Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století 8071062529

Citation preview

PŘEHLEDNÉ DEJI NY FRANTIŠEK

ČESKÉHO £

=A SLOVENSKÉHO

t:

DEJEPISECTVI

ČESKÁ HISTORIE

FRANTIŠEK KU TN AR JAROSLAV MAREK

PŘEHLEDNÉ

DĚJINY

ČESKÉHOaslovenského

DĚJEPISECTVÍ Od počátků

národní kultury až do sklonku třicátých let

20. století

NAKLADATELSTVÍ LIDOVÉ NOVINY

UNIVEEB HRABEC KRÁLOVÉ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav historických věd 3.

Cover Illustration © Iluminace z Budyšínského rukopisu Kosmovy kroniky, Knihovna Národního muzea, KNM VIII F 69 (vyobrazení Čecha a Lecha)

© František Kutnar — Jaroslav Marek, 1997 Cover & Typo © Vladimír Vimr, 1997 Všechna práva vyhrazena ISBN 80-7106-252-9

Úvodní poznámka První vydání Přehledných dějin českého a slovenského dějepisectví vyšlo ve dvou svazcích. První díl byl vydán roku 1973 s podtitulem Od počátků národní kultury až po vyznění obrodného úkolu dějepi­ sectví v druhé polovině 19. století, druhý z roku 1978 měl podtitul Od počátků dějepisectví po práh historiografie marxistické. Zahrno­ val tedy vývoj od nejstarší doby do konce třicátých let 20. století, na čemž se v zásadě v tomto novém vydání nic nemění. Zatímco první díl vyšel bez velkých problémů, druhý se dočkal ze strany režimní his­ toriografie naprostého odsouzenvjaíko negace principů vědecké histo­ riografie — rozuměj těch, které toho času interpretovaly stranické or­ gány. Přehled byl stažen z prodeje a užívání. Zásluhou recenzentů (prof. dr. Jaroslav Charvát a doc. dr. Jaroslav Pátek) bylo, že na sebe vzali riziko a vydání schválili. V cizině byl Přehled přijat kladně jako základní dílo svého druhu. Zájem o ně trval i v době, kdy ofici­ álně neexistovalo. Po roce 1990 se jeho potřeba zvyšovala s tím, jak bylo třeba vylíčit vývoj českého dějepisectví jako objektivní vědy. Před vydáním díla bylo třeba několikerého rozhodování. Vnější záležitostí bylo jeho stažení do jednoho svazku. Byly i problémy jiné. V prvním vydání stáli autoři před výslovnou podmínkou, že spoluau­ tor nesmí být uveden v titulu. Prof. dr. Kutnar byl tehdy rozhodnut dílo nevydat, nakonec jsme dali přednost kompromisu. Tento kom­ promis byl vykoupen několika ústupky, které prof. Kutnar na sebe vzal. Nicméně nyní jsme museli rozhodnout, zda bude dílo pouze pře­ tištěno, nebo zda jsou možné zásahy do textu. Vyšel jsem z toho, že do textu zasáhla zvenčí cizí moc už tím, že si vynucovala některé for­ mulace, dodatky, fráze: o některých autorech jako pokrokových, ji­ ných ne dosti vědecky erudovaných, o historiografii buržoazní, o Le­ ninově knize apod. Zcela vynucena byla IX. kapitola s názvem Počátky marxistického dějepisectví. Zbaven už možnosti dohody s prof. Kutnarem rozhodl jsem se tyto přílepky odstranit. Srovnání obou vydání ukáže, že je jich velmi málo. Kapitola o marxistickém dějepisectví byla zrušena celá. Ne proto, že by se o marxismu nemělo psát, ale že se o něm nemohlo psát tak, jak by bylo potřebné. Vžád-

5 ÚVODNÍ

POZNÁMKA

ném případě vsak nebylo do textu vloženo nic. co autor nenapsal sám. Spoluautor, jehož jméno se nově objevuje v titulu, by po letech viděl a vylíčil ledacos jinak, avšak dělo by se lak za cenu vzniku hyb­ ridu. Slo o to, aby uživatelé dostali tuto příručku — spis než učebnici — do rukou v té podobě, kterou měla po napsání. Pokud jde o ilus­ trační doprovod, vydavatel nebyl vázán žádnou tradicí a mohl dílo obohatit podle s vého záměru. Jaroslav Marek

Úvod PŘEHLEDNÉ DĚJINY NAŠEHO DĚJEPISECTVÍ jako vysokoškol­ 7 ská příručka obsahují nástin vývoje českého a slovenského dějepi­ ÚVOD sectví, který je rozšířen o výhledy na situaci v jiných vědách, užíva­ jících historických metod (například ve vědách o umění), a o skicu vývoje historiografie jiných národů, žijících na území našeho státu, pokud jejich dějepisectví ovlivňovalo vývoj našeho historického bá­ dání. Práce nemá být jenom přehledem dějin jednoho okruhu kul­ turní tvorby a jedné vědy, analogickým kupříkladu přehledům vý­ voje výtvarného umění nebo ekonomických teorií. Má tvořit součást a doplněk toho seznámení s praxí historického bádání, kterému se vysokoškolský student učí v proseminářích a seminářích a o kterém ho teoreticky poučují úvody do historie. Dějiny dějepisectví jsou nejen výkladem toho, jak v různých do­ bách z různých příčin lidé, zabývající se odborně minulostí, dějiny studovali a jak je vykládali, jak je uváděli ve vztah k přítomnosti; jsou také svědectvím, že v dějepisectví jako ve většině humanitních věd vznikají dílčí pracovní postupy i celkové koncepce, jež jsou k dispozi­ ci dalšímu bádání a mohou být kdykoliv aktualizovány. Dějiny děje­ pisectví jsou dokladem kontinuity lidského vědeckého myšlení, které nikdy nemůže beztrestně přetrhat tradici a začínat od počátku. Mluvíme-li v názvu knihy i v jejím textu o dějinách dějepisectví, používáme pojmu dějepisectví jako synonyma pro termín historio­ grafie. Protože o dějinách lze myslet a uvažovat i mimo odbornou historickou vědu, užíváme pro označení té široké oblasti, kde se člo­ věk zabývá minulostí (vším, co se událo) a dějinami (poznatelnou částí minulosti), názvu historické myšlení. Tato oblast sahá všude tam, kde se myslící člověk vyrovnává s minulostí; patří do ní zázna­ my, prosté vzpomínky, stejně jako díla umělecká, úvahy filosofů ne­ bo projevy publicistů. Výklad, jak se toto neohraničené historické myšlení vyvíjelo, není speciálním úkolem a námětem naší příručky. Ta má za svůj předmět jen nejspecifičtější oblast historického myš­ lení, totiž vývoj odborného, vědeckého poznání, tak jak je vyjádře­ no v dílech fixovaných literární formou, v dílech dějepisných. Je

8 PŘEHLEDNÉ JINÝ ČESKÉHO SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

však třeba si stále uvědomovat a čas od času přímo vyjádřit, že vý­ voj vědeckého poznání minulosti tvoří součást širšího historického myšlení a že v některých momentech by byl vývoj historického po­ znání nevysvětlitelný bez podnětů, přicházejících z oblasti mimo vědu. Ukazuje se dokonce, že často teprve umělecké a publicistické projevy historického myšlení umožňují šíření odborného historic­ kého poznání a jeho působení na společnost. Zvlášť to platí pro pro­ středí české, kde intenzita působení historického vědění na veřej­ nost byla zvláště v 19. století mimořádná, kde historické myšlení bylo významnou složkou dobové mentality a kde dějepisectví mělo v hierarchii věd a dobových hodnot privilegované postavení. Protože se žádná věda, ať je její spjatost s existencí národní spo­ lečnosti sebevětší, nevyvíjí z předpokladů platných jen v ohraničené kulturní nebo jazykové oblasti, snažili jsme se včlenit přehled dějin českého dějepisectví do širšího rámce. Prakticky to znamenalo zběž­ nou konfrontaci s poměry v evropském dějepisectví, respektive od konce 19. století v oblasti evropsko-americké. Ze jsme nemohli po­ dat přehled vývoje světové historiografie, není vysvětlitelné jen roz­ sahem těchto rámcujících kapitol nebo podceňováním mimoevrop­ ských kultur. Příčina je v tom, že vývoj historického bádání mimo okruh tradiční evropské vzdělanosti je dosud znám jen velmi neúpl­ ně, a hlavně pak proto, že každý historický výklad má na prvém mís­ tě respektovat ty skutečnosti, které historii, v našem případě dějiny českého dějepisectví, vytvářely; nemá se tedy měnit v encyklopedii. Česká historická věda jako celá česká kultura se vyvíjela v kontextu historiografie evropské, a proto byla do něho také v našem přehle­ du včleněna. Výklad o vývoji dějepisectví má výrazné místo v historické prope­ deutice, ve vysokoškolské výuce dějin a v úvodu do vědeckého myš­ lení a pracovní techniky. Po věcné stránce představuje jednu ze složek kulturních dějin a náleží tudíž k důležitým informacím o myšlenkovém, názorovém vývoji společnosti a o proměnách její mentality. Historické dílo kterékoliv doby a kteréhokoliv jedince je totiž větší nebo menší měrou odrazem mentální situace, odrazem představ o společnosti a veřejném dění, odrazem hodnocení života a světa. Po stránce metodické je výklad o vývoji dějepisectví v urči­ tém smyslu neobyčejně instruktivní, je poučným úvodem do věcné a metodické problematiky, kterou je možno sledovat, studovat a ově­ řovat na konkrétním, jedinečném a neopakovatelném díle historic­ kém. Předvádí přímo demonstrativně a exemplárně celý postup his­ torického poznávání sociální skutečnosti od heuristiky přes kritiku

a interpretaci pramenů až ke konečnému vyjádření historikova po­ znatku adekvátní slovesnou formou. Je ovšem možno proces historického poznání na definitivně ustá­ leném, fixovaném slovesném díle sledovat především v jeho závěreč­ né fázi, při slovesném ztvárnění poznatku, není to však nějaká obec­ ná, ideální, neexistující podoba jednotlivých stupňů badatelského, vědeckovýzkumného postupu, která se nám tu představuje, ale před očima čtenáře a badatele, analyticky rozebírajícího literární útvar dějepisný ve všech jeho prvcích a aspektech, se rozvíjí konkrétní proces poznávací, konkrétní gnoseologický fakt, vázaný na indivi­ dualitu dějepisce a vědce jako tvůrce se všemi kladnými a záporný­ mi momenty jeho osobnosti a individuálního přístupu k poznávané historické skutečnosti. Jestliže ani ve světě vědy nepřestává platit, že „exempla trahunt“, pak je poznání konkrétního historického dí­ la pro příštího historického badatele nejen jednou z cest k poznání dobové atmosféry, ale především bezprostředním dotekem s historiografickou teorií a praxí. Přitom nelze ani nehodnotit onen nezbyt­ ný moment v historickém poznávacím procesu, který tkví v tvůrčí schopnosti historikovy osobnosti, v objektivních podmínkách jeho poznání i v subjektivních vlastnostech jeho specifického vidění již neexistující minulosti. Je tudíž třeba ve výuce dějin a v propedeuti­ ce metod historického poznání dějiny historiografie respektovat. Naše Přehledné dějiny překračují v mnohém nutný rozsah a výu­ kové kvantum vysokoškolské příručky. Je to dáno tím, že nebylo možno pro zachycení úplnosti a rostoucí pracovní, věcné a názoro­ vé dynamiky české i slovenské historiografie přejít mlčením i méně významné oblasti historické práce a její představitele a že není zá­ kladní práce a studií, které by podávaly dějiny historiografie v jejím vnitřně se diferencujícím celku. Nejde o učební text, nýbrž o pří­ ručku, jejíž obsah má zcela jiné výukové poslání a širší zaměření v tom, aby uváděla do poznání historiografie a byla více knihou pra­ covní, která by neopouštěla historika v jeho nej důležitější informa­ ci o vlastní disciplíně ani po absolvování vysoké školy. Poznámkový aparát omezili jsme na literaturu a edice nejpřístup­ nější a z poslední doby nejdůležitější. Při edicích chtěli jsme upo­ zornit především na české dostupné překlady a ve výběru odborné literatury snažili jsme se oddělit příspěvky významnější od méně vý­ znamných. Bylo by možno zmínit se ještě o periodizačních zása­ dách, podle kterých jsme se snažili členit složitý a rostoucí tok dějepisecké práce. Stačí snad říci, že jsme se při nesnadném vytčení přesných dobových předělů snažili určovat vývojová údobí ve vzta­

9 ÚVOD

10 PŘEHLEDNÉ

JINÝ ČESKÉHO SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

hu ke společenskému vývoji a zároveň jsme brali ohled na vnitřní momenty historiografie jako specifické literární produkce a histo­ rického díla jako specifického literárně naukového celku i na mo­ menty, které tkvějí v osobnostech tvůrčích a vůdčích jedinců. Syntetické dějiny českého a slovenského dějepisectví nebyly do­ sud napsány. Nechce a nemůže jimi být ani naše přehledná příruč­ ka. Nedostává se mnoho k takovému úkolu, není především dosta­ tek přípravných monografických prací o jednotlivcích a vývojových etapách historiografie, a zvláště směrem do přítomnosti chudoba v bádání o dějinách vlastní vědy je bolestná a zarážející. A přece dě­ jiny vlastní vědy nejsou jen důležitým propedeutickým úvodem do vědy samé, ale růst, kontinuita a tradice historického poznání jsou předpoklady, bez nichž není možno si dobře představit vědu sou­ časnou a její zdárný vývoj v kontroverzi a v navazování na výsledky generací předchozích. Jsme si vědomi toho, že rozvoj faktografické­ ho poznání minulosti, proměny v hodnocení a v přemýšlení o mi­ nulosti, změny metodologického základu, pojetí, praktické metodi­ ky i techniky historické práce jsou spolu se sledováním slovesné a skladebné stránky historického díla nesporně výkladové složky, které by každé dějiny historiografie měly obsahovat, aby včleňujíce vývoj dějepisectví do politické, společenské a kulturní situace doby, v níž se připravovalo, rostlo a uplatňovalo, postihly funkční význam a místo dějepisectví v národní kultuře a společnosti. Nechceme svou prací více než uvádět adepty dějepisectví do vlastní vědy, do pozná­ vání sebe sama, orientovat v nebývalé se množící historiografické produkci a problematice a ukazovat na badatelské úkoly, které v dě­ jinách naší historiografie volají po zpracování. K tomu nesporně přispívají i bílá místa, která jsme ve svém výkladu nedovedli vypl­ nit, i to, že jsme se nedobrali pohledů plných a správných. Také hle­ dání a nalézání cest k řešení je podnětným vodítkem další práce, ke které bychom i tímto svým příspěvkem chtěli vybízet.

ZÁKLADNÍ PŘEHLEDNÁ DÍLA O DĚJINÁCH DÉJEPISECTVÍ J. Šusta, Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové, Praha 1933, 2. vyd. 1946 J. Macůrek, Déjepisectví evropského východu, Praha 1946 J. Kudrna, Kapitoly z dějin feudální a buržoazní historiografie a filosofie dějin, Praha 1954, 2. vyd. pod názvem Kapitoly z dějin historiografie afilosofie dějin, Praha 1961 E. Fueter, Geschichte der neueren Historiographic. Berlin - Munchen 1911, 3. vyd. 1936 B. Croce, Zur Geschichte und Theorie der Historiographic, Tubingen 1930 H.E. Barnes, History of Historical Writings, Dubique 1937, 2. vyd. New York 1962 J.T. Shotwell, The History of History, New York 1929, 2. vyd. 1950 J.W. Thompson, A History of Historical Writing, I.—II., New York 1942, 4. vyd. 1958 K. Brandi, Geschichte der Geschichtswissenschaft, Bonn 1947, 2. vyd. 1952 Grosse Geschichtsdenker (red. R. Stadelmann), Tubingen 1949 H. Srbik, Geist und Geschichte vom deutschen Humanismus und bis zur Gegenwart, L—IL, Munchen - Salzburg 1950-1951 F. Wagner, Geschichtswissenschaft, Freiburg 1951 M. Fitzsimons - A.G. Pundt - C.E. Nowell, The Development of Historiography, Harrisburg 1954 J. Scheschkewitz, Geschichtsschreibung. Epochen, Methoden, Gestalten, Dusseldorf 1968 E.A. Kosminskij, Istoriografia srednich vekov, Moskva 1963 ILL. Vajnštajn, Západnojevropejskaja svednovekovaja istoriografija, Moskva - Le­ ningrad 1964 R. Wipper, Občestvennyje učenija i istoričeskije teorii XVIII i XIX vv., Leningrad 1925 A. Novák, Přehledné dějiny literatury české, 4. vyd., Olomouc 1936-1939 J. Jakubec, Dějiny literatury české, I.—II., Praha 1929, 1934 J. Prokeš, Literatura dějepisná, Československá vlastivěda X., Osvěta, Praha 1931 H.G. Plaschka, Von Palacký bis Pekař. Geschichtswissenschaft und Nationalbewusstsein bei den Tschechen, Graz - Kóln 1955 Dějiny české literatury, L, Praha 1959; IL, Praha 1960 Dějiny slovenskej literatury, L-IIL, Bratislava 1958, 1960, 1965

11 ÚVOD

KAPITOLA

I

Dějepisectví staršího středověku

1. Dějepisectví evropského Západu a Východu OBDOBÍ TRADIČNĚ NAZVANÉ STŘEDOVĚKEM trvalo přibližně jedno tisíciletí. Tak jako se během doby sahající od rozkladu římské­ ho impéria v 5. století do období reformace, renesance, zámořských objevů a raného kapitalismu na přelomu 15. a 16. století pronikavě změnila evropská společnost, tak se změnila i její vzdělanost. Promě­ ny, které jsou zvlášť zřetelné na vývoji výtvarného umění, probíhaly i v literatuře, jejíž nedílnou součást středověké dějepisectví tvořilo. Fakt, že středověké dějepisectví patřilo do literatury, má jiný vý­ znam, než který mu běžně přikládáme na základě současného pově­ domí o literatuře, diferencované na uměleckou a odbornou. Tato diferencovanost je totiž až výsledkem dlouhého vývoje a neexistova­ la ve středověku a ještě ani dlouho v novověku. To, co ze starší lite­ ratury považujeme za analogii moderní odborné literatury, bylo složkou literatury vůbec, tedy literatury umělecké. Pro napsání his­ torického díla platily proto ve středověku zásady dobové poetiky a rétoriky a nikoliv fiktivní metodologie. Funkcí středověkého his­ torického díla bylo působit prostřednictvím umělecké formy na čte­ náře, tak jako působila díla s tematikou nehistorickou. Podle toho musíme také přistupovat k posuzování středověkých historických děl. Nelze je apriorně hodnotit jako nepravdivá, tendenční, nekri­ tická, primitivní proto, že neodpovídají měřítkům, která klademe na díla s poznávací funkcí dnes. Nelze v nich hledat bezprostřední a objektivní, racionální, exaktní informaci o historických faktech, o nichž se v literární formě zmiňují, ale musíme v nich vidět nejdří­ ve svědectví, jakým způsobem středověký člověk a středověký histo­ rik viděl skutečnost. Teprve po analýze této individuálně a sociálně podmíněné perspektivy středověkého historického díla můžeme zjišťovat podobu historické skutečnosti, na kterou dílo reaguje. Literární umělecké nároky, respektované při vzniku středověké­ ho historického díla, byly kritériem pro nejzákladnější třídění stře­ dověké literární produkce s historickými náměty, historiografie. První její skupinu tvořily tzv. historie, zahrnující v sobě všechna his­ torická díla bez ohledu na specifické téma, ale napsané tak, že

15 DĚJEPISECTVÍ EVROPSKÉHO

ZÁPADU

A VÝCHODU

splňovaly nároky uměleckého stylu. Přestože jedině tyto historie byly považovány za „vysokou“ literaturu a udržovaly aspoň navenek kontinuitu s antickou tradicí, nestaly se východiskem dalšího vývoje historiografie. Ta se vyvíjela spíše z nových středověkých útvarů, psaných bez uměleckých ambicí. Ztělesňovala je nejtypiětěji jednak světová nebo národní kronika, podávající z křesťanského hlediska pojatý výklad vývoje lidstva - nebo jeho části - od stvoření světa, jednak anály, zaznamenávající v mechanickém, ryze chronologic­ 16 kém pořádku události, vztahující se k existenci určitého celku, na­ PŘEHLEDNÉ příklad státu, dynastie, kláštera. I tyto dvě formy navazovaly na an­ DĚJINY ČESKÉHO tickou praxi, avšak dávaly jí jiný smysl. Spolu s legendami, tvořícími A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ už přímý přechod k literatuře umělecké, byly kronika a anály hlav­ ními druhy středověké historické literatury. Hranice mezi všemi li­ terárními útvary však byly pohyblivé a neustále vznikaly druhy a formy nové a přechodné. Hranice se měnila i vzhledem k literatu­ ře, patřící i při historické tematice jednoznačně do umělecké slovesnosti jako například historická epika. Z hlediska typologického lze rozeznávat ve středověkém dějepisectví při nejhrubším třídění jako hlavní druhové skupiny národní dějiny, dějiny národů (u Franků Řehoř Tourský v 6. století a tzv. Fredegar v 7. století, u Visigotů Isidor Sevillský v 6./7. století, u Anglosasů Běda Venerabilis v 7./8. století, u Sasů Widukind v 10. století, náš Kosmas, polský Gallus Anonymus a Vincent Kadlubek, ruský Nestor v 11./12. století), univerzální, světové kroniky (Eusebia z Caesareje v 3./4. století, Isidora Sevillského a Paula Orosia v 5. století, Reginona z Prumu v 10. století, Otty z Freisingu a Gottfrieda z Viterba v 12. století, Salimbene z Parmy v 13. století., z podnětu Karla IV. píšícího Jana Marignoly), anály (Fuldské z 9. století), životopisy (Einhardův Život Karla Velikého z 9. století, soubor Jacoba de Voragine Legenda aurea ze 13. stole­ tí), gesta, zpravující o činech osob vystřídávajících se v jisté funkci (Thietmara Merseburského z 10./11. století o skutcích německých králů, Otty z Freisingu vypsání činů německých císařů, Jana ze Sa­ lisbury - 12. století - gesta papeže Evžena IIL), kroniky zemí, měst a panovnických rodů (Villaniho florentská kronika, Kronika Ottakara Štýrského ze 14. století). Memoárová díla (Eneáše Silvia Piccolominiho a Philippa de Comines z 15. století) ukazují už svou záměrně subjektivní koncepcí přechod k pojetí renesančnímu. Středověká historiografie, jež se důrazem na primát literární hodnoty a vztahem k historickému faktu lišila od moderních před­ stav o metodě historického poznání a o objektivitě historického dí-

la, je modernímu dějepisectví naopak blízká některými znaky v po­ jetí dějinného vývoje, v prvcích filosofie dějin. Byl v ní totiž postup­ ně překonán partikularismus antického pohledu na dějiny, odehrá­ vající se v izolovaných světech a okruzích a opakující se ve věčných cyklech. Pod vlivem křesťanství vneslo pozdně antické a středověké myšlení do historie dramatickou představu o střídání věků, monar­ chií a Časů; přes velkou dějinně filosofickou koncepci Aurelia Au­ gustina (4./5. století), obsaženou v díle De civitate Dei a vykládající dějiny jako odvěký zápas mezi obcí boží a obcí ďáblových přívržen­ ců, dospělo středověké myšlení k představě o jednom světě a o ději­ nách jako univerzálním procesu spějícím ke konečnému cíli. Myš­ lenka o smyslu dějin a o dovršení dějinného vývoje se od té doby vrací v různých verzích v historickém myšlení neustále a je obsaže­ na i v historiografii přítomnosti, třebaže z jejího náboženského pod­ kladu nezbylo takřka nic. Ze znaků charakteristických pro historiografickou produkci, vzniklou v rozmezí tisíciletí v kulturních centrech a oblastech, me­ zi nimiž bylo jen nepevné spojení, můžeme jako dvě konstanty vi­ dět vázanost na církevní kulturní prostředí a vztah k antické tradi­ ci. Obě tyto konstanty však prodělávaly změny a nepůsobily vždy stejně silně. Spjatost historické literatury s církví a náboženstvím se postupně uvolňovala. I když naprosté myšlenkové emancipace neby­ lo dosaženo ještě ani v renesanci, dominovala už v 15. století v his­ torické produkci díla, laická původem svých autorů, okruhem čte­ nářů i duchem, který jim vládl. Pro další vývoj historického bádání byl mimořádně důležitý jeden důsledek této emancipace historické­ ho myšlení od náboženské ideologie - růst kritičnosti, projevující se ve vztahu k poznatkům, které historik nachází ve svých prame­ nech a předlohách a které sám formuluje. Tyto počátky kritického a racionálního nakládání s textem byly spojeny s hlubším poznáváním antické literární tradice. Středověké dějepisectví z ní sice vycházelo, ochuzovalo ji však, redukovalo na vnější znaky a bylo málo chápavé vůči jejím myšlenkovým hodno­ tám. To, co vnímalo a napodobovalo, byly představy o formální výstavbě historického díla, ne psychologické a filosofické postřehy antických historiků-myslitelů. Ani pozdější renesanční návrat k an­ tickým textům neznamenal ještě plné objevení kvalit obsažených v díle Thukydidově, Polybiově, Tacitově, v jedněch z nejvyšších hod­ not, kterých dějepisectví ve svém vývoji vůbec vytvořilo. Tisícileté období středověkého dějepisectví se dělí i podle pro­ měn těchto dvou konstant na dvě fáze. Přibližně na přelomu tisíci-

17 DĚJEPISECTVÍ

EVROPSKÉHO

ZÁPADU

A VÝCHODU

letí dosahuje vztah k antické tradici nejnižšího bodu. V této době, kdy se na mapě Evropy ustalují hranice státních a národních celků trvajících dodnes, začíná byt dějepisectví s nimi natrvalo spiato. V tom se počátky české středověké kultury a historiografie nijak neopožďují za poměry v jiných evropských zemích. Přibližně od mezníku, kterým byl pro současníky magický rok 1000, můžeme sledovat nový postup po cestě vedoucí dějepisectví od slepého napo­ dobování tradice a zjevených dogmat k svobodnějšímu myšlení, od literatury ke kritické práci s prameny; začíná vývoj vedoucí dlou­ 18 PŘEHLEDNÉ hou oklikou evropskou historiografii zdánlivě jen k jejímu původní­ DĚJINY ČESKÉHO mu antickému východisku, ve skutečnosti však do nové fáze, kdy se A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ ukázalo, co z antické tradice je možno využít v nových poměrech. Patřilo k velkým katastrofám evropské vzdělanosti, že v době, kdy se v dějepisectví hlásily metodické i koncepční prvky typické pro mo­ derní historické myšlení, ukončovala svou existenci ta větev středově­ ké evropské historiografie, která tradici antické historiografie udržo­ vala formálně v nejautentičtější podobě. Ve východořímské, byzantské říši existovala nejen přímá návaznost na vzory antického dějepisec­ tví, ale vládlo i intelektuální ovzduší příznivé jejímu pěstování. Ve srovnání se stavem vzdělanosti na evropském Západě byl nápadný mi­ mořádně rozvinutý historický smysl, vážící se k nepřerušené tradici státní ideologie a tříbený neustálými zážitky obyvatel světové říše. Tento historický smysl dovoloval historikům zařazovat události z tisí­ ciletých dějin Byzance do velkých dějinných souvislostí. Především se to dálo v literárně dokonalých monografiích, ale i v kronikách ovliv­ něných křesťanským myšlením. Toto dějepisectví bylo těsně spjato s existencí státu, která byla vyjádřena často tím, že na rozdíl od zápa­ doevropských kleriků byli autory historických děl vládcové, politiko­ vé a osoby se značným praktickým politickým vzděláním, rozhledem a vlivem. Důsledkem tohoto spojení bylo jednostranné zaměření na dějiny státní, diplomatické, vojenské, politické a zřetelná tendenčnost a stranictví produkce, věnované většinou současným dějinám. Osobní a zájmové spojení s věcí státu dávalo byzantským histori­ kům možnost velkých dějinných koncepcí, tak jak se vynořovaly při sledování zápasu Byzance se sousedy: Vandaly, Góty, Peršany, Slova­ ny, Turky. V dílech Prokopia z Caesareje (6. století), Theofana (8./9. století), císaře Konstantina VIL Porfyrogenneta (902-957), Michaela Psella (11. století), Anny Komneny (12. století), Nikefora Gregorase (14. století) byly vytvořeny hodnoty nejméně rovno­ cenné soudobému středověkému dějepisectví západoevropskému. Byzantské dějepisectví ovlivnilo i počátky dějepisectví jihoslovan-

ského a ruského. Do církevněslovanského jazyka, který byl v obou oblastech jazykem literárním, byly překládány byzantské kroniky a namnoze podle jejich vzoru byly psány i nejstarší historiografické zápisy bulharské, srbské a ruské. Na Kyjevské Rusi poměrně brzo vznikaly samostatné kroniky a letopisy. Nestorova kronika, zvaná též Povést’ vremennych let. naplněná vědomím o jednotě ruských kmenů a o příbuznosti Slovanů, dala svým výkladem o „vzniku rus­ ké země“ pod vedením Kyjeva základ řadě letopiseckých pokračova­ telů. Je významným historickým pramenem a literární památkou, která jazykem blízkým širším vrstvám národa a živým vypravěčským uměním vyniká nad mnohá obdobná díla západoevropská a středo­ evropská, psaná nenárodní latinou. I když kontakty mezi oběma vzdělanostními okruhy existovaly a i když některá díla byzantského dějepisectví působila prostřednic­ tvím latinských překladů na Západě, šlo - pokud jde o historiografii - o dva okruhy, které se takřka neprotínaly. Každý obraz středověké­ ho dějepisectví, založený jen na analýze produkce vzniklé na Západě, je jednostranný a vyžaduje doplnění o složku východoevropskou tkví­ cí byzantským prostřednictvím hluboko v antické tradici a kultuře.

2. Počátky dějepisectví v českých zemích Kosmas a jeho pokračovatelé Lidská společnost dochází na určitém stupni vývoje k vědomí své historické existence. Dějinné vědomí se v jednotlivých národních prostředích projevuje v různých, ústně tradovaných a později i psa­ ných formách, jako jsou národní mýty, eposy, historické písně a po­ věsti a jako jsou vyspělejší formy dějepisného vyprávění, tzv. středo­ věké historie, letopisy a kroniky. Specifickou podobou historického povědomí křesťanské společnosti, v níž se dějinné vědomí spojilo osobitě s vírou náboženskou, jsou legendy. Mají výraznou funkci náboženskou a církevní, ale v určitých podmínkách, například v na­ šich národních poměrech, představují nejstarší formu historického vypravování jako celistvého literárního díla, které má svou zjevnou i skrytou tendenci církevně náboženskou. České povědomí je v nich vyjádřeno neobyčejně silně, a to jak záznamem národních pověstí, tak ohlasem dominantních politických faktů. Svým vznikem se legendy hlásí do 9.-14. století a svým sociálním původem do okruhu vzdělané duchovenské společnosti. Jako bio-

19 POČÁTKY

DĚJEPISECTVÍ

V ČESKÝCH ZEMÍCH

grafický náboženský román s historickým podkladem a motivy jsou obecným literárním zjevem křesťanského středověku. Životopisné umění, které mělo v řecké a římské antické historiografii význam­ né pěstitele, vzpomeňme v této souvislosti Plutarcha, se tu podstat­ ně proměnilo. Místo na politické osobnosti a umělecky tvůrěí jedin­ ce se v legendách soustředila oslava nebo obrana individua na jeho svatost a mučednický život. Konkrétní sociální skutečnost se ve star­ ších legendách obdivuhodně zachovala a byla autorem výrazně za­ chycena, ale tato historicnost jako objektivně realistický rys mizí, 20 PŘEHLEDNÉ jakmile se legenda stává součástí krestanske výchovy a propagandy DĚJINY ČESKÉHO úcty světce a jakmile v ní náboženskovýchovná funkce nabývá pře­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ vahy nad funkcí reálně zpravodajskou. Individuální rysy zobrazova­ né postavy a dobová i místní rozdílnost situace vyprchává a převahy nabývají motivy spirituální, transcendentální, zázračně fantastické, které jsou obecné a přenášejí se ze světce na světce. Konkrétnost podání mizí a skutečnostní základna se zužuje nebo dokonce chybí. Náboženskému úěelu legendy je podřízen zřetel k historické sku­ tečnosti a psychologické pravdivosti. Odtud vyrůstá úmyslná i neú­ myslná falzifikace, deformace skutečnosti, ale pod tradičně hagio­ graficky schematizujícím a glorifikujícím povrchem lze postřehnout řadu momentů, které zachycují člověka, jeho společenské prostře­ dí, hospodářský a vládní systém i sociální skladbu přímo a bezpro­ středně. Vztah ke konkrétní skutečnosti nabývá na síle u těch le­ gend, které, jako například staroslověnské legendy o věrozvěstech Konstantinu a Metodějovi, jsou obranou díla světců a musejí při svém aktuálním úkolu respektovat fakta jejich života a prostředí. Historiografická hodnota legend je tedy různá a závislá na jejich dobové funkci. Jejich objevení v českém myšlenkovém světě je odra­ zem a dokladem kulturní vyspělosti české národní společnosti na počátku jejího státního života a je výrazem její osobité dějinné pa­ měti, která je jednou z podmínek historiografického zájmu i svě­ dectvím vlivu minulosti a jejího tradování ve společnosti. Podle doby a tematického okruhu, ke které postavě křesťanského světce se vztahují, dělíme české legendy, psané staroslověnsky, latin­ sky i česky, na legendy cyrilometodějské, václavské a ludmilské, voj­ těšské a prokopské. Každá z těchto skupin má svůj osobitý formální ráz a obecně společenské zaměření. Tzv. moravsko-panonské legen­ dy. staroslověnsky psaný Život Metodějův a Život Konstantinův z kon­ ce 9. nebo z počátku 10. století, hájí nárok vytvářející se velkomorav­ ské křesťanské společnosti na vlastní bohoslužebný jazyk, na její osobitou kulturní i politickou orientaci proti snaze kněží svést ji jed­

ním směrem. I když slovanští autoři obou Životů, píšící pro vzdělaueckou vrstvu, pracovali podle byzantských literárních vzorů, podali svá díla osobitě co do obsahu i slovesné formy. Seznámili názorně s nejdůležitějšími fakty, zahajujícími křesťanskou středověkou kul­ turu našich zemí, a vytvořili i přesvědčivý obraz o sociální skladbě velkomoravské společnosti a jejím myšlenkovém napětí. Převahu historickoobjektivních momentů si ve svém zpravodaj­ ském podání zachovává i I. staroslověnská legenda o sv. Václavovi, napsaná snad očitým svědkem boleslavské bratrovraždy nedlouho 21 po Václavově smrti (935), takže hagiografické prvky zázračné po­ POČÁTKY DĚJEPISECTVÍ moci světcovy takřka scházejí a legenda se stává střízlivým analistic- V ČESKÝCH kým dokumentem o převratné politické události a jejích důsledcích ZEMÍCH se vší brutalitou jejich síly. Legenda, psaná nepochybně knězem slo­ vanského obřadu, se obracela k domácí společnosti a chtěla na ni působit pádností a prostotou své stylizace. Politický fakt se stal předmětem legendy jen proto, že se vztaho­ val na osobnost, která brzo vstoupila do okruhu mučedníků za novou víru a národních světců. To byla cesta, na které legenda na­ bývala dynastickou a státně politickou funkci. Domácího světce po­ třebovala nejen vznikající církev, ale nadpozemského posvěcení své moci potřebovaly v osobě národního ochránce a pomocníka i vzni­ kající stát a jeho dynastie, aby v něm byla manifestována a průkaz­ ně vyjádřena státní ideologie mladého národního státního útvaru a aby v něm nabyly symbolu své existence a rovnocennosti v univer­ zální evropské křesťanské společnosti. Tento dlouhodobý proces, ustalující se v 11. a 12. století, vrostlý do obecné tradice a nabývají­ cí oficiálního rázu, zachycuje řada václavských a ludmilských le­ gend. Glorifikují panovnický rod a dodávají nadpozemské posvěce­ ní jeho prvořadému společenskému postavení. Kompozičně a stylově nejpozoruhodnějším dílem václavských a ludmilských legend je latinská legenda mnicha Kristiána Život a umučení svátého Václava a báby jeho svaté Ludmily (Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae aviae eius). I když v ní přibylo historiografických momentů, nelze Kristiánovo dílo, sporné od počátku novodobého českého dějepisectví co do doby vzniku i au­ tenticity jejího autora, pokládat již za výtvor středověkého kronikářství, ale za tendenční skladbu, která spojuje cíle církevně ná­ boženské, obhajobu staroslověnské bohoslužby a vzdělanosti, s dynasticko-politickými, s glorifikací národní dynastie. Náleží prav­ děpodobně konci 10. století, do něhož se hlásí svým prologem, ob­ sahem, pojetím a jazykovým stylem.

Jako kníže Václav stává se i biskup Vojtěch dědicem a ochráncem české země, státního území. Vojtěšské legendy o osudu a myšlenko­ vém konfliktu prvního pražského biskupa domácího rodu Vojtěcha (Adalberta, f 997), vychovaného v nábožensky rigoróznějším prostře­ dí západoevropském, s názorovou orientací tradičního prostředí do­ mácího jsou však většinou dílem jeho zahraničních ctitelů. Proti to­ mu těžkou vnitřní problematikou česko-německého antagonismu a živého dobového vlastenectví jsou naplněny legendy prokopské. 22 Představují názorově vyzrálou skupinu, která se lidovými prvky obra­ PŘEHLEDNÉ cela k prostému člověku, aby ho získala pro úctu k světci a klášteru. DĚJINY ČESKÉHO Jejich první latinská verze po roku 1200, tzv. Vita minor, vznikla A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ v kulturním ovzduší slovanského kláštera sázavského, jehož byl sv. Prokop zakladatelem, a dosvědčují vyspělou formu tehdejšího ná­ rodního vědomí. „Menší život“ se stal východiskem celé řady svatoprokopských legend, jejichž nacionální tendence vrcholila v době Kar­ lově českou veršovanou legendou o svátém Prokopu. V ní ovšem epika s postavou českého hrdiny, chránícího klášter před cizími německými mnichy a charakterizovaného i v soudobé karlovské historiografii ja­ ko „Teutonicorum expulsator“, zvítězila nad historickou látkou zcela a bojová tendence národní nad objektivitou vypravěče, který svým ná­ rodním stanoviskem a vášnivým zaujetím chtěl působit a získávat. Této tendenci se nevymkly ani vyspělejší formy dějepisného vy­ právění, které se mezitím za hospodářského, politického a kultur­ ního vzestupu české společnosti objevily ve středověkých análech (letopisech) a kronikách. Vládnoucí společnost nemohla žít bez vě­ domí o sobě samé a bez kontinuity s tím, co bylo. Je nepochybné, že i kulturně tvůrčí vrstvy duchovenské, stejně tak i lidové prostře­ dí neučenecké si kladly otázky po minulém a snažily se po svém je nějak zodpovědět v nezachované ústní literatuře. Tak narůstaly vaz­ by mezi dneškem a včerejškem a sílily podněty k soustavnější děje­ pisné práci, která by se psanými literárními výtvory obracely k ve­ řejnosti, k jejím nejkultivovanějším vrstvám. Potřebám těchto konzumentů dějepisné literatury přizpůsobovala svou dějepisnou tvorbu ve středověku vlastně jediná vzdělanecká a tvůrčí vrstva svět­ ského a řádového duchovenstva, která ze své školské výchovy znala jednotlivé literární druhy a jejich tradičně uznávaná a přejímaná schemata a formy. Byla tak připravena k úkolům středověkého dějepisectví, k nimž ji předurčovaly i širší znalost světa a styky s do­ mácími i cizími vládnoucími skupinami. Neobjevilo se tudíž ani čes­ ké středověké dějepisectví ve své nejvyspělejší kronikářské formě bez předchozí přípravy a předchůdců.

Po historiografických nábězích legend projevil se konkrétní his­ torický zájem zaznamenat pamětihodnou událost ze sociálního ne­ bo přírodního dění v církevních nekrologiích, zapisujících pouze jméno a datum úmrtí členů nebo dobrodinců kláštera a kapituly, nebo v martyrologiích a análech (letopisech), historicky sice širších, ale prostých, nekomentovaných záznamech událostí v časové po­ sloupnosti podle let, aniž by se v nich jednotlivá fakta spojovala ve vyprávěcí literární celek a vznikal úmysl ovlivnit svým podáním a hodnocením čtenáře. Všechny tyto literární druhy středověkého 23 dějepisectví navazovaly na praktickou formu kalendáře a později se POČÁTKY DĚJEPISECTVÍ od něho osamostatňovaly. Sociálně politická tendence a literární V ČESKÝCH záměr estetického působení a pobavení byly již zřejmé u vyspělé for­ ZEMÍCH my středověkého dějepisectví, v kronikách, vykládajících soustavně dějiny kláštera, církve, národa a státu. Mezi kronikou jako literár­ ním strukturním celkem a anály, které pouhá fakta, řazená časově za sebou, nepropojují v celek vyprávěním, je rozdíl i ve vzniku. Aná­ ly vznikají postupným připisováním záznamů o událostech, kroni­ ka již třídí, řadí a zpracovává fakta předtím sebraná. Kronikářská a analistická metoda se však v jednom dějepisném literárním díle prostupují. Soudobá literární teorie činila podstatný metodický a stylistický rozdíl mezi kronikou a anály na jedné straně a tzv. his­ torií na straně druhé. Své věcné i stylistické schéma si vytvořily i kroniky světové, národní, klášterní, biskupské a biografie vynika­ jících jedinců. Z českých nekrologií historicky nejzajímavější je svým předkosmovským pojetím českých dějin nekrologium břevnovské z poloviny 12. století. Pokud se týká letopisecké formy historických záznamů, je třeba předpokládat existenci análů katedrálního kostela sv. Víta v Praze a zdůraznit dokumentárně významné klášterní Letopisy hradišťsko-opatovické, dílo hradišťských benediktinů, psané zčásti v Opatovicích a jdoucí od narození Kristova do roku 1163. Analistická a kronikářská práce, která se nemůže vymknout z ur­ čujícího křesťansky středověkého pohledu na svět a na život, před­ pokládá již vyspělejší a kultivovanější zájem o veřejné dění a uvědo­ mělou snahu zachovat paměť na poznaná nebo prožitá fakta. Tento historický smysl sílí, jakmile se dostavuje povědomí společenské od­ povědnosti psát pravdu, i když středověká kronika není svou pova­ hou, procesem svého vzniku, záměrem a slovesným projevem dílem vědecko-badatelským, ale svého druhu vyprávěcím literárním dílem, které má tradičně ustálené literární normy, řídí se obecně uznáva­ ným kódem požadavků a vyjadřuje se v přejímaných, tradičně fixo-

váných myšlenkových obrazech a slovních obratech. Ale přesto ne­ bo právě prostřednictvím těchto obecných formulí se v něm odráží sociální skutečnost a projevuje se v něm společenské vědomí sociál­ ní skupiny, k níž autor kroniky náleží. Nejsou proto pro středově­ kou kroniku a její hodnocení rozhodující a závažné její faktografic­ ké složky jako složky ideologické, myšlenkové. Středověký kronikář píše pro specifickou oblast čtenářů, má své cíle nebo vědomě slouží určitým tendencím a vyslovuje je v osobité reakci na všechno dění, 24 které na něho doléhá, daleko pregnantněji než jeho vlastní sociální PŘEHLEDNÉ prostředí. Historická skutečnost se v kronice neobjevuje ve své čisté DĚJINY ČESKÉHO objektivitě, ale prochází a proměňuje se myšlenkovou reflexí, je po­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ dána a zachována v subjektivním vidění kronikáře. Typičnost kro­ niky je dána vztahem pisatele k sociální skutečnosti v jeho myšlení. Všechny znaky středověkého kronikářství vykazuje Kosmova Kro­ nika česká (Chronica Boemorum). zahajující na počátku 12. století tradici českého kronikářského dějepisectví a podávající poprvé zá­ měrně a soustavně dějiny obyvatel české země od nejstarších mýtic­ kých dob až po autorovu současnost. Kosmas (1056-1125), kanov­ ník a později děkan pražské svatovítské kapituly, byl významná literární a společenská osobnost. Náležel k poměrně početné, soci­ álně vlivné, kulturně tvůrčí i konzumentské vrstvě kapitulního kněžstva, která spojena mezi sebou příbuzenskými svazky žila v úz­ kém styku s ostatní vládnoucí českou společností a především s nejbližším okolím panovníkovým, vstupujíc do jeho úředních a diplo­ matických služeb. V okruhu této aktivní společnosti, na jejíž zrod nesporně působilo ovzduší úspěšné politiky krále Vratislava II. (1061-1092), vznikala i jiná soudobá literární díla, jako byly latin­ ské Verše o utrpení sv. Vojtěcha, které se kdysi připisovaly Kosmovi. Kosmas sám již v pozdních letech rozšířil svůj kulturní obzor, naby­ tý na domácí katedrální škole pražské, pobytem na evropsky proslu­ lé škole lutyšské a poznáním ciziny, především Německa a Itálie, při cestách českých biskupů jako člen jejich družiny. Svou Kroniku, která po obsahové, myšlenkové a stylistické strán­ ce je vynikajícím dílem českého středověkého dějepisectví a litera­ tury, psal Kosmas v poměrně krátkém údobí na sklonku života. Pod­ le ustáleného zvyku začal výkladem o původu českého národa za zmatení jazyků při stavbě věže babylónské, pokládané obecně za mezník rozchodu a vzniku samostatných jazyků a národů, a dovedl ji přes vylíčení idylických poměrů země před příchodem Čechů a je­ jich mýtických dějin přísně analistickou metodou až do své doby, třebaže měl důvodné pochybnosti o tom, je-li možno o současných

25 POČÁTKY DĚJEPISECTVÍ V ČESKÝCH

ZEMÍCH

Děkan Kosmas, první český kronikář, portrét z rukopisu lipské univerzitní knihovny, zničeného za druhé světo vé války, kresba je kopií z první poloviny 19. století

událostech psát plnou pravdu: „Užitečnější jest, abychom pomlčeli o nynějších lidech nebo časech, nežli abychom mluvíce pravdu a pravda vždy plodí nenávist - neměli z toho nějakou škodu. Kdy­ bychom se však uchýlili od pravdy a psali jinak, než jak se věci ma­ jí, upadli bychom nicméně ve výtku pochlebenství a lži, poněvadž jde o poměry skoro obecně známé.“ Výsledkem tohoto vnitřního dilematu byla jakási kronikářská au­ tocenzura, která z obavy před veřejným zásahem raději zamlčovala pravdu, než aby říkala nepravdu. Takto proklamovaný a požadova­ ný princip omezené historické pravdy však nezabraňoval, aby autor zapíral své smýšlení, své sympatie a antipatie. V těch právě je men­ talita jeho sociální skupiny a jeho doby zachycena nejplněji a sub­ jektivita jejich pohledu vyjádřena nejpřesvědčivěji se vším osobitým kouzlem bezprostředního vidění a hodnocení života a světa. Pouhý analistický zpravodaj se měnil v kronikářské vyprávěče a estetické­ ho stylistu.

Podle soudobých dějepisců, především podle bavorského kroni­ káře z počátku 9. století Reginona, vypravujících dějiny národů a je­ jich států, spojuje Kosmas dva typy dějepisného vyprávění, kroniku a tzv. historii. Proto se u něho analistická metoda prolíná s meto­ dou ozdobného rétorského slohu, který vyznačoval historii, proto v podání sběhlé skutečnosti dochází k řadě deformací a projevů, které dokumentují myšlenkovou náplň a sociálně politickou orien­ taci kronikářovu. Jako vzdělaný středověký historik se smyslem pro světové dění 26 PŘEHLEDNÉ a politické myšlení měl Kosmas vysoké mínění o úkolu dějepisce DĚJINY ČESKÉHO a o významu historie. Chtěl psát pravdu a nevymýšlet si tam, kde ne­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ nalezl bezpečných údajů nebo kde se nemohl opřít o vlastní zkuše­ nosti, dovedl rozlišit historickou kvalitu pramenů od nespolehlivého bájivého vyprávění starců a ústní tradice přes hodnověrné zprávy očitých svědků až k bezpečnému vlastnímu bezprostřednímu názo­ ru, k vidění faktů, které cenil nejvýše. I když rozdělení kroniky na tři díly je historicky mechanické a poplatné literární kompozici díla, vyzdvihujíc působivý moment panovnické smrti (první díl končí smr­ tí knížete Jaromíra roku 1038, druhý díl smrtí krále Vratislava roku 1092 a třetí smrtí knížete Vladislava I. roku 1125), přece jen dějin­ nou periodizaci částečně ovlivňovala povaha a hodnověrnost prame­ nů, kterých Kosmas používal. Jinak hovořil v českých dějinách o do­ bě báječné a historické, mezi nimiž dělítkem je přijetí křesťanství. V hlavních historiografických zásadách, v jejich praktickém uplatnění, v celé kompozici díla a jeho slovesné podobě stál Kosmas plně na úrovni své doby, v jejímž duchu kladl také větší důraz na formu než na obsah díla. V jeho kompozici se uplatňuje řada vypra­ věčsky účinných epizod, přímá řeč, vkládaná do úst jednajících osob, je jedním z významných prostředků literárních, podobně jako charakteristika lidí a užití básnických přirovnání, metafor a epitet. Vyprávěčským uměním, které se školilo na vzorech římské a středo­ věké historiografie a které dovedlo vhodně užívat citátů a přejatých pasáží v nových souvislostech a pro zcela jiné situace, přihlásil se Kosmas k umělému stylu literární školy lutyšské a zajistil si místo ve středověkém písemnictví evropském. Svými názory na svět, na společnost, na církev, stát a národ se Kosmas představuje jako plnokrevný příslušník své společenské vrst­ vy a v neposlední řadě i svého národa. Je vřelým stoupencem západ­ ní latinské církve, za jejíž zájmy bojoval i odmítavým stanoviskem ke slovanské liturgii, o níž vědomě zamlčoval všechny zmínky, a ve sporu Přemyslovců, krále Vratislava a pražského biskupa Jaromíra,

stál na straně biskupově. V tom sledoval především osobní zájmy svého církevního pána a chlebodárce, nikoliv ještě tehda nastolova­ nou církevní politiku, bojující o autonomii a o vymanění z područí světské moci panovníkovy. Proto Kosmovi, uvědomělému odpůrci vnitřních rozbrojů a závislosti českého státu na německé říši, nic nebrání v tom, aby ve svém vyspělém politickém a národním uvědo­ mění byl stoupencem silné a nezávislé vlády přemyslovské, v níž vi­ dí záruku české státní jednoty a síly i společenského pořádku. Pro­ to s nepřízní a kritikou pozoruje vše, co ve vnitřní i v zahraniční politice narušuje jeho národní a státní ideál, ať jsou to rozbroje me­ zi členy knížecího rodu, sváry mezi panovníkem a velmoži nebo snahy římskoněmeckého císaře rozdělit panství českého panovníka a oslabit jeho moc. Kosmas sice uznává římské impérium jako nad­ národní univerzální moc, které se má podřídit celý křesťanský svět, ale nechce ustoupit z práv a privilegií, kterých národní stát v této univerzální říši požívá. Dějiny Čechů jsou pro Kosmu především dějinami panovníků a velmožů, navzájem k sobě vázaných slibem obapolné věrnosti. Ve smyslu jednotné a mocné panovnické vlády přemyslovské dynastie začleňuje do ideologické koncepce státu i přemyslovskou pověst, kte­ rá má být oslavou dynastie. Mnohé motivy pověstí byly sice Kosmou přejaty z obecného literárního dědictví evropského, z antické litera­ tury a z bible, některé však žily v domácím prostředí již před Kos­ mou. Představovaly určitou formu společenského vědomí o nejstarší minulosti a nabývaly i oficiálního charakteru, pokud posilovaly po­ zici panovnického rodu. Stejně ze státně dynastického důvodu po­ máhá Kosmas dotvářet kult sv. Václava a zemských patronů jako re­ prezentantů, ochránců a symbolů českého státu. Zde se státní a dynastické vědomí Kosmovo stýká s jeho vlastenectvím a národním myšlením. Zaujetí proti Němcům a Polákům nevyplynulo jen z po­ znatku jazykových a zvykových rozdílů mezi národy, jež měl mož­ nost poznat za svého pobytu v cizině, ale mělo kořeny i hospodářské v rivalitě mezi domácím a cizím, hlavně německým duchovenstvem, které zaujímalo na úkor domácích lidí vlivná a výnosná místa v cír­ kevní a státní organizaci. Kosmas česky cítil i myslil - a v tom směru lze jeho Kroniku hodnotit jako významný počátek českého politické­ ho, sociálního a národního myšlení. Má proto Kosmas zakladatelský význam pro českou historiografii i pro české myšlení. Vyzrálé dílo Kosmovo, známé a rozšiřované již v jeho době, stalo se ve 12. a 13. století látkou i formou vzorem řadě pokračovatelů. Nikdo z nich však nedosáhl ani zdaleka úrovně svého bezděčného

27 POČÁTKY

DÉJEPISECTVÍ

V ČESKÝCH ZEMÍCH

28 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

učitele. Přímo na Kosmův text navázal tak řečený Kanovník vyše­ hradský. Straní vyšehradské kapitule a knížeti Soběslavovi I. (1125-1140), který se stává ústředním hrdinou jeho historického vypravování o letech 1125-1141, vyznačeného živou nacionální, ost­ ře protiněmeckou tendencí a realistickým viděním světa a života. Jeho feudální vlastenectví se vzepjalo k myšlenkovému vrcholu při líčení českého vítězství nad Němci v bitvě u Chlumce roku 1126, které přičítá nadpřirozené pomoci sv. Václava. V duchu soudobých představ je ochránce a patron české země otcem českého národa, dědicem české země a Cechové jsou jeho rodinou. Státoprávní funk­ ce svatováclavského kultu tu po Kosmovi nabyla dalšího výrazu a vyšší ideologické úrovně. V rámci křesťanského myšlení byla vyjá­ dřena politická představa českého národa a státu. Kanovník vyše­ hradský má také smysl pro přírodu, živelní katastrofy, pro zjevy me­ teorologické a astronomické, a právě tím se přibližuje lidovému prostředí a psychologii. Zájem o přírodní úkazy a znamení vede ho k epizodickému líčení drobných každodenních událostí mezi lidem. Zcela jiný původ a zaměření mají doplňky a pokračování, které k rukopisu Kosmovy Kroniky přičinil v sedmdesátých letech 12. sto­ letí neznámý Mnich sázavský. Nej důležitější a nej charakterističtěj­ ší je jeho vsuvka o sázavském klášteře, připojená ke smrti knížete Oldřicha. Vychází ze staré církevně slovanské tradice, patrně ze sta­ roslověnské legendy o životě opata Prokopa, z tzv. Menšího života, a z latinských zápisů klášterních O počátcích sázavského kláštera, které do svých záznamů zcela pojal. Tím vzniklo dílko obsahově, slohově a názorově neobyčejně jednotné, vlastně první klášterní kronika u nás, která zachovává slovanské literární dědictví sázav­ ského kláštera, třebaže autor byl mnichem latinského obřadu, ji­ nak v hodnocení slovanské liturgie objektivním a faktograficky spo­ lehlivým. Smýšlením Čech, hájil samostatnost a bezpečnost českého státu proti německé útočnosti. Pokračování Kroniky Kosmovy do­ vedl do roku 1162 a podal v něm především údobí vlády Vladisla­ va 11.(1140-1172). Události druhé poloviny 12. století zaznamenali dva nepřímí po­ kračovatelé Kosmovi, kteří na sebe časově navazují, pražský kanov­ ník, člen družiny vzdělaného biskupa Daniela I. Vincentius a první opat premonstrátského kláštera milevského Jarloch. Vincentius byl svědkem slavného tažení císaře Fridricha I. a krále Vladislava proti Milánským roku 1158. Ve vzpomínkově psaných letopisech oslavil zahraniční akce českého krále. Italské události tvoří jádro vypravo­ vání, které vede od roku 1140 do roku 1167 a které mu snad smrt

nedovolila dokončit. Osobní ráz a přímé zážitky způsobují, že Vincentiovy anály nabývají povahy pamětí, nového typu středověké dě­ jepisné literatury. Subjektivita pamětí ovlivnila i literární formu zá­ pisů, která se sice přidržuje chronologického sledu událostí, ale podává je v obratném slohu a v epické šíři. Osobnost Vincentiovu příznivě charakterizuje i jeho vyspělý zájem o kulturní poměry a zjevy domácí i cizí. Pokračovatelem Vincentiovým se stal Jarloch. Začal psát své latinské dílo, z něhož se nám dochovala část, končící rokem 1198, až na počátku 13. století, kdy se i v českých zemích za­ číná měnit vztah mezi státem a církví a rozvíjí se boj za emancipaci církve od státní moci. Odraz toho je i v názorech a stanoviscích Jarlochových. Tento cizinec, patrně Sas, vzdělaný na zahraničních klášterních školách, ale brzo zdomácnělý v českém prostředí, je pro­ ti starším českým kronikářům domácího původu, vřelým stoupen­ cům přemyslovské dynastie, již plně oddán programu církevní emancipace. Nezastavuje se před kritikou pražských knížat a příz­ nivě hodnotí i pokusy císařovy, směřující k oslabení českého státu. Pozdní, tzv. druzí pokračovatelé Kosmovi, kněží pražské kapitu­ ly, zanechali v latinsky psaných Letopisech českých (Annales pragenses) suché a nesouvislé záznamy z let 1196-1278. Jejich závěr tvoří dvojí latinské Vypravování o příbězích krále Přemysla Otakara II. a 0 zlých létech po smrti jeho, tzv. Annales Ottacariani. Převyšují Letopisy značně stylem i názorem. Plasticitou podání všech neštěstí a pohrom, které zavalily českou zemi za braniborské okupace a poručenské vlády, národním uvědoměním, vzníceným nesmiřitelnou nenávistí proti braniborskému lupičství a násilnictví, a sociálním soucitem k trpícím sedlákům se vyznačuje především druhé Vypra­ vování o zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II. Obojí skládání vzniklo bezprostředně po událostech, nese proto na sobě stopy hlubokých emocionálních zážitků a předjímá myšlen­ kové ovzduší, které o tři desítiletí později určilo osobitou povahu česky psané rýmované kroniky tzv. Dalimila. Svým mravním patho­ sem, vírou v jednotu a moc míru i monumentalitou pravdivého lí­ čení úděsných scén drancování a hladu řadí se Vypravování o zlých letech mezi nejlepší prozaické výtvory české gotiky. Bezprostřední vliv Kosmova kronikářského stylu a pojetí končí s nástupem 14. sto­ letí, poznamenaného odchodem první národní dynastie a jeho dů­ sledky v české vnitřní i zahraniční politice, kdy se za zcela jiných podmínek vytváří dějepisectví, jehož dichotomie domova a světa je určována jak specifickými podmínkami slovesnosti, psané již Čes­ kým národním jazykem a ohlašující se vstupem laického živlu do

29 POČÁTKY DĚJEPISECTVÍ

V ČESKÝCH ZEMÍCH

obecné kultury, tak vzrostlými zájmy a potřebami nové dynastie a státu o literární zachycení jejího budovatelského úsilí. Tuto názo­ rovou, rozhledovou i jazykovou dvojitost hned v začátku doby ztě­ lesňují dvě nejvýznamnější dějepisná díla, Kronika zbraslavská a kronika tak řečeného Dalimila.

30 PŘEHLEDNÉ

3. Dějepisectví doby posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

POLITICKÝ A HOSPODÁŘSKÝ VZESTUP ČESKÝCH ZEMÍ ve 13. a 14. století přinesl s sebou složitější diferenciaci národní společ­ nosti, nová kulturní střediska v městech i v sídlech šlechty a živý zá­ jem o kulturní statky, nekonzumované nyní již jen jedinou vzdělaneckou vrstvou duchovenstva. Společnost, v níž šlechta a měšťanstvo začínají se uplatňovat hospodářsky, společensky i politicky, projevu­ je zvýšený zájem o světskou literaturu. Dějepisectví v ní mělo stále významné místo a také se stále ještě vytvářelo ve starých klášterních střediscích literární tvorby. V nově zakládaných klášterech vyrůstala dokonce potřeba a snaha zachytit literárně jejich počátky a oslavit štědrého zakladatele. To byl nesporně silný podnět, který dal vznik­ nout ve zbraslavském klášteře královského založení (Aula regia) kro­ nice nebývalého rozsahu, faktového bohatství a myšlenkového roz­ pětí, stylu i záměru. První její pisatel opat Ota ji pojal toliko jako klášterní kroniku s legendární oslavou královského zakladatele Vác­ lava II., ale tvůrčím literárním činem vlastního jejího původce, třetí­ ho opata kláštera Petra Žitavského, se z místní klášterní kroniky stalo pro počátek 14. století významné a základní dějepisné dílo. V je­ dinečném soustředění na současně prožívané události rozšířilo svůj pohled na pohnuté osudy celé země, všeho království i celé střední Evropy od smrti Přemysla Otakara II. do roku 1338. Kronika zbraslavská (Chronicou Áulae Regiae) představuje v urči­ tém směru obsahem a formou vrchol historiografického zájmu star­ šího českého středověku. Bylo to zásluhou jedineěné osobnosti Pet­ ra Žitavského, jehož vnitřní podoba vystupuje z literárního díla poprvé jasně a bezpečně. Petr Žitavský byl muž vzdělaný a znalý svě­ ta a života, ale zároveň dobře informovaný účastník řady politických událostí a přímo diplomat, zasahující ve službách panovnického dvo­ ra do politického dění. Oddaný stoupenec Přemyslovců a jejich po­ sledního zenskeho potomka královny Elišky byl původem žitavský

31 DOBA

POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ

A PRVNÍCH LUCEMBURKŮ

Začátek Zbraslavské kroniky v jihlavském rukopisu

Němec. V Čechách se objevil někdy ke konci devadesátých let 13. sto­ letí, přilnul upřímně k zemi, k jejím potřebám i k jejímu lidu, takže se Čechy staly jeho skutečnou vlastí. Jako kaplan zbraslavského opa­ ta Konráda náležel k oné vlivné skupině řádového duchovenstva, kte­ ré chtělo vnitřní politickou krizi českého státu po vymření Přemy­ slovců vyřešit volbou Lucemburků na český trůn. Po příchodu krále Jana do Čech byl Petr, zvolený roku 1316 opatem kláštera, ve stálých stycích s panovnickým dvorem, odklonil se však ve svých sympatiích od neklidného a dobrodružného panovníka, když se přestal starat o vnitřní záležitosti, o pořádek a bezpečnost ve státě, a zato tím od­ daněji přilnul jako strážce přemyslovského politického odkazu k Elišce co její důvěrník a zůstal věren i mladému kralevici markra­ běti Karlovi v jeho prvních vladařských krocích, skládaje v něho své politické naděje. Bohatý, činorodý život historika, politika a básníka se uzavřel pravděpodobně roku 1339 a zanechal dílo, bez něhož by bylo těžko proniknout k událostem rušné doby prvních desítiletí

14. století, k její politické a názorové problematice. Spolehlivost a vě­ rohodnost Zbraslavské kroniky je nepochybná. Je dána tím, že Petr zaznamenával současné dění podle autopsie nebo na základě infor­ mací záměrně získávaných z bezprostřední blízkosti vládnoucích kruhů, a to současně s událostmi nebo po nich v krátkém časovém odstupu. Tím nabývala jeho kronika rázu pamětních nebo deníko­ vých zápisů, které sledovaly i literární a estetické cíle. Petr Žitavský si vytvořil opravdovou zpravodajskou síť a osobitou techniku informací, zajištuje si zprávy od lidí, kteří u věci přímo by­ 32 PŘEHLEDNÉ li, od významných osobností i od vlastních zpravodajů, kteří mohli DĚJINY ČESKÉHO poskytnout prvořadou referenci. Ústní informaci kombinoval a dopl­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ ňoval zkušený historik informací písemnou a listinným materiálem. Jeho historickou cenu také nebývalé hodnotil, když pro úschovu lis­ tin založil ve zbraslavském klášteře diplomatář. Jako pamětník vý­ znamných událostí měl záměr zcela typicky historický. Chtěl zane­ chat autentickou zprávu o prožitých událostech jako hrubou látku budoucnosti a těm, kdo by ji chtěli zpracovat krásným slohem. Sám byl schopným stylistou. Ovládal suverénně slovo a středově­ kou básnickou techniku a dovedl svou představu podat působivou formou básnického přirovnání, metafory, aforismu nebo jiných slo­ hových ozdob. Jeho latinská próza přecházela lehce do verše rýmo­ vaných hexametrů. To ho sice lišilo od většiny soudobých kroniká­ řů, ale usvědčovalo ho z literárních úmyslů, které se snažil uplatňovat i jinde, v poučné básni o pravidlech řeholního života ne­ bo v rétorských kázáních. V kronikářském díle stával se letopisec básníkem především v okamžicích, které dramatickou náplní nebo společenskou významností strhovaly na sebe pozornost a umožňo­ valy obecný závěr nebo účinnou kontemplaci. Typické jsou pro Pet­ ra žalozpěvy nad skonem panovníků i jiných významných osobností jako královny Elišky, chvalozpěvy na krásu a bohatství země i soci­ álně politické úvahy o situaci v zemi s kritikou úpadkových jevů společenských. Kronika Petra Žitavského svými 4000 verši je vlast­ ně největším zcela zachovaným předním plodem českého středově­ kého, latinsky psaného písemnictví. Neméně významné je i politické a sociální myšlení Petra Žitav­ ského. Nezapřel v sobě nikdy příslušnost k duchovenstvu, církvi a cisterciáckému řádu. Jeho majetková bezpečnost a hospodářská prosperitu mu ležela v době vnitřních rozbrojů na srdci především, ale jako člověk nebývalého světového rozhledu a životních zkuše­ ností nezavíral oči před nepříznivými důsledky vyděračské a úplat­ né finanční politiky papežské kurie. Napsal o ní jízlivě, že je od ní

možno nabýt všeho, jen „když máš měšce plné peněz“. Vyvinutý smysl měl tento klášterní hospodář pro státní pořádek a silnou pa­ novnickou moc. která by zaručovala klidné sociální soužití a blaho­ byt. Odsuzoval vnitřní rozbroje v zemi, které jsou horší než války, odmítal krátkozrakou sobeckost a lupicství panstva i panovníka, za jehož nepřítomnosti hyne veškerý řád právní a mravní a království tone ve zmatku a nespravedlnosti. Bral v ochranu chudého a sužo­ vaného poddaného proti všemu násilí, utěšuje se obecnou lidovou vírou, že „nic násilného nemůže být stálého“. Pevný řád křesťan­ 33 ského míru a spravedlnosti, jaký tanul Petrovi na mysli, byl vlastně DOBA POSLEDNÍCH za Janova panování, které podle něho nebylo vládou, ale tyranstvím, PŘEMYSLOVCŮ rozvrácen, a tak Části kroniky, věnované Janovi, se stávají bolestnou A PRVNÍCH LUCEMBURKŮ a rezignovanou analýzou bídy politického bezvládí. Petr Žitavský postřehl i ničivou váhu stříbra a peněz v tehdejší společnosti, zlo vlády cizinců a drtivý národní antagonismus hospo­ dářského původu. Zde se stýkal s jinou souvěkou kronikou, s nej­ starší česky psanou rýmovanou kronikou tzv. Dalimila, v níž je ovšem zpodoben zcela jiný svět a jiná společnost. Vyrůstá z potřeb jiné společenské vrstvy a hledá jiná řešení dobové problematiky. Obě kroniky jsou však stejně symptomatickým výrazem dobových tendencí a odrazem politického a myšlenkového sváru, který deptal českou feudální společnost počátkem 14. století. Základní a zásadní rozdíl mezi nimi byl pak v tom, že česky psaná kronika tak řečené­ ho Dalimila se stala bezvýhradným, až vášnivě vyznávaným vlaste­ nectvím a pádností politicko publicistické argumentace oblíbenou četbou a osvědčovala svou životnost, dobovou sociálně politickou funkčnost a aktuální platnost takřka až do přítomnosti jako obran­ ná „národní polnice“ a výzva v obdobích národnostně zjitřených a ohrožujících existenci svébytného češství. Se skutečností, že myš­ lenkový obsah české rýmované kroniky se stal obecným majetkem širších společenských vrstev, souvisí snad i fakt, že při vší výrazné individualitě skladatele jeho jméno a individuální totožnost v lite­ rárním povědomí zanikly. Kdo byl autorem české rýmované kroni­ ky, nevíme. Dalimilu Meziříčskému, boleslavskému děkanuji omy­ lem připsal v 17. století Tomáš Pěšina z Cechorodu. Označení kroniky jako Dalimilovy se vžilo, i když omyl byl rozpoznán již Jo­ sefem Dobrovským. Pokusy odhalit v Dalimilovi významné církevní nebo světské, šlechtické osobnosti doby, olomouckého biskupa Hyn­ ka Žáka z Dubé nebo pražského biskupa Jana IV. z Dražic za pů­ vodce díla jsou ve své argumentaci nepřesvědčivé. Podle politických a sociálních názorů a vzdělanostní úrovně, které nejsou vždy jedno-

34 PŘEHLEDNÉ

DÉJÍNY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

značnými ukazateli sociální příslušnosti, dalo by se soudit, že autor kroniky byl příslušníkem šlechty, který jako laik nabyl určitého vzdělání na svou dobu pro jeho společenskou skupinu ojedinělého nebo který dosáhl nižšího kněžského svěcení a zůstal základní men­ talitě společnosti, ze které vzešel, věren. Její stavovskou omezenost však přerůstal v osobitém pojetí a pochopení vyššího národního a státního celku, které bylo reakcí na těžkou politickou problemati­ ku doby a posouvalo tradiční vidění a hodnocení společenských skupin a vrstev do zcela jiných rovin. Dalimilova kronika není vlastně dílo kronikářsky dějepisné. Má sice látku a formu rýmovaných kronik, které jako oblíbený literární útvar pronikaly do národních literatur a obracely se k širšímu čte­ nářskému publiku, ale vznikem, podnětem, tendencí a cílem je to dílo útočně politické. Obrazem minulosti jako zdroje zkušenosti a poučení chce nezakrytě formovat tehdejší českou přítomnost, chce působit na vnitřní politické dění a ovlivnit jednání, myšlení

Dalimilova kronika v rukopise lobkovickém

a cítění české šlechty jako nejvýznamnější sociální složky a vlastní­ ho politického činitele ve státě. Dílo vzniká v době krize české stát­ nosti po vymření Přemyslovců, v době náporu cizinců a hledání no­ vého panovníka a jeho základní politická tendence a program vrcholí v závěru kroniky jako ve výsledné esenci a odkazu českých dějin. Autor, třebaže vítá nového panovníka z lucemburského ro­ du, přijímá skutečnost krále cizince a radí mu, aby nic nepodnikal bez pánů a zemanů, napomíná pány, aby cizince do země nepouště­ li a panovníka do budoucnosti vybírali po příkladu moudré Libuše jen ze své země:

35 DOBA

POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ

„Razi vem, příde-li které volenie, chovajte sě skrzě les na křivá drva chozenie. Coť sě tiem miení, znamenaj: vol svój jazyk, cizieho nechaj. Pomni, čemu tě Libuše učila, jenž v své řeči nikdie nechybila.44

Tak vědomě uzavírá autor kruh svých základních politických myšlenek, rad a výstrah, které vložil již na počátku kroniky do úst Libušiných: „Ale bude-li nad vámi cizozemec vlásti, nemoci bude váš jazyk dlúho trváti... Každý kraluje přátely svými a i jeden múdrý neradi sě s cizími.44 Tento konkrétní, okamžitý politický cíl byl v kronice doprovázen širší a obecnější tendencí oživit a upevnit po­ kleslé národní sebevědomí šlechty, přivést k platnosti opět domácí hodnoty a rozšířit přesvědčení, že nad skupinovými zájmy jsou vyš­ ší zájmy národa a státu, v dobové terminologii jazyka a obce. Vše to je reakce a kritická odpověď na současný stav české společnosti, kte­ rá ve své dosavadní převážně rustikální a šlechtické podobě a vládě byla ohrožena za kolonizace vpádem cizího měšťanského elementu, jeho bohatstvím a mocí, plynoucími z řemeslného podnikání a ob­ chodu. Cizí jazyk, cizí mrav a peněžní bohatství, jimž česká šlechta podléhá, je v pojetí vlasteneckého kronikáře zlo a její osudný omyl. Dalimil si uvědomuje, že nikoliv půda a rodová tradice a čest dělí společnost, ale peněžní bohatství, stříbro, a že zkáza země je dů­ sledkem vlády cizinců a rozdělení jazyka. Nesmiřitelné záští Dalimilovo proti cizincům pramení z hospo­ dářských podmínek, z rivality a konkurence české šlechty a ducho­ venstva s německými městy a s vysokou hierarchií, které bohatly a nabývaly moci v přízni posledních Přemyslovců a zatlačovaly čes­ ký urozený živel do pozadí. Jediná záchrana a jediné východisko je

A PRVNÍCH LUCEMBURKŮ

v boji proti veškeré cizotě, která nahlodává podstatu tradičního češství, a v návratu k vlastní národní osobitosti. Přesvědčivým dokla­ dem toho všeho mají být české dějiny, jejichž retrospekce od báječ­ ných předků až po současnost je prováděna pod zorným úhlem vlastenecké xenofobie a vlasteneckého přecenění všeho domácího. Sled minulých českých skutků, v nichž politický moment má jas­ nou převahu, má přesvědčit Dalimilovy šlechtické soukmenovce, že nikdo není tak jejich úhlavním nepřítelem jako Němci a jejich od­ 36 cizení české zemi a že nic tak neprospívá jejich síle a vážnosti jako PŘEHLEDNÉ odmítnutí všech cizích vlivů a prvků, které tehdy zaútočily nebez­ DĚJINY ČESKÉHO pečně v hospodářství i kultuře, v mravech i zvycích na veřejný i sou­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVI kromý život české společnosti. Dalimilovo obranné vlastenectví neuzavíralo se však jen do těch­ to úzkých mezí a negativních pojmů. V boji proti národní vlažnosti, neúctě a omezené stavovské sobeckosti dovedlo překročit hranice sociálního myšlení své třídy. Zdůraznilo přední místo a prospěch národního a státního celku, který je zárukou bytí a ochranou jed­ notlivých jeho sociálních částí („Obec je každého ohrada, ktož ji tu­ pí, minulat mu rada64). Dobralo se také určitých demokratizujících rysů, když uvědomivši si rovný původ všech lidí z jednoho praotce, stejnou hodnotu všech lidí a možnost sociálního vzestupu a sestupu z jedné společenské skupiny do druhé („Vzpomenete-li na mého pra­ děda, Přemysla prvého, že z chlapuov šlechtici sú, vzviete. Že i je­ den druhého šlechetnější nic nenie, diete...44), dávalo před cizími urozenými přednost domácím neurozeným a z důvodů nacionálních schvalovalo sňatek českého knížete s prostou českou selkou. Tehdy se v řeči Oldřichově k šlechticům vyznalo Dalimilovo vlaste­ nectví z hluboké lásky k jazyku a národu („Vřeť každému srdce po jazyku svému44) a přiznalo se k politické nutnosti jednoho jazyka a jedné výchovy v zemi. V tom vřelém a bdělém vlastenectví, které střežilo tradiční ná­ rodní statky a v mnohém předjímalo národní a sociální myšlení měšťanstva a vzdělanectva reformní doby i dob pozdějších, je vlast­ ní společenská funkce Dalimilovy kroniky a zdroj jejího pozdějšího působení. Vstupuje do společenského povědomí a spoluvytváří ve­ řejné mínění ve chvílích dějinně rozhodných. Její výzvy a varování se ozývají z Krátkého sebrání z kronik českých k výstraze věrných Čechů za stejné politické situace před volbou Albrechta Habsbur­ ského roku 1437 (viz str. 50). V období předbělohorském a bělohor­ ském, za nové německé expanze v českých zemích, opřel se o ni hoj­ nou citací, aby posílil svá národní stanoviska, v právnickém díle

Viktorin Kornel ze Všehrd a zvláště pak Pavel Stránský v Okřiku na nedbalého Čecha učiněném z roku 1618. V předvečer Bílé hory při­ pravil první její tištěné vydání právník a humanista Pavel Ješín z Bezdězi a v době národního obrození plnila národně obrodný úkol při utváření českého novodobého národního vědomí, když ji v nové češtině vydal roku 1786 F.F. Procházka. Politické nebezpečí kroniky vytušil již pobělohorský vítěz, když dal celý náklad Ješínova vydání spálit. Stejně se její vlastenecké tendence obával i později germanizující vídeňský centralismus a absolutismus. V třicátých le­ 37 tech 19. století nedovolil Václavu Hankovi nové vydání, které se DOBA POSLEDNÍCH mohlo objevit až roku 1849 po uvolnění cenzury březnovou revolu­ PŘEMYSLOVCŮ cí. Na národně povzbuzující sílu Dalimilovy kroniky se nezapomně­ A PRVNÍCH LUCEMBURKŮ lo ani v době nacistického ohrožení a okupace 20. století. Základní politická a sociální tendence kroniky určovala i výběr dějinné látky, její hodnocení i způsob a formu podání. Historická skutečnost byla podřízena dobovému aktuálnímu účelu. Skladatel usiluje o výrazovou jasnost a prostotu, soustředuje se na typické události a osobnosti, které mají být nositeli jeho představ, ztělesniteli jeho ideálů, vyhýbá se odbočkám a epické šíři, ale raději své základní myšlenky v různých obměnách a za různých dějinných si­ tuací opakuje jako své Ceterum autem censeo. Vyslovuje je buď přímo jako vlastní úvahy a závěry v gnómech a sentencích, nebo je vkládá do úst minulých politických osobností a dodává jim tak au­ toritativní váhy. Ani jazyková forma a verš nemají zabraňovat, aby se politická tendence díla uplatnila. Řeč je takřka hovorová, její sdělnost nezatěžuje množství básnických obratů a užití pravidelné­ ho veršového schématu. Je tedy i sdělovací prostředek podřízen zá­ kladnímu účelu. Za tohoto zaměření a uzpůsobení kroniky jako aktuálního bojov­ ného díla se musí vlastní historicko zpravodajská, dokumentární hodnota kroniky jevit ve zcela zvláštním světle. Není v podání histo­ rických faktů, ať už reprodukovaných podle nesnadno zjistitelných pramenů, jež měl Dalimil k dispozici, i když v nich Kosmas nespor­ ně převládá, nebo uváděných z vlastní paměti, přímého poznání ne­ bo z paměti současníků. Dokumentární cena kroniky není v oblasti konkrétních historických faktů, ale v oblasti dobového individuál­ ního i skupinového myšlení politického, národního a společenské­ ho, je v tom, jak zachycuje a reprodukuje reakci tehdejšího člověka na historickou skutečnost přítomnou i minulou, jak zobrazuje člo­ věka v jeho dobové mentalitě. Kronika tzv. Dalimila je proto ve vý­ voji českého dějepisectví typem zcela novým a svébytným. Od cha­

rakteru díla s tendencí literárně estetickou a zábavnou nebo prostě pozitivisticky deskriptivní přechází k historické kontemplaci a k his­ torickému myšlení teleologického ražení. Veršová forma, užitá v kronice Dalimilově, blízká písni, umožňo­ vala snadno proniknout do paměti širší veřejnosti šlechtické i nešlechtické. V tom působila kronika na rozvoj historické písně o jed­ notlivých politických událostech současného života. Ta vskutku navazovala buď přímo v dodatcích na kroniku nebo se k ní hlásila 38 nepřímo jako v samostatné elegii na smrt českého pána Viléma Za­ PŘEHLEDNÉ jíce z Valdeka, který v bojích panských skupin stál na straně králov­ DĚJINY ČESKÉHO ny Elišky a padl roku 1319 (Nota ot pana Viléma Zajiece)-. v obdob­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ ném vlasteneckém duchu velebila jeho hrdinství. Doba politické písně, která by byla odrazem převratných událostí a v široké spole­ čenské rezonanci jitřila náladu mas a ovlivňovala samo dění, však ještě nepřišla. To zůstalo vyhrazeno době politicky, sociálně a myš­ lenkově daleko vzrušenější, jakou byla doba husitská. Přes značný a rychlý kvantitativní a kvalitativní rozvoj latinské a české literatury v době Karlově, na němž se výraznou měrou po­ dílelo nové společenství universitních mistrů a žáků a v jejíž ten­ denční složce satirického a didaktického básnictví se ozvakmnohý tón, navazující na dědictví Dalimilovy kroniky, dostavuje se v dějepisecké literatuře stagnace a úpadek. Ani oficiální podpora, které se historické práci dostávalo od samotného císaře Karla IV., histo­ rické produkci nesvědčila. Karel chtěl připoutat historiografii ke státně dynastickým cílům, mít v ní ideologickou a praktickou opo­ ru při posilování centrální panovnické moci a při uplatňování stá­ toprávních nároků na území, přináležející k českému státu, v nepo­ slední řadě zamýšlel prostřednictvím historiografie dosáhnout i literárního zvěčnění svého státnického díla. Vedle světské moci podněcovatelem kronikářské tvorby v době Karlově byla i moc církevní, vzdělaný vlastenecký biskup pražský Jan IV. z Dražíc. Ale ani jeho příkazná iniciativa neměla zřetelné­ ho úspěchu. Obsahem, věrohodností, kompozicí a literární formou nedosáhli kronikáři doby Karlovy zdaleka Kroniky zbraslavské, kte­ rá žila v jejich historickém povědomí jako vzor a byla jim bohatým zdrojem poznání. Závislost jedněch na druhých, netvůrčí přejímá­ ní, oficióznost postoje a opětné přepracovávání vlastních kronikářských pokusů svědčí o tom, že při malém nadání, ochablém politic­ kém zájmu a neveliké informovanosti autorů nebyla doba příznivá, aby vyrostla větší historická individualita. Ještě smutnější a chudší v tom směru byla situace v době Václava IV., kdy přestává i dvorní

39 DOBA

POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ

A PRVNÍCH LUCEMBURKŮ

Kronikář František Pražský

dějepisectví. Zato se na zcela jiném sociálním pólu rodí nový typ laických, lidových, česky píšících letopisců. Kronikářská tradice při svatovítském kostele ožívá v nevýrazném díle Františka Pražského. Byl kazatelem v chrámu svatovítském a kaplanem biskupa Jana IV. z Dražic, který mu roku 1341 uložil pokračovat v zápisech pražského kostela, přerušených rokem 1283. Úmyslem bylo vylíčit život a dílo biskupovo, ale František, u něhož nabyly vrchu osobní záliby o věci hospodářského rázu a o přírodní úkazy, nebyl schopen splnit úkol, jako jej ani nesplnil v druhé re­ cenzi kroniky, jdoucí do roku 1353, kde do středu vypravování mís­ to Jana z Dražic chtěl vsunout postavu Karla IV. Nové zpracování bylo dedikováno Karlovi, ale jeho osobním a státně politickým zá­ měrům nevyhovovalo. Karel chtěl mít obraz českých soudobých dě­ jin, v němž by budovatelský podíl dynastie byl pozitivně zdůrazněn, v jednotném působivém uměleckém celku, a nadto práce Františko­ va se stavěla kriticky a nepříznivě k jeho otci. Proto byla oprava,

40 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Beneš Krabice z Weitmile, stavebník svatovítské katedrály a kronikář Karla IV.

doplnění a pokračování v kronice Františkově svěřena asi v šedesá­ tých letech 14. století kanovníku pražské kapituly a řediteli stavby chrámu sv. Víta Benešovi Krabici z Weitmile (f 1375), který již měl hotovou první recenzi Kroniky kostela pražského (Cronica ecclesiae Pragensis) od roku 1283. Její druhou verzi, jak sám Krabice říká, uskutečnil „secundum intentionem domini imperatoris“, pod­ le záměrů páně císařových a dovedl ji až do roku 1374. Ani Beneš Krabice nebyl však schopným kronikářem a obratným stylistou, aby zpodobil účinně státnické dílo Karlovo a oslavil jeho dynastii, tře­ baže k líčení Karlova mládí použil Karlova vlastního rukopisu. Karlovu záměru nestačila díla/která jen letopisecky prodlužovala dosavadní kronikářská vypsání současnosti. Proto chtěl Karel podní­ tit i vznik celkových národních dějin nebo dějin světových, do nichž by české politické a duchovní dění bylo včleněno adekvátně svému významu a potřebě císařské politiky. Pro tento účel byl vybrán italský minorita Giovanni Marignola (f 1356), známý jako papežský legát

cestami po Číně a indii. Jeho Světová kronika, na níž pracoval v pa­ desátých letech bez velkých znalostí české minulosti v Kalábrii a do níž neorganicky vložil i zážitky ze svých cest po Asii, byla pro české záměry zklamáním a fiaskem. Také skromnější obdobný pokus podat české dějiny v rámci dějin světových, kterého se odvážil opat kláštera opatovického Neplach (f 1371), Sum mula chronicae tam romanae quam bohemicae, ztroskotal. Spojení dvojí řady faktů, domácích a za­ hraničních, je zcela mechanické, bylo sice dovedeno až do poloviny šedesátých let, ale právě nejzajímavější zprávy z posledních dvou desí­ tiletí, čerpané z vlastní zkušenosti, se nedochovaly. Úspěšnější byl Karel tam, kde se historické práce účastnil přímo jako spisovatel nebo nepřímo jako myšlenkový inspirátor a po­ mocník. Pravděpodobně se asi nedopátráme míry osobní Karlovy spolupráce na velmi rozšířené latinské kronice, jejíž autorství se připisuje mistru svobodných umění a později chudenickému faráři Přibíku Pulkavovi z Radenína (f 1380), který ji také přeložil do češtiny. Ale ať podíl obou účastníků je jakkoliv různý, je jisté, že kronika jako oficiální dílo představovala Karlovu koncepci českých dějin a státu, že zdůrazňujíc kontinuitu českého státu od dob Velké Moravy a knížete Václava - sem míří také Karlova legenda o sv. Vác-

Text nejstaršího rukopisu kroniky Přibíka Pulkavy z Radeníny ze sklonku 14. století

41 DOBA POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ

A PRVNÍCH

LUCEMBURKŮ

42 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

lávu, pojatá do kroniky - měla odůvodnit císařovu snahu vytvořit v rozsáhlé rodové državě lucemburské dynastie silný český stát, ovlá­ daný jednotnou a ostatním politickým silám nadřazenou panovnic­ kou mocí, dějinně ověřenou a Bohem posvěcenou. Stabilita a váha panovnické moci měla se opřít o dějiny. Pochopíme, že dílo, které­ mu dal císař tak významný veřejně společenský úkol, se těšilo jeho přízni a pomoci. Postaral se o to, aby Pulkava měl po ruce rukopisy domácích latinských kronik a aby měl přístup do královského ar­ chivu. Snad sám i historický materiál četl a třídil. Při veškeré výši a promyšlenosti ideologické koncepce a funkce kroniky, která pod­ le zvyku středověkých historií podává české dějiny od rozchodu ná­ rodů při stavbě věže babylónské až po smrt královny Elišky roku 1330, je vlastní její věcná historická stránka a hodnota neobyčejně slabá, nedosahujíc úrovně ani svých bezprostředních předchůdců, Františka Pražského a Beneše Krabici. Karel IV. (1316-1378) sám byl autorem latinské autobiografie Vi­ ta Caroli imperatoris, napsané pravděpodobně nedlouho po nastoupe­ ní na trůn. Je naplněna stejnou představou o výlučném postavení krá­ lovské moci ve společnosti i vírou v její sakrální původ. Nevymyká se tedy z obecného dobového myšlení ani z ustáleného schématu středo­ věkých autobiografií, které jsou jakousi náboženskou konfesí autora,

Císař římský a král český Karel IV., detail votivního obrazu arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, okolo 1370

hledajícího cestu k Bohu, ale tím, že pochází od světského politické­ ho činitele, který měl v rukou nejvyšší moc, je pozoruhodným dílem memoárovým, jedinečným ve středověké memorialistice a prvním je­ jím zcela vyvinutým projevem v našich zemích. Dosavadní autobiogra­ fické prvky byly nerozlučně spojeny s podáním kronikářským a nesta­ věly do středu zájmu osobnost panovníkovu. Individualistický rys Karlova vlastního životopisu dává tušit, že mu nebyl neznám předrenesanční italský individualismus se snahou po hodnocení vezdejšího života, patrný v díle Dantově a Petrarkově. Plně středověkým člově­ kem jeví se však Karel tam, kde vykládá o svých viděních jako nespor­ ných realitách a kde se snaží morálními úvahami působit na své po­ tomky a nástupce, aby jim dal návod životní praxe. Půvabné dílko podává jen prožitky z doby mládí, stráveného ve Francii, Itálii, Tyrojích, a z prvních let českého a moravského správcovství do roku 1340. Neznámý spisovatel doplnil později, snad podle císařových údajů, ži­ votopis až do nástupu vlastní vlády Karlovy roku 1346. Klášterní dějepisectví, které se u nás tak povzneslo zásluhou Petra Žitavského, neprojevilo se po polovině 14. století žádným pozoruhod­ nějším dílem, pokud se zachovalo. Historický charakter mají i řeči po­ hřební, pronesené nad rakví císaře, a především pak životopisy prv­ ních pražských arcibiskupů, Arnošta z Pardubic, Vita venerabilis Arnesti, sepsaný jeho důvěrným rádcem, děkanem vyšehradské kapi­ tuly Vilémem z Lestkova, a Život Jana z JenŠtejna, pocházející snad od Petra Clarificatora. Dvojí sepsání vylíčilo život předního reformní­ ho kazatele předhusitského Jana Milíče z Kroměříže (Vita venerabilis presbyteři Milicii), jedno patrně od žáka Milíčova a druhé od Matěje z Janova. Některé z těchto dobových biografií, zachovávající více ráz a funkci starších legend, vznikly až za vlády Václavovy a dokumentují jen historiografickou chudobu doby, v níž za společenských sporů feu­ dálních skupin na významu nabývá publicistika, jako je Paměť Ond­ řeje z Dubé (Ý 1412), kritizující úplatnost a zvůli panstva, nebo Nová rada Smila Flašky z Pardubic (f 1403), předkládající v alegorickém rouše stížnosti a názory panstva na vládu mladému králi Václavovi IV. Pro příští vývoje českého dějepisectví je důležité, že ještě před vý­ buchem husitské revoluce, ke konci 14. století, vzniká materiálový podklad osobitého dějepisného díla, jakési stále narůstající drúzy zápisů laických pamětníků, tzv. Starých letopisů českých. Aby moh­ ly ve své konkrétní podobě vzniknout, musela se ovšem dostavit zá­ kladní proměna sociální a mentální, vyvolaná husitskou revolucí. Látkovým východiskem Starých letopisů českých byla oblíbená kom­ pilace Cronica Bohemorum, sepsaná roku 1395 neznámým křižov-

43 DOBA POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ

A PRVNÍCH

LUCEMBURKŮ

44 PŘEHLEDNÉ

níkem a později doplňovaná stručnými zápisky až do doby husitské. Jeden z těchto pokračovatelů, Pražan, zapisující roku 1431 prožité události pod vzrušujícím dojmem slavného husitského vítězství u Domažlic, stal se v českém znění zakladatelem celé série letopiseckých záznamů. Pod tlakem dějinně významné chvíle a z vnitřní osobní nutnosti vyrostl nový, neučenecký typ dějepisného spisová­ ní, který si průběhem doby vytvořil své formy a strukturu a svědčil o živém dějinném povědomí a specifickém dějinném myšlení širo­ kých společenských skupin jako o jednom nezbytném předpokladu jejich sociálního, národního a státního uvědomění.

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

4. Dějepisectví doby husitské POLITICKY A MYŠLENKOVÉ RUŠNÁ DOBA husitské revoluce, po­ souvající literaturu a zvláště její aktuální a agitační bojovné formy do popředí obecného zájmu a zaznamenávající přesun v sociální pří­ slušnosti jejich tvůrců i konzumentů, nevytvořila, jsouc zaměřena k přítomnostní problematice, žádné velké, syntetické a retrospektiv­ ní dílo dějepisné ve smyslu dřívějších národních kronik. Lidé byli vášnivě zaujati tím, co je, co se děje a co také bude, nikoliv tím, co bylo, co se stalo, ale to neznamená, že by historické spisování ztráce­ lo na své sociální funkci. Naopak nabývalo na aktuální společenské výraznosti a veřejném působení, stávalo se jako skutečné přítomnostní dějiny neoddělitelnou složkou života, nebylo jen pasivním odra­ zem a neúčastným popisem hluboce prožívaného přítomného dění, ale v drobných formách tendenčních druhů historického písemnic­ tví, v historických zpěvech a písních, traktátech, polemikách a sati­ rických pamfletech, v pověstech i proroctví vytvářelo obrannou a útočnou propagační zbraň. V ní byl dějepisecký zájem transformo­ ván a sloučen s potřebou politického a ideologického boje. Nikdy tak dosud nevstoupila polarita vidění téže historické skutečnosti do českého dějepisectví a nikdy tak dosud nepronikalo srozumitelným českým slovem dějinné vědomí a význam přítomné chvíle do nejšir­ ších vrstev národní společnosti. A přitom, sledujíc obecnou tendenci zlidovění a posvětštění literárního projevu, vynucovala vzrušená do­ ba přímo příkazně okamžitý, soukromý, osobní zápis, neurčený vlastně veřejnosti, ale schopný, aby v něm různorodá škála příslušní­ ků zemanstva a hlavně měšťanstva nepokrytě zaznamenala to, co na ni působilo a co ve svém lidovém pojetí pokládala za dějinné.

České revoluční dění, tak radikálně a opravdově usilující změnit tvářnost tradičního světa, vzbuzovalo a burcovalo historický zájem i evropského okolí. Z potřeby obrany před kacířským jedem, z tou­ hy po poznání přítomnosti a minulosti tak podivného a profanovaného národa, aby se prokázalo, kam vede zrůdnost bludu a jak i tu se projevuje záměrná vůle Boží, řídící osudy lidstva, vzniklo něko­ lik cizích prací o české otázce. Na předním místě je třeba z nich jmenovat Českou kroniku italského humanisty Eneáše Silvia Piccolominiho (1405-1464), pozdějšího papeže Pia II. Jako by se ze zce­ la jiných potřeb a se zcela jinou tendencí uskutečňoval plán Karlův včlenit české dějiny do dějin světových. Co nedokázala panovnická iniciativa, stalo se vahou historických skutečností a životních po­ třeb evropské společnosti. Bylo těžko psát zainteresovanému účastníku o revolučních udá­ lostech nestranně, byť se jakkoliv zapřísahal zásadami historické pravdivosti, že chce „s věrností zaznamenat to, co spolehlivýma oči­ ma a ušima vpravdě poznal“. To byl případ nejvýznamnějšího hu­ sitského dějepisce Mistra Vavřince z Březové (1370-asi 1437). Ten­ to Husův vrstevník vladyckého původu a měšťanského životního zakotvení nabyl právního vzdělání a politického rozhledu za služby v královské kanceláři Václava IV. Již před výbuchem husitské revo­ luce měl za sebou počátky plodné spisovatelské činnosti, kterou pak mohl za příhodné revoluční situace rozvinout do jejích politicky účinných forem. Bude asi nemožné přiřknout mu autorství složité a myšlenkově náročné staročeské alegorii Tkadlečka a vidět v něm, za revoluce členu kanceláře Nového Města pražského, jednoho z nejaktivnějších tvůrců husitského politického básnictví a pamfle­ tů, snad těch, které jako žaloby nebo hádání jsou burcujícími invektivami proti Zikmundovi a obranou revolučních novot. Nespor­ né je však Vavřincovo autorství oslavné, vůči nepřátelům kalicha ironicky laděné historické básně o vítězství husitů u Domažlic, Car­ men insignis Coronae Bohemiae, Báseň vznešené koruny české. Pro historický interes Vavřincův není bez významu, že již v době své dvorské služby se pokusil o Kroniku světa, kterou nedokončil. Revoluce vtiskla Vavřincovi pero do ruky k jeho největšímu lite­ rárnímu dílu, k Husitské kronice. Je to práce stejně tak dějepisná jako politická. Udivuje bohatstvím faktů, sneseným na úzké časové rozmezí dvou tří nejbouřlivějších revolučních let, spolehlivostí úda­ jů, zralým vypravěčským uměním i otevřeností úsudku, který pro­ puká ve vzrušeně emocionální, až nenávistný odsudek tam, kde Vav­ řinec coby obhájce a vykladač politiky pražského měšťanstva jako

45 DĚJEPISECTVÍ DOBY

HUSITSKÉ

46 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

politického středu stojí proti dvěma krajním nepřátelským frontám, proti politicky nebezpečnému Zikmundovi a proti ideologicky ne­ bezpečnějším táborům. Král Zikmund, „zjevný nepřítel pravdy“, a táboří, „bezzákoníkové ohyzdní“*, ohněm a mečem obrátili ušle­ chtilou a plodnou Českou zemi vniveč a tato „ohromná zkáza a po­ hroma kdysi šťastného a slavného království českého, která všude se šíříc je sžírá a rozkolem domácí války pustoší“, je jednou z po­ hnutek, proč Vavřinec píše kroniku. Za těmito ideálně vlastenecký­ mi motivy, které jsou příznačně v úvodu celé práce i v závěru vlože­ ného, ostře kritického traktátu o vzniku a myšlenkové povaze táborství zdůrazňovány, byly pravděpodobně ještě motivy reálnější a bližší. Vavřinec jako významný představitel mírných Pražanů, pro něž, jak se zdá, se exponoval skládáním politických písní a manifes­ tů, chtěl ospravedlnit jejich politiku a dát své straně v kritice radi­ kálních náboženských a sociálních zásad táborů, v kritice jejich chi­ liasmu a v odmítnutí jejich násilné praxe nejúčinnější zbraň proti největšímu vnitřnímu nepříteli. Přitom zachytil mimoděk dobře je­ jich učení a stal se pro vznik Tábora a pro počátek revoluce důleži­

Začátek Husitské kroniky Vavřince z Březo vé

tým svědkem. Stejně jednostranné stanovisko jako k táborům má Vavřinec i k pražským radikálům, ke stoupencům Jana Želivského. K Žižkovi, který je pro Vavřince vždy „bratrem Žižkou“, zachovává korektní úctu a nikde se ho nepříznivě nedotýká. Vavřincova Kronika, která byla snad úmyslně nedokončena, má osobitou strukturu. Je takřka monograficky soustředěna k jednomu tématu, vpadá ve vlastním podání revolučních událostí let 1419-1421 do samého středu dění, vychází totiž od nejmarkantnějších projevů revoluce a revolučního násilí, jako byly poutě na hory a novoměstská defenestrace, a předesílá jim stručnou historii kalicha od roku 1414 jako úvod, vysvětlující podmínky revolučního vzruchu. V postupu vy­ právění zachovává sice časový sled a dává přednost klidné objektivitě výkladu, ale vlastní dějová dynamika revoluce umožňuje dobrému pozorovateli masové psychologie vytvořit při líčení hromadných schů­ zí, bojových scén a disputací obrazy dramatické účinnosti. V nich bo­ hatý měšťan a universitní vzdělanec se dostává i do názorové blízkos­ ti širšího lidového kolektivu a je jím stržen k citovému projevu a národní hrdosti. Tato mentální proměna a souznění jsou patrné i ve Vavřincově Carmen insignis Coronae Bohemiae, kde v okamžiku společného vítězství obou husitských stran nad společným nepříte­ lem zmlká Vavřincovo záští k táborům a mysl ovládá radostné národ­ ní sebeuspokojení a potřeba míru mezi národy. V podání života a smrti Jana Husa a Jeronýma se Vavřinec mohl opřít a odkázat na historické relace očitého svědka jejich závěrečné­ ho zápasu, Husova žáka, pražského teologa Petra z Mladoňovic (j* 1451). Z jeho dějepisného díla vyniká obšírná a bezprostřední Re­ lativ de Magistři Joannis Hus causa Constantiensi acta. Je protkána četnými dokumenty, listy, žalobami a obranami, které zvyšují histo­ rickou hodnotu literárně účinného díla, z něhož Mladoňovic pořídil ještě působivější český výtah 0 utrpení M. Jana Husi. Měl obrannou tendenci a jako součást husitské bohoslužby a svědectví o mučednic­ ké smrti Mistrově zachovával jeho památku i v pozdějších generacích. Z drobnějších latinských kronikářských zpracování, dotýkajících se doby husitské, pozoruhodnější než kompilační tzv. Kronika uni­ versity pražské se zprávami o sporech na universitě, napsaná někdy po smrti Václava IV., je Kronika Zikmundova straníka, královského karlštejnského mana Bartoška z Drahonic. Zajímají ho nejvíce vá­ lečné události let 1419-1443, ale podává je bez vyprávěčského umě­ ní a politického rozhledu. Literárně účinnější je asi v třicátých či ještě v pozdějších letech psaná česká Kronika velmi pěkná o Janu Zižkovi, čeledínu krále Václava. Jsou to vlastně objektivní a působi-

47 DĚJEPISECH

DOBY HUSITSKÉ

48 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Mistr Jan Hus, jehož život a dílo vtiskly nesmazatelnou pečeť celé další etapě českého dějepisectví

Vé vzpomínky horlivého husity na válečné činy bohatýra, jehož traici v paměti lidu plasticitou svého podání posílily Stanoviska táborů v boji husitských stran a v jejich disputacích horská (C Pr° bud°UCnOSt dokumentárně zachytit tzv. Kronika táborska^Cromcacausam Mcerdotum Thaboriensium continent), po­ cházející od představitele a správce táborských kněží Mikuláše Biskupee z Pelhřimova (1385-asi 1459). Pohybuje se na rozmezí mezi dějepisnou prací souborem dokumentů a polemickým nábožen­ ským traktátem. Duchovní mluvčí Tábora pořídil ve tf ech dílech na nichž začal pracovat po Lipanech, významnou gbírku polemik, obran a jiných dokumentů vlastních i cizích, které osvět­ luji vývoj táborského učení náboženského i sociálně politického od dvacátých let, a zakončuje je odpovědí na jeho odsouzení sněmem pražským roku 1444. Biskupec je nejen oddaným vykladačem tá­ borského učeni, ale také jeho vášnivým obráncem proti útokům prarfych od?ůreů. Dokumentární práce BiA P záv~ spisovatelské činnosti, představuje jakousi myšlenkovou protiváhu kroniky Vavřincovy, třebaže postrádá metody a jednoty historicky

vyprávěcího díla. Do materiálu kroniky včlenil Biskupec i vylíčení jednání českého poselstva na basilejském sněmu, kde obhajoval ar­ tikul o světském panování kněžstva a jemuž věnoval i zvláštníjlílo, dnes ztracené. Částečnou náhradou za ně je Deník o jednání Čechů na sněmu basilejském (Liber diurnus de gestis Bohemorum in conci­ lia Basiliensi), který psal sirotčí kněz Petr Žatecký. Každodenní, ve shonu dne psaná reportáž o pobytu, jednání a stycích české delega­ ce od jejího příchodu do Basileje až do odchodu roku 1433 je sice stručná, ale ve své informovanosti věcná a vykreslující důvěrně 49 vnitřní podobu předních českých husitských teologů a politiků, pře­ DĚJEPISECTVÍ DOBY HUSITSKÉ devším Prokopa Holého. Deník Petra Žateckého zaznamenal první dotek husitských Čechů s cizím prostředím. K němu později v době krále Jiřího přistupovaly deníkové záznamy další. Třebaže neprojevovaly vždy historický zá­ jem a vypořádávaly se kulturně historickou drobnomalbou a cesto­ pisnou črtou s cizím západoevropským prostředím (Deník českého poselstva ku králi francouzskému roku 1464, psaný panošem Jaro­ slavem z družiny vůdce českéhojjoselstva pana Albrechta Kostky z Postupic, nebo Deník Václava Saska z Bířkova nebo z Mezihoří (j- po 1493) o jízdě pana Lva z Rožmitálu po západní Evropě v letech 1465-1467), nabývaly, podobně jako jiné drobnější zprávy o součas­ ných událostech, při nedostatku větších kronik na historiografickém významu. Takovou zprávou je především universitního mistra Václa­ va Korandy mladšího (1424—1519) Poselství krále Jiřího do Říma k papeži 1462, týkající se závažné otázky zahraniční politiky Jiřího, potvrzení kompaktát papežem, a pak humanistický dialog vyšehrad­ ského probošta a diplomata husitského krále Jana mladšího z Rabštejna (1437-1473) o politické problematice vnitřního boje proti zvo­ lenému panovníku, Dialogus sivé disputatio baronům Bohemorum de bello contra regem Georgium de Poděbrad z roku 1469. Forma hu­ manistického dialogu byla užita k historickému záměru osvětlit sou­ časné politické a náboženské poměry, odboj katolického panstva proti Jiřímu a vyslovit o nich v kontroverzi svůj názor. Vítězí v něm vlastenecký zájem nad náboženským partikularismem. Svou formou, třebaže ještě nikoliv metodou a učeneckým záměrem, představuje Dialog přechod k humanistické historiografii, jak jej také v našich poměrech naznačovala husitství nepřátelská latinská kronika Eneá­ še Silvia z roku 1458, která byla později ke konci 15. a na počátku 16. století přes svou nepříznivou tendenci domácímu vývoji dvakrát přeložena do češtiny a vydána i tiskem, když protičeské výpady a sta­ noviska Silviova byla českými překladateli a editory zmírněna. Pro

Silvia, který se s českou otázkou setkal již na basilejském koncilu ja­ ko jeho sekretář a později poznal přímo husitské prostředí jako cí­ sařský legát, je příznačné, že hledal vědomosti o českém státu, jeho minulosti a přítomnosti, navázav styky s několika vzdělanými první­ mi českými humanisty, a že se při tendenci humanistické historio­ grafie po účinném literárním zpracování dějepisné látky nedával poutat dokumentárním pramenem. Pro vývoj českého dějepisectví neměla Silviova kronika podstatný význam, stala se toliko dík sloho­ 50 vé svěžesti a charakterizačnímu umění oblíbenou četbou, pro cizinu PŘEHLEDNÉ byla však nejvýznamnějším, byť zkreslujícím zdrojem v poznání čes­ DĚJINY ČESKÉHO kých dějin, obzvláště husitských. A SLOVENSKÉHO DÉJEPíSECTVÍ V českých historických písních, z nichž nejzdařilejší je Píseň o bit­ vě před Ústím, vzniklá pod dojmem události a nesporně zpívaná, a v českých kronikářských pokusech husitské doby udržovala se dahmilovská tradice veršovaných kronik s vlasteneckým zaměřením, pro něž doba poskytovala vždy nové podněty. Do tohoto okruhu se hlásí vedle dvou dochovaných zlomků Rýmované kroniky české, při­ čítaných učenému pražskému novoměstskému písaři Prokopovi (t 1482), skladateli prvního českého návodu na skládání listů a lis­ tin, tzv. Ars dictandi, především vlastenecký a politický pamflet Krátké sebránie z kronik českých k výstraze věrných Čechů. Ve zjev­ né opoře o Dalimila chtěl neznámý autor pravděpodobně před vol­ bou Albrechta Habsburského za krále odvrátit Čechy příklady z mi­ nulosti od volby cizince. České národní povědomí se tu daleko intenzivněji než u Dalimila spojilo s povědomím slovanské sounále­ žitosti, vyličujíc Němce jako společné zapřisáhlé nepřátele všeho Slovanstva. Dalimila si vzal za vzor i autor neuměle rýmované kro­ niky O válce s Uhry z doby Jiřího z Poděbrad. Zcela zvláštní a jedinečné místo v českém dějepisectví doby hu­ sitské zaujímá typ drobných záznamů nejrůznějších pamětníků z neučeneckého prostředí, schopný bohatého rozvoje i vnitřního vý­ voje jednotlivých znaků. Jejich soubor, objímající časově léta od po­ čátku vlády Václava IV. až ke konci vlády Jagellovců (1378-1526), nazývá se dnes už tradičně podle pojmenování, které mu dal jejich první vydavatel František Palacký, Staré letopisy české. V našem pro­ středí nevznikly v této době jako v Itálii a v sousedním Německu městské kroniky, kde laik, měšťan nebo drobný šlechtic, sepjatý ži­ votně s osudem města, zapisuje prožívané dění, ale revoluční doba vyvolávala u nás v širší veřejnosti zájem o události, nutila z vnitřní potřeby a ze snahy zachovat paměť potomkům k jejich záznamu. Ten neměl literárních cílů, byl bezprostřední, neoficiální a zahajo­

val tradici, jež se stala trvalou vlastností lidových a pololidových pa­ mětníků, jakoby rezonanční deskou, která v širokém průzoru zarhvcuie historickou skutečnost, jak se vtiskuje do mysli lidu. Filiace, sled a závislost jednotlivých letopiseckých kusů je složitá, souvisí s charakterem díla, které bylo v rukou zapisovatelů stále živé a nenabývalo definitivní literární podoby. Začíná je pražský měšťan a konzervativní husita, který roku 1431 doplňoval česky kompilační latinskou kroniku neznámého křižovníka z konce 14. století, soustře­ dil se na dění v Praze a asi na základě vlastních zápisů poznamenal zpětně události od výbuchu revoluce roku 1419. Jiný pamětník připo­ jil ve čtyřicátých letech své vzpomínky na dobu vlády krále Vá­ clava IV. od roku 1378 a dovedl je až do roku 1440. Celé dílo obsaho­ vě zaokrouhlil, dal mu i určitou jednotnější literární formu a stal se tak tvůrcem hlavního textu Starých letopisů českých, označovaného v řadě dnes pětatřiceti známých rukopisů písmenem E. Zdá se, že ta­ to redakce pochází od významné husitské osobnosti, kdysi táborské­ ho hejtmana Matěje Loudy z Chlumčan. Představuje pražskou větev Starých letopisů, ve které se dále pokračovalo. Druhou větev tvoří zá-

Staré letopisy české ukázka rukopisu K

51 DĚJEPISECTVÍ DOBY

HUSITSKÉ

pisky hradeckého sirotčího směru husitského. Zakladatelem této východočeské kronikářské tradice husitské, z níž se zachovaly jen tros­ ky, byl hradecký městský písař Jan Krušinka, zemřelý roku 1438 v Jaroměři. V ní ožívá duch rozhodného husitství a na ni pravděpo­ dobně navázal neznámý písmák, zeman a válečník Jiřího z Poděbrad (označováno jako rukopisy b a B). Účastnil se jeho výprav a vypravuje zajímavě jako stoupenec a velebitel státnického díla Jiřího o letech 1448-1470. Tyto dvě základní letopisecké větve byly nejrůzněji roz­ 52 množovány a dovedeny dalšími zápisy až do roku 1527. Pokud se jich PŘEHLEDNÉ účastnil například Václav Koranda mladší, není bezpečně zjistitelné, DĚJINY ČESKÉHO neboť osobnosti jednotlivců v kronice zanikají. Ani se nezdá být ne­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ sporné, že konečným upravovatelem Letopisů na počátku 16. století byl nej vyšší písař (kancléř) obce Nového Města pražského Matouš z Chrudimě, který tak spojil jejich obojí větev pražskou a východo­ českou, či zda nejmladším letopiscem, který svou vírou, že spravedl­ nost musí nakonec zvítězit nad zlem a podvodem, stojí na straně sel­ ského lidu, je staroměstský měšťan, bakalář Václav z Kouřimě. Jsou tedy Staré letopisy české jako dílo rostoucí v jednom pamět­ ním záznamu na druhém celek složité generační, názorové i formální povahy, v němž je mnohdy těžko rozeznat individuální přínos jednot­ livého zapisovatele, celek, který strhuje prostotou a nefalšovaností vý­ razu a vnitřní pravdivostí pohledu. Lze je vskutku nazvat „národní kronikou“ husitského a poděbradského věku, v níž duchovní i váleč­ níci, učení i neučení, zemané i měšťané líčí s bezprostředností prosté­ ho lidového zpravodaje a s hlubokým citovým a mravním přídechem osudy národního celku i drobných jednotlivců, dny slávy i ponížení, léta bouří i klidu, okamžiky dějinného dosahu i každodenní prostoty a bezvýznamnosti se vzrušeným účastenstvím. Tím otevírají nebývalý náhled do života doby a představují její veřejné mínění.

□. Legendistické a kronikářské dějepisectví na Slovensku V OBDOBÍ VELKÉ MORAVY, kdy se stejně jako v českých zemích s přije­ tím křesťanství slovenskými kmeny rozvíjela staroslověnská vzdělanost, pro­ jevovalo se historické myšlení a zájem v nejcennějších památkách doby, v tzv. Moravsko-panonských legendách. Jsou společnými historiografickými a literárně estetickými útvary českými a slovenskými a byl o nich podán vý­ klad v kapitole o počátcích dějepisectví v českých zemích. Je třeba jen jak

ři Živote Konstantinově. tak při Životě Metodějově, vzniklých brzo po smrti obou věrozvěstů a napsaných jejich spolupracovníky a bezpečnými svědI-V konkrétních událostí z jejich života a práce, zdůraznit jejich dokumen­ tární hodnotu i pro poměry raného feudalismu na Slovensku a znovu jejich charakter obrany církevně slovanského jazyka a kultury, obrany, která především v Životě Konstantinově nabyla patosu a vnitřní opravdovosti za­ níceného apologety, ať jím už byl ochridský biskup Kliment nebo snad sám bratr Filosofův Metoděj. Obě legendy svou historiografickou věcností, realistickým pohledem na skutečnost pozemského života a nedostatkem hagiografických prvků legendistických se výrazně liší od mladších legend, které vznikaly již v období panství latiny v literatuře a církevním životě za nové politické situace vy­ tvářejícího se uherského státu a byly věnovány domácím světeckým posta­ vám slovenským, sv. Svoradovi a Benediktovi. Do konce 9. století nebo na počátek 10. století se hlásí ještě jiná obrana staré slovanské vzdělanosti, slovanského hlaholského písma O písmenách. napsaná mnichem Chrab­ rém, pod jehož jménem se ukrývá pravděpodobně jeden z nejnadanějších žáků Metodějových Naum, který po zákazu slovanské liturgie byl nucen s ostatními Metodějovými učedníky opustit Velkou Moravu a hledat útočiš­ tě v Bulharsku za cara Simeona. Naumově osudu a závěru slovanské litur­ gie na Velké Moravě je věnována o něco mladší věcná životopisná památka, nazvaná tradičně Život Naumův a vzniklá pravděpodobně v ochridském centru bulharského kulturního života v první polovině 10. století. Rozpad Velkomoravské říše, vpád kočovných a dosud evropskou vzděla­ ností nekultivovaných Maďarů a vytváření uherského státu v Podunají od dob vlády krále Štěpána I. (997-1038) a s tím vším související vznik nové církevní a kulturně politické orientace slovenské společnosti přináší od 10. a 11. století nové podmínky literatury a tím i historiografie na Sloven­ sku. Slováci pozbývají na celé tisíciletí svého samostatného státního života, který byl v podmínkách feudalismu schopen vytvářet předpoklady bohaté historiografické práce kronikářské a dávat jí podněty; vládnoucí vrstva ma­ ďarská chápe se politické moci a organizace uherského státu o několika et­ nických skupinách a slovenské etnikum kulturně a literárně žije chudě ja­ koby na okraji všeho společenského dění. Jako v českých zemích i na Slovensku přejímá literární funkci staroslověnštiny latina, ale její panství se tu drží houževnatěji a déle než v Cechách a na Moravě. Národní jazyk slovenský jen těžko proráží tento příkrov latinicity a za obecného nedostat­ ku literárních památek jsou to opět legendy psané latinsky a kroniky, obojí většinou uherského původu, které reprezentují slovenské historické myšle­ ní, jež přese všecko osobitě žije a pulzuje, a slovenské dějepisectví jako jeho literární projev. Tato nová literatura neuskutečňuje se bez vlivu křesťanské mise z čes­ kých zemí, vyznačené jmény pražského biskupa sv. Vojtěcha a jeho pomoc­ níka, břevnovského opata Radly, pozdějšího ostřihomského arcibiskupa.

53 LEGENDISTICKÉ A KRONIKÁŘSKÉ

DĚJEPISECTVÍ NA SLOVENSKU

Z jejich kulturního okruhu pocházejí nejstarší uherské legendy, které mají historické jádro a dějepisecký charakter, Legenda o sv. Svoradovi a sv. Be­ nediktovi, mniších benediktinského kláštera na Zoboru, napsaná po polovi­ ně 11. síoietí pětikosteiskym (pécskym) biskupem Maurem, předtím opa­ tem benediktinského kláštera na Panonské hoře u Budína, a historicky významnější, třebas anonymní Legendy o sv. Štěpánovi, především tzv. Le­ genda větší a Legenda, menší z konce 11. století. Jejich historické zprávy o náboženských, církevních a politických poměrech údobí vytváření uher­ ského feudálního státu jsou bezpečné a byly spolehlivým pramenem po­ 54 zdější středověké dějepisné literatury o tomto období. PŘEHLEDNÉ Spontánností prožitku, který dobře zachycuje mentalitu středověkého DĚJINY ČESKÉHO člověka, vyznačuje se především legenda Maurova, která se místopisně hlá­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTV! sí do slovenského krajinného prostředí kolem Nitry a Trenčína a je sociál­ ně zajímavá zdůrazněním selského původu Svoradova a zájmem o zeměděl­ skou práci. Autorem Větší legendy o sv. Štěpánovi zdá se být český misionář, jak tomu nasvědčuje obdiv a úcta k sv. Vojtěchovi a pozornost k české křes­ ťanské misi. Ozve se v něm i tón feudálního vlastenectví a křesťanské supe­ riority proti nevzdělaným a barbarským Maďarům, které nazývá divokým a potulným lidem. V historickém vyprávění se soustřeďuje na christianizační a politicky budovatelské dílo Štěpánovo. Legenda menší, která je mladší, je jen umělecky tvárnějším zpracováním Legendy větší se specifickým zdůrazněním politicky vůdčí osobnosti Štěpá­ novy. V pozdějších uherských legendách, ať jsou věnovány sv. Štěpánovi, ne­ bo sv. Emmerichovi a sv. Ladislavovi, hagiografických momentů zázračnosti a náboženské askeze přibývá a historičnost vidění skutečnosti mizí. Analistická forma historiografie je v Uhrách a na Slovensku zastoupena bratislavskými anály, Annales Posonienses, které vznikají na konci 12. století v souhlase s postupujícím rozvojem uherského státu. Jsou součástí nejvzácněj­ šího rukopisu raně feudálního Uherska, tzv. Prayova kodexu, a jejich vznik je třeba hledat v kulturně živém prostředí kapituly ve Veszprému, odkud se brzo dostaly do kapitulní knihovny bratislavské, která jim dala jméno. Typ středověké kroniky se v Uhrách objevuje až ve 13. století, které je ve vnitřních dějinách uherských vyznačeno politickou aktivitou posledních Arpádovců a vesnickou a městskou kolonizací. Začínají jako obdobné národní kroniky výkladem o původu národa a glorifikují panovnický rod a jeho stát­ nické dílo. Z rozhraní 12. a 13. století je to kronika anonymního notáře krá­ le Bely III. Gesta Hungarorum, jindy zvaná Anonymus regis Belae notarius. Vede vypravování od stěhování Maďarů z jejich asijské pravlasti do Uher, na­ plňuje je v prvních dobách bájivými zprávami o bojích dobyvatelských Maďa­ rů proti Slovanům a vychvaluje hrdinskost a vítězství arpádovských vojsk. První uherským historiografem, kterého známe jménem a jako určitou spisovatelskou osobnost, je o něco mladší Šimon z Kézy. Jeho kronika by­ la psána v osmdesátých letech 13. století, ve svém obsahu a stylu spojuje českého Kosmu a Dalimila. Vykládá dějiny Uherska až do své doby, do ro-

ku 1282, má dobrou znalost společenské struktury feudální, přičemž ho obzvláště zajímá původ nižších společenských vrstev a spory mezi králem šlechtou. Motiv vlasteneckého zdůraznění dějin a souvislostí Maďarů s vý­ chodními turkotatarskými národy je u něho neobyčejně silný. Jako první ze středověkých uherských kronikářů chce dokazovat totožnost Maďarů s Huny a vylíčit i oslavit Attilu jako národního hrdinu, bájného předka a praotce Maďarů. Tato tendence později zesílila v kronice Markově z polo­ viny 14- století a projevila se v pozoruhodném národním povědomí maďar­ ském. Marek pokračoval v kronice Šimona z Kézy až do roku 1330. To už 14. století je v uherském literárním prostředí daleko intenzivnějším a neprervaným přechodem k humanistické historiografii renesance, za níž se vedle latinských dějepisců objevují již výraznější historiografické projevy slovenského národního charakteru a jazyka. Ze 14. století pochází ještě kronika Jana z Trnavy (Kukalo), která se bez­ pečně hlásí do teritoriální oblasti slovenské. Je psána ke konci století, pro něj má také nejvýznamnější zprávy, nezachovala se však v samostatném po­ dání, ale byla jako součást včleněna do pozdější latinské kroniky již huma­ nisticky orientovaného Jana z Turče-Thuroczyho (1422-1488) Chronicon rerum Hungariae (vyšla tiskem roku 1488 v Augšpurku a pak v Brně). Sahá až k roku 1464 a její autor byl významný teolog a úředník na dvoře krále Matyáše Korvína. Jako jeho protonotář byl dobře informován o současných událostech, je proto věrohodným pramenem pro dobu od konce 14. století, kdy se právě mohl opřít o Jana z Trnavy a o jiné soudobé kronikářské zápi­ sy, jmenovitě o kroniku budínskou (Chronicon budense). Svým zájmem, ná­ zory i formou řadí se již bezpečně do humanistické historiografie uherské, která se mohla bohatě rozvinout od poloviny 15. století dík podpoře panov­ níků z rodu Hunyadovců a Jagellonců. ■í

6. Závěr ČESKÉ A SLOVENSKÉ DĚJEPISECTVÍ staršího středověku se ro­ dilo z přirozených zájmů a potřeb vytvářející se české a slovenské feudální společnosti, z jejího dějinného povědomí a potřeby posílit ideologicky existenci vznikajícího národního státu. České dějepisectví mělo to štěstí, že se mohlo dále vyvíjet ve vlastním státním útvaru a přijímat z něho podněty a podporu svého dalšího rozvoje, dějepisectví slovenské po rozpadu velkomoravské říše sdílelo s národním celkem těžký osud v jinonárodním státě a nesnadně se probíjelo k osobitému projevu. Po psychicky a sociálně zajímavých legendistických formách, od­ povídajících povaze křesťanské kultury a mentalitě tehdejší společ-

55 ZÁVĚR

nosti, rozrostlo se do vyšších historiografických útvarů análů a kro­ nik a vydalo brzo v obsahově, myšlenkově a formálně vyzrálé Kroni­ ce Kosinově první dějepisné dílo evropské úrovně. Kosinoví pokra­ čovatelé nedorostli sice kronikářským uměním a snahou po plasticitě podání dobových prožitků svého učitele, odrážejí však oso­ bitě podle různé své individuality od 12. do 14. století měnící se prostředí doby s novými politickými, sociálními, národními i hos­ podářskými problémy a v lecčems napovídají příchod vyhraněně ná­ 56 rodně a politicky orientované, česky psané kroniky tak řečeného PŘEHLEDNÉ Dalimila z počátku 14. století. Ta se současným vrcholným dílem DĚJINY ČESKÉHO latinského kronikářství tohoto období, se Zbraslavskou kronikou A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ Petra Žitavského, vytváří v politicky rušném údobí výměny dynastií sice názorově i skladebně a formálně protichůdnou, ale doplňující se dvojici historiografických individualit a svědků počátku 14. sto­ letí a její gotické atmosféry. Duchovenský element jako kulturní tvůrce a původce historických pohledů na celý národní vývoj i na prožívanou přítomnost ustupuje do pozadí a do popředí se v sou­ hlase se společenským vývojem tlačí živel světský ze šlechtického a později i měšťanského prostředí a vedle latiny se aspoň v českém piostoru bezpečně jako jazyk historického vyprávění a výkladu usidluje čeština. Vrchol klasické linie středověké historiografie byl do­ sažen a po něm nastává ve dvorském dějepisectví doby Karlovy zřej­ mý pokles, třebaže se jako nový prvek osobnostního půvabu objevuje autobiografické dílko císaře Karla IV. Zcela jiné myšlenkové a sociální ovzduší revoluční bouře husit­ ské nastoluje novou podobu dějepisného zájmu a tendence s upja­ tým pohledem na žhavou současnost a její spory v monograficky zaměřeném díle universitního vzdělance Vavřince z Březové o ná­ rodně a světově rozryvné události husitské revoluce a jejím sociálně politickém a náboženském myšlení. Zároveň v souladu s živým zá­ jmem takřka všech společenských skupin o přítomnostní dění vyda­ lo osobitý plod v názorově a literárně podmanivém útvaru lidových zápisů nejrůznějších svědků velké české pře se světem. Dějepisectví se stává organickou součástí politického a sociálního boje a jeho myšlenkových front. Nebývalé se otevřel náhled do života a myšlení lidí jedné epochy a dějepisecká publicistika se vlastně stávala proje­ vem diferencovaného veřejného mínění. Je to v době, kdy se ze zce­ la jiných politických a společenských podmínek připravují v Uhrách a na Slovensku první historická díla, humanisticky orientovaná, která se pak rozrostou v údobí jagellonské vlády a stanou se výra­ zem historického zájmu 16. století. Je to předskok uhersko-sloven-

ských poměrů před českými, kde převaha náboženské problematiky a určitá uzavřenost před ostatním světem působila retardačně. Hodnota historických prací, které ještě nedospěly k odbornické metodě, odpovídá jednak množství a kvalitě informací, jednak kul­ turní výši a přípravě kronikáře a jeho individuálnímu nadání. Tra­ dice českého i slovenského dějepisectví byla pevně založena, dějepisectví se včlenilo jako neodmyslitelná složka do národní kultury a její slovesnosti a byl vytvořen současně jeden významný zdroj his­ torického poznání, který více než zaznamenaný historický fakt osvětluje mentalitu doby, názory a stanoviska jednotlivce a spole­ čenské skupiny.

57 ZÁVÉR

ZÁKLADNÍ EDICE A LITERATURA

EDICE

58 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

Na úsvitu křesťanství, sborník překladů církevněslovanskýcli a latinských legend s dopiovodnými studiemi, mezi nimi Život Konstantinův, Život Metodějův v překladu J. Vašíci a legenda Kristiánova v překladu Jar. Ludvíkovského. Sborník redigoval V. Chaloupecký, Praha 1942 První česko-církevněslovanská legenda o svátém Václavu, vydal M. Weingart ve Svato­ václavském sborníku I., Praha 1934 Kristián, Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae aviae eius, vydal v lat znění J. Pekař v práci Die Wenzels- und Ludmilalegenden und die Echtheit Chris­ tians, Praha 1906. Předtím byla legenda vydána ve FRB L, Praha 1873 Kosmo-va kronika česká, a jeho pokračovatelé Kano vník vyšehradský, Mnich sáza vský Vincentius, Jarloch a Letopisy hradištsko-opatovicke, vydal v latinském znění a s českými překlady J. Emler, FRB II., Praha 1874 Die Chronik der Bóhmen des Cosmas von Prag, vydal v lat. znění originálu dosud nejlépe B. Bretholz v Monumenta Germ. Hist., Scriptores, Nova series, tomus II Berlin 1932 Kosmova kronika česká, český překlad K. Hrdiny, 1. vyd. Praha 1929, poslední 5. vy­ dání z r. 1972 v překladu K. Hrdiny a M. Bláhové, od níž je i stať o Kosmovi První pokračo vatelé Kosmovi, překlad K. Hrdiny s úvodem Z. Fialy, Praha 1950, napo­ sledy je vydali M. Bláhová a Z. Fiala pod názvem Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974 Letopis Vincence a Jarlocha, překlad F. Heřmanského s úvodem Z. Fialy, Praha 1957 Příběhy krále Přemysla Otakara II. a O zlých letech po smrti krále Přemysla Otaka­ ra II., překlad K. Hrdiny s doslovem R. Holinky, Praha 1947; znovu pak ve výbo­ ru Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974 Zbraslavská kronika, lat. text vydal J. Emler, přeložil V.V. Tomek, FRB IV., Praha 1884. Nový překlad F. Heřmanského v edici Z. Fialy vyšel naposledy 1976 Kronika Dalimilova, staročeský text se soudobými překlady německými vydal J. Jireěek, FRB III., Praha 1882 Nejstarší rýmovaná kronika tř. Dalimila, vydal J. Daňhelka s úvodem B. Havránka a s historickým komentářem Z. Kristena, Praha 1957, poslední vydání pod ná­ zvem Kronika tak řečeného Dalimila v edici M. Bláhové, Praha 1977 Kronika Beneše Krabice z Weitmile, Františka Pražského, Neplacha a Marignoly, vy­ dal v lat. textu J. Emler, FRB IV., Praha 1884 Kronika Přihíka Pulkavy z Radenína, lat. text vydal J. Emler, staročeský překlad J. Gebauer, FRB V., Praha 1893 Vita Caroli imperatoris, lat., staročes. a staroněm. text vydal J. Emler, FRB III., Pra­ ha 1882; český překlad J. Pavla i s úvodem naposledy Praha 1970 Kroniky doby Karlovy (Vlastní životopis Karla IV., Kronika Františka Pražského, Pulkavova Kronika česká, Marignolova kronika a Neplachova kronika) v překladu J. Pavla, M. Bláhové a J. Záchově vydala M. Bláhová, Praha 1987 Vita Ernesti a Vita Milicii, lat. text vydal J. Emler s překladem J. Truhláře, FRB I., 1873 Čtení o Karlu IV. a jeho době, překlady kronikářů Karlovy doby od Fr. Heřmanské­ ho s úvodem Z. Fialy, Praha 1958 Kronika husitská Vavřince z Březové, lat. text a staročeský překlad vydal spolu s Vav­ řincovou Carmen insignis coronae Bohemiae J. Goll, FRB V., Praha 1893. Novo-

ceskv překlad pořídil F. Heřmanský naposledy s úvodem M. Bláhové, Praha 1979, j zůstala v rukopise. Byla rozsahem k tisku neúnosná a dobou ta­ ké ubývalo čtenářstva, k němuž by se mohla s úspěchem obrátit. Vedle Mikuláše Dačického, který v bolesti nad zkázou české zejne dopisuje v letech dvacátých své Paměti, začínají v městském ' vesnickém prostředí vznikat pod dojmem válečných událostí zápis­ ky osobních prožitků bez vyššího rozhledu a pohledu na obecné dě­ ní ale osobité svým bezprostředním viděním skutečnosti a slovným lidovým výrazem. Takovým typickým zapisovatelem pražských udá­ lostí za třicetileté vojny byl kantor a skladatel sociálně laděných in­ 101 terludií Václav František Kocmánek (1607-1679; Summovní krát­ ČESKÉ DĚJEPISECTVÍ ké vypsání o hrozné válce) nebo z venkovských představitelů DOBY BAROKA moravský anonymní pisatel Kroniky holešovské. Slavatou a ostatními jako přímými pamětníky stavovského povstá­ ní Bílé hory a třicetileté války se uzavírá dějepisectví doby bělohor­ ské, ale zároveň se otevírá domácí dějepisectví katolického baroka za zcela nové mentální a literární situace, kdy se těžisko literární tvorby v českém jazyku přesouvá z oblasti umělé literatury do oblas­ ti ústní a psané literatury lidové a pololidové. Česká dějepisná tvor­ ba, která si v celku chudnoucí literatury udržuje významné místo, gtojf před novým úkolem: zachraňovat dokumenty minulosti jako do­ klady bývalé české slávy a plného národního života a vytvářet pozvol­ na z poznání české minulosti zdroje vlastenectví jako předpokladu lepší budoucnosti. To si při všem pesimistickém úniku do minulosti uvědomovala generace Balbínova, jeho druhů a následovníků. V popředí dějepisectví tohoto druhého údobí pobělohorského již vyspělé barokní literatury a výtvarného umění stojí impozantní his­ torické dílo jezuity Bohuslava Balbína (1621-1688). Není jako řada historických prací doby bělohorské pamětným záznamem prožité přítomnosti, ale vyrůstajíc z drtivého a bolestně prožívaného poznat­ ku „o kdysi šťastném, nyní úpadkovém stavu českého království“, obrací se programativně k minulosti, aby v ní hledalo záchranu in­ dividuální i kolektivní a regenerovalo z ní hodnoty politické, jazyko­ vé, zvykové i myšlenkové, které vyznačují svébytnost národa a státu. Balbín jako katolík a jezuita přijímá rekatolizaci jako blahodárný důsledek bělohorského vítězství a sám ji podporuje dějinným obra­ zem mariánského kultu, ale proti politickým a národním důsledkům Bílé hory zahajuje myšlenkově obranný boj. Tím proráží a obrací stupnici hodnot, které vytvořila protireformace, a vedle nového ná­ boženství, které je už nezvratnou a neproblematickou hodnotou, a někdy nad ně klade stále sporné a ohrožené hodnoty vlasti, náro­ da, jazyka a stavovského státu, spravovaného domácími lidmi.

102 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Slavná Balbínova Obrana jazyka slovanského, zvláště českého

Ve smyslu této hierarchie hodnot, nejpřesvědčivěji a nejplněji vyjá­ dřené v politicky nejcharakterističtějším díle Balbínově, v útočné Roz­ pravě na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (Dissertatio apologetica pro linqua Slavonica, praecipue Bohemica, jak ji po sto letech roku 1775 nazval její vydavatel F. M. Pelcl), jsou připravovány a psá­ ny i historické spisy humanisticky vzdělaného a vlasteneckého jezui­ ty. Pocházel z měštansko-zemanske rodiny královehradecké, vyrůstal ve šlechtickém prostředí, vychování nabyl na jezuitských školách, po­ koušel se o latinské básnictví a ve vášnivé touze po poznání minulosti prošel českými zeměmi a poznal jako nikdo před ním jejich doku­ mentární historické bohatství. Jeho dějepisné práce jsou nesporně poznamenány myšlenkovou atmosférou doby a osudem člověka, kte­ rý se ve svém zasaženém Češství dostal do konfliktu s jezuitským řá­ dem a s představiteli habsburského státu. Za svá stanoviska byl od představených řádu a od šlechtických protivníků pronásledován, pře­ kládán z trestu na různá místa jezuitských kolejí a jeho hlavní histo­ rické dílo Epitome rerum Bohemicarum bylo cenzurováno. Ve své historické práci je Balbín poplatný dobové protireformační tendenci, a to jak v odmítavém hodnocení reformačního období čes-

kých dějin a v přecenění, až glorifikaci předhusitské doby Karlovy, tak i tím, že k vlastnímu dějepisectví se dostává přes hagiografické ^pisy. naplněné obdivnou úctou k českým mariánským poutním mís­ tům kladské Vartě, moravským Tuřanům a české Svaté Hoře (Diva j/artensis. 1655; Diva Turzanensis. 1658; Diva Montis Sancti. 1658). promlouvá v nich barokní člověk, prahnoucí bytostně po zázracích, ale postupem práce, studiem šlechtických a klášterních archivů gbérem dokumentárního materiálu sílí v nich historický živel, až v monografickém díle o Arnoštovi z Pardubic (Vita Arnošti. 1664), 103 které přerůstá v apologetickou práci o vládě Karla IV., historizace ČESKÉ DĚJEPISECTVÍ pohledu a metody Balbínovy nabývá převahy. Také nejvýznamnější DOBY BAROKA historické dílo Balbínovo, Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z čes­ kých dějin), které mělo být přípravou k napsání velkých syntetických dějin českých, formálně navazuje na hagiografické schéma. Spojuje místní dějiny Staré Boleslavě a jeho kostela s dějinami celých Čech. Rozpor dvou dějinných linií nebyl autorem překonán a ani metodic­ ky nebyl princip dvou nestejnorodých osnov hlouběji promyšlen. Dí­ lo dokončené roku 1668, ale zastavené v tisku zásahem generála je­ zuitského řádu pro podezření z přílišné lásky k národu a vydané až roku 1677 po změnách, vynucených cenzurou, je po heuristické stránce pokrokem v dosavadním českém dějepisectví. Autor zná vět­ šinu kronikářských pramenů domácích i cizích, svědomitě je cituje, po případě - jako Kristiána - celé otiskuje, ale používá i listin, které jako historické prameny neobyčejně hodnotí. Nic nemůže být podle Balbína jistějšího než pravda, dosvědčená veřejnými dopisy a listina­ mi králů a knížat a úmluvami stran. Proti správné teoretické zásadě je však Balbínova historická praxe daleko za teorií. V kritice a inter­ pretaci pramenů vzestup nebyl nijak patrný, i když Balbín znal vy­ spělejší historiky západní a v tom i Bodinovu rozpravu o historické metodě. Jinak důvěřuje všemu, co vykládá Hájek, jehož kronika ho očarovala od mládí. V hodnocení české minulosti se u Balbína více uplatňuje jeho vlastenectví než příslušnost k protireformační církvi a jezuitskému řádu. Proto v odsudku českého kacířství nezaznívá vášnivá nená­ vist, proto jsou Balbínovi sympatické vojenské úspěchy husitských vojsk, a proto první redakce Epitome před cenzurou neschvalovala Ferdinandovu politiku proti povstalým stavům, prohlašovala české království za volební monarchii a byla zastřeným protestem proti exekuci českých pánů na Staroměstském náměstí. Vedle tendence vlastenecké zřejmě tu byla i tendence politická. Politickou didaxi vnáší Balbín i do jiných svých historických prací v podobě formula-

104 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

_________________________ * Bohuslav Balbín

cí a poznámek, které jsou narážkou na současné poměry a jejich kritikou. Nikoliv bezdůvodně nepsal o událostech své doby a niko­ liv bezdůvodně při Ferdinandovi II. nepřipomněl, že „nepravdu psáti jsem se nenaučil, pravdu psáti se neodvažuji“. Vedle genealogií české šlechty, které vyrostly z kladného vztahu k sociálnímu prostředí, mezi nímž se od mládí pohyboval, a nedo­ končených prací k dějinám české jezuitské provincie, přikázanvm řádem, nejvěrohodněji charakterizuje historickou osobnost Balbínovu encyklopedické sběratelské úsilí vlastivědné. Balbín si brzo uvědomil, že při rozsahu látky a nedostatku přípravných prací mu­ sí jeho zamýšlená Historia Bohemica universalis zůstat jen snem a že mu nezbývá než vydávat obrovský materiál, nashromážděny studiem historických děl a průzkumem knihoven a archivů českvch

a rakouských, ve více nebo méně tematicky sevřených řadách. Pojal tak plán veliké vlastivědné encyklopedie Cech, která by obsáhla tři řady, tři dekády po desíti knihách, a podala obraz minulých a sou­ časných Čech po všech stránkách. Dílo nazvané Miscellanea historica regni Bohemiae (první svazek roku 1679) zůstalo torzem, nedo­ čkavši se ani konečné redakce předčasně zemřelého autora. Přesto má svou historickomateriálovou hodnotu a vědecky podnětnou ce­ nu v tom, že bylo pramenem a vodítkem historického, literárněhistorického a právněhistorického poznání pro pozdější, hlavně obro­ zenecké generace. Není dosud vyčerpáno, ani plně ve svém bohatství a vlivu pro historii, etnografii i přírodní vědy a ve svém významu oceněno. Není to dílo ve sběru a edici materiálu systema­ tické a kritické, obrovská látka zavalovala autora a nedovolovala metodicky a kriticky ji utřídit a zpracovat. Za života Balbínova vyšlo osm knih první dekády a dvě knihy de­ kády druhé. Shrnovaly materiál o přírodním bohatství, obyvatelstvu, jeho mravech a krojích, o místopisu země, o svátých, duchovenstvu a panovnících, přinášely jakýsi první český diplomatář a genealogii české šlechty. V době obrozenské byly ještě vydány IX. a X. kniha prv­ ní dekády, totiž Bohemia docta (roku 1776 K.R. Ungarem), první to pokus o českou literární historii, podanou biograficky a bibliografic­ ky, práce, která se stala podnětným zdrojem obrozenskému literárněhistorickému bádání, a Liber curialis (vydaný v letech 1787-1793 J.A. Rieggerem v Materialien zur Statistik von Bohmen) pojednávají­ cí o úřadech, sněmech, soudech, bernictví a vojenství českého státu. Pomáhal šířit znalost českého práva, ústavy a správy i vědomí staré a nevyhynulé české státnosti. Tak především tyto dvě knihy Balbínovy, odhalující netušené perspektivy české minulosti, bohatství kultu­ ry a vyspělost státního života, působily obrodně, podobně jako jeho Obrana, která se palčivým problémem státní suverenity a funkce ja­ zyka v národním a státním životě stala vzorem národních obran obrozenských. Ty sice nedosáhly její politické úrovně, ale Balbín jim poskytl mnohou argumentační výzbroj a morální oporu. Balbín i v politickém myšlení byl konzervativní tradicionalista, jakoukoliv změnu jazyka, práv a obyčejů pokládal pro stát za nebezpečnou. Balbínova osobnost soustředěným a metodickým zájmem o minu­ lost, pracovní vášní a oddaností jedné vědecké problematice předjímá již v mnohém typ novodobého historika. Balbínovi nebyla neznáma soudobá základní díla západoevropské učenecké historiografie, znal práci Mabillonovu o diplomatice i velký ediční podnik Bollandistů Acta Sanctorum, pro nějž napsal Život sv. Jana Nepomuckého. Svou

105 ČESKÉ DĚJEPISECTVÍ DOBY BAROKA

106 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

sběratelskou prací a šíří encyklopedických znalostí se stal připravovatelem novodobého kritického dějezpytu a dějepisu osvícenského a obrozenského. Novodobost Balbínova historického počinu je i v tom. že svým příkladem přímo i nepřímo vytvořil jakousi historickou školu, jejímž výrazným společným znakem bylo spojení Boha a vlasti a kte­ rá si v historické práci vzájemně vypomáhala. K Balbínovi se hlásili nejen jeho přítel a tvůrce obdobného díla historického pro Moravu Tomáš Pěšina z Čechorodu, dějepisec Kut­ né Hory Jan Kořínek, Plzně Jan Tanner, ale také z mladší generace J. F. Beckovský a řada světských a řádových kněží, Matěj Benedikt Bolelucký, Jan Jiří Středovský, Jan Vojtěch Berghauer aj., kteří po jeho vzoru připravovali českou Historia sacra v legendárních živo­ topisech národních světců. Vlastivědným sběratelským zájmem a národně obranným stanoviskem je z nich nejpozoruhodnější Jan Jiří Středovský (1679-1713), farář v Pavlovicích nad Bečvou. Vy­ dal životy slovanských věrozvěstů (Sacra Moraviae historia) a vlasti­ vědného průvodce po moravských pamětihodnostech (Mercurius Moraviae memorabiliím., 1705). Ale ani on, ani jeho druhové nevy­ nikají původností a kritičností.

Jan Jiří Středovský

107 ČESKÉ DÉJEPISECTVÍ DOBY BAROKA

I

I

Tomáš Pěšina I z Čechorodu -

Širšímu sociálnímu ohlasu Balbínových prací bránila jejich latin­ ská jazyková forma, třebaže právě on pokládal mateřský jazyk za nej významnější znak a statek národa a sociálním myšlením stál na straně obecného lidu a sedláků, které hájil proti útisku nebývalé smělými slovy o despotech, kteří jednají se svými poddanými jako se zvířaty. Podobné historicko-vlastivědné dílo pro Moravu, jaké zamýšlel Balbín pro Čechy, připravoval pražský kanovník, syn poěáteckého řezníka Tomáš Pěšina z Čechorodu (1629-1680). Oproti pronásle­ dovanému a ve veřejném životě bezvýznamnému Balbínovi postu­ poval Pěšina rychle a úspěšně v duchovních hodnostech, ale mizejí­ cí česká státnost a národní povědomí vzněcovaly v něm stejnou touhu po studiu minulosti. Jsa bližší lidovému prostředí než šlech­ ticky vychovaný Balbín, rozhodl se Pěšina psát o českých dějinách jazykem mateřským, aby ho jeho krajané, nepovědomí jiných řečí, mohli číst a netrpěli v tom nedostatek. Ze svého plánu splnil jen část. Jako český úvod napsal k připravovanému Moravopisu krátké

xaORRIDA etCkuíjN

i’hi-HI I0NE.S, i Ll.\íIIJ.'í ui PRzF.l (A , '1 ULlaris Moraviae (od roku 1836). Pro české poměry se později dostalo

ircité náhrady za diplomatář v edici výtahů z listin, Regesta diplojiaticd nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, jejíž první svazek K. J* Erben. Současně i nové vědecké časopisy a zintenziv^elá činnost České společnosti nauk, v níž se od čtyřicátých let za ■ Jnatelství F. Palackého opět uplatňuje česká historiografie, poJ kvtovaly možnost rozvětvené ediční práce. Organizační základy čes­ kého dějepisectví byly v tomto období dovršeny, když pro archeoloffické a umělecko-historické bádání byl roku 1843 při Museu království českého zřízen Archeologický sbor, který začal roku 1852 vvdávat dvoujazyčné Archeologické listy a po jejich nezdaru druhý, historicky orientovaný časopis český, Památky archeologické a místopisné^ vycházející od roku 1854 dodnes. Prvním jejich redakto­ rem byl horlivý popularizátor dějin Karel Vladislav Zap. Dějinám, obzvláště dějinám krásné literatury, výtvarných umění a archeolo­ gii dopřával dosti místa od roku 1851 Ferdinand Břetislav Mikovec v beletristickém časopisu Lumír. Pro názorovou orientaci české historiografie nebylo bez významu, ze se seznámila s filosofickým myšlením Hegelovým a že jí bud pří­ mým studiem, nebo v překladech neunikal kontakt s historiografií západoevropskou. Obzvláště údobí březnové revoluce a bezprostřed­ ně po ní bylo v tom směru plodné, uvádějíc k nám v překladech vý­ znamná historická díla Mignetova, Lamartinova, Thiersova, Guizotova. Macaulyho a Irvingova a seznamujíc s dějinami jiných národů a světadílů. Překlady ty měly vymanit české dějepisectví a historické nivšlení z nadvlády historického a filosofického myšlení německého. V tomto dobovém rámci a za těchto organizačních podmínek se vvvíjcla česká historická věda v první polovině 19. století. Mohla se spolehnout na rostoucí počet badatelů a zájemců o národní dějiny, na nespornou, přímo existenční potřebu dějin v nově se utvářejícím národním životě a měla štěstí, že jejího vedení se ujala tvůrčí a vůd­ čí osobnost nebývalého formátu v osobě Františka Palackého.

3. Dějepisecké dílo Františka Palackého FRANTIŠKEM PALACKÝM vstupuje ve dvacátých letech 19. století na pudu české historiografie dějepisec, třebaže vlastně autodidakt, neobyčejně nadaný a poučený, metodicky a teoreticky vyzrálý, s ev­ ropským kulturním obzorem a s jasnou představou o tom, co je his­ torická skutečnost. Jen takováto osobnost, vyšedší z lůna českého li-

213 DĚJEPISECKÉ

DÍLO FRANTIŠKA PALACKÉHO

du, prošlá těžkou životní školou chudého studenta, bezpečně se p0< hybující ve svobodomyslném prostředí šlechtických salónů, aniž bv se tu vzdávala své individuality a ideálů, a vnitřně hluboce prožívá jící dobovou politickou problematiku mohla splnit obrovitý historic), grafický úkol, který doba české vědě kladla. Palacký jej v poznání 1 jeho jedinečné závažnosti jasnozřivě vyslovoval a připravil program vědecké historické práce, který mohly dokončit a splnit teprve ge­ nerace pozdější. Palacký nebyl dějepiscem v běžném cechovním slo­ 214 va smyslu. Byl kulturním tvůrcem, jehož činnost zasahovala i do I PŘEHLEDNÉ krásné literatury, estetiky a filosofie a který svým trvale živým zře­ DĚJINY ČESKÉHO telem k přítomným a budoucím potřebám národa i svou organizač­ A SLOVENSKÉHO DÉJEP1SECTVÍ ní schopností musel se logicky stát také výrazným politickým mvslitelem a praktikem. Mezi Palackého dílem historickým a politickel

K“ vni díl německé verze jeho dějin Geschichte von Bohmen, které ak od roku 1848 začaly vycházet v originálním českém znění a nozpracování věcném a ideologickém jako Dějiny národu českého i Čechách a v Moravě. Definitivní redakci svého životního díla do­ končil Palacký nedlouho před smrtí. Německé Geschichte von Bóhniem které vycházely v letech 1836-1867, jsou proti česky psaným dějinám, vyšlým v letech 1848-1867, značně stručnější a nedosahu­ jí jich především ve vylíčení doby husitské. Dobu husitskou podobně jako údobí vlády Jiřího z Poděbrad zpracovával Palacký za Bacliova absolutismu a pak třetí díl, věnovaný husitství, od základu v Českém znění přepracoval a vydal ve třech svazcích v letech J870-1872. Třetí vydání Dějin národu českého, které představuje vlastně konečný a vědecky nejlepší celek díla podle Palackým pře­ pracovaného vydání, připravil Josef Kalousek v letech 1876-1878. ])o politického dění zasáhl Palacký přímo v revolučním roce 1848 jako nejvýraznější představitel austroslavismu a hlasatel národní rov­ noprávnosti, autonomie a snahy po federativním přebudování habs­ burské monarchie na spolek autonomních národních států, v němž bv se jednotlivé národy monarchie mohly svobodně rozvíjet v kaž­ dém směru. Palacký se tak stal tvůrcem politického programu liber.ilního měšťanstva. Jeho politická koncepce se orientovala na vzdě­ lané střední třídy, nikoliv na vedoucí úlohu šlechty v národním hnutí, šlechtu sice nevylučoval z účasti na politickém dění, stál o je­ jí spolupráci a později v jednotné frontě proti centralistické a dualistjcke Vídni byl by ji za určitých podmínek koncedoval jako majetko­ vě nejsilnější vrstvě i politické vedení, ale již ve čtyřicátých letech otevřeně prohlašoval, že politická a společenská privilegia feudál­ ních stavu jsou nenávratnou minulostí a že v rovnoprávném občan­ ském řadu může šlechta existovat jen jako velkostatkářska aristokra­ cie, klérá se podle Palackého pojetí společenské skladby vyskytuje na každém stupni společenského vývoje a odpovídá mu. S centralistickým a národně nespravedlivým absolutismem porevo­ lučním se Palacký nesmířil, odešel na počátku padesátých let z poli­ tické aktivity, pracoval intenzivně na Dějinách a připravoval plánem české encyklopedie kulturní základnu a širší evropskou orientaci příští České politiky. Do jejího čela vstoupil opět po obnovení konstitučního života na počátku let šedesátých a setrval v ní jako uznávaný uiilce měšťanského tábora a národní historik až do konce života. \ dube českého státoprávního boje proti Vídni, kdy se česká měšťanpolitika vrátila od přirozeného národního práva k historickému u právu, aniž by akceptovala jeho stavovský princip, píše Pa-

217 DĚJEPISECKÉ

DÍLO FRANTIŠKA PALACKÉHO

218 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

lacký roku 1865 svůj nejvýznamnější politický spis, Ideu státu rakous­ kého. Je výkladem a obhajobou jeho politiky austroslavismu a federalismu, varuje před centralismem a dualismem jako smrtelným nebe?, péčím habsburské monarchie a chce osobitě řešit otázku státní existence malého národa ve středoevropském prostoru a na křižovat­ ce mocenských evropských sil. Palackého politická koncepce nevyšla, historické skutečnosti politicky se nově utvářející Evropy druhé poloviny 19. století byly silnější než myšlenky a přání velkého humanistic­ kého historika, ani jeho sociálně politická stanoviska již v hodnocen] šlechty a politicky nastupujícího dělnictva neodpovídala změněným poměrům hospodářským a společenským a nově se vytvářejícím vnitř­ ním frontám v národní a státní společnosti, ale to nijak nezmenšuje etickou hloubku Palackého politického myšlení a sekulární váhu je­ ho politické závěti s prorockou vizí příštího politického vývoje evrop­ ského a s hlubokou vírou v budoucnost svého národa. Četné politic­ ké projevy, řeči, manifesty a články z oboru dějin, estetiky a politiky shrnul Palacký do sborníků Radhost (1872) a Gedenkblátter (1874). jejichž doslovy představují jeho politický odkaz. Skutečný klasik čes­ ké historiografie a významný buditelský politický myslitel a po]ilik zemřel 26. května 1876 a je pohřben na svém statku v Lobko\ i< i< h

František Palacký ve zralém věku (foto ze šedesátých let)

:

■I II

Význam historického díla Palackého je zakladatelský. Z něho vy­ chází a k němu se v souhlasu i nesouhlasu vrací všechna příští česká historiografie, aby v něm pokračovala, doplňovala jej, revidovala a korigovala, aby se v nových a nových situacích vypořádávala s jeho dějinnou filosofií a jeho politickým odkazem. Tento úděl historiko­ va díla vypovídá sám o jeho nesporné hodnotě, o velikosti jeho tvůr­ ce a odlišnosti ode všeho, co bylo v české historiografii před ním a po nčm. Osvícenské dějepisectví zdomácnilo v českém prostředí metody racionálního kriticismu, obnovilo úctu k pravdivému historickému faktu, ale nedospělo k celistvému, filosoficky pojatému a literárně účinnému obrazu českých dějin, který by za objektivně poznanými fakty viděl podstatu národního dění v minulosti, zákonitost jeho vý­ voje a který by se stal přesvědčivou direktivou jednání a myšlení. Palacký v příklonu k Herderovi dospěl k filosofické představě, že smyslem a hlavním obsahem a cílem dějinného vývoje a lidského úsilí je pozvolné přibližování se lidstva k Bohu, je „božnosť6, bohopodobnost, a dal si ještě v době prešpurského pobytu jako svůj ži­ votní úkol napsat aspoň dějiny „husitstva“. Věděl již tehdy, že nejde jen o pouhé poznání fakt, ale že vedle poučení o metodách a tech­ nice dějepisné práce musí se seznámit s povahou dějin vůbec a že musí vyjít z kritiky výsledků dosavadního českého dějepisectví. K če­ mu v tom směru na počátku dvacátých let na základě hlubokého 4udia především anglických teoretiků dějin Blaira a Bolingbrokea a historiků Gibbona a Robertsona dospěl, pověděl v článku Uber Geschichtsforschung und Geschichtsschreibung in Bohmen, uveřejně­ ném původně v Monatsschrift des vaterlándischen Museums z roku ]829 a pak v roce 1830 včleněném jako úvod do první významné kritické práce Palackého JUiirdigung der alten bbhmischen Geschichtsschreiber. Palacký nechápe historickou skutečnost jako bez­ tvarý souhrn faktů a dějiny jen jako pomocí řeči obnovenou před­ stavu minulého dění, ale ve vyšším smyslu jako zřetězený organický celek skutečností, jako tomu je vždy a všude v přírodě. Do dějin ne­ zahrnuje jen politické události, válečné scény a vnitřní nepokoje, nýbrž také státoprávní poměry, správu země, umění, vědu i prostý, klidný občanský život. Z tohoto zorného úhlu kritizuje i dosavadní ceske dějepisectví, vytýká mu úzký obsahový záběr a nedostatečnou oporu o archivální prameny, nevyčerpatelný zdroj historického po­ znaní. Tyto nedostatky vedou podle Palackého nutně k tomu, že domd v české literatuře nevznikly opravdu pragmatické národní ději­ ny ktere by vzdělávaly mysl i srdce. Česká historiografie, jak ji vidí Iklacky, byla doposud šťastnější v kritickém ničení shnilého a neu­

219 DĚJEPISECKÉ

DÍLO FRANTIŠKA PALACKÉHO

220 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

držitelného než ve výstavbě pozitivního díla účinné syntéze. Nepopírá sice potřebu a zásluhy kritické analýzy, ale ta nemůže stačit potřebám dobrých národních dějin, „neboť nikoliv odkládání omy­ lů, nýbrž živé poznání pravdy vzdělává ducha a oplodňuje srdce“. Současně se už v Palackého pohledu na jazykový, literární a myš­ lenkový vývoj český, jak se ho snažil zachytit v rozpravě An- undAussichten der bohmischen Literatur, psané roku 1822 pro vídeňské Jahrbůcher der Literatur, nebo ještě výrazněji v jejím rozšířeném a prohloubeném zpracování, rovněž neotištěném, v Geschichte der schonen Redekiinste bei den Bohmen z roku 1825, objevily první zá­ rodečné formulace pozdějšího pojetí českých dějin, jejíž základní ráz je v národním zápase Němců a Slovanů. V myšlenkovém vývoji Palackého jsou rané Dějiny české slovesnosti (Geschichte der schonen Redekíinste), pojaté takřka jako dějiny národního vědomí, článkem, který spojuje filosofické a estetické názory mladého Pa­ lackého s vyzrálým historickým pojetím jeho Dějin. Spolu s úvahou o dějezpytu a dějepisu tvoří teoretická a myšlenková východiska je­ ho příští historické práce, zaměřené od počátku k husitství v nejši rším slova smyslu a časovém rozpětí. Objevným pramenným přínosem k dějinám doby husitské bvla roku 1829 edice působivých soudobých zápisů celé řady většinou neznámých kronikářů, jimž dal Palacký název Staří letopisové čeští od r. 1378 do 1527. Vyšly ve třetím a posledním svazku Pelclových a Dobrovského Scriptores rerum bohemicarum a Palacký je dovedl překvapivě ocenit právě v jejich podání často nevýznamného všed­ ního detailu jako cenný příspěvek k sociálně myšlenkovým a kul­ turním dějinám. Ve JLlirdigung der alten bohmischen Geschichtsschreiber pak Palackého kriticismus slavil vítězství. Neveliké dílo o českých kronikářských pracích od nejstarších dob až po Václava Hájka z Libočan rozebírá v pevné logické struktuře život kroniká­ ře, jeho kroniku, určuje hodnotu její výpovědi, způsob dochování i dosavadní edice. Byl to vskutku historický čin, který prokazoval dějezpytné schopnosti nastupujícího historika. Nebylo proto pře­ kvapením, že čeští stavové začali s Palackým jednat, aby napsal na jejich náklad české dějiny. To, co pak následovalo ve vědecké práci Palackého, byla rozsáhlá, všestranná, hluboká a cílevědomí přípra­ va k nim, vyznačená nebývalou a obdivuhodnou pracovní aktivitou. Ve smyslu svého metodického přesvědčení zaměřil se Palacký za účinné podpory stavů a státu v první řadě na studium archivů. Pro­ zkoumal nejen významné domácí archivy šlechtické, třeboňský, jind­ řichohradecký a roudnický, ale i archivy městské a státní v Čechách

a ve Vídni a podnikl ve třicátých letech studijní cesty po archivech zahraničních, německých, francouzských, uherských a italských. Aejbohatší výtěžek si přinesl z italské cesty do archivu a knihovny vatikánské v Římě, kde pracoval jako jeden z prvních protestantů, její badatelský výsledek popsal v práci Literarische Reise nach Italien hn Jahre 1837. Archivální průzkumy poskytly mu látku k řadě monografických prací z české genealogie, diplomatiky, historické to­ pografie, z dějin práva a státní správy, které mu objasňovaly vnější rámce a podmínky středověkých českých dějin, konkretizovaly je co do místa, Času i dějinných osobností a v opisech listin, úředních akt a jiných dokumentárních zápisů připravily důležitý soubor prame­ nů k dějinám husitství, který pak Palacký postupně vydával. Z místopisných studií, které chtěl Palacký uzavřít úplnou histo­ rickou topografií Čech a genealogickým slovníkem české šlechty, vyniká Popis království českého (1848), spolehlivý obraz feudálních Cech a jejich správní organizace v posledním údobí jejich existen­ ce. Do zemské správy, do sociální struktury a politické významnosti české šlechty uvádí soustavně pořízený Přehled současný nejvyšších důstojníků a ouředníků zemských i dvorských v království českém od nejstarších časů až do nynějška (1832). Přehled souvisel s přípravou Českého diplomatáře a s přesvědčením, že nutnou podmínkou po­ kroku českého dějepisectví je kritické studium listin, „nechce-li ba­ datel tápati všude ve tmách nebo postupovati na půdě nejisté64. Pa­ lacký sám napsal několik vzorných pojednání diplomatických, v nichž zdůrazňoval metodicky průkopně vnitřní kritiku listin co do jejich obsahu a právní stránky. Tím směrem se ubírá Kritická úvaha a výklad základních listin kolegiátního chrámu litoměřického (1836) a pak především dvoudílná objevná studie Uber Formelbůcher, zunáchst in Bezug auf bohmische Geschichte (1842 a 1847), uvádějící do historického poznání středověké formuláře, kancelář­ ské vzory pro sepisování listin, a ukazující na jejich historickou hod­ notu jako pramene. Speciální edice a monografie Palackého se v převážné části sou­ střeďovaly na dobu husitskou. Měly mu upravovat cestu k jádru jeho Dějin a osvětlovat před definitivní stylizací díla některé nejasné ne­ bo složité otázky. Z edicí je to časově první, ale nejrozsáhlejší řada Archivu českého, která byla určena k vydávání česky psaných píse­ mností husitského věku a doby reformační 15. a 16. století. Edicí ve­ řejné a soukromé korespondence, soudních zápisů a pramenů české­ ho práva sledoval Palacký i cíle národně a politicky obrodné. Jazykově čisté a svérázné české památky reformačního období měly

221 DĚJEPISECKÉ

DÍLO FRANTIŠKA PALACKÉHO

otevřít zdroje jazykového bohatství a ukázat státoprávní svébytnost

národa, bojujícího v přítomnosti za svá nezadatelná novodobá prá va. Palacký vydal sám prvních šest dílů Archivu (1840-1872) a zahá- ••

222 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ

jil tak jeden z nejmohutnějších edičních podniků českých, který ropšířil později časově i obsahově svůj program. Své nálezy pařížských a basilejských dokumentů k dějinám basilejského koncilu a jeho jed­ nání s husitskými Cechy uveřejnil Palacký v prvním svazku edice ví­ deňské Akademie Monumenta conciliorum generalium saeculi Xl' (1857), kterou Palacký navrhl. Z velikého materiálu k dějinám Hu­ sova sporu s církví, husitských válek a vlády Jiřího z Poděbrad wdal jednak přesněji a úplněji, než učinil jeho protivník v názoru na hu­ sitství, německý historik Konstantin Hófler, dokumenty k životu a učení Husovu (Documenta Mag. Joannis Hus vitam, doctrinani. causam... illustrantia, 1869), a jednak pořídil zběžný a informativní výběr výpisů z listin a jiných pramenů k dějinám husitských válek a epochy Jiřího z Poděbrad (Urkundliche Beitrage zur Geschichle des Hussitenkrieges, L-IL, 1873; Urkundliche Beitrage zur Geschichte Bohmens und seiner Nachbarlánder im Zeitalter Georgs von Podie­ brad, 1860 ve Fontes rerum austriacarum, 20. svazku). Ostatní edice Palackého, jak vzorné vydání Rukopisu zelenohor­ ského spolu se Šafaříkem roku 1840, tak vydání pamětí hraběte Kašpara Sternberga (Leben des Grafen Kaspar Sternberg von Him selbst beschrieben, 1868), byly více méně příležitostné. Drobné kritické studie a monografie Palackého, svědčící o jebo hluboké erudici a širokém rozhledu, uveřejňované v Časopisu české­ ho musea nebo v Abhandlungen Královské Společnosti Nauk, jen sporadicky přesahují speciální zájem o husitství, i když prozrazuji systematickou přípravu k sepsání nových dějin národních. Pro obdo­ bí předhusitské dotýkají se nejasných stránek nejstarších dějin, říše Samovy, poměru Čech k říši francké, legend svatováclavských, z ob­ dobí pohusitského je to především studie o Komenském (Život./. A. Komenského, CČM 1829), jedna z prvních prací, posuzující spraved­ livě velkého pedagoga a hájící ho proti stranickým odsudkům a po­ křiveným výkladům. Do současnosti se obracejí dvě biografie, jedna věnovaná přátelskému učiteli Palackého Josef Dobrovskému (Joseph Dobrowsky's Leben und gelehrtes Wirken, 1835) a druhá hodnotící jeho šlechtické příznivce (Die Grafen Kaspar und Franz Sternberg und ihr Wirken fůr Wissenschaft und Kunst in Bohmen, 1843). K dějinám Českého náboženského myšlení vedle biograficky zalo­ žených Předchůdců husitství v Čechách (1842) přispěl Palackv drob­ ným, ale metodicky pro příští českou historiografii podnětným člán-

kem O poměrech a stycích Valdenských k někdejším sektám v Če­ chách (CČM 1868). Přesvědčivé obraně Jiřího z Poděbrad z nařčebvl původcem smrti krále Ladislava Pohrobka, je určena roz.)rava Zeugenverhor uber den Tod Konig Ladislaw’s (Abhandlungen jg56), kriticky bystrý výslech svědků, svědčících pro i proti. Daleko vfce se Palacký věnoval dějinám právním a sociálním. Vycházel tu sice z romantického pojetí demokratických řádů slovanského a čes­ kého dávnověku, ale ukazoval na nutnost srovnávací metody, která jediná může přinést spolehlivé závěry. V práci Pomůcky ku poznání staročeského práva i řádu soudního (1835) seznamoval s významem zemských desk a s krajským zřízením. Nejvýznamnější Palackého pníce z právních dějin, založená na srovnávací metodě, Právo slo­ vanské aneb srovnání zákonů cara srbského Stefana Dušana s nej­ staršími řády zemskými v Čechách (1837) dochází k závěru, že „žádnv národ pod sluncem nikdy tak samorostlým nebyl a není, aby co do způsobův a obyčejův svých byl sobě neosobil více nebo méně od pokrovníků a sousedů svých“. Srovnáním společných právních řá­ dů srbských a českých chce se dobrat jejich původního slovanského základu. Důkazem, že v Cechách před 16. stoletím nebylo selského nevolnictví, ale že tu vládly domnělé svobodné demokratické řády dovanské, které neznaly nesvobodných sedláků, se zabýval článek Zur Geschichte der Unterthanigkeit in Bohmen. Vycházel z nespráv­ ného výkladu spisu osvíceného předhusitského teologa Kuneše z Třebovle o odúmrti. Palackého pojednání bylo napsáno na počátůi třicátých let, ale nemohlo být tehdy tištěno, poněvadž se státní rada obávala jeho nepříznivého vlivu na poddané. Bezpečně připraven mohl Palacký poměrně brzo přistoupit ku psaní svého životního díla Dějiny národu českého v Čechách a v Mo­ ravě. Začal je sepisovat koncem roku 1832 v německém jazyku jako Geschichte von Bohmen. Geografický moment země jako jednotící hmotné dějinné základny byl v nich zdůrazněn především. V souhla­ se se stoupajícím kulturním a politickým životem národní společ­ nosti byl vystřídán momentem národa jako svéprávným a nejvyšším činitelem všeho minulého dění. Z dějin české země se tak od roku 1848 logikou vývoje staly dějiny českého národa a jazykem originálu ^e místo němčiny stala přes odpor zemského výboru čeština. Promě­ na nebyla jen formální, nastala i v obsahu, který nebyl již sevřen zá■>ahy metternichovské cenzury a mohl se bez obav rozšířit v podání doby husitské, a také konečné pojetí smyslu národních dějin se moh­ lo projevit bez vnitřních zábran a za intenzivnějšího vlivu prožitku současnosti a nových proudů evropského historického myšlení.

223 DĚJEPISECKÉ

DÍLO FRANTIŠKA

PALACKÉHO

DĚJINY

NÁRODU ČESKÉHO W ČECHÁCH A w MORAWĚ

FÚWfHINÍCI! FRAMBřifi

:

I KA \ i Ski*. PAl.AťKÝ.

224 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DÉJEP1SECTVÍ Oft.U it) ČÁSTKA i.

Mí Ml 1424,

Oil

'.v wAntAUkH hMtinvptctH?

!'K

i.

* i.... .

IS50.

n

Titulní list českého vydání Dějin

V české verzi Dějin, která je takřka dílem novým, narostly dějin­ ně filosofické úvahy a radikalizovalo se Palackého stanovisko v ohledu náboženském a národním. Všechno to však odpovídalo dosavad­ nímu historickému poznání a vývoji Palackého, jeho filosofickému myšlení a etice a neměnilo jejich podstatu, jen zvýrazňovalo historicko-filosofické vidění dějinných skutečností a účelovost syntetic­ kého obrazu národních dějin. Palacký byl také od počátku vzdálen představy, že by vždy a všude nalezl historickou pravdu a definitiv­ ně vyřešil problémy české minulosti. Historická pravda je však při veškeré národní účelovosti dějin základní tendencí, která má byl neúchylnou vlastností každého historického poznání. Již roku 1830 v dopise Janu Kotlářovi se Palacký z této zásady vyznal slovy: J lis­ tene žádných cizích oumyslů na poli svém netrpí; žádať sama ze scbe vyvíjena i vyjevana býti. Proto já se jí v službu neoddávám, abvcli ji z německých pazourů vytrhl, ale abych ji v pravdě její poznal i ji­ ným oznámil, padni komu padni." Na prahu března roku 1848, ješ­ tě před vypuknutím revoluce, mohl Palacký v předmluvě k první­ mu vydání českého textu Dějin otevřeně vyslovit hlubokou mravní a národní účelovost svého díla: „Ode mládí neznal jsem tužby vře­ lejší ani vyšší pro vezdejší život svůj, nežli abych posloužil milova­ nému národu svému věrným obrazem minulosti jeho, ve kterémžto

jako v zrcadle poznal sebe sám a spamatoval se v tom, čeho mu potřebí jest. Služba pravdě a národu se tedy nevylučují, naopak Joplhojí jnko dvě konstanty Palackého životního vědeckého úsilí. palackého Dějiny, které autor dovedl proti původnímu záměru jen Jo roku 1526, jsou obsahově, myšlenkově a formálně pevně vybudo­ vaným architektonickým celkem. Jejich věcné rozčlenění na pět dílů wchází ze základní Palackého koncepce českých dějin jako odvěkého zápasu mezi živlem slovanským a germánským, opouští jejich dosa­ vadní dělení podle panovnických rodů a periodizačním dělítkem činí sled vlády společenských řádů slovanského a germánského. Převaha domněle demokratických řádů slovanských trvá podle představy Pa­ lackého do 13. století, je oslabována přílivem germánství za německé kolonizace, kdy nastává vláda a převaha společenských řádů germán­ ských, shodných s feudalismem. Starý demokratický duch slovanský nebyl však zcela zatlačen, ožil znovu za husitství, za něhož opět do­ chází k vítězství slovanského demokratismu, který je poražen na Li­ panech a ustupuje převaze feudalismu. Ten se prosadil nejvýrazněji svou protivou pána a poddaného za Jagellonců uvalením nevolnictví na svobodné rolnictvo. Tak nastalo konečné vítězství feudalismu v českých zemích. Staroslovanský duch demokratismu nalezl jediné útočiště v jednotě bratrské. Znevolnění a zotročení národa bylo pak podle Palackého hlavní příčinou bělohorské porážky. Ve výkladu hybných sil národního života vychází Palacký „od věč­ ného zákona přírodního“, který se projevuje ve vývoji přírodním i společenském a je dán tím, že proti sobě vždy působí dvojice, pola­ rita sil, které se vzájemně střetají, pronikají, usměrňují, ale neruší a nepřecházejí do vyššího principu. Palackého zákon polarity představuje tudíž dualismus sil, které se rovnocenně vyrovnávají a jedna bez druhé nemůže vlastně existovat. Základním protikla­ dem dualistického pojetí vývoje je protiklad hmoty a ducha a na něm je vybudována celá myšlenková stavba pojetí světa a života. Ja­ ko stojí proti sobě v oblasti filosofie tělo a duše, tak v oblasti pozná­ ní, společenského řádu a politiky stojí proti sobě věda a víra, svobo­ da a autorita, demokracie a feudalismus, národnost a světová centralizace. Tyto antinomie či polarity jsou Palackým chápány dialekticKy, a to v tom, že se střetají v boji a navzájem se ovlivňují. Pro­ to jsou pro Palackého obecné dějiny trvalou cestou lidstva k pokro­ ku a humanitě, cestou, která se neděje přímočaře, ale uskutečňuje bojem těchto základních, protikladných principů. Dialekticky pojatá polarita sil, přenesená na národní dějiny, se podhí Palackého uskutečňuje jednak jako odvěký zápas slovanské-

■I

225 DÉJEPISECKÉ

DÍLO FRANTIŠKA PALACKÉHO

ho dávnověkého demokratismu, svobody a rovnosti s germánsky ni principem feudálního násilí a rozdílu pánů a porobených, a jednak jako boj principu autority, jak se projevoval ve středověké církvi s principem svobody myšlení, který nabyl vrcholného výrazu v čes­ kém husitství. Zápas českého živlu s živlem německým je tedy zápa­ sem demokracie s aristokracií, společnosti založené na demokratic­ kých zásadách se společností zřízenou stavovsky. Ve vlastní formulaci říká to Palacký v úvodní kapitole prvního dílu českveh 226 Dějin neobyčejně pregnantně: „Dějiny národu českého jsou v ne­ PŘEHLEDNÉ jednom ohledu poučnější a zajímavější nad dějiny mnoha jiných náDĚW ČESKÉHO rodův. Jakož země česká sama položena jest do středu a srdce KvroA SLOVENSKÉHO ĎĚJEPISECTVÍ py, tak i národ český stal se po mnohé věky středištěm, ve kterémž ne bez zápasu stýkaly a jednotily se rozmanité prvky a zásady novoevropejského života národního, státního i církevního. Jmenovitě spatřiti tu jest očitě i dlouhý spor i vzájemné pronikání se živlův římského, německého a slovanského v Evropě... Hlavní tedy obsah a základní tah celého dějinstva českomoravského... jest ustavičné stýkání a potýkání se Slovanství s Rímanstvím a Němectvím... a jeli­ kož Rímanství dotýkalo se Čechův ne samo sebou, ale téměř veskr­ ze jen prostředkem Němectva, může se také říci, že dějiny české za­ kládají se vůbec hlavně na sporu s Němectvem čili na pojímání a zamítání způsobův a řádův německých od Čechův... zápas vedeny netoliko na hranicích, ale i uvnitř země České, netoliko proti cizin­ cům, ale i proti domácím, nejen mečem a štítem, ale i duchem a slo­ vem, ústavami a obyčeji, zřejmě i ukrytě, věhlasným horlením i sle­ pou vášní, netoliko k vítězství aneb k porobě, ale i k smíření.“ Onen duchovní zápas, ono stýkání a potýkání, přemáhání a zaží­ vání cizoty není jednostranné a neúrodné. Je smiřováním protikladu podle Palackého prospěšné kulturnímu vývoji národa, neboť rozši­ řuje obzor, klade do duše vždy zárodky nových myšlenek a udržuje stále tvůrčí ušlechtilou činnost. Jako je demokracie plodem ducha slovanských národů, tak její protiklad feudalismus se společenskou nerovností, založenou na rodových a politických privilegiích, je plo­ dem národního ducha germánského. Ucelený a konečný obraz ná­ rodního a ideového zápasu podal Palacký v obraně své filosofie dě­ jin a svého výkladu husitství roku 1868 ve spise proti německému výkladu profesora pražské university Konstantina Hoflera, Die Geschichte des Hussitenthums und Profesor Constantin Hofler, a to v ka­ pitole nadepsané Die Unterschiede in der Geschichte der Deutsehen und der Slawen. Palackého pojetí slovanského demokratismu a hu­ manismu je představa nesprávná, idealizuje starý společenský řád

slovanský, vychází z dějinné filosofie Herderovy a opírá se o paděla­ né Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Také pojetí protikladnvch dvojic trvale mezi sebou zápasících jako teze a antiteze a spějí­ cích k vyšší syntéze má svůj původ v idealistické dialektice Hegelově. Aktuálně bylo však pro českou současnost 19. století důležitější, že palacký do společenské utopie o demokratických řádech praslovanských vložil svou konstitučně liberální a demokratickou představu společenského a politického řádu, v jehož smyslu měla být utvářena i současnost národa jako společenství svobodných a rovnoprávných 227 členů, kteří rozhodují o svém osudu v zákonodárných sborech a ne­ DĚJEPISECKÉ FRANTIŠKA usilují o územní výboj a pokoření národů jiných. Tak byl do Dějin DÍLO PALACKÉHO organicky vklíněn a myšlenkově v nich založen současný politický program národní a jeho zcela humanitní tendence. Na výkladu o polaritě dějinných sil, proti sobě působících a zajiš­ ťujících pokrok lidstva, založil Palacký především výklad dějin doby husitské a reformační. Svou koncepci husitství mohl plně vyjádřit až po revoluci roku 1848, když jeho vidění historické skutečnosti středověké revoluce ovlivnila i prožitá revoluce sama a plodné set­ kání se soudobou francouzskou liberální historiografií, podobně ja­ ko již v době bratislavského mládí nepřímý prožitek Velké revoluce francouzské, zprostředkovaný jejími důsledky, liberálním a národ­ ním hnutím evropským, mu ozřejmil obecně dějinnou funkci revo­ luce. Chápe ji jako přirozenou regenerační nutnost v přírodě i v lid­ stvu, která „uvodí nový život do_přírody a do člověčenstva, čerstvější a jadrnější, nežli byl předešlý“ .[V první, starší koncepci pojal Palác­ ky husitské spory a boje jako nejmohutnější projev slovanského de­ mokratismu a jako největší vzepětí české národní myšlenky proti pansky feudální myšlence germánské a proti Němectvu. Hlavní pá­ kou českých snah a činů té doby byla podle něho „žíla národnosti“. ' Později vlivem liberálních idejí vnesl Palacký do líčení husitských dějin ještě další antitezi, protivu církevní autority a svobody lidské­ ho poznání. „Lid křesťanský“ - píše - „začal poprvé hromadně a dovedně pokoušeti se, aby vymanil se ze zásady pouhé autority či­ li z duchovního poručenství představených a vůdců svých, i aby po­ stavil se sám do popředí dějin, co hlavní jejich činitel. “fNárodnostní romantické hodnocení ustupuje tak do pozadí a vrchu nabývá hodnocení liberalisticko-osvícenské. A na této výkladové základně není doba husitská jen vrcholem českých dějin, ale současně tím, že překonala středověký dogmatismus, je i významným předělem dějin světových. Uzavírá středověk, který je dobou myšlenkové dik­ tatury autority církve a zahajuje novověk, který vyznačuje zásada

228 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

osobní, společenské a myšlenkové svobody. České dějiny se tak bá­ vají integrující součástí dějin světových a v mnohém směru avant­ gardou jejich myšlenkového vývoje. Výkladu husitství věnoval Palacký ve svých Dějinách nejvíce místa a pozornosti, založil jej na vědecky pronikavém studiu a inter­ pretaci nového i známého materiálu a dal jim nejúčinnější formu svého dramaticky působivého slova. Přesná vědeckost a umělecké ztvárnění poznatků dosahují tu vrcholu. Koncentrace dějinné pro. blematiky české na husitství a umělecká účinnost zpracování v cha­ rakteristice osob, směrů a situací způsobují, že se Dějiny ve své vnitřní i vnější skladbě stávají vlastně dějinami husitství. Jemu jsou vyhrazeny dva díly, třetí a čtvrtý, vyprávějící o událostech lot 1403-1471, a to, co jim předcházelo v I. a II. dílu, je vlastně toliko přípravou, a co následovalo v díle pátém o Jagelloncích, představu­ je vlastně doznění husitské epochy. Ve vylíčení vlastního procesu revoluce soustředil se Palacký na myšlenkový a sociální obsah hu­ sitství, teologickými spory se příliš nezabýval a rovněž pominul hos­ podářské podmínky revoluce, třebaže si byl dobře vědom toho, že zájmy materiální vykonávaly svůj tlak na historické dění. Pozname­ nal o sněmu čáslavském, že jeho usnesení mohlo vést k obnovení řádu v zemi, „kdyby ve velkých krisech a bouřech společenských slova neb idey sebe vhodnější samy o sobě, nespojené s důrazem interesův materiálních, provozovaly moc“. Svými sympatiemi stál Pa­ lacký na straně husitského radikalismu, Žižky, Želivského a táborů, poněvadž se snažili uskutečnit představu jeho demokratického ide­ álu a spojovali v sobě princip staroslovanské a moderní svobody. Pa­ lacký také chápe funkci revolučního násilí a snaží se ho vysvětlil tím, že bylo táborům vnuceno jako důsledek postupu církve proti nim. Není ani dalek třídního výkladu revolučního konfliktu, v němž proti sobě nakonec stály dvě strany myšlenkově a sociálně rozrůzně­ né, šlechta a měšťané. Dobu Jiřího z Poděbrad vykládá Palacký ja­ ko logické pokračování husitské revoluce a jako její politické vyvr­ cholení, kdy vláda se dostala do rukou panovníka z vůle národa. Jiří je panovníkem Palackého srdce. Přibližuje se jeho představě konstitučního vladaře, který se stará o bezpečí a blahobyt svých poddaných a obnovuje a zajišťuje suverenitu státu. Palacký jako historik nemohl v sobě popřít příslušnost k národu, ke své době a společenské skupině, k níž náležel. Netajil se svvnii sympatiemi, ale jednání člověka a společenských tříd v dějinách hodnotil podle jejich mravních stanovisek. Toto etické hledisko za­ braňovalo národní nebo stranické předpojatosti. Dobré lidské kladl

lil

229 DĚJEPISECKÉ

DÍLO FRANTIŠKA

PALACKÉHO

Palackého pracovna

Palacký výše než dobré národní a ve vlastenectví viděl jen přirozený stupeň, který vede člověka od úzkého ego ismu osobního a skupino­ vého k humanitě. Jeho Dějiny měly hluboce mravní a ušlechtilou tendenci národně obrodnou a výchovnou. jByly obranou a oslavou české minulosti, měly ukazovat její velikost, převahu ducha nad hrubou fyzickou silou a násilím a měly do budoucnosti přes všech­ ny nepřízně času a přívaly bouří udržovat víru v lepší existenci ná­ roda. „Ukážeme,41 - píše Palacký v úvodě Dějin - „kterak národ po­ čtem nevelký veliké předce někdy uměl získati sobě jméno, a kterak pak opět tak hluboce klesnouti mohl, že až i sám to jméno zapíral. Ulúédáme jej, an zmítán jsa vichřicemi od východu i od západu, vně i doma povstalými, pouštěl nejednou naději o zachování bytu svého a nepřestává předce i podnes ještě doufati v budoucnost.“ Té národ­ ní cestě do lepší budoucnosti se právě Dějinami mělo dostat pevné­ ho historického základu a myšlenkového i politického vodítka. \ tom byl jejich nadčasový význam a obecná, znovu se za různých podmínek obnovující platnost a životnost. Byly činem vědeckým, li­ terárním a také politickým. V tomto spojení byla jejich síla, moc

a působení. Staly se školou národního vědomí a sebevědomí i myš

230 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

lenek pokroku, pravdy a práva, oporou v současném politickém í„ ji. Podaly vědecký důkaz, že malý středoevropský národ, který má tak významnou minulost, který se může honosit vyspělou kulturou státním a společenským životem, myšlením obecně evropského vý známu i úspěchy hospodářskými, má plné právo na svou novodo bou národní a státní existenci. Přitom Palackému nešlo o pouhé holé bytí, ale o jeho plnost, o národně osobitou kvalitu tohoto bytí Tím stál na vyšším stupni obrozenského snažení a práce. Tak se I )ó_ jiný včleňovaly do národního života a kultury jako klasické dílo českého dějepisectví, jehož hodnoty přesto, že mnohé bylo dalším his­ I torickým poznáním doplněno, opraveno a překonáno, jsou trvalé Palacký jako dějepisec je především velikým skladebným synteiikem a slovesným umělcem, jehož tvůrčí invence je patrna v rozvrhu celku, ve výstavbě jeho částí a věty i v užití slova. Vytvořil dílo, jaké požadoval na počátku své vědecké dráhy, dílo, které by vzdělávali, ducha a oplodňovalo srdce a bylo „monumentům aere perenuu" dílo, které se mohlo svým filosofickým pojetím a kritickým zpraco­ váním i formou směle postavit naroveň evropské historiografii. V české historiografii pak představuje vrchol, ke kterému dospělo v 19. století a který dosud koncepcí a kompozicí nebyl překonán. Stalo se věcným základem a myšlenkovým východiskem řady '■I1'-"nů, analytických dějezpytců i syntetizujících dějepisců a populari­ zátorů, kteří žili a pracovali ve stínu geniální osobnosti vědecké, politické i čistě lidské, aniž mohli dosáhnout velikosti obdivované­ ho i kritizovaného mistra. ■

4= Palackého souvěkovci a postupující specializace českého dějepisectví

■■ 11B1Í

Z PALACKÉHO SOUVEKOVCŮ, sourodých duchem, myšlením a yé ty­ picky obrozenské fáze. Jeho rytmus a intenzita nejsou již teritoriál­ ně a národnostně ani v českých zemích tak jednolité jako v osvícenském období, kdy dominovala Praha jako kulturní cent­ rum ještě podstatně se nerozlišujícího dějepisectví národně českého a národně německého, ale vedle zřetelně se již objevující a vvdčlují­ cí historiografické práce českých a moravských Němců se začíná se­ skupovat i česká historická obec moravská. Tyto dvě složkv dějepiseckého úsilí v českých zemích - dějepisectví německé a teritoriální dějepisectví moravské - se pak plně rozvinuly po revoluci roku 1848. Pro vlastní vývoj historické vědy více než diferenciací1 podle krajů, která se projevila ve vzniku dějepisectví typicky regionální­ ho, znamenala diferenciace a specializace po stránce odborné v his­ torické disciplíny, archeologii, dějiny umění, literaturv a práva. Touto členitostí historického pohledu na různé oblasti kultu rv a po­ zději i hospodářského života byla historická skutečnost postihována co do své složitosti a proměnnosti plněji a pravdivěji.

Obdobná teritoriální diferenciace nastupovala na Slovensku tepr­ ve v období následujícím, když vedle Bratislavy se do popředí kul­ turního a politického života dostává Turčanský Svatý Martin ale kdy nepomíjí ani určitá váha slovenského elementu v Pešti. Ve’slm venskem dejepisectvi je v tomto obrozenském období, vyznačeném protikladnym pomerem starší a mladší generace k otázce spisovné­ ho jazyka slovenského, patrnější dvojice generace kollárovské a ge„erace sturovske pncemž Šafařík jako nejmohutnější vědecká osob­ nost doby představuje návaznost na českou historiografii, která kdybychom ji chtěli pojmenovat podle díla a významu osobností’ 265 ZÁVĚR byla nesporné nejen v tomto období, ale i v následujícím období’ druhé poloviny 19. století věkem Palackého. Palacký svou dvoudomou autoritou a povahou historika a politi­ ka, svým grandiózním dílem syntézy českých národních dějin, která obsahovou celistvostí, myšlenkovou konstrukcí, monumentalitou pojetí a mravním patosem nemá v českém dějepisectví obdoby se stal zákonodárcem a určovatelem programu českého dějepisectví pro několik generaci. To neznamená, že vytvářel a dotvářel podobu národního dejepisectvi jako integrující součásti kultury a politiky a obraz ceskychdějin sám, ale na tomto vskutku sekulárLnfdíle se podílela rada dělníku, tovaryšů a mistrů historické vědy svým pří­ nosem, odpovídajícím kvalitě a hierarchickému včlenění jTdnouL vych účastníku do celku. A také to neznamená, že by Palackého vý­ klad a pojetí českých dějin, obzvláště husitské epochy, byl přijímán v českem prostředí, jak dosvědčuje Sabinovo stanovisko a hodno“ ni Palackého, bez výhrad a nekriticky. Doba, jak ukazují historicky myslící filosofové a filosofující hisÍwů CJyr,1Catych a bezprostředně v údobí březnové revoluce ihla k filosofickému výkladu dějin vůbec a národních zvlášť. Pro’ tuto tendenci je příznačné, co o významu filosofie dějin napsal na počátku padesátých let nikoliv bez vlivu velkého otce a jeho myš­ kového souh asu mladý Jan Palacký v úvodě k překladu Guizoto1 ®ej“VZ*Jelanostl v Evr°p£ „Ze všech odvětví dějepisectví je jí­ te filosofie dej episu - totiž ona věda, která zkouianím pHčin ouvazku události vyslíditi hledí mravní zákony světodějstva - tak ak prirodozkum v úkazech hmotných zákony těles - nejen neprospesnejs! pro dejepis filosofii, vědu vůbec, ale i nejdůležitější pro hvbne °bec*!nsty’Jellkoz nejspíše vede k procitnutí duševní samo­

tí

jednotlivců, k uvědomění sebe mravnímu, jakož TneZ lům Cd161 a ™k°Vet d/vá Pokrokům společnosti, oběma to živkazde vzdělanosti. Je tedy úkolem a cílem filosofického

266 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

přemýšlení o dějinách nejen dobrat se zákonů společenského vývoje obdobných zákonům přírodním, ale také působit na lidské spo|(< čenství a dát mu podněty a směrnice k jednání a pokroku. BvlnJ; historické myšlení přímo jakousi imanentní potřebou vědem zabý­ vajících se společenskými jevy a neodmítajících účast na veřejném dění, pak při výzkumu konkrétní historické skutečnosti mohla na celou oblast dějepisectví působit podnětně a plodně metoda, kterou pro historickou archeologii doporučoval J.E. Vocel. Zdůrazňoval nejen význam hmotných památek, ale také jazyka jako pramene pro poznání nejstarší národní minulosti a tehdy u nás opomíjenou gnoseologickou skutečnost, jak se z hmotných a uměleckých památek otevírá bohatý pohled na duševní život dávných věků a jak obsah dějin netvoří jen fakta politická, ale také práce lidu, jeho vzděla­ nost a mrav. Tím se historickému poznání přibližovaly noxe, dosud nepoznané světy a šířka poznání byla doprovázena jeho hloubkou. Po obsahové stránce byla česká historiografie stigmatizována od vědeckých počátků Palackého a Šafaříka vírou v Rukopisv jako ne­ sporný dějinný fakt, který vylučuje jakoukoliv pochybnost a který jako nedotknutelné národní paladium ovlivňoval historické vidění českého a slovanského dávnověku a určoval podstatně názor o zá­ kladní odlišnosti sociálního řádu slovanského a pračeskélio od řá­ du germánskoněmeckého. A právě tato věc se stala později prubíř­ ským kamenem vědeckosti a pokroku české historiografie a boj o ni kritériem, rozlišujícím starou a novou historickou školu, a mezní­ kem nástupu nové etapy ve vývoji českého dějepisectví. Ale i tento klam, který v „učené fantastice“ Kollárově nacházel svůj scestný do­ provod a který pronikl historické vidění i v oblastech krásné litera­ tury, výtvarného umění, hudby a dramatiky, tvoří skladebnou slož­ ku českého dějepisectví 19. století. Cesta, kterou nastoupila česká historiografie a která směřovala k nemalému úkolu vyrovnat se s ostatní Evropou, či jak to Palaekv požadoval, vnést duch nové Evropy do starých Čech, byla historic­ kou generací Palackého naplněna. Úspěch v jednom půlstoletí, ve dvou generacích byl snad tak veliký a nečekaný, soustředění k vlast­ ní dějinné problematice tak příkazné a strhující a autorita Palackcho tak veliká a nezlomná, že v době, kdy se nenaplnily politické plá­ ny národní společnosti, dostavila se i v dějepisectví určitá stagnace, takže v závěru života geniálního historika a po jeho smrti se opět stával aktuálním požadavek a deviza vnést ducha nové Evropy do starých Čech. Ale první období „věku“ Palackého v české historio­ grafii, které mělo základy v první polovině století, bylo stálým a na-

a dalv době

{.

r \

tuP ceskeho dejepisectvi

rou a neměl vlastně odborné školení ■ i K°Sk0 skou,kated' kon školu přímých i nepřímých žáků a pokrťěovZrT-81 dílem vyplnili druhou část věku“ PaLnťk eju. Ti pak svým

rozeneckou etapu a funkci národního dějepisectví.

267 ZÁVĚR

LITERATURA

268 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

G.P. Gooch, History and historians in the 19th century, London 1913 a další vydánídoplněný německý překlad Geschichte und Geschichtsschreiber im 19. Jahrhun. dert, Frankfurt 1964 G. Ruggiero. Storici europei del secolo XIX, La Critica 35-36/1937-1938 M.H. Serejski, Rozwój nowoczesnej mysli historyeznej od Oswiecenia do czasów najnowszych, Wiedza i Žycie 16-17, 1947-1948 O. Lorenz, Die Geschichtswissenschaft in ihren Hauptrichtungen und Aufgaben krb tisch erortert, I.—II., Berlin 1886, 1891 R. Wipper, Obščestvennyje učenija i istoričeskije teorii XVII i XIX vv., Leningrad 1925 F. Meinecke, Die Entstehung des Historismus, Miinchen 1936, 1946 C. Antoni, Lo storicismo, Torino 1957; francouzský překlad Ženeva 1963 T. Litt, Die JFiederenveckung des geschichtlichen Bewusstseins, Heidelberg 1956 J. Wach, Das Verstehen. Grundzůge einer Geschichte der hermeneutischen Theorie ini 19. Jahrhundert, I.—III., Tiibingen 1926-1933 R. Stadelmann, Die Romantik und die Geschichte: Romantik, Tiibingen 1948 J. Pekař - A. Podlaha - J. Smolík, Dějepisectví (1848-1898), in: Památník na osla­ vu padesátiletého panovnického jubilea císaře Frant. Josefa I., Praha 1898 J. Werstadt, Politické dějepisectví XIX. století a jeho čeští představitelé, ČČH 26. 1920 J. Kalousek, Nástin životopisu Fr. Palackého, 3. vyd. Palackého Dějin, L, Praha 1876 J. Kalousek, O vůdčích myšlenkách v historickém díle Fr. Palackého, in: Památník F. Palackého, Praha 1898 Památník Františka Palackého, Praha 1898 J. Goll, Palackého program práce historické, ČČF1 4, 1898 F. Kameníček, Palackého program práce historické a Morava, ČCH 4, 1898 J. Goll, František Palacký, ČČH 4, 1898 T.G. Masaryk, Palacky’s Idee des bóhmischen Folkes, Praha 1899 J. Heidler, O vlivu hegelismu na filosofii dějin Fr. Palackého, CČH 17, 1911 J. Pekař, František Palacký, Praha 1912 V. Chaloupecký, František Palacký, Praha 1912 J. Borovička, Palackého italská cesta r. 1837, ČČH 24, 1918 K. Krofta, Palacký a Gindely, ČČH 18, 1912 J. Werstadt, Palackého odkaz potomstvu a osvobozenému národu, Praha 1926, též Odkazy dějin a dějepisců, Praha 1948 J. Fischer, Myšlenka a dílo Fr. Palackého, I.-IL, Praha 1926-1927 F. Kutnar - J. Bělič - O. Králík, Tři studie o Františku Palackém, Acta Univ. Palac. Olom., Olomouc 1949 M. Jetmarová, František Palacký, Praha 1961 M. Machovec, František Palacký a česká filosofie, Praha 1962 J. Válka, La theorie de Thistoire chez F. Palacký, Sb. prací fil. fak. brněn, univ., 196/ J. Válka, Německá a česká verse Palackého Dějin, tamtéž 1968 J. Válka, Fr. Palacký - historik, Památník Palackého 1798 - 1968, Ostrava 1968 J. Havránek, František Palacký - politik a jeho doba, Památník Palackého 1798-1968Ostrava 1968 V. Brandl, Život P.J. Šafaříka, Praha 1887

U Niederle, Šafaříkovy Slovanské starožitnosti ČČH ] 1895

K. Paul, ť.J. Šafařík. Život a dílo, Praha 1961 J. Novotný, Pavel Josef Šafařík, Praha 1971 J.E. Vocel, Sborník o životě a díle, Praha 1922 j. Vlček, K. Štorch za konstituce 1848-1849 Několik kanili i. ~ , nosti, Praha 1912 kapitolek z d^n naší sloves-

J. Polanský, Karel Jaromír Erben, Praha 1970 J, Štěpánková, Sabina jako literární historik, Česká lit 1957

269 K. Kazbunda, Stolice dějin na pražské universitě, II., Praha 1965

LITERATURA

KAPITOLA

v

]. Evropské dějepisectví druhé poloviny 19. století J OHI )OBI DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ trvalo v dějinách dějepi­ se tví prakticky jen tri nebo čtyři desetiletí. Začalo na přelomu padei ha sedesátých let, kdy se ustálila a obecně rozšířila rigorózní me­ toda odborného historického studia, tj. kritiky pramenů, vypracovaná IIJ na počátku 19století kdy našla i své filosofické zdůvodnění ve svéráz­ né adaptaci některých myšlenek filosofického pozitivismu. Uzavřelo se jes e před sklonkem století, protože už v devadesátých letech se ohlásily vazné vyhrady proti oficiální představě, že historie je věda bez vaz.iejsich noetickych problémů a že jejím posláním je zjišťování a re­ produkce historických faktů, tak jak k nim historik dospívá na zákla­ de analyzy pramenu, v nichž jsou tato fakta objektivně dána 1 l esto, ze historiky tohoto období dělily velké světonázorové a politické rozdíly bylo jejich metodologické východisko totožné. Opu alo se o presvedcení, že historiografie je objektivní disciplína, jejíž postupy jsou obdobné postupům v přírodních vědách. Nebylo pochybnosti o tom, že historické poznání není věcí intuice a literár­ ního nadaní, jak soudili romantikové, ale záležitostí systematické 1 Eie7 r^TlJeJldi Úřje hÍSt°rÍk reSistruje’ třídí, podrobuje ’ uvadl do kauzálních vztahů textových i věcných, aby na záun dospěl k pozitivnímu a domněle definitivnímu zjištění toho, jak V “Stn! ydaI[‘ Prukaznost zjištěných faktů byla podle míně­ ni naproste většiny historiků taková, že úlohou dějepisce bylo vlast। Sklajdat ,°bra! minulosti z nalézaných a odkrývaných faktů ‘ Byl.1* .S1 lovjev (1820-1879) se svou monumentální řadou Istorija Rossii s dřevnějších vremen (1851-1879) dokumentoval, že napětí mezi snuhou vybudovat historiografii jako přísnou vědu a mezi jejím využn.iním ke konkrétním politickým záměrům bylo obecným jevem. I Titom šlo o historika, jehož vystoupení znamenalo po Karamzinmi novou epochu a zahájení soustavného odborného studia pozitivHh -

■Bi

kého typu. Vliv právněhistorických koncepcí byl u Solovjeva nepopi­ ratelný. Neutlumil však sklon k univerzálnosti a syntetičnosti histo­ rikova pohledu. Ideologizace a dobová determinovanost historické vědy byla totiž zjevná i v tom proudu evropské historiografie druhé poloviny 19. století, který pokračoval v odborném bádání, nepodřizujícím se a priori politickým nebo filosofickým postulátům, který ovšem vyu­ žíval podnětů, jež pozitivismus svým důrazem na exaktnost, empiriČnost a disciplínu historickému bádání dával. Lze to zjistit v pole­ mice proti Tainovu pojetí revoluce, jak ji podal Albert Sorel ([842-1906) ve velkém obrazu revoluce UEurope et la Revolution frangaise (1885-1904); lze to však sledovat i dříve v celém díle nej­ většího francouzského pozitivistického historika Numy-Denise 1'ustela de Coulanges (1830-1889), pokračujícího v tradici vytvo­ řené Guizotem a Tocquevillem. Jeho dvě základní díla jsou Čité an­ 11 tique (1864) a Histoire des institutions politiques de Cancienne Fran­ ce (1874). Druhá práce byla dobově příznačná tím, že proti mínění německých badatelů o rozhodujícím podílu germánského živlu na vzniku středověkých institucí a středověkého světa vůbec dokazova­ la kontinuitu římského prvku. Zásadní význam však mají obě jeho hlavní práce tím, že centrální místo, které zaujímal v historickém myšlení raného 19. století pod německým vlivem stát, v nich dosta­ la společnost. Ze společnosti, tj. ze sociálních poměrů a kolektivní mentality, vyrůstají podle Fustela konkrétní instituce a společnost je zdrojem proměn společenského řádu a dějin vůbec. Snaze po krajní nezaujaté objektivitě neodpovídal u francouzských !itivistických historiků vždy stupeň jejich znalosti metody historicj’itiky. Ta byla příkladná u německých historiků, kteří ovšem stáred problémem, jak s touto odborností uvést v soulad působení dogických vlivů. Nešlo jen o politizaci historiografie u liberálních pisců, ale také o její konfrontaci s myšlením náboženským. Tento blém byl naléhavý tam, kde vznikala snaha vybudovat církevní orii nezávisle na dogmatickém podání a na teologické interpretaějin. Do vývoje poznání reformační a protireformační doby zasáhzýrazně katolicky orientovaní dějepisci Ignaz Dollinger *9-1890) a hlavně Johannes Janssen (1829-1891). Jeho Gechte des deutschen Folkes seit dem Ausgange des Mittelalters 76-1888) je příznačná nejen konfesionálním zaujetím, ale také )rností věnovanou vylíčení projevů každodenního života.

279 EVROPSKÉ

DĚJEPISECTVÍ DRUHÉ

POLOVÍNY 19. STOLETÍ

280 PŘEHLEDNÉ

DÉJ1NY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

fie znamenat určitou výhodu v Anglii. Rozkvět této historiografie v době politizace historického myšlení bránil totiž proměně dějepisectví v politické traktáty. Avšak poměrně brzy se nejen rozvinuly metodické podněty přinesené původně z Německa, ale také zapůso­ bil vliv anglického politického prostředí. U Williama Stubbse (1825-1901), jehož hlavním dílem byla Constitutional History oj England (1874—1878), slo o těsnou aplikaci nemecke metody kri­ tické analýzy a zásad Waitzových. Edward Augustus Freeman (1823-1892) se věnoval dějinám vrcholného středověku - History of the Norman Conquest of England (1867-1879) - a zosobňoval vyš­ ší stupeň na cestě k samostatnosti a zodbornění historického bádá­ ní v Anglii, ale také jeho příliš těsné spojení s politikou jako ideo­ vým východiskem a hlavním tématem historie. Zatímco v zemích s dlouhou tradicí historického a politického myšlení a s řádně organizovaným historickým bádáním se postupně ukazovaly konečné hranice možností historiografie, orientované po metodické stránce k filologické kritice pramenů a po obsahové stránce k politickým dějinám, znamenalo ve střední, jižní a východ­ ní Evropě zdůrazňování přísných zásad bádání soustředěného na konkrétní empirické fakty, zejména z dějin státu a práva, nepochyb­ ný pokrok proti poměrům z počátku 19. století. V Rusku byl tento pokrok spjat mezi jiným s dílem Borise Nikolajeviče Cičerina (1828-1904), právního historika se značným filosofickým rozhle­ dem a se zájmem srovnávacím, umožňujícím mu uvažovat o posta­ vení Ruska a ruských dějin v širokém rámci evropském. V Polsku se ukázala důležitá koexistence a konkurence několika pedagogic­ kých a badatelských center. Z jejich součinnosti vznikal přes rozdě­ lení národa a země do tří cizích státních celků sjednocující obraz národních dějin. Z vůdčích osobností těchto škol dospěl v tomto směru nejdále Michal Bobrzyňski (1849-1935), autor příručky Dzieje Polski v zarysie (1879). V Itálii je analogický mezník ve vývo­ ji historické vědy směrem k přísné odbornosti svázán s Pasqualem Villarim (1827-1917). České vědecké prostředí mělo styky s novými směry bádání, ze­ jména s góttingenskými ústavy. Ani politizace se nemohla vyhnout historické vědě při poměrech vládnoucích v české společnosti a po­ litice v druhé polovině 19. století. Avšak právě mimořádná kulturní a politická situace v našich zemích po roce 1848 a zavazující vliv díla a osobnosti Palackého působily, že se české dějepisectví vyrov­ návalo s kriticismem a metodickým rigorismem evropského dějepi­ sectví druhé poloviny 19. století s nepochybným časovým odstupem.

2. Společenské a organizační podmínky českého dějepisectví v době ; státoprávního boje DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ od šedesátých let asi do polovice let osmdesátých představuje ve vývoji české historiografie přechod­ né období, které spojuje vyspělé obrozeňské dějepisectví Palackého generace s nástupem pozitivisticky orientované historické vědy, jak se v souhlase s osamostatněním celého českého vědeckého života projevuje intenzivně navenek i uvnitř po rozdělení pražské univer­ sity na českou a německou a v bojích o pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. V tomto mezidobí, v němž je daleko ví­ ce než v obdobích předchozích patrna účast trojí generace na histo­ rické práci, vychází české dějepisectví z historického programu Pa­ lackého. Uskutečňuje jeho podněty a plány, třebaže se občas také ozve nesouhlas s jeho základní koncepcí českých dějin. V průběhu absolutismu padesátých let se postupně zformovala také konzerva­ tivní skupina dějepisců, přiklánějící se na stranu církevní a státní autority a respektující danou realitu habsburského mocnářství, nic­ méně i ona přijímá faktografický obraz české minulosti, jak jej vy­ tvořil veliký český klasik. Palacký jako uznávaná vědecká a národní autorita dotváří v tomto období své životní historické dílo, jeho pří­ mí i nepřímí žáci a spolupracovníci v něm pokračují, doplňují ho a obhajují, snaží se na základě nových pramenů především objasnit vývoj pozdější České reformace až do jejího neblahého pádu, pocho­ pit jeho příčiny a postihnout jeho důsledky pro další národní osud. Do tohoto širokého programu, který v detailní práci mohl využít řa­ dy významných pramenných edičních podniků, včleňovala se i nej­ mladší, začínající historická generace, která své zásadní slovo a no­ vé metodické a názorové zaměření mohla plně proslovit až v závěrečných desítiletích století. Tok české historiografie není sice jednohlasý a uniformní, uplat­ ňují se v něm souhlasně s obecnou situací českého politického a so­ ciálního myšlení zřetelně dva ne zcela vyhraněné proudy, liberální a konzervativní, představované na jedné straně Antonínem Gindelym a na straně druhé Václavem Vladivojem Tomkem a v určitém smyslu smiřované Josefem Kalouskem. Kontradikce a diskuse se však neprojevuje ani tak uvnitř české historiografie mezi oběma proudy, jako daleko polemičtěji navenek v obraně české minulosti proti kritickým stanoviskům a nacionálně zbarveným útokům ně­

281 PODMÍNKY

ČESKÉHO

DĚJEPISECTVÍ V DOBĚ

STÁTOPRÁVNÍHO BOJE

282 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

mecké historiografie. Tím je vyznačeno i postavení českého (iejeph sectví v národní společnosti a v jejím životě. Doba radikálně vzkypělého státoprávního boje české b'jr/naZJtin jako velmi důležitý pramen k poznání hospodářského a sociální-

ill !;W-'

ho postavení rolnictva a vydával je, pokud se zachovaly na církev­ ních panstvích, v práci Decem registra censuum bohemica compilata (leíate helium Hussiticum praecedente - Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými (1881). Tak Emler připravoval cestu čes­ lo m agrárním dějinám, kterým věnoval i několik příspěvků o nej­ starším českém bernictví a o chodských sedlácích. Stejně živý zájem projevil Emler v řadě časopiseckých prací o nej­ starší dějiny měst a městské právo české (Uber die bohmischen Stadtrechte mitbesonderer Beriicksichtigung des Alt-Prager Stadtrechtes, Zprávy KČSN 1867; 0 nejstarších knihách městských v Čechách, ze­ jména o knize Pražské staroměstské od r. 1310 a Bydžovské od j-t 1311, t. 1873). K nejnovějším českým dějinám doby obrozenské přispěl edicí listů Palackého Purkyňovi a především názorově zá­ važné vzájemné korespondence Josefa Jungmanna a Antonína Mar­ ka (ČČM 1881-1884, 1886, 1888). Tím se Emler včlenil do součas­ ného národně politického a vědeckého myšlení a dění, ke kterému se hlásil i svými články psanými do Politiky a Národních listů, svou činností ve veřejném spolkovém životě, obzvláště ve Společnosti Mu­ sea království českého. Jako dlouholetý redaktor jejího Časopisu (1871-1890) prospěl současné české historiografii nejen tím, že se snažil zvýšit množství a kvalitu historické a literárně historické čás­ ti, ale že rubrikou referátů, namnoze jím samým obstarávaných, in­ formoval o historické produkci a vědeckém životě domácím a cizím. I v tom, jako v celém díle Emlerově, projevuje se výrazný znak ev­ ropské historické orientace. Emler stojí tak na prahu nového při­ hlašujícího se směru v českém dějepisectví, jehož myšlenkové stře­ disko se vytvářelo na české pražské universitě.

4. Rozvoj ediční činnosti, dějepisectví regionálního a popularizace dějin POTŘEBA PRAMENNÉ ZÁKLADNY národních dějin nebyla velký­ mi edičními podniky nijak nasycena. Otvírající se možnosti české vědecké práce vedly k drobnějším individuálním edicím historic­ kých, právněhistorických a literárněhistorických dokumentů, které doužily vědecké práci, ale také obecnější potřebě, a přítomnostně aktualizovaným tématem se obracely i k širší neodborné veřejnosti. K ní směřovala i rostoucí produkce z regionálních dějin místních i krajových a především popularizace dějin národních a světových.

307 ROZVOJ EDIČNÍ ČINNOSTI,

DĚJEPISECTVÍ

REGIONÁLNÍHO

308 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Zakládala na stále živé, národně politické funkci dějinných monien tú a dokumentovala vzestup společenského a kulturního života ve všech územních oblastech a společenských skupinách. V popředí nesporně stál živý historický ruch na Moravě, která si ce postrádala obdobných centrálních vědeckých institucí a vysoko školských kateder, jaké měly Čechy, ale dovedla si najít náhradu v iniciativnější podpoře stavovské a ve stavovském zemskern arehi vu i v citlivém zemském, někdy až úzkoprsé provincionálním patři otismu. Historická obec moravská byla dlouho do padesátých let ještě jazykově a národně utrakvistická. Nejpatrnější to bvlo na čin­ nosti a publikacích Historicko-statistické sekce Hospodářské spolek nosti moravskoslezské. Vznikla z iniciativy mladého nadaného ně­ meckého historika Petra Chlumeckého a byla vedena liberálně smýšlejícím Němcem Christianem D’Elvertem. Teprve počátek še­ desátých let s jubilejním rokem cyrilometodějským a polemikami kolem počátků křesťanství na Moravě a polohy Velehradu jako Me­ todějova sídla rozvlnily historický zájem i na české straně. Třebaže Morava měla v Bočkově Codexu, uvázlém po jeho ^mrů roku 1847 u pátého svazku, vlastní diplomatář, na němž však ležela nedůvěra pro Bočkova falza, neměla vlastní dějiny, které bv se moh­ ly rovnat syntézi Palackého. Příčina netkvěla jen ve slaůečnosti. že Morava neměla nepřerušenou linii starší kronikářské tradice. ale především v tom, že centrum kulturního národního života bylo v Praze - moravská německá společnost i část společnosti ěe^ké spíš inklinovaly k politicky a společensky přitažlivější Vídni - a že na Mo­ ravě nebylo osobnosti, která by dovedla překonat přirozené nedo­ statky a vytvořit souborné dílo. V nejednom směru se o to v teto do­ bě pokoušel učený rajhradský benediktin Běda Dudík (1819-1890), kojetínský Hanák bohatých společenských styků, ale široká koncep­ ce jeho moravských dějin bez vnitřní vědecké kázně a pe\ne skladbv spolu s nedostatkem hlubší kritiky způsobila, že dílo o dějinách Mo­ ravy zůstalo torzem. Dudík se k české historiografii přihlásil roku 1845 v Musejníku edicí části Pamětí Slavatových o smlouvě mezi Rudolfem a MatvaŠem z roku 1608. V revolučním roce se však jako .profesor všeobecných dějin na stavovském brněnském lyceu snažil očistit z podezřeni, že přináleží k české radikální politické straně. Po revoluci v vdál větší historickou práci o dějinách svého kláštera, Geschichte des Ijenediktinerstiftes Raigern (dva svazky, 1848, 1868) a osvědčiv se v archivní práci jako pořadatel rukopisné sbírky Cerroniho, kterou i popsal (J. P. Cerronis Handschriftensammlung^ 1850), byl roku 1,851 vyslán

YSIítli

moravským zemským výborem do Švédská, aby pátral po knihách, odvezených Švédy za třicetileté války. To byl počátek archiválních cest doxna i v cizině za prameny k moravským dějinám. Nejbohatší výtě­ žek poskytla Dudíkovi, jako kdysi Palackému, dvojí cesta do italských archivů v Monte Cassinu a ve Vatikáně roku 1852 a 1853. S výsledky gvých cest seznámil moravskou veřejnost badatelskými zprávami, forschungen im Schweden fár Máhrens Geschichte (1852) a Iter romá­ nům (1855). Vojenský archiv ministerstva vojenství poskytl Dudíkovi, který se mezitím habilitoval na vídeňské universitě pro obor středo­ věkých pramenů, materiál k práci o Valdštejnovi před jeho druhým generalátem a k edici jeho korespondence, takže se zdálo, že se při­ kloní ke studiu moravských dějin v době třicetileté války. Jediným plodem těchto zájmů je cenná a materiálově významná práce o švéd­ ských taženích ke konci třicetileté války do Čech a na Moravu, Schweden in Bohmen und Máhren 1640-1650, vydaná roku 1879. Kdvž však byl roku 1855 Dudík jmenován zemským moravským historiografem a vyzván zemským výborem, aby napsal dějiny Moravy, soustředil se k tomuto úkolu a vzdal se místa na universitě. První díl Dudíkovy rozsáhlé práce Máhrens allgemeine Geschichte, podávající dějiny země toliko do konce Velké Moravy, vyšel poměrně

Beda Dudik (fotografie ze sedmdesátých let)

309 ROZVOJ EDIČNÍ ČINNOSTI, DĚJEPISECTVÍ

REGIONÁLNÍHO

310 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

brzo roku 1860. Byl přijat německou veřejností moravskou chladne zatímco česká, národně se probouzející společnost, praxe *e hotoxt'c| k oslavě tisíciletí příchodu Cyrila a Metoděje, byla dotčena skeptic­ kým stanoviskem Budíkovým k Velehradu jako Metodějovu údni: odpověděla proto Budíkoví, tomuto benediktinskému knězi sahajícím^ na lidově náboženskou tradici, novinářským nacionalistickým úto­ kem, k němuž se přidal i mladý nastupující historik \ i neone Brandl Budík se nedal invektivami odradit a v příštích třech desítiletích (1860-1888) dovedl usilovnou prací obrovité dílo o dva načti svazcích k roku 1350. České zpracování mělo prostší název Dějiny Moravy & vy­ cházelo v letech 1870-1884. Hledisko Budíkovo bylo pokrokové v tom, že se nechtěl spokojit toliko s výkladem politických dějin ze­ mě, ale usiloval podat takřka celistvý obraz národního života s pomě­ ry hospodářskými, společenskými a kulturními. Na to ncbvlo ov«em tenkrát dostatek známého pramenného materiálu ani pří právu vch monografických studií, takže i při značném rozsahu Budíkových vě­ domostí a všestrannosti jeho historického zájmu miedo dílo přinést obraz když ne vždy nesprávný, tedy jistě neúplný. To v^ak nijak neu­ bírá na dobové hodnotě a odvaze Budíková pokusu. Historickobadatelskou šíři Budíkový osobnosti, zajímavé i styky - roku 1866 byl oficiálním zpravodajem při rakouské armádě v Itá­ lii a nedlouho nato roku 1869 doprovázel císaře I ranliška Josefa na jeho cestě do Orientu a k otevření suezského kanálu dokazují i jeho ostatní práce k Českým a moravským dějinám církevním, ústavním a kulturním a popisy archivů a knihoven šlechtickych i církevních. Významné je Budíkovo vydání Statni arcibiskupa trnošta z Pardubic (1860) a korespondence císaře Ferdinanda II. je­ ho rádci Martinem Becanem a Vilémem Lamormainem (1871). Mo­ ravského kulturního vývoje se týká česky psaná Budíková práce Dějiny knihtiskařství na Moravě až do r. 1621 (1876). Generačně mladší dějepisec, zemský archivář moravský Vincenc Brandl (1834-1901), pocházející z chudé brněnské českomoravské rodiny klášterního sluhy, byl již národně uvědomělý. I ča-tniI m' ak­ tivně národního a politického života české brněnské a moravské společnosti, z jeho iniciativy se obnovila činnost Matice moravské, která roku 1869 vyústila ve vydávání Časopisu \lati(o Moraiské s programem vědeckého pěstování národních dějin. i\ačas byl Brandl poslancem a zasedal na zemském sněmu. Národní a historický zájem probudili v mladém Brandlovi F.M. Klácel a V.A. Šembera. S názory Klácelovými na náboženství a Šemberovými na rukopisné podvrhy se však konzervativní Brandl

||l|

311 ROZVOJ EDIČNÍ ČINNOSTI,

DĚJEPISECTVÍ REGIONÁLNÍHO

Vincenc Brandl v posledním desítiletí 19. století

později rozešel. První praktické seznámení s historickými prameny nabyl, když pomáhal zemskému archiváři Josefu Chytilovi pořádat Bočkovu sbírku listin a rukopisů. Z té doby je jeho první historická práce Mdhren unter Konig Johann von Bohmen in den Jahren 1311-1318 (1861). Tehdy byl již Brandl znám jako obhájce domácí tradice o Velehradu proti Dudíkovi. Své původně novinářské výpa­ dy proti moravskému historiografovi rozvedl v klidnější a objektiv­ nější práci Poloha starého Velehradu (1862), v které sídlo Metodějo­ vo kladl na místo dnešního Starého Města u Uherského Hradiště. Od roku 1861 byl Brandl zemským archivářem s předním úko­ lem, aby pokračoval ve vydávání Bočkova Codexu. Okamžitý národ­ ní zájem sváděl však badatelskou cestu Brandlovu jiným směrem, k vydávání národně obranných a buditelských publikací vlastivěd­ ných. Kniha pro každého Moravana (1862, přepracované vydání 1892) přinášela stručný nástin dějin země po dobu bělohorskou a politicky zdůrazňovala státoprávní svazek Čech a Moravy. Brzo nato ujal se Brandl po předčasně zemřelém moravském dějepisci Petru Chlumeckém vydávání spisů a korespondence Karla staršího ze Zerotína. První edice Žerotínových zápisů, Sněm drzaný v Brně léta 1612 (1864), sledovaná v letech 1866-1872 pěti svazky Spisů Karla st. ze Žerotína. přinutila Brandla prostudovat k hlubšímu po-

312 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

rozumění doby a stavovské ústavy starší právní knihy moravské. Tak došlo roku 1868 k vydání Knihy Drnovské a Knihy Tovačovské, které znamenají v ediční technice a kritické komentaci Brand love vze stup. Brandl hledal jejich prameny a snažil se vyložit, jak se souboj původně soukromý stal závaznou knihou právní, jak se vyvinul v zá­ koník. Brandl tak vyrůstal v uznávaného znalce právních děpn. p^a| právně historické články do pražského Právníka (Staročeské právo mezní, 1869; Staročeské řízení soudní, 1869; Několik základních n0. jmů státního práva českého, 1870; O vdání v právě českém aj ) a Ča­ sopisu Matice Moravské (O deskách zemských, 1870 aj.) a osvědčí] své právně historické znalosti v edici jedné z nejdůležitějšich pamá­ tek českého práva, Knihy Rožmberské (1877). Komentované v vdání Brandlovo, posunující vznik památky do druhé poloviny i 3 stolek a vykládající její postupný růst, je pokrokem proti starším edicím Palackého i Hermenegilda Jirečka. K vlastnímu vědeckému úkolu zemského archivu, k pokračování Codexu se Brandl dostal až v letech sedmdesátých, když otazka stag­ nace edice se stala předmětem jednání na zemském sněmu Brandl začal roku 1874 osmým svazkem, kam až dospěl první Bočkův po­ kračovatel Chytil, a ve 20 letech dovedl dílo ve XIII. svazku k roku 1407 (1897). V téže asi době uvedl v život nový významný ediční podnik, obdobný Emlerovu vydání pozůstatků českých zemských desk, Libri citationum et sententiarum seu Knihy pohonné a nálezo­ vé (I.-VL, 1872-1895). Brandl v nich vydal soudní půhonv olo­ moucké a brněnské od konce 14. století do konce 15. století a pro­ kázal tím neocenitelné služby dějinám právním, hospodářským a společenským, genealogii a historické topografii. Edice listin a knih půhonů není sice bez závad, nemá kritického doprovodu a zpracování materiálu, takže spolehlivost textu není vždv bezpeč­ ná, ale Brandl plnil základní požadavek rozmnožit a zpřístupnit his­ torický materiál vědě. Ukázal také obšírněji na Bočkova falza (E/agmenta Monseana Čili zlomky Monseovy, ČMM 1878). Brandlovo dlouholeté studium různých druhů historických pra­ menů přineslo obecně významný zisk. Aby objasnil středověké ter­ míny a výrazy ze státního, právního, administrativního a soí lálního života, vydal Brandl z nashromážděné látky glosář, Glossarium dlustrans bohemico-moravicae historiae fontes (1876), reálně encyklo­ pedický slovník zemského zřízení, veřejného i soukromého prava. práva a zřízení městského a poddanského, hospodářských a spole­ čenských skutečností a vztahů. Jednotlivé oblasti minulého života nejsou sice ve slovníku zastoupeny úměrně a v plnosti, převaha ter-

mínů se týká soudního řádu a administrativy a je orientována větši­ nou na poměiy moravské, ale Brandl splnil potřebu slovníku, poja­ tém se v české historiografii již delší čas volalo. Glosář byl proto s velkým uznáním přivítán. láteiárněhistorická práce Brandlova je věnována životopisům Dobrovského, Šafaříka a Erbena {Život Josefa Dobrovského, 1883; Život Pavla Josefa Šafaříka, 1887; Život Karla Jaromíra Erbena, 1887). Jsou zpracovány na základě dosud přístupné koresponden­ ce, kterou často citují, přinášejí nová fakta k životu obrozenských 313 vědců a básníků, ale na rozbor a hodnocení jejich díla se neodvažu­ ROZVOJ EDIČNÍ jí- Významným jejich společným rysem je konzervativní stanovisko ČINNOSTI, DĚJEPISECTVÍ Brandlovo, které se současně projevilo v Obraně Libušina soudu REGIONÁLNÍHO (1879). Brandl jako filolog a historik se významně obíral výkladem místních jmen {Rozpravy o jménech topických, Obzor 1885). Tím se dotkl badatelské oblasti toponomastiky, disciplíny poměrně málo tehdy u nás sledované, a naznačoval příštímu bádání nové cesty. Svým stanoviskem k Rukopisům však pevně vyznačil svou přísluš­ nost ke staré historické škole. V ediční práci, kterou nelze plně vydělit z ostatní historické čin­ nosti, se uplatňovali z literárních historiků Josef Jireček a Adolf Pa­ tera a z právních historiků Hermenegild Jireček. 0 nich bude řeč v kapitole o literární a právní historii. Z vlastních dějepisců, kteří pramenné nálezy zpracovávali v pojednáních, čilou vydavatelskou práci rozvinul František Dvorský (1839-1907), spolupracovník a nástupce Gmdelyho v českém zemském archivu. Pomáhal Gindelymu ve vydávání prvních dílů Sněmů českých, sám pak od roku 1895 pokračoval s menším zdarem v jejich edici osmým až desátým dílem. Pro Archiv český připravil vydání korespondence význam­ ných šlechtických politiků a hospodářů 15. a 16. století, Lva z Rožmitalu (VII.-XII. díl), Viléma z Pernštejna (XVI. díl) a Karla staršího ze Zerotína (XXVIII. díl). Literárně působivější a společensky ozvuč­ nější byly Dvorského edice listů českých šlechtičen, paní a dívek ze 16. a 17. století, odhalující prostředí rodiny a domácího hospo­ dářství, intimitu vztahů, osobité smýšlení a jazyk, Staré písemné pa­ mátky žen a dcer českých (1869), Zuzana Černínová z Harasova (1885) a Listy paní Kateřiny z Žerotína, rozené z Waldšteina (dva díly, 1894-1896). Školský život bezprostředně z předbělohorské do­ by dustrují Paměti o školách českých (1867) a valdštejnskou otázku objasňuji Historické doklady k záměrům Albrechta z Valdštejna a je­ ho spojenců (1867) s německým textem Rašínovy zprávy o zrádných jednáních císařského generála. Počátkům vojenské a politické drá-

314 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

František Dvorský

hy velkého kondotiéra třicetileté vojny je věnována Dvorského materiálově cenná studie Albrecht z Valdštejna až na konec roku 1621 (1892). Vydavatelem a překladatelem starších, politicky zaměřených pra­ cí historických z období bělohorského a pobělohorského se osvěděil radikální demokrat a spolupracovník Havlíěkův v revolučním roce 1848 Emanuel Tonner (1829-1900), v šedesátých a sedmde­ sátých letech politicky perzekvovaný publicista. Jeho překladv Ond­ řeje Habemfelda Bellům bohemicum (1896), Balbínovy Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (1869) i překlad Pavla Stránského Respublica Bojema, překládaný ve vězení roku 1871, ale vydaný až roku 1893, měly plnit dobovou politickou ulohu v boji proti vídeňskému centralismu. V téže době jako Tonner byl za své politické přesvědčení stíhán ředitel akademického gym­ názia v Praze, historik pobělohorské doby Tomáš V. Bílek (1819-1903). Jeho práce, jimž se mohl plně věnovat až po *.\ém předčasném penzionování, mají pečlivou, i když neutříděnou a his­ torickým myšlením v literární celek neztvárněnou snůškou původ­ ního materiálu takřka povahu jeho vydání. Přispívají k poznání hos­ podářských a kulturních důsledků bělohorské porážky. Stun

■Illi směřují dvousvazkové Dějiny konfiskací v Čechách r. 1620-1650 (1891). Jiné Bílkovy práce odhalují hmotný základ kulturně mocen­ ského postavení jezuitského řádu a některých klášterů (Statky a jmění kolejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů i v království českém od císaře Josefa II. zrušených, 1893), a pokus o souhrnné podání Dějin rádu Tovaryšstva Ježíšova v zemích králov­ ství Českého (1896). Tomáš Bílek jako člen starší historické genera­ ce, zpracovávající v pozdním věku látku dříve nastřádanou, zůstal věren její bezpečné faktografické metodě, ale i citovému vztahu k těžkým osudům pobělohorského národa. Zcela zvláštní postavení v českém dějepisectví svým národním a sociálním původem, úředním postavením a nakonec určitým pří­ klonem k české společnosti měl více rakouský než český nebo německý historik Josef Alexandr Seifert (1820-1910). Pocházel /, německé rodiny pražského universitního profesora římského a církevního práva, jako konzervativec šel v revolučním roce 1848 s českou poslaneckou delegací, polemizoval však jako rakouský centralista v počátcích reakce s Palackým o jeho představě federalizace Rakouska (Ósterreich und die Nationalitáten, 1850) a jako vlivný státní podsekretář v ministerstvu kultu a vyučování odmítal v práci fins und Hieronymus (1853), která byla za změněných poměrů v Museu vydána Maticí i česky roku 1857, Palackého výklad husit­ ství. Jsa významným svědkem a politickým činitelem za revoluce a Bachova absolutismu, přinesl v historických pracích o této době mnoho dokumentárního materiálu, i když subjektivně a jednostran­ ně podaného. Učinil tak především ve čtyřsvazkovém díle Geschichte Osterreichs vom Ausgange des Wiener Oktober-Aufstandes 1848 (Praha 1869-1886) a ve vzpomínkách na rok 1848 a 1849, které vycházely v letech devadesátých česky v Osvětě s názvem Vlastní zku­ šenosti a paměti (německy samostatně jako Erlebnisse und Erinneinngen). K otázce březnové revoluce v Rakousku se Helfert mnoho­ krát vracel, naposledy krátce před smrtí v práci Geschichte der osterreichischen Revolution im Zusammenhange mit der mitteleuropaischen Bewegung (1909). V té době, kdy mladší generace jeho ro­ diny vplývala do národně české společnosti - jeho vnukem je vyni­ kající český hudební historik Vladimír Helfert - psal Alexandr Helfert své příspěvky k dějinám Cech česky. Z nich vyniká na píse­ mném a archivním materiálu založená rozprava O tak řečených blouznivcích náboženských v Čechách a na Moravě za císaře Jose­ fa II. (ČČM 1877-1879). Neporozuměla však myšlenkové a sociální podstatě jevu a hodnotila jej z katolicky ortodoxního stanoviska.

J: I

315 ROZVOJ EDIČNÍ ČINNOSTI,

DĚJEPISECTVÍ REGIONÁLNÍHO

Dokumentární hodnotu má biografie hraběte Lva Ihuna (Oster. Jahrbuch 1894-1895), jehož byl Helfert spolupracovníkem a politickým stoupencem. Doba prudkého společenského rozvoje národního života v mě-tef a na venkově byla příznivá regionálnímu dějepisu, zvláště když k ně­ mu byly základy z dřívějška a když také historikové tak významní, jako byli V.V. Tomek, Hermenegild Jireček, Josef Kalousek a Josel Lmler, psali dějiny míst a měst nebo si vybírali témata regionálně vymezená. Pomáhala i starší místopisná kompendia vlastivědného 316 charakteru, k nimž pro Moravu přibylo záslužné dílo rajhrad-kéhu PŘEHLEDNÉ benediktina Řehoře Tomáše Volného (1793-1871). Ve Volném ožil A SLOVENSKÉHO dávný historický interes benediktinů a tradice rajhradského kkKtera. DÉJEPISECTVÍ Také jeho první práce týkaly se církevních dějin moravských, dějin benediktinů a rajhradského kláštera. Výsledkem studií v archivech : řádu i v archivu zemském bylo souhrnné vylíčení dějin Rajhradu (Geschichte des Benediktinerstiftes inRaigern, 1829). Celou oblaů minulé a přítomné Moravy obsáhl Volného celoživotní topografickv pruzkum. Vycházel z centrálních i místních pramenných zdrojů a jeho pečlivým a bohatým plodem, sloužícím řadě příštích generací, byly dvě historické topografie, světská a církevní, členěná podle krajů ne­ bo diecézí, Die Markgrafschaft Máhren topographisch und hislonsch dargestellt (I.-V., 1835-1842) a Kirchliche Topographic vonMaluen meist nach Urkunden und Handschriften (I.-IX., 1857-1861). Dobou sice vyprchala jejich hodnota jako historického zpracování, podr/ují si však cenu historického pramene pro dobu 19. století. Své dějepisce si postupně našel takřka každý kraj, okres a měnto. Tito oddaní, drobní dělníci historie byli většinou učiteli, středoškol­ skými profesory, kněžími nebo archiváři. Badatelskou prací srůstali s krajem a místem, odkud byli nebo kde působili, měli zájem o his­ torické památky, obzvláště hmotné, vytvářeli dějinný podklad ná­ rodního a sociálního vědomí místní společnosti, mnozí z nich se osvědčili i jako popularizátoři vědeckého historického poznání a ča­ sopiseckými studiemi přispěli v mnohém k obecným znalostem ná­

dějiny českého

rodní minulosti. ~ Kutnou Horou v její minulosti a přítomnosti se zabýval ředitel ku­ ru a její archivář Petr Miloslav Veselský (1810-1889). Jako spolupra­ covník Havlíčkova Slovana napsal cenné vzpomínky na Havlíčkův kut­ nohorský pobyt (K. Havlíčka kutnohorský pobyt a porotní soud, 1888). Jičínem a jeho krajem se obíral Antonín Maloch (1823-1880). stře­ doškolský dějepisec širších rozhledů a smělejších plánů. Své první \)těžky z historického místopisu ukládal do obrazového díla F.A. I lobe-

ra Bóhmens Burgen, Věstěn und Bergschlosser (I.-IV., 1844-1849). Kritizoval Bůdingerovy Dějiny rakouské a pokusil se dokázat místo narození Karla Velikého, zajímaly ho dějiny feudálního velkostatku, národnostních poměrů a koncipoval Dějiny města Jičína a okolí, bo­ hužel v rukopisu nedokončené, které chápal jako východisko mono­ grafie o Albrechtu z Valdštejna. Široký místopisný zájem měl mladší Josef Vávra (1838-1912), též středoškolský profesor, autor dějepis­ ných učebnic pro měšťanské školy a historik Kolína, Berouna, Mníš­ ku a Skalky (Dějiny města Kolína, I. a IL, 1878-1888; Paměti města fjerouna, 1899; Paměti panství mníšeckého a kláštera Skalky, 1898). [< rozsáhlému plánu Bibliotéky místních dějepisů podle jednotlivých okresů přistoupil po řadě Časopiseckých pojednání v Lumíru a Památ­ kách archeologických a místopisných Antonín Norbert Vlasák (1813-1901), farář na Hrádku u Vlašimě. V letech 1873-1885 mohl z těžce zvládnutelného materiálu podat jen historické popisy svého širšího kraje z pomezí Českomoravské vysočiny. Rodnému městu Kos­ telci nad Orlicí napsal monografii v počátcích své vědecké Činnosti (1860) pedagog a významný komeniolog František Jan Zoubek (1832-1890), který více náleží do dějin české literatury. Jeho kultur­ ně historický zájem se projevil při redigování Památek archeologic­ kých a místopisných, které převzal roku 1864 po K.V. Zapoví, a v člán­ cích z dějin školství a výchovy v jednotě bratrské. Pražský církevní místopis zpracoval František Eckert (1845-1902) ve dvou dílech Po­ svátných míst král, hlavního města Prahy (1883 a 1884). Moravský mí­ stopis našel horlivého pěstitele ve vsetínském učiteli, valašském etnografu a folkloristovi Matouši Václavkovi (1842-1908), který zanechal Dějiny města Vsetína a okresu vsackého (1881) s výrazným zájmem o sociální a hospodářské poměry. Rozsáhlá a roztříštěná látka historickomístopisná, uplatňující se i v první české encyklopedii, v Riegrově slovníku naučném, vedla k několika pokusům podat ji zhuštěně a jednotně ve slovníkové for­ mě. Vodítkem tu byl Palackého Popis království českého z roku 1848. Potom se o Topograficko-statistický slovník Čech (1870) poku­ sil jindřichohradecký kulturní historik Jan Orth (1834-1887) spo­ lu s Františkem Sládkem a staročeský publicista a horlivý popula­ rizátor Jakub Malý jej doplnil Vlasteneckým slovníkem historickým (1876). Topografická a historická část byly však spojeny v úměrný celek až daleko později, když k Úplnému místopisnému slovníku krá­ lovství českého Václava Kotyšky z roku 1895 historický díl připojil August Sedláček, dějepisec zcela jiného charakteru a badatelského vzepětí.

317 ROZVOJ EDIČNÍ

ČINNOSTI,

DÉJEPISECTVÍ

REGIONÁLNÍHO

318 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Jako regionálnímu dějepisectví dařilo se i popularizaci Českých a obecných dějin. Vyžadovala si to politická potřeba společnosti, kte­ rá vedla zápas o svou národní rovnoprávnost a musela se orientovat na národním a světovém vývoji, a byla tu potřeba dějinné výchov \ mladých generací, když školství, jsouc jedním z předních politickvch požadavků národních, se rozrůstalo a diferencovalo do několi|boru musejním a v uměleckém odboru Jednoty svatovítské pro do­ stavění chrámu sv. Víta. Jako archeolog, historický místopisec a pro­ pagátor ochrany uměleckých památek, především stavitelských,

320 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

uplatnil se organizačně a badatelsky v orgánu Archeologického sbo­ ru musejního, v Památkách archeologických a místopisnvcb jako je­ jich zakladatel a první redaktor (1854-1868). Vtiskl jim charakter svých badatelských zájmů a napsal do nich řadu historickouměleckých článků o pražských a venkovských církevních pamaíkách ro­ mánské a gotické architektury. Zájem o dějiny výtvarného umění, v němž zdůrazňoval především popis památky a vytčení jejího vvvoje, projevil se i v jejich popularizaci. V tom smyslu dokončil Zap po Mikovcově smrti obrazové dílo Starožitnosti a památky země České (1863), napsal do Riegrova Slovníku naučného a vydal i «*a mortal ně přehled dějin výtvarných umění v Čechách. Studie o výtvarnvch pa­ mátkách pražských shrnul do spisů Historickoumělecké památky pražské (1864) a Praha (1868). Největší zásluhy si K.V. Zap zjednal populární Českomorai skon kronikou, která se bezpečně opřela o Palackého a soudobé \ý-ledk\ českého historického bádání a přiblížila českou minulost nejširším vrstvám, kam pronikala snadno svou formou, prostým wpráxěcím slohem, liberálním světovým názorem a také obrazovým doprovo­ dem českých historických malířů, jako byli Petr Maixner, A. Kómg a jiní. Kronika vycházela v letech 1862-1872 a dovedla ve třech dílech české dějiny do roku 1526. Doba intenzivního politického života a svobodomyslného mladočešství, které se ve veřejných proje­

vech, v národní tělovýchovné organizaci Sokola i politickodemon^trativní poutí do Kostnice dovolávalo husitství jako názorového vzoru, si vynutila, že z Kroniky bylo samostatně vydáno v době tzv. táborů, lidových politických shromáždění pod širým nebem, Vypsá­ ní husitské války (1868). po smrti Zapově pokračoval od roku 1874 v Českomoravské kroni­ ce historicky vzdělaný žurnalista Josef Kořán (1838-1912). Ve čtvrtém a pátém dílu dovedl kronikářské vypravování po dobu bělo­ horskou do roku 1630. Se zcela jinými představami a vědeckopopularizačními cíli převzal roku 1888 po Kořánovi pokračování člen nové historické generace Antonín Rezek, který pro kroniku, nesoucí od té doby název Dějiny Čech a Moravy nové doby? zpracoval konec tři­ cetileté války a počátek poválečné konsolidace do roku 1664 (I. a II. díl, 1892-1893). Po Rezkovi nastal pokles v úrovni kroniky, když ho v líčení vlády Leopolda I. až Marie Terezie vystřídal novinář a autor početných a rozvleklých historických románů Josef Svátek (1835-1897), v historickém podání nekontrolovatelný a fabulační. Svátek měl jinak živý zájem o kulturně historické zjevy 17. a 18. sto­ letí, vytěžil v tom směru mnoho cenného z tehdy těžko přístupných archivů, hlavně místodržitelského, ale umělecká fantazie nebyla u ně­ ho vždy kontrolována vědeckým kriticismem a odpovědností. Jeho

j Josef Svátek

321 ROZVOJ EDO ČINNOSTI,

DÉJEPISECTVÍ REGIONÁLNÍM

322 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Culturhistorische Bilder aus Bohmen (1879, vydané roku 1891 českv jako Obrazy z kulturních dějin českých) mají nesporně zásluhu, že si průkopnicky všímají sociálních poměrů poddanských a selských bou­ ří. Samostatně vyšla nejlepší práce Svátkova, vyžadující však kontro­ ly, Povstání lidu selského v Čechách r. 1680 (1894). Smrtí Svátkovon osiřelého podniku Dějin Čech a Moravy nové doby se ujal historik starověkých dějin Justin V. Prášek (1853-1924). Jeho příchodem vě­ decká úroveň výkladu doby Josefa II. a národního obrození až po ví­ deňský kongres stoupla (VII.-X. svazek, 1903-1905). Prášek se opřel o soudobou publicistiku, o některé prameny archivální a o novější historickou literaturu, ale dokumenty pouze parafrázoval. Výraznou popularizační tendenci měla katolická historiografie cír­ kevní. Její oživení a bojovná tendence protiliberalistická se zaměře­ ním na náboženskou výchovu širokých vrstev věřících v duchu orto­ doxního výkladu náboženského učení souvisela s veřejnou aktivitou církve po revoluci 1848. Papežské encykliky a sylabus odsuzovalv no­ vodobá učení filosofická a politická jako bludná, směřovaly k obnově moci církve ve společnosti a ve státě a vrcholily roku 1870 prohláše­ ním dogmatu o papežské neomylnosti v absolutní moci papeže i ve věcech víry. Církevní dějepis byl těmito tendencemi katolické akce a restaurace ovládnut. Při vylíčení středověké společnosti, která ve­ doucím postavením církve zůstává ideálem pro současnost, obrací se k bohatým a dosud badatelsky nevyčerpaným archívům církevním, arcibiskupskému a kapitulnímu, a stává se tak edicí jejich materiálu významným doplňkem edicí světských historiků i pramenem jejich studií. Intenzita církevního dějepisectví je patrna i v tom, jak se bada­ telský zájem historický uplatňuje vedle vlastní teologie v Časopisu ka­ tolického duchovenstva, kdy jeho redakci po K. Vinařickém převzal roku 1869 profesor církevního práva na pražské teologické fakultě a pak kanovník svatovítské kapituly Klement Borový a po něm jeho mladší druh v oboru církevních institucích František Krásí spolu s Františkem X. Kryštůfkem, profesorem církevního dějepisu. Klement Borový (1838-1897) jako editor vydal v Gindelyho Monumenta historiae Bohemica Akta konsistoře katolické a utrakvis­ tické v XVI. století (dva svazky, 1869-1871) a Libri erectionum archidioecesis Pragensis, významný pramen církevního práva, ve kterém se při pražském arcibiskupství od poloviny 14. století do do­ by husitské zapisovalo založení chrámů a klášterů, jejich dotace a dary. Vyšlo pět svazků v letech 1875-1883. Jako dějepisce přita­ hovala Borového doba znovuobsazení pražského arcibiskupství v 16. století. Věnoval jí životopisy dvou prvních arcibiskupů z doby

■

L Vlili

restaurace (Antonín Brus z Mohelnice, 1873; Martin Medek, 1877). populární charakter mají jeho práce o Janu Nepomuckám a o ději­ nách pražského arcibiskupství (1873). Borový začal v církevním dějepisectví dvojí linii, jednak biografic­ kou a hagiografickou a jednak obecně syntetickou. V ní pokračují František Krásí (1844-1907) a František X. Kryštůfek. Krásí spojil historický zřetel s hagiografickým v pracích o zakladateli sázavské­ ho kláštera sv. Prokopu a o zakladateli kláštera břevnovského sv. Voj­ těchovi (Svatý Prokop, jeho klášter a památka v lidu, 1895; Svatý Voj­ tech, 1898). Zcela konkrétní oblastí církevní politiky pobělohorské se zabývá starší a lepší Kráslova monografie A rnošt hr. Harrach, kni­ ze arcibiskup pražský (1885). Z arcibiskupského archivu začal Krásí vvdávat významný dokument o situaci katolické církve v zemi na pře­ lomu 17. a 18. století, zprávy o stavu farností v Čechách. Edici však nedokončil. Obecněji byly orientovány populárně psané, málo pů­ vodní a církevnicky zaujaté přehledy Františka Xavera Kryštůfka (1848—1916) o všeobecném vývoji církevních dějin a o novějších cír­ kevních dějinách našich zemí od dob osvícenského absolutismu a to­ lerance (Všeobecný dějepis církevní, I.-IÍL, 1883-1892; Dějiny círk­ ve katolické ve státech rakousko-uherských s obzvláštním zřetelem k zemím koruny české 1740-1798, dva díly, 1898). Z katolicky věroučného stanoviska se církevní historiografie zabý­ vala také českou reformací, především učením M. Jana Husa, Petra ChelČického a jednoty bratrské. Rozsáhlou polemiku s nimi vedl od sedmdesátých let po celý život teolog Antonín Lenz (1829-1901), profesor dogmatiky na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovi­ cích a pak probošt vyšehradské kapituly. Jeho kritická díla ztrácejí historickou povahu a stávají se apologií neměnné církevní dogmati­ ky. Lenzova apologetická tendence, která se v přítomnosti útočně a ostře zaměřila proti neméně útočnému kritiku církevního dogma­ tu a papežské neomylnosti, padařovskému sedláku a filosofickému materialistovi Alfonsu Šťastnému, se v kritice české reformace obrá­ tila do minulosti. Lenz zahájil tuto svou kritiku roku 1875 prací Uče­ ni, M. Jana Husi, která je ještě nejvědečtěji založená, a pokračoval v ní v letech pozdějších časopisecky a knižně v kritice Viklefa, Petra ChelČického a Komenského. Rozborem vydaným i rukopisných pra­ cí ChelČického přispěl k poznání jeho učení, ale základní vadou vý­ kladu Lenzova bylo, že učení prostého laika uváděl násilně v systém, který nesrovnával se soudobým učením církve a s učením soudobých náboženských myslitelů, ale s novodobou katolickou dogmatikou. Xýsledkem jeho bádání o Chelčickém a souhrnem jeho časopisec­

323 ROZVOJ EDICÍ Činnosti,

DĚJEPISECTVÍ

REGIONÁLNÍM

kých pojednání měla být práce Soustava, učení Petra Chelčického na základě pramenů (Sborník Historického kroužku Vlast, 1900-1901 nedokončena). Stejnou tendencí jsou naplněny a stejnou metodu mají práce o Viklelovi (Soustava učení M. Jana Viklifa, 1898), 0 Ja nu Amosů Komenském i rozsáhlé dílo Socialismus v dějinách lidstra a jeho povaha (1893), docházející k závěru, že řešit sociální otázku je schopna jedině katolická církev. Tito katoličtí církevní historikové připravovali založení katolicky orientovaného historického spolku, Historického kroužku Vlast a je­ 324 PŘEHLEDNÉ ho časopiseckého Sborníku. Na Moravě měla katolická historiogra­ DĚJINY ČESKÉHO fie ve Františku Pluskalovi Moravičanském (1811-1901) amatér­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ ského badatele o dějinách Velehradu (Staroslovanský Velehrad a okolí jeho v 9. století, 1863; Staromoravské církevní děje od počát­ ku až do zajití arcibiskupství velehradského léta Páně 1042, ] 881) a v kartografu, benediktinu Christiánu Františku Plodkovi (1840-1897) úspěšného autora církevních map českých a morav­ ských diecézí. Za katolickým dějepisectvím nechtěla zůstat ani his­ toriografie evangelická. Dostávala se do popředí jen pozvolna x še­ desátých letech pracemi správce hořátevského helvetského sboru Heřmana Tardyho (1832-1917; Děje evangelické církve v Čechách a na Moravě, 1860) a našla konečně při stoletém výročí toleranční­ ho patentu několik významnějších pěstitelů, kteří se ke studiu čes­ ké reformační minulosti seskupili ve slibném, ale krátkodobém pod­ niku Josefa Dobiáše, Časopise historickém (1881). Formou více nebo méně samostatných kompilací cizích původ­ ních prací seznamovali čeští popularizátoři s dějinami starověkými, rakouskými a s dějinami jednotlivých národů evropských. V politic­ ky kritickém údobí kolem revolučního roku se o to s cenzurními ob­ tížemi snažil jazykově obratně, ale nekriticky nedostudovaný histo­ rik a novinář Jan Slavomír Tomíček (1806-1866) z Branné v Podkrkonoší. Jeho zájem o počátky lidské společnosti se projevil v práci Doba prvního člověčenstva (1846) a pro dějiny západoevrop­ ských námořních soupeřů napsal populární přehledy Děje Anglické země (1849) a Děje španělské (1850). Vysokou úroveň měly populari­ zační práce o světových, rakouských a slovanských dějinách, jejichž autorem byl vynikající pedagog, veřejně činný ředitel táborského re­ álného gymnasia Václav Křížek (1833-1881). Psal o reformách středních škol v Rakousku a v Dějinách všeobecných a rakouských a v Dějinách národů slovanských (1869 a 1872) aplikoval Tomkovu synchronickou metodu. Autor dobrých středoškolských učebnic dě­ jepisných, František Šembera (1842-1898), gymnaziální ředitel

■I lil

v Praze, vlivný pedagog s rysem rázovité univerzálnosti, vydával v sedmdesátých a osmdesátých letech na základě tehdy nové vědecké literatury několikasvazkové, na sebe navazující Dějiny vzdělaných národů starověkých (1872), Dějiny národů klasických (1875) a Dějiny středověké (čtyři svazky, 1879-1881). Shrnují výsledky přední histo­ rické literatury cizí a představují svobodomyslným a národním sta­ noviskem vrchol popularizační práce Šemberovy, která vyniká nad dobový průměr. Samostatnou prací o Cannosse (1886) pokusil se Šembera o vlastní přínos ke středověkým dějinám. 325 Znalost dějin cizích, především západoevropských a slovanských ROZVOJ EDO národů, měly české veřejnosti, ohlížející se po světě, zprostředkovat ČINNOSTI, DĚJEPISECTVÍ i překlady vynikajících historických děl. Tomuto i politicky aktuál­ REGIONÁLNÍHC nímu úkolu sloužila speciální knižnice Bibliotéka historická, sbírka nejvýtečnějších dějepisců národů, uvedená v život a redigovaná lite­ rárním historikem n politikem Václavem Zeleným (viz str. 340). Přeložil pro ni Macaulayovy Dějiny anglické (1861) a Bogdanovičovy Dějiny války vlastenecké 1812 (1872). Vyšlo tu v překladu i vý­ znamné dílo amerického historika Williama Prescotta Dějiny pano­ vání Filipa II., krále španělského (1866). Do oblasti obecných dějin technických vynálezců a osvěty zamířila populárně psaná Kronika práce (od roku 1865), redigovaná ředite­ lem pardubické reálky Jiljím Vratislavem Jahnem (1838-1902). Po­ liticky činný technik, který se podle původních pramenů a zápisků Marie Cervinkové-Riegrové pokusil o rozsáhlý životopis F.L. Riegra (1890), měl vyhraněný zájem o dějiny chemie. Psal o alchymii v Ce­ chách, o Krištofu Bergnerovi, pražském chemiku 18. století, věnoval biografické skici soudobým českým přírodovědcům K.S. Amerlingovi, F.S. Kodymovi, J.B. Lamblovi a v Časopisu pro průmysl chemický (VI.) podal Náčrtek dějin českého průmyslu chemického. Tím se zařa­ dil do mizivého počtu odborníků, zajímajících se o dějiny svého po­ volání. Bylo by možno k němu ze starší generace přiřadit Viléma Ru­ dolfa Weitenwebera (1804-1870), profesora pražské lékařské fakulty, který se zajímal o dějiny moru (Mittheilungen uber die Pest zu Prag in den Jahren 1713-1714, Praha 1852) a psal o pražských lé­ čebných ústavech a o působení lidumilného lékaře J.T. Helda, a z ge­ nerace Jahnovy docenta lékařské chemie, mineraloga Vojtěcha Wraného (1836-1902). Snesl velký materiál k dějinám mineralogie a chemie a publikoval ho - jinak vřelý Čech - ke konci života v ně­ meckých pracích Die Pflege der Mineralogien in Bohmen (1896) a Geschichte der Chemie und der auf chemischer Grandlage beruhenden Betriebe in Bohmen bis zur Mitte des 19. Jahrhunderts (1902).

326 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Hlouběji a přímým studiem pramenů se v tomto období zabývali čeští historikové dějinami slovanskými a dějinami Velké revoluce I ran couzské. Z rozsáhlého studia francouzské revoluce, které skoro no c«lý život konal Vilém Gábler (1821-1897), původem Němec ze severo­ českého Vartenberka, přešlý však již před březnovou revolucí, kdv by] tajemníkem Národního výboru a redaktorem Unionu, do Českého hora, většina zůstala v rukopise, především výklady o Robespierrovi Tiskem vydal Gábler, tehdy již ředitel pražské Vyšší dívčí školy a jako staročeský politik autor cizojazyčných brožur o české otázce v Rakous­ ku, toliko články O francouzské revoluci r. 1789, vycházející v letech 1866-1889 v Musejníku, a názorově zajímavé Časové úvahy o Velké revoluci francouzské (1894). Francouzskou revolucí v souvislosti s je­ jím vlivem na evropské národy a státy a po stránce ústavně právní se zabýval humpolecký rodák a profesor českobudějovického gvmnázia konzervativní Jan Kryštůfek (1844-1924). Jako první díl Dějin 19. století vydal Boj monarchické Evropy s revolucí francouzskou (1883). K této práci se řadí několik statí, otiskovaných později v Osvě­ tě a jinde. Dotýkají se speciálních otázek vnitřního vývoje francouzské revoluce, především republikánské ústavy a významu zákonodárného sboru v průběhu Velké revoluce. Francouzská revoluce a zájem o re­ voluční dění v Rakousku a Uhrách let 1848-1849 přivedly Krvšfůfka ke koncepci pětisvazkových Dějin nové doby (1893-1898). Tragické dějiny polabských a pobaltských Slovanů zaujalv histori­ ka moravských měst, vychovatele mladé historické generace morav­ ské a dlouholetého redaktora Časopisu Matice moravské Václava Royta (1827-1907). V Časopise Matice vyšly jeho články k dějinám polabských Slovanů a samostatně práce O Slovanech na ostrově Raně a vyvrácení moci jejich r. 1168 (1875). Vlastní badatelské úsilí ve slo­ vanských dějinách se teprve v sedmdesátých letech hlásilo pracemi Josefa Konstantina Jirečka (1851-1918) z dějin bulharských. Jen však svými hlavními díly náleží do dalšího údobí české historiografie.

5. Prá ce z dějin práva, literatury a výtvarných umění PROCES OBOROVÉ DIFERENCIACE historiografie a wdelování samostatných vědních disciplín postupoval i v druhé polovině 19. století. Neuskutečňoval se stejnoměrně, se stejnou intenzitou a stejnými výsledky. Dějiny práva, literatury i výtvarných umění by-

. ]y pěstovány od dob osvícenské historiografie, ale vést přesně mezi ni nm a politickou historií dělící hranice bylo těžké a také samy se často ještě neodpoutaly od průvodních, tematicky blízkých nebo po­ mocných disciplín a vazeb na ně. Jako souvisely dějiny práva s dějepisectvím politickým a praktickým právnictvím, neoddělily se ani dějiny literatury od jazykovědy a dějiny výtvarných umění od tzv. 4jíabina v kulturně politickém spisku Duchovný komunismus (1861) Po zmaru březnové revoluce obrací se Sabina od násilné revoluce k revoluci hlav, k revoluci myšlení a vykládá, že bez obecného roz­ šířeni vzdělanosti nelze uskutečnit sociální reformy a dojít k politickemu a sociálnímu blahobytu národa. Umění povahopisné zkratky prokázal Sabina nejen v podobizně -'bichove (Úvod povahopisný k vydání spisů K.H. Máchy, 1845) Koub­ kové a Rubešově, ale i v životopisných nárysech P.J. Šafaříka (1861) laclava Stavba(1870) a předních bojovníků za svobodu lidstva (sbor­ ník Tabor, 1848). Ve speciálních článcích všímal si rozvoje české no­ vodobé prózymovelistické a románové (Slovo o románu vůbec a česem zvlaste Lumír 1858; Novelistika a romanopisectví české doby nejnovejst, Národní listy, příloha 1864) a zdůrazňoval výchovný vliv literatury na společenský život. K chudým dějinám českého divadla a dramatu přispěl prací Das Theater und Drama in Bohmen bts zum deS,XIX: Jahrhunderts (1877, pseudonym Leo Blass). ekteri literární historikové sice nerazili průbojné nové cesty, ale jejich prače se příznivě lišily psychologickou kresbou osobnosti

340 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

a zřetelem k dobovému vývoji od suché dikce a stereotypního n0 ■ su prostoduchých životopisců. Patrným pokrokem proti biografie!-' metodě Rybičkově a Brandlově je jazykově svěží a k myšlenkové statě doby a jedince pronikající biografická práce ředitele mHo Stránského reálného gymnázia Václava Zeleného (1825-137^ Středoškolský historik, pocházející z Havlíčkova rodiště Borové a znalý evropského světa, byl veřejně činný jako staročeský novinář a politik, známý parlamentní obhajobou českého školství. Jeho s\é tový rozhled vedl ho k překladům vynikajících historických dě[ evropských národů a k chápání souvislostí domácího vývoje s evrop ským. Toto životní školení je patrno i na životopisných Jirácích /'. leného, ať už ve zdůraznění vlivu převratných evropských událostí jako byla francouzská revoluce, nebo ve výkladu ovzduší, působení školy a učitelských individualit na utváření sledované oschneš Připraviv si složitější a psychologičtější metodu biografickou v drob­ nějších životopisných skicách K.J. Erbena, Františka Palackého a Jana Kollára (almanach Máj 1859-1862), odvážil se Zeleny na­ psat první velký Život Josefa Jungmanna (1873) a připravit se k roz­ sáhlejšímu životopisu Kollárovu nebo k daleko náročnějšímu žhutopisu literáta, politika a novináře K. Havlíčka Borovského. Cestu k nim si upravoval edicemi jejich spisů, ale z havlíčkovské mono­ grafie vyšla jen kapitola Ze života Karla Havlíčka (Osvěta 1872). /■■leného životopisy jsou psány klidně a objektivně, vycházejí z doku­ mentů úřední povahy a obzvláště pak ze soukromé korespondenci1, sledují ve vývoji osobnosti její vztahy k současnému národnímu dění a mají jasnou a pevnou vnitřní výstavbu. Autor chtěl jimi naho­ dit nedostatek dějin „našeho podivu hodného vzkříšení v století de­ vatenáctém“. Tyto vlastnosti způsobily, že dílo Zeleného bvlo plním právem pokládáno současníky za přední, takřka klasicky kus teh­ dejší naší životopisné literatury. V téže asi době připravoval vylíčení života J. A. Komenského ředib-l smíchovské průmyslové školy František Jan Zoubek (1832-1890). pu Zapoví redaktor Památek archeologických a místopisných. Jeho kul­ turně historický zájem se od počátku šedesátých let soustřeďoval n.i dějiny školství a výchovy a vyústil v intenzivní studium Komcnskélin. Když roku 1863 vyložil Zoubek v Národní škole podle Didaktiky a hiformatoria Komenského školskou soustavu a pedagogické zásady, vy dal roku 1871 slibný Život Jana Amose Komenského. Potom rozšiřoval své poznání života a díla velkého pedagoga překlady jeho latinských spisů a články z různých oblastí jeho činnosti. Nové životopisné dílo však nedokončil. Podle Zoubkova vypracování a vlastních dodatků \y

rial J'6 roku 1892 J V- Novák jako Život J. A. Komenského. Výklad život­ ech osudu byl organicky spojen s výkladem Komenského literární S!inost, Komeniologické studium, podnícené dvěmi výročími let 1871 a 892 a množíCími se edicemi a překlady jeho spisů (v ČesT 1876~1878 a V Bibliothece pedagogických Ida:jku lool-lo91), našlo v něm dobrou oporu. Mejinám literatury přispěli také literární kritikové a filosofové. I crdmand Schulz (1835-1905), dlouholetý a zcestovalý vychovatel rodme Koumcu, redaktor Literárních listů a Obzoru literárního 341 psal do nich a do Osvěty stati z dějin novodobé české slovesnosti.’ PRÁCE Z DĚJIN / nich vyniká vyklad o české baladě a romanci svým zřetelem k ty­ PRÁVA, pologu slovesného druhu, k jeho obsahu a formě, a populární živo- LITERATURY A VÝTVARNÝCH ‘T/iJXgI?XUV’ UrPěŠný dramatik František Věnceslav Jeřá- UMĚNÍ k (1836-1893), profesor Vyšší dívčí školy v Praze, ohlížející se po universitní dráze, pokusil se uplatnit ve výkladu romantické poezie metodu srovnávám (Stará doba romantického básnictví, 1883). Jeřá­ bek byl z tech mála literárních historiků, kteří se zajímali o dějiny cizích literatur. Zájem české společnosti byl obrácen převážně k současné cizí literatuře a jemu vycházely vstříc referáty a infor­ mace v časopisech. Literární minulost zůstávala vyhražena od­ borníkům nebo zájem o ni se pohyboval na úrovni popularizace. Iclhnmovsky ředitel gymnázia, překladatel a badatel v místním dě­ jepisu Vadav Petrů (1841-1906) vydal Illustrované dějiny literatury v^eobecne (\38d). Jedinou vědecky založenou literárně historickou pmci z dějin cizích literatur byla v tomto období studie o Byronovi

■

1870)’ kter°U naPsal filosof Josef urdik (1837 1902), odborník v psychologii a estetice. Durdík, mud básník a překladatel Byrona, chtěl velkým postavám cizí litera­ tury otevřít cestu do Cech a zvýšit vzornými překlady a psychologic­ kým rozborem prací a osobnosti úroveň domácí tvorby Jako do literární historie, tak také do dějin výtvarných umění pronikaly prvky nových, pokrokovějších metod poznání umělecké­ ho artefaktu pres uměleckou kritiku a estetiku. Byly to však jen nesmele a ojedmele počátky. Většina badatelů a zájemců o dějiny vývarnych umění se zaměřovala vlastivědně k místním památkám jejwh tvůrcům a cílem byl popis památky a určení životních osuu umelce. Objevila se řada článků i rozsáhlejších studií význam­ ný h i málo známých historiků. O dějinách umění většinou starší doln psali Vocel Mikovec, Zap, Kalousek, Toman, Rybička a jiní, rratkach archeologických a místopisných i v jiných časopisech vědeckých a literárních nashromáždil se bohatý materiál k dějinám

I

č liiii

výtvarných umění starší doby, ale pokusu o větší souhrnné dílo stál v cestě nedostatek evidence a soupisu památek, který by se mohl stát východiskem hlubšího monografického studia. Nebylo vědecky řízených sbírek, obrazáren a muzeí, nebo byl jejich materiál neutři děn, nekatalogizován a neprozkoumán. Nebylo ani speciálníc] uměleckohistorických pracovišť. Většina badatelské práce v oboru dějin umění směřovala za těchto podmínek nutně k vnějšímu pOí)su a ochraně památky nebo se omezovala na průzkum arcliiválních 342 pramenů. Nad tyto pouze heuristické cíle se povznášelo úsilí a b t PŘEHLEDNÉ datelská činnost Miroslava Tyrše a počátky organizační a casopispc DĚJINY ČESKÉHO ké práce nadšeného samouka Ferdinanda Josefa Lehnera. A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ Miroslav Tyrš (1832-1884), výtvarně umělecký kritik a teoretik zakladatel tělovýchovné jednoty Sokol a jeho tělocvičné v duchu řeckého ideálu kalokagathie, souladu tělesné a duševní krásy, byl přiveden k bádání o dějinách umění úkolem vysokoškol­ ského učitele. Studijní cesty po Itálii přiblížily mu antiku a re­ nesanci a pobyt ve Francii vzbudil jeho zájem o gotiku. Odtud wrosílo několik Tyršových uměleckohistorických prací, jako b}í0 pojednání Laokoon, dílo doby římské (Osvěta 1872), v rukopise za­ chovaný a nedokončený výklad o Raffaelovi Santi (1872). studie 0 slohu gotickém (1881), vypracovaná na francouzském materiálu Badatelská touha Tyršova se nesla za syntetickými Dějinami ryírarných umění od počátku umění orientálního (práce zůstala rukopis­ ným torzem) a k odvážné a náročné popularizaci umění a jeho dě­ jin. V umění požadoval Tyrš jednotu myšlenky a formy díla, li v dějinách výtvarných umění zdůrazňoval význam ducha, v politice kázal připravenost tělesnou a mravní a ve všem věřil ve vítězství du­ cha, ve vítězství lepšího a pokrokovějšího. Ze současného domácího umění obzvláštní zájem věnoval Josefu Mánesovi a Jaroslavu Čer­ mákovi pro jejich vlastenecký heroismus a liberální myšlení, které vyzařovaly z jejich díla a ovlivňovaly národní společnost. Třebaže Tyrš tíhl v dějinách k výtvarnému umění světovému, neby­ lo to bez významu ani pro české umělecké dějepisectví. Vyšší měřítka II měla je do budoucnosti zkvalitnět a dát mu širší obzory a mo/nosti vyrovnaného hodnocení. Tyršův současník ze světonázorově proti­ chůdného, konzervativního katolického tábora, pražský kaplan a po­ zději farář na Královských Vinohradech Ferdinand Josef Lehner (1837-1914) poznal jako Tyrš na cestách po Německu, Holandsku a Itálii v letech 1868-1877 světové výtvarné umění a ze snahv. těžko ovšem tehdy realizovatelné, napsat dějiny umění českého národa zalo­ žil roku 1875 časopis Method. Měl se věnovat „umění křesťanskému"

a sbírat pro dějiny materiál. Seznamoval však daleko šíře s uměním, především se základy architektury od antiky přes umění starokřesťandkého povinnost obírat se českými dějinami právními šířeji. Jestliže již je­ ho habilitační práce z dějin českého práva soukromého (Právo odúmrtné k zpupným statkům v Čechách, 1882) znamená v literární čin­ nosti Čelakovského další posun k nové tematice, přivádí jej jen k pokusu o syntézu českých právních dějin. Podkladem pro jeho Po­ všechné české dějiny právní, naposledy vydané v roce 1900 ^polu s některými přílohami, byl článek pro Ottův slovník naučný, zají­ mavý některými poznatky získanými samostatným bádáním autoro­ vým. Teprve v posledních desítiletích svého života se Čelakovský opět vrátil intenzivněji k problémům městského zřízení, na nichž pracoval stále, ale spíše drobnými články. Nové pokroky \ bádání jej přinutily, aby se více zajímal o obdobné poměry v jiných zemích evropských a studoval otázku metodou srovnávací. Lze to pozorovat v obšírné práci O vzniku a vývoji městského radního zřízení vůbec a v Čechách a na Moravě zvláště (od roku 1903 vycházela jako sou­ část Povšechných dějin), méně již v jeho stati O začátcích ústavních

liliu dějin Starého města Pražského (1904), kde vyslovil nesouhlas s Tomkovou teorií o vzniku nejstarší městské obce v Čechách přetvoře­ ním ze staršího sídliště německého. Uvážíme-li, že Čelakovský se od mládí věnoval i aktivní činnosti veřejné, představuje jeho vědecké dílo výkon obrovský. O to větší, že z jeho myšlenkového bohatství a jeho popudů dlouho vycházeli jeho žáci i historikové jiní. Z ostatních právníků zřetel k dějinám prokázal profesor občan­ ského práva Josef Stupecký (1848-1907), znalec výtvarného umě­ ní a badatel o českém právnickém názvosloví, z praktických právní­ 431 ků pak advokáti František Voldan (1845-1908) a Čeněk Pinsker DĚJINY (1846-1913). Voldan na prvním sjezdu českých právníků roku 1904 LITERATURY, VÝTVARNÝCH vyložil právní povahu a historickou základnu pravováreČných měš- UMĚNÍ A HUDBY tanstev a Čeněk Pinsker, známý genealogickými zájmy a interesem lliy o dejmy válečnictví (Bitva u Jankova^ 1901), se zabýval právním cha­ rakterem českého šlechtictví a právem fideikomisním.

7. Dějiny literatury, výtvarných umění a hudby TYTO TŘI DISCIPLÍNY SOUVISELY od svých počátků s historic­ kou vědou a jejími metodami. O dějinách výtvarného umění a hud­ by to platí ve větší míře než o literárním dějepise, jenž byl silně vá­ zán na filologii. Přesto, že v osmdesátých a devadesátých letech prodělalo české dějepisectví zásadní přeměny, byly jejich důsledky v ostatních historicky orientovaných disciplínách málo patrné. Teprve v generaci, která vstoupila do vědeckého života na počátku 20. století a která prošla školením nebo aspoň vlivem Gollovým, ukázal se dosah obratu spojovaného s Gollovým jménem. Platí to zejména o dějinách výtvarného umění. V posledních dvou desetile­ tích 19. století však ještě zůstávaly podobně jako literární historie pod vlivem starší metodické orientace; dějiny hudby jako samostat­ ná vědecká disciplína prakticky neexistovaly. Nejcennější předpo­ klady k jejímu ustavení vycházely z osobnosti a díla estetika Otaka­ ra Hostinského (1847-1910); jeho impulsy však musely být teprve doplněny přísným metodickým školením, kterého se dostávalo jeho žákům v dílně Gollově. Hostinský sám vydal vedle monografií vy­ kládajících českou hudební tvorbu 16. století (Jan Blahoslav a Jan losquin, 1897) několik stručných přehledných prací o dějinách hudln- z nichž vyniká dějepisný nástin Hudba v Čechách (1900). Svými

432 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

Otakar Hostinský v posledních letech života

monografiemi z dějin české obrozenské hudby, bojem o Smetanu, teoretickou statí O úloze naší historické literatury hudební (1881) i svými podněty náleží do české hudební historiografie, která v něm vidí svého zakladatele a učitele. V souladu s tradicí vytvořenou v národním obrození si uchováva­ la velký prestiž literární historie. Její metody byly však v osmdesá­ tých a devadesátých letech už překonané. Napodobování vzoru Dob­ rovského a Jungmannova neodpovídalo novým vědeckým potřebám a z děl jejich epigonů zmizel duch, který oživoval díla zakladatelů české literární historie. To na štěstí nebylo na závadu, aby tito ba­ datelé nevytvářeli cenné monografie, ve kterých neúnavně objevo­ vali, komentovali a vydávali památky české literatury, zejména počí­ naje 16. stoletím. Studium moderní literatury bylo téměř úplně zanedbáváno. Těmto pracím takřka naprosto chyběla koncepce, jež by dovolovala vidět v literárních dílech něco více než soubor textu, jejichž vědecké zvládnutí znamená shromáždění všech bibliografic­ kých dat, zařazení do biografie literárních tvůrců a jazykový výklad. Chybělo hledisko, které by dovolovalo vidět v dějinách literatury řa­ du uměleckých a myšlenkových hodnot, zapadajících nejen do kon­ textu národního jazyka, ale do souvislostí uměleckého vývoje evrop-

ského a světového. Proti tomu, co v české literární historii vykonal Josef Jireček, bylo dosaženo minimálních pokroků. Podstatná změ­ na nenastala ani v tom, že takřka výlučným předmětem zájmů čes­ kých literárních historiků bylo písemnictví české. Výjimku tvořily jen literárně historické práce klasických filologů, Jana Kvíčaly (1834-1908) a Josefa Krále (1853-1917). Avšak i ty zůstávaly tkvět v metodách filologické interpretace literárního textu. Podněty k ustavení literární historie jako disciplíny zabývající se vývojem slovesného umění z nich nevyšly. Totéž platí o prvních dílech z dě­ jin literatur moderních, pěstovaných jako součást studií filologic­ kých. V romanistice je psal Jan Urban Jarník (1848-1923) a v ang­ listice Václav Emanuel Mourek (1846-1911). Literárněhistorické bohemistice dominovaly práce Antonína a Josefa Truhláře, k nimž se připojovaly příspěvky Ferdinanda MenČíka. Jejich úzce filologické zaměření bylo překonáváno s nestej­ ným zdarem Františkem Bílým a Františkem Bačkovským. V jejich knihách se přihlašuje úsilí jednak nazírat na vývoj literatury v sou­ vislostech historických, jednak překonat omezenost pohledu na tzv. střední věk literatury České a jít nad jediné hodnotící hledisko, kte­ rým bylo poměřování české literatury klasickými vzory. Bylo to dá­ no i odborným školením literárních historiků prošlých často studi­ em klasické filologie a podporováno tím, že v popředí jejich zájmu stálo české písemnictví období humanismu. Antonín Truhlář (1849-1908), středoškolský profesor, byl bio­ grafem obrozenských spisovatelů, bibliografem starší české literatu­ ry, jejíž památky vzorně vydával. Hlavním jeho dílem je fragment Rukověť k písemnictví humanistickému, zvláště básnickému v Če­ chách a na Moravě ve stol. XVI. (1908). Její abecední uspořádání i obsah ukazuje přednosti Truhlářovy práce - materiálové bohat­ ství, ale také nedostatky - rezignaci na ideové podložení imponují­ cího množství údajů. V podání dobové literární historie se týkaly většinou vnějších okolností existence literárního díla, ne jeho umě­ lecké podstaty. Josef Truhlář (1840-1914), středoškolský klasický filolog a pak kustod Universitní knihovny, vynikal nad podobné práce tím, že při studiu české humanistické literatury soustavně sledoval její souvis­ losti s dobovým evropským písemnictvím. Tím připravoval půdu no­ vé orientaci literární historie v další etapě. Na pomezí literární his­ torie a historie stojí jeho monografie Počátky humanismu v Čechách (1892) a Humanismus za krále Vladislava II. (1894). Historickému bádání prokázal neocenitelné služby svými soupisy rukopisů, jimiž

433 DĚJINY

LITERATURY,

VÝTVARNÝCH UMĚNÍ A HUDBY

434 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ

ukázal na pramennou základnu bádání o ideových dějinách české­ ho pozdního středověku a umožnil jeho rozkvět v následujících de­ setiletích. Týká se to paralelních děl Catalogus codicum manuscriptorům latinorum, I.-II. (1905-1906) a Katalog českých rukopisů universitní knihovny pražské (1906). Širší časové rozpětí měly studie zemského školního inspektora, moravského literárního kritika Františka Bílého (1854-1920), ve kterých zřetel literárněhistorický byl doplňován kritickým soudem přihlížejícím k estetickým hodnotám. Do problematiky ryze histo­ rické zasáhl i jako redaktor, když ve dvou sbornících - Lidová čí­ tanka moravská (1907) a Slovenská čítanka (1912) - shromáždil po­ pulárně psané, ale vědecky fundované příspěvky. Shrnovaly stav vědění o kultuře a historii Moravy a Slovenska a dokumentoval) stá­ le širší a úspěšnější snahy o odstranění rozdílů v kulturní úrov ni a intenzitě národního povědomí, dělících Čechy v Čechách, na Mo­ ravě a je společně od Slováků. Jako badatel se zabýval především osobnostmi českého literárního obrození; jeho stručný souborný obraz načrtl v knížce Od kolébky našeho obrození (1904), ve kterém mu nešlo o obhajobu vyhraněné teze, ale o vylíčení dobové kultur­ ní situace. Do oblasti národního obrození směřují hojná studia o F.L. Čelakovském a závažná edice F.L. Čelakovského Korespon­ dence a zápisky (I.-IV., 1907-1935).

435 DĚJINY LITERATURY,

VÝTVARNÝCH UMĚNÍA HUDB

Jan Gebauer na konci století

Z mnohostranné činnosti podnikavého spisovatele a knihkupce Františka Bačkovského (1854-1908) jsou nejdůležitější knihopisne pojaté přehledy českého novodobého literárního vývoje. Postrá­ dají sice vyšší myšlenkovou koncepci, ale pro své materiálové bohat­ ství sloužily jako východisko literární historii filosofičtějšího zaměření. Týká se to do jisté míry Zevrubných dějin českého písem­ nictví doby nové (1884-1887) a v plném rozsahu několikrát vydané příručky, jež nesla v posledním vydání titul Přehled písemnictví čes­ kého doby nejnovější (1899). Náběhy k překonání tohoto izolujícího a úzce filologického pojí­ mání literárněhistorické látky, ve kterém se dějiny literatury měni­ ly jen v sled životopisných a bibliografických dat rámujících v pod­ statě jazykové výklady literárních památek, přinesl profesor slovanské filologie na pražské universitě, autor Historické mluvni­ ce jazyka českého a zakladatel novověké české jazykovědy Jan Ge­ bauer (1838-1907). Především ve svých universitních přednáškách podal první souvislý obraz vývoje starší české literatury neomeze­ ný jen na díla 15. a 16. století. Na základě spolehlivé znalosti sta­ ročeského písemnictví, jehož památky objevoval, dokonale vydával a v příležitostných studiích interpretoval, dokázal vidět podstatu

436 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

vývojového literárního procesu ne v jazyce nebo hromadění titulů knih, ale v kontinuitě i proměnách motivů, látek, druhů a forem sledovaných - což byl zásadní pokrok obdobný přínosu Golfové do historického bádání - v neustálé konfrontaci literatury české a ev­ ropské. Vzornou ukázkou literárně historické metody Gebauerovv jsou posmrtně vydaná universitní čtení O životě a spisích Tomáše ze Štítného (1923). Podobný postup od prosté registrace faktů k jejich vývojovému zařazování a hodnocení se dál i v historii výtvarného umění. V této disciplíně byl o to pomalejší, že neměla za sebou ani tradici, podob­ nou filologii a literární historii, a že před ní stál nesnadný úkol zá­ kladní evidence uměleckých objektů. Podnikem, který tomu byl ce­ le věnován a soustřeďoval síly badatelů různých generací a vědních disciplín, byl Soupis památek historických a uměleckých v království českém^ jehož vydávání bylo zahájeno roku 1897. Takřka souběžně s tím vyšly první pokusy o souhrnné zpracování. Ferdinand Josef Lehner (1837-1914) obsáhl ve svých Dějinách umění národa české­ ho (L-IIL, 1903-1907) látku a vývoj v období románském, avšak nemohl ze subjektivních i objektivních příčin překročit stadium popisnosti vztahující se k látce snesené ve velké úplnosti. O krok dál byl svou kritičností Josef Braniš (1853-1911) v Dějinách středorě-

Karel B. Mádl na kresbě Huga Boetlingera z roku 1926

437 DĚJINY LITERATURY,

VÝTVARNÝCH UMĚNÍAHUDB'

Karel Chytil na kresbě Maxe Švabinského z roku 1907

kého umění v Čechách (1892-1893) a monografiích, věnovaných jednak umění některých českých krajů a měst, kutnohorské a jiho­ české architektuře gotické, jednak určitým okruhům uměleckých objektů, tak v monografii Staročeské hrady (1909). U Karla B. Mád­ la (1859-1932), profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze, pře­ vládaly sklony výtvarného kritika, které mu umožňovaly souvislé vylíčení vývoje českého výtvarného umění v druhé polovině 19. sto­ letí, které však nedodaly na mimořádné hodnotě nedokončeným Dě­ jinám umění výtvarných (1891-1905). K Mádlovi badateli, který se oddal zejména studiu dějin českého výtvarného baroka, tj. díla Hollarova, Braunova a Brokoffova, se přihlásila mladší generace umě­ leckých historiků. Viděli v něm průkopníka kritické uměleckohistorické metody. Mádlovým závěrečným dílem je monografie Antonín Machek, malíř podobizen (1929), zdůrazňující pokrokové složky a buditelskou funkci portrétisty klasicistického empiru a romanti­ zujícího biedermeieru. Dějiny výtvarných umění byly institucionálně zakotveny na České universitě až v druhém desetiletí 20. století. Díla dvou zástupců to­ hoto oboru, Karla Chytila (1857-1934) a Bohumila Matějky (1867-1909) však sahají do doby starší. Ale i ta, která vznikla v ná­ sledující etapě, patří svou metodou do 19. století. Ovšem už v Chyti­ lově díle se projevují náznaky zásadního převratu v metodě vědy o umění: náběhy k jejich zhistorizování. Projevovalo se prvořadým

K

438 přehledné

DĚJINY a

českého

SLOVENSKÉHO déjepisectví

zřetelem k poznání vzniku uměleckého díla a jeho myšlenkového obsahu v konkrétní historické situaci a k stejně historickému zjišťo­ vání jejich místa ve vývoji umění. Tento nástup historických hledi­ sek se ukazoval v Chytilových monografiích, zejména těch, které by­ ly věnovány pozdně gotickému a renesančnímu umění: Vývoj miniaturního malířství českého za, doby rodu jagellonského (1896), O Junkerech pražských (1903), Malířstvo pražské XV. a XVI. věku (1906), Antikrist v naukách a umění středověku (1918). Tato posled­ ní, metodicky průbojná monografie ukázala Chytilovy schopnosti vidět souvislosti mezi vývojem výtvarného projevu a jinými umělec­ kými výtvory a na jejich základě formulovat závažné myšlenky o dě­ jinách idejí a mentality ve středověku. Chytil, významný jako uči tel několika generací uměleckých historiků, nedoceňoval ještě důleži­ tost tvarové a slohové analýzy, která se ve vědách o umění už ohla­ šovala. Ohraničenost staršího prostě popisného vidění uměleckého díla překonával však všestranným zájmem o různá období a oblasti výtvarného umění. Byl znalcem uměleckého řemesla, při čemž se zabýval mezi jiným českými korunovačními klenoty. Všude uplatňo­ val svůj kriticismus; své organizační schopnosti prokázal jako jeden z hlavních tvůrců plánu i realizace Soupisu památek. Stejný typ uměleckého historika představoval Bohumil Matějka, vlivný univer­ sitní učitel. Zabýval se miniaturami doby románské a barokní praž­ skou architekturou, malbou i plastikou. Jeho svazky v Soupisu pa­ mátek, na jehož vydávání se podílel, náležely k nejlepším. Ovšem průlom k historickému chápání uměleckého slohu a jeho souvislosti s totalitou historického vývoje byl učiněn až později. Ne­ zbytným předpokladem se stalo nebývalé zodbornění samotné his­ torické metody, k němuž došlo s Gollem. Golfovým metodickým ško­ lením přímo procházeli čelní představitelé dějin umění publikující převážně až ve 20. století. Jejich metodické školení získané v Praze se doplňovalo - stejně jako u vlastních historiků - s vlivem, klen vykonával na středoevropskou historickou školu Institut fůr osterreichische Geschichtsforschung. Byla v něm zakotvena solidní tra­ dice německé historické školy a metody a dovršovali na něm ^é vzdělání i vybraní čeští historikové, zejména v generaci Golfových žáků. Historikům dávalo vídeňské školení především možnost od­ borné specializace a otevíralo jim bránu do světa. Pro historiky umění se však Vídeň stala na přelomu 19. a 20. století místem, kde došlo k renesanci jejich oboru a vzniku moderní vědy o umění.

8. Dějepisectví regionální a popularizující OBRAZ ČESKÉ HISTORIOGRAFIE z konce minulého století by nebyl zdaleka úplný bez zaznamenání rozsáhlé práce vlastivědné, po­ pularizující a příležitostné. Není možné tuto bohatou literární pro­ dukci, zahrnující drobné regionální články, edice pramenů, monografie měst, panství a vesnic až po beletrizující pokusy o zpra­ cování dějepisné látky ad usum čtenáře a školy přehlédnout, plně vyčerpat a zhodnotit. Je těžko souměřitelná co do věcné hodnoty i co do metodické a literární úrovně; valná část zapadla nenávratně do zapomenutí nebo slouží dnes spíše jen proto, že není modernější zpracování tématu. Živý a spontánní zájem o českou minulost, oživovaný romantis­ mem 19. století a státoprávním zápasem národa, se projevoval ve všech společenských vrstvách. Proto se také mezi autory historic­ kých článků, knih a kronik setkáváme s novináři, středoškolskými profesory a s učiteli, s venkovskými úředníky a duchovními i s ře­ meslníky, sedláky a dělníky. Jejich zájem není u všech profesí a spo­ lečenských skupin stejně intenzivní, nepřiklání se také stejně k jed­ notlivých obdobím a věcným oblastem historického dění a také se stejně nedostává na veřejnost tiskem. I motivy jsou různé. Nejčastěj­ ším a nejpřirozenějším motivem historické práce odborně neskole­ ných autorů byla většinou touha po poznání minulosti rodného kra­ je a místa, ale neschází a dobou přibývá i touha poznat minulost svého zaměstnání a společenské třídy. Regionální tvorba je nejvíce zastoupena v populárně odborné i krásné literatuře. Vnějším výrazem vlastivědných snah bylo sbírá­ ní historického, písemného i hmotného materiálu, zřizování míst­ ních vlastivědných muzeí, soustřeďování a zpracovávání archivů a zakládání četných krajových a místních časopisů a sborníků. Tato horlivá veřejná činnost dostávala podněty organizací Zemské jubi­ lejní výstavy a Národopisné výstavy českoslovanské na počátku de­ vadesátých let. Regionální problematikou žily do jisté míry i ústřed­ ní pražské časopisy, jako byly například Rezkův Sborník historický, Český lid, Časopis českého musea, Časopis Společnosti přátel staro­ žitností a Památky archeologické a místopisné. Všechny české a moravské kraje nebyly, pokud jde o historickou práci, stejně bohatě zastoupeny. Velmi intenzivní historickou práci lze sledovat na Moravě. Navazovala na starší tradici a měla oporu

439 DĚJEPISECTVÍ

REGIONÁLNÍ A POPULARIZUJÍ

440 PŘEHLEDNÉ DĚJINY

českého

aSLOVENSKÉHO DÉJEPíSECTVI

v mladší generaci badatelů, kteří se seskupovali koleni brněnského Časopisu Matice moravské, oživeného Františkem Kamenickém a Františkem Augustinem Slavíkem, a která nalézala svá krajová pub likační střediska v Časopisu Vlasteneckého spolku musejního v Olo­ mouci a o něco později v Práškově Selském archivu (1902-1907). Vý­ znamným pracovním podnětem bylo vydávání Vlastivědy moravské. široce koncipované a zpočátku vedené agilním historikem F.A. Slaví­ kem a vydávané Musejním spolkem v Brně. Finanční obtíže, nehisto­ rické vedení, když po léta hlavní redakci měl přírodovědec, a povrch­ ní práce způsobily, že hodnota svazků byla značně nestejná a neznamenala pokrok ve vlastivědném poznání jednotlivých okresů. František Augustin Slavík (1846-1919), rodák z Domašína na Vlašimsku, středoškolský profesor, překládaný z místa na místo a konečně ředitel reálky v Hodoníně, překonával jako skutečná vě­ decká individualita obdivuhodně obtíže venkovského badatele a přesáhl svou historickou prací a svými podněty daleko úroveň prů­ měrných regionálních pracovníků. Podal cenné příspěvky k ději­ nám hospodářským a sociálním a naznačil i metodicky nové cestv monografického zpracování hospodářských a sociálních dějin feu­ dálního panství a historiografického využití statistických dat katast­ rálních elaborátů. Spolehlivé jsou Slavíkovy monografie o rodném Domašíně, Vlašimi a Rožmitále a práce o panství kutnohorském

Frantisek Augustin Slavík

a táborském z let osmdesátých. V době vysokoškolských studií se Slavík zajímal o dějiny jednoty bratrské a o osud pobělohorské emi­ grace, hlavně její druhé vlny z první poloviny 18. století. Materiál, získaný na zahraničních cestách, shrnul v cenné práci Pruské usilo­ vání o země české (Osvěta 1888, znovu samostatně 1901), která uká­ zala nejen na podmínky emigrace v hospodářském a náboženském útisku, ale i v pruské agitaci a její mocenské expanzi. V letech 1887-1905 řídil Slavík Vlastivědu moravskou, v níž vedle topogra­ fie brněnského okresu uveřejnil detailní a v soudobé české historic­ ké produkci metodicky ojedinělou studii Morava a její obvody ve 441 DÉJEPISECTVÍ Slezsku po třicetileté válce (1892), vzorně zpracovávající v té době REGIONÁLNÍ takřka neznámý katastrální materiál. Nový a pozitivní zájem Slaví­ A POPULARIZUJÍ' kův o novější hospodářské dějiny a s tím související pozornost pra­ menům statistické povahy neustaly ani později. Slavík připravoval větší dílo o dějinách poddaného lidu, věděl, co pro ně znamená lát­ kové bohatství berní ruly, kterou chtěl vydat, jak o tom svědčí pří­ pravná, metodicky a názorově dobře založená základní práce O po­ pisu Cech po třicetileté válce (1910). Své záměry však nedokonal. V rámci dobového zájmu se pohybuje heraldická a sfragistická kniha Staré znaky a pečeti městské a vesnické na Moravě a ve Slez­ sku (1906) i edice Cest pana Lva z Rožmitálu po západní Evropě (1890) a Života a působení J.J. Ryby (1888), které charakterizují Slavíka jako filologicky školeného vydavatele. V mládí se v době stá­ toprávního boje účastnil hnutí vysokoškolské mládeže a s touto je­ ho aktivitou souvisí první Dějiny českého studentstva (1874). Dějiny města Brna a okolí pěstoval středoškolský profesor a poslé­ ze ředitel brněnské reálky František Šujan (1859-1944), autor stře­ doškolských učebnic dějepisu. Pro Vlastivědu moravskou napsal Dě­ jepis Brna (1902, rozšířené vydání 1928). Je hlavním dílem Sujanovým, sahá až do konce 19. století a speciální zájem projevuje o starou topografii hradu a města. Ve své době mělo i význam národ­ ně politický, když dokazovalo proti brněnským německým histori­ kům pradávnost českého živlu a jeho odvěké domovské právo k měs­ tu. Události, související s koncem třicetileté války, líčí drobnější panova práce Švédové u Brna (1898) a populární, nekritický spis hakousko po válce třicetileté. Několik starších pojednání o zemském zřízeni, o zřízení církevním a společenském rozvrstvení a vzniku kní­ žecího, církevního a šlechtického velkostatku na Moravě shrnul i knižním vydání jako Nejstarší zřízení zemské na Moravě (1916). 1 Se Sujanem se na historické půdě brněnské stýkal jiný brněnský středoškolský dějepisec František Jaroslav Rypáček (1853-1917),

442 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

od konce století jeden z redaktorů Časopisu Matice moravské, který ve svých drobných časopiseckých statích z dějin Tišnova projevil zá­ jem o dějiny zemědělství a řemesel. K dobrým monografiím a edi­ cím, jejichž počet od přelomu století v Čechách a na Moravě rostl a měl různou kvalitu, náleží práce uherskobrodského učitele archeologického zaměření Jana Kučery (1860-1919). Jeho Paměti královského města Uherského Brodu (1903) užívají k vylíčení pobě­ lohorských převratů a vývoje nové doby archiválních pramenu a v 19. století se soustřeďují na dlouhý, těžký a pro moravská města typický národnostní zápas o radnici a školu. Spisovatel a školský pracovník Čeněk Kramoliš (1862-1949), v beletristických i v histo­ ricky popularizačních pracích oddaný kronikář rodného ValaŠska. zpracoval pro Vlastivědu moravskou rožnovský okres (1907) z hle­ diska více národopisného. V kronikách svého kraje se snažil zachy­ tit národopisnou skutečnost 17. a 18. století na podkladě archivní­ ho materiálu a dobových pamětí. Velmi živým centrem regionálních snah byla severní Morava, hlavně Olomouc, a také Opava jako centrum tehdejšího českého Slezska. Za tvůrce slezského dějepisu můžeme označit profesora olomouckého gymnázia Vincence Práská (1843-1912), buditelskv

Vincenc Prásek (portrét podle litografie z devadesátých let)

■tl »■

lit ill ■I III

■i

nadšeného organizátora. Prásek vyšel z práce filologické a kritické, jedna z jeho raných prací Čeština na Opavsku (1877) se týkala dialektologie. Práce lingvistické, podobně jako první práce z minulosti Opavska, měly cíl a smysl buditelský, jak to vyžadoval zpomalený a opožděný proces národního a jazykového uvědomování ve Slez­ sku. Přes ně se Prásek dostával ke studiu slezského historického mí­ stopisu, které vyvrcholilo vydáváním Vlastivědy slezské (od roku 1888). Ve čtyřech svazcích obsáhla dějiny, folklór a místopis Opav­ ska a Těšínská a uvedla Práská zcela do historie, v níž ho zaujaly 443 dějiny právní a hospodářské. Sleduje rozšíření magdeburského prá­ DĚJEPISECTVÍ va na severní Moravě a vydává Tovačovskou knihu ortelů olomouc­ REGIONÁLNÍ A POPULARIZUJÍC kých (1896). Z dějin hospodářských přilnul Prásek k dějinám sel­ ského lidu, které nechápal ani úzce právně historicky, ani úzce hospodářsky. Založil pro ně první český speciální časopis Selský ar­ chiv (1902—1907), seskupil kolem něho řadu spolupracovníků, pře­ tiskoval v něm právní prameny k dějinám venkovského lidu a při­ hlížel významně k dějinám zemědělské výroby, hmotné a duchovní kultury selského lidu. Jako většině starších regionálních badatelů i Praskovi chyběly potřebné kritické a metodické schopnosti. Nahražoval je pílí a sběratelskou obětavostí. Důležité však bylo, že se soustředovali zájemci o dějiny Slezska a o dějiny venkovského lidu a že se vytvářely podmínky pro publikační Činnost. Práškovým vrstevníkem a pokračovatelem v jeho práci ve slez­ ských dějinách byl sice méně nadaný, ale v práci vytrvalejší a úspěš­ nější opavský středoškolský profesor Josef Zukal (1841-1929). Vyšel jako Prásek z buditelské práce novinářské, ale plně se přechýlil k ba­ datelské práci historické, založené na studiu dobových materiálů. Vyzrával jako historik pomaleji než Prásek, ale to prospělo hodnotě jeho prací, věnovaných převážně dějinám Opavy a opavského kní­ žectví v 16. a 17. století. Drobné články, cenné k dějinám nábožen­ ského a sociálního života kraje v době reformace, shrnul do práce laměti opavské (1912). V téže době vydal přesný výtah z protokolů lichtenštejnské inkviziční komise, které se toliko v opavském Slez­ sku dochovaly jako Jjediný politických procesech J zbytek J ' 1"po" velkých ---- “J f Vil Ml WJ v českých zemích po Bílé hoře (Die Liechtensteinsche Inquisition in in den Fůrstentůmern Troppau und Jágerndorf aus Anlass des Mansfeldischen Einfalls 1626 bis 1627). Na základě tohoto jedinečného ma­ teriálu rozšířil pak Zukal studium potrestání provinilé šlechty na ce­ lé Slezsko. Tím jeho práce přesáhla úzký regionální rámec a stala se obecně významnou pro dějiny celé slezské pobělohorské konfiskace. Zukalovy Slezské konfiskace 1620-1630 (1916) vylíčily účast Opav-

444 PŘEHLEDNÉ DEJ:NY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

ska a Krnovská na stavovském povstání a vpádu Mansfeldově a poda­ ly i konfiskační praxi a její těžké hospodářské důsledky pro zemi Zukal měl také zájem o genealogii slezských šlechtických rodů a v zá­ věru života přinesl příspěvky kulturně historické, osvětlující slvkv slezské společnosti s kalvínským humanistickým prostředím. Čeští regionální pracovníci měli menší pracovní prostor než je­ jich moravští druhové, kteří vlastně zastupovali vědeckou práci ne­ existující moravské university. Čeští vlastivědní pracovníci se obíra­ li menšími krajovými oblastmi a spíše podružnějšími tematickými úkoly, protože závažnější vědecké úlohy plnili odborníci pražské university, Národního muzea, Zemského archivu nebo Universitní knihovny. Situace v popularizaci národních i světových dějin se za­ čala podstatně měnit i tím, že se jí ujímali i školení vědečtí odbor­ níci a povznášeli ji věcně i formálně na vyšší stupeň. Vlastivědná a popularizační práce četných místních pracovníků byla těsně spjata s jejich snažením politickým v místních samosprá­ vách i ve vyšších svazcích autonomních a státních. Významným ba­ datelem tohoto ražení byl zcestovalý a činorodý okresní starosta Hlinská a poslanec na říšské radě a v zemském sněmu Karel Adá­ mek (1840-1918). Staral se všestranně o hospodářský a kulturní vzestup Čech a Českomoravské vysočiny a měl neobyčejně široký roz­ hled politický a hospodářský a vyvinutý smysl pro sociální problema­ tiku. Dějiny mu byly orientačním bodem a ukazatelem a současně prostředkem rozvinuté publicistické argumentace. Jeho brožury a dobovými otázkami vyvolané spisky podobně jako vzpomínky na politickou aktivitu, vydávané v závěru života, Mé paměti z doby Taafovy (1910) a Paměti z doby Badeniovy (1910), jsou důležitým a své­ rázným pramenem k poznání doby, stejně tak i jeho polyhistorskv nasbírané materiály k hospodářské a sociální problematice (Vnse rolnictví, 1884; Z naší doby, I.-IV., 1886-1890). Historickou hodno­ tou je nedosahují populární pojednání z místních dějin, ani příleži­ tostně psané spisky historické, v jejichž vyprávěčské mnohozvučnosti se ztrácí mnohé dobré zrno historického poznání (Památky českých reformátorů, 1873; Čechy a Itálie v století XIV.; 1875, Doba poroby a vzkříšení, 1878; Z věku roboty, 1888; Z dějin osvobození rol­ nictva, 1899 aj.). Přesto však dokumentují, z jakých zdrojů se napá­ jelo politické a sociální myšlení určitých kruhů českého měšťanstva a inteligence, pevně spjaté se zemí a lidem a s jejich osudy. PrQ Adámka je typický zájem o kulturní dějiny, o dějiny výtvarných umě­ ní a o kulturní styky Čech s cizinou. Ve šlépějích svého otce s odbor­ ně kultivovanějším vztahem k historii kráčel Karel Václav Adámek

Iff

(1868 1944), školením právník a vědeckou profesí etnograf a muzejník. Byl horlivým, někdy i nekritickým sběratelem historických pra­ menů, národopisných a jiných památek. Roku 1888 založil spolu s J.L. Píěem a Františkem Parisem Společnost přátel starožitností českých a vydával cenný Vlastivědný sborník východočeský (od roku 1923). Bohaté, ale málo urovnané poznatky o svém městě shrnul ve Sborníku okresu hlineckého a zajímavé doklady zachránil a zveřejnil v práci Příspěvky k dějinám lidu selského v 18. věku (1897). V po­ zdějších edicích Listiny k dějinám lidového hnutí náboženského na 445 českém východě v 18. a 19. věku (I.-II., 1911 a 1922) přinesl boha­ DĚJEPISECTVÍ tou látku k typickému jevu lidového, náboženského a sociálně poli­ REGIONÁLNÍ A POPULARIZUJÍC tického myšlení, jemuž také věnoval několik historicky a psycholo­ gicky zasvěcených studií. Stejně pronikal i k psychologii selských bouříJListář k selským bouřím 18. věku, 1928). V Čechách jako na Moravě pěstovali místní dějiny středoškolští profesoři. Nejznámější z nich August Sedláček vstoupil zcela do okruhu obecně uznávaných národních historiků ani ne tak meto­ dou práce jako více neobyčejným rozsahem svého díla, jeho působi­ vostí a obecným významem mnoha prací jako cenných historických ÍI příruček. Typickým představitelem středoškolského badatele v řadě historických oborů byl Justin Václav Prášek (1853-1924), autor dějin Brandýsa nad Labem (1907) a Klatov (1890). Jeho vlastní význam historický je však ve starověkých dějinách orientálních i antických (viz str. 409). Středoškolský profesor starší generace Josef Vávra (1838-1912) zanechal dobře zpracované Dějiny města Kolína (dva díly, 1879-1888) a Paměti města Berouna (1899-1901), které vynikají nad běžný soudobý průměr. Starobylostí, pohnutou historií a bohatým městským archivem poutala zájem historiků a kronikářů obzvláště Kutná Hora, která se mohla pochlubit i speciálním časopisem ke svým dějinám s hrdým názvem Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české. Svéráz­ ným badatelem kutnohorským byl Otakar Hejnic (1851-1925), pů­ 111 vodně inženýr a profesor deskriptivní geometrie, pak pečlivý měst­ ský archivář se zájmem uměleckohistorickým. Jako historik se přihlásil dosti pozdě Listářem k dějinám školství kutnohorského ill (1905). Po drobnějších pracích k Brandlově pobytu v Kutné Hoře lil a v Sedlci napsal větší spis Petr Brandl (1911), významný otištěným lili materiálem k životu a práci barokního malíře. Hejnicův popis kut­ f Bii nohorského archiv,i., L, ryioj 1918)upozornil upozornilHistori histori—— archivu aivmvu (Kutnohorskýurcruu, ­ ky na bohatství městského a horního a mincovního archivu kutno1— r . 1 1 ,1 ústavu v Kutné Hoře a v Praze Josef horského. Profesor učitelského

■■

446 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Šimek (1855-1943) napsal starší kompilaci Kutná Hora v 15. a 16 sto­ letí (1894), přepracovanou a rozhojněnou na základě archivního stu dia (1907), Speciální zájem projevoval o kutnohorské dějiny 16. sto letí za vlády Ferdinanda I., pokusil se také o celkové vypsání dějin města a v pozdním vyzrání se klonil k dějinám výtvarných umění a zahrad (Zahrady v Kutné Hoře a okolí v XV. a XVI. století, 1927) Vedle toho ožíval u Šimka historický a vzpomínkový zájem o rodnou Litomyšl a její okolí (Moje paměti a vzpomínky, 1927). Mnozí středoškolští profesoři z úřední povinnosti i z vlastní inicia­ tivy se zabývali historií škol, na nichž učili. Tak vznikly dějinv gym­ názií v Litomyšli (Štěpánek), Jičíně (Lepař), Slaném (Krecar), Písku (Babánek), Německém Brodě (Ledvinka) a jinde. Regionální bádání obohacovali též nemnozí šlechtičtí archiváři a panští úředníci. Jejich práce mohly použít rodinných šlechtických archivů a zaměřovaly se většinou k dějinám šlechty a jejich panství. Vedle jindřichohradecké­ ho archiváře Františka Tischera (viz str. 422) a ředitele třeboňského panství Josefa Šusty (viz str. 574) je třeba jmenovat práci roudnické­ ho lobkovického archiváře Maxe Dvořáka (1843-1908), otce vý­ znamného historika umění, a archivního úředníka schwarzenherského Jana Veselého (1832-1899). Max Dvořák měl zájem o dějiny Lobkoviců a Jan Veselý napsal v devadesátých letech německy fakto­ grafické dějiny schwarzenberských panství v severních Čechách (Postoloprty, Lovosice a Citoliby). Na venkově ožívalo ještě vlastenccko-buditelské působení kněží, kteří se zajímali hlavně o minulost svých farností, kostelů a církevních památek okolí. Výsledky ukládali většinou do rukopisů farních kronik a jen někteří z nich, jako dějepi­ sec Lounská, slavětínský farář František Štědrý (1854-1932). se povznesli nad prostý analistický záznam. Štědrého pozdně vyzrálé ži­ votní dílo Dějiny Loun (1930) si zaslouží obecné pozornosti. Česká historie se těšila v této době mimořádnému zájmu širokvch čtenářských vrstev. Seznamovaly se s ní většinou v populárních člán­ cích a v historické beletrii. Stále novými knihami zaplňoval knižní trh knihovník Národního muzea Václav Řezníček (1861-1924), vy­ davatel Modré knihovny, v níž tiskl své historické romány a povídkv, literárně a historicky mělké, novinářsky výmluvné a tendenčn í. Řez­ níčkův nedůtklivý krajní konzervatismus se projevil v historiekopopulárních pracích kronikářského charakteru, v nichž chválil bělo­ horské vítězství Habsburků a násilnou rekatolizaci (Bílá hora. 1894-1895). Řezníčkovy životopisy Vaváka, Palackého, Havlíčka a ji­ ných jsou povrchní. Čtenářsky známou se stala jeho osmidíhiá kni­ ha Naše zlatá matička (1923-1925), nekritická snůška dokumentů

|f

0 společenském a kulturním životě obrozenské Prahy. Stejný cha­ rakter mají i jeho historické práce o Karlu Chotkovi (1912), posled­ ním pražském nejvyšším purkrabí, a královéhradeckém biskupu J, L. Hayovi (1922) s příkrým soudem o významném osvícenci a bez hlubšího porozumění a proniknutí k dílu historické osobnosti. Oblibu nacházely i knihy, jsoucí na rozhraní mezi historiografií a žurnalistikou. Jejich jedinou předností bylo, že zabíhaly i do nej­ novějších dějin, že živily politický interes o přítomnost a seznamo­ valy i se situací a vývojem světovým. Byly však většinou determino­ 447 vány politickými stanovisky svých autorů a při rychlé redakční DÉJEPÍSECTVÍ práci nemohly pronikat do hloubky. Zcestovalý redaktor Josef Ja­ REGIONÁLNÍ A POPULARIZUJÍCÍ kub loužimský (1848-1903), obeznámený se současným politic­ kým vývojem domácím a evropským, hlavně ve světě slovanském, vydal historii roku 1848 Na úsvitě nové doby (1898). Staročeský no­ vinář Adolf Srb (1850-1933), autor řady prací k české politice dru­ hé poloviny 19. století a podobně jako Toužimský informátor o sou­ časném politickém vývoji v Osvětě, se proslavil spisem Politické dějiny národa českého od r. 1861 (I.-IIL, 1899-1913), přepracované a dovedené do roku 1918 jako Politické dějiny národa českého od počátku doby konstituční (I.-IL, 1926). Srb je též autorem politickohistorických biografií o papeži Lvu XIII. a jeho náboženském, soci­ álním a politickém působení (1901), o Havlíčkovi, Fr. ŠimáČkovi (1910), Skrejšovském (1918) a j. Práce Toužimského a Srbovy mají cenu jako sbírky materiálu pro české nejnovější dějiny politické, k nimž se obracejí i Srbovy vzpomínky Z půl století (1913 a 1916). Popularizaci hlavně světových dějin se věnoval Jaroslav Kosina (1862-1928). Upravil pro mládež Rezkovy a Dolenského Dějiny ná­ roda českého, napsal literárně zdařilé podobizny Velikáni našich dějin (1903) a vydával Ilustrované dějiny světové, nepůvodní, ale dobře psanou kompilaci o třech dílech (1897-1899). Nové zpraco­ vání z let 1926-1929 je rozšířeno na čtyři díly a V. díl, vedený od konce světové války do podzimu 1938 přidali dcera, historiČka a editorka Věra Kosinová, a Bedřich Jenšovský, archivář stejně zaměře­ ný ke starším dějinám. Jejich přídavek, psaný odborně, sc znalostí věci a literatury a vydaný roku 1939, je jedním z dobrých pokusů o původní zpracování soudobých světových dějin. U mnohých spisovatelů se stíral rozdíl mezi beletrií a odbornou literaturou, takže četní badatelé jako například Zikmund Winter působili na obou polích. Do dobových politických zápasů a vědec­ kých sporů zasahoval aktivně Masarykův stoupenec Jan Herben (1857—1936), redaktor realistického Času a ve svých románových

448 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Jan Herben (podle kresby Hugo Boettingera z roku 1927)

skladbách láskyplný kronikář rodného moravského Slovácká. Je au­ torem historické knížky pro mládež z doby Jiřího z Poděbrad Bratr Jan Paleček (1902) a spisů, věnovaných otázce svatojánské, národnímu obrození a smyslu Českých dějin. Po převratu vydal pří­ ležitostné práce o prvním presidentu republiky, které vrcholily v ob­ divné trojdílné monografii o T.G. Masarykovi (1926). Jiné populari­ zační práce historické věnoval Herben Husovi, Táboru, Lipanům a Bílé hoře. Moment publicisticko-propagační a polemický v nich převládá. Nejlepší práce jsou věnovány době národního obrození, kterou chápou ve smyslu Masarykova výkladu o převaze nábožen­ ské tematiky a navazování na reformaci (Náboženská otázka v ná­ rodním obrození, 1930; a Václav Matěj Kramerius, osvícenský novi­ nář a buditel, 1926). Na straně Masarykově se Herben účastnil diskuse o smysl českých dějin polemickým výpadem proti Gollovi a jeho žákům (Masarykova sekta a Gollova Škola, 1912). Mezi historickými romanopisci a povídkáři byl patrný regionální a vlastivědně orientovaný proud. Umělecky se většinou nepovznesl nad látku, oživoval jen archivní dokumenty, aniž je dovedl umělecky tvůrčím činem přetavit svou fantazií. Mezi řadu obdobných spisová-

telů náležel i středoškolský profesor ve Slaném a v Praze Josef Laci­ na (1850-1908). V mládí jako historik nebyl mezi svou generací na posledním miste, projevil se i organizačně a měl literární talent. Jako regionální badatel čerpal ze slánského archivu (Paměti královského města Slaného, I., 1885), ale později se obrátil k popularizaci českých a světových dějin. Jeho populární osmisvazková Česká kronika (1892-1896) byla sice ve starší části jen přepisem Palackého, dovedla však v lidovém výkladu záslužně české dějiny až do roku 1848, rozší­ řila se mezi českým lidem a působila jako dobrá lidová četba odbor­ ně historická a národně výchovná. Stejnou tendenci měla i čtyřsvazková Obecná kronika (1898-1903) s tematikou světových dějin. Ze slezské minulosti Čerpal chotěbořský rodák, právník a svobo­ domyslný politik František Sláma (1850-1917) v národopisně a kulturně historickém Vlasteneckém putování po Slezsku (1886) a v buditelských Dějinách Těšínská (1889). Celá regionální a popularizující literatura byla přirozeně ve srov­ nání s vědeckým dějepisectvím, které současně nastupovalo prací Gollovou a celé nové vědecké generace universitní a jejich žáků, myš­ lenkově chudá a metodicky tradiční. Přežívaly v ní staré směry a ten­ dence, jen pomalu se rozvíjela a obtížně se vyrovnávala s moderním vědeckým vývojem. Plnila však svou dobovou a společenskou funkci a nelze říci, že by v ní nebylo momentů, které za výhodných podmí­ nek by se nemohly projevit jako vlivné a progresivní.

9. Německé dějepisectví českých zemí ke konci 19. století Základy, jež dal německému dějepisectví v českých zemích Konstan­ tin Hófler, se rozvíjely zásluhou jeho žáků. Dědicem nacionalistic­ kých tendencí Hoflerových a jeho bojovně kritického protičeského stanoviska se stal jeho nástupce na katedře rakouských dějin ně­ mecké pražské university Adolf Bachmann (1849-1914), souvěkovec Gollův, prošlý obdobně historickým školením v góttingenském semináři Waitzově a nastupující na universitní dráhu v týchž letech jako Goll. Lišil se od něho od počátku vědecké dráhy nejen ostrými polemickými výpady proti Palackému, ale především živým sklonem k aktivní účasti na politickém životě. Jako zemský a říšský posla­ nec, který se ke konci života dostal do čela liberální německé stra­ ny pokrokové, byl však rozhodně proti politické, jazykové a kultur­

449 NĚMECKÉ dějepisectví

ČESKÝCH ZEMÍ KE KONCI

19. STOLETÍ

450 PŘEHLEDNÉ dějiny

Českého

A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

ní rovnoprávnosti Čechů s Němci a netajil se ani svým velkoněmeckým smýšlením. To v mentalitě radikální německé skupiny v Ce­ chách neobyčejně zesílilo po sjednocení Německa Pruskem a po je­ ho vítězství nad Francií a dodávalo svým pozadím i ráz pracím těch historiků, jejichž říšská orientace byla podmíněna i jejich původem z českých pohraničních území. Bachmannův původ z Chebska se odrazil i v pramenné základně jeho prvních prací o volbě Jiřího z Poděbrad (Georg von Podiebrads Wahl, Kronung und Anerkennung, 1876), které pak rozšířeny na po­ měr Cech k sousedním zemím v prvních letech vlády Jiřího a jeho snah po získání německé koruny se staly východiskem větší a nej­ lepší Bachmannovy práce z říšských dějin doby poděbradské a ja­ gellonské (Deutsche Reichsgeschichte im Zeitalter Friedrichs IIL and Maxmilians L, 1884). Byly nedokončeny, dospěly jen k roku 1486 a představily Bachmanna jako historika doby poděbradské, k niž vydal i některé dokumenty (Dialog Jana z Rabštejna, 1876; Urkunden und Aktenstůcke zur osterreichischen Geschichte im Zeitalter Kaiser Friedrichs IIL und Konig Georgs von Poděbrad, FRA 1879) a v jejímž líčení se projevil jako odpůrce Palackého pojetí osobnosti a vlády Jiříkovy. Bylo-li možno kriticky přijímat výsledky prvních prací Bachmannových, v nichž nacionalistická tendence nebyla tak zjevná a o jejichž historické hodnotě rozhodovalo užití dosud neznámých pramenů, musela se česká vědecká veřejnost ozvat proti způsobu, jak Bach­ mann ve své utkvělé myšlence stůj co stůj revidovat dílo Palackého vykládal a hodnotil české dějiny v práci určené k informaci evropské vědy a společnosti, v Geschichte Bohmens, I.—II. (1899 a 1905). Poli­ tické zaujetí představitele radikálního německého nacionalismu v Ce­ chách zatlačilo v nich do pozadí vědecké zřetele a vyhrotilo se v ne­ návistném tradování českého vývoje. Vedle prací o době Jiřího z Poděbrad připravoval se Bachmann ke svým Dějinám Čech stu­ diemi o českých vyprávěcích pramenech 12.-14. století, rozbory Kos­ my, Jarlocha, Vincencia, kroniky sázavské, zbraslavské, Dalimila aj. (Beitrage zu Bohmens Geschichte und Geschichtsquellen, 1900). Bach­ mannovy Dějiny Čech, končící jako Dějiny Palackého nástupem Habsburků na český trůn roku 1526, jsou psány ze stanoviska říšskoněmeckého a německy nacionálního. Zdůrazňují všude a přeceňují přínos německého obyvatelstva české státnosti a kultuře. Bachmann v tom jen zesílil starší tendenci německého dějepisectví, aniž by jejím tezím dal patřičnou věrohodnost. Pro nejstarší dobu českých dějin předpokládá spolužití českého a germánského obyvatelstva - duka-

451 NĚMECKÉ DÉJEPISECTVÍ ČESKÝCH ZEMÍ

KE KONCI 19. STOLETÍ

Adolf Bachmann

zem je mu paralelní existence českých a německých místních jmen tvrdí, že ve 13. a 14. století nebylo českého měšťanstva a že české go­ tické umění je majetkem a výtvorem zcela německým. Hnutí husit­ ské chápe jednostranně jako protiněmecké a nacionalistické, opomíjí v něm takřka moment náboženský a sociálně politický. V tom je Bachmann cestou zpět proti staršímu objektivnímu a ve své době po­ zoruhodnému a progresivnímu výkladu mnichovského historika Frie­ dricha Bezolda (Zur Geschichte des Hussitentums, 1874). Bachmannův historický obzor se zužuje na politické dějiny, třebaže v úvodu práce sliboval zřetel k dějinám hospodářským, sociálním a kultur­ ním, který mohl být proti Palackému pokrokem. Tím však práce Bachmannova není. Kritizuje Palackého v drobných jednotlivostech a nedovede proti jeho pojetí postavit základní názor svůj a nový. Palacký vlastně v této malicherné kritice Bachmannově ještě roste. Čes­ ká věda byla si v době vydání Bachmannových Dějin vědoma toho, že Palackého výklad je v mnohém již rozvojem historického poznání pře­ konán, že je třeba jeho věcné revize. Bachmannův pokus o novou syn­ tézu byl jistě oprávněný, ale musel by být proveden zcela jinak a na

452 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

základě znalostí nových poznatků české historiografie. Svým vyhra­ něným protičeským stanoviskem vyvolával v české vědecké i laické ve­ řejnosti více než potřebu se s Bachmannovými výklady seznámit bekritickou úvahu. Česká veřejnost si uvědomovala a nezastírala, že zatímco o českých dějinách píší cizinci, s porozuměním Francouz Er­ nest Denis, v útočné invektivě Bachmann, o dějinách umění Josef Neuwirth, o dějinách sociálních Julius Lippert, o statistice české a ně­ mecké národnosti Heinrich Rauchberg, česká věda není okamžitě při monografické roztříštěnosti svých prací schopna obdobných syntetic­ kých děl. Tak dozrával názor, že nejlepší odpovědí Bachmannovi bv byl z české strany obdobný pokus o celkové národní dějiny. Pokusil se o něj Václav Novotný. Jiní němečtí historikové, stejně jako Bachmann žáci Hoflerovi. bvli v podání českých dějin objektivnější. Mezi ně náležel i Baehmannův kolega na pražské německé universitě, profesor pomoc­ ných věd a všeobecných dějin Emil Werunsky (1850-1942). Rodák ze Stříbra, srostlý však od mládí s pražským prostředím, dokončil své pražské historické vzdělání nejen v Gottingen, ale také pro di­ plomatiku na vídeňském institutu pro rakouský dějezpyt. K českým dějinám se přihlásil v téže době jako Bachmann příspěvky k době Karla IV., která se pak stala hlavním středem jeho badatelského zá­ jmu. Byly věnovány italské politice papeže Innocence VI., vztahům Karlovým k němu a první římské jízdě Karlově. Staly se východis­ kem třísvazkové práce o Karlovi a jeho době, Geschichte Kaiser Karl IV. und seiner Zeit (I.—III., 1880-1892). Česká kritika ji přiví­ tala příznivě jak pro vřelý zájem Werunského o předmět, tak pro je­ ho objektivní stanovisko k diskutované otázce o národním charak­ teru Karlově. Werunsky nelíčil jen Karlovu vládu v zemi, ale zabvval se jím také jako německým císařem. Mohl se v tom opřít o nedávno vydaná regesta říšských listin z doby Karlovy a o vlastní výzkum ve vatikánském archivu (Excerpta ex registris Clementis VI. et Inno( entii VI., 1885). Výtvarné umění doby Karlovy se stalo předmětem ioz lehlého a cenného studia německého historika umění Josefa Neuwirtha (1855-1934) především v době, kdy tento severočeský Němec v letech osmdesátých a devadesátých působil na německo universitě v Praze. Je ještě uměleckým historikem staré školy, která zanedbává formální rozbor uměleckého díla a chce především zjis­ tit a zveřejnit prameny a památky. Neuwirth ve smyslu tohoto poje­ tí ovládal historické prameny kronikářské, listinné a archivní. Ve shledávání německého podílu na uměleckém dění v Čechách byl Neuwirth jednostranně protičesky zaujat, ale jeho práce, věnované

převážně českému gotickému umění, byly významným přínosem pro český dějepis umění. Řada jeho monografických prací se týká gotické nástěnné malby ve svatováclavské kapli chrámu sv. Víta, na Karlštejně a Emauzích a gotické architektury s Parléřovou osobnos­ tí v popředí (Peter Parlel von Gmiind, 1891; Studien zur Geschichte der Gotik in Bohmen, I.-IV., 1892-1900). Své poznatky o dějinách umění v Čechách shrnul Neuwirth do dvou materiálových prací, které sledují výtvarná umění až po dobu husitskou (Geschichte der christlichen Kunst in Bohmen bis zum Aussterben der Přemysliden, 1888; a Geschichte der bildenden Kunst in Bohmen vom Tode Wen­ zels IIP bis zu den Hussitenkriegen, 1893). V době svého vídeňského působení na vídeňské technice se přiklonil více k dějinám rakous­ kého a světového umění, nezapomínal však ani na německé umění v Českých zemích, které jako v době pražské podával ve svém pře­ hledném díle z německy nacionálního stanoviska (Geschichte der deutschen Kunst und des deutschen Kunstgewerbes in den Sudetenlandern, 1926). 0 něco mladší současník Bachmannův, Werunského a Neuwirthův Rudolf Wolkan (1860-1927), přeloučský rodák a bibliotékář vídeňské dvorské knihovny, byl představitelem literárně historické­ ho a kulturně historického zájmu o duchovní život českých Němců v době německé reformace 16. a 17. století. V edicích dobové písňo­ vé literatury světské a církevní a jiných literárních památek byl šťastným objevovatelem projevů náboženského myšlení a cítění i ve­ řejného mínění. V souborných pohledech o dějinách německé lite­ ratury se nevyvaroval určité národní tendence, přesto však zdůraz­ ňuje podíl Čechů na vývoji německého písemnictví 16. století a odhaluje vliv náboženské písně bratrské na protestantské němec­ ké kancionály (Bohmens Antheil an der deutschen Literatur des XVI. Jahrhunderts, I. a II., 1890-1891; Geschichte der deutschen Litera­ tur in Bohmen bis zumAusgang des XVI. Jahrhunderts, 1894; Das deutsche Kirchenlied der bóhmischen Briider im XIV. Jahrhundert, 1891). Wolkanovy edice se týkají veršovaných skladeb na zimního krále, postihující rozdvojené veřejné mínění německé na české sta­ vovské povstání a na Fridricha Falckého (Deutsche Lieder auf den Winterkonig, 1898), písní a literárních památek důležitých pro ději­ ny moravských a slovenských novokřtěnců (Lieder der Wiedertdufer. 1903; Geschicht-Buch der Hutterischen Briider, 1923; významné úřední kroniky z let 1517-1665). Wolkan také pečlivě vydal huma­ nistické listy Eneáše Silvia Piccolominiho (Der Briefwechsel des Eneas Silvio Piccolomini, FRA 1909-1918). Významný badatel a edi­

454 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

tor rozloučil se se svým oborem souhrnným dílem o dějinách ně­ mecké literatury v českých zemích (Geschichte der deutschen Litera­ tur in Bohmen und den Sudetenlandern. 1925). Vedle těchto čtyř hlavních protagonistů různých oborů německé­ ho dějepisectví v Čechách ustupují ostatní němečtí historikové do pozadí. Někteří pokračují ve starší dobré ediční sbírce německého Historického spolku Stadte- und Urkunden- Biicher aus Bohmen, ja­ kou neměla česká historiografie pro města česká. K dřívějším listářům Mostu a Zátce připojili redaktoři Mitteilungen Wenzl Hiecke a Adalbert Horcicka Urkundenbuch der Stadt Aussig (1896), ředi­ tel místodržitelského archivu pražského Karl Kopl (1851-1932) autor dobře dokumentované práce o ústavu šlechtičen na Novém Městě pražském (Geschichte des k. k. freiweltlich adeligen Damenstiftes zu den heiligen Engeln in Prag, I.-IL, 1901), vydal listář Čes­ kých Budějovic (Urkundenbuch der Stadt Budweis in Bohmen I.. 1901) a později byla z pozůstalosti Horcickovy vydána městská kni­ ha českokamenická (Das dlteste Bbhmisch-Kamnitzer Stadtbuch. 1900) s výkladem právního historika Otto Peterky o historickoprávním významu městské knihy. V téže sbírce vyšel ještě listinář České­ ho Krumlova (Urkundenbuch der Stadt Krummau in Bohmen, L. 1908, prací Valentina Schmidta a Aloise Pichy). Pilným vydavate­ lem středověkých památek jihočeských, rožmberské kroniky, listináře krumlovského kláštera klarisek a urbáře netolického panství se osvědčil J.M. Klimesch. Německá universitní věda měla i výrazný zřetel k dějinám anti­ ky. Profesor klasické archeologie Wilhelm Klein (1850-1924) \ydal vedle studie o Praxitelovi (1898) tři svazky Geschichte der griechischen Kunst (1904-1907), v nichž na svou dobu byl pozoruhodný výklad o helenistickém umění. Heinrich Swoboda (1856-1926). profesor starověkých dějin, sledoval vývoj řeckého státního života s živým zájmem o právní otázky Německé dějepisectví poměrně brzo projevilo také zájem o ději­ ny hospodářské, speciálně o dějiny těch průmyslových odvětví, kte­ rá se v důsledku dobré surovinové základny úspěšně rozvíjela v ně­ meckých pohraničních oblastech. Ze starší generace sledoval je národohospodářsky školený tajemník pražské obchodní a živnosten­ ské komory Edmund Schebek (1819-1895). Měl široký historicky zájem o valdštejnskou otázku, k níž vydal s apologetickou tendencí sbírku dokumentů k posledním Valdštejnovým létům (Wallensleiniana, otiskovaná v Mitteilungen) a dva objemné spisy (Die Losung der Wallensteinsfrage, 1881; a Kinský und Feuquiěres, 1882). Zabý-

455 NĚMECKÉ DÉJEPI5ECTVÍ ČESKÝCH ZEMÍ

KE KONCI

19. STOLETÍ

val se i dějinami umění a hudby, ale nejvýznamněji se zapsal do dě­ jin hospodářských. V době světové vídeňské výstavy vyšel od něho významný podnět k historickému studiu cen (Collectiv-Ausstellung von Beitrágen zur Geschichte der Preise, 1873), daleko předbíhající obecnou dějepiseckou tendenci. Schebek jako národohospodář bez­ pečně vytušil význam cen pro hospodářské dějiny, které průkopnic­ ky studoval. Jeho práce o dějinách českého sklářství a obchodu se sklem je důležitá i svou edicí dokumentů (Bohmens Glasindustrie und Glashandel. Quellen zu ihrer Geschichte, 1878). V této tradici pokračoval Spolek pro dějiny Němců v Čechách, když roku 1893 začal vydávat sbírku monografií Beitrdge zur Geschichte der deutschen Industrie in Bohmen. Iniciativa vyšla od tehdejšího pro­ fesora pražské university Augusta Fourniera (1850-1920). Tento ví­ deňský historik byl původně archivářem ministerstva vnitra, od po­ čátku osmdesátých let působil po dvě desítiletí v Praze, účastnil se zde politického života a jeho vědecký zájem se soustřeďoval k ději­ nám rakouské diplomacie v době Napoleonově. Jeho podnět k vydá­ vání hospodářských monografií měl zřejmě politické pozadí. Práce o dějinách průmyslu v Čechách měly dokázat, že český průmysl, kteiý reprezentoval rakouské hospodářství před světem, byl od počátku převážně dílem sudetských Němců. Práce, které v devadesátých le-

456 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

tech ve sbírce vyšly, přinesly většinou jen první historický materiál a první ohledání problémů. Glorifikovaly několik kapitalistických za­ kladatelů textilního průmyslu (práce libereckého tajemníka obchod­ ní a živnostenské komory Hanse Hallwicha Firma Franz Leitenberger, 1893; broumovského Ed. Langra (1852-1914) Firma Benedikt SchrolL, 1895), a jen v pracích historika Ottokara Webra o českých porculánkách a kameninové industrii, Josefa Grunzela o vývoji libe­ reckého soukenictví od cechovního řemesla k tovární velkovýrobě a hlavně v práci vídeňského historika českého původu A. F. Pribrama o Českém komerčním kollegiu (Das bohmische Commerzcollegium und seine Tátigkeit, 1898) se povznesly nad biografickou a místopisnou průměrnou úroveň. Trvale cenným pozůstatkem tohoto podnik­ nutí německého Historického spolku se stala bibliografie literaturv k dějinám průmyslu v Čechách, Literatur zur Geschichte der Industrie in Bohmen bis zum Jahr 1850 (1893). Pořídil ji již zmiňovaný Wenzel Hiecke (1852-1895), Hóflerův žák a knihovník spolku, který tak svým soupisem Příspěvky zahájil. Hospodářské dějiny novověké podporovala i statistická díla Hein­ richa Rauchberga (1860-1938), profesora statistiky a správního práva na pražské německé universitě, původem z Vídně. Práce Der nationale Besitzstand in Bohmen (1905) zpracovává výsledky sčítání z roku 1900, zkresluje je však ve smyslu politického programu ně­ meckého a neukazuje správně podíl obou národností na vlastnické držbě. Finanční mohovitost českého Němectva měla předvést statis­ tika německého spořitelnictví (Die deutschen Sparkassen in Boh­ men., 1906). Dějiny německého novinářství knihopisně sledoval redaktor úřed­ ních listů v Praze Aladar Quido Przedak (1857-1926), původem slovenský Němec. Jeho Geschichte des deutschen Zeitschriftenwesens in Bohmen (1907) se soustřeďují na dobu osvícenskou a předbřezno­ vou. Gustav Edmund Pazaurek (1865-1935), ředitel Severočeského průmyslového muzea v Liberci a pak profesor Vysoké školy technic­ ké ve Stuttgartu, uvedl se svými studiemi jako znalec středověkých dějin českého uměleckého řemesla, především techniky kovářské a zámečnické práce a broušení a řezání drahokamů (Kunstschmied - und Schlosserarbeit des 13.-18. Jahrhunderts, 1895; Modeme Glaser., 1901; a Mittelalterlicher Edelsteinschliff., 1930). Novější době náleží jeho monografie o hraběti Sporckovi a jeho barokním zámku v Kuksu (1901), založená na archiválních pramenech. Jiný pražský Němec Adolf Prosniz (1829-1917), profesor hudebních dějin na ví­ deňské konservatoři, zanechal po sobě oblíbené Kompendium der

Musikgeschichte (tři svazky, 1889). Kulturní dějiny moravské pěsto­ val ředitel moravské zemske knihovny v Brně ^Vilhelm Schramm (1850-1925), vydavatel Mahrisches Magazín fur Biographic und KM turgeschichte (1908) a životopisec brněnského malíře Franze Richtra (1914). Stranou obecného proudu německé historiografie působil dějepisec jezuitského řádu Alois Kroess (1856-1928). Jako člen řá­ du napsal několik příspěvků k dějinám poutního místa Bohosudova u Teplic, monografii o činnosti Canisiově v Rakousku a v Čechách a rozsáhle koncipované dějiny české provincie jezuitského řádu (Ge457 schichte der bohmischen Provinz der Gesellschaft Jesu, dva svazky, NĚMECKÉ DĚJEPISECTVÍ 1910 a 1927), sahající toliko do roku 1635. ČESKÝCH ZEMÍ Z německého prostředí českých zemí vyšli také dějepisci, kteří KE KONCI avým životním údělem a prací srostli s vídeňským ovzduším a jeho 19. STOLETÍ historickým životem. Ze starší generace to byl moravský rodák z Prostějova Adolf Beer (1831-1902), profesor dějin na vídeňské technice, známý edicemi korespondence císařů Josefa IL, Leopol­ da II. a Františka IL a pracemi k politickým, finančním a obchod­ ním dějinám rakouským v 19. století. Rozsáhlé dílo Allgemeine Geschichte des Welthandels (L—IV., 1860—1884) dosáhlo obecného uznání. Politické dějiny Rakouska od poloviny 19. století sc staly předmětem prací plodného a nadaného rakouského historika Hein­ richa Friedjunga (1851-1920), rodáka z Hoštic u Kroměříže. Měl blízko k vídeňskému dvoru, z jeho zpráv, ze soukromých i státních archivů čerpal látku pro své knihy o dějinách Rakouska mezi revo­ lucí 1848 a prusko-rakouskou válkou (Oesterreich von 1848-1860, dva svazky, 1908-1912; DerKampfum die Vorherrschaft in Deutsch­ land 1859-1866, dva svazky, 1897). Širší veřejnosti české byl znám svou protislovanskou nenávistí, která vyvrcholila před první světo­ vou válkou inscenací záhřebského procesu proti srbským politikům, které Friedjung obvinil zčásti padělaným materiálem z rakouského ministerstva zahraničí z velezrady. V německé historiografii Českých zemí předchozího i tohoto ob­ dobí vedly Čechy, teprve koncem 19. století začíná oživovat historic­ ký zájem mezi moravskými Němci, ochablý a skoro umlklý za stag­ nace Historicko-statistické sekce Moravské hospodářské společnosti. Když byla sekce roku 1896 proměněna ve Spolek pro dějiny Moravy a Slezska (Vereinfúr die Geschichte Mdhrens und Schlesiens), histo­ rický život mezi brněnskými Němci se opět zvedl. Výrazem toho byl nejen spolkový časopis Zeitschrift des deutschen Vereinsfúr die Ge­ schichte Mdhrens und Schlesiens, vydávaný od roku 1897, a Zeit­ schrift des Máhrischen Landesmuseum (od 1901), ale i badatelská iSM

činnost moravského zemského archivu, který se vstupem Bertolda Bretholze do archivu a do jeho vedení po odchodu Brandlově roku 1899 dostal do rukou výrazně aktivního, plodného a bojovného his­

torika a stal se oporou německého dějepisectví na Moravě.

1 0. Závěr 458 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

POSLEDNÍ DVĚ DESÍTILETÍ 19. STOLETÍ zakládala v dějinách českého novodobého dějepisectví po stránce tematické orientace a obzvláště po stránce historické metody nové období. Kritická ana­ lýza pramenů, která chce vykládat obsah dokumentu z jeho dobv a nechce vnášet do něho měřítka subjektivní a přítomná a která chce své vidění minulosti odpoutat od jednostranné poplatnosti a závislosti na parciálních zájmech společnosti bez ohledu k jejím důsledkům, tj. říci nejen poznanou pravdu, ale také z ní nic nezata­ jit, je spojena s historickým dílem, myšlením a učitelskou činností Jaroslava Golla. Pro gnoseologický charakter historické vědy, jak ji chápal GolL pro hodnocení její exaktnosti a pro příští její vývoj v českých pomě­ rech, bylo důležité, jak Goll viděl historickou skutečnost. Především si uvědomoval a zdůrazňoval, že mezi historika jako poznávající sub­ jekt a historickou skutečnost jako poznávaný objekt se vsouvá zacho­ vaný dokument jako svědectví o dějinném faktu a že tudíž historik nepracuje vlastně s historickou realitou jako takovou, ale s určilvm zprostředkovaným, kvalitativně různým svědectvím o ní. A proto zá­ kladní a zásadní důležitost má v poznávacím procesu historickém, u jehož východiska je skepse k zachovanému svědectví, rozbor, kriti­ ka a interpretace dokumentu po jeho vnější a vnitřní obsahové strán­ ce. Goll také přesně odlišil hledisko historika, který se ptá po tom co se stalo a proč se to stalo, od hlediska politika, který hledá, co bv mělo být, a ptá se, co se stane dál. Zjištění specifické povahy histo­ rického poznání nezviklalo víru v jeho možnost a nevyvolalo tísnivou představu jeho relativity, přece však označilo historii jako pole hypotéz tam, kde srovnávací analýzou pravých a věrohodných pra­ menů nelze dojít ke stanovení největší pravděpodobnosti, jak tomu bylo, tj. geneze historické události. Tak byly v pozitivistické metodo­ logii překonány pochyby a historiografie se mohla ve své sebejistotě na dlouhou dobu spokojit tradičně, i když daleko jemněji a všestran­ něji poznávaným a vzdát se hlubší spekulace.

Goll viděl také historickou skutečnost v její strukturní složitosti a závislosti jednotlivých složek a dějových oblastí. Učil pozorovat politický život se stálým zřetelem k ostatnímu společenskému dění. Nevykládal sice, že by ekonomické poměry byly prvotní a jedině ur­ čující, ale jejich dějinnou váhu a funkci nepopíral, ale uznával. Sou­ vislost mezi hospodářskými a politickými poměry nebyla podle ně­ ho zdaleka jen mechanická. Zdůrazňoval, že ekonomické změny si buď dříve nebo později, ale vždy zjednají svou platnost, projeví se ve společnosti, ve skutečnostních řádech ostatních i ve státním zří­ 459 zení. Nebyla to tak prostě Gollova idealistická představa fungování ZÁVĚR a vzájemného působení jednotlivých kategorií dějinných hybných sil. Dějinný život, jak vykládá Goll, nevyrůstá z jednoho kořene ať již hmotného nebo ideologického, ale z konkurence, tj. z boje, ze zápasu několika sil, několika faktorů. Konečně pro Gollovo pojetí dějin a historiografie byla důležitá otázka etického soudu v historii. Goll neklade sice mravní hodnoce­ ní na první místo, zde pro historika je úkolem zjistit historickou skutečnost, jaká byla, ale etický soud historikovi nezakazuje. Nutně se jako doprovod a výsledek poznání dostaví. Jde tedy u Golla toliko o otázku priority věcného poznání a mravního hodnocení. Bylo pro příští teoretický vývoj českého dějepisectví škodou, že se vvrazně soustředilo na historickou praxi a nepokračovalo a nerozvíjelo teo­ retické myšlení Gollovo, které ostatně neustrnulo na starších for­ mulacích v Atheneu let osmdesátých, ale specifikovalo přesněji svá stanoviska na přelomu století v kritice Masarykovy- Sociální otázky a v rozboru historického díla Františka Palackého. V Gollovi vstupuje po Palackém do českého dějepisectví nejen ba­ datelská, ale především učitelská osobnost, která ve směru obecného vývoje českého vědeckého snažení a celé národní kultury napojuje česke historické myšlení na okruh evropský. Netrhá souvislost s předcho­ zím vývojem českého dějepisectví, naopak naplňuje jeho kontinuitu a prohlubuje poznání národní minulosti, i když přejímá, doplňuje, rozmnožuje nebo kriticky reviduje tradiční poznání a pojetí Palackélio. Český vývoj včleňuje do obecných souvislostí evropských, dodáva­ jíc mu srovnatelných dimenzí se světem a určujíc bezpečněji jeho vlast­ ni hodnoty. Poměr k dílu Palackého je nesporně stále určujícím momentem vývojového pohybu nové české historiografie a nepřestává jim být ani později a ani tenkrát, když zcela nutně dochází v mnohém k rozchodu s nazíráním a hodnocením Palackého a jeho generace. Goll i Rezek chtějí být a jsou pokračovateli Palackého díla v plněj­ ším slova smyslu, než jimi chtěli či měli být Tomek, Gindely a Ka-

460 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

lousek. Goll prohlubuje a na dlouhou dobu určuje pohled na dějin­ ný význam Cheičického myšlení a na kulturní odkaz české reforma­ ce, vyložené a chápané z doby a jejího ducha. Přitom analytické prá­ ce o Chelčickém a jednotě bratrské jsou vzorem historického rozboru pro další generace badatelů, vzorem i lapidární, obsahově koncizní a jazykově čisté dikce. Rezkovy práce svými tématy překra­ čují dobovou hranici Palackého Dějin a směřují politickým obraženi dalšího vývoje do novověké politické a sociálně psychologické pro­ blematiky českých dějin. Historická cesta blíže k dějinám přítom­ nosti je nastoupena. Jako je na jedné straně Gollem překonána izo­ lovanost českých dějin od evropského vývoje a českého dějepisectví od evropské historické metodiky a metodologie, tak je na druhé stra­ ně Rezkem proražen uzavřený tematický okruh středověkých nábo­ ženských dějin a čistě politický aspekt historikův se rozšiřuje na ostatní oblasti dějinné skutečnosti. Není to jen lidová mentalita, kte­ rá našla v dějinách lidového náboženského a sociálního myšlení zvý­ raznění u Rezka, ale je to v současných pracích právních historiků, především Bohuše Riegra a Jaromíra Čelakovského, zřetel k vnitřní­ mu správnímu a ústavnímu vývoji, k městskému zřízení a ke kompa­ rativní metodě. Brzo se zcela nutně pod tlakem hospodářských a so­ ciálních skutečností, které určovaly politickou situaci evropské i naší společnosti přecházející z éry kapitalismu volné soutěže do éry im­ perialismu, a za vlivu tendencí evropské historiografie a marxismu objevily i českému dějepisectví hospodářské a sociální momenty dě­ ní jako důležitá badatelská témata. Historiografie hospodářská a so­ ciální, třebaže v generaci Gollově a jeho souvěkovců nenabyla výraz­ nějších projevů, musela se v bezprostředně následujícím údobí stát i skutečností českého dějepisectví. Vyplývalo to logicky i z důsledků Gollova historického myšlení, z jeho podnětů a otvírání cest mladé žákovské generaci do mimočeského světa. Jaroslav Goll jako magnus parens České pozitivistické historiogra­ fie nebyl přirozeně jediným určovatelem její podoby a také nové zá­ sady a metody historické kritiky nepronikaly všude stejně do jednot­ livých historických disciplín. Ráz české historiografie posledních desítiletí 19. století, její výsledky a utváření v desítiletích pozdějších nelze si představit bez díla a iniciativy temperamentního Antonína Rezka, klonícího se více než Goll k současným otázkám politickým a sepjatého více s domácím prostředím, bez právně historického myšlení, které pronikalo do výkladů pozitivního práva od civilistů až ke kanonistům a našlo dva typické představitele právní historie: ve státoprávně založeném Bohuši Riegrovi a ve všestranně oriento-

váném editoru, analytiku a syntetiku Jaromíru Čelakovském. Po­ mocné vědy historické, diplomatika a paleografie čekaly po Emlerovi teprve na svůj vnitřní obrodný proces a vůdčí zákonodárné osob­ nosti se v literární historii a v dějinách výtvarného umění připravovaly. Literární historie však již podnětem Gebauerovým pře­ konávala čistě filologický zřetel, hledala souvislosti obecně evrop­ ských motivů a konfrontovala vývoj domácí literatury s vývojem ev­ ropským. Také v dějinách výtvarných umění, kde dosud převládaly popis a registrace uměleckého díla, se v pracích Karla B. Mádla vli­ 461 vem umělecké kritiky a v pracích Karla Chytila vlivem uplatňování ZÁVĚR kritické historické metody při sledování geneze díla a jeho včlenění do dobové mentality objevují nové momenty výzkumu a hodnocení. Cesty k umělecké podstatě literárního a výtvarného díla, k jejich es­ tetické analýze slohové a tvarové se teprve nastolí v generaci mladší. Nesporným zjevem období je obecný růst a zkvalitnění historické produkce, která má výrazné osobnosti i v regionálním dějepisectví jako jsou August Sedláček, František Augustin Slavík a Vincenc Prá­ sek, nejen látkově, ale i metodicky podnětně zasahující do dějin hos­ podářských a sociálních. V dějinách kulturních působila přehlížená osobnost Cenka Zibrta, inklinující k metodám a látkám etnografic­ kým a folkloristickým. Pro široké sociální uplatnění historického poznaní a pro jeho sociabilní vliv na početné vrstvy obyvatelstva hmotně a kulturně se zvedajícího a vždy více vtahovaného do národ­ ně politického a sociálního hnutí měšťanstva, rolnictva a dělnictva, nebylo bez významu, že popularizace národních i světových dějin se pomalu vymyká z rukou nenáročných a nekritických diletantů a zkvalitňuje se v podání školených odborníků a nakonec i universit­ ních učitelů. Mocnější vliv domácí historické látky vycházel však čas­ to za dané situace nedokončeného zápasu o národní bytí s vídeň­ skýmcentralismem a germanizací a za stoupající myšlenkové liberálnosti a sociální radikálnosti českého veřejného mínění z his­ torické povídky a románu, které ve svém umělecky ztvárněném ob­ raze minulosti vycházely z pojetí Palackého. Tak se začíná mezi tra­ dičním historickým pojetím neodborné veřejnosti a kriticismem nové odborné historické generace vyjevovat rozdíl a nesouhlas, které v pozdějších desítiletích podbarvují a v mnohém intenzifikují disku­ si o základních otázkách, o pojetí a tzv. smyslu národních dějin. Sociální funkčnost historiografie v době rozvíjejícího se národní­ ho zapasu se především orientovala k jeho potřebám. Nebyly ještě daný objektivní podmínky, aby byla jiná než národně politická. Hos­ podářské a třídní zápasy v době kapitalismu se sice výrazně ohlašo-

462 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

vály, ale nebyly tak bezpečně včleněny do veřejného mínění a nebyly v něm tak politicky závažné, aby jejich problematika a cíle nutily hledat ideologickou oporu a oprávnění v účelovém výkladu a hodno­ cení historických faktů. Ze sílící hospodářské a politické převahy ka­ pitalismu bylo však zřejmé, že dosavadní funkčnost historiografie se podstatně změní, že v zápase stran nabude na významu její funkč­ nost sociálně politická, která nebude jednolitá, ale nutně protikladná. Bude na jedné straně působit jako opora politiky buržoazie a na straně druhé bude v dělnickém a rolnickém prostředí vytvářet nadě­ ji na šťastný výsledek existenčního boje a bude jej před očima ostat­ ní společnosti ospravedlňovat. Prozatím se česká historiografie ve svém kritickém pozitivismu bránila proti tomu, aby byla nízce slu­ žebnou cílům nacionalismu, který z prestižního stanoviska nedovo loval proniknout vědecky poznané historické skutečnosti. Všechny naznačené momenty vývoje českého dějepisectví v po­ sledních desítiletích 19. století způsobovaly, že toto časově vcelku krátké období vytváří jako základna příštího vývoje ucelenou pěno du počátků českého pozitivistického dějepisectví v době kritického a sociálního realismu. Nikoliv bez důvodu a oprávnění se take sa­ mo nazývá historickým realismem. Svým zakladatelským charakte­ rem se podstatně liší od situace slovenského dějepisectví, které setr­ vávalo ve své neměnné tradiční podobě tematicky i metodicky, jeho obraz se vnitřně v poslední době národní nesvobody od zrušení Ma­ tice až po vznik společného státu československého neměnil a může být proto jako celek podán v druhé vývojové fázi pozitivistického dějepisectví. Tato etapa se přihlašuje nástupem mladé historické generace na konci 19. a na počátku 20. století, je vyznačena jejím dílem, které je v nejvýznamnějších projevech a v názorovém zakla­ du připraveno v údobí před rokem 1918, ale ve svém dozrání a ko­ nečných podobách a odstínech tento mezník novodobých českých politických dějin přerůstá.

literatura Výčet literatury se omezuje jen na výběr nejvýznamnějších prací. 0 vývoji evrop­ ské historiografie ke konci 19. století a především o krizi historismu poučují z ně­ mecké odborné literatury práce K. Heussiho Die Krisis des Historismus (Tíibingen 1932) a K. Mannheimu Historismus (Archiv fúr Sozialwissenschaft und Sozialpolitik 52, 1925), z prací italských pak P. Rossi Lo storicismo tedesco contemporaneo (Mila­ no 1956) a Co Antoni Lo storicismo (Torino, 1957), franc, překlad L’historisme, (Ge­ neve 1963). Celkový vývoj evropské historiografie 19. století do počátku 20. století podává P. Geyl From Ranke to Toynbee (Northampton 1952). Počátky sociálního dě­ jepisectví v Německu se obírá G. Oestreich (Die Fachhistorie und die Anfánge der sozialgeschichtlichen Forschung in Deutschland, Historische Zeitschrift 20, 1969), a vztahem Marxovým k buržoaznímu historismu V.F. Asmus, Marx i buržuaznyj istorizm (Moskva — Leningrad 1933). Pohled do metodologické problematiky historické­ ho poznání přináší práce české filosofky J. Popelové, Poznání kulturní skutečnosti (Praha 1936). Situaci v české a slovenské historiografii posledních desítiletí 19. století zachycují jednak přehledné práce o celkovém vývoji jednotlivých historických disciplín, jednak příležitostná hodnocení jednotlivců, psaná obvykle při jejich životních jubileích a úmrtích. Speciálních analytických prací nebo studií takřka není. Této obecné ten­ denci se vymykají jen analýzy Jaroslava Werstadta, přihlížející k myšlenkovému vývo­ ji především představitelů tzv. politického dějepisectví 19. století, úvahy Zdeňka Ne­ jedlého a Jana Slavíka, vycházející z diskuse o tzv. smyslu českých dějin, a archiválně bezpečně založené výklady Karla Kazbundy o historii stolice dějin na pražské uni­ versitě, jdoucí až do roku 1918. Českou historiografii do konce století zachytil J. Pekař v jubilejním přehledu Děje­ pisectví v Památníku na oslavu padesátiletého panovnického jubilea císaře Františka Josefa (Praha 1898). Obdobný přehled, který pokračuje ve výkladu až k létům třicá­ tým, je stať J. Prokeše v Československé vlastivědě X., Osvěta (Praha 1931). V pravi­ delně vycházejících zprávách sledoval současné české dějepisectví ve francouzské Re­ vue historique od 1878 do 1906 J. Goll a po něm v souhrnné zprávě za léta 1905-1924 J. Šusta. České vydání bulletinů obou historiků má název Posledních padesát let české práce dějepisné (Praha 1926). Vedoucí postavy evropského a českého politického děje­ pisectví představuje J. Werstadt ve studii Politické dějepisectví XIX. století a jeho čeští představitelé (ČČH 26, 1920) a také v souboru úvah a podobizen Odkazy dějin a děje­ pisců (Praha 1948). Rozlehlé trojsvazkové dílo K. Kazbundy Stolice dějin na pražské universitě (I.—III., Praha 1964-1968) dotýká se českých a německých historiků v jejich působnosti na pražské universitě od doby osvícenské aŽ po rozdělení university na čes­ kou a německou roku 1882. Teprve od třetího dílu se výklad týká jen university české. Situaci v české universitní historiografii ve vývojově pro ni rozhodných letech osmde­ sátých zachytil v souvislosti s celým vývojem české vědy a společnosti Z. Nejedlý ve III. a IV. dílu biografie T. G. Masaryk (Praha 1935 a 1937). Hojná literatura se dotýká sporu o Masarykův výklad českých dějin, k němuž dochází již v letech devadesátých, ale který se rozvíjí až v desítiletích pozdějších. Literatura k němu je proto uvedena při VII. kapitole. Z jednotlivých českých historiků největší pozornosti se těšil Jaroslav Goll. Zabýva­ li se jím a vraceli se k němu především jeho žáci, ale základní analýzy a výkladu je­ ho historické metody a práce, adekvátní Gollovu významu v české novodobé histo-

463 LITERATURA

464 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ

riografii se nám až do konce osmdesátých let 20. století nedostalo. K jeho šedesáti­ nám psal o něm J. Susta v Cechische Revue (I., 1906) a K. Krofta v ČČH (13, 1907) Od Krofty také pochází odborně nejzasvěcenější výklad Gollových prací a názorů na dějiny české reformace v úvodu souboru Gollových studií Clielčický a jednota v XV. století (Praha 1916). Ke Gollovým osmdesátinám zhodnotil jeho vědeckou iniciativu a učitelský vliv J. Pekař (CCH 22, 1926) a celková hodnocení posmrtná v nekrolozích V. Novotného (ČČM 53, 1929) a K. Krofty (Almanach České akade­ mie 40, 1930). Osobností Gollovou jako svým učitelem a českým historikem se zabý­ val také Z. Nejedlý (čl. Jaroslav Goll, vydaný naposled v Nejedlého souboru statí Z české kultury, Praha 1951). Z mladší generace českých historiků přistupovali ke Gollovu zjevu v období stoletého výročí jeho narozenin K. Stloukal (ČČH 48-49 1946-47) a v samostatné práci F. M. Bartoš Jaroslav Goll (Praha 1947). Poměrů Gol­ la a Masaryka se dotkl především K. Krofta jak ve své starší studii související se spo­ rem o smysl českých dějin, Masaryk, Goll a české dějepisectví (Přehled 10, 1912), tak v práci Masarykovo dílo vědecké (Praha 1930). Naposledy, již po převratu v roce 1989 se Gollovi věnoval J. Marek v monografii Jaroslav Goll (Praha 1993). Menší zájem věnovala česká historiografie Antonínu Rezkovi. Vedle posmrtného hodnocení J. Pekařem (CCH 15, 1909) vyniká podrobný rozbor R. Urbánka, Rezek historik v České revui 2 (1908-1909) a nekrolog Jaroslava Golla v Almanachu České akademie (20, 1910). Více životopisné než literárně vědné obohacení přinesl Památ­ ník ministra prof. dr. A. Rezka (Jindřichův Hradec 1936). Jednotlivými údobími Bezkova života a historické práce se detailněji zabývají příspěvky J. Spéta (Účast Jarosla­ va Golla a Antonína Rezka v bojích o Rukopisy, ČSPSČ 66, 1958; Rezkův pokus o pokračování v Palackého Dějinách, ČSPSČ 67, 1959). O Konstantinu Jirečkovi napsal nekrolog M. Můrko (Osterreichische Zeitsehrift fůr Geschichte L, 1919), K. Kadlec (ČČH 24, 1918) a J. Bidlo (Almanach České aka­ demie 28, 1918). Práci Čeňka Zíbrta zhodnotil J.V. Simák v práci Čeněk Zíbrt (Traha 1932) a K. Stloukal (ČČH 38, 1932). Augustovi Sedláčkovi se dostalo posmrtných ocenění od J. Pekaře (ČČH 32, 1926), V. Novotného (ČDV 13, 1926) a především od J. V. Simáka (August Sedláček, Praha 1926). Pohledem na celý jeho život a dílo je práce L. Cihly August Sedláček (Písek 1963). Historické práce Zikmunda Wintra ocenil K. Krofta (ČČH 18, 1912) a J. V. Šimák (ČSPSČ 22, 1912). O Fr. Aug. Slaví­ kovi psal V. Novotný v Almanachu České akademie (30, 1920) a obšírněji životopis Rudolfa Dvořáka napsali G. Chaloupka a M. Vaňáček (Rudolf Dvořák, moravský historik, Brno 1961). O Vine. Praskovi viz F. Kutnar, Praskův význam v dějinách mi­ nulého lidu (Slez, sbor 1950). Právního historika Jaromíra Haněla ocenili J. Pekař (ČČH, 16, 1910) a M. Stieber (Sbor, věd práv, a stát., 1911). Bohuši Riegrovi platil nekrolog J. Pekaře (ČČH 13, 1907) a F. Vavřínka (Čechische Revue L, 1907). Jaro­ míru Celakovskému byly věnovány nekrology K. Krofty (ČČH 20, 1914), M. Stiebra (ČČM 1914), K. Kadlce (Almanach České akademie 25, 1915) a V. Vojtíška (Sbor, příspěvků k děj. města Prahy, 1920). Nekrolog o J. Teigovi napsal V. Vojtíšek v Naší vědě (3, 1920). O Antonínu Truhlářovi psal V. Flajšhans (Almanach České akademie 19, 1909) a o Františku Bílém J. Kabelík (Almanach České akademie, 32, 1922). Jana Gebauera po stránce literárně historické hodnotil A. Novák (Zvony domova, Praha 1916). Uměleckohistorickou ěinnost K.B. Mádla podává Z. Wirth ve Sborníku vydaném ro­ ku 1929 k Mádlovým sedmdesátinám, historickou práci Karla Chytila též Z. ^irth v ČČH, 40, 1934 a A. Matějček v nekrologu otištěném v Ročence Kruhu pro pěsto­ vání dějin umění na rok 1935.

O německé historiografii v českých zemích od poloviny 19. století psal souhrnně H. Bachmann, Die sudetendeutsche Geschichtsschreibung von Hbfler bis Wostry (Jahresbericht gymnasia v Aschaffenburgu 1963/1964), o pomocných vědách H. Zatschek, Uas eietiei Institutfúr Geschichtsforschung und die Entwicklung der historischen Hilfswissenschaften in den Sudetenlándern, Prag 1944. Nekrolog o Emilu Werunskym napsal G. Pirchan (Zeitschrift f. Geschichte der Sudetenlánder 6, 1943). Drobné nekrology nebo zprávy o českých dějepiscích byly příležitostně otisková­ ny v CCH, CSPSČ, v Naší vědě, v Právníku aj.

KAPITOLA

VII

Pozitivistické dějepisectví v prvních desítiletích 20. století

1. Povaha evropské a světové historiografie PŘIBLIŽNĚ OD POČÁTKU 20. STOLETÍ jsme oprávněni mluvit 469 o počátcích světové historiografie. Dějepisectví, jehož dráhu jsme si POVAHA EVROPSKÉ dosud naznačovali a jež se vyvíjelo takřka dvě a půl tisíciletí, bylo A SVĚTOVÉ myšlením a bádáním tvořícím součást civilizace omezené na evrop­ HISTORIOGRAFIE ský kontinent, a to ještě ne celý. Vedle tohoto dějepisectví byly ovšem dějiny předmětem uvažování a studia i v jiných kulturách: mimořád­ né úrovně například dosahovalo v některých ohledech dějepisectví arabského středověku a dějepisectví čínské. Ke kontaktu mezi těmi­ to ohnisky dějepisectví však nedošlo. Po této stránce se nezměnily poměry ani ve 20. století. Novou skutečností, která však přesto dovo­ luje mluvit o světovém dějepisectví, je okolnost, že historické bádání evropského typu konané mimo Evropu, to znamená především ve Spojených státech, přestávalo být jen prostou nápodobou evropské produkce. Na půdě Spojených států se nejen pevně uchytila metoda odborné historické vědy transplantovaná z evropských universit, ale začaly tam vznikat relativně samostatné vědecké koncepce, spoluurčující podobu světového dějepisectví. Cesta k vytvoření opravdu svě­ tové historiografie, v níž existuje ovlivňování i konflikty mezi jednot­ livými ohnisky a školami, tak byla nastoupena. Dodnes jsme teprve na jejím počátku. Právě rozmach vědeckého nejen filologického, ale i historického studia mimoevropských civilizací, jenž se dostavil od konce 19. století, umožnil, že dnes po ní můžeme jít dál. Situace evropské historiografie se od počátku 20. století změnila ještě i jinak než jen tímto rozšiřováním a zužováním sféry jejího vli­ vu. K nebývalému rozmnožení oblastí historických faktů, danému vznikem hospodářské, sociální i kulturní historie na konci 19. sto­ letí, se připojila na počátku 20. století hluboká změna v tom názo­ ru na svět a na dějiny, jejž dějepisectví vyjadřovalo během minulé­ ho půldruhého století. Projevila sc i u nás, i když v jiné rovině. Naše dějepisectví této doby přinášelo od počátku 20. století mimořádně bohatou realizaci popudů zprostředkovaných a vytvořených Gollem a ostatními universitními učiteli koncem 19. století. Vznikla velká a dodnes živá a hodnotná díla české moderní historiografie. Podá-

470 PŘEHLEDNÉ dějiny českého

A SLOVENSKÉHO dějepisectví

vají důkazy o životaschopnosti českého dějepisectví 20. století, o je­ hož inferioritě vůči evropské vědě nemůže již být řeči. Tento impo­ zantní nástup pokračoval i za hranicí, kterou tvoří v naší periodiza­ ci rok 1918, respektive první světová válka. Vznik československého státu vytvořil hmotné a institucionální podmínky k dalšímu kvanti­ tativnímu i kvalitativnímu rozvoji české a slovenské historiografie. Proto v době, kdy se v národním životě uskutečnily, jež české děje­ pisectví vyslovovalo a udržovalo a kdy politický vývoj dával prognó­ zám národních historiků za pravdu, nebylo u nás důvodu k pochyb­ nostem o hodnotě historického poznání. V evropském kontextu vypadala situace jinak. Prestiži historické vědy otřesené dřívějšími diskusemi o exaktnosti jejích metod a pozi­ tivistickým srovnáváním s výsledky přírodovědného poznání zasadi­ la těžkou ránu válka a revoluce 1914-1918. Dějepisectví bylo obvině­ no z toho, že za fasádou frází o nezaujatosti a objektivitě vědy a její povznesenosti nad nízkou politiku pomáhalo rozpoutávat naciona­ listické vášně. Sami dějepisci museli uznat, že jim jejich optimistic­ ké přesvědčení o automatickém pokroku uskutečňujícím se v ději­ nách nedovolovalo tušit krizi, ve které se octla evropská společnost a kultura a která vedla k válce. Dějepisectví, které od osvícenství přes liberalismus a pozitivismus učilo víře v růst vzdělanosti a lidskosti, bylo postaveno před fakt rozpoutání nebývalé ničivých sil a pudů a před nástup barbarství, který byl popřením všech humanistických ideálů, jež dějepisectví 19. století považovalo za zajištěné. Vzmáhalo se proto mínění, že historická věda nepřispěla ničím k poznání pro­ blémů lidské společnosti, že vytvářela fiktivní idylický svět, který s realitou neměl nic společného. Přesvědčení o historii jako učitelce života a o lekcích, které dějiny člověku poskytují, dostalo vážné trh­ liny. Nic z toho, co dějepisectví dosud hlásalo, nedovolovalo předví­ dat konec buržoazního řádu, komunistickou revoluci a vznik so­ cialistického státu v jedné z evropských velmocí. Když se nová skutečnost válečné a revoluční doby ukázala nevysvětlitelná pro­ středky akademické historiografie, mělo to důsledky i na postavení historiografie a historického poznání v soustavě dobového myšlení: historie ztratila své centrální místo ve vytváření stupnice hodnot zá­ vazných pro společnost. Epocha historismu se definitivně uzavřela. Odraz tohoto zcela změněného pojetí dějin, v němž optimismus 18. a 19. století byl vystřídán tušením o rozkolísání a zničení všech jistot starého řádu a hlubokým pesimismem, pokud jde o budoucí vyhlídky lidstva, se neprojevil v odborné vědě bezprostředně. Ta vždy reaguje na změny v dobové filosofii, světovém názoru, ideologii s ji-

stým zpožděním; při větší míře odbornosti si jich někdy dokáže nří mo nevšímat. Proto našel zážitek dějinné katastrofy vrcholící světo­ vou valkouvyraz v dílech stojících mimo přísnou odbornou vědu nej­ dříve v meditacích, ktere o smyslu lidských dějin psali neodborníci. Nejyznamnejs1 byla - vedle pozdějších a jinak laděných skic světo­ vých dějin napsaných Hendrikem van Loonem a Herbertem Georgem Wellsem pochmurná vize Oswalda Spenglera (1880-1936) nazvana Der Untergang desAbendland.es (1918-1922). Byla úspěšná především proto že zrcadlila katastrofický zážitek současníků Přes krl ku odbo[niku, poukazujících na diletantismus Spenglerových 471 POVAHA závěru a jejich vědeckou neúnosnost, působila jako dějinná filosofie EVROPSKÉ velmi silné. Svým jádrem, totiž názorem o kulturách jako základních A SVĚTOVÉ historických entitách, které prodělávají jako biologické organismy dobu vzniku zraní a neodvratného rozkladu, připomínala nejen Vica a Nietzscheovu myšlenku o věčných návratech, ale spekulace o prubehu dějin vynořující se už v starověku. Spenglerova morfolo­ gie nabízela zdánlivé velmi snadné vysvětlení rozkladu měšťanské ku!tury a zdůrazňováním iracionálnosti dějinného procesu vysvětlo­ vala selhaní pokrokarskeho a rozumového výkladu dějin. Na Spenglerove díle přitahovala i takřka básnická schopnost vyjádřit symbo­ licky podstatu kulturních typů. Spenglerovo dílo zůstalo mimo rámec vedeckeho poznávání minulosti. Souviselo s ním však potud ze bylo součásti reakce, která v odporu proti nesplněným ambicím pozitivistické historiografie oživila idealistické chápání dějin. Vliv soudobé idealistické filosofie, v níž Henri Bergson nejjasněji vyslovova kritiku intelektualismu analytického a scientistiekého myilení 19. století, se nezastavoval ani před myšlením historickým. Po ožive­ ni antovskych tradic, jak je přinesla historická noetika Windelbandoya a Rickertova, rehabilitoval se i myšlenkový odkaz Hegelův, a to nejen v příslušném přehodnocení marxismu, ale ve formě objektiv­ ního idealismu. Největší díla tohoto zaměření nevznikla však v Ně­ mecku, kde idealistická teorie historického poznání našla nové H866C1104m °F Slmn710VÍ “dne')'

za spoiu o Pekařův výklad husitství a Jana Žižky a po první světové válce v osobitém podání Smyslu českých dějin (1929) a vyvrcholily v gnoseologickém výkladu dějinných činitelů a period jako závěru Pekařova teoretického zájmu o dějiny (O periodisaci českých dějin, 1932). Masaryk v České otázce (1895) vyslovil a v dalších pracích (napnklad Jan Hus. Naše obrozeni a naše reformace) zvýraznil ná­ zor, že národní obrození je ve své humanitní myšlence pokračová­ ním náboženského úsilí české reformace a že náboženská idea je hlavním obsahem a smyslem národních dějin. Pekař vyvracel Masa­ 495 rykovu tezi jako umělou konstrukci, která nemá opory v dějinné GOLLOVI ŽÁCI skutečnosti, a dokládal stejně apodikticky ve smyslu převažující ten­ A JEJICH POSTUPUJÍCÍ dence svého myšlení, že vlastním obsahem a smyslem národních dě­ DIFERENCIACE jin, jednotícím poutem generací nejrůznějších dob, živným princi­ pem národního bytí je myšlenka národní. V kontrastu s pojetím národní myšlenky jako stabilní hodnoty spínající všechny doby je Pekařovo vědomí, že mezi pojmem národa a národní myšlenkou různých období české minulosti je podstatný rozdíl. Spor a diskuse o smysl českých dějin, která se odtud v české spo­ lečnosti rozvinula a jíž se vedle historiků a filosofů starší generace, Kamila Krofty, Zdeňka Nejedlého, Emanuela Rádla aj., účastnila ve dvacátých a třicátých letech i mladší historická generace, Jan Sla­ vík, Jaroslav Werstadt, F.M. Bartoš aj., začala jako Pekařova obrana badatelských principů a výsledků Gollovy školy proti výtkám Masa­ rykových stoupenců Jindřicha Vančury a Jana Herbena o určitém oportunismu, přílišné specializaci a odbornictví, neblaze působí­ cím na národní myšlení. Ve své podstatě mířila však tato diskuse ve svém čtvrtstoletém průběhu a obnovování jinam, konkrétně do ob­ lasti historické gnoseologie - a v tom byla třídícím momentem v čes­ ké historiografii a signalizací nových metodologických prvků v ní — a obecně v širším aspektu směřovala k otázce existence národa a je­ ho vnitřních úchovných principů. Ve věcné problematice sporu, v níž nakonec došlo k určitému vyrovnání a sblížení protichůdných stanovisek, srazily se dvě různé individuality vědecké, filosofické a politické. Historik Pekař, empirický pozitivista, jak se vědomě představoval, ale který se ve svém původním pozitivismu měnil, od­ mítal snahu vnášet apriorně do výkladu dějin představy a názory přítomnosti a zdůrazňoval, že pojetí dějin jako filosofický problém musí vyrůstat teprve jako závěr z vědecky zjištěného poznání. Ve svém národním myšlení stál Pekař pevně na domácí půdě a politic­ kou existenci národa chtěl budovat na programu českého státního práva. Filosof a sociolog Masaryk, jemuž šlo především o funkci dě-

496 PŘEHLEDNÉ )ĚJINY ČESKÉHO

í\ SLOVENSKÉHO déjepisectví

jin v živé přítomnosti, usiloval založit svůj humanitní program historickv a v jeho smyslu včlenit českou otázku do evropského myš­ lenkového vývoje; chtěl povznést obsah češství na světovou úroveň a stavěl národní existenci na právu přirozeném. Celý spor směřo­ val pokud se týkalo vztahu historie - společnost, k obecně a spole­ čensky vyššímu cíli, jak se totiž člověk, nejen jako vědec, ale jako člen společnosti ocitá tváří v tvář dějinám jako životní hodnotě, čím mu dějiny dnes a do budoucnosti jsou. A v tom smyslu spor svůj přítomnostní úkol v české buržoazní a vzdělanecké společnosti mezi­ válečné splnil, poněvadž jí odpovídal na tehda aktuální bytostnou otázku po národní existenci a po silách, které ji vnitřně zaručují. V pozdějších příspěvcích ke sporné otázce se ptá Pekař po pojmu smyslu dějin a hledá jeho vymezení. Smysl dějin se mu zuzuje a kon­ kretizuje do několika faktorů hmotné a duchovní povahy, z nichž jeden činitel, myšlenka národní, je však ve své dějinné působnosti druhým nadřazena a stává se Pekařovi nejvlastnějším smyslem a pod­ mínkou českých dějin. Současně Pekař vytýká základní obsahové zna­ ky dějinných period, velkých vývojových celků, doby románské, gotic­ ké, renesanční, barokní, osvícenské a romantické, které se jako klad a zápor cyklicky střídají a ve svém obsahu popírají. Období mocen­ ského řádu, autority a kázně jsou podle něho sledována obdobími no­ votářského pohybu, svobody a touhy. Pekař nevychází z hospodář­ ských poměrů jako základních determinant historického vývoje, jeho idealistické chápání dějin zdůrazňuje jednostranně myšlenkovou strukturu doby, její duševní styl, který vidí podle uměleckého histori­ ka Maxe Dvořáka nejzřetelněji se projevovat v dílech výtvarného umě­ ní. Periodizační dělítko odtud převzaté, podobně jako pojmenovaní dějinných epoch podle uměleckých výtvarných stylů nemohlo být uplatněno a provedeno důsledně a také pojetí o střídání antitetických dob jen připomínalo idealistickou dialektiku Hegelovu. Pro hodno­ cení Pekaře je však důležité, že jeho myšlení o dějinách nepřestává a že se v něm vedle nesporného objektivistického základu dostává ve zdůrazňovaném prožitku dějin ke slovu introspekce a intuice a heideggerovské chápání dějin jako bytí v čase. Úvaha 0 periodizaci čes­ kých dějin z roku 1932 je osobním vyznáním historika a syntetizují­ cím náčrtem duchovní fyziognomie národních dějin, který může b) t sporným, ale který odpovídal bytostnému vztahu Pekařovu k ději­ nám, ke kterému tento původní pozitivistický realista na cestě k me­ tafyzickému prožitku dějin jako spiritualista dospěl. Jednou z podmínek měnícího se historiografického charakteru Pekařova, pod jejímž zřejmým vlivem se vytvářela jeho historická

díla po roce 1918, byla rostoucí účast a životní zaujetí na národních osudech, hlavně v údobí politického boje za národní samostatnost v první světové válce a při budování novodobého státu. Již ke konci století roku 1897 se mladý historik ujal s nebývalým temperamen­ tem obrany české kultury proti nacionalistickým odsudkům němec­ kého historika Theodora Mommsena (Čechové jako apoštolově bar­ barství^ 1897) a stejně po převratu odmítl klidně a s vědomím síly vědecké argumentace politicky zaměřené výklady německého br­ něnského archiváře Bertolda Bretholze o odvěkém osídlení českých zemí Němci (Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti, 1922). V době první světové války stál Pekař mužně a čestně na pozicích konzervativního českého státoprávního práva. Jako státoprávník a federalista věřil, že za nerozhodného výsledku války, který očekával, by mohlo dojít k obnově starého českého státu v jex ho historických hranicích, a ve smyslu českých státoprávních poža­ davků se snažil působit na veřejné mínění. Činil tak v sérii novinář­ ských článků, vydaných souborně pod názvem Z české fronty (I.-IL, 1917 a 1919), když již předtím obratně psaný nekrolog o císaři Fran­ tišku Josefu I., proslovený na shromáždění české pražské universi­ ty, připomněl české státní právo a protrhl dosavadní politické mlče­ ní doma. Pekař přecenil v posuzování možných výsledků války rezistenční schopnosti starého státu a řádu a nebral v úvahu vliv re­ volucí v dějinách. Vyznal se později ze svého omylu nebo malé víry a střídajících se obav a nadějí, přivítal však jako historik vznik no­ vodobého československého státu, rozebíral otázku vzniku války a viny Německa na ní v časopiseckých úvahách, vydaných knižně jako Světová válka. Stati o jejím vzniku a jejích osudech (1921). Z reakce na dobovou proticírkevní mentalitu poválečnou vyrostly Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého (1921). Byly obranou ni­ koliv světectví Jana Nepomuckého, ale svatojánského kultu a výkla­ dem jeho národní funkce. Prohloubily Pekařův zájem o katolické baroko, již dříve projevovaný v hodnocení pobělohorského vlaste­ nectví, idealizovaly motivy svatořečení „světce temna44 a v době kul­ turního boje přitakaly směrům konzervativním. Pekař se ostatně nezdráhal vyznat, že v nesmlouvavém zápase krajních principů při­ čítá zdravému konzervatismu a tradicionalismu úlohu konsolidační a vyrovnávající. Tím se dostával do konfliktu s progresivními slož­ kami národními, a to také tenkrát, když v obavách o zdravý vývoj národa kritizoval v knize Omyly a nebezpečí pozemkové reformy (1923) podle něho radikální způsoby jejího provádění a snažil se, přeceniv doklady Josefa Hanuše o účasti šlechty v národním obro­

497 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

zení (Hanušova práce Národní museum a naše obrození, L, 1921),

498 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ

vyložit obecně kladnou funkci české šlechty v dějinách. Přitom ne­ byl zásadně proti pozemkové reformě, měl i svou představu, jak by se měla spravedlivě k dobru rolníků provádět, ale v zápase politic­ kých stran stala se konzervativní hlediska Pekařova agitační zbraní a byla bez jeho vůle, ovšem i bez jeho protestu zneužívána. Obavy z poválečného radikalismu, odpor proti revolučním řeše­ ním, reakce na konvenční veřejné mínění, na jeho nekritický kult husitství i na oficiální hesla („Tábor je náš program") se zpředmětnily i v Pekařových názorech na husitství a táborství v jeho posled­ ním velikém a nediskutovanějším díle Žižka a jeho doba o čtyřech svazcích (1927-1933). Pekař se zabýval husitstvím již dříve, neproni­ kal ovšem k němu samostatným studiem pramenů, ale dovedl, začasté v opozici proti tradičnímu výkladu husitství jako čistě nábo­ ženskému hnutí, zdůraznit v něm vedle náboženské stránky i strán­ ku národní a příčiny a tendence hospodářské a sociální. V duchu Palackého výkladu vyzvědal tehdy světový význam husitské revoluce v dějinách lidského pokroku. Řadí ji po bok Velké revoluci francouz­ ské a hodnotí v ní ve středověku první projevy náboženské a politic-

Josef Pekař jako uznávaná vedoucí osobnost české historiografie roku 1930

ké svobody, k nimž Evropa dospěla značně později (0 době husitské, 1900). Ze pak závěrečné životní setkání Pekařovo s nejvýznamnější dobou českých dějin, jeho bezprostřední studium pramenů, aby po­ znal příčiny, cíle a duchovní strukturu - jak říká - této velké bouře, dopadlo namnoze jinak, souvisí s několika objektivními a subjektiv­ ními skutečnostmi. Gollova škola začala kritické studium doby hu­ sitské jako revizi pojetí Palackého a vzhledem k její vnitřní, myšlen­ kové, sociální a hospodářské konfiguraci i ve vztahu k vývoji obecnému. Nakupilo se ohromné poznání složitého sociálního 499 a myšlenkového procesu, zjemnily se poznávací metody, ale tím by­ GOLLOVI ŽÁCI chom obrat Pekařův od původních stanovisek k nesmlouvavému vy­ A JEJICH POSTUPUJÍCÍ tčení zcela středověkého charakteru revoluce a kritického odsudku DIFERENCIACE táborského sociálního radikalismu nevyložili, třebaže některé mo­ menty konečného jeho stanoviska jsou obsaženy v projevech star­ ších. Příčinu je třeba také hledat v tom, co leží historicky, obecně evropsky a národně mezi začátkem 20. století a léty dvacátými. Je to prožitek a zkušenost současného revolučního dění, které svou radikálností přerůstalo hranice Pekařova národního a sociálního tradicionalismu a dávalo v jeho kritériích revoluce převažovat negativním, destruktivním stránkám nad pozitivními a konstruktivními. Pekař, který požadoval nevnášet do minulosti představy a měřítka dneška’ podlehl subjektivnímu vidění obecného problému revoluce. Třebaže jindy chápal funkci násilí v dějinách a jako historický realista počí­ tal s projevy síly a moci, viděl nakonec bezpečnější východisko z kri­ zových společenských situací v racionální dohodě a v sociálním kon­ sensu, nikoliv v revoluci, ale v reformě, která zlepšuje poměry a ukvapeně neruší souvislost s minulostí a netrhá nutnou kontinui­ tu vývoje. Pohled Pekaře historika byl v tom veden a určován pohle­ dem a přáním Pekaře jako konzervativního politika. K zachycení husitské revoluce a Žižkova zjevu zvolil Pekař meto­ du výslechu svědků, jakousi anketu nebo interview se stoupenci a odpůrci hnutí. Předvádí tak před čtenářem proces historického poznávání, odhaluje myšlenkové cesty, po jejichž stupních jde histo­ rik od heuristiky přes kritiku a interpretaci pramenů ke svému de­ finitivnímu obrazu historické skutečnosti a k soudu o ní. A chce se­ známením s přímými a protichůdnými hlasy doby umožnit čtenáři kontrolu svých závěrů. Materiál historické ankety, který by se před námi rozvíjel jako při soudním výslechu svědků, je jistě významným pro poznání psychologie vzrušené doby, ale autor v ní podléhá sugestivnějším líčením protivníků. Tím se stalo, že negativní stránky revoluce vystoupily do popředí a ovlivnily hodnocení, které je vždy

500 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

relativní a v němž je patrno, jak Pekař ve vážení aktiv a pasiv husit­ ské revoluce vnitřně bojuje a kolísá. Nepopřel husitství jako vý­ znamnou historickou epochu zcela, husitská revoluce v jeho pojetí neztrácí na dějinné velikosti v národním životě, je duchovní bouří, v níž nabyla největšího vzepjetí česká myšlenka a touha, je pro Pe­ kaře revolucí myšlenkového vznosu dosud nebývalého, jež chtěla ohněm a mečem připodobnit život křesťanstva rozkazu a vůli Kris­ tově. Proti pojetí Palackého ztrácí však zdůrazněním středověkého charakteru - ač ani ten není u Pekaře vždy stejně vytýkán a specifi­ kován - na svém významu světovém, není počátkem demokratické­ ho novověku a zápasu za svobodu svědomí v duchu moderním. V tom je Pekařem souzen a odsouzen táborský sociální radikalis­ mus jako negativistický a destrukční, který nebyl demokratický ani v teorii ani v praxi. Nepopírá ovšem, že se v jeho chiliastickém pro­ jevu a programu projevily síly a progresivní momenty hospodářské a sociální, ale neměly dostatečné moci, aby rozbily rámec dosavad­ ní soustavy společenské a politické a mohly se realizovat. Zižka je v pojetí Pekařově jako náboženský fanatik, boží bojovník a revolu­ cionář bližší pojetí Palackého a historické skutečnosti než Tomkův obraz Žižky jako prozíravého politika a muže kázně a pořádku. Ta­ ké při odhalování osobnosti a dějinné úlohy Jana Žižky volil Pekař metodu určité introspekce, která vede přes analýzu toho, jak na své poslání a hodnotu nazíral Žižka sám v zrcadle svých dopisů a jak ho viděli jeho vrstevníci a pamětníci. V tomto případě to byla meto­ da nesporně úspěšná, jak ukazují nejlepší kapitoly celého díla, „Žiž­ ka v podání pamětníků“ a „Zižka sám o sobě“. Konečný rezultát Pekařův sice zní, že husitská revoluce byla spí­ še ke škodě než k prospěchu národa, jeho státního a kulturního vý­ voje, odmítá však rozhodně, že by od husitství vedla přímá cesta k Bílé hoře, že by Bílá hora byla nutným a logickým vyústěním čes­ ké duchovní vzpoury husitské, nebo je si aspoň vědom toho, kolik je v takovýchto kombinacích subjektivního a hypotetického. Peka­ řovo kulturně a sociálně konzervativní a národně utilitaristické po­ jetí husitství a táborství i výklad podoby Žižkovy vyvolaly odpor a kritiku ze strany vědeckých odpůrců i přátel. Pokud nevybočovala do osobních invektiv a vycházela z objektivní znalosti doby a z roz­ boru užitých metod, přinášela kritika mladších historiků a sociolo­ gů F.M. Bartoše, Jana Slavíka, Emanuela Chalupného i souvěkovce a přítele Pekařova Kamila Krofty mnohou opravu přeexponovaného Pekařova hodnocení obsahu a významu revoluce, která má v so­ bě nesporně prvky protifeudální a demokratické a jejíž negativní

501 GOLLOVI ŽÁCI A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

Stárnoucí profesor Pekař v milovaných Sedmihorkách

stránky a následky jsou vyrovnávány a překonávány stránkami a ná­ sledky pozitivními. Diskuse o Žižkovi a jeho době se spojila s obno­ venou diskusí o smyslu českých dějin a jejich periodizaci. Vyznačo­ vala názorové napětí a dynamiku českého dějepisectví třicátých let, poznamenávala nejrůzněji i nejmladší generaci historickou a pomá­ hala jí negativně i pozitivně v její světonázorové a metodologické orientaci. K jejímu jemnějšímu vyhranění nemohlo dojít, poněvadž všechno historické myšlení i závěr badatelské práce Pekařovy byl poznamenán vnitřní a mezinárodní krizí před druhou světovou vál­ kou. K ní vzhlížel Pekař v závěru života s trýzní a obavami badate­ le, jehož individuální osud byl spjat poznatkem a prožitkem dějin s osudem národního celku. A odtud potřeba znát největšího odvě­ kého nepřítele a hledat cesty, jak zabránit jeho ničivému útoku a možné katastrofě. Tak v posledních letech života vyrůstala v Pe­ kařovi, vždy více se obracejícímu k pravicově konzervativním vrst­ vám, představa, že by útoku nacistického Německa bylo možno za­ bránit dohodou s ním. Pekař, kdysi hrdý obránce kulturních hodnot českých proti velkoněmeckému útoku Mommsenově, dostá­ val se do vlastních vnitřních protikladů, stával se svými názory ať

502 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

elitě nebo nechtě oporou politické pravice a nepřijatelným většině pokrokového národního tábora. Tato jeho stanoviska byla po jeho smrti wužita a zneužita nacistickou okupační ideologií pro její lži­ vý výklad a pojetí českých dějin. Pekař nezanechal velkou syntézi českých dějin. Věděl, že po skla­ debném období Palackého muselo logicky přijít období kritiky a analýzy, které by připravilo novou dobovou syntézi. Uvědomoval si však také, že žádná generace nemůže bez syntetického obrazu žít. Jeho syntetický smysl se projevoval i v jeho monografických pracích a úvahách uměním tvárného slova a schopností vidět historickou skutečnost v její celistvosti, zrodu, rozvoji a dějinném dosahu, v ši­ rokých souvztažnostech a výhledech zpětných i následných, a měl svou oporu v účinné charakteristice osob, hnutí a dob. Se zdarem pedagoga podal Pekař syntetickou zkratku národních dějin v učeb­ nici pro střední školy Dějiny československé (1921) s výrazným zře­ telem k dějinám sociálním a hospodářským a ve snaze přiblížit představu hospodářské a společenské skutečnosti minula převodem kupní síly starých mincí na současnou hodnotu. Obzírným smys­ lem se vyznačuje obraz českého dějepisectví v druhé polovině 19. století (Dějepisectví v letech 1848-1898), uměním analýzy vě­ decké a politické osobnosti mladistvá monografie o Františku Pa­ láckem (1912) i působivé medailóny a nekrology soudobých histori­ ků. České dějepisectví prvních čtyř desítiletí 20. století Je pak nemyslitelné bez redaktorské a kritické činnosti Pekařovy v Českém časopise historickém, který nejprve řídil s Jaroslavem Gollem a pak sám až do své smrti. Mnohé jeho recenze a kritiky se rozrostly v ma­ lé analýzy dob nebo ve skladebné podobizny jednotlivců (například referát o prvním dílu práce Josefa Hanuše Národní museum a naše obrození, o edici Pamětí F.J. Vaváka nebo o biografii H. Benedikta F.A. Graf Sporck). S tím souviselo i přímé a nepřímé působení uči­ telské, které nebylo ani tak dáno seminárním vedením metodickým jako působivostí jeho přednášek a metodickým vzorem jeho prací. Obdobnou průpravu badatelskou, zmnoženou dlouholetým stu­ dijním a výzkumným pobytem v cizině, ve Vídni a Římě, obdobný­ mi podnětnými impulsy mládí a jihočeského rodného kraje, pro­ hloubenými plodným vzorem hospodářsky a historicky vzdělaného otce, ředitele schwarzenberského panství v Třeboni, prošel Josef Šusta (1874-1945). Silné vlivy jihočeského domova se ozvaly v té­ matech Šustových prvotin o Závišovi z Falkenštejna a Přemyslu Ota­ karu II. a bezpečněji vlivy rodinného prostředí v časném, brzy na odborné literatuře založeném zájmu o hospodářské dějiny, v němž

503 GOLLOVI ŽÁCI A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

Profesor Josef Šusta (olejomalba Viktora Strettiho, 1931)

Šusta předcházel soudobou českou historiografii i Pekaře. Na utvá­ ření vědecké fyziognomie mladého, rychle vyzrávajícího Šusty měl sice rozhodující vliv Goll, především poznatkem o přináležitosti čes­ kého hospodářství, sociální skladby a kultury k západní Evropě a ži­ vým interesem o vědecký pokrok cizí historiografie, ale studium na vídeňském Institutu pro rakouský dějezpyt a římský výzkum vý­ znamně orientovaly analytickou schopnost Šustovu na rozdíl od Golla k dějinám hospodářským a k světové protireformaci. Tím vším a širokým, promýšleným rozhledem po dějinách světových i kultivovanou znalostí výtvarných umění a jejich dějin, podníce­ nou a zprostředkovanou rychle ve vídeňském vědeckém prostředí se uplatňujícím druhem, uměleckým historikem Maxem Dvořákem, zakládaly se cesty příštího Šustova vývoje. Z českého dějepisce, ome­ zeného na úzký národní prostor, vyrůstal historik evropského for­ mátu, informující pohotově o pokrocích evropské vědy, z analytika a editora se pozvolna stával syntetik, zvláště když se mu dostalo vy­ pravěčského daru a uměleckého posvěcení psaného a mluveného slova jako takřka nikomu z jeho historické generace. Dějiny byly pro Šustu, prožívajícího v mládí intenzivně protiklad mezi domo­ vem a světem a zobrazivšího vnitřní krizi českého člověka uprostřed dalekých perspektiv velkých evropských kultur v románu Cizina

(1914), vždy nerozlučným spojením vědy a umění. Vědecké a literár­ ní schopnosti, mimořádné jazykové nadání a vrozený takt společen­ ský předurčovaly Šustu, aby se po rané docentuře stal roku 1910 po odchodu Gollově jako profesor všeobecných dějin jeho nástupcem na pražské universitě, aby se na konci života jako president České akademie věd a umění stal představitelem české vědy, kterou v nej­ těžších dobách německé okupace bránil vahou své vědecké autority a lidské osobnosti. Napadenou čest vědce a Čecha dovedl obhájit 504 i dobrovolným odchodem ze života v květnu 1945. PŘEHLEDNÉ Rozsáhlý rejstřík historického zájmu Šustova od dějin politických DÉJÍNY ČESKÉHO k dějinám hospodářským a kulturním i dvojitost zájmu o dějiny do­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ mácí a evropské se projevily již v prvních Šustových pracích. V ústav­ ní práci se seznámil s nej důležitějším pramenem starších agrárních dějin, s urbáři a později s hospodářskými účty. Zdůraznil význam je­ jich kritického studia pro hospodářské a sociální dějiny a metodicky požadoval monografické studium jednotlivých dominií. Hned v po­ čátcích svých studií ze středověkých agrárních dějin rozpoznal, že je nutno, aby hospodářský historik obracel pozornost i k zanedbáva­ ným dějinám technické stránky agrikultury a seznámil se i odborně s principy hospodaření. Prameny pak budou pro něho výmluvnější. Svá teoretická stanoviska uplatnil v zásadní studii Otroctví a velko­ statek v Čechách (1899), která sice aplikuje nové poznatky západoev­ ropské historiografie na české poměry, ale byla ve své době u nás je­ diným a jasným výkladem funkce otroctví a struktury velkostatku v období předkolonizačního naturálního hospodářství. Šusta správ­ ně vytkl rozptýlenost velkostatkářské državy a její dvorcový systém. Práce o Rožmberském urbáři (1906) a o Purkrabských účtech panství novohradského z let 1390-1391 (1909) ukázaly význam nástupu pe­ něžního hospodářství a renty pro šlechtický velkostatek 13. a 14. sto­ letí a spolu se studiemi k politické historii posledních Přemyslovců (Závis z Falkenštejna, 1895; K volbě r. 1306, 1906) a s kritickým roz­ borem mylných názorů Bretholzových o českém středověku a ně­ mecké kolonizaci (Nový Antipalacký, 1913) naznačily, kde bude těžisko badatelské originality Šustovy v českých dějinách. V obecných dějinách vytkla Šustovy počátky příprava rozsáhlé a vzorně komentované edice pramenů k tridentskému koncilu v je­ ho závěru, Die romische Kurie und das Konzil von Trient unter Pius IV. (I.-IV., 1904-1914). Přinesla významné poučení k dějinám evrop­ ského náboženského, církevního a politického vývoje z doby myšlen­ kového formování katolické restaurace, v tom k otázce povolení ka­ licha pro laiky, projednávané na koncilu, a dala Šustovi látku

k habilitačnímu spisu, účelně vybudované monografii z dějin boje o papežský stolec s působivým obrazem vnitřních poměrů církevní­ ho státu renesančního období, Pius IV. Před pontifikátem a na po­ čátku pontifikátu (1900). Znalost Evropy doby reformace, protirefor­ mace a renesance poskytla již v prvních letech tohoto století Šustovi příležitost pokusit se — sice v rámci středoškolské učebnice pro vyšší obchodní školy, ale s cílem daleko obecnějším — o první syntézu obecných dějin novověkých, Dějiny nového věku (1905). Šusta v nich v duchu svého badatelského vývoje a současného poučení u evrop­ 505 ských hospodářských historiků i o genezi moderního kapitalismu GOLLOVI ŽÁCI v díle Sombaitově určil významné místo dějinám hospodářským A JEJÍCH POSTUPUJÍCÍ a ukázal, jak hospodářské poměry prolínají veškeré historické dění DIFERENCIACE politické a sociální a jsou jeho důležitým činitelem. Neopomenul přitom ovšem nijak dějinnou úlohu vynikajících osobností. Od učeb­ nice nového věku, která dovedla evropské dějiny k pádu Napoleona I. a měla o něco později poučný doprovod v rozboru hospodářských podmínek a sociálních důsledků moderního imperialismu, Dějinné předpoklady moderního imperialismu (1909), vedla cesta k druhé ne­ méně významné tváři Šustova historického díla, k syntézi evropských dějin 19. století. V předvečer první světové války viděl Šusta realis­ ticky nutný konflikt imperialistických velmocí, bojujících o hospo­ dářskou moc a rozdělení světa do zájmových sfér. Nezastíral si nijak, že v tomto tvrdém zápolení musí svou cenu prokázat i malé národy a nesmějí jen mělce spoléhat na zásady všelidské humanity. Soustředěné a hluboké studium přelomu 13. a 14. století, v němž se vracel k tématům svého mládí a v němž bezpečně spočinul, se ohlašovalo v prvních letech světové války drobnějšími kritickými pracemi detailními o Přemyslu Otakaru IL a Václavu II. (Kritické příspěvky k počátkům Přemysla IL Otakara; Skládal Václav IL bás­ ně milostné?; Václav IL a koruna polská; vše z roku 1915). Toto stu­ dium vydalo pak základní a nejtypičtější Šustovo dílo, prozaicky a neutrálně nazvané Dvě knihy českých dějin, v podtitulech jednot­ livých svazků blíže charakterizované jako Poslední Přemyslovci a je­ jich dědictví (1917) a Počátky lucemburské (1919). Ve Dvou knihách českých dějin stanul Šusta na vrcholu své kritické analýzy a synté­ zy, osvědčil v nich všechen um své metody srovnávací a snahy po ce­ listvém, hospodářsko-sociálním, politickém a kulturním vidění his­ torické skutečnosti, kterou dovedl vyvolat v osobitém promyšlení uměním plastického slova. Po věcné stránce jsou Šustovy Dvě knihy českých dějin objevným dílem o velkém hospodářském, společenském a politickém přerodu

506 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ

české společnosti na sklonku 13. a na počátku 14, století a jeho kul­ turních a národních důsledcích. Šusta zkoumal hospodářské a spo­ lečenské podmínky nebývalého politického rozvoje českého státu posledních Přemyslovců a došel k závěru, že to bylo stříbro a důlní bohatství českých zemí, vznik měst a utváření pevných stavovských celků šlechty, duchovenstva, měšťanstva a selského obyvatelstva, které tento rozmach způsobily. Objasnil, jak vznik měst byl předpo­ kladem nové dělby práce v národní společnosti, jak působil na ostat­ ní vrstvy společenské a jak existencí trhu ovlivňoval vývoj vesnice a vznik polosvobodného stavu selského. Šusta postřehl organickou souvislost obou kolonizačních forem, městské a vesnické, a vyložil, jak tím zesílil obchod a spekulace, jak v hospodářské konkurenci nových sociálních celků vzrostlo národní a stavovské vědomí vyš­ ších šlechtických a duchovenských vrstev a objevil se dobový ekono­ mický racionalismus. Šusta, který správně chápal hospodářské pod­ mínky sociálního a politického vývoje, přecenil však v duchu teorie německého národohospodáře a sociologa Georga Simmela vliv stříbra a peněz na společenské třídění a uvolnění vztahu mezi pá­ nem a otrockým poddaným. Podle Sombartových výkladů, které ve středověkém městském patriciátu viděly spekulativní hospodářské podnikatele s politickými ambicemi, příliš na starší dějiny vztaho­ val kapitalistická hlediska současnosti, jak to již vytkl Šustův nejpoucenější oponent a v určitém smyslu v dějinách posledních Pře­ myslovců rival Jan Bedřich Novák. Snad nadnesl Šusta i klady německé kolonizace pro domácí vývoj a málo respektoval budoucí negativní důsledky, které se dostavily v národnostním rozdvojení země a ve sporech dvou nacionalit. Obraz ústavních a politických poměrů Českých zemí, vyznačený velmocenskými snahami několika dynastií a komplikovaný teokratickou politikou římskou a vnitřním bojem vyhraňujících se stavovských těles o spoluvládu ve státě, je podán ve středoevropských a evropských souvislostech. V těchto ka­ pitolách politických zápasů, ať na sklonku přemyslovské doby, ať v počátcích vlády Lucemburků, měl Šusta možnost rozvinout své charakterizační umění psychologické kresby vynikajících politic­ kých protagonistů z řad panovníků, šlechty i duchovenstva. Tomu koresponduje schopnost vyznačit v městském prostředí typizačně dvojí vrstvu obchodnickou a řemeslnickou v jejich rozdílech hospodářsko-výrobních a mentálních. Nad originalitu tohoto díla v metodě, poznatcích, skladebném rozvrhu a stylu již Šusta, třebaže přinesl ještě mnohá nova do České historiografie, nepostoupil. Stalo se, přepracováno, doplněno a dá-

le časově vedeno, východiskem a věcným základem řady syntetic­ kých obrazů, když se Šusta uvázal za nové redakce Kamila Krofty pokračovat v Novotného Českých dějinách. V obdivuhodném tvůr­ čím vzepětí následovaly za sebou od roku 1935 čtyři bohaté svazky, objímající české dějiny od tragického konce Přemysla II. do počát­ ků samostatné vlády Karla IV. Jsou umělecky komponovány jako vnitrně dramatické celky, jejichž nosnými pilíři se stávají vůdčí po­ litické osobnosti. Tímto skladebným prvkem liší se od Dvou knih, kde východiskem a osnovným prvkem jsou kolektivní fakta dějin 507 hospodářských a sociálních. Nová skladebnost propůjčuje Šustovým GOLLOVI ŽÁCI svazkům Českých dějin i esteticky vznosné tituly: Soumrak Přemy­ A JEJICH POSTUPUJÍCÍ slovců a jejich dědictví (1935), Král cizinec (1939), Karel IV. Otec DIFERENCIACE a syn, 1333-1346 (1946) a Karel IV. Za císařskou korunou, 1346-1355 (1948), a způsobuje, že Šusta jako v dramatickém kon­ fliktu staví proti sobě obvykle dvojici protichůdných osobností (Ja­ na a Elišku, Jana a Karla, Jana a Jindřicha z Lipé ap.), které jsou strůjcem dynamiky historického dění a jejichž střetnutí po krizi směřuje ke katastrofě nebo vyrovnání. Není to umná konstrukce, která by neměla opory v historické skutečnosti, ale je to zdůrazně­ ní osobnostní dialektiky v dějinách, za jejímiž reprezentanty jsou tušeny obecné společenské síly.

Titulní list Soumraku Přemyslovců

508 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Šustova syntéza českých dějin za posledních Přemyslovců a prv­ ních Lucemburků není jen pouhým souhrnem poznatků dosavad­ ní literatury české a cizí, je vybudována na osobitém jejich promyš­ lení a na novém vlastním prostudování. Tak Přemyslově zahraniční politice věnoval Šusta dvě nové studie (První výprava Přemysla Ota­ kara II. do Prus, 1928; a Přemysl Otakar II. a římská koruna r. 1255, 1930) a oba nedokončené svazky o Karlu IV. vyrůstají na osobitou monografii o tvůrčí panovnické a lidské osobnosti vlada­ ře, za něhož pronikají do Cech vlivy románských kultur francouz­ ské a italské. Tento Sustův zřetel ke kulturní slohovosti jednotli­ vých období spolu s vyhraněným zájmem k vývojové souvislosti národních dějin s evropským okolím a přednost v podání dynami­ ky dějinného vývoje před podrobným rozborem fakt způsobily, že Laichtrovy České dějiny nabyly Šustovou účastí zcela jiné tvářnosti proti předchozím dílům přesné akribie a bohaté faktografičnosti Václava Novotného, který znova analyticky prozkoumával sporné skutečnosti. Jedno nebezpečí tvárné a výmluvné stylistické schop­ nosti a vědecké fantazie Sustovy se tu však zřetelně dostavuje. Au­ tor se jejich pomocí snadno dostává k subjektivním kombinacím a hypotetickým závěrům a přenáší se lehce přes dobově těžkou, do­ sud nevyřešenou problematiku. Významným vkladem do české historické literatury jsou Sustovy skladebné práce o evropských a světových dějinách. Dávají české kultuře nezbytnou orientaci v obecném dění, v poznání sebe sama v něm a bojují tak proti nebezpečnému přeceňování vlastní národ­ ní individuality a proti úzkoprsému provincialismu. Po odborně his­ torické stránce překonává Susta svým dílem o evropských a světo­ vých dějinách omezenost vědy malého národa, soustřeďující se především k vlastním dějinám. Tuto výraznou linii své práce, urče­ nou více laikům a celé české vzdělané a vzdělávající se společnosti než vybraným odborníkům, zahájil Šusta, duch naprosto nedidaktického založení, jedinečnými učebnicemi. Po rozložité učebnici novověku pro obchodní školy z roku 1905 přišel úměrně co do ev­ ropských oblastí a jednotlivých složek politického, hospodářského, sociálního a kulturního života propracovaný a pedagogicky šťastně vyložený obraz obecných dějin od raného středověku po současnost v dvoudílném Dějepisu pro vyšší třídy středních škol (první vydání roku 1911 a 1913, výklad východoevropských dějin psal Jaroslav Bidlo). Tento celistvý záběr historické skutečnosti byl v dosavad­ ních našich i německých učebnicích, přihlížejících převážně k ději­ nám politickým, zcela něčím novým.

Poměry po převratu vynutily si pro potřebu výchovy diplomatic­ kého personálu mladého státu instruktivní přehled novodobých pro­ blémů evropské a světové politiky a diplomacie. V rukou Šustových se tento přehled rozrostl od roku 1922 v jednom desítiletí na devítisvazkovou rozměrnou skladbu. Zachycovala novodobý politický vývoj Evropy a světa od jejich nového uspořádání na vídeňském kongresu po světovládném rozběhu Napoleonově až k přípravě a výbuchu prv­ ní světové války. Předělem tohoto stoletého vývoje se Šustovi jeví vznik moderní německé velmoci roku 1870, založení jejího milita­ 509 rismu, a proto se mu dějiny 19. století ělení do dvou organických GOLLOVI ŽÁCI částí a děl: Dějiny Evropy v letech 1812-1870 (L-III., 1922-1923) A JEJICH POSTUPUJÍCÍ a Světová politika v letech 1871-1914 (I.-VI., 1924-1931). DIFERENCIACE Susta, původně historik středověku, obírající se převážně jeho slo­ žitou stránkou hospodářských a sociálních dějin, se tu představuje jako vynikající odborník v novodobých politických dějinách evrop­ ských. Jeho přípravu a růst ohlašovaly zasvěcené referáty o vědec­ kých pracích západní literatury z politických, hospodářských a myš­ lenkových dějin 19. století i vlastní rozbor moderního imperialismu, přejatý v přepracování do úvodu Dějin Evropy. Stejně v průběhu prá­ ce Susta sledoval soudobou světovou literaturu, závažné pramenné edice o politice evropských kabinetů, směřující k první světové vál­ ce, i soubory úředních publikací diplomatických akt a paměti vý­ znamných politických činitelů a svědků velkého dění. Susta dovedl pro své dílo využít všech svých rozsáhlých znalostí, které jen představují jednu stránku jeho odbornosti, dovedl jedinečně asimilovat po­ znatky a podněty cizí a vytvořit dílo vskutku původní a samostatné, které lze postavit naroveň obdobným pracím velkých národů. Při­ tom je třeba zvlášt ocenit, že historik po výtce západoevropský do­ vedl se zdařile vyznat v problematice dějin východoevropských, rus­ kých a polských, že včlenil do evropského dění nenásilně i poměry české nikoliv bez samostatných postřehů a hodnocení a že politic­ kou situaci, diplomatickou hru, ústavní, stranické, sociální a váleč­ né konflikty vykreslil v souvislosti s podmínkami hospodářskými a společenskými a že nezanedbal přitom ani funkci a vliv národo­ hospodářských teorií a politických ideologií. Sustovi se především daří charakteristiky dobové mentality, poli­ tických a sociálních poměrů a hnutí i psychologicky založené por­ tréty osobností. Celek, rozšiřující svůj pohled z Evropy na Ameriku, Asii a Afriku, je nesporně reprezentativním dílem české poválečné historiografie, psaným osobností, která se i publicisticky dotýkala soudobého politického a kulturního života a pro niž nedávná mi-

510 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

nulost nebyla mrtvou, ale živou ve vztahu k nedoznělé problemati­ ce v přítomnosti. K dokumentaci toho lze uvést Šustovu úvahu v re­ ferátu o Steinových Dějinách Evropy 19. století, připojenou k osud­ nému zklamání Dánska v otázce šlesvické, kdy malý statečný severský národ byl zklamán ve svém zápalu pro spravedlnost svého státoprávního názoru i v důvěře v pomoc velmocenských přátel zá­ padoevropských i východoevropských. Šusta k tomu roku 1923 s ohledem na naši novodobou státní skutečnost připojil poznámku, jak trpká zkušenost těch let přivedla dánského romanopisce H. Banga k výroku, že je věru pro menší národ těžkým uměním být samo­ statným a že výroku toho bychom nikdy neměli zajmmínat ani my. Snaha po syntézi světových dějin vyvrcholila Sustovou redakcí a tvůrčí účastí na Dějinách lidstva od pravěku k novověku (I.-VI.), vydávaných od roku 1936, ale zásahem okupačních úřadů nedokon­ čených. Šusta jim vtiskl již v rozvrhu díla na jednotlivé celky své vi­ dění rytmu dějinného vývoje světa a všech jeho kulturních oblastí a obzvláště pak mistrovsky všestranně vycizeloval v úvodních kapi­ tolách jednotlivých dílů specifickou podobu předváděných epoch. Tím dával dílu, které přece jen vznikalo jako souhrn statí někdy různorodých vědeckých individualit, nutnou jednotu a vnitřní řád.

Smuteční oznámení o Šustově úmrtí

Sled těchto profilů dob od nejstarších asijských kultur přes antiku, křesťanský středověk až k novodobému absolutismu a osvícenství představuje myšlenkovou esenci Šustovy historicity, niterný obraz jeho historické bytosti. Sám přispěl k charakteru a úspěchu díla, které vyviacelo tezi o neschopnosti českého dějepisectví k syntézi vyššího druhu a o jeho sklonu k teritoriální uzavřenosti a k pouhé­ mu rozpisu archivního materiálu, řadou prací o dějinných údobích, která ze svých dřívějších studií intimně znal, ale i o takových, ke kterým v širším obzírném pohledu přistupoval poprvé, jako napří­ klad Vznik Spojených států amerických a souvěká Anglie. Při své práci Šusta bezprostředně poznával, co pro historika zna­ mená informovanost ve vlastním vědním oboru, a proto nejen sezna­ moval v kritikách, referátech i zprávách českou historickou společ­ nost s pokrokem historiografie západoevropské, hlavně anglosaské, ale převzal také po Jaroslavu Gollovi úkol seznamovat cizinu ve zna­ leckých přehledech s historickou produkcí českou. Tak vzniklo sou­ borem Gollových a Šustových zpráv, psaných v letech 1878-1924 do francouzské Revue historique, kritické informativní dílo Posledních padesát let české práce dějepisné (1926) a jeho Šustovo samostatné pokračování Posledních deset let československé práce dějepisné (1937) za léta 1925-1935. Oba přehledy jsou spolu s pozoruhodný­ mi profily českých historiků, psanými s porozuměním k jejich vědec­ ké a lidské stránce (například nekrology Jaroslava Golla a Josefa Pe­ kaře), orientačním materiálem pro dějiny českého dějepisectví. Pro potřeby vysokoškolské výuky připravil Šusta duševědný obraz vývoje západoevropského dějepisectví, dokumentovaný na vůdčích jeho po­ stavách, Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti západní ve středověku a do­ bě nové (1933). Svůj vlastní vývoj vědecký vyložil v posmrtně vyda­ ných Vzpomínkách (I.-IL, 1947 a 1963), které jako typ umělecky proteplených pamětí s výraznou reflexí a analýzou doby a prostředí jako odrazem subjektivních prožitků odhalují zrání Šustovy osob­ nosti v objetí domova a v druhém díle, nazvaném Mladá léta učňov­ ská a vandrovní, na půdě universitních měst Prahy, Vídně a Říma. Nedokončené vzpomínky se uzavírají Šustovým nástupem k samo­ statné vědecké činnosti, která proti reaktivní povaze jeho universit­ ního a životního druha Josefa Pekaře byla nesena určitou logikou vědomě připravované a uskutečňované výstavby. Josef Pekař a Josef Šusta, dvě v jádru své bytosti a v jejím proje­ vu protikladné a doplňující se osobnosti, dělili se jako universitní učitelé a vědecké autority svorně o vládu a vliv na českou historio­ grafii až do let třicátých. Pekař, lpějící ve svém zděděném rustikál-

511 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH POSTUPUJÍCÍ

DIFERENCIACE

512 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

ním charakteru na tradicionalismu domácího prostředí a nesrostlý se světem vyšší společnosti, byl rozhodujícím činitelem doma a pře­ nechával společensky schopnému a vyrovnanému Šustovi reprezen­ taci před světem. Jejich doplňující se polarita, třebaže se někdy zdá­ lo, že z hlediska svých nesporných úspěchů přezírají v pozadí stojící druhy a tlumí volný rozvoj badatelských sil převahou své geniality, byla pro české dějepisectví plodná. Nepůsobili přirozeně z Gollových bezprostředních žáků na dvě generace českých historiků sami. Václav Novotný a Kamil Krofta v českých dějinách, Jaroslav Bidlo v dějinách evropských a speciálně slovanských, Zdeněk Nejedlý v dě­ jinách hudby a Gustav Friedrich v pomocných vědách historických dovedli stejně každý svým způsobem ovlivnit řadu mladých adeptů historie a připravovat jim cestu k badatelskému rozběhu. Snad se v dějinách českého dějepisectví nevytvořila doposud tak příznivá konstelace velké učitelské družiny, kdy ještě z odcházející generace vyzařovala učitelská působnost Jaroslava Golla, jako v prvních třech desítiletích 20. století. B) MLADŠÍ GENERAČNÍ VLNA GOLLOVÝCH ŽÁKŮ

■

Velkou nadějí Gollovy školy a Golla samého byl dekadentně pozna­ menaný básník, mezi vírou a nevírou úporně bojující skeptik, filo­ soficky a lingvisticky školený žák Masarykův a Gollův Ladislav Ka­ rel Hofman (1876-1903). Syn východočeské vesnice z početné rolnické rodiny vyznal se ve svém hluboce subjektivním Deníku hoř­ kých sebeanalýz z individuální a kolektivní trýzně a krizí soumrač­ né doby konce století a ve svém smrtí předčasně přeťatém díle, na němž je patrný vliv obou učitelů v metodě i v myšlení, vypověděl, kam ve svých plánech směřoval, jak chápal dějiny a úkol dějepisce (L.K. Hofmana Sebrané spisy, vydané posmrtně Juliem Glůcklichem, Kamilem Kroftou a Viktorem Dykem, I.—II., 1904). Hofman chtěl napsat dějiny bratří „v celé plnosti života“, ale pak se konkrét­ ně, veden bezpečně Gollem, zabral do „české otázky“ v počátcích basilejského koncilu, Husité a koncilium Basilejské v letech 1431 a 1432 (1901). Zaujalo jej nejen stanovisko koncilu, papeže a císaře k české herezi, ale hlouběji problém veřejného mínění, který se mu badatelsky objevil i v době Velké revoluce francouzské, když se z vnitřní potřeby a za taktního souhlasu Gollova obrátil k nejnověj­ ším dějinám. Měl k tomu osobní předpoklady. Živě sledoval a by­ tostně prožíval otázku národní a sociální. Mocně na něho působilo pokrokové hnutí. V dělnictvu chtěl probudit pozitivní tvůrčí sílu

:

513 GOLLOVI ŽÁCI A JEJICH POSTUPUJÍCÍ

DIFERENCIACE

a inteligenci kladl za úkol bojovat za práva potlačených. V Berlíně a Paříži studoval kladný a záporný odraz francouzské revoluce ve veřejném mínění Evropy a pronikal k individuálně a obecně palči­ vé otázce moderního nacionalismu, k vývoji německé velmocenské politiky od Fridricha II. po Bismarcka. Německé nacionální myšle­ ní a jeho psychologii moci a násilí sledoval na názorech současných německých historiků Treitschka a Lenze o státu a národě. Ale ze všech studií dospěl jen k nedokončené stati o Fridrichových učňov­ ských letech a jeho duševním vývoji, k charakteristice Bismarcka a jeho dějepisce Maxe Lenze. Celým a propracovaným dílem Hof­ manovým je toliko rozsáhlá studie Adam Mickiewicz (1900). Přimy­ ká se k podnětům a názorům Masarykovým a rozebírá na základě literární práce velkého polského básníka a politického myslitele jeho mystický romantismus, nacionální mysticismus a politický pro­ gram křesťanského republikanismu. Studii doprovází drobnější vý­ klad Mickiewicz a socialism (1899), objasňující poměr Mickiewiczova ryze křesťanského socialismu a jeho náboženskomravních prvků k národohospodářským a socialistickým teoriím francouz­ ských utopistů. Jestliže Hofman mnoho přejímal z Masaryka, vyrov­ nával se s ním v otázce vztahu českých obrozenců k bratrské huma­ nitě kriticky a vlastně jako první z historiků jeho teorii odmítal (článek Dobrovský o české reformaci. 1897).

514 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Základním problémem dějin se Hofmanovi jevil boj mezi humani­ tou a násilím. V tom smyslu soudil Hofman novodobý německý výboinv nacionalismus a nepřijímal tezi exaktní historiografie, že by v dějinách jen šlo o to, jak to bylo. Třebaže kritizuje Nietzscheovo stanovisko k historismu jako kletbě moderní kultury, pokládá jeho názor, že přemíra historického vědění ochromuje v člověku schop­ nost jednat a oslabuje intenzitu jeho života, za memento pro histori­ ky. Vědění nesmí být mrtvý a neplodný balast a historická díla jako díla života a pohybu mají pokládat za svůj nejvyšší úkol „stát na strá­ ži a s archandělskými křídly a hlasem třímat i meč archanděla“. I re­ lativita historické pravdy a poznání se Hofmanovi výrazně zjevovala: „Je jen jeden úkol dějepisce, psát upřímně, tj. vylíčit věci tak, jak je individuálně chápe, a vědět při tom docela určitě, že ‘pravda’ je ne­ dostižná chiméra.“ Hofman tak z Gollových žáků stojí na přelomu století nejblíže západoevropské diskusi o problematické povaze a hodnotě historického poznání. Jeho šťastnějším druhům, kteří se mohli plně rozvinout, ten problém s tak subjektivní nutností nevyvstával, třebaže v určitých obdobích jejich vývoje závažnost historic­ ké gnoseologie a syntetického myšlení se tlačila do popředí. Bylo to vedle staršího Pekaře a do určité míry Jana Bedřicha Nováka přede­ vším u Hofmanova intimního přítele Julia Glůcklicha. Zcela z jiného společenského prostředí než Hofman vstupoval do historie Jan Bedřich Novák (1872-1933), syn šlechtického vycho­ vatele v rodině orlických Schwarzenberků. Ovzduší aristokratických tradic zanechaly stopy v tematice prací tohoto žáka Gollova a Emlerova, který jako archivář a později ředitel českého zemského archi­ vu a významný editor přešel od středověkých látek k údobí předbě­ lohorských Čech. Studium středověké diplomatiky, začaté v Praze pod vedením Emlerovým, prohloubil si Novák pobytem na vídeň­ ském Institutu a stal se ve svých prvních pracích zasvěceným vy­ kladačem středověkých formulářů a diktamin v jejich historickopramenné problematice a literárních vývojových souvislostech s jemným porozuměním pro jejich složitou obsahovou a stylovou stránku a dobovou funkci. Prokázal to nejen edicí a rozborem Čes­ kých formulářových sbírek 13. století z doby Přemysla Otakara II. a Václava II. (Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně 1276-1296, 1903; Kritika listáře královny Kunhuty, 1906), ale i poučeným přehledem historicky zanedbávaného odvětví středověké latinské literatury dik­ tamin, slohových cvičení i literárních plodů gramatiků a rétorů ur­ čených širší veřejnosti (Středověká diktamina v souvislosti s antikou a renesancí, 1909). Novák si obecným rozborem tohoto literárního

druhu od doby římské po renesanční Itálii 14. století připravoval cestu k dějinám této literatury vzhledem k jejímu vývoji v Cechách. Ke konečnému dílu sice nedošel, ale z materiálu vytěžil podstatné věci k objasnění politického, hospodářského a myšlenkového vývoje za posledních Přemyslovců. Přitom ho obzvláště a v našich pomě­ rech průkopnicky poutala otázka procesu národního uvědomování a cítění a politického myšlení českého i evropského. Z těchto zájmů vyrostla pozdější studie o středověké univerzální myšlence křesťan­ ského impéria a jejím odrazu v českém politickém myšlení od Kos­ my po dobu husitskou, Idea císařství římského a její vliv na počátky českého politického myšlení (1924). Dějiny myšlení se staly určitým specifikem vlastního badatelské­ ho díla J.B. Nováka, směřujícího v nedokončených ambicích k ději­ nám českého nacionalismu. Naznačuje to nejen rozbor vlastenectví Karla IV. (Patriotismus Karla JK, 1926), napsaný již před první svě­ tovou válkou, ale i vysledování vlivu protinapoleonských osvobozo­ vacích válek na české národní a politické myšlení obrozenské (Vál­ ky osvobozovací a naše obrození, 1914). J.B. Novák, u něhož jako spolutvůrce a učitele Státní archivní školy vzrostl příznačně smysl pro historickou teorii a metodiku, neulpíval na vnějších projevech, ale přistupoval ke studiu psychického obsahu společnosti pojmoslovným rozborem a s vědomím, že i historická fakta spirituální po­ doby mají svůj vývoj, různé dobové stupně a intenzity svého obsahu a projevu. Do okruhu této ojedinělé a promýšlené tematiky v teh­ dejší ěeské historiografii náleží nesporně i dušezpytný portrét vítě-

Jan Bedřich Novák (1928)

515 GOLLOV! ŽÁCI A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

516 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ

ze nad Napoleonem, maršála Karla Schwarzenberga, Polní maršál Karel knize ze Schwarzenberka (1913), založený na vydané rodinné korespondenci (Briefe des Feldmarschalls Fiirsten Schwarzenberg an seine Frau, 1913). Je sice obdivný a někde glorifikující, ale sou­ střeďuje se na vnitřní podobu šlechtického vojevůdce jako člověka, na jeho lidskou civilitu a intimitu a nechává stranou jeho podobu politika, diplomata a vojáka. Stejnou pozornost věnoval Novák Kar­ lovu synu Friedrichu, tzv. poslednímu lancknechtu, jehož české vě­ domí se projevilo v nesmlouvavém státoprávnictví a v kritice Bachova absolutismu. Jak Nováka mocně poutalo téma novodobého národa a nacionalismu, dosvědčuje jeho zesílený kritický zájem o poválečnou literaturu této otázky, s níž je nerozlučně spojena otázka internacionalismu a rasových teorií, na jejichž nevědecký původ a metodickou obezřetnost při jejich studiu ukazuje. Pracovně náročné ediční práce a tvůrčí účast na nové organizaci československého archivnictví a historického výzkumu v obnoveném státě - J.B. Novák, od roku 1916 ředitel Archivu země české, stal se správcem Státního edičního ústavu historického a reprezentoval spo­ lu se Šustou československou historiografii na mezinárodních kon­ gresech - jej odvedly pohříchu od historicky závažné tematiky. Jako jeden z účastníků nové velké pramenné edice z vatikánských archi­ vů Monumenta Vaticana res getas Bohemicas illustrantia vydal roku 1907 jejich druhý svazek z druhé poloviny 14. století. Jejich látka poskytla Novákovi příležitost objasnit české církevní poměry za Kar­ la IV. (Avignonské papežství a zárodky českého odporu proti kurii, 1907) a studijní pobyt v Římě zanechal stopy v italsky psaných přís­ pěvcích k česko-italským kulturním stykům ve středověku a k české kronice humanisty Eneáše Silvia Piccolominiho. Hlouběji do badatelského díla Novákova zasáhla ediční účast na obnoveném a reorganizovaném vydávání Sněmů českých z období bezprostředně předbělohorského od roku 1605 do roku 1620. Prá­ ce byla před první světovou válkou rozdělena mezi dva tehdy nej­ mladší úředníky Zemského archivu Kamila Kroftu a J.B. Nováka, který přejal úkol vydat sněmovní materiál od pasovského vpádu do Bílé hory. Bohatství pramenné látky a důkladná heuristická přípra­ va, která si vyžádala soustavný výzkum domácích a cizích archivů, způsobily, že Novák vydal toliko dva svazky XV. dílu Sněmů (1917 a 1929), jednající o událostech jediného roku 1611 a obsahující ak­ ta revolučního sněmu na Staroměstské radnici a generálního sně­ mu na Pražském hradě. Badatelským výsledkem obsáhlé a po strán­ ce heuristiky a vydavatelské techniky dokonalé ediční práce bylo

největší historické dílo J.B. Nováka Rudolf II. a jeho pád (1935), ne­ dokončený závěr jeho životní práce, vydaný posmrtně. Soustřeďuje se na konečnou etapu zápasu Rudolfa II. s Matyášem za vpádu Pasovských a generálního sněmu roku 1611, vrcholící abdikací Rudol­ fovou a nastolením Matyášovým. Ohromný materiál nutil k synte­ tickému zpracování, které by se nespokojilo jen s vyčerpáním vydané látky, ale pokusilo se - opřeno o analytické úvody k oběma edičním svazkům - podat celý akt Rudolfovy tragédie s nástinem cí­ sařovy osobnosti. Podrobné vylíčení událostí necelého roku takřka den ke dni je psáno s bezpečnou znalostí pramenů a literatury, s po­ chopením pro individuální a kolektivní síly, které byly ve hře, pro veřejné mínění a státoprávní a ústavní otázky českého státu v kritic­ ké periodě před stavovským povstáním, jehož program a metody se již rýsují na generálním sněmu roku 1611. Novákovy sympatie k Ru­ dolfovi v době osobní katastrofy i kladné hodnocení Rudolfova významu i jeho dvora pro kulturu doby odsunuly do pozadí jeho stinné stránky, nedostatky a chyby. Ale i tak je dílo o Rudolfovi do­ kladem tvůrčích syntetických schopností cílevědomého editora, ar­ chivního organizátora a především myslivého dějepisce. S ediční prací Novákovou se stýkalo daleko rozložitější, ale tema­ ticky méně sevřené dějepisné dílo Kamila Krofty (1876-1945). Připravilo se a vyzrálo již v období předválečném a rozhodněji se v nejzávažnějších svých částech přiklánělo ve smyslu Gollově k ná­ boženským dějinám české reformace, dotklo se i nadto dějin hospo­ dářských a tíhlo hlavně v druhé životní periodě k popularizační syntézi českých dějin. Mezi úkoly, které kladl Goll svým žákům, se často opakovala témata z českého hnutí náboženského. Z odstupu let v nich takřka vidíme ústřední téma celé školy. Její tvůrce, sám vý­ razný badatel v bratrské problematice, činil tak jistě z důvodů di­ daktických. Chtěl uvádět své žáky do historické kritiky na otázkách, k nimž měl nejblíže, ale nescházely ani důvody ideově koncepční. Goll, ze všech svých universitních druhů nejpozornější znalec sou­ dobého evropského dějepisectví, cítil, jak je třeba hutný obraz ná­ rodní minulosti, vytvořený Palackým v intencích politického dějepi­ sectví jeho doby, podepřít v samém středu jeho kompozice. Podrobným rozborem myšlenkového obsahu husitství i dalších fází České reformace zamýšlel konfrontovat domácí vývoj s myšlenkový­ mi proudy světovými, aby jednotlivé osobnosti a časové úseky české­ ho náboženského hnutí mohly být studovány a kriticky posuzovány nikoliv z úzkého hlediska národních dějin, ale obecného vývoje. Tak mohla být také lépe poznána jejich pravá cena. Dálo se to v du-

517 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

chu Palackého a v souladu s přáním, jež projevil před smrtí. Gollova škola chápala tehdy revizi Palackého díla spíše jako opravu myl­ ných soudů raných pasáží jeho Dějin, kde národní dějepisec pod­ lehl podvrženým pramenům a romantickým představám o dávné slovanské společnosti. Teprve později se některé osobnosti školy s Pekařem v čele počaly kriticky zamýšlet nad celkovým pojetím Pa­ lackého dějin. V diskusích, jež otázku sledovaly, zůstával Palackého pojetí ostentativně věren především Kamil Krofta, který v obraně 518 husitské revoluce a jejích duchovních hodnot nalézal jeden ze smys­ PŘEHLEDNÉ lů své vědecké dráhy. DĚJINY ČESKÉHO Krofta, plzeňský rodák, syn tamního starosty a staročeského po­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ slance, vyšel z druhé generační vlny Gollových žáků. To poněkud od­ dálilo jeho akademickou dráhu, kde jej zcela přirozeně předešli star­ ší žáci Gollovi. Tím se nestala méně intenzivní jeho průprava badatelská; ve službách Českého zemského archivu měl k ní zvlášť plodné pole podnětů, takže když roku 1912 vstupoval jako mimořád­ ný profesor rakouských dějin na pražskou universitu, byl ke svému učitelskému povolání připraven podrobnými studiemi pramenů čes­ kého středověku i osudů českého státu v 16. a 17. století. První lite­ rární příspěvky Kroftovy byly věnovány kritice pramenů českých dě­ jin a rozboru teologických traktátů 15. století (0poměru tzv. Kroniky třeboňské k Starým letopisům českým, 1897; Kněz Jan Protiva z Nové Vsi a Chelčického „Mistr Protiva“, 1900), avšak záhy mu širší výcho­ disko poskytla činnost ediční. Po absolvování vídeňského Ústavu pro rakouský dějezpyt odešel Krofta roku 1899 jako zemský stipendista do Vatikánu, aby se účastnil práce „české expedice44 ve vatikánských archivech. Obsáhlá edice vatikánských bohemik (Monumentu Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia, V, 1-2, 1903-1905), která brzy nato z jeho pera následovala, představuje svým moderním a promyš­ leným pojetím výrazný mezník v českém editorství o to cennější, že si mladý pracovník musel samostatně stanovit zásady nové ediční techniky. Totéž lze říci o jeho pozdější účasti při edici Českých sně­ mů, starého vydavatelského podniku Zemského archivu, kde byl Kroftovi svěřen ke zpracování úsek let 1605-1610. Kroftova část se liší od předchozích, vesměs náhodným materiálem naplněných svaz­ ků účelným výběrem dokumentů sjezdových jednání a způsobem je­ jich edičního zpracování, přičemž se obsáhlý úvod pokusil nově ob­ jasnit vývoj českých náboženských poměrů od 16. století. Na okraji studia vatikánských pramenů vznikla první větší mo­ nografie Kroftova, Kurie a církevní správa zemí českých v době před­ husitské (ČČH 1904, 1906, 1908). Krofta v ní s úspěchem užil zá-

kladní devizy Gollovy školy vyložit národní dějiny v evropských sou­ vislostech. Probíraje styky české církve s Římem od nejstarších dob až po dobu Husovu první u nás více řekl o nejstarším církevním zří­ zení. V souladu s výzkumy německými vyložil, jak církevní institu­ ce u nás, stejně jako u sousedních národů, zůstávaly po celé rané období křesťanství v závislosti na feudálních donátorech. Ti pova­ žovali kostely a kláštery za svůj majetek, užívali církevních důchodů včetně desátku ve svůj prospěch a disponovali s církevními obročími podle své vůle. Vymanění české církve ze závislosti na panovní­ kovi a šlechtě šlo tu proto ruku v ruce s uplatňováním autority pa­ pežské kurie, jejíž vliv v Cechách dosáhl ve 14. století vrcholu, takže se církevní správa dostala úplně do její moci. V rozboru fiskální sou­ stavy středověkého papežství, poutající všechny diecéze k Římu, a v objasnění finanční stránky poměru české církve ke kurii tkví vlastní těžisko práce Kroftovy, podepřené využitím vatikánských pí­ semností. Krofta došel k závěru, že příčiny roztržky Čech s Římem nelze hledat jen ve svatokupectví a obecném úpadku církve, ale pří­ mo v papežském fiskalismu, ve využívání duchovní moci papežství k hmotnému prospěchu, jak to ještě blíže osvětlil ve stati Rím a Če­ chy před hnutím husitským (1906). Tento „institucionální výklad české vzpoury proti Římu“, jak byl Kroftův názor později označen, byl ve shodě s celkovou jeho orientací na oblast dějin vnitřních, ze­ jména ústavních a správních. Mezi Gollovými žáky bylo dosti histo­ riků, kteří nové formy vědecké práce spatřovali především v kritic­

Kamil Krofta (1929)

519 GOLLOVI ŽÁCI A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

520 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

kém výkladu textu, co možná v nejúplnější heuristice, v objevování a konfrontaci stále nových pramenů, zatímco v pojímání vlastních historických jevů ulpívali na modelu vnějšího politického dějepisectví. Mluví jistě ve prospěch Kroftův, když chtěl své metodické škole­ ní, svou speciální znalost pomocných věd historických užít směrem, kde nalezl nové možnosti pro všestranné vylíčení obrazu historické skutečnosti. Nechtěl ulpět na samoúčelnosti techniky historikovy práce, ale ve snaze dostát základnímu cíli Gollovy Školy, tj. začlenit domácí problémy do světového dění, se předmětem jeho zájmu sta­ ly tzv. dějiny vnitřní, převážně otázky ústavní a správní. Vyplňují funkci státu jako mocenského činitele v nejširším slova smyslu, pro­ nikají všemi společenskými institucemi a jejich prostřednictvím ovlivňují národní život. Již uplatnění současných tendencí světové historiografie bylo pokrokem, ale skoro cennější byl Kroftův postup při realizaci těchto plánů. Krofta užíval důsledně metody srovnáva­ cí, stále hledal pro domácí vývoj evropské souvislosti a snažil se po­ stihnout, jak na něj působily vzory a vlivy sousedních zemí. Cíle, jež si předsevzal, pokusil se Krofta uskutečnit též v oblasti čes­ kých dějin 16. a 17. století. Vzápětí poté, co s energií sobě vlastní pro­ sadil se svými archivními kolegy nové pojetí edice Českých sněmů (Sně­ my české, Zprávy zemského archivu II., 1908) a co sám vydal úvod k edici 11. svazku, upoutaly jej otázky stavovského povstání a českého stavovského státu s náboženským problémem předbělohorských Čech v popředí. Vedle spisku Majestát Rudolfa II. (1909), v němž poprvé vydal přesný text památné listiny, lze sem zahrnout studii Boj o konsistoř pod obojí v letech 1562-1575 a jeho historický základ (ČČH 1911), která je založena šíře, než naznačuje titul, a navazuje na starší Kroftovy práce o církevní správě předhusitské. Vyústění Kroftových studií této tematiky přinesl spis Bílá hora (1913), vzniklý z přednášek universitních extenzí a prostoupený snahou zmírnit výhrady starší li­ teratury proti stavovské politice. Krofta došel ke svým názorům jistě po hlubokém a všestranném studiu, ale nelze nevidět, že práce vyšla před první světovou válkou, kdy krize habsburské monarchie činila historiky vnímavější pro konec české samostatnosti. Tím lze i vysvět­ lit, proč Krofta záhy přenesl svůj zájem do polohy více ideové. Byl to nesouhlas se vžitým názorem o postupném úpadku husitství, výmluv­ ně šířeným i v díle Denisově, co přimělo Kroftu k pokusu o novou for­ mulaci osudů české reformace v 16. století. České náboženské hnutí podle Krofty ani po kompaktátech a zdán­ livém smíru s církví neupadlo a nezaniklo v sektářství, jak pod do­ jmem náboženské výlučnosti jednoty bratrské soudili Tomek i Ginde-

ly. Nebylo pohlceno ani luterstvím, jež mu poskytlo pouze impuls k rozhodnějšímu postupu. Pod jeho vlivem dochází k ožívání starého husitského radikalismu. Boj. který byl veden o víru s katolickou dy­ nastií sílil a rostl z domácích zdrojů, z domácí tradice. Doklad pro to spatřuje Krofta ve společném vyznání husitů a bratří, v české konfesi z roku 1575. Husitské náboženství zůstávalo přitom vyznáním velké utrakvistické většiny národa, dovedlo se přizpůsobit novým myšlen­ kovým proudům doby - odtud Kroftův souhlas s Hrejsovým označe­ ním novoutrakvisté ale zápas za náboženskou svobodu nebyl ve­ den touhou po spojení s luterstvím, nýbrž za samostatnost české evangelické církve. Že mohl úspěšně skončit vydáním majestátu, bylo Kroftovi jen důkazem politických schopností stavovské opozice. Tyto názory, k nimž Krofta dospěl v úzké spolupráci s autorem díla České konfese Ferdinandem Hrejsou a jež výrazně formuloval v článku No­ vý názor na český vývoj náboženský v době předbělohorské (CČH 1914), ve svých pozdějších pracích rozšířil o vnitřně zanícenou obra­ nu předbělohorské vzdělanosti. Netajil v nich nesouhlas s Pekařovým oceňováním kultury katolickorománské. Kroftův zájem o českou reformaci nebyl omezen časově. Svědčí o tom jeho studie o Chelčickém, jehož spis 0 boji duchovním a 0 tro­ jím lidu vydal (1911), práce o Rokycanovi a Korandovi (0 spisech Vác­ lava Korandy mladšího z Nové Plzně. 1912) a řada drobnějších člán­ ků, přetištěných později v knize Listy z náboženských dějin českých (1936). S nimi souvisí i studie o Husovi (M Jan Hus. 1915) a referáty o bohaté husovské literatuře, vyvolané výročím smrti Husovy roku 1915, zvláště stať Novější bádání o Husovi a hnutí husitském (ČČH 1915). Četné byly rovněž práce Krofty z tematiky bratrské, přede­ vším jeho rozbory bratrské literatury. Své výzkumy v tom směru shr­ nul do práce 0 bratrském dějepisectví. vydané posmrtně (1946). Intenzita odborné práce Kroftovy byla zaměřena mnoha směry. Přispíval do časopisů, seznamoval v nich s plány a výzkumy vědec­ kých ústavů, s tendencemi v historické literatuře, při Gollových še­ desátinách zhodnotil význam svého učitele a při jiných příležitos­ tech psal o díle dalších historiků. Jubileum Zemského archivu roku 1912 poskytlo mu příležitost, aby v řadě článků a později ve speciál­ ní monografii o Antonínu Gindelym (A. Gindely. 1916) přispěl k ob­ jasnění politických snah v 19. století i myšlenkových proudů, ovliv­ ňujících tehdejší české dějepisectví. Práce se navíc snažila prokázat Gindelyho češství. Po stopách Kalouskových Krofta zamířil i do dě­ jin agrárních. Jeho Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Mo­ ravě (Agrární archiv 1914-1918, samostatně 1920) nese všechny

521 GOLLOV! ŽÁCI

A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

522 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

známky práce průkopnické. Institucionální smysl Kroftův tu dovedl v širokém rozběhu od slovanského pravěku až do zrušení poddan­ ství a roboty podat na základě literatury i dostupných pramenů dob­ ře ucelený přehled nejdůležitějších změn v právním a sociálním po­ stavení zemědělského lidu. Nestejnoměrnost v propracování jednotlivých období a oblastí zemědělského života, malý zřetel k otázkám zemědělské výroby a techniky i k vývoji poměrů po roce 1848 jsou nedostatkem práce, která vzešla z Kroftových universit­ ních přednášek, ale svým důrazem na otázky kulturní, na vývoj ná­ boženský a zvláště nábožensko-politický a právně politický zapadá do celkového rámce jeho díla a nese pečeť jeho sklonů a zálib. Bylo jí určeno, aby na dlouhou dobu zůstala jediným příspěvkem toho druhu a orientovala řadu badatelů v agrárních dějinách v základ­ ních otázkách vývoje selského stavu a rolnictva. Posmrtně byla vy­ dána roku 1949 péčí Emanuela Janouška s titulem Dějiny selského stavu se vzorně rozšířenou bibliografií a dodatkem ke kapitolám o dobách nejstarších, opravujícím a doplňujícím Kroftovy výklady přehledem nových názorů, ke kterým mezitím věda došla. Odchod do diplomatické služby mladé republiky znemožnil Kroftovi vlastní badatelskou práci, ukončil jeho slibné rozběhy vědecké a vyznačil druhou periodu jeho života. Bylo důkazem velké pracovní výkonnosti Kroftovy, že tím neskončila jeho dějepisecká činnost. Pou­ ze přehledné stati a rámcové úvahy vytlačily v ní práce monografické. Neplatí to o Kroftových studiích věnovaných Slovensku, které časo­ vým zaměřením, způsobem zpracování a snad i aktuální potřebou chvíle navazují na Kroftovy válečné úvahy z dějin novější rakouské politiky a ústavního vývoje (Vývoj říše rakouské, 1917; Válka r. 1866 a české snahy státoprávní, Česká revue, 1917/1918; Snahy o společný sněm zemí domu rakouského v l. 1526 až 1848, 1917). Odlišný ústavní vývoj Slovenska od českých zemí byl totiž v prvních letech republiky Kroftovi popudem k srovnávací studii Čtení o ústavních dějinách slo­ venských (1924), sestavené na podkladě přednášek, konaných Kroftou po dobu jeho vyslaneckého pobytu ve Vídni na bratislavské uni­ versitě. Krofta se zde pokusil přesněji stanovit ústavní rozdíly obou zemí, které podepřel porovnáním rozdílné sociální a politické sklad­ by české a slovenské. K tématu se později vrátil prací Stará ústava Čes­ ké a uherská (1931), v níž přímo srovnával obě stavovské ústavy. Pří­ čin rozpadu uherského státu a s tím spojených omylů národnostní politiky uherské se dotkl v článku Konec starého Uherska (1924), aby ještě později spiskem Čechové a Slováci před svým státním sjednoce­ ním (1932) zasáhl do diskuse o vlivu husitství na Slováky.

Zprvu se zdálo, že svého odchodu z katedry využije Krofta pro vět­ ší cíle syntetické, jichž se Gollova škola, zcela v zajetí představ o nut­ né souměrnosti studia všech časových úseků národních dějin, vědo­ mě vzdala. Brzy se však ukázalo, že Krofta je typický analytik a že i obecné poznatky, které přinesly některé jeho studie širších záběrů, byly převážně výsledkem jeho analytické metody. Rozšířil sice starší přehlednou stať, Cechy za Přemyslovců (1914) pro The Cambridge Medieval history (Bohemia to the Extinction of the Přemyslids, 1929), kam zaslal ještě další kapitoly o Čechách ve 14. a 15. století’a Janu 523 Husovi (1932 a 1936), ale k syntézi v plném slova smyslu nestačily GOLLOVI ŽÁCI dospět ani jeho obsáhlejší, po válce posmrtně vydané Dějiny česko­ A JEJICH slovenské (1946) a tím méně předválečné Malé dějiny československé POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE (1931). Malé dějiny, přeložené do více jazyků, byly určeny pro infor­ maci ciziny, neboť stále významnější účast Kroftova v, zahraniční službě a nakonec jako ministra zahraničních věcí jej nutila, aby me­ zi své historické plány zahrnoval úkoly, související s propagací naší minulosti v zahraničí nebo přímo s potřebami domácí politiky. Prá­ ce jako Stará a nová střední Evropa (1929), četné stati, sledující národnostní vývoj našich zemí (Národnostní vývoj zemí českosloven­ ských, 1934; Němci v Čechách, 1927) a mnoho dalších rozprav o po­ stupu i zásadách československé diplomacie absorbovalo Kroftu do té míry, že jen výjimečně mohl zveřejnit studie, k nimž měl po léta sebraný materiál, ale v jejichž zpracováních se již projevovaly důsled­ ky Kroftova odloučení od současného historického života (Staročes­ ká daň míru, 1929; Začátky české berně, 1931). Určitý odstup, který Krofta získal od domácí vědecké produkce, mu umožnil, aby zato častěji vystoupil se svým stanoviskem v disku­ si o smyslu českých dějin. Dvojí příležitost mu poskytl rok 1930, ju­ bilejní rok Pekařův i Masarykův. Před světovou válkou patřil Krof­ ta mezi rozhodné odpůrce Masarykových názorů a hájil školu proti útokům Masarykových stoupenců (Vliv Masarykův na české dějepisectví, 1910; Masaryk, Goll a české dějepisectví, 1912). Nyní pod vli­ vem Masarykovy činnosti za světové války, aniž by se úplně ztotož­ nil s jeho názory, ocenil etickou hodnotu jeho dějinné filosofie ve stati Masaryk a jeho dílo vědecké (1930). Zato zřejmý nesouhlas s Pekařovým stále naléhavějším voláním po revizi Palackého se ozval v Kroftově přednášce, v níž s plným uznáním a upřímným ob­ divem bylo poprvé šíře vyloženo dílo Pekařovo (Josef Pekař, 1930). Ve střetnutí dvou výrazných pojetí českých dějin Krofta zaujal zpro­ středkující postavení. Mnozí to chápali jako polovičatost, ale Kroftovo stanovisko bylo výrazem jeho rostoucího smyslu pro vyrovná-

524 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

vání a usmiřování protikladů. Pověstná objektivita a střízlivost Kroftova, suchá, až tomkovsky orientovaná akribie jeho soudů byla při­ jata jako služba státní myšlence. Osobně pociťovaná potřeba obrany mravního a myšlenkového bohatství husitství odváděla Kroftu v ná­ sledujících letech ještě dále od Pekaře. K diskusi o Pekařově Žižkovi přispěl Krofta kritickým spiskem Žižka a husitská revoluce (1936), kde se obrací proti Pekařovu hodnocení táborství a jeho podmíněnému výroku o osudné linii vedoucí k Bílé hoře. V témže roce v drobné úvaze Náboženská otázka v našich dějinách přímo za­ mítl, že by myšlenku národní jako samozřejmý element národních dějin bylo možno označit za jejich vedoucí sílu, a přiznává toto mís­ to myšlence náboženské. Shodné přesvědčení s Janem Slavíkem, že husitská revoluce zmnohonásobila síly národa, se stalo spodním tónem vší další činnosti Kroftovy. Je zřejmé z redakčního uspořádá­ ní dvou výborů starších jeho prací (Listy z náboženských dějin čes­ kých, 1936; Byli jsme za Rakouska, 1936) a lze je postihnout i v pra­ cích zdánlivě tematicky vzdálených, jako je studie 0 Balpínovi dějepisci (1938). Na počátku okupace vydal Krofta odvážnou obranu českosloven­ ské zahraniční politiky, Z dob naší první republiky (1939) a vzápětí silný svazek práce Nesmrtelný národ (1940), adresované okupační současnosti a nesené historicky založenou vírou ve věkovitou exi­ stenci národa a nadějí v překonání současné krize. Nejobšírnější spis Kroftův rozvádí s velkým darem populárního výkladu přeměny národních osudů od Bílé hory, přičemž střed vlastní stavby celé knihy tvoří výmluvné apologie mravnosti a vzdělanosti předbělo­ horské, jak k nim dospěl Krofta po svých studiích v pevném subjek­ tivním přesvědčení, že v oné době jsme dosáhli vrcholu svého kulturního snažení. Po zbytek války Krofta pracoval na mnoha té­ matech a připravoval řadu prací k tisku. Většina vyšla také po válce posmrtně. Mezi nimi je třeba především jmenovat Naše staré legen­ dy a začátky našeho duchovního života (1947), příspěvek k otázce českého dějepisectví po celé století diskutované. Většina Kroftových prací jeho druhé životní periody od doby od­ chodu z aktivní historické činnosti nese výrazné znaky jeho starších badatelských výsledků, vychází z nich nebo z jeho vysokoškolských přednášek, shrnuje o pojednávané otázce různá hlediska někdy pro­ stou metodou rozsáhlé citace nebo parafráze literatury a přičiňuje k nim nebo vkládá do nich svá stanoviska a úvahy. Byla to u veřejně neobyčejně angažovaného a zaměstnaného historika jediná možnost jak žít historickou problematikou a nevzdávat se jí. Obecně jsou sve-

dectvím živé a hluboké zainteresovanosti české historiografie pro současné živé otázky národní i mezinárodní existence a pro Kroftu vypovídají o intenzivním osobním žití v dějinách a s dějinami. Ne­ mění se u něho historická scenérie a paleta zájmů, ale mění se zá­ měr a metoda historikova životně nezbytného rozhovoru s minulos­ tí, trvalého kontaktu s historickým světem a zjevuje se útěcha, která z historie plyne. Krofta byl z těch dějepisců, který hleděl do budouc­ nosti a z dějinné zkušenosti odhadoval základní politické potřeby národa v novém státním útvaru. Již roku 1924 otevřeně napsal v roz­ 525 boru konců starého Uherska s ohledem na vlastní národní a státní GOLLOVí ŽÁCI situaci: „Zdravý a harmonický rozvoj všech složek národa, spravedli­ A JEJICH vá a moudrá úprava poměru našich národních menšin ke státu jsou POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE otázky, od nichž závisí trvale bezpečnost našeho státu.“ K dějinám české reformace v předbělohorském období a k cha­ rakteru jeho ústřední politické postavy Václavu Budovcovi z Budo­ va pronikal na širokém myšlenkovém základě a s jemnou znalostí soudobé teologie, především evangelické, Kroftův vrstevník a intim­ ní přítel L.K. Hofmana Julius Glůcklich (1876-1950), dlouholetý středoškolský profesor a po převratu od roku 1920 první profesor novověkých dějin na Masarykově universitě v Brně. Na syna ob­ chodnické českožidovské rodiny z Březových Hor mocně působil podobně jako na jeho studijní druhy společenský, politický a kul­

Julius Glůcklich (1935)

turní kvas devadesátých let a pokrokové hnutí. Zdálo se, že tento v historické metodě Gollův žák, brzo se seznámivší s filosofií Diltheyovou, se sociální problematikou a novodobými sociálními teorie­ mi, se přechýlí pod vlivem Masarykovým k myšlenkové a politické problematice nejnovější. Nasvědčovaly tomu mladistvý, třebas jen překladatelský dotek s filosofickohistorickým dílem Augustina Sme­ tany, první samostatná studie Utopia Tomáše Mora (1898) a články k českému politickému programu roku 1848 a k dualismu. Prozra­ 526 zovaly, že se Gliicklich ponořil do studia úředních dokumentů, ko­ PŘEHLEDNÉ respondence a brožur k české politice kolem roku 1848, především DĚJINY ČESKÉHO do studia Karla Havlíčka Borovského, a že se informoval o teorii A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ a praxi současných socialistických směrů západních, francouzské­ ho syndikalismu, anglikánského fabiánství a agrárního komunismu Henry George. Dějinně filosofický zájem, zdůraznění logiky, filoso­ fie a sociologie jako nutné přípravy historikovy v době, kdy k socio­ logii a jejím metodám byla rozšířena v českém dějepisectví skepse, vysvětlují, proč Gliicklich zaujal za sporu o pojetí českých dějin me­ zi Masarykem a Gollovou Školou stanovisko zprostředkující. Ale to již náboženská problematika nabyla v jeho myšlenkovém světě převahy. Gliicklich ji sledoval v českém revolučním roce 1848, byla predestinována i dobovým návratem ke křesťanským hodnotám v duchu Tolstého a Dostojevského, vyznačila mocně i vnitřní myš­ lenkovou krizi Glúcklichovu a znamenala uvědomělý přechod od zděděné ortodoxie k evangelictví. V jejím smyslu se Gliicklich zcela oddal studiu české reformace, speciálně náboženské a církevní otáz­ ky v období předbělohorském. Studium doby a Václava Budovce z Budova, východiska a cíle ži­ votního díla Glůckhchova, začíná brzo na počátku století řadou drobnějších statí o literární činnosti Budovcově, o jeho Antialkoranu (1906) a dosud neznámém spisu O zlatém věku (1908). Vrcholí pak ve dvojí edici korespondence Václava Budovce z Budova, kte­ rou rozptýlenou po domácích a cizích archivech Gliicklich záslužně sebral a vyložil (Václava Budovce z Budova korrespondence z let 1579-1619, Nová korrespondence Václava Budovce z Budova z let 1580-1616; edice z let 1908 a 1912). Historické práce Budovcovy zhodnotil, jejich poměr k souvěkým dějepiscům a přínos k poznání vzniku Rudolfova Majestátu určil v práci O historických dílech Vác­ lava Budovce z Budova z let 1608—1610 (1911). Přesnou důkazovou metodou textové kritiky, obsahovou a formální komparací podařilo se Glůcklichovi vyložit spornou otázku Budovcova autorství diářů z let 1608—1610, které zaujímají čestné místo v soudobé memoria-

listice. Glůcklich prohluboval poznání doby studiem protestantské teologie, vývoje křesťanských církví i sekt a jejich sociálních učení. Průvodcem mu tu byl německý teolog a historik Ernst Troeltsch, znalost jehož díla k nám uváděl. Edice Budovcových listů a rozbory jeho literárních prací směřova­ ly k celkovému podání života, politické činnosti a myšlenkového pro­ filu vlastního tvůrce Majestátu. Později až do závěru života Glůcklichova se k nim připojovaly další příspěvky k poznání obsahu známých nebo nově objevených či ztracených spisků Budovcových nebo vydání vzácného dílka o posledních okamžicích Budovcova ži­ vota (Speculum Martyrii Budoveciani, 1946). Přímo i nepřímo se Budovce týkaly stati k politickým dějinám počátku 17. století. Tematic­ ky se soustřeďují kolem Majestátu, pravomoci a účasti defenzorů na českém povstání (Koncept Majestátu a vznik Porovnání. 1917; 0 de­ fenzorech a českém povstání 1618-1620. 1921; Majestát Rudolfa IL z r. 1608 o nekonfiskování statků. 1930). Úvod k edici Nová redakce zemského zřízení království českého z posledních let před českým po­ vstáním (1936) zabývá se stavovskou politikou a zákonodárnou čin­ ností předbělohorskou a Budovcovou účastí v ní. Studium dlouhole­ tého úsilí českých stavů o nikdy nedokončenou novou redakci zemského zřízení dalo Glúcklichovi možnost nahlédnout do politic­ kého a právního života české předbělohorské společnosti a postih­ nout nové povahové rysy Budovcovy, jeho rozsáhlé právnické vzdělá­ ní a právní názory. Práce překračuje uzavřený okruh Budovcova života tím, že ukazuje, jak výsledky zákonodárné činnosti stavovské z doby před povstáním přešly Částečně do Obnoveného zřízení zem­ ského. Pečlivý analytik a minuciózní ohledávač pramenných zákla­ dů a vztahů, stárnoucí a těžce zasažený diskriminační politikou na­ cistických okupantů, se ke skladebnému pohledu na svého životního hrdinu však nedostal, třebaže mu nebylo odepřeno umění působivé a smělé synteze. Schopnost syntetické zkratky a plastického podání osvědčil na menších dějinných úsecích o anglické a francouzské re­ formaci v Šustových Dějinách lidstva (Reformace v Anglii a v oblas­ tech jazyka francouzského. Dějiny lidstva V., 1938) a na monografic­ ky hutném medailónu Voltairově ve sbírce Tvůrcové dějin (1935). Badatelský obrat k Budovcovi a do náboženského ovzduší reformace neutlumil Glůcklichovy zájmy o politické dění 19. století. V podnět­ ných a znaleckých kritikách sledoval státoprávní otázku Rakouska a velmocenskou politiku německou a anglickou. Chápal souvztaž­ nost včeiejška a dneška a na historikovi žádal, aby se nezdržoval kri­ tiky ani nejnovějších událostí.

527 GOLLOVI ŽÁ(

A JEJÍCH POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIAC

528 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DĚJEP1SECTVÍ

Zdeněk Vaclav Tobolka (1936)

Pod obdobnými myšlenkovými a politickými vlivy mládí se jako Glíicklich vyvíjel Zdeněk Václav Tobolka (1874-1951), úředník universitní knihovny v Praze a v době první republiky ředitel kni­ hovny Národního shromáždění. Byl od studentských let politicky činný a jako historik přešel od vědeckých zájmů o dobu poděbrad­ skou zcela k politickým dějinám 19. století a do veřejné politické činnosti nejprve v Masarykově realistické straně a pak ve straně svo­ bodomyslné, kde se v letech před první světovou válkou a za ní stal jedním z vůdců české aktivistické politiky. Politická činnost jej ved­ la více k publicistickému a popularizačnímu zájmu o nejnovější dě­ jiny a k edicím pramenů k dějinám české politiky od revolučního vzruchu roku 1848 do vzniku republiky. Již první studie o době po­ děbradské s obranou Jiřího proti nařčení z Ladislavovy smrti a kři­ vé korunovační přísahy (0 volbě a korunování Jiřího z Poděbrad, 1896), doprovázené edicemi polemického traktátu nej významnější­ ho jeho protivníka z katolické strany, Hilaria Litoměřického (1898) a kuriózní knihy panovnických rad M. Pavla Zídka Spravovny (1908), charakteristické pro dobovou mentalitu, jsou prolínány ba­ datelsky výraznějšími pracemi k českému politickému a národnímu životu za revoluce roku 1848, Počátky konstitučního života v Če­

chách (1898) a Slovanský sjezd v Praze r. 1848 (1901). Byly vypraco­ vány na základě tištěných a rukopisných pramenů a byly v době půl­ stoletého výročí březnového hnutí z prvních vědeckých prací o no­ vodobém českém politickém životě. Tobolka se k němu ve svých souhrnných, monografických a edičních pracích vracel, ke slovan­ skému sjezdu edicí dokumentů ve spolupráci s Václavem Žáčkem (Slovanský sjezd v Praze 1848, I., 1952). S obecným zájmem o rok 1848 a Karla Havlíčka Borovského, v němž byl spatřován předchůdce politického realismu, souvisela trojsvazková edice Karla Havlíčka Borovského Politických spisů (1900-1903). Z ní vychází Tobolkův obraz politické publicistiky, čin­ nosti a myšlení Karla Havlíčka v Literatuře české XIX. století (1905). Ze studií o roku 1848 vyrostl i první stručný a kvapný nárys Dějin České politiky nové doby (1908), napsaný pro třetí díl příruční encyk­ lopedie Česká politika. Tobolka dovádí svůj výklad do roku 1879, je jako politik již úzce spjatý s pozitivní politikou svobodomyslné strany zaujat proti české státoprávní politice, kterou pokládá pro národ za zhoubnou a nutně určenou k pádu, přestává ve svém výkladu na hlav­ ních faktech a nepouští se do hlubšího rozboru vedoucích myšlenek. Současně přistupoval Tobolka ne vždy uváženě a podle zásad novo­ dobé ediční techniky k vydávání politicky důležitých pozůstalostí, De­ níku MUDra Edvarda Grégra (dva svazky, 1908-1914), z údobí mladoěeské éry počátků konstitučního života šedesátých let a literární a politické pozůstalosti národohospodáře a politika z přelomu 19. a 20. století Josefa Kaizla Z mého života (tři svazky, 1909-1914). Rozlehlá Kaizlova korespondence a deník daly Tobolkovi možnost vy­ ložit v úvodech názory na politické dění konce 19. století a podat po­ čátky Českého politického realismu. Byla to vedle jiných prací a edi­ cí, které byly umožněny a podníceny národním osvobozením roku 1918, Tobolkova cesta k rozsáhlým politickým dějinám českým od po­ loviny 19. století, Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby (čtyři díly v pěti svazcích, 1932-1937). Tobolka se k nim připravoval již ve válečném období, ale mohl je uskutečnit až v letech třicátých. Rozšířil svůj obzor na Slovensko a na události, jichž byl sám účastníkem a činitelem. Látka se mu neobyčejně rozrostla, přibyl nový dokumentární materiál a řada historických monografií, významně obohacujících poznání doby. Tobolka zdolal tuto lavinu látky proto, že nepřihlížel ke škodě celkového pohledu k hospodář­ skému, sociálnímu a kulturnímu vývoji a že se v linii politické opřel o přepracování svých starších publikací a o době, kterou prožíval ja­ ko aktivní účastník, o vlastní vzpomínky a deníkové záznamy. Tím se

529 GOLLOVI ŽÁQ A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

jeho dílo, které nevyniká koncepcí a zpracováním ani působivým slohem, stává v mnohém směru cenným pramenem, který ovšem bude musit být podroben stejně kritickému prozkoumání a srovnání s pra­ meny jinými jako každý jiný subjektivní materiál. Ze svých prací vydaných po roce 1918 použil Tobolka pro starší období posledních desítiletí 19. století Dějin československé sociální demokracie od jejích začátků až po sjezd hainfeldský (1923), který­ mi vyvrcholil jeho starší průkopnický zájem o dějiny dělnického hnutí již z počátku badatelské práce (Počátky dělnického hnutí v Če­ 530 PŘEHLEDNÉ chách, 1903, nově 1923). K české politice v době války se již dříve DĚJINY ČESKÉHO zaměřovaly jeho edice dokumentů, soudních akt Procesu Dra Kra­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ máře a jeho přátel (sedm svazků, 1918-1920) a Pramenů současných dějin českých (1917-1920), především pak výklad tendencí domácí politiky, Česká politika za světové války (I. svazek encyklopedie Po­ litika, 1923). Pojednání je jako obrana oportunistické a aktivistické politiky autorovy více memoárovým dílem než objektivní historií. Vedle toho vyložil Tobolka svůj politický postup za první světové války v článku Státoprávní prohlášení ze dne 30. května 1917 (Naše revoluce 1925). Konečné podání české politiky 19. století a počátku 20. století se v Politických dějinách v některých základních rysech změnilo, lobolka-historik je nyní ve výkladu a hodnocení úlohy čes­ ké státoprávní politiky spravedlivější, pozorněji si všímá jejích sou­ vislostí zahraničně politických a Tobolka-politik se v líčení proži­ tých úseků více oprošťuje subjektivnosti a třebaže trpká rezidua a apologie aktivistické politiky za války zcela nepomíjejí, snaží se být objektivní. K charakteristice politického dění a osob využívá To­ bolka vhodně pamětí a korespondence, i jiných bezprostředních pramenů, ale přesto jeho pojetí politické oblasti je značně úzké. Omezuje se z větší části na parlamentní jednání, na zákulisní styky stran a vlády, na politické porady a sjezdy a málo se dotýká vnitřní­ ho vývoje stran a politického myšlení jednotlivců i společnosti. Po­ dobizny hlavních politiků jsou podávány v životopisném rámci, jsou značně stereotypní a přihlížejí ke vnějším věcem. Souvztažnost po­ litického dění a dění ostatního je malá a je zanedbávána. Jako sou­ hrn důležitých faktů je však Tobolkovo dílo neobyčejně podrobným zpracováním české politiky do vzniku samostatného státu a vý­ znamnou pomůckou i pramenem. Tobolka se jím představil široké české veřejnosti jako nejvýznamnější badatel v nejnovějších ději­ nách českých, spjatý s nimi živou a nepomíjející účastí. Obdivuhodný pracovní výkon Tobolkův je třeba kladně hodnotit také proto, že byl zdoláván při rozsáhlé organizační a redaktorské

■|ly činnosti a při práci ve vědních oborech jiných. O dějiny dělnického hnutí a socialismu se Tobolka zasloužil vedle uvedených prací redi­ gováním trojdílného Sborníku (1921). Pracemi knihopisnými se stal zakladatelem české knihovědy. Dal jí program, nové typologické me­ tody, vědeckou náplň a založil pro ni několik časopisů a monumen­ tálních soupisů, nezbytných jako pomůcek pro historii literatury, kultury a pro národní historiografii vůbec. Knihopisné a knihovědné studie Tobolkovy začínají již v jeho mládí monografickými prace­ mi historické povahy o českých prvotiscích, o jejich vývoji, o prvních českých knihtiskařích a tiskárnách a směřují k soupisu českých pr­ votisků do roku 1500 (Český slovník bibliografický. 1910). Ten je za­ končen a doplněn Dějinami československého knihtisku v době nej­ starší (1930) a reprodukcemi nejstarších tisků. Soubor reprodukcí, pořizovaný fotomechanickou cestou a doprovázený odborným výkla­ dem o každém tisku, byl zahájen roku 1926 pod názvem Monumen­ tu Bohemiae typographica otiskem Petra Chelčického Sítě víry z ro­ ku 1521. Velkým, obtížným a nákladným knihovědným podnikem, vyšlým z podnětu Tobolkova a jím redigovaným, je Knihopis česko­ slovenských tisků od doby nejstarší až do konce 18. století. První díl z roku 1925 je vlastní prací Tobolkovou a podává soupis inkunábulí do roku 1500 a druhý díl, vznikající rozsáhlou spoluprací, vycházel od roku 1935 a zpracovával tisky z let 1501 — 1800. Dílo se snaží o úplný, vědecky přesný soupis českých tisků na našem území ces­ tou průzkumu knihoven a podle abecedního pořádku. Je to nejen všestranný obraz české kulturní tvorby projevené tiskem, ale součas­ ně ukazatel a vodítko studia v nejrůznějších oblastech literatury a pro různé historické disciplíny. Rada Gollových žáků, jimž jejich universitní učitel připravoval cestu k vědě otiskováním prvotin v Českém časopise historickém, přinesla pozoruhodné výsledky svých studií. Mnozí se však jako stře­ doškolští učitelé nebo muzejní pracovníci badatelsky odmlčeli, jiní často v těžkých podmínkách na odlehlých a měnících se pracovních místech se věnovali regionálnímu dějepisectví a veřejné vzdělávací činnosti a jen ojediněle rozvíjeli v osobitě zvolené tematice své histo­ rické nadání a poznání. Úspěšně začínal Josef Čihula (1871-1940), později středoškolský profesor a výrazný pokrokový činitel v Jičíně, studiemi o vzájemném poměru Martina Luthera a české reformace (Martin Luther a Čechové podobojí. 1897; Poměr Jednoty Bratří čes­ kých k Martinu Luťherovi. 1897). Téma nebylo sice nové, navazovalo na práci Gollovu o Lutherových názorech o Husovi, ale rozvádělo je novými doklady a hodnocením, které opravovalo starší představy

531 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

532 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Gindelyho. Zcela jedinečné téma v české soudobé historiografii si zvolil František Jaroš (1869-1937), středoškolský profesor v Českvch Budějovicích a nakonec v Praze, v práci o starověkém antise­ mitismu (Antisemitismus v klasické literatuře, 1897). Studoval jej na základě antické literatury, měl mu být cestou k dějinám původního křesťanství, ale myšlenkově zajímavý a nepoplatný badatel odsuzují­ cí antisemitismus jako nenávistnou tendenční soustavu pravd a ne­ pravd vědecké práce zanechal. Vzornou badatelskou prvotinou ve skladbě, metodě a provedení bylo pojednání Jaroslava Fikerleho (1879-19xy), který na základě literatury, vydaných pramenů a ně­ kterých rukopisů vyšetřoval vztah českých účastníků kostnického koncilu ke konciliární teorii (Čechové na koncilu kostnickém, 1903). Brněnský středoškolský historik Tomáš Kalina (1874-1956) začal slibně edicí Hilaria Litoměřického dupliky proti Václavu Korandovi (1900) a rozborem náboženské polemiky z doby Rokycanovy a svou historickou práci zakončil záslužně účastí na edici Moravských zem­ ských desk, kraj brněnský (1950). První vědeckou monografií o Pro­ kopu Holém, tematicky blízkou práci Hofmanově, byla studie Alfom se Neubauera (1884-1943), českobudějovického a pak jičínského středoškolského profesora, Kněz Prokop Holý (1910). Je psána na po­ zadí dějin druhého období husitských vojen za vedení Prokopova a s neobvyklým obecně historickým zdůrazněním, jak živly kolektivistické a individualistické se navzájem v dějinách prostupují. Při­ tom byl Neubauer, zahleděný do středověkých mystiků, autorem ži­ vě a s porozuměním psané větší práce o literární družině na dvoře Karla Velikého, z níž publikoval toliko úryvek o Alcuinovi (1909). Do oblasti antické vzdělanosti v době germánských vpádů do Itálie směřovala větší práce o M. Aureliu Cassiodorovi (1913), založené na rozboru jeho epistolografických, historických a teologických prací. Poměrně v mládí odešlý středoškolský profesor Miroslav Jeřábek (1880-1921) upozornil na sebe rozborem Dalimilovy kroniky po stránce pramenných zdrojů a myšlenkového obsahu středověkého vlastenectví (Dalimilova kronika, 1904 a 1905). Zcela osobitě se od svých počátků rozvíjel pražský středoškolský profesor František Hýbl (1875-1929), v mládí nadaný analytik, v mužném věku šťastný syntetik. Plumlovský rodák z domkářské rodiny, žák Gollův a Emlerův, vypracoval se již ve svých prvních his­ torických studiích na znalce počátků křesťanství a slovanské litur­ gie. Jejich byzantské souvislosti přivedly ho s četbou spisů Konstan­ tina Jirečka k zájmu o středověké dějiny bulharské a o dějiny Bulharska vůbec. První práce Hýblova se sice dotýká dějin populár-

533 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

František Hýbl (foto z počátku 20. století)

ního a k sociální činnosti mezi obecným lidem obráceného řádu minoritů ve 13. a 14. století (Počátky Minoritu v Čechách a na Mo­ ravě^ 1896), ale pak následovalo několik hluboce kritických studií o životopisci sv. Vojtěcha Brunovi z Querfurtu s rozborem a hodno­ cením jeho spisů (Bruno Querfurtský a jeho životopis sv. Vojtěcha, 1898) a největší analytické práce o slovanské liturgii na Velké Mo­ ravě, Slovanská liturgie na Moravě v IX. věku (1908). Nesou pečeť Gollovy metody a stylu v podrobném rozboru listinných dokumen­ tů a vyprávěcích pramenů i v přesnosti a jasnosti výkladu. Hýbl do­ chází k závěru, že podstatou sporů na Moravě v 9. století nebyl ob­ řad, ale dogmatický a politický rozpor dvou kulturních světů tehdejší Evropy, Říma a Byzance. Při kritickém sledování nejstarší české církevní problematiky sílí pak u Hýbla zájem o středověké dě­ jiny bulharské. Zahloubává se do Žití Nauma Ochridského, kreslí podobiznu cara Symeona, píše o církevní unii lyonské a uvědomuje si, jak přední potřebou zanedbávaných bulharských dějin středově­ ku je kritické zjištění fakt (Příspěvky k dějinám bulharským střední­ ho věku, 1919). Zájem o bulharské dějiny se u tohoto pečlivého stře­ doškolského historika, odmítajícího nabízenou vysokoškolskou kariéru, rozšiřuje na novověké období a vrcholí v souborných Ději­ nách národa bulharského, dovedených až do nedávné současnosti (dva díly, 1930). Posmrtně vydané dílo není jen syntézí jiných prací,

534 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

vychází z vlastního studia materiálu a je po Jirečkových dějinách i po bulharské syntéze Zlatarského jako novodobé české zpracování pokrokem především v tom, že se vedle politických dějin věnuje i poměrům hospodářským, společenským a kulturním. Schopnost účinného skladebného výkladu prokázal Hýbl již ro­ ku 1911 jako pedagog a autor velmi dobré středoškolské učebnice o dějinách starého věku, psané v sérii Šustových a Bidlových učeb­ nic všeobecných dějin. Látku pak Hýbl použil v hutné populární knížce Římských dějin (1912), které propracoval a podstatně rozší­ řil na dvousvazkové Dějiny starého věku (1924-1925; I. díi Orient a Řekové, II. díl Římané). Byly ve své době jediným a spolehlivým výkladem o nejstarších světových kulturách, založeným na výsled­ cích posledního bádání moderní evropské historiografie a přibližu­ jícím živým a srozumitelným slovem české společnosti starý východ­ ní svět a klasickou antiku. Jejich předností byl zřetel k dějinám kulturním. Překonávají starší pokusy Justina V. Práska i Emanuela Peroutky. K dějinám rakouským, k jejich teritoriálnímu a národní­ mu základu, se obracely Hýblovy příspěvky o územním vývoji a ná­ rodnostní situaci Rakousko-Uherska, psané do encyklopedického souboru Česká politika (L, 1906). Z rámce převážného zájmu Gollových žáků o dějiny náboženské a církevní se vymykala studie právnicky orientovaného historika, Turnovana Václava Mullera (1875-1958) o mizejícím svobodnickém obyvatelstvu vesnickém, Svobodníci (1905). Je to v české agrár­ ní historiografii počátků 20. století ojedinělý a úspěšný pokus o mo­ nografii ze sociálních dějin 15. a 16. století. Až na právně historicky založený výklad o půhončích věnoval se Můller ve své pozdější prá­ ci jako odborně školský pracovník právním otázkám národního školství. Z generace již Pekařových žáků tíhl programativně k ag­ rárním dějinám mladistvý Miloš Vystyd (1885-1914) založením Ča­ sopisu pro české agrární dějiny (původně Agrární archiv). Předčasná smrt na bojišti v počátku války nedovolila synu učitelské vesnické rodiny ze Sedlčanska rozvinout a uskutečnit plány o agrárních ději­ nách a agrárním dějezpytu, jak je načrtl v úvodní stati časopisu. Svědectvím historické schopnosti Miloše Vystyda, který si pražské vědecké školení doplňoval na vídeňském Institutu, zůstala studie o poměru štýrské rýmované kroniky ke kronice zbraslavské (Die stek rische Reimchronik und die Konigsaaler Chronik, 1913) a rozprava ji doplňující o konci Závise z Falkenštejna (1914). Byla to tematická oblast s pramennou problematikou formulářů, ve které začínali i starší čeští žáci Institutu Josef Šusta a J. B. Novák.

Před rokem 1918 plně vyzrál a své historické dílo v podstatě vy­ pověděl Jan Heidler (1883-1923), stejně jako Vystyd již Pekařův žák. Osobitý ve svém politickém a historickém přesvědčení, stával se vlastně z politika historikem českých novodobých politických dě­ jin, který po převratě jen nemnoho let působil jako profesor vše­ obecných dějin na Komenského universitě v Bratislavě. Pocházel z rodiny ředitele panství, a to mu s časným vstupem do politického života dávalo dostatek osobní jistoty, aby se pod vlivem dvou proti­ chůdných učitelských individualit, filosofa a sociologa Masaryka a historika Pekaře, vyvinul ve svéráznou myšlenkovou osobnost, kte­ rá přes znatelné stopy obou učitelů v mladistvém díle byla odhodlá­ na kráčet vlastní cestou. Jak Masaryk, tak Pekař mu ukazovali mno­ honásobnou souvztažnost mezi minulostí a přítomností a mladý historik, který již v historické prvotině Český sněm ústavodárný r. 1848 (1907) naznačil východisko a centrum svého vědeckého zá­ jmu, neskrývavě pověděl, že historie je mu především výkladem dneška. Tak k ní přistupoval v letech bezprostředně předválečných i válečných, kdy v krátkém desítiletém rozmezí vytvořil základy své­ ho historického díla a činně se účastnil jako publicista a jeden z osnovatelů květnového manifestu českých spisovatelů roku 1917 politického dění. Poznání dějin vyplývalo u Heidlera z potřeby živo­ ta. Proto pochopíme základní tematiku jeho prací, které chtěly ve sledu několika politických generací zobrazit ideový a konkrétní zá­ pas o českou samostatnost v posledním století. V rozběhu sil jej však zasáhla smrt. Z jeho historické stavby zůstalo jen několik pilířů, z nichž je si možno udělat představu o proponovaném celku. Několik drobnějších statí z prvního desítiletí hájí české radikály z revoluce roku 1848 proti Masarykově odsudku v jeho spise o Hav­ líčkovi, bystře a kriticky analyzují Paměti Josefa Václava Friče, usvědčují ho jím samým a dobovými dokumenty z omylů a nepravd a psychologicky je vysvětlují. Tyto rozbory spolu se studií O vlivu hegelismu na filosofii dějin a na politický program Františka Palackého (1911), zdůrazňující vliv Hegelovy dialektické metody, nikoliv obsa­ hu filosofického myšlení Hegelova, ohlašují rozsáhlejší práce o myš­ lenkových proudech české politiky v revolučních letech 1848 a 1849 a v počátečním údobí absolutismu, Dr. Adolf Maria Pinkáš a vznik českého programu v letech 1848-1850 a 1861 (1913) a Antonín Sprin­ ger a česká politika v letech 1848-1850 (1914). Jsou zdánlivě konci­ povány na biografické osnově rozhodujících životních údobí obou politiků, ve skutečnosti jsou však přes ně svědeckou cestou do hlu­ bin české politiky revolučních let, do jejího zrodu, křížících se ten-

535 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

536 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Jan Heidler (1920)

dencí a projevů. Založeny na rozboru neznámých pramenů úřed­ ních, korespondence a dobové publicistiky, odkrývají vnitřní tvář české politiky mesiánských liberálů a radikálů. Vykládají programo­ vé rozdíly mezi Palackým a Pinkasem a snaží se i psychologicky vy­ světlit a vylíčit přechod Springrův a Pinkasův do německého tábora. Studium vědeckého, politického a národního vývoje Springrova umožnilo Heidlerovi proniknout k hlubšímu poznání české politiky v době revoluce a setkání s F.L. Riegrem v roce 1848 přimělo ho k přípravě rozsáhlé monografie o vůdčím českém politiku druhé poloviny 19. století. Na jeho životě měla být podána a osvětlena ce­ lá české politika doby s jejím státoprávním programem a základním principem národní rovnoprávnosti. Potřeba znát předpoklady české politiky před březnem roku 1848 vedla Heidlera ke studiu politic­ kého myšlení a smýšlení protiabsolutistického za Metternichova předbřeznového režimu. Provedl to detailním rozborem typického dobového pramene politických brožur, dosud z valné části zanedbá­ vaných. Vycházely v cizině, kritizovaly metternichovský systém a za­ bývaly se ústavními, státoprávními, sociálními a národnostními otázkami monarchie a jejích národů, stavů a tříd. Monografie Če­ chy a Rakousko v politických brožurách předbřeznových (1920), ho­ tová již za války, je jednou z prvních historicky dobře fundovaných charakteristik předbřeznové doby, je analýzou tehdejšího veřejného mínění a směřuje ke zjištění geneze Českého politického programu 19. století. Z příprav k Heidlerovu životnímu dílu o F.L. Riegrovi vedle několika drobnějších statí, naznačujících Heidlerovo pojetí díla jako výkladu politického snažení tří českých generací od Palac-

kého přes Riegra až k žijící generaci nejmladší, zůstal toliko nedo­ končený a ne zcela edičně propracovaný materiál v regestech Riegrovy korespondence a zápisků Riegrovy dcery a důvěrnice Marie Červinkové. Posmrtně jej vydal Joseí Šusta s názvem Příspěvky k listáři dra Fr. L. Riegra (dva svazky, 1924 a 1926). Poněkud stranou hlavního historického zájmu Heidlerova, sledo­ vaného s nebývalou energií a zaujetím, stojí práce z hospodářských dějin moravských. Souvisely s Heidlerovou habilitací a byly poplat­ né Pekařovu vlivu. Týkají se lánových rejstříků jako pramene k hos­ podářským dějinám a moravské kontribuce od konce třicetileté vál­ ky do tereziánských reforem. Měly být pro Moravu doplňkem prací Pekařových o katastrech, znamenaly sice proti starším primitivním materiálovým souborům D’Elvertovým metodický a věcný pokrok, byly však brzo překonány pracemi metodicky subtilnějšími a statis­ ticky přesnějšími. Dokumentární svědeckou povahu jako ještě neodvanuté paměti současníka mají Heidlerovy výklady o vzniku květnového spisovatel­ ského manifestu v knížce 1917. Projevy českých spisovatelů (1921). Heidler, který prožíval první světovou válku neobyčejně intenzivně a byl přesvědčen o nutném pádu Rakouska, vypisuje počátky domá­ cího odboje jako jeden z mladé opoziční vzdělanecké generace, se­ skupené kolem týdeníku Česká demokracie (1917-1919) a redigova­ né jím a jeho bratrem Gustavem Heidlerem, národohospodářem. Po té stránce představují Heidlera jako politika se živým zájmem o politické a sociální otázky předválečné informativní stati o vzni­ ku a programech českých politických stran (České strany politické v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1914) a myšlenkově hlubší pová­ lečné úvahy Otázky sociální a politické (1921) s kritikou Marxova Kapitálu ze stanoviska socialistického reformismu a Moderní demo­ kratismus (1922) s kladným hodnocením epochálních převratů, kte­ ré vyvolala v sociální, hospodářské a politické skladbě lidstva mo­ derní technika. Historik Heidler, promýšlející jako individualistický politik průběh a důsledky světové války, docházel k přesvědčení, že ve chvílích nejtěžších osudových zkoušek národů rozhodujícím či­ nitelem jsou síly mravní. Heidlerovy práce z údobí bezprostředně před vznikem samostat­ ného státu byly nejslibnějším předznamenáním badatelského a myš­ lenkového ruchu nejmladší historické generace, nastupující a vytvá­ řející se v tomto údobí politických a sociálních křižovatek a pod jejím určujícím vlivem. Heidler nebyl sám. Vedle něho a s ním byli to vedle historiků Václava Chaloupeckého a Karla Stloukala Franti­

537 GOLLOVI ŽÁCI A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ

DIFERENCIACE

538

šek Hrubý, cechovně tkvějící na tradičním materiálu, metodě a myš­ lení, dále historikové metodicky a myšlenkově pohyblivější a prů­ bojní Jan Slavík, Jaroslav Werstadt a Bedřich Mendl, všichni se při­ hlásivší v předválečném a válečném desítiletí, ale plně se projevivší až po převratu. Než se však dostaneme k tomuto poválečnému a me­ ziválečnému období, které vytvářelo nové podmínky dějepisné prá­ ce a historického myšlení, i k historikům ostatním a mladším, je třeba přehlédnout dílo druhé linie českého dějepisectví, vycházející z Gollovy metodiky a podnětů.

PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

C) DVOJICE VÁCLAV NOVOTNÝ A JAROSLAV BIDLO

DĚJEPISECTVÍ

K nejvlastnější problematice Gollově z dějin české reformace se ved­ le Kamila Krofty obracelo často celoživotní úsilí historiků vytvářejí­ cí se novotnovské linie Gollovy školy, především Václava Novotné­ ho, Jaroslava Bidla, Bohumila Navrátila, z mladších Vlastimila Kybala a Rudolfa Urbánka, jehož historická práce později vyzrávají­ cí se ve své definitivní podobě projevila až v prvním údobí samo­ statného státu. Obdivuhodnou pracovní energií a jedinečným životním soustředě­ ním na dvojí základní tematiku, na husitství a na nejstarší české ději­ ny, se vyznačuje historické dílo Václava Novotného (1868-1932). Vě­ deckým naturelem byl tento pramenný analytik nejblíže historické metodě Gollově a její tendenci proniknout k historické skutečnosti zevrubnou vnější i vnitřní kritikou pramene. Novotný byl zvyklý své rozbory doprovázet edicemi pramenů, nevzdaloval se sice historické syntézi, ba odvažoval se na rozložitá skladebná díla, kdy jeho druho­ vé, i sám Goll, byli skeptičtí v možnost a úspěšnost tak raných poči­ nů, dokud neměly pevný základ v Široce založené kritické revizi dosa­ vadních znalostí, ale podoba jeho skladebných celků nese znaky jak individuálního pojetí syntéze, tak i bezpečné stopy badatelské přípra­ vy. Tím si však Novotný, dávaje přednost přesně zjištěnému faktu a vy­ řešení nakupených sporných otázek, zatarasoval cestu k vyšší formě syntetického zpracování, v níž nabývá v historické práci na významu interpretace a historické myšlení samo. Novotný byl rodem Moravan z Ivančic. Jejich bratrské tradice byly však překryty v časném mládí vlivy nacionálně zjitřených jihočeských Budějovic, kde nakonec za­ kotvila početná rodina jeho otce, buditelsky založeného a politicky perzekvovaného venkovského učitele. Domácí rezidua způsobila, že žák Gollův a Emlerův, který se jako Tomkův pomocník hlouběji se­ známil s dobou husitskou, se v letech pražských studií dostal do sty­

ku S pokrokovým hnutím a stal se politickým realistou Masarykova směru. Třebaže se později politického života aktivně neúčastnil, pře­ ce jen realistická orientace předurčovala Novotného stanovisko, ze kterého přistupoval k otázkám české minulosti, v přítomnosti ožívají­ cím, a že se odlišil od konzervativně výraznějších členů gollovské žá­ kovské generace a především od Pekaře. První práce mladého Václava Novotného, který dlouhou dobu pů­ sobil jako úředník v místodržitelském archivu pražském, než po habilitaci nabyl roku 1911 zajištěného místa profesora českých dějin na Kailově universitě, dotýkají se tematiky husovské. Jí zůstal věren do konce života. Nástupem této životní historické problematiky No­ votného byla studie Husův glejt (1896). Práce, která otevřela Novot­ nému cestu k docentuře na vysoké škole, značně překračovala úzce vymezený název a konečný rezultát, že Husův politický glejt, zaruču­ jící mu bezpečnou cestu ke koncilu a návrat do vlasti, byl koncilem i Zikmundem porušen. Bylo to vlastně důkladné vylíčení závěrečné kapitoly Husova života, jeho pobytu a obrany v Kostnici, jeho smrti a myšlenkové atmosféry, v níž psal své listy přátelům do vlasti. Kri­ tický rozbor Husových listů (1898), první životopisný náčrt M. Jana Husí v Ottově Slovníku naučném (1897) i kritické posudky husovské literatury naznačovaly, že se Novotný připravuje ke složitějšímu vy­ psání Husova života a díla. K němu vedly i vědecké výpravy za nový­ mi prameny do Říma, drobnější články a několikrát rozhojňovaná a prohlubovaná populární biografie Husova, která pak intenzivním studiem, přerušovaným prací na druhém životním nadměrném úko-

Václav Novotný (foto z roku 1912)

539 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

540 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

lu Českých dějin před první světovou válkou, byla dovedena v zá­ kladní rozsáhlý vědecký spis M. Jan Hus, Život a dílo (I.—II., 1919 a 1921). K vypsání životního osudu českého reformátora a k výklad;; jeho myšlení spojil se Novotný s mladším historikem a v té době již zvoleným spolupracovníkem na Českých dějinách Vlastimilem Kybalem. Novotný si ponechal část speciálně biografickou a bibliografic­ kou, aniž se vzdával možnosti podat osobnost Husovu i po stránce vnitřního vývoje, a Kybal podal souborný obraz Husovy náboženské nauky. Dílčími studiemi a sebraným materiálem byl Novotný k Hu­ sovu životopisu připraven jako žádný jeho vrstevník. Velká životopis­ ná monografie vyšla sice až po první světové válce, vznikala však v období předválečném a válečném. Byla předznamenána edicí Hu­ sova spisu O svatokupectví (1907), řadou kritických příspěvků k Hu­ sovu literárnímu dílu, populárně vědeckou prací Hus v Kostnici a česká šlechta (1915), navazující tematicky a časově na Novotného husovskou prvotinu, byla doprovázena přesnou a bohatou edicí M. Jana Husi Korespondence a dokumenty (1920) a věcně přeceně­ nou polemikou a sporem o Husovo jihočeské rodiště. Do okruhu příprav díla o Husovi náleží i vysledování domácích tradic českého reformního hnutí, Náboženské hnutí české re 14. a 15. století. Část I. Do Husa (1915). Práce o předhistorii husit­ ství, výklad jeho dějinných základů a hlavních ideových tendencí je psána pro širší čtenářskou veřejnost a je koncepčně a literárně nej­ jednolitějším, jazykově nejživějším a literárně nejpůsobivějším dí­ lem Novotného. Sleduje tři ideové proudy předhusitského hnutí, učenou opozici na universitě, myšlení humanistické a lidovou men­ talitu náboženskou a chce dokázat - což je pro Novotného pojetí Husa a husitství charakteristické, že mezi Husem a předchozím reformním hnutím domácím je vývojová souvislost, i když vystoupe­ ní Husovo znamená nový prvek. Stejně se již v této práci ozývá pozdější Novotným důsledně zastávaný názor, že cizí vlivy mají v hu­ sitství význam druhotný, že poměr Husův k Wiklifovi je kritický, třebas jej doslovně přejímal. Snaha prokázat a obhájit původnost Husova myšlení vrcholí v No­ votného velké biografii, která po metodické stránce splňuje schéma individualisticky a geneticky pojímaného životopisu. Chápe osob­ nost jako rozhodující dějinnou sílu, která není bez souvztažnosti k době a předchozímu vývoji. Novotný nepopírá Wiklifův vliv na Hu­ sa, snaží se však tuto nespornou skutečnost omezit a modifikovat zdůrazněním Husovy kritičnosti a osobitého způsobu v přijímání myšlenek, které vlastně odpovídají jeho základnímu postoji. Apolo-

gie Husa obracela své ostří proti jednoznačně a ortodoxně katolické­ mu výkladu Husova kacířství v životopisné monografii teologa a his­ torika Jana Sedláka z roku 1915. Přitom Novotného obrana dokazo­ vala až přespříliš Husovu pravověrnost a posunovala do popředí dějinnou a naddějinnou hodnotu Husova boje za poznanou pravdu. Kritickou levizí všeho, co bylo dosud o Husovi napsáno, bezpečnou znalostí bezprostředního materiálu a snahou vyřešit sporné otázky života a literárního díla Husova na základě dosavadních znalostí vy­ tvořil Novotný dílo, které jako souhrn vědění o životních osudech 541 Husových a o jeho literární činnosti se stalo bezpečným základem GOLLOVI ŽÁCI dalšího bádání o Husovi a jeho době. Novotnovsky typická důklad­ A JEJICH POSTUPUJÍCÍ nost ve zjišťování faktů a přímo úzkostlivá tendence nic z daných heu­ DIFERENCIACE ristických možností neopomenout způsobuje ovšem, že se trhá jed­ notnost vývojového výkladu a čtenáři se vytrácejí jeho nosné linie. Nelze ovšem popřít, že Novotný psal dílo o Husovi s hlubokým vnitř­ ním zaujetím, s vášní badatele, který před dílem svého hrdiny stojí s obdivem a úctou. Chce přes přehradu dobových svědectví pronik­ nout k jeho psychologii, ale ve svých vyhraněných sympatiích a anti­ patiích nedovede přátelům a protivníkům Husovým měřit stejně. Novotného Mistr Jan Hus byl faktografickou revizí a doplněním Palackého, nebyl jeho revizí ideologickou. Novotný přejímal Palackého pojetí husitství a reformace a blížil se z Gollových žáků Masa­ rykovu výkladu o smyslu českých dějin nejvíce. Faktografický základ Masarykových tvrzení o vědomém navazování obrozenců na Husa a reformaci ho však jako pozitivistického analytika, sklánějícího se toliko před majestátem bezpečně zjištěného faktu, nepřesvědčoval. Sporu o smysl českých dějin se veřejně nezúčastnil, jeho místo a hle­ disko bylo však vyznačeno již tím, že psal odborné články a referáty o historických pracích do Masarykova Času a Naší doby. Novotného badatelský zájem o českou reformaci se rozšiřoval z Husa především na Jana Žižku. Vydal Kroniku velmi pěknou o Ja­ nu Žižkovi (1923), svědčící o nevyhaslé úctě k velkému božímu bo­ jovníku i po jeho smrti. Jak jej životně poutalo nejvlastnější pole badatelské, o tom mluví dlouholetá příprava a konečná kritická edi­ ce zpráv nejvěrohodnějšího svědka posledního Husova zápasu v Kostnici, Historické spisy Petra z Mladoňovic a paměti o M. Janovi Husovi a M. Jeronýmovi z Prahy (Prameny dějin českých VIII., 1932). Jimi byly v roce smrti Novotného zakončeny jeho studie o Husovi a době husitské. Druhé ohnisko historické práce Novotného, nejstarší české ději­ ny doby přemyslovské, se sice přihlásilo v počátcích jeho vědecké

činnosti, ale nedošlo hned a bezprostředně z vnitřní potřeby bada­

telovy k jeho orientaci na široce založenou syntézu Českých dějin. Než na prahu této druhé linie Novotného dějepisného zájmu se již

542 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

roku 1903 objevuje kritika Bachmannova souhrnného díla o čes­ kých dějinách (Geschichte Bohmens L, 1899), psaného ze stanovis­ ka německého nacionalismu, i polemika s jeho dílčími rozbory nej­ starších českých vyprávěcích pramenů. Tehdejší české dějepisectví si různě uvědomovalo, že kritika Bachmannovy syntéze, vědomě se obracející proti výkladu a pojetí Palackého Dějin, není tou pravou odpovědí, že historicky rovnocenným a jedině platným činem by by­ ly nové samostatné Dějiny, které by nahrazovaly Dějiny Palackého, zčásti již po odmítnutí Rukopisů jako pramenů pro nejstarší obdo­ bí národních dějin zastaralé, a dovedly je za hranici roku 1526. No­ votný, který jako člověk a historik byl vzdálen malichernému ná­ rodnímu šovinismu, si uvědomoval, že dílo Bachmannovo přes určité klady neotvírá v českém dějepisectví nové dráhy. K badatel­ sky a nakladatelsky odvážnému podniku Českých dějin se rozhodl až tenkrát, když iniciativa vyšla od Laichtrova pokrokového nakla­ datelství vědecké literatury. Měl již za sebou několik průkopnických studií o nejstarších českých pramenech, o Kosmovi a jeho pokračo­ vatelích, o Mnichu sázavském, o Kronice zbraslavské a Pulkavově. V tehdejším českém historickém světě se o nich věřilo, že budou po Palackém základem nové Wůrdigung der alten bohmischen Geschichtsschreiber. Novotný si také roku 1906 ověřil svou skladebnou schopnost přehledem církevních a náboženských dějin českých až do doby bělohorské v I. díle České politiky, vycházející v Laichtrově nakladatelství. Osobních předpokladů bylo tedy dost, že mohlo ro­ ku 1911 dozrát rozhodnutí pokusit se za pomoci několika mladších, politicky pokrokově orientovaných historiků napsat souborné Čes­ ké dějiny. Půlstoletí po Dějinách Palackého měly být jejich látko­ vou revizí na základě nového pramenného průzkumu a zhodnoceni dosavadní monografické literatury domácí i cizí a měly být i jejich doplněním a pokračováním. Novotný chtěl sám zpracovat nejstarší dobu až po vyznění válek husitských roku 1437 - do těchto oblastí směřovaly obě linie jeho historického bádání - mladšímu Rudolfu Urbánkovi přidělil vylíčení dějin doby Jiřího z Poděbrad a Jagellonců, habsburské údobí předbělohorské měl napsat moravský histo­ rik Bohumil Navrátil, zabývající se církevními dějinami 16. století, a dobu pobělohorskou svěřil Vlastimilu Kybalovi, který v souvislosti s evropským vývojem se věnoval době bezprostředně předbělohor­ ské a bělohorské. Novotný poměrně rychle podal ve dvou dílech roz-

543 GOLLOVI ŽÁCI A JEJICH POSTUPUJÍCÍ

DIFERENCIACE

Monumentální České dějiny jsou spjaty i se jménem Václava Novotného, jenž napsal jejich první čtyři svazky

sáhlý obraz českých dějin doby knížecí do roku 1197 (České dějiny L, 1912 a II., 1913), ale intenzivní práce na Husově životopisu, úko­ ly, které přibyly po vzniku republiky, a opakující se nemoc způsobi­ ly, že příprava dalších svazků, vynucující si i speciálních studií, váz­ la a že druhý životní záměr Novotného zůstal torzem. Podařilo se mu ve dvou dalších dílech, vyšlých ke konci života a po smrti (III. díl roku 1928, IV. díl roku 1937), dovést výklad k závěru vlády Přemys­ la Otakara II., do r. 1271, aniž již mohl vyložit hospodářsky, sociál­ ně, národně a politicky tak významný jev, jako byla tzv. německá kolonizace a vznik měst a městské společnosti ve 13. století. Příčiny nezdaru velkého literárního podniku tkvěly ovšem hloubě­ ji a dotýkaly se samé podstaty vědecké metody Novotného a přede­ vším jeho specifického pojetí dějinné syntéze. Novotný odpovídal svý­ mi Českými dějinami na dvojí, badatelsky ovšem v jednom díle těžko realizovatelnou potřebu, na požadavek národní společnosti po novém souborném zpracování českých dějin a na vědeckou potřebu revize všeho dosavadního historického bádání. Okamžitý, krátkodobý a ak­ tuální úkol sociálně a politicky výchovné syntéze byl spojen s prac­ ným, dlouhodobým analytickým úkolem vědeckokritickým. Novotný byl vnitřně ustrojen především pro tento druhý úkol, proto také kni-

544 PŘEHLEDNÉ JINÝ ČESKÉHO

SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

hu určoval v první řadě vědeckým odborníkům, a proto také nechtěl snadným naznačením kontur a lehkou slovnou stylizací obcházet sporné otázky, ba právě na ně, jakkoliv vždy relativní a nikoliv v pro­ cesu vědeckého poznávání konečné, kladl přední důraz. Tím byl do syntéze vnesen nesourodý, ale převažující prvek, kterého se při jed­ nou začaté metodě nebylo možno vzdát. Vnitřní jednotná skladba dí­ la byla porušena, shrnující obzírné části syntetické povahy jsou vvstřídávány faktograficky bohatými, analytickomonografickými celky a při převaze sporných otázek v oblasti tzv. dějin vnějších, v oblasti politického, církevního a sociálního vývoje, se proti tzv. dějinám vnitř­ ním, tj. dějinám hospodářským a kulturním, uplatňují vnější složkv historického dění. A to tím více, že do analytickokritických a pole­ mických oddílů bylo třeba pojmout veškerý průkazový materiál a ne­ bylo možno dobře podat je formou literárně působivou. Dílo se roz­ růstalo více do šíře než do úsporné hloubky a dějinná skutečnost je představována převahou monotematicky a nikoliv ve své mnohosti a celosti. Postupem práce a rozrůstajícím se materiálem nabývaly vý­ klady o dějinách vnitřních na významu a mnohé kapitoly o poměrech církevních, náboženských a ústavně právních se měnily takřka v od­ borné monografie. I ve své syntézi se Novotný projevil jako kritický, do podrobnosti jedoucí analytik střízlivého, někdy až suchého slova. Novotného dílo jako badatelský výsledek individuální neumdlévající práce o starším českém středověku zrcadlí však nesporně věcnou a názorovou úroveň historického vědění své doby, zachycuje fakto­ grafický pokrok, který české dějepisectví zaznamenalo od časů Palackého a čím se i názorově od Palackého odlišilo. Stručnější verzi Českých dějin podal Novotný ve IV. svazku Česko­ slovenské vlastivědy, kde vypracování dalších částí převzali mladší žáci Novotného Otakar Odložilík a Jaroslav Prokeš. Také údobí star­ ších dějin provázelo Novotného badatelsky až na práh smrti. Několi­ krát se pokusil předběžně shrnout své námitky proti pravosti legen­ dy Kristiánovy (Český kníže Václav Svatý. 1928; 0 Kristiána. 1930), kterou pokládal za falzum 12. století, aniž se mu podařilo je rozpra­ covat. Své výklady o vývoji církevních institucí v Českých dějinách doplnil rozborem listinného materiálu k počátkům kladrubského kláštera (1932). Poněkud stranou ústředních zájmů Novotného je bibliografický přehled České dějepisectví v prvém desítiletí republiky (1929), pouze informativní a látkově i kriticky nesouměrný. Tematicky nejblíže ke Gollovu centrálnímu badatelskému zájmu o dějiny jednoty bratrské měl Jaroslav Bidlo (1868-1937), podob­ ně jako Novotný, syn výrazného východočeského učitele s kultivova-

nýni obzorem dějinně pamětným. Teologické studium katolické dogmatiky, které předcházelo historickému studiu na pražské filo­ sofické fakultě, připravilo Bidlovu schopnost vyznat se v subtilní středověké věrouce a mravouce bratrské. Jako Gollův žák vyšel Bid­ lo z dějin jednoty bratrské, ale studijní pobyt v Krakově, Moskvě a Petrohradě vymezil blíže jeho historickou orientaci k dějinám pol­ ské větve jednoty, v nichž je vlastní badatelský význam Bidlův a k dějinám východoslovanským i studiím byzantologickým, které k nám uváděl. Hned v počátcích vědecké práce Bidlový je patrna ta­ to dvojí tvář, která také určovala jeho učitelskou profesi jako profe­ sora slovanských a východoevropských dějin na Karlově universitě. Po počáteční edici Nekrologia polské větve Jednoty bratrské (1897) ponořil se Bidlo na základě ochranovských foliantů archivu jednoty, polských, vatikánských, vídeňských a švýcarských pramen­ ných zdrojů do dějin polské větve jednoty od jejích počátků roku 1548 do konce 16. století. Čtyřdílné dějiny polské jednoty, vnitřně dobře vybudované, vtiskly Bidlově historické práci základní charak­ ter. Bidlo je příznačně nazval Jednota bratrská v prvním vyhnanství (L-IV., 1900, 1903, 1909 a 1932), třebaže se původní exulantské jádro brzo přizpůsobilo politickým a společenským řádům nové vlasti, rozplynulo se v domácích členech a přeměnilo se v novodo-

Jaroslav Bidlo (1927)

545 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

bou svobodnou protestantskou církev kalvínského rázu, která pod­ statně ovlivnila náboženské a církevní poměry polské. Bidla zajímal především vnitřní dogmatický vývoj, církevní organizace, školství a literární činnost, celý život i boje polské jednoty s katolickými i ne­ katolickými odpůrci a dovedl úspěšně vyložit vnitřní přeměnu jed­ noty, kladný vliv polského vyhnanství a existenčních zápasů na ni a zdůraznit její aktivně tvůrčí účast na polské vzdělanosti a na díle náboženské tolerance. V Bidlově obraze vyniká jasný výklad myš­ lenkového poměru jednoty k německé a švýcarské reformaci a dů­ 546 PŘEHLEDNÉ raz na obecně historický význam, který měl odklon od starších as­ DĚJINY ČESKÉHO ketických ideálů k hospodářské a sociální realitě. A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ Základní téma se ozývá i z drobnějších Bidlových studií o posel­ ství bratra Jana Rokyty k caru Ivanovi Hroznému a o jejich teolo­ gické disputaci (Bratr Jan Rokyta u cara Ivana Hrozného. 1903), v pracích Vzájemný poměr české a polské větve Jednoty bratrské v do­ bě od r. 1587-1609 (1917) a Jednota bratrská za mezivládípo smrti Štěpána Bathoryho (1930) nebo v německy psaných statích o pomě­ ru jednoty k luterství a o jejím školství. Všechny ty práce ohlašovaly přípravu pozdě vyšlého čtvrtého dílu Jednoty bratrské v polském vyhnanství, odhalovaly politický vliv polské bratrské šlechty a na­ značovaly, že Bidloví neuniká souvztažnost mezi dějinami jednotv v Polsku a v českých zemích. To se již Bidlo ujal významného edič­ ního úkolu zveřejnit z bratrského Archivu důležité dokumenty k dě­ jinám jednoty vůbec, Akty jednoty bratrské (L-II., 1915 a 1923). Rozsáhlá edice, bohužel nedokončená, je uvedena bystrými rozborv o povaze a hodnotě otištěných kusů z let 1437-1524 a výkladem o vzniku bratrského archivního celku. K slovanským dějinám a byzantologii se Bidlový práce obracely více populárně než badatelsky a směřovaly k celkovým pohledům na dějiny buď jednotlivých slovanských národů nebo Slovanstva ja­ ko etnického celku. Bidlo se tak od počátku své učitelské činnosti řadil mezi skupinu historiků, literárních historiků a etnografů, ja­ ko byli Lubor Niederle, Jan Máchal, Jiří Polívka, Zdeněk Nejedlý a František Táborský, kteří seznamovali českou společnost s minu­ lostí a přítomností slovanských národů. Naznačuje to již Bidlův mla­ distvý překlad M. Bobrzynského Přehledu dějin polských (1895), zvláště pak populární zpracování nejnovějších ruských dějin, krát­ ké dvoudílné Dějiny Ruska v XIX. století (1907), vydané nedlouho po ruské revoluci roku 1905, a výklad východoevropských dějin ve středoškolských učebnicích (Dějiny středního a nového věku. I.-II., 1912 a 1913, spolu s J. Šustou).

Brzo jako vědecky pracující historik začal Bidlo uvažovat 0 histo­ rii Slovanstva jako celku (1911). Problematika o možnosti a opráv­ něnosti jednoty slovanských dějin přes kulturní rozpolcení slovan­ ských národů v oblast římsko-germánskou a řecko-slovanskou a úvaha o srovnávací metodě, která by vedla k jednotnému podání slovanských dějin, neopouštěla Bidla po celý život a myšlenkový vý­ voj. V pozoruhodné a u nás do té doby jedinečné práci Kultura by­ zantská (1917) zabývá se vznikem a poměrem evropské kultury zá­ padní a východní a vztahem vzdělanosti jižních a východních Slovanů ke kultuře byzantské. Dílko psané v době válečného kon­ fliktu Rakouska s Ruskem a vydané v roku březnové a říjnově rus­ ké revoluce dostávalo, třebas i nechtěně politický přídech. První své představy o srovnávacím podání dějin Slovanstva pokusil se Bid­ lo realizovat roku 1912 ve sborníku Slovanstvo, který redigoval spo­ lu s Jiřím Polívkou. Dva jeho příspěvky, Historický vývoj Slovanstva a Náboženské a církevní poměry národů slovanských, neměly v me­ todě předchůdců. Úspěšnější podoby nabyla Bidlová srovnávací me­ toda v konečné syntézi Dějin Slovanstva (I. díl 1927). Byla odůvod­ něna a vyložena teoreticky, vyšla z politicko-kulturní koncepce evropského Východu, v níž je možno postihnout vliv teorií ruských slavjanofilů, a z přesvědčení, že dějiny lidstva lze vyložit a pochopit toliko v rámci několika kulturních okruhů. Prakticky ji Bidlo usku­ tečňoval tím, že se ve společných dějinách snažil postihnout jak po­ dobnost, tak rozdílnost vývoje slovanských národů, jak jejich styky pozitivní a přátelské, tak i styky negativní a nepřátelské. V hodno­ cení soudobého Ruska - a to bylo nesporně cenné a podnětné — chtěl se vyhnout všem zkreslujícím extrémům a založit je na pří­ mém poznání pramenů a osobní zkušenosti. Moravské církevní dějiny 16. století v údobí počínající katolické restaurace a protireformace se staly pracovní oblastí moravského archiváře a po převrate profesora obecných dějin na Masarykově universitě v Brně Bohumila Navrátila (1870-1936). Vyškovský ro­ dák, pevně zakotvený na Moravě i svou redaktorskou a organizátorskou prací v Časopise Matice moravské a v moravské historiogra­ fii, vzdělal se jako vyškolený žák Gollův, Rezkův a Emlerův na německých universitách. Přinesl si odtud rozsáhlou znalost litera­ tury k dějinám protireformace a jezuitů a uplatňoval ji ve svých drobnějších pracích monografických i ve velkých počinech edič­ ních. Jeho badatelská práce se soustředovala k restaurační činnosti olomouckých biskupů, uvádějících do země a podporujících jezuit­ ský řád. Po životopisné skice Viléma Prusinovského (1895) zakončil

547 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH

POSTUPUJÍCÍ

DIFERENCIACE

548 PŘEHLEDNÉ DĚJÍNY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Navrátil svá raná studia z dějin olomouckého biskupství bohatě do­ kumentovanou monografií Biskupství olomoucké 1576-79 a volba Stanislava Pavlovského (1909). Je sice časově úzce vymezena, ale je důležitá k poznání vlivu kurie na počátek protireformační akce v českých zemích. Mnoho materiálu, střádaného po celá desítiletí, jako dopisy předchůdce Prusinovského a Pavlovského Marka Klíně­ na, zůstalo nezpracováno a nevydáno. Jedině pozdní studie První pokusy o moravskou universitu (1927) se zabývá touto dobou a pak pečlivě připravené ediční dílo o činnosti olomouckých jezuitů v půl­ století před Bílou horou. První díl pro léta 1558-1590 vydal Navrá­ til roku 1916 s názvem Jesuité olomoučtí za protireformace. Akty a listiny z let 1558-1619, druhý díl byl k vydání připraven. I zde úzkostlivý zřetel k faktografické úplnosti a zatížení organizační a učitelskou činností nedovolily Navrátilovi dospět k závěru životní práce. Za archivální činnosti seznámil se Navrátil s korespondencí Antonína Bočka a Vincence Brandla. Listy Bočkovy, psané Palackému, vydal a činnost obou moravských archivářů kriticky ocenil i je­ jich přínos moravskému dějepisectví. Zcela výraznou, filosoficky založenou a reaktivní osobností roz­ lehlých zájmů se hned na počátku své historické práce projevil No­ votného spolupracovník na Husově životopise, bytostně však žák Gollův Vlastimil Kybal (1880-1959). Byl po L.K. Hofmanovi jed­ ním z historiků své generace, na něhož působilo studium v Paříži a francouzská historická metoda, a první, který se přímo seznámil s bohatstvím španělských archivů a se španělskou kulturou. Zna­ lost evropských oblastí románské kultury a jejich jazyků přivedly po převratu roku 1918 profesora všeobecných dějin středního a no­ vého věku na Karlově universitě na dráhu diplomatickou. Ta ho od­ vedla od badatelské práce historické a vyznačila jeho pozdější lite­ rární činnost smyslem pro historický esej a publicistiku. Vědecký zájem Kybalův se dělil o myšlenkový obsah českého re­ formního hnutí a o dějiny západoevropské politiky v kritických deceniích před mocenským konfliktem třicetileté války. České histo­ riografii Kybal objevil a představil mohutnou myslitelskou osobnost Mistra Matěje z Janova ve svém mladém, průbojném a literárně svě­ žím díle Matěj z Janova, jeho život, spisy a učení (1905). V podání Kybalově vyrůstá Janov jako originální teoretik, bystrý pozorovatel a kritik společnosti, ale také jako člověk povahy pasivní a kontemplativní, který odvolává své zásady a nedovede dojít pevné shody me­ zi náboženskými a mravními ideály a povinnostmi praktického ži­ vota. Jádrem Kybalovy práce je teologicko-filosofický rozbor

549 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

Vlastimil Kybal (1914)

základního Janovova traktátu, jeho Regulí, jejichž vůdčím tónem je negativně kritika současného církevního a sociálního života a pozi­ tivně etické ideály a reformní návrhy, vrcholící v požadavku časté­ ho přijímání oltářní svátosti a ústící nikoliv v dogmatickém hloubá­ ní, ale v překonání neřestí a v osvícení ducha. Hlavním cílem Kybalovým je dobrat se filosofického principu Janovova učení, z ně­ hož ostatní složky jeho osobnosti vyrůstají. Kybalova kniha svou sugestivností vybízela k revizi názorů na původ a prameny husitství, ke studiu, pokud a jak kotvilo v českém životě a myšlení konce 14. století. Toto Kybalovo stanovisko, vyřčené neobyčejně výrazně, spolu s jeho odporem proti zplošťujícímu názoru, že husitství není než uměle vypěstovaným viklefstvím, bylo příčinou, proč si Novot­ ný zvolil Kybala za spolupracovníka k životopisu Husovu. Mladistvá práce Kybalova o Matěji z Janova byla z vědeckých prvotin Cello­ vých žáků, objevujících se na přelomu 19. a 20. století na historic­ kých prknech, nesporně myšlenkově a metodicky nejhlubší. Životní postava a názorový svět Janovův byl vložen do středu soudobých fi­ losofických soustav a odtud nazírán a hodnocen. Kybal se ještě zvláště zabýval srovnáním myšlenky o Antikristu v učení Milíčově, Janovově a Jakoubkově, aby vymezil její různou

funkci a dobový účel (M. Matěj z Janova a M. Jakoubek ze Stříbra,

1905). Logickým závěrem Kybalových studií o Janovovi byla rozsáh­ lá edice jeho literárního odkazu, Matěje z Janova, mistra Pařížské­ ho, Regulae veteris et noví testamenti (čtyři díly, 1908-1913, 5. díl předposlední - vydal roku 1926 Otakar Odložilík). Vyzbrojen znalostmi teologického myšlení doby, mohl Kybal na­ psat pro dílo V. Novotného M. Jan Hus. Život a učení druhou část. Učení M. Jana Husi (I.-IL, 1927 a 1931), vykládající teologické ná­ zory praktického reformátora, jak byl Husa proti Janovovi jako teo­ 550 PŘEHLEDNÉ retickému mysliteli reformace charakterizoval. Kybal ve svém po­ DĚJINY ČESKÉHO drobném rozboru Husovy nauky nepřekročil metodicky a literárně A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ své mladistvé dílo o Matěji z Janova. Sevřel svůj výklad příliš do dog­ matické systematiky, vycházeje od pramenů víry k Husovu učení o církvi, o Bohu a Kristu, k nauce o svátostech a posledních věcech člověka, k eschatologii. Třebaže se všude snaží ukázat, v čem se Hus s tehdejšími církevními názory shodoval a v čem se s vládnoucí nau­ kou v církvi rozcházel, nedaří se mu natolik jako v práci o Janovovi včlenit myšlenkový svět Husův do duchovní, filosoficko-teologické situace doby, vcelku však potvrzuje základní hledisko Novotného. Politické složce Husova působení a vlasteneckému a státoprávnímu momentu jeho myšlení věnoval Kybal působivě psanou esej Filius Regni (1915). Ve šlépějích svého učitele Golla šel Kybal v několika studiích o františkánské mystice a učení o chudobě a lásce. Mono­ grafie Svatý Frantisek z Assisi (1913), subjektivně pojatá a psycholo­ gicky pronikající k postavě a dílu zakladatele františkánského řá­ du, byla sledována odborně založenými pracemi o prvních dvou františkánských řeholích a o testamentu asketického světce. I když je možno nalézt jejich vztah ke staršímu zájmu Kybalovu o filosofii náboženství a o křestanský svět sociálního myšlení, jsou přece jen v historickém díle Kybalove osamocené. Obecně dějinám evropským zcela jiné oblasti a bohatší konkrétnosti jsou určeny práce, jejichž středem je zahraniční politika francouzského krále Jindřicha IV. na sklonku jeho života. Po přípravných studiích o stycích pařížské­ ho a vídeňského dvora, Jindřich IV. a Rudolf II. (1907) a po rozbo­ ru pramenů a literatury přistoupil Kybal na základě bohatých ar­ chivních studií k vlastnímu zpracování a výkladu sporu o dědictví jůlišské v objemném spisu Jindřich IV. a Evropa v letech 1609 a 1610 (dva díly, 1909 a 1911), který měl být doplněn edicí vybra­ ných písemností. Tímto dílem se Kybal dostal do blízkosti české po­ litické krize předbělohorské, a to ho vedlo ke kritickému a odmíta­ vému rozboru pojetí Bílé hory, jak je ve svém díle vyložil Arnošt

Denis (Arnošt Denis a Bílá Flora, 1912). Kybal připravující se v rám­ ci Českých dějin archivním studiem k vylíčení bělohorské epochy, nepokládal Bílou horu za nevyhnutelný důsledek všeobecného ná­ rodního úpadku a důrazně metodicky vytýkal, že Českou katastrofu je třeba vykládat v souvislosti s evropským vývojem. Francouzská historiografie, kterou v souvislosti s prací o Jindřichu IV. sledoval, zaujala ho i po stránce metodické. Tak vznikla studie Francouzská metoda historická (1908), ojedinělá svým tématem v soudobé české historiografii a seznamující českou historickou vědu, teoreticky a metodicky napojenou na německou klasickou metodu rankeovskou, s historickým myšlením francouzským, v němž je položen dů­ raz na historicko-filosofickou kontemplaci. V době své diplomatické činnosti se Kybal jen zřídka vracel k no­ vým historickým tématům. Svých historických znalostí užíval ke vzájemné informaci domova a ciziny o dějinách a současnosti nebo k populárním historickým souborům, v nichž se uplatňovala jeho stylová obratnost a schopnost účinné povahopisné zkratky. O vzta­ zích československo-italských jedná kniha La Cecoslovacchia e Víta­ li (1925). Nejvíce Kybal propagoval české dějiny, stát a kulturu v oblastech Latinské Ameriky a Španělska; pro české prostředí na­ psal populární knížku O Španělsku (1928) a Velikáni španělských dějin (1935) a k dějinám českých jezuitských misií jihoamerických v druhé polovině 17. století přihlíží práce Po československých sto­ pách v Latinské Americe (1935). Tomuto způsobu historické infor­ mace a vztahové tematice zůstal Kybal věren i ve své literární Čin­ nosti po druhé světové válce. Z oblasti středověké mystiky vzal svůj pracovní námět v rozboru spisu Malogranatum ze 14. století předčasně zemřelý žák Novotné­ ho, brněnský středoškolský profesor Václav Kallab (1882-1912), Malogranatum a jeho původce (1911). V předválečné době začíná ta­ ké svou badatelskou přípravu k dějinám husitského věku poděbrad­ ského Novotného spolupracovník Rudolf Urbánek. Jeho vědecký rozvoj náleží však do dalšího údobí českého dějepisectví. D) ZDENĚK NEJEDLÝ

Svébytným myšlenkovým vývojem procházel z mladších Gollových žáků, kteří kladli základy k vedlejším historickým disciplínám, Zde­ něk Nejedlý (1878-1962). Generační druh Hofmanův, začínající stejně jako on, Kybal, Krofta a Novotný pracemi z dějin husitství, stal se svým kladným i problematickým obsahem svého složitého dí-

551 GOLLOVI ŽÁCI A JEJICH POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

la přední osobností české historické vědy i českého vědeckého a po­ litického života první poloviny 20. století. V hudební vědě, jejímž prvním ordinářem na Karlově universitě se stal (habilitován roku 1905, mimořádným profesorem 1909, řádným 1919), stejně jako v estetice, kritice, v kulturní publicistice, v dějinách literatury a di­ vadla, všude tam se projevuje, že Nejedlý byl způsobem myšlení i metodou práce především historik. Extenzita a intenzita Nejedlé­ ho díla, jeho tematická bohatost, nebývalá a jedinečná u Golfových 552 žáků, je vývojově a názorově neobyčejně složitá a ve své typické nePŘEHLEDNÉ dokoncenosti rozsáhlých a odvážných plánů je výrazem myšlenkové DĚJINY ČESKÉHO pohyblivosti a přímo nedočkavého chvatu řešit naléhavou historic­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ kou problematiku. Nejedlý navazuje na rozvoj české romantické vě­ dy 19. století, jehož obrozenský duch mu byl po celý život velice blíz­ ký. Nebyl ve svém díle a životě toliko vědcem a kritikem, ale také ideologem a politikem, který ve svých pracích srostl s husitstvím a národním obrozením a byl jejich emocionálním vykladačem. Osobnost Zdeňka Nejedlého jako každého tvůrce, bytostně prožíva­ jícího kontrastná údobí své současnosti, byla zcela logicky plna svá­ ru a dynamiky. Spojoval v sobě lásku k tradici s revolučností myš­ lenky a činu, šel od romantismu obrození, od Gollova historického pozitivismu a Masarykova realismu přes jejich kritiku a levicový de­ mokratismus vnitřním bojem a nepoplatně k marxistickému histo­ rickému materialismu a k pevné víře v komunismus. Jako u mnohých historiků jeho doby byla vědecká práce Nejedlé­ ho poznamenána ve svých počátcích vztahem k rodnému kraji, k Smetanově a Jiráskově Litomyšli. Z universitních učitelů vedle Golla formovali Nejedlého vědecký profil zejména estetik a hudeb­ ní kritik Otakar Hostinský a filosof a sociolog Tomáš G. Masaryk. Čisté historiografii patří zejména jeho mladá léta. Tematikou jeho prvních prací bylo především husitství, k němuž tíhl již od litomyšlského mládí a k jehož hlubšímu pochopení mu otevíral cestu Gollův seminář. Jeho první vědecké práce o mládí Jana Rokycany, o české misii Jana Kapistrána (1900) a zvláště vydání Pramenů k sy­ nodám strany pražské a táborské 1441-1444 (1900) naznačovaly, ja­ kým směrem se bude mladý historik, projevující obdivuhodnou zna­ lost středověké teologie, ubírat. Výrazem Nejedlého lásky k rodnému městu, jemuž zasvětil svou obrodnou celoživotní práci jeho hudebně vzdělaný otec, typ buditelského učitele, jsou široce pojaté Dějiny města Litomyšle a okolí (I. díl, 1903). Přesahovaly úroveň tehdejších monografií venkov­ ských měst a měly ve třech svazcích dojít k dějinám českých bratří.

553 GOLLOVI ŽÁCI A JEJÍCH POSTUPUJÍCÍ DIFERENCIACE

V první části byly vlastně monografií litomyšlského biskupství. K Li­ tomyšli se autor po letech vrátil a roku 1934 vydal syntetickou, po­ pulárnější knihu Litomyšl. Tisíc let života českého města^ v níž sou­ středil svůj zájem na kulturní dějiny města. Vyvrcholením heuristicky neobyčejně pilné práce mladého Ne­ jedlého se stalo mohutné dílo o dějinách českého zpěvu ve středově­ ku. Došel k němu zcela organicky studiem husitské liturgie. Jako historik a školený hudebník postřehl mezeru, která byla v našem dějepisectví, líčícím husitství převážně po stránce literární a nábo­ ženské a méně již po stránce výtvarného umění a nedostatečně, po­ kud se týkalo hudby a zpěvu. Na habilitační spis Dějiny předhusit­ ského zpěvu v Čechách (1904) navazovaly další svazky, Počátky husitského zpěvu (1907) a Dějiny husitského zpěvu za válek husit­ ských (1913). Nejedlý nepojímá husitský zpěv úzce, ale v plné šíři je­ ho funkce a významu, jako přímou součást historie husitské revolu­ ce, jejímž stoupencem a vášnivým straníkem vždy byl. Jeho dílo přineslo i cenné poznatky z oblasti náboženské (liturgické), literár­

554 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DÉJEPiSECTVÍ

ní a národnostní, rehabilitovalo husitský zpěv proti staršímu názo­ ru jako jeho úpadkovému a celou svou materiálovou výzbrojí a skladbou patří k předním reprezentativním ukázkám českého dějepisectví gollovského ražení z počátku 20. století. Už tehdy v Ději­ nách předhusitského zpěvu, podávaje dějiny hudby a zpěvu v úzké souvztažnosti s dějinami vůbec, Nejedlý programativně vytkl, že „dějiny jsou jen jedny, jako život člověka je jeden“. Dějinami husitského zpěvu vyvrcholila analytická a syntetická práce Nejedlého o starší době českého zpěvu a hudby. Rozsáhlý zá­ měr podat dějiny reformačního zpěvu u nás nebyl však uskutečněn, podobně jako impozantní rozběh Všeobecných dějin hudby, započa­ tý roku 1910, uvázl u nejstarší doby antické (o Nejedlého práci a vý­ znamu v dějinách hudby viz str. 625-627). Impulsivního badatele, jehož naturelu odpovídala spíše tematická změna než setrvávání u započatých děl, odvedla od úkolu problematika a polemika smetanovská. Období před první světovou válkou vedle bojů za Českou novodobou hudbu, studií a hudebních monografií o Zdenku Fibi­ chovi, J.B. Foerstrovi, Gustavu Mahlerovi a Richardu Wagnerovi je vyznačeno ve vědeckém vývoji Nejedlého historika přípravnými pra­ cemi k biografii o Bedřichu Smetanovi. Stejně však v téže době na prahu první světové vojny se kritický a ideově orientovaný duch Zdeňka Nejedlého projevil v teoretických úvahách a syntetizujících skicách, zapadajících do rámce sporu o smysl českých dějin. Knížka Spor o smysl českých dějin z roku 1914 je zároveň odrazem vlivu, kterým působilo na Nejedlého studium německého romantismu, Mahlera, Wagnera a Nietzscheho. Snaha o pochopení a určité smíření Masarykova a Pekařova pojetí není ovšem korunována - přes osobité podněty v konkrétním pojetí husit­ ství, Bílé hory a obrození - novým syntetickým myšlenkovým závě­ rem. Nejedlý se v knížce přiznává jako kritický a analytický historik ke Gollovi a jako historik filosofující k Masarykovi. Nechce dojít ke snadným kompromisům, chce odkrývat souvislosti, které jsou mezi názory i sporných stran, aleje především na cestě od naprostého lpě­ ní na pozitivistických požadavcích k tvůrčímu historickému vidění, které podobně jako v umění má podle něho povahu intuitivní, vede k Člověku, ke spekulaci a k vyššímu úkolu vědy ve společnosti. I když Nejedlý ještě dlouho například ve své smetanovské biografii lpěl na pozitivistické úctě k faktům i zcela nejdrobnějším, začínal strohý po­ zitivistický individualismus překonávat zdůrazněním kolektivistických sil v historickém dění: „Musíme znáti i život lidu, abychom zna­ li síly národního života. Nesmíme dále stavětí vše na několika

vybraných individualitách, jež sice tvoří literaturu, umění nebo vě­ du, ale ne národní život.44 Nejedlý již zřejmě směřoval ke kolektivníjnii obrazu českého obrozenského života, jak jej chtěl podat skrze ži­ votní osud, dílo a myšlenkový výraz velkého jedince. Logickým závěrem je tu Nejedlého úvaha o Konci liberalismu v dějepisectví (Česká mysl, 1919), prozářená již zkušeností války a revoluce. Akcen­ tuje kolektivistické pojetí dějin, etické hodnocení v dějinách; v ano­ nymní mase, v lidu, ne však ještě přesně vymezeném, spatřuje hybné síly historického procesu a mluví dokonce o socialistickém dějepi­ sectví, které má překonat dějepisectví individualisticky liberální. Ne­ jedlý se začíná odklánět od gollovského pojetí historické skutečnosti a jejích nosných sil, i když trvá na jeho principech heuristiky a kriti­ ky. Spor o individualismus a kolektivismus v dějepisectví, který se jíž na konci 19. století ozval z informace a výkladu Pekařova, měl být nyní rozhodnut ve smyslu dobových kolektivistických tendencí. Aspoň teoreticky, prakticky spor trval i v samotném Nejedlém. Tak Nejedlý jako historik spíše intuitivně než soustavným pozná­ vacím procesem a pod vlivem dobových dějinných událostí váleč­ ných a revolučních směřoval k jinému smyslu práce, než jaký po­ skytovalo strohé pozitivistické dějepisectví. V živé touze Nejedlého vytvářet vědu pro život nacházel stále výraznější místo zájem o umě­ lecké postižení historické reality. Polemický charakter a aktivní po­ díl v politickém životě, jak jej přímo vnucovalo politické osvobození národa a první boje o charakter republiky od dvacátých let, určoval i ráz Nejedlého historické tvorby. Dokladem tu je tvrdě polemický spis Bílá hora, Habsburg a český národ (1920), odsuzující stavovské povstání jako nelidové a monarchické a tudíž nečeské, rozbor poli­ tické postavy dr. Karla Kramáře a jiné články, vycházející hlavně v Nejedlého časopise Var (1921-1930). V něm Nejedlý, seskupiv ko­ lem sebe levě orientované socialistické vědce a literáty, bojoval pro­ ti pravičáctví a všemu nedemokratickému hnutí, proti Šovinismu a klerikalismu, stával se politickým souběžcem a spolubojovníkem sociálně demokratické levice a pak vzniklé strany komunistické a kladným vykladačem a obhájcem bolševické revoluce a jejích pře­ vratných důsledků. Nastávala složitá cesta Nejedlého k socialismu, marxismu a k historickému materialismu, která se vždy kombino­ vala s principy pozitivistické heuristiky a s romantickým nadšením pro národně obrozeneckou práci. Jak Nejedlý nedovedl zcela setřást okovy pozitivistické vědecké metody, projevilo se nejvíce ve velkých životopisných dílech, která za sebou rychle následovala ve dvacátých a třicátých letech, Bed-

555 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH POSTUPUJÍCÍ

DIFERENCIACE

556 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Zdeněk Nejedlý v roce 1911

řich Smetana (I.—VII., 1924-1933), T.G. Masaryk (L-IV., 1930 až 1937) a Lenin (L-II., 1937 a 1938). Společným metodickým jmeno­ vatelem těchto prací je Nejedlého snaha vystihnout a charakterizo­ vat životem a dílem velké tvůrčí politické a kulturní osobnosti život a obsah celého historického období a na druhé straně na základě rozboru společenského a myšlenkového obsahu období odhalit po­ vahu a názorovou skladbu velké osobnosti. Tento záměr zdánlivě odporuje Nejedlého nedávnému postulátu studia bezejmenné masy a pojetí její dějinné funkce, ale je to vyrovnání mezi kolektivem a silným individuem jako výrazem a reprezentantem určitě třídně charakterizovaného kolektivu. Nejedlého pokus není také pouhou recepcí Tainovy teorie o sociálním milieu jako určujícím faktoru je­ dincova vývoje, ale u Nejedlého, který svou metodu stále označuje za pozitivistickou, je to snaha překonat upřílišněný objektivisrnus i subjektivismus historický stálým zřením ke skutečnostem, a to čas­ to i k druhotným a pro poznání osobnosti a jejího díla vedlejším. Pokud jde o proces vyzrávání umělecké, vědecké nebo politické osobnosti, je na jedné straně daleko složitější a na druhé straně ve své semknutosti daleko prostší, než aby se mohl redukovat na pou­ hý vliv prostředí. Abstrahujeme-li od tohoto cíle životopisné bionra-

fie, nelze upřít, že Nejedlého detailní deskripce a analýza společen­ ského života a mentality Českých měst a venkova, české vzdelanecké nebo universitní společnosti přinesla nebývalé materiálu ke kultur­ ně historickému poznání doby. Díla velkého rozmachu byla nedokončena a zůstala jaksi otevře­ na právě v okamžiku, kdy přicházelo jádro problému a kdy měla vy­ vrcholit historikova koncepční a interpretační schopnost. Důvod to­ ho není ani tak v Nejedlého pojetí vztahu jedince a celku jako především v jeho praktické pracovní metodě. Historik, který měl veliký smysl pro detail, dobový kolorit, prostředí a plasticitu děje, rozběhl se v jejich dokumentaci do nezvládnutelné šíře a místy k tak mikroskopickému popisu, že nebylo v jeho silách zvládnout všechen materiál a dát dílu únosnou a ústrojnou skladbu. Nejná­ padnější je to ve velké smetanovské monografii, která přebujela drobnými fakty ze životních osudů Smetanových předků a souro­ zenců a podala každý detail, který nalezl autor v literatuře nebo v archivu. Nejedlý vycítil jistě správně, že podání prostředí a doby je nutné, aby postihl duchovní růst postav, které líčil, a aby doku­ mentoval jejich sepjatost s celkem, jehož jsou reprezentanty, nedo­ vedl však nalézt hranici, až kam lze jít, a nedovedl oddělit faktory a motivy funkční a určující od detailů druhořadého rázu a od pří­ měsi nejdrobnějších skutečností. Rozsáhlá díla o Smetanovi a Masarykovi nejsou proto biografie­ mi v obvyklém slova smyslu, ale spíše širokým monografickým kul­ turně historickým obrazem života, dobového prostředí, společen­ ského a myšlenkového ruchu 19. století. Nejedlý upozorňoval na potřebu takového díla o tomto století, málo známém, a tak důleži­ tém pro celý další vývoj. Šlo mu o vnitřní proudy českého života, které se mu zdály důležitější než pouhé dějiny parlamentní politi­ ky, ale jeho přesvědčení o „nepřeberném bohatství života v ději­ nách se mu stalo více tísnivým závažím než metodickým vodítkem. \ přemíře materiálu ztrácí se mu leckdy vlastní hrdina a jeho vnitř­ ní vývoj. Ve Smetanovi, kterého dovedl na počátek čtyřicátých let 19. století, se Nejedlý pokusil vystihnout celou společnost a atmo­ sféru předbřeznových Cech a jistě rozpoznal, že Smetanovo dílo vy­ růstá z podstaty a kořenů národa a je „obrazem prožívaného jím českého obrození 19. století“. Proto se Nejedlý tak důkladně zabý­ val společenskými poměry v městech a venkovských místech, kde mladý skladatel žil a studoval, at je to Litomyšl, Růžkovy Lhotice nebo Praha, a detailní, někde až kronikářsky deskriptivní metodou evokoval drobný svět, život, zábavy a starosti měšťanů a vesničanů.

557 GOLLOVI ŽÁCI

A JEJICH POSTUPUJÍCÍ

DIFERENCIACE

558 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ

Nedokončená monografie o Masarykovi, která předvedla jeho ži­ vot, studie a působení toliko k jeho příchodu do Prahy a po vypuk­ nutí rukopisných bojů, vypovídá o základním významu, který mel Masaryk pro myšlenkový vývoj Zdeňka Nejedlého, ale současně je svědectvím o jeho vnitřním boji s Masarykem a o Masaryka. Nejed­ lý se s ním vyrovnává, kritizuje ho jako odpůrce ruské říjnové revo­ luce a staví se nakonec po roce 1945 proti němu (T. G. Masaryk ve vývoji české společnosti a československého státu, 1948). Kladně zhodnotil Masaryka jako kritika české společnosti před první světo­ vou válkou, ale pak se s ním názorově a politicky rozchází. Masarvk je v pojetí Nejedlého individualista a politik buržoazní společnosti v údobí její krize a úpadku a v tom smyslu je dovršitelem této dějin­ né epochy. Metodicky pro biografický postup Nejedlého je důležité, jak se snaží již v mladých létech Masarykových nalézt podstatné složky jeho pozdější osobnosti a jak k charakteristice její myšlenko­ vé náplně využívá důkladných rozborů spisů, jako Sebevraždy nebo Konkrétní logiky. Ze společenského prostředí upoutala Nejedlého pozornost probouzející se Morava, česká Vídeň v době Masarykova studia a počátky české university s jejími vědeckými individualita­ mi. V práci se již zřetelně objevují prvky historického a dialektické­ ho materialismu a prvky organistického pojetí společnosti a třídy ve vytčení jejich mládí, zralosti a stáří. Daleko více než ve Smetano­ vi je tu však patrné subjektivní zaujetí k určitým osobám a směrům, ale i pracovní chvat a menší zřetel k výrazné stylizaci. Poznání bolševické říjnové revoluce a Leninova myšlenkového a politického díla bylo pro Nejedlého významným momentem vnitř­ ního obratu. Revidoval své dosavadní názory na marxismus a po­ znával, že mezi Masarykem a Leninem je bytostný rozpor, který vy­ řeší jen budoucí vývoj. Výrazem tohoto vnitřního procesu Nejedlého jsou dva díly práce o Leninově mládí a jeho myšlenkovém vývoji, psané již ve chvílích vrcholící krize československého státu a tušení druhého světového konfliktu. Knihy o Smetanovi, Masarykovi a Le­ ninovi signalizují jako důležité životní křižovatky myšlenkový vvvoj autora samého, dokládají jeho trvalý vnitřní neklid historika a poli­ tika, jeho potřebu vyrovnávat se s živou problematikou doby průzo­ rem velkých individualit a jejich dílem. Vrchol pilné a všestranné práce historika Nejedlého v souhlase s je­ ho velkými životopisnými celky je třeba hledat ve dvacátých a třicá­ tých letech. V té době tvořil nejen velká dějepisná díla, ale živě a po­ hotově reagoval na současné politické a kulturní události, ať už veřejnými přednáškami a politickou aktivitou nebo časopiseckými

a novinářskými články a kritikami. Byl mezi prvními z těch, kdo pro­ pagoval a připravoval kulturní, hospodářskou a politickou spolupráci se Sovětským svazem. To, co v historické práci Nejedlého přišlo po třicátých letech, bylo více nebo méně shrnutím a opakováním starší­ ho poznání. Jen zorný metodologický úhel na historické dění se mě­ nil. Nejedlý se od třicátých let hlouběji zabývá teorií socialismu, své pojetí lidu jako dějetvorného činitele prohlubuje přijetím marxistic­ kého učení o třídním boji, ale ani po druhé světové válce nevytrácí se zcela starý romantický pohled v hodnocení národního obrození. 559 Nové úkoly vyvstaly před Nejedlým začátkem nacistické okupace GOLLOVI ŽACÍ a po jeho odchodu roku 1939 do SSSR, kde se za druhé světové vál­ A JEJICH POSTUPUJÍCÍ ky ve smyslu svého dosavadního vývoje a činnosti aktivně účastnil DIFERENCIACE národně osvobozeneckého boje. Působil v Moskvě jako profesor slo­ vanských dějin na Lomonosovově universitě, kromě přednáškových cyklů z českých a slovanských dějin zabýval se studiem a populari­ zací česko-ruských vztahů a českými revolučními tradicemi, zejmé­ na husitstvím. Souhrn rozhlasových a časopiseckých projevů z let 1943-1945 Moskevské stati (1946) jsou svědectvím o jeho činnosti v zahraničním odboji a o konstruktivní účasti na přípravě nových poměrů v osvobozené republice. Veřejná a politická práce, boj proti fašismu a válce a organizace české vědy a kultury v socialistické re­ publice dovolovaly neobyčejně pracovitému badateli, ministru škol­ ství a presidentu Československé akademie věd jen drobnější, pře­ vážně popularizující články a stati, v nichž se vracel k láskám svého mládí, k době husitské, B. Smetanovi, B. Němcové, AI. Jiráskovi, Zd. Fibichovi aj. Populárním shrnutím jeho historicko-politického uvažování byla kniha Komunisté - dědici velkých tradic českého ná­ roda (1946) a přehledný pohled do nejnovějších dějin sovětských podala práce 30 let Sovětského svazu. Ideální představou a vírou, spojující Nejedlého let padesátých s Nejedlým let dvacátých a třicá­ tých, bylo, že optimisticky budovatelský elán generace budující so­ cialistický řád bude navazovat na národní optimismus a heroismus drobné práce obrozenské. To je i smysl jeho osobně podmíněného příklonu k Jiráskovu literárnímu dílu a základ přecenění jeho umě­ leckých hodnot. Smělý, ale neuskutečnitelný byl v závěru života Ne­ jedlého pokus o syntetické, nově pojaté české dějiny. Z díla nezva­ ného v určitém příklonu k Palackému Dějiny českého národa, vyšly pouze dva svazky (1949 a 1955). Autor mohl dovést svůj výklad jen do raného středověku, přinesl sice zajímavé postřehy a podněty, ale i názory překonané a sporné a výsledky, jež předchozí i další bádá­ ní neprověřilo a nepotvrdilo. Nové dějiny doprovázel zajímavý, ale

560 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

nepřesvědčivý výklad o starých pověstech českých jako historickém prameni (1953). Kritičnost Nejedlého zřejmě ochabovala, dostavilo se zjednodušování vývoje na újmu historické skutečnosti a historik, opírající se o své dosavadní výsledky vždy zřetelněji vystupoval jako významný politický činitel, představitel oficiální kulturní politiky, poznamenané vlivy kultu osobnosti, a hlasatel návratu k buditelské tradici Tylově, Hálkově a Jiráskově. Světonázorový vývoj Zdeňka Nejedlého nebyl rozhodně jednodu­ chý a chudý. Jeho vědecké mládí a zrání bylo ovlivněno romantic­ kými názory, obrozenskými tradicemi a pozitivistickou vědeckou metodou. Třebaže se všestranný a pružný vědec snažil překročit ten­ to rámec a nalézt nový a svůj historický pohled, nikdy se mu to úpl­ ně nepodařilo. Hledal východisko v kolektivistickém pojetí dějin, přičemž zdůrazňoval stálý a rozhodující podíl lidu v dějinném pro­ cesu. To ho vedlo k poznávání marxistického světového názoru, kte­ rý přijal a snažil se ho uplatňovat v četných spisech, populárních přehledech, přednáškách a článcích z oblasti historické, muzikologické a literárně vědné. V tom směru stál na přechodu z pozitivis­ tické historiografie Gollova ražení k historiografii marxistické, byl svědectvím názorového třídění, které v české historiografii probíha­ lo sporadicky od let třicátých v nevyzrálých formách a které pak v období přechodu národní a demokratické revoluce v socialistic­ kou nebylo intenzivnějších a jasnějších forem marxistických postu­ pů a názorů. Tak Nejedlý, spojující historické generace od konce 19. století až za polovinu 20. století a mající vždy vztah k současné­ mu životu a k mladé generaci a sklon k nekompromisnosti, připra­ voval přímo i nepřímo cesty marxistickému pojetí dějin.

4. České dějepisectví za převahy Gollových žáků PRODUKCE GOLLOVÝCH ŽÁKŮ nepředstavovala české dějepisec­ tví v celém rozsahu, metodě a tematice. Vedle nich působila starší generace tradičním způsobem, chápala historii postaru jako nástroj národní výchovy a vybírala si látky podle individuálního zájmu. I souvěkovci Gollových žáků nepodléhali vždy novým metodickým tendencím a pojetím, dostávali se s novou českou historiografií do sporu nebo se od ní izolovali, ale u mnohých bylo nesporně cítit tlak moderních metod prostě vahou jejich kvality nebo z prosté sna­

hy po nezbytném vyrovnání. Doteky byly nejpatrnější v kladném i záporném smyslu tam, kde se zpracovávala táž nebo podobná te­ matika; pozornosti si vynucuje negollovská historiografie, pokud se dostávala k látce, jíž - lze již říci oficiální směr - věnoval méně po­ zornosti nebo ji zanedbával. Náboženská problematika husitství a pozdější české reformace, v tom především českého luterství a jednoty bratrské, tolik akcento­ vaná Gollem a jeho žáky, stávala se rovněž pracovní oblastí církev­ ně orientovaných dějepisců katolických i evangelických. Byli jako knězi svou teologickou přípravou na jedné straně uzpůsobeni snad­ něji pronikat k dobové věrouce a mravouce než historikové laičtí, ale na druhé straně jejich vyhraněná církevní příslušnost, discipli­ na a strohý a nesnášenlivý dogmatismus jim často nedovolovaly kri­ ticky bezpředsudkově soudit protivnou stranu. Přinesli však do his­ torického bádání mnohý podnět, přiváděli k platnosti opomíjená hlediska a zvláště odbornými edicemi pramennými z těžko přístup­ ných církevních archivů obohatili materiálově historické poznání. Vedle dějin náboženských a církevních se zabývali církevní archeo­ logií, výtvarným uměním a hudbou, mnozí v souvislosti s dějinami církevních institucí pronikali k problematice hospodářských, so­ ciálních a kulturních dějin a povznesli studium dějin regionálních. Jak na straně katolické, tak na straně evangelické vytvářeli více ne­ bo méně uzavřené badatelské skupiny s vlastními časopiseckými or­ gány nebo sborníky. U starší generace církevních historiků moravských měla převahu tematika cyrilometodějská. Vyplňovala takřka zcela literární činnost plodného arcibiskupského archiváře kroměřížského Františka Snopka (1853-1921). Od osmdesátých let se obíral církevně slovan­ skými prameny legendárními a učením Cyrila a Metoděje ze stano­ viska dogmatiky. Hájil slovanskou liturgii, pravověrnost Metodějovu i věrohodnost legend a shrnul svá stanoviska, polemicky zahrocená proti skeptickým názorům polského badatele Alexandra Brůcknera, v česky psaných Studiích cyrilometodějských (1906) a v německé prá­ ci Konstantinus-Cyrillus und Methodius, die Slavenapostel (1911). U Snopka se již také projevuje druhý zájem katolických dějepis­ ců o dějiny katolické protireformace. Z fondů arcibiskupského ar­ chivu vytěžil Snopek látku ke studiím o kardinálu Františku Ditrichštejnovi. V tom předcházel o něco mladšího církevního historika moravského, brněnského kanovníka Jana Tenoru (1863-1936), který byl ve svých historických počátcích zcela zaujat postavou protireformačního kardinála. Tenora měl vydat jeho korespondenci

561 ČESKÉ DÉJEPISECTVÍ ZA PŘEVAHY

GOLLOVÝCH ŽÁKŮ

562 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Jan Tenora

a pojednání o Ditrichštejnově volbě za olomouckého biskupa, bádá­ ní o jeho činnosti v období předbělohorském i rozbor Ditrichštejnovy Apologie z roku 1619 přesáhly původní místopisný zájem au­ torův a vyústily v hodnotné práci Účast kardinála Ditrichštejna za bojů mezi arciknížetem Matyášem a Rudolfem II. roku 1608 (1917). Čerpala ze zpráv nunciů a ditrichštejnského archivu mikulovského a byla proti starším pokusům Chlumeckého, Gindelyho a Kamenic­ ká pokrokem. Znalost doby umožnila Tenoroví podat souhrnný a objektivní obraz politických a náboženských poměrů dvou desíti­ letí před Bílou horou. Tvoří úvodní část hagiografického a tendenč­ ního díla Josefa Foltýnovského Bl. Jan Sarkander, jeho doba, život a blahoslavení (1920). Solidní vědecký výklad Tenorův kontrastuje s nespolehlivým legendárním vyprávěním Foltýnovského. Závěr his­ torické činnosti Tenorový byl věnován hospodářským a sociálním dějinám agrárním. Vzorně metodicky zpracovaný materiál statku brněnské kapituly přinesl cennou monografii k selským dějinám 17.-19. století, Statek sv. Petra v Brně (I.-IL, 1934 a 1937), prozra­ zující vliv prací Pekařových a Hrubého. Tenora neobrací svou zví­

davost jen k vrchnosti a jejímu hospodaření, ale také k hospodářské a sociální situaci selského gruntu, k jednotlivým společenským vrst­ vám vesnice, k hospodářským důsledkům reforem a válek i k po­ stupnému sociálnímu a národnímu uvědomování. Tak mu vyrůstá poměrně složitá a bohatá podoba poddanské vesnice, které věnoval badatelské úsilí Tenorův souvěkovec František Vacek (1858-1940). František Vacek hlásí se počátky své literární činnosti do okruhu církevních katolických dějepisců. Začal místopisnými studiemi, pokusil se o Církevní dějiny české (I., 1890), ale pak studiem listin­ ných a archivních pramenů přešel na nejstarší dějiny církevní a so­ ciální a v posledním období své práce se hluboce zabral do středo­ věkých dějin agrárních, kde je jeho vlastní badatelský význam. Agrárními poměry na klášterních velkostatcích před 13. stoletím se Vacek zabýval již ve své starší časopisecké práci Vývoj society a prá­ va slovanského v Čechách (1899-1901). Přinesl v ní na tehdejší do­ bu mnoho nových faktů o farním a klášterním duchovenstvu, o právním postavení cizích kupců a o vývoji obchodu. Tyto studie, opřené o pramenné zprávy, se staly základem práce Sociální dějiny české doby starší (1905), namířené polemicky proti německy psa­ ným Sociálním dějinám Lippertovým. Vyzrálejší a kritičtější podobu mají Vackovy bohatě dokumento­ vané články k právním, sociálním a hospodářským dějinám venkov­ ského poddaného obyvatelstva, které v letech 1916-1936 ukládal Vacek do Agrárního archivu a Časopisu pro dějiny venkova. Začal přehledem Práv veské obce v 15. století o obecním majetku a pravo­ moci vesnické rychty a přešel k cennému výkladu Emfyteuse v Če­ chách ve XII. až XIV. století (1916-1922), aby vylíčil základní pře­ vrat v právních a sociálních poměrech českých sedláků pronikáním emfyteutického práva a aby ve stejně rozsáhlé studii Soudnictví v Čechách, městské a vrchnostní, až do XIV. století (1922-1925) do­ plnil své výklady o purkrechtu či emfyteuzi a podal, často v polemi­ ce s právním historikem Jaromírem Celakovským, podobu městské­ ho práva a zřízení a soukromého soudnictví světské a duchovní vrchnosti nad čeledí a poddanými lidmi. Metodicky je pro Vacka charakteristické, že novou vznikající společnost vesnickou neodděluje od společnosti a řádů městských. Dějiny selského stavu sledo­ val Vacek dále až do Bílé hory v sérii článků Selský stav v Čechách v letech 1419 až 1620 (1927-1930). Zajímá ho další rozšiřování purkrechtu s otázkou odúmrti, sociální struktura poddanského oby­ vatelstva, jeho hospodářská a sociální situace a vztahy poddaných k vrchnosti. Tyto podnětné monografické rozbory zakončil Vacek

563 ČESKÉ

DĚJEPISECTVÍ ZA PŘEVAHY

GOLLOVÝCH ŽÁKŮ

přehledem Dějin církevního desátku v Čechách a na Moravě (1935) od nejstarších dob až do jeho zrušení roku 1848 a přehledem robotního zatížení od doby kolonizační do robotního patentu roku 1680, K dějinám selské roboty v Čechách (1936), takže souhrn jeho článků představuje systematický výklad k sociálním dějinám podda­ ného obyvatelstva od doby kolonizační. Historicky zcela zklamala práce horlivého náboženského spisova­ tele, člena Tovaryšstva Ježíšova Antonína Rejska (1859-1920). Je­ ho životopis Bohuslava Balbína (1908) je psán z přísně katolického 564 PŘEHLEDNÉ stanoviska a s apologetickou tendencí Rádu. Polemicko-kazatelský iJINY ČESKÉHO tón s výpady proti racionalismu Palackého, Denise a Vlčka a proti SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ novodobému duchu nevěry zatlačuje historický úkol do pozadí a ve­ de k ortodoxnímu chápání bělohorské protireformace jako šťastné­ ho znovuzrození národa. Bohatou činnost v několika historických disciplínách rozvinul badatelskými pracemi, edicemi a organizačním talentem neúnavný vlastenecký kněz, pražský kapitulní děkan a světící biskup Antonín Podlaha (1865-1932). Jeho kněžská kariéra byla cestou pražského chlapce z nezámožné rodiny. Nezanechal sice větší samostatné his­ torické dílo, více než literární zpracování historického materiálu mu vyhovoval heuristický výzkum a ediční práce, ale jako správce archivu a knihovny svatovítské kapituly dal svými edicemi pramenů a soupisy rukopisů českému dějepisectví náboženskému, církevní­ mu, politickému a kulturnímu mnoho studijní látky a řadu bada­ telských pomůcek. Pro pramenné edice vytvořil dvě sbírky, Editiones archivii et bibliothecae metropolitani capituli Pragensis (od 1905) a Sbírka pramenů církevních dějin českých století XVI.-XVIII. (od 1908), v nichž periodicky otiskoval své archivní a knihovní objevy. Nejbohatší přínos znamenaly Podlahový edice pro náboženské a cír­ kevní dějiny 17. a 18. století, at už to byly dopisy a výnosy české re­ formační komise z doby pobělohorské, relace o stavu církve a praž­ ského arcibiskupství z druhé poloviny 18. století nebo zápisy a paměti církevních hodnostářů z dob josefínských církevních refo­ rem a leopoldovské restaurace. Drobnější prameny Podlaha otiskoval ve Sborníku Historického kroužku (například barokní rukopisný sborník E. J. Košetického ze 17. století). Pro předhusitskou dobu uveřejnil jako pokračování edi­ ce Klementa Borového šestou knihu Libri erectionum o ustanovová­ ní kněží z let 1397-1405 (1915-1927) a samostatně ve třech svaz­ cích Liber ordinationum cleri o svěcení kněží z let 1395-1416 (1910-1922). Hojně nezpracovaného nebo jen volně parafrázované-

ho materiálu včleňoval Podlaha i do svých přehledných prací, jako byly analistické Dějiny kolejí jesuitských v Cechách a na Moravě od r. 1654 až do jejich zrušení (L, 1914), vycházející původně časopisec­ ky, nebo Dějiny arcidiecése pražské od konce XVII. do počátku století XIX. (I., 1917). Obě rozsáhle založené a nedokončené práce ne­ jsou dějinami ve vlastním slova smyslu, které by se pokoušely podat geneticky vnější i vnitřní život důležitých církevních institucí, jsou jen hrubým výtěžkem archivního studia a jejich význam tkví ve zpří­ stupnění dosud neznámého materiálu. Životopisnou a knihopisnou pomůckou je seznam kanovníků a prelátů metropolitního chrámu pražského od nejstarších dob až do současnosti (Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum etc, 1912-1921). Podlaha historik se tedy přestavuje jako pečlivý sběra­ tel, který se neodvažuje na soubornou dějepisnou práci, kritickou analýzu pramenů a na osobité hodnocení. Vzorné a cenné jsou Podlahový soupisy rukopisů, prvotisků a hu­ debnin a katalogy archivních fondů, zachycujících bohatství metro­ politní knihovny a archivu (Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapituly pražské, I.—II., 1910 a 1922; Catalogus codicum manuscriptorum, qui in archivio capituli metropolitani asservantur, 1923; Po­ všechný katalog arcibiskupského archívu v Praze, 1925, aj.). Rozsáhlejší než Podlahovo historické dílo je jeho práce, věnova­ ná církevní archeologii a dějinám umění. V těchto historických obo­ rech působil Podlaha organizačně a redaktorsky jako referent Archeologické komise Národního muzea a redaktor Památek archeo­ logických. V sedmi svazcích Posvátných míst království českého (1907-1913), obsahujících dějiny a popis chrámů, kaplí a soch, zpracoval oblast pražské arcidiecéze a jako nejhorlivější účastník Soupisu uměleckých a historických památek pořídil soupis okresu benešovského a královického (1911 a 1912), spolu s Eduardem Šittlerem popsal v Soupisu poklad loretánský a svatovítský. Speciální zájem měl o umělecké řemeslo, hlavně o textilie a zlatnické výrob­ ky, jimž podobně jako životopisům umělců a výtvarným památkám kultu Českých světců věnoval množství časopiseckých článků i sa­ mostatných publikací (například o ikonografii sv. Václava). Historie se dotýká i třetí oblast Podlahový činnosti, jeho práce v teologii. Zde je to především čtyřsvazkový nedokončený Český slovník bohovědný (1912-1932) a pětisvazková Bibliografie české katolické literatury náboženské (1912-1923), zachycující produkci 19. století. Podlaho­ vým spolupracovníkem na Českém slovníku bohovědném byl profe­ sor církevních dějin na teologickém učilišti v Brně Josef Samsour

565 ČESKÉ DĚJEPISECTVÍ ZA PŘEVAHY GOLLOVÝCH

ŽÁKŮ

(1870—1930). Zabýval se obecnými dějinami církve a patrologií (Zá~

566 PŘEHLEDNÉ

1ÉJINY ČESKÉHO \SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

kladní názory křesťanského středověku, 1904; Inkvisice církevní. 1908; Základy patrologie, 1908; Církevní dějiny obecné, 1912) a jen několika příspěvky se dotkl domácích dějin z doby jesefinského “ru­ šení klášterů a z dějin moravského školství. Jiný myšlenkový svět proti církevně obrannému a neútočnému stanovisku Podlahově, které většinou zůstává při mluvě dokumen­ tů, představuje vzdělaný učitel, vlivný, ale zaujatý teolog, profesor bohosloví na brněnském biskupském semináři Jan Sedlák (1871-1925). Stal se předním českým historikem katolického smě­ ru a vedle Václava Novotného a Vlastimila Kybala a proti nim dobře poučeným znalcem Husova učení a myšlenkového prostředí doby, když z oboru biblistiky, patristiky a křesťanské sociologie a církev­ ního práva přešel k historickým studiím a vyškolil se odborně histo­ ricky na vídeňském Institutu pro rakouský dějezpyt. Brzo se proje­ vil jako editor, obeznámený s rukopisnými památkami náboženské traktátové literatury předhusitské a husitské a jako zasvěcený vykla­ dač teologických názorů učitele a později Husova odpůrce M. Sta­ nislava ze Znojma. Stanislav ze Znojma, Štěpán z Pálče, Mikuláš z Dráždan podobně jako Hus a Jakoubek ze Stříbra se pak stali

Jan Sedlák (1916)

ústředními postavami historicko-teologického studia Sedlákova. Od prvního desítiletí 20. století jim věnoval řadu článků, edic a rozbo­ rů jejich nove objevených rukopisů v brněnské Hlídce a v pražském Časopisu katolického duchovenstva a od roku 1914 ve vlastním Čtvrtletním sborníku, speciálně této tematice věnovanému, Studie a texty k náboženským dějinám českým (I.—III.). Hlavním obsahem Studií a textů byla literární činnost a učení Husovo, jeho vztahy k předchůdcům, současníkům a především lc Wiklifovi i podoba Husova, jak se jeví v traktátech a listech jeho odpůrců. Věcné studie Sedlákovy jsou obohacením vědomostí o Hu­ sovi a jeho době, jsou však psány ze stanoviska přísné katolické ortodoxie, která brání spravedlivému historickému hodnocení. Sed­ lák snaží se ve stopách Losertových dokázat Husovu závislost na Wiklifovi a vysledovat vlivy valdenského učení na husitské myšlení. Všechny tyto práce byly přípravou pro Sedlákovo syntetické dílo M. Jan Hus (1915). Časově předešlo práci Novotného a Kybalovu, nedosahuje jí však vědeckou úrovní nestranné objektivnosti, úrovní literární a šířkou obecného rozhledu. Ve znalosti Husových prací, názorů jeho přátel a odpůrců a v podání věroučných sporů vynikl však Sedlák nad dosavadní práce o Husovi. Shrnul své studijní vý­ sledky, budoval na nových pramenech, které otiskoval v přílohách, přinesl i nové další poznatky, ale přece jen byl ve své největší práci více pilným objevovatelem traktátových pramenů a odborně teolo­ gickým kritikem a vykladačem náboženských názorů než skladeb­ ným syntetikem. Hus mu byl kacířem, z tohoto hlediska jej také sou­ dí, ale přece jen mírněji než kdysi starší a tvrdší Lenz. Sedlák jako český historik lituje, že se Hus ve své ušlechtilé opravné snaze dal strhnout Wiklefem k proticírkevním revolučním naukám, které ho vedly na cestu kacířství, hereze, odtrhly národ od církevní jednoty a byly příčinou pozdějších běd. Církevní autorita a poslušnost je Sedlákovi nejvyšším příkazem a měrou věcí. Vědeckých hodnot Sedlákových nedosáhl František Stejskal (1866-1924), profesor církevních dějin na pražské bohoslovecké fa­ kultě, redaktor Sborníku Historického kroužku a vydavatel Štítné­ ho Řečí besedních. Jeho práce, životopis Zbyňka Zajíce z Hasenburka (1914) a Přehledné církevní dějiny české (1920), trpí přílišným podřízením vědeckého zřetele zájmům církevně katolickým. Reálný přínos pro české dějepisectví znamenala editorská činnost církev­ ních archivářů a knihovníků Františka Tischera, Cyrila Straky a Antonína Breitenbachera. O jejich práci bude promluveno na svém místě v kapitole o ediční činnosti a pomocných vědách.

567 ČESKÉ DĚJEPISECTVÍ ZA PŘEVAHY GOLLOVÝCH

ŽÁKŮ

Z odborné znalosti teologie těžil pro své historické práce Franti šek Loskot (1870-1932), vzdělaný katolický teolog, který jako stře' doškolský profesor náboženství a pak populární novinář agrárník,, Venkova prošel protichůdným myšlenkovým vývojem od Katolický moderny k bezvěrecké Volné myšlence. Z několika životopisných monografií, věnovaných předchůdcům husitství, je nejzdařilejší spi­ sek Konrád Waldhauser (1909), vůbec náš první samostatný životo pis významného kazatele z počátku reformního hnutí, kritický 568 k církvi a obrácený proti přeceňování „zlatého věku“ české církve PŘEHLEDNÉ v době Karlově. V práci o Milici z Kroměříže (1911) Loskot vysoko DĚJINY ČESKÉHO hodnotí Milíčův přínos jako vlastního otce české reformace. Dílko A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ je založeno na vlastním studiu materiálu, kdežto obraz třetího před chůdce Husova, M. Matěje z Janova (1912), je poplatným pracím Kv balovým. Žurnalistický zájem vedl Loskota k náboženským a církev­ ním otázkám obecnější povahy a k prvotnímu křesťanství (Pavel z Tarsu. 1924). Svobodomyslnější a objektivnější stanovisko zaujímali k českým dějinám reformačním historikové evangeličtí. Vzdělávali se na evan­ gelických fakultách německých a v české reformaci, především v jednotě bratrské, viděli názorové předchůdce svých novověkých evangelických církví. Ze starší generace tu ještě působil Gustav Adolf Skalský (1857-1926). Jako český evangelický farář byl roku 1895 povolán na evangelickou bohosloveckou fakultu do Vídně, značnou část života působil ve vídeňském prostředí jako informátor o české historické literatuře v historickém sborníku Jahrbuch der Gesellschaft fůr die Geschichte des Protestantismus in Oesterreich, který s Georgem Loeschem vydával, a teprve po převratě přešel jako profesor na Husovu bohosloveckou fakultu v Praze. V období vídeň­ ském napsal několik prací k obecným dějinám evangelických církví v Rakousku s vyhraněným zřetelem k církevnímu právu a k pomě­ ru státu a církve (Zur Geschichte der evangelischen Kirchenverfassung in Oesterreich bis zum Toleranzpatent, 1898; Der osterreichische Staat und die evangelische Kirche in ihrem wechselseitigen Verhdltnisse vom Jahre 1848-1861, 1898). Z českých dějin refor­ mačních se zabýval činností bratra Lukáše a od roku 1906 začal v Pardubicích vydávat Písemné památky evangelické minulostí čes­ ké, kde uveřejnil řády jednoty bratrské a jiné prameny k jejím ději­ nám. Nejrozsáhlejším českým spisem jsou archiválně založené přís­ pěvky k dějinám poslední vlny české náboženské emigrace Z dějin české emigrace XVIII. století (L, 1911). Do téhož okruhu směřuje i poslední historická práce Skalského o českém emigrantu a piet is-

tovi Janu Libverdovi (Kazatel Jan Libverda a česká exulantská cír^.ev v Drážďanech, 1928). Vedle Skalského však v domácím českém prostředí vyrůstal již evangelický historik moderního typu, nakonec představitel a orga­ nizátor evangelického dějepisectví v Čechách Ferdinand Hrejsa (1867-1953), humpolecký rodák, bohoslovec a po převrate profesor církevních dějin na pražské Husově evangelické fakultě. Ústředním zájmem prvního období jeho historické činnosti byla česká konfese z roku 1575, věroučný směr Českých luteránů a jejich poměr ke star­ ší české utrakvistické tradici. Vznik a rozbor české konfese, její zhodnocení po teologické stránce a konfesijní vývoj českých evange­ lických církví je předmětem díla Česká konfese, její vznik, podstata a dějiny (1912). Hrejsa se v něm výrazně odchýlil od staršího názo­ ru o myšlenkovém úpadku českého reformního hnutí v 16. století, od představy, že husité té doby byli pouhými českými luterány. Pře­ svědčivě dovodil jejich nepřetržitou souvislost se starší husitskou a bratrskou tradicí i jejich věroučnou a mravoučnou samostatnost a odlišnost od ortodoxního luteranismu. To jej vedlo k tomu, že čes­ ké husity, přecházející osobitě v luterství, pojmenoval novoutrakvisty. Termín je zcela novodobý a nehistorický, vyznačuje však speci­ fický charakter našeho luterství, a poněvadž odpovídal i nově poznané skutečnosti o živé aktivitě české reformace v předbělohor­ ském období, byl za kritické podpory Kamila Krofty, který ve svých pracích docházel k týmž závěrům a hodnocením, obecně přijat. Hřej sa sledoval osudy České konfese až do blízké přítomnosti a připravil si tak cestu k úplným dějinám českých evangelických vy­ znání. Mnohé z jeho pozdějších prací jsou doplněním a rozvedením tohoto obrazu nebo jeho populárním zpracováním. Výtahem velké­ ho díla o české konfesi je populární spisek Česká reformace (1914), přehled českých náboženských dějin od husitství po dnešek. Týž myšlenkový vývoj luteránů-novoutrakvistů jako v Čechách dokazo­ val Hrejsa později, ale méně přesvědčivě pro Moravu (Luterství, kal­ vinismus a podobojí na Moravě před Bílou Horou, 1938). Monograficky zaměřené práce věnoval Hrejsa dějinám jednoty bratrské v 16. století a české reformované církve evangelické po to­ lerančním patentu. Cenným, datově podrobným soupisem českobra­ trských sborů doma i v cizině s údaji o bratřích v době protireformační je práce Sborové Jednoty bratrské (1939), doprovázená náčrtem jejich věroučného vývoje, Náboženský svéráz Jednoty bratr­ ské (1939). Toleranční patent a dějiny toleranční doby zachycuje ju­ bilejní publikace Toleranční patent. Jeho vznik a význam (1931), kte­

569 ČESKÉ DĚJEPISECTVÍ ZA PŘEVAHY GOLLOVÝCH

ŽÁKŮ

rou připravil s mladším evangelickým dějepiscem Františkem Bed­ nářem, a životopisné studie o dvou maďarských reformovaných du­ chovních, Janu Véghovi a Janu Szalatnayovi, záslužně se ujímají­ cích organizace tolerované církve evangelické v našich zemích a pastýřské práce (Jan Végh. 1930; Jan Szalatnay a jeho paměti z do­ by toleranční. 1941). Hrejsa se tu dotkl neprobádané oblasti kultur­ ních styků česko-maďarských a složitého splývání cizích duchovních s novým prostředím. Období předtoleranční a potoleranční bylo nej­ 570 více propracovanou kapitolou Hrejsových Dějin české evangelické PŘEHLEDNÉ církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech (1927). DĚJINY ČESKÉHO Použily podobně jako životopisy evangelických duchovních a výklad A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ o poměru Františka Palackého k evangelictví a katolictví (František Palacký po stránce náboženské, 1928) archivních pramenů a kores­ pondence. Vrcholy samostatného badatelského úsilí Hrejsova jsou patrny i na jel^o rozsáhlých souhrnných Dějinách křesťanství v Čes­ koslovensku (I.-V., 1947-1948). Výsledky dřívějších prací, přejíma­ né v podstatných rysech do závěrečného životního díla, určovaly, že Hrejsův pohled se převážně a jednostranně orientoval na vývoj čes­ ké reformace a na zdůraznění kulturního významu jednoty bratr­ ské. Třebaže náboženský zorný úhel a konfesionální stanovisko jsou u Hrejsy vždy patrné, objektivita autorova a snaha po spravedlivém hodnocení celého českého náboženského vývoje se nevytrácejí. Mladší Hrejsův krajan Josef Lukášek (1874-1947), evangelický duchovní, se po apologetickém životopisu Jáchyma Ondřeje Šlika soustředil na novodobé dějiny pražské evangelické církve. Chápal je vždy ve vztahu k ostatním národním dějinám. Počátky evangelické církve v Praze (1914) jsou věnovány době toleranční, kdežto většina ostatních prací Lukáškových, vytěžených z archivních pramenů, se pak obrátila k mladšímu údobí poloviny a druhé poloviny 19. stole­ tí a přinesla v podobiznách pražských evangelických kazatelů B. F. Košuta (1927), Josefa Růžičky (1929) a Jana Janaty (1931) hoj­ ně poznatků k ideovému proudění mezi českými evangelíky a o je­ jich poměru k národnímu a politickému hnutí českému v době březnové revoluce a Bachova absolutismu. Souhrnem a doplněním dílčích monografií je kniha Česká evangelická církev v době revo­ luční r. 1848 (1937). Z pražské základny rozšiřuje obzor na celou zemi a všímá si i postoje svobodomyslných kněží katolických a kon­ vertitů. K dějinám jednoty bratrské přihlížejí i drobné příspěvky středoškolského profesora na Královských Vinohradech Josefa Cvrčka (1868-1914), autora práce o Antonínu Brusovi z Mohelnice (1896). Vycházely z bratrských foliantů ochranovských, které

Cvrček pro Národní muzeum opisoval, a dotýkají se ivančické bra­ trské školy a pobytu bratrských studentů v cizině. České dějepisectví za převahy Gollových žáků se v prvních desíti­ letích 20. století orientovalo k dějinám starším a k dějinám nábo­ ženským. Poměrně byly zanedbávány nejnovější politické dějiny a oblast hospodářského a sociálního vývoje přes iniciativní podněty a základní práce Pekařovy, Tobolkovy, Šustovy a Kroftovy a nedozrá­ lé počiny Hofmanovy a Glúcklichovy. Doba dějepisců, pro něž se hos­ podářské, sociální i politické dějiny nejnovější stanou speciálním badatelským údělem, se teprve připravovala. Historický zájem o hos­ podářskou problematiku, ne vždy dostatečně metodicky připravený a vědecky vyzrálý, se objevoval spíše u národohospodářů a hospodář­ ských odborníků, kteří k dějinám své profese přistupovali amatérsky a bez vyšších hledisek. Také historie politická a stranická vábila více politické praktiky než odborně vyškolené historiky. Nelze ovšem ří­ ci, že by se tyto okruhy historické práce nedostávaly ke slovu a že by tu nebyly namnoze i zdárné pokusy uchopit tuto tematiku přesným pramenným studiem a metodicky promyšlenou cestou. Svědčí o tom některe pozoruhodné úvahy a studie politických ekonomů Albína Bráfa, Josefa Kaizla a Josefa Grubra, sebrané materiály Hrabákovy a Chadtovy nebo do politické historie 19. století se obracející práce Cyrila Horáčka a předčasně zemřelého Jana Heidlera. Z rozsáhlé vědecké a publicistické činnosti předního staročeského národohospodářského politika, universitního profesora Albína Brá­ fa (1851-1912), je historickým smyslem poznamenáno několik prací. Vycházejí z nedávné minulosti, chtějí řešit soudobé palčivé otázky hospodářské a sociální a vést k hospodářskému obrození národa jako k logickému zakončení jeho obrozenského kulturního a sociálního procesu. Starší Studien uber nordbohmische Arbeiterverhdltnisse (1881) dokumentárně a účastně sledují důsledky hospodářské krize a pracovních výluk pro české a německé dělnictvo průmyslového po­ hraničí, jiná pojednání si všímají sociální politiky evropských států k ochraně dělnictva a vývoje dělnického pojišťování (1894) a z oboru zemědělství vykládají o vývoji hypotečního úvěru (Der landwirtschaftliche Hypothekarkredit in Oesterreich wáhrend der letzten 50 Jahre, 1898) a zemědělského vyučování. Národohospodářským teoriím merkantilistickým, populacionistickým, fyziokratickým a liberalistickým je věnována Bráfova ve své době pozoruhodná a průkopnická studie Politické vědy v Čechách na sklonku věku osmnáctého a v první polo­ vině devatenáctého (1906). Bráf dal svými studiemi a podněty základ k dějinám národohospodářských teorií a nauk.

571 ČESKÉ DĚJEPISECTVÍ

ZA PŘEVAHY

GOLLOVÝCH ŽÁKŮ

572 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

Historickou školou národohospodářskou, Gustavem Schmollerem a Georgem řriedrichem Knappem, hledající dějinné předpoklady novodobého hospodářského života, by! přímo ovlivněn mladočosky orientovaný národohospodář a realista, předčasně zemřelý Josef Kaizl (1854-1901) v úspěšné vědecké prvotině z hospodářských dě­ jin německých Der Kampf um Gewerbereform und Gewerbefreiheit in Bayern 1799-1868 (1878). Kaizl byl znám i historickými znalost­ mi z dějin poddanství (Lid selský, jeho poroba a vymanění v zemích českých, 1895), ale více však na sebe v českém vědeckém světě histo­ rickém a politickém upozornil Českými myšlenkami (1895), první odmítavou kritikou Masarykových názorů na českou minulost a ná­ rodní politický program. Bráfův žák, jeho životopisec a pietní vyda­ vatel jeho díla a Pamětí Josef Gruber (1865-1925), zakladatel vý­ borně řízeného Obzoru národohospodářského, profesor národního hospodářství na Universitě Karlově a vyhraněný stoupenec hospo­ dářského liberalismu, byl z českých politických ekonomů své doby nejvíce orientován historicky, třebaže i jemu jako ostatním historic­ ká pramenná heuristika byla vzdálena. Vztah k historické problema­ tice politickoekonomické naznačoval již jeho překlad Bůchnerova populárního díla Vznik národního hospodářství (1897) a osobité poznámky k časovým událostem, psané po tři desítiletí do Obzoru národohospodářského. Jsou vlastně kritickou kronikou Českého hos­ podářského vývoje doby. Rozsáhlou stať k dějinám průmyslu a prů­ myslové politiky v Rakousku s těžištěm v době tereziánsko-josefinské a v 19. století napsal Gruber do sborníku Česká politika (IV. díl, 1911). Znaleckým rozhledem vyniká jeho výklad o dějinné struktuře a vývoji agrárního zřízení (Agrární zřízení. Právní a hmotné postave­ ní selského lidu v českých zemích v minulosti a přítomnosti, 1914). Předbíhá jen nepatrně Kroftův složitější Přehled dějin selského sta­ vu v Cechách a na Moravě a předstihuje jej mnohde pregnantností formulace a širším výkladem pojmu agrárního zřízení. Cyril Horáček (1862-1943), politicky činný profesor národního hospodářství na pražské universitě, zajímající se o dělnickou otáz­ ku bytovou a o otázku rolnického výměnku, napsal v době, kdy se do popředí politického života neúprosně tlačila dělnická třída a so­ ciální demokracie jako dělnická politická strana získala první za­ stoupení ve vídeňském parlamentu, první historický pokus dějin českého dělnického hnutí, Počátky českého hnutí dělnického (1896). Látkově a časově se Horáček omezil na dělnické hnutí předsocialistické do let šedesátých a sedmdesátých, jen skromně se rozvíjející pod pláštěm staročeské a mladočeské strany. Již v době vydání Ho-

ráčkovy práce bylo možno jí vytknout nehistorickou metodu a úz­ kou pramennou základnu, která vyčerpává především memoárovou literaturu a zanedbává archivní prameny úřední povahy a soudo­ bou publicistiku, nehledě už ani k tomu, že Horáček byl jen jedno­ stranné obeznámen s utopickým socialismem. Jeho českým předsta­ vitelem, jemuž věnoval v Počátcích dobrou kapitolu, se zabýval ještě v samostatném příspěvku Bernard Bolzano und seine Utopie Vom besten Staate (1912). V druhém vydání Počátků po čtyřiceti letech (1933) dovedl Horáček vývoj dělnického hnutí ve stručném přehle573 du až na práh 20. století. ČESKÉ Z hospodářských a společenských dějin zemědělských vzniklo DĚJEPISECTVÍ v tomto období několik prací, které jsou ojedinělé svým výrobním ZA PŘEVAHY GOLLOVÝCH tématem, postrádají však většinou hlubší metodické vyškolenosti ŽÁKŮ a povědomí o historické technice nebo pokud opouštějí hmatatel­ nou realitu výrobního procesu zemědělského a přichylují se k do­ bám prvotního zemědělského bytí člověka, utápějí se v pochybných teoriích o zemědělském slovanském pravěku. V tom směru mnoho rozruchu, souhlasu a nesouhlasu a nakonec odmítnutí hospodář­ ských a sociálních historiků, jazykozpytců, etnologů a archeologů X™ a ™ěLé Představy sociálního dějepisce Jana Peiskra (1851-1933). Začínal vědecky jako historik Gollovy a Rezkovy gene­ race v osmdesátých letech, brzy se seznámil s názory Meitzenovými a Lamprechtovými na hospodářské a sociální dějiny a také je uvádť VeA™®111.0®1 V českém vědeckém světě (Počátkové dějepisu sociál­ ního, Naše doba 1894; Východisko Meitzenova líčení agrárních dějin germánských a slovanských, ČČH 1898). Zdůrazňováním nových Meitzenových pracovních metod v agrárním dějepisectví jako stu­ dium sídhst, rozdělení pozemků a katastrálních map umožňoval pnmo názorně proniknout z přítomnosti k hospodářské minulosti, působil na mladé Gollovy žáky, na Šustu a Pekaře, a ovlivnil tak v určitém smyslu proti tematickému zaměření Gollovu jejich zájem o agrární dějiny. Peisker také jako účastník bojů mladého českého realismu proti Rukopisům a romantismu starší generace odmítl představu společného vlastnictví půdy ve staroslovanské zádruze. ,J1Z tenkrat Peisker, v té době docent hospodářských a sociálních dějin na štýrskohradecké universitě, přestupoval reálnou základnu svých výkladů a rozvíjel svou teorii o dlouhé slovanské porobě v pra­ vě u pod Turkotatary a Germány a o zásadním rozdílu mezi vlád­ noucí vrstvou turkotatarských nebo germánských pastýřů, kteří jediní měli privilegium obírat se chovem dobytka, a porobenou vrst­ vou slovanských zemědělců, kteří jen výhradně rolničili. Tuto teorii

vyložil Peisker v práci Die álteren Beziehungen der Slaven zu Turkolat arén und Germanen und ihre sozialgeschichtliche Bedeutung (1905). Později ji rozvedl a shrnu) v dalších pracích německých a v anglickém výkladu (Neue Grundlagen der slavischen Altertumskunde, 1910; The Expansion of the Slaws v Cambridge Medieval His­ tory, IL, 1914), a když se po převratě stal na čas profesorem spole­ čenských a hospodářských dějin na filosofické fakultě a potom profesorem kulturních přírodnin na přírodovědecké fakultě Karlo­ 574 vy university, i v české rekapitulaci Kdo byli naši předkové a co jsme PŘEHLEDNÉ po nich zdědili (1921). Jeho fantastická koncepce, odmítnutá DĚJINY ČESKÉHO archeologem a etnografem Luborem Niederlem a jazykozpytcem Jo­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ sefem Jankem, vyústila ve výklad, že pravěká poroba vypěstovala ve Slovanech špatné vlastnosti, vtiskla jim rysy otroČilosti, vzájemné nenávisti a činila z nich národ neschopný vyšší kultury a vlády. Slo­ vanští zemědělci přemohli prý populační převahou své pastýřské podmanitele, ale onen hospodářský dualismus se prý projevil v tom, že ona vyšší vrstva se stala základem pozdější kmenové šlechty. Historický zájem o minulost hospodářství se projevoval i u historic­ ky neŠkolených odborníků. Retrospektivní zájem provázel zeměmě­ řičské dílo Josefa Petříka (1866-1944), profesora praktické geomet­ rie a nauky o katastru na Českém vysokém učení technickém. Tento rys má již jeho habilitační práce O rakouském měření katastrálním, o jeho technickém vývoji a evidenci a řada článků z dějin světového a českého zeměměřičství ze 16. a 17. století. Obzvláštní pochopení pro středověký pramenný materiál archivní jako předpoklad odborné hos­ podářské práce pokusnické měl ředitel schwarzenberského panství třeboňského a vynikající hospodář Josef Šusta starší (1835-1914) v odborné knize rybnikářské Výživa kapra a jeho družiny rybničně i v historickém přehledu třeboňského rybnikaření FunfJahrhunderte der Teichwirtschaft zu Wittingau (1898). Se svým starším synem Vác­ lavem Šustou (1871-1956), významným novodobým Českým rybnikářem, který zdědil i historické zájmy otcovy (Nástin vývoje jihočeského rybnikárství, 1910; Rybnikárství třeboňské po stránce historické a hos­ podářské, 1927), zahajovali jednu důležitou větev agrárního dějepisectví. K dějinám zemědělství 19. století se příležitostně obracely jubilejní publikace Příspěvky ku dějinám zemědělství v království českém 1791-1891 (1891), redigované významným zemědělským ekonomem Janem B. Lamblem (1826-1909), a stati profesora táborské hospo­ dářské akademie Františka Sitenského (1851-1924) v rakouské encyklopedii Geschichte der osterreichischen Land- und Forstwirtschaft und ihrer Industrien 1848-1898 (I.-IV., 1899-1901).

V teze době jako starší Susta psal český cukrovarnický odborník Jan Vincenc Diviš (1848-1923) Příspěvky k dějinám průmyslu cuk­ rovarníkův Cechách (I.-II., 1891 a 1894), které jsou dnes pro pocatky vynikajícího odvětví zpracovatelského průmyslu významným historickým pramenem. Nedlouho předtím generační druh, včelařsky odborník Josef Kebrle (1847-1925), přistoupimský farář, vydal Dějiny ceskeho včelařství (1879, 2. vydání 1922). Obdobný amatér­ sky raz a stejne vnitřní zaujetí pro dějiny svého povolání a oboru má prače chmelarskeho odborníka, ředitele chmelařské školy v Rakov­ 575 níce Antonína Mohla (1895-1924) Dějiny chmelařství (1906). Před­ ČESKÉ nosti pilného díla Mohlova je jako u jiných specialistů odborný vý­ DĚJEPISECTVÍ klad pramenů, který teprve s historickým výkladem se může Jt ZA PŘEVAHY GOLLOVÝCH podkladem skutečných dějin jednotlivých výrobních odvětví. Z nich ŽÁKŮ v tom smyslu na dobré cestě byly dějiny lesnictví. Imponujícím sbě­ ratelem materiálu k dějinám lesů, lesnictví a myslivosti byl schwarzenbersky lesní správce Jan Ev. Chadt (1860-1925). Souborem jeho poruznu vydávaných článků a publikací nebo jejich novým vzděláJ,S°u ™Z„S.ahIe D^my lesů a l^nictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1913) a jim korespondující Dějiny lovu a lovectví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1909 a 1913). Chadt se také věnoval ději­ nám lesnického písemnictví a sběru pomístných názvů lesních a sta­ ře lesmcke terminologie. Před ním se u nás nikdo tak soustavně dě­ jinami lesu nezabýval. Jeho dílo se stalo podnětem mladší generaci iesniku, Janu Fricovi a Aloisů Nechlebovi, k historicky prohloubenejsim pokusům z dějin lesa a lesnictví. Historicky zcela nevycházela s prázdnou ani jiná odvětví hospo­ dářství nez zemědělství, jenže u nich daleko rozhodujícím byl nedo­ statek známého archivního materiálu. S jeho nedostatkem zápasil a proto se k analogiím z cizího vývoje utíkal záslužný pracovník v dějmach c^eho železářství, profesor příbramské báňské akademie Joíie909?RŤ < Í833-1921) v práci Železářství v Čechách jindy a nyní (1909X Bohatou sbírku písemného materiálu k dějinám výroby žele­ za na Podbrdsku z nejrůznějších archivů zanechal zbirožský notář a mistopisny badatel Jan Pohl (1861-1914), editor Dopisů Jana Kolence .^(L-D 1907 a 1912), důležitého pramene pro poznání hospodářských a poddanských poměrů ke konci třicetileté války Chudší nezlí práce z dějin hospodářských byly práce z dějin kul­ tury Dějiny Školství pěstoval z hlediska pedagogického a kulturně to^ikNTS1Ck{ fl.° Og’ ^mnasiální ředitel Jan Šafránek 1852-1924). Napsal radu úvah z dějin české střední školy (Za čes­ kou osvětou, 1893), sbíral materiál k dějinám školství, které bezpro-

středněji poznával z úředních aktů od dob tereziánských reforem. Do té doby se hlásí i jeho edice josefínského popisu škol (1903). Mo­ nograficky se obíral Karlem Vinařickým, jehož korespondenci vydal (IV. díl, 1923). Dvousvazkové dílo Školy české, obraz jejich vývoje a osudů (1913 a 1918) je jako výsledek celoživotního úsilí v první čás­ ti do doby osvícenských školských reforem nekritickou kompilací a teprve od této doby a v druhém díle, který vypisuje dějiny českého novodobého školství od reformy Bonitz-Exnerovy a českého pedago­ 576 gického hnutí let padesátých až po první světovou válku, nabývají PŘEHLEDNÉ charakteru vědeckého zpracování. A dlouho byly jediným poučením DĚJINY ČESKÉHO o novodobém českém školství, školské politice a pedagogických ná­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ zorech českých vychovatelů a školských pracovníků 19. století. Neobyčejně široký, ale roztříštěný rejstřík historických zájmů měl publikačně čilý ředitel knihovny Národního muzea Josef Volf (1878-1937), než se soustředil na dějiny knihtisku a novin, kde do­ spěl k větším ucelenějším přehledům. Jeho drobné časopisecké přís­ pěvky k nejrůznějším oblastem minulého života od politiky a nábo­ ženství k sociálnímu životu a kultuře mají nespornou hodnotu mikrohistorických objevů a sběratelských kuriozit, založených na poznání přímých pramenů, nikde však nedospívající k soustavnější­ mu shrnutí látky. Volf začal životopisnými a knihopisnými studiemi z české huma­ nistické literatury 16. a 17. století, přešel pak k cenným statím z dě­ jin české emigrace v Sasku, z nichž nejdůležitější jsou Příspěvek ke sporu o českou konfessí v Sasku v l. 1631-7 (1910) a Čeští exulanti ve Freiberce v l. 1620-1640 (1911), dotýkající se hospodářských a právních poměrů emigrantů a jejich úsilí uchovat si církevní a ná­ boženskou samostatnost. Z období pobělohorského zaujalo ho taj­ né kacířství, selská povstání, počátek zednářství v Čechách a osudy prvních českých novin a knihtiskařů. Policejní relace přivedly ho k dějinám státní a církevní cenzury a myšlenkového útisku v době Metternichova a Bachova absolutismu, který Volf názorně osvětlil v jeho metodách. Ze zamýšleného většího díla o dějinách svobodné­ ho zednářství v Cechách zůstalo jen několik edic zednářských tisků a studií o činnosti prvních zednářských lóží pražských a venkov­ ských z období osvícenství a výklad o Pokusech o obnovení svobod’ ného zednářství v Čechách v letech 1848-1914 (1933). Z doby ná­ rodního obrození faktograficky jsou cenné Příspěvky k životopisu a dílu Josefa Dobrovského (1934). Hojné Volfovy články o českých knihtiskařích a o českém novinářství spěly ke knižním publikacím, Dějiny českého knihtisku do r. 1848 (1926) s popisem starých tisků,

tiskárenské techniky a cenzurní praxe. Obdobně jsou koncipovány Dějiny novin v Čechách do r. 1848 (1930), které věnují zvýšenou po­ zornost 18. století. Jejich přepracovaná verze v Československé vlas­ tivědě (VIL, 1933) je rozšířena i na časopisy. Volf tak razil záslužně cestu dějinám novinářství a publicistiky vůbec. České dějepisectví od doby Gollových vyzouvá se výrazně z tema­ tické omezenosti na problematiku národních dějin. Děje se to dvojí cestou, jednak zdůrazněním vztahů domácího vývoje k vývoji evrop­ skému a světovému a jednak bezprostředním studiem obecných dě­ jin na základě vlastní pramenné heuristiky. Goll sám svým historic­ kým dílem a svými podněty byl tu vzorem a zakladatelem domácí linie obecného dějepisectví, které tak přináší svůj vklad do historio­ grafie světové a emancipuje se od závislosti na výsledcích cizí práce. Susta, Max Dvořák, Hofman, Kybal, Matějček, Birnbaum, Bidlo, Hýbl a Nejedlý v této linii pokračují. Podstatný přínos v tomto smě­ ru zaznamenávali Čeští orientalisté, egyptologové, klasičtí filologo­ vé, slovanští i neslovanští filologové, pokud zpracovávali historic­ kou látku svých jazykových oblastí. Jejich práce náležejí do dějin filologických vědních disciplín, ale je třeba aspoň takto se dotknout rozšíření historických obzorů české vědy v souvislosti s tendencemi vlastní české historické literatury. Tyto vědní disciplíny obírají se tematikou z oblasti dějin jazyka, písemnictví, hmotné a duchovní kultury blízkého a vzdáleného Orientu, Egypta, antického Řecka a Říma. Vedle profesorů klasické

Bedřich Hrozný v roce 1933

577 ČESKÉ DĚJEPISECTVÍ

ZA PŘEVAHY

GOLLOVÝCH ŽÁKŮ

578 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Ukázka rukopisu Bedřicha Hrozného

filologie Josefa Krále, Františka Groha a Otakara Jirániho, kteří měli vyhraněný zájem o klasickou archeologii a dějiny řecké a řím­ ské vzdělanosti, je třeba z orientalistů jmenovat Františka Lexu (1876-1960), který se speciálně zabýval staroegyptským nábožen­ stvím, a především chetitologa a asyrologa světového jména a význa­ mu Bedřicha Hrozného (1871-1952), profesora klínopisného bádání a dějin starého Orientu na pražské Universitě Karlově. V prvních letech světové války se mu podařilo na základě rozboru klínopisného materiálu z malooasijského Boghazkóy rozluštit jazyk starých Chetitů, dosud nesrozumitelný, a určit jej jako jazyk indoevropský. Své vědecké objevy, nálezy a výzkumy, ve kterých později pokračoval po válce v Kíiltepe, popsal a edice klínových textů chetitských vydal v jazyku německém a francouzském (Hethitische Keilschrifttexte aus Boghazkoi, 1919; Code Hittite. 1922; Les inscriptions hittites hiéroglyphiques. 1933-1937). Česky výsledky svých prací, objevujících chetitskou kulturu, shrnul v dílech Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty (1948) a O nejstarším stěhování národů a o problému civilisace protoindické (1939). Objevným dílem Bedři­ cha Hrozného pronikla česká věda filologická a historická do světa a pomohla vyřešit jednu ze základních otázek nejstarších světových dějin.

5. Rozvoj pomocných věd historických a ediční činnosti OD KONCE 19. STOLEIÍ nastává nový rozmach ediční činnosti a spolu s ním se rozvíjejí pomocné vědy historické na skutečně vě­ deckém základě a evropské úrovni. Na fakultu a do archivů přichá­ zeli Gollovi a Emlerovi žáci, z nichž četní prošli i speciálním škole­ ním na vídeňském Institutu pro rakouský dějezpyt a byli znalostí paleografie a diplomatiky dobře vyzbrojeni zejména pro studium středověkých pramenů. Hlavním střediskem vydavatelské práce se stal český Zemský ar­ chiv (Zemský archiv království českého), který se soustředil na sys­ tematické vydávání pramenů vatikánského archivu, vztahujících se k českým dějinám po roce 1341. Bádání ve Vatikáně začala nevelká česká historická expedice již roku 1877, ale teprve generaci mlad­ ších badatelů se podařilo přivést výzkum ke knižní ediční realizaci. Péčí Kamila Krofty, Jana Bedřicha Nováka a Ladislava Klicmana začaly od roku 1903 vycházet první svazky důležité sbírky Monu­ mentu Bohemiae Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia. Zahr­ novaly celou oblast českého středověkého státu a měly být látkovým východiskem pro papežskou církevní politiku v českých zemích a pro české církevní a náboženské poměry období předhusitského a husitského. Výzkum vatikánských regest papežů 14. a 15. století

Budo va Zemského archivu postavená v třicátých letech 20. století; dlouhá léta pak byla jedním z mála moderních archivních objektů v zemi

579 ROZVOJ

POMOCNÝCH VĚD HISTORICKÝCH

se od roku 1891 zcela organicky rozšířil na archiv římské kongrega­ ce de propaganda fide, bohatý na materiál pro dějiny rekatolizace českých zemí v 17. století. Tíha práce na tomto úkolu spočívala na Hynku Kollmannovi, edice Acta Sacrae Congregationis de Propa­ ganda Fide res gestas Bohemicas illustrantia mohla být pro nejrůz­ nější obtíže uskutečněna až po první světové válce (1923 a 1939). Mezitím již větší kádr mladších badatelů, lépe organizačně a hmot­ ně zajištěných, obrátil svou pozornost na zprávy papežských nun­ ciů z období bezprostředně předbělohorského. Tak začal výzkum 580 PŘEHLEDNÉ a později edice akt papežských nunciů u císaře. DĚJINY ČESKÉHO Druhým velkým edičním podnikem domácího pramenného ma­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ teriálu bylo vydávání Sněmů českých^ akt ze zasedání zemských sně­ mů od roku 1605. Bylo to vlastně oživení a pokračování staré edič­ ní řady, ale zásluhou nových editorů, J.B. Nováka a Kamila Krofty, nabyla sbírka kritický, vědecký charakter. Byla orientována bezpro­ středně k době předbělohorské a začala v nové podobě vycházet ro­ ku 1904 jedenáctým svazkem. Mladá historická generace oživila i vydavatelskou práci na Pramenech dějin českých. V tomto období se také splnila staletá touha české historiografie mít úplný a všem novodobým zásadám diplomatiky a ediční techniky odpovídající diplomatář, který by nahradil již nevyhovující Regesta Erbenova a Emlerova a falzifikační činností Bočkovou poznamenaný Codex moravský. Stalo se to prací vůdčí osobnosti České paleografie a di­ plomatiky Gustava Friedricha. Jeho zásluhou bylo rovněž, že i stu­ dium pomocných věd na pražské universitě nabývalo solidní odbor­ nou úroveň, odpovídající evropskému stavu. Gustav Friedrich (1871-1943), žák Gollův a Emlerův, byl odcho­ vancem vídeňské školy a pro obor pomocných věd se habilitoval na české pražské universitě roku 1898. Převzal a pro české poměry roz­ pracoval metodu ředitele vídeňského Institutu Theodora von Sickla. Spočívala na dokonalém formálně kritickém rozboru středově­ kých písemností a umožňovala spolehlivě odlišit nejen listiny pravé od falz, ale studovat středověké písemnosti jako produkt určitých, specifických kancelářských řádů a stanovit tak poznáním jejich zna­ ků jednotlivé kancelářské okruhy. Schopnost samostatného rozboru listin prokázal Friedrich v prá­ ci O kanceláři a listinách markrabat moravských Vladislava a Pře­ mysla 1198-1239 (VKČSN 1896), v studii Kodex Tišnovský (1897) a zvláště formálně čistým rozborem nejstaršího českého diplomatic­ kého aktu, tzv. zakládací listiny kapituly litoměřické ve studii O za­ kládací listině kapituly litoměřické (1901). V metodě rozboru listin,

v diplomatické kritice byly tyto práce Friedrichovy, psané již jako prolegomena k českému diplomatáři, první svého druhu v české his­ torické literatuře. Sledovaly celý proces zlistinění, rozebíraly syste­ maticky a detailně vnější a vnitřní znaky listin, směřovaly k původ­ nímu textu a odhalovaly středověké i moderní padělky. Stejného druhu jsou i další Friedrichovy studie, jako O privilegiu papeže Ja­ na XV. daném r. 993 klášteru břevnovskému (1905), dokládající je­ ho pravost, nebo O dvou nejstarších listinách kláštera rajhradského (Gollův sborník 1906), Dekret kutnohorský (1909) o poměru jeho rukopisných textů a s jeho edicí aj. Friedrich se od mládí zabýval také Královédvorským a Zelenohor­ ským rukopisem, důkladným paleografickým rozborem nezvratně prokázal, že jsou to moderní padělky (zvi. článek O paměti přibyslavské z roku 1908 a Rukopis Králo védvorský a Zelenohorský po stránce paleografické^ 1927). Centrem všeho Friedrichova pracovního úsilí před první světovou válkou bylo kritické vydávání nejstarších čes­ kých listin. Vydání českého diplomatáře bylo v programu české his­ toriografie již od dob Dobnerových; teprve stav vědeckého poznání z počátku našeho století umožnil moderní realizaci tohoto plánu. Gustav Friedrich seznámil historickou veřejnost s jeho programem a s edičními zásadami v článku Český diplomatář a jeho program (ČČH 1900) a od roku 1904 vydával první svazek velkého díla Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae; druhý svazek následoval roku 1912 a část třetího vyšla až roku 1942 (je doveden do roku

Gustav Friedrich ve druhém desetiletí 20. století

581 ROZVOJ

POMOCNÝCH VĚD

HISTORICKÝCH

1238). Editor srovnal text vydávaných listin s originály nebo nejlepkopiemi, vnitřní i vnější kritikou rozlišil bezpečně listiny pravé od padělků a sporných kusů a vybavil dílo kritickým komentářem, bohatými poznámkami diplomatickými a rejstříky, takže se stalo trvalou součástí a nezbytnou pomůckou naší medievistiky. Cel\ diplomatář měl dojít v pěti svazcích až do roku 1310. Dokončení dí­ la převzali Friedrichovi žáci Zdeněk Kristen a Jindřich Šebánek. Po více než 40 let vychovával Friedrich generace archivářů, paleografů, diplomatiků a editorů v semináři na filosofické fakultě pražské uni­ versity a po roce 1919 také na Státní archivní škole. Pro pedagogic­ ké účely sepsal důležité pomůcky, již v mládí velkoryse načrtnutou a obdivuhodně instruktivní, i když ne zcela původní Učebnou knihu paleogiafie latinské (1898) a později Rukověť křesťanské chronologie (1934), která nahradila příručku Emlerovu. Převýšila ji v části teore­ tické i praktické a byla dokladem pokroku chronologického bádání. Pro paleografická čtení vydal Friedrich reprezentativní dílo Acta regum Bohemiae selecta phototypicae expressu, I.—III. (1908-1935) a faksimilovou publikaci královských listin, Památky umění písařského v Čechách a na Moravě (1904). Po vzniku Československé republiky byl založen Československý státní historický ústav jako vydavatelská instituce, která měla vydá­ vat všechny důležité prameny k československým dějinám. Na tom­ šílili

582 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Profesor Friedrich v rektorském taláru (1936)

to úkolu se vydatnou měrou podílel osvědčený editor Friedrich. Pře­ vzal redakci Archivu českého a vydal v něm Desky dvorské králov­ ství českého L-IV., čtyři Knihy provolací 1380-1480 v letech 1921-1941 a roku 1929 První knihu půhonnou z let 1383-1407 a dokončil Čelakovského edici Register komorního soudu. Friedrich byl celým svým působením a prací typem vysokoškol­ ského učitele, zaměřeného na jeden obor, vychovávajícího dobré specialisty-medievisty; opomíjel však problematiku novodobých pí­ semností, s nimiž se budoucí archiváři v praxi nejvíce stýkali a s me­ todou jejich diplomatického rozboru a edice zápasili. Kladl váhu na filologickou přípravu pro diplomatiky a odborníky v ostatních pomocných vědách historických a měl malý zřetel k právní historii, která byla schopna po obsahové stránce mnohé z listin vysvětlit. Širším časovým a tematickým záběrem a hlubším historickým smyslem, kritickou a interpretační schopností předčil Friedricha je­ ho kolega Jan Bedřich Novák. Jeho význam tkví větší měrou ve vlastní historii než v ediční činnosti a pomocných vědách historic­ kých, kde jako učitel na Státní archivní škole soustředil svůj zájem na novodobou diplomatiku a paleografii (viz str. 514-517). Pozvolna a s obtížemi se stávalo vědecké pracoviště i z místodržitelského archivu v Praze, který byl až dosud pouhým úřadem, od­ puzujícím archiváře i badatele. Když do něho přicházeli mladí me­ todicky školení archiváři, měnili poněkud bezduchý byrokratický ústav. Jedním z nich byl Ladislav Klicman (1867-1943), od roku 1919 ředitel tohoto archivu, změnivšího se v samostatném státě na archiv ministerstva vnitra. Klicman spolupracoval na vydávání vati­ kánských Monument, připravil Acta Clementis VI. pontificis Roma­ ni 1342-1352 (1903). Nadějný badatel se ve svém mládí zabýval hlavně studiem pramenů k dějinám husitství, zanechal neúplný spis Studie o předchůdcích Husových (Věstník České akademie, 1893 až 1896) a edici akt o vídeňském procesu proti Jeronýmovi Pražské­ mu, Processus judiciarius contra Jeronýmům de Praga habitus Viennae a. 1410-1412 (1898). Nad ně však nepokročil. Drobnější monasteriologická práce Počátky kláštera Doubravnického na Moravě (1898) zůstala pouze v počátečním stadiu. Klicman sliboval ve svém mládí rozhodně více, než pak vykonal, a ve věku, kdy historikové a editoři tvoří svá vrcholná díla, se prakticky odmlčel. Téměř stejným dojmem působí i literární dílo nadaného, ale těž­ ce chorobou stíhaného archiváře Hynka Kollmanna (1863-1938), žáka Emlerova, který od počátku devadesátých let pracoval po tři roky ve vatikánském archivu. Z výzkumu papežských register z do-

583 ROZVOJ

POMOCNÝCH VĚD

HISTORICKÝCH

by předhusitské přešel na prameny k dějinám protireformace, p0cha«ejici z archivního fondu Kongregace pro propagaci víry. Z čes­ kých badatelů, kteří se na výzkumu jeho bohemik do roku 1903 ™ díleh a jejichž pracovním výsledkem je bohatá sbírka přepisůTe 17 a 18. století, největší podíl práce připadl Kollmannovi. Informova českou vědeckou veřejnost o bohatství archivu kongregace, čer­ pal z něho látku pro menší studie, jako je Jednání kardinála Harracha s dvorem císařským r. 1626-27 v příčině náboženství (1898) i pro 584 materiálové příspěvky o Valdštejnovi. Životním dílem KollmannoPŘEHLEDNÉ vym vsak byla edice Acta Sacrae Congregationis de Propaganda fide. DĚJÍNY ČESKÉHO Frvm svazek prvního dílu, obsahující písemnosti z let 1622-1623 A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ vyšel po řadě let roku 1923, kdežto svazek úvodní s podrobným výkladem o organizaci, činnosti, úkolu a významu Propagandy s ne­ bývalé minuciózním popisem archivu a jeho písemností vyšel latin­ sky až posmrtně roku 1939 (Acta Sacrae Congregationis etc. Prodromus). Je v určitém smyslu ediční unikum, vyznačuje se pečlivou až úzkostlivou pracovní metodou, rozsáhlými poznámkami a exkurzy a vysvětluje tak skoro půlstoletou historii edice. Významným editorem byl archivář Adolf Ludvík Krejčík (1877-1958), žák vídeňského Institutu a od roku 1919 ředitel nově vzniklého Státního archivu zemědělského, který měl pečovat o ar­ chivy postátněných velkostatků a dohlížet nad historickými šlechtic­ kými archivy. Z tohoto úkolu vzešel Krejčíkův spis Příspěvky k sou­ pisu archivů velkých statků (1929). Jako historik a editor se Krejčík vyznačoval pečlivou a kritickou prací. Napsal studii o Zachariáši Theobaldovi (1900), pojednal o italských rukopisech kroniky Eneáše Silvm (1905) a přispěl k poznání osobnosti historika Tomáše Pěšiny (Pro egomena k vydání 2. dílu T. Pěšiny z Čechorodu Mars Moravi­ ans, 1914). Krejčík vydal také účty třeboňského kláštera z předhusit­ ské doby a je autorem několika drobnějších prací z agrárních dějin a genealogie. J O archivy, jejich vývoj, skladbu a zpracování se od počátku naše­ ho století projevuje zvýšený zájem. Převratně v archivnictví zapůsoila nova holandská archivní teorie, tzv. provenienční princip, kte­ rý respektuje organický vznik a celistvost archivních fondů- to umozndo odbornější zpracování archivů a vyšší pojetí archivní prá­ ce. Zatímco drive zpracovávali archiváři fondy podle různých věc­ ných a subjektivních hledisek, nyní se obracel zřetel na poznání uredm praxe a funkce institucí, z jejichž úřední činnosti archivní fondy vznikaly. Českou odbornou veřejnost seznámil s provenienčnim principem poprvé žák Emlerův a vídeňského Institutu Václav

Kratochvíl (1861-1919) ve studii o holandském systému v ČČH ro­ ku 1907. Kratochvíl působil jako stipendista v italských archivech, účastnil se českého římského výzkumu a od roku 1891 byl archivá­ řem vídeňského státního archivu. Sbíral materiál k dějinám před­ bělohorské doby, který zpracovával v drobnějších článcích, a jako editora zaujala ho královská registra z doby Ferdinanda I. a spor o českou kancelář v době před Bílou horou (1896). Rozborem a edicí dobově přitažlivého pramene středověkých for­ mulářových sbírek začal badatelskou dráhu pražský městský archi­ vář Eduard Šebesta (1879-1933) a pak vydatně těžil z pražského městského archivu, v příspěvcích k novějším pražským dějinám a ro­ dopisu. Z nich cenné jsou stati o Praze z počátku vlády Marie Te­ rezie a z doby sedmileté vojny, edice Dopisů J. Tadeáše Hubatia z Kotnova hraběti F V. z Trauttmansdorffu (1922) jako první díl k za­ mýšleným Pramenům k dějinám Prahy v letech 1740-1784, a přede­ vším důležitá edice k vývoji pražské populace Popis obyvatelstva hlavního města Prahy z r. 1770, nedokončená a objímající jen Staré Město. Z venkovských pracovníků patří do této generace ještě krum­ lovský schwarzenberský archivář Hynek Gross (1895-1945). Vydá­ val rožmberskou korespondenci (AC XXI) a v řadě pramenně založe­ ných článků se zabýval dějinami Krumlova a Krumlovská (Z dějin bývalého kláštera zlatokorunského, 1933). Jako nadějný diplomatik, schopný účinnou formou podat i těžké diplomatické otázky, se pro­ jevil předčasně zemřelý Jan Gebauer (1885-1908), syn velkého filo­ loga. Ovládal metody moderní diplomatiky a přispěl rozborem listin Jindřicha Korutanského k poznání jeho finanční politiky a systému (Některá akta z kanceláře Jindřicha Korutanského, 1908). Cennými příspěvky a podněty obohatili pomocné vědy historické i další absolventi vídeňského Institutu, kteří se věnovali čisté histo­ rii, zvláště Josef Šusta svými edicemi pramenů k dějinám tridentského koncilu. Znalcem hlaholské paleografie byl slavista a vydava­ tel církevně slovanských textů Josef Vajs (1865-1935), profesor teologické fakulty na pražské universitě, v mládí studující církevní hlaholské památky na Krku, v Římě a Paříži. Jeho pracovní oblastí byly staroslověnské překlady Písma, vydával jeho texty, staroslověn­ ské legendy václavské a ludmilské (Sborník staroslovanských literár­ ních památek o sv. Václavu a o sv. Ludmile, 1929), pořídil nové vy­ dání Dobrovského práce Cyril a Metod, apoštolově slovanští a své znalosti starého slovanského písma shrnul v závěru života v doku­ mentárně bohatě vypravené Rukověti hlaholské paleografie (1932). Vedle výkladů o písmu a cvičebně látky v ukázkách podal v ní i pře-

585 ROZVOJ POMOCNÝCH

VĚD HISTORICKÝCH

586 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

hled literárních památek církevněslovanských. Osvědčil se i jako editor papežských listin z počátků křesťanství na Moravě (Joannis VIII. epistolae ad Svatopluk principem et Methodium orchiepiscopum, 1928). Ke školeným editorům přičleňovali se vydavatelé v diplomatice a paleografii odborně neskolení. Jejich práce však po­ skytovala materiál, více nebo méně pečlivě vydolovaný v archivech nebo v knihovnách, k dalšímu historickému zpracování. Většina z nich se s archivními prameny a s ediční technikou seznámila prak­ ticky. Archivář lobkovického roudnického archivu Max Dvořák (1843-1908), otec významného historika umění, mohl jako znalec těžko Čitelného písma císaře Leopolda I. vydat jeho korespondenci s hrabětem Václavem Eusebiem z Lobkovic (Briefe Kaiser Leopold I. an Wenzel Euseb Fůrsten von Lobkowitz 1657-1674, 1894). Rozsáhlou ediční činností z fondů arcibiskupského archivu vyni­ kal Antonín Podlaha (viz str. 564-565), jemuž byl vydatným po­ mocníkem arcibiskupský archivář František Tischer (1872-1939), tradiční pokračovatel v díle svého otce, jindřichohradeckého archi­ váře Černínského. Většinou z arcibiskupského archivu těžila Fische­ rova edjce Uvedení řádu kapucínů do Čech okolo r. 1600 (1908), důležitá pro počátky katolické restaurace, kdežto rozsáhlejší vydání Dopisů konsistoře podobojí z let 1609-1619 (L a IL, 1917-1925) přispěla k poznání církevně náboženských poměrů v době od Ru­ dolfova Majestátu do stavovského povstání. Zajímavý pohled do rodinného života, do kultury a hospdářskospolečenské situace čes­ ké šlechtické společnosti pobělohorské poskytly Dopisy Sylvie hr. Černínové s chotěm jejím Heřmanem Černínem z Chudenic z let 1635-1651 (1908). Vydávaný materiál a studované archivní fondy byly Tischerovi i zdrojem drobnějších příspěvků k době bělohorské a k náboženskému hnutí lidovému v 18. století. Archiv strahovského kláštera a dosud nepoznané fondy jeho kni­ hovny prozkoumával archivář a knihovník Cyril Straka (1868 až 1927) k časopiseckým pracím z dějin humanismu, protireformace a národního obrození. Bohatá korespondence bratří Questenberků, z nichž Kašpar byl v době třicetileté války opatem strahovského kláštera, byla Strakovi základem edice, osvětlující poměr císařské­ ho domu k Albrechtu z Valdštejna a jeho dobu (Albrecht z Valdštejna a jeho doba, 1911) a edičního výběru questenberské korespon­ dence zachycující protireformační psychologii bezprostředně pobělohorskou (Přenesení ostatků sv. Norberta z Magdeburku na Strahov, 1927). Ze strahovského materiálu čerpal Straka také látku pro práci z hospodářských a obchodních dějin, Svatojanské proudy

587 ROZVOJ

POMOCNÝCH VĚD HISTORICKÝCH

a splavnění Vltavy (1924) podle korespondence strahovského opata Kryšpína se známým merkantilistou J.K. Bořkem. Umělecké zájmy sběratelské a hudební kulturu moravského arci­ biskupského sídla předvedly edice, katalogy a jejich zpracování, které pořizoval kroměřížský arcibiskupský knihovník a archivář Antonín Breitenbacher (1874-1937). Začal německými pracemi k dějinám počátků pražského a olomouckého biskupství o vývoji vo­ lebního práva biskupských kapitul, později se zabýval nástupem ka­ tolické protireformace za biskupa Stanislava Pavlovského, jehož ko­ respondenci měl v úmyslu vydat, ale přešel zcela k záchranným a katalogizačním pracím hudebních a uměleckých sbírek olomouc­ kých arcibiskupů 17. století a k archivnímu vylíčení jejich osudů (Hudební archiv kolegiátního kostela sv. Mořice v Kroměříži. 1928, důležitý pro dějiny barokní hudby; Dějiny arcibiskupské obrazárny v Kroměříži. I.—II., 1925 a 1926; Katalog arcibiskupské obrazárny v Kroměříži. 1930, spolu, ale polemicky s Eugenem Dostálem). Breitenbacherovy Dějiny kroměřížské obrazárny jsou důležitým přís­ pěvkem k dějinám kulturním, ke sběratelské, stavitelské i hospo-

dářské činnosti protireformačních biskupů, ale současně předpo­ kladem k dějinám umění, pro něž přinášejí nezbytný archivální podklad. Popis a rozbor galerie z hlediska uměleckohisíorického Bieitenbacher jako neodborník neprovádí. Kapitulní knihovna svatovítská poskytla pražskému profesoru ná­ boženství Jindřichu Skopcovi (1873-1942) materiál k edici Sborní­ ku skladeb českobratrských z konce 16. a z počátku 17. století. Skopec je však více znám jako vydavatel obrozenských Pamětí Františka 588 Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816. Vycházely PŘEHLEDNÉ v dlouhých intervalech v letech 1907-1938, sice bohatě opatřeny po­ DĚJINY ČESKÉHO známkami, ale nerespektovaly vždy text originálu a nebyly dokonče­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ ny. Moravský literární historik Jan Kabelík (1864-1924), zajímající se o moravské časopisectvo a obrozenské národní dění na Moravě, vydal Korespondenci a zápisky Jana Helceleta (I.—II., 1910 a 1920) jako první svazek Pramenů dějin moravských. Vydávala je Matice mo­ ravská a měly obsáhnout i dopisování jiných moravských buditelů. Z ostatních pomocných věd historických přední pozornosti se stá­ le těšily numismatika a genealogie, spojená s heraldikou a sfragisti­ kou. Většinou tu působil sběratelský a amatérský zájem o hmotné historické památky a jen ojediněle do něho pronikal odborný a vě­ decký základ. Ke Smolíkovi a Fialoví se čestně řadil čáslavský ar­ cheolog a numismatik Kliment Čermák (1852-1917) třísvazkovým popisným dílem z novější numismatiky Mince království českého za panování rodu Habsburského od r. 1526 (1891-1913), vydávaným ve spolupráci se stejně zaměřeným pardubickým muzejníkem Bedři­ chem Skrbkem (1860-1918). Má svou cenu i tím, že přináší zprávy o mincovnách a znění patentů a jiných úředních dokumentů týkají­ cích se mincí. V české heraldice a sfragistice neúnavně pracoval An­ tonín Masák (1856-1916), pořadatel příloh českomoravských zna­ ků a pečetí při Časopisu přátel starožitností českých a autor popisu a ocenění pečetí na Stížném listu české šlechty proti upálení M. Ja­ na Husí, otištěném v jubilejní publikaci Václava Novotného Hus v Kostnici a česká šlechta (1915). Je nesporné, že pomocné historické disciplíny doznaly v letech 1900-1918 značný rozvoj a vzestup, zejména diplomatika středově­ kých listin. Zásluhu o to měl především Gustav Friedrich. Vychoval četné žáky a vydáním Codexu připravil půdu ostatním i budoucím badatelům. Téměř všichni jeho souvěkovci a žáci se vedle pomocných věd věnovali současně i historii. Vrcholná ediční díla některých z nich, jako edice Šustovy, Novákovy a Kroftovy, předčí po stránce vý­ kladu a hodnocení věcné, řemeslně technicky dokonce dokonalé stu-

die a edice 1 riedrichovy. Šlo jim více než jen o kritické vydání a per­ fektní popis dokumentů: o poznání jejich svědecké hodnoty a funkce v historickém procesu, ale nelze říci, že by jedna nebo druhá složka historického poznání byla významnější nebo méně potřebná.

6. Zakladatelské období prehistorické a historické archeologie

589 ZAKLADATELSKÉ

PROCES ODLUČOVÁNÍ ARCHEOLOGIE od vlastní historie, patrný již v období předcházejícím, nabyl na konci 19. století na intenzitě a vedl ke konstituování české archeologie jako samostatné vědní dis­ ciplíny, která si podle podstaty svých hmotných pramenů, získáva­ ných účelně organizovanými vykopávkami, vytváří jim adekvátní a pro svou vědu specifické metody terénního výzkumu a zpracování utříděného materiálu. Starožitnické pojetí archeologie, vyrůstající z amatérského sběratelství a nekoordinovaného individuálního vý­ zkumu nalezišť, se mění v pojetí vědecké, kde kritika prehistorických i protohistorických artefaktů je za stálé kontroly s výsledky v okol­ ních zemích a celé kulturní oblasti evropské podmínkou a předpo­ kladem vytváření správných systémů archeologických kultur a určo­ vání jejich časového sledu i kmenové či etnické příslušnosti. Tento proces dozrával v boji starší archeologické generace, reprezentované vůdčí postavou Josefa Ladislava Píče, poplatné ještě tradičním meto­ dám a spojené ještě s čistě historickými metodami, s generací mladší, v jejíž čele stáli Karel Buchtela a Lubor Niederle a která zdůrazňují­ cí specifikum archeologických metod se orientovala na výsledky ev­ ropské archeologie. Množství archeologického materiálu, sebrané ne­ bo vykopané oddanými místními archeology-amatéry a nakupené v muzeích často neorganicky a bez přesných určení a klasifikace, by­ lo třeba nejen opatrovat, ale bezpečně popsat, utřídit a zpracovat. Nový pohyb v archeologickém bádání a tím i převrat metodický a názorový nastal od počátku devadesátých let minulého století, když byla dokončena novostavba Zemského muzea v Praze a jeho bohaté sbírky znovu urovnány, utříděny a instalovány. Stalo se to dílem oddaného kustoda muzejních sbírek J.L. Píče, za jehož vedení se ko­ lem archeologického sboru muzea seskupila generace nadšených pra­ covníků a dala si za úkol podniknout rozsáhlý systematický archeolo­ gický výzkum středních Čech. To byla věcná podmínka vzestupu archeologie a druhá byla v publikaci prováděného výzkumu a v ote-

OBDOBÍ

PREHISTORICKÉ A HISTORICKÉ

ARCHEOLOGIE

vřené, kritické diskusi. Roku 1893 podal Píč Archeologický výzkum Cech jako rezultát prací, které podnikl se svými spolupracovníky v le­ tech 1889-1892. Ten pak sledoval ve zvláštním zpravodaji, Archeo­ logický výzkum středních Čech (tři svazky, 1893-1897). Význam obou publikací byl v tom, že popsaly, utřídily a zveřejnily ilustracemi boha­ tý materiál. Jeho syntéza, jakoliv relativní a subjektivní, nedala na sebe dlouho čekat. Také jejím tvůrcem byl Josef Ladislav Píč (1847-1911), který se mezitím z historika slovanských dějin přerodil na archeologa 590 a stal se materiálem svých prací, bohatě doloženým výzkumy, jedním PŘEHLEDNÉ z hlavních zakladatelů moderní české archeologie. DĚJINY ČESKÉHO Píč jako středoškolský profesor mladoboleslavský a později praž­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ ský studoval horlivě až do devadesátých let slovanské a rumunské dějiny z národopisného a ústavně právního hlediska, dosáhl také pro obor rakouských a slovanských dějin roku 1883 habilitace na pražské universitě. Ve svých pracích hledal existenci zádruhy u Slo­ váků a Podkarpatských Rusů, historicky odůvodňoval nárok Slová­ ků na autonomii v Uhrách (Der nationale Kampf gegen das ungarische Staatsrecht, 1882), domníval se nalézat stopy starých právních řádů slovanských u Rumunů a pokusil se o syntézu ruských dějin do konce 18. století (Dějiny národu ruského, 1889, jen I. díl). Vším tím směřoval k veliké práci o staroslovanské vzdělanosti, z níž po­ dal ukázky v Památkách archeologických a místopisných, které od roku 1887 redigoval, ale přesvědčiv se, že skoupé písemné zprávy je třeba doplnit a kontrolovat poznáním pro dobu důležitého materiá­ lu hmotného, oddal se archeologickému terénnímu výzkumu a stu­ diu archeologických sbírek domácích i cizích muzeí. To byla cesta k jeho archeologickému vůdcovství a k životnímu dílu Starožitnosti země české, vydávanému v letech 1899-1909. Jejich šest svazků obsáhlo ve třech dílech Čechy předhistorické, Čechy na úsvitě dějin a Čechy za doby knížecí. Dílo mělo nahradit starší práci Vocelovu Pravěk země české a bylo vskutku dílem mo­ numentálním v tom smyslu, že podávalo ucelený soubor muzejního materiálu pečlivě roztříděného a zobrazeného, že jej dobře charak­ terizovalo a podrobilo rozsáhlému srovnání. Vypovídalo také o Píčově jedinečné znalosti českého a cizího archeologického materiálu a o vědecké informovanosti autorově v evropské archeologické lite­ ratuře. Po materiální stránce stalo se tudíž nezbytným východiskem každého dalšího bádání. Zcela jinak tomu však bylo s výkladem ar­ cheologického materiálu a s názory na vývoj osídlení a sled archeo­ logických kultur. Zde narazil Píč na ostrou kritiku mladší „univer­ sitní“ skupiny archeologů, na kritiku Karla Buchtely a Lubora

591 ZAKLADATELSKÉ OBDOBÍ

PREHISTORICKÉ

A HISTORICKÉ ARCHEOLOGIE

Josef Ladislav Píč (1908), archeolog tragického údělu

Niederla, z níž se vyvinula dlouhodobá polemika mezi oběma smě­ ry, která přestřelovala na obou stranách a při Píčově osobní nedů­ tklivosti a názorové neústupnosti nevedla vždy k prospěchu vědy. Píč přistupoval k obdobím prehistorickým a raně historickým s pře­ dem pojatými a hotovými názory a tezemi a chtěl je proti skutečné­ mu stavu archeologických památek svým výkladem archeologicky doložit. Jeho teze odporovaly často i zprávám souvěkých pramenů cizích, a tak vznikala základní otázka metodická, kterému druhu pramenů dát při jejich nesouhlasu přednost. V protikladu proti všem českým archeologům neuznával Píč v českých zemích existen­ ci neolitu, popelnicová pole lužickosrbská pokládal neúchylně za slovanská, a to po něm převzala jedna část českých archeologů, i když spor o etnické příslušnosti lužické kultury trval. První osíd­ lení Čech kladl Píč do starší doby bronzové, ve stradonickém hra­ dišti viděl historické Marobudum a středisko Marobudovy markomanské říše, kolébku Slovanů hledal ve východní Germanii na území od Baltu po Dunaj a vykládal, že se Slované odtud rozešli přes Vislu na východ teprve v 5. století. Niederle naproti tomu kla­ dl původní slovanská sídliště do Povislí a Zakarpatí jako Šafařík a učil, že se slovanští kmenové odtud dostávali do našich zemí ze se­ veru, a to v dlouhém časovém intervalu a již značně dříve, snad od posledního století před Kristem. Podle teorie Píčovy žilo v Čechách v první době křesťanské dvojí obyvatelstvo různého etnického půvo-

du a různého sociálního postavení, nevolníci, potomci prý porobe­ ných praobyvatelů, a lidé svobodní, potomci přišlých Slovanů, kteří s nimi postupně splynuli. V průběhu desítiletého vydávání Píčových Starožitností a s ním spojené diskuse se přece jen stanoviska obou táborů sbližovala, i když zůstával základní rozdíl v metodickém pří­ stupu k archeologickému materiálu a v chronologii jednotlivých kultur. Populární souhrn své základní práce podal Píč v Přehledu české archeologie (1908). Z archeologických pracovníků, kteří s Píčem obětavě uskutečňo­ 592 PŘEHLEDNÉ vali archeologický výzkum středních Čech, byl nejtypičtějším podě­ DĚJINY ČESKÉHO bradský lékárník Jan Heliích (1850-1931). Byl z rodu těch archeo­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ logických nadšenců a empiriků, který neznal hmotných obětí, aby sbíral archeologický materiál v kraji a obdarovával jím muzea, který nelitoval ani zahraničních cest za archeologickými studiemi a vedle toho se ještě zabýval místopisnými a národopisnými pracemi z dějin Poděbrad a okolí. Napsal životopis známého českého obrozenského pomologa Matěje Rósslera, děkana poděbradského. Ve svém výluč­ ném zaměření na hmotný pozůstatek setrvával bezpečně u pramene a nedával se mýlit svůdnými teoriemi. Podobných místních archeo­ logů, kteří své nálezové zprávy schraňovali do Památek archeologic­ kých a místopisných, bylo po českých vlastech víc. S mnohými, jako s klatovským Karlem Hostašem, kutnohorským Emanuelem Lemingerem a královéhradeckým Ludvíkem Domečkou, se setkáme ještě mezi dějepisci regionálními. Byli činnými organizátory, zakladateli a dárci muzeí, podnikali archeologické výzkumy ve svém okolí a ne­ vymizeli ani v desítiletích pozdějších. Ze starší generace se k nim řadil roztocký lékař Čeněk Rýzner (1845-1923), prozkoumávající Levý Hradec a Úněticko, čáslavský učitel Kliment Čermák (1852-1917), známý numismatik a jako archeolog vydavateli rcheologických příspěvků z Čáslavská a popularizátor prehistorických zna­ lostí v lidových spiscích a v povídkách pro mládež. Z mladších to byl odborný učitel v Sezimově Ústí Josef Švehla (1861-1934), který výsledky z vykopávek jihočeských mohyl shrnul v knize Táborsko v pravěku (1923) a vykopávky na středověkém hradu Kozí zveřejnil v práci Kozí (1920). Historické archeologii se intenzivně věnoval Podlahův spolupracovník na Soupisu památek několika středočes­ kých okresů a na Pokladu svatovítském a loretánském ze Soupisu pražského, Eduard Šittler (1864-1932). Tento žižkovský farář a vy­ šehradský kanovník měl zásluhy o archeologický průzkum román­ ské Prahy, chrámu sv. Jiří, Vyšehradu a jiných kostelních a klášternich lokalit. Jeho výsledky také publikoval.

Tvůrčím duchem velkých syntetických obzorů a jasného myšlení byl v české a slovanské archeologii a prehistorii profesor etnografie a prehistorické archeologie na filosofické fakultě Karlovy universi­ ty v Praze Lubor Niederle (1865-1944), dědic velkého jména Šafa­ říkova. Klatovský rodák a syn ve své době největšího českého klasic­ kého filologa přistupoval k archeologii s hlubokou vědeckou přípravou doma i v německé a francouzské cizině. Široké jazykové a historické vzdělání podporovalo jeho sklon k antropologii a ke studiu primitivních kultur, ke kterému přešel vlivem Masarykovým, když jej předtím ke studiu klasické archeologie podnítil Miroslav Tyrš. Niederle také od počátku měl při antropologických a prehis­ torických otázkách na mysli zřetel etnografický, takže jeho vlastní vědecké dílo vycházejíc z antropologie dělilo se na oblast archeolo­ gickou a etnografickou, přičemž tematická a metodická vazba mezi oběma disciplínami byla nejužší a vzájemně pomocná. Ze v něm na­ konec zvítězila slovanská archeologie a etnografie, bylo příčinou nejen jeho reálné slovanství, ale také jeho první vědecká cesta na Rus roku 1893. Otázka původu Slovanů, slovanské a české lidovědy stojí v popředí jeho badatelské práce a organizační činnosti časopi­ secké od počátku - zakládá roku 1891 s Čeňkem Zíbrtem Český lid

Lubor Niederle na portrétu Maxe Svabinského z roku 1915

593 ZAKLADATELSKÉ

OBDOBÍ PREHISTORICKÉ

A HISTORICKÉ ARCHEOLOGIE

594 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

- a je dokumentována i významnou účastí na pořádání Národopis­ né výstavy roku 1895 a při zřízení Národopisného muzea. Po Nástinu dějin anthropologie (1889) a po Příspěvcích k anthropologii zemí českých (1891 a 1894) přistoupil Niederle k první syn­ tetizující práci Lidstvo v době předhistorické se zvláštním zřetelem na země slovanské (1893 a 1894), naznačující jasně odklon od obec­ né prehistorické archeologie k archeologii slovanské. Již zde střízli­ vá věcnost, kritičnost a sebekázeň se schopností plastického výkla­ du vyznačují Niederlovu metodu. Všechny tyto práce, k nimž přistoupil ještě kritický rozbor novějších výsledků a teorií o počát­ cích českých dějin českých zemí a výklad o vpádech Slovanů na Bal­ kán za vlády Justiniánovy (1900 a 1904), založený na dobových pra­ menech, směřovaly k životnímu dílu Niederlovu Slovanským starožitnostem. Hlásilo se ke stejnojmennému dílu Šafaříkovu a sta­ lo se jeho novodobým pendantem i revizí a splněním velkého Šafa­ říkova záměru doplnit svou práci i výkladem staroslovanské vzděla­ nosti. Začalo vycházet roku 1902 a bylo po čtvrtstoleté práci roku

BIBLIOTÉKA HISTORICKÁ

5T6PQ3ITHQ5TI-

bs-LyBOR-ďebe-QLe

-blLU-1 • ČŠ5T II ~

v Pwze- rvmbfciT -&UIZSIk zalo^ žení roku 1919 vydávat Věstník, který se roku 1925 změnil n Numismatický časopis československý, redlgovany staJ ským Pro dějiny výtvarných umění se vedle Ročenky Kruhu p p stovúní dějiJuIZí (od 1916) vytvořil dobrý sborník Stencova na­ kladatelství Umění (od 1927), kde se seskupí a mladší generace uměnovědných historiků. Archivní škola vydavala od roku 1923 Casopis archivní školy pro problematiku pomocných ved a archivmc tví archiv ministerstva vnitra se přihlásil materiálové fundovanými svazky Sborníku archivu ministerstva vnitra (od 1926 , v dějinách české reformace se za redakce Ferdinanda Hrejsy uplatnil Refor­ mační sborník (od 1921) jako orgán historické skupiny evangeBc^’ kdežto katoličtí historici zůstávali věrni starým časopiseckým orga­ nům Dějinám města Prahy sloužil Sborník příspěvku k dějinám

696 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Ustavující zasedání Československé společnosti historické na pražské Filosofické fakultě v roce 1935; v první řadě zleva Jaroslav Bidlo, Kamil Krofta, Josef Pekař, Josef Susta a Karel Stloukal

hlavního města Prahy, který od 1921 po Josefu Teigem redigoval Václav Vojtíšek. Z regionálních časopisů se husitskému období vě­ noval Jihočeský sborník historický, vycházející od roku 1928 v Tá­ boře. Jako orgán studia o dějinách odboje za první světové války vznikl roku 1923 časopis Naše revoluce za redakce Jaroslava Werstadta. Výrazem nového zájmu o genealogii byl Časopis Rodopisné společnosti (od 1929) a vojenskými dějinami se zabývaly Zprávy Vo­ jenského archivu, jejichž nástupcem se stal Vojensko-historickv sborník (od 1932). Výrazem nastupující myšlenkové a metodologické diferenciace v českém déjepisectví, která nabyla určitého krystalizačního vrcho­ lu v době kolem založení Československé společnosti historické (1935) jako odborné organizace historické, reprezentující českou a slovenskou historiografii na světovém fóru, a kolem příprav koná­ ní prvního sjezdu československých historiků roku 1937, byl vznik marxisticky orientovaného časopisu mladé tzv. Historické skupiny Dějiny a přítomnost (1937-1938), jehož nástupcem se stal v letech 1946-1947 Sborník pro hospodářské a společenské dějiny. Etatizace a institucionalizace historické práce v meziválečném období neobyčejně pokročila a vyznačila zřetelně tendenci, kterou se bude vědecká práce v budoucnosti brát. Mělo to kladné i stinné stránky. Byla zajištěna organizace vědecké práce, byla dána mož-

nosí přesnějšího tematického rozčlenění ve specializované úkoly, byly stvořeny i lepší hmotné a publikační podmínky individuální a kolektivní práce, která byla ovšem teprve v dalekém dohledu, ale do vědecké práce začal pronikat byrokratismus a centralismus a vě­ da se stávala zaměstnáním a přestávala být povoláním. Individuál­ ně etický moment byl nahražován heteronomní etikou společen­ skou, která dlouho nenacházela svůj dobový výraz. Jde totiž o to, z jakých motivů a ke kterým cílům směřuje rozhodnutí k vědecké práci. Jde o podmínky a nejvyšší hodnoty vědeckého chtění a není 697 jistě sporu o tom, že je třeba vyrovnat mezi autonomními a hetero- PODMÍNKY ČESKÉHO nomními zdroji mravní závaznosti vědecké práce. Organizační A SLOVENSKÉHO a hmotná podpora, kterou historickým vědám poskytovaly po pře­ DĚJEPISECTVÍ VZNIKU vratu společnost a stát, byla ve srovnání s macešským poměrem ra­ PO ČESKOSLOVENSKÉ kouských a uherských vlád k národním historiografiím nesporně REPUBLIKY značná a podnětná. Pokud se pak týká vlastní látky historického poznání, zhojnily a otevřely se neobyčejně jeho pramenné zdroje a daleko snad ještě více působilo, že politická, hospodářská a sociální proměna doby determinovala historickou tematiku a přiváděla zrak historických badatelů k pramenným fondům dosud heuristickou pozorností má­ lo dotčeným a historicky zanedbávaným oblastem společenského ži­ vota a práce. To mělo své nesporné důsledky nejen v kvantitativním rozmnožení historických znalostí - což by samo o sobe bylo důsled­ kem více negativním než pozitivním -, ale především v kvalitativ­ ním přesunu hodnot jednotlivých složek historické skutečnosti a ve zcela přirozeném nástupu nových, těmto složkám odpovídajících metod. Nikoliv bez vlivu materialistického pozitivismu a historické­ ho materialismu se začíná historické bádání intenzivněji zajímat o hospodářské a sociální jevy v celém toku minulosti. Ruku v ruce s tímto interesem se objevuje zájem o nedávné a přítomné sociální boje dělnictva a rolnictva i o jejich třídní podstatu, jakkoliv starší školou vytrvale odmítanou. Vedle nich vstupují do historického po­ vědomí ve zcela novém ozáření a souvztažnosti než dosud projevy duchovního života a kultury a v historickém poznávacím procesu padá přehrada mezi včerejškem a dneškem, třebas historické studi­ um přítomnosti bylo jednostranně orientováno k politickému dění 19. století a k národnímu odboji. Všechno to jsou dostatečné znaky tematické proměny, která se od počátku dvacátých let slyšitelně hlá­ sila a ve třicátých letech sílila. Jednou z vnějších jejích podmínek bylo rozmnožení, zveřejnění a zpřístupnění archivů centrálních a provinciálních úřadů, měst

i bývalých patrimonii, pokud se jejich velkostatky poválečnou po­ zemkovou reformou dostaly do státní správy. Značným obohacením našich archivů bylo vrácení podstatné části archiválií, vzniklých agendou nejvyšších úřadů českého předtereziánského státu a cho­ vaných ve Vídni, a archiválií centrálních úřadů rakouských, pokud vykonávaly svou pravomoc v českých zemích. Stalo se to podle zně­ ní mírových smluv na základě úmluvy mezi republikou českosloven­ skou a republikou rakouskou o archivní rozluce (1920). Tak se roz­ 698 množily fondy českého zemského archivu, nově vzniklého archivu PŘEHLEDNÉ Pražského hradu a především archivu ministerstva vnitra, který DĚJÍNY ČESKÉHO vznikl z bývalého archivu českého místodržitelství. Byl nově organi­ A SLOVENSKÉHO DĚJEP1SECTVÍ zován a vybaven tak, že se stal nejvýznamnějším československým archivem (dnes tvoří nejpodstatnější část Státního úředního archi­ vu v Praze) a v určitém smyslu i ústavem vědeckým. Zřízeny byly i nové archivy ministerstev, Kanceláře presidenta republiky, pro dě­ jiny odboje byl vybudován Archiv národního osvobození, při minis­ terstvu zemědělství vznikl Archiv zemědělský, při Technickém mu­ zeu v Praze archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce aj. V polovině dvacátých let se u ministerstva zahraničních věcí vy­ tvořil Ruský zahraniční archiv se sbírkou pramenů k dějinám rus­ ké revoluce (od roku 1929 vydával publikaci Ruskij istoričeskij ar­ chiv). Příliv nové pramenné látky byl enormní, a to se projevilo v rostoucím množství historických publikací. Historická heuristika se výrazně obracela k pramenům archivální povahy, tj. k pramenům úřední provenience, aby využila neznámá nova, nezanedbávala ani druhý pramen, který se začal pro nejnovějŠí dobu jevit jako typický, publicistiku v nejširším slova smyslu, memoáry a korespondenci. Nebylo to bez nepříznivých důsledků pro historickou práci, pro její podobu a metodu. Heuristika se mnohým badatelům stala cílem, nikoliv prostředkem historického zkoumání. Šlo jen o vytěžení archivního nebo publicistického materiálu, histo­ rická práce se rozrůstala do nepřiměřené šíře a nespecializovanému pozorovateli se historiografie představovala jako neproniknutelná houšť nakupeného a plně nezpracovaného materiálu. Dějiny se v tomto podání jevily sbírkou faktů a faktícků, v nichž se vytrácí vlastní dějinný život, smysl a význam historického dění. Věda o ději­ nách se stávala neobyčejně složitou, vnitřně se stále diferencující strukturou. Již dávno přestalo být fyzickou možností ovládnout ce­ lou její pracovní oblast. Nutně musila nastoupit její specifikace a spe­ cializace na odborné historické disciplíny, ale to současně vyvoláva­ lo potřebu účelné koordinace a spolupráce specializovaných odvětví.

Oba vnitřní procesy v utváření historické vědy, rozlučující dělba vě­ decké práce a slučující koordinovaná spolupráce nenastupovaly však současně a s vědomím jejich rovnocenného významu. Z toho vznika­ ly obtíže, věcné, formální i metodické. Proti metodě prosté řemeslné techniky výpisu a reprodukce materiálu, z níž mizí tvůrčí vidění a myšlení, se musela ozvat reakce u duchů myslivých a chtějících vysondovat z nezvládnutelného materiálu podstatný obsah a vnést do něho vnitřní myšlenkový řád. To byla principiální základna diskusí a sporů, které se v české historiografii objevovaly od dvacátých let a v nichž se vracely fronty boje o smysl českých dějin, o povahu a vý­ znam husitství a o dějinnou funkci revoluce vůbec. Byly to nesporně krizové jevy, které doprovázely české pozitivis­ tické dějepisectví ve dvacátých a třicátých letech. Proti zdůrazňová­ ní jedněch historiků, že existuje specifický smysl dějin jednoho ná­ roda, přiznávali druzí toliko možnost postihnout smysl, tj. hlavní platné tendence jen určitého dějinného období a proti idealizování nebo vytýkání specifického významu jednoho dějinného období, které se pak stává měřítkem hodnocení celého dějinného procesu národa, se zdůrazňovala nutnost vyváženého hodnocení všech období podle jejich vnitřní obsahové kvality. Stejně protikladné ná­ zory se srazily v otázce středověkosti a progresivnosti husitské revo­ luce, v otázce průběhu, funkce a významu revoluce vůbec i v hod­ nocení a užití historických metod. Jak se v tom směru měnila hodnotící měřítka i u jednotlivých historiků, toho je charakteristic­ kým dokladem kladná proměna Pekařova vztahu k filosofii a k his­ torické noetice. Na počátku třicátých let hodnotil zcela pozitivně filosofickou knihu Josefa Ludvíka Fischera Základy poznání. Sou­ stavy skladebné filosofie kniha prvá. Viděl v ní práci, která se vědo­ mě řadí do převratného díla na vědeckém a filosofickém myšlení poslední doby a usiluje o pronikavou revizi dosavadních kategorií a principů metodologických a dává poučení i o historické noetice. Tyto protiklady a proměny, které vytvářely složitou a měnící se cel­ kovou myšlenkovou atmosféru historickou, to také byly, které spolupodmiňovaly české dějepisectví v této hledající době. Obdobnými problémy, vycházejícími ze zmechanizování historic­ ké práce, netrpělo - aspoň ne v takové míře - slovenské dějepisec­ tví. Budovalo si svou první novodobou vědeckou podobu, potřebo­ valo především mít její bezpečnou faktografickou základnu a znát stejnoměrně vývoj v jednotlivých obdobích. Proto jejím prvním ba­ datelským úkolem a příkazem bylo poznat historickou skutečnost jejím prostým objevováním z původních pramenů. Teprve pak při­

699 PODMÍNKY

ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

PO VZNIKU

ČESKOSLOVENSKÉ

REPUBLIKY

700 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

cházela historická spekulace, ale ta se při opožděném stadiu forma­ ce novodobého slovenského národa obracela k problému jeho dě­ jinného vzniku a utváření. Odtud také vznikala mnohá nedorozu­ mění a spory s českými historiky na Slovensku působícími, kteří jako tvrdošíjní stoupenci oficiální teorie o národní jednotě Čechů a Slováků, tzv. čechoslovakismu, nerozuměli dobře problematice vytváření národa a nechápali stanoviska slovenská. Vyhraněné analytické a monografické tendenci českého dějepisectví, která byla kritizována jako negativní rys jejího vývoje od dob Gollových a kterou tíživě pociťovali v tomto období i Gollovi žáci sami, měla čelit snaha po syntéze českých a světových dějin. Dálo se to jednak zintenzivněním práce na Českých dějinách Laichtrových, jejichž redakci po smrti Novotného převzal Kamil Krofta, a jednak prvním velikým pokusem o českou syntézu světových dějin, která jako dílo řady historiků vycházela od roku 1935 pod jménem Ději­ ny lidstva od pravěku k dnešku za redakce Josefa Šusty. Ale třicátá léta, která i v tomto smyslu znamenají změnu v českém dějepisectví, přihlašují se i projevy podstatnějšími. Léta třicátá, která jsou od doby nástupu německé nacistické agre­ se vyznačena bojem na obranu republiky, jsou pro české a sloven­ ské dějepisectví vyvrcholením myšlenkového kvasu a třídění. Pře­ hodnocovaly se historické hodnoty, vztah národní společnosti k dějinám a vztah historiografie ke společnosti. Střetaly se tu názo­ ry a metodologické principy od neotřeseného pozitivistického objektivismu, přes spiritualistický subjektivismus, sociologizující a strukturalistické tendence, fideistickou skepsi ve vědeckou hod­ notu historie až k prvním projevům dialektického historického ma­ terialismu. Ale všechno nakonec umlká neboje překrýváno majestá­ tem historického faktu, jímž je ohrožení republiky a národa za mnichovské krize a okupace. Jako se v krásné literatuře dostavuje návrat k domácí tematice a k rodné zemi jako k bytostné podmínce národní a individuální existence, tak sílí i v historických projevech, určených veřejnosti co nejširší, svědectví o síle a velikosti národní minulosti a do popředí tematiky se dostává vztah ke kulturnímu dě­ dictví. Historie nabývá sebejistoty a chce vštěpovat víru v nezdol­ nou životnost národa a v nepodlomitelnost jeho duchovních a mrav­ ních sil. Tendenci historické produkce této pochmurné doby vyjádřil typicky sborník Co daly naše země Evropě a lidstvu (1940). Obrazem věkovitého přínosu českých rukou a myslí světu chtěl pře­ konat okamžitý pesimismus a dodat víry, obhájit hodnotu a význam národa, tak despoticky poníženého a zneuctěného. Týž národně

obranný a odbojný cíl a funkci měly a velikost dějin vypověděly vy­ sokým slovesným uměním Vladislava Vančury Obrazy dějin národu českého (1940). Obě díla vznikla, jak se říká v prvním z nich, v do­ bách trpkých zkušeností, ale i odhodlané vůle k novému životu, aby podala svědectví o nezmarné síle a hodnotě národa. Historie měla ukazovat i cesty do budoucna a úvahy nad dějinami byly i sebeanalýzou a sebekritikou a byly také odsouzením nacistického postoje k České minulosti, kterou zkresloval a zneužíval k ideologické pod­ poře a odůvodnění svého mocenského násilí. Nebyly tudíž poměry, ve kterých se vyvíjela česká a slovenská his­ toriografie v mezidobí dvou světových válek, jednoduché a jedno­ značné. Byl to proces z míry složitý a protikladný, který se různě, ale znatelně odrazil v práci, životě a myšlení tří historických gene­ rací, které byly v té době u díla.

3. České pozitivistické dějepisectví mezi dvěma světovými válkami ČESKÉ DÉJEPISECTVÍ mezi dvěma válkami bylo dílem tří generací, které se na něm podílely v nestejné míře. Nejstarší generace, kte­ rá náležela z větší části k přímým žákům Gollovým a byla odchová­ na již novou českou universitou, dokončovala svou práci, stála v čele Českého dějepisectví, řídila jeho postup v nejdůležitějších směrech a na nej významnějších pracovištích a znenáhla odcházela z řad his­ torických pracovníků. Jen výjimečně, v nejmladších a později na­ stupujících členech, jako byl Rudolf Urbánek, plně vyzrávala v tom­ to mezidobí a závěrem svých prací překračovala i hranici druhé světové války. Této nej starší generaci byl věnován výklad v kapitole předchozí. Její vědecký profil se vyvinul v základě již v době před vznikem samostatného státu československého. Největší část svého historického díla vytvořila po vzniku státu ge­ nerace střední. Vědecky se připravovala ještě před první světovou válkou a za ní, také se již v té době částečně projevila prvními pra­ cemi a skutečnost novodobého českého a slovenského státu, světové války a v neposlední řadě revoluční události, které byly s tím ve svě­ tovém a domácím dění spojeny, ovlivnily její myšlenkové zaměření i tematickou náplň její historické práce. Prožitek doby podstatně formoval rozdílné osobnosti této generace a v mnohém lze v něm vidět jednu z podmínek její hlubší diferencovanosti a opozičnosti

701 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ

DÉJEPISECTVÍ

MEZI DVÉMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI

ke generaci starší. Jen postupné a organické střídání stráží jí otvíra­ lo cestu na odpovědná vůdčí místa, ale nesla značnou část nebýva­ lého pracovního břemene, které přinášel vznik samostatného státu novými organizačními, pedagogickými a badatelskými úkoly v ar­ chivech, muzeích, vědeckých organizacích a institucích, na nových universitách i středních školách. V tom byla nesporně její velká zá­ sluha, ale na druhé straně i jedna z brzd a příčin, proč slibný počá­ tek vědecké práce této generace, nesoucí v sobě i rysy nového histo­ 702 rického myšlení a metodiky, se v průběhu dvou desítiletí neprojevil PŘEHLEDNÉ v tvůrčích dílech a myšlenkové orientaci zcela nové. Většina členů DĚJINY ČESKÉHO této střední generace dala svému dílu základní znaky ještě před A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ nacistickou okupací, řada jich se stala obětí perzekuce okupantů, prošla nebo zahynula v koncentračních táborech a jen menší část rozvíjela svou historickou práci za nových společenských a ideolo­ gických poměrů po květnové revoluci 1945 a po únorovém převratu roku 1948, které podobně jako celé naší národní a státní společnos­ ti vtiskly novou podobu i Českému a slovenskému dějepisectví ve vy­ hranění a proniknutí dialektického historického materialismu. Té­ to střední generační vrstvě je věnován výklad následující. Od poloviny dvacátých let, hlavně však od jejich konce a od po­ čátku let třicátých začala se přihlašovat a do historické produkce včleňovat nejmladší generace. Ve své vědecké fyziognomii se vyvíje­ la již za podmínek nového československého státu, procházela až na nejmladší mezigenerační složku většinou tradičním školením Gollových žáků, jen u nejvyzrálejších členů mohla před druhou svě­ tovou válkou naznačit podstatné linie svého příštího historického vývoje, ale zdaleka nebyl u ní tvárný proces její vědecké tváře do­ končen. Byla nejméně v této době názorově a metodicky ustálena a podléhala často kontradiktorním vlivům doby, směrů a osobností. Byla ve svém zrání determinována nejen určitými krizovými jevy českého dějepisectví dvacátých a třicátých let, ohlašujícími se vzrůs­ tem názorových rozdílů a diskusí o problematice dějin a dějepisec­ tví vůbec, ale současně drtivě určující vahou společenské a státní krize československé před Mnichovem a po něm. Její nedokonalý růst byl poznamenán násilnou cézurou, která nastala v českém dě­ jepisectví uzavřením vysokých škol a zastavením vědecké publikač­ ní činnosti okupační mocí. Tato generace prošla jako mezi dvěma mlýnskými kameny určujícím tlakem druhé světové války a jejích revolučních důsledků a nemohla být ve své vnitřní transformaci svě­ tonázorové a metodické nedotčena vlivem historického materialis­ mu, zvláště když značná část jejího vědeckého díla se utvářela za

nové hospodářské, společenské a myšlenkové struktury společnosti. Snad žádná z předchozích historických generací nestála před tako­ vou hlubokou vnitřní krizí a před potřebou hledat v době přehod­ nocování hodnot východiska a nové jistoty, hledat v době diskonti­ nuity nutnou cestu své vnitřní kontinuity. Toto postavení - tuším vysvětluje mnohé z různorodé tvářnosti této generační vrstvy, z je­ jích časových odmlk, z její roztříštěnosti, ale také i mnohé, co jí do­ bou a vývojem vtisklo nesmazatelné sourodé znaky. Třebaže obraz tří generačních větví poslední etapy pozitivistické­ ho dějepisectví dává tušit, že mezi generacemi a v generacích ne­ vládla jednotvárná uniformita, je přece jen převládajícím směrem historiografie tradicionální, která v sebejistotě své kritické metody a empiricko-realistického poznání nepochybuje o poznatelnosti dě­ jin a pokračuje ve svém analytickém bádání. Specializuje se dále a v detailní monografičnosti se rozrůstá počtem badatelů a jejich práce do nezvládnutelné šíře, která deprimuje a současně vyvolává otázku po smyslu historické práce, po jejím vztahu k potřebám ži­ vota a vede k požadavku po syntezi, utřiďující a sjednocující obrovi­ tou mnohost individuálního poznání. Nezdálo se však, že kritika analytické a specialistní tendence nalezne v českém dějepisectví odezvu. Projevovala se více v teoretických úvahách a metodologic­ kých postulátech, které se ozvaly již roku 1920 v závěrech Jaroslava Werstadta, hodnotících v pohledu, zbystřeném událostmi první svě­ tové války, evropské politické dějepisectví a jeho české představite­ le. Historická praxe však hromadila a rozmnožovala dosavadní po­ znání v rozborných pracích i v rozměrných edicích materiálu. Pod tlakem prožívané přítomnosti, která v letech třicátých přinášela vždy nové momenty, ohrožující nedávno dosaženou národní a stát­ ní svobodu, plnila se však česká historiografie nezatajovanou před­ stavou, že historie není a nikdy nebyla vědou pro vědu, třebas toto heslo ovládalo ve snaze po naprosté objektivitě některé směry a ško­ ly historické, ale že je vědou o životě a pro život. A) DVA DĚJEPISCI HUSITSKÉHO VĚKU

Zcela jednoznačně a neúchylně pokračoval v předsevzatém badatel­ ském úkolu přes všechny peripetie času historik husitského věku poděbradského Rudolf Urbánek (1877-1962), první profesor čes­ kých dějin na nově zřízené universitě v Brně. Životní dílo Urbánko­ vo imponuje rozsahem, věcností, důkladnou heuristikou a kritikou všech dostupných pramenů, jistotou a bezpečností soudů na nich

703 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

704 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

založených. Připravilo se v základním průzkumu látky, v pojetí a metodě již v desítiletí před vznikem Československé republiky, kdy se Urbánek, Gollův žák, stal hlavním spolupracovníkem Václava No­ votného na Českých dějinách, reprezentativní syntéze české poziti­ vistické historiografie. Plně se však projevilo a vyzrálo do nejtypič­ tějších rysů až v letech dvacátých a třicátých. Tehdy Urbánek dospívá vrcholu své tvůrčí činnosti. Třebaže mladý historik měl již v počátcích vědecké práce zájem o dobu Jiřího z Poděbrad (Řehoř z Heiuiburhu ve službách hrdle Jiřího, 1901), představil se veřejnosti jako autor úspěšných medailónů českých dějepisců V.V. Tomka, Jo­ sefa Kalouska a Antonína Rezka. Bylo to v souhlase s živým Urbán­ kovým příklonem k současnému politickému dění, které na něho jako na člena politicky rušné generace devadesátých let neobyčejně působilo v jeho národním a sociálním myšlení. Později se pokusil i literárně je zachytit v jednom z prvních náčrtů dějin omladinářského hnutí (Omladina, 1935). Osobními prožitky podbarvená prá­ ce výrazně kreslí fyziognomii mladého Urbánka, slánského rodáka, který po vysokoškolských studiích byl po léta středoškolským profe­ sorem a pro své pokrokové smýšlení měnil v době habsburské mo­ narchie venkovská středoškolská místa. V prvních letech války se

habilitoval na pražské Universitě Karlově a roku 1920 odešel jako profesor na brněnskou universitu. Nástup k životnímu dílu ohlašovala práce Kancelář krále Jiřího (1911) a pak je důrazně určilo odvážné rozhodnutí účastnit se nema­ lým podílem na připravovaných Českých dějinách. Účast byla původ­ ně vymezena podle dynastické periodizace od smrti Zikmundovy do konce vlády dynastie Jagellonců. Že z tohoto badatelského předse­ vzetí vyrostlo pak dílo, soustředěné toliko na dobu poděbradskou, a že nebylo ani po půlstoleté obrovité pracovitosti dovedeno do kon­ 705 ce, tkvělo nejen ve vnějších podmínkách, ale také v metodě a struk­ ČESKÉ POZITIVISTICKÉ tuře práce, jak byly vytčeny a nastoupeny již v prvních částech Věku DĚJEPISECTVÍ poděbradského (I.-IV., České dějiny IV.1-4, 1915, 1918, 1930, 1962). MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI První jeho dva díly, podávající dějiny dvou desítiletí 1438-1456, ob­ VÁLKAMI jevily se neobyčejně brzo a rychle za sebou. Urbánek jimi vstupoval na dějinný úsek, který po Palackém a Tomkovi ležel ladem a vyžado­ val nový průzkum známého i neznámého materiálu, kritickou revizi dosavadní literatury a poznatků do důsledku. Tak se pod rukou ba­ datele příspěvek k syntetickému dílu měnil v kolosální monografii, která si při větvící se rozložitosti problematiky vynucovala přípravná a doprovodné studie. Autor je buď včleňoval do vyprávěcí osnovy zá­ kladního díla jako rozlehlé vložky nebo exkurze, nebo je podával v samostatných monografických pracích, revidujících nejasné a spor­ né otázky nebo objevujících nové složky centrálně sledované histo­ rické skutečnosti. Práce, jejíž metoda a vnitřní skladba se od počá­ tečního svazku za první světové války až do posledního svazku z konce života ve svém základě podstatně nezměnila, stala se samo­ statným vylíčením doby poděbradské, jakého šíří a hloubkou záběru v českém dějepisectví dosud nebylo a patrně dlouho nebude. Urbánkův výklad vychází z politické krize v době bezkráloví po smrti Zikmundově, sleduje ve vnitřních bojích o moc krystalizaci poděbradského křídla a vzestup Jiřího z Poděbrad. Mladý předsta­ vitel husitské šlechty se v Urbánkově podání politického dění stává vždy více středem jeho zájmu a skutečným hrdinou díla. Jemu vě­ nuje svou pozornost a náklonnost, hájí ho proti soudobým nepřáte­ lům a osočovatelům i proti pozdějším kritikům a vysoko cení jeho státnickou schopnost a politický realismus, v němž převažuje racio­ nální úvaha a ochota ke kompromisům, jestliže jsou posílením stá­ tu. Dovede však přiznat objektivně i význam a hodnotu Jiřího od­ půrců. Polovina díla se týká vlastního kralování Jiřího se spornými a nejasnými otázkami kolem jeho volby a korunovace, sleduje po­ drobně jeho úsilí o vnitřní a vnější konsolidaci českého státu, jeho

706 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

poměr k říši a kurii až po první zápas s papežem do roku 1464. Ur­ bánek kladně hodnotí dějinnou úlohu silné ústřední panovnické moci v boji proti partikularistickým a sobeckým tendencím mocné­ ho panstva. Jiří směřuje podle Urbánka k panovnickému absolu­ tismu a jeho životním cílem je uzavřít husitskou revoluci, uvést ji ve smír se světem a zaručit zemi mír. Personalistické pojetí dějin zabraňuje sice Urbánkovi, aby viděl všude a správně podmínky, z nichž vyrůstala Jiříkova moc a tendence jeho vlády, ale nezastírá mu pohled na dějinné složky hospodářského, ústavního, správního, společenského a kulturního vývoje. Jen stupnice hodnot těchto sku­ tečností jako dějinných činitelů je jiná než dnes a je podřízena zá­ kladním momentům dějinného vývoje, jak je vidí Urbánek v dění politickém a náboženském. S linií politického vývoje se tak spojuje Urbánkův výklad o nábo­ ženských a církevních poměrech. Musel se v něm mnohde vracet re­ trospektivně do minulosti, poněvadž nemohl organicky navázat na předchozí neexistující díla proponovaných Českých dějin, nebo mu­ sel líčit myšlenkovou situaci českých sekt a kolem vzniku jednoty bratrské. Tak se polyfonicky v práci rozvíjejí monografické celky o náboženském vývoji, o počátcích jednoty a Petru Chelčickém, ja­ ko se do ní vsouvala pojednání o poměru ciziny k husitství nebo o českém národním vědomí. Tyto odbočky lze sice hodnotit jako va­ dy na celkové výstavbě díla, které od jednotného toku politicko-náboženského vývoje oddělují výklady z tzv. dějin vnitřních do samo­ statných kapitol, jak to odpovídá Urbánkovým kritériím dějinných faktorů, ale na druhé straně vypovídají o Urbánkově tematickém a metodickém zájmu, v jeho době ojedinělém a upírajícím se k pře­ zíraným nebo opomíjeným skutečnostem veřejného mínění a ná­ rodního myšlení. Tak do první části Věku poděbradského vložil ši­ roký rozklad o veřejném mínění ciziny o husitství s teoretickými a metodickými postřehy o jeho obecné povaze, pramenech i způso­ bech jeho poznání. Stejně je tomu s výkladem o českém národním vědomí a jeho mesianistické podobě. S touto tematikou a novou vnucující se metodikou se Urbánek setkává i později v pracích, kte­ ré byly přípravou nebo doprovodem Věku poděbradského. Není proto jeho přínosem takřka vyčerpávající fakticita, ale i jeho podnětnost tematická a metodická. S látkovou rozložitostí Věku podě­ bradského souvisí i jeho rozložitost epická, slohová a větná. Vyniká sice nad jednoduchou a strohou dikci Novotného, není však vždy dost pedagogicky odhadnuta, aby vedla čtenáře labyrintem větví­ cích se výkladů, a nedosahuje vždy literárně umělecké úrovně.

S přípravou Věku poděbradského souvisela řada Urbánkových studií. Vyplňují často desítiletá rozmezí mezi posledními díly. V tomto pracovním mezidobí byl Urbánek strhován i k tématům ji­ ným, věcně a časově s životním dílem souvisejícím, jako byly dějiny husitské revoluce, Jana Žižky a husitského válečnictví nebo dějiny jednoty bratrské a českého humanismu, nebo jej zlákaly doby pod­ statně vzdálené, jako byla otázka pravosti Kristiána. Ještě za první světové války se objevila jedna z metodicky nejoriginálnějších prací Urbánkových K české pověsti královské (časopisecky 1915-1918). Po­ stihla ve své době jedinečně a osobitě hodnotu a funkci kolektivní­ ho psychologického jevu lidové víry v příchod krále, který pomůže lidu z jeho bídy hospodářské a sociální. Pochopila a vyložila ji jako výraz sociálně politických tužeb lidových vrstev, adekvátní jeho spo­ lečenskému postavení a kulturní vyspělosti. Výtěžek práce přešel do Věku poděbradského, ovlivnil Urbánkův historický pohled na žiž­ kovskou tradici a její proměnu a význam (Žižka v památkách a úctě lidu českého, 1924) a usměrnil i analýzu podmínek, za nichž se v ur­ čitých poměrech a myšlenkovém ovzduší rodila a vyvíjela pověst

RUDOLF URBÁNEK

HUSITSKÝ KRÁL

ISakladiilckiví .. Vesmír” Praha

Titulní list Urbánkova Husitského krále s kresbou Mikoláše Alše

707 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DÉJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

708 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

a podezíravá pomluva o Jiříkově vině na smrti Ladislava Pohrobka {Konec Ladislava Pohrobka, 1924). Pro nehmatatelné a pomíjivé fakty veřejného mínění, pro dobovou publicistiku a sugestivitu ve­ řejných nálad měl Urbánek zbystřený poslech i v práči Volba Jiřího z Poděbrad za krále českého (1926). Byla po letech doplněna edicí dokumentů a stala se se Dvěma studiemi o době poděbradské (1929) přípravou třetího svazku Věku poděbradského. Dvě studie obracely se k zahraniční politice v době Jiříkova správcovství a k politické epizodě saské kandidatury na český trůn roku 1458. Rostoucí ana­ lytické příspěvky však oddalovaly práci na hlavním díle a důrazně Urbánkovi připomínaly, jak je nezbytné, aby vedle velké základní stavby podal přístupnější syntetický obraz vladařského díla Jiříkova a ještě před jejím zakončením předznačil své celé pojetí Jiříkovy vlá­ dy. Učinil tak v populárně psané knize Husitský král (1926); nazna­ čuje již názvem, že chápe dobu Jiřího jako součást husitské revolu­ ce a po politické stránce jako její vrchol. K poděbradské době směřovaly i dvě ucelené studie z oblasti dě­ jin ideologie, Počátky českého mesianismu (1929) a Český mesianismus ve své době hrdinské (1930). I v nich pronikal Urbánek jako má­ lokterý z jeho souvěkovců chápavě k jednotlivým projevům a fázím českého národního myšlení, které nabylo od počátků husitství po dobu Jiříkovu ve spojení s momenty sociálními a náboženskými i politickými mesianistické podoby a podílelo se na utváření tehdej­ ší české společnosti. Poměry slovenskými před vlastním kralováním Poděbradovým zabývalo se pojednání o českých polních rotách na Slovensku, upozorňující na novodobý původ některých husitských tradic, a kritické příspěvky k otázce působení husitství na Sloven­ sku, doplňující a opravující Chaloupeckého edici Středověkých lis­ tů ze Slovenska (K historii doby Jiskrový na Slovensku, 1939). Výraznou složkou Urbánkova historického zájmu o husitskou pe­ riodu bylo průkopnické studium husitského vojenství s heroickou postavou Jana Žižky v čele. Sem spadá nejen zmíněné, bohatě doku­ mentární vysledování žižkovské tradice, rozbor husitského válečnic­ tví a Zižkova osobitého přínosu do jeho techniky, taktiky a strategie (Žižka a husitské válečnictví, 1924) a příležitostná monografie Jan Žižka (1925), ale především rozsáhlé důkladné monografie dvou roz­ hodných husitských bitev, domažlické a lipanské. Práce Bitva u Do­ mažlic 1431 (1931) byla v podání průběhu bitvy dosud jejím nejúpl­ nějším vylíčením a lipanské bitvě věnoval Urbánek souběžnou doplňující se dvojici vojenskohistorických rozborů, Bitva u Lipan ve vývoji poznání historického a Lipany a konec polních vojsk (1934).

první přináší kritický přehled zpráv a soudů o bitvě od doby husit­ ské po přítomnost a druhá vykládá s vojenskou odborností o průbě­ hu bitvy- o její technické a strategické stránce, o vojenském základu polních vojsk a o postavení Prokopa Holého v husitské společnosti a politice. V porážce polních vojsk vidí Urbánek tragické neštěstí čes­ kého vývoje, neboť polní vojska byla představiteli nejlepších tradic české husitské reformy. Závažné důsledky porážky vidí v tom, že po­ rážka ustálila v zemi dvojvěří a po stránce politické a sociální otevře­ la cestu panstvu. Nepřejímá však Palackého názor, že u Lipan byla poražena česká demokracie, připouští jen, že v husitství lze hovořit toliko o demokratických tendencích. Historii husitského válečnictví chtěl Urbánek sledovat i v jeho dalším vývoji a v osudech českých polních rot v cizině, ale až na slovenské souvislosti přispěl k otázce českého podílu na vývoji souvěkého válečnictví jen v monografii Vla­ dislav Varnenčík (1937), kde ho v historii dramatického konce pol­ ského krále více zaujal poměr historické skutečnosti a později vytvo­ řené legendy. Urbánkův zájem o dějiny české reformace doplňují drobnější stati o Blahoslavově Filipice a o vnitřním boji o vyšší vzdě­ lání v jednotě bratrské. Počátky Českého humanismu osvětlují práce o humanistech Šimonu ze Slaného a Matouši Kolínovi z Chotěřiny, kteří vyrůstali z lůna utrakvismu. Zcela mimo vlastní badatelskou oblast Urbánkovu zdá se být prá­ ce o ludmilských a václavských legendách, Legenda tzv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských i václavských a její au­ tor (I.-IL, 1947-1948). Vyrostla z pilného studia v době nacistické okupace, jejíž duchovní násilí kritizoval Urbánek nepřímo v řadě obran husitství a české vzdělanosti. V pojetí Kristiána stojí Urbánek na stanovisku Dobrovského a Novotného a snáší bohatý materiál, aby prokázal, že legenda Kristiánova není dílem 10. století, ale vznikla falzátorskou činností břevnovského opata Bavora na počát­ ku 14. století. Připouští však, že má starší jádro a že padělatel k je­ jímu konečnému znění použil legend starších. Práce ke staré a ne­ vyřešené otázce pravosti Kristiána, koncipovaná jako oponentní odpověď na poslední výklady Václava Chaloupeckého, vyvolala dis­ kusi. Vedle Chaloupeckého se jí účastnil klasický filolog Jaroslav Ludvíkovský, zabývající se nejstaršími legendami i v jiných příspěv­ cích k jejich textové a slohové kritice. Urbánkovo hledisko nenabylo vrchu, bylo obhájci Kristiánovy pravosti odmítnuto, ale otázka sa­ ma vyřešena nebyla a staletý spor umlkl teprve dlouho po Urbánko­ vě smrti, koncem 20. století, kdy se prosadil názor (0. Králík, D. Třeštík), že legenda přece jen pochází z doby, ke které se hlásí,

709 ČESKÉ

POZITIVISTICKÉ dějepisec™

mezi

DVĚMA

SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

tj. z konce 10. století. Po této tematické odbočce, která nese všech­ ny znaky metodického postupu a argumentace Urbánkovy, vracel se stárnoucí badatel k době husitské, k jejím počátečním polemic­ kým a satirickým skládáním (Starší obdoba rukopisu Jenského, ru­ kopis Gottinský. 1952; Satirické skládání budyšinského rukopisu M. Vavřince z Březové z r. 1420. 1952; Martin Rvačka jako protihusitský satirik. 1955) a k závěrečné práci na Věku poděbradském. Je­ ho myšlenka prochází celým dílem a životem Urbánkovým, je jejich 710 nejvlastnějším naplněním a výrazem. PŘEHLEDNÉ Životní dílo Urbánkovo nebylo v původní dispozici dokončeno, DĚJINY ČESKÉHO ve svém pojetí a metodě je však celkem zcela uzavřeným a dokonče­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ ným. Rudolf Urbánek nikdy nebyl na pochybách, že věk poděbrad­ ský je jako vláda krále z domácího rodu a vyznání splněním politic­ kých cílů husitských a že husitské hnutí, které je povýtce hnutím náboženským, je vrcholem českých dějin. V tom se Urbánek klonil k Palackému a k novotnovské linii českého pozitivistického dějepisectví, kterou představoval v mnohém výrazněji a daleko za jeho do­ bu než jeho učitelský přítel Václav Novotný. K mladší generaci již zcela žáků Novotného, kteří se po vzoru uči­ tele obraceli k dějinám reformačním a speciálně husitským, náleží František Michálek Bartoš (1889-1972), rovněž historik husitské­ ho věku, který ve své pozdní životní syntézi husitské revoluce před­ cházel Urbánkův Věk poděbradský v souboru Českých dějin. Bartoš, původně archivář Národního muzea a po převratu docent a pak pro­ fesor církevních dějin na pražské Husově evangelické fakultě, byl badatel zcela jinak vnitřně ustrojený než vyrovnaný, klidný a důsled­ ný Urbánek. Ohromná publikační činnost, roztříštěná v množství větších i drobnějších příspěvků, knih, edicí, pramenných soupisů, brožur, článků a polemik, občas shrnovaná v knižní tematické cel­ ky, byla sice látkově soustředěna na dobu vlastní husitské revoluce a její náboženskou a názorovou problematiku, nevypěstovala však v Bartošovi osobnost, která by přesvědčovala svou argumentací a je­ jíž badatelské výsledky by nebyly brány v pochybnost. Šťastný objevovatel husitských rukopisů oplýval a udivoval rozsáhlými, podrob­ nými a odbornickými znalostmi středověké traktátové literatury náboženské, takže byl uznávaným specialistou tohoto prvořadého pramenného a literárního žánru doby, ale oplýval také kombinační­ mi schopnostmi, které vedly ho k dohadům a domněnkám o autor­ ství a vzniku rukopisů, o názorové filiaci a vztazích jednotlivých teo­ logů a myslitelů a k interpretacím pramenů, sice podnětným a svůdným, ale dostatečně neověřeným a málo pravděpodobným.

711 ČESKÉ

POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

František Michálek Bartoš

V rozptýlené práci Bartošově, nestejné hodnoty a nesené úpornou a osobně vyhrocenou polemiěností, nebyl dlouho patrný vnitřní řád. A když se nakonec začal z ohromného množství příspěvků k parciál­ ním otázkám husitské epochy krystalizovat syntetický závěr, přichá­ zel již vlastně v době, kdy základní Bartošovo pojetí o husitství jako výlučném hnutí náboženském se zdůrazněním individualistických či­ nitelů se začalo i v lůně gollovské pozitivistické školy překonávat. Po­ dání vlastní husitské revoluce let dvacátých a třicátých 15. století se pak utvářelo v době plné převahy marxistické historiografie, jejíž ně­ které odkazy na kolektivní jevy a hospodářsko-sociální momenty ne­ mohlo nerespektovat, ale přitom ani nemohlo se vymknout z jednou nabytých a pevně ustálených představ z předchozí analytické práce. Přesto jako badatelský výsledek celého života a jako souhrn poznatků generace řadí se čestně po bok syntetickému dílu Urbánkovu a je jed­ nou z materiálových opor při orientaci ve složitém dění revoluční do­ by, která byla pro Bartoše stejně velikou jako hluboce tragickou. Husitská a reformační tematika se v Bartošově životním díle nej­ různěji prostupuje, obměňuje se a doplňuje novými motivy nebo se vrací v jiných aspektech a řešeních, jak je přinášel trvalý dotek s ob­ jevovanými prameny. Lze v ní postihnout několik nestejně intenziv­ ně sledovaných dílčích okruhů. Nevstupují do badatelova obzoru v historickém sledu nebo ve věcné logice cílevědomého výzkumu

712 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

a jsou ještě nadto prolínány zájmem o jiná údobí a jinou problema­ tiku. Mnohé je psáno vědecky poznamenanou metodou a formou, mnohé s patrným smyslem pro populární výklad, ale vždy s neskrý­ vaným stranictvím pro věc evangelické reformy. Předhusitská kultu­ ra doby 14. století přitahovala Bartoše ojediněle otázkou staročeské­ ho překladu bible, satirickými skládáními Hradeckého rukopisu a hlavně Klaretem a jeho slovníkářským okruhem (Počátky národní bible v Čechách, 1932; Mag. Claretus de Solentia a Petrus Clarificator, 1933). Daleko nejrozsáhlejší byl Bartošův zájem o počátky husit­ ství, o život a dílo M. Jana Husa, jeho předchůdců, následovníků a celé skupiny husitských a táborských teologů od Milíče přes Ja­ koubka, Rokycanu a Příbrama až k Paynovi a Biskupcovi. Bartoš k nim přistupoval daleko více v jednotlivostech jejich životních a li­ terárních osudů, než aby se snažil uchopit je v jejich celku. Význam­ ný badatelský přínos tu znamenají cenné Bartošovy soupisy jejich li­ terární činnosti, které se staly nezbytnou pomůckou jakéhokoliv studia myšlenkového obsahu husitství (Literární činnost Jakoubka ze Stříbra, 1925; Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Příbra­ ma, M. Petra Payna, 1928; Po stopách pozůstalosti M. J. Husi, 1938 a 1939; Literární činnost M. Jana Husi a M. Jeronýma Pražského, 1965 spolu s Pavlem Spunarem). Podávají ve vyčerpávajícím přehle­ du bibliografický záznam a popis literární památky, určují dobu vzniku, její obsah a význam a zaznamenávají eventuální edice, pře­ klad a literaturu. Do této kategorie Bartošových prací náleží i Sou­ pis rukopisů Národního musea v Praze (I.—II., 1926 a 1927). Zachy­ cuje sice neorganické a obsahově různorodé bohatství Knihovny Národního muzea, ale doplňuje obdobný soupis Truhlářův pro Uni­ versitní a Podlahův pro kapitulní knihovnu pražskou. Z traktátové literatury a dobové publicistiky vycházejí Bartošovy badatelské příspěvky k životu a dílu Husovu a jeho době. Přehled­ né Půlstoletí husitského bádání a nové nálezy husitských památek (1935) podává celkový rozvoj historické práce v tomto oboru, kdež­ to vlastní příspěvky shrnul Bartoš do souborů 0 Husa a o Husovi (1935) a Co víme o Husovi nového (1946). Populárně psané stati o představitelích husitského náboženského myšlení včlenil do knih Bojovníci a mučedníci (1939), Několik postav z českých dějin (1941), Světci a kacíři (1949) aj. V pracích o Milíčovi (Milíčovo obrácení, 1959) snažil se ukázat na problematickou souvislost počátků české reformace s počátky humanismu v českých zemích a výsledky svých studií o husitském teologu anglického původu Petru Paynovi-Englišovi podal v populárně a plasticky psaném jeho obrazu jako diplo-

matu husitské revoluce (1956). Mnoho Bartošových příspěvků se dotýkalo dějin Karlovy university v době Husově a husitské revolu­ ce, života a politiky Jana Zižky (Studie o Zižkovi a jeho době, 1924), myšlenkových zápasů v prvních letech revoluce (Do čtyř pražských artikulů, 1926), osobností Prokopa Velikého a Petra Chelěického, kterého se snažil identifikovat, i poěátků jednoty bratrské. Osobi­ tou oblastí Bartošových studií bylo sledování husitské publicistiky, propagandy, ohlasu a vlivu husitského učení v evropském, hlavně německém prostředí. Vedle rozlehlejších statí (Zpublicistiky husit­ ského odboje, 1929; Manifesty města Prahy z doby husitské, 1933; Basilejský revolucionář a husitské ohlasy v jeho díle, 1955 aj.) infor­ muje o tom souhrn studií Husitství a cizina (1931). Konečně byl tu okruh husitské a bratrské historiografie, který lákal Bartoše nerozřešenými otázkami autorství a doby vzniku kronikářských prací. Bartošův zájem se tu soustředil na Staré letopisy české, Vavřince z Březové a na bratrskou Historii fratrum (Z husitského a bratrské­ ho dějepisectví, 1954) a organicky navazoval na jeho příspěvky k dě­ jinám starší české historiografie, k Dalimilovi, Krabici z Veitmile a Eneáši Silviovi, jehož kroniku a věrohodnost kriticky rozebral (Eneáš, jeho život a jeho česká kronika, 1925). Z této ústřední zájmové oblasti vybočovaly jen ojedinělé badatel­ ské a popularizační výpravy do dějin počátků českého státu a kultu­ ry (Kníže Václav v dějinách a legendě, 1929) a k otázce barokního světce Jana Nepomuckého a jeho kultu (Jan Nepomucký, světec tem­ na, 1921). Obracely se proti názorům Josefa Pekaře, jemuž se stal Bartoš nejtvrdošíjnějším a zásadním odpůrcem i v jeho pojetí husit­ ství a Jana Zižky. Stejný sklon k polemičnosti svedl ho i k boji proti novodobým obhájcům Rukopisů s filosofem Františkem Marešem v čele a k populárnímu vylíčení jejich vzniku a bojů o jejich pravost (Historický rozbor Rukopisu královédvorského a zelenohorského, 1939; Rukopisy královédvorský a zelenohorský, 1946). Cistě badatel­ ský charakter mají Bartošovy stati, týkající se Jiřího mírového pro­ jektu, Lutherova poměru k bratrské nauce, Komenského a Dobrov­ ského, jehož korespondenci s Augustinem Helfertem vydal (1941) a zabýval se jeho názory o nejstarších českých legendách a o legen­ dě nepomucké. Mnoho z časopiseckých statí z dějin husitství se stalo základem a východiskem k Bartošově trojdílné syntézi o husitské revoluci. Prv­ ní část vyšla s názvem Čechy v době Husově, 1378-1415 (1947) a pak po dvou desítiletích následoval dvoudílný závěr Husitská revoluce L Doba Žižkova, 1415-1426 a II. Vláda Bratrstva a její pád, 1426-1437

713 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

Č E C H Y 2-7

V D O B Ě HUSOVĚ

714

137S- i4 i 5

PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

ČESKÉ DĚJINY

NAPSAL

DÍLU II. ČÁST 6.

F. M. BARTOŠ

REDIGOVAL KAMIL KROFTA

»94-7 VYDAL JAN LAICHTER V PRAZE

DÉJEPISECTVÍ

Vyvrcholením Barošova husitologického bádání se stala jeho husitská trilogie titulní list její první části z roku 1947

(1965 a 1966). Bartošova trilogie nese patrné znaky doby svého vzni­ ku a vyhraněných zájmů a stanovisek autorových. V popředí jsou po­ litické a náboženské dějiny doby a vynikající osobnosti jako rozhodu­ jící dějinní činitelé. Tento individualisticko-personalistický přístup k dění revoluční epochy je nejzřetelnější v první části. Bartoš v ní vy­ chází z obrazu složité a měnící se politické situace prvních desítiletí vlády Václavovy, přechází k historii počátků reformace, ale celý pro­ ces se objevuje povýtce jako náboženský, který je izolován od podmí­ nek hospodářských, společenských a politických a který Bartošovi nakonec vyúsťuje v individuální historii heroického Husova boje s církví. Bartoš osvědčuje všude dar detailního pohledu na události v přesném chronologickém sledu, ale zapomíná na hnací a vedoucí síly, na sociální a ideologické fronty v jednotlivých fázích zápasu, kte­ rý ústí v revoluci. Od počátků reformačního hnutí široce sledovaný tok domácích i zahraničních událostí se mu zužuje takřka na osobní myšlenkový problém a životní tragédii jediné osobnosti Husovy. V psy­ chologickém podání Husova vnitřního a vnějšího vývoje je Bartoš na své půdě, jeho vypravěčské umění tu nabývá na působivém výrazu a zvroucňuje směrem k vyvrcholení dramatu. Rozebírá sice široce do-

bový zjev obročnictví, hodnotí vysoko vliv Jana Milice a jeho kruhu na vznik reformy, kreslí její domácí představitele a sleduje myšlenko­ vý vývoj filosofických a teologických proudů na universitě, zdůrazňu­ je i vliv národnostního motivu, který působil na přijímání wiklefismu, ale hlavní úkol vidí v detailním vylíčení života a díla Husova. Snaha po synchronickém podání proplétajících se událostí stává se pouhou mechanickou metodou chronologickou, v níž zanikají pod­ statné momenty vývojové. Ale i tato motivická složitost se ke konci první části díla zjednodušuje na jediný motiv Husova závěrečného boje a oběti života. V závěrečném aktu tohoto dramatu dovedl Bartoš účinně postavit proti sobě mravně silnou individualitu chudého čes­ kého kněze a jeho estétsky epikurejské, světácké a po moci toužící soudce z bohatých patricijských rodin francouzských a italských, do­ vedl Husa vykreslit jako revolucionáře, který se musel koncilu a státu jevit jako svůdce davů nebezpečným stabilitě církevního a světského řádu, ale v této individuálně psychologické kontrapozici nepostihl a nepodal hlubší podmínky hospodářského, sociálního a myšlenkové­ ho konfliktu dvou světů a protikladnou rozdílnost jejich cílů. Zřetel k hospodářským a sociálním podmínkám a složkám revo­ lučního dění se příznivěji projevil ve dvou dílech Husitské revolu­ ce, kde se Bartoš musel především vyrovnat s myšlenkovým obsa­ hem hnutí. Ale i zde se projevuje vázanost na dřívější studie v sympatiích pro střední měšťanskou linii Jakoubkovu a v určité an­ tipatii proti levému radikálnímu lidovému hnutí Želivského a tá­ borského chiliasmu, které ohrožují podle Bartoše jednotu revoluč­ ního postupu a jeho demokratizaci. V ostrém kontrastu s Pekařem hodnotí Bartoš husitskou revoluci jako úsilí o pronikavou přestav­ bu českého státu ve smyslu jeho demokratizace, jíž rozumí umožně­ ní účasti ve vedení a správě státu početnějším vrstvám měšťanstva. Také v obou závěrečných dílech o husitské revoluci jde Bartošovi především o momenty politického a vojenského průběhu. Zdůraz­ ňuje význam měst, jejich svazů a bratrstev, jejich politickou úlohu v revoluci. Chápe ji jako největší krizi národních dějin, z níž však vyšel národ a stát nakonec vnitřně posílen, ale individualistický po­ hled Bartošův opět staví do popředí vůdčí osobnosti, Jana Žižku, Jakoubka a Prokopa Velikého, a vzdává se hlubšího a zásadního roz­ boru hospodářského a sociálního dění, myšlení a cílů. Proto sociál­ ně a politicky radikální projevy táborství a pražské levé opozice se mu stávají jevy nebezpečnými jednotě revoluce, jejíž omezenost na vrstvy měšťanské a šlechtické nepodrobil kritice. Měšťanský tábor, reprezentovaný Jakoubkem a Žižkou, vystupuje od počátku jako

715 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ

DÉJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

716 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

převážná složka hnutí a k ní se soustřeďuje Bartošův badatelský zá­ jem a vyldadatelský um. Bartoš podobně jako Urbánek ideologicky nepřekročil pozice Palackého, naopak se k nim vracel. Po stránce fakt z dějin husitského myšlení a politického průběhu revoluce představuje souhrn poznat­ ků, k nimž v revizi a doplnění Palackého dospěla poslední etapa gollovské historiografie, a je jejím symptomatickým výrazem co do meto­ dy, formy a hodnocení. Určitým komentářem životního historického díla Bartošova, jeho soudů a bojů jsou jeho Vzpomínky husitského bo­ jovníka (1970), psané neobyčejně otevřeně a se značnou dávkou sub­ jektivity, která vztahy osob i poměry ve vědeckém a veřejném živote vidí toliko v zorném úhlu svých zkušeností a konjektur.

B) DÍLO STŘEDNÍ HISTORICKÉ GENERACE Vznik československého státu a tlak hospodářských a sociálních problémů si vynutil i myšlenkovou opozici ke gollovskému pojetí dějin a dějepisectví u střední generace historické v kritice Werstadtově a Slavíkově a přinesl u mnohých historiků přesun jejich bada­ telské tematiky od středověkých otázek náboženských k dějinám hospodářským a k tématům z novějších dějin politických. Jestliže badatelská tematika Rudolfa Urbánka a Františka M. Bartoše neby­ la ve výběru látky nijak dotčena a ovlivněna novými státními pomě­ ry, tak vznik československého státu znamenal hlubokou proměnu v tematice Václava Chaloupeckého (1882—1951), jednoho z typic­ kých představitelů střední historické generace meziválečné. Proti mladším generačním druhům, Janu Slavíkovi a Jaroslavu Werstadtovi, nebyl teoretickým kritikem gnoseologických principů svých učitelů, ale navázal na jejich dílo. Roudnický lobkovický archivář, který se vzdal bezvýrazných básnických pokusů v hořké osobní lyri­ ce a jako Pekařův žák se v předválečném období zabral do kulturní historie doby prvních Lucemburků a do jiných témat, opírajících se o roudnický archivní materiál, byl svým skoro dvacetiletým půso­ bením na bratislavské universitě Komenského radikálně obrácen ke středověké a novověké tematice slovenské. Jako jeden z českých universitních badatelů, kteří na bratislavské půdě pomáhali vzdělá­ vat zanedbaný vědecký úhor slovenský, vytvořil zde několik osobitě pojatých prací a teorií. Nebyly vždy šťastně založeny heuristickv a řešeny vyváženě. Chaloupecký v nich jako stoupenec oficiální teo­ rie čechoslovakismu zdůrazňoval výlučné stanovisko české, takže je­ ho práce nezapadaly do potřebné politické souhry Čechů a Šlová-

ků. Vyvolaly polemickou odezvu a odpor Slováků podobně jako Cha­ loupeckého tvrdošíjně a nepsychologicky zastávané názory o národ­ ní jednotě Čechů a Slováků. Ani v bratislavském prostředí nezapo­ mínal však Chaloupecký na opuštěnou tematiku českých dějin předhusitských. Vracel se k ní především po roce 1939, kdy se stal Pekařovým nástupcem na stolici československých dějin na Karlově universitě a kdy počátky českého státního a kulturního života v 10.-12. století vstoupily na přední místo jeho historických zájmů. První období vědecké činnosti Chaloupeckého, nezbavivší se ještě 717 literární tendence duchaplné interpretace pramenů, přineslo mono­ ČESKÉ POZITIVISTICKÉ grafii Jan IV. z Dražíc, poslední biskup pražský (1908). Práce je ve DĚJEPISECTVÍ vytčení vlivů francouzské avignonské kultury u nás prostřednictvím MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI biskupovým závislá na uměleckohistorických pracích Maxe Dvořá­ VÁLKAMI ka, samostatně se snaží rozborem traktátové literatury o odúmrtích vyložit hospodářské poměry poddaných na statcích biskupských a osvětlit soudobé názory na poddané. V tom byl zárodek Chalou­ peckého zájmu o sociální otázku selskou v době předhusitské a hu­ sitské. Srovnával sociální myšlení Štítného a Chelcického a glosoval je později v přípravné skice Selská otázka v husitství (1926), kterou již pak detailněji nerozvedl. Jako v mnoha pracích vychází i zde ze zjednodušené teze o dobrém stavu českého sedláka v době předhu­ sitské a o existenci humanitního předhusitského osvícenství. Chce jím vysvětlit rostoucí dobový zájem o poddanskou otázku. Na práci o Janu IV. z Dražic navazuje výklad o šíření valdenského učení v jižních Čechách a o jeho pronikání do českých lidových vrs­ tev. Podobně problém autentičnosti inaugurační listiny Jana Lucem­ burského, který zaujal Chaloupeckého v počátcích vědecké práce, vrací se opět na jejím konci (Inaugurační diplomy krále Jana z r. 1310 a 1311; 1949). Cennou studií roudnického pobytu je Chaloupeckého rozbor poměru poddaných a pánů před Bílou horou (Česká rebelie na Podřipsku, 1918). Zachycuje ohlas stavovského povstání mezi pod­ danými a měšťany i snahu pánů získat poddané pro jeho cíle. Popu­ lární výklad František Palacký (1912), závislý příliš na stanoviscích Pekařových a Gollových, a státní svobodou podnícená knížka O Ří­ pu (1919) a o významu Prahy v národních dějinách Praga, caput regni (1919) uzavírají Chaloupeckého přípravné vědecké období, které vypovídá i o jeho vklíněnosti do místní historické problematiky. Slovensko a Bratislava přinášejí programy širší a cíle vyšší, ale přes nesporné klady nových prací s novou tematikou se zároveň uka­ zuje, že první ponor takřka do panenské historické půdy přináší s sebou vedle podnětných výsledků i nebezpečí improvizací, chce-li

718 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DÉJEPiSECTVÍ

být problém řešen s definitivní platností. Naznačovala to již programativní vstupní řeč na bratislavské universitě, Československé ději­ ny (1922), Chtěla důkazem o národní jednotě české a slovenské vy­ tvořit ideové předpoklady jednotných československých dějin. Nehledě k tomu, že jejich nárys nemohl být za tehdejší malé kon­ krétní znalosti slovenské minulosti než jen vytčením česko-slovenských vztahů, je Chaloupeckého teoretické východisko v pojetí ná­ roda úzké. Zdůrazňuje příliš objektivní determinanty a podceňuje determinanty povahy volní a subjektivní. To bylo první ohnisko spo­ rů Chaloupeckého se starší slovenskou historickou generací i s vy­ růstající generací mladou. Poměrně rychle napsaná práce Staré Slo­ vensko (1923) byla tématem a metodou zpracování místopisného toponomastického materiálu z nejstarších listin do doby kolonizační průkopnická a objevná, přinesla důležité poznatky o správě, komitátním zřízení a o počátcích slovenských měst, musela však nepsychologickým a jednoznačně vysloveným závěrem, že se na Slovensku nikdy jinak necítilo a nemyslelo než česky, narazit na no­ vodobé národní myšlení slovenské a na tendenci slovenské jazyko­ vědy a historie shledávat prvky národní existence od nejstarších

Václav Chaloupecký (foto z roku 1926)

dob. Ze strany Chaloupeckého šlo o pokus podat historickou topo­ grafii předkolonizačního Slovenska s odvážnou dedukcí, že střední Slovensko nebylo dlouho do 12. století osídleno, že středem starého Slovenska bylo vlastně jen Nitransko a že teprve kolonizace od 13. století, prováděná cizími národními elementy, otevřela střední Slovensko hospodářskému a kulturnímu životu. I tyto závěry Cha­ loupeckého a jeho ne vždy přesvědčivé kombinace o mocném jazy­ kovém vlivu bulharských, ruských a jiných slovanských přistěhoval­ ců na vytváření středoslovenských dialektů, vyvolaly nesouhlas na 719 straně slovenské historické a lingvistické vědy. Ale ani v českém vě­ ČESKÉ POZITIVISTICKÉ deckém světě, třebaže byla kniha Chaloupeckého hodnocena jako DÉJEPISECTVÍ pozoruhodný historický výkon, nezmizela pochybnost k jeho závě­ MEZ! DVĚMA SVĚTOVÝMI rům, které budou vyžadovat speciálního monografického ověření. VÁLKAMI Nejstaršímu středověkému Slovensku, pomineme-li Dvě studie k dějinám Podkarpatská (1925), zpracovávající obdobnou kolonizační tematiku ve východní oblasti Uher za Tisou, věnoval pak Chaloupecký již jen pozornost v otázkách dotýkajících se církevního vývoje (Radla - Anastazius, druh Vojtěchův, organizátor uherské církve, 1927). Při nedostatečném množství pramenů a při jejich nejasnosti se jako vždy otevírá volná cesta fantazii a do výkladů Chaloupeckého se dostává mnoho hypotetického. Obdobně je tomu ve studii o uher­ ské politice Přemysla Otakara II. (1930). Ve výbojích Přemyslových hledá Chaloupecký hluboký vnitřní plán, vytvářený v duchu imperia­ listických tužeb a nároků na dědictví po velkomoravské říši. Věrohod­ nější jsou Chaloupeckého edice významných slovenských právních a literárních památek, Knihy žilinské (1934), nejstarší právní knihy slovenské ze 14. století, a sbírky listů psaných „národním“ jazykem z 15. století, Středověké listy ze Slovenska (1937). Ale i v nich rozbor jazykového materiálu je podřízen záměrnému důkazu o národní jed­ notě československé. Jazyk dokumentů, psaných češtinou, charakte­ rizuje Chaloupecký jako národní jazyk slovenský, nechápaje dobře funkci, kterou měla čeština od 14. století ve slovenském prostředí, obdobnou té, kterou měla ve středověké společnosti jinojazyčné lati­ na nebo němčina jako literární a společenský jazyk určitých spole­ čenských vrstev a tříd. Nesporně však přispěl Chaloupecký k poznání slovenských středověkých měst tím, že pro 14. století zjistil pronikání domácího živlu do měst a jeho uplatňování ve správě. Do novějších údobí slovenských dějin směřovala studie Slovenské diecese a tak ře­ čená apoštolská práva (1928). Zabývá se zřizováním slovenských die­ cézí a zkoumá vliv pozdních listinných padělků, o něž se opírala teo­ rie zvláštních apoštolských práv uherských králů.

Do nejnovějších politických dějin státního převratu na Slovensku roku 1918, které se staly ve slovenském dějepisectví a veřejnosti před­ mětem polemické diskuse a jejichž vývojové souvislosti nebyly dosud vědecky a bez stranických tendencí objasněny, zasáhl Chaloupecký studií Martinská deklarace a její politické osudy (1928) a souhrnněji koncipovanou prací Zápas o Slovensko 1918 (1934). První pojednává o vzniku a významu deklarace a odmítá autonomistické pokusy vy­ ložit ji tendenčně ve smyslu autonomistických cílů, druhá, vracejíc 720 se hlouběji k tématu, rozebírá a nepříznivě kritizuje Hodžův postup PŘEHLEDNÉ při jednání s madarskou vládou o vytčení demarkační linie mezi Slo­ DĚJINY ČESKÉHO venskem a Maďarskem. Za tehdejšího stavu historických vědomostí A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ a při povaze kusého materiálu pamětního a publicistického nemoh­ ly to být než pokusy o první obhlédnutí problému. Druhá polovina let třicátých znamená ve vědeckém vývoji Cha­ loupeckého odklon od historické tematiky slovenské a soustředění na nejstarší problematiku českou, jak to naznačuje syntetický pří­ spěvek ve třetím díle Dějin lidstva Počátky státu českého a polského (1937) a příprava rozsáhlé práce jdoucí ve šlépějích Pekařových, Prameny X. století legendy Kristiánovy o sv. Václavu a sv. Ludmile (1939). Slovenských dějin se v tomto období týká Chaloupeckého výklad pastevecké valašské kolonizace, Valaši na Slovensku (1947). Vychází z dřívějšího studia, setrvává na tradiční koncepci a na ne­ změněné představě Chaloupeckého, odmítnuté slovenskými histori­ ky, že formování slovenského národa se dálo pod vlivem různých et­ nických kolonizačních vln. Nejstarší období českých dějin, počátky českého státu a křesťan­ ské kultury, vyhovuje svou problematičností, možnostmi subjektiv­ ních výkladů nejlépe badatelské povaze Chaloupeckého, v níž se kri­ tičnost stýká s vědeckou vynalézavou fantazií a se schopností překvapivé kombinace a dalekosáhlé hypotézy. V otázce přežívání slovanské bohoslužby a církevně slovanské kultury, v konstrukci no­ vé filiace václavských a ludmilských legend a jejich poměru ke Kris­ tiánovi, v obraze historické podoby knížete Václava a jeho kultu zde všude se Chaloupecký snaží doplnit, opravit nebo jinak formu­ lovat poznatky, ke kterým dospěl Pekař. Chaloupecký to dělá s oso­ bitou vervou a s citlivou nedůtklivostí na své originální řešení. Opřen o srovnávací studium nejstarších legend a kronik, redigoval Chaloupecký edici naší nejstarší literární tvorby doby románské ve století 9.-13. (Na úsvitě křestansťví, 1942), napsal historický úvod k soubornému uměleckohistorickému vývoji Prahy románské (1946) a vydal s rozborem textů a s výhledem na kulturní život a české myš-

lení 13- století Středověké legendy prokopské (1953) se smyslem pro jejich národní funkci. Do doby Karla IV., která se objevila již v počátcích Chaloupeckého práce, znovu uváděla charakteristika Karlova panovnického díla a jeho politické a kulturní koncepce, navazující podle Chaloupeckého nejen na přemyslovské dědictví, ale i na tradici velkomorav­ skou a cyrilometodějskou (Úvod k Pavlově překladu Vlastního živo­ topisu Karla IV., 1940). Do této doby zapadala hutná příležitostná studia o budovatelské epoše Karlovy university od založení do kut­ 721 nohorského dekretu (Karlova universita v Praze 1348-1409, 1948). ČESKÉ POZITIVISTICKÉ Doplněním a zaokrouhlením Chaloupeckého literárně účinným slo­ DĚJEPISECTVÍ hem psaných rozborů a syntetických obrazů nejstaršího období Čes­ MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI kého státu měla být kniha o prvním velikém zákonodárci starého VÁLKAMI českého státu Břetislavu I. s rozborem knížecích listin jeho doby. Třebaže se Václav Chaloupecký širokým záběrem českých a sloven­ ských dějin od jejich počátků až po prožívanou přítomnost jeví jako poslední univerzální historik, jehož možnosti doba již dávno zpo­ chybněla, je přece jen patrno, že je ve svém historickém zájmu vý­ razně specializován na prvotní státní a kulturní podobu české spo­ lečnosti a že tam přes výhrady k jeho metodě je jeho význam. Daleko obezřetněji než Chaloupecký pracoval se středověkým lis­ tinným a aktovým materiálem k hospodářským, politickým a nábo­ ženským dějinám jeho mladší vrstevník ze školy Pekařovy František Hrubý (1887-1943), ředitel Zemského archívu v Brně a profesor československých dějin na brněnské universitě. Severomoravský ro­ dák selského původu začal drobnými příspěvky z místních dějin, rod­ nému kraji věnoval posmrtně vydané dílo Severní Morava v dějinách (1947), které svým zřetelem k postupu slovanské a německé koloni­ zace a k ústupu českého živlu bylo vlastně protestem proti násilné­ mu odtržení kraje nacisty. Hrubý svým nedokončeným životním dí­ lem směřoval cílevědomě k výkladu příčin, průběhu a důsledků bělohorské porážky na Moravě, a to na základě studia široké pra­ menné základny domácí a zahraniční. Této usilovné tendenci se nevymykají, až na seminární práci Církevní zřízení v Čechách a na Mo­ ravě od X. do konce XIII. století a jeho poměr ke státu (1916-1917), ani Hrubého práce k agrárním dějinám 15.-17. století. Jimi se Peka­ řův žák, vycházející z podnětů učitele a pramenně a metodicky je rozvíjející, do českého dějepisectví šťastně uvedl již ke konci první světové války a zvláště na počátku dvacátých let. Zdálo se, že v Hru­ bém vyrůstá iniciativní hospodářský historik českého venkova, jako v Bedřichu Mendlovi vyrůstal současně hospodářský historik čes-

722 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

kých měst, ale bohatství moravského zemského archivu svedlo a zvý­ raznilo historický interes Hrubého ve směru politické a náboženské problematiky doby. Kolektivní moment hospodářského dění sice mu nezanikal, ale byl zatlačován individuálním momentem politické Činnosti vůdčích politických osobností a momentem náboženského myšlení. Vzrůstající kvantita nových, dosud neznámých dokumentu, které nebylo možno obejmout v samostatných edicích, byla tak tíží­ vá, že ovlivňovala Hrubého metodu zpracování. Hrubý neměl té lite­ rární schopnosti a invence jako Chaloupecký, aby bez úskalí překo­ nal nebezpečí pouhé faktografie. Nebylo mu také dopřáno zakončil rozsáhlé analytické studium vlastní osobitou syntézou, ke které se připravoval. Po vědecké prvotině o vzniku a vývoji církevního zřízení v čes­ kých zemích do emancipačního boje církve proti závislosti na státu přichází metodicky cenná analýza hospodářského výnosu velkostat­ ku v období třicetileté vojny (Rozsah a výnos velkostatku biskupství olomouckého v první polovině 17. století, 1917). Pracuje metodou čí­ selných a procentuálních tabulek, aby se dobral dobového poměru jednotlivých složek vrchnostenského důchodu. Na rozbor hospodář­ ství jednoho dominia navazují dvě práce hlubších a širších pohledů a obecnějších závěrů, Z hospodářských převratů českých v století X V. a XVI. (1924) a Selské a panské inventáře v době předbělohorské (1927). Vycházejí ze soudobé hospodářské literatury a nových ar­ chivních pramenů a dokládají hospodářský převrat, který nastával od poloviny 15. století v postupné přeměně rentovního velkostatku ve velkostatek režijní. Kvalifikují jeho projevy v rybníkářství, pivovarství, v chovu ovcí, v rozvoji dvorů i v podnikání horním, hledají jeho podmínky a důsledky pro selský stav a vysvětlují jím i poddan­ ská povstání. Objevují pro historické bádání selské a panské inven­ táře jako prameny pro hodnocení hospodářské, společenské a kul­ turní situace selského gruntu i šlechtické rodiny a postihují také vliv rostoucí sociální diferenciace vesnického obyvatelstva a jejího hladu po půdě. To všechno byly nové otázky, které si české dějepisectví prostřednictvím Hrubého kladlo, třebaže hospodářská pro­ měna sama byla známa již Palackému. Zbystřený pohled Hrubého byl vedle orientace v hospodářské historiografii západoevropské podmíněn i vlivem současných agrárních reforem a revolucí, ^vel­ kých agrárních krizí“, jak říká Hrubý, a mezi něž počítá i ruskou revoluci. Metodicky bylo důležité, že viděl feudální velkostatek v je­ ho celkové hospodářské skladbě i v jeho jednotlivých výrobních od­ větvích a že hospodářský převrat chápal jako složku a projev obec-

né změny v předbělohorském životě. Jeho práce v dějinách hospo­

dářství nebyla tedy samoúčelná, byla součástí jeho vytvářejícího se pojetí hospodářského, politického, náboženského a myšlenkového vývoje předbělohorského, který byl ve svých pozitivních tendencích Bílou horou přerván. Doplňkem byl obraz o způsobu hospodaření na moravských panstvích před výbuchem třicetileté války a o změ­ nách, které nastaly ve skladbě vrchnostenských důchodů prvním je­ jím návalem (Odhady konfiskovaných moravských velkostatků 1622-1623, 1927). Do oblasti hospodářských dějin náleží i Hrubé­ ho popisná publikace Moravské zemské desky z let 1348-1642 (1931)- V přehledu třistaletého vývoje feudální velkostatkářské drž­ by Hrubý názorně ukázal, jak dobou mizel královský, respektive markrabský statek i statek církevní a jak narůstal velký pozemkový majetek panské šlechty a s ním i její politická moc. Na hospodářské studie Hrubého navazují logicky jeho práce k předbělohorským dějinám politickým a náboženským a o účasti Moravy na stavovském povstání. Zájem o problematiku Bílé hory a stavovského povstání na Moravě, patrný ve vědeckém vývoji Hru­ bého již od počátku dvacátých let a intenzivně stupňovaný ve dvou desítiletích sběrem materiálu, jeho edicí a rozsáhlou komentací, po­ hybuje se dvojím směrem. V linii politické se soustřeďuje na prů­ běh a pád českého povstání na Moravě, proniká k hospodářským

František Hrubý

723 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ MEZÍ DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

podmínkám účasti šlechty na něm a k psychologické atmosféře a kulturní situaci, která vyznačuje šlechtickou i jinou společnost doby. Končí podobiznami vůdčích politických postav bělohorského dramatu, Karla staršího ze Žerotína, Jindřicha Matyáše z Thurnu a Ladislava Velena ze Žerotína a směřuje k osudu politické pobělo­ horské emigrace. V linii církevně náboženské, která následovala po tematice politické, vracel se Hrubý do předbělohorského období a přihlížel k vývoji luteranismu a kalvinismu na Moravě a speciálně 724 k dějinám moravského novokřtěnectví. Všude tu přinášel podstatné PŘEHLEDNÉ obohacení a opravu dosavadních poznatků, pro něž dovedl vytěžit DĚJINY ČESKÉHO mnoho především ze šlechtické a učenecké korespondence. Stává A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ se na jedné straně obhájcem moravské šlechtické společnosti, když zdůrazňuje její dobrou vůli, politickou nezkušenost a malý rozhled, ale je současně i jejím kritikem, když jí vytýká nedostatek rozhod­ nosti, hospodářskou lehkomyslnost a převahu individuálních zájmů hospodářských. V ohledu církevně náboženském dochází k závěru o odlišnosti moravského vývoje, který nepotvrzuje stanoviska Hrejsova a odmítá i obecně tradovanou představu, že by postup luterství podporoval germanizaci. Již první Hrubého doteky s předbělohorskou a bělohorskou te­ matikou přinášejí rysy jeho naznačených stanovisek. V práci Pád českého povstání na Moravě r. 1620-1621 (1925) dokládá zadluže­ nost povstalé šlechty, zejména hospodářskou krizi šlechty drobné, a kritizuje zdrženlivou politiku Karla staršího ze Žerotína. Analýzu vnitřních politických, mravních a náboženských pohnutek, které vedly Žerotína k politické pasivitě a nedůvěře v úspěch povstání, podávají Nové dokumenty bělohorské (1925). Pokud se týkají Žerotí­ na, jsou výrazným příspěvkem k psychologii jeho politické a lidské osobnosti. Obdobný rozbor zcela rozdílné, bezohledně sobecké po­ stavy Jindřicha Matyáše hraběte Thurna přinesly Hrubého příspěv­ ky Hrabata z Thurnu a Valsassina (1922) a Z vídeňských papírů Jind­ řicha Matyáše hr. z Thurnu (1928). Největší historickou pozornost věnoval však Hrubý strůjci stavovského povstání na Moravě v mono­ grafii Ladislav Velen z Žerotína, vůdce bělohorského odboje na Mo­ ravě a český emigrant (1579—1639’, 1930). V životních osudech poli­ tického a názorového antipoda Karla staršího ze Žerotína, více vojáka než politika, se v Hrubého podání spojily dva komplexy do­ bových otázek, průběh povstání na Moravě a osud české věci po bě­ lohorské porážce. Hrubý je vykreslil jednak na politickém úsilí vo­ jensky rozhodného Ladislava Velena, jehož konkrétní politika zvítězila nad politikou psychologické a mravní úvahy Karla starší-

ho ze Žerotína, a jednak na zmítané odyseji a politice emigranta, který ve službách dánských a švédských chce restituovat starý stav ve vlasti. Práce, ve které převládá reprodukce archivní datové hmo­ ty nad snahou zmocnit se celé problematiky doby a situace progra­ mově, přešla v druhé části k dějinám strastiplného života a marné­ ho úsilí české pobělohorské emigrace. Je objasňují i pozdější drobné studie Hrubého o českých emigrantech Václavu Vilému z Roupova a Vilému z Roupova (1937). Osobitý vývoj moravských náboženských a církevních poměrů roz­ 725 vedl Hrubý v práci Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou ho­ ČESKÉ POZITIVISTICKÉ rou (1934-1935). Sledoval v ní recepci německého luterství a švýcar­ DĚJEPISECTVÍ ského kalvinismu a jejich sjednocovací snahy ve věrouce a církevní MEZI DVĚMA SVĚTOVÝM! organizaci, které však nedospěly konečné realizace ve společné círk­ VÁLKAMI vi. Mnoho konkrétního a při vší dosavadní rozsáhlé literatuře nové­ ho snesl Hrubý k dějinám moravských novokřtěnců jak v analytic­ kých Nových příspěvcích k dějinám moravských novokřtěnců (1929), tak v syntetickém obraze novokřtěneckých komunit Die TFiedertáufer in Mdhren (1935). Práce se opírá o dosavadní výsledky Hrubého studia a představuje po stránce podání náboženského a sociálního vývoje moravského před Bílou horou a po ní literárně nejšťastnější syntézu Hrubého. V celkovém pojetí zdůrazňuje Hrubý zásadně klad­ né stanovisko moravské společnosti k náboženské toleranci a před­ vádí působivě realitu řemeslné organizace a umělecké dovednosti novokřtěnců, jejich poměr k vrchnostem, k českému povstání i je­ jich osudy po vypuzení z Moravy a podává i náboženskou a sociální nauku novokřtěnců. K pobělohorské protireformaci se vztahuje vy­ vrácení legendy o mučednictví Jana Sarkandra (1939). Na všech pracích Hrubého je nejhodnotnější, že umožňují poznat hospodářský a sociální stav, psychologické, kulturní a politické ovzduší, z nichž se rodilo stavovské povstání, v nichž žila česká šle­ chtická společnost v době před povstáním, za něho i po něm, doma i v emigraci. Přesvědčivým dokumentárním doprovodem těchto vý­ hledů jsou dva svědomitě připravené svazky Moravských korespon­ dencí a akt z let 1620-1636 (1934-1937), posouvající v druhém díle do popředí pobělohorskou emigraci a osobnost Karla staršího ze Že­ rotína, která nepřestala Hrubého v řadě příspěvků zajímat. Nazna­ čovalo to nesporně, kam jeho pracovní cíle v životním závěru mířily. Otázky reformační a protireformační doby s bělohorskou proble­ matikou v jejich středu poznamenaly větší nebo menší měrou počá­ tek historické práce Hrubého současníků Karla Stloukala, Josefa Borovičky a Jana (Hanuše) Opočenského, než je změna životních po-

726 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

merů nebo tlak doby a jejích aktuálnějších badatelských potřeb ne­ postavily před nové úkoly. Jejich pohled na bělohorskou dobu, její předhistorii a historické důsledky vycházel z české pramenné zá­ kladny a ze zpráv papežské pražské nunciatury. Tak tomu bylo pře­ devším u Šustova žáka Karla Stloukala (1887-1957), původně ar­ chiváře Národního muzea v Praze a pak profesora všeobecných dějin na Karlově universitě. Mladistvá práce Karel z Lichtenštejna a jeho účast ve vládě Rudolfa IL (1596-1607) z roku 1912 určila tematiku, která vtiskla vědeckému dílu Stloukalově základní rys. Pohybovala se na rozmezí 16. a 17. století a přikláněla se k otázce bojovného ná­ stupu katolické restaurace a protireformace v našich zemích. Zá­ kladní materiál poskytla vatikánská registratura nunciatury Filipa Spinelliho z let 1598-1603, jejíž zpracování jako jakýsi úvod k neu­ skutečněné edici podal Stloukal v monografii Papežská politika a cí­ sařský dvůr pražský na předělu XVI. a XVII. věku (1925). Podařilo se mu ukázat, co znamenal krátký pobyt nunciův v Praze pro zesíle­ ní římského vlivu na církevní a vnitřní politiku státu, jak zasahoval do obsazování důležitých dvorských úřadů a do legalizace boje proti nekatolíkům obnovením starých mandátů vladislavských. Na tajných

Karel Stloukal (spolu s losefem Sustou, nalevo od něj, při založení Čsl. historické společnosti v roce 1935)

depeších nunciových založil Stloukal i Portrét Rudolfa II. z r. 1600 (1930) s charakteristikou císařovy duševní choroby a pak se vrátil do počátku osmdesátých let 16. století, aby ve smyslu badatelských úko­ lů Československého historického ústavu v Římě vyložil v práci Po­ čátky nunciatury v Praze (1928) význam přeložení nunciatury z Víd­ ně do Prahy pro rekatolizaci Cech. Již tehdy byl vypracován první soustavný program rekatolizační akce v českých zemích. Určitým zá­ věrem této badatelské tematiky Stloukalovy, z níž vyrostlo už jen ně­ kolik drobnějších příspěvků o diplomatických stycích Čech a Fran­ cie před Bílou horou a o kariéře sekretáře české dvorské kanceláře Jindřicha z Písnice, je podrobná studie z novodobé diplomatiky Čes­ ká kancelář dvorská 1599-1608 (1931). Měla přiblížit strukturu, agendu, kompetenci a osobnosti vrcholného politického úřadu čes­ kého státu. Byl to nezbytný předpoklad, měl-li historik pochopit slo­ žitost a zákulisí tehdejšího politického dění. Diplomatický rozbor, který s příkladnou akribií sledoval jednotlivé druhy písemností kan­ celáře a úřední cestu, kterou procházel vrcholnou administrativou kterýkoliv akt, mimoděk odhalil, jak se nejvyšší státní úřad stával nástrojem rekatolizačních snah nejvyššího kancléře Zdeňka z Lob­ kovic. Těchto poznatků, které měly být přípravou k dalším studiím, již Stloukal nevyužil. To, co v jeho práci o předbělohorské a bělo­ horské době následovalo, bylo toliko syntetizujícím přehledem (Čes­ ká otázka v době předbělohorské. 1934). Od badatelské heuristiky doby bělohorské byl Stloukal odveden příležitostnými popularizačními záměry a překlonil se k 19. století, kde jeho nacionální vědomí upoutala po smrti Heidlerově postava staročeského vůdce F.L. Riegra. Vydal Františka Palackého rodinné listy dceři Marii a zeti F.L. Riegrovi (1930) z let 1845-1875, Milostné dopisy F.L. Riegra a Marie Palacké (1932) z let 1852-1853, obojí pů­ vabné slohem a vděčné obsahem. Ve studii F.L. Rieger a Průmyslová Jednota v prvních letech absolutismu (1934) vyložil podle Riegrovy pozůstalosti a aktů Jednoty porevoluční kapitolu Riegrovy politické činnosti a napsal apologii jeho účasti na budování Národního divad­ la v polemice proti divadelnímu historiku Janu Bartošovi Legenda o budovatelích Národního divadla (1935). Schopnost stylistického výkladu osvědčil Stloukal ve dvou spiscích, naplněných vlastenec­ tvím konce let dvacátých a let třicátých. Svatý Václav a idea svato­ václavská v našich dějinách (1928) a Národní idea v dějinách (1936). Vyložit a v dobové realitě zachytit složitý a různorodý ráz pojmů ná­ rod a národní myšlenka se mu však nepodařilo. Stejnou dobovou tendencí a národně obrannými cíli je poznamenána redakční inicia­

727 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ

DĚJEPISECTVÍ MEZI DVĚMA

SVĚTOVÝMI VÁLKAMI

tiva a pracovní účast na populárních kolektivních sbornících, roz­ sáhlejší šestisvazkové sbírce podobizen vůdčích osobností obecných i národních dějin, Tvůrcové dějin (1934-1936), přiklánějící se v pře kladu i v rozšíření německé publikace k individualistickému chápá­ ní dějin, a na nenáročném souboru medailónů vynikajících českých žen, Královny, kněžny a velké ženy české (1940). Účast na edici Monumenta vaticana, v níž Stloukal vydal část dí­ lu IV., Acta Gregorii XI. 1370-1378 (1949-1953), přivedla ho k do­ bě Karlově. Esejisticky zamýšlená skica Dvojí tvář doby Karlovy 728 PŘEHLEDNÉ (1949), která měla být součástí větší práce Středověký člověk a jeho DĚJINY ČESKÉHO svět v zrcadle avignonských register a měla vyložit dobový dualis­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ mus duše a těla, přinesla sice dobrou charakteristiku papežského absolutismu a fiskalismu, ostatně ne neznámou práčem J.B. Nová­ ka a Kamila Krofty, ale nepřesvědčovala svým frázovitým verbalismem, kterým se snažila přiblížit protikladný dualismus středověké­ ho myšlení a mravnosti. Dobrým příspěvkem k novodobým dějinám českým je výklad geneze květnového spisovatelského manifestu z ro­ ku 1917 (Před třiceti léty, 1947), k němuž měl Stloukal více prame­ nů než kdysi Heidler. Od mládí se Stloukal obíral dějinami rodné­ ho Zlína, jejich studium však až na stručný souhrn výsledků o vzniku a počátcích města do konce 14. století nebylo uzavřeno dí­ lem základního významu. V mnohém se v tématech a pramenných zdrojích se Stloukalem stýkal badatel úspornějšího slovního výrazu a stylistické dikce Josef Borovička (1885-1971), archivář Zemského archivu pražského a v období první republiky profesor všeobecných dějin novějších na bratislavské universitě. Vzrůstající zájem české historiografie před první světovou válkou o dějiny katolické obnovy a protireformace v Čechách přivedl Borovičku, sbírajícího materiál pro Sněmy české pro léta 1605-1617, k prostudování státního archivu španělského v Simancasu pro nejdůležitější období českých dějin před Bílou ho­ rou 1592-1621. Výtěžek studia podal v obsáhlé zprávě Archiv v Si­ mancasu (1910), která není pouhou nálezovou informací, ale kriti­ kou zpráv španělských vyslanců při dvoře Rudolfově a Matyášově a plastickou charakteristikou vyslaneckých osobností, které význam­ ně zasahovaly do politického jednání Často v rozhodných okamži­ cích. Nadějný počátek mladého badatele, který si vytvořil jasnou představu o vydávání pramenů k dějinám obnovy katolického nábo­ ženství v Čechách a současně dospěl na svou dobu k jedinečné kon­ cepci moderní struktury českého archivnictví, byl přerušen první světovou válkou. Za ní a po ní domyslel Borovička svůj návrh vybu-

dování českého archivu agrárního a průmyslového vývoje plánem zřízení státního národního archivu v Praze (0 úkolech českého ar­ chivnictví. 1915; Archivy v českém státě. 1918, aj.). Teprve potom se vrátil k dějinám mocenského nástupu protireformace, inaugurovanému převratem v zemské správě na konci devadesátých let 16. sto­ letí. Studie Pád Zelinského (1922), s ní související Počátky kancléřování Zdeňka z Lobkovic (1931), i příspěvek k politice Českých stavů v době Bočkajova povstání (1933) vycházely z materiálu nunciatur, české dvorské kanceláře a zápisků Zdeňka z Lobkovic, potvrzovaly Římem inspirovaný útok proti vládním pozicím nekatolíků a nasvěd­ čovaly, že jsou přípravou a součástí větší práce o zásahu českých sta­ vů do mezinárodní habsburské politiky na počátku 17. století. Ale učitelské působení na bratislavské universitě a úkol dokončit edici Palackého korespondence, započatou VJ. Nováčkem, odvádě­ ly Borovičku na nové cesty. Slovenské prostředí si podobně jako u Chaloupeckého vynutilo více ediční než rozborně badatelský zá­ jem o počátky novodobého státního života, projevovaný s taktem o politicky sporných otázkách. Edice a komentace dokumentů se týkaly zahraniční činnosti M.R. Štefánika, jeho válečného pobytu v Srbsku a národně osvobozeneckého hnutí roku 1918 od májového dělnického tábora v Liptovském Mikuláši přes činnost Národní ra­ dy k martinské říjnové deklaraci. Interes o politickou současnost přinesl i životopisnou skicu T.G. Masaryka, určenou pro naučný slovník (1936). Výraznější stopy než zájmy o prožívanou přítomnost zanechala v literární činnosti Borovičkově ediční příprava Palacké­ ho korespondence. Ještě za první světové války zdůraznil Borovička odvážně politický a národní význam politické závěti Palackého v edici doslovů k Radhosti a k Gedenkblátter (Poslední slova Fr. Pa­ lackého. 1917) a pak sledoval podle rodinné a vědecké koresponden­ ce jeho vědecké styky, obě italské cesty let 1837 a 1847 s jemným porozuměním pro jejich učenecký význam i pro dojmy, které si Palacký z Itálie a ze styku se společností diplomatů, vědců a umělců přinášel (Palackého italská cesta r. 1837. 1918; Palacký v Itálii r. 1847. 1930; a Česká Praha a Moravan Boček. 1958). Borovičkovy stati o Palackém podobně jako dějepisná zkratka o Zemském archi­ vu českém představují příspěvky k dějinám novodobého českého dějepisectví a dějezpytu. Svědomitý editor a pečlivý cizelér myšlenky a slova, který své poznání nerad svěřoval papíru a kterého Palacký přiváděl i ke studiu myšlenkové atmosféry předbřeznového vídeň­ ského liberálního katolicismu, nedal již připravované edici defini­ tivní podobu.

729 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ

DĚJEPI5ECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

730 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

Rychleji se s problematikou protireformace rozloučil Jan Hanuš Opočenský (1885-1961), archivář místodržitelského archivu pražské­ ho, který přešel do konzulární služby a poválečnou činností v archivu ministerstva zahraničních věcí byl jako historik pevněji spjat s dějina­ mi vzniku československé republiky. Také on začal tématem z posled­ ního zápasu mezi Rudolfem a Matyášem, vydal výňatek ze Slavatových Pamětí (1912) a vyložil hodnocení Bílé hory od současníků po novodobé dějepisce. Svůj zájem o protireformaci zakončil populár­ ním spiskem Protireformace v Čechách po bitvě na Bílé hoře (1914), kde působivě vypsal na základě dosavadních poznatků protireformační násilí od prvních počinů po bělohorském vítězství přes osudy ná­ boženské emigrace a lidové náboženské hnutí až po vítězství toleranč­ ní myšlenky. Od dvacátých let zesiluje v práci Opočenského tematika politických dějin 19. století se zaměřením na česko-francouzské vzta­ hy a na poměr rakouských Slovanů a Maďarů k německé okupaci Alsaska a Lotrinska za prusko-francouzské války 1870-1871 (La protes­ tation des deputés tchěques de la Diěte de Bohéme contre Vannexion de VAlsace et de la Lorraine, 1930; Maďaři a válka prusko-francouzská 1870-1871, 1931 aj.). Současně se množí studie, zabývající se vnitřním vývojem habsburské monarchie v závěru první světové války a českými událostmi z října 1918 (Vznik Andrassyovy noty z 28. října

1918, 1925; Čtrnáctý říjen 1918, 1926; Cesta českých politiků do Švý­ car v říjnu 1918, 1927; Kritické poznámky o 28. říjnu 1918, 1926). By­ ly založeny na dosud neuverejněných dokumentech centrálních úřa­ dů rakouských a českých a svým záběrem na politické, hospodářské a sociální poměry i výkladem událostí, který přijímal a podporoval oficiální hlediska vládnoucí vrstvy, ohlašovaly syntetické práce Opo­ čenského o konci habsburské monarchie a o vzniku nástupnických států, Vznik národních států v říjnu 1918 (1927) a Konec monarchie rakousko-uherské (1928). Vedle úředního materiálu využil autor i značnou literaturu memoárovou, a tak se mu podařilo podat ucele­ ný obraz myšlenkové atmosféry, která vyjadřovala záměry, obavy a na­ děje oficiálních míst vídeňských v posledním aktu rakouské existence a vylíčit rozkladný proces a revoluční dění, které vedly ke konci mo­ narchie a ke vzniku nových států. Dokumentární studie o vině Ně­ mecka na válce a o politickém tlaku Berlína na Vídeň, aby vystoupila ostře proti Srbsku (Rakousko-Uhersko a Německá říše o počátcích vál­ ky, 1932) nasvědčovala přípravě dalšího studia evropských politických dějin. Jejich přehledný obrys podávaly Politické dějiny poválečné (1933). Jako první pokus začaly mírovou konferencí a končily bezpro­ střední přítomností, tříštily však tok světového vývoje rozčleněním vý­ kladu podle jednotlivých států, nebraly v úvahu hospodářské podmín­ ky a uzavřely dílo nepůvodním politicko-filosofickým pohledem na základní hospodářské, společenské, politické a duchovní otázky sou­ dobého světa, zřejmě se již řítícího do druhé světové války. Česká měšťanská politika 19. století od doby revoluce a reakce s ústřední postavou Karla Havlíčka Borovského ke státoprávnímu boji a k jednání o tzv. punktace se stala pevně ovládanou doménou badatelského úsilí archiváře ministerstva zahraničních věcí a docen­ ta Karlovy university Karla Kazbundy (1888-1982). Nevyčerpatel­ ným dolem jeho dokumentárních prací, přesně se přidržujících zně­ ní úředních aktů, byly fondy vídeňských centrálních úřadů, státní rady a ministerstev, na jejichž archivní rozluce řadu let pracoval a poznal je jako málokterý z českých historiků, korespondující akta pražského místodržitelství a policejního ředitelství. K pramenům úřední povahy přistupuje rozložitá kategorie dokumentů subjektiv­ ní povahy a osobnostní provenience, korespondence a paměti politi­ ků a rozsáhlá dobová publicistika. Ty sice umožňují kontrolu doku­ mentů úřední povahy, ale poněvadž převládá materiál úřední, který dává vidět proces politického jednání a jeho navenek neproniknuvší zákulisí se záměry a metodami zúčastněných stran, jeví se Kazbundovi politické dění a život především z pohledu úředních činitelů,

731 ČESKÉ

POZITiVISTiCKÉ

DÉJEPISECTVÍ MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

732 PŘEHLEDNÉ dějiny českého

A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

a to ovlivňuje i jeho stanoviska a hodnocení. Kazbunda je si dobře vědom nebezpečí, která se tím staví v cestu historického poznání, snaží se jednostrannost informací překonat, aie nedaří se mu to ve všech pracích stejně. Touto metodou, jejíž je Kazbunda nejtypičtěj­ ším generačním představitelem, podařilo se však vynést na světlo ne­ smírné množství nových faktů a poznatků, prohlédnout genezi udá­ lostí do nejzazších zjistitelných detailů a objevit souvislosti těžko jinak zachytitelné, ale této vpravdě sysifovské práci se nedostalo ča­ su a podmínek semknout rozlehlost látky suverénním jednotícím po­ hledem a zachytit historickou realitu tvárným slovem. Tak dílo Kazbundovo, které ani nevyčerpalo vše, co neúnavný badatel nastřádal z bohatých zdrojnic a který se střeží vnášet do minulosti subjektivní postřeh a neodůvodněnou kombinaci, stává se samo obdivuhodným pramenem, bez něhož by poznání českého politického života 19. sto­ letí bylo chudé a v jeho vrcholných momentech nevýrazné. Důkladnost heuristické práce v ohromném materiálu vídeňských archivů vysvětluje, proč Kazbunda proti generačním druhům při­ chází s výsledky svého studia do dějepisné literatury později. Jsou to nejdříve ve dvacátých letech dvě témata, která vytrvale sleduje a k nimž přináší nové poznatky a doklady, jednak závěrečný politic­ ký boj Havlíčkův se vzmáhající se porevoluční reakcí a novým ba­ chovským absolutismem a jeho konfinace v Brixenu a jednak vrchol státoprávního boje české politiky v období příprav a uskutečnění rakousko-uherského dualismu s poutí českých politiků do Moskvy roku 1867. K drobnějším příspěvkům k posledním létům Havlíčko­ va života přistupuje studie Rakouská vláda a konfinování Karla Havlíčka (1924); zabývá se dobou od zastavení Havlíčkova Slovana po deportaci do Brixenu a dokazuje, že rozhodující tlak na odstra­ nění nepohodlného kritika vlády a burcovatele lidí vycházel od vše­ mocné vojenské strany. Monografie Pouť Čechů do Moskvy 1867 a rakouská diplomacie (1924) odhaluje v otištěných dokumentech poměr carského dvora a rakouské politiky k této slovanské demon­ straci, dojmy a zkušenosti českého poselstva, o nichž se pražská po­ licie dovídala z konfidenčních zpráv Sabinových. K této práci se řa­ dí výklad o snaze české politiky nalézt ve vnitropolitickém boji proti Vídni oporu ve Francii v období prusko-francouzské války (Dvě Riegrova memoranda. 1925). Kazbunda podává osudy obou memo­ rand, z nichž druhé, vydané uprostřed války roku 1870, je plamen­ nou výzvou pro sebeurčení evropských národů. Další studie Karel Havlíček a c. k. úřady v době předbřeznové (1926) má ve vývoji Kazbundova historického díla zvláštní postavení. Stává se obrazem Hav-

733 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

Karel Kazbunda (uprostřed)

líčkova myšlenkového obratu pod vlivem ruské skutečnosti a vylíče­ ním jeho politických počátků kusem připravované biografie o Hav­ líčkovi. Speciální témata havlíčkovská se pak již v práci Kazbundově neobjevují. Jeho úsilí se soustřeďuje k celkovému podání života a díla velikého politika, ale jeho definitivní podoba nebyla historic­ ké veřejnosti předložena. Na druhé straně byla práce o předbřezno­ vé činnosti Havlíčkově výkladem hospodářských a sociálních pomě­ rů a prvních ohlasů revolučních událostí italských a francouzských cestou ke knize České hnutí r. 1848 (1929). Ze stejných pramenů a obdobnou metodou vykládá v ní Kazbunda podrobně rozvoj čes­ kého politického hnutí od první petiční akce až po vypuknutí ví­ deňské říjnové revoluce, která podle jeho mínění byla pro českou politiku těžší ranou než pád červnového svatodušního povstání. Kazbunda se věnuje zcela vědomě tomuto období revolučního hnu­ tí, které je po stránce politických a národních požadavků neseno historickým právem státního celku zemí koruny české a je vystřídá­ no obdobím, v němž převládá argumentace a náplň přirozenoprávní. Pro hodnocení Kazbundova základního hlediska je důležité, že sociální a hospodářské stránce hnutí přičítá význam důležitého fak­ toru při vzniku a vývoji revolučního dění. Byl to nesporný důsledek poznatků, které vytěžil z policejních zpráv, na druhé straně však

734 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO

DÉJEPISECTVÍ

opora o materiál vládní provenience způsobuje, že obraz revoluce nevyrůstá z ní samé, ale je viděn převahou z druhého břehu, v po­ době, v jaké se revoluce jevila vládním a státním činitelům. V letech třicátých šla za sebou řada analytických prací Kazbundových, které se vracely k počátkům obnoveného politického života a českého státoprávního boje v letech šedesátých (Národní program český r. 1860 a zápas o politický list, 1927; Česká politika na počátku éry Belcrediho, 1933; Kolem dubnového sněmu Českého z r. 1867, 1933) a vyvrcholily podáním pádu české státoprávní politiky a jejího pokusu o česko-rakouské vyrovnání (Ke zmaru Českého vyrovnání, 1931). Především tato práce odhalila zákulisní boj ve vládním pro­ středí vídeňském a nátlak nad Francií zvítězivšího Berlína, který pře­ devším rozhodl o zmaru českých státoprávních nadějí. Byla to i po­ rážka staročeského vedení české měšťanské politiky, jemuž konečnou ránu zasadilo jednání o národnostní smír s Němci na základě úmluv o řešení jazykové otázky, tzv. punktací. Tuto kapitolu české politikv podrobil Kazbunda rozboru v práci opět dokumentované z ústřední­ ho materiálu, ale také z korespondencí a pamětí politiků, Krize české politiky a vídeňské jednání o tzv. punktace roku 1890 (1934). Zdánli­ vě stranou základní badatelské linie Kazbundovy se pohybuje jeho studium dějin výuky dějepisu na pražské universitě. Ohlásilo se již na počátku třicátých let úsekem z doby tereziánské a josefínské (Dvě kapitoly z dějin „stolice dějin“ na pražské universitě, 1930) a ve vý­ sledné podobě se představilo až po desítiletích v třídílné práci Stolice dějin na pražské universitě (I.-IIL, 1965-1968). Objímá historii stoli­ ce dějin od tereziánských reforem vysokoškolských v polovině 18. sto­ letí po konec rakousko-uherské monarchie a není jen příspěvkem k dějinám university a vysokoškolské výuky dějin, ale svým rázem osvětluje mnohé z osudů a práce českých i německých historiku, z česko-německých vztahů a české kulturní politiky v 19. století. Obdobnou tematiku z českých politických dějin druhé polovinv 19. století zpracovával s daleko menšími úspěchy a roztříštěněji o ně­ co starší moravský historik původem z Čech, středoškolský profesor a docent dějin na brněnské technice Hugo Traub (1879-1942). Je­ ho práce byly zaměřeny k popularizaci politických dějin (Naše poli­ tické dějiny 19. století, 1921) a byly šťastnější v edicích koresponden­ cí a parlamentních projevů politiků než v kritickém zpracování materiálu. Do popředí se v nich dostávali vedle Františka Ladislaxa Riegra i politikové mladočeští, bratří Grégrové a Alfons Šťastný. Pub­ licistická zběžnost Traubových prací nepřispívala k preciznosti a k dokumentaci výkladů. Před první světovou válkou ovládal Trau-

ba zájem o politické dějiny moravské revolučních let 1848 a 1849, hlavně pokud se týká průběhu moravského zemského sněmu (Mora­ vané roku 1848 po říšský sněm ve Vídni, 1907) a pak ho poutaly po­ stavy vůdců moravské konzervativní šlechty hrabat Egberta a Ri­ charda Belcrediů, z jejichž písemné pozůstalosti čerpal i později pro své články k dějinám českého státoprávního boje (Poslední český po­ kus o vyrovnání s Rakouskem, 1919; Jak se stal hr. Belcredi minister­ ským předsedou rakouským, 1929). Dobou se zorné pole Traubovo rozšířilo i na události české. Přihlížel přitom záslužně k činnosti ra­ dikálních demokratů, k jejich rozchodu s konzervativními liberály a k ohlasu francouzských revolucí v našich zemích. Uveřejnil Schebkovy Vzpomínky na revoluční léta (1913), zabýval se Thunovou za­ tímní českou vládou roku 1848 a protirakouskými konspiračními úmysly J.V. Frice (České spiknutí roku 1867; 1918) a věnoval popu­ lární práci revolučnímu roku 1848 (Bouřlivý rok 1848) a vrcholné akci radikálů v revoluční době Květnové spiknutí v Čechách r. 1849 (1929). Práce byla po dlouhou dobu jedinou rozsáhlejší informací o zmařeném pokusu radikálů v souvislosti s organizovanou evrop­ skou akcí Bakuninovou, ale bez kritického rozboru pramenů a vě­ deckého aparátu badatelsky nepoužitelnou. Stejnou povahu má i práce Červencová revoluce francouzská a její ohlas (1932). Na vyšší úrovni vlastním prostudováním materiálu a smyslem pro souvislost dění se pohybuje životopisná monografie Fr. Lad. Rieger (1922), až do nedávná jediná, která v rámci českého politického vývoje 19. sto­ letí zpodobovala s porozuměním život a dílo čelného vůdce staročechů. Z připravované rozsáhlejší edice řečí Riegrových vyšel toliko první díl, obsahující projevy z let 1868-1878, Řeči dr. Frant. Lad. Riegra (1922). Hodnotnou je rovněž edice listů mladočesky oriento­ vaného představitele selského hnutí v osmdesátých a devadesátých letech, svérázného materialistického myslitele Alfonse Šťastného, psaných Eduardu Grégrovi (Ze života Alfonse Šťastného, 1928). Vý­ běr z pamětí Fričových (Paměti J. V. Friče, 1939), pořízený Traubem na počátku okupace, splnil sice svou národní a politickou funkci, vylíčiv osobnost revolucionáře a emigranta jako vzor muže, „který v době politického ponížení dovedl vsadit vše za veliký a vysněný ide­ ál národní svobody“, byla však to edice neúplná a nekritická. Osobité postavení v českém dějepisectví dvacátých a třicátých let zaujali dva členové střední generace Jaroslav Werstadt a Jan Slavík, a to ani ne tak svým konkrétním historickým dílem jako historickometodickým myšlením, podněty a živou kritickou účastí ve sporech mezi generacemi a názorovými proudy. Oba vykonávali funkci kriti-

735 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ

DĚJEPISECTVÍ MEZI DVĚMA

SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

*> “ 7 ' ’ vážeností, ale „ba vycházek z pojetí ze dejepisectvi není pouze věcí řemeslné techniky a dejmy nejsou odvátou skutečností. Požadovali historické mvčle2 a nounotili aktuální dosah historikovy práce. Proto u obou hl to city navrat k Palackemu, nikoliv k faktům jeho dějepisectví, Ile k jemyšleni, a to často ve smyslu nových metodologických principů ve svete, at uz kulturně historických, sociologický! nebo hitori"

736 PŘEHLEDNÉ

dZwm T 7 Am jedn°mU anÍ druhém« však nepodařilo dat svým podnětným názorům definitivní tvar a vtělit je v realizaci y ?““■ L?iH se Uítuh-

DĚJINY ČESKÉHO

A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

ln ů í °7 Sk°ly’ Predstavovali opoziční proud a už to stačio, aby působili jako nekatedroví učenci na mladší vytvářející^ tonckou generaci. Oba se účastnili jako publicisté Zřejného života

Cba b7r V Í“ POpIat,m době a masarykovsko-benešovské orientaci’ oba byli pohotovými diskutéry a dobrými stylisty se vrozeným odpo’ 1948 nTT 1 hÍStOrÍcké fakt«grafii a konečně oba byli po roce 1948 na rvalo umlčeni, třebaže ještě přežívali po dlouhá desítiletí J-oslav Werstadt (1888-1970), archivář Památníku osvobozeni, pozdějšího Vojenského historického ústavu, dostává se k historii kXTL° VgC1.VTn0;.P7S novinářství ve straně radikál zelo s Rako^rC jej?h° .radlkáIního státoprávnictví, které se rozeháelo s R akouškem, kritizoval před válkou humanistické, nerevolučni řešeni ceske otázky, jak je rozvíjel Masaryk, ale po dosažení národní samostatnosti se stal vykladačem Masarykovy přeměny jak naznačil ve spisku Od České otázky k Nové Evropě (1920) z evolu ciomsty a společenskomravního reformátora v revolučního Ž a realneho státníka. Práce měla také vysvětlit a ospravedlnit proč PrSvoťeZdT H-arykŮV 86 StaI jeh° obdivným stoupencem. Svou představu dejepisectví a úkolu historické práce vložil do psychologicky a historicky pronikavých podobizen evropských a če«ych představitelů politického dějepisectví, Politické dějepisech í znfm a]Sh7 CeStlPředstavitelé (1920). Cesta k nim byla poamenana prožitkem a promyšlením válečných a revolučních udá­ losti první světové války. Závěr studie vyzněl programativZr! mXwT PT??1- P°ZÍtÍVÍstické gollovske metodologie. Přijí-

jek ivn vědy"] t 7 T 1C1SmUu’ Zamítal P°StuIát neo«obní «bektivni védy, která je bez vztahu k životu a přítomnosti. Proti sel­ ži aÍrotí mlI I Pr°™du“ StavěI zásadu „věda ze života pro sZL ÍřTMOnOgrafiénOStÍP°Žad0VaI historickou návrat É VlÍ J a fdosoficke pojetí dějin. Odtud ten myšlenkový navrat k zakladmm hodnotám Palackého. Werstadt se hlásil k nové-

n]U historickofilosofickému pragmatismu, který chápe historickou pravdu jako hodnotu ideovou a mravní, jež je spolehlivým vůdcem v živote jedince a společnosti. U kořene tohoto pragmatismu je po­ znání, že historický fakt nezaniká v čase, že jeho minulá realita pů­ sobí v budoucnosti a že jako přítomnost je implicitně dána v minu­ losti, tak minulost je její neodlučitelnou součástí. Nešlo tu jen o otázky pojetí dějin a sociální funkci dějin, ale i o otázky gnoseologické a metodologické. Werstadt se ptal po podstatě a vnější a vnitřní podobě historických faktů, jichž se nelze dobrat jen pro­ stým naučeným řemeslným způsobem pramenné kritiky, ale tvůrčí introspekcí, dohadem, intuicí nebo uměleckou fantazií. Je patrné, že se tu ve Werstadtově historickém myšlení ozývaly myšlenky ev­ ropských historiků a filosofů Croceho, Diltheye, Troeltsche a Meineckeho, z domácích filosofů Františka Mareše, Emanuela Rádla a T.G. Masaryka. A je také zřejmé, proč na této základně historic­ kého myšlení musel se Werstadt nejvíce hlásit z Gollovy školy k Pe­ kařovi, který, i když to programativně nevyjadřoval, dostával se vý­ vojem svého teoretického myšlení na tutéž linii. Werstadt - podobně jako v mnohých úvahových odbočkách ve své konkrétní historické práci Jan Slavík - hovořil za skupinu mladší,

Jaroslav Werstadt

737 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI

738 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

nastupující historické generace. Byly to v tehdejším českém poziti­ vistickém myšlení historickém prvky nové, prorážely i u jiných členů této generace, z mladších o Jaroslava Prokeše a Bedřicha Mendla, a objevovaly se zákonitě za krizových situací v českém historickém myšlení let třicátých, ale dále se nerozvíjely a nekultivovaly. Ke svým obecně historickým představám se Werstadt trvale vra­ cel, ať už promýšlel filosofii českých dějin v díle Palackého, Masa­ ryka nebo Pekaře (0 filosofii českých dějin. Palacký - Masaryk - Pe­ kař, 1937; František Palacký a náš osvobozenský boj, 1946), ať už s pochopením pro potřebu jasné historické terminologie vymezoval pojem středověku a novověku (Otázka středověku v periodisaci vše­ obecných dějin, 1932). Vědomě se tak připravoval, navazuje na svou základní studii o politickém dějepisectví, k napsání ideologického vývoje moderního českého dějepisectví. Z díla však zůstaly jen vý­ razné stopy, shrnuté do souboru statí Odkazy dějin a dějepisců (1948). Jako historik, zabývající se konkrétní oblastí historického dění, byl Werstadt vztahem k přítomnosti předurčen k tomu, aby vzal na sebe úkol dějepisce domácího a zahraničního odboje za první světové války. Byla to práce průkopnická, neboť musela začít sběrem a soustředěním materiálu v nově založeném Archivu národ­ ního osvobození, v publikaci a prvním zpracování dokumentů v ča­ sopise Naše revoluce, který s kruhem novodobých historiků založil a redigoval. Sám přispěl k dějinám politického osvobození, které chápal v souvislosti evropské a světové i v kontextu s ideovou pod­ statou dobového revolučního dění, edicemi a studiemi týkajícími se vývoje představ o podobě příštího národního statu, zakladm a zá­ sadní orientace českého a slovenského odboje a geneze pražského převratu 28. října 1918. Bylo dáno jeho stranickou a ideologickou příslušností, že se přikláněl bezvýhradně k pojetí a výkladu Masary­ kovu a Benešovu, chápal však v politicky rozvířeném sporu o význa­ mu a zásluze zahraničního a domácího odboje jejich souvztažnost a vyšší jednotu. Nejhlubší rozbor věnoval politickým plánům Maffie a rozdílu Masarykovy a Kramářovy cesty k národní samostatnosti (Masarykův a Seton-Watsonův prvý projekt samostatných Čech, 1926; Politické plány české Maffie v prvním roce války, 1930 a 1931; K úloze Karla Kramáře v našem odboji, 1938). Jako centrální otáz­ ka odboje ho zajímal vývoj poměru k Rusku (Nášpoměr k Rusku za války a po ní, 1923) a v souhrnu vzpomínkových dokumentů osvět­ lil průběh 28. října 1918, zdůrazniv jeho kolektivně lidové momen­ ty (Vzpomínky na pražský převrat z října 1918, 1933-1935; jejich výklad a komentace v práci Den osvobození, 1936). K poznání doby

přispěly i kritické posudky a přehledy, rozlišující v mnohosti vzpo­ mínkové, publicistické a vědecké literatury o dějinách odboje kva­ litní iádro a historický přínos. Jako historik věděl, že poznání není nikdy definitivní a že jednou přijaté výklady a pojetí budou podro­ beny revizi. Na metodologické protigollovské frontě stýká se s Jaroslavem Werstadtem robustnější, vývojově a myšlenkově ne tak jednoznačný, ale metodicky podnětnější Jan Slavík (1885-1978), agresivní anti­ pod a kritik svých učitelů Jaroslava Bidla a Josefa Pekaře, břitký polemik, zahleděný do problematiky českých a ruských dějin, ob­ zvláště do jejich revoluční minulosti a přítomnosti. V poválečném období české historiografie stál Slavík na jejím nejlevějším křídle. Měl nejživější dotek s marxistickou teorií historického a dialektic­ kého materialismu, mnohé z něho přejímal a hájil jeho principy proti kritikům z empiriopozitivistického tábora (speciálně proti Stloukalovi) a stejně tak přejímal metody a výsledky novodobé socio­ logie. Byl ze střední generace, nastupující do historické práce v ob­ dobí první světové války a po ní, nejvýraznějším historikem, který kladl důraz na teorii historického poznání, na historickou noetiku a gnoseologii. Vedle historického faktu bylo pro něho důležité his­ torické myšlení. Slavík se v tom směru stal důsledným kritikem noetických a metodických základů, na nichž stála dosavadní gollovská historiografie. Charakterizoval ji jako básnickou epochu českého dějepisectví a její poslední fázi mrtvého akademismu, zdráhajícího se přistoupit na jakoukoliv teorii, nazval „soumrakem anarchického období“. Svou metodologickou frontu boje proti nehybnému po­ zitivistickému empirismu české historiografie, uspokojenému ne­ spornými úspěchy ve faktografickém poznání minulosti, a proti její myšlenkové a metodické sterilitě zahájil od druhé poloviny dvacá­ tých let a v letech třicátých kritikou metod a názorů Josefa Pekaře v diskusích a polemikách o charakter husitské revoluce a o smysl a periodizaci českých dějin. Podstatou a smyslem těchto diskusí a polemik, vedených často z obojí strany s ironickými invektivami, v politicko-ideologické atmosféře ostré společenské a názorové dife­ renciace a bez objektivního přiznání nesporných kvalit protivníka, byly metodologické zásady, byla otázka historického myšlení. Šlo o to, jaká bude do budoucnosti orientace české historiografie, co přijde v nezbytné střídě metod a koncepcí. Nebylo to u Slavíka náhodné a vyvolané jen oponentstvím proti Pekařově pojetí českých dějin a historického poznání. Tkvělo to hlouběji ve vlastní podstatě historické impulsivní osobnosti Slavíko-

739 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

740 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

vě. Bezpečné zárodky metodologických stanovisek Slavíkových jsou vysloveny již v jeho prvních pracích. Jsou jako úvahové vložky včle­ něny do studií o konkrétních problémech ruských dějin (Abolicionismus a revolucionismus v Rusku, 1920). Již zde se objevuje myš­ lenka o problematické objektivitě historikově a vytýká se postulát přesnějšího vymezení historických pojmů, které z dneška jako anachronismy promítáme do minulosti, aniž bychom si uvědomovali jejich obsahovou a funkční proměnu a změnu psychického vztahu lidí k věcem, institucím a poměrům. Slavíkovy metodologické maxi­ my vznikaly nesporně za silného vlivu faktu světové války a ruské revoluce, zesílily a rozvíjely se studiem marxismu, sovětské teoretic­ ké a historické literatury, historicky orientovaného národohospodá­ ře a sociologa Maxe Webra a z domácích filosofů T.G. Masaryka. Slavík byl eklektik, ale nikoliv nekritický a neosobitý. Utvářel své historické myšlení do určitého systému teorie poznání a historic­ kých metod. Nikde ho nepodal v soustavném literárním výkladu, ještě nejuceleněji ve spisku Dějiny a přítomnost (1931), ale jeho slož­ ky jsou patrny a vracejí se ve veškeré činnosti Slavíkově. Týkají se dvou gnoseologických komplexů, historického pojmosloví a sociolo­ gické teorie revoluce, teorie historického poznání a teorie historic­ kého procesu. Pokud se týká procesu historického poznání, šlo Sla­ víkovi o to, jak se představa o minulosti vytváří, jak je podmíněna přítomností a celou strukturou poznatků a hodnocení, celou stup­ nicí předem nabytých a zjednaných měřítek a obecných pojmů, se kterými individuální historik jako člen určité společnosti a jejího myšlenkového řádu přistupuje k poznávání historické skutečnosti skrze prameny. Pokud se týká historického procesu, chce Slavík obecně zjistit genezi revoluce, určit její vývojové fáze, zákonitosti a důsledky. Od propracování těchto gnoseologických oblastí očeká­ vá pokrok historického vědního oboru a vyrovnání zaostalosti čes­ kého historického myšlení se světovým, a to nejen západoevrop­ ským, ale také východoevropským. Teoretickým myšlením působil Slavík na své historické druhy a ne­ obyčejně na nejmladší historickou generaci let dvacátých a třicátých, která hledala východiska z myšlenkového labyrintu a metodologické krize, která na ni doléhala. Slavík jako neakademický učitel jedny se­ znamoval s historickým materialismem a uváděl do jeho principů, druhé více orientoval ve smyslu pojmoslovné strukturní analýzy fak­ tů procesuálního charakteru, u jiných vyvolával pozitivistický odpor. Slavíkovo stanovisko k historickému materialismu, třebaže nebylo nekritické, bylo v třicátých letech jednoznačné: marxistické pojetí vý-

741 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

voje lidské společnosti není pojetím překonaným a ani nejsou otřese­ ny jeho metody zkoumání minulosti. Přijímá jeho výklad o třídní a hospodářské podstatě sociálních bojů a o determinaci lidského myš­ lení rázem výrobních prostředků. Jeho závěrem je věta, „historický materialismus je sociologická teorie, neopouštějící půdu vědecké sku­ tečnosti“ (Marxistické pojetí dějin a historická věda, 1937). Slavík se po roce 1948 rozešel s praxí historického materialismu, ale to nic nemění na skutečnosti, jakou metodologicky podnětnou funkci vykonával v české historiografii mezi dvěma válkami a jaké postavení v ní měL Nevidět to, bylo by vědomé zastírání skutečnos­ ti, které by nemohlo vysvětlit mnohé z toho, jak se v české historio­ grafii několika cestami formovalo marxistické dějepisectví a jak se utvářela jeho prvotní podoba. Slavík do roku 1925 působil jako středoškolský profesor a pak až do okupace byl ředitelem Ruského zahraničního archivu při minis­ terstvu zahraničních věcí, který soustřeďoval dokumenty emigrantské provenience. Začínal jako Pekařův a Bidlův žák již před první světovou válkou studiemi z ruských dějin 16. století (Habsburkové a Rusko v 16. století, 1906). Již tehdy osvědčil svou znalost ruské historiografie, která se později obrátila na jedinečné u nás sezná-

mění s historiografií sovětskou, a přiklonil se vlivem říjnové revolu­ ce ke studiu osvobozenských snah v Rusku v 18. a 19. století (Abolicionismus a revolucionismus v Rusku. 1920; Základy carismu. 1927). Myšlenky a snahy po osvobození ruských mužiků z nevolnictví jeví se mu jako součást nejdůíežitějšího problému ruských novodobých dějin a dochází k závěru, že příčina ruské revoluce tkví v carismu. Mezitím se Slavík zabral na základě dokumentů do studia obou rus­ kých revolucí roku 1917, březnové a říjnové, a k jejich vysvětlení 742 potřeboval si objasnit povahu a metody carismu. Tušil, že ruská re­ PŘEHLEDNÉ voluce je především základním řešením staré a dlouhodobé otázky DĚJINY ČESKÉHO agrární. Připravovanou větší práci o osvobozeneckých snahách rus­ A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVÍ kých 19. století nedokončil. Zaujal jej zcela problém ruské revoluce v celém časovém rozsahu a myšlenkovém obsahu. K ní směřovaly Kapitoly o Leninovi (1924), tři Studie k dějinám ruské revoluce (1926-1928), analytické příspěvky V předvečer ruské revoluce břez­ nové (1926) aj., které na základě memoárových a úředních doku­ mentů, soudobých projevů a spisů se dotýkají ideologického vývoje ruských politických stran před první světovou válkou, abdikace ca­ ra Mikuláše II. a některých životních období Vladimíra Iljiče Leni­ na. Již v těchto pracích je významné místo věnováno vnitřnímu vý­ voji strany bolševiků a myšlení Leninovu. Logickým závěrem dlouhodobých studií o ruské revoluci i publicistických relací o sou­ dobém sovětském Rusku (Co jsem viděl v sovětském Rusku. 1926; Bolševismus v přerodu. 1932; Po třetí v sovětském Rusku. 1932) byly monografie Lenin (1934) a Leninova vláda 1917-1923 (1935). Po­ drobně vysledovaly ideologický vývoj Leninovy osobnosti do vítězné říjnové revoluce a vývoj a metody jeho vlády. Práce vycházejí z roz­ boru Leninových spisů a projevů, ze sjezdových stranických mate­ riálů a jsou neseny snahou vyložit a pochopit Leninovu osobnost, jeho podíl na říjnové revoluci a jeho národnostní politiku. Jí věno­ val Slavík speciální studii Lenin jako teoretik národnostní otázky v sovětském Rusku (1930) a praktické národnostní politice v souvis­ losti s vývojem názorů Leninových a Stalinových na národnostní problém pak výklad Národnostní politika v SSSR (1937). Jako doprovod prací o říjnové revoluci a o ideologických otáz­ kách s ní v myšlení nejvýznamnějších představitelů bolševické stra­ ny souvisejících vycházely Slavíkovy výběrové, nikoliv však jedno­ stranné edice a práce, zaměřené více k popularizaci ruské revoluce (Ruská revoluce březnová ve vzpomínkách účastníků. 1930; Ruská revoluce listopadová ve vzpomínkách účastníků. 1932; Ministr caro­ vy duse. 1925, analýza rozkladného vlivu Rasputinova na carovu

politiku; Listy carských manželů z let válečných, 1937; Smysl ruské revoluce, 1927). V souvislosti s tím je i výklad a syntetický pohled na myšlenkové proudy v ruských revolucích 20. století, který Slavík napsal jako úvod k nové edici Masarykovy práce Rusko a Evropa (I., 1930). Zde podal Slavík i celkový přehled událostí za sovětské vlády a uveřejnil podrobnou literaturu k říjnové revoluci. Všude v pracích z nejnovějších dějin Ruska, k nimž se přidružily i články o ruské politice na Balkáně před první světovou válkou, rozbor ná­ zorů Lva N. Tolstého na dějiny nebo výklad o vztahu Maxima Gor­ kého k ruské revoluci, projevuje kritickou objektivitu a dosvědčuje znalost materiálu a literatury, v tom na předním místě sovětské. V říjnové revoluci viděl Slavík po sociální stránce především re­ voluci agrární, kterou obzvláště sledoval v jejích vývojových obdo­ bích a v peripetiích konkrétní agrární politiky a taktiky sovětské, stejně tak jako otázku a politiku národnostní. Vývoj ruské revoluce dělil co do vztahu k ostatnímu světu na dvě fáze. V první fázi šlo nutně o negativní činnost, která bořila starý buržoazní a ještě feu­ dální řád, a druhá fáze, když nebyl vznícen světový revoluční požár, byla vyznačena přebudováním Ruska na socialistickou společnost a stát jako příklad ostatnímu proletariátu Evropy a světa. Vysoko vedle proměny hospodářské a sociální hodnotí Slavík proměnu myš­ lenkovou, o kterou se revoluce od počátku pokoušela s nesporným zdarem. Jako sociologický historik rozlišoval, co je v ruské revoluci nového a co se v ní vytvořilo ve státní formě a politice pod vlivem dřívějších ruských poměrů. I když v prvním desítiletí po revoluci nemohl přehlédnout vše, jak se ruská říjnová revoluce projevila v hospodářských, sociálních a kulturních důsledcích, jaký měla vliv na světový vývoj, bylo mu jedno jisté, že „je to proces, kde se jednak dohání, v čem se Rusko opozdilo za západní Evropou, jednak tvoří se tu kulturní hodnoty, k nimž vzdělaná a technicky vyspělá Evropa nedospěla64. To je podle Slavíka dvojí proces a dvojí poslání ruské revoluce. Bylo přirozené, že se tento historik, kterému česká ofici­ ální historiografie vytýkala, že je „v zajetí metodologických hesel marxistického zbarvení46, srážel v pojetí sovětské revoluce s poziti­ vistickou historiografií a že nemohl ani souhlasit s koncepcí jednot­ ných dějin Slovanstva, jak se je pokusil podat Jaroslav Bidlo. V době, kdy Slavík studoval říjnovou revoluci a kdy koncipoval své práce o ní a o Leninovi, dostával se vždy do ostrého sporu s Peka­ řem ve výkladu husitské revoluce. Ruská skutečnost a prvky marxis­ tického historického myšlení, jehož terminologie Slavík používal, ovlivnily jeho zorný úhel v hodnocení revoluce husitské a způsobily,

743 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ dějepisectví

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

že spor o určitou konkrétní událost v českých dějinách se přesouval do roviny gnoseologické a metodologické. Slavík byl tak vtahován na pole českých dějin, na němž za měnící se situace vnitropolitické a za vzrůstající dobové funkce národních dějin v období Mnichova a okupace zcela setrval. Proti Pekařovu pojetí husitství a na obranu stanovisek Palackého a Masarykových vystoupil Slavík v novinář­ ských kritikách, které shrnul v soubor statní Nový názor na husit­ ství. Palacký či Pekař (1929). Spor se pak rozšířil na otázku o smyslu 744 českých dějin a o jejich periodizaci (Pekař contra Masaryk. Ke sporu PŘEHLEDNÉ o smysl českých dějin. 1929; Dějiny a přítomnost. 1932; a Básnická, DĚJINY ČESKÉHO perioda českého dějepisectví. 1932). Své pojetí vyložil Slavík soustav­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ ně v historicko-sociologické studii Husitská revoluce (1934). Včleňu­ je ji do řádu soudobých sociálních výbuchů a vzpour, jako byly fran­ couzské jacquerie a anglické povstání Wata Tylera. Husitská revoluce je pro Slavíka revolucí sociální, zdůvodňova­ nou nábožensky, její základ je však hospodářský. Ve svých princi­ pech je to celková sociální krize teokraticko-feudální soustavy, co do třídního charakteru je to revoluce českých měst proti feudální­ mu panstvu. Města jsou hegemonem revolučního dění a jejich spo­ jenci shora jsou zemané a spojenci zdola sedláci a městský proletariát. V průběhu revoluce od měst, nositelů revoluce, odpadají spojenci shora, když se revoluce obrací proti nim, a odpadají spo­ jenci zdola, když vítězná revoluční třída dosáhla cílů a nechce se dát ohrožovat revolučním programem vrstvy nižší. To byly v české historiografii teze zcela nové a neslýchané a bylo třeba Slavíkův vý­ klad naznačit šíře, aby bylo patrné, kolik je v něm prvků marxistic­ kého vidění společenského vývoje. Slavík stavěl na teorii Marxově a Engelsově i na poznatcích sovětské marxistické historiografie. V duchu marxistického pojetí dějin vyložil i rozdělení husitů na mírné a nesmiřitelné podle rozdílů sociálních a hospodářských a vy­ tvoření reakční koalice panské jednoty a bohatých měst, aby se zba­ vili nebezpečí a ohrožující moci polních vojsk. V celkovém hodno­ cení revoluce rozlišil její aktiva a pasiva, využil přitom Wundtovy teorie o heterogenii cílů a na první místo kladl nevažitelné úspěchy ideové, zisky, které z husitské revoluce měl vývoj lidstva a národa. Ta aktiva jsou v demokratizaci společenského řádu, v probuzení nej­ širších vrstev k revoluční aktivitě, ve skutečnosti, že národ prožil hluboký myšlenkový proces, který nezůstal bez důsledků na rozšíře­ ní národního povědomí a na vytvoření národa v moderním slova smyslu. Po metodické stránce všude Slavík zdůrazňoval užití socio­ logických poznatků o revoluci, studia její psychologie a srovnávací

metody. Jeho studie nebyla daleko historií revoluce, ale byla podně­ tem, aby historický fakt, jako je husitská revoluce, byl zkoumán § vetší vědeckou výzbrojí a jinou metodou než toliko cestou popisné faktografie, založené na excerpci pramenů. Když v předvečer nacistického útoku na Československo dozněly spory o smysl českých dějin a o povahu a význam husitské revoluce a dějiny přejaly opět výsostnou funkci národně obrannou, zamýšlí se Slavík nad obsahem celých národních dějin a chce podat jejich nárys, který by nebyl jen souhrnem šťastných a nešťastných příhod, jež na národ sesílá Bůh nebo Osud, ale obrazem toho, jak se „ná­ rod zdokonaloval vnitřně v souvislosti s povšechným vývojem evrop­ ského lidstva44. To je ústřední myšlenka drobných sešitů z počátku okupace, Počátky českého národa, Český národ v starším středově­ ku, Český národ za květu feudalismu (1939-1940). Z nich pak vy­ růstá myšlenkově odvážná, podnětná, ale nedokončená syntéza Vznik českého národa (I.—II., 1946 a 1948). Dílo, které mělo být ja­ kousi esencí Slavíkova myšlení o českých dějinách, bylo chápáno ja-

VZNIK ČESKÉHO NÁRODA Úood do českých dějin

II. NÁROD A MÉSTA

Napsal Jan Slavík

NAKLADATELSTVÍ POKROK PRAHA

1948

Titulní list Vzniku českého národa od Jana Slavíka

745 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

746 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

ko úvod do nich a mělo původně ve třech koncipovaných čáslecli Národ v době družinné, Národ v době feudální, Moderní český ná­ rod vyložit, jakými společenskými a hospodářskými strukturami je kými formami politického života a myšlení prošel český národ, než nabyl dnešní podoby, jak vznikal ve svém tisíciletém dějinném pro­ cesu. Nebylo to pojetí vzniku jako jednou dokončeného a uzavřené­ ho dějinného faktu, ale jako trvalého procesu, stále se obměňující­ ho a dotvářejícího ve své vnější a vnitřní skladbě do celku vyššího řádu. Moderní dějepis - jak jej chápe Slavík - ovlivněný sociologií, je výkladem vývoje společenských prvků, z nichž se skládá dnešní národ. Je - myslím - patrné, nakolik bylo Slavíkovo historicko-materialistické chápání historické skutečnosti doplněno strukturním pojetím a nakolik viděl vazebný vztah mezi hospodářsko-sociální zá­ kladnou a ideologickou nadstavbou a nakolik přijímal skladebný celek jako veličinu dějinně proměnnou. Bylo zcela zákonité, že ten­ to přístup k historické skutečnosti a její výklad narazil na nepocho­ pení základního pojetí u pozitivistické kritiky historika zcela jinak metodologicky ustrojeného, jako byl Václav Chaloupecký. Zamýšlená práce Slavíkova vyšla jen ve dvou svazcích, Národ v do­ bě družinné a Národ a města, a dovedla proces vytváření středově­ kého národa až na práh husitské revoluce. Pak se Slavík odmlčel. Jeho poslední kniha je výrazem individuálního Slavíkova nazírání na české dějiny, které má své klady a zápory a které se v postoji k na­ zírané historické skutečnosti blíží postoji Pekařovu. Pekaře a Slaví­ ka sbližovaly ostatně přes všechnu protichůdnost, přes všechny zá­ sadní rozdíly názorové i metodické mnohé rysy jejich vědeckých individualit, především trvalá a výbušná intenzita historického myš­ lení, která přijímala historická fakta nikoliv jen jako cíl historikova poznání, ale jako východisko jeho myšlení o dějinách a v dějinách. Odtrženost od současnosti jejích problémů a potřeb, i nedostatek filosofické úvahy vytýkal české historiografii gollovského ražení i mladší Jaroslav Prokeš (1895-1951), archivář archivu ministerstva vnitra, pak jeho ředitel a profesor československých dějin na Karlově universitě. Ve svých prvních pracích přistupoval k husitství z hledis­ ka náboženských dějin a opravdu se zdálo, že Novotného žák, proje­ vující smysl pro syntetické pohledy a pro filosofickou problematiku dějin, zakotví v náboženských dějinách doby husitské, ale bohatství archivních fondů, svěřených jeho péči, brzo jej od této problematiky odvrátilo a rozšířilo jeho historický rozhled na dějinné oblasti časově bližší a směřující více do dějin politických se zřetelem k vývoji hospo­ dářskému, sociálnímu a kulturnímu. Tak se přesunulo těžisko hada-

lehké práce Prokešovy do období bělohorského a do správních dějin tereziánského centralismu a reformismu a do kulturních dějin národního obrození. Vyšší historické cíle než pouhé lpění na neživot­ ném odbornictví naznačovala polemická účast ve sporu o smysl čes­ kých dějin, kde sice hájil proti filosofu Emanuelovi Rádioví analyticko-kritickou metodu Gollovy školy, ale současně požadoval pro dějepisce filosofické školení a myšlení. Sám v Základních problémech českých dějin (1925) naznačil, jak by si účast filosofického myšlení představoval a jak pojímal vyšší syntézu národních dějin. Nebylo to však na počátku jeho vědecké dráhy ještě vše vyzrálé, ale dokládalo to názorovou krizi českého buržoazního dějepisectví. Z Prokešových prací o dějinách husitství, více publicistických a popularizujících (Jan Zižka z Trocnova a jeho doba, 1920), pra­ mennou historickou hodnotu mají monografie husitských teologů (/< počátkům M. Jana Rokycany, 1927 a M. Prokop z Plzně, 1927), výklad o táborských manifestech z období basilejského koncilu a po­ pis husitských traktátů vatikánských s ukázkami textu, Husitika Va­ tikánské knihovny v Říma (1928). Byly vlastně závěrem husitologického zájmu Jaroslava Prokeše, který se již obracel k historické problematice zcela jiné. Do pobělohorské konfiskační praxe na Mo­ ravě uvádí reprodukce konfiskačních akt ze soudních spisů české dvorské kanceláře ve zběžné stati Několik příspěvků k moravským dějinám po bitvě na Bílé hoře (1924) a potom již začíná Prokešovo hlubší a promyšlenější studium doby tereziánského centralismu a hospodářského reformismu. Do bělohorského období se Prokeš ještě později vrátil edicí Protokolu vyšlé korespondence kanceláře českých direktorů z let 1618 a 1619 (1934). Slibným vstupem do studia osvícenského absolutismu byl rozbor Furstenbergových memoriálů osvícensky reformních a fysiokratických tendencí, Memoriály o hospodářském stavu Čech před selskou bouří z r. 1775 (1924 a 1925). Následovalo několik archiválně zalo­ žených příspěvků k boji o mírnější cenzuru mezi protireformačním a osvícenským táborem v sedmdesátých letech 18. století a přede­ vším obraz proměny centrálních úřadů v době tereziánské, cenný pro poznání díla centralismu 18. století, Boj o Haugvicovo Direkto­ rium in publicis et cameralibus r. 1761 a Instrukce vydané r. 1762 pro českou a rakouskou dvorní kancelář. Obě studie z roku 1927, vypracované podle aktů státní vídeňské rady a spojené dvorské kan­ celáře, měly být přípravou k dějinám spojené dvorské kanceláře českorakouské. K závěru tohoto studia Prokeš nedošel, od důležitého záměru odvedly ho práce syntetické a příležitostné studium pobělo-

747 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ

DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI

748 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ

horských dějin židovstva (Úřední antisemitismus a pražské ghetto v době pobělohorské. 1929; Studie o novobydžovském ghettu a sektě bydžovskýeh Izraelitů. 1936), zachycující poměr protireformačního státu k židovstvu a myšlenkové vztahy mezi židovským učením a taj­ nými náboženskými sektami. Nejpodstatnějším, bohužel nedokon­ čeným výsledkem studia závěrečného období tereziánské a josefín­ ské vlády bylo vylíčení vnější historie Společnosti nauk, Počátky České společnosti nauk do konce 18. století, I., 1774-1789 (1938). Vnáší světlo do diskutované otázky jejího vzniku, reorganizace a do procesu myšlenkové krystalizace nové české vědy a její obhajoby principu vědecké svobody proti utilitaristickému absolutismu vlá­ dy, ale hodnocení vědecké práce Společnosti a jejího významu obec­ ného a národního již nepodává. Materiál, objevovaný ve spisech pražského gubernia a policejního ředitelství, Prokeše přímo nutil, aby ve svých studiích přestoupil hranici 18. století a přinášel pří­ pěvky k dějinám světové a domácí politiky první poloviny 19. stole­ tí. Tak vypsal pokus o mírový kongres, který se měl roku 1813 ko­ nat v Praze (Pražský mírový kongres 1813; 1938) a osvětlil pozadí politického postupu vlády proti činnosti Matice české, který vedl k odstranění Palackého v době Bachova absolutismu z této v íulčí národní instituce (Z těžké doby Matice České, 1850-1860; 1930). Výtěžky studia o době tereziánské a josefínské uplatnil Prokeš v syntetickém příspěvku o dějinách habsburského soustátí a střední Evropy, psaném do Dějin lidstva (VI., 1939). Sklon k dějepisné yvntézi, podporovaný snadným, často však nehlubokým koncipováním větších literárních celků, projevil Prokeš již dříve pro informaci ci­ ziny francouzský psaným pokusem o československé dějiny, Histoire tchécoslovaque (1927), a účastí na populárně zaměřených česko­ slovenských dějinách v Československé vlastivědě (IV. a Dodatek; 1932, 1933), kde po Novotém a jeho žácích Urbánkovi a OdložíIíkovi vylíčil události od vestfálského míru po vznik československé re­ publiky. V popularizační snaze pokračoval Prokeš zpracováním nej­ novějšího údobí národních a světových dějin (Obrázkové dějiny naší samostatnosti. 1930; Světová válka 1914-1918. 1934) a kompilačním dílem Dějiny Prahy (1949), přerušeným předčasnou smrtí a do­ vedeným jen k roku 1547. Pozoruhodnější syntetickou prací oso­ bitým oceněním poslední vývojové etapy českého dějepisectví od osvícenství je přehled Literatura dějepisná (Československá vlastivě­ da, X., 1931). Zjišťuje, jak v poslední historické generaci sílí proti racionalistickému pojímání národních dějin hledisko filosolickc a národně pragmatické. Horečná snaha vyjádřit svou představu

o minulosti rychlým sledem rozsáhlejších souborných prací a účast na organizaci archivu ministerstva vnitra odváděly Prokeše od tvůr­ čí analytické a syntetické práce a způsobovaly, že konečné vyznění jeho vědecké práce neodpovídá jeho schopnostem. Stejně jako Prokeš opustila husitskou tematiku žačka Bidlová Mi­ lada Paulová (1891-1970), nástupkyně svého učitele na katedře slo­ vinských dějin a byzantologie na Karlově universitě, a věnovala se nejnovějším dějinám politickým z období první světové války. Ne­ měla ve svých pečlivých a dokumentárně bohatých pracích pochyb o problematice historických pramenů a metod zvláště v oblastech subjektivisticky tak vyhraněných, jako jsou individuální svědectví politiků, zúčastněných na politickém dění a jeho zápasech, vytěžila však z veřejných a soukromých archivů, dnes již namnoze ztrace­ ných, maximum látky pro poznání českého a jihoslovanského odbo­ je proti Rakousku a připravila základní látku pro její hlubší zpraco­ vání. Její první práce Styky českých husitů s cařihradskou církví (1918) vyložila podle byzantských pramenů vztahy české reformace k byzantskému císařství před pádem Cařihradu. Studie zapadala do

Milada Paulová

749 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ

DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

750 PŘEHLEDNÉ

DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO

DĚJEPISECTVÍ

byzantologických zájmů jejího učitele, stala se východiskem také J zájmů Paulové o poměr mezi světem západním a východním. Tuto vědeckou oblast byzantologie sledoval u nás od roku 1929 za redak­ ce filologa Miloše Weingarta časopis Byzantinoslavica, který Paulo­ vá v padesátých letech po několik ročníků redigovala a otiskla v něm (1954) svou přepracovanou první práci ve francouzském zně­ ní. K byzantologické tematice se pojí jejích několik prací. Ve star­ ším pojednání LTslam et la civilisation méditerranéenne (1933) sna­ žila se dokázat, že islámský výboj proces kulturní diferenciace ve Středomoří nevyvolal, jen urychlil a dovršil, a v práci o cyrilometo­ dějské ideji v politice Karla IV., sledujíc myšlenku Chaloupeckého, dokládala, že jedním z cílů založení emauzského kláštera v Praze byl záměr misijně působit v ruských a litevských zemích (1950). Byzantologická studia se však již z historie přechylovala vždy více do oboru církevně slovanské filologie. Po vzoru svého učitele Františ­ ka Pastrnka zabýval se otázkou cyrilometodějských legend profesor církevně slovanské jazykovědy Miloš Weingart (1890-1939). Do pro­ blematiky nejstarších byzanto-slovanských vztahů zasáhl prací By­ zantské kroniky v literatuře církevně slovanské (L-IL, 1922 a 1923). V pojednání První českocírkevně slovanská legenda o sv. Václavu (1934) dokazoval Weingart rozborem jazyka a slohu, že její autor bx 1 pravděpodobně Čech a napsal legendu nedlouho po Václavově smrti. Paulová zpracovala dějiny Byzance a východní Evropy v příspěv­ cích v Dějinách lidstva. V druhém díle (1936) je to působivý obraz rozkladu římského impéria po dobu císaře Justiniána, ve čtvrtém díle (1942) vylíčení dějin severní a východní Evropy ve starším stře­ dověku do 13. století a v díle šestém (1939) evropského východu v druhé polovině 17. století po cara Petra Velikého. Vlastní význam Milady Paulové tkví však v pracích z nejnovějších dějin českých a jihoslovanských odbojových styků za první světové války. Paulová nejdříve vylíčila vnitřní zápas mezi rakouskou a ma­ ďarskou politikou za války o to, jak vyřešit jihoslovanskou otázku bez vědomí těch, kterých se týkala (Tajná diplomatická hra o Jihoslovany za světové války, 1923). Pak v rozsáhlé práci Jugoslavenski odbor (1925) vyložila politickou činnost jihoslovanské emigrace a utváření jejích představ o příštím jihoslovanském státě. Na to na­ vázalo několik prací, ve kterých sledovala odboj Čechli a Jihoslovanů za války, Kongres potlačených národností Rakousko-Uherska v Ří­ mě r. 1918 (1926), Jihoslovanský odboj a česká Maffie (1928), Vznik Rjecké resoluce (1928), Masaryk a Jihoslované (1938), aby pak na základě obrovské a houževnaté práce heuristické a dokumentární-

ho bohatství zakončila studium národního protihabsburského od­ boje Českého a jihoslovanského ve dvou svazcích Dějin Maffie. Od­ boj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914-1918 (1937-1938). Rozsáhlé a nedokončené dílo sleduje českou a jihoslovanskou poli­ tiku v prvních letech války dost neorganicky. Dílo neobyčejně na­ rostlo mikrologickou metodou Paulové, která se vrací k předváleč­ né politice české, podrobně popisuje i akce méně významné a cituje nebo otiskuje v textu často rozsáhlé dokumenty. V drobnomalbě, odbočkách a citacích ztrácí se hlavní vývojová linie událostí. Jinak je práce vzácně objektivní, třebaže autorka byla vázána vděčností soukromým informátorům a vlastníkům archivů. Nakonec i její nadbytečné včleňování dokumentů do výkladu se po letech ukázalo jako prospěšné, když dobovými převraty jich mnoho vzalo za své. Na konci života napsala Paulová novou verzi svého životního díla, koncipovanou účinněji a šťastněji než první podání, takže po mno­ hé stránce revidovala sama sebe a překonala starší nedostatky. Její poslední dílo je také časově a literárně sevřenější a má název Tajný výbor (Maffie) a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916-1918 (1968). Ještě před ním v cenné rozpravě Balkánské války 1912-1913 a čes­ ký lid (1963) podala podle dosud nezveřejněného materiálu historii balkánských válek a především výrazně zachytila jejich ohlas v čes­ kém veřejném mínění. Do této generační vrstvy řadí se svými pracemi z dějin hospodář­ ských, společenských, politických a správních také František Rou­ bík. Jeho rozložité dílo, vycházející z pramenných fondů centrál­ ních úřadů, dalo svým pomocným a příručkovým materiálem věcný a metodický základ rozvíjející se regionální historii a bude v souvis­ losti s ní vyloženo (viz str. 909-913). Jako určité novum v českém pozitivistickém dějepisectví, úzkostli­ vě se teorií o nutném časovém odstupu od událostí bránícím zapojo­ vat do badatelského plánu prožitou nebo prožívanou současnost, se po osvobození roku 1918 dostává k slovu historiografie přítomnosti. Jejím předmětem je zahraniční a domácí odboj za první světové vál­ ky. Ve své většině nepřesahovala tato literatura hranice subjektivní vzpomínkové a dokumentární literatury, politické oslavné nebo obranné publicistiky a jen pozvolna se v zápasu stran o zásluhy na osvobození pozvedala na úroveň vědecké historiografie. Její pracov­ níci se soustřeďovali kolem Archivu Památníku osvobození, pozděj­ šího Vojenského historického ústavu, rekrutovali se většinou z účast­ níků zahraničních legií a vytvářeli si svůj orgán v časopisu Naše revoluce (od 1923), redigovaném Jaroslavem Werstadtem, a ve Vojen-

751 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

ském historickém sborníku (od 1932). Pokud se snažili nebo mohli být ve svých edicích a prvních zpracováních dokumentárního maů‘riálu objektivní, vytvářeli solidní věcné základy a předpoklady k dě­ jinám přítomnosti, připravovali látku k pozdější historické práci. Vedle historiků již dříve jmenovaných, Jaroslava Werstadta, Václavi Chaloupeckého, Josefa Borovičky, Milady Paulové, Jana Slavíka, Ja­ na Opočenského, Vladimíra Klecandy a jiných, kteří nebyli k téma­ tu odboje ve své historické práci jednostranně poutáni, vstupovali popředí těchto historických specialistů, odborně historicky při­ 752 PŘEHLEDNÉ pravených, především Josef Kudela, František Steidler, Jaroslav Pa­ DĚJINY ČESKÉHO poušek, František Syřiště a František Bednařík. A SLOVENSKÉHO DĚJEPiSECTVÍ Brněnský gymnazijní profesor Josef Kudela (1886-1942), za prv­ ní světové války člen Odbočky Československé národní rady v Rus­ ku, později popravený nacisty, začal brzo po vzpomínkových a po­ pulárních pracích o československém odboji na Rusi (S naším vojskem na Rusi, L—II., 1923, 1926) vydávat dokumenty a zpracová­ vat na jejich základě jednotlivé úseky zahraničního odboje a sezna­ movat s činností jeho politických a vojenských osobností. Vydal De­ ník plukovníka Josefa Švece (1924), který se mu vedle jiných vojenských dokumentů stal vodítkem ve vylíčení Aksakovské trage­ die (1932-1933), spojené s dobrovolnou smrtí Švecovou, zaujala ho v řadě článků, otiskovaných v Naší revoluci, ruská agitace v českých zemích na počátku války a první kroky odboje na Rusi (Ruské letá­ ky u nás na počátku války, 1929; K počátkům československého od­ boje na Rusi, 1926-1932; Petrohradský sjezd a druhé slyšení u cara Nikolaje II., 1934 aj.). Rozborem dokumentů snažil se osvětlit po­ hnutý politický a myšlenkový vývoj v československém vojsku za vli­ vu říjnové revoluce (Druhý sjezd československých vojsk na Rusi, 1934) a podat vztah československých a polských jednotek (Česko­ slovenské a polské vojsko na Rusi, 1938). Totéž téma vojenského odboje na Rusi se střízlivým výkladem pra­ menů, střežícím se zveličování nebo tendenčního zkreslování událos­ tí, stalo se předmětem studia archiváře Památníku osvobození, pů­ vodně středoškolského dějepisce Františka Steidlera (1887-1974). Byl již na Rusi pověřen péčí o archivální dokumenty českosloven­ ských vojsk. Do popředí jeho zájmu se dostaly vojenské operace od zborovské bitvy za poslední ofenzívy ruských vojsk na jaře roku 1917 (Zborov. Operace československé brigády u Zborova roku 1917; 1922) až do vystoupení legií proti sovětské moci roku 1918. Při neúplné zna­ losti historického materiálu, jaká byla na počátku dvacátých let, uvě­ domuje si Steidler složitost a nepřehlednost situace, která spolupod-

minovala konflikt, zdůrazňuje, že velitelé českých oddílů neměli poli­ tických úmyslů vměšovat se do vnitřních záležitostí ruských, že však postup generála Gajdy k tomu vedl. Vzorem vylíčení plukovních dě­ jin po dobu celého odboje a pobytu na Rusi byla monografie Pěší pluk 9 Karla Havlíčka Borovského (1937), založená nejen na domá­ cím archivním materiálu, na vzpomínkové literatuře, ale přihlížející i k historické literatuře sovětské. Tematické novum bylo i v tom, že si práce vedle vojenské činnosti všímala i vnitřního společenského a po­ litického života vojáků. Zajímavým zpracováním úseku veřejného mí­ nění českých kolonistů v carském Rusku na počátku světové války je Steidlerova studie Území československého státu v představách našich krajanů na Rusi r. 1914 (1930). Cesko-ruským poměrem za první světové války, ale daleko i před ní od doby české státoprávní politiky se detailně zabýval Jaroslav Papoušek (1890-1945), úředník ministerstva zahraničních věcí, překladatel Blokův, umučený v nacistickém vězení. Byl jedním z po­ sledních českých odchovanců vídeňského Institutu pro rakouský dějezpyt, před válkou se jeho historický zájem obracel ke krizi papež­ ství a k boji mezi papežským centralismem a konciliárními snahami v 15. století, ale aktivní účast v zahraničním odboji ho přivedla k te­ matice nejnovější. Přínosnou studií byla práce Carské Rusko a naše osvobození (1927). Osvětluje na souboru dokumentů nepříznivé sta­ novisko oficiálního Ruska k českému národnímu odboji. Papoušek pak zpětně hledal předpoklady tohoto vztahu reálným a kritickým výkladem úředních dokumentů a diplomatické ruské koresponden­ ce od roku 1871 přes revoluční události let 1905-1907 až po kon­ flikt československých legií se sověty a po současnost (Rusko a český boj státoprávní r. 1871, 1928; Předpoklady politických vztahů Ruska k Československu v letech 1907-1927, 1930; Rusko a československé legie v letech 1914-1918, 1932). K československému odboji za prv­ ní světové války vydával úřední dokumenty, soudobé projevy a ohla­ sy. Spor mezi masarykovským pojetím českých dějin a gollovskou historiografií se snažil vyrovnat v duchu smíru a syntéze výkladem 7'. G\ Masaryk a československé dějepisectví (1938), který byl závě­ rečným dozněním dlouhodobé diskuse. Smysl pro historii přítom­ nosti vedl Papouška k tomu, že vydával od roku 1935 v Zahraniční politice, jejíž byl redaktorem, chronologický přehled domácích a světových událostí Kronika československé a světové politiky, dopl­ něný výborem nej důležitějších dokumentů v českém znění. Odlišný pohled na dějiny československého odboje na Rusi, na ruské legie, jejich revolucionizování socialistickou myšlenkou, se

753 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

kterou se setkaly za ruské říjnové revoluce, razí práce spisovatele a účastníka sibiřské anabaze Jaroslava Kratochvíla (1885-1945) Cesta revoluce (1922). Nezastírá skutečnost vnitřních krizí, bolest­ ného přehodnocování hodnot za vlivu myšlenek říjnové revoluce, účast československých dobrovolců na straně socialistické revoluce a otiskuje o tom dokumenty se stanovisky socialistických legionářů, hodnotící střetnutí československé zahraniční revoluce s revolucí ruského národa za dějinné nedorozumění a světovou válku a vel­ 754 kou ruskou revoluci za mezníky ve vývoji lidstva, oddělující odumí­ PŘEHLEDNÉ rající svět kapitalistický od rodícího se světa socialistického. Kniha DĚJINY ČESKÉHO Kratochvílova není studenou historií zahraničního odboje, ale vý­ A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ razným dobovým dokumentem sporu, který se v české poválečné společnosti vedl o povaze a významu zahraničního odboje a říjnové socialistické revoluce. Archivář Památníku osvobození František Syřiště (1881-1964) otiskl úřední dokumenty o smrti plukovníka Švece (Aksakovská tra­ gedie ve světle úředního šetření. 1926) a František Bednařík (1892-1944), archivář téhož ústavu, počal detailní vojenskou mo­ nografií české výzvědné roty na italské frontě, RotaAstico (1923). psát své příspěvky z dějin italských legií. Založil je na archivním materiálu, na korespondenci vojáků a vlastních vzpomínkách ( J ývoj a boje československého vojska v Itálii. 1924; Kronika českoslo­ venského odbojového hnutí v Itálii. 1927 aj.). Středoškolský profesor Josef Bartůšek (nar. 1882) shrnul výsledky svého bádání o životě, vědecké a politické činnosti Štefánikově ve spisku Generál dr. M. Štefánik (1938) a archivář Památníku osvobození Jaroslav Bednář (1884-1944), československý důstojník umučený nacisty, zpracoval podle archivu české pařížské kolonie a korespondence českých vo­ jenských dobrovolníků počátky odbojové činnosti ve Francii (Kroni­ ka československé legie ve Francii. Rota Nazdar 1914-1916. 1938). Pracovník Vojenského vědeckého ústavu Vilém Julius Hauner (1877-1941), rovněž oběť nacistů, věnoval se dějinám novověkého válečnictví (Vývoj pozemního válečnictví. 1922; Světová válka. 1932). Konec světové války, její politické urovnání a poválečný di­ plomatický vývoj se stal předmětem dvou publicisticky zaměřených prací Rudolfa Procházky (1889-1945), překladatele soudobé poli­ tické literatury a úředníka prezídia ministerské rady, Likvidace vál­ ky 1919 (1935) a Labyrint míru 1920-1930 (1938). Knihy dobře ve své skladbě promyšlené a psané plynnou vyprávěcí formou omezují se na zahraniční politiku evropských vlád, mají vyhraněné stanovis­ ko liberální a smysl pro realitu historického dění. Informovaný po­

zorovatel je komentuje od nezdařeného pařížského míru až k prv­ ním politickým úspěchům německého nacismu.

C) DĚJEPISCI HOSPODÁŘSKÝCH A SOCIÁLNÍCH DĚJIN první světová válka, která vyvolala řadu těžkých problémů hospodář­ ských a sociálních a vedla i k reformám hospodářských a společen­ ských poměrů, zesílila zájem o hospodářské dějiny. K hospodářským odborníkům, kteří pěstovali dějiny jako osobní zálibu bez znalosti vě­ deckých metod historických, přistupovali školení dějepisci, pracující s archivním materiálem, ale vzájemná spolupráce obou linií na ději­ nách zemědělské a průmyslové výroby, zvláště její technologie, se teprve připravovala. V přehledu hospodářského dějepisectví nelze vsak bohatou dějepisnou produkci zemědělských, průmyslových ne­ bo jiných odborníků pominout. Přinášela materiál, ukazovala cesty, upozorňovala na problémy a především vkládala do historického po­ znání hospodářského procesu nutné odborné znalosti, bez nichž by nebylo plného porozumění hospodářským dějinám. Bylo dáno jejich profesí a odbornickým zřetelem, že si poměrně málo všímali spole­ čenských důsledků výroby a neměli zájem o sociální poměry. K novým metodám v hospodářských a sociálních dějinách středo­ věku i novověku dospíval střízlivou konkrétní prací, navazující na starší domácí prvky a zúrodněnou hlubokým studiem hospodářské historiografie evropské, a bez velkých teoretických výkladů Bedřich Mendl (1892-1940), první profesor hospodářských a sociálních dě­ jin na Karlově universitě. Jeho dobrovolná smrt v těžkých počátcích okupace, poněvadž stižen rasovou diskriminací nacistické politiky neviděl možnosti jak „žít se ctí v milované vlasti“, vzala českému dě­ jepisectví neobvykle nadaného a pracovitého historika hospodář­ ských dějin a svědomitého editora středověkých hospodářských pra­ menů a listin. Mendl začal ještě v době první světové války obvyklou heuristickou prací studovat hospodářské a sociální poměry praž­ ských měst v době předhusitské a husitské. Bezprostředně po válce prohloubil své metodické stanovisko a pohled na souvislost hospo­ dářských poměrů s vývojem sociálním a politickým studiemi západo­ evropských, německých a francouzských hospodářských historiků, Georga Belowa, Maxe Webera, Wernera Sombarta, Henri Pirenna a Henri Séea. Jejich historická díla doprovázel v Českém časopise historickém promyšlenými kritikami a s výsledky práce novodobých hospodářských dějin seznamoval v přednášce Nové proudy v hospo­ dářském a sociálním dějepise (1929). Nepřejímal názory a metody ci-

755 ČESKÉ POZITIVISTICKÉ DĚJEPISECTVÍ

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI

VÁLKAMI

zích historiků zcela, ale ve spojení s podněty z prací Šustových a Pe­ kařových přiváděly ho k poznání, že studium nových hospodářských a sociálních skutečností, které svou obecností, kolektivní a institu­ cionální povahou se podstatně liší od individualizovaných faktů jedi­ nečných, vyžaduje nových metod, nového pojetí a přístupu k dějinné skutečnosti. Současně si se Slavíkem uvědomoval, že světová válka a ruská revoluce znamenají nejen „novou kapitolu světových dějin, nýbrž i nej aktuálnější problémy současného dějepisu“. Bylo to po­ znání důležité proto, že v jeho směru Mendl docházel k závěru, že 756 PŘEHLEDNÉ podrobné studium pramenů, které pro něho zůstávalo primárním DĚJINY ČESKÉHO úkolem a kontrolou konstrukcí národohospodářských teoretiků, je A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ třeba doplnit studiem vztahu mezi populací a hospodářskými pomě­ ry a studiem projevů lidového nazírání na sociální a politický vývoj. Je třeba - jak říká Mendl - přihlížet nejen k hospodářské struk­ tuře, kterou lze z pramenů snadno seznat, ale i k psychické struktu­ ře doby, daleko méně postižitelné. Tak se do Mendlova historického myšlení a již do jeho prvních prací dostává představa hospodářské a sociální struktury, speciálně struktury středověkých měst jako ur­ čitého dějinného celku. Prolíná se s představou typu, vzatou z prací Maxe Webra, jehož důraz na duchovní složky v hospodářském vývo­ ji je Mendlovi vyrovnávajícím momentem proti materialistickému výkladu marxistickému, třebaže se vývoj hospodářského a sociální­ ho dějepisectví nedál bez jeho vlivu. Oba pojmy, struktura a typ. jsou abstrakcí jednotlivých konkrétních existencí, ale hospodářské a sociální dějiny s nimi nezbytně operují. Mendl sám pak dával vě­ deckým dílem mladší historické generaci věcné a metodické podně­ ty k hlubšímu chápání hospodářské a společenské stránky dějin, je­ jího významu a funkce v celém vývoji lidské společnosti. Hlavní oblastí jeho studia byla středověká města, jejich vývoj hos­ podářský a společenský, jejich poměry právní, populační a národní. Byla vyznačena již první jeho vědeckou studií Hospodářské a sociál­ ní poměry v městech Pražských v letech 1378-1434 (1916 a 1917) a rozvíjela se v letech dvacátých a třicátých s odbočkou do politic­ kých dějin bělohorských, vyvolanou dobou (Friedrich Falcký a čes­ ké naděje pobělohorské. 1918; 0 poměru Čech ke staré říši. 1917 a 1918, s výkladem polemické literatury z doby českého povstání) a do novějších agrárních dějin první naší studií o raabizaci a jejích hospodářských, pracovních a psychických důsledcích (Z novějších dějin agrárních 1789-1848. 1919 a 1920). Již v první práci si Mendl kladl otázku, jak hospodářské poměrv ovlivnily stanovisko Pražanů, které zaujali v husitské revoluci, a z ja-

|