Kritika čistého rozumu 8072980351, 9788072980352

Citation preview

•

•

v •

rozumu

• OIKOYMENH OIKOYMENH

•

KNIHOVNA NOVOVĚKÉ TRADICE A SOUČASNOSTI Svazek vaze 36

'

•

•

V•

Přeložil Jaromír Loužil "" . ve sspolupráci o u raci iřím Chotašem . . . . otašem a vanem Chvatíkem _ s Jiřím a Ivanem

PRAHA 2001

OIKOY OIKOYMENH ENH Hennerova 223 150 00 Praha 5 www.oikoymenh.cz www .oikoymenh.cz

Kniha vychází s laskavým las vým přispěním INTER NATIONES, Bonn Die Herausgabe dieses Werkes erkes wurde aus Mitteln itteln von INTER NATIONES, Bonn ge ordert gefôrdert

Překlad do českého jazyka a jeho vydání financovala nadace Open Socie Society Fund, Praha Society Institute, Institute, Budapest a Open Socie a Zla ond humanitní literatury Zlatý~ fond

Translation © © Jaromír Loužil, Jiří Chotaš, Ivan Chvatík, 2001 ENH, 2001 © OIKOY © OIKOYMENH, ISBN 80-7298-035-1

O BSAH

Věn ování .......................................................................................... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .13 13 Věnování k druhému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Předmluva ......................................................... 15 , U v od ........ . . . . .'......................................................................................... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33 33 Úvod rozdílu mezi mezi čistým čistým aaempirickým empirickýmpoznáním poznáním ............. ..................33 33 I.I. OOrozdílu II. Máme áme určité apriorní poznatky a samo obyčejné rozvažování nikdy bez takových poznatků není ................ 35 III. Filosofie vyžaduje vědu, která určuje možnost, principy a rozsah všech apriorních poznatků ...................... 37 39 ............. 39 IV. O rozdílu mezi analytickými a syntetickými soudy .......... V. v. Syntetické soudy a priori jsou obsaženy jako principy ve ve všech všech teoretických teoretických vědách vědách rozumu rozumu ........................ ..................................42 42 44 VI. Obecná úloha čistého rozumu ................................ ..............................................44 VII. Idea a rozvržení zvláštní vědy, která je nazvána itikou čistého 47 kritikou čistého rozumu rozumu ....................................... ........................................................47 ,

,

I. TRANSCENDENTALNI ENTECH TRANSCENDENTÁLNI' NAUKA O ELE ELEMENTECH

Díl., první Transcendentálni estetika ................................. ............................................... 53 DíL PRVNf.. Transcendentální 53 Uvod 53 tívod § 1 ........................................................... ....................................................................................... 53 1. kapitola. O prostoru §§ 2-3 ..................................... 55 ................................................ ..55 2. kapitola. O čase §§ 4-7 .......................................... 62 ............................................................ 62 69 Obecné poznámky k transcendentální transcendentálni estetice §· 8 ................ ...................... 69 DfL DRUHÝ.. Transcendentální 77 Díl., druhý Transcendentálni logika .................................. ................................................ 77 U vod. Idea transcendentální 77 Úvod. transcendentálni logiky ................................ ..............................................77 I.I. O O logice logice vůbec vůbec ................................................ ..................................................................... 77 II. O transcendentální 80 transcendentálni logice ..................................... .....................................................80 III. O rozdělení obecné logiky na analytiku a dialektiku ........ 81 .......... 81 IV. O rozdělení transcendentální transcendentálni logiky na transcendentální transcendentálni 83 analytiku aa dialektiku dialektiku ........................................ ..........................................................83 analytiku

ODDÍL 84 O d d íl PRVNÍ. p r v n í . Transcendentální Transcendentálni analytika ............................. ......................................... 84

Kniha první. Analytika pojmů ...................................................... 85 1. část. O vodítku kk odhalení všech čistých rozvažovacích pojmů .............................................................86 1. kapitola. O logickém používání rozvažování vůbec.........86 2. kapitola. O O logické funkci rozvažování vv soudech § 9 .... 88 3. kapitola. O O čistých rozvažovacích pojmech neboli -12 ............................... 91 neboli kategoriích kategoriích §§ 110-12 ............................................91 2. část. O dedukci čistých rozvažovacích pojmů .................100 100 pojm ů....................... 1. kapitola. O principech transcendentálni dedukce .... ... ... .. ... .. ....... ... .... ... ...... ... .... . 1 100 00 vůbec § 13 ....................................................................... Přechod Přechodkktranscendentální transcendentálnidedukci dedukcikategorií kategorií §14 14 ......... ............104 104 2. kapitola. Transcendentální Transcendentálni dedukce čistých rozvažovacích pojmů §§ 15-2 15-277 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 v

.,

•

o

Kniha dru '. zásad ..................................... 127 druhá. Analytika zásad.....................................................127 ., U vod. O transcendentální 128 Úvod. transcendentálni soudnosti vůbec .................... ............................128 1. část. O 130 O schematismu čistých rozvažovacích pojmů ......... ............130 2. část. Systém všech zásad čistého rozvažování ...............136 136 rozvažování.................... 1. kapitola. O nejvyšší nej vyšší zásadě všech analytických soudů ... 137 2. kapitola. O nejvyšší nej vyšší zásadě všech syntetických soudů ... 139 3. kapitola. Systematický výklad všech syntetických „ d . . , . t „ h ZV v ., ., 141 Zzásad asa c1s e o ro azo ant ................................ . čistého rozvažování...............................................141 1.. Axiómy názoru ....................................... 144 .........................................................144 2.. Anticipace vjemu ...................................... 147 ...................................................... 147 Analogie zkušenosti zkušenosti ................................... ..................................................153 15 3 3.3. Analogie A. ..... 156 A.První Prvníanalogie: analogie:Zásada Zásadatrvalosti trvalostisubstance substance......156 B. Druhá analogie: Zásada časové posloupnosti podle zákona kauzality .......................... 162 .....................................162 C. Třetí analogie: Zásada současného bytí podle zákona vzájemného působení neboli vzájemnosti ...................................... .......................................................173 173 4.4. Postuláty 178 Postuláty empirického empirického myšlení myšlení vůbec vůbec ............... .....................178 Vyvrácení Vyvrácení idealismu idealismu ................................. ................................................ 183 zásad...................... ............................. 190 Obecná poznámka kk systému zásad 3. část. O důvodu rozlišení všech předmětů vůbec na 194 naphaenomena phaenomena aanoumena noumena ................................. ................................................194 v

Dodatek. O amfibolii reflexivních pojmů v důsledku záměny empirického používání rozvažování za používání transcendentálni......................................... 210 Poznámka k amfibolii reflexivních pojm ů.......................... 215 OoofL O d d íl

DRUHÝ. druhý.

Transcendentální .......................... 228 Transcendentálni dialektika dialektika.....................................228

,

Uvod Úvod ................................................................ 228 I.I. OO transcendentálním .................................... 228 transcendentálním zdání zd án í...................................................

II. O čistém rozumu jako sídle transcendentálního zd án í.........231 A. O rozumu vůbec .......................................... 231 B. B. OO logickém logickém používání používánírozumu rozumu ........................... ...................................... 233 "·čistém t em ' pouz1 " "va"01" rozumu CC.. O . 234 O c1s používání rozumu ............................. ...........................................234 Kniha první. O pojmech čistého rozumu .......................... 237 rozum u.....................................237 1.1. kapitola. 238 kapitola. OO idejích idejích vůbec vůbec ..................................... .....................................................238

2. kapitola. O transcendentálních idejích ................................ 242 .................... 248 3. 3. kapitola. kapitola. Systém Systém transcendentálních transcendentálních idejí id e jí............................248 Kniha druhá. O dialektických úsudcích čistého rozumu ......... 251 ............251 1.1. část. část. OOparalogismech paralogismech čistého čistého rozumu rozum u................................ ....................... 252 Vyvrácení endelssohnova důkazu Vyvrácení Mendelssohnova důkazu trvalosti trvalosti duše d u še.......... ............. 260 Závěr .............. 266 Závěrrozřešení rozřešenípsychologického psychologickéhoparalogismu paralogismu................... Obecná poznámka o přechodu od racionální psychologie racionální kosmologii kosmologii .................................... ............................................ .......267 267 kk racionální .............................. 269 2. 2. část. část. Antinomie Antinomie čistého čistého rozumu rozum u...........................................269 1.1. kapitola. kapitola. Systém Systém kosmologických kosmologických idejí id e jí.......................... ................... 271 ...................... 277 2. 2. kapitola. kapitola. Antithetika Antithetikačistého čistéhorozumu rozum u...............................277 První Prvnírozpor rozportranscendentálních transcendentálních idejí id e jí............................280 .................... 280 Druhý Druhý rozpor rozpor transcendentálních transcendentálních idejí id e jí.......................... ................... 286 Třetí .................... 292 Třetí rozpor rozpor transcendentálních transcendentálních idejí id e jí............................292 Ctvrtý ................... 296 Čtvrtý rozpor rozpor transcendentálních transcendentálních idejí id e jí.......................... 3. kapitola. O tom, jaký má rozum na tomto svém rozporu rozporu zájem zájem.............................................. .................................................................. 302 4. kapitola. O transcendentálních úkolech čistého rozumu, ......... 309 rozumu, pokud pokud musí musíbýt být možno možnoje je zcela zcela vyřešit vyřešit............309 5. kapitola. Skeptický výklad kosmologických otázek pomocí všech čtyř transcendentálních idejí ............. 313 ..................313 \,I v

6. kapitola. Transcendentálni idealismus jakožto klíč k řešení kosmologické dialektiky................................... 316 7. kapitola. Kritické rozhodnutí kosmologického sporu rozumu se sebou samým ...................................... 319 8. kapitola. Regulativní princip čistého rozumu vzhledem ke kosmologickým idejím ............................. 325 9. kapitola. O empirickém používání regulativního principu rozumu vzhledem ke všem kosmologickým idejím idejím ...... ....... 328 328 I. Rozřešení kosmologické ideje totality skládání jevů v jeden svétový celek ............................................ 329 II. Rozřešení kosmologické ideje totality dělení nějakého daného celku v názoru............................. 332 Závěrečná poznámka k řešení matematicko-transcendentálních idejí a předběžná poznámka kk řešení dynamicko-transcendentálních idejí ...........................335 III. Rozřešení kosmologické ideje totality odvozovánísvětových světovýchudálostí událostízzjejich jejich příčin p říčin...... ....... 337 odvozování ožnost kauzality Možnost kauzality prostřednictvím prostřednictvím svobody svobody ............ ................ 340 Vysvětlení Vysvětlení kosmologické kosmologické ideje ideje svobody svobody ................ ...................... 342 IV. Rozřešení kosmologické ideje totality závislosti jevů vzhledem k jejich existenci vůbec ................. 351 ..... 354 Závěrečná poznámka kk celé antinomii čistého rozumu rozum u......354 3. část. Ideál čistého rozumu ................................... 355 ..................................................355 I. 355 1. kapitola. O ideálu vůbec ................................. ............................................... 355 2. kapitola. O transcendentálním ideálu........... 357 3. kapitola. O důkazech spekulativního rozumu, které umožňují usuzovat na existenci nejvyšší nej vyšší bytosti ... 364 4. kapitola. O nemožnosti ontologického důkazu Boží existence ............................................ ................................................................ 368 368 5. kapitola. O nemožnosti kosmologického důkazu Boží existence ............................................. 4 ................................................................. 37 374 Odhalení a vysvětlení dialektického zdání ve všech transcendentálních důkazech existence nutné bytosti__380 . kapitola. O nemožnosti fysikotheologického důkazu .... 382 7. kapitola. Kritika veškeré theologie založené na ................................ 388 388 spekulativních principech rozumu .......................

Dodatek k transcendentální ............................ 394 transcendentálni dialektice dialektice..........................

394 408

O regulativním používání idejí čistého rozum u......... O konečném cíli přirozené dialektiky lidského rozumu ,

,,,

v

II. TRANSCENDENTALNI TRANSCENDENTÁLNI NAUKA O METODE ETODE ,

Uvod Úvod .................................................

c

•

•

•

•

•

•

•

•

•

•

•

•

•

•

•

429

1. část. Disciplína čistého rozumu ................................................ 430 1. kapitola. Disciplína čistého rozumu v dogmatickém používání ................................................................................. 432 2. kapitola. Disciplína čistého rozumu, pokud jde o jeho polemické používání ...................................................... 445 O nemožnosti skeptického uspokojení čistého rozumu rozkmotřeného ............................... 455 rozkmotřenéhose sesebou sebousamým samým........................................... 3. kapitola. Disciplína čistého rozumu ve vztahu kk hypotézám 461 hypotézám .................................................... ............................................................................461 4. kapitola. Disciplína čistého rozumu ve vztahu kk jeho 467 jeho důkazům důkazům ................................................. .......................................................................467 2. část. Kánon čistého rozumu ....................................... 4 74 ........................................................474 1. kapitola. O posledním účelu čistého používání 75 našeho rozumu .................................................. ........................................................................ 4475 2. kapitola. O ............................ 4 78 O ideálu nejvyššího dobra d o b ra........................................478 486 3. kapitola. O O mínění, vědění a víře v íře ............................... ............................................ 486 3. část. Architektonika čistého rozumu ............................ 492 ........................................492 4. část. Dějiny čistého rozumu ...................................... 503 ...................................................... 503 .

.

,,,

v,

,I'

,,,

'V V

,/

PŘÍLOHY PRILOHY Texty z prvního vydání Kriti Kritiky čistého rozumu, rozumu, které nebyly pojaty do druhého vydání I. příloha. Předmluva ................................................ 51 O ..................................................................... 510 II. příl o ha. Obsah .................................................... 518 příloha. ........................................................................... 518 III. příloha. Dedukce čistých rozvažovacích pojmů ................ 519 ...................... 519

2. kapitola. O apriorních důvodech možnosti zkušenosti .......... 519 Předběžná 20 Předběžná poznámka poznámka ........................................ .......................................................... 5520

1. O syntéze aprehenze v nazírání.....................................521 2. O syntéze reprodukce v obrazotvornosti........................521 3. O syntéze rekognice v pojmu ........................................523 4. Předběžné vysvětlení možnosti kategorií jakožto poznatku a priori .......................................................... 526 3. kapitola. O vztahu rozvažování k předmětům vůbec aaoomožnosti ............................... 528 možnostipoznávat poznávatje je aapriori p rio ri............................................ Stručný výklad správnosti a jediné možnosti této dedukce čistých rozvažovacích pojm ú..................................................535 IV. příloha. Paralogismy čistého rozumu ...................................... 537 První paralogismus ................................................ 537 ..................................................................... 537 Druhý paralogismus ................................................................... 538 Třetí paralogismus .................... ...............................................544 Čtvrtý paralogismus ....................................................................546 U vaha o celku čisté nauky o duši ................................. 554 Úvaha ...............................................554 v

~

567 Ediční poznámka ................................................... ........................................................................... 567

£

•

r t t $ f b ef P

•

V O M " o" •

^ t o f e f f o c in in S ältiftttttg, tptofeffoc Jtčfni90,,c9,

'O ~ a ft e n i nn $2S«t rri 11 * «, cc .rt Ä ôi nniig9íI., i& c a , , m i e ,* «t rr

339Lidská mysl má (a věřím, že tomu tak nutně je u každé rozumné bytosti) přirozený zájem na moralitě, i když není výlučný a prakticky převažující. Upevněte a zesilte tento zájem a shledáte rozum velmi učenlivým, a dokonce osvícenějším na to, aby s praktickým zájmem spojoval také zájem spekuspeku­ lativní. Nestaráte-li se však oo to, abyste lidi napřed dělali - alespoň zpola dobrými, neuděláte z nich nikdy ani lidi upřímně věřící!

491

B B 858 A A 830

Metoda

neexistují, k čemuž by musel - protože by to muselo byt dokázáno pouhým rozumem, tudíž apodikticky - připustit, že obojí je nemožné, a to je úkol, který na sebejistě nevezme žádný rozumný člověk. To by byla negativní víra, která by sice nemohla podnítit moralitu a dobré smýšlení, mohla by ale vyvolat jejich analogon, mohla by totiž mocně zadržovat propuknutí zlého smýšlení. Někdo by se ale mohl otázat, zda je to všechno, co čistý rozum dokáže, když nám otvírá výhledy za hranice zkušenosti? Neumí vytvovytvo­ B B 859 řit nic víc, než dva články víry? Tolik by určitě dokázalo i běžné roz­ A 831 A 831 važování, a aniž by se o tom radilo s filosofy! filosofy! Nechci tu vyzdvihovat zásluhu o lidský rozum, kterou si filosofie získala díky namáhavému úsilí své kritiky, i tiky, ii kdyby to nakonec měla být zásluha jen negativní, neboť o tom se v následujícím výkladu ještě zmíním. Nebo snad požadujete, aby poznání, které se týká všech lidí, pře ačovalo běžné rozvažování a bylo vám odhalováno jen filosofy? překračovalo Právě to, co káráte, je nejlepším nej lepším potvrzením správnosti našich dodo­ savadních tvrzení, jelikož se tím odhaluje něco, co nemohl nikdo zprvu předvídat, totiž že přírodu nelze obviňovat ze stranického rozdělování darů týkajících se toho, na čem záleží všem lidem bez rozdílu, a že nejvyšší filosofie to vzhledem k podstatným účelům lidské přiroze­ nosti nemůže dovést dál než vodítko, jímž příroda obdařila i to nejběžnější rozvažování.

v

Část třetí Architektonika čistého rozumu B 860 Architektonikou rozumím umění vytvářet systémy. Protože teprve sy­ A 832 stematická jednota je tím, co dělá z běžného poznání vědu, tj. co z pou­ hého agregátu poznání tvoří systém, je architektonika naukou o tom, co je v našem poznání vědecké, a náleží tedy nutně k nauce o metodě. Naše poznatky nesmějí být pod vládou rozumu nějakou rapsodií, nýbrž musí tvořit systém, protože pouze v něm mohou posilovat a pod­ porovat podstatné účely rozumu. Systémem však rozumím jednotu rozmanitých poznatků, shrnutých pod jednu ideu. Tato idea je rozumo­ vým pojmem formy určitého celku, pokud je jím apriorně určen jak rozsah rozmanitosti, tak i vzájemný vztah částí mezi sebou. Vědecký 492

3. část. Architektonika, čistého rozumu Část. Architektonika

rozumový pojem tedy obsahuje účel a formu celku, jenž s ním souhla­ sí. Jednota účelu, k němuž se vztahují všechny části, jež se v ideji úče­ účelu vztahují opět k sobě navzájem, způsobuje, že při znalosti těch ostat­ ních lze každou jednotlivou část postrádat a že nedochází k žádnému nahodilému přidávání nebo neurčitému stupni dokonalosti, která by neměla své hranice určené a priori. Celek je tedy rozčleněný (articulatio), nikoli nakupený (coacervatio); může sice narůstat vnitřně (per intus susceptionem),340 nikoli ale vnějškově (per appositionem)341jako zvířecí tělo, k němuž růstem žádný úd nepřibývá, nýbrž každý se stává proporcí - pro své účely silnější a zdatnější. - beze změny proporcíIdea potřebuje otřebuje k provedení schéma, schéma, tj. na základě principu účelu apriorně určenou podstatnou rozmanitost a uspořádání částí. Schéma, které není rozvrženo podle ideje, tj. na základě hlavního účelu rozumu, nýbrž empiricky, podle nahodile se nabízejících záměrů (jejichž ·ejichž množmnož­ předvídat , tvoří technickou jednotu, zatímco schéma, které ství nelze předvídat), kde rozum apriorně vytyčuje účely, a nevzniká jen v důsledku ideje (kde ne­ očekává je od empirie empirie),, tvoří jednotu architektonickou. To, co nazýnazý­ monogramma váme vědou, a čeho schéma musí obsahovat obrys (monogramma) a rozdělení celku v články v souladu s ideou, tj. apriorně, nemůže vzniknout technicky, v důsledku podobnosti rozmanitosti nebo z nana­ hodilé potřeby poznání in concreto k různým libovolným vnějším účelům, nýbrž architektonicky, v důsledku příbuznosti a odvození z jednoho jediného nej vyššího a vnitřního účelu, který činí celek teprve možným a který musí tento celek bezpečně a s ohledem na principy odlišovat od všech ostatních. Nikdo se nepokouší vytvořit vědu, aniž by mu za základ nesloužila nějaká idea. Při jejím zpracovávání ale schéma - ba dokonce definice vědy, která je dána hned na počátku - velmi zřídka odpovídá své ideji; neboť ta leží v rozumu jako zárodek, v němž jsou ukryty všechny části ještě velmi nerozvinuté a sotva rozpoznatelné mikroskopickým pozo­ rováním. Kvůli tomu nesmíme vědy, protože jsou přece všechny vy­ tvořeny v určitém obecném zájmu, vysvětlovat a určovat podle popisu, který o nich poskytl jejich původce, nýbrž podle ideje, kterou na­ cházíme v rozumu samém, na základě přirozené jednoty částí, které její

B 861 A 833

~

340 yy

z vnitřní příčiny“ (Pozn. vyd.)

yy

připojováním zvnějšku“ (Pozn. vyd.) Pozn. vyd.

341

493

B B 862 A A 834

Metoda

B 863 B A 835

B 864 A 836

původce shromáždil. Pak se totiž ukazuje, že původce vědy, a často i jeho nej vzdálenější následovníci bloudí kolem ideje, kterou si sami nebyli s to ujasnit, a proto ani určit zvláštní obsah, artikulaci (systema­ tickou jednotu) jednotu a hranice vědy. Je špatné, že ideu můžeme spatřit v jasnějším světle a celek archi­ tektonicky načrtnout podle účelů rozumu teprve tehdy, když jsme po dlouhý čas - podle návodu ideje skryté v našem nitru - rapsodický shromažd'ovali shromažďovali jako stavební materiál mnohé kk ní se vztahující popo­ znatky, ba dokonce až poté, co jsme je technicky sestavili. Zdá se, že tyto systémy byly utvořeny - jako červi v generatio aequivoca342 z pouhého splynutí nahromaděných pojmů, zprvu zkomoleně, časem v úplnosti. Je tomu tak i přesto, že všechny měly své schéma jako pů­ vodní zárodek v pouze se rozvíjejícím rozumu, a proto je každý systém členěn nejen s ohledem na sebe podle určité ideje, nýbrž všechny jsou mezi sebou také účelně spojeny v systému lidského poznání, opět jako články celku, a dovolují architektoniku veškerého lidského vědění, která by byla v nynější době - kdy je již nahromaděno tolik látky, nebo kdy může být vzata z ruin zřícených starých budov - nejen možná, ale nebyla by dokonce ani příliš obtížná. My y se zde spokojíme s tím, že dokončíme svůj úkol, totiž že pouze načrtneme architektoniku veškerého poznání z čistého rozumu, rozumu, a začneme od toho bodu, kde se obecný kořen naší poznávací mohutnosti dělí a vyráží ve dva kmeny, z nichž jedním je rozum. Rozumem zde však myslím celou vyšší popo­ znávací mohutnost, a stavím tedy racionalitu proti empirii. empirii. Jestliže abstrahuji od veškerého obsahu poznání zkoumaného obob­ jektivně, pak je ze subjektivního hlediska veškeré poznání buď his­ torické, nebo racionální. Historické poznání je cognitio ex datis,343 zatímco racionální poznání je cognitio ex principiis.344 Poznání nám může být původně dáno odkudkoli. Ovšem pro poznávajícího je jen historické, pokud poznává jen tolik, kolik mu bylo dáno odjinud, bez ohledu na to, zda je získal bezprostřední zkušeností nebo z vyprávění, nebo i poučováním (prostřednictvím obecných poznatků). Proto ten, kdo se přísně vzato naučil nějaký filosofický systém, například systém neživého'' (Pozn. Pozn. vyd.) vyd. 342 ,,vznik „vznik živého z neživého“

342

Pozn. vyd. 343 ,,poznání „poznání z dat'' dat“ (Pozn. vyd.)

343

344 „poznání z principů“ (Pozn. Pozn. vyd.) vyd.

494

3. část. Architektonika čistého Čistého rozumu

Woljfův - i kdyby měl v hlavě všechny zásady, poučky a důkazy, včetně členění celé soustavy a uměl vše spočítat na prstech —, přesto nemá žádné jiné než úplné historické poznání Woljfovy filosofie; ví a soudí jen tolik, kolik mu bylo dáno. Nevyhovuje-li mu nějaká defi­ nice, neví, kde má vzít jinou. Vzdělal se podle cizího rozumu. NaNá­ podobo vací mohutnost totiž není plodivá, tzn. poznání u něj nevzniklo z rozumu, a ii když to bylo, objektivně vzato, rozumové poznání, přesto je - viděno subjektivně - pouze poznáním historickým. Dobře vše pochopil a pamatoval si, tj. naučil se to, a je sádrovým odlitkem žijí­ cího člověka. Rozumové poznatky, které jsou takovými objektivně (tj. tj. zpočátku mohou vznikat jen z vlastního rozumu člověka), smějí nést tento název jen tehdy ii subjektivně, jestliže byly čerpány če ány z obecných zdrojů rozumu, z nichž může pramenit i kritika, ba dokonce i zavržení naučeného poznání, tj. z principů. Veškeré rozumové poznání pochází tedy buď z pojmů, nebo z kon­ strukce pojmů; první se nazývá poznáním filosofickým, druhé matemate­ matickým. O vnitřním rozdílu mezi nimi jsem pojednal již v první části tohoto dílu.345 Podle toho může být určitý poznatek objektivně filoso­ fický, a přesto subjektivně historický, jako je tomu u většiny posluposlu­ chačů a u všech, kdo nikdy nepohlédnou za hranice školy a zůstanou po celý život posluchači. Přesto je ale podivné, že matematické poznání tak, jak jsme se mu naučili, může platit za rozumové poznání také subjektivně a že takový rozdíl, jaký vidíme u filosofického poznání, se u něj nevyskytuje. Příčina je v tom, že zdroje poznání, z nichž může učitel jedině čerpat, neleží nikde jinde než v bytostných a pravých principech rozumu, a že tudíž nemohou být posluchačem získány odjiodji­ nud, a ani snad nemohou být popírány, a sice proto, že zde k používání rozumu dochází jen in concreto, ii když přesto apriori. a priori. Toto použití je totiž založeno na čistém, a právě proto bezchybném názoru a vylučuje veškerý klam a omyl. Ze všech rozumových věd (aa priori priori) se tedy můžeme učit jedině matematice, nikdy však filosofii (leda historicky), a pokud jde o rozum, můžeme se učit nanejvýše filosofovat. Filosofie je tedy systémem veškerého filosofického poznání. Mu­ síme ji chápat objektivně, jestliže pod ní rozumíme předobraz pro posuzování všech pokusů o filosofování. Tento předobraz má sloužit 345

Viz první část „Transcendentálni nauky o metodě“ nazvanou „Disci­

rozumu''. (Pozn. Pozn. vyd.) vyd. plína čistého rozumu“. 495

B B 865 A A 837

B 866

A 838

Metoda

B 867 A 839

B 868 A 840

k posouzení každé subjektivní filosofie, jejíž budova je často velmi rozmanitá a proměnlivá. Takto je filosofie pouhou ideou možné vědy, která sice nikde není dána in concreto, ale jíž se snažíme přibližovat po různých cestách tak dlouho, až bude odhalena ta jediná, smyslovosti silně zarostlá stezka, a až se podaří - bude-li to člověku dopřáno - při­ blížit dosud nepovedenou kopii originálu. Až do té doby se nelze žád­ né filosofii učit; neboť kde je? Kdo ji vlastní a podle čeho se pozná? Můžeme se učit pouze filosofovat, tj. cvičit talent rozumu v sledování jeho obecných principů na jistých existujících pokusech, ale vždy s vý­ hradou, že rozum má právo zkoumat ony principy samy, co do jejich pramenů, a potvrzovat je, nebo zavrhovat. Až potud je ale pojem filosofie346 jen školským pojmem , totiž po­ jmem systému poznání, které je hledáno jen jako věda, aniž by jeho účelem bylo něco víc než systematická jednota vědění, a tedy logická dokonalost poznání. Existuje však ještě světový pojem filosofie (conconcosmicus),, z kterého tento název vždy vycházel, zejména když ceptus cosmicus jej lidé jakoby personifikovali a v ideálu filosofa si představovali něco V tomto ohledu je filosofie vědou o vztahu veškerého jako pravzor. V poznání k podstatným účelům lidského rozumu (teleologia rationis humanae humanae) a filosof je nikoli umělcem rozumu, nýbrž jeho zákonodárzákonodár­ V takovém smyslu by bylo velmi domýšlivé, aby se někdo sám cem. V nazýval filosofem a holedbal se, že se vyrovnal pravzoru, který je obsažen pouze v ideji. Jakkoli výtečně by matematik a přírodovědec pokročili v rozumo­ očil v poznání filosoficvém poznání a jakkoli mnoho by logik po pokročil filosofic­ kém, přesto jsou všichni jen mistry rozumu. Ideálně však existuje ještě jeden učitel, který všechny tyto umělce zaměstnává a používá je jako nástroje k tomu, aby podpořil podstatné účely lidského rozumu. Jedině toho bychom museli nazývat filosofem; protože se však on sám nikde nenachází, zatímco idea jeho zákonodárství je všude, a to v každém lidském rozumu, budeme se držet pouze ideje a určíme blíže, jakou systematickou jednotu z hlediska účelů předepisuje filosofie podle tohoto světového pojmu.347 Pozn. 346 V PE připojeno: ,,Idealista, „Idealista, idea'' idea“ - E CLXXXII, Ak. XXIII, 50. (Pozn. vyd. vyd.) 346

347 Světovým pojmem se zde nazývá pojem, který se týká toho, co každého nutně zajímá; pokud se tedy na nějakou vědu dívám jen jako na určitý druh 496

3. část. Architektonika čistého rozumu

Podstatné účely proto ještě nejsou těmi nej vyššími účely. Nej vyšším z nich (při dokonalé systematické jednotě rozumu) může být jen účel jediný. Proto jsou buď účelem konečným, nebo účely podřízenými, které k onomu nej vyššímu účelu nutně náležejí jako prostředky. Ko­ nečným účelem není nic jiného než celé poslání člověka, a filosofie, která pojednává o tomto poslání, se nazývá morálkou. Pro tuto před­ nost, kterou má morální filosofie před všemi ostatními pokusy rozumu, rozuměli staří myslitelé pod slovem „filosof“ vždy zároveň a pře­ devším moralistu, a už jen vnější dojem sebeovládání pomocí rozumu způsobuje, že ještě dnes o někom analogicky říkáme, že je to filosof, i když má pouze omezené vědění. Zákonodárství lidského rozumu (filosofie) filosofie má jen dva předměty, přírodu a svobodu, a obsahuje tedy jak přírodní zákon, tak také mravní zákon; zpočátku ve dvou zvláštních systémech, nakonec ale ve filo­ sofickém systému jednom jediném. Filosofie přírody se týká všeho, co jest; filosofie mravů jen toho, co být má. B 869 B Veškerá filosofie je bud' buď poznáním z čistého rozumu, nebo rozurozu­ A A 841 841 movým poznáním na základě empirických principů. První se nazývá čistou, druhá empirickou filosofií. Filosofie čistého rozumu je bud' průpravou , která buď propedeutikou (průpravou), zkoumá rozumovou mohutnost z hlediska veškerého čistého poznání a priori, a nazývá se kritikou, nebo je, za druhé, systémem čistého rozumu (vědou), vědou , a celek (opravdového opravdového právě tak jako zdánlivého zdánlivého) filofilo­ sofického poznání z čistého rozumu v systematické souvislosti se nana­ zývá meta zikou. Ačkoli tento název může být dán ii celé čisté filosofii metafyzikou. včetně kritiky itiky a zahrnovat jak zkoumání všeho toho, co kdy může být a priori poznáno, tak ii výklad toho, co tvoří systém čistých filosofiefilosofic­ kých poznatků tohoto druhu, a liší se tedy od veškerého empirického, jakož ii matematického používání rozumu. Metafyzika se dělí na metafyziku spekulativního a praktického po­ užívání čistého rozumu, a je tedy bud' zikou přírody, nebo mebuď meta metafyzikou me­ tafyzikou mravů. Metafyzika přírody obsahuje všechny čisté rozumové principy z pouhých pojmů (a tedy s vyloučením matematiky) o teore­ tickém poznání všech věcí. Metafyzika mravů obsahuje principy, které určují veškeré konání a nekonání a priori a činí je nutným. Moralita je »

obratnosti, jak dosáhnout určitých libovolných účelů, pak určuji její účel pojmů. podle školských pojmu.

497

Metoda

tedy jedinou zákonitostí jednání, která může být odvozena plně a priori z principů. Proto je metafyzika mravů vlastně čistou morálkou, která B 870 není založena na žádné antropologii (na žádné empirické podmínce). A 842 A Metafyzika spekulativního rozumu je pak to, co se obvykle nazývá metafyzikou v užším smyslu; pokud ale čistá mravouka přesto náleží k zvláštnímu kmeni lidského, a sice filosofického poznání z čistého rozumu, ponecháme jí onen název, ii když zde mravouku odsouváme stranou jako něco, co nyní nyníkk našemu účelu nepatří. Je mimořádně důležité, abychom poznatky, které jsou co do svého druhu a původu odlišné od jiných, izolovali a pečlivě se vystříhali toho, aby splynuly v jednu směs s jinými, s nimiž jsou při používání obyčej­ obyčej­ ně spjaty. Co dělají chemikové při rozboru látek, co dělají matematikomatematiko­ vé ve své čisté nauce o velikostech, to je ještě mnohem více povinností filosofů, totiž aby byli s to s jistotou určit podíl, který má nějaký zvláštní druh poznání na roztěkaném používání rozvažování, neboli jeho vlastní hodnotu a vliv. Proto nemohl lidský rozum od okamžiku, kdy začal myslet, či spíše přemýšlet, nikdy postrádat metafyziku, ale zároveň ji nebyl s to podat dostatečně očištěnou od všeho cizorodého. Idea takové vědy je právě tak stará jako spekulativní lidský rozum; a který rozum nespekuluje, ať už se to děje scholastickým, nebo popo­ B 871 871 pulárním způsobem? Musíme usíme však uznat, že rozlišení těchto dvojích A 843 A elementů našeho poznání - z nichž jedny jsou plně a priori v naší moci, zatímco druhé lze čerpat jen a posteriori ze zkušenosti - zůstalo dodo­ konce ii u myslitelů z povolání jen velmi nezřetelné, a proto nemohlo nikdy vést k vytyčení hranic nějakého zvláštního druhu poznání, tudíž zaměstnáani uskutečnit pravou ideu vědy, která tak dlouho a tak silně zaměstná­ vala lidský rozum. Jestliže jsme řekli, že metafyzika je vědou o prv­ ních principech lidského poznání, nemysleli jsme tím žádný zcela zvláštní druh poznání, nýbrž jen určitý stupeň jeho obecnosti, jímž jsme je tedy mohli zřetelně odlišit od empirična, neboť i mezi empi­ rickými principy jsou některé obecnější, a proto vyšší než jiné. Ale kde ' máme v řadě takového podřazování (kdy nerozlišujeme to, co je po­ znáno plně a priori, od toho, co může být poznáno jen a posteriori) učinit řez, který by oddělil první část a nejvyšší články od poslední části a podřízených článků? Co bychom řekli tomu, kdyby chronologie dovedla označovat světové epochy jen tak, že by je rozdělila na první staletí a pak na ta následující? Patří páté, desáté století atd. také k těm prvním?, ptali by se lidé. Právě tak se ptám i já: Patří pojem rozprostra498

3. 3. část. Architektonika čistého rozumu

něného do metafyziky? Odpovídáte: Ano! Ale, ale - a pojem tělesa také? Ano! A pojem kapalného tělesa? Tady se zarazíte, neboť když to takto půjde dál, bude do metafyziky patřit všechno. Z toho je vidět, že hranice vědy nemůže určovat pouhý stupeň podřazenosti (zvláštního pod obecné), nýbrž v našem případě jen naprostá různorodost a od­ lišnost původu. Základní ideu metafyziky na druhé straně zatemnilo to, že metafyzika jako poznání a priori je do určité míry stejnorodá s matemate­ matikou, a tato stejnorodost, pokud jde o jejich apriorní původ, je sice činí navzájem příbuznými, ale pokud jde o způsob poznání u prvé, tj. z pojmů, ve srovnání se způsobem usuzování u druhé, tj. pouze pomocí konstrukce pojmů a priori, tedy pokud jde o rozdíl mezi filosofickým a matematickým poznáním, tak se zde ukazuje tak zásadní nestejnorodost, kterou jsme sice vždy nějak cítili, avšak nikdy jsme ji nedokázali převést na zřetelná kritéria. itéria. Tím se pak stalo, že jelikož se filosofové sami mýlili při rozvíjení ideje své vědy, nemohlo mít zpracování této vědy žádný určitý cíl a žádnou bezpečnou směrnici. Filosofové zůstali při tak svévolně rozvržených projektech nevědomí, pokud jde o cestu, po níž by se měli dát, a věčně se mezi sebou přeli o objevech, které údajně každý na své cestě učinil. Uvedli tak svou vědu v opovržení nejprve u jiných, a nakonec i u sebe samých. Všechno čisté poznání a priori tvoří tedy díky zvláštní poznávací mohutnosti, vv níž může jedině mít své sídlo, zvláštní jednotu, a metameta­ fyzika je onou filosofií, která má toto poznání v systematické jednotě představovat. Spekulativní část filosofie, která si tento název přede­ vším přisvojila, totiž ta, kterou nazýváme metafyzikou přírody a která uvažuje o všem, pokud to jest (nikoli o tom, co být má), apriorně na 348 základě pojmů, se pak dělí následujícím způsobem: Takzvaná metafyzika vv užším smyslu se skládá z transcendentální transcendentálni filosofie a z fyziologie čistého rozumu. První nauka zkoumá jen rozva­ zování a rozum sám v systému všech pojmů a zásad, které se vztahují k předmětům vůbec, aniž by předpokládala objekty, které by byly dány (ontologia). Druhá nauka zkoumá přírodu, tj. úhrn daných předmětů (ať už jsou dány smyslům, nebo, chcete-li, nějakému jinému druhu 348

Budu ji dělit s ohledem na třídy kategorií, takže v každé třídě třetí kategorie, která v sobě zahrnuje obě ostatní, poskytuje ideu vědy: 1. obecná theologie.'' - E ontologie, 2. nauka o přírodě, 3. kosmologie, 4. theologie.“ E CLXXXIII, Pozn. vyd.) vyd. Ak. XXIII, 43. (Pozn. yy

499

B 872 A 844

B B 873 A A 845

Metoda

B B 874 A A 846

B 875 A 847 A

názoru), a je tedy fyziologií (ačkoli jen physiologia rationalis). Po­ užívání rozumu je pak při tomto racionálním zkoumání přírody buď fyzické, nebo hyperfyzické, či lépe, buď imanentní, nebo transcen­ dentní. První způsob používání se týká přírody, pokud může být její poznání aplikováno na zkušenost (in in concreto concreto),, používání druhé se týká takového spojení předmětů zkušenosti, které veškerou zkušenost překračuje. V této transcendentní fyziologii se pak jedná o spojení, které je s ohledem na svůj předmět bud' buď vnitřní vnitřní,, nebo vnější, vnější, přičemž však obě spojení možnou zkušenost pře ačují, a to ke svému před­ překračují, před­ mětu. První spojení je fyziologií veškeré přírody, tj. transcendentálním poznáním světa, světa, druhé je fyziologií souvislosti veškeré přírody s něja­ nějakou bytostí nad přírodou, tj. transcendentálním poznáním Boha. Imanentní fyziologie naproti tomu zkoumá přírodu jako úhrn všech předmětů smyslů, tudíž tak, jak je nám dána, ale jen s ohledem na apriorní podmínky, za nichž nám vůbec může být dána. Existují však jen dvojí předměty této přírody: 1. Předměty vnějších smyslů, a tudíž jejich úhrn, tělesná příroda. 2. Předmět vnitřního smyslu, duše, vůbec, příroda myslící. Metafyzika etafyzika a s ohledem na její základní pojmy vůbec,příroda tělesné přírody se nazývá nazýváfyzikou, zikou, a protože má obsahovat jen principy poznání apriori, zikou racionální. Metafyzika etafyzika myslící pří­ a priori, nazývá se fyzikou rody se nazývá psychologií, psychologií, a z právě uvedené příčiny je zde pod ní tře­ ba rozumět jen racionální poznání myslící přírody. Celý systém metafyziky se podle tohoto dělení skládá ze čtyř hlav­ ních částí, totiž z: 1. ontologie, ontologie, 2. racionální fyziologie, ziologie, 3. racionální kosmologie, 4. racionální theologie. Druhá část, totiž nauka o povaze čistého rozumu, má dva oddíly, physica rationalis349 a psychologia rationalis.

349 Nedomnívejte se, prosím, že tím myslím to, co se obyčejně nazývá physica generalis a co je spíše matematikou než filosofií přírody. Metafyzika přírody se totiž naprosto liší od matematiky, a nemůže také nabídnout ani zdaleka tolik rozšiřujících náhledů jako ona, přesto je však velmi důležitá, pokud jde o kritiku čistého rozvažovacího poznání vůbec aplikovatelného na přírodu. Z nedostatku této kritiky zatížili dokonce matematikové - jelikož sdílejí jisté obecné, ve skutečnosti však meta metafyzické zické pojmy - nauku o přírodě nepozorovaně hypotézami, které při kritice těchto principů zmizí, aniž by se které je zcela tím sebeméně narušilo používání matematiky na tomto poli (které nepostradatelné . nepostradatelné). 349

500

3. část část.. Architektonika Architektonika. Čistého čistého rozumu

Původní idea filosofie čistého rozumu toto dělení sama předepisuje. Jde tedy o dělení architektonické, jež odpovídá jejím podstatným účeúče­ lům, a nikoli pouze technické, zřízené podle náhodně vnímaných pří­ buzností a jakoby nazdařbůh. Právě proto je ale také neměnné a záko­ nodálTlé. nodárné. V V tomto dělení se ale objevuje několik bodů, které vyvolávají pochybnosti a které by mohly oslabovat přesvědčení, zdaje v souladu zákonem. se zákonem. Za prvé, jak mohu očekávat poznání apriori, a priori, a tedy metafyziku, o předmětech, pokud jsou dány našim smyslům, tudíž a posteriori? A jak lze podle principů apriori A a priori poznat přirozenost věcí a dospět krak ra­ cionální fyziologii? Odpověď Odpověd' zní: Ze zkušenosti si nebereme nic víc, než co je nutné k tomu, abychom si dali nějaký objekt bud' buď vnějšího, nebo vnitřního smyslu. To první se děje pomocí pojmu hmoty (ne­ neprostupné neživé rozprostraněnosti), rozprostraněnosti , to druhé pomocí pojmu myslící bytosti (v v empirické vnitřní představě: ,,Já „Já myslím'' myslím“).. V V celé metafymetafy­ zice těchto předmětů se jinak musíme zcela zdržet empirických prinprin­ cipů, které by rády k pojmu přidaly ještě nějakou zkušenost, aby z toho mohly o těchto předmětech něco usoudit. Za druhé, když padla naděje, že dosáhneme něčeho užitečného a pripri­ ori, kde zůstala empirická psychologie, která měla v metafyzice odjakodjak­ živa své místo a od níž se v naší době očekávaly pro objasnění metameta­ fyziky tak velké věci? Odpovídám: Zůstane tam, kam musí patřit vlastní (empirická) nauka o přírodě, totiž po boku aplikované filosofie, pro niž obsahuje čistá filosofie principy a priori, která tedy musí být s onou sice spojena, ale nesmí s ní být směšována. Empirická psychologie tedy musí být z metafyziky zcela vyhoštěna, a je z ní také už kvůli její ideji potřebu jí tam nicméně ještě stále budeme muset vyloučena. Pro školní potřebují epizodě , a to z ekonomických přiznávat nějaký koutek (ii když jen jako epizodě), pohnutek, poněvadž ještě není tak bohatá, aby vydala na samostatné studium, a přece je přespříliš důležitá na to, abychom ji zcela vyloučili nebo připojili jinam, kde by byla ještě méně doma než v metafyzice. Je tedy pouze dávno přijatou cizinkou, které na nějaký čas dopřejeme pobyt, než se bude moci nastěhovat do svého vlastního příbytku v něj aké zevrubné antropologii (v pándánu empirické přírodovědy). Taková je tedy obecná idea metafyziky, která - protože se od ní zpočátku očekávalo víc, než bylo možno oprávněně požadovat, a všichni se po nějaký čas kochali v příjemných vyhlídkách - nakonec upadla ve všeobecné opovržení, jelikož se lidé cítili ve své naději 501

B B 876 A A 848

B B 877 A A 849

Metoda

B 878 A 850 A

B 879 A 851 A 851

podvedeni. Z celého průběhu naší kritiky jsme se mohli dostatečně přesvědčit, že i když metafyzika nemůže být základní oporou nábožen­ ství, musí přece vždy zůstat jeho obranným štítem, a že lidský rozum, který je dialektický již směřováním své přirozenosti, se nikdy nemůže obejít bez takové vědy, která ho drží na uzdě a pomocí vědeckého a zcela evidentního sebepoznání zabraňuje spoušti, již by bezzákonný spekulativní rozum zcela nepochybně natropil jak v morálce, tak v ná­ ůžeme si tedy být jisti, že - jakkoli odmítavě nebo popo­ boženství. Můžeme hrdavě se tváří ti, kdo neumějí vědu posuzovat podle její povahy, nýbrž pouze podle jejích nahodilých účinků - lidé se kk ní budou vždy vracet jako ke zhrzené milence, poněvadž v ní rozum musí - jelikož v ní jde o podstatné účely - neúnavně pracovat bud' buď na získání důdů­ kladného náhledu, nebo na ničení správných náhledů, které již existují. Metafyzika přírody, právě tak jako metafyzika mravů, zejména však itika rozumu, odvažujícího se používat vlastní křídla, "ídla, která předchází kritika jako průprava (propedeuticky), propedeuticky , jsou tedy jediné tím, co můžeme nazýnazý­ vat filosofií v pravém smyslu slova. Filosofii jde vlastně jen o moudmoud­ rost, ale prostřednictvím vědy. Je to jediná cesta, která, je-li jednou proražena, nikdy nezaroste a nedovolí žádná zbloudění. Matematika, atematika, přírodověda, dokonce ii empirická znalost člověka mají sice velkou cenu jako prostředky, většinou k nahodilým, ale přesto nakonec nutnut­ ným a podstatným účelům lidstva. Docilují toho však jen prostřed­ nictvím rozumového poznání z čistých pojmů, které - ať je nazýváme ja oli - není vlastně ničím jiným než metafyzikou. jakkoli Právě proto je také metafyzika završením veškeré kultury lidského rozumu a jako taková je nepostradatelná, ii když její vliv jakožto vědy na jisté kon konkrétní étní účely ponecháme stranou. Metafyzika etafyzika totiž zkoumá rozum co do jeho elementů a nejvyšších nej vyšších maxim, které musí u někteněkte­ rých věd tvořit dokonce základ jejich možnosti, u všech pak základ je­ jich používání. To, že metafyzika jakožto pouhá spekulace slouží spíše k tomu, aby zabránila omylům, než aby rozšířila poznání, není její ceně na újmu, nýbrž jí to díky jejímu cenzurnímu úřadu, který zajišťuje obecný pořádek a svornost, ba prospěch vědecké obce, spíše dodává na vážnosti a důstojnosti a její odvážné a plodné zpracování brání tomu, abychom se vzdalovali od hlavního účelu, obecné blaženosti.

502

4. část. Dějiny čistého rozumu

vv

Část čtvrtá Dějiny čistého rozumu B B 880 A A 852

Tento název zde označuje pouze prázdné místo, které v systému zůstá­ vá a které v budoucnu musí být zaplněno. Omezím se pouze na to, že z transcendentálního hlediska, totiž z hlediska přirozenosti čistého rozumu, přehlédnu celek dosavadních zpracování čistého rozumu, který mému zraku sice předkládá budovu, ale jen budovu v troskách. Je dosti došti zvláštní, i když se to přirozeně nemohlo seběhnout jinak, že lidé v dětském věku filosofie začínali tím, čím bychom my nyní raději končili, totiž že studovali nejprve poznání Boha a naději v onen svět, nebo dokonce vlastnosti tohoto světa. Přestože nezpracované nábožennábožen­ ské pojmy mohly udržovat staré zvyky, které ještě zbyly z dob přírod­ ního stavu národů, jejich osvícenější části to nebránilo v tom, aby se věnovala svobodnému zkoumání tohoto předmětu, a lidé snadno nana­ hlédli, že nemůže být důkladnějšího a spolehlivějšího prostředku, jak se zalíbit neviditelné moci, která vládne světem, abychom byli šťastni B 881 B 881 alespoň na onom světě, než bezúhonný způsob života. Theologie a momo­ A A 853 rálka proto představovaly dvě hnací síly, či lépe východiska všech abab­ straktních rozumových zkoumání, kterým se pak lidé v každé době věnovali. Zprvu byla theologie vlastně tím, co postupně zatahovalo pouhý spekulativní rozum do podniku, který se stal později tak slavslav­ ným pod názvem metafyzika. Nechci nyní rozlišovat doby, na které připadla ta či ona změna v metafyzice, nýbrž chci jen letmo náčrtnout rozdílnost idejí, které daly podnět k hlavním revolucím. Shledávám přitom trojí účel, kvůli němuž byly zosnovány nejpověstnější změny na této scéně. 1. Pokud jde o předmět všech našich rozumových poznatků, byli jedni pouze senzuálními filosofy, druzí pouze filosofy intelektuálními. Epikúros by mohl být zmíněn jako nej významnější filosof smyslo­ nejvýznamnější vosti, zatímco Platón jako nej významnější filosof intelektuálna. Tento rozdíl škol, jakkoli je subtilní, začal již v nej ranějších dobách a udržel se dlouho bez přerušení. Stoupenci smyslovosti tvrdili, že jedině ve smyslových předmětech je skutečnost a že vše ostatní je výmysl; stou­ penci intelektuálna proti tomu namítali, že ve smyslech není nic než 503

Metoda B A

882 854

zdání a že jen rozvažování poznává pravdu. Proto ale ještě neupírali ti první rozvažovacím pojmům realitu, byla však u nich jen logická , zatímco u těch druhých byla mystická. Stoupenci smyslovosti při­ pouštěli intelektuálni pojmy, ale uznávali pouze senzibilní předměty; stoupenci intelektuálna požadovali, aby pravé předměty byly pouze inteligibilní, a hájili nazírání prostřednictvím čistého rozvažování bez inteligibilní, doprovodu smyslů, které je podle jejich mínění pouze zatemňují. 2. Pokud jde o původ čistých rozumových poznatků, šlo o to, zda jsou odvozeny ze zkušenosti, nebo zda mají svůj zdroj - nezávisle na ní - v rozumu. Aristotelés Aristoteles může být považován za představitele empiriků, zatímco Platón za představitele noologů. Locke, cke, který vv novější době následoval prvního z uvedených myslitelů, a Leibniz, který náslenásle­ doval druhého (ii když v dostatečném odstupu od jeho mystického systému systému),, nebyli ovšem ještě s to dovést tento spor kk žádnému rozhodrozhod­ nutí. Epikúros sám ve svém senzuálním systému alespoň postupoval mnohem důsledněji (neboť neboť svými názory nikdy nepřekračoval hranice zkušenosti zkušenosti) než Aristotelés a Locke, protože zejména ten druhý, poté co odvodil všechny pojmy a základní věty ze zkušenosti, zašel při jejich používání tak daleko, že tvrdil, že existenci Boha a nesmrtelnost B 883 duše (přestože oba předměty leží zcela za hranicemi možné zkuše­ A 855 nosti nosti) můžeme dokázat se stejnou evidencí jako nějakou matematickou 350 poučku. 3. Pokud jde o metodu. Máme-li něco nazývat metodou, musí to být postup podle zásad. Metody, které nyní panují v tomto oboru přírod­ ního bádání, lze rozdělit na naturalistické a scientistické. Naturalista nejvznešenějších čistého rozumu se řídí zásadou, že vv nej vznešenějších otázkách, které tvoří úkol metafyziky, toho lze bez vědy pomocí běžného rozumu (který nazývá „zdravým rozumem“) dokázat víc než pomocí speku­ lace. Tvrdí tedy, že velikost a vzdálenost Měsíce můžeme bezpečněji určit od oka, než pomocí matematických oklik. Pouhá misologie je tak převedena na zásady, a co je nejnesmyslnější, zanedbávání všech umě­ lých prostředků se vychvaluje jako ta pravá metoda, jak rozšiřovat poznání. Pokud jde totiž o nedostatek hlubšího náhledu u naturalistů, není důvod klást jim něco k tíži. Řídí se obecným rozumem, aniž by svou nevědomost velebili jako metodu, která by měla obsahovat tajem'

v

350

J. Locke, Esej o lidském rozumu, rozumu, IV, 10, I, 1, Praha 1984, str. 337 n. n Pozn. vyd. (Pozn. vyd.) 504

4. část. Dějiny čistého rozumu uod saství, jak vyzvednout pravdu z Démokritovy hluboké studny. Quod pio, satis est mihi; non ego curo, esse quod Arcesilas aerumnosique Solones (Persius),351 je jejich heslem, při němž mohou spokojeně B 884 a chvályhodně žít, aniž by se starali o vědu nebo se pletli do jejích zá­ A 856 A ležitostí. Pokud jde o příznivce s dentistické metody, mohou postupovat buď dogmaticky, nebo skeptic skepticky, v každém případě mají však povinnost popo­ dogmaticky, stupovat systematicky. Jestliže tu tu jmenuji, pokud jde o ty první, pověst­ ného Woljfa ol a,, a pokud jde o ty druhé, Davida Huma, vzhleHuma, nemusím vzhle­ dem ke svému nynějšímu zájmu jmenovat ostatní. Jedině kritická cesta je ještě otevřena. Jestliže byl čtenář ochoten a měl dost trpělivosti projít tuto cestu se mnou, může nyní sám posoudit, zda by nebylo možno - zlíbí-li se mu přispět svým dílem kk tomu, aby se tato stezka změnila na hlavní silnici - dosáhnout ještě před koncem tohoto století cíle, jehož nebyla s to dosáhnout mnohá staletí: totiž přivést lidský rozum kk úplnému uspokojení v tom, co sice vždy zaměstnávalo jeho vědychtivost, ale dosud marně.

351 „Co znám, to mi stačí, já namoutě nechci k nějakým Arkesilaům a chu­ dákům Solónům Solónům patřit.“ patřit.'' -Persius, Satiry,, III, 78-79, Praha 1990. (Pozn. Pozn. vyd. dákům - Persius, Satiry vyd.) 505

•

•

von 10n

mm fkofelfoc in S6mg8os376 fyzického působení, a tak svou námitkou vyvraceli nejen přirozené působení, nýbrž i svůj vlastní dualistický předpoklad. Všechny těžkosti, které se týkají spojení mys­ lící přirozenosti s hmotou, pocházejí totiž bez výjimky pouze z oné úskokem získané dualistické představy, že hmota jako taková není jevem, tj. pouhou představou mysli, které odpovídá nějaký neznámý předmět, nýbrž že je tímto předmětem samým o sobě, jak existuje mimo nás a nezávisle na veškeré smyslovosti.

376 „základní chyba, nepravdivá výchozí teze“ (Pozn. Pozn. vyd.) vyd. 559

IV. Příloha Příl

A A 392

Proti obecně přijímané teorii fyzického vlivu tedy nemůže být vzne­ sena žádná dogmatická námitka. Přij me-li totiž protivník, že hmota a její pohyb jsou pouhými jevy, a tedy samy jen představami, může nacházet obtíž jen v tom, že neznámý předmět naší smyslovosti ne­ může být příčinou představ v nás; předstírat něco takového ho však neopravňuje ani to nejmenší, poněvadž o nějakém neznámém před­ mětu nikdo nemůže říci, co by mohl nebo nemohl dělat. Podle našich výše uvedených důkazů to ale musí tento transcendentálni idealismus nutně připustit, pokud nechce představy zjevně hypostazovat a klást je jako opravdové věci mimo sebe. Proti běžnému učení o fyzickém vlivu lze nicméně vznést odů­ vodněnou kritickou námitku. Takové údajné společenství mezi dvěma druhy substancí, myslící a rozprostraněnou, má za základ hrubý dualis­ mus a činí substance, které přece nejsou ničím jiným než pouhými představami myslícího subjektu, věcmi, které existují pro sebe. Ne­ správně chápaná teorie fyzického vlivu tedy může být úplně vyvrácena jen tak, že její důkaz odhalíme jako nicotný a získaný úskokem. Pověstná otázka o společenství myslícího a rozprostraněného by A A 393 tedy vyústila, odmítneme-li všechny domněnky, pouze v otázku, jak je v nějakém mysl{c{m myslícím subjektu vůbec možný vnější názor, názor, totiž názor prostoru (jeho vyplnění, tvar a pohyb). Na tuto otázku však nemůže najít žádný člověk odpověď a tuto mezeru svého vědění nemůžeme nikdy vyplnit, nýbrž pouze označit tím, že vnější jevy připíšeme transcendentálnímu předmětu, kte který'je je příčinou tohoto druhu představ, ktekte­ rý ale vůbec neznáme, ani o něm nikdy nezískáme žádný pojem. Ve všech úlohách, které se mohou na poli zkušenosti vyskytnout, zacházachá­ zíme s těmito jjevy evy jjako ako s předměty samými o sobě, aniž bychom se stasta­ rali o prvotní základ jejich možnosti (jakožto jevů). Překročíme-li však jejich hranici, stane se pojem transcendentálního předmětu nutným. Rozřešení všech sporů nebo námitek, které se týkají stavu myslícího životem nebo po zrušení takového jjsoucna soucna před tímto společenstvím (životem) společenství (po smrti), je bezprostředním důsledkem úvah o tomto společenství myslícího a rozprostraněného jsoucna. Názor, že myslící subjekt mohl myslet před jakýmkoli společenstvím s tělesy, by se dal vyjádřit tak, že před začátkem tohoto druhu smyslovosti, díky němuž A 394 se nám něco jeví v prostoru, mohly být tytéž transcendentálni před­ A měty, které se v nynějším stavu jeví jako tělesa, nazírány zcela jiným způsobem. Avšak názor, že duše může po zrušení veškerého společen• A

• %

560

,

Uva Úvaha o celku čisté nauky o duši...

ství s tělesným světem ještě pokračovat v myšlení, by se pak projevil v této formě: i kdyby měl přestat existovat ten druh smyslovosti, jímž se nám transcendentálni a dosud zcela neznámé předměty jeví jako hmotný svět, není proto ještě zrušen veškerý jejich názor a je docela dobře možné, že tyto neznámé předměty jsou myslícím subjektem nadále poznávány, i když ovšem již nikoli jakožto tělesa. Nikdo sice nemůže na základě spekulativních principů uvést ani se­ bemenší důvod pro takové tvrzení, ba ani nemůže dokázat jeho mož­ nost, nýbrž může ji pouze předpokládat; avšak právě tak málo může někdo proti němu vznést nějakou platnou dogmatickou námitku. Ať je to, kdo chce, o absolutní a vnitřní příčině vnějších a tělesných jevů toho totiž ví právě tak málo jako já či někdo jiný. Nemůže se tedy odůvod­ něně tvářit ani, že ví, v čem záleží skutečnost vnějších jevů za nynější­ ho stavu (za života), tudíž ani, že po něm (po smrti) přestane existovat podmínka veškerého vnějšího názoru, neboli i myslící subjekt sám. A 395 A Tak je tedy celý spor o charakter našeho myslícího jsoucna a jeho spojení s tělesným světem pouze důsledkem toho, že se mezera, ob­ sahující to, o čem nic nevíme, vyplňuje paralogismy rozumu, jelikož ze svých myšlenek děláme věci a hypostazujeme je, z čehož vzniká do­ mnělá věda, a to jak z hlediska toho, kdo má pozitivní stanovisko, tak z hlediska toho, kdo má stanovisko negativní, protože jeden se do­ mnívá, že něco ví o předmětech, o nichž nemá žádný člověk pojem, círuhý dělá ze svých vlastních představ předměty, a oba se tak točí ve věčném kruhu dvojsmyslů a protimluvů. Od této dogmatické šalby, která udržuje tolik lidí domnělou blažeností v područí teorií a systémů, nás nemůže osvobodit nic než střízlivost přísné, ale spravedlivé kri­ tiky, která omezuje všechny naše spekulativní nároky pouze na pole možné zkušenosti, nikoli snad laciným posměchem kvůli tolikrát sel­ havším pokusům nebo zbožným vzdycháním nad omezeností našeho rozumu, nýbrž stanovením jeho hranic podle bezpečných zásad, které s nejvyšší spolehlivostí připínají své nihil ulterius377 na Herkulovy sloupy, které vztyčila sama příroda, aby náš rozum pokračoval v plav­ bě jen tak daleko, kam až sahají vždy pevné břehy zkušenosti, kterou A A 396 nemůžeme opustit, aniž bychom se odvážili na bezbřehý oceán, jenž nás neustálými klamnými vyhlídkami nakonec nutí, abychom všechno obtížné a zdlouhavé namáhání vzdali jako beznadějné.

377 „nic dalšího, nic za danou hranicí“ (Pozn. vyd.) 561

IV. Příloha Přílo * *

Až dosud jsme zůstali čtenářům dlužni jasný a obecný výklad transcendentálního, a přece přirozeného zdání obsaženého v paralogismech čistého rozumu, jakož i ospravedlnění jejich systematického uspořádání, paralelního s tabulkou kategorií. Bez nebezpečí, že bude­ me nejasní nebo že se budeme sami nevhodně předbíhat, jsme se na začátku této kapitoly nemohli takového výkladu zhostit. Pokusíme se tuto povinnost splnit nyní. Příčinu veškerého zdání můžeme spatřovat v tom, že subjektivní podmínka myšlení je považována za poznání objektu. Dále jsme v úvo­ du do transcendentální transcendentálni dialektiky ukázali, že čistý rozum se zabývá pouze totalitou syntézy podmínek daného podmíněného. Poněvadž pak dialektickým zdáním čistého rozumu nemůže být empirické zdání, které se vyskytuje u určitého empirického poznatku, bude se dialekA 397 tické zdání týkat obecna A obecná podmínek myšlení a budou existovat jen tři případy dialektického používání čistého rozumu: I. 1. Syntéza podmínek nějaké myšlenky vůbec. 2. Syntéza podmínek empirického myšlení myšlení..

3. Syntéza podmínek čistého myšlení. Čistý . . . istý rozum se ve všech těchto případech zabývá pouze absolutní totalitou této syntézy, tj. tou podmínkou, která je sama nepodmíněná. Na tomto dělení je založeno také trojí transcendentální transcendentálni zdání, které dává podnět k rozdělení dialektiky na tři části a poskytuje ideu k právě tolika zdánlivým vědám založeným na čistém rozumu, totiž k transcentranscen­ dentálni psychologii, kosmologii a theologii. Zde máme co dělat jen vědou. s první vědou. Protože při myšlení vůbec abstrahujeme od veškerého vztahu myš­ lenky k nějakému objektu (ať již smyslů, nebo čistého rozvažování), není syntéza podmínek nějaké myšlenky vůbec (č. č. I1) nijak objektivní, nýbrž je to pouze syntéza myšlenky se subjektem, která je však mylně považována za syntetickou představu nějakého objektu. Z toho však též plyne, že dialektický úsudek o podmínkách veškeveške­ rého myšlení vůbec, jež je samo nepodmíněné, se nedopouští chyby A 398 v obsahu (neboť od každého obsahu nebo objektu abstrahuje), nýbrž že A chybuje jen ve formě a že musí být nazván paralogismem. 562

,,

Uvaha Úvaha o celku čisté nauky o duši...

Poněvadž dále jedinou podmínkou, která provází veškeré myšlení, je Já v obecné větě „Já myslím“, má rozum co dělat s touto podmín­ kou, pokud je sama nepodmíněná. Je to ale jen formální podmínka, totiž logická jednota každé nějaké myšlenky, při níž abstrahuji od veškerého předmětu, a kterou si nicméně představuji jako předmět, který myslím, totiž „Já“ samo a jeho nepodmíněnou jednotu. Kdyby mi někdo položil otázku: Jakého rázu je věc, která myslí?, neumím na ni apriorně odpovědět ani to nejmenší, protože odpověď má být syntetická (neboť analytická odpověď možná vysvětluje myš­ lení, neposkytuje však žádné širší poznání toho, na čem toto myšlení spočívá . Každé syntetické řešení však vyžaduje co do své~ své možnosti spočívá). názor, který byl v tak všeobecné úloze zcela vynechán. Právě tak nikdo nemůže v celé její obecnosti zodpovědět otázku: Co to musí být za věc, jež je pohyblivá? V tomto případě totiž není dána neprostupná rozprohmota . Ačkoli na onu otázku všeobecně neznám žádnou straněnost (hmota). odpověď, přesto se mi zdá, že bych ji v jednotlivém případě mohl dát, A 399 a to ve větě, která vyjadřuje sebevědomí: Já myslím. Toto Já je totiž A první subjekt, tj. substance, je jednoduché atd. Toto všechno by pak ale pra­ musely být pouhé zkušenostní věty, které by však bez obecného pravidla, jež by vyjadřovalo apriorní podmínky možnosti myšlení vůbec, nemohly obsahovat žádné takové predikáty (které které nejsou empirické empirické).. Takto se mi stává můj zpočátku tak očividný náhled soudící o povaze myslící bytosti, a to na základě čistých pojmů, podezřelý, i když jsem hned jeho chybu ještě neodhalil. A však další pátrání po původu těchto atributů, které si jakožto mysAvšak mys­ lící bytost vůbec připisuji, může tuto chybu odhalit. Nejsou ničím víc před­ než čistými kategoriemi, pomocí nichž nikdy nemyslím určitý předmět, nýbrž pouze jednotu představ nutnou k tomu, abych nějaký jejich předmět určil. Sama kategorie mi nemůže bez názoru, který má za základ, poskytnout žádný pojem předmětu, neboť jen prostřednictvím názoru je dán předmět, který je pak prostřednictvím kategorie myšlen. Jestliže nějakou věc prohlásím za substanci v jevu, musí mi být před­ tím dány predikáty jejího názoru, pomocí nichž rozlišuji trvalé od proměnlivého a substratum (věc samu) od toho, co je k ní pouze při­ pojeno. Nazývám-li nějakou věc jednoduchou v jevu jevu,, rozumím tím, že A A 400 její názor je sice částí jevu, ale sám nemůže být dělen atd. Je-li však něco poznáno jako jednoduché jen v pojmu, a nikoli v jevu, nemám

563

IV. Příloha Př(loha

tím ve skutečnosti vůbec žádné poznání předmětu, nýbrž jen svého pojmu, který si vůbec dělám o něčem, co není názoru jako takovému dostupné. Říkám jen, že si něco myslím jako zcela jednoduché, protože skutečně neumím říci více, než jen, že je to něco. Pouhá apercepce (Já) je tedy substancí v pojmu, je jednoduchá v pojmu atd., a tak jsou všechny ony psychologické poučky nesporně správné. O duši tím ale v žádném případě není poznáno to, co vlastně chceme vědět, neboť všechny tyto predikáty vůbec neplatí o názoru, a proto také nemohou mít žádné důsledky, které by byly aplikovány na předměty zkušenosti; tyto predikáty jsou tudíž úplně prázdné. Onen pojem substance mne totiž nepoučuje o tom, že duše trvá sama pro sebe, o tom, že je částí vnějších názorů, která sama nemůže již být dělena, a následkem žádných změn přírody tedy nemůže ani vznik­ nout, ani zaniknout; to všechno jsou vlastnosti, které by mi mohly činit duši poznatelnou v souvislosti se zkušeností a poskytovat mi poučení A A 401 o jejím původu a budoucím stavu. Když ale na základě pouhé ka­ tegorie řeknu: Duše je jednoduchá substance, pak je jasné - jelikož holý rozvažovací pojem substance neobsahuje nic víc než to, že daná věc má být představována jako subjekt o sobě, aniž by opět byla pre­ dikátem nějaké jiné věci -, že z toho neplyne nic pro trvalost duše a že atribut jednoduchosti jí určitě nemůže tuto trvalost dodat, a že tak proto nejsme ani v nejmenším nej menším poučeni o tom, co může duši při proměnách světa postihnout. Kdyby nám mohl někdo říci, že je to jednoduchá čdstice hmoty, částice hmoty, pak bychom o ní mohli z toho, co o ní učí zkušenost, odvodit její trvalost a spolu s její jednoduchou povahou také její nezničitelnost. O tom nám však pojem Já v psychologické zásadě (Já mys­ lím lím) neříká ani slovo. Odtud však pochází, že se jsoucno, jež v nás myslí, domnívá pozná­ vat sebe samo prostřednictvím čistých kategorií, a sice prostřednictvím těch, které vyjadřují pod každým svým záhlavím absolutní jednotu? Apercepce je sama základem možnosti kategorií, které ze své strany nepředstavují nic jiného než syntézu rozmanitosti v názoru, pokud má tato syntéza v apercepci jednotu. Proto je sebevědomí vůbec předsta­ vou toho, co je podmínkou veškeré jednoty, a přece samo nepodmíně­ né. Můžeme proto říci o myslícím Já (o duši), které sebe myslí jako A 402 substanci - jako něco jednoduchého, jako něco numericky identického A402 po všechen čas a jako korelát veškeré existence, z níž musí být vysou-

564

,

Uvaha Úvaha o celku čisté nauky o duši duši... ...

zena každá j iná. existence že nepoznává sebe samo prostřednictvím kategorií, nýbrž že poznává kategorie a prostřednictvím nich všechny předměty v absolutní jednotě apercepce, tudíž že poznává prostřed­ nictvím sebe samého. Je sice zcela zřejmé, že to, co musím předpoklá­ dat, abych vůbec nějaký objekt poznal, nemohu samo poznávat jako objekt a že určující Já (myšlení) se liší od určitelného Já (od myslícího subjektu) tak, jako se liší poznání od předmětu. Nicméně není přiroze­ nějšího a svůdnějšího bludu než po važovat j ednotu v syntéze myšlenek za vnímanou jednotu v subjektu těchto myšlenek. Mohli bychom jej nazvat subrepcí hypostazovaného vědomí (apperceptionis substantiatae . tae). Chceme-li logicky pojmenovat paralogismus v dialektických rozu­ mových úsudcích racionální nauky o duši, mají-li ovšem správné pre­ misy, můžeme ho označit za sophisma figurae dictionis,378 v němž vyšší premisa používá kategorii vzhledem k její podmínce pouze transcendentálně, zatímco nižší premisa a závěr používají tutéž kategorii empiricky vzhledem k duši, která byla pod tuto podmínku subsumoA 403 vána. Tak například v paralogismu substanciality je pojem substance A čistým intelektuálním pojmem, pojmem* který má bez podmínek smyslového názoru pouze transcendentálni použití, tj. vůbec žádné. V nižší premise byl však právě tento pojem aplikován na předmět veškeré vnitřní zku­ šenosti, aniž by však byla předem stanovena a za základ vzata pod­ mínka jeho aplikace in concreto, totiž jeho trvalost, a proto byl použit empiricky, třebaže to zde bylo nepřípustné. Abychom konečně ukázali systematickou souvislost všech těchto dialektických tvrzení rozumářské nauky o duši v souvislosti s čistým rozumem, a tedy její úplnost, všimněme si, že tato apercepce je pro­ váděna ve všech třídách kategorií - ale jen pokud jde o ty rozvažovací pojmy, které v každé z těchto tříd slouží ostatním za základ jednoty niv možném vnímání - tzn. pokud jde o subsistenci, realitu, jednotu (ni­ koli mnohost) a existenci, až na to, že je zde rozum všechny předsta­ vuje jako podmínky možnosti nějakého myslícího jsoucna, které jsou samy nepodmíněné. Duše tedy poznává sama o sobě toto:

378 „sofisma ze způsobu řeči“ - K výkladu tohoto pojmu viz pozn. 239, str. 259. (Pozn. Pozn. vyd.) vyd.

565

IV. Příloha

A A 404

1. Nepodmíněnou Nepodmíněnoujednotu jednotuvztahu, vztahu,

tj. sebe samu, nikoli jako inherující, nýbrž jako subsistující; 3. Nepodmíněnou jednotu mnohosti v čase,

2. Nepodmíněnou jednotu kvality, tj. tj. nikoli jjako ako reálný celek, nýbrž jako jednoduchou;379

tj. nikoli jako numericky různý subjekt v různých časech, nýbrž j ako jeden a týž subjekt;

4. Nepodmíněnou jednotu existence v prostoru, tj. nikoli jako vědomí více věcí mimo ni, nýbrž jen jako vědomí existence jjíí samé, samé, nýbržjenjako zatímco vědomí ostatních věcí jen jako vědomí jejích představ. A 405 Rozum je mohutností tvořit principy. Tvrzení čisté psychologie ne­ A obsahují empirické predikáty o duši, nýbrž takové, které, když se na­ skytnou, mají určovat předmět sám o sobě, nezávisle na zkušenosti, tudíž pouhým rozumem. Tyto predikáty by tedy správně musely být založeny na principech a obecných pojmech myslících přírodních jsou­ cen vůbec. Místo toho shledáváme, že je všechny řídí jednotlivá před­ stava ,,Já jsem'', která se právě proto, že vyjadřuje (neurčitě) neurčitě čistou „Já jsem“, formuli veškeré mé zkušenosti, ohlašuje jako obecná věta, která platí pro všechny myslící bytosti, ale protože je ve všech ohledech jed­ notlivá, zdánlivě obsahuje absolutní jednotu podmínek myšlení vůbec, a tak se rozšiřuje dál, než kam by mohla dosáhnout možná zkušenost.

379 Nemohu nyní ještě ukázat, jak zde jednoduchost odpovídá kategorii reality. Vyložím to v následující části u vání téhož pojmu.

příležitosti

566

jiného rozumového použí-

Ediční poznámka Spis Kritika čistého rozumu byl přeložen z akademického vydání I. Kant, Kritik der reinen Vernun Vernunft.t. Zweite Auflage 1787, in: Kant's Kanťs gesammelte Schr( ten, Koniglich PreuBische Akademie der issenSchriften , Kôniglich Wissen.... schaften (vyd.), vyd. , sv. III, Berlin 1904 (= = Ak.). Ak. . Text prvního vydání byl přeložen z I. Kant, Kritik der reinen VerVer­ nun nunftt (1781), 1781 , in: Kant' Kanťss gesammelte Schri Schriften ten,, Koniglich Kôniglich Preu8ische PreuBische issenschaften (vyd.), vyd. , sv. IV, Berlin 1903. Akademie der Wissenschaften ,._,.íslování stran na o ajích textu je v případě I. Číslování okrajích 1. vydání z roku 1781 označeno písmenem A, v případě 2. vydání z roku 1787 písmenem B. Poznámky pod čarou jsou trojího druhu: I1) Autorovy poznámky z vydání v·roce v roce 1781 a v roce 1787. 2) 2 Autorovy rukopisné poznámky z jeho příručního exempláře spisu z roku 1781 (= PE).. Tyto poznámky byly přeloženy z vydání = PE I. Kant, Nachtriige Nachträge zur Kritik der reinen Vernunft (1. 1. Auflage Auflage),, ten, Deutsche Akademie der Wis­ isin: Kant's Kanťs gesammelte Schri Schriften, senschaften zu Berlin (vyd.), vyd. , sv. XXIII, Berlin 1955, str. 20-50. Poznámky jsou opatřeny římskými číslicemi podle Erdmannova číslování (= E).. =E 3 3) Poznámky vydavatelů se omezují na překlad latinských a řec­ kých sousloví a na zachycení nej nejdůležitějších důležitějších rozdílů mezi vydávydá­

ními, pokud tyto rozdíly sahají nad rámec stylistických úprav. Bibliografie a rejstříky k překladu tvoří samostatný svazek.

567

IMMANUEL KANT K ritika čistého rozumu Jako 36. svazek v řadě Knihovna novověké tradice OIKOYMENH. a současnosti vydalo nakladatelství OIKOY ENH. Z německého originálu Kritik der reinen Vernu Vemuft,, vyvy­ daného v rrámci ci akademického vydání Kantových spispi­ sů nakladatelstvím Georg Reimer, Berlin 1903-1904, přeložil Jaromír Loužil ve spolupráci s Jiřím Chotašem a Ivanem Chvatíkem. Text lektorovali Jindřich Karásek a Karel Novotný. Odpovědný redaktor Aleš Havlíček. Technická redakce Jana Dvořáková. ObálObál­ ku navrhl Zdeněk Ziegler. Sazba Miroslav Šedina. Tisk Alfaprint Praha. První vydání, Praha 2001.

IMMANUEL IM ANUEL KANT ANT (1724-1804) 1724-1804 narodil se v Královci álovci (dnešním dnešním Kaliningradu liningradu).. Od roku 1740 navště­ voval tamní universitu, kde stustu­ doval matematiku, přírodní vědy a filosofii. V letech 1755-1796 zde přednášel logiku, metafyziku, zeze­ měpis, antropologii, etiku, právo, fyziku, pedagogiku. Mezi ezi jeho nej­ nejvýznamnější posluchače patřil v lele­ tech 1762-1764 Johann Gottfried Herder. Ve svém stěžejním díle, Kritice 2 čistého rozumu (1781,17872), 1781, 1787 , zkouzkou­ má možnosti neempirického pozná­ poznání v matematice, přírodních vědách a metafyzice. V této souvislosti si klade otázku „Jak jsou možné syn­ tetické soudy apriori?'', a prioriT \ která se dotýká nejen možnosti matematických poznatků, ale i podmínek možnosti zkušenosti. Především 1nožnostivšak v ní jde o metafyziku jako obor odůvodněného vědění a o rozroz­ sah jeho platnosti. Snad proto lze s trochou nadsázky označit KritiKriti­ ku čistého rozumu za ,,metafyziku „metafyziku o metafyzice''. metafyzice“. Předložený svazek je po více než sedmdesáti letech zcela novým pře­ kladem Kantova hlavního díla do češtiny a obsahuje kompletní text druhého vydání spisu (1787), 1787 , včet­ ně všech pasáží z prvního vydání 1781 , které Kant do druhého vy(1781), vy­ dání nepřevzal. Do svazku byly rovněž zařazeny Kantovy rukopis­ rukopis. ■

né poznámky z jeho příručního exempláře. K nej důležitějším Kantovým spi­ sům patří: Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels immels (1755), Der einzig mogliche Beweisgrund zu einer Demonstration des Daseins Gottes (1763), Sny duchovidcovy vyložené sny metafyzi­ ka (1766; česky 1922), De mundi sensibilis atque intelligibilis forma et principiiL'} (1770), 1770 , Kritika čistého etprincipiis rcJzumu 1781; česky 1930 rozumu (1781; 1930),, Prolegomena ke každé příští metafyzice, je ž se bude moci stát vědou (1783, 2 česky 1916, 1992 19922) Idea všeobecvšeobec­ ných dějin ve světoobčanském l';VětoobčanL'}kém ohleohle­ du (1784; česky 1990), Odpověď na otázlcu: otázku: Co jje e to o~'vícenství? osvícenství? (1784; česky 1993), Základy meta­ fyziky mravů (1785; česky 19902), Kritika praktického rozumu (1788; česky 1944, 1996 1996),, Kritika soudsoud­ nosti (1790; 1790; česky 1975 1975),, Die ReliReli­ gion innerhalb der Grenzen der blofien Vernunft (1793), K věčné­ mu mírit 1795, česky 1919, 1999 míru (1795, 1999),, Die Metaphysik der Sitten (1797), Der Streit der Fakultaten 1798 Fakultäten (1798) a Anthropologie in pragmatischer Hinsicht (1798). 1798 . Nedokončeno a bez názvu zůstalo tzv. Opus postumum (dílo dílo z pozůstalosti). pozůstalosti .