Encyklopedie obecné psychologie 8020006257, 9788020006257

Citation preview

i

Milan Nakonečný Světlé památc e

mé ženy Marušky Nakonečné, rozené Čejnové (1936-1997), mé největší lásce a životní opofe, připisuji tuto knihu. !vf. N.

lť

ENCYKLOPEDIE,,.

OBECNE PSYCHOLOGIE

ACAD EMIA

I

Psychofarmaka .

. 252 . 254

Psychohygiena Psychologie -

předmět

.

. 256

Psychologie - systém

. 259

Psychologie výrazu Psychopatologie

. 264 . 267

Psychosomatika

. 277

Radost

. 280

Role

.....

. 280

Řeč .

. 283

Senzorické procesy

. 287

Sex ..

. 294

Schopnosti . . . . .

. 296

Směry

. 304

v psychologii Smutek . . . . . Socializace . . -. . . Sociální

činitelé

psychiky

úvod Encyklopedie obecné psychologie je zčásti přepracovaným a podstatně rozšířeným textem mého Lexikonu psychologie z r. 1995. Je pokusem podat všem zájemcům o psychologii encyklopedickou příručku obsahující nejdůležitější informace z oblasti obecné psychologie (včetně psychologie osobnosti) a do jisté míry i podstatné poznatky z psychologie sociální a vývojové. Není tedy encyklopedii psychologie vůbec, podává jen výsledky studía autora, který výše uvedené základní psychologické vědy řadu let přednášel. Příručka může být použita několika způsoby. Věcný rejstřík, vztahující se k poměrně rozsáhlému obsahu, umožňuje její použiti jako slovníku nejdúležitějšich psychologických termínů, které jsou tu oproti stručným slovníkovým vymezením podány v širších významových souvislostech. Umožňuje tak vcelku systematické studíum obecné psychologie a je i úvodem do studia sociální a vývojové psychologie. V tom smyslu může být použita jako učebníce těchto oborů. Pro tento případ doporučuji postupné studíum následujících hesel:

. 316 . 317

Pro obor ohecné psychologie

. 320

Teoretické základy: Psychologie - předmět Psychika

Sociální interakce

. 324

Sociální psychologie

. 340

Strach

. 342

Stud

Činnost

Myšlení, Řeč Emoce Motivace, Frustrace a stres, Konflikt a rozhodování

.342

Vědomí, Nevědomí

Paměť, Učení

Sugesce a hypnóza Temperament

. 343

Typologie osobnosti Učení .

. 352 . 359

Únava Úzko.-st

. 373 . 375

Vývoj psychiky Biologické základy psychiky, Aktivace Nervová soustava, Senzorické procesy, Instinkty Kulturní základy psychiky Sociální činítelé psychiky, Atribuce Psychologk - systém Metodologie a metody psychologie Směry v psychologii

Vědomi

. 379

Vnímání Vůle

. 346

. 381

..

. 392

Výkon

. 396

Využití psychologie v praxi Vývoj psychiky

. 403

. 398

Vývoj psychiky v ontogenezi Vztek .

. 412

Zájem

. 421

Vybraná bibliografie encyklopedické a Iexikáhú literatury

. 424

Věcný rejstřík

Jmenný

6

.

rejstřík

. 419

. 425

. . . . . . . . .

Psychické procesy: Vnímání Pozornost Představy a fantazie

Osobnost: Osobnost Osobnost - diferenciální hledísko Osobnost - struktura Osobnost - psychické vlastnosti Temperament Schopnosti Postoje Osobnost - dynamika Charakter, Vůle Typologie osobnosti Psychologie výrazu

. . . . . . . . . 429

Pro obory sociální psychologie: Sociální psychologie Socializace Role Komunikace Postoje Sociální interakce

Malé skupiny Hromadné chování

vývojová psychologie: Vývoj psychiky Činnost, Hra Vývoj psychiky v ontogenezi

7

Agrese

Úvod Studující zde nalezne i další možnosti, např. obrysový přehled oborů aplikované psychologie (hesla Využití psychologie v praxi, Poradenská psychologie, Klinická psychologie, Psychofarmaka), možnosti rozšířeného studia některých témat, např. emoce (v dalších heslech základních emocí: Radost, Smutek, Strach, Vztek, Stud) nebo motivace (v heslech Agrese, Hlad a žízeň, Sex, Únava, Úzkost, Výkon, Zájem), a možnosti přehledného studia dalších významných psychologických konceptů, jako např. v heslech Projekce, Psychosomatika, Sugesce a hypnóza, dále nástin parapsychologie a psychopatologie. Hesla jsou pojata poměrně široce a v jejich obsahu lze najít řadu dalších významných psychologických terminů, které jsou uvedeny ve věcném rejstříku. Vzorem této encyklopedie, která zahrnuje 74 hesel a která vznikla ze srovnávacího studia podobných publikací vydaných v hlavních světových jazycích, byly výběrem i pojetím zvláště díla německá, nazývaná většinou příručky. Ve srovnání s velmi obsáhlými a mnohasvazkovými díly, na jejichž zpracování se podilejí desítky autorů, jsou v naší kníze syntetické přehledy, dostatečně informativní, podávající systém základních poznatků současné psychologie. Cílem naší práce bylo také nahradit širšímu okruhu zájemců málo dostupné starší i novější prameny. Snad i toto clilo umožní zájemcům o psychologň získat nejen soustavu poznatků, ale i soustavu podnětů pro další studium vědy, jejíž význam v životě jedince í společnosti stále roste. Za obětavou a významnou spolupráci pří přípravě rukopisu děkuji své manželce Marušce Nakonečné, která se jejího vydání bohužel již nedočkala. Autor

8

Agrese

Agresi není jednoduché definovat, protože tento pojem zahrnuje mnoho různých aktivit, které vyjadřují tendenci útočit, napadat, resp. i poškozovat, ničit. Zaútočit lze na někoho pěstmi, ale i slovy, zničit lze ně­ koho fyzicky (zraní!, zbít, usmrtit), ale i sociálně (zničit jeho pověst pomluvami, intrikami apod.). Útočit lze na někoho s úmyslem poškodit ho či zničit, ale také jen přinutit k něčemu demonstrací síly: agrese mů­ že, ale nemusí být vždy provázena pocity nepřátelství útočníka vůči jeho oběti. Podle A. S. Rebera (1985) jde u agrese o činy, které jsou motivovány: 1. strachem nebo frustrací, 2. přáním vyvolat strach nebo útěk u druhých, 3. tendencí prosadit vlastní záměry nebo zájmy (zde se termín agrese překrývá s pojmem asertivita). Podle Rebera se v pojetí agresivního chování také uplatňuje hledisko přístupu: např. etologové chápou agresi jako instinktivní reakci na určité stimuly, jako je např. průník vetřelce do životního prostoru (teritoria); klasická psychoanalýza chápe agresi jako více či méně vědomou manifestaci „pudu smrti" apod. Někteří etologové, např. K. Lorenz, nepovažují lovecké aktivity zvířat spojené s napadáním a usmrcováním kořisti za projevy agrese, jiní však lovecké a agresivní chování nerozlišuji. J. Dollard a další (1939) formulovali hypotézu, že agrese je reakcí na frustraci; není však, jak se ukázalo, jedinou reakcí na frustraci, i když je situace frustrace nejtypičtějším a patrně nejčastěj­ ším zdrojem agrese. Podle A. H. Busse (1961) mají všechny agresivní reakce dvě základní charakteristiky: 1. udělování škodlivých podnětů a 2. interpersonální kontext (a to i v případě, kdy jde o ničení věcí, protože tu jde obvykle o přenos agrese ze sociálního objektu na neživou věc, např. msta vybíjející se níče­ ním věcí nepřítele). Agresivním aktem je však také už pouhé vyhrožování. Tak může být podle Busse agrese definována jako „odpověď, která uděluje škodlivé podněty jinému organísmu"; takové vymezení agrese ale nebere zřetel k výše uvedené poznámce, že poškození může být pouze signalizováno (slovní vyhrožování, zaujetí výhrůžného postoje) a dále že agrese mů­ že být jen instrumentálním aktem či sociální teclmikou nátlaku demonstrací síly. Obecně znamená agrese úto-

čení či

napadání, které může mít mnoho různých forem a přinejmenším dva různé psychologické důvody: 1. násilím odstraní!, zničit překážku na cestě k cíli a 2. demonstrovat hrozbu, sílu, převahu, a tím vyvinout tlak na toho, jemuž je tato demonstrace adresována. V prvním případě je agrese spojena s pocity vzteku a postoji nepřátelství, v druhém jde o čistě instrumentální akt (sociální techniku). Buss odmítá v analýze agresivního chování užívat koncept „úmysl", protože je to teleologický a behavioristické principy nerespektující přístup. Zdůrazňuje, že je tře­ ba si spíše klást otázku, čím je agresivní chování zpevňováno a co jsou jeho určité důsledky, jako je např. podřízení se nebo útěk jeho oběti. Zpevňujícím činite­ lem je však interní, nikoli externí důsledek agrese a každého jiného behaviorálního aktu. Tím může být např. příjemný pocit síly, vítězství, nadřazenosti apod. Odstraní-li člověk hrozbu, např. tím, že utekl z mista nebezpečí, není zpevňujícím činitelem jeho vlastní útěk, ale jeho vnítřní důsledky, pocit ulehčení z toho, že mu už nebezpečí nehrozí. A tak zpevnění agresivního chování je nutno hledat v jeho emocionálních důsledcích, máme-li ovšem na mysli zdařilou agresi, tj. dosažení porážky nepřítele, jeho podrobení se atd. Obecně je to tedy pocit vítězství, síly, fyzické či sociální kompetence apod. Podle Busse je agrese zpevňována: I. vyvoláním bolesti u obětí a jejím poškozením, 2. ,,extrinsickými odměnami", tj. dosažením nějakého statku, který si agresor „vydobyl". L. Berkowitz (1987) poukázal na to, že diskuse o lidské agresivitě je plna kontroverzí. Sám chápe agresi jako chování, jehož cílem je poškození nebo zranění objektu sociální agrese, které, jak již bylo poznamenáno, mů­ že být fyzické, ale také jen čistě symbolické (poškozování pověsti, důvěryhodnosti, kompetence, společenského statusu atd.). Jak již bylo naznačeno, je třeba zásadně rozlišovat dva druhy agrese: 1. ,,zlobnou agresi", která je reakcí na frustraci a je doprovázena pocity vzteku, nenávisti a postoji nepřátelství (hostility), a 2. ,,instrumentální agresi", vystupující bez uvedených pocitů a postojů jako naučená sociální technika. Zlobná agrese směřuje k poškozování, případně níčení svého objektu, cílem instrumentální agrese je pouze vyvinutí tlaku na její objekt. Zlobná agrese má zřejmě pudový původ, instrumentální agrese je naučená. S tím souvi-

9

r Agrese sí i další rozdíly, vystupující v podnúnkách blokády agrese, kdy subjekt agresivní tendence musí utlumit její projev v chováni, protože za to očekává potrestáni (nemůže obvykle vynadat svému nadřízenému). Zatímco utlumená zlobná agrese je přenášena na jakýkoli jiný objekt (,,obětní beránek"), např. z nadřízené­ ho na manželku, utlumená instrumeutáluí agrese se přenáší podle principů učení na objekty podobné fyzicky nebo významově. Zásadně kontroverztú je spor o pudovou podstato lidské agrese, který bývá někdy problematicky formulován a který má zcela zásadní význam. Tento problém nelze klást jako dilema, zda je agrese člověku vrozená (je pudová, či naučená), neboť, jak je uvedeno výše, existují dva druhy agrese: zlobná agrese je zřejmě vrozená, instrumentáluí je naučená. Ve sporu však jde také o to, že někteří psychologové považují lidskou agresi jen za naučenou. Pudovou podstatu lidské agrese kromě S. Freuda zdůraznili zejména etolog K. Lorenz (1963) a psycholog A. Storr (1968). Základním argumentem je původní biologická účeluost agrese, která je u zvířat nepochybná (agresivní obrana teritoria a další). Agrese vystupuje v tomto smyslu jako evolučně vyvinutá strategie chováni u sociálně žijících živočichů. U člověka se původní fyzická forma agrese kultivovala, byla usměrňována (např. v určitých druzích sportu), lrrubé formy byly společensky desaprobovány a trestány (nap{ fyzické napadáni druhých), objevovaly se zjenmělé formy (např. ironie, dobírání si někoho) a specificky lidské způsoby napadáni (nevěcná kritika, pomlouváni, intrikováni apod.), k nimž patří i verbáluí formy (vyhrožováni, nadávání, spíláni). Agresivní tendence jsou doprovázeny i charakteristickými výrazovými projevy, které poukazují na pudový (vrozený) základ agrese, jako je např. zatínáni pěstí, charaktedstické útočné nahrbení trupu, strkání a další projevy, které jsou zřejmě rezidui původní brachiáluí formy agrese. Agrese je odreagovávána v bojových hrách, v soutěžích, v „boji" o společenský status a prestiž, v usilováni o moc a ovládáni druhých (Berkowitz), je však nutué rozlišení agrese a dominance; první vystupuje jako prostředek druhého, ale dominance, snaha prosazovat se, ovládat druhé, nemusí být nutuě spojena s agresí. Berkowitz hovoří o endogenních a exogenních příčinách agrese: první jsou pudové, druhé souvisí s vnějšími frustracemi. Je-li uznán pudový základ lidské agrese, 10

znamená to především, že agresivní chováni má řadu analogií se sexuáluím chováním, což především znamená, že každý člověk se vyznačuje určitým potenciálem agresivního chováni, které musí být více či méně pravidelně odreagováváno. V tomto smyslu pak neexistují neagresivní jedinci, ale jen lidé s větší či menší mírou agresivních sklonů a s různými způsoby jejich realizace; agresivita je rysem osobnosti, který se projevuje určitou mírou energie a určitými způsoby projevu. V různých kulturách jsou pak tyto projevy různým způsobem usměrňovány a agresivita dítěte je více či méně utlumována nebo podněcována. Agrese se stává složkou nejrůznějších činností, což je vyjadřováno i slovy (,,boj za núr", ,,poprat se s problémy", ,,útočit na soupeře v dískusi" apod.). Biologický význam agrese souvisí s bojem o život, o živottú prostředí, s ničením nepřítele, s odstraňováním překážek, . s násilím, které je nutuo vynaložit na dobýváni, ale i na hájení sebe sama, na sebeprosazování. Někteří etologové poukazuji na hédonický akcent agrese a odvozují odtud možnosti transformace fyzické agrese do různých, výše již uvedených forem činností aprobovaných (kanalizace agrese v určitých druzích sportu, jako je např. box, sportovní střelba atd.). L. Szondi (1944) vyslovil přesvědčení, že silné agresivní založení (silná agresivita) vede i k určité volbě povoláni s více či méně výraznou sublimací agresivity (např. řez­ ník, chirurg). D. Wendl (1989) uvádí následující faktory agrese: 1. určité vrozené podněty (u některých živočišných druhů přítonmost phého příslušníka stejného druhu ve vlastuím teritoriu, a to buď vůbec, nebo v době páření přítonmost jiného samce), 2. frustrující situace (pře­ kážky, zákazy, překážení v něčem, obtěžováni a další situace vyvolávající agresi), 3. agrese jako naučená reakce na určité situace, resp. vůči určitým osobám, tedy jako druh zvyku, který se utváří a projevuje podle principů generalizace, diskríminace, resp. zpevňováni, obvykle vůči osobám, jež jsou percipovány jako slabé a závislé, pokud se tu neuplatňují moráluí zábrany subjektu. Původně vystupuje agrese jako složka instinktivní tendence k obraně teritoda, sexuáluí dvality samců (boje o samici), dosahováni a udržováni vyššího sociálního rauku (např. u určitých druhů opic). Typická je agrese jako reakce na frustraci, tj. jako pokus o násilné odstranění překážky, a to nejen jako

Agrese reakce na již existující frustraci, ale i jako reakce na anticipované znemožnění uspokojení. L. Berkowitz (1962) navrhl modifikaci hypotézy o vztahu frustrace a agrese: 1. ne každá agrese je důsledkem frustrace, múže být také naučena jako instrurnentáluí chováni, 2. agrese vyvolaná frustrací nemusí být otevřená, jestliže to nepřipouštějí dané podmínky, tj. očekáváni trestu za otevřenou agresi; agrese, která byla ve svém otevřeném a přímém projevu utlumena, pak múže být přesuuuta na náhradní objekt, případně může nabýt skrytou formu. Teze, že agrese vyvolává agresi, je podporována tím, že některé formy agrese jsou pro jejich objekt zvlášť silně frustrující (např. zesměšnění, zrada), a dále tím, že agresi vyvolávají bolestivé i psychicky zraňující podněty, pocíty poškození, ublížení, nespravedlnosti a další. Surová a níčenmá agresivní reakce pak může být racionalizována jako „spravedlivá odplata", resp. ideologizována, např. jako „třídní boj". Zásadně existuje dvojí zaměření agrese: na jinou osobu, která je vnímána jako zdroj frustrace (heteroagrese), nebo na sebe sama (autoagrese); krajním případem heteroagrese je vražda, autoagrese sebevražda (suicídium). S. Rosenzweig (1946) v tomto smyslu rozlišoval heteropunitivní a autopunitivní, tj. jiné a sebetrestající akty (z latin. punio, trestám). Pozoruhodné jsou zejména autoagresivní (autopunitivní) akty, které vycházejí obvykle z hlubokých a silných pocitů viny, tj. trestání sebe sama za vinu; to- umožňuje redukci vnitřního napětí a je převážně nevědomé, a tak může nút povahu různých způsobů chováni od sebepoškozování se gamblerstvím, pracovním přetěžová­ ním, přivoděním si různých nesnází, zátěží, dokonce chorob až po nevědomé sebevraždy pomocí jinak nevysvětlitelných autohavárií apod. V každodenním životě lze pozorovat nmožství agresí, zjevných i skrytých, lrrubých i sublimovaných. A. Plack (1974) hovoří o „nevinných formách agrese" a pokládá za ně sport, některé druhy her a umění, žertování, ale i růz­ né způsoby přetvářetú „agresivtú energie" vůbec, např. do profesních a politických aktivit, a ovšem i méně nevinné formy, jako jsou agresivní jízdy řidičů automobilú (,,vražedný charakter silničního provozu"). Hovoří se také např. o „agresivním fotbalu" (nejen u hráčů na hřišti, ale i u fanouškú), dále o agresivním marketingu (resp. reklamě vkládané doprostřed různých pořadů v televizi nebo útočící na člověka

z plakátů atd.), dokonce o agresivní hudbě (např. jazzové, beatové a dalších) - agresivní subkultuře diskoték. Pozoruhodným jevem je vnitrodruhová agrese (např. samečka proti jinému samečkovi téhož druhu, který pronikl do jeho revíru), která bývá spojena s útlumem zabíjení nebo těžkého zranění příslušníka stejného druhu. Tyto útlumy jsou vyvolávány určitými pudovými podnětovými klíči: např. v soubojích divokých psů dingo učiní prohrávající zvíře gesto pokory či vzdáni se, spočívající v nastavení hrdla protivníkovi, který to vnímá jako kapitulaci a boj ukončí, aníž by soka zranil nebo zabil. U člověka takové mechanísmy nejsou vyvinuty, naopak ve válce jsou často brutálně vražděni zajatci a civilisté patřící do tábora nepřátel. Člověk, stejně jako některé druhy zvířat, hledá při městnáni agresivního pudu jeho odreagováni, což snižuje práh pro vyvoláni agrese vnějšími podněty a objevuje se spontánní agresivní chování, projevující se vyhledáváním příležitostí k útokfun na druhé, ale také zvýšenou vztahovačnosti, zejména úkomou, a pře­ drážděností. Také některé druhy živočichů, např. mravenci, spolu „válčí", ale pouze člověk vyvinul dokonale zhoubnou válečnou techniku, ohrožující lidstvo vůbec, a instituci armády, která nezřídka sloužila útoč­ ným expanzivním a kořistnickým cílům. I. Eibl-Eibesfeldt (1970) uvádí, že neexistují neagresivní kultory a že u člověka se objevuje hédonický základ agrese, což dokládají výsledky následujících experimentů. Studenti vystupující jako pokusné osoby byli nejprve rozzlobeni tak, že se jim výrazně zvýšil krevní tlak. Pak byli rozděleni do dvou skupin. První byla pře­ svědčena, že může osobu, která studenty rozzlobila, ztrestat elektrošokem, druhá jí mohla pouze dát svě­ telný· signál. U těch, kteří mohli použít elektrošok, krevní tlak poklesl, u druhých nikoli - agrese nebyla odreagována. Nemožnost odreagovat agresivní napětí (vztek) způsobuje stres s následným poškozením organismu, které je založeno na koncentraci adrenalinu v krvi. Pokusné krysy v takových situacích hledají východisko v tom, že městuauou energii uvolňují různý­ mi aktivitanú (např. hryzáním dřeva). Hédonický akcent agresivního chování spočívá jednak v tom, že dochází k odreagováni městuané energie (napětí), a jednak v jeho zpevňujících účincích, pokud je úspěš­ né (již zmíněný pocit vítězství apod.). Puzeni k agresi může zaplavit vědomi subjektu a učinit jej „slepým" 11

Agrese

k možným negativním

důsledkům,

tj. zbavit ho zábran, což vede k impulzivní reakci, která může být označena jako běsnění, jež se nezastaví před ničim. Hypotéza katarze (z řec. katharsis, očistěm). Je to v podstatě hypotéza odreagovám, která íiká, že tenze spojená s městnanou agresí může být uvolněna něja­ kou náhradm činností (od úderů do „fackovacího panáka" až po okopávám zahrádky), resp. vyjádřenim agrese, přičemž vyjádřená zloba zeslabuje pohotovost k dalšímu agresivnimu chovám. ,,Uskutečněm agresivního aktu redukuje nutkám k agresi za předpokladu, že nevystoupí další frustrace" (L. Berkowitz, 1962). Citovaný autor však nesdílí názor, že to nem jednoduchá záležitost spojená s odreagovánim energie. Uvádí výsledky výzkumu dokazující, že rozhněvané osoby se cítí lépe a dospívají k dočasné redukci nutkám napadnout objekt své agrese, když pozoruji, že byl zraněn, ale informace o zraněm takového objektu může mít zpevňující účínky, a může tak zvýšit pravděpo­ dobnost vystoupem agrese vůči němu v budoucnosti (G. R. Patterson, R. A. Littmann, W. Bricker, 1967). Úspěšná agrese provázená pocity uspokojení má tedy okamžitý katarzní efekt (smžuje pohotovost k okamžitému opakovám agresivm"ho aktu), ale zvyšuje pohotovost opakovat agresivm akt vůči témuž objektu v budoucnosti. Silný afekt však může katarzm efekt tlumít: z běžné zkušenosti je známo, že silně rozrušení vrazi zasazují svým obětem strašné bodné a jiné rány i potom, co je již usmrtílí, nezřídka je ještě jako mrtvé zohyzďují apod. Agresivní tendence může být poněkud odreagovávána v představách agresivmch aktů, ale může být také vyvolávána a zesilována masmediálm produkcí agresivm tematiky, která však také naopak může za dosud ne zcela jasných podmínek mít opačný vliv, tj. umožňovat odreagovám v představách (identifikace díváka s agresivnim hrdinou). ,,Prudká tělesná reakce", tj. prudký pohyb, může změmt obraz adrenalinu v krvi, a vést tak ke smžem krevního tlaku, píičemž „spotřebovaná energie", např. rozbitím před­ mětu ve vzteku, může mít katarzm účinek, tj. smžuje pravděpodobnost budoucího vystoupem agrese. Nicméně toto pojetí není zcela ve shodě s teorií sociálmho učem, soudí D. Wendl spolu s L. Berkowitzem a A. Bandurou: je-li pozorováno, že otevřená agrese druhých byla odměněna, zvyšuje se u pozorovatelů pravděpodobnost jejich budoucí agrese té kategorie, 12

u JÚŽ pozorovali, že byla odměněna. Základm otázkou podle Wendla pak je, zda uskutečněná agrese nebo ,,zástupná agrese" (pozorovaná) vedou spíše k zeslabení tendence k dalším aktům agrese, jak to předpo­ kládá hypotéza katarze, nebo spíše k jejich zesílem, jak to vyplývá z teorie sociálního učení. Wendl soudí, že třetí možností je, že agresivní chovám nejprve odbourává mobílizovanou energií, a tim zmenšuje pravděpodobnost další agrese v brzké době, ale že se přitom jedinec také učí možnosti tímto způsobem se zbavit přebytečné energie nebo dosáhnout nějaké odměny (např. obdívu), takže se pravděpodobnost následující agrese zvětšuje, vyskytne-li se další frustrace. Zdrojem agrese nejsou ovšem jen vnější frustrující situace, ale také vmtřní městnám energie spojené s agresivním pudem. Fenomén katarze je tedy složitější, než se na první pohled zdá. Nelze také zcela jednoznačně

tvrdit, že pozorovárú odměňované agrese dokonce podněcuje vystoupení agresivního chovám, případně vede k uvolnění jeho zábran (efekt odtlumení). Lidé se mechanicky neidentifikují s modelem obdivovaného a úspěšného agresora za všech okolností, uplatňují se tu také vlivy osobní morálky (princip vmtřního zpevňovám). Existují mnohé další formy agresivního chování, z mchž celá řada tu již byla uvedena a které lze různě třídit, např. podle zaměření (hetero- a auto-agrese), podle otevřenosti (otevřená a skrytá agrese) a dalších hledisek. Zvláštní, poměrně rozšířenou formou agrese je známý vandali~_mus, projevující se mčenim parků, hřbitovů, telefonních automatů, soch, zaparkovaných automobílů atd. Sklon k vandalismu projevují často lidé společensky vykořenění, s komplexem bezmocnosti a vědomim, že je společnost odrmtá. Vandalismus pak, podle P. G. Zimbarda (1983), může být chápán jako „ veřejné akceptovám společenského odrmtnutí a jako aktiv1ú pokus prezentovat se jako obávaný outsider". Jinak tu bezmocJÚ dávají najevo, že nejsou tak zcela bezmocní a jejich destruktivní zloba se obrací hlavně proti symbolům uznávaných společenských hodnot, bohatství atd. Zoolog J. P. Scott (1958) soudí, že agrese, kterou označuje jako „bojové chovám", je podmíněna souhrou vlivů genetických s vlivy prostředí a že lidé i zvířata mohou vedle sebe žít v míru, jestliže podrmnky jejich životnilio prostředí nevyvolávají agresivní chousnadňuje, či

Aktivace vám. To podle Scotta nemá vlastní „uvolňovací mechanismy", tj. vrozené podněty, ale má různé funkce a příčiny, zejména exogenm; klade se tu větší důraz na vnější činitele. W. Schrnidbauer (1974) v souvislosti s tím hovoři o více či méně agresivmch kulturách a O více či méně agresivnim životnim stylu. Agrese je tu chápána jako reaktivní, nikoli pudově spontánm jev, což znamená, že je provokována hodnotaini kultury nebo subkultury. V západm kultuře jsou to např. hodnoty společenského vzestupu, soutěživosti či konkurenčního boje, bohatství, ale také ideologie „hell wgels", ,,skinhedů" a politického terorismu vůbec. V tomto smyslu psychowalytík S. G. Margolin (1964) rozlišuje agresívní a méně agresivní kultury, ale kritéria tohoto rozlišem jsou sporná. Etolog I. Eibl-Eibesfeldt (1972) se pokusil prokázat existenci „teritoriáhú agresivity" u některých pfuodně žijících uárodú a zdá se, že v rudimentární podobě je obecně lidská. E. Naegeli (1974), který patíi ke kritikům teorie opudové podstatě lidské agrese, navrhl tzv. ,,multikauzálJÚ teorií agrese": za jednostrannou pokládá jak teorii vysvětlující agresi jen principy učení, tak i teorii o pudové podstatě agrese. Připouští však, že za agresi mohou být zodpovědné „vrozené pudové momenty", resp. ,,konstituční dispozice", mezi něž patří i určité hormonálm vlivy a obraz vnítřního biochemíckého prostředí orgamsmu vúbec (je např. známo, že agresivity přibývá s trvánim vynucené sexuální abstinence kastrace samců jejich agresivitu snižuje, injekce testosteronu ji naopak zvětšuje). Dále se uplatňuje vliv výchovy a již zmíněných kulturních norem (výchovné praktiky podněcující, webo naopak tlumící projevy agrese). V současnosti se uplatňuje rozlišování agrese a asertivity, které je někdy dosti umělé. P. Hartl (1993) definuje asertivitu jako „schopnost prosadit se bez zjevné agresivity založenou na dostatečném sebevědomí" a agresi jako „nepřátelství, útočnost či výbojnost v jednám". Asertivita je v podstatě slušná, tj. nenásilná, dústojnost a práva druhého respektující instrumentální agresivita sloužící sebeprosazovám se. Pokud člověk nedokáže říci v určitých situacích rozhodné ,,ne", vzdává se svých práv a podřizuje se, stává se depresivnim a rezignovaným, trpí vědomim, že se nedovede postavit proti křivdám na něm páchaným, podceňuje sebe sama, nedovede vyjádřit svá přá-

JÚ a své námitky, propadá se do beznadějného a nedústojného stavu jakési psychické amébovitosti a nepřijatelného sebepojetí. Existují i nenásílné formy agrese a „násilí je i to, co se cítí být oprávněno jako protinásilí" (F. Hacker, 1971). Kromě toho existuje i „altruistická agrese", vystupující jako bojová obrana práv druhých. Člověk se musí učit nejen kompromisům, ale i bojovnosti a nemúže v životě obstát jako neagresivní jedinec, k čemuž je nezíidka výchovou veden. A. Storr (1968) poukazuje na to, že děti neagresivních rodíčú jsou více úzkostné než děti agresivních rodičů, protože jsou si méně jisté, což ovšem platí i pro neagresivního dospělého jedince. Agresivitu a agresi není proto možné zavrhovat: agresivitou musí člověk často překonávat svou závislost, získávat pocit sebejistoty a vědomí, že je s to bojovat za svá práva. Společnost je více ohrožena lidskou poddajnosti než agresivitou (D. W. Winnicott, 1958). Literatma: Bandura, A.: Aggrcssion, Stuttgart 1979. Berkowitz, L.: Aggression: a social psychological analysis, New York-Toronto-London-San Francisco 1962. Buss, A.H.: The psychology of aggression, New York-London-Sydney 1961. Hacker, F.: Aggression: Die Brutalisierung der modemcn Wclt, Wien-Miinchen-Z-iirich 1971. Lorenz, K.: Tak zvané zlo, Praha 1992. Schmidt-Mummendey, A.: Aggresives Verhalten, 3. vyd. MUllchen 1975. Storr, A.: Human aggression, New York 1968. Zillmann, D.: Hostility and aggression, Hilsdale N. J. 1979.

Aktivace Podstatným píiznakem života je aktivita orgamsmu, která se v psychické rovině projevuje určitou úrovní vzrušeJÚ (excitace) a určitými znaky chovám. V extrémmch píipadech je to na jedné straně zánik vědomí a nehybnost (smrt) a na druhé zaplnění vědomí afektem, sílné vzrušem a dezorgamzované chovám. Optimálmm stavem je bdělé vědomí, provázené koncentrova11ou pozorností a orgamzovwou činností. Fyziologickým základem úrovJÚ aktivace orgamsmu či jeho excitace (wgl. arousal) je úroveň aktivace mozku, která je udržována aktivitou smyslových orgánú, stavem vzrušem, které vychází ze stávajících potřeb a emocí, píičemž je udržována také přílivem 13

Atribuce

Aktivace vzruchů

z tzv. retikulární formace mozkového kmene do mozku (nespecifická aktivace). Je-li přerušeno spojem mezi mozkovými hemisférami a retiknlárm formací mozkového kmene, dochází u indivídua k trvalému spánku (G. Moruzzi, H. W. Magoun, 1949). Retiknlárm formace sama je stimulována přílivem

soudí o introvertech, že se nalézají ve stavu „stálého vzrušem". Podle D. E. Berlynea (1974) hry, soutěže a dobrodružství jsou pro určité jedince zdrojem dodatkové stimulace a udržují je na optimálm úrovni aktivace. Míra vzrušivosti patří k základmm charakteristikám osobnosti.

Úrovně aktivace a jejich koreláty ve vědomí a chování Úroveň aktivace stav afektu (strach,

bdělá

pozornost

relaxovaná

bdělost

Stav vědomí hněv

atd.)

Chování

zúžené vědonú (,,mlhavé vědomí"), lená pozornost

rozdě-

dezorganizovanost, nedostatek kontroly a sebekontroly zvláště

selektivní pozornost, koncentrované zam.ě-

činnost

řetú

reakce

pozornost fluktuuje,

převládají

volné aso-

dobrá,

· dobrá rutimú

ůéinné,

činnost,

rychlé a

výběrové

disponovanost k tvo-

ciace

řivému

ospalost

okrajové vědomí s občasnými výpadky, nezřetelné vnímáni, snění, touha po spánku

činnost sporadická, chudá, nekoordinované malátné pohyby

lehký spánek

výrazně redukované vědomí, dostatek vědonú, sen

bez činnosti, reflexní pohyby

hluboký spánek

naprostý nedostatek vědomí, chybí pro stimulaci a pro sny

kóma

naprostá ztráta

vědonú,

případně

amnézie

ne-

paměť

myšlení

bez činnosti (event. reflexní pohyby spojené se změnou polohy těla) bez činnosti, velmi slabé nebo žádné reakce na stimulaci

smrt

vzruchů

ze smyslových orgánů, tzv. kolaterálmmi drahami (nervové vzruchy ze smyslových orgánů jsou odváděny jednak do příslušných center v mozkové ků­ ře a jednak kolaterálmmi drahami do retikulární formace mozkového kmene). Funkčně optimálmje střed­ ní úroveň aktivace mozku - tzv. Yerkesův-Dodsonův zákon: vyšší úroveň aktivace je nepřízmvá zejména pro činnost spojenou s komplexními a obtížnými úkoly. Aktivace může být zvyšována i smžována také užitim určitých drog a do jisté míry může být udržována na přízmvé, pro výkon vhodné úroVIÚ také úsilim. Každý jedinec má interindivíduálně odlíšnou optimální úroveň aktivace ( ➔ Temperament). C. L. Huli (1942) ztotožml úroveň aktivace s existencí tzv. obecného popudu (general drive). H. J. Eysenck (1967) 14

Stav vzrušení (excitace) souvisí s přípravou orgalÚsmu k účelné akci, a proto doprovází jednak orientačlÚ reakci (➔ Pozornost) a jednak stav motivace (