Říkali mu pan Letnice: (příběh Davida du Plessis) 8090196055, 9788090196056

Citation preview

Říkali mu

Životní příběh Davida du Plessis

Bob Skór:

Říkali mu pan Letnice (Příběh Davida du Plessis)

Původní anglické vydání: They Called Him Mr. Pentecost © 1977 Bridge. Logos Publising, Plainfield NJ., USA České vydání: © Křesťanská misijní společnost Citáty z Bible podle Kralického překladu z roku 1613

ISBN: 80-901960-5-5

Obsah I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII. XIV. XV. XVI. XVII. XVIII. XIX. XX. XXL XXII. XXIII. XXIV. XXV. XXVI. XXVII.

Varování......................................... 6 Začátek.......................................................................... 10 Usvědčení..................................................................... 16 Obrácení....................................................................... 19 Svatý Duch................................................................... 23 Osel .............................................................................. 29 Svatba............................................................................ 34 Chození ve víře .......................................................... 40 Pokušení........................................................................ 43 Skutky Ducha svátého................................................ 52 Spojené státy...................:.......................................... 61 Válečné plameny......................................................... 68 Cesta ke zralosti.......................................................... 74 Londýnský zázrak...................................................... 80 Newyorský zázrak....................................................... 85 Odstoupení................................................................... 89 Nehoda......................................................................... 95 Revoluce ...................................... 101 Most...................................................... 106 Zarazit kolíky dál...................................................... 112 Prožitá pravda ........................................................... 116 Cesta osamělosti........................................................ 121 Katolíci....................................................................... 126 Tříbení....................................................................... 130 Mrtvé kosti se hýbou................................................ 135 Dialog......................................................................... 142 Letnice !..................................................................... 148

Předmluva k českému vydání Knížka, kterou držíte v ruce, zachycuje životní příběh, plný dobrodružství. Dobrodružství zde však není to nejdůležitější. Dra­ matické scény, při kterých se tají dech, ani niterné prožitky, kdy nám vstupují slzy do očí, nebyly na rozdíl od mnoha jiných knížek a auto­ rů, spisovatelovým cílem. David du Plessis má jistotu, že ho povolal Bůh. Všechno nasazení i riziko, které David podstupuje, má smysl jedině kvůli tomuto poslání. Přitom život, který nám kniha odhaluje, je zároveň obyčejným lidským životem, takže o autenticitě příběhu by nebylo pochyb, ani kdybychom si nemohli ve slovníku ověřit historická fakta nebo kdy­ by chyběla obrazová příloha. Zároveň s obecnými pokyny pro život a s informacemi o Bohu si věřící od pradávna připomínali a zapisovali příběhy hrdinů víry počínaje knihami Starého a zdaleka nekonče knihou Skutků Nového zákona. Přeji Vám, milý čtenáři, aby Vás příběh Davida du Plessis, obyčejného muže vysokých cílů a neobyčejných činů, povzbudil a aby se Vašeho srdce dotkla Boží láska, která Davidovu vyprávění, stej­ ně jako každému lidskému životu, teprve dává naplnění a smysl. Tomáš Dittrich

Předmluva Davida du Plessis jsem viděl poprvé v roce 1937, když jsem navštívil bohoslužby v Glad Tidings Tabernacle v centru Manhat­ tanu. Pozvání kázat dostal od vedoucího našeho sboru - pastora Roberta Browna, který se doslechl, že David du Plessis přijel před dvěma či třemi dny z Jižní Afriky a zúčastnil se evangelizačního shromáždění na Washington Square. Tehdy nikdo z nás netušil, že já se jednoho dne stanu nakla­ datelem a on prominentní světoznámou osobností v křesťanském světě. Bůh to tak však vedl. V roce 1976jsem ho společněs několi­ ka dalšími pěti bratry doprovázel do Jižní Afriky, kam jsme jeli sloužit Božím slovem. Dva roky předtím citoval časopis Time některé ná­ boženské redaktory, kteří ho označili za nejvýznamnějšího křesťan­ ského představitele na světě. Nyníjsem byl zvědav, jak bude přijat ve své vlastní zemi. Brzy jsem však poznal, že Boží požehnání mu přineslo i úctu jeho krajanů. Považuji za velkou čest, že mohu svým dílem přispět k tomu, aby se s jeho životním příběhem seznámila širší veřejnost. Čtenář v této knize nalezne portrét věrného a pokorného muže, kterého Pán Bůh pověřil úkoly, ježby mnohé svedly k domýšlivosti a samolibosti. To, co vykonal, nelze podrobně vylíčit v jediné knize, avšak to, co předkládám, je přinejmenším cenným a spolehlivým životopisným portrétem, který nám pomůže pochopit, jak Bůh Davida du Plessis formoval a připravoval na úkoly, jimiž jej pověřil.

Dan Malachuk

Varování Onoho jasného, sluncem prozářeného rána roku 1936 jsem byl již v čas­ ných hodinách ve své kanceláři v Johannesburgu. Nebylo ještě ani sedm hodin. Přede mnou na psacím stole se jako obvykle nahromadila celá hora pošty. Snažil jsem se využít tichých chvil jihoafrického rána, abych vyřídil co možná nejvíc korespondence dřív, než přijdou do práce ostatní zaměstnanci hlavního sídla Apostolic Faith Mission. Dokonce ani vrátní tu ještě nebyli. S pomocí diktafonu jsem mohl odpovědět na dopisy a uvolnit tak stůl pro pracovně bohatý den, který byl přede mnou. Působil jsem jako generální sekretář denominace, která uvedla do země let­ niční hnutí. To se zde mocně rozšířilo. Nám Jihoafričanům šlo o to, abychom se - jako ostatní svět - vyprostili z hospodářské krize, zatímco Hitler, Mussolini a Stalin se v oné době věnovali politickému řečnění. O válce jsme nehovořili. V našich kruzích byl převládajícím tématem druhý příchod Pána Ježíše Krista. Všichni si byli jisti, že je blízko. Byl jsem právě zcela zaujat dopisem jedné misii, když se najednou rozlétly dveře. Nikdo předtím neklepal. Ve dveřích stál Smith Wigglesworth, anglický evangelista. Usmál jsem se a chtěl jsem něco říci, avšak hned jsem ucítil, že teď není vhodný okamžik pro pár zdvořilých slov. Evangelista měl ve tváři vážný výraz a stál zde vzpřímený v celé své délce. Ohnivý, pevný letniční evangelista ve svém bezvadně padnoucím šedém obleku, se svými pěstěnými šedými vlasy a pečlivě udržovaným bílým knírem vypadal jako nějaký starší státník. Bylo mu tehdy asi 70 let. Ve srovnání s ním jsem byl se svými jedenatřiceti lety téměř mladíček. Mlčky jsem čekal. V jeho pohledu byla jistá zloba a přes jeho rty nepřešlo ani slovo pozdra­ vu. Namísto toho zvedl svou pravou ruku a namířil na mne ukazováčkem. „Pojďsem!“ zahřměl jeho hlas. Vzpomínám si ještě, jak jsem se divil tomu, že může mít muž takové spíše malé postavy tak mocný hlas! Bez váhání jsem obešel psací stůl a stanul před ním.

6

/. kapitola! Varování

„Ano, bratře Wigglesworthe?“ Položil svou ruku na mé rameno a přitiskl mne - ne sice hrubě, avšak v kaž­ dém případě dosti silně - ke zdi a tam mne pevně držel. Neměl jsem vůbec tuše­ ní, co bude dál. Častokrát jsem se již dostal do styku s tímto mocným kazatelem. Tentokrát jsem byl dokonce jeho hostitelem - on a jeho tým pobývali v našem domě. Často jsem překládal při jeho shromážděních a velmi jsme se sblížili. Měl jsem možnost vídat, jak si ho Pán Bůh mocně používá ke zvěstování Slova a k uzdravování nemocných, a choval jsem k němu hlubokou úctu. Ovšem v tomto okamžiku mi moc příjemně nebylo. Díval se mi přímo do očí. Nezbývalo mi nic jiného, než jeho pohled opěto­ vat. Začal mluvit, a já věděl, že prorokuje. „Pán mne k tobě poslal, abych ti řekl, co mi dnes ráno ukázal,“ začal. „Tra­ diční církve budou zasaženy probuzením, které daleko přesáhne vše dosavadní. Nikdy se ještě neudálo něco takového jako to, co přijde.“ To už se správně rozjel a pokračoval svým rychlým, ohnivým způsobem: „Daleko to přesáhne letniční probuzení, které se v našich dnech šíří k údivu mnohých stále více a velkými církvemi je odmítáno. Ale i ony se otevřou témuž požehnání a budou dosvědčovat a nést dále tutéž zvěst a zkušenost, a to ještě daleko více, než to dokázali letniční. Ty to zažiješ a uvidíš, jak toto dílo dosáhne takových rozměrů, že letniční hnutí bude jen maličkostí ve srovnání s tím, co Bůh učiní prostřednictvím starých církví. Sejdou se velké zástupy lidí, větší než kdy­ koli předtím. Vlivní vůdcové křesťanského světa změní své postoje a přijmou nejen tuto zvěst, nýbrž také toto požehnání.“ Na okamžik zmlkl a jeho pohled se zavr­ tával do mých očí. „Potom mi Pán řekl, abych tě varoval, že tě v tomto hnutí použije. Budeš při tom hrát důležitou úlohu.“ Zase malé zaváhání. - „Poslední slovo - poslední, které mi Pán pro tebe dal: Vše, co od tebe očekává, je, že budeš za všech okolností pokorný a věrný. Zůstaneš-li pokorný a věrný, uvidíš, jak se to všechno naplní!“ Poprvé za celou tuto dobu se mi přestal dívat do očí a sklonil hlavu: „Pane, sdělil jsem tomuto mladému muži, co s ním zamýšlíš. A nyní mu, Pane, požeh­ nej a připrav ho na to. Zachovej mu dobré zdraví, aby se toto vše naplnilo. Amen.“ Bez dalšího slova sňal ruce z mých ramen, otočil se a zase vyšel ze dveří, které za sebou tiše zavřel. Několik minutjsem zůstal státu zdi jako omráčený celou scénou a zvláště slovy. Mým prvním impulsem bylo běžet za evangelistou, ale potom jsem se roz­ hodl jinak. Pro začátek to stačí. „Některé věci dělá každopádně dosti svérázným způsobem,“ říkal jsem si. Vrátil jsem se k psacímu stolu a posadil se. „Pane,“ modlil jsem se, „tomu vůbec nerozumím.“ Věděl jsem, že se se mnou něco stalo. „Všechno je to, Pane, tak záhadné a zamotané. Na něco takového nejsem připraven, ale dej mi milost být věrný. Dej, abych na to nikdy nezapomněl. Pomoz mi, abych neselhal.“

7

Říkali mu pan Letnice Tato událost mne hluboce znepokojila. Wigglesworthova zvěst na mne za­ působila jako šok, vždyť její obsah byl v naprostém protikladu k tomu, co jsme jako letniční učili a čemu jsem věřili. Stále jsme se modlili, aby Pán Bůh něco učinil - ale jistě ne něco takového. Kázali jsme a učili plné evangelium - mezi jiným křest v Duchu svátém jako o letnicích - avšak součástí naší zvěsti bylo také: „Oddělte se od nich a přidržte se nás.“ Byli jsme pevně přesvědčeni o tom, že letniční hnutí je poslední vlnou před druhým Kristovým příchodem a že velké staré církve jsou už pro Boha nepoužitelné. Těm už ujel vlak, prakticky odpadly. Let­ niční vyloučily a při každé příležitosti je kritizovaly a zesměšňovaly. Jak by s ni­ mi mohl mít Bůh ještě něco společného - s holandskými reformovanými, anglikány, metodisty, presbyteriány, katolíky a ostatními? Z ničeho nic se ozvalo zaklepání na dveře. Uplynulo mezitím deset minut. Zvolal jsem: „Vstupte!“ Byl to Wigglesworth. Vstoupil, jako by přicházel poprvé, usmíval se a byl přívětivý. „Dobré jitro, bratře Davide! Jak se ti dnes ráno daří?“ „Oh,“ odpověděl jsem, „jsem najednou úplně naruby.“ „A co to?“ chtěl vědět ve vší nevinnosti. „No,“ řekl jsem, „tys přišel do této kanceláře, přitiskls mne na zeď a začal prorokovat, a teď se vrátíš, jako bys u mne vůbec nebyl, a chceš vědět, proč jsem naruby!“ „Víš,“ řekl mi na to, „Pán přikázal prorokům: ,Na cestě se s nikým nepo­ zdravujte!“ A tak jsem s nikým nemluvil. Neřekl jsem nic ani své ženě, když jsem ráno vstal. Neřekl jsem nic nikomu, koho jsem potkal, vlastně ani tobě. Vyřídil jsem zvěst. Nyní o tom můžeme mluvit.“ Užasle jsem na něho hleděl. Vysvětlil mi, že se probudil dlouho před rozedněním a přijal zvěst, kterou mi sdělil. „Co jsi slyšel, bylo pro tebe varováním. Mělo by ti to dát jasnou představu o tom, co jsem viděl. Toto poselství nepřišlo ve slovech, nýbrž ve vidění. Kdyby tomu bylo jinak, nemohl bych šije zapamatovat. Ale všechno jsem to viděl, a tak i ty nyní víš, co mi bylo ukázáno.“ S úsměvem dodal: „Dokonce jsem to Pánu vyčítal, neboť to není zrovna to, co moji bratři očekávají.“ Mohl jsem jen souhlasně přikývnout. Docela jistě to nebylo to, co jsme če­ kali. Kdo z nás by chtěl něco takového přijmout? „Byly chvíle,“ pokračoval, „kdy jsem nevěděl, zda spím nebo ne. Bylo to spíše jako sen. Byl jsem zcela uvolněn a cítil jsem se dobře, a tu jsem zjistil, že ke mně mluví Pán. Nakonec mi řekl: ’Musíš to říci Davidovi, varovat ho. Má při těchto věcech hrát podstatnou úlohu.’“ Byl jsem zaražen a Wigglesworth to na mně musel poznat, protože se mne zeptal: „Rozuměl jsi tomu?“

8

1. kapitola! Varování

„Ano, rozuměl jsem,“ odvětil jsem, „nikdy to nezapomenu. Musíš mne ale pochopit - nemohu jednoduše přijmout všechno, co jsi mi řekl. Kdyby se to tak skutečně všechno mělo stát a já s tím opravdu měl mít něco společného, pak by o tom musel Pán mluvit se mnou samotným!“ Odpověděl, aniž pohnul brvou: „To je moudré. Nepodnikej nic jenom pro­ to, že jsem ti já nebo někdo jiný něco řekl. Pán bude k tobě mluvit. Ale v tomto okamžiku ti chtěl dát varování, neboťje jisté, že se to všechno vyplní. On tě na to v Duchu svátém připraví. Avšak nezapomeň: Nestane se to zítra, dokonce ani za mého života ještě ne. V den, kdy zemřu, o tom můžeš začít přemýšlet.“ Popošel o krok ke mně a bez přechodu se zeptal: „Snášíš dobře létání?“ „Co bude zase tohle?“ pomyslel jsem si a odpověděl jsem slabě: „Ještě nikdy jsem letadlem neletěl.“ „Měl jsi někdy mořskou nemoc?“ „Ani lodí jsem ještě nikdy necestoval.“ „No,“ pokračoval, „budeš cestovat víc než většina lidí. Viděl jsem to v tom vidění.“ Postoupil zase o krok ke mně a vyzval mne: „Pojďsem!“ „Ach ne“, myslel jsem si, „už zase!“ Ale vyšel jsem zpoza svého psacího stolu.Znovu položil ruce na moje ramenaa začal se modlit: „Pane, ukázal jsi, co zamýšlíš s tímto mladým mužem v budoucnosti, a já tě nyní prosím o to, aby na svých cestách ve tvé službě nikdy neonemocněl.“

9

II. Začátek Moje vzpomínky z dětství jsou plné hor, úžasných modrých hor, které ob­ klopovaly farmu mého otce ze všech stran. Ležela v plochém zálivu, který lidé nazvali „Výklenek“. Vzpomínám si také ještě velmi dobře na farmu svých praro­ dičů, ležící nedaleko. Tatínkův otec pěstoval hlavně pšenici. Bydlel ve velkém starém jihoafrickém venkovském domě nedaleko krásného rybníka, který byl napájen vodou z hlubokého pramene, takže poskytoval dobrou pitnou vodu pro dobytek. Maminčina rodina měla domov o kus dál na úpatí svahu. Okolní stráně zdobily krásné vinice. Také tento dům ve mně vzbuzuje vzpomínky na modré hory vypínající se z údolí-scenérii, která dávala pocit ochrany a bezpečia byla svěd­ kem krásných rodinných návštěv. Světlo světa jsem spatřil 7. února 1905 - v místě zvaném Twenty-four Rivers, nedaleko Kapského Města. Byla to základna jednoho společenství věřících, které vzniklo při probuzení způsobeném službou jednoho norského evangelisty. Byl jsem nejstarším synem svých rodičů, kteří pocházeli z francouzských huge­ notů. Jak otec, tak i dědeček patřili se svými rodinami k této osadě. Byla v ní jedna velká farma, hospodářské budovy, obchody a vše, co patří k životu. Jednou - to jsem ještě nebyl na světě - několik bratří prorokovalo, že druhý příchod Kristův je přede dveřmi a nezbývá už proto čas na sklizeň obilí. Tak se osadníci rozhodli, že vyženou na pšeničné pole dobytek a přenechají mu žně. Avšak dědeček z tatínkovy strany, který nesl za pěstování pšenice pro osadu odpovědnost, měl jiné představy. Vzal do ruky velkou pušku, sedl na koně a všem oznámil: „Každého, kdo se pokusí vyhnat dobytek na pšeničné pole, zastřelím i s jeho dobytkem!“ Tím zachránil úrodu, a druhý příchod Páně přirozeně ne­ nastal. Pokud vím, sklidili v onom roce rekordní úrodu. Ale můj dědeček už toho měl dost. Požádal o propuštění, dostal jako svůj podíl vyplacen značný obnos a založil si vlastní pšeničnou farmu - s tím pěk­ ným domem, na který se ještě tak dobře pamatuji. Návštěvy u mých prarodičů v oněch dnech pro mne zůstaly nezapomenu­

10

II. kapitola/ Začátek telné. Jezdili jsme na ně s koněm a s vozem. Brzy ráno, když se dospělí domní­ vali, že ještě spíme, jsme slýchali, jak se scházejí k ranní pobožnosti. Shromažďovali se ve velké kuchyni farmy: moji rodiče, prarodiče, tu a tam hosté, a spolu s nimi služebnictvo a zaměstnanci. Služebnictvo hledělo nastou­ pit na farmu brzy, avšak dříve než nastoupili do práce, přišli do kuchyně, posadili se na podlahu a účastnili se zpěvu a modliteb. Farmáři tehdy cítili zodpovědnost za své dělníky. Starali se o to, aby slyšeli evangelium. Vzpomínám si ještě, jak dobré byly tehdy vztahy mezi černými a bílými. Přirozeně bylo pro nás všechny měřítkem evangelium, a to srovnávalo veškeré rozdíly. Můj otec byl malého vzrůstu, asi 161 cm. Já sám nejsem o mnoho větší. Nikdy jsem ho neviděl bez knírů a bradky. Ta byla vyloženě červená. Jeho vlasy byly naproti tomu černé jako smůla a zůstaly takové až do jeho smrti. Otec se dožil 85 let. U mé matky, která byla přibližně stejně velká, tomu bylo úplně jinak. Její příbuzní zešedivěli všichni kolem třicítky. V mých vzpomínkách žije jako úžas­ ná žena s šedivými vlasy, velmi mateřská se sklonem k tělnatosti, zatímco otec byl hubený a svalnatý. Oba rodiče byli tiší lidé, neusilovali ani v nejmenším o to, aby na sebe upozorňovali mluvením. Kromě toho věřili, že děti mají být vidět, a ne slyšet; a tak jsme tvořili dohromady vskutku klidnou rodinu. Celkem měli dvanáct dětí, z toho ale dvě děvčata a jeden chlapec zemřeli, takže jim jich zůstalo devět, z nichž, jak už bylo řečeno, jsem já byl nejstarší. Otec a matka věřili v přísnou kázeň. S takovou rodinou to nebylo v oněch dnech v našem tehdejším okolí jinak ani dost dobře možné. Nejvýstižnější popis svých rodičů jsem našel při četbě Tennysonova „The Chargé of the Light Brigá­ dě“, když jsem narazil na následující řádky: „Jejich způsobem není ptát se proč, ale spíše jednat a zemřít...“ Přesně takový byl můj otec; tato slova by mohla být jeho životním mottem. Jeho chování mělo také trvalý vliv na celý můj život. Dalo mi hluboký respekt před mými rodiči. Dnes je mi jasné, že bez tohoto povahové­ ho ražení bych býval nemohl vykonat to, co mi Pán poručil, a také ne tak přesně, jak mi to Pán Bůh přikázal. U Boha je rozkaz rozkazem. Naučil jsem se okamži­ tě poslechnout a udělat přesně to, co mi bylo řečeno. Avšak otec po nás dětech nevyžadoval žádnou kázeň, které by se nepodři­ zoval on sám. Při všem, co dělal, byl velmi svědomitý. Ať už pracoval jako tesař, stavitel nebo kazatel, bral všechno úzkostlivě přesně. Ještě když jsem chodil na střední školu, pomáhal jsem mu jednou při vnitř­ ních pracích na jednom domě. To bylo v té době kromě práce na zahradě moje nej důležitější vedlejší zaměstnání. Jednou jsem vyráběl dveře. Použil jsem při tom kousek dřeva se sukem. Ale udělal jsem to tak, že suk nebyl vidět. Když ke mně za chvíli otec přišel a všiml si, že jsem vzal prkno se sukem, zeptal se mne:

11

Říkali mu pan Letnice

„Co se stalo s tím dřevem se sukem?“ „Udělal jsem to tak, že není vidět.“ „Ze není vidět?“ explodoval. „Pán ho vidí!“ Zahanbeně jsem svěsil hlavu a dělal celou práci znovu, ale v duchu jsem z- toho byl mrzutý. Od té doby až do dnešních dnů, když něco vylepšuji na svém domě v Kalifornii, si dávám pozor, abych zase někdy nepoužil sukovitý kousek dřeva. Otec si uchoval svoji sebekázeň a přesnost až do své smrti. Jednoho dne bylo to počátkem roku 1961 - řekl mému mladšímu bratrovi Justovi (jednomu z nás tří, kteří jsme se stali kazateli): „Snad přijede David tento rok do Jižní Afriky. Až mu budeš psát, tak ho popros, aby přijel ještě před dnem Nanebevzetí. Modlil jsem sek Pánu, jestli by mě chtěl vzít k sobě na den Nanebevzetí.“ Justus byl zděšen. „Něco takového nemůžeš přece udělat, otče!“ „No,“ odvětil otec, „neříkám, že něco takového udělám, jen jsem o tom se svým nebeským Otcem mluvil. Bude-li s tím souhlasit, je to mé přání, a já se budu na ten den připravovat.“ „Tatíček se stává senilní,“ myslel si Justus a opomenul mi napsat. Také ostatní sourozenci se o tom nezmínili. Několik měsíců nato, pozdě ráno v den Nanebevzetí Páně, přišel do domu jeden kazatel, aby si vyzvedl pár kousků campingové výzbroje, která u nás zů­ stala ležet. Trochu se zdržel, aby si chvíli popovídal s otcem. „Dědečku“ - všichni ho tak nazývali - „máš ještě víno k večeři Páně?“ Tatínek s radostí pěstoval révu a jeho víno bylo vynikající. Vyráběl nepan­ čované víno k večeři Páně, které si všichni velmi cenili. „Ano,“ odpověděl, „zůstalo mi ještě pár litrů, ty můžeš klidně dostat. Víš, dnes je den Nanebevzetí Páně.“ „Ano.“ „No, a já jsem prosil Pána, aby mne dnes vzal k sobě.“ Kazatel se domníval, že žertuje. „V tom případě mi, dědečku, víno raději dones dříve, než odejdeš!“ Otec se vydal do domu, přinesl víno a dal je kazateli, který za ně zaplatil. Pak otec řekl: „Nedoprovodím tě do garáže. Je otevřená a ty víš, kde leží tvoje věci. Jsem poněkud unaven a chci si trochu odpočinout.“ „V pořádku,“ odpověděl kazatel a odcházel. Po několika krocích za sebou zaslechl slabý, podivný zvuk - „haleluja“. Obrátil se a viděl, jak otec klesl do své lenošky. V zářícím dopoledním slunci spěchal kazatel k němu a našel otce v bez­ vědomí. V tom okamžiku vyšla matka, plná pokoje, z domu a přistoupila k ně­ mu. Kazatel vzrušeně volal: „Dědeček! Dědeček omdlel!“ Klidně a s úsměvem mu na to odpověděla: „Ne, bratře, neomdlel. Odešel domů.“ „Ale ty to bereš tak lehce, babičko!“ volal.

12

II. kapitola! Začátek

„Ó,už je to tak,“ řekla mírně. „Čekala jsem to. Při snídani se se mnou totiž rozloučil. Říkal, že ho možná Pán zavolá tak rychle, že už nebude moci přijít za mnou a říci mi na shledanou.“ Na své cestě do Jeruzaléma jsem ještě z Kennedyho letiště v New Yorku volal své ženě. „Mám špatnou zprávu,“ řekla. „Co se stalo?“ chtěl jsem vědět. „Dnes ráno došel telegram, že zemřel tvůj otec.“ Chvíli jsem mlčel, pociťoval jsem však hluboký pokoj. „To je typický tatí­ ček,“ řekl jsem polohlasně. „Počká až na den Nanebevzetí, a pak také odejde vzhůru k Pánu.“ Moji rodiče přišli do styku s letničními kruhy v roce 1914, když jsme bydleli v Ladybrandu. Bylo to malé město se čtyřmi tisíci obyvatel. Leželo na úpatí skalnaté hory Fiat Mountain, v Oranžském svobodném státě, jen několik kilometrů západně od dnešního Lesotha. Zde jsem také chodil do školy. Nám dětem se v tom­ to místě líbilo. Lidé se tu navzájem znali. Počty evropských a domorodých oby­ vatel byly přibližně stejné. Místo se silně podobalo malým venkovským městům v západních hornatých oblastech Spojených států, s výjimkou mnoha budov z pískovce krémové barvy. Otec k nám pozval jednoho letničního kazatele - nazývali ho „léčitel vírou“, aby se modlil za dědečka, který měl srdeční chorobu. Bylo to zvláštní. Dědeček sice uzdraven nebyl, ale jak on, tak i můj otec zažili při modlitbě za uzdravení přítomnost Pána takovým způsobem, že to úplně proměnilo jejich život. Od té doby jsme slýchali říkat otce takové věci jako: „Žalm 103 -který uzdravuje všechny nemoci tvé’ - je stále ještě pravdivý.“ Začaly se projevovat různé dary Ducha Božího, mezi nimi také mluvení v neznámých jazycích. Z kazatelny holandsko-reformované církve bylo ihned oznámeno, že můj otec upadl do bludu a je nyní vlkem v ovčí kůži. On a matka byli vyloučeni z církevního společenství. Co se mne týče, moc jsem nerozuměl, o co tu jde, ale tatínkovo přesvědče­ ní, že Pán může uzdravit naše nemoci a zachovat nás při dobrém zdraví, na mě udělalo velký dojem. Maminka mi to vysvětlovala jednoho večera, když jsme oba společně seděli v kuchyni a povídali si. „Je-li tohle to, čemu tatínek věří,“ pro­ hlásil jsem, „pak už nemusím brát ani ricinový olej.“ Tuto nepříjemně chutnající věc jsme museli brát každý den. „Správně,“ odvětila , „žádné léky.“ Rozzářil jsem se. Matka vyprávěla tento příběh ještě často, aby ukázala, jak jsem byl šťastný, že nám bylo dáno toto poznání. Žili jsme ještě nějakou dobu v Ladybrandu a připojili jsme se k malé sku­ pině letničních, které vyloučili z jejich církví. Byli v ní lidé z anglikánské círk­ ve, jeden od metodistů a několik z holandsko-reformované církve. Jeden ze starších členů tohoto statečného malého stádečka věřících si dělal stále starosti ohledně našeho rozdílného konfesijního původu. Jestliže v Bibli stojí psáno o pr-

odborná škoiá v2SXieoíosická Zlc,kácb 402. 3J0 n? v

Říkali mu pan Letnice

votní obci: „Byli všichni jednomyslně pospolu,“ tak to mělo podle něho velký význam. Byl toho názoru, že „jednomyslnost“ hrála při vylití Ducha svátého dů­ ležitější roli, nežli samotný den letnic. Neustále vnášel do společenství neklid svými nářky:,.Nejsme jednotní, nejsme jednotní.“ Potom mu dal Pán ve své milosti vidění. Viděl se na jakémsi místě pohro­ madě s cizinci, kteří byli oblečeni v oděvech Blízkého Východu a mluvili růz­ nými jazyky. Vedle něho stál podobně oděný muž a ptal se ho: „Poznáváš, kde jsi?“ „Jsem na zcela neznámém místě,“ odvětil. Muž pokračoval: „Ukáži ti, jak to bylo o letnicích. Naslouchej rozhovoru budeš mu rozumět. Od toho okamžiku rozuměl,co si povídali. Jeden povstal a řekl: „Bratří, když Ježíš vstoupil na nebesa, bylo nás pět set. A právě jsem to spočítal: nyní nás je sto dvacet. Ostatní odešli. Ubývá nás, a já si myslím, že je to proto, že jsme ztratili svého vůdce. Ježíš zde již není. Na Jidášovo místo jsme zvolili Matě­ je. Nyní musíme najít někoho, kdo zaujme místo Ježíšovo. Po krátké odmlce dodal: „A tak bych chtěl navrhnout bratra Petra.“ Zvedl se jiný muž a řekl: „Tento návrh nemohu podpořit, protože nemohu zapomenout, co Petr udělal. Pán ví, že mám bratra Petra rád a obdivuji ho, ale jak může být naším vůdcem, když tak selhal?“ Petr tedy nepřicházel v úvahu. Povstal další muž a řekl: „V každém případě potřebujeme někoho, kdo má hodně lásky, a já myslím, že takovým mužem je Jan.“ Někdo protestoval: „Jak jen můžeš chtít Jana! Chtěl sedět po Ježíšově pra­ vici a být nad námi. Já bych Janovi svůj hlas nedal.“ „Musíme tedy,“ řekl jiný, „mít muže víry, a tím je Jakub. Navrhuji Jaku­ ba.“ „Ale on je bratr Jana a chtěl sedět Pánu po levici,“ zněla námitka. Na to řekl jiný: „Potřebujeme opatrného muže, který hned všemu nevěří. Navrhuji Tomáše.“ Někdo odvětil: „Tomáš není opatrný, ale prostě pochybovač. Všechny nás přivede do pochybností.“ Tu se zvedl Petr a řekl: „Jak dlouho ještě budeme v tomhle pokračovat? Když začneme vypočítávat chyby a slabosti každého z nás, kdo ještě bude při­ cházet v úvahu? Necítím se kvalifikován k tomu, abych nastoupil na Ježíšovo místo, ale mám následující návrh: Kdo se v tomto shromáždění k tomu kvalifi­ kován cítí, ať povstane. Sám ho budu následovat a budu vyzývat ostatní, aby jej následovali.“ Nikdo nepovstal. Konečně byli všichni jednomyslní. Vidění tohoto starého bratra mi později v mém životě pomáhalo porozu­ mět, že jednomyslnost potřebná pro Boží požehnání není založena na tom, jak jsme dobří nebo nějak mimořádní, nýbrž na naší ochotě uznat a vzájemně akceptovat

14

II. kapitola/ Začátek své chyby a slabosti. To ukončilo nepokoje v našem malém společenství a všichni jsme se cítili pokořeni. Vědělijsme,že žádný z nás není dobrý a žedokoncei Pán Ježíš řekl: „Sám od sebe nemohu dělat nic.“ (Jan 5,30) Tak jsme spolehli na to,že nám bude pomáhat Pán. Takhle nějak vypadala duchovní výchova, které se mi dostalo v onom malém městě Ladybrandu.

15

HL Usvědčení Koncem roku 1915 k námpřišlaz Anglie jedna misionářská rodina a vy­ volala celou řadu událostí,které hluboce proměnily můj život. David Fisher, úspěš­ ný majitel mlýna v Anglii, byl zasažen Pánem, obrátil se a byl pokřtěn v Duchu svátém. Cítil, že je veden k tomu, jít jako misionář do Afriky. Vzdal se obchodu a společně se svou rodinou a dvěma staršími dámami se vydal na cestu, rozhod­ nut zřídit misijní stanici v Jižní Africe. Přišli do našeho malého města, protože tam znali Jamese Moodyho, jehož předkové žili na skotském královském dvoře. Moody byl jedním ze tří bratří starších v našem malém sboru a rozhodujícím způsobem ovlivnil můj mladý život. V našem sboru se velmi rychle rozšířil brit­ ský vliv. To mi velice pomohlo k tomu, abych se stal dokonale dvojjazyčným. Avšak v důvěrně známém, pohodlném společenství v Ladybrandu jsme neměli zůstat. Když se můj otec a David Fisher blíže seznámili a plán zřídit mi­ sijní stanici nabyl zřetelnějšího tvaru, přicházelo jako možné stanoviště stále více v úvahu Basutsko (dnešní Lesotho). Nakonec misionář pohnul mého otce k to­ mu, abys ním odešel přes hranice do britské kolonie a pomohl mu v malé ves­ nici, kde se již uchytili věřící, zřídit misijní stanici o šestnácti místnostech. Basutská vesnice, jedna z mnoha v okolí, ležela na vysokém horském výběžku, obklopena krásnými širokými údolími, jejichž střídající se zeleň, žluť a hněďprozrazovaly obilná pole, pastviny a neobdělávané kusy země. Matka, otec a my čtyři chlapci - pátý, Justus, se narodil za našeho tajnějšího pobytu - jsme se přestěho­ vali do dvou afrických chýší. První byla veliká a měla dost místností k bydlení i místo pro nás hochy. Druhá, do které se nastěhovali matka s otcem, byla také jídelnou. Třetí chýše sloužila pouze jako kuchyně; místo na vaření bylo přímo na podlaze. Mezi těmito třemi okrouhlými stavbami z hliněných cihel a se slamě­ nou střechou byl dvůr, kde jsme se mohli jako rodina zdržovat, povídat si, číst si a modlit se. Byl to život jednoduchý, avšak čistý a příjemný beze vší špíny a ne­ mocí většiny domorodých vesnic v srdci Afriky. Rozhodné jsme se necítili osamoceni. Již dříve zde působili evangelisté a mezi Afričany bylo mnoho věřících. Vzali jsme s sebou také řemeslníky kteří

16

III. kapitola! Usvedčení

otcovi pomáhali se stavbou misijní stanice. Mezi černými obyvateli jsme našli skutečné přátele. Fisherovi hoši a my jsme tam byli jedinými bílými dětmi a vět­ šinu času jsme strávili hrou s vesnickými dětmi. Přitom jsme se důvěrně sezná­ mili se zvyky a způsobem života Afričanů a naučili jsme se jejich řeči. Byli to pokojní a přívětiví lidé. Dětem se mezi nimi žilo dobře. Vlídnost a vzájemná ohleduplnost tu byly větší než v rozvinutějších společnostech, které jsem do té doby poznal. Mnozí z nás si jen těžko zvykali na mnohoženství. Misionáři začali muže poučovat a přemlouvat, aby se vzdali svých různých žen, kromě jedné, a s tou se potom oficiálně oženili. To se sice zdálo být správné, avšak mezi domorodci to zapůsobilo velice zhoubně. Propuštěné se staly prostitutkami. Polygamní společ­ nost, která žila spokojeně a neznala prakticky rozvod, byla proměněna na monogamní společnost, která byla zamořena sprostotou a nemorálností. Ani v pozdějších letech jsem se v tomto bodě nemohl připojit ke stanovis­ ku misionářů. Apoštol Pavel trval na tom, že starší má být „jedné manželky muž“. Kdyby mu šlo o to, aby z tohoto úřadu vyloučil jen svobodné, byl by použil prav­ děpodobně výrazu „ženatý“; místo toho použil tuto zvláštní frázi. Vyvozuji z to­ ho, že ve sboru museli být tací, kteří měli více než jednu ženu. Nic nenasvědčuje tomu, že by museli ze sboru odejít. Nemohli prostě zastávat úřad staršího. Čas plynul idylickým způsobem, až přišly mé jedenácté narozeniny. Byla neděle, a společně s vesničany jsme měli bohoslužebné shromáždění v jedné z kůlen, které otec zařídil jako skladiště. Seděl jsem na dřevěné lavici u své ro­ diny - seděli jsme vždy společně, otec, matka a potom my, chlapci, srovnám do řady jako mladé kačenky - a studoval jsem svým chlapeckým způsobem ony nevědomé černé lidi: „Tito lidé neumějí číst, neumějí psát, jsou nevzdělaní...“ Rozezněl se jejich zpěv, necvičený a drsný, avšak mocný a bez zábran. „Jsou nevzdělaní,“ říkal jsem si pohněvaně, „ale...“ - nedokázal jsem to ani tak správně říci - „ale znají Pána Ježíše.“ „Tito dva vedle, ten muž a žena,“ přemýšlel jsem, „se prakticky přes noc úplně změnili. Jak je to možné? Proč jsem neviděl něco takového u bílých?“ „Přirozeně,“ uvažoval jsem dále, „bílí pocházejí všichni z církví. Byli vy­ učováni a všecko vědí, ale neprojevují to tak rychle. Jak se mohou tito domorod­ ci tak rychle změnit, když neměli katechismus nebo pořádný biblický kurs? Neslyšeli o nic víc, než co se učiv našem shromáždění.“ Byl tu případ jednoho léčitele. Pohlédl jsem na něho. Dříve naháněl lidem hrůzu a strach. Avšak nyní je mírný, přívětivý, laskavý - úžasný člověk. A mnoho těchto jednoduchých lidí zažilo tuto sílu při svém křtu! Věděli, že Ježíš byl pokřtěn v řece, a trvali na tom, aby tam byli pokřtěni také. Rybník jim nestačil. Opětjsem přejel pohledem po pětašedesáti lidech, kteří se mačkali v malé kůlně. „Byla to jejich prostota?“ Pán Ježíš obdržel křest v Duchu svátém, když vystupoval z vody, a oni očekávali, že Ježíš pro ně učiní to, co pro něho udělal

17

Říkali mu pan Letnice Otec. Slyšel jsem je mnohé mluvit v tomto smyslu. A skutečně, vystupovali z ře­ ky a mluvili novými jazyky. „Jak je to možné?“ Moje myšlenky byly přerušeny, když ustal zpěv a jeden z misionářů po­ vstal a ptal se, zdali jsou nějaké modlitební náměty. Stará manželka kmenového náčelníka - ve skutečnosti byla jednou z jeho žen, neboť čím byl náčelník důleži­ tější, tím více žen se snažil mít - se pomalu postavila a poprosila přítomné, aby se modlili za jednu její starou přítelkyni, která právě ulehla s těžkou nemocí. Na­ vštívila ji ještě cestou do shromáždění a nabyla dojmu, že umírá. Misionář, který vedl shromáždění, vystoupil a řekl: „Budeme se za ni modlit hned teď.“ Začali se modlit a v kůlně to zvučelo hlasitou modlitbou, pláčem a zpě­ vem: „Hallelujah,hallelujah forthe Cross, it will never suffer loss.“ Potom začala náčelníkova žena za zpěvu v kůlně chodit dokola a nakonec vypochodovala, následována ostatními, ven z budovy. V několika minutách byl prostor prázdný a zástup husím pochodem postupoval mezi chýšemi k domu nemocné. Mému otci a misionářům nezbylo než je následovat. I jájsem se připojil, v myšlenkách jsem však stále ještě nebyl schopen přijmout víru těchto nevzdělaných lidí. Když dorazili k chýši nemocné, pokračovali ve zpěvu: „Hallelujah, for the Cross“ a chodili okolo chýše. Byl to podivuhodný pohled. Otec, náčelníkova žena a dva misionáři vstoupili do chýše. Uběhly dvě nebo tři minuty, i když mně se ten čas zdál mnohem delší, a najednou vyběhla nemocná žena dveřmi ven jako větrná smršť, ruce zdvižené a smála se plná radosti: „Hallelujah, for the Cross, it will never suffer loss.“ Zpěv se stále vzmáhal a šťastný dav se s tancem vrátil zpět do kůlny. Tam, v tom jednoduchém bohoslužebném prostoru, jsme potom zažili nád­ herné shromáždění. Pán opět učinil zázrak. Pro tyto lidi nic jiného nepřicházelo v úvahu. Tak to stálo napsáno v Bibli, a tak to tedy muselo být. Můj znepokojený mladistvý duch rezonoval téměř zoufale dál: „Tito ubozí lidé jsou příliš hloupí, aby věděli, že je to nemožné, a proto také vůbec neargumentují, že něco takového není možné. ,Bůh to může učinit,“ říka­ jí.“ Viděl jsem pravdu Písma svátého v akci. Uvnitř jsem téměř plakal zlostí. „Proč neznám Ježíše právě tak?“ Celý ži­ vot jsem každé ráno brzy vstával, četl Bibli a modlil se. Ve věku sotva jedenácti let jsem měl již Bibli přečtenou. Otec nás budil vždy v půl šesté ráno. Umyli jsme se, oblékli a seděli pak do šesti hodin nad svými otevřenými Biblemi. Nejprve jsme se modlili, a potom systematicky četli Bibli. „Znám Bibli,“ mučil jsem se, „vím o Ježíši všechno, ale neznám Ho!“ Když jsme se já nebo rodiče modlili, připadalo mi to jako odříkávání. Stále se mi zdálo, že Pán Bůh je daleko v nebi, ale nikdy ne tady. Ale těmto lidem, těmto ubohým černým vesničanům byl stále blíž. „Kdybych tak jen mohl poznat Ježíše stejně, jako Ho znají oni,“ říkal jsem si a mé mladé srdce mne bolelo.

18

IV. Obrácení Pro své vysoké hory, jejichž vrcholky jsou i v létě zčásti pokryty sněhem, bývá Basutsko nazýváno Švýcarskem Jižní Afriky. Naše misijní stanice ležela na svahu jedné z těchto krásných hor, sotva patnáct kilometrů od vesnice, ve které jsme prodávali mnohé naše produkty. Tam měl svoji dílnu také kovář a - což bylo pro nás důležité - byla tam pošta. Za jasného horského vzduchu bylo téměř mož­ né vidět poštovní úřad až z naší misijní stanice na hoře Tábor. Ale vedla tam dlouhá cesta - přes kilometr dolů po obtížném, příkrém sva­ hu hory a potom po rovině, přes pole a po úzkých cestičkách až do basutské vesnice. Téměř každá rodina, která bydlela v podobné vesnici, jako byla ta naše, měla koně pro obstarávání zásob, pošty apod. Také my, misionáři, jsme měli jednoho; avšak nově příchozí mladý misionář ze Švýcarska, Reinhardt Gschwend, měl zvláštního koně, kterého koupil od sousedního náčelníka. Reinhardt byl přívětivý mladý muž, který se s velkou pílí a námahou naučil basutskou řeč. Stal se jed­ ním z největších misionářů Afriky a vydal více literatury v afrických jazycích nežli kdokoliv jiný, koho znám. Tiskárnu, kterou uvedl v Jižní Africe v život, stále ještě opouštějí milióny exemplářů. Oba jeho synové pokračují v této práci a jsou právě tak známí jako jejich otec. Onoho krásného únorového dne mi Reinhardt se svým těžkým přízvukem řekl: „Jed napoštu s mým koněm.“ Mé jedenáctileté srdce začalo prudce bít, neboť to byl správný, silný závodní kůň, s tmavohnědou, lesklou srstí. Společně poletí­ me přes pole po úzkých pěšinkách. Toto zvíře mi změnilo ne zrovna oblíbený úkol ve sport. Opatrně jsme sestupovali horskou cestičkou. Jiný způsob chůze nebyl mož­ ný, dokud jsme se nedostali na rovnější terén. Zatímco lehkonohý kůň rychle pro­ bíhal údolní rovinou, seděl jsem v sedle, přejížděl pohledem po okolních polích a cítil jsem se zcela uvolněně, aniž bych ovšem úplně přestal vnímat své okolí. Jako chlapec jsem se učil stále lépe číst přírodu. Nejen příchod a odchod ročních období, ale také stav půdy, její účinky na růst vegetace, a rovněž převládající druhy

19

Říkali mu pan Letnice

zvěře v určité oblasti - reakci přírody na zásahy lidské ruky, která proměňovala životní prostředí. Od Afričanů jsem se naučil vnímat v přírodě věci, kterých si ostatní nevšimli. Afričané považovali ostatní lidi za hloupé. „Čtou knihy,“ říkali, „ale nečtou přírodu.“ Ti, kteří četli knihy, považovali naopak za hloupé ty druhé. Bylo to spletité a obě strany měly trochu pravdy. Když jsme minuli vlnící se obilné pole, jehož zbarvení signalizovalo blížící se žně, zrychlili jsme tempo. Léto v Jižní Africe už končilo. Byl horký, ale jasný den, a jízda byla pro mne povznášejícím zážitkem. V jednopatrové poštovní budově postavené z hnědých cihel jsem nacpal do své sedlové brašny devět dopisů a dva balíky velikosti krabice na boty - to odpo­ vídalo průměru. Když jsem zase vyšel ven, všiml jsem si, jak se nebe začalo rych­ le zatahovat. Těžké bouřkové mraky se válely po horách, které ležely směrem, jímž jsem měl jet. Vzadu v údolí se již začalo blýskat. „Snad budu rychlejší než bouřka,“ říkal jsem si polohlasně. Nevyznal jsem se ještě tak dobře mezi vesničany, a nechtěl jsem zde proto zůstat. Připevnil jsem sedlovou brašnu a vylezl na koně,který se zdál být trochu neklidný. „Musím domů,“ řekl jsem si, „nechtěl bych se dostat do tohohle nečasu.“ Již dvakrát nebo třikrát jsem bouřky v Basutsku zažil a stály za to! Vedl jsem závodního koně po vesnické cestě v ostrém klusu a v polích jsem mu povolil uzdu a nutil ho do cvalu. Vál silný vítr a zdálo se, že den se proměnil v noc. Nejdříve divoce se křižující blesky, potom strašlivé dunění, které rachotilo přes louky vzhůru do hor a odtamtud se vracelo jako ozvěna. A konečně proudy deš­ tě, které se snášely dolů jako vodopád. Měl jsem za sebou sotva třetinu cesty, když jeden blesk sjel do země přímo přede mnou. Zasyčelo to, zapraskalo a zasmrdělo po síře. Něco takového jsem ještě nezažil. Na okamžik jsem byl oslepen. Nebylo to více než šest metrů přede mnou. Kůň se okamžitě zastavil - ve zlomku sekundy přešel ze cvalu do klidu. Potom následovala ohlušující hromová rána. Je až komické, jaké myšlenky člověku v takovém okamžiku procházejí hlavou. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: „Když do člověka udeří blesk, nic nesly­ ší.“ Já jsem hrom slyšel, mrtev jsem tedy nebyl. Náhlé zastavení koně mne napůl vyhodilo ze sedla. Sesunul jsem se na bok a spadl dolů na promočenou zem. Nehledě na to, že můj oděv byl nyní nejen mokrý, nýbrž také špinavý, klečel jsem v obilném poli, které bouřkou slehlo, a hlasitě volal: „Ježíši! Zachraň mne! Zachraň mne!“ Je to zvláštní. Žádná výzva k vydání se Pánu Ježíši nemohla dříve pronik­ nout skořápkou kolem mé mladé duše. Jak často jsem slýchal takové výzvy. Žád­ ná se mne však nedotkla - přinejmenším ne natolik, abych jí uposlechl. Ale teď jsem klečel uprostřed nečasu, strachem přímo hnán do Ježíšovy náruče. A hned jsem věděl, že jsem byl zachráněn. Věděl jsem, že mne Pán Ježíš přijal. Všechen strach před bouří, která zuřila dál, zmizel. Blesky se křižovaly,

20

[V. kapitola! Obrácení hrom duněl, déšť proudil na zem. Ale já byl rozpustilý jako hříbě. Vzhlédl jsem k nebi a hlasitě zvolal: „Bylo by krásné, kdyby Ježíš přišel znovu právě nyní na tomto oblaku!“ Podle Písma svátého se zjeví při druhém příchodu na oblaku, a já bych ho býval nejraději viděl přicházet v tomto okamžiku. Chtěl jsem jej vidět tváří v tvář. Věděl jsem, že je realitou. Po svém příjezdu domů jsem otřel koně a předal ho jeho vlastníkovi. Pak jsem šel do chýše za otcem a matkou. Matka byla sama. „Jak jsi projel bouří?“ ptala se. „Dobře,“ odpověděl jsem s klidem jedenáctiletého chlapce. „Ježíš mne zachránil.“ Viděl jsem, jak matka rychle zvedla hlavu, ale nedala na sobě své city nijak zvlášť znát. Obrátila ke mně pouze hlavu a její úsměv prozrazoval lásku a dob­ rotu. „Báljsemsev bouřce,“ pokračoval jsem, „volal jsem k Ježíši, a On mne tam venku zachránil.“ Tak jednoduché to bylo. Maminka o tom zřejmě vyprávěla otci ještě před večeří, neboť onoho večera při obvyklé pobožnosti vzhlédl od své Bible a řekl mi: „Je to tak, že jsi dnes učinil zkušenost s Pánem?“ Způsobům mého otce od­ povídalo nejprve vyčkat, jak vypadá život z víry, a teprve potom si učinit úsu­ dek o tom. zdali se se mnou skutečně něco stalo. „Ano,“ řekl jsem vážně a se vší moudrostí, jíž jsem byl schopen, „mohu skutečně říci, že jsem se dnes modlil a mluvil s Ježíšem, jako to dělají Afričané. Nebyl někde v nebi nebo kdesi daleko, byl přímo u mne.“ Zarazil jsem se. Kolem stolu zavládlo ticho. Všichni mne pozorovali. Ta­ tínkovy jasné, ostré oči mi hleděly přímo do tváře. „Něco se tam stalo,“ řekl jsem tiše. „Teď je pro mne Ježíš skutečný!“

** Nedlouho po mém obrácení skončila úloha mých rodičů na misijní stanici na hoře Tábor a vrátili jsme se zpět do naší malé obce letničních věřících v Ladybrandu. Otec se opět začal věnovat práci tesaře a kazatele, zatímco já, plný úžasných příběhů ze života v jedné africké vesnici, chodil do školy. V duchovní oblasti mnou hýbala jedna žhavá žádost - křest. Kdy budu po­ křtěn ve vodě? Což není v Bibli psáno: „Čiňte pokání a každý z vás ať se po­ křtí?“ Velice jsem si to přál. Po svém dramatickém obrácení jsem byl přesvěd­ čen, že jsem na to připraven. Ale otec řekl, že ne. Byl bych prý příliš mladý a ne­ rozuměl bych smyslu křtu. Alespoň však se mnou začal společně s ostatními staršími z našeho sboru o křtu a jeho významu podrobně mluvit. Zvláště jsme se zabývali epištolou

21

Říkali mu pan Letnice k Římanům, 6. kapitolou: „Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest ve smrt, aby­ chom jakož z mrtvých vstal Kristus ke slávě Otce, tak i my v novotě života cho­ dili.“ „Musíš vést nový život,“ tvrdili a všichni se obávali, že bych to nedělal. A zase jsem čekal. A křest nikde. Jednoho dne - bylo to roku 1917 a mně bylo dvanáct let - ohlásili starší sboru na příští týden křestní bohoslužby pro dva starší lidi, kteří se krátce předtím obrá­ tili. Měli být pokřtěni v potoce za Ladybrandem. Řeka Caledon, která tvořila hranice s Basutskem, byla vzdálena sedm kilometrů. Ale tento potok tvořil na jednom místě krásný rybník, který se pro křest výborně hodil. Znovu jsem chtěl vědět: „Mohu být nyní pokřtěn, prosím?“ Nedoufal jsem příliš v kladnou odpověď, avšak k mému překvapení zněla: „ Ano, jsme přesvěd­ čeni, že jsi na křest připraven.“ Myslel jsem stále ještě na ony Afričany v Basutsku a jejich očekávání, že když vyjdou z vody, budou pokřtěni v Duchu svátém. Byl jsem si jist, že to za­ žiji také tak. Byla klidná, pokojná neděle, když jsme se shromáždili venku za městem u potoka. Sešlo se však neobvykle velké množství lidí. Bohoslužby byly veřejně oznámeny, a tak se dostavily doslova stovky dětí, také mnozí mí spolužáci. Ni­ kdo si nechtěl nechat tuto příležitost ujít. Podobné bohoslužby se konaly na neda­ leké farmě. Avšak zde se jednalo o veřejný křest ponořením. Holandsko-reformovaní, anglikáni a metodisté opět jenom kroutili hlavami. Starší sboru pokřtili nejprve oba starší lidi, a pak jsem přišel na řadu já, první chlapec, který byl v Ladybrandu pokřtěn tímto způsobem. Ale nenásledoval žád­ ný křest v Duchu svátém. Jen stovky očí, na mne zvědavě zíraly. Jednou věcíjsem si však byl jist: byl jsem pohřben s Kristem a povstal spolu s Ním k novému životu. Nejvýznamnějším důkazem toho byla nová síla, kterou jsem nacházel v Bibli. Co říkala, platilo i pro mne. Stal jsem se dědicem všeho toho, o čem mluvila. Směl jsem si to osobně přivlastnit. Když jsem onoho večera ležel v posteli a hleděl do tmy, bylo mi zcela jas­ né: „Byl jsem pohřben s Kristem a nyní chci vést nový život. Cestu k tomu na­ jdu v Písmu svátém.“

22

Svatý Duch Bylo to v době mého intenzivního hledání křtu v Duchu svátém, druhého dne-v pátek večer. V jedenácti obrácen, o rok později pokřtěn, život mezi let­ ničními, a přitom žádný křest v Duchu - jak je to možné? Byl jsem rozhodnut modlit se a postit do té doby, než křest v Duchu svátém obdržím. Denní světlo zmizelo. Klečel jsem ve velkém otevřeném skladišti, v němž nebylo nic než rakve. Byl jsem zde se svými třinácti lety, úplně sám v houstnou­ cí tmě, obklopen asi stovkou naskládaných rakví. Modlil jsem se, přemýšlel jsem a znovu jsem se modlil. Bylo pro mne stále těžší soustředit se. Zmocňoval se mne pocit strachu. Lampy nesvítily. Jediné lampy, které jsme v Ladybrandu měli, byly petrolejové a plynové. Elektřina tu nebyla. „Kdy konečně přijdou lidé?“ mumlal jsem si ve tmě pro sebe. Pokračoval jsem v modlitbách, vždy po několika vteřinách jsem však otevřel oči, ale neviděl jsem nic než tmu a plachtami přikryté rakve. Přesto, že jsem byl obrácen a vě­ děl, že smrt byla přemožena, rakve mne zneklidňovaly. Byl jsem si jejich přítom­ nosti příliš vědom. Moje modlitba výrazně ožila, když byla ve shromaždbvací kůlně zapálena plynová lampa a mladí i staří se začali scházet ke shromáždění. Onoho léta roku 1918, v době mých narozenin, byla pořádána řada evangelizačních shromáždění. Náš malý hlouček věřících pozval evangelistu Charlese Heatleye, prostého Ang­ ličana, ale dobrého učitele Bible, který byl znám tím, že vedl lidi ke zkušenosti křtu v Duchu svátém. Problémem pro nás bylo pouze najít vhodný shromaždbvací prostor. Ve městě nás nebylo více než dvacet až třicet a obvykle jsme se shromaždbvali v sou­ kromých domech. Při takovýchto příležitostech však přijíždělo mnoho věřících z venkova, takže obytný dům neposkytoval dostatek místa. Během burské války v letech 1899-1902, kdy se Holanďany osídlené bur­ ské státy Transvaal a Oranžsko vzepřely proti panství Britského impéria, nako­ nec jím však byly anektovány, uvěřilo mnoho farmářů v Ježíše Krista. Mnozí z jihoafrických válečných zajatců, mezi nimi také někteří farmáři

23

Říkali inu pan Letnice z našeho okolí, byli umístěni v zajateckých táborech na Bermudách. Pán Bůh tam daroval svobodným působením své milosti probuzení a mnozí se obrátili. Naši farmáři se vrátili jako věřící a patřili k prvním, kteří se připojili k letničnímu hnutí. Pán Bůh si použil tragického válečného dění k tomu, aby přivedl lidi ke spáse. Potřebovali jsme tedy dostatečně velký prostor, abychom mohli konat naše mimořádná shromáždění. Tehdy nám nechtěl nikdo z těch, kdo měli možnost, budovu odpovídající tomuto účelu pronajmout. Dříve, když jsme si pronajímali shromaždbvací sály, házeli posměvači z okolí na střechu a do okenních tabulí často kameny. Místo s okny pro nás tedy nepřicházelo v úvahu, okna by byla ihned rozbita. V oněch dnech tvořila charakteristickou část naší služby modlitba za nemocné. Byli jsme přesvědčeni, že se s nimi musíme modlit do té doby, dokud se buď neuzdraví, nebo nezemřou. Smrt jsme nepovažovali za tak strašnou jako utrpení. Dnes se často zapomíná na skutečnost, že tento život představuje jenom tu nejkratší část naší existence, ale v oněch dnech jsme se modlili: „Pane, nechcešli je uzdravit, vezmi je k sobě.“ A tak jsme se modlili do té doby, dokud nebyli uzdraveni, nebo dokud ne­ zemřeli. K našemu sboru patřil jeden starý anglický bratr, metodista, který měl s měs­ tem smlouvu, že bude pohřbívat chudé, kteří neměli dost prostředků, aby se ne­ chali řádně pohřbít. Na okraji města měl obrovské skladiště plné rakví. Vyhledal jsem svého otce a tři starší našeho malého sboru. Slyšel jsem je z vedlejší místnosti a využil jsem své stále se zlepšující znalosti angličtiny (ved­ le afričtiny jsem se učil ve škole angličtinu od svého skotského učitele). Slyšel jsem, jak starý Angličan při rozhovoru se staršími říká: „Jestliže proti tomu nebu­ dou lidé nic mít, dá se to zařídit. Mohu narovnat rakve ke zdi a přikrýt je plach­ tami, takže nebudou vidět.“ Byl jsem potichu, oči otevřené dokořán. Pokračoval: „Koberce sice nemám, podlaha je dlážděná. Ale mám velké množství širokých pytlů, které se používají na balení vlny do žoků.“ Mne celá věc úplně nepřesvědčila, avšak otec a ostatní starší nabídku při­ jali. Naše shromáždění se tedy měla konat ve velkém skladišti rakví. Pán učinil v následujících dnech velké věci v této kůlně. Služba bratra Heatleye měla velký úspěch. Pán Ježíš pokřtil mnohé, mladé i staré, v Duchu svátém. Obrátil se určitý počet mladých lidí z farem. Ale co se týkalo mě samot­ ného, už dva roky jsem znal Pána, a stále ještě mě v Duchu svátém nepokřtil. Vůbec jsem se necítil dobře. Při všem respektu nesmíme však zapomenout, že naše tehdejší učení o křtu v Duchu svátém bylo spíše skrovné. Nevědomým lidem, z nichž jedním jsem byl i já, se říkalo, že když chceme přijmout křest v Duchu svátém, musíme být nej­ dříve vyprázdněni. Čím více jsem se pokoušel vyprázdnit se od svého já, tím více

24

V. kapitola! Svatý Duch

se mi samozřejmě zdálo, že jsem ho plný. Nikdo mi nikdy neřekl, že ve mně pra­ men živé vody už je a že jsem Ducha svátého přijal už tehdy, když mne Pán Ježíš zachránil. Učilo se, že křest v Duchu svátém je tímto naplněním. Znovuzrození bylo jen dílem Ducha Božího, ale Duch sám při tom prý přijat nebyl. Sbor ztratil z očí skutečnost, že Ježíš - „na ně dechla řekl jim: Přijměte Ducha svátého.“ (Jan 20,22) Bylo to dříve, nežli přijali o letnicích křest v Duchu svátém. Pán Ježíš ponořil věřícího do Ducha, takže Duch je zároveň v něm i na něm. Tak jsem se modlil a modlil, nic se však nedělo. Onoho čtvrtečního rána jsem vyhledal kancelář vedoucího školy a prosil ho o volno na další den. „Proč?“ ptal se tento přívětivý muž. „Chtěl bych se modlit,“ odpověděl jsem vážně. Nastala pauza. Jediným hlukem byl tlumený zvuk hovoru sekretářky ve vedlejší místnosti. „Davide,“ řekl konečně, „už jsem slyšel prosby o volno kvůli pohřbu ba­ bičky. který se vůbec nekonal, kvůli onemocnění, jež bylo vymyšlené, a podob­ ně. Ale dosud mě nikdo neprosil o volno, aby se mohl modlit.“ Díval se mi přímo do očí. „Co je pro tebe tak důležité, že se za to chceš modlit celý den?“ chtěl vědět. „Chtěl bych se postit,“ odvětil jsem, „Bible nám totiž říká, abychom se postili a modlili. Vedle modlitby mi jde především o půst, a když mne na zítřek omlu­ víte, chtěl bych s tím začít dnes večer. A chci se modlit tak dlouho, dokud mne Pán nepokřtí v Duchu svátém.“ Znovu zavládlo ticho. „Aha, o to ti jde,“ řekl. Na jeho rtech se objevil náznak úsměvu, ale hned zase zmizel. „Musíš si dát pozor, Davide. Víš, existuje totiž něco jako hypnóza a magnetismus. Nevím sice, jak to ti lidé dělají, ale buď opatrný a dej si pozor, abys skutečně mluvil s Pánem.“ Přikývl jsem a opětoval jeho pohled. „Dám si pozor.“ Na příští den mi dal volno. Otec měl z mého rozhodnutí radost. On a půl tuctu jiných mužů a mla­ dých lidí se se mnou tento čtvrtek modlilo celou noc, s výjimkou několika hodin spánku. Vkládali na mne ruce a prosili vroucně Pána, aby utišil moji touhu. Naše modlitby se postupně stávaly tišší, až jsme byli nakonec úplně potichu. Přitom jsme střídavě klečeli na dlažbě, stáli nebo přecházeli sem a tam. Jako staří dobří letničníjsme se snažili „promodlit“V. kapitola/ Svatý Duch. Modlili jsme se pořád dál, celý patek, a s výjimkou shromáždění s bratrem Heatleyem, celou následu­ jící noc. Mezitím už jsem byl pořádně vyčerpán - duševně, duchovně i tělesně. Ale nic se nestalo. Moje frustrace stále sílila. V sobotu ráno jsem seděl sám v rohu skladiště, když ke mně neočekávaně přišlo jedno děvče z farmy a sedlo si vedle mne. Bylo jí čtrnáct let, měla tmavo­ hnědé vlasy a během shromáždění přijala křest v Duchu svátém.

25

Říkali mu pan Letnice

„Davide,“ řekla nesměle, „smím ti něco říci? Nechtěla bych se do toho mí­ chat, ale vím, jak velice ses snažil.“ Moje mlčení považovala dívka za souhlas. Nebyl jsem proti, neměl jsem prostě co říci. „Myslím, že mi Pán dal něco, co ti mám říci.“ Přestávka. Byla na rozpacích a zčervenala. „Řekl mi, že když vyznáš to, co tíží tvé svědomí, pokřtí tě v Du­ chu svátém.“ Pohlédl jsem na ni a ona sklopila zrak. A tak tiše, jak přišla, zase odešla. Okamžitě jsem věděl, co jí Pán ukázal. Ve třinácti letech jsem tak byl ve svém svědomí zasažen prvním hříchem v životě, jehož jsem si byl skutečně pořád­ ně vědom, hříchem, kterého jsem se dopustil před sedmi lety. Byla to lež a vedla k dalším lžím, které měly tu první zakrýt. Byl jsem lhář. K první lži došlo, když jsem pozoroval v kolébce svoji tehdy jedinou ses­ třičku, která později zemřela ještě jako dítě. Matka byla zaměstnána něčím v do­ mě. Abych si zkrátil čas, hrál jsem si s kouskem šňůry, na níž byl upevněn malý, bezcenný přívěsek z kovu. Kroužil jsem s ním ve vzduchu. Najednou mi vyletěl z ruky a ten kousek kovu zasáhl děvčátko na hlavě a lehce ho zranil. Když si později rodiče všimli šrámu na hlavě děťátka a ptali se mne na to, řekl jsem jim, že nevím, jak se to stalo. Poprvé jsem sibyl vědom, že jsem zhřešil, a hlodalo to ve mně dalších sedm let. Zatímco jsem přemýšlel o slovech toho děvčete, položil jsem hlavu do ru­ kou a sklonil se dopředu, až jsem měl hlavu mezi koleny. Její vlídné napomenutí znovu znělo v mém zklamaném, zoufalém srdci. „Když vyznáš, co tíží tvé svě­ domí...“ Odkud o tom věděla? To muselo být od Boha. Nikdo, kromě Boha a mě samotného, o tom nevěděl. Narovnal jsem se a šest nebo sedm metrů od sebe jsem uviděl svou matku. Šel jsem k ní a potichu a krátce jsem jí vyprávěl o svém hříchu před sedmi lety. Vyznání mi připadalo lehké. „Ach, dítě,“ řekla matka mírně, ale bez zvláštního pohnutí, „proč jsi to v sobě držel sedm let? Proč jsi nám o tom neřekl už dáv­ no?“ V jejích otázkách nebyla ani troška odsouzení, jen samý soucit. „Nevím, maminko,“ řekl jsem se skloněnou hlavou. „Jenom vím, že teď musím celou věc uvést do pořádku. Pán mi tam v Basutsku odpustil mé hříchy, ale tato vzpomínka ve mně zůstala.“ Ihned jsem vstal, šel za otcem, vzal ho stranou a vyprávěl mu o svém hří­ chu. Dříve, než jsem skončil, tekly mu slzy a řekl: „Ó, Pane, Pane!“ Byl hluboce dojat a byl sotva schopen mluvit. „Drahý Pane, můj syn cítí, že je hříšník, proto­ že lhal. Jsem ještě daleko větší hříšník než on!“ Byl sám usvědčen a láskyplně mi moji lež odpustil. Připadalo mi divné, že mne hned po vyznání mého dětského hříchu nezaplavila velká radost. Očekával jsem velké.ulehčení. Namísto toho jsem se stále cítil nehoden, ačkoliv něco se ve mně změnilo. Když nastal čas k modlit­ bě, šel jsem sám do kouta, abych se modlil. Myslel jsem na varování vedoucího

26

V. kapitola! Svatý Duch školy o hypnóze a magnetismu a dal jsem přednost tomu, aby na mě nikdo ne­ vzkládal ruce. Chtěl jsem být sám. „Pane, vyznávám, jak jsem nehodný. Nenamáhej se pokřtít mne v Duchu svátém. Pomoz mi prostě vést dobrý život jako Ježíš a přijít do nebe.“ Okamžitě jsem zažil své první vidění. Vnitřním zrakem jsem viděl knihu. Podíval jsem se blíž a obraz byl jasnější. Byla tu kniha a dvě ruce. Jedna ruka držela knihu, druhá v ní listovala. Usilovně jsem nahlížel v očekávání, že budu schopen něco přečíst, ale stránky byly naprosto prázdné, úplně bílé. Když byla obrácena poslední stránka, slyšel jsem v nitru jakýsi hlas: „Není o tobě zazna­ menáno nic nepříznivého. Krev Ježíše Krista, Syna Božího, tě zcela očistila ode vší nespravedlnosti.“ Najednou mi bylo úplně jasné, že všechno, i hřích oné první lži, bylo Ježí­ šovou krví vymazáno. Moji duši, celou moji bytost naplnila hluboká, čistá radost. Pro nic jiného už nezbylo místo. Nemohl jsem už ani prosit Ducha svátého, aby mne naplnil. Nebyl už ve mně prostě ani kousek volného prostoru. Přemohla mě radost a zvolal jsem: „Haleluja!“ Ale to nestačilo, abych vy­ jádřil všechno, co jsem cítil. „Chvála Pánu“ se mi nezdálo o mnoho lepší. Znělo to téměř pošetile ve srovnání s tou čirou radostí, která mnou proudila. „Jak jen ji mohu vyjádřit?“ říkal jsem si. Ale dříve, než jsem se nadál, začal jsem se smát jako ještě nikdy v životě. Nikdo se mne nesnažil zastavit, mnozí se dokonce smáli se mnou. Každopádně se nezdálo, že by se někdo znepokojoval. Držel jsem se za břicho a říkal jsem: „Pane, víc už neunesu. Pomoz mi... pomoz mi vyjádřit, co cítím!“ A znovu jsem chtěl začít volat „haleluja“, ale vydal jsem jen „ha“, a to „leluja“ už nechtělo vyjít. Místo toho jsem začal mluvit novými jazyky slova, která jsem nikdy předtím neslyšel. To -ha- otevřelo má ústa a Pán je naplnil novou řečí. Tato řeč mi připadala velice legrační. Ve shromáždění byl jeden námořník jménem Bob Masser, který už zcesto­ val celý svět. Slyšel mne, jak tam v rohu vydávám tyto podivné nové zvuky, a při­ šel, aby chvíli naslouchal. Potom se otočil a volal ke shromáždění: „David mluví čínsky! Často jsem to slyšel. Chválí Boha tou nejčistší čínštinou!“ Lidé žasli a začali sami chválit Boha. Tu mne najednou napadla myšlenka, která mne vyděsila, a okamžitě jsem přestal mluvit. „Ó,Pane,“ řekl jsem, „neposílej mne, prosím, do Číny!“ Bál jsem se, že by to mohl být pokyn k misijnímu povolání. Ale po několika okamžicích tato myšlenka ustoupila a začal jsem zase mluvit. Ptal jsem se však sám sebe, zda jsem nyní tento dar neztratil. Okamžitě jsem si totiž uvědomil, že se jazyk změnil. Zřetelně se lišil od předchozího a zjevně nebyl orientální. Pokračoval jsem v mluvení, přitom však na mne doléhaly všeli­ jaké myšlenky. „Jaká je to nyní řeč?... Nebyl jsem neposlušen Ducha Božího, když teďmluvím jinou řečí?... Co jsem to dostal ted?... Je to jako žvatlání... Ale když je

27

Říkali mu pan Letnice to žvatlání, proč nemohu zůstat u stejného způsobu žvatlání?... Kdo proměňuje to žvatlání?... Mluvil jsem ve více než šesti řečech... Pokaždé je to jiné ... To ne­ může být ze mne... Sice mluvím, ale já sám ty hlásky nevytvářím... Přechází pro­ stě přes mé rty, nemohu je změnit... Ale nemohu je ani zadržet... Téměř po půl hodině jsem šel ke kazateli a řekl: „Bratře Heatley, když dá Duch svaty někomu dar jazyka, dá mu jen jednu řeč, a člověk mluví potom stále jen touto řečí?“ „Ne,“ zněla odpověď. „Bible mluví v 1. Korintským 12. kapitole o “roz­ ličných jazycích“. Můžeme tedy mluvit mnoha druhy jazyků. Ale jaký je vlastně tvůj problém?“ „No,“ řekl jsem, „myslím, že jsem během poslední půlhodinky mluvil asi šesti jazyky.“ „Kvůli tomu si nedělej starosti,“ uklidňoval mne a smál se. „Kolika jazyky mluvíte potom vy?“ chtěl jsem vědět. Svým mimořádně trpělivým způsobem ote­ vřel svoji Bibli a vyhledal 13. kapitolu 1. Korintským. „Podívej se, co je psáno: .Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými..' Tedy kolik máme lidských ja­ zyků?“ Tehdy se učilo, že je ňa zemi asi dva tisíce jazyků. „Dva tisíce?“ odpověděl jsem váhavě. „No“ řekl, „až jednou budeš mít za sebou mluvení ve dvou tisících jazyků, můžeš pomýšlet také na andělské jazyky.“ „Ó, myslím, že k tomu nikdy nedojde,“ odvětil jsem sklesle, s odpovědí jsem však byl spokojen. Od té doby jsem si s tím nikdy nedělal starosti. Pokaždé, když nějaká agentura znovu zveřejňuje počet jazyků a dialektů na světě, uvádí větší čísla než dříve. Dnes se říká, že jich je přes čtyři tisíce. Nikdy jsem nedošel k tomu, že bych se domníval, že jsem vyčerpal všechny jazyky, ačkoliv často, když jsem se modlil v jazycích, slyšel jsem najednou řeč, která byla mému slu­ chu úplně nová.

28

VI. Osel My, letniční v Jižní Africe, jsme v roce 1920 říkávali, že sbor, který nekoná alespoň jednou týdně veřejné shromáždění, je mrtvou, odpadlou obcí. A tak, ať už bylo hezky či ošklivo, konali jsme každou sobotu večer v Ladybrandu pouliční shromáždění. V průběhu dvou let po křtu v Duchu svátém jsem si zvykl vydávat svědectví na veřejnosti. Můj přínos k těmto shromážděním pozvolna přerostl pou­ hé vydávání svědectví. Mně, a zřejmě i všem ostatním, bylo stále jasnější, že mne Pán vede ke kazatelské službě. Brzy jsem začal prožívat úplně novou inspiraci, když jsem nejenom vydával svědectví o svém obrácení, ale přinášel zároveň Boží slovo. Dařilo se mi vyřizovat tuto zvěst stále jasněji a jasněji. Když jsme se shromáždili na hlavní ulici našeho malého města Ladybran­ du, vystoupil jsem často v kruhu, který jsme vytvořili, a zvěstoval poselství spá­ sy s větší jistotou a silou, než jaká by se dala očekávat od patnáctiletého chlapce. S Biblí v rucejsemsev tomto kruhu nenuceně pohyboval, oslovoval jsem lidi, a potom jsem mluvilo smyslu našeho života a o Božím volání. Na patnác­ tiletého hocha jsem měl silný hlas, a to mi umožnilo prosadit se v hlučení davu a v dobromyslném posměchu posměvačů, kteří přirozeně nikdy nechyběli. Brzy po mých patnáctých narozeninách jeli někteří z našeho sboru v La­ dybrandu do téměř sto padesát kilometrů západně položeného Bloemfonteinu, hlavního města a obchodního centra Oranžského svobodného státu. Zde se ko­ naly důležité náboženské, politické a kulturní konference, stejně jako nádherné a široko daleko známé výstavy dobytka. Přijeli jsme sem, abychom se v tomto čistém, úhledném městě s padesáti tisíci obyvateli zúčastnili regionální konference Apostolic Faith Mission. Téměř v každou denní i noční hodinu byly na ulicích spousty lidí. To přímo vyzývalo k veřejným shromážděním. Hned náš první večer zde, velmi teplý večer pozdního léta, se nás vydalo několik tuctů na jedno místo ve středu města. Vytvořili jsme kruh a asi hodinu jsme zpívali, svědčili a kázali. Oblečen v kalhotech a košili barvy khaki jsem vstoupil doprostřed kruhu a začal mluvit - hubený blondák z venkova, který nebyl zvyklý na tento městský ruch.

29

Říkali mu pan Letnice

„Před čtyřmi lety,“ volal jsem hlasitě, ,jsem zakusil, k jakému strachu člo­ věka může dovést, když se pokouší žít v tomto světě bez Boha. Jako jedenáctiletý chlapec jsem se ocitl díky zuřícímu nečasu v Basutsku na pokraji smrti. A poprvé jsem dokázal volat k Ježíši Kristu, který mne, aniž bych to postřehl, táhlk sobě stále blíž. Ale tehdy, když jsem záblesků a hromů a valícího se deš­ tě na kolenou volal k Pánu, Božímu Synu, okamžitě jsem věděl, že je přítomen. Vztáhl ke mně svoji ruku a konečně jsem ho poznal. Byl při mně, byl skutečnos­ tí. Tam jsem poznal Syna Božího! Zachránil mne!“ Mluvil jsem hlasitě, aby mi bylo rozumět až z chodníku. K našemu krouž­ ku se připojovali stále další lidé, muži, ženy, děti, dobře oblečení i prostí. Chtěli vidět zblízka toho mladého kazatele, který tak vášnivě mluvil. Netrvalo to dlouho a pořádali jsme tam na ulicích Bloemfonteinu pravidelná evangelizační shromáž­ dění starým osvědčeným způsobem. To se opakovalo každý večer onoho týdne. Požádali mne dokonce, abych vydal svědectví při jednom večerním shromáždění hlavní konference. Ale pou­ liční shromáždění byla pro mě tehdy důležitější. Dodatečně jsem poznal, že moji službu formoval Bůh. Učil mne vnímat Ducha svátého a říkat to, co bylo v jednotlivých případech potřeba. Dokonce tváří v tvář cizímu, ne vždy přívětivému davu lidí, jsem se učil naslouchat vnitřnímu hlasu Ducha a chápat myšlenky, na které jsem nebyl připraven. Pán byl k mla­ dému kazateli velmi milostivý. V témže roce, tedy v roce 1920, jsem došel k přesvědčení, že mne Bůh povolal k práci pro Boží království. Pouliční shromáždění, konference a sboro­ vá práce v Ladybrandu, to vše se stalo středem a obsahem mého života. Byl jsem si jist, že mne Pán povolal do služby na plný úvazek. Jeden inzerát ve sborovém časopise AFM se zdál toto přesvědčení potvrzovat. Hledali mladého muže jako učně do tiskárny a nakladatelství v hlavním sídle denominace, v Johannesbur­ gu. To bylo přesně to, co bych rád dělal. „Co si o tom myslíš, otče?“ zeptal jsem se ho, když jsem mu sdělil svůj dojem. „Mohu se o toto místo ucházet?“ Ukončil jsem základní školu, jak odpovídalo požadavkům tehdejších dob, a tatínek nepovažoval další vzdělání pro ty, kdo chtějí sloužit Pánu, za nezbytné. To byl bod, který se měl ještě jednou objevit v našich pozdějších vztazích. „Jestli to chceš dělat,“ řekl zjevně potěšen,„nebudu ti bránit.“ Bylo to tedy jasné. Budu se o to místo ucházet. V prosinci jsme tedy cestovali, Matouš, mladší bratr, já a otec vlakem do Johannesburgu, který ležel pět set kilometrů na sever. S půl miliónem obyvatel to bylo největší město Jižní Afriky. Chtěli jsme se zúčastnit prosincové konferen­ ce a já jsem měl zároveň v úmyslu ucházet se o to učňovské místo. Ke své han­ bě musím přiznat, že pro nás chlapce byla cesta ve třetí třídě, kde byli téměř sami barevní cestující a kromě nejnutnějšího žádný komfort, něco ponižujícího. Ale

30

VI. kapitola/ Osel otce se tyto vnější věci nijak nedotýkaly, žil zcela ve vítězství nad takovými nedů­ ležitými okolnostmi. Neměl o sobě tak vysoké mínění jako my hoši. Čtvrtek této jednotýdenní konference byl dnem misie. Misionáři, pracující roztroušeně po celé zemi, vyprávěli o svých zkušenostech a vzájemně se povzbu­ zovali v práci. V kostele, novém Central Tabernacle na Church Street, jsem se­ děl toho dne zcela vzadu. Hnutí začalo v jednom starém presbyteriánském kostele, nazvaném později Bree Street Tabernacle, kde zažili svého času probuzení, jaké tam ještě nikdy nebylo a které trvalo nepřetržitě osmnáct měsíců. Shromáždění tehdy začalo v pátek večer a trvalo přes sobotu do neděle do půlnoci. Dělo se mnoho zázraků. Rychlý růst práce však nutil ony první letniční k tomu, aby se domu na Bree Street vzdali a zřídili Central Tabernacle. Onen čtvrtek nás bylo přítomno asi šest set a těšili jsme se z rozšíření Božího díla. Jeden misionář ze severní části země, Daniel Booysen, statný muž s plnovousem, vystoupil na pódium a začal hovořit o tom, co mu leželo na srd­ ci. „Ostatní mluvili o svých potřebách, o výdajích atd.“ řekl pomalu svým moc­ ným, drsným hlasem, „ale já zde nejsem proto, abych prosil o peníze. Myslím, že mi můžete dát to, co potřebuji, aniž byste za to vydávali peníze.“ Tímto tak zcela jinak znějícím úvodem vzbudil hned pozornost poslucha­ čů. Pokračoval: „Co by mi především pomohlo, nejsou peníze. Máme svou farmu a sami si pěstujeme vše, co potřebujeme k jídlu. Máme dobytek a maso, krávy a máslo a mléko. Ale můj problém je následující: žijeme v horách. Den co den musím chodit pěšky po horách. To je pro mě příliš namáhavé. Zkoušel jsem jez­ dit na kole, ale dolů je to nebezpečné a nahoru musím tlačit. Také koně nejsou nahoře to pravé, neboť umírají na mor.“ „Ale,“ na okamžik se odmlčel, aby zvýšil účinek svých slov, „ale kdybych dostal pár oslů, ti se dají držet všude. Jsou však velmi drazí, a já si nemohu dovo­ lit ani jednoho. Snad by mi mohl pomoci někdo zde.“ Vrátil se zpátky na své místo. Hned se zvedl jeden starý farmář, bratr van Tonder z Potchefstream, a ře­ kl přítomným: „Moje děti jezdily dřív do školy malým vozem, který byl tažen dvě­ ma osly. Nyní jsou ve městě v jednom internátě a osly už nepotřebují. Dám je misionáři k dispozici.“ Ze shromáždění se ozývalo pochvalné volání a potlesk. Jeden muž z Bethel, bratr Jan Smith, povstal a řekl: „Mám syna, který jezdil do školy na oslu. Také on půjde co nejdříve do internátu. Pošlu proto bratru Booysenovi osla, sedlo a i vůz. Tam, kde to krajina dovolí, může použít vůz, a jinde zase sedlo.“ Zástup vyjádřil své nadšení hlasitým potleskem. Jako dalšího jsem uviděl najednou na pódiu svého otce. Podle toho, co jsem věděl, nebyl na programu, a pozoroval jsem ho se směsí zvědavosti a třesení. Začal mluvit. „Jak se zdá, jsme ve velmi veselé a štědré náladě. A tak bych vám chtěl

31

Říkali mu pan Letnice

sdělit, že také já mám osla, kterého bych chtěl dát Pánu. Ale protože se obávám, že by se s těmi ostatními nenechal zapřáhnout, nemohu jej poslat tomuto misio­ náři. Ale jsem hrdý na svého osla.“ Přemýšlel jsem: „Kde májakého osla? Nebývá jeho zvykem, aby takto žer­ toval. O čem to vlastně mluví? My, chlapci, jsme si vždycky přáli mít osly, a on teď tvrdí, že ho má.“ Můj otec se podíval dozadu do poslední řady, kde jsem seděl, a řekl: „Da­ vide, pojď sem.“ Srdce mi bilo až v krku. Instinktivně jsem se skrčil hluboko do lavice, avšak dobře jsem věděl, že mi nezbude nic jiného, nežli jít dopředu. Všichni se na mne podívali a smáli se. Předstoupil jsem na pódium. Otec mne vzal za pravé ucho a pokračoval: „To je jediný osel, kterého mohu dát. Je to můj nejstarší syn. Jmenuje se David a cítí, že ho Pán povolává ke svému dílu.“ Na chvíli se zarazil a jeho hlas byl poněkud drsný. „Dříve, než se narodil, jsme se každý den se ženou modlili: “Pane, dej nám jako první dítě syna a slibu­ jeme ti, že ti ho dáme k dispozici pro tvé dílo.“ Tak tedy přišel na svět David. Už v lůně matky jsme jej na modlitbách dali Pánu do služby. Není divu, že ho nedo­ káže uspokojit nic jiného než nasazení pro Pána.“ Po delší pauze položil ruku kolem mých ramen a řekl: „Ano, to je jediný osel, kterého mohu dát. A jsem hrdý na to, že jej smím dát Ježíši.“ Žádné oči v kostele nezůstaly suché. Radostné volání se proměnilo v pláč a tiché děkování Pánu. Společně se modlili za mého otce a za mne. Když shro­ máždění skončilo, začala mezi přítomnými kolovat má nová přezdívka - „David osel,“ jméno, které jsem slyšel ještě dvacet let, dokonce během své první návště­ vy v USA v roce 1937. Zjistil jsem, že jsem si vysloužil své „D. D.“ (doktor te­ ologie - ale anglicky také David Donkey = David Osel - pozn. překladatele).

**

Po této konferenci jsem nastoupil do první práce pro Pána na plný úvazek. Stal jsem se učněm v tiskárně, kde jsem získal zálibu pro pach tiskařské černi, která mi zůstala po celý život. Zdálo se, že podobně jako kazatelská služba, mi přešel do krve tisk a vydávání knih. Vedení hnutí se rozhodlo zajistit mi zdarma stravu a nocleh, ale za učení samotné jsem nedostával žádnou mzdu. Tak jsem žil ve svých šestnácti letech v největším městě v zemi, ale bez příjmů. Nocleh mi obstarali u jedné staré vdovy, sestry Naude a její rodiny. V je­ jím milém, čistém domě z červených pálených cihel jsem měl k dispozici malou místnost ve druhém poschodí. Byl jsem na tomto místě dokonale šťasten. Byl jsem však chudý a neměl ani haléř.

32

VI. kapitola/ Osel

Bydlel jsem tam již týden nebo dva, když jsem se chtěl připravit na nedělní bohoslužby. Otevřel jsem nízký prádelník, abych vytáhl svou krásnou bílou koši­ li. Košile nikde. Velmi jsem se podivil. Šel jsem dolů. „Sestro Naude, nemám tu tento týden košili. Nedal jsem žád­ nou do prádla?“ „Ano, dal,“ řekla, „ale byla potom tak roztrhaná, že se nevyplatilo ji žehlit.“ Mlčení. „Nemáš žádnou jinou?“ ptala se. ,,Ne, nemám zde žádnou jinou. Moje khaki košile jsou špinavé.“ „No,“ mínila a pokrčila rameny, „potom budeš muset dnes zůstat v posteli.“ Vrátil jsem se do svého pokoje a posadil se na kraj postele. Potom nastal strašný boj. Boj se samotným ďáblem. Tak ty tu tedy chceš pracovat pro Pána. Člověče, otevři přece oči! Co z toho kouká? Kde si myslíš, že jsi? Kdybys byl doma, maminka by se vždycky postarala o to, abys měl čistou košili.“ Počáteční sklíčenost chtěla přejít v depresi. Avšak najednou proniklo svět­ lo a já polohlasně řekl: „Proč bych měl být sklíčený? Existují přece útoky. Ostat­ ní zažívají mnohem horší věci. Když mne Pán uznal za hodna útoků, pak se jistě dočkám toho, jak s jeho pomocí obstojím.“ Pohlédl jsem na svůj kufr. „Počkej chvíli,“ řekl jsem si stále ještě sám pro sebe a dost hlasitě, aby to bylo slyšet. „Snad chtěl Pán učinit zázrak a vložil mi nějakou košili do kufru.“ Zvedl jsem ho na postel a otevřel. Košile nikde. Našel jsem tam však dosti velký kapesník, který mi dala maminka s sebou jako dárek na rozloučenou. Usmál jsem se. „Jestlipak je dost velký, aby se z něj dala udělat košile? Snad s tím něco svedu.“ Když jsem viděl faráře a kazatele s jejich kulatým klerickým límečkem, často jsem si říkal, zdali mají vůbec pod černou náprsenkou ještě nějakou košili. Pokračoval jsem ve svém úmyslu. Použil jsem dva knoflíky, které jsem měl u se­ be. Prostřihl jsem na obou stranách přesně na správném místě dvě dírky dostateč­ ně velké pro knoflíky, složil kapesník jako náprsenku a připevnil ke své vestě. Nevypadalo to zas tak špatně, a tak jsem s tím šel na bohoslužby. Na konci shromáždění ke mně přišel misionář z Ameriky a potřásl mi ru­ kou. Přitom mi vložil do ruky cosi, co připomínalo kus papíru. „Někdo ti tu chtěl tohle dát,“ řekl. Jak jsem zjistil, byla to desetišilinková bankovka, v oněch dnech asi dva dolary. „To na košili stačí,“ řekl jsem si. S vynalézavostí vlastní mládí se mi podařilo dostat se z kostela co nejrych­ leji. Měl jsem strach, že kdybych ještě mnoha lidem potřásal rukama, mohla by se moje improvizace rozložit a být odhalena. Příští den jsem si koupil košili a ukončil tím další lekci celoživotní výuky chození v Duchu. Pán mi dal ještě jednu krásnou odměnu za tuto epizodu, která byla jedním z prvních kroků mé přípravy na službu. Už nikdy mi nechyběla ko­ šile. Vždy se o vše bohatě staral.

33

Svatba Když mi bylo skoro dvacet, považoval jsem za nutné věnovat se kromě své služby v letničním hnutí nějaké světské práci. Tak jsem odešel do Pretorie a na­ šel si místo kancelářského zaměstnance u jihoafrické železnice v hlavní kance­ láři inženýrských oddělení. Tehdy, v letech 1925-1926, byla Pretorie správním sídlem Jižní Afriky, městem se sto dvaceti tisíci obyvatel, z nichž tři čtvrtiny byli Evropané. Bylo to čisté, pěkně položené město s moderními pravoúhlými obytnými čtvrtěmi. Pro mladého kazatele z Ladybrandu to bylo město velice působivé. Jednou z prvních věcí, které jsem zde udělal, bylo, že jsem vyhledal AFM. To nebylo příliš obtížné. Také v tomto městě měli letniční u tradičních církví pověst falešných proroků. „Vrchní sál“ - několik místností a hlavní sál - se na­ cházel uprostřed města nad lékárnou a drogerií. Najedná straně byl vzdálen jedi­ ný obytný blok od hlavní pošty a v opačném směru rovněžjeden blok od velkého Central Dutch Reformed Church, hlavního kostela ve městě. Byl to úžasný po­ hled: vidět, jak každou neděli proudily z obou sborů zástupy lidí a mísily se v uli­ cích. Vedoucí politické a kulturní osobnosti města na straně jedné, strašliví „apoštolští“, jak byli letniční nazýváni, na straně druhé. Se vzděláním a zkušenostmi, které jsem v oněch časných dnech již měl, to netrvalo dlouho, a přijal jsem ve „vrchním sále“ kazatelskou službu. Pán tam podivuhodně působil takovým způsobem, že se mi tato doba stala přípravou na dny a roky, které měly následovat. Kazatel J. M. Francis vykonával tak jako já vedle svého úřadu správce sboru světské povolání. Potřeboval pomoc a jednoho dne mne poprosil, abych se stal jeho spolupracovníkem. Dělili jsme se o kazatel­ skou službu - obvykle jsme se střídali. To byl začátek mé oficiální kazatelské služ­ by. „Existuje pro začátek lepší místo,“ myslel jsem si, „nežli takovýto vrchní sál?“ Nejznámějším členem tohoto malého letničního sboru v srdci jihoafrické­ ho hlavního města byla manželka ministerského předsedy, generála J. B. M. Hertzoga. Jak pro nás, tak pro naše sousedy v Central Dutch Reformed Church to byl zajímavý pohled, když paní Hertzogová přijela ve svém dlouhém černém

34

Vil. kapitola! Svatba Cadillacu a stoupala po schodech do skromného letničního shromáždění. Pro mnohé to bylo přímo skandální, pro nás to bylo nádherné. Pán Bůh jistě nehledí na vnější věci. Paní Hertzogová přijala křest v Duchu svátém ještě když bydlela v Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu, a její muž byl vůdcem národní strany, nikoli však ještě ministerským předsedou. Naše bohoslužby na­ vštěvovala pravidelně s výjimkou těch nedělí, kdy se konala v reformovaném kostele večeře Páně. Její manžel souhlasil s tím, žes niv tyto dny půjde do kos­ tela, přičemž mu ona vždy stála po boku. Jinak byla u nás. Holandsko-reformovaní jednou málem ministerského předsedu jako návštěv­ níka bohoslužeb ztratili. On a jeho žena se účastnili bohoslužeb s večeří Páně, když k nim přistoupil jeden starší sboru. „Pane ministerský předsedo “ řekl, „vaše paní se nesmí, při všem náležité­ mu respektu, účastnit večeře Páně, protože je apoštolská.“ Starý pán skoro explodoval a téměř by se byl vyřítil z kostela. „To je na­ posledy, co jsem byl na tomto místě,“ řekl tak hlasitě, že to bylo slyšet v okruhu několika kostelních lavic. Ale jeho žena, vskutku pokorné Boží dítko, ho mírně zadržela záruku a uklidnila ho. Usilovně ho prosila, aby se přece neobracel k círk­ vi zády. Přes své rozhořčení dbal po zbytek svého života na její přání. Také v jiné kontroverzi, která ještě více pronikla na veřejnost, stál na její straně. Jednalo se o křest víry paní Hertzogové, k němuž se rozhodla nějaký čas poté, co přišla do AFM v Bloemfonteinu. Poté, co nejdříve s generálem o křtu vodou diskutovala, obdržela jeho sou­ hlas k tomuto kroku, ačkoliv stál v protikladu k praxi holandsko-reformované církve. Pak se rozpoutala bouře. AFM v Bloemfonteinu postavila nový kostek Zařízení ke křtu bylo dokon­ čeno dříve než zbytek budovy, a paní Hertzogová proto prosila, aby směla být pokřtěna v malém kroužku dříve, než bude kostel posvěcen. Přípravy k tomu byly hotovy a těch několik málo hostů, kteří byli pozváni, už bylo v kostele. Zapo­ mněli však za sebou zavřít dveře u hlavního vchodu a jeden zvědavý chodec se jimi tajně vplízil dovnitř. Ke svému údivu byl svědkem toho, jak žena minister­ ského předsedy země byla pokřtěna v tomto malém letničním kostele. Naneštěstí byl tento chodec vydavatelem novin a jednou z vedoucích osob­ ností národní strany. Jeho noviny z toho udělaly senzační zprávu a přes noc se dozvěděla o křtu víry paní Hertzogové celá země. Na pracovní stůl ministerské­ ho předsedy proudil ze všech stran příval nevlídných a odsuzujících dopisů. Paní Hertzogová to kvůli svému muži těžce nesla. Šla rovnou za ním. „Podívej se,“ řekla a ukázala mu několik novin. Články, které tam o tom byly, ho očividně velice rozčílily.,Je mi to líto,“ pokračovala, „ne­ bylo mým úmyslem přivést tě do takové trapné situace. Mysleli jsme, že jsme při křtu úplně sami, ale vplížil se tam jeden z tvých lidí a tohle je výsledkem.“

35

Říkali mu pan Letnice

Ministerský předseda ihned nadiktoval dopis všem svým politickým přáte­ lům a nejdůležitějším novinám, v němž nebylo ani slovo o omluvě nebo o lí­ tosti. Místo toho vyjádřil v tomto dopise, který noviny otiskly, vděčnost za svoji „úžasnou ženu“, vylíčil její odevzdanost Pánu a jasně prohlásil, že její víra je její osobní záležitostí a má zůstat ušetřena každého vměšování. Během dvou dnů byla kontroverze ukončena. Paní Hertzogová, pokřtěná jak ve vodě, tak v Duchu svátém, zůstala věrná svému sboru. Od paní Hertzogové jsem se naučil ještě jednu lekci, která mi zůstala na celý život. Jednou v neděli jsem vedl bohoslužby a prosil všechny, kteří si přejí osob­ ní přímluvy, aby přišli dopředu před kazatelnu. A přišli mnozí, mezi nimi také paní Hertzogová. Na mnohé lidi jsem vzkládal ruce, ji jsem však pominul. Zdálo se mi neomalené, abych na ni vzkládal ruce. Když přímluvy skončily, podívala se na mě a viděl jsem, že by mi chtěla něco říci. Když jsem k ní přistoupil, řekla: „Proč jste se za mne nemodlil?“ Její oči se naplnily slzami. „Z respektu před vámi,“ odpověděl jsem. „Jste manželkou ministerského předsedy. Měl jsem pocit, že na vás nemohu prostě vložit ruce.“ Byla vážná i smutná zároveň. „Když jsem zde ve shromáždění, nerepre­ zentuji ministerského předsedu. Berte to, prosím, tak, že tam v lavici nesedí žena ministerského předsedy, nýbrž prostě já. Nechovejte se ke mně v tomto kostele nikdy se zvláštním respektem. Venku, na veřejnosti, tam jsem ženou ministerské­ ho předsedy. Zde jsem Boží dítě jako každé jiné.“ Tato epizoda byla počátkem úzkého a trvalého přátelství, které mělo i poz­ ději stále znovu ovlivňovat můj život. Krátce po Vánocích, poté, co jsem nastoupil nastálo do kazatelské služby ve vrchním sále, mě po shromáždění oslovil jeden bratr, který měřil přes dva me­ try. „Davide,“ řekl, „mám neteř, která odpadla. Dříve hořela pro Pána, ale pak sejí hluboce dotkl jakýsi konflikt, a nyní zcela odpadla a nechce už vůbec nic slyšet.“ Musel jsem trochu ustoupit dozadu, abych se mohl podívat do Lorryho vážné tváře. „To je zlé,“ řekl jsem. „Slyšel jsem, jak jsi jednou říkal, že velice cítíš s těmi, kdo odpadli, a tak jsem si myslel, že bys mohl mé neteři pomoci. Když budeš chtít, rád tě dovedu do domu své sestry. Myslím, že jí můžeš pomoci.“ Slíbil, že se pro mne odpoledne staví. Jeli jsme na kolech do vesnice vzdá­ lené od města několik kilometrů. Ležela na úpatí hory a jmenovala se Mountain View. Když jsme vstoupili do jejich prostého domu, byla mi představena řada strýčků, tetiček a ostatních příbuzných, a nakonec také štíhlá, středně vysoká, tmavovlasá mladší žena. Lorry řekl: „To je sestra Jacobsová, bratr du Plessis.“ Podíval jsem sejí do očí. Zdály se zároveň modré i zelené. Nedalo se přesně říci, jaké jsou. Její tvář byla prakticky bez výrazu a nebyla v ní ani stopa po úsměvu.

36

VII. kapitola/ Svatba

„Slečna Jacobsová, prosím,“ řekla tiše. „Těší mne, že vás poznávám, slečno Jacobsová,“ řekl jsem s lehkou poklo­ nou a snažiljsem se potlačit smích, který se o mne pokoušel. Posadili jsme se na pohovku. Začal jsem hned mluvit. „Myslím, že vaše poznámka vyžaduje vysvětlení.“ Nadzvedla víčka. „Strýc Lorry vás představil jako 'sestru Jacobsovou’, vy jste to však okamžitě opravila na 'slečna Jacobsová’. Co­ pak se stalo se sestrou Jacobsovou? Cožpak neměl důvod nazývat vás sestrou Ja­ cobsovou?“ „Ale ano,“ řekla tiše, zatímco její pěkná ústa přešel lehký úsměv a její oči se na okamžik rozsvítily, „byla jsem kdysi sestrou Jacobsovou, ale nyní jsem slečna Jacobsová.“ „Copak se stalo se sestrou Jacobsovou?“ trval jsem na svém. Podívala se na své ruce složené v klíně a potom řekla: „Upozornila jsem jednu paní ve sboru, že ji Pán chce uzdravit, ale že se musí nejprve pokořit. Kaza­ tel se o tom doslechl a řekl, že moje poznámka byla od ďábla. Domníval se, že nemám právo mluvit tak s takovou jemnou ženou.“ „Jsem si jista, že to bylo od Pána.“ Uběhlo pár vteřin. „V každém případě jsem přestala chodit do sboru. Nechtěla jsem s ním už mít nic společného.“ „Povězte mi,“ chtěl jsem vědět, „učinila jste opravdovou zkušenost spásy?“ „Ale ano,“ odpověděla mi důrazně. „Vyprávějte mi o tom.“ Začala svůj příběh a netrvalo, to dlouho a rozplakala se. Nebylo pochyb­ nosti o její upřímnosti. Ostatní příbuzní i matka nás během rozhovoru opustili, protože jsem však věděl, že jsou všichni věřící, usoudil jsem, že by měli pomáhat sloužit sestře Jacobsová. Poprosil jsem je tedy, aby přišli a modlili se spolu s ná­ mi. Všichni jsme poklekli, a aniž bychom ji museli nutit, otevřela mladá žena znovu své srdce Pánu Ježíši a cele se mu v slzách vydala. Když jsme se zvedli, všechno napětí z její tváře zmizelo. Mírně se usmála a řekla: „Promiňte, prosím, potřebuji jiný kapesník.“ Zatímco kráčela pokojem a přistoupila ke stolku, řekl mi Pán zcela neočekávaně a naprosto jasně: „To je tvoje žena.“ Byl jsem jako omráčený. „Drahý Pane,“ myslel jsem si,, jájsem přece ještě nevyhlížel ženu.“ Když se zase vrátila, lépe jsem si ji prohlédl a musel jsem se prostě usmívat. „Děkuji, Pane. Je hezká.“ Tak se stalo, že jsem se seznámil s Annou Cornelií Jacobsovou, kterou Pán označil jako budoucí ženu Davida Johna du Plessis. Dva dny nato jsme měli s Annou první schůzku. Souhlasila, že se mnou půjde na Silvestra na půlnoční bohoslužby do sboru. Když jsem se pro ni stavo­ val, nebyl jsem si jist, zda ji v tom davu lidí poznám. Pracovala totiž v obchod­ ním domě. Obával jsem se, že ji minu, protože jsem ji viděl jen jedinkrát.

37

Říkali mu pan Letnice Ale neminul jsem ji. Pracovala v oddělení, kde se prodávaly levné věci. Když jsem se po ní ptal, manažer mi řekl: „Postavil jsem Annu právě tam, proto­ že je nejhezčí a nejvlídnější děvče, které mám. Když tam lidé přijdou a uvidí takové hezké děvče, rádi vydají peníze, jen aby s ní mohli mluvit.“ Při sborovém zpěvu se nás Pán obou dotkl. Dříve, než jsme si to uvědomili, zasvětili jsme mu svůj život znovu společně. „To je skutečně až příliš jednoduché,“ myslel jsem si, „vždyť jsme se tepr­ ve před chvílí poznali, ani jsem jí ještě neučinil nabídku k sňatku!“ Ale slyšel jsem, jak jsem jí během zpěvu říkal: „Zasvětíme svůj život službě Pánu. Jednoho dne budeme ty a já pracovat pro Pána.“ Její oči zářily. „Ano,“ řekla, „budu misionářkou!“ Byli jsme zasnoubeni osmnáct měsíců. A dne 13. srpna 1927, v sobotu odpoledne, jsme byli Anna a já oddáni bratrem Bothou Oppermannem ve vrch­ ním sále. Byl to prostý obřad. Bylo přítomno asi sto lidí. Vedle oddavků jsme neměli naplánovanou žádnou další svatební slavnost, a tak jsme hned pospíchali k fotografovi, abychom si nechali udělat naše sva­ tební obrázky. To nebylo jako dnes, kdy se při svatbách všude okolo potulují fo­ tografové a fotografují podle libosti. Tehdy jsme museli zajítk fotografovi sami. Nato jsme se chtěli nechat odvézt domů. Bratr Oppermann nám pronajal ve svém prostorném domě dva pokoje, které měly být od nynějška naším domovem. Ale řidič nás přivezl zase zpátky ke sborovému sálu. „My bychom ale raději domů,“ namítal jsem trochu zklamaně a také pohněvaně. Otočil se na sedadle svého nového vozu a řekl: „Kdybyste šli nyní domů, zklamali byste spoustu lidí,“ a ukázal rukou na schody do sborového sálu. Šli jsem tedy nahoru. Vrchní sál byl plný lidí! Začala nádherná svatební slavnost. Židle byly přestavěny a byly přeneseny stoly; všude byla květinová výzdoba, sál napl­ nila krásná křesťanská hudba. Tato oslava se konala ke cti Pánu a nám. Ale čas, který nám byl dán k dis­ pozici, byl omezen. Za dvě hodiny musel být sál znovu uveden do normálního stavu, protože jsme tentýž večer začínali s týdnem vyučování. Čerstvý manžel­ ský pár začal své líbánky na půdě sborového sálu. To ale nebylo všechno. Pán to tak vedl nebo dopustil, že jsme dostali zcela neočekávaně týden volno, ačkoliv jsme byli příliš chudí, než abychom mohli ně­ kam jet. Začalo to dva dny po naší svatbě. Anna a já jsme začali trpět současně jis­ tou nevolností. Ačkoliv jsme vlastně neměli bolesti ani otoky, naše krky nebyly v pořádku. „Ne, Pane, prosím, jenom ne nějakou nemoc!“ Šli jsme k lékaři. Příušnice. Oba dva. Co ted? „Doufej v Hospodina celým srdcem svým a na rozumnost svou se nespoléhej.“ (Př. 3,5) Znali jsme to slovo nazpaměť.

38

Vil. kapitola! Svatba

Tak se konala svatba jako ve vyhlédnutý čas. Lékař nám nařídil týden vol­ na. Byli jsme zjevně uzdraveni a netrpěli žádnými dalšími projevy či následky. Mohli jsme navštěvovat všechna sejití tohoto zvláštního týdne vyučování. Pán Bůh to zařídil tak, že jsme mohli být celý týden spolu, a přitom i se svou rodinou a se sourozenci ve víře - perfektní líbánky. Několik měsíců před naší svatbou jsem měl s otcem jeden z našich dvou či tří sporů, které tehdy trochu zkalily náš úzký vztah. Psal jsem mu, že se chceme s Annou vzít, a ptal jsem se ho, zda ji smím přivést domů. Jeho odpověď zněla, že jsem se svými jdnadvaceti lety příliš mladý. Já jsem reagoval dosti ostře: „V tom případě bude, myslím, lepší, když domů nepřijdu. Chci prostě jít cestou, kterou mne Pán vede, a ožením se.“ Od té doby mezi námi panovalo po mnoho měsíců mlčení. Po narození našeho prvního dítěte jsem přivedl Annu na krátký čas do domu svého otce, zatímco já jsem se připravoval na novou práci. Při této návštěvě roz­ tál veškerý odpor a byl nahrazen hlubokou náklonností. Když jsem šiji přijel vyzvednout, vzal mě otec stranou: „Když budeš dělat ve svém životě vždycky taková moudrá rozhodnutí, tak to ještě někam dotáhneš.“ Znovu nás spojil pokoj a láska. Když se tyto mraky rozplynuly, zeptal se mě otec v žertu: „Nescestoval jsi vlastně půl světa, jen abys našel ženu, která má úplně stejné jméno jako tvoje matka?“ Smál jsem se. „Ne, na to jsem vůbec nepomyslel. To tak zařídil Pán.“ Moje matka se jmenovala Anna Cornelia. Právě tak se jmenovala její mat­ ka a babička. A moje žena se jmenovala také Anna Cornelia. Se jménem mého otce tomu bylo právě tak. Jmenoval se David John du Plessis. stejně jako jeho otec a dědeček. I já jsem byl pojmenován David John du Plessis. S úsměvem jsem řekl: „Otče, modlil ses za věci, které ti nebyly dopřány udělat. Snad je vykonám já. Vykonám je ve tvém jménu!“

39

vin. Chození ve víře Hned po naší svatbě jsme se museli s Annou naučit jedné důležité duchov­ ní lekci. Oba jsme se vzdali svého zaměstnání a byli jsme rozhodnuti žít ve víře a sloužit Pánu Ježíši Kristu každou minutu a hodinu našeho života. Poslední pra­ covní měsíc nám dohromady vynesl asi čtyřista dolarů. S tím jsme začali. V prv­ ním měsíci našeho chození ve víře jsme dostali dvacet dolarů. S tím jsme si nemohli nijak moc vyskakovat. Poté, co jsme se vzdali své práce, jsme se přestěhovali do města s biblic­ kým jménem Benoni. Znamená tolik, co „Syn mého neštěstí,“ a dala je Ráchel svému synovi,při jehož porodu zemřela. Jákob jej později přeměnil na Benjamín, který je znám jako Josefův nejmladší bratr. Benoni leželo šedesát pět kilometrů jihovýchodně od Pretorie. Nepřevzal jsem zde sice vedení sboru patřícího k AFM, zato však odpovědnost za návštěvy po domech a duchovní péči. V oněch dnech se nemohl sbor v Jižní Africe udržet bez intenzivního programu návštěv. Kazatel musel přicházet za lidmi a být evangelizačně aktivní. To se dělo často metodou od člověka k člověku, což je ostatně ještě i dnes pravděpodobně tou nejúčinněj­ ší metodou evangelizace. Tento druh práce se mi líbil, a protože spočíval hlavně na mně, kazatel byl volný pro ostatní práci. Byl jsem všude, kde se vyskytly duchovní nebo fyzické problémy. Občas jsem kvůli tomu cestoval i do jiných měst. Stále bylo co dělat. Ale právě to bylo důvodem mých narůstajících starostí. Pozvolna jsem si začal uvědomovat, že mi nestačí síly. Nedosáhl jsem toho,čeho bych podle svého nejhlubšího přesvědčení dosáhnout měl. Uběhlo několik týdnů, a potom, když jsme byli jednoho večera sami, krátce nato než se nám narodila první dcera Cornelie („Corrie“), jsem o tom mluvil s Annou. Když jsme šli do Benoni, dělali jsme to v ochotě pomoci skrze modlitbu a disciplinovaný život víry sobě a světu na nohy. Začali jsme tím, že jsme určité denní i noční hodiny věnovali modlitbě. Nařídili jsme budík tak, aby nás vzbudil o půlnoci, a pak ještě jednou k ránu. Přitom jsme se vždycky hodinu modlili.

40

VIII, kapitola/ Chození ve víře

Potom jsme rezervovali každý den určitý čas na čtení Bible a jiné křesťan­ ské literatury. Každý týden jsme se jeden den postili. Všechno bylo uspořádáno co nejlépe. Nakonec, poté co jsme tento plán dodržovali šest měsíců, hovořil jsem o své frustraci s Annou. „Uvědomuješ si, že jsme zde šest měsíců a absolutně nic jsme nedokáza­ li?“ Výraz její tváře prozrazoval, že je právě tak zklamaná jako já. „Vykonal jsem víc, když jsem měl své zaměstnání a ve sboru pomáhal ve svém volném čase,“ pokračoval jsem, „a teďnemám žádné zaměstnání a sloužím Pánu na plný úvazek, a přece jsem nic nedokázal. Chtěl jsem pohnout světem, a co se ve skutečnosti stalo?“ V domě zavládlo ticho, ale v nás vládlo všechno jiné nežli pokoj. „Upokoj se,“ řekl Pán. Nebyli jsme poslušní. „Modlíme se a modlíme,“ říkal jsem, „a za šest měsíců jsem neviděl ani jedno vyslyšení modlitby.“ To bylo trochu přehnané, ale v podstatě to nebylo daleko od pravdy. „Nic se nestalo a nic se neděje.“ Anna přikývla a připojila k seznamu našich selhání další bod: „A ty a já jsme se nestali o nic duchovnějšími. Náš systém nás stále víc svazuje.“ Výraz „náš systém“ zazněl v tichu pokoje jako těžký úder. Náš systém. Bez dalších slov jsme šli na kolena. „Pane, v čem děláme chybu?“ Můj hlas ztratil svoji sílu a slova šla přes mé rty jen šeptem. „Proč máme pocit, že musíme utrpět porážku, místo abychom se promodlili k vítězství?“ Odpověďpřišla ihned a bez velkých oklik. Říkal jsem slova, která mi při­ šla na srdce: „Sloužíte skrze zákon, ne skrze milost. Mýlíte se, když se snažíte všechno svázat zákonem. Podřizujete zákonu dokonce i modlitbu.“ Opět jsem mluvil k Pánu. „Nechceš tedy, abychom se takto modlili?“ „Chci, abyste se modlili bez přestání. Chci, abyste žili tak, jak vás vede Duch svátý. Své dny jste zorganizovali tak důkladně, že vůbec neslyšíte hlas Ducha svátého, když k vám chce mluvit o něčem jiném.“ Věc byla děsivě jasná. Tak jako mnozí jiní věřící jsme upadli do pasti. Stali jsme se zákoničtí a žili jsem pod zákonem stejně, jako Židé žili pod Starým zá­ konem. Přes své dobré úmysly jsem žili pod silnou svázaností. Pán nás naučil oné noci v krátké době spoustu věcí z Bible. Nejprve nás konfrontoval se třemi verši z 8. kapitoly epištoly k Římanům: „A tak i Duch pomočen jest mdlobám našim. Nebo zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme, ale sám ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými. Ten pak, kterýž jest zpytatel srdcí, zná, jaký by byl smysl Ducha, že podle Boha prosí za svaté. Víme pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteříž podle uložení jeho povoláni jsou.“ (26-28) „Proč jsme se tolik snažili, když je to přece ve skutečnosti On, kdo nás chce vést i při modlitbě?“ A když jsme si ještě jasně uvědomili, co říkají závěrečné verše 1. epištoly

41

Říkali mu pan Letnice Tesalonickým, naplnil naše srdce hluboký pokoj: Vždycky se radujte, bez přestá­ ní se modlete. Ze všeho díky čiňte, nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši při vás. Ducha neuhašujte. Proroctvím nepohrdejte. Všeho zkuste, což dobrého jest, toho se držte. Od všeliké zlé tvárnosti se varujte. Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ke příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž. Věrný je ten, který povolal vás, který také i učiní to.“ Připadalo nám těžké pochopit, jak jsme mohli být tak tvrdohlaví, tak tvrdo­ šíjní, tak zablokovaní a tak hrdí na svoji sebekázeň. Napomenutí „bojujte dobrý boj víry“ jsme pochopili úplně špatně. „Anno,“ řekl jsem, znovu posilněn ve svém srdci i duchu, „budeme se učit modlit se bez přestání a prostě s Pánem mluvit. Budeme se učit nechat se Jím vést při každém kroku.“ „Ano,“ řekla a usmála se, „budeme se učit důvěřovat mu.“ Jak pokořující bylo však poznání, že jsme mu vůbec správně nedůvěřovali. Náš život se okamžitě změnil. Byli jsme najednou šťastni a plni očekávání, co Bůh učiní. A přirozeně jsme nyní směli vidět zázraky - ony zázraky, které jsme dříve postrádali, protože jsme nechtěli opustit kolej, kterou jsme si sami položili. Měl jsem v pastorační péči jednoho muže a jeho ženu, a Duch Boží mi dal přesně to slovo moudrosti, které potřebovali, aby byl jejich život znovu uve­ den do pořádku. Na pastorační rozhovor za mnou přišel jeden obchodník se silnou vůlí a Duch mi dal slovo poznání, abych ho podnítil k hledání odpuštění u Pána a ke změně motivů. Ve sboru jsme se modlili za tělesně i duchovně nemocné a byli okamžitě uzdraveni. Jen několik dní po tomto laskavém pokárání od Pána jsem si všiml velké změny u Anny. Týkala se nejen její služby Pánu, nýbrž i jejího všedního života. Pozoroval jsem ji při žehlení. Střídavě si přitom broukala, zpívala a smála se. „Co ti při práci za žehlícím prknem působí takové potěšení?“ A netýkalo se to jen žehlení, ale vší domácí práce. Udržovala domácnost v bezvadném pořád­ ku. Avšak práce za žehlicím prknem ji zjevně dělala největší radost. „No,“ řekla, „přitom si mohu tak pěkně povídat s Pánem. Mohu žehlit a po­ vídat si, a to mě těší.“ Díky svobodě, kterou nám Pán Ježíš daroval, se jí staly povinnosti zába­ vou. Zatímco se její ruce pilně pohybovaly sem a tam, modlila se za mě, za děti, za bratry a sestry, za všechny, které jí Pán položil na srdce. Oba jsme dělali první kroky v životě modlitby ne podle zákona, ne podle hodinek, ne podle receptu. Začali jsme neustále a všude mluvit s Pánem. Kdyby byl řekl „Saskatchewan“, byli bychom připraveni jít do Saskatchewanu, ačkoliv jsme neměli nejmenší tušení, kde leží.

42

IX. Pokušení Abych mohl vyprávět, jak jsem se seznámil s Annou, přeskočil jsem jednu důležitou epizodu ve svém životě, v období mezi lety 1920 a 1927. Vraťme se tedy ještě jednou do těchto let, dříve než se od nich daleko vzdálíme. Doba mého učení v hlavním sídle AFM byla pro mne úžasnou dobou. Mám rád ten zvláštní pach v tiskárně. Především je to pach tiskařské čemi, ale také oleje, tuku, strojů a papíru dohromady. Jako by byl plný života, toho života, který se šíří slovy obsaženými v knihách, časopisech, traktátech a novinách. Zvláště v pří­ padě knih mohou tato slova snadno přežít své autory. Vždycky jsem považoval za správné, že tiskařský lis byl poprvé použit k vytištění Bible, Božího slova. Byl jsem v Johannesburgu zaměstnán pouze v tiskárně. Fascinován psa­ ním a vydáváním publikací jsem často zamilovaně pokukoval po redakčním od­ dělení, ale mým úkolem bylo naučit se povolání tiskaře. Byl jsem začátečník a začínal jsem úplně od píky. Uběhlo několik měsíců a jednoho dne si mne vzal o polední přestávce stra­ nou jeden starší bratr (všichni tam byli věřící) k soukromému rozhovoru. „Davi­ de,“ začal opatrně, „nemám žádné pochybnosti o tom, že tě Pán povolal ke svému dílu, ale nemyslím si, že by tě povolal právě k tomu, co děláš teď.“ Byl jsem zmaten. Uvnitř jsem jasně cítil, že má pravdu, ale nebyl jsem ocho­ ten přiznat si to. „Nehodíš se sem,“ pokračoval,,jsi příliš mladý a máš příliš malé vzdělání, než abys mohl v této oblasti skutečně něco dokázat. Měl bys jít například do re­ dakčního oddělení, ale ani na to tvoje vzdělání nestačí.“ V očích mnoha lidí jsem byl pro své výkony středoškoláka a mladého laic­ kého kazatele něco jako „génius“. Bylo pro mne nezvyklé být považován za ne­ dostatečně vzdělaného pro nějakou práci. Před tímto starým mužem jsem měl velký respekt. Okamžitě jsem se začal cítit zraněný a zmatený. Věděl jsem, že je to na mně znát. „Měl bys získat lepší vzdělání,“ řekl ten starší bratr. „Nejlepší by bylo, kdyby ses vrátil do školy.“

43

Říkali mu pan Letnice

Odpověděl jsem, že o tom budu přemýšlet, ale věděl jsem, že má pravdu. Potřeboval jsem skutečně více vzdělání a všeobecného rozhledu, abych se při­ pravil na službu Pánu. Ono odpoledne jsem se v tiskárně sám pro sebe tiše mod­ lil: „Pane, myslel jsem, že jsi mne povolal. A nyní by mě chtěl tento starý bratr poslat zpátky do školy!“ Pán vložil do mého zarmouceného srdce zcela jasnou odpověď: „Povolal jsem tě, ale ještě jsem tě neposlal. Jdi a připravuj se.“ Co to mělo znamenat? Pán opakoval: „Povolal jsem tě, nikdy jsem tě ale neposlal.“ „Drahý Pane“, modlil jsem se, „to jsem nevěděl.“ A opět přišla do mého srdce slova od Pána: „Cožpak nevíš, že jsem učední­ ky povolal, ale poslal jsem je teprve za tři roky? V těch třech letech po jejich povolání jsem je připravoval. Vysílal jsem je s malými úkoly, ale to byla jen pří­ prava. A ty bys chtěl už nyní stát ve službě na plný úvazek!“ Šeptem jsem odpovídal: „Dobře, Pane, potom mi zbývá jen jedno: vrátit se a ještě víc se učit.“ „Ano,“ zněla jeho přímá odpověď. Tak jsem se vrátil na další dva roky na Junior-College do Ladybrandu. Po­ tom došlo k jedné z těch vážných konfrontací, jež jsem měl se svým otcem. Byl to typický příklad toho, jakou poslušnost od nás chlapců očekával, stejnou disci­ plínu ovšem ukládal také sám sobě. „Co hodláš dělat v příštím roce?“ zeptal se mne otec po uplynutí dvou let na Junior-College. „Půjdu na universitu,“ odvětil jsem. Měl jsem v úmyslu jít na Grey Uni­ versity v Bloemfonteinu, která še později stala universitou Oranžského svobod­ ného státu. Vážně se na mě podíval. „Nechci, abys šel na universitu.“ Nastalo dlouhé mlčení. „Otče, ale já musím.“ „Když chceš bezpodmínečně jít na universitu, tak opusť tento dům. Ještě dnes!“ Jeho umíněnost vrcholila. Moje také. Odešel jsem do vedlejší místnosti za matkou. „Co mám dělat?“ ptal jsem se. „Synu,“ řekla tiše, „nikdy se s tím nesmíří. Bude lepší, když půjdeš. Cítím, že by ses měl připravit na službu Pánu. Musíš ale také pochopit, že tvůj otec ne­ považuje vzdělání za nezbytné pro službu. Je proti studiu. Často viděl, jak mnoha mladým lidem, kteří by dnes mohli stát ve službě Pánu, vzdělání uškodilo. Bude lepší, když odejdeš.“ Můj otec měl tehdy od AFM průkaz laického kazatele. Znamenal pro něj mnoho. Poslal jej církvi zpátky se slovy: „Bible říká, že muž, který je ve službě evangeliu, má řádně spravovat svůj dům. Můj nejstarší syn mne nechce poslech­

44

IX. kapitola/ Pokušení

nout a já ho k tomu nedokážu přimět. Proto nemohu být nadále kazatelem.“ Svůj průkaz tedy vrátil. Jeho syn byl větší osel, než se zdálo. Odcizení mezi mnou a otcem skončilo o dva roky později v Johannesbur­ gu, když jsem tam pracoval u železniční společnosti. Poslal jsem mu jízdenku, aby mohl přijet na konferenci AFM, a on ji přijal. Mluvili jsme spolu při konferenci o samotě a ledy pozvolna roztály. Začal chápat, že universitní studium nezměnilo moji lásku k Pánu Ježíši, ale spíše ze mě udělalo lepšího kazatele. Jeho postoj se změnil během několika málo dní, zvláš­ tě když mne slyšel kázat, a stali jsem se opět dobrými přáteli. Ukázalo se, že při absolvování učitelského kursu bylo možné dostat na Grey University (se třemi tisíci imatrikulovanými studenty) zvláštní studijní kredit. Po získání titulu mi zaručovali učitelské místo a považovali mne za rizikový faktor. Ale časem jsem se dosti zadlužil. Stal jsem se prvním letničním v Jižní Africe, který dosáhl takového vzdě­ lání, a měl jsem přirozeně otevřené dveře. Téměř o dva roky později jsem přijal pozvání kazatele AFM v Durbanu, abych kázal během měsíčních zimních prázdnin v červnu a v červenci na vý­ chodním pobřeží. Byla to příležitost strávit prázdniny v tomto krásném lázeňském městě, kde se zima díky teplým mořským proudům téměř rovnala létu. Během těchto prázdnin se udála řada věcí. Především Pán daroval pozoru­ hodné probuzení. Dále jsem zjistil, že už nedostanu peníze na další studium. Do­ sáhl jsem hranice úvěru a zůstal jsem úplně bez prostředků. Nemohl jsem se tedy vrátit na universitu, kde jsem prakticky ukončil své studium, nedosáhl jsem však zatím žádného akademického titulu. „Proč si dělat starosti?“ řekl jsem si. „Studi­ um mám za sebou, proč by měl být tak důležitý titul? Ostatně prožívám tu přece velké probuzení a Pán mě při něm používá. Během těchto prázdnin jsem se tedy vzdal university a zapojil se dále do probuzení ve sboru. Využíval jsem své dvojjazyčnosti a podle potřeby kázal v an­ gličtině či afrikánštině nebo překládal kazatele. Přesto jsem měl jen málo peněz. Mé dluhy způsobené studiem byly velké a nacházel jsem se ve zlé finanční tísni. To mne vedlo k tomu, že jsem se nechal zaměstnat u železniční společnosti, a díky tomu jsem se dostal na inženýrské oddělení v Pretorii, kde jsem přišel do kontaktu s “vrchním sálem“ a poznal Annu. A tak se dostáváme k dříve zmí­ něné důležité epizodě. Pokušení Davida-osla začalo nabývat určitějších obrysů v době, kdy jsem získával první zkušenosti se službou kazatele ve vrchním sále. Bylo dobrým pří­ kladem zranitelnosti mladého muže lichocením. Podporován asi půltuctem lidí ze sboru, konal jsem jednoho teplého sobotního večera večerní shromáždění na Church Square, hlavním náměstí Pretorie. Měli jsme s sebou přenosné varhany a svým zpěvem a nadšením jsme přilákali slušný zástup lidí. Toho večera byl vlahý vzduch a ti, kdo byli na procházce, rádi přivítali změnu.

45

Říkali mu pan Letnice Vstoupil jsem doprostřed kruhu, který lidé vytvořili, a začal zvěstovat evan­ gelium. Přitom mi bylo stále tepleji, takže jsem si svlékl bundu a hodil ji jedno­ mu bratrovi. Za několik minut jsem si vykasal rukávy u košile. Nyní jsem se dostal správně do ráže - ohnivý jednadvacetiletý kazatel. Uchopil jsem židli, kterou jsme s sebou přinesli pro ženy sloužící s námi, a vylezl na ni. Můj hlas se rozléhal náměstím. Za několik minut vzrostl počet posluchačů tak, že dopravu musela řídit policejní posila. Pán mi dal zcela mimořádně zasáh­ nout zástup zvěstí evangelia. Mnozí tuto zvěst přijali a velký počet lidí se rozho­ dl pro Krista. Byla to skutečně neobvyklá událost, dokonce i ve srovnání s našimi ostatními neobvyklými pouličními shromážděními. Uprostřed následujícího týdne mne vyhledal ve sboru jakýsi člověk a přál si se mnou mluvit o samotě. Byl to statný tmavovlasý muž ve středních letech. Jeho pohled byl přátelský, ale vážný. Když jsme byli sami, začal slovy: „Víte, milý příteli, mohl byste vykonat pro naši zemi velké věci. Pozoroval jsem vás minulou sobotu na Church Square. Jste řečník, umíte lidi uchvátit.“ Cítil jsem se přirozeně polichocen. „Děkuji,“ odvětil jsem. Stále ještě jsem nevěděl, kdo to je. Můj zmatek byl zjevný. „Zastupuji vládnoucí národní stranu, tedy skupinu ministerského předsedy Hertzoga, a přišel jsem, abych vám řekl, že vás potřebujeme. Země vás potřebuje.“ Podivil jsem se: „Vy jste z politické strany?“ zeptal jsem se a přerušil proud jeho slov. „Ano,“ odvětil. „Jsem sekretář strany.“ „A vy máte o mě zájem?“ To bylo vzrušující. Na něco takového jsem ještě nikdy nepomyslel. „Mohl byste vykonat pro svou zemi velké věci,“ opakoval, „ale ne skrze sbor, pro nějž pracujete. Musíte přijít pracovat k nám. Uděláme vás druhým se­ kretářem a můžete konat shromáždění po celé zemi.“ Pokračoval dál a snažil se věc vylíčit v těch nejlepších barvách. Mohl bych prý sloužit Bohu i zemi. Pomocí politiky bych mohl vést národ k Bohu. Poslou­ chalo se to skvěle. Dostával bych plat i úhradu výloh. Sdělil jsem mu, že potřebuji čas, abych o tom mohl přemýšlet, a potom jsme se rozešli. V několika málo minutách jsem byl konfrontován s nabídkou úplně nového života. Ale jakkoliv byla tato nabídka vzrušující, jedno mi bylo nápadné a znepo­ kojovalo mne to. Ani jediným slovem se nezmínil o tom, co jsem lidem na Church Square říkal, nýbrž jen o tom, že jsem dobrý řečník. Zvěst sama pro něho nebyla důležitá. První osobou, se kterou jsem o této nabídce mluvil, byla paní Hertzogová. Dalších rozhovorů nebylo třeba. Když jsem ji potkal ve vrchním sále a vy­ právěl jí o návštěvě neznámého, pozorně naslouchala. Když jsem skončil, měla slzy v očích. Zkoumavě se mi podívala do tváře. „Nedělejte to,“ řekla tiše, ale s velkým důrazem.

46

IX. kapitola/ Pokušení

„Nesmíte se zaplétat do politiky. Vzácnou perlu jste již našel. Vím, co pro vás Bůh učinil. Nevzdávejte se toho!“ Zdálo se, že má blízko k pláči, ale v jejím hlase byla železná rozhodnost. „Nemáte vůbec tušení o hořkosti a nenávisti, která se za tím může skrývat. A ne­ bude ve vašich silách ubránit se tomu, zvláště stanete-li se jedním z vůdců, o čemž nepochybuji. Budou vás chtít dostat do parlamentu a pak i jinam.“ Potom řekla něco, co o celé věci definitivně rozhodlo „Vyprávěl jste nám, že vás rodiče zasvětili Pánu. Náležíte mu tedy, nebo ne?“ Příští den jsem nabídku odmítl. První fáze pokušení byla za mnou. Poté, co jsme nastoupili s Annou do služby na plný úvazek, dostal jsem pastorát v té čás­ ti země, která byla v nejhlubším duchovním úpadku. Duchovní úpadek tam vý­ razně přesahoval hospodářský úpadek, jenž se v zemi rozšířil. „To je snad předměstí pekla,“ říkala o tom Anna. Ale Pán stál i nad touto situací. Když jsem tam sloužil jedné skupině železničářů, nabídli mi volnou měsíčníjízdenku na všech­ ny čtyři tratě, které z města vycházely. Navštívil jsem jedno pěkné malé město daleko na jihu a konal tam shromáždění. Cestu jsem prokládal mnoha zastávka­ mi, při nichž jsem konal návštěvy. Příště jsem jel východním směrem, kde jsem postupem času vybudoval v konečné stanici velký sbor. Má další cesta vedla na západ, kde jsem sloužil celému okolí. Také na severu bylo co dělat. Tak se cfle mých cest střídaly. Byl jsem jediný kazatel na plný úvazek v celé této oblasti a díky železni­ ci jsem ji mohl pravidelně obdělávat. Dnes je tam kazatel téměř v každém městě a v každé vesnici. To mne vedlo k tomu, abych práci poněkud systematicky uspořádal s po­ mocí psacího stroje a rozmnožovacího přístroje. Sestavoval jsem jakýsi zpravo­ daj, který jsem pravidelně rozesílal všem, s nimiž jsem se setkal. To zajistilo vzájemné spojení a celá práce dobře pokračovala. V ústředí AFM zapůsobila organizace práce, ke které mne Pán inspiroval, dobrým dojmem a moje redakční schopnosti, v nichž se začalo projevovat mé studium, tam upoutaly pozornost. V roce 1930 jsme byli s Annou povoláni do bohatšího a rozvinutějšího kraje v Oranžském svobodném státě a přišli jsme do Bethlehemu. Toto hezké město leželo v blízkosti hřebene Dračích hor, který se táhne z Lesotha až do Oranžského svobodného státu. Stal jsem se sekretářem rady pro celý stát a dostal jsem se do úzkého spo­ jení s činností vyvíjenou v Johannesburgu. Moje práce pro letniční hnutí se roz­ šířila. Velký skok kupředu nastal během jedné konference v Johannesburgu. Vznikla diskuse o situaci oficiálního církevního časopisu „The Comforter and Messenger of Hope“, který jsem uvedl v život v roce 1920. Jeho finanční situa­ ce byla tak špatná, že už půl roku nevyšlo žádné číslo. Co s tím?

47

Říkali mu pan Letnice Povstal jsem. „Když mi časopis předáte,“ řekl jsem, „a budete souhlasit s tím, že nebude vycházet zde v Johannesburgu, ale tam, kde bydlím, učiním ho soběstačným. Vím, čeho je k tomu zapotřebí.“ Poté, co mne nechali vypovídat, zvolili mne vydavatelem a rozhodli se přistoupit na můj návrh. Věc však měla jeden háček. Měl jsem svoji činnosti vy­ konávat ve spolupráci a jedenadvacetičlenným výborem. Naštěstí byl předsedou výboru vicepresident hnutí, Botha Oppermann, ten­ týž bratr, který nás s Annou oddával. Při našem prvním sezení řekl: „Co máš tedy v úmyslu, Davide?“ Vysvětlil jsem svůj úmysl nechat časopis tisknout v jedné dobré komerční tiskárně v Bethlehemu. Tím bychom se vyhnuli nákladům na provoz a vydržo­ vání vlastní nákladné tiskárny. Spolupracoval bych přímo s firmou, velkou část práce bych konal sám a mohl bych dávat přímo na místě tiskařům pokyny. Co se týče rozšiřování časopisu, předplatila by každá z našich obcí tolik a tolik výtis­ ků, a pak by je sama s malým ziskem prodávala. Tímto způsobem bych získal dostatek peněz, abych mohl zaplatit každé číslo ještě před jeho vytištěním. Kro­ mě toho bych dělal časopis dvojjazyčně, v afrikánštině (holandštině) a v ang­ ličtině, některé články v té a jiné v druhé řeči, a všechny oficiální zprávy v obou řečech. Na výbor to udělalo dojem. Bratr Oppermann navrhl, aby s mým plánem souhlasili, a řekl: „Od nynějška budeme prostě přihlížet a uvidíme, jak si povede. Kdyby něco potřeboval nebo kdyby byly potíže, sešli bychom se znovu. Jinak je to naše po­ slední sezení.“ Výbor se už nikdy nesešel a časopis běžel dobře. Dodnes nevy­ padlo ani jedno číslo. Hospodářská krize, která zasáhla svět na počátku třicátých, let, bolestně zasáhla i Afriku. Obchodní život stagnoval, v některých oblastech byli nezaměst­ naní, ani já jsem šest měsíců nedostal od sboru žádnou mzdu. O náš dům bylo postaráno, ale jinak jsme museli žít ve všem ostatním skutečně z víry. Jednoho dne jsem se odebral do nakladatelství, kde se tiskl náš časopis, abych pokračoval v práci na příštím čísle. Přistoupil ke mně manažer, který měl i za normálních okolností sklon k nadměrnému pití. „Víte, že náš dům přišel na buben?“ zeptal se temně. „Co tím myslíte?“ „Celá věc zbankrotovala,“ vyrazil ze sebe. „Celá věc“ byla v tomto přípa­ dě dobře zařízená tiskárna, stejně jako Betlehem Express Jediný deník ve východní části Oranžského svobodného státu. „Firma a noviny také?“ chtěl jsem vědět. A co bude s naším časopisem, myslel jsem si. Klíčem k jeho úspěchu byla právě tato firma. „Nakladatel ji koupil v domnění, že je to zlatý důl,“ vysvětloval, „ale ted' se obává, že ji krize zruinuje.“

48

IX. kapitola! Pokušení Upřeně se na mne podíval. „Ale to není pravda,“ řekl pohněvaně. „To není krizí. Je to špatným hospodařením. Majitel se ve vydávání novin nevyzná. Mladý muži, já mít vaše odborné znalosti, celou věc bych koupil. Mohl byste ji mít za tři tisíce liber.“ „Ty má dobroto,“ vydechl jsem a vešel zpět do domu, kde jsem zůstal stát a modlil se: „Pane, co mám dělat, když se tato firma blíží ke krachu? Není tu žádná jiná tiskárna.“ V tom okamžiku šel kolem Norman Ellenberger, advokát, který se úspěšně zabýval obchodováním s nemovitostmi„Nazdar, Normane,“ pozdravil jsem ho. „Víš, že tento dům stojí před bankrotem?“ „Ne,“ odvětil. „To by byla pro město tragédie.“ „Mohl bych firmu koupit,“ připojil jsem. „Proč to tedy neuděláš?“ „Dobrý muži, můj sbor mi už neplatí žádnou mzdu, a všechno, co mám, je dům kazatele. Ve všem ostatním žiju z víry. Za co bych to koupil?“ „To je jednoduché,“ odvětil a mhouřil oči ve slunečním světle. „Založíš spolenost a prodáš její podíly. To je přece pro tebe jako dělané.“ „Nevím, jak se to dělá,“ namítl jsem.„Já ale ano,“ odpověděl rychle, „a pomohu ti. Převezmu prvních sto podílů, každý za libru.“ „Myslíš to vážně?“ „Naprosto. A teď se pokus zjistit, kolik akcií by se ti podařilo prodat.“ Vrátil jsem se do kanceláře a vyprávěl jsem vedoucímu, co zamýšlím udělat. „Jestli to myslíte vážně,“ řekl, „tak převezmu sto akcií.“ Nakonec převzalo všech deset zaměstnanců po sto akciích, ovšem pod pod­ mínkou, že budu hlavním manažerem. Měl jsem tedy už tisíc sto liber a potřebo­ val jsem ještě tisíc devětset. Stále ještě plný otázek, jak to vše dopadne, jsem zaujal v zadní kanceláři takové postavení, které mi umožňovalo sledovat zákazníky, kteří přicházeli a od­ cházeli. Prvním, koho jsem uviděl, byl pan Sugden, jeden z místních boháčů. Před nedávném prodal mléčný obchod. Přistoupil jsem k němu. „Pane Sugdene, tyto noviny a tato tiskárna padnou. Jste jistě toho názoru, že by to pro město nebylo dobré“. „Opravdu?“ ptal se. „Mám zájem převzít ji,“ pokračoval jsem a vysvětlil mu svůj plán. Prohlížel si mne odshora dolů. „Jste kazatel, je to tak? Myslím, že se mi líbíte. Něco vám povím. Dám vám pět set liber a také paní Sugdenová vám dá pět set liber.“ Bylo to neuvěřitelné. Další přišel někdejší starosta města, stavební podnikatel. Vyprávěl jsem mu příběh a on převzal akcie v ceně devět set liber. Za několik týdnů firma patřila mně a byljsem ředitelem společnosti a vy­

49

Říkali mu pan Letnice

davatelem novin. Převzal jsem celou věc za třetinu provozní ceny, i když se znač­ nými finančními závazky. Měl jsem teď také zase plat. Vyhlídky byly dobré. Začal jsem doslova žít v kanceláři. Každý z nás dával to nejlepší. Byl to náš obchod, a to byl rozdíl. Jedním z mých prvních rozhodnutí bylo, že jsem na základě zkušeností se sborovým časopisem proměnil také noviny v dvojjazyč­ nou publikaci. Sedmdesát procent farmářů byli totiž Holanďané. Proč by měli být odkázáni na anglické noviny? V krátké době se náklad zdvojnásobil, ztrojnáso­ bil, a nakonec byl čtyřnásobný. Tak také stouply příjmy z reklama oznamova­ telů. Netrvalo dlouho a byli jsem plně úspěšní. Po šesti měsících jsme měli červené cifry za sebou a ztráty byly pokryty. Krize začala ustupovat. Mezitím jsem převzal podstatnou část zpravodajství a navštěvoval sezení městské rady a školské komise, politická shromáždění, obchodní komoru, prostě všechno. Zároveň však na mně spočívala celá sborová práce. Dokonce jsem začal s biblickou školou a vyučoval každé ráno od pěti do sedmi hodin šest bratří. Brzy jsem se stal nejznámější osobností města a plné nasazení se zdálo být korunováno úspěchem. Tak to šlo asi rok. Pak přišlo otevření nové radnice. Všechny důležité osobnosti byly toho dne přítomny. V úvodní části programu jsem byl představen jako zástupce obchodní komory a mluvil jsem o obchodní situaci města. O patnáct minut později jsem byl představen jako kazatel AFM a hovořil o naší duchovní situaci. Tato událost vyvolala změny. Ostatní ředitelé naší tiskařské a novinářské firmy mě vyhledali v kance­ láři a chtěli se mnou mluvit. „Vykonal jsi skutečně velkolepou práci, Davide,“ řekl mi jejich mluvčí. „Myslíme, že je načase podniknout něco většího. Chtěli bychom expandovat, koupit nové stroje a zvětšit výkonnostní kapacitu. Koupíme ti auto a zvýšíme ti plat. Měl bys od této chvíle dostávat také podíl ze zisku. Máme k tobě velkou důvěru.“ Znělo to až příliš dobře, než aby to byla pravda. „Ale, Davide,“ řekl jiný ředitel, „musíš tomu věnovat všechen svůj čas. Budeš muset přestat se svou sborovou prací. Nemůžeš mluvit zároveň jako ob­ chodník a jako duchovní. To nejde dost dobře dohromady. Jsi na nejlepší cestě stát se velkým mužem v tomto státě.“ S Annou jsme o tom mluvili doma. Do kanceláře nikdy nechodila. „Mám dojem, že bych měl buď tuto nabídku přijmout, nebo odstoupit a opustit město.“ A přitom jsme přece teprve před nedávném poprvé poznali bezstarostný život. Několik minut mlčela. „Stále musím myslet na to, že jsi Pánův osel. Je to můj oblíbený příběh. Jsili Pánův osel, nemyslíš, že už jsi odpadl až dost?“ Vzhlédl jsem poněkud pohněvaně, ale ona pokračovala:

50

IX. kapitola/ Pokušení

„Ty to nevíš, ale oni už byli i za mnou, aby mluvili o tvé budoucnosti. Chtějí tě mít ve školské komisi, potom v městské radě a nakonec tě chtějí poslat do parlamentu. Všechno už mezi sebou ujednali.“ Další mlčení. Věděl jsem, že má pravdu. „Vzpomínáš si ještě, jak tě sestra Hertzogová naléhavě prosila, aby ses ne­ míchal do politiky?“ ptala se. Vzpomínal jsem si na varování paní Hertzogové až příliš dobře. „Davide, Pán tě povolal. Jsi David osel - Pánův osel. Nemyslím, že by ta věc byla od Boha.“ „Ale řekni mi, Anno, jsi připravena vrátit se zase k životu víry a trpět?“ „Chci raději trpět s chudým mužem zasvěceným Bohu, nežli žít s úspěš­ ným mužem, o kterém si nemohu být jista, zda mu mohu důvěřovat. Když ti ne­ může Pán Bůh důvěřovat, co se týče tvého odevzdání Jemu, jak mám potom mít k tobě důvěru já?“ Její vlhké oči jiskřily zároveň modře a zeleně. „V pořádku, má lásko,“ řekl jsem tiše, ale šťastně, „půjdeme tedy společně dál svou cestou.“

51

Skutky Ducha svätého Když človek žije ve víře, je třeba, aby znal hlas svého Pána. Musel jsem se naučit hodně věcí, ale Duch svátý je dokonalý učitel. Je navíc trpělivý, za což jsem mu já, osel, vděčný. Rozhodující bylo naučit se rozeznávat mezi Pánem a ďáblem. Jednoho dne za mnou přišlo několik studentů a vyptávali se mne na tento problém: „Často jsme vás slyšeli říkat: 'Pán mi řekl.’ Jak víte, že to byl Pán?“ „Cožpak k našemu duchu nemluví?“ odvětil jsem. „Ty,“ řekl jsem jedno­ mu z nich, „slyšel jsem, jak jsi dnes ráno v kapli říkal, že ti dabel ztrpčuje život. ’Ďábel řekl to a to,’ říkal jsi nám. Jak můžete, chlapci, tak jasně slyšet ďábla, ale neslyšet Pána? Není vám nápadné, že tak mnozí lidé říkají: ’Ďábel mi řekl to a to?’ Z nějakého důvodu mají strach říci, je to Pán, ale nemají strach mluvit tak, když věří, že je to ďábel!“ Odpověď mladého muže přišla okamžitě. „Ďábel přece střílí do našeho du­ cha ohnivé šípy, to přece víme.“ „Takže, všechny špatné myšlenky pocházejí od ďábla?“ zeptal jsem se. „Ano,“ odvětil on. „A všechny dobré myšlenky, ty pocházejí z tebe?“ Mlčel, avšak přikývl. „A co potom dělá Pán?“ pokračoval jsem důrazně. „Ne, tak to není! Právě tak jako všechny zlé myšlenky jsou od ďábla, jsou všechny dobré myšlenky od Pána. Já stojím uprostřed a mohu volit.“ „Podívejte,“ pokračoval jsem, když nikdo neodpovídal, „mám ducha a zjiš­ ťuji, že je ovlivňován buďto tím, co říká dábel, nebo tím, co říká Pán. A já na­ slouchám Pánu. Nenaslouchám ďáblu.“ Tváře studentů se rozjasnily. Bylo důležité, aby to pochopili. Nenásleduje­ me ďábla. Následujeme Pána. Naslouchejme Jeho hlasu, tomu dobrému hlasu. Na počátku života víry mě stála hodně úsilí zkušenost, že jak se zdálo, můj duch při modlitbě, zvláště při modlitbě v nových jazycích, bloudil kolem. Bylo to tak zlé, žejsem nakonec volal k Pánu: „Pomoz mi udržet mého ducha a mou pozornost pod kontrolou. Proč krouží mé myšlenky kolem, když se modlím v jazycích?“

52

X. kapitola/ Skutky Ducha svätého Téměř okamžité mě napadlo: „Kam potom putuje tvůj duch?“ Okamžitě jsem si uvědomil: „To je přece Pán, kdo se mne tak ptá. Někdo ke mně mluví. Jsem schopen slyšet Pána!“ Poznal jsem, že můj duch jde k věcem, kterými se zabývám, k lidem, kte­ rým se snažím pomoci, nebo k břemenům, která nesu. Ptal jsem se pak Pána: „Pane, je tohle výklad jazyků?“ Rozuměli jsme tomu v těch letech totiž tak, že když mluvíme v jazycích, je to nějaká zvěst od Boha. Ale Pán řekl: „Není. Ty mluvíš k Bohu, a nemyslíš, že také já mám co říci tobě?“ Tu mi vzešlo, podobně jako tehdy studentům, světlo. Mluvil jsem k Bohu v jazycích a On na to odpovídal a mluvil k mému duchu. Toto poznání mi bylo od té doby velkou pomocí. Co ještě scházelo, bylo lepší poznání Božího působení a nutnosti pozorněji si všímat toho, kam můj duch jde. Bylo mi také stále jasnější, že bych se měl věrně modlit v Duchu v jazy­ cích, neboť jsem nevěděl, jak bych se měl modlit. Neznal jsem všechny okolnosti, když jsem se modlil za určité případy. Neznal jsem také odpovědi na všechny otázky, které mi byly položeny. Ale když jsem se modlil v Duchu v jazycích, přicházelo světlo. Neboť Bible nás učí, že Duch „je nápomocen našim mdlobám. Nebo zač bychom se měli modlit, jakž by náleželo, nevíme, ale sám ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými... Duch ... prosí podle Boha za svaté.“ (Ř 8,26n) Cvičením a praxí jsem se učil slyšet. Učil jsem se také modlit se svou mys­ lí. ve své mateřské řeči, a potom tiše sedět, abych mohl očekávat a naslouchat. Učil jsem se prožívat, jak ke mně mluví Duch svátý a dává mi vedení nebo zjeve­ ní. A když jsem měl dojem, že toto vedení by mohlo být pouze něco mého vlast­ ního a ne od Boha, bylo možné vyzkoušet to. Okamžitě jsem se začal modlit v jazycích. „Ten, kdo mluví jazykem, ne lidem mluví, ale Bohu.“ (1K 14,2) A oče­ kával jsem odpověď. Když domnělé vedení zmizelo, řekl jsem si: „Zapomeň na to, to nebylo od Pána, byly to mé myšlenky, ovlivněné okolnostmi.“ Avšak když si vedení uchovalo svou zřetelnost a jasnost, potom jsem věděl, žé bylo od Pána a že se na něj mohu beze strachu a pochybností spolehnout. Tak jsem se učil dovídat se přímo od Pána, co bych měl udělat nebo říci, a On byl ochoten dávat takové rady po čtyřiadvacet hodin denně. Nemusel jsem si nejprve vyhradit určité chvíle pro modlitbu nebo dodržovat určitý rituál. Mohl jsem slyšet Jeho hlas bez ohledu na to, kde jsem byl či co jsem dělal. Zatímco jsem dělal pokroky ve svém vztahu k Pánu, seznamoval jsem se s jiným způsobem vedení. Dovedl mě k tomu objev, že Pavel a jeho průvodci chtěli navštívit jisté místo, ale Duch jim v tom zabránil. Hovoří o tom známé biblické místo ve Sk 16,6n: „A prošedše Frygii i Galatskou krajinu, když jim zabráněno bylo od Ducha svátého, aby nemluvili slova v Asii, přišedše do Myzie, pokoušeli se jít do Bitynie, ale nedal jim Duch.“ Nedával jsem už pozor jen na Jeho „Dělej to a to“, nýbrž začal jsem také

53

Říkali mu pan Letnice vnímat, v čem mi chce zabránit. Zvykl jsem si denně, často již ráno, dříve než jsem vstal z postele, zasvětit Pánu svou mysl asi těmito slovy: „I dnes patřím tobě, Pane, a chci poslechnout každé vedení, které mi vložíš do srdce. Budu dělat to, co mi přijde pod raku. Nepřestanu s tím, dokud mi k tomu nedáš znamení. Veď mne hodinu od hodiny, nechci dnes ráno vědět, co mám dělat dnes odpoledne. Mám svou představu o tom, co je mou povinností, a budu podle ní jednat. Když někde sejdu z cesty nebo půjdu tam, kam nechceš, tak mi v tom zabraň.“ Poznal jsem lidi, kteří ráno klečeli s notýskem a sestavovali si denní pro­ gram. Ale nedařilo se jim dodržet jej a oni byli každý večer znovu zmateni, pro­ tože věci neběžely tak, jak si to představovali. Před touto pošetilostí mne Pán naštěstí ochránil tím, že mne naučil dbát na jeho zastavení. Zjistil jsem, že jsem se nikdy netrápil. Sel jsem prostě kupředu cestou, kterou jsem považoval za správnou, a učil se rozeznat, kdy mi Pán dává signál, abych se zastavil. Pokud mi můj rozum říkal něco jiného než srdce, začal jsem si těchto pocitů lépe všímat. Jestliže se v mé hlavě vylíhla dobrá myšlenka, mé srdce se však přitom necítilo dobře, zarazil jsem se a začal se modlit v jazy­ cích. Když myšlenka nezmizela, věděl jsem, že jsem na správné cestě. Jestliže se však rozplynula, pak nepocházela od Boha. Co se týče modlitby v jazycích a vedení, je třeba bezpodmínečně zdůraz­ nit jedno: kdo vážně nevěří, že při modlitbě v jazycích mluví k Bohu, kdo ne­ věří, že se za nás zasazuje sám Duch svátý, ten může zažít debakl. Člověk musí bez jakýchkoli pochybností věřit, že to, co mu přichází do srdce, pochází od Boha, a podle toho také jednat. Ježíš řekl: „Ty, kteří uvěří, budou provázet tato zname­ ní... budou mluvit novými jazyky...“ (Mk 16,16) (Anglicky citát zní: „A tato zna­ mení budou následovat ty, kteří věří,... budou mluvit novými jazyky...“) Je třeba věřit. Mluvení jazyky je víc než čímkoli jiným cvičením víry. Duch svátý při něm nedělá nic násilného. Je to akt víry. A nemá-li tato víra pevný zá­ klad, nebude mít pevný základ ani to, co z toho vzejde. Bylo pro mne také důležité naučit se dbát na Boží načasování. To je klíčo­ vým bodem poslušnosti. Podle mých zkušeností je dobré jít hned, když nás Duch svátý posílá. Přišel-li jeho čas, je k tomu dobrý důvod. Během mého působení v hlavním sídle AFM se mi to potvrdilo. Chodíval jsem brzy do kanceláře a začínal jsem tím, že jsem třídil a potom četl poštu. Jednoho rána jsem zase otevíral dopisy, když mi Duch svátý řekl: „Přečti si tento dopis.“ Odložil jsem ho tedy stranou a sáhl po dalším. „Ne,“ řekl mi hlas jasně, „přečti si ho dřív, než budeš otevírat další.“ * Vzal jsem jej tedy zase do raky a začal číst. Byl z jednoho sboru. Stálo tam: „Pozvali jsme evangelistu a nyní jsme dostali zprávu, že nemůže přijet. Můžete nám pomoci a poslat evangelistu, který by převzal shromáždění koncem týdne?“ Opět jsem slyšel Ducha svátého, jak mi jasně říká: „Zavolej mu teďhned.“ Udělal jsem to tedy.

54

X. kapitola/ Skutky Ducha svätého Když se ohlásil, zeptal jsem se ho: „Máš něco na tento víkend?“ Odpověděl: „Ne, tento víkend mám vlastně volno.“ Vyprávěl jsem mu o došlé žádosti. „Mohl bys tam jet? Chtěl bych ti říci, že Duch svaty mi dal za úkol, abych ti zatelefonoval.“ „Pojedu rád,“ zněla jeho odpověď. Vrátil jsem se zpět k poště. Tu zazvonil telefon. Byl to kazatel jednoho sboru z předměstí Johannesburgu. „Nevíš, kde je bratr Spargo?“ „Vún, právě jsem s ním mluvil.“ „Mohl by ses postarat o to, aby byl u nás tento víkend?“ ptal se kazatel. „To nejde,“ odvětil jsem. „Právě jsem ho prosil, aby sloužil jinde. Bratr Spargo se vydal na cestu, tak jak bylo domluveno. Zůstal tam však přes dva týdny. Když se vrátil, byl jako v sedmém nebi. „Přál bych si,aby ti Pán vždycky řekl,kam mne chce poslat,“ řekl. „Byla to ta nejpožehnanější služba, jakou jsem kdy měl. Bylo to prostě vítězství a nádhe­ ra. Každý večer jsem měl co dělat. Lidé byli spaseni, uzdravováni a požehnáni tak, jak jsem to ještě nikdy předtím neviděl.“ Pán věděl, co se má stát. Jeho časový plán byl důležitý. Když jsem přemýš­ lel o tom, co tento bratr na své cestě zažil, uvědomil jsem si, jak katastrofální následky by mělo, kdybych byl třeba jen minutu neposlušný. Je to Duch svátý, kdo mi říká „jdi“, je to Duch svátý, kdo mi říká „nechod“, je to Duch svátý, kdo mi říká „udělej to a to“. To je mottem mého života. Další lekci jsem se naučil díky jednomu profesorovi, s nímž jsem diskuto­ val o křtu v Duchu svátém. „Přesvědčil jste mne, že musím být také ochoten mluvit novými jazyky.“ Udělal malou pomlku a zavrtěl pomalu hlavou. „Ale mám stále ještě jeden problém. 'Ten, kdo mluví jazykem, ne lidem mluví, ale Bohu.’(lK 14,2) To se mi líbí, přesně to bych chtěl. 'Nikdo mu nerozumí.’ To chápu. 'Ale duchem vypravuje tajemství.’ To je ten můj problém.“ Podíval se mi do tváře. Neříkal jsem nic, ještě nezkončil. „Jaké tajemství?“ pokračoval. „Jak tomu mám rozumět? Co je podstatou toho tajemství?“ „Také nevím, co je podstatou toho tajemství,“ musel jsem přiznat poněkud zmateně. Nedal se ale zviklat. „Ale Pavel o tom psal a musel tedy o tom něco vě­ dět. Určitě také použil správné slovo. Jak přišel na to, že jsou vyslovována 'tajem­ ství?“ „Nevím,“ řekl jsem. „Davide, když mluvíte s Pánem Bohem a Bůh mluví s vámi, proč se ho na to nezeptáte?“ „Buďte bez obav,“ odvětil jsem, „již jsem si předsevzal, že se na to Pána zeptám, jakmile odejdete.“ „Až dostanete odpověď, řekněte mi to, prosím.“ A s tím odešel. Zůstal jsem sedět, kde jsem byl. „Pane, ty jsi slyšel tento rozhovor a já mám

55

Říkali mu pan Letnice teď úplně nový problém. Také já bych chtěl vědět něco o podstatě těchto tajem­ ství. Nechci se dozvědět tajemství samotná, ale rád bych aspoň věděl, o co se v nich jedná.“ Odpověď přišla okamžitě. Přišla tak náhle, že jsem tím byl překvapen. „Čti Efezským 5,18-19 a objevíš k tajemstvím cestu.“ Četl jsem tyto verše. „Neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost, ale naplněni buďte Duchem. Mluvíce sobě vespolek v žalmech a ve chválách, a v písních duchovních, zpívajíce a plésajíce v srdcích svých Pánu.“ „Naplněni buďte Duchem,“ stálo tu psáno. Přesně přeloženo tu stojí stále přetékat Duchem, a potom následkem toho i mluvit žalmy. Kdybych neotevřel Bibli, nevšiml bych si toho, ale když jsem začal číst, zdálo se mi, jako by slovo „žalmy“ bylo vytištěno tučně, tučněji než ostatní slova. Uvažoval jsem: „Žalmy! Žalmy? Je to ta cesta?“ A pak mi přišlo do srdce: „Ano, tam ji najdeš.“ Otevřel jsem tedy Žalmy a první slova, na která padl můj zrak, zněla: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Ž 222) „To je ono,“ řekl jsem si. „Mluví k Bohu.“ A skutečně: téměř všechny Žalmy obsahují mluvení k Bohu. Nejčastěji je to dialog mezi modlícím se člově­ kem a Bohem. Pak jsem poznal rozdíl mezi žalmy a proroctvím. První je mluvení k Bo­ hu, rozhovor s Ním, druhé je mluvení za Boha, Božím jménem. Žalmy jsou na­ směrovány k Bohu. Jejich obsahem je uctívání, chvála a obdiv. Tomu se musíme ještě lépe naučit. Obsahují vyznání a sebepokoření, zároveň však také přímluvu za druhé. To vše se mi ujasnilo, když jsem o žalmech přemýšlel. „Teď už vidím, kde a proč se mé myšlenky potulovaly a jakou jsem to dostával inspiraci,“ řekl jsem polohlasně. „Pane, to není výklad, co dostávám ve svých chvílích ztišení. Ne, výkladu je zapotřebí pouze tehdy, když má člověk promluvit k někomu jinému. Ale je-li člověk sám. jedná se o rozhovor. To je ono! Ta tajemství jsou svou podstatou žalmy - vzývání, chvála, vyznání, přímluvy. To vše je obsaženo v tajemstvích, je-li přítomno vedení Duchem svátým.“ V tomto období svého života jsem se naučil skrze Ducha svátého mnoho. Ale všechno to bylo, co se týče mimořádnosti, překonáno jednou epizodou v Ladybrandu, o níž jsem po řadu let hovořil jen s váháním. To, co jsme tehdy zažili, bylo tak mocné a pro náš přirozený život tak neobvyklé, že hrozilo nebezpečí neporozumění a nedůvěry. Začalo to, když jsem se vrátil z jedné cesty a shledal v našem malém sbo­ ru spory. Vznikly skrze jednoho muže,který zaujal extrémní postoj v otázce sva­ tosti a ztrpčoval ostatním život. Tak například jedné neděle povstal a plísnil lidi, že nejsou povzneseni nad hřích. Šel dokonce tak daleko, že tvrdil, že je bez hříchu a imunní proti všem útokům. Netrvalo to přirozeně dlouho a byl až po uši v hří-

56

X. kapitola/ Skutky Ducha svätého

chu duchovní pýchy. Již příští den se zmítal v hlubokých pochybnostech a ztra­ til dokonce jistotu spasení. Bylo to s ním horší a horší. Bratři za mnou přišli a ptali se, zda bych se nechtěl pokusit pomoci mu. Byl jsem přesvědčen, že ho ďábel chce zničit, ale nevěřil jsem, že by byl posedlý. Zasáhly ho ohnivé šípy, které mohly být odraženy jedině štítem víry, a on nebyl tehdy schopen tento štít použít. Mezitím se nepohodli o nějakou jinou věc jiní dva bratři ve sboru a měli pro všechno, s čím přišli do styku, jen hořkost a hněv. Vyhledal jsem je, protože jsem cítil, že je Pán chce použít, aby pomohli tomu bratru, na něhož útočil ďábel. „Náš bratr vás potřebuje a já se mu pokusím pomoci,“ řekl jsem. „Nemohu vás ale vzít s sebou do jeho domu, protože byste svým vzájemným postojem otevřeli ďáblu dveře k tomu, aby mohl i na vás zaútočit. Musíte se spolu smířit, jinak budete možná jeho další obětí.“ Protože věděli o naléhavosti situace, souhlasili s tím, že budou se svým problémem něco dělat. Jeden z nich za mnou přišel a řekl: „Chtěl bych se změ­ nit, ale nepůjdu za ním, protože by pak řekl, že jsem ustoupil. Ale on by mohl mít stejnou námitku proti tomu, aby přišel za mnou. Nebylo by tedy správné, abychom se sešli na nějakém neutrálním místě,a ty bys přišel také, abys nám pomohl? Jsem ochoten poprosit ho za odpuštění.“ Druhý muž návrh přijal a já to zaranžoval tak, že jsme se sešli v blízkosti pěkného starého domu se zahradou s mnoha krásnými ovocnými stromy. Patřil tomu domýšlivému bratrovi. Byl teplý slunečný den a my jsme stáli pod velkou meruňkou. Oba začali hned koktat něco jako „bratře, odpusť mi, udělal jsem chy­ bu“. Prosil jsem je, aby nediskutovali o tom, kdo udělal chybu. „Prostě si odpusť­ te,“ řekl jsem, „a nezacházejte příliš do podrobností.“ Jakmile si navzájem odpustili, začal jsem vnímat, jak ke mně Pán jasně mluví, a to afrikánsky: „Teďhned tě použiji támhle v tom domě.“ „Hned nemohu,“ řekl jsem tiše, „ale poběžím, co nejrychleji budu moci.“ Obrátil jsem se na oba muže: „Bratři, myslím, že ke mně právě promluvil Pán. Bude mne zapotřebí támhle v tom domě. Když jste se teď vzájemně smířili, půjdu tam co nejrychleji, přijďte zatím pomalu za mnou.“ Dům byl vzdálen asi půl druhého kilometru. Stál uprostřed skupiny stromů. Za zahradní brankou se cesta rozdvojovala. Když jsem přispěchal k této brance, přemýšlel jsem, kterou z obou cest bych tam mohl být rychleji. To vše se událo během dvou nebo tří vteřin. Prošel jsem brankou a slyšel jsem ještě, jak za mnou zapadly dveře. Obrátil jsem se nalevo k rovnější cestě. A to je vše, na co si vzpomínám. Když jsem zvedl nohu, abych se rozběhl, už jsem ji pokládal na práh domu. Chvíli jsem tiše stál. „Jak jsem se sem dostal? Odkud jsem přišel? Vůbec si nemohu vzpomenout. Spal jsem?' Ve svých myšlenkách jsem však byl přerušen. Z jedné místnosti vycháze­

57

Říkali mu pan Letnice ly zvláštní silné zvuky. Stál jsem ve vestibulu, který vedl do velkého obývacího pokoje. Napravo byly ložnice. „Tak, Pane, tady jsem. Děkuji Ti.“ Cestou do první ložnice jsem šel kolem stolečku,na kterém ležela Bible. Vzal jsem šiji a vešel. Čtyři silní muži, mezi nimi i můj vlastní bratr Matouš, pevně drželi ďáblem napadeného muže v jeho posteli. Žena jednoho z mužů stála vedle. Byla to ošk­ livá scéna. „Pusťte ho,“ řekl jsem ostře. „S tímto mužem je třeba zacházet jinak.“ „Ale on byl strašně surový,“ odpověděli a Matouš dodal: „Volal tě.“ Pustili ho. Vztyčil se na posteli jako svíčka, postavil se a kráčel v hrozi­ vém postoji ke mně. Zvedl jsem Bibli vzhůru, díval jsem se mu přímo do očí a aniž bych zvýšil svůj hlas, řekl jsem: „Na základě autority tohoto Slova tě svazuji ve jménu Ježíše!“ Ustoupil zpět a padl na postel. Pocítil jsem s ním hluboký soucit, přistou­ pil k němu a pokračoval: „Satane, opusť nyní tento příbytek, nech toho muže na pokoji a už nikdy se nevracej - ve jménu Pána Ježíše!“ Žena, která stála v téchvíliv nohách postele, vyrazila hlasitý výkřik a usko­ čila. „Co se stalo?“ ptal jsem se. „V té chvíli, když jste přikázal, aby dabel vyšel a už se nevracel,“ řekla vyděšeně, s široce rozevřenýma očima a bledou tváří, „vyplazil se zpod postele velký had a zmizel oknem. Vypadal příšerně - strašný, velký had!“ Pro ni byl reálný. Já jsem rozeznal jeho duchovní povahu. Když jsem se zase obrátil na muže v posteli, usmíval se a řekl: „Cítím se velmi dobře!“ „Co se stalo?“ chtěl jsem vědět. „Mé tělo omotalo něco jako had a chtělo to ze mě vymáčknout život. Ne­ mohl jsem ses tím vypořádat. Bojoval jsem a bojoval.“ Ten ubohý muž vší silou bojoval proti ďáblu. Zarazil se na chvíli a zadíval se na své ruce v klíně. „Teď poznávám, že moje tvrzení, že jsem imunní proti útokům nepřítele, nebylo nic než duchovní pýcha a že otevřelo dveře ďáblu.“ Zase se odmlčel. „Velice jsem trpěl. Je to jen Boží milost, že jsem teď zase volný.“ Nakonec učinil úplné vyznání vin. Jeho vztah k Pánu a k bratřím se ob­ novil. Plni vděčnosti jsme zanotovali vítěznou píseň. Byl to krásný okamžik. Jeden z mužů zaslechl klepání na dveře a šel otevřít. Po chvíli jsem usly­ šel silné a vzrušené hlasy. Vyšel jsem ihned ze dveří a spatřil oba své přátele. „Tento bratr říká, že jsi zde už dvacet minut,“ volal jeden, který se ke mně obrátil. „My jsme právě přišli. Ty jsi nás před dvaceti minutami opustil. Jak tu tedy mů­ žeš být dvacet minut?“ „Ano,“ odvětil jsem,, jsem tu skutečně už nějakou dobu, ale nevím přesně jak dlouho.“ Bratr, který otevřel dveře, nás přerušil. „Když David přišel s Biblí v ruce do místnosti, podíval jsem se na hodinky. A když jste přišli, udělal jsem to zase.

58

X. kapitola/ Skutky Ducha svätého Ubehlo skutečně dvacet minut.“ „Ale jak je to možné?“ křičeli téměř. „To také nemohu říci,“ odvětil jsem, „běžel jsem.“ „Kterou cestou jsi běžel? Viděli jsme tě odejít. Řekl jsi nám, že poběžíš, a slyšeli jsme zavřít vrátka. Když jsme k nim přišli, dívali jsme se vpravo i vle­ vo - David nikde. Dívali jsme se pořádně. A teď přijdeme sem a ty už jsi tu dva­ cet minut! Nemožné?!“ Teprve nyní jsem postřehl, že jsem musel být nesen Duchem svátým. Díky Bohu za biblický příběh o Filipovi. (Sk 8,39n) Nebýt to­ hoto příběhu, měl bych strach. Byl jsem z toho úplně paf. Věděl jsem, že bychom si to měli nechat pro sebe. „Nemluvte o tom,“ prosil jsem je. Vzpomněl jsem si totiž na jiného muže a na těžkosti, které se vyskytly poté, co prožil podobný zázrak. Z našeho bydliště bylo vidět do Basutska na dvě hory vzdálené od sebe asi dvacet kilometrů. Basuťan žil na jedné z těchto hor. Na dru­ hé straně žil jeden posedlý, podobný tomu v Gadaře. Protože byl posedlý mnoha démony, byl nezkrotitelný - postrach všech obyvatel hor. Věřící se modlili prak­ ticky bez přestání, aby je Pán Bůh od tohoto muže osvobodil. Následkem toho přenesl Duch svátý věřícího Basuťana dvacet kliometrů od jedné hory ke druhé, zmocnil jej, aby vyhnal démony z toho muže a sloužil tam lidem evangeliem. Když poklekli k modlitbě, byl Basuťan zase vytržen domů. Na Afričany to udělalo pochopitelně velký dojem, takže brzy začali toho muže uctívat. Stal se jejich prorokem. To jej zničilo. „Nechci, aby mne tato malá zkušenost zničila,“ řekl jsem si. Skutky Ducha svátého se v oněch letech a v následující době zjevně pro­ jevovaly v celé Jižní Africe. K nádhernému projevu Boží moci došlo skrze holandsko-reformovaného misionáře. Jmenoval se David Pypers, bylo mu přes čtyřicet let a byl odevzdaným Božím dítětem, ačkoliv tehdy ještě nepřijal křest v Duchu svátém. Měl zvláštní službu mezi Indy žijícími v Jižní Africe. Svého času byl velmi znepokojen jedním indickým teologem, který přijel do Jižní Afri­ ky a tvrdil, že Ježíš Kristus byl podvodník a na kříži nezemřel, nýbrž že ho jeho učedníci ještě předtím odnesli, takže se mohl opět uzdravit. Neexistoval tedy ani jeho hrob a celé křesťanství je fraška. Indové v Jižní Africe se začali otevírat jeho vlivu a tlačili na Davida otázka­ mi jako: „Jak můžete dokázat, že Ježíš Kristus žil?“ David výzvu přijal a uspořádal s Indem veřejnou konfrontaci o Kristově pravdě. Dohodl ses jedním starším z holandsko-reformovaného sboru, který se uvolil převzít nákladyX. kapitola/ Skutky Ducha svátého. A tak David pronajal fotbalový stadión Seapoint v Kapském Měs­ tě. Díky velké publicitě v novinách se na stadiónu tlačilo třicet tisíc lidí - černí, hně­ dí, bílí. Nechtěli si nechat ujít takové show. Atmosféra byla nabitá vzrušením. Ind vystoupil jako vyzývatel první a předložil příběh, podle něhož Ježíš, když jej učedníci sundali z kříže, šel do Egypta a tam vykonal jako prorok mno­ ho dobrého. Uvedl křesťanskou víru v úplný posměch.

59

Říkali mu pan Letnice Potom byl na řadě Pypers. Poukázal na určité věci z Bible a z dějin, které dokládají, že Ježíš je skutečnou historickou osobností a že je Bohem, který přišel v těle. Bylo mu však jasné, že při všem mluvení jde o jediné: „Kdo má pravdu? Je jenom jedna cesta. Ježíš se musí projevit tady a teď.“ A tak začal zvěstovat, že Ježíš Kristus žije, že je s nimi na stadióne a může uprostřed nich konat tytéž věci, jako když chodil v lidské podobě po zemi. Zhlu­ boka se nadechl a potom zřetelně a hlasitě řekl: „Je mezi posluchači někdo, kdo má podle názoru lékařů nevyléčitelnou nemoc? Rozuměli jste dobře: nevyléčitelnou nemoc! Když přijdeš sem na pódi­ um a dovolíš, abych se za tebe modlil, Ježíš tě uzdraví.“ Polkl a roztřásl se po celém těle. Již dříve se modlil za nemocné, kteří pak byli uzdraveni. Ale tohle bylo něco jiného. Všichni natahovali krky, aby lépe vi­ děli. Dav ožil. A pak přišlo dopředu několik mužů, kteří nesli ženu s různými dla­ hami na těle. Byla ochrnutá. Muži zvedli ženu na pódium a David téměř omdlel. Byl to nemožný případ. Ale nevzdal se a ptal se, zda jsou přítomni lékaři, kteří by ji prohlédli a potvrdili její stav. Skutečně přišlo několik lékařů, mezi nimi její ošetřující lékař, a jednohlasně potvrdili nevyléčitelnost její choroby. Nebylo cesty zpět, a tak David bez okolků k ženě přistoupil, vložil na ni ruce, krátce se pomodlil a potom řekl: „Ve jménu Ježíše, buďzdráva!“ Odhodila své berle a začala se pohybovat. Odstranila některé dlahy a po­ kračovala v pohybu. Několik lidí vytvořilo svými plášti oponu a ona odstranila ze svého těla zbývající dlahy. Začala chodit po pódiu sem a tam. Lékaři ji pro­ hlédli, byla zdráva. Lidí se zmocnilo nadšení a začali volat, tleskat a smát se. Ind se naopak rozhněval a tvrdil, že uzdravení je podvod a že nebude trvalé. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Konfrontace skončila. Vítězství patřilo Pánu. Bratr Pypers nechal vyšetřit tuto ženu ještě jednou pěti lékaři, kteří předali tisku sdělení, že je skutečně v pořádku. Celá záležitost jej však přivedla do těžkostí s jeho vlastní církví. Místo aby se radovali s ním, udělila mu církevní rada důtku, protože prováděl konfrontaci, aniž by si vyžádal povolení synodu. Ale přežil i to, zůstal a nadále pracoval ve své církvi. O rok či dva později přijal křest v Duchu svátém, naštěstí ne při mé službě, ačkoliv jsem mu jednou svědectví o křtu v Duchu svátém vydával. Kdy­ bych s tím měl osobně něco společného, byli by řekli: „O, že je také jeden z těch du Plessisových fanatiků!“ Je zvláštní, že po této události nekonal službu uzdravování, jak by se dalo očekávat. Modlil se sice čas od času za nemocné, když to bylo třeba, ale nešpeci­ alizoval se na to. Pokračoval ve své činnosti mezi Indy - hinduisty a mohamedány, jejichž pozornost upoutal tak působivým způsobem.

60

XI. Spojené státy Asi tři týdny poté, co Smith Wigglesworth vstoupil neohlášen do mé kan­ celáře a sdělil mi, že budu mít podíl na překvapivém probuzení v tradičních círk­ vích, jsem dostal dopis od generálního sekretáře Assemblies of God, J. Roswella Flowera. Zval mne, abych následujícího roku (1937) promluvil na jejich generálním shromážděnív Memphisv Tennessee.Vše.cojsemo Tennesseevěděl,bylo,zeje to jeden ze čtyřiceti osmi států USA. O Memphisu jsem toho věděl ještě méně. Znal jsem Flowerse podle jména a pověsti, zatímco on mě znal především jako generálního sekretáře AFM v Jižní Africe a jako vydavatele našeho církev­ ního časopisu. Na počátku vydavatelské činnosti jsem poslal náš časopis všem letničním církvím na světě v očekávání, že dostanu obratem také jejich časopisy. Tímto způsobem a díky obsáhlé korespondenci jsem se stal dosti známým. Mi­ moto jsem takto získával nejnovější informace o různých hnutích a jejich pro­ blémech. Dříve, než jsem na pozvání odpověděl, vydal jsem se do Kapského Města, abych si promluvil s Wigglesworthem. Pořádal jsem všechna jeho shromáždění v Jižní Africe a podle možnosti sloužil jako překladatel. Tvořili jsme dohroma­ dy dobrý tým. Nemusel jsem ho nikdy přerušovat, abych se zeptal na význam nějakého slova, ačkoliv to nebylo vždy lehké. Když nemohl najít vhodné anglic­ ké slovo, měl ve zvyku vytvářet slova nová. Nikdy však mezi nimi nebylo takové, kterému bych nerozuměl. Byli jsem sjednoceni v Duchu a dařilo se mi tempera­ mentního, ne vždy přívětivého starého pána sledovat. Přijel jsem do Kapského Města den před začátkem shromáždění a vzal jsem jej stranou. „Bratře Wigglesworthe,“ řekl jsem, „dostal jsem neočekávaně dopis ze Spojených států.“ Tehdy ještě nebyla letecká pošta, a to znamenalo, že dopis byl napsán dříve, než mi sdělil prorocké slovo. Když jsem mu vyprávěl o pozvá­ ní, zdálo se, že se ho to nijak zvlášť nedotýká, i když lehkému úsměvu se přece jen neubránil. „Říkal jsem ti přece, že tě Pán na toto velké duchovní hnutí bude připravovat. Tohle je jen první krok. „Rozumím tomu tak, že souhlasíš s tím, abych jel. Tedy pojedu.“

61

Říkali mu pan Letnice

Jihoafričtí bratři byli prakticky jednomyslně toho názoru, že bych měl po­ zvání přijmout. Ovšem, jak se ukázalo, neměl jsem jet sám. Jeden milý bratr a blíz­ ký přítel, Henry Stewart, majetný a bez rodinných závazků, trval na tom, že mě bude doprovázet. Přímo mne chytil za límec. „Budu tvůj služebník,tvůj šofér,nebo co chceš. Prodám zde své auto a koupím tam nové. Budešjen platit benzín a moje strava a nocleh mohou být uhrazeny ze sbírek, které dostaneš.“ To byl reálný, a jak se mělo později ukázat, dobrý obchod. Byl čtvrtek ráno, jeden z těch strašlivě horkých dnů vrcholného léta v New York City a my jsme stáli v hlučném, chaotickém přístavišti Hudson River, aniž bychom sebeméně znali okolí. Čekali jsme a čekali. Nikdo k nám nepřistoupil. Čekali jsme, dokud všichni ostatní cestující nezmizeli. Přes všechno naše pečlivé plánování pro nás nikdo nepřijel. Později se ukázalo, že muž, který pro nás měl přijet, si spletl den a myslel si, že přijedeme o den později. Stěží si lze představit dva ztracenější lidi, než jsme byli my dva prostincí venkované z druhého konce světa. Téměř jsem se bál, že Henry bude plakat, ne kvůli sobě, ale ze samého sou­ citu se mnou. „Cožpak jsme špatně porozuměli Boží vůli?“ ptal se. „Tohle je pře­ ce strašné!“ „No, pokud vím, Amerika je přívětivá země,“ řekl jsem. Měl jsem adresu domu, kde jsme byli očekáváni: Mispa - misijní dům Assemblies of God. Vstoupil jsem tedy do telefonní budky, abych tam zatelefono­ val. Ale znovu se objevila překážka. New York je rozdělen do pěti správních obvodů. Ve kterém z nich leží Mispa? Vtom mne však napadlo jméno Bronx. Vzpomněl jsem si na ně v souvislosti s novinovou zprávou o ztraceném dítěti Lindbergových. Skutečně jsem v seznamu telefonních účastníků Bronxu našel žádané telefonní číslo a zavolal. „Ano, očekáváme vás,“ ozval se přívětivý hlas na druhé straně drátu, „ale nikdo zde není. Nejlepší bude, když pojedete taxíkem.“ Zase překážka. Když jsem však opustil budku, stál nablízku policista. Oslovil jsem jej co nejsměleji: „Promiňte, vidíte před sebou muže a jeho přítele, kteří ještě nikdy nebyli v Americe. Nemáme vůbec tušení, kde se nacházíme. Nevíme také, kterým směrem máme jít.“ Byl to přívětivý muž a pomohl nám. Zatímco šel před námi ulicemi a vy­ hlížel taxi, snažili jsme se protlačit se se svými těžkými zavazadly zástupem a jít za ním. Konečně zamával na taxi a řekl: „Popíšu řidiči, kam vás má dovézt. Neznáte-li cestu, bude s vámi bloudit po okolí sem a tam. Dal tedy řidiči pokyny a v krátké době jsme byli u Misijního domu Mis­ pa. Ačkoliv tam na nás byli milí, představovali jsme si vřelejší přijetí pro dva lidi, kteří ještě nikdy předtím tuto zemi nenavštívili. Později jsme se dozvěděli, že nás považovali za dva misionáře, kteří se vracejí domů. Ale dostali jsme světlý a čistý pokoj a brzy jsme se cítili lépe. Jediná ne-

62

XI. kapitola/ Spojené státy

O J

hoda, která nás pak ještě potkala, se týkala prádla. Po dlouhé cestě jsme považo­ vali za nutné nechat si je vyčistit. Ve své nevědomosti jsme dali dohromady ba­ revné prádlo s bílým a zničili tak své košile. Dva dny nato, v sobotu ráno, jsem se zeptal jednoho z mála mužů, kteří nebyli projíždějícími misionáři, zda Američané konají také pouliční shromáždě­ ní, jak jsme je byli zvyklíkonat v Jižní Africe. Vyprávěl mi o práci na Washing­ ton Square vždy v sobotu večer a já jsem se rozhodl, že se onoho večera tohoto shromáždění zúčastním. To, s čím jsem se setkal, na mě udělalo velký dojem. Na konci Fifth Ave­ nue se nacházel oblouk a za ním se otevíral Washington Square se svými stromy, stoly, lavicemi a pěší zónou, která vedla k velké kašně. Bylo ještě časně večer a lidé, kteří naplňovali náměstí, hledali v sotva citelném vánku nějaké zchlazení v tíživém vedru, které panovalo v zalidněných ulicích a domech. Brzy jsem se cítil v pouličním shromáždění jako doma. Nejdříve se zazpí­ vala píseň, vydalo svědectví a mluvilo se o Pánu všeobecně. Brzo jsem pocítil, že přišla chvíle, abych promluvil. Ještě během cesty na lodi jsem se modlil: „Pane, o čem mám v Americe mluvit?“ Dostal jsem od Pána odpověď: „Amerika se snaží být informována o všem, jenom ne o Ježíši. Uč je, že Ježíš Kristus je cesta, pravda i život.“ Byl jsem si vědom toho, že tento večer jsem dostal první příležitost, abych byl poslušen přijatého pověření. Postoupil jsem několik kroků dopředu, do středu kruhu posluchačů. Byly zde stovky Udí. Přitom jsem cítil něco z toho zvláštního pocitu, který má většina věřících, když se jim naskytne příležitost, aby svědčili cizincům o Ježíši. Strach jsem neměl, ale byl jsem napjat a poněkud vzrušen. Bylo štěstí, že jsem měl tehdy silný hlas. Zatímco jsem mluvil, lidé se totiž zčásti bavili, smáli nebo posmívali. Kázal jsem ten večer jednoduché, čisté evan­ gelium, největší ze všech pravd: ,,Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Nejsem si jist, zda lidé postřehli, že jsem právě příchozí cizinec, ačkohv moje angličtina vykazovala silný skotský akcent a jisté výrazy a slovní obraty nebyly typicky americké. Byl jsem oblečen stejně jako oni a moje vystupování nepůso­ bilo nijak zvlášť cize. Ale někteří z nich reagovali na má slova tak, jako by jim byla cizí. Spočívala na mně Boží moc, a ačkoliv zvěst byla téměř dva tisíce let stará, Duch svátý ji naplnil novou svěžestí. Ruch a posměch začaly brzy utichat. Když se snesla noc, bylo na náměstí znatelně klidněji. Stovky lidí, které obklopo­ valy náš malý hlouček věřících, se k nám přimkly blíž. „Bůh miluje celý svět,“ řekl jsem, „nikdo nemůže tvrdit opak. On je Bo­ hem, který vidí každého jednotlivce. Vidí nás také právě v tomto okamžiku. Nestav se k němu tak, jako by se tě to netýkalo. 'Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom skrze něho byh živi.’“ (1J 4,9)

"

Vyšší odborná šk$g misijní a ieoiogická

V Zídkách 402,280 02 Kolín II

Říkali mu pan Letnice

Toho večera se bratři modlili s mnoha lidmi, kteří hledali spásu. Nemám tušení, kolik se jich otevřelo slovu Páně. Avšak ve svém srdci jsem věděl, že mi Pán Bůh daroval milost. Příští ráno se ozvalo klepání na dveře. „Chtějí tě k telefonu, bratře du Plessis. Je to pastor Brown z Glad Tidings Tabemacle.“ Věděl jsem, že Robert Brown je ve Spojených státech vlivnou osobností. Když měl někdo z Assemblies of God uznání pastora z Glad Tidings Tabemacle na Třicáté třetí v Manhattanu, měl uznání celé denominace. Sel jsem k telefonu. „Jste to vy, Mr. du Plessis?“ ptal se hlas. „Ano, David du Plessis u telefonu,“ odvětil jsem. „Já sám a náš společný přítel Ernest Hooper jsme vám už psali, ale ještě jsme vás osobně nikdy nepoznali. Včera večer, když jsem přišel domů, dozvěděl jsem se , že jste měl úžasnou zvěst na Washington Square.“ „Ano,“ řekl jsem, „Pán nám včera večer požehnal.“ „Kdo přichází z jiné země,“ pokračoval, „a je tak pokorný, aby začal se svojí službou v New Yorku na rohu ulice, ten se mi líbí; ten je také dost dobrý na to, aby kázal v Glad Tidings Tabemacle. Byl bych rád, kdybyste u nás dnes odpo­ ledne mluvil.“ Věděl jsem, že to byla ruka Páně. Začínal mi otevírat dveře. „Bude mi ctí,“ řekl jsem, „ale pro vás ...?“ „V pořádku,“ přerušil mne. „Čekám vás o půl druhé.“ Bylo to odpoledne se samými „poprvé“. Především to bylo první setkání s Robertem Brownem, štíhlým sto osmde­ sát centimetrů vysokým mužem s ryšavými vlasy a působivým zjevem. „Rád bych, abyste kázal, Mr. du Plessis,“ opakoval znovu svůj návrh, „a když uděláte svou věc dobře, snad i dnes večer. Potom budu s vámi mluvit dál.“ Další „poprvé“ jsem si uvědomil, když jsem vystoupil na pódium. Z dva­ nácti set přítomných byla více než třetina černých a seděli mezi bílými. Něco ta­ kového bylo v Jižní Africe neslýchané. Opět jsem kázal o jádru evangelia, „Ježíši Kristu ukřižovaném“(lK 2,2). Kázání mělo nadšený ohlas, zvláště u pastora. Přišel ke mně napříč pódiem, ob­ jal mne a dal mi silné políbení na tváře. „Tento muž,“ řekl ke sboru, „musí při­ cházet z nejlepšího letničního sboru na světě. Nemohl by kázat takovou zvěst, kdyby neměl zdravé, solidní biblické základy. Proto bych chtěl oznámit, že bude kázat i dnes večer!“ Obstál jsem ve zkoušce. Potom přistoupil pastor náhle ke kazatelně a řekl; „Taková zvěst vyžaduje totální odpověď. Všichni, kdo chtějí dojít spásy, ať přijdou a pokleknou zde na pravé straně pódia. Kdo chce být uzdraven, ať přijde a poklekne na levé straně. Ti, kdo si přejí být pokřtění Duchem svátým, ať sejdou dolů.“ K mému údivu začali lidé chodit kupředu; ne hrstka, ale tucty. Brown se ke mně obrátil: „Kam chcete jít?“

64

XI. kapitola/ Spojené státy

„Bratře Browne,“ řekl jsem, „tamti nemocní lidé mohou klidné přijít do nebe i se svými nemocnými těly, ale tito zde s nezachráněnými dušemi ne. Začnu zde.“ A tak jsem šel, abych se modlil s těmi, kteří hledali Pána. Mnoho lidí bylo zasaženo. Najednou začala jedna paní na druhé straně kostela křičet a padla na zem. Pastor přišel ke mně a řekl: „O tamté paní se říká, že má epilepsii.“ Šel jsem rychle k ní a zeptal jsem se: „Je tato žena členkou sboru?“ „Ne,“ odpověděl někdo. „Je obrácená?“ zkoumal jsem dále a odpověď byla opět záporná. „Pak se mi zdá, že je to dílo nepřítele “řekl jsem a přistoupili jsme k ženě se slovy: „Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys od ní odstoupil.“ Nejdříve zakřičela a zkroutila se, potom umlkla. Věděl jsem, že ji opustil jeden démon. „Bratře Browne,“ řekl jsem, „jejich zde ještě víc. To byl teprve první.“ Chvíli jsem čekal a zase se začala pohybovat. „Zlý duchu,“ velel jsem, „ve jménu Ježíšově ti přikazuji, abys opustil toto tělo!“ Opět zazněl křik. Zdvihla hlavu, ale nechala ji potom zase padnout. „Nemáme ještě úplné vítězství,“ určil jsem. „Jsou zde stále ještě nějací dé­ moni.“ A tak jsem přikázal potřetí nečistým duchům, aby odstoupili. Tu se narov­ nala a usmála se. „Teďje to vítězství,“ řekl jsem v úplné jistotě, že byla zcela osvobozena. Později jsem litoval, že se tato událost přihodila právě tehdy, když jsem tam byl. V krátké době se rozšířila zpráva, že moje služba spočívá ve vymítání zlých duchů, což přirozeně nebyla tak docela pravda. Tato žena byla nevěřící. Potřebo­ vala být nejdříve osvobozena, a potom byla zachráněna a spasena. Toho odpoledne jsme se modlili ještě s mnoha jinými. Večerní shromáž­ dění bylo podobně plné zážitků, ačkoliv mělo svůj vlastní charakter. Výsledkem tohoto neobvyklého dne bylo, že mi pastor Brown otevřel další dveře v Americe, když mne doporučil jako jednoho z nedělních řečníků v největším táborovém shromáždění Assemblies of God, v Maranatha Campu v GreenLanev Pensyl­ vánii. Zdálo se, že Pán vede každý krok. S pomocí jednoho kazatele v Brooklynu jsme s Henrym získali za tisíc dolarů nového černého Dodge a jeli s ním k jihu. Konference v Memphis se konala v pozdním létě. Naším úmyslem bylo pobývat během horkého ročního období co možná nejseverněji, a potom s blížícím se podzimem jet do jižních krajin. Brzy jsme si zvykli jezdit po pravé straně ulice a dosáhli našeho prvního cíle, Maranatha Campu. Zde jsem byli dobře přijati a navázali jsme tolik kontak­ tů, že jsme měli program naplněný na týdny a měsíce dopředu. Během příštích sedmi měsíců jsme s Henrym konali shromáždění v nejméně šesti státech Unie, stejně jako v Mexiku a Kanadě. To vše se uskutečnilo bez formální pomoci ně­ jaké církevní organizace, ačkoliv jsem byl stále pod záštitou Assemblies of God v USA.

65

Říkali mu pan Letnice Jedním z vrcholů naší cesty najih byl jeden misijní večer během konferen­ ce v Potomacu u Washingtonu. Byl jsem požádán o svědectví. Vyprávěl jsem příběh o oslu a od té doby, ať jsem přišel v USA kamkoli, předcházela mne po­ věst, že jsem Pánův osel, který, jak říkali, nese Američany zpět k Ježíši. Nezapomenutelný časjsme prožili v horách Západní Virginie, v části země, která pro mě měla mít později ještě zvláštní význam. V jednom malém hornic­ kém sboru Mount Hope se mělo konat táborové shromáždění. Radili mi, abych tam nejezdil, protože je to chudá krajina a může mi přinést jen málo, co se týče sbírky. Ale já s Henrym jsme byli jiného mínění. Navštívili jsme zemi ne proto, abychom viděli bohatství, ale abychom poznali lidi a města, i malá hornická města. Kázal jsem dopoledne, odpoledne a večer opět na slovo: Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest i navěky.“ (Zd 13,8) Henry vedl zpěv a vydal svoje svědectví. Sbírka, kterou nám dali, byla dokonce větší nežli v některých jiných táborových shromážděních; avšak daleko důležitější bylo požehnání, které tam Pán daroval. Potom ale přišel Memphis, kde jsme téměř zašli vedrem! Zatímco v hote­ lu, který jsme našli, byla klimatizace, v konferenční hale chyběla. Najihu může být koncem srpna skutečně velmi horkp, zvláště když se v jedné hale sejde v let­ ničním shromáždění šest tisíc lidí. Když jsme přijeli, byl již seznam řečníků na konferenci hotov. Vypadal dosti mezinárodně: misionáři Assemblies of God z celého světa, potom zástupci Ka­ nady, Velké Británie a dokonce jeden z Jižní Afriky, mě nepočítaje. Posledně jmenovaný hrál určitou roli v lekci, kterou mi Pán v Memphisu udělil. Přistoupil ke mně a řekl: „Bratře duPlessis, mám mluvit v sobotu a ty jsi napsán na pondělí. Ted'jsem dostal pozvání, abych kázal koncem týdne v jed­ nom velmi majetném sboru. Potřeboval bych kvůli výdajům na konferenci finanční pomoc. Vyměnil by sis to se mnou a převzal sobotu,abych já mohl mluvit v pon­ dělí?“ Souhlasil jsem, ovšem za předpokladu, že s tím budou souhlasit organizá­ toři. Avšak když se o tom doslechli moji přátelé, reagovali velmi nespokojeně. „Co je to s tebou, Davide? Copak nevíš, že v pondělí je největší shromáž­ dění ze všech? Je to den, kdy se budou konat volby. Bude přítomno mnoho lidí. V sobotu půjdou lidé na prohlídku města.“ Nemohl jsem než pokrčit rameny, protože jsem už dal slib. Ale v patek večer se situace změnila. Zodpovědní činitelé sdělili, že tento rok se uskuteční změna a volby proběhnou v sobotu. Moji přátelé se mne užasle ptali: „Davide, tys o té změně v programu věděl?“ „Ne.“ Opět jsem mohl jen pokrčit rameny. Ale děkoval jsem Pánu, že po­ žehnal moji ochotu podřídit se a něčeho se vzdát. Když jsem vystoupil na pódium, superintendent E. S. Williams mne zadr­

66

XI. kapitola/ Spojené státy

žel a řekl: „Zaslechl jsem, že jsi vyprávěl jakýsi příběh, který měl na táborovém shromáždění v Potomacu veliký ohlas. Byl bych rád, kdybys jej tu vyprávěl také.“ „Ale já jsem sem přece nepřišel, abych mluvil o sobě,“ protestoval jsem. Přišel jsem, abych kázal a vyřídil pozdravy z Jižní Afriky.“ „To se dá zařídit,“ odvětil. „Přidáme ti patnáct minut navíc.“ Místo normálních čtyřiceti pěti minut řečnického času jsem tedy dostal ce­ lou hodinu a vyprávěl příběh o oslu.Znovu byli posluchači pohnuti a máslová o Kristově vládě pronikla do mnohých srdcí. Během konference udělal Pán další krok ve své přípravě na mou pozdější službu na světové úrovni. Ve shromážděních se diskutovalo o tom, zda by bylo užitečné konat snad příští rok nebo v roce 1939 v Londýně nebo v nějakém ji­ ném evropském městě světovou konferenci pro duchovní vůdce. Tato myšlenka vyvolala mezi bratřími v Memphisu nadšení. Ke konci diskuse Donald Gee přede všemi shromážděnými zodpovědnými bratřími řekl: „Bylo by úžasné, kdyby tento mladý muž, bratr David, který má již spojení s většinou letničních sborů na světě, mohl převzít roli sekretáře takové světové konference.“ Byl to přinejmenším pro mne neočekávaný návrh, ale setkal se s všeobec­ ným souhlasem. Jak se zdálo, jako místo konání přicházel v úvahu Londýn, ne­ bylo však stanoveno žádné pevné datum. Světová situace,která se později vyvinula, by v tomto případě stejně tak jako tak udělala čáru přes rozpočet. Nicméně jsem byl vděčný za uznání, kterého se mi od starších bratří dostalo.

67

XII. Válečné plameny Poté, co jsem jel ze Spojených států ještě do Evropy a několik týdnů tam sloužil, vrátil jsem se roku 1938 zpět do Jižní Afriky. Lidstvo bylo na prahu jedné ze svých největších tragédií - druhé světové války. K moci se dostali Hitler a Mussolini. Třetí říše již dlouho sbírala síly, aby přerušila své styky s ostatními náro­ dy, a začala jednat tak, jakoby všechny mezinárodní úmluvy byly jen cár papíru. Přesto se mnohé země v Evropě, poté co po léta projevovaly nerozumnou lhos­ tejnost, pevně držely naděje na mír. Ta se však rozplývala před očima jako pára. Blížila se mnichovská ostuda, vydám Československa, a světem zněla ozvě­ na nacistické hymny: „Dnes nám patří Německo, zítra celý svět.“ Následovala velkopáteční invaze Itálie do malé Albánie a šokující německo-sovětská dohoda o neútočení, Německo vtrhlo se svou strašnou válečnou mašinérií až na hranice Polska, a o dvadnypozději vypověděly Velká Británie a Francie mocnostem Osy válku. Válečné plameny se vznítily a rychle zachvátily velkou část světa. Naše plány uskutečnit koncem třicátých let světovou letniční konferenci nedošly naplnění. Roku 1938 byla uskutečněna ve Stockholmu evropská konfe­ rence ve snaze zabránit superunii letničního hnutí na světové úrovni. Evropané, zvláště ze Skandinávie, se v první řadě obávali americké nadvlády, a kromě toho byli skeptičtí vůči správnosti jakéhokoli slučování. Konference jsem se nezúčastnil, byl jsem však o ní podrobně informován. K její dramatičnosti přispělo proroctví T. B. Barratta z Osla, anglického kazate­ le, který působil po celá desetiletí v Norsku. Prorokoval, že nastává světový po­ žár a že v roce 1939 žádná světová letniční konference nebude. Proroctví se naplnilo a dobře míněný plán udělat mne sekretářem světové konference byl - odložen ad acta. T. B. Barratt byl neobyčejný muž, kterého si Pán Bůh v Evropě použil jako nástroj podivuhodným způsobem. Prvním krokem k tomu bylo, když tento muž metodista odjel do Ameriky, aby získal peníze pro církev v Oslo. Slyšel o let­ ničním hnutí a navštívil jedno z jeho center, Glad Tidings Tabernacle u Rober­ ta a Marie Brownových v Manhattanu. Když pastor Barratt přijal křest v Duchu

68

XII. kapitola! Válečné plameny

svátém, poznal, že to, co norská církev potřebuje ze všeho nejvíce, nejsou budovy a peníze, nýbrž víc moci. A tak se vrátil do své adoptivní země, aby kázal plné evangelium a život v moci Ducha. Mezitím se o Barrattově zkušenosti doslechl Lewis Pethrus, baptistický kazatel ve Stockholmu, a přijel do Oslo, aby se o tom blíže informoval. Skrze Barrattovu službu přijal také on křest v Duchu svátém a stal se vůdcem letniční­ ho hnutí ve Švédsku. Barratt a Pethrus pokračovali ve své spolupráci a seznámili s životem v Duchu mnoho pastorů a laiků. Byl to především mladší a v Duchu hořící Pethrus, jehož útočnou činností se zvěst rozšířila po celé Skandinávii. Netrvalo dlouho a letniční oheň se rozšířil do dalších částí Evropy, napří­ klad do Německa a Holandska, a rozkvetl v samostatné hnutí, které si zachova­ lo svoji životnost po mnoho let. Barratta můžeme vlastně považovat za otce celého evropského díla, které kvetlo a utvrzovalo se přes obě světové války. Když se naplnilo Barrattovo proroctví o nastávající druhé světové válce, bylo mi jasné, v čem spočívá moje úloha v Jižní Africe. Hnutí, které se zrodilo roku 1908 působením dvou amerických rodin, vrcholilo. Bylo toho hodně, co bylo v mé vlasti ještě třeba udělat. John G. Lake a Tom Helzmelhalch, kteří byli staršími ve sboru Johna Ale­ xandra Dowie v Zion City v Illinois, odešli se svými rodinami do Jižní Afriky. O zemi nevěděli prakticky nic. Měli určitou vizi misijní práce. Protože počítali s divokými zvířaty stejně jako s divokými domorodci, přišli se zbraněmi a další výstrojí vhodnou pro pravé africké safari. Když přijeli do Kapského Města - již značně civilizovaného místa, které už tehdy mělo železniční spojení s diamanto­ vým střediskem v Kimberley - jejich údiv byl veliký. Jejich cílem však bylo hlavní město Pretoria, kde chtěli začít svou práci. Pretoria ale neodpovídala vizi, kterou přijali na modlitbách. Vzpomněli si na pozvání misijního manželského páru Goodenoughových, s nimiž se seznámili na lodi, a cestovali dále do Johannesburgu, podstatně větší­ ho města, ležícího na úpatí horského pásma. Když překročili hory a spatřili měs­ to, věděli, že jsou na správném místě. Nejdříve vyhledali africký sbor na předměstí Doornfontein, který uvedli v život Goodenoughovi. Byli požádáni, aby tam sloužili slovem. John Lake byl mužem velké víry a uměl pohnout srdci svých posluchačů. Hned při prvním shro­ máždění se udála pozoruhodná uzdravení. Tato událost zapůsobila jako model a dala ranému letničnímu hnutí v zemi jeho charakter. Jednou z těch, kdo byli onoho prvního nedělního večera uzdraveni, byla černá služka pracující u bohaté bílé rodiny. Příští ráno si paní, u které pracovala, všimla, že byla uzdravena, a ptala se jí na to. Večer navštívila shromáždění i ona a byla uzdravena také. Následovaly podobné zázraky, a zakrátko se černí Afričané ocitli téměř v roli diváků, kteří

69

Říkali mu pan Letnice

pozorovali, jak bylo žehnáno jejich bílým pánům. Nějakou dobu proudili bílí do malých domorodých sborů, aby viděli a prožívali zázračná uzdravení a obrácení. Na naléhavé prosby přemístili brzy Lake a jeho spolupracovníci těžiště své činnosti do Siónského kostela v Johannesburgu, nazývaného také Bree Street Tabernacle, určeného pro bílé, odkud se letniční svědectví šířilo dokonce ještě účinněji. Lakeova služba uzdravování byla nesmírně přitažlivá a znovu dokáza­ la, že Pán používá uzdravení, aby k sobě lidi přivedl. V oněch dnech bylo službou uzdravování přivedeno k životu v Duchu více lidí, než jakýmkoli jiným způsobem. V Bree Street Tabernacle byly berle a růz­ né lékařské pomůcky odváženy z pódia na vozech a zprávy o tom se šířily po celé zemi. Tradiční církve poskytovaly této práci publicitu pouze v tom smyslu, že proti ní kázaly. Právě v souvislosti s tímto děním se připojila k letničnímu hnutí také naše rodina. V roce 1914 můj dědeček onemocněl a otec nechal přijít bratry z Bree Street Tabernacle, aby se modlili za jeho uzdravení. Celá naše rodina tak přijala Boží požehnání a byla vyvedena z holandsko-reformované církve. Tato práce byla v naší zemi známa pod názvem „Apostolic Faith Mission“. Lake a Hezmelhalch znali slavný sbor na Azusa Street v USA, který měl stejné jméno. A ačkoliv s ním neměli jinak žádné spojení, převzali toto populární ozna­ čení a připojili k němu později jméno země - Apostolic Faith Mission (AFM) of South Africa. Jedním z charakteristických znaků práce byl tehdy křest trojnásobným ponořením - za každou osobu Trojice jednou. Potom přišel jeden vlivný bratr a zastával názor, že tato praxe není správná. Tak byl křest omezen najedno po­ noření. A jak je to pro nás, slabá a hádavá lidská stvoření typické, došlo v let­ ničním hnutí kvůli otázce křtu k rozdělení. Jedni chtěli ponořit jen jednou, druzí třikrát. Různé osobnosti, různé praktiky. Pán nad tím musel kroutit hlavou. Anna a já jsme se pokoušeli tuto roztržku smířit. Já jsem byl při svém křtu ponořen tři­ krát - ve jménu Otce, Syna a Ducha svátého, a ona jen jednou. Mysleli jsme, že tak máme dobré předpoklady k tomu, abychom byli prostředníky smíření. Avšak nebyl nám souzen úspěch. Propast byla skutečně hluboká a trvá dodnes. Byl jsem spory o způsob křtu vodou tak zarmoucen, že jsem o tom přestal kázat a učit. Mým úkolem bylo zvěstovat Pána Ježíše Krista, křtitele v Duchu svátém. To je jediný křest, kterým jsem se po léta zabýval. Nikoho jsem nepokřtil ani jednoduchým ani trojitým ponořením. Jednou ke mně přišel na Floridě mladý farmář a ptal se mne: „Nechtěl byste mne pokřtít?“ „Ne,“ odvětil jsem. „Pavel řekl, že ho Pán neposlal křtít. Ani mne Pán křtít neposlal.“ V průběhu těch mnoha let bych býval mohl pokřtít stovky duchovních, zna­ menalo by to však brzký konec mé služby. Zapletl bych se do této kontraverze

70

XII. kapitola/ Válečné plameny a zničil bych věrohodnost svého svědectví o Ježíši Kristu jako křtiteli v Duchu svátém. Lidé často zařazovali mou službu nesprávně a považovali mě za „evan­ gelistu“. Ale přesně vzato jsem neevangelizoval. Rozšiřoval jsem v církevních kruzích zvěst o letnicích. Křest vodou je podle mého mínění věcí kazatelů a ne osob, které jsou ve sboru pouze přechodně, tak jako já. V roce 1938 jsem se vrátil ze Spojených států přesvědčen, že táborová shro­ máždění, jaká jsem tam viděl, jsou důležitá. Byla dobrým lékem proti smrtícímu zákonictví, které zachvacovalo mnoho sborů. Avšak byl jsem si také dobře vě­ dom jihoafrické zdrženlivosti vůči všemu americkému. Jihoafričané si mysleli, že musejí být konzervativnější a opatrnější než Američané. Raději jsem si tedy dával pozor najazyk a začal jsem o tom mluvit až za rok, ovšem i potom jsem mluvil o metodách používaných v USA velice zdrženlivě. Nechal jsem za sebe mluvit naše stísněné poměry v Johannesburgu a nezbytnost větších prostor pro konání konferencí. Při jednom z našich pravidelných zasedání jsem pak jednou prostě zmínil uskutečnění táborového shromáždění. „Och, to jsme již vyzkoušeli před léty,“ řekl jeden z vedoucích bratří, „ale nevydařilo se to!“ „Dnes však žijeme v jiné době,“ odvětil jsem. „Probíhá druhá světová vál­ ka a mnohé věci dnes musíme dělat jinak. Ve všem je nedostatek. Najedná stra­ ně si nemůžeme dovolit okamžitě postavit nový ústřední kostel, na druhé straně potřebujeme při konferencích místo pro velký počet lidí.“ Nebyli nijak nadšeni, ale přinejmenším mi naslouchali. „Například u armády,“ trval jsem na svém, „bychom si mohli leccos pro­ najmout - stany a podobně. Tak nebudeme mít velké pořizovací náklady. Mohli bychom to aspoň jednou zkusit.“ Nakonec s tím souhlasili.,,Dáváme ti k dispozici pět set liber,“ řekl hlavní pokladní, „a ať už se vrátí nebo ne, chceme prostě jednou vidět, jak to na takovém táborovém shromáždění chodí.“ To mi stačilo. Opatřil jsem jeden velký stan a několik malých, pronajal kus pozemku za městem a postavil tam několik provizorií. Zároveň jsem vykonal obvyklé přípravy na naši roční velikonoční konferenci, přičemž jsem věnoval zvláštní pozornost reklamě. Byl to veliký úspěch. Shromáždilo se čtyřikrát víc lidí, než by se vešlo do Central Tabernacle. Volnost pod střechou stanu zapůsobila na účastníky konfe­ rence úžasně. Konference se jim líbila a přáli šiji zopakovat. Kromě toho jsem měl v konferenční pokladně nejen původních pětset li­ ber, ale ještě tři tisíce dalších. „Dobře, Davide,“ řekl jeden z vedoucích bratří, když jsme dělali bilanci. „Měl jsi pravdu. Co navrhuješ nyní?“ To bylo něco jako nabídka, a tak jsem na ni přistoupil. „Dejte mi zpět ten přebytek tři tisíce liber na koupi vlastního táborového pozemku.“ Byli poněkud zaraženi, ale moje pozice byla silná. Neměli stále ještě co ztratit.

71

Říkali mu pan Letnice Porozhlédl jsem se po vhodném kousku země. Našel jsem, co jsme potře­ bovali: téměř šest a půl aru přímo za hranicí města a dobrých deset kilometrů od centra. Koupili jsme to. Potom jsem narazil na starou továrnu se stavbou z železného lešení. Také to jsem koupil a nechal znovu postavit na území tábora. Nebylo to nijak zvlášť elegantní, ale zato solidní a prostorné. Mohli jsme tam najednou umístit čtyři ti­ síce lidí. Když jsme si to byli prohlédnout společně, jeden ze starších sarkasticky poznamenal: „Chceš zřídit pod střechou také ještě parkoviště?“ Pominul jsem sarkasmus a odpověděl: „Ne, musíme šetřit místem. Už tak je to na příští konferenci příliš malé.“ On i ostatní mě měli za pomateného. A pře­ ce, při příští konferenci jsme měli potíže s vysokým počtem příchozích. Bylo skutečně málo místa. Rozvinutím koncepce táborových shromáždění se letniční hnutí v naší zemi změnilo v duchovním i jiném ohledu. Stagnující sbory znovu ožily. Začal vát duch probuzení a zavládla duchovní svěžest a nadšení. Netrvalo dlouho a zaznělo přání konat táborová shromáždění na obvodní úrovni. Také ta byla úspěšná. Dnes se konají obvodní táborová shromáždění po celé Jižní Africe. Mnohá z nich jsou tak velká, jako byl náš původní centrální tábor. Později jsme museli postavit v Johannesburgu novou stanovou halu, která pojala osm tisíc osob. Tak jsme měli oboje: své centrum i svůj táborový pozemek. Co se týče letniční práce, přinesla válečná doba v Jižní Africe ještě jiné důležité změny. A to v oblasti vzdělání a přípravy na misijní práci a zakládání místních sborů. Již nějakou dobu mne znepokojovalo, že naši mladí muži neprocházejí žád­ ným solidním biblickým vzděláním a přípravou na službu. Byl jsem toho názo­ ru, že nutně potřebujeme prvotřídní biblickou školu. Hnutí to s biblickými školami zkoušelo již dříve, ale bez zvláštních úspěchů. Zdálo se, že chybí kvalita. Nedaleko našeho táborového území za Johannesburgern žil ve velkém sta­ rém domě starší lékař. Jednoho dne jsem jej vyhledal. „Pane doktore, jsem David du Plessis,“ začal jsem. „Viděli jsme se jen ob­ čas zdálky, ale nikdy jsme spolu nemluvili.“ Byl to přívětivý pán s jiskrnýma očima. „Obávám se, že jsme vám trochu narušili klid, který jste zde venku kdysi měl,“ řekl jsem, „Dříve zde bylo všechno klidné, a nyní jsme přišli s takovým množstvím lidí.“ Zdálo se však, že ho to příliš nermoutí: „V každém případě mohu říci, že mne těší, když vidím sbor, který doopravdy žije.“ Na chvíli jsem se odmlčel. Poznal jsem,že Pán otevřel dveře. „No,“ pokra­ čoval jsem s úsměvem, „sbor je tak živý, že bychom rádi koupili váš pozemek.“ Aniž by pohnu] brvou, zeptal se: „Co máte v plánu?“ Vysvětlil jsem mu, co mi leželo na srdci, a on na to bez váhání přistoupil. Okamžitě souhlasil s tím,

72

XII. kapitola/ Válečné plameny že nám svůj dům prodá. A tak jsme měli najednou pozemek pro biblickou školu. Bylo to v roce 1940. Potom jsme s Annou poprvé opravdu poznali způsob života ve společen­ ství, který se stal populární v sedmdesátých letech. Vzdali jsme se svého bytu a přestěhovali se společně s šestnácti studenty, mezi nimiž byl také jeden man­ želský pár, do zakoupeného domu. Vedle své činnosti generálního sekretáře hnutí jsem měl nyní také dozor nad biblickou školou. S pomocí kazatelů a učitelů z blízkého okolí jsme mohli svým studentům poskytnout intenzivní vzdělání. Po určité době jsme měli k dispozici padesát mužů schopných vést další práci. Avšak opět na sebe upozornila lidská slabost. Několik bratří vyjádřilo své znepokojení nad tím, že AFM se stává „hnutím Davida du Plessis“. Požadovali, abych se více soustředil na svoji úlohu sekretáře. Říkali také, a ne neprávem, že musím věnovat více pozornosti duchovním potřebám celého hnutí, protože prezi­ dent AFM zestárl a nemohl již stoprocentně vykonávat své úkoly vedoucího. Vyjádřil jsem s tím svůj souhlas a opustil v roce 1944 biblickou školu, která nyní nesla označení „Apostolic Bible College“. Byla na dobré cestě a mohla být převzata někým jiným. Pán škole požehnal, a to vedlo později k tomu, že byla přeložena do středu Johannesburgu. Budovy na táborovém území začaly být vy­ užívány jako sirotčince a starobince. Tím byla pokryta potřeba trvající již dlou­ hou dobu. Pozemek pro táborové shromáždění, dům pro vdovy a domov důchodců zaujímá dnes více než čtrnáct arů a zase už hrozí prasknout ve švech. Jako sekretáři se mi také podařilo změnit náš misijní systém. Zredukovali jsme misijní štáb na minimum, odňali dohled nad prací Evropanům a předali jej pod zodpovědnost Afričanům. Cítili jsme, že místní práce by měla být pod kont­ rolou domorodců. Někdo by mi snad mohl namítnout, že jsem tím nechtěně napomohl apar­ theidu v Jižní Africe, o němž jsem si ostatně nikdy nemyslel, že nabude tako­ vých rozměrů. Když však nastal problém odděleného domorodého vývoje, dokázaly se s ním sbory vypořádat. Každý africký kmen měl své vlastní sbory, stejně jako Indové usazení v Jižní Africe. AFM zřídila generální konferenci, na níž se scházeli na nejvyšší úrovni duchovní, misionáři a ostatní zástupci bílých, černých a Indů. Podařilo se mi dokonce prosadit změnu statutu našeho hnutí, aby rozhodo­ vací pravomoc výkonné rady, která se postupem času stala ve svém rozhodování příliš nezávislou, byla přenesena na generální konferenci. Nakonec jsme došli i k tomu, že každá národní skupina dostala své vlastní stanovy. Když například bílí postavili kostel pro černé, byli to oni, kdo jím dispo­ novali. Bílí nemohli jimi zařízené kostely a kaple ani vzít zpět ani prodat. Válečná doba přinesla celému světu neštěstí a zkázu. Ale Bůh způsobil, že léta 1939 - 1944 přinesla letničním v Jižní Africe neobvyklý růst a rozvoj.

73

XIII. Cesta ke zralosti Velká část světa ležela v sutinách a popelu. Země byla postižena zkázou. Naši bratři, zvláště v Evropě, procházeli utrpením. Německo, Norsko, Dánsko, Finsko, Itálie - kdysi ve třicátých letech kvetoucí zahrady duchovního působení byly hromadou trosek. Potřebovaly pomoc a věřící ve Švédsku, Švýcarsku, Americe, ano dokonce ve válkou otřesené, ačkoliv vítězné Velké Británii rozpo­ znali, čeho si od nich tato doba žádá. Assemblies of God vyslala zástupce, aby zhodnotili situaci. Dospělo se k závěru, že by měla být svolána světová konference vedoucích sborových pra­ covníků, aby se zjistilo, jak si lze vzájemně pomoci. Byl to odvážný krok. Jako první měli být pozváni ti, kteří se v roce 1937 zúčastnili konference v Memphisu. Moje první reakce na to byla, že jsem tento postup považoval za neuspokojivý. Zdál se mi být založen příliš na osobnostech a ne na hnutích a círk­ vích. Aniž bych ztrácel čas, napsal jsem vedoucím osobnostem a dal jim na uvá­ ženou, že setkání bude teprve potom světovou konferencí, když se budou podílet všechna hnutí. Jednotlivé osobnosti by se jen vzájemně přely, hnutí však mohou společně podniknout konkrétní kroky. Krátce nato přišlo na AFM pozvání, aby mne vyslali jako svého sekretáře. Konference byla plánována na květen 1947 do Curychu ve Švýcarsku. Avšak ne všechno běželo hladce, dokonce ani v počátečních stádiích ne. Jedna skupina odpověděla: „Vážíme si pozvání a hodláme přijet, avšak dozvě­ děli jsme se, že je pozvánaještě jiná skupina z naší země. Z tohoto důvodu pro­ síme o to, aby nám byl nocleh zabezpečen v jiném hotelu, pokud možno i v jiné ulici. To by nám ušetřilo trapnost setkání s nimi.“ Byla ještě jiná napětí, reálná pro ty, jichž se týkala, ve skutečnosti však pošetilá. Dorazil jsem do Curychu o týden dřív a měl jsem příležitost mluvit s Leonardem Steinerem, který byl ustanoven sekretářem konference. Vyprávěl mi o některých problémech. Do jedné z kontraverzí jsem byl téměř sám vtažen. Začalo to tím, že mi Steiner řekl: „Víš přece, že brzy dorazí Archibald Cooper z Jižní Afriky, není-liž prav­

74

XIII, kapitola! Cesta ke zralosti

da? Co máme s vámi dvěma dělat?“ Cooper zastupoval jiné hnutí v mé vlasti a mnozí nás považovali za rivaly. „Dej nás oba do stejného pokoje,“ odvětil jsem. „Potom bude moci on mlu­ vit o mně a já o něm.“ Znal jsem A. Coopera od roku 1915. Měl jsem ho rád a měl jsem před ním respekt. Byl jsem si jist, že on cítí vůči mně podobně. Patřili jsme k různým hnu­ tím. ale nebyli jsme nepřátelé. Jak často projevují věřící ve svých vzájemných vztazích ducha světa. Pánu to musí rvát srdce. Zahájení konference se uskutečnilo v prostorné kongresové hale v bezpro­ střední blízkosti třpytivého Curyšského jezera. To bylo pozadí, které daleko před­ čilo představy dvou tisíc účastníků z dvaadvaceti zemí - delegátů první světové letniční konference. Snad kvůli mé roli na memphiské konferenci roku 1937, nebo kvůli mému časnému příjezdu jsem byl požádán, abych měl zahajovací řeč. Přitom mi dal Pán zvěst, která doznívala v letničním světě ještě měsíce a léta potom a kterou jsem v podstatě kázal ještě dvěstěkrát. Kdyby ode mne dnes někdo žádal, abych dal tomuto poselství titul, zvolil bych pravděpodobně „zralost“. Tehdy jsem ji ale nadepsal: „Shromáždit pšenici spálit plevy“. Ještě si živě vzpomínám, jak jsem tam tehdy stál před velkým zástupem vzácných, ale hádavých věřících a hleděl zpět na padesát let letničního probuze­ ní s jeho problémy a extrémy sahajícími od přepjatosti až k plíživé stagnaci. Jako biblické východisko jsem vzal slova Jana Křtitele:“ Jáť křtím vás vodou ku poká­ ní, ten pak, kterýž po mně přichází, jestiť mocnější nežli já, jehožto nejsem hoden obuvi nositi. Onť vás křtíti bude Duchem svátým a ohněm. Jehožto věječka v ru­ ce jeho, a vyčistiť humno své, a shromáždí pšenici svou do obilnice, ale plevy páliti bude ohněm neuhasitelným.“ (Mt 3, 11-12) Potom jsem nasadil osobní tón: Před několika lety jsem procházel jednou z oněch duchovních krizí, které prožívá každý dospívající věřící, který opravdu roste. Toužil jsem po hlubší zku­ šenosti s Bohem. Byl jsem unaven opakováním duchovních projevů, které du­ chovně nebudovaly nikoho kromě mne samotného. Chtěl jsem ve svém životě vidět uskutečněno zjevení svátých. Jednoho večera jsem se ve svém zoufalství rozhodl, že nepůjdu spát dřív, dokud mi Pán neukáže určitý směr cesty. Modlil jsem se: „Pane, kudy vede dál cesta, kterou pro mne máš?“ Tohle přece není konec cesty; vždycky jsem svědčil o tom, že křest v Duchu svátém je teprve začátek, a ne konec těsnějšího choze­ ní s Bohem. Po půlnoci ke mně jasně promluvil a řekl, že potřebuji křest ohněm. Z toho jsem hned usoudil, že jsem musel oheň ztratit, protože jsem už nebyl tak horlivý jako dříve a nemodlil se tak hlasitě jazyky jako před pětadvaceti lety. Z celého srdce jsem se modlil, aby mne pokřtil ohněm, ať to znamená cokoliv.

75

Říkali mu pan Letnice

Odevzdání učiněné této noci propůjčilo mému životu novou hloubku a moje služba se změnila. Byl jsem šťastný člověk, ale necítil jsem žádnou touhu jásat a zpívat a poskakovat před Pánem, tak jako ve svých mladších letech. Byl jsem k tomu ochoten, ale zdálo se, že to Pán ode mne nežádá. Poté, co jsem několik týdnů zakoušel tento úžasný hluboký život s Bohem, jsem zjistil, že některé věci, které pro mne mnoho znamenaly, vymizely. Zdálo se, že někteří bratři mi nerozumějí. Připadalo mi, že mí nejbližší přátelé už nejsou tak přátelští. Mnohdy jsem se cítil tak osamocen, že se mi život stal břemenem. Znovu jsem hledal světlo a vedení u Pána, neboť jsem se obával spolehnout se na člověka. Jedné neděle brzy ráno jsem vyšel do samoty a vrhl se před Pánem do pra­ chu. Bylo mi, jako kdyby těch pětadvacet let života víry a služby bylo zbyteč­ ných. Nic z toho nezůstalo, připadal jsem sijako člověk, který úplně selhal. Když jsem tak plakal před Pánem a pokořil se, přišel pokoj, který převyšoval všechen rozum. Ležel jsem tam téměř jako mrtvý. Potom jsem slyšel, jak ke mně mírný hlas praví: „Vyslýchám tvou modlitbu. Toto je křest ohněm.“ Stěžoval jsem si.že si vůbec nepřipadám nějak „ohnivý“. Nato Pán řekl: „Oheň nepřináší radost. Pálí, stravuje, umenšuje, čistí. Duch svátý dává útěchu a radost, ale oheň čistí a posvěcuje. Odstraňuje z tvého živo­ ta plevy.“ Znovu jsem začal plakat a prosil Pána, aby mi ukázal, jaké hříchy ještě v mém životě jsou. Slyšel jsem, jak velmi jasně říká: „Plevy nejsou hřích. Nebe­ ru plevel, ale plevy. Plevy jsou dobré a potřebné, abychom dostali pšenici. Když jsou plevy odstraněny, vidíš pšenici.“ Na tyto úžasné okamžiky v jeho přítomnosti nikdy nezapomenu. Bylo mi, jako by mne vedl zeleným polem. Viděl jsem růst pšenici. Potom jsem se viděl ve stodole, kde stály pytle s pšenicí. Zdálo se, jako bych slyšel rozhovor dvou osob. Zatímco jeden prohraboval rukou pšenici v pytli, říkal druhému, že je to dobrá, čistá pšenice. Opustili jsme stodolu a pohlédli na pole. „Pěkná zelená tráva,“ řekl jeden. „Ne! Pěkná zrající pšenice,“ opravoval ho druhý. „Ale jak je to možné? Vždyť se ani v nejmenším nepodobá té pšenici v pytli.“ „Přesto je to pravda... obojí je to samé. Když to necháš vyrůst, přinese to přesně takovou pšenici, jaká je v těch pytlích. A když to, co je v pytli, zaseješ, pak to umře a znovu ožije, aby to přineslo to, co zde vidíš.“ Znovu jsem viděl pšeničné pole. Stébla již trochu povyrostla a zrající kla­ sy se mírně pohybovaly v slabém vánku. Slyšel jsem, jak ten první říká: „Brzy bude zralá, a pak musí být sebrána na mlat, kde mohou být plevy od pšenice od­ straněny. Plevy splnily svůj účel, a když nebudou brzy odstraněny, zničí sklizeň. Kdyby se však plevy odstranily dříve, než bude pšenice zralá, nebylo by ze skliz­ ně také nic. Už jen jeden déšť a bude dost vláhy, aby toto nádherné pšeničné pole dozrálo.“ Stál jsem zde pln úžasu. Viděl jsem dlouhá slaměná stébla a samotné pšeničné klasy byly dlouhé sotva dvanáct cm. Dokonce i pšeničná zrna byla ob­

76

XIII, kapitola/ Cesta ke zralosti

klopena a přikryta plevami. A jaký je to proces, sbírání a mlácení pšenice! Na takovém mlátě nepanuje zrovna nejlepší pořádek. Nakonec ale věječka oddělí pšenici od plev, a pořádek je znovu nastolen. Po tomto zjevení jsem zůstal se svými myšlenkami sám. Co to všechno mělo znamenat? Potom jsem si vzpomněl na svou první letniční zkušenost. Jak často jsem se ptal, zda všechen ten hlasitý hluk v modlitebním shromáždění působí Duch svátý. Ale jak to přijde, že tito lidé, kteří se chovají tímto zvláštním způsobem, dostávají přitom tak velké požehnání? Tehdy jsem slyšel, jak tichý, jemný hlas stále znovu říká: „Je to ono.“ Spo­ kojil jsem se s tím, protože to byla odpověď, kterou dal Petr o letnicích. Později jsem viděl a slyšel a osobně prožil velmi jasné projevy Ducha svátého. Místo pouhého mluvení jazyky následoval také výklad jazyků. Pak to zase nebyly jen jazyky a výklad, nýbrž přišlo i proroctví. Nakonec jsem začal v kázáních svých bratří a ve své vlastní zvěsti poznávat momenty, kdy kázání bylo proroctvím, okamžiky, kdy přišlo slovo moudrosti a kdy se projevilo slovo poznání. Jak k tomu ke všemu došlo? Jak to začalo? Vidím to dnes takto: nejprve koktající rty, pak nové jazyky, potom výklad jazyků, potom proroctví, potom slo­ vo moudrosti a poznání a všechno to skrze téhož Ducha. „Tak jest království Boží, jako kdyby člověk uvrhl símě do země. A spal by, a vstával by ve dne i v noci, a semeno by vzešlo a vzrostlo, jakž on neví. Nebo sama od sebe země užitek plodí, nejprve bylinu, potom klas, potom plné obilí v klasu. A když dozrává úroda, ihned přičiní srp, nebo nastala žeň.“ (Mk 4, 26-29) Tak jako reaguje pšenice na poli na každý vánek, tak reagují i nově obrá­ cení, naplnění Duchem, na nebeské vanutí. Jen se párkrát zazpívá píseň a již se začnou radovat a tleskat rukama. Vypozoroval jsem, že ti, kteří se obrátili během služby usazeného a klidného kazatele, jsou právě tak citoví jako ti, kteří se obrá­ tili při službě ohnivého evangelisty. Někteří z těchto starších, usedlých kazatelů byli v mládí právě tak živí. Drahý bratr či milá sestra, kteří nyní tak nádherně a vyrovnaně mluví jazyky a vykládají je nebo prorokují, byli snad kdysi právě tak hlasití, jako nejhlučnější mezi nově obrácenými. Většina zralých Božích dětí zjistila, že si to vyžádalo celá léta, nežli se naučili reagovat na Ducha svátého tak, aby mohli užívat své rty nejen k mluvení jazyky, nýbrž také a především k pro­ rokování. Apoštol Pavel byl toho názoru, že pět srozumitelných slov je cenněj­ ších nežli deset tisíc slov v nesrozumitelném jazyce. Ale obyčejně je ještě třeba odstranit mnoho slámy a plev, než se ukážou klasy se zrnem. Mohou to být léta zdánlivě neužitečných projevů, dříve než dozrajeme k takové víře, která přináší proroctví. (Ř 12,6) Zdá se, že v našich letničních sborech jsou dnes dva extrémy. Apoštol va­ ruje před oběma. Těm, kteří povstávají horlivě proti všemu hlasitému a mimořád­ nému, říká: „Ducha neuhášejte.“ (1 Te 5,19) Těm, kteří nechtějí nic jiného nežli tyto projevy bez řádu, říká: „Proroctvím neopovrhujte.“ (1 Te5,20) Kdyžsezdrá-

77

Říkali mu pan Letnice háme smířit se zdánlivě neužitečnými projevy - plevami, jak si myslíme, pak ne­ budeme mít také nikdy dary proroctví. Když se zdráháme nechat Pána, aby odvál z našeho života ty neužitečné projevy, a jen se pevně držíme počátečních reakcí, potom nikdy nepoznáme zralé ovoce duchovních darů. Apoštol si toho byl vědom, a proto napsal onu nádhernou 14. kapitolu v 1. listu Korintským. Tato kapitola nebude nikdy uhášet Ducha, nýbrž regulovat růst svátých ve sboru. Viděl jsi už někdy moderní mlátičku, která nahradila starobylý mlat? Celé se to otřásá a dělá to pořádný hluk. Na jedné straně leží celá hora plev a na druhé jen pár pytlů pšenice. Kolik plev, abychom dostali tak málo pšenice! Ale hoď do plev hořící zápalku, a to, co zůstane, není ve srovnání s pšenicí v pytlech ničím. Dívejme se na duchovní věci ve správné perspektivě. Buďme tolerantní a děkujme Bohu za pšenici, která roste. Nepospíchejme příliš s rozdělováním pšenice od plev. Nezapomeňme, že věječka je v jeho ruce. Na druhé straně se nesmíme spokojit se starými dobrými hlučnými táborovými shromážděními. Prokažme Duchu Božímu čest a dejme mu příležitost, aby k nám mluvil; neboť on nepřišel jen proto, aby nás těšil, ale také aby nás uvedl do všeliké pravdy. Když bude v našich shromážděních jen hlučno, nebudeme slyšet jeho hlas. Nechte, ať se obilí hýbe, když vane větřík, a děkujte za to Bohu, neodsuzujte však ty, kteří se na takovýchto projevech nepodílejí. Vždyť pytel pšenice nerozkymácí ani or­ kán. Potřebujeme pšenici pro nová pole a potřebujeme rostoucí pole, aby bylo více pšenice. Není nic, co by mohlo ve sboru nahradit působení Ducha svátého. Prosme o vylití, jaké tu ještě nebylo, a uvědomme si, že přijdou proudy, které se nebu­ dou držet našich pečlivě připravených kanálů, ale zaplaví všechno a pravděpo­ dobně zcela rozmetají naše pravidelné programy. Už několik let mi dělá stále větší starost, že mezi staršími pastory pozoruji silnou tendenci vzít věječku do vlastních rukou. Někteří mi řekli, že už při veřej­ ných shromážděních nepřipouštějí při modlitbě mluveníjazyky. Nepřejí si ve svých sborech „styl táborových shromáždění“ se zpěvem a voláním a tleskáním ruka­ ma. Našel jsem mnoho sborů, v nichž už nedochází k žádným skutečným letnič­ ním projevům. Bojí se „tělesných“ projevů, a tak vedou celé shromáždění „v těle“, ale náležitě a s řádem. V takových shromážděních se cítím jako v domě, kde nejsou děti a nekřičí žádná miminka. Každý se chová bezvadně, ale všechno je takové suché a monotónní. Miminka a děti dělají vždycky neočekávané věci. Co uděláme s našimi duchovními miminky? Kde je budeme vychovávat? V suteré­ nu? Naučí se vůbec, že patří k rodině, ke sboru? Potom přicházím do sborů, které mě vedou k zamyšlení z jiných důvodů. Zde se nejedná o pšenici, nýbrž v první řadě o plevy - hlasité breptání a volání a zpěv, a to třeba celou hodinu. Každý mluví v jazycích, ale nikdy nenásleduje výklad. Jistě, je to cosi letničního, ale ve stádiu plev - miminka křičí, děti se honí. Nedělá to dobrý dojem, když se dospělí chovají jako děti. Musí dorůst ke zralosti.

78

XIII, kapitola/ Cesta ke zralosti Mluvení jazyky musí být vykládáno a nesmějí chybět proroctví a ostatní proje­ vy Ducha. V takových sborech žádám, aby prosili Křtitele, aby přišel s věječkou a pokřtil je ohněm. Viděl jsem až příliš mnoho hlasitých věřících usnout,když se kázalo slovo. Žijí z „mléka“ a „masem“ slova se dáví. „Nebo měvše býti v tak dlouhém času mistři, opět potřebujete učeni býti prvním počátkům výmluvností Božích, a učiněni jste mléka potřebující, a ne pokrmu hrubšího. Kdožkoli zajisté mléka se drží, nechápá slova spravedlnosti (nebo nemluvně jest.) Ale dokonalých jest hrubý pokrm, totiž těch, kteří pro zvyk­ lost mají smysly způsobné k rozeznání dobrého i zlého.“ (Žd 5,12-14) (Potud podstatná část poselství na světové letniční konferenci.)

79

XIV. Londýnský zázrak Po curyšské konferenci jsem si vzal na krátký čas od své práce v Jižní Af­ rice dovolenou - během válečných let jsem totiž žádnou dovolenou neměl - a ces­ toval jsem z jedné evropské země do druhé. Bratři mne všude přijímali vlídně, byli otevřeni mé zvěsti o pšenici a plevách a velkoryse kryli mé cestovní výda­ je. Jediným problémem byla osamělost, která se mne chtěla často, zvláště večer díky Annině nepřítomnosti, zmocnit. Ona a děti zůstaly v Johannesburgu. Tak jsem dorazil během své evropské cesty uprostřed léta také do Londý­ na. Byl jsem pozván, abych mluvil v četných sborech a shromážděních v celé Anglii. Ačkoliv jsem tam původně nezamýšlel jet, měl jsem za sebou již Skotsko a Wales. Duch svátý totiž zasáhl a poslal mne tam k bratřím. Pán mi v Londýně otevřel mnohé dveře. Když jsem tam již téměř splnil své závazky a byla přede mnou už jen cesta do Manchestru, prosil jsem Pána o ve­ dení, jaký má být můj příští cestovní cíl. Bylo to jednou v patek ráno: „Pane, kam mám odsud jet?“ modlil jsem se. Tiše, jasně a rychle přišla odpověď: „Do Ameriky.“ Myslel jsem, že jsem špatně slyšel. „Pane Ježíši, vůbec jsem neměl v úmyslu jet do Ameriky.“ „Neměl jsi také v úmyslu jet do Walesu,“ zněla odpověď, „teďbych chtěl, abys jel do Ameriky.“ Seděl jsem tiše ve svém pokoji v domově důchodců v Blackheathu, který vedla manželka mého hostitele, pastoraF. R. Barnese z Assemblies of God. Byla to čtyřpatrová budova v blízkosti kaple. Byli v ní přijímáni také projíždějící ná­ vštěvníci. Po chvíli jsem Pánu řekl: „Ale já nemám žádné peníze,“ „Zamluv si místo,“ odpověděl Pán, ,já to zaplatím.“ Zamyslel jsem se a uvědomil si, že za deset dní se bude konat v Grand Rapids, ve státě Michigan, důležitá konference Assemblies of God. Blíže nevy­ světlitelným způsobem jsem cítil, že bych tam měl být přítomen. Jel jsem vlakem do Londýna, chodil ulicemi, až mne bolely nohy, a díval

80

XIV. kapitola/ Londýnský zázrak

se po cestovních kancelářích. Šel jsem pěšky. Nejen proto, že mi chyběly peníze na taxík či autobus, ale také proto, že jsem se obával, že se v takovém obrovském městě ztratím. Na Trafalgar Square jsem unaven vcházel do jedné cestovní kan­ celáře po druhé, ale odpověďzněla vždy stejně: „Lodě jsou na tři měsíce vypro­ dány. Nemůžeme vám zajistit kabinu.“ V roce 1947 bylo ještě cítit následky války. Mnoho lidí chtělo opustit zpus­ tošené země. Všude v Evropě byli utečenci, kteří se snažili najít místo, kde by se mohli usadit. Stále znovu jsem slyšel: „Tři měsíce... tři měsíce... tři měsíce.“ A já jsem tam chtěl být za devět dní. Nakonec jsem přišel na Piccadilly Circus. Začalo se stmívat. Den mizel a moje naděje s ním. Stál jsem tu zcela ztracen uprostřed zástupu lidí, kteří spě­ chali za nějakým určitým cílem, většina z nich ke své rodině či k přátelům, nebo za nějakým záměrem do City. Skleslý, ubohý, nemocný touhou po domově a na pokraji slz jsem se modlil: „Drahý Pane, copak nevíš, že na lodích už nejsou žád­ né volné kabiny? Přehlédl jsem dnes někde tvé vedení? Nemohu najít ani jedinou lodní agenturu, která by mne vzala.“ Mezitím se rozsvítila zářící světla na Piccadilly Circus. Tu jsem v sobě zaslechl tichý hlas Ducha svátého: „Neříkal jsem nic o kabině. Řekl jsem: Za­ mluv si místo.“ Tmy přibývalo a rozsvěcovala se stále další světla a reklamy. „Pane, to znamená letadlo. A já nemám peníze ani na místo na lodi. Kde mám vzít peníze na letenku?“ Znovu jsem zaslechl tichý hlas Ducha svátého: „Řekl jsem, že to zaplatím.“ Uprostřed velkých neonových reklam mi najednou zazářila zvlášť oslnivě jedna reklamní tabule: Parry, Leon and Hayhoe. „Okamžik,“ mumlal jsem si polohlasně pro sebe. „To je přece společnost, která mi zamluvila místo z Johannesburgu do Evropy a u které mám potvrdit svoji zpáteční cestu z Evropy do Jižní Afriky.“ Přešel jsem náměstí a sestoupil po schodech do kanceláře, která byla napůl v suterénu. Byl tam jeden jediný muž, zabraný do svých papírů a objednávek. Když jsem otevřel dveře, vzhlédl: „Dobrý večer, pane.“ Jeho přívětivý způsob mi vrátil odvahu: „Jsem tak rád, že je tato kancelář otevřená ještě v tuto dobu!“ „Oh, pro potřeby cestujících máme otevřeno každý večer. Co pro vás mohu udělat?“ „Jsem také cestující,“ řekl jsem podle pravdy, i když bez haléře v kapse. Usmál se: „Dobře.“ „Víte něco o jistém muži z Jižní Afriky jménem David du Plessis?“ ptal jsem se ho. „Přijel z Johannesburgu do Evropy a vaše cestovní agentura pro něj vše zařídila.“ „Ano, vím o tom,“ odvětil cestovní agent. „Náhodou jsem to sám zařizoval.“

81

Říkali mu pan Letnice „Aha, takže ho tedy znáte?“ řekl jsem. Pokývl hlavou a já jsem pokračo­ val: „Víte, zdaje to dobrý zákazník, důvěryhodný?“ „O ano,“ zněla odpověď, za­ tímco se sklonil a vzal z jednoho pořadače desky se spisy. „Máme zde z Johannesburgu poznámku, že je VIP (Věry Important Person - velmi důležitá osoba, pozn. red.), hodnostář nějaké církve. A byli jsme požádáni, abychom mu zajistili ty nejlepší služby. „Skutečně?“ řekl jsem. „Těší mne, že to slyším.“ „Proč?“ Podíval se na mne trochu komicky a se stopou nedůvěry ve tváři. „No, já sám jsem David du Plessis.“ „Vy jste David du Plessis?“ ptal se. Dlouhé mlčení bylo trochu nepříjemné. „Proč jste za mnou přišel tímto způsobem?“ pokračoval a díval se mi přímo do očí. „Vy určitě něco chcete!“ Jeho oči se sotva viditelně zúžily. „Ano, skutečně,“ řekl jsem s úsměvem. „Potřebuji místo do USA.“ „Aha, tak je to.“ Zase pomlka. „Kdybych nevěděl, že jste pan David du Plessis, řekl bych: 'Pane, dostanete se na tříměsíční čekací listinu.’“ „To vím,“ odpověděl jsem. „Už jsem to dnes párkrát slyšel. Ale vaše agen­ tura nespolupracuje přece jen s jedinou leteckou linkou. Nemůže se stát, že by někdo u nějaké linky svůj let odřekl?“ „Ano, tahle možnost je tu vždycky.“ „No, podívejte se,“ pokračoval jsem, „jsem generálním sekretářem naší círk­ ve v Jižní Africe a také kazatelem. Musím do Ameriky, abych se tam účastnil jedné velké konference. Je důležité, abych tam letěl.“ „Pokusím se a udělám, co budu moci. Kde vás mohu zastihnout?“ „Jedu na víkend do Manchestru,“ odpověděl jsem mu. „Ale v pondělí ráno budu zase zpět. Můžete mne zastihnout na tomto čísle,“ a podal jsem mu přitom telefonní číslo Barnesových. „V pořádku,“ řekl. „Vy se modlete, já budu pracovat a uvidíme.“ Usmál jsem se. „To nezní špatně!“ Ale to, že nemám peníze, jsem mu neřekl. V pondělí ráno jsem získal ještě poslední volné místo v ranním vlaku z Manchesteru do Londýna. Posledních pět liber v mé peněžence se díky neob­ vykle velké sbírce, kterou mi dali s sebou, rozmnožilo o dalších dvacet, ale i tento obnos byl ještě příliš malý, než abych s ním mohl uskutečnit své záměry. Když jsem přišel k Barnesovýmv Blackheathu, první, co mi služebná řekla, bylo: „Pane, volal agent z cestovní kanceláře a sdělil mi, že by s vámi potřebo­ val ihned mluvit.“ Do pokoje přišla paní Barnesová, aby mne pozdravila. Byla to jemná paní, velmi mateřská, i když dosti panovačná, jak jsem měl dojem. Radostně mě po­ zdravila: „Jak se vám vedlo v Manchesteru?“ „Skvěle,“ odvětil jsem a vyprávěl jí o shromáždění a o sbírce. „Chtěl byste šálek čaje?“ chtěla vědět a krátce nato mi jej donesla. Když jsem seděl u čaje, zazvonil telefon. Paní Barnesová zvedla sluchátko. Přál si se mnou mluvit ten muž z cestovní kanceláře.

82

XIV. kapitola! Londýnský zázrak

S šálkem čaje v ruce jsem šel k přístroji. „Našel jste pro mne místo?“ „Ano,“ odpověděl, „ale musíte ještě dnes večer odcestovat. Proto jsem vás tak zoufale sháněl. Musíte letět dnes večer do Bruselu a odtamtud pokračovat se Sabenou.“ Na chvíli zavládlo ticho. Pak ten mladý muž trošku měkčeji dodal: „Pane du Plessis, musel jste se modlit skutečně s velkou vírou; v pátek večer jste ne­ měl nejmenší šanci najít ještě volné místo.“ Nic jsem neodpovídal, pouze přikyvoval do telefonu. „Kdy si mohu vyzvednout letenku?“ zeptal jsem se. „To je další problém,“ odpověděl. „Musíte si ji vyzvednout během hodi­ ny.“ „Člověče, to není možné,“ vyklouzlo mi. „Jsem teďv Blackheathu. Musím odsud jít na nádraží a pak ještě v Londýně z nádraží do vaší kanceláře. Když budu mít štěstí a stihnu právě vlak, mohu být u vás nejdřív za hodinu a čtvrt.“ „V pořádku,“ vzdychl rezignovaně. „Budu se snažit podržet pro vás rezer­ vaci až do té doby. Ale potom už tu musíte bezpodmínečně být!“ Položil jsem sluchátko a vrátil se do obýváku. „Sestro Barnesová,“řekl jsem pomalu, „dostal jsem místo v letadle do USA, ale mám peníze na zaplacení cesty. Dostal jsem se do úzkých.“ „Cožpak jste to nevěděl?“ ptala se mne. „Ale ano, věděl.“ V mém hlase byla frustrace. „Ale věděl jsem také, že mi Pán přikázal zamluvit si místo. A řekl mi také, že to zaplatí.“ Chvíli jsem přemýšlel. Paní Barnesová srkala svůj čaj a houpala se pomalu ve svém houpacím křesle. „Snad má pastor Bames nějaké peníze,“ mínil jsem, „které by mi mohl půj­ čit.“ „Ne,“ odvětila hned. „Nemáme už dlouho v domě tolik, kolik potřebujete. A obstarat peníze ve sboru by také trvalo příliš dlouho.“ „Hmm,“ řekl jsem a dopil svůj šálek čaje, „pak mi zbývá jen jedno. Jít do cestovní kanceláře.“ „Chcete jít bez peněz?“ ptala se nevěřícně. „No, něco se musí stát,“ odpověděl jsem. Tu zazvonil zvonek u dveří. Paní Barnesová opustila pokoj. Krátce nato se vrátila s obálkou v ruce. „Je to pro vás,“ řekla.,, Snad jsou v ní peníze.“ „Přestaňte žertovat, paní Barnesová.“ S rostoucí frustrací jsem uchopil obálku. Obsahovala skutečně šek. a to na obnos sto šedesát pět liber, sedmnáct šilinků a šest pencí. Ležel u toho také lístek. Pocházel od věřícího bratra z Yor­ ku, kterého jsem potkal ve Walesu. „Milý bratře du Plessis, vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že mám dojem, že Pán chce, abys jel do Ameriky? Minulou noc v jedenáct hodin mne Pán probudil a řekl mi, že mám

83

Říkali mu pan Letnice

vstát a vystavit ti šek na tento obnos a poslat na tuto adresu. Jestli se nemýlím, říkal jsi mi, že budeš během svého anglického pobytu k zastižení na této adrese. Jestliže peníze potřebuješ, potom vím, že ke mně mluvil Pán. Nemohu ti je sice věnovat, protože pocházejí z misijního fondu, ale Pán mi řekl, že mi je bu­ deš moci vrátit. Na co je potřebuješ, nevím. Kdybys je ale nepotřeboval, dej pro­ sím šek do obálky a pošli mi jej zpět.“ Chvilku jsem nebyl schopen slova, jako tak často tehdy, když jsem viděl tak jasně zasáhnout ruku Páně. Ale hned se vynořila otázka: „Bude to stačit a při­ jmou šek?“ Stihl jsem to do kanceláře Parry,Leon and Hayhoe přesně za hodinu a čtvrt. Úplně bez dechu, ale přesně, jsem stál před cestovním agentem. Podíval se na hodinky: „Skutečně jste to stihl. Mám už šest zákazníků, kteří na tu letenku čekají.“ Zdvihl stvrzenku, která byla již vystavena na mé jméno, a podal mi ji. Zíral jsem na čísla, která představovala cenu: sto šedesát pět liber, sedm­ náct šilinků a šest pencí. Oči se mi naplnily slzami a podal jsem mu šek. Přijal jej bez připomínek. Co se týkalo mých vlastních pětadvaceti liber, informoval mne, že podle předpisů smím vyvézt ze země pouze pět anglických liber. Nechal jsem tedy těch zbylých dvacet u Barnesových a vydal se s pěti librami do USA. Již první noc se tento obnos zmenšil, když jsem zaplatil v Bruselu za svůj pokoj v hotelu. Ale v mém srdci už nebylo místa pro strach a starosti. Uběhlo několik let, než jsem mohl tomu věrnému bratru z Yorku jeho pe­ níze vrátit. Již dlouhou dobu předtím jsem mu nabídl, že mu je poukáži z USA. Ale jako misijní sekretář sboru předvídal možnost, že by mohli v pozdější době potřebovat peníze v Americe. Tak jsem uložil tyto peníze do banky, kde přináše­ ly úrok. Pak se jednou stalo, že musel jet do USA a peníze tam naléhavě potřebo­ val. Napsal mi: „Tenkrát jsem ti pomohl jet do Ameriky, a nyní tam musím jet sám. Nesmíme však z Anglie vyvézt mnoho peněz. Můžeš to zařídit, aby mi tam byly ty peníze k dispozici? To by mi cestu velice usnadnilo.“ Boží plány jsou spolehlivé a znamenité.

84

Newyorský zázrak Znovu mne s otevřenou náručí přijali milí sourozenci v misijním domě Mispa. Zdálo se, jako by Pán Ježíš jemně položil svou ruku okolo mých ramen a přitáhl mne na svou hrud'. Pán Bůh má svůj lid všude na tomto světě, a přesto­ že leckdy na sebe dokážeme být navzájem velice tvrdí, Kristova láska a moc se nakonec projeví. Z nedostatku okamžitého přímého vedení jsem vyhledal misijní kancelář Assemblies of God v Manhattanu, abych svoji povážlivou situaci prohovořil s jed­ ním starým přítelem, který mi v minulosti prokázal svoji lásku zvláštním způso­ bem: bratr Robert Mc Glasson byl misionářem, a nyní zastával úřad misijního sekretáře v hlavním sídle ve Springfield ve státě Missouri. Onoho krásného podzimního rána jsme mluvili a modlili se v jeho kance­ láři o možnosti cesty na konferenci do Grand Rapids, která začínala v příštím týdnu. Nic nebylo připraveno, protože jsem nebyl pozván. Jel jsem tam na vlastní pěst, přesvědčen o tom, že Pán tento plán, který jsem poprvé postřehl na chodní­ ku v Londýně, potvrdil. Zdálo se však, že newyorské chodníky potřebné finanč­ ní prostředky neposkytují. Proto jsem seděl v misijním sekretariátě. Otevřely se dveře a vešla starší dáma. Byla malá a živá, šla rozhodným krokem, nesla však už také zřetelné známky svého pokročilého věku. „David du Plessis!“ Její tvář pokryl úsměv. „Je to možné?“ „Přímo osobně,“ odvětil jsem a zdvihl se, abych jí podal ruku. Mc Glasson pobaveně přihlížel. Fannie Smithovou jsem poznal již dříve v Jižní Africe. Vzpomínka na ni mne uváděla do veselosti i mírného úděsu. Patřila k oněm nevypočitatelným lidem, kteří člověka pokaždé znovu něčím překvapí. Bylo jí již přes pětašedesát, když pocítila volání do Jižní Afriky. Avšak pro její vysoké stáří ji nechtěla žádná misie vzít. Shromáždila tedy peníze a šla na vlastní pěst. Nějak se pak dostala do kontaktu s naší misií. Tůn začal vztah plný výšek a hloubek, vztah, který znal smích i frustraci, avšak přetrval a dokonce se časem prohluboval.

85

Říkali mu pan Letnice Byli jsem si vzájemně přátelsky nakloněni, a když tato milá duše něco po­ třebovala, přišla s úspěchem - za mnou. Doháněla mne svými požadavky často až k vyčerpání - duchovně, duševně i fyzicky. To byl její způsob: nedala pokoj, dokud nedostala, co chtěla. Jakkoliv dokázala člověka mnohdy rozhněvat, prostě jsem nedokázal být na ni zlý. Byla Božím dítětem a dokázala toho ve svém stáří více než mnozí mladší misionáři. Nakonec se vemluvila, že musí mít bezpodmínečně malé auto, a když jej dostala, objížděla s ním zemi. To, že se s tím starým vrakem nesprovodila ze světa, je samo o sobě zázrakem. Ale vzešlo z toho jen dobré. Zjistila,že všude jsou sice africké misie, ale nikde není letniční nedělní škola pro děti. „Aha,“ řekla si jednoho dne, „to je moje úloha!“ Sama nemohla situaci zvládnout. Proto si opatřila nějakým způsobem pří­ stup do bělošské mládežnické skupiny a dříve, než se kdo nadál, přemluvila ně­ kolik nejschopnějších mladých lidí k tomu, aby šli s ní a pomohli jí v práci s dětmi mezi černochy. Naložila vždy svůj malý vůz kandovaným ovocem,a když přijeli do vesnice a na venkov, přilákala jím děti. Poté co ve vysokém věku ze­ mřela, zahrnovala tato práce asi šest tisíc dětí. Když jsme se onoho rána v New Yorku znovu setkali, byla právě na dovo­ lené. „To je úžasné!“ zvolala, vzpřímila se v plné výšce a v očích se jí zajiskři­ lo. „Pán mi řekl, že mám přijít do této kanceláře a že zde potkám někoho, komu mám dát sto dolarů. To jste určitě VY!“ Zase ten dráždivý pocit ohromení. „To jsem určitě já!“ opakoval jsem, ne­ schopen skrýt svou radost i ulehčení. „Lituji, že se nacházím v této neblahé situ­ aci, ale nesměl jsem si vzít z Anglie víc peněz , a nyní mám jet do Michiganu.“ „To je v pořádku,“ řekla, zalovila ve své peněžence a dala mi stodolaro­ vou bankovku. „Pán to má v ruce.“ Stejně nenadále, jak vstoupila, tak zase vyšla ze dveří ven, na ulici velko­ města, naplněnou vedrem a provozem stejně jako v daleké Jižní Africe. V očích světa bezvýznamná, ale v očích Pána drahocenné Boží dítě, jehož život byl cele zaměřen na Jfho vůli. Úvodní diskuse v Grand Rapids se točila okolo nedávno uskutečněné světové konference v Curychu; zároveň jsem byl požádán, abych zopakoval zvěst o pšenici a plevách. Tomuto přání jsem vyhověl, a to připravi­ lo cestu mé další prosbě, abych mohl promluvit na konferenci. Pán Ježíš mi totiž dal nové duchovní pohledy. Mluvil jsem o svatbě v Káni. (J 2, 1-11) „Bratři moji,“ řekl jsem. „Vzpomínáte si na svatební slavnost v Káni, na které Pán proměnil vodu ve víno? Podle mého přesvědčení to znamená, že v po­ slední době, kdy nastane svatba Beránkova, se Pán postará o to, aby bylo dost vína. Žijeme ve dnech, kdy se Ježíš - ženich chystá vzít si svoji nevěstu a bude mít hojně vína. To se vztahuje na vylití Ducha svátého, které předčí vše, co zná­ me z dějin.Žijeme v poslední době, v době příprav. Budeme pít z Ducha v ta­ kové kvantitě a kvalitě, která předčí všechny naše představy.“

86

XV. kapitola/ Newyorský zázrak

Znovu jsem dostal četná pozvání ke službě na mnoha místech, kde jsem musel toto kázání mnohokrát opakovat. Když se konference chýlila ke svému konci, přistoupil jsem k jinému sta­ rému příteli. Gustavu Kindermanovi, který byl evropským sekretářem Assemblies of God. „Bratře, mohl bys mi pomoci najít někoho, kdo by mě vzal s sebou do Detroitu? Jsem tam pozván na konferenci a byl bych rád, kdybych se mohl k někomu připojit.“ Neřekl jsem mu nic o tom, že po vyrovnání nákladů za cestu, hotel a stra­ vu mi zůstalo už jen dvacet pět centů. Jako host konference bez pozvání jsem nedostal žádnou sbírku. „Myslím, že o někom vím,“ odpověděl a rozběhl se halou. Za deset minut byl zpátky. „Jedni němečtí manželé z Detroitu, kazatel a jeho žena, by tě velmi rádi poznali, protože jsi byl v Německu a v jiných evropských zemích. Dove­ zou tě až do domu kazatele, který tě pozval.“ Tak jsem se znovu ocitl bez finančních prostředků v cizím městě a sám. V tichu noci jsem sténal k Pánu: „Proč musím cestovat sám? Posílal jsi přece své učedníky po dvou. Ale já nemám žádný doprovod.“ Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: „Neposílám tě k pohanům. Kdybych tě poslal k pohanům, dal bych ti také průvodce, ale poslal jsem tě do sborů. Mu­ síš se vždy spojit s těmi, jimž sloužíš. S vedoucím semináře nebo konference, s kazatelem. Ať jdeš kamkoli, vždy je tvým průvodcem teii, kdo je zodpovědný na tom místě, kam jsem tě poslal.“ Bůh tedy věděl, proč mne nechává cestovat samotného. Příští den v Detroitu mi pastor Bond Bowman během oběda řekl: „Davide, Pán mi položil na srdce, abych dnes večer nechal pro tebe uspořádat zvláštní sbír­ ku.“ Neměl jsem tušení, zda vůbec ví, že mám v kapse jen dvacet pět centů. „Oče­ kávám dnes večer pět set až šest set lidí a jsem si jist, že každý dá přinejmenším jeden dolar." To byla stejně krásná vyhlídka jako slunečná obloha za oknem. Kolem páté hodiny odpoledne se toto nebe proměnilo. Od jihovýchodu při­ táhly těžké, tmavé mraky. Den se najednou změnil v noc a Detroit prožil jednu z nejstrašnějších průtrží mračen za poslední desetiletí. Večer přišlo na shromáždění asi jenom sto lidí. Sbírka pro mne obnášela dobrých sto dolarů, právě tak na to, abych s nimi mohl zaplatit let do Chicaga. Tam jsem byl ubytován v hotelu, což znamenalo další výdaje. Musel jsem čekat až do konce shromáždění, abych se dozvěděl výši sbírky. Teprve pak jsem mohl uskutečnit rezervaci pro cestu do svého dalšího cíle - Minneapolis. Jak se ukázalo, měl jsem právě tolik, abych pokryl cestovní výdaje. V Minneapolis jsem vyškrábnul z kapes pět centů, abych mohl zatelefonovat pastoru Franku Lindquistovi, přičemž jsem silně doufal, že mi nenavrhne, abych k němu přijel taxíkem. On mi však k mé radosti oznámil, že pro mne osobně přijede.

87

Říkali mu pan Letnice Nechal jsem si zamluvit místo na let do Seattlu, kam mě mělo vést mé další pozvání, avšak nemohl jsem si vyzvednout letenku, dokud jsem nevěděl, jak vel­ ká bude sbírka v Minneapolis. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi neustá­ le volali z letecké společnosti do domu mého hostitele, který jsem udal jako provizorní adresu, a ptali se, kdy si vyzvednu letenku. Protože jsem o své situaci bratru Lindquistovi neřekl, pojal on i ostatní bratři v jeho domě určité podezře­ ní. Nakonec mne slyšeli, že jsem do telefonu říkal, že šiji vyzvednu přistíráno. Jeden pozorný bratr, Fred Squire, to už déle nevydržel a zeptal se přímo: „Davide, máš nějaké těžkosti?“ „Ne, ne“ odpověděl jsem trochu příliš rychle. „Máš dost peněz na letenku?“ „Hmm, nemám,“ přiznal jsem. „Nemám dost, abych zaplatil celou cestu.“ „Potom jsi odkázán na sbírku, kterou zde dostaneš?“ Jenom jsem přikývl a obrátil se k ostatním. Nikdy jsem se s jistotou ne­ dozvěděl, co tehdy Fred pověděl pastoru Lindquistovi. Ale ten večer jsem obdr­ žel takovou sbírku, že vystačila na zaplacení cesty do Seattlu. Přijel jsem tam s patnácti centy v peněžence - pět na šálek kávy, pět na telefon kazateli a pět na nepředvídané okolnosti. A-tak to šlo dál ... Seattle ... Sacramento... Los Angeles. Mezitím už jsem měl v kapse pár dolarových bankovek. Připraven na svou poslední službu v této zemi jsem vyhledal hotel Lankersheim. Běh věcí se zrychloval.

88

m Odstoupení Najednou jsem byl úplně vzhůru. „Kde to jsem?“ Ležel jsem tiše v tem­ ném hotelovém pokoji a slyšel tikání svých hodinek na nočním stolku. Natáhl jsem levou ruku a na pár vteřin rozsvítil. Byly přesně čtyři hodiny v noci v Los Angeles. Pán ke mně začal mluvit. „Chci, abys odstoupil ze svého místa. Tvůj návrat do Jižní Afriky je očeká­ ván za pět týdnů. Máš tedy měsíc času, abys to bratřím oznámil. Sděl jim své odstoupení telegraficky.“ Myšlenky přicházely do mé mysli velice jasně. „Následuj mne.“ „To přece dělám, drahý Pane.“ „Do Evropy,“ zněl pokyn. „Následuj mne odtud. Chci tě vést a používat tě jako nástroj.“ Tváří v tvář takovémuto bezprostřednímu zjevení mě pojal strach, a zatímco slovo pronikalo temnotou, začal jsem se dokonce třást. „Co bude s mou rodinou. Pane?“ Během uvažování jsem opět upadl do spánku a probudil jsem se teprve za denního světla. V půl osmé ráno jsem poslal telegram do AFM a sdělil v něm své odstou­ pení jako generálního sekretáře s platností po uplynutíjednoho měsíce. Bratr, který úřadoval jako sekretář v době mé nepřítomnosti, byl můj blízký přítel Abemeles Schoeman. Věděl jsem, že Anně o mém telegramu poví. Bylo mi jasné, že to musím oznámit také jí. Avšak nevěděl jsem, co bych měl říci. Anna vždycky ří­ kala; „Můžeš jít a cestovat, kam chceš, a dělat, co chceš, ale já zůstanu v Jižní Africe.“ Byla ve své vlasti pevně zakořeněna. Největší část dne jsem strávil na modlitbě a čekal. Co mám říci? Vypočítal jsem si, že za pronájem domu bych dostával dost, abych mohl zaplatit hypotéční daně a ze zbytku docela dobře žít. Všechno ostatní bylo nejas­ né. Přesně ve čtyři hodiny příštího dne ráno mě Pán probudil znovu. Byl jsem

89

Říkali mu pan Letnice

ve tmě okamžitě vzhůru. Řekl mi: „Pošli Anně telegram. Sděl jí, že má všechno prodat... a následovat tě.“ Opět jsem slyšel tikot svých hodinek. A pak zaznělo: „Do Švýcarska!“ „Švýcarsko!“ řekl jsem do tmy. „Všechno prodat! V tom případě mi nezů­ stane už vůbec nic.“ Avšak věděl jsem, že ke mně promluvil Pán. Telegram jsem tedy poslal. Tehdy šel dopis z Jižní Afriky do USA nejméně tři týdny. To byl důvod, pročjsempoté.co mi Pán zjevil svoji vůli, telegrafoval. Naštěstí byla přede mnou ještě četná pozvání, abych sloužil v jižní Kalifornii. Zdálo se, že moje služba je požehnaná, a měl jsem nyní také trochu peněz.Týden nato jsem obdržel dopis od Anny. Stál jsem uprostřed hotelové haly mezi spoustou lidí. Otevřel jsem ho a rychle jej přelétl. Jedno místo mi obzvláště padlo do očí. Přečetl jsem je něko­ likrát. „Vždycky jsem ti říkala, že můžeš cestovat, kam chceš a dělat, co chceš, ale já zůstanu v Jižní Africe. Avšak Pán ke mně promluvil a cítím, že ti nesmím stát v cestě. Chci, abys věděl, že tě budu následovat všude, kam tě Pán pošle.“ Později jsem se dozvěděl, že se Anna domnívala, že můj telegram je odpo­ vědí na její dopis. Ale její dopis byl odeslán čtrnáct dní před podáním mého tele­ gramu. Nemusel jsem ji přemlouvat. Ježíš k ní promluvil sám. Během krátké doby prodala Anna všechno - dům, auto, nábytek - a začala balit. Já sám jsem se vydal přímo do Švýcarska. Tamější bratři nepovažovali za příliš moudré chtít se přestěhovat s rodinou do Švýcarska uprostřed bytové krize poválečných let. „Proč jsi s námi nepromluvil?“ ptali se mne po mém příjezdu. Podíval jsem se bratrovi, který se mne takto ptal, zpříma do očí. „Protože ke mně promluvil Pán. Už vím. proč by nebylo správné, kdybych s vámi o tom mluvil. Odrazovali byste mne od toho, co po mně Pán chce.“ „Ale podívej,“ pokračovali, „bratr Kinderman (evropský sekretář Assemblies of God) je zde již třetírok a stále ještě bydlí v hotelu. To je drahé. On a jeho žena nemohou najít žádný byt.“ „Také nevím, jak to vyřešit,“ přiznal jsem, „ale Pán nám v tom prostě bude muset pomoci!“ Protože jsem trochu rozuměl německy, vzal jsem jednoho dne v Basileji do ruky noviny a tiše jsem se modlil. Nalistoval jsem rubriku inzerátů s proná­ jmem bytů. Našel jsem cosi, co by snad přicházelo v úvahu. Ačkoliv bylo ještě velmi brzy ráno, ihned jsem telefonoval. Ohlásila se nějaká paní. Přes jisté těž­ kosti moje němčina vystačila na to, abych se s ní domluvil. „Ano, voláte jako první,“ řekla. „Mohla byste to, prosím vás, rezervovat? Hned za vámi přijedu,“ řekl jsem co nejklidněji. Pospíchal jsem na tramvaj a za chvíli jsem stál před starým zámkem - „zá­ mek Klybeck,“ hlásala cedule. Vnitřek byl přestavěn na byty. Zde se tedy zřejmě

90

XVI. kapitola/ Odstoupení

nacházel inzerovaný byt. Konečně jsem našel tu paní. „Ano“, řekla.“ jeden byt už je hotový.“ Byly tu vlastně tři byty, ale teprve jeden byt byl připraven k užívání. „A ty dva ostatní?“ zeptal jsem se. „Mohu je mít také?“ Podivně se na mě podívala. „Mám přátele, kteří také zoufale hledají byt,“ vysvětloval jsem rychle. Mí­ nil jsem tím bratra Kindermana a jeho ženu, a mimo to bratra Johna Lindvalla a jeho ženu. John, penzionovaný vojenský duchovní, se chystal do Švýcarska ze studijních důvodů a kvůli účasti na shromážděních. Chvíli přemýšlela. „Nevidím důvod, proč byste tu nemohl být společně se svými přáteli. Ale ty další dva byty nebudou hotovy dříve než příští týden.“ Dohodli jsem se a já jsem si pospíšil, abych vyhledal Kindermana. Když viděl ty tři byty, skoro tomu nemohl uvěřit. „To je skutečně úžasné!“ zvolal. „Četl jsem noviny a dělal jsem všechno možné, a přesto jsem po celý rok žádný byt nemohl najít.“ Udělal krátkou pomlku a pak dodal: „Vezmeme si ten vrchní.“ Zasmál jsem se. „V pořádku. Anna a já si vezmeme ten nejspodnější a Lindvallovi mohou mít prostřední.“ Gustav nepřestával kroutit hlavou: „A přitom ani neumíš pořádně němec­ ky!“ Vydal jsem se do Londýna, abych se tam setkal s Annou a s dětmi - Corrie, Richem, Petrem a Mattem. Zůstali jsme ještě týden.u pastora Barnese a je­ ho ženy, a potom se společně odebrali do historické Basileje. Byl jsem Pánu velmi vděčný, že nás čekal zařízený byt s ledničkou plnou potravin. Přátelé nám snesli víc, než jsme mohli spotřebovat. A tak se rodina du Plessis usadila v překrás­ ném Švýcarsku za skutečně příjemných okolností. Leonard Steiner prožíval právě čas vystřízlivění po první světové letniční konferenci. V době jejího konání byl přesvědčen, že americké sbory neprodleně poskytnou peníze, aby pomohly zmírnit poválečné utrpení v Evropě. Souhlasil tedy s tím, že vedle své sborové činnosti povede světovou konferencí zřízené organizace, které měly tuto pomoc koordinovat. Ačkoliv však přicházely prosby o pomoc, neobjevovaly se prostředky, z nichž by bylo možno pomoc poskyto­ vat. Zdálo se, že Skandinávci podnikají své vlastní akce, a aniž Ameriky a z ji­ ných zemí nepřicházela prakticky žádná pomoc. To nebylo povzbudivé. Zdálo se, že nic nepohne sbory a jednotlivá hnutí ke společnému úsilí. Když se Leonard Steiner z těchto důvodů cítil nucen vzdát se celého úko­ lu, řekl jsem mu: „Dám ti návrh. Řekneš mi. co je třeba dělat, a jápřevezmu kan­ celářskou práci s podmínkou, že si ponecháš za tuto práci zodpovědnost a já budu pro tebe pouze pracovat.“ Týkalo se to i přípravy příští světové konference. Nakonec souhlasil. Na­

91

Říkali mu pan Letnice psal všem vedoucím bratřím a informoval je, že s ním úzce spolupracuji jako jeho sekretář a že budou nadále v kontaktu se mnou. Švédové poslali jednu ženu jako sekretářku. Byla schopná a pečlivá. Také Kinderman vypomáhal, a tak jsme na přípravě další světové konference spolu­ pracovali čtyři. Tak jsem se nakonec stal sekretářem druhé světové letniční kon­ ference. Mimo to jsem většinu víkendů cestoval a navštěvoval sbory po celé západní Evropě. Uprostřed této činnosti se občas pokoušel zastřít moji mysl temný mrak. Dostali jsme zprávu, že zemřel Smith Wigglesworth. Co bude s jeho proroctvím, které o mně měl? Intenzivně jsem pracoval, dokonce s jistým úspěchem, k tra­ dičním církvím jsem však neměl ani o kousek blíž než dříve. Zdálo se, že mojí hlavní úlohou je světová letniční konference. Rozuměl snad bratr Wigglesworth svému vidění špatně? Možná jeho proroctví znamená, že Pán chce vyburcovat všechna letniční hnutí a že jimi chce zasáhnout celý svět. Ze by se náš milý bratr zmýlil? Odpolední slunce se pomalu sklánělo k obzoru, zatímco Lindvall a já jsme jeli z generálního shromáždění Assemblées de Dieu v jižní Francii. Cesta byla plná zatáček. Vedla do Paříže, kam jsme byli pozváni sloužit. Když jsme se přiblížili ke křižovatce, John zpomalil a pak zajel na kraj sil­ nice. Podíval se na mne. „Skutečně chceš jet do Paříže?“ Jeho žena očekávala děťátko a já věděl, že by jel raději domů do Basileje. Zdálo se však, že mne to táhne domů ještě silněji. „Kdyby záleželo na mně, můj milý,“ řekl jsem, „pak bych jel do Basileje, a ne do Paříže.“ „To je vše, co jsem chtěl vědět,“ odvětil John a zvolil cestu, která vedla k domovu. Byli jsme očekáváni o tři dny později, a tak jsme svým manželkám připravili překvapení. Když jsem vstoupil do našeho bytu, Anna byla skutečně překvapena. Ale bylo to všechno jiné nežli radostné překvapení. Její tvář byla bez výrazu a zdálo se mi, že vypadá nešťastně. „Co se stalo?“ ptal jsem se nevinně a políbil ji na tvář, protože její nálada cokoliv jiného vylučovala. „Brzy to zjistíš.“ „Jsi nemocná?“ „Ne,“ řekla. „Je některé z dětí nemocné?“ „Ne.“ Upřímně řečeno, byl jsem nyní trochu rozzloben. Procházel jsem bytem. Anna seděla stále ještě na pohovce v obýváku. „Kde je David a Corrie?“ To byly naše nejstarší děti. „Šly na poštu.“ Neřekla ani o slovo víc, než bylo nezbytně nutné.

92

XVI. kapitola/ Odstoupení

„V devět hodin večer?“ řekl jsem. „Co tam dělají?“ ,.David očekává dopis.“ Protože jsem měl poštovní přihrádku, bylo docela dobře možné, že dosta­ neme ještě tak pozdě poštu. „Je zamilovaný?“ pokusil jsem se zažertovat. „Ne, řekl mi jen, že tam bude pro tebe dopis.“ „Pro mě? Tomu nerozumím.“ Vtom se otevřely dveře a oba dva vešli. Corrie ke mně přiběhla a objala mne. Nevěděl jsem, zda pláče nebo se směje. David tu jednoduše stál a usmíval se na mne. Vypadalo to spíš jako takový přihlouplý úsměv. „Copak se stalo?“ chtěl jsem vědět ode všech třech. Corrie začala mluvit skoro o překot. „Dnes při odpoledním čaji nám ma­ minka vážně sdělila, že nemáme na zítra k snídani už nic k jídlu. Ani chleba, ani porridge, ani mléko, ani cokoliv jiného. „Jsme na dně,“ řekla, „úplně bez peněz. Nemáme ani fenik.“ A potom ještě řekla, že napíše domů o peníze na cestu a po­ jede s námi zpátky do Jižní Afriky.“ „To vypadá vážně,“ řekl jsem a pokusil se o úsměv. David, který tu stál a stále ještě se šklebil, mne ani nenechal domluvit. „Ale já jsem mamince připomínal, co jsi vždycky říkal: Když utratíme posledních de­ set centů, je už dalších sto dolarů na cestě.“ Podal mi obálku. „Promiň, tati, ale otevřel jsem ten dopis. Je tam šek na sto dolarů!“ Šklebil se teď od ucha k uchu, ale zároveň měl v očích slzy. „To je skvělé,“ řekl jsem. „Mám u sebe také trochu peněz, a tak si zítra ráno můžeme dopřát zase jednou skutečně dobrou snídani. Každý může mít to, na co má chuť.“ Bylo po boji. Napětí zmizelo. Pán opět ukázal, že nám pomáhá stále znovu každý den, každou hodinu. Příští ráno jsem vstal dříve než ostatní a šel do nejbližšího obchodu; v pří­ větivé Evropě stačí jít za nejbližší roh. Jedli jsme jako knížata a byli šťastni, zvláště Anna a já. Během dne jsem navštívil ještě jednoho našeho známého doktora. Bez po­ zdravu mi ihned řekl; „Jsi v těžkostech, já vím. Měl jsi být v Paříži.“ „Pán mi přikázal jet domů,“ řekl jsem. „Tvé ženě se nedaří dobře?“ „Nic vážného, přinejmenším momentálně,“ odvětil jsem. „Nepotřebujete peníze?“ tlačil mne dále. „Já ne, ale ona, nebo se tak aspoň domnívala. Pravěji došly peníze a záso­ by.“ Doktor začal plakat. Byl jsem zmaten. „Jaký jsem to byl blázen,“ řekl. „Pán mi přikázal, abych poslal tvé ženě dvacet franků. Ale pak jsem začal přemýšlet:

93

Říkali mu pan Letnice David tu není, jsem lékař, a kdybych Anně poslal dvacet franků, co si ona a všichni ostatní pomyslí?“ „To by nebyl problém,“ odvětil jsem. „Mohl jsi říci: 'Pán mě pověřil, abych to poslal.’“ „V tomto způsobu vyjadřování nejsem zběhlý,“ vzlykal. To byla pro nás dlouholeté věřící užitečná lekce. Máme sklon vytvořit si způsob vyjadřování, kte­ rý ostatním lidem dělá potíže. „Ale kdybych poslal těch dvacet franků, sloužil bys v Paříži.“ „Takovéhle uvažování k ničemu nevede,“ řekl jsem. „Pán mě chtěl mít doma, tak jsem přijel domů.“ Přesto mi sklíčený lékař vtiskl do ruky osmdesát franků, nejspíš ve snaze napravit to, co pociťoval jako neposlušnost vůči Pánu. Zaplatil jsem tím nájemné za byt a rodina du Plessis byla opět v rovnová­ ze. To bylo ve čtvrtek. Následující sobotu brzy ráno nám přinesl do domu ně­ jaký mladík dva čerstvé chleby a nějaké pečivo. Usmíval se. když jsem se ho však začal vyptávat, choval se tajuplně. „To musí být nějaký omyl,“ řekl jsem. „To jsme si neobjednali.“ „Já vím. To objednal někdo jiný.“ „Kdo to byl?“ „To nesmím prozradit.“ Nezbývalo nám, než to přijmout. V pondělí ráno přišel znovu se dvěma čerstvými chleby. tentokrát však bez pečiva. Zdráhal se něco prozradit. V úterý totéž, právě tak i ve středu. Každé ráno přišly dva čerstvé chleby. V sobotu u toho bylo opět pečivo, takže to vystačilo i na neděli. Měli jsme chleba tolik, že jsme se mohli dokonce dělit s Kindermanovými a Lindvallovými. Ve skutečnosti jsme ho měli víc než dost. Takjsem tomu mladíkovi jednou řekl: „Nepotřebujeme víc, než jeden chléb denně.“ Od té doby jsme dostávali každý den jen jeden chleba a v sobotu dva plus pečivo. Tak to pokračovalo po celou tu dobu, dokud jsme byli ve Švýcarsku, a do dnešního dne nevíme, kdo byl tím dobrodincem. Domníval jsem se, že za tím vězí můj známý lékař, ale když jsem se ho na to jednou ptal, tvrdil, že o ničem neví. Chléb jsme měli zadarmo, stejně jako vodu. „Je to jako v Bibli,“ říkala Anna. „Také dětem Izraele Bůh zaslíbil chléb a vodu.“

94

XVIL Nehoda Motor běžel pravidelně a klidně. Zatímco moje ruce držely volant a já upíral pohled do mžení a mlhy oné říjnové noci, nový Packard 48 budil dojem solid­ nosti. Paul Walker seděl uvolněně na předním sedadle vedle mne, podřimoval a občas utrousil poznámku o předcházejícím shromáždění. Byl to příjemný roz­ hovor, lze-li to tak vůbec nazvat. Já jsem se soustředil na federální silnici číslo jedenáct, která se vinula horami jihozápadní Virginie. Bzučení rozmrazovače se mísilo s rytmickým „tak... tak... tak...“ stěračů. „Už jsem ti říkal, že by bylo dobré, kdybys navštívil některé naše sbory, abys poznal tyje a oni tebe.“ Paul, můj starý a důvěrný přítel, byl vedoucím misijního oddělení Church of God. Po celou tu dobu, co jsem cestoval po USA a pokoušel se posílit jednotu mezi letničními denominacemi a skupinami, mi byl neocenitelnou pomocí. Jest­ liže jsme chtěli uskutečnit v následujícím roce další světovou konferenci, bylo důležité usilovat o vzájemnou jednotu. „Máš pravdu,“ odvětil jsem, aniž bych odvrátil pohled od silnice přede mnou. Nejelo se po ní díky četným zatáčkám snadno a reflektory také příliš nepomáha­ ly. „Bylo to dnes večer výborné shromáždění. Lidé se zdáli být skutečně otevřeni pro Ducha svátého a pro jednotu, kterou nám může přinést.“ Byli jsme v severní části státu a toužili jsme nyní dojet k Walkerovým domů do Beckley v Západní Virginii, abychom se pár hodin vyspali, než se vy­ dáme na další shromáždění v Kentucky. Neustálé sledování silnice mě dost una­ vovalo. Paul to postřehl. „Zastavme u příští restaurace a dejme si kávu,“ navrhl a vzpřímil se na sedadle. „Tady někde už musí být. Potom půjdu na chvíli k vo­ lantu. Znám zdejší silnice trochu lépe než ty.“ Tento návrh jsem uvítal. Sladká káva způsobila, že jsem se cítil velice příjemně, když jsme si zakrát­ ko vyměnjli místa a Paul vyjel opět do mlhy na silnici. Necítil jsem se vůbec vyčerpaný. Pohodlně jsem se usadil na sedadle, jednu nohu natáhl a druhou pokrčil. „Jen si trochu odpočiň, bratře,“ řekl Paul, „zítra večer máš před sebou zase namáhavou službu.“

95

Říkali inu pan Letnice Byly tři hodiny v noci. Spokojen a pln vnitřního pokoje jsem pozvolna upadl do polospánku. Nevím, kolik času zatím uběhlo, když jsem byl náhle polekán Paulovým výkřikem: „Pane Ježíši!...“ Sotva to vyslovil, nastalo všude hrozné skřípění, ra­ chot a nárazy kovu. Najednou bylo všechno černé a já ztratil vědomí. Paul se pokoušel proniknout očima neproniknutelnou mokrou stěnu a vy­ hlížel bílý most, který tu ve tmě už někde musel být. Auto se vyšplhalo na kopec a o něco rychleji pokračovalo v jízdě dolů k řece. Kvůli lepšímu výhledu byla zapnuta pouze tlumená světla. Najednou ho popadla strašlivá hrůza. Zalapal po dechu. Z ničeho nic se přímo před autem vynořila velká temná hmota. Byla to lokomotiva. Pravou no­ hou šlápl na brzdu. Vůz sebou po mokré silnici hrozivě smýkl a plnou silou nara­ zil do lokomotivy. Byl to hornický kraj. Srazili jsme se se seřazovací lokomotivou, která dnem i nocí posunovala vagóny naložené uhlím. Obyvatelé tohoto řídce osídleného kraje si již mnohokrát stěžovali, že strojvedoucí zastavuje lokomotivu v kteroukoli denní či noční dobu na této silnici. Zřejmě jsem usnul s nataženou nohou. Silou nárazu bylo přední sedadlo vyrváno směrem dopředu, přičemž jsem narazil nohou do přístrojové desky a zlo­ mil šiji přímo nad kolenem. Hlavou jsem prorazil přední sklo. Paul sám utrpěl nesmírně bolestivé vnější zranění, když přišel o čéšku, neztratil však vědomí. Dešťové kapky, které mi dopadaly na tvář, mne znovu probudily k vědo­ mí. Ležel jsem na zadním sedadle, které vyndali z vraku. Slyšel jsem syčení páry a zvuk hlasů, ale všechno bylo černé. Chladné kapky,jež dopadaly na můj obli­ čej, jsem pociťoval jako dobrodiní. Slyšel jsem někoho dýchat a věděl jsem, že nejsem sám. Pak jsem postře­ hl, jak se pokoušeli ochránit můj obličej před deštěm. Působilo mi námahu rozu­ mět mužskému hlasu, který mne oslovil: „Jak se jmenujete?“ Hlas slova opakoval a já věděl, že hovoří se mnou. „David du Plessis,“ přenesl jsem přes rty, kterými se dalo hrozně těžko pohybovat. „Kde bydlíte?“ ptal se tichý hlas znovu. „Ve Švýcarsku,“ řekl jsem. „Kde máte rodinu?“ Myslel jsem, že má na mysli mé rodiče. „V Jižní Africe,“ odpověděl jsem. Moje rty byly úplně ztuhlé. Zdálo se, že se vzdaluje. Skutečně také povstal, po­ hlédl na přibývající diváky, a zatímco si ukazoval rukou na čelo, řekl: „Je mimo.“ Ten muž s hlubokým hlasem byl lékař z nedalekého dolu. Dostal se na místo nehody právě včas, aby mohl dohlédnout na vyproštění mého zraněného těla z po­ škozeného auta a tím zabránit dalším škodám na mé postižené noze.

96

XVII, kapitola/ Nehoda Znovu se ke mně naklonil a setřel z mé tváře občerstvující kapky. Tvář, jak mi později řekli, byla ošklivě pořezána a pokryta krví a střípky skla. Také moje oči byly potřísněny krví. Obávali se, zda jsem nepřišel o zrak. Když jsem ucítil, že se opět přiblížil, s velkým úsilím jsem se zeptal: „Co se stalo?“ „Měli jste nehodu,“ řekl ten hlas, „a jste těžce zraněn.“ „Kdo byl u volantu?“ zněla moje další, trochu zvláštní otázka. „Vynesli jsme zpoza volantu vašeho přítele, Paula Walkera,“ odpověděl doktor. „Byl dost zle postižen, ale dostane se z toho.“ Chvilku jsem přemýšlel. Bylo velice namáhavé soustředit se. „Ó ano, už si vzpomínám.“ řekl jsem a upadl opět do bezvědomí. Bylo to, jako by mi v hlavě něco žhnulo. Pokusil jsem se otevřít oči. Bole­ lo to. Nebyl jsem schopen otevřít je. Všiml jsem si, že ležím v nějaké místnosti a že svítí světlo. Kolem se pohybovali lidé. Jeden hlas mi připadal známý, ten druhý, silnější, který se ozýval právě nade mnou, jsem neznal. „Hallo,“ řekl, „jsem hlavní lékař v této nemocnici a právě jsem vás pro­ hlížel.“ „Hallo.pane doktore,“ pokoušel jsem se říci, ale zmohl jsem se jen na jaké­ si nejasné mumlání. „Měli jsme nehodu.“ Přesto mi porozuměl. „Ano, měli jste docela pěknou nehodu. Bohužel vás to dost zřídilo.“ Udělal pomlku. „Ke své lítosti vám musím také říci, že vaše noha je ve velmi špatném stavu.“ V místnosti byli ještě jiní lidé a slyšel jsem, jak jim polohlasně říká: „Obá­ vám se, že je to s jeho nohou tak zlé, že ji budeme muset amputovat.“ Následoval hlasitý úlek, a potom jsem zaslechl, jak známý hlas živě říká: „Pane doktore, kdybyste věděl, kdo tento muž je a co dělá, pak byste vyzkoušel všechno na světě, abyste zachránil jeho nohu a jeho život.“ V mé hlavě byla mlha. Ale pak jsem si vzpomněl. Ten hlas patřil paní Walkerové. „Je významným duchovním.“ pokračovala, a já se musel uvnitř nad jejím popisem usmívat. „Jsem si jista, že sbor převezme všechny náklady.“ „O, jistě,“ myslel jsem si a v nitru jsem se znovu usmál. „To nezáleží na ...“ začal lékař, zmlkl však, protože do místnosti vstoupil někdo další. „Tady je, pane kolego,“ slyšel jsem hlas hlavního lékaře, „ten muž, co měl nehodu.“ Nastalo delší mlčení. Kromě dýchání bylo slyšet jen občasné - hmm, hmm. Cítil jsem studený tabákový pach, který vycházel z oděvu muže, jenž se takto vyjadřoval. Velmi mužné. Cítil jsem, jak rychlou, ale lehkou rukou ohmatával spodní část mého těla. „Dostal jsem z toho už horší nohy, než je tato,“ slyšel jsem, jak říká pevný.

97

Říkali mu pan Letnice

spíše mladší hlas. „Ve Francii jsme měli horší věci.“ Z následujícího vysvítalo, že teprve před pár měsíci byl tento muž propuštěn z armády, poté co se zúčastnil poslední části války v Evropě. „Dohřeje to tedy práce pro vás “řekl hlavní lékař, jak se mi zdálo, dosti radostně. V tom okamžiku jsem přímo nad svým obličejem uslyšel jiný hlas. „Člověče, to je obličej!“ Dotyčný pravděpodobně vůbec nepočítal s tím, že bych jej mohl slyšet. „A to je vaše práce,“ řekl hlavní lékař. Hlas nade mnou patřil specialistovi na plastickou chirurgii. Dali mi narkózu a to je vše, na co si vzpomínám. Později mi řekli, že tento rozhovor se odehrál v pět hodin ráno. Bylo tu rachocení zběsilého rychlíku. Jel dlouhým, temným tunelem. Ve zlomku vteřiny vyletěl východem z tunelu na sluneční světlo. Najednou jsem byl vzhůru. Přede mnou bylo vše ponořeno do bílého. Žád­ ná barva, jenom bílá. Pohlédl jsem vzhůru a hleděl na pastelově zelenou v poza­ dí. To byly zdi. Víc jsem vidět nemohl. Něco pevně drželo moji hlavu a krk a moje oči se zdály být nějak zarámovány. Do mého ohraničeného zorného pole vstoupila postava. Byl to bíle obleče­ ný muž. „Dobrý den, pane faráři! Jak se vám daří?“ Byl to jeden z lékařů. Můj hlas zněl velice slabě a rty se pohybovaly s námahou: „Bohu díky, dobře. Ale můžete mi říci, co to tu má znamenat?“ „Nevzpomínáte si už?“ ptal se. „Měl jste nehodu.“ Uběhlo několik vteřin. „O ano, trochu si vzpomínám, že mi o tom někdo říkal, ale asi jsem pak omdlel.“ „Ano, velmi mírně řečeno,“ řekl lékař. „Byl jste dvanáct hodin v bezvědo­ mí. Nyní je pět hodin odpoledne. Váš přítel říká, že jste se vůbec nehýbal.“ Tu jsem si vzpomněl na Paula. „Kde je můj přítel?“ ptal jsem se s obava­ mi. „Je tamhle za tou oponou a nedaří se mu zle.“ Mezitím se lékař opatrně zabýval mým obličejem a sundal mi vnější ob­ vaz. Mluvil sice, ale na jeho tváři byl výraz nejvyššího soustředění. „Dělali jsme vám třicet sedm stehů, víte, “řekl klidně a kousal si ret,když sundával obvazy a zkoumavě hleděl do mých očí. „Sedmatřicet je hodně“, mínil jsem. „Ale co je to tam dole?“ pokračoval jsem. „Co máte na mysli?“ „Myslím nohy a chodidla,“ odvětil jsem. „Vidíte na ně?“ zeptal se opět úplně klidně. „Ano vidím je. Jsou úplně obvázány a vyzdviženy.“ „Výborně,“ řekl přívětivý doktor s okrouhlou tváří. Byl zjevně potěšen

98

XVII, kapitola/ Nehoda a jeho obličej se rozjasnil. „Obávali jsme se o vaše oči. Nevěděli jsme, jak dale­ ce byly sklem poškozeny.“ „No, zdá se, že jsou v pořádku,“ řekl jsem, „ ale co je s mýma nohama?“ „To není můj obor. To vám všechno objasní ostatní lékaři.“ Potom jsem se dozvěděl, že museli podniknout operaci, aby se dostali k mís­ tu, kde byla má levá stehenní kost zlomena. Podařilo se jim nohu docela dobře srovnat, ale museli na ni zavěsit závaží. Jizvy je vidět ještě dnes. Nemohl jsem se sice pohybovat, avšak jinak jsem se cítil tělesně velice dobře. V nitru to ovšem vypadalo trochu jinak. Především tu byla myšlenka na mou rodinu, na Annu - téměř pět tisíc kilometrů odtud v Basileji, ve Švýcarsku. Byli na mne přece odkázáni. Spočetl jsem si datum. Bylo 8. října. Příští den měla Anna narozeniny. Kdyby ode mne nedostala žádný telegram, jistě by si všimla, že něco není v pořádku. Musel jsem se s ní spojit. Paul souhlasil s tím, aby přišel jeden z jeho spolupracovníků a napsal mi dopis. „Myslím, Anno, že se stalo to, čeho jsme se vždy obávali,“ diktoval jsem. „Ležím v nemocnici a zotavuji se z nehody. Ale nestala se mi v letadle a mod­ litba a proroctví br. Wiggleswortha stále ještě platí. Byla to autonehoda. Díky Pánu, že jsem nebyl za volantem; jel br. Walker a já byl jeho spolujezdec. Nedě­ lej si však starosti. Brzy budu zase na nohou. Cítím se dobře.“ Avšak ten mladý spolupracovník bez mého vědomí přiložil k dopisu vý­ střižek o nehodě z místních novin. Končil slovy: „Při uzávěrce byl stav duchov­ ního stále ještě velmi kritický.“ Anna, která očekávala další dítě a mnohé již prožila, myslela na nejhorší. „To je pro něj typické!“ říkala dětem. „Všechno v pořádku. U něj je vždycky všechno v pořádku. Leží v nemocnici a my nemáme z čeho žít. Nemáme nic. Budeme se možná muset vrátit domů.“ Byli jsme skutečně na dně. Věděl jsem to já a věděla to i ona. Ale i v této bídě se přece jen ještě dokázala modlit a později mi to popsa­ la takto: „Najednou jsem cítila, že musím žít. Měla jsem často takové bolesti, že jsem musela lézt nahoru po schodech po čtyřech. Pak jsem ale pocítila, že musím kvůli tobě a dětem vydržet a žít.“ Corrie a David také potvrdili, že Bůh zasáhl. „Najednou,“ vyprávěli mi, „mohla maminka zase dělat věci, které už několik dní dělat nemohla. A mohla také zase spát.“ Mezitím se bratři ve Spojených státech sešli ve městě Des Moines a vznik­ lo „Pentecostal Fellowship of North America“, jehož prvním činem bylo usku­ tečnění sbírky pro mne. Poslali mi hned čtyři sta dolarů a přislíbili mi dalších dvě stě padesát každý měsíc až do mého uzdravení. Konečně podnikli letniční něco společně a příjemcem požehnání jsem byl já!

99

Říkali mu pan Letnice Obdržel jsem ještě jiné dary a mohl jsem Anně poslat přes tisíc dolarů. V mém dopise stálo: „Můžeš si vybrat. Můžeš vzít peníze a vrátit se do Jižní Afriky, nebo kdybys mi chtěla udělat radost, přijet sem. To bych si velmi přál. Ale i kdybychom se měli vrátit zpět do Jižní Afriky, byl bych rád, kdybys sem přijela.“ Anna procházela mocným vnitřním bojem. Byla sama, nepočítám-li děti. Toužila po bezpečí své rodné země. Naše budoucnost vypadala černě. Ale znovu šla na kolena a vydala se potom s naším nejstarším synem Davidem do cestovní kanceláře. Na otázku, kam chce jet, odpověděla: „Do Ameriky.“ David viděl, jak se snaží udržet si vládu nad tím, co se v ní děje. Obdržela s dětmi místa na lodi, která vezla do Severní Ameriky válečné utečence. Protože platili hotově, obdrželi vlastní kabinu. Jejich cílovým přístavem byl Quebec. Odtamtud jeli dále vlakem, jehož topení nefungovalo správně, takže než dojeli na obrovské hlavní nádraží v New Yorku, byli napůl upečeni. Tam je vy­ zvedl Robert Mc Glasson. Vzal je pod svá křídla a poslal je autobusem do Somerset v jižní Pennsylvánii, kde je přechodně ubytovali v misijním domě na táborovém území Church of God. Bratři je tam přijali s velkou láskou a děti za­ čaly zapouštět postupem času v novém okolí tak hluboké kořeny, že se tu pozvolna začaly cítit jako doma. V tomto domě přišlo také na svět naše nejmladší dítě. Dali jsme mu jméno Basil Somerset. Do slavnosti díkůvzdání za úrodu zbývaly ještě dva dny. A tak jela Anna s dětmi přes západní cíp Marylandu do Západní Virginie. Překročili New River a přijeli do Beckley právě včas, aby rodina du Plessis, znovu pohromadě, mohla společně zasednout ke svému prvnímu americkému jídlu u příležitosti díkůvzdá­ ní za úrodu. Krocan s brusinkovou omáčkou a dýňovou pastou bylo pro nás něco nového, avšak zvykli jsme si na to okamžitě a nechali si dobře chutnat. Já jsem při tom . navzdory všem obvazům, nebyl výjimkou. Nepřipadalo nám nijak těžké našemu nebeskému Otci a Walkerovým poděkovat.

100

XVIII. Revoluce Během té doby, kdy jsem ležel v nemocnici neschopen se pohnout nebo konat nějakou práci kromě korespondence, kterou jsem vyřizoval pomocí dikta­ fonu z Paulovy kanceláře, měl jsem spoustu času naslouchat Pánu. Často jsme si s Paulem povídali, zkoumali stále znovu příčiny naší nehody a hledali v tom všem nějaký smysl. Byli jsme si vědomi, jaké jsme měli štěstí, že ještě žijeme. Měl jsem v této izolaci také mnoho času na ztišení a ještě nikdy předtím jsem jistě neměl tak dlouhé modlitební chvíle. Modlil jsem se celé hodiny: za Annu a děti.za naši budoucnost, za jednotu mezi letničními, za blížící se druhou světo­ vou letniční konferenci v Paříži, za hlubší vhled do Wigglesworthova proroctví před dvanácti lety v Johannesburgu, které pro mě tehdy bylo mocným zážitkem, postupem času však začínalo čím dál tím víc blednout. Krátce před jeho smrtí jsem měl s tímto anglickým evangelistou plným víry svůj poslední rozhovor. V několika málo minutách, kdy jsme byli spolu, mi ti­ chým hlasem řekl: „Bratře Davide, od té doby jsem už nedostal v té věci od Pána další slovo. Ale jsem si absolutně jist, že to. co v Jižní Africe oznámil, se stane, a to skrze tebe.“ Když jsem se za to jednoho dne v nemocnici modlila Pán mne vnitřně ztišil, mluvil ke mně tak reálným a jasným způsobem, jaký si svět nedokáže vůbec před­ stavit. Modlil jsem se právě tiše v jazycích, abych nerušil Paula. Oknem jsem vi­ děl, že je šedivé zimní odpoledne. Nádherně barevný podzim pominul a krajinu zahalil sníh, takže teď vypadala velice jednotvárně. Avšak rozhovor mezi Pánem a mnou jednotvárný rozhodně nebyl. „Nastal čas naplnění proroctví, které ti dal Smith Wigglesworth. Chci, abys šel k představitelům církví.“ Namítl jsem: „Pane, co mohu říci těmto mrtvým církvím?“ „Já mohu oživit i mrtvé.“ Takhle jednoduše to přišlo. „Ale Pane, jsou to přece naši nepřátelé,“ odvětil jsem téměř s pláčem.

101

Říkali mu pan Letnice

„Ano, ale já jsem ti přikázal, abys miloval své nepřátele.“ Ve své frustraci jsem ignoroval tuto biblickou pravdu a argumentoval dále: „Jak mohu milovat takovéhle lidi? Nemohu souhlasit ani s jejich učením, ani s jejich praktikami.“ „No, budeš jim prostě muset odpustit,“ slyšel jsem hluboko v nitru Pánův hlas. „Drahý Pane,“ nyní jsem už skutečně plakal, „jak jim mám odpustit, když je nemohu ospravedlnit?“ „Nikdy jsem ti nedal pravomoc, abys někoho ospravedlňoval. Dal jsem ti jen pravomoc odpouštět. A když odpustíš, budeš je také milovat. A budeš-li je milovat, budeš jim také chtít odpustit. Teďsi můžeš vybrat.“ Rozmluva skončila, ale boj teprve začal. Světlo, které mi vzešlo, bylo sice malé, ale dostatečně jasné k tomu, aby mi ukázalo, jak málo jsem v Božích očích vědělo odpouštění. V následujících dnech jsem musel s Pánem zápasit. Musel jsem se učit. Musel jsem projít bolestným vnitřním bojem skutečné revoluce. Tuto oblast mého života musel opanovat nový král. Když jsem v noci ležel ve tmě, poznal jsem, jak velice jsem se mýlil. Oče­ kával jsem, že mne Pán použije jako letničního, aby církve vyburcoval. Myslel jsem si, že jim se vším důrazem objasním pravdu, že jim ukáži, v čem se mýlili, že jimi v spravedlivém hněvu otřesu. Ale Pán mi řekl: „Ne, tak ne. Probuzení přijde, když odpustíš, a ne, budeš-li bojovat.“ Během té doby mne Pán vedl stále znovu ke 13. kapitole 1. Korintským, k nejmocnějšímu slovům, která kdy byla napsána o lásce. Četl jsem je, modlil se a přemýšlel. „Je to vůbec možné?“ Láskaje tak důležitá, že to přesahuje naše normální lidské chápání. Je důle­ žitější nežli mluvení k Bohu v jazycích či přímo. Je důležitější nežli proroctví, nežli přijímání slov proroctví nebo poznání přímo od Boha. Je důležitější nežli uzdravování nemocných a nežli přenášení hor. „Je to vůbec možné?“ Je důležitější nežli prodat všechen majetek, aby byli nasyceni chudí. Je důležitější nežli nasadit život pro sociální spravedlnost. Je důležitější nežli tvůj život víry, nežli tvá služba Bohu. Bez lásky nic nemá smysl. „Je to vůbec mož­ né?“ , V oné místnosti se zelenými stěnami, bílými přikrývkami, proleželými místy, mísami do postele a nekonečnými hodinami mi Pán řekl: „Lidi, kterým sloužíš, musíš milovat. Nesluž nikdy někomu, koho nemiluješ.“ Během této doby mi stále znovu přicházel na mysl život Teddy Hodgsona. Teddy byl úžasný člověk, Angličan, který jako misionář odešel do nitra Afriky. Doslova se vzdal svého života, když byl usmrcen společně s jinými letničními misionáři kanibaly v Zaire. Vím beze vší pochybnosti, že tyto kanibaly miloval až do své smrti. Vzpommal jsem na to, jak přijel jako misionář a téměř okamžitě si získal

102

XVIII, kapitola/ Revoluce srdce domorodců. Netrvalo to dlouho a stovky domorodců čekaly při východu slunce na trávníku misijního pozemku, až vyjde z domu a bude jim sloužit. Cho­ dili k němu a ukazovali mu své rány a nemoci. Nebyl lékařem, ale poskytoval jim první pomoc, a pak se s nimi modlil. Ve vší tichosti se začaly dít zázraky. Lidé byli uzdravováni. A zástupy se přirozené zvětšovaly. Nabylo to takových rozměrů, že nemohl už ani chodit sloužit do jiných oblastí. Nemohl chodit nikam. Od časného rána až do noci se ujímal bídy těchto ubohých lidí. Nakonec byl na konci svých sil a byl nucen pomýšlet na dovolenou, aby se zotavil v Anglii. Když konal přípravy na cestu, pokoušel se povzbudit smutné lidi zprávou, že k nim přijde skutečný lékař, bratr v Pánu, který pro ně může vyko­ nat mnohem více než on. A potom odcestoval. Nový muž přijel, konal tutéž práci,ošetřoval však lidi se skutečnými lékař­ skými znalostmi. První den ráno přišel celý zástup Afričanů. Příští den jich bylo o něco méně. A potom, koncem týdne, nepřišel už nikdo. Doktor byl šokován. Co udělal špatně? Mluvil s jedním africkým evangelistou a ptal se ho, kde lidé zůstali. „Ne­ vím,“ odpověděl. Když Afričan řekne „zapomněl jsem to“ nebo „nevím,“ tak to může člověk rovnou vzdát. Nic jiného už z něho nedostane. Když říká „zapomněl jsem to“, myslí tím, že Pán Bůh to odňal z jeho hlavy a je neužitečné a falešné chtít na to vzpomínat. A když říká „nevím“, tak to ve skutečnosti znamená, že to říci nechce a se vší pravděpodobností také neřekne. Evangelista řekl: „Nevím.“ Ale lékař byl nově příchozí a nebyl seznámen se zvyky domorodců. Po několika dnech evangelistu opět oslovil: „Řekni mi to, prosím,“ naléhal. „Když, ti to řeknu, budeš se cítit uražen.“ „Ne,“ odpověděl lékař, „ nebudu uražen. Jsem Boží dítě.“ Evangelista povolil. „Poptával jsem se, jak jde tvoje práce. Lidé mi odpo­ věděli toto: 'Ten první misionář sloužil v lásce. Doktor k nám nemá skutečnou lásku. Slouží nám jen z pocitu povinnosti, bez lásky.’“ „Ale jak na to přišli?“ chtěl vědět misionář. Evangelista zaváhal, a potom tiše a vážně řekl: „Nahlédli dovnitř oknem tvé duše a viděli povinnosti, ale ne lásku. U toho druhého muže viděli lásku. Miloval je.“ Co Bůh skrze tuto nehodu v mém životě způsobil, se ukázalo velmi jasně a působivě o pár měsíců později, během příprav na právní řízení mezi pojišťov­ nou, železnicí a mnou a Paulem. Jako výsledek tohoto řízení jsem dostal přislí­ beno 10 000 dolarů, přičemž třetina připadala advokátovi, který mne zastupoval. Říkali mi, že mám nárok na větší sumu, ale já jsem nechtěl v řízení dále pokračo­ vat a platit další částku na soudní výlohy. Mimo to jsem se tak podivuhodně rychle uzdravil, že v okamžiku, kdy se jednání konalo, mi nebyla železnice ani ostatní už nijak příznivě nakloněni.

103

Říkali mu pan Letnice To nejdůležitější se však událo během přípravy. Obě strany pověřily každá jednoho chirurga, specialistu na kosti a psychiatra, aby mne prohlédli. Vůči své­ mu právnímu zástupci jsem trval na tom, že můj psychiatr musí být věřící, jinak mi nebude vůbec rozumět. Našel dobrého věřícího muže, který souhlasil s tím. že se mého případu ujme. Po několika hodinách vyšetřování jsem mu řekl: „Pane doktore, ptal jste se měužs výjimkou data mé smrti na vše, a určitě jste již došel k nějakému závě­ ru. Jaké na mně nechala nehoda následky?“ Usmál se, opřel se a několik okamžiků zamyšleně mlčel. „Učinila vás v ni­ tru mírnějším a klidnějším.“ To byla dobrá odpověď. „Aha, a co to znamená?“ „Budete mít menší požadavky, především na sebe, ale také na druhé.“ Uhodil hřebíček na hlavičku. „Nebudete už takový perfekcionista.“ „Nu,“ řekl jsem po chvíli, „to je to, o co jsem Pána prosil, aby mě změnil tak. abych mohl konat službu, ke které mne povolal. Byl jsem dost pošetilý, abych řekl: 'Pane, učiň to, i kdybys mne musel zlomit.’ A tak mne opravdu zlomil.“ Doktor se začal smát a přikývl. „Ale,“ připojil jsem rychle, „nezpůsobil mi bolest.“ A to byla pravda. Když mne lékaři vyšetřovali a ptali se mne na mé bolesti, mohl jsem opravdu říci: „Vůbec žádné jsem neměl.“ „Cože?“ řekl muž. který ošetřoval moji nohu. „Poslyšte, pane faráři, víte přece, kam přijdou lháři?“ „Vím, ale já tam nepřijdu. Skutečně mě nic neholí.“ Psychiatr však odhadl situaci dobře. Došlo k proměně mé osobnosti, mého charakteru. Byl jsem uveden na cestu lásky a odpuštění. Pro velkou část křesťanů jsou to dvě otřelá slova, jsou to však slova, na nichž závisí plnost života. Musel jsem se naučit, jak pravdivá jsou slova z Mk 11,24-25: „Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám již dáno, a budete to mít. A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení.“ Později jsem měl ještě jeden kritický rozhovors Pánem. Probíhal asi takto: „Pane, modlení mi prostě vůbec nejde. Nedostávám žádnou odpověď. Ne­ mám dost víry. Pane, dej mi, prosím, dar víry.“ „To není vírou. Vidím víru, i když je velká jen jako hořčičné zrno. Ne, je to něčím jiným. 'Když povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co máte proti druhým.’ Proto nejsou tvé modlitby vyslyšeny. Pořád máš spoustu věcí proti spoustě lidí.“ A podobně tomu bylo s lekcí z Mt 18,18: „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a co­ koli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi.“ Musel jsem se naučit, co to znamená, a dost mě to stálo. Trváme-li na svém úsudku o nějaké osobě, můžeme ji tak vázat přesně na ty okolnosti, které bychom

104

XVIII, kapitola/ Revoluce chtěli změnit. Tím, že jsem neodpustil, stál jsem mezi druhou osobou a působe­ ním Ducha svátého, který ji chtěl usvědčit, a potom jí pomoci. To neznamená, že mám k druhým přistupovat s postojem: „On má pravdu a já jsem v neprávu." Odpuštění znamená: „Může být v neprávu, právě tak jako já, ale já to nechci roz­ suzovat.“ Znamená to, že dotyčnou osobu na zemi již nesvazuji. Znamená to, že se zdržím soudu. Byl to těžký okamžik, když mne Pán konfrontoval s mým kritickým posto­ jem, kterým jsem si zablokoval možnost účinně sloužit těm, jejichž způsoby jsem považoval za nesprávné. „Ty neodpouštíš,“ řekl mi Pán, „jsi veřejný žalobce, který každého, koho vidí, soudí. Ale já chci, abys byl veřejný obhájce, a ne veřejný žalobce!“

105

XIX. Most „Bude to trvat dva roky, než se úplně uzdravíte.“ Míjel týden za týdnem a stále znovu mi přicházela na mysl tato lékařova slova. Intenzívně jsem se zaměstnával přípravami na světovou konferenci roku 1949. Často jsem pracoval pozdě do noci. Abych Paula nerušil, bral jsem si dik­ tafon pod přikrývku. Tímto způsobem jsem vyřizoval část korespondence vedou­ cím bratřím po celém světě. Prostě jsem diktoval, jak mi to vnukl Duch svátý. Tato konference byla v pravém slova smyslu organizována z nemocničního lůžka. Všechno ale neprobíhalo potěšitelně. Organizovaní a neorganizovaní se zase prudce hádali. Mnozí prorokovali, že pařížská konference ztroskotá. Napsal mi Donald Gee, jeden z vedoucích anglických letničních, a vylíčil mi své starosti: „Zaslechl jsem, že tvůj zdravotní stav byl nehodou oslaben. Dělá mi to starosti, obávám se, že bys těžce snášel velké zklamání. Na základě pověstí, které se ke mně donesly, bych tě chtěl upozornit, že konference by mohla skončit nezdarem.“ Rychle jsem odepsal: „Bratře Gee, Ježíš dokázal vyhnat z jednoho člověka legii démonů, a tak si myslím, že se vypořádá i s legií těžkostí letničních. A ne­ zapomeň: nepřicházím sám. Pán je se mnou. Nedělej si starosti.“ Můj problém spočíval v tom, že jsem potřeboval stůj co stůj opustit nemoc­ nici a podniknout cestu. To nebylo jednoduché. Začal jsem na tom hned praco­ vat. Počátkem prosince jsem lékaři mírně řekl: „Rád bych jel domů. S mojí nohou je to už dobré.!“ „Ale pane kazateli, ještě přece není úplně zahojená.“ „Jak je potom možné,“ trval jsem na svém, „že s ní mohu bez námahy pohy­ bovat, a dokonce přitom zvedat padesáti librové závaží, které jste na ni zavěsili?“ „Ale ne!“ zvolal zděšeně. „To jste snad nedělal?“ „Myslíte tohle?“ Pohnul jsem na posteli svou nohou tam a zpět, a potom zdvihl rovnoměr­ ným pohybem nohy závaží a^i o deset centimetrů. Zíral na závaží, opustil pak na chvilku místnost a vrátil se s rentgenovým přístrojem a s asistentem.

106

XIX. kapitola! Most

Asi za hodinu doktor zase přišel. „Jenom jedno malé místo není ještě doce­ la srostlé. Ale jinak už je noha prakticky uzdravena.“ Tato skutečnost poskytla mnoho diskusní látky na zbytek dne. Každý, kdo přišel, říkal: „To je u muže ve vašem věku zázrak.“ Nakonec doktor řekl: „V pořádku. Když si seženete sanitku, aby vás odvez­ la. můžete jet.“ „Haleluja!“ Anna obstarala v Somersetu sanitku a brzy jsem byl na cestě společně se dvěma silnými muži. Jeden řídil a druhý seděl se mnou vzadu. Napadlo několik centimetrů sněhu a sněžilo dál. Cesta probíhala nebezpečněji, než kdokoli z nás očekával. Nocí zdánlivě z temnoty minulosti, zazněla píšťala lokomotivy. Po zádech mi přeběhl mráz. „Člověče, slyším houkat lokomotivu! Pojedeme přes železniční přejezd?“ „Žádné obavy,“ mínil můj průvodce a smál se. „Frank ví, co dělá. To je člověk, na kterého je spolehnutí a nespí.“ Najednou šlápl řidič vší silou na brzdu, vůz se zakymácel a smýkl sebou, takže jsem téměř znovu proletěl sklem. Jen několik metrů před námi jsem uslyšel zaburácet vlak. „Nepotřebuji zde vzadu žádnou pomoc,“ řekl jsem muži s návalem hněvu v hlase. „Sedněte si raději dopředu vedle Franka a pomozte mu dávat pozor.“ Uposlechl mé výzvy. S rozbřeskem dne mne přivezli do našeho prozatím­ ního domu v Somersetu. Několik dní nato jsem zavolal ke své posteli Davida. Od svého příjezdu domů jsem si stále znovu stěžoval na obrovský sádrový obvaz, který sahal od kyčli až po paty. Lékaři to nakonec vzdali a udělali mi takovou sádru, která sahala pouze od chodidla nad koleno. „Davide, jdi a sežeň mi pár nastavitelných berlí. Pak uvidíme, jestli bychom nedali dohromady něco, s čím bych se mohl trochu pohybovat.“ Výsledkem byla trochu zvláštní konstrukce, s jejíž pomocí jsem však mohl pajdat po okolí a každým dnem to šlo lépe. Začal jsem se zabývat plánováním své cesty na pařížskou konferenci. Nej­ dříve jsem ale chtěl jet do Chicaga a zúčastnit se zasedání National Association of Evangelicals. To by bylo dobrou příležitostí k setkání s bratřími a takék vy­ zkoušení mé pohyblivosti. Jel jsem tam vlakem a zpátky jsem letěl letadlem. To mne přesvědčilo o tom, že se mohu odvážit cesty přes Atlantik do Paříže. Lékař byl mým výletem do Chicaga velice překvapen, a když se přesvědčil o použitelnosti mých berlí, souhlasil s mojí cestou na druhou světovou letniční konferenci. V Paříži jsem byl něco jako hrdina o berlích, voják zraněný v poli. Zaku­

107

Říkali mu pan Letnice sil jsem tolik sympatií, kolik se jen člověk může od takového zástupu letničních nadít. Ale mezi nimi samotnými panovalo málo vzájemných sympatií. Již na za­ čátku došlo ke střetu mezi organizovanými a neorganizovanými, mezi Američa­ ny a Švédy a podobně. Já sám jsem byl novým, mírnějším člověkem, hluboce ovlivněným svým nově získaným poznáním o odpuštění, a nenechal jsem se tedy do těchto sporů vtáhnout. Každý se bál, že se bude muset vzdát své vlastní individuality a při­ způsobovat se víc lidem než Pánu. Napětí a rozdělení mezi nimi musely být pře­ klenuty. Setkal jsem se soukromě s řadou bratrů, kteří měli jeden k druhému i ke mně důvěru. Jako první krok ve směru smíření jsem jim navrhl následující: „Ne­ mohli by někteří z vás, kdo máte respekt a vliv, dát podnět k tomu, aby bylo třeba jen na několik hodin přerušeno argumentování a byl sestaven nějaký výbor, kte­ rý by byl pověřen tím, aby jeden celý večer hledal řešení těchto problémů a o vý­ sledku svého jednání nakonec vydal zprávu?“ Ve svém zoufalství tito vedoucí bratři s mým návrhem souhlasili. Bylo s ním seznámeno příští zasedání. Protože předseda konference, Donald Gee, se necítil být oprávněn jmenovat takovýto výbor, poprosil o to mne. Po plenárním shromáždění ke mně přistoupilo několik bratří. „Tys vybral do výboru dva hlavní soky. To přece nemůže fungovat. Budou se celou dobu há­ dat.“ „Ano, já vím. Ale přesně to chci. Jestliže budou opačného mínění před malým výborem, nebude to pro ně tak snadné jako před velkým shromážděním.“ Skepse však trvala. „Dnes v noci budeš sotva klidně spát.“ Byl jsem totiž jedním z dvanácti členů výboru. Sešli jsme se v jedné malé místnosti konferenčního centra. Vzhledem k úko­ lu, který před námi byl, a při pohledu jednoho na druhého jsme se cítili poněkud stísněně. Jeden ze srdnatějších bratří rychle prolomil led: „Tak co máš v úmys­ lu?“ Tato otázka byla adresována mně. „Někdo musí převzít vedení,“ řekl jsem. „Potřebujeme předsedu, někoho, kdo sestaví zprávu.“ Všichni se podívali na mne. „Byla to tvoje myšlenka,“ řekl bratr, který prv­ ní promluvil, a ostatní přikývli. „Mám tedy převzít předsednictví? Tak dobře.“ Přešel jsem hned k jádru věci a obrátil se nejdříve na švédského zástupce, Josepha Mattsona-Boze. „Jak daleko, Joe, bys byl ochoten jít při vypracování plánu, na jehož základě bychom se mohli pokusit mít navzájem obecenství, diskutovat o našich společných problémech a vzájemně si pomáhat, aniž bychom to nazý­ vali organizací? Nakolik bys k tomu mohl přispět, aniž by to zranilo tvé svědo­ mí?“ Následovalo delší mlčení. Potom, zpočátku pomalu, začal vysvětlovat svou

108

XIX. kapitola/ Most

představu, jak si vzájemně pomáhat a jak mít společenství, aniž by byla obětová­ na autonomie. Když skončil, obrátil jsem se na Freda Squira z Anglie, vedoucího zastán­ ce organizace. Řekl jen prostě: „Jestliže Skandinávci souhlasí s tím, jak to chápe Joe, souhlasím s tím také,jsem si jist, že stejně tak i Britové a Američané. Mys­ lím, že učinil velmi dobrý návrh. A tím kontraverze v podstatě skončila. Dva hlavní soupeři se smířili poté, co postřehli, že jejich pojetí se od sebe navzájem odlišují mnohem méně, než by se zdálo na základě jejich projevů před veřejností. Pečlivě, ale bez otálení jsme sepsali zprávu a šli spát. Ze bych nemohl této noci klidně spát, jsem si nevšiml. Příští den zasedání, v počtu okolo dvou set delegátů, zprávu bod po bodu schválilo a dříve, než jsme se nadáli, rozhodlo se, že světové konference se bu­ dou konat i v budoucnu. Budeme se setkávat každé tři roky. Mimo to jsem měl úřadovat jako sekretář příští konference v Londýně v roce 1952. Nakonec mi položil Donald Gee ruku na rameno a řekl: „Davide, bratři v Jižní Africe považují za tvé největší vítězství tvou revizi stanov, ale já si mys­ lím, že to, co jsi dokázal zde, bylo větší. Nemáme žádné stanovy, ale máme zá­ klad pro obecenství. Chvála Pánu!“ Můj názor na tuto epizodu byl trochu jiný. V milosti, kterou mi Pán mezi těmito bratřími dal, jsem viděl první krok ve svém dalším vývoji na poli odpuště­ ní. Jestli jsem chtěl mít úspěch v tom, k čemu mne Pán vedl, a měl-li jsem být schopen odpustit tradičním církvím, byl jsem si dobře vědom toho, že jsem musel nejprve odpustit svým letničním bratřím a dovést je ke vzájemnému porozumě­ ní. Uvědomoval jsem si jasně, že odpuštění je podstatou mé služby. Bez něho by nemohla pokračovat. Když jsem byl opět doma, podnikl jsem první kroky k tomu, aby se rodina du Plessis natrvalo usadila v Americe. Church of God mi nabídla katedru na Lee College v Clevelandu ve státě Tennessee. Trvalo šest týdnů, než byly splněny zákonné předpisy, k čemuž patřilo i obdržení povolení k pobytu. V College v Tennessee, na které se ostatně rozšířilo úžasné probuzení, jaké tam ještě nikdy nezažili, jsem mohl jednak naplňovat svoji učitelskou službu, ale i plánovat a připravovat světovou konferenci v roce 1952. Velkou pomocí se mi při tom stali studenti, kteří převzali značnou část prak­ tických prací spojených s přípravami tohoto setkání pěti set letničních věřících. Bylo to namáhavé období a zároveň pěkný způsob, jak zahájit onen po­ malý a často obtížný proces zapouštění kořenů v cizí zemi. Byla to teďnaše vlastní zem. Avšak Pán ke mně stále ještě mluvil ohledně církví. Zatím jsem v tomto směru nepodnikl vůbec nic, neměl jsem na ně ani spojení, a dokonce jsem ani nevěděl, jak bych je mohl navázat. A přece jsem potřeboval mít kde začít.

109

Říkali mu pan Letnice Časem jsem poznal, že bych se dopustil chyby, kdybych se usadil v něja­ kém letničním centru Springfieldu s AssembliesofGod,v Clevelandu s Church of God nebo kdekoliv jinde. Viděl jsem nutnost přiblížit se víc ke klíčovým mís­ tům tradičních církví a jejich organizací, aniž bych byl nějakou skupinou, s níž bych byl těsněji spojen, omezován nebojí pohoršoval. Bylo mi také jasné, že ta­ kovým místem je New York. Podle tohoto jasného vedení jsem se vzdal svého postavení na Lee College, i když ne bez určité úzkosti. S Anniným tichým souhlasem jsem našel nové byd­ liště ve Stamfordu. ve státě Connecticut, kde jsme se z Boží milosti mohli nastě­ hovat do krásného domu v příjemném okolí a ve vítané blízkosti obrovské metropole. Jednoho dne jsem v novinách četl, že Dr. John A. Mackay, prezident princetonského Theological Seminary a jeden z nejváženějších presbyteriánských představitelů na světě, označil letniční hnutí za největší požehnání, kterého se křesťanstvu v tomto století dostalo. To bylo odvážné tvrzení a vzbudilo na mno­ ha místech pozornost. Přece jsem si však nebyl zcela jist, snad pro nadměrnou opatrnost. Byl to dr. Mackay, který před krátkou dobou také řekl, že letniční jsou „mouchy ve vonné masti protestantismu.“ Uvažoval jsem, čemu tedy skutečně věří. Snad právě tady se otevřou nějaké dveře. Zavolal jsem mu do Princetonu. „Chtěl bych vám poděkovat za přívětivé slovo o letničních. Nedávno jsem však od vás četl něco, co znělo docela jinak. Zřejmě jste změnil své mínění.“ Bez váhání odpověděl s velkou srdečností: „To jsem skutečně změnil.“ Upřímně vyznal, že se předtím mýlil, především v důsledku neznalosti a nepo­ rozumění. „No.“ řekl jsem, když se náš krátký rozhovor blížil ke konci. „Jsem sekre­ tářem světové letniční konference a rád bych se s vámi setkal a pohovořil si s vámi o tom.“ Jeho odpověďbyla opět velice srdečná: „Přijďte, přijďte! Poobědváte u mne, a pak si můžeme pohovořit.“ Byly to skutečně otevřené dveře. Vydal jsem se do Princetonu a rychle jsem navázali přátelství, které nikdy neochladlo. Byl to jeden z těch řídkých a vzácných vztahů, ve kterých obě stra­ ny dobře znají celou pravdu o tom druhém, rozdíly a všechno ostatní, a v jedi­ ném okamžiku jsou v Duchu svátém spojeni navždy. Rada a vedení Dr. Mackaye mi byly neocenitelnou pomocí, když jsem opatrně kráčel cestou, kterou mi Pán připravil. Několik dní po setkání s Mackayem ke mně Pán opět jasně promluvil. „Nastal čas, abys šel zítra do sídla Světové rady.“ Čekal jsem, že se dveře otevřou ještě více. Díky Dr. Mackayovi, který byl u Světové rady církví (SRC) dobře znám, se již otevřela velká skulina, ale já doufal,

110

XIX. kapitola/ Most

že přijde něco ještě oficiálnějšího. Nicméně úkol zněl: „Jdi!“ A tak jsem jel že­ leznicí a pak podzemní dráhou na Manhattan, Pátou avenue, do SRC. Představil jsem se Dr. Rosswellu Bamesovi, a přemýšlel přitom, co bych měl uvést jako důvod své návštěvy. Dělal jsem si však zbytečné starosti. Byl jsem letniční, pro ně do jisté míry kuriozita. Proto byli potěšeni, že vidí jednou skuteč­ ného, živého letničního. A oni sami byli všechno jiné než obludy. Neměli ocasy a já jsem neskákal z jednoho lustru na druhý. Strávil jsem u nich celý den. Bezprostředně nato mne navštívil Bili Wilson z East Providence, misijní sekretář skupiny jedné malé letniční obce v New England. Řekl mi, že Pán mlu­ vil k němu a jeho bratřím ohledně těžkostí, které mají jejich misionáři s uzná­ ním v Keni a v jiných východoafrických zemích. Letniční misionáři procházeli tehdy v oné části Afriky nesmírně těžkou dobou. Jejich svoboda byla omezová­ na a nedařilo se jim přimět žádné vlivnější křesťanské seskupení k tomu, aby jim pomohlo. Byli prostě v koncích. „Bille,“ řekl jsem opatrně, „jediné kontakty. které mám a které by eventu­ álně mohly pomoci, jsou na SRC a Pán o tom jistě ví. Je to to, co tě přivedlo?“ „Vůbec nic jsme o tom nevěděli,“ odvětil. „Víme jen, že nám Pán řekl, abychom přišli za tebou a hovořili o tom s tebou.“ Tak jsem znovu vyhledal svého nového přítele Dr. Mackaye. Byl preziden­ tem Mezinárodní misijní rady .onoho sdružení, z něhož vznikla SRC. Misijní rada byla teď misijně evangelizační větví, zatímco Světová rada převzala úkoly souvi­ sející s její podporou a s vysíláním. Mackay mne odkázal na Charlese Ransona, sekretáře Mezinárodní misijní rady (MMR), který mi přislíbil svoje služby. „Musíte jen požádat vaše hnutí, aby napsali dopis o neblahé situaci ve východní Africe a poslali nám jej společně s vaším doporučením.“ To se rychle stalo. Ranson postoupil potom dopis a doporučení londýnské kanceláři Rady, která se obrátila na britský koloniální úřad. Britové předali pod­ klady do Keni spolu s doporučením poskytnout letničním oficiální uznání a svo­ bodu. Během dvou měsíců byla záležitost vyřízena. Tolik haněná SRC si pospíši­ la, aby přišla letničním bratřím na pomoc. Když jsem vyslovil Dr. Mackayovi svůj dík za tuto podporu, navrhl mi prohloubit náš kontakt návštěvou světové konference MMR v Německu, která prakticky navazovala na světovou letniční konferenci v roce 1952 v Londýně, takže moje cesta do Německa by nebyla spojena s dalšími cestovními výlohami. Souhlasil jsem s tím, ovšem jen s bázní a třesením, neboť se tam měli sejít ve­ doucí osobnosti velkých církví z celého světa.

111

Zarazit kolíky dál V Londýně skončil další úsek mého života. Bylo to v mnoha ohledech smutné období; přesto jsem si byl jist, že Pán má tyto změny ve své ruce. Sešel jsem se s vedoucími bratřími konference v roce 1952 a stál před nimi s láskou a pokorou v srdci. „Mám dojem, že Pán nechce, abych dál nesl toto bře­ meno. Jsem si jist, že světová konference se bude konat i v budoucnosti. Myslím, že bych měl odstoupit.“ Bratři na mne hleděli vážně a tiše. Aniž bych čekal, až se k tomu vyjádří, pokračoval jsem: „Musel jsem vším procházet ve víře. Svou službou jsem musel vydělávat dostatek finančních prostředků, abych se mohl starat o svou rodinu, platit své cestovní náklady a hradit obrovské výdaje, jež mi vznikly touto konferencí. Nedostávám žádnou podporu. Když mne začala vyplácet Lee College, zastavily svou podporu všechny sbory, které mi pomáhaly v době mé krize. Znovu opakuji: myslím, že přišel čas, abych odstoupil. Nechci být znovu zvolen jako sekretář. Rád budu spolupracovat podle možností jiným způsobem, ale tuto vedoucí pozici už déle zastávat nemohu.“ Jeden z bratří se konečně ujal slova a Pán mu dal moudrost. „Bratr David poznal, že přišel čas, aby odstoupil. Kdyby zastával tuto pozici dál. hrozilo by nebezpečí, že se stane naším papežem.“ Myslím, že měl pravdu. Základy pro světovou konferenci byly položeny a bylo nutné vedení na širší základně. Navíc jsem věděl, že mne Pán Bůh povolává k něčemu jinému. Musel jsem být poslušný. S určitými obavami jsem se vypravil do institutu, kde byl zajištěn nocleh během konference MMR ve Willingenu v Německu. Připadal jsem si jako berá­ nek, který jde mezi vlky. Na dotaz, jak dlouho se zdržím, jsem řekl: „Tři dny.“ K tomu jsem byl ochoten, jedenáct dní na mě bylo moc. Když jsem vstoupil do auditoria, kde den předtím sezení začalo, zastihl jsem účastníky právě při přestávce na kávu. Zaslechl jsem zavolat své jméno a obrátil jsem se. Byl to Dr. Mackay. Běžel ke mně vysloveně s otevřenou náručí. Byl stále ještě prezidentem MMR.

112

XX. kapitola/ Zarazit kolíky dál „To je můj drahý letniční přítel, David du Plessis,“ zvolal hlasitě, přičemž zdůraznil to „letniční“. Uchopil mne za ruku a svoji levou ruku položil na mé ra­ meno. „Jak se ti vede, příteli?“ ptal se hlasitě a zdůraznil tentokrát to „příteli“. Přivedl mne k řadě lidí, kteří čekali na kávu, a šel se mnou podél ní, jako by se jednalo o oficiální přijetí. Dříve, než jsme došli nakonec řady, obdržel jsem již tolik pozvání k rozhovorům, že by na to tři dny nestačily. Nakonec jsem se omlu­ vil a pospíchal zpět do přihlašovací kanceláře. „Můžete, prosím, prodloužit moji rezervaci ze tří dnů na jedenáct? Zdržím se déle, než jsem předpokládal.“ Na kon­ ferenci bylo přítomno dvě stě deset delegátů z celého světa, misionáři ze všech možných misijních společností a početní domorodci. Z těchto dvou set deseti delegátů jich sto deset mělo se mnou rozhovor.,.No,“ začínalo to obvykle, „začněte od počátku a vysvětlete mi, co je to letniční hnutí.“ Nato jsem využil příležitosti a všem, kteří to chtěli slyšet, přinesl letniční zvěst o působení Ducha svátého. Bylo to zde, kde mi dali přezdívku „Mister Pentecost“ pan Letnice(Pentecost = letnice, pozn. vydavatele). K těm, s nimiž jsem se setkal, patřil sekretář SRC, Dr. Willem Visser’t Hooft. Byl to jemný, starší Holanďan, který ke mně rychle pojal důvěru, když zjistil, že mluvím holandsky. Krátce jsme se setkali už předtím při jedné z mých návštěv v sídle SRC v New Yorku. Během našeho rozhovoru ve Willingenu mi Visser’t Hooft svěřil,že podle jeho mínění jsou letniční se svojí zbožností víry silou,která by mohla Světové radě pomoci. Bylo to opravdu tak zlé, jak jsem slyšel v Ameri­ ce? Mohla být SRC skutečně tou šelmou z konce věků, která má vystoupit z moře národů? Potom se mi rychle a tiše otevřely další dveře. Dr. Visser’t Hooft mě vzal stranou. „Nemohl byste přijet roku 1954 do Evanstonu ve státě Illinois na druhé plenární zasedání SRC?“ „Snad ano, ale jak k tomu přijdu? Všichni jsou tu uznávaní církevní před­ stavitelé, což já jistě nejsem. A žádná z letničních církví není vaším členem. Mimo to nejsem už ani sekretářem světové letniční konference.“ Podivil se. „Čím se tedy živíte?“ „Spolupracuji například s Far East Broadcasting Company.“ Bylo tomu skutečně tak. Pokoušel jsem se vybudovat si více kontaktů k ostatním církvím mimo jiné právě kvůli této společnosti, neboť jak finančně, tak i co se týče vysíla­ cího programu byla závislá na podpoře všech denominací. „Ano,“ řekl Visser’t Hooft, „to mne přivádí na jednu myšlenku.“ Podíval se mi přímo do očí a ťukal svým ukazováčkem na moji hruď. „Byl byste ochoten pracovat během trvání shromáždění SRC v konferenčním štábu?“ Přikývl jsem a ptal se sám sebe, zdali je to skutečnost. „Dobrá, potom vám můžeme poskytnout zdarma stravu a nocleh, ovšem nic víc, a budete pracovat pro nás. Tak budete u pramene dění, a to přece právě chcete.“ „V pořádku,“ odvětil jsem, „ale jakou práci ode mne očekáváte?“

113

Říkali mu pan Letnice

„Dělejte to samé, co jste dělal dosud. Mluvte prostě s každým biskupem, s každým arcibiskupem nebo co kdo je, a vyprávějte jim všem o letnicích. Mlu­ vil jste zde s více než polovinou lidí, a tato polovina pak vyprávěla to, co jste jim řekl, té druhé polovině. Diskutovali jsme o letnicích při snídani, při obědě, při kávě a při večeři. Včera večer jsem slyšel, jak někdo říkal: 'Co to s námi vlastně je? Vynoří se tu jeden letniční a každý mluví o letnicích!’“ Udělal malou pomlku a zase mi poklepal prstem na hruď. „To je přesně to, co bych od vás chtěl. Vyprávějte jim o Duchu svátém.“ Jeho obličej zářil. Když jsem dorazil do Evanstonu, přidělili mne hned tiskovému oddělení. Mojí úlohou bylo zvát anglicky nemluvící delegace k rozhlasovým a televizním rozhovorům a k tiskovým konferencím. Musel jsem se v nitru smát, když mi po­ psali, co mám dělat. Zdálo se, že přijdu do styku s celým světem. Mimo to jsem měl s novinářským průkazem na klopě přístup všude a na všechna zasedání. Měl jsem co dělat od časného rána až do pozdního večera. Bylo mi milo okolo mého starého letničního srdce, když jsem slyšel jednu z hlavních promluv. Měl ji Dr. Edmund Schlink z Německa. Řekl: „Nemůžeme mít nikdy jednotu a vzájemně se milovat, pokud se nesetkáme u paty kříže pod krví Kristovou.“ Jeho slova značně popudila mnoho bojovných liberálů. „Mysleli jsme, že tyto sentimentální nesmysly patří minulosti, ale už je to tu zase a dělá se, jako by to byl nějaký nový objev.“ Já jsem si však řekl: „Když může Edmůnd Schlink takto kázat o Ježíšově krvi, potom se nacházím na dobré půdě.“ Takovéto epizody mne zaměstnávaly stále více a cítil jsem, že musím jít na věc z jiné strany. Dosud jsem byl pouze kuriozitou, někým z jiného světa. To ale neodpovídalo tomu, k čemu mne Pán povolal. Velmi jsem se za to modlil a po­ zvolna jsem poznal, co Pán chce. Napomenul mne: „Vzbuzuješ dojem, jako by Duch svátý byl všechno,“ řekl tak jasně, že jsem sebou až trhl. Věděl jsem, že Duch svátý nemluví sám o sobě, ale o Ježíši. Začal jsem dávat své zvěsti jiné důrazy. Místo toho, abych mluvil o letniční zkušenosti, mluVil jsem od té doby o křtu v Duchu svátém skrze Ježíše. Když za mnou přicházeli ti, kteří chtěli vědět víc - a po Evanstonu přicházeli stále více, říkal jsem: „Budu s vámi hovořit pouze o tom, co činí Ježíš Kristus. Neboť nemů­ že existovat něco takového jako letnice, pokud nejdeme k Pánu Ježíši, křtiteli v Duchu svátém.“ Ústředním tématem mé zvěsti se stal Ježíš Kristus jako cesta, pravda a ži­ vot. Od té doby jsem viděl stále méně případů, kdy lidé dosáhli nějakých „duchov­ ních“ zkušeností pomocí nějaké zvláštní metody nebo vlastního úsilí. Zjišťoval jsem, že se obrátili k Pánu Ježíši jako ke křtiteli, a jejich zkušenosti byly potvrzo­ vány Písmem svátým. Přesto jsem po celou tu dobu cítil, že ještě něco chybí. Teprve pozvolna se mi objasnilo, co to bylo. Mezi věřícími, kterým jsem směl sloužit, bylo mnoho předsudků. Měli předsudky vůči svým vlastním lidem, vůči letničním, vůči kato­

114

XX. kapitola/ Zarazit kolíky dál líkům nebo vůči někomu jinému. Co potřebovali, byla zkušenost odpuštění. Nakonec jsem poznal, že musím veřejně a při každé příležitosti vyznat a dosvědčit své dřívější falešné postoje, čímž od nich budu osvobozen. Začal jsem dosvědčovat, jak mne Pán vedl ke schopnosti odpouštět a k pravé lásce. To byla odpověď. Když jsem vyprávěl svůj příběh, poznávali lidé své vlast­ ní předsudky, svou vlastní zášť, své vlastní nepřátelství daleko lépe, než kdybych je v řeči káral. Dodnes mám málokdy kázání, v němž bych nejprve nepodal krátký souhrn svého života, a přitom nezdůraznil odpuštění. To byla také zvěst Pána Ježíše, kte­ rý z kříže odpouštěl, udělil nám svého Ducha svátého a dal nám pověření v této službě odpuštění pokračovat. Pak přichází křest v Duchu Božím. Pak přicházejí zázraky.

115

Prožitá pravda V roce 1956 jsem byl pozván, abych mluvil v Connecticutu na jednom ví­ kendovém setkání k církevním představitelům z celé Ameriky. Vyklubala se z toho jedna z největších zkušeností v mé službě. Kolem mne se pohodlně usa­ dilo dvacet čtyři vedoucích osobností. Požádali mne, abych jim vyprávěl o let­ niční zkušenosti a o letničním hnutí. Přitom jsem měl mluvit ve vší otevřenosti a nezdržovat se ani kritiky. Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem si přál, abych mohl vystoupit před ta­ kovými muži, abych je pranýřoval za jejich teologii, která byla podle mého názo­ ru zčásti falešným učením, a svolával na ně Boží soud. Nyní se mi tato příležitost naskytla.a oni mne dokonce vyzvali,abych vůči nim nešetřil kritikou. Modlil jsem se: „Pane, co chceš, abych činil?“ Onoho rána se se mnou něco stalo. Po několika úvodních slovech jsem na­ jednou cítil, jak mnou proniká intenzivní teplo. Věděl jsem, že Duch svátý nade mnou převzal vládu, co však mělo znamenat tohle? Cítil jsem, jak mé srdce opus­ til přísný duch kritiky a soudcovství.a namísto toho jsem pociťoval takovou lás­ ku a soucit s těmito duchovními představiteli, že bych za ně raději zemřel, nežli je odsoudil. Od tohoto dne jsem začal rozumět,co to znamená sloužit „vzácnější cestou“ (1 K 1231). To je metoda Ducha svátého. Déle než hodinu jsem říkal všechno, co mi Duch svátý vkládal do srdce. Ještě nikdy jsem neměl tak pozorné posluchače. Bylo mi jasné, že Duch v nich může způsobit tytéž věcijako ve mně. To bylo zřejmé,když nastal čas pro klade­ ní otázek a jejich zodpovídání. Zaznělo upřímné přání dozvědět se o darech a službě Ducha svátého všechno. Prožil jsem to, co Ježíš zaslíbil: „Když pak vás povedou ... nestarejte se předtím, co byste mluvili, ale což vám bude dáno v tu hodinu, to mluvte. Neboť nejste to vy, kteří mluvíte, ale Duch svátý.“ (Mk 13,11) Potom přišla otázka, která byla tou nejlepší příležitostí nešetřit kritikou. Avšak já jsem vůbec necítil touhu kohokoliv usazovat, kritizovat nebo zraňovat. V srdcijsem se modlil. Otázka zněla: „Řekněte nám,prosím, v čemspočívározdíl mezi vámi a námi? Citujeme stejná biblická místa jako vy, a přece znějí tato slo­

116

XXI. kapitola! Prolitá pra vda va ve vašem podání úplně jinak. Říkáme tytéž věci jako vy, ale zdá se, že v tom, co říkáte vy, spočívá hlubší smysl. Neřekl jste nic, proti čemu bychom mohli vznést námitky, a přece tu lze zcela zřetelně vycítit určitý rozdíl.“ Co jsem na to měl odpovědět? Jak to skutečně bylo? Duch svátý mi přišel na pomoc a já řekl: „Pánové, srovnání mohou být nepříjemná a já bych nerad někoho zranil, ale vidím to takto: u vás spočívá pravda na ledě a u mě je na ohni.“ „To je na mě moc,“ řekl jeden, „vysvětlete to, prosím.“ „Mluvili jsme o ’mase’a o hutné stravě slova,“ odpověděl jsem, „a podob­ ným způsobem bych vám chtěl ilustrovat, co mám na mysli. Bydlím v Dallasu v Texasu, kde bývá velmi horko. Abychom mohli přechovávat potraviny ve vět­ ším množství, máme mrazničku. Když dostaneme maso za výhodnou cenu, kou­ píme půlku hovězího, a tak mám v mrazničce stále ten nejlepší steak. Kdyby někdo z vás přišel ke mně na návštěvu, rád bych mu takový steak naservíroval. Dejme tomu, že bych jej vyndal z ledničky a položil vám jej na talíř. Dalo by se to jíst? Samozřejmě, že ne. Byla by to jen hromada zmrzlého masa. A přece bychom o tom mohli diskutovat. Mohli bychom dokonce zjistit určitá fakta: váží tři sta padesát gramů. Obsahuje tolik a tolik kalorií a určité vi­ tamíny. Víme, že mi jej prodal řezník. Možná bychom zjistili i to, ze kterého ran­ če dobytek pocházel, jeho rasu a stáří a podobně. Víme také, že když se jej rozhodneme sníst, utiší náš hlad. Přibereme tak na váze. Ale můžeme o steaku takto diskutovat celou půlhodinu, zatímco on bude stále ještě na stole a my bude­ me stále hladoví. Náš rozum bude nakrmen informacemi, na steaku si však nepo­ chutnáme. Co tedy musíme udělat? Něco se musí stát, aby se maso dalo jíst a jeho existence se tak pro nás stala reálnou. Dám ho své ženě a ona to postaví na oheň, aniž by se příliš ptala na námi zjištěné skutečnosti a informace. Během několika okamžiků pronikne bytem jiná vůně, atmosféra se změní a každý ví, že se něco vaří. Přijde můj malý chlapec a zvolá: „Maminko, tady to krásně voní. Už skoro umírám hlady.“ Dostaneme všichni naservírovaný dobrý, horký steak z ohně a řekneme: 'To je vynikající!’ Onemocní snad můj malý hoch z toho, že neví všechny skutečnosti o mase?“ „Víte, pánové,“ pokračoval jsem, „máme tu všechny základní prvky dobré­ ho letničního shromáždění. Vládne určitá atmosféra. Každý ví, že se něco děje. Starý opilec, který sedí v rohu, nepotřebuje nejdřív slyšet o teologii zachraňující milosti. Nedělá se mu přednáška o znovuzrození. Dostane 'horké evangelium’ vyjádřené ve skutečnostech: Bůh tě miluje a chce tě zachránit. Pros a bude ti dáno. Hledej a nalezneš. Učiň to nyní. Pán Ježíš je zde, aby se s tebou setkal. Chce ti dát vodu života a nebudeš už nikdy žíznit. A ten hříšník pozvání přijme. Po ně­ kolika minutách se zvedne z kolen a ví, že se s ním něco stalo. Je novým člově­ kem. Má později ještě spoustu času, aby poznal teologii své zkušenosti. Nakonec i v životě apoštolů přišla letniční zkušenost křtu v Duchu svátém dříve, než o tom

117

Říkali mu pan Letnice formulovali jakékoli učení nebo teologii. Měli zkušenost, ne učení.“ Udělal jsem malou pomlku a pokračoval: „Milí přátelé, když vytáhnete velké pravdy evangelia z vašich teologických mrazniček a postavíte je na oheň Ducha svátého, vaše sbory a skrze ně celý svět to úplně promění. Co Ježíšova církev potřebuje, nejsou lepší teologové, nýbrž muži plní víry a Ducha svátého. (Sk 63) Lidé, kteří mohou říci: „Naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu Božím. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2 K 3,5n) Na to jeden z těchto uhlazených mužů řekl: „Proč jsem nepotkal někoho, jako jste vy, již před mnoha lety? Poznal jsem, že moje služba nevede k výsled­ kům, ale nemohl jsem najít důvod mého selhání. Nyní je mi jasné, že nesouhlasila moje duchovní teplota. Chyběla mi moc Ducha svátého.“ Vstoupil jsem do budovy United Presbyterián Church v malém městě Parkesburg, ležícím v jihovýchodní Pennsylvánii. Když jsem za sebou zavřel dveře, pozdravil mě vysoký, štíhlý, profesorsky vypadající pán s hnědými vlasy. Byl to James Brown, pastor sboru a profesor na Lincolnově semináři v nedalekém Oxfordu v Pennsylvánii. Od Boba Rice, korejského misionáře, jsem se dozvě­ děl, že James Brown byl až do svého znovuzrození jedním z nejsvobodomysl­ nějších církevních mužů. Prožil mocné obrácení a nyní toužil poznat, jakou cestu mu Bůh připravil. Uvedl mne do vkusně upravené zasedací místnosti, kde se již nacházelo asi dvanáct lidí. Byli tam Jimovi kolegové z fakulty, několik lékařů a jiných lidí s civilním zaměstnáním, několik starších jeho sboru a kostelník. Rychle jsme zjistili, že kostelník a já mluvíme stejnou řečí. Stál také potom během celého rozhovoru za mnou. Jim zahájil rozhovor. „Pane Du Plessis, došli jsme k přesvěd­ čení, že existuje křest v Duchu svátém. Rádi bychom se o tom dozvěděli více a také bychom rádi poznali, jak je možné přijmout všechny dary Ducha svátého.“ „Těch je celá řada,“ řekl jsem. „Proč to všechno chcete vědět?“ Jim naprosto vážně řekl: „Slyšeli jsme, že letniční údajně uvázli u mluvení jazyky, nebo přinejmenším skoro uvázli, a my bychom nechtěli v žádném pří­ padě uváznout. Chceme jít dál.“ „Dobře,“ odpověděl jsem a zdvihl se za dlouhým stolem uprostřed míst­ nosti. „Když pročítáme 12. kapitolu 1. Korintským, vidíme, že i to ostatní je tu pro nás. Znamená to, že každému jednotlivci bude dáno zjevení Ducha k užitku všech. A dále tu stojí psáno, že toto všechno působí jeden Duch, který každému uděluje ze svého tak, jak sám chce.“ Udělal jsem pauzu. Jejich tváře byly vážné a prozrazovaly pozornost. „To neznamená, že by jeden dar dal tomu a jiný onomu. Znamená to jen, že používá určitou osobu, aby manifestoval určité dary za určitých okolností. Pro­ půjčuje dary, a sice těm, které pro to vyhlédl.“ Více než hodinu jsem s nimi procházel verš za veršem biblická místa, kte­

118

XXI. kapitola/ Prožitá pravda

rá jim otevírala oči pro možnost života v Duchu svátém. Po většinu času prozra­ zoval výraz jejich tváře, že to myslí vážně a že touží po poznání. Jen občas se objevil úsměv, když se jim zrovna něco ujasnilo. V mé blízkosti seděl profesor jménem Andrew Murray. Zaujala mne okol­ nost, že měl stejné jméno jako velký jihoafrický Boží muž, k němuž jsem měl velikou úctu. Když mi po mém úvodu začali klást otázky, zdvihl ruku také on a řekl: „Nemám sice žádnou otázku k tomu, co jste říkal, ale hluboce na mne zapůsobilo a zarazilo mne to, co jste dělal. Nevím, jak to děláte.“ „Nejsem si jist, zda vím, co máte na mysli,“ odvětil jsem. „No, na začátku jste nám řekl: 'Dávejte dnes večer pozor. Věřím, že mne Duch použije, abych vám demonstroval dary Ducha.’ A připojil jste k tomu: "V mnohém z toho, co se stane,rozeznáte projevy Ducha. Když budu mluvit slovo poznání, tak si nemyslete, že je to můj vlastní rozum. Nemá to také nic společné­ ho se čtením myšlenek nebo autosugescí,’ řekl jste. 'Je to vědění Ducha svátého, který mi dává slovo, o kterém byste se mohli domnívat, že vím, ke komu je ří­ kám.’ Citoval jsem vás správně?“ „Ano, dosti věrně.“ „No, a právě to je ono,“ pokračoval důrazně, „udělal jste něco, čemu nero­ zumím. Když jste začal mluvit, formuloval jsem si v myšlenkách otázku. V tom okamžiku jste se na mne obrátil, pohlédl na mne a dal mi na to odpověď, jako byste slyšel, na co myslím. Spadl jsem téměř ze židle. A to jste udělal dokonce třikrát. Odkud jste věděl, na koho se máte podívat?“ „Milý příteli,“ odvětil jsem, „to bylo poznání Ducha svátého. Věděl přesně, na co myslíte, a pohotově vám odpověděl.“ Zase jsem musel žasnout nad přesností působení Ducha Božího. Na rozdíl od nás nemíří nikdy vedle. Totéž se jasně projevilo při jedné pozdější příležitosti. Mluvil jsem k vel­ kému zástupu katolíků ve Francii. Mluvil jsem na základě Skutků o dni letnic. Onoho dne,“ řekl jsem, „byla přítomna Marie, matka Ježíšova. To mi doka­ zuje, že Marie patřila k těm, kteří přijali Ducha svátého - ona, které Bůh tak ne­ obvykle požehnal. A velice se mi líbí myšlenka, že Marie byla první ženou, která mluvila v nových jazycích.“ Mezi posluchači bylo mnoho žen, mnohé z nich jeptišky. Většina měla na tvářích široký úsměv. „A nyní vy, katolické sestry,“ pokračoval jsem, „vím, jak vysoké mínění máte o Marii. Chápete už teď, že když Marie potřebovala tento křest, potřebujete ho také vy?“ „A i když je některá z vás představená,“ zdůraznil jsem svou myšlenku, „tak přece nestojí nad Marií.“ Po shromáždění ke mně přistoupila elegantně oblečená, zjevně velmi vzdě­ laná dáma, a tiše se ptala: „Znáte mne?“

119

Říkali mu pan Letnice „Ne, obávám se, že ne.“ „Ale,“ řekla a mírně se začervenala, „ukázal jste na mne ukazováčkem a mluvil ke mně.“ „Skutečně?“ „Řekl jste: 'Matko představená, potřebujete křest.’“ Začal jsem se usmívat. „Vy jste matka představená?“ „Ano.“ V očích měla slzy. „Odkud jste to věděl?“ „To bylDuch svátý,“ odpověděljsem a cítil,jak nás všechny obklopuje Boží láska. „Bylo to slovo poznání. Mluvil přímo k vám.“ Po našem rozhovoru v zasedací místnosti presbyteriánského kostela v Parkesburgu jsem mluvil s Jimem Brownem ještě o samotě. Věděl jsem, že mu, podobně jako i jiným. Pán chce dát skrze mne radu, které by mnozí moji bratři nerozuměli a kritizovali by ji. „Bratře Browne,“ začal jsem, „mám pro vás slovo. Během večerní diskuse mi dnes večer Pán řekl, že vás mám varovat před tím, abyste opustil svůj sbor a svou církev.“ Byl překvapen. „To je odpověď na jednu z otázek, kterou jsem vám chtěl položit. Ptal jsem se sám sebe, kam mám odsud odejít. Chtěl jsem si od vás ne­ chat poradit, do které letniční církve bych měl nejraději vstoupit.“ „O tom vůbec neuvažujte,“řekl jsem. „Pán vás chce mít zde.“ „Nebudou mne ale chtít v presbyteriánské církvi nechat,“ namítl. „Před krátkým časem jsem měl setkání s vedoucími starých církví. Což­ pak nepatříte k United Presbyterián Church?“ „To patřím!“ No, a což není prezidentem presbyteriánského semináře Dr. Mackay? Spojte se s ním. Řeknu vám, že církevní představitelé z National Council mi slíbili, že od nynějškajiž nebude křest v Duchu svátém a jeho důsledky včetně obecenství s letničními pro jejich faráře, misionáře nebo členy tabu.“ Později jsem se dozvěděl, že Jim poté, co přijal křest v Duchu, zavolal Dr. Mackayovi a tento skvělý muž mu potvrdil všechno, co jsem mu řekl. Zanedlouho jsem měl příležitosti říci totéž jednomu duchovnímu episkopální církve, Dennisu Bennettovi. Nikdy jsme se nesetkali, ale v jednom dopise mi psal o velkých těžkostech, které měl ve svém kalifornském sboru. Radil jsem mu: „Ať už uděláte cokoliv, neopouštějte svou církev. Bude-li třeba, proste o ji­ ný úkol. Ale episkopální církev neopouštějte.“ Dennis Bennett se podle toho zařídil. Převzal novou farnost v Seattlua slou­ žil Pánu dále jako episkopální farář s velkým požehnáním. Bylo by třeba jmenovat z oné doby ještě další, například Howarda Ervina a Francise Whitinga, oba baptisty, jejichž působením byly ovlivněny tisíce. Pán stavěl své lidi do všech církví, do historických i do těch ostatních. Rok od roku přibývalo příležitostí, kdy jsem jim směl sloužit.

120

XXII. Cesta osamělosti V padesátých a šedesátých letech se můj oficiální vztah k letničním sku­ pinám uvolňoval stále více. Dodatečně v tom všem rozpoznávám suverénní Boží řízení, ale byly to často bolestné dny, měsíce a léta. Ve všem našem utrpení ne­ smíme nikdy zapomenout, že „každou ratolest, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce“. (J 15,2) Na světovou konferenci roku 1955 ve Stockholmu jsem nedostal pozvání. Neměl jsem také peníze. Ale napsal jsem vedoucím bratřím a dal jim vědět, že se mnou mohou počítat, pokud by si ode mne přáli nyní nebo později nějakou služ­ bu. Co mi tehdy dělalo největší starost, byla zjevná tendence ignorovat neorgani­ zované letniční ve prospěch organizovaných hnutí jako Assemblies of God, Church of God a podobně. Obával jsem se, že by se světová konference mohla stát obe­ censtvím organizací, a ne obecenstvím místních sborů. Výsledkem mé nabídky, že budu nějakým způsobem nápomocen, byl do­ pis od vedoucích konference roku 1955. Byl jsem v něm žádán, abych vzhledem k tomu, že nyní žiji na druhé straně oceánu, fungoval jako sekretář příští konference. kteráse mělakonatv roce 1958 v Torontu. To však nakonec vedlo k nej­ většímu zklamání v mém životě. Moje mezicírkevní činnost se rozšiřovala a zprávy o tom se rychle šířily. Důsledkem bylo určité ochladnutí vztahů v Torontu, ba dokonce jisté odcizení. Zjistil jsem, že se konaly oficiální rozhovory, aniž bych o tom byl jako sekretář informován. Byl zaveden také nový způsob jmenování členů výboru a předsed­ nictva. Když bylo jmenování oznámeno, ukázalo se, že nejsem ani členem výbo­ ru . Nový systém umožnil přijímat rozhodnutí, aniž by s ním muselo být seznámeno veřejné grémium. Když se vynořily otázky jako: „Proč není členem bratr David du Plessis?“ odpověď zněla: „Ó, potřebujeme nové bratry, a kromě toho jich nemá být příliš mnoho z Ameriky.“ Sám jsem zašel za jedním členem předsednictva a zeptal se ho: „Proč mne křižujete?“

121

Říkali mu pan Letnice „To je příliš silné slovo,“ odvětil. „Tak dobře. Co vás vede k tomu, abyste se mnou jednali s despektem a pře­ stali se mnou počítat? Víš, že jsem považoval za nutné vzdát se svého vedoucího postavení. Ale nikdy se mi ani nesnilo, že budu úplně odepsaný.“ Bratr se všelijak kroutil, ale nakonec z něj vylezlo: „Zajímáš se příliš o eku­ menické hnutí v liberálních církvích, ano, zdá se, že jsi tím přímo posedlý! A dru­ hým důvodem je to, že se příliš zajímáš o nezávislé letniční.“ „Ach tak, tím to tedy je.“ Tak tohle bylo tou pravou příčinou. Pán mi jasně ukázal,že má zájem takéo ty neorganizované. Byli součástí jeho žně. Ale na oné konferenci v Torontu byli mnozí kazatelé ze svobodných letničních sborů a byli ignorováni. Zdálo se, jako by pro světovou konferenci už nebyly místní sbory důležité. Moje osamělost se prohloubila. Deset let jsem usiloval o jednotu mezi letničními. Nyní se však zdálo, že konferenci ovládla hostující země. Dominova­ ly silné organizace a pluralita vedení v mezinárodním smyslu byla malá. Co se to stalo s naší původní vizí? Cítil jsem se sám. Byla to cesta osamělosti. Nemohl jsem si vzpomenout na žádnou jinou dobu ve svém životě, kdy bych se cítil ve službě Pánu tak smutný a skleslý. Připadalo mi, jako bych deset let promrhal. Cítil jsem se, jako bych byl u konce, ale u konce čeho? Netrvalo dlouho a začal jsem vnímat hluboko ve svém srdci tichý hlas. Po celé dny říkal: „Důvěřuj mi a nepochybuj. Otevřou se jiné dveře. Uvidíš, jak se v roce 1959 stanou zcela neočekávané a nové věci.“ Ano, bylo to zřetelné: „1959“. Rok 1959 byl skutečně pozoruhodným rokem. Ony „zcela neočekávané a nové věci“ se opravdu udály. Měl jsem přednášky na letniční téma na nejrůz­ nějších místech: na Princenton Seminary, na Evangelical Congregation School of Theology v Myerstownu, na Yale Divinity School v NewHavenv Connecticutu, na Union Theological Bossey ve Švýcarsku a na Perkins School of Theology patřící Southern Methodist University v Dallasu v Texasu. K tomuto seznamu přistupuje ještě třítýdenní návštěva v květnu na princetonské universitě, kde jsem byl hostem prezidenta, mého přítele Dr. Mackaye. Na tuto návštěvu navazovala o rok později další, kdy jsem byl hostem Dr. Jamese McCorda, nástupce Dr. Mackaye. Do dnešních dnů mne vážou s Princetonem zvlášť srdečné vztahy. Další novou a obšťastňující zkušeností pro mne byla 18. konference pres­ byteriánského světového svazu v SaoPaulov Brazílii v roce 1959. Účastnilo se jí šest set delegátů, kteří přijeli z padesáti šesti zemí a reprezentovali čtyřicet šest milionů kalvinistů. A opět to byl Dr. Mackay, který mi dopomohl k dalším ote­ vřeným dveřím. Jako předseda rady mne představil, mimo jiné, těmito slovy: „Ať už budou říkat jednou dějiny o našem příteli cokoliv, v každém přípa-

122

XXII. kapitola/ Cesta osamělosti I

dě do nich vejde jedna skutečnost: toto zde je první církevní sdružení, které uzna­ lo letniční hnutí jako zdravou křesťanskou skupinu. Dějiny také ukážou, že Princenton Seminary bylo první institucí, která to stvrdila pozváním našeho přítele jako docenta pro misii.“ Potichu jsem si říkal: „Jak úžasné! Kalvínské církve, k nimž patřila také holandsko-reformovaná církev, byly první z těch, které na přelomu století vylou­ čily ze svých řad členy, kteří učinili letniční zkušenost. Nyní, o padesát let poz­ ději, uznávají tutéž zkušenost jako dílo Ducha svátého.“ A to nebyly ojedinělé případy. Něco podobného se dělo po celém světě. Klima v církvích se rychle měnilo. Bylo to v roce 1962. Krajinou již táhl podzim se svými nádhernými barva­ mi, když se na pěkné staré farmě nedaleko města Columbus v Ohiu sešlo na ví­ kend čtyřicet duchovních ze všech částí USA. Byli tam zástupci nejrůznějších církví: kongregacionalisté,reformovaní, mennonité,baptisté,metodisté, angliká­ ni, presbyteriáni a já jako letniční. Bylo to pro mne první skutečné ekumenické charismatické, respektive letniční setkání. Všechno bylo organizováno co nejjednodušeji. Byl to děkan John Weaver ze St. Pauľs Episcopal Cathedral v Detroitu, který zvolil místo našeho setkání, a tak byl také hostitelem. Mně bylo svěřeno vedení setkání. A to bylo vše. Také program byl jednoduchý. Duch svátý nás skrze svědectví, vyučování, večeři Páně a osobní sdílení spojil silným poutem lásky. Každý z nás obdržel novou a svěží zvěst pro svůj sbor a pro svět. Vypadalo to jako pokračování Skutků apoštolů. Poslední večer našeho víkendu jsem zavolal Anně domů do Oaklandu v Kalifor­ nii, kde jsme se konečně definitivně usadili. Bylo již dost pozdě, ale chtěl jsem, aby se také mohla podílet na této nádherné zkušenosti. Sotva se na druhé straně ohlásila, hned propukla v pláč. „Copak se to sta­ lo?“ pomyslel jsem si zděšeně. „Dostali jsme právě dopis ze Springfieldu (hlavního sídla Assemblies of God). Sděluje se v něm tvé vyloučení. Odebrali ti tvé pověření. Myslela jsem, že se vše vyjasnilo, a místo toho tě teď vyhodili,“ vzlykala. Na doporučení AFM v Jižní Africe mi vystavilo Assemblies pro moji čin­ nost v USA služební průkaz. To propůjčovalo mé službě dobrý základ, ačkoliv již tehdy přesahovala rámec klasických letničních denominací. V posledních měsících došlo k vážné diskusi o mé činnosti. Bylo dokonce navrženo, že bych měl odstoupit. Napsal jsem poté bratřím dopis a dal jim vědět, že si nepřeji od­ stoupit ani přerušit svou činnost. Důvěřoval jsem jim a ani na okamžik jsem ne­ věřil, že by mne nechali padnout kvůli službě, ke které mne dovedl Duch svátý. Vzpamatoval jsem se. „Anno, miláčku, nedělej si starosti. Přečti mi, pro­ sím tě, to místo, ve kterém se píše o mém vyloučení.“ „Stojí tu: 'Z rozhodnutí exekutivy se považuje tvůj poměr k Assemblies of God jako ordinovaného du­ chovního za ukončený.’“ Pokoušel jsem se Annu utěšit, alejí téměř pukalo srdce.

123

Říkali mu pan Letnice Nedokázala ji povzbudit dokonce ani moje zpráva o průběhu víkendu. Položil jsem sluchátko a několik minut tiše stál. „Na světě je přece mnoho osamělých cest,“ myslel jsem si. Příští ráno jsem se sešli k našemu poslednímu shromáždění a strávili čas hlavně v modlitbách. Ačkoliv jsem nikomu o rozhodnutí výboru nic neřekl, bě­ hem této hodiny mne Pán v mém zármutku potěšil. Jeho nástrojem k tomu byl baptista Frank Downing. „Ve vidění vidím dům.“ říkal Frank pomalu, „dům se dvěma patry... nahoře je řada bílých oken a dole také pár oken... Nad domem jsou překrásná sněhobílá oblaka. A v oblacích rozeznávám nějaký nápis - 'Bůh je láska'... úžasný pohled...“ Utišil se, jako by vidění bylo u konce. Pak však přece jen pokračoval: „Je to dům bratra Davida... Pán říká, že je to i jeho dům a že na něm spočine jeho požehnání.“ Poznal jsem, jak pravdivé je toto proroctví, a nebylo vůbec třeba, abych těmto čtyřiceti bratřím něco říkal o zklamání, které jsem prožil. Když jsem později mluvil s Annou, řekl jsem jí: „Mám takové požehnání! Nezarmucuje mne, co udělali. Nemohou mne odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8,39) Nepřipouštěj si to. Nemysli nato a nemluv o tom.“ A dodal jsem: „Nesmíme nikdy zapomenout, že podstatou naší služby je odpuštění.“ O tři týdny později jsem o této podstatě mohl napsat v následujícím dopi­ se generálnímu sekretáři Assemblies of God, reverendu Bartlettu Petersonovi: „Srdečné bratrské pozdravy. Tvůj dopis ze 14. září, ve kterém se mi sděluje, že 'z rozhodnutí exekutivy se považuje můj poměr k A. o. G. jako ordinovaného duchovního za ukončený’, byl pro mne šokem. Nikdy bych neočekával za těchto okolností od svých bratří podobný krok. Z celého srdce se modlím: 'Otče, odpusť jim. neboť nevědí, co činí.' Od té doby, co mi moje žena onoho večera telefonicky sdělila vaše rozhod­ nutí, jsem se po celé dny modlil, abych na všechno našel odpověď. Myslím, že dnes časně ráno mi Pán ukázal celý obraz. Koncem roku 1958 po světové letniční konferenci v Torontu v Kanadě mi Pán jasně přikázal, abych se vzdal všech postavení, která jsem zaujímal, a následoval ho, kamkoli mne povede. To jsem učinil. Ale vlastnictví služebního průkazu A. o. G. jsem nepovažoval za postave­ ní. Proto jsem také z A. o. G. neodešel. To se nyní stalo příčinou nevole a těž­ kostí. V případu Abrahama a Lota došlo k těžkostem mezi pastýři, v našem případě mezi radami. Celá záležitost se točí kolem Národního sdružení evangelikálů, předsednictva A. o. G., Národní rady církví a Světové rady církví. Od starších, kteří se účastní shromáždění rady A. o. G„ jsem se dozvěděl, že bylo mnohokrát potvrzeno: .Nemáme nic proti způsobu, jak bratr David slou­ ží.“ Jsou tedy námitky proti tomu, kde slouží. V červnu mne bratři postavili před volbu: buďpřestats touto službou v ekumenických kruzích.XXII. kapitola/Cesta

124

XXII, kapitola! Cesta osamělosti osamělosti nebo odejít jako duchovní z Assemblies. K této službě mne vyslal Duch, a proto jsem se neodvažoval přestat s ní. Na druhé straně jsem se také nechtěl oddělit od A. o. G., protože to bylo mé jediné spojení s letničním hnutím. Jsem toho názoru, že letniční hnutí mimo oficiální církve je stejné povahy jako letniční hnutí uvnitř církví, přičemž první je částečně příčinou toho druhého. Více než devadesát procent církví a farářů, kteří dosvědčují a přijímají křest v Du­ chu svátém, patří však k Národní radě církví a Světové radě církví. Co se týče evangelikálů, jsou sice ochotni mít s letničními obecenství, ale ani po dvaceti letech nechtějí akceptovat letniční zkušenost. Oficiální pouta snad mohou být zpřetrhána, avšak pouto lásky nemůže pře­ trhnout žádný člověk. Vezměte, prosím, na vědomí, že zamýšlím spolupracovat se svými bratřími v Assemblies a ve všech letničních denominacích právě tak jakov minulosti, a snad dokonce ještě více. Boží vůlí je jednota v Duchu, a to je daleko větší jednota než výkonná rada. Světová rada nebo jakákoliv jiná rada. Spojen s tebou v Jeho lásce a v Jeho službě, zůstávám tvůj bratr David J. du Plessis.“

125

XXIII. Katolíci Opět byla SRC, která je považována tolika letničními za nepřítele, nástro­ jem v Božích rukou, aby mi otevřela dveře k lidem, k nimž jsem dosud neměl přístup. Tyto dveře jsem nalezl v malém městě St. Andrews ve Skotsku. St. An­ drews je starý přístav na pobřeží Severního moře. Jeho křesťanské dějiny, bohaté na změny, začaly už počátkem 12. století. Na vysokém skalnatém útesu vysoko nad Severním mořem stojí pomník na památku mučedníků z doby reformace. Do tohoto malebného universitního města jsem se dostal díky pozvání ko­ mise pro víru a církevní řády SRC, která zde konala pod heslem „Ježíš Kristus, světlo světa“ přípravné zasedání na třetí plenární zasedání SRC v roce 1961 v Neu Delhi. Požádali mne jako letničního, abych tu promluvil. Opět jsem byl postaven doprostřed zástupů mužů a žen z tradičních církví celého světa. A zase tu bylo plno modernismu, ale byl tu také Boží lid. Pán je všechny znal lépe než já. Cítil jsem se poněkud stísněně, když mi sdělili, stejně jako ostatním řečníkům, že máme na proslov jednu hodinu. To by v kruzích, z nichž jsem pocházel, stačilo právě tak na dobrý úvod a na zahřátí. Avšak sou­ hlasil jsem s tím, že to zkusím. A poprvé jsem se ptal Pána, jestli bych směl pra­ covat s poznámkami, což v letničních kruzích nebývalo zvykem. Ale když už byl můj čas omezen, chtěl jsem si být aspoň jistý, že toho vyložím co možná nejvíc. Napsal jsem si tedy otázky, které mi byly během rozhovorů s delegáty položeny, a připojil jsem také odpovědi. To vše jsem pak propojil se svou zvěstí o Ježíši Kristu, zachránci a křtiteli v Duchu svátém. Když jsem stál před touto vskutku mezinárodní ekumenickou směsicí sto padesáti lidí, zakončil jsem svůj připravený výklad slovy: „Nejsem zde proto, abych vás konfrontoval s letničním hnutím. Nejsem zde ani proto, abych je obhajoval. Jsem zde proto, abych vás konfrontoval s Pánem Ježíšem Kristem, který je světlem světa, ale také křtitelem v Duchu svátém. Chtěl bych se zeptat církví, proč o Kristu nikdy nehovoří jako o křtiteli v Duchu svá­ tém. Podle mého mínění Ježíš nikdy nepředal tuto službu cflkvi. Je to služba, kte­ rou si ponechal sám pro sebe.“

126

XXIII, kapitola/ Katolíci Potlesk, který můj výklad sklidil, byl vřelý a upřímný. Dobře naslouchali a mnozí mi rozuměli. Potom ale přišly otázky a byly přirozeně starého známého typu: „Jak je tomu s mluvením jazyky?“ Brzy povstal také arcibiskup z Canterbury, Michael Ramsey, silná osobnost, tak silná, že z ní šel téměř trochu strach. Zeptal se mne: „Po­ važujete mluvení jazyky za důležité?“ Odpověděl jsem mu otázkou: „Kdo řekl, že není důležité?“ „No,“ řekl se svým vyhraněným anglickým akcentem, „není většina teologů zajedno v tom, že je to nejmenší ze všech duchovních darů?“ „Ano,s tím souhlasím. Ale právě proto je považuji za důležité. Což nemá­ me vždy začínat od těch nejmenších věcí?“ Usmál se a pokynul lehce rukou, zatímco jeho již od přírody červená barva obličeje ještě nepatrně ztmavla. Nevyslovil to sice, ale jako bych ho slyšel říci: „Zásah!“ V krátké přestávce mezi mojí a následující přednáškou přišel arcibiskup ke mně a potřásl mi rukou. „Přivedl jsem vás trochu do úzkých, není-liž pravda, můj milý? Ale obstál jste skvěle.“ Naše přátelství bylo zpečetěno. Byl to úžasný člověk, pravý Boží muž. Večerní program se chýlil ke konci. Lidé se procházeli, zdravili staré přá­ tele, povídali si a vtipkovali. Mnozí z nich přišli ke mně, potřásli mi rukou a bla­ hopřáli mi k přednášce. Mnozí se zájmem kladli další otázky. Duch svátý působil. Přistoupil ke mně muž s bílým kulatým límcem a téměř mne objal. „Vy­ padá jako kněz,“ pomyslel jsem si. „Přijměte od katolického kněze srdečné díky za to, že jste obrátil naši po­ zornost ke křtu v Duchu svátém! Vždycky jsem si myslel, že Ducha svátého mám. Ale vy jste mne dnes večer přesvědčil o tom, že mi tento křest chybí.“ „Děkuji pěkně,“ řekl jsem. Je prakticky nemožné popsat, co jsem v tom okamžiku cítil. Byl to katolický kněz. Vůbec jsem nevěděl, že jsou přítomni kato­ líci. Byl jsem z toho lehce nervózní a téměř jsem se trochu bál. „Jmenuji se Bernard Leeming,“ řekl. „Jsem z Anglie, z Oxfordu.“ „Těší mne, že vás poznávám.“ „Tento křest,“ pokračoval a odložil Veškerou formálnost, „můžete mi jej dát? Vy jste jej přijal?“ „Ano, já jsem jej přijal,“ odpověděl jsem. „Ale nemohu vám jej předat.“ „Chcete tím říci, že na mne nemůžete vložit ruce a dát mi jej?“ „Ne, nepřichází skrze apoštolskou sukcesi, ačkoliv přináší apoštolské vý­ sledky. Musíte jej obdržet přímo od Pána Ježíše. On sám je křtitelem v Duchu svátém.“ V jeho tváři se objevilo zklamání a zmatek. „Rád bych s vámi o tom ješ­ tě mluvil. Šlo by to zítra?“ „Jistě, to by bylo fajn,“ odvětil jsem. (

'

127

Říkali mu pan Letnice Na cestě do svého pokoje jsem si tiše říkal. „Dej pozor. Davide, nevíš, co má ta stará liška za lubem.“ Moje předsudky z minulosti se znovu hlásily ke slo­ vu. Ve skutečnosti jsem se bál. V zoufalém úsilí vůle jsem odtrhl své myšlenky od minulosti. „Máte-li něco proti někomu... něco proti někomu... odpusť nám naše viny,jakož i my odpouští­ me... odpustit.:, miluj své nepřátele jako sebe samého... miluj... odpouštět...“ Setkali jsme se příští ráno u snídaně, přičemž jsme to zařídili tak, že jsme měli jeden stůl sami pro sebe. Na jeho tváři ležel lehký stín. „Tak,pane profesore,“ dozvěděl jsem se,že je profesorem v Oxfordu a že je osobním zástupcem papeže Jana, „vyspal jste se dobře?“ Zakroutil hlavou. „Upřímně řečeno, ne. Nemohl jsem spát. Celou noc jsem na to musel myslet.“ „Znepokojil jsem vás?“ Podíval se mi zpříma do očí. „Dokonale.“ Po krátké odmlce pokračoval. „Nikdy předtím jsem neslyšel, že by Ježíše někdo nazýval křtitelem.“ „Skutečně?“. „Ne. Tak jsem se podíval do Bible. Nikde jsem sice nenašel výraz 'křtitel’, zato ale, že'křtí’. To stojí na různých místech-v Mt3,ll;Mk 1,8; L 3,16; J 1,33. Ve všech čtyřech evangeliích se říká, že Jan křtil vodou, ale Ježíš bude křtít v Du­ chu svátém. Ve všech.“ Bylo zbytečné, abych nato něco říkal. Pouze jsem se usmál. „V Janovi 1,33,“ pokračoval, „se říká: '...kterýž mne poslal křtíti vodou, ten mi řekl: „Nad kýmž uzříš Ducha sstupujícího a zůstávajícího na něm, tenť jest, kterýž křtí Duchem svátým.’ Když jsem to viděl, řekl jsem si: 'Jaký to má smysl proti Davidovi argu­ mentovat, vždyť má na své straně Boha!’ Ale nejen to. Ve Sk 1,5 jsem našel, že Ježíš sám říká: 'Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy (učedníci) pokřtěni budete Duchem svátým po nemnohých těchto dnech.’ A to znamená, že to řekl nejen Bůh Otec, nýbrž také Kristus. K tomu přistupuje ještě Sk 11.16, kde Petr vypráví o udá­ lostech v Kornéliově domě: I rozpomenul jsem se na slovo Páně, kteréž byl po­ věděl: 'Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svátým’. Nebyl to nikdo jiný nežli Duch svátý sám, kdo to Petrovi řekl: neboť Ježíš přece říká, že Duch svátý jim bude připomínat vše, co jim On řekl. Hle, všichni tři jsou s vámi zajedno - Otec, Syn a Duch svátý. Všichni tři jsou na vaší straně!“ Úplně ožil, když to říkal, a já jsem si říkal: „Dáváš mi. Otče, skutečně povzbuzení.“ „To ale musí slyšet také Řím,“ pokračoval. „Myslím, že ani svátému Otci to není úplně jasné. Působil jsem tam jedenáct let a znám osobně papeže Jana a všechny, kdo tam mají nějaké postavení. Musíte přijet do Říma a hovořit o tom se svátým Otcem!“ Co jsem mu na to měl odpovědět? Ale potichu jsem si říkal: „Já a jet do Říma! To přece nejde!“

128

XXIII, kapitola! Katolíci Avšak pateru Leemingovi jsem řekl: „No, minulou noc jsem se za vás a za svátého Otce modlil.“ Usmál se a jeho oči zvlhly. Neřekl jsem mu ovšem, že jsem se modlil, pro­ tože jsem bojoval se strachem. Dosud jsem s katolíky neměl nikdy nic společné­ ho a stále ještě jsem nemohl uvěřit, že mne Pán chce nechat projít takovou zkušeností. Avšak tento kněz a já jsme rychle uzavřeli přátelství a udržovali písemný kontakt, až jsme se setkali znovu, a sice na římsko-katolickém semináři v Ox­ fordu. V tomto staroslavném universitním městě si mne vzal profesor stranou. „Vyprávěl jsem o vás v Římě. Řekl jsem jim, že jsem se setkal s mužem plným Ducha a moci. A potomjsemjim, bratře, vyprávělo vaší lásce. Musíte bezpod­ mínečně přijet. Církve musí slyšet vaše poselství.“ To mne zasáhlo hluboko v srdci. Považuje mne za muže lásky. Zasloužím si vlastně takový titul? „Zastavím se v Římě, až se budu vracet z NeuDelhi, jestli myslíte, že mohu být nějak užitečný.“ Dveře do Říma byly otevřeny.

129

m. npv/1

'

Iribem

Stál jsem uprostřed hlavního terminálu velkého letiště. Byla středa. Náš stříbrolesklý čtyřmotorový stroj přistál za pěkného počasí. Nebe bylo ponořeno do jasného bleděmodrá a sluneční světlo naplnilo atmosféru s takovou intenzitou, s jakou se člověk může setkat na poušti. Byl to jeden z nejkrásnějších sluneč­ ných římských dní. Rozhlížel jsem se po stovkách lidí, kteří buď cílevědomě pospíchali urči­ tým směrem nebo v tuctech postávali a čekali v prostorné hale. Podivné, mys­ lel jsem si. Copak nedostali můj dopis? Z konference SRC v Neu Delhi jsem napsal sdělení kanceláři A. o. G., že se zdržím několik dní v Římě. Nezbylo mi nic jiného, než jet do města autobusem. Vydal jsem se do hote­ lu Continental. Zavolal jsem odtud do kanceláře A. o. G. a zeptal jsem se, zdali tam nedošla pro mne pošta. „Chvála Pánu, bratře du Plessis!“ zněla odpověď. Už jsme si o tebe dělali starosti. Ano, je tu dopis. Zdá se, že je od tvé ženy.“ „Copak se děje?“ ptal jsem se. „Proč jste si o mě dělali starosti?“ Několik vteřin panovalo ticho. „No, všude tě shání katoličtí kněží. Máš problémy?“ „Ne,“ odvětil jsem a usmíval se, „já ne, ale oni.“ „V čem spočívájejich problém?“ „Chtěli by lépe porozumět křtu v Duchu svátém. „Jsi si tím jist?“ „Absolutně. Myslí to vážně. A co se týče dopisu, pojedu kolem a vezmu si ho. Ostatně, nenechal pro mne některý z kněží nějakou zprávu?“ „Ano. Nějaký Dr. Murray zde nechal telefonní číslo.“ Dr. Murray byl živý, mladší kněz, který mne pozdravil do telefonu s vel­ kou srdečností. „Jsme rádi, že jste přijel,“ řekl, „a pěkně vás vítáme.“ „Děkuji pěkně. Zaslechl jsem, že jste se mě pokoušel zastihnout v kance­ láři A. o. G.“ „To ano,“ smál se. „Obávám se, že můj příchod tam vyvolal menší šok. Ale

130

XXIV, kapitola/ Tříbení musím vás prostě vidět, a sice čím dříve, tím lépe. Psali nám totiž z Oxfordu a vyprávěli o vás. Páter Leeming říká, že jste muž plný lásky a Ducha svátého. Jak už jsem řekl, čím dříve, tím lépe.“ „Za jak dlouho je to 'čím dříve’?“ „Během dvaceti minut.“ „Dobře. Nemám momentálně nic jiného,“ odpověděl jsem. „Můžete přijet hned teď ? Budu tu na vás čekat.“ Položil jsem sluchátko. „O, Pane.“ Stál jsem tu jako přibitý. „Drahý Pane Ježíši,očekává muže plného lásky a Ducha svátého.“ Zdálo se mi, jako by na mne dolehla obrovská tíha a chtěla mne zadusit. „Ó, Pane, neměl jsem katolíky nikdy rád, a ty to víš. Nikdy jsem k tomu nebyl veden. Pomoz mi.“ Břímě se mi zdálo příliš velké a těžké. „A tento muž očekává lásku. Jak ho mohu milovat,Pane? Vzpomeň přece na dějiny! Co všechno napáchali!“ Tu ke mně Pán promluvil: „Neustanovil jsem tě nikdy soudcem dějin. Řekl jsem, že je máš milovat a odpustit jim.“ Ale jak? „Pane Ježíši, zůstává mi už jen necelých dvacet minut. Očisti mne. Protřib mne. Očisti mne od všech mých předsudků a od vší hořkosti. Pomoz mi překonat minulost. Uzdravil jsi mne od mé hořkosti vůči protestantům. Pomoz mi, prosím, také u katolíků.“ Moje zoufalost hraničila s panikou. „Učiň to rychle, Pane, nechci selhat. Nerad bych jej zklamal.“ Plakal jsem před Pánem. Ozvalo se trojí zaklepání na dveře. Otevřel jsem a všechen jed, předsudky, nedůvěra a strach zmizely. Břímě, které mne tížilo, zmizelo. Věděl jsem, že jsem novým člověkem. Radostný mladý muž na prahu viděl před sebou novou sklizeň ovoce Ducha. Pater Robert Murray mě pozdravil mocným stiskem ruky a vstoupil do místnosti. Mé srdce začalo bít rychleji. „Tady jsem, pane du Plessis! Musíte se se mnou modlit.“ „Můj milý bratře, potřebuji vaše modlitby právě tak, jako vy moje.“ A pak jsme se vzájemně objali. Oba jsme plakali. Když jsme se nakonec modlili, bohatě nás zaplavilo Boží požehnání. V následujících dnech jsme procházeli městem, navštívili četné pamětihod­ nosti a instituce a intenzívně se sdíleli o Božím působení, o Bibli a o životě v Duchu. „Davide,“ řekl po několika dnech, „nikdy dříve jsem nevěděl ani nechápal, co to znamená být veden Duchem. Ale pozoroval jsem tě a připadalo mi, že se nikdy nehněváš. Jdeš prostě uvolněně svou cestou, aniž bys lomil rukama nebo si rval vlasy. A zdá se, že vždycky uděláš to pravé.“ Se smíchem dodal: „A když se tě ptám, odkud víš, co máš dělat, věcně řek­ neš: 'Následuji prostě Pána!’ Tak jednoduché to přece nemůže být!“

131

Říkali mu pan Letnice

Nyní bylo na mně, abych se smál. „Ale ano, je to tak jednoduché. A ty to můžeš, bratře, zakusit také.“ „Člověče, já nevím!“ smál se nahlas. „Včerajší mi docela nahnal strach, když jsi trval na tom, že navštívíme onoho biskupa. Víš, ani ses mne nezeptal, jak se takový biskup má pozdravit, zda mu má člověk políbit ruku, co mu má říci atd. A když vstoupil do místnosti, prostě jsi vstal, přívětivější se usmál a řekl: 'Těší mne, že vás poznávám. Přišel jsem k vám na přátelskou návštěvu.’A i ten starý biskup se prostě usmál.“ Nemohl jsem jinak, musel jsem se smát radosti a humoru tohoto kněze. „A v rozhovoru jsi zavedl řeč přesně na jeho speciality!“ V noci jsem pak byl v Římě řadu hodin vzhůru a vleže jsem promýšlel překážky, které bránily vzájemné důvěře a vzájemnému odpuštění mezi protes­ tanty a katolíky. Byl jsem přesvědčen o tom, že budoucnost přinese mnoho du­ ševního utrpení. Byl jsem ale právě tak přesvědčen o tom, že nás Pán nechce cesty k důvěře a odpuštění ušetřit. V těchto hodinách ztišení před Pánem jsem vzpomínal na to, jak těžké muselo připadat prvním křesťanům v Jeruzalémě důvěřovat Saulovi z Tarsu,i když bylo jeho jméno změněno na Pavel. Ale Pán Ježíš přinesl skrze svého Ducha vítězství a přesvědčil je o tom, že tento hrozný pronásledovatel je jeho vyvolený, a oni se bez váhání rozhodli úplně mu odpustit. Zatímco jsem se během svého zápasu s těmito otázkami zabýval Písmem svátým, znovu jsem si uvědomil, jak je nezbytné oslovovat lidi pastýřsky správ­ né. Nalistoval jsem první pokyny, dané Ježíšem prvním mužům, které v den své­ ho vzkříšení znovuzrodil svým Duchem: „...kterýmžkoli zadrželi byste, zadrženy jsou.“ (J 2023) A hned jsem si také vzpomněl na jeho varování, které mnozí z nás tak čas­ to četli: „Nebo jestliže odpustíte lidem poklésky jejich, odpustiť i vám nebeský Otec váš. Jestliže pak neodpustíte lidem pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich.“ (Mt 6,14) Jsem si jist, že mi Pán o těch mnoha břemenech nedůvěry a nesmířlivosti, která spočívala na katolících a protestantech po celá staletí, řekl: „Duše a těla křesťanů budou žít, když se všichni naučí odpouštět.“ Zazvonil telefon. Na druhém konci byl zaměstnanec hotelové recepce a těžkopádnou ang­ ličtinou řekl: „Pane du Plessis, během vaší nepřítomnosti jste měl naléhavý tele­ fonát. Nějaký Dr. Strandsky říkal, že s vámi musí co nejrychleji mluvit.“ Dr. Strandsky přišel k přístroji. Byl to Američan, sekretář Sekretariátu pro křesťanskou jednotu. Šlo o nový sekretariát, který zřídil kardinál Bea. Jeho hlas zněl naléhavě. „Pane du Plessis, musím s vámi mluvit. Pokud nemůžete přijet sem,přije­ du k vám.“

132

XXIV, kapitola! Tříbení „Je něco v nepořádku?“ „O ne,“ řekl, „právě naopak. Potřebuji s vámi mluvit a právě jsem zjistil, žejstezdev Římě!“ „Kde je vaše kancelář?“ „Ve Vatikánu.“ „Jejda!“ přešlo mi téměř přes rty, ale ještě jsem se stačil ovládnout. Vati­ kán! Mohu se vůbec odvážit tam vstoupit? „Dr. Strandsky, vlastně jsem chtěl zítra odcestovat na audienci u královny Wilhelminy do Holandska, která je naplánována na příští týden. Ale víte co? Za­ telefonuji tam a uvidíme, jestli tu budu moci ještě den dva zůstat.“ Setkání v Holandsku bylo jistě důležité, ale měl jsem pocit, že v Římě se otevřou nové dveře. Byl čtvrtek. Uložil jsem taxikáři, aby mne zavezl do Vatikánu. Pátek byl opět zářivý den. Ačkoliv jsem kráčel po Piazze již jednou pěšky s paterem Murrayem, byl jsem znovu překvapen, jak je působivá a jaké skýtá pohledy na nádherné paláce a úřady Vatikánu. Krásné kašny, polokruhovité kolonády a sochy, vše z úžasného mra­ moru, bylo to téměř víc, než mohly přirozené smysly vstřebat. Sluneční světlo ještě zesilovalo nádheru pohledu, který se nám nabízel, když jsme se blížili. Stál jsem před úřední budovou. Mohl jsem téměř slyšet víření ve své hlavě; tlukot svého srdce jsem pak slyšel docela určitě. „A co když nekonám Boží vůli?“ přemýšlel jsem. „Potom se mnou nebude ani Duch svátý a budu se cítit sám a ne­ mocný, prostě nemocný, až tam vejdu. Byla to hloupá představa, pocity však mnohdy dokážou přivést člověka na hloupé myšlenky. A zaútočilo to na mne znovu: „Co když s tebou Duch svátý nepůjde?“ Avšak napomenul jsem se a za­ čal stoupat po schodech vzhůru: „Směšné,“ řekl jsem nahlas. Uvnitř úřední budovy jsem potkával kněze za knězem, všechny v jejich sutanách. Prosté vnitřní vybavení budovy ostře kontrastovalo s nádherou zevnějš­ ku. V mnohém se to tu nelišilo od úředních prostor kdekoli na světě. Použil jsem výtahu, abych se dostal do třetího patra, a! vstoupil jsem do kanceláře Torna Strandského. Vypadalo to tam jako v pracovně nějakého letnič­ ního redaktora. Všude na stole i na židlích ležely roztroušeny knihy o letničním hnutí a jiný podobný materiál. Jediným pohledem jsem poznal, že se jedná o proletniční i protiletniční literaturu. Ještě nikdy jsem podobnou sbírku neviděl. „Doktore Strandsky, jsem David du Plessis.“ Byl to energický, srdečný člověk. „Promiňte mi mou zvědavost, ale co to má všechno znamenat?“ zeptal jsem se a napřaženou rukou ukazoval na hromady knih. Příjemně se zasmál. „Vypadá to tu jako po katastrofě, že ano? Momentálně je to pro nás nejaktuálnější téma. Byl jsem pověřen prostudovat všechno o letnicích.“ „Proč to?“ „Svatý Otec řekl, že předpokladem obnovy církve jsou nové letnice. Bylo

133

Říkali mu pan Letnice nám doporučeno studovat o Duchu svátém a zvláště o letničních všechno, co se nám dostane do rukou.“ Usmál jsem se. „To je úžasné.“ „A z toho důvodu bych s vámi také rád mluvil,“ pokračoval. „Zajímá mne všechno, co souvisí s moderním letničním hnutím. Řekli nám, že jste jediný, kdo hovoříš lidmi mimo toto hnutí, zvláště s katolíky.“ „Kde jste to slyšeli?“ „No,“ řekl a usmál se, „zašli jsme na SRC v Zenevě a poptávali se, kde bychom mohli najít nějakého letničního. Řekli nám, že je jenom jeden, který s námi bude mluvit, a sice vy! A když jsme se dotazovali na vaše postavení, sděli li nám, že už žádné nemáte. Tak jsem si řekl: 'To je člověk, jakého potřebujeme.’ Když jej pozveme do Vatikánu, nebude nic namítat. Proto, pane Pentecost, jsme se tu sešli.“ Hodinu za hodinou jsem odpovídal na otázky, které mi Strandsky a jeho spolupracovníci kladli. Důraz jsem kladl na svou obvyklou zvěst o Ježíši jako křtiteli Duchem svátým, o nezbytnosti odpuštění, o projevech Ducha, o význa­ mu mluvení jazyky, atd. Naslouchali mi s největším zájmem. „Dobře,“ řekl Strandsky nakonec, „musíte se seznámit s kardinálem Beou, vedoucírp sekretariátu. Také by vás rád viděl. Bude se vám to hodit zítra?“ Kardinál Bea, štíhlejší muž německého původu, na němž se již projevovaly první známky pokročilého věku, mě přivítal v klidném obývacím pokoji. Všech­ no bylo přesně na svém místě a v bezvadném pořádku, stejně jako kardinál sám. „Dobře, že jste přišel, pane du Plessis,“ řekl. „Hodně jsem o vás slyšel.“ A já jsem den předtím hodně slyšel o něm. Jako jezuita vlastně neměl být povýšen do hodnosti kardinála, ale papež Jan porušil tuto tradici, stejně jako mnohé další. Bea byl znám také jako muž modlitby a Bible. Říkalo se, že je dokonce mimořádným mužem Bible. Tak jako u mnoha jiných církevních představitelů, ke kterým mne Pán při­ vedl, vznikl mezi námi okamžitě přátelský vztah. Vedli jsme v tomto prostorném obývacím pokoji, svědčícím o stáří a vybraném vkusu, dlouhý rozhovor. A opět s důrazem na Pána Ježíše a na letnice. Přítomen byl také Monsignore Schmitt, který si příležitostně dělal poznámky. „Můj milý příteli,“ řekl kardinál, „co byste chtěl katolíkům říci?“ Mínil to s ohledem na historický koncil, který se tehdy nacházel ve stádiu příprav. „Pane kardinále, vše, co bych chtěl říci, je toto: Zajistěte všem katolíkům na světě přístup k Bibli v jejich vlastní řeči. Když budou katolíci číst Bibli, Duch svátý tuto knihu oživí, a to promění jejich život. A proměnění katolíci znamena­ jí obnovu církve.“ Upřeně se na mne zadíval. Potom se spontánně zvedl a řekl: „Přesně to, chtěl svátý Otec vědět.“ Téměř tato slova zvolal. Prudce se obrátil k Monsignorovi Schmittovi: „Zapište to! Ano, to je přesně ono! Zapište to!“

134

Mrtvé kosti se hýbou Bylo to jednoho časného rána v září 1964. Patřil jsem k těm prvním, kteří dorazili ještě dříve, než byly otevřeny velké dveře. Můj zvláštní průkaz pro toto sezení historického vatikánského koncilu, svolaného všemi milovaným papežem Janem XX111. a vedeného nakonec jeho nástupcem, papežem Pavlem VI., mi za­ jišťoval ve svatopetrské bazilice vynikající místo docela blízko papežské stolice. V tuto chvíli bylo přítomno zatím jen málo pozorovatelů. Během slavnostních bohoslužeb jsem seděl prakticky sám, což mi přišlo vhod, neboť moje myšlenky a pocity byly spíše smíšené. Mohl jsem jasně cítit, jak svěží závan Ducha Božího proniká tyto vážné, pro církevní dějiny tak významné okamžiky. A přece se mi vedlo stejně jako každého rána mého pobytu v Římě. Po celou tu dobu, kdy probíhala mše, jsem se cítil vnitřně zlomen a nedařilo se mi zadržet slzy. Zpočátku mi nebyl důvod mého pláče jasný. Cítil jsem se zmaten. „Zarmou­ til jsem Ducha svátého tím, že jsem sem šel? “ ptal jsem se sám sebe. Najednou jsem však poznal pravý důvod svého zármutku: mé srdce téměř pukalo kvůli tomuto hierarchickému shromáždění, ne proto, že bych nestál v Bo­ ží vůli, nýbrž, proto, že jsem v duchu viděl víc než tyto tři tisíce teologů, biskupů, arcibiskupů, kardinálů a ostatních. Viděl jsem šest set milionů lidí na celém svě­ tě, které celé shromáždění reprezentovalo. Ve svém nejhlubším nitru jsem k Pá­ nu volal: „Pane, co se s nimi stane? Budou zatraceni, protože tato instituce tak často bloudila? Je toho tolik ve hře, drahý Pane.“ A moje slzy tekly dále. Nebyly to však slzy hořkosti. Cítil jsem dokonce v tomto okamžiku, že jsem byl docela očištěn od hořkosti a nedůvěry. Byl jsem si vědom toho, že jsou to slzy slitování, a to mne naplňovalo vděčností. Zatímco jsem tam seděl tak sám, učil mne Duch svátý další ze svých vzác­ ných lekcí. V mé mysli se formovala slova: „Když Ježíš uviděl chrám, plakal. Teprve poté, co nad ním plakal, šel do chrámu a vymrskal ty, kteří jej znečišťovali. Nepokoušej se nikdy někoho mrskat - reformovat, dokud jsi nad ním neplakal.“ Nacházel jsem se se svým pláčem

135

Říkali mu pan Letnice

v dobré společnosti, ve společnosti samotného Ježíše. A tento pláč nepřestával. Jedním z vrcholů zahajovacího obřadu pro mě bylo, když ke shromáždě­ ným promluvil papež Pavel. Vyzáblý, téměř zlomeně působící papež mluvil vážným hlasem latinsky řečí, kterou většina přítomných ovládala a která pro ty z nás, kteří jsme nerozu­ měli, byla mistrně překládána. Příležitostně se mihl na jeho rtech sotva znatelný úsměv, avšak po většinu času setrvával v hluboké vážnosti a svá slova podtrho­ val jen zřídka pohybem ruky. Byl jsem hluboce pohnut, když řekl, přičemž jeho slova byla zjevně adre­ sována celému křesťanstvu: „Prosíme o odpuštění a nabízíme odpuštění.“ Když nám byla tato slova tlumočníkem přeložena, cítil jsem, jak se mi stáhl žaludek. Vzpomněl jsem si na to, co řekl zemřelý papež Jan: „Mluvme o věcech a buďme přáteli.“ Při své první návštěvě ve Vatikánu před třemi lety jsem shledal změněné klima. Objevil jsem zjevné příznaky duchovního jara. A toto jaro skrývalo ještě jiná překvapení. S napětím jsem naslouchal slovům mužů, kteří mluvili z hloubi svých duší o žízni po duchovní obnově, o nutnosti nového života v církvi i u všech jejích členů. Ačkoliv má hořkost zmizela už předtím, překvapilo mne, když jsem uslyšel taková slova z úst katolíků. Docela neúmyslně jsem shrnul své zkušenosti z tohoto a z ostatních se­ zení, když jsem krátce hovořil s jedním biskupem. „Jak se cítíte jako letniční na koncilu se všemi těmi biskupy a 'velkými zvířaty’?“ Jeho dobromyslný žert byl adresován hierarchii, nikoli mně. „Řeknu vám pravdu, a to biblickým způsobem,“ odpověděl jsem. „Připa­ dám si jako Ezechiel v údolí mrtvých kostí.“ Jeho smích zmizel. „Dost mrtvých, ne? Upřímně řečeno, také se tu necítím příliš dobře.“ „Oh, abyste mi nerozuměl špatně,“ řekl jsem rychle a vzal mu pohybem ruky slovo. „Neřekl jsem, že se tu necítím dobře. Také nevím,proč by se Ezechiel v údolí plném mrtvých kostí neměl cítit dobře. Muselo to být pro něj právě tak vzrušující jako pro mne zde.“ „Považujete to za vzrušující?“ „Proč ne? Přirozeně. Mrtvé kosti se hýbou - je slyšet jejich klapot.“ Okamžik zaváhal. „Vím, že v Bibli to tak stojí, ale jste si tím opravdu jist? Hýbou se skuteč­ ně?“ „Pane biskupe,“ řekl jsem a usmál se, „nepohnul jste se už také?“ Zase krátké mlčení, potom smích. „Mr. du Plessis, jsem šťasten, že jsem s vámi mluvil. Myslel jsem, že mne musí uvést do pohybu koncil. Ale vy mi nyní říkáte, že je to Duch, který to ve mně činí. To je úžasné. To je dobrá zpráva!“ A to bylo objevem také pro mnoho dalších lidí podobných tomuto biskupo­

136

XXV. kapitola/ Mrtvé kosti se hýbou

vi, katolíků i protestantů. Mnozí připisovali své zážitky a svůj pokrok v duchov­ ním životě koncilům, konferencím a shromážděním. Jen zřídka jim docházelo, že Pán Bůh je ještě na svém trůnu a že Duch svátý působí věci, které nemůže učinit žádný koncil či shromáždění. V padesátých letech jsem měl hodně práce. Ote­ vřelo se mi mnoho dveří ke službě a byl jsem stále častěji na cestách. Avšak roz­ sah toho, co Pán Wigglesworthovi o mně ukázal, přesahoval tehdy mé chápání. V šedesátých a sedmdesátých letech jsem například ročně procestoval prů­ měrně 160 000 km a člověk si sotva mohl představit širší spektrum lidí než to, které tvořilo mé publikum. Když to všechno sečtu, procestoval jsem v posled­ ních dvaceti pěti letech na cestách ve službě Pánu více než půl druhého miliónu kilometrů - většinu z toho letadlem, tak jak Wigglesworth předvídal. Navštívil jsem padesát šest zemí stejně jako padesát amerických států. Nezřídka jsem prů­ měrně jednou za měsíc projel USA od jednoho pobřeží ke druhému. Bylo podivuhodné, že jsem během cestování nikdy nebyl nemocen - také to bylo přesně tak, jak mi to Wigglesworth oznámil. Jedinkrát, když jsem skutečně vážně onemocněl, jsem se nacházel doma. V okamžiku, kdy jsem nastoupil na cestu, jsem byl zase dokonale zdráv. Zač jsem Pánu velmi vděčný, bylo obecenství s letničními bratry, včetně A. o. G., a služba mezi nimi. Přes to, že mne musel Pán oficiálně rozvázat ode všech organizací a přes ochladnutí, které na jistý čas nastalo, jsem byl v průbě­ hu dalších let letničními bratry v USA i na celém světě přijat. Vedle toho zasahovala moje činnost všechny historické církve, všechny druhy setkání pastorů, táborových shromáždění, sdružení obchodníků, krátkých setkání, charismatických konferencí větších denominací, zasedání svobodných církví, světových konferencí o Duchu svátém, stejně jako rozhlasových a tele­ vizních vysílání v mnoha zemích světa. Rok 1963 je dobrým příkladem rozmanitosti práce, do které mne Pán vedl. Dvěstě šedesát dní tohoto roku jsem prožil mimo domov a sloužil den co den v sedmdesáti městech ve dvaceti amerických státech a v šesti jiných zemích. Ká­ zal nebo vyučoval jsem 333krát, přičemž nejsou započteny hodiny pastorační služ­ by. Počet posluchačů kolísal v rozmezí od osmi do osmi tisíc lidí, zatímco skupiny pastorů, k nimž jsem mluvil, čítaly mezi čtyřmi a čtyřmi sty. Ačkoliv jsem si o tom nevedl deník, vím s jistotou, že tucty duchovních a stovky členů církví přijaly křest v Duchu svátém. To vše bylo přirozeně ještě znásobeno hromadný­ mi sdělovacími prostředky - televizí, rozhlasem a magnetofonem. Zvěst, kterou mi Pán svěřil, tak slyšelo odhadem několik milionů lidí. Moje agenda obsahovala následující cestovní plán: Leden: Florida, Texas, Oklahoma, Arizona, Kalifornie Únor: Kalifornie, Oregon. Texas, Jižní Karolína, Georgia a Columbia-District Březen: Oregon, Washington, Montana, Idaho, New York, New Jersey,

137

Říkali mu pan Letnice

XXV. kapitola/ Mrtvé kosti se hýbou

Pensylvánie, Connecticut, Kalifornie. Duben: Kolumbie, (jižní Amerika), Kalifornie, Texas, Arizona Květen: Kolumbie, Kalifornie, Oregon Červen: Washington, Texas, Kalifornie, Illinois Červenec: New York, Texas, Kalifornie, Vermont Srpen: Vermont, Massachusetts, Kalifornie Září: Holandsko, Švýcarsko, Itálie Říjen: Švýcarsko, Holandsko, Velká Británie, New York Listopad: Texas, Oklahoma, Kalifornie Prosinec: Kalifornie Během všech těchto let až do dnešního dne mi Pán prokazoval svou laska­ vost také jiným způsobem. Často jsem měl příležitost navštívit svou domovinu. Jižní Afriku, a nezřídka mne přitom mohla doprovázet Anna. Bylo to umožněno také tím, že děti pomalu odrostly a ona tak byla méně vázána na rodinu. Předtím zůstávala kvůli dětem doma. Nějakou chvíli to prý bez nich vydrží, říkávala. Moje cesty však mezi námi nikdy nevedly k sebemenšímu napětí. Na mé službě spočívalo Boží požehnání a ona to věděla. Někdy s ní o tom lidé hovořili. Při jedné recepci k ní přistoupila nějaká žena a ptala se: „Jak jenom můžete svého muže nechat tolik cestovat?“ Anna se nevinně zeptala: „Co tím myslíte?“ „No, víte přece, jak to je - všude jsou ženy a tak dále. Všechna ta pokuše­ ní...“ Anna se jen stěží ovládla, aby se té ženě nevysmála do obličeje. „Kdybych na něj musela dávat pozor a kdyby ochrana Páně nebyla dostatečná, pak bych to mohla rovnou vzdát. Pracuje pro Pána a tomu já důvěřuji, že se o své postará.“ Když ke konci šedesátých let odletěl Basil, naše nejmladší dítě, do Vietna­ mu, začala mne Anna na mých cestách doprovázet, jak jen to bylo možné. Kratší zastávky se jí nezamlouvaly - všechno to balení a vybalování! Avšak delší poby­ ty se jí líbily. Roku 1964 napsala např. přátelům o naší cestě do Jižní Afriky a Evropy toto: „Jak velký to byl pro mne zážitek, moci Davida doprovázet do Jižní Afriky a Evropy... Nebyla to žádná vyhlídková cesta. Avšak nikdy bych si nebyla mys­ lela, že může člověk v tak krátkém čase vidět tolik z díla Páně. Prožívat společ­ ně všechna ta shromáždění byla skutečná radost. Po mnoho let jsem byla šťastna, že jsem mohla zůstávat u našich dětí a číst zprávy, které mi David ve svých dopisech vždy věrně posílal. Stále znovu jsem také dostávala dopisy od lidí, kteří dosvědčovali, jaká milost Páně spočívá na službě mého muže. Avšak nyní mohu sama tuto radost poznat - a jakou radost! Je to skutečně vzrušující - na vlastní oči vidět všechna ta místa a lidi, o kterých jsem po léta jen četla...

138

XXV. kapitola/ Mrtvé kosti se hýbou Snad si dovedete představit moje pocity, když jsem poprvé po mnoha le­ tech opět stanula na rodné půdě Jižní Afriky a na letišti jsem znovu uviděla naše příbuzné stejně jako všechny děti, které se narodily během naší šestnáctileté ne­ přítomnosti. Jsem za to Pánu Bohu tak vděčná. Potom přišly mnohé cesty a shromáždění v evropských zemích a v Ang­ lii. Vždy jsem věděla, že má David na svých cestách co dělat, ale neměla jsem vůbec tušení, jak těžce celou tu dobu pracuje. Žasla jsem, jakou duchovní a fy­ zickou sílu mu Pán dal. Byl to zážitek vidět, s jakou napjatou pozorností poslouchají všichni cír­ kevní představitelé duchovní zvěst o Duchu svátém. Věřte mi, je to skutečně podivuhodná služba. Modlete se, prosím, za nás... Za několik dní pojede David zase na jednu tříměsíční cestu. Jako vždy ho budeme doma velmi postrádat. V posledních třicet sedm letech jsme se však stá­ le snažili stát skutečně v Boží vůli, aniž bychom si naříkali. Pán byl tak věrný, se vším nám pomáhal a o všechno se staral. Bůh vám žehnej a odplať vám všech­ nu vaši lásku a přívětivost.“ Jednu ze svých nejneobyčejnějších zkušeností během všech těchto let, tak bohatých na zážitky, jsem prožil na jedné cestě na Dálný Východ, v Japonsku. Byl jsem nanejvýš udiven, když jsem se na základě podkladů, které mi zprostřed­ kovali, dozvěděl, že po sto letech působení křesťanské misie je v Japonsku v nej­ lepším případě půl procenta křesťanů. Po druhé světové válce poslaly na žádost generála Douglase Mac Arthura do země různé misijní společnosti - luteráni, kal­ vinisté, metodisté, fundamentalisté, baptisté, letniční - několik stovek misionářů. Ale opět se projevilajedna z největších tragédií křesťanstva. Místo, aby spolu začali spolupracovat, začali si navzájem konkurovat. Místo, aby studovali Bibli, studovali lidská učení a lidské názory. Na Japonce to zpočátku udělalo velký dojem, brzy však byli zmateni, a nakonec se po vzoru misionářů rozdělili. Mezi­ tím posílila své pozice východní náboženství doprovázená ateismem a nábožen­ skými sektami. Ale ve svém zármutku nad tímto trendem v Japonsku jsem se dozvěděl o „Hnutí za původní evangelium“, díle, kterému Pán dal život prostřednictvím profesora Ikuro Teshima. Profesor hledal po mnoho let pravdu a dostal se do „Hnutí žádné církve“, pokoj však nenalezl. Ve svém zoufalství začal zcela nově studovat evangelia a Skutky apoštolů. Tak poznal, že první křesťané pěstovali obecenství po domech a byli všichni svědky. Tento objev jej vedl k povzbuzování sourozenců ve víře k tomu, aby dávali své domy k dispozici pro shromáždění a hodiny svědectví. Brzy si pro svá shromáždění začali pronajímat veřejné sály, aby jejich společen­ ství mohlo růst. Pak následovaly týdny vyučování a svědectví. Vytvořili „do­ mácí svatyně“ k modlitbám, studiu a obecenství, a v polovině šedesátých let byly v Japonsku již stovky takovýchto domácích svatyní s tisíci Kristo­

139

Říkali mu pan Letnice

vých svědků. Zvěstí evangelia byli zasaženy desetitisíce, ne-li statisíce. Byl jsem do Japonska pozván v roce 1965. S cestovním kufrem v každé ruce jsem vystoupil z vlaku na nádraží v Katsuura. Všiml jsem si,jak je nádraží moderní a čisté. Nástupiště bylo zalidněno několika stovkami osob, a když ně­ kolik z nich přispěchalo ke mně, zjistil jsem, že všichni přišli, aby mne uvítali. Nemohl jsem tomu téměř uvěřit. Pocítil jsem, jak se mi pohnutím stáhlo hrdlo. Za několik minut jsme přijeli k hotelu, kde mne zdravilo a vítalo asi tisíc mávají­ cích Japonců. Hluboce pohnutého jihoafrického Američana zalila vlna východní srdečnosti. Onoho odpoledne jsem byl představen dvouapůltisícovému zástupu. Napl­ nil největší sál velkého, moderního hotelu k prasknutí. Byl jsem toliko cizinec. Když jsem těm šťastným, smějícím se lidem pokynul rukou, zanotovali svoji ob­ líbenou píseň: „V krvi je síla.“ Zpívali ji stále znovu. Ačkoliv jsem nerozuměl jejich řeči, rozuměli jsme si v Duchu. Pro ně nebyl Pán Ježíš Kristus rozdělen mezi církve a hnutí. Pro ně byl zmrtvýchvstalým Kristem a ne teologickou osobností. Byl v nich a mezi nimi. Svou službu zde jsem začal kázáním o Ježíši Kristu, který je tentýž včera, dnes a na věky věků. V dalších shromážděních jsem kázal o Ježíši Spasiteli, Lékaři, Křtiteli v Duchu svátém. Králi, který přijde znovu. Podivoval jsem se inspiraci a svobodě, kterou jsem mezi těmito láskyplnými bratry a sestrami cítil. Lidé byli zachráněni, jiní přijali uzdraveni a zase jiníbyli naplněni Duchem svá­ tým. Kdo přišel, aniž by znal Pána, byl konfrontován s nevyvratitelnými důkazy toho, že Kristus žije. Na této konferenci, stejně jako při shromážděních v Kjótua v Tokiu, jsem si všiml, že mezi těmi, kteří hledali Boha, byli vedle chudých také bohatí a pří­ slušníci středního stavu, stejně jako staré šlechty. Setkal jsem se s duchovními historických církví, stejně jako s knězi jiných náboženství. Mnozí nalezli Krista a stali se skutečnými svědky. Zapůsobilo na mne, jak málo záleželo na původu těchto křesťanů. Většina z nich žila před uvěřením hluboko v hříchunebov bludu. Jedni byli bohatí, druzí chudí, někteří byli vzdělaní, druzí ne. Ale jakoby to bylo vymazáno, stali se skutečně jedním tělem. Když jsem se ze své první návštěvy na Dálném Východě vracel letadlem přes Pacifik zpátky domů, odvážel jsem si mnoho neobyčejných vzpomínek, mnoho myšlenek o pravé, universální církvi. Pán nám prokazoval svou laskavost v těchto letech také v praktických otáz­ kách. Přivedl nás na místo, které bylo pro nás jako stvořené - do Oaklandu v Ka­ lifornii. Mezistanice byly Stamford v Connecticutu a Dallas v Texasu, kam jsme se přestěhovali poté, co Annu postihly ve Stamfordu bolesti zad, jež jsme připiso­ vali studenému větru a sněhu. Gordon Lindsay, známý vydavatel časopisu The Voice of Healing a zakla­ datel sdružení evangelistů konajících službu uzdravování, byl Božím nástrojem.

140

XXV. kapitola/ Mrtvé kosti se hýbou

který nás přivedl do horkého podnebí Dallasu. Ukázalo se, že moje misijní zkuše­ nosti jsou pro něho užitečné, a procestovali jsme společně prakticky všechny oblasti Jižní Ameriky. Pán měl však jiné plány. Po šesti letech byla Anna zasažena kožní nemocí způsobenou vedrem a otevřely se nám dveře do Oaklandu. Paul Schoch, pastor First Church of the A. o. G. mne poprosil, abych jej na tři týdny zastoupil, aby mohl podniknout evangelizační cestu do Orientu. „Vezmi s sebou svou rodinu,“ řekl. „Můžete bydlet na faře. Sbor se o vás bude starat a doma si zatím můžete nechat vyměnit tapety.“ Moje rodina na západním po­ břeží ještě nebyla, a tak jsem pozvání přijal. Během prvního týdne našeho tamějšího pobytu jsem se dozvěděl, že druhý kazatel hodlá odejít a chce prodat svůj dům. Z čiré zvědavosti jsem tam zajel a dům si prohlédl. Vypadal velmi slušně. Tušil jsem další otevřené dveře. Dotázal jsem se tedy na cenu a možnosti financování a dal jej prověřit sta­ vebnímu podnikateli. „Za tu cenu nemůžete dostat nic lepšího,“ řekl. „Vezměte to, jestli můžete.“ Během čtyř dní jsem získal s peněžní sumou, kterou jsem mohl očekávat za prodej svého domu v Dallasu, a s půjčkou od jednoho ze starších sboru dům ve staré německé čtvrti Oaklandu. Tři měsíce nato byla půjčka zaplacena. Rodina du Plessis se usadila na novém místě ve slunné Kalifornii. Pán daroval skutečně bohaté požehnání - na duchu, na duši i na těle.

141

m. Dialog Červen byl nádherný měsíc v tom divukrásném modrozeleném ráji, který nazývají Švýcarsko, a je jen málo krajin úchvatnějších než levý břeh dlouhého, úzkého curyšského jezera, jehož severní konec je obklopen městem Curychem. Zde, na levém západním břehu se sešlo v městě Horgen osmnáct mužů, kteří zastupovali široké spektrum křesťanů. Bylo to v roce 1972, krátce předtím, než propukly nepokoje sedmdesátých let, znovuzvolení amerického prezidenta Nixona a jeho vážné důsledky, největší politický skandál století jménem Watergate, celosvětové ekonomické napětí, násilí a ničení v Severním Irsku a Jižní Africe, terorismus po celém světě. Ale Horgen u Curychu ve Švýcarsku nabízel 20. 6. 1972 pokojný obraz. To, co se těšilo velké publicitě po celém světě, vypadalo tady skoro jako normál­ ní všední den. Pětadvacet let po první světové letniční konferenci, při níž jsem jen v ně­ kolik kilometrů vzdáleném Curychu měl zahajovací řeč, jsem prohlásil sympózi­ um za zahájené. Za stůl uspořádaný do podkovy zasedli zástupci celosvětových klasických i novoletničních hnutí a zástupci římskokatolické církve. Vedle mne byl druhý vedoucí zasedání, pater Kilián McDonnell, výkonný ředitel Institutu pro ekumenické a kulturní bádání v Minnesotě. On zastupoval katolíky, já letniční. Při předběžném rozhovoru před rokem vatikánská skupina navrhla, že by první zasedání mělo mít neutrální, tedy ani katolický, ani protestantský charakter, a letniční by měli být hostitelé. Tímto způsobem by se váhaví klasičtí letniční ani nevydali na „nepřátelskou půdu“, ani nebyli hosty „podezřelých katolíků“. To byl také důvod, proč jsem zasedání zahajoval já. „Pánové,“ začal jsem, „přejdeme hned k věci. Všichni víte, proč jsme se tu sešli, a čím dříve přejdeme k jádru věci, tím lépe.“ Všechny tváře byly obráceny ke mně, tváře dlouholetých dobrých přátel stejně jako mnohé obličeje, které jsem viděl poprvé. Přejel jsem pohledem po přítomných. Byli tu letničně-charismatičtí zástupci: Rodman Williams, americký presbyteriánský učenec, Arnold Bittlinger, luterský farář z Německa, F. P. Moller, předseda AFM v Jižní Africe, John

142

XXVI, kapitola/ Dialog

McTernan z Říma, sekretář letniční skupiny, Rüssel Spittler z Kalifornie, John Meares z Washingtonu D.C., Michael Harper, známý anglický anglikán, Atha­ nasius Emmert ze Západní Virgínie, řecko-ortodoxní kněz, Jean-Daniel Fischer z Francie, pastor Hölscher z Jižní Afriky. Katolická delegace, z níž jsem některé neznal, se skládala z kanovníka J. Gibleta z Belgie, Donatia Mollata z Vatikánu, Herberta Miihlena z Německa, patera Garriguese z Francie a Pierra Dupreye a BasilaMeekinga,obaz vatikán­ ského Sekretariátu pro podporu křesťanské jednoty. Obrátil jsem se k podkladům před sebou na stole a pokračoval: „Většina z vás pravděpodobně četla, že toto setkání, tento dialog, jak to nazýváme, vychá­ zí z jedné zprávy kardinála Willebranda, vedoucího Sekretariátu pro podporu křesťanské jednoty. Ve zprávě biskupům říká kardinál následující, cituji jen část: „Problém navázání ekumenického kontaktu s věřícími, kteří nepatří k círk­ vím a společenstvím víry, vzešlým z reformace 16. století, není ještě vyřešen. Myslím tím ty, kteří jsou občas označováni jako „konzervativní evangelikálové“, např. letniční a jiní. Pro jejich příliš vyhraněnou horlivost víry a jejich zdráhání připojit se k určité formě instituce se na ně často pohlíží jako na sekty. Předsta­ vují velkou a rostoucí skupinu věřících - v Latinské Americe je to mezi osmde­ sáti až devadesáti procenty nekatolíků!“ Jak víte, reagoval jsem na uvedenou zprávu formou dopisu kardinálu Willebrandovi a sdělil mu své přesvědčení, že tento problém by mohl být překonán, že by mohl být zahájen dialog s cílem odbourat všechny závory. Do svého podnětu jsem zahrnul také novoletniční, charismatiky. Nechtěl bych zde lícit detaily předběžného rozhovoru. Mnozí z vás při něm byli přítomni: katolíci, anglikáni, luteráni, presbyteriáni, metodisté i jiní. Má myšlenka došla všeobecného souhlasu, a tak jsme dnes tady. Bude-li tedy Bůh chtít, bude to první v řadě pěti každoročních dialogů mezi reprezentanty Sekre­ tariátu pro podporu křesťanské jednoty na straně jedné a letničními a charisma­ tiky na straně druhé.“ Pater Mc Donnell se připojil jako druhý vedoucí zasedání k mému úvodní­ mu slovu a potom jsme po pět dní pracovali, diskutovali a modlili se v zasedací místnosti tohoto překrásného hotelu v Horgen. Zdrženlivost a mírné napětí, které vládly během zahajovacího zasedání, se citelně zmenšily, když jsme se vzájemně lépe poznali. Dříve, než jsme se nadáli, mohli jsme společně argumentovat v Duchu lásky a porozumenia příležitostně si také vzájemně odporovat. Jediným dalším neoficiálním účastníkem byl římsko­ katolický kněz Jean-Paul Regimbal z Quebecu. Ze skleněné kabiny v rohu míst­ nosti nám vždy překládal podle potřeby do angličtiny nebo do francouzštiny. Svými jazykovými znalostmi, biblickými vědomostmi a svým porozuměním pro cha­ rismatickou obnovu nám byl neocenitelnou pomocí. Věděli jsme, že je to muž určený pro tuto úlohu od Boha. Přivedla ho k ní úžasná série událostí.

143

Říkali mu pan Letnice Jean-Paul věděl o zamýšleném dialogu a jednoho dne se za něj modlil. Přitom mu Pán řekl, že má jet do Horgenu. Neměl na to však finanční prostředky. Netrvalo dlouho a dojeho kanceláře přišla jedna ženaa reklamu,že ji Pán poru­ čil, aby mu dala obnos peněz, který potřeboval na cestu do Curychu tam a zpět. Aniž by vlastně věděl, proč má jet, dorazil do místa našeho zasedání a před­ stavil se. Jeho pobyt nebyl nijak připraven a jako nezvanému jsme mu přirozeně nemohli účast na zasedáních dovolit. Potom přijela naše překladatelka, jedna dáma ze SRC. Když jsme ji slyšeli překládat, byli jsme zklamáni. Neznala ani Bibli, o letničním hnutí už vůbec nemluvě. Prostě neodpovídala našim potřebám. Po­ tom jsme si uvědomili, že Jean Paul,který mluvil plynně anglicky i francouzský, je tím pravým člověkem pro nás. Tématem prvního pětidenního setkání byly biblické základy toho, jak obě strany rozuměly životu v plnosti Ducha svátého. Slyšeli jsme výklad na toto téma od kanovníka Gibleta z katolické university v Lovaniv Belgii,od Dr. Williamse, působícího tehdy na presbyteriánském teologickém semináři v Austinu v Te­ xasu, a brzy nato od rektora Melodyland School of Theology, dále od faráře Bittlingera z Ekumenické akademie Schloss Craheim v Německu, od pátera Mollataz gregoriánske university v Římě a od Dr. Moliera, mého starého příte­ le z Jižní Afriky. Začali jsme poznávat, že existují oblasti, v nichž se dokážeme shodnout. Jedním z takových témat byla úloha Ducha svátého v životě věřícího a způsob, jakým to věřící zakouší. Další oblastí byly projevy této zkušenosti pro­ střednictvím darů milosti, které budují život a jednotu křesťanského obecenství. Docela neočekávaně jsme prodlévali delší čas u daru jazyků. Byl zdůrazněn zvláště jeden bod: v Novém zákoně je výraz „křtít v Du­ chu svátém“ použit ve spojení s křtem Ježíšovým, který lidu Božímu, církvi, dává Ducha svátého. Všichni jsme se zcela shodli na tom, že muži a ženy jsou k to­ muto společenství povoláni skrze víru v Krista, který je vede k obrácení, činí je prostřednictvím křtu učedníky a dává jim podíl na svém Duchu. To byl slibný základ, abychom mohli dosáhnout shody. Když jsme se blíži­ li ke konci diskuse v této první fázi, pečlivě jsme vypracovali oficiální prohláše­ ní, které ukazovalo, jak veliký pokrok jsme učinili. Znělo: „V letničním hnutí se klade zvláštní důraz na plnou účast na realitě pokřtě­ ní v Duchu svátém. To se děje údajně skrze zkušenost, při které je člověk uchvá­ cen Duchem svátým. Je to událost, která změní jeho život, vyzbrojí ho mocí a zprostředkuje mu nové poznání celé skutečnosti křesťanského tajemství víry. Účastníci rozhovoru dospěli ke shodě, že je to Duch Kristův, který činí člo­ věka křesťanem, a že život věřícího je do té míry „křesťanský“, nakolik zůstává pod vlivem a vedením Ducha svátého. Dialog se v této současné fázi nechce zabývat otázkami jednoty církve ani problémem církevních struktur. Chce spíše vyjasnit, jaká jednota v životě v Duchu a ve zkušenosti různých tra­ dic, zastoupených u konferenčního stolu, již existuje.“

144

XXVI, kapitola/ Dialog Uzavřel jsem svou účast na tomto prvním historickém rozhovoru slovy: „Osobně považuji náš první dialog za pozoruhodný úspěch, měl by podstatně při­ spět k vyjasnění atmosféry v katolicko-letničních vztazích a v charismatickém hnutí ve všech historických církvích.“ Na závěr setkání byl uspořádán banket, který byl neočekávaným a dojem­ ným vyvrcholením celého dialogu. K nám osmnácti účastníkům se přidružil ge­ nerální sekterář SRC, Eugene Carson-Blake, a ostatní přední zástupci jeho organizace, stejně jako vedoucí katolíci a zástupci švýcarského letničního hnutí. Společnějsme jedli, společně jsme se modlili, a dokonce jsme se společně i smáli. I v tehdejší době, charakterizované prudkými změnami, byla taková směsice křesťanů dosti značnou vzácností. Během následujících pěti let se setkaly katolická a naše letniční skupina k dalším setkáním, a tov Římě,v Schloss Craheim v Německu,v Benátkách, a nakonec ještě jednou v Římě. Vstoupili jsme na novou půdu a získali nové poznatky. Naše rozhovory se konaly ve znamení lásky a oboustranného porozu­ mění. Výsledky těchto rozhovorů se odrážely v oficiálních prohlášeních, která byla vypracována na konci každého zasedání. Stálo tam například: „Rozhovory probí­ haly ve vděčném vědomí vývoje jak v římsko-katolické církvi, tak i v letničním a charismatickém hnutí, vývoje, který vede k novému oboustrannému porozu­ menia k překonání těžkostí, které dříve vedly k rozdělení. To se zvlášť zřetelně projevilo v oblasti modlitby. V letničním hnutí lze pozorovat sílící důraz na spo­ lečné uctívání a z toho vyplývající řád a v římsko-katolické církvi novou ote­ vřenost pro spontánní modlitbu.“ Nebo: „Při setkání bylo stále znovu zdůrazňováno, že si Kristus přál, aby ti, kdo jej následují, byli jednotní, a že Duch svátý má moc uskutečnit tuto jednotu v jejich životě a v křesťanském společen­ ství. Vhled a duchovní bohatství každé jednotlivé skupiny věřících je nezbytné pro úplnost těla Kristova.“ Když se náš pětiletý cyklus rozhovorů blížil ke konci, mnozí z nás se ptali: „Co teď? Dál už nebude nic?“ Avšak ze strany vatikánské skupiny sílilo přání pokračovat dalším pětile­ tým cyklem. K mému překvapení mluvili katoličtí bratři o zvláštní nutnosti po­ kračovat v rozhovoru s klasickými, zkušenými letničními bratry. „Zabývali jsme se podrobně teologickými a psychologickými tématy,“ říkali, „nyní musíme vě­ novat pozornost praktickým aspektům. Ty však je třeba projednat s muži, kteří jsou zralí a mají patřičné zkušenosti.“ Převládal názor, že sloučení letničních a církevních charismatiků v jeden tým během prvního stádia rozhovorů bylo velice užitečné, nakonec však přece jen vedlo k jisté mnohoznačnosti. „Kdyby byli silněji zastoupeni klasičtí letniční z velkých letničních církví,“ říkali katolíci, „mohli by se letniční účastníci cítit a podílet na rozhovorech ve větší míře jako společenství.“ Zvláště důrazně se

145

Říkali mu pan Letnice vyslovovali pro účast zástupců letničních církví z třetího světa. Uvědomovali si, jakým přínosem by mohly být etablované letniční církve se svými zkušenostmi, zvláště co se týče sborové práce, misijní činnosti po celém světě, pronásledování, pevnosti v průběhu tří čtvrtin století stejně jako otázek sborového života. Otázka nového kola rozhovorů po ukončení první fáze 29.5.1976 už visela ve vzduchu, také já osobně jsem měl dojem, že bychom měli pokračovat, ze strany Vatikánu však ještě nebylo nic definitivně přislíbeno. Avšak na podzim jsem dostal dopis od kardinála Willebranda. Potvrzoval v něm, že v říjnu 1977 bude možno zahájit nový pětiletý cyklus rozhovorů. Oka­ mžitě jsem začal připravovat složení letniční skupiny.

Jak běžela léta a ukázalo se, co je pravá ekumena, moje vztahy ke klasic­ kým letničním bratřím se zlepšily. Pán v nás všech mocně působil. Mne osobně nejvíce dojalo zveřejnění „Charismatické studijní zprávy“ výkonného výboru Assemblies of God. V ní byly uvítány „závany Ducha“, které „svobodně vanou i mimo všeobecně uznávaná letniční společenství.“ „Assemblies of God se chce ztotožnit s tím, co Bůh činí,“ stálo v ní. To bylo srdnaté a odvážné vyjádření, které potěšilo srdce milionů, a jak pevně věřím, vyvolalo úsměv na Ježíšově tváři. Stanovisko mělo následující obsah: „Existují vzrušující důkazy toho, že Bůh mocně působí skrze svého Ducha po celém světě. Závan Ducha Božího vane svobodně i mimo všeobecně uznáva­ ná letniční společenství. Přišel čas, kdy se ještě více naplňuje Joelovo proroctví. Tisíce lidí se po léta modlily, aby to nastalo. Příchod Ducha svátého na tak mnohé a s takovou šíří účinků uvnitř církev­ ního světa je Božím způsobem, jak čelit modernismu, humanismu, okultismu a zesvětštění, které sužují naši dnešní lidskou společnost. Mezi znaky skutečného působení Ducha svátého patří následující: 1. Důraz na uctívání všemohoucího Boha v Duchu a v pravdě. 2. Uznání osoby Kristovy - Jeho božství. Jeho vtělení a Jeho vykupitelského díla. 3. Uzná­ ní autority Božího slova a hlad po něm. 4. Důraz na osobu a dílo Ducha svátého. 5. Důraz na Křis tův druhý příchod. 6. Důraz na modlitbu za nemocné. 7. Důraz na osobní svědectví a evangelizaci. Assemblies of God se chce ztotožnit s tím, co Bůh dnes ve světě činí. Zjiš­ ťujeme, že žádná existující organizace nereprezentuje celé tělo Kristovo. Dále nevěříme, že spojení všech pravých věřících, ať už zastávají letniční učení nebo ne, nebo jejich sloučení v novou organizaci, přinese jednotu Ducha. Věříme tomu, že Duch svátý přivede údy těla Kristova k pravé jednotě Ducha. Má-li být Božímu lidu ještě zjevena nějaká pravda, pak je to pravda bytostné jed­ noty Kristova těla, která přesahuje stávající organizační vazby, aniž je ruší. Assemblies of God neschvaluje to, co je v učení nebo v životě zjevně pro­ ti Písmu svátému. Neodsuzujeme však také kategoricky vše, co v současné době

146

XXVI, kapitola/ Dialog ne zcela souhlasí s našimi normami. Žádné pravé duchovní hnutí v dějinách církve nebylo nikdy zcela prosto problémů či povzneseno nad kritiku. Letniční hnutí tohoto století mělo své problémy jak v učení, tak co se týče praktického života. Duchovní zralost vede k vyrovnanému životu, který při uskutečňování darů Du­ cha nese také ovoce Ducha svátého. Důvěřujeme Bohu, že uskuteční svůj plán tak, jak to odpovídá jeho suve­ rénní vůli. Je důležité, abychom šli zdravou, biblickou cestou a vyhnuli se obojí­ mu: extrémům ekumenismu, který dává v sázku biblické principy, ale také výlučnosti, která vylučuje pravé křesťany.“

Církev Ježíše Krista ve třetí čtvrtině dvacátého století skutečně ušla velký kus cesty.

147

XXVIL Letnice! I tomu, kdo očekával opravdu hodné, to připadalo neuvěřitelné. Dvacet ti­ síc lidí, přinejmenším polovina z toho Charismatických věřících, se tlačilo ve sva­ topetrském dómu v Římě. Byla neděle letnic. Obrovským prostorem kostela zněly písně. Deset tisíc duchem naplněných křesťanů zpívalo jednu píseň za druhou: „Haleluja,...“, „On je Pán...“ Starobylou svatyní se jako vlna za vlnou rozléhal radostný zpěv k Boží chvále. Zpívali jsme ve všech řečech a k tomu v nových jazycích. Nebylo možné rozeznat všechny ty řeči. Všechno se dělo tak spontánně. Potom odbil velký gong deset hodin, a hned nato se objevil papež, aby pozdravil Kongres „75“ charisma­ tické obnovy v katolické církvi. Byl to nádherný okamžik. Nikdo, s kým jsem mluvil, si nemohl vzpomenout, že by se kdy nějaký papež objevil na takovéto audienci. Lidé stáli se zdviženýma rukama a zpívali to, co zní ve všech řečech stejně: „Haleluja“. Nebralo to konce. Zpívali a zpívali, s velkou radostí a zároveň s hlubo­ kou úctou. Atmosféra byla naplněna velikým očekáváním. Papež Pavel vystoupil na svoji svátou stolici. Na jeho tváři se objevil úsměv. On i my všichni jsme vi­ děli živý, zjevný důkaz toho, co Bůh učinil skrze svého Syna Ježíše. My, kteří jsme přišli jako pozorovatelé a hosté, jsme věděli, že jsme svědky mocné vlny požehnání, jakými Pán zahrnoval své tělo, jak protestantské, tak katolické, stále častěji. Papež začal mluvit. Jeho proslov v latině byl překládán do nejdůležitějších jazyků, aby mu mohli všichni rozumět. Dokonce ani ti nejoptimističtější mezi námi nebyli připraveni na takovou letniční zvěst, jakou teď z úst tohoto štíhlého muže slyšeli. Ve shromáždění se stále znovu ozývalo tiché „Amen“. „Když mluvíme o letnicích,“ řekl, „pociťujeme dvě věci. To první je bá­ zeň, pocit, který podle Bible znal prorok Jeremjáš, když váhavě stál před Bohem a říkal: 'Ach, Pane, Pane, nejsem schopen kázat.’ To druhé je překypující nadše­ ní, jak je zažil Petr v den letnic. To druhé umožňuje, aby se v církvi nahlas ozývalo svědectví o nejvnitř­

148

XXVII, kapitola/ Letnice!

nější stránce Boží povahy: jedna bytost a tři osoby. Kristus zaslíbil: „A já budu prosit Otce a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky.“ (J 14,16) V tématu a učení o letnicích se zjevuje tajemství transcendentního života Božího. To nám bylo svěřeno a my na to nesmíme nikdy zapomenout. Naše oči potřebují osvícení Bohem, který je naším sluncem.“ Kromě občasného tichého amen spočívalo nad shromážděním dvacet tisíc věřících ticho. Hltali každé slovo. Cítili, že to bylo něco víc než pouhá ceremo­ nie; byl to jeden z nejvýznamnějších milníků v dějinách církve. Na závěr papež prohlásil: „To je naše letniční zvěst. Je to zvěst o novém vnitřním životě, provátém přítomností a mocí Boží, o životě, na jehož počátku stojí láska.“ Něco z toho bylo ve svatopetrském dómu cítit. Bylo zde asi jen málo těch, kteří nebyli zasaženi Duchem svátým a neokusili možnosti naplněného života. Během závěrečné eucharistické slavnosti zazněl tichý zpěv v Duchu, plný bázně a uctívání a vůbec ne nevhodný. Byly to skutečně letniční bohoslužby s letničním zvěstováním a zjevným letničním požehnáním. Slavnost trvala až do poledne. Potom proudily tisíce na dómské náměstí k jiným tisícům, které se tam shromáždily. Zástup se podobal poli zralému ke žni. Tisíce a tisíce lidí se kolébaly a volaly ve všech možných řečech. A stále znovu zazníval chór „haleluja“. Radost a svátý jásot naplnily naše srdce. V pondělí jsme se znovu shromáždili ve svatopetrském dómu, který byl dán plně k dispozici charismatickému kongresu. Této závěrečné slavnosti bylo pří­ tomno téměř dvanáct tisíc lidí ze šedesáti národů, k tomu více než sedm set kněží a dvanáct biskupů. Vedl ji belgický kardinál Suenens. I ve srovnání s předchá­ zejícím dnem to byly nanejvýš neobvyklé bohoslužby. Kardinál Suenens, vlivný a významný představitel charismatické obnovy v katolické církvi, kázal s velkou svobodou a inspirací. Zástup reagoval ve svo­ bodě Ducha a radostně zpíval. Pater John Patrick Bertolucci, vicekancléř římsko-katolické diecéze v Albany ve státě New York a přední osobnost charismatické obnovy v Americe, popsal později tuto hodinu slovy: „Zatímco jsme stáli před Bohem se zdvižený­ ma rukama a v Duchem naplněném vzývání, cítili jsme všichni význam tohoto historického okamžiku, kdy římská církev zřetelně uvítala proud milosti, kolem něhož bylo dosud uvnitř katolického společenství mnoho sporů.“ Kardinál Suenens stál bezpochyby pod zvláštním pomazáním Páně. Každé jeho slovo bylo proniknuto mocí Ducha svátého. Všechno bylo tak svobodné, tak vhodné, tak letniční, jak jsem to viděl během dlouhých let služby v mnoha let­ ničních sborech. Proroctví se dála jasně a zřetelně přes reproduktor přímo od papežského oltáře. Tisícům vstoupily do očí slzy, když Pán mluvil skrze své služebníky slova budování a povzbuzení. Jedna žena nádherně zpívala v nových jazycích. „Pří­

149

Říkali mu pan Letnice tomnost Páně byla v tomto shromáždění tak reálná, že se onoho dne bezpochyby stala mnohá uzdravení,“ řekl páter Bertolucci později, když vzpomínal na to, co viděl a slyšel. Když později vstoupil papež, byl pozdraven ještě hlasitějším „haleluja“ nežli v neděli. S úsměvem a nadšením vyjádřil svůj souhlas s charisma­ tickým hnutím a označil je za znamení díla obnovy z Ducha Božího, darované jako vyslyšení modlitby. „Vaše silné přání zaujmout v církvi své místo je auten­ tickým znamením působení Ducha svátého,“ řekl. „Neboť Bůh se stal v Ježíši Kris­ tu člověkem. Církev je jeho tělem. A jí byl udělen Duch svátý, když sestoupil na apoštoly, shromážděné ve vrchním sále společně s Marií, matkou Ježíšovou.“ Jakjsmejiž řekli minulý říjen před některými z vás:církeva světpotřebují více než kdy jindy, aby tento zázrak letnic měl v dějinách pokračování.“ Cítil jsem, jak mi srdce bije až v krku. „Moderní člověk,“ pokračoval, „opilý tím, čeho dosáhl, dospěl k předsta­ vě, že si sám vystačí a je sám architektem a tvůrcem svých vlastních dějin. Ale,“ na jeho tváři se objevil smutek, „pro kolik z těchto lidí, kteří uznávají Boží exis­ tenci jen z tradice a modlí se k Němu z povinnosti, se Bůh stal v jejich živo­ tech někým cizím a vzdáleným.“ Na tvářích obrácených k papeži se zračilo napětí. „Nic nepotřebuje náš více a více se sekularizující svět tolik, jako svědectví o této 'duchovní obnově’, kterou působí Duch svátý před našima očima v nej­ různějších oblastech a prostředích. Projevy obnovy jsou rozmanité: osobní spo­ jení srdce s Bohem; modlitba, často společná, v níž se jednotlivec svobodně vyjadřuje a podporuje modlitbu ostatních. Nakonec, jako základ všeho, osobní přesvědčení, které nepochází jen z poučení přijatého ve víře, nýbrž také z vědo­ mě prožité zkušenosti. Tato živá zkušenost ukazuje, že člověk nemůže bez Boha dělat nic, avšak na druhou stranu, že skrze Něj může vše. Odtud potom pramení potřeba chválit Boha, děkovat mu, oslavovat zázraky, které všude kolem nás a v nás činí.“ Potom se papež obrátil na své posluchače přímo: „Je to pro naši dobu šťast­ né řízení, že existuje generace, vaše mladá generace, která říká světu o nádheře a velikosti Boha letnic.“ „Dnes,“ řekl tak, že to všichni v kostele mohli dobře slyšet, „budto člověk žije svou vírou v odevzdanosti, vážnosti, síle a radosti, nebo tato víra odumírá.“ Skutečným vyvrcholením setkání bylo, když se papež zarazil, nechal svůj pohled přejíždět zástup a potom vyhlásil: „Ježíš je Pán! Haleluja!“ Hluboké po­ hnutí zachvátilo srdce všech v dómu a viděl jsem obojí: slzy i smích. Oné noci jsem ležel ve své posteli, oči jsem měl otevřené do tmy a přemýšlel jsem o tom, co jsem prožil. Uchytilo se konečně letniční hnutí v katolické círk­ vi? Avšak hned jsem věděl odpověď. Ne, byly to letnice, a ne nějaké hnutí, co pohnulo církví. Nepřijala letniční hnutí, ani to nebylo cílem; přijala letnice, Du­ cha svátého, křest v Duchu svátém, dílo Pána Ježíše.

150

XXVII, kapitola/ Letnice ! „Co asi Pán ještě učiní?“ přemýšlel jsem. Zjevně činil mezi denominacemi přípravy. Usmíval jsem se při myšlence, že jsme neměli jen ekumenické letnice, nýbrž také ekonomické letnice. Církevní budovy již stály a byly zaplaceny, byli k dispozici vzdělaní duchovní, a tento existující rámec napomohl hnutí k jeho rychlému růstu. Během několika málo let přinesli katolíci letniční zvěst do deva­ desáti dvou zemí. Skutečně, Pán pohne církvemi, dříve než pohne národy. Této noci jsem také poznal, že v celém letničním hnutí existují tři pásma: klasičtí letniční, novoletniční a katoličtí letniční. A tato pásma sek sobě spolu­ prací, společenstvím a vzájemnou úctou stále přibližují. Zároveň ustupují do pozadí věci jako dějiny, kulturní pozadí a kulturní vlivy. To opět vede k větší jednotě v Duchu svátém. Existují také různá nebezpečí, přemýšlel jsem, ale jenom jedno z nich je skutečně vážné. Je to nebezpečí, že by se mohla hrstka lidí pokusit učinit letničně-charismatickou obnovu „hnutím“ či „denominací“ a kontrolovat ji. Byl jsem přesvědčen, že nesmí dojít ke vzniku jediné charismatické církve či denominace. Tato obnova je určitým vlivem určeným pro všechny církve, inspirací určenou pro všechny denominace. Je jedna jediná duchovní obnova, to jsem viděl docela jasně. Ježíš řekl: „Aby jedno byli, jako my jedno jsme.“ Srovnává jednotu církve s jednotou trojice - Otec, Syn a Duch svátý. Jsou jedno, zároveň však ve trojí individualitě. Je to duchovní jednota. A to je také Ježíšův záměr pro celou cír­ kev. Zavřel jsem oči a dříve, než jsem usnul, viděl jsem před sebou velice blízkého a skutečného, vysoce vzpřímeného a vážného Božího muže - Smithe Wiggleswortha. Vážný výraz na jeho tváři pozvolna ustupoval spokojenému úsměvu.

151

Doslov Bylo to během graduační slavnosti na St. John’s University. Stál jsem spo­ lečně s rektorem university, Dr. Michaelem Bleckerem, před četným posluchačstvem, v němžjsem viděl také Annu. Dr. Blecker dospěl ke konci svého „ laudatio „ V roce 1974, “ řekl, „když skupina katolických a protestantských vydava­ telů zveřejnila listinu jedenácti osobností, které podstatně přispěly k formování křesťanské víry, které vystoupily proti duchovní uniformitě a samolibosti a bur­ covaly bezmyšlenkovitá křesťanská společenství, bylo vaše jméno uvedeno spo­ lečně s Hansem Kungem, Bernardem Lonerganem a Domem Helderem Camarou. Ve svém ekumenickém působení jste nikdy nekompromitoval své letniční svědec­ tví. Jste každou buňkou klasický letniční, věrný reprezentant světové letniční vlny.“ Vzhlédl od svého rukopisu a usmál se. „Cítíme se dnes poctěni vaší pří­ tomností. Jako výraz ocenění a uznání vašich zásluh o křesťanskou víru a vaší role věrného svědka klasického letničního hnutí vám my, akademická obec St.John ’s University, propůjčujeme dnešního dne, 23. května 1976, řád Pax Christi.“ Zatímco Anna se vrátila domů, já jsem opět přeletěl Atlantik. Když jsem dorazil, páté sympózium letničně-katolického dialogu již začalo. Protože se jed­ nalo o poslední kolo řady rozhovorů, které začaly roku 1971, byla pro tzv. užší skupinu účastníků rozhovoru - tři klasické letniční, tři zástupce protestantů a tři katolíky - připravena audience u papeže Pavla VI. Když papež vstoupil do malé audienční místnosti, která byla přímo vedle velké audienční haly, byli jsme mu představeni jako „tým letničního dialogu“. Když se na nás díval, na tváři se mu objevil úsměv. „Letniční,“ řekl. „Haleluja! Haleluja! Haleluja!“ Byl mu podán list papíru a on přečetl: „ Milí bratři, jsme šťastni, že vás dnes můžeme přivítat. Přišli jste sem z určitých letnič­ ních církví a letničního hnutí v ostatních konfesích, abyste se setkali s naším Sekretariátem pro podporu křesťanské jednoty a jeho spolupracovníky, abyste spolu s nimi rozmlouvali o modlitbě, spiritualitě a s tím spojených teologických aspektech. Přitom jste se zabývali také duchovními zdroji, jež lidská rodina nalé­ havě potřebuje. Vaše rozhovory jsou svědectvím o živé síle Ducha Božího, kte­ rou věřící zakoušejí ve svém životě a která je přístupná všem, kdo se jí otevřou. Mluvilijste společně o účasti věrných duší na Boží realitě. Věříme, že je to reali­ ta, která se mezi věřícími projevuje jako viditelné společenství, takže nejsou spolu spojeni jen duchovním vztahem na úrovni tajemství a neviditelných skutečností, nýbrž také na viditelné úrovni lidské, Duchem proměněné reality. Kdyžjste nyní dospěli k závěru současné fáze vaší práce, očekáváme s velkým zájmem výsle­

152

dek vašich studií a budeme věnovat pečlivou pozornost tomu, co vypovídáte o bu­ doucnosti našich vztahů. Jděmež dále společně cestou vzájemného porozumění a rostoucí lásky, přičemž s učenlivostí a pečlivostí věnujme pozornost tomu, co nám dnes Duch říká, a buďme ochotni nechat se vést s radostí a s důvěrou do jeho budoucnos­ ti.“ Potom jsme byli papeži představeni jednotlivě. Kdyžpřišla řada na mě a by­ lo přečteno moje jméno, podíval se mi do tváře a řekl: „ Vy jste tedy Mister Pentecost? “ „Říkajími tak,“ zněla moje odpověď.

153

Pieter Louis Le Roux by 1 předsedou Apostolic Faith Mission v Jižní Africe v letech 1914-1943. David du Plessis jako jeho podřízený dělal sekretáře této organizace patnáct let. Le Roux byl z prvních absolventů misijní školy Dr. Andrewa Murraye. Pro Davida du Plessis byl velkým příkladem a vzorem.

David a Anna v Pretorii v den své svatby 13. srpna 1927.

Novomanželé v roce 1927, krátce poté, co David začal v církvi pracovat na plný úvazek.

Smith Wigglesworth (uprostřed) se svou dcerou Alicí a Ehemännern Jimmy Salterem, spoluzakladatelem Congo Evangelic Mission. Snímek z roku 1936.

David du Plessis se svými stavebními dělníky při výstavbě kaple v táboře v Johannesburgu na konci světové války. Na tomto místě dnes stojí modlitebna pro 10 000 lidí.

David du Plessis s rodinou v roce 1952. Vzadu (zleva doprava): David mladší, Corrie a Riche. Vpředu: Matěj, Basil, Anna, David a Petr.

Radostné setkání Davida du Plessis s Billy Grahamem během jeho evangelizační kampaně v Los Angeles.

Účastníci dialogu katolíků a letničních na zámku Craheim v červnu 1974. Vzadu (zleva doprava): ( Msgr. Balthasar Fischer (kat.), Dr. Leonard Lovett (letniční), Dr. Russel Spitter (let.), kanovník Giblet (kat.), pastor Justus du Plessis (let.). Dr. Francis Whiting (baptista), P. Simon Tugwell (kat.). Dr. Rodman Williams (presbyterián), P. Pierre Duprey (kat.), Dr. Herbert Muhlen (kat.). Vpředu: Dr. John McTernan (let., tajemník), P. Basil Meeking (kat., tajemník), Dr. Kilian McDonnell (kat., spolupředseda), Vyšší odborná škola David du Plessis (let..spolupředseda). Dr. Arnold Bittlinger (lutherská církev), Rev. Michael Harper (anglikánská církev). misijní a teologická

V Zídkách 402, 280 02 Kolín II

David Du Plessis, Bob Slosser: Říkali mu pan Letnice Přeloženo z anglického originálu: They Called Him Mr. Pentecost © 1977 by Bridge. Logos Publishing, Plainfield NL, USA Překlad: Michal Krchňák, RNDR. Pavel Ferst Jazyková redakce: Alena Krausová, Mgr. Marta Dittrichová, Olga Sovová, Petra Sovová Technická spolupráce: Wanda Malá Obálka: Alena Nievaldová Grafická úprava a sazba: Jiří Jelínek Vydala © Křesťanská misijní společnost jako svou 18. publikaci v červenci 1996 Počet stran: 160 Doporučená prodejní cena (včetně DPH): 79,Adresa nakladatele: Vydavatelství KMS, Andrštova 4, 180 00 Praha 8 Tisk: EKON Jihlava Vydání první

Slyšet Boží hlas I

Dramatické vyprávění o Bohu, který dává poznat svou vůli

Nový překlad Nového zákona, usilující o co nejpřesnější zpracování podle řec­ kého originálu do současné češtiny, s bohatým poznámkovým aparátem, v přehledném textovém uspořádání.

Formát A5, 112 stran, 45,-Kč

Lubomír a Vera Ondráčkovi

LOV NEBO ZJEVENÍ? Jak najít životního partnera „Často stojím před mladými a hovořím s nimi na téma vztahů mezi chlapci a dívkami. Obvyk­ le jim radím, jak se vyhnout mnohým problé­ mům v manželství. Má rada je jednoduchá: Dobře se ožeň nebo vdej. Jak se to udělá, vám chtějí napovědět i autoři této praktické kníž­ ky .“(Jan Klas v předmluvě)

Formát A6, 48 stran, 16,-Kč

Pevná vazba, formát A5,352 stran, cena 98.-KČ

Bible... Jak těžit z tohoto pokladu moudrosti a zjevení ? Svěží a osobní procházka Janový m evangeliem odha­ luje praktické principy přístupu k Pís­ mu a jeho studia. Je určena jednotliv­ cům i skupinám, věřícím i nevěřícím.

Formát AS,144 stran. Cena 58,-Kč

je knížka, která nám pomůže porozumět tomu, co pro nás Bůh udělal, a znovu objevit nadšení pro život s ním. Kdybychom byli upřímní, někteří z nás by možná přiznali:, Jsem svým křestanským životem unaven“, zatímco jiní by se mohli svěřit: „Neustále prožívám pocit odsouzení“. Tato kniha nám na základě Bible ukazuje, jak můžeme být osvobozeni k tomu, abychom začali a rozvíjeli svěží, obnovený vztah s Bohem. Formát A5,80 stran, 50,- Kč

Žádejte v křesla irských knihkupectvích nebo na adrese vydavatele r--------- >j

//

z

>

Časopis Křesťanské misijní společnosti

ž/vor vwr každý měsíc 32 stran za 15 Kč (pro předplatitele za 14 Kč + poštovné) aktuální informace o křesťanském dění a akcích sondy do života sborů misijní práce u nás i ve světě biblické studie svědectví o Boží lásce studie o sektách a okultismu články o manželství a výchově dětí čtení na pokračování

Bližší informace obdržíte na tel. 02/683 35 05 (Krausová). Objednávky zasílejte písemně na adresu: KMS - Život víry, Andrštova 4, 180 00 Praha 8

KMS - ŽIVOT VÍRY

• Životní příběh muže, který se nechal vést svátým Duchem

• Dynamika událostí, ale srdce pevně zakotvené

• Směr a kroky vedoucího letniční církve, který se ani

ve své církvi nebál jít proti proudu

Doporučená cena: 79,-Kč

ISBN 80-901960-5-5