113 106 1MB
Czech Pages 287 [281] Year 1995
Úvod k českému vydání
M ů ž e k n i h a o církvi, která vyšla poprvé v r. 1937 a která už d l o u h o předtím dozrávala v autorově v ě d o m í , ještě n ě c o říci čtenáři na konci 2. tisíciletí a po d r u h é m v a t i k á n s k é m koncilu? O d v a ž u j e m e se tvrdit, že ani dnes neztratila na své ak tuálnosti, zejména pro křesťany, kteří prožívali j e d e n z nejdůležitějších úseků církevních dějin za „železnou o p o n o u " ! Ano, řekli b y c h o m , že byla napsána právě teď a pro ně! Ekleziologie „koncilu n a š e h o století" postavila silně do popředí církev j a k o společenství jediného Božího lidu, vy k o u p e n é Kristem, které je s n í m sjednoceno j a k o údy s Hla vou a které se tajemně rozprostírá daleko za hranice tak zvané církve „institucionální", viditelné. Koncil také vybízel k návratu k tradici, k p r a m e n ů m , k těm nejčistším zřídlům pravé nauky, jež snad byly b ě h e m věků poněkud opomíjeny, ale z nichž čerpali svorně všichni naši předkové předtím, než se jejich přímá společná cesta rozdrobila na množství rozbíhajících se cest a cestiček. Tyto myšlenky n a l é z á m e v díle otce H e n r i h o de L u b a c v hojnosti, i když j a k o b y v zárodku. Ne n á h o d o u měl autor účast na redakci koncilních konstitucí „ L u m e n g e n t i u m " a „ G a u d i u m et s p e s " ! M ů ž e m e ho tedy pokládat za j e d n o h o z tvůrců koncilního učení. Dostalo se mu tím zadostučinění za to, že svými názory „předběhl svou d o b u " a v mladších letech byl p ř e d m ě t e m nedůvěry a podezírání ze strany před stavených a spolubratři. Kniha Katolicismus nepojednává o církvi ve všech jejích aspektech a složkách, ale jak říká její titul, převážně o její „katolicitě". Činí to s častým odvoláváním na P í s m o svaté S t a r é h o i N o v é h o z á k o n a a na u č e n í c í r k e v n í c h O t c ů , z nichž uvádí m n o h o citátů, a d o k o n c e celé stati, které nějak 3
souvisí s probíranými myšlenkami. Už tím s a m ý m je toto dílo n e s m í r n ě cenné, neboť je p o m ů c k o u pro studium patristiky a vzbuzuje pro ni zálibu! Henri de L u b a c se narodil 20. února 1896 v C a m b r a i ve Francii ve vojenské rodině. Střední školu vystudoval u je zuitů, a až do smrti se řídil heslem jejich g y m n á z i a „Boží zalíbení je i m é " . Po maturitě r. 1913 vstupuje do j e z u i t s k é h o noviciátu. Na k n ě z e je vysvěcen za 14 let, 22. srpna 1927. Od r. 1929 je profesorem apologetiky a dějin náboženství na teologic ké fakultě Katolické univerzity v Lyonu a v j e z u i t s k é m stu dijním d o m ě . R.1950 nusí přerušit přednášky, třebaže kar dinál Gerlier nikdy nesouhlasil, aby bylo j e h o j m é n o vy škrtnuto ze seznamu profesorů této univerzity, na niž ho n e d á v n o j m e n o v a l čestným profesorem. Tehdy j e z d í přednášet po Francii, severní Africe a Itálii. Delší čas stráví v Římě, k d e má účast j a k o delegát své řá d o v é provincie na m i m o ř á d n é m kongresu jezuitů. R.1958 jej A k a d e m i e morálky a politických věd přijme za svého řádného člena a o dvě léta později ho povolá papež Jan XXIII. do teologické k o m i s e v rámci příprav na 2. va tikánský koncil. B ě h e m třiceti let své profesorské činnosti otec de L u b a c neustále dokazoval, jak nic lidského, zvláště p o k u d j d e o projevy n á b o ž e n s k é h o d u c h a všech ras na zeměkouli, ne ní křesťanství cizí. Psal studie o budhismu, o středověké křesťanské tradici, o biblické exegezi. Někteří ho počítají m e z i nejlepší znalce svatého T o m á š e Akvinského a scho lastiky. K d y ž ho představení pro j e h o smělé názory odvolali, takže nesměl několik let vyučovat mládež, nepronesl j e d i n é slovo stížnosti. Ale j e h o studenti v n ě m stále viděli skvělé ho učitele i velkou autoritu, a zároveň v n ě m nalézali přítele a otce, který nezištně p o m á h a l m l a d ý m talentům k uplat nění, m e z i j i n ý m i v časopisech, které redigoval. Jak se autor Katolicismu uměl angažovat i v s o u d o b ý c h událostech, o tom svědčí j e h o účast v 1. světové válce, která mu vynesla zranění na bojišti a válečný kříž.
Ještě i po 2. vatikánském koncilu, k d e působil j a k o po radce, byl po řadu let p o r a d c e m několika orgánů ř í m s k é kurie - K o n g r e g a c e pro katolickou výchovu, Sekretariátu pro nekřesťany a Sekretariátu pro nevěřící. Pavel VI. si ho velmi vážil a j m e n o v a l ho r.1969 č l e n e m n o v ě utvořené M e z i n á r o d n í teologické k o m i s e . K o n e č n ě Jan Pavel II. ho povýšil r. 1983 do sboru kardinálů. Ve své knize „Překročit práh n a d ě j e " píše Svatý otec: „Jsem velice zavázán zejména otci Yves C o n g a r o v i a otci H e n r i m u de L u b a c . D o d n e s v z p o m í n á m na slova, kterými mě otec Henri povzbuzoval, abych vytrval v linii, kterou j s e m v diskusi (tj. o schématu konstituce Gaudium et spes) vytýčil. To už bylo při zase dáních ve Vatikáne. Od této chvíle mě k otci de Lubac pojí z v l á š t n í p ř á t e l s t v í . " ( V i z č e s k ý p ř e k l a d , str. 144 P r a h a ; 1995). Tento velký m u ž církve zemřel 4. září roku 1991 a je p o c h o v á n v Paříži.
První část knihy Katolicismus ukazuje v přehledu, j a k má celé naše náboženství ve vynikající míře ráz společen ský, a to v hlavních zásadách Kréda ( 1 . kap.), ve s v é m ži v é m zřízení (2. kap.), ve s v é m svátostném systému ( 3 . kap.), v cíli, k j a k é m u nás vede (4. kap.). Je n e m o ž n é tento j e h o společenský ráz opomíjet, aniž b y c h o m katolické nábožen ství zfalšovali. Z tohoto charakteru vyvozuje druhá část knihy některé důsledky, pokud j d e o úlohu, j a k o u přiznává náboženství dějinám. V 5. kapitole vidíme, j a k právě v t o m nabízí křesťanství pozorovateli n ě c o j e d i n e č n é h o , a p o d tímto z o r n ý m ú h l e m je probírána otázka Písma svatého a je ho d u c h o v n í h o chápání; otázka, která se netýká j e n dějin exegeze a křesťanského myšlení v průběhu m n o h a staletí, ale která svou podstatou zůstává pro nás stěžejní a má i zá sadní spojitost s pravoslavím (6. kap.). Tyto principy vrhají i jisté světlo na otázku spásy nevěřících (7. kap.). P a k zkou m á n í odpovědi, kterou dali Otcové na námitku pohanů, že k vtělení d o š l o příliš p o z d ě , u m o ž ň u j e p o s t ř e h n o u t šíři 5
a jednotnost Božího plánu s n a š í m lidstvem (8. kap.)- Ko n e č n ě velký fenomén misií dává lépe pochopit d u c h a k a t o licismu (9. kap.). Třetí část, stručnější, vyzdvihuje n ě k o l i k rysů nynější situace v teologii (10. kap.), snaží se přispět k rozptýlení některých n e d o r o z u m ě n í a ukazuje, j a k povy šuje katolicismus h o d n o t y člověka j a k o osoby ( 1 1 . kap.) a j a k se j e h o dvojí ráz, historický a společenský, n e s m í chá pat ve smyslu čistě č a s n é m a p o z e m s k é m (12. kap.). P r o b l é m osoby, problém transcendentna, jsou problémy věčné, ale také jsou bolestně aktuální! Na k o n c i knihy zařazuje autor pod titulem „ T e x t y " sérii rozsáhlých výňatků ze spisů církevních Otců. N a r á z se oci t á m e v ovzduší prvních křesťanských století, p ř í m o cítíme vůni a svěžest m l a d é h o průbojného křesťanství! J e h o nosi telé se sice j e š t ě v l e d a č e m p o d r u ž n é m mýlili ( D u c h svatý poučuje církev podle Kristova příslibu p o s t u p n ě ! ) . Ale jád ro, kerygma, zůstává u nich všech n e d o t č e n é . A tím, že otec de L u b a c uvádí vedle těchto textů, pravých perel, též něko lik výňatků ze spisů novějších autorů, svědčí o kontinuitě evangelního poselství.
Čtenář jistě pochopí, že zmiňuje-li se autor v této k n i z e j e d n o d u š e o „ k o n c i l u " n e b o o j e h o „ d o g m a t i c k é konstitu ci", má na mysli 1. vatikánský koncil a j e h o výnosy.
24. února 1995. Vydavatelé
PRVNÍ ČÁST
PRVNÍ KAPITOLA
Dogma Jediný
obraz
N a d p ř i r o z e n á důstojnost pokřtěného věřícího spočívá, j a k víme, na přirozené důstojnosti člověka, třebaže ji neko n e č n ě převyšuje: Agnosce, o Christiane, dignitatem tuam. - Deus qui humanae substantiae dignitatem mirabiliter condidisti... („Křesťane, u v ě d o m si svou důstojnost. - Bože, tys p o d i v u h o d n ě stvořil důstojnost lidské podstaty...") P r o t o j e d n o t a K r i s t o v a t a j e m n é h o těla, j e d n o t a n a d p ř i r o z e n á , předpokládá na prvém místě j e d n o t u přirozenou, j e d n o t u lidského pokolení. Proto církevní Otcové, kteří pojednávali o milosti a o spáse, měli ustavičně na zřeteli toto Kristovo tělo. R o v n ě ž k d y ž pojednávali o stvoření, měli ve zvyku, že se nezmiňovali j e n o vytvoření jednotlivých bytostí, prv ního m u ž e a první ženy, nýbrž s oblibou prohlašovali, že B ů h stvořil lidstvo j a k o jediný celek. Například svatý Irenej říká, že B ů h vysázel na počátku vinici lidského pokolení. Zamiluje si je a u m í n í si, že na ně vyleje svého D u c h a a že je přijme za své, že je „ a d o p t u j e " (Adversus haereses, r ů z n á místa). Opět podle Ireneje i podle Origena {In Genesím, h o m . 2 , 5; 9,3; 13,2), podle Ř e h o ř e N a z i á n s k é h o a Ř e h o ř e N y s s k é h o , podle Cyrila Alexandrijského, M a x i m a , Hilaria, atd., n e n í ztracená ovce z evangelia, kterou zavede Dobrý pastýř zpátky do ovčince, nikdo jiný než jediná lidská při rozenost. Její tísnivé postavení dojímá Boha-Slovo do té míry, že n e c h á takřka být n e s m í r n é šiky andělů a j d e jí na p o m o c . Tuto přirozenost označovali O t c o v é celou řadou r o v n o c e n n ý c h výrazů, které mají všechny konkrétní smysl
a ukazují, že je to v jejich očích opravdu j e d i n á realita. Jis t ý m z p ů s o b e m byli svědky jejího zrození, viděli ji žít, růst, rozvíjet se j a k o jedinou bytost. V prvním hříchu padla celá tato bytost, ona byla vyhnána z ráje (Řehoř Veliký, Origenes, Řehoř Nysský) a odsouzena k tvrdému vyhnanství a k očekávání svého vykoupení. A k d y ž se k o n e č n ě objevil Kristus, k d y ž přišel j a k o „jediný S n o u b e n e c " , bylo j e h o s n o u b e n k o u opět „ c e l é l i d s t v o " ( P s e u d o c h r y s o s t o m , In Pascha, kázání 1). M u s í m e mít na mysli celou tuto obvyklou myšlenku na šich starověkých Otců, a b y c h o m pochopili u n ě k t e r ý c h z nich jisté podivné způsoby vyjadřování, ať už pocházejí odkudkoliv. Například Metod Olympský, j a k se zdá, dělá z Krista jakési n o v é zjevení A d a m a , o d u š e v n ě n é h o Slo vem. Je z n á m o , že m n o z í silně lpí na spáse A d a m o v ě . Proto není divu, že viděli ve spáse své hlavy nutnou p o d m í n k u spásy celého lidstva (Irenej, Tertullián, Hippolyt). „Tento A d a m je v nás všech", praví v j e d n é homilii Pseudoepifanes (homilie 2). A v j i n é homilii P s e u d o c h r y s o s t o m : „Kris tovou obětí je spasen člověk, ten člověk, který je v nás v š e c h " (In Pascha, kázání 2). N e n í to také hluboký smysl legendy, podle které prý byl A d a m , pochovaný na Kalvárii, pokřtěn vodou, jež vytékala z Ježíšova b o k u ? A neukazuje m n o h o liturgických textů, které se vztahují na Kristovo se stoupení „do p e k e l " a které se zmiňují jen o prvním člově ku, na tutéž dlouho přetrvávající mentalitu, právě tak j a k o u m ě l e c k á díla, j e ž o n ě m textům odpovídají? Dříve než Otcové studovali dějiny od začátku až do kon ce světa, zkoumali podstatu lidské přirozenosti, aby v ní rozeznali princip její jednoty. N u ž e , tento princip se j i m nezdál odlišný od principu lidské přirozenosti. Vždyť j i m ho naznačovala i G e n e z e svým učením, že B ů h učinil člo věka podle svého obrazu! Boží obraz totiž není jiný v tomto člověku a jiný v o n o m . Ve všech je to týž obraz (Atanáš, Ř e h o ř Nysský). Všichni mají tutéž tajemnou účast na Bohu, která je dělá d u c h o v n í m i a která zároveň uskutečňuje m e z i d u c h o v n í m i bytostmi jednotu. Odtud oblíbená představa
10
svatého Augustina o j e d n é j e d i n é d u c h o v n í rodině, která je určena, aby vytvořila j e d i n é Boží M ě s t o . P o k u d j d e o člověka: Z n á m á n a u k a svatého Ř e h o ř e N y s ského rozeznává první j e d i n c e n a š e h o druhu, kteří vzešli „jako po s t u p n í c h " ze svých příčin ve svůj čas „přirozeným a n u t n ý m z r o d e m " , j a k o je t o m u u všech ostatních živých bytostí; a na d r u h é straně je Člověk, stvořený p ř í m o a nad časově p o d l e B o ž í h o obrazu, který je v k a ž d é m z nás a kte rý nás spojuje v tak hlubokou jednotu, že by se nikdy ne m ě l o mluvit o lidech v m n o ž n é m čísle, tak j a k o n e m l u v í m e o třech bozích (De hominis opificio, roztroušená místa. Sr. Text 1). Neboť „celá lidská přirozenost, od prvních lidí až k posledním, je jediný obraz B y t í " (tamtéž. Sr. Text 2). Tato n a u k a n e m ě l a zůstat ve svých hlavních liniích j e n vlastnic tvím Ř e h o ř o v ý m , ale m ě l a inspirovat celou tradici. Ještě ve 14.století ji opakuje R u y s b r o e c k ve svém o b d i v u h o d n é m Zrcadle věčné spásy (kap.8). „Nebeský O t e c " , říká Ruysbroeck, „stvořil všechny lidi podle svého obrazu. J e h o o b r a z e m j e j e h o Syn, j e h o věčná Moudrost..., která byla dřív n e ž všechno stvoření. Ve vztahu k t o m u t o v ě č n é m u obrazu j s m e byli stvořeni my všichni. N a l é z á se podstatně a o s o b n ě u všech lidí, každý ho má celý a nerozdělený, a všichni d o h r o m a d y z n ě h o nemají víc n e ž j e d n o t l i v e c . T í m t o z p ů s o b e m j s m e všichni j e d n o , j s m e vnitřně spojeni ve svém v ě č n é m obrazu, který je o b r a z e m B o ž í m a je v nás všech p r a m e n e m n a š e h o života a n a š e h o p o v o l á n í k existenci" (sr. Text 3). K d y ž se pohanští m u d r c i Celsus n e b o Porfyrius posmí vali bláhové domýšlivosti křesťanů, těchto n o v ý c h barbarů, že prý spojí všechny lidi v j e d n é j e d i n é víře, m o h l i j i m Ot c o v é snadno odpovědět, že tato snaha vůbec není tak blá hová, protože všichni lidé jsou učiněni p o d l e obrazu jedi n é h o B o h a . Byl to jakýsi božský m o n o g e n i s m u s , který byl pojítkem m e z i n a u k o u o j e d i n é m B o h u a n a u k o u o j e d n o t ě lidí. Na tom se prakticky zakládá m o n o t e i s m u s a dává mu to všechen j e h o smysl (Řehoř Nysský, Filon). V řeči prv ních století nejčastěji nebyl A d a m nazýván „ o t c e m " lidské ho pokolení: byl to jen „první utvořený", „první z p l o z e n ý " 11
B o h e m , j a k ho označovala v Ježíšově r o d o k m e n u p o d l e Lu káše (3,38) závěrečná formule, tak slavnostní ve své pros totě: „... p ř e d k o v é byli: E n o s , Sét a A d a m . A d a m byl B o ž í . " Věřit v tohoto j e d i n é h o B o h a tedy z n a m e n a l o věřit součas ně v j e d n o h o společného Otce všech, unus Deus et Pater omnium (Ef 4,6; Ř í m 3,30; Sk 17,26-28. Sr. Mt 2,10). M o d litba, které nás naučil Kristus, to hlásala h n e d od prvních slov: M o n o t e i s m u s mohl být jen bratrství. P ř e d p o k l á d a l pů vodní j e d n o t u všech a zároveň všechny skutečně spojoval v téže b o h o p o c t ě : adunari ad unius Dei cultum (Izidor Se villský). „ P o n ě v a d ž ten, který v nás přebývá, je jediný, všu de pojí a svazuje d o h r o m a d y ty, k d o jsou j e h o , p o u t e m jed noty (Cyprián, De cath. Eccl. unitate, c.23)." Irenej zdůrazňuje m n o h o k r á t tuto dvojí spojitost: „Je jen j e d e n B ů h Otec, jen j e d e n Logos-Syn a j e n j e d e n D u c h a j e jen j e d n a spása pro všechny, k d o v n ě h o věří... Je jen j e d n a spása, j a k o je j e n j e d e n B ů h . - Je j e n j e d e n Syn, který plní vůli Otce, a jen j e d n o lidské pokolení, v k t e r é m se naplňují Boží tajemství" (Adversus haereses, 4, 6, 7; 4, 9, 3; 5 na konci). R o v n ě ž Klement Alexandrijský nejprve pranýřoval ohavnosti p o h a n s k ý c h kultů a pak oslavuje jiskřivou poezií tajemství L o g a a ukazuje n á m , j a k tento božský „ s b o r m i s t r " volá všechny lidi k sobě: „ N e c h se zasvětit do těchto tajemství a b u d e š tančit v ků ru andělů k o l e m nestvořeného Boha, zatímco božský L o g o s b u d e zpívat s n á m i posvátné hymny. Tento věčný Ježíš, je diný Velekněz, který je j e d n o s O t c e m , modlí se za všechny lidi a volá k nim: ,Slyšte, nesčetné národy, n e b o spíše vy všichni, k d o jste obdařeni r o z u m e m , ať jste barbaři n e b o H e l é n i ! Z v u celé lidské pokolení, já, který j s e m j e h o pů v o d c e m z Otcovy vůle. Pojďte ke m n ě a s h r o m á ž d ě t e se v j e d e n spořádaný celek pod j e d i n ý m B o h e m a pod jedi n ý m B o ž í m L o g e m ' " (Protreptikos, kap. 12).
12
Hřích
a
vykoupení
Z a těchto p o d m í n e k každá nevěrnost B o ž í m u obrazu, který v sobě člověk nosí, každá roztržka s B o h e m současně trhá lidskou jednotu. N e m ů ž e sice zrušit přirozenou j e d n o t u lidského pokolení - ať je Boží obraz sebevíc poskvrněný, přece zůstává nezničitelný - ale ničí j e h o j e d n o t u duchovní, která měla být ve Stvořitelových plánech tím užší, čím pl něji by se byla uskutečnila nadpřirozená j e d n o t a člověka s B o h e m . Ubipeccata, ibi multitudo. „ K d e jsou hříchy, tam je m n o h o s t " (Origenes, In Ezech., h o m . 9 , n. 1). M a x i m Vy znavač, věrný t o m u t o Origenovu ponaučení, pokládá pr votní hřích za rozdělení, za rozlomení; v hanlivém smyslu slova by se m o h l o říci: za „individualizaci". B ů h působí ve světě neustále tak, aby všechno přispívalo k j e d n o t ě (Quaestiones ad Thalassium, q.2), a zatím hříchem, který je skutečností člověka, „se lidská přirozenost roztříštila na tisíc k o u s k ů " a lidstvo, které m ě l o tvořit h a r m o n i c k ý celek, v n ě m ž moje a tvoje by si nijak neodporovalo, rozdrobilo se na prach jednotlivců se silně o p a č n ý m i sklony. „ A n y n í " , uzavírá M a x i m , „ t r h á m e se navzájem j a k o divá zvěř..." (Tamtéž, dopis, a q.64)., „Satan nás r o z e h n a l " , říkal zase Cyril Alexandrijský, aby vysvětlil prvotní pád a potřebu Vykupitele (In Io., 1,7). A na j e d n o m zvláštním místě, k d e j e š t ě p o s t ř e h n e m e ozvěnu starého mýtu, p o d á v á Augustin symbolicky o b d o b n é vysvětlení. Nejprve ukázal na vztah čtyř písmen A d a m o v a j m é n a se čtyřmi světovými stranami podle jejich řeckých názvů a pak dodává: „ A d a m se tedy nyní rozšířil po celém povrchu země. Kdysi byl soustředěn na j e d i n é m místě. K d y ž padl, jistým z p ů s o b e m se rozbil a naplnil svými pozůstatky celý svět" (In psalm.95). To byl j e d e n způsob, j a k si všímat zla v j e h o vnitřní byt nosti. Je, možná, politováníhodné, že se z toho pozdější teo logie víc nepoučila. My dnes h l e d á m e skoro v ý h r a d n ě v nit ru k a ž d é jednotlivé přirozenosti příčinu její skryté rány a takřka „poruchu pružiny", která způsobuje špatné fungo vání „stroje". Přitom j e d n i přehánějí zlo, jiní se snaží je 13
podceňovat. Kdežto O t c o v é se obyčejně domnívali, že jsou jednotlivci p ř í m o ve svém založení přirozeně nepřátelský mi centry. Jistě to nebyl první n e b o jediný plod hříchu, ales poň však plod druhý, „rovný p r v n í m u " , a vnitřní rozklad šel ruku v ruce s rozvratem společnosti. O v š e m , m e z i tímto dvojím vysvětlením není žádný rozpor a nejednou se vys kytují sdružené. Svatý Augustin, z něhož si obvykle podržujeme hlavně vnitřní analýzy, ony skvosty psychologie, j e ž n á m skýtají j e h o Confessiones (Vyznání), přesto neza nedbal druhé hledisko, j a k j s m e právě viděli. P o k u d j d e o svatého M a x i m a , ten je u m í příležitostně spojit. Napří klad tvrdí: „Ďábel, svůdce člověka od počátku, odtrhl j e h o vůli od B o h a a rozdělil j e d n y lidi od druhých..." (Epist. 2). M n o z í n á m ukážou, že stav hříchu je j a k o vnitřní rozklad údu, odříznutého od j e h o těla (Paschasius Radbert). Zůstá vá tedy nedotčena j e d n o t n o s t nauky mezi n á m i a starově kými mysliteli. Avšak perspektivy jsou odlišné. Z ů s t a ň m e v starověké perspektivě: Dílo obnovy neboli v y k o u p e n í se n á m b u d e tím s a m ý m jevit j a k o o b n o v e n í ztracené jednoty. O b n o v e n í nadpřirozené j e d n o t y člověka s B o h e m , ale především vzájemné j e d n o t y m e z i lidmi: „ B o ží milosrdenství shromáždilo odevšad zlomky, roztavilo je v ohni své lásky a znovu vybudovalo jejich rozbitou j e d n o tu... Takto B ů h předělal to, co udělal, přetvořil to, co stvořil" (Augustin, In psalm., 58; 9 5 . Sr. Text 4). Takto p o v z n á š í ztraceného člověka, sbírá j e h o roztroušené údy a obnovuje je podle svého obrazu (Alexandr Alexandrijský, S i m e o n N o v ý teolog). Kristus seskupuje k o l e m sebe lidstvo j a k o včelí královna (Hippolyt, In Cantic., 1,16). Takový je zázrak Kalvárie: „Byly tu všechny druhy zázraků: B ů h na kříži, z a t m ě n í slunce..., roztržená c h r á m o v á opona, voda a krev, prýštící z boku, zemětřesení, pukající skály, mrtví, vstávající z hro bů... K d o vychválí důstojně tyto divy? - Ale žádný se nedá srovnat se z á z r a k e m naší spásy: D r o b n é kapičky krve ob novují celý svět a jsou pro všechny lidi j a k o šťáva fíkovníku, kterou se sráží mléko, a shromažďují a spojují nás v jed no společenství" (Řehoř Naziánský, Kázání 4 5 , hl.29). 14
N e b o chcete-li jiný obraz: Kristus je jehla, která byla při u m u č e n í bolestně zapíchnuta a od té doby t á h n e v š e c h n o za ním. Tak sešívá suknici, kterou kdysi A d a m roztrhl, a se šívá d o h r o m a d y dvojí lid, židy a pohany, a dělá z nich na vždy j e d e n (Paschasius Radbert). „Divisa uniuntur, discordantia p a c a n t u r " ( „ C o je rozdě lené, se sjednocuje, k d e jsou sváry, tam nastává m í r " . - Fulgenc, Ad Monimum, 1.2, c. 10): Takový je už v podstatě úči nek Kristova vtělení. Kristus nese v sobě virtuálně už od začátku své existence všechny lidi (Cyril Alexandrijský, Thesaurus, as. 15), erat in Christo Jesu omnis homo. Neboť Slovo nejen vzalo na sebe lidské tělo. Jeho vtělení nebylo p o u h é corporatio, přijetí těla, ale j a k říká svatý Hilarius, bylo to concorporatio (Hilarius, In Mat., 1.6, c l ) . Vtělil se do n a š e h o lidství a vtělil je do sebe. Universalitatis nostrae caro est factus (Hilarius, In psalm. 5). K d y ž přijal lidství, připojil k sobě a zahrnul v sobě celou lidskou přirozenost (Origenes, Metod, Ř e h o ř Nysský atd.) V j i s t é m smyslu mu celá lidská přirozenost slouží za tělo. Náturám in se universae carnis adsumpsit. C e l o u ji tedy p o n e s e na Kalvárii (Cyprián, Cyril Alexandrijský), celou ji vzkřísí ( Ř e h o ř N y s ský), celou ji spasí. Kristus-Vykupitel nejen nabízí spásu k a ž d é m u člověku. On spásu přináší, on s á m je spása Celku (Cyril Jeruzalémský, Ondřej Krétský). Spása k a ž d é h o zá leží v tom, že osobně potvrdí, „ratifikuje" svou p ů v o d n í příslušnost ke Kristu, tak aby už n e m o h l být odvržen, „od ř í z n u t " od tohoto Celku (Řím 11,22). „Jan netvrdí n a d a r m o , že Slovo přišlo a přebývalo m e z i n á m i . D á v á n á m tím na s r o z u m ě n o u velmi h l u b o k é tajem ství, že všichni j s m e v Kristu a že společná osoba lidstva byla navrácena životu, k d y ž on do n ě h o vstoupil. Byl nazván posledním A d a m e m , protože sjednává celé mu společenství lidské přirozenosti všechno, co ona potře buje p r o své štěstí a pro svou slávu, tak j a k o se jí první A d a m postaral o všechno, co patřilo k její zkáze a h a n b ě . Prostřednictvím j e d i n é h o přišlo Slovo, Logos, přebývat ve všech, aby se důstojnost j e d i n é h o B o ž í h o Syna, k t e r é m u je dána všechna m o c , přelila v D u c h u svatém na celé lidské 15
pokolení. Tak se má díky j e d n o m u z nás uskutečnit na nás všech slovo Písma: ,Rekl j s e m : Všichni jste bozi a s y n o v é Nej v y š š í h o . ' " „... L o g o s přebývá ve všech, v j e d i n é m c h r á m ě , který si vzal n a š í m prostřednictvím a pro nás, aby nás m ě l všechny v sobě a smířil nás všechny v j e d n o m j e d i n é m těle s Ot c e m . . . " (Cyril Alexandrijský, In Io., 1,1).
Pavel a Jan K d y ž j d e o p o d o b n é nauky, činí se obyčejně narážky na „platonismus O t c ů " . Vděčí-li jejich nauky za n ě c o filozofii, měli b y c h o m bezpochyby myslet stejně n e b o j e š t ě víc na stoické pojetí všeobecného bytí než na platónský realismus bytností. M a r c u s Aurelius má spoustu formulí, které se tý kají začlenění jednotlivých bytostí do konkrétního celku k o s m u , a zcela zvlášť vzájemné i m a n e n c e všech r o z u m ných bytostí. Ale takový faktor je zde druhotný. S t ř e ž m e se takového dvojakého způsobu, j a k ý m zacházelo tolik pro testantských historiků s biblí a s církevními O t c i ! Shledá vali u n i c h j e n „ h e l é n i s t i c k o u " infiltraci a p o s k v r n ě n í , kdežto u svatého Pavla n e b o u svatého Jana viděli j e n „zje v e n í " nebo alespoň čisté „náboženství". Tato kritika a tato naivnost je stejně zaslepovaly. Aťsi byly platónské n e b o stoické myšlenky O t c ů m při jejich práci jakkoli nezbytné, m n o h e m více než touto filozofií řídili se ve své spekulaci tím, že bystře vycítili potřeby křesťanství. Například, j a k by si byli mohli odmyslet veškerý „stoicimus", aby využili metaforu z velkých Pavlových epištol o těle a ú d e c h ? Jak by byli m o h l i zůstat věrní listu Ž i d ů m , kdyby byli museli napřed vyloučit všechen „ p l a t o n i s m u s " ? B e z e skrupulí si m n o h o vypůjčovali od velkých pohanů, kterým se obdivo vali. Avšak byli moudřejší nežli Š a l o m o u n a jejich filozofie z nich naprosto neudělala modláře. Jak u z n á v á historik M. C h r i s t o p h e r D a w s o n ( l ) , chceme-li pochopitjejich myšlení,
1 - Pokrok a náboženství; franc. překlad r.1935, sir. 155.
16
m u s í m e sáhnout k svatému Pavlu a k svatému Janovi. N e boť druhý aspekt, který j s m e se naučili rozeznávat v díle vykoupení, aspekt horizontální, můžeme-li takto mluvit, je ve zjevení stejně výslovný j a k o vertikální aspekt vztahů k B o h u . Objevuje se tu i j a k o p o d m í n k a i j a k o ú č i n e k ver tikálního (2). Od m i l o v a n é h o apoštola, od toho, který za kusil víc než k d o jiný důvěrnost s Ježíšem, p o c h á z í tato myšlenka: „To neřekl ze sebe, ale j a k o velekněz t o h o roku prorokoval, že Ježíš m u s í umřít za národ - a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil v j e d n o " (Jan 11,52; sr. 17,2). Tento výklad v ý k u p n é oběti se zakládal p ř í m o na slovech Kristových, která uvádí evangelista v pře d e š l é k a p i t o l e své k n i h y : D o b r ý p a s t ý ř m á s h r o m á ž d i t všechny své ovce, to z n a m e n á všechny národy na zemi, v j e d i n é stádo (Jan 10,15-16; Ez 34). Byla to také o z v ě n a velkého proroctví: „ T v é p o t o m s t v o přivedu od východu, s h r o m á ž d í m tě od západu. Severu poručím: , Vydej j e ' a jihu: ,Nezadržuj j e ! ' Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery od k o n č i n země..." (Iz 43,5-6; 49,12). P o k u d j d e o svatého Pavla, třebaže u m ě l vylíčit s neza p o m e n u t e l n ý m d ů r a z e m vnitřní boj, jaký se odehrává v k a ž d é m člověku m e z i tělem a d u c h e m , má v j e h o m y š l e n í n e m e n š í místo jiný protiklad: protiklad, který roztrhává Bo ží dílo na cizorodé n e b o d o k o n c e nepřátelské zlomky. Ta k o v ý je v k o s m i c k é rovině - aspoň podle j e d n o h o m o ž n é h o výkladu, který se o tom často podává-nesoulad m e z i nebes kými m o c n o s t m i a lidskými bytostmi (Kol 1,20; Ef 1,10; Origenes, Basil atd. Sr. Text 5). Taková je v k a ž d é m případě
2 - Viz Benoít, Llwrizonpaulinien de Vépítre aux Ephésiens, v Exe'f>ěse et the ologie, díl II; vyd. Cerf, Paříž 1961, sir. 65.
17
v p o z e m s k é rovině tragická dualita, symbol tolika jiných, m e z i židy a pohany. Kristus j i m přináší j e d n o t u a pokoj. On sám osobně je tento P o k o j : Pax nostra. Ze svého kříže, s rozpjatýma p a ž e m a s h r o m á ž d í rozptýlené části stvoření a „zbourá zeď, která je rozděluje" (Ef 2,14; Cyril Alexan drijský, Severus Antiochijský, A m b r o ž atd.). J e h o krev „sblíží" ty, „kdo byli kdysi vzdáleni", stmelí o b ě části bu dovy. - Svou jedinou obětí tedy udělá ze všech národů j e d i n é království (Zj 1,6; L e v ) . S o u č a s n ě obnoví v k a ž d é m z nás j e d n o t u . J e h o milost ji také o b n o v í m e z i n á m i všemi, takže „my, kteří j s m e byli rozděleni chtíči, žádostmi a r ů z n ý m i nečistotami svých hříchů a očištěni svým Prostředníkem, z a m í ř í m e v úplné shodě k téže blaženosti. O h e ň lásky nás ,roztaví' a způsobí, že b u d e m e j e d e n duch. P o t o m b u d e m e j e d n o nejenom zásluhou své společné přirozenosti, ale pou tem společné lásky" (Augustin, De Trinitate, 1.4, c.9). Tak prvotní h a r m o n i e , porušená hned, j a k m i l e vznikla, b u d e znovu nastolena n e s č e t n ý m i zkouškami, ale b u d e plnější, bohatší, a dojde k ní p o d l e krásnějšího plánu: felix culpa mirabilius reformasti (šťastná vina - p o d i v u h o d n ě jsi pře tvořil). Takové je podle svatého Pavla, kterého věrně tlumočí Otcové, tajemství, v n ě m ž je shrnut celý předmět zjevení, „tajemství, s kterým nás B ů h seznámil, j a k se mu to líbilo a j a k si to napřed s á m u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na z e m i " (Ef 1,9). To b u d e Kristovo tajemné tělo - podle j e d n o h o vyjádření, které je už dlouho tradiční a v n ě m ž se zračí na uka velkých apoštolů. Svatý Pavel mluvil prostě o „Kris tově těle". Jako představený církví zdůrazňoval společen skou úlohu k a ž d é h o údu tohoto těla a rozmanitost funkcí, které mají všichni plnit v j e d n o t ě téhož D u c h a . Kontemplativní svatý Jan zase věnoval větší pozornost j e d n o t n o s t i Ži vota, který koluje ve všech ratolestech tajemné vinné révy. Avšak hluboký realismus je u o b o u apoštolů stejně výrazný. Tak j a k o u Jana není osobní pouto k a ž d é h o u č e d n í k a s Je žíšem - in me manet et ego in eo - (zůstává ve m n ě a já v n ě m ) - na úkor plné j e d n o t y - ut sint unum, tak n e m á Pavel 18
m e n š í cit pro tajemnou j e d n o t u kvůli tomu, že d b á o objek tivní úkoly. Pavlova metafora těla - na které není vlastně nic originálního - je totiž velmi v ý z n a m n á tím, že Pavel neříká p o u z e : „tělo křesťanů", j a k o by se m o h l o říci: „tělo Ř e k ů " n e b o „tělo Ž i d ů " (3), nýbrž: „tělo Kristovo", a že ji o p a k o v a n ě komentuje formulí: „v Kristu, v Kristu Ježíši". Svatý Jan představuje vzájemné pouto věřících m e z i sebou a se Spasitelem j a k o oboustranné silné a d ů v ě r n é vztahy. Kdežto u svatého Pavla vystupuje Kristus spíše j a k o pros tředí, atmosféra, svět, v k t e r é m komunikují a sjednocují se člověk s B o h e m , člověk s člověkem. Kristus je „ v š e c h n o ve v š e m " .
Nový
člověk
Tyto různé výrazy jsou v řeči svatého Pavla u m o c n ě n y a upřesněny j i n ý m výrazem, který už vůbec n e v y p a d á j a k o metafora. Jde o „ n o v é h o " člověka, kterého má každý křes ťan „ o b l é c i " (Ef 2,15; 4,24; Kol 3,10-11), tak j a k o má „ob léci Krista". Nevšímali j s m e si toho vždy dostatečně. Z m í n ka o t o m t o n o v é m člověku „který se neustále obnovuje", je spjata v listě K o l o s a n ů m se z m í n k o u o j e d i n é m obrazu, „obrazu Toho, který ho stvořil", a zároveň s „Kristem, který je v š e c h n o ve v š e m " . List E f e z a n ů m zdůrazňuje v souladu se s v ý m v š e o b e c n ý m charakterem také toto společenské hledisko: N o v ý člověk je tu výslovně p ř i p o d o b n ě n j e d i n é mu tělu, v n ě m ž se mají sjednotit, smířit dva znepřátelené národy, aby měly přístup k Otci: eis hena kainon anthrópon, en heni sómati (v j e d n o h o n o v é h o člověka v j e d n o m těle). Svatý Hippolyt tedy sledoval velmi přesně apoštolovu myšlenku, když psal: „ B o ž í Syn nás v touze po spáse všech volá, a b y c h o m všichni tvořili ve svatosti j e d i n é h o dokona lého Č l o v ě k a " („O Kristu a Antikristu", hl.3 a 4). P o d o b n ě
3 - Jeden Augustův edikt (7-6 př.Kr.) mluví o „těle Helénů", jako bude mluvit edikt milánský o „těle křesťanů" a Teodoziův kodex o „těle Židů", E.W.Manson, The J. of theol. Studies, 1936, str. 385.
19
Klement Alexandrijský: „Celý Kristus, můžeme-li tak říci, Kristus totální, se nedělí. N e n í ani barbar ani Žid ani Rek, ani m u ž ani žena, nýbrž je to nový Člověk, celý přetvořený D u c h e m " (Protreptikos, hl. 11). Svatý Augustin byl Pavlovi n e m é n ě věrný, k d y ž mluvil o „Člověku, rozšířeném po celé z e m i " (In psalm.85 a 122), kterého tvoří věřící v Krista. A svatý M a x i m - nebo n e z n á m ý autor, který se kryje j e h o j m é n e m - to j e n o m doslova shrnul, když spojil v této stručné formuli hlavní rysy, na které Pavel p o s t u p n ě ukázal: „obléci celého n o v é h o člověka, který je stvořen D u c h e m p o d l e Bo žího o b r a z u " (Capitula theologica et oeconomica, cent. 2,c.27). Ale víc než k d o jiný se zdá svatý Cyril Alexandrij ský j a k o posedlý touto myšlenkou. Text listu E f e z a n ů m se ozývá v j e h o díle mnohokrát a všude u proroků už vidí j e h o předzvěst (In haiam, roztroušeně). P o z n a m e n á v á : Kristus nejen zbořil starou přehradu, ale sám se stal n á r o ž n í m kvád rem n o v é budovy. N e b o spíše, j e h o j e d i n ý m ú k o n e m padla trojnásobná zeď a došlo k trojímu o p ě t n é m u spojení, p o n ě vadž člověk byl usmířen s člověkem, s a n d ě l e m a s B o h e m . B ů h m ů ž e být uctíván j e n v j e d i n é m c h r á m ě . Cestu k Otci m o h o u j e h o zbloudilé děti znovu nalézt, j e n k d y ž se shro m á ž d í v j e d n o tělo, v j e d n o h o n o v é h o člověka, j e h o ž hla vou je Vykupitel" (ln psalm. 45,v. 17). Toto tajemství nové ho člověka je nejvlastnější tajemství Krista. Eis hena kainon anthrópon: To je o n o „ n o v é stvoření", o kterém mluvil svatý Pavel už Galaťanům a Korinťanům (Gal 6,15; 2 Kor 5,17), ale ještě neodhalil celou j e h o šíři. To je ten „nový člověk", který je n á m n y n í představován v listě E f e z a n ů m j a k o jediný ideál, k j e h o ž u s k u t e č n ě n í tíh nou a sbíhají se snahy všech, neboť dokonalost k a ž d é h o se má n a k o n e c uskutečnit zároveň s d o v r š e n í m Celku (Ef 4,13. Sr. Text 26). To je ono „ n o v é bytí ve vesmíru", o n o mistrovské dílo Božího D u c h a . Jediná živá bytost, živená j e d i n o u mízou a o d u š e v ň o v a n á j e d i n ý m D u c h e m , se nadále rozvíjí až do d o k o n a l é podoby, jejíž r o z m ě r y zůstávají Bo žím tajemstvím (sr. Petr Chrysolog, s.72).
20
DRUHÁ KAPITOLA
Církev „Katolická" N y n í j s m e připraveni lépe pochopit, co je církev. Neboť všechna d o g m a t a jsou spjata. Církev, která je „Ježíš Kristus, rozšířený a darovaný n á m " (Bossuet), dovršuje - nakolik je to na z e m i m o ž n é - dílo d u c h o v n í h o sjednocení. Dílo, které bylo v důsledku hříchu nutné a které započalo vtělením a pokračovalo na Kalvárii. V j e d n o m smyslu je s a m a církev toto „sjednocení". Toto je hlavní v ý z n a m názvu „katolic k á " , kterým je o z n a č o v á n a už od 2. století a které jí bylo d á v á n o v latině i v řečtině j a k o její vlastní j m é n o . Slovo katholikos používali v klasické řečtině filozofové pro ozna čení všeobecného, univerzálního soudu. N u ž e , pojem „uni verzální" je něco j e d i n e č n é h o , ojedinělého a n e s m í se to z a m ě ň o v a t s nějakým c e l k o v ý m s o u h r n e m . Církev není ka tolická, protože je v přítomnosti rozšířena po c e l é m povr chu z e m ě a že má velké množství příslušníků. Byla kato lická už ráno o letnicích, k d y ž se všichni její členové vešli do j e d n é m a l é místnosti. Byla katolická v dobách, kdy se zdálo, že se utopí v ariánských vlnách, a b u d e katolická i zítra, i kdyby jí m a s o v é odpady přivodily ztrátu skoro všech jejích věřících. Katolicita není podstatně záležitostí zeměpisnou ani matematickou. I k d y ž je pravda, že se nutně m u s í rozvíjet v prostora a musí být v očích všech zjevná, není přesto j s o u c n e m h m o t n ý m , nýbrž d u c h o v n í m . Je to především něco, co je uvnitř církve, tak j a k o svatost. Církev se v k a ž d é m člověku obrací k n ě m u celému, za hrnuje celou j e h o přirozenost. „ K d y ž se d o t ý k á m e člověka, myslíme si, že se d o t ý k á m e jen obyčejných varhan. Oprav21
du j s o u to varhany, ale zvláštní, měnlivé... K d o u m í hrát jen na obyčejných varhanách, nezahrál by na těchhle ani jediný a k o r d " (Pascal). Církev u m í hrát na těchto varhanách, pro tože ví j a k o Kristus, „co je v člověku", protože mezi dog m a t e m , j e h o ž plné tajemství opatruje, a lidskou přirozenos tí, také n e k o n e č n ě tajemnou, je hluboká shoda. N u ž e , tím s a m ý m , že se církev dotýká nitra člověka, m ů ž e se dostat ke v š e m lidem a vyloudit z nich své „ a k o r d y " . Touží shro máždit všechny a je k tomu způsobilá. Tak to chápali velcí apologeti prvních století, ať je t o m u jakkoli s jejich z e m ě pisnými zřeteli, kterým se později, k d y ž vzniklo pojednání „O z n á m k á c h církve", přičítala m n o h d y větší důležitost, než bylo třeba. Svatý A m b r o ž viděl církev n e s m í r n o u j a k o svět a d o k o n c e j a k o nebe, a Krista j a k o její slunce. Před stavuje si celý orbis terrarurn, zemský okrsek, j a k o b y ukry tý v lůně církve. Je si totiž vědom, že všichni, ať j a k é h o k o l i původu,rasy n e b o postavení, jsou povoláni, aby se stali jed no v Kristu, a že církev je od nynějška z á s a d n ě touto jed notou (In psalm 11,s.12, n.25). Z j i n é h o hlediska pozoru j e m e n ě c o o b d o b n é h o u Origena, u Tertulliána a u svatého Augustina. Ve výrocích j a k o „per orbem terrae, ecclesiae latitudo diffusa" („církev se rozprostírá po c e l é m s v ě t ě " In Gen., hom.2,n.5), vyslovuje Origenes spíš požadavek, vyplývající z j e h o představy o církvi, než ú s u d e k o skuteč nosti. N a d aktuální prostorovou univerzálností, o které se mýlil tak j a k o tolik jiných a kterou oslavoval formulemi příliš řečnickými, je univerzálnost hloubky, kterou popisuje Tertullián a odůvodňuje ji tím, že ukazuje na její p o d o b n o s t s lidskou duší. Tato d u š e je všude táž a všude je „přirozeně křesťanská" (Adv. Iudaeos, cl; De testimonio animae, c.6). P o d o b n ě byla jistě narážkou i tato slova svatého Augustina: „Chorus Christi iam totus mundus est" ( „ U ž celý svět je Kristovým s b o r e m " - Inpsalm.\49, n.7). Přesto zde nešlo o přesný pohled na skutečnost, nýbrž na povahu církve, když velký učitel dodal: „ C h o r u s Christi ab Oriente ad O c c i d e n t e m c o n s o n a t . " - „Kristův sbor zaznívá od východu až k z á p a d u . " Ať má církev jakýkoliv počet členů - Catholica multitudo tolik ležela na srdci Augustinovi (De moribus 22
Ecclesiae catholicae, 1.2, n.74) - aťje usazena na j a k é m k o l i v kousku o b y d l e n é země, stále zpívá novou píseň univerzální lásky: „Pax, vinculum sanctae societatis, compago spiritualis, aedificium de lapidibus vivis." - „Mír, pouto svaté spo lečnosti, d u c h o v n í tmel, stavba z živých k a m e n ů . " N e o m e zuje se na ž á d n é místo, „jde od m o ř e k m o ř i " zpívat tuto píseň „po c e l é m světě". Svatý Augustin vytýká d o n a t i s t ů m ani ne tak malý rozsah jejich území, ale že se s n í m spokojují, že do n ě h o církev uzavírají, „quasi perditis caeteris gentibus" („jakoby ostatní národy byly zavrženy". - Kázání 128, n. 1 a 10), a že vyřizují všechny problémy „mezi Afri č a n y " - „inter A f r o s " (Collatio cum Donatistis, 3a dies, c.3). Je to jejich sektářský d u c h a jejich místní partikularismus: „et nescio quis ponit in Africa fines c a r i t a t i s ! " („A n e v í m , k d o omezuje lásku na s a m o t n o u Afriku!" - In Io., tract. 10). Na oplátku obdivuje a miluje v „katolické, v j e d i n é kato lické, nejen prostý univerzalismus, otevřený v š e m a nevy lučující n i k o h o - " a d ultimas gentes crescendo porrigitur" - „který roste a nabízí se nejzazším n á r o d ů m " - ale „pouto pokoje", soudržnost, j a k o u zavádí všude, k a m nastavuje svou náruč (Epist. 140, n.43). Podle etymologie slova „ka tolická" dělá ze všech, které shromažďuje, jediný celek (IIdefons z Toleda). Lidstvo je j e d n o , je organicky j e d n o svou božskou strukturou, a církev má poslání zjevovat lidem je jich vrozenou jednotu, kterou ztratili, obnovit ji a dovršit. Církev je matka. Ale na rozdíl od ostatních m a t e k přita huje k sobě ty, k d o b u d o u jejími dětmi, aby je udržela sjed n o c e n é ve svém klíně. Její děti, říká svatý M a x i m , k ní při cházejí odevšad: „ M u ž e , ženy, děti, h l u b o c e rozdělené rasou, národností, j a z y k e m , z p ů s o b e m života, prací, v ě d ě n í m , důstojností, majetkem... V š e c h n y znovu tvoří v D u c h u . V š e m rovněž vtiskuje božskou podobu. Všichni přijímají od ní j e d i n e č nou povahu, kterou nelze zrušit, povahu, která nedovoluje, aby se napříště přičítala důležitost jejich m n o h o n á s o b n ý m a h l u b o k ý m rozdílům. T í m jsou všichni povzneseni a sjed noceni opravdu katolicky. V církvi n e n í n i k d o ani zdaleka oddělen od společenství, všichni takřka splývají j e d n i s dru23
h ý m i prostou a nedílnou silou víry... Kristus je také všechno ve všem, on, který v sobě všechno uzavírá m o c í své jedi nečné, n e k o n e č n é a nanejvýš m o u d r é dobrotivosti. Je j a k o střed, v n ě m ž se sbíhají linie, aby si tvorové j e d i n é h o B o h a nezůstávali navzájem cizí nebo nepřátelští, kdyby n e m ě l i ž á d n é společné místo, k d e by si projevovali své přátelství a snažili se o p o k o j " (Mystagogia, c. 1). Tajemná skutečnost, jejíž viditelné plody bratrské lásky, zářivá novost uprostřed světa, zestárlého ve svých rozdě leních, vzbuzovaly nadšený obdiv takového Jana Zlatoús tého nebo Augustina! Ve svých h o m i l í c h o svatém Janovi volá Zlatoústý, když dojde k výkladu slov: „aby shromáždil ty, k d o byli blízko, i ty, k d o byli d a l e k o " : „ C o to z n a m e n á ? To z n a m e n á , že z obou dělá Kristus j e d n o tělo. Takže ten, který bydlí v Ř í m ě , hledí na Indy j a k o na své údy. Dá se n ě c o srovnat s touto j e d n o t o u ? Kristus je hlava v š e c h " (Hom.65, n.l).A Augustin ve slavném chvalozpěvu na cír kev, j a k ý m je De moribus Ecclesiae catholicae: „Ty sjed nocuješ spolu občany, národy - co pravím? celé lidstvo! vírou v náš společný původ, a to tak, že se lidé nespokojují s tím, že se sdružují, ale stávají se takřka bratry..." (1.1, c.30, n.63). Duchovní
Izrael
V symbolice, jejíž původ sahá, j a k se zdá, až do první křesťanské generace, je výrazem tohoto katolicismu zázrak letnic (1). Velmi záhy byla asi tato scéna přirovnávána ke zprávě G e n e z e o rozptýlení národů a k líčení knihy E x o d u o vyhlášení Z á k o n a na Sinaji. O h n i v é j a z y k y ohlašují dar jazyků, ke kterému dojde a který s á m b u d e „ a k t i v n í m " po d o b e n s t v í m a b u d e naznačovat a přikazovat všeobecné hlá sání evangelia p o h a n ů m . Rozdělí se na apoštoly (Sk 2,3), ale ihned plní sjednocující poslání: D u c h , kterého zjevují, obnoví totiž vzájemné p o r o z u m ě n í mezi lidmi. Každý ro-
I - L. Cerfaux, Li symbolisme alluché au minule (les langues, v Ephemerides theologicae lovanienses. 1936. sir. 256-259.
24
z u m í ve své řeči j e d i n é pravdě, která ho má sjednotit s dru hými: „Pojďme, s e s t u p m e " , pravil D u c h svatý ostatním oso b á m Nejsvětější Trojice, „a uveďme tam jejich j a z y k ve zmatek, aby j e d e n d r u h é m u nerozuměl!... P r o t o bylo d á n o t o m u t o m ě s t u j m é n o Babylon, p o n ě v a d ž tam H o s p o d i n zmátl j a z y k celé z e m ě " (Gen 11,7-9). A hle, o letnicích se stoupí D u c h znovu z nebe. Spadne. Sletí j a k o blesk. Vrátí církvi všechny rozptýlené jazyky, dispertitas linguas, aby vzplanuly jediným plamenem (2). Je dvanáct apoštolů, j a k o je dvanáct izraelských k m e n ů . Toto číslo značí celý svět (Augustin, In psalm 49;). Dva náctka má jít všude, má učit všechny národy a přivést je k j e d n o t ě (sr. Sk 7,4-8; 2 1 , 12, 14). Každý z nich m l u v í všemi jazyky: Jediný člověk mluví všemi jazyky, protože církev je j e d n a a má j e d n o h o dne chválit B o h a v š e m i jazy ky, které jsou na zemi. „I teď patří všechny tyto jazyky kaž d é m u , protože j s m e údy j e d i n é h o těla, které j i m i m l u v í " (Augustin, Kázání 266-269). Letnicový zázrak takto před povídal v symbolické zkratce naplnění velkého příslibu, kterého se dostalo kdysi Abrahámovi, a rodící se církev skýtala sama od sebe hned ve svůj první den živý obraz své povahy a svého cíle: „ P o potopě postavili lidé ve své b e z b o ž n é pýše vysokou věž proti Pánu a vysloužili si, že je rozmanitost j a z y k ů roz dělila, takže každý národ mluvil svou řečí a druzí už mu nerozuměli. Stejně tak způsobila pokorná zbožnost věří cích, že se tyto rozmanité jazyky sešly v j e d n o t ě církve. To, co nesvornost rozdrobila, láska zase spojila. R o z p t ý l e n é údy lidského pokolení byly j a k o údy j e d i n é h o těla připou tány znovu ke Kristu, j e d i n é hlavě, a splynuly d o h r o m a d y v ohni lásky, aby mohly vytvořit j e d n o t u tohoto svatého těla" (Pseudofulgencius, s.51. Sr. Texty 7 a 8).Tato j e d n o t a je tak veliká, že církev ustavičně vystupuje j a k o osoba. Je snoubenka, choť, kterou si Kristus vyvolil a z lásky k ní se obětoval, očistil ji k ř t e m (Ef 5,25-32). O n a je „vyvolený 2 - Paul Claudel. Introduction au livre de Ruth. str. . 93.
25
lid", je „dítě B o ž í " (Irenej, Adv. haer., 4,33 a 21) atd. Her movi se ukazuje v p o d o b ě starší ženy, „stvořené p ř e d e vše mi v ě c m i " (Vidění 2)... To nejsou p o u h é metafory, b á s n i c k é obrazy. Důraz, jaký se klade na celkové určení celého spo lečenství, je věrné dědictví Starého zákona, dědictví nau kové, nejen literární. U svatého M a t o u š e je řečeno, že krá lovství b u d e d á n o „národu, který p o n e s e j e h o o v o c e " : n e ethnesi, „ p o h a n ů m " , ale ethnei, n o v é m u B o ž í m u lidu (Mt 21,43). Zejména svatý Pavel, který mocněji n e ž k d o jiný vystupoval proti j u d a i s m u , takřka nalévá křesťanské učení do forem, které mu j u d a i s m u s ú r a d k e m Prozřetelnosti při pravil. Křesťanská novost je m n o h e m spíš p r o m ě n ě n í n e ž stvoření. Církev je v Pavlových očích lid N o v é úmluvy. D u chovní Izrael nahradil Izrael tělesný. N e n í to prach jednot livců, je to zase národ, ačkoli se nyní rekrutuje z celého světa. „ K m e n křesťanů", řekne například Eusebius, „ p o k o lení těch, k d o uctívají B o h a " (Církevní dějiny, roztroušeně). Stará ú m l u v a je celá z a m ě ř e n a na přípravu N o v é - a to jí vrací celou její h o d n o t u právě ve chvíli, kdy j a k o taková zaniká. Zaslíbení se dostalo A b r a h á m o v i a j e h o potomstvu. Biblický text - p o z n a m e n á v á apoštol ve svých bystrých vý kladech - nemluví o „ p o t o m c í c h " v m n o ž n é m čísle, j a k o kdyby m ě l A b r a h á m více dědiců. Vyjadřuje se v čísle jed n o t n é m . Tento jediný p o t o m e k je Kristus (Gal 3,16; G e n 15,18). Proto j e n o m tam, k d e je Kristus, nalézá se oprav dový Izrael, a p o u z e při vtělením ke Kristu má člověk podíl na A b r a h á m o v ý c h požehnáních (Irenej, Augustin). „Pravé, d u c h o v n í izraelské pokolení j s m e my, klidně tvrdí křesťa n é " (Justin, Dialog s Tryfonem, c i l , n.5). Praví obřezaní, vyvolený národ, královské kněžstvo j s m e my (1 Pt 2,9; Zj 1,6; sr. Ex 19,6). Obrácení z pohanství budou říkat docela přirozeně, když b u d o u mluvit o těch, které j e š t ě dnes nazý v á m e patriarchy a velkými osobnostmi židovských dějin: „naši otcové, naši p ř e d k o v é " (tak Eusebius, Hilarius, Am brož atd.). A v naší liturgické modlitbě p r o s í m e dosud Pá na, aby p r o m ě n i l m n o ž s t v í p o h a n ů v děti A b r a h á m o v y a aby je všechny zavedl na cestu in israeliticam dignitatem, „k izraelské důstojnosti" (sr. Iz 19, 23-25; Jer 3 3 , 38-42). 26
A j a k o židé vkládají všechnu svou naději ne v individuální o d m ě n u po smrti, ale v h r o m a d n é určení své rasy a ve slávu svého p o z e m s k é h o Jeruzaléma, tak mají stejným z p ů s o b e m křesťané upínat všechny své naděje k příchodu B o ž í h o krá lovství a k slávě j e d i n é h o Jeruzaléma. A j a k o si J a h v e nepřivlastnil ž á d n é h o jednotlivce j i n a k než celkově s celým ž i d o v s k ý m n á r o d e m , tak křesťan je „ a d o p t o v á n " j e n v té míře, v j a k é vstoupí do společenského organismu, který je o d u š e v ň o v á n Kristovým D u c h e m (sr. Ř í m 9,5;Gal 3,25,29; Ef2,12). V těchto perspektivách nabývá židovský nacionalismus, který vypadá s á m o sobě tak úzkoprsý a nedokonalý, vše chen svůj smysl j a k o symbolická anticipace. N e b y l užiteč ný j e n tím, že udržoval vyvolený národ. To byla p o d m í n k a u d r ž e n í j e h o náboženství a všeobecně se to uznává. Ale ná rodní charakter Jahvova království, který zdánlivě protiře čil j e h o charakteru univerzálnímu, bránil ve skutečnosti ja k é m u k o l i individualistickému výkladu. Judaismus, p o d l e p ř e d p o v ě d í proroků zduchovnělý, univerzální (srov. Iz 19, 23-25; Jer 33,38-42), předává křesťanskému náboženství s v é pojetí spásy p o d s t a t n ě s p o l e č e n s k é . Jestliže věřící v církvi pocházejí z valné části z p o h a n ů - Ecclesia ex Gentilibus - pochází myšlenka církve h l a v n ě od židů.
Matka
církev
K d y b y si byli dali historikové prvotní církve víc pozor, jistě by byli nespojovali svůj univerzalismus s univerzalism e m tehdejších p o h a n s k ý c h mystérií, j a k to dělávali. Neboť totéž slovo „ u n i v e r z a l i s m u s " značí v k a ž d é m t o m t o případě dvě velmi odlišné reality, třebaže mají nepopiratelné spo lečné rysy. J e d n o u j d e o mlhavý k o s m o p o l i t i s m u s , v dru h é m případě o katolicismus. Od s a m é h o začátku je církev celou svou vnitřní i viditelnou strukturou a představou, ja k o u má sama o sobě, n ě č í m zvláštním stojícím m i m o r á m e c helénistických náboženství. Je otevřená a současně maxi m á l n ě zahleděná do svého středu. T í m se představuje zra27
k ů m pozorovatele j a k o typ společnosti, kterou nelze srov nat se žádnou jinou. Je to proto, že výkupný čin a založení n á b o ž e n s k é spo lečnosti jsou úzce spjaté. Tato dvě Kristova díla j s o u po pravdě řečeno dílem j e d i n ý m . Neboť ve všem, co předchá zelo, šlo právě tak o církev viditelnou, j a k o o neviditelné Kristovo tělo. Každý pokus oddělit je od sebe naráží zde na historická fakta. Ani v očích Pavlových ani v očích os tatních svědků prvotní víry není církev j a k ý m s i „ e o n e m " , transcendentní hypostazí, která by byla reálně existovala před Kristovým dílem ve světě. Ale také n e n í p o u h o u „fe d e r a c í " místních sdružení. Tím m é n ě j e p r o s t ý m spolkem lidí, kteří se, každý na svou pěst, přihlásili k evangeliu a rozhodli pak žít svůj náboženský život společně b u ď p o d l e svého osobního plánu n e b o podle toho, jak to naznačovaly okolnosti, n e b o podle příkazů Mistra. N e n í to vnější orgán, vytvořený nebo upravený d o d a t e č n ě obcí věřících. Je ne m o ž n é přijmout výlučně tu n e b o onu z těchto dvou krajních tezí, je n e m o ž n é přijmout je obě dvě odděleně. A přece se o to snažila, ale m a r n ě , většina protestantských teologů (Theodore de Beze, E d m o n d Scherer, Emil Brunner). Ale zvláštní paradox: Právě práce protestantských badatelů do plnily a někdy i opravily v oboru historickém a filologic k é m práce katolíků a dnes upevňují v tomto stěžejním b o d ě tradiční tezi. Zejména z toho vyplývá, že p ů v o d n í pojem „ c í r k e v " souvisí s hebrejským p o j m e m „ Q a h a l " , což tlu močili překladatelé Septuaginty právě j a k o „ekklésia". Qa hal není úzká skupina nebo čistě materiální shromáždění. Je to celý Boží lid, skutečnost velmi konkrétní, i k d y ž snad napohled velmi omezená, ale přesto vždy širší, než jsou její projevy (sr. zejména Kattenbusch a K.-L. Schmidt). Ř e c k é slovo, přejaté ze Septuaginty, m ě l o tu přednost, že podtrhovalo ještě j i n é podstatné hledisko církve. Člověk, který uslyší radostnou zvěst, o d d á se Kristu, o d p o v í na j e h o zavolání. N u ž e , podle slovní souvislosti, která se v n a š e m j a z y k u nedá d o b ř e vyjádřit, je-li člověk „ p o v o l á n " , z n a m e ná to, že je povolán, aby byl součástí církve. Ekklésia, kte rou si ani svatý Pavel ani nikdo z prvních učedníků nepřed28
stavovali j a k o zcela neviditelnou skutečnost, ale kterou vždy chápali j a k o tajemství, přesahující všechna svá vnější uskutečnění, tato Ekklésia předchází logicky klétoi, volané; svolává je a shromažďuje se zřetelem na Boží království. Je to dřív convocatio, svolání, než congregatio, sdružení. Izidor Sevillský byl tedy věrný křesťanskému m y š l e n í prv ních věků, k d y ž se odvážil této definice, často o p a k o v a n é v příštích staletích: „Ecclesia vocatur proprie, propter q u o d o m n e š ad se vocet, et in u n u m c o n g r e g e t " („Název eccle s i a ' , , s v o l á n í ' , je přiléhavý, protože všechny volá k sobě a shromažďuje je vjedno"-De eccl. 1.1, cl). Volá v š e c h n y lidi, aby je zrodila k b o ž s k é m u životu, k v ě č n é m u světlu. Věru, tato mateřská úloha je p r á v e m při d ě l e n a viditelné církvi. Tento „nebeský Jeruzalém, naši m a t k u " , která dělá z nás všech lidi svobodné, nevidí Pavel j e n v b u d o u c n o s t i n e b o v nějaké n e b e s k é dálce, ale vidí ji na zemi, v k a ž d é obci, která přijala evangelium a začala tak už překračovat práh. To ona m l u v í ústy apoštola a ústy před stavených církví (Gal 4,22-31). A k d y ž píšou lyonští křes ťané o svých bratřích, kteří nejprve podlehli, a p o t o m se odhodlali k mučednictví: „Byla to veliká radost pro naši p a n e n s k o u matku; ty, které vyvrhla ze svého lůna j a k o mrt vé, dostala zpátky ž i v é " (Eusebius, H E..., 1.5, c l ) ; k d y ž mluví Irenej o živé víře, kterou j e n církev k r m í své děti (Adv.haer., 3, praef. et 24); k d y ž Origenes říká s v ý m poslu c h a č ů m : „ K é ž jste vy, noví Izákové, radostí své matky círk v e ! Ale bojím se, aby n e m u s e l a ještě rodit v zármutku a bo lesti" (In Gen., hom.10); když Cyprián vyslovuje zásadu, kterou b u d o u opakovat všechny křesťanské věky: „ N e m ů ž e mít B o h a za Otce, k d o n e m á církev za m a t k u " (De catholicae Ecclesiae unitate, c.6); když O p t a t , Augustin, Fulgenc, Cézarius oslavují Catholica Mater, „katolickou Mat ku"... - tehdy platí jejich synovská láska a jejich nesmlou vavá věrnost této společnosti. Jejími svědky jsou před po hany n e b o jsou jejími obhájci proti rozkolu! To je j e d n o m y s l n á m l u v a tradice, která b e z d ě č n ě vy try skla ze rtů P a u l a Claudela. K d y ž oslavoval svou znovu nabytou víru, zvolal: „Buď velebena tato M a t k a ! Na jejím klíně j s e m se v š e m u 29
n a u č i l ! " Jeden protestant, nejzaujatější vůči katolickému „ p o k u š e n í " , ji uznal svým z p ů s o b e m : „Snažíme-li se", ří ká Karl Barth, „vyřešit otázku j e d n o t y církve a odvolává me se přitom na církev neviditelnou, p o u š t í m e se spíš do platónských spekulací, místo a b y c h o m naslouchali Kristu". (3)
Církev a
tajemné tělo
O v š e m , často bylo také u p o z o r n ě n o , že křesťanství není církev, že církev j a k o taková není Boží království, ani že to j e š t ě není tajemné tělo dovršené, třebaže už skutečně je tímto tělem, j e h o ž svatost září i z j e h o viditelné podoby. Z a m ě ň o v á n í však m ů ž e zde pocházet z toho, že v teologic ké literatuře bývá slovo „církev" c h á p á n o ve více n e b o m é ně širokém smyslu. C o ž se po dlouhou dobu s a m o křesťan stvo po své dvojí stránce a se svou dvojí mocí, d u c h o v n í a časnou, nenazývalo docela prostě církev? A n e b o to po chází z toho, že se na tajemné tělo hledí j e d n o u podle j e h o n e d o k o n a l é h o a pomíjivého zevnějšku, j i n d y podle j e h o reality zcela d u c h o v n í a definitivní. Odtud tvrzení, která se zdají na první pohled protikladná. Ale z d e se naprosto ne smějí rozlišovat dvě reality, které by neměly žádný vnitřní vztah, nýbrž dvojí řada hledisek, z nichž se ž á d n é nekryje přesně s d r u h ý m . Například na j e d n é straně je církev v ob j e k t i v n í m smyslu congregatio generis humani (Augustin, In psalm. 7), shromáždění, vzniklé spojením národů. Na druhé straně n a o p a k ona je svolává, ona je ta, ex qua credunt homines, - z níž lidé věří (Victorin de Pettau, In Apocalypsin, 12,4). O n a přijímá křest n e b o naopak ho uděluje (viz níže, kap.3). - Na j e d e n a týž obraz S n o u b e n k y m ů ž e m e hledět z dvojího z o r n é h o úhlu. O b a se zakládají na P í s m u svatém a oba už byly m n o h o k r á t popsány:
3 -L'Église et les églises, překl. Moors. Oecumenica, t.III, str. 141. Viz monografii od J.C.Plumpe, Mater Ecdesia (Washington, 1943).
30
U b o h á bytost, nad kterou se Slovo slitovalo, a proto se vtělilo a přišlo ji zbavit jejího zhanobení. N e b o obráceně nový Jeruzalém, „choť Beránkova, sestupující z n e b e od B o h a " (Zj 21,9; sr. 3,12; Gal 4,26). O b r a z dcery cizího lidu, n e b o obraz dcery královské. N a j e d n é straně m á m e s h r o m á ž d ě n í hříšníků, p o m í c h a n é stádo, pšenici, p o ž a t o u i se slámou (Origenes), pole, na n ě m ž roste koukol: Corpus Christi mixtum (Kalist), archu, obsahující zvířata čistá i nečistá; na d r u h é straně neposkvr n ě n o u pannu, „matku svatých", narozenou na Kalvárii z Je žíšova otevřeného boku, n e b o p ř í m o s h r o m á ž d ě n í těch, kte ré posvětila: Ecclesia in sanctis, Virgo mater (Klement, Pe dagog, 1.1, c.6). - Na j e d n é straně seskupení s p e v n ý m i zá kony a d o b ř e o h r a n i č e n é , a můžeme-li tak říci, zvláštní „ s e k t u " uprostřed jiných sekt, „sociální j e v " , p ř e d m ě t so ciologického bádání; na d r a h é straně rozsáhlý systém du chovních výměn, neviditelný i pro ty, z nichž pozůstává, a který zná jen Bůh. Z j i n é h o hlediska: buď je to dějinná instituce, n e b o j e to s a m o t n é M ě s t o Boží. V p r v é m případě je to společnost, založená Kristem pro spásu lidí, která pra cuje na tom, aby je ke spáse dovedla. Tehdy je to prostředek, a m ů ž e m e o ní říci s P i e m XI.: „Lidé nejsou stvořeni pro církev, ale církev je stvořena pro lidi: propter nos homines et propter nostram salutem " (Promluva k p o s t n í m kazate lům v Ř í m ě , 28.února 1927). Prostředek nutný, prostředek božský, ale prozatímní, j a k o k a ž d ý prostředek. Z a t í m c o v d r a h é m případě je S n o u b e n k a j e d n o se svým Snouben cem, je tajemným organismem, který b u d e plně uskutečněn až na k o n c i časů. N e n í to už prostředek ke sjednocení lidstva v Bohu, ale je to sám cíl, to z n a m e n á , je to dovršená j e d n o t a . Christus propter Ecclesiam venit, Kristus přišel kvůli církvi (Scotus Eriugena, In Io., P L . 122,326). Tak to c h á p e napří klad Klement Alexandrijský, k d y ž píše: „Jako je B o ž í vůle už čin a nazývá se svět, tak je j e h o ú m y s l e m spása lidí a na zývá se c í r k e v " (Pedagog, 1.1, c.6). Takovou myšlenku vy jadřuje rovněž druhé vidění Pastýře. H e r m a s v n ě m spojuje slova, j i m i ž opěvovala kniha Přísloví moudrost, a to, co prohlašoval Pavel o Kristu, s tím, co tvrdilo židovství o Iz31
raeli n e b o o Z á k o n ě , a aplikuje to na církev. Pohlíží na sta rou ženu, kterou n e d o v e d e z počátku rozpoznat: „ - K d o je podle tvého názoru stařena, z jejíchž rukou j s i dostal tuhle knížku? - Je to Sibyla, o d p o v ě d ě l j s e m . - Mýlíš se, o d p o v ě d ě l Pastýř, to není ona. - K d o je to tedy? - Církev. - P r o č je stará? zeptal j s e m se tedy. - Protože, odpověděl mi, byla stvořena první přede v š e m i věcmi. Proto je stará. P r o ni byl stvořen svět" (Vidění 2). C h r a ň m e se tedy z a m ě ň o v a t tak rozdílná hlediska, přes tože se navzájem prolínají. Toto n e b e z p e č í není p ř e l u d e m a m o h l o by mít vážné následky, j a k n á m ukazuje historie donatismu n e b o j a n s e n i s m u . Ale k d y ž j s m e si připomněli n u t n é rozdíly a n e z a p o m í n á m e na ně v patřičný čas, je ne m é n ě důležité, a b y c h o m obnovili j e d n o t u . P o z e m s k á církev není j e n „ p ř e d s í ň " církve nebeské (Petr D a m i a n i ) . Je tak trochu j a k o stan na poušti oproti Š a l o m o u n o v u c h r á m u ( H o norius z Autunu). Má s (nebeskou) Vlastí vztah m y s t i c k é analogie (Benedikt X V , A.A.S., 1920), v níž m á m e vidět odlesk h l u b o k é totožnosti. Je to vskutku totéž M ě s t o , které se buduje na z e m i a které má už základy v nebi. Svatý Au gustin, ač j s m e od n ě h o převzali většinu předešlých rozli šení, zvolal přesto právem: „Nynější církev je Kristovo krá lovství a k r á l o v s t v í n e b e s k é ! " (Augustin, Kázání 105). A p o d o b n ě je církev na z e m i už Kristovým tělem, j e h o tě l e m společenským a mystickým, i když n e m á dosud j e h o plnou p o d o b u . Od svatého Pavla j d e j e d e n j e d n o m y s l n ý hlas až k encyklice Mystici Corporis. Corpus Christi, quod est Ecclesia. Já j s e m Ježíš, kterého ty pronásleduješ. „Hledí-li n ě k d o na církev", ř e k n e Ř e h o ř Nysský, „hledí opravdu na Krista" (In Cant., h o m . 1 3 ) . A j a k o se správně připisuje přívlastek „ n a d p ř i r o z e n ý " j a k p r o s t ř e d k ů m , které vedou člověka k j e h o cíli, tak cíli s a m o t n é m u , tak je církev p r á v e m nazývána katolickou. Je správné, že v ní opravdu vidíme Kristovo tělo, j a k v její přítomné a viditelné realitě, tak v je jí realitě neviditelné a k o n e č n é . Neboť m e z i cílem a pros32
t ř e d k e m není jen vnější vztah. Gratia inchoatio gloriae, „milost je začátek slávy". N e b o , a b y c h o m použili přirov nání, které je snad přiléhavější, protože j d e na obou stranách 0 dvojí stav téhož těla: N a š e u b o h é tělo z m a s a je stejné j a k o to, které b u d e z d u c h o v n ě l é a dostane svůj podíl slávy - corpus humilitatis nostrae configuratum corpori claritatis Christi, „on přemění n a š e ubohé tělo, aby nabylo stejné p o d o b y j a k o j e h o tělo oslavené". Tak i církev, která žije a n a m á h a v ě postupuje vpřed v n a š e m u b o h é m světě, je táž j a k o ta, která uvidí B o h a tváří v tvář (viz níže, kap. 4 a 8). P o d l e vzoru Krista, svého Zakladatele a své Hlavy, je církev současně cestou i cílem: je viditelná i neviditelná, časná 1 věčná - tak j a k o je současně S n o u b e n k o u i V d o v o u , je hříšná i svatá... K d y ž d ů r a z n ě z a m í t á m e zastaralá pojetí, která vidí božskost církve j e n v „církvi svatých", ve společnosti ú p l n ě neviditelné, jež by byla p o u h o u abstrakcí, n e s m í m e tedy u p a d n o u t do o p a č n é krajnosti. Církev, c h á p a n á j e n j a k o „vi ditelná", je také p o u h o u abstrakcí. N a š e víra n e s m í nikdy rozdělovat to, co B ů h na počátku spojil. Sacramentum magnum, in Christo et in Ecclesia. Ostatně, n e d o m n í v á m e se, že o d ů v o d n í m e toto spojení tím, že je vysvětlíme. Tajemství církve je, pokud m o ž n á , ještě hlubší a je „těžší k u v ě ř e n í " než tajemství Kristovo, p o d o b n ě j a k o t o m u t o tajemství bylo těžší uvěřit nežli tajemství Boha (P. Radbert, In Mat., 1.2, c.25). P o h o r š e n í nejen pro pohany a židy, ale i pro příliš m n o h o křesťanů! Avocamentum mentis, non firmamentům -odrazuje mysl, neposiluje ji (sr. Augustin, In 1 Jo. t r . l ) . N i k d o n e m ů ž e věřit v církev jinak než v D u c h u svatém. V ž á d n é m případě to není „zbožšťování její viditelnosti", j a k se n á m někdy vytýká. N e z a m ě ň u j e m e „papežství s Bo žím královstvím ( 4 ) " . N e d á v á m e „církvi to, co patří j e n B o h u ( 5 ) " . N e k l a n í m e s e j í (Basil, In psalmAA). N e v ě ř í m e v církev v tom smyslu, v j a k é m věříme v Boha, protože cír kev s a m a věří v B o h a a je „církví B o ž í " (1 K o r 15,9). 4 - Wilfrcd Monod. La Bible, Livre de visions. v Jj Bible" (1937), str.74. 5 - Claude. v Bossuct, Conjerence avec M.Claude (1682), str.74.
33
T í m spíš z a v r h u j e m e raonofyzitismus v ekleziologii i v kristologii. Ale stejně p e v n ě věříme, že v ekleziologii i v kristologii je jakékoli r o z p o j o v á n í usmrcující. Zkuše nost s protestantismem by sltačila, aby nás před tím varova la. P r o t o ž e protestantismus u z n á v a l ve viditelné církvi, zba vené jejích mystických přívlastků, j e n o m nástroj, t é m ě ř profánní, nutně jej p ř e n e c h á v a l poručnictví státu a nábo ženský život odsunul do j a k é s i církve neviditelné, která sa ma se „vypařila" v abstraktní ideál (6). Avšak církev, j e d i n á skutečná církev, která je K r i s t o v ý m tělem, není j e n hierar chická a silně u k á z n ě n á společnost, jejíž božský původ by lo třeba hájit a jejíž o r g a n i z a c e se musela upevňovat a chrá nit proti popírání a rebeliími. To je pojetí neúplné, které jen n e d o k o n a l e potírá s e p a r a t i s m u s a individualismus pojetí o p a č n é h o . Potírá ho totiž j e n zvenčí, víc autoritativně než cestou o p r a v d o v é h o sjednocení. Jestliže je Kristus svátostí Boha, je církev pro nás svátostí Krista, reprezentuje h o , p o d l e celého p ů v o d n í h o s m y s l u toho slova. Č i n í n á m ho opravdu p ř í t o m n ý m (7). N e p o k r a č u j e j e n v j e h o díle, a l e j e p o k r a č o v á n í m Krista s a m é h o , v e smyslu n e s r o v n a t e l n ě skutečnějším, než je j a k á k o l i lidská instituce p o k r a č o v á n í m svého zakladatele. Silná vnější organizace, j a k é se u ní ob divujeme, vyjadřuje podle p o t ř e b p ř í t o m n é h o života vnitřní j e d n o t u organismu. K a t o l í k není j e n subjektem m o c i (pod d a n ý m ) , je ú d e m těla. Jeho právní závislost na autoritě má za cíl j e h o životodárné z a p o j e n í do Kristova těla. Proto není j e h o podřízenost ( s o u m i s s i o n ) zřeknutím (démission). Jeho právo věrnost není konform ismem, nýbrž z n a m e n á opravdu věrnost. Katolík není jen p o v i n e n poslouchat rozkazy nebo uctivě přijímat rady. M u s í m í t účast na životě, podílet se na d u c h u . Turpis est omnis pairs universa suo non congruens -ohavná je každá část, k t e r á není v souladu se svým c e l k e m (Augustin, Vyznaní, k n . 3 , h l . 8 ) .
6 - Sr. R.Will. La conceptitm protestante tle VEglise. v „Revue ďhistoire et de philosophie religieuse". 1932 (zejména str.473, 474, 484). 7 - Mčihler, Lettre a la comtesse Stollberg (1834).
34
Znovu
nalezená jednota
Za. těchto p o d m í n e k c h á p e m e , proč se pravý věřící vždy hrozil rozkolu a proč je h n e d na začátku rozkol proklet stej ně j a k o blud. Trhat j e d n o t u z n a m e n á znetvořovat pravdu, a j e d nesvornosti je právě tak z h o u b n ý j a k o falešná nauka. N e m y s l í si to jen pastýř, odpovědný představený, j a k o je Cyprián z Kartága. Klement Alexandrijský n e m é n ě proklí ná ty, k d o jsou nevěrní j e d n o t ě církve a takřka napadají jed notu s a m o t n é h o Boha. Je také z n á m o , j a k důtklivě doporu čoval Origenes consonantiae disciplinám - shodu v učení, bez níž n e m ů ž e být žádná oběť P á n u milá - bez níž nelze mít správné ponětí o Bohu (In N u m . , h.26. Sr. Texty 9 a 10). Neboť neznají doopravdy B o h a ti, kdo mu nevzdávají slávu, a tato sláva mu m ů ž e být vzdávána j e n v církvi: Ipsi gloria in Ecclesia! (Ef 3,21) Jestliže se Pán zjevil Mojžíšovi v keři, nechtěl n á m tím dát na srozuměnou, že se n o r m á l n ě nezje vuje nikde než v církvi, to je ve shromáždění, k d e hoří oheň D u c h a ? (Beda Ctihodný). K d o způsobí rozkol n e b o k d o vyvolá svár, osopuje se na to, co je Kristu nejdražší, protože se sápe na „ d u c h o v n í tělo", za které Kristus obětoval své tělo h m o t n é (Tertullián). Prohřešuje se proti nejpodstatnější lásce, proti té, která bdí nad j e d n o t o u (Fulgenc). A opačně, k d o n e z a c h o v á v á lásku, mluvil by m a r n ě ve j m é n u této jednoty. B ě d a „zhoubci lás k y " (perditor caritatis)! (Cyprián, Epist.60, kap..3). Neboť jestliže láska, která lacino „ p r o d á v á " jednotu, není nikdy pravá, pak tam, k d e nevládne láska, je j e d n o t a jen zdánlivá: Caritas, unitas est Ecclesiae. Sive caritatem, sive unitatem nomines. idem est, quia unitas est caritas, et caritas unitas. Láska je jednotící pouto církve. Ať jmenuješ lásku n e b o jednotu, je to totéž, protože j e d n o t a je láska a láska je jed nota ( H u g o od svatého Viktora, De sacramentis, kap..2, str. 13). Porušovat tu nebo onu - a nikdy nelze porušit j e d n u , aniž by se porušila i druhá - z n a m e n á vždycky trhat církev, nesešívanou suknici, kterou chtěl Kristus obléci, aby m o h l zůstat m e z i n á m i (Cyprián, J e r o n ý m , Augustin atd.). Z n a m e n á to, že člověk trhá, pokud je mu to m o ž n é , s a m o t n é 35
Kristovo tělo. Corpus Christi Ecclesia est quae vinculo stringitur caritatis. Kristovo tělo je církev, která je svázána p o u t e m lásky (Ambrož, In psalm.43). Z n a m e n á to, že útočí přímo na lidskou společnost (Silvestr II.). Ve skutečnosti se odsuzuje k záhubě, když se odřízne od stromu života. „Jestliže se j e d e n úd odloučí od celku, je po n ě m veta." N a o p a k také vidíme, že u toho, v k o m zvítězí Kristova milost nad hříchem, musí n a k o n e c splynout z d u c h o v n ě n í vnitřního života s plností katolického ducha, to z n a m e n á s d u c h e m nanejvýš širokým a univerzálním a zároveň s du c h e m nejpřísnější jednoty. N i k d o nezaslouží krásný n á z e v „člověk c í r k v e " víc než tento člověk opravdu „ d u c h o v n í " . A nikdo není víc n e ž on vzdálen všeho, co zavání sektářstvím. Neboť se pozná, že „obdržel B o ž í h o D u c h a a že B o ž í D u c h v n ě m přebývá", právě podle této z n á m k y : podle „lás ky k pokoji a k jednotě, lásky k církvi, rozšířené po celé z e m i " (Augustin, In I Jo. tr.6). Tato láska ho činí jasnozři vým. P o z v o l n a znovu nabývá oči, které v d o b ě nevinnosti nazíraly v zrcadle d u š e na slávu P á n a . Z n o v u si u v ě d o m u j e pravdu o svém bytí a obnovený B o ž í obraz v n ě m rozpty luje iluze, které zplodil hřích. P a k v n ě m z a č n e vládnout prvotní h a r m o n i e lidské přirozenosti s novou krásou, kte rou vkládají oběť a láska do svého díla (Text 11). To je nejasná, ale n e k l a m n á p ř e d t u c h a n o v é h o ráje. Ve světě, vždy n e p r o n i k n u t e l n é m a nejčastěji nepřátelském, nalézá opět ztracenou jednotu: Per communionem quidem gratiae incipit repararí communio naturae-společenstvím v milos ti začíná se napravovat společenství přirozenosti (Text 12). Člověk ví, že v Kristu j s o u si věřící skutečně navzájem pří tomni (Maxim, De caritate, cent. 1) a že pro ty, k d o žijí Kris tovou láskou, je dobro k a ž d é h o d o b r e m všech: „Miluješ-li jednotu, je to, co má kdokoli druhý, také tvým vlastním m a j e t k e m " (Augustin, In Jo., tr.32). Jistý středověký autor, inspirován j e d n o u stránkou Klaud i á n a M a m e r t a , d o b ř e vyjádřil tento pohled víry. J e d e n křesťan se obrátí k j i n é m u bratru v Kristu a řekne m u :
36
„Ty jsi přítomen m n ě a já j s e m přítomen tobě, k d y ž se m o d l í m e . Ríkám-li: přítomen, n e s m í tě to překvapovat. Vždyť jestliže mě miluješ a jestliže mě miluješ proto, že j s e m B o ž í obraz, j s e m v tobě přítomen zrovna tak j a k o ty sám v sobě. V š e c h n o , co jsi ty podstatně, j s e m i já. K a ž d á r o z u m n á d u š e je totiž Boží obraz. Takže ten, k d o hledá v so bě Boží obraz, hledá v sobě právě tak svého bližního j a k o sebe, a k d o ho nalezne v sobě, protože ho tam hledal, p o znává ho takový, jaký je v k a ž d é m člověku... Jestliže tedy vidíš sebe, vidíš m n e , a já nejsem nic j i n é h o nežli ty. A miluješ-li Boží obraz, miluješ m n e , protože j s e m B o ž í obraz. A já zase, k d y ž miluji Boha, miluji tebe. K d y ž se takto sna žíme o totéž a t í h n e m e k t é m u ž (cíli), j s m e stále j e d e n dru h é m u přítomni v Bohu, v k t e r é m se m i l u j e m e " (Meditationes piissimae de cognitione humanae conditionis, „Zbož né úvahy o poznání lidského stavu": c. 15, n.14. Text 1.) Co psal tento m n i c h j i n é m u mnichovi, m ě l by být každý křesťan s to říci j i n é m u křesťanu. M ě l by se snažit dát to pochopit k a ž d é m u člověku.
37
TŘETÍ KAPITOLA
Svátosti Křest
a
pokání
Svátosti jsou prostředky spásy. Proto mají být c h á p á n y j a k o nástroje jednoty. Uskutečňují, zakládají n e b o utužují j e d n o t u člověka s Kristem, a tím uskutečňují, zakládají ne bo utužují j e h o j e d n o t u s křesťanským společenstvím. Toto druhé hledisko svátosti, hledisko společenské, je tak úzce spjato s prvním, že se m ů ž e docela dobře říci - a v některých případech je to ještě lepší - že se křesťan sjednocuje s Kris tem, je-li sjednocen se společenstvím. Takové je stálé učení církve. M u s í m e přiznat, že je prak ticky příliš m á l o z n á m é . Vykoupení a zjevení se sice týkají p ř í m o k a ž d é duše, ale přece v podstatě to nejsou j e v y indi viduální, ale společenské. Právě tak i milost, kterou plodí a udržují svátosti, nevytváří čistě individuální vztah m e z i duší a B o h e m nebo Kristem, nýbrž každý ji dostává v té míře, jak se zapojí j a k o člen společnosti do j e d i n é h o orga nismu, z něhož plyne zúrodňující míza. Proto bylo m o ž n é říci, že tajemství příčinnosti svátostí netkví tolik v tom, že by obřad n e b o smyslové gesto byly - p a r a d o x n ě - ú č i n n é v nadpřirozeném řádu. Spíše tkví v existenci společnosti, která skrývá pod zevnějškem lidské instituce božskou rea litu ( 1 ) " . Všechny svátosti jsou podstatně „svátosti v církvi ( 2 ) " . J e n o m v ní způsobují svůj plný účinek, protože j e n o m 1 - Scheeben, Das Mysterium (les Christentums, n.82 s.H. Rondet, De la place de la sainte Vierge dans 1'Eglise, v Bulletin de la societě liancaise ďétudes mariales, 1938. 2 - R.-H. de Candole. v „Occumenica". 1936. str.295.
38
v ní, ve „společnosti D u c h a " , m á m e n o r m á l n ě účast na daru D u c h a (Augustin, Kázání 11). P r v n í m ú č i n k e m křtu, například, není nic j i n é h o než toto přidružení k viditelné církvi (Sk 2,41). Být pokřtěn z n a m e ná vstoupit do církve. Je to čin podstatně společenský, i ve vnějším smyslu toho slova. Jeho důsledky n e b u d o u p o u z e právní, ale také duchovní, mystické, p o n ě v a d ž církev není společnost čistě lidská: Odtud pochází křestní „charakter", a jsou-li splněny všechny p o ž a d o v a n é podmínky, je tu svátostná milost znovuzrození. Takže s v ý m přijetím do nábo ženské společnosti je pokřtěný zapojen do tajemného těla. Toto je dvojí neodlučitelný smysl tradičních výrazů, j a k o „Ecclesiae Dei sociari"- „být přidružen k B o ž í církvi" (Origenes, Augustin, Alger z Liěge), „Ecclesiae incorporari", „být přivtělen k církvi", „in corpus Ecclesiae t r a n s i r e " „přejít do těla c í r k v e " (Faustus z Riez, Pseudoaugustin, H a i m o n atd.). A tímto při vtělením je každý přijat za B o ž í dítě a je oživen D u c h e m svatým. To první, oč tu jde, je povahy společenské (3). A n e m é n ě společenský je i účinek poslední, třebaže ten tokrát ve smyslu zcela vnitřním. Jestliže totiž mají svátosti účinnost z církve, je j i m tato účinnost udělena zase se zře telem na církev. Voda a krev, které vytryskly na kříži z Je žíšova boku, voda křtu, krev eucharistie, první plody tajem ného spojení m e z i Kristem a j e h o církví jsou také řeky ži vota, kterým se církev živí (Origenes, Augustin, B e d a atd.). Když stéká voda na čela křtěnců, nedochází tím j e n k řadě při vtělení, ale je to tím s a m ý m concorporatio, stmelení celé církve v j e d n u tajuplnou j e d n o t u ( P R a d b e r t , In Mat, 1.2). Křestní znovuzrození nezasahuje k o n e c k o n c ů j e d n u sa m o t n o u duši. Apoštol prohlašuje: „ M y všichni j s m e byli pokřtěni j e d n í m D u c h e m v j e d n o t ě l o " (1 K o r 12,13). Toto vysvětluje svatý Irenej v z h l e d e m ke křtu i k biřmování. Rozvádí symboliku, která je n á m m é n ě známa, ale která zůstala n a d l o u h o oblíbeným n á m ě t e m kázání: 3 - E. Delayc. Dictionnaire de spiritualitě, čl. Baptéme. Autor dochází k této definici: „Svátost duchovního znovuzrození je právním a mystickým přidružením ke Kristově církvi".
39
„ D u c h sestoupil na apoštoly, aby uvedl všechny národy do života. Proto se spojují a zpívají všemi j a z y k y chvalo zpěv Bohu. D u c h takto sjednotil rozptýlené k m e n y a obě toval Otci prvotiny všech národů. Stejně totiž j a k o nelze bez vody udělat ze suché pšenice j e d i n é těsto, jediný chléb, tak my, k d y ž je nás tak m n o h o , n e m o h l i b y c h o m se stát j e d n o v Kristu bez vody, která přichází z n e b e . P r o t o se do stává n a š i m tělům k ř t e m jednoty, která vede k neporušitel n é m u životu, a našim duším se jí dostává skrze D u c h a " (Adv. haer., 3,17). Toto také k o m e n t o v a l y starobylé římské nápisy: „ R o d í se pro nebe lid z b o ž s k é h o pokolení, zplozený zúrodňujícím D u c h e m z této vody. M a t k a církev rodí v těchto vlnách panenský plod, počatý silou Ducha... Ž á d n ý rozdíl m e z i těmi, kdo se znovu rodí: j s o u j e d n o jedinou koupelí, j e d i n ý m D u c h e m , j e d i n o u vírou. Ty, který jsi byl zrozen v této vodě, vstup do jednoty, k a m tě volá D u c h , aby ti udělil své dary ( 4 ) . " Ještě významnější je snad způsob, j a k ý m se vyjadřuje Yves ze Chartres, který je n o v ý m č l á n k e m v d l o u h é řadě tradice. Pojednává o oběti N o v é h o zákona, v níž obětuje církev současně se svým Kristem sebe samu. Ukazuje, že ji na tento vznešený úkol připravily už dřívější obřady: „Per a q u a m baptismatis adjuncta, chrismatis oleo peruncta, Sancti Spiritus igne solidata, p e r h u m i l i t a t i s s p i r i t u m h o s t i a p l a cens effecta - u h n ě t e n a vodou křtu, p o m a z á n a k ř i ž m e m a z p e v n ě n a o h n ě m D u c h a svatého, stala se v d u c h u pokory m i l ý m o b ě t n í m d a r e m " (De convenientia veteris et novi Sacrificii, P. L. 162, 544). Takže prostřednictvím k a ž d é h o z nás vystupuje tato j e d i n á církev j a k o velký p o d m ě t i j a k o velká přisluhovatelka všech svátostí. Sacramenta faciunt Ecclesiam - svátosti vytvářejí církev ( P s e u d o h a i m o n , In psalmos, P. L., 116, 248 D ) . 4 - Nápis Sixla III. na lateránské křtitelnici, a nápis Consignatoria (Vatikán?). Schuster, Liber sacramentorum.
40
Účinnost svátosti p o k á n í se dá vysvětlit o b d o b n ě j a k o účinnost křtu. Také z d e je j a s n á spojitost mezi svátostným odpuštěním a o p ě t n ý m začleněním do společenství, od ně h o ž s e věřící h ř í c h e m o d l o u č i l . D i s c i p l i n á r n í i n s t i t u c e a prostředek vnitřního očištění nejsou zde spojeny j e n o m fakticky. Jsou spojeny, můžeme-li tak říci, p o v a h o u věcí. Starobylá kázeň vyjadřovala nápadněji toto přirozené pou to. Celý proces veřejného pokání a odpuštění očividně uka zoval, že smíření hříšníka je především smíření s církví, která je ú č i n n ý m z n a m e n í m smíření s B o h e m (5). Na k o n c i svého Quis dives salvetur uvádí Klement Alexandrijský do j e m n ý příběh (snad legendu) o m l a d é m pohanu, kterého po křtil svatý Jan, ale který p o t o m odpadl. Trpělivostí, slzami a modlitbami se apoštolovi podaří ho obrátit, to z n a m e n á , „vrátí ho církvi" (P.G. 9,649). V očích svatého Cypriána je bezprostředním ú č i n k e m knězova zásahu tento návrat „vy o b c o v a n é h o " hříšníka do shromáždění věřících. Očista du še následuje přirozeně po tomto j a k é m s i ponoření do pro středí milosti, které se s a m o m ů ž e definovat j a k o „spole čenství" svatých (6). Je to proto, že člověk n e m ů ž e být zno vu v milosti u Boha, nevrátí-li se do společenství církve, neboť zpravidla se požaduje, aby zasáhl služebník této círk ve. Izák, opat kláštera Hvězdy, řekne ve 12.století: „ J e n o m úplný Kristus, Hlava s tělem, Kristus s církví m ů ž e odpou štět h ř í c h y " (Kázání 2).
Eucharistie Eucharistie je svátost v nejplnějším smyslu - sacramentum sacramentorum, quasi consummatio spiritalis vitae et omnium sacramentorum finis - svátost svátostí, dovršení duchovního života a cíl všech svátostí - svátost, „v které
5 - E. Amann, D.T.C.. t.XII. Cl. Pokání, col.787-789. 6 - Amann, cit.místo, col.779. Dom Capelle, L'absolution sacerdotale chez saint Cypríen, v Recherche de theologie ancienne et medievale, 1935. str.23.
41
je o b s a ž e n o celé tajemství naší spásy". A tato eucharistie je také par excellence svátostí jednoty: sacramentum unitatis ecclesiasticae (Summa Sententiarum, tr.6, c.2). N e p o c h y b n ě neexistuje katolík, ať s e b e m é n ě p o u č e n ý o s v é m náboženství, který by to nevěděl. Avšak c h á p e celou sílu této největší pravdy? Když už vůbec o tom uvažujeme, n e n a m l o u v á m e si často, že j d e j e n o druhotný dodatek, bez kterého by m o h l být výklad eucharistického d o g m a t u úpl ný? Alespoň m ů ž e m e mít tento dojem z četné literatury. V r. 1912 mohl napsat D o m J.Simon: „Zdá se, že současní autoři nepřičítali velkou důležitost sjednocující m o c i eu charistie. Kdyby se byl Année liturgique a některá vzácná mystická díla nepostaraly o to, aby daly tuto pravdu znovu ,do o b ě h u ' , byla by to v naší d o b ě z a p o m e n u t á n a u k a ( 7 ) . " Přes m n o h é snahy, změnila se od té doby celková situace v křesťanském lidu? A přece tvrdil svatý Pavel: „ T v o ř í m e j e d n o tělo,... protože m á m e účast n a t o m j e d n o m c h l e b ě " (1 Kor 10,17). A svatý Ignác Antiochijský: „Je jen j e d e n kalich, aby vás spojoval v Kristově k r v i " (List Filadelfanům, 4,1). Tridentský koncil učí: „Kristus chtěl učinit z této svátosti symbol těla, j e h o ž je s á m Hlavou a k n ě m u ž nás chtěl připojit j a k o své údy nejtěsnějšími pouty víry, naděje a lásky. Tak m á m e být všichni jedinou a nikdy nerozděle nou skutečností." Koncil vybízí „všechny, k d o nosí j m é n o křesťan", aby se shromáždili „v tomto z n a m e n í jednoty, v t o m t o poutu lásky, v t o m t o symbolu svornosti" (13.zase dání, hl.2,8). A ve své apoštolské konstituci o eucharistii z r. 1912 ji Pius X. znovu definoval: radix atqueprinci-piwn catholicae unitatis - kořen a základ katolické j e d n o t y (A.A.S., t.4. str.615). Toto učení nebylo u církevních Otců jen běžné, ale za ujímalo v jejich myšlení první místo. J s m e na rozpacích, máme-li si vybrat mezi tolika texty, které jsou stejně krásné a jasné. Stačí citovat jen některé z m n o h a jiných. Například p o s l y š m e svatého Cypriána:
7 - L'Eucharistie, sacrement ďunité, v „Revue thomiste", t.XX, str.583-584.
42
„Jak pevná je j e d n o m y s l n o s t křesťanů., „prohlašují samy sebou P á n o v y oběti. Neboť když P á n nazývá svým tělem chléb, u h n ě t e n ý z m n o h a n a h r o m a d ě n ý c h zrn,naznačuje tím j e d n o t u celého křesťanského lidu, který On v sobě nosí. A k d y ž nazývá svou krví víno, které pochází z m n o h a hroz nů a tvoří jediný nápoj, naznačuje opět, že stádo, j í m ž j s m e my, pochází ze sjednoceného m n o ž s t v í " (Epist. 69, c.5). N e b o svatý Jan Zlatoústý: „ P o z n e j m e div této svátosti, cíl jejího ustanovení, účin ky, které vyvolává. S t á v á m e se j e d n í m tělem, praví P í s m o , údy z j e h o těla a kostmi z j e h o kostí. Toto působí p o k r m , který n á m on dává: Mísí se s n á m i , a b y c h o m všichni byli j e d n o , j a k o je tělo spojeno s h l a v o u " (Hom.46 in Jo.). M y s t i k a svatého Cyrila Alexandrijského je obzvlášť dů razná: „ A b y c h o m splynuli s B o h e m a mezi sebou, ačkoli má každý svůj odlišný svéráz, vymyslel si j e d n o r o z e n ý Syn skvostný prostředek: J e d i n ý m tělem, totiž svým vlastním, posvěcuje své věřící v tajemném společenství a působí, že jsou j e d n o tělo s ním a m e z i sebou. K ž á d n é m u rozdělení n e m ů ž e dojít v Kristu. Všichni jsou spojeni s j e d i n ý m Kris tem prostřednictvím j e h o těla. K d y ž všichni přijímáme je h o , j e d i n é h o a nedělitelného, ve svých tělech, j s m e údy to h o t o j e d i n é h o těla a on je takto pro nás p o u t e m jednoty. My všichni j s m e od přirozenosti uzavřeni ve svých in d i v i d u a l i t á c h . A l e j i n ý m z p ů s o b e m j s m e všichni spolu shromážděni. Jistým z p ů s o b e m nás rozdělují naše svérázné osobnosti, tak například n ě k d o je Petr n e b o Jan. Tomáš n e b o M a t o u š . Ale všichni j s m e j a k o b y splynuli v j e d i n é m těle v Kristu, živíme se j e d i n ý m p o k r m e m . Jediný D u c h n á m vtiskuje značku jednoty, a j a k o je Kristus jediný a neděli telný, tak j s m e my všichni už j e n j e d n o v n ě m . Proto říkal Kristus svému n e b e s k é m u Otci: Ať jsou j e d n o , j a k o my j s m e j e d n o " (In Jo, 11). N y n í pohleďme na svatého Augustina. M l u v í k n o v o k ř t ě n c ů m bezprostředním a n a l é h a v ý m t ó n e m svých nejlepších homilii, v nichž se mísí lyrika s přátelským h o v o rem: 43
„Říkají v á m : Tělo Kristovo. A vy odpovídáte: A m e n . Buďte tedy údy Kristova těla, aby vaše ,amen' bylo prav divé. - A proč se slaví toto tajemství p o m o c í chleba? Neří kejme nic ze své hlavy. Slyšme apoštola, který praví o svá tosti: ,My všichni, ačkoli je nás m n o h o , j s m e j e d n o tělo, j e d e n chléb.' Chápejte a radujte se. Jednota, zbožnost, lás k a ! Jediný chléb: a co je tento jediný chléb? J e d n o tělo, pozůstávající z m n o h ý c h . Pomyslete, že se chléb nedělá z j e d n o h o zrna, ale z m n o h a zrn. Při exorcismu j s t e byli jistým z p ů s o b e m j a k o ve mlýně. Při křtu jste byli politi vodou. Tehdy na vás sestoupil D u c h svatý j a k o oheň, který peče těsto. Buďte tedy tím, co vidíte, a přijměte to, co jste... P o k u d j d e o kalich, milí bratři, v z p o m e ň t e , j a k se dělá víno. M n o h o zrn visí na hroznu, ale šťáva, která teče ze všech, se sjednocuje. Tak Pán chtěl, a b y c h o m mu náleželi, a posvětil na svém oltáři tajemství n a š e h o pokoje a naší jed n o t y " (Kázání 212 a 234). K o n e č n ě svatý Jan D a m a š s k ý , v k t e r é m slyšíme celou řeckou tradici: „Znamená-li svátost sjednocení s Kristem a zároveň sjednocení j e d n ě c h s d r u h ý m i , sjednává n á m zcela jistě j e d n o t u s těmi, k d o ho přijímají j a k o m y " (De fide orthodoxa, 1.4).
Účast na tajemném těle Po příkladu Otců, kteří sami j e n podávali výklad k tex tům P í s m a a liturgie, žil celý středověk z tého nauky. Teo logové a kazatelé, exegeté a liturgové, p o l e m i k o v é a bás níci ji znovu a znovu komentovali. Všichni ji považovali za tak zásadní, že se nikdy nestala p ř e d m ě t e m jejich u č e ných disputací. J a k o není výsadou u č e n é spekulace, tak ne ní ani majetkem některé školy. Stoupenci Paschasia Radberta, zrovna tak j a k o R a b a n a M a u r a n e b o R a t r a m n a , Flora n e b o Amalaria, zastánci „ a m b r o z i á n s k é h o m e t a b o l i s m u " , „augustiniánského d y n a m i s m u " n e b o „prostého ř í m s k é h o 44
realismu ( 8 ) " , ať zavádějí jakýkoli vztah mezi „tělem, na r o z e n ý m z P a n n y " , a tělem eucharistickým, ať ve s v é m tvr zení o svátostné přítomnosti kladou důraz na „ m y s t é r i u m " n e b o na „veritas", všichni j e d n o m y s l n ě hlásají: podstatným p l o d e m této svátosti je j e d n o t a (Ildefons z Toleda). In (hoc) sacramento fideles communicantes, pactum societatis et pacis ineunt - věřící, kteří přijímají tuto svátost, uzavírají smlouvu společenství a pokoje (Raban M a u r u s ) . Proto plně zaslouží název „ c o m m u n i o " , sjednocení, j e d n o t a (Remigius z Auxerre). Proto také, třebaže i schismatici skutečně proměňují chléb a víno, m u s í m e říci, že opravdová eucha ristie je pouze tam, k d e je jednota: Non conficitur ibi Christus, ubi non conficitur universus - k d e nevzniká celek, tam nevzniká ani Kristus (Alger z Liěge). Eucharistii m u s í m e chápat d u c h o v n ě , tak j a k o Písmo. Toto naznačuje gesto lá m á n í . P o d l e tohoto gesta poznali kdysi Krista e m a u z š t í učedníci, toto gesto n á m „otvírá" tajemství, aby n á m bylo z n a m e n í m Kristova těla, kterým je církev (Augustin). Symbolika svátostných způsob dává podnět k nejrůznějším ú v a h á m , které zde n e m ů ž e m e rozvádět. J e n o m uveďme j a k o zástupce výkladu, j e h o ž podrobnosti sahají až do doby patristické, spis De sacramentis od Mistra S i m o n a (z polo viny 12. století). Vydal ho H. Weisweiler (Mistr Šimon a je ho skupina). „Proč se Kristus přijímá pod z p ů s o b a m i chleba a vína? M ů ž e m e říci, že ve svátosti oltářní jsou dvě věci: pravé Kristovo tělo, a to, co značí, totiž j e h o tělo tajemné, církev. N u ž e , j a k o se dělá j e d e n chléb z m n o h a zrn, a j s o u nejprve n a m o č e n a , rozemleta a upečena, aby se z nich stal chléb, tak i Kristovo tajemné tělo, to je církev, vytvořená z m n o h a osob j a k o b y zrn, je n a m o č e n a křestní vodou. Je rozemleta mezi d v ě m a mlýny dvou zákonů, Starého a N o v é h o , n e b o mezi d v ě m a mlýny naděje a bázně... N a k o n e c je upečena
8 - Je známo, že jsou podle J. Gciselmanna, Die Eucharistielehre der Vorscholastik (1926), tři základní pojetí, která se vyskytují v různé míře u teologu, pojednáva jících o eucharistii v 9.-12. století.
45
na ohni utrpení a soužení, aby si zasloužila být Kristovým tělem. K t o m u t o pravému tělutoužil přejít blažený mučed ník Ignác, který říkal: J s e m Boží pšenice. M u s í m být ro zemlet zuby šelem, abych se stal Kristovým c h l e b e m . ' P o d o b n ě se sbírá víno z množství zrn. Když byla zrna vyliso vána, oddělí se bezcenný rmut a víno se uloží do sklepa. Svatá církev také trpí a je utiskována ve světě j a k o v lisu..., a j a k o se víno odděluje od rmutu, tak jsou špatní odvrženi a spravedliví procházejí zkouškou. P r á v e m je tedy Kristovo tělo, to je církev, naznačována takovými z p ů s o b a m i " (sr. Text 14). Z pestré rozmanitosti pod-obností vždy vyplývá totéž ponaučení: smyslová znamení tajemství, prvky chleba a ví na, nás upozorňují, „quod fideles in hoc sacramento in u n a m dilectionem convenire debent", „že se mají věřící v této svátosti spojit v j e d n é l á s c e " (Weisweiler, cit.dílo). Všim n ě m e si, j a k o u podstatnou úlohu má pro tento cíl utrpení. Je z k u š e b n í m k a m e n e m jednoty. K d o n e c h c e zůstat osamě lý, musí souhlasit s rozdrcením. C o ž n e n í eucharistie pa m á t k o u Kristova u m u č e n í ? Bylo přirozené, aby se obilná zrna, z n i c h ž pozůstává obětní chléb, podobala j i n é m u zrnu, o kterém řekl Spasitel, že padne-li do z e m ě a zemře, p o n e s e stonásobný užitek. Nezáleží podivuhodná plodnost tohoto b o ž s k é h o z m a , které zůstalo v zemi až do třetího dne, v roz m n o ž o v á n í , j e ž se ustavičně vrací k j e d n o t ě ?
„... Ex u n o multis affluit copia granis, De quibus efficitur n u n c unus in aethere panis: N a m quoties, Christo crescente, fide generamur, ex u n o grano quasi plurima grana creamur, Cujus d u m sapimus carnes, et sanguinis h a u s t u m , U n u s fit panis, v i n u m q u e fit h o c h o l o c a u s t ů m . . . "
(„... Z j e d n o h o zrnka se j i c h rodí celé množství, a z nich povstává j e d e n n e b e s k ý chléb. Kdykoliv se r o d í m e vírou,, Kristus roste 46
a j a k o b y z j e d n o h o zrnka nás povstává m n o h o . K d y ž p o ž í v á m e j e h o tělo a pijeme j e h o krev, uskutečňuje se z j e d n o h o chleba a vína tato oběť..." {De sancta Eucharistia, báseň 18 podepsaná jménem Hildebert z Tours.)
Od 11. století byly tyto nauky usoustavněny v teorii, jejíž osnova je vypůjčena od svatého Augustina. Tehdy se začaly rozlišovat u Svátosti j a k o b y tři prvky, r o z d ě l e n é co do hloubky na tři stupně. Všechny tři j s o u nutné pro její celist vost. Jsou to: sacramentum tantum - vnější z n a m e n í ; sacramentum-et-res = věc, obsažená pod z n a m e n í m , která sama má p a k ještě hlubší realitu; res-tantum = k o n e č n ý plod Svátosti. První z těchto tří prvků vznikl při obřadech o b ě t o v á n í m chleba a vína: forma panis et vini. Druhý prvek je Kristovo tělo: veritas carnis et sanguinis; t ř e t í j e j e d n o t a c í r k v e : virtus unitatis et caritatis (síla j e d n o t y a lásky). A tak j a k o bylo Kristovo tělo n a z n a č e n o c h l e b e m a j e h o krev vínem, tak církev , která je též Kristovo tělo, zdála se být n a z n a č e n a k o n s e k r o v a n ý m chlebem, zatímco víno, p r o m ě n ě n é v Kris tovu krev, bylo přirozeně s y m b o l e m lásky. Neboť láska je j a k o krev, v níž sídlí život tohoto velkého těla ( H u g o od svatého Viktora, De sacramentis, 1.2, str.8). Takovou nauku načrtli Fulbert ze Chartres a G u i t m o n d z Aversy. N a b ý v á pevnou formu na začátku 12.století u Algera z L i ě g e (Liber de misericordia et justitia, str.l, c.62). P o t o m ji formuluje přesnými výrazy většina vykladatelů Sentencí. Od té d o b y b u d e p o v a ž o v á n a za klasickou n a u k u (9).
9 - Kdybychom chtěli být úplní, bylo by na místě uvést zde víc než jedno rozlišení a rozdělit autory na různé skupiny podle toho, jak přesně chápou res tantum (spo jení těla s Hlavou nebo spojení údů mezi sebou...) podle toho, zda se při vysvět lování řídí hlediskem symbolickým a objektivním nebo spíš subjektivním a finalistickým, podle toho, které biblické texty a analogie jim jsou vodítkem, atd.
47
Vyskytuje se právě tak u Ottona z Lukky a u Petra L o m barda, j a k o u H u g o n a od svatého Viktora a u B a l d u i n a z Canterbury n e b o u Abelardových žáků, j a k o byl autor spi su Sententiae Florianenses n e b o Sententiae Parisienses... Velcí scholastikové ji přejímají, svatý Tomáš Akvinský se jí na m n o h a místech inspiruje (3a.q.73, a . l , a.3 a a.6; q.82, a.2, ad 3m; a.9. ad 2 m ; In Joannem, c.6, lectio 6, na k o n c i ) . Na prahu 13.století ji vyložil Inocenc III. ve s v é m v e l k é m díle O oltářním tajemství a j i s t ý m z p ů s o b e m ji posvětil v listě, j e h o ž vyjádření j s m e právě citovali (De sacro altaris mysterio, 1.4). Liturgista D u r a n d de M e n d e ji opakuje ve svém proslulém Rationale, v n ě m ž přejímá slovo za slovem výklady Inocencovy. Udrží se i v dalších stoletích a ještě tridentský koncil z n í připomíná t o podstatné ( 1 3 . zase dání, c.2). O signum unitatis! O vinculum caritatis! (Augustin, In Jo., tr.26). Pomalu upadla tato n a u k a v z a p o m e n u t í . Nejen proto, že byl r á m e c teorie této svátosti p o z m ě n ě n . Byla na t o m t o rámci nezávislá a n a o p a k přispěla k j e h o vytvoření. N u t n é zdůraznění skutečné přítomnosti také za to nebylo zprvu zodpovědné, leda jen druhotně. Hlavní protivníci Berengariovi nás velmi důtklivě upozorňují, že toto zdůraz ň o v á n í je nijak nevedlo k z n e u z n á v á n í ostatních aspektů této svátosti. Ale pomalu se měnily mentality. Z m ě n i l se pohled na svět. Tou měrou, j a k si lidé odvykali vidět v zr cadle smyslových skutečností skutečnost d u c h o v n í a už si nevšímali, j a k si obecniny a jednotlivosti slouží navzájem za symboly, m u s e l y být vztahy m e z i „ f y z i c k ý m " tělem Kristovým a j e h o tělem „ m y s t i c k ý m " odsunuty do stínu. Jde o zjev, obdobný ztrátě některého smyslu j e h o p o m a l ý m zakrňováním. Víra nepřestala být správná, ale j i s t ý m způ s o b e m se zúžila, protože už nebyla tolik živena „ r o z u m e m " . M n o z í by dnes bezpochyby nebyli daleko od myšlenky, že mezi d v ě m a v ý z n a m y slova „ t ě l o " je sotva víc n e ž mlhavá vnější analogie. Toto jistě nebylo n á z o r e m našich předků, ať už j i m šlo u prvního v ý z n a m u tohoto slova prostě o Kris tovo h m o t n é tělo, tak j a k se vyskytovalo v p o z e m s k é m ži votě a na Kalvárii, nebo ať si všímali hlavně těla už vzkří48
šeného v j e h o stavu „ d u c h o v n í m " . Když slyšeli se svatým Augustinem, j a k j i m Kristus říká: „Já j s e m tvůj p o k r m , ale já se n e z m ě n í m v tebe, nýbrž ty se změníš ve m n e " , chápali bez váhání, že přijetím eucharistie b u d o u více přivtěleni k církvi. M e z i tajemstvím „skutečné p ř í t o m n o s t i " a tajem stvím „tajemného těla" viděli hlubokou totožnost. Toto byl jejich předpoklad při všech diskusích, někdy tak živých, o corpus triforme (Amalarius, De ecclesiasticis officiis, 1.3, c.35), neboli o triplex modus corporis Christi (o trojí p o době Kristova těla) (P. Radbert, De corpore et sanguine Domini, cl). Z toho p o c h o p í m e , proč je v jistých případech první z těchto dvou tajemství, totiž skutečná přítomnost, některým z nich m é n ě zjevná, a tím se také vysvětlí m ě n livost terminologie. O b a přívlastky, „ m y s t i c u m " a „ver u m " , se navzájem střídají, a přece se tím v n a u c e nic pod statného n e m ě n í (10). Bossuet p o z n a m e n á v á v j e d n é větě, která zprvu udivuje, ale které, j a k on pečlivě dodává, r o z u m í každý, k d o má ducha lásky a křesťanské pospolitosti: „Ježíš Kristus nás nosí v sobě. Odvážím-li se tak říci, my j s m e víc j e h o tělo, než své vlastní tělo... Co se děje v j e h o b o ž s k é m těle, je skutečná p o d o b a toho, co se má uskutečnit v n á s " (Kázání o nutnosti utrpení). Bossuet vděčil za tuto zásadu a za tuto smělou mluvu častému styku s církevními Otci. Například svatý Augustin n á m říká: V š e c h n o v Kristu, j e h o život, j e h o smrt a j e h o zmrtvýchvstání, j e h o skutky i j e h o tělo j s o u symbolem křesťanského života, jsou „svátostí" vnitřního člověka, který je také č l o v ě k e m j e d i n ý m a univerzálním (De Trinitate, 1.4, c.3).
10 - „Corpus mysticum": tím se míní především a dosti dlouho těloeucharistické. na rozdíl od „corpus Christi, quod est Ecclesia". od „Kristova těla. kterým je církev". Ono (eucharistické tělo) bylo „verum corpus" par excellence. Nebylo přece docela přirozené nazývat „mystickým, tajemným" toto tělo, zajehož skrytou přítomnost se vděčilo „mystické modlitbě" a které bylo přijímáno na „mystické hostině"? Tělo, obětované pod způsobami, které „mysticky" značily církev? Mů žeme stále sledovat pozvolné převrácení obou formulí.
49
Origenes už předtím zdůraznil, a to přesněji, vztah sym bolické účinnosti mezi individuálním tělem Kristovým, só ma typikon, a j e h o „ p r a v ý m " tělem, kterým je církev, ek klésia sóma. Vyvodil z toho, že posledním ú č i n k e m , „prav d o u " svátostného přijímání je „ c o m m u n i o " , účast na církvi, v které zaznívá Slovo, neboť i ona je skutečnou přítomností L o g a (In Mat., t . l l , n.14). Podstatu j e h o myšlenky nalézá me všude v n a š e m středověku. Tak Vilém ze Saint-Thierry rozlišuje j a k o m n o h o jiných, ale s originálními odstíny, ja koby trojí Kristovo tělo. Ale ihned dodává, že ve skuteč nosti je toto tělo j e n j e d n o , ačkoli j s o u tři způsoby, j a k na ně pohlíží víra a j a k se k n ě m u upíná zbožnost (sr. Text 15). Takže od té doby, co toto tělo viselo na dřevě, až k církvi, „je neustálá plynulost (11)". Oběť
jednoty
P r á v e j s m e se dotkli problému, n e b o spíše celé řady prob lémů, jejichž studium by z n a č n ě překračovalo předmět této naší práce. Nechť postačí, že j s m e je nadhodili a přenechali pozornosti teologů. Ať je t o m u jakkoli, pokusy o systematizaci, j a k é n á m skýtají dějiny teologie, základní myšlenka, kterou se tyto pokusy snaží postavit do popředí, n e m o h o u být pokládány za spekulaci, více m é n ě d o b r o d r u ž n o u , n e b o j e d n o d u š e za volné mínění, které se nedotýká podstaty víry. Neboť sama církev n á m to d ů r a z n ě vštěpuje ve své liturgii, a eucharistická oběť svými obřady a slovy potvrzuje svou svrchovanou autoritou nauku církevních učitelů o Nejsvětější Svátosti. „V c e l é m světě je j e d n a křesťanská oběť: protože křes ťanský lid, který ji obětuje, je jeden, jediný je Bůh, kterému se obětuje, j e d n a je víra, kterou se obětuje, j e d e n je i ten, který je o b ě t o v á n " (Petr Ctihodný, Tract. contra Petro-busianos, P.L.189, 796). Je to „oběť církve", „celé c í r k v e " II - Viz zvláštní zlomek z 2. století, uveřejněný v Grenfell-Hunt, Oxyr. Papyri, t.I (1898), str.8. - O celém námětu tohoto odstavce sr. Corpus mysticum (coll. Theologie, 1944).
50
(Irenej, Augustin), pastýřů i věřících, p ř í t o m n ý c h v těle i nepřítomných. A jejím cílem je opět jednota, neboť opět je obětována za církev, za církev rozsáhlejší a jednotnější: pro totius mundi salute, za spásu celého světa. „ N e v ý s l o v n é tajemství B o ž í milosti, které přináší spásu!", praví preface ambroziánské liturgie. „ O b ě t n í dar m n o h ý c h se stává vlitím D u c h a svatého j e d i n ý m Kristovým tělem, a proto my, kteří přijímáme z tohoto p o s v á t n é h o chleba a z tohoto kalicha, stáváme se j e d n í m t ě l e m " (neděle před S e p t u a g e s i m o u ) . Obřady římské pontifikální m š e byly z tohoto hlediska obzvlášť působivé. Ř í m s k á církev „přičítala velkou důleži tost t o m u , aby obřady svatého přijímání velmi j a s n ě a velmi živě vyjadřovaly církevní j e d n o t u . K t o m u se pojí zvyk tzv. fermentům. C h l é b , konsekrovaný při p a p e ž s k é mši, se za sílal k n ě ž í m , kteří byli pověřeni sloužit m š i v titulech, v titulárních kostelích. Tento v ý z n a m n a l é z á m e ještě v obřadu sancta: Ú l o m e k , u c h o v a n ý při předešlé mši, se přinese na začátku m š e a vloží se do kalicha při Pax Domini. V š u d e , ve všech římských kostelích, stále, při všech liturgických shromážděních, dnes j a k o včera je to táž oběť, táž eucha ristie, totéž přijímání. Rovněž, aby se dobře naznačilo, že chléb, rozlámaný a rozdávaný m i m o oltář, je týž j a k o ten, který byl p r o m ě n ě n na oltáři, ponechává se j e h o ú l o m e k na svatém stole (12)." S o b d o b n ý m s y m b o l i c k ý m ú m y s l e m naléval arcijáhen, dříve n e ž nesl přijímání lidu, do velkého scyfu, nádoby, k to mu určené, několik k a p e k eucharistického vína, které ce lebrant úmyslně zanechal na d n ě svého kalicha. Takový smysl alespoň přiznává Mgr. D u c h e s n e t o m u t o obřadu asi od 8. století, ačkoli m o h l mít p ů v o d n ě jinou p o h n u t k u n e ž praktické pohodlí, j a k se d o m n í v á M. Andrieu (13).
' 2 - L. Duchesne, Originex du culte chrétien (.S.vydání 1925). str. 196. P.Battifol, Lecons sur la Messe (4.vydání 1919), str.90 nn. J3 - Ordo romanus I, n.20. Duchesne, cit.dílo, str. 198. M. Andrieu, Immixtio et Consecrmio. v Revue des sciences religieuses. 1922. str.436.
51
Jestliže n á m tyto starobylé zvyklosti už nezjevují při na šich k a ž d o d e n n í c h mších tuto j e d n o t u církve, která se táhne prostorem a časem, j e d n o t u m e z i pastýřem a j e h o věřícími, jež sama je s y m b o l e m tajemné jednoty, jejímž pojítkem, stále o b n o v o v a n ý m , je oltářní oběť, n i c m é n ě nechybějí li turgické modlitby, které n á m připomínají nejvyšší plod eu charistie. Například modlitba „po přijímání" v pátek po P o peleční středě: „Spiritum nobis, D o m i n e , tuae caritatis infunde, ut quos u n o pane caelesti satiasti, tua facias pietate c o n c o r d e s " („Pane, vlej n á m D u c h a své lásky a ve své dob rotivosti učiň svornými ty, které jsi nasytil n e b e s k ý m chle b e m " ) . N e b o modlitba nad dary („sekreta") ve m š i o N e j světější Svátosti: „ E c c l e s i a e tuae, q u a e s u m u s , D o m i n e , unitatis et pacis propitius d o n a concede, q u a e sub oblatis muneribus mystice d e s i g n a n t u r " („Prosíme, P a n e , uděl mi lostivě své církvi dary j e d n o t y a pokoje, které jsou tajemně naznačeny v obětovaných d a r e c h " ) . Od j e d n o h o k o n c e k á n o n u k d r u h é m u se vine táž myš lenka, od „ C o m m u n i c a n t e s " až k Otčenáši a k políbení po koje. Při n ě m si podle Flora Lyonského „dat sibi m u t u o o m n i s Ecclesia osculum p a c i s " , celá církev si dává polibek pokoje (Expositio Missae, c.89). Jestliže tu naši staří liturgové často projevovali subtilnost, nad níž dnes k r o u t í m e hlavou, m u s í m e přece uznat, že se i ve svých nejsvévolnějších a nejpodivnějších alegorických výkladech u m ě l i inspi rovat j a k o jejich bratři exegeté analogií víry. N a p ř í k l a d Amalarius, kterého ihned následuje Raban M a u r u s , vysvět luje čtyři z n a m e n í kříže, jež dělá k n ě z nad k a l i c h e m s pro m ě n ě n o u hostií: Čtyř stran kalicha se postupně d o t k n e hos tie na z n a m e n í , že Kristovo tělo sjednocuje celé lidstvo, s h r o m á ž d ě n é ze čtyř světových stran v j e d n o t ě téhož těla. T í m zjednává pokoj katolické církvi. Prostá variace, jejíž příklady b y c h o m našli i jinde, j e d n o h o a téhož n á m ě t u spo lehlivě z d ů v o d n ě n é h o . C o ž neprosí b ě h e m oběti celebrant dvakrát o sjednocení církve: coadunare dignerisl
52
Starobylé
liturgie
Tyto modlitby naší římské mše, které mají svůj ekviva lent v ostatních latinských ritech, jsou ozvěnou modliteb starodávných liturgií. My m á m e už j e n příliš m á l o svědectví o oficiální modlitbě v prvních stoletích. J e d n o z nich bylo objeveno n e d á v n o a je obzvláště vzácné. Je to homilie Teo dora z Mopsuestie, která je sotva mladší než slavné katecheze Cyrila Jeruzalémského. Popisuje p o d r o b n ě m e š n í ob řady. Vidíme v ní k n ě z e v ú s t ř e d n í m o k a m ž i k u svatého úkonu, j a k se naléhavě modlí za j e d n o m y s l n o s t a svornost všech, k d o se účastní tohoto tajemství j e d n o t y (sr. Text 16). Jiná východní liturgie, liturgie svatého Basila, se vyjadřuje přibližně stejnými slovy v t e m ž e slavnostním okamžiku: „My všichni, k d o m á m e účast na t o m t o j e d i n é m C h l e b ě a na t o m t o j e d i n é m Kalichu, kéž j s m e sjednoceni ve spo lečenství j e d n o h o a téhož svatého D u c h a ! " Stejné přání za znívá v této epiklezi j e d n é staré a r m é n s k é liturgie: „Prosí me tě. P a n e , sešli svého D u c h a na nás a na tyto dary, aby posvětil tento chléb a tento kalich..., a nás všechny, k d o má me účast na t o m t o chlebě a na tomto j e d i n é m kalichu, ne rozlučně sjednotil v bratrské lásce." N e b o v takzvané litur gii svatého Eustacha v modlitbě, která předchází před po líbením pokoje: „Laskavý a milosrdný Bože, v o l á m e k tobě j e d n í m a t ý m ž hlasem: U d ě l n á m , ať d á m e k a ž d é m u j e d n o myslně a svorně v b o ž s k é m políbení pokoj... Učiň z nás svatý lid, sjednoť nás a spas nás, a b y c h o m ti mohli zpívat chvály..." Anafora apoštolské tradice nás přivádí na Západ, na začátek 3.století. Snad z ní m ů ž e m e poznat zvyklosti římské církve ke k o n c i století d r u h é h o . Je zde formulována táž prosba j a k o ve východních litur giích: „Prosíme tě, Pane, sešli svého svatého D u c h a na oběť tohoto společenství! S h r o m á ž d i je, sjednoť je a uděl v š e m svatým, kteří se z n ě h o těší, aby byli naplněni D u c h e m sva tým!" Takový byl i námět nej starší eucharistické formule, která s e n á m dochovala (kromě narážek v N o v é m zákoně), for53
mule, kterou č t e m e v 9. a lO.kapitole Didaché. N e n í tato o b d i v u h o d n á modlitba, která připomíná velmi zblízka ži dovské formule žehnání jídla, eucharistická v pravém smyslu toho slova? M n o h o se o tom diskutuje. V k a ž d é m případě inspirovala text m n o h a jiných, j e ž j s o u určitě eucharistické, a n a l é z á m e ji t é m ě ř slovo za slovem v anafoře, kterou obsahuje euchologie Serapiona z T m u i s u , egyptské ho biskupa ze 4.století, přítele svatého Atanáše. A s p o ň z to ho d ů v o d u ji zde m u s í m e uvést: „Jako byl tento chléb rozptýlen na horách, a k d y ž byl shromážděn, stal se j e d n í m , tak ať se s h r o m á ž d í tvá církev od končin z e m ě v t v é m království!... P a m a t u j , P a n e , na svou církev a shromáždi ji od čtyř větrů, posvěcenou ve t v é m království!" (Sr. Mt 24,31). K d y ž vane Kristův D u c h , vkládá takovou touhu do srdcí těch, které už shromáždil. Proto je to zase on, k d y ž ne církev obětuje Krista, ale k d y ž Kristus obětuje svou církev, k d y ž oběť Hlavy je vystřídána obětí údů. Neboť Kristus obětuje svou církev j a k o kdysi Jefte svou jedinou dceru (Rupert) p o k a ž d é , když mu j e d e n z j e h o věrných vydává svědectví: Ať j d e o mučedníka, oficiálně u z n a n é h o , n e b o o m u č e d n í ka, u něhož se m o h o u kati pokládat za oprávněné obhájce Boha a j e h o Krista a o n ě m ž n á m historie svatých n ě c o pro zradí třeba až dodatečně. Co m ů ž e být dojemnějšího n e ž tato vážná a prostá slova zaragozského m u č e d n í k a Fruktuosa, která pronesl ve chvíli, kdy se vydával katovi: „In men tě me habere necesse est ecclesiam catholicam ab oriente usque in occidentem diffusam" ( „ M u s í m mít nutně na mys li, že katolická církev je rozšířena od v ý c h o d u až na zá pad")! Na takovou oběť připravuje oběť oltářní. O p r a v d o v á eu charistická zbožnost není tedy nějaký pobožnůstkářský in dividualismus. „ N e z a p o m í n á n a n i c , co se týká spásy církve ( 1 4 ) . " Objímá j a k o n e s m í r n o u náručí ve svých h l u b o k ý c h ú m y s l e c h celý svět. P a m a t u j e na k o m e n t á ř , který podal podle svatého Jana s á m Ježíš při ustanovení Svátosti lásky: 14 - Sv.Tomáš. III,q.83, a.4. ad 3m.
54
na alegorii vinného keře, na „nové přikázání", na modlitbu za j e d n o t u (sr. Texty 17 a 18), k d y ž nadcházel „největší d ů k a z lásky". Nalézá v t o m n o r m u svých citů a svých před sevzetí, a n e m ů ž e si představit lámání chleba bez bratrské ho společenství: in communicatione fractionis panis (Sk 2,42). Ale m ů ž e m e si všimnout, že v starobylých liturgiích, a dnes ještě ve v ý c h o d n í c h ritech, tvoří prosby za j e d n o t u vrchol epikleze. N u ž e , j a k o je celá oběť, ale obvykle ještě výslovněji epikleze, ve z n a m e n í D u c h a svatého, D u c h a , je h o ž b o ž s k é působení připravilo Kristu j e h o h m o t n é tělo, tak zasahuje D u c h také do vzniku eucharistie, aby bylo vy tvořeno j e h o tělo tajemné. Ten, který se snesl j a k o sžíravý oheň na oběť Eliášovu (Jan Zlatoústý, A m b r o ž ) , stravuje lidské slupky, které vzdorují sjednocující síle Svátosti. A ja ko p o p r v é sestoupil na apoštoly ne proto, aby je spojil v uzavřenou skupinu, nýbrž aby v nich zažehl oheň univer zální lásky, tak to dosud dělá D u c h Kristův p o k a ž d é , k d y ž se Kristus znovu vydává, „aby shromáždil všechny rozptý lené Boží děti (15)". Ve večeřadle, j í m ž j s o u všechny n a š e kostely, se s poslední večeří obnovují současně i letnice.
15 - Výslovná narážka na letnice je v takzvané liturgii svatého Jakuba, která je původní liturgií jeruzalémskou.
55
ČTVRTÁ KAPITOLA
Věčný život Nebeské
Město
Prostřednictvím svátostí, které uděluje křesťanovi církev a které z něho mají dělat stále živější a stále svobodnější úd tohoto velkého těla, prostřednictvím milosti, které se mu stále dostává skrze společenství a se zřetelem na ně, kráčí k s v é m u poslednímu cíli. N e b u d e si tedy zase osobovat svá práva jistý individualismus? Jak m ů ž e m e ještě mluvit o společenském rázu nauky, která učí, že individuální d u š e b u d e žít i po smrti, že b u d e ihned o d m ě n ě n a a že ihned, j a k m i l e d o k o n č í svou nutnou očistu, b u d e mít přístup k pat ření na Boží bytnost? A přece o tom m u s í m e mluvit, a víc než kdy jindy. D o statečně je to jasné z toho, co j s m e viděli výše o církvi a o tajemném těle. V š e c h n o na této zemi, i sama církev, je pro vyvolené. Avšak vyvolení j s o u ještě m n o h e m m é n ě izo lování než křesťané na zemi. „ S l á v a " je rozvinutí „ m i l o s t i " a blažené patření značí dovršení tajemství j e d n o t y ; stvoření bylo j e n j e h o předehrou. „Všichni j s m e j e d n o v Kristu Je žíši. A jestliže víra, kterou postupujeme vpřed na cestě to h o t o života, uskutečňuje už tento div, oč dokonaleji dovrší tuto j e d n o t u patření, až b u d e m e vidět tváří v t v á ř ! " (Augus tin, In Galat. expositio, n.28). N e b e bylo vždycky pojímáno v křesťanské tradici ana logicky j a k o m ě s t o (Ef 2,19; Žid 13,14; Zj 3,12; 20,9; 21,2; H e r m a s , Origenes, atd.). Coelestis urbs, Jerusalem... „ N e beské město J e r u z a l é m " , „ m ě s t o h a r m o n i c k é " , k d e všichni vládnou s velkým Králem: „ usque ad regnum tecum per56
petuum sanctae civitatis tuae!" (Augustin, Vyznání, kn. 11, Č.3.). M ě s t o Boží, m ě s t o vyvolených: ex sanctorum civium congregatione construitur, „je z b u d o v á n o ze s h r o m á ž d ě n í svatých o b č a n ů " , praví Ř e h o ř Veliký (In Ezech., 1.2,h.l). Svatí tam žijí ve společenství, radují se t a m společně: socialiter gaudentes (Vyznání, 1.10, kap.39). Čerpají svou ra dost p ř í m o z tohoto společenství. Odtud definice, kterou udává j e d e n středověký autor, Balduin z Canterbury: „felicissima societas supernorum civium c o m m u n i t e r viventiu m " , „přešťastná společnost n e b e s k ý c h o b č a n ů , žijících společně", nebo tato jiná, rovnocenná: coelestis beatorum mutua caritativa societas, „nebeská společnost vzájemné lásky b l a ž e n ý c h " (H. de Hassia). Svatý Augustin říkal: Tota redempta civitas, hoc est congruentia societasque sancto rum. „celá obec je vykoupená, je to shoda a společnost sva t ý c h " (De civitate Dei, 1.10, c.6). M ě s t o celistvé j a k o jediný d ů m , ú z c e stmelená společ nost j a k o j e d i n á rodina, dlící pod j e d n o u střechou - redem pta familia Christi Domini, ale zároveň b e z h r a n i č n ě široká, protože obsahuje ve svých zdech „veškeré d u c h o v n í stvo ř e n í " : ex angelis et hominibus, Ecclesiae unum corpus, „jedno tělo církve z andělů a lidí" (Ildefons z Toleda. Tato myšlenka je v celé tradici. Sr. Text 19). Je to tedy v celé dokonalosti catholica societas (Zosim, Epist. 2). Tak j a k o bojující církev nebyla p o u h ý m s h l u k e m těch, k d o se indi viduálně oddali Kristu, tak ani tato vítězná katolicita, vše obecnost, není p o u h ý m výsledkem, součtem vyvolených. Skutečná jednota, j e d n o t a nadosobní, j e popravdě ř e č e n o ta, která vidí Boha; ji hledal Spasitel v její bídě a v jejím prvotním rozptýlení. O n a se pak pod vlivem D u c h a pozvol na budovala uprostřed soužení. O n a k o n e č n ě na své poze mské pouti žila z víry a neustále se modlila k B o h u . Její j a s už není napříště j a k o svit měsíce, nepřímý a občasný. O n a je sama zář pravého Slunce, Krista, v n ě m ž se skvěje celé božství. Jaká slova n á m m o h o u pomoci, a b y c h o m to za hlédli? „Svaté M ě s t o , naše matka, zářivý příbytek, moud rost, stvořená přede vším stvořením, c h r á m božství, d ů m Boží, který je v nebi svým zvláštním z p ů s o b e m věčný, du57
c h o v n í podstata, která stále nazírá na P á n o v u tvář..." (Au gustin, Vyznání, kn.12, roztroušeně). O n a přijímá p ř í m o Světlo a v ní b u d e m e osvíceni. Proto analogie p o z e m s k é h o města to naprosto n e m ů ž e vyjádřit. Mezi těmi, které přijme (toto M ě s t o ) do svého klína, jsou vztahy jinak d ů v ě r n é než mezi členy kterékoli lidské společnosti. M e z i n i m i už ne vládne j e n vnější svornost, ale opravdová jednota. „Ani zdaleka nebudou odloučeni, ale všichni b u d o u j e d n o , neboť b u d o u sjednoceni s j e d i n ý m D o b r e m . Takže p o d l e slov apoštola budou spojeni p o u t e m pokoje v j e d n o t ě D u c h a svatého, dík jediné naději, ke které byli povoláni. A toto pouto jednoty, to je ta sláva" (Řehoř Nysský, In Cant., h. 15). Společná sláva, sláva jediná, která září na všech vyvo lených. H l a v n ě ať se n i k d o neptá, zda j d e o sjednocení „tě l e s n é " n e b o „pouze m o r á l n í " . Analogie, spojené s těmito p r o t i c h ů d n ý m i formulemi, j s o u b e z d ě č n ý m i nositelkami příliš z m a t e n ý c h myšlenek. A ostatně, v řádu, ve kterém j s m e , už je p o d o b n é rozlišování b e z d ů v o d n é . S Hilariem n e b o F u l g e n c e m b u d e m e raději mluvit - tak j a k o o j e d n o t ě s B o h e m - i o „ p ř i r o z e n é " j e d n o t ě všech: mystérium verae ac naturalis unitatis (Hilarius, De Trinitate, 1.8, n.7-11. Sr. Text 20). Tak se naznačí ontologická hloubka, v níž se na vazují svazky lásky - ačkoli ji m u s í m e hlavně nazvat „du c h o v n í " : in unum spiritum igne caritatis conflati, „ o h n ě m lásky skloubeni v j e d n o h o d u c h a " (Augustin, De Trinitate, 1.4). A opět svatý Augustin n á m říká: Ubi individua caritas, ibi perfecta unitas (In Jo., tr.18). Jednomyslnost, dovršení jednoty, která je současně o b r a z e m i ú č i n k e m vzájemné jednoty božských O s o b . Nikoli společenství ducha, ale spo lečenství Ducha: per unitatem naturae, per amorem Spi ritus, „jednotou přirozenosti, láskou D u c h a " (Vilém ze Saint-Thierry). Křesťanská mystika jednoty je mystika trinitární. Podobnost, která má dovršit v k a ž d é m stvořeném d u c h u Boží obraz, není podobnost s božskou přirozeností, nýbrž podobnost s B o h e m lásky, s B o h e m , j e h o ž bytí je lás ka. - Takovou nauku vykládá Origenes. Srovnává slova sva tého Pavla Ř í m a n ů m o lásce, kterou vylévá D u c h svatý do
58
našich srdcí, a text druhého listu Petrova o naší účasti na Boží přirozenosti: „Pavel j m e n u j e D u c h a , D u c h a lásky. O B o h u je řečeno, že je láska sama, a Syn je nazýván S y n e m lásky. Nuže,... je-li t o m u tak, m u s í m e být jisti, že z j e d i n é h o P r a m e n e Ot cova božství pochází i Syn i D u c h a že z j e h o hojnosti je vlita do srdce svatých hojnost lásky, aby j i m dala účast na b o ž s k é přirozenosti, j a k učil apoštol Petr: Tak aby se tímto d a r e m D u c h a svatého splnila P á n o v a slova: J a k o ty jsi, Otče, ve m n ě a já v tobě, tak ať i oni jsou j e d n o v n á s . ' To z n a m e n á : ať se j i m dostane účasti na božské přirozenosti v hojnosti lásky, kterou vylévá D u c h svatý" (In Rom, 1.4. n.9). „Aťjsou j e d n o , j a k o my j s m e j e d n o " : Křesťanská tra dice vzala vážně toto nejvyšší Kristovo přání. J a s n ě chápa la, j e š t ě dřív, než se m o h l a pokusit teologicky to odůvodnit, ideál dokonalé j e d n o t y - unitas plena atque perfecta (Au gustin, In Jo., tr.26), - j e d n o t y bez vnějškovosti i bez smě šování, bez „ š k a t u l k o v á n í " i bez pohlcení. Už Tertullián se zabývá v řadě neobratných výroků, v nichž m a r n ě h l e d á m e myšlenku, trinitární strukturou církve. „ D e unitate Patris et Filii et Spiritus Sancti plebs a d u n a t a " , „lid, sjednocený z j e d n o t y O t c e i Syna i D u c h a svatého", praví svatý C y p rián, k d y ž vykládá modlitbu P á n ě (c.23). Origenes, Euse bius, Ř e h o ř Nysský, Augustin a jiní rozvádějí tutéž m y š lenku (sr. Texty 21 a 22). F u l g e n c z Ruspy ji tlumočí for mulí, obzvláště šťastnou: „Sancta naturalis unitas et aequalitas et caritas Trinitatis, quae unus solus et verus est Deus, unanimitate sanctificat quos adoptat", „svatá přirozená jednota, rovnost a lás ka Trojice, která je jediný a pravý Bůh, posvěcuje j e d n o myslností ty. které přijímá za vlastní" (Ad Mon., 1.1). „ P o s p ě š m e tedy", uzavírá Klement Alexandrijský, „po s p ě š m e sjednotit se ve spáse, v n o v é m zrození, v j e d n é lás ce po příkladu jednoty, j a k á vládne v j e d i n é Boží přiroze n o s t i " (Protreptikos, c.9). P o s p ě š m e ujmout se tohoto dě dictví, které nestrpí ž á d n é rozdělení. P o s p ě š m e k t o m u t o blaženému pokoji, j e h o ž j m é n o s a m o j e s y m b o l e m jednoty, neboťje to vlastní j m é n o Krista, v n ě m ž jsou všichni usmí59
řeni, a které také naznačuje svými třemi písmeny Trojici (Augustin). Všechny naše snahy se sbíhají. Svatost, v níž se každý snaží stát se B o ž í m c h r á m e m , je také svatost, říká n á m svatý Augustin podle svatého Pavla, kterou se všichni stáváme j e d i n ý m C h r á m e m . P ů s o b e n í m Kristova D u c h a j s m e už unus in uno a cíl, ke kterému směřujeme, je vyjád řen t o u t o p o d i v u h o d n o u z k r a t k o u : erit unus Christus, amans seipsum, „bude j e n j e d e n Kristus a b u d e milovat s á m s e b e " (In psalm.26).
V
očekávání
blaženého
patření
První křesťanské generace měly velmi živý smysl pro tuto solidaritu všech jednotlivců i různých generací na cestě k téže spáse. Jestliže se svatý Pavel chvěl radostí při po myšlení, že nadcházející rozpad j e h o h m o t n é h o těla mu do volí, aby se brzy dostal ke Kristu, rozvíjel se tento osobní cit na p ů d ě víry. Tato víra ho umožňovala, neboť mu otvírala m n o h e m širší perspektivy. Cíl, k n ě m u ž spějí celé lidské dějiny, není podle Pavla nic m e n š í h o n e ž osvobození celého stvoření, dovršení všech věcí v j e d n o t ě Kristova těla, které b u d e k o n e č n ě dotvořeno. Naděje, kterou vnukal do srdce lidí, j e ž získal Kristu, byla, m ů ž e m e říci, naděje k o s m i c k á . A b y c h o m se tu zase drželi v lidských mezích, byla to naděje na společnou spásu. Byla to naděje na spásu společenství, jež je p o d m í n k o u spásy jednotlivců. Tehdejší přesvědčení, že tato spása, h r o m a d n á a definitivní, n e b u d e d l o u h o meš kat, víra v rychlý konec tohoto p ř í t o m n é h o světa, b e z p o chyby usnadňovaly, že osobní naděje byla z a h r n o v á n a do velké společné vyhlídky. Avšak tato prvotní víra zůstávala, i k d y ž se tyto iluze záhy rozplynuly, k d y ž církev trvala už celá staletí, k d y ž bojovala, trpěla, k d y ž zapouštěla kořeny do institucí tohoto světa a když už v z p o m í n a l a na celé ge nerace zesnulých věřících. Jak se zdá, m ů ž e se tím vysvětlit dlouhá váhavost křes ťanského vědomí, která nás na první pohled m a t e . Ve 14.sto letí musel Benedikt XII. odsoudit mínění, podle kterého 60
musí d u š e vyvolených čekat na k o n e č n é vzkříšení, aby se mohly těšit z b l a ž e n é h o patření. N u ž e , toto m í n ě n í nesdí lelo tehdy j e n pár teologů. Právě p ř e d c h ů d c e Benedikta XII. na Petrově stolci Jan XXII. je horlivě hlásal v řadě k á z á n í a v i g n o n s k é m u lidu v letech 1331 a 1332 a zastával je až do posledních dní svého d l o u h é h o života, zejména v konzis toři 3.ledna 1334. Tento názor, o kterém se tenkrát vášnivě diskutovalo, měl pro sebe dlouhý zástup svědků. Někteří z nich byli věhlasní v tradici j a k latinské, tak řecké. B u d o u cí vyvolení, jejichž zkouška už skončila, byli často před stavováni tak, že jsou prý „drženi v j a k é m s i s l a d k é m spán k u " n e b o v klidné a nadějeplné radosti, že čekají „u brány n e b e " , v „předsíni", na „místě o d p o č i n k u " , v ráji, stvoře n é m pro A d a m a , v lůně A b r a h á m o v ě , v „tajném příbytku", n e b o také „pod oltářem", o n ě m ž hovoří Apokalypsa. Vše mi těmito o b r a z n ý m i výroky se naznačoval s různými od stíny odklad, který je uložen, j a k se věřilo, k a ž d é spraved livé duši až do k o n c e časů. Někteří historikové tohoto d o g m a t u se pokusili v y h n o u t se t ě m t o svědectvím nebo zmenšit jejich dosah. Jiní hledali, j a k é d ů v o d y mohly vést k bludu tak v á ž n é m u , že zasloužil j e d n o h o d n e odsouzení. Označili hlavně tři. Z d á se, že podle evangelia závisí o d m ě n a i trest časově na v š e o b e c n é m sou du, který se b u d e konat až na konci světa (Mt 25; 2 T i m 4,8). Člověk není bez svého těla úplný, a proto, j a k se zdá, n e m ů ž e požívat plnou blaženost, dokud n e b u d e toto tělo vzkříšeno. Tato úvaha byla velmi závažná v době, k d y byly z m n o h a d ů v o d ů o b a pojmy, v z k ř í š e n í a n e s m r t e l n o s t , m n o h e m úžeji spjaty než všeobecně dnes (Fil 3,11). Musí me také přihlédnout k teoriím milenaristickým a k jejich dědictví. K r o m ě těchto důvodů, které jsou jistě reálné, ale jsou snad příliš patrné, než aby nebyly p o n ě k u d povrchní, m ů ž e m e shledat ještě třetí důvod, hlubší a působivější, tře b a ž e není vždy výslovně formulován. N e n í j í m nic j i n é h o než stále živá víra ve společenský charakter spásy. K d y ž se m o h l o m y l n ě věřit, že duše n e m ů ž e mít blažené patření před dovršením celého tvorstva, není to aspoň čás tečně proto, že se správně věřilo, že spása jednotlivce je 61
m o ž n á j e n v rámci celkové spásy všech? Perspektiva byla nejprve společenská, a teprve p o t o m individuální. S obli bou si představovali, že církev vstoupí do nebe, až d o s á h n e vítězství ( P R a d b e r t ) . M y s l e l o se více n e b o m é n ě nejasně, že dokud církev ještě bojuje, n e m ů ž e se žádný její člen těšit z p l n é h o triumfu. Byl to tedy chybný výklad příčinné spo jitosti, jinak velmi reálné, ale s použitím časných kategorií. M n o z í neviděli dost dobře, že se o b ě situace nedají vůbec srovnávat, a usuzovali v případě n o v o z á k o n n í c h vyvole n ý c h stejným z p ů s o b e m , j a k byli zvyklí u svatých starozá konních. Těm se jistě n e m o h l upírat život milosti, j a k to b u d o u dělat někteří pozdější teologové. S h o d n ě s vírou, která byla od počátku vírou církve, Augustin m n o h o k r á t rozlišoval mezi č l o v ě k e m in vetere testamento a č l o v ě k e m de vetere testamento (mezi č l o v ě k e m ve Starém z á k o n ě a č l o v ě k e m ze Starého zákona). Přirovnával spravedlivé, n a r o z e n é před Kristem, k ruce Jakubově, která vyšla z mat čina lůna dřív než j e h o hlava. P o d l e j e h o příkladu odmítal Ř e h o ř Veliký vyhostit extra mystérium ty, k d o žili ante tempus, před časem (Expositio Epist. ad Galatas, n.43; S e r m o 160, n.2; De gestis Pelagii, c.5, n.14, e t c ) . Toto učení se všude opakovalo. Ale nezabraňovalo v d o m n ě n c e , že sta rozákonní spravedliví byli o v š e m schopni spásy pro svou v í m a naději, j e n ž e se j i m nedostalo „svátosti znovuzroze n í " , regenerationis sacramentum. Jejich situace byla tak trochu p o d o b n á situaci b e z ú h o n n ý c h k a t e c h u m e n ů , kteří ještě nemohli být připuštěni ke svátostnému společenství. O v š e m , svatý A u g u s t i n p ř e v z a l Tertulliánovu distinkci (Adv. Marcionem, 1.4) a odmítal z a m ě ň o v a t A b r a h á m o v o lůno, místo odpočinku a štěstí, s podsvětím, m í s t e m smut ku a utrpení (Epist. 164, n.2-8). Avšak středověk se pod vlivem svatého Ř e h o ř e a svatého Izidora distancoval od to hoto beztak váhavého mínění velkého učitele. V š e o b e c n ě se tedy připouštělo, že svatí Starého zákona i s á m A b r a h á m mohli být j a k o každý člověk fakticky spaseni j e n Kristovou obětí a že proto museli všichni čekat v předpeklí na j e h o příchod, až do večera Velkého pátku, kdy mohli být k o n e č n é vysvobozeni: „Quod longo tempore exspectaverunt patres 62
murmurantes infra claustra inferni", „Otcové na to d l o u h o s b ě d o v á n í m čekali, zavřeni v p ř e d p e k l í " (Amalarius). N ě kteří se rovněž tázali, když m o h o u být vyvolení spaseni j e n skrze Kristovu církev, zda nemají čekat, že b u d o u m o c i vejít do blaženosti, až b u d e spasena celá církev při d r u h é m Kris tově příchodu. Z d á l o se, že to dosti j a s n ě n a p o v í d á i list Ž i d ů m (11.39-40). Nemají dělníci první i j e d e n á c t é h o d i n y v š i c h n i stejně čekat na svou m z d u až do s k o n č e n í d n e a vstoupit do příbytku, až b u d e definitivně z b u d o v á n ? D o kud v y k o u p e n í teprve probíhá, dokud tělo j e š t ě n e d o s á h l o své plné podoby, jak by mohl dospět k p l n é m u rozvinutí j e d e n úd?
Od Origena
k svatému Bernardovi
Tuto myšlenku vyjadřuje Origenes v krásné homilii na knihu Levitikus. Jak se zdá, ukazuje v ní, že Kristus není schopen požívat dokonalou blaženost, dokud jediný j e h o úd vězí j e š t ě ve zlu n e b o trpí. Definitivní Spasitelova sláva začne až v den, ohlášený svatým Pavlem, kdy o d e v z d á krá lovství do rukou O t c e ú k o n e m naprostého podrobení. K to m u t o ú k o n u n e m ů ž e dojít, d o k u d nejsou všichni vyvolení shromážděni v Kristu a dokud Kristus nepřivede celé tvor stvo k dokonalosti. C e k á tedy na obrácení nás všech, aby s n á m i m o h l pít víno radosti v Království. Až do t o h o t o posledního d n e - ultima dies dilati judicii, „ d o posledního dne s o u d u " - čekají s n í m všichni věřící: „ A b r a h á m dosud čeká, a Izák, Jakub a všichni proroci na nás čekají, aby s ná mi přijali d o k o n a l o u blaženost. Neboť je j e n j e d n o tělo, kte ré očekává své vykoupení... I když je oko zdravé a nic mu nekazí vyhlídku, ale chybějí mu ostatní údy, j a k o u m ů ž e mít radost? N e b o jak m ů ž e m e u n ě h o mluvit o dokonalosti, nemá-li tělo ani ruce ani nohy, chybějí-li mu i j i n é ú d y ? Vždyť je-li oko v těle n ě č í m vznešenějším, záleží to h l a v n ě v tom, že samo je v ů d c e m těla a že přijímá služby ostatních ú d ů " ({In Lev., h o m . 7 . Sr. Texty 23 a 24).
63
Od svatého Bernarda, který tuto m y š l e n k u popíral, a Sixta ze Sieny, který ji později hájil, se m n o h o diskutovalo o pravověrnosti tohoto místa. N e c h á p a l o se, k d y ž si Origenes představuje, že u oslaveného Krista je i tělo „zbožštěn o " , j a k mu ještě m ů ž e připisovat utrpení. P r o t o se zdá prav děpodobnější, že v celé této homilii nejde o Krista samot ného, ale o Krista, mysticky sjednoceného s lidmi. M o ž nost o m y l u tu pochází z toho, že Origenes přirovnává dů věrné spojení Krista s j e h o církví ke spojení d u š e s tělem, a proto přičítá ve svém způsobu vyjadřování j e d n o m u to, co platí v p ř í s n é m smyslu slova o d r u h é m . V k a ž d é m pří p a d ě takto smýšlejí Atanáš a A m b r o ž . Ti m l u v í stejně j a k o jejich velký předchůdce, třebaže s m e n š í šíří a h l o u b k o u . P o d l e A m b r o ž e n e m o h o u vejít svaté duše do slávy před druhou „plností časů". Překračují stupně, které je ke slávě přibližují, ale neokoušejí ji definitivně. Uvidí B o h a až s ce l ý m s h r o m á ž d ě n í m spravedlivých. Proto m á m e upírat oči své duše na k o n e c časů. V p o d o b ě m á l o odlišné se tato m y š l e n k a vyskytne poz ději ještě mnohokrát. Paschasius Radbert v 9.století neformuluje tuto tezi výslovně, ale j e d n í m a týmž ú s u d k e m uvádí do vztahu dovršení církve v průběhu šesti období světa, vzkříšení na konci časů a k o n e č n é o k o u š e n í ovoce v ě č n é h o života (In Mat., 1.8). Ve 12.století hledal autor spisu Speculum de mysteriis Ecclesiae symboliku kompletáře, k t e r ý m k o n č í liturgické oficium. Po nešporách, které jsou s e d m ý m d n e m , to je o d p o č i n k e m duší před vzkříšením a s o u d e m , vidí v kompletáři den osmý neboli den věčnosti. Charakte rizují ho dvě věci, které j d o u ruku v ruce: numerus completus sanctorum et consummatum gaudium, „úplný počet sva tých a dovršená radost". Tuto myšlenku vyjadřuje i svatý Bernard, j e h o ž učení tak silně zapůsobilo na Jana X X I I . Ve své vroucí zbožnosti, v níž m ů ž e m e zjistit některé stopy individualismu, osvědčuje v této věci j a k o celé j e h o století ostrý smysl pro křesťanskou solidaritu. V j e d n o m ze svých kázání o svátku Všech svatých mluví o vyvolených, kteří stojí v nebeské předsíni, připraveni vejít do B o ž í h o d o m u , ale n e m o h o u tam vstoupit, dokud není počet těch, k d o mají 64
být spaseni, úplný: Jam multi ex nobis in atriis stant, exspectantes donec impleatur numerus fratrum; in Ulam beatissimam domům non sine nobis intrabunt, id est non sancti sine plebe („nevejdou tam svatí bez obyčejného l i d u " ) . Ostatně, nebylo toto všechno zase ozvěnou svatého Au gustina? Je z n á m o , že je obtížné uvést v soulad všechny přečetné texty, v nichž hovoří Augustin o čase a o p o d m í n kách b l a ž e n é h o patření. Přinejmenším m n o h o míst, která, j a k se zdá, ponechávají patření až na k o n e c světa, předpo kládají výklad, který j s m e právě viděli. Vyjadřuje se v nich především velká křesťanská naděje. Například v j e d n o m kázání vzbudí Augustin v duši posluchače touhu po Boží tváři a pak dodá, j a k o k o m e n t á ř k apoštolovu výroku o „ č á s t e č n o s t i " našeho p ř í t o m n é h o poznání: „Až b u d e jen jediný lid, uskuteční se to, co zpíváme: ,Až procitnu, nasytím se p o h l e d e m na t e b e ' . Neboť p o t o m se splní to, co je n á m slíbeno: uvidíme B o h a tváří v tvář. N y n í vidíme v zrcadle, v h á d a n c e a částečně. Ale až b u d e obojí lid k o n e č n ě očištěn, vzkříšen, korunován, p r o m ě n ě n pro věčnost, bude patřit na Boha tváří v tvář; až b u d e už j e n jediný Izrael..., tehdy i na něj b u d e patřit B ů h " (Sermo 122).
Kristova
naděje
K d y ž u v e d e m e všechno patřičně na správnou míru, ne mohli b y c h o m zachovat to dobré, co je ukryto v této n a u c e ? N ě k d y zbloudila ve svém snění a tyto sny m u s í m e přene chat minulosti. Jestliže však hluboká inspirace těchto snů byla správná, m ů ž e m e v nich najít p o u č e n í i pro dnešek. N e m ě l a by se například věnovat větší pozornost pojmu consortium, jímž má být věčná blaženost podle výrazných for m u l í naší římské liturgie (společná modlitba z oficia mu čedníků, mše za zemřelé)? Svatý Tomáš Akvinský tlumočí velmi věrně tyto formule, k d y ž učí o posledním cíli: „Cílem r o z u m n é h o tvora je dospět k blaženosti. A tato blaženost je m o ž n á j e n v B o ž í m království. To zase není nic j i n é h o než spořádaná společnost těch, k d o požívají blažené p a t ř e n í " 65
(Contra Gentes, 1.4, c.50). N e m o h l i b y c h o m také trochu znovu oživit tomistickou nauku o vzkříšení těl? Na j e d n é straně podle svatého T o m á š e není d u š e bez těla d o k o n a l á a vzkříšení tedy není pro ni j e n nějakým z a n e d b a t e l n ý m p ř í d a v k e m (tamtéž, c.79). Na druhé straně, může-li dojít k t o m u t o vzkříšení až na konci časů, je to proto, že trest za prvotní hřích zasáhl celou přirozenost. V této přirozenosti tvoří všichni lidé j ednotu, proto n e m ů ž e být trest definitivně sňat z j e d n o h o člověka, aniž je sňat i ze všech ostatních (3 Sent., d. 19, q. 1, a.3). Svatí v nebi m u s í tedy čekat současně na spásu těch, k d o j e š t ě putují, i na své vlastní vzkříšení. Tyto názory se shodují s názory svatého Bernarda. Jak j s m e viděli, Bernard spojuje dvě p o d m í n k y d o k o n a l é h o štěstí: vzkříšení těla a dovršení počtu vyvolených. Věru, n e n í „od d ě l e n á " duše nutně oddělená ve dvojím smyslu? Je oddě lena od svého těla a tím je jistým z p ů s o b e m odříznuta od s v é h o p ř i r o z e n é h o prostředí, skrze které k o m u n i k u j e se svými bližními. Ostatně, což nás podle tradičního u č e n í ne připravuje eucharistie na vzkříšení k věčné nesmrtelnosti tím, že nás přivtěluje ke Kristu, to je že nás sjednocuje s n í m a v n ě m se všemi našimi bratřími? Držíme-li se téhož m y š l e n k o v é h o řádu, n e m o h l i b y c h o m n a p r o s t o nic p o d r ž e t z v e l k o l e p é h o O r i g e n o v a výkladu Ezechielova vidění? K d y ž Jahve poslal svůj D e c h na kosti, roztroušené po pláni, na j e h o hlas se k sobě přiblížily, po kryly se m a s e m a vrátil se do nich život a Izraelův d ů m , „převeliké vojsko", byl takto znovu vybudován. Právě tak t o m u b u d e v poslední den, až b u d e p ř e m o ž e n a smrt. „Až nastane vzkříšení pravého a úplného Kristova těla, tu se Kristovy údy spojí a skloubí a každý nalezne své m í s t o " a z m n o ž s t v í ú d ů b u d e n a k o n e c v plnosti a v p l n é m v ě d o m í j e d i n é tělo (In Jo., t.10). Boží Dech, princip vzkříšení a ži vota, se stále jeví současně j a k o princip jednoty. Tak dalece, že m ů ž e být vzkříšení mrtvých o z n a č e n o rovněž slovem, které už značilo vytvoření církve: congregatio (Jeroným, Raoul de Saint-Germer). Posléze je-li zjevně bludné tvrdit, že byl Kristus v s t u p e m do slávy skutečně zbaven pochybnosti n e b o úzkosti, nebyla 66
by naopak m o ž n á d o m n ě n k a , že je v nebi místo pro jistou Kristovu naději, dokud není d o k o n á n o dílo, které mu O t e c svěřil? Jako ještě trpí ve svých p o z e m s k ý c h údech, tak by mohl Kristus doufat v sobě a ve svých ú d e c h nebeských. A toto utrpení a naděje by spolu dokonaly vykoupení. Ta kovou tezi aspoň hájil v 15.století španělský teolog M u n i essa. Otec Pierre Charles ji poněkud upřesňuje. Jde cestou, kterou vyznačil svatý Tomáš Akvinský, bere si z M u n i e s sovy téže podstatné a vyvozuje z toho důsledky. Vykládá to slovy, která m n o h d y velmi připomínají slova Origenova, i když je opravují: „Kristus, vtělené Slovo, nebyl Vykupitelem j e n případkově. Byl to j e h o jediný úkol a ten ovládal v š e c h n o ostatní. Je m o ž n é připustit, že je Vykupitelova naděje plně uspoko jena nezávisle na osudu j e h o díla? C o ž je Pastýřova naděje lhostejná k osudu j e h o stáda? Stačí m u , že je uchránil před vlky, a b u d e zdálky klidně pozorovat své ovce a b u d e mít pro ně j e n soucit, j a k o kdyby mu nepatřily a nebyly j e h o majetkem? D o k u d není Boží dílo d o k o n č e n o , dokud se ještě nesplnily všechny prosby Otčenáše, m ů ž e m e připustit, že v nebi není důvod k naději a že t a m chybí její p ř e d m ě t ? Štěstí jednotlivce nenahradí štěstí celku. Jedna snaha, j e d n a touha, j e d e n tep udávají rytmus životu vítězné církve i círk ve bojující až do dne, kdy b u d e Kristus ,dokonán', to je až do dne j e h o druhého příchodu ve slávě (1)." Ostatně, málo záleží na výrazu „naděje", který, j a k dob ře p o z n a m e n a l otec Charles, jistě nevyhovuje nejběžnějším přísným definicím jinak výborně o d ů v o d n ě n ý m . A j a k by naše mluva neměla v p o d o b n ý c h věcech vždy nějakou sla binu? Ale myšlenka, kterou chce tento výraz více či m é n ě šťastně vyjádřit, má n a o p a k prvořadou důležitost. Dílo Boží, dílo Kristovo, je jediné. Ať je církev bojující, trpící n e b o vítězná, přece je ve všech těchto odlišných sta vech j e n jediná.
1 - Spes Christi, v Nouvelle Revue Théologique, 1934, str. 1020-1021. Sr. tamtéž, •937, str. 1957-1975.
67
N i k d y si to n e b u d e m e dost živě u v ě d o m o v a t . Rozlišu j e m e víc n e ž m n o z í naši p ř e d k o v é hledisko času a hledisko věčnosti a n e b u d e m e už v pokušení odpírat v y v o l e n ý m co koliv z jejich podstatné blaženosti. Avšak pohlédneme-li, j a k náleží, na tyto věci z perspektivy, j a k á je n á m na z e m i vlastní, m u s í m e říci, že j e d i n á církev zůstává až do posled n í h o d n e n e d o k o n č e n á . U z a v ř e m e s B o s s u e t e m : „Ježíš Kristus b u d e úplný, až b u d e úplný počet svatých. M ě j m e stále pohled upřený na toto d o k o n á n í Božího d í l a " (Elévation sur les Mystěres, 18,6. Sr. též Texty 25 a 26).
DRUHÁ ČÁST
PÁTÁ KAPITOLA
Křesťanství a dějiny „
Únikové"
nauky
S v ý m učením, na které j s m e právě poukázali, a n e m é n ě j i n ý m i svými stránkami přineslo křesťanství světu n ě c o na prosto n o v é h o . Jeho pojetí spásy n e n í j e n originální ve srov nání s náboženstvími, která obklopovala j e h o kolébku. Ale je to j e d i n e č n ý zjev v n á b o ž e n s k ý c h dějinách lidstva. V š u d e jinde, pokaždé, k d y ž se n á b o ž e n s k é n a d š e n í po vznese nad smyslový svět a o d h o d l a n ě překročí hranice ob čanských zájmů, co vidíme? P o d vnějškem, často velmi rozdílným, ale v podstatě vždy dost p o d o b n ý m , n a l e z n e m e nějakou individualistickou nauku, nějaký „únik". A ť j d e j e n o to vymanit se z nestálosti tohoto „ s u b l u n á r n í h o " světa, nebo překročit i poslední kruh k o s m u , aby se vniklo do kra je čistých Idejí, n e b o povznést se až nad něj, tato n a u k a je inspirací nejduchovnějších forem antické mystiky. Ř e c k ý mudrc je „ o d l o u č e n ý " - v docela j i n é m smyslu n e ž světec. Jeho k o n t e m p l a c e je samotářská. Únik, útěk: V t o m už Pla ton vidí ideál duše, která v sobě poznala princip vyšší, než je svět (Theaitetos, 176; Republika, 1.7, 514). Plotinos zase b u d e navrhovat s v é m u žáku, aby „uprchl sám k S a m o t n é m u " (Enneades 6, tr.9, c.9 a 11; tr. 7 3 , 3 4 ) . Porfyrius p o v e d e rozpravy o osvobození a „ústraní d u š e " . Tatáž slova nalé z á m e v náboženských filozofiích Indie. Tam si adepti sta rého b r a h m a n i s m u umiňovali, že u p r c h n o u b r a n a m i M ě s í c e a Slunce, aby se dostali k nevyzpytatelnému Pradžapati. Šest klasických systémů daršana upouští od těchto naiv ních představ, ale nadále c h á p e spásu stejným z p ů s o b e m 71
a v t o m t o b o d ě není podstatný rozdíl ani m e z i filozofy Samykja, kteří vyznávají trvalou pluralitu o s v o b o z e n ý c h duší, jež jsou všechny neproniknutelnými m o n á d a m i , a mysliteli systému Advajta, který opravdu přivádí svět ad absurdum. Tito filozofové se snaží oprostit se od k o s m i c k é h o k l a m u a pohroužit se do j e d n o t y Bytí. Budhista dělá totéž gesto odmítnutí, aťsi p o d o b n ě popírá svět n e b o ať věří v j e h o sku tečnou nynější bídu. Pěstuje sice „milosrdnou lásku", ně kdy přímo vznešenou, ale n a k o n e c od lásky uniká. A k d y ž velký mystický učitel Mahajány A s a n g a popisuje výstup svého bodhisatvy od „ Z e m ě " k „ Z e m i " až k nejvyššímu cí li, k nejvyšší Nirváně, líčí ho přirozeně j a k o řadu úniků (nirján). Takže se m o h l o o b u d h i s m u říci, že je to „absolutizo vaný U n i k " . Ostatně, každý předkládá svou m e t o d u . P r o j e d n y to bu de zasvěcení do tajných obřadů, pro j i n é askeze n e b o extá ze, pro některé filozofie. Jedni se domnívají, že definitivní únik je m o ž n ý jen pro pár privilegovaných, kteří samojediní vlastní částečku b o ž s k é bytnosti. Z a t í m c o „hylikové", „abh a v y o v é " a „ a g o t r a k o v é " j s o u odsouzeni, aby se n e k o n e č ně točili po vězení. Jiní, m é n ě povýšení, s oblibou myslí, že každý člověk a vůbec každý živý tvor je schopen spásy; ne-li b ě h e m j e d n é určité existence, tedy alespoň po více m é n ě d l o u h é řadě převtělení... Jednou b u d e žádoucí únik záležet v naprostém odmítnutí a v radikálním popření, jin dy ve „vyšším p o r o z u m ě n í " . J e d n o u se doufá, že b u d e do konalý, jindy j e n o m „tak, j a k to b u d e m o ž n é " . Jsou spasení, kteří se s opovržením odvracejí od „profánního", a j s o u jiní, kteří jsou dojati soucitem. M r a v n í h o d n o t a různých systé mů se velice různí, i jejich d u c h o v n í hloubka. V t o m t o ohle du, například, se n e m ů ž e rovnat řecké myšlení, s a m o už dost vysoké, vrcholům myšlení indického. L e c k d y také zů stává r o z u m v ě z n ě m mýtu, jindy se zase soustředí v p o u h é reflexi, n e b o alespoň tak vypadá. Ale za m n o ž s t v í m těchto rozmanitostí je vždycky shoda v podstatě p r o b l é m u a v j e ho předpokladu: Svět, z něhož c h c e člověk uniknout, n e m á ž á d n é vedení, lidstvo, nad které se má j e d i n e c povznést, n e m á historii. 72
Jak zdrcující je jednotvárnost těchto n e k o n e č n ý c h cyklů, tohoto „věčného návratu", od kterého se n e d á nic čekat, k a ž d é h o tohoto období, ať už je n a z v e m e jakkoli - Velký rok, M a h a k a l p a n e b o Jubileum - která se střídají j e d n o po d r u h é m a začínají znovu a nikdy nic nejde vpřed...! „ Z n o v u tu b u d e Sokrates a každý z lidí s týmiž přáteli a s týmiž spo luobčany a to se n e b u d e opakovat j e d n o u , ale m n o h o k r á t , n e b o spíše všechny věci se budou dít věčně z n o v u " (Nemesius, Sur la nature de 1'homme, c.38). Ale také b u d o u věci věčně ničeny, b u d o u se hroutit, protože po fázi růstu přichází fáze úpadku a postupné „ p a l i n g e n e z e " jsou také neustálá smrt: „znesmrtelnění smrti", řekne svatý M a x i m (Epist. 7). Rytmus jinu a jangu, vdechu a výdechu Brahmy, tanec Sivy, tvořícího a ničícího světy, n e k o n e č n é střídání Sváru a Přátelství: M u d r c m ů ž e oklamat svůj hlad po věč nosti a na chvíli se pokochat v iluzi, že m y š l e n í m ovládá toto pulzování světa n e b o že ho zahrnuje do sítí estetické k o n t e m p l a c e . Avšak lidské stádo se v tom m a r n ě zmítá ve stále stejném otroctví.
Úloha
času
V t o m t o v š e o b e c n é m koncertu j e n o m křesťanství potvr zuje, že člověk má transcendentní určení a současně že lid stvo má určení společné. C e l é dějiny světa jsou přípravou na toto určení. Od prvního stvoření až do k o n e č n é h o dovr šení, přes o d p o r h m o t y a přes nejtěžší vzdorování stvořené svobody, v řadě úseků, z nichž hlavní je p o z n a m e n á n o Vtě lením, se naplňuje j e d e n a týž Boží úradek. -Odtud pochází v úzké spojitosti se svým charakterem s p o l e č e n s k ý m jiný charakter našeho dogmatu, rovněž podstatný: j e h o historičnost. Jestliže totiž spása, kterou n á m B ů h nabízí, je spásou lidského pokolení, poněvadž toto lidské pokolení žije a roz víjí se v čase, b u d e se tato spása přirozeně představovat ve formě dějin: Budou to dějiny pronikání Krista do lidstva.
73
Z a t í m c o v pojetí, které j s m e právě viděli, „běh č a s u j e p o u z e b e z p o d s t a t n ý m děním, v n ě m ž se nic neděje, p r o t o ž e t a m všechno pomíjí ( 1 ) " , je podle křesťanství n a o p a k trvání n ě c o velmi skutečného. N e n í to neplodná roztříštěnost, ale má takřka ontologickou hutnost a plodnost. N e n í to už j e n j a k o v platónské myšlence „pohyblivý obraz n e h y b n é věč nosti", „obraz bez k o n c e " , který „probíhá v kruhu podle z á k o n a čísel", aidion, ubohý odlesk aiónionu (Timaios, 3739). D ě n í už se nejeví j a k o kruhová řada vznikání a zani kání, která tvoří řetěz p o d l e zásady, že „ v ě č n é m u bytí se nejvíc přibližuje fakt, že se vznikání stále o p a k u j e " (Aris toteles)... „Circuitus Mi jam explosi sunt", „ony kruhy se již protrhly": Vítězné zvolání křesťana, k t e r é m u se zjevil B ů h stvořitel a spasitel (Augustin, De civitate Dei, 1.12, c.20). Pekelný kruh se protrhl. F a k t a už nejsou p o u h é jevy, jsou to události a činy. Neustále se děje n ě c o n o v é h o . Exis tuje geneze, vznik, skutečný růst, zrání vesmíru. Stvoření se nejen udržuje, ale pokračuje. Svět má cíl, a proto má smysl, to z n a m e n á současně směr i v ý z n a m . C e l é lidstvo je B o ž í m dítětem a j e d n í m velkým p o h y b e m kráčí k s v é m u Otci. Tento pohyb trvá přes m a t o u c í rozmanitost lidských skutků - ab Abel justo usque ad novissimum electum, od spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému - pod pírán o b ě m a r u k a m a B o ž í m a , S l o v e m a D u c h e m , o n ě m a rukama, které lidstvo přes j e h o poklesky nikdy ú p l n ě ne pustily (Irenej, Adv. haer, 5,1). Boží vůle, která v š e c h n o řídí, vede ho n e o m y l n ě k přístavu (sr. Text 27). Je totiž j e n j e d e n Přístav, k o n e č n ý cíl. C e l é tvorstvo volá po s v é m vysvobození a je jisté, že ho d o s á h n e . Jeho sténání se zrodilo z naděje. B e z ohledu na n a u k o v é rozdíly - je jich m n o h o a někdy jsou hluboké, pokud j d e o k o n e c časů n e b o 0 j e h o počátky, n e b o také o otázku, zda se lidský svět nutně vyvíjel v čase, je křesťanská tradice j e d n o m y s l n á . Přes jis tou váhavost, zaviněnou ani ne tak nedostatečně očištěným h e l é n i s m e m , j a k o spíš přílišnou starostí, aby se zajistila svo b o d a ducha, takto smýšlí sám Origenes: 1 - Jean Guitton, Du culte de Vhisloire, v Le Van, duben 1926.
74
,In unum sane finem putamus quod bonitas Dei per Christum suum universum revocet creaturam", „ m á m e za to, že Boží dobrota volá skrze Krista celé tvorstvo k j e d n o mu cíli" [Periarchón, 1.1, c.6). Jako B ů h po stvoření světa s e d m é h o d n e odpočinul, tak svět, až d o k o n č í svůj b ě h , od počine v B o h u . Tehdy „už n e b u d e č a s " (Zj 10,6). V š e c h n o b u d e nové: caelum novum, nova terra. Vzkříšení, kterým se má vyznačovat přechod od času k věčnosti, b u d e zna m e n a t k o n e č n o u p r o m ě n u světa: „ B u d e stvořena n o v á ze mě, aby m o h l a pojmout o b n o v e n á těla, to z n a m e n á , že po vaha naší z e m ě b u d e přetvořena, stane se duchovní, napříště už b u d e o s v o b o z e n a od jakékoli z m ě n y " ( sv.Izidor Sevill ský, sr. Iz 65,17; 66,22; Zj 21,1). Jestliže křesťanství dosud hlásá, a radikálněji n e ž všich ni, že je třeba uprchnout před světem, fugiendum a saeculo, míní to tedy v docela j i n é m smyslu a s docela j i n ý m zabar vením. Zdůrazňuje-li m a r n o s t všech p o z e m s k ý c h a čas ných věcí, činí to na adresu těch, k d o vidí tyto věcí j e n podle vnějšku a chtějí je milovat j e n pro ně samy, zatímco všech no, co je v nich, vyzývá k jejich překročení. Č a s je marnost jen pro toho, k d o ho užívá proti přirozenosti a c h c e se v n ě m zabydlet. A zabydluje se v n ě m i ten, k d o myslí j e n na ně j a k o u „ b u d o u c n o s t " . Ale a b y c h o m se povznesli k t o m u , co je věčné, m u s í m e se nutně opírat o čas a n a m á h a t se v n ě m . T o m u t o p o d s t a t n é m u zákonu se podřídilo Boží Slovo: Při šlo nás osvobodit od času - ale prostřednictvím času: Pro pter tefactus est temporalis, ut tufias aeternus, „pro tebe se podrobil času, aby ses ty stal v ě č n ý m " (Augustin, In Jo., Tr. 31 a 2). To je zákon vtělení, který neštípí ž á d n é d o k é t s k é oslabování. Po příkladu Kristově, loajálně a bez o b c h á z e n í (2), má každý křesťan přijmout své zapojení do času, po stavení, které ho činí solidárním s c e l ý m dějinami. J e h o vztah k věčnosti není beze vztahu k minulosti, o níž ví, že je nesmírná, i k budoucnosti, jejíž trvání mu uniká.
2 - Ch. Péguy. Noie conjointe xur Descanex. Sebrané spisy, str. 115.
75
Dříve n e ž se o t o m t o přesvědčení uvažovalo teoreticky a než bylo formulováno, vyjádřilo se s p o n t á n n ě ve volbě symbolů a v názorných zvyklostech. Tak vidíme, že antic ký obraz individuálního vystupování od j e d n é sféry ke dru hé je záhy nahrazen o b r a z e m h r o m a d n é h o putování od jed n o h o věku ke d r u h é m u . Víme, j a k o u důležitost - skutečnou n e b o symbolickou - m ě l a kosmografie v helénistických mystériích, ve škole P y t h a g o r o v ě a ve filozofii novoplatonské. Víme, j a k é místo t a m zaujímají n e b e s k é dráhy, speku lace o planetách a jejich branách, o rouchu duše, o hvězd ných tělesech, apod. ... V Indii je mystické s c h é m a o b d o b né. „ B h u m i k a " Upanišád a „ b h u m i " budhistické Mahajány mají sloužit za d o č a s n é obydlí bytosti, která vyjde z n a š e h o vězení. K a ž d é z těchto obydlí je popisováno se svými po drobnostmi, čím dál tím subtilnějšími. V gnosticismu a později v m a n i c h e i s m u se vyskytuje toto vše v hojnosti. Ale íyzí křesťanství, i k d y ž neupouští naráz od veškerého z n á z o r ň o v á n í tohoto druhu, nepřičítá mu už ž á d n o u cenu. U křesťanských spisovatelů už najdeme jen j e h o stopy, kte ré se vymykají b ě ž n é m u živému myšlení. K d y ž chtějí tito autoři symbolizovat d u c h o v n í vzlety, utíkají se v š e o b e c n ě k o b r a z ů m , vzatým z P í s m a svatého, a ne k astrologii n e b o k vědě o sférách. Poukazují na Jakubův žebřík, na brány J a h v o v a M ě s t a , k t e r é líčí E z e c h i e l , n a n o v ý J e r u z a l é m z Apokalypsy, na zastávky H e b r e ů na poušti (Origenes, IIdefons z Toleda)... Těchto dvaačtyřicet zastávek b u d e zpr vu c h á p á n o j a k o časový sled generací, které vyústily v Kris tu, j a k o „dvaačtyřicet tělesných otců, jejichž prostřednic tvím se uskutečnilo j e h o sestoupení k n á m " , „až do Egypta, kterým je tento svět" (Origenes, In Exod., n.1,2). D o k o n c e z obrazu tak prostorového, tak přirozeného a kosmografick é h o , j a k o je Jakubův žebřík, uměli vyvodit historické po naučení, neboť v n ě m nalezli proces, o b d o b n ý tajemstvím Spasitelova lidství (sr. Text 28). Irenej m ů ž e b e z e všeho věřit j a k o j e h o gnostičtí protivníci v reálnost sedmi nebes, z nichž se skládá svět. Z d á se, že je celý šťastný při myš lence, že na to asi myslel i Mojžíš, k d y ž dal zhotovit sedm i r a m e n n ý svícen, a nepochybuje, že na to naráží Izaiáš, 76
k d y ž vypočítává „ s e d m forem b o h o p o c t y " . K d e ž t o Orige nes n a o p a k ve své o d p o v ě d i Celsovi r o z h o d n ě tvrdí, že o t o m není nikde v P í s m ě svatém zmínka. Ale oba se sho dují v p o d s t a t n é m a jejich následovníci se v t o m shodují s nimi. N a č potřebují prostředníky ti, které Prostředník uvá dí p ř í m o k Otci? A k č e m u j i m je těchto s e d m bran, k d y ž je Kristus j e d i n á brána, kterou se prochází z Egypta do za slíbené z e m ě ? Ostatně, všichni pochopili u p o z o r n ě n í andě la poté, co Kristus zmizel v nebesích. Letnice b u d o u vždy více k o m e n t o v á n y než n a n e b e v s t o u p e n í - jsou pro nás j e š t ě větší slavností - a na n a n e b e v s t o u p e n í se b u d e pohlížet pod le Ježíšova d o p o r u č e n í hlavně v j e h o vztahu k letnicím: Expedit vobis ut ego vadám... Si autem abiero, Spiritum mittam ad vos, „Je to pro vás dobré, abych já odešel... Odejdu-li však, pošlu k v á m P ř í m l u v c e . " Pohled na n e b e n e b u d e od vracet pozornost od B o ž í h o díla, které se má vykonat na ze mi s p o z e m s k ý m materiálem, třebaže ne pro tuto zemi, v církvi, v níž se připravuje a n e p o z o r o v a n ě již uskutečňuje oslavení Toho, který se ponížil. Jestliže se zdálo, že M i s t r navždy opouští své věrné, víme, že je třeba čekat a uspíšit hodinu j e h o návratu: Unde missurus est Spiritum... unde venturus est... -„Odkud hodlá poslat D u c h a , o d t a m t u d hod lá přijít..." (sv. Jan Zlatoústý, Hom.2 o letnicích).
„
Údobí světa"
Napříště tedy budou především důležité dějinné úseky, protože j s o u to ve skutečnosti úseky spásy, úseky podstatně společné. Ovšem, takové počítání je podle Duranda de M e n d e „víc mystické n e ž č a s o v é " (Rationale divinorum qfficiorum, 1.6, c.21). N e s m í se brát příliš přísně. R á m c e , pocházející ze starých tradic, zůstávají tak, j a k jsou, j e n obsah se změnil. Počet úseků - „ d i s p e n s a t i o n u m " , „ e k o n o m i í " , „ z á k o n ů " , „ t e s t a m e n t o r u m " - je určován p ř e d e m do k o n a l o s t m i n e b o „tajemstvími", o d h a l o v a n ý m i v jistých číslech. U různých autorů se toto číslo vždy neshoduje, růz ní se symbolické zřetele nebo okolnosti, kterými se každý 77
při své volbě inspiruje. Ostatně rozdíly nejsou zde protikla dy, a často jsou víc zdánlivé než skutečné. Kdyby se přesto chtěl n ě k d o pouštět do podrobností, n e s m í r n ě by si to z k o m plikoval. Obrazotvornost našich Otců si libovala v této hře číselných kombinací, při nichž se m o h l a cvičit jejich subtilnost, když si hráli s dělením, odčítáním a n á s o b e n í m . Z a s t a v m e se j e n u dvou hlavních systémů. Nejprve je prostě p o s t a v m e vedle sebe, a později je u s p o ř á d á m e roz lišením „ č a s ů " a „ ú d o b í " . Na j e d n é straně je to soustava čtyř d o b . Číslo čtyři je číslo přirozeně univerzální. Jsou čtyři živly, čtyři roční o b d o b í a čtyři světové strany, tak j a k o jsou čtyři sloupy ve stánku, čtyři vozatajové Ezechielova vozu, čtyři evangelia a čtyři řeky v ráji. Jinak m ů ž e m e napočítat čtyři doby v dějinách n e b o vyhradit čtvrtou pro druhý život, p o d l e toho, zda se k přirozenému, mojžíšskému a evange lijnímu z á k o n u přidá n e b o nepřidá zákon, který obdržel N o e . První způsob počítání pochází od svatého Ireneje, dru hý přijal už svatý G a u d e n c a r o z h o d n é h o vítězství d o b u d e se svatým Augustinem. Ale na druhé straně je soustava šesti údobí neboli šesti „ v ě k ů " (Pseudobeda), která se někdy roz růstá na s e d m a někdy až na osm. Neboť tato d v ě čísla jsou obzvlášť dokonalá, jsou nositeli tajemství. Existuje tu m n o h o k o m b i n a c í a v každé se obráží nějaká „mystická pravda". Takto se m ů ž e sedmý věk, k t e r ý m je podle nejběžnějšího c h á p á n í věčnost a který z a č n e na konci časů, omezit také na o b d o b í k o n e č n é h o boje proti Antikris tu, n e b o se m ů ž e stanovit druhý šestý věk, počínající Spa sitelovým vtělením. P o k u d j d e o o s m ý věk, který je vzhle d e m k ostatním sedmi tím, čím je e v a n g e l i u m v z h l e d e m k Z á k o n u nebo neděle v z h l e d e m k sabatu, je to věk „vy cházejícího Krista" {Christus Oriens), d o b a zmrtvýchvstá ní, a tedy plné a definitivní blaženosti, která následuje po „odpočinku s e d m é h o d n e " : in octavo numero, resurrectionis est plenitudo (Ambrož. In Lucam). Ale aťje t o m u j a k k o l i s tímto prodlužováním, bylo rozdělení lidských dějin na šest ú d o b í , k l a s i c k é už v ž i d o v s t v í , v š e o b e c n ě přijato v církvi. C o ž neučí bible, že byl svět stvořen v šesti d n e c h ? K a ž d é m u z těchto šesti biblických dní odpovídá j e d n o ú d o 78
bí světa. Počtu Božích „intervencí", kterých bylo zapotřebí k stvoření světa, odpovídá počet „intervencí", které j s o u rovněž nutné, aby byl d o v e d e n k svému cíli. Je zapotřebí tolik ú d o b í k p l n é m u „ d o k o n á n í " světa, kolik bylo třeba k j e h o stvoření. Šest dní na přípravu příbytku, z kterého m ě l vládnout A d a m . Šest ú d o b í na „ s e b r á n í " rozptýleného Ada ma ze čtyř k o n c ů světa (Origenes, Augustin). Tato paralela, která má v očích Otců tu přednost, že osvětluje pravdu o je d i n é m Bohu, Stvořiteli a Spasiteli, prozrazuje stejně j a s n ě odpovídající pravdu o světě: Z B o ž í h o díla n e b u d e nic ztraceno. Dílo S y n o v o d o k o n á v á a napravuje dílo O t c o v o a dary D u c h a je posvěcují. Aťje přítomný svět j a k k o l i křeh ký a ubohý, přece je dobrý a b u d e spasen ( Ř í m 8,19-23; 2 Kor5,19). D o b ř e vidíme, že tu nejde o p o u h é teorie, více n e b o m é n ě povrchní. Zjevný protiklad m e z i m y š l e n í m křesťanským a myšlením p o h a n s k ý m neexistuje p o u z e m e z i d v ě m a sku pinami spisovatelů. D o t ý k á se p ř í m o podstaty náboženství. Je vepsán do kontextu n a u k a projevuje se v ý m l u v n ě ve struktuře liturgií. Jistě, církev nepotřebovala odmítat to, co bylo h a r m o n i c k é na zemi a v k o s m u . Jako její učitelé za chovávají, často šťastně, m n o h o j a z y k o v ý c h a myšlenko vých z v y k ů j e j i c h ž původ je nečistý, tak církev sbírá do svého širokého m a t e ř s k é h o klína m n o h o bohatství, zachrá něných ze všech stran. Převzala z odumírajícího pohanství okázalou nádheru, ověnčila S l u n c e spravedlnosti vší slávou „ N e p ř e m o ž e n é h o S l u n c e " , Sol Invictus, ozdobila své ka tedrály zvěrokruhem, své obřady sladila s r y t m e m ročních období. Přesto její liturgický rok neobnovuje ani cyklus pří rody ani nějaké m i m o k o s m i c k é osvobození duše, ale nes mírnou historii vykoupení. Srovnejme s ní v tomto b o d ě například kult, j a k o jsou Mithrova mystéria. V tomto kultu se dělo v š e c h n o ve zna mení dvanácti krajů nebe a čtyř živlů, a současně ve zna mení sedmi planet: V zařízení a ve výzdobě bylo s e d m ol tářů, sedm nožů, sedm frygických čapek, sedm stromů. M e zi sochami bylo sedm poprsí božstev. Origenes m l u v í o žeb říku sedmi bran, který ukazovali z a s v ě c e n c ů m . Ještě dnes 79
m ů ž e m e vidět půdorys sedmi obloukových bran na dláždě ní Mithrova c h r á m u v Ostii. A na břehu Rýna, k a m přenesli římští vojáci svůj oblíbený kult, byly nalezeny v m n o h a h r o b e c h tyto miniaturní žebříky. Byly to symboly sedmi stupňů zasvěcení, které zajišťovalo zasvěcenci tohoto bož stva výstup do n e b e . V křesťanské liturgii je privilegovaná část roku, která ta ké bude ve z n a m e n í čísla sedm: Je to d o b a (jejíž rozdělení je víc p o m y s l n é než skutečné), která začíná S e p t u a g e s i m o u a končí, podle toho, zda se počítá sedmkrát deset dní n e b o sedm nedělí za sebou, o sobotě in albis n e b o o neděli Laetare. Ale tato křesťanská soustava s e d m i představuje n ě c o ú p l n ě j i n é h o . J d e t u p o d l e o b r a z u b a b y l o n s k é h o zajetí o dlouhé zajetí celého lidstva od j e h o prvotního hříchu až k j e h o vysvobození Kristem a podle obrazu čtyřicetiletého pobytu na poušti, od východu z Egypta až ke vstupu do zaslíbené z e m ě . Je to j e h o dlouhé p o z e m s k é putování, j e h o d l o u h é vystupování zpět do Vlasti. Jsou to tedy prakticky celé lidské dějiny. To je našich šest údobí světa, šest velkých úseků vykoupení, k n i m ž se pojí k o n e č n ý věk; věk, začína jící zmrtvýchvstáním. Je to ten nej vlastnější sabat, k d y Kris tus k o n e č n ě odpočívá, sedmý den, který „ n e p o z n á z á p a d u " . Na prahu tohoto období, o neděli Septuagesimě, čte kněz z P í s m a svatého zprávu o stvoření a evangelium této m š e je podobenství o dělnících na vinici. Tradice v t o m vidí obraz sledu Božích ekonomií, j a k to připomíná j e d n a h o milie svatého Ř e h o ř e Velikého, která se čte téhož d n e v jitř n í m oficiu. Historie spásy skrze Krista, historie jedinečná, s částmi silně spjatými, v níž všichni aktéři, dělníci na jed n o m a t e m ž e díle, jsou tajemně solidární a v které n e n í mís to pro žádný únik (3).
3 - Málo zde záleží na tom. že nejsou tato symbolická vysvětlení historicky do ložena. Nás zajímá cesta, kterou kráčí symbolická obrazotvornost středověku, cesta kterou jí ve velké míře proklestil křesťanský starověk. Nalézáme v tom známku mentality, která je hluboce formována historickým a společenským rá zem samotného křesťanství. Celá liturgie, celé božské oficium, jsou předmětem výkladů obdobných tomu. který jsme zde uvedli jako příklad.
80
Izrael
a
mazdaismus
Tato historická k o n c e p c e světa, spojená se společenskou k o n c e p c í spásy, má stejně j a k o ona kořeny v náboženství Izraele. Jahve je živý Bůh: B ů h svědomí, ale také Pán dějin. Židé věří, že jejich národ byl vytvořen B o h e m na Sinaji a že při zkáze Jeruzaléma byl rozptýlen: že v prvním pří padě použil Mojžíše a v d r u h é m N a b u c h o d o n o z o r a . J a k o stvořil minulost, tak b u d e řídit b u d o u c n o s t a osudy j e h o lidu jsou v j e h o rukou. Tou měrou, j a k se množily styky s m o c n ý m i sousedy, rozšiřoval se též intelektuální obzor tohoto m a l é h o národa a rostla také j e h o víra. A j a k o v d r u h é části Izaiášovy knihy vrcholí univerzalismus, tak se obje vuje o n ě c o později s knihou Danielovou také filozofie uni verzálních dějin. Již Jeremiáš zahlédl, že J u d e a proroků b u d e m o c i pros perovat ve Svaté z e m i až po svém vykořenění. P r o t o ž e se současný národ nechtěl napravit, prorok se ho zřekl, nechal ho upadnout do zkázy a myslel už j e n na to, aby připravil budoucí národ, který má vzejít z těchto trosek. P o t o m , k d y ž se perspektiva ještě víc rozšířila, spatřil Ezechiel, že b u d o u dvě doby v rozvoji Božího království: za n á r o d n í o b n o v o u , prvním J a h v o v ý m vítězstvím nad světem, viděl triumf de finitivní. Počínaje knihou D a n i e l o v o u se tento triumf j e v í jako závěr celých lidských dějin a je uváděn do vztahu s fy zickým p ř e t v o ř e n í m vesmíru. V p o d o b ě čtyř zvířat, lva s orlími křídly, medvěda, leoparda a rohaté šelmy, obzvláš tě zlé a obáváníhodné, nazírá Daniel na čtyři království, symboly čtyř říší, které j d o u po sobě a pohlcují se navzájem a společně tvoří vládu zla. B u d e p ř e m o ž e n a vládou Boží, na které b u d o u mít účast všichni vzkříšení spravedliví, všichni „svatí Nejvyššího, na věky věků". Takto myšlenka j e d i n é h o Božího díla, k j e h o ž vyústění má vést všechen pohyb světa, a myšlenka putování celého lidstva k určitému cíli, jsou potvrzeny už v Izraeli, a j a k m o c n ě ! Děly se pokusy zmenšit jejich originalitu. R e n é Berthelot o t o m n e d á v n o psal:
81
„V eschatologických a apokalyptických předpovědích, kterými končí prorocká literatura, nese v sobě k o n e c světa nový začátek, návrat dober Edenu, Boží zahrady. V š i m n ě me si, že to vyplývá p ř í m o z chaldejské a čínské představy společenského a morálního cyklu, který je spojen s velký mi cykly astronomickými a biologickými. J e n o m v židov ské apokalyptice se cyklus zastaví, k d y ž se vrátil j e d n o u provždy k svému počátku (4)." Tato tak j a s n á poslední p o z n á m k a nás osvobozuje od zdůrazňování některých jiných rozdílů. J e d n a vážná námit ka proti originálnosti Izraele vyvstává ze studia m a z d a i s m u . Na první pohled v n ě m objevíme vztah se židovstvím. Je tím nápadnější, že v dějinách náboženství se pro to nenajde žádný jiný příklad. Podle Gathu se svět chýlí ke s v é m u konci a tento k o n e c světa je „velká Záležitost". Tehdy b u d e všechno o d h a l e n o , lidé b u d o u souzeni o h n ě m , který „bude pálit bezbožníka a spravedlivým udělá d o b ř e " . Věrní nečekají j e n o m na ten to „poslední den krize", ale urychlují j e h o příchod a svou zbožností „napomáhají světu k-pokroku". Proto jsou hod noceni j a k o dobrodinci, saosyanti. Toto slovo není vlastní j m é n o , ale je to obecný název, j a k ý m bylo u židů d l o u h o slovo „ m e s i á š " . Tito projevují h o r o u c í zájem o „nej větší ze všech věcí", na které budou mít účast - zřejmě dík svému vzkříšení. Tehdy se na zemi, roztavené o h n ě m , stane skut k e m teokratický ideál, opěvovaný mazdajskými kněžími. Ostatní knihy Avesty a knihy Pehlvi m l u v í o tom, že úlo ha Boha (Ahura M a z d a ) na konci světa a podíl věřících na j e h o dovršení b u d o u zmenšeny ve prospěch díla, které vy k o n á nejlepší Saosyant se svými p o m o c n í k y C e l é dějiny budou pak rozděleny na čtyři období, z nichž k a ž d é b u d e trvat tři tisíce roků: První je o b d o b í stvoření čistě duchov ního; b ě h e m druhého je utvořen h m o t n ý svět (mýty o pr v o t n í m Člověku a o prvotním Býku); třetí začíná v z n i k e m
4 - L 'astrobiologie es la pensée de l 'Asie. v Revue de méthaphysique et de morale. 1935. str. 194-195.
82
lidského pokolení a vyplňuje ho boj mezi A h u r o u M a z d o u , „ P á n e m velmi m o u d r ý m " , a A u r o u M a i n y u , „Protivní k e m " . K o n e č n ě se objeví Zoroaster: to je čtvrté období. Jeho poslední tři tisíciletí probíhají k a ž d é ve z n a m e n í jed noho z tří synů prorokových, n a r o z e n ý c h ve svůj čas ze semene, zázračně u c h o v á v a n é h o v p o s v á t n é m jezeře. Úpl ně na konci přijde na řadu nejvyšší Saosyant, který, obklo pen svými šesti pomocníky, „zažene zlou M o c n o s t " , „do končí svět" a „obnoví těla" (5). Je to jasná o b d o b a s židovským m e s i a n i s m e m , ačkoli m ů ž e m e pozorovat u vyznavačů M a z d y odstín optimistič tější a aktivnější v myšlence dozrávání světa, na kterém každý pracuje. Z d á se ostatně, že p o k u d j d e o podstatu věcí, n e m á m e právo vysvětlovat tuto o b d o b u nějakým vlivem v tom či o n o m směru. Některé podrobnosti peblvijské apo kalypsy, zejména výrazná postava Saosyanta, by m o h l y po cházet z bible, ale všechno napovídá, že Gathy vznikly dřív, než se setkali Ž i d é s Peršany v Babylóně. A na oplátku, i k d y ž D a n i e l o v a k n i h a p r o z r a z u j e šíří s v é h o p o h l e d u a svým plastickým vyjadřováním kontakt s Iránem, přece je vyústěním m y š l e n k o v é linie, která je zcela židovská. Spí še m á m e před sebou případ konvergence, která se při trochu pozornějším z k o u m á n í ukáže víc zdánlivá než skutečná.
Proroci Ve starém Iránu existoval - stejně j a k o u m n o h a indoevropských národů, - mýtus o požáru světa, mýtus přírodní, který asi p ů v o d n ě neměl smysl mravní nebo náboženský. Zoroastrova reforma se ho zmocnila, spojila ho s chrono logií a se s o u d e m a nakonec z n ě h o udělala cíl vývoje světa a lidského pokolení. V z p o m í n k y n e b o legendy z n á r o d n í epopeje byly pak vykládány z tohoto zorného úhlu a primi tivní mýtus byl poněkud přioděn j a k o b y r o u c h e m kvůli 5
- A. Christensen, L Irán smis les Sassanides (1936), str. 141 -143 a 30-31. Sóder-
blom. La viefuture ďaprěs le Mazdéisme (1901), str.23-270.
83
„historičnosti". Ale perská eschatologie zůstává přesto až do k o n c e „ v ě d e c k á " . V Izraeli je postup opačný. P ř e d m ě tem bible je stále člověk a j e h o určení a všechno se t a m odehrává, a b y c h o m tak řekli, m e z i d v ě m a o s o b n o s t m i : Iz raelem a J a h v e m . Vztahy mezi nimi nevyplývají j e d n o d u š e z povahy věcí. Jahve není j a k o ostatní n á r o d n í b o h o v é fy zicky spjat se s v ý m lidem. Jestliže mu lid neslouží tak, j a k B ů h chce, aby se mu sloužilo ve spravedlnosti, nejen ho potrestá, ale opustí ho navždy a vzbudí si vykonavatele j e h o zkázy ( A m 3,2; 8,2). U počátku Izraele je j e d n a historická událost: Jahve vyvolí lid. P o t o m následuje smlouva, pakt, berit (Ex 12,38; 15,16; 34,10). Izrael je lid, který si Jahve získal. Toto je konkrétní základ desatera: „Já j s e m Jahve, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z d o m u otroctví. N e b u d e š mít j i n é h o b o h a p ř e d e m n o u " ( E x 20,2-3; D t 32,40). Východiskem židovské eschatologie je p o d o b n ě ví ra v Jahve a v j e h o zaslíbení. Je to očekávání dne, k d y zjeví celou svou m o c a svou věrnost. N e n í to předvídání „přírod n í h o " úkazu, nýbrž naděje na událost opět „historickou", na k o n e č n ý soud, nebo obava z něho, a m i n u l é události ob sahovaly již jakési j e h o závdavky. V š e o b e c n ě vzato, proroci mluvili spíš o B o ž í m p ů s o b e n í v dějinách než v přírodě. Zdůrazňovali víc úlohu Jahve při formování a vedení Izraele než v utváření a řízení světa. Po h r o z b á c h n e v ě r n é m u lidu předpovídali b u d o u c í pád nepřá tel lidu svatého. Ú s t ř e d n í m p ř e d m ě t e m jejich vidění nebylo nějaké kataklysma, nýbrž zkáza říší - ačkoli si jejich víra volně vypůjčovala k svému vyjádření obrazy z přírody, tak j a k o používali starodávné mýty (například Am 9,5-6; Iz 13,19-13; 2 7 , 1 ; 30,7;34,4; Jer 4,24; 51,48; Ez 29,3-6; 32). Počínaje E z e c h i e l e m a druhou částí Izaiáše hrají k o s m i c k é poruchy důležitou úlohu v proroctvích, ale vystupují tam dosud j e n j a k o odezva lidských událostí a třebaže mají do provázet k o n e c a takto připravovat poslední soud, n e u m o ž ňují vypočítávat j e h o d a t u m : „Tento den a tuto h o d i n u ne zná nikdo... Syn člověka přijde j a k o zloděj." J e n o m k d y ž si Izrael přibírá do svých rozšířených obzorů všeobecné dějiny, přijímá také jisté „ v ě d e c k é " k o n c e p c e , které nalézá 84
k o l e m sebe. Takže „den P á n ě " , jak o t o m bude svědčit dru hý list svatého Petra, se n a k o n e c shoduje s „ p o ž á r e m světa", ale neztrácí svůj podstatný ráz (2 Pt 3,7-13). U počátků mazdajské eschatologie je tedy tento mýtus o požáru světa, z a t í m c o naděje Izraele tkví celá svými ko řeny v dějinách. Tento rozdíl nese s sebou j i n é rozdíly, které jsou j e h o d ů k a z e m . V m a z d a i s m u jsou j e h o čísla h o d n ě u b o h á ve srovnání s hinduistickou obrazotvorností n e b o prostě s realitou věcí. K o n e c světa je zprvu něco vzdálené ho a j a k o b y abstraktního, je to d o g m a bez živého vztahu k současné existenci. N a o p a k v Izraeli tvoří n á r o d n í dějiny od začátku b o ž s k é drama, které se má rozuzlit v Jahvův den. Z toho důvodu - a tato druhá myšlenka není m é n ě dů ležitá - m a z d a i s m u s z d ů r a z ň u j e p ř e d e v š í m individuální soud a individuální spásu, kdežto zájem židovské teologie je až velmi p o z d ě z a m ě ř e n na jednotlivce. Vcelku podle m a z d a i s m u zůstává k o n e č n á zkouška d r a m a t e m „podstatně fyzickým, vychází ze základní struktury k o s m u " . Z a t í m c o v evangeliu, v n ě m ž dochází naplnění židovské myšlení, j d e o „ d r a m a přísně mravní, v n ě m ž člověk je... h e r c e m , vášnivě zainteresovaným a v n ě m ž palčivě pociťuje, že je do něho o s o b n ě z a p o j e n " (6). Proto nepřekvapuje, že je „ h i s t o r i s m u s " m a z d a i s m u tak málo plodný. Ideál, který viděl v Gathách, se mu nikdy n e podařilo vštípit do lidského vědomí. Ostatně, ve své poměr né čistotě, nebyl nikdy kultem lidovým. Jeho profetismus, přízemní a bez mystiky, uvázl ve směsici h r u b ý c h mýtů a umělých konstrukcí, jejichž příliš pravidelné uspořádání prozrazuje, že jejich m í z a je vyčerpána. Zajisté není b e z zajímavosti tvrzení R e n a n o v o , že toto náboženství je z ce lého p o h a n s k é h o světa nejméně pohanské, že ono j e d i n é je v tak důležitém b o d ě poněkud p o d o b n é náboženství zjeve n é m u . N i c m é n ě , j a k á propast j e dělí! Podle Izraele j s o u dějiny dílo Boží ve smyslu, k j a k é m u n e m o h l nikdy dospět m a z d a i s m u s se svou dualistickou tendencí, jež nebyla nikdy ú p l n ě překonána: „Pán udělal toto všechno, zdálky 6 - H. S. Nyberg. Questions de cosmogonie et cosmologie mazdéennes, v Journal asiatique. část.219. str.30-31.
85
toto všechno připravil! Já, praví Pán, svou vztaženou paží j s e m udělal z e m i a všechno, co je na ní, a d á v á m ji tomu, k d o je toho v m ý c h očích h o d e n " (Iz 22,12; Jer 27,5). Proto mesiášská naděje vyvoleného národa nejenom odolává v š e m z k l a m á n í m , n e j e n o m zdolává všechny překážky: O n a je j a k o b y „ p o l y k á " a z jejich podstaty roste její n e z k r o t n á síla a její šíře. Ať se u k á ž e přesně v kterýkoli čas a j a k ý m koli z p ů s o b e m , j e d n o je jisté: Tato naděje n e b l e d n e před objevy, které vedou k rozvoji civilizace, ani n e p o h a s n e zá sluhou zralosti, která z toho vyplývá. Tato naděje d o k á ž e v š e c h n o do sebe zabudovat: univerzalistické výhledy, kos m i c k é spekulace, pokrok vnitřního života, pokusy o zave dení lidské moudrosti, neboťnaděje se stala podstatnou sou částí židovského myšlení. V š e m u dává formu historie, ze všeho dělá dílo svého Boha a nástroj j e h o plánů, a s a m a vzrušeně čeká na událost, která se čím dál tím víc blíží a je čím dál tím velkolepější. „Jedním a t ý m ž p o h l e d e m , j e d n í m rázem, j e d n í m t a h e m spojuje n e b e se z e m í a n e v ý s l o v n ý m z p ů s o b e m je svazuje ( 7 ) . " Historik má z bible j e d e n m i m o ř á d n ý dojem: Kontrast mezi n e p a t r n ý m i začátky Izraele a m o c n o u silou j e h o zá rodků - měli b y c h o m říci „výbušninou - které v sobě nosí; zcela konkrétní a nejprve zahalená forma nejvznešenějšího náboženství; p o t o m majestátní rozvíjení; b e z p e č n é putová ní, třebas i v temnotách, k n ě č e m u n e s m í r n é m u a nepřed vídatelnému: N i k d e se nenajde nic, co by se t o m u j e n zda leka rovnalo. N i c se n e p o d o b á této úžasné nesourodosti pro rocké literatury, které j e n celková představa, zahlédnutá ja ko bleskem, zabrání, aby se neutopila v b e z v ý c h o d n ý c h kontradikcích. Historičnost izraelského náboženství se po c h o p í v celé její originalitě jen z toho, č í m se stala v nábo ženství Kristově. N i k d y nezapomínejme, že židovství n e m á své vysvětlení samo v sobě.
7 - G. Cattaui, Instances ďlsruel, v Les Juifs (1937), str.266.
86
ŠESTÁ K A P I T O L A
Výklad Písma svatého Dějiny
a
Duch
B ů h p ů s o b í v dějinách, B ů h se zjevuje skrze dějiny. M n o h e m víc, B ů h se zapojuje do dějin a takto je „posvě cuje". P r o t o je m u s í m e brát vážně. Dějinné skutečnosti mají tedy hloubku, m u s í se chápat d u c h o v n ě : historika pneumatikós. A n a o p a k vidíme, j a k se d u c h o v n í skutečnosti stávají, dějí; m u s í se chápat historicky: pneumatika historikós. Bib le, která obsahuje dějiny spásy, obsahuje tedy také s v ý m z p ů s o b e m dějiny světa. P r o jejich p o c h o p e n í nestačí vzít na v ě d o m í k a ž d o u podrobnost dění, o k t e r é m referuje, ale také je třeba vycítit její péči o univerzálnost - i k d y ž je vy jádřena schematicky, částečně a leckdy i p a r a d o x n ě . Takhle četli bibli církevní O t c o v é . Od Ireneje k Augustinovi, přes Klementa Alexandrijského a Eusebia, vyvozovali z ní po v š e c h n o u historii světa. N e p o c h y b n ě , k d y b y byli znali všechna fakta, která m á m e k dispozici dnes, byla by bývala jejich historie tisíckrát složitější. Ale její podstatná forma by zůstala stejná. Neboť by byli zůstali věrní - tak j a k o i my m á m e být věrní - základní zásadě, kterou j i m P í s m o vště povalo: Je-li naše spása svou podstatou společenská, j s o u celé dějiny n u t n ý m prostředníkem m e z i B o h e m a k a ž d ý m z nás. Tato zásada ovládá celou jejich exegezi. O n a s a m a hlou bí propast m e z i jejich vykladatelskou m e t o d o u a m e t o d o u filozofů alegorizujících, jejichž díla m o h l i znát, včetně Filona. V alegorismu filozofů se trvale vyskytují dvě skuteč nosti, bez ohledu na to, který text j i m slouží za základ n e b o 87
z kterého systému vycházejí, jaký úmysl je vede a j a k ý po stup používají. Na j e d n é straně odkazují do oblasti „ m ý t u " to, co má formu vyprávění a d o s l o v n é m u smyslu upírají to, u č e h o podle své d o m n ě n k y odhalují v ý z n a m tajemný. Je jich hyponoia, „ m í n ě n í " , je přísně vzato allégoria. „To ne z n a m e n á , že se tyto věci nikdy nestaly", volají všichni se Sallustiem, přítelem Juliána Odpadlíka (O bozích a o světě, hl.4). Na d r u h é straně jestliže takto odstraňují všechno, co má jen zdání historie, není to na prospěch hlubšímu c h á p á n í dějin. M ý t i c k é jevy nejsou v jejich očích symboly duchov n í c h událostí, n ý b r ž pod rouškou vyprávění se skrývají představy vědecké, morální n e b o metafyzické: „Tyto věci se nepřihodily v čase, jsou takové od v ě č n o s t i ! " Tím spíš m y š l e n k a , že by se nějaký d u c h o v n í j e v m o h l vtělit do smyslového světa, že by potřeboval čas k svému naplnění, že by se bez újmy na své duchovnosti připravoval, usku tečňoval a společensky rozvíjel v dějinách, taková myšlen ka je našim filozofům naprosto cizí. K d y ž na ni narazí, b u d e j i m p o h o r š e n í m a bláznovstvím. E x e g e z e F i l o n o v a také zůstává i svou formou h o d n ě vzdálena od toho, čím b u d e exegeze křesťanská. Tento pra vý žid o v š e m obvykle ani zdaleka nepopírá literu biblic kých zpráv. Věří ve velkou minulost svého národa, věří v j e h o budoucnost a v příchod Mesiáše. R o v n ě ž je dost tvr dý ke svým s o u k m e n o v c ú m , kteří se dispenzují od zacho vávání Mojžíšových zákonů pod záminkou, „že jsou sym b o l e m r o z u m o v ý c h skutečností" (De mi gratione Abraham. 88-95). N i c m é n ě , v té míře, j a k chce vyvozovat z bible „du c h o v n í " poučení, o d n í m a j í Filon něco z jejího dějinného dosahu. Aťjsou vykládaná fakta skutečná nebo n e , mají pak význam už j e n tím, co symbolizují. Je to zejména struktura individuální d u š e - která je dosud jen p ř e d m ě t e m „fyziky" - n e b o její dobrodružství při hledání Boha. Tímto z p ů s o b e m ten, k d o z k o u m á Písma, opouští rovinu n á b o ž e n s k o u a pře chází do roviny abstraktních spekulací (tak je t o m u u Filona hlavně v případě j e h o „Alegorií z á k o n ů " ) - n e b o alespoň se utápí v jakési samotářské mystice.
88
D o c e l a jinak je t o m u u Otců. Ani zdaleka neoslabují his torický a společenský ráz izraelského náboženství. Jejich mystika ho posiluje a prohlubuje. M e z i nimi a spisovateli, kteří byli před nimi, m ů ž e m e zřejmě poukázat na m n o h o analogií, více m é n ě povrchních, počínaje analogiemi ve slovníku: C o ž neužíval už svatý Pavel tak dvojsmyslné slo vo „alegorie"? Tyto exegetické metody mají od Reků, vý klad toho či o n o h o místa si vypůjčují od židů, ten či onen bod jejich nauky je součástí společného dědictví jejich věku nebo jejich prostředí, některý se vyskytuje i v hinduismu, v budhismu, pod všemi nebesy, k d e lidé meditují nad ně kterým p o s v á t n ý m textem. N e n í bez zajímavosti konat tato srovnání j a k o u tolika jiných myšlenek, ritů n e b o institucí prvotního křesťanství. Od takové práce se dá čekat b o h a t á kořist. Ale kdyby si n ě k d o myslel, že m ů ž e tímto z p ů s o b e m poznat, jaký d u c h o v n í výklad dává křesťanství bibli, ve skrze by se mýlil. N e b u d e m e tu rozlišovat m e z i Otci řec kými a latinskými, m e z i školou alexandrijskou, antiochijskou n e b o augustinovskou, jak se to někdy snad p ř e h n a n ě dělalo. Neboť to, co nazývají antiochijští s D i o d o r e m z Tarsu a T e o d o r e m z Mopsuestie theória, slovem m é n ě tradič ním a spíš platónským, n e n í to totéž, č e m u říkal například Origenes, věrný myšlence a mluvě svatého Pavla, allégorial Všichni chtějí „pochopit d u c h a dějin, aniž by otřásli dějinnou s k u t e č n o s t í " ! (Řehoř Nysský, Contra Eunómium, 1.12). Neboť, j a k n á m praví j e d e n Řek, a to j e d e n z n e j m é n ě „historizujících", existuje „ d u c h o v n í síla dějin" (Maxim, Quaestiones ad Thalassium q.17). S a m o t n á fakta mají s ohledem na svůj cíl vnitřní obsah. Už v č a s e j s o u z a m ě řena na věčnost. A naopak, skutečnost, jejíž předobrazy ob sahuje Starý i N o v ý zákon, není p o u z e duchovní, nýbrž je ztělesněná. N e n í j e n věčná, nýbrž je dosud v dějinách. N e boť Slovo se stalo tělem a rozbíjí svůj stan mezi n á m i . Du chovní smysl je tedy rozšířen všude, n e j e n o m v knize, ani jen hlavně v ní, ale především a podstatně ve skutečnosti samé: In ipso facto, non solum in dieto, mystérium requirere debemus. „ M á m e hledat tajemství nejen v tom, co je řeče no, ale v s a m o t n é m faktu." (Augustin, In psalm.68). Co to89
tiž dnes n a z ý v á m e Starý a N o v ý zákon, není s a m o o sobě spis. Je to dvojí událost, dvojí „ S m l o u v a " , dvojí „uspořá d á n í " , j e h o ž děje se odehrávají a odpovídají si v průběhu věků, a mohli b y c h o m si představit, že zpráva nebyla nikdy z a z n a m e n á n a písemně. Když říkali Otcové, že je jejím au torem Bůh - že je j e d i n ý m A u t o r e m obojího Z á k o n a - ne srovnávali ho pouze a především s nějakým spisovatelem, nýbrž viděli v n ě m hlavně zakladatele, zákonodárce, toho, který ustanovil dva „nástroje" spásy, dvě „ e k o n o m i e " n e b o dvojí „uspořádání", o nichž referují Písma a které si rozdě lily m e z i sebe celé trvání světa (sv. Jan Zlatoústý, Izidor z Pelusie, Teodoret atd.). O t c o v é říkávali, že je v obojím Z á k o n ě „jeden a týž B ú h " , „jeden a týž O t e c " (Irenej, Adv. haen, 1,20). - Nemluvil už svatý Pavel o dvou Ú m l u v á c h nebo o dvou Z á k o n e c h , dříve než byl napsán náš „ N o v ý z á k o n " ? A k d y ž se tito staří Otcové, přesvědčení, že všech no je v n ě m plné tajemných hloubek, skláněli nad inspiro v a n ý m i s t r á n k a m i a sledovali Ú m l u v u B o h a s lidstvem v jejích postupných fázích, neměli pocit, že vykládají text n e b o že luští slovní hádanky, ale soudili, že vysvětlují dě jiny. P o d o b n ě j a k o příroda, a víc než příroda, dějiny j i m mluvily. Byly už B o ž í m slovem. N u ž e ; to, co nalézali všu de v těchto dějinách, bylo opět tajemství, které se m ě l o ukutečňovat, m ě l o se naplňovat, historicky a společensky, tře b a ž e stále d u c h o v n ě : tajemství Krista a j e h o církve.
Dva
Zákony
Protože se toto tajemství teprve uskutečňuje a b u d e do k o n á n o až při naplnění časů, n e n í plný smysl N o v é h o zá k o n a v j e h o d o s l o v n é m znění, j a k o není ani v liteře zákona Starého. O b a tedy mají smysl d u c h o v n í a tento d u c h o v n í smysl je v obou případech stejně prorocký. Z hlediska exe geze se jejich situace přesto velmi liší. Neboť v N o v é m zá k o n ě je přítomna Pravda sama, ačkoli ji v n ě m v i d í m e dosud v obraze. I k d y ž jsou tedy křesťanské Velikonoce ještě „pře c h o d " , není tento nutný a neustálý přechod od evangelia 90
časného k evangeliu v ě č n é m u o p r a v d o v ý m „ p ř e k r o č e n í m " (svatý L e v ) . Neboť stojí-li Kristus nad svými předobrazy. D u c h Kris tův n e m ů ž e vést nad Krista. N o v ý zákon n e b u d e nikdy za staralý. Svou definicí samou je to „zákon, který nestárne", zákon poslední, novissimum Testamentům (Severus z An tiochie, h o m . 102). M u s í se tedy vysvětlovat - pokud je to m o ž n é , dokud žijeme v tomto světě - podle svých vlastních zásad. K d e ž t o Starý z á k o n naznačuje za v ě c m i a fakty, o nichž n á m hovoří j e h o litera, „cosi j i n é h o " (Gal 4,24), něco, co ve skutečnosti, a n e j e n o m na pohled, teprve přijde. Proto jen o n ě m b u d e platit, že j e h o „ s y m b o l y " j s o u sym boly prorocké, profetiku symbolu (Eusebius, O velikonoční slavnosti, č.5): předpovědi, předobrazy, protypóseis (Roz hovor s Adumuntiem, d i s p . l , c i l ) , a současně přípravy. Pruepuratoriafigurutivu, řekne svatý Tomáš Akvinský (3a, q.70, a . l ) . Zákon, praví list Ž i d ů m , přejímá v t o m výraz, který se nalézá, v trochu odlišném smyslu, který zde mů žeme pominout, už v listě Ř í m a n ů m a v listě K o l o s a n ú m : Zákon byl stínem budoucích hodnot (Žid 101; sr. 8,5; Ř í m 5,14; Kol 2,17). U v ě d o m u j e si n ě k d o smělost takových v y j á d ř e n í ? C h á p e se zvrat, jaký předpokládala v pojmech, přijatých z antic kého exemplarismu a v přirozeném způsobu myšlení? Tělo je něčím b u d o u c í m vzhledem ke svému stínu a věc vzhle dem ke svému „ p ř e d o b r a z u " : Typos tú mellontos skiu tón mellontón. Náčrt připravuje pravzor, n a p o d o b e n i n a (miméma) p ř e d c h á z í před m o d e l e m ! Mellóntu j s o u prototypu (Pseudochrysostom, Inpsulm. 102). Originál se stává před o b r a z e m ! Jitřenka je odlesk dne, který ohlašuje! Pravda má přijít a j e d n o h o dne má povstat ze z e m ě : futura Veritus, secuturu Veritas (například Origenes, In Levit., h o m . 13), Veritus de terra orta est (Ž 84,12). Neslýchaný paradox: Není pravda dřív n e ž kterýkoli věk, není to b o ž s k é Logos, o n ě m ž říkal Filon, že je nejstarší z Božích synů? Opět Tertullián b u d e říkat: „Nikdy neexistuje stín dřív než tělo, ani kopie nepředchází originál" (Apol.., c.47). N u ž e , taková je p ř e k v a p i v á originalita k ř e s ť a n s k é h o j e v u : J e p o d s t a t o u 91
i vzorem, je Pravdou, jejíž stín a odlesk se nalézají v dří vějším jevu, v židovství, Umbra evangelii et Ecclesiae congregationis in Lege (Ambrož, Inpsalm.38). Je to proto, že křesťanství je shrnuto v Kristu, který měl j a k o Mesiáš přijít - ho Mellon - a měl být dějinami připraven, j a k o před mis trovským dílem předchází série náčrtů. J a k o „obraz nevi ditelného B o h a " a „Prvorozený ze všech t v o r ů " je univer zálním vzorem (Kol 1,15; 2 Kol 4,4; Žid 1,3). Davidův syn, po kterém toužily národy, je také ona tajemná Hora, na které spatřil Mojžíš ideální formy všeho, co měl zavést pro vý chovu Božího lidu. Kristus, transcendentní a existující od věčnosti, je před svými předobrazy, třebaže se objevuje po nich j a k o historická bytost, která přišla v těle. Celý Z á k o n praví ústy Jana Křtitele: „Ten, který přichází po m n ě , byl přede m n o u . " Ale j a k o živá syntéza v ě č n é h o a č a s n é h o je ve své dualitě jeden. N e l z e oddělit o d v ě k é h o Krista od Kris ta, n a r o z e n é h o z ženy, z e m ř e l é h o a zmrtvýchvstalého. Nascitur Veritas de terra, Christus Dei virtus, Christus Dei sapientia de carne humana, Deus Dei Filius de Virgine Ma ria (Richard od sv.Viktora). Ten, kterého Otec pošle „v těch to posledních č a s e c h " , je týž, skrze kterého „stvořil svět" (Žid 1.2; Mich 5,1; Zj 22,13). Kristus přichází později, po kud j d e o čas. Ale j a k o je věčnost ukryta v čase, tak před Kristem předcházejí j e h o stíny a obrazy, které on s á m pro mítl do dějin židovského národa. J s m e v pokušení říci, že je to geniální k o u s e k první křes ťanské generace, když napojila tímto z p ů s o b e m nové nábo ženství na staré, k d y ž vytvořila tento j e d i n e č n ý celek ze dvou prolínajících se částí, které n a z ý v á m e d v ě m a Zákony. „ C o si mysleli lidé o Bohu a o světě, že j i m to dovolilo nejen postavit Starý zákon vedle N o v é h o , ale že také rozuměli j e d n o m u ve světle d r u h é h o ( 1 ) ? " Avšak nejde přitom o gé nia a toto chápání světa není výslednicí, nýbrž činitelem. N e m á m e vůbec co dělat s nějakým z á z r a č n ý m stvořením, s v ý m y s l e m některého intelektuála n e b o s viděním mysti ka. Byla to u několika židů reakce na fakt vtělení. I - Karl Barth. Slovo Boží a slovo lidské.
92
P o t o m asi dostala intuice tvar v u č e n é teorii, která u m o ž ňovala čelit na j e d n é straně ž i d ů m a na druhé straně gnos tikům. Poskytovala totiž prostředek, aby bylo m o ž n é za chovat P í s m o a opírat se o ně, a přitom se osvobodit od ju daismu: gladius bis acutus: byl to „dvojbřitký m e č " , j a k o P í s m o s a m o . Na rozsáhlém poli, které se badateli otevřelo, m o h l se j e h o důvtip po libosti vyžívat a m o h l objevovat tisícerý smysl, dík nejsubtilnějšímu srovnávání, z a t í m c o fi lozof tu m o h l nalézat výborné materiály pro sestavení na uky o univerzální symbolice. Ale hned od začátku bylo dá no podstatné, byla provedena syntéza se zřejmostí, která byla současně oslnivá i těžko čitelná j a k o k a ž d é zjevení. Novum Testamentům in Vetere latebat: Vetus nunc in Novo patet, „ N o v ý zákon se skrýval ve Starém, Starý je zpřístup něn v N o v é m " (Augustin, Q. in Heptat., 1.2, q.73). Tato proslulá zásada n e t l u m o č í jen individuální názor. N e p o chybně, ve výkladu P í s m a vznikly velmi záhy zvláštní tra dice, vytvořily se školy, některé střízlivější, j i n é důmysl nější, střetávaly se rozličné m e t o d y a mentality. Z á k l a d n í zásadu však museli přijmout všichni. Už od počátku byl „pravidlem církve h a r m o n i c k ý soulad mojžíšského Z á k o n a a proroků se z á k o n e m , který n á m zanechal P á n " (Klement, Origenes atd.). O b a Z á k o n y „ve své spojitosti" (Hilarius, In psalm.67) tkaly Slovu j e d i n ý šat, byly j e d i n é tělo. Trhat toto tělo o d m í t á n í m židovských knih bylo n e m e n š í svatokrádeží než trhat tělo církve rozkolem (sv. Jan Zlatoústý). I když totiž Kristův příchod z n a m e n a l „konec Z á k o n a " , telos, svědčil sám Z á k o n , že Kristus je j e h o cílem, skopos. Dějiny a D u c h se definitivně setkali a když P í s m o upustilo od zastaralé litery, stalo se celé n o v ý m věčnou novostí Du cha (Origenes, In Num., h.9). Aby b y l o m o ž n é chápat Starý zákon v j e h o „ p r a v é m smyslu", v j e h o smyslu „ a b s o l u t n í m " (Hilarius, In psalm. 134), bylo tedy naprosto nutné, aby uplynul čas a aby přišel Kristus. J e n o m on m o h l „prolomit tajemné mlčení proroc kých h á d a n e k " ( K l e m e n t , Protreptikos, c l ) . J e n o m o n mohl otevřít knihu, zapečetěnou sedmi pečetěmi. On j a k o jediný úhelný k á m e n m o h l spojit dva svahy dějin a dva ná93
rody (Pseudochrysostom). „ N i k d o n e m ů ž e pochopit Starý z á k o n bez učení o b s a ž e n é h o v N o v é m , protože právě N o v ý zákon dává Starému d u c h o v n í s m y s l " (Expositto inApocalypsin, vidění 7). Jestliže tedy r o z e z n á v á m e v P í s m ě j a k o b y tělo a duši, m ů ž e m e také říci, a b u d e to totéž, že tímto tělem a touto duší je j e h o smysl doslovný a smysl d u c h o v n í n e b o že je to Starý a N o v ý zákon (sr. E b . Bar Bahriz). První volá po druhém, nemá-li to být jen prázdný stín a „litera, která zabíjí". „My, kteří náležíme ke katolické církvi, nepohrdá m e M o j ž í š o v ý m Z á k o n e m . Přijímáme ho, ale j e n k d y ž n á m ho čte Ježíš. Za této p o d m í n k y mu b u d e m e správně rozu m ě t " (In Jesu Nave, h.9). Ale m u s í m e dodat, že se tato četba neděje ve formě rozpravy. Ježíšovo postavení v z h l e d e m k P í s m u n e m ů ž e m e srovnávat s postojem Chrysippa n e b o Prokla vůči H o m é r o v i nebo orfickým m ý t ů m . Kristus ne přichází P í s m o r o z u m o v ě vysvětlit, nýbrž skutečně naplnit: operante Christo, in Novum Testamentům observatio vetusta transfunditur, „Kristovým p ů s o b e n í m přechází staré zákonodárství v N o v ý z á k o n " (Pseudoaugustin, s.90). Ta k o v é j e vítězství Lva z k m e n e Judy (Zj 5,5). O d e d á v n a bylo zvykem, o n ě m ž svědčí i svatý Tomáš na začátku „ S u m m y " , nazývat teologii vědou o Písmu svatém. P r o t o se m ů ž e pravdivě říci, že celá teologie je Theologia Crucis. M í n í se tím Theologia a Cruce. Kříž rozptyluje mrak, kterým byla do té doby zakryta Pravda (Augustin). „Hleďte, velká strán ka, oslnivá a rudě zbarvená, která rozděluje obojí Z á k o n ! ( 2 ) . " Ve chvíli, kdy Ježíš dokonal své dílo a skonal, roztrhla se c h r á m o v á opona: dvojznačný symbol, j a k ý m byla i rea lita, kterou znázorňoval: z h r o u c e n í židovské b o h o p o c t y v jejím d o s l o v n é m smyslu (sv. Jan Zlatoústý, Pseudoepifanes. Sr. Text 32), a odhalení tajemství, j e ž ona b o h o p o c t a předobrazovala (Augustin). Je tu j e š t ě něco j i n é h o : Vykupitelské dílo neotvírá Starý zákon, aby ukázal na j e h o smysl, který v n ě m snad už byl. Vykoupení tento smysl jistým z p ů s o b e m tvoří. J e n o m pro
2 - Paul Claudcl. L'épée et le mirtúr, str.74.
94
Boha, z hlediska věčnosti, obsahuje Starý zákon už tajemně zákon N o v ý : semel locutus est Deus, et plura audita sunt, „ B ů h promluvil jednou a m n o h é bylo slyšet" (Ambrož, In psalm. 61). Bible neobsahuje ž á d n é j i n é Logos než Slovo, které uctíváme v těle. Za ( n e m o ž n é h o ) předpokladu, že by byl Kristus nepřišel, nikdo by byl n e m ě l právo překročit litem p o s v á t n é h o textu. „Pán je D u c h . " K d y ž židé odmítají Krista, zbavují se tohoto práva (Cyril Alexandrijský). M o j žíš a Eliáš se proměnili teprve ve slávě na Táboru. O b a Zá kony jsou totožné, j a k o dva bíle odění andělé u Kristova hrobu, j e n o m ve světle, j í m ž byla zaplavena velikonoční neděle (Herbert Losinga). Stane-li se tedy, že se v některé podrobnosti vyskytne tentýž „ d u c h o v n í " výklad u exegety židovského i křesťanského, nebrání tato shoda, i k d y ž je „vypůjčená", aby každý z nich vycházel ve svém výkladu z j i n é h o formálního principu. Kristus vzal jistým z p ů s o b e m P í s m o do svých rukou a naplnil ho sebou, tajemstvími své ho vtělení, svého utrpení a zmrtvýchvstání (Rupert). C e n a , jakou přičítá křesťanství času, to je činu, který probíhá v ča se, vyniká zde s celou svou silou. Origenes píše: „Před Kristovým p ř í c h o d e m se v Z á k o n ě a u proroků nevyskytla, můžeme-li tak říci, předpověď to ho, co se naplnilo v evangeliu, protože Ten, který m ě l jejich tajemství objasnit, dosud nepřišel. Ale k d y ž k n á m přišel Spasitel a dal ,tělo' evangeliu, tehdy skrze ně učinil, aby se všechno evangeliu p o d o b a l o " (In Jo., 1.1). Z á z r a č n á proměna, souběžná, a d o k o n c e v podstatě to tožná se z á z r a k e m n a š e h o přijetí za Boží děti (Yves de Chartres)! Symbol tohoto tajemství vidí tradice, opět p o d l e Origena, ve vodě Mara, která byla hořká, ale zesládla, k d y ž do ní hodil Mojžíš dřevo, na které mu P á n ukázal. Neboť „skrze dřevo kříže se m ě n í hořkost zákona v sladkost d u c h o v n í h o p o r o z u m ě n í a Boží lid m ů ž e ukojit svou ž í z e ň " (In Exod., h.7. Sr. Text 29). O tomto tajemství nás poučuje o b d o b n o u symbolikou zázrak v Káně. „ P í s m o bylo totiž vodou. Ale od Ježíšovy doby se n á m stalo v í n e m ( 3 ) . " 3 - Tento krásný symbol, pocházející od Origena, byl s láskou přijat a rozvíjen v latinské tradici.
95
Předobrazy
církve
P o d o b n ě j a k o historičnost, tak i společenský ráz nejduchovnější křesťanské e x e g e z e zaslouží povšimnutí. Prvá stránka je hlavně věcí principů, druhá se výrazně projevuje ve s v é m předmětu. Celý Starý zákon se obvykle jeví O t c ů m j a k o rozsáhlé proroctví. Ale p ř e d m ě t e m tohoto proroctví n e n í nic j i n é h o než Kristovo tajemství. A to by nebylo úplné, kdyby nebylo též tajemstvím církve. A b y c h o m uvedli j e n j e d e n příklad: Job se svými z k o u š k a m i je současně u k ř i ž o v a n ý m J e ž í š e m i pronásledovanou církví (Řehoř). „Od začátku světa ne přestává být toto tajemství katolické církve hlásáno v kni h á c h P í s m a " (Pseudochrysostom, In Rom., 7,19). V š u d e j s o u předobrazy církve, jak v dějinách B o ž í h o lidu, ipsum regnum judaicum prophetia fuit (Augustin, Contra Faustum, 1.13), tak v různých realitách. Církev je h v ě z d n a t é n e b e ( A u g u s t i n ) , je ráj a uprostřed n ě h o je z a s a z e n Kristus, S t r o m života (Irenej, P s e u d o c h r y s o s t o m , atd.) a vyvěrá z n ě h o p r a m e n čtyř řek evangelia (Pseudoepifanes, M a x i m Turínský). Církev je Archa potopy (sr. 1 Pt 3,20) a její dvo jitý povrch znamená, že pozůstává z dvojího lidu, židů a po hanů. Místy je povrch trojitý, to z n a m e n á , že se má budovat ze tři synů N o e m o v ý c h . Je to Hora siónská (Basil, P s e u d o basil, Optat, atd.). Je to M í s t o svaté, na které vkročil J a k u b (Rupert, Hildebert) n e b o Mojžíš (Cyril Alexandrijský, Au gustin). P o z n á v á m e ji ve Stanu, v Arše úmluvy, ve zlatém svícnu (Origenes, J e r o n ý m ) . O n a je šat, který m ě l syn Judův vyprat ve víně (Augustin), Rahabin d ů m v Jerichu, k d e stále září šarlatová látka, z n a m e n í U m u č e n í (Cyprián, Origenes atd.). Je to příbytek Abimelechúv, M ě s t o Davidovo, c h r á m Š a l o m o u n ů v (Origenes, A m b r o ž ) , r o u c h o pravého Vele kněze... (Heterius a Beatus). Je to velký strom, který spatřil N a b u c h o d o n o z o r ve snu... (Filip z Harvengu). Často jsou tyto symboly spojeny, takže vytvářejí složitější předobraz: Tak v sedmdesáti tisících D a v i d o v ý c h dnihů, kteří odešli se s v ý m velitelem pro svatou Archu, aby ji přivezli do sva tého Města, m ů ž e m e vidět sedmdesát j a z y k ů různých ná96
rodů, které Kristus sloučí v jediný lid a naplní j í m svou cír kev (Hippolyt). V celé bibli n e n í skoro žádná ženská postava, která by také n ě k t e r ý m rysem nesymbolizovala církev. D ů v t i p prv ních exegetů, p o v z b u z e n ý rabínskými spekulacemi, ji tušil v L o t o v ě ženě. Po vzoru svatého Pavla ji poznávali v Sáře (s. Jan Zlatoústý), v Ráchel a v R e b e c e (Barnabáš, Justin, atd.), v D e b o ř e (Ambrož, Prosper), j a k o i v S a m u e l o v ě matce A n n ě (Cyprián) nebo ve v d o v ě ze Sarepty (Pseudo chrysostom, Izidor Sevillský atd.) n e b o v Ester... (Jero n ý m ) . A všechny ty studně, u nichž uzavírají Mojžíš a pat riarchové smlouvy, neříkají n á m také, že Kristus n a l e z n e svou S n o u b e n k u ve vodě křtu? (Pseudochrysostom). Cizinky, otrokyně, hříšnice jsou obzvlášť v ý m l u v n ý m p ř e d o b r a z e m „církve z p o h a n ů " , Ecclesia ex gentibus. P o h a n k a Jáhel, která má v rukou vítězství (Origenes, Efrém), Etiopka, kušanská žena, kterou si v e z m e za manželku M o j žíš: K d y ž se s ní spojí, p ř i p o m e n e tím přirozeně, že se j e h o Z á k o n spojí j e d n o h o dne s pohanstvím, n e b o také že má být planý strom n a r o u b o v á n na ušlechtilou olivu (Irenej, Origenes atd.). A ta zvláštní skupina čtyř žen, které svatý M a t o u š ú m y s l n ě j m e n u j e v Ježíšově r o d o k m e n u , ač nejme nuje ž á d n o u jinou: Tamar, R a h a b , Rút a čtvrtá Betsabe,kterou označuje prostě j a k o „manželku U r i á š o v u " (Mt 1,6)! Rút byla u b o ž a č k a a přestojí Kristus nepohrdl, a tato u b o h á lidská bytost mu dala královské p o t o m s t v o (Chrysostom, Teofylakt, R a b a n M a u r u s ) . N a o p a k je tu královna ze Sáby, „která z a n e c h á svých obřadů a své b l u d n é cesty a j d e do Jeruzaléma, aby slyšela m o u d r o s t Krista, pokojného krále, a nabídla mu zlato moudrosti a d r a h o k a m y c t n o s t í " (Pavlín z Noly, Epist. 5). A v i d í m e její sokyni, dceru faraónovu, kterou si vzal Š a l o m o u n : dceru zloducha, kterou d o k á z a l „ p r a v ý " Š a l o m o u n přitáhnout do svého paláce (Rupert). Vizme k o n e č n ě nevěstku, s níž se m ě l na B o ž í příkaz oženit prorok Ozeáš: „Neboť to, co udělal Ozeáš j a k o předobraz, naplnil Kristus ve skutečnosti" (Irenej, Adv.haer., 4,20). Tento poslední druh symbolů, který bývá nejčastěji po užíván, je také j e d e n z nejdůležitějších, neboť n á m připo97
míná, j a k smýšleli O t c o v é o církvi a j a k velké m ě l i o ní ponětí. V privilegované historii patriarchů a věrného lidu viděli d l o u h é zásnuby Krista s j e h o církví před m y s t i c k ý m sňatkem v N a z a r e t e a na Kalvárii (Beda). Ale tak daleko, k a m stačili dohlédnout, j a k u p o h a n ů tak u židů, už pozo rovali, j a k se formovalo tělo církve, Corpus Ecclesiae. P r o ně totiž církev nebyla v j i s t é m smyslu nic j i n é h o n e ž s a m o lidské pokolení ve všech fázích svých dějin, p o k u d m ě l o vyústit ke Kristu a dostat život od D u c h a . Bylo to „celé lidstvo". Neztráceli ze zřetele toto n e s m í m e lidstvo, jež tak d l o u h o žilo ve vyhnanství, „bez B o h a " , bez naděje ve světě, a vyčerpávalo se úsilím zdánlivě n e p l o d n ý m . Kristus je při chází vysvobodit od m o d e l , miluje je zcela nezištnou láskou v této j e h o žalostné nahotě, do které je přivedl hřích, pro měňuje j e h o t m u ve světlo (Rupert), a n a k o n e c z n ě h o učiní svou s n o u b e n k u sine ruga neque macula, b e z vrásky a skvr ny ( A m b r o ž ) . H n e d na prahu Písma, v průčelí dějin se j i m už představuje tajemství ve vztazích A d a m a a Evy. A totéž tajemství j i m představovalo P í s m o opět na s v é m d r u h é m k o n c i v „ženě, o d ě n é S l u n c e m " z Apokalypsy (sr. Text 33). Je tedy jasné, že zde n e m á m e prostě j e d e n z m n o h a sym bolů, symbol, který by se vyznačoval j e n tím, že se často vyskytuje a že je obzvlášť v ý z n a m n ý . V š e c h n y ostatní se na něj více m é n ě p ř í m o vztahují. Je to s y m b o l ústřední, je to jakási duše, která udává směr celému výkladu Starého zákona (Hilarius, Remigius z Auxerre). Je to výklad neod dělitelně a současně duchovní, historický a společenský. Rekneme-li, že je j e h o p ř e d m ě t e m církev, d á v á m e mu v je d i n é m slově tuto trojí z n á m k u : Prophetia semper figuris variantibus loquitur, sed res una in omnibus invenitur („Proroctví m l u v í vždy v razných obrazech, ale při všech j d e o tutéž v ě c " - Z e n o n , Tract.13). Tomu nás učí bez vý slovného úmyslu svým z p ů s o b e m vyjadřování Hilarius. Hi larius rozeznává na k a ž d é stránce svatých knih „praefigurationis significantia", předobrazný smysl, a ten se v j e h o ústech rovná jejich „spiritualis p r a e f o r m a t i o " (tj. tyto věci byly p ř e d e m vytvořeny d u c h o v n ě ) . A stejně tak se dá tento druhý výraz zaměnit za třetí: „Ecclesiae p r a e f o r m a t i o " (cír98
kev byla vytvořena p ř e d e m d u c h o v n ě - Tract. mysteriorum, 1.1, n.6 a 39-40). Tím m á m e podloženy své dva r o v n o c e n n é pojmy: d u c h o v n í smysl, který je podstatně prorocký, je stej ně podstatně s m y s l e m „ c í r k e v n í m " (Izidor Sevillský). „Postříbřila se křídla h o l u b i c e " , praví žalm, „perutě její zaskvěly se z l a t e m " (Z 67,14). Tato holubice je P í s m o svaté. Stříbrnými křídly, zářícími navenek, m á m e r o z u m ě t po svátná slova v jejich doslovném smyslu. Pokud jde o skvoucí zlato, značí převzácná tajemství Krista a církve, která v o n ě c h slovech září (Rupert, In Gen., 1.6)."
Žalmy
a
evangelium
Jako jsou všechny věci ve Starém z á k o n ě a události „po svátných dějin" p ř e d o b r a z e m církve, tak ji také ustavičně předpovídají vidění proroků. P o d l e výroku svatého Augus tina je v nich církev předpovídána jasněji než Kristus: „Obscurius dixerunt Prophetae de Christo quam de Ecclesia" (In psalm. 30). Křesťanští spisovatelé b u d o u při svých po kusech o m e t o d i c k é roztřídění dělit proroctví na dvě části: na proroctví, která se týkají p ř í m o Krista j a k o Hlavy, a pro roctví, která se týkají j e h o těla. Takto postupují Junilius, Izidor Sevillský. Dělal to už Tertullián. Ale je j e d n a kniha, obzvlášť b o h a t á na tajemství, k d e jsou tyto dvě stránky ú z c e propleteny. V žalmech mluví ustavičně Kristus a ustavičně také mluví o nás, skrze nás a v nás, stejně j a k o my m l u v í m e o něm: „Nechtěl mluvit odděleně, protože nechtěl být od d ě l e n " (Augustin, In psalm., 56). Od j e d n é věty ke druhé a d o k o n c e v každé větě se to neustále prolíná. H n e d se vy jadřuje Kristus svým j m é n e m jako Spasitel, narozený z Panny, h n e d se ztotožňuje se svými údy, a tu pak vstupuje na scénu církev, ačkoli se v této dvojí roli stále vyjadřuje totéž „ j á " (Inpsalm.37, 138). Co se děje v žalmech, vysky tuje se i v jiných proroctvích. Například Jeremiášův Pláč se vztahuje „i na utrpení Kristovo i na soužení c í r k v e " ( P R a d b e r t ) . Tajemný Jahvův Služebník, j e h o ž osobní profil je na některých místech tak výrazný, dává n á m rovněž ně99
kdy myslet na kolektiv (Augustin). Ať nás to nepřekvapuje, ale v z p o m e ň m e si zde opět, že „chceme-li p o r o z u m ě t Pís mu, m u s í m e naprosto n u t n ě myslet na Krista celého a úpl n é h o " (Augustin, In psalm. 30. Sr. Text 34). O b d o b n á zásada ovládá výklad m n o h a evangelijních textů: Existuje communicatio idiomatum, sdílení, v ý m ě n a vlastností m e z i Hlavou a údy j e d i n é h o Kristova těla, j a k o u j s m e viděli m e z i tajemným tělem a viditelnou církví. A j a k j s m e si všimli v t o m t o posledním případě, mohli b y c h o m nyní poukázat na nejednu nemírnost v uplatňování této zá sady, na její o p r a v d o v é zneužívání. N ě k d y se používala pří liš p o h o d l n ě nejprve po příkladu Atanášově proti arianismu, p o t o m proti nestoriánům - ve prospěch kristologie, kte rá m ě l a dokétské zabarvení - aby se obešly texty, považo vané za obtížné, například výrok o n e z n á m é m p o s l e d n í m dni, p ř e d p o v ě ď blízkého příchodu Syna člověka (P.Radbert), líčení agónie n e b o zmínka o ú z k o s t n é m výkřiku Ukři ž o v a n é h o . Ale toto zneužití bylo m o ž n é j e n na základě na u k o v é zásady, p r v e u v e d e n é . Vždyť například O r i g e n e s spatřuje při svém výkladu svatého M a t o u š e ve slovech ut quid dereliquisti me, „proč jsi mě opustil", stížnost Spasi tele j e h o Otci na ponížení, do j a k é h o byl přiveden, a ve svém výkladu žalmů poznává v t o m t o výkřiku „hlas lid stva, které křičí ve své tísni ústy svého vůdce a představi tele". A také m ů ž e m e tvrdit, že Augustin, k d y ž se vícekrát vrací k tomuto námětu, nedělá to „nikde... j a k o p o l e m i k ani j a k o apologeta, nýbrž j a k o exegeta a t e o l o g " (4). V G e t s e m a n e c h i na Kalvárii m o h l Ježíš mluvit svým j m é n e m . Přesto mluvil n e m é n ě j m é n e m lidstva. „Sive caput loquitur, sive membra, unus Christus loquitur. Et capitis proprium est loqui etiam in persona membrorum" (Augus tin, In psalm. 140).
4 - O celé léto otázce viz dva učené články G.Jouassarda. L'abandon du Christ ďapréssaint Augustin v Revue des sciences philos. etthéol., 1954. str.310-326. a L 'abandon du Christ en croix dttns la tradition grecque des IVe et Ve siěcles, v Revue des sciences religieuses. 1925. str.609-633).
100
Avšak nejen některá p o d o b n á místa, nýbrž celé evange lium dává tak j a k o Starý zákon příležitost k d u c h o v n í exe gezi, v níž stále převládá starost o velké společné tajemství. Jak geniálně jsou v m n o h a příbězích zobrazeny dva národy, které si rozdělují svět, jejich rozdílné osudy, jejich různý přístup ke Kristu, jejich k o n e č n é spojení v j e d i n é církvi! Nazaret představuje přirozeně nevěřící židy a Kafarnaum pestrý dav pohanů (Origenes). Dříve než z n a m e n a l y M a r t a a M a r i e činnost a kontemplaci, znamenají synagogu a cír kev (Pseudochrysostom). Oslice, na které vjíždí Ježíš do Jeruzaléma, jsou věřící ze židovství, a oslátko, které kráčí vedle něho, jsou ti, k d o pocházejí z pohanství (Origenes, P s e u d o e p i f a n ) . D v a lotři j s o u židé a „ Ř e k o v é " , jejichž všechny viny jsou ukřižovány s Kristem. D v a slepci u Je richa jsou také dva národy, které mají být osvíceny a smí řeny v Kristu, ledaže by to byli Izrael a J u d a n e b o že by naopak byly oba národy pohanské, j e d e n potomstvo Chá m o v o a druhý potomstvo Jafetovo (Hilarius). V Z a c h e o v i zase vidí někteří pohanský lid (Izidor Sevillský) a v Kananejce n e b o v její dceři rovněž (Pseudochrysostom, Hilarius atd.). M a r i e z Magdaly, Samařanka, cizoložnice j s o u ve svém obrácení (Petr Chrysolog) každá svým z p ů s o b e m Ecclesia ex gentibus, církev z pohanů, a p o d o b n ě žena, která se dotkne Ježíšova pláště (Augustin). Z a t í m c o tchyně Si mona Petra předobrazuje svým u z d r a v e n í m církev z obříz ky ( Ecclesia ex circumcisione) (Anselm z L a o n u ) . Slepec od narození ze Siloe je symbol celého lidského pokolení, které vytrhuje Vykupitel z j e h o odsouzení: Jeho tak krás ným očím, které jsou zrcadlem božství, ale kdysi je zatemnil pohled na Vládce temnot, je navráceno světlo (Lev, Cézarius z Arles). Narodí-li se Ježíš v Betlémě, d o m ě chleba, je to proto, že je j e n j e d e n dům, k d e je m o ž n é najít pravý nebeský C h l é b (Chr. Druthmar, P R a d b e r t ) . K d y ž utišuje bouři, přichází na p o m o c své církvi, zmítané protivnými vodami světa a vichry nečistých duchů, a přivádí ji do po koje ve vlasti (Origenes, Hippolyt, Hilarius). K d y ž Petr po staví j m é n e m Ježíše N a z a r e t s k é h o na nohy c h r o m é h o , le žícího u Krásné brány, uzdravuje s a m o t n o u církev, to je 101
opět lidské pokolení, které kulhalo v m o d l o s l u ž b ě . Krásnou bránou, kterou je Ježíš, je přivádí k p o z n á n í p r a v é h o Boha... (Severus z Antiochie, R a b a n M a u r u s ) .
Podobenství H l a v n ě podobenství bývají p ř e d m ě t e m p o d o b n ý c h vý kladů. Měli j s m e příležitost to zjistit v případě ztracené ov ce a dělníků na vinici. Stejně je t o m u u p o z v a n ý c h na sva tební hostinu (Origenes), u Lazara a špatného b o h á č e , u fa rizeje a celníka (Petr Chrysolog), u vzpurných vinařů (Ori genes) atd. V n e j e d n o m případě byl ostatně výklad skoro do všech podrobností očividný. Avšak i n e j m é n ě objektivní alegorické vývody rovněž n ě c o odhalují. Napovídají, ja k ý m s m ě r e m se b e z d ě č n ě n e s e „analogie víry". Vyprávění o zakutálené d r a c h m ě a o m a r n o t r a t n é m sy n o v i tvoří s p ř í b ě h e m o ztracené ovci v 15. kapitole svatého L u k á š e vybranou skupinu „podobenství o milosrdenství". N e u d i v í nás, že byla často vykládána společně a v t e m ž e smyslu (Ambrož, J e r o n ý m ) . Jaký lepší symbol lidského po kolení, stvořeného p o d l e B o ž í h o obrazu, bylo m o ž n é si vy myslet, n e ž s k r o m n ý m ě d ě n ý denár, „který nese na sobě králův portrét"? Nevadí, že jej hledá žena: Touto ženou je vtělená M o u d r o s t - incarnata Sapientia (Rupert) - a tedy Slovo. C e l ý m jejím p o k l a d e m je deset penízů: neboť s lid s k ý m p o k o l e n í m je devět andělských kůrů. A k d y ž n a k o n e c svolá žena své sousedky, aby se s nimi podělila o svou ra dost, n e z n a m e n á to, že Kristus volá nebeská vojska, aby s n í m oslavovala spásu lidí? ( Ř e h o ř Naziánský, P s e u d o chrysostom). Marnotratný syn také představoval v očích m n o h ý c h exegetů hříšné lidstvo, kdežto v j e h o starším brat ru, který stále zůstával d o m a , spatřovali anděly, kteří zůstali věrní. Tento poslední výklad, zjevně násilný, nalezl brzy o d p ů r c e v čele se svatým Cyrilem Alexandrijským. Ale již zprávě svatého L u k á š e se dostalo j i n é h o vysvětlení, rovněž kolektivního, které si měla katolická exegeze d l o u h o podr žet. K d y ž chtěli aplikovat situaci m a r n o t r a t n é h o syna na 102
situaci kajících hříšníků v církvi, Tertullián protestoval. Je ho rigorismus se bouřil, ale j a k se zdá, m o h l se odvolávat na vysvětlení, od té doby klasické, které vidělo v návratu nešťastného dítěte k o t c o v s k é m u krbu o b r á c e n í p o h a n ských národů. P o k u d j d e o staršího bratra, představoval ži dy, „ne že by tito byli nevinní a p o d r o b e n í B o h u , ale p r o t o ž e závidí ostatním n á r o d ů m jejich spásu, k d e ž t o oni sami přece stále setrvávali u O t c e " (Jeroným, Epist. 21). U k a z o v a l o všechno na pohany a židy též u j i n ý c h dvou synů, které posílá otec do práce, ale j e d e n n a p ř e d o d m í t n e , a n a k o n e c přece jde, zatímco druhý ujišťuje svou posluš ností, je však n e v ě r n ý ? Přes nejednu n á m i t k u se tento vý klad prosadil. Buď že byli p o h a n é o z n a č o v á n i za první, pro tože sahali až k N o e m o v i , k d e ž t o r o d o k m e n židů začínal až A b r a h á m e m , n e b o proto, že v Boží m y š l e n c e byli vyvo leni j a k o první a byli určeni, aby uvěřili dříve než Izrael. Nejprve opustili pravého B o h a a uctívali modly. Ale nako nec odpověděli na výzvu evangelia. K d e ž t o židé překroutili svými h m o t a ř s k ý m i výklady zákon, za j e h o ž strážce se po kládali, a připravili si svou nynější zatvrzelost. A k d o byla žena, která zadělala kvas do tří měřic mouky, ne-li církev, která stmeluje k v a s e m evangelia p o t o m k y tří synů N o e m o v ý c h n e b o lidí tří dob, na které se dělí dějiny až do Krista, a takto n a d z v e d á lidské těsto? (Chrysostom, Pseudochrysostom, atd.). S ú ž a s n o u subtilností, která se dá vysvětlit j e n tím, že byli exegeté zvyklí pohlížet na náboženský život z histo rického hlediska, začali si také všímat, že šestero p o d o b e n ství ze 13. kapitoly svatého M a t o u š e následuje za sebou j a k o šest věků světa. Takže u č e n í obsažené v p o d o b e n s t v í c h bylo vcelku jakýmisi „svatými dějinami". Ti, k d o j i m u m ě l i rozumět, byli svědky osudů b o ž s k é setby, svěřené n a š e m u pokolení, od p o z e m s k é h o ráje až k velkému dni soudu. Rozsévač koukolu hrál svou smutnou roli u A d a m a a Kai na. H o ř č i č n é zrnko bylo zaseto po p o t o p ě a m ě l o se stát košatým s t r o m e m národů. Kvas A b r a h á m o v y víry, přijatý nejprve v synagoze, měl j e d n o h o d n e prokvasit celý svět. Počínaje D a v i d e m byl v poli proroctví ukryt poklad. Dra103
h o c e n n á perla, po které zatoužili nejlepší židé, oloupení při vyhnanství o svá bohatství, m ě l a být nalezena při Kristově narození. Od té doby j s o u všichni, k d o zvěstují evangelium, j a k o onen hospodář, který rozdává bez k o n c e věci staré i n o v é . Síť nebeského království se plní, a až n a s t a n e čas dovršení, b u d o u andělé oslavovat vítězství vyvolených. Do takového širokého výkladu dějin naší lidské společ nosti zapadalo m n o h e m jednodušeji j e d i n e č n é podobenství o m i l o s r d n é m Samaritánovi. Proto se těší v tradici zcela zvláštní přízni. Každý j e h o bod byl alegoricky vykládán. To umožňuje, že v n ě m n a l é z á m e shrnuto celé tajemství vykoupení s podrobností a přesností, j a k á připomínají plát na holandských mistrů. Tento výklad byl přijat j e d n o m y s l ně. Byl v oblibě už na k o n c i 2. století. Origenes ho cituje ještě před svým vlastním k o m e n t á ř e m a shledává ho „ro z u m n ý m a k r á s n ý m " . Připisuje ho j e d n o m u ze „starších" autorů, které rád cituje: „Člověk značí A d a m a a j e h o život, jaký vedl na počátku, a p o t o m pád, způsobený neposlušností. Jeruzalém značí ráj n e b o Jeruzalém nebeský. Jericho je svět. Lupiči j s o u pro tivné síly, buď zlí d u c h o v é n e b o falešní učitelé, kteří vystu pují ve j m é n u Krista. R á n y jsou neposlušnost a hříchy. Člo věk je obrán o svůj oděv, to z n a m e n á ztrácí neporušenost a nesmrtelnost a je oloupen o všechny ctnosti. Je p o n e c h á n polomrtvý, protože smrt získala polovinu lidské přiroze nosti. K n ě z je Z á k o n . Levitajsou proroci. Samaritán je Kris tus, který vzal na sebe tělo prostřednictvím M a r i e . S o u m a r je Kristovo tělo. Víno je p o n a u č e n í a n a p o m e n u t í . Olej je slovo blíženské lásky a soucitu n e b o povzbuzení. Hostinec je církev. H o s tinský je sbor apoštolů s jejich nástupci, biskupy a církev ními učiteli, n e b o andělé, kteří pečují o církev. D v a denáry j s o u dva zákony, Starý a Nový, n e b o láska k B o h u a k bliž nímu, n e b o také p o z n á n í O t c e a Syna. Návrat ze S a m a ř í je posléze druhý příchod Kristův" (Origenes, In Luc, h o m . 34., Sr. Text 35).
104
Církev a duše Přesto se n e z a p o m í n á na skutečnosti vnitřního života, života „ d u c h o v n í h o " . Tato „ s p o l e č e n s k á " exegeze, která ve v š e m vidí celé lidské pokolení a j e h o vztah ke Spasiteli a která je vášnivě přesvědčena o rozporu m e z i církví a Synogogou, má n e m e n š í zájem o duši jednotlivce. Ale nejsou to dva oddělené předměty a ani jejich řád - řád nauky a řád praxe - se neliší. Neboť jestliže všechno, co se děje Kristu, děje se také církvi, pak také „všechno, co se děje církvi, děje se i k a ž d é m u křesťanu zvlášť". Pascal shrnuje v této pověstné zásadě ve svém dopisu slečně de R o a n n e z j e d n o myslnou tradici. D u š e , o kterou jde, je d u š e věřící, je to anima in Ecclesia, duše v církvi (Jeroným). Starý z á k o n má právo být z n a m e n í m skutečností v ě č n é h o života takřka j e n proto, že prorokuje o tajemství Krista a církve - neboť jedi ný přechod od p o z e m s k é h o Jeruzaléma k n e b e s k é m u vede ve stopách Toho, který nejprve sestoupil. Proto j e n za pod mínky, že b u d e m e spatřovat v obojím zákoně toto dvojná sobné a j e d i n é tajemství, z í s k á m e právo vyvozovat z n ě h o všechen d u c h o v n í smysl. Neexistuje totiž ryze nadpřiroze ný vnitřní život bez závislosti na historickém faktu Krista a společného života církve. Nic se n e v y m k n e t o m u t o dvo j í m u a j e d i n é m u p r o s t ř e d n i c t v í , a „z j e h o p l n o s t i j s m e všichni přijali". Ať tedy j d e o Starý zákon n e b o o evangelium, a zejména o p o d o b e n s t v í , t r a d i c e udržuje p o s p o l u dvojí m y s t i c k ý smysl. J e d e n se týká s p o l e č n é h o o s u d u lidstva a druhý vnitřní historie duše. Takto k o n e c k o n c ů v š e c h n o , co n á m říká P í s m o , dochází naplnění v k a ž d é m z nás (Origenes): „Quidquid Ulic gestům historialiter legitur, totum in nobis per mystérium spiritualis intellectus impletur", „ v š e c h n o , o č e m čteme, že se to stalo v dějinách, naplňuje se celé v nás tajemným d u c h o v n í m p o z n á n í m " (Petr D a m i a n i , Opuse. 32). A „jako je o s m i č k a dokonalostí naší naděje, tak je osmička s o u h r n e m c t n o s t í " (Ambrož, In Luc. ,1.5). Ráj, kte rým je církev se svými svatými, je také nitro k a ž d é h o sva tého s j e h o ctnostmi (Ambrož). V k a ž d é m člověku je církev 105
i Synagoga, Ábel i Kain, E z a u i Jakub, H a g a r i Sára - dva národy, které se střetávají a z nichž j e d e n má zvítězit nad druhým... (Origenes). D v a lotři, ukřižovaní s Ježíšem, j s o u obrazy dvou národů a jsou také o b r a z e m dvojího postoje duše. Slzy, prolité v B a b y l ó n ě zajatou D c e r o u siónskou, jsou slzy b u d o u c í církve a současně slzami k a ž d é lidské duše; P á n o v y výzvy k pokání, které slyší, platí stejně obě ma (Hildebert). Vonný olej, vylitý na Ježíšovy n o h y při hos tině u farizeje Simona, symbolizuje k a ž d é u p ř í m n é obráce ní: neustálé obrácení k a ž d é h o křesťana, v k t e r é m není po han nikdy definitivně mrtev, i obrácení pohanstva: „ Conversam gentilitatem designat..., nos ergo, nos illa mulier expressit. " „Značí obrácené pohany..., a tedy nás, nás vy jadřovala ona ž e n a . " J a k o přišel Kristus, nový Izák, znovu vykopat studny, které Filišťané zasypali, tak k o p e dosud d e n n ě ve skrytu studnu, kterou je duše j e h o věřících (Ori genes) . Velikonoční noc připomíná přechod H e b r e ů R u d ý m m o ř e m a připomíná i definitivní přechod vzkříšeného Kris ta do Života. Je tím n a z n a č e n nejprve přechod celého světa k „důstojnosti Izraele", ale také přechod k a ž d é h o obráce n é h o prostřednictvím křtu k b o ž s k é m u životu. Kristovým h r o b e m je svět, ale také srdce k a ž d é h o věřícího. Čtyři rajské řeky, j i m i ž j s o u čtyři evangelia, jsou také čtyři ctnosti duše, všechny vyvěrají z téhož p r a m e n e : z otevřené hrudi Spasi tele (Drogo). Zeď, oddělující dva národy, působí také roz dvojenost v životě k a ž d é h o spravedlivého, když v n ě m bo juje tělo proti duchu. Mír, který nastává m e z i m o c n o s t m i n e b e a z e m ě , je mír, který nastoluje milost v j e h o srdci (Ře h o ř Nysský). Symboly stanu, chrámu, Města, v z t a h o v a n é nejprve na církev,... j s o u vztahovány rovněž na duši (Ori genes, J e r o n ý m atd.). D u š e je také Jeruzalém, který má chválit Pána, „a všeobecně vzato, všechno, co v P í s m ě pří sluší církvi, m ů ž e se vztáhnout i na n i " (Eucherius). Unumquemlibet ex Ecclesia, tanquam Ecclesiam Christus cdloquitur, „ať mluví Kristus ke kterémukoli členu církve, mluví j a k o b y k církvi" (Augustin, Kázání46). Starověké a všeobecně rozšířené spekulace o mikrokosmu a m a k r o k o s m u stávají se takto, když jsou přeneseny do 106
roviny historické a současně do roviny duchovní, n a u k o u 0 vztazích m e z i společenskou a individuální historií spásy. P o d l e Origena si odpovídají d u c h o v n í růst světa a d u c h o v n í růst jednotlivé duše, protože jsou osvěcovány t ý m ž bož ským světlem. D u š e je m i k r o k o s m o s velkého světa, kterým je církev, a všechny úseky, které urazí církev na své d l o u h é pouti, nalézá duše v sobě, ve svém vnitřním životě. J a k o si v Kristově těle odpovídají Hlava a údy, tak je též vztah m e z i k a ž d ý m z těchto údů a celým tělem. Svatý B o n a v e n t u r a bu de tedy m o c i „ n a p l á n o v a t " svou d u c h o v n í cestu p o d l e šesti biblických období. Svatý Augustin, inspirující se s v a t ý m Pavlem, popisuje s h l u b o k o u psychologií čtyři stavy, čtyři podstatné momenty d u c h o v n í h o života a zároveň čtyři po stupné stavy lidské přirozenosti: nátura, lex, gratia, patria. D u c h o v n í dění a dějinný průběh se takto navzájem symbo lizují. Výklad Písně písní n á m bohatě ilustruje tento „dvojitý rejstřík". V podstatě je nevěstou z Písně církev (Tertullián, Kassiodor). Nejprve bloudí, hledá Milého, kterého jí zvěs tují proroci. K o n e č n ě ho nalezne, dostane od n ě h o tisícero darů, její krása je od té doby dokonalá, „beze skvrny a vrás ky". D v a zákony jsou dva p l o d n é prsy, z nichž m o h o u její početné děti čerpat potravu, chutnější n e ž víno... Avšak cír kev je z d e p r a v z o r e m duše. Připomínají to už první d v a komentátoři Písně, Hippolyt a Origenes. P o d l e Hippolyta, 1 když je s n o u b e n k o u církev j a k o pokračování Synagogy, j e j í také duše, která je usídlena v této církvi j a k o v zahradě. O b ě dvě klade Origenes ustavičně na j e d n u roven. Ačkoli aplikuje svůj text h n e d na tu, h n e d na onu a n e d b á vždy zjevného řádu, nelze o j e h o myšlence pochybovat: Všech no, co říká o duši, přičítá jí j e n j a k o příslušnici církve. R á d také přirovnává d u š e ke skupině družiček. To mu dovoluje mluvit v m n o ž n é m čísle a zároveň poukazovat na jejich zá vislost na S n o u b e n c e . N e b o vidí v této j e d i n é M i l o v a n é , „čisté a n e p o s k v r n ě n é " , zároveň společenství svatých duší, „z n i c h ž se skládá c e l é tělo c í r k v e " (In Cant., h o m . l ) . S přesností, na které mu zjevně záleží, zdůrazňuje, že d u š e j e o d d á n a L o g u - Slovu, z a t í m c o církev j e s j e d n o c e n a 107
s Kristem. Neboť zákon vtělení, individuální i společenský, vévodí celému d u c h o v n í m u životu. M u s í m e projít t ě l e m Slova, a b y c h o m se mohli živit j e h o božstvím. D u š e m ů ž e být p o u č o v á n a S l o v e m a stane se j e h o snoubenkou j e n o m v d o m ě , který on sám postavil. Neboť vnitřní Učitel se zje vuje p o u z e tomu, k d o přijme Kristova slova, předávaná ká z á n í m v církvi. Verš o Snoubenci, který nahlíží o k e n n í mří ží, n á m vysvětluje Origenes zase tak, že Kristus pohlížel před plností časů na svou S n o u b e n k u prostřednictvím Zá k o n a a proroků. N y n í na sebe hledí oba S n o u b e n c i bez pře kážky o v e l k é m dni, kdy už vládne e v a n g e l i u m a kdy už se přešlo od litery k d u c h u a S n o u b e n k a dospěla k s v é m u Snoubenci. K d e ž t o L o g o s b u d e až do k o n c e časů stále n a p ů l ukryté za „ m ř í ž e m i " svých tvorů. Ať se duše sebevíc po světí, m ů ž e dosud nazírat na neviditelné j e n prostřednic tvím obrazů a hádanek... Zdůraznili j s m e Origenův příklad, protože je nejdůležitější nejen v tomto bodě, nýbrž i v m n o h a j i n ý c h o b d o b ných. Ve věci výkladu Písma není tento velký mystik, který byl také velkým m u ž e m církve, naprosto ž á d n ý m novátor e m . Někteří si to příliš často představují p o d l e m y l n ý c h svědectví takového Porfyria n e b o Fotia, podle útoků někte rých odpůrců, kteří se nechali unést vášní, n e b o i p o d l e jis tých j e h o vlastních prohlášení, j a k o například v kapitolách spisu Contra Celsum, k d e argumentuje ad hominem a při rovnává křesťanskou exegezi k výkladům pohanských učenců. Avšak je velkým iniciátorem. J e h o vliv sahal m n o h e m dál než k tomu, co se obvykle nazývá „škola alexan drijská". Z e j m é n a dvojí výklad Písně, j e h o a Hippolytův, se vyskytuje v různé míře u většiny jejich tak početných následovníků, řeckých n e b o latinských. Ještě ve 12.století, které bylo n a z v á n o zlatým v ě k e m k o m e n t á ř ů na Píseň písní, si tento výklad přisvojí svatý Bernard a Gilbert z Hoilandu, Vilém ze Saint-Thierry, H o n o r i u s z Autunu a Richard od sv.Viktora. Ve 13. století svatý Tomáš. Vždycky o v š e m není výslovně zřejmá spojitost m e z i smyslem „společenským" a „vnitřním", mezi smyslem „ c í r k e v n í m " a „individuálním", m e z i s m y s l e m „alegoric108
k ý m " a „mravním" nebo mezi „sacramentum" a „exempl u m " , ani není vždy respektován přirozený řád. Všichni naši exegeté neříkají j a k o svatý Ř e h o ř Veliký: „ H o c quod generaliter de cuncta Ecclesia diximus, nunc specialiter de unaquaque a n i m a sentiamus", „co j s m e řekli v š e o b e c n ě o celé církvi, m á m e nyní chápat zvlášť o každé j e d n o t l i v é d u š i " (Sbírka In Cant., c l ) . Všichni nejsou tak pečliví j a k o on, když se při s v é m výkladu knihy Job snaží „nejprve vystih nout alegorický smysl z litery dějin", aby „ p o t o m vyvodil z alegorického smyslu morální a p l i k a c e " (Epist.missoria, c l ) . O b ě řady výkladů s e j e n zřídka tak h a r m o n i c k y j a k o u Origena prolínají, splývají a vrcholí v j e d i n é m p o h l e d u na dokonalou duši. Tou měrou, j a k míjejí věky a j a k d o c h á z í k n o r m á l n í m u rozlišování mezi „ t e o l o g y " a „mystiky", stá vá se často, že tito při svých meditacích o P í s m u opomíjejí vzít si církev za prostřednici mezi literou a d u c h e m , kterého z ní vyvozují. M ů ž e se stát, že už na to ani nemyslí. Z tohoto hlediska by bylo p o u č n é učinit srovnání m e z i d v ě m a vel kými m y s t i c k ý m i učiteli, j a k ý m i jsou svatý Ř e h o ř a svatý Jan od Kříže, který se také inspiruje naší Písní. N e b o m e z i svatým C y r i l e m Alexandrijským a svatým N i l e m - n e b o mezi díly Ř e h o ř e N y s s k é h o a Teodoreta, tak odlišnými, ač koliv oba tolik vděčí Origenovi. Z a t í m c o u Teodoreta pře vládá od začátku až do k o n c e společenský smysl, u d r u h é h o naproti t o m u zaujímá skoro celou scénu individuální duše. Přesto ani Teodoret n e z a n e d b á v á bezprostřední aplikaci na život duše, ani Ř e h o ř neopomíjí připomínat základ, který všude předpokládá: N a k o n c i j e h o o b d i v u h o d n ý c h homilii odhaluje S n o u b e n k a celé své tajemství: „je j e d i n á holubič ka, d o k o n a l á , v y v o l e n á " , vystupuje j a k o s a m a j e d n o t a všech Kristových údů, Kristova těla, o n ě m ž h o v o ř í svatý Pavel. Ostatně, proč by m ě l o být zapotřebí vracet se pokaž dé k n a u k o v ý m základům, které umožňují k a ž d é m u věří címu nalézt všude v bibli to, co nazýval svatý A m b r o ž processus animael (Epist.71). C h c e m e - l i se v š a k v y h n o u t úchylkám vlastního r o z u m u n e b o n e p l o d n é m u z b o ž n é m u fantazírování, n e s m í m e j i m i pohrdat. Při výkladu Starého zákona je na prvém místě historické hledisko n a p l n ě n í a so109
ciální hledisko společenství. O b ě tato hlediska prakticky splývají. Aťjsou výslovná n e b o skrytá, řídí se j i m i všechno, co se týká naděje v nebeské věci a skutečností vnitřního života. Z á k o n „ d u c h o v n í h o c h á p á n í " je p ř í m o z á k o n spiri tuality. T a j e autentická a bezpečná, j e n k d y ž to n e n í nějaká osamělá cesta, nýbrž je-li to vnitřní prožívání liturgie, to z n a m e n á uplatnění životodárného rytmu církve na život du še. J e d n o a totéž podstatné tajemství naplňuje celé P í s m o i liturgii a m i m o ně není m o ž n á účast na tajemství B o ž í m . Opět v t o m t o smyslu m u s í m e tedy říci se svatým Epifanem: „ N a počátku všech věcí je svatá katolická církev ( 5 ) " (Panarion, 1.1, t . l ) .
5 - Kdyby bylo možné ještě prodloužit tuto kapitolu, která je už beztak příliš dlouhá, rádi bychom ukázali, jak se k církvi a k duši, které jsou přítomny všude v Písmě a zvláště v Písni písní, pojí třetí „osoba", která je poutem jejich jednoty: Maria. Alespoň si přečtěme krásný Text 37 od Izáka ze Stelly.
110
SEDMÁ
KAPITOLA
Spása skrze církev Problém Takto se stále znovu v r a c í m e k církvi a nikdy n e m ů ž e m e odlučovat její viditelnou a časnou existenci od její skuteč nosti tajemné. Je na začátku a je u cíle a v š e c h n o m e z i tím j e j í také plné, všechno na ni připravuje a je jejím rozvíje ním. Ve světle tohoto pohledu víry se objasňují n á b o ž e n s k é dějiny lidstva, jejich složitost dostává řád a mizí rozpor, který pokládali m n o z í za neodstranitelný, totiž rozpor m e z i d o g m a t e m o v š e o b e c n é m povolání ke spáse a d o g m a t e m 0 tom, že k této spáse je nutná církev. Objevy, které v oboru z e m ě p i s n é m , historickém a předhistorickém zvětšily t é m ě ř bez míry lidstvo, zmenšily tím samým, j a k se zdá, fakt Krista. Křesťanské s v ě d o m í bylo tragicky postaveno před p r o b l é m „spásy n e v ě ř í c í c h " . Tento p r o b l é m byl p o z v o l n a vyřešen v e l k o u většinou teologů v j e d i n é m smyslu opravdu katolickém. B y l o o d m í t n u t o , o d s o u z e n o ú z k é řešení svatého Cyrana, který zvolal v ja kémsi p o s v á t n é m nadšení: „Ani j e d i n á k a p k a milosti ne spadne na p o h a n y " , a řešení jansenistů, kteří si představo vali B o h a p o d l e vzoru ú z k o p r s ý c h lidí a báli se, aby „ne snížili a nepromrhali Boží dar ( 1 ) " ! O d m í t n u t o bylo také jako n e p ř i m ě ř e n é v z h l e d e m k t o m u t o p r o b l é m u řešení, kte ré se odvolává na zázraky, protože ty se vyskytují j e n zříd kakdy. Jak m á m e věřit, že B ů h rozmnožuje v rozporu s řá d e m své prozřetelnosti individuální zjevení? 1 - Fremontova výtka Fénélonovi.
111
K o n e č n ě bylo také odmítnuto východisko, hovořící o „přirozené spáse", která by uvrhla na věky do p o c h m u r n é h o podsvětí nesmírnou část lidstva, j e ž bylo p ř e c e celé stvořeno podle B o ž í h o obrazu. Tato téže, s kterou přišli v 16.století kněz T r i t h ě m e a arcibiskup C l a u d e Seyssel a kterou převzalo m n o h o apologetů v 18. a 19.století na obranu proti n á m i t k á m Jean Jacques Rousseaua, se příliš příčila tradici, než aby m o h l a mít vyhlídky na vítězství. N e z a v í r á m e oči před tísnivou situací t a k o v é h o množství, „sedícího v stínu s m r t i " a prese všechno m á m e za to se sva t ý m Irenejem, že Syn od začátku a pod v š e m i nebesy zje vuje více n e b o m é n ě j a s n ě Otce všem t v o r ů m a že m ů ž e být,, spásou i pro ty, k d o se narodili m i m o c e s t u " (Adv. haer. 2,22). V ě ř í m e s e s v a t ý m C y p r i á n e m , s v a t ý m H i l a r i e m a svatým A m b r o ž e m , že b o ž s k é Slunce spravedlnosti svítí nad v š e m i a pro všechny. Se svatým J a n e m Z l a t o ú s t ý m vy z n á v á m e , že milost je rozlita všude a že nevyjímá žádnou duši ze své starostlivosti. S Origenem, se svatým Jeroný m e m a svatým Cyrilem Alexandrijským o d m í t á m e tvrzení, že by se některý člověk narodil bez Krista. K o n e č n ě se sva t ý m Augustinem, který je přece nejpřísnější ze všech Otců, rádi připouštíme, že Boží dobrotivost vždycky působila me zi v š e m i národy a že i p o h a n é měli své „skryté s v a t é " a své proroky. Přes různost p o d r o b n ý c h výkladů a přes různost povah, n a k l o n ě n ý c h buď k praktickému o p t i m i s m u n e b o k pesimismu, se dnes shodně uznává, podle těchto názorů Otců a podle zásad svatého T o m á š e Akvinského, že Kris tova milost platí pro všechny a že konkrétní m o ž n o s t spásy v p l n é m smyslu toho slova nechybí ž á d n é duši dobré vůle. Neexistuje člověk, ani „nevěřící", který by se n e m o h l nad přirozeně obrátit k Bohu, j a k m i l e dosáhl užívání r o z u m u . Ale z tohoto řešení vyvstává ihned jiný problém a je dů ležité dobře pochopit j e h o podstatu. Kristus se totiž nespo kojil s tím, že přinesl výkupnou oběť a že o ní hlásá j a k o n á d a v k e m radostnou zvěst pro potěchu některých duší už na této zemi. Hlásal z á k o n a založil společnost. Uložil svým u č e d n í k ů m , aby obojí šířili. Prohlásil, že víra v j e h o osobu a připojení k j e h o církvi jsou p o d m í n k o u spásy. N u ž e , 112
jestliže se m ů ž e každý člověk spasit, alespoň na poslední chvíli a nejistým způsobem, k č e m u je církev? Je tedy její úlohou j e n o m zjednat nějakou lepší n e b o jistější spásu ma lému počtu privilegovaných o s o b ? N e b o předpokládáme-li, že je nutná její přítomnost ve světě, aby milost, jejíž je po pravu držitelkou, m o h l a se tajemně přelévat k o l e m ní i na ty, k d o ji neznají, proč se už dvacet století neustále volá po jejím šíření a dělá se z toho nejnaléhavější úkol? P ř e d p o kládáme-li toto všechno, j a k j e š t ě m ů ž e m e tvrdit, že je pot řebnost církve otázkou života a smrti? P r o b l é m není m é n ě akutní ze svého praktického hledis ka. V té míře, v j a k é o t e v ř e m e přístup ke spáse lidem, kteří jsou v t o m t o případě velmi n e v h o d n ě nazýváni „nevěřící m i " , n e z m e n š u j e m e tím nutnost jejich příslušnosti k vidi telné církvi tak dalece, že se stane úplně z b y t e č n o u ? Ve j m é n u čeho se j i m teď m ů ž e ukládat povinnost, aby do ní vstoupili? Nestačí, k d y ž j i m ř e k n e m e : Povinnost m á j e n ten, k d o potká církev na své cestě. Protože by bylo m o ž n é ještě se ptát, na č e m se zakládá tento pozitivní příkaz. A na tuto otázku by nestačilo ani odpovědět, že p o k u d j d e o pod mínky spásy, je značný rozdíl m e z i „ n e v ě ř í c í m " a katolí k e m . Neboť kdyby tento rozdíl, o k t e r é m nikdo nepochy buje, byl prese všechno j e n o m rozdíl m e z i „ v í c e " a „ m é n ě " , jak má n ě k d o pochopit, proč má být n u c e n k m a x i m u , když stačí, přísně vzato, m i n i m u m ? Ovšem, vždycky je ne r o z u m n é nezvolit si nejpříznivější p o d m í n k y a je pošetilé nedbat prostředků k plnějšímu životu. Ale n e n í to zločin. Otec Faber m o h l říci (snad poněkud p ř e h n a n ě ) v j e d n o m velmi rozšířeném spise, že k d y b y c h o m nebyli oslněni svět lem, které nás zaplavuje, „byly by d o m n ě l é t e m n o t y pohan ství" v našich očích „ p r a v ý m světlem, které osvěcuje kaž dého člověka přicházejícího na svět ( 2 ) " . V k a ž d é m případě není nic krásnějšího než úsilí tolika misionářů, aby n á m pomohli - j e n z b o ž s k é a lidské sympatie - objevit pravé n á b o ž e n s k é prvky, j e ž zušlechťují b o h o p o c t u i nejopovrženějších národů. Jestliže však se m o h o u tyto prvky vysky tovat všude, třebaže jsou vždy pomíchány, jestliže je tato 2 - Stvořitel a tvor, sv.II.
113
tma, aspoň v některých případech, tak světlá, proč jsou lidé povinni hledat větší světlo, které přináší církev s v ý m dě t e m ? Jestliže křesťanství, „ z a b a l e n é " v j i n ý c h pravdách, stačí ke spáse tomu, k d o je nepoznal j i n ý m z p ů s o b e m , proč m á m e pátrat po křesťanství v ý s l o v n é m ? Zkrátka, může-li být každý člověk spasen, má-li v sobě n e v ě d o m k y nějaké nadpřirozeno, j a k si m á m e vysvětlit, že je povinen poznat v ý s l o v n ě toto n a d p ř i r o z e n o ve v y z n á n í křesťanské víry a v podrobenosti katolické církvi? Aby putující církev vyvinula m a x i m á l n í úsilí, jistě ne potřebuje dostat p ř e d e m soustavnou o d p o v ě d n a tyto otáz ky. Stačí jí, k d y ž ví, že „je z B o ž í h o ú m y s l u a z Kristova ustanovení jedinou normální cestou ke spáse (3)". A stačí to také naší víře, j a k o n á m pro naši podřízenost Kristovu n á m ě s t k u stačí věřit v Tu es Petrus a n e m u s í m e hledat nic j i n é h o . Ale j a k říká P.Charles o tomto p o s l e d n í m příkladu, „rozkaz, ani rozkaz Boží, není nikdy ničeho p o s l e d n í m dů vodem... P o s l e d n í m d ů v o d e m příkazu není příkaz, nýbrž h a r m o n i e ( 4 ) . " A nezáleží teologická práce vždy z valné většiny v p o k o r n é m hledání této „ h a r m o n i e " ? N e n í tedy zakázáno pokoušet se o d ů v o d ň o v a t v míře m o ž n o s t i tvrze ní víry, na n i c h ž se z a k l á d á m i s i o n á ř s k á činnost církve a m ů ž e být užitečné ukázat současně, j a k se shoduje s do plňujícím, n e m é n ě j i s t ý m tvrzením, že m o h o u být spaseni i „ p o h a n é " . Jen za tuto cenu se totiž definitivně zajistí v teologii „občanské p r á v o " nauce, která dnes naštěstí v té to věci převládá. Zajisté je důležité, a b y c h o m neskýtali nejm e n š í záminku výtce, kterou kdysi adresovali jansenisté (nejčastěji mylně) teologii jezuitů, k d y ž je obviňovali, že přivedli století k nevěře svými falešnými zásadami, že je m o ž n é se spasit ve všech náboženstvích.
3 - Bulletin des Missitms, březen-červen 1934. str.60. 4 - Christi Vicarius, v Nouvelle Revue Ihéologique, 1929, str.454.
114
Vykoupení a
zjevení
N e n í tedy alespoň zárodek v y t o u ž e n é h o vysvětlení v tra dičních p r i n c i p e c h , které j s m e s e pokusili p ř i p o m e n o u t v předešlých kapitolách? Lidstvo je j e n j e d n o . Svou prvotní přirozeností a j e š t ě více m o c í svého společného určení j s m e údy j e d n o h o a téhož těla a údy přece žijí životem těla. Jak by mohly být spaseny údy, kdyby například tělo s a m o ne bylo spaseno? Ale spása těla - lidstva - záleží v tom, aby přijalo Kristovu podobu a to není m o ž n é jinak než pro střednictvím katolické církve. C o ž n e n í církev j e d i n o u úpl nou a oprávněnou poselkyní křesťanského zjevení? Nešíří se skrze ni ve světě pěstování evangelijních rad? N e n í po sléze ona pověřena, aby uskutečnila sjednocení všech lidí, pokud k t o m u b u d o u ochotni? Tak tedy tato církev, která je j a k o Kristovo neviditelné tělo ztotožňována s k o n e č n o u spásou, je j a k o viditelná a historická instituce prozřetelnostním prostředkem této spásy: „ J e n o m v ní se obnovuje a znovu tvoří lidské p o k o l e n í " (Augustin, Epist.118). M i m o křesťanství se lidstvo b e z e vší p o c h y b y m ů ž e po vznést k j i s t ý m d u c h o v n í m vrcholům - a je naší povinností, snad příliš často zanedbávanou, z k o u m a t tyto vrcholy, aby c h o m chválili B o h a milosrdenství: Křesťanský soucit s ne věřícími, který nikdy n e p r a m e n í z pohrdání, m ů ž e se lec kdy zrodit z obdivu. Ale nejvyššího vrcholu není d o s a ž e n o , a je d o k o n c e nebezpečí, že se od n ě h o vzdálíme tím víc, čím víc j s m e za něj pokládali nějakou výstřední výšinu. M n o h o misionářů to zpozorovalo: Často je těžší - i k d y ž to může být n a k o n e c cennější - přivést k přijetí plné Pravdy duše, které p o z n a m e n a l o svou pečetí některé vyvinutější náboženství a n e m u s í m e je proto obviňovat ze zvláštní pý chy n e b o zvrácenosti. Na každý pád soudíme-li ne jednot livé duše, jejichž přesnou situaci v z h l e d e m k B o ž í m u krá lovství m ů ž e znát j e n o m Bůh, nýbrž objektivní systémy, tak jak jsou rozšířeny ve společnosti a j a k podléhají rozu m o v é m u z k o u m á n í , chybí n ě c o p o d s t a t n é h o k a ž d é m u ná b o ž e n s k é m u „výtvoru", který není n á s l e d o v á n í m Krista. Něco chybí například budhistické lásce: není to láska křes115
ťanská. N ě c o chybí spiritualitě největších hřnduistických mystik: není to spiritualita takového svatého Jana od Kří že... A přece jsou to privilegované případy. N e n í tedy zka ž e n é všechno, c o j e m i m o křesťanství, ani zdaleka n e ! Fakta nepotvrzují d o m n ě l ý zákon degenerace, kterým chtěli vy světlit veškerý náboženský vývoj lidstva, p o n e c h a n é h o , jak se domnívali, sobě s a m é m u . V š e c h n o n e n í zkažené, ale co už přestalo být dětským, riskuje, že vybočí, n e b o i kdyby se to povzneslo sebevýš, n a k o n e c to zase b e z m o c n ě spadne dolů. M i m o křesťanství nedospěje nic ke s v é m u Cíli, ke svému j e d i n é m u Cíli, k n ě m u ž směřují n e v ě d o m k y všech ny lidské tužby, všechny lidské snahy a j í m ž je sjednocení s B o h e m v Kristu. Nejkrásnější a nejsilnější snahy potře bují n a p r o s t o n u t n ě o p l o d n ě n í křesťanstvím, aby m o h l y zplodit o v o c e pro věčnost. A chybí-li j i m křesťanství, p a k přes d l o u h é o p a č n é zdání j e n prohlubují v lidstvu prázdnotu a mocněji mu dávají najevo j e h o otrocký stav. Z tohoto prázdna b u d e lidstvo volat po j e d i n é Plnosti, z tohoto ot roctví b u d e vztahovat ruce ke svému Vysvoboditeli. P o d o b n ě se snaží lidstvo, které je m i m o církev, shromaž ďovat své členy. Už po tisíce let, přes zdánlivý chaos roz ptylování a o p ě t n é h o setkávání, nárazů a dobrodružství, b u d o v á n í a rozkladu společnosti, nutká je m o c n ý instinkt ke „ s p o l e č n é m u životu". Ten prozrazuje n ě c o z jednoty, kterou v sobě lidstvo nejasně cítí. Ale příliš často zjistíme, že n e u m í skoncovat se všemi protivnými silami, j e ž jsou všude ve hře a jež ona sama plodí a ustavičně oživuje. Spo lečenství se rozšiřují a přece j s o u stále uzavřená, pronikají se navzájem j e n proto, aby na sebe narážela a p o d jejich vnitřní soudržností přetrvává nepřátelství duší. Ale Boží d ů m je postaven na skále, na které p o d l e velkolepé formu lace vatikánského koncilu ( „ D o g m a t i c k á konstituce de Ecclesia Christi", začátek) veluti in domo Dei viventis, fideles omneš uniusfidei et caritatis vinculo continerentur, na které „jsou všichni věřící drženi p o h r o m a d ě j e d n í m p o u t e m víry a lásky j a k o v d o m ě živého B o h a " . Toto je svatební dům, k d e se n e b e snoubí se z e m í (Řehoř). Toto je rodinný dům, k d e se všichni shromažďují, aby pojídali Beránka, toto je 116
místo pravé oběti (Origenes, Cyprián, atd.)! P o u z e Ideál, který předal Kristus své církvi, je dost čistý a dost m o c n ý - neboť si ho nevymyslel lidský mozek, nýbrž je živý a na zývá se D u c h Kristův - aby inspiroval lidi k práci na jejich d u c h o v n í j e d n o t ě , tak j a k o j e n o m obětování j e h o krve m ů ž e dát jejich práci účinnost. P r o t o u s k u t e č ň o v á n í m evangelia v katolickém společenství a za asistence D u c h a svatého se utváří „božské lidstvo", unica dilecta Dei. Kdyby nás byl chtěl B ů h spasit bez nás, byla by na to stačila Kristova oběť. Ale n e p ř e d p o k l á d á už p o u h á exis tence Spasitele d l o u h o u spolupráci člověka? Taková spása by ostatně nebyla bývala důstojná osob, j a k ý m i nás chtěl Bůh mít. B ů h nechtěl zachraňovat lidstvo j a k o nějakou tros ku. Chtěl v n ě m vzbudit život, svůj vlastní život. Z á k o n vykoupení zde opakuje zákon stvoření. Č l o v ě k musel při spět k s v é m u poslednímu cíli, a n y n í m u s í přispět ke s v é m u vykoupení. Kristus nepřišel, aby nás zastoupil - n e b o spíš je toto hledisko zastoupení j e n první etapou j e h o díla, nýbrž přišel nás učinit schopnými, a b y c h o m se skrze n ě h o po vznesli k B o h u . Nepřišel n á m zjednat vnější odpuštění, to bylo v podstatě hotovou věcí už od věčnosti a bylo předpo kládáno už při vtělení, neboť vykoupení je tajemství lásky a milosrdenství. Přišel nás vnitřně přetvořit. Lidstvo má od té doby aktivně spolupracovat na své spáse a proto připojil Kristus k ú k o n u své oběti objektivní zjevení o své osobě a založení své církve. Zjevení a v y k o u p e n í jsou spolu spjaté a církev je jejich j e d i n ý m svatostánkem.
Úloha
„nevěřících"
Avšak církev - církev historická, církev viditelná a hier archická - je sice takto n u t n á k přetvoření a d o k o n č e n í lid ského úsilí, ale s a m a není vůbec d o k o n č e n á . N ě k d e dokon ce ještě ani nezačala své dílo. Je tedy zapotřebí a je to na léhavé, aby rostla a aby se nejprve její vnější rozměry rov naly r o z m ě r ů m lidstva. My o v š e m n e v í m e , co n á m v této v ě c i chystá b u d o u c n o s t - a víme příliš dobře, že n a š e svo117
b o d a se ustavičně staví proti B o ž í vůli. Tato n e v ě d o m o s t a tato jistota nás chrání od m n o h a iluzí. Ale n e m ů ž e m e po chybovat, že j a k o bylo kdysi prozřetelnostním posláním doby připravovat první příchod Kristův, tak je j í m nyní šířit všude církev, aby se m o h l o B o ž í království zakořenit v kaž dé duši. D o k u d církev ještě nepokryla celou z e m i a nestmelila všechny d u š e v j e d n o společenství, je pro ni růst přirozenou nutností. Historie jejích „ m i s i í " je historií jejího vlastního růstu, její vlastní historií. Její dobývání je m n o h d y p o m a l é , m n o h d y je přerušováno ustupováním, j a k se stalo v 7. sto letí, k d y se bleskově rozmáhal islám, n e b o v 18. století při ú p a d k u křesťanství na D á l n é m východě. K l a m n á d o m n ě n ka, že křesťanství už dosáhlo skoro k h r a n i c í m o b y d l e n é h o světa, a též očekávání blízkého k o n c e časů mohly zpoma lovat j e h o úsilí. Vždyť i svatý Ř e h o ř Veliký, organizátor anglické misie, přiznával, že už pokládá církev za zestárlou a že už vkládá naději skoro j e n v k o n e č n é obrácení ž i d ů ! P o d l e n ě h o nezbývalo - při vší radosti z d o b y t ý c h vítězství - n e ž usebrat se v modlitbě a posílit své srdce proti ú t o k ů m Antikrista... Přesto si byla církev stále v ě d o m a , že má na starosti celé lidstvo, ono lidstvo, které si náš středověk před stavoval j a k o trojí p o t o m s t v o N o e m o v o , rozšířené na třech kontinentech ( P R a d b e r t ) , sjednocené ve z k o u š c e a v chvá le P á n a j a k o tři hoši, h o z e n í do pece (Honorius z A u t u n u ) . Nechtěla z n ě h o vylučovat ani „ P y g m e j e " ani báječné Skyty s d l o u h ý m a u š i m a ani fantastické „psohlavce"... (sr. let nicový portál ve Vézelay). Od prvního d n e nikdy neztratila ze zřetele cíl. Křesťanské století, které by se od n ě h o uvá ženě odvrátilo, by bylo horší než století heretické. A není ostatně j e d n o u ze z n á m e k pravé Kristovy církve, n e o m y l n é strážkyně víry, že se tohoto cíle v ž á d n é m o k a m ž i k u svých dějin nezřekla? Popřela by tím přímo svou podstatu, to, co by byl N e w m a n nazval její „ i d e o u " . Její katolicita, která je její silou, je také v ě č n ý m p o ž a d a v k e m . Církev ví, že „se zrodila j e n proto, aby všude šířila Kristovo království, aby přivedla všechny lidi k účasti na j e h o spasitelném vykou p e n í " , a že to n e n í úkol jen několika specialistů, ale že je to 118
„hlavní p o v i n n o s t " jejích pastýřů (Pius XI., Rerum Ecclesiae). Církev n e m ů ž e z a p o m e n o u t na proroctví, která jí byla vždy vodítkem na její cestě a která udržovala její naději (srov. Augustin, Epist. 93 a 199). D o k u d n e p r o n i k n e do ce lého lidstva a n e z a h r n e je celé, aby nabylo Kristovu podo bu, n e m ů ž e si odpočinout (Augustin, In psalm.98). Církev je tělo ve stavu růstu. Je to rozestavěná b u d o v a (Prosper, P.Radbert). O b a obrazy n á m napovídají, že n e m ů že být hotová v j e d i n é m dni. I za přepokladu, že člověk plně odpovídá p o ž a d a v k ů m b o ž s k é h o Architekta, je to dílo dlou h o d o b é a i před p o l o ž e n í m základního k a m e n e - „nárožní ho kvádru", kterým n e n í nikdo jiný než Kristus, „prvoro zený z m n o h a bratří" - musely, j a k víme, předcházet nes m í r n é přípravné práce. K a ž d á stvořená bytost totiž podléhá v t o m t o světě záko nu uskutečňování. S p á s a j e z tohoto zákona vyňata, protože je to B ů h sám. Ale není z n ě h o vyňato lidstvo, které má spásu přijmout. Aby m o h l a m y š l e n k a proniknout tělesným o r g a n i s m e m a zazářit v lidských očích, m u s e l povstat po malu život a musel vynalézat hojné a č í m dál tím dokona lejší systémy výměny, třebaže je j e h o j e d i n ý m ú k o l e m při pravit se k přijetí této myšlenky, která je pro něj zcela ne přiměřená a b u d e mu dána j a k o milost. Stejně tak bylo za potřebí tisíciletých příprav, aby m o h l o být Kristovo zjevení přijato j e d n o h o d n e lidmi a b o ž s k á p o d o b a se zaskvěla pl n ý m leskem v očích svatých. (Toto přirovnání se n e m u s í brát do všech podrobností, ale m ů ž e být p o u č n é ) . N e m á m e na mysli j e n přípravu, j a k o u bylo židovské zjevení, ona neporovnatelná brázda světla a hádanek, j d o u c í od Abra h á m a k Ježíši, ale také všechny ostatní přípravné zjevy, ne jasnější a více vnější, které před n í m předcházely n e b o je doprovázely v pohanství, a všechen p o m a l ý h m o t n ý , so ciální, intelektuální vzestup padlého člověka. N u ž e , tuto obdivuhodnou podívanou na božské „ e k o n o m i e " si n e m ů ž e m e představovat j a k o nějaké přímočaré schéma. D u c h o v ní život, j a k o vůbec každý život, zapustí kořeny v přiměře n é m organismu j e n za cenu m n o h é h o tápání. Po n á h l é m výbuchu často nastane dlouhé období neplodnosti a ž á d n é 119
přísliby pokroku nedojdou naplnění. Vedle všech zdařilých útvarů existuje obrovská spousta hmoty, zdánlivě promr h a n é . Jedno dílo se podaří po tisíci pokusech, více m é n ě neúspěšných, a předpokládá, že je k o l e m n ě h o určité m n o ž ství „polototvarů". A p o n ě v a d ž Příroda m u s e l a zplodit ne uvěřitelnou hojnost životních forem, aby se m o h l o j e d n o h o d n e objevit lidské tělo, n e d i v m e se, že n á m dějiny odhalují množství forem náboženských, které existovaly před křes ťanstvím n e b o m i m o n ě . N e d i v m e se, ale u m ě j m e z t o h o vyvodit důsledek a na lézt klíč k s v é m u problému. Tak veliká m a s a „ n e v ě ř í c í c h " měla splnit v dějinách naší spásy nutnou úlohu. N e p o c h y b ně ne tím, že se u nich vyskytoval výslovný o m y l n e b o úpa dek, ale protože v jejich institucích a v jejich v ě d e c k é m bá dání a v jejich n a m á h a v ý c h výdobytcích s h l e d á v á m e čás tečné anticipace, správné přírodní objevy a řešení, i k d y ž dosud nedokonalé. Je to proto, že mají v n a š e m lidstvu, v t o m lidstvu, j a k é bylo utvářeno svým p á d e m a současně příslibem Vykupitele, nezastupitelné místo. M o h l i b y c h o m přirovnat jejich úlohu k úloze prostého lešení, které je ne zbytné pro stavbu, ale když je b u d o v a d o k o n č e n a , je odkli zeno a nikdo se nestará o j e h o další osud. Neboť je-li nebe ský Jeruzalém b u d o v á n z živých k a m e n ů (1 Pt 2,5), jsou také pro j e h o lešení použity živé bytosti. Jinými slovy, lid stvo se skládá z osob, které mají všechny j e d n o a totéž ur čení, j e d i n e č n é a věčné, ať patří ke kterékoli kategorii n e b o ať se narodily v kterémkoli století. N e m ů ž e m e si předsta vovat, že by jejich vztahy byly čistě vnější, j a k o kdyby jed ny měly p o u z e připravovat p o d m í n k y pro rozvoj druhých, p o d l e R e n a n o v a paradoxu o příchodu nadčlověka. Při svrchované rozmanitosti svého světla a svých funkcí j s o u si všichni členové lidské rodiny před B o h e m podstatně rovni. „Nevěřící", z prozřetelnostního úradku nepostrada telní pro b u d o v á n í Kristova těla, mají se s v ý m z p ů s o b e m těšit z vitálních procesů v t o m t o těle. Rozšíříme-li d o g m a o společenství svatých, zdá se tedy správná myšlenka, že sice nemají normální p o d m í n k y pro spásu, ale m o h o u jí přesto dosáhnout m o c í tajemných pout, která je spojují s vě120
řícími. Zkrátka řečeno, m o h o u být spaseni, p r o t o ž e j s o u nedílnou součástí lidstva, které b u d e spaseno (5). N ě k d y se mluví o „ z a s t o u p e n í " : Z d á se, že m ů ž e m e při pustit j e n j e d i n é zastoupení, to, které dává cenu v š e m os tatním a které má být ve prospěch lidí, j i m ž se nedostalo plného světla. A b y c h o m použili výrazů námitky, z níž j s m e vyšli: Ačkoli se zdá, že v některých případech stačí „ m é n ě " , přece o n o „více", které bylo zjeveno, zůstává přísně n u t n é . Neboť právě proto, jestliže pak stačí „ m é n ě " , jestliže „stačí nedostatečné ( 6 ) " , je to proto, že existuje „ v í c e " a že dopl ňuje nedostatek. A j e š t ě přesněji: předpokládá to nejen, že je n ě k d e ve světě v o m e z e n é a nestálé míře p ř í t o m n o to, co je „ v í c e " , ale že to n e o m e z e n ě roste a spěje z p ů s o b e m , pro nás tajemným, k s v é m u definitivnímu d o k o n á n í . Zkrátka: p ř e d p o k l á d á to i existenci církve i ú s p ě c h její „ m i s i e " . K d y ž misionář zvěstuje Krista národu, který ho dosud vů bec nepoznal, nejsou do úspěchu j e h o kázání zainteresováni j e n o m lidé, které oslovuje n e b o kteří se z nich narodí, nýbrž v j e d n o m smyslu také jejich předkové. N e p ř í m o , ale sku tečně, je do toho zapojena celá b e z e j m e n n á m a s a těch, k d o n a úsvitu n a š e h o p o k o l e n í dělali, c o m o h l i n e j l e p š í h o , v t e m n o t ě n e b o v pološeru, které bylo jejich ú d ě l e m . T í m t o z p ů s o b e m , k d y ž B ů h chce, aby byli všichni lidé spaseni, a v praxi nedovolí, aby byli všichni viditelně v církvi, c h c e n i c m é n ě , aby všichni, k d o o d p o v ě d í na j e h o volání, byli n a k o n e c spaseni skrze církev. Sola Ecclesiae gratia, qua redimimur. „ J s m e vykoupeni jen milostí c í r k v e " (Ambrož, In psalm.39).
5 - Zde nepotřebujeme pojednávat o problému objektivních nebo subjektivních podmínek, nutných ke spáse, studovat, jak může nevěřící dospět k víře. Viz kla sické dílo L.Capérana. Le probléme clu salut des infiděles, teologická esej, 2.vydání 1934. 6 - M. Blondel, Lettres sur les exigences... (1896), str.70.
121
Povinnost
vstoupit do
církve
N y n í m ů ž e m e pochopit s celou její n á r o č n o u i povzbu zující silou ú c t y h o d n o u zásadu, která od časů O r i g e n o v ý c h a C y p r i á n o v ý c h až po encykliku Pia XI. Mortalium animos n e u s t á l e vyjadřovala pravověrnou nauku: „ M i m o církev není spásy." Zjevně to n e z n a m e n á , že n e n í nikdy spasen nikdo, k d o není vnějším z p ů s o b e m připoután k církvi. Je v ý z n a m n é , že texty, do nichž je tato zásada zařazena, nejsou-li z a m ě ř e n y p ř í m o na ty, k d o se odloučili, ihned u p o zorňují, že se to netýká případu n e p ř e k o n a t e l n é n e v ě d o mosti u nevěřících d o b r é vůle (vatikánský koncil, Constitutio Defide catholica, c.3). Ale takové vysvětlení, které bylo formulováno v těchto posledních stoletích j a k o „roz lišování m e z i tělem a duší církve", není ani dostatečné ani ú p l n ě přesné. Neboť v naší zásadě nejde nejčastěji o duši církve, ale právě o její tělo, o její tělo společenské a vidi telné. Pius IX. ještě upřesňuje po příkladu I n o c e n c e II.: Jde o církev římskou. N e ú p l n é se n á m zdá také vysvětlení, vy půjčené od Suareze, p o d l e kterého je ke spáse zapotřebí být alespoň n e p ř í m o srdcem a vůlí v katolickém společenství, voto saltem ac desiderio {Defide, disp. 12, sect.4). Tyto vý klady mají celou svou c e n u a m o h o u být bez n e b e z p e č í při jaty teprve k d y ž se c h á p o u k o m p l e x n ě . Pak se j a s n ě ukáže, že pro lidstvo v j e h o celku není m o ž n á spása m i m o církev, že je to přísná nutnost, nutný prostředek, od k t e r é h o n e m ů ž e nic dispenzovat. Takto je problém „spásy n e v ě ř í c í c h " vyřešen ve velmi širokém měřítku a zároveň je odstraněn všechen laxismus, který ho k o m p r o m i t o v a l . Indiferenci se nedostává ž á d n é h o povzbuzení. Teď už je pochopitelné, že p o d l e slov teologa Stiefelhagena u m í církev „prokázat milost p o h a n ů m , aniž by oslabila svůj charakter j e d i n é z a c h r á n k y n ě d u š í " . A soudí-li n ě k d o , že prese všechno zní formule „ m i m o církev není s p á s y " tvrdě, nic n e b r á n í dát jí pozitivní tvar a říci v d u c h u k a ž d é m u člověku dobré vůle nikoli „ m i m o církev b u d e š zavržen", ale: „prostřednictvím, j e n o m prostřednic -
122
tvím církve b u d e š spasen". Neboť spása přijde lidstvu pro střednictvím církve, a už začíná přicházet. O v š e m způsob této spásy se b u d e velmi různit p o d l e to h o , zda se nevěřící setkal na své cestě s církví n e b o nikoli. Ve d r u h é m případě je pro n ě h o j e d i n o u p o d m í n k o u spásy, aby už byl katolíkem j a k o b y anticipované. Církev je totiž „přirozené m í s t o " , k a m b e z d ě č n ě tíhne duše, poddajná pro n á p o v ě d i milosti. P a k stačí „ m é n ě " - a b y c h o m n a p o s l e d y použili tento výraz - ne s a m o o sobě, pro svou vlastní hod notu, ale p o k u d touží po „více", pokud je o c h o t n o ztratit se ve „ v í c e " , j a k m i l e p o m i n o u vnější překážky, které mu ho zakrývají. Zcela jiný je případ nevěřícího, který se setká s církví - je-li mu představena se svou pravou tváří. P a k má přísnou povinnost do ní skutečně vstoupit. Jestliže opravdu odpověděl na milost a vskrytu už po ní toužil, lhal by nyní sám sobě, kdyby se v y m k l jejímu volání. Ti, k d o církev neznají, jsou tedy skrze ni spaseni tím z p ů s o b e m , že j s o u povinni přidat se k ní i navenek, j a k m i l e ji poznají. Jestliže se zakládá řešení, které j s m e právě nastínili, na zásadách Otců, u m o ž ň u j e také, j a k se zdá, uvést v soulad jejich tvrzení. Totiž tvrzení, které j s m e právě připomněli, že m i m o církev není spásy, a tvrzení, která j s m e uvedli na začátku této kapitoly o univerzální působnosti Spasitele. Stojí totiž za povšimnutí, že k d y ž Otcové přiznávají pohan skému světu jisté Kristovo světlo, obyčejně je uvádějí do p r o r o c k é h o vztahu s p l n ý m světlem evangelia. V životě svatých p o h a n s k ý c h osobností, p o d o b n ě j a k o u spravedli vých Starého zákona, vidí přípravu na církev. Tak p o d l e svatého Ireneje se m ů ž e říci bez výjimky o všech svatých, kteří žili před dobou evangelia, že v j i s t é m smyslu „zvěs tovali Kristův příchod a poslouchali j e h o z á k o n " (Adv. Haer., 4,27). P o d l e K l e m e n t a Alexandrijského, „tak j a k o po slal B ů h ž i d ů m proroky, tak v Řecku ustanovil j e h o nejctnostnější děti za proroky v jejich n á r o d ě " (Stromates, 1.6). K d y ž m l u v í svatý Augustin v souvislosti s I d u m e j c e m Jo b e m o r o z s á h l é m „ d u c h o v n í m J e r u z a l é m u " , nepoužívá ten to přívlastek j a k o protiklad k viditelné církvi, j a k o by m o h l a být d u š e církve v protikladu k jejímu tělu. Ale c h c e j e n vy123
jádřit, že je protikladem m ě s t a h m o t n é h o , které bylo j e h o p ř e d o b r a z e m . A k d y ž svatý L e v prohlašuje, že od nejdávnějších časů n e d o z n a l o tajemství spásy člověka nikdy pře rušení, naznačuje tím velmi výrazně, j a k á je vzájemná spo jitost m e z i n e s p o č e t n ý m i prostředky spásy a obdivuje se jejich prozřetelnostní rozmanitosti. N e n í pochybnosti o his torické kontinuitě, která j e d o k o n c e n u t n ý m p ř e d p o k l a d e m rozvoje, a je viditelné a h m a t a t e l n é p o u t o m e z i S t a r ý m a N o v ý m z á k o n e m . O všech spasených p o h a n e c h se řekne j a k o o židech, že byli „ve Starém z á k o n ě " (Agobard), že byli „světci Starého z á k o n a " (P. Radbert). Z d a o nich mluví P í s m o n e b o zda o nich mlčí, na t o m m á l o záleží. Víme, že o m n o h ý c h neříká P í s m o nic. Ostatně, jisté stránky jsou dost v ý m l u v n é pro toho, k d o je u m í číst. Například, P í s m o připisuje p o h a n ů m stejně j a k o ž i d ů m úlohu v Kristově pří c h o d u na svět. Důraz, s j a k ý m se tato podrobnost konsta tuje, ukazuje, že to bylo v očích Otců z n a m e n í m zásadní spolupráce m e z i o b ě m a národy. A opravdu, c o ž v k a ž d é m ze šesti věků světa nenaplňovali židé i p o h a n é d ž b á n y lid stva stejnou vodou, tou vodou, kterou měl j e d n o h o d n e pro měnit Kristus ve víno? I židé i p o h a n é měli vztah k t é m u ž Kristu, očekávali téhož Krista, předobrazovali téhož Krista - hlavně s v ý m utrpením, které nikdy neušetří spravedlivého (Augustin). Všichni takto připravovali univerzální církev, která nyní n e v á h á uznávat v nich své členy (P. Radbert). M ů ž e m e tedy uzavřít: J a k o se m u s í říci o židech i poha nech, že jsou spaseni Kristem, a n e j e n o m Slovem, ačkoli žili před Kristovým viditelným příchodem, tak také jsou spaseni ne pro čistě d u c h o v n í a n a d č a s o v o u příslušnost k „ d u š i " církve, nýbrž v důsledku velmi skutečného, i k d y ž n e p ř í m é h o a nejčastěji skrytého, spojení s jejím „ t ě l e m " , třebaže žili dřív, než se u nich objevila viditelná církev.
124
Odpovědnost
křesťana
V p o d o b n é m n a u k o v é m kontextu je stále jasnější, že h e s l e m křesťana n e m ů ž e už být „únik", ale „ s p o l u p r á c e " . Jde o to, aby pracoval s B o h e m a s lidmi na B o ž í m díle ve světě a v lidstvu. Cíl je j e n j e d e n : Jen za podmínky, že tíhne k cíli se všemi, místo aby si hrál na svém písečku, m ů ž e si dovolit mít účast na k o n e č n é m vítězství, nalézt místo ve společné spáse: in redemptione communi (Řehoř). O b e c vy volených nepřijímá „ p r o s p ě c h á ř e " . O d t u d o d p o v ě d n o s t křesťana za „nevěřící" bratry a ses try. Každá milost je gratia gratis data, je d á n a z d a r m a , to z n a m e n á podle starého smyslu toho výrazu, je d á n a se zře telem na ostatní. Milost, že j s m e katolíky, n á m nebyla d á n a jen pro nás samotné, ale se zřetelem na ty, k d o tuto milost nemají. Tak j a k o milost kontemplativního života, j a k správ ně pochopila svatá Terezie, je dána v y b r a n ý m d u š í m k pros pěchu těch, k d o se lopotí v životě aktivním. Věrnost této milosti, která nás činí údy církve, tedy od nás vyžaduje d v ě věci: a b y c h o m přispívali k h r o m a d n é spáse světa tím, že se každý zúčastní p o d l e svého vlastního povolání stavby velké budovy, při níž m á m e být zároveň dělníky i kameny. A sou časně a b y c h o m přispívali c e l ý m s v ý m křesťanským živo tem k individuální spáse těch, k d o zdánlivě zůstávají „ne věřící". O b ě povinnosti se navzájem prolínají. Jsou to dva způsoby, j a k n a p o m á h a t , můžeme-li tak říci, aby dílo vy k o u p e n í dozrálo. Nejprve tedy m á m e osobní povinnost pracovat na růstu církve. „ C í r k e v " , napsal ctihodný otec Charles, „je dnes j a k o dítě, kterému nechybí žádný orgán, ale které m u s í j e š t ě ze čtyřnásobit, zpětinásobit svou postavu a svou váhu. Tento zákon růstu, vepsaný do těla dítěte, tajný a působící v hoř č i č n é m zrnku, vládne rovněž v těle církve a papežové, kteří n á m ho důtklivě připomínají, j e n o m propůjčují hlas tiché mu volání církve, která se m u s í j e š t ě rozvětvovat. A k d y ž začne nějaký živý organismus růst, roste ve všech svých částech. Tato funkce n e n í specialitou n ě k t e r é h o orgánu, 125
žádný úd n e m á na ni monopol... M u s í se t o m u věnovat har m o n i c k y v š e c h n o p o d l e stejného rytmu a stejným tem pem." M ů ž e m e tedy opravdu říci, že misionářská činnost je pro nás všechny povinností, že sice není v zásadě nijak v y m e zená, ale že je nejvážnější a nejvšeobecnější. A „příkaz k práci na tomto prvním rozšíření Božího království nena j d e m e na deskách Z á k o n a , ale objevujeme j e h o existenci ve své pokřtěné duši ( 7 ) . " A p o t o m intenzivním u p l a t ň o v á n í m d u c h o v n í h o kapitá lu, který se nabízí v církvi, získávat zásluhy pro ty, k d o j s o u m é n ě šťastni a jsou daleko od tohoto pokladu, pro ty, k d o zemřeli n e b o zemřou, aniž j i m byla hlásána radostná zvěst. K d y ž p ř e m ý š l í m e o této povzbudivé, ale z á v a ž n é povin nosti, j s m e v pokušení se ptát, je-li opravdu jisté, že podle příliš rozšířené formule je v církvi spása vždycky snadněj ší... Jistě n e m ů ž e m e p o d c e ň o v a t prostředky milosti, které jsou n o r m á l n ě k a ž d é m u věřícímu k dispozici. Ale k j a k é m u zneužívání by vedla tato pravda, k d y b y c h o m se jí nechali ukolébat, j a k o kdyby fakt, že j s m e in Ecclesia, v církvi, nesl s sebou s a m o č i n n ě fakt, že j s m e de Ecclesia, že j s m e z ní ( H u g o od sv. Viktora). N e b e z p e č n á jistota, ke které je věřící přirozeně náchylný a která se leckdy projevila v ý s l o v n ý m b l u d e m ! Svatý Augustin i svatý Cézarius z Arles museli kdysi proti ní úporně bojovat. V k a ž d é m případě je riziko silnější u toho, k d o více obdržel. Č í m víc hřiven bylo ně k o m u svěřeno, tím víc se musí obávat, že je n e c h á nevy užité: „Quibus plus dědit, plus ab eis exacturus" ( „ K o m u víc dal, od toho b u d e víc p o ž a d o v a t " . Irenej, Adv. Haer., 4,36; sr. Lk 12,47-48). Ostatní svět je s n á m i solidární, ne b u d e m o c i být spasen bez nás. Nevzrůstá tím n e s m í r n ě od povědnost za naše osobní c h o v á n í ? Paucis humanum vivit genus- Lidský rod žije z m á l a věcí: Toto starobylé pořekad lo je h l u b o c e pravdivé. Takový je zákon přírody a křesťan ho d o b ř e zná. Ale obrací ho a doplňuje z á k o n e m milosti.
7 - P. Charles. Ui priěre apostolique, v „Xaveriana", prosinec 1928. M.Ledrus, v Nouvelle Revue théologique, 1929, str.485.
126
Tato m a l á elita, k jejímuž výskytu přispívala skrytá práce celého množství, se n e m á sama p y š n ě těšit ze své nadřaze nosti. Nenáleží sama sobě, nýbrž je p o v i n n a sloužit všem. „Ten, k d o je m e z i vámi největší, aťje j a k o ten, k d o slouží": Velká Kristova lekce není n a m í ř e n a j e n o m na ty, k d o za stávají nějakou autoritu, je to příkaz pro k a ž d o u velikost. Ti, k d o přijali Krista, dostali s n í m všechno a jsou ustano veni pro spásu těch, k d o ho n e m o h l i poznat. Jejich výsada je posláním. Nemají žádný jiný prostředek, j a k si u c h o v a t své bohatství, protože v d u c h o v n í m řádu „člověk má j e n to, co daruje". U c h o v á si to j e n tenkrát, k d y ž to opět daruje, a nikdo n e b u d e shledán v poslední den prázdnější n e ž mar notratník, který se domníval, že oplývá vším. Vide hune vacuum, qui sibi abundare omnibus videbatur! (Ambrož, In psalm. 4 8 ; sr. Zj 3,7). „ N a d privilegovanými b u d e vyne sen soud podle toho, j a k se zřekli pro společné d o b r o svých výsad a ponechali je těm, k d o z nich byli vyloučeni. Vyrov nání s m ě r e m dolů, které m y l n ě žádali synkretisté, aby byla j e d n o t n á nauka, se uskuteční na p o s l e d n í m soudu, kdy bu dou spravedlivě z h o d n o c e n y odpovědnosti ( 8 ) . " Bossuet psal j e d n o u sestře C o r n u a u : „Je na nás, a b y c h o m těžili z léku, který n á m přinesl Ježíš Kristus a netrápili se, co se stane s těmi, k d o ho z j a k é h o k o l i d ů v o d u neužívají. Jako by byl bláhový ten, k d o by viděl ve velké n e m o c n i c i přicházet k sobě lékaře se z a r u č e n ý m lékem a místo, aby ho použil, trápil by se otázkou, co udělá s j i n ý m i pacienty." Snad to byla m o u d r á rada, aby se učinila přítrž roztěkanosti některé neklidné duše, „jejím r o z h á r a n ý m m y š l e n k á m ( 9 ) " , a Albert Bayet, který cituje tento dopis, se nad n í m příliš unáhleně rozčilil. Ale k d y b y c h o m ho chtěli brát v n a u k o vém smyslu a p o d l e toho teoreticky definovat svůj přístup k p r o b l é m u spásy, byla by tato slova nekřesťanská. N i k d o n e m á právo říkat j a k o Kain: „ C o ž p a k m á m na starosti svého b r a t r a ? " N i k d o není křesťanem j e n s á m pro sebe. Muros Ecclesiae nostrae aedificare debemus, „musíme budovat svou c í r k e v " (Durand de M e n d e , Rationale, 1.1 ,c). 8
- L. Massignon. Les lrois Priěres cl 'Abraham, II (1935), str.47.
9 - Bossuet, 3.července 1695 {Corresptmdence, t.VII, str.155).
127
D o b ř e to pochopily velké středověké světice, které v do bách, kdy se m u s e l o křesťanstvo občas soustředit, tak-řka se „ u s e b r a t " v sobě proti náporu islámu, přispívaly k udr žení živého a ryzího katolického ideálu: Mechtilda z M a g deburku, která chtěla vzít na sebe obavy a naděje, bolesti a radosti celého lidstva a složila „univerzální modlitbu za spásu". O n ě c o později Anděla z Foligna, která opakovala v modlitbě: „Ať tvá láska obejme všechny n á r o d y ! " N e b o za velkého rozkolu Kateřina Sienská prohlašovala, že její j e d i n o u starostí je spása světa a poté, co pracovala neúnav ně pro mír a j e d n o t u křesťanů, obětovala svůj život „za ta j e m n é tělo svaté církve". To byla odpověd na největší Kris tovo přání, přidružení se k modlitbě kněží a m n i c h ů , kteří v jitřním oficiu, symbolu šestého věku světa, mysleli na n e s č e t n é národy, které j s o u určeny, aby byly v t o m t o pos l e d n í m věku shromážděny ze všech končin vesmíru, dříve n e ž církev d o s á h n e k o n e č n ě pokoje. Tyto světice si přisvo jovaly slova M e t o d a O l y m p s k é h o : „Církev trpí p o r o d n í bo lesti do té doby, než všechny národy vstoupí do jejího l ů n a " (Hostina, disc.8, c.5).
128
OSMÁ
KAPITOLA
Předurčení církve Opožděné
vtělení
Už dvacet století trvají tyto bolesti a stále se n e d á tušit jejich k o n e c . Ale naše víra tím není otřesena. P ř i p o m í n á si, oč víc století bylo zapotřebí, aby byla připravena k o l é b k a pro samotnou církev. Z tohoto společenského a historické ho vidění světa, které n á m dalo křesťanství, u m í vyvodit důsledky. Toho nebyl schopen nikdo, k d o zůstal věrný starým po h a n s k ý m z p ů s o b ů m myšlení. O n y lidi pohoršovala novost křesťanství v čase, protože „nestrávili" novost j e h o nauky o čase. P r o t o vidíme, že obhájci starobylých kultů opakují stále tutéž námitku, kterou považují za n e p ř e k o n a t e l n o u : Jestliže je Kristus jediný spasitel, jak se j e h o věřící d o m n í vají, proč přišel teprve n e d á v n o a nechal až do té doby tolik lidí propadnout záhubě? „ O č se starala v dřívějších stole tích tato tak veliká P r o z ř e t e l n o s t ? " Je-li křesťanství j e d i n é dokonalé náboženství, m u s í být Bůh h o d n ě špatný n e b o docela b e z m o c n ý n e b o neprozíravý, k d y ž tak p o z d ě napra vil nedokonalost svého prvního díla... Takhle r o z u m o v a l Celsus, později Porfyrius, p o t o m b e z p o c h y b y S y m m a c h o s . Tak r o z u m u j e tolik j i n ý c h v p r ů b ě h u staletí a dodnes... Všichni jsou více m é n ě v ě d o m ý m i dědici zásady, kterou nazývá M.J.Bidez „platónský i m o b i l i s m u s " a kterou for muloval Julián O d p a d l í k ve svém pojednání Proti Galilej cům takto: „Bůh je věčný, sluší se tedy, aby j e h o příkazy byly věčné. N u ž e , tyto příkazy jsou přirozenost věcí n e b o j s o u s ní shod129
n é . A j a k by m o h l a přirozenost vzdorovat B o ž í m příka z ů m ? " Aby mohli křesťané odmítnout takovou výtku, ne byli o m e z e n i j e n na tvrzení, že Boží úradky jsou nepronik nutelné. M o h l i se utéci k svatému Pavlovi, který na ni už p ř e d e m n e p ř í m o odpověděl, k d y ž vyslovil zásadu „ e k o n o m i e B o ž í m i l o s t i " (Ef 3,1). Také upozorňoval, že o b ě etapy, zákona přirozeného i z á k o n a mojžíšského, byly n u t n é , aby se posléze dospělo k plnosti časů. P o d l e těchto Pavlových myšlenek rozvinul Irenej své velké optimistické pohledy. Učil, že Kristus přišel ve skutečnosti pro k a ž d é h o člověka všech z e m í a všech dob, protože přišel, aby přivedl celé lidstvo k cíli, když je na to dlouho připravoval: „Rekne-li v á m n ě k d o : C o ž n e m o h l B ů h h n e d n a začátku učinit d o k o nalého člověka?, ať ví, že B ů h je o v š e m v š e m o h o u c í , ale že n e n í m o ž n é , aby tvor, protože je to tvor, nebyl velmi nedokonalý. B ů h jej d o v e d e p o s t u p n ě k dokonalosti, j a k o m a t k a musí nejprve své n o v o r o z e n ě kojit a tou měrou, jak dítě roste, dává mu potravu, j a k o u potřebuje. Tak to dělal i Bůh, tak to dělalo vtělené Slovo... Touto p o m a l o u výcho vou se stvořený člověk pozvolna formuje p o d l e obrazu ne stvořeného B o h a a k podobnosti s ním. Otec má v sobě za líbení a přikazuje, Syn k o n á a tvoří, D u c h živí a dává vzrůst a člověk l a h o d n ě pokračuje a stoupá k dokonalosti. J e n o m ten, který není zplozen, je ihned dokonalý, a to je Bůh. Člo věk musel být stvořen, p o t o m m u s e l růst, stát se dospělým, rozmnožit se, zesílit, aby pak dospěl ke slávě a spatřil svého Mistra... P r o t o jsou zcela n e r o z u m n í ti, k d o nečekají na (potřebnou) d o b u růstu a přičítají B o h u slabost své přiro zenosti. Neznají ani B o h a ani sebe. Jsou n e d o č k a v í a ne vděční a nechtějí být napřed tím, č í m je udělal akt stvoření: lidmi, s c h o p n ý m i vášní. Ale nedbají z á k o n a své přiroze nosti a dříve než se stanou lidmi, by chtěli být už podobni B o h u , s v é m u Stvořiteli... Jsou nerozumnější než zvířata a vyčítají B o h u , že je neudělal hned na začátku b o h y " (Adv. W a e K , 3 8 . S r . T e x t 38). B e z e vší pochyby na t o m t o místě j a k o na m n o h a jiných v n u k á Irenejovi j e h o vývody přání vyvrátit M a r c i o n a . Marcion viděl ve stvoření A d a m a jen dílo nějakého nižšího de130
miurga, v dějinách B o ž í h o lidu viděl j e n p ů s o b e n í tohoto demiurga, mstivého a ukrutného ve v y m á h á n í spravedlnos ti. K o n e č n ě vtělení bylo podle n ě h o jen n e n a d á l ý m zjeve ním d o b r é h o B o h a v oblasti, j e ž je mu cizí. Bylo zapotřebí dokázat proti Marcionovi, že je to j e d e n a týž Bůh, který na počátku stvořil člověka, p o t o m ho p o m a l u vychovával a n a k o n e c se mu zjevil v tělesné realitě, aby ho dovedl k je ho cíli, k podobnosti s B o h e m . Ale tato o d p o v ě d n a marcionismus zjevně přesahuje kontroverzi, která ji vyvolala. Vrhá světlo nejen na h l u b o k o u j e d n o t u obojího Z á k o n a , ale na celý B o ž í plán se světem, na dílo, v y k o n a n é s n e k o n e č nou trpělivostí, ale také s m o c n o u a n e o m y l n o u m o u d r o s t í . Neboť když Irenej zdůrazňuje nutnost velmi skrovných za čátků, n e m í n í tím nic ubírat na Boží v š e m o h o u c n o s t i . B o h u je všechno m o ž n é , ale vrozená slabost tvorstva omezuje přijímání j e h o darů (Anselm, Bonaventura, Tomáš Akvinský a t d . ) . Je třeba, aby n ě j a k ý p r v n í d a r rozšířil t v o r a a uschopnil ho k přijetí daru druhého, p o t o m třetího... Křes ťanství, d o k o n a l é náboženství, m o h l o tedy přijít až ve svůj čas. Takto připravovala obhajoba Starého zákona proti gnos ticismu obhajobu N o v é h o zákona proti p o h a n s k é m u m y š lení. Irenejova nauka, vypracovaná proti těm, k d o odmítali mojžíšské zjevení j a k o nedůstojné, byla přesto n ě c o docela j i n é h o n e ž nějaká apologetická příručka. P r o t o n e s m ě l a upadnout v zapomenutí, k d y ž bylo z a ž e h n á n o nebezpečí, které jí dalo zrod. Tertullián ji také použil proti t é m u ž ne bezpečí, ale p a k se stal montanistou a udělal si z ní argu ment p ř í m o proti církevní tradici, aby autorizoval „nová proroctví" {De virginibus velandis, c l ) . Ale toto zneužití nestačilo ke zdiskreditování Ireneje. V pozdější d o b ě i ti, kdo nepůjdou tak daleko j a k o on ve s v é m n a d p ř i r o z e n é m evolucionismu, přisvojí si často podstatu j e h o stanoviska. První z nich byl Origenes. P o d l e n ě h o n e m o h l y být člověku dány „příkazy s v o b o d y " naráz {In Exod.., h.8). Ř e h o ř N y s ský, mluví o chronika diastémata, o časových intervalech, které m u s í respektovat i B o ž í m o c , aby upevnila člověka v dobrém {O vzkříšení, řeč 1). Basil se obdivuje „velikému 131
tajemství naší s p á s y " a prohlašuje, že ti, k d o je zneuznávají, „dokazují svůj dětinský r o z u m " : „ D o náboženství, tak j a k o do lidských věd, m u s í m e být uváděni postupně, počínaje nejpřístupnějšími věcmi a prv ními zásadami. Stvořitel n á m přichází na p o m o c , aby se naše oči, zvyklé na tmu, mohly p o m a l u otvírat velkému světlu pravdy. V š e c h n o uzpůsobil s o h l e d e m na naši sla bost. N a v y k á nás nejprve, a b y c h o m viděli stín předmětů a odraz slunce ve vodě, aby nás to neoslepilo, k d y b y c h o m byli p ř í m o vystaveni j e h o paprskům. Mojžíšský z á k o n byl stínem b u d o u c í c h věcí a učení proroků bylo pravdou dosud skrytou" (O Duchu svatém, hl. 14, č.33). Stejně tak těm, k d o se „v liché zvědavosti a j a k o kdyby mohli měřit svým r o z u m e m propast božských tajemství", opovažují tázat, proč nebyl vyhlášen křesťanský zákon hned na začátku, odpovídá Teodoret slovy velmi p o d o b n ý m i slo v ů m Irenejovým, ž e A d a m dostal přikázání, ú m ě r n é j e h o věku - věku lidstva, které v n ě m začínalo - protože Bůh přiděluje k a ž d é době to, co se pro ni h o d í a odměřuje svá p o n a u č e n í podle toho, co m ů ž e člověk unést. P o t o m vyklá dá p o d r o b n ě s apologetickou zálibou o prozřetelnostních opatřeních, která udělala z vyvoleného lidu prostředníka a spolupracovníka B o ž í h o v díle výchovy p o h a n ů . Takto se připravovala plnost časů, kdy b u d e m o c i být k o n e č n ě zvěs t o v á n o evangelium. Je tedy pravda, uzavírá Teodoret, že B ů h všeho tvorstva postupnou přípravou tohoto posledního rozvinutí neustále dbal o spásu všech {O Prozřetelnosti, disc.10). A m b r o ž si v o d p o v ě d i S y m m a c h o v i vypůjčuje mluvu od Tertulliána a přirovnává křesťanskou plodnost ke žni, která n e m ů ž e dozrát předčasně: „Ti, k d o si stěžují, že víra nebyla dána dřív, ať mají za zlé žním, že se opozdily, ať zazlívají vinobraní, že k n ě m u dochází až na sklonku roku, ať vytýkají olivě, že je posled n í m o v o c e m ! " (Epist. 18). Pravda m u s í dozrávat (to byl už výrok Minutia Felixe: Octavius, c.38). Augustinovo pojetí je sotva odlišné, když n á m říká: „In adventu Domini matům messis inventa esť („Když přišel Pán, byla žeň zralá": Kázání 101), n e b o když 132
vykládá učení apoštola o „živlech světa". Č a s t o přirovnává občany svých dvou měst k d v ě m a lidem - k starému a n o vému A d a m o v i - a u m í v tomto faktickém dualismu roz poznat j e d n o t n o s t prvního B o ž í h o zavolání: Před n a š i m a očima rozvíjí j a k o na obrovské fresce dějiny lidského po kolení, kráčejícího ke své spáse, j a k o by to byla historie jediného člověka. A navzdory Porfyriovým n á m i t k á m se m u s í m e obdivovat, j a k h o m o u d r á Prozřetelnost p o s t u p n ě vychovává: p o z v e d á ho krok za k r o k e m „od času k věčnosti a od viditelného k n e v i d i t e l n é m u " (Epist. 102, adDeogratias. Sr. Text 39).
Boží
pedagogika
Hlavně v ž i d o v s k é m n á r o d ě dochází k této p o m a l é vý chově člověka, j a k n á m právě p ř i p o m n ě l Basil. Ne že by byl býval mojžíšský zákon obvykle pokládán za vyšší n e ž „zákon přirozený", který ho předcházel, a n e n í za takový pokládán ani teď. Právě naopak: J e d n o u částí svých před pisů, servitutis praecepta, otrockými předpisy (Irenej, Adv. Haer, 4,16), z n a m e n a l spíš ústup. Avšak modloslužba, do které člověk upadl, jej činila n u t n ý m (Ambrož, Epist. 73). Byl to jakýsi vychovatel, který m ě l člověka nejprve pozved nout, p o t o m ho střežit, vést a k o n e č n ě ho m ě l dovést k pra hu evangelijní dokonalosti (Kassián, K l e m e n t ) . P r o t o ž e se nedostávalo vína přirozeného zákona, které h o d o v n í c i pro mrhali, potřebovali vodu zákona psaného. Tento m ů ž e být sám o sobě považován za nižší, nežli byl první, ale j e h o hlavní cena byla, j a k j s m e viděli, předobrazná a prorocká. N e m ů ž e m e se divit, že „svatí patriarchové", kteří byli „te prve osvobozeni od modlářských m r a v ů a od m n o h o b o ž ství", mohli ještě mít v m n o h a b o d e c h „jen zcela nízké před stavy" (Cyril Alexandrijský, De adoratione in spiritu et veritate, 1.1). Jejich bezprostřední potomci, „kteří vyrostli u Egypťanů", si tam také osvojili „barbarské z v y k y " (Severus z Antiochie, Hom. 79). Mojžíš - to z n a m e n á B ů h sám, který mu diktoval svůj zákon - se m u s e l této situaci přizpů133
sobit. Například, j a k by byl m o h l mluvit ihned o v ě č n é m životě a o p o s m r t n ý c h trestech, „když m ě l ještě co dělat s dětmi, s lidmi otrocké mentality, kteří se vysmívali kaž d é m u vzdálenému trestu a báli se j e n ran, které j i m visely nad h l a v o u ? " (Týž, Hom.63). N e v ě ř m e , že si B ů h liboval v obětech býků, ovcí n e b o kozlů. Povolil je j e n o m ze sho vívavosti ke sklonu židovského lidu, který „neustále vzdy chal po oltářích a obětech", a proto, „aby jej odvrátil od p o h a n s k ý c h pověr, j a k o dobrý otec, který n e c h c e , aby si šel synek hrát na ulici a aby ho uchránil pokušení, dovolí mu bavit se d o m a " (Pseudochrysostom). M n o z í to říkají vlast ními slovy: M n o h o j i n ý c h obřadů, které Mojžíš zavedl, „má také p ů v o d v hrubosti p o h a n ů " . M u s e l se „spokojit s tím, že je poněkud zdokonalil, aby n e p o z o r o v a n ě pozvedl lidi k vyšším p ř e d s t a v á m " (sv. Jan Zlatoústý, In Mat., h.6). Jeho zákonodárství o čistotě se týká především čistoty těla. To byla nutná oklika, aby je přivedl j e d n o h o d n e k p o c h o p e n í čistoty ducha. „ K d o se musel vyhýbat poskvrnění svého těla, dojde snad n a k o n e c k tomu, a s á m na to přijde, že musí prchat také před skvrnou d u š e a chránit se mrtvých skutků" (Severus Antiochijský, Hom.79). Takto i Kristus j a k o dob rý pedagog má člověka k zamyšlení, které ho přivádí z vnějšku do nitra a povznáší ho od smyslů k d u c h u (Irenej, Tertullián, M e t o d i u s atd.). J a k o dobrý lékař nasazuje léky p o d l e stavu n e m o c n é h o a m o u d ř e stupňuje jejich dávky. Ostatně, n e h o d í se posuzovat minulost podle přítomných n o r e m . Eliáš m ě l d ů v o d svolat z n e b e o h e ň na viníky a tato přísnost byla nutná, aby zapůsobila na představivost lidu, který byl dosud v plenkách. Ale k d y ž chtěli napodobit pro roka Jakub a Jan, Spasitel je pokáral (sv. J a n Zlatoústý). N ě k t e r é věci byly v h o d n é „pro tempore prophetiae", v do bě proroctví (Augustin), ale d n e s už by v h o d n é n e b y l y M n o h o ž e n s t v í , které by bylo dnes zlem, nebylo z l e m v době patriarchů, a celý soubor mojžíšského zákona se m u s í hod notit nejen p o d l e okolností, které obklopovaly j e h o vyhlá šení, nýbrž s o h l e d e m na to, co dovoloval a na co připravo val: „Neptej se teď, k d y ž byly starozákonní předpisy zru šeny, jak m o h o u být dobré. Ptej se, j a k byly d o b r é v době, 134
pro kterou byly ustanoveny. N e b o hleď, že dnes mají záslu hu za to, že n á m ukazují, j a k byly nedostatečné. K d y b y nás byly nevychovaly, takže j s m e nyní schopni přijmout před pisy lepší, nebyli b y c h o m nikdy poznali, co j i m c h y b í " (sv. Jan Zlatoústý, In Mat., h. 17). Celý Starý zákon netrval příliš dlouho, k d y ž m ě l připra vit na velký den N o v é h o . Byla to paidagógia, b e z níž by c h o m n e m ě l i přístup k filosofia. A n e m u s e l „přijít nejprve stín, aby se uvěřilo P r a v d ě " ? N e m á m e se podivovat, „jak Bůh, k d y ž c h c e vykonat úžasné dílo, pošle n a p ř e d stíny a předobrazy, aby se dík t o m u t o postupu dostalo P r a v d ě lepšího přijetí"? (Týž, In 2 Cor., h.2). A b y c h o m se tu nemýlili o smýšlení prvních křesťan ských století, m u s í m e si připomenout, že jejich zorný ú h e l byl v š e o b e c n ě p r a m á l o intelektualistický. K r o m ě řídkých případů, j a k o je například svatý Ř e h o ř N a z i á n s k ý (sr. Text 40), c í r k e v n í O t c o v é nepočítají ú s e k y a n e m ě ř í p o k r o k hlavně podle objektivního „zjevení". Nevěří sice, že oby čejným lidem prozrazovaly předobrazy své tajemství před časem (Origenes), ale rádi připisují „starým O t c ů m " , „sva t ý m " obojího Z á k o n a , alespoň největším z nich, hojnou dávku světla (Irenej, Origenes, Filastr atd.). J e d n a k si živě přáli přesvědčit Synagogu, j e d n a k j i m velmi záleželo na tom, aby zajistili j e d n o t u Boha, který dal oba Z á k o n y (Ire nej) n e b o kontinuitu j e h o církve přes ty, k d o kdysi toužili po příchodu M e s i á š e a ty, k d o nyní očekávají j e h o návrat (Augustin, Fulgenc, Agobard, atd.). Ale vědí také, že se náboženský p r o b l é m týká všech lidí a že to n e n í p o u z e pro blém objektivního poznání. P ř e d e v š í m j i m j d e ne o prohlá šení abstraktní nauky, ale o skutečné setkání č l o v ě k a s Bo hem, o to, aby si lidská přirozenost zvykla na styk s bož stvím (Irenej), o p r o m ě n u člověka p ů s o b e n í m B o ž í milosti. O „vpád b o ž s k é e n e r g i e " a „síly D u c h a " (Origenes). Stu dují p o d m í n k y této možnosti, p o t o m líčí její historii, rozli šují její úseky, vykládají o jejích těžkostech. Přes r ů z n é ná zory se shodují v tom, že bylo zapotřebí času: Non pauci gradus qui adducunt hominem ad Deum, „je m n o h o stupňů, které vedou člověka k B o h u " (Irenej, Adv. Haer, 4,9). 135
Všichni Otcové o v š e m nesdílejí Irenejův optimismus, ani široké h u m a n i s t i c k é obzory těch největších z nich, j a k o byli alexandrijští, kappadočtí, antiochijští, n e b o u latiníků sám Augustin. Z d e se opět v y h n ě m e j a k é m u k o l i n e d o r o z u m ě n í . U m n o h ý c h j e š t ě shledáváme n ě c o ze starověkého pesimismu, podle kterého byly dějiny lidstva j e n postup n ý m ú p a d k e m (Hesiodos, Plinius Starší): Po k a ž d é m spá s o n o s n é m zásahu prý nastává ještě hlubší pád, který b u d e potřebovat od B o h a lék stále radikálnější a současně stále přiměřenější zhoršujícímu se b í d n é m u stavu n e m o c n é h o . Tak Filastrovi se jeví vtělení Slova j a k o nejúčinnější, ale také nejnižší z Božích projevů. Tento n á z o r není bez hloub ky. Z a t í m c o j e d n i vidí „ e k o n o m i e " j a k o vzestupnou řadu. jiní je c h á p o u příliš antropomoificky a líčí n á m je j a k o stále nové přijímání B o ž í h o plánu a postupně vynalézané pro středky k vyléčení choroby, která se stále znovu vyskytuje. Například M e t o d O l y m p s k ý přirovnává čtyři zákony po stupně k fíkovníku. k vinné révě, k olivě a k trnitému keři... Ale všechna tato nesourodá vysvětlení mají j e d e n společný předpoklad - jediný, který nás zde p ř í m o zajímá: Je to jed notné rozvíjení lidského pokolení v čase. Odtud pochází při p o m ě r n é nesouvislosti skutečná kontinuita: Jestliže se B ů h j i s t ý m z p ů s o b e m ve svém díle opravuje a vymýšlí nové prostředky, aby je dovedl k cíli, n e p o d n i k á tím nějaké nové dílo. P á n se snaží b u d o v a t stále totéž M ě s t o (Augustin). Je to stále táž ovce, kterou se snaží Dobrý Pastýř vrátit do ovčince.
Podzim
a jaro
K d y ž si c h c e m e udělat představu o šíři p o h a n s k é h o svě ta, o zdánlivé opuštěnosti, v j a k é ponechával B ů h svět tak dlouho, pozorujeme rovněž všelijaké směry. Někteří zdů razňují spíš skutečnost, že lidský r o z u m musel udělat velký pokrok, aby byl schopen přijmout předmět Zjevení. Říkají například s E u s e b i e m : „Nejprve, počínaje patriarchy a pak Mojžíšem, musela se pomalu rozhodit ve světě semínka 136
víry j a k o libovonný vánek", až byly takto „všechny n á r o d y připraveny přijmout poznání Otce, které j i m m ě l o být pře dáno. P o t o m se objevilo Slovo osobně v lidském těle... To bylo na začátku ř í m s k é h o císařství" (H.E., 1.1, c.2). P o d l e jiných, v e d e n ý c h hlubší n á b o ž e n s k o u intuicí, m u s e l o být lidstvo „ p o n e c h á n o samo sobě", udělat si dlouhou a m n o h o n á s o b n o u zkušenost o své bídě a j i s t ý m z p ů s o b e m kles nout až na dno propasti, aby lépe poznalo, že potřebuje spasitele a bylo ochotno jej přijmout (sr. Text 41). Vysvět lení platilo pro ten i onen národ, protože napáchala-li mrav ní zkaženost u p o h a n ů větší spoušť, byl u židů mojžíšský Z á k o n se svými přísnými předpisy skvělým prostředkem, který nutil člověka, aby objevil, že je hříšník: p o d l e prozřetelnostní úlohy, kterou zdůrazňuje i svatý Augustin po pří kladu svatého Pavla: „Quid dubitamus ad hoc datam esse Legem, ut inveniret se homo ? Invenit ergo se, in malis invenit se... " („Proč pochybujeme, že byl Z á k o n dán proto, aby člověk nalezl s á m sebe? Ano, nalezl se, shledal, že je na tom špatně..." - Kázání 154; sr. Ř í m 4,15). Ostatně, tento dvojí výklad si neprotiřečí, protože každý je j i n é h o řádu. M n o z í přijímají obojí a Marius Victorinus je m o h l ve svém komentáři k listu Galaťanům spojit (1.2): „Jako je plnost věcí, tak je také plnost času: neboť každý řád má svou plnost... Dokonalost a plnost věcí je Kristus. Plnost časů dokonává naše osvobození. Stejně j a k o Kristus shromažďuje rozptýlené údy, aby byl celou a d o k o n a l o u pl ností..., tak se uskutečnila plnost časů, k d y ž všichni lidé dozráli pro víru a míra hříchů dosáhla vrcholu a musel se hledat lék proti všeobecné smrti. Tehdy přichází Kristus, neboť nastává plnost č a s ů . " Na každý pád, ať dá k d o přednost kterémukoli výkladu nebo ať chce vyvrátit kteréhokoli odpůrce, všichni se sho dují v téže zásadě: Nihil sine aetate, omnia tempus exspectant. „Nic se neděje bezčasově, všechno čeká na svůj č a s " (Tertullián, De virginibus velandis, c l ) . A j e š t ě víc: V od kládání Kristova příchodu shledávají často víc n e ž faktic kou nutnost: Pochvalují si, j a k bylo v h o d n é . Toto p o m a l é „ d o z r á v á n í " je okouzluje. Nihil immaturum, nihil non or
ní
dinatum. Nihil non dispositum. Nihil repentinum aut inopinatum. „Nic n e n í nezralé, nic nespořádané, nic nepřiprave né, nic není náhlé ani n e n a d á l é " (Týž, Adversus Marcionem, 1.3, c.2). Ani zdaleka nejsou slepí k v a d á m pohanství n e b o k úzkoprsosti M o j ž í š o v a Z á k o n a , ale n e m o h o u se ubránit, aby neobdivovali prozřetelnostní h a r m o n i i dějin Deo pulchre omnia moderante, „všechno je krásně uspořá d á n o B o h e m " - zatímco jejich pohanští současníci ještě ob divovali h a r m o n i i sfér. Tento dobře uspořádaný sled záko nů, přizpůsobený k a ž d é době, j i m připadal podle vyjádření svatého Augustina velut magnum carmen cujusdam ineffabilis modulatoris, „jako veliká píseň kteréhosi nevýslovné ho pěvce (Epist. 138*. Už to není svět, který si představují j a k o velkou sedmistrunnou lyru, nýbrž je to velká Kniha, v které s á m D u c h svatý, D u c h sedmitvarý, opěvuje Boží skutky (Quintilianus, Hilarius). Oktáva osmi sfér se j i m stá vá oktávou osmi věků. Kristus je „sbormistr" a k o l e m něho j s o u uspořádány celé dějiny, tak j a k o se celá k o s m i c k á lyra rozechvívala p o d trsátkem Apollonovým. Staré a n o v é věci si odpovídají a všechny pocházejí od téhož P ů v o d c e . Ve své kontrastující rozmanitosti tvoří j e d i n o u melodii, ex multis et contrariis sonis subsistens, „která pozůstává z m n o h a o p a č n ý c h z v u k ů " (Irenej, Adv. Haer., 2,25). Ostatně, „re voluce", j a k ý m i byla p o s t u p n á zjevení, nepřivodily úplný a náhlý převrat, protože B ů h n e c h c e , aby byl člověk zná silňován, nýbrž aby byl přesvědčován (Řehoř Naziánský). Vždycky se sice žádá od člověka, ať má jakékoli vzdělání n e b o ať se mu dostává jakéhokoli přirozeného n e b o nadpři r o z e n é h o světla, úplné obrácení, to je odvrat od zla k dobru a od t e m n o t ke světlu. Přesto však je jisté, že se B ů h zmoc ňuje lidské přirozenosti, n e b o spíše ji přiodívá božstvím, postupně, počínaje od prvního přirozeného osvícení až k pl n é m u dni věčnosti. B ů h se zjevoval a mluvil m n o h o k r á t a m n o h a způsoby, ale pak přichází s á m ve s v é m Kristu, aby strávil poslední etapu spolu s n á m i . Dispositionis antiquae munus explevit, „splnil úkol, d a n ý starodávným ú r a d k e m " (Grimaldus). Kristus tedy nechal na sebe d l o u h o čekat, při šel pozdě, ale v podstatě se neomeškal. B y l o normální, že 138
přišel p o z d ě . K vtělení došlo v době, kdy t o h o bylo třeba: na začátku šesté hodiny, navečer světa (Origenes), aby byl obětován pravý Beránek, j a k o byl zvečera obětován berá n e k velikonoční; ve chvíli, kdy lidstvo j a k o Sára stárlo (Izidor Sevillský). O v š e m ne až na konci, ale ke konci, in ultimis temporibus (anafora apoštolské tradice). Víc než za východisko se to pokládá za o k a m ž i k příchodu. J a k o byl člověk, stvořený šestého dne mistrovským d í l e m celého stvoření, tak je mistrovským dílem „ z n o v u s t v o ř e n í " . Je za č á t k e m dovršení (Pseudoaugustin, Julián z Toleda). Po boji a j e h o různých epizodách se zahajuje o b d o b í vítězství (Rupert). Po d l o u h ý c h zásnubách nastává čas svatby. Po ní d o sahuje k o n e č n ě lidské pokolení podobnosti s B o h e m , cíle, pro který bylo stvořeno (sr. Texty 38 a 42). Ještě j e d n a z těchto převratných perspektiv, jejichž pří klady j s m e viděli výše: Chápe-li se tento výklad doslovně, m ů ž e se zdát p ř e h n a n ý a my n e v i d í m e dost dobře, j a k slou čit takový pocit d o v r š e n é zralosti n e b o zkomírajícího živo ta, z a c h r á n ě n é h o na p o s l e d n í chvíli, s d o j m e m svěžesti a mladistvé radosti, j a k á dýše z raných křesťanských spisů, n e b o s horlivostí a dravostí, j a k o u tušíme na počátku toli kerých křesťanských výbojů. C o ž n e v i d í m e tyto rysy j e š t ě víc n e ž sto let po rozšíření evangelií u apologety, j a k o je Klement, tento j e m n ý Rek, dědic starobylé kultury, ú ž a s n ě vzdělaný a nadto „ a d o p t o v a n ý " alexandrijec? N e h l e d e j m e logickou shodu. Spíše se obdivujme n e p o c h o p i t e l n é m u : Křesťanství bylo pro ty, k d o je prožívali v j e h o r a n é m věku, p o d z i m e m i j a r e m . C o m p l e x i o oppositorum, „ s l o ž e n i n a protiv". Bylo to naplnění a byla to naděje. N a v e č e r světa dokonal kříž všechny věci, ale o velikonočním jitru vzchá zel n a d lidmi zcela nový den: Sacrificium vespertinum pependit in ligno, et beneficium matutinum surgens praebuit e sepulcro, „večerní oběť visela na kříži a povstala z h r o b u j a k o ranní d a r " (Mozarabský misál, modlitba k p o z d r a v e n í pokoje). D u š e , která se obracela ke Kristu, vracela se s n í m do ráje, nalézala t a m opět mládí světa „a sluneční úsvit n a d časným jitrem".
139
„Staré věci pominuly, nové nastoupily." „Kristus změnil Z á p a d ve Východ" (Klement, Protreptikos, cl 14). Starý člověk je p ř e m o ž e n , povstává Člověk nový. Staroba je hří c h e m , od nynějška je h ř í c h e m ve vlastním smyslu. Je vlast ním zlem, je vlastní nocí. Staroba je blud, blud podstatný, nedostatek víry v naprostou Kristovu novost. Omnem novitatem attulit. - Quomotlo vespera, ubi Christus est? - „Při nesl veškerou novost. Jak m ů ž e být večer tam. k d e je Kris t u s ? " (Irenej, Adv. Haer., 4,34; Augustin, Kázání 81). K o n e č n ě nastal nový den, po k t e r é m nenásleduje ž á d n á n o c . Přípravy byly nutné, byly d l o u h é a m o u d ř e o d s t u p ň o v a n é . Přesto zazářilo naráz světlo vtěleného Slova, náhlý počátek nejúžasnější revoluce (Klement). B e z e vší pochyby by se m o h l a m y š l e n k a Otců p ů v o d n ě chápat j a k o pozůstatek židovské představy o konci časů, který měl spadat vjedno s j e d i n e č n ý m p ř í c h o d e m Mesiáše. Obrazy žní a vinobraní tradičně symbolizovaly soud. N e nazýval i svatý Pavel Krista „posledním A d a m e m " , to zna m e n á A d a m e m posledních d n ů ? (1 Kor 1 5 , 4 5 ) . N e u k a z u j e list Ž i d ů m (9,26), že přináší oběť na k o n c i věků? Křesťanské myšlení rozeznávalo už od začátku dvojí pří chod: v těle a ve slávě, ale toto n e m ě l o ihned všechny své důsledky. Argumentace, kterou j s m e uvedli, se také vysvětlí přáním Otců ponížit židy, ale neztrácet dobro, které bylo v jejich tradici, a sloučit novost křesťanství v j e h o defini tivní formě s „majestátní starobylostí" (Eusebius), j a k o u p r o křesťanství p o ž a d o v a l i . M ů ž e m e soudit, ž e n ě k t e ř í z nich, j a k o Teodoret, se o to snažili s trochu přílišným za líbením a důvtipem. N e n í proto m é n ě pravda, že odpověď na námitku Celsovu a Porfyriovu nebyla nijak p r o z a t í m n í m v ý c h o d i s k e m ani nebyla strojená. Intelektuálně a za p o m o ci tehdejší historie a exegeze se v ní promítalo živé cítění křesťanské obce. O světě a o člověku a o jejich vztazích s B o h e m přinášelo opravdu zcela n o v o u představu. N u ž e , tato představa je stejné podstaty j a k o křesťanství. O Christum et in novis veterem et in veteribus novum! „Kristus v n o v ý c h věcech starý a ve starých n o v ý ! " (Tertullián, Ad-
140
versus Marcionem, 1.4, c.21). I pro nás je dnes v š u d e Kris tův příchod v osobě své církve současně p o d z i m e m i j a r e m .
Spes non
confundit
- naděje neklame
J a k o je dvojí příchod Kristův, tak je dvojí příchod j e h o církve. Nejprve byl příchod viditelný, hlásání evangelia a ustanovení hierarchie. Ale až b u d e církev v š u d e přítomna, n e b u d e to ještě ani zdaleka k o n e c . Tělo vyvolených ještě nepřestane růst, neboť „Kristus se s á m buduje a roste tím, že k sobě připojuje s p a s e n é " ( Ř e h o ř N y s s k ý , In Cant., h.13). Tajemně, „pod z e m í " , ať jsou n a v e n e k j a k é k o l i sví zele v lidských dějinách, ať je jakákoli bilance zdánlivých triumfů n e b o odpadů, musí postupovat vpřed až do období, které n e b u d e mít k o n c e (Raban M a u m s ) : do definitivního p o d z i m u a jara, do úsvitu a sklizně věčnosti. P o t o m , až uplyne šest věků světa, nastane sedmý den, sabbatum sine vespere, sobota bez večera. Jahvův den, který kdysi před povídal starý Izaiáš v proroctví, j e ž vyznělo už zcela du chovně, m u s í m e chápat ve smyslu j e š t ě duchovnějším: „V onen den p o v e d e cesta z Egypta do Asýrie. A s y ř a n půjde do Egypta a Egypťan do Asýrie: Egypťané i Asyřané b u d o u j e d n o m y s l n ě sloužit J a h v e m u . Toho d n e b u d e Izrael třetí s E g y p t e m a s Asýrií, j a k o p o ž e h n á n í uprostřed z e m ě . P o ž e h n á n í Jahve zástupů, který praví: P o ž e h n á n buď, můj egyptský lide, Asýrie, dílo m ý c h rukou, a Izraeli, mé dědictví" (Iz 19,23-25).
141
M í r na světě, j e d n o t a všech národů ve službě a chvále P á n a ! To není sen, to je slovo Boží. Ž á d n é bědy, ž á d n é n e ú s p ě c h y nás nepřimějí, a b y c h o m o t o m pochybovali. Církev d o b ř e ví, že na této z e m i nikdy plně nezvítězí nad zlem, to z n a m e n á nad nejednotou. Ví, že „válečný s t a v " má zárodek v srdci nás všech a že to b u d e až do k o n c e náš p o z e m s k ý úděl. Velké město, z b u d o v a n é K a i n e m , j e h o zlo č i n n ý m i skutky, n e b u d e vyvráceno, dokud potrvá čas (Je r o n ý m ) . „Svět", v prokletém smyslu, neustále vylézá tisíci p r a m é n k y z ostrůvků, dobytých na j e h o b a h n i t é m oceáně. Tou měrou, j a k se církev šíří, nalézá ho zase znovu v sobě a ten je pak při své nenápadnosti j e š t ě hrozivější ( H u g o od sv.Viktora). Církev to ví. Ví také, že nejjistější pokroky a nejobdivuhodnější výdobytky č l o v ě k a mají v s o b ě vždycky něco dvojsmyslného, z č e h o si m ů ž e Z l o d u c h při jít na své. „Tajemství n e p r a v o s t i " b e z p o c h y b y j e š t ě nenatropilo svou nejhorší spoušť. J a k o t é m ě ř v k a ž d é m věku svých dějin, a snad víc než kdy jindy, vidí dnes církev rý sovat se j e h o strašlivý stín. Proto přes ustavičné iluze těch, které získala na svou stranu, ale které D u c h j e š t ě úplně ne pronikl, neočekává j i n é vítězství, než j a k é dobyl její Snou benec, který se ujal vlády skrze kříž. B e z kříže není v t o m t o čase j i n é h o triumfu. Usazenost, j e ž je p o k u š e n í m pro m n o ho jejích dětí, m ů ž e být pro ni vždy j e n vnějším zdáním. Tak j a k o Pravda sama, ví i církev, že je k o n e c k o n c ů na z e m i j e n cizinkou, scit se peregrinam in terris agere (Tertullián, Apolog., c l , n.2). Její perspektiva zůstává j a k o v je jí první den podstatně eschatologická (Origenes, A m b r o ž ) . A přece se už na této z e m i n e ú n a v n ě snaží o n e m o ž n é . To už je cíl těch, k d o odcházejí založit církev v nepřátelských nebo dalekých krajinách, podle krásné definice, kterou dal jejich práci žák velkého Ricciho P.Manuel Diaz, vizitátor jezuitů v M a c a o . 26.června 1639 se začaly projevovat m e z i misionáři v Č í n ě neshody o h l e d n ě metody, ale j e š t ě nerozvířily hladinu do té míry, že je „spor o o b ř a d y " pro každé katolické srdce trapnou historií. Tehdy psal D i a z provinciálu d o m i n i k á n ů v M a n i l e a vykládal mu stanovisko svého řádu: „Přišli j s m e z Evropy na tento k o n e c světa, a b y c h o m 142
se spojili s č í n s k ý m i p o h a n y a vytvořili s n i m i j e d i n é křes ťanské t ě l o . " Silný B o ž í m i přísliby pracoval tedy tento mi sionář, aby uvedl ve skutek prorokovu vidinu! Ale i za před pokladu, že by se m y š l e n k a univerzálního křesťanstva proti v š e m u očekávání vydařila, m o h l a by být teprve j e n vzdá l e n ý m a b l e d ý m p ř e d o b r a z e m poslední jednoty. Nondum apparuitquiderimus. Ještě není zjevné, č í m b u d e m e . „ D o u fáme v to, co n e v i d í m e - co se n e d á ani zahlédnout - ale č e k á m e na to s vytrvalostí" ( Ř í m 8,25). D u c h , který mluvil ústy proroků, vyjádřil se znovu prostředictvím P a v l o v ý m a přiřkl církvi při jejím n o v é m poslání úlohu Izraele vůči o k o l n í m n á r o d ů m . Také tělesnému Izraeli vyhradil m í s t o v t o m t o smíření, v t o m t o definitivním sjednocení. Č l o v ě k vzal na sebe celé tvorstvo a cítí se solidární s j e h o o s u d e m - a církev zase přijala člověka s j e h o p o d i v u h o d n ě složitou historií. Tvorstvo, z d u c h o v n ě l é skrze člověka, člověk, po svěcený církví - a k o n e č n ě církev, d u c h o v n í a posvátný vesmír, j a k o veliká loď, obtěžkaná v š e m i plody z e m ě - ve j d o u do věčnosti (sr. Ř í m 8,22). Spes non confundit. N a d ě j e n e k l a m e . Církev je předur čená. Církev, to z n a m e n á , v ní j s o u předurčeni všichni lidé a celý svět. Toto tvrdí svatý Pavel na vrcholu svého u č e n í ( Ř í m 8,18-39; 1 Tim 3,15-16). Tento text z listu Ř í m a n ů m o p ř e d u r č e n í vzbudil m n o h o znepokojujících k o m e n t á ř ů a m n o h o vášnivých diskusí. Příliš m á l o se dbalo na kontext a m n o z í v n ě m viděli tvrzení, že nutně dojdou slávy jedinci, které si B ů h vyvolí, a tedy ho pokládali za pozitivní zavr žení ostatních. Tento výklad 8. kapitoly listu se někdy pře nášel i na kapitolu 11. Ve zvolání O altitudo! se viděl spíš úlek n e ž důvěra. Stalo se z v y k e m pronášet je s třesením. Hledala se v n ě m odpověď - n e b o spíš effugium, únik, - na spletité otázky o milosti účinné a milosti dostatečné. Ve skutečnosti problém, z n ě h o ž vychází toto v z n e š e n é zvolá ní, má s takovými o t á z k a m i j e n vzdálený vztah. P o k u d se v n ě m projevuje úlek, je to jen pocit, jaký se z m o c n í kaž dého tvora, octne-li se v blízkosti p o s v á t n é h o tajemství. Je to závrať, která ho zachvátí před „ B o ž í m i h l u b i n a m i " . Jak správně viděl Hilarius, je to zmatek, který nevylučujepo£q/, 143
závrať, která n e o d n í m á jistotu. A jak d o b ř e vysvětlili Ori genes a Cyril Alexandrijský, zdůrazňuje-li Pavel svrchova nost Pána, j e h o ž soudy jsou neproniknutelné, přece se ob divuje na prvém místě p o k l a d ů m j e h o dobroty (sr. Ř í m 11,33 a 10,2; Ef 2,4). Ostatně, apoštol má na mysli víc cíl než udivující cesty, kterými nás Bůh vede. P o h n u t k o u j e h o výkřiku, výkřiku uchvácení a jásotu, je d ů m y s l univerzál ního Milosrdenství, které přivede židy n a k o n e c k j e d n o t n é spáse, když nejdříve použilo jejich zaslepenost k obrácení p o h a n ů . „Neboť Bůh nelituje svých darů ani toho, že n ě k o h o povolal... Všechny lidi nechal upadnout do neposlušnosti, aby mohl v š e m prokázat milosrdenství" (sr. Augustin, In psalm. 58). P o d o b n ě v S.kapitole prohlašuje Pavel, celý okouzlený, svou víru v úspěch Božího plánu, v dovršení Kristova těla. J e h o zvolání je ozvěnou Ježíšova slibu o j e h o církvi: „ P e k e l n é mocnosti ji n e p ř e m o h o u . " Pavel slavnost ně zaručuje to, co sám napsal svým d ě t e m v Korintě: „Bůh b u d e všechno ve v š e m " (1 Kor 15,28; sr. Ef 1 a G a l 3,22). D o b ř e ví, že nikdo n e b u d e spasen proti své vůli, že i když žil člověk d u c h o v n ě , m ů ž e znovu upadnout pod vládu těla, a neustále to tvrdí. Vyzývá ke snaze a k bdělosti, chce, aby každý „pracoval na své s p á s e " (Flp 2,12). On sám se v ně kterých chvílích třese, k d y ž pomyslí, ne na B o h a , ten je věrný, ale na sebe. Má hrozná slova o těch, k d o zakusili „Boží d o b r o t u " , byli planými větvemi, n a r o u b o v a n ý m i na ušlechtilou olivu, ale „propadnou p ý š e " : Ti b u d o u „odříz n u t i " (Řím 11,17-24). Tato slova opakuje Klement Alexan drijský na adresu modloslužebníků: „ B ů h zavěsil nad jejich hlavy hvězdy j a k o cestu, aby je dovedla k n ě m u . Ale oni se ani zdaleka nedrželi těchto svě telných těles, sestoupili z nebe a klekali před d ř e v e m a ka mením... P r o t o jsou považováni za n e s c h o p n é spásy. Jako stéblo slámy, které je vytrženo ze snopu, j a k o kapka vody. která vyteče z nádoby, tak jsou odříznuti od t ě l a ! " (Stromates, 6, c.4). Ale tento obraz odříznutého údu - ztraceného, mrtvého -ještě lépe zvýrazňuje spásu těla j a k o takového. Pavel hned nato dodává: Celek pohanů vstoupí to pléróma tón ethnón, 144
do plnosti národů. Celý Izrael b u d e spasen, pas Israél. Izrael a p o h a n é : V těchto dvou národech, j a k víme, záleží celé lidské pokolení (Řím 11, 25-26). Několika h u t n ý m i a přesnými formulemi komentuje Ire nej toto učení. Spása světa je svěřena církvi: „Hoc enim Ecclesiae creditum est Dei munus" (Adv. Haer., 3,24). N u že, toto naprosto není nějaké libovolné Boží rozhodnutí. Neboť církev není k o n e c k o n c ů nic j i n é h o než lidstvo s a m o , oživované, sjednocené Kristovým D u c h e m . B ů h ji chtěl, aby „oduševňovala stvoření". Proto b ě d a tomu, k d o se od ní odloučí! Je-li rozkol hřích, který vede k smrti, je to proto, že sama smrt, zavržení, je rozkol (sr. Jan 15,6): rozkol největší. naprosté „odcizení", definitivní odříznutí. A m ů ž e to platit i o zdánlivě nejhorlivějších bojovnících za j e d n o t u . Neboť „je-li m n o h o takových, kteří jsou v církvi, ačkoli se zdá, že j s o u m i m o " , m ů ž e být i m n o h o takových, kteří jsou m i m o církev, ačkoli jsou považováni za její strážce. Novit Dominus qui sunt ejus. „Pán zná své lidi ( Augustin, In Jo., tr. 3). Ale ať se v t o m t o o h l e d u vyskytnou j a k á k o l i zjevení o p o s l e d n í m dni, j e d n o je jisté: Církev nevstoupí do B o ž í h o království z m r z a č e n á . Když byla podle židovské legendy Lotova žena p r o m ě n ě n a v solný sloup, byl jí stále odtrho ván některý úd. Ale vždycky jí byly ihned zázračně vráceny, takže zůstávala stále celá. Tak i církev, „sůl z e m ě " , prodě lává často amputaci, ale ihned se se svými údy opět shle dává. Tak je tomu se s a m o t n ý m lidstvem: Při žádné ztrátě v n ě m nezůstane prázdné místo, nic to n e m ů ž e ubrat j e h o plnosti. Jako jsou v n a š e m těle všechny údy mezi sebou solidární a j e d n y podpírají druhé, tak b u d e lidstvo sdílet osud Toho, který si je vzal za své tělo. Protože Hlava zví tězila, b u d e „ p l é r ó m a " , celé tělo, spaseno.
145
DEVÁTÁ KAPITOLA
Katolicismus Plod
země
Je-li druhý příchod církve pro nás p ř e d m ě t e m víry a pou hé naděje, je t o m u j i n a k s jejím p ř í c h o d e m prvním, s šíře n í m církve po povrchu z e m ě . Už dvacet století m á m e před o č i m a dočasnou p o d o b u jejího p o d z i m u a jejího jara. Jak dozrává tento p o d z i m a j a k rozkvétá toto j a r o ? V podstatě je to nepředvídatelné, protože v š e c h n o je darované, všech no je nezasloužené a protože to, co je věčné, n e m á ž á d n é dějiny. Ale protože zákon vtělení je ovládán z á k o n e m lásky, m ů ž e m e se pokusit, zase za p o m o c i Otců a příkladů apoš tolů, definovat aspoň všeobecně postoj církve vůči t o m u t o m n o h o t v á r n é m u lidstvu, k t e r é t a k t r p ě l i v ě v y c h o v á v á a proniká. To nás přivede k tomu, že se p o d í v á m e trochu konkrét něji na to, co n á m sama pověděla o s v é m k r á s n é m n á z v u „katolická". O d e dne, kdy vyšla církev z večeřadla, plná síly a přísli bů D u c h a svatého, aby dobývala svět, nalézá všude na své pouti země, které už byly po n á b o ž e n s k é stránce „obsaze n y " . Náboženství, se kterými se setkává, nejsou pro d o t y č n é n á r o d y j a k o plášť, který by mohly j e d n o d u š e svléknout. Zvyklosti, tradice, život společenský, intelektuální, mravní, v š e c h n o nese jejich pečeť. N ě k d y už tato náboženství všech no zformovala n e b o alespoň to v š e c h n o pronikla, v š e c h n o prosákla. Aby se tedy udělalo místo evangeliu, b u d e třeba v š e c h n o š m a h e m odhodit? N i k d y nechyběli rozumáři, kteří se to d o m n í v a l i . Říkají: Ve falešných n á b o ž e n s t v í c h je 146
všechno špatné. Je to lež a zvrácenost. Je třeba je vyhladit. M á m e před sebou m ě s t o s a t a n o v o . J e třeba j e odklidit. V š e c h n o se musí změnit a předělat. V š e c h n o zničit, aby se m o h l o stavět n o v ý m z p ů s o b e m . Takto přibližně m u d r o v a l kdysi Tatian o starém řecko-římském světě. Takto m u d r o val M a r c i o n a ze svých strohých posudků nevylučoval ani Izrael. Takhle také v n e d á v n é d o b ě odmítali krajní jansenisté uvěřit, že by m o h l o z pohanství vzejít n ě c o j i n é h o n e ž zkaženost. Takový přístup je nespravedlivý. N e n í m o ž n é , aby to, co tak d l o u h o trvalo a čím žily národy, nezasloužilo aspoň v n ě č e m úctu. A také je to přístup k l a m n ý . V n a š e m světě n e n í nikde absolutní začátek, v ž á d n é m oboru. A kdyby c h o m připustili úplné zničení všeho, bylo by p a k h o d n ě těžké v š e c h n o stvořit. P o n e c h m e tedy N i k o d é m o v i j e h o způsob, j a k chápal křesťanskou obnovu, a ptejme se samot né církve, jejích dějin, její nauky, j a k si počíná. L i d s k á přirozenost, říká n á m nejprve, je b e z e vší pochy by n e m o c n á , je chorá, ale není ú p l n ě zkažená. Lidský r o z u m je slabý, kolísavý, ale není úplně odsouzen k omylu, n e n í m o ž n é , aby mu bylo božství úplně skryté (Augustin). „Se m e n o Slova bylo vloženo d o celého lidského p o k o l e n í " (Justin, 2. Apologie, c.8, n . l ) . B o ž í obraz v n ě m m ů ž e být z a t e m n ě n , zahalen, znetvořen. Ale zůstává v n ě m stále. Etsi avertis, Domine, faciem tuam a nobis, tamen signaturu est in nobis lumen vultus tui, Domine: „ P a n e , i k d y ž od nás odvrátíš svou tvář, přece je nad n á m i světlo tvé t v á ř e " (sr. A m b r o ž , In psalm.43). N e p r a v á náboženství tedy bloudí n e b o uvázla, ale n e z n a m e n á to, že by byla m y l n á jejich snaha n e b o že by byly falešné všechny jejich zásady. Os tatně, spočívají m n o h e m častěji na dětinských představách n e ž na představách zvrácených. Neodhaluje n á m to dnes č í m dál tím lépe studium, j a k se vytvářely mýty a „magic k é " cesty myšlení? Stvořitel a Vykupitel, d o d á v á církev, j s o u j e d e n a týž B ů h . N e m ů ž e být tedy rozpor m e z i jejich díly a je chyba myslet si, že v y c h v á l í m e druhé, k d y ž b u d e m e kritizovat prvé. Slovo, které se vtělilo, aby napravilo a dovršilo všech147
ny věci, je také Ten, který už osvěcuje k a ž d é h o člověka při příchodu na tento svět (Origenes). Dominus naturalia legis non dissolvit, sed extendit et implevit: „Pán nezrušil to, co bylo podle zákona přirozené, nýbrž rozšířil to a n a p l n i l " (Irenej, Adv. Haer., 4,12). Jako on, tak ani j e h o poslové nepřicházejí ničit, ale dokončit, ne zpustošit, ale pozved nout, přetvořit, posvětit. I ú p a d k o v é zjevy, na které naráže jí, vyžadují, ne aby byly odstraněny, ale napraveny. Sana quod est saucium, rege quod est deviurn: „ Z a h o j , co je zra něné, usměrni to, co je na scestí." D á v n o předtím, než teologie kodifikovala tyto zásady, církev už podle nich žila. Jsou z á k l a d e m její trvalé praxe. A k d y ž se „reformátoři" nespokojovali s tím, že se pouštěli do opravdových zlořádů, ale k d y ž se opovažovali napadat všude to, č e m u říkali „prosakování p o h a n s k ý c h m r a v ů do římské církve", byli nuceni, aby ukázali jejich p r a m e n , jít stále dál až k nejprvnějším počátkům. S a m o P í s m o svaté prý je poskvrněné (1)... Stvořitelovo dílo, ať je člověk jakkoli zprznil, zůstává přece přirozenou a nutnou přípravou pro dílo Vykupitele. Č í m lépe p o z n á v á m e historii křesťanských počátků, tím ví ce si to u v ě d o m u j e m e . „Jak je k r á s n é " , volal Pascal, „vidět o č i m a víry, j a k se Darios a Kyros, Alexandr, Ř í m a n é , P o mpeius, Herodes, n e v ě d o m k y přičinili o vítězství evange lia." D n e s m ů ž e být náš obdiv j e š t ě hlubší. Jak je krásné pozorovat, j a k se „prvky světa" pozvolna, aniž to k d o tuší, formují, zrají, vyvíjejí, aby daly tělo rodícímu se křesťan ství! Křesťanství proměnilo starý svět tím, že ho vstřebalo do sebe. M ů ž e m e si představit myšlení svatého Pavla odříz nuté od tisícerých kořenů, kterými bylo spojeno s p ů d o u Tarsu a Jeruzaléma, s řeckou civilizací, s orientální mysti kou, s ř í m s k ý m císařstvím? To byly nutné kořeny a tím nut nější, č í m vyšší je transcendence. „ N a d p ř i r o z e n é " naprosto n e z n a m e n á „ n e p ř i r o z e n é " . Také j s m e viděli, j a k O t c o v é shodně využívají Pavlovy myšlenky o plnosti časů, stejně I - P. Charles, La Robe sam couture, 1923, str. 1SI nn. Již Móhler, Nouvelles recherches, závěr (La symbolique, v. III.).
148
j a k o zdůrazňují „přípravy na e v a n g e l i u m " . Byli citliví tak j a k o my na novost křesťanského zázraku, ale přesto nebyli ochotni dělat z n ě h o „náhlou i m p r o v i z a c i " a naprosto ne připouštěli, že by byl přišel Kristus na svět j a k o „na nějakou cizí p l a n e t u " ( M a r c i o n o v o pojednání o Osudu, v Klement, Excerpta, n.76). Je-li totiž křesťanství zcela božské, je také v j e d n o m smyslu zcela lidské. Je tím lidštější, č í m je bož štější a proklouzlo bez roztržení tkaninou lidských dějin, když přišlo proměnit člověka a obnovit tvářnost z e m ě (Irenej). Ježíš, náš Spasitel, vzal prvky svého těla z naší rasy. Na rodil se z ženy a j e h o lidská přirozenost není nějaká přiro zenost pomyslná, j e n o m p o d o b n á naší. Je to naše vlastní přirozenost. Aperiatur terra et germinet Salvátorem: „Otevři se z e m ě a vydej Spasitele." Dokétský blud, i ve své oslabené formě, tím, že znevažuje j e h o lidství, znevažuje i naši spásu. „Kdyby byl nepřijal od člověka podstatu svého těla, kdyby nebyl homo ex hornině, nebyl by doopravdy č l o v ě k e m " (Irenej, Adv. Haer., 2,22). J a k o B o ž í dar n e n í Ježíš současně o nic m é n ě k v ě t e m z k o ř e n e Jesseova. Při šel z n e b e , a l e j e také p l o d e m země. Dominus dobit benignitatem et terra nostra dobit fructum suum. „Pán dá požeh nání, a naše z e m ě vydá svůj p l o d " (Řehoř, In Ezech., 1.2, h . l ) . P o d o b n ě i j e h o církev. Její tělo jí poskytuje lidstvo. N u ž e , tou m ě r o u , j a k církev roste, m u s í se zvětšovat i tento lidský přínos. Je to prodloužení téže pravdy, kterou také většina Otců bez váhání uznávala. Byli silně přesvěd čeni o božskosti křesťanství, na kterou usuzovali z j e h o účinků a která ho naráz staví do ú p l n ě j i n é h o řádu, a zdů razňovali spíš j e n zálibně - někdy i p ř e h n a n ě - p o d o b n o s t mezi j e h o d o g m a t y a n a u k a m i filozofů (Eusebius, Izidor z Pelusie, Teodoret atd.), čímž připravovali jisté s n a d n é ar g u m e n t y m o d e r n í m racionalistům. Přísně sice odsuzovali jejich opovážlivé d o m n ě n k y a rádi se posmívali jejich ne m o h o u c n o s t i dojít až na k o n e c pravdy, ale přesto neváhali se od nich učit a promýšlet d o g m a podle jejich pojmů. Ni kdy nechápali „čistotu křesťanství" z p ů s o b e m zcela nega tivním j a k o později někteří jejich obhájci. Byli sice pře149
svědčeni o ďábelském p ů v o d u modloslužby, ale přece se nenechali zmást r o z h o ř č e n ý m i n e b o ironickými projevy Porfyria, Juliána n e b o Fausta na adresu „ p o h a n s k ý c h " zvy ků, pomalu prý z a v á d ě n ý c h do křesťanského života. D o k o nalý dědic jejich d u c h a N e w m a n říká v j e d n é d o k o n a l é for mulaci: „ N a m í t á se n á m : Tyto věci se vyskytují u p o h a n ů , a tedy nejsou křesťanské." „Nejsme poplašení", dodává, „když se d o z v í m e , že n a u k a o andělích pochází z Babylona, vždyť víme, že tito andělé zpívali o vánoční noci; ani když najdeme u Filona vizi Prostředníka, jestliže pravý Prostřed ník opravdu zemřel na Kalvárii ( 2 ) " (sr. Text 47).
Přizpůsobení Růst je spontánní a křesťanské obce se pozvolna m n o ž í , j a k o se šíří olejová skvrna. Tak také lidský přínos, různý podle míst, přichází spontánně, n e p o z o r o v a n ě a reakce opět s a m o č i n n ě vylučují jed. V š e c h n a pozornost se m ů ž e sou středit bez vážného ohrožení spravedlnosti na potírání blu du a zla. Ale j a k m i l e si apoštolát uloží vzdálené cíle a obrátí se k cizím n á r o d ů m , u v ě d o m í si jasněji svůj zákon a m e t o dicky ho promýšlí. Vidíme to například už u Ř e h o ř e Veli k é h o , k d y ž diktuje své pokyny m n i c h ů m , které posílá za ložit církev v Anglii, n e b o u svatého Jana z Montecorvina, který ve 13.století bez m e š k á n í přeloží N o v ý zákon a žaltář do j a z y k a m o n g o l s k é h o . Ale toto se projevuje v p l n é m svět le u velkých misionářů m o d e r n í c h časů. M a t o u š Ricci, aniž by si hrál na Orientálce, „tak vnikl do čínské literatury, tak citlivě a s takovou láskou, že si osvojil její srdce i vnější způsoby ( 3 ) " .
2 - Milmaivs Christianily. Newman, Le développemenl du dopne chrétien. str.266. 3 - E. Duperray, L'Éf>lise et la civttisation chinoise, v Bulletin des Missions, 1937. stř.251.
150
R o b e r t Nobili byl j e h o ž á k e m v Indii a stal se b r a h m á n e m m e z i brahmány. I různost jejich m e t o d svědčí o jed notě a čistotě katolického ducha, který je inspiroval, j a k o j e š t ě dnes inspiruje jejich následovníky. Týž d u c h se pro jevuje v 18.století ve všech instrukcích k o n g r e g a c e „Pro p a g a n d y " b i s k u p ů m , které posílala „ d o Č í n y " , a n a l e z n e m e ho v d o k u m e n t e c h posledních papežů, Maximum illud Be nedikta XV. (1919) a Rerum Ecclesiae Pia XI. (1926). Tato dvojí vůle, u v ě d o m ě l á a metodická, přijímat všech n o , co se dá přizpůsobit, a neukládat nic, co n e n í věcí víry, není přesto žádná vypočítavost obratných lidí, kteří hledají v ý h o d n ý postup, j a k se to n ě k d y církvi vyčítalo. Církvi j d e o nauku. A přece, j a k dokazuje zkušenost, je toto j e d i n ý plně účinný způsob. Ale j e n o m za cenu m e t o d i c k é a vytr valé snahy, kterou u m o ž n í p o u z e láska. P o n ě v a d ž nejen vy žaduje od apoštola, aby se ustavičně, znovu a znovu při z p ů s o b o v a l , p o p ř í k l a d u s v a t é h o P a v l a , který s e stává v š e c h n o v š e m a n e m l u v í před A r e o p á g e m stejně j a k o se svými krajany. Ž á d á od n ě h o víc než vnější přizpůsobení. Ž á d á vnitřní „vysídlení", exodus z j e h o nejtajnějších pří bytků: „Vyjdi ze své z e m ě , ze své rodiny, z d o m u svého otce, a jdi na místo, které ti u k á ž u . " Vyžaduje také d l o u h o u trpělivost, protože by nebyla důsledná, kdyby d ů k l a d n ě ne studovala národy, kterým má hlásat evangelium, jejich zří zení, jejich mravy, jejich n á b o ž e n s k é přesvědčení. N e s p o l čuje se s b l u d e m , ale vyhýbá se n e p l o d n ý m p o l e m i k á m a n a o p a k hledá „ k a m e n y " , které z B o ž í prozřetelnosti všu de čekají, že se z nich postaví b u d o v a Pravdy. Církev ví, že jsou dva způsoby přísnosti: j e d e n je nespravedlivý a pochá zí z n e p o c h o p e n í . Druhý je požadavek, vycházející z lásky. První zhoršuje zlo, zatímco druhý vzbuzuje d o b r o , které dosud neexistuje. S n a ž í se vidět v k a ž d é věci, j a k zjevená pravda ve své katolicitě vstřebává do sebe a doplňuje všech ny s p r á v n é m y š l e n k y č l o v ě k a , k t e r é s a m y o s o b ě j s o u vždycky n ě č í m z l o m k o v i t ý m a u b o h ý m . Zjevně nese církev jistá rizika, protože musí znovu činit s p o r n ý m i m n o h o věcí, které se d l o u h ý m n á v y k e m staly té m ě ř posvátnými a z nichž m n o h é , j a k se zdá, j s o u už skoro 151
d o g m a t e m . Také m u ž e vyvolat některé iluze. K d y ž Ricci dělal s Konfuciem to, co dělal A m b r o ž se Senekou n e b o Cyril s Platonem, byl na dobré cestě. J e h o žáci, kteří ve své horlivé snaze zpytovat j a k o on „dlouhý advent čínského m y š l e n í " viděli u starého m u d r c e „ve zkratce všechnu nejsolidnější morálku filozofů", a d o k o n c e „paprsek n e b o stín křesťanství (4)", také nebyli ani zdaleka úplně na omylu, ale ještě větším p r á v e m by byli mohli vyvyšovat morálku Mo-tseu-ovu. M n o z í z nich však p o t o m podivně zbloudili, k d y ž četli staré k a n o n i c k é knihy... N i c m é n ě , tato rizika, tyto k l a m y nebo tyto m o ž n é výstřelky n e m o h o u zastřít nutnost metody, kterou ukládá logika víiy a bez které by byla církev o c h r o m e n a . Jestliže například zůstaly pokusy o obrácení m o h a m e d á n ů tak dlouho bezvýsledné, a to do té míry, že si islám získal pověst, dosud ještě příliš rozšířenou, j a k o by byl „neobratitelný", nebyla příčinou těchto nesnází skuteč nost, že si křesťané nedali nezbytnou práci s j e h o p o c h o p e n í m ? M n o z í , poděšeni nebezpečím, d o j a k é h o j e přiváděla dobyvačnost p o t o m k ů Hagařiných, mysleli jen na to, že mají provádět rozkaz svých představených: Ejice ancillam hanc cumfilio ejus, „vyžeň tuto otrokyni i s jejím s y n e m " . Nemysleli dost na to, že se mají postarat také o n a p l n ě n í j i n ý c h slov: Benedicentur in semine tuo omneš gentes ter me, „v tvém potomstvu b u d o u požehnány všechny národy z e m ě " (Gen 21,10; 22). Nejnesmyslnější bajky o zákonech islámu, o j e h o zakladateli, byly roznášeny křižáky a byly probírány v p o l e m i c k ý c h spisech. Svatý Tomáš Akvinský si na to stěžoval na začátku své „ S u m m y proti p o h a n ů m " a vyjádřil tím stejnou myšlenku j a k o svatý R a j m u n d Pegnafortský. Při té příležitosti též připomněl, j a k přesně znali staří O t c o v é o b v y k l e nauky, proti k t e r ý m měli bojovat, a chválil metodu, j a k o u užívali při diskusi: Ut ex his quae dicunt (errantes) possimus rationes assumere ad eorum errores destruendos, „ a b y c h o m si z toho, co (bloudící) říkají, mohli vzít důvody k vyvrácení jejich b l u d ů " ( L . l , c.2).
4 - Lellre sur la morule de Coufucius, slr.2.
152
„ K d y ž se má Pravda n ě k o h o z m o c n i t " , pravil kdysi Severus z Antiochie, „musí začít j e h o vlastními m y š l e n k a m i " (Hom.70). Na j e d n o m d a l e k é m kontinentě, před staletími, vyslovuje j e d e n misionář tentýž podstatný zákon: „ H i n d u ismus - píše otec Wallace a naráží tím na námitku, která mu byla předhozena - je strom, který nikdy nepadne, k d y ž ru kojeť sekyry, která se do n ě h o zasekne, není z h o t o v e n a z je ho dřeva ( 5 ) . " To je přesně to, co říkal v 18. století jiný misionář v Indii, P. Calmette, v dopise, j í m ž o z n a m o v a l u č e n é E v r o p ě svůj nejnovější objev knih Védy: „ N e n í to ryzí zlato; připomíná kov, který se vytěží z dolů. Avšak lesk některých pojmů a některých míst nutí k pře svědčení, že je zde o p r a v d o v é zlato... Č e r p á m e z toho už teď bohaté plody pro pokrok víry, neboť si z toho b e r e m e zbraně k boji proti učitelům modloslužby, a tyto z b r a n ě j i m zasazují nejtěžší rány (6)." Je to m e t o d a i m a n e n c e , nejtradičnější ze všech, která se nepoužívá j e n o m v diskusích a v knihách. Když je pravá láskyplná a přímá - m ů ž e zjevit pravdu j e d n o slovo, j e d n o prosté gesto. V j e d n o m diskrétním u m ě l e c k é m díle jsou shrnuty její trpělivé fáze. Tušíme, že působí i v prosté kapli v El-Abiodh, která je v z e m i islámu j a k o b y p r o d l o u ž e n í m tichého b d ě n í Charles de F o u c a u l d a : k d e zvon volá z terasy k modlitbě Anděl P á n ě ; k d e je na křížové cestě o j e d n o za stavení víc, a j e h o výklenek, obrácený k Jeruzalému, j a k o je „ m i h r a b " v mešitách obrácen k M e k c e - připomíná v š e m A b r a h á m o v ý m d ě t e m lásku umírajícího Krista.
5 - De VEvangélisme au Catholicisme par la mule cles lnde.s (1921). str. 196. 6 - 1732 a 1733. Úplný text prvního listu v Revue ďhistoire cles missions. březen 1934.
153
Circumdata
varietate
-
oděna pestrou
nádherou
Jak je naléhavě nutné takové úsilí r o z u m u , k d y ž j d e o ry sy civilizace, jejíž hlavní chybou je často j e n to, že se v ní necítíme d o m a ! V dějinách misií m á m e o tom m n o h o krás ných příkladů a nikdy se z nich n e m ů ž e m e dost poučit. Ale j a k ý je tu rozdíl m e z i n a š í m velkým klasickým stoletím a stoletím p o s l e d n í m ! Toto byl věk evropské expanze, ale příliš často to byla také d o b a barbarské zaslepenosti. N i k d y jindy nebyl m e z i n á m i běžnější „všeobecný předsudek, že na Z á p a d svítí celý kotouč Slunce, kdežto na ostatní vesmír dopadají j e n zbytky j e h o paprsků ( 7 ) " . Zakladatelé naší vě decké civilizace neupadali do takové povýšenosti j a k o ti, k d o sklidili její plody. M á m e teď proč se bít v prsa, protože hrdost nad našimi stroji a z b r a n ě m i nás učinila nespraved livými k ostatním n á r o d ů m , protože naše úzkoprsá výcho va, která se honosila, že n á m poskytuje j e d i n o u lidskou kul turu, n á m zavřela oči pro krásy, které vytvořil člověk pod j i n ý m n e b e m . Ale církev, která není poskvrněna našimi vi n a m i , není ani z ú ž e n a naší o m e z e n o s t í ani není ztuhlá na šimi stanovisky. Její touha shromáždit celou lidskou rodinu n e m á nic společného s našimi m r z k ý m i nároky. Jako vy slankyně lásky nehlásí se k ž á d n é m u kulturnímu imperia lismu. Ať je dnes obyvatelstvo na zeměkouli jakkoli pomí chané, církev ví, že civilizace jsou tak originální j a k o lidské o s o b y a že se j e j i c h r ů z n o r o d o s t n e d á z r e d u k o v a t (8). Všechny z e m ě se m o h o u docela dobře j e d n a po druhé za řídit po evropsku. M e t o d y velkého průmyslu i politické for my Z á p a d u se m o h o u všude rozšířit. Toto zdánlivé zestejnění nezabrání, aby nepřetrvaly jisté velké typy d u c h o v n í zkušenosti, v nejširším smyslu slova, logicky neslučitelné.
7 - Ko, S.J. EssuisurVantiquitédes Chinois. v Mčmoires concernant les Chinois. LI., 1776, str. 149-151. 8 - Pokus o charakteristiku hlavních rysu je v J. Monchanin, Santé, sagesse, sáhnete (v Médecine et éducation. str.214-217). Od téhož autora: Llnde et la contemplation, v „Dieu vivant. n.3: L'Hindouisme. v Bulletin des Facultés catholiques de Lyon, prosinec 1946; Islám et Christianisme. v Bulletin des Missions. 1938, str.10-23; Islám, v En Tem ďIslám. 1938, str. 107-123.
154
A je posláním církve, aby očistila a oživila každý z nich, aby je prohloubila a dovedla je k cíli prostřednictvím nad přirozeného Zjevení, j e h o ž je strážkyní. To je nej vlastnější univerzální poslání, kterého se církev n e m ů ž e zříci, aby sloužila výlučně té n e b o oné formě civilizace (Augustin, De civitate Dei, 1.19, c.17). N e n í to pro ni j e n věc spravedlnosti. Neboť n e h l e d ě k to m u , že ž á d n é m u lidskému úspěchu není slíbeno věčné tr vání, církev ví, že k uplatnění b o ž s k é h o pokladu, j e h o ž je strážkyní, mají přispět svým dílem všechny rasy, v š e c h n y věky, všechna kulturní ohniska: ex toto mundo totus mundus eligitur, „z celého světa je zvolen celý svět" (Prosper, Pro Augustino respons. ad Gall., sententia super 8). Je j a k o u s i pokladnicí, „z které se rozdávají věci staré i n o v é , k d e se taví zlato n o v ý c h poplatníků, aby se očistilo ( 9 ) " . Církev si p o z o r n ě všímá prozřetelnostních harmonií, které jí připra vily pro její první rozvíjení prostředky v Ř e c k u a v Ř í m ě , je si v ě d o m a , že toto setkání zanechalo jisté definitivní sto py, avšak nesdílí k l a m n ý názor některých svých dětí, že je dnes úkol skončen. Věří, že zázrak minulosti musí pokra čovat, aby došlo k n o v é m u rozvíjení, k n o v ý m prozřeteln o s t n í m h a r m o n i í m . I v h o d i n á c h brutálního konfliktu stále doufá, byť i v nejpokornějším ze svých údů a v tiché m o d litbě a studiu se připravuje n o v á asimilace. Historie někte rých bratří Kazatelů, kteří „ s v e d l i " Aristotela (zatímco se n ě k t e r ý m zdálo, že byli svedeni j í m ) , není jediný případ. Ostatně, minulost církve je pro ni ještě v n ě č e m zkušeností, a ona je si příliš bolestně v ě d o m a , j a k ý m o c h u z e n í m se mu sely zaplatit velké rozkoly, n e ž aby toužila je znovu nahra zovat. A proč by m ě l a m ě n i t pružnou a silnou j e d n o t u své struktury za p o c h m u r n o u uniformitu? Proč by m ě l a „vnu covat vycházejícímu slunci barvy západu (10)"? Jediná archa spásy má pojmout j a k o o h r o m n á loď všech ny lidské rozmanitosti (Augustin). V j e d i n é h o d o v n í síni j s o u jídla, která se předkládají, vypůjčena z c e l é h o stvoření
9 - Newman, Essays, díl.I, str.233. 10 - M.Blondel. liinérairt philosophique,
155
str.277.
(tentýž).Kristovou nesešívanou suknicí je také - a je to táž - pestrobarevná suknice Josefova (Řehoř z Elvíru). „Jako pouto nerozlučné svornosti a dokonalé s o u d r ž n o s t i " (Cyp rián, De cath. Eccl.unitate, c.7) c h c e svazovat bohatý a ob j e m n ý snop. Církev ví, že množství zvyklostí, které posvě cuje, „utvrzuje j e d n o m y s l n o s t její víry" (Irenej), že tato vi ditelná katolicita je n o r m á l n í výraz jejího vnitřního bohat ství a že její krása se skvěje v rozmanitosti: circumdata varietate (Benedikt X V , konzistoř lO.března 1919; Fulbert ze Chartres, Epist.3). Je to církev katolická: ani latinská ani řecká, ale všeobec ná (Benedikt X V , Motu proprio z 1.května 1917). Je dě dičkou univerzální dobrotivosti (catholica bonitas) samot n é h o Boha a stále říká j a k o v d o b ě svatého Augustina: „Ego in omnibus linguis sum; mea est graeca, mea est syra, mea est hebraea, mea est omnium gentium, quia in unitate sum omnium gentium", „jsem ve všech jazycích; m á j e řečtina, m á j e syrština, m á j e hebrejština, jazyk všech národů je můj, protože j s e m v j e d n o t ě všech n á r o d ů " (In psalm. 147). Nic opravdu lidského, ať to pochází odkudkoliv, jí nesmí zůstat cizí. „Dědičný majetek všech národů je jejím nezcizitelným v ě n e m . " Jako místo, k d e se setkávají touhy člověka a touhy Boha, učí všude lidi jejich p o v i n n o s t e m a c h c e také naplnit najednou, a v m n o h e m větší míře, přání všech duší a všech dob. V š e c h n o posbírat, aby to spasila a posvětila (Klement Alexandrijský). „Ať jsi kdokoli - říká kaple louce - n e m á š nic tak z n a m e n i t é h o , co by ti bránilo přijmout m o u p o m o c . " Tím víc neexistuje nic tak z n a m e n i t é h o , co by si katolicis m u s nebyl ochoten osobovat. Vidí-li n ě k d o v katolicismu j e d n o z m n o h a náboženství, j e d n u z m n o h a askezí, i k d y b y přitom dodal, že je to j e d i n é náboženství pravé, m ý l í se o j e h o podstatě, nebo aspoň se zastavuje u vnějšku. Kato licismus je prostě Náboženství v p r a v é m smyslu slova. Je to forma, kterou se musí přiodít lidstvo, aby bylo k o n e č n ě samo sebou. Je to j e d i n á realita, která nepotřebuje ke své existenci stavět se proti něčemu, je to tedy opak „uzavřené společnosti".
156
Katolicismus je věčný a je si jist sebou j a k o j e h o Zakla d a t e l c e to s a m a nesmlouvavost j e h o zásad, která mu brání, aby se nikdy nezaplétal do pomíjivých hodnot, zajišťuje mu n e k o n e č n ě chápavou pružnost - zcela oproti exkluzivismu a topornosti, j e ž jsou charakteristické pro d u c h a sektářskéh o . Omnis gens secundum suam patriam in Ecclesia pscdlit Auctori, „v církvi zpívá každý národ Stvořiteli svým jazy k e m " (Raban M a u r u s , De Universo, 1.22, c.3). Církev je všude d o m a a každý se má cítit d o m a v církvi. K d y ž se vzkříšený Kristus zjevuje svým přátelům, bere na sebe po d o b u všech ras a každý ho slyší ve svém jazyce.
Katolicismus Taková je církev, takový je její pravý postoj. Dnes je ještě d ů l e ž i t ě j š í to h l á s a t a u k a z o v a t to s k u t k e m . P o k u š e n í v o p a č n é m smyslu jsou totiž dnes prudší a u m n o h ý c h , k d o pozorují církev zvenčí, převládá o ní zcela odlišná předsta va. Po o b d o b í doby vatelského optimismu, kdy byl osud Ev ropy svázán s o s u d e m křesťanství, se dnes stává, že se v jis tém vystřízlivění spojuje osud křesťanství s o s u d e m Evro py, jejíž zánik prý se blíží. Dříve se myslelo, že je m o ž n é lehko předělat Východ podle Z á p a d u . Teď se začíná pro hlašovat, že je třeba zříci se j a k o přeludu plánu na j e h o pokřesťanštění: Tvrdí se: „Křesťanství bude muset k o n e č n ě uznat, že ne m ů ž e narušit jistá velká náboženství... Všude na z e m s k é m povrchu jsou už rozděleny oblasti vlivu, jsou zaujaty pozi ce... Opustit soustavu víry a vstoupit do j i n é z n a m e n á m n o h e m spíš z m ě n u civilizace než z m ě n u náboženství. Křes ťanství b u d e muset k o n e č n ě přijmout zřejmou skutečnost, že je spojeno s kulturou a se způsoby myšlení, které nejsou v š e o b e c n é (11)."
11 - J.Schlumberger. Sur les froniiěres religieuses, 22 (1935)
157
Strašlivá myšlenka, m y š l e n k a smrtelná, kterou udržuje příliš zatížená minulost i příliš m n o h o dosud p ř í t o m n ý c h zjevů. I my j s m e dosud příliš často jejími tajnými spoluvi níky a j e n velké d u c h o v n í o b n a ž e n í m ů ž e onu představu překonat. Církev důvěřuje v D u c h a , který ji vede, a důvěřuje také všem n á r o d ů m , které přichází osvobodit. N e n í v t o m z její strany žádná naivnost. D o b ř e ví, že všechny rasy nejsou na stejném kulturním stupni. V š e c h n y také nemají stejné mož nosti. Ale také ví, že všichni lidé jsou spojeni s p o l e č n ý m p ů v o d e m a b o ž s k ý m u r č e n í m . To jí stačí, aby m ě l a jistotu proti v š e m teoriím, které plodí pýcha n e b o sobectví. M n o h o se opakovalo, že po v a t i k á n s k é m koncilu a po encyklice Pascendi hájila církev práva lidského r o z u m u . D n e s se mů že říci, že hájí ušlechtilost a j e d n o t u lidské přirozenosti. Její mateřská moudrost jí n e b r á n í vykonat v r o z h o d n ý c h chvílích některý smělý čin, který by naše přílišná obezřelost chtěla do neurčitá oddálit. O s t a t n ě , j e d i n á účinná metoda, aby se rozpoznala skrytá p r a v d a a nezadusilo se d o b r o , kte ré je teprve v rozpuku, záleží p ř e c e v soustavné vůli studo vat se sympatií myšlenky, j e ž j s o u n á m nej vzdálenější a vší mat si při t o m t o studiu privilegovaných případů, i kdyby byly sebeřidší. Lidstvo je třeba chápat podle j e h o vrcholů. J e h o roviny - n e b o nížiny - b u d o u vždycky dost brzy pro zkoumány. Jako není m e t o d a církve naivností, tak n e n í ani synkretismem. Synkretismus, h o t o v á věc, nejčastěji dílo vládnou cích činitelů a učenců, p ř e d p o k l á d á upadající v í m . Je to urážka živého Boha. P o d l e nevybíravé mluvy proroků je synkretismus smilstvo. V d u c h o v n í m ř á d u j e neplodný, tak j a k o politika n e b o filozofie, jejíž je odnoží. Snižuje a vulgarizuje všechny prvky, které kombinuje, tak j a k o „sabir", slátanina, j a k o u se mluví v našich velkých přístavech. Ale tady nás opět poučuje minulost církve. Křesťanství zavrhlo gnozi, která představovala synkretickou m e t o d u . Tato nesmlouvavost mu nezabránila ve snaze o přizpůsobování a j e h o šíři pozorujeme každý den lépe.
158
K o n e č n ě se také nesluší mluvit o „liberalismu", o sho vívavosti k o m y l u n e b o o zvětrání evangelijní soli. Křes ťanství má být p o d á v á n o se všemi svými požadavky, ale musí být také zjevná celá j e h o čistota. Bylo by h ř í c h e m zastírat lahodnou přísnost evangelia, ale také není d o v o l e n o činit ho těžkým přílišnými břemeny. Prohlásil to už první koncil (Sk 15,28). A je-li jasné, že práce na obrácení nezá leží podstatně v přizpůsobení nadpřirozené Pravdy, v jejím snížení na lidskou míru, ale n a o p a k v tom, a b y c h o m člově ka přizpůsobili jí, a b y c h o m ho povznesli k této Pravdě, kte rá ho ovládá a soudí, m u s í m e se také především chránit j a k o rouhání, a b y c h o m sebe, její služebníky, s ní n e z a m ě ň o v a l i . Sebe, své záliby, své zvyky, své předsudky, své vášně, svou úzkoprsost a své slabosti a b y c h o m n e z a m ě ň o v a l i s bož ským náboženstvím, které nás tak m á l o proniklo. M á m e dávat d u š e Bohu, ne je dobývat pro sebe. A m á m e j i m dávat Boha, ne j i m vnucovat sebe. Soudí-li n ě k d o , že je to libe ralismus, n e n í to v ž á d n é m případě jiný než liberalismus lásky. Da mihi amantem et scit quid dicam, „dej mi toho, k d o miluje, a ten pochopí, co ř í k á m " . Proti v š e m u z a m ě ň o vání, ke kterému by zde m o h l o dojít nás nejlépe vyzbrojí svatý Pavel. N i k d o se nestyděl m é n ě než on hlásat pohor šení kříže, nikdo se neobával víc n e ž on z m e n š o v a t j e h o sílu. N i k d o nehlásal lépe než on a bez z a m l č o v á n í nutnost skoncovat s b l u d e m a s h ř í c h e m a odumřít sobě, a b y c h o m žili n o v ý m životem v Kristu: „Odhoďte starý kvas, buďte n o v ý m t ě s t e m . " Ale Pavel odmítá vyhovět p o ž a d a v k ů m judaistů, j d e tak daleko, že povstane proti těm, které zastrašuje jejich odvaha. Je to jen proto, j a k sám říká, „aby se nečinila překážka e v a n g e l i u " a „aby získal Kristu větší p o č e t " po h a n ů ? Tato starost není ú p l n ý m vysvětlením j e h o chování. Zájem, j í m ž je apoštol veden, není na prvním místě propa ganda. Je to logika j e h o víry. J e h o odpůrci mu vytýkají, že ulehčuje P á n o v o j h o z politiky a že jí obětuje Z á k o n . N e , odpovídá on, p o č í n á m si takhle ne proto, abych se líbil li dem, ale abych si získal zásluhy u B o h a . K d y ž h l á s á m „Bo ží e v a n g e l i u m " , nechci je hlásat „podle č l o v ě k a " . Pavel ne c h c e ani zdaleka oportunisticky z k o m p r o m i t o v a t n a u k u . 159
Udržuje její pravý ráz proti n e r o z u m n ý m ú s t u p k ů m Petro vým. O d m í t á pozměnit evangelium, aby se zalíbil j i n ý m lidem, protože p a k by byl nevěrný Kristu (1 Kor 1,17; 5,7; 9,12 a 19-22; Gal 1,10-11; 2,11-24). D u c h , který vedl apoštola, je týž, který vede dosud církev a který mluví ústy našich posledníchjoapežů. Linie, na kte rou nás přivádí je j e d i n á bezpečná. Řídit se jí není naivita ani synkretismus ani liberalismus. Je to docela j e d n o d u š e katolicismus..
TRETICAST
DESÁTÁ KAPITOLA
Nynější situace Renanovo
nepochopení
„Náboženství, u d ě l a n é pro vnitřní útěchu několika m á l o vyvolených": tak definoval R e n a n křesťanství prvních dvou století na k o n c i velkého spisu, v n ě m ž si dal za úkol vyložit j e h o základní texty (1). P t á m e se, j a k asi m o h l číst ony texty, když dospěl k p o d o b n é definici. Jistě n e m o h l mít na mysli Didaché, která byla objevena až za dva roky po vydání j e h o Marka Aurelia. Ostatně, ani při své přesvědčivosti by mu byla Didaché nepřinesla nic n o v é h o . Jak četl R e n a n list Ř í m a n ů m ? Jak list E f e z a n ů m n e b o první list Timotejovi? A j a k si tedy vysvětloval, k r o m ě všech otázek autentičnosti, příkaz, kterým k o n č í e v a n g e l i u m p o d l e svatého M a t o u š e ? „ J d ě t e tedy, získejte za u č e d n í k y v š e c h n y n á r o d y " ( M t 28,19; sr. Mk 13,32)? N i k d y nenarazil na některou stránku ze Skutků apoštolů (2,3) n e b o na verš Apokalypsy: „ P o t o m se podívám, a hle - veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech n á r o d ů , k m e n ů , p l e m e n a j a z y k ů " (Zj 7,9; sr. 21,24-26; 22,17)? N e z n a l velikou modlitbu z dopisu Kle m e n t a Ř í m s k é h o (2)? Nijak se ho nedotkla starost o vše obecné záležitosti, o níž svědčí některé stránky H e r m o v y n e b o svatého Justina? K o n e č n ě , j a k četl svatého Ireneje, j e h o ž rozsáhlá n a u k a přece nevznikla z a j e d e n d e n ?
1 - Marc-Auréle, 3.vydání. 2 - Dominus wiiversae carnis..., tíninis spiritus creator et visitatot; quimultiplicas gentes super terram... Oramus te, Domine,... errantes a populo tuo converte... ut sciunt gentes quoniam tu es Deus solus...: „Pán všeho, co žije.... ty jsi stvořil a navštěvuješ všechny duchovní bytosti a rozmnožuješ národy na zemi... Prosíme tě, Pane.... obrať ty, kdo zbloudili od tvého lidu..., ať zvědí všechny národy, že tys jediný Bůh...", c.59 (latinský překlad vydal Dom Morin, str.55).
163
Je pravda, že v R e n a n o v ě d o b ě byl ohlas této široké na uky u t l u m e n . N e b y l a sice nikdy popřena, ale všechny křes ťanské věky nespěchaly pít z p r a m e n ů , které ji neustále vy lévají. M u s í m e to poctivě uznat. Jistě, velké tradiční pohle dy, které j s m e připomněli, n e m o h l y být přijímány nekritic ky. O b s a h o v a l y l e d a c o l i b o v o l n é h o a nevyjadřovaly se vždycky dost přesně. Také bylo třeba varovat před dvojím p ř e l u d e m , j a k ý m o h l vzniknout při jejich p o v r c h n í m výkla du, před společenským p s e u d o m y s t i c i s m e m a před n o v ý m m i l e n a r i s m e m . Proto bylo třeba m n o h é upřesnit, m n o h é se m u s e l o správně zařadit. Věrnost tradici není ostatně nikdy otrockým o p a k o v á n í m . Byla tedy nutná dvojí práce, přesné vysvětlení a přizpůsobení. Teologie to m n o h o k r á t ú s p ě š n ě provedla. Naneštěstí ztratila někdy tato nezbytná práce ze zřetele svůj předmět, j í m ž je nezakrývat nauku ani ji nerozřeďovat, ale upevnit ji a osvětlit. Do b ě ž n é h o učení, hlavně do jisté b ě ž n é praxe, se částečně vplížila více n e b o m é n ě silná, a někdy h o d n ě silná, dávka individualismu. N e š l o ani tak o výslovná tvrzení, ale spíš o politováníhodná o p o m e nutí, ne o pozitivní odchylky, ale o nedostatek katolického ducha, nešlo tolik o učení pastýřů, j a k o o scholastické téže. D n e s vidíme tak trochu všude velmi šťastnou snahu tento individualismus vyloučit. Nejednou se p o u k á z a l o v této věci na to, j a k ý vliv na vývoj teologie ve středověku m ě l a aristotelská logika spolu s ř í m s k ý m právem. Tyto dva o b d i v u h o d n é nástroje upřes nění, které měly být nástroji pokroku, nebyly bez nebezpe čí. Bylo riziko, že římské právo zavede do výkladu tajem ství právnického ducha, který je p r a m á l o shodný s jejich povahou, a z m í n ě n á logika se zjevně příčila organickým a jednotícím koncepcím, které kdysi nalézaly v j i s t é m ohle du spojenkyni v mentalitě platónské. Všeobecněji je jisté, že logický r o z u m - rozum, jaký má homo faber, „člověk vyrábějící" - začíná víc než r o z u m „člověka m o u d r é h o " (homo sapiens) „ r o z k u c h á v á n í m " předmětů, jejich „defi n o v á n í m " , izolováním, aby je pak znovu dal u m ě l e dohro mady. A je n e m é n ě jisté, že při j e h o zálibě pro analytickou jasnost ho znervózňuje jakýkoli tajemný pojem... Ale je 164
p o d m í n k o u vědy a m u s í se za něj takto platit. O v š e m , je t a k é z á h o d n o d o d a t , ž e t e o l o g i e dějin, k t e r á z a u j í m a l a v myšlení Otců z n a č n é místo, n e u m ě l a nalézt n e b o vytvořit j a k o svou nezbytnou základnu trochu soustavnou filozofii dějin. M í n í m e tím filozofii dějin j a k o takovou, filozofii lid ského času. Z m í n k y Ř e h o ř e N y s s k é h o n e b o Augustina byly sotva začátky. Nestačily vyvodit a nabídnout pojem „du c h o v n í h o trvání", to je trvání, které je podstatné pro každé ho člověka zvlášť a v š e m je společné a v k t e r é m j s o u za psány všechny naše skutky v k o n k r é t n í m pořadí. V této ne úprosné péči o rozumnost, která je j e d n o u z j e h o velikostí, muselo tedy středověké myšlení nutně zanedbávat j e d e n aspekt věcí, který byl dosud tak nejasný. Také se n e s m í tento j e v přehánět a n e s m í se posuzovat podle pozdějších zneužití, která nebyla nevyhnutelná. Co se na j e d n é straně ztratilo, m o h l o se na d r u h é straně získat. Například víme, j a k é zdroje poskytovala po s v é m přepra cování sociální morálka z Etiky adresované Nikomachovi. Důležitější se tu tedy zdá p ů s o b e n í d r u h o t n é příčiny, třebaže je neurčitější a n e d á se tak p ř í m o zachytit. Individualistické úchylky, které zjišťujeme v posledních stoletích, jsou zavi něny v š e o b e c n ý m rozvojem individualismu, spíš n e ž tou či onou zvláštní koncepcí, tím či o n í m filozofickým systé m e m n e b o jistou technikou myšlení. Jsou j e d n í m z m n o h a j e h o aspektů. Jde tu o všeobecný zjev, který se ostatně n e d á shrnout do j e d n é formule ani ho nelze š m a h e m odsoudit, j a k o ho nelze vtěsnat do přesných dat, ačkoli je očividné, že j d e ruku v ruce s p o z v o l n ý m rozkladem středověkého křesťanství. Jak by byl n e m ě l p o z n a m e n a t tu a t a m i teolo gii, ať j a k é h o k o l i směru? Teologický svět se m ů ž e někdy uzavírat před vnějšími vlivy, ale přece n e m ů ž e zůstat vždy nepropustný pro proudy, které hýbají světem, a n e o d d á v á j i m nejúčinněji zrovna tenkrát, k d y ž si myslí, že je proti nim nejlépe chráněn. Stává se, že do n ě h o tyto proudy vnik nou k j e h o dobru. Také se m ů ž e stát, zvláště k d y ž je n e z p o zoruje a není tedy schopen je usměrňovat, že v n ě m napá chají škody... Otec de Regis napsal: „Jestliže se zdá, že v m o d e r n í d o b ě individualismus zachvátil askezi, kázání, 165
ano i teologii a samotnou liturgii, tuto j e d i n e č n o u svatyni kolektivního života, na ú k o r hlediska, které je přece p o d l e úmyslu Krista a církve nejpřednější, m u s í m e z t o h o j e d n o d u š e vyvodit, že n ě c o není docela v p o ř á d k u . " A týž autor dodal, aby n á m dal z tohoto závěru vytušit, j a k ý dopad mů že mít taková teologie: „ M o ž n á , že by byl m a r x i s m u s a le ninismus nevznikl a nebyl by se s tak děsivými a pustoši v ý m i následky rozšířil, kdyby se bylo vždycky přiznalo ko lektivu místo, j a k é mu v řádu přirozeném i n a d p ř i r o z e n é m přísluší ( 3 ) . "
Teologie
a
kontroverze
P r á v e m se poukázalo na j i n é h o nepřítele, který poško zuje to, co je v křesťanství podstatné, totiž církev a eucha ristii. Je to kontroverze, spory m e z i teology. Jejím požadav k ů m byla zaplacena těžká daň. „Je velké neštěstí", řekl kdo si, „že j s m e se naučili k a t e c h i s m u proti n ě k o m u . " O p r a v d u je třeba se obávat především, že j s m e se mu takto naučili j e n z polovice. A i k d y ž je všechno, co si z n ě h o p a m a t u j e m e , doslova přesné, nehrozí n á m , že ú z k é hledisko a ne ú m ě r n é zdůrazňování j e h o částí se b u d o u v jistých přípa d e c h prakticky rovnat falešné představě? Blud je sice pro pravou nauku příležitostí k pokroku, j a k dokazují celé dě jiny církve a j a k s oblibou připomínají učitelé už od prvních století (například Origenes, Augustin, atd.) Ale také s sebou n e s e n e b e z p e č í pokroku j e d n o s t r a n n é h o , příležitost k no v ý m b l u d ů m , j a k rovněž dokazují dějiny, jestliže po ochran n é m u p e v n ě n í nenásleduje záhy snaha o prohloubení. N u t n á obrana ohrožených pravd se svými operosae disputationes, p r a c n ý m i ( n a m á h a v ý m i ) rozpravami, m ů ž e , jes tliže se n e c h r á n í m e , odvrátit pozornost od orationes quotidianae, od k a ž d o d e n n í c h modliteb, a to, co „církev nikdy
3 - Quelques réflexions sur le materialisme dialectique, v Unitas, prosinec 1935, str. 12.
166
ve svých modlitbách n e z a m l č o v a l a " , m ů ž e z jistých tvrzení v m ž i k u zmizet (sr. De donoperseverantiae, cl, n. 15). K d o vypoví, j a k é zlo n a p á c h á p o t o m b l u d a ř n e b o falešný du chovní učitel nejen tím, že šíří své názory, ale i tím, že si přivodí své odsouzení s n e v y h n u t e l n ý m r o z r u c h e m a roz tříštěním, j a k é z toho vzejdou? Příliš d o b ř e j s m e se naučili svému k a t e c h i s m u proti Lutherovi, proti Baiovi n e b o i proti Loisymu... D l o u h o se nikdo n e o d v a ž o v a l mluvit o „křes ťanské s v o b o d ě " poté, co ji Luther zprofanoval. Proti těm, k d o se osopovali na mši svatou, cítili se m n o z í p o v i n n i zve ličovat tradiční myšlenku, kterou právě potvrdil tridentský koncil, a chtěli nalézat na oltáři oběť, j i s t ý m z p ů s o b e m ne závislou na Kalvárii, j a k o kdyby bylo za k a ž d o u cenu n u t n é , aby se t a m k o n a l a p o k a ž d é skutečná oběť a jakési „ z n i č e n í " p ř i n e s e n é h o obětního daru (4). Z výnosů, j a k o byla bula svatého Pia V. proti Baiovi, se leckdy vyvodily p o d i v n é věci. A k j a k ý m deformacím by to vyústilo, kdyby se na příklad přísaha proti m o d e r n i s m u pokládala ne za o b r a n n ý d o k u m e n t , j a k ý m má zcela zřejmě být, nýbrž za teologic kou syntézu s v y v á ž e n ý m i p r o p o r c e m i ? O p e v n ě n ý úsek hradeb n e n í celé m ě s t o ! Mateřství církve se ve věci n a u k y ani zdaleka neomezuje na soudní m o c , j a k o u v y k o n á v á pro ti bludu. M i m o ř á d n é magistérium, články víry, pocházejí nejčastěji z „ o b r a n n é r e a k c e " , která určuje jejich volbu a formu jejich vyhlášení. Toto připomněl Franzelin na va tikánském koncilu. Vysvětloval čtyřiadvaceti o t c ů m , kteří studovali schéma, j e ž on připravil: „ C í l e m svatých koncilů nikdy nebylo vykládat s a m o t n o u katolickou nauku, dokud o ni m o h l a být církev klidná... N ý brž jejich cílem bylo ukázat na hrozící bludy a vymýtit je vyhlášením pravdy, která je jejich p ř í m ý m o p a k e m . Proto mají výnosy skoro vždy dvě části: poukazují na blud s j e h o zvláštním charakterem a odsuzují h o ; a prohlašují, z které ho hlediska výslovně odporuje onen blud katolické n a u c e .
4 - Viz M.Lefin, Vldée du Sacrifice de la Mes.se. 2. část, Du Concile de Trente a nos jours.
167
Tyto dvě části spolu natolik souvisí, že bývají i v církevních z á k o n e c h spojeny. Z tohoto cíle j a s n ě vysvítá, že v definici d o g m a t u zjevně závisí nejen volba b o d ů nauky, ale i podstatná forma jejich výkladu na formě, v j a k é se představuje blud, který má být u k á z á n a odsouzen. Katolická n a u k a v n ě m má být tedy předložena výslovně z toho hlediska, kterým odporuje blu du a j e h o charakteru" (Acta et decreta sacr.concil.recent. collectio lacensis, t.7, col.1611-2). P r o t o se velká teologie nikdy n e o m e z o v a l a na vykládání a ospravedlňování textů, které mají i při své n e s p o r n é au toritě ráz příležitostný, zlomkovitý, a často víc negativní n e ž pozitivní. M á l o osvícená horlivost by tu vyústila j e n do n a u k o v é h o minimalismu, na ú k o r křesťanskéhého myšlení i života. D o k o n a l á věrnost u s n e s e n í m církve ve věci víry m ů ž e být j e n východiskem. „Odříznout cesty b l u d u " , říká svatý Cyril Jeruzalémský, „ a b y c h o m pak postupovali po j e d i n é královské c e s t ě " (Katecheze 16, C.5). K r o m ě toho se m á l o k d y dbá, „protože j d e o velmi častý historický j e v a protože se znovu uplatňuje a znovu ověřuje prastarý zákon antagonismů ( 5 ) " , že k rozporu m e z i dvojím u č e n í m nedojde nikdy bez jistých o b e c n ý c h předpokladů. Z t o h o vyplývá pro teologa, který vynakládá příliš m n o h o energie na potřeby kontroverze, j i n é nebezpečí. Ve svém boji proti bludu se staví skoro vždy více n e b o m é n ě , ať chce n e b o n e c h c e , do pozice bludaře. Často přijme otázky, které mu bludař klade, t a k o v ý m způsobem, že sice nesdílí j e h o bludy, ale m ů ž e dospět k tomu, že n e p ř í m o učiní s v é m u protivníkovi ústupky, které jsou tím těžší, č í m otevřeněji mu odporuje. M o h l i b y c h o m tvrdit, že katolická exegeze, k d y ž byla někdy v úzkých, nebyla nikdy takto ovlivněna protestantským pojetím bible? N e m á m e už dnes dostatečný odstup, a b y c h o m m o h l i vidět, že „oddělená filozofie" po sledních století nalezla svůj protějšek a současně svého od p ů r c e v „oddělené teologii"?
5 - Péguy, L'Argent (sebrané spisy, str.395).
168
Návrat k v e l k ý m tradičním n a u k á m a zejména k t o m i s m u , se zdá teď v tomto b o d ě h o t o v o u věcí. Ale b ě h e m asi tří století viděli m n o z í j e d i n o u záchranu před naturalistickými směry m o d e r n í h o myšlení a před zmatky pobloudilého augustinismu v p ř í k r é m rozdělování přirozenosti a nadpřiro zena. Touto taktikou šli dvojnásobně o p a č n ý m s m ě r e m od cíle, který si předsevzali. Na j e d n é straně si totiž nevšimli, že č í m více se n ě c o odděluje, tím m é n ě se to d o o p r a v d y rozlišuje. K d y ž „ p r i m i t i v o v é " tak snadno oddělují duši od těla, nedělají z ní právě proto j e h o „dvojníka"? Tak i nad přirozeno, zbavené svých organických pout s přirozeností, chápali č a s e m jistí lidé už j e n j a k o p o u h o u „ n a d p ř í r o d u " , j a k é h o s i „dvojníka" přirozenosti. Na d r u h é straně, tato věc, tak d o b ř e oddělená, n e m o h l a napříště nijak znepokojovat naturalismus. Ten už ji nikde na své cestě nenalézal a m o h l se uzavřít do své p o d o b n é izolace, ale m ě l tu výhodu, že mohl předstírat, že je vším. Ž á d n á skrytá výčitka nerušila j e h o krásnou, klidnou rovnováhu. Právě tehdy, k d y ž se ten to dualismus domníval, že nejvíc odporuje naturalistické mu smýšlení, byl silně p o d j e h o tlakem a transcendence, v které podle své d o m n ě n k y žárlivě ukrýval nadpřirozeno, byla ve skutečnosti v y h n a n s t v í m . Nejlaičtější myslitelé v n ě m nalézali proti j e h o vůli svého spojence.
Církev,
eucharistie
Tato zjištění mají zde své přirozené použití. Konstatovali j s m e přece, že m o d e r n í ekleziologie někdy načichla protes tantským individualismem, který chtěla napravovat příliš zvenčí. Ale i k d y ž n e z d ů r a z ň u j e m e tuto výtku, p ř e c e snad no pozorujeme, že se n a š e pojednání o církvi se svou kla sickou o s n o v o u ustavilo h l a v n ě ve dvou obdobích: nejprve z opozice k učení císařských a královských právníků, a p a k z opozice k n a u k á m galikánským a protestantským. Proto se kladl v křesťanství takový důraz na práva církevní vrch nosti oproti vrchnosti občanské a poté na výsady hierarchie, zvláště papežství, ve společnosti n á b o ž e n s k é . A n e b o spíše 169
se t ě m t o d v ě m a p ř e d m ě t ů m věnovala taková pozornost, že se prakticky nejednou z a p o m í n a l o na jejich mystiku. Z toho d ů v o d u m o h l a být i n a u k a o autoritě v církvi prostudována j e n n e d o k o n a l e . Je z n á m o , že kdyby byl m o h l vatikánský koncil uskutečnit celý svůj program, byly by se mohly pro p o r c e snáze uvést na správnou m i m . Takový svatý Petr Damiani, kardinál svaté římské církve, silná opora papežství, spolupracovník b u d o u c í h o Ř e h o ř e VII.; ve v e l k é m díle cír kevní reformy neváhal přesto říci: „Celá církev tvoří jistým z p ů s o b e m j e d n u j e d i n o u osobu. J a k o je táž ve všech ú d e c h , tak je celá v k a ž d é m z nich. A j a k o je člověk nazýván mikr o k o s m e m , tak je každý věřící takřka církví v m a l é m " (Li ber qui appellatur Dominus vobiscum, c.5 a 10. Sr. Text 4 8 ) . Nos utique sumus Ecclesia, prohlásil opět j m é n e m všech, kněží i laiků, v j e d n o m ze svých kázání (72, in Dedicatione Ecclesiae). N i k d o se n e m o h l mýlit v tom, co mí nil tento veliký „ m u ž církve", energický obhájce svátosti kněžství a m o c i římské církve. Ale všichni tím byli vybur cováni k pocitu odpovědnosti a současně k svaté hrdosti, že jsou katolíky. N á z e v „katolický" se však tehdy m é n ě b ě ž n ě používal než dnes. Stal se potřebnějším n e ž kdy jindy od 16.století, aby symbolizoval neporušenou křesťanskou věrnost nejen proti vzpourám, ale i proti b l u d a ř s k é m u par tikularismu. Protestantismus, ať prvotní n e b o m o d e r n í , lu teránský n e b o kalvínský, pravověrný n e b o liberální, j e v í se obvykle j a k o náboženství protikladů. N e m á l o se to proje vuje právě v j e h o „liberálních" pojetích. Obřad n e b o m o rálka, autorita n e b o svoboda, víra n e b o skutky, přirozenost n e b o milost, modlitba n e b o oběť, bible n e b o papež, Kristus spasitel n e b o Kristus soudce, svátosti n e b o d u c h o v n í život, mysticismus n e b o profetismus... Katolicismus nesouhlasí s tímto d ě l e n í m a o d m í t á úlohu j a k é h o s i „obráceného protestantismu". N i c m é n ě se stalo, že krásný název „katolík", který se m o h l správně tlumočit j a k o „pojímající, schopný pojmout (6)", „objímajícíjako 6 - P.Rousselot a L. de Grandmaison, v Christus, la religion chrétienne, nové vydání (1932), str.338 a 342.
170
rozevřená náruč, široký j a k o Boží dílo, výraz skvostný, b o hatý, plný n e k o n e č n ý c h rezonancí (7)", nebyl vždy v š e m i dobře p o c h o p e n ani u dětí církve. Místo aby p ř i p o m í n a l sice bdělou právo věrnost, ale současně i rozvinuté křesťan ství a plnost křesťanského ducha, značil u některých kato líků n a o p a k j a k o u s i rezervovanost, zúžení, a v y z n á v á n í ka tolicismu se p a k rádo družilo s n e d ů v ě ř i v ý m a naježeným partikularismem. Stížnost otce Ruperta - vždy příliš ak tuální, protože zlo, na které poukazuje, je příliš lidské nabyla zneklidňující aktuálnosti: „Cum Antiquus dierum dixerit: Dobo tibi gentes haereditatem tuam et possessionem tuam terminos terrae, - futuri tamen erant qui haere ditatem ejus nimium vellent angustare! Za starých dnů bylo řečeno: D á m ti dědictvím národy a končiny z e m ě ti d á m do vlastnictví - ale v b u d o u c n u měli povstat někteří, kteří by chtěli j e h o dědictví příliš z ú ž i t " (De divinis officiis, 1.10, c l ) . Jisté m á l o teologické formy zdůrazňování principu au tority v církvi vypadaly, j a k o by se chtěly zajistit proti ná boženství, které se j i m zdálo n e b e z p e č n é . Jak si jinak vy světlit bez tohoto ú p a d k u katolického ducha, že m o h l o tolik lidí strpět svátokrádežný rozpor, který chtěli zavádět někteří m i m o c í r k e v n í spisovatelé m e z i křesťanstvím a katolicis m e m ? Neboť j e d n i vytýkali církvi, že zradila d u c h a svého Zakladatele, jiní ji chválili za to, že křesťanského d u c h a uspává - p r o t o ž e jí n e z b ý v á nic l e p š í h o ! Skutečnost, že v t o m t o p o s l e d n í m případě byl tento d u c h obyčejně nazý ván „ d u c h e m ž i d o v s k ý m " n e b o „ d u c h e m p r o t e s t a n t s k ý m " a že j e h o podstata byla vždy z a m ě ň o v á n a s j e h o deforma cemi, n e m ě n i l o na věci nic. Neboť nelze pochybovat, že tu byl n a p a d á n skutečný smysl Písma svatého, ryzí křesťan ství. P o s v á t n ý poklad, který byl svěřen církvi, „aby j í m oduševnovala svět a aby přinášela život v š e m l i d e m " (Irenej, Adv. Haer., 3,24)! Tento poklad je d ů v o d e m její existence, pro j e h o z a c h o v á n í m á p r á v o v y ž a d o v a t o d s v ý c h dětí všechny oběti. A zatím tento poklad odhazovali právě tím,
7 - Pierre Charles, La Robe sans couture, str. 11.
171
že chválili církev. Blahopřáli jí, že o d n í m á n o v é m u vínu evangelia sílu - prý j e h o „ j e d " ! T o m u vínu, které neustále omlazuje nádobu, do níž je nalito! V církevní m o c i viděli j e n zcela lidskou instituci, která slouží m a l é skupině lidí a střeží „řád", u v á ž e n ě uzavřený. Jenže D u c h j e d n o t y ne strpí, aby byla takto odlučována S n o u b e n k a od S n o u b e n c e . S n o u b e n k a se n e n e c h a l a svést a skvělost katolické září dnes s celou čistotou v m n o h a křesťanských srdcích. Také na teologii eucharistie měly k o n t r o v e r z e vliv svou snahou o zužování. M n o h o protestantů, zejména ve Francii pastoři C l a u d e a Aubertin, s oblibou vykládali, j a k prvotní církev čerpala svou sílu a soudržnost ze slavení Poslední večeře. Ještě dnes nechtějí někteří historikové uznat, že má tato Večeře prvotní křesťanské generace vztah k t o m u , co bylo u s t a n o v e n o ve večeřadle. Tvrdí n á m , že to bylo z po čátku j e n uzavřené společenství věřících, kteří s n a p ě t í m očekávali příchod Krista a j e h o království (8): Nanejvýš jídlo s Kristem, p ř í t o m n ý m už tajemně m e z i nimi, ale ne pojídání Krista. P r o t o bez ohledu na tak zřetelné u č e n í sva tého Pavla, bez ohledu na tradici, tak p e v n o u a tak důraz n o u , j a k j e n m o ž n o , stala se tato symbolika jednoty, kterou jiní vyvyšovali na úkor eucharistické reality, teologii p o d e zřelou. Teologie byla už nějakou d o b u z důvodů, které j s m e viděli, m é n ě ochotna jí p o r o z u m ě t . P o m a l u v ní viděli už j e n „druhotnou symboliku", „vedlejší smysl", ano obyčej n o u „morální p o m ů c k u " n e b o „povzbuzující p o u č e n í " . Je stliže se tedy ještě s úctou uchovávala j a k o svědek minu losti, bylo tu pokušení udělat z ní jakýsi přívěšek a teologie se často vyčerpávala j e d i n ě d o k a z o v á n í m skutečné přítom nosti Krista ve Svátosti. I spojitost m e z i touto přítomností
8 - Tak M.Goguel, L'Eucharistie, des origines a Justin martyr (1910), nebo H. Lietzmann, Messe und Herrenmahl (1926). M. Goguel se od té doby vrátil k pojetí, které je mnohem bližší katolickým historikům: Le role de VApotre dans la constitutiun des sacrements chrétiens, v Revue de 1'histoire des religions, 1938, t.I.,str. 171-204. O této otázce viz studii P.de Montcheuila, V Eucharistie dans le Nouveau Testament, v Mélanges théologiques (1946).
172
a realitou oběti byla příliš zanedbávána, n e ž aby se z ní m o h l a vyvodit všechna p o n a u č e n í . Nonne oportuit haecfacere, et illa non omittere ? „Nebylo v h o d n é toto udělat a ono n e o p o m í j e t ? " N e d a l i n á m takový příklad O t c o v é tridentského koncilu? Svatý Paschasius Radbert, v i l . století svě dek eucharistického realismu, D u r a n d z Troarn, Lanfranc, G u i t m o n d , v 11 .století obhájci téže víry proti Bérangerovi, kteří si přisvojili symboliky, tehdy běžné, a prohlašovali, že v nich vidí s a m o t n o u n a u k u církve, silně zdůrazňovali, j a k é ovoce j e d n o t y přináší oltářní Tajemství. P r á v ě teď je na místě ukázat, j a k obě pravdy, které n á m předává tradice, spolu souvisí a j a k je tento plod j e d n o t y iluzorní bez sku tečné Kristovy přítomnosti (Cyril Alexandrijský, Hilarius atd. Sr. Text 20).
Obnova K d y ž se poznají příčiny choroby, je snadnější ji léčit. Vytoužená o b n o v a už je na obzoru. Z k l a m á n í , z p ů s o b e n é v k a ž d é m ohledu h o ř k ý m i plody individualismu, i potřeba, všude pociťovaná, vymanit se z příležitostných bojů a pra covat na syntéze, vytváří pro o b n o v u příznivé ovzduší. L e p ší p o z n á n í patristického o b d o b í - dosud příliš n e d o k o n a l é - a zároveň zlatého věku středověké teologie, které jsou stu dovány v jejich vzájemné souvislosti, j s o u pro ni už vážnou zárukou. Teologové nezahálejí. Jeden z nich je k t o m u ne dávno vyzval trochu drsnými slovy: „ M u s í m e vyrvat své učení z vlivu individualismu, v kterém, j a k se zdá, j s m e ho od 16. století nechali se utápět ve j m é n u j asnosti a kvůli kontroverzi. P ř e s t a ň m e už psát pojednání o milosti a o svátos tech, o eucharistii, ano i o církvi, t a k o v ý m z p ů s o b e m , j a k o kdyby byl před B o h e m Vykupitelem vždycky j e n prach jed notlivců, z nichž si každý pořizuje samostatně bilanci svých osobních vztahů s B o h e m , tak j a k o v t o m t o světě přicházejí k p ř e p á ž k á m j e d e n za d r u h ý m poplatníci, cestující a různí občané, a nemají m e z i sebou ž á d n é organické pouto. M u síme vrátit na první místo d o g m a o tajemném těle, neboť to 173
je podstata církve. V ní j s o u skloubené údy, j e d n a nervová soustava, j e d n a soustava krevní a jen j e d n a hlava, neboť tajemství vtěleného Slova je především tajemstvím n o v é h o A d a m a a Hlavy lidstva ( 9 ) . " Tento úkol se m ů ž e zdát těžký. Ale nepřipravuje se te prve od včerejška. Opomíjíme případy izolovanější n e b o skromnější. Ale m u s í m e ukázat, j a k é úsilí vyvíjí Katolická škola v Tiibingenu. Započala víc než před sto lety a ještě dnes svědčí o m o c n é míze. R. 1819 bylo m o ž n o číst v prog r a m o v é m článku jejího oficiálního listu Theologische Quartalschrift, který se snažil definovat d u c h a a podstatu k a t o l i c i s m u : „ Ú s t ř e d n í m faktem j e zjevení plánu, který uskutečnil B ů h v lidstvu: Tento plán je organický celek, který se postupně rozvíjí v dějinách." Drey, M o h l e r a jejich žáci velkolepě k o m e n t o v a l i tuto definici a nejnovější práce jejich následovníků zůstávají věrné p ů v o d n í inspiraci této školy. I j i n é publikace, pocházející ze všech teologických horizontů, jsou též potůčky, přísliby m o h u t n é řeky, j a k o u potřebuje naše století. Ale proč m l u v í m e o k n i h á c h a ško lách? Co vzbuzuje důvěru, že nejde o p o u h o u p o v r c h n í agi taci, je skutečnost, že teologové, tlumočníci živé tradice, j s o u sami nutkáni k obnově, kterou si vynucují především fakta, neboť vyvěrá z hlubin katolického vědomí. Chcete-li příklad: Nejsou velmi v ý z n a m n é úspěchy takového Péguy, Claudela...? H l a v n ě tušíme, j a k é u č e n í skrývají velká hnutí, v kterých se dnes potvrzuje životnost církve, hnutí misio nářské, hnutí liturgické - tak odlišné od jisté archaizující n e b o sektářské módy, která ho jen zpomalovala, hnutí so ciální, j a k o je J . O . C . v Belgii n e b o ve Francii... Také však cítíme, j a k potřebují podporu a j a s n é vedení, mají-li splnit své přísliby. M á m e tedy j e š t ě za úkol vypracovat o t o m teo logické pojednání. N e p o s t a č í už kopírovat křesťanský starověk j a k o nestačí k o p í r o v a t křesťanský středověk. M ů ž e m e vzkřísit široký h u m a n i s m u s O t c ů a nalézt opět d u c h a jejich mystické exe geze, j e n o m k d y ž se b u d e m e snažit přisvojit si je tvůrčím 9 - E. Masure, Semaine sociále cle Nice (1934), str. 230-231.
174
z p ů s o b e m . D ů m , který m á m e zase my pro sebe b u d o v a t neboť církev je na svých věčných základech u s t a v i č n ý m staveništěm - změnil od jejich d o b y už m n o h o k r á t sloh. N e c h c e m e se vyvyšovat nad n a š e Otce, ale m u s í m e mu dát náš sloh, to z n a m e n á takový, který odpovídá n a š i m potře b á m , n a š i m p r o b l é m ů m . N e z í s k a l i b y c h o m nic, kdyby c h o m se sice rozešli se z h o u b n ý m individualismem, ale při tom snili o n e m o ž n é m návratu do minulosti. Takový přelud plodí rozkoly n e b o dětinskost, která vysušuje ducha. J e n o m za podmínky, že nejprve p o z n á m e svrchovanou různoro dost teorií, které byly v průběhu našich křesťanských dějin vyznávány v tisícerých případech, kdy se n á b o ž e n s k á prav da dostávala do styku s našimi lidskými zájmy, a za pod mínky, že j a s n ě uvidíme, v j a k velké míře závisí tyto teorie na společenském, intelektuálním a kulturním stavu, který je vždy v pohybu, m ů ž e m e p a k zcela b e z p e č n ě obdivovat velkolepou j e d n o t u velkého proudu tradice, která nese na svých vlnách, neustále o b n o v o v a n ý c h a prostých j a k é k o l i poskvrny, nezničitelnou víru. Teprve když ostře pocítíme, do j a k é míry j s m e ve svých lidských z p ů s o b e c h reagování - a to i reagování na Zjevení - v našich lidských z p ů s o b e c h myšlení - a to i v smýšlení o dogmatu, nutně odlišní od sva tého Pavla n e b o Origena, od T o m á š e Akvinského n e b o Bossueta, od m n i c h a z T h é b s k é pouště, středověkého řemesl níka n e b o n o v é h o čínského konvertity. P a k teprve p o c í t í m e v celé hloubce, jak d ů v ě r n é společenství m á m e s n i m i vše mi v t e m ž e d o g m a t u , z kterého žili oni, j a k o z n ě h o žijeme my dnes: In eadem doctrina eademque sententia. P a k b u d e návrat k d á v n ý m p r a m e n ů m p r a v ý m o p a k e m útěku do mrtvé minulosti. P o c h o p í m e , že by n á m velmi uškodilo zříci se m n o h o n á s o b n ý c h výdobytků, které n á m vysloužily celé věky v ě d e c k é h o analyzování a bádání, stej ně j a k o k d y b y c h o m se zřekli zdařilých definicí, vzešlých z kontroverzí. N e b u d e m e odsuzovat m y š l e n k o v o u anylýzu nebo d u c h o v n í zkušenost, j a k o kdyby to byla j e n individualistická psychologie n e b o samolibá introspekce. A n i ne b u d e m e p o d o b n ě n e s m y s l n ě z a m ě ň o v a t transcendentní ref lexi s abstraktním o d t ě l e s n ě n ý m idealismem. I k d y ž b u d e 175
m e kritizovat individualismus, u z n á m e , ž e j e h o rozvoj byl spojen s m n o h ý m lidským p o k r o k e m a že nejde o to jej po přít, ale převýšit. Také z a v r h n e m e d o m n ě n k u , že bez církve by byla m o derní doba poznala j e n o m y l a úpadek. To je klam, poku šení, kterému j s m e příliš podléhali. D o b a „ o d d ě l e n é filo zofie" byla d a r e m Prozřetelnosti j a k o všechny ostatní a plo dy n e s m í r n é h o m y š l e n k o v é h o úsilí, které bylo v y k o n á n o a dosud se d e n n ě v jejím z n a m e n í koná, nesmějí být p o n e c h á n y naší vinou m i m o obvod katolicismu. Jistě je zapo třebí velkodušnější jasnozřivosti, a b y c h o m přijali to, co se rodí m i m o nás, než k d y ž v e z m e m e to, co už dříve bylo, a d á m e t o m u v sobě nový život. A b y c h o m se vyhnuli ne správnému chápání, m u s í m e též u m ě t bystřeji rozlišovat. Práce, před kterou dnes stojíme, je proto v m n o h é m ohle du choulostivější než v d o b ě Otců, v d o b ě svatého T o m á š e Akvinského n e b o i v d o b ě „ h u m a n i s m u " . Vyžaduje vyni kající stupeň všech protichůdných ctností, které na sebe navzájem narážejí a tak trvají v ustavičném napětí. K d o by se necítil rozdrcen, k o h o by už p ř e d e m neodradily takové požadavky, i kdyby m ě l sebeskromnější ctižádost účastnit se velkého společného úkolu? Ale tentokrát si zase odnáší vítězství víra a k d o se cítí b e z m o c n ý , ať se usebere a vzývá s celou církví vanutí D u c h a . Věřme, že v horlivosti, s j a k o u se dnes propaguje a pro žívá tradiční n a u k a o tajemném těle, m ů ž e m e opravdu po znat toto vanutí. Ale taková n a u k a p o n e s e plody, které od ní p r á v e m o č e k á v á m e , j e n o m k d y ž si vytvoří h l u b o k é zá klady. M u s í m e se pečlivě chránit, a b y c h o m nevzbuzovali d o m n ě n k u , ž e j e její znovuzrození j e n p ř e c h o d n ý m horo váním. M n o z í už se rozčilují nad n o v o u scholastikou, smě sicí abstrakcí a metafor, v kterých se m ů ž e utopit. Jiní jsou znepokojeni, snad ne ú p l n ě neprávem, m l h a v ý m mysticism e m a beztvarými spekulacemi, kterými tu a t a m vykupuje svůj úspěch. Ještě vážnějším n e b e z p e č í m by bylo, kdyby i skvělé Pavlovy formulace a jejich k o m e n t á ř e , oslňující jisté duchy, vedly u n i c h ke vzkříšení jakési g n o z e a kdyby v m o z k o v é m opojení, které by z toho vyplynulo, m ě l o vy L 176
prchat kouzlo evangelia, protože by bylo p o k l á d á n o za pří liš skrovné. Pavel je j e n služebník, tlumočník. J e h o inspi rovaná nauka nestačí, n e m ů ž e osvobozovat od ustavičného odkazování na j e d i n é h o Učitele, na j e d i n é h o Syna, v n ě m ž n á m B ů h v š e c h n o daroval, neboť se v n ě m celý vyslovil. Ale takové d o m n ě l é nebezpečí m ů ž e být z a ž e h n á n o roz v á ž n ý m vedením. V k a ž d é m případě, aby r o z m a c h , kterého j s m e svědky, nebyl ohrožen, je třeba promyslet ještě m n o h o problémů a vypracovat nejednu m ož nost použití. Je n u t n é velké doktrinální úsilí. Je-li d o g m a ve své podstatě nehyb né, n e m ě n n é teologie n e n í nikdy h o t o v o u věcí.
177
JEDENÁCTÁ KAPITOLA
Osoba a společnost Tajemství
osoby
První nesnáz, která se dostaví, je příliš zřejmá, n e ž aby m o h l a zůstat bez povšimnutí. K d y ž j s m e tak postavili do p o p ř e d í společenský ráz d o g m a t u a to, co by se m o h l o na zvat j e d n o t í c í m prvkem katolicismu, nezmenšili j s m e tím n e b o n e b e z p e č n ě nezatemnili j i n o u pravdu, n e m é n ě pod statnou, že totiž spása je pro k a ž d é h o j e h o osobní záleži tostí, že na posledním soudu „ n i k o m u n e p o m ů ž e n i k d o ji n ý " a že osoby jsou navěky odlišné? Už tvrzení tolika mys tiků o „sjednocení" d u š e s B o h e m narážejí na tvrdošíjnou nedůvěru. A k d y ž se n a k o n e c neusoudí, že je to jen z b o ž n é p ř e h á n ě n í nebo lyrika, která vylučuje přesné vyjadřování, j s o u jejich autoři odsouzeni j a k o panteisté. N e b u d e nebez pečí panteismu zdvojnásobeno, má-li se vzít opravdu vážně formulace Augustinova, ve které, j a k j s m e viděli, je zhuš těna n a u k a dosud vyložená: totus Christus amans seipsum, „celý Kristus milující sebe s a m a " ? N e m á m e aspoň uznat, že existuje v křesťanské tradici o spáse člověka dvojí učení těžko slučitelné? Nejen tři velké biblické obrazy: nebeské království v evangeliích synoptiků, společenské tělo u sva tého Pavla tajemná vinná réva svatého Jana, se nedají zre dukovat a uspořádat v jediný systém. Ale myšlenka, kterou každý z nich svým z p ů s o b e m vyjadřuje, se zdá zprvu ne slučitelná, hlavně u svatého Pavla a svatého Jana, s vyhra n ě n ý m personalismem, za nějž v d ě č í m e právě křesťanské mu zjevení a který má v praxi prvořadou důležitost.
178
N e d i v í m e se této antinomii. N e n í to jediný případ, k d y n a l é z á m e ve Zjevení dvojici tvrzení, která se zdají na první pohled nesouvislá n e b o d o k o n c e protikladná. B ů h tvoří svět ke své slávě, propter semetipsum, pro sebe sama, a přece z p o u h é dobrotivosti; člověk je činný a svobodný, a přece n e z m ů ž e nic bez milosti a milost v n ě m p ů s o b í „to, že chce, i to, že pak v y k o n á " ; patření na B o h a je nezasloužený dar, a přesto je touha po n ě m zakořeněna v nejzazší hlubině kaž dé d u c h o v n í bytosti; vykoupení je dílo čirého milosrden ství, ale proto nejsou m é n ě respektována práva spravedl nosti; atd. Takto je celé d o g m a j e n řadou „ p a r a d o x ů " , které vyvádějí z míry přirozený r o z u m a volají ne po n e m o ž n é m důkazu, ale po uvážlivém o d ů v o d n ě n í . Neboť d u c h se má sice podřídit n ě č e m u , č e m u n e r o z u m í , ale n e m ů ž e přijmout něco, co je n e r o z u m n é , a nestačí mu utéci se do oblasti, k d e není vidět rozpor prostě proto, že se nemyslí. Tedy i j e h o podřízenost je pro něj p o d n ě t e m . Je jaksi n u c e n navzdory své přirozené lenosti překročit povrch, k d e se projevují roz pory, a proniknout do hlubších krajin, k d e se to, co mu bylo k a m e n e m úrazu, stává světlou t e m n o t o u . S o u č a s n ě k d y ž se snaží uspořádat souvislý naukový výklad, zvaný teologie aniž by přeceňoval velmi nejistý d o s a h své práce - dostává se mu též jistého sebepoznání, které mu b u d e n e m a l o u p o m o c í při filozofické reflexi, k níž ho povzbuzuje Zjevení. Takto nás nynější antinomie nutí, a b y c h o m přemýšleli o vztazích m e z i rozdílností a jednotou, s tím ú m y s l e m , aby c h o m lépe vystihli soulad toho, co je osobní, s tím, co je univerzální. D o g m a t i c k ý „ p a r a d o x " nás nutí, a b y c h o m si všimli „ p a r a d o x u " přirozeného, j e h o ž je zesíleným a vyš ším výrazem, totiž že rozdíl m e z i r ů z n ý m i částmi bytosti je tím výraznější, č í m úžeji se tyto části spojí. Části přispí vají tím víc k j e d n o t ě , č í m více j s o u jejími „ č l e n y " a č í m m é n ě „ k o u s k y " . A n o , je to paradox pro naši spontánní lo giku, j e š t ě příliš obrazivou, pro rozum, přirozeně přizpůso bený h m o t n ý m p ř e d m ě t ů m . Ale j e t o pravda, kterou n á m ukládají dvě souběžné síly, zkušenost a víra, třebaže ji ni kdy n e v y s t i h n e m e v její podstatě.
179
S m y s l o v á zkušenost nás přivádí na cestu. S k u t e č n ě to zjišťujeme: Živý tvor se dostává na vyšší místo v hierarchii bytostí a získává větší vnitřní j e d n o t u tou m ě r o u , j a k v n ě m d o c h á z í k hlubší diferenciaci funkcí a orgánů. Nediferen c o v a n á bytost, čistě h o m o g e n n í , stejnorodá, je tak m á l o jed na, j a k jen m o ž n o . Je to bezejmenný prášek. U jistých ele m e n t á r n í c h rostlin, pozůstávajících z j e d n é a téže tkáně, je j e d n o t a tak slabá, že k a ž d ý m naříznutím jejich stvolu vznik ne n o v á rostlina. N a o p a k tam, k d e j s o u b u ň k y složité, sou střeďuje se organismus tak, že největší zindividualizování j e h o částí prospívá j e d n o t ě celku. Vyjdeme-li z o p a č n é strany: M o r á l n í zkušenost nás vede k t é m u ž n e v ý s t i ž n é m u b o d u j a k o p o z o r o v á n í života. N e ukazuje n á m psychologie skupin lidí, s v o b o d n ě sdružených p r o službu nějaké velké věci, úplně j i n é charaktery, n e ž j a k é pozorujeme v psychologii davové, a n e z n a m e n á v t o m t o případě totéž slovo „kolektivní život" prostě a j e d n o d u š e splynutí, k d e ž t o v p r v n í m p o v z n e s e n í k a ž d é osobnosti? P o d o b n ě vzájemná láska dvou bytostí je jejich v z á j e m n ý m d o p l n ě n í m , vzbuzuje v k a ž d é z nich nejvyšší a nezadatelné hodnoty, to z n a m e n á h o d n o t y v nejplnějším a nejpřesnějš í m smyslu osobní. To se děje v té míře, v j a k é je jejich láska duchovnější, a v j a k é proto opravdověji sjednocuje(l). N i c m é n ě , toto pozorování, ať biologické n e b o morální, je j e n analogie. Vidí sice pravdu, kterou h l e d á m e , ale j e n zdálky, a nedovoluje n á m , a b y c h o m ji zachytili v její plno sti. H r u b é p ř i r o v n á n í objektivní analýzy, p ř e d t u c h y du c h o v n í zkušenosti, to všechno zůstává j e š t ě n e ú č i n n é . Te prve víra n á m dává nejhlubším ze svých tajemství m o ž n o s t d o t k n o u t se pravdy - ale nedovoluje n á m ji spatřit. Staví nás p ř í m o do ohniska, p r o nás naprosto t e m n é h o , odkud tryská k o n e č n é světlo. C o ž to n e n í věc víry, že j s o u v Bohu tři O s o b y ? N e l z e si představit větší protivy, n e ž j s o u tyto tři čisté Vztahy, protože celé záležejí v těchto protivách. 1 - Otec Teilhard de Chardin, La Crise présente, réflexumsďunnaturuliste, v Etudes, 20.řijna 1917, str. 152-153.
180
N u ž e , nepovstávají (tyto Vztahy) v j e d n o t ě a z j e d n o t y j e d n é a téže Přirozenosti? Nejvyšší rozvinutí osobnosti se n á m takto jeví v Bytosti, jejímž je k a ž d á bytost odleskem, obrazem, stínem n e b o stopou, j a k o plod a zároveň posvě cení nejvyšší Jednoty.
Máme
sjednotit,
abychom mohli
rozlišit
Ř e h o ř Naziánsský, Ř e h o ř z Elvíru a ještě jiní z těch, k d o se snažili zdůvodnit nicejskou víru, si t o h o také povšimli. Uvažovali: Stačí oprostit se od m y š l e n k o v ý c h návyků, kte ré vznikají z pozorování h m o t n ý c h věcí, a b y c h o m už nevi děli r o z p o r v d o g m a t u o Nejsvětější Trojici. „ K d y ž mluví me o j e d i n é m Bohu, myslí se, že p o p í r á m e Osoby. Ale to je p o u h é zdání: Neboť n e z a v á d í m e do B o h a ž á d n é rozdě lení, j a k é existuje m e z i tělesy. Tady už nejsme v řádu h m o ty..." (Řehoř Naziánský, Kázání, c.2). K d y ž se p a k o p í r á m e o d o g m a , dovoluje n á m to potvrdit a rozšířit to, co n á m za čala napovídat první ú v a h a o zkušenosti. Jednota n e n í žád né s m ě š o v á n í ( M a x i m ) , tak j a k o rozlišení není rozdělení. Staví-li se n ě c o proti sobě, je to ve skutečnosti spjaté, a to nejživějším poutem, p o u t e m vzájemného doplňování. Pra vá j e d n o t a neusiluje „rozpustit" bytosti, které shromažďuje, j e d n y v druhých, ale doplnit j e d n y druhými. Celek tedy „ n e ní opak Osoby, nýbrž s á m její pól ( 2 ) " (sr. Text 50). „ R o z lišit, a b y c h o m sjednotili", bylo řečeno, a je to výtečná rada. Ale v rovině ontologické se vnucuje n e m é n ě silně doplňu jící formule: sjednotit, a b y c h o m rozlišili. A b y c h o m zachrá nili h o d n o t y osob, n e m u s í m e se bát h o d n o t jednoty, j a k o kdyby to, co p ř i ř k n e m e j e d n ě m , bylo pro d r u h é ztraceno. „ V š e c h n o je jeden, j e d e n je v druhém, j a k o tři O s o b y ( 3 ) . "
2 - Otec Teilhard de Chardin, cit. dílo. 3 - Pascal, Pensées, Br„ fr. 483.
181
„ K d y ž se člověk podrobí B o h u n e b o k d y ž se spojí s Bo h e m tím, že se začlení do velkého d u c h o v n í h o těla, j e h o ž má být ú d e m , přece se neztrácí ani se nerozplyne. N a o p a k se nalezne, osvobodí se, a u p e v n í své bytí. J a k o říkal svatý Augustin: Solidaborin te, Deusmeus, „budu u p e v n ě n v To bě, můj B o ž e " , tak m o h l říci stejně pravdivě svatý Ildefons z Toleda: In unitate ipsius Ecclesiae solidari, „najít pevnost v j e d n o t ě c í r k v e " (De cogitatione baptismi, c.96). Jednota diferencuje. Solidarita činí solidním, upevňuje. Z d á se, že se to dnes lépe c h á p e - a to je b e z p o c h y b y j e d e n z nejlepších plodů „křesťanské filozofie", který by c h o m m a r n ě hledali v nějakém určitém systému, ale j e h o ž přítomnost dosvědčuje j e h o široká působnost: O s o b a není s u b l i m o v a n ý m j e d i n c e m ani transcendentní m o n á d o u . B ů h „nestvořil svět j a k o n ě c o j e m u c i z í h o " a také nestvořil du c h o v n í bytosti, j a k o by si byly navzájem cizí. C o ž nepotře buje každý především „ d r u h é h o " , aby se probudil k uvědo m ě l é m u životu, n ě k o h o j i n é h o , kterého si vyfantazíruje, je li třeba, a kterého nalézá ve všech věcech? Tato psycholo gická pravda je s y m b o l e m hlubší pravdy: Osvětlí se n á m to, na co hledíme. A oči, které nosí světlo, nejsou j e n oči b o ž s k é (Platon, Timaios, 456). Na druhé straně, být osobou, n e z n a m e n á to vždy podle starého, původního, ale zniterněn é h o smyslu, být pověřen nějakým ú k o l e m ? N e z n a m e n á to podstatně navázat styk s jinými, a b y c h o m svorně přispívali k nějakému celku? Výzva k o s o b n í m u životu je povolání, to z n a m e n á je to pozvání, a b y c h o m hráli věčnou roli (Au gustin). Teďsi snad v š i m n e m e , j a k historičnost, kterou j s m e přiznali křesťanství, i j e h o společenský ráz, zajišťuje této roli vážnost: P o n ě v a d ž trvání je nezvratné, děje se všechno vždy j e n j e d n o u , a tím každý úkon nabývá zvláštní důstoj nosti, ale zároveň i z n a č n é závažnosti. A protože svět je historie, historie jedinečná, je život k a ž d é h o člověka drama. V J e d i n é m neexistuje samota, ale plodnost Života a tep lo Přítomnosti. Numquam estsola Trinitas, numquam egens divinitas: „Trojice n e n í nikdy osamělá, božství nikdy netrpí n o u z i " (Řehoř Nysský, Atanáš, Tertullián atd.). V Bytí, kte ré si s a m o stačí, není ž á d n é sobectví, nýbrž v ý m ě n a doko182
n a l é h o Daru (Richard od svatého Viktora, Ř e h o ř Veliký, Augustin, atd.). Stvořený duch, j e n vzdálená n a p o d o b e n i n a Bytí, n i c m é n ě reprodukuje n ě c o z j e h o struktury - ad imaginemfecit eum, „k svému obrazu ho stvořil" - a vycvičené oči umějí v n ě m zahlédnout z n á m k u tvůrčí Trojice (Kl.Mamert). Neexistuje izolovaná osoba: každá přijímá i ve s v é m bytí něco o d e všech a ze svého bytí má dávat všem. Quid tam tuum quam tu? sed quid tam non tuum quam tu, si alicujus est quod es? " C o je tak tvé j a k o ty? Ale co ti patří m é n ě než ty, jestliže to, co jsi, patří n ě k o m u j i n é m u ? " (Au gustin, In Jo.,, tr.29). Je to j a k o dvojí systém v ý m ě n , dvojí způsob přítomnosti. U j e h o k o ř e n e si m ů ž e m e představit osobu j a k o síť soustředných šípů. Ve svém rozvinutí - smíme-li vyjádřit její vnitřní paradox paradoxní formulí - je středem odstředivé síly. V důsledku t o h o m ů ž e m e také říci, a b y c h o m zdůraznili její vnitřní bohatství a ukázali, že je cílem a že jí to m u s í každý přiznat, že „osoba je vesmír ( 4 ) " . Ale ihned m u s í m e dodat, že tento vesmír p ř e d p o k l á d á j e š t ě jiné a že s nimi tvoří j e d n o (5). Jestliže za v š e m i společ n o s t m i viditelnými a smrtelnými neuznáváte existenci ně j a k é h o společenství mystického, věčného, p o n e c h á v á t e by tosti v jejich osamocenosti n e b o je ničíte, protože je drtíte na prach. Na každý pád je usmrcujete, protože se u m í r á také n e d o s t a t k e m vzduchu.
4 - Jacques Maritain, Humanisme integrál, str.17. 5- VizM. Blondel, Leséquivoquesdu „personnalisme". v Politique. březen L'Etre et les ětres (1936), roztroušené.
183
1934;
Město
z
živých
kamenů
Tyto úvahy m o h o u p o m o c i z dilematu, v n ě m ž se ocitli lidé, k d y ž si přáli vyzdvihnout některý příliš živě pociťo vaný aspekt celkové pravdy. Skutečně, j a k o bylo m o ž n é nestranit ani „buřičským individualistům" ani „konformistickým s o c i o l o g ů m " (6) v jejich j a l o v é debatě o p o v a z e po z e m s k é h o města, tak b u d e m e m o c i o d m í t n o u t stanovisko v diskusi o M ě s t ě n a d z e m s k é m , a j e š t ě větším p r á v e m ! Z d e je na m í s t ě p ř i p o m e n o u t si první zásadu a u g u s t i n o v s k é mystiky: Inter animam et Deum, nulla nátura interposita, nic nestojí m e z i č l o v ě k e m a B o h e m . Každý potřebuje pro střednictví všech, ale žádný prostředník n e m ů ž e n i k o h o dr žet ve vzdálenosti. Za živé nazření této zásady vděčí Au gustin své víře. Ú p l n ě přetváří novoplatonskou představu, k t e r o u P s e u d o d i o n ý z i u s opravil j e n n e d o k o n a l e : Hierar c h i c k é vidění světa ustupuje B o ž í m u Městu, Civitas Dei. Tento pohled není nijak individualistický, ale oč opravdo věji je d u c h o v n í ! M e z i různými o s o b a m i s jejich rozmani tými dary a n e r o v n ý m i „ z á s l u h a m i " n e v l á d n e p o ř a d í p o d l e stupňů bytí, ale j e d n o t a vzájemného pronikání. Děje se to p o d l e obrazu Nejsvětější Trojice a prostřednictvím Krista, v n ě m ž jsou všichni zapojeni do vnitřního života téže Tro jice. Je tedy jasné, že žádná osoba není s a m a sobě posled n í m cílem. N e n í to nějaký malý, absolutní a nezávislý svět a B ů h nás nemiluje j a k o oddělené bytosti. Sociále quiddam est humana nátura, lidská přirozenost je n ě c o společenské ho (Augustin, De bono conjugali, c l ) . Ale j a k o n e m ů ž e m e následovat zastánce takového a t o m i s m u - existují-li - ne m ů ž e m e následovat ani ty, k d o v reakci na n a d m ě r n é pře c e ň o v á n í lidské osoby vyznávají jakýsi transcendentní specifismus a podřizují cíl osob nějakému j i n é m u , prý vyššímu cíli. Neboť je opravdu m o ž n é obětovat jednotlivce c e l é m u druhu n e b o žádat od člověka, aby obětoval svůj p o z e m s k ý život za stát. Ale k d y ž se mluví o obětování třeba j e n
6 - Bystré poznámky má Jean Lacroix, Individualitě et Personnalitě v Le Van, únor 1930.
184
jednotlivé osoby dokonalosti světa, předstírá se tím, že je r o z p o r m e z i d v ě m a dobry, které m o h o u ve skutečnosti j e n spolupracovat. Svět, který by vykupoval svou krásu za ta k o v o u cenu, by byl bezcenný. Přísně vzato, důsledky obo j í h o postoje jsou dalekosáhlé. Protože na j e d n é straně ten, k d o o d m í t n e j e d n o d u š e podřídit osoby světu, riskuje n e dá-li pozor, že u p a d n e do anarchického individualismu po kud n e m á j a s n o u představu j i n é h o světa, světa d u c h o v n í h o . K d e ž t o ten, k d o vidí naopak, že d o b r o jednotlivců je až za d o b r e m všeobecným, m ů ž e dojít až k názoru, že dokonalost světa, totožná s B o ž í slávou, vyžaduje, aby existovali od souzenci. R o u h á n í , které nestojí b e z p o c h y b y za víc n e ž modloslužba, kterou by chtělo z a v r h n o u t ! Společnost osob není pospolitost živočichů. J e d n o t a du chů n e n í j e d n o t a druhu. K d y b y c h o m se chtěli po definování transcendentního M ě s t a opírat b e z e z m ě n y o obraz města, b u d o v a n é h o z živých k a m e n ů - vivis ex lapidibus - mýlili b y c h o m se. O b r a z j e opravdu tradiční, ale j e h o smysl j e docela jiný, než jaký b y c h o m v n ě m rádi hledali. Vivis et electis lapidibus, „z živých a vybraných k a m e n ů " . Ve slav n é m h y m n u o svátku posvěcení c h r á m u , j a k o už v Apoka lypse, v prvním listě svatého Petra a v m n o h a j i n ý c h ob d o b n ý c h textech (1 Pt 2,5; Zj 21), n e n í vůbec řeč o světě všeobecně, ale o n e b e s k é m Jeruzalémě, o B o ž í m M ě s t ě , z kterého není žádný vyvolený vyškrtnut. Neboť „do n ě h o nevstoupí nic p o s k v r n ě n é h o " , a kameny, které nebyly hod ny sloužit ke stavbě, byly p ř e d e m odhozeny. „Od Petra j s m e se poučili", píše například Origenes, „že církev je d ů m Boží, vystavěný z živých k a m e n ů , D ů m du c h o v n í v z h l e d e m ke svatému kněžství. Š a l o m o u n , který bu doval c h r á m , je v t o m p ř e d o b r a z e m Kristovým... K a ž d ý z živých k a m e n ů (jimiž jsou svatí), b u d e mít v t o m t o nebe ském c h r á m ě místo podle toho, j a k o u důstojnost si získal v p o z e m s k é m životě: Jeden, apoštol n e b o prorok, b u d e p o ložen do základu, a p o n e s e celou stavbu. Jiný, kterého p a k přinesou apoštolově, b u d e s nimi u c h o v á v a t j i n é kameny, m é n ě odolné. Jeden k á m e n b u d e také uvnitř, tam, k d e j e
185
archa a cherubové. Jiný k á m e n b u d e v předsíni, jiný zas b u d e k a m e n e m na oltáři prvotin" (In Jo., t.10). Tento chrám, toto svaté Město, na j e h o ž b u d o u c í nádheru prorok nazíral a které se má b u d o v a t na z e m i k á m e n po k a m e n i - ad aedificandam Ecclesiam - ačkoli je dosud ne vidíme, není tedy j a k o n a š e lidské budovy. Ty mají pod z e m n í základy, část jejich materiálu je pod zemí, mají skryté podezdívky. O n e n c h r á m se buduje už teď v nebi, j e h o zá klad je i j e h o štítem (Augustin, Kázání 362). Svaté M ě s t o je celé světlé - lucerna ejus est Agnus, „jeho světlem je B e r á n e k " - a „vnějších t e m n o t " nebylo nijak zapotřebí k je ho lesku. N e z ř í k á m e se proto analogie budovy, ale n e b u d e me brát přirovnání doslova, vždyť opravuje s a m o sebe. Č í m víc b u d e m e usilovat o přesné p o r o z u m ě n í d u c h o v n í pravdě, p ř e n e s e m e se přes konflikt, v n ě m ž chce každý zachránit j e d n o podstatné hledisko pravdy, a tím lépe p o c h o p í m e , že katolicismus a personalismus se shodují a navzájem posi lují.
Zjevení
člověka
Ostatně zjišťujeme, že dva řády h o d n o t si ani zdaleka navzájem neškodí, ale že o b a byly stejně povzneseny. Tuto skutečnost si m u s í m e k o n e č n ě d o b ř e uvědomit, i k d y b y to bylo pro naši povrchní logiku p o h o r š e n í m . Křesťanské Zje vení „rozšířilo do krajnosti obzory lidského společenství, v něž se rodí každé j á ' , a zároveň m a x i m á l n ě upevnilo existenci t o h o t o ,já', nejnižší prvek o n o h o společenství. Zjevení v š e o b e c n é h o bratrství v Kristu je zjevením o abso lutní h o d n o t ě k a ž d é h o člověka... Výraz ,osoba' se d o k o n a l e h o d í k označení dvojí o p a č n é kvality, kterou m á m e ze své h o přirozeného určení: N a j e d n é straně p o d l e n ě h o pozná m e , že každý z nás má dík t o m u t o určení cenu, která se nedá srovnat s celou ostatní přírodou, takže je pro všechny před m ě t e m svrchované úcty. Na d r u h é straně nalézá n a š e svo b o d a v této absolutní h o d n o t ě , udělené Kristem, j e d i n ý cíl, 186
který je jí h o d e n : uskutečňovat m e z i v š e m i d o k o n a l é spo lečenství ( 7 ) " (sr. Text 50). C e l é dějiny církve, umíme-li se jich tázat, vydávají o t o m svědectví: celé křesťanství, aktualizované ve z k u š e n o s t i svých velkých mystiků, v p ů s o b e n í svých velkých apošto lů, ve s p o l e č n é m životě ve chvílích, k d y míza evangelia nejsilněji účinkovala; především v privilegovaných d n e c h j e h o počátků, ke k t e r ý m se b u d e m e muset stále a stále vra cet a n e s m í m e se bát, že je to archaismus. Učitelé b u d o u m o c i do n e k o n e č n a hloubat o tomto životě a přece b u d o u b e z m e z n é n e s c h o p n í tlumočit pravdu, která má dosud tvr dou slupku, ale je už zcela j a s n á a od s a m é h o začátku se skvěje p l n ý m leskem. D u c h , kterého slíbil Kristus s v ý m u č e d n í k ů m , j e h o D u c h , který umožňuje, aby e v a n g e l i u m proniklo až do hloubi duše, je zároveň všude šíří (Abeylard). Doluje v č l o v ě k u n o v é hlubiny, které ho u v á d ě j í v soulad s „hlubinami B o ž í m i " , vytrhuje jej z n ě h o s a m é h o a vrhá jej až na k o n e c světa. Univerzalizuje, zniterňuje, per sonalizuje a sjednocuje. N i k d e snad n e n í tento dvojí pohyb D u c h a , tato dvojí sou časná a souvztažná působivost Zjevení vidět lépe n e ž v ob rácení svatého Pavla, j a k o n ě m s á m vypráví. Pavel vyslovil j e d n o z nejnovějších a nejsmysluplnějších slov, j a k á k d y vyšla z úst člověka. Bylo to v den, k d y byl d o n u c e n ke své vlastní obhajobě před svými d r a h ý m i Galaťany, aby je při vedl zpět na správnou cestu. Tehdy nadiktoval tato slova: „ B ů h si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že zjeví ve mně svého Syna..." (Gal 1,1516; sr. Ř í m 7,17). Ať je t o m u jakkoli s vnějším zázrakem, o k t e r é m n á m podaly zprávu Skutky apoštolů, nejen mi zje ví svého Syna, u k á ž e mi ho v nějakém vidění n e b o mi ho dá objektivně pochopit - ale: zjeví ho ve mně. K d y ž zjevuje Kristus Otce a je j í m zjeven, zjevuje na k o n e c člověka j e m u s a m é m u . Tím, že se z m o c n í člověka, že ho uchvátí a pronikne až do hloubi j e h o bytosti, přiměje h o , aby i on sestoupil do sebe a náhle objevil krajiny dosud 7 - G. Fcssard, Pax Nosím (1939), str.39-40.
187
netušené. Skrze Krista osoba dospěje, člověk se definitivně vynoří z vesmíru, plně si u v ě d o m í sebe. Už od nynějška, j e š t ě dřív n e ž zazněl vítězoslavný výkřik: Agnosce, o Chris tiane, dignitatem tuam, „křesťane, u v ě d o m si svou důstoj nost", b u d e m o ž n é oslavovat důstojnost člověka: dignita tem conditionis humanae. Příkaz m u d r c e : „poznej sebe sa m a " dostává nový smysl. Každý člověk, k d y ž řekne: „já", vyslovuje n ě c o absolutního, definitivního. N u ž e , n a temže místě listu Galaťanům dodává Pavel: „... abych o n ě m kázal radostnou zvěst p o h a n ů m " . J e h o obrácení'je povolání. N e m ů ž e zůstat j e n „mezi čtyřma o č i m a " s Kristem, kterého právě v sobě našel. S o u č a s n ě je mu s naléhavou službou Kristu uložena stejně naléhavá služba j e h o bratřím lidem „ v š e m bez výjimky". „Ani celé lidstvo se n e m u s í cítit v j e h o srdci s t í s n ě n o ( 8 ) . " To n e n í m e n š í n o v o t a . V p o v o l á n í k apoštolátu u pohanů i ve výčitce, j a k o u uslyšel Savel od Krista, který bral na sebe utrpení svých věřících, bylo skryto něco, čím člověk definitivně objevoval své rozměry: D í k y křesťanskému zjevení nejen vidí člověk hlouběji sebe sama, ale zároveň se rozšířil i j e h o vnější obzor, j e h o rozhled. Od té doby vznikl pojem lidské jednoty. Obraz Boží, obraz Slo va, který je obnoven Slovem vtěleným a j e m u ž Slovo vrací j e h o lesk, j s e m já, a je to druhý člověk - a je to každý druhý. To je ten bod m é h o já, který se shoduje s k a ž d ý m druhým, to je značka našeho společného původu, to je povolání k na šemu společnému určení. To je sama naše j e d n o t a v B o h u . Je-li tedy v naší minulosti nějaká „rozhodující událost", kterou je historik povinen z a z n a m e n a t „s p o h n u t í m " , pro tože n á m otevřela „radost z naprosto univerzálního spole čenství", víme, k a m tuto událost umístit. N e p ů j d e m e ji hle dat do Řecka, do života některého Pythagorova žáka, který objevil „nástroj počítání", j í m ž je čistá aritmetika. Uznává m e nesmírný dosah p o d o b n é h o vynálezu, ale n e m ů ž e m e mu přičítat j a k o takovému sebemenší plodnost v t o m t o řádu.Univerzálnost společenství v neporušitelném a nepopí8 - Charles Bonnet, Palingénésie philosophique, 19.část, hl.IV. (Oeuvres, díl VII, 1783, str.358).
188
ratelném světle Slova „musí se n á m jevit j e n j a k o protiklad,contradictio in terminis, protože v o n o m Slově se rozumysetkávají, ale bytosti se nespojují. Jako blízkost n e n í přítomnost, tak ani setkání není společenství. N e n í ž á d n é skutečné j e d n o t y bez trvalé různosti. Jak by se pak m o h l o m l u v i t b e z dvojsmyslu o "solidaritě t o h o , co je vnitřní, s tím, co je všeobecné", když se ve skutečnosti tyto d v a výrazy navzájem ruší? N e z n a m e n a l o by to pak zase, že si „ulehčujeme tvrdost analýzy, protože m á m e zalíbení v syn t é z e " ? Raději přiznejme, že vysněná radost je bludička, ne bo se r o z h o d n ě m e hledat ji j i n d e n e ž v zcela p o m y s l n é funkci prázdné formy - která je myslitelná j e n ve vztahu k prostorové m n o h o s t i (9). Ostatně je jisté, že nikde m i m o okruh křesťanského vlivu nedokázal člověk ani určit p o d m í n k y v š e o b e c n é h o sjedno cení. Stále kolísal mezi představou individuálního přežití, které p o n e c h á v á bytosti oddělené, a myšlenkou, že je Jed nota do sebe pohlcuje. Toto dilema n e m ů ž e úplně překonat ž á d n á abstraktní logika, ať pojmů n e b o úsudků, ať se řídí z á k o n e m totožnosti n e b o z á k o n e m participace. Jako základ je potřebné skutečné postřehnutí, které zachytí j e d i n ý m p o h l e d e m , ale bez jakéhokoliv prostorového spatření, spoji tost mezi tím, co je osobní a tím, co je všeobecné. Ale nestačí mít ponětí o této spojitosti, aby se stala sku tečností. Představa jednoty není j e d n o t a sama. Kristovo zje vení n e m ů ž e být odděleno od j e h o činnosti a n e m ů ž e m e si zajistit dobrodiní j e d n o h o , když o d m í t n e m e druhé. Jestliže, j a k j s m e viděli, j e izolovaná osoba nesmysl, p o t o m n a o p a k osoba plně realizovaná, to je osoba, která se d o k o n a l e po hybuje v univerzálním obzoru, je nemyslitelná bez Krista. K d y b y c h o m byli p o n e c h á n i sami sobě, j a k b y c h o m m o h l i „překročit hranici", která n á m má umožnit přístup k obno v e n é m u světu, k světu, „ o v l á d a n é m u tajemnou i m a n e n c í j e d n o h o ve všech a všech v j e d n o m (10)"? 9 - L. Brunschvicq, Le role du Pythaggrisme dans Vévolutian des ide'es, 1937, str.6; Mart et immortalité, v Bulletin de 1'Union pour la Vérité, květen 1936. str.345; Transcendance et Immanence, Congrís Descartes, 1937, f.,8, str. 18-23. 10 - J. Monchanin, De la solitude a Dieu, v „Médecine et Adolescence".
189
Tyčí se před n á m i dvojnásobná překážka - přirozeně nepřekročitelná - která zatarasuje přístup k Zaslíbené zemi: naše sobectví a naše individualita. P ř e k á ž k a mravní a překážka metafyzická. J e d n a j e u m o c n ě n ý m v ý r a z e m d r u h é . B e z ohledu na to, co si přeje naše podstata, přirozeně ani ne c h c e m e ani n e m ů ž e m e dávat se celí v š e m a uskutečnit tímto z p ů s o b e m zázrak volby bez vylučování kohokoliv, v níž záleží agapé... ( H u g o od sv.Viktora, Balduin z Canterbury). Ale c o j e n e m o ž n é p o u h é m u člověku, j e m o ž n é člověku zbožštěnému, a co odmítl přirozený r o z u m j a k o přelud, stá vá se p o s v á t n ý m p ř e d m ě t e m naděje. Tím, že v sobě Kristus ú p l n ě uskutečňuje lidství, uskutečňuje zároveň nás všech ny, ale v Bohu. Proto m ů ž e m e k o n e c k o n c ů říci, k d y ž pře v e z m e m e to, č e m u říká svatý Pavel „ e i s " a svatý Augustin „una p e r s o n a " , že j s m e plně osobní j e n v O s o b ě Syna, skrze kterou a v které m á m e účast na v ý m ě n á c h života Nejsvětější Trojice. Jako má Kristus po s v é m vítězství odevzdat království s v é m u Otci j e d n í m v ě č n ý m ú k o n e m , tak nás bu de opět týmž ú k o n e m , ale vyjádřeným j i n ý m i slovy, neustá le věčně dokončovat, personalizovat v Sobě (Augustin, In Jo., tr.65).
Katolicismus
a
vnitřní život
Katolická spiritualita tedy nebude mít na vybranou m e z i s m ě r e m „ v n i t ř n í m " á s m ě r e m „ s p o l e č e n s k ý m " , ale všech ny její autentické formy se svou neobyčejnou rozmanitostí b u d o u čerpat z obou. N i k d o z nás n e s m í z a p o m í n a t na ja drná slova svatého Pavla: „Zamiloval si mě a za m n e se o b ě t o v a l " , ani n a p o d o b n á slova, která p r o n e s l Kristus k Pascalovi v Ježíšově tajemství: „Tuhle k a p k u krve j s e m prolil pro t e b e " , ani na výzvy z Následování k ústraní a k mlčení. Vychutnáme a přisvojíme si slova, která se vra cejí j a k o refrén ve spisech N e w m a n o v ý c h : „ G o d and my šeti", „ B ů h a já", a n e b u d e m e je nutně podezřívat z egocentrismu. Tato slova n á m tolik připomínají radu svatého I g n á c e tomu, k d o má dávat Exercicie... (Annotatio 15a). 190
N e p o z ů s t á v á celý d u c h o v n í život z těchto kontrastů, z pro plétání různých období, n e b o spíše z prožívání ustavičných setkání? Ostatně, nic by nebylo zhoubnější nežli přesvěd čení, že se dá pravá katolicita uskutečnit snadno. N i k d o k ní nedojde j i n a k než úzkou cestou. Jejími prv ními p o d m í n k a m i jsou odpoutání a samota, a člověk, který má nej větší lásku, světec, je především podle starověké ety mologie člověk „ o d d ě l e n ý " . Láska, v ě d o m á si svých poža davků, n e z a p o m í n á na spravedlnost, ale n e z a n e d b á v á ani nejskrytější skutky ani nebere na lehkou váhu t a k z v a n é „ p o vinnosti k sobě s a m é m u " . Jestliže má láska o d u š e v ň o v a t všechno hned od začátku, m ů ž e j e n ona uskutečnit j e d n o t u , jediný předmět, který stojí za n á m a h u člověka. Tato j e d n o t a m ů ž e být p o u z e cílem běhu, vítězstvím po m n o h a tvrdých bojích. Neboť „v nás je to, co m á m e milovat u druhých, Boží obraz, který má být restaurován. P o n e c h a t ho v sobě pošpiněný n e b o znetvořený je z n a m e n í , že přes všechna naše tvrzení nás u druhých nezajímá jejich opravdové bytí. Jsou n á m j e n příležitostí, a b y c h o m uspokojili svou potřebu nějak se projevovat navenek... Je třeba dodávat, že taková činnost n e d o s á h n e nikdy užitečných výsledků? B e z princi pu, který ji má řídit, vyústí v nediskrétnost, n e b u d e v ní respekt, jaký si zaslouží duše. Na n á b o ž e n s k é p ů d ě se z ní stává nejneobratnější a nejzhoubnější prozelytismus (11)." Láska m i m o t o u m í rozlišovat m e z i velkými sny, které škodí konkrétní činnosti, a univerzálním ú m y s l e m , který proměňuje nejskromnější povinnost a působí, že s e j í člo věk věnuje velkodušněji. L á s k a ví, j a k m n o h o si m u s í od říkat, aby měla z č e h o dávat, a že dávat se n e z n a m e n á „vy lévat" se a že m u s í m e přetrhnout m n o h o přirozených pout, chceme-li navázat b o ž s k é svazky milosti. A co je naléha vější n e ž u p o m í n a t člověka na to, č í m j e ? Se spiritualitou je to j a k o s kulturou a j a k o s myšlenkou: Slouží, j e n k d y ž je nezištná. Ve všem, co se týká ducha, je prospěchářství
II - Yves de Montcheuil. Le „ressentiment" dans la vie morule et religieuse ďaprěs M.Scheler, v Recherches de Science religieuse, 1937, str. 149.
191
h r o z n á věc, protože je nejen povrchní, ale protože kazí člo věka, n e o m y l n ě plodí lež. N a o p a k „schopnost být v š u d e p ř í t o m e n roste se s c h o p n o s t í vnitřního u s e b r á n í " . Vedle shody ve slovech a gestech se uskutečňuje společenství^du chů, ale p o u z e tím, co mají nejosobnějšího, a m o h l i b y c h o m říci, „tím, co mají nejnesdělitelnějšího": Neboť j s m e sku tečně spojeni j e n v tom, co nesdělujeme navenek. Skryté ctnosti, ty ctnosti, j a k říká Bossuet, „o kterých neví veřej nost ( 1 2 ) " , mají tedy také společenské opodstatnění. A prá vě tak kontemplativní řády. Řeholníci, kteří se věnují studiu P í s m a svatého a kteří „rozjímají ve d n e v noci o zákonu P á n a " , dělají to, j a k říká svatý Tomáš, pro d o b r o celé církve a to je opravňuje, i k d y ž nekážou ani nevyučují, aby žili z almužen (13). Smělý závěr, ale nutí toho, k d o z n ě h o těží, k v á ž n é m u zpytování svědomí. V k a ž d é m případě, zásada, na níž se zakládá, je nepopiratelná. Jak napsal otec Teilhard de Chardin v j e d n o m n á d h e r n é m přirovnání: „ K d y b y c h o m byli schopni postřehnout neviditelné světlo tak j a k o oblaka, blesk n e b o sluneční paprsky, viděli b y c h o m , že j s o u čisté d u š e na tomto světě tak činné svou čistotou j a k o z a s n ě ž e n é vrcholky a n e h y b n é štíty, které pro nás ustavičně vydechují energie, bloudící v h o m í atmosféře." N a o p a k , osobní zbožnost a vnitřní život nejsou ž á d n á s y n o n y m a individualismu n e b o n á b o ž e n s k é h o subjektivism u . „Pravá zbožnost je život, skrytý v srdci ( 1 4 ) " , ale n e m á nic společného se sobeckým soustředěním se na sebe. O modlitbě vskrytu m u s í m e p o p r a v d ě říci se svatým Cypriánem: Publica est nobis et communis oratio, et quando oramus, non pro uno, sed pro toto populo oramus quia totus populus unum sumus. Deus pacis et concordiae magister qui docuit unitatem, sic orare unum pro omnibus voluit, quomodo in uno omneš ipse portavit: „ M á m e veřejnou a společnou modlitbu a k d y ž se m o d l í m e , n e m o d l í m e se za j e d n o h o , ale za všechen lid, neboť všichni tvoříme j e d n o . 12 - Secondpanégyrique de saint Joseph (Lebarcq, díl III, str.593). 13 - Ilallae. q. 187, a.4. 14 - Newman, Jésus Christ caché au mandě, v Newman, la vie chrétienne, od Henri Bremonda, str. 188.
192
Bůh, učitel pokoje a svornosti, který nás naučil j e d n o t ě , chtěl, aby se takto modlil každý za všechny, j a k o on s á m nosil všechny v j e d n o m " (De dominica oratione, cl). Sva tý Augustin prohlásil: Deum et animam scire cupio, „tou žím poznat B o h a a duši", a n a t o n e o p o m e n u l dodat: Animas nostras et Deum simul concorditer inquiramus, „hledejme svorně a současně své duše a B o h a " (Soliloquia, 1.1, n.7 a 10). Nejvyšší stupeň d u c h o v n í h o života má u R u y s b r o ecka název „společný život", protože v t o m t o stavu slouží člověk v š e m (Le Royaume des amants de Dieu, c.37a 4 3 . Bernard, sr. Text 49). Svatý Jan od Kříže to také tak chápal. Elizeus od M u č e d n í k ů n á m tlumočí tuto j e h o radu: „ K d y ž vykládá Kristova slova: ,Ne věděli jste, že m u s í m být tam, k d e j d e o věc m é h o O t c e ? ' , říká, že věcí O t c e se n e m á r o z u m ě t nic j iného než v y k o u p e n í světa... a že j e zj evná pravda, že soucit s bližním roste tím víc, č í m víc je duše spojena s B o h e m l á s k o u " (sr. Text 52). Katolicismus, prožívaný v modlitbě, je usmrcující pro jisté přejemnělé formy spirituality a p r o jistý psychologism u s , který si příliš libuje v pitvání s a m a sebe. Považuje ony formy za p o u h é parazity. Vrací d u c h u j e h o svěžest a j e h o elán. Opět je nalezen tentýž vztah m e z i zkušeností a m y š lenkou j a k o předtím. Z a s e by to byl mylný „specifismus", k d y b y c h o m je kladli proti sobě, j a k o kdyby se n u t n ě m u s e l o volit m e z i osobní zkušeností bez univerzálního v ý z n a m u a univerzální myšlenkou, ale o d o s o b n ě n o u , j a k o kdyby by lo n u t n é obětovat buď j e d n o n e b o druhé, buď v ě d o m í n e b o r o z u m . Totéž v ě d o m í m o h l o dát materiál p r o Vyznání i vy myslet Boží Město. Svatý Augustin j d o u c í ve stopách sva tého Pavla, spojuje nerozlučně celou řadou „spojek" histo rickou syntézu a m y š l e n k o v o u analýzu a k a ž d é m u úsilí o vnitřní prohloubení odpovídá rozšířený pohled na svět. N o v ý člověk, který j e univerzální, j e současně č l o v ě k e m vnitřním: ho eso. Vypadá tedy docela tradičně syntéza, o které m l u v í otec M a r é c h a l na j e d n é důležité stránce své n o v é „Studie o psy c h o l o g i i m y s t i k ů " . Tato syntéza „se živě u s k u t e č ň o v a l a v k a ž d é d o b ě a dnes se zdá, že se č í m dál tím víc vyjadřuje 193
v n a u k á c h " : „ L é p e c h á p e m e " , n e b o snad z a č í n á m e lépe chápat, „že katolický mystik n e n í v z h l e d e m k ostatním vě řícím j e n č l o v ě k e m odděleným, který se utekl do neurčité transcendence; že mystický výstup pozůstává z ,integrací', spíš n e ž z ,odříznutí'; že n e s m í v y m a z a t ze s p o l e č n é h o křesťanského života žádný specifický rys; zkrátka, že do konalý mystik je i v t o m d o k o n a l ý m křesťanem. A n á z v e m ,křesťan' r o z u m í m e člověka, kterého ani nejvyšší projevy Boží přízně nevytrhují ze solidarity s utrpeními a výdobyt ky bojující církve ( 1 5 ) . " Jak by také n e m ě l a být křesťanská mystika o p a k e m solipsismu, záliby v samotářství? Vždyť je to předchuť blaženého patření, „ n o v i c i á t " a „ p ř e d m ě s t í " věčnosti, k r a d m ý vstup do Božího M ě s t a a současně návrat k prvotní čistotě! Společenství podpírá mystiku a mystika zas p o d p í r á společenství. K o n e c k o n c ů , v nejpřísnějším a nejodpoutanějším vnitřním mlčení je stále víc p ř í t o m n a a je stále širší d u c h o v n í společnost. Claudel ji o p ě v o v a l ve své Cantique de Palmyre, která je dokonalou ozvěnou myš lenky starých Otců: „ Ž á d n ý bratr, i kdyby chtěl, se n á m n e m ů ž e v y m k n o u t a v nejchladnějším lakomci, v srdci prostitutky a nejšpinavějšího opilce je nesmrtelná duše, která je svatě z a m ě s t n á n a d ý c h á n í m a k d y ž je zbavena světla, o d d á v á se n o č n í ado raci. Slyším, j a k o oni mluví, k d y ž my m l u v í m e , a j a k plá čou, když p a d á m na kolena. Přijímám v š e c h n o ! Bern je všechny, objímám je všechny, není m e z i nimi j e d i n á duše, kterou b y c h nepotřeboval a bez které b y c h se m o h l obejít! Na n e b i j e m n o h o hvězd a já je n e d o v e d u spočítat, a přece není ani jediná, která by nebyla pro m n e nutná, abych mohl chválit Boha. Je m n o h o živých bytostí a spatříme z nich s o t v a n ě k t e r é , z a t í m c o o s t a t n í se t ř e p o t a j í v c h a o s u a v t e m n é m b a h n ě . Je m n o h o duší, ale není ani jediná, s kte rou b y c h nebyl spojen v jejím p o s v á t n é m bodě, který říká: Otče náš ( 1 6 ) . "
15 - Études sur la psychologie des mysliques díl II (1937), str. 15. 253-254. 16 - Conversations dans le Loir-et-Cher (1935), str. 119.
194
DVANÁCTÁ KAPITOLA
Transcendence Kjednotě Pokrok, j a k é h o dosáhly v j e d n o m n e b o dvou stoletích společenské vědy, nás učí lépe pociťovat závislost j e d i n c e na různých společenstvích, která jsou pro n ě h o víc n e ž ně jaký r á m e c a než nějaká vnější opora. P ř e d e v š í m je závislý na v e l k é m lidském společenství a všechna ostatní jsou, kaž dé svým z p ů s o b e m , j a k o b y j e h o n u t n ý m platidlem. Sou časně pokroky fyziky a přírodních věd, spojené s v p á d e m genetické metody do k a ž d é h o vědního oboru, nás přivedly k objevení nejen nesmírnosti, ale i plodnosti trvání. Tím j s m e si zase znovu silně uvědomili šíři a hloubku společenského sepětí. Vidíme, že všichni jednotlivci mají své kořeny v lidstvu, tak j a k o lidstvo s a m o je z a k o ř e n ě n o v přírodě. Vědecky podložené poznání této velké skuteč nosti m ů ž e být pro nás c e n n o u přirozenou základnou pro lepší p o c h o p e n í n a š e h o katolicismu. V n a š e m r o z e r v a n é m světě se na všech stranách projevují touhy po j e d n o t ě , jež se také zrodily z p l o d n é h o setkání m e z i katolicismem, který je stále činný, třebaže je často popírán, a n e s m í r n ý m i po kroky našeho poznání o člověku j a k v čase, tak v prostoru. Tyto snahy jsou příliš b e z m o c n é , ne-li p ř í m o z h o u b n é ve své zlaicizované a zcela časné formě, v j a k é nejčastěji vy stupují. Ale to není důvod, a b y c h o m odmítali vidět a aby c h o m se nepokoušeli uvolnit autentické semínko, které ne mohly úplně udusit, aniž by odumřely. Proto j s o u na j e d n é straně „ h a r m o n i e " a my b y c h o m velmi chybili, k d y b y c h o m na ně nepoukázali. Ale na d r u h é straně je riziko neporozu m ě n í a je n e m é n ě důležité je odstranit. Neboť dvojí charak195
ter, který j s m e přiznali katolicismu, historický a společen ský, n e s m í našim o č í m zastírat neustálou přítomnost Věč n é h o a j e h o nezměnitelnou transcendenci, přesažnost, tak jako n á m nedává právo opovrhovat kteroukoli osobou, v níž září obraz tohoto Věčného. K d y ž se inspirujeme těmito protichůdnými, ale navzá j e m se doplňujícími hledisky, pozorujeme, že se před n á m i rýsuje apologetika. Jistě ne nějaká nová, ale o b n o v a apologetiky nejtradičnější. C o ž nepotřebuje apologetika víc než každá jiná věda neustálé obnovování, aby zůstala živá? Často se n á m říkalo t ó n e m neodvolatelného rozsudku: V š e c h n y u b o h é a zastaralé - tj. křesťanské - k o n c e p c e lid ských dějin byly smeteny m o d e r n í m i objevy, které n á m od halily rozměry a složitost těchto dějin. Ještě dnes se najdou teologové, kteří udržují při životě tuto námitku s v ý m stra c h e m před z m í n ě n ý m i objevy. N e v i d í m e například - ač je to k nevíře - že se někteří bojí j e d n o d u š e připustit, že člověk byl na naší planetě nesrovnatelně dřív, než m o h l i tušit autoři biblických chronologií? Člověk, „jehož a r c h í v e m je ze m ě " . . . Ale obhajoba naší víry nás n e c h c e mít ani bázlivé ani slepé. D o b ř e víme, že v k a ž d é d o b ě m o h o u mít lidé j e n vědu své d o b y a Zjevení na tom nic n e m ě n í . Jeho světlo je j i n é h o řádu. A n i bible ani Otcové, ani středověcí teologové nemohli, to je příliš j a s n é , znát člověka neandertálského n e b o sinantropa, ani si udělat přesnou představu o Číňa n e c h ! N i c m é n ě jejich materiálně úzký pohled na svět j i m nebránil ve formální šíři tohoto pohledu. A t a j e vlastní ka tolicismu. Ať se zdají obzory, které n á m dnes objevuje věda, jakkoli daleké, katolicismus je s nimi samozřejmě zajedno. A s t r o n o m i c k é objevy, zprvu tak znepokojující, měly za vý sledek, že osvobodily křesťanské myšlení od r á m c ů antické kosmologie, tak m á l o odpovídající j e h o géniu, a že to, co se pokládalo za krizi dogmatu, bylo j e n b l a h o d á r n ý m pře vratem. Proto m ů ž e m e být dnes jisti, že n o v á pojetí našich dějin a našich empirických počátků, která se n á m dnes na bízejí, n á m s v ý m z p ů s o b e m p o m o h o u hlouběji porozumět n a š e m u katolicismu, j e h o starosti o všeobecné dějiny a je ho zájmu o celé lidstvo. 196
Jak j s m e řekli, toto „celé lidstvo" je také p ř e d m ě t e m ně kterých nejhlubších snah našeho věku. N a š e d o b a sní o j e h o uspořádání, touží přivést lidstvo k p l n é m u u v ě d o m ě n í sebe s a m é h o a k o n e č n ě k j e h o p l n é m u sjednocení a tím i zlidštění. Od „ h o m i n i z a c e " k „ h u m a n i z a c i " . Tento sen si kato lík n e m ů ž e ani beze všeho přisvojit ani ho n e m ů ž e j e d n o duše o d m í t n o u t j a k o z h o u b n ý přelud. Ale j a k o se opírá o touhu člověka překročit sebe a „být j a k o B ů h " , aby ho přiměl umřít sobě, neboť to je nezbytná p o d m í n k a vstupu do Života, tak se m ů ž e opírat o touhu n e m é n ě hlubší, ne m é n ě „přirozenou", o touhu po lidské j e d n o t ě - ačkoli je často také u d u š e n a a často vybočuje, aby přivedl lidi dobré vůle až na práh katolicismu. Ten jediný je totiž s to usku tečnit tuto jednotu v p l n é m smyslu.
Plný
humanismus
L i d e m , kteří pochopili, že si žádný cíl, m e n š í než celé lidstvo, nezaslouží, aby byl absolutně milován a vyhledá ván - a takoví lidé existují všude, i v nejprotichůdnějších táborech - těm b y c h o m chtěli nejprve ukázat, že j s o u tedy povinni p o z v e d n o u t zrak nad zemi. Neboť transcendentní určení, které předpokládá též existenci transcendentního Boha, je nezbytné, aby se uskutečnil opravdu kolektivní cíl, to je aby došlo ke konkrétnímu u s p o ř á d á n í lidstva. V opač n é m případě se sice opravdu obětujeme, ale ne pro lidstvo. Ať to vypadá, j a k chce, obětujeme se zase j e n pro jednot livce, kteří nemají pod svým pomíjivým zevnějškem nic absolutního a kteří nemají podstatně větší cenu než lidé, kteří se pro ně obětují. Nanejvýš to m ů ž e být oběť za pos lední generaci, která přece není nic víc než ostatní a p o m i n e j a k o všechny ostatní... To je nový důvod k malomyslnosti. Proto si přirozeně s n a d n o vysvětlíme, proč h u m a n i t á r n í op timismus při d ů k l a d n é m zamyšlení neobstojí. „ N e c h c i se obětovat h r o z n é m u bohu, který se j m e n u j e b u d o u c í lid s t v o ! " zvolá postava z j e d n o h o soudobého ruského r o m á n u (1). Příliš přirozený protest, který m ů ž e vycházet ze sobec197
tví, ale r o z u m ho n e m ů ž e odsoudit. Neboť neexistuje ne zištnost, která by obstála před nesmyslností, a není to žádná vypočítavost, k d y ž n ě k d o žádá takový předmět, který by si oběť zasloužil. V t o m t o případě se jasnozřivost a velkodušnost navzájem vylučují. Je zapotřebí nějakého Místa, k d e by se celé lidstvo, generace po generaci, shromáždilo. „Po třebuje Střed, v n ě m ž by se sbíhalo, n ě c o Věčného, co by je stmelilo, n ě c o Absolutního, co by mu v nejsilnějším a nejaktuálnějším smyslu dávalo existenci. Potřebuje Mag net, který by je přitahoval. Potřebuje n ě k o h o Jiného, které mu by se dalo - ale tento b o d by nás přivedl do zcela jiné oblasti. P o u h é „stávání s e " n e m á smysl. Je to jiný n á z e v ne smyslnosti... A přece, bez Transcendence, to je bez přítom n é h o Absolutního, který už tkví v srdci skutečnosti, j e ž se stává a pracuje na ní a je p o h n u t k o u jejího pokroku, n e m ů ž e existovat nic než neurčité „stávání s e " ledaže by nějaká katastrofa udělala b e z o h l e d n ě k o n e c v š e m u a že by absurd no nalezlo posléze, můžeme-li tak říci, pravdu svého bytí tím, že by se stalo nicotou. Jestliže se n ě c o stává, m u s í to být j e d n o h o d n e d o k o n č e n o , a má-li existovat dokončení, m u s e l o existovat odjakživa ještě n ě c o j i n é h o než p o u h é stávání se. Křesťan usiluje víc n e ž všichni o n o v é h o Člověka. Ale nevidí ho na obzoru p o z e m s k é m . V této rovině m ů ž e být nový Č l o v ě k j e n m ý t e m , protože tady n e m ů ž e dosáhnout toho, č í m by m ě l být, aby byl stále nový: aby byl Č l o v ě k e m plným, d o k o n a l ý m . Chceme-li se nadít spojení těchto dvou přívlastků - nový, dokonalý -, které jsou n e r o z l u č n ý m sou h r n e m n a š e h o ideálu lidství, m u s í m e jít až k svatému Pav lovi. S n í m m u s í m e uvěřit v Krista. V p ř e s n é m vyjádření těchto dvou zcela prostých pojmů je obsaženo, jak se n á m zdá, „ v y v r á c e n í " sociálního huma nismu, v j e h o ž j m é n u dnes člověk znovu zoufale usiluje,
1 - Roman Rikačov. Citováno v L'Ordre nouveau, 1. března 1937.
198
aby se s á m spasil. Jistě tu nejde j e n o p o u h é vyvrácení, ale je to jistá o b m ě n a j e d i n é platné metody: metody, která osvo bozuje pravdu od bludu, j e h o ž byla zajatkyní, a která ji uka zuje krásnější a větší i v očích těch, které už pravda tajně svedla. Takové vyvrácení bludu je záchranou. Ale ú p l n ě vyvrátit blud je m o ž n é j e n tehdy, k d y ž se u k á ž e úplná pravda. Za tímto cílem b y c h o m se m o h l i řídit návrhy kanovníka M a s u r e na j e d n é stránce, která je c e l ý m progra m e m . V perspektivě autora, jejíž oprávněnost a důležitost j s m e se i my snažili ukázat: „není Kristus j e n nositelem v ě č n é h o poselství, které opakuje p o s t u p n ě k a ž d é m u člově ku, takže vzbuzuje j e h o údiv. V n ě m také nalézá lidstvo n e č e k a n o u o d p o v ě d n a problém své organické jednoty. Cír kev n e n í už j e n instituce, založená Kristem. Je také j e h o tělo a on je její Hlava, její život. Křesťanství n e n í už j e n d o k o n a l é náboženství, které se zvedá nad troskami všech ostatních p ř e m o ž e n ý c h a zejména nad zříceninami zruše n é h o židovství. Je především o b r á c e n í m všech antických morálních a mystických hnutí lidstva k vyššímu nábožen ství, které nejen splňuje jejich touhy, ale přerůstaje. Člověk už nevidí v katolicismu výsledek svých nelítostných sylo gismů, závazek, přidaný k j e h o p ř i r o z e n ý m p o v i n n o s t e m . Přijímá ho už v prvním okamžiku, kdy se toto náboženství snaží naplnit nesmírné, vysoké touhy, které vložil B ů h do j e h o duše, a především potřebu j e d n o t n é společnosti, svaté jednoty všech členů organismu, j e h o ž j s m e my, jednotlivé osoby, j e n b u ň k a m i . Svátosti už nevypadají j a k o největší ponížení padlého rozumu, ale naopak se nabízejí j a k o jedi ný a božský prostředek, j a k předávat lidským z p ů s o b e m Boží milost n a š i m duším, které m u s í žít v těle, n a š i m tělům, která žijí ve společnosti." „Takto se už n a š e velká dogmata: Kristovo božství, za ložení církve, j e d n o t a víty, svátosti - nejeví j a k o součástky, které by se daly o d m o n t o v a t od složitého a snad libovolné ho systému. Doplňují se navzájem, aby poskytly řešení, které je jistě nejnečekanější a nijak se nevnucuje, ale také je nejlogičtější a nejshodnější s našimi vnitřními zákony. Jsme členy j e d i n é rasy a společně se snažíme spojit se s tě199
l e m i duší s B o h e m . Tak tedy neviditelná B o ž í M o u d r o s t je hlavou těla církve... Plnost božství přebývá v těle, aby byl B ů h v š e c h n o ve v š e m a aby všechno bylo soustředěno p o d j e d n o u H l a v o u Kristem (2)..."
Přítomnost
Věčného
Přisvojili j s m e si všechno skutečně lidské, co hýbe n a š í m světem, a s n a ž í m e se ho p o v z n é s t a ukázat mu j e h o cíl 1 p o d m í n k y k j e h o dosažení. N y n í m u s í m e mít o d v a h u po drobit p ř í m é kritice cesty, na kterých tento j e h o elán vybo čuje a vázne. N e s m í m e se bát „ n e a k t u á l n o s t i " a m u s í m e r o z h o d n ě vystoupit proti „zespolečnění", které je z a m ě ř e n o ú p l n ě na dočasnost a všude dnes ovládá mysli a přijímá dě dictví historičnosti a společenskosti naší víry j e n proto, aby j e degradoval. D n e s j s m e pohrouženi do času. N e s m í r n ý ú s p ě c h filo zofií „stávání s e " a též bolestné reakce, které před nedáv n e m znevážily jejich vládu, měly v tomto b o d ě stejný vý sledek. N a š e h o v ě d o m í se zmocňují iluze a obavy, naděje v b u d o u c n o s t a úzkost ze zítřka, zostřené svým kontrastem. Sny o h a r m o n i c k é m státě a o n e o m e z e n é m pokroku, n e b o tragický pocit chaosu, v k t e r é m se z m í t á m e pod tíhou ne snesitelného dne, strašidlo blízkých katastrof n e b o tíhnutí k n e z n á m é m u , od n ě h o ž o č e k á v á m e všechno dobré, mas kují rovněž v našich očích nejskutečnější přítomnost. A ve věku, kdy člověk o d m ě n o u za své titanské úsilí získá na k o n e c pár chvil volna, n e u m í už si dát volno podstatné, které by jej zachránilo od n ě h o s a m é h o a zároveň mu u m o ž nilo, aby nalezl s á m sebe. I v těchto h o d i n á c h opojení, smí š e n é h o s úzkostí, uprostřed nejnaléhavějších nutností, je ú k o l e m křesťana, člověka m e z i bratřími lidmi, prožívající ho stejně povznášející tužby i bouřlivé otřesy, aby pozvedl hlas a připomínal těm, k d o zapomínají na své šlechtictví: Č l o v ě k m ů ž e být sám sebou, existuje pro sebe teprve od
2 - Bulletin des anciens élěves de Saint Sulpice, 15. listopadu 1931, str.581.
200
chvíle, kdy v sobě v tichu objeví n e d o t č e n o u zónu, tajemné pozadí, které n e m ů ž e zachvátit současnost, ať p o c h m u r n á n e b o bezstarostná, všední n e b o tragická. Snažíme-li se vrá tit mu tento pocit, n e z n a m e n á to, že mu n a l é v á m e vodu z a p o m n ě n í , že ho otupujeme o p i e m n e b o že ho opijeme, a b y c h o m ho vy dráždili k útoku. R o v n ě ž k d y ž p ř i p o m í n á m e s k r o m n o u přítomnost n ě k o m u , k d o žije zcela v b u d o u c n o s ti a už ji vidí, jak povstává z j e h o tvůrčí energie, n e s n a ž í m e se tím vzít mu j e h o víru v člověka. Právě n a o p a k ho tím n u t í m e k úctě k člověku, ať se nalézá v jakékoli situaci. Brá n í m e mu, aby nikdy nevyužíval d n e š n í h o člověka j a k o pou hý prostředek se zřetelem na člověka zítřka. H l a v n ě mu zabraňujeme, aby se on s á m v b í d ě n e b o hojnosti, při úspěchu n e b o neúspěchu, ú p l n ě nevzdálil a neodciz.il sobě samému. Z d e se stavíme p ř í m o proti m y s t i k á m a ideologiím, které v této chvíli zápasí, aby dobyly svět, a zejména proti nejmocnější ze všech: proti marxismu. Ve stručné formulaci své téže o Feuerbachovi uvedl M a r x svou vlastní myšlenku oproti m y š l e n c e svého p ř e d c h ů d c e a shrnul b e z o h l e d n ě nejpřesnější a nejradikálnější obžalobu, j a k á kdy byla proti n ě m u vznesena. Na j a ř e 1845, kdy se rodil m a r x i s m u s , psal: „Feuerbach nechává rozplynout n á b o ž e n s k é bytí v bytí lid ském. Ale lidské bytí není nějaká abstrakce, tkvící v izolo vaných jedincích. Ve své realitě je to soubor společenských vztahů ( 3 ) . " Ř e k n ě m e to takhle: F e u e r b a c h n e c h a l rozply nout n á b o ž e n s k é bytí v bytí lidském; M a r x dokončuje tento proces a n e c h á v á rozplynout lidské bytí v bytí společen ském. Co m ě l o být slávou člověka, je n a k o n e c j e h o zkázou. V člověku je věčný Prvek, „zárodek věčnosti", který už nyní „dýchá nad č a s e m " , který se stále, hic etnunc, v y m y k á časné společnosti. P r a v d a j e h o bytí se přelévá nad j e h o bytí samotné. Neboť je učiněn podle B o ž í h o obrazu a v zrcadle j e h o d u š e se stále shlíží Nejsvětější Trojice... A l e j e to j e n zrcadlo, je to jen obraz. Jestliže člověk s v a t o k r á d e ž n ý m skutkem převrátí vztah, jestliže se domnívá, že m ů ž e pro 3 - J. Maritain, Humanisme integrál. 1935, str. 10.
201
sebe uchvátit božské přívlastky a prohlašuje, že B ů h byl učiněn podle j e h o obrazu, j e p o n ě m veta. Transcendence, kterou popírá, byla j e d i n o u zárukou j e h o vlastní i m a n e n c e . K d y b y přiznal, že je odleskem, získal by plnost a j e d i n ý m ú k o n e m adorace by si zajistil n e d o b e r n o u hloubku. Teď je tedy odcizen, rozplynul se, odloučil se od sebe s a m é h o . A oč vážněji, oč podstatněji, nežli to popsal M a r x ! Předpo kládejme, že se tento člověk plně „ e m a n c i p o v a l " . P ř e d p o kládejme n e m o ž n é : že se oprostil od veškerého hospodář ského donucování, od veškerého vykořisťování ze strany bližního, od veškeré tyranie státu. Přesto není „ o s v o b o z e n " . Společnost už mu není zátěží v tom smyslu, že už není ovlá dán, vykořisťován j i n ý m i lidmi. Avšak leží na n ě m větší zátěž než kdy jindy, protože jej společnost celého pohlcuje. Dříve se z n ě h o m o h l o něco vymykat n u c e n í a vykořisťo vání. Teď už je j e n sociální funkcí, „ s o u b o r e m společen ských vztahů". D o b ř e víme, že toto není u v ě d o m ě l ý ideál těch, k d o sní o společnosti bez státu, o společnosti beztřídní. D y c h t í naopak,aby přišel věk, kdy by byl „pro člověka nejvyšší by tostí člověk", k d y by v ý m ě n y m e z i lidmi spočívaly „na dů věře a na lásce", kdy by „svobodný rozvoj k a ž d é h o j e d i n c e byl p o d m í n k o u s v o b o d n é h o rozvoje všech"... Tuto skuteč nost najisto připravuje rozvíjení počáteční negace, o níž pochybovat se dosud neodvažují. N i k d y nic nezabrání, aby v n e t r a n s c e n d e n t n í společnosti n e p o š k o d i l o zredukování člověka na j e h o „společenské v z t a h y " j e h o osobní vnitřní život a n e v e d l o k n o v o d o b é tyranii. Ostatně, zkušenost v této věci je sice teprve v začátcích, ale n e m á m e už právo si myslet, že je p r v n í m potvrzením naší analýzy (4)? Až si t o h o M a r x o v i žáci k o n e č n ě všimnou, n e b u d o u už mít chuť oslavovat „totální revoluci", kterou p o d l e své d o m n ě n k y uskutečnili už v lidském r o z u m u , ještě dřív, n e ž ji provedli ve společnosti. Už n e b u d o u mít chuť opěvovat své osvobo zení z „metafyzické ú z k o s t i " a z „posedlosti B o h e m ( 5 ) " . 4 - Nemyslíme tu ani tak na politické proměny revoluce, ale spíš na vnitřní de formace osob, jichž se úplně zmocnila marxistická „víra". 5 - N. Guterman a H. Lefebvre, La Consáence mystiýiée, 1936, str.50-51.
202
P o t o m se b u d o u muset vrátit k „prokletým v ě č n ý m otáz k á m " , j a k říkal Dostojevský. Pochopí, proč tak smělý re volucionář, j a k o jsou oni, zdánlivě stejný o d p ů r c e Transc e n d e n c e a p o v a h o v ě tak m á l o mystický, zvolal j e d n o h o dne: „ M y s l í m na B o h a od té doby, co existuji!" V tomto výkřiku P r o u d h o n a , kterému se M a r x posmíval, že se zdr žuje starými metafyzickými p o v í d a č k a m i , vydává si svě dectví celé lidstvo a i při svých rejdech se dožaduje vzdu chu, bez n ě h o ž se dusí. Existence, po společenské stránce nejdokonalejší a spo lečensky nejšťastnější, by byla n ě č í m zcela nelidským, kdy by nebyla z a m ě ř e n a k vnitřnímu životu. A ten by byl k o n e c k o n c ů jen mystifikací, kdyby se soustřeďoval sobecky j e n na sebe. S h o d n ě s negací, převzatou od F e u e r b a c h a a při p r a v o v a n o u už H e g e l e m , k o n č í M a r x ů v systém v socia lismu, který je absolutním t e m p o r a l i s m e m . O v š e m , toto vy ústění je v rozporu s vnitřními požadavky myšlení, které bylo příliš silné, než aby p ř e d e m neotřáslo z d m i vězení, j e ž si postavilo: Způsobila to v poslední d o b ě jasnozřivá exe geze, a je žádoucí, aby byla pro křesťanskou nauku princi p e m zdravého vývoje (6). Ale pokud j d e o systém, výslovně zavedený, m u s í m e říci, že j e h o temporalismus nejen živí k l a m n é naděje, ale že je i sám v sobě neudržitelný: Je ab solutně nežádoucí. Je to vidina n e k o n e č n ě plytkého světa. Nejnepochopitelnější úpadek člověka, kdyby se s tím spo kojil, v o p a č n é m případě nejstrašnější trest. M a r x ů v člověk sociální, člověk historický, má j e n dva rozměry. J e h o hloub ku mu m u s í vrátit tušení Věčnosti, znovu n a b y t é v ě d o m í přítomnosti toho, co je věčné.
6 - Gaston Fessard, La muin tendue. Le dialogite catholique-communiste est-il possible? 1937, příloha: Le communisme, fin de Valiénation humorné (str.211244).
203
Sociální
činnost
a
katolicismus
Jak j s m e tedy vděčni církvi, že n á m stále p ř i p o m í n á opportune importune, vhod i nevhod naše podstatné postave n í ! Ze nás zavazuje k ustavičnému sur sum a k u s t a v i č n é m u redi ad cor, vrať se k srdci! Nic není povrchnější, než k d y ž s e j í vytýká, že ztratila ze zřetele bezprostřední skutečnosti a že zanedbává zájmy, které člověka tak tíží, a stále mu mlu ví o d r u h é m životě. Vždyť p o p r a v d ě řečeno, ten „druhý ži v o t " j e n e k o n e č n ě bližší než budoucnost, j e n e k o n e č n ě bliž ší než to, co n a z ý v á m e přítomností. Je to věčnost, která tkví v srdci k a ž d é h o č a s n é h o rozvoje, oduševňuje ho a dává mu směr. Je to pravá Přítomnost, bez níž je náš nynější čas j e n o m nepostižitelným p r a c h e m . Jsou-li si dnešní lidé tra gicky navzájem nepřítomni, je to především proto, že j s o u n e p ř í t o m n i sobě s a m ý m , že opustili to Věčné, co j e d i n é je m ů ž e zakořenit v bytí a u m o ž ň u j e j i m vzájemnou k o m u n i kaci. Taková je tedy především sociální úloha církve: Vrací nás ke společenství, které n á m celé její d o g m a vykládá, které n á m celá její činnost připravuje. N i c m é n ě , je sice pravda, že společenství osob je společnost v t o m nejhlubším smyslu. Ale stejně tak je pravda, že tato společnost má docela j i n o u strukturu než společnosti časné, které jsou nut né pro život lidstva. N u ž e , je j asné, že pro dobrý chod oněch společností má církev k o m p e t e n c i j e n velmi povšechnou, která se netýká o d b o r n ý c h podrobností. Takže v p r v é m pří p a d ě m o h l vypadat výraz „sociální k a t o l i c i s m u s " j a k o pleon a s m u s . K d e ž t o v d r u h é m případě vyžaduje j e h o použití b e z e vší pochyby ne omezení, ale snad jistou výhradu. N e z n a m e n á d o p o d r o b n a v y m e z e n o u nauku, ale spíš postoj a orientaci. Neboť vlastní poslání církve nezáleží ve stálém dirigování společenských a intelektuálních hnutí, ačkoli m ů ž e mít r ů z n ý m z p ů s o b e m na obojí neporovnatelný vliv. P r o t o se například tak docela n e m ý l í ti, k d o upozorňují, že byla leckdy z a s k o č e n a n o v ý m i problémy, které kladl v mi n u l é m století bezprecedentní hospodářský rozvoj. Ale ne p o c h y b n ě nemají též úplně pravdu ti, k d o při rostoucí ne204
věře m a s a při úspěchu, jaký u nich nalézá tolik z h o u b n ý c h utopií, vykřikují j a k o j e d i n é vysvětlení: „Kdybyste byli po slechli p a p e ž e ! " P o s l u š n o s t j e v ž d y n u t n á , ale n e s t a č í vždycky na všechno, a p a p e ž o v é nemluvili vždy h n e d . N e byl to nedostatek z jejich strany. Ale m e z i katolíky se ne našlo dost lidí, kteří by žili intenzivně svou víru a byli hlu b o c e zapojeni do života svého věku, takže by byli ihned vycítili potřeby, které se vyklubávaly na světlo, a přišli při m ě ř e n ě p o d l e své k o m p e t e n c e a odpovědnosti na patřičná řešení. Nedostatek iniciativy předcházel před n e d o s t a t k e m podrobenosti, i když ten byl m n o h d y příliš skutečný a dal se přesněji rozeznat. O v š e m , m ů ž e m e si přát, aby sama cír kev se s v ý m m a t e ř s k ý m instinktem, který předchází n e m o c i jejích dětí, vzbudila a uspíšila potřebnou práci. Ale n e m ů ž e m e se pohoršovat, jestliže se to vždycky nestane, tak j a k o n e m á nikdo právo sám se od práce odtáhnout. M ů ž e se od církevní autority r o z u m n ě vyžadovat n ě c o j i n é h o než při p o m í n á n í m r a v n í h o z á k o n a , p o z o r n á k o n t r o l a iniciativ, podpora těch, v nichž poznává svého D u c h a , a k o n e č n ě vlastní zákroky pro vyřešení případných konfliktů a schvalování toho, co je podstatné na přijatých řešeních? (Sr. Text 53). Církev se takto vyslovila o m n o h a b o d e c h sociálního učení. N i c m é n ě nehodlá nahrazovat státníky a vypracová vat „ p r o g r a m y " , v p ř e s n é m a ú p l n é m smyslu toho slova, n e b o navrhovat „ p l á n y " . V š e c h n y její děti ani n e m o h o u být společenskými autoritami n e b o sociálními reformátory. Je ostatně normální, že se vyskytuje v jejich řadách velká roz manitost názorů stejně j a k o funkcí. Ale i p o z e m s k ý m spo lečnostem přináší církev ve skutečnosti m n o h e m víc než p r o g r a m a pro uskutečnění nejlepších p r o g r a m ů přinášejí její pravé děti m n o h e m víc než vnější shodu a než o d b o r n é znalosti. Neboť podle slov svatého Ř e h o ř e Velikého, která shrnují celé tradiční učení, p ř i p o m e n u t é v této knize, in sancta Ecclesia unusquisque et portat alterum et portatur ab altero, „ve svaté církvi každý n e s e d r u h é h o a je nesen dru h ý m " (In Ezechielem, 1.2, h o m . l ) . N u ž e , tento smysl pro společnou spásu a solidaritu všech vůči v š e m je nejlepší 205
příprava na sociální úkoly, a pro k a ž d é h o je to nejlepší úvod do "sociálního katolicismu". Ne že by m o h l o jít - opa kujme to znovu - j e d n o d u š e o přenášení do přirozené roviny toho, č e m u nás učí víra o světě n a d p ř i r o z e n é m . T í m by c h o m b o ž s k o u realitu, která má vzrůstat a má se prožívat v tajemství - mystérium unitatis (Petr D a m i a n i ) - předělá vali na prázdnou ideologii. Bylo by to opovážlivé zesvět štění, a v souvislosti s tím by se zase m o h l o říci, že se křes ťanské pravdy staly pošetilými... A č k o l i někdy, k d y ž se křesťané stanou příliš v n í m a v ý m i pro r o z u m y m o u d r ý c h tohoto světa, použije B ů h i tuto pošetilost, která n e n í p o d l e j e h o moudrosti. Ale žádná starost o rozlišení dvou řádů, přirozeného a nadpřirozeného, n e m u s í zabraňovat víře, aby nesla ovoce. Víra není skladištěm mrtvých pravd, které se „uctivě odloží", aby se celý život m o h l zařídit bez nich. Jestliže je zdola nahoru naprostá nestálost, m u s í n a o p a k sestupovat vliv odshora dolů. Aby si láska uchránila nad přirozenost, nepotřebuje se stát nelidskou: J a k o s a m o nad přirozeno, tak i láska se dá pochopit, j e n k d y ž je vtělená. K d o se podřídí jejímu zákonu, ani zdaleka se tím nezbavuje svých přirozených dober, ale dává do služeb společností, jejichž č l e n e m ho učinila přirozenost, činnost tím účinnější, č í m svobodnější je její princip. Ž á d n ý lidský problém, žád ná lidská starost mu n e m ů ž e být cizí. V š e c h n y v n ě m pro bouzejí tím hlubší odezvu, čím více si je v ě d o m , že mají svůj ohlas ve věčnosti. Služba bližním je pro n ě h o j e d i n o u formou, j a k se naučit sjednocující lásce. Aťsi je sebelépe osvobozen od k a ž d é iluze, vyzbrojen proti v š e m objektivistickým s n ů m o pokroku, odolný vůči utopii a s e b e m é n ě shovívavý k j a k é m u k o l i v společenskému e u d a i m o n i s m u , n e m ů ž e ho to uspokojit. N e m ů ž e být spokojen ani se sou č a s n ý m světem ani se sebou. D u c h o v n í společenství, po j a k é m touží, není níže než sociální h a r m o n i e , které se ne m ů ž e zříci, a l e j e nad ní. I k d y ž se spravedlivě d o m á h á svo body v jednotlivých případech souvisících s j e h o úkolem, je n e m o ž n é , aby se nesnažil zavést m e z i lidmi vztahy, které by se více shodovaly s podstatou křesťanství.
206
B u d e na t o m pracovat p o d l e svých sil a p o d l e svého po volání - protože dary D u c h a j s o u r o z m a n i t é a v j e d n o t ě té hož těla má každý úd svou odlišnou funkci. Dočká-li se nezdaru, b u d e to pro n ě h o bolestné. Ale i kdyby ho to skli čovalo, nevzdá se.
207
MYSTÉRIUM CRUCIS
B e z ohledu na to, k a m zavedlo křesťana j e h o myšlení, vždycky ho to n a k o n e c j a k o b y přirozeně přitáhne k pohledu na kříž. C e l é Kristovo tajemství je tajemství zmrtvýchvstání, ale také tajemství smrti. J e d n o n e m ů ž e být bez d r u h é h o a vy jadřuje je j e d n o a totéž slovo: Pascha, to je „ p ř e c h o d " (sr. Text 54). Je to alchymie celé bytosti, naprosté odloučení od sebe, a nikdo si n e m ů ž e lichotit, že mu unikne. Popření všech přirozených h o d n o t v jejich p ř i r o z e n é m bytí, zřek nutí se i toho, č í m jedinec sama sebe překročil. Ať je tedy vidina jednoty, která inspiruje a usměrňuje činnost člověka, jakkoli ryzí a čistá, musí nejprve pohas nout, aby se stala skutečností. M u s í ji zakrýt velký stín kříže. Lidstvo b u d e s h r o m á ž d ě n o , j e n o m když přestane pokládat s a m o sebe za cíl. Člověk totiž v podstatě c h c e a miluje lid stvo týmž přirozeným hnutím, j a k ý m c h c e a miluje sebe! N u ž e , B ů h je bytnostně Ten, který nepřipouští ž á d n é roz dělení, kterého m u s í m e milovat výlučnou láskou, j e h o je diného, jinak ho nemilujeme vůbec. A ačkoli je pravda, že k o n e c k o n c ů m ů ž e m e milovat lidstvo pro ně s a m o a ne so becky, j e n o m když je milujeme v Bohu, j e d i n é m Milova n é m , nevysvitne tato pravda h n e d tak zjevně a konkrétně, že by potlačila reálnost oběti. H u m a n i s m u s není samočinně křesťanský. Křesťanský h u m a n i s m u s m u s í být h u m a n i s m e m obráceným. Od ž á d n é přirozené lásky se nepřejde „ r o v n ý m a n o h a m a " k lásce nadpřirozené. Č l o v ě k se musí ztratit, aby se nalezl. To je d u c h o v n í dialektika, jejíž přís nost je uložena lidstvu stejně j a k o jednotlivci, to z n a m e n á mé lásce k člověku a k lidem, stejně j a k o mé lásce ke m n ě s a m o t n é m u . Z á k o n exodu, zákon extáze... Jestliže se nikdo n e s m í vymanit z lidstva, musí celé lidstvo umřít sobě v kaž208
d é m svém členu, aby m o h l o žít p r o m ě n ě n o v B o h u . Defi nitivní bratrství existuje p o u z e ve společné adoraci. Gloria Dei, vivens homo, „slávou B o ž í je živý člověk". A l e člověk má přístup k Životu v j e d i n é úplné společnosti, j a k á je m o ž ná, j e n o m skrze Soli Deo Gloria. Taková je univerzální Pascha, která připravuje Boží M ě s t o . Prostřednictvím Krista, umírajícího na kříži, se celé lid stvo, které v sobě nesl, zříká sebe s a m é h o a umírá. Ale toto tajemství je j e š t ě hlubší. Ten, který v sobě nesl všechny lidi, byl všemi opuštěn. Univerzální člověk zemřel o s a m o c e n . Plná kenoze a dokonalá oběť! Bylo zapotřebí této opuště nosti - a d o k o n c e tohoto opuštění od O t c e - aby došlo k sjed nocení. Tajemství samoty a tajemství roztržení, j e d i n é účin né z n a m e n í s h r o m á ž d ě n í a jednoty. Posvátný m e č , rozdě lující duši od ducha, aby do nich m o h l vejít univerzální Život: „Ty, který jsi osamělý uprostřed s a m o t n ý c h a který jsi v š e c h n o ve v š e c h ! " (Pseudochrysostom. Sr. Text 55). „Skrze dřevo kříže", uzavírá svatý Irenej, „se stalo dílo Božího Slova v š e m zjevným: J e h o ruce byly na n ě m roz pjatý, aby shromáždily všechny lidi. D v ě rozpjaté ruce, pro tože j s o u dva národy, rozptýlené po celé zemi. Jediná H l a v a uprostřed, protože je jen j e d e n B ů h n a d e všemi, uprostřed všech a ve v š e c h " (Adv. Haer., 5,17).
209
TEXTY
1 Svatý Řehoř Nysský Dvojí přirozenost
člověka
„V Kristu Ježíši", říká apoštol, „není ani m u ž ani ž e n a . " A přece prohlašuje P í s m o , že člověk byl takto rozdělen. M u s e l o tedy dojít k dvojímu vytvoření naší přirozenosti: j e d n o u podle podobnosti s B o h e m a podruhé, když byla rozlišena pohlaví. Z d á se, že toto naznačuje posvátný text, všimneme-li si pořadí slov. Neboť text nejdříve praví: „ B ů h stvořil člověka j a k o svůj obraz". P o t o m dodává: „Stvořil je j a k o m u ž e a ž e n u . " To se přece n e m ů ž e vztahovat na nějaký předmět, p o d o b n ý B o h u . Myslím, že n á m tím P í s m o sděluje h l u b o k o u a vznešenou nauku: Člověk představuje střed mezi d v ě m a krajnostmi: Boží přirozeností, která je zcela duchovní, a n e r o z u m n o u přiro zeností zvířecí. V lidském složení s n a d n o r o z p o z n á m e po díl k a ž d é h o z těchto dvou prvků. Z božské přirozenosti má člověk r o z u m a inteligenci, j e ž se neliší p o d l e pohlaví. Od n e r o z u m n é přirozenosti přijímá své tělo, rozdělené na dvě pohlaví. O b a prvky se vyskytují naprosto v k a ž d é m jedinci, který má účast na lidském životě. Ale pořadí, j a k é používá vyprávěč, nás poučuje, že r o z u m o v ý prvek je první a že společenství a příbuznost s p r v k e m n e r o z u m n ý m byly člo věku přidány navíc. Mojžíš totiž nejdříve říká, že „Bůh stvořil člověka j a k o svůj o b r a z " , a tím ukazuje - j a k praví také apoštol, že v takové bytosti není mužství a ženství. Co se takto d o v í d á m e ? Prosím, ať se nikdo na m n e nezlobí, když na vysvětlení toho, co říkám, sáhnu příliš vysoko. B ů h je přirozeností dobrota sama. Je veškerá představi telná dobrota, nebo spíše přesahuje všechnu dobrotu, kterou 210
si m ů ž e m e představit a pochopit. Netvoří tedy lidský život ze ž á d n é j i n é pohnutky než proto, že je dobrý. A p r o t o ž e je takový a protože utvořil i lidskou přirozenost, nechtěl zjevit sílu své dobroty j e n napůl a dát člověku j e n část svých d o b e r a žárlivě mu odepřít účast na ostatních. Ale dokonalost j e h o dobroty se u n ě h o j e v í v tom, že vyvolá člověka z nicoty k existenci a zahrne ho vším d o b r ý m . N u ž e , s e z n a m těchto dober j e tak dlouhý, že se nedaj í vypočítat. Proto j sou všech na obsažena zkráceně ve slovech, že je člověk učiněn „jako Boží o b r a z " . Neboť to je totéž, j a k o kdyby se řeklo, že B ů h dal lidské přirozenosti účast na všech dobrech. M e z i všemi těmito dobry je i skutečnost, že je oproštěn od nutnosti a že n e p o d l é h á vládě přírody, ale že se m ů ž e svobodně rozhodovat podle svého úsudku. Neboť ctnost je nezávislá a je sama svou paní... Kdyby však byl obraz ú p l n ě p o d o b n ý kráse svého M o d e l u , nebyl by to už j e h o obraz, a mohli b y c h o m si ho s n í m plést. Jaký rozdíl tedy pozoru j e m e mezi božstvím a tím, co se mu p o d o b á ? Tento rozdíl: že B ů h je nestvořený, k d e ž t o člověk existuje proto, že byl stvořen. Tento rozdíl s sebou nese m n o h o j i n ý c h . Všichni totiž uznávají, že nestvořená Přirozenost je n e m ě n n á , že zůstává stále táž, zatímco je n e m o ž n é , aby tvor zůstával beze změny. Neboť už přechod od nebytí k bytí je pohyb, kterým povstává to, co nebylo, a to p o u h o u Boží vůlí... P r o to bytost, která dík z m ě n ě začala být, podržuje si s o n o u z m ě n o u příbuznost. Proto ten, který p o d l e slov P í s m a vidí všechny věci ještě před jejich vznikem, v y z k o u m a l n e b o spíše viděl p ř e d e m silou svého p ř e d b ě ž n é h o poznání, na kterou stranu se nakloní svobodná a nezávislá volba člově ka. A j a k m i l e spatřil, j a k to s n í m dopadne, přidal k obrazu rozdělení na m u ž s k é a ženské pohlaví. Toto rozdělení n e m á žádný vztah k b o ž s k é m u Pravzoru, ale j a k bylo ř e č e n o , je spřízněno s přirozeností n e r o z u m n o u . Příčinu tohoto rozdělení n a pohlaví m o h o u d ů k l a d n ě znát j e n ti, k d o nazírali na pravdu a předali n á m Slovo. P o kud j d e o nás, h l e d á m e pravdu svými prostředky p o d l e spo jitostí a obrazů a vyložíme, co n á m přišlo na mysl. N e b u deme to tvrdit absolutně, nýbrž na způsob cvičení a podro211
b í m e to blahovůli svých posluchačů. Co j s m e tedy o této věci „ v y r o z u m ě l i " ? Slovo, že B ů h stvořil člověka, značí svou neurčitostí ce lou lidskou přirozenost. Neboť j m é n o „ A d a m " n e n í teďdáno stvořenému předmětu j a k o v dalším vyprávění. Ale stvoře ný člověk n e m á zvláštní j m é n o , je to člověk všeobecně. P r o t o nás toto p o v š e c h n é o z n a č e n í přirozenosti vyzývá, a b y c h o m pochopili, že Boží prozřetelnost a m o c objímají celý lidský rod při prvním stvoření. Neboť se n e s m í připi sovat Bohu, že by stvořil něco neurčitého, ale každá bytost je v y m e z e n a a v y m ě ř e n a Stvořitelovou moudrostí. Stejně j a k o je jednotlivý člověk ohraničen svými tělesnými roz měry a j a k o se m ů ž e měřit množství hmoty, o b s a ž e n é ve vnější formě j e h o těla, tak, zdá se mi, byla celá lidská při rozenost uzavřena j a k o b y v j e d i n é m těle prozíravou m o c í B o h a celého světa. Tomu nás učí slova, že B ů h učinil člo věka p o d l e svého obrazu a že ho učinil p o d l e obrazu Boží h o . Neboť obraz není jen v j e d n é části přirozenosti ani mi lost není přítomna v ý h r a d n ě v některých jednotlivcích, ný brž tato síla se vztahuje na celé pokolení. N a z n a č u j e n á m to i skutečnost, že duch přebývá p o d o b n ě ve všech: všichni mají schopnost myslet, předvídat a všechny ostatní před nosti, kterými se Boží přirozenost zrcadlí ve svém obraze. V tomto ohledu není rozdíl m e z i člověkem, u t v o ř e n ý m při prvním stvoření světa, a tím, který přijde na j e h o konci: Oba stejně nesou na sobě Boží obraz. Proto byl celek nazván j e d i n ý m člověkem, neboť pro Boží m o c není nic ani minulé ani budoucí, ale to, nač teprve č e k á m e , je zahrnuto spolu s přítomností v M o c i , která všechno objímá. Celá lidská přirozenost, od prvních lidí až do posledních, je tedy jediný obraz Bytí. P o k u d j d e o rozdělení rodu na m u ž s k ý a ženský, to bylo, j a k se mi zdá, přidáno, z důvodu, o k t e r é m j s e m mluvil. O stvoření člověka, kap. 16 (P.G. 44,181-185).
212
2 Svatý Řehoř Nysský Povšechná
lidská
přirozenost
...Bude náš výklad odpovídat pravdě? To ví j e n P r a v d a sama. Co se nás týká, pohleďme, co n á m přichází na mysl. Nejprve opakuji, co bylo u v e d e n o výše. „ U č i ň m e člově ka", praví Bůh, „jako náš obraz, podle naší p o d o b y . " Tady m u s í m e chápat, že B o ž í obraz má své d o k o n č e n í v celkové lidské přirozenosti. Ale A d a m j e š t ě nebyl utvořen. P o d l e etymologie totiž z n a m e n á „ A d a m " „učiněný z e z e m ě " , můžeme-li věřit znalcům hebrejského jazyka. P r o t o apoštol, znamenitě vzdělaný v řeči svých otců, nazývá člověka choikon, což je řecký překlad slova „ A d a m " . Tedy člověk, stvořený podle B o ž í h o obrazu, je přiroze nost, c h á p a n á j a k o celek, a ten je p o d o b n ý B o h u . Č l o v ě k byl učiněn v š e m o h o u c í B o ž í m o u d r o s t í t a k o v ý m způso bem, že naráz existovala celá přirozenost a ne j e n o m j e d n a část Celku. Neboť Ten, který má j a k o na dlani hranice všech věcí, j a k říká Písmo, a který zná všechny věci j e š t ě před jejich vznikem, věděl, j a k é h o počtu jednotlivců má dosáh nout r o z m n o ž o v á n í lidského rodu. A viděl také, j a k to s ná mi d o p a d n e : j a k k l e s n e m e na nižší úroveň, že svou vinou ztratíme svou důstojnost, která nás činila r o v n ý m i andělům, a že se připojíme k nejnižším tvorům. Tehdy „ p ř i m a l o v a l " k svému obrazu jisté zvířecí rysy. Neboť si n e s m í m e myslet, že v této b o ž s k é a blahoslavené přirozenosti existuje nějaké rozdělení na pohlaví. Ale k d y ž B ů h přenesl na člověka to, co je vlastní přirozenosti živočišné, přisoudil n a š e m u druhu způsob plození, který nijak neodpovídal znamenitosti j e h o prvního stvoření. Tuto schopnost růst a m n o ž i t se nedal B ů h lidskému pokolení, když je stvořil p o d l e svého obrazu. Ale až když v n ě m rozdělil pohlaví, řekl: „Rosťte, m n o ž t e se a naplňte z e m i . " O stvoření člověka, kap.22. P.G. 44, 204-205).
213
3 Severus z Antiochie Nad
společným
hrobem
Tato slavnost je p ř i p o m í n k o u c h u d ý c h a n e z n á m ý c h lidí, kteří v d l o u h é m č a s o v é m o b d o b í až do tohoto d n e zakončili svůj život a kteří teď odpočívají v t o m t o s p o l e č n é m h r o b ě j a k o v hostinci, k d y ž odevzdali z e m i své tělo, utvořené z bláta, spojeného s duší, která je B o ž í m o b r a z e m . N e c h t ě j m e vidět j e n vnějšek obřadu, ale u m ě j m e vnik nout do j e h o ducha. Ti, k d o ho ustanovili, věděli, že Kristus zemřel ne za toho nebo za o n o h o , ale za všechny lidi a že p o d o b n ě i vstal za všechny... Přisvojili si tedy smýšlení své ho Pána, skutky hlásali, jaký společný prospěch plyne z Bo ží p o m o c i a rozhodli, aby se k o n a l a společná připomínka všech, k d o byli na zemi zbaveni všech tělesných příbuzných a přátel. Měli na zřeteli shromáždění, na které hleděl svatý Pavel, k d y ž říkal: „Tady už n e n í Ř e k n e b o Žid, barbar n e b o Skytá, obřezaný n e b o neobřezaný, otrok n e b o člověk svo bodný, ale všecko a ve v š e m je Kristus." M u s e l i j s m e tedy přijít houfně k t o m u t o obřadu, vzhle d e m ke své společné přirozenosti, a uctít svatý h r o b těch, k d o odešli před n á m i , j a k o jiní později uctí h r o b náš... Tento z v y k b y n á m m ě l také p ř i p o m e n o u t , ž e Kristus zemřel a vstal za všechny a přimět nás k zamyšlení, že Ten, j e m u ž se dostává pocty v c h u d ý c h a n e z n á m ý c h lidech, je zase Kristus, který řekl: „ C o jste udělali pro j e d n o h o z m ý c h nejnepatrnějších bratří, udělali jste pro m n e . " P o t o m by c h o m se měli povznést k převznešené myšlence, že tito mrt ví, kterými se p o h r d á j a k o s b e z v ý z n a m n ý m i lidmi, jsou velmi hodni úcty pro svou důstojnost, protože j s o u Božím o b r a z e m . V z p o m e ň m e k o n e č n ě , že i Kristus, ačkoli byl bo hatý, stal se c h u d ý m , a b y c h o m my zbohatli j e h o chudobou: natolik byl chudý, že n e m ě l ani k á m e n , na který by složil hlavu, a že j e h o tělo bylo u l o ž e n o do cizího hrobu... Homilie 76 (P.O.. 1.12, str. 136-138; podle franc. překladu Maurice Briěre).
214
4 Svatý Augustin Rozptýlený
a
shromážděný
Adam
„On zemi soudí spravedlivě (Ž 95,13)." Ne j e d n u její část, protože nevykoupil p o u z e část. M u s í soudit celý svět, protože za celý zaplatil výkupné. Slyšeli jste, co praví evan gelium: „až přijde, shromáždí své vyvolené ze čtyř světo vých stran". S h r o m á ž d í své vyvolené ze čtyř světových stran a tedy z celého světa. Neboť j m é n o „ A d a m " značí, j a k j s e m vám nejednou řekl, v řečtině svět. Obsahuje totiž čtyři písmena: A, D, A, M. A v řečtině začíná j m é n o k a ž d é strany světa j e d n í m z těchto čtyř písmen: Východ se řekne „Anatolé", západ „ D y s i s " , sever „ A r k t o s " a jih „ M e s e m b r i a " . T o j e d o h r o m a d y „ A d a m " . S á m A d a m j e tedy n y n í rozšířen po c e l é m povrchu z e m ě . Kdysi byl soustředěn na j e d i n é m místě, klesl a jistým z p ů s o b e m se rozlámal a naplnil svými „ ú l o m k y " celý svět. Ale Boží milosrdenství shromáždilo tyto úlomky odevšad, roztavilo je v ohni své lásky a znovu dalo rozbitou jednotu dohromady. Takové dílo d o k á ž e udě lat tento Dělník. Ať si tedy n i k d o nezoufá! Pravda, je to dílo nesmírné, ale pomyslete, k d o je tento Dělník! Předělává, co udělal, přetváří, co vytvořil. „On zemi soudí spravedlivě, on ve své věrnosti národy řídí." K ž a l m u 9 5 , í . l 5 ( P . L . 37, 1236).
5 Durandus Mimatensis (Durand de Mende) Zřícená
trojí zeď
H y m n u s „Gloria in excelsis" není j e n chvalozpěv andě lů, ale i lidí. Blahopřejí si navzájem, že žena, která ztratila 215
d r a c h m u , už zažehla svítilnu, aby ji našla, a že pastýř ne chal svých devětadevadesát ovcí a přišel hledat j e d n u za toulanou. Neboť před Kristovým n a r o z e n í m byly tři nepřátelské zdi: první mezi B o h e m a člověkem, druhá m e z i č l o v ě k e m a andělem, třetí m e z i č l o v ě k e m a č l o v ě k e m . Č l o v ě k totiž svou neposlušností urazil Stvořitele. S v ý m p á d e m zabránil a n d ě l ů m v nápravě. A rozmanitostí svých obřadů se lidé rozdělili m e z i sebou. Na j e d n é straně konali své obřady židé, na d r u h é straně pěstovali p o h a n é svou modloslužbu. Ale tu přišel náš Pokoj, udělal z těchto protivných zlom ků j e d n u bytost a zbořil tyto přehrady. Odstranil hřích a tak to smířil člověka s B o h e m . Napravil pád a tak smířil člo věka s andělem. Zrušil nestejné obřady a tím smířil člověka s člověkem. M u s í m e tedy říci s apoštolem, že obnovil všechny věci, n e b e s k é i p o z e m s k é . A proto zpíval tento obrovský ne beský zástup: „Sláva B o h u na výsostech", to z n a m e n á me zi anděly, kteří nikdy nezhřešili a nerozešli se s B o h e m . „A na z e m i pokoj lidem", to je ž i d ů m a p o h a n ů m , „v kterých má B ů h zalíbení", kteří žili až do Kristova n a r o z e n í v ro zepři s B o h e m a s anděly. P r o t o také m l u v í anděl k pastý ř ů m a raduje se s nimi: neboť je o b n o v e n pokoj m e z i anděly a lidmi. D o k o n c e se B ů h narodí j a k o člověk: je o b n o v e n pokoj m e z i č l o v ě k e m a B o h e m . K o n e č n ě , narodí se v ko rytě b ý k a a osla: je o b n o v e n pokoj mezi lidmi, neboť býk znázorňuje židovský národ a osel lid pohanský. Rationale divinorum officiorum. IV. c. I4.sr. c.33 o prefaci.
6 Kardinál Jacques du Perron Spása
skrze jednotu
B ů h si nás ve své nedocenitelné dobrotě a ve své nevý stižné moudrosti připravuje už v tomto životě a vede nás 216
cestou k v ě č n é m u štěstí, které n á m slíbil a které n á m na chystal v b u d o u c í m životě. P r o tento cíl zvolil nejvhodnější z p ů s o b , ú m ě r n ý znamenitosti a důstojnosti j e h o přiroze nosti. P r o t o ž e je j e d e n a je p r a m e n vší j e d n o t y a tedy jed n o t a s a m a , n e c h t ě l nás spasit k a ž d é h o j i n a k a k a ž d é h o zvlášť, ale žádá, a b y c h o m přijali prostředky a p o d m í n k y své spásy j a k o j e d n o společenství. „ B ů h j e j e d e n " , říká sva tý Augustin (In psalm. 101), „Církev je j e d n o t a . J e d n o m u B o h u n e o d p o v í d á nic n e ž j e d n o t a . " To z n a m e n á , nespokojil se s tím, že si nás získal a že má k a ž d é h o z nás zvlášť j a k o oddělené a roztroušené p o d d a n é . Ale chtěl, aby totéž spo j e n í a táž smlouva, j a k é zde uzavřel s n á m i , pojily i nás na vzájem v j e d n o společenství; a b y c h o m pod vládou j e h o j m é n a tvořili jakési d u c h o v n í tělo a jakýsi stát a republiku. „Ježíš m u s e l u m ř í t " , praví svatý Jan, „za národ, a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedn o " (Jan 11,51-52). Replika na odpověď Jeho Veličenstva krále Velké Británie (Paříž. 1620). Předmluva.
7 Svatý Fulgenc z Ruspy Zázrak
jazyků
Pohleďme nyní, proč to bylo z n a m e n í přítomnosti D u c h a svatého, k d y ž ti, k d o ho přijali, mluvili v š e m i jazyky. P r o tože teď také je D u c h svatý dáván, ale ti, k d o ho přijímají, nemluví všemi jazyky. Tento zjevný zázrak, který tehdy svědčil o j e h o přítomnosti, se neopakuje. M u s í m e chápat, moji milovaní bratři, že skrze D u c h a svatého je vylita láska do našich srdcí. N u ž e , láska m ě l a shromáždit Boží církev z celého světa. To, co m o h l tehdy udělat j e d e n člověk tím, že přijal D u c h a svatého, uskuteč ňuje teď j e d n o t a církve. O n e n člověk mluvil tenkrát v š e m i jazyky. Jednota církve, s h r o m á ž d ě n á D u c h e m svatým, mlu217
ví dne všemi jazyky. P r o t o zeptá-li se n ě k d o j e d n o h o z nás: „Přijajsi D u c h a svatého. Proč nemluvíš v š e m i j a z y k y ? " , má ooovědět: Ale ano, m l u v í m v š e m i jazyky. V ž d y ť j s e m v Kriově těle, to z n a m e n á v církvi, a ta m l u v í v š e m i jazyky.v opravdu naznačoval tenkrát B ů h přítomností D u cha s\tého n ě c o j i n é h o než svou církev, která m ě l a j e d n o h o d n e nuvit všemi j a z y k y ? Osvujte tedy tento den j a k o údy j e d n o h o Kristova těla. Nebílíte ho slavit n a d a r m o , budete-li tím, co slavíte: Patříte-lipolečně k této církvi, kterou B ů h naplnil D u c h e m svatý: a u z n á v á ji za svou, k d y ž vidí, j a k roste po c e l é m světěi ona uznává jeho... Vám, kteří představujete všech ny ná)dy, vám, to je Kristově církvi, K r i s t o v ý m ú d ů m , Kristfu tělu, Kristově S n o u b e n c e , říká apoštol: „Snášejte se na\ájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat j e d n o t u ve s n š l e n í spojeni p o u t e m p o k o j e " (Ef 4,2-3). Uvažte: K d y ž á m přikázal, a b y c h o m se navzájem snášeli, spojil to s lásku. K d y ž se zmínil o naději na jednotu, p o u k á z a l na p o u t o o k o j e . Takový je Boží dům, postavený z živých ka menný kterém s rozkoší přebývá takový H o s p o d á ř . Tros ky rolělení nesmějí urážet j e h o oči. Sermo 8 de sancto die Pentecostes, n.2-3(P.L. 65.743-744).
8 Hermův Pastýř Kámen
z
dvanácti hor
- Pie, proč se všechny tyto hory tak liší v z h l e d e m a bar vou? - Pslyš, odpovídá mi Pastýř. Těchto dvanáct h o r je dva náct kienů, které obývají celý svět. Syna B ožího j i m hlásali apošhové. 218
- Ale proč mají tyto hory tak r o z m a n i t é barvy a vzezření? To b y c h rád, P a n e , věděl. - Slyš, řekl mi. Těchto dvanáct k m e n ů , které obývají svět, je dvanáct národů. Tyto národy se liší mezi sebou smýšle n í m a d u c h e m . J a k o u rozmanitost odstínů vidíš na horách, taková je různost ducha a smýšlení u těchto národů. U k á ž u ti obyčeje k a ž d é h o z nich. - Především, P a n e , prosil j s e m , mi vysvětli toto: K d y ž mají hory tak r o z m a n i t é odstíny, proč kameny, které z nich byly vylámány, dostaly, j a k m i l e byly vloženy do zdiva, všechny stejnou barvu a staly se oslnivě bílými j a k o oblázky, vytažené z vody? - Toto je důvod, odpověděl mi: V š e c h n y národy, které bydlí pod n e b e m , když uslyšely slovo a uvěřily, byly na zvány j m é n e m Božího Syna. K d y ž byli tito lidé o z n a č e n i pečetí, osvojili si stejné smýšlení a stejného d u c h a a sjed notili se v téže víře a v téže lásce... Odtud pochází tato jed notná barva, tato bělost, oslnivá j a k o slunce, v k t e r é m se zaleskly zdi věže. Pastýř, Podobenství 9, kap.17, č.1-4. Sr. Vidění 3, kap.3.
9 Svatý Ignác Antiochijský Křesťanská
modlitba
Všichni jste přijali Boží mravní zásady. Mějte se tedy navzájem v úctě. N i k d o ať nehledí na bližního podle j e h o zevnějšku, nýbrž milujte se navzájem v Ježíši Kristu. Ať není m e z i vámi nic, co by vás m o h l o rozdělovat, buďte jed notní s b i s k u p e m a s představenými, abyste dávali d r u h ý m příklad čistého učení. Jako P á n neudělal ani s á m ani skrze apoštoly nic bez Otce a byl s ním zajedno, tak ani vy nedělejte nic bez bis219
kupa a kněží. Nemyslete, že byste mohli udělat n ě c o dob rého, kdybyste byli odděleni. D o b r é je j e n to, co děláte spo lečně. S p o l e č n ě se modlete, společně proste, buďte j e d n é mysli, mějte j e d n u naději v lásce a svaté radosti, jíž je Ježíš Kristus, nad kterého není nic lepšího. Všichni buďte j a k o j e d e n c h r á m Boží, j a k o j e d e n obětní oltář, j a k o j e d e n Ježíš Kristus, který vyšel od j e d n o h o O t c e a s n í m je neustále j e d n o . List Magnézanťim, kap. 6 a 7.
10 Origenes „ Consonantiae
disciplina "
„Pořídili j s m e soupis bojovníků a n e c h y b í ani j e d e n z n á s " ( N u m 31,49). Obyčejně se neříká o bojovnících, že žádný z nich ne chybí, počítají se j e n ti, kteří jsou nazýváni „ s u m m a bellat o r u m " . Z těch nechybí ani jeden, není m e z i nimi neshody. To j s o u ti, o nichž je ř e č e n o : „ O b e c v ě n c í c h m ě l a j e d n o srdce a j e d n u duši. N i k d o neříkal o n i č e m ze svého majetku, že je to j e h o vlastní, ale měli všechno s p o l e č n é " (Sk 4,32). To je ten " s b o r bojovníků", v n ě m ž nikdo n e c h y b í a v n ě m ž nejsou ž á d n é spoiy. V bitvě ukořistili m n o h o zlata a všech ny m o ž n é ozdoby a celý ten poklad obětují B o h u . To zna m e n á , obětují mu všechny své myšlenky, všechny své skut ky. N e m o h l i by je obětovat, kdyby některý z nich chyběl, k d y ž je zavolán. Myslím, že j d e o ty, k d o pilně zachovávají P á n ů v příkaz: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři a t a m si vzpo m e n e š , že tvůj bratr má n ě c o proti tobě, nech t a m svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve p o t o m přijďa obětuj svůj d a r " (Mt 5,23), ten dar, při k t e r é m zvedá člověk své n i c e k B o h u bez hněvu a sváru. Takoví 220
j s o u ti, k d o říkají: „Pořídili j s m e soupis bojovníků a n e c h y b í ani j e d e n z nás. P r o t o přinášíme svůj dar P á n u . " M u s í m e se tedy naučit vědě o harmonii, consonantiae disciplinám. Stejně j a k o v hudbě, k d y ž byly struny rozmís těny harmonicky, vydává nástroj příjemný z v u k m e l o d i c k é písně. Je-li n a o p a k lyra rozladěná, je její zvuk nepříjemný a lahodnost zpěvu je pokažena. Tak je t o m u i u B o ž í c h b o jovníků: Jsou-li mezi nimi neshody a sváry, n e b u d e se nic z toho, co dělají, B o h u líbit, nic nenajde v j e h o očích milost, i kdyby vykonali m n o h o hrdinských činů, uchvátili m n o h o kořisti, a kdyby přišli obětovat všechny m o ž n é dary. Homilie 26 na knihu Numeri, 2.2
11 Svatý Maxim Vyznavač Tři
zákony
Jsou tři hlavní zákony: zákon přirozený, z á k o n psaný a zákon milosti. Každý z nich má zvláštní vlastnosti a j d e svou vlastní cestou. K d y ž n e n í r o z u m pod vládou smyslů, nutká nás přiroze ný zákon s a m o v o l n ě , a b y c h o m přijímali všechny lidi j a k o své blízké a spěchali na p o m o c p o t ř e b n ý m . V n u k á n á m jed n o m y s l n o u vůli, takže každý je šťasten, může-li dávat dru h ý m to, co by si přál s á m pro sebe. T o m u nás učil Pán: „ C o chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy j i m . " Taková j e d n o myslnost se uskuteční u těch, u nichž je přirozenost ovlá dána r o z u m e m . Stejný způsob života, stejné chtění a cítění j i m p o m á h á , že si uvědomují r o z u m n o u j e d n o t u lidské při rozenosti: jednotu, v níž naprosto neexistuje rozpolcení při rozenosti, které nyní vyplývá ze sobectví. P o k u d j d e o psaný zákon, začíná p o t l a č o v á n í m nezříze ných impulsů pošetilých lidí tak, že j i m n a h á n í strach z tres221
tů. N a v y k á člověka, aby myslel na přísnou spravedlnost, a svou strohostí n a p o m á h á přirozenému zákonu. Neboť ča s e m se síla spravedlnosti stane nakonec přirozeností a láska k dobru p o m a l u převáží nad strachem. K o n e č n ě je člověk doveden až k lásce, která je plností zákona... P s a n ý zákon, n e b o spíš plnost p s a n é h o zákona není tedy nic j i n é h o než z á k o n přirozený, který nabývá svůj plný d u c h o v n í smysl vzájemnou společnou p o m o c í a vnitřní soudržností. Proto je n a p s á n o : „Miluj svého bližního j a k o s e b e " a ne j e n o m : „Chovej se k n ě m u j a k o k s o b ě " . Tato druhá formulace se totiž týká jen vnějších společenských vztahů k bližnímu, kdežto první j e h o d u c h o v n í h o štěstí. Avšak zákon milosti učí bezprostředně ty, které vede, n a p o d o b o v a t s a m o t n é h o Boha, který, smíme-li tak říci, mi loval nás víc než sebe... Tento zákon n á m říká: „ N i k d o n e m á větší lásku než ten, k d o položí svůj život za toho, k o h o miluje..." Ú h r n e m řečeno, zákon přirozenosti není nic j i n é h o než přirozený rozum, který si p o d m a n í smysly, aby znemožnil nerozumnost, j e ž zavinila rozdělení těch, k d o j s o u přiroze ně spojeni. Psaný zákon je také zákon přirozený, který po odstranění n e r o z u m u smyslů v n u k á d u c h o v n í touhu po sou držnosti mezi příslušníky téže přirozenosti. K o n e č n ě z á k o n milosti je rozum, který převyšuje přirozenost a nebojácně ji přetvořuje, aby m o h l o dojít k jejímu zbožštění. 64. otázka Thalassiovi (P.G. 90,742-728).
12 Balduin z Canterbury Modlitba
z.a
bratrskou jednotu
C h r a ň mě, Pane, chraň mě od těžkého hříchu, k t e r é h o se tolik bojím: od nenávisti k tvé lásce. Ať n e z h ř e š í m proti 222
D u c h u svatému, který je láska a pojítko, jednota, pokoj a svornost! Ať se n e o d l o u č í m od j e d n o t y tvého D u c h a , od j e d n o t y tvého pokoje, tím, že b y c h spáchal hřích, který ne b u d e odpuštěn ani na z e m i ani později! Zachovej m ě , P a n e , mezi m ý m i bratřími a blízkými, abych hlásal pokoj, který p o c h á z í od tebe. Zachovej mě m e z i těmi, k d o zachovávají j e d n o t u ve smýšlení, spojeni p o u t e m p o k o j e ! M i l o v a n í bratři, pečlivě b d ě m e nad vším, co souvisí s vy z n á v á n í m naší s p o l e č n é víry, z a c h o v á v e j m e j e d n o t u ve smýšlení, spojeni p o u t e m pokoje z milosti n a š e h o P á n a Je žíše Krista, z lásky B o ž í a v účasti na D u c h u svatém. Z lás ky k B o h u vychází j e d n o t a ve smýšlení, z milosti n a š e h o P á n a Ježíše Krista pouto pokoje, z účasti na D u c h u svatém společenství, které je n u t n é pro ty, k d o vedou společný ži vot, aby byl opravdu společný. ... Tato jednota, kterou v nás působí Boží láska, se za chovává v p o k o j n é m soužití z milosti n a š e h o P á n a Ježíše Krista. On je náš pokoj, on, který ze d v o u n á r o d ů udělal j e d e n . Právě při j e h o narození zpívali andělé: „Sláva na výsostech B o h u a na z e m i pokoj lidem, v kte rých má B ů h zalíbení." On také řekl s v ý m u č e d n í k ů m , když vystupoval na nebe: „Svůj pokoj v á m z a n e c h á v á m , svůj pokoj v á m d á v á m . " Jaký je tento pokoj, který n á m dal Kristus a v n ě m ž se zachovává j e d n o t a smýšlení? Je to vzájemná láska, kterou se milujeme vespolek a která se neporuší, mluvíme-li stejně a nejsou-li m e z i n á m i roztržky. Blažený P e t r nás na to u p o zorňuje: „A n a d e všechno mějte l á s k u " (1 Pt 4,8). Jaká je to láska, ne-li současně má a tvá, takže o ní m l u v í m s ně k ý m , k d o miluje? Takový je tedy tento zákon společného života: j e d n o t a smýšlení v Boží lásce, pokojné soužití ve vzájemné a usta vičné lásce ke v š e m bratřím, společenství všech dober, při č e m ž je ve svaté řeholi daleko vyhoštěna jakákoli příležitost k vlastnictví. A b y c h o m si tyto směrnice natrvalo osvojili, a b y c h o m měli j e d n o srdce a j e d n u duši a všechny věci společné, „ať
223
milost našeho P á n a Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého D u c h a je s vámi se všemi. A m e n " (2 Kor 13,13). Věřím, Pane, v D u c h a svatého, věřím v svatou katolic k o u církev, ve společenství svatých. V t o m je má naděje, v t o m je má důvěra, v t o m je celá má bezpečnost: ve vy znávání mé víry, v dobrotivosti D u c h a svatého, v j e d n o t ě katolické církve, ve společenství svatých. I k d y ž je mi dáno, P a n e , abych miloval tebe a svého bliž ního, přestože m á m tak m á l o zásluh, směřuje má naděje m n o h e m výš. Důvěřuji, že skrze společenství lásky mi bu dou užitečné zásluhy svatých a že takto společenství sva tých doplní m o u nedostatečnost a m o u nedokonalost. Pro rok mě utěšuje slovy: „Poznal j s e m m e z e všech dokonalos tí, p o u z e tvé přikázání je n e s m í m e š i r o k é " (Z 118,96). Lás k o , široká a rozšiřující srdce, j a k veliký je tvůj příbytek, j a k n e s m í m e j e tvé vlastnictví! A b y c h o m nebyli uzavřeni sami v sobě, neuzavírejme se v hranicích ledajaké spravedlnosti! Láska rozšiřuje naši na ději ve společenství svatých, ve společenství o d m ě n . Ale to se týká b u d o u c í c h č a s u j e to společenství ve slávě, která se na nás zjeví. Je tedy trojí společenství: přirozené, k n ě m u ž se pojí spo lečenství viny a hněvu; společenství milosti; a k o n e č n ě slá vy. Společenstvím milosti se začíná napravovat společen ství přirozenosti a je v y m a z á n o společenství viny. Ale spo lečenstvím ve slávě b u d e společenství přirozenosti doko nale n a p r a v e n o a společenství h n ě v u b u d e úplně vymazá n o , až B ů h osuší všechny slzy z očí svatých. P o t o m b u d o u mít všichni svatí j a k o b y j e d n o srdce a j e d n u duši, všechno b u d o u mít společné, neboť B ů h b u d e všechno ve všem. A b y c h o m dospěli k t o m u t o s p o l e č e n s t v í a a b y c h o m se shromáždili vjedno, „aťje milost n a š e h o P á n a Ježíše Krista, láska Boží a společenství D u c h a svatého stále s n á m i vše mi. Amen." Tractatus de vita coenobitica (P.L. 204, 554-556, 562).
224
• 13 Klaudián Mamert Vzájemná
přítomnost
v
Bohu
... K d y ž teďjasně chápeš, j a k vzdálený a nízký je tělesný p o h l e d , n e s m í š s e u ž n e c h a t z m í t a t svou p o c h y b n o s t í . A k d y ž myslíš na svého n e p ř í t o m n é h o přítele - takhle se 0 n ě m vyjadřuješ - nesmíš ho pokládat za n e p ř í t o m n é h o j e n proto, že ho nevidíš v těle. Neboť jestliže je ti drahý svou podstatnou stránkou, v níž jste oba dva lidmi a v níž se m á t e navzájem rádi, p a k je ti přítomen zrovna tak, j a k o ty jsi přítomen sám sobě. V š e c h n o , co jsi ty podstatně, je totiž on také. N u ž e , r o z u m je zrak duše. Jestliže se tedy vidíš d u c h o v n ě , vidíš i j e h o , protože on není nic j i n é h o než ty. Kdyby tu byl tělesně, dal by se ti poznat p o m o c í znamení, která dělá tělo. A jestliže bys z těchto z n a m e n í poznal, že je to ve skutečnosti tvůj nepřítel, pak by docela jistě v n á h l é m návalu antipatie tvá d u š e nějakým z p ů s o b e m „ o d s k o č i l a " daleko od duše j e h o . Vaše těla by byla na stejném místě, ale, smíme-li tak říci, v t e m ž e h m o t n é m okamžiku byste byli od sebe na h o n y vzdáleni svými o p a č n ý m i vůlemi. Je-li t o m u tak, nemyslím, že vzdálenost rozděluje srdce, která, j a k vidíme, m o h o u být odloučena, i k d y ž jsou těla blízko sebe. A naopak, překážka, j a k o u m o h o u klást tato těla vzájemné přítomnosti, z n a m e n á velmi m á l o , jestliže h l e d á m e Boží obraz v n ě m s a m o t n é m , a ne j e n v tělech. Vždyť by to bylo u b o h é a velmi by to o d p o r o v a l o pravdě, k d y b y c h o m hledali Boží obraz, to je pravého člověka, ra ději skrze tělo n e ž skrze n ě h o s a m é h o . Tohoto pravého člo věka h l e d á m e a p o z n á v á m e skrze n ě h o s a m é h o , jestliže ho h l e d á m e skrze Boží obraz. A Boží obraz je k a ž d á r o z u m n á duše. K d o takto hledá vlastní Boží obraz, h l e d á sebe s a m a 1 svého bližního. A k d o jej hledal a n a l e z n e jej v sobě, na lezne jej také v k a ž d é m člověku. Ale m á š pravdu, k d y ž se d o m n í v á š , že je tvůj přítel pro tebe nepřítomen, p r o t o ž e 225
v n ě m miluješ j e h o tělo. A n e m ů ž e š milovat nic j i n é h o než tělo u toho, v k o m vidíš j e n tělo. Miluj svého Boha, a ve svém B o h u miluj svého přítele, který je o b r a z e m tvého Boha. On také, k d y ž miluje tebe, miluje tě v B o h u . Jestliže oba hledáte jediné, jestliže tíhnete k t o m u t o j e d i n é m u , b u d e t e pořád spolu, protože j s t e utvr zeni v j e d i n é m . Ale nevidím, j a k by bylo m o ž n é , že by si těla, umístěná vedle sebe, byla navzájem nepřítomna, n e b o že by si duše, spojené v j e d i n é m , mohly být navzájem ne přítomny. De státu animue, 1.1, c.27: (P.L. 62. 755-756): „Quod anima caro suo absente etiam corpore spiritu praesens poterit esse." - „Ze duše může být duchem přítomna svému milému i při tělesné nepřítomnosti." (Vyd. A. Engelbrecht, str.97-99).
14 Petr Damiani Jednota
Kristova
těla
Při mši svaté, když k n ě z řekl: „Memento, Domine, famulorum famularumque tuarum", dodává zakrátko: „pro quibus tibi offerimus vel qui tibi offerunt hoc sacrificium laudis". Tato slova j a s n ě ukazují, že je tato oběť chvály přinášena za všechny věřící, m u ž e a ženy, ačkoli to vypadá, že je podávána zvláště za s a m o t n é h o k n ě z e . Neboť to, co on obětuje svýma rukama, obětuje dav věřících d u c h o v n ě . Toto prohlašují tato slova: „Hanc igitur oblationem servitutis nostrae, sed et cunctae familiae tuae, quaesumus, Do mine, ut placatus accipias." „Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny." Je tedy zcela jasné, že oběť, kterou položil k n ě z na oltář, je o b ě t o v á n a celou B o ž í rodinou všeobecně. 226
Tuto j e d n o t u církve vyjadřuje apoštol velmi v ý m l u v n ě , k d y ž říká: „Protože je to j e d e n chléb, tvoříme j e d n o tělo, i k d y ž je nás m n o h o " (1 K o r 10,17). J e d n o t a církve v Kristu je tak veliká, že na celé z e m i je j e d i n ý chléb Kristova těla a j e d i n ý kalich j e h o krve. Neboť stejně j a k o je j e d n o božství B o ž í h o Slova, které naplňuje celý svět, tak toto tělo je sice p o s v ě c o v á n o na r ů z n ý c h m í s t e c h a v m n o h a r ů z n ý c h dnech, a přece n e n í více těl, nýbrž j e d i n é Kristovo tělo. A j a k o tento chléb a toto víno j s o u opravdu p r o m ě n ě n y v tě lo a krev Krista, tak všichni, k d o h o d n ě přijmou svátost v církvi, stanou se b e z e vší pochyby j e d i n ý m K r i s t o v ý m tělem. On s á m o tom svědčí: „ K d o jí mé tělo a pije m o u krev, zůstává ve m n ě a já v n ě m " (Jan 6,57). Jestliže tedy j s m e všichni j e d i n é Kristovo tělo, p a k i k d y ž se p o d l e tělesného zevnějšku zdá, že j s m e nepřítomni, ne m ů ž e m e být přesto navzájem odděleni, zůstáváme-li v n ě m . N e v i d í m tedy, proč by m ě l o být n e v h o d n é , aby m o h l mít každý účast ve společenství církve, k d y ž díky této svá tosti j e d n o t y nejsme od ní nikdy odloučeni. Vždyť k d y ž ve svém zdánlivém o s a m o c e n í p r o n á š í m společná slova círk ve, ukazuji tím, že j s e m s ní zajedno a že ona ve m n ě oprav du přebývá svou d u c h o v n í přítomností. Jsem-li tedy oprav du jejím členem, není nic n e v h o d n é h o na tom, že k o n á m to, co náleží celku, ke kterému patřím. O „Dominus vobiscum", c.8 (P.L. 145, 237-238).
15 Vilém ze Saint-Thierry O trojím těle Pána
... P o k a ž d é , k d y ž najde m o u d r ý čtenář v k n i h á c h z m í n k u o těle B o h a Ježíše, ať si v z p o m e n e na tuto trojí definici j e h o těla, kterou j s e m si nevymyslel ve své domýšlivosti ani na ni nepřišel můj rozum, ale vyvodil j s e m ji z výroků Otců... 227
Jinak si totiž m u s í m e představovat tělo, které viselo na dřevě a obětuje se na oltáři - a j i n a k tělo, které je trvalým Ž i v o t e m toho, k d o je požil; a k o n e č n ě jinak j e h o tělo, kte r ý m je církev: Neboť církev je také n a z ý v á n a Kristovým tělem... Ne že b y c h o m chtěli tvrdit o Kristu, že má tři těla, jak vypráví pověst o proslulém Geryonovi (1). Apoštol přece svědčí, že je j e n j e d n o Kristovo tělo. Ale r o z u m n e b o cit c h á p o u tuto rozdílnost podle toho, jak na ni nazírá víra. Kdežto věc sama je potvrzována j a k o pravdivá svou pros totou. Tato trojitost P á n o v a těla se totiž n e s m í chápat jinak než j a k o s a m o P á n o v o tělo, na které m ů ž e m e pohlížet podle j e h o podstaty, podle j e h o j e d n o t y a podle j e h o účinku. Ne boť Kristovo tělo, tak jak je s a m o v sobě, dává se v š e m j a k o p o k r m pro věčný život a působí, že ti, k d o ho s vírou přijí mají, žijí v j e d n o t ě s n í m i d u c h o v n í láskou i účastí na vlast ní přirozenosti Toho, který je Hlavou těla církve. De sacramento altaris. c.12 (P.L. 180. 361-362).
16 Teodor z Mopsuestie Kněz,
vzývá
Ducha jednoty
Kněz p o t o m prosí, aby milost D u c h a svatého sestoupila na všechny shromážděné, aby ti, k d o se shromáždili v je d i n é m těle symbolickým znovuzrozením, stmelili se nyní j a k o v j e d n o m těle účastí na těle n a š e h o P á n a . Aby se sjed notili a byli spjati mezi sebou jednomyslností, pokojem, horlivou vzájemnou službou. Kněz o to prosí v obavě, aby c h o m , třebaže všichni vzhlížíme celou svou myslí k Bohu, 1 - Vergilius. Aeneis, 8.202. Lucretius. De nátura rerum. 5.28 atd.
228
nebyli za trest zbaveni účasti na D u c h u svatém, k d y b y c h o m byli rozdělení v myšlenkách, náchylní ke svárům, k hád k á m , k žárlivosti a závisti, a nestarali se o d o b r é mravy. Ale a b y c h o m byli h o d n i jej přijmout, protože se o k o naší d u š e obrací k B o h u j e d n o m y s l n ě , pokojně, s horlivostí v d o b r é m a s d o k o n a l ý m smýšlením; a a b y c h o m byli takto sjednoce ni k účasti na svatých tajemstvích a a b y c h o m byli tímto z p ů s o b e m spojeni se svou Hlavou, s Kristem, n a š í m Pá n e m . Vždyť věříme, že j s m e j e h o tělo a že m á m e j e h o pros třednictvím účast na b o ž s k é přirozenosti. Šestá liturgická homilie. Opuscula et Textus. Series liturgica. Ed.Ad. Rucker. Fasc.2. Monasterii 1933, 33.
17 Svatý Fulgenc z Ruspy Jednota
skrze
Nejsvětější
Trojici
O toto d u c h o v n í b u d o v á n í Kristova těla, které se usku tečňuje v lásce, n e p r o s í m e v ž á d n é m o k a m ž i k u vhodněji, n e ž k d y ž samo Kristovo tělo, to je církev, obětuje ve svátosti chleba a kalicha Kristovo tělo a j e h o krev. „Kalich požeh nání, který ž e h n á m e - není to účast v Kristově krvi? C h l é b , který l á m e m e - není to účast v Kristově těle? P r o t o ž e je to j e d e n chléb, tvoříme j e d n o tělo, i k d y ž je nás m n o h o , neboť všichni m á m e účast na j e d n o m chlebě. A proto p r o s í m e , aby z téže milosti, kterou se stala církev K r i s t o v ý m tělem, byl tmel lásky pevný a všechny údy vytrvaly v j e d n o t ě to h o t o těla. P r á v e m ž á d á m e , aby se to v nás stalo skrze dar D u c h a , který je j e d i n ý m D u c h e m O t c e a Syna. Neboť j e d i n á a při rozená jednota, rovnost a láska Trojice, která je jediný pra vý Bůh, posvěcuje ty, které přijímá za děti, a uděluje j i m jednomyslnost. V této j e d i n é podstatě Trojice je od počátku 229
j e d n o t a , u v y c h á z e j í c í c h (u S y n a a D u c h a ) je r o v n o s t , a v lásce zas je společná jedinost a rovnost. V této j e d n o t ě n e n í ž á d n é rozdělení, v této rovnosti není ž á d n á různost, v této lásce není ž á d n é přesycení. N e n í tu nejmenší nesho da, protože přirozeně a n e z m ě n i t e l n ě trvají milá a j e d i n á rovnost, rovná a milá j e d n o t a a j e d i n á a milá láska. Tedy, můžeme-li tak říci, společenství D u c h a svatého dokazuje, že je j e d i n á láska Otce a Syna... P r o t o říká apoš tol: „ B o ž í láska n á m byla vylita do srdcí skrze D u c h a sva tého, který n á m byl d á n " (Řím,5,5). Jediný D u c h O t c e a Sy na působí v těch, k t e r ý m dává milost přijetí za B o ž í děti, to, co způsobil už v těch, o nichž n á m hovoří Skutky apoš tolů: „ O b e c v ě n c í c h m ě l a j e d n o srdce a j e d n u d u š i . " J e d n o srdce a j e d n u duši: Toto udělal z tohoto davu ten, který je j e d i n ý D u c h Otce a Syna a který je s O t c e m a S y n e m j e d i n ý B ů h . P r o t o říká apoštol, že se má tato d u c h o v n í j e d n o t a pečlivě z a c h o v á v a t v p o k o j n é m soužití. E f e z a n ů m píše: „Povzbuzuji vás tedy já, vězněný pro Pána: Žijte z p ů s o b e m , h o d n ý m toho povolání, které jste dostali: buďte přitom vše stranně pokorní, mírní a trpěliví, snášejte se navzájem v lás ce a horlivě se snažte zachovávat j e d n o t u ve smýšlení spo j e n i p o u t e m pokoje. Jen j e d n o j e o n o tajemné tělo, j e n j e d e n D u c h " (Ef 4,1-4). Tohoto D u c h a ztrácejí ti, k d o se ve své zkaženosti n e b o z pýchy odloučí od j e d n o t y těla církve. D o b ř e to ukazuje apoštol Juda: „Roztržky působí lidé, j e n p o z e m s k y smýšlející, v nichž n e n í D u c h " (Jud 19). Pavel také říkal: „Člověk se s c h o p n o s t m i j e n přirozenými nepři j í m á ty pravdy, které pocházejí od B o ž í h o D u c h a " (1 Kor 2,14). Takoví lidé j s o u dobrá kořist pro rozdělení, p o n ě v a d ž nemají D u c h a , neboťjenom v n ě m jsou Kristovy údy schop ny d u c h o v n ě zachovat milou j e d n o t u . B o h u se líbí j e n oběti církve: oběti, které mu podává d u c h o v n í jednota. T a m je totiž víra, že v Nejsvětější Trojici n e n í ž á d n á vzdálenost, a vládne t a m trvalý pokoj v lásce a bratrské shodě. A d M o n i m u m , li c i l (P.L. 65. 190-191).
230
18 Svatý Fulgenc z Ruspy Oběť a
vzývání Ducha
svatého
Poznej, co děláš, k d y ž přinášíš oběť, a pochopíš, proč se při ní vzývá D u c h svatý. ... Oběť p o d á v á m e podle učení svatého Pavla proto, aby c h o m zvěstovali P á n o v u smrt a aby ožila v z p o m í n k a na toho, který položil za nás svůj život. Protože tedy Kristus zemřel za nás z lásky a ve chvíli oběti p ř i p o m í n á m e j e h o smrt, prosíme, aby n á m byla p ř í c h o d e m D u c h a svatého udě lena láska. Prosíme, a b y c h o m pro lásku, která nutila Krista, aby se nechal za nás ukřižovat, mohli být i my po přijetí milosti D u c h a svatého ukřižováni světu, následovali P á n a a žili n o v ý m životem... Tak se stává, že všichni věřící, kteří milují B o h a a bližního, i k d y ž nepijí kalich tělesného utrpe ní, pijí přesto kalich P á n o v y lásky... Neboť kalich P á n a pi j e m e , zachováváme-li svatou lásku. Bez ní však n e n í k ni č e m u vydat své tělo p l a m e n ů m . N u ž e , spolu s d a r e m lásky je n á m dáno, že j s m e opravdu tím, co tajemně slavíme obětí. Toto n á m vysvětluje apoštol, k d y ž řekl: „ J s m e j e d e n chléb, j e d n o t ě l o " a dodává: „my všichni, k d o m á m e účast na t o m jednom chlebě". Že m á m e o to prosit při oběti, k t o m u m á m e velmi bla h o d á r n ý příklad n a š e h o Spasitele. Chtěl, a b y c h o m při vzpo m í n c e na j e h o smrt prosili o totéž, co n á m vyprošoval on, pravý Velekněz, ve chvíli, kdy šel na smrt: „ O t č e svatý, zachovej ve s v é m j m é n u ty, které jsi mi dal, aby byli j e d n o j a k o m y . " A brzy nato dodal: „ P r o s í m nejen za n ě , ale také za ty, k d o pro jejich slovo uvěří ve m n e . Ať všichni j s o u j e d n o . J a k o ty, Otče, ve m n ě a já v tobě, tak i oni ať j s o u v nás... Já v nich a ty ve m n ě . Tak ať i oni jsou v d o k o n a l é j e d n o t ě " (Jan 17,11; 20-21). K d y ž my obětujeme tělo a krev Krista, p r o s í m e tedy o to, co on vyprošoval n á m , k d y ž za nás trpěl. Přečti si e v a n g e l i u m a shledáš, že náš Vykupitel, j a k m i l e dokončil tuto modlitbu, vstoupil do zahrady, k d e 231
se ho zmocnily ruce židů... Takto n á m j a s n ě ukázal, že má me hlavně v d o b ě oběti prosit o to, oč prosil on, Velekněz, v h o d i n ě , kdy ustanovoval obřad oběti. N u ž e to, oč p r o s í m e - o svou j e d n o t u v Otci a Synu - d o s t á v á m e skrze j e d n o t u d u c h o v n í lásky, kterou n á m svatý apoštol přikazuje pečlivě zachovávat, když říká: „Buďte všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat j e d n o t u ve smýšlení spojeni p o u t e m p o k o j e . " P r o s m e tedy, aby přišel D u c h svatý. Ne v podstatě svého n e o m e z e n é h o božství, ale d a r e m osobní lásky. D u c h svatý přichází na vzývání věřících, k d y ž uděluje n e b o zvětšuje dar lásky a j e d n o m y s l n o s t i . H l a v n ě v této úloze, a takřka ve vlastním smyslu, je D u c h svatý znám... Tedy k d y ž se svatá církev modlí při oběti těla a krve Krista, aby jí byl poslán D u c h svatý, prosí za dar lásky, který jí u m o ž ň u j e zachovávat d u c h o v n í j e d n o t u v poutu pokoje. A p o n ě v a d ž stojí p s á n o : „ L á s k a j e silnější než smrt", proto církev p r o u m r t v e n í svých p o z e m s k ý c h údů prosí o tuto lásku a skrze ni si v z p o m í n á , že její Vykupitel zemřel n e z a s l o u ž e n ě za ni. D u c h svatý posvěcuje tedy oběť katolické církve. P r o t o zůstává křesťanský lid ve víře a lásce, d o k u d každý věřící, dík daru D u c h a svatého, h o d n ě požívá a pije tělo a krev Pána, d o k u d vyznává svého B o h a pravou vírou a s v ý m cho v á n í m neopouští j e d n o t u těla církve. Contra Fabianům, fragm.28 (P.L.65, 785-791).
19 Svatý Augustin Jediná
církev
-
Boží Město
...Řád výkladu víry vyžadoval, aby byla po v y z n á n í N e j světější Trojice z m í n k a o církvi, j a k o spojujeme příbytek s j e h o obyvatelem, B o h a s j e h o c h r á m e m , Zakladatele s je232
ho M ě s t e m . M u s í m e zde mít na mysli celou církev, slože nou nejen z té části, která putuje na zemi, od v ý c h o d u do západu chválí j m é n o P á n a a po dřívějším otroctví zpívá n o vou píseň. Ale také onu druhou část, která je v nebi a od svého stvoření se nikdy nepřestala hlásit k B o h u a nezažila žádný nešťastný pád. Tuto část tvoří andělé. Je stále blažená a přichází velkodušně na p o m o c části, která dosud putuje. Neboť obě mají vytvořit j e d i n é M ě s t o a b u d o u mít společ nou účast ve věčnosti. Už nyní je spojuje láska, která je celá z a m ě ř e n a na chválu j e d i n é h o Boha. Enchiridion, c.57 (P.L.. 40, 258-259).
20 Svatý Hilarius „ Přirozená " jednota
křesťanů.
„Věřící měli j e d n o srdce a j e d n u d u š i . " Tuto j e d n o t u vy tvořila m e z i nimi víra. Jak říká apoštol: j e d n a víra, j e d e n Pán, j e d e n křest a j e d n a naděje. Jestliže tedy byli všichni zajedno vírou, to z n a m e n á s o h l e d e m na přirozenost víry, n e b o l i na její jedinost, n e n í to t e d y přirozená j e d n o t a ? Všichni se totiž znovuzrodili k nevinnosti, k nesmrtelnosti, k poznání Boha, k víře a naději, a tyto věci n e m o h o u být odlišné samy sebou - neboť naděje je j e d n a a B ů h je j e d e n , j a k o je j e d e n Pán a j e d e n křest znovuzrození. Jsou-li tyto věci j e d n o d o h o d o u a ne přirozeností, p a k t ě m , k d o se v nich znovuzrodili, přičítej též obyčejnou j e d n o t u vůle. Jestliže se však tito znovuzrodili k přirozenosti, v níž mají jediný život a jedinou nesmrtelnost, a jejich d u š e a srdce j s o u s tím zajedno, n e m ů ž e m e už mluvit o obyčejné j e d n o t ě shody, k d y ž se přece stali j e d n o z n o v u z r o z e n í m k téže při rozenosti. 233
Neobhajujeme zde nějaký osobní n á z o r a n e v y m ý š l í m e si nějakou lživou nauku, která by převracela smysl slov, a b y c h o m svedli uši svých posluchačů:... Apoštol nás přece poučuje, že tato j e d n o t a věřících pochází z p o v a h y tajem ství. Píše Galaťanům: „Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid a n e b o Rek, už není otrok a n e b o člověk svobodný, už není m u ž a n e b o žena; všichni j s t e je den v Kristu Ježíši" (Gal 3,27-28). Že jsou tedy j e d n o při různosti národů, postavení a pohlaví. P o c h á z í to snad z ně j a k é shody vůle, n e b o z j e d n é svátosti, ze skutečnosti, že jejich křest je jediný a že se všichni oblékli v j e d i n é h o Kris ta? Co tu má co dělat shoda mysli, k d y ž j s o u j e d n o tím, že se oblékli v j e d i n é h o Krista j e d i n ý m křtem?... P á n prosí svého O t c e za ty, k d o v n ě h o uvěří, aby byli j e d n o , a j a k o je on v Otci a Otec v n ě m , tak aby i oni byli v nich j e d n o . Co tady m ů ž e š mluvit o „stejnomyslnosti", o j e d n o t ě d u š e a srdce dobrovolnou d o h o d o u ? K d y b y m ě l a j e d n o t a věřících vzejít z jejich vůle, m ě l P á n k dispozici dost slov, aby to přiléhavě vyjádřil. Byl by se modlil takto: „Otče, j a k o my c h c e m e totéž, ať i oni chtějí totéž a ať j s m e všichni touto svorností j e d n o . " N e z n a l snad smysl slov on, který je Slovo? On, který je Pravda, n e u m ě l říci pravdu? Vyslovil dokonale pravá a ryzí tajemství evangelijní víry,... ukázal, j a k á j e d n o t a má být v z o r e m a p r a m e n e m j e d n o t y v ě n c í c h , modlil se za to, aby zásluhou jednoty, j a k o u je Otec v Synu a Syn v Otci a podle jejího vzoru byli všichni j e d n o v Otci a Synu. P á n n e n e c h a l s v ě d o m í věřících v ž á d n é nejistotě, proto dodal: „Slávu, kterou jsi dal m n ě , dal j s e m já j i m , aby byli j e d n o , j a k o my j s m e j e d n o " (tamtéž, 17,22-23). Tážu se teď těch, k d o mluví o j e d n o t ě chtění m e z i O t c e m a S y n e m , zda je Kristus dnes v nás pravdou své přirozenosti n e b o shodou své vůle? Jestliže se Slovo opravdu stalo tělem a jestliže opravdu p o ž í v á m e vtělené Slovo při P á n o v ě hostině, proč b y c h o m si neměli myslet, že zůstává „ p ř i r o z e n ě " v nás, k d y ž se narodil j a k o člověk a vzal na sebe přirozenost na šeho těla. aby se už od nás neodloučil a spojil přirozenost svého těla s přirozeností věčnou ve svátosti svého těla, které 234
n á m dává? Takto j s m e všichni j e d n o , protože Otec je v Kris tu a Kristus je v nás... Od chvíle, kdy j s m e n e r o z l u č n ě spo j e n i v těle B o ž í h o Syna, m u s í m e hlásat tajemství pravé a přirozené jednoty. ... Ovšem, že n e p o p í r á m e j e d n o m y s l n o s t m e z i O t c e m a S y n e m , ačkoli bludaři mají ve zvyku, že n á m to n e p r á v e m připisují. Prý o d m í t á m e , že se j e d n o t a O t c e a Syna opírá o obyčejnou shodu vůle a tvrdíme, že je mezi n i m i n e s h o d a . Ať dobře slyší a pochopí, že n e p o p í r á m e j e d n o m y s l n o s t . Otec a Syn jsou j e d n o přirozeností, důstojností, m o c í . A táž přirozenost n e m ů ž e chtít n ě c o různě... De Trinitate, 1.8 (P.L. 10, 241-250).
21 Svatý Řehoř Nysský V
dokonalé
Holubici
Až d o k o n a l á láska vyhostí strach a až se strach p r o m ě n í v lásku, pak všechno spasené b u d e tvořit j e d n o t u a b u d e to společně přitahováno j e d i n ý m D o b r e m . A všichni b u d o u navzájem j e d n o v d o k o n a l é Holubici. Takto m ů ž e m e chá pat tato slova: „Jediná je má holubička, má d o k o n a l á " (Pis 6,8). Toto n á m také říká hlas P á n a v evangeliu, když zvěs tuje svým učedníkům..., že b u d o u všichni j e d n o , protože b u d o u spojeni s j e d i n ý m D o b r e m . B u d o u sjednoceni jedi n ý m D u c h e m svatým j a k o p o u t e m pokoje a všichni b u d o u j e d n o tělo a j e d e n duch. Ale je lepší uvést přesná slova b o ž s k é h o evangelia: „Ať všichni j s o u j e d n o , j a k o ty, Otče, ve m n ě a já v t o b ě " (Jan 17,21). P o u t e m této j e d n o t y je sláva. N i k d o soudný to ne popře, když uváží P á n o v a slova: „Slávu, kterou jsi dal m n ě , 235
dal j s e m já j i m . " Neboť j i m opravdu předal tuto slávu, k d y ž j i m řekl: „Přijměte D u c h a svatého." A on je ta d o k o n a l á Holubice, na kterou hledí S n o u b e n e c a říká: „Jediná je má holubička, m á d o k o n a l á . " Homilie 15. na Píseň písní (P.L. 44, 1116-1117).
22 Eusebius z Cézareje Velekněžská
modlitba
J a k velkolepou a krásnou modlitbu vysílá Spasitel za nás k svému O t c i ! A b y c h o m s n í m byli tam, k d e b u d e on, a aby c h o m viděli j e h o slávu; že nás miloval, j a k o j e h o miluje Otec; že n á m dává tutéž slávu, j a k o u s á m přijímá od svého O t c e a že z nás ze všech dělá j e d n o . Aby nás napříště už n e b y l o m n o h o , ale všichni a b y c h o m byli j e d n o , byli spo lečně sjednoceni s B o h e m a měli účast na slávě Království. Jistě ne tak, že b y c h o m se smísili v j e d i n o u podstatu, ale dokonalostí dovršené lásky. - A b y c h o m byli dokonalí ve všech ctnostech, byli spolu sjednoceni v n e h a s n o u c í m svět le B o h a O t c e a sami se stali světlem s v ý m spojením s n í m , neboť j s m e B o ž í m i dětmi účastí na j e d i n é m Synu, j e h o ž zářivé světlo n á m bylo d á n o . ... „Já a Otec j s m e j e d n o " : takto se modlil, a b y c h o m i my měli podle j e h o příkladu účast na téže jednotě... „Slávu, kterou jsi dal m n ě , dal j s e m já jim, aby byli j e d n o , j a k o my j s m e j e d n o " (Jan 17,22). Jako Otec a Syn j s o u j e d n o spo lečnou slávou, tak Syn, tím, že dává s v ý m u č e d n í k ů m účast na této slávě, dává j i m účast i na této j e d n o t ě . O teologii církve, 1.-3, c.18 a 19 (P.G. 24, 1042-43).
236
23 Origenes V očekávání nového vína
... Jestliže j s m e pochopili, j a k é je opojení svatých a j a k j i m bylo slíbeno k jejich radosti, pohleďme nyní, j a k náš Spasitel už nepije víno, dokud n e b u d e pít se svými svatými n o v é víno v B o ž í m království. Teď se ještě můj Spasitel rmoutí pro mé hříchy. Můj Spa sitel se n e m ů ž e radovat, dokud zůstávám na špatné cestě. Proč se n e m ů ž e radovat? Protože on sám „je naším přímluv c e m u O t c e " , j a k prohlašuje j e h o důvěrník Jan: „Zhřeší-li někdo, m á m e přímluvce u Otce, Ježíše Krista spravedlivé h o . On je smírnou obětí za naše h ř í c h y " (1 Jan 2.2). Jak by tedy m o h l pít víno radosti ten, který se za m n e přimlouvá pro mé hříchy, když ho zarmucuji tím, že h ř e š í m ? Jak by se m o h l radovat on, který přistupuje k oltáři na smír za m n e hříšníka, když je j e h o srdce neustále plné smutku nad m ý m i vinami? Říká: „Budu s v á m i pít toto víno v království svého O t c e . " D o k u d si n e p o č í n á m e tak, a b y c h o m mohli vstoupit do království, n e m ů ž e pít sám toto víno, když přece slíbil, že ho b u d e pít s n á m i . Zůstává tedy tak dlouho ve smutku, dokud setrváváme ve s v é m poblouznění. Jestliže j e h o apoš tol „naříká nad m n o h ý m i , kteří se už dříve provinili, ale nedali se na p o k á n í " (2 Kor 21,21), co říci o n ě m , který je nazýván s y n e m Lásky, který se zmařil z lásky, j a k o u m ě l k n á m , který nehledal své výsady, ačkoli byl rovný Bohu, ale hledal naše dobro a proto se zřekl sám sebe? K d y ž tedy takto hledal naše dobro, nyní už by je n e m ě l hledat, n e m ě l by už myslet na naše zájmy, trpět pro naše poblouzení? N e m ě l by plakat nad naší ztrátou, když plakal nad Jeruza l é m e m a pravil: „Kolikrát j s e m chtěl shromáždit tvé děti, j a k o shromažďuje kvočna svá kuřátka, ale nechtěli j s t e " (Mt 23,37)? Ten, který vzal na sebe naše rány a trpěl kvůli n á m j a k o lékař našich duší a našich těl, nedbal by teď, že naše rány hnisají? „Neboť", praví prorok, „jitří se a p á c h n o u m o 237
je rány a to všechno pro m o u pošetilost" (Ž 38,6). Za nás všechny tedy stojí teďpřed Boží tváří a přimlouvá se za nás: Stojí u oltáře a podává za nás B o h u smírnou oběť. Proto už dřív, protože věděl, že vystoupí k t o m u t o oltáři, pravil: „ N e budu už pít z plodu vinné révy, dokud ho n e b u d u pít znovu s v á m i . " C e k á tedy, že se obrátíme, že se b u d e m e řídit j e h o příkladem, že půjdeme v j e h o stopách, aby se m o h l pak radovat s n á m i a „pít s n á m i víno v království svého O t c e " . Prozatím Pán, slitovný a milosrdný, víc než j e h o apoštol „pláče s plačícími a raduje se s radujícími". Pláče ještě m n o h e m víc nad těmi, k d o kdysi zhřešili, ale nedělali po kání. Neboť si n e m ů ž e m e myslet, že se Pavel rmoutí nad hříšníky a naříká nad těmi, k d o pášou zlo a že můj Pán Ježíš by si ušetřil slzy, když přistupuje k svému Otci. Ten, který přistupuje k oltáři, nepije víno radosti. To znamená, že ještě okouší trpkost našich hříchů. N e c h c e tedy pít víno v krá lovství sám, ale čeká na nás. Řekl přece: „dokud ho n e b u d u pít s v á m i " . Proto když my žijeme lehkovážně, j s m e příči nou, že se j e h o radost opožďuje. C e k á na nás, aby mohl pít „z plodu této vinné révy". Jaké révy? Z té, jejímž je sám obrazem. „Já j s e m vinný k m e n a vy jste ratolesti" (Jan 15,5). Proto také říká: „ M á krev je pravý nápoj, mé tělo je pravý p o k r m " (Jan 6,56), neboť opravdu „vypral svůj plášť v krvi h r o z n ů " (Gen 49,11). Co tedy očekává? Očekává radost. Do kdy b u d e čekat? „ D o k u d n e d o k o n č í m dílo", praví, „které mi Otec svěřil, abych ho v y k o n a l " (Jan 17,4). Kdy bude toto dílo d o k o n č e n o ? Až m n e , posledního a nejhoršího z hříšníků, d o k o n č í a učiní d o k o n a l ý m , protože dokud zůstávám nedokonalý, není j e h o dílo d o k o n č e n é . Konečně, dokud se n e p o d ř í d í m Otci, ne m ů ž e se ani říci, že on je podřízen. Ne proto, že on by nebyl Otci podřízen, ale je to kvůli m n ě . Protože ve m n ě ještě nedokonal své dílo, musí se říci, že ještě není podřízen. Č t e m e přece, že j s m e „Kristovo tělo a každý z nás je j e d n o u svou částí j e h o ú d " . Co z n a m e n á „jednou svou částí"? N a příklad já j s e m teď podřízen Bohu d u c h o v n ě , to je r o z u m e m a vůlí. Ale dokud mé tělo ještě touží po n ě č e m proti d u c h u a d u c h proti tělu a dokud j s e m nepodřídil tělo duchu, j s e m 238
o v š e m podřízen Bohu, ale ne úplně, p o u z e „jednou svou částí". Ale až dokážu přinutit i své tělo a všechny své údy, aby byly v souladu s d u c h e m , tehdy budu d o k o n a l e podří zen. Jestliže jsi pochopil, co to z n a m e n á být podřízen jed nou svou částí a být podřízen úplně, vrať se teď k tomu, co j s m e říkali o podřízenosti Pána. Bylo řečeno, že j s m e všich ni j e h o tělo a j e h o údy. Dokud tedy jsou mezi n á m i někteří, kteří ještě nejsou podřízeni dokonale, není ani on. Ale až d o k o n á své dílo a přivede k nej vyšší dokonalosti celé své tvorstvo, pak on sám b u d e podřízen v těch, které podřídí Otci a v nichž d o k o n á dílo, které mu Otec svěřil, aby byl B ů h v š e c h n o ve všem. K č e m u směřují tato slova? A b y c h o m pochopili to, co j s m e viděli výše, j a k nepije víno n e b o j a k ho pije. Pil ho předtím, než vstoupil do večeřadla, dřív než přistoupil k ol táři. Ale nepije ho nyní, protože stojí u oltáře, k d e pláče nad našimi hříchy. A b u d e ho pít znovu později, až mu b u d e v š e c h n o podřízeno, až b u d o u všichni spaseni a b u d e zniče na smrt, zaviněná hříchem. Pak už n e b u d e zapotřebí přiná šet oběti za hřích. P o t o m b u d e radost a veselí, zajásají roz bité kosti a naplní se to, co je napsáno: „Bolest, smutek a nářek p o m i n u l y " (Iz 35,10).
Ale n e z a p o m í n e j m e na toto: Nejen o Áronovi je řečeno, že nepije víno, ale i o j e h o synech, k d y ž vcházejí do svaty n ě . Neboť ani apoštolům se dosud nedostalo radosti. Cekají na m n e , až přijdu i já, abych měl na ní účast. Ani svatí, kteří nás opouštějí, nedostanou h n e d o d m ě n u za své zásluhy. Ta ké čekají na nás, ačkoli my otálíme a pomalu se vlečeme. N e m a j í dokonalou radost, dokud se trápí pro naše bloudění a pláčou nad našimi hříchy. Mož ná, že mi to nechceš věřit. V ž d y ť k d o j s e m já, že se odvažuji potvrzovat svou autoritou tak v z n e š e n é učení? Ale uvedu svědka, o kterém n e m ů ž e š pochybovat, protože je to učitel národů ve víře a pravdě, apoštol Pavel. On sám, když píše židokřesťanům, vypočí tává nejdříve všechny svaté otce, kteří byli ospravedlněni 239
vírou a dodává: „A ti všichni, i k d y ž za svou víru dostali skvělé uznání, nedočkali se toho, co bylo slíbeno. To proto, že B ů h přichystal n ě c o lepšího n á m , takže n e m o h l i bez nás dosáhnout d o k o n a l o s t i " (Zid 11,39-40). Vidíš tedy, j a k Ab r a h á m j e š t ě čeká, aby dosáhl toho, co je d o k o n a l é . Izák také čeká. I Jakub a všichni proroci na nás čekají, aby m o h l i s n á m i okoušet dokonalou blaženost. A proto také je toto tajemství z a c h o v á n o až do posledního d n e a do té d o b y je odložen i soud. Neboťje j e n j e d i n é tělo, které čeká na ospra vedlnění, j e d i n é tělo, o n ě m ž je řečeno, že vstane v soudný den. Je sice m n o h o údů, ale j e n o m j e d n o tělo. O k o tedy n e m ů ž e říci ruce: „Nepotřebuji t ě ! " I k d y ž je o k o zdravé a zrak neporušený, ale k d y ž mu chybí j i n é údy, j a k o u m ů ž e mít radost? N e b o j a k b u d e vypadat j e h o dokonalost, neslouží-li mu ruce, chybějí-li mu nohy, n e b o některý jiný úd? I k d y ž je pravda, že oku přísluší jistá nadřazenost, záleží h l a v n ě v tom, že je v ů d c e m těla a že nepostrádá služeb os tatních údů. Z d á se mi, že t o m u h l e nás učí prorok Ezechiel ve vidění, v n ě m ž říká, že se kosti spojí s k o s t m i , klouby s klouby a že nervy, žíly, k ů ž e a každý prvek b u d e vrácen na své místo. P o h l e ď k o n e č n ě , co dodává. Praví: Tyto kosti - neříká, že jsou to všichni lidé, ale „tyto k o s t i " - j s o u d ů m Izraele. Budeš se tedy radovat, až opustíš tento život, jest liže jsi byl svatý. Ale teprve p o t o m b u d e tvá radost úplná, až n e b u d e tvému tělu chybět žádný úd. Neboť i ty b u d e š očekávat ostatní, j a k o jsi byl sám očekáván. K d y ž ty, pouhý úd, n e m ů ž e š mít dokonalou radost, do kud chybí jiný úd, oč víc má náš Pán a Spasitel, H l a v a a Pů v o d c e celého těla, za to, že j e h o radost n e n í nijak dokonalá, d o k u d vidí, že j e h o tělu chybí některý ú d ! A snad proto se modlil k svému Otci: „ O t č e svatý, oslav mě slávou, kterou j s e m měl u tebe, dříve než byl svět" (Jan 17,5). N e c h c e tedy obdržet svou dokonalou slávu bez tebe, to z n a m e n á bez svého lidu, který je j e h o tělem a j e h o údy. C h c e přebývat v t o m t o těle své církve a v těchto ú d e c h svého lidu j a k o duše, aby se všechna j e h o hnutí a všechny j e h o ú k o n y řídily j e h o vůlí, aby se naplnila slova prorokova: „ B u d u procházet m e z i v á m i a b u d u v á m B o h e m " (Lv 26,12). 240
Kdežto nyní, dokud ještě nejsme dokonalí a j s m e po h r o u ž e n i v hříších, je v nás j e n částečně a proto i my m á m e j e n částečné p o z n á n í a částečně prorokujeme, d o k u d ten či onen nezaslouží dosáhnout míry, o které mluví apoštol: „ U ž nežiji já, ale žije ve m n ě K r i s t u s " (Gal 2,20). Proto, j a k říká apoštol, j e n částečně j s m e n y n í j e h o údy, j e n částečně j s m e j e h o kosti. Ale až se kosti a klouby m e z i sebou spojí, j a k j s m e viděli výše, p o t o m i on pronese slova proroka: „Tělem i duší pak budu volat: P a n e , k d o tobě se vyrovná? Ty chráníš slabého před silnějším." K d y ž byly tyto kosti ještě roztrou šeny, dříve než přišel ten, který je měl sebrat a shromáždit v j e d n o , bylo o nich vysloveno ještě toto proroctví: „U j í c n u podsvětí rozsety j s o u jejich k o s t i " (Ž 140,7). P r o t o ž e byly r o z h á z e n é , praví jiný prorok: „Kosti se spojovaly j e d n a s druhou. Viděl j s e m , j a k se n a n i c h objevily šlachy, vyrostlo m a s o , svrchu je potáhla k ů ž e . " Až se to stane, tu všechny kosti b u d o u volat: „Pane, k d o tobě se vyrovná? Ty chráníš slabého před silnějším." Neboť k a ž d á z těchto kostí byla slabá a sražená k z e m i rukou silnějšího. Už n e m ě l a vazivo lásky, n e m ě l a nervy trpělivosti, žíly d u c h a života a sílu víry. J a k m i l e však přišel ten, který m ě l sebrat rozptýlené kosti a spojit rozpojené a dát d o h r o m a d y kosti i klouby, dal se do b u d o v á n í těla církve. Těmito věcmi j s m e snad odbočili. Ale bylo n u t n é je vy světlit, aby se jasněji vidělo, j a k můj Velekněz vchází do svatyně a j a k tam nepije víno, dokud nesplní svou k n ě ž s k o u službu. P o t o m však pije opět víno: ale víno nové, n o v é víno v n o v é m nebi a na n o v é zemi, j a k o nový Č l o v ě k s n o v ý m i lidmi, s těmi, kteří mu zpívají n o v o u píseň. Vidíš tedy, j a k je n e m o ž n é , aby ten, k d o je dosud oděn starým č l o v ě k e m s j e h o skutky, pil nové víno z n o v é révy. Neboť je řečeno, že nikdo nenalévá m l a d é víno do starých m ě c h ů . Chceš-li tedy také pít toto n o v é víno, obnov se a řekni: „Tělo n á m sice chátrá, ale duše se den ze d n e z m l a z u j e " (2 K o r 4,16). In Levit., Hom.7,n.2 (P.G. 12. 477-482).
241
,
2
4
Svatý Řehoř Nysský Kdy bude Syn podřízen
Až b u d e m e p o d l e vzoru prvního stvoření o s v o b o z e n i od zla. b u d e celá příroda spojena se svými prvotinami a stane se j e d n í m souvislým tělem. P a k se otevře vládě j e d i n é h o dobra. Celá n a š e přirozenost b u d e v souladu s přirozeností božskou a neporušitelnou. P a k se „ p o d ř í d í " Syn Otci skrze nás, protože se to uskuteční v j e h o těle ve vztahu k Tomu, který n á m dává tuto milost... V š e c h n y nás totiž přijímá do sebe a dělá z nás všech údy svého těla, takže všichni tvoříme opravdu j e d n o tělo. Ten, který tímto z p ů s o b e m spojuje nás se sebou a spojuje se s ná m i , stává se ve všem j e d n o s n á m i a všechno, co se nás týká, týká se i j e h o . N a š í m nej vyšším d o b r e m b u d e podřízení se B o h u , až s n í m b u d e celé tvorstvo v souladu... Kristus si tedy přisvojuje i poslušnost, kterou b u d e prokazovat celé j e h o tělo Otci. Ať se nikdo nediví t o m u t o výkladu. C o ž n e m á m e ve zvyku ve své řeči vztahovat na svou duši to, co dělá naše tělo?... ... K d y ž k sobě připojuje lidi, spojuje je skrze sebe s Ot cem, j a k řekl: „Jako jsi ty, Otče, ve m n ě a já v tobě, tak i oni ať jsou v n á s . . . " I další slova se s tím shodují: „A slávu, kte rou jsi dal m n ě , dal j s e m já j i m " (Jan 17, 21.23). M y s l í m , že svou slávou míní D u c h a svatého, kterého předal svým d e c h e m u č e d n í k ů m . P o n ě v a d ž ti, k d o jsou m e z i sebou roz děleni, m o h o u být znovu sjednoceni p o u z e j e d n o t o u D u c h a . „ K d o totiž n e m á Kristova D u c h a , ten n e n í j e h o " ( Ř í m 8,9). A D u c h je sláva, j a k říká Ježíš j i n d e Otci: „Oslav ty m n e u sebe, Otče, slávou, kterou j s e m m ě l u tebe, dříve n e ž byl svět..." (Jan 17,5). Před věky nebylo nic j i n é h o než Otec, Syn a D u c h svatý. Proto praví: „Sláva, kterou jsi dal m n ě , dal j s e m já j i m " , aby skrze ni - skrze D u c h a - byli spojeni se m n o u a skrze m n e s tebou. Pojednání o textu: „Potom bude i Syn podřízen" (P.G. 44, 1316-21).
242
25 Juliána z Norwiche Ježíšova
duchovní
žízeň
... Kristova d u c h o v n í žízeň j e d n o u skončí. J e h o h o r o u c í láskyplná touha trvá a b u d e trvat, dokud n e b u d e m e j e h o svědky na posledním soudu. Neboť j e h o vyvolení, kteří bu d o u Ježíšovou radostí a j e h o štěstím po celou věčnost, j s o u částečně na zemi. A po nás b u d o u ještě další. P r o t o p r a h n e mít nás všechny u sebe ke svému štěstí... aspoň p o d l e m é h o názoru... Jako B ů h je Ježíš dokonalá, n e k o n e č n á blaženost, která se n e m ů ž e zvětšit ani zmenšit. Ale ve své lidské stránce chtěl trpět všechny m o ž n é bolesti a zemřít... N y n í j a k o n a š e H l a v a je Kristus oslaven a už n e m ů ž e trpět. Ale ve s v é m t a j e m n é m těle není ještě oslaven úplně. Proto zakouší stále touhu a žízeň, j a k o u pociťoval na kříži a p o d l e m é h o m í n ě n í ji b u d e pociťovat po celou věčnost, d o k u d poslední spasená d u š e nevstoupí do věčné blaženosti. Tato d u c h o v n í žízeň potrvá u Ježíše tak dlouho, d o k u d my b u d e m e v nouzi a b u d e nás přitahovat, a b y c h o m byli šťastni, j a k o on je šťastný. Zjevení o Boží lásce, kap.31.
26 Adelmann z Brescie Růst Kristova
těla
... V ě ř m e s r d c e m a v y z n á v e j m e ústy, že neviditelná Kristova m o c , působící prostřednictvím viditelné služby k n ě z e , vytváří z h m o t n é h o chleba pravé tělo s a m o t n é h o 243
Krista... Věřme také, že všichni, k d o se znovuzrodili z vody a z D u c h a , k d y ž přijímají tento pokrm, j s o u přivtěleni ke Kristu. Neboť j a k říká apoštol, „jako tělo je p o u z e j e d n o , i k d y ž má m n o h o údů, ale všechny údy těla, přestože je j i c h m n o h o , tvoří d o h r o m a d y j e d i n é tělo, tak j e t o m u t a k é u K r i s t a " (1 K o r 12,12). Takový je b e z p o c h y b y člověk, 0 k t e r é m m l u v í j i n d e Pavel: „dokud n e d o s p ě j e m e všichni... v d o k o n a l é h o č l o v ě k a " (Ef 4,13). Neříká: „v d o k o n a l é lidi", ale: „v d o k o n a l é h o člověka". H l a v o u tohoto člověka je ten, který se narodil z P a n n y Marie, zemřel a vstal z mrtvých. P o k u d j d e o údy, jsou to vyvolení od začátku až do k o n c e světa. Stejně j a k o v hlavě n a š e h o těla sídlí všechny smysly 1 r o z u m , k d e ž t o ostatní tělo má j e n h m a t , a každý úd m u s í plnit svůj zvláštní úkol, tak mluví apoštol i o tom, který je naší Hlavou. „V n ě m " , praví, „jsou skryty všechny poklady m o u d r o s t i a p o z n á n í " (Kol 2,3). A opět: „V n ě m přebývá v š e c h n a plnost božství t ě l e s n ě " (Kol 2,9). A j a k o na potvr zení této analogie napsal krátce předtím: „ O n je Hlava těla c í r k v e " (Kol 1,18). N a o p a k o ú d e c h m l u v í Pavel takto: „ K a ž d é m u z nás byly uděleny d u c h o v n í dary v takové míře, v j a k é je chtěl Kristus d á t " (Ef 4,7). A o sobě, jistě p r a v é m údu této Hlavy, říká: „Doplňuji na s v é m těle to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových ú t r a p " (Kol 1,24). „Kris t o v ý m i ú t r a p a m i " nazývá ty, které s á m zakoušel. Kristus tedy trpěl v Pavlovi, byl ukřižován v Petrovi. Petr a Pavel byli v Kristu občany n e b e : „ N a š e vlast", říká Pavel, „je v n e b i " (Flp 3,20). A j i n d e ještě se zjevnější důvěrou: „S Kristem vzkřísil i nás, a k d y ž j e m u vykázal místo v nebi, vykázal je i n á m " (Ef 2,5). Ú ž a s n á v ě c ! Na z e m i ho ještě políčkuje satanův anděl, a přece se chlubí, že je vzkříšen a sedí s Kristem v n e b i ! Ale říká to s o h l e d e m na spojení, j a k é vládne mezi všemi ospravedlněnými údy, j a k to pro hlašuje jasněji na j i n é m místě: „Trpí-li j e d e n úd, trpí s n í m všechny ostatní údy, je-li některý úd v y z n a m e n á n , všechny ostatní údy se s n í m radují" (1 Kor 10,26). P á n n á m dává v evangeliu často stejné p o n a u č e n í . K d y ž totiž říká: „Já j s e m vinný k m e n , vy ratolesti" (Jan 15,15) 244
n e b o : „Jestliže pšeničné zrno n e p a d n e do z e m ě a n e o d u m ře, z ů s t a n e samo; odumře-li však, přinese hojný u ž i t e k " (Jan 12,24), co j i n é h o naznačuje těmito přirovnáními, nežli tentýž úděl všech j e h o sjednocených ú d ů ? O n s á m j i m h o zasloužil svou dobrotou, která je tak veliká, že j i m dal podíl na své vlastní slávě... Na tentýž předmět se vztahuje i vidění krále N a b u c h o donozora. Spatřil malý k a m í n e k - to byl Kristus - který se odtrhl od hory bez p o m o c i lidské ruky. Rostl, až se z n ě h o stala veliká hora a naplnila celou z e m i (Dn 2,34-35). Tento k á m e n se odtrhl od hory a vzrostl, až se stal horou, p r o t o ž e tělo, které vzalo na sebe j e n trošku lidské hmoty, rozšiřuje se do n e s m í r n ý c h rozměrů p o č t e m věřících, kteří přicházejí ze všech stran. B e z ustání roste až do k o n c e světa, až n a p l n í celou zemi. Toto tělo je tedy už plně a d o k o n a l e oslaveno ve své Hla vě. Je oslaveno též v některých údech, o nichž je n a p s á n o : „ M n o h o těl zesnulých svatých bylo v z k ř í š e n o " (Mt 27,52). N y n í blaženě odpočívají v nebi. Ale ještě trpí Kristus v ji n ý c h svých údech, totiž v těch, k d o prožívají tento smrtelný život, v těch, k d o j e š t ě zůstávají v těle j a k o ve vězení a „tou ží zemřít a být s K r i s t e m " (Flp 1,23). M e z i údy tohoto nes m í r n é h o a opravdu obrovského těla (ne n e p r á v e m se o n ě m zpívá v žalmu: „Těší se j a k o obr před z á v o d e m " (Z 18,6) se nalézají rovněž takoví, kterým byly smazány všechny skvrny a kteří se radují ve slávě, ale přece žijí ve velmi p e v n é naději na zvětšení blaženosti, až b u d o u jejich těla na k o n c i časů vzkříšena a u v e d e n a do vzájemného souladu, aby žila n e s m r t e l n ý m životem. Žalmista snad naráží na o b d i v u h o d n o u rozmanitost čás tí, z nichž se toto tělo skládá, k d y ž vyslovuje v D u c h u tato slova: „Královna stojí po tvé pravici, ofírským zlatem skvě le z d o b e n á . " K d o je tato královna, ne-li S n o u b e n k a Krále, o n ě m ž je řečeno níže: „Král s dychtivostí touží po tvé krá se, neboť je Pán, tvůj B ů h " (45,10 a 12). Tento Král je její Bůh, její S n o u b e n e c , její Hlava. O n a je j e h o církev. Přirozeností je j e h o služkou, ale z milosti se stala j e h o S n o u b e n k o u a j e h o tělem. Tak je n a p l n ě n o tajem245
ství, které bylo slíbeno od věků: „ B u d o u dva v j e d n o m t ě l e " (Gen 2,24). Je skvěle o z d o b e n a pestrobarevnou n á d h e r o u svých členů. Jedni vládnou a radují se, druzí trpí, zasévají v slzách a očekávají vykoupení svých těl. Avšak tento stav nepotrvá stále. Jinak b y c h o m si n e m o h l i představit nic bědnějšího. Jak tedy d l o u h o a do k d y ? D o k u d Král leží na lůž ku, bezpochyby prodlévá, ale určitě má přijít. Až se objeví on, který je životem královny, pak se i ona zjeví s n í m ve slávě. P o t o m k o n e č n ě jí b u d e odňat její pestrý šat. Neboť smrt b u d e pohlcena ve vítězství, celé tělo b u d e o d ě n o bla ženou nesmrtelností a všechny údy, p ř i p o d o b n ě n é své Hla vě, se b u d o u spolu j e d n o m y s l n ě radovat ze štěstí k a ž d é h o zvlášť i všech dohromady, které b u d e na všechny vyzařovat. P á n Ježíš p o t o m odevzdá království B o h u Otci a až zničí v š e c h n a knížata a všechny mocnosti, představí Otci svou c í r k e v b e z poskvrny, vrásky n e b o n ě č e h o p o d o b n é h o , a B ů h b u d e všechno ve všem. Adelmanni ex scholastice) Leodiensi episcopi Brixiensis, de Eucharistiae sacramento ad Berengarium epištola (éd. R. Heurtevent. Durand de Troarn et les origines de 1'hérésie bérengarienne. 1912, str.298-302). .
246
27 Antoine Cournot Historičnost bible
Ostatní starověká náboženství nemají historickou část. Ačkoli nutně mají svou vlastní historii tak j a k o všechny sekty a všechny instituce, přece se na ní nezakládají. P o k u d mají nějaké posvátné texty, zaznamenávají do nich j e n kosm o g o n i e a mýty. Naproti t o m u n e n í nic majestátnějšího, j e d n o d u š š í h o a stručnějšího než čistě k o s m o g o n i c k á část posvátných knih židovského národa. A genealogické zprá vy, které po ní následují, i k d y ž nemají všechny z n á m k y dějin, j s o u j i m přece nesrovnatelně bližší než jiná vyprávění stejného druhu. Posléze, co n e v i d í m e nikde jinde, knihy národních dějin, které jsou ověřeny památníky cizích dějin a které slouží k jejich ověřování, tvoří podstatnou a znač nou část soustavy knih k a n o n i c k ý c h . Později, tou m ě r o u , j a k se osudy Židů prolínají s osudy velkých antických říší, vážou na zvraty v těchto říších svá proroctví, své eschato logické naděje, ano i sny. Vidíme, j a k i sny u t i s k o v a n é h o lidu klíčí a rozvíjejí se v p o d o b ě představy, že půjde o his torickou událost. Traité de 1'enchaTnement des idées fondamentales dans les sciences et dans 1'histoire (éd. Hachette, 1911, str.655-656).
28 Rupert de T\iy Jakubův
žebřík
O této v á n o č n í noci, před slavením dvou m š í svatých se n á m čte z evangelia svatého M a t o u š e Kristův r o d o k m e n . 247
Tento tradiční zvyk svaté církve má krásné a tajuplné po hnutky. Opravdu, touto četbou na t a k o v é m místě, za nejhlubší noci, n á m autoři struktury b o ž s k é h o oficia předsta vují žebřík, který spatřil Jakub v noci ve spánku. O vrchol žebříku, který se dotýkal nebes, se opíral Pán. Zjevil se Jakubovi a slíbil mu, že j e h o p o t o m s t v o zdědí zemi. Bylo to právě tenkrát, k d y ž si na otcův příkaz a aby si zajistil toto potomstvo, šel pro manželku z d o m u a příbuzenstva svého otce a své matky. Víme, že „se tyto věci staly pro nás j a k o o b r a z " (1 Kor 10,6). Co tedy předobrazoval tento žebřík, o který se Pán ve zjevení tímto z p ů s o b e m opíral, ne-li ro d o k m e n , z n ě h o ž se měl narodit Ježíš Kristus? Svatý evan gelista z B o ž í h o vnuknutí tento r o d o k m e n tak uspořádal, aby vyústil v Krista. P r o c h á z í Josefem, o kterého se P á n j a k o m a l é dítě opírá... N e b e s k o u bránou, které se dotýká nejvyšší stupeň žeb říku, neboli svatý Josef v hodnosti manžela, n e b e s k o u Brá nou, pravím, to z n a m e n á blahoslavenou P a n n o u , vychází Pán Ježíš j a k o plačící děťátko. Vychází, opřen o žebřík tak, j a k j s e m se výše zmínil. Ve z n a m e n í velkého p o ž e h n á n í n á m slibuje naši spásu, to je spásu p o h a n ů . N e b o spíše vi díme, j a k už plní svůj slib. Neboť Jakub slyšel ve spánku, j a k m u P á n řekl: „ V tvém potomstvu b u d o u p o ž e h n á n y všechny národy z e m ě " (Gen 28,14). N y n í se to splnilo na r o z e n í m Krista. Na to myslel svatý evangelista, k d y ž do svého r o d o k m e nu zařadil zejména nevěstku R a h a b a M o a b i t k u Rút. D o b ř e pochopil, že Kristus nepřišel v těle j e n pro židy, ale také pro pohany a nezdráhal se mít i babičky z těchto p o h a n ů . Už p ř e d e m o tom svědčili proroci. Například David prohla šuje: „ R o z p o m e n u se na R a h a b i na B á b e l " (Z 87,4), to z n a m e n á na celou širokou směsici národů. R a h a b totiž značí „šíři" a Babylon „směsici". Také Izaiáš říká ve svém vidění o M o a b u : „Pane, pošli Beránka, vládce z e m ě , od skály na poušti k hoře dcery s i ó n s k é " (Iz 16,1). Jako kdyby otevřeně říkal: „ P a n e , pošleš Krista, svého Beránka, zprostřed poha nů, aby se j í m tělesný Izrael n e m o h l chlubit j a k o svým ma j e t k e m . Vždyť citům tohoto Izraele se zjevně příčí, že bereš 248
Krista z pohanů, když ho chceš poslat k h o ř e dcery sión ské." Neboť skála na poušti značí M o a b k u Rút, která zapo m n ě l a na svůj lid a na bohy svých otců, postavila se na skálu p e v n é víry a přišla s N o e m i . Provdala se za B e t l é m a n a Boaze a porodila Oběda, předka krále Davida. T í m se stala i ona pramátí Spasitele. Staří otcové tedy pocházeli ze dvojího lidu, židovského a p o h a n s k é h o , j a k o ze dvou stran žebříku. Jsou umístěni na r ů z n ý c h příčkách a podpírají Krista P á n a , k d y ž vychází z výše nebes. A všichni svatí andělé sestupují a vystupují po t o m t o žebříku a všichni vyvolení m u s í nejprve sestoupit a p o k o r n ě přijmout víru v P á n o v o vtělení. P o t o m j s o u vy zdviženi, aby nazírali na slávu j e h o božství. Proto pronáší s á m P á n tato slova: „ A m e n , amen, p r a v í m v á m : Uvidíte n e b e otevřené a B o ž í anděly vystupovat a sestupovat na Sy na č l o v ě k a " (Jan 1,51). To z n a m e n á : uvidíte, j a k všichni svatí b u d o u podpíráni a pozvedáni S y n e m člověka a b u d o u vystupovat k Bohu. N e b e s a j i m b u d o u otevřená zásluhou v ý k u p n é h o díla Syna člověka. Ale aby mohli takto vystou pit, m u s í nejdříve v d u c h u pokory sestoupit a uctívat j e h o kříž a j e h o u m u č e n í . Toto je ten dvojí pohyb, vystupování a sestupování, který n á m napovídají, j a k se zdá, Lukáš a M a t o u š , k d y ž j e d e n z nich, M a t o u š , sestavuje r o d o k m e n v sestupné linii, k d e ž t o druhý, Lukáš, v linii vzestupné. Neboť vtělený Bůh, který plakal ve chlévě, nás zve, a b y c h o m se ponížili j a k o on. Ale když se po svém křtu začíná skvět zázraky, p o z v e d á ty, kteří se p o d l e j e h o příkladu ponížili, a dává j i m poznat slávu své ho božství. De divinis officiis, 1.3, c.18 (P.L. 170, 75-77). Napsáno r.l111.
249
29 Origenes Voda z Mary
„ K d y ž však dorazili do Mary, n e m o h l i vodu z M a r y pít, protože byla hořká, a proto se jí také říkalo Mara... J a h v e ukázal Mojžíšovi kus dřeva. Mojžíš je hodil do vody a voda zesládla" (Ex 15,23-25). Nápoj Z á k o n a je hořký, velmi hořký... Avšak ukáže-li B ů h dřevo, které je třeba hodit do této hořkosti, aby zesládla, b u d e m o ž n é ji pít... Š a l o m o u n n á m říká, j a k é j e toto dřevo, k d y ž n a z ý v á M o u d r o s t „ d ř e v e m života pro ty, k d o ji o b e j m o u " (Př 3,18). Jestliže se tedy dřevo M o u d r o s t i - to je Krista - vloží do Z á k o n a , aby n á m ukázalo, j a k m á m e chápat obřízku a so botu, j a k se mají zachovávat předpisy o malomocenství, j a k rozeznávat čisté a nečisté, pak voda z M a r y zesládne, hoř kost Z á k o n a se z m ě n í ve sladkost d u c h o v n í h o p o r o z u m ě n í a Boží lid m ů ž e ukojit svou žízeň. Kdyby se toto všechno nevykládalo d u c h o v n ě , p o t o m lid, který zanechal m o d e l a obrátil se k Bohu, kdyby slyšel předpisy o obětech, ihned by ho to odradilo. N e m ů ž e pít, cítí, že je tu něco h o ř k é h o a trpkého... Aby se tedy m o h l a tato voda z M a r y pít, ukazuje B ů h dřevo, které je třeba do ní hodit, aby ten, k d o se z ní napije, už nezemřel, aby ani nepociťoval její hořkost. Z toho plyne, že chce-li n ě k d o pít z litery Z á k o n a bez „dřeva života", to je bez tajemství kříže, bez víry v Krista, b e z d u c h o v n í h o chápání, svrchovaná hořkost tohoto nápoje ho usmrtí. Apoštol Pavel to věděl, proto říkal, že „litera zabíjí". T í m otevřeně tvrdil, že voda z M a r y je smrtonosná, pije-li ji ně k d o dřív, než byla p r o m ě n ě n a a obrácena v sladkost. In Exodům, hom.7. n.l (Baehrens. str.205-206).
250
30 Svatý Řehoř Nysský Nový mýtus o vinném sklepě
Církvi svítí světlo pravdy okny proroků a m ř í ž e m i observancí, dokud ještě stojí obrazná zeď Z á k o n a - toho Zá kona, který je stínem budoucích dober, ale n e u m o ž ň u j e vi dět jejich skutečnou podobu. Pravda totiž je blízko předobrazu, ale ještě se schovává za stěnou. Na začátku zviditelňuje církvi Slovo prostřed nictvím proroků. Ale přichází den, kdy se u k á ž e evange-lium a rozptýlí všechno t e m n é předobrazné vidění a zboří přehradovou zeď. Od té doby se mísí vzduch v d o m ě se světlem z nebe, takže světlo, obklopující d ů m , už n e m u s í pronikat okny. S a m o pravé Slunce osvěcuje všechno, co je uvnitř, paprsky evangelia. In Cant., hom.5, (P.G. 44. 865 D).
31 Paul Claudel Věčné trvání Starého zákona
Starý zákon, j e h o dějiny, lyrická a zbožná poezie, m r a v n í a obřadní předpisy je nepochopitelný bez této neviditelné a b u d o u c í přítomnosti, která ho utváří a dává mu celému do nejmenších odstínů, do nejtlumenějších tónů směr a kte rá tvoří všude k o l e m n ě h o jakési prorocké pole. Starý z á k o n je nepochopitelný bez N o v é h o , který přichází všechno na plnit, ospravedlnit a vysvětlit. „Nepřišel j s e m " , říká Pán, „zrušit, ale naplnit... N e p o m i n e žádné p í s m e n k o ani j e d i n á 251
čárka ze Z á k o n a " (Mt 5,18). A p o n ě v a d ž ve skutečnosti veškerá litera pominula, m u s í m e připustit, jestliže n ě c o trvá dál, že toto „ n ě c o " má smysl duchovní, který si podrobuje až do nejmenších podrobností text první a je v n ě m obsa žen. Jestliže k a ž d á čárka a každá tečka nad „ i " j s o u povo lány k v ě č n é m u trvání, je to proto, že j i m tuto výsadu dal Bůh, na něhož ukazují, a ne pro jejich vnitřní cenu. Je to proto, že mrtvá litera m u s í ustoupit duchu, neboť d u c h dává život... Takto je dnes, j a k o včera a j a k o p ř e d e v č í r e m P í s m o svaté neustále s e m e n e m církve. Neztratilo nic ze své schopnosti klíčit a dávat vzrůst. N e n í to historický d o k u m e n t , adreso vaný výlučně současníkům. Ve všech generacích nedělá Pán Ježíš nic j i n é h o , než že svědčí, že c e l ý m j e h o p o s l á n í m je uvádět ve skutek proroctví. Avšak Kristus tvoří j e d n o s církví. M ů ž e m e rovněž říci, že celý tento Kristus, sjedno cený a rozvinutý v čase, tento Kristus, j í m ž je církev, nedělá nic j i n é h o , než že naplňuje a uskutečňuje. P o d s t a t a p s a n é h o slova, z b a v e n é h o určité příležitosti, okolnosti a o k a m ž i t é h o přizpůsobení, nepřestává se obra cet k a ž d ý m p í s m e n k e m a k a ž d o u tečkou nad „ i " (svatý Au gustin) na nás samotné, j a k o se obracela na n a š e otce. Neodumře-li zrno pšeničné...,zůstává samo, praví evangelium. Neztratí-li svou slupku, aby se stalo po n a š e m b á d á n í škro b e m a lepkem... V š u d e j d e o Ježíše Krista, ale j e d n o u ukazuje Ježíš s á m sebe a objevuje se v různých p o d o b á c h , j i n d y ho objevuje me sami, když nás pozve, a b y c h o m vykročili na cestu, kte rou n á m vy z n a č k o val. Introduction au livre de Ruth. Le sens figuré de l'Écriture, str. 87-88, 110-111 a 114.
252
32 Pseudoepifanes Světlo kříže
Co se to děje? Co z n a m e n á dnes toto veliké ticho na z e m i ? Veliké ticho, a pak samota. Veliké ticho, protože Král spí. Z e m ě se zděsila a zmlkla, protože vtělený B ů h usnul a o d v ě k é spáče probudil. Kristus, b o ž s k é Slunce, zapadl a židé j s o u p o t m ě . D n e s je spása pro ty, k d o jsou na zemi, i pro ty, k d o odešli ze světa a j s o u pod zemí. D n e s je spása pro celý svět, pro svět viditelný i pro svět neviditelný... S e s t u p m e s Kristem a na zírejme v j e h o blízkosti na skryté tajemství, které se usku tečňuje... ... Slyš hluboký smysl Kristova u m u č e n í . Naslouchej a zpívej oslavný h y m n u s . Naslouchej a oslavuj B o ž í divy. Viz, j a k zmlkají předobrazy a mizí stíny; j a k Z á k o n ustu puje, aby rozkvetla Milost; j a k Slunce naplňuje celou zemi; j a k zanikla stará ú m l u v a a je založena nová; j a k staré věci p o m i n u l y a n o v é nastoupily. D v a národy se ve chvíli Kristova u m u č e n í setkaly na Siónu: židé a p o h a n é ; dva králové, Pilát a H e r o d e s , a dva veleknězi, Annáš a Kaifáš, aby oslavili dvojí Velikonoce: j e d n y už naposled, druhé, Velikonoce Kristovy, poprvé. Té h o ž večera byly podány dvě oběti... Židovský národ se shro máždil, aby obětoval beránka - p o h a n é , aby obětovali vtě leného Boha. Jedni ještě hleděli na stín, druzí přiběhli už ke Slunci, k s a m o t n é m u Bohu. Jedni dosud vzpomínali na své vysvobození z Egypta, druzí se už připravovali oslavo vat své vysvobození z bludu... A toto všechno se dělo na Siónu, v městě v e l k é h o Krále. Tam, ve středu země, se uskutečňovala spása světa. T a m byl Ježíš mezi d v ě m a živými, O t c e m a D u c h e m , u z n á n za Syna živého B o h a . Přišel na svět m e z i anděly a lidmi, byl p o l o ž e n j a k o nárožní kvádr mezi dva národy, předpově253
děn Z á k o n e m i proroky, spatřen n a h o ř e m e z i M o j ž í š e m a Eliášem, uznán za B o h a m e z i d v ě m a zločinci. V tento den d o k o n á v á své dílo spásy a života m e z i živými a mrtvými... Shromáždil v p o k o j i své dva národy, sjednotil nebešťany a pozemšťany... Ž i d o v s k é velikonoce, velikonoce z á k o n n é , už zanikly: V š e c h n o , co měly v sobě p ř e d o b r a z n é h o a pro rockého, je už hotové. N o v ý Izrael a nové Velikonoce! Bý valé stíny pominuly, ale teďje zde jejich podstata. Zůstávají v n o v é m lidu a k a ž d ý m d n e m v n ě m mohutněji... Homilie 2 na Bílou sobotu a o vzkříšení (P.G. 43. 440-441 a 468-469).
33 Svatý Ambrož Církev,
mystická
Eva
Mojžíš nás učí, že k d y ž B ů h stvořil m u ž e , stvořil také ženu: „ B ů h Jahve seslal na člověka mrákotu a on usnul. Vzal j e d n o z j e h o žeber a j e h o místo vyplnil m a s e m . P a k z žebra, j e ž vzal z člověka, vytvořil ž e n u " (Gen 2,21-22). Tento způsob, j a k si B ů h počíná, mě vybízí, abych po chopil, že je zde obsaženo n ě c o víc, než co čtu. Apoštol mi přichází v m é m hledání na p o m o c . K d y ž j s e m hloubal, co m o h o u z n a m e n a t slova: „kost z m ý c h kostí, m a s o z m é h o m a s a " n e b o jiná: „ B u d e se nazývat ,žena', o n a totiž byla vzata z m u ž e " (Gen 2,23), odhaluje mi to Pavel skrze B o žího D u c h a : „Toto tajemství je veliké" (Ef 5,32). J a k é ta j e m s t v í ? Že „ti dva jsou j e d n a b y t o s t " a že „opustí člověk otce i matku a připojí se k své m a n ž e l c e " a to, že „jsme ú d y j e h o těla, z j e h o m a s a a z j e h o k o s t í " (Ef 5,30). Jaký je to m u ž , že pro n ě h o žena opustí své rodiče? Ta, která opouští své rodiče, je církev, s h r o m á ž d ě n á z p o h a n s k ý c h národů, církev, které pravil prorok: „ Z a p o m e ň na svůj lid a otcův 254
d ů r u " (Ž 45,11). Kvůli k t e r é m u muži, ne-li kvůli t o m u , o n ě m ž řekl Jan: „ P o m n ě přijde ten,... který byl dříve n e ž j á " (Jan 1,27)? K d y ž spal, vzal B ů h z j e h o b o k u žebro. Je to vskutku on, který spal - a který odpočíval a zase vstal, neboť P á n se ho ujal. Ale co je toto žebro, ne-li j e h o síla, j e h o m o c ? K d y ž mu vojín otevřel bok, ihned z n ě h o vytekla krev a voda, kterou prolil pro život světa. Tato síla, tento život světa, to je to Kristovo žebro. Z e b r o n o v é h o A d a m a , neboť první A d a m byl živá duše, ale druhý A d a m je oživující d u c h . Tento druhý A d a m je Kristus. Kristovo žebro je život cír kve. My j s m e tedy ú d y j e h o těla, utvoření z j e h o m a s a a z je ho kostí. A snad právě o t o m h l e žebru říkal j e d n o u : „Já j s e m pocítil, že ze m n e vyšla m o c " (Lk 8,46). Takové je žebro, které bylo vzato z Krista boku, a j e h o tělo nebylo přitom z m r z a č e n o . N e b y l o to totiž žebro tělesné, ale d u c h o v n í , a D u c h se přece nedá rozdělit, i k d y ž se dává k a ž d é m u , j a k k d o chce. Taková je Eva, m a t k a všech živých. Tato m a t k a živých je tedy církev. B ů h ji zbudoval na nej vyšším nárož n í m kvádru, na Ježíši Kristu. Na n ě m se zdvíhá celá budova, p e v n ě spojená, aby vytvořila Boží c h r á m . Kéž tedy B ů h přijde! Kéž utvoří tuto ženu, tuto p o m o c nici pro A d a m a - pro Krista! Ne že by Kristus potřeboval nějakou p o m o c pro sebe, ale protože my t o u ž í m e po Kris tově milosti a s n a ž í m e se jí d o s á h n o u t prostřednictvím cír kve. N y n í se buduje tento chrám, nyní je vytvářena tato žena. Ta, která byla kdysi předobrazována, je nyní stvořena. A proto používá P í s m o j e d n o n o v é slovo. Svatý Pavel říká, že j s m e „superaedificati", „postaveni na základech apošto lů a p r o r o k ů " (Ef 2,20). N y n í je vztyčen d u c h o v n í příbytek ve svatém kněžství. Přijď, P a n e a B o ž e ! Utvářej tuto ženu, vybuduj toto m ě s t o ! Ať přijde tvé D í t ě ! Neboť věřím t v é m u slovu: „ O n mi postaví m ě s t o " (Iz 45,13). Toto je m a t k a všech, toto je d u c h o v n í d ů m , toto je M ě s t o , které b u d e žít navěky, protože n e z n á smrt. To je Jeruzalém, který vidíme n y n í na zemi, který však b u d e u c h v á c e n n a d Eliáše, unesen nad H e n o c h a . H e n o c h byl vzat z obavy, aby mu srdce nezkazila zloba. Ale církev miluje Kristus j a k o 255
svou slavnou snoubenku, svatou, neposkvrněnou, bez vrás ky. A když to bylo m o ž n é u j e d n o h o člověka, oč spíš b u d e u c h v á c e n o celé tělo? Takovou naději má církev. A n o , b u d e uchvácena, b u d e vzata, odnesena do nebe. Eliáš byl odve zen na o h n i v é m voze. Církev také b u d e odnesena. Nevěříš mi to? Věř alespoň Pavlovi. Kristus v n ě m říká: „ B u d e m e uchváceni v oblacích vstříc P á n u " (1 Sol 4,17). Kolik bytostí je posláno k b u d o v á n í tohoto M ě s t a ! Pa triarchové jsou vysláni a proroci. Archanděl Gabriel a ne sčetní andělé na n ě m pracují a množství nebeských zástupů chválí Boha: Neboť d o k o n á n í M ě s t a se blíží. M n o z í j s o u posláni, ale j e n o m Kristus je skutečně buduje... n e b o spíše není sám, a l e j e při t o m i Otec. A jestliže sám staví, n i c m é n ě nevyhrazuje pro sebe milost tak velikého díla. Stojí psáno, že když Š a l o m o u n budoval svůj chrám, nosilo sedmdesát tisíc m u ž ů na r a m e n o u materiál, osmdesát tisíc jich lámalo k á m e n a tri tisíce šestset lidí pracovalo přímo na stavbě. Ať přijdou všichni a n d ě l é , ti n e b e š t í k a m e n í c i ! Ať osekají všechno, co přečnívá na k a m e n e c h , j i m i ž j s m e my, ať z nás odstraní všechno d r s n é ! Ať nás přijdou vzít na svá r a m e n a ! Je přece psáno: „ N a r a m e n o u je b u d o u nosit" (Iz 49,22). In L u c , II. n.85-89 (P.L. 15, 1584-1586).
34 Svatý Pavlín z Noly Kristus trpící ve svých údech
Od věků trpí Kristus ve všech svých údech. On je totiž počátek a konec, je zahalen v Z á k o n ě , zjeven v evangeliu, je Pán vždy obdivuhodný, trpí a vítězí ve svých svatých. V Ábelovi je zabit j e h o bratrem, v N o e m o v i vysmíván j e h o syny. V A b r a h á m o v i je vyhnancem, v Izákovi je obětován, v Jakubovi se stane otrokem, v Josefovi je prodán, v M o j 256
žíšovi je vystaven v nebezpečí a m u s í uprchnout; v proro cích je k a m e n o v á n a zavražděn, v apoštolech je pronásle dován na souši i na moři, ve svatých m u č e d n í c í c h je ne sčetněkrát rozmanitě týrán, ustavičně vydáván na smrt. Stá le je to j e š t ě i teď on, k d o nese naše nemoci a naše ubohosti, stále je pro nás pokryt ranami a snáší slabosti, které my bez něho n e m ů ž e m e ani n e u m í m e snášet. On sám, pravím, ještě i teď za nás a s n á m i snáší zlobu světa, aby ji zahladil a aby mohl ve zkoušce zdokonalit sílu. On i v tobě snáší potupu, v tobě ho svět nenávidí. Epist. 38. n..3(P.L. 61,359).
35 Severus z Antiochie Dobrý
Samaritán
... Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha. Kristus použil v tomto případě rodové pojmenování. N e řekl: „ N ě k d o sestupoval", ale „jeden člověk sestupoval". Neboť tato pasáž se týká celého lidstva. A d a m o v o u vinou opustilo lidstvo svůj vznešený, klidný, skvělý rajský stav, v n ě m ž nebylo utrpení, který se p r á v e m nazývá Jeruzalém. To j m é n o značí „Boží m í r " . A sestoupil do Jericha, do pusté a nízké krajiny, k d e je ú m o r n é vedro. Jericho je horečný život tohoto světa, cesta, která odděluje od Boha, která str huje dolů a která dusí a vyčerpává žárem nejnestoudnějších požitků. K d y ž se tedy lidstvo odvrátilo od správné cesty k tako v é m u t o ž i v o t u , k d y ž se n e c h á v á s t r h o v a t z v ý š e d o l ů a sklouzává po šikmé ploše, p ř e p a d á ho s m e č k a divých dé m o n ů j a k o tlupa banditů. Oloupí ho o šaty dokonalosti, ne ponechají v n ě m ani stopu duševní síly; ani čistoty; ani spra vedlnosti; ani rozumnosti a vůbec nic, co je příznačné pro 257
Boží obraz. Ale bijí ho znovu a znovu ranami rozličných hříchů, srazí ho k zemi a n a k o n e c ho nechají ležet polomrt vého. Mojžíšův Z á k o n už minul. Byl určen lidstvu, ležícímu v agónii. Kněz a levita z podobenství jsou s y m b o l e m Zá kona, protože právě Z á k o n zavedl levitské kněžství. I k d y ž však Z á k o n u záleželo na lidskosti, nedostávalo se mu síly. N e p o m o h l lidstvu k ú p l n é m u uzdravení, nezvedl h o , k d y ž leželo. P o n ě v a d ž mu chyběla energie, musel se vzdálit po m a r n é m úsilí. Z á k o n přinášel oběti a obětní dary, j a k říká Pavel, ale „neměl vůbec sílu, aby ... přivedl k dokonalosti ty, k d o přistupují k B o h u " , protože „krev býků a kozlů ne m ů ž e hříchy odstranit" (Žid 10, 1.4)... N a k o n e c šel kolem Samaritán... Kristus si dává ú m y s l n ě j m é n o „ S a m a r i t á n " . Neboť se obrací k j e d n o m u učiteli Zá kona, který vede o Z á k o n ě krásné řeči. S v ý m i slovy se mu snaží ukázat, že ú m y s l Z á k o n a neplní ani k n ě z ani levita; zkrátka nikdo z těch, o nichž se má za to, že předpisy M o j žíšova Z á k o n a věrně zachovávají. Snaží se ukázat, že je to on, k d o přišel splnit úmysl Z á k o n a a skutky dát najevo, „kdo je bližní a co to z n a m e n á milovat ho j a k o s e b e " ; on, o n ě m ž říkali Ž i d é urážlivě: „Jsi Samaritán a jsi posedlý zlým d u c h e m . . . " (Jan 8,48). Cestující Samaritán, kterým byl Kristus - protože byl opravdu na cestě - spatřil ležícího člověka. Nepřešel ho ne všímavě, neboť vlastním cílem j e h o cesty bylo „navštívit n á s " . Vždyť pro nás sestoupil na z e m a u nás se usadil. N e jen se objevil, ale doopravdy žil s lidmi... Na rány nalil víno, víno slova. A p o n ě v a d ž těžké rány nesnášely j e h o ostrost, přidal oleje, takže si svou mírností a lidumilností vysloužil výtku farizeů. O d p o v ě d ě l jim: „ N a u č t e se, co z n a m e n á : Milosrdenství chci, a ne oběti." P o t o m posadil z r a n ě n é h o na soumara: T í m naznačoval, že nás p o z v e d á nad naše zví řecí vášně a že nás také sám nese v sobě a dělá z nás „údy svého těla". N a t o dopravil člověka d o hostince. N á z e v „ h o s t i n e c " d á v á církvi, k t e r á se stala p ř í b y t k e m a s h r o m a ž d i š t ě m všech. Neslyšíme od něho, že by říkal v ú z k é m smyslu j a k o 258
o stínu Z á k o n a a o p ř e d o b r a z n é b o h o p o c t ě : „Obyvatelé A m o n u a M o a b u nevstoupí do B o ž í h o d o m u " , ale: „Jděte, získejte za učedníky všechny n á r o d y " a také: „V k a ž d é m n á r o d ě je P á n u milý ten, k d o se ho bojí a j e d n á spravedlivě". K d y ž dojeli do hostince, ošetřuje dobrý Samaritán toho, k t e r é h o zachránil, j e š t ě pečlivěji. Opravdu, k d y ž byla cír k e v vytvořena z národů, které živořily v m n o h o b o ž s t v í , byl s á m Kristus v ní a uděloval jí všechny milosti. A hostinskému - obraz apoštolů a pastýřů a učitelů, kteří přišli po nich - dává při o d c h o d u - při vstupu na n e b e - dva denáry, aby o n e m o c n é h o pečoval. Těmito d v ě m a denáry r o z u m í m e Starý a N o v ý zákon: Z á k o n Mojžíšův a proroků, a zákon, daný n á m evangeliem a ustanoveními apoštolů. O b a jsou od téhož B o h a a nesou jediný obraz j e d i n é h o B o h a nebes, j a k o nesou denáry obraz krále. Do našich srdcí vtiskují týž královský charakter svatými slovy, protože je vy slovil jediný a týž D u c h . Ať se tedy schová M á n e s a j e h o p ř e d c h ů d c e Marcion, m u ž o v é velmi bezbožní, kteří připi sovali tyto dva zákony r ů z n ý m b o h ů m ! Jsou to dva denáry j e d i n é h o krále, které dal v téže d o b ě a z téhož d ů v o d u Kris tus hostinskému. Pastýři svatých církví obdrželi tyto dva denáry a těžili s n i m i svou učitelskou n á m a h o u a prací - neboť d u c h o v n í c h peněz, slov nauky, v y d á v á n í m neubývá, nýbrž přibývá. P o tom, až se Pán v poslední den vrátí, řekne každý z nich: „ P a n e , dva denáry jsi mi dal. Hleď, těžil j s e m s nimi a vy dělal j s e m dva jiné, kterými j s e m rozmnožil tvé s t á d o . " A Pán odpoví: „Správně, služebníku dobrý a věrný. M á l o jsi spravoval věrně, m n o h o ti svěřím. Pojď se radovat se s v ý m P á n e m " (Mt 25,22-23). Homilic 89 (P.L. 23. 105-114).
259
36 Svatý Maxim z Turina Žena u mlýnku
Žena zadělala kvas do těsta, jak je p s á n o . K d o je tato žena, ne-li svatá církev, která se den za d n e m snaží zadělávat Kristovo učení do hlubin našich srdcí? A n o , církev je ona žena a je to také ta druhá, která sedí u mlýnku a o které mluvil Pán: „ D v ě b u d o u mlít na obilném mlýnku; j e d n a b u d e vzata, d r a h á p o n e c h á n a " (Mt 24,41). Svatá církev sedí u mlýnku a jejími m l ý n s k ý m i k a m e n y j s o u Z á k o n , apoštolově a proroci. K d y ž vychovává své ka techumeny, prosívá a drtí tvrdé zrno pohanství. P o t o m rozemele lidi v j e m n o u m o u k u , takže je tato m o u ka připravena přijmout jednotící kvas b o ž s k é Krve. K v a s e m je celé P á n o v o utrpení. K v a s e m spásy je vyzná ní víry, které se předává novokřtěnci. B e z kvasu víry a bez kvasu krve se nikdo nestane v mi losti p e v n ý m c h l e b e m věčného života. Jestliže však radostná zvěst hovoří o dvou ženách, za m ě s t n a n ý c h mletím, a jestliže j e d n a z těchto žen je církev, která otáčí k a m e n y věčné spásy, není onou druhou ž e n o u Synagoga? O n a také točí m l ý n e m Mojžíše a proroků, ale m e l e na d a r m o , j a k říká apoštol o židech: „Horlí pro Boha, a l e j e to horlivost n e r o z u m n á . " N a d a r m o m e l e Synagoga, protože nemísí do svého těsta kvas Kristova učení. Svatá církev je vzata do věčného odpočinku. Připravila Pánu chléb svatosti. Krutá Synagoga je p o n e c h á n a u svého mlýnku, je od souzena, aby věčně otáčela k a m e n y své nevěry. Homilie 111 (P.L. 57, 514 B-D).
260
37 Izák z Hvězdy Maria,
církev a duše
... Hlava a tělo: jediný celek, jediný Kristus. Z j e d i n é h o n e b e s k é h o Otce a z j e d i n é p o z e m s k é matky. M n o h o synů, a přece j e n jediný. A tak j a k o Hlava a údy j s o u j e d e n syn a současně více synů, tak M a r i a a církev jsou j e d i n á matka, i více matek, j e d i n á p a n n a i více panen. O b ě jsou matky, obě jsou panny. O b ě počínají z téhož D u c h a bez tělesné žádostivosti. O b ě dávají bez hříchu B o h u Otci potomstvo: Maria dává bez j a k é h o k o l i hříchu tělu j e h o Hlavu. Církev dává o d p u š t ě n í m všech hříchů této Hlavě j e h o tělo. O b ě jsou m a t k a m i Krista, ale ž á d n á z nich jej nerodí celého bez d r a h é . P r o t o co je ř e č e n o v Pí smě svatém z B o ž í h o vnuknutí v š e o b e c n ě o p a n e n s k é M a t c e , kterou je církev, m í n í se jed notlivě také o P a n n ě Marii. A co je tu zvlášť o p a n e n s k é M a t c e Marii, to se popravu r o z u m í p o v š e c h n ě o p a n e n s k é M a t c e církvi. A k d y ž je řeč o j e d n é z nich, m ů ž e m e vzta hovat tento výrok skoro smíšeně a bez rozlišování na obě dvě. K a ž d á věřící duše je také snoubenkou B o ž í h o Slova, matkou, dcerou a sestrou Kristovou. O k a ž d é věřící duši se m ů ž e říci, že je p a n e n s k á a plodná. S a m a Boží M o u d r o s t , Slovo Otce, to říká v š e o b e c n ě o církvi a zvláštním způso b e m o Marii, jednotlivě pak i o k a ž d é věřící duši... ... Poté je řečeno: „V P á n o v ě dědictví se b u d u z d r ž o v a t " (Sir 24,11). N e b o ť P á n o v ý m dědictvím je v š e o b e c n ě církev, ve zvláštním smyslu je to Maria, jednotlivě k a ž d á věřící duše. Ve stánku Mariina lůna se Kristus zdržoval devět mě síců. Ve stánku víry církve se b u d e zdržovat až do k o n c e světa, v poznání a lásce věřící d u š e na věky věků. Kázání 61, o Nanebevzetí Panny Marie (P.L. 194. 1863 a 1865).
261
38 Vilém z Auvergne Pomalý
příchod
bohopocty
Táže-li se n ě k d o , proč B ů h snášel po tolik tisíciletí tuto nedokonalost a tento ú p a d e k své úcty, proč více nebděl nad svou slávou a nad naší spásou, o d p o v í m e mu takto: Vždyť j e n pár lidí na t o m t o světě, to je p o u z e H e b r e o v é , byli schopni přijmout počátky a j a k o b y „ a b e c e d u " dokona lé bohopocty. Museli být k ní dovedeni zázraky a j i s t ý m z p ů s o b e m donuceni o p a k o v a n ý m i p o h r o m a m i , ačkoli měli na p o m o c tradice p ř e d k ů ! Oč nezpůsobilejší museli být lidé na c e l é m světě pro něco tak d o k o n a l é h o ! B ů h tedy snášel nedokonalost svého uctívání, d o k u d nenastala plnost času, p o d o b n ě j a k o snáší nezkušenost dětí n e b o malost klíčících rostlin a všech živočichů, dokud postupně nedorostou do míry, p o ž a d o v a n é pro jejich dokonalost. A b y c h o m d ů k l a d n ě probrali tuto otázku, u v ě d o m m e si, že námitka, zde uvedená, se táže, proč se lidé rodí j a k o m a l é dítky a ne j a k o dospělí vousáči; proč vejcorodá zvířátka snášejí vejce, místo aby jejich mláďata byla naráz dokona lými zvířaty. B o h o p o c t a a pravé náboženství se opravdu zrodily ve světě v z á r o d e č n é m stavu j a k o m a l é dítě, protože všichni lidé byli na počátku n e d o k o n a l í a nezpůsobilí. De Sacramento Eucharistiae, c.2 (Opera. Lutetiae Parisiorum 1674 t.l. str.437. col. 2).
262
39 Kardinál Faulhaber Proč se narodil Spasitel tak pozdě?
„Proč se narodil Spasitel tak p o z d ě ? " „Můj Otec je až dosud č i n n ý " (Jan 5,17). V uskutečňování Boží e k o n o m i e spásy není ž á d n é přerušení, ale ani ž á d n é ukvapenosti. Žád né zastavení, ale ani žádný chvat... B o h o č l o v ě k se narodil, teprve k d y ž b ě h e m d l o u h é h o ad ventu zasvitla světla mesiášských předpovědí a k d y ž byl svět připraven přijmout svého Spasitele, svého Krále. N e ptejte se už, proč se Spasitel narodil tak p o z d ě ! N e m ě l být j e n rosou z n e b e a d a r e m shůry, m ě l být také „ p l o d e m ze m ě " (Iz 4,2) a měl „ v y p u č e t " ze z e m ě (Iz 45,8). N e m ě l při letět na svět j a k o šíp, m ě l p o m a l u vyrašit z půdy j a k o bylina. S o u č a s n ě m ě l o p o h a n s k é lidstvo nejdříve zakusit, j a k á bída je v odloučení od B o h a a vypít všechnu tuto hořkost až do dna... P e d a g o g i k a Boží prozřetelnosti vyžadovala k s v é m u naplnění čas. Proto přišel Spasitel tak pozdě. Juifs et chrétiens devant le racisme (franc. překlad 1935. str.81-82).
40 Svatý Řehoř Naziánský Od model k Nejsvětější Trojici
V dějinách světa byly dvě velké revoluce, kterým ř í k á m e „dva Z á k o n y " . J e d n a převedla lidi od modloslužby k Z á konu. D r u h á od Z á k o n a k evangeliu. Je p ř e d p o v ě d ě n j e š t ě třetí převrat: Přenese nás ze z e m ě vzhůru, do krajiny, k d e už n e b u d e ani pohyb ani rozruch. 263
Tyto dva zákony měly stejný charakter. Jaký? N i k d y to nebyl náhlý zvrat, který by proměnil v š e c h n o v j e d i n é m okamžiku. Proč t o m u tak bylo? A b y c h o m nebyli obětmi násilí, ale a b y c h o m byli přesvědčeni. Nic násilného n e n í trvalé, j a k vidíme, když chce n ě k d o přehradit vodní proud n e b o za stavit růst rostlin. Naopak, co je spontánní, to je nejtrvalejší a nejjistější. V prvním případě vychází p o d n ě t z donucení. V d r u h é m vychází od nás. Jeden zjevuje Boží dobrotu, dru hý tyranskou m o c . B ů h tedy naprosto nechtěl, aby n á m byla j e h o dobrodiní v n u c o v á n a násilím, ale aby byla přijímána dobrovolně. Pro to si počínal j a k o vychovatel a j a k o lékař. N ě k t e r é tradice po předcích zrušil, j i n é strpěl... N e n í totiž snadné zanechat zvyklostí, které byly dlouho v úctě... Pohleďte, co tím myslím. Starý zákon odstranil m o d l y a strpěl oběti. N o v ý zrušil oběti, ale nezakázal obřízku. Lidé souhlasili s u l o ž e n ý m odstraněním model a zanechali pak i toho, co j i m bylo trpěno: jedni obětí, druzí obřízky. Z po hanů se stali židé. z židů křesťané, a těmito č á s t e č n ý m i z m ě n a m i byli j a k o b y k r a d m o přitahováni k evangeliu... S tímto příkladem m o h u srovnat učení o Bohu, ačkoli postup je opačný. Tam totiž docházelo ke z m ě n ě odstraňo v á n í m . Z d e n a o p a k se p o s t u p u j e k plnosti p ř i d á v á n í m . Hleďme, j a k se to dělo. Starý zákon j a s n ě zjevoval Otce, nejasně Syna. N o v ý zákon zjevil Syna a naznačil božství D u c h a . D n e s žije D u c h mezi n á m i a dává se poznat jasněji. Když se totiž ještě nic n e v ě d ě l o o B o h u Otci, bylo by bývalo n e b e z p e č n é kázat otevřeně o Synu; dokud se neuznávalo S y n o v o božství, pře těžovat lidi, smím-li tak říci, ještě u č e n í m o D u c h u svatém. Byla obava, aby věřící neztratili i to, co byli schopni unést, j a k o přejedení lidé nebo j a k o ti, kteří upírají oči, dosud sla bé, na slunce. Spíše bylo vhodné, aby č á s t e č n ý m přidává n í m , a j a k říká David, stoupáním od slávy k slávě zářila Nejsvětější Trojice stále větším leskem. Vidíte, jak k n á m pozvolna přichází světlo. Vidíte, j a k ý m ř á d e m je n á m B ů h odhalován. Tento řád m u s í m e i my res264
pektovat a neprozrazovat všechno h n e d a bez rozlišování a přece n e s m í m e pokládat nic až do k o n c e za skryté. Jedno by bylo totiž nerozvážné a druhé bezbožné. J e d n o by m o h l o zranit ty, k d o jsou venku, d r u h é by m o h l o od nás vzdálit naše bratry. P ř i d á m ještě j e d n u myšlenku, která snad už m n o h é na padla, ale která se mi zdá j a k o plod m ý c h úvah. Spasitel znal m n o h o věcí, o kterých soudil, že by je j e h o učedníci ještě neunesli, ačkoli už byli bohatě poučeni. Snad to bylo z důvodů, o kteiých j s e m se zmínil výše. Proto j i m tyto věci skrýval. A opakoval j i m , že až přijde D u c h , n a u č í je všemu. M á m tedy za to, že mezi těmi věcmi bylo božství D u c h a svatého. M ě l o být objasněno později, až Spasitelovo vítěz ství u p e v n í poznání j e h o vlastního božství. Rozprava 31 (5. rozprava teologická), kap.25, 26 a 27 (P.G. 36. 160-164).
41 Charles Miel, T.J. (t 1934) Člověk je
plnoletý
... N e d ě l e j m e si žádné iluze. Jistě, mohu-li tak říci, ka tolický systém vypadá dobře. Stojí, má p ě k n é vzezření. Přesto si nemyslím, že je v ý h o d n é zakrývat j i n ý m n e b o sobě, co je v zásadě podivné na ekonomii vykoupení. D o k o n c e m ů ž e být prospěšné j a s n ě si to uvědomit. M u s í m e si říci, že my katolíci opravdu věřící j s m e pro své okolí dnes při nejmenším tak j a k o dříve lidmi, kteří připouštějí h r o z n é věci. N e s m í m e se divit a j e š t ě m é n ě se znepokojovat, k d y ž se někteří dívají na nás s ú ž a s e m a když se nás příležitostně ptají: „Povězte mi u p ř í m n ě , věříte t o m u h l e v š e m u ? " To je normální. Jedna kniha, která m ě l a asi před třiceti lety velký ohlas, která také vyvolala u vzdělaných lidí úsměv, protože bylo h o d n ě směšné, že se už ve svém titulu prohlašovala za představitelku m o d e r n í h o v ě d o m í - tato k n i h a nedělá 265
vcelku nic j i n é h o , než že přináší nové d ů v o d y k o d m í t n u t í křesťanství j a k o nepřijatelného bláznovství. N e s m í m e být překvapeni ani se lekat. Pavel to pochopil h n e d prvního dne. I v j e h o d o b ě bylo m o d e r n í vědomí. P o c h o p i l a řekl, že před k ř í ž e m by toto v ě d o m í prohlásilo: bláznovství! A přece šel toto bláznovství hlásat. R e n a n ho nazývá „ošklivý malý žid". Šel, dokonale p o u č e n ý o těžkostech, a přece plný nadšení a o svých budoucích posluchačích se vyjadřoval: „Lidsky vzato, n e m u s í mi naslouchat. Ale pře ce mi b u d o u n a s l o u c h a t ! " A opravdu mu naslouchali. P r o tože to, co bylo u lidí bláznovstvím, bylo zároveň B o ž í m o u d r o s t í ! A aby byla tato Boží moudrost přijata, m ě l a opěrný bod v lidském vědomí. Jaký? Hleďte. Je to Pavlův široký rozhled. Svět je zkažený, to je pravda. Ale nezáleží na hanebnosti světa. Neboť právě ze dna této propasti se dere touha, vy stupuje volání, zaznívá výkřik! „Ach, k d o nás o s v o b o d í od nás s a m ý c h ? " V Pavlových očích je to velkolepá k o n c e p c e , svět b u d e naslouchat radostné zvěsti. Proč? P r o t o ž e už n e n í m a l ý m děckem, je plnoletý. Ano, plnoletý. Ach, ne proto, že je silný, že n ě c o ví, že organizuje! To v š e c h n o m ů ž e dělat a m ů ž e být přitom ještě dítětem. Je plnoletý, protože má c h u d é srdce a c h u d o u duši, zná svou bídu a n e m ů ž e se od ní vyléčit. O b d i v u h o d n á pravda a stále pravdivá! A n o , pá nové, ve které chvíli k a ž d é h o individuálního osudu se dítě stává m u ž e m ? Myslíte, že se vaše m u ž n o s t datuje o d e dne, kdy jste se nějakým násilím, nějakou vzpourou n e b o něja k ý m triumfem uplatnili před d r u h ý m i a před sebou samý m i ? K d e p a k ! Kolik je v t o m v š e m často dětinskosti! P o pravdě, přesný okamžik, k d y se stáváme dospělými, je oka mžik, kdy po nějakém vnitřním debaklu, zachváceni poci t e m své n e m o h o u c n o s t i ř e k n e m e k o n e č n ě : „ P a n e , osvoboď m ě o d e m n e s a m é h o , j s e m j e n u b o h ý č l o v ě k ! " Teprve v t o m t o okamžiku u p ř í m n é pokory přestává dětství. Č l o v ě k je dospělý. A m o h o u se vyskytnout božská křesťanská bláz novství: Před nimi se už n e b u d e m e dělat chytrými. J s m e zralí, a b y c h o m pochopili jejich vysokou m o u d r o s t . Carěme de Saint-Joseph de Marseille. 1927. 4. přednáška.
266
42 Svatý Lev Veliký Všeobecná svátost spásy
Ať si tedy už přestanou stěžovat ti, k d o b e z b o ž n ě reptají proti B o ž í m u úradku a obviňují Boha, že otálel s n a r o z e n í m Spasitele, j a k o kdyby předešlé časy nebyly měly podíl na tom, co se událo v posledním věku světa. Vtělení Slova, j a k b u d o u c í , tak to, ke kterému už došlo, zplodilo svůj ú č i n e k a tajemství spásy člověka neustále působilo v k a ž d é době, i v nejdávnější. To, co hlásali apoštolově, zvěstovali už dří ve proroci a toto tajemství se nenaplnilo příliš pozdě, po n ě v a d ž se v ně stále věřilo. Ale Boží moudrost a dobrota nás tímto spasitelným otálením učinila schopnějšími o d p o vědět na j e h o volání. Co bylo o z n a m o v á n o tolika z n a m e ními, tolika hlasy a tolika tajemstvími v průběku tolika vě ků, n e m o h l o už zůstat v těchto d n e c h evangelia nejasné. N a r o z e n í Spasitele, které m ě l o převyšovat všechny zázraky a přesahovat všechnu míru lidského r o z u m u , m ě l o v nás zplodit tím pevnější víru, čím dřív a častěji bylo hlásáno. To, že se B ů h postaral o potřeby člověka, nebylo nějaké j e h o n o v é rozhodnutí nebo o p o ž d ě n ý projev milosrdenství. Od začátku světa ustanovil jediný a týž prostředek všeobec né spásy. Neboť Boží milost, která vždy ospravedlňovala všechny svaté, při Kristově narození vzrostla, ale nebyl to její počátek. Toto tajemství velikého milosrdenství, kterého je dnes svět plný, bylo i u předobrazů tak m o c n é , že ti, k d o uvěřili v Boží příslib, měli na n ě m stejnou účast j a k o ti, k d o přijali j e h o dar až později. 3. vánoční kázání, č.4 (P.L. 54, 202).
267
43 Svatý Hilarius Bůh buduje a střeží město
B ů h si zvolil Sión za svůj příbytek, za místo svého od počinku. A přece je Sión zničen. K d e b u d e věčné sídlo Pá na? K d e b u d e mít svůj věčný odpočinek? K d e je chrám, kde by m o h l bydlet? „Vy jste Boží c h r á m " , praví apoštol, „a ve vás bydlí Boží D u c h " (sr. 1 Kor 3,16). Takový je tento d ů m , takový je chrám, o n ě m ž svědčil prorok: „Pane, tvůj c h r á m je svatý, je obdivuhodně spravedlivý" (sr. Z 64,5). B ů h si má tedy vystavět svůj d ů m . J e h o základy mají spočívat na prorocích a na apoštolech, j e h o zdi mají být zbudovány ze živých k a m e n ů . N á r o ž n í kvádr mu má dodá vat rovnováhu. Stálým přidáváním silně stmeleného mate riálu má vyrůst až do podoby dokonalého Člověka, až do míry Kristova těla. Jeho výzdobou má být milost a krása duchovních darů. Izrael je nyní zajatcem, ale až přijdou v plnosti všichni pohané, b u d e ve stavbě d o m u pokračovat. P o t o m se práce r o z m n o ž í a d ů m se rozroste v množství do mů, stane se velikým a velkolepým městem. To je už ono Město, j e h o ž je Pán b d ě l ý m strážcem, k d y ž chrání A b r a h á m a na j e h o cestách, když ušetří Izáka v oka mžiku, kdy už byl m á l e m obětován, k d y ž povolá k m o c e n s k é m u postavení Josefa, k t e r é h o prodali, k d y ž posiluje Mojžíše v j e h o boji proti faraónovi, když vyvolí Jozua za vojevůdce, když vysvobozuje Davida ze všech nebezpečí, když udělí Šalomounovi dar moudrosti, když p o m á h á pro rokům, když unese Eliáše, když si vyvolí Elizea, když živí Daniela, k d y ž osvěží m l a d é m u ž e v peci, když poučí pro střednictvím andělovým Josefa o svém p a n e n s k é m početí, když u b e z p e č í Marii, když pošle Jana j a k o předchůdce, když si vybere apoštoly, když se modlí k Otci: „Otče svatý, ochraňuj j e " , když k o n e č n ě po svém u m u č e n í slíbí, že b u d e nad n á m i navěky bdít: „Já j s e m s vámi po všechny dny až 268
do k o n c e světa" (Mt 28,20). Taková je věčná stráž tohoto b l a ž e n é h o a svatého M ě s t a . P o z ů s t á v á z v e l k é h o počtu těch, k d o se přišli shromáždit v j e d n o společenství a v kaž d é m z nás vytváří město pro B o h a . In psalm. 126, n.7-9 (vyd. Zingerle, str.6170619).
44 Kardinál Mikuláš z Cues Ježíšův silný hlas
M á m e Spasitele, který j e v š e o b e c n ý m prostředníkem, všechno naplňuje sebou, je prvorozený ze všech tvora. Ten to Ježíš vydával od začátku světa ve svých spasených ú d e c h j e d i n ý hlas. Tento hlas se pozvolna zesiloval, až se stal m o h u t n ý m ve chvíli, k d y vydechl naposled. Tento jediný Hlas prohlašuje, že n e n í jiný život než ve Slově a že j a k o svět p o v s t a l S l o v e m , tak je také S l o v e m z a c h o v á v á n v bytí a vrací se ke svému počátku. N u ž e , tento návrat k počátku záleží v tom, že nižší bytosti jsou k n ě m u přiváděny, k a ž d á p o d l e své h o d n o s t i , vyššími, a první ze všech, který je všechny vede, je Ježíš. N i k d o se n e m ů ž e vrátit k blaženosti, nevybředne-li z b a h n a a špíny a nestane se d u c h o v n í m . Chceme-li se vrátit k svému počátku a okoušet radost věč nosti, n u t n ě m u s í m e dávat před smyslovou žádostivostí, která n á s váže k času, p ř e d n o s t p r a v d ě života v čistotě a spravedlnosti. Takový je tento veliký Hlas - Hlas, který zaznívá v hloubi našich myslí, Hlas, který n á m dávají slyšet proroci, k d y ž nás nabádají, a b y c h o m uctívali j e d i n é h o Stvořitele, pěsto vali ctnosti, utíkali se k Spasiteli, který nás učí pohrdat ži v o t e m smyslů. Tento veliký Hlas zazníval po celé věky a bez ustání m o h u t n ě l až do Jana, který byl „hlasem vola j í c í m na p o u š t i " a ukázal p r s t e m na Spasitele. Tento veliký 269
Hlas se vtělil. Po celé řadě stále silnějších zvuků, p o n a u č e n í a zázraků ukázal, že z lásky k pravdě se má zvolit ta nejhroznější ze všech hrozných věcí, totiž smrt smyslového života, „vykřikl m o c n ý m h l a s e m a skonal". Excitationes, 1.3; výňatek z kázání, proneseného v Trevíru r. 1443 na text: „Jesus autem emissa voce magna expiravit" (Opem, Basilej 1565, s.411- 412 ).
45 Pseudoeucherius Šestý věk světa
B ů h dokončil své dílo v šesti dnech a s e d m é h o d n e od počinul. Lidský rod se rozvíjí v t o m t o světě v šesti obdo bích: od A d a m a k N o e m o v i , od N o e m a k Abrahámovi, od A b r a h á m a k Davidovi, od Davida k b a b y l o n s k é m u zajetí, od babylonského zajetí k p o k o r n é m u příchodu n a š e h o P á n a Ježíše Krista, a posléze od tohoto příchodu do k o n c e světa - dokud nepřijde Nejvyšší soudit. S e d m ý m d n e m , který ne b u d e mít večer, b u d e odpočinek svatých. Šestý věk začíná tedy příchodem Kristovým. Jako byl šestého dne utvořen první člověk A d a m z hlíny z e m ě podle Božího obrazu, narodil se v tomto šestém věku světa druhý A d a m v těle z Panny Marie. O n e n byl živá duše, tento je oživující duch. A j a k o byla o n o h o dne stvořena živá duše, tak jsou v t o m t o věku plozeni ti, k d o touží po životě věč n é m . A j a k o o n o h o šestého d n e vydala z e m ě různé druhy plazů a zvířat, tak v tomto šestém věku rodí církev různé národy, lačnící po v ě č n é m životě. To je také zjevné z nádo by, kterou spatřil ve vidění Petr. A j a k o byl šestého d n e stvořen člověk j a k o m u ž a žena, tak v t o m t o věku světa se ukazuje Kristus se svou církví. A j a k o dostává člověk šes tého dne vládu nad zvířaty, nad plazy a nad ptáky, tak d o stává Kristus v t o m t o věku vládu nad národy, k m e n y a ple meny, aby nad nimi panoval - j a k nad těmi, k d o se oddávají 270
žádostivosti j a k o zvěř, tak nad těmi, k d o jsou zaslepeni po z e m s k ý m i zájmy j a k o hadi, a nad těmi, k d o se ve své pýše hledí dostat vysoko j a k o ptáci. A j a k o o n o h o d n e dostává člověk potravu, a rovněž živočichové, kteří jsou s ním, rost liny, o v o c n é stromy a traviny, tak se v tomto šestém věku světa d u c h o v n í člověk, který je d o b r ý m služebníkem Ježíše Krista, živí svatými Písmy a B o ž í m zákonem... K é ž by nás už nezastihl večer tohoto světa! O n ě m řekl přece P á n : „ N a l e z n e Syn člověka na zemi víru, až přijde?" (Lk 18,8). Commentin Genesím, 1.1 (P.L. 50, 903-904).
46 Svatý Makarius Egyptský Večerní
modlitba
B o ž e , tys přišel na k o n c i časů, abys nás spasil. Na sklon ku d n e jsi vyhnal A d a m a z ráje a na sklonku d n e jsi ho vrátil do j e h o d ě d i č n é h o údělu. P r o své ukřižování se smiluj n a d e m n o u . nyní, k d y ž se blíží k o n e c m é h o života, k d y ž mi na stává večer... Z breviáře jakubského obřadu. Cituje F. Nau v Revue de V Orient chrétien, 1907, str. 322-323.
271
47 Kardinál John Henry Newman Katolická
plnost
Na všech stranách je slyšet toto: V p o h a n s k ý c h filozo fiích a náboženstvích se nalézá velká část toho, co obyčejně p o k l á d á m e za křesťanskou pravdu, ať už j d e o její základy, nebo o některé její aspekty. Tak n a u k a o Nejsvětější Trojici se vyskytuje na Východě i na Z á p a d ě . Stejně tak obřady u m ý v á n í a oběti. N a u k a o L o g u je platónská; n a u k a o vtě lení je hinduistická, o n e b e s k é m království židovská. U č e n í 0 andělích a d é m o n e c h pochází od mágů, spojování hříchu s t ě l e m je gnostické, celibát znali b o n z o v é i budhističtí mniši v Thajsku, myšlenka k n ě ž s k é h o svěcení je egyptská, představa n o v é h o zrození se vyskytuje v Č í n ě a v Eleusině, víra v sílu svátosti je pytagorovská, uctívání z e m ř e l ý c h je polyteistické (1). Toto se n á m zhruba předhazuje. M.Milm a n z toho vyvozuje tento argument: „Toto v š e c h n o se na lézá u pohanů, a tedy nic z toho není křesťanské." My na opak raději ř e k n e m e : „Toto všechno je křesťanské a tedy nic z toho není p o h a n s k é . " Raději ř e k n e m e a myslíme, že m á m e v t o m oporu v P í s m ě svatém: Už na začátku rozhodil Pán m o r á l n í h o světa s e m e n a pravdy po c e l é m p o v r c h u ze m ě . Zapustila kořeny r o z m a n i t ý m z p ů s o b e m . Jak se stává, dala v poušti zrod rostlinám, snad divokým, ale živým. Stej ně tak nižší živočichové, třebaže nemají duši, nesou na sobě z n á m k u n e h m o t n é h o principu, j a k o i filozofie a nábožen ství lidí čerpají svůj život z pravých idejí, ačkoli nejsou p ř í m o božské. Č í m je člověk mezi zvířaty, tím je církev m e z i školami světa. A tak j a k o A d a m dával j m é n a zvířatům k o l e m sebe, tak se církev rozhlížela od začátku po c e l é m světě, všímala si nauk, které v n ě m nalézala, a z k o u m a l a 1 - Nezáleží na příkladech, které zde uvádí Newman. Jak dále uvidíme, je si vědom, že krásné „nahrává" protivníkovi takový odpůrce, který je ve srovnání s ním poněkud neumírněný. Je ochoten rozšiřovat svou tezi tím, že si „vypůjčuje", aby lépe zdůraznil myšlenku, která mu leží na srdci.
272
je. Z a č a l a Chaldejskem, p o t o m byla u Kananajců, sestou pila do Egypta, odtud přešla do Arábie, až se usadila na své vlastní p ů d ě . P o t o m p o t k á v a l a k u p c e z Tyru, m o u d r o s t Orientu a přepych Sáby. N a t o byla o d v e d e n a do zajetí do B a b y l o n a a prošla pak řeckými školami. Všude, k a m přišla, byla pronásledována n e b o vítězila, vždycky byla živým du c h e m , d u c h e m a slovem Nejvyššího. Seděla m e z i učiteli, naslouchala j i m a dávala j i m otázky (sr. Lk 2,46). Co říkali správně, to si přisvojovala, omyly opravovala, jejich n e d o statky doplňovala, dokončovala to, co začali, rozvíjela je jich myšlenky. Tímto z p ů s o b e m rozšiřovala dosah svého učení a objasňovala j e h o smysl. Ani zdaleka se n e z d r á h á m e důvěřovat svému krédu proto, že se v n ě č e m p o d o b á cizím teologiím. D o k o n c e tvrdíme, že to byl zvláštní prostředek, kterým nám Prozřetelnost dala poznání o Bohu, když u m o ž n i l a církvi, aby je načerpala, shromáždila z celého světa, a v t o m t o smyslu „sála m l é k o z p o h a n s k ý c h a krá lovských prsů". Do kdy byla používána tato metoda, to je historická otáz ka. M y s l í m e , že ji velmi přehnali a znetvořili ti, k d o j a k o pan M i l m a n pokládali její existenci za a r g u m e n t proti ka tolické nauce. Ale n á m dělá tato věc a priori tak m á l o potíží, že m ů ž e m e ochotně připustit (alespoň pokud j d e o fakta a ne o teorii), že B a l a a m byl východní m u d r c n e b o že Sibyla byla inspirována n e b o že Š a l o m o u n o v i se dostalo vzdělání od syna M a h a l o v a n e b o také že Mojžíš byl ž á k e m egypt ských hierofantů. N e v a d í n á m , k d y ž slyšíme, že u č e n í o ne beských zástupech pochází z Babylona, protože víme, že tyto zástupy zpívaly ve vánoční noci. Ať se tvrdí, že pojem Prostředníka se vyskytuje u Filona, jestliže Ježíš opravdu za nás zemřel na Kalvárii. Ani se nebojíme připustit, že i po j e h o příchodu byla církev j a k o u s i pokladnicí, k d e se roz dávaly věci staré i nové, k d e se ukládalo zlato n o v ý c h po platníků, aby se očistilo, a k d e se na její m i n c e h l u b o k o razil obraz jejího Pána podle potřeb doby. M e z i těmito d v ě m a teoriemi je značný rozdíl. P ř í m o bije d o očí.
273
Obhájci j e d n é teorie považují Zjevení za jediný, hotový a ojedinělý čin, který vrhl do světa jisté poselství. My na o p a k věříme, že božské učení bylo d á n o fakticky tak, j a k j s m e to mohli očekávat podle analogií v přírodě - „v růz ných d o b á c h a r ů z n ý m z p ů s o b e m " . Že je m n o h o t v á r n é , slo žité, p o s t u p n é a že s a m o sebe doplňuje. Věříme, že při roz boru se n á m ukáže, j a k je osnova křesťanské nauky „hrozná a p o d i v u h o d n á " , p o d o b n ě j a k o složení lidského těla. N a š i protivníci se domnívají, že naše u č e n í záleží v jis t é m počtu pravd a zásad, vydaných v jisté chvíli v úplně h o t o v é m stavu, které nebyly před Kristovým p ř í c h o d e m p o s t u p n ě rozšiřovány a po j e h o příchodu nebyly p o s t u p n ě objasňovány. Odmítají všechno, co nalézají také u farizeů a u p o h a n ů . My n a o p a k připouštíme, že církev, tak j a k o Á r o n o v a hůl, pohlcuje hady kouzelníků. O n i se stále pachtí za p ů v o d n í a m ý t i c k o u jednoduchostí, my s p o č í v á m e v ka tolické plnosti. Critical and Historical Essays, 12: Milman's Christianity (1871 ,díl 2, str.231-234.
48 Svatý Petr Damiani Církev a my
D í k poutu vzájemné lásky drží Kristova církev tak pev ně p o h r o m a d ě , že je j e d n a i při množství členů a zároveň je tajemně celá v k a ž d é m z nich. Proto n e n í nesprávné, k d y ž je tato univerzální církev představována j a k o j e d i n á Kristova S n o u b e n k a a současně se věří, že k a ž d á d u š e je m o c í svátosti křtu plnou církví. Jakub prorocky pociťoval vůni církve, která byla celá přítomna, k d y ž říkal o j e d i n é osobě svého syna: „Vůně m é h o syna je j a k o v ů n ě ú r o d n é h o p o l e " ( G e n 27,27). A zadlužená žena, které uložil Elizeus, 274
aby vylila do hrnce trochu oleje j a k o b y na s e m e n o a p o t o m jí n á d o b y přetékaly, byla jistě také p ř e d o b r a z e m církve. Z k o u m e j t e pozorně P í s m o . Naleznete v n ě m velmi často m u ž e , ženu, jejichž postava značí církev. Církev vypadá j a k o množství, protože je v ní m n o h o národů. Ale přesto je j e d n a a j e d n o d u c h á , je j e d n o t n á tajemstvím j e d i n é víry a je diného znovuzrození v B o h u . A ačkoli má s e d m žen jed n o h o m u ž e , mluví se o n i j a k o o jediné ženě a j e d i n é p a n n ě , z a s n o u b e n é s n e b e s k ý m Ž e n i c h e m . Na ni myslí apoštol, když říká: „Já j s e m přece připravil vaše zasnoubení jediné mu muži a m u s í m vás představit Kristu j a k o čistou p a n n u " (2 K o r 11,2). Z á v ě r j e jasný: Protože j e celá církev symbolizována osobou j e d i n é h o člověka, protože je také j e d i n o u p a n n o u a je j e d n a ve všech a celá v k a ž d é m , je j e d n o d u c h á při m n o hosti svých členů dík j e d n o t n é víře a je m n o h o n á s o b n á v k a ž d é m dík rozmanitosti charismat, stmelených láskou. Toto všechno je m o ž n é , protože všichni pocházejí od Jed noho. Ačkoli je svatá církev takto rozrůzněná m n o ž s t v í m osob, přece splývá v j e d n o , neboť je „ r o z t a v e n a " v ohni D u c h a svatého. Vypadá-li to, j a k o by byla v prostoru rozdělena na části, n e m ů ž e nic na světě narušit vnitřní j e d n o t u svátosti. „Neboť Boží l á s k a j e n á m vylita do srdce skrze D u c h a sva tého, který n á m byl d á n " ( Ř í m 5,5). N e p o c h y b n ě právě ten to D u c h , D u c h jediný a m n o h o t v a r ý zároveň, jediný ve své velebné bytnosti, mnohotvarý v rozmanitých darech své milosti, dává církvi, kterou naplňuje, aby byla j e d n a svým univerzálním rozpětím a současně celá ve svých částech. Tajemství této nedílné jednoty odhalilo Slovo, když mluvilo s O t c e m o svých učednících: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, k d o pro jejich slovo uvěří ve m n e : ať všichni j s o u j e d n o . J a k o ty, Otče, ve m n ě a já v tobě, tak i oni ať j s o u v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal m n ě , dal j s e m já j i m , aby byli j e d n o , j a k o my j s m e j e d n o " (Jan 17,20-22). Jestliže tedy ti, k d o věří v Krista, jsou j e d n o , pak tam, k d e vidíme tělesnýma očima j e n j e d e n úd, je tajemstvím 275
svátosti p ř í t o m n o celé tělo. A všechno, co náleží celku, pří sluší jistým z p ů s o b e m i části. N e n í tedy nic divného, že to, co zpívá s h r o m á ž d ě n á církev, říká j a k o b y sám u sebe i jed notlivec, a naopak, všechno, co správného vysloví o s a m o cený věřící, m ů ž e být docela d o b ř e vysloveno c e l ý m zástu p e m . K d y ž j s m e s h r o m á ž d ě n i k b o ž s k é m u oficiu, p r á v e m říkáme: „Nakloň ke m n ě sluch a slyš m ě , Pane, neboť j s e m tak ponížen a bídný. Zachovej mě, neboť j s e m ti o d d á n " (Z 86, 1 -2). A bez nesnází m ů ž e říkat každý z nás: „Zpívejte Pánu, síle naší, jásejte vstříc Bohu J a k o b o v u ! " (Z 81,2). N e n í nemístné, říkáme-li všichni společně: „Já b u d u stále dobrořečit Pánu, vždycky v m ý c h ústech b u d e j e h o c h v á l a " (Z 34,2). A i o samotě se často vyjadřujeme v m n o ž n é m čísle: „Velebit pojďte Pána spolu se m n o u , společně vzdej me chválu j e h o j m é n u ! " (tamtéž, 4). A m n o h o j i n ý c h po d o b n ý c h slov. Samotný orant m ů ž e říkat „ m y " a shromáž dění „já". Neboť v z h l e d e m k D u c h u svatému, který je pří t o m e n v každé duši a všechny naplňuje, m u s í m e vědět, že tady j d e o samotu plně „ o b y d l e n o u " a o množství, které tvoří jednotu. P r o t o co je divného na tom, že kterýkoli kněz, j a k m i l e je součástí církevního společenství, m ů ž e vystupovat v úlo ze církve, která přijímá a dává pozdravení: „ P á n s v á m i " a o k a m ž i t ě odpovídá: „I s t e b o u . " Co je divného na tom, že vyprošuje a s á m dává p o ž e h n á n í ? N e n í celá církev pro střednictvím svátosti vnitřní j e d n o t y d u c h o v n ě tam, k d e je j e n j e d n a osoba se svou j e d i n o u vírou a se svou bratrskou n e b o sesterskou oddaností? Ať se nalézá kdekoli, j e d n o t a víry neutrpí ani při osamocenosti d u š e ani při rozdělení m n o h ý c h . Co tedy na t o m záleží, že j e d e n hlas zpívá n ě c o , co přísluší celku a obráceně, jen k d y ž o b ě strany vyjadřují j e d n u a tutéž víru? Jak j s e m už řekl, celá církev je beze vší p o c h y b y j e d i n é tělo. Ujišťuje nás o t o m apoštol... Jestliže tedy je celá církev j e d i n é Kristovo tělo a jestliže my j s m e údy této církve, co překáží t o m u . aby si každý z nás přisvojoval slova tohoto těla, to je církve, k d y ž j s m e doopravdy j e d n o ? Protože j s m e přes svou početnost v Kris tu j e d n o , má každý z nás v n ě m své všechno. P r o t o ačkoli 276
se zdá, že j s m e tělem daleko od církve, z ů s t á v á m e jí přece stále velmi blízcí nezrušitelnou svátostí jednoty. Takže co se týká všech, týká se také k a ž d é h o jednotlivě, a co je jed notlivé, co se týká j e n některého, je n e m é n ě společné v š e m v úplnosti víry a lásky. Lid tedy m ů ž e p r á v e m volat: „ S m i luj se n a d e m n o u , Bože, smiluj se n a d e m n o u " (Ž 57,2), n e b o též: „Kéž se ti, Bože, zlíbí mě vysvobodit! P o s p ě š mi, P a n e , n a p o m o c " ( Ž 70,2). Z a t í m c o j e d e n člověk m ů ž e pronést: „Kéž se B ů h nad n á m i smiluje a kéž n á m ž e h n á ! " (Ž 57 (56),2). Svatí O t c o v é chtěli, a b y c h o m měli takovou jistotu o nut nosti tohoto společenství v Kristu, že je zařadili do vyznání katolické víry a že n á m přikázali opakovat je často spolu se základními pravdami křestanské víry. Neboť h n e d po slo vech: „Věřím v D u c h a svatého, svatou církev o b e c n o u " do d á v á m e : „v společenství svatých". P ř í m o ú k o n e m , kterým v y d á v á m e B o h u svědectví o své víře, m á m e také p ř i p o m e nout j a k o důsledek společenství církve, která je s n í m j e d n o . Takové je totiž společenství svatých v j e d n o t ě víry, že k d y ž věří v j e d n o h o Boha, k d y ž se zrodili znovu j e d i n ý m křtem a j s o u posíleni j e d i n ý m D u c h e m svatým, dostalo se j i m mi losti, že j s o u B o ž í m i dětmi a jsou uvedeni do j e d i n é h o věč n é h o Života. J e d n o řecké slovo nazývá člověka mikrokosmos, to je „malý svět", protože je svou h m o t n o u podstatou složen ze čtyř stejných prvků j a k o celý vesmír. Tak i každý věřící je jakási m a l á církev, k d y ž v tajemství neviditelné j e d n o t y do stává j e d e n člověk všechny svátosti lidského vykoupení, které B ů h udělil univerzální církvi. Není-li tedy pochyby, že j e d e n člověk přijímá svátosti, společné celé církvi, co brání, aby j e d e n člověk pronášel společná slova církve? Vždyť svátosti jsou přece m n o h e m důležitější n e ž slova! Liber qui appellatur Dominus vobiscum, c.5, 6 a 10 (P.L. 145. 235-236 a 239-240).
277
49 Svatý Bernard Rád lásky
„Uspořádal ve m n ě lásku" (Pis 2,4). Tato slova se usku tečnila, když v církvi „určil jedny za apoštoly, j i n é za ka zatele mluvící pod vlivem vnuknutí, j i n é za misionáře, j i n é pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k ú k o l ů m , které mají plnit" (Ef 4,11 -12). Je totiž z á h o d n o , aby je láska spojovala všechny d o h r o m a d y a h a r m o n i c k y uspořádala v j e d n o t ě Kristova těla. To není v ž á d n é m případě m o ž n é , není-li řád v s a m o t n é lásce. Nechá-li se každý unášet s v ý m o s o b n í m smýšlením a tíhne k tomu, co se mu líbí a n e r a d í se s r o z u m e m , a ještě víc, není-li nikdo spokojen s funkcí, která mu byla přidělena, ale chtějí-li se všichni plést po libosti do všeho a vnucují se se svou činností, p o t o m to určitě n e b u d e jednota, ale spíš z m a t e k a nepořádek. Kéž tedy Pán Ježíš ve m n ě uspořádá tu trochu lásky, kterou mi udělil! Aby mi všechny j e h o záležitosti tak ležely na srdci, že bych se především zabýval těmi povinnostmi, které mi přiřkl, ale aby mi upřednostňování m ý c h povin ností nebránilo silně se v d u c h u zajímat o četné j i n é úkoly, které se m n e o s o b n ě netýkají z titulu mé funkce. P r o t o ž e n e m u s í m e vždycky nejvíc milovat to, čím j s m e povinni se především zabývat. Často se stává, že to, oč se m á m e na prvním místě starat, je s a m o o sobě m é n ě důležité a proto t o m u n e m u s í m e věnovat největší zájem. Sermo49in Ctmt.. n.5 a 6 ( P . L . 183, 1018-1019).
278
50 Pierre Teilhard de Chardin Křesťanství
a
personalismus
... Největší nebezpečí, j a k é dnes hrozí lidstvu na j e h o nynější klikaté cestě, je nebezpečí, že z a p o m e n e n a k o n e c na podstatné, to je na d u c h o v n í soustředění, před nesmírností k o s m u , j a k o u mu otevřela věda, a před m o c í kolekti vu, j a k o u mu odhalila společenská organizace. R o z p t ý l e n á energie n e b o nadspolečnost bez srdce a bez tváře - nejsou to formy, kterými se p o z e m s k é nové náboženství pokouší nejasně si představit božství? V této n e b e z p e č n é fázi, která ohrožuje existenci „duší", m ů ž e , myslím, zasáhnout, a také zasáhne křesťanství, aby vrátilo lidské tužby do j e d i n é linie, j a k á se shoduje se strukturálními zákony bytí a života. Ještě včera se m o h l o myslet, že nic není tak n e m o d e r n í , tak antropomorfické, j a k o osobní B ů h křesťanů. A hle, právě tou to stránkou svého kréda, která je zdánlivě nejvíc zastaralá a přece nejpodstatnější, projevuje se křesťanské evangeli um j a k o nejmodernější ze všech náboženství. Vůči lidstvu, které riskuje, že nechá pohltit „druhou h m o t o u " filozofic k ý c h determinismů a sociálních m e c h a n i s m ů onu část vě d o m í , kterou v n ě m už probudily pokroky života, má křes ťanství prvenství v reflexním, to je p e r s o n a l i z o v a n é m myš lení. A dělá to ze všech nejúčinněji: Nejen tím, že spekula tivně, svou naukou, hájí možnost v ě d o m í z a m ě ř e n é h o do středu, ale přitom univerzálního, ale j e š t ě víc tím, že pře dává a rozvíjí svou mystikou smysl a jistým z p ů s o b e m pří m o u intuici tohoto středu, k n ě m u ž se v š e c h n o sbíhá. To minimální, co dnes m u s í připustit nevěrec, chápe-li biolo gickou situaci světa, je fakt, že Kristova postava (jak je nejen vylíčena v knize, ale j a k je konkrétně u s k u t e č n ě n a v křesťanském vědomí), je dosud nejdokonalejším přiblí ž e n í m k o n e č n é h o předmětu, k j a k é m u m ů ž e tíhnout uni verzální lidské úsilí, aniž by se unavilo n e b o deformovalo. 279
Takto je křesťanství oproti b ě ž n é představě lidské, ne tak svým d o g m a t e m , ale svou morálkou a m ů ž e být zítra opět povoláno, aby zachránilo svět. La Crise présente. Réflexions ďun naturaliste. v Études, 20. října 1937, str. 163-164.
51 Friedrich von Hiigel Přišla Osoba
Je opravdu n e m o ž n é srovnávat p ř í m o křesťanství s helénismem, aniž se tím p o d c e n í j e h o originalita. J e h o origi nalita totiž nezáleží tak v j e h o jednotlivých p r a v d á c h ani v j e h o c e l k o v é m u č e n í n e b o ve zvláštním místě, j a k é zaují má každá pravda v t o m t o učení. Záleží v tom, že skrze oso bu a příklad svého Zakladatele přináší zjevení o dosud ab solutně n e t u š e n é h l o u b c e a nevyčerpatelnosti lidské osob nosti, a též zjevuje, že p r a m e n a analogie této osobnosti je v Bohu. A k o n e č n ě je zjevením, jak namáhavý, ale prostý je stále neohraničený přístup člověka k B o h u , odpovídající Boží b l a h o s k l o n n o s t i k člověku, která mu stále vychází vstříc. Proto je-li křesťanství především zjevením osobnosti a je-li osobnost vždy j e d n o t o u v mnohosti - a je tím hlouběji j e d n a a tím hlouběji je m n o h á , č í m hlubší je tato d u c h o v n í realita - n e s m í m e se divit, že je člověk na rozpacích, k d y ž má ukázat, která zvláštní pravda je z á k l a d e m originálního přínosu křesťanství. Neboť j e d n a O s o b a přišla, žila a milovala, j e d n a l a a uči la, zemřela a zase vstala. A tato O s o b a dále žije svou m o c í a svým D u c h e m navěky v nás a mezi n á m i . Je tak nevý slovně bohatá a přece tak prostá, tak vznešená a přece tak důvěrná, tak božsky nás převyšující, právě proto, že je n á m tak božsky blízká - že její charakter a její učení vyžadují k s v é m u plnějšímu pochopení, i k d y ž nikdy ú p l n é m u , úsilí 280
celého lidstva až do k o n c e časů. Slouží k t o m u různá b á d á n í a různé zkušenosti a přizpůsobování, začlenění a rozvíjení ve všech rasách a ve všech civilizacích, v k a ž d é m životě individuálním i kolektivním, současně i postupně. The mystical element of religion. 2. vydání 1909. sv.I, str.25-26.
52 Simeon Nový Teolog Znám jednoho
člověka
Bratři, vzdávejme poctu Bohu svou vzájemnou láskou. K a ž d é úsilí, které nesměřuje k t o m u t o cíli, je marnost..., protože Kristovi učedníci se poznají podle jejich vzájemné lásky. To je jejich z n á m k a : „ P o d l e t o h o všichni poznají, že j s t e moji u č e d n í c i " (Jan 13,35). L á s k a ! O n a vysvětluje, proč se Slovo stalo tělem a proč přišlo přebývat m e z i nás. Sa m o v o l n ě a d o b r o v o l n ě snášelo tolik utipení, aby shromáž dilo své stvoření, lidskou přirozenost, kterou ďábel rozložil a roztříštil. O n a je b e z ú h o n n á Boží Moudrost, M o u d r o s t , jejímž c í l e m j e toto dobro: lidstvo a tato pravda: B o ž í láska. M o u d r o s t sjednocuje lidi navzájem a takto je sjednocuje s Bohem. Bratři, z n á m j e d n o h o člověka, který si ve své lásce vy mýšlel tisícero způsobů, aby bratry, kteří s n í m žili, odvedl od jejich špatných skutků n e b o myšlenek. J e d n o h o získal slovem, j i n é h o nějakým dobrodiním, u j i n é h o zas využil nějaké v h o d n é příležitosti... A viděl j s e m , j a k tento člověk nad tímto plakal, nad o n í m sténal a to tak dalece, že vzal j i s t ý m z p ů s o b e m jejich osobu na sebe a sobě s a m é m u při čítal chyby, kterých se oni dopustili. A také j s e m znal člověka, který se srdečně radoval z bojů a vítězství svých bratří a byl šťastný, k d y ž je m o h l pochválit 281
za pokrok ve ctnosti, takže by se bylo řeklo, že spíš on by měl dostat o d m ě n u za tyto ctnosti a n á m a h y než oni. K o n e č n ě z n á m člověka, který tolik toužil po spáse svých bratří, že často prosil B o h a s h o r o u c í m i slzami a z celého srdce a s přemírou horlivosti, h o d n é Mojžíše, buď aby byli j e h o spolubratři s n í m spaseni n e b o aby byl i on zavržen s nimi. Neboť se s nimi spojil v D u c h u svatém t a k o v ý m p o u t e m lásky, že by byl ani nechtěl vejít do n e b e s k é h o krá lovství, kdyby se musel kvůli tomu od nich odloučit. Rozprava 22 (P.G. 120, 423-425).
53 Svatý Augustin Požadavek
lásky
V š e c h n o , co m á m e rádi, protože se tím živíme, m á m e rádi se zřetelem na to, že to zničíme a že sebe občerstvíme. M á m e snad tedy milovat i lidi s ú m y s l e m , aby byli zničeni? Existuje ještě j i n á láska, láska blahovolná, která nás má k tomu, a b y c h o m prokazovali dobrodiní těm, které m á m e rádi. Ale což když není nic, č í m b y c h o m j i m mohli prokázat dobrodiní? Tehdy sama blahovůle je potěšením pro milují cího. R o z h o d n ě si n e s m í m e přát, aby existovali nešťastníci, kteří by n á m umožnili konat skutky milosrdenství. D á v á š chléb n ě k o m u , k d o má hlad. Ale bylo by lepší, kdyby n i k d o n e m ě l hlad a kdybys ty n e m ě l k o m u dávat. O b l é k á š n a h é h o . Kéž by všichni bylo oblečení a nebylo takové potřeby! P o hřbíváš zemřelé. Kéž k o n e č n ě nastane život, k d e nikdo ne u m í r á ! Smiřuješ znesvářené strany: Kéž je k o n e č n ě věčný mír, m í r Jeruzaléma, k d e se už n i k d o n e b u d e přít! V š e c h n y tyto služby totiž odpovídají na nějaké potřeby. Odstraň ne šťastné a b u d e k o n e c skutkům milosrdenství. S k u t k ů m mi282
losrdenství b u d e konec - ale což p o h a s n e oheň lásky? Č í m ryzejší je láska, j a k o u m á š ke šťastnému člověku, j e m u ž n e m ů ž e š prokázat žádné dobrodiní, tím čistší b u d e tato lás ka, a m n o h e m upřímnější. P o n ě v a d ž prokazuješ-li d o b r o nějakému nešťastníkovi, m o ž n á , že si přeješ vyvyšovat se nad n í m a chceš, aby on byl pod tebou, ačkoli tě podnítil k d o b r é m u skutku. Ocitl se v nouzi, ty jsi mu dal podíl na svých prostředcích. Protože jsi mu prokázal tuto službu ty, vypadáš jistým z p ů s o b e m větší než onen obdarovaný. Přej si, aby ti byl roven. Spolu buďte p o d d á n i Tomu, k t e r é m u n e m ů ž e nikdo prokázat ž á d n é dobrodiní. In Epist. Joannis ad Parthos. tract.8 n.6 (P.L. 35, 2038-2039).
54 Svatý Bernard Přechod
Pána
O této hlavní slavnosti přemýšlejme vážně o tom, co n á m bylo p ř e d l o ž e n o : totiž o vzkříšení, o přechodu, o z m ě ně příbytku. Neboť dnes, milí bratři, Kristus nezůstal ležet, ale vstal. Nevrátil se zpět, ale přešel. Nezařídil se znovu (na zemi), nýbrž usadil se výše. A a b y c h o m tak řekli, ani tyto Velikonoce, které slavíme, n e z n a m e n a j í návrat, ale Pře chod. A Galilea, v které se má Zmrtvýchvstalý ukázat, j a k slíbil, n e z n a m e n á , že zůstává pozadu, ale že m ě n í své sídlo. Z d á se mi, že m n o z í z vás mě už předběhli a domýšlejí se, k a m svými slovy směřuji... K d y b y Kristus po dovršení svého díla na kříži byl znovu ožil proto, aby se zas vrátil do našeho smrtelného života, plného utrpení, jistě bych řekl, milíbratři, že nepřešel, nýbrž že se vrátil; že si nezařídil příbytek v nějakém vznešenějším stavu, ale že se vydal znovu na pouť v dřívějším postavení. 283
Ale n e : Je nyní povýšen k n o v é m u životu a proto nás také volá k přechodu, také nás volá do Galileje. Velikonoční kázání, Č.14(P.L. 183, 281).
55 Pseudochrysostom Kosmický
strom
... Toto dřevo mi patří pro m o u v ě č n o u spásu. Ž i v í m se j í m , sytím se jím, upevňuji se v j e h o kořenech, u l e h á m p o d j e h o větvemi, protahuji se v j e h o větvích, blaženě naslou c h á m j e h o šumotu j a k o hvízdání větru. V j e h o stínu j s e m si rozbil stan a v úkrytu před přílišným v e d r e m n a l é z á m osvěžující odpočinek. Těším se z j e h o květů, j e h o o v o c e m i d o k o n a l e chutná. Ovoce, které trhám, j e pro m n e připra veno od počátku světa. Mám-li hlad, n a l é z á m zde lahodný p o k r m , v žízni tu m á m studánku, pro svou nahotu oděv. J e h o listy jsou oživující duch. D a l e k o buďte už o d e m n e fíkové listy! Bojím-li se Boha, tento S t r o m je mi útočištěm. V m ý c h nebezpečích mě posiluje, v bojích je mi štítem, při vítězství trofejí. Toto je moje úzká stezka! Toto je Jakubův žebřík, po k t e r é m vystupují a sestupují andělé a na j e h o ž vrcholu stojí Pán. Tento S t r o m se vypíná tak daleko j a k o nebe, ční od z e m ě k n e b e s ů m . Tato nesmrtelná rostlina je zasazena doprostřed nebe a z e m ě . Je to pevná opora celého tvorstva, pojítko všech věcí, p o d p ě r a celé obydlené z e m ě , vazivo k o s m u , které v sobě obsahuje celé pestré bohatství lidské přiroze nosti. Je u p e v n ě n neviditelnými hřeby D u c h a , aby se nekymácel, ale zůstal v souladu s božstvím. T e m e n e m hlavy se dotýká nebe, s v ý m a n o h a m a zpevňuje z e m i a v prostoru m e z i n e b e m a z e m í objímá celou atmosféru s v ý m a nezměr n ý m a rukama. 284
Celý byl všude ve všech věcech a j e n o m on sám bojoval nahý proti v z d u š n ý m mocnostem... Spolu s n í m viseli dva zločinci a nesli na sobě z n a m e n í dvojího lidu, z n a m e n í dvojího smýšlení... K d y ž tento k o s m i c k ý boj skončil..., nebesa se otřásla, m á l e m by byly spadly hvězdy, slunce se na čas zatmělo, skály se rozpukly, celý svět byl blízko záhubě... Avšak ve liký Ježíš odevzdal d u c h a se slovy: „Otče, do tvých rukou p o r o u č í m svého d u c h a . " Tehdy tento božský D u c h , k d y ž vystupoval vzhůru, vrátil život a sílu v š e m věcem, které se chvěly, a všechno tvorstvo se opět stalo p e v n ý m , j a k o kdy by ukřižování B o h a a tato j e h o m u k a na kříži v š e c h n o pro nikly. Ty, který jsi s á m m e z i samotnými a který jsi v š e c h n o ve v š e m ! N e b e s a ať mají tvého d u c h a a ráj tvou duši, ale tvá krev ať je na z e m i ! Nedílný je rozdělen, aby v š e c h n o bylo spaseno a aby ani nejnižší místo nebylo připraveno o příchod Boha!... P r o s í m e tě, P a n e a Bože, Kriste, věčný a d u c h o v n í Králi, rozepni své veliké ruce nad svou svatou církví a nad s v a t ý m lidem, který c h c e být stále tvůj! 6. velikonoční homilie (P.G. 59, 743-746).
285