Evangelium "neznámého" boha: původní raně křesťanský soupis Ježíšových výroků - tzv. Tomášovo evangelium, Evangelium pravdy a jiné raně křesťanské texty ze šťastného nálezu v Nag Hammadí 8090207235, 9788090207233

Citation preview

L68LLČ Pl .. .............

. ................. -_|l
’Pa!fra Pana“’ která utváří theologickou podstatu a krystalizační já­ dro krestanskeho obřadu, totiž již dávno opustila prostory vymezené „ chrámem božím a rozšířila se po celé naší planetě. O jakého „Pána“ a „Boha“ se přitom v židokřesťanství jedná po­ chopi pravé pouze ten čtenář, který se seznámí s nag hammadskými tex­ ty, nebot cely sestupný vývoj od gnoze po židovskou Genezi je. v tomto souboru nadherne doložen. Bude moci sledovat, jak se postupně v celé skále prejimky promenuje na židovské stříbrné měsíčnífotodesce původ­ ní gnostická úcta k člověku coby nositeli a udržovateli světla ve svůj

6

opak - v úctu k hříšníkovi a jeho žádosti - a jak místo gnostického uctí­ vání „živoucího Ježíše“, věčného Syna, životadárného „Ducha , nastu­ puje pozvolna stále silněji uctívání Ježíšova martyria, uctívání smrti Adama - Člověka a toho údajného „našeho Pána“ a „Boha“, který v Tóře tolik lační po krvi. Bude moci proto také sledovat postupnou proměnu samé podstaty Spasitele - Ježíše Krista, gnostického „Eugnosta“ - „radostně pozná­ vajícího“, zrozeného z kapky světla poznání - sanskrt. „indu“, sómy, aram. „ mariham “-vjejich nápodoby pro spodní Hádovu říši smrti - ve zmrtvýchvstalou zombii, mrtvolu bez ducha a její rodičku - „pannu Ma­ rii“ - židovskou hadí bohyni Hawah - „Evu“. Hádes, „Pluto“ - „Bo­ háč“, rafinovaně židovskými autory vyšňořený všemi znaky svého úhlavního nepřítele - Živoucího, Puruši, Člověka - se právě tímto způ­ sobem zmocňuje vlády nad masami. Zde v této knize přeložené nag hammadské texty jsou však výběrem, který teprve jemně předznamenává tento pozdější vývoj. Židovský „ bratr člověka“ — Jákob alias Tomáš alias Petr Simon - si v těchto textech teprve připravuje půdu pro své divadlo zrcadlové imaginace, teprve se zabydluje opakováním gnostických myšlenek těsně po Ježíšově boku a získává si tak - alespoň u svých prostomyslných čtenářů - zásluhy a důvěru. „Schránka úmluvy“ - hadí schránka mrtvé formální nápodoby, která má nahradit originální pramen života jeho materializovanou a bezduchou kopií, se však již obtesává kolem těla člověka - Osirise a nebude trvat příliš dlouho, než se zaklapne její víko a Osiris, Člověk, Kristus bude poslán po vodě času tam, kam čas jedině plyne - do Smrti, za „ Pánem “ všech vodníků.

září 1998 J. K.

1

Úvodní slovo Cílem této knihy je seznámit českého čtenáře s některými texty z velmi šťastného nálezu v Nag Hammadí v Egyptě. Zde se v letech 1946-49 postupně objevilo u překupníků se starožitnostmi 12v ko­ žených obálkách uchovávaných, 35 x 15 cm (Codex Jung 29 x 14 cm) velkých, papyrových „kodexů“ psaných koptštinou, které obsahovaly celkem asi 53, z toho 41 dosud neznámých raně křesťanských spisů. Podle paleografického rozboru a hlavně podle datovaných kvitancí za zboží, které byly v obálkách nalezeny, se může s jistotou říci, že tyto texty byly zapsány kolem pol. 4. stol, našeho letopočtu, že patřily raně křest anskému klášteru Chemoboskion, který je historicky dolo­ žený, jehož opat a zakladatel Pachomius (zemř. cca 347 n.l.) udržoval styky s metropolitou křest anské církve v Egyptě Athanasiem. Jedná se tedy o jakousi knihovnu svátých textů, které neznámo proč byly údajně podle nálezců uloženy do přibližně 1 m vysoké hli­ něně nádoby a ukryty ve skalách poblíž Nag Hammadí, asi 100km severně od známého staroegyptského Luxoru. Rozbor textů samých a především také okolnost, že některé z nich jsou zlomkovitě docho­ vány již v tzv. Oxyrhynchos papyri z 1. pol. 2.stol. n. 1., prokázal na­ víc velké stáří těchto spisů, které předcházejí nejstarším dochovaným verzím Nového zákona o celá staletí. Badatelům a později také laické veřejnosti se tak dostal do ruky veledůležitý historický materiál - jakési poselství do budoucnosti. Nic takového, žádná raně křesťanská „klášterní knihovna“ podobného charakteru, se nedochovalo. Co bude zajímat křesťansky orientova­ nou obec ale nejvíce, je skutečnost, že z 1153 nalezených stran textu není ani |edna(!) opisem tzv. Nového zákona! Téměř všechny texty korespondují totiž svojí theologií i termíny s jinými již známými raně křesťanskými spisy (některé jsou přímo totožné), pro které se již u „svátých katolických otců“ ujal název „gnoze“. Katoličtí otcové však tuto gnozi, která podle jejich svědectví „implevit to turn mun-

8

.1

dum“ („zaplavila celý svět“), odsuzovali především a hlavně proto, že byla tzv. „dualistická“ - tj. svět, viditelný řád, z živoucího ducha, tj. z věčného Svěda, do hmoty, tj. temnoty Smrti interpretující. Když přehlédneme všechny dostupné údaje o raně křesťanských autorech prvních dvou století našeho letopočtu, dospějeme k objevu, pro katolickou interpretaci jistě zarážejícímu: spisy gnostické v ní hrají jednoznačně převládající roli, neboť nejstarší píšící „svati kato­ ličtí otcové“ se objevují teprve 150 let po Ježíšovi. Při pozornějším čtení NZ zde objevíme dvě základní tendence, které jsou v napros­ tém rozporu. Jednak protisvětské výroky Krista, který bojuje proti „knížeti světa tohoto“ (Jan 12,31; 14,39; 16,11; totéž dosvědčuje např. „Pavel“ Efes. 6,12), který sám sebe nazývá „synem Člověka“, který proklíná Židy, že svou vírou podléhají ďáblovi — tj.Mocnému, tj. Jahvemu (Jan, kap. 8) a jednak tendenci přesně opačnou (!) - bib­ lický „Ježíš“ cituje žid. proroky a žalmy, je zde veleben „Bůh izrael­

ský“ atd. Již tato nesourodost, nesmyslnost textu NZ, který je jednoznačně dvojznačný (!), dala Markionovi, křesťanu z první pol. 2. stol, n.l., tušit pravdu: někteří židovští nacionalisté zneužili Ježíšových slov ve svůj prospěch a pokusili se Ježíšovo učení naroubovat na víru židov­ skou. Tuto interpretaci velmi podporuje také skutečnost, že biblický „Starý zákon“, tak jak ho zná křesťan, se objevuje pevně svázaný s „Novým zákonem“ právě teprve u židovského křesťanstva od 2. 3. stol. n.l. Právě nag hammadská knihovna, která zcela zřetelně tuto židov­ skou práci na gnostickém dědictví dokládá, Markionův názor jenom potvrzuje. Můžeme se oprávněně domnívat, že právě v gnozi máme před sebou pravé původní křesťanství, tj. uctívání světla (!), které se cele zaobírá osvobozením člověka z pout zla, neboť právě zde máme spisy, které podporují cestu poznání — cestu člověka za světlem, tj. za pravdou. Toto původní křesťanství také nemá žádného nationalistic-

9

ie ° y

kého či egoistického Boha, protože by to bylo zcela v rozporu se základním smyslem celého učení. Čím západněji, tím hůře je však smysl a význam původní křesťan­ ské koncepce chápán. Z Lyonu se v podobě Irenea poprvé naplno v 2. pol. 2. stol. n.l. ozývá, že židovský „Mocný“, Pán času a všech forem — „Výrobce“ manifestovaného světa — a Ježíšův Otec lásky a lidskosti, jeho „věčný Člověk“, je jeden a týž! Tato zkázonosná myšlenka, která se opírá, jak uvidíme, o židovské nacionalistické fal­ zum — NZ, získává právě v Římě, epicentru tehdejšího západního světa moci, postupně úspěch, a touhou po světovládě spolu s organi­ zační schopností je zde vytvořen základ toho, co dnes známe pod názvem katolicismus. Při posuzování raně křesťanských spisů je třeba si stále uvědomo­ vat, že zpočátku bylo slovo Ježíšovo v rukou galilejské židovské ná­ boženské sekty. Stejně jako v případě většiny Řeků se i zde mísí to, co bylo skutečně řečeno, s tím, jaká tradice, jaké myšlení řečené slovo poslouchalo a co z něj bylo a mohlo být pochopeno. Pravá tradice — tradice plného pochopení — potom na rozdíl od židovské „konsonantní“ kultury nic nepsala. Smutný osud samotného „slova Ježíšova“ v rukou zapisovačů tak prakticky potvrzuje starou moudrost rytmizovaného ústního podání, tradovaného po tisíciletí v Indii dlouholetým soužitím a zasvěcová­ ním pouze z učitele na žáka, při kterém je právě možnost libovolné­ ho omylného výkladu či zlomyslnosti snížena na minimum. Na konci jedné z nejstarších upanišad — Brhát aranyaky (P.Deussen: 60 Upanischad I, str. 520—522) je například uvedena takováto řada nositelů slova — „logu“ — která při obvyklém počítání 1 generace = 30 let do­ kládá 1500 let trvající praxi ústního přenášení učení o Člověku — átmanu z jednoho zasvěcence na druhého. Stejná praxe v případě véd potom dokázala uchovat rytmické védské „slovo“ v neporušené po­ době až do dnešní doby.

obr. č. 2 10

U nacionalistických „pokřesťanštělých“ Židů však, jak dokládají

Nestačí tvrdit pouze to, že „Spasitel světa je můj“ („Nový zákon“),

právě nag hammadské texty, dochází k osudné přejímce, tj. k narou­ bování Ježíšových slov na vlastní myšlenkovou tradici. Srovnáním nově objevených gnostických spisů z Nag Hammadí s židovským NZ vyplývá přitom několik důležitých skutečností: 1. Tito Židé chtěli vidět v Ježíšovi svého národního Mesiáše, dívali se na něj národně egoisticky, jak je pro jejich tradici typické. Ježíš ale přinášel něco jiného. 2. Takovíto nacionalističtí Židé přitom Ježíšovi duchovně nestačili — upadali do charakteristického omylu: vše, co Ježíš říkal duchovně jako obraz, v podobenství (např. „slepý prozřel“), chápali tělesně (viz předmluva k Tomášovu evangeliu). 3. To, co si jistá část židovských křesťanů přitom od nového ná­ boženství slibovala, vyjádřil Filip ve svém evangeliu v log. 125: „Když se ale roztrhnul závěs a ukázal se vnitřek, bude tento dům (tj. synagoga) opuštěn nebo zničen. Celá božskost ale nepřehne z tohoto místa do nejsvětějšího. Neboť ona se nemůže smísit s čis­ tým svědem a čistou dokončeností pleromatu (naplněnosti), nýbrž ona dospěje pod křídla kříže a pod jeho paže. Tato loď jí poslouží k záchraně, když potopa jí bude hrozit pohlcením. Když někteří do­ sáhnou stavu kněžství, budou moci vstoupit spolu s velekněžími do vnitřku, za závěs.“ 4. Právě proto židovská tradice přijala „slovo“ — „logos“ přicháze­ jící z Východu nikoliv jako „pravdu samu“, „svědo samo“, aby ho také v té samé podobě šířila, ale zcela jinak - formou „adopce“, při­ vlastněním! Sám egoistický omylný pohled na svět, který z vize ži­ dovské „adopce“ vyplývá, přitom určil také kvalitu a charakter tohoto přisvojení. Přivlastnění jakékoliv věci, osoby či statku, totiž nutí „přisvojovatele“, aby se snažil zamaskovat skutečný původ ma­ jetku, kterého se zmocňuje a aby dotyčnou věc opatřil novým faleš­ ným „výrobním číslem“. Důvod vzniku židovského „Starého“ a „Nového zákona“ a jejich vzájemný poměr je tak logicky objasněn.

ale je zapotřebí doložit také tuto fiktivní skutečnost - „imaginaci patřičným textem a rodokmenem (zákon „Starý “). * P Jak již bylo řečeno, narážíme v NZ stále znovu a znovu na dve protichůdné tendence - jednak na Ježíšovu snahu oddělit se od ži­ dovské tradice, říci „nové slovo“, dát „nový zákon“, ba dokonce tuto tradici odsoudit, opovrhovat jí (celá koncepce kultu sveda, děti světla, Svna Člověka, celá koncepce „milujte své nepřátele“, Mt. 12,7: , Mi­ losrdenství chci, ne oběti“, viz též. Lk. 14,26; Jan kap.8 aj.) a jedna na řadu výroků, kdy se chválí „Bůh izraelský“ a „víra“ zcela jiného

12

druhu nežli křesťanská. v Jedním z čistých produktů takovéto snahy je napr. příběh o kana­ nejské ženě, které se Ježíš zdráhá pomoci, protože se nejedna o Ži­ dovku a kde se cizí národové přirovnávají ke psům (Mt. 15,21-28; podobně Mk. 7, 26-29). Už při pouhé bližší znalosti židovských evangelií a „Pavlových“ dopisů bylo možno oprávněně pochybovat, že tyto nacionalistické prožidovské výroky jsou pravým „slovem Ježí­ šovým“ Po objevu v NH se však právě tyto „nesrovnalosti“ objas­ ňují. Celý židovský „Nový zákon“ se zřetelně vyjevuje jako nacionalistický „přepis“ Ježíšových slov, který má za cíl spojit starou židovskou víru s novým duchovním učením. Ten, kdo vymyslel hloupý příběh o kananejské ženě, neměl nepochybně žádné zábrany vymyslet cokoliv dalšího, co by posloužilo jeho egoistickým cílům. Ze studia NH textů dále vyplývá, že řada výroků (viz komentáre k jednotlivým textům) se kryje s buddhistickým nebo obecně s indic^ kým pohledem na svět, pohledem tzv. „džňána-márgy — „cesty po znání“. Myšlenka, že by pět století staré učení, které právě v této době expandovalo po tehdy známém světě (!), se jaksi mimoděk a bez přímého ovlivňování, jako nějaké orientální koření, vmíchávalo do zdejšího „originálního“ duchovního proudu, zastávaná současný­ mi „odborníky na gnozi“, je absurdní a je proto nutné konstatovat:

13

T

- protože celý základ, na kterém rané křesťanství spočívá, ze kte­ rého roste, je „dualistický“ — vůči manifestovanému světu pesimistic­ ký pohled, jenž je autochtonním a od samých počátků doložitelným charakteristikem indického náboženství, kde má svůj logický, čitelný a sledovatelný vývoj - od vize Puruši - „Člověka“ v Rg-védě (ze tří čtvrtin nahoře v nezjeveném a z jedné čtvrtiny zde dole ve zjeveném světě) - až po své dovedení k dokonalosti, tj. dokončenosti, v učení Buddhově - protože celá řada obratů, termínů a základních postojů raného gnostického křesťanství a indické džňána-márgy je totožná - a v neposlední řadě také proto, že pro vznik „Ježíšovy“ vize stereosvěta, pravého dualismu — tj. dynamicky spojených protiv — ne­ jsou v židovské religiozitě vůbec dány podmínky (viz rozbor níže) je nutné biblickou zprávu o židovském původu křesťanství a „Spa­ siteli“ naprosto odmítnout a interpretovat celý duchovní proud jako z Východu dorazivší a místní tradicí „upravenou“ vlnu buddhistickoátmanistickou. Rada problémů, nejasností a chaosu dostává touto změnou optiky okamžitě svůj smysl, věci do sebe začínají zapadat. Chaos a hlavně protichůdnost řady NZ výroků jsou pak vysvětlitelné a pochopitelné, rovněž tak vznik a rozvoj Markionovy křesťanské církve, která ve 2. a 3. stol. n.l. úspěšně konkurovala rodící se církvi římsko-katolické, a právě tak i celý fenomén gnoze, který se vyjevuje jako nepřišroubování nové duchovní vlny k židovské Tóře. Objev a znalost NH textů dodává takovémuto pohledu na věc řadu důkazného materiálu. Zna­ lost buddhistických textů a legend, která se napříště musí stát pod­ mínkou „sine qua non“ všech biblistů, poskytuje potom pro tuto tezi řadu paralelních textů a scének (viz poznámky v textu a kapitola „Přejímka motivů z buddhistických legend“ níže). Za sám symbol a vrchol celého procesu zfyzičťování Ježíšova du­ chovního učení je nutno považovat NZ fenomén „zmrtvýchvstání“. V NZ se „zmrtvýchvstání“ koná pouze jednou — ve spojení s osobou

14

samotného Krista, fyzicky, tři dny po smrti. Židovský „Spasitel“ zde - na rozdíl od původního křesťanského učení — „povstává“ z hrobu znovu do těla, přestože právě tělo bylo podle původních křesťanů tímto hrobem! Tento židovský napodobující „měsíční Spasitel“ chodí zde po zemi, poté co na kříži odevzdal ducha (!) — je tedy zombií, oživlou mrtvolou, která poslouchá pochopitelně také zcela jiného „boha“, než byl původní Ježíšův „Otec“. Srovnejme tuto židovskou zmaterializovanou „měsíční verzi“ s verzí původní: termín „anastasis“, (resurrectio, Auferstehung) byl v gnostických raně křesťanských spisech termínem a jevem všeobec­ ně platným — pro každého, kdo usiluje — protože cílem celého du­ chovního snažení bylo právě splynutí s „Otcem“ — tj. „povznesením“, probuzením už za tohoto života (Buddha: „Už za tohoto života, mnichové, nazývám Dokončeného neuchopitelným“, súta Přirovnání o hadu, str. 138). Tato křesť. anastasis — „zmrtvých­ vstání“ — proto nebyla původně ničím jiným než západní verzí bud­ dhistické nirvány, či átmanistického spojení átmana (podstaty vnitřního já) s brahma (Logos!) — pravou podstatou světa. Vstup do „Světla“, pravé poznání o podstatě života a součást du­ chovního směřování statisíců, se však v NZ verzi vypreparoval z živého organismu, natřel zlatěnkou a postavil na oltář, ne aby se žil, ale aby se před ním padalo na kolena. Tak se samotný proces poznání a osvobození oddělil od člověka, pozvedl do pověrečných a nedosa­ žitelných výšin „nadpřirozená“, aby člověk zůstal tím, čím je v žid. Tóře - bídným červem, který se svíjí ve své hříšnosti, protože jenom ta je „pravdou“ o člověku. Indické a Ježíšovo slovo: „Pravý bůh je ve vás“ (TE, log. 3) je tak zrušeno a cesta ke staronovým modlám ote­ vřena. Katastrofální důsledky takovéhoto počinu není třeba ani dále vysvětlovat. Tak přináší židovský NZ sice „radostnou zvěst“, ale již ne tu pra­ vou — totiž osvobození člověka z pout zla a omylu (Buddha) — nýbrž pouze to, že tu byl „Bůh“, syn Pána světa (!), který nám kázal o lásce

15

a byl tímto světem zabit - tj. věc sterilní, již ve svém základu rozpo­ ruplnou, nespásnou, která nemůže člověka osvobodit, ale pouze ho vydat do rukou samozvaných zástupců tohoto „Boha“ na zemi. Celý velkolepý pokus Buddhův vysvobodit člověka z otroctví, ze ztotož­ nění sebe sama „s bolestným“, celé jeho vysvětlení omylu, do kterého toto ztotožnění vlastní podstaty člověka s žádostí a žízní vede, je tak prudce zmírněn, téměř vyhuben. Přesto bylo po několik století této původní duchovní misi, tomuto poselství, místy velmi dobře rozu­ měno, zvláště po celém východním prostoru římského imperia. Za citaci stojí proklínání sv. Augustina ještě z 5. stol, n.l.: „Nechť jsou zatraceni lidé, kteří říkají, že Zarathustra, Buddha, Kristus, Mani a Slunce jsou jedno a totéž (!) Nechť jsou zatraceni ti, kteří říkají, že lidské duše jsou s Bohem totožné (sic! - átman = Brah­ man) a pohlceni hmotou a že Bůh se snaží tyto duše pomocí Slunce a Měsíce, které nazývají také loděmi, zespodu k sobě přitáhnout. Nechť jsou zatraceni ti, kteří věří na stěhování duší a ti, kteří se domnívají, že rostliny, bytosti, voda a vše ostatní má duši a tvrdí, že ti, kteří je bijí, tj. nazývají jejich jménem, se v ně proměňují, a kteří nás křesťany, jenž nepřijímáme takový mytologický výmysl, označují za hlupáky. Nechť jsou zatraceni ti, kteří odmítají zmrtvýchvstání těla, kteří učí nepřátel­ ství vůči lidem a nedovolují, aby se dávalo chudým, kteří odmítají svo­ bodnou vůli a říkají, že to nezáleží na nás patřit k dobrým nebo ke zlým, a kteří poroučejí, abychom se zdržovali té krmě, kterou nám Bůh dal k dispozici (tj.masa!). Necht jsou zatraceni ti, kteří mají nepřirozené chování, nejen muži, nýbrž i ženy, a zamítají manželství a vyhýbají se normálnímu pohlavní­ mu obcování, aby neplodili děti a, jak říkají, nevedli duše do propasti lidských duší. Necht jsou zatraceni ti, kteří nepovažuji všemocného Otce za stvoři­ tele nebe i země a všeho toho, co je na nich viditelné i neviditelné, nýbrž pouze za nebeského Otce, který má v moci budoucí eon, který nestvořil celý kosmos, nýbrž ten byl stvořen jemu nepřátelským Světovládcem. “ (Bóhlich, Die Gnosis, 1980, 3. díl, str. 21n).

16

Vliv Indie byl postupně zpracováván a měněn, nově vzniklá křes­ ťanská společnost, které Ježíšův „Otec“ vdechl život, se od tohoto originálního pramene pozvolna oddělila, „emancipovala“, aby žila svým specifickým osudem. Indická víra v koloběh životů byla zruše­ na konstantinopolským koncilem roku 533 n.l.

Charakteristika nag hammadských textů Nag hammadskou „klášterní knihovnu“ rozhodně není možné po­ važovat za „dílo Jednoty“ - ba právě naopak. Tento významný sou­ bor totiž ve své rozprostraněnosti báječně dokumentuje postupnou absorbci východní džňána-márgy — cesty poznání — směrem pod hladinu vodní, do říše těla a smrti, do říše hada. Nalezneme zde proto pestrou paletu postupných filozofických vizí od stadia plného po­ chopení až do stadia plného uchopení - přivlastnění. Hranicí — vodní hladinou, která jednoznačně odděluje svět před a za zrcadlem, přitom zůstává fenomen Spasitelova umučení. Právě zde totiž probíhá zá­ kladní a všeurčující dělící čára, která z verze duchovní — „sluneční“ — vytváří verzi podvodní — „měsíční“ — nápodoby a která převrací celé spásné učení o „živoucím duchu“ v jeho opak. Rada textů (Eugnostovo evangelium, Třídílný traktát, Evangelium Egypťanů, Tomášovo evangelium aj.) je totiž ještě na hony vzdálena židovskému učení o krvi a vraždě coby „spásným úkonům“ k poctě „Boha“, ba právě naopak tyto zkázonosné rysy co nejdůsledněji po­ pírá. Takovým textům je obrana lidství totožná s obranou života Sa­ mého a proto se také projevuje všudypřítomnou obranou „dokonalostí“ věčného Člověka a jeho hlavních projevů (buddh. „paramit“, gnostických „aionů“) tady na zemi. Paleta gnostických textů v NH souboru se však postupně rozvírá a tak, jak se duch zrcadlí na hladině vodní, vznikají buďto texty zcela nové anebo postupným přepracováváním či doplňováním (interpo-

17

lováním) původních gnostických myšlenek vzniká zcela nová verze „spásy“ — verze Herma, Sivý, Jahveho — verze hadí. Proto obsahuje NH soubor také texty, které již Spasitele — Ježíše nepřijímají v jeho duchovní podobě — coby světlo poznání, dokončenost, pleroma, coby semínko pravdy — indickou „sórnu“, ale v podobě fyzické — jako zabité tělo a krev člověka — coby „Ukřižovaného“. Právě tímto způsobem se původní duchovní učení proměňuje před našima očima pozvolna ve „svaté učení“ predátorů — vrahů a kořistníků, kteří z „posvátné číše“ všech upírů — z pověstného „svátého grálu“ — chlemtají krev člověka (protože „krev je duší“ — Genesis 9,4!) a právě tato smrt člověka je pro ně pravou výživou a „spasením“ a zdrojem věčné radosti - radosti totiž, že oni sami — omylní a krátkozrací — mohou coby těla, coby hmota žít. Spodní svět — svět pod vodní hla­ dinou — tak přijímá Krista - ducha „do své náruče“. Textů, které již reprezentují tento sestupný vývoj, je v NH souboru celá řada - od spisů ještě silně duchovních jako je Evangelium pravdy či Filipovo evangelium, kde ještě přetrvává řada správných interpre­ tací celé školy džňána-márgy a kde se proto objevuje samotná smrt Spasitele pouze okrajově a v obrovském theologickém rozporu se smyslem a podstatou zde prezentované duchovní školy, až po texty již zcela židovské, velmi blízké podvrženým židovským evangeliím v Bibli — např. ve Výkladu o duši, v Dopisu Jákoba, v Traktátu beze jména aj. Právě z tohoto důvodu se odvažuje také celá novodobá biblistická škola, vyrůstající z tradice úcty k Bibli a židovství, tvrdit naprosto v rozporu s pravdou, že texty NH souboru jsou texty židovské sekty, která se pouze hereticky odchýlila od „pravé apoštolské tradice“, a právě proto také celá dosavadní exegetická škola ukazuje na „od­ chylky od Svatého učení“ a „dezinterpretace“ biblického textu v nag hammadském souboru. Celý tento soubor nově nalezených textů je však mohutným důkazem právě opačné „evoluce“, než jakou se nám snaží biblisté vnutit. Tato cesta má svůj začátek ve škole poznání -

„ind. škole džňána-márgy a gnoze a svůj konec - smrt - na křížij^Tvodou, v kraji Vodníka, začíná sice touto „vykupitelskou smrti člověka „nový život“, ale již ne život živý, život v krajině cloveci, nýbrž život golema - umělého „také člověka .

Židovská religiozita coby možný zdroj gnoze Základním charakteristickým rysem semitské religiozity všeobecne je zachovávání odsmpu mezi Bohem a člověkem. Božstvo je to s čím se člověk nikdy nemůže srovnávat: „Tak jako jsou nebesa vys než země, tak jsou taky moje stezky výš než vaše a moje myšlenky výš než vaše“ (Izaiáš 55,9). Termín, který se často podiva v semit­ ských kulturách pro bohy je „král“, kterému na miste člověka odpo­ vídá „sluha“, „otrok“. Přestože se ve SZ mluvi o vytvořeni člověka Bohem ,k obrazu svému“, zůstává základní koncepci židovské viry jednoznačně naprostá oddělenost a cizota mezi Bohem a clovekem, na jakékoliv „zbožštění“ člověka nelze ani pomyslet, ba ani na příbu­ zenství. Tuto oddělenost dobře vystihuje všudypřítomná zaklad i myšlenka židovského náboženství o, prvotním hříchu, která pravé podřízenost člověka vůči Bohu zpečet uje. .... . , Dalším významným rysem tohoto náboženství je jeho jednoznačná nasměrovanost k manifestovanému světu, jako tomu jedinému, co existuje, kde se vůle Boží projevuje. SZ písemnictví a jeho moudros jsou zcela přitočené tomuto světu, jeho moudrostí je správné chovaní za účelem požehnání na statcích a dětech. Stejně jako napr. u Reku je

i zde tento manifestovaný svět hodnocen jednoznačné pozitivně. SZ Bůh při pohledu na svět, který stvořil, říká: „Bylo to dobré (Ge­ nesis 1,31). Spásou pro lidstvo, ale především pro „národ vyvoleny , jsou potom dějiny - budoucnost, čas. Jakákoliv myšlenka odkl°nenosti od tohoto manifestovaného světa, myšlenka jakéhosi druhého

světa nebo něco podobného, je židovské religiozitě, a pravé ji,

19 18

od zakladu CIZÍ. Židovské náboženství tak stojí jako přímá protiva k náboženství indickému, a také ovšem k tomu, co přišel hlásat Ježíš. Jiz samotné hebrejské slovo pro víru - věřit (aman), tj. něm fest treu sem (Bal. 103), vyznačuje toto jiné pojetí. Jedná se o holou ego­ istickou sebeafirmaci: „Víra není hebrejskému myšlení nějaké přesvedcem o necem, třeba o Boží existenci, není to držení věroučných článku. Je to jistota (amana), že Hospodinovo slovo otvírá cestu k budoucnosti, jsouc samo Budoucnost. Spolehnutí na tuto jistotu ^bav^)e cl°veka víry tak, že odolá tlakům z nitra i zvenčí“ ( al. str. 17). Jakákoliv víra ve vítězství pravdy, tj, světla poznání cob^pasy a záchrany lidství (!), židovskou religiozitu proto nejen že nezajímá, ale staví se principielně proti ní. Pravda, v indickém smyslu satyam (to co vede k sat“ - tj. k míru), v Indii nejvyšší hodnota totožná s brahma, je zcela mimo nasměrování židovské víry: Hebrejci se neptají po pravém v objektivním či spíše objektivistickém smyslu. Ptají se po subjektivně jistém ve smyslu vyhraněně existencia mm. Nezajima je, co je v souzvuku s neosobním, objektivním by­ tím. Zajímají je skutečnosti, které pro ně mohou mít význam ujištění nebo obratu k dobré budoucnosti.“ (Bal. str. 106). Ze židovská religiozita je tak přímou protivou tisícileté tradice védske školy pěstovaní člověka, můžeme pozorovat z celé řady příkladů Jiz samotný archetyp duše = krev (!) je velevýznamný: „Avšak masa s dušíjeho, kterážjest krev jeho, nebudete jisti. A zajisté I, \aSl’ k VfÍCh’ vyhledáv^i budu; z rukou každého živočicha vyhledavatiji budu, i z ruky člověka; i z ruky každého bratra jeho budu vyhledavati duse člověka. “ (1M 9, 4—5). Pro světelnou podstatu člověka, pro jakoukoliv ušlechtilost, mírumilovnost ci bytostnou podstatu dobra v této vizi není místo! Duše krev je v SZ pojetí tedy tím, co neustále obíhá, co přebírá a odevzdá­ vá. „1 ro postoj vuci Hospodinu není rozhodující oběť, nýbrž víra jakožto jistota božího oslovení a odhodlám opustit „vlast“ - status

quo - a zamířit jinam, do neznáma boží budoucnosti. Jedině tento

20

postoj je výrazem normality před Bohem“ (Bal., str.107). Oběť — sanskrt. „punyam“, duchovní zásluha — je na rozdíl od židovství prá­ vě ústředním projevem pěstování člověka a „dobrého lidského pole“ a to nejen ve starých védách a upanišadách, ale i po celé ploše staro­ věké perské říše pod náboženstvím Zarathuštrovým. Právě tato „oběť“ pro zachovám lidskosti a člověka byla také samým základem Ježíšova učení (jeho „poklad na nebesích“), které z těchto starých tradic vycházelo. Podstata této duchovní školy — která, dokud trvá, udržuje každou lidskou společnost — je pravým opakem víry židov­ ské, tj. na rozdíl od ní nevyznává krev, nevyznává podvod a krádež, nevyznává lež, ale naopak pravdu! „Pravda“ potom je v židovské koncepci charakterizována takto: „Pravda — to jsou také činy, které nasycují hladové, ano, pravda je toto nasycení samo! Tak konkrétní, vpravdě srostitá, je hebraica ve­ ritas: veritas de terra orta est“ (ž. 85,12 — Bal., str. 115), anebo: „Opo­ ru lze nalézt toliko ve víře (v Hospodina), psychologicky existenciálně zpřítomňující platnost pravdy jakožto příslibu bezpečné budoucnosti.“ (Bal. tamtéž). „Pravda“ je zde tedy egoistickou sebeafirmací, proto klidně i sobě prospěšnou lží (!), ba dokonce pouhým slastným pocitem v krajině žaludeční — tj. zcela omylná koncepce, která je pochopitelně jakékoliv cestě za dharmou, za světlem či čis­ totou pravdy, za pěstováním člověka — „dokončenému“ pohledu ostře nepřátelská: „Opovážlivci jsou ti, kteří nerespektují míru věcí, sveřepě vyskakují z řádu (rozuměj z poslušnosti světským mocnos­ tem!), opovrhují nadějí, nemají na co se spolehnout, ti, kteří vsadili na pýchu — i na pýchu kličkování před mocnými (sic!). Touto pýchou se stávají nemocnými, nachýlenými k smrti“ (Bal. str. 113). O tom, že těmito „pyšnými“, „nachýlenými k smrti“ je myšlen ne­ jen Buddha a duchovní školy v Indii vzniklé, nýbrž i celá indoevropská kultura a původní Ježíš Kristus, není třeba pochybovat. Neboť celý smysl Buddhova i Ježíšova učení byl zaměřen právě na osvobo­ zení člověka z moci světa forem, který je hladovostí samou, na osvo-

21

__________

hození od všech světských mocností — „archontů“, ať jsou jakékoliv národnosti. „Víru“ tak lze u židovského náboženství charakterizovat přede­ vším jako víru sám prospěšně všechno přežít (Bal. str. 113): „Víra předpokládá biofilní orientaci a v zárodku potiačuje nekrofilní nála­ dy.“ („Nekrofilní nálady“ — tj. něco nechtít, nežíznit!). „Víra je grunt života, život objevuje, chová, šanuje“ (Bal. tamtéž). Podstatou židovské religiozity je tedy tomuto světu a jeho požit­ kům přitočená naděje, která, protože nedospívá k rozporu mezi hod­ notami srdce, poznáním pravého lidství na jedné straně a hodnotami manifestovaného světa a jeho moci na straně druhé, je pouze egois­ tickou sebeafirmací, sebepotvrzením - tj. „mám pravdu, protože jsem svého protivníka přežil“ — a nemá proto s duchovnem v indic­ kém nebo jakémkoliv lidském slova smyslu vůbec nic společného, naopak, staví se principielně proti němu. Neboť tato „biofilní víra“ nechce vůbec dohlédat logických dů­ sledků svého konání a nachází libost svého neprobuzeného lidství — jako prostinké zvířátko — pouze ve slasti nabývání a rozšiřování se a stejně jako jakýkoliv virus či červ odmítá vzít lidskou zodpovědnost za karmické důsledky svých činů (!), které plně předává do rukou svého „Boha“ lačnícího po krvi. Že židovské pojetí religiozity je pravým opakem religiozity indické, především pak buddhismu, a to místy i doslovně, uvádím: „Neboť skutečného Boha nelze vlastnit, mít, jako měla pramáti Ráchel své terafy pod velbloudím sedlem, nelze ho mít uzavřeného ani v bibli, ani v církvi, ani v teologii. Je to Bůh, který vůbec není žádným bož­ stvem, je to KYRYOS (JHVH) jako EHJÉ AŠER EHJÉ, tedy ten, kdo není, nýbrž se stává (!) ... rozumí se vysvobozením ... rabům, poskokům, nomádům bez vlasti ... chátře (sic!) ... zintegrované nepředmětnou osobní pravdou k cestě - tažení k utopické ... ale es­ chatologicky reálné ... Zemi zaslíbení“ (Bal., str.16 — vynechávky Bal.).

22

Indie a s ni i středomořská gnoze rozvíjela po tisíciletí vizi přesně opačnou. Celý viditelný řád včetně člověka je pouhou emanací z věčnejsouciho brahma, pravé podstaty, a je pouhou „bhavou“ - stávániffi^e, ktere bez přítomnosti svátého učení o živoucím duchu ničí sebe sama a smeruje stále intenzivněji dolů, do smrti (pro čas a smrt je zde stejne slovo - „kála“). Pravé božství, které sídlí v srdcích lidí je tím jediným skutečným, co se nestává, ale je - pravdou, věčností’ čistotou láskou, tj. svetlem samým. Tento pohled na svět, toto učení’ přednášel take daleko na západ od Indie člověk, který jím byl nadšen’ prosycen, který ho hluboce pochopil: Ježíš Kristus.

Platon a platonismus coby možný zdroj gnoze Jako druhý zdroj gnoze je uváděn již od sv. katolických otců a opakované zmiňován až do současnosti platonismus. Platon je ne­ pochybné veliký a krásný všude tam, kde hovoří s velkou vynaléza­ vosti o obrovském rozdílu mezi zdáním a skutečností. StejL jako

indičtí mudrci videi i Platon, že to, co opravdu jest, je pouze to věč­ né, co se nerodí ani neumírá, avšak právě s ohledem na fenomén gnoze je třeba nci: Platon se přes všechno zdání opaku pohybuje neustale v monosvete, je theistou, myšlenka živého a tantricky spoje-

2áldad indkké V,2C svíta ■ 8noze- i' ™

Vidět h < d? by ty StV?reny t>TO2 Bohem íak° tento viditelný svět. Vidět svět jako souboj dvou proti sobě stojících principů (Ducha t). Člověka, Purusi a vodního Hada, „draka Vrtry“) a chápat jejich podstatu - mzlisit dobro a zlo - proto bylo pro něj, stejně jaki pro jeho učitele Sokrata, nesplnitelným úkolem. P Navíc myšlenka idejí, paradigmat - tj. norem věcí, věcí an sich“ nabira u nej podobu jakýchsi egyptských „ká“ (věčných forem) a zcela mu zkleroticti a zestatičťuje vizi. Skrze tyto věci „an sich“ pak není schopen vidět dynamiku života, která je u něj klasickou, theistic-

kou, vegetativně-pyramidální konstrukcí. Život je mu proto pouhou manifestací mezi vznikem a zánikem ve statickém, neměnícím se časoprostoru. Základní tantrický pohyb světa a všech jeho hodnot, hinduistický řečeno „od Sivý k Višnuovi“ a zase zpět, celý nádech a výdech, celé buddhistické kolo dharmy, indické i gnostické spění k pleromatu, dokončenosti (sádhuovstvf) jako základ obrany člověka a lidství vůbec, je mu proto neznámé. Je to pochopitelné, protože pro Platona jako Reka stojí právě tento svět pod vládou nejvyššího dobra jako hlavní a poslední příčiny (Faidon). Že tento náhled na základní, ba přímo diametrální rozdílnost a nesmiřitelnost platonismu a gnoze (!) je správný, potvrzuje velmi zřetelně novoplatonik Plotinos svými útoky na gnozi — nejvíce mu právě vadí gnostická stereovize světa, její „dualismus“. Platonův nadsmyslný svět idejí je navíc pouze rozumný, právě jen rozumem dosažitelný. Jeho rovnice krása = dobro = rozum je v na­ prostém protikladu vůči stereokonstrukci světa v indické podobě, která byla cele gnostiky, tj. původními ranými křesťany, přejata. Pod­ stata indické cesty za dokončenosti a raně křesťanské cesty za Bohem byla právě výslovně a typicky mimo rozum, Bůh je „rozumem nedo­ sažitelný“. Raně křesťanské vymezení tohoto pohledu: „rozumem nedostižitelný logos“ je jedním z důkazů, že řecké myšlení převzalo indickou vizi a sémanticky zcela nesmyslně ji opisuje. Platon se právě také pod vlivem svého základního theistického ná­ hledu nikdy neodděluje od myšlení „jak to z venku vypadá“, ženskomanekýnského uvažování, protože „idea krásna je vlastní cestou duše za idejí“. Navíc je právě pro něj — obyvatele doby klasické — který si neuvědomuje neustálý posun a tendování hodnot v čase, typické, že myšlenka zcela protichůdného pojetí krásy, jenž postupně přechází až kvelebení ošklivosti coby „krásy“, je zcela mimo jeho obzor. Vystihnout platónskou ideu je potom u Platona, a bohužel nejen u nej, úkolem výměru! Platon se tak evidentně vyjevuje spíše jako pravý otec racionalistické vědy, všech byrokratů a normatiků, nikoliv

24 25

však gnoze! Právě Platon a celé řecké myšlení naopak nepochybně přispělo spolu s židovskou religiozitou k postupné přeměně původ­ ního „dualistického“ učení, které stálo na osvobození člověka od „světské návnady“ (Buddha, súta Svatý cíl, str. 31), ke koncepci již světu forem přitočené — tzv. katolickému křesťanství. Platona a jeho učení není proto možné charakterizovat jako zdroj gnoze, ale — zvlášť s ohledem na jeho vize věčných idejí a jeho popi­ su duše v tomto manifestovaném světě — jako předchůdce, popřípadě intuitivního připravovatele nové, z Východu přicházející, duchovní vlny.

Přejímka motivů z buddhistických legend Kromě filozofické a nábožensko-komparativní metody je třeba se pro potvrzení správnosti tvrzení o přisvojitelské roli židovského pro­ středí vzhledem k východnímu učení seznámit i se samotnou legen­ dou o Buddhovi, tak jak vznikla během téměř pěti století před Kristem a porovnat ji s textem NZ. Výsledek je více než signifikant­ ní. Je totiž nepopiratelné, že předlohy z buddhistických legend tvoří řadu známých motivů a scének z NZ! Protože přesný výčet všech motivů z Buddhovy legendy, které byly přejaty nebo volně přepracovány, by vyžadoval celou knihu — a byla by jistě užitečná — sestavil jsem zde pouze informativně některé pří­ klady přejímky, které se mi zdály být dostatečně ilustrativní. Prameny, kde se tyto scénky a motivy vyskytují jsou především: Lalitavistara, legendární zpracování Buddhova života — první historicky datovatelný překlad čínský podle mnohem starší indické předlohy pochází z r. 63 n.l.; Abhiniškramana-sútra — předmaháyánovská legenda kore­ spondující na mnoha místech s Pálijským kánonem; Buddhačaritakávyam — zpracování buddhistické legendy ve verších Kaniškovým duchovním rádcem Ašvaghošou, tj. 1. stol. n.l. Citovány jsou také některé části Pálijského kánonu (Múlavagga, Cúlavagga).

26

obr. č. 4

Je třeba zdůraznit, že jednotlivá díla se od sebe liší asi jako Ný evangelia - rozpracovávají stejné nebo podobné motivy a tak se na­ vzájem překrývají nebo doplňují, splétají však jednu legendu, kterou lze stejně jako NZ konkrétně charakterizovat. Pro pochopem velké­ ho stáří legendy a jejích motivů je nutno připomenout, že začátek její krystalizace je zachycen v Pálijském kánonu v Suttapitace, která je prokazatelně doložena Ašókovými nápisy již ve 3. stol, před n.l., tak­ že i kdyby nebylo vynikajících čínských historických seznamů, které dokazují stáří jednotlivých buddhistických textů alespoň pro 1. stol n.l., bylo by samozřejmé, že tyto legendy vznikly během pětisetletého uctívám Buddhova dávno před Kristem. Některé scény z této Buddhovy legendy se navíc objevují ve výzdobě nejstarších dochovaných buddhistických klášterů v Bhárhútu (2. stol. př. n.l.) a Sáňčí (1 stol př. n.l.). 1. Samotná postava Spasitele, který doprovázen svými učedníky putuje krajem, léčí pohledem, sytí hladové z nevyčerpatelných zásob v nádobách (Múlavagga), je oběma legendám, NZ i Buddhově, vlast­ ní. Múlavagga, Cúlavagga i Abhiniškrámana (dále Abhn.) přitom uvádějí,původní počet učedníků na 12. (viz obr. Č. 13). Stejně jako NZ Jidas, Buddhu také v těchto legendách jeden z učedníků - Dévadatta — zradí. 2. Všechny buddhistické legendy popisují zázračné oplodnění Spa­ sitelovy matky Mayi bílým slonem, který se ve snu snesl Maye do lůna - paralela se zázračným početím Panny Marie v NZ. 3. Brzy po zázračném zrození přichází k narozenému dítěti v bud­ dh. legendách stařec Ašito, aby se poklonil Spasiteli a prorokuje jeho velkou budoucnost. Tato příhoda je zaznamenaná již v Suttanipáté tj. velmi stará, nepochybně hluboce předkřesťanská. V NZ má tato scéna zřetelnou paralelu ve starci Simeonovi (Lk. 2, 25—35), kde se odehrává totéž. Buddhacaritam mluví při této scénce vedle velebení Ašitou - Si­ meonem i o požehnám starých žen - paralela s požehnáním malého

Ježíše — také hned za Simeonem — Hannou, starou ženou (Lk. 2, 36 — 38). Samotná návštěva v chrámu (Lk. 2,22-24) a bezprostřední se­ tkání s Ašitou — Simeonem je v Abhn. sútře stejně za sebou jako u Lukáše. 4. Podle téže legendy (Abhn.) se dvanáctiletý Buddha ztratil svým pečovatelům a otec, který ho se strachem hledá, ho najde sedícího pod stromem, obklopeného znalci svátých textů v hlubokém rozjí­ mání, což je evidentní paralela se ztracením dvanáctiletého Ježíše v NZ (Lk. 2,41-50). Jiná buddh. verze má dokonce i stejnou příleži­ tost, při které k této události dochází — při každoroční indické slav­ nosti jara - obřadu orání zlatým pluhem. V NZ je to při židovské každoroční jarní slavnosti pesah. 5. Oba Spasitelé jsou stejně pokoušeni: Ježíš „ďáblem“, Buddha „Márern“ — pánem světa forem. Přejímka v NZ je o to křiklavější, že postava Ďábla — Máry, který je v buddhistických legendách hlavním Spasitelovým protivníkem, se už v NZ evangeliích kromě této scénky nikde neobjevuje. Charakteristické pro tuto scénu v obou verzích: za střídavé mluvy Spasitele a „ďábla“ je jednou citována svátá kniha, děj je situován v opuštěné krajině, v blízkosti pojmenované řeky, a sice řeky, ve které se konala zasvěcovací koupel Buddhy — Ježíše za hol­ dování nebes. Podle Abhn. je při této příležitosti Buddha veleben všemi zvířaty — ptáky, koni, slony, bůvoly. Markovo nesmyslné „a byl tam se zvířaty“ (v poušti!) 1,13, se vyjevuje jako atrofie, již smyslu zbavená, původní scény v Buddhově legendě. 6. Spasitel hovoří na hoře (Maháparinibbana—sutta: Supí hora, kde Buddha vede řeč o sedmi podmínkách svatosti), viz Ježíšovo první kázání na hoře (Mt. kap. 5—7). 7. Buddha i Ježíš začínají kázat po svém osvícení. Srovnejme za­ čátek Ježíšova prvního kázání na hoře (Mt. 5,3-11) s Buddhovým prvním kázáním, ještě, podle legendy, pod stromem osvícení (bodhi): Buddha: ,, Blahoslavená samota rozradostněného, který poznal pravdu a vidí.

28

29

Blahoslavená svoboda od zla v tomto světě. Blahoslavené místo pokoje, stranou všeho, co nika. Blahoslavená svoboda od každé žádosti, překonání každého přání a touhy. Blahoslavené pozvednutí nad pyšnou myšlenku vlastního já - vpravdě, to je nejvyšší blahoslavenost! “ 8. Buddha sytí jedním chlebem 500 stoupenců jako Kristus (Mt. 14,15; Mk. 6,35; Lk. 9,13). 9. Scéna s Buddhou, který kráčí suchou nohou v zátopě a jeho učedník ho znepokojeně hledá s ostatními v loďce, Buddha se vznese do vzduchu a přistane v loďce (Mahávagga, Buddhačaritam), je evi­ dentní předlohou téhož „Ježíšova zázraku“ popisovaného v NZ (Mk. 6,45-51; Mt. 14,22-32; Jan 6,16-21). 10. Učedník Buddhův jde bezpečně po hladině řeky, dokud je myšlenkami u svého mistra, ale klesá pod hladinu vodní, jakmile se ze svého myšlenkového ponoření vytrhne — je předlohou NZ scénky s Petrem (Mt. 14,28—31). 11. Příběh o čandalské dívce z buddhistické legendy je předlohou scény se samařskou dívkou u studny (Jan 4,4—30): Ánanda (Buddhův nejmilejší žák) potká mladou dívku z opovržené kasty čandalů, která právě čerpá vodu ze studny a prosí ji o vodu. Ona řekne svůj původ a že jí není dovoleno přiblížit se ke světci. „Neptám se tě na tvou kastu, na tvou rodinu, má sestro“ — odpovídá Ánanda. 12. Podle Múllavaggy si mnichové stěžují: „Mají si i ptáci stavět svá hnízda v korunách stromů a kam se schovat během období děšťů, ale Buddhovi učedníci mají jen putovat v zimě, v létě a také v období dešťů?“ — což koresponduje se známým Ježíšovým výrokem (Mt. 8,20; Lk. 9,58; TE log. 86). 13. Buddhovo ujištění ze Saddharmapundarika—sútry, že mohl po­ učit minulé generace, protože zde již byl, je zjevnou paralelou k Jan 8,57n., kde Ježíš rozčílí Židy, protože jim říká, že mluvil již s Abra­

30

hámem. Tato sútra obsahuje mnoho dalších motivů společných s NZ - např. slib posmrtného zjevení se na hoře (obdoba Mt. 28,10), na­ nebevstoupení aj. 14. Vyprávění z NZ o chudé vdově, která při chrámové slavnosti hodila do chrámové pokladnice dva šarty (Mk. 12,41—42; Lk. 21,1—4) tná svoji předlohu v Buddhově legendě, zachované v čínské verzi Tripitaky. Zde žena o církevní slavnosti chtěla něco darovat řádu, ale je sama chudá, nemá víc než dva měďáky, které by darovala. První z řádových bratří pak velebí její čin (stejně jako Kristus v NZ), že dar chudé ženy váží víc než velké dary bohatců. 15. Konec Spasitele podle Mahaparrinibbány-súty má mnoho společných rysů s koncem Ježíšovým: tušení blížícího se konce, přestože je Buddha nemocen, musí se držet „až přijde pravý čas“ Qan 7,30; 8,20). Při poslední domluvě učedníkům, kdy se Buddhovo učení klade na srdce, je Ánandovo vnímání třikrát přerušeno, takže mistrovi nerozumí (Petr třikrát zapře Krista), čas smrti je předem předpovězen, Ánanda chce třikrát Buddhu pozdržet od cesty ke smrti. Při smrti samotné se stanou mnohé zázraky (zemětřesení, hrom), Buddhovo tělo září, že převýší třpytem zlatý oblek, který mu byl právě darován... Tímto zběžným seznamem však výčet všech přejímek zdaleka ne­ končí a znalci buddhistických legend by jistě pokračovali donekoneč­ na. Zájemce o tuto problematiku mohu odkázat na závěrečnou kapitolu z knihy Buddhismus prof. V. Lesného, nazvanou „Bud­ dhismus a křesťanství“ a tam uváděnou literaturu. Další zajímavé místo v NZ, které teprve teď v souvislosti s pozná­ ním přejímky buddhismu do NZ dostává svůj smysl, je problém fíkovníku, několikrát se vyskytujícímu v NZ. Fíkovník — svátý buddhistický strom bodhi, pod kterým došel Buddha probuzení — ficus religiosa — představoval , při nemožnosti Buddhu zobrazovat, po staletí jeden z hlavních symbolů jeho uctívání. Ježíšem je však

31

v NZ tento strom zlořečen a na konec, pod tímto zlořečením uschne.

přestane plodit (sic!). Mt. 21,19-20: „A vida jeden fíkový strom podlé cesty, šel k němu, a nic na něm ne­ nalezl, než listí toliko. I dí jemu: Nikdy více neroď se z tebe ovoce navěky. I usechl fík ten po­ jednou. A vidouce to učedlníci, divili se, řkouce: Kterak hned usechl fík ten! I odpověděv Ježíš, řekl jim: Amen, pravím vám: Budete-li míti víru, a nebudete-li pochybovali, netoliko to fíkovému stromu učiníte, ale kdybyste i této hoře řekli: Zdvih­ ni se a vrz sebou do moře, staneť se.” Nezasvěcený čtenář vůbec nechápe, proč je NZ Ježíš k tomuto nevinnému stromu tak zlý. U židovského falzifikátora má však tato scénka hluboký význam. Protože se snaží svým spisem přesvědčit čtenáře, že „spasení ze Židů jest“ (Jan 4,22), musí být pravý kořen, ze kterého bere - buddhismus, se svým symbolem fíkovníkem - zničen,

mého. Na rozdíl od buddhismu však, kde toto správné pojetí SpaS>p1e nezobrazovat bylo dodržováno po mnoho staletí (viz obr. 17), minimálně však 500 let, začíná být Ježíš však již od 3. stol, vyobrazo. __ stejně jako Buddha v době pozdější legendanzace - jako mladý bezvousý muž, nejčastěji s pravou rukou pozvednutou do uklidnujiího posuňku - u Buddhy nazývaného abbháya-mudra (viz obr. c. 3 Toto gesto převzaté z buddhismu provází biblického Ježíše přepracovaného Spasitele Západu - téměř celou dobou rozkvetu křesťanství, zvláště v umění byzantském. Překonává ho v době poz­ dější zcela symbolicky a typicky krucifix. Význam Krista Živoucího, věčně zde jsoucího, život a poznání dávajícího Člověka, přechází na

Krista - věčně trpícího a obětovaného člověka.

pomluven. Kromě uctívání fíkovníku, byl Buddha symbolicky při uctívání zobrazován svým znakem - kolem dharmy (viz obr. č. 2 vlevo). Stej­ ný znak je připisován Spasiteli - Ježíšovi v raně křesťanském spisu Dvě knihy Jeú (viz obr. č. 2 vpravo). Nejběžnější symbol, pod kterým je Ježíš na raně křesťanských památkách v prvních století znázorňo­ ván, je znak chi-rhó (viz obr. č. 9), nápadně podobný kolu dharmy (obr. č. 2 vlevo). Samotné uctívám Spasitele — Ježíše v prvních stole­ tích šíření křesťanství, dříve než se „pozitivně“ převrátilo vstupem křesťanství do establishment^ rovněž zakazovalo zobrazovat Ježíše

33 32

Evangelium podle Tomáše předmluva NT nrvní zběžné přečtení a v souvislosti s obvyklou „bibUstickou“ inJT^oze bvchom melt mít před sebou soupis Ježíšových výroku terpretaci gn Je£etické« hy. Podle téže interpretace se jedna ”gn° tickv’uPravené výroky Ježíšov^, které ve své správné, „pravé podoo gnosticky úpravě 'ty yj letech potom j biblisticka veda b7S°UšjTZZoky vykazují „některé znaky“ jiné, nekanonizované připouští ze ty vy y vy . kanonlzovanCj s tím, ze i>k° «* ”5’>Iávná“ - ý"—í Z “Í 97; Betzlchramm; Perlenlied und Thomasev.ngel.um, srn 93,

Víirirb 19851 Povšimněme si tedy textu blíže.

.

.

Aomrfoh textů z pol 2 stol n.l. nalezených v Egypte ).z na přelomu 19. a i ” oÍtí T«o papyrové zlomky Tomášova evangelia tvor. tedy oqstars. dochovaný text Ježíšových výroku vubecl^eptarsl tex^ y atovaných evangelia Jana je na tzv. Bodmerovýc p py ’ dOS±mo3„T^ „Tomášova evang.Ua" dosvéděuje jn Htppolyt (ze-

mř 235 n 1) ve svém Naasejském traktátu a cituje z nej log 4 (Ret V, /, JKolem toU 233 zmiňuje Odgene, vedle eeangeUa “’^Xza'b Z lium Tomáše (Luc. hom. 1, R.uer S 5, 13 n) Jeho svedeetv pJem. „ým, Ambrosius a Běda Venerabilis. Take Eusebius zar z„)e To~.“vo evangelium mezi evangel. Petra a Matouše. Phthppus ze S drjusevu svyc dodatóch k Eusebiovi kolem r. 430, že „větám, smsnh tzv evangelium spolu s evangeliem Hebreů a evangeliem Petta „zcela zavrh ■S ffhkTlr, že tyto spisy jsou dílem heretiků“. K falešným eeangelum po.

35

obr. č. 5

dotod£e eVangeHum ESyPťanů> evangelium dvanácti a evangelium Basili­ K datovaní samotného vzniku Tomášova soupisu výroků poznamenávají í eÍZ, gchranim> str- 93: ”Ve spojem s ostatními poznatky ... vyplývá že recke Tomášovo evangelium bylo sepsáno začátkem nebo v pol. 2.stoí. ze vou menších soupisů, jednoho židokřesť.-gnostického (s log. 12) a jedné další gnostické varianty ... nalézáme se proto relativně blízko u původu Jezisovske tradice vůbec, časově na konci 1. stol, ni, místně snad v Zajor—■Ve| rahledem k samostatnosti těch slov Tomášova evangelia _era map paralely y N7, je možno se domnívat, že první stavební kámen pro pozdější Tomášovo evangelium byla sbírka, která si se stářím a autenti­ citou s NZ nijak nezada. Teze, že v případě Tomášova evangelia se jedná . n“avJslou> Wtarsi tradici Ježíšových slov, se každopádně mezi badateli stale více prosazuje.“ (zde citován Ph. Vielhauer, Geschichte der urchnsthchen Literatur, 1975, str.618-635). Při této příležitosti zmiňují oba 1Ogla 61 76’ 65’ 31> íak° evldentaě Plodnější nez jejich NZ paralely. 1 1 Samotný text evangelia se skládá ze 114 Ježíšových výroků, tzv. logií. odle zmínek ve spisech nejranějších církevních otců (Klemens Alex Tustinus), z Eusebiovy zprávy o Militonovi ze Sard (2.pol. 2.stol) a dále z celé historie Markionovy církve vyplývá, že před polovinou 2. stol, neexistovala zadna „prava křest anska“ tradice Ježíšových slov, která by se od Ježíšovy smrti pisemne rozšiřovala v normativní, kanonizované podobě. íz 11120 140VÍSnÍ Íe 'V£lml ČÍnn°St BÍSkupa Papia 2 Zápole (z let 120-140 n.l.), který sepsal pet knih „Výkladů slov Pána“, ze kterých se zachovaly pouze fragmenty. Z nich však je jasné, že Papias nepsal žádný komentár k nejakemu nam známému „evangeliu“, tak jak si to představuje nesni křest an - „podle NZ“, nýbrž shromáždil zprávy nejrůznějšího pů­ vodu o slovech a cínech Ježíše. Papias se však drží raději ústní tradice, kte­ rou slysel od „Starších“: „To, co pochází z knih, se mi nezdá tolik k užitku jaKo to, co se trvale oživuje ústním tradováním“, (Euseb. III 39 4). Panias autoJml Pr' nepřikláda nam 2námÝm žid. evangeliím žádnou autorim. Pravé „logia , samostatné Ježíšovy výroky, byla jednoznačně nejstarsi at uz ustm nebo písemnou formou uchovávání „slov Páně“.

Ze srovnání logií Tomášova evangelia s evangelii v NZ velmi přesvědči­ vě vyplývá, že tato „gnostická“ logia jsou původnější, starší verze Ježíšo­ vých slov- než je NZ! (viz komentáře k jednotlivým logiíml). Proto je možné obhajovat, že toto Tomášovo evangelium uchovává Ježíše pravdi­ vějšího, původnějšího, osvobozeného od židovské nacionalistické přejímky a přejinačení ke svým záměrům — ke spojení totiž a svázání Ježíšova učení s Tórou. Existuje celá řada důvodů ke tvrzení, že v Tomášově evangeliu máme před sebou zatím jediný dochovaný, původní, tj. „předkatolický“ soupis Ježíšových výroků, tak jak byly šířeny v raném rozpuku křesťanství. Papiova zpráva, zachovaná u Eusebia (Historia III, 39), že Matouš sebral Ježíšovy výroky, je proto pravdivá. Matouš shromáždil a použil přibhžně 50 Ježíšových výroků, které zasadil do vytvářené legendy, používal však přitom soupisu Ježíšových výroků, který byl buď totožný nebo velmi po­ dobný s tím, který teď máme jako „Tomášovo evangelium“ před sebou! Přestože logia pro své účely zpřeházel, ale hlavně „pochopil po svém“, judaizoval, občas se nechal vést: log. 32—33 = Mt. 5,14—16; log. 93—94 = Mt. 7,6-11; log. 44-45 = Mt. 12,31-37; log. 65-66 = Mt. 21,33-44 a přede­ vším log. 86—87 = Mt. 8,21—22 (viz pozn.!). Kromě těchto 50 výroků, které mají svou předlohu v TE, nenajdeme žádné jiné! Místa mezi upravenými Ježíšovými výroky jsou zaplněna často nesmyslnými citacemi ze SZ, zázra­ ky, popřípadě scénkami s jasnou snahou zasadit Ježíše do židovského kolo­ ritu. Je tedy před námi velevýznamný text. Světskými ctižádostivci nezcenzurované, lidmi pokoje a ústraní uchovávané výroky Ježíšovy nejen že obstojí ve srovnání s NZ evangelii, ale zdaleka je převyšují. Při podrobném zkou­ mání jednotlivých logií napočítáme asi 60 víceméně totožných nebo po­ dobných výroků s židovským NZ, z toho pak víc než 38 je zřetelně původnějších, smysluplnějších a hlavně duchovnějších, než jsou jejich ma­ terializované paralely v NZ. Alespoň 12 z nich je možné použít jako důkaz Qebo učebnicovou ukázku, že NZ evangelisté rozpracovávali Ježíšova logia Zachovaná daleko věrněji zde u Tomáše! Při srovnávání tohoto evangelia s textem NZ také zcela jasně vyplyne na povrch tendenčnost a omezená vnímavost židovských evangelistů. Ti nacionalizují Ježíšovy výroky, napo­ juji je na SZ, ale především je materializují — převádějí je neustále z dushovní do fyzické roviny.

36

37

Cím je však toto evangelium tak důležité, nedocenitelné? Je to tím, že zá­ roveň s poznáním,, že máme před sebou původnější pramen Ježíšových slov než je NZ, je celý text jednoznačně átmanisticko-buddhistického půyodu! Rada výroků je totožná s indickým učením džňána-márgy nebo s místy v Pálijském kánonu, takže celé Ježíšovo učení je možno bez nadsáz­ ky charakterizovat jako indický átmanismus promíšený s buddhismem.

Indické kořeny Ježíšových výroku v Tomášově evangeliu Celá indická filozofie stojí na několika základních archetypálních „slou­ pech“, základních vizích, které se po tisíciletí opakují, rozvíjejí, směšují a zase rozdělují, vždy však jako její základní charakteristikům. K této pod­ statě patři především vize světa coby stereo-vize, tantricky spojené dyna­ mické jednoty „jsoucího“ a „nejsoucího“, pohybu a klidu, času a věčnosti, přičemž to pravé, jedině jsoucí, je pouze to, co se „nerodí a neumírá“, co je mimo cas a změnu - tj. věčné. Hlavní myšlenkou všech, kteří usilují o napl­ nění smyslu (artham), je myšlenka osvobození dokončením (sádhu) chápa­ na jako konečné vymanění se z „bhavy“, z procesu věčného stávání se a smrti, ztotožněním se s pravou podstatou světa, chápanou jako „velké prázdno“ (tj. od předmětnosti, v Evropě tolik kýžené „duchovno“)” jako nalezeni „kořene života“ a „místa člověka“, tj. místa, odkud pozemský člověk a vše pomíjející zrcadlově vzniká Tak jako existuje síla, která se přijímáním energie uvádí do pohybu a zvetsuje svoji rychlost, existuje i síla opačná, která se dodáváním energie zklidňuje, stabilizuje. Indové pak od samého počátku své historie jsou fas­ cinovaní touto druhou, zklidňující silou. Vše, co se ztotožňuje s procesem stáváni se, s časem a hladem žádostivosti, je zde viděno jako „pápam“, tj. strženost, ubohost, padlost, šikmá plocha směrem ke zločinu. Stejně jako zvířecí člověk krmil své bohy zvířecí obětí, stejně jako aztécký papahua nejcistsi a nejpoctivější uctívač kultu Matky Země, tj. Smrti - rval tisíce lidských srdcí pro svá božstva času a zla, dávali také Indové svému bohu věcnosti pokrm - byla to „punyam“ - duchovní zásluha - Ježíšův poklad na nebesích“. ”r

Ježíšovo učení podle výroků v Tomášově evangeliu stojí přímo na těchto základních principech. Je možné ho charakterizovat jako západní bojovnou variantu těchto indických snah. Indická stereovize světa, kdy ztotožnění se s předmětným, světským, se zdáním, s obrazem, je „puštěním se“ — tj. opa­ kem dharmy (držma, toho co držíme) a tedy zlo, prostupuje také celé jeho učení. Základním důvodem „radostné zvěsti“ — „evangelia“, je zde právě proto poznání osvobození člověka z pout světa, jeho vysvobození ze zto­ tožnění sebe sama s bolestným, s časem a smrtí. Ježíšovo — není jen času, ale také věčnosti, která je naším Otcem, věčnost je přímo v nás, proto „ne­ umíráme“, že jsme, můžeme být „stále doma“, ve svém — bylo tím hlavním nábojem, který umožnil „nádech“, „inspiraci“ a proto začátek nového eónu. Nesmírně důležitým poznatkem při studiu těchto raně křesťanských, tj. gnostických textů, je jejich na mnoha místech opakovaná vize Otce jako autora prostoru — „Toho, ze kterého vznikly všechny prostory“ (Evang. pravdy). Ze podstata člověka — ind. átman (vnitřní podstata já) — je totožná s bož­ skostí samou (ind. brahma), nám říká Tomášův Ježíš v log. 3, 61, 111. Buddhovo učení o místu („alaya“), kam za námi svět — „lupič“ nemůže, reprezentují log. 4, 24, 60, 68, 76. Ze úlohou toho, kdo hledá mókšam — spásu, je obrnit se vůči světu, zklidnit se a ovládnout, o tom zde Ježíš mluví v log. 7, 21, 60, 70, 103. Chválu ústraní, samoty, Buddhovu „oddělenost od dění“ reprezentují Ježíšovy výroky 30, 49, 75. Ze podstata cesty člověka za poznáním je Buddhovo neulpívání, říká Ježíš v log. 39. Indické ztotožnění cesty poznání, džňána-márgy — gnoze, s cestou za světlem reprezentují log. 24, 50, 77. Kosmickou všeprostupnost indické vize brahma — ducha — interpretuje Ježíš v log. 51, 77, 113, indickou myšlenku emanace člověka z duchovní podstaty a jeho návrat k ní pak Ježíšovy výroky 49, 50. Nenaplněnost světského vegetování ve věčné žízni a shromažďování majetku, jeho nesmyslnost a nesvobodnost, vyjadřují log. 55, 63, 80, 101, 110. Indické velebení „prázdné mysli“ coby možnosti nebýt uchopen, nebýt zde „za něco“, za pouhý objekt, reprezentuje Ježíšovo log.61. Buddhovo odmítnutí theismu — uctívání „Pána světa forem“ — reprezentuje Ježíšův výrok 104. Některá Ježíšova logia nejsou bez znalosti Buddhy a Indie vůbec srozumiífilná! Viz např. log. 19 o „pěti stromech vráji“, log. 98 o „proražení stěny

39

domu“, log. 35 o „vniknutí do domu mocného“, log. 41 o „člověku, který má ve své ruce“ aj. Ježíš zachovává v TE základní koncepci indického domnělého „dualis­ mu“, totiž cit vnitřní jednoty. Myšlenka, že by syn Stvořitele tohoto světa — který, když tento svět vytvořil, „bylo to dobré“ (Genesis I, 10, 12, 31) — se mohl vůči tomuto světu postit, odmítat ho, mohl říci logia jako např. 21, 27, 56, 63, 71, 80, 81, 100, je proto zcela nesmyslná.

Srovnání Ježíšových výroků Tomášova evangelia s textem Nového zákona Když porovnáme výroky, které mají Tomáš a novozákonní autoři po­ dobné a pokusíme se tento rozdíl nějak charakterizovat, typologizovat, vyplyne následující: Z přibližně 60 výroků, které jsou více nebo méně v NZ a v TE podobné, je 39 z nich z různých důvodů třeba hodnotit u Tomáše jako původnějších. Jsou to logia 5, 8, 10, 20, 30, 31, 33, 35, 36, 39, 41, 44, 47, 48, 50, 54, 55, 61, 62, 63, 64, 65, 67, 68, 69, 71, 76, 78, 79, 87, 89, 90, 91, 92, 101, 103, 106, 107, 108, 113 (viz poznámky k jednotlivým logiím). Z nich potom logia 35, 36, 39, 41, 47, 48, 61, 64, 78, 87, 91, 103 a 113 jsou zcela evidentně a prokazatelně původnější! NZ paralely jsou buďto nečisté, zmatené, upovídané nebo přímo si protiřečící, nesmyslné, rozkošaťělé často nevhodnými vpisky, které jsou v rozporu se samotným smyslem Ježí­ šova výroku. To podstatné, vlastně to nej důležitější však je, že tyto zmatky, rozpory a „nesmyslnosti“ při podrobném studiu tento smysl zcela prokazatelně mají! Smysl všech doplňků a úprav Ježíšových výroků v NZ při porovnání s výroky v TE je ten, že NZ autoři se snažili spojit původní Ježíšovo učení se starou židovskou náboženskou tradicí. Byl to však úkol nesmírně obtíž­ ný. Ježíšovo učení byl indický átmanismus promíšený buddhistickými prvky — tedy přímá protiva, přímý opak židovské religiozity (efekt zrcadlení, síla Měsíce je zde cítit při práci). Antiformalistický „dualismus“, zřetelné od­ mítnutí bytostné podstaty zrcadlení, světa zdání a herectví a jeho Vládce — „Mocného“, a naopak přítomnost vítězného poznání pravé skutečnosti,

40

,. v na ontologické zření, Ježíšova hrdost („hrdayam“ sanskrt. „srdce •

XN! < ' t

. H

< AAAÝrAf X

ť N H '•

< r > VM

:rot:o nikdo z těch, kteří se jí vyživují, není mezi umírajícími. Ježíš přišel z onoho místa a přinesl odtamtud výživu. A ochotným (přijímajícím) dal Život, aby již neumírali.

Pozn.: Jeden z nejzřetelnějších Fil. výroků - přímo sumarizace raně 178

179

křesťanského světonázoru. Výrok „pravda znamená pojídat Život“ platí i obráceně „Život znamená pojídat pravdu“. „Pojídat Život“ potom znamená přijímat světlo poznání, tj. ducha, skrze punyam - „zásluhu“, nikoliv toto Světlo - Člověka ukřižovat! 94. Bůh dal [vzniknout] zahradě. Člověk [žil] v tomto ráji. V ráji existuje jedna jediná jednota, žádné oddělování u člověka. Blažení se v ní nerozdvojují. Tento ráj je místem, kde mně bude řečeno: „Jez z toho nebo nejez, jak chceš!“ To je místo, kde budu jíst všechno, protože se tam nachází strom poznání. Ten zabil Adama, místo aby člověka učinil živoucím. Strom byl zákon (nomos). Má schopnost propůjčovat poznání dobra a zla. Ale ani ho neoddělil od zlého, ani ho nepostavil do dobrého, nýbrž připravil smrt pro ty, kteří z něj jedli. Neboť když řekl: „Jezte toto a toto nejezte“, stal se počátkem smrti. pozn.: Velmi zmatená směsice gnostických a antignostických názorů, avšak znění log. neníjisté, existují různá čtení.

95. Pomazání (chrisma, zasvěcení) je nad křtem. Neboť na základě pomazání jsme byli nazváni křesťany (tj. uctívači svěda), ne kvůli křtu. Také Kristus byl kvůli pomazání tak nazván. Neboť Otec po­ mazal (zasvětil) Syna. Syn pak zasvětil apoštoly a apoštolé pak nás. Kdo je zasvěcený, nabyl vlastní plnost všeho, anastázi, světio, kříž i svátého ducha. Otec mu to dal ve svatební síni (nymfon) a on to při­ jal. pozn.: Výrok krásně dokládá, jak se posunem významu slova „ křesťané “ (chrisma!) kalí smysl. První věta výroku je potom pro neznalého úplně nesrozumitelná. Záměna vznikla takto: chrisma = pomazání olejem, symbol světla poznání, „zasvěcení“. Očištění - „křest“ však byl prová­ děn vodou. Podstata křesťanství, tj. uctívání světla, tímto posunem zmizí.

96.

180

Otec byl v Synu a Syn v Otci. To je říše nebe.

97. Vhodně řekl Pán: „Někteří vcházejí s úsměvem do říše nebeské a tak vycházejí (odcházejí).“ Řekl bez zábran: „Křesťan nevlastnil vůbec nic. Jakmile se [ponořil] do vody, povstal znovu jako pán nade vším.“ Proto není tento smích žádným žertem, nýbrž protože si málo vážil tohoto železa (světa)(NA: této onuce), otevřel říši nebe, která je nad ním. Když tedy si málo vážil světa a opovrhoval jím jako něčím směšným, vyjde také s úsměvem. 98. Tak to také bude s chlebem a kalichem a olejem, kdyby existo­ valo nějaké jiné (mystérium), které by bylo nad tímto. pozn.: Velmi zarážejícíflexibilita.

99. Svět (kosmos) povstal omylem. Neboť ten, který ho vytvořil, ho chtěl vytvořit nepomíjející a nesmrtelný. Stalo se a on nedosáhl toho, v co doufal. Neboť neexistuje nepomíjejícnost světa (kosmos), ani toho, který svět stvořil. Neboť neexistuje nepomíjejícnost činů, nýbrž dětí. A nikdo nebude moci přijmout věčnost, dokud se nestane dítětem. Jesdi kdo ale nemá schopnost přijímat, o kolik méně bude moci dávat! pozn.: „Děti“ = praví dědicové Člověka!

100. Kalich modlitby obsahuje víno a vodu, neboť slouží jako symbol pro krev, za kterou se děkuje (eucharistein). A je naplněn svátým duchem. A je to duch zcela dokončeného (teleios) člověka. Když z tohoto kalichu pijeme, přijímáme tohoto Dokončeného člo­ věka. Pozn.: Židovská představa krve coby „duše“ je rozhodujícím místem Převratu svátého učení v jeho úplný opak. Život a smrt, dobro a zlo, světlo a tma si tak vyměňují místa! v 101. Zívá voda je (pravým) tělem. Je nutné, abychom oblékli ži­ voucího Člověka. Proto, kdo sestupuje k vodě, odstrojí se, aby onoho

181

Živoucího oblékl.

102. Kůň plodí koně. Člověk plodí člověka. Bůh plodí boha. Právě tak je to se ženichem a nevěstou - ze svatebního spojení povstanou [jejich děti.] Neexistoval žid, který by pocháfzel] z Reka, [dokud trval zákon.] A my sami jsme po [šli] z židů, [dříve než] jsme se [stali] křes­ ťany. Viděl jsi [zástupy.] A tyto [naše řady] byly nazvány: vyvolené pokolení [svátého ducha,] pravého člověka a Syna člověka a „strne Syna člověka“. Ve světě bude zváno „pravým pokolením“. 103 Tito (tj. vyvolené pokolení) jsou místem, kde se nalézají děti svatební síně. Sjednocení (spojení) vzniká na tomto světě (kosmos) z muže a ženy jako ze síly a slabosti. Ale něco jiného je forma sjed­ nocení v eonu. My je ale nazýváme tímto jménem. Existují ale jiná (jména). Pro nás jsou však příliš vysoko.

104. Kdo to jsou ti, kteří jsou jmenováni, takže jsou nadřazeni sil­ ným (tohoto světa)? Tam totiž, kde je síla, jsou také ti, kteří jsou sil­ nější než ta síla. Jeden jím je a druhý jím není. Ale mezi dvěma je to jen jeden. To je to, co nepochopí žádné nízké srdce, ke kterému jsou všichni přivedeni. (Var. NA: Nemusí každý, který má vše, toto vše také poznat?)

105. Není vhodné, aby se všichni poznávali? Ti, kteří sami sebe nepoznávají, nebudou užívat to, co vlastní. Ti ale, kteří se poznali, to

budou užívat.

pozn.: Viz doslova totéž Buddha, súta Přirovnání o hadu, str. 138: „ Už za tohoto života (v tomto viditelném řádu), mnichové, nazývám Dokon­ čeného neuchopitelným. “ - srovnej totéž v log. 77.

107. Je pro nás nutností stát se [dokonče]nými lidmi, dříve než odejdefme ze světa]. Kdo totiž přijal svět, aniž by se stal [pánem] nad tímto místem, nemůže [dosáhnout] onoho místa, nýbrž se octne ve středu, jako nedokonalý (nedokončený). Jen Ježíš zná jeho konec. pozn.: Tento výrok znovu potvrzuje nutnost anastáze, tj. „zmrtvých­ vstání“, tj. původní indické nirvány, ještě za tohoto života.

108. Svatý člověk je zcela a úplně svátý až dolů ke svému tělu. Ne­ boť když přijme chléb, učiní ho svátým, právě tak kalich nebo vše ostatní, co přijímá, přičemž to očišťuje. A že by takový (člověk) ne­ měl také očistit tělo? pozn.: srovnej Buddha, súta Přirovnání o šatě, str. 80: „Mnich, který si osvojí, mnichové, takovou ctnost, takovou pravdu, takovou moudrost, může také užívat darovaný pokrm, ať je připraven jakkoliv chutně a neuškodí mu. “

109. Když Ježíš naplnil vodu křtu, tak také vylil smrt. Proto sice se­ stupujeme do vody, ale nesestupujeme do smrti, abychom nebyli vyliti do ducha světa. Když on vane, dává povstávat zimě. Když vane svátý duch, povstává léto. pozn.: světskost = zima, pleroma = léto, viz totéž v Evang. pravdy

106. Dokončený (teleios) člověk bude nejen neuchopitelný, nýbrž také nespatřitelný. Neboť kdyby byl viditelný, byl by také uchopitel­ ný. Jiným způsobem však nemůže tento dar získat, jen když si oblék­ ne dokonalé svědo a sám se stane dokonalým svědem. Poté, co si ho

110. Kdo vlastní poznání (gnosis) pravdy, je svobodný. Svobodný ale nehřeší. Neboť kdo hřeší, je otrokem hříchu. Matka je pravda, poznání je ale Otec. Ti, kterým není dovoleno hřešit proti světu, se nazývají „svobodní, kterým není dovoleno hřešit“ (var. NA: Ti, ktetym není dovoleno hřešit, ty nazývá svět: „svobodní“. To jsou ti, kterým není dovoleno hřešit.) Poznání pravdy povznáší a osvobozuje

oblékne, vejde do... To je dokonalé [svědo.]

)e a dopřává jim povznést se nad celé místo (svět). Láska ale vzdělá­

182

183

vá. Ten, který se osvobodil skrze poznání, je ale dělníkem z lásky pro ty, kteří svobodu poznání ještě nemohli přijmout. Poznání je ale uschopňuje, aby se mohli osvobodit. Láska (agapé) nic nebere. Ne­ boť jak by mohla něco brát, kde jí všechno patří? Neříká: „tamto je moje“ nebo „toto je moje“, nýbrž „tobě to patří . pozn.: Filip ukazuje, jak a kde Ježíš osvobodil člověka z omylné teorie prvotního hříchu: „svobodný ale nehřeší“. Pouze když hlavní božstvo je v srdci a nikoliv „Mocný“, je takováto koncepce možná. Samotné slovo „hřích“ neodpovídá indickému originálu „pápam . Díky katolické círk­ vi znamená dnes toto slovo téměř něco zajímavého, lákavého, lidského. Opak je však pravdou: pápam je obyčejná slabost, neschopnost postavit se jakékoliv choutce a lákadlu. Jedna z nejkrásnějších indických manter začíná: „Satyam mátá pitá džňánam... “ - „Pravda je mi matkou, poznání otcem... “ 111. Duchovní láska je jako víno a světící olej. Požívají ji všichni, kteří jí jsou pomazáni. Požívají ji také ti, kteří stojí vně ní, dokud jsou v blízkosti pomazaných a protože ti, kteří pomazávají olejem, u nich bydlí a chodí k těm, kteří ještě pomazáni nebyli. Ale dokud stojí stra­ nou, zůstávají ješte u svého (dřívějšího) zápachu. Samaran („Samari­ tán“) nedává raněnému nic než víno a olej. Není (tedy) nic jiného než pomazání. A to vyléčilo rány. Neboť láska zakrývá množství hříchů.

112. Koho žena miluje, tomu se podobají ti, které ona porodí. Když miluje svého manžela, podobají se manželovi, když cizoložní­ ka, podobají se cizoložníkovi. Často, když se žena spojuje se svým manželem pouze z donucení, zatímco její srdce patří cizoložníkovi, se kterým se také spojuje, porodí toho, kterého chce porodit, takže je podobný cizoložníkovi. Vy ale, kteří jste u Syna božího, nemilujte svět (kosmos - viditelný řád), nýbrž milujte Pána, aby to, co přinese­ te, nebylo podobno světu (kosmos), nýbrž Pánu! , pozn.: „Syn boží“, Člověk, a „svět“ se svými mocnostmi tu stojí v zá­ kladní protipozici - což bylo také dynamikou celého procesu raného

184

křesťanství. 113. Člověk se kříží s člověkem. Kůň se kříží s koněm. Osel se kří­ s oslem. Druhy (genos) se kříží se svými druhově podobnými. Prá­ vě tak se kříží duch s duchem a logos se spojuje s logem. A světlo se spojuje se světlem. Když se staneš člověkem, bude tě člověk milovat. Když se staneš duchem, bude se duch s tebou spojovat. Když se sta­ neš logem, bude se s tebou družit logos. Když se staneš světlem, bu­ de se s tebou spojovat světlo. Když se staneš horním, bude horní na tobě spočívat. Když se staneš koněm, oslem, dobytkem, psem, ovcí nebo nějakým jiným vně nebo dole se nalézajícím zvířetem, nebude tě moci milovat ani člověk, ani duch, ani logos, ani světlo, ani horní, ani vnitřní. Nebudou totiž moci v tobě spočívat a ty nemáš žádný podíl na nich. 114. Kdo je otrokem proti své vůli, ten se může osvobodit. Kdo byl osvobozen skrze milost svého pána a přesto vydal sebe sama napospas novému otroctví, ten se už nebude moci osvobodit. 115. Hospodářství (obdělávání) světa se skládá ze čtyř druhů: shromažďuje se ve stodole skrze vodu, zemi, vítr a světlo. A hospo­ dářství boží se skládá rovněž ze čtverého: skrze víru, naději, lásku (agapé) a poznám. Naše „země“ je víra, protože se v ní držíme koře­ ny. „Voda“ ale je naděje, protože se skrze ni vyživujeme. „Vítr“ je láska, protože skrze ni rosteme. „Světlo“ ale je poznám, protože skr­ ze něj zrajeme. 116. Milost (charis) je [rolník. Zrnem] rolníka jsou lidé, kteří [vy­ stupují] k výšinám nebes. A blahoslavený rolník je ten, který nezatížil jejich duše. Takový je Ježíš Kristus. Svedl celý svět a nezatížil žádné­ ho. Proto je (takový člověk) blahoslavený, že je dokončeným člově­ kem, neboť takový je Logem.

185

zjeví, zemřou podle příkladu viditelného člověka. Dokud jsou vnitř, nosti člověka skryté, je člověk živý. Když se jeho nitro ukáže a vy. hřezne z něj, musí ten člověk zemřít. Podobně je tomu u stromu Dokud jsou jeho kořeny skryté, raší a roste. Když se jeho kořeny odhalí, strom uschne. Tak se to má se vším, co na světě existuje, nejen s odkrytým, nýbrž i se skrytým. Neboť dokud jsou kořeny špatnosti skryté, je zlo silné. Když jsou ale poznány, zlo se ruší a když je zcela zjevné, zaniká. Proto říká Logos: „Už je sekyra položena ke kořeni stromu“, ne aby se odříznul — co se odřízne, raší znovu — nýbrž sekyra hloubí do hloubky, až odhalí kořeny. Ježíš ale vytrhl kořeny celého světa zcela a úplně, jiné ale částečně. Co se nás pak týče, tak může jeden každý z nás odhalovat kořeny špatnosti, které jsou v něm a může ji se svými kořeny vytrhnout ze svého srdce. Špatnost ale bude vytržena, když ji poznáme! Když ale o ní zůstáváme v nevědomosti, zapustí v nás kořeny a přinese v na­ šem srdci své plody. Stane se pánem nad námi a my jejími otroky. Spoutá nás, takže budeme dělat to, co nechceme, a to, co chceme, dělat nebudeme. Stane se mocnou, protože jsme ji nepoznali. Bude působit, jakoby byla věčná (jakoby bytostně existovala). Nevědomost ale pro nás existuje (je věčně) jako matka zla, avšak to, co z nevědomosti vzniká, ani nemá věčné bytí, ani to nemělo, ani to nebude mít. To druhé ale (tj. co pochází z pravdy) se naplní, když se zjeví celá pravda. Neboť pravda je jako nevědomost: dokud je skrytá, spočívá sama v sobě, když se ale zjeví, bude poznána a osla­ vována, takže je pak mocnější než nevědomost a omyl. Jen ona dává svobodu! Logos řekl: „Když poznáte pravdu, pravda vás osvobodí.“ Nevědomost je otrok, poznání (gnosis) znamená svobodu. Když poznáme pravdu, nalezneme v sobě také plody této pravdy. Když se s ní spojíme, přinese nám dokončenost (naplněnost, pleroma). pozn.: „Ježíš ale vytrhl kořeny celého světa (kosmos!) zcela a úplně“ " viz totéž Buddha (!), suta Návštěva Bráhmy, str. 232: „ Život milujícímu

188

kolení, ó zázrak, z života se těšícího pokolení vytrhl život z kořene! “ šproto říká Logos: Už je sekyra položena ke kořeni stromů“ - Filip

” tvrzuje, že tento výrok, připisovaný v Bibli „Janu Křtiteli“ (Mt. 3,10), řekl Ježíš “ sám - viz Simon Mág, Megale apofasis 9,10 s pozn.!

124. Teď máme (kolem sebe) zjevné věci stvoření. Jsme zvyklí ří­ kat- „To jsou uctívaní silní, skryté věci jsou ale opovrhovaní slabí.“ Následně se to má se zjevnými věcmi pravdy — jsou slabé a opovrho­ vané. Skryté věci (tj. pravdy) jsou ale silné a uctívané. Tajemství pravdy jsou ale zjevná pouze jako symbol a obraz. Ložnice spojení je ale skrytá. Je tím nejsvětějším. 125. Závěs ji sice napřed do jisté míry zahaloval, dokud Bůh spra­ voval stvoření. Když se ale roztrhnul závěs a ukázal se vnitřek, bude tento dům opuštěn nebo bude zničen. Celá božskost ale nepřehne z tohoto místa do nejsvětějšího, neboť ona se nemůže smísit s čistým světlem a čistou dokončeností pleromatu (naplnění). Nýbrž ona do­ spěje pod křídla kříže a pod jeho paže! Tato loď jí poslouží k záchra­ ně, když potopa (kataklysmos) jí bude hrozit pohlcením! Když někteří dosáhnou stavu kněžství, budou moci vstoupit spolu s velekněžími do vnitřku, za závěs. Proto se závěs neroztrhne jen nahoře - jinak by se nejsvětější otevřelo jen pro ty nahoře — ani se neroztrh­ ne jen dole, jinak by se zjevilo jen těm dole, nýbrž se roztrhne odsho­ ra dolů. Horní se otevře pro nás, kteří se nacházíme dole, abychom vstoupili do tajemství pravdy. Toto je vpravdě to silně uctívané. My tam ale vstoupíme skrze opovržené symboly a věci, které jsou slabé. Ony jsou ale opovržení­ hodné ve srovnání se vznešenou výsostí. Existuje vznešenost, která

vznešenost převyšuje. Existuje síla, která sílu převyšuje. Proto se pro Vas otevřelo dokončené a „skryté pravdy“ a zjevilo se nejsvětější. ložnice spojení nás pozvala. Dokud byla skrytá, byla špatnost sice rUc°tná, ale nebyla odstraněna ze středu semene svátého ducha, takže

189

oni (ony) byli(y) otroky zla. Když se ale zjeví, pak se na každého vy. lije dokonalé světlo. A všichni, kteří se vněm nacházejí, [přijmou] pomazání. Pak budou otroci svobodní a zajatci budou propuštěni. pozn.: sic! Čtěme zde velmi pozorně! Židovský autor zde vysvětluje a zdůvodňuje přihlášení se některých židů po zničení synagogy k ježíšov. skému učení džňána-márgy, tehdy stále populárnějšímu a také zdůvod­ ňuje jejich odpadlictví. Ježíš má být použit coby Noemova archa 1 záchraně. Odtudje potom také dobře srozumitelné, proč NZ autoři pře. pracovali Ježíšovy výroky a zabudovali je do Bible.

126. Každé semínko nebe zašíval můj Otec, který je v nebi, aniž by jej znovu vytrhával, (var. NA: Každé semeno, které nezasadil můj nebeský Otec, bude vytrženo.) Všichni, kteří vejdou do svatební síně, dosáhnou plnosti (var. NA: zapálí světlo). Neboť oni [pouze nevy­ tvářejí], tak jako při svatbách, které [máme před očima], které se dějí v noci, ale rodí. Oheň hoří v noci a je uhašen. Mystéria této svatby se ale naplní ve dne a ve světle. Takový den a jeho světlo nikdy nezapa­ dá (nekončí).

127. Když se někdo stane dítětem zasvěcení (svatební síně), bude přijímat světio. Když ho někdo nepřijme, dokud je na těchto místech (tj. na světě), nebude ho moci na onom místě také přijmout. Kdo přijme ono světlo, nebude moci být viděn, ani nebude uchopitelný. A nikdo ho nebude moci tímto způsobem trápit, ať se pohybuje ve světě, nebo ať tento svět opustí. Přijal už pravdu v obrazech a svět se stal aionem (tj. dokončeným). Neboť aion pro něj existuje jako pleroma (naplnění, dokončení) a on pak existuje tímto způsobem: (on?) je mu zjevný, tím že není skrytý ve tmě a noci, nýbrž že je skrytý v dokončeném (dokonalém) dni a svátém svědě.

H l n [>O>M VVnCŮ N MATT č •£■? n> «AŇ1 trm M M ÁM oYNÍI Of>T ocuN rAf'-rrww*’ : OfOOfeYOJANCoYtCNC ; A ACgCO AňK O A • u fuAcaiXŇ er£erM«?ir(AorocXa>M , „cxťMAH: AjetNH CM * tjťŇNCQHM ecNAcyuKUTAMnerov s ' Ac9XJtmnAAIN