frá skemmu margar š a m a n ok s á m einn mikinn hJQrt; hann bar langt af Qdrum d ý r u m , h á r hans var af gulli; v é r vildum allar taka dýrit, en ek ein n á d a ; d ý r i t p ó t t i m é r Qllum hlutum betra; s í d a n skauztu d ý r i t fyrir k n j á m m é r , v á r m é r pat s v á mikill harmr, at ek m á t t a trautt bera; s í d a n gaftu m é r einn ú l f h v e l p , sá dreifdi mik b l ó d i brcedra minna." Brynhildr svarar: „ E k mun ráda, sem eptir mun ganga: til ykkar mun koma Sigurdr, s á er ek kaus m é r til mannz; Grímhildr gefr h o n ů m meinblandinn mjgd, er Qllum oss kemr í mikit s t ř í d ; hann mantu eiga ok hann s k j ó t t missa; p ú munt eiga Atla konung; missa muntu brcedra pinna, ok p á mantu A t l a vega." Gudrun svarar: „Ofrharmr er oss pat, at vita s l í k t " ; ok fara peer n ú í brott ok heim til G j ú k a ko­ nungs. 28.(26.) S I G U R D I

VAR

BLANDATÚMINNISQL.

Sigurdr rídr n ú í brott med pat mikla gull; skiljaz peir n ú vinir; hann rídr Grana med Qllum s í n u m h e r b ú n a d i ok farmi. H a n n rídr par til, er hann kom at IIQIIGjúka konungs; rídr n ú í borgina, ok pat sér einn af konungs mQnnum ok maelti: „ o a t hygg ek, at her fari einn af godunum; pessi aaadr er allr vid gull b ú i n n ; hestr hans er miklu meiri en .adrir hestar, ok af burdarvasnn, hann er langt um adra menn fram, en sjálfr berr hann p ó mest af Qdrum mQnnum." Konungrinn gengr ú t med hird s í n a ok kvaddi

m a n n inn

ok spyrr: „ H v e r r ertu, er rídr í borgina, er engi pordi

nema at leyfi sona minna?" H a n n svarar: „ E k heiti Sigurdr, ok em ek son Sigmundar konungs." Gjúki konungr maelti: „ V e l skaltu hér kominn med oss ok pigg hér slíkt, sem p ú vilt!" Ok hann gengr inn í hQllina, ok v á r u allir lágir h j á h o n ů m , ok allir

56

p j ó n u d u h o n ů m , ok var hann par í miklu yfirlsefci. peir r í d a allir š a m a n Sigurdr ok Gunnarr ok Hqgni, ok p ó er Sigurdr fyrir peim um alla atgervi, ok eru p ó allir miklir menn fyrir sér. pat finnr Grímhildr, h v é mikit Sigurdr ann Brynhildi, ok h v é opt hann getr hennar; hugsar fyrir sér, at pat vaeri meiri gipta, at hann s t á d f e s t i z par ok eetti d ó t t u r G j ú k a konungs, ok sá, at engi m á t t i v i d hann jafnaz; s á ok, hvert traust at h o n ů m var, ok hafdi ofr f j ár, miklu meira, en menn vissi dcemi til. Konungr var vid hann sem v i d sonu sína, en peir virdu hann framar en sik. Bitt kveld, er peir s á t u v i d drykk, riss d r ó t t n i n g upp ok gekk fyrir Sigurdr ok kvaddi hann ok mselti: „ F Q g n u d r er oss á pinni h é r v i s t , ok alt gott viljum v é r til ydar leggja; tak hér v i d hôrni ok drekk!" H a n n t ó k v i d ok drakk af. H o n maelti: „ b i n n fadir skal vera Gjúki konungr, en ek m ó d i r , broedr pínir Gunnar ok HQgni ok allir, er eida vinnid, ok munu p á eigi ydrir jafningjar f á z . " Sigurdr t ó k p v í vel, ok v i d pann drykk mundi hann ekki til Brynhildar; hann dvaldiz par um hríd. Ok eitt sinn gekk Grímhildr fyrir G j ú k a konung ok lagdi hendr um h á l s honum ok maelti: „ H é r er n ú kominn inn mesti kappi, er finnaz man í veroldu, vaeri at honum mikit traust: gipt honum d ó t t u r p í n a med miklu fé ok slíku ríki, sem hann vili, ok maetti hann hér yndi nema!" Konungr svarar: „ F á t í t t er pat, at b j ó d a fram dcetr sínar, en meiri vegr er at b j ó d a honum, en adrir bidi." Ok eitt kveld skenkir Gudrun. Sigurdr sér, at hon er vaen kona ok at Q U U in kurteisasta. F i m m misseri var Sigurdr par, s v á at peir s á t u med fraegd ok vingan, ok rcedaz konungar n ú vid. Gjúki konungr mselti: „Mart gott veitir p ú oss, Sigurdr! ok mjgk hefir p ú styrkt v á r t ríki."Gunnarr maelti: „ A l l t viljum v é r til vinna, at p é r dveliz h é r lengi, baedi ríki ok v á r a systur med bodi, en eigi mundi annarr fá, p ó t t baedi." Sigurdr svarar; „ H a f i d pq>kk fyrir ydra soemd! ok petta skal piggja." peir sverjaz n ú í broedralag, sem peir s é sambornir brcedr. N ú er ger ágaetlig veizla, ok s t ó d marga daga; drekkr Sigurdr n ú b r ú d l a u p til Gudrúnar; m á t t i par s j á margs konar gledi ok skemtan, ok var hvern dag veitt Cjdrum betr. peir fóru n ú vida um lgnd ok vinna mQrg fraegdarverk, d r á p u marga konungasonu, ok engir menn gerdu slík afrek sem peir; fara n ú heim med miklu herfangi. Sigurdr gaf G u d r ú n u atetaaf F á f n i s h j a r t a , o k s í d a n v a r hon miklu grimmari en á d r ok vitrari; peira son h é t Sigmundr. Ok eitt sinn gekk |Grímhildr at Gunnari syni s í n u m ok maelti: „ Y d a r t r á d stendr med miklum b l ó m a , fyrir utan einn hlut^ er pér erud k v á n l a u s i r ; bidid Brynhildar! pat er gQfgast r á d , ok mun Sigurdr r í d a med ydr." Gunnarr svarar: „ V í s t er hon vaen ok eigi em ek pessa ú f ú s s " , ok segir n ú fedr s í n u m ok brcedrum ok Sigurdi, ok eru allir f ý s a n d i .

29.(27.) S I G U R D R

REIB

VARFLOGAN

B R Y N H I L D A R

B U D L A

DÓTTUR. peir b ú a n ú ferd s í n a listuliga, r í d a n ú fJQII ok dali til Budla konungs, bera upp bónordit; hann t ó k p v í vel, ef hon vili eigi n í t a , ok segir hana s v á stóra, at pann einn mann mun hon eiga, er hon vili. pá r í d a peir í Hlymdali. Heimir fagnar peim vel;

57

segir Gunnarr n ú erendin. Heimir kvad hennar k0r vera, hvern hon skal eiga; segir par sal hennar skamt frá ok kvaz pat hyggja, at pann einn mundi hon eiga vilja, er ridi eld brennanda, er sleginn er um sal hennar. bek finna salinn ok eldinn ok sjá par borg gulli bysta, ok brann eldr um utan. Gunnarr reid Gota, en Hgni maelti: „Ger, sem p é r líkar; gladliga mun ek hér b í d a pess, er pér vilid at gera, ok pat muntu skilja, at eigi er hjarta mitt hraett, ok reynt hefi ek fyrr harda hluti, ok yar ek gjarn at pola mannraun, p á er ek var úsárr, en n ú eru-vér mjcík sárir, ok mantu einn r á d a varum skiptum." pá maelti rádgjafi Atla konungs: „ S é ek betra r á d : tqkum heldr praelinn Hjalla, en f o r d ů m Hogna; proell pessi cr skapdaudi, hann lifir eigi s v á lengi, at hann sé eigi dáligr." praellinn heyrir ok oepir h á t t ok hleypr undan, hvert er h o n ů m pykkir skjóls v á n , kvez illt

72

hljóta af úfridi peira ok v á s s at gjalda, kvedr pann dag illan vera, er hann skal deyja frá s í n u m g ó d u m kostum ok s v í n a geymslu. peir prifu hann ok brugdu at h o n ů m knífi; hann oepti h á t t , á d r hann kendi ozins. [já maelti HQgni, sem faerum er t í t t , p á er í mannraun koma, (at) hann á r n a d i praelinum lífs ok kvez eigi vilja skrsekturi (heyra), kvad sér minna fyrir at fremja penna leik; praellinn vard (piggja) p á f jorit. N ú eru peir b á d i r í f JQtra settir Gunnarr (ok HQgni). [já maelti Atli konungr til Gunnars konungs, at hann skyldi segja til gullzins, ef hann vili lŕŕit piggja; hann svarar: „ F y r r skal ek s j á hjarta HQgna b r ó d u r mfns b l ó d u g t . " Ok n ú prifu peir praelinn í annat sinn ok skáru ór h o n ů m hjartat ok baru fyrir konunginn Gunnar; hann svarar: „ H j a r t a Hjalla m á hér s j á ins blauda, ok er ú l í k t hjarta HQgna ins froekna, p v í a t n ú skelfr mjok, en hálfu meir, p á er í brjósti h o n ů m l á . " N ú gengu peir eptir eggjun Atla konungs at HQgna ok skáru ór h o n ů m hjartat; ok s v á var mikill p r ó t t r hans, at hann h l ó , medan hann beid pessa kvQl, ok allir undruduz prek hans, ok pat er s í d a n at minnum haft. f>eir s ý n d u Gunnari hjarta HQgna; (hann svarar: her m á s j á hjarta HQgna) ins froekna, ok er ú l í k t hjarta Hjalla ins blauda, p v í a t n ú hroeriz litt, en midr, medan í brjósti h o n ů m l á ; ok s v á mantu, Atli! l á t a pitt líf, sem n ú l á t u m v é r ; ok riú veit ek einn, hvar gullit er, ok mun eigi HQgni segja pér; inér lék ý m i s t í hug, p á er vit lifdum b á d i r , en n ú hefi ek einn ř á d i t fyrir m é r , skal R í n n ú r á d a gullinu, fyrr en H ý n i r beri pat á hQndum s é r . " A t ü konungr maelti: „ F a r i d á brott med bandingjann!" ok s v á var gert. Gudrun kvedr n ú med sér menn ok hittir Atla (ok segir): „ G a n g i pér n ú illa, ok eptir p v í , sem pér heldud ord v i d mik ok (Gunnar)." — N ú er Gunnarr konungr settr í einn ormgard; par v á r u margir ormar fyrir, ok v á r u (hendr) hans fast bundnar; Gudrun sendi h o n ů m hQrpu ei(na, en) hann s ý n d i sína list ok sló hQrpuna med mikiUi list, at hann dráp strengina med t á n u m , ok l é k s v á vel ok afbragdliga, at fair p ó t t u z heyrt hafa s v á med hQndum slegit, ok par til lék hann pessa í d r ó t t , at allir sofnudu ormarnir, nema ein ň a d r a mikil ok illilig skreid til hans ok gróf inn s í n u m rána, par til er hon h j ó hans hjarta, ok par l é t hann sitt líf med mikilli hreysti.

40.(38.) V I D R T A L A T L A

OK

GUDRÚNAR.

Atli konungr p ó t t i z n ú hafa unnit mikinn sigr ok sagdi G u d r ú n u s v á sem med nQkkuru spotti eda s v á , sem hann hoeldiz: „ G u d r u n ! " segir hann, „ m i s t hefir p ú n ú broedra pinna, ok veldr p ú p v í sjálf." H o n svarar: „ V e l líkar pér n ú , er p ú lýsir v í g u m pessum fyrir mér, en vera m á , at p ú idriz, p á er p ú reynir pat, er eptir kemr, ok s ú mun erfdin lengst eptir lifa at t ý n a eigi grimdinni, ok mun pér eigi vel ganga, medan ek lifi." H a n n svarar: „ V i t skulum n ú gera okkra saett, ok vil ek b četa pér broedr pína med gulli ok d ý r u m gripum eptir p í n u m vilja." H o n svarar: „ L e n g i hefi. ek eigi verit hoeg vidreignar ok m á t t a um hraefa, medan HQgni lifdi; muntu ok aldri boeta brcedr mina s v á , at m é r hugni, en opt v e r d u - v é r konurnar ríki bornar

73

af ydru valdi; n ú eru mínir freendr allir daudir, ok muntu n ú einn v i d mik r á d a ; mun ek n ú penna kost upp taka, ok latum gera mikla veizlu, ok vil ek n ú erfa broedr mina ok s v á p í n a fraendr." Gerir hon sik n ú b l í d a í ordum, en p ó var samt undir raunar; hann var t a l h l ý d i n n ok t r ú d i á hennar ord, er hon gerdi sér l é t t u m roedur. Gudrun gerir n ú erfi eptir sína broedr, ok s v á Atli konungr eptir sína menn, ok pessi veizla var vid mikla svorfun. N ú hyggr Gudrun á harma sína ok sitr um pat at veita konungi ncjkkura mikla skQmm; ok um kveldit t ó k hon sonu peira Atla konungs, er peir l é k u v i d stokki; sveinarnir g l ú p n u d u ok spurdu, hvat peir skyldu. H o n svarar: „ S p y r i d eigi at! bana skal ykkr b á d u m . " beir svcjrudu: „ R á d a muntu bornum p í n u m , sem p ú vilt, pat man engi banna pér, en bér er skomm í at gera petta." Si dan skar hon pá á h á l s . Konungrinn spurdi eptir, hvar synir hans vasri. Gudrun svarar: „ E k mun pat segja pér ok glada pitt hjarta; p ú vaktir v i d oss mikinn harm, pá er p ú drapt broedr m í n a , n ú skaltu heyra m í n a rcedu: p ú hefir mist pinna sona, ok eru peira hausar hér at bordkerum hafdir, ok sjálfr draktu peira b l ó d vid v í n blandit; s í d a n t ó k ek hjortu peira, ok steikta ek á teini, en p ú á z t . " Atli konungr svarar: „ G r i m m ertu, er p ú myrdir sonu p í n a ok gaft m é r peira hold at eta, ok skamt laetr p ú illz í milli." Gudrun segir: „Vaeri minn vili til at gera pér miklar skammir, ok verdr eigi fullilla farit vid slíkan konung." Konungr maelti: „Verra hefir p ú gert, en menn viti dcemi til, ok er mikil ú v i z k a í s l í k u m hardraedum, ok makligt, at p ú vaerir á b á l i brend ok barin á d r grjóti í hei, ok hefdir p ú p á pat, er p ú ferr á leid." H o n svarar: „ b ú spár pat pér sjálfum, en ek man h l j ó t a annan dauda!" bau maeltuz vid morg heiptarord. Hcjgni á t t i son eptir, er Niflungr h é t ; hann hafdi mikla heipt vid Atla konung ok sagdi G u d r ú n u , at hann vildi hefna fedr síns; hon t ó k p v í vel, ok gera r á d s í n ; hon kvad mikit happ í, ef pat yrdi gert. Ok of kveldit, er konungr hafdi drukkit, gekk hann til svefns; ok er hann var sofnadr, kom Gudrun par ok son Hcjgna. Gudrun t ó k eitt sverd ok leggr fyrir brjóst Atla konungi, v é l a pau um basdi, (hon) ok son HQgna. Atli konungr vaknar vid sárit ok maelti: „ E i g i man h é r purfa um at binda eda u m b ú d at veita, eda hverr veitir m é r penna á v e r k a ? " Gudrun segir: „ E k veld nokkuru um, en sumu son HQgna!" Atli konungr maelti: „ E i g i scemdi pér petta at gera, p ó at nokkur sok vaeri til, ok vartu m é r gipt at fraenda rádi, ok mund galt ek v i d pér, prjá tigu g ó d r a riddara ok soemiligra meyja ok marga menn adra, ok p ó l é z t u pér eigi at hófi, nema p ú rédir lQndum peim, er á t t hafdi Budli konungr, ok p í n a svaeru l é z t u opt med gráti sitja." Gudrun maelti: „Mart heŕir p ú maelt ú s a t t , ok ekki hirdi ek pat, ok opt var ek úhoeg í m í n u skapi, en miklu j ó k p ú á; hér hefir verit opt mikil styrjold í p í n u m gardi, ok bcjrduz opt fraendr ok vinif, ok ý f d i z hvat v i d annat; ok var betri sc vi v á r p á , er ek var med Sigurdi: d r á p ů m konunga ok r é d u m um eignir peira ok g á f u m grid peim, er s v á vildu; en híjfdingjar gengu á hendr oss, ok l é t ů m pann ríkan, er s v á vildi; s í d a n m i s t u m v é r hans, ok var pat lítit at bera ekkju nafn, en pat harmar mik mest, er ek'kom til pin, en á t t á d r inn ágaezta konung, ok aldri komtu s v á or orrostu, at eigi baerir p ú inn minna hlut." Atli konungr svarar: „ E i g i er pat satt, ok vid slíkar fortolur batnar

74

hvárigra hluti, p v í a t vér hc>fum skardan;ger n ú til min s ó m a s a m l i g a ok l á t b ú a um lík mitt til ágaetis!" H o n segir: „ p a t mun ek gera, at l á t a pér gera vegligan grcjft ok gera pér virduliga steinpró ok vefja pik í fcjgrum d ú k u m ok hyggja pér hverja porf." Eptir pat deyr hann; en hon gerdi, sem hon h é t ; s í d a n l é t hon slá eldi í hcjllina. Ok er hirdin vaknadi v i d ó t t a n n , p á vildu menn eigi pola eldinn ok hjugguz sjálíir ok fengu s v á bana; lauk par sevi Atla konungs ok allrar hirdar hans. Gudrun vildi n ú eigi lifa eptir pessi verk, en endadagr hennar var eigi enn kominn. — Vokungar ok Gjúkungar, at p v í er menn segja, hafa verit mestir ofrhugar o k r í k i s m e n n , ok s v á finnz í cjllum fornkvaedum; ok n ú stcjdvadiz pessi úfridr med peima haetti at lidnum pessum t í d e n d u m . 41.(39.) F R Á

GUDRÚNU.

Gudrun á t t i d ó t t u r v i d Sigurdi, er Svanhildr h é t ; hon var allra kvenna vsenst ok hafdi snor augu, sem fadir hennar, s v á at fár einn pordi at sjá undir hennar b r ý n n ; hon bar s v á mjcjk af cjdrum konum um vaenleik, sem sól af cjdrum himintunglum. Gudrun gekk eitt sinn til sasvar ok t ó k grjót í fang sér ok gekk á sseinn ú t ok vildi tapa sér; pá hófu hana stórar bárur fram eptir s j á n u m , ok fluttiz hon med peira fulltingi ok kom um sídir til borgar J ó n a k r s konungs; hann var ríkr konungr ok fjobnennr; hann fekk G u d r ú n a r ; peira born v á r u peir Hamdir ok Sorli ok Erpr. Svanhildr var par upp fcedd.

42.(40.) G I P T

SVANHILDR

HROSSAFÓTUM

OK TRODIN TIL

UNDIR

BANA.

jQrmunrekr hefir konungr heitit, hann var ríkr konungr í pann t í m a ; hans son h é t Randverr. Konungr heimtir á tal son sinn ok mselti: „ p ú skalt fara mina sendifor til J ó n a k r s konungs, ok minn rádgjafi, er Bikki heitir; par er upp fcedd Svanhildr, d ó t t i r Sigurdar F á f n i s b a n a , er ek veit fegrsta mey undir h e i m s ó l u ; hana vilda ek heizt eiga, ok hennar skaltu bidja til handa m é r . " H a n n segir: „ S k y l t er pat, herra! at ek fara ydra sendifor!" lsetr n ú b ú a ferd peira soemiliga. Fara peir n ú , unz peir koma til J ó n a k r s konungs, sjá Svanhildi, okpykkir mikils um vert hennar frídleik. Randverr heimti konung á tal ok mselti: „ J o r m u n r e k r konungr vili b j ó d a ydr masgi sitt, hefir hann spurn til Svanhildar, ok vili hann kjósa hana sér til konu,'ok er ú s ý n t , at hon s é gefin ríkara manni, en hann er." Konungr segir, at pat var virduligt r á d : „ o k er hann m j ok fraegr." Gudrun segir: „ V a l t er hamingjunni at treystaz, at eigi bresti hon!" E n med f ý s i n g konungs ok cjllu p v í , er á lá, er petta n ú řádit, ok ferr n ú Svanhildr til skips med virduligu foruneyti, ok sat i lyptingu h j á konungs syni. pá mselti Bikki til Randvers: „ S a n n l i g t vaeri pat, at pér ssttid s v á frída konu, en eigi s v á gamall madr." H o n ů m fellz pat vel i skap, ok meelti til hennar med

75

bií du ok hvárt^til annars; koma heim í land ok hitta konung. Bikki m sel ti: „ p a t samir, herra! at vita, hvat t í t t er um, p ó t t vant s é upp at bera, en pat er um vélar paer, er sonr pinn hefir fengit fulla á s t Svanhildar, ok er hon hans frilla, ok (lát) slíkt eigi ú h e g n t ! " Mgrg ill r á d hafdi hann h o n ů m á d r kent, p ó at petta biti fyrir of hans r á d ill. Konungr h l ý d d i hans morgum v á n d u m r á d u m ; hann maelti ok m á t t i eigi stilla sik af reidi, at R a n d v é skyldi taka ok á gálga festa. Ok er hann var til leiddr g á l g a n s , p á t ó k hann hauk einn ok plokkadi af h o n ů m allar fjadrirnar ok maelti, at syna skyldi fedr hans; ok er konungrinn sá, maelti hann: „f>ar m á n ú sjá, at h o n ů m pykki ek pann veg hnuginn soemdinni, sem haukrinn f jcjdrunum"; ok bidr hann taka af g á l g a n u m . B i k k i hafdi par um v é l t á medan, ok var hann daudr. E n n maelti Bikki: „ E n g u m manni á t t u verri at vera en Svanhildi, l á t hana deyja med ekomm!" Konungr svarar: „f>at r á d m u n u - v é r taka." S í d a n var hon bundin í borgarhlidi, ok hleypt hestum at henni. E n er hon brá í sundr augum, p á pordu eigi hestarnir at sporná hana; ok er Bikki s á pat, maelti hann, at belg skyldi draga á hgfud henni, ok s v á var gert, en s í d a n l é t hon líf sitt.

43.(41.) G U D R U N

EGG JAR SONU

SÍNA

AT

H E F N A

SVANHILDAR. Gudrun spyrr n ú l í n a t Svanhildar ok maelti v i d sonu sína: „ H v í siti-pér s v á kyrrir eda maelid glediord, par sem Jormunrekr drap systur ykkra ok trad undir h e s t a f ó t u m med s v í v i r d i n g ? ok ekki h a í i d pit l í k t skaplyndi Gunnari eda Hqgna; herna mundu peir sinnar fraendkonu." Hamdir svarar: „ L i t t lofadir p ú Gunnar ok Hqgna, p á er peir d r á p u Sigurd, ok p ú vart rodin í hans blódi, ok illar v á r u pínar brcedra hefndir, er p ú drapt sonu pína, ok betr maettim v é r allir š a m a n drepa jQrmunrek konung, ok eigi m u n u - v é r standaz frýjuord, s v á hart sem v é r erum eggjadir!" Gudrun gekk hlaejandi ok gaf peim at drekka af s t ó r u m kerum; ok eptir pat valdi hon peim s t ó r a r brynjur ok g ó d a r ok onnur herklaedi. pá maelti Hamdir: „ H é r m u n u - v é r skilja efsta sinni, ok spyrja muntu t í d e n d i n , ok muntu p á erfi drekka eptir okkr ok Svanhildi." Eptir pat fóru peir. E n Gudrun gekk til skemmu harmi aukin ok maelti. „primr monnum var ek gipt: fyrst Sigurdi F á f n i s b a n a , ok var hann svikinn, ok var pat m é r inn mesti harmr; s í d a n var ek gefin Atla konungi, en s v á var grimt mitt hjarta v i d hann, at ek drap sonu okkra í harmi; s í d a n gekk ek á sjáinn, ok h ó f mik at landi med barum, ok var ek n ú gefin pessum konungi; s í d a n gipta ek Svanhildi af landi í brott med miklu fé, ok er m é r pat sárast minna harma, er hon var trodin undir hrossa f ó t u m , eptir Sigurd; en pat er m é r grimmast, er Gunnarr var í ormgard settr, en pat hardast, er ór HQgna var hjarta skorit, ok betr vaeri, at Sigurdr koemi m é r á m ó t i , ok fcera ek med h o n ů m ; hér sitr n ú eigi eptir sonr n é d ó t t i r mik at hugga; minnztu n ú , Sigurdr! pess, er vit maeltum, p á er vit stigum á einn bed, at p ú mundir min vitja ok ór helju b í d a ? " Ok l ý k r par hennar harmtqlur.

76

44.(42.) F R Á S O N U M

GUDRÚNAR.

pat er n ú at segja frá sonum G u d r ů n a r , at hon hafdi s v á b ú i t peira herklaedi, at pá bitu eigi járn, ok hon bad p á eigi skedja grjóti n é Qdrum s t ó r u m hlutum ok kvad peim pat at meini mundu verda, ef eigi gerdi £ e i r s v á . Ok er peir v á r u komnir á leid, ů n n a peir E r p , b r ó d u r sinn, ok spyrja, hvat harm mundi veita peim. H a n n svarar: „ S l í k t sem hond hendi eda fótr foeti." peim p ó t t i pat ekki vera, ok d r á p u hann. S í d a n fóru peir leidar sinnar, ok lítla hríd, á d r Hamdir ratadi, ok stakk nidr hendi ok maelti: „ E r p r man satt hafa sagt, ek munda falla n ú , e f eigi styddumz ek vid hQndina." L í t l ú sídar ratar SQTH ok bráz á f ó t i n n , ok fekk stadiz ok maelti: „ F a l l a munda ek n ú , ef eigi stydda ek mik v i d b á d a foetr"; k v á d u z peir n ú illa hafa gert vid E r p b r ó d u r sinn. F ó r u n ú , unz'peir komu til Jormunreks konungs, ok gengu fyrir hann ok veittu h o n ů m pegar tilraedi; h j ó Hamdir af h o n ů m hendr b á d a r , en Sorli fcetr báda., pá maelti Hamdir: „ A f mundi n ú hofudit, ef E r p r lifdi, bródir okkarr, er vit v á g u m á leidinni, ok s á m vit pat of s í d " ; sem kvedit er: 30. „ A f V83ri n ú hofudit, ef E r p r lifdi, bródir okkarr inn bQdfrcekni, er vit á braut v á g u m . " 1 p v í hofdu peir af brugdit bodi m ó d u r sinnar, er peir hofdu grjóti skatt. N ú scekja menn at peim, en peir vorduz vel ok drengiliga ok urdu morgum manni at skada; pá bitu eigi járn. pá kom at einn madr (hárr) ok eUiligr med eitt auga ok maelti: „ E i g i eru-pér vísir menn, er pér kunnid eigi peim mar var almikit herfang; toku lidsmenn Sigurdar pat allt, J)vi at hann vildi ekki af hafa: var par mikit fé í klaedum ok v á p n ů m . Si dan drap Sigurdr pá Fáfni ok Reginn, pví at hann vildi svikja hann; tók Sigurdr pá gull Fáfnis ok reid á brott med; var hann sídan kalladr Fáfnisbani. Eptir pat reid hann upp á Hindarhéidi ok fann par Brynhildi, ok fóru peira skipti sem segir í SQgu Sigurdar Fáfnisbana. VII. Sídan f ser Sigurdr Gudrúnar Gjúkadóttur; var hann pá um hríd med Gjúkungum mágum sínum. E k var ýmist med Sigurdi eda nordr í Danmork; ek var ok med Sigurdi, pá er Sigurdr konungr Hringr sendi Gandálfs sonu, mága šína, t i l mqts v i d Gjúkunga Gunnar ok Hggna ok beiddiz, at peir mundi lúka honum skatt eda pola her ella; en peir vildu verja land sitt. pá hasla Gandálfs synir Gjúkungum VQII v i d landamaeri ok fara aptr sídan, en Gjúkungar bidja Sigurd Fáfnisbana fara t i l bardaga med sér; hann sagdi, svá vera skyldu. E k var pá enn med Sigurdi; sigldum vér pá nordr t i l Hollsétulands ok lendum par sem J á r n a m ó d a heitir, en skamt frá hqfninni váru settar upp heslistengr, par sem orrostan skyldi vera; sjá-vér pá morg skip sigla nordan, váru Gandálfs synir fyrir peim, soekja pá hvárirtveggju á land upp. Sigurdr Hringr var eigi par, pví at hann vard at verja land sitt Svípjód, pví at Kúrir ok Kvsenir herjudu pangat; Sigurdr var pá gamall mjok. Sídan lýstr šaman lidinu, ok verdr par mikil orrosta ok mannskced. Gandálfs synir gengu fast fram, pví at peir váru baedi meiri ok sterkari en adrir menn. í peira lidi sáz einn madr mikill ok sterkr, drap pessi madr menn ok hesta, svá at ekki stód v i d , pví at hann var líkari jotnum en monnum. Gunnarr konungr bad Sigurd soekja í móti mannskelmi pessum, pví at hann kvad eigi svá mundu duga. Sigurdr réz nú í móti peim mikla manni ok nokkurir menn med honum, ok váru pó flestir pess ófúsir. Finnum vér skjótt inn mikla mann, segir Gestr, ok frétti Sigurdr hann at nafni ok, hvadan hann vaeri. Hann kvaz Starkadr heita Stórverksson nordan af Fenhring ór Noregi. Sigurdr kvaz hans heyrt hafa getit ok optast at illu — eru slíkir menn eigi sparandi til ófagriadar. Starkadr m3elti: „hverr er pessi madr, er mik lýtir svá mJQk í ordum?" Sigurdr sagdi t i l sin; Starkadr mselti: „ e r t u kalladr Fáfnisbani?" ,,Svá er!", segir Sigurdr. Starkadr vili pá undan leita, en Sigurdr snýr eptir ok foerir á loptsverdit Gram ok lamdi hann med hJQltunum jaxlgardinn, svá at hrutu ór honum tveir jaxlar; var pat meizlaliQgg. Sigurdr bad pá mannhundinn brott dragaz; Starkadr snaraz pá í brott padan, en ek tók annan jaxlinn ok hefi ek med mér; er sá nú hafdr í klokku-streng í Lundi í Danmork ok vegr sjau aura, ^ykkir monnum forvitni at sjá hann par. Eptir ŕlótta Starkadar ŕlýja Gandálfs synir; toku-vér pá mikit herfang ok fóru sídan konungar heim í riki sín ok setjaz par um hríd.

89

VIII. L i t l u sídar heyrdum vér getit nídingsvígs Starkadar, er hann hafdi drepit Ála konung í laugu. Var pat einn dag, at Sigurdr Fáfnisbani reid t i l einnarhverrar stefnu; pá reid hann í eina veisu, en.hestrinn Grani hljóp upp svá hart, at í sundr stqkk brjóstgerdin ok fell nidr hringjan; en er ek sá, hvar hón glóadi í leirinum tók ek upp ok fcerda ek Sigurdi, en hann gaf mér; hafi-pér nú fyrir litlu s é ť p e t t a sama gull. pá stgkk Sigurdr af baki, en ek strauk hest hans, ok pó ek leir af honům ok tók ek einn lepp ór tagli hans t i l sýnis vaxtar hans. Sýndi Gestr pá leppinn ok var hann sjau alna hár. ó l á f r konungr maelti: „gaman mikit pykki-mér at sqgum pínum"; lofudu n ú allir frásagnir hans ok frceknleik. V i l d i konungr, at hann segdi miklu fleira um atburdi ferda sinna. Segir Gestr peim marga gamansamliga hluti allt t i l aptans; fóru menn pá. at sofa. E n um morgininn eptir lét konungr kalia Gest ok v i l enn fleira tala v i d Gest. Konungr mjelti: ,,eigi fi£ ek skilit til fulls um aldr pinn, hver líkindi pat megu vera, at pú sér madr svá gamall, at pú hafir verit v i d staddr pessi tídindi; verdr pú at segja SQgu adra, svá at vér verdim sannfródari um slíka atburdi." Gestr svarar: „vita póttumz ek pat fyrir, at pér mundid heyra vilja adra sqgu mina, ef ek segda um gullit, hversu farit vseri." Konungr mířlti! „segja skaltu víst."

IX. „ b a t er n ú enn at segja," segir Gestr, „ a t ek fór nordr t i l Danmerkr, ok settumz ek par at fQdurleifd minni, pví at hann andadiz skjótt; ok litlu sídar frétta ek dauda Sigurdar ok svá Gjúkunga, ok pótti mér pat mikil tídindi." Konungr maelti: „ h v a t vard Sigurdi at bana?" Gestr svarar: „sú er flestra manna SQgn, at Guthormr Gjúkason legdi hann sverdi í gegnum sofanda í saeng Gudrúnar; en pýverskir menn segja Sigurd drepinn hafa verit úti á skógi; en í Gudrúnarroedu segir svá, at Sigurdr ok Gjúka synir hordu Tidit t i l pings nQkkurs, ok pá draepi peir hann: en pat er alsagt, at peir v á g u at h o n ů m liggjanda ok óvorum ok sviku hánn í trygd." — E n hirdmadr einn spyrr: „hversu fór Brynhildr pá med?" Gestr svarar: „ p á drap Brynhildr sjau prjela sína ok fimm ambáttir, en lagdi sik sverdi í gegnum ok bad sik aka med pessa menn t i l báls ok brenna sik dauda. Ok svá var gert, at henni var gert annat bál, en Sigurdi annat, ok var hann fyrri brendr en Brynhildr. Henni var ekit í reid einni, ok var tjaldat um gudvef ok purpura, ok glóadi allt v i d gull, ok svá var hón brend." [já spurdu menn Gest, h v á r t Brynhildr hefdi nokkut kvedit daud, pá er hón var ekin t i l bálsins; hann kvad pat satt vera. ^eir b á d u hann kveda, ef hann kynni. [já maelti Gestr: „ p á er Brynhildi var ekit t i l brennunnar á helveg, ok var farit med hana n s r homrum n^kkurum, par bjó ein gýgr; hon stód úti fyrir hellis-

90

dyrum ok var i skinnkyrtli ok svQrt yfirlits; hon hefir i hendi ser skogarvgnd langan ok m^elti: '„pessu v i l ek beina t i l brennu pinnar, Brynhildr! ok vjeri betr, at pü vaerir lifandi brend fyrir odadir pinar paer, at pü lezt drepa Sigurd Fäfnisbana, sva ägjetan mann, ok opt var ek honum sinnud, ok fyrir pat skal ek Ijoda a pik med hefndarordum peim, at Qllum ser pü at leidari, er slikt heyra fra per sagt." Eptir pat ljodaz pjer a, Brynhildr ok gygr. pa oepti gygr ogurligri rgddu ok hljop inn i bjargit." [ja SQgdu hirdmenn konungs: „ g a m a n er petta, ok segdu enn fleira!" Konungr m e l t i : ,,eigi er naudsyn, at segja fleira fra pvilikum hlutum." — Konungr spyrr; „ v a r t u ngkkut med Lodbrokarsonum?" Gestr svarar: „ s k a m m a stund var ek med peim; ek kom t i l peira, pa er peir herjudu sudr at Mundiafjalli ok brutu Vifilsborg; pa var allt v i d pa h r x t t , pvi at peir hgfdu sigr, hvar sem peir komu; ok pa setludu peir at fara t i l Romaborgar. (pat var einn dag, at madr nQkkurr kom fyrir Bjgrn konung Jarnsidu ok heilsar honum; konungr tekr honum vel ok spurdi, hvadan hann vasri eda hvat hann heti. Hann kvez Sones heita ok kominn sunnan fra Roma­ borg; konungr spurdi: „hve langt er pangat?" Sones svaradi: „her m ä t t u sja, konungr sküa er ek hefl ä fotum — tekr hann pa jarnskua af fotum ser, ok v ä r u allpykkir ofan, en mjQk slitnir nedan — svä er Igng leid hedan t i l Romaborgar, sem per megud nü sja ä skom minum, hversu hart peir hafa at polat!" Konungr m s l t i : „furdu l(jng leid er petta at fara, ok p v i munu-ver aptr snüa ok herja eigi ä Romarfki." Ok sva gera peir broedr, at peir fara eigi lengra, ok potti hverjum petta undarligt, at snüa sva skjott sinu skapi v i d eins manns ord, er peir hqfdu ä d r allt rad fyrir g0rt. Foru Lodbrokarsynir v i d petta aptr ok heim nordr ok herjudu eigi lengra sudr." Konungr segir: „ a u d s y n t var pat, at helgir menn i Roma vildu eigi yfirgang peira pangat, ok mun sä andi af gudi sendr verit hafa, er sva skiptiz skjott peira fyrirjetlan, at gera ekki spillvirki inum helg'asta stad Jesu K r i s t i i Romaborg."

X. E n n spurdi .konungr Gest: ,,hvar hefir pü pess komit t i l konunga, er per hefir bezt pott?" Gestr segir: „mest gledi potti mer med Sigurdi ok Gjükungum; en peir bro3dr Lodbrokarsynir varu menn sjalfradastir at lifa, sem menn vildu; en med Eireki at UppsQlum var ssela mest; en Haraldr konungr Harfa^ri var vandastr at hirdsidum allra fyrr nefndra konunga. E k var ok med H l g d v i konungi a Saxlandi ok par var ek primsigndr, pvi at ek matta eigi par vera elligar, pvi at par var kristni vel haldin, ok par potti mer at QIIU bezt." Konungr meelti: ,,mQrg tidindi muntu segja kunna, ef ver viljum spyrja." Konungr frettir n ü margs Gest, en Gestr segir pat allt greiniliga, ok um sidir talar hann sva: ,,nü m ä ek segja ydr, h v i ek em Nornagestr kalladr." Konungr sagdiz pat heyra vilja.

91

XL Gestr mřelti: „ p a t var, pá er ek var fceddr upp med fodur mínum í peim stád, er Grceningr heitir — fadir minn var ríkr at peningum ok helt ríkuliga herbergi sin — par fóru pá um landit VQlvur, er kalladar váru spákonur, ok spádu monnum aldr; pví budu margir menn peim heim ok gordu peim veizlur ok gáfu peim gjafir at skilnadi. F a d i r minn gerdi ok svá, ok kómu paer t i l hans med sveit manna ok skyldu paer spá mér orhjg; lá ek pá í vQggu, er paer skyldu tala um mitt mál; pá brunnu yfir mér tvau kertisljós. paer maeltu vel t i l min okstjgdu mik mikinn audnumann verda mundu ok meira, en adra mina foreldra eda hofdingja syni par í landi, ok SQgdu allt svá skyldu fara um mitt r á d . I n yngsta nornin póttiz oflítils metin hjá inum tveim, er paer spurdu hana eigi eptir slíkum spám, er svá v á r u mikils verdar; var par ok mikil ribbalda sveit, er henni hratt ór sseti sinu, ok fell hón t i l jardar. A f pessu vard hón ákafa stygg; kallar hón pá h á t t ok reidiliga ok bad inar hastta svá gódum ummaelum v i d mik — pví at ek skapá honům pat, at hann skal eigi lifa lengr en kerti pat brennr, er upp er tendrat hjá sveininum. E p t i r petta tók in ellri vqlvan kertit ok slokti ok bidr m ó d u r mina vardveita ok kveykja eigi fyrr en á sídasta degi lífs míns. E p t i r petta fóru spákonur í brott ok bundu iná ungu norn ok hafa hana svá í brott, ok gaf fadir min peim gódargjafir at skilnadi. pi er ek var roskinn madr, f aer módir min mér kerti petta til vardveizlu; hefi ek pat nú med mér.'' Konungr maelti: „hví fórtu n ú hingat t i l v á r ? " Gestr svarar: „pessu sveif m é r í skap: aetlada ek mik af y d r ntjkkura audnu hljóta mundu, p v í at pér hafit fyrir mér verit mjtjk lofadir af gódum monnum ok vitrum." Konungr sagdi: „viltu n ú taka helga skírn?" Gestr svarar: „ p a t v i l ek gera at y dru r á d i . " Var nú svá gert ok t ó k konungr hann í kserleika v i d sik ok gerdi hann hirdmann sinn. Gestr vard t r ú m a d r mikill ok fylgdi vel konungs sidum; var harm ok vinš seli af m

usmrtit a" s potupou roznést na kopytech koní? A t a k é nejste stejného smýšlení jako Gunnar a Hogni: t i by svou příbuznou pomstili." Hamdir odpověděl: „Málo jsi chválila Gunnara a Hogniho, když zavraždili Sigurda a tys byla potřísněna jeho krví. K r u t á rovněž byla t v á pomsta za bratry, když jsi zabila své syny: všichni dohromady bychom byli s to zabít nyní krále Jormunrekka. Avšak výčitky nechceme snášet, zejména teď, když jsme tak krajně vydrážděni." Gudrún odešla se smíchem a dala jim napít z velkých pohárů. Potom jim vybrala velká a silná brnění a jinou výzbroj. T u řekl Hamdir: „Zde se rozloučíme naposled; ty se brzy dozvíš novinu a budeš pak moci slavit tryznu za nás oba a za Svanhildu." Potom se vydali na cestu. Ale Gudrún se odebrala do své komory, jsouc trýzněna žalem, a naříkala: „Za t ř i muže jsem byla provdána, po prvé za Sigurda Fáfnobijce a ten b y l zrazen a to bylo mé největší hoře; pak jsem byla dána králi Atlimu, avšak tak rozlícené bylo moje srdce proti němu, že jsem v svém hoři zabila naše syny. Poté jsem šla do moře, ale vysoké vlny mě vynesly na břeh a já jsem se provdala za toho krále. Později jsem provdala Svanhildu a poslala j i ze země s velkým věnem. A to je po smrti Sigurdově nejbolestnější z mých utrpení, že byla Svanhild rozdeptána koňskými kopyty. Ale nejhroznější je to, že b y l Gunnar uvržen do hadí jámy; to nejtvrdší však, že bylo Hognimu vyříznuto srdce. Lépe by bylo, kdyby mně přišel Sigurd vstříc a já bych se odebrala s ním. Nyní mně nezůstali ani syn ani dcera, aby mi poskytli útěchu. Vzpomínáš-li si, Sigurde, na to, o čem jsme hovořili, když jsme uléhali na jedno lože, že ty mě navštívíš a že mě z podsvětí budeš očekávat?" — A tak skončily její nářky.

44.(42.) H A M D I R A S O R L I S E M S T Í N A K R Á L I JORMUNREKKOVI. JEJICH KONEC. 0 synech Gudrúniných jest nyní vypravovati, že jim Gudrún tak připravila jejich brnění, že jim žádná ocel neublížila, ale varovala je, aby nezpůsobili škodu kamenům nebo jiným velkým věcem, a upozornila je, že jim z toho vznikne neštěstí, nebudou-li se podle jejich příkazu říditi. A když se ubírali cestou, tu potkali svého bratra Erpa a otázali se ho, jakou by jim chtěl poskytnout pomoc. Ten odpověděl: „ T a k jako ruka ruce nebo noha noze." To se jim zdálo nicotné a proto ho usmrtili. P o t é šli svou cestou a netrvalo dlouho, tu klopýtl Hamdir, zachytil se však rukou směrem k zemi a řekl: „ J i s t ě měl E r p pravdu; byl bych ted upadl, kdybych nebyl užil své ruky." 0 něco později klopýtl Sorli, ale opřel se o nohu a mohl se tak proto udržet rovně na nohou. I řekl: „Byl bych upadl, kdybych nebyl stál pevně na obou nohou." I přiznali si, že se dopustili zločinu na svém bratru Erpovi. Cestovali dále, až přišli ke králi Jormunrekkovi, přistoupili k němu a hned se na něho vrhli. Hamdir mu utnul obě ruce, Sorli obě nohy. T u řekl Hamdir: „Sťata

146

by byla hlava, kdyby žil náš bratr Erp, kterého jsme na cestě zavraždili. Příliš pozdě jsme se o tom přesvědčili," jak se o tom pěje v písni: 30. „ S ť a t a by byla hlava, kdyby E r p žil, náš statečný bratr, jehož jsme sprovodili se světa." Tím, že ublížili kamenům (potřísnili totiž kamení bratrovou krví), porušili také příkaz své matky. Mužové na ně útočili, ale oni se statečně a hrdinně bránili a způ­ sobili mnohému muži zkázu. Ocel proti nim nic nezmohla. Vtom se objevil jeden vysoký, starší muž s jedním okem a pravil: „Nejste moudří, když je nedovedete skoliti." Král odvětil: „Dej n á m radu, můžeš-li." A on řekl: „Ukamenujte je k smrti!" Tak bylo učiněno a ihned svištěly se všech stran na ně kameny. Takovou smrtí zemřeli Hamdir a Sorli. 1.(43.) Heimir v Hlymdalir se dověděl, že Sigurd a Brynhild jsou mrtvi. Áslaug, jejich dceři, která byla tehdy schovankou Heimirovou, byly tehdy tři roky. I domníval se Heimir, že se bude po děvčátku pátrati, aby ona a její rod byly vyhubeny. Měl tak velký zármutek nad ztrátou Brynhildy, své schovanky, že se nestaral ani o svou říši ani o svůj majetek. Nyní viděl, že zde nemůže ukryti děvčátko. D a l zhotovit harfu, a to tak velikou, že mohl do ní vložit děvčátko Áslaug a mnoho drahocenných věcí ve zlatě a ve stříbře, a putoval potom daleko po krajích a přišel konečně sem do severních zemí. Jeho harfa byla tak dovedně sestrojena, že j i bylo možno rozebrati a opět podle spár náležitě sestaviti. A obyčejně za dne, když přišel k ře­ k á m a tam nebylo nikde lidského obydlí, rozebral harfu a děvčátko umyl. Míval u sebe jen šlejch a ten jí dával jisti. A v tom právě spočívala vlastnost toho šlejchu, že člověk může dlouho žiti, i když nemá jiné potravy. A když děvčátko plakalo, hrál na harfu a ono ztichlo, neboť Heimir b y l obdařen dovednostmi, jež tehdy byly obvyklé. Měl t a k é mnoho drahocenných šatů pro děvčátko v harfě a mnoho zlata. A tak putoval svou cestou, až se dostal do Norska a přišel k malé usedlosti, která se nazývala N a Spangareid, a tam bydlel jeden starý muž jménem A k i . Ten měl ženu a ta se jmenovala Gríma. Více lidí tam nebylo než tito dva. Toho dne šel stařec do lesa, ale stařena zůstala doma. Přivítala Heimira otázkou, co je zač. Řekl, že je žebrák, a prosil stařenu o přístřeší. Pravila, že více lidí k nim nepřijde než tu a tam někdo, že by ho však, jak řekla, i á d a přijala, kdyby mu bylo třeba zde zůstati. Když uplynula k r á t k á doba, řekl, že by podle jeho mínění bylo nejlepší pohoštění, kdyby byl před ním rozdělán oheň a kdyby ho pak doprovodili do místnosti, kde

147

měl spát. A když stařena rozdělala oheň, postavil harfu vedle sebe na lavici; stařena byla mnohomluvná. Často se ohlížela po harfě, neboť z harfy vyčnívaly třásně drahocenného šatu. A když se ohříval u ohně, tu spatřila vyčnívat drahocenný prsten zpod jeho roztrhaných šatů, neboť b y l nuzně oblečen. A když se dosti ohřál, jak to uznal pro sebe za potřebné, vzal si večeři. Pak prosil stařenu, aby ho doprovodila tam, kde měl v noci spát. Stařena řekla, že to bude pro něho lepší venku než uvnitř, „neboť já a můj starý si často ještě vypravujeme, když se vrátí d o m ů . " Prosil ji,, aby o tom sama rozhodla. I vyšel poté ven a také ona, uchopil harfu a nesl j i s sebou. Stařena vyšla ven a doprovodila ho do stodoly, řkouc, aby se tam zařídil; lze prý očekávati, pravila dále, že se mu bude spáti dobře. Poté odešla a obstarávala si to„ čeho bylo t ř e b a . On však ulehl k spánku. Děda se vrátil domů, když uplynul večer, avšak stařena udělala málo toho, co měla udělat. B y l unaven, když přišel domů, a bylo těžko s ním vycházet, neboť nic nebylo hotovo, co ona měla udělat. Děda prohodil, že je velký rozdíl mezi jeho a jejím způsobem života: on prý pracuje každý den více než může, ona naproti tomu nemá chuti chopiti se něčeho, z čeho kyne zisk. „ N e b u d zlý, můj dědku!" pra­ vila, „může se stát, že v krátké době dosáhneš, že budeme oba po celý život šťastni." „Co to z n a m e n á ? " pravil dědek. Stařena odpověděla: „Sem do našeho stavení přišel nějaký muž; myslím, že má s sebou velké bohatství. Je vysokého věku, b y l pravdě­ podobně velký hrdina, nyní však je velice unaven a nezdá se mi, žé bych byla viděla, jemu rovného. Ted však je podle mého mínění unavený a ospalý." T u pravil děda: „Nezdá se mně to b ý t dobrá rada, podvádět těch několik málo lidí, kteří sem při­ cházejí." Ona pravila: „ T y to jaktěživ nikam nedotáhneš, neboť všechno nabývá v tvých očích hrozných představ; rozhodni se pro jedno z obou: bud ho zabij anebo já si ho vezmu za muže a my tě pak oba vyženeme; ostatně t i mohu sdělit obsah rozmluvy, kterou měl se mnou včera večer — ale snad se t i to bude zdát malicherné. Chtěl mě svésti necudnými řečmi. A to je mé pevné rozhodnutí, že si ho vezmu za muže, telte však vyženu nebo usmrtím, nechceš-li učiniti, jak já si přeji." Vypra­ vuje se, že děda byl úplně v moci své ženy; ona tak dlouho o tom mluvila, že jednal podle jejího popouzení, vzal sekyru a ostře j i nabrousil. A když byl připraven, doprovázela ho stařena tam, kde Heimir spal. Bylo tam slyšet hrozné chrápání. T u pravila stařena dědovi, aby ho přepadl co nejprudčeji: „A pak utíkej co jen můžeš, neboť nejsi s to vydržet jeho křik a volání, uchopí-li tě rukama." Ona popadla harfu a běžela s ní pryč. "Nyní šel děda tam, kde Heimir spal. Uhodil po něm a způ­ sobil mu velikou r á n u a sekyra mu vypadla z ruky. Pak odtud utíkal, jak jen nej­ rychleji mohl. Tou ranou se Heimir probudil a měl dost. Vypravuje se, že se strhl tak veliký h ř m o t při jeho smrtelném zápase, že praskaly sloupy v domě a celý dům se zřítil shora a nastalo velké zemětřesení. Tak skončil jeho život. Nyní přišel dědek tam, kde se zdržovala stařena a sdělil jí, že ho zabil: „Ale po nějakou dobu jsem nevěděl, jak to dopadne, tento muž byl kupodivu náramně silný; domnívám se však, že je nyní mrtev." Stařena pravila, že má přijmout d í k y

148

za svůj čin: „Myslím, že m á m e nyní dostatek bohatství a přesvědčíme se, zdali jsem řekla pravdu." Nyní rozdělali oheň a stařena vzala harfu a chtěla j i otevřít; ale nedovedla to jinak, než že j i rozbila, poněvadž nebyla k tomu dosti zručná. Tak tedy tu harfu otevřela a tu spatřila dívenku, že se jí zdálo, že nikdy takovou nespa­ třila. Ale i veliké bohatství se nacházelo v harfě. I pravil děda: „ N y n í se přihodí — jako často —, že to vezme špatný konec, když se podvádí ten, k t e r ý má k člověku důvěru; domnívám se, že se n á m dostalo do rukou nedospělé dítě." Stařena pravila: „Nedopadlo to tak, jak jsem očekávala, ale přesto si nepotřebujeme dělat navzájem výčitky." Tázala se, jakého původu a rodu děvčátko je. Ale děvčátko neříkalo vůbec nic, jako by se ještě nebylo naučilo mluvit. „ N y n í se to vyvíjí tak, jak jsem tušil, že úklad s naší strany špatně dopadne," pravil děda, „spáchali jsme veliký zločin; jak se máme postarati o toto d í t ě ? " „To j e s n a d n é , " pravilaGríma, „nechť se jmenuje podle mé matky K r á k á . " T u pravil děda: „ J a k se máme o to dítě postarat?" Stařena řekla: „Mám i pro to dobrou radu: řekneme, že je to naše dcera a vychováme j i . " „Tomu nikdo nebude věřit," pravil děda, „ t o dítě je totiž mnohem půvabnější než my, neboť my oba jsme velice oškliví a nebude se zdáti pravděpodobné, že bychom my dva měli takové dítě, takoví podivíni, jakými jsme my už oba dva." T u pravila stařena: „Nevíš, zdali nemám moudrou radu, aby to nevypadalo tak neuvěřitelné; d á m j i dohola ostříhat a namazat dehtem a něčím jiným, což by dávalo nejvíce naději, že jí nenarostou tak brzy vlasy; t a k é bude nosit svislý klobouk a nebude chodit dobře oblečena. Pak se n á m bude rovnat svým zevnějškem a může být, že lidé uvěří, že jsem byla velmi krásná, když jsem byla ještě mladá; bude t a k é dělat nejhorší práci." A tak se domnívali dědek a stařena, že děvče neumí mluvit, neboť jim nedávala nikdy žádné odpovědi. Stalo se, co si byla stařena umínila. Áslaug tam vyrůstala ve veliké chudobě.

149

E D D I C K É P Í S N Ě O SIGURDOVI A G U D K Ú N Ě V KOSTCE (VÝTAH Z E SNORRIHO P R O Z A I C K É EDDY)

V

ypravuje se, že Ásové Ódin, Loki a Honir, když jednou vyšli, aby se podívali do světa, přišli k jedné řece a ubírali se pak dál podél této řeky k jednomu vodopádu. A u toho vodopádu se zdržovala vydra, která si právě chytla z peřejí lososa a pojídala ho, zavírajíc přitom oči, aby se nemusila dívat, jak ryby ubývá. Tu zdvihl Loki kámen, mrštil jím po vydře a rozbil jí hlavu. Chvástal se ovšem se svou kořistí, že totiž jednou ranou ulovil vydru i lososa. Ásové vzali lososa a vydru a vešli konečně do jednoho selského stavení. Sedlák, který zde bydlel, nazýval se Hreidmar a byl velmi panovačný a sebevědomý a vyznal se v kouzlech. Ásové ho požádali o nocleh a pravili, že mají s sebou dostatek živobytí a ukázali sedlákovi svůj úlovek. K d y ž však Hreidmar spatřil vydru, zavolal své syny Fáfna a Regina a sdělil jim, že jejich bratr Otr byl zabit a upozornil na ty, kdož to byli způsobili. Tu přistoupil pak otec a synové k Ásům, chopili se jich a tvrdili o vydře, že jde o syna Hreidmarova, jenž v podobě vydry lovil ryby. Ásové nabídli za sebe výkupné, a to tolik zlata, kolik si Hreidmar sám hodlá určiti. Nato byla mezi nimi ujednána smlouva, kterou utvrdili přísahami. Vydře byla stažena kůže. Hreidmar vzal pak kůži a poručil, aby Ásové naplnili kůži ryzím zlatem a celou ji zlatem pokryli. Má se tak stati podle jejich úmluvy. Tu poslal Ódin Lokiho do Svartálfaheimu. Loki přišel k trpaslíkovi zvanému Andvari, jenž žil v podobě štiky v řece. Loki ho chytl a uložil mu jako výkupné veškeré zlato, jež měl ve své jeskyni. A když přišli do jeskyně, tu přinesl trpaslík z úkrytu všechno zlato, které měl, a byl to veliký poklad. Přitom si ukryl pod rukou malý zlatý prsten, zvaný Andvaranaut. Loki to zpozoroval a žádal, aby mu ten prsten vydal. Trpaslík však prosil, aby mu nebral prsten; podotkl, že tímto prstenem si může poklad rozmnožit, kdyby si jej ponechal. Ale Loki mu odpověděl, že si nesmí ponechat ani ten nejmenší penízek, odňal mu prsten a odešel. Trpaslík však prohlásil, že prsten přivodí smrt každému, kdo by jej měl. Loki řekl, že s tím naprosto souhlasí; tato předpověď se prý bude moci splnit tím, že to oznámí tomu, kdo by prsten přijal. Odebral se pak odtud, přišel k Hreidmarovi a ukázal Ódinovi zlato. K d y ž Ódin spatřil onen prsten, zdálo se mu, že je nadmíru krásný; proto si jej z pokladu vybral a odevzdal pak Hreidmarovi zlato. Naplnil kůži, jak nejvíce mohl, a postavil ji, když byla plná. Pokryl ji nato zlatem a vybídl Hreidmara, aby se šel 150

přesvědčit, zdali je kůže celá pokryta; ale ten se důkladně podíval a zpozoroval ještě jeden vyčnívající vous na čenichu; rozkázal, aby také ten ještě zakryli, jinak že bude jejich smlouva prohlášena za neplatnou. Tu vytáhl Ódin prsten, zakryl vous a pravil, že jsou tedy tím osvobozeni od trestního poplatku za zabitou vydfu. A v š a k když si Ódin vzal svůj oštěp a Loki svoje boty a nemusili se již ničeho bát, tu pro­ hlásil Loki, že se to jistě splní, co Andvari naznačil, totiž, že prsten a zlato budou příčinou smrti toho, kdo by je měl. A to se také splnilo. Hreidmar vzal zlato j ako výkupné za syna, ale Fáfnir a Regin žádali na něm něj akou pokutu za svého bratra; leč Hreidmar jim nedopřál ani toho nejmenšího penízku ze zlatého pokladu. Tu uskutečnili bratři svůj podlý plán a zavraždili otce pro zlato. Nato pak žádal Regin, aby s ním Fáfnir rozdělil zlato na polovici; než Fáfnir odpo­ věděl, že je malá naděje, aby on se měl dělit o zlato se svým bratrem, který zavraždil kvůli zlatu svého otce, a vyzval bratra, aby odešel, jinak že půjde touž cestou jako Hreidmar. Fáfnir si přivlastnil přílbu, již měl předtím Hreidmar, vsadil si ji na hlavu — jme­ novala se přílba hrůzy, ježto všechno živoucí se bálo na ni pohlédnout —, a meč zvaný Hrotti. Regin zase měl meč, jehož jméno bylo Refill. Utekl odtud, ale Fáfnir se odebral na gnítskou "pláň, vytvořil si tam pelech, proměnil se v draka a lehl si na zlatý poklad. Regin však se odebral do Thjód (Ty v Jutsku) ke králi Hjalprekovi a stal se tam jeho kovářem. I vzal na vychování Sigurda, syna Sigmunda, jenž byl synem Volsunga, a Hjordisy, dcery Eylimiho. Sigurd byl nejproslulejší ze všech králů co do rodu, síly a smýšlení. Regin mu udal místo, kde Fáfnir ležel na zlatě, a popouzel ho, aby se zlata zmocnil. Tu zhotovil Regin meč zvaný Gram; a ten byl tak ostrý, že Sigurd jím mávl do proudící vody a rozřízl chomáček vlny, jenž se hnal po proudu proti ostří meče. Nato pak rozštěpil Sigurd svým mečem Reginovu kovadlinu na špalku shora dolů. Poté šli Sigurd a Regin na gnítskou pláň. Sigurd vykopal jámu, kudy se ubíral Fáfnir, a ukryl se v ní. K d y ž se potom Fáfnir plazil k vodě a lezl přes jámu, tu vrazil Sigurd proti němu meč: a to byla jeho smrt. Tu se objevil Regin, řekl, že Sigurd zabil jeho bratra, a podle úmluvy mu uložil, aby vyřízl Fáfnovi srdce a upekl je na ohni. S á m pak se sklonil k zemi, napil se Fáfnovy krve a ulehl k spánku. K d y ž pak Sigurd pekl srdce a domníval se, že je už dopečené, dotekl se ho prstem, aby zjistil, jak je tvrdé. A když se šťáva ze srdce dostala na prst, spálil se a vstrčil prst do úst; a když se tak krev ze srdce dostala na jeho jazyk, tu naráz pochopil řeč ptáků a porozuměl, co si povídaly sýkorky, které seděly na stromě. Ta jedna pravila: „ T u sedí Sigurd, krví zbrocen, Fáfna srdce na ohni peče; chytrý zdál by se mi dárce náramků, kdyby třpytivý života sval snědl". „ T u leží Regin" — děla druhá — „kuje plány, 151

chGe podvésti hocha, jenž mu věří; hromadí ze vzteku samé zloby, původce zla chce bratra pomstít." Tu přistoupil Sigurd k Reginovi a zabil ho; pak jel na svém koni, zvaném Grani, -až přišel k Fáfhově příbytku, sebral zlato, dal je do pytle, položil je Granimu na hřbet, vsedl naň a jel svou cestou. Sigurd jel na hřebci tak dlouho, až uviděl na jedné hoře dům, v" kterém spala žena mající na sobě přílbu a brnění. Vytasil meč a rozťal brnění; probudila se a jme­ novala se Hilda; je nazývána Brynhildou a byla valkýrou. Sigurd odtud odjel a přišel ke králi, jenž se nazýval Gjúki; žena jeho se jmenovala Grimhilda; měli tyto děti: Gunnara, Hogniho, Gudrúnu a Gudny. Gotthorm byl nevlastní syn Gjúkův. Zde pobyl Sigurd dlouhou dobu a pojal za ženu Gudrúnu. Gunnar a Hogni zavázali se se Sigurdem vzájemně přísahami v pokrevní bratrskou věrnost. Poté odjeli Sigurd a Gjúkovci k Atlimu, synu to Budliho, aby se pro Gunnara ucházeli o jeho sestru Brynhildu. Seděla na hoře Hindarfjall a kolem jejího domu byla plamenná zeď. Učinila přísný slib, že si vezme za muže jen toho, kdo by se odvážil jeti na koni plamennou zdí. Vyjeli tedy Sigurd a Gjúkovci — jsou též nazváni Niflungové — na onu horu a Gunnar měl proniknout plamenným valem; měl hřebce zvaného Goti, ale tento kůň se vzpíral a za nic na světě nechtěl se řítit do ohně. Proto se Sigurd a Gun­ nar jeden za druhého přestrojili, také jména si vyměnili, ježto hřebec Grani nechtěl jeti se žádným jiným jezdcem než se Sigurdem. Sigurd vyskočil na Graniho a projel plamenným valem. Téhož večera slavil s Brynhildou svatbu. A když ulehli na lože, vytáhl z pochvy meč Gram a položil jej mezi sebe a Brynhildu. A ráno, když byl vstal a oblékl se, dal Brynhildě jako svatební dar zlatý prsten, jejž odňal Loki Andvarimu, a stáhl jí z prstu jiný prsten sobě na památku. Pak skočil opět na svého kóně a jel k svému příteli Gunnarovi; opět se přestrojili a odebrali se s Brynhildou domů ke králi Gjúkimu. Sigurd měl s Gudrúnou dvě děti: Sigmunda a Svanhildu. Jednou se přihodilo, že Gudrún a Brynhilda šly k řece, aby si umyly vlasy. Brynhilda se brodila dále proti proudu, řkouc, že nechce mít na hlavě vodu, která by tekla z vlasů Gudrúniných, poněvadž ona, Brynhilda, má odvážnějšího muže. Tu šla Gudrún proti proudu až za ni a řekla, že si musí před ní dále nahoře umýt vlasy, poněvadž má za muže toho, jemuž se ani Gunnar, ani kdo jiný na světě nemůže vyrovnat co do statečnosti, neboť zabil Fáfna a Regina a odebral jim oběma dědictví. Nato odpověděla Bryn­ hilda: „Více vážilo, že Gunnar pronikl na hřebci plamenným valem, vždyť Sigurd se toho neodvážil." Tu se zasmála Gudrún a pravila: ,,Ty se domníváš, že Gunnar jel přes plamennou zed. J á však věřím, že šel k tobě na lože ten, kdož mně dal tento zlatý prsten; onen prsten však, který ty nosíš na ruce a který jsi obdržela jako sva­ tební dar, je nazván Andvaranaut, a j á také vím, že Gunnar šel jej sotva hledat na gnítskou pláň." Tu mlčela Brynhilda a šla domů. I popuzovala stále Gunnara a Hogv

152

niho, aby Sigurda zabili, ale poněvadž byli k němu jako bratři vázaní přísahou, tu navedli svého bratra Gotthorma, aby Sigurda zavraždil. Ten probodl spícíhoSigurda mečem. A když byl Sigurd zraněn, mrštil po něm mečem Gramem, takže meč rozťal vraha ve dví. Sigurd pak klesl a rovněž jeho tříletý synek Sigmund, kterého také zabili. Avšak Brynhilda se sama probodla mečem a byla spálena společně se Sigurdem. Gunnar a Hogni se zmocnili Fáfhova pokladu a prstenu Andvaranautu a vládli zemi. Král Atli, syn Budliho, a bratr Brynhildin, oženil se s Gudrúnou, vdovou po Sigurdovi, a měli spolu děti. K r á l Atli pozval Gunnara. a Hogniho k sobě na návštěvu. Ale než tito odjeli z vlasti, potopili zlatý poklad, dědictví to F á m a , do Rýna; ten poklad nebyl už potom nikdy nalezen. Král Atli měl však spor s Gunnarem a Hognim o zlatý poklad, útočil na ně a zmocnil se jich. Hognimu dal zaživa vyříznout srdce; byla to jeho smrt. Gunnara uvrhl do hadí jámy. Byla mu tam však tajně přinesena harfa a on drnkal na struny palci, neboť měl svázané ruce; hrál na harfu tak, že uspal všechny hady, vyjma jednoho, který se připlazil k němu a uštkl ho do chrupavky pod prsní kostí tak, že se mu podařiloprostrčit hlavu otvorem a zavěsit se na j á t r e c h až Gunnar zemřel.

153

POVÍDKA O NOKNAGESTOVI

1. N O R N A G E ST U K B Á L E O L A F A . ypravuje se, že se jednou, když král Olaf dlel v Trondheimu, přihodilo, že se • dostavil pozdě navečer nějaký muž, a uctivě ho pozdravil. Král ho vlídně přijal a tázal se ho, kdo je; on prohlásil, že se jmenuje Gest. Král odvětil: „Budeš zde hostem, jakkoli se jmenuješ." Gest pravil: „Uvádím ti svoje pravé jméno, pane, a rád bych užil tvého pohostinství, kdyby to bylo možné." Král mu řekl, že mu rád poslouží. Ale poněvadž se den chýlil ke konci, nechtěl hovořit s hostem, neboť musel spěchat na nešpory a pak na večeři; potom šel spat a odpočívat. V téže noci se král Olaf probudil na lůžku a četl modlitby, ostatní mužové však spali v téže síni. I zdálo se králi, jako by nějaký skřítek nebo jiná bytost vešla do domu, ačkoliv všechny dveře byly zavřeny. Přistupoval k lůžku každého tam spícího muže, nakonec přistoupil k lůžku muže, které stálo na kraji u vchodu. Skřítek se zastavil a pravil: „Kupodivu, před prázdným domem jest silná uzávěra (tj. kříž) a král není tak moudrý, jak se lidé domnívají, pokládajíce ho za nejmoudřejšího ze všech lidí, když tak tvrdě spí." Poté zmizel zavřenými dveřmi. Časně zrána vyslal král svého komorníka, aby vypátral, kdo v oné posteli v noci odpočíval. Vyšlo najevo, že v té posteli ležel host. Král ho dal zavolat k sobě a tázal se, čí je synem. Odpověděl: „Můj otec se nazýval Thord a říkali mu Thingbít; byl rodem Dán a bydlel na dvorci Gróning v Dánsku." „Jsi statný muž," pravil král. Gest byl odvážný v řeči a vyšší než většina ostatních mužů, silný a značně pokročilého věku. Požádal krále, aby mohl zůstat delší dobu v Trondheimu mezi družinou. Král se otázal, zdali j e křesťanem. Gest odpověděl, že byl sice označen křížem (tj. byl přijat mezi nastávající křesťany), že však ještě není pokřtěn. Král mu řekl, že mu dovoluje pobyti mezi družinou — „Avšak jen krátkou dobu budeš zde moci býti nepokřtěn." Proto mluvil skřítek o uzávěře, neboť se Gest navečer poznamenal křížem jako ostatní mužové, ve sku­ tečnosti však byl pohanem. Král se ho tázal: „Jsi v něčem zvlášť zběhlý?" Cizinec prohlásil, že hraje na harfu a vypravuje povídky, takže je radost ho poslouchat. Nato pravil král: „Nesprávně jedná král Svein, když dovoluje nepokřtěným mužům opustit říši a cestovat z jedné země do druhé." Gest pravil: „Z toho nelze vinit krále Dánů, neboť jsem mnohem dříve odejel z Dánska, než císař Otto dal spálit Danavirki (tj. val Dánů) a donutil krále Haralda, syna Gormova, a Hákona pohana blótjarla, aby přijali křesťanství." 154

Král se tázal Gesta na mnohé věci a ten odpovídal dovedným způsobem. Vypra­ vuje se, že Gest přišel ke králi Olafovi ve třetím roce jeho panování. V temže roce přišli k němu také mužové, kteří se oba nazývali Grim; byli posláni od Gudmunda z Glasisvellir. Přinesli králi dva rohy (na pití), jež jim dal Gudmund, a ty nazývali též Grim. Měli pro krále ještě několik vzkazů, jak se o tom bude později vypravovati. Nyní třeba uvésti, že Gest pobýval u krále. Bylo mu vykázáno mezi hosty místo u samého východu. Byl to muž jemných mravů a dobře vychovaný: proto byl od většiny lidí milován a těšil se vážnosti.

2. U L F Č E R V E N Y P Ř I N Á Š Í K R Á L I P R S T E N

HNITUD.

Krátce před vánocemi vrátil se domů Ulf Červený a s ním zástup lidí; v létě byl ve službách králových, ale na podzim býval ustanoven k ochraně země ve-Víku proti nájezdům Dánů; v zimě však byl zvyklý prodlévat u dvora krále Olafa. Ulf přinesl králi mnoho drahocenných klenotů, jež získal v létě; mimo jiné získal zlatý prsten, zvaný Hnitud, protože byl ukován ze sedmi kusů a každý kousek vynikal vlastní barvou. Byl z mnohem lepšího zlata než jiné prsteny. Tento prsten dal Ulfovi sedlák jménem Lodmund; předtím jej vlastnil král Hálf, podle něhož jsou pojmenováni Hálfovi hrdinové, kteří si vynutili'na králi Hálfdanu Ylfingoyi vydání peněz. V náhradu za td žádal Lodmund, aby si se svolením krále Olafa mohl ponechati dvorec. Ulf mu to slíbil. Král slavil vánoce velmi okázale a zdržoval se v Trondheimu. Osmého dne vánoč­ ních slavností odevzdal Ulf Červený králi Olafovi prsten Hnitud. Král mu poděkoval za dar a za všechny věrné služby, jež mu vždy prokazoval. Prsten koloval po celém útulku, kde mužové popíjeli, neboť v tehdejší době nebyly v Norsku ještě budovány síně. Jeden ukazoval prsten druhému a mužům se zdálo, že nikdy neviděli tak dobré zlato, z jakého byl prsten zhotoven. Nakonec se dostal k lavici hostů a tím také do rukou cizího hosta. Ten se naň podíval a podal jej zpět přes ruku, kterou předtím držel pohár; nic zvláštního na něm neviděl a nezmínil se vůbec o tom klenote, nýbrž pokračoval ve veselé zábavě se svými sousedy. Jinoch, který dole u lavice hostů obsluhoval, tázal se: „Líbí se vám tento prsten?" „Rozhodně," odvětili, „nikoli však nově přišlému hostu, nenalézá na něm nic zvláštního; domníváme se, že to nedovede správně posoudit, když si nevšímá takových věcí." Obsluhující jinoch vešel dovnitř ke králi a sdělil mu názory hostí a také to, jak nově přišlý host si málo povšiml klenotu, když mu tato drahocenná věc byla ukázána. Král pravil: „Nově přišlý host ví patrně více, než si vy myslíte; nechť se dostaví zítra ke mně a nechť mně vypravuje nějakou povídku." Mezitím si dole u lavice hosté vypravovali a tázali se nově přišlého hosta, kde spatřil stejně dobrý nebo dokonce ještě lepší prsten. „Poněvadž se vám zdá divné, ie tak málo o tom mluvím (tak vám mohu říci); zajisté spatřil jsem takové zlato, 155

které v žádném případě není méněcenné, ba naopak zdá se dokonce ještě hodnotnější." Tu se dali dvořané do hlučného smíchu a pravili: „Z toho tady kouká pořádná zábava; musíš se s námi vsadit, že jsi viděl stejně dobré zlato jako toto a že to můžeš dokázat. My na to chceme dát čtyři marky oběžného stříbra a ty svůj nůž a pás; král pak rozhodne, kdo z nás je více y právu." Gest odpověděl; „Ani jedna ani druhá věc se nestane, abych byl vám totiž terčem posměchu a přitom dokonce nevešel s vámi v sázku, kterou mně navrhujete. Ovšem, vsadím se s vámi a vložím do sázky tolik, kolik jste určili. Nechť však král rozhodne, kdo z nás má pravdu." Tím ukončili svůj rozhovor. Gest se chopil harfy a hrál na ni tak dovedně a dlouho po celý večer, že bylo všem rozkoší ho poslouchat. Nejlépe zahrál píseň o Gunnarově hře na harfu, nakonec přednesl starou píseň o Gudrúniných úkladech, kterou mužové nikdy předtím neslyšeli. Nato pak spali mužové po celou noc.

3. S Á Z K A . Král vstal brzy ráno a účastnil se bohoslužeb; když bylo po nich, šel se svou družinou ke stolu. A když si sedl do svého křesla, předstoupil před něho zástup hostí s Gestem a vypravovali mu o své úmluvě a o sázce, jak ji byli uzavřeli. Král na to odpověděl: „Málo se mně líbí vaše sázka, neboť vynakládáte na to zcela zbytečně své peníze. Myslím, že vám nápoj stoupl do hlavy; radím vám, abyste sázku zrušili, zejména,, když se to Gestovi bude zdát vhodnější." Gest však řekl: „Přeji si, aby všechny naše úmluvy byly dodrženy." Král řekl: „Zdá se mně, Geste, že se při této sázce moji mužové dostali do úzkých, a to více než ty; avšak o tom bude brzy rozhod nuto." Poté odešli a mužové se posadili k pití. A když byly stoly odneseny, dal král Gesta zavolat a mluvil k němu takto: „Teď nám musíš ukázat zlato, máš-li nějaké, abych mohl pak ve vaší sázce rozhodnout." „To budeš určitě chtít, pane," pravil Gest. Nato uchopil svůj vak, který měl u sebe, vzal z něho pytlík, otevřel jej a podal •z něho něco králi. Ten rozpoznal, že jde o kus sedlové přezky a že je to výborné zlato. Nato rozkázal přinést prsten zvaný Hnitud. To se též stalo. Král porovnával zlato s prstenem a pak řekl: „Zajisté zdá se mně být lepší to zlato, které nám ukázal Gest, a tak se to bude jevit i mnoha mužům, až si je důkladně prohlédnou." Mnozí potvrdili tento názor králův. Nato pak král přiřkl Gestovi sázku; ostatní hosté poznali, jak si počínali nemoudře v této záležitosti. Gest pravil: „Jen si ponechte své peníze, nepotřebuji je; avšak nepouštějte se už v sázku s neznámými muži, neboť nevíte, zda nemáte před sebou někoho, kdo za svého života slyšel a viděl více než vy. Vám však, pane, chci poděkovat za vaše rozhodnutí." Král pravil: „Přeji si, abys řekl, odkud jsi dostal zlato, jež nosíš s sebou." Gest řekl: „Činím tak nerad, poněvadž se bude většině zdát neuvěřitelné, co o tom budu vyprávět." „Přesto však to chceme slyšet," řekl král, ,,a dobře se to hodí, už proto, že jsi mně 156

slíbil vyprávět povídku." Gest odpověděl: „Budu-li vám vyprávět, jak je tomu s mým zlatem, pak soudím, že chcete slyšet ještě i jiné pověsti." „Může být," pravil král, „že se tak domníváš právem."

4. N O R N A G E S T U S I G U R D A V E F R A N C K É

ŘÍŠI.

Chci vyprávět o tom, jak jsem cestoval na jih do francké země; chtěl jsem totiž uspokojit svou zvědavost a poznat mravy na královských dvorech a pak hlavně velikou slávu, jež se šířila o kráse a tělesné síle Sigurda, syna Sigmundova. Nestalo .se nic pozoruhodného, než jsem se dostal do francké země ke králi Hjalprekovi. Měl kolem sebe početné dvořanstvo. Byl tam též Sigurd, syn Sigmunda, syna Vqlsunga, a syn Hjordisy, dcery Eylimiho. Sigmund padl v bitvě proti synům Hundingovým, ale Hjordis se provdala za krále Alfa, syna krále Hjalpreka. Tam vyrůstal Sigurd v době svého dětství a také ostatní synové Sigmundovi. Předčili všechny ostatní muže silou a postavou. Byli to Sinfjotli a Helgi, který zabil krále Hundinga, a proto byl nazván Hundingobijcem; třetí se jmenoval Hámund. Sigurd však byl ze všech bratří nejznamenitější; je známo mezi lidmi, že v době pohanské byl Sigurd ze všech bohatýrských králů nejvznešenější a nejpřednější. Ke králi Hjalprekovi přišel také Regin, syn Hreidmara. Byl dovednější než který­ koli jiný muž a svou postavou byl trpaslíkem; byl to člověk chytrý, krutý a vyznal se v kouzlech. Regin naučil Sigurda mnoha věcem a velice jej miloval. Vyprávěl mu o .svých předcích a podivných událostech, jež se přihodily. A když jsem tu pobyl nějakou dobu, stal jsem se Sigurdovým sluhou jako mnoho jiných. Všichni ho velice milovali, neboť byl laskavý, blahosklonný a štědrý vůči nám.

5. S I G U R D Ů V MEČ G R A M . Jednoho dne jsme přišli se Sigurdem do Reginova příbytku; Sigurd byl přívětivě přijat; zdržoval se stále u Regina a ten mu vypravoval mnoho o Fáfnovi, který ležel na gnítské pláni v podobě draka, a dodal, že drak je úžasně veliký. Regin ukoval Sigurdovi meč, který se nazýval Gram. Měl tak ostré hrany, že meč, když jím mávl do vody Rýna a pustil po proudu proti němu chomáček vlny, chomáček rozťal stejně jako vodu. Nato pak rozštěpil Sigurd mečem Reginovu kovadlinu. Poté popuzoval Regin Sigurda, aby zabil jeho bratra Fáfna. Nato se připravoval Sigurd na výpravu a zamýšlel válčit se syny Hundingovými. Král Hjalprek mu dal mnoho mužstva a několik válečných lodí. Této výpravy se účastnili se Sigurdem jeho bratři Hamund a trpaslík Regin. Byl jsem též při tom, nazývali mě Nornagestem. Král Hjalprek se se mnou seznámil, když byl v Dánsku .se Sigmundem, synem Volsungovým. Tam měl Sigmund za ženu Borghildu; rozešli 157

se však, neboť Boighild otrávila SinffotJiho, syna Sigmundova. Pak se Sigmund oženil na jihu ve francké zemi s Hjordisou, dcerou Eylimiho, jejž zabili synové Hundingovi. A tak měl tedy Sigurd úkol pomstít jak svého otce, tak i otce své matky. Helgi, syn Sigmundův, nazvaný Hundingobijcem, byl bratrem Sigurda, který se pak nazýval Fáfnobijcem. Helgi, Sigurdův bratr, zabil krále Hundinga a jeho tři syny: Eyjulfa, Hervarda a Hjorvarda. Lyngvi a jeho dva bratři, Álf a Heming, unikli. Tito byli ti nejslavnější mužové svou obratností, ale Lyngvi ještě předčil tyto bratry. Vyznali se výborně v kouzlech. Podmanili si mnoho králů malých oblastí, zabili mnohé reky, spálili mnohé hrady a dopustili se mnoho nepřá­ telských činů ve Španělsku a francké zemi. Tehdy ještě nesahala císařská země sem na sever přes Alpy. Synové Hundingovi si porobili říši, kterou měl Sigurd ve francké zemi, a tam měli mnoho poddaných.

6. S I G U R D O V A

POMSTA.

Nyní jest vypravovati o tom, jak se chystal Sigurd k boji proti synům Hundingovým; měli početné a dobře vyzbrojené vojsko. O vyzbrojení vojsk se staral Regin činem a radou. Zhotovil si meč, který se nazýval Ridill a Sigurd mu nakázal, aby mi jej půjčil. On tak učinil. Já jsem pak tento meč nosil. Regin požádal Sigurda, aby zabil Fáfna, až se vrátí z této válečné výpravy. Sigurd mu to slíbil. Nato jsme pak pluli podél pobřeží na jih. Tu nás přepadla veliká bouře, způso­ bená čarodějnictvím; mnozí z toho obviňovali syny Hundingovy. Pak jsme plachtili poněkud blíže při okraji břehu. Tu jsme spatřili jednoho muže na skalním výběžku: přicházel směrem od norských útesů, měl na sobě zelený plášť, modré kalhoty a boty vysoko na nohou vyšněrované a v ruce držel oštěp. Tento muž volal na nás. I připluli jsme k pobřeží a bouře ihned polevila. Sigurd požádal muže, aby vstoupil na loď. Ten tak učinil a okamžitě bouře přestala a zavlál nejpříznivější vítr. Starý muž si sedl k Sigurdovým nohám a jeho chování bylo velmi příjemné a nenucené. Ptal se, zda by Sigurd nechtěl od něho přijmout nějakou radu. Sigurd přitakal a řekl, že se domnívá, že starý může mít dobré rady, chce-li býti mužům prospěšný. Poté jsme jeli na lodi jižním směrem k Holštýnsku a východním směrem do Fríska. Synové Hundingovi se brzy dověděli o naší výpravě, shromažďovali lid a brzy měli větší vojsko než my. Když jsme se střetli, nastal krutý boj. Lyngvi byl z bratří nejudatnější v každém útoku, ačkoli všichni statečně postupovali kupředu. Sigurd zaútočil tak prudce, že všechno před ním prchalo, neboť meč Gram jim způsobil těžké rány a Sigurdovi nebylo možno vytýkati nedostatek odvahy. Když se střetli Sigurd a Lyngvi, vyměnili mnoho úderů a ran a bili se velmi sta­ tečně. Pak nastala přestávka v boji, neboť mužové přihlíželi tomuto souboji. To trvalo dlouho, aniž jeden druhému zasadil ránu. Tak byli vycvičeni a obratní v zachá­ zení se zbraněmi. Pak postupovali Lyngviho bratři statečně kupředu a zabili mnohé 158

muže, někteří však uprchli. Tu se obrátil Hamund, bratr Sigurdův, proti nim a já s ním. Byl tu ještě nějaký odpor. A tak to skončilo se Sigurdem a Lyngvim, že jej Sigurd zajal a dal ho spoutat do želez. Když pak Sigurd přišel nám na pomoc, tu nastal rychle obrat: synové Hundingovi padli a všechen jejich lid, ale tu už se stmívalo. — A když se k ránu rozednívalo, zmizel Hnikar, a později nebyl nikdy spatřen. Lidé se domníván, že to byl Ódin. — Mluvilo se o tom, jakou smrtí má Lyngvi zemřít. Regin radil, aby mu na zádech vyryli krvavého orla, a to se také stalo. Regin vzal ode mne svůj meč a rozřízl jím záda Lyngviho, a to tak, že mu od páteře odřízl žebra a vytrhl mu plíce. Tak zemřel Lyngvi s velkou statečností. I byla tu velká kořisť. Sigurdovi bojovníci to všechno obdrželi, neboť Sigurd si z toho nechtěl nic ponechati. Bylo to veliké bohatství šatů a zbraní. Později zabil Sigurd Fáfna a Regina, poněvadž ten ho chtěl podvésti. Sigurd se zmocnil Fáfnova zlata a odjel s ním pryč; od té doby byl nazván Fáfnobijcem. Poté jel na gnítskou pláň a nalezl tam Brynhildu. Jejich osud se utvářel tak, jak se to vypravuje v pověsti o Sigurdovi.

7. S I G U R D A S T A R K A D . Poté se Sigurd oženil s Gudrúnou, dcerou Gjúkiho, a pobyl nějakou dobu u svých, sešvagřených příbuzných. Zdržoval jsem se brzy u Sigurda, brzy v severním Dánsku. Byl jsem též u něho, když král Sigurd Hring poslal své sešvagřené příbuzné, syny Gandálfovy, ke Gjúkungům, ke Gunnarovi a Hognimu, a žádal, aby mu platili daně anebo aby se připravili na nepřátelské střetnutí. Ale oni chtěli hájit svou zem. Tu označili Gandálfovi synové Gjúkungům na hranici země bojiště lískovými tyčemi a vrátili se pak domů. Gjúkungové požádali Sigurda Fáfnobijce, aby se s nimi účastnil boje. Pluli jsme pak na sever do Holštýnska a přistáli jsme u Járnamody. Nedaleko přístavu byly zastrčeny lískové tyče, kde mělo dojít k boji. Viděli jsme přijíždět od severu mnoho lodí. Veleli jim Gandálfovi synové. Oba vojenské zástupy táhly proti sobě. Sigurd Hring nebyl přítomen, poněvadž musil hájit svou zemi, Švédsko^ neboť Kurové a Kvenové tam podnikli vojenskou výpravu. Sigurd už byl tehdy velmi starý. Tu se střetla obě vojska a nastal ukrutný krvavý boj. Gandálfovi synové postu­ povali vpřed, neboť byli větší a silnější než ostatní mužové. V jejich vojsku bylo vidět velikého a statného muže: ten pobíjel muže a koně, takže mu nic neodolalo, neboť se rovnal více obru než člověku. Král Gunnar požádal Sigurda, aby napadl toho muže, neboť jinak, jak řekl, to šťastně neskončí. Sigurd vyrazil proti tomuto velikému muži a někteří mužové s ním. Příliš nakloněni však tomu nebyli. Brzy jsme našli tohoto velikého muže, pravil Gest, a Sigurd se ho ptal, na jeho jméno a odkud pochází. Řekl, že se jmenuje Starkad a že je synem Stórverka ze severu, z Fenhringu z Norska. Sigurd řekl, že o něm slyšel, ale nejčastěji špatné věci: u takových mužů 159

se prý nemá šetřit trestem. Starkad pravil: „Kdo je ten muž, jeůž mě velice tupí slovy?" Sigurd udal svoje jméno. Starkad řekl: „Jsi nazýván Fáfnobijcem?" „Tak jest," řekl Sigurd. Starkad chtěl utéci, avšak Sigurd se hnal za ním, zamával mečem Gramem ve vzduchu a rozbil mu rukojetí čelist, takže z ní vyletěly dvě stoličky. Byl to prudký úder. Sigurd vyzval pak netvora, aby se odtud klidil. Starkad se nejrychleji hnal odtud. Vzal jsem si jednu jeho stoličku k sobě; dnes visí na provazu u zvonu v Lundu v Dánsku a váží sedm oře. Kdo je zvědav, může ji tam spatřit. Po útěku Starkadově prchli synové Gandálfovi. Do našich rukou se dostala velká kořist; králové se pak vydali každý do své říše a pobyli tam nějakou dobu v klidu a pokoji. 8. J A K S E D O S T A L G E S T K ZLATÉ P Ř E Z C E . O něco později jsme slyšeli vypravovat o hanebné vraždě, jíž se dopustil Starkad tím, že zabil krále Aliho v lázni. Jednoho dne se přihodilo, že Sigurd Fáfnobijce jel na j akousi schůzku. Tu se dostal s koněm do močálu a najednou vyskočil kůň Grani tak prudce, že se mu roztrhl na prsou popruh a že přezka spadla na zem. A když jsem ji viděl lesknout se v jílu, zdvihl jsem ji a podal Sigurdovi. Ten mně ji však daroval. Sigurd seskočil a já jsem koně hřebelcoval a očistil jsem ho od bláta. Potom jsem mu vytrhl z ohonu pramen žíní na důkaz jeho délky. Gest ukázal na ten pramen a ten byl sedm loket dlouhý. Král Olaf pravil: „Je pro nás velkou radostí naslouchat tvému vyprávění." Všichni chválili jeho vyprávění a jeho dovednost. Král si přál, aby jim vyprávěl ještě více o svých cestovních příhodách. A tak jim Gest vypravoval mnoho zábav­ ného až do večera. Pak šli mužové spat. Příštího rána dal král Gesta zavolat a chtěl se s ním ještě dále bavit. Pravil: „Nemám jistoty o tvém stáří; jak je to možné, že jsi tak starý, že jsi byl dokonce svědkem těchto událostí? Vypravuj nám proto ještě jiné povídky, abychom byli ještě lépe zpraveni o těchto událostech." Gest odpověděl: „Už předem jsem věděl, že si budete přát slyšet ještě jiné moje zážitky, když jsem vám vyprávěl, jak se měly věci s oním zlatem." Král pravil: „Zajisté nám to budeš muset vyprávěti."

9. G E S T V Y P R A V U J E O B R Y N H I L D Ě . J E H O P O B Y T U SYNŮ LODBRÓKOVYCH. „Nyní jest vyprávěti," pravil Gest, „jak jsem jel na sever do Dánska a usadil se na svém rodném statku po otci, neboť ten byl záhy zemřel. Brzy nato jsem se dověděl o smrti Sigurdově a Gjúkungů — a to se mně zdálo být závažnou zprávou." Král se tázal: „Jakým způsobem zemřel Sigurd?" Gest odpověděl: „Většina lidí vypravuje, že syn Gjúkiho Guthorm ho probodl mečem, když spal s Gudxúnou na 160

lůžku. Avšak Němci vypravují, že Sigurd byl zavražděn venku v lese. Ale v písni o Gudrúně se praví, že Sigurd a synové Gjúkiho jeli někam na thing a tam že prý ho zabili. Je však obecné mínění, že ho zavraždili vleže a nic netušícího a že ho věrolomně podvedli." Jeden z dvořanů se otázal: „Jak se při tom chovala Bryn­ hild?" Gest odpověděl: „Brynhild dala zabít sedm svých otroků a pět služebných, probodla se mečem a požádala, aby byla s těmito lidmi odvezena na hranici a aby byli všichni spáleni. Tak se také stalo: jedna hranice byla zřízena pro ni, druhá pak pro Sigurda. Sigurd byl spálen dříve než ona. Byla přivezena na voze, který byl pokryt drahocennými letkami a purpurem, vše se třpytilo zlatém — a tak byla spálena." Tu se mužové ptali Gesta, zdali řekla Brynhild ve smrti nějaké sloky, když ji vezli na hranici. On přisvědčil, že je to pravda. Žádali ho, aby jim tyto sloky sdělil, jestliže je zná. Tu pravil Gest: „Když byla Brynhild vezena k žehu na cestě do podsvětí, jelo se kolem srázných skal, kde bydlila jedna obryně. Stála venku před vchodem do jeskyně, měla na sobě hrubý kabát z kožišin a měla černý obličej. Měla v rukou dlouhou sukovici a pravila: „Tímto chci přispětik tvému zpopelnění! Bylo by lépe, kdybys byla bývala spálena za živa za ty své zločiny, žes dala za­ vraždit Sigurda Fáfnobijce, takového výborného reka! Často jsem mu byla nablízku a proto chci mluvit proti tobě ve slokách taková slova, abys byla všem, kteří o tobě slyší něco takového, protivnější." Poté mluvily k sobě navzájem Brynhild a obryně ve verších. Pak vyrazila ze sebe obryně hrozný křik a běžela do hory. I pravili dvořané krále: „Je radost něco takového poslouchat. Vypravuj nám ještě více." Král však pravil: „Není třeba dále vypravovat o takových věcech." — Pak se král otázal: „Byl jsi snad také u synů Lodbrókových?" Gest odpověděl: „Pobyl jsem u nich jen krátkou dobu; přišel jsem k nim, když bojovali a plenili zemi jižně od Alp a zničili město Vífilsborg. Všechno před riimi trnulo hrůzou, poněvadž všude, kam přišli, zvítězili. Měli tehdy úmysl táhnout proti Římu. Jednoho dne předstoupil před krále Bjorna Járnsídu nějaký muž a pozdravil ho. Král ho vlídně přijal a ptal se, odkud je a jak se jmenuje. Řekl, že se jmenuje Sónes a že přichází od jihu z Ěíma. Král se tázal: „Jak je tam daleko?" Sónes odpověděl: „Můžeš to, králi, poznat na botách, které mám na nohou." A sňal s nohou železné boty; byly nahoře velmi silné, dole však velice odřené. — „Tak je odtud daleko do Říma, jak můžeš nyní vidět na mých botách, se kterými to špatně dopadlo." Král pravil: „Je to kupodivu daleká cesta až tam, a proto se obrátíme a nebudeme útočit na Řím." To také bratři učinili a nepokračovali v cestě. Každému se zdálo podivné, že tak rychle změnili svůj záměr na podkladě slova jednoho muže, když přece předtím byli pojali v té věci pevný úmysl. Poté se vrátili synové Lodbrókovi zpět a pak domů na sever a nevedli již válku na jihu." Král pravil: „Bylo zřejmé, že svatí mužové v Římě si nepřáli jejich násilný pochod; onen duch byl patrně poslán od Boha, že tak rychle změnili své předsevzetí, aby nezpůsobili škodu v Římě, v tom svatém městě Ježíše Krista."

11 Sága o Volsunzích

161

10; G E S T U R Ů Z N Ý C H

KRÁLŮ.

Dále se tázal král Gesta: „U kterého krále, k němuž jsi zavítal, se ti líbilo nejvíce?" Gest odpověděl: „Největší radost jsem nalezl u Sigurda a u Gjúkungů; ale'synové Lodbrókovi znali nenucený způsob života: každý tam mohl žiti, jak se mu zachtělo. Avšak u Eireka v Uppsale panoval největší blahobyt. Zato král Hárald Krásnovlasý byl nejpřísnější ze všech uvedených králů v zachování dvorských mravů. Pobyl jsem také u krále Ludvíka v Sasku a tam jsem byl poznamenán znamením kříže. Jinak mně nebylo možno se tam zdržovat, poněvadž si tam lidé potrpěli na křes­ ťanství, a tam se mně líbilo nejvíce." Král pravil: „Mnohé zprávy budeš moci sděliti, budeme-li se chtít tázat." Pak se ptal král Gesta na mnohé události. Gest však udával přesné odpovědi a nakonec pravil takto: „Nyní bych ti chtěl vyprávět^ proč jsem nazýván Nornagestem." Král řekl, že to chce slyšeti. 11. G E S T Ů V V Y K L A D J M É N A

NORNA-GEST.

Gest vyprávěl: „To se stalo tehdy, když jsem byl vychován u svého otce, ha místě zvaném Groning. Můj otec byl bohatý penězi a vydržoval si nádherným způsobem svůj domov. Tehdy putovaly krajem volvy, které byly nazvány věštky­ němi, a věštily lidem stáří; proto je mnozí mužové zvali k sobě domů, strojili jim hostiny a při rozloučení jim dávali dary. Tak také učinil můj otec. Přišly k němu v doprovodu mužů a měly mně věštit můj osud; ležel jsem tehdy v kolébce, když měly pronésti svůj výrok o mém osudu. Dvě svíce hořely nade mnou. Věštkyně mluyily pěkně ke mně a řekly, že budu dítětem štěstěny, a to ve větší míře než ostatáí moji předkové nebo synové náčelníků v zemi; ujišťovaly též, že se mně, pokud jde o mou osobu, bude dařit .v každém ohledu dobře. Nejmladší norna se cítila odstrčena od těchto dvou, poněvadž se jí neptaly při takové věštbě, která byla přece tak důležitá, po jejím mínění. A nadto skupina rváčů ji svrhla s lavice, takže padla na zem. Proto se velice rozzlobila. Křičela hlasitě a vztekle na norny a přikázala jim, aby přestaly s příznivými pro mne věštbami: „Neboť já mu určím, že nebude žiti déle než dohoří ta svíce, která zde u hocha je rozžata." Nato popadla volva svíčku, zhasla ji a nakázala mé matce, aby ji schovala a nerozsvítila dříve než v poslední den mého života. Poté věštkyně odešly, svázaly mladou nornu a od­ vedly ji pryč. Můj otec jim dal při rozloučení pěkné dary. Když jsem byl dospělým, dala mně matka tuto svíci do úschovy, mám ji zde u sebe." — Král pravil: „Proč jsi přišel sem k nám?" Gest odpověděl: „Ale tak mne to na­ padlo. Domníval jsem se, že se mi od vás dostane štěstí, neboť vás dobří a moudří mužové velice chválili." Král pravil: „Chceš přijmout svatý křest?" Gest odvětil: ,,Chci tak učiniti podle vaši rady." Tak se také stalo, král jej přijal do své přízně a učinil jej příslušníkem své družiny. Gest byl dobrým křesťanem a řídil se podle mravů platných u královského dvora. Měl mezi lidmi velmi mnoho přátel. 162

12. N O R N A - G E S T O V A S V Í C E . J E H O K O N E C . Stalo se jednoho dne, že se král otázal Gesta: „Jak dlouho bys chtěl ještě žít, kdyby3 měl o tom rozhodovat?" Gest odvětil: „Ještě krátkou dobu od tohoto okamžiku, chce-li tak Bůh." Král pravil: „Co se stane, když vytáhneš svíčku, o které jsi vy­ právěl?" Gest vyňal svíci z dřevěného podstavce na harfu. Král ji rozkázal roz­ žehnout a tak bylo vykonáno. A když byla svíce rozžata, rychle hořela. Král se tázal Gesta: „Jak jsi nyní starý?" Gest odpověděl: „Nyní jsem stár tři sta zim." „Jsi opravdu prastarý," pravil král. Gest ulehl a' prosil, aby se mu dostalo posledního pomazání. Král to dal ihned zařídit, a když se tak stalo, zbýval jen malý, nedohořelý kousek svíčky. Tu zpozorovali mužové, že se blíží Gestův konec. Jakmile shořela svíce, zemřel také Gest. A jeho smrt se zdála všem zvláštní. Král kladl veliký důraz na jeho povídky a pokládal za pravdivé, co Gest vyprávěl o svém stáří.

163

HVENSKÁ

KRONIKA

eden hrdina jménem Nogling měl dva syny, Hogena a Folkmara, a jednu J dceruChremildu. Vlastnil obrovský nemovitý majetek ve zlatě a stříbře, ulože­ ném a bezpečně ukrytém v pahorku zvaném Hammersbierg, takže nikdo je nemohl nalézti. Ale Nogling měl kouzelný klíč, kterým pahorek otevíral, kdykoli chtěl do něho vejiti. Než zemřel, svěřil onen klíč Hogenovi s podmínkou, že se na zlatě ukrytém v hoře bude podíleti se svým bratrem. Hogen však nikdy nemohl plně uspokojit svou sestru Chremildu, ač dostávala velmi mnoho z pokladu. Její chtivost zlata byla nenasytná a Chremild se stále uchylovala jak k lichotkám, tak i k vyhrůžkám, jen aby se sama mohla zmocnit onoho klíče k pahorku. Poněvadž nemohla žádným způsobem vynutit na Hogenovi klíč, stala se velmi zatrpklá a tajila dlouho svůj vztek. Ten však vy­ buchl později, jak ještě uslyšíme. Zatím Chremild dospívala a Hogen pomýšlel na její vdavký. Všude se dotazoval, kde by našel pro ni muže, který by se jí vyrovnal rodem, silou a statečností. A tu se právě velmi dobře hodilo, že se ve Wormsu zdržoval hrdina jménem Sigrrid Roh (nazýval se tak proto, že mu nikdo nemohl způsobit na celém těle ránu s výjimkou jednoho místa na zádech, neboť takovou tvrdostí rohu se vyznačo­ valy všechny jeho údy; této tvrdosti se mu dostalo v jedné studni, ve které se vy­ koupal a kterou mu ukázala lesní žena jménem Melusina). V té době putovali do Wormsu nejpřednější šlechtici, bojovníci a hrdinové ze všech severských zemí evropských (stejně jako kdysi Řekové putovali na Olymp a do Olympie), aby tu v královském sadě oddechu za městem sváděli půtky a cvičili se v zacházení s nejrůznějšími zbraněmi. Bylo tu vidět velmi šlechetné a urozené paní a panny, které přívětivě, ob j etím a polibky vítaly a věnci uctívaly ty, kteří se stali vítězi. Také Chremild tam odcestovala s Hogenem a Folkmarém. Pro svou vysokou postavu, slušné vystupování a krásu byla Chremild pozvána královnou před ostatní­ mi ženami, které zde byly přítomny, do komnaty vyhrazené ženám, kde jí byla prokázána veliká pocta a laskavost. To proto, že jejímu chování odpovídal také její zjev, jako by byla kněžna. Proto šla Chremild vždy těsně vedle královny, když tato vycházela se svými paními. To dalo příčinu k domněnce, že Chremild je krá­ lovskou dcerou. Bylo jí také dovoleno, aby rozdávala nejvíce věnců těm, kteří v turnajích zvítězili. 164

V tu dobu se dostavil do Wormsu také Theodoricus Veronensis z Itálie se svými gótskými bojovníky. I byli tu mnozí shromážděni ze severských zemí a říší. Z nich každý zvláště toužil po tom, aby mohl bojovat a změřit své síly s těmito Góty, kteří byli jako jejich krajané s nimi spřízněni a příbuzní. Když se konečně vzájemně setkali, vedl Hogen v patrnosti před všemi ostatními zejména toho Sigfrida Roha, na kterého měl, jak dříve uvedeno, stále spadeno a který si měl podle jeho přání vzít za ženu jeho sestru Chremildu. Proto se točil kolem Sigfrida a Chremildy tak dlouho, až se slavila svatba ještě dříve než odcestovali z Wormsu, a to za účasti velikého množství reků, paní a panen. Náklad na tuto svatbu hradil král. Po ní se vydal Sigfrid s Hogenem a se svou chotí Chremildou do Dánska a odtud se dali přepravit na ostrov, který se později jmenoval Hven a kde jejich otec Nogling dal vystavět čtyři zámky, jež si sami mezi sebou rozdělili. Nějaký čas nato si stěžoval Sigfrid svému švagrovi tajně na velikou pohanu, kterou utrpěl od své ženy. Stalo se to tak, že její síla byla příliš velká, takže ihned vstala, když jednou v noci slovy nebo skutky chtěl k ní být trochu přívětivý. Chremild popadla provaz, který měla vždy po ruce, a svázala Sigfrida. Proto chtěl Sigfrid, jak řekl, odcestovat zpět do Německa. Avšak Hogen mu radil, aby mu dovolil jít jedné noci k jeho sestře; chce prý to zařídit tak, aby později již nikdy Chremild nepůsobila hanbu svému muži. A tak jedné noci oba vstali a setkali se na určeném místě. Tam Hogen nařídil Sigfridovi, aby šel do domu a lehl si do lůžka k jeho ženě, tak ovšem, aby se Chremild nedověděla, že se podobně stalo Hogenově ženě, jménem Gluna. A tak šel každý z nich k ženě druhého. Hogen, který se vydal za Sigfrida, počínal si tak, jako by se chtěl chovat trochu důvěrně a Chremild, která neměla ani tušení o tom, že to není její vlastní manžel, chovala se podle starého zvyku stejně vůči bratrovi jako dříve vůči svému manželovi. Ale Hogen byl silnější než ona a přivázal svou sestru za nohy a za ruce k sloupu uprostřed domu, a to úplně nahou. Pak vyšel ven, jako by si chtěl přinést svazek prutů, zavolal Sigfrida a vypravoval mu, co se přihodilo. Rekl mu také, co by měl s Chremildou udělat. Má prý ji tak dlouho mrskat, až mu slíbí poslušnost, kterou je povinna mu projevovat. A tak se stalo, že si Chremild učinila představu o síle a moci svého muže a že se už nikdy neopovážila provésti něco, co by mohlo zmenšit lásku v jejím manželství. Ale Sigfrid se odměnil špatně Hogenovi. Když vešel v noci k Hogenově manželce Gluně, nezdržel se Venušiny hry. I Hogen se mohl toho odvážit, ale nechal toho, poněvadž by se to Sigfrida hluboko dotklo. Avšak skrýval křivdu, která se mu stala, v sobě tak dlouho, až se mu naskytla vhodná příležitost: Když se jednou se Sigfridem domluvil, že se půjdou trochu povyraziti, zavedl ho k jednomu pramenu, zvanému Studený pramen nebo Studená studně. Poněvadž Sigfrid byl unaven, na­ klonil se, aby se z pramene napil. Hogen se rychle chopil Sigfridova meče, šel za ním, vyčti mu jeho podlé cizoložství, zradu a nevěru a dal mu pykat a trpět za takové krvesmilství. Ještě dnes lze spatřiti veliký kámen u pramene, který se podle Sigfrida jmenuje Sigfridův kámen a na kterém prý Sigfrid ležel a vypustil duši. 165

Když se Chremild dověděla, že její manžel (ke kterému byla jata velkou láskou a náklonností) byl jejím bratrem zavražděn, běhala ihned jako smyslů zbavena, kfičíc a naříkajíc. S ní křičely a plakaly všechny její služky. S rozcuchanými vlasy a roztrhanými šaty vyběhla z brány ven, aby spatřila mrtvolu svého chotě. Tu se s ní srazil jeden z Hogenových poslů a ukázal jí uťatou hlavu jejího muže. Nato se jí zmoc­ nil takový hněv a zároveň takový žal, že klesla k zemi. Když pak přišla zase k sobě, byla dovedena do svého zámku Carheideburg, který jí připadl jako dědický podíl. Tam dala dopravit mrtvolu svého muže a podle tehdejšího zvyku s poctami pohřbít. U hrobu pak v přítomnosti těch, kdož tam byli pozváni z nejrůznějších míst, žalovala krutě na velikou křivdu, kterou jí způsobil bratr Hogen tím, že jí byl vyrván její milovaný manžel Sigfrid bez jakékoli příčiny, ač mu ani ona ani on nikdy slovem či skutkem neučinili nic zlého. Svým pláčem a srdcervoucím nářkem vzbudila u mnohých veliký soucit, takže otevřeně proklínali vraha jejího manžela, Hogena. Když zpozorovala, že mnozí jsou jí oddáni, požádala je, aby byli ochotni přispěti jí na pomoc radou i činem. „Neboť," pravila, „lze očekávati, že bratr bude proti mně stejně jednat jako proti mému muži." Dodala, že je nyní úplně osamocenou ženou a že nemůže očekávat z žádné strany pomoci, neboť oba její bratři se proti ní spikli. Když takový nářek častěji opakovala, přislíbili jí ti, kdož byli přítomni, že jí poskytnou svou pomoc a podporu, seč budou s to, ba dokonce, že nasadí v ne­ bezpečí i svůj život za ni, kdyby jí snad její bratři chtěli učinit násilí a bezpráví. Když se o této věci dověděl Hogen, mohl klidně vysvětlit, z jakého oprávněného důvodu se tak pomstil. Avšak nechtěl tak učiniti, jednak pro to, že neměl žádného svědka, jednak z toho důvodu, že by pak došlo k roztržce mezi ním a jeho ženou Glunou, kdyby se to rozhlásilo. Proto podal svému bratru Folkmarovi o všem zprávu a dohodl se s ním, že se odebere do Skanen v přesvědčení, že na ostrově není pro něho nebezpečí v tom, že jejich sestra jim tajně i otevřeně, podvodem i lstí, jakož i pomocí kouzel ukládala o život a bažila po jejich jmění. Proto dali odnést na lod věci, jichž se užívá v domácnosti, a přepravili se se svými lidmi na druhou stranu, a to na onom místě, kde moře je nejužší. Hogen se usadil na souši tam, kde byla největší výška, a tam si také postavil dům, kde by byl jist před svou sestrou Chremildou a odkud by měl pěkný výhled na svou drahou otčinu. Folkmar však odcestoval do Švédska, do Ledingu. Když uplynuly čtyři roky, provdala se Chremild znova za jiného muže a poněvadž chtěla slavit svatbu na ostrově Hven, pozvala k sobě mnoho dobrých přátel, které poctami a dary sváděla k tomu, aby působili škodu jejím bratřím. Mezi nimi bylo mnoho šermířů, a to proto, že měli na slavnosti předvádět své šermířské umění a jiné hry. Své bratry Hogena a Folkmara pozvala Chremild co nejvlídněji přátelským listem. I když Hogen dobře věděl, že stará nenávist nevyprchala ze srdce jeho sestry, nechtěl přece jen odmítnout její žádost. Proto vyslal své sluhy, aby mu najali lod. Po návratu mu sluhové sdělili, že se jim ukázala mořská panna a věštila jim neštěstí. Vydá-li se Hogen na ostrov Hven, že prý se již nikdy nevrátí. Jakmile o tom zaslechla 166

Hogenova choť Gluna, ulekla se a radila svému muži, aby zůstal doma. Chremild nechť slaví svatbu za účasti těch hostí, které byla pozvala. Ale Hogen se nedal od ní přesvědčit ani prosbou ani pláčem, nýbrž sestoupil dolů k pobřeží, kde spatřil mořskou pannu. Zeptal se jí, jak dopadne jeho cesta. Když uslyšel, že mu věští neštěstí, rozhněval se, vytasil svůj meč a uťal jí hlavu. A když pak šel podél břehu, potkal ho jeden převozník. Hogen mu nabízel jako odměnu za převoz zlatý řetěz, který měl na krku. Avšak převozník se zdráhal a oba muži se dostali do vzájemné hádky. Hogen zabil z hněvu převozníka, řídil pak pramici sám a vesloval tak prudce a rázně, že se jedno veslo polámalo, když se již blížil k zemi. Proto vesloval k ostrovu jen druhým veslem a svým štítem. Když vystoupil na břeh, potkal ho jeho bratr Folkmar, který přistál na ostrově v touž dobu, ale na jiném místě. I objali se bratři a pláčem dali najevo svou bratrskou lásku. Jejich pláč se stal tak předzvěstí a zlým znamením nadcházejícího neštěstí. Když se Chremild dověděla o jejich příjezdu, vyšla jim se svými ženami vstříc a přijala je co nejvlídněji. Z nejsilnějších a nejlepších mužů na zámku Noreborgu vybrala však ozbroj ence, kteří měli zaútočit na Hogena, když by ustoupil, a zabít ho. Na zámku Carheideburg bylo zjednáno několik jiných mužů, kteří měli odstraniti Folkmara. Proto Chremild požádala oba bratry, aby jí jako nejbližší příbuzní pro­ kázali na její svatbě tu čest a vítali její pozvané hosty a připravili jim veselí a radost na obou zámcích. „To se dá," pravila, „nejlépe provésti, bude-li Hogen vrchním kuchařem na zámku Noreburgu pro jedny hosty, Folkmar zase (na zámku Carheideburgu) pro druhé." Oni pak splnili přání své sestry. Hogen následoval přímo Chremildu, zatím co Folkmar byl zaveden do zámku Carheideburgu. Jakmile vešli dovnitř, byly za nimi zavřený brány a Folkmar byl ozbrojenci přepaden. Avšak Folkmar se jim postavil velmi odvážně na odpor a za malou chvíli jich zabil sedm­ desát. Ostatní se dali na útěk přes hradby a skákali střemhlav dolů. Ani Hogen nebyl v menším nebezpečí, ale způsobil hroznější vraždění mezi svými nepřáteli než Folkmar. Když se Chremild dověděla, že, jak se domnívala, oba její bratři jsou zabiti, odebrala se do Carheideburgu. Nahlédla dovnitř otvory mezi oblouky a spatřila svého bratra Folkmara, jak stojí uprostřed mrtvol celý zbrocený krví. Pronesla k němu tato slova: „Ty nepovedený ničemo! Nyní musíš trpět a pykat za svou ni­ čemnost a zradu. Že ses spikl se svým bratrem proti mně, to se nyní obrátí proti tobě samému. Tvůj bratr mně už zaplatil svou krví a odebral se do pekla. Ani ty neujdeš trestu." Když Folkmar uslyšel, že jeho bratr je zabit (což ovšem Chremild vylhala), nechtěl déle žít, ale prosil bohy, aby pomstili takovou křivdu, které se jemu a jeho bratru dostalo od sestry. Brzy potom se utopil v krvi mrtvých a tak zemřel. Když se Chremild vrátila na zámek Noreburg, spatřila svého bratra Hogena ještě v plné práci: vraždil a pobíjel. I pravila mu řkouc: „Ty ničemo! Nechť tě bohové zohyzdí a zničí. Jak to, že zůstáváš mezi všemi,lidmi nezranitelný?" Nato odpověděl Hogen: „Ty ničemná á špatná ženo! Nevíš, že mně bylo bohy souzeno nebát se střely či meče žádného nepřítele, dokud se neskončí boj nebo zápas?" 167

To mu tak znenadání vyjelo z úst. Když to Chremild zjistila, vymyslila si jinou lest. Dala položit na podlahu mezi branou volské kůže, hodila na ně hrách a položila na ně opět jiné volské kůže tak, aby obě syrové strany byly obráceny k sobě. Domní­ vala se, že cesta bude pro Hogena kluzká, až bude vycházet z brány ven. Pak dala otevřít bránu, aby mohl vyjiti. Avšak Hogen chvíli otálel a přeříkal si několik veršů, kterými se chtěl ozbrojit proti čarovné moci své sestry a teprve pak vyšel z hradu. Tu se objevili tři silně ozbrojení muži, kteří lstí, podvodem a klamem byli zjednáni proti němu, a všichni tři zaútočili na Hogena oštěpy. Něčeho takového se Hogen nenadál, ale přesto se postavil proti nim a jejich ráznému napadení, že při prvním útoku mu uklouzla noha a padl na kolena. Ale ihned se vzpřímil a srážel jednoho po druhém, až všichni tři útočníci uhynuli. Poté se rozhodl, že sejde dolů na pobřeží a dá se převézt do Skane. Avšak umínil si, že si napřed prohlédne svůj poklad ukrytý v pahorku. Proto vzal klíč a když pronesl slova, jež k tomu patřila, vešel do pahorku, jenž slul Hammersbierg. Tam pobyl až do půlnoci. Pak přistoupil k hrobu svého otce a pomocí kouzelných slov a obřadů vyvolal duchy, od kterých se dověděl o svém osudu a osudu lidí jemu svěřených. Hogen sám prý se už nemá vrátit do Skane k své ženě Gluně, jeho kosti mají odpo­ čívat v zemi otců. Avšak napřed se má vyspat s pannou z hrdinského rodu, která mu po jeho smrti porodí syna. Tento syn má pak vykonat pomstu na své tetě se strany otcovy, Chremildě. Dověděl se též, jak se to všechno má stát. Téže noci — byla to noc úterní — konala také Chremild kouzelnou oběť. Dostalo se jí odpovědi v tom smyslu, že je možno zabránit Hogenovi v jeho odchodu z ostrova na jeho zboží, leč že nemá zemřít dříve, dokud se nevyspí s pannou šlechtického původu. Když se Folkmarovi muži dověděli příštího dne, že jejich pán byl zabit, ukryli se v lese. Avšak ráno spatřili Hogena, jak se prochází na pobřeží. Rychle k němu pospíchají a nabízejí mu své služby. Kdyby snad chtěl se dát převézt do Skane', že mu najdou lod, na které by se dostal na druhou stranu. Ale Hogen se velmi rozhněval, že nechali svého pána o samotě. Ale muži se omlouvali, že se tak stalo z rozkazu jejich pána a že byli poslání do Sonderborgu. Domnívali se, že je ještě naživu. Zatím co tak rozmlouvali, přistoupil k nim starý muž jménem Bjorn, který byl kdysi nižším sluhou jak u Hogena, tak u jeho otce Noglinga. Ten vyprávěl po­ drobně, co všechno se přihodilo předchozího dne, že se totiž Folkmar, když uvěřil lživým zprávám o smrti bratra Hogena, sám udusil a utopil v krvi mrtvých ze starosti a strachu. Rekl i to, že Chremild konala se svými čarodějkami po celou noc oběti, aby se všechna její přání na Hogenovi splnila, hlavně však, aby v ten den, kdy se vydá na moře, zahynul. Hogen mu odpověděl, že se cítí skoro lépe než kdokoli jiný na světě, že jeho osud a štěstí jsou mu zřejmě celkem příznivé a že nemá vůbec v úmyslu vstoupit na lod. Přesto však požádal Bjorna, aby šel ke Chremildě a poprosil j i , aby už netrýznila mrtvolu svého bratra, neboť si umínil, že ji dá pohřbít se všemi poctami. Když však 168

Bjorn odepřel tak učinit ze strachu před hrozným vztekem oné ženy, šel Hogen sám se svými muži do Noreburgu a žádal o rozhovor s Chremildou. Ta ho spatřila z okna zámku, promluvila k němu a ptala se, proč přichází. Hogen požádal, aby mu byla vydána mrtvola jeho bratra. Chremild mu to slíbila s tím, aby přišel příštího dne. Pak nakázala, aby bylo mrtvé tělo přineseno, čistě umyto, vloženo pak v draho­ cenných látkách do rakve a vyneseno až k bráně. Mezitím vykopal Hogen se svými lidmi hrob nedaleko hrobu svého otce Noglinga. Když se pak dostavilo mnoho domácích i cizích lidí, aby doprovodili mrtvého na místo jeho posledního odpočinku, Hogen pronesl nádhernou pohřební řeč, ve které vyzvedl a vypočítal Folkmarovy ctnosti a jeho statečné činy a skutky. Přitom se též zmínil o nevěře a veliké zradě své sestry, o její krutosti a nenasytné chtivosti, o její neupřímnosti a podvodu. Těmito vlastnostmi předstihla téměř všechny lidi. Hogen také veřejně oznámil, jaký důvod měl k tomu, aby odstranil Sigfrida Roha a přísahal při bozích, že se to tak všechno po pravdě přihodilo. Když svou řeč ukončil, dal na hrob bratrův nakupit veliké kameny, jak bylo zvykem v tehdejší době. Když to všechno bylo vykonáno, odebral se se svou družinou na svůj vlastní zámek Synderburg. Obyvatelé, kteří vděčně vzpomínali na dobrodiní, jež jim Hogen kdysi prokazoval, obstarali jemu a jeho družině vše, čeho potřebovali. Avšak Chremild, která po ničem tak netoužila jako po Hogenově smrti, poslala k němu jednu ze svých dívek, která byla nádherně oblečena, aby se s ní vyspal. Hogen ji přijal přívětivě a požádal ji, aby si k němu lehla, ale nespal s ní, neboť se domníval, že nepochází ze šlechtického rodu, což také bylo pravda. Časně zrána vstal a chtěl se přesvědčit, zda tomu tak je či nikoli a rychle ji vzbudil. Když se dívka probudila a viděla, jak se rozednívá, nevěděla vůbec, kde je, a neuvědomila si hned Hogenovu přítomnost. Řekla, že se hned musí pustit do práce, poněvadž příliš dlouho spala. A když jmenovala práci, jakou zpravidla nevykonávala panna šlech­ tického původu, nechal ji Hogen neporušenu. Totéž se opakovalo druhého dne. Ale po třetí, když Chremild poznala, že nemůže Hogena oklamat žádným způsobem, poslala za ním jednu ze svých panen jménem Hvenild (která .však nešla ráda). Podle mnoha znaků mohl Hogen dobře poznat, že Hvenild nepochází z obyčejných lidí. Ptal se jí na její předky a ještě na mnohé jiné věci. Hvenild mu na všechno odpovídala, leč dosti skromně. Nakonec po dlouho­ trvající rozmluvě šli oba dva na lůžko. Ráno pak, když bylo po všem, vypravoval jí, co se dálo u hrobu jeho otce Noglinga a poučil ji, jak se věci mají dále vyvíjet, aby oba bratři byli na Chremildě pomstěni. A tak se také všechno uskutečnilo. Krátce na to Hogen zemřel. Chremild však nechtěla dát svolení, aby jeho mrtvola byla pochována v jeho rodném kraji, nýbrž dala ji převézt do Skane ke Gluně a ta ji dala pohřbít na pahorku Glunesloff. Ale Gluna byla tak často obtěžována Hogenovými duchy, že byla nucena odcestovat do Norska. Od jejího útěku nazývali obyvatelé toto místo po ní Glunesloff. Když minulo devět měsíců, Hvenild porodila syna, kterého, protože měl delší 169

končetiny, než to odpovídalo jeho stáří, nazývali Ranche. A tu se přihodilo, že Chremild rovněž slehla téže noci a porodila syna, kterého pojmenovala podle svého prvního muže Sigfrid. I požádala Chremild Hvenildu, aby pobývaly obě dvě v temže pokoji. Nechtěla však dát najevo, jaký má úmysl s Hvenildiným dítětem. Hvenild ji uposlechla a přestěhovala se se svým dítětem k Chremildě. Když spolu spaly první noc, vzpomněla si Hvenild, nač ji upozornil Hogen. Proto vzala Chremildino dítě a položila si je k sobě. Nato vzala opět své vlastní dítě a položila je k Chremildě. Po několika dnech jednou v noci Chremild vstala a zardousila dítě ležící u Hvenildy. Když se ta ráno probudila a nalezla u sebe dítě mrtvé, křičela, bědovala a naříkala tak hrozně, že j i Chremild brzy utěšuje, brzy zase plísní, a to tak dlouho, až konečně svého pláče zanechala. Tak přelstila Hvenild chytře tu nejprohnanější podvodnici Chremildu, že ta, která dala dříve úmyslně a vědomě usmrtiti oba své bratry, nyní nevědomky a proti své vůli zavraždila svého vlastního syna. Brzy nato dala Hvenildě její vlastní dítě, aby je kojila. Když hoch vyrostl a bylo mu patnáct let, domnívala se Hvenild, že nadešla vhodná doba, na kterou ji kdysi upozornil Hogen. Proto zavolala Rancheho tajně k sobě a oznámila mu, jakým způsobem se Chremild snažila odstranit jeho otce Hogena a strýce Folkmara, a jak jemu samému ukládala o život, když byl dítě a jak přesto všechno utratila nakonec svého vlastního syna. A aby mu to vše ná­ zorně vysvětlila, vyšla s ním ven do přírody na místo, kde ležel hrozně veliký kámen, pod kterým byl kouzelný klíč, ukrytý tam Hogenem. Nakázala Ranchemu, aby odvalil kámen, což ten také snadno provedl. Hvenild odebrala písek stranou a uká­ zala mu tak klíč. Pak ho poučila, jak má zacházet se svou nepravou matkou (o které se lidé domnívali, že je. jeho vlastní matka), totiž tak, jak by ji měl vlákat do pahorku, uzavřít v něm a hladem umořit. Ranche vzal klíč ,a vyhledal s velkým potěšením a radostí Chremildu a pravil: „Má nejdražší matko, nyní tě učiním nejšťastnější ze všech lidí." Ona se tázala jakým způsobem. Hoch odpověděl: „Způsobím, že se zmocníš Noglingových klenotů." ,,Aj," pravila Chremild, „to není možné, toho nikdy nedosáhneme, leda že bychom měli klíč, kterým můj otec pahorek otevíral." Ranche odpověděl: „Ten právě mám," a ukázal jí klíč. Když Chremild uzřela klíč, nechala všeho a žádala hocha, aby se s ní hned vydal na cestu za pokladem. Leč hoch poněkud otálel a žádal ji, aby vzala s sebou jídlo. Ale Chremild, která žíznila jen po zlatě, nedělala si žádné starosti o jídlo. Ranche však šel do špižírny a vzals sebou tři bochníky. Jak šel, upustil úmyslně jeden bochník, který padl Chremildě k nohám. Požádal ji, aby bochník zvedla. Chléb by jí byl užitečný, ale žena byla tak posedlá myšlenkou na zlato, že o chléb nedbala. Po chvíli Ranche upustil další bochník na zem a zase ji prosil, aby si chléb vzala. Ale Chremild odpověděla: „Co budem dělat s chlebem, když je tu tolik zlata?" A tak upustil třetí bochník, jako by se to stalo proti jeho vůli a zase žádal Chremildu, aby chléb zvedla. Ale poněvadž Chremild již jen prahla po zlatě, nestarala se o chléb ani za mák. Ranche řekl: „Matko, bojím se, že toho budete 170

litovat, neboť, když vejdete do hory k tomu velikému množství zlata, nebude se vám chtít vycházet; mohla byste tam uvnitř zemřít hladem a pak byste chtěla mít raději chléb než zlato." Ona odpověděla: „Můj synu, hled jen, abych se dostala napřed k tomu zlatu a pak teprve budeme mluvit o jídle." Zatím co tak hovořili, dostali se na nejvyšší místo hory a Ranche přiložil klíč k pahorku, otevřel jej a vešel napřed sám dovnitř a za ním vstoupila Chremild. Když se jí nyní vše splnilo, jak si přála, nedala se zlatem nijak nasytit: hned je brala do rukou, hned zase držela před očima, jako by si chtěla do zlata lehnout. Ranche se jí ptal, zda se nechce vrátit domů. Chremild odpověděla, že má dosti kdy, že nemá doma cp dělat, ale že se chce v pahorku ještě zdržet. Ranche podotkl, že půjde domů, aby přinesl jídlo. Jakmile vyšel z hory, pahorek se za ním zavřel. Druhého dne k večeru přišel opět, zastavil se u pahorku, volal dovnitř na Chremildu. Ta odpovídala a začala mu spílat, že ji nechal v pahorku tak dlouho samotnou a nepřinesl jí jídlo, jak byl slíbil. Ale Ranche jí dal odpověd. tohoto znění: „Po­ slechla jste mne na cestě, když mi upadl chléb? Nepředpovídal jsem, že se,vám tak povede? Ty otravná, zlá ženo, ted budeš pykat za své zločiny, neboť vůbec nejsi, jak ses posud domnívala, má matka. Tou je však Hvenild, která ti vzala tvého Sigfrida a mě položila k tobě místo něho. A když jsi mne chtěla usmrtit, vraždilas svého vlastního syna. Mého otce a mého strýce jsi dala zrádně a ďábelsky přepadnout a zničit, jen abys dostala zlato. Nyní máš u sebe zlato, po kterém jsi po všechny dny svého života hladověla a žíznila. A totéž zlato, které bylo pro tebe příčinou, že jsi porušovala zákony bohů a lidí, bude tebe nyní trýznit a trestat." Ale Chremild prosila pro všechny bohy, aby nebyl tak krutý vůči své nevinné matce. Vypravuje, jak ho vždy milovala, jak ho vždy nosívala ve své náruči, a že by to byla veliká křivda, kdyby jí měl dobré takovým zlem odplatit. Avšak Ranche odpovídal a vy­ čítal jí, co podnikala proti jeho otci a strýci, přál jí všeho nejhoršího a pdešel. Třetího dne se dostavil opět se svou matkou Hvenildou. Vešli do hory a nalezli Chremildu, která zemřela hladem. Vynesli ji ven a hodili před pahorek. Pak se vrátili domů. Ti, kdož byli doma, ptali se Rancheho, zda neviděl svou matku. Ranche jim odpověděl: „Svou matku vidím přítomnou zde u sebe, ale Chremild jsem viděl nedávno spát opravdu sladce na úpatí pahorku Hammersbiergu." Oni hned vyšli a nalezli ji ležet mrtvou. Divili se tomu velice a ptali se po příčině její smrti. Nebylo však mezi nimi ani jednoho, kdo by uronil jedinou sku. Každý se radoval, že jsou nyní vysvobozeni z jejího tyranství. Třetího dne dali pohřbít její mrtvolu. Ranche, dobře ozbrojený, vystoupil s někte­ rými svými lidmi a promluvil k okolostojícím lidem. Když celou věc náležitě a dů­ kladně lidem vysvětlil, žádal je, aby byli všichni dobré mysli, poněvadž s pomocí bohů jsou nyní všichni zbaveni toho moru. Každému pak sliboval a nabízel svou pomoc. Když řeč skončil, rozdával přítomným velké množství zlata, aby tím způsobem prokázal svou laskavost. 171

Čtyři roky na to, když mu bylo devatenáct let, rozkázal zesílit opevnění proti vpádu nepřátel a najal do svých služeb ze Skane dvanáct velikých a silných mužů a pak ještě čtyři mladé muže, vyplatil jim dobrou mzdu na dvě léta a ponechal si je u sebe. Aby s nimi mohl provádět nejrůznější šermířská a vojenská cvičení, obstaral si také pěkné koně, nádherné zbraně a výzbroj. V třetím roce vešel do hory a vybral z ní tolik zlata, kolik potřeboval; své matce ponechal z' toho dost značné jmění. Avšak kouzelný klíč, kterým se pahorek otevíral, hodil do moře, aby od toho dne už nikdo nemohl vstoupit do toho pahorku. Pak popřál své matce a všemu slu­ žebnictvu dobrou noc a odcestoval se svou družinou přes Německo do Itálie ke Gótům, kteří tam tehdy panovali. Hvenild se chovala tak shovívavě a štědře vůči obyvatelstvu, že ji mnozí vy­ hledávali. To je vidět, jak shora uvedeno, také z toho, že ostrov byl ještě za jejího života pojmenován podle jejího jména názvem Hven. Krátce po její smrti vtrhl do země Charlhovde, syn Hogena a Gluny. Poněvadž byl k obyvatelům příliš přísný, zaútočili na něho právě v tom okamžiku, kdy zasedal u soudu, a přivodili mu mnohá zranění, takže zemřel. Takový byl konec Hoglingových potomků, kteří nikdy nepostoupili tuto zemi Dánsku. Neboť Sigfrid Ranche se tam již nikdy nevrátil, když byl odcestoval do Itálie. Tato historie byla napsána dánsky v Nosebye dne 26. a 27. března anno 1603. Byla napsána původně latinsky na starém, plesnivém a roztrhaném papíru. Říkalo se, že byla napsána rukou M . Jona Jacobsena, který je nyní profesorem v Kodani a který se narodil na ostrově Hven. Jeho otec byl kdysi po mnoho let farářem v Landflkroně.

172

SLOVNÍK

STAEOI SLAND SKO-ČE SKÝ

Poznámka. D o s l o v n í k u j s o u p o j a t y t a k é s l o v a a v ý r a z y o b s a ž e n é v e v y b r a n ý c h k a p i t o l á c h ze S n o r r i h o E d d y a v N o r n a g e s t - p á t t r u . Z á k l a d e m t é t o č á s t i p r á c e je p ř i r o z e n ě o s v ě d č e n ý s l o v n í k R a n i s c h ů v ; ve s r o v n á n í se s l o v n í k e m R a n i s c h o v ý m v š a k se a u t o r s n a ž í r o z h o j n i t p o č e t d o k l a d ů a p ř i p o j u j e ke k a ž d é m u d o k l a d u v l a s t n í č e s k ý e k v i v a l e n t , v ě t š i n o u s h o d n ý se z n ě n í m p ř í s l u š n é h o m í s t a j e h o českého překladu. V S se cituje dnes v ě t š i n o u podle v y d á n í Olsenova, a v š a k ve v ě d e c k ý c h p o j e d n á n í c h se s e t k á ­ v á m e t é ž s o z n a č e n í m k a p i t o l podle B a n i s c h e , t j . podle v y d á n í S. B u g g e h o . Z t ě c h t o

důvodů

u v á d í a u t o r c i t a c i o b o j í : číslice s t o j í c í n a p r v n í m m í s t ě u d á v á p ř í s l u š n é k a p i t o l y podle t e x t u Olsenova, v k u l a t ý c h z á v o r k á c h číslice d r u h á podle t e x t u B a n i s c h o v a . V e s l o v n í k u se p o n e j v í c e p ř i d r ž u j e m e citace O l s e n o v y , u v ý z n a m n ě j š í c h hesel a d o k l a d ů u v á d í se t é ž B a n i s c h . P o v z o r u B a n i s c h o v ě j s o u d á n y u v ě t š i n y hesel podle p o t ř e b y : 1. p ř í s l u š n é g ó t s k é v ý r a z y z a ú č e l e m l e p š í h o p o z n á n í n á p a d n ý c h s o u v i s l o s t í m e z i g ó t š t i n o u a s e v e r š t i n o u ; 2. o b t í ž n é a n e p r a v i d e l n é t v a r y , a t o j a k u s u b s t a n t i v t a k i u sloves ( p r a v i d e l n ě u sloves s i l n ý c h ) . K o z n a č e n í s l o v e s n é r e a k c e se u v á d ě j í z k r á c e n é t v a r y n e u r č i t é h o z á j m e n a e i n h v e r r ( a l i q u i s ) : n o m . sg. m . e - r ( e i n h v e r r ) ; n o m . ak. n . e - t ( e i t t h v e r t ) ; gen. m . a n . e-s ( e i n h v e r s ) ; dat. sg. m . e - m ( e i n h v e r j u m ) ; dat. sg. n . e - u ( e i n h v e r j u ) ; ak. s g . m . e - n ( e i n h v e r n ) ; gen. s g . f. e-ar

( e i n h v e r r a r ) , ak. s g . e - a

(einhverja).

P o k u d jde o s t a r o i s l a n d s k o u g r a m a t i k u , o d k a z u j i n a ř a d u o s v ě d č e n ý c h p o m ů c e k , k v poslední době přibyla znamenitá příručka M . J . S t e b l i n a - K a m e n s k é h o jazyk",

Moskva

nimž

„Drevníislandskij

1955.

Stran zkratek pro jednotlivé eddické písně viz Ú v o d .

A -a, -at příkUmná

negat. částice

vesa) ne: v e r d r a t (rkp.

(vidy

u slo­

VS v e r d r at): s y n i

p í n u m v e r d r a t saela s k g p u d synu nevzejde z toho štěstí

14, sloka 4 ( = Rm.

v e r d r a ) ; fellrat (rkp. ba místo nepadá

tvému

VS fallat, patrní

6

chy­

fellrat): fellrat s v á b a r t t r b r e k i (neproudí)

tak obrovský

příboj

21,

sloka 8 ( = Sd. 10, 7) m u n k a t nebudu, e m k a t

venku

sedil na kopci 1;& v lese, á

á m Q r k u m ú t i v lesích, mlti přílbu

prep.

gólfinu

s hukotem

skóginum

na

podlaze,

hafá hjálm á hofdi

na hlaví; místo očekávaného

er b y l g j u r g n ú d u á b o r d u n u m narážely

lovaly se přes

kdyí

na strany lodí

palubu)

usedlosti, (43).—b)

která

(kde?)

na,

a

se

nazývá á peim

v

s

dat.

den, á gamals (totií: maiais) a l d r i ve

konungrinn

sat

víku,

ak.

A.

jmen: Span-

časoví:

degi t oho dne, á n e f h d u m degi v s dat.

ak.: vlny (převa­

9; u místních

t i l e i n s b j á r l í t i l s , pess er h e i t i r á Na Spangareiirl

řeka.

á pres. od eiga. a) místní

úti

g a r e i d i k malé

nejsem. á (g. ahva) / . ( á r ; á r ) proud, é (g. ana)

á h a u g i král

á p r i g g j a m a n a d a fresti po

ustanovený vysokém uplynuti

175

tři

měsíců,

-c)

v jiných

významech:

g u r d r perrir s v e r d á g r a s i n u S. očistil v trávě,

o trávu

z ruky,

srdce

na

19; f y r r i v i l d a ek sedja fugla á hrsei

p í n u raději mrtvolou do,

s kopce domů

19; S i g u r d r fór ok s t e i k t i

(hjartat) á t e i n i 8. šel a opékal roíni

Si­ meč

na,

bych chtěl

krmit

9. — B. s ak. směrem

ptáky

tvou

ajmlstně

k, proti:

(kam?)

rida

á

skógin,

af s i n u saeti, sem á l p t a f b a r u starostlivě

se

svého

sídla

vlně 29 (srov. pozn.).

vztazích:

— b) časově:

dětský

věk

13;

— 1. znamená

D a n m j r k , k a r i a f b j a r g i muž sloka 5

Varinsfjord

9; p á b a u d h a n n

er

— c)

O. do lesů 34; at peir s k y l d u s n ú a á p a n n zvané

na

hedaiř vér

(= Rm.

18).

o

jiných

původ: V a l d a m a r a f

f j o r d , er h e i t i r VarinsfJQrdr aby mířili zátoky

labut

e r u m l í t t a f b a r n s a l d r i ježto jsem sotva překročil

do

af

odpověděla

jako

a f odtud, od té doby, od té chvíle;

á h e i d i n a jeti do lesa, na pláň; s í d a n h v a r t uchýlila

pryč,

g a l g á n u m se Šibenice; h o n svarar a f á h y g g j u

G u d r ú n b r o t t á s k ó g a později

se

1; a f s k i p ů m s lodí, a f h e n d i

a f l a n d i í b r o t t ze země

na skále

17,

— 2. původce:

faer

h a n n s v á m i k i t l i d a f v í n ů m s í n u m dostal

Voteungi k o n i í n g i t i l s í n á G a u t l a n d í i t pozval

od svých

(Siggeir)

p ú v a r t geldr a f d c e t r u m j jtunsins od tě

krále

Volsunga

k sobě do Oaut-

přátel

tak veliké

vojsko 1; s í d a n

landu 4; á tvser h e n d r na obě strany, — b) po­

doby co jsi byl zbaven mužství

někud volněji: h o n b r á á s i k k r á k u h a m vzala

á s t s s e l l a f o l l u fólki všeobecně oblíbený

na sebe podobu vrány

3. prostředek:

gerir h o n s v á af s í n u m b r o g -

á s i k pessu l í k i že vzala na sebe tuto podobu 5;

d u m zařídila

to svými

S i g m u n d r leggr h a n n a b a k sér S. si ho

s v e r d a f p í n u m hagleik zhotov mi meč svou

1; at hafl h o n b r u g d i t

položil

na záda 8; v é r l g g d u m á

uložili

jsme jim pokutu 14; s í d a n s k a r h o n

p á á hala pak

jim

podřezala

p á gjald

hrdla 40;

at

zručností

14. — 4. příčinu:

ásové štastni

sesir p ó t t u z mj ) k svůj

úlovek

at

aby namazal

á h y g g j u ze žalu, a f m i k l u afli s velkou

obličej

medem 8;

at p ú p o r d i r at bera v á p n á m i k opovážil

tasit zbraň

proti

k o m a á f u n d e-s přijití

mně

ke komu,

koho; senda e-n á f u n d e-s k někomu;

že ses

18;

fara,

navštíviti

poslati

koho

pvíat hann minnir Sigmund á

s í n a h a r m a poněvadž

připomínal

poněvadž;

af á s t z lásky,

af m i k l u m m ó d i ve velkém vzrušení; vod, a to látku,

se

14; a f p v í proto, a f p v í

h a n s k y l d i rida á a n d l i t S i g m u n d a r (hunang) Sigmundovi

protože,

15. —

kouzly 7; ger n ú e i t t

h e p n i r a f v e i d i s i n n i pro cítili

od dcer obra 9;

af silou,

— 5. pů­

z níž je něco- zhotoveno: h á r

hans v a r a f g u l l i jeho srst byla ze zlata

26;

v a r d v e i t ok v e l s v e r d s b r o t i n , par a f

má

gera gott s v e r d opatruj

Sigmun­

meče;

z nich

také

bude možno

dobře

ukovat

kusy dobrý

dovi zhusta

jeho hoře 8. — G)

absolutně,

meč 12. — 6. celek, z kterého se něco

v platnosti

příslovečné:

á

e i n n a f konungs m j n n u m , einn af g o d u n u m ;

pá kom

vedr

mikit strhla se veliká bouře 17; at engi m a d r

ok n á d a ek

v i s s i t o l á že nikdo neznal jejich počet

z toho pokladu

m u n u engi l í k e n d i a p y k k j a nebude se pravděpodobné

1(43);

17; zdáli

en m e d f ý s i n g

nungs ok o l l u p v í , er á l á ale na

ko-

přímluvu

krále a vším tím, co s tím souviselo 42;

pat

oengu af f é n u já však neobdržel

p e i m er (každý) Ghtdrúně

jíst z Fáfnova

z vlčího

v o n , m i t u adj.

slavnosti

4; eigi er

z těch, kteří

23;

Sigurdr

srdce 28; peir t o k u

o r m e i n n ok a f v a r g s h o l d i vzali hada a nSco

er á s k o r t i b r ú d l a u p s g e r d i n a to, čeho se ne­ svatební

jsem

nic 14; a f o l l u m

gaf G u d r ú n u at eta af P á f n i s h j a r t a