Encyklopedie obecné psychologie 8020006257, 808525574X

Citation preview

Milan Nakonečný

ENCYKLOPEDIE

OBECNÉ PSYCHOLOGIE ACADEMIA

Milan Nakonečný

ENCYKLOPEDIE OBECNÉ PSYCHOLOGIE

Světlé památce mé ženy Marušky Nakonečné, rozené Cejnové (1936-1997), mé největší lásce a životní opoře, připisuji tuto knihu. M. N.

Milan Nakonečný

ENCYKLOPEDIE

OBECNÉ PSYCHOLOGIE

ACADEMIA

1st edition © Milan Nakonečný, 1995 2nd revised edition © Milan Nakonečný, 1997 ISBN 80-200-0625-7 (Academia, 1997) ISBN 80-85255-74-X (Vodnář, 1995)

Obsah Úvod ...................... ..................................................................................................................................................... Agrese........................................................................................................................................................................................... Aktivace........................................................................................................................................................................................ Atribuce ........................................................................................................................................................................................ Biologické základy psychiky......................................................................................................................................................

Bolest............................................................................................................................................................................................ Činnost .........................................................................................................................................................................................

Emoce............................................................................................................................................................................................ Etologie......................................................................................................................................................................................... Frustrace a stres............................................................................................................................................................................ Hlad a žízeň................................................................................................................................................................................... Hra ................................................................................................................................................................................................ 47 Hromadné chování ........................................................................................................................................................................ 51 Charakter ....................................................................................................................................................................................... 54 Instinkty.......................................................................................................................................................................................... 60 Klinická psychologie .....................................................................................................................................................................64 Komunikace............................................................................................................... 69 Konflikt a rozhodování................................................................................................................................................... 77 Kulturní základy psychiky ........................................................................................................................................................... 76 Láska .............................................................................................................................................................................................. 80 Malé skupiny ................................................................................................................................................................................ Metodologie a metody psychologie ................................ ......................................................................................................... Motivace...................................................................................................................................................................................... Myšlení ...................................................................................................................................................................................... 115 Nervová soustava ...................................................................................................................................................................... 128 Nevědomí ................................................................................................................................................................................... 138 Osobnost...................................................................................................................................................................................... 141 Osobnost - diferenciální hledisko............................................................................................................................................. 160 Osobnost - dynamika ................................................................................................................................................................ 165 Osobnost - psychické vlastnosti................................................................................................................................................ 179 Osobnost - struktura................................................................................................................................................................... 185 Paměť ......................................................................................................................................................................................... 201 Parapsychologie.......................................................................................................................................................................... 212 Poradenská psychologie............................................................................................................................................................. 215 Postoje......................................................................................................................................................................................... 216 Pozornost ................................................................................................................................................................................... 224 Projekce ...................................................................................................................................................................................... 229 Představy a fantazie................................................................................................................................................................... 232 Psychika ...................................................................................................................................................................................... 242

5

Psychofarmaka.............................................................................................................................................................................. 252 Psychohygiena.............................................................................................................................................................................. 254 Psychologie - předmět................................................................................................................................................................. 256 Psychologie - systém ................................................................................................................................................................. 259 Psychologie výrazu ................................................ 264 Psychopatologie........................................................................................................................................................................... 267 Psychosomatika ........................................................................................................................................................................... 277 Radost ........................................................................................................................................................................................... 280 Role .............................................................................................................................................................................................. 280 Řeč .................................................................................................................................................................................................. 283 Senzorické procesy ..................................................................................................................................................................... 287 Sex................................................................................................................................................................................................. 294 Schopnosti..................................................................................................................................................................................... 296 Směry v psychologii..................................................................................................................................................................... 304 Smutek........................................................................................................................................................................................... 316

Socializace..................................................................................................................................................................................... 317 Sociální činitelé psychiky........................................................................................................................................................... 320 Sociální interakce ........................................................................................................................................................................ 324 Sociální psychologie..................................................................................................................................................................... 340 Strach ........................................................................................................................................................................................... 342 Stud .............................................................................................................................................................................................. 342 Sugesce a hypnóza........................................................................................................................................................................ 343 Temperament .............................................................................................................................................................................. 346 Typologie osobnosti..................................................................................................................................................................... 352 Učení.............................................................................................................................................................................................. 359 Únava ........................................................................................................................................................................................... 373 Úzkost........................................................................................................................................................................................... 375 Vědomí........................................................................................................................................................................................... 379 Vnímám ........................................................................................................................................................................................ 381 Vůle ...............................................................................................................................................................................................392 Výkon ........................................................................................................................................................................................... 396 Využití psychologie v praxi........................................................................................................................................................ 398 Vývoj psychiky ........................................................................................................................................................................... 403 Vývoj psychiky v ontogenezi . .................................................................................................................................................. 412 Vztek.............................................................................................................................................................................................. 419 Zájem ........................................................................................................................................................................................... 421

Vybraná bibliografie encyklopedické a lexikální literatury.............................................................................................. 424 Věcný rejstřík.............................................................................................................................................................................. 425

Jmenný rejstřík........................................................................................................................................................................... 429

6

.252 .254 .256 .259 .264 .267 .277 .280 .280 .283 287 294 296 304 316 317 320 324 340 342 342 343 346 352 359 373 375 379 381 392 396 198 103 112 ■19 ■21 24 25

29

Úvod Encyklopedie obecné psychologie je zčásti přepracovaným a podstatně rozšířeným textem mého Lexikonu psy­ chologie z r. 1995. Je pokusem podat všem zájemcům o psychologii encyklopedickou příručku obsahující nej­ důležitější informace z oblasti obecné psychologie (včetně psychologie osobnosti) a do jisté míry i podstatné poznatky z psychologie sociální a vývojové. Není tedy encyklopedií psychologie vůbec, podává jen výsledky studia autora, který výše uvedené základní psychologické vědy řadu let přednášel. Příručka může být použita několika způsoby. Věcný rejstřík, vztahující se k poměrně rozsáhlému obsahu, umožňuje její použití jako slovníku nejdůležitějších psychologických termínů, které jsou tu oproti stručným slovníkovým vymezením podány v širších významových souvislostech. Umožňuje tak vcelku systematické stu­ dium obecné psychologie a je i úvodem do studia sociální a vývojové psychologie. V tom smyslu může být po­ užita jako učebnice těchto oborů. Pro tento případ doporučuji postupné studium následujících hesel: Pro obor obecné psychologie Teoretické základy: Psychologie - předmět Psychika Činnost Vědomí, Nevědomí Vývoj psychiky Biologické základy psychiky, Aktivace Nervová soustava, Senzorické procesy, Instinkty Kulturní základy psychiky Sociální činitelé psychiky, Atribuce Psychologie - systém Metodologie a metody psychologie Směry v psychologii Psychické procesy: Vnímání Pozornost Představy a fantazie

Myšlení, Řeč Emoce Motivace, Frustrace a stres, Konflikt a rozhodování Paměť, Učení Osobnost: Osobnost Osobnost - diferenciální hledisko Osobnost - struktura Osobnost - psychické vlastnosti Temperament Schopnosti Postoje Osobnost - dynamika Charakter, Vůle Typologie osobnosti Psychologie výrazu

Pro obory

sociální psychologie: Sociální psychologie Socializace Role Komunikace Postoje Sociální interakce

Malé skupiny Hromadné chování vývojová psychologie: Vývoj psychiky Činnost, Hra Vývoj psychiky v ontogenezi

7

Úvod Studující zde nalezne i další možnosti, např. obrysový přehled oborů aplikované psychologie (hesla Využití psychologie v praxi, Poradenská psychologie, Klinická psychologie, Psychofarmaka), možnosti rozšířeného studia některých témat, např. emoce (v dalších heslech základních emocí: Radost, Smutek, Strach, Vztek, Stud) nebo motivace (v heslech Agrese, Hlad a žízeň, Sex, Únava, Úzkost, Výkon, Zájem), a možnosti přehledného studia dalších významných psychologických konceptů, jako např. v heslech Projekce, Psychosomatika, Sugesce a hypnóza, dále nástin parapsychologie a psychopatologie. Hesla jsou pojata poměrně široce a v jejich ob­ sahu lze najít řadu dalších významných psychologických termínů, které jsou uvedeny ve věcném rejstříku. Vzorem této encyklopedie, která zahrnuje 74 hesel a která vznikla ze srovnávacího studia podobných publi­ kací vydaných v hlavních světových jazycích, byly výběrem i pojetím zvláště díla německá, nazývaná většinou příručky. Ve srovnání s velmi obsáhlými a mnohasvazkovými díly, na jejichž zpracování se podílejí desítky au­ torů, jsou v naší knize syntetické přehledy, dostatečně informativní, podávající systém základních poznatků současné psychologie. Cílem naší práce bylo také nahradit širšímu okruhu zájemců málo dostupné starší i no­ vější prameny. Snad i toto dílo umožní zájemcům o psychologii získat nejen soustavu poznatků, ale i soustavu podnětů pro další studium vědy, jejíž význam v životě jedince i společnosti stále roste. Za obětavou a významnou spolupráci při přípravě rukopisu děkuji své manželce Marušce Nakonečné, která se jejího vydání bohužel již nedočkala. Autor

8

Agrese

ýužití eného Stud) iného ugesh ob­ il.

>ublišinou y aulatků i noipro

íterá utor

Agrese

Agresi není jednoduché definovat, protože tento po­ jem zahrnuje mnoho různých aktivit, které vyjadřují tendenci útočit, napadat, resp. i poškozovat, ničit. Za­ útočit lze na někoho pěstmi, ale i slovy, zničit lze ně­ koho fyzicky (zranit, zbít, usmrtit), ale i sociálně (zni­ čit jeho pověst pomluvami, intrikami apod.). Útočit lze na někoho s úmyslem poškodit ho či zničit, ale ta­ ké jen přinutit k něčemu demonstraci síly: agrese mů­ že, ale nemusí být vždy provázena pocity nepřátelství útočníka vůči jeho oběti. Podle A. S. Rebera (1985) jde u agrese o činy, které jsou motivovány: 1. strachem nebo frustrací, 2. přáním vyvolat strach nebo útěk u druhých, 3. tendencí prosadit vlastní záměry nebo zájmy (zde se termín agrese překrývá s pojmem asertivita). Podle Rebera se v pojetí agresivního chování také uplatňuje hledisko přístupu: např. etologové chá­ pou agresi jako instinktivní reakci na určité stimuly, jako je např. průnik vetřelce do životního prostoru (te­ ritoria); klasická psychoanalýza chápe agresi jako ví­ ce či méně vědomou manifestaci „pudu smrti“ apod. Někteří etologové, např. K. Lorenz, nepovažují lovec­ ké aktivity zvířat spojené s napadáním a usmrcováním kořisti za projevy agrese, jiní však lovecké a agresivní chovám nerozlišují. J. Dollard a další (1939) formulo­ vali hypotézu, že agrese je reakcí na frustraci; není však, jak se ukázalo, jedinou reakcí na frustraci, i když je situace frustrace nejtypičtějším a patrně nejčastěj­ ším zdrojem agrese. Podle A. H. Busse (1961) mají všechny agresivní reakce dvě základní charakteristi­ ky: 1. udělování škodlivých podnětů a 2. interpersonální kontext (a to i v případě, kdy jde o ničení věcí, protože tu jde obvykle o přenos agrese ze sociálního objektu na neživou věc, např. msta vybíjející se niče­ ním věcí nepřítele). Agresivním aktem je však také už pouhé vyhrožování. Tak může být podle Busse agrese definována jako „odpověď, která uděluje škodlivé podněty jinému organismu“; takové vymezení agrese ale nebere zřetel k výše uvedené poznámce, že poško­ zení může být pouze signalizováno (slovní vyhrožo­ vání, zaujetí výhrůžného postoje) a dále že agrese mů­ že být jen instrumentálním aktem či sociální technikou nátlaku demonstrací síly. Obecně znamená agrese úto­

čení či napadání, které může mít mnoho různých fo­ rem a přinejmenším dva různé psychologické důvody: 1. násilím odstranit, zničit překážku na cestě k cíli a 2. demonstrovat hrozbu, sílu, převahu, a tím vyvi­ nout tlak na toho, jemuž je tato demonstrace adreso­ vána. V prvním případě je agrese spojena s pocity vzteku a postoji nepřátelství, v druhém jde o čistě in­ strumentální akt (sociální techniku). Buss odmítá v analýze agresivního chování užívat koncept „úmysl“, protože je to teleologický a behavioristické principy nerespektující přístup. Zdůrazňuje, že je tře­ ba si spíše klást otázku, čím je agresivní chování zpev­ ňováno a co jsou jeho určité důsledky, jako je např. podřízení se nebo útěk jeho oběti. Zpevňujícím činite­ lem je však interní, nikoli externí důsledek agrese a každého jiného behaviorálního aktu. Tím může být např. příjemný pocit síly, vítězství, nadřazenosti apod. Odstraní-li člověk hrozbu, např. tím, že utekl z místa nebezpečí, není zpevňujícím činitelem jeho vlastní útěk, ale jeho vnitřní důsledky, pocit ulehčení z toho, že mu už nebezpečí nehrozí. A tak zpevnění agresiv­ ního chování je nutno hledat v jeho emocionálních důsledcích, máme-li ovšem na mysli zdařilou agresi, tj. dosažení porážky nepřítele, jeho podrobení se atd. Obecně je to tedy pocit vítězství, síly, fýzické či so­ ciální kompetence apod. Podle Busse je agrese zpev­ ňována: 1. vyvoláním bolesti u oběti a jejím poškoze­ ním, 2. „extrinsickými odměnami“, tj. dosažením nějakého statku, který si agresor „vydobyl“. L. Berko­ witz (1987) poukázal na to, že diskuse o lidské agresi­ vitě je plna kontroverzí. Sám chápe agresi jako chová­ ní, jehož cílem je poškození nebo zranění objektu sociální agrese, které, jak již bylo poznamenáno, mů­ že být fýzické, ale také jen čistě symbolické (poško­ zování pověsti, důvěryhodnosti, kompetence, spole­ čenského statusu atd.). Jak již bylo naznačeno, je třeba zásadně rozlišovat dva druhy agrese: 1. „zlobnou agresi“, která je reak­ cí na frustraci a je doprovázena pocity vzteku, nená­ visti a postoji nepřátelství (hostility), a 2. „instrumen­ tální agresi“, vystupující bez uvedených pocitů a postojů jako naučená sociální technika. Zlobná agre­ se směřuje k poškozování, případně ničení svého ob­ jektu, cílem instrumentální agrese je pouze vyvinutí tlaku na její objekt. Zlobná agrese má zřejmě pudový původ, instrumentální agrese je naučená. S tím souvi­ 9

Agrese

sí i další rozdíly, vystupující v podmínkách blokády agrese, kdy subjekt agresivní tendence musí utlumit její projev v chování, protože za to očekává potrestání (nemůže obvykle vynadat svému nadřízenému). Za­ tímco utlumená zlobná agrese je přenášena na jaký­ koli jiný objekt („obětní beránek“), např. z nadřízené­ ho na manželku, utlumená instrumentální agrese se přenáší podle principů učení na objekty podobné fy­ zicky nebo významově. Zásadně kontroverzní je spor o pudovou podstatu lidské agrese, který bývá někdy problematicky formulován a který má zcela zásadní význam. Tento problém nelze klást jako dilema, zda je agrese člověku vrozená (je pudová, či naučená), ne­ boť, jak je uvedeno výše, existují dva druhy agrese: zlobná agrese je zřejmě vrozená, instrumentální je na­ učená. Ve sporu však jde také o to, že někteří psycho­ logové považují lidskou agresi jen za naučenou. Pudo­ vou podstatu lidské agrese kromě S. Freuda zdůraznili zejména etolog K. Lorenz (1963) a psycholog A. Storr (1968). Základním argumentem je původní biologická účelnost agrese, která je u zvířat nepochybná (agre­ sivní obrana teritoria a další). Agrese vystupuje v tom­ to smyslu jako evolučně vyvinutá strategie chování u sociálně žijících živočichů. U člověka se původní fy­ zická forma agrese kultivovala, byla usměrňována (např. v určitých druzích sportu), hrubé formy byly společensky desaprobovány a trestány (např. fyzické napadání druhých), objevovaly se zjemnělé formy (např. ironie, dobírání si někoho) a specificky lidské způsoby napadání (nevěcná kritika, pomlouvání, intri­ kování apod.), k nimž patří i verbální formy (vyhrožo­ vání, nadávání, spílání). Agresivní tendence jsou do­ provázeny i charakteristickými výrazovými projevy, které poukazují na pudový (vrozený) základ agrese, jako je např. zatínání pěstí, charakteristické útočné na­ hrbení trupu, strkání a další projevy, které jsou zřejmě rezidui původní brachiální formy agrese. Agrese je odreagovávána v bojových hrách, v soutěžích, v „boji“ o společenský status a prestiž, v usilování o moc a ovládání druhých (Berkowitz), je však nutné rozli­ šení agrese a dominance; první vystupuje jako pro­ středek druhého, ale dominance, snaha prosazovat se, ovládat druhé, nemusí být nutně spojena s agresí. Ber­ kowitz hovoří o endogenních a exogenních příčinách agrese: první jsou pudové, druhé souvisí s vnějšími frustracemi. Je-li uznán pudový základ lidské agrese, 10

znamená to především, že agresivní chování má řadu analogií se sexuálním chováním, což především zna­ mená, že každý člověk se vyznačuje určitým potenciá­ lem agresivního chovám, které musí být více či méně pravidelně odreagováváno. V tomto smyslu pak ne­ existují neagresivní jedinci, ale jen lidé s větší či men­ ší mírou agresivních sklonů a s různými způsoby je­ jich realizace; agresivita je rysem osobnosti, který se projevuje určitou mírou energie a určitými způsoby projevu. V různých kulturách jsou pak tyto projevy různým způsobem usměrňovány a agresivita dítěte je více či méně utlumována nebo podněcována. Agrese se stává složkou nejrůznějších činností, což je vyjad­ řováno i slovy („boj za mír“, „poprat se s problémy“, „útočit na soupeře v diskusi“ apod.). Biologický vý­ znam agrese souvisí s bojem o život, o životní pros­ tředí, s ničením nepřítele, s odstraňováním překážek, s násilím, které je nutno vynaložit na dobývání, ale i na hájení sebe sama, na sebeprosazování. Někteří etologové poukazují na hédonický akcent agrese a od­ vozují odtud možnosti transformace fýzické agrese do různých, výše již uvedených forem činností aprobovaných (kanalizace agrese v určitých druzích sportu, ja­ ko je např. box, sportovní střelba atd.). L. Szondi (1944) vyslovil přesvědčení, že silné agresivní založe­ ní (silná agresivita) vede i k určité volbě povolání s ví­ ce či méně výraznou sublimací agresivity (např. řez­ ník, chirurg). D. Wendt (1989) uvádí následující faktory agrese: 1. určité vrozené podněty (u některých živočišných druhů přítomnost jiného příslušníka stejného druhu ve vlastním teritoriu, a to buď vůbec, nebo v době páření přítomnost jiného samce), 2. frustrující situace (pře­ kážky, zákazy, překážení v něčem, obtěžování a další situace vyvolávající agresi), 3. agrese jako naučená re­ akce na určité situace, resp. vůči určitým osobám, te­ dy jako druh zvyku, který se utváří a projevuje podle principů generalizace, diskriminace, resp. zpevňování, obvykle vůči osobám, jež jsou percipovány jako slabé a závislé, pokud se tu neuplatňují morální zábrany subjektu. Původně vystupuje agrese jako složka in­ stinktivní tendence k obraně teritoria, sexuální rivali­ ty samců (boje o samici), dosahování a udržování vyš­ šího sociálního ranku (např. u určitých druhů opic). Typická je agrese jako reakce na frustraci, tj. jako pokus o násilné odstranění překážky, a to nejen jako

řadu znanciánéně í netneny je­ ry se soby jevy teje Tese jadny“, výřosžek, ale leří od;do ivajandi ževíez-

se: 'ch ve jni řeIší re­ te­ lle lí, bé ly nli­ š-

:o :o

Agrese reakce na již existující frustraci, ale i jako reakce na anticipované znemožnění uspokojení. L. Berkowitz (1962) navrhl modifikaci hypotézy o vztahu frustrace a agrese: 1. ne každá agrese je důsledkem frustrace, může být také naučena jako instrumentální chování, 2. agrese vyvolaná frustrací nemusí být otevřená, jes­ tliže to nepřipouštějí dané podmínky, tj. očekávání trestu za otevřenou agresi; agrese, která byla ve svém otevřeném a přímém projevu utlumena, pak může být přesunuta na náhradní objekt, případně může nabýt skrytou formu. Teze, že agrese vyvolává agresi, je podporována tím, že některé formy agrese jsou pro je­ jich objekt zvlášť silně frustrující (např. zesměšnění, zrada), a dále tím, že agresi vyvolávají bolestivé i psy­ chicky zraňující podněty, pocity poškození, ublížení, nespravedlnosti a další. Surová a ničemná agresivní reakce pak může být racionalizována jako „spravedli­ vá odplata“, resp. ideologizována, např. jako „třídní boj“. Zásadně existuje dvojí zaměření agrese: na ji­ nou osobu, která je vnímána jako zdroj frustrace (heteroagrese), nebo na sebe sama (autoagrese); krajním případem heteroagrese je vražda, autoagrese sebevraž­ da (suicidium). S. Rosenzweig (1946) v tomto smyslu rozlišoval heteropunitivní a autopunitivní, tj. jiné a sebetrestající akty (z latin, punio, trestám). Pozoruhodné jsou zejména autoagresivní (autopunitivní) akty, které vycházejí obvykle z hlubokých a silných pocitů viny, tj. trestání sebe sama za vinu; to umožňuje re­ dukci vnitřního napětí a je převážně nevědomé, a tak může mít povahu různých způsobů chování od sebepoškozování se gamblerstvím, pracovním přetěžová­ ním, přivoděním si různých nesnází, zátěží, dokonce chorob až po nevědomé sebevraždy pomocí jinak ne­ vysvětlitelných autohavárií apod. V každodenním ži­ votě lze pozorovat množství agresí, zjevných i skry­ tých, hrubých i sublimovaných. A. Plack (1974) hovoří o „nevinných formách agrese“ a pokládá za ně sport, některé druhy her a umění, žertování, ale i růz­ né způsoby přetváření „agresivní energie“ vůbec, např. do profesních a politických aktivit, a ovšem i méně nevinné formy, jako jsou agresivní jízdy řidičů automobilů („vražedný charakter silničního provo­ zu“). Hovoří se také např. o „agresivním fotbalu“ (ne­ jen u hráčů na hřišti, ale i u fanoušků), dále o agresiv­ ním marketingu (resp. reklamě vkládané doprostřed různých pořadů v televizi nebo útočící na člověka

z plakátů atd.), dokonce o agresivní hudbě (např. jaz­ zové, beatové a dalších) - agresivní subkultuře disko­ ték. Pozoruhodným jevem je vnitrodruhová agrese (např. samečka proti jinému samečkovi téhož druhu, který pronikl do jeho revíru), která bývá spojena s út­ lumem zabíjení nebo těžkého zranění příslušníka stej­ ného druhu. Tyto útlumy jsou vyvolávány určitými pudovými podnětovými klíči: např. v soubojích divo­ kých psů dingo učiní prohrávající zvíře gesto pokory či vzdání se, spočívající v nastavení hrdla protivníko­ vi, který to vnímá jako kapitulaci a boj ukončí, aniž by soka zranil nebo zabil. U člověka takové mechanismy nejsou vyvinuty, naopak ve válce jsou často brutálně vražděni zajatci a civilisté patřící do tábora nepřátel. Člověk, stejně jako některé druhy zvířat, hledá při městnání agresivního pudu jeho odreagování, což sni­ žuje práh pro vyvolání agrese vnějšími podněty a ob­ jevuje se spontánní agresivní chování, projevující se vyhledáváním příležitostí k útokům na druhé, ale také zvýšenou vztahovačností, zejména úkomou, a předrážděností. Také některé druhy živočichů, např. mra­ venci, spolu „válčí“, ale pouze člověk vyvinul doko­ nale zhoubnou válečnou techniku, ohrožující lidstvo vůbec, a instituci armády, která nezřídka sloužila útoč­ ným expanzivním a kořistnickým cílům. I. Eibl-Eibesfeldt (1970) uvádí, že neexistují neagresivní kultury a že u člověka se objevuje hédonický základ agrese, což dokládají výsledky následujících experimentů. Studenti vystupující jako pokusné osoby byli nejprve rozzlobeni tak, že se jim výrazně zvýšil krevní tlak. Pak byli rozděleni do dvou skupin. První byla pře­ svědčena, že může osobu, která studenty rozzlobila, ztrestat elektrošokem, druhá jí mohla pouze dát svě­ telný signál. U těch, kteří mohli použít elektrošok, krevní tlak poklesl, u druhých nikoli - agrese nebyla odreagována. Nemožnost odreagovat agresivní napětí (vztek) způsobuje stres s následným poškozením orga­ nismu, které je založeno na koncentraci adrenalinu v krvi. Pokusné krysy v takových situacích hledají vý­ chodisko v tom, že městnanou energii uvolňují různý­ mi aktivitami (např. hryzáním dřeva). Hédonický ak­ cent agresivního chování spočívá jednak v tom, že dochází k odreagování městnané energie (napětí), a jednak v jeho zpevňujících účincích, pokud je úspěš­ né (již zmíněný pocit vítězství apod.). Puzení k agresi může zaplavit vědomí subjektu a učinit jej „slepým“

11

Agrese

k možným negativním důsledkům, tj. zbavit ho zá­ bran, což vede k impulzivní reakci, která může být označena jako běsnění, jež se nezastaví před ničím. Hypotéza katarze (z řec. katharsis, očistění). Je to v podstatě hypotéza odreagování, která říká, že tenze spojená s městnanou agresí může být uvolněna něja­ kou náhradní činností (od ůderů do „fackovacího pa­ náka“ až po okopávání zahrádky), resp. vyjádřením agrese, přičemž vyjádřená zloba zeslabuje pohotovost k dalšímu agresivnímu chování. „Uskutečnění agre­ sivního aktu redukuje nutkání k agresi za předpokladu, že nevystoupí další frustrace“ (L. Berkowitz, 1962). Citovaný autor však nesdílí názor, že to není jednodu­ chá záležitost spojená s odreagováním energie. Uvádí výsledky výzkumu dokazující, že rozhněvané osoby se cítí lépe a dospívají k dočasné redukci nutkání na­ padnout objekt své agrese, když pozorují, že byl zra­ něn, ale informace o zranění takového objektu může mít zpevňující účinky, a může tak zvýšit pravděpo­ dobnost vystoupení agrese vůči němu v budoucnosti (G. R. Patterson, R. A. Littmann, W. Bricker, 1967). Úspěšná agrese provázená pocity uspokojení má tedy okamžitý katarzní efekt (snižuje pohotovost k oka­ mžitému opakování agresivního aktu), ale zvyšuje po­ hotovost opakovat agresivní akt vůči témuž objektu v budoucnosti. Silný afekt však může katarzní efekt tlumit: z běžné zkušenosti je známo, že silně rozruše­ ní vrazi zasazují svým obětem strašné bodné a jiné rá­ ny i potom, co je již usmrtili, nezřídka je ještě jako mrtvé zohyzdují apod. Agresivní tendence může být poněkud odreagovávána v představách agresivních aktů, ale může být také vyvolávána a zesilována masmediální produkcí agresivní tematiky, která však také naopak může za dosud ne zcela jasných podmínek mít opačný vliv, tj. umožňovat odreagování v představách (identifikace diváka s agresivním hrdinou). „Prudká tělesná reakce“, tj. prudký pohyb, může změnit obraz adrenalinu v krvi, a vést tak ke snížení krevního tlaku, přičemž „spotřebovaná energie“, např. rozbitím před­ mětu ve vzteku, může mít katarzní účinek, tj. snižuje pravděpodobnost budoucího vystoupení agrese. Nic­ méně toto pojetí není zcela ve shodě s teorií sociální­ ho učení, soudí D. Wendt spolu s L. Berkowitzem a A. Bandurou: je-li pozorováno, že otevřená agrese druhých byla odměněna, zvyšuje se u pozorovatelů pravděpodobnost jejich budoucí agrese té kategorie,

12

u níž pozorovali, že byla odměněna. Základní otázkou podle Wendta pak je, zda uskutečněná agrese nebo „zástupná agrese“ (pozorovaná) vedou spíše k zesla­ bení tendence k dalším aktům agrese, jak to předpo­ kládá hypotéza katarze, nebo spíše k jejich zesílení, jak to vyplývá z teorie sociálního učení. Wendt soudí, že třetí možností je, že agresivní chování nejprve odbourává mobilizovanou energii, a tím zmenšuje pravděpodobnost další agrese v brzké době, ale že se přitom jedinec také učí možnosti tímto způsobem se zbavit přebytečné energie nebo dosáhnout nějaké od­ měny (např. obdivu), takže se pravděpodobnost násle­ dující agrese zvětšuje, vyskytne-li se další frustrace. Zdrojem agrese nejsou ovšem jen vnější frustrující situace, ale také vnitřní městnání energie spojené s ag­ resivním pudem. Fenomén katarze je tedy složitější, než se na první pohled zdá. Nelze také zcela jedno­ značně tvrdit, že pozorování odměňované agrese usnadňuje, či dokonce podněcuje vystoupení agresiv­ ního chování, případně vede k uvolnění jeho zábran (efekt odtlumení). Lidé se mechanicky neidentifikují s modelem obdivovaného a úspěšného agresora za všech okolností, uplatňují se tu také vlivy osobní mo­ rálky (princip vnitřního zpevňování). Existují mnohé další formy agresivního chování, z nichž celá řada tu již byla uvedena a které lze různě třídit, např. podle zaměření (hetero- a auto-agrese), podle otevřenosti (otevřená a skrytá agrese) a dalších hledisek. Zvláštní, poměrně rozšířenou formou agrese je známý vandalismus, projevující se ničením parků, hřbitovů, telefonních automatů, soch, zaparkovaných automobilů atd. Sklon k vandalismu projevují často li­ dé společensky vykořenění, s komplexem bezmocnos­ ti a vědomím, že je společnost odmítá. Vandalismus pak, podle P. G. Zimbarda (1983), může být chápán ja­ ko „veřejné akceptování společenského odmítnutí a jako aktivní pokus prezentovat se jako obávaný out­ sider“. Jinak tu bezmocní dávají najevo, že nejsou tak zcela bezmocní a jejich destruktivní zloba se obrací hlavně proti symbolům uznávaných společenských hodnot, bohatství atd. Zoolog J. P. Scott (1958) soudí, že agrese, kterou označuje jako „bojové chování“, je podmíněna sou­ hrou vlivů genetických s vlivy prostředí a že lidé i zví­ řata mohou vedle sebe žít v míru, jestliže podmínky jejich životního prostředí nevyvolávají agresivní cho-

Aktivace

:ou bo la>oní, dí, ve ije se se d­ e­ e. cí g>í, 3>e /n jí :a >-

í, ě h e i, li

vání. To podle Scotta nemá vlastní „uvolňovací me­ chanismy“, tj. vrozené podněty, ale má různé funkce a příčiny, zejména exogenní; klade se tu větší důraz na vnější činitele. W. Schmidbauer (1974) v souvislosti s tím hovoří o více či méně agresivních kulturách a o více či méně agresivním životním stylu. Agrese je tu chápána jako reaktivní, nikoli pudově spontánní jev, což znamená, že je provokována hodnotami kultury nebo subkultury. V západní kultuře jsou to např. hodnoty společenského vzestupu, soutěživosti či kon­ kurenčního boje, bohatství, ale také ideologie „hell angels“, „skinhedů“ a politického terorismu vůbec. V tomto smyslu psychoanalytik S. G. Margolin (1964) rozlišuje agresivní a méně agresivní kultury, ale kri­ téria tohoto rozlišení jsou sporná. Etolog I. Eibl-Eibesfeldt (1972) se pokusil prokázat existenci „teritori­ ální agresivity“ u některých přírodně žijících národů a zdá se, že v rudimentární podobě je obecně lidská. E. Naegeli (1974), který patří ke kritikům teorie o pu­ dové podstatě lidské agrese, navrhl tzv. „multikauzální teorii agrese“: za jednostrannou pokládá jak teorii vysvětlující agresi jen principy učení, tak i teorii o pu­ dové podstatě agrese. Připouští však, že za agresi mo­ hou být zodpovědné „vrozené pudové momenty“, resp. „konstituční dispozice“, mezi něž patří i určité hormonální vlivy a obraz vnitřního biochemického prostředí organismu vůbec (je např. známo, že agresi­ vity přibývá s trváním vynucené sexuální abstinence kastrace samců jejich agresivitu snižuje, injekce testosteronu ji naopak zvětšuje). Dále se uplatňuje vliv výchovy a již zmíněných kulturních norem (výchovné praktiky podněcující, anebo naopak tlumící projevy agrese). V současnosti se uplatňuje rozlišování agrese a asertivity, které je někdy dosti umělé. P. Hartl (1993) definuje asertivitu jako „schopnost prosadit se bez zjevné agresivity založenou na dostatečném sebe­ vědomí“ a agresi jako „nepřátelství, útočnost či výbojnost v jednání“. Asertivita je v podstatě slušná, tj. ne­ násilná, důstojnost a práva druhého respektující instrumentální agresivita sloužící sebeprosazování se. Pokud člověk nedokáže říci v určitých situacích rozhodné „ne“, vzdává se svých práv a podřizuje se, stává se depresivním a rezignovaným, trpí vědomím, že se nedovede postavit proti křivdám na něm pácha­ ným, podceňuje sebe sama, nedovede vyjádřit svá přá­

ní a své námitky, propadá se do beznadějného a ne­ důstojného stavu jakési psychické amébovitosti a ne­ přijatelného sebepojetí. Existují i nenásilné formy ag­ rese a „násilí je i to, co se cítí být oprávněno jako protinásilí“ (F. Hacker, 1971). Kromě toho existuje i „altruistická agrese“, vystupující jako bojová obrana práv druhých. Člověk se musí učit nejen kompromi­ sům, ale i bojovnosti a nemůže v životě obstát jako neagresivní jedinec, k čemuž je nezřídka výchovou veden. A. Storr (1968) poukazuje na to, že děti ne­ agresivních rodičů jsou více úzkostné než děti agre­ sivních rodičů, protože jsou si méně jisté, což ovšem platí i pro neagresivního dospělého jedince. Agresivi­ tu a agresi není proto možné zavrhovat: agresivitou musí člověk často překonávat svou závislost, získávat pocit sebejistoty a vědomí, že je s to bojovat za svá práva. Společnost je více ohrožena lidskou poddajnos­ tí než agresivitou (D. W. Winnicott, 1958).

Literatura: Bandura, A.: Aggression, Stuttgart 1979. Berkowitz, L.: Aggression: a social psychological analysis, New York-Toronto-London-San Francisco 1962. Buss, A.H.: The psychology of aggression, New York-London-Sydney 1961. Hacker, F: Aggression: Die Brutalisierung der modemen Welt, Wien-Miinchen-Zurich 1971. Lorenz, K. : Tak zvané zlo, Praha 1992. Schmidt-Mummendey, A. : Aggresives Verhalten, 3. vyd. Munchen 1975. Storr, A.: Human aggression, New York 1968. Zillmann, D.: Hostility and aggression, Hilsdale N. J. 1979.

Aktivace Podstatným příznakem života je aktivita organismu, která se v psychické rovině projevuje určitou úrovní vzrušení (excitace) a určitými znaky chování. V ex­ trémních případech je to na jedné straně zánik vědomí a nehybnost (smrt) a na druhé zaplnění vědomí afek­ tem, silné vzrušení a dezorganizované chování. Opti­ málním stavem je bdělé vědomí, provázené koncen­ trovanou pozorností a organizovanou činností. Fyziologickým základem úrovní aktivace organismu či jeho excitace (angl. arousal) je úroveň aktivace mozku, která je udržována aktivitou smyslových or­ gánů, stavem vzrušení, které vychází ze stávajících potřeb a emocí, přičemž je udržována také přílivem

13

Aktivace vzruchů z tzv. retikulámí formace mozkového kmene do mozku (nespecifická aktivace). Je-li přerušeno spojení mezi mozkovými hemisférami a retikulámí formací mozkového kmene, dochází u individua k trválému spánku (G. Moruzzi, H. W. Magoun, 1949). Retikulámí formace sama je stimulována přílivem

soudí o introvertech, že se nalézají ve stavu „stálého vzrušení“. Podle D. E. Berlynea (1974) hry, soutěže a dobrodružství jsou pro určité jedince zdrojem dodatkové stimulace a udržují je na optimální úrovni aktivace. Míra vzrušivosti patří k základním charakteristikám osobnosti.

Úrovně aktivace a jejich koreláty ve vědomí a chování Úroveň aktivace

Stav vědomí

Chování

stav afektu (strach, hněv atd.)

zúžené vědomí („mlhavé vědomí“), rozdě­ lená pozornost

dezorganizovanost, nedostatek kontroly a sebekontroly zvláště

bdělá pozornost

selektivní pozornost, koncentrované zamě­ ření

činnost dobrá, účinné, rychlé a výběrové reakce

relaxovaná bdělost

pozornost fluktuuje, převládají volné aso­ ciace

dobrá rutinní činnost, disponovanost k tvo­ řivému myšlení

ospalost

okrajové vědomí s občasnými výpadky, nezřetelné vnímání, snění, touha po spánku

činnost sporadická, chudá, nekoordinované malátné pohyby

lehký spánek

výrazně redukované vědomí, případně ne­ dostatek vědomí, sen

bez činnosti, reflexní pohyby

hluboký spánek

naprostý nedostatek vědomí, chybí paměť pro stimulaci a pro sny

bez činnosti (event, reflexní pohyby spo­ jené se změnou polohy těla)

kóma

naprostá ztráta vědomí, amnézie

bez činnosti, velmi slabé nebo žádné re­ akce na stimulaci

smrt

vzruchů ze smyslových orgánů, tzv. kolaterálními dra­ hami (nervové vzruchy ze smyslových orgánů jsou odváděny jednak do příslušných center v mozkové ků­ ře a jednak kolaterálními drahami do retikulámí for­ mace mozkového kmene). Funkčně optimální je střed­ ní úroveň aktivace mozku - tzv. Yerkesův-Dodsonův zákon: vyšší úroveň aktivace je nepříznivá zejména pro činnost spojenou s komplexními a obtížnými úko­ ly. Aktivace může být zvyšována i snižována také uži­ tím určitých drog a do jisté míry může být udržována na příznivé, pro výkon vhodné úrovni také úsilím. Každý jedinec má interindividuálně odlišnou opti­ mální úroveň aktivace (—> Temperament). C. L. Hull (1942) ztotožnil úroveň aktivace s existencí tzv. obec­ ného popudu (general drive). H. J. Eysenck (1967)

14

Stav vzrušení (excitace) souvisí s přípravou orga­ nismu k účelné akci, a proto doprovází jednak orien­ tační reakci (—» Pozornost) a jednak stav motivace (vna fyíle lě-

Atribuce

losti či „bdělé ostražitosti“, s úrovní anticipace a s dal­ jednání existují i atribuce, resp. atribuování, vlast­ šími psychickými jevy (D. Krech, R. S. Crutchfield ností, které pozorovali pedagogičtí psychologové a N. Livson, 1969), spojenými zejména s vyhledává­ (Scherer L, 1972, a další). Ve školách je rozšířeno atri­ ním informací, jejich příjmem a zpracováváním z hle­ buování žáků učiteli: ti atribuují, na základě prvního diska aktuálního motivačního zaměření. Činnost moz­ dojmu nebo informací, žákům zejména vyšší nebo niž­ ku vyžaduje stálý příliv určitého množství stimulace; ší inteligenci, píli nebo lenost a na základě těchto atrije-li nějak omezen, dostává se jedinec do stavu senzo­ bucí se pak k žákům určitým způsobem chovají. Žáci rické deprivace, který je spojen s dezorganizací cho­ atribuovaní jako „hloupí“ a líní jsou v průměru delší vání a psychické činnosti vůbec (zhoršení zapamato­ dobu zkoušeni než žáci atribuovaní jako inteligentní vání, myšlení, vtíravé představy, v krajním případě až a pilní. Jsou-li žáci s atribucí méně inteligentních a lí­ halucinace). Uvnitř určitých hranic může člověk úro­ ných úspěšní, učitelé si to často vykládají jako ná­ veň své aktivace zvyšovat (napětí vyvolané vzrušují­ hodu; jsou-li žáci atribuovaní jako inteligentní a pilní cími podněty), nebo snižovat (uvolnění, jehož se dosa­ neúspěšní, je to vykládáno jako důsledek mimořádné huje záměrně psychickou a fyzickou relaxací). indispozice. Atribuce se pak ovšem projevují i v klasi­ V situaci stresu, konfliktů a frustrací a v situacích fikaci žáků a znamenají v tomto smyslu v podstatě de­ vzrušujících je jedinec ve stavu trvalého psychického formovanou sociální percepci. Jednou z příčin mohou napětí (vnitřní mentální, ale i zvýšená svalová tenze), být trvalejší rozdíly mezi žáky v míře nadání a škol­ které může mít časem neurotizační účinky. W. Wundt ního výkonu. Ale mohou se tu uplatňovat i určité ten­ (1898) pokládá za dvě základní charakteristiky emocí dence v naivní sociální percepci (např. přeceňování stavy napětí a uvolnění, vzrušení a uklidnění. Obecně prvního dojmu a další). Jedním ze současných teore­ vzato jsou toto také základní dimenze lidské psychiky tiků atribuce je B. Weiner (1975), který podal následu­ a její typologie: lidé toužící po vzrušení a lidé toužící jící schéma připisování příčin výsledkům výkonu: spíše po klidu, což souvisí s již uvedenou interindividuálně odlišnou úrovní optimální aktivace a s tendencí externí interní člověka bránit se přemíře vzrušení, ale i jeho nedos­ obtížnost stabilní nadání tatku, který je prožíván jako nuda. Výrazným ukazatelem úrovní aktivace je také EEG úsilí náhoda (elektroencefalogram), zachycující charakteristický variabilní (štěstí, smůla) průběh mozkových potenciálů: ve stavu relaxované bdělosti je to synchronizace vln (optimální tzv. alfa Motivující jsou atribuce, které při úspěchu zahrnují rytmus), ve směru k afektu a kómatu pak desynchroniinterní a stabilní „příčiny“ (nadání), při neúspěchu pak zace s nízkou amplitudou pomalých vln. interní a externí variabilní „příčiny“. Je-li s úspěchem spojena atribuce nadání, úsilí a obtížnosti, je zážitek Literatura: úspěchu intenzivnější. Existují i atribuce, které mají Duffy, E.: Activation and behavior, London 1962. Lynn, R.: Atten­ povahu racionalizací (vina za neúspěch je připisována tion, arousal and the orientation, Oxford 1966. okolí), jež pak fungují jako ego-obranné mechanismy (—> Osobnost - dynamika). Atribuce v tomto smyslu ovlivňují zážitek úspěchu i neúspěchu, který má psy­ chologicky dalekosáhlý význam (vliv na sílu motivu Atribuce výkonu, úroveň aspirací a sebevědomí a další). Jest­ Lidé mají tendenci připisovat (atribuovat, přisuzovat) liže jedinci spatřují příčinu svých úspěchů ve vlastním úspěchům a neúspěchům ve svém chování vnitřní nadání (nikoli ale úsilí nebo štěstí), budou úspěchy či vnější, trvalé či dočasné příčiny. Jako jeden z prv­ očekávat i v budoucnosti. Očekávání úspěchů se pojí ních o tomto sociálně psychologickém jevu psal s pozitivním sebehodnocením. Má-li někdo dojem, F. Heider (1947,1958). Vedle atribuce příčin výsledků že na výsledky svého výkonu nemá vliv, vede to k de15

Atribuce

motivaci jeho činnosti a k pocitům bezmocnosti. Pří­ činy výkonů a jednám atribuují lidé sami sobě i jiným (zde dochází nezřídka ke kombinovaným atribucím interních a externích příčin - např. žák, který při zkoušce neuspěl, dostal těžkou otázku, ale nebyl také dostatečně připraven). Autoatribuce se převážně vztahují k faktorům externím, atribuování druhých k interním, pokud se to týká neúspěchů, u úspěchů je tomu naopak, ty přisuzují lidé většinou svému vlast­ nímu nadání a úsilí, což vyjadřuje tendenci k pozitiv­ nímu sebehodnocení. Někteří lidé mistrovsky činí ze svých porážek vítězství, ale to již souvisí spíše s obranným vytvářením sebeklamu. G. A. Kelly (1987) považuje atribuování za každodenní projev na­ ivně psychologického „vysvětlování“ vlastního i cizí­

16

ho chování. Slouží to ke strukturování a předpovídání událostí, ale také k již výše zmíněným sebeobranným účelům. V tomto smyslu to pak umožňuje snášet po­ někud lépe osobní porážky a nedostatky ve výkonech všeho druhu. Podle S. Schachtera (1964) vznikají spe­ cifické emoce tím, že se jim atribuuje určitý význam, tzn. že se vzrušení spojuje s určitou interpretací situ­ ace, v níž bylo vyvoláno. Atribuce pomáhají lépe po­ rozumět reakcím lidí na vlastní jednání.

Literatura: Jones, E. E, Kanouse, D. E., Kelley, H. H., Nisbet, R. E., Valins, S., Weiner, B.: Attribution. Perceiving the causes of behavior, Morristown 1972. Fbrsterling, E: Attributionstheorie in der Klinischen Psychologie, Munchen-Weinheim 1986.

dáni lým po­ tech speam, iitupo-

lins, ^ior, lini-

Biologické základy psychiky

Biologické základy psychiky

Základní tendencí všech živých organismů je repro­ dukce individuálního života a života druhu (zachová­ ní svého života a života druhu rozmnožováním). V té­ to funkci vystupují tři základní relace organismu a jeho životního prostředí: 1. metabolická (výměna látek a energií), 2. behaviorální (pohyb v prostředí) a 3. neuropsychická (řízení chování na základě příjmu a zpracování informací z vnitřního a vnějšího prostře­ dí organismu). Vývojově nejvyšší funkce v regulaci těchto vztahů připadá psychice, a proto má psychika primárně bio­ logické aspekty, je úzce spojena s životem organismu a je vybavena funkcemi, které jí umožňují plnit pri­ márně biologické účely (instinkty, způsobilost učení, vnímání atd.), resp. na vyšší vývojové rovině specific­ ky lidské psychiky také adaptaci životním podmínkám v sociálním a kulturním prostředí. Tyto funkce se vy­ vinuly v procesu evoluce organismů a mají biologický smysl. Existují ovšem různá pojetí evolučních princi­ pů; nejznámější je darwinismus, podle něhož se živo­ čišné druhy pozvolna vyvíjely z preexistujících forem. Evoluční změny v tomto pojetí spočívaly ve vytváření nových forem života organismů ve smylu anatomicko-fyziologickém i psychologickém, přičemž se jako zá­ kladní činitel změn uplatnil přirozený výběr v souvis­ losti s „bojem o život“ a mutace zděděných vlastností, které umožňovaly dokonalejší adaptaci změněným i stávajícím životním podmínkám. Tak se utvářely z hlediska adaptace vhodné tělesné orgány, ale i psy­ chika. Důkazem těchto zděděných proměn jsou např. domestikovaná zvířata a uměle vypěstované rostliny. Čím byli před desetitisíci lety arabští hřebci nebo raj­ ská jablíčka?, ptají se Ph. Groves a K. Schlesinger (1979). Materiálním podkladem psychického aparátu jako základního nástroje evoluce a biologické adapta­ ce se staly nervový a endokrinní systém (-» Nervo­ vá soustava). Zda má evoluce smysl a jakou strategii používá, jsou otázky, na které se odpovídá různě, od „evoluce je slepá“ až po „evoluce je řízena duchovním činitelem“. Jisté je, že evoluce je rezultátem nesčet­ ných zkušeností, které se akumulovaly po nepředsta­ vitelně dlouhou dobu milionů let, a lidská mysl není

nic jiného než zkušenost sama (D. Barash, 1979). To je pozice dnes tolik diskutované sociobiologie (E. O. Wilson, 1975), vědy, která se nově pokouší interpreto­ vat biologické základy lidského chování. Spatřuje je v realizaci „evolučních programů“, přičemž za základ je považována určitá strategie evoluce, jíž je maxima­ lizace způsobilostí individua a reprodukce jeho genů: „...lidé (geny) byli selektováni, aby maximalizovali své způsobilosti“ (Barash). Jako příklad lze uvést stra­ tegii sexuálního chování, které vysvětluje funkci se­ xuality. První živé organismy se rozmnožovaly nepohlavně, dělením buňky, a většina mikroorganismů to činí dodnes. Při nepohlavním rozmnožování dostane potomek plný počet genů, při pohlavním dostane kom­ binaci genů otce a matky, čímž se pravděpodobnost pokroku v adaptaci zvyšuje. Pohlavní rozmnožování vyžaduje partnerství, které je věcí výběru nejzdatněj­ šího samečka. Proto je sex „evolučním vynálezem“ vyšších organismů. Existují živočichové, kteří se mo­ hou rozmnožovat oběma způsoby (např. určitý druh ráčků, listových vší a další). Žijí-li ve stabilním pro­ středí, rozmnožují se nepohlavně, objeví-li se v život­ ním prostředí větší změny, vyvstane generace s po­ hlavním rozmnožováním, která dává potomkům novou kombinaci genů. Vývoj organismů k větší do­ konalosti předpokládá tedy existenci pohlavního pu­ du. Příroda nutí člověka k rozmnožování a k plození dokonalejších potomků a dává mu za to slast, čímž ho přelstívá (Schopenhauer); člověk však přelstívá příro­ du tím, že tuto slast od rozmnožování odděluje a činí ji samoúčelnou. Vývojem se původní biogenní jevy začleňují do širších kulturních souvislostí - kultura sa­ ma je extrapolací přírody. Sex slouží nejen k výběru, ale i k připoutání partnera, k tomu, aby zůstal v blíz­ kosti samičky. Sociobiologie chápe chování člověka jako evolucí programované „seberozmnožování ge­ nů“. Lze říci, že příroda a kultura pracují sice spo­ lečně, ale příroda je primární a jaksi rozhodující, za­ tímco kultura je její extrapolací, asi jako jsou např. pracovní nástroje extrapolací motorických funkcí po­ hybových orgánů. Nejmenší jednotkou zděděné in­ formace je gen, obsahující dědičnou substanci DNA (desoxyribonukleovou kyselinu). Funkcí dědičné in­ formace je řízení stavby a vývoje organismu, tj. i jeho chování. Toto chování determinují tzv. řídící geny, které ovlivňují produkci enzymů a hormonů: „Dědič­

17

Biologické základy psychiky

nost způsobů chování spočívá v první řadě v dědičnos­ ti stavebního plánu mozku.“ (G. Breuer, 1981) Za zá­ kladní princip sociobiologie je pokládána tendence individua chovat se takovým způsobem, který maxi­ malizuje jeho způsobilost; genetická informace se uplatňuje ve větší míře, než jsme zatím ochotni připus­ tit, zdůrazňuje Barash. Příkladem setrvávám původ­ ních biologických mechanismů v nových formách, tj. biologicky účelné strategie, je mužské imponování erotické partnerce, které má biologický evolutivní smysl, totiž předvádění se jako způsobilého partnera. Jinou strategií je boj samečků o samičku. Proto prak­ ticky u všech živočišných druhů jsou samečkové vý­ vojem přiváděni k větší agresivitě a samičky k větší vybíravosti. Strategie evoluce jde až k neuvěřitelným případům, jako je např. usmrcování mláďat vystave­ ných stresu, hladu apod. jejich matkami, což sociobio­ logie vysvětluje „špatnou investicí genů“, nebo větší potratovost u žen, jejichž embrya jsou „špatnou evolu­ tivní investicí“. Základní teze sociobiologie jsou ov­ šem podrobovány ostré kritice ze strany těch, kterým se zdají být krajně deterministické. Nicméně určitá míra „předprogramování“ lidské psychiky je patrná i z nálezů srovnávací psychologie, resp. etologie. Do­ konce i evoluce kultury je chápána jako biologicky založený případ „gigantického výcviku sebekontroly“ (B. F. Skinner, 1971). Prostředí zajisté člověka formu­ je, uvádí I. Eibl-Eibesfeldt (1979), „ovšem ve fýlogenetickém procesu přizpůsobování vývoje druhů, a ni­ koli teprve v průběhu individuálního vrůstání“; „také učení jako adaptivní modifikace chování je předzna­ menáno fylogenetickými přizpůsobováními“. Na základě těchto poznatků vznikla nová věda, tzv. hu­ mánní etologie, která zkoumá biologicky předprogramované způsoby lidského chování (např. erotické ná­ borové rituály u různých přírodně žijících národů, jejich formální rozdíly a současně jejich společný zá­ klad). V lidské psychice setrvávají původně adaptivní, evolucí předprogramované způsoby reagování, které mají v různých kulturách a historických obdobích téže kultury různé formy (např. různé způsoby pozdravu). J. Altman (1966) identifikoval čtyři třídy biologic­ ky založeného chování, tj. chovám, v němž lze shle­ dávat biologicky účelné kořeny: 1. typ ekonomického chování, kam patří všechny druhy chování sloužící homeostatickému udržování integrace jedince (jídlo a pi­

18

tí, ale také hromadění zásob, migrace a další), 2. typ reproduktivního chování, které souvisí se zachováním druhu (kopulace a sdružené činnosti, budování hnízda, různé druhy rodičovského chování atd.), 3. typ soci­ álního chování, tj. činnosti umožňující vytváření a udržování skupin, a 4. typ „edukačního“ chování, tj. formy chování, které umožňují „obohacování percepčního a operacionálního repertoáru jedince, a tím přispívají k tomu, aby ovládl své prostředí“ (předává­ ní zkušeností z generace na generaci, z rodičů na děti).

čas —► Ilustrace principu homeostázy Pokusným krysám je uměle odstraněna hypofýza ovlivňující regula­ ci tělesné teploty, takže dochází k jejímu prudkému poklesu.-Je-li ta­ ké snížena teplota vnějšího prostředí, kompenzují to pokusná zvířa­ ta stavbou silnějších stěn svých kotců, což je spojeno s větší spotřebou papíru, který mají k dispozici (C. P. Richter, 1942).

V chování organismů se podstatně uplatňuje prin­ cip homeostázy, tendence k udržování optimálního vnitřního stavu (např. relativně stálé tělesné teploty atd.). Porušení fyziologické homeostázy vystupuje ja­ ko stav zv. potřeby (—> Nervová soustava - činnost). Podle W. Wicklera (1969) „způsoby chovám jsou mo­ torem evoluce“. Chováním se individuum přizpůsobu­ je svému životnímu prostředí, ale z chování se vyvíje­ jí i orgány adaptace a je koordinující ústředí, tj. u výše vyvinutých živočichů nervový a endokrinní systém, který fúnguje jako neurohumorální regulace činnos­ ti organismu. Biologické přizpůsobení je aktem po­ znání (K. Lorenz), a proto evoluce probíhá od instink­ tu k inteligenci, přičemž se uplatňují dva základní

>. typ áním uzda, sociáření vání, per1 tím láváděti).

gula■li tayířavětší

rinúho loty ‘ja)St). mo>budjeýše ém, 1OSpoinkidní

Biologické základy psychiky

ontické prvky: energie a informace. Evoluční změny uspokojovat vegetativní potřeby v kontaktu s prostře­ jsou zakódovány v „dědičné substanci“ v DNA, obsa­ dím (např. obstaráváním potravy). Animální činnosti žené v jádru buňky; probíhají jako zaměřené - či ne- tedy souvisí s pohyby (s behaviorálními relacemi orga­ zaměřené? - mutace, zajišťující genetickou variabilitu nismus - prostředí), přičemž „animální mechanismy zaměřenou na adaptaci organismu životnímu prostře­ činnosti“ se diferencují na: 1. sběr informací, 2. koor­ dí, resp. na zdokonalování této adaptace. H. von Dit- dinaci čili programování činnosti a 3. realizaci činnos­ furth (1976) zkoumal otázku, proč jsou vegetativní ti, což je spojeno se získáváním, uchováváním a vydá­ a psychické funkce lokalizovány v jediném orgánu, váním energie. a dospěl k závěru, že „v průběhu evoluce se psychic­ ké jevy musely vyvíjet z vegetativních funkcí“. Spojíme-li tuto tezi s teorií A. N. Leonťjeva (1966) o gene­ zi „elementární psychiky“ (psychická reakce je spojena se vznikem signální funkce podnětu), lze předpokládat, že tu šlo o přechod od okamžité reakce k její účelné anticipaci: prostřednictvím vegetativních změn, vyvolaných emočními reakcemi na významné podněty a jejich signály, se organismus připravuje k účelnému apetenčnímu nebo averzivnímu chování. Je to příklad vnitřní integrace a interakce jednotlivých aktivit organismu a jeho fungování jako celku. J. Alt­ man (1966) rozlišuje dvě úrovně integračních aktivit organismu: 1. afektivní, která je organizována podkorově, a 2. kognitivní, organizovanou korově. Uplat­ ňuje se při tom další biologický fenomén - paměť - tím, že uchovává a umožňuje využívat získané zku­ šenosti; bez této způsobilosti by adaptace ztratila svou kontinuitu. Podle Altmana existují následující tři způ­ Dědičnost emocionality u krys soby programování činnosti organismu: 1. morfoZpůsobilost organismů využívat zkušenost jim genetické (dědičné) programování, probíhající bez účasti individuální zkušenosti a nepodléhající modifi­ umožňuje: 1. modifikovat nebo měnit vrozené způso­ kaci učením, 2. epigenetické programování, „které za­ by chování a 2. získávat nové formy chování, v nichž hrnuje nezbytné vrozené komponenty, ale pro vlastní se jen relativně málo uplatňují vrozené způsoby cho­ realizaci vyžaduje také individuální zkušenost“, vání (Altman). Příklady modifikace vrozených reak­ 3. „programování ve formě učení se prostřednictvím cí jsou: habituace (odvykání) a „imprinting“ (vtiskákontaktů s prostředím“; nové způsoby chování se zde ní), jakož i jev klasického podmiňování; příklady vytvářejí na základě individuální zkušenosti při mini­ vytváření nových forem chování jsou instrumentální málním využití vrozených prvků. S tím souvisí Altma- podmiňování, senzorická diskriminace, osvojování rů­ nův postulát tzv. animálních funkcí. Nejprve je nutné zných schopností (-» Učení). Tak soudí Altman, jiní rozlišit dva soubory jevů: vegetativní procesy a ani- se domnívají, že podmiňování je mechanismus získá­ mální činnosti. Vegetativní procesy jsou nezbytné pro vání všech nových forem chování, resp. i modifikace život zvířat i rostlin a zahrnují takové jevy, jako meta­ starých forem chování, a že je to jediný mechanismus bolismus, rozmnožování a humorální integraci. Na­ učení (I. P. Pavlov a jeho žáci). Zkušenost vystupuje proti tomu animální činnosti vystupují u živočichů, u individuí ve dvou rovinách: 1. zkušenost individuál­ kteří mají nervově svalový aparát. Systém animálních ní a 2. zkušenost druhová; první souvisí s procesem činností lze považovat za „druhotnou superstrukturu“, učení (ž je, vání, ostí“, i nájpůrcholadni světa avástroředitřní sublosti ostí. rgajsy‘ené eho >besturání stí), sny chž 1OU

povahu (pomocnou operací je např. orientace nebo ko­ rekce). Regulačními mechanismy lidských činností jsou senzomotorické, aktivačně-emoční a orientačně programující procesy, vystupující jako propojené sub­ systémy. Činnost je regulována psychikou, tvoří s ní funkční jednotu, a naopak v činnosti se psychika utváří. Koncept činnosti byl rozhodující v marxistické či materialistické psychologii, protože hrál důležitou ro­ li v díle K. Marxe. V jiných psychologických směrech mu klíčový význam přiznán nebyl, byl však zdůraz­ něn v díle některých vývojových psychologů (J. Pia­

get a jiní) a v tzv. „kritické psychologii“ (K. Holzkamp, 1983), která je druhem marxisticky pojaté psy­ chologie.

Literatura: Kagan, M.S.: Ludská činnost, Bratislava 1977. Leonťjěv, A.N.: Čin­ nost, vědomí, osobnost, Praha 1978. Lomov, B.F.: Metodologické a teoretické problémy psychologie, Praha 1988. Rubinštejn S.L. : Zá­ klady obecné psychologie, Praha 1964. Tomaszewski, T: Wstep do psychologii, Warszawa 1963. Vygotskij L.S.: Vývoj vyšších psychic­ kých funkcí, Praha 1976.

23

Emoce ného)“. To je ovšem jen velmi obecná charakteristika emocí, podle níž se každá emoce vyznačuje tím, že je více či méně příjemná nebo nepříjemná a má určitou úroveň vzrušení. Ve skutečnosti však ke každé emoci Zvláštní kategorii psychologických jevů tvoří emoce přistupuje ještě specifická zážitková kvalita, která čineboli city. Každý z vlastní zkušenosti ví, že pojmy ní tu kterou emoci tím, čím je a podle níž je emoce po­ emoce nebo cit označují zvláštní modalitu prožívání, jmenována - např. radost, smutek, hněv, stud, strach jejíž různé obsahy jsou vyjadřovány takovými slovy, atd. Jen několik málo emocí nemá akcent příjemného jako radost, smutek, lítost, hněv atd. Jsou to prožitky nebo nepříjemného, např. lítost. Podle C. E. Izarda sui generis, které lze slovy vyjádřit jen obtížně a ne­ (1981) se při vymezování pojmu emoce musí brát úplně, a proto emoce nelze ani definovat. V psycho­ v úvahu: 1. zážitek citu, 2. procesy, které se současně logii je pojem emoce používán v následujících vý­ odehrávají v nervovém systému, resp. v organismu, znamech: 1. mentální stav charakterizovaný cítěním 3. pozorovaný výraz; D. Ulich (1989) zdůrazňuje, že a doprovázený různými tělesnými projevy, který vy­ se pojem emoce vztahuje na „skutečnost subjektivní­ jadřuje vztah k nějakému objektu, 2. excitovaný stav ho prožívání“, což neznamená pád do subjektivismu. mysli, který doprovází cílově zaměřené chování, Podle D. Kreche a R. S. Crutchfielda (1958) se pojem 3. afektivní stav, který byl vyvolán nějakou překážkou emoce vztahuje na stav vzrušení organismu, který se nebo oddálením akce, 4. (podle psychoanalýzy) dyna­ projevuje třemi způsoby: 1. zážitkem, 2. chováním, mický projev instinktu, 5. dezorganizovaná odpověď 3. fyziologickými změnami v organismu. V tomto organismu na podnět, 6. aktivita organizovaná pře­ smyslu pak P. Th. Young (1961) o emocích uvádí, že vážně autonomní nervovou soustavou (H. B. English to jsou „složitá zneklidnění, která jsou obecně pozná­ a A. C. Englishová, 1958). Podle uvedených autorů se vána, rozlišována a pojmenována v termínech sti­ pojmu emoce obecně užívá k vyjádření: 1. komplexní­ mulující situace, která je vyvolává, a adjustací, které ho citového stavu doprovázeného charakteristickými jedinec v takové situaci vytváří“. V souvislosti s iden­ motorickými a žlázovými aktivitami, 2. komplexního tifikací funkce emocí, o níž budeme hovořit dále, pak chování organismu, v němž dominují viscerální kom­ lze říci, že emoce vyjadřují prožívání individuálního ponenty určované autonomní nervovou soustavou. Ji­ (subjektivního) významu situace. Z toho, co bylo uvedeno, vystupuje problém vzta­ nak řečeno, pojem emoce vyjadřuje jednak stav proží­ vání označovaný jako cit, jednak s tímto stavem hu mezi pojmy emoce a city: termín emoce je od­ spojené fyziologické změny v organismu. Fenomeno- vozen z latinského slova „motio“, pohyb, a zahrnuje logové akcentují stav prožívám, behavioristé hovoří v tomto smyslu všechny změny obsažené v pojmu o emocionálním chování a zdůrazňují jeho behaviorál- emoce, tj. i její fyziologické koreláty, kdežto pojem cit ní, resp. další fyziologické komponenty. Ve skutečnos­ vyjadřuje spíše jen zážitkovou dimenzi emoce. Nic­ ti zážitková a fyziologická složka emocí tvoří funkční méně tu jde spíše o umělé rozlišování obou pojmů, které jsou v podstatě synonymní. Nemnozí psycholo­ jednotu. Z uvedeného je zřejmé, že emoce, resp. city nemo­ gové pojem emoce v psychologii odmítají, protože jej hou být definovány: „...cit nemůže být pro svou jed­ lze údajně vyjádřit jinými koncepty, např. aktivace noduchost definován, nýbrž jen popsán a od ostatních (E. Duffyová, 1962); to je však zcela zavádějící pojetí duševních jevů odlišen“ (F. Kratina, 1947). Toto odli­ poplatné přísnému scientismu, který vylučuje vše, co šení je umožněno vytčením podstatných specific­ nelze bezpečně operacionalizovat. Podstata emocí je kých znaků emocí, které tvoří: 1. zážitek libosti nebo právě v jejich subjektivní zážitkové dimenzi; emoce nelibosti, 2. určitá úroveň vzrušení, resp. 3. zážitek na­ jsou především specifickými zážitky vzrušení a rozho­ pětí či uvolnění (W. Wundt). V tomto smyslu vymezu­ dující je jejich zážitkový obsah (strach, hněv, soucit je např. W. Traxel (1967) emoce jako „takové psychic­ atd.). V emocionálním chování lze rozpoznat jen ně­ ké jevy, jejichž podstatným znakem je kvalita libosti které emoce spojené s výraznými pohyby, rozhodující nebo nelibosti (popřípadě příjemného nebo nepříjem- • však je, jak člověk určitou situaci emočně prožívá, ne-

Emoce

24

| I ■

«

Emoce

íristika i, že je určitou emoci :erá čice po­ strach nného Izarda ií brát ičasně ismu, je, že tivníismu. ojem :rý se íním, omto li, že >znástice 10icit lěící le-

boť v obsahu tohoto prožívání spočívá subjektivní hodnota této situace a konkrétní psychický stav sub­ jektu, který tato situace vyvolává; behaviorální kom­ ponenta může být potlačena (např. subjekt v určité si­ tuaci prožívá hněv, ale potlačí jeho behaviorální projev, agresi, a dokonce může simulovat opak toho, co cítí). Emoce jako zážitky dávají lidskému duševní­ mu životu základní akcent a význam; jsou-li ze studia psychického života vyloučeny, nutně ochuzují jeho te­ matiku i jeho poznání. City lze tedy charakterizovat jako vzrušení mysli, emoce jako vzrušení organismu, ale obojí tvoří jednotu. Za další podstatný znak emo­ cí pokládá H. Rohracher (1963) to, že emoce vystupu­ jí nechtěně, mají zcela spontánní původ, jsou reakcí v pravém slova smyslu: lze odvrátit vnímání od urči­ tého objektu, lze úmyslně vyvolávat určité představy, lze vědomě začít i přerušit myšlení, ale nelze úmyslně vyvolávat emoce, ani se od nich odvracet; některé z nich, např. úzkost, jsou velmi vtíravé.

£ o > o

nepříjemné

příjemné

Základní dimenze emocí

Důležitá je identifikace funkce emocí; jestliže totiž emoce v procesu evoluce přetrvaly a byly to patrně prapůvodní psychické jevy, musí mít významnou funkci pro život. M. Černý (1969) shrnul dosavadní pojetí funkce emocí do tří skupin: 1. emoce dezorganizují psychickou i somatickou činnost organismu, mají rušivý vliv, jsou jakousi analogií šumů v teorii in­ formace; 2. emoce mají naopak důležitou organizační roli v průběhu psychické i fyziologické činnosti orga­ nismu; 3. emoce jsou „dožívající atavismy, jsou to ru­ dimenty kdysi účelných reakcí“. Zdá se, že funkční podstatu emocí dobře vystihl ruský neurofyziolog

P. K. Anochin (1964), podle něhož jsou emoce původ­ ně vnitřním signálem biologické hodnoty podnětu (je­ ho biologického významu pro život individua) vyjad­ řujícím jednoduchý princip: příjemné = biologicky užitečné, nepříjemné = biologicky škodlivé. V tomto smyslu doplňují vztah potřeba - uspokojení, které je možné chápat jako „konečný zpevňující faktor“. Emo­ ce v tomto smyslu vystupují jako činitel biologického hodnocení podnětů. Výše uvedený jednoduchý princip příjemného a nepříjemného však již dnes neplatí, ne­ boť mnohé příjemné věci jsou škodlivé a nepříjemné naopak prospěšné. Nicméně signální funkce emocí se uchovala a celkem výstižněji formuloval M. Jakobson (1976): emoce odrážejí vztahy potřeb subjektu k ob­ jektům, které je uspokojují a které tak získávají sub­ jektivní význam. Podle R. Plutchika (1980) signální funkce emocí vystupuje ve dvojím smyslu: 1. vnitřním - emoce signalizují subjektu význam situace, která je vyvolává, 2. vnějším - organizují vzorec reakcí, který tuto situaci signalizuje okolí subjektu; emoce mají te­ dy též funkci komunikativní. Podle W. B. Cannona (1932) souvisí emoce s organizací biologicky účelné odpovědi: např. strach a vztek spojené s útěkem a úto­ kem, tj. se zvýšeným výdejem energie, jsou doprová­ zeny změnami ve fyziologii organismu, které souvisí s mobilizací zásob energie a s přípravou k akci; obec­ ně vzato souvisí emoce s aktivací organismu. M. B. Amoldová (1960) chápe v tomto smyslu emoce jako prožívání tendence k akci, a to podle hodnoty ob­ jektu, který je vyvolává a který je bud žádoucí, nebo odpuzující; to odpovídá dvěma základním behaviorálním zaměřením, apetenci (přibližování) a averzi (vzdalování se, vyhýbání). Tato hodnotící funkce emocí se projevuje již v jejich základní dimenzi, v prožívání příjemného a nepříjemného. K. Lorenz (1973, česky 1990) v tomto smyslu hovoří o „mecha­ nismu ekonomie slasti a strasti“, který je odvoditelný z ekologických podmínek: „Fylogeneticky vyvinutý mechanismus slasti a strasti nutil člověka důsledně se vyhýbat nebezpečím a výdeji energie, kde to jen šlo, což byly tehdy principy naprosto účelné... S postupu­ jícím ovládáním svého okolí změnil moderní člověk tržní situaci své ekonomie slasti a strasti ve směru stá­ le vzrůstající přecitlivělosti ke všem nepříjemným si­ tuacím a právě takové otupělosti vůči příjemným zá­ žitkům.“ 25

Emoce S popsanými funkcemi souvisí charakteristika emocí: - Selektivní a ionizující vliv emocí. Již I. Kant rozlišu­ je ve své antropologii stenické a astenické (tj. podně­ cující a utlumující) emoce (např. radost aktivizuje, smutek dezaktivizuje); selektivita se projevuje přede­ vším zvýšením citlivosti (senzibilizací) vůči určitým podnětům, těm, které mají vztah k potřebám jedince. J. Reykowski (1976) uvádí, že silné emoce vedou ke změnám nejen obsahu vnímám, ale i způsobu vnímá­ ní, a že v souvislosti s tím se vedle motivačního zamě­ ření vytváří i zaměření intelektových procesů, jako je výběr senzorických dat a směrování myšlení. Jinde Reykowski (1968) poukazuje na to, že emociogenní situace může vést k senzibilizací, ale i k opaku, desenzibilizaci, tj. ke snížení způsobilosti vnímat určité sig­ nály (např. ve vzteku); obojí však spolu souvisí, senzibilizace v jednom směru vede nutně k desenzibilizaci ve směru druhém. J. S. Bruner a L. Postman (1958) ve svých známých experimentech se závislostí hodnoce­ ní objektů na potřebách subjektu (např. rozdílné hod­ nocení velikosti mincí u dětí z chudých a bohatých ro­ din: chudé děti vnímaly mince jako větší) prokázali, že emoce mají vliv na strukturování vjemu: předmět, kte­ rý má emociální hodnotu, je ve vnímání zdůrazněn. Avšak jev tzv. obrany v percepci (nepříjemné podněty mají vyšší percepční prahy) ukazuje, že uvědomování si objektů s negativní hodnotou může být potlačováno. Emociální vztah k učivu zlepšuje jeho zapamatování, avšak silné emoce následující po naučení se něčemu zhoršují zapamatování naučeného (J. C. Beam, 1955). Obecně platí, že silné emoce (afekty) činnost dezorganizují, ať už jsou příjemné, či nepříjemné. - Komplexní charakter emoční reakce. Emoce, jak již bylo naznačeno, jsou komplexním jevem; zahrnují v sobě zážitek, fyziologické, zejména viscerální (ůtrobní) změny a behaviorální i výrazové vzorce, ma­ jí integrované psychické a somatické komponenty. Tak např. afekt vzteku je doprovázen zvyšováním krevního tlaku a zrychlováním srdečního tepu, zvyšo­ váním hladiny adrenalinu v krvi a svalového napětí, mimovolným zaujetím bojového postoje, zatínáním pěstí, vykřikováním vyhrůžek, případně fyzickým úto­ kem proti svému předmětu. H. R. Schaffer (1947) studoval emoční reakce amerických vojenských letců během jejich vzdušných soubojů a nalezl řadu kompo­ 26

nent tvořících určitý syndrom emoční reakce v této si­ tuaci, přičemž se v sestavě těchto komponent projevo­ valy určité interindividuální odlišnosti; nejčastějšími symptomy byly: bušení srdce, zvýšené svalové napětí, podrážděnost, pocit sucha v hrdle a v ústech, studený pot, u některých jedinců se objevovaly pocity slabos­ ti, u jiných pocity neskutečna atd. - Polárnost emocí a jejich intenzita. Každá emoce má svůj protiklad; např. radost - smutek, odvaha - strach, nadšení - lhostejnost, úzkost - naděje, úcta - pohrdá­ ní atd. Intenzita emocí se projevuje jednak v hloubce prožívání a jednak v síle jejich projevu, což nemusí vždy spolu korespondovat (např. hluboký smutek, žal má jen poměrně slabou expresi), jindy však obojí ko­ responduje (např. stav zuřivosti se projevuje navenek velmi výrazně a vnitřně tento afekt zcela zaplavuje vě­ domí subjektu). Afekty (silné emoce) mívají výrazné motorické i vegetativní projevy; jejich exprese - i přes snahu potlačit ji - je přece jenom více či méně signifi­ kantní pro identifikaci afektivního zážitku. Intenzita emocí může být stupňována, což je ne zcela jednotně vyjadřováno i pojmenováním těchto stupňů, např. oba­ va, strach, zděšení, hrůza; zloba, hněv, vztek, zuřivost apod. - Emoce jako složky motivace a učení. Emoce mají funkční vztah ke všem psychickým procesům, avšak v těsném vztahu jsou zejména k motivaci a k učení. Vznik, trvání i uspokojení potřeb, základu motivace, je provázeno emocemi; uspokojení potřeby má vždy pozitivní emoční akcent (nasycení, úleva, pocit blaha), trvání potřeby je od určitého okamžiku prožíváno jako nepříjemné napětí. Učení je do značné míry funkcí zpevnění, které vystupuje ve formě odměny nebo tresm a je komplementární motivaci, avšak jeho podstata je emocionální (odměny jsou příjemné, tresty nepří­ jemné); proto emoce rozhodují o tom, co se indivi­ duum naučí a zda naučený vztah bude mít vzorec apetence či averze. V tomto smyslu jsou emoce činiteli výběru životních cílů, ale i prostředků: zatímco inte­ lektové procesy a kognitivní činnosti vůbec se vztahu­ jí především k výběru prostředků a k orientaci ve struktuře situace, resp. jejím modelování, konečným cílem jednání je vždy dosažení nějakého druhu uspo­ kojení, tedy určitého emočního stavu. To je vyjádřeno motivačním principem hédonismu (—> Motivace) a P. Th. Young (1961) o tom říká: „Člověk je spíše tvor

Emoce této si'ojevotějšími napětí, udený laboscemá trach, ihrdánibce musí k, žal ií koenek e věazné pres nifiizita otně nbavost nají sak ení. ice, ždy la), iko kcí es­ ata fíri­ tesli :eu/e tn )-

o 0 ir

racionalizující než racionální, neboť i posledním krité­ riem rozumného je koneckonců příjemné, ale nikoli jen smyslově, nýbrž i ve významu vývojově vyšších citů.“ (Např. radost z vítězství dobra nad zlem, z pro­ sazení se spravedlnosti apod.) - Úzké spojení emocí s biologií organismu, o jehož pů­ vodní účelnosti se tu již hovořilo, vyjadřuje termín psychosomatické vztahy, jímž se označuje empiricky široce doložený vliv emocí na somatické stavy jedin­ ce. V emocích se nejen odráží určitý stav organismu (pocit hladu, žízně, únavy atd.), ale stav organismu s emocemi i funkčně souvisí, a to prostřednictvím úz­ kého spojení emocí s autonomní nervovou soustavou, která řídí vegetativní reakce organismu. Afekty, ze­ jména strach, vyvolávají „nouzově obranné reakce“, které jsou ve své podstatě „neurovegetativními a endokrinními reakcemi, v nichž se mísí nervové, diencefalicko-vegetativní a endokrinní vlivy“ (J. De­ lay a P. Pichot, 1966). Ukázalo se, že pokusné krysy, vystavené silnému stresu z trvalého strachu, vykazo­ valy hypertrofii nadledvinek, „akutní thymolymfatickou atrofii“ a gastroduodenální vředy, a posléze v dů­ sledku tohoto stresu zahynuly. Stresové situace, ale také dlouhodobá emocionální napětí z konfliktů, mají za následek nejrůznější funkční poruchy, mnohdy ve­ doucí až k organickým změnám: „.. .emoční stavy mo­ hou vést, jako možné příčiny neurovegetativních iritací, posléze k organickým poškozením“ (Delay a Pichot). Tuto skutečnost vyjadřuje termín psychoso­ matické choroby (-» Psychosomatika). Patří mezi ně zejména žaludeční vředy, colitis, esenciální hyperto­ nie, astma, angina pectoris, ekzémy a mnoho dalších chorob, které mají často výše uvedený psychický pů­ vod, tj. jsou to ve své podstatě afektogenní onemocně­ ní. F. Alexander (1950) označuje psychosomatické choroby přímo za vegetativní reakce na emocionální konflikty; soudí např., že nemocný s vředovou choro­ bou je v podstatě hyperaktivní jedinec, který se ocitl v konfliktu se svou aktuální pasivitou, hypertonik je zase člověk klidný, který utlumuje svou silnou agresi­ vitu atd. Psychosomatické vlivy souvisí s fyziologií emocí a ta, mimo jiné, s činností autonomní nervové soustavy, která kontroluje funkci vnitřních orgánů pro­ střednictvím adrenergních (sympaticus) a cholinergních (parasympaticus) nervových vláken, která na týž orgán působí antagonisticky. Stresové situace

a afekty aktivizují činnost autonomní nervové sousta­ vy a spolu s tím se zvyšuje i činnost endokrinního sys­ tému. To pak může vytvářet podmínky pro vznik psy­ chosomatických onemocnění, která tak mají původ v konfliktních a stresových situacích. Vzrušení. Stav vzrušení, jak už víme, tvoří jednu ze základních dimenzí emocí; každá emoce se vyznačuje určitou úrovní vzrušení. Některé teorie omezují emo­ ce vůbec jen na tento stav, což je ovšem zjednodu­ šením problému. Pojem vzrušení (excitace) se v pod­ statě kryje s pojmem aktivace, který vyjadřuje vícedimenzionální jev funkční způsobilosti organis­ mu: aktivace má dimenzi psychickou (různé úrovně aktivace se vyznačují různými stavy vědomí) a fyzio­ logickou (—> Aktivace). Určité úrovni aktivace defino­ vané fyziologickými ukazateli odpovídá určitá úroveň emočních zážitků, jak bylo zjištěno výpovědím pokus­ ných osob (E. R. Avramov a V. P. Simonov, 1968). Po­ dle B. D. Lindsleye (1951) existují dvě roviny aktiva­ ce: úroveň vzrušení v nervových buňkách mozku a úroveň mobilizace energie v organismu; aktivační procesy probíhající zejména v retikulámí formaci mozkového kmene tonizují nervové buňky mozku. Úrovně emociálního vzrušení a aktivace organismu spolu vždy nekorespondují. Emoční vzrušení je tedy fenomén specifický, avšak na fenoménu aktivace zá­ vislý, současně však fyziologickou aktivaci ovlivňují­ cí, neboť emociogenní podněty organismus, jak už ví­ me, aktivují. J. Reykowski (1976) shrnul nálezy o emocionálním vzrušení v následujících tezích: - Emoce je doprovázena vzrůstem vzrušení, které má vztah k úrovni aktivace; emoce vzniká na určité úrov­ ni aktivace. - Vzrušení se projevuje předně vzrůstem svalového napětí vedoucím často ke vzrůstu motorické aktivity, k celkovému pohybovému neklidu a k zvýšení rych­ losti a síly pohybů nebo k lokálním projevům takové­ ho druhu, jako jsou tiky a mimovolní pohyby různých částí těla. Dále je projevem vzrušení vzrůst intenzity intelektových procesů, což má za následek rychlejší průběh asociací, větší výraznost představ, zrychlení myšlení atd. Konečně se vzrušení projevuje zvýšenou aktivitou autonomního nervového systému, zejména sympatiku, což vede ke stimulaci vnitřních orgánů. Vzrušení má ovšem také svou intrapsychickou di­ menzi, tj. projevuje se intenzitou prožívání, ne vždy 27

Emoce

však také odpovídající intenzitou pohybové aktivity (dezaktivující vliv žalu), jindy je naopak silné vzruše­ ní spojeno s výraznými pohyby (např. radost s gestiku­ lací, poskakováním apod.). Vzrušení jako základ di­ menze emocí je prozkoumáno téměř výhradně jen v neurofyziologické a fyziologické rovině, o vztahu vzrušení a prožívání se ví jen málo. D. E. Berlyne (1955) spatřuje v emocích a popudech zdroj vzrušení, které organismus udržuje na určité optimální úrovni funkční způsobilosti.

Vztah mezi úrovni vzrušení a úrovní činnosti

Příjemné a nepříjemné. Zážitky tohoto druhu re­ prezentují další základní dimenzi emocí; každá emoce, až na malé výjimky, se vyznačuje určitou intenzitou zážitku příjemného nebo nepříjemného. Typickým pří­ kladem intenzivně prožívané slasti je orgasmus, typic­ kým příkladem silně nepříjemného zážitku je intenziv­ ní bolest zubů. Bipolámí dimenze „hédonické orientace“ příjemné proti nepříjemnému je potvrzena též faktorovou analýzou (J. B. Block, 1957, R. N. She­ pard, 1962 a další). Filozof H. Spencer (kolem 1870) soudil, že libost je spojena s prospěchem a nelibost s neprospěchem organismu. Etolog K. Lorenz (1973) klade pocity příjemného a nepříjemného do vztahu k faktoru zpevňování, a přisuzuje jim tedy evolutivní smysl (udržovat organismus v optimálních životních podmínkách, tj. vyhýbat se škodlivým vlivům, a na­ opak přibližovat se tomu, co je užitečné); příjemné a nepříjemné vystupuje tak ve funkci lákání a odpuzo­ vání a odráží původně biologickou hodnotu podnětů. Empirické poznatky o pocitech příjemného a nepří­ 28

jemného shrnuje P. Guillaume (1953) takto: „Pocitový aspekt nějakého předmětu je vysoce nestálý, protože vyjadřuje proměnu hodnoty, kterou předmět pro jedin­ ce má, a mění se proto v závislosti na okamžitém sta­ vu tohoto jedince.“ Tato relativnost příjemného a ne­ příjemného je zjevná již ve vztahu k intenzitě působícího podnětu a jejích změn v čase. Zpočátku příjemný podnět se může stát prodlužováním svého působení nebo zvětšením své intenzity nad určitou mí­ ru nepříjemný. Podnět původně nepříjemný se narůs­ táním své intenzity a prodlužováním působení v čase stává ještě nepříjemnějším. Guillaume vyjádřil pod­ statu příjemného a nepříjemného v následujících bo­ dech: - Pocity závisí na stavu potřeb, jejich aktuálnosti či latentnosti; např. příjemnost jedení závisí na apetitu. Se změnou intelektuálního vztahu k předmětu se mění i emoční vztah k němu. - Pocity libosti a nelibosti závisí na fyzickém a men­ tálním stavu, v jehož rámci vznikají: voják pociťuje menší bolest ze svého zranění v bojové atmosféře než na ošetřovně, kde je v jiném rozpoložení i v jiné situ­ aci. V emocionálním životě hraje velkou roli kontrast: některé pocity libosti nebo nelibosti vystupují jen pro­ to, že jsou v kontrastu s předcházejícím stavem; např. odpočinek je velmi příjemný po velkém tělesném vy­ čerpání, příjemnost prožívání úspěchu je proporcio­ nální obtížím, které bylo nutné překonat. - V emocionálním životě vystupuje velmi výrazně jev adaptace: dlouhodobé nebo opakované působení něja­ kého podnětu, citově výrazně akcentovaného, má ten­ denci oslabovat jeho citový přízvuk až k jeho úplnému zániku. „Příjemnost slábne, zužuje se, když přestává být něčím novým,“ avšak „nepříjemnost, kterou není možno zvládnout, vzrůstá, to, co bylo jen nepříjemné, se stává nenáviděné... je to fakt dobře známý z utrpe­ ní fyzických i morálních“ (Guillaume). J. Olds a P. Milner (1954) v podstatě náhodou obje­ vili v mozkovém kmeni „centrum slasti a strasti“, nej­ prve u krys, později byla existence těchto center potvr­ zena také u člověka. Autostimulací, které se pokusná zvířata naučila, mohla dráždit toto „centrum slasti“ a mnohá z nich to prováděla až do úplného fyzického vyčerpání. Centrum slasti je prostorově sedmkrát vět­ ší než centrum strasti (bolesti), jehož stimulace je pro­ žívána jako nepříjemná. Olds pak na základě těchto

I c f t s

Emoce

itový >tože sdini stai neizitě átku reho imíirůsčase podbo-

poznatků vytvořil behaviorálně fyziologickou koncep­ ci libosti a nelibosti, která podporuje evolutivní pojetí funkce těchto elementárních pocitových kvalit; mají-li totiž v mozku své fyziologické centrum, je jejich zá­ sadní biologický význam nesporný.

ila­ . Se lění lenfuje než ituast: >roipř. Vy. do­ jev > snrnu ivá jní né, )e-

jeejft-

ná ti“ 110 ít0to

Vnitřní a vnější podmínky vzniku emocí. Vnitř­ ním zdrojem emocí jsou aktualizované potřeby, které vyjadřují porušenou vnitřní psychofyzickou rovnová­ hu individua; emoce doprovázejí vznik potřeb, jejich frustraci i uspokojení. Dalším vnitřním zdrojem emo­ cí je svalová a nervová aktivita organismu, její nadby­ tek nebo nedostatek, přičemž obojí je pociťováno ne­ příjemně. Oddělování vnitřních a vnějších podmínek vzniku emocí je ovšem poněkud umělé, protože i vněj­ ší činitelé působí jen za určitých vnitřních podmínek, např. jídlo vzbuzuje chuť a stává se atraktivní jen teh­ dy, když má jedinec apetit nebo hlad. Vnější podmín­ ky vzniku emocí jsou označovány jako emociogenní situace; lze říci, že jsou to všechny situace, které ma­ jí pro jedince nějaký význam, tj. přímý nebo nepřímý vztah k jeho druhovým a individuálním potřebám. Každý podnět, který je symptomem, signálem nebo symbolem něčeho významného, vyvolává nějakou emoci; emoce tak umožňují individuu fungovat biolo­ gicky přiměřeným způsobem, signalizují mu určité významy; např. strach signalizuje hrozbu, vztek pře­ kážku, radost zisk, smutek ztrátu apod. Tím se emoce podílejí i na organizaci chování. P. Fraisse (1967) roz­ lišuje tyto podmínky vzniku emocí: - Nedostatek možností adaptace. Emoce vznikají teh­ dy, když subjekt nemůže adekvátně reagovat na stimu­ laci, což je obvyklé v situacích, které jsou nové, náhlé,

nezvyklé. Proto také, uvádí Fraisse, dítě prožívá více emocí než dospělý; nemá totiž pro mnoho situací vy­ pracován přiměřený vzorec reakce. Naopak zvířata mají podstatně méně emocí než člověk, protože mají pro téměř všechny situace vypracovány instinktivní vzorce odpovědí. V případě nových situací se musí adaptace teprve vytvářet, v případě neobvyklých se vytváří stejně jako u situací, které vznikají náhle. - Nadměrná motivace. Frustrace a deprivace zvyšují stav motivace, což je doprovázeno růstem vnitřního napětí; blokáda uspokojení vyvolává zklamání, pocity neúspěchu, selhání apod. Dalším zdrojem nadměrné motivace jsou konflikty, které jsou vlastně zvláštním případem frustrace, neboť subjekt, který se nemůže rozhodnout, zvyšuje své vnitřní napětí a frustruje se sám. Konečně je to nepoužitelná nadměrná motivace, která, jak upozorňuje Fraisse, vzniká často jako důsle­ dek časové diskrepance mezi stavem motivace a časo­ vou možností její realizace v příslušném jednání, tedy v podmínkách jeho odkladu, což je koneckonců opět zvláštní případ frustrace; příkladem je odkládání něja­ kého důležitého rozhodnutí. - Podmíněné emoce. Experimentálně byla prokázána možnost podmiňování emocí (J. B. Watson, 1921, N. E. Miller, 1948, a další): např. signály bolesti vyvo­ lávají strach, přičemž naučená reakce strachu se může generalizovat, rozšířit i na jiné podobné podněty (strach z jednoho psa, který někoho vylekal nebo po­ kousal, se rozšíří na psy vůbec, případně na určitý druh psů). - Další podmínky. Jsou to především stresové situace (psychická a fyzická zátěž), které vyvolávají negativ­ ní emoce. Patří sem také tzv. nakažlivé emoce: někte­ ré emoce (strach, ale i nadšení), mohou ve skupině osob probíhat jako řetězové reakce; známá je zejména „infekční povaha“ úzkosti (přenos úzkosti z matky na dítě). Na utváření emocí se významně podílejí také kul­ turní činitelé emocí: v procesu socializace, který má v různých kulturách i subkulturách odlišný obsah, se člověk učí určitým emocím (např. strachu z tuláků ne­ bo z démonů) a kontrole jejich výrazu (okolnostem, za nichž není vhodné dávat najevo např. vztek, kdy je nutné potlačovat projevy bolesti, kdy je nutné se sty­ dět apod.). Např. právě stud z nahého těla je v někte­ rých kulturách vypěstován, v jiných nikoli. „Během 29

Emoce procesu socializace se učíme v dané společnosti zení tohoto systému má za následek výrazné poruchy a v určitou dobu našich dějin, při jakých podnětech v oblasti motivace a emocí, např. hydrofobii (strach které emoce pociťujeme“ (D. Ulich, 1989). U Číňanů z vody a odpor k pití vody), vztek, nadměrnou sexua­ vyvolává odpor polibek, u Indů podání ruky, pro Itala litu, u divokých zvířat neobvyklou krotkost a další. patří k nejhorším zážitkům, když se stane „parohá­ Podle R. Browna a R. J. Hermsteina (1984) je limbic­ čem“, muži kmene Trobriandů (ostrované z východní ký systém bohatý na „horká místa“, tj. např. excitaMelanézie v západní části Tichého oceánu) naopak bilní skupiny neuronů. Podle J. Delgada (1968) lze pocity sexuální nevěry vůbec neznají - za nevěrnou je přijmout názor, že expresivní a zážitkové složky emo­ zde pokládána žena, která s jiným mužem jí. Kulturní cí jsou odděleně organizovány v různých částech moz­ vzorce určují, co a kde má člověk cítit a jak má toto cí­ ku. Potvrzuje to i fyziolog S. Wright (1970); zdůraz­ tění projevovat, jakož i to, co (a kde) ze svých pocitů ňuje, že psychická a viscerosomatická stránka emocí projevovat nemá. To vede ke stylizovaným projevům mohou být odděleny, neboť u určitých pacientů je emocí (např. spoluúčasti, obdivu apod.). Kultura urču­ možné pozorovat viscerosomatické změny, které ne­ je významy různých objektů, které obvykle vystupují jsou doprovázeny příslušnými emocemi. S funkcí lim­ jako symboly (např. státní vlajka), a tak určuje i emo­ bického systému souvisí také tzv. Klůverův-Bucyho ce, jež se k nim pojí. syndrom (1939, 1940), vznikající při poškození urči­ Fyziologie emocí. Emoce byly dlouhou dobu spo­ tých částí limbického systému a projevující se ztrátou jovány s funkcí hypothalamu, resp. thalamu; dekorti- strachu a hněvu a také neschopností hodnotit biologic­ kovaná pokusná zvířata vykazovala zvýšené reakce ký význam podnětů; např. pokusná opice, u níž byl vzteku (Ph. Bard, 1928), které po odstranění thalamu tento syndrom navozen, olizovala syčícího hada, vklá­ vymizely. Nervové vzruchy dostávají při průchodu dala si hořící zápalky do tlamy atd. Ukázalo se, že thalamem emoční zabarvení. Tuto thalamickou teorii viscerální vzorce emocí jsou u různých emocí různé; emocí zastával také W. B. Cannon (1929). Naproti to­ např. gastrointestinální trakt odpovídá různě na pocity mu E. Gellhom a G. N. Loofbourrow (1963) zdůrazni­ hnusu a na jiné nepříjemné emoce, jako je např. úlek li, že neurofyziologickým centrem emocí je hypotha­ (E. Brunskwik, 1924). Vzorec se mění i v průběhu té­ lamus, protože po odstranění mozkových hemisfér že emoce; např. na začátku sexuálního vzrušení je jiný a thalamu vykazují pokusná zvířata projevy vzteku, je­ než v průběhu orgasmu a v období refraktemí fáze. li zachována alespoň zadní část hypothalamu. To po­ W. B. Cannon (1929, 1932) zkoumal vztahy mezi tvrdil u pokusných koček J. H. Masserman (1943) emocemi a činností vegetativní nervové soustavy elektrickou stimulací hypothalamu. Otázkou však je, a dospěl ke koncepci alarmové reakce, jíž vyjádřil zda na úrovni hypothalamu není organizován jen vněj­ podstatu těchto vztahů, totiž jejich biologickou účel­ ší výraz emocí. J. W. Papež (1937) a M. B. Amoldová nost. Emocemi se reaguje na životně významné situa­ (1960) zdůrazňovali, že v utváření emocí hraje důleži­ ce, v nichž je obvykle nutné mobilizovat fyzické síly tou roli i mozková kůra a zejména pak tzv. limbický organismu (útěk, útok), resp. dodávat jeho chování ví­ systém. J. W. Papež (1962) akcentuje zejména funkci ce energie. Emoce jsou v tomto smyslu spojeny s ja­ hippokampu a opírá své názory o pozorování pacien­ kýmsi poplachem v organismu, přičemž roli tohoto tů, kteří trpěli lézí hippokampu a vykazovali výrazné „poplachového zařízení“ plní sympatická část vegeta­ změny v emocionalitě. Limbický systém je označován tivní (autonomní) nervové soustavy. Aktivace sympaza tzv. viscerální mozek, protože řídí činnost vnitřních tiku vede totiž ke zvýšení srdeční činnosti, a tím orgánů. Hippokampus ovlivňuje prožívání emocí, dá­ i k rychlejšímu krevnímu oběhu, činnost trávicího vá jejich obsahu specifické zabarvení. Tomu neodpo­ ústrojí se ňaopak snižuje, vzrůstá svalové napětí a vy­ rují některé novější teorie, které zdůrazňují, že obsah lučování potních žláz, výrazně se zvyšuje činnost emocí je dán asociací vzrušení s kognitivním zpraco­ nadledvinek, které vylučují do krve adrenalin, hor­ váním situace (H. Schachter, 1957). Do limbického mon, který biochemickou cestou podporuje aktivitu systému proudí nervové impulzy z vnitřních orgánů, sympatiku (podněcuje činnost srdce, tlumí činnost ale i ze smyslových orgánů a z mozkové kůry. Poško­ střev, uvolňuje zásoby glukózy). Všemi těmito reakce30

Emoce poruchy (strach i sexuaa další, limbicexcita68) lze y enro­ ll mozídůrazemocí intů je sré ně­ čí limlucyho í určiítrátou >logicíž byl , vkláse, že různé; pocity úlek hu téejiný fáze, mezi stavy jádřil účelsituaí síly tlí víS jaihoto getanpatím čího ivynost horLVÍtU nost kce-

mi se organismus připravuje k akci, tj. ke zvýšené ak­ tivitě se zvýšenou spotřebou energie; uvedené změny zlepšují fýzickou disponovanost organismu, jsou tedy biologicky účelné. Zvýšená činnost sympatiku dopro­ vází zejména emoce strachu a emoce spojené s touha­ mi a je spojena s celkově zvýšenou úrovní aktivace. Zásadně lze rozlišit dva vzorce fyziologických kom­ ponent emocí s ohledem na zúčastněné biochemické činitele a na „dynamiku krevního tlaku“. Jeden se vy­ značuje převahou vlivu adrenalinu, druhý noradrenalinu (D. H. Funkenstein, 1955): hněv souvisí se zvýše­ ným vylučováním noradrenalinu, zatímco strach je provázen zvýšeným vylučováním adrenalinu; obojí je specificky účelné. K fyziologickým komponentám emocí patří dále pohyby a viscerální změny, jakož i změny v činnosti žláz s vnitřní i vnější sekrecí. Emoční reakce se vyznačují zejména vysokým stup­ něm visceralizace, tj. změnami v činnosti a tkáních vnitřních orgánů (srdce, plic, žaludku atd.), typicky např. u pocitu hnusu. Pozoruhodné jsou zejména peri­ ferní znaky emocí, tj. fyziologické změny pozorova­ telné pouhým okem nebo přístroji na povrchu těla. Na­ děje, že ze vzorců těchto změn bude možné zjistit zážitkovou kvalitu emocí, se však nesplnily, protože tyto změny jsou pro identifikaci zážitkového obsahu emoce, který doprovázejí, jen málo informativní, ne­ boť nedostatečně diferencují vzorce jednotlivých emo­ cí. K periferním znakům emocí patří zejména kožně galvanická reakce (elektrické fenomény kůže, které souvisí s činností potních žláz a projevují se jako změ­ ny elektrického potenciálu na povrchu pokožky); tato reakce (zvaná také psychogalvanická) je důležitým a citlivým ukazatelem vzrušení a změn jeho úrovriě, ale není dostatečně informativní pro rozlišení příjem­ ných a nepříjemných emocí. Dále sem patří změny krevního tlaku a objemu částí těla, které jsou rovněž jedním z nejlepších ukazatelů přítomnosti emočního vzrušení, resp. přítomnosti vzteku, strachu a dalších emocí; se vzrůstajícím vzrušením stoupá i krevní tlak, pomocí tzv. pletysmografu se měří změny v objemu prstů ruky, paže, nohy, penisu. K dalším periferním znakům emocí patří změny v činnosti srdce, plic (respirace), teplotě kůže, sekrece slin, svalového napě­ tí, pocení, pohybu očí, zornicového reflexu, pilomotorických reflexů (vstávání chlupů, ježení srsti u zvířat, které jsou obvykle příznakem nepříjemných emocí),

mrkací reflex (ve stavu vzrušení se zvyšuje frekvence mrkání očních víček), tremor (třes, který je, mimo ji­ né, znakem emocionálního konfliktu) atd. Ukazateli emocí jsou také biochemické reakce, např. vylučová­ ní katecholaminů ve stresových situacích, změny ky­ selosti žaludečních šťáv ve stavech úzkosti a další, souvisící opět s činností endokrinního systému a auto­ nomní nervové soustavy. Výraz emocí. Rozumí se jím projevy emocí v mimice a pantomimice, tj. ve změně výrazu obličeje a v drže­ ní těla. Ch. Darwin (1872, česky 1964) soudil, že vý­ raz emocí je pozůstatkem původně biologicky účel­ ných reakcí, a vypracoval principy výrazu emocí: výraz byl původně účelnou reakcí (např. cenění zubů

Výraz základních emocí

ve vzteku bylo původně přípravou ke kousnutí); výraz některých emocí je antitezí biologicky účelného aktu (např. lísání se psů a koček je antitezí nepřátelského výbojného postoje, tj. signálu podřízení se); některé výrazy jsou jen doprovodnými jevy nervového vzruše­ ní (např. chvění) a nebyly biologicky účelné. Základní poznatky o výrazu emocí, získané výzkumem v přiro­ zených podmínkách, shrnul J. C. Coleman (1924, 1949): mezi oběma pohlavími nejsou zásadní rozdíly ve výrazu emocí a ve schopnosti interpretace výrazu, ačkoli ženy mírně převyšují muže ve schopnosti roz­ poznat z výrazu tváře druhé osoby emoci, kterou pro­ žívá; obecně platí, že výraz pozitivních emocí je sná­ ze identifikovatelný než výraz emocí nepříjemných; horní polovina obličeje je více informativní pro rozpo­ znání úžasu a hněvu, zatímco dolní část je informativ­ 31

Emoce

ní pro rozpoznávání radosti a smutku. Nejvhodnější částí obličeje pro rozpoznávání emocí jsou partie ko­ lem úst. C. Landis (1924) dospěl na základě experi­ mentů s přirozenými podněty k následujícím závěrům o výrazu emocí: v každé situaci existují rozsáhlé roz­ díly ve vyvolaném výrazu tváře a prakticky neexistuje

by, neboť výraz emocí u osob od narození nevidomých je chudší než u osob vidomých (E L. Goodenoughová, 1932). Původní „vrozené schéma se vyvíjí po určitou úroveň a potom, jestliže není integrováno do naučené­ ho chování, v dalším vývoji ochabuje“ (R. S. Wood­ worth a H. Schlosberg, 1959). Při posuzování musí být

nepříjemný

o

o strach

hnus odpor

'■ o závist 8 O starost

o o lítost

smutek

O hněv

o zlost

'"

7

o

pokora, plachost

lhostejnost

5 podrobivost I-----------1---------- 1---------- 1---------- 1— 1 2 3 4 5 O touha

o

1 1 1 6--------- 7---------- 8----------- 9

1 povýšenost

O agresivita

° . 4 soucit

dojetí

úcta

o pýcha

3

o přání

o účastenství, oddanost

o

2

O pocit vítězství O radost

1

něžnost, láska

příjemný

společný výraz pro tu kterou emoci; každý jedinec má individuální habituální výraz emoce; pro každou jed­ notlivou emoci je charakteristická činnost určitých skupin obličejového svalstva; má-li subjekt určitou emoci zahrát a je-li pak tato zahraná emoce srovnává­ na s jeho přirozenou expresí téže emoce, jsou oba vzorce často odlišné; ustálené vzorce emocí lze najít jen při prožívání bolesti, překvapení, hněvu, rozhořče­ ní, nelibosti, odporu, křiku a sexuálního vzrušení. Individualizace výrazu emocí je patrně funkcí nápodo-

32

výraz emocí vztahován k situaci, v níž se odehrávají. Výraz emocí ovlivňují také vlivy kultury, které přispí­ vají k určitým stylizacím, např. překvapení, rozhořče­ ní, účasti atd. Kromě toho kultura např. určuje, kdy je, a kdy není přípustný pláč u té které kategorie osob, kdy se má uplatnit určitý výraz apod. (např. Japonci, jsou-li káráni, se zvláštním způsobem usmívají). Ve výrazu emocí se uplatňují i rasové fyziognomické zvláštnosti, např. zakulacování očí při výrazu zloby u Číňanů. Zvláštními případy výrazu emocí jsou

S W W B B W W W S I?

Základní dimenze výrazu emocí

Emoce domých ughová, určitou aučenéWoodnusí být

>st

ávají. >řispílořčedyje, osob, XMlci, i). Ve nické zloby jsou

smích a pláč (obojí je spojeno s hlasovými projevy ztěžující vstup a výstup informací, a mají tak negativ­ a se sekrecí slz): smích je obvykle spojován s radostí, ní úlohu v řízení chování organismů. Proti těmto teo­ pláč se smutkem, ale existuje i pláč z radosti. Podle riím, omezeným na striktní behavioristický přistup H. Plessnera (1961) reprezentují smích a pláč krajní a na pojetí člověka jako počítače - automatu, vystou­ póly lidské existence: „smějící se je světu otevřen“, pil R. W. Leeper (1948) s tvrzením, že dezorganizují­ kdežto „plačící se světu uzavírá“; veselí je sdíleno, cí vliv emocí v chování se projevuje jen ve dvou pří­ padech: když jsou emoce extrémní (silné afekty), smutek osamocuje. Emoce se navenek projevují jako emocionální anebo když jsou v konfliktu s nějakými motivy. Lee­ chování. Vztek je spojen s různými formami agrese, per pak problém podrobně analyzuje: 1. Viscerální strach s různými formami úniku apod. P. Th. Young hledisko. Dojde-li v afektu k tomu, že krev je přivádě­ (1961) podává následující charakteristiku emocionál­ na více do kosterního svalstva než k zažívacímu trak­ ního chování: 1. je rozbouřené, dezorientované, kdež­ tu, že se zrychluje dýchání, srdce bije rychleji atd., je to neemocionální je organizované a cílově zaměřené; to spíše znak organizace chování, protože tu jde, jak 2. emocionální chovám začíná v psychologické situa­ už víme, o biologicky účelné změny. 2. Behavioráhú ci, neemocionální má často interní původ; 3. emocio­ hledisko. Je osoba dezorganizovaná, když se bojí, nebo nální chování je charakterizováno viscerálními změ­ když je vzteklá? - táže se Leeper. Strach vede někdy nami a regulováno autonomním nervovým systémem, k imobilizaci místo k rychlé obranné reakci, ale mož­ v neemocionálním chování je úroveň viscerálních ná, že kdysi byla imobilizace (stavění se mrtvým, nea autonomních komponent nízká; 4. emocionální cho­ hnutost atd.) biologicky účelná, a teprve vývojem se vání je charakterizováno zeslabením nebo i vylouče­ původně adaptivní reakce stala neúčelnou. 3. Hledisko ním korové kontroly a vystoupením vzorců reakcí, prožívání. Silné vzrušení osoby je konzistentní které jsou integrovány na subkortikálni úrovni, s emočně signifikantní situací, signalizuje to její vý­ neemocionální chování je charakterizováno vysokým znam a je to komponenta celkové adaptivní reakce. stupněm korové kontroly; 5. emocionální chování je A tak platí: „...čím silnější emocionální proces je intenzivně afektivní (afektivitou je zde míněna dimen­ vzbuzen..., tím jistěji bude chování řízeno způsobem ze libost - nelibost), neemocionální chování je afek- konzistentním s emocionální reakcí“ (Leeper). Mnohé tivně indiferentní. Young zde emocionálním chováním * emoce ostatně fungují také jako motivy (strach moti­ v podstatě myslí impulzivní chování a klade je do pro­ vuje únik z ohrožující situace, vztek motivuje útok na tikladu s volním jednáním; to je však určité zúžení překážku uspokojení, která jej vyvolává). Definuje-li problému. Ve skutečnosti se v každém zacíleném jed­ tedy např. N. L. Munn (1946) emoci jako „akutní roz­ nání angažují emoce, které koneckonců úzce souvisí vrat“ nebo P. Th. Young (1961) jako „rozvrat nebo de­ s cílovou dovršující reakcí; ta totiž znamená vždy ně­ zorganizaci chování“, je to špatně pochopená emoce. jaký způsob uspokojení, a má tedy emocionální odezvu Naopak emoce napomáhají organizaci chování; tato nejen po dosažení cíle, ale i při jeho dosahování. Zá­ organizační funkce emocí je patrná již ve fenoménu sadně sporná je však první Youngova charakteristika zpevňování, v němž právě emoce rozhodují, co bude emocionálního chování jako chování dezorganizova- naučeno a jaký to má smysl. P. Th. Young (1961), kte­ ného. Souvisí to s jeho katastrofickou teorií emocí, rý později své katastrofické pojetí emocí zmírnil, která pokládá emoce za dezorganizující a dezintegru- ostatně uznává, že emoce mimo jiné „organizují jící činitele chování, resp. za stavy vnitřní dezorgani­ neurobehaviorální vzorce, které mají být naučeny“, zace (P. Th. Young, 1961). A. R. Lurija (1932) soudil, přičemž „toto organizování neurobehaviorálních vzor­ že emoce vznikají z konfliktů, dezorganizují chování ců prostřednictvím subkortikálních afektivních vzru­ a přetvářejí reakce v difúzní vzrušení. D. O. Hebb šení je snad nejdůležitější funkcí afektivity“. Diferenciace emocí. Novorozenec vykazuje jen ur­ (1949) se domníval, že emoce vedou k dezorganizaci chování jen na kortikální úrovni, avšak umožňují or­ čitou úroveň vzrušení, libost a nelibost, o něco pozdě­ ganizaci odpovědí na subkortikálni úrovni. V kyber­ ji se objevuje strach z neznámých předmětů a vztek ja­ netice byl vysloven názor, že emoce jsou vlastně šumy ko reakce na překážky. Ve srovnání s dítětem je 33

Emoce emocionální život dospívajícího a dospělého obsahově mnohem bohatší, diferencovanější. Jak k tomu dochá­ zí? O odpověď se pokusili, mimo jiné psychology, S. Schachter a J. E. Singer (1962) v tzv. dvoufaktorové teorii emocí, jejímž základem je teze, že konkrétní emoce je dána asociací vzrušení s kognitivní interpre­ tací situace, která vzrušení vyvolala. Uvedení autoři se to pokusili prokázat experimentálně: injekcí excitancia bylo u pokusných osob vyvoláno vzrušení, na­ čež obě experimentální skupiny prošly určitou ad hoc vytvořenou situací, přičemž jedna vyvolávala veselí, druhá hněv - jedna byla interpretována jako „legrač­ ní“, druhá jako „urážlivá“. Druh emoce tedy kores­ pondoval s interpretací situace, která vyvolala vzruše­ ní. Interpretace zřejmě vzrušení předchází, nachází-li se subjekt v běžných životních podmínkách; v experi­ mentu tomu bylo naopak, a získané výsledky proto do­ stávají poněkud artificiální ráz. Podle B. Weinera (1980) je lze interpretovat tak, že emoce rezultují z ná­ sledující sekvence událostí: a) proběhne tělesná reak­ ce (vzrušení), b) jedinec si tuto reakci uvědomuje, c) vzniká potřeba hledat pro ni vysvětlení, d) je identifi­ kován externí klíč a interní reakce je označena; ozna­ čení přináší určitou kvalitu emoce. Prvotní zdroj emo­ cí člověka je v jeho okolí (S. Gerstmann, 1966); určitá situace je poznávána jako významná ve zcela konkrét­ ním směru (nebezpečí, lákavá kořist atd.) a to jí dává konkrétní emoční akcent. V literatuře se objevuje řada třídění emocí jak po­ dle jejich obsahu, tak i podle jejich forem. Pokud se forem týče, uvádějí se obvykle v pořadí od nejjedno­ dušších k nejsložitějším: pocity (hlad, únava), emoce a citové vztahy (láska, nenávist a jiné emoční komple­ xy). Klasifikaci vycházející z různých hledisek podal K. Jaspers (1965):

1. Fenomenologické východisko (druh bytí). a) City s osobnostním přízvukem (můj smutek), b) city s předmětným přízvukem (smutná krajina), c) různé modality, d) stavy bez obsahu. 2. Podle předmětu, na nějž jsou city zaměřeny. Předmětem emoce může být cokoli (bytost, věc, děj, idea atd.). 3. Podle původu. City tělové, smyslové, duševní, duchovní. 34

4. Podle účelu, resp. významu pro život. a) City stenické, aktivující, b) city astenické, dezaktivující. 5. Partikulární a totální citové stavy. Rozsah citu ve vědomí může být různý (od slabé­ ho pocitu až po vyplnění vědomí afektem).

6. Hledisko intenzity a trvání. - Intenzita: pocit, emoce, afekt, vášeň (silný cito­ vý vztah). - Trvání: emoční reakce, nálada, citový vztah. 7. City a pocity - hledisko jednoduchosti - komplex­ nosti. Pocity jsou pokládány za jednoduché, city (emoce) za komplexní zážitkové kvality.

Poněkud pragmaticky založené třídění emocí podali D. Krech a R. S. Crutchfield (1958): 1. Primární emoce. a) Vystupují v raném individuálním vývoji, b) vyvolávají je jednoduché, nekomplikované situace, c) mají úzké vztahy k cílově zaměřenému chování (jednání), a vystupují proto společně s vysokým stupněm napětí. 2. Emoce, jejichž předmětem je sebehodnocení. Emoce úspěchu nebo neúspěchu, studu, hrdosti, viny, lítosti (kajícnosti) jsou specificky lidské. 3. Emoce vztahující se ke smyslovým podnětům. Např. bolest, odpor, úžas, uchvácení, hnus. 4. Emoce zaměřené na jiné osoby. Např. láska, nenávist, soucit, závist, škodolibost. 5. Esteticky hodnotící city. Např. humor, pocit krásy, vznešeného, tragického a další. 6. Nálady. Propůjčují celému momentálnímu prožívání určité emočně akcentované zbarvení - „dur“ nebo „moll“; např. určité formy úzkosti, skleslost, rozpustilost a další.

Zvláštní formu emocí představují nálady, vyjadřu­ jící, jak naznačuje již samo slovo, určité emoční (více či méně setrvávající) ladění; jeho charakteristickým příkladem je melancholie (zádumčivost - v patologic­

Emoce kém rozměru trudnomyslnost). Krech a Crutchfield (1958) podávají přehled nálad:

i slabé-

(vysoké napětí)

ný cito-

:tah. implex-

emoce)

í podali

tované

kování sokým

rdosti, aC. n.

ost. :kého

jrčité 10II“; tilost

idřu(více kým )gic-

(nízké napětí)

příjemné

nepříjemné

povzenesenost veselost šťastný spokojený klidný

poraženost mrzutost smutný nespokojený napjatý

(nízké napětí)

(vysoké napětí)

Podle Kreche a Crutchfielda mají nálady tendenci vše zatopit, zaplavit, takže často nejsou pociťovány jen ve vztahu k já, ale i k celému okolí, které pak jako by mělo tutéž náladovou kvalitu (šťastnému se celý svět jeví v pořádku). V náladách se slévají nepostřehnutel­ né vlivy okolí s vnitřními impulzy. Kontrast mezi tím, jak vypadají věci venku, a naším naladěním akcentuje náladu: tak se můžeme cítit ještě více sklíčeni, kontrastuje-li naše temná nálada se slunečním jasem dne nebo „vyzařujícím optimismem“ lidí okolo; jindy na­ opak dochází k souznění určité nálady a okolní kraji­ ny (Krech, Crutchfield). K. Čemocký (1947) označu­ je náladu výstižně jako „duševní počasí“ a poukazuje na možný organický zdroj nálad v trávicích procesech, v probíhajících chorobách, u žen v menstruaci atd. Sil­ nými náladami jsou nostalgie (teskná touha), splín (pocit životní únavy), skleslost (sklíčenost), rozmrze­ lost, útočnost, podrážděnost a další. Další specifickou emocí jsou citové vztahy, jako např. láska a nenávist; jsou to citové komplexy tvoře­ né různými emočními kvalitami, vztahující se k urči­ tým předmětům, obvykle osobám. G. Kafka (1950) uvádí čtyři „pra-afekty“ vyjadřující základní pohybo­ vé relace subjektu k objektu: 1. „sem s tebou ke mně“ (dychtivost), 2. „pryč s tebou ode mne“ (odpor, hněv), 3. „pryč se mnou od tebe“ (strach), 4. „sem se mnou k tobě“ (láska). Některé citové vztahy, např. mateřská láska, mají jasný biologický smysl, v jiných je původ­ ní biologický smysl překryt návykem, např. v sexuál­ ních vztazích. Rozlišení emocí a citových vztahů, kte­ ré nazýval sentimenty, zdůraznil W. McDougall (1900 a pozd.): emoce je přechodná, citový vztah je „setrvá­ vající struktura“. Podle V. Tardyho (1957) jsou citové vztahy „celé soustavy, které jsou sjednocovány svým

předmětem, ale také některými opakujícími se společ­ nými citovými reakcemi na něj“; proto v nich mohou být obsaženy i dočasné protiklady. Silné citové vztahy se stupňují ve vášně. V. Tardy (1957) definuje vášeň jako „silný citový vztah ovládající člověka“. Konečně tzv. vývojově vyšší city (etické, estetické a intelektu­ ální - cit odpovědnosti, krásy, spravedlnosti atd.) jsou vzrušení asociovaná s kulturními hodnotami. V jejich formování se uplatňují individuální zážitky, ale i vlivy výchovy a vzdělávání. Jsou základem vnitřního zpev­ ňování (sebezpevňování), ale jsou dosud málo pro­ zkoumány. Teorie emocí. P. V. Simonov (1966 a pozd.) soudí, že emoce kompenzují deficit informace a vznikají, když existuje rozdíl mezi informací nezbytnou pro do­ sažení cíle a informací, kterou má subjekt pro situaci, v níž uspokojuje určitou potřebu, k dispozici. Proto platí, že „emoce jsou skutečně zbytečné pro plně in­ formovaný systém... není nutný vztek, když jsou dob­ ře známy způsoby porážky protivníka“ (Simonov). Emoce v tomto smyslu představuje „kompenzační me­ chanismus“ vyplňující deficit informace nutné k dosa­ žení cíle, a vzniká tedy především tam, kde nedochází k uspokojení potřeby. Tato teorie je právem kritizo­ vána jako zjednodušující a jednostranná (K. Obuchowski, 1970, B. D. Parygin, 1971). Jiná je teorie R. Plutchika (1980), podle něhož emoce fungují jako reakce na životně významné situace, dávají šance na přežití a současně jsou komunikativními signály. Vystupují jako řetězové reakce v následujících souvis­ lostech: stimulus (přiklad)

kognice

emoce

chováni

funkce

ohrožení

nebezpečí

strach

únik

hledání ochrany

ztráta rodičů

izolace

smutek

„volání o pomoc“

reintegrace

Podle Plutchika existuje malý počet primárních emocí, které tvoří páry protikladů a jejichž kombinací vznikají další „dyády emocí“. Tato teorie však pone­ chává mnoho nezodpovězených základních otázek tý­ kajících se geneze a diferenciace emocí atd. Filozof J. P. Sartre (1960) se domnívá, že emoce vyjadřují

35

Etologie

regresi k magickému vědomí, a tak i k magické formě bytí. Podle W. McDougalla (1908) emoce vyjadřují prožívání instinktivních tendencí. Nosné je evolucionistické pojetí emocí jako nositelů primárního hodno­ cení biologického významu podnětů, které v užším psychoanalytickém pohledu vypracoval S. Rado (1952) a v širším P. K. Anochin (1957), zdůrazňující autoregulativní funkci emocí.

Literatura: Diamant, J., Černý, M., Študent, V: Emoce, 2. vyd. Praha 1969. Izard, C. E.: Human emotions, New York 1977. Plutchik, R: The emotions: Facts, theories and a new model, New York 1962. Rey­ kowski, J.: Eksperymentalna psychologia emocji, Warszawa 1968. Ribot, Th.: La psychologie des sentiments, 14. vyd. Paris 1936. Si­ monov, P. V: Čto takoje emocija?, Moskva 1966. Stančák, A.: Emócie v psychofyziologickom experimente, Bratislava 1968. Šimek, J.: Lidské pudy a emoce, Praha 1995. Ulich, D.: Das Gefiihl, 2. vyd. Munchen 1989. Young, P. Th.: Motivation and emotion, New York-London 1961.

Etologie Dnes vcelku samostatný vědní obor, který se vydělil z klasické zoopsychologie a zoologie a který založili německý zoolog E. von Holst a švýcarský neurofyziolog W. R. Hess na počátku padesátých let 20. století. Jde v něm o přírodovědecky orientovaný výzkum cho­ vání živočichů v podmínkách jejich přirozeného ži­ votního prostředí, resp. o „srovnávací výzkum chová­ ní“ (N. Tinbergen, 1950). Pojetí výzkumu chování (něm. Verhaltensforschung) má blíže k zoologii než k psychologii, resp. srovnávací (komparativní) psy­ chologii (M. Scharf, 1987). Podle A. S. Rebera (1985) má pojem etologie kromě výše uvedeného významu ještě další specifické významy, kromě jiného také vý­ znam „studia kulturních zvyků“. V tomto smyslu po­ užívá I. Eibl-Eibesfeldt (1967) termínu „humánní eto­ logie“ (Humanethologie). Dnes je nejrozšířenější pojetí, že etologie je „interdisciplinární věda kombi­ nující zoologii, biologii a komparativní psychologii a zabývající se precizním pozorováním chování zvířat v jejich přírodním prostředí a vývojem teoretických charakteristik tohoto chování s ohledem na spletité souvislosti genetických a environmentálních faktorů“ 36

(A. S. Reber, 1985). Za zakladatele této vědy pokládá citovaný autor nikoli výše uvedené badatele, nýbrž ji­ né významné přírodovědce, K. Lorenze, N. Tinbergena, W. H. Thorpa a K. von Frische (který se po celá de­ setiletí zabýval pozorováním života včel). Od srovnávací psychologie se podle Rebera a dalších etologie liší tím, že k „vyčerpávající analýze chování“ používá techniky přírodovědeckého pozorováni, za­ tímco srovnávací psychologie pracuje „experimentálně-manipulativními technikami a kontrolovatelnými laboratorními technikami“. K metodě přírodovědecké­ ho pozorování však patří i experiment v přirozených životních podmínkách, kterého používali i oba nejvý­ značnější etologové, K. Lorenz a N. Tinbergen. Podle K. Lorenze (1993): „Etologie neboli srovnávací vý­ zkum chování je snadno definovatelná. Spočívá v tom, že se na chování zvířat a člověka aplikují všechna ta pojetí otázek a všechny ty metody, které se od Darwi­ novy doby staly ve všech jiných odvětvích biologie samozřejmými.“ Možnost srovnávacího výzkumu je podle Lorenze dána tím, že „existují způsoby pohybu, jejichž fylogenetická proměnlivost odpovídá přesně proměnlivosti orgánů, a tím je pro ni použitelný pojem homologie... Srovnávat zde znamená rekonstruovat rodokmen z podobnosti a nepodobnosti znaků“. Za homologické jsou pak označovány znaky, „jejichž po­ dobnost se zakládá na společném původu od formy nějakého předka, který měl odpovídající znaky“. Ho­ mologie jsou založeny na společných genetických souvislostech (I. Eibl-Eibesfeldt, 1970) a je nutno od­ lišit je od analogií: analogie znamená podobnost, ho­ mologie naproti tomu souhlasnost, stejnost. Homolo­ gie určitých vzorců sociálního chování u primátů a lidí poukazuje na společné geny (L. O. Wilson, 1993). Z této skutečnosti vychází a snad až příliš ji zdůrazňu­ je a zobecňuje sociobiologie. Historickým východiskem srovnávacího výzkumu chování živočichů je darwinismus (Ch. Darwin, 1872) se svou ideou, že instinkty jsou pro přežití dru­ hu stejně důležité jako morfologické struktury orga­ nismu, a podléhají proto rovněž selekci (M. Scharf, 1987). Podle K. Lorenze (1993) pak bezprostředním podnětem pro vznik etologie byla zejména omitologie (O. Heinroth a další), neboť omitologové se zajímali o podrobný inventář chování ptáků, které měli ve svých sbírkách. Lorenz byl Heinrothovým žákem. Po-

Etologie dádá ržjijrgeádeOd Iších ání“ zaitállými ckélých jvý>dle výom, a ta •wi>gie i je bu, sně em vat Za po­ ny lo­ ch )d10loidí 3). tu­

stupně byly vytvářeny základní koncepty etologie, jako „uvolňovací mechanismus“, „vtiskání“, „přeskakovací pohyby“ a další (—> Instinkty); byla rozpraco­ vávána teorie instinktivního (dnes se říká spíše „předprogramovaného“) chování a učení, byly hledány vazby na neurofyziologii, biologii atd. K etologům ne­ ní počítán W. Kohler se svými pozoruhodnými výzku­ my inteligence antropoidních opic, protože byly zalo­ ženy na experimentech prováděných v umělém prostředí. Další úzké vztahy má etologie k problema­ tice fylogeneze chování. Přesně charakterizují vznik a poslání etologie J. Kamarýt a R. Steindl (1989): „Na rozdíl od dosavadních přístupů ke studiu ,bezprostředních4 funkčních příčin chování, jak se jím zabývaly fyziologické a zoopsychologické obory a později behaviorismus, začali se etologové zajímat především o zprostředkované4 evo­ luční příčiny chování, jeho mechanismy, tedy téměř výlučně o příčinné vztahy mezi vrozeným a nauče­ ným, mezi genetickým programem a následujícími zkušenostmi. Výsledky etologických výzkumů příčin druhově specifických, instinktivních způsobů chová­ ní v přirozených podmínkách byly vesměs úspěšné a převratné.“ V tomto smyslu etologie silně ovlivni­ la sociobiologii, zkoumající existenci vrozených, pudových způsobů chování u dospělého člověka

(E. O. Wilson, 1975) a dále evolucionisticky pojatou gnozeologii, vycházející z faktu, že lidské formy poz­ návání, i vývojově nejvyšší, tj. myšlení, jsou produk­ tem evoluce, a jako takové mají adaptivní funkci („biologie poznání“ R. Riedla, 1980, který v předmlu­ vě ke svému dílu uvádí, že se v něm „popisuje evolu­ ce jako poznání získávající proces“). K této nové teo­ rii poznávání, resp. gnozeologii, výrazně přispělo dílo K. Lorenze (1977) věnované „pokusu o přírodní ději­ ny lidského poznávání“, v němž se rovněž uvádí, že „víme, že všechno adaptivní dění je kognitivní proces“ a že kognitivní aparát člověka je a priori daná schop­ nost, která teprve činí možnou veškerou zkušenost. Ve stejném, sociobiologii velmi podobném smyslu vytvo­ řil K. Lorenz také „etologickou sociologii“.

Literatura: Drvota, S.: Od zvířete k člověku, Praha 1979. Eibl-Eibesfeldt, I.: Grundriss der vergleichenden Verhaltensforschung, 5. vyd. Munchen 1978. Franck, D.: Etologie, Praha 1996. Hinde, R.A.: Ani­ mal behaviour: a synthesis of ethology and comparative psycholo­ gy, New York 1966. Lorenz, K.: Die Ruckseite des Spiegels: Versuch einer Naturgeschichte menschlichen Erkennens, Munchen 1977. Lorenz, K.: Základy etologie, Praha 1993. Kamarýt, J., Steindl, R.: Filozofické problémy klasické a moderní etologie, Praha 1989. Wickler, W., Seibt, U. (vyd.): Vergleichende Verhaltensforschung, Hamburg 1973.

nu n, uaf, m ie li re >-

37

Frustrace a stres příkladem první formy je skutečná fyzická překážka (zamčená místnost, vlak, který ujel), příkladem druhé je zákaz nějaké cílové aktivity (např. u dospívajícího je to zákaz rodičů jít na schůzku nebo do kina). Jestliže se zacílenému chování individua postaví do 2. Vnitřní překážku, vnitřní psychickou bariéru, zábra­ cesty překážka, a je tak znemožněno dosažení cíle, nu (např. morální) realizovat uspokojení nějaké potře­ vzniká situace frustrace, tedy situace bariéry. Podle by (třeba vzít si něco bez dovolení nebo mít sexuální N. R. F. Maiera (1949) dochází k frustraci tehdy, jest­ styk, který subjekt cítí jako hříšný, nedovolený apod.). liže se silně motivovaný jedinec dostane do neřešitel­ Člověk se tedy může frustrovat i sám (endogenní fru­ né situace nebo do situace, z níž není východiska; pod­ strace ze zábran vnitřního původu). N. R. F. Meier statným znakem situace frustrace je tedy zmaření a P. Ellen (1956) upozornili na nutnost rozlišení nějakého uspokojení nebo vyhlídky na uspokojení, frustrující a problémové situace: Podmínky jsou obecně vzato „blokování cílově zaměřené probíhající v podstatě stejné, ale „rozdíl spočívá v pozorovaném aktivity“ (H. B. English, A. Ch. Englishová, 1958). chování“. To je však očividně rozdíl pouze vnější, psy­ C. N. Cofer a M. H. Appley (1964) poukazují na chologický rozdíl spočívá v tom, že problémová situa­ různé významy pojmu frustrace: označuje se jím ce je ještě otevřená, subjekt hledá řešení, frustrující se buď vnější situace vyznačující se blokádou uspokoje­ může stát tehdy, když řešení nenalezne, nebo je pře­ ní, nebo vnitřní psychický stav vyvolaný touto situací, svědčen o tom, že je nemůže najít, neboť teprve za anebo vnější projevy frustrace, frustrované chování. těchto podmínek dojde k blokádě dosažení cíle. CháOd situace frustrace je tedy nutné odlišit intrapsy- peme-li frustrující situaci jako situaci překážky, je nut­ chický stav frustrace, který je důsledkem frustrující né chápat tuto překážku spíše obrazně a široce, neboť situace a jehož podstatou je nedosažení cíle (stav ne­ překážkou uspokojení je také nepřítomnost cílového uspokojení), a dále frustrované chování, tj. behavio- objektu. Tak může být subjekt např. sexuálně frustro­ rální reakci na situaci frustrace, resp. projev vnitřního ván nejen tím, že jeho sexuální aktivita, konkrétně za­ stavu frustrace. D. Krech a R. S. Crutchfield (1958) měřená, nenachází u objektu jeho touhy kladnou omezují pojem frustrace na stav individua. S. Rosen- vstřícnou odezvu, ale také tím, že sexuální objekt ne­ zweig (1938) poukázal na to, že stav frustrace vyvolá­ ní prostě přítomen (např. vězeň, který nemá možnost vají i konflikty a razil pojem deprivace (strádání) ja­ styku s přiměřeným sexuálním partnerem). Klasickou ko stav prolongované vnitřní frustrace. Obvykle se definici frustrace podal S. Rosenzweig (1944): „Fru­ však pojmu deprivace používá buď pro označení situa­ strace se objevuje, kdykoli se organismus setkává s ví­ ce, v níž je podstatně omezena senzorická stimulace ce či méně nepřekonatelnou překážkou nebo obstruk(senzorická deprivace), nebo pro stav sociální izolace cí na své cestě k uspokojení některé životní potřeby.“ (sociální deprivace), nebo pro strádání z nedostatku Existují ovšem jednak drobné každodenní frustrace emočních podnětů (citová deprivace). Pojetí deprivace (nedostatek hledaného zboží, překážení druhých, růz­ jako prolongované frustrace je zcela plauzibilní. ná omezování, ztracené předměty atd.), jednak vý­ V psychologii je předmětem studia zejména frustro­ znamné životní frustrace vyplývající zejména ze so­ vané chování, resp. tzv. reakce na frustraci, které se ciálních potřeb (nedostatek lásky, odezvy, pomoci, vyznačují určitými charakteristickými znaky, jimiž se účasti atd.). V. E. Frankl (1961) zavedl pojem existenodlišují od normálních reakcí, a vykazují určitou ten­ ciální frustrace pro ztrátu smyslu života, který sám denci k restauraci psychické rovnováhy, frustrující si­ pozoroval u vězňů v nacistickém koncentračním tábo­ tuací narušené. Situace frustrace vyvolává totiž různé ře. Je to vlastně ztráta životních perspektiv, život bez negativní emoce (neuspokojení, zklamání, pocit ne­ naděje, který může vést až k rezignaci na život a k se­ úspěchu atd.) a napětí z neuspokojené potřeby. Zásad­ bevraždě. Nedostatkem životních perspektiv mohou ně lze rozlišovat následující druhy frustrujících si­ však trpět i lidé žijící v blahobytu a pohodlí, neboť tuací: 1. Vnější překážku, která může mít formu buď „mít vše“ může také znamenat přesycení a ztrátu na­ fyzické, nebo psychické blokády (exogenní frustrace); děje na lidsky nové cíle při nedostatku tvořivého poje-

Frustrace a stres

38

Frustrace a stres překážka lem druhé pívajícího do kina), m, zábraiké potřesexuální ý apod.). enní fruF. Meier rozlišení iky jsou rovaném íjší, psyvá situarující se ’ je přeprve za le. CháJenuti, neboť ílového frustroítně za­ padnou ektneložnost isickou : „Frufá s ví)struktřeby.“ strace i, růž­ ic výze somoci, isten'' sám tábo>t bez kseohou leboť a napoje-

tí života. Zvláštním případem sociální frustrace je tzv. reaktance, reakce na ztrátu a omezování svobody, kterou člověk pociťuje při různých omezováních a je­ li vystaven nátlaku. Sociální reaktance může mít růz­ né podoby od situace při nakupování, kdy je člověk prodavačem přemlouván, až po skutečnou ztrátu svo­ body, kdy je nucen jednat dlouhodobě pod určitým ná­ tlakem proti svému přesvědčení. C. T. Morgan (1961) uvádí mezi jinými druhy i konfliktové frustrace, kte­ ré vyplývají z oddalovaného rozhodnutí se pro určité

„Zdá se mi drahoušku, že jsi přes prázdniny zase ztloustla.“

Příklady frustrace

jednání (-> Konflikty). V konfliktní situaci je jaksi po­ zastaveno dosažení cíle, což je spojeno se vznikem a narůstáním vnitřního napětí a souvisí s konfliktními vlastnostmi jedince. Tento typ frustrace, není-li např. jedinec s to řešit konfliktní soužití, může vést k neuró­ ze. Základní poznatky o reakcích na frustraci, resp. o frustrovaném chování, byly získány experimentální cestou (T. Dembová, 1931, a další). Ukázalo se, že jsou v podstatě totožné s tzv. obrannými mechanismy či ego-defenzivními mechanismy (—> Osobnost - dy­ namika): frustrovaný jedinec se snaží „rozbít“ překáž­ ku nebo napadnout zdroj frustrace; proto je nejtypič­ tější reakcí na frustraci agrese. Jinou je kompenzace (stanovení náhradního objektu za objekt nedosažitel­ ný), další je bagatelizace (znehodnocování nedosaži­ telného cíle), regrese (infantilní kompenzace, např. útěkem k osobě s mateřským chováním, u níž lze najít ochranu), různé druhy racionalizace („vysvětlování“ neúspěchu či selhání apod.). V reakcích na frustraci

(kromě agrese) jde o vytváření různých druhů sebekla­ mů, které mají zastřít neúspěch při dosahování cíle tak, aby se jedinec vyhnul destruktivním pocitům vi­ ny, selhání atd. S. Rosenzweig (1944) zavedl pojem frustrační to­ lerance, který vyjadřuje interindividuálné odlišnou způsobilost individua odolávat frustrující situaci jako frustrujícímu vlivu. Ukázalo se, že děti mají obecně nižší frustrační toleranci, tj. podléhají snáze důsled­ kům frustrace než dospělí. Kolektivní frustrace, např. v období válek nebo hospodářských krizí, kdy jsou různými nedostatky postihovány masy lidí, jsou snesi­ telnější než frustrace individuální. Člověk, který trpí frustrací sám, ji snáší obtížněji, než když ví, že jsou stejně frustrováni mnozí. Empiricky založené jsou ně­ které hypotézy o reakcích na frustraci, např. hypoté­ za frustrace - agrese (J. Dollard a další, 1939), podle které je agrese vždy důsledkem frustrace. A. J. Yates (1987) namítá, že tato teorie zahrnuje závěr kruhem, protože je tu frustrace definována termíny agrese, a naopak. Kromě toho platí, že agrese není jedinou re­ akcí na frustraci a není také vzbuzována jen frustrací; např. tzv. instrumentální agrese může být druhem zvy­ ku a může probíhat bez doprovodné zloby a nepřátel­ ství i v situaci bez překážek (rozdíl mezi tzv. vzteklou, frustrací vyvolanou, a instrumentální agresí). Dále sem patří hypotéza frustrace - regrese (R. C. Barker a další, 1941), podle níž frustrace vede k primitivizaci chování; je-li u dětí frustrována jejich hra, vykazují potom chování odpovídající nižší vývojové úrovni. Posléze je to hypotéza frustrace - fixace (N. R. F. Mai­ er, 1949): pokusné krysy v trvající konfliktní situaci, kdy byly signály odměny zaměňovány se signály tres­ tu tak, že je nebylo možné rozlišit, začaly posléze vy­ kazovat rigidní stereotypní chování, i když vedlo k trestání. A. Amsel (1958) experimenty na krysách, kterým byly blokovány naučené cesty k cíli, prokázal, že frustrace vede ke zvýšení síly popudu a k rychlejší­ mu používání alternativních cest. J. W. Brehm (1966) uvádí totéž pro situaci reaktance u člověka: „Osoba je motivačně aktivována vždy, kdy se domnívá, že její svobody jsou ohroženy nebo omezeny; tato psycholo­ gická reaktance4 vede jedince k tomu, aby se pokusil restaurovat své svobody.“ M. B. Mazis (1975) pak em­ piricky prokázal, že zákaz používání čisticích pro­ středků obsahujících fosfáty, vydaný v jednom ame­ 39

Frustrace a stres rickém státě, vedl k signifikantně většímu zájmu o ty­ to prostředky ve státě, kde tento zákaz neplatil. N. R. F. Maier (1949) charakterizoval frustrované cho­ vání jako „chování bez cíle“; naproti tomu R. Palaš (1954) soudí, že tomuto chování nechybí cíl, ale že je typické užíváním nepřiměřených prostředků. R. B. Cattell (1964) vypracoval tzv. křižovatky frustrovaného jedince, tj. následující alternativy mož­ ných důsledků rozvíjející se frustrace (viz schéma).

Stres (z angl. slova stress, zátěž), který může být chápán jako silná frustrace, vzniká tehdy, působí-li na člověka nadměrně silný podnět dlouhou dobu nebo ocitne-li se v nesnesitelné situaci, jíž se nemůže vy­ hnout, a setrvává-li v ní (setrvávání v nesnesitelné si­ tuaci je frustrující, neboť je tu blokován únik z nepří­ jemného). Situace psychické zátěže, stresu, má za následek nadměrné vzrušení, na něž organismus odpo­ vídá nejprve poplachovou reakcí, která po určité fázi

aktivizovaná potřeba

1 překážka zloba 1i

1 uspokojení 1 'bití překážky

překážku se nepodaří rozbít . I1

1 zoufalství

rezignace 1 rozhodnutí se ke kontrole popudu I 1 vnitřní konflikt a úzkost

1 sublimace ebo deviace

1 pokračující deprivace 1 prodlévání ve fantazii setrvávající neadjustivní bojovnost

1 „zlovolné potlačení“

stav konfliktu a úzkosti

1 fantazie a ostatní „obrany“

1 konverze

pokus o represi

1 regrese

formování neurotických symptomů |

psychosomatické poruchy

1 regresivní vyjádření potřeby 1 úzkostně depresivní symptomy

Křižovatky frustrovaného jedince

Je patrné, že protahovaná frustrace (deprivace) sil­ né a životně důležité potřeby může vést až ke vzniku neurózy (případně psychózy). Podle S. Rosenzweiga (1944) může situace frustra­ ce vést ke dvojímu zaměření agrese: buď proti jiným osobám (heteropunitivita), nebo proti sobě samému (autopunitivita). Dochází tedy k trestání druhých ne­ bo sebe sama (z latinského punio, trestám); krajním případem heteropunitivity je vražda, autopunitivity se­ bevražda. Autopunitivita však může mít nejrůznější formy nevědomé autodestruktivity (sebezničení); je-li frustrací vyvolán silný pocit viny, trestá se jedinec nej­ různějšími způsoby až k existenčnímu nebo zdravotní­ mu sebeničení. Některé nevysvětlitelné havárie (např. v přehledném terénu) jsou někdy interpretovány jako nevědomé „sebevraždy“ (autodestrukce, sebezničení). 40

rezistence přechází v pokus o adaptaci, a nepodaří-li se, ve vyčerpání (H. Selye, 1956). Poplachová reakce vyvolává významné fyziologické změny: zvýšenou sr­ deční činnost a zvýšený krevní tlak, pokles temperatury kůže, řadu hormonálních změn apod.; ty jsou do­ provázeny emocemi neklidu, ohrožení a dalšími negativními pocity podle povahy situace. Není-li in­ dividuum s to se se stresem vyrovnat, dochází k vy­ čerpání a v extrémních případech i ke smrti. Stres vyčerpává zásoby adaptační energie, které nejsou nevyčerpatelné. „Dlouhodobé přebývání v extrém­ ních podmínkách vyvolává složité změny fyziologic­ kého, psychologického a psychosociálního fungování člověka.“ (L. A. Kitajev-Smyk, 1983). Uvažujeme-li o vztahu stresu a frustrace, můžeme říci, že stres je v podstatě frustrací silné motivace: žije-li jedinec

Frustrace a stres může být sobí-li na ibu nebo nůže vyátelné siz nepříi, má za us odpo■čité fázi

daří-li eakce ousríratuu doIšími li in­ k vyStres 5JSOU

rém>gicvání tie-li ?sje inec

v nadměrně hlučném prostředí nebo v nešťastném manželství a nemůže-li z těchto situací vystoupit, je tím vlastně frustrována jeho potřeba vyhnout se tako­ vým nesnesitelným situacím, které ho stále iritují. Na­ chází se v situaci trvale silné frustrace, ve stresové si­ tuaci, v níž není možná adaptace. Negativní vlivy působící ve stresových situacích se nazývají stresory a mohou mít fyzickou, sociální, resp. psychickou povahu (výše uvedené příklady). Současná civilizace a kultura jsou zdrojem řady stresorů (život v přeplněných velkoměstech, v betono­ vých panelácích a odlidštěných sídlištích, neustálý shon a časová tíseň, dehumanizované vztahy mezi lid­ mi, nezaměstnanost, ohrožení existence a životního standardu, honba za kariérou atd.). Ačkoli má člověk obrovskou způsobilost adaptace, je mnoho lidí po dlouhou dobu vystavováno působení nejrůznějších stresorů: „Kontakt se stresorem uvolňuje komplexní pochody v hypothalamu, kůře velkého mozku, retikulámí formaci, v limbickém systému, jakož i v auto­ nomním nervovém systému a v endokrinních žlázách. Tato komplexní celková fyziologická reakce mobili­ zuje téměř okamžitě všechny v těle použitelné rezervy energie, a to se děje bez vědomé přípravy“ (P. G. Zimbardo, 1983). Jsou-li posléze zásoby adaptační energie vyčerpány, objevují se patologické ireverzibilní fyzio­ logické i anatomické změny, které se manifestují jako nejrůznější tělesná onemocnění, jako tzv. psychoso­ matické choroby, tvořící 50-80 % některých druhů chorob. Např. na 30 milionů Američanů trpí hyper­ tenzí (vysokým krevním tlakem), 15 % jich potřebuje psychoterapii. Experimenty na krysách bylo prokázá­ no, že již krátkodobý stres snižuje imunizační způso­ bilost organismu. T. H. Holmes a R. H. Rahe (1967) sestavili přehled působnosti různých stresorů, v němž je každý stresor spojen s určitou hodnotou, která vyjadřuje sílu jeho negativního vlivu. Uvádíme několik příkladů: smrt manželského partnera rozvod trest vězení zranění nebo nemoc svatba těhotenství sexuální problémy přírůstek v rodině změna finanční situace

100 73 63 53 50 40 39 39 38

půjčka nad 10 000 dolarů vypršení půjčky začátek nebo ukončení školy změna životních podmínek změna osobních zvyklostí potíže s nadřízenými změna pracovní doby změna bydliště změna návyků volného času půjčka pod 10 000 dolarů změna návyků na spánek dovolená vánoční svátky

31 30 26 25 24 23 20 20 19 17 16 13 12

Úhrnná hodnota kolem 150 bodů této škály dává 37procentní prav­ děpodobnost tělesného onemocnění, hodnota přes 300 bodů přináší již 80procentní pravděpodobnost tělesného onemocnění.

Zvládnutí („coping“): rozumí se tím zvládnutí nebo zvládávání působícího stresorů, tj. nasazení sil k boji se stresem, přičemž se tu opět uplatňuje hledisko jed­ noty osobnosti a jejího životního prostředí; zvládnutí stresuje nejen záležitostí postižené osoby, jejích osob­ nostních vlastností, ale i jejího, především ovšem sociálního zázemí (pomoc rodiny, přátel, spoluzaměstnanců apod.). Současně tu nejde jen o řešení problému (kognitivní aspekt stresové situace), ale o nasazení celé osobnosti, tj. také např. o zvládnutí vzniklé emo­ cionální krize. A. S. Reber (1985) používá termínu „coping strategies“ a rozumí tím „vědomý, racionální způsob vypořádání se s úzkostmi života..., s prameny úzkosti“ a srovnává jej s termínem „defenzivní strate­ gie“, které jsou zaměřeny na úzkost samu. V prvním případě tedy jde o boj s vnějšími stresory, v druhém o boj s vlastním vnitřním stavem stresu, který je do­ provázen úzkostí. Např. student obávající se těžké zkoušky studuje mnoho hodin („coping strategies“), kdežto jiný student v téže situaci tráví večery v hos­ tinci, kde hodně pije, zapomene si natáhnout budík a dlouho spí („defensive strategies“, které jsou nevě­ domé). Obvykle jde o tri způsoby zvládnutí: - zaměření na změnu nebo odstranění vnějších pod­ mínek vyvolávajících stres (instrumentálně orientova­ né zvládnutí); - zaměření na změnu vnitřní, na eliminaci či reinter­ pretaci negativních emocí (emocionálně orientované zvládnutí); - zaměření na změnu významu situace pro jedince, na přehodnocení situace (zaměření zvládnutí označované 41

Frustrace a stres jako „appraisal-focused coping“, tj. volně řečeno za­ měření na přecenění). Existují stresové situace, jejichž zvládnutí vyžaduje spíše racionální analýzu, dominantou zvládnutí je tu vlastně řešení problému. V emočně silně angažova­ ných situacích to může být racionalizace situace smě­ řující k udržení vnitřní rovnováhy. To je např. rozdíl stresujícího zaměstnání a stresujícího manželství. Jed­ noduché vystoupení z aktuální stresové situace (např. manželský rozvod) může znamenat vstup do jiné nebo počátek nové stresové situace (nastávající odloučení od milovaného dítěte apod.). Každá stresová situace

Sociálně-psychologické aspekty stresu propraco­ val systematicky L. A. Kitajev-Smyk (1989) a shrnul je ve schématu na následující stránce. „Emoce spojené s kontakty mezi lidmi jsou hlavní příčinou emocionálního stresu“, ale také aktivizují biologický a psychický potenciál individua (L. A. Ki­ tajev-Smyk). Kitajev-Smyk vypracoval tento model interpersonálních kontaktů v podmínkách stresu na základě vlastních výzkumů interakce členů výpravy do těžko dostupných oblastí sibiřské tajgy, inspirován obdob­ nými pracemi M. A. Novikova (1981). Jakmile se člo-

streso ry

Přehled vlivu stresorů (Z. Rubin, L. A. Peplau a P. Salovey, 1993).

vytváří interindividuálně specifické psychologické po­ le, v němž vystupuje množství v různých směrech pů­ sobících sil (v topologickém smyslu K. Lewina). Čis­ tě racionální řešení stresové situace jako situace problémové je vždy jednostranné, protože subjekt je vždy více či méně angažován emočně a jeho emoční stav se stává součástí problému. Důležitá je také pod­ pora sociálního okolí (manželského partnera, resp. rodiny, přátel atd.). Zvládnutí obvykle vyžaduje mobi­ lizaci všech dostupných sil, vnitřních i vnějších, nasa­ zení intelektu i zásah do sféry emoční. 42

věk setká s extrémní situací jako člen sociální skupiny, ať už s tím má, nebo nemá zkušenosti, vytváří se jako první fáze dalšího vývoje „orientační zaměření“, trva­ jící několik minut až hodin, v němž „člověk pozoruje a oceňuje druhé a pokouší se předvídat další vývoj kontaktů“. Může se objevit útlum, který zpozdí sociál­ ní aktivitu (společnou činnost, diskusi atd.). Objevuje se úzkost, neklid, zvědavost, rozpaky, hněv, které se mohou uplatnit v prvních dnech či týdnech sociálních kontaktů. Od okamžiku vstupu do stresové situace za­ číná člověk shánět informace o novém sociálním pros-

Frustrace a stres ropracoa shrnul ii hlavní divizují . A. Ki-

tředí nebo o vlivu extrémních činitelů na dané sociál­ ní prostředí. Objevuje se ne vždy vědomé hodnocení toho, zda daná sociální situace neznamená hrozbu a nevyžaduje „obrannou akci“. Následuje vyhledávání informací o možnostech kontaktů s druhými ve streso­ vé situaci a vytvářejí se interpersonální postoje, často

o demonstraci svých schopností. Objevuje se „živá vý­ měna informací“ a „testování partnera“ (nabídka kni­ hy, ochutnání něčeho apod.); chování se stává nad­ měrně emocionálním. Fyzický stav a sebecítění zhoršuje deprivaci pocitu potřebnosti. Další vývoj zá­ visí na povaze interpersonálních kontaktů ve skupině,

srpersozákladě o těžko obdobse člo-

?iny, jako Tva­ ruje pvoj :iálmje í se lích za:os-

Sociálně-psycho logické aspekty stresu (L. A. Kitajev-Smyk, 1989)

na základě vnějšího vzhledu druhého. V druhé fázi se zvětšuje intenzita některých forem interakce (fáze osobnostní expanze), jejichž cílem je „optimalizace výchozího statusu jedince a dosažení žádoucí prestiž­ ní sociální pozice“, což je opět nevědomé a jde tu

může vést ke kooperaci nebo k „dezorganizujícímu chování“. Důležitými hledisky jsou: pocit sounáleži­ tosti se skupinou a míra stresu pro jedince. Zvládnutí určuje „konsolidující aktivizace“ opřená o kooperaci; zhoubně působí nedostatek ztotožnění se s cíli skupi­ 43

Frustrace a stres ny, nedostatek sebekritičnosti a nedostatek víry v mož­ nosti změnit danou stresovou situaci. C. N. Cofer a M. H. Appley (1964) uvažují o vzta­ hu frustrace a stresu jako o kontinuu intenzity a exten­ zity blokující stimulace a rozlišují hrozbu, frustraci a stres jako stupně ohrožení uspokojování potřeb. Stresory působí prostřednictvím emocí, zejména stra­ chu a hněvu, a ty jsou spojeny s činností autonomní (vegetativní) nervové soustavy; primárním důsledkem stresující situace je „negativní emočně-vegetativní na­ pětí“ (M. Machač, H. Machačová, J. Hoskovec, 1985). Za základní symptomy stresu považují uvedení auto­ ři zvýšenou vzrušivost, nebo naopak utlumenost, dále křečovitost, nesoustředěnost, neschopnost uvolnit se fyzicky i psychicky, svalový třes nebo ochablost, pře­ skakující a „přiškrcený“ hlas, projevy zkratkovitého jednání, zvýšení, nebo naopak snížení aktivity, netrpě­ livost, narušenou soudnost a myšlenkovou plynulost, chybné úkony, roztržitost, zhoršenou koordinaci všech funkcí, zvracení, průjem a nutkání k močení. Jestliže se stal stres chronickým, např. neschopností smířit se se smrtí blízkého člověka, a dospívá se k bodu, kdy už nelze věřit v „lepší budoucnost“, pak jako možnost vy­ stupuje sebevražda jako „alternativní strategie adapta­ ce“ (P. G. Zimbardo, 1983). L. Levi (1974) rozšířil pů­ vodní Selyeho pojetí fyzických stresorů (infekce, zranění, trauma, šok, vedro, zima) na psychosociální stresory, za něž považuje všechny podněty, které jedi­ nec interpretuje jako ohrožující jeho život nebo integ­ ritu. Znamená to, že rozhodující je tu interpretace, tj. kognitivní zpracování situace, což může být zatíženo subjektivními pocity a soudy. Ačkoli jsou stresory označovány za negativní činitele, určitá míra stresu je

44

nezbytnou podmínkou pro „životní otužování“ (zocelování) za předpokladu, že si jedinec zachová smyslu­ plné životní perspektivy. V tomto smyslu život ve zce­ la hladkých podmínkách není z hlediska psychického rozvoje osobnosti žádoucí. Životní perspektivy, jak už bylo naznačeno, pomáhají zvládnout stres a zvlád­ nutelný stres posiluje odolnost jedince vůči dalším možným stresům. Prevence stresu a jeho zvládání v počátečních fázích jeho vlivu je jedním z nejvý­ znamnějších témat a úkolů současné psychohygieny. Uplatňují se přitom tzv. antistresové programy - nej­ různější metody, jejichž podstatou je fyzická a psy­ chická relaxace prostřednictvím imaginace. B. Weiner (1980) pokládá za důležitý předpoklad zvládnutí stre­ su zkušenosti se stresovými situacemi, což bylo potvr­ zeno i empiricky. H. Benson (1975) hovoří v této sou­ vislosti o „relaxační odpovědi“, která je vlastně jakousi antistresovou reakcí: dochází při ní ke snížení úrovně svalového napětí a aktivity mozkové kůry, sní­ žení krevního tlaku a zpomalení dýchání. Účinky antistresových cvičení podporuje především klidné, bezkonfliktní sociální zázemí jedince a jeho životní perspektivy.

Literatura: Cáp, J., Dytrych, Z.: Utváření osobnosti v náročných životních si­ tuacích, Praha 1968. Charvát, J.: Život, adaptace, stres, Praha 1969. Janis, I.: Psychological stress, New York 1958. Lawson, R.: Frustra­ tion: the development of a scientific concept, New York 1965. Ma­ chač, M., Machačová, H, Hoskovec, J.: Emoce a výkonnost, Praha 1985. Mikšík, O.: Člověk a svízelné situace, Praha 1969. Schreiber, V.: Lidský stres, Praha 1992. Stacker, K.H.: Frustration, Stuttgart 1977. Yates, A. J.: Frustration and conflict, London 1962.

Hlad a žízeň

“ (zocesmyslut ve zcehického jak už i zvláddalšírn vládání nejvýtygieny. y - neja psyWeiner ití stre>potvrto sou­ častně snížení ry, sníJčinky klidné, životní

nich siia 1969. Frustra55. MaPraha hreiber, tuttgart

Hlad a žízeň

K udržování života potřebují živočichové přijímat pot­ ravu, vodu a kyslík, které jsou zdrojem tvorby staveb­ ních látek a energie vynakládané na aktivity organis­ mu. Příjem potravy a vody je zajištěn vrozenou potřebou s příslušnými centry hladu, sytosti a žízně v hypothalamu. Umělou stimulací nebo lézí centra hladu lze u pokusných zvířat, laboratorních krys, vy­ volat abnormální žravost (hyperfagii), a naopak dráž­ děním centra sytosti lze u nich vyvolat abnormální od­ mítání potravy (afagie), které může vést až k jejich uhynutí. Potřeba potravy je vzbuzována několika či­ niteli, zejména drážděním fyziologického centra hladu „hladovou krví“, tj. poklesem hladiny glukózy y krvi, na který reagují specifické receptory tohoto centra. Ta­ to potřeba je prožívána jako pocit hladu, v němž se, kromě jiných vlivů, uplatňují interoceptivní dojmy ze stahování stěn prázdného žaludku. Avšak přerušení nervů spojujících žaludek s mozkem nevede ke ztrátě pocitu hladu, a prázdný žaludek není tedy jedinou pří­ činou pocitu hladu, který trvá, i když je žaludek napl­ něn nestravitelnou látkou. Hlad utišuje jedení a ná­ sledné nasycení vedoucí k obnovení fyziologické homeostázy, v tomto případě optimální úrovně glukó­ zy v krvi. Vedle hladu s jeho biochemickým pozadím je nutno rozlišovat apetit, chuť na něco, jako návyko­ vý vztah k jídlu, který je určován jeho hédonickou a nikoli vždy také výživnou hodnotou. Podle možnos­ tí, které subjekt má, je jedení vždy výběrové; bez vý­ běru jedí lidé i těžko stravitelné látky jen v dobách vel­ kého hladovění, jinak mají k potravinám výběrový vztah. Ve výběru, přípravě a konzumaci potravin se uplatňují kulturní faktory: v různých kulturách existu­ jí různá pojetí chutného a nechutného (v některých asijských zemích je např. pochutinou syrová hadí krev), různé způsoby úpravy masa, zeleniny, ovoce, zkrátka různé specifické kuchyně, ale také různé způ­ soby stolování a jedení slouží nejen k ukájení hladu, nýbržmají i povahu různých symbolických aktů (hos­ tiny, recepce) atd. D. Wendt (1989) uvádí model hladu a nasycení, zachycující systém činitelů, které se zde uplatňují (viz. schéma na další stránce).

Hlad je hypoteticky vysvětlován třemi hypotézami: 1. glukostatická hypotéza říká, že hlad je vyvoláván poklesem hladiny glukózy v krvi; 2. termostatická hy­ potéza říká, že hlad vyvolávají vnitřní termoreceptory; příjem potravy je obráceně proporcionální teplotě okolí organismu, vnitřní termoreceptory vyvolávají pocit hladu, když klesá celková produkce tělesného tepla; 3. lipostatická hypotéza: speciální „liporeceptory“ registrují množství meziprodukce výměny látek, které vystupují při vytváření a odbourávání zásob tu­ ku v těle (D. Wendt, 1989). Specifický hlad. Existují nepochybně specifické chuti, obvykle na různé pochutiny (kávu apod.), ale je otázkou, zda existuje také specifický hlad po určitých substancích, vyjadřující biologické potřeby organismu (např. hlad po vápníku, vitaminech), resp. zda se tako­ vé potřeby projevují specifickými chutěmi. C. M. Da­ vis (1928) nechal tři děti ve věku 6-12 měsíců, aby si sami vybíraly potraviny z nabídnutých možností, a zjistil, že vykazovaly „smysluplnou volbu“, tzn. že si vybíraly potraviny obsahující látky, které organismus potřebuje. U zvířat vystupují, specifické hlady po urči­ tých látkách spolehlivěji než u lidí, jejichž jídelníček je často ze zdravotních hledisek zcela problematický, dokonce škodlivý, když jejich strava obsahuje např. nadměrné množství nežádoucího druhu cholesterolu. Nedostatek určitých vitaminů nebo solí či jiných subs­ tancí nemusí vyvolávat příslušné specifické chuti. V konzumaci potravin člověkem se také uplatňují psy­ chologické faktory přejídání u úzkostných osob (je­ dení jako redukce nejistoty). Jedení regulují dále orál­ ní faktory, dojmy z úst, ale i z žaludku, které tlumí pocit hladu již na začátku jedení; pokusné zvíře na­ opak žere, i když je mu uměle zamezen přívod potra­ vy do žaludku voperovanou pištěli, která konzumova­ nou potravu odvádí z těla, ještě než se dostane do žaludku, ale i tehdy, když je mu operativně odstraněn žaludek. Konzumuje více potravy vpravované přímo do žaludku bez účasti kousání, žvýkání a polykání. Mláďata téměř všech živočišných druhů a děti raného věku dávají přednost sladkým potravinám a odmítají hořké, což zřejmě souvisí s tím, že sladké je signálem biologicky prospěšného. U dospělých osob jsou již preference jednotlivých chutí rozdílné a jsou také ur­ čovány alimentárními návyky (např. sladký moučník po masitém jídle). Motivační vliv hladovění je velmi

45

r Hlad a žízeň

silný, masivní potravová deprivace vede u člověka k nevybíravému vyhledávání jídla. Samci některých druhů zvířat (např. australští varani) požírají i vlastní mláďata a lidojedství bylo zaznamenáno i v Evropě v období krutých hladomorů.

tlaku) a charakteristické pocity suchosti v ústech, vy­ volávané dehydratací sliznice. Pocit žízně však nemu­ sí odpovídat skutečné potřebě vody v organismu a ta­ ké pití, podobně jako jedení, je řízeno hédonicky akcentovanými návyky na konzumaci chutných nápo-

tepla

glukózy

preresorpční nasycení žvýkací pohyby

receptory v nose

resorpční nasycení

mechanoreceptory v žaludku

chemoreceptory gastrointestinálního traktu

centrální gluko-termo a „lipo“-receptory

centrální zpracování informací, především v hypotalamu

pocit sytosti Model hladu a nasyceni - sytém činitelů, které se zde uplatňují (B. Wendt, 1989)

Pocity žízně jsou vyvolávány nedostatkem vody v organismu (dehydratací tkání), jehož úroveň vyjad­ řují následující parametry: 1. objem osmotického tla­ ku buněk, 2. objem osmotického tlaku v mimobuněčném prostoru, 3. snížená sekrece slin. Obecně jde o vliv tzv. „husté krve“ (krve s nadměrnou koncentra­ cí krystaloidů, vyvolávající zvýšení osmotického 46

jů, jakož i určitými zvyklostmi (přípitek). Větší potře­ bu vody vykazuje organismus nacházející se v horkém prostředí, protože s tím spojené pocení způsobuje vět­ ší dehydrataci. V hypothalamu jsou umístěna fyziolo­ gická centra žízně tvořená osmoreceptory, které rea­ gují na tlak v buňkách; pro mimobuněčný tlak jsou receptory umístěny ve velkých žilách; v ústech a v jíc-

Hra

,vymuataicky ápo-

ice

;mu

řeém ětlo­ saou íc-

nu jsou speciální receptory, jejichž prostřednictvím jící formou činnosti v dětství. Ranou formou dětské pociťujeme v těchto oblastech suchost („vyprahlé hrd­ hry je tzv. experimentace, jakási zvídavá manipulace lo“). Velká žízeň je způsobována aditivním působením s věcmi, která je analogická funkčním hrám zvířecích výše uvedených vlivů, generovaných stimulací uvede­ mláďat, např. koťat, u nichž tím dochází k procvičová­ ných receptorů. Přebytek vody se z těla vylučuje mo­ ní senzomotorické koordinace, u dětí k vývoji ucho­ čením a pocením, které jsou rovněž regulovány hypo- povacích pohybů, ale i k poznávání vlastností věcí. thalamem. Vodu přijímá organismus nejen v nápojích, Původní funkční hry u dítěte jsou ve druhém roce je­ ale i v potravinách (polévce a fakticky v určitém ho věku vystřídány činnostmi nazývanými fíkční hry, množství ve všech jídlech). „Suchá ústa“ (tj. důsledek v nichž dítě napodobuje dospělé osoby. Ty jsou opět dlouhého hovoru, požívání suchých jídel, kouření, dý­ vystřídány dalšími formami her, z nichž nejvýznam­ chání teplého vzduchu) způsobují tzv. „nepravou ží­ nější jsou skupinové hry s pravidly (např. na schová­ zeň“. Žízeň je motivačně mnohem naléhavější než vanou), v nichž se dítě učí dodržování pravidel, ale hlad a několik dnů neukojená žízeň vede k smrti. i konfrontaci s druhými, což vede k upevňování vědo­ Vztah k alkoholickým nápojům je obvykle apetitivní, mí já a k sebehodnocení. Hru jako výcvik budoucích ale vhodnými nápoji jsou pivo a ředěné víno, ideálním způsobilostí chápal již K. Groos (1896, 1899), jeden z prvních teoretiků hry. Podrobnou srovnávací feno­ nápojem je studená studniční voda. menologii zvířecích i lidských her podal F. J. J. Buytendijk (1933). J. Huizinga v díle Homo ludens (latin. Literatura: Hrající si člověk, 1960, čes. 1971) považuje hru za či­ Katz, D.: Hunger und Appetit, Leipzig 1932. Miner, TtfK (vyd.): nitele kulturního vývoje lidstva. Podle K. Bůhlera The regulation of hunger and appetite, New York 1955. Lakomkin, (1930) je podstatou hry tzv. „funkční slast“, potěšení A.I., Mjagkov, I.F.: Golod i žažda, Moskva 1975. Stavěl, J.: Hlad: z činnost, kterou jedinec sám plně kontroluje a která příspěvek k analyse pudu, Bratislava 1937. přináší žádoucí důsledky. Pojetí hry se buď omezuje na dětské hry, nebo je rozšířeno na hry, resp. zábavy vů­ bec, tj. např. i na sportovní a jiné hry. Určité znaky her Hra dokonce dovolují rozšířit pojetí hry i na mezilidské vztahy (vzájemné uplatňování určitých strategií, ana­ Ačkoliv se domníváme, že dobře víme co je hra, její logicky jako u šachu, za účelem zisku - výhry). Feno­ uspokojivou definici podat nelze; lze ji jen charakteri­ mén širšího pojetí hry jako zábavy je velmi různorodý, zovat jako činnost, která přináší uspokojení sama o so­ takže sotva může být vytvořena uspokojivá jednotná bě (je sebezpevňující, „intrinsicky motivující“), kterou teorie hry. Za jistý druh hry může být pokládána i tvo­ lze pozorovat u dětí i zvířecích mládat, ale i u dospě­ řivost v mnění a jinde, jakož i zajímavá práce. lých lidí a zvířat. Z uvedeného lze usoudit, že hra má Pozoruhodná teorie dětské hry vystupuje ve vývo­ instinktivní základ, že je to vrozená, a tedy biologicky jové psychologii J. Piageta (1951), podle něhož se hra účelná aktivita, ale o tom, jakou má funkci, byly ve­ vyvíjí z přirozeného dětského autismu a subjektivismu deny spory. Zdá se však, že biologická funkce hry v konfrontaci se světem dospělých. Svět hry je návra­ u dětí a zvířecích mládat spočívá v přípravě na život: tem a setrváváním v autistickém světě, v němž dítě hry raného věku mají povahu tréningu senzomotoric- inscenuje své představy o světě i svá neuskutečněná kých funkcí a hry starších dětí „na někoho“ (např. „na přání. Proto se dětská hra stává významným psychotatínka a na maminku“) umožňují vpravovat se do ro­ diagnostickým nástrojem (tzv. scénotest G. von Staablí vystupujících v sociálním okolí dítěte a do světa do­ sové, 1951, v němž dítě pomocí figurek sestavuje ně­ spělých. Hry dětí jsou přirozenou součástí jejich soci­ jakou scénu, kterou pak interpretuje, např. figurka alizace a u dětí školního věku tzv. didaktické hry umístěná v kleci se lvem je pan učitel). Předstupněm umožňují lepší výsledky jejich řízeného učení. U dětí hry je „opakování samo pro sebe“, tj. opakování čin­ vystupuje velmi nápadná potřeba hry: dítě je hravé nosti, kterou dítě již ovládá, např. opakovaná manipu­ a v hraní si tráví velké množství času, hra je převažu­ lace s nějakým objektem, která je zpevňována „funkč­ 47

Hra

ní slastí“, potěšením z toho, že dítě tuto činnost ovlá­ dá. Vlastní hra pak vystupuje, když dítě opakuje urči­ tou činnost s obměnami, což se objevuje na konci 4. měsíce věku. Vývojově vyšší je symbolická hra, vystupující v období mezi 2. a 7. rokem věku, která odpovídá pokroku ve vývoji inteligence, kdy určité objekty jsou zastupovány jinými objekty (např. auto­ mobil krabicí nebo bednou). Současně se ve hře uplat­ ňuje nápodoba světa dospělých. Později se objevují skupinové hry s pravidly, soutěživé a některé součas­ ně kooperativní. Důležitým aspektem dětské hry je vytváření iluzorního světa vedle světa reálného, umož­ ňující náhradní uspokojování. Existuje celá řada tří­ dění dětských her, např. Ch. Bůhlerová (1928) rozli­ šuje: - funkcionální hry: manipulační činnosti sloužící roz­ víjení senzomotorických funkcí, jejich nejpůvodnější formou je experimentace s objekty; - fikcionální hry: objevují se začátkem 2. roku věku jako „úkolové hry“ (dítě např. krmí panenku, ukládá ji ke spánku, hraje si na kočičku a mňouká); objevuje se v nich představivost dítěte, jeho tvořivost a sociální zkušenost a řadí se sem také receptivní hry (prohlíže­ ní obrázků, poslech pohádek apod.); - konstrukční hry: začínají rovněž v 2. roce věku a spočívají v tom, že v nich dítě z různých materiálů něco konstruuje (staví z kostek věž, z písku dělá bá­ bovičky, později si hraje se stavebnicemi a mechanic­ kými hračkami, např. autíčky apod.). Uvedená klasifikace se týká jen her individuálních a není zdaleka úplná. Dítě si zpočátku hraje samo, později vedle druhých dětí a posléze s nimi a postupněnapodobuje činnost dospělých („vaří, kouří“ jako maminka, jako tatínek „čte noviny“). Koncem před­ školního a začátkem školního věku se při hraní dítě sdružuje, resp. hraní je složkou sdružování (parta klu­ ků si rozdělí role a hraje si na válku atd.). „Děti si hra­ jí nejprve gamy (samostatná hra), potom vedle ostat­ ních (paralelní hra) a nakonec spolu (sdružující a kooperativní hra)“ (S. Millarová, 1978). Skupinové hry jsou však kooperativní a kompetitivní, tj. soutěži­ vé, když je dítě zároveň členem nějakého družstva, které hraje proti jinému družstvu. Sociální hra začíná dříve než skupinová, v jistém smyslu je sociální hrou již ono známé a rané „paci-paci“ a jiné hry s dospělý­ mi. Skupinové hry jsou prováděny obvykle s vrstevní­ 48

ky a s dětmi přibližně stejného věku a u jedinců se v nich projevují již dominantní a submisivní sklony a různé rysy osobnosti. Ve věku mezi 8. a 12. rokem dochází k vytváření part, z nichž některé mohou být příležitostně také jakýmisi sportovními družstvy, které hrají proti družstvu jiné party, nebo uvnitř téže party dojde k rozdělení na dvě družstva. Určité druhy skupi­ nových her s pravidly zanikají (např. na honičku) a ob­ jevují se hry sportovního typu (kopaná, nohejbal atd.) Již v předškolním věku se objevují rozdíly ve hrách chlapců a dívek: chlapci tíhnou k hraní si s mechanic­ kými hračkami a k vystupování v mužských rolích (hry na vojáky), děvčátka mají ve svých hrách sklon přebírat ženské role, hrají si s panenkami, kočárky, „na domácnost“ apod. Dá-li se dětem předškolního věku k dispozici velká papírová krabice, chlapci si z ní udě­ lají „tank“, kdežto děvčátka „pokojíček“. V těchto rozdílech se uplatňují genetické vlivy i vlivy výchovy (rozdíly ve výchově chlapců a děvčat). Jsou tu ovšem i hry společné. Zdá se, že nejlepší vysvětlení psychologické pod­ staty hry podal K. Búhler (1924). Přijal Groosovu teorii hry jako přípravy na život, což je podle něj evolucionistícké správné vysvětlení, které je třeba doplnit o hledisko subjektivní motivace hry. A tím je podle Bůhlera již výše uvedená „funkční slast“, která způso­ buje nejprve opakování pohybů, které se postupně roz­ víjí ve složitější činnosti (na to poukázal také J. Pia­ get). Nicméně uvedené vysvětlení se vztahuje spíše jen ke genezi her a jejich vrozené podstatě, nepostihu­ je však jejich pestrou fenomenologii. Autorem pozo­ ruhodné fenomenologie hry je H. Scheuerl (1994), který současně podal dosud nejrozsáhlejší srovnávací studii různých pojetí hry. Scheuerl rozlišuje následují­ cí druhy her: 1. pohybové hry (příkladem je dětské hřiště plné pohybu, skákání, běhání, házení a chytání, houpání se, klouzání, lezení, poskakování atd.); vše, co děti na hřišti spontánně provádějí je hra (pohybové vyvrcholení představuje tanec) a pohyb je zde výra­ zem pohybové živosti dítěte, jeho potřeby pohybu; 2. výkonové hry: projevuje se tu již zaměřená činnost, v níž jde o výkon, jako je tomu v různých sportech („sport je protiextrém hříček“); 3. hry zobrazovací po­ vahy (hry na někoho a na něco, např. na strážníka, na letadlo) vyjadřují představivost dítěte; 4. hry s po­ vahou tvorby reprezentují velmi širokou paletu her

Hra

:ů se dony )kem u být které party kupiaobatd.) lirách anicolích sklon f, „na věku iuděěchto :hovy všem

pod1S0VU

i evojplnit podle půsoěroz. Piaspíše stihupozo994), ávací idujíětské ptání, ; vše, bové výrarybu; most, rtech :í poa, na 5 poi her

od hraní si se zástupnými objekty (hůl = samopal) až po organizaci skupinových her - v každé tvorbě je pr­ vek hry. Scheuerlovo široké pojetí hry spočívá na předpokladu, že vývoj her je založen na kontinuitním stupňování pohybu a imaginace a na pojetí příbuznos­ ti her, např. mezi poskakujícím dítětem, hráčem karet, sportovcem a hercem, které je sice zajímavé, ale v Scheuerlově teorii nedostatečně prokázané. Slovo hraje používáno v mnoha významových souvislostech (hra světel, hra divadelní, hudební, dokonce hra jako interpersonální fenomén ovlivňování jednoho jedince druhým - E. Berne a další). Tento široký význam slo­ va hra ztěžuje její přesnější vymezení i hledání spo­ lečných znaků a třídění her. Je však možný také de­ duktivní postup: z určité hypotézy o hře dospět k tomu, co je fenomén hry, přičemž taková hypotéza musí respektovat pozorovaná fakta. Co mají společné­ ho takové hry, jako jsou šachy, karty, hry na automa­ tech, sportovní hry, herecké role, hra na hudební ná­ stroj, hra se stavebnicí, s pískem, s jinými na honičku nebo na fanty atd.? Kde končí hra jako příprava na ži­ vot a začíná hra jako zábava? Existují rozdílná pojetí her od biologistických, resp. evolucionistických (H. Spencer, 1855, K. Groos, 1896, 1922) až po sociologistické (J. Huizinga, 1938), psychologicko-funkcionalistické (K. Biihler, 1927) a fenomenologistické (E J. J. Buytendijk, 1933). Kriticky tato a jiná pojetí analyzoval a srovnal H. Scheuerl (1991).1 Podle H. Spencera zvířata spotřebovávají svou energii na bez­ prostřední uspokojování potřeb; člověku umožňuje lepší výživa mít nadbytek sil, který ho nutí k jejich odreagování, a to se děje hrou, „tendencí k nadbytečnému a nenutnému cvičení schopností, které odpočívaly“. U koťat hrajících si s klubíčkem je celá tato hra „dra­ matizací lovu kořisti“ a podobně je tomu u dětí pečujících o své pa­ nenky („dramatizace činů dospělých“). V jiných případech, např. hrách chlapců na válku, je to uspokojováni instinktů, resp. projev „lásky k vítězství“, která je korelátem úspěchu v boji o bytí a která se projevuje i u šachovnice, když není příležitost k fyzickému boji. „Orgány, které si během klidu odpočihuly, vykazují sklon dostat se lehčeji do stavu vzrušení a přejít k ideální činnosti, jestliže jim chy­ bí činnost reálná, a tak propadají ochotně nějákým umělým způso­ bům cvičení jako náhražce přirozených způsobů cvičení“ (Spencer). Podobný náhražkový charakter mají estetické činnosti. Hra tedy plyne z nadbytku energie a z nedostatků příležitosti k přirozené čin­ nosti; u člověka jsou jejími zdroji instinkt a intelekt.

'Výklad Spencerovy, Groosovy, Bůhlerovy a Bůytendijkovy teorie hry zde podáváme podle tohoto pramene.

K. Groos soudil, že zdánlivě neúčelná, resp. samoúčelná hra má přece jen hlubší smysl. Hra je převažující činností v dětství, které je obdobím přípravy pro život. Stejně je tomu u mláďat vývojově vyš­ ších druhů zvířat. Příprava na život je jednak funkcí výchovy, ale má také instinktivní základ, je to období učení, u člověka nejdelší - člo­ věk má nejdelší dětství. Hra je v tomto smyslu druhem sebeutváření (Selbstausbildung) vývojově vyšších živočišných druhů. U zvíře­ cích mláďat i u dětí pozorujeme zpočátku nejisté dotýkání věci a experimentaci, u zvířat pohybové hry (např. skoky u gazelích mlá­ ďat, u koťat hry se zdánlivou kořistí). Zvíře přesahuje své instinkty, stává se „self made animal“ a vykazuje později „vlastni iniciativu“; ve větší míře než u pouhých instinktivních her je u opic nápadné „hravé napodobování a experimentováni“ podobně jako u dětí. Hra je v tomto smyslu „sebevytvářením“ životních návyků a „experi­ mentální hry jsou první školou inteligence“ (experimentováním se zde míní dvojí: dotykové zkoušení vlastních orgánů a dále manipu­ lování s různými objekty). Děti projevuji větší bezmocnost než mlá­ ďata zvířat, a proto i jejich vývoj her je jiný; objevují se zde formy, které jsou zvířatům cizí. To je ovšem způsobováno také jinou so­ ciální situací dětí, jejich usměrňováním dospělými. Také u dětí má lezení, poskakování, běhání apod. instinktivní původ (instinktivní hry). Pak přichází ke slovu nápodoba, experimentování s vlastním hlasem (broukáni, žvatlání) a napodobováni řeči dospělých přivádí dítě k osvojené mluvené řeči (dítě rádo opakuje slyšená slova a po­ jmenování věcí v obrázkových knížkách), k rozmluvám s panenka­ mi apod. Utváření člověka má čtyři způsoby: 1. neúmyslné cizí utváření (vliv prostředí), 2. neúmyslné sebeutváření (dětské hry), 3. úmyslné cizí utváření (rodinná a školní výchova), 4. úmyslné sebeutváření (vědomá sebevýchova). Cvičnou hodnotu mají i hry do­ spělých (např. bojové hry u přírodně žijících národů, rytířské hry středověku) a experimentování v dospělosti vede k objevování, vy­ nalézání a k produkci (domácí kutilové). Ve vývojově vyšších kul­ turách znamená dělba práce jednostrannost, a tak pro úředníky, uči­ tele apod. znamenají pohybové hry jakési doplňování jejich profesní jednostrannosti, ale i u sedláka hra v kuželky znamená doplněni je­ ho fyzické práce, neboť je to také činnost duševní. Ve hrách dospě­ lých se také uplatňuje soutěživost (vítězství jako symbolický, resp. i materiální zisk). „V estetickém požitku nacházíme hru vnitřního spoluprožívání, které nám nabízí ideální obohacení našeho lidského bytí“; umění nám nabízí doplnění „neharmonického reálného proží­ vání oním ideálním a harmonicky uspořádaným bytím, které nazý­ váme bytím krásy“ (Groos). Hra neznamená uvolnění a odpočinek, dítě i zvířecí mládě si hraje pokud síly stačí. Hra jako odpočinek se objevuje až u dítěte školního věku a v dospělosti, ale ve hře se ne­ zbavujeme ani tak námahy, jako spíše nutnosti práce: „V osvoboze­ ní se od tlaku a nutnosti vážného života získává teorie zotavení te­ prve svůj hluboký význam“ (Groos). Hra je v tomto smyslu doplněním práce: naše bytí má dvě zážitkové sféry s vlastními po­ city, zaměstnáni a rodinný život; v rodině se zapomíná na práci a na­ opak. A také hra má takovou zážitkovou souvislost: „Z rozličných sfér vážného života s jejich vztahem ke skutečnosti a jejím naléha­ vým úkolům přestupujeme do bezstarostné sféry hry s jejími iluze­ mi, do níž vstupujeme dobrovolně...to již není jen doplněni, ale sou­ časně také osvobození...Ve hře se osvobozujeme od tvrdé nutnosti mušení (des Můssens). S náladou nenucenosti a rádo-chtěni (Ger-

49

Hra newollens) otevíráme dveře k jejímu světu zdání, tak jako vstupuje­ me ze zaprášené ulice oddychnout si do krásné zahrady, kterou od­ dělují vysoké zdi od shonu a spěchu dopravních cest. Tato nálada se působivě šíří jako zlaté tkanivo celou sférou hry“ (Groos). K. Bůhler, na rozdíl od S. Freuda (1920), který ve hře spatřuje slast z odreagovaného napětí, spatřuje ve hře naopak již zmíněnou „funkční slast“, spojenou se vznikem a udržováním určitého stupně napětí a aktivity. „Všude v říši zvířat až k atnébám, kde v adekvát­ ním, třeni prostém pohybu těla se dospívá k vybití nashromážděné­ ho přebytku síly, povstává funkční slast“ (Bůhler). V nervovém systému nashromážděné vzrušení je zdrojem této funkční slasti: „v oblasti dětské hry a (snad odtud) v umění a nadto v naší, primár­ ními životními zájmy řízené práci v povolání lze nalézt stoupání a zušlechťování funkční slasti. Je zabudována v dětské hře, v dalece vysazených, prospektivních cílech předcvičování tělesných a du­ ševních schopnostech dítěte... Vystupňován a zušlechtěn, systema­ ticky vybudován, vystupuje fenomén funkční slasti ve hře dítěte a v umění“ (Bůhler). Ale nejde tu jen o prosté uvolnění nadbytku sil v primitivním smyslu; zdroj funkční slasti je usměrňován „uspořá­ danými drahami“, projevuje se účelně. „Dítě si hraje od rána do ve­ čera až k unaveni... Primitivní člověk tancuje propadnuv rytmice a opilý pohybem až k úplnému tělesnému vyčerpání,“ píše Bůhler a ve své teorii hry se odvolává na výzkumy „národních dětských her“, jež u vídeňských dětí prováděla H. Hetzerová, která dospěla k závěru, že dětská hra je ovládána principem formy či „vůli k for­ mě“ (Formwille). Podle Bůhlera hrající si dítě a umělec mají to spo­ lečné, že mají právě tuto „vůli k formě“: dítě je citlivé a chtivé po formách a formulích ve společných hrách a uplatňuje zde i svou fan­ tazii; čím je dítě mladší, tím více je zřejmě, že v jeho hrách vystu­ pují „autochtonní momenty formy“, které Groos nazývá „experi­ mentální hry“. Tři čtvrtě roku staré dítě upouští nebo odhazuje hračku, ale vyžaduje mít ji znovu a opakuje to až do vyčerpání tr­ pělivosti dospělého. Jaký to má význam? Je to slast, tvrdí Bůhler a „podnět ke stále nové účasti na něčem“, který působí funkční slast: „Činnost, která je vybavena funkčníslastí a touto funkční slastí je přímo nebo přímo pro ni udržována, chceme nazývat hrou, nezáleží na tom, co jiného může vykonat a v jaké účelové souvislosti může být zabudována.“ Posléze Bůhler uvádí, že „ve hře znamená život­ ní síla funkční slast“, která „pro nejvyšší stupej duchovního vývoje znamená tvůrčí radost“. Hra je v tomto smyslu chápána jako druh tvořivosti, resp. tvořivost jako druh hry. Buytendijk odmítá především Groosovu teorii pohybových her: ptáci se učí létat, jiná zvířata běhat, skákat, šplhat átd., ale pokud tu není vazba chování na nějaký předmět, není to hra. „Hra je vždy hraní s něčím.“ To, že hra je příjemná činnost, není důvodem k to­ mu, aby všechny příjemné činnosti byly nazývány hrou. Také Groosovo protipostavení hry proti vážným činnostem není případné, ne­ boť děti berou své hry velmi vážně. Již filozof I. Kant na příkladu procházení se ukázal, že vedle práce a hry existují ještě jiné aktivi­ ty, které se od obou uvedených podstatně liší. Existují i slastí ak­ centované výrazové pohyby a symbolická jednání. Když je dítě fi­ xováno na zaměřenou činnost, ať je to jídlo nebo plnění nějakého úkolu, sklon ke hře se zmenšuje nebo úplně mizí. Existuje přechod aktivity ke hře a přechod hry ve sport: když dítě manipuluje s mí­

50

čem, ale nepohazuje s ním, nýbrž zachází s ním podle určitých pra­ videl, která jsou fixována, nebo jím hází na cíl, je to již hra s míčem. V pozdějším stadiu, když se podrobuje fixovaným pravidlům čin­ nosti s předepsaným cílem ve formě maximálního výkonu nebo do­ konalosti provedení pohybů, je to již sport. Existuje tedy vývojová sekvence: příjemné pohyby - hry - sport: čím více je aktivita za­ měřena na cíl, činnost má determinovaný průběh a „všechny vitální a duchovní procesy jsou vázány na stabilní podmínky, tím více us­ tupuje hraní do pozadí“ (Buytendijk). Poskakováni, hrabání, házení rukama atd. nejsou hry, nýbrž projevy puzení k pohybu (typickým příkladem jsou kruhové, resp. opakované pohyby beze smyslu). Te­ prve když pohyby vytvářejí vztah subjekt-objekt, lze hovořit o hře, ale jen za dalších výše uvedených podmínek. Pozorujeme-li bojové hry dvou zvířat nebo fotbal či hru v šachy, ukazuje se, že každá hra se musí vyvinout. Procházení se, tančení, veslování, lyžování a jiné příjemné pohyby těla vykazují jen změny v intenzitě a tempu, ale ni­ koli v průběhovém tvaru pohybu samého. Každá hra začíná pohy­ bem, ale ten směřuje k předmětu (např. k míči), aktivita předmětu (míče, spolu- či protihráče) vyvolává opět reakce hráče a určitý efekt. „Krátce řečeno: hraní není jen to, že si někdo s něčím hraje, nýbrž také to, že něco si hraje s hráčem... Každá hra vyžaduje hřiš­ tě, hrové pole, ev. herní pravidla“ (Buytendijk). Dynamiku hraní prozrazuje „hra lásky“, je to střídání napětí a uvolnění: tak chápe­ me, proč ve hře lásky, ale také v jiných hrách, se stále vrací pokou­ šení, umělé vytváření distance, a tím napětí, které musí najít cestu zpět a dosáhnout pocitu uvolněni. Co je objektem hry? Je to vždy něco, co má obrazovost (Bildhaftigkeit): „Sféra hry je sférou obra­ zů, a tím i sférou možností a fantazie“ (Buytendijk). Jsou objekty, které dávají podněty k primitivním hrám, např. míč, který vzbuzuje „vitální obrazotvornost“ svou labilitou, jinými jsou amorfní subs­ tance, jako jsou písek a bláto - to je „patické působení amorfních substancí, které ustupují, dají se hníst... mohou být vším, obsahují možnosti a překvapení“ - „hráno je jen s obrazy, které hrají také s hráčem“ (Buytendijk).

Z uvedených teorií je zřejmé, že se pojetí hry, jejích druhů, hranic a psychologické podstaty velmi liší a že tak diferencovaný fenomén, jakým je hra, vyžaduje velké badatelské úsilí, které by přineslo jednotnější a plauzibilnější teorii.

Literatura: Bruner, J.S., Jolly, A., Sylva, K.: Play, its role in development and evolution, London 1976. Buytendijk, F.J.J.: Wesen und Sinn des Spiels, Berlin 1933. Elkonin, D.B.: Psychológia hry, Bratislava 1983. Groos, K.: Die Spiele des Menschen, Jena 1899. Huizinga, J.: Homo ludens, Praha 1971. Millarová, S.: Psychologie hry, Praha 1978. Russel, A. : Das Kinderspiel, Můnchen-Basel 1969. Scheuerl, H. : Das Spiel, Weinheim-Basel, sv. I., 12. vyd. 1994, sv. II., 11. vyd. 1991. Poznámka: K. Bůhler své teorii hry nevěnoval žádnou knižní mo­ nografii.

Hromadné chování irčitých praira s míčem, vidlům činnu nebo do­ ly vývojová aktivita zachny vitální tím více us­ mání, házení i (typickým myslu). Teivořit o hře, te-li bojové e každá hra >váni a jiné npu, ale ničíná pohy1 předmětu :e a určitý ščím hraje, aduje hřišniku hraní tak chápeací pokounajít cestu Je to vždy érou obraiu objekty, ' vzbuzuje irfní subsamorfhích , obsahují hrají také

y, jejích liší a že yžaduje notnější

ment and Sinn des iratislava zinga, J.: ry, Praha Scheuerl, , 11. vyd.

ižni mo-

Hromadné chování Předhistorii problému hromadného chování tvoří té­ ma chování davů, resp. „psychologie davů“ (G. Le Bon, 1891, čes. 1897, 1946; S. Sighele, 1893, G. Tarde, 1898). Šlo tu o problematiku dvojího druhu: chování davů jako takových a chování jedince v davu. Tato problematika však byla zpracována spíše filozoficky. Nicméně klasické dílo G. Le Bona a jeho hlavní teze (až na jeho spekulativní domněnky o „duši davů“ a ji­ né) byly vcelku přijímány až do doby empirického vý­ zkumu „hromadného chování“, jako je např. chování lidí v průběhu přírodních a jiných katastrof. Téma by­ lo tedy rozšířeno z davů jako aktuálně aktivovaných a činných lidských agregátů (shluků) na psychologii mas, jako je např. problém šíření poplašných zpráv na určitém území apod. Původní Le Bonova charakteris­ tika davu jako neorganizovaného dočasného společen­ ství, seskupení lidí reagujících jednotně na určitou si­ tuaci, a zejména jeho „psychologické charakteristiky davu jako společenství“, v němž dochází k vystupňo­ vané afektivitě, snížené kritičnosti, uvolnění zábran a k vytvoření společného ohniska pozornosti, je v pod­ statě správné, sporný je však výklad těchto skutečnos­ tí, např. aktivací jakýchsi psychických atavismů. P. R. Hofstátter (1964) vytýká Le Bonovi správně ne­ dostatečnou diferenciaci davových fenoménů. K da­ vovým fenoménům patří vehni pestrá směs aktivit, které mají řadu společných znaků, ale liší se motivy, jež je vyvolávají. Patří sem kromě jiného rabování, plundrování, lynčování, ale také např. panika. Kromě toho tu pojem davu není dostatečně odlišen od shro­ máždění typu posluchačstva přednášky nebo divadel­ ního publika apod. Dále Hofstátter poukázal na prob­ lematičnost Le Bonových postulátů o podstatě davu, které srovnává s pojetím prahordy u S. Freuda. F. Jodelet (1987) soudí, že v davu je vyvolávána iluze mo­ ci a univerzality, což vede k psychické „infekci“ vyús­ ťující nezřídka v akci. Mezi příslušníky davu se objevuje jakási psychická afinita, ale je rozdíl mezi davem, který prchá, a davem, který útočí nebo jen ně­ čemu přihlíží. Toto klasické pojetí davu, v němž se uvolňují nevědomé iracionální síly, je poplatné du­ chovní atmosféře doby, v níž vznikalo (sociální prob­ lémy konce minulého století). Bylo dále rozvedeno

španělským spisovatelem a filozofem J. Ortegou y Gassetem (čes. 1933), který je vztahuje ke krizi své sou­ časnosti, jejímž produktem je „davový člověk“, primi­ tiv s paradoxní psychologií (hladový dav zapalující pekárnu). Krizí evropské kultury je „vzpoura davů“, jejímž příkladem je podle Ortegy y Gasseta italský fa­ šismus. Jinou filozofii davu vypracoval rakouský spi­ sovatel E. Canetti (1981, čes. 1994). Pokud se chová­ ní jedince v davu týče, iracionální reakce a ztráta zábran je vysvětlována tím, že davová situace vytváří anonymitu (být v davu znamená být anonymní).To je patrně sice podstatný, ale nikoli jediný znak a je opět třeba rozlišit různé druhy davů. Z hlediska aktivity se rozlišovaly davy útočné, útěkové, davy vytvářející se při hrách a další. Existují tu však i hlubší rozdíly historicko-společenské, resp. rozdílné společenské sou­ vislosti: protižidovské pogromy v bývalém carském Rusku mají s lynčováním černochů americkým Ku-Klux-Klanem společný motiv nenávistné xenofobie či rasismu, ale tato motivace má různou genezi společensko-historickou (proto nelze srovnávat s americ­ kým rasismem rasismus českých „skinheadů“, resp. některých jiných skupin, i když přebírají hesla americ­ kých, a dokonce i nacistických rasistů). Účast jedince na akcích útočného davu má různou motivaci a útočné davy jsou různého druhu, patří sem i oprávněné revo­ luční akce. Člověk ocitající se v davu se mění, je jiný než mimo dav, je-li v davu, narůstá v něm pocit moci a současně se v něm uvolňují nevědomá pudová hnutí a zvyšuje se jeho sugestibilita. Také Le Bonovo tvrze­ ní, že davy jsou ničivé a slepé, patří spolu s uvedeným pojetím jedince v davu k tomu, co bychom nazvali klasické pojetí davu, resp. davových fenoménů. Již ta­ ké Le Bon tím, že k davům řadil i velké skupiny (měš­ ťané, sedláci), vytvářel přechod k psychologii mas. Nověji definoval dav K. Young (1946) jako „shromáž­ dění značného množství osob okolo středu nebo bodu společné pozornosti“; přirovnává to k seskupování že­ lezných pilin kolem magnetu. V období, které se vy­ značuje již přechodem k psychologii mas, se také u R. W. Browna (1954) objevuje klasifikace davů (viz schéma na násl. straně). Podle sociologa J. Szczepaňského (1966) tu podá­ váme podstatné znaky fenomenologie davu: „Dav je přechodným shromážděním většího množství lidí v prostoru dovolujícím bezprostřední kontakt, shro­ 51

Hromadné chování

mážděním reagujícím na stejné podněty podobným nebo identickým způsobem. Lidé v davu jsou spojeni psychickou vazbou skládající se z podobných nebo identických emocí a pudů, vyvolaných týmiž podněty. Dav nemá žádné ustálené organizační normy ani žád­ ný soubor norem morálních. Jeho vliv na členy vyplý­ vá z emocionálně pudové vazby. V davu se uplatňují primitivní, ale silné pudy a emoce, nebrzděné žádný­ mi etickými nebo organizačními normami. Existují různé druhy davů, z nichž nejznámějším a nejčastěji popisovaným je dav agresivní, jehož projevy jsou

Americký brigádní generál C. T. Lanham (1943) ana­ lyzoval řadu případů paniky během válečných opera­ cí. Historicky vzato, jednou z nejvýraznějších byla pa­ nika, kterou zapříčinila drtivá porážka italských vojsk v první italsko-etiopské (habešské) válce r. 1896. Po útoku nepřítele, když selhalo italské dělostřelectvo, vojáci zahazovali pušky a dali se na bezhlavý útěk; důstojníci, kteří se jim v tom pokusili zabránit, byli inzultováni. Z 15 000 vojáků, mnohem lépe vyzbro­ jených než nepřítel, se zachránilo jen 3500 mužů. Chování jedince v davu charakterizoval J. Szczepaňdavy

shluky

agresivní

únikové

lynčující terorizující

publika

akviziční

výrazové

nahodilá

záměrná

panika

v neorganizovaných davech

v organizovaných davech

rebelující Klasifikace davů (R. W. Brown, 1954)

např. lynč, teroristické akty a pozdvižení... Agresivní ski (1966) takto: „Potlačované uvažování a dezindividav se objevuje ve třech různých formách: dav lynču­ dualizace posilují pocit solidámosti s celým davem. jící, tj. dav pronásledující jednoho člověka; dav terori­ Vedou také k oslabení pocitu významných etických zující, známý z pogromů nebo jiných teroristických a právních norem. Dav vyvolává silný pocit správnos­ aktů směřujících proti určité kategorii osob nebo proti ti realizovaných akcí. Emocí navozené způsoby jedná­ skupinám; dav bojující, jaký se objevuje v době ní nejsou kriticky hodnoceny rozumem. Nadto citové vzpour nebo stávek, kdy se napadená demonstrace ne­ napětí panující v davu zvyšuje pocit vlastní moci bo sběh začíná bránit neorganizovaným způsobem.“ a znemožňuje pocit odpovědnosti za prováděné činy... Nejčastějšími příčinami lynče v USA na začátku pa­ V důsledku těchto jevů jednají členové davu podobně desátých let byly vraždy (41 %) a smilstvo (19,2 %). jako lidé, kteří jsou pod sugestivním vlivem.“ Zatím­ Specifickým davovým fenoménem je panika: podle co u útočících davů se zvyšuje pocit moci, u prchají­ E. G. Boringa (1960) paniku umožňují určité psychic­ cích davů jsou jedinci, kteří je tvoří, ovládáni pudem ké stavy jako strach a neklid, pocit blížící se hrozby sebezáchoýy. Základními znaky davové akce jsou a nebezpečí, u vojáků prožívání porážky, ale mohou se psychická nákaza (ve stavu zvýšené sugestibility) a ře­ uplatňovat i příčiny vnější, jako je prostředí s extrém­ tězová reakce. Zvláštní tematiku tvoří vůdcové davu, ní temperaturou, u armád nedostatek zbraní, munice jediňci provokující akci či dávající k ní podnět, kteří a velké ztráty, dále šířené zvěsti, u vojsk protikladné se často staví i do čela útočícího davu. Mohou to být rozkazy, ztráta dobrého velitele, přičemž paniku náboženští a političtí fanatikové (např. Savonarola, umocňují i různé fyziologické a psychické stavy (úna­ jenž vyvolal pustošivé ničení), kteří mají, jak uváděl va, nedostatek spánku, deprese, hlad, neznalost situa­ Le Bon, „fascinující sílu“ a prestiž, „moc, která ochroce, ztráta důvěry, nízká morálka a disciplína a další). muje všechny naše kritické schopnosti a naplňuje naši

52

Hromadné chování

943) atta­ ch operai byla paých vojsk 1896. Po třelectvo, ivý útěk; ánit, byli svyzbro0 mužů, zczepaň-

ná

zindividavem. tických rávnosjednácitové í moci i činy... )dobně Zatímrchajípudem e jsou 0 a ředavu, :, kteří to být tarola, iváděl ichroenaši

duši úžasem a úctou“; davy potřebují vždy hotový ná­ zor, který nezáleží na pravdivosti, ale na prestiži. Akce davu burcují emociogenní hesla. Impresionistickou „psychologii davu“ nahradil koncept hromadného chování, který se připravoval v USA již ve dvacátých létech našeho století a vyústil v systematické zkoumání chování lidí v situacích ka­ tastrof (D. W. Chapman, 1962), ale i při epidemiích, mobilizacích, v situacích vyvolávajících paniku (N. J. Smelser, 1962) a dalších; zachovala se i proble­ matika drancování, teroru a jiných projevů davové ag­ resivity. Fenomén hromadného chování se tu neome­ zuje již jen na dav, ale na prostorově difuzní „masové chování“: např. středověký flagelantismus se projevo­ val tím, že davy bičujících se náboženských fanatiků táhly určitými evropskými zeměmi. Současně to však byl masový jev, stejně jako jiné méně četné případy náboženské hysterie, které se objevovaly ve všech křesťanských zemích. W. R. Heinz (1994) charakteri­ zuje předmět hromadného chování takto: „Předmětem oblasti teorií kolektivního chování je spontánní spolu­ působení individuí v množstvích lidí, skupin nebo hnutí, kteří se vně etablovaných institucí a nekonvenč­ ními prostředky zasazují za prosazení svých potřeb, zájmů a přesvědčení.“ Jedním z předchůdců současné­ ho pojetí hromadného chování byl S. Freud (1921) svou „Massenpsychologií“. Nové explanační kon­ strukty zavedl v této oblasti R. H. Turner (1964): „emocionální nákaza“, „konvergence chování“ a „vyvstání norem“. Sociologické podmínky hromadného chovám stanovil N. J. Smelser (1972). Nejzávažnější jevy tu představují teroristické skupiny, rasistická hnu­ tí, destruktivní aktivity fotbalových „fanoušků“ a nor­ my některých pseudonáboženských sekt (např. hro­ madné sebevraždy nebo krvavé oběti satanistů). Psychologické aspekty těchto jevů musí být zkoumá­ ny v souvislosti se sociologickými jevy, resp.společensko-ekonomickými, politickými a kulturními zvláštnostmi, zejména krizemi. O. Mikšík (1980) v té­ to souvislosti hovoří o „disinhibici primitivního so­ ciálního chování“, tj. o ztrátě či odtlumení zábran, a soudí, že tu jde o podobu s „impulzivně reaktivním chováním na infantilním, dětinském stupni“. Za typic­ ké příklady považuje: projevy diváků ve „vyhrpcé-

ných situacích sportovních střetnutí (čím je výsledek nejistější, tím vyšší prožitkovou hodnotu střetnutí ob­ sahuje, tím výrazněji uvolňuje korové tlumení emoci­ onality), některé projevy náboženského mysticismu a „pobláznění“, jako jsou např. projevy vztahující se k „zázračným“ místům a událostem, dále „jevy po­ bláznění hudbou, rytmem“, projevující se „hromad­ ným vytržením a převáděním mocných smyslových dojmů do motoriky, impulzivních rytmických pohybů vedoucích až k extázi a hromadnému projevu, který může ústit i do výtržnictví“ (považuje je za „animální vyjádření extáze ze struktury smyslových podnětů ve specifické extázi motorické a akční“). Podle Mikšíka lze v „erupci hromadného chovám“ najít tri základní typy „uvolňování psychických otřesů, a to: paniku, výbuch agrese a „masovou hysterii“. Masová hyste­ rie, analogická hysterické reakci jedince, vzniká „v okamžicích, kdy se sociální soubor ocitá ve vyhro­ ceném konfliktu působnosti protikladných pohnutek cílového chování stejné síly (naléhavosti), afektivně impulzivního kolísání mezi několika možnými volba­ mi, stejně beznadějnými či nevedoucími k řešení vy­ hrocené konfliktové situace“. Někteří psychoanalytikové ve spojení s marxistic­ kou ideologií (které je charakteristické pro zvláštní ka­ tegorii nekritického intelektualismu, jako např. u W. Reicha, 1933), se pokusili „vysvětlit“ určitá po­ litická hnutí z „mentality maloměšťáctví“ (Reich tím v podstatě vysvětluje italský fašismus). Jiní se pokusi­ li o „psychologii socialismu“ (např. H. de Man, 1928) apod. Avšak podobné jako u Le Bona tu jde spíše o imprese a ideologii než o vědecké pojetí.

Literatura: Canetti, E.: Masa a moc, Praha 1994. Heinz, W. R, Schober, P. (vyd): Theorien kollektiven Verhaltens, 2 sv., Darmstadt-Neuwied 1972. Hofstátter, P. R.: Gruppendynamik: Kritik der Massenpsychologie, repr. Hamburg 1964. Le Bon, G.: Psychologie davu, 2. vyd. Praha 1946. Mikšík, O. : Psychologie hromadného chovám: sociálně-psychologické jevy v mimořádných psychických zátěžích hromadné povahy, Praha 1980 (skriptum UK). Ortega y Gasset, J.: .Vzpoura davů, Praha 1933. Reich, W.: Die Massenpsychologie des Faschismus, repr. Frankfurt/Main 1974. Smelser N. J.: Theory of colective behavior, London 1962.

53

Charakter

Charakter

Ačkoli právě téma povahy člověka je nepochybně té­ ma par excellence psychologické, je mu v psychologii věnována jen velmi relativní pozornost a mnohými je z psychologie dokonce vylučováno. Slovo charakter pochází z řeckého slovesa, které znamená vyrývat a přeneseně vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar (vryp); významově ekvivalentní je slovo povaha. Poj­ mu charakter užil už Theophrastos ve 3. století př. n. 1. ve svém díle Etické charaktery (zkr. čes. překl. Povahopisy, 1925), v němž popsal několik desítek psycho­ logických typů (pokrytce, lakomce, ješitu a další). V tomto smyslu pak vycházela další pojednání o cha­ rakterech jako o určitých výrazných psychologických typech (např. Charaktery J. de La Bruyéra, 1688, čes. překl. Charaktery neboli mravy tohoto století, 1972, které jsou zčásti překladem Theophrastových Charak­ terů). Popisy charakterů, přesněji některých charakte­ rových vlastností, vycházejí v těchto případech z etic­ kých hledisek Proto se problematikou charakteru zabývali i filozofové, např. I. Kant ve své Antropolo­ gii (1798) identifikoval charakter s chtěním, resp. s vůlí, stejně jako Schelling, Schopenhauer a jiní, nověji pak M. Scheier, W. Stem, E. Utitz a další. Pro­ ti tomu vystoupil G. W. Allport (1937) s názorem, že někteří autoři chápou osobnost jako inteligenci a cha­ rakter, nebo inteligenci, temperament a charakter, ale osobnost není nikdy aditivní fenomén; je-li charakter chápán jako složka osobnosti, je téměř vždy nějak zto­ tožňován s vůlí, ale v tom je určitý rozpor, neboť „síla vůle“ je obsažena ve vlastnostech osobnosti, resp. v jejích tzv. volních vlastnostech. Mluvíme-li o cha­ rakteru, pokračuje Allport, podílejí se na tom vedle psychologie i sociální a jiné hodnotící soudy, „všude se setkáváme se záměnou psychologie a etiky“ (např. na otázku, jak mám vychovávat své dítě, dostávám často pedagogické rady, které jsou „čistou etikou“ a žádnou psychologií). Allport uzavírá: charakter je etický pojem a jako takový je v psychologii zbytečný. Jiní však mají odlišný názor; např. R. Allers (1929. 1935) zdůrazňuje, že pojem charakter obsahuje nor­ mativní hledisko a že pojmy, jimiž jsou vyjadřovány charakterové vlastnosti osoby, vycházejí z hodnocení,

54

z hodnotového úsudku („Werturteil“). Charakter je zhodnocená osobnost, říká Allport; Allers uvádí, že charakter vykazuje vztah k hodnotám („charakter člo­ věka je zákonitost jeho jednání, druh pravidla nebo maxima“) a v tomto smyslu vyjadřuje jeho hodnoto­ vou orientaci, je to „individuální kategorický impera­ tiv“. Základním problémem je tedy vztah charakteru a morálky: původně byl a v řadě případů stále je brán charakter jako projev osobní morálky; charakter je te­ dy spojován s osobní morálkou, resp. je s ní ztotožňo­ ván. Jestliže je tomu tak, pak existují vlastnosti osob­ nosti, např. vytrvalost, rozhodnost, důslednost a další, které jsou eticky neutrální, a charakter pak nevyčerpává celek charakteristik osobnosti. Druhou stranou to­ hoto problému je vztah charakteru a charakteristiky: osobnost může být charakterizována, tj. popsána v ter­ mínech psychických vlastností osobnosti, ale pokud je popisována v termínech charakterových rysů, je ve vý­ še uvedeném smyslu její charakteristika neúplná. Vyjadřuje-li tedy charakter osobní morálku a existují-li eticky neutrální rysy osobnosti, není postižením cha­ rakterových rysů osobnost plně charakterizována. P. Háberlin (1925) uvažoval o vztahu charakteru a osobnosti jinak. Význam pojmu charakter je nutné hledat uvnitř personality: jestliže personalita je obecně lidský charakter, pak se musí všechny charakterologické diference pohybovat uvnitř ní; „každý jednotlivý charakter je zvláštní personalita“ a „kolik je možných modifikací osobnosti, tolik je možných charakterů, ne více“. „Zvláštní charakter znamená zvláštní modifika­ ci personality. Zvláštní charakter je tedy vždy osob­ nost, jmenovitě osobnost zvláštního ražení; charakter není něco vedle osobnosti, nýbrž je to osobnost sama, tak, jak vystupuje v jednotlivém případě“, uvádí Há­ berlin a pokračuje: „Charakter (jako individuální jedi­ nečnost) je to, co ji činí zvláštní osobou.“ Charakter tedy znamená osobní utváření, individualitu, druh osobnosti. Toto pojetí legitimuje existenci zvláštní vě­ dy o charakteru, charakterologie, která byla pěstová­ na zejména německými psychology jako obecná teorie charakteru (E. Utitz, 1925) nebo jako konkrétní charakterologická soustava (L. Klages, 1910 a pozd., Ph. Lersch,1938, a další). Stejně rozdílné je hledání podstaty charakteru, kte­ ré je často poplatné elementaristickému nesystémové­ mu přístupu. Tak je podstata charakteru, jak už bylo

Charakter

irakter je uvádí, že ikter člodla nebo hodnoto­ ’ imperairakteru leje brán ler je tertotožňosti osobt a další, vyčerpáanou toeristiky: na v teraokudje íe ve výIná. Vydstují-li ím chaína. rakteru ie nutné obecně rologicinotlivý ložných terů, ne Jdifikay osoblarakter t sama, ídí Ha­ ní jediarakter i, druh stní věšstováí teorie ní cha­ rt., Ph. ú, kteInovéiž bylo

uvedeno, hledána ve vůli, jindy v citech (Th. Ribot) nebo ve způsobu jednání jako „typický modus reakce“ (J. B. Watson, G. Ewald). A. Adler (1927) vyslovil názor, že charakter je sociální pojem. U Robinsona ne­ má smyl hovořit o charakteru, říká Adler, ale E Baumgartenová (1933) proti tomu namítá: je nemé­ ně důležitou charakteristikou Robinsona, zda své ztroskotání přijal tupě a apaticky, nebo se brzy snažil zlepšit svou situaci trosečníka. E Baumgartenová (1933) podala vlastní teorii charakteru: vlastnost cha­ rakteru lze podle ní definovat jako „konstantní psy­ chickou řídící sílu (Richtkraft), která určuje aktivní a reaktivní chování člověka v prostředí; charakter je tedy jedinečná struktura psychických řídících sil“. Ne­ určitý pojem psychické řídící síly však toto vymezení zatemňuje. P. Helwig (1967) zdůrazňuje vztah cha-. rakteru k hodnotám a zdá se, že tím postihuje jeho podstatu: 1. Naše hodnocení se podílejí na utváření charakteru (kdo přiznává vysokou hodnotu lásce k bližnímu, vytváří jiný charakter než ten, kdo tento druh lásky nepokládá za důležitý): „hodnocení náleže­ jí k charakteru“. 2. Každá charakterová vlastnost a každý charakter jako celek představují určitou hod­ notu; charakterové vlastnosti mohou mít životně prak­ tickou morální, sociální a jinou hodnotu. Skutečnost, že se charakter vytváří ve vztahu k hodnotám, je ne­ sporná, avšak záleží také na tom, jak je chápán charak­ ter na jedné a hodnota na druhé straně, a znovu je tře­ ba připomenout, že existují vlastnosti osobnosti, které jsou eticky neutrální a nevyjadřují vždy vztah k hod­ notám (např. vytrvalost závisí také na fýzické disponovanosti). Charakter by pak ve výše uvedeném poje­ tí vyjadřoval jen složku osobnosti. Tak chápe charakter např. H. J. Eysenck (1960); jako „více či mé­ ně stabilní a setrvávající systém konativního chování (vůle)“. Ve vztahu k hodnotám vymezuje charakter H. Remplein (1959) jako „relativní konstantu osobní-, ho usilování, cítění a chtění hodnot“. V psychologii se hodnota obvykle vymezuje pozitivně jako to, co člo­ věk pokládá za dobré, a tedy i v jisté míře za význam­ né ve smyslu pozitivním. / H. B. English a A. Ch. Englishová (1958) uvádějí následující významy pojmu charakter používané v současné psychologické literatuře: 1. Každý pozoro­ vatelný znak, kvalita nebo vlastnost, v níž nějaká věc, osoba, zvíře nebo událost může být poznána jako od­

lišná od jiných (v tomto smyslu lze tedy hovořit i o charakteru události, věci atd.; synonymem je pojem rys, charakter zde vyjadřuje něco charakteristického, podstatně zvláštního, jedinečného). 2. Všechny takové znaky vzaté souborně, tj. povaha objektu vcelku. 3. Všechny mentální nebo behaviorální rysy osoby, úplná suma jejích psychických rysů. 4. Integrovaný systém rysů nebo behaviorálních tendencí, který uschopňuje k reagování, vzdorování překážkám, a to relativně konzistentním způsobem a ve vztahu k mo­ rálním požadavkům (to je standardní psychologický význam pojmu charakter, který se liší od pojmu osob­ nosti zdůrazněním: a) volního aspektu, b) morálky). 5. Osoba vylíčená v literatuře jako určitý hrdina. 6. Status nebo role ve své povaze. 7. Nápadně odlišná osoba, např. excentrik. Na tomto místě je vhodné zdůraznit rozdíl psycho­ logického a normativního pojetí charakteru. Psy­ chologicky vzato, ať už je podstatou charakteru coko­ li, má každý člověk charakter; charakter je univerzální psychologický fenomén, ať už ho chápeme jako vztah k hodnotám, jako projev osobní morálky, nebo šířeji jako charakteristiku individuální osobnosti vůbec. V historii a jinde mívá však slovo charakter normativ­ ní význam, vyjadřuje výraznou, kladnou povahu; být „charakterní“ zde znamená mít dobrou povahu. Nově­ ji analyzoval užívání pojmu charakter v psychologii W. Arnold (1987), podle něhož je pro pojem charakte­ ru podstatné, že nemůže být pojímán elementově, ný­ brž jen jako celost: „je objektivní věcnou jednotou“. Arnold pak podává toto vymezení: „Charakter je ne­ dělitelná zvláštní (individuální) svéráznost osoby (přesněji jejího jáství), která se projevuje v určitých způsobech prožívání, která se celostně pořádají, jsou podřízeny změně, ale v podstatě setrvávají.“ Zásadně však platí, že charakter se projevuje v činech, v jedná­ ní, nikoli ve smýšlení nebo cítění. Existují různé teorie charakteru, např. tzv. genetic­ ká teorie (R. F. Peck a R. J. Havighurst, 1960), které vycházejí z různých operativně pojatých pojmů cha­ rakteru. V genetické teorii charakteru je uplatňován vývojový zřetel: charakter je zde identifikován s urči­ tou úrovní morálního vývoje tak, jak se tento vývoj vykazuje v ontogenezi. Usuzuje se, že u každého je­ dince dominuje určitý typ charakteru odpovídající ur­ čité úrovni morálního vývoje. Charakter je zde tedy 55

Charakter chování se uvolňuje. Odpovídá to v podstatě psychice dítěte školního věku. - Iracionálně vědomý charakter: zde jsou již intemalizovány abstraktní principy, např. čestnosti, avšak své­ rázně pojaté a zakládající osobité pojetí správného typ charakteru obdobi vývoje a nesprávného na bázi emočního vztahu; je to tedy ja­ kási „slepá morálka“, založená na strnulé aplikaci ab­ amorální kojenectví straktních morálních principů, bez dostatečného zřete­ prospěšný rané dětství le k okolnostem a důsledkům. Reprezentuje psychický konformní pozdější dětství obraz charakteru osob, které intemalizovaly a přijaly iracionálně vědomý adolescence a dospělost iracionálně altruistický adolescence a dospělost za své vzorce chování svých rodičů. - Racionálně altruistický charakter reprezentuje nejDospělý jedinec ve svém morálním vývoji obvykle vyšší úroveň morálního vývoje jedince, který již nemá ustrne na určité úrovni, která je charakteristická pro strnulá iracionální morální schémata, ale je „realistic­ chování dítěte určitého věku: většina dospělých se ky morální“, tj. jedná s ohledem na danou situaci v tomto smyslu vyznačuje jakýmsi morálním infan- a možné důsledky pro jiné; zvažuje vždy hledisko so­ tilismem. Např. nejnižší úroveň vývoje morálky repre­ ciálního dopadu svého jednání (altruismus), egoistické zentuje tzv. amorální charakter, tedy výrazný ego- sklony ustupují do pozadí. ismus s nedostatkem vnitřních zábran, což je Peck a Havighurst určili také „osobnostní vektory charakteristické pro chování kojence. Charakteristika charakteru“, mezi něž patří: 1. morální stabilita, tj. jednotlivých typů charakteru je, podle Pecka a Ha- způsobilost respektovat morální kodex bez zřetele vighursta (1960), následující: k osobnímu uspokojení, 2. tzv. síla ega, tj. způsobilost - Amorální charakter představuje vlastně to, co se kli­ přiměřeně (realisticky) vnímat, myslet, cítit a chtít, být nicky nazývá psychopatická osobnost: nedostatek emočně vyrovnaný a prostý konfliktů, 3. síla super­ ohledů na zájmy druhých lidí, kteří jsou chápáni jen ega, tj. soulad chování s vlastními vnitřními morální­ jako prostředky k uspokojování vlastních potřeb, im­ mi principy, 4. spontaneita, tj. tendence vyjadřovat pulzivní egoistické jednání s nedostatkem zábran; cha­ v chování své city a snahy, netlumit jejich projevy, rakterizuje psychiku dítěte v prvním roce jeho života. 5. přátelskost, tj. generalizovaný postoj příchylnosti - Prospěšný charakter: jedinec intemalizuje princip k ostatním lidem a 6. komplex trestuhodnosti, tj. způ­ chovat se tak, jak se chovají nebo jak by se chovali ji­ sobilost pociťovat odpor a úzkost při vynoření se spo­ ní, tj. být jako jiní, aby nedošlo k sociální dezaproba- lečensky dezaprobovaných (nemorálních) impulzů ci (aby nedošlo k vyvolání odporu nebo odmítání (představ, myšlenek, pocitů). Uvedené osobnostní a aby o něm jiní dobře smýšleli). Jde tu o formální vektory (faktory) korelují vysoce se zralostí charakte­ ohled na mínění ostatních; pokud vnější kontrola chy­ ru: faktor morální stability v míře +0,84; faktor síly bí, může se jedinec chovat i bez zábran. Jako správné ega +0,77; nejnižší korelaci vykazuje komplex viny chápe jen to, co odpovídá pravidlům, nemá intejnáli- (-0,33), což odpovídá celkovému výše uvedenému zovány abstraktní principy cti, odpovědnosti atd. Od­ pojetí: morálně vysoce vyspělí jedinci mají jen málo­ povídá to v podstatě psychice dítěte předškolního kdy pocit viny, neboť nejsou obtěžováni dezaprobovaa mladšího školního věku. nými impulzy. Peck a Havighurst dále zjistili, že úro­ - Konformní charakter: rovněž zde je intemalizován veň vývoje charakteru je určována řadou sociálních princip chovat se tak, jak se chovají ostatní, aby nedo­ činitelů, které se týkají především rodinné výchovy. šlo k sociální dezaprobaci, avšak na rozdíl od předcho­ V tomto smyslu nejvyšší korelace se zralostí charakte­ zího typu je tu přítomno již méně impulzivnosti, tedy ru vykazují tyto faktory: vzájemná důvěra mezi rodiči více vnitřní kontroly a méně egoismu, protože se a dítětem (+0,64) a konzistence rodinné výchovy uplatňuje ohled na ostatní, spíše ale stále ještě z hle­ (+0,58). Spontaneita je určována mírnou, ne příliš diska „aby se neřeklo“ a „když se to ostatní nedovědí“; přísnou výchovou. Genetická teorie charakteru nese

opět spojován s morálkou, avšak existuje více pojetí vývoje osobní morálky (např. J. Piaget a další). Každý dospívá k určité úrovni morálního vývoje. Peck a Havighurst podávají tento přehled vývoje charakteru:

56

Charakter psychice

intemaliréak svéprávného ) tedy jaikaci abho zřetesychický a přijaly tuje nejjiž nemá •ealistict situaci liško so(oistické vektory ulita, tj. zřetele sobilost htít, být i supertiorálníadřovat irojevy, lylnosti tj. způse spornpulzů bnostní araktetor síly íx viny lenému i máloobova:e úroiálních chovy, irakterodiči 'chovy příliš j nese

í stopy psychoanalytických aspektů a její slabinou je t schematické přiřazování typů charakteru vývojovým | fázím psychiky, neboť morální nezralost je složitější [ jev než oběma autory uvažovaná vývojová retardace. I Jiné vývojové stupně morálky identifikoval L. Kof hlberg (1970), který vyšel z chování člověka ve vnitřI ní konfliktní situaci. Stadia morálního vývoje jedince I ilustruje variantami úvah manžela, který má své ne| mocné manželce opatřit drahý lék, na nějž nemá pení। ze (viz přehled níže).

I

udržování tělesné čistoty v raném věku vede k fixaci na anální stadium vývoje libida, což se později proje­ vuje syndromem příznaků označovaným jako „kompulzivní osobnost“ (přehnaná čistotnost, pedantství, svéhlavost, lakota). R. R. Sears (1936, 1943) skutečně zjistil korelace lakoty a pedantské pořádkumilovnosti (+0,39), lakoty a svéhlavosti (+0,37) a svéhlavosti a pořádkumilovnosti (+0,36), které poukazují na exis­ tenci takového syndromu. Jiné hypotézy, např. o dů­ sledcích orální saturace a frustrace při kojení na po-

Kohlbergovo pojetí stupňů morálky s příklady Prekonvenční úroveň:

I

I. stadium: orientace na trest, egocentrické podřízení se moci. II. stadium: naivně egoistická orientace - chovám zaměřené na uspokojení vlastních potřeb.

„Bůh mne potrestá, nechám-li svou ženu umřit.“ - „Tchán mi to bude stále vyčítat.“ „Mám právo na svou ženu a to je důležitější než nároky nějakého lékárníka.“

Konvenční úroveň:

f | ř

ID. stadium: konformita se standardními obrazy společnosti - „orientace dobrý hoch - dobré děvče“. IV. stadium orientace na autority sociálního pořádku (fixovaná pravidla).

„Učiním to, co by učinil každý řádný manžel - ochráním svou vlastní ženu a splním své povinnosti.“ „Jsem povinen poslechnout vyšší zákon manželství - společnost na něm stojí.“ (Dodržení role a zachování pořádku.)

Postkonvenční úroveň:

V. stadium: orientace na sociální odchylku a na společně sdílené hodnoty; „orientace na sociální smlouvu“. f t

VI. stadium: orientace na svědomí, respektování druhých - ab­ straktní etické principy.

„Máme si s manželkou pomáhat, a proto jsem povinen jí nyní po­ moci.“ (Relativismus hodnot.) „Žádný zákon ani trest mne nemohou odvrátit od toho, abych ji zachránil.“

| I I í I I I i I I I i I I I |

Úroveň morálního vývoje se zde liší podle kritéria jednání: nejprve je jím vlastní potřeba, dále dodržování rolí a posléze identifikace s určitými principy, resp. povinnostmi. Celé toto pojetí je ovšem spomé/stejně jako výše uvedené příklady, které nejsou pro odlišení úrovní dostatečně diferencující. Podle Kohlberga se v morálním jednání uplatňuje satisfakce svědomí a odmítnutí sebe-zavržení, sebe-odsouzení /„self-condemnation“). Předkonvenční úrovní morálního vývoje se vyznačují ještě desetiletí, ale již mladší děti jsou schopny morálního uvažování. Je ovšem podstatný rozdíl mezi morálními úvahami a morálními činy. Existuje také psychoanalytické pojetí charakteru, které vychází ze zdůraznění vlivu raných dětských zkušeností. Např. K. Abraham (1925) vypracoval teorii tzv. análního charakteru: extrémně náročný trénink

zdější formování tzv. orálního charakteru, byly empiricky přezkoušeny, ale výsledky jsou sporné (F. Goldman-Eisler 1948, 1950,1951). Fenomén osob­ ní morálky vyjadřuje psychoanalýza termínem super­ ego (nad-já) a chápe jej především jako systém vnitř­ ních zábran, který má původ v introjekci rodičovských zákazů. Super-ego je vlastně, obrazně řečeno, intemalizovaný obraz rodičů. Čistě fenomenologicky založené pojetí charakte­ ru, pokládané za nejpropracovanější, podal L. Klages (1926), který je také významným představitelem psy­ chologie výrazu a grafologie a filozofem krajně iracionalistického smýšlení. P. Helwig (1967) označuje Klagesovu charakterologii za „čistou fenomenologii“ a uvádí: fenomenolog zkoumá utváření světa nezávis­ le na tom, jaké věcné faktory tvoří jeho základ; neptá

57

Charakter se, jaké reálné síly vytvářejí v charakteru to, co nazý­ čínání, tj. vlastnosti chování, které na podstatné, vnitř­ váme např. lakotou, nýbrž studuje fenomén lakoty, ní vlastnosti charakteru pouze poukazují, a vyjadřují hledá její podstatné znaky, pořádá její typové protikla­ proto pouze povrch osobnosti, nikoli její hloubku dy, abstrahuje od reálných činitelů této povahové (např. tlachavost, neklid, nemluvnost, poslušnost vlastnosti; jeho úkolem je osvětlit podstatu nějakého a další). Uvedené kategorie výstavby charakteru jsou předmětu v abstrakci od jeho reálné existence. Podle obvykle ilustrovány následujícím příkladem: kvalita Helwiga pak Klages neučinil krok od vrstvy fenome­ charakteru je srovnávána s životní melodií, materiál nologicky pojatých „obrazů charakteru“ ke skutečné charakteru s hudebním nástrojem a struktura s variace­ přirozenosti charakteru; Klagesova charakterologie je mi hudebního tempa. V rámci jednotlivých kategorií v podstatě fenomenologicky založenou typologií cha­ výstavby charakteru, vyjadřujících různé aspekty dis­ rakterů. Klagesovu charakterologii nelze označit za pozic k prožívání, pak Klages konkretizuje jejich růz­ ryze psychologickou, protože je silně poplatná jeho fi­ né typy, např. hloubku a mělkost prožívání (materiál lozofické pozici, kterou vyjadřuje zejména protiklad charakteru), nespoutanost a zdrženlivost (struktura), ducha a duše, života a intelektu, resp. destruktivní vliv duchovní sebeuplatňování a sebeobětování či oddání ducha na život - duši. Tento protiklad duše - života se, smyslové sebeuplatňování a sebeobětování (kvali­ a ducha - intelektu, tendence já a vůle pak Klages ta charakteru) atd. Konkrétní vlastnosti charakteru dá­ zpracovává i charakterologicky, např. jako protiklad le diferencuje; např. druhy osobního sebeuplatňování sebeoddání se a sebezdůrazňování (tělesného i dušev­ jsou různými formami rozšiřování já, jako jsou podniního), ale i jako protiklad zření obrazů a duchovní, ra­ kavost, panovačnost, ctižádostivost, ke smyslovým cionálně pojmové konstrukce světa atd. Příroda se mů­ formám sebeuplatňování patří různé tendence ke že obracet i proti sobě samé, když umožňuje vznik smyslovým požitkům (smyslnost, mlsnost atd.). Ně­ ducha, jáství a vůli: život onemocněl duchem, který se které Klagesovy analýzy jsou dosti umělé, poplatné je­ mu odcizil, protože se zvrhnul; to se promítá i v lidské ho filozofii duše a ducha („duch jako protivník duše“), povaze. To je ovšem teze filozofická, která je posléze nechybí zde však ani hluboké postřehy a smysl pro za­ promítnuta do charakterologického systému. Výcho­ chycování jemných rozdílů. W. Arnold (1969) soudí, diskem Klagesovy charakterologie je výstavba cha­ že Klagesova protichůdnost duše a ducha strukturuje rakteru jako základní teoretický problém. Klages ji výstavbu charakteru tím, že zdůrazňuje šest základ­ vyjadřuje několika kategoriemi, jejichž názvy převedl ních dhihových pojmů, které umožňují pochopit veš­ Helwig do srozumitelnější terminologie: 1. Materiál keré prožívání: 1. pociťování, 2. pud k pohybu, 3. zře­ charakteru (jeho kvantitativní základy tvoří vlohy k cí­ ní, 4Jpud k utváření, 5. akt pojímám, 6. volní akt. tění, snažení, schopnosti, paměť). 2. Kvalita charakte­ Poslední dva akty jsou duchovní, první čtyři vitální ru tvořená „pudovými pružinami“ („Triebfedem“) povahy. Základní Klagesova idea, že duch ubíjí život, dvojího druhu: a) tendence k uvolňování vazeb, b) ten­ je ovšem pokládána za spornou. dence k poutám; obě tyto tendence mají dimenze x V pojetí charakteru existují tedy velké rozdíly, smyslové, personální a duchovní (k posledně ůve- které relativizují i výsledky některých empirických deným patří např. pud po poznání, tvoření, láska ke výzkumů tím, že s pojmy konkrétních vlastností cha­ kráse, spravedlnosti atd.); kvalitu charakteru tvoří rakteru je zde volně nakládáno již proto, že nevyjadřu­ vlastnosti směru, které jsou v podstatě citovými dispo­ jí čistě psychologická hlediska. Podle R. Stagnera zicemi. 3. Struktura charakteru (skladba), tj. konstanta (1961) charakterové rysy vyjadřují sociální aprobaci průběhu, nezávislá na materiálu i na pudech; je to tem­ či dezaprobaci, mají eticko-konvenční rámec, vyjadřu­ po průběhu určité vlastnosti, což odpovídá pojmu tem­ jí hodnotící soudy nad chováním jedince, a jsou proto perament. 4. Tektonika (výstavba), např. zralost - ne­ obtížně definovatelné. Obecně lze říci, že charakter je zralost, harmonie - disharmonie, stabilita - labilita spojen především s jástvím, se sebepojetím, se silou a další. 5. Účinky charakteru na společenský život, tj. ega, s emočními konflikty, s temperamentem. Delik­ spíše vlastnosti osobnosti či „životní způsobilosti“, ja­ venti vykazují slabou sílu ega, mají nepříznivý obraz ko věrnost, důvěřivost, poctivost atd. 6. Vlastnosti po­ sebe sama, nesmírné vnitřní problémy a hostilní posto­

58

je řa m

P< ra r< cl n js f r c ( 1

Charakter

tne, vnitřvyjadřují hloubku oslušnost deru jsou i: kvalita materiál > variacekategorií ekty disjich růz[materiál ruktura), i oddání i (kvalideru dáitňování upodni/slovým :nce ke i). Nělatné jeduše“), pro za­ ) soudí, ikturuje základait veš3. zřeIní akt. vitální í život,

je (Stagner). B. Wittlich (1941) se pokusil definovat řadu konkrétních charakterových vlastností základní­ mi pojmy Klagesova systému. Např. zdrženlivost je podle něho pouze vlastnost chování (tedy nikoli cha­ rakterový rys v pravém smyslu); náročnost označuje rovněž jako vlastnost chování, ale identifikuje již její charakterový základ (je to „způsob vyjádření zdů­ razněného sebecitu“); zálibu v dobrodružství označuje jako „zvláštní citovou vlohu úzce smíšenou s lehkou formou průběhu prožívání“ a uvádí, že zůstává otevře­ no, zda tato vloha je „žízní po činech, hladem po úspě­ chu, nebo něčím jiným“. Již z uvedeného je zřejmé, že celý tento pokus je velmi problematický. Zdá se, že psychologický problém charakteru nejlépe vyjádřil S. L. Rubinštejn (1961), když napsal: „Charakter je v individuu upevněná soustava generalizovaných po­ hnutek, motivů..., utváření charakterových vlastností osobnosti je procesem generalizace a stereotypizace

jejích pohnutek, motivů.“ „Stavebním materiálem“ charakteru jsou tedy motivy vytvářené životními okol­ nostmi a „vlastnost charakteru je koneckonců tenden­ ce, pohnutka, motiv, který se u určitého člověka záko­ nitě objevuje za obdobných podmínek“. V tomto smyslu je charakter behavioristy v podstatě chápán ja­ ko systém zvyků, jako naučená tendence jednat v urči­ tých situacích určitým způsobem.

Literatura: Baumgarten, E: Die Charaktereigenschaften, Bern 1933. Hel­ wig, P.: Charakterologie, Basel-Wien 1967. Klages, L.: Die Grundlagen der Charakterkunde, 5.-6. vyd. Leipzig 1928. Kohlberg, L.: Moral stages and moralization: The cognitive develop­ mental approach, In Lickona T. (vyd.): Moral development and be­ havior, New York 1976. Lersch, Ph.: Der Aufbau des Charaktere, Leipzig 1938. Peck, R E, Havighurst, R. J.: The psychology of cha­ racter development, New York-London 1960. Utitz, E.: Charakte­ rologie, Charlottenburg 1925.

/ /

ozdíly, ických ti chajadřuignera robaci jadřuproto kter je silou )elikobraz JOStO59

Instinkty

Instinkty

K biologickému vybavení organismu patří přeformo­ vané, vrozené způsoby chování, vrozené reflexy a ins­ tinkty, které vyjadřují biologické potřeby organismu jako celku (instinkty), resp. biologické funkce jeho or­ gánů (reflexy). Instinkty se popisuje a vysvětluje vro­ zené, poměrně inertní a stereotypní chování zvířat, ale soudí se, že jsou v určité rudimentární podobě přítom­ ny i v chování člověka. Podle P. C. Broadhursta a J. Wilcocka (1987) se pojem instinktu uplatňuje ze­ jména v psychoanalýze, psychologii a etologii. V psy­ choanalýze je ztotožňován instinkt s pudem jako vý­ chodiskem dynamiky chování; v psychologii je ztotožňován s behavioristickým konceptem „obecné­ ho popudu“ („generál drive“) jako faktorem energetizace chování a zpevňování. V etologii, která se od r. 1935 (K. Lorenz, N. Tinbergen) vyvíjí jako věda o chování zvířat v přirozených životníéh podmínkách, označují se jako instinkt vrozené, biologicky účel­ né vzorce chování, které jsou uvolňovány určitými podnětovými schématy, případně vnitřní činitele adaptivního chování, uvolňované vrozenými podněty v biologicky významných situacích, pro něž se ins­ tinkty v průběhu evoluce vytvořily jako „hierarchicky organizovaný nervový mechanismus, který je vníma­ vý na určité výstražné, spouštěcí a řídicí impulzy, jak vnitřní, tak vnější, a odpovídá na tyto impulzy koordi­ novanými, život a druh určujícími pohyby“ (Tinber­ gen). Instinkty jsou druhově specifické a V. B. Dróscher (1965) je výstižně označuje jako „životní kategorický imperativ, stojící za vůlí a vědomím“. Probíhají jako automaticky se vybavující, nenaučené činnosti a slouží zachování života jedince a druhu. Podněty, které „spouštějí“ instinktivní aktivity, se na­ zývají „uvolňovače“ (releasers) a jsou to obvykle jed­ noduché klíčové podněty signalizující individuu něco biologicky významného, např. nebezpečí, kořist, pří­ tomnost sexuálního partnera atd. Určitému instinktiv­ nímu chování je komplementární určitý „vrozený uvolňovací mechanismus“; podle Tinbergena je to „neurosenzorický mechanismus“, Lorenz (1937) po­ užívá termínu „vrozené uvolňovací schéma“ (angeborene auslósende Schema). Podmínkou pro působení 60

takového „uvolňovacího vrozeného schématu“ může být u některých instinktů vnitřní hormonální vyladění (např. sezónní zvýšená hladina pohlavních hormonů v krvi u volně žijících zvířat, k níž dochází v době pá­ ření). U obranného chovám, které vyjadřuje trvalou potřebu bezpečí, není takové vnitřní vyladění podmín­ kou. Čím je vnitřní vyladění organismu vyšší, tím mů­ že být vnější uvolňovací schéma méně úplné, aby by­ la vyvolána instinktivní reakce. Např. sameček ryby koljušky buduje v určité fázi sexuálního cyklu z urči­ tých materiálů hnízdo, ale používá tento materiál až v té fázi sexuálního cyklu, která je dána hormonálním vyladěním jeho organismu. V této době také útočí na každého samečka, který pronikne do jeho revíru (sa­ mečkové mají červeně zbarvený podbřišek). Nezaútočí v akváriu na dokonalou atrapu samečka, pokud tato nemá červeně zbarvený podbřišek; útočí však i na tva­ rově velmi redukované modely, pokud mají tento pod­ statný znak, červeně zbarvený spodek (viz obrázek).

Atrapy obsahují klíčový podnět pro agresivní chování: červeně zbarvený podbřišek. Experimenty s agresivním chováním samečka ryby koljušky

Podobně je to se samečkem ptáka červenky, jehož agresivní chování vůči samečkovi téhož druhu, který pronikl do jeho revíru, „uvolňuje“ červené zabarvení části jeho peří. Nezaútočí na dokonalou atrapu, pokud nemá tento znak, avšak útočí na svazeček červených

Instinkty “ může yladění ormonů obě pátrvalou odmínímmůiby byk ryby z určisriál až nálním točí na ru (saizaútoud tato na tvao podzek).

pírek, která reprezentují klíčový podnět „vrozeného uvolňovacího schématu“. Instinkty vykazují podivu­ hodné výkony: např. brouk zobonoska z listů bříz vy­ tváří zvláštní kuželový svitek, kam ukládá vajíčka, ale před stočením musí list zvláštním způsobem „nastřihnout“, aby se vytvořil žádoucí tvar svitku; svinování se děje přesně a účelně a dovede se přizpůsobit veli­ kosti listu a jiným okolnostem. Naproti tomu jiné in­ stinkty probíhají jako aktivity velmi rigidní a jen jako reakce na velmi specifické podněty. Slepice\běží ke kuřeti, které je za ohrádkou fixováno v poloze na hřbe­ tě a pípá, aby mu poskytla pomoc, ale nevšimne si ho, když je v téže poloze v její blízkosti pod skleněným poklopem a neslyší jeho pípání. Podnětem pro ma­ teřské pečovatelské chování je tu pípání kuřete, nikoli jeho situace. Proto teze H. Bergsona, že „jiistinkty jsou utvořeny pro život“, platí jen relativně. Nicméně instinktivní složky vystupují i v chování dospělých kultivovaných lidí (agrese, obrana teritoria, impono­ vání atd.) a jsou z nich odvozeny i určité etické normy (I. Eibl-Eibesfeldt, 1965), což svědčí o tom, že v evo­ luci hrály a hrají důležitou roli.

ukazují experimenty, které provedli N. Tinbergen a K. Lorenz (1948) s různými druhy kurovitých ptáků. Mláďatům těchto ptáků, držených od vylíhnutí v úplné sociální izolaci, byla exponována tmavá silueta (viz obrázek). Jestliže se s ní pohybovalo doleva, nevyvo­ lávalo to u pokusných mláďat žádnou reakci, avšak jestliže se s ní pohybovalo doprava, vyvolalo to proje­ vy strachu a únikové reakce. Při pohybu doleva připo­ míná totiž tato silueta tělo ptačího nedravce (např. di­ voké husy), kdežto při pohybu doprava připomíná tělo ptačího dravce (např. jestřába). V tomto případě je vlastně signálem nebezpečí, který vrozeně vyvolává únikovou reakci. Mláďata se biologickému významu tohoto podnětu, jeho signální funkci nemusela učit, instinkty jsou uloženy v paměti druhu; „obraz letu pta­ čího dravce je krátký krk a dlouhý ocas“, pravý opak těla ptačího nedravce, např. husy a kachny. Tyto sig­ nální znaky biologicky významných podnětů jsou často dány jen kombinací několika málo prvků, což umožňuje umělou fixaci instinktu na zcela neadekvát­ ní podněty. H. Ráber (1947) tímto způsobem zafixoval sexuální chování mladého nezkušeného krocaního

pohyb siluety v tomto směru:

pohyb siluety v tomto směru:

nevyvolává u pokusných ptáků žádnou reakci,

vyvolává u pokusných ptáků reakci strachu a útěku,

připomíná obrysy těla ptačího nedravce,

připomíná obrysy těla ptačího dravce,

je tedy signálem biologicky nevýznamného podnětu,

je tedy signálem biologicky významného podnětu.

iní: Experiment s chováním kukaččích mláďat

jehož který rvení okud ných

P. Guillaume (1953) uvádí následující podstatné znaky instinktu: 1. instinkt je vrozený, přeformovaný, tj. nenaučený, 2. je podmíněn vnitřním stavem orga­ nismu, 3. je specifický pro určitý druh, 4. je průběhově stálý, může však být ve svých určitých komponentách měněn zkušeností. Biologický smysl instinktu dobře

samce na „každý černý předmět pohozený na zemi - na šátek, školní aktovku, botku atd.“; klíčovými signálními znaky sexuálního instinktu jsou u samců tohoto druhu čerň a dutost. V instinktech se projevu­ je účelná organizace chování, a to nejen vzhledem k aktuální situaci (např. vyhnutí se nebezpečí), ale 61

Instinkty

i vzhledem k budoucnosti (např. určité druhy hmyzu zásobují larvy, které se teprve vylíhnou, jakýmisi „konzervami“ z těl ulovených živočichů a budují jim prostor pro jejich pozdější vzrůst). Instinktivní aktivi­ ty se přitom přizpůsobují vnějším podmínkám: např. krysy budují z nabídnutého krepového papíru hnízdo, přičemž množství použitého papíru odpovídá míře vnější teploty; při nižších teplotách používají více pa­ píru, při vyšších méně, při teplotě 37 °C budování hnízda ustává. Na druhé straně jsou však pozorovány také určité znaky rigidity chování, změní-li se pod­ mínky průběhu instinktu, je-li instinktivní aktivita v určité fázi svého průběhu přerušena. Např. vosa ku­ tilka (Sphex) není schopna zatáhnout uloveného cvrč­ ka do svého hnízda, je-li změněna jeho poloha; jsou-li mu ustřihnuta tykadla, za něž jej vleče, „nepřijde na to“, aby jej vlekla např. za nohu. Včela „zednice“ na­ plňuje buňku, kterou si staví, stále potravou, i když je buňka uměle proděravělá a potrava z ní vytéká. Na druhé straně např. larva určitého druhu můr (Molanna) je schopna reagovat účelně na uměle vytvořené změ­ ny ve svém pouzdře, které si vytváří a v němž žije (J. Dembowski, 1933). S instinktivním chováním jsou spojeny podivuhodné úkazy: je to např. stěhování úhořů, kteří v nesmírných spoustách táhnou po vylíh­ nutí z moře do řek evropského pobřeží a odtud do po­ toků, kde setrvávají až do doby dospělosti, a pak táh­

lo změřeno, že losos urazil v 11 dnech vzdálenost 1100 km, tedy průměrně 100 km za den (K. von Frisch, 1941). Neméně podivuhodné jsou instinktivní „tance“ včel medonosných sloužící komunikaci, vro­ zené orientační schopnosti holubů a další jevy z říše instinktů. J. A. Bierens de Haan (1940) rozlišuje násle­ dující druhy instinktů: 1. instinkty pátrání, 2. instink­ ty orientační, 3. obživné insitnkty, 4. instinkty páření, 5. pečovací instinkty (Brutpflegeinstinkten). Je to však zřejmě klasifikace neúplná. Instinktivní chování se skládá ze sekvencí na sebe navazujících aktivit a v je­ ho struktuře je nutné rozlišovat modifikovatelné kom­ ponenty a rigidní jádro. V tomto smyslu struktura in­ stinktivního chování vypadá (podle G. Viauda, 1959) tak, jak je znázorněno na obrázku dole. Příklad: Sexuální motivace vede k apetenčnímu chování (u sameč­ ka je to vyhledávám samičky, přičemž řídicí podněty jsou např. její pach, stopy atd.); klíčovými podněty jsou některé znaky dospělé sa­ mičky (schéma sexuálního partnera), které stimulují vrozené uvolňovací mechanismy rozvíjející vlastní sexuální aktivitu, tj. ko­ pulaci, jejímž jádrem jsou např. immise a frikčni pohyby; přidruže­ nými pohybovými komponentami, které se mohou měnit např. v zá­ vislosti na chování samičky, je způsob její fixace samečkem apod. Motivace sexuálního chování je iniciována sezónním zvýšením po­ hlavních hormonů v krvi samečka. Instinkt tu vystupuje v širší sou­ vislosti adaptačních podmínek: páření je „načasováno“ na takovou dobu, aby se vržená mláďata dostala do optimálních časových pod­ mínek pro jejich raný růst.

klíčový podnět

řídící podněty Struktura instinktivního chování (podle G. Viauda)

nou zpět do moře, kde se třou; překonávají přitom dvě třetiny Atlantického oceánu, k evropským břehům pu­ tují tři roky. Opačně si počínají lososi, kteří jako malé rybky plují z řek do moře, kde se vykrmí, a odtud pak putují znovu do řek, kde se třou; v jednom případě by62

Instinkty jsou obsazeny množstvím energie, která tíhne k vybití, což se projevuje v jevu zvaném „běh naprázdno“. Uvolnění instinktivní energie může být spontánní, bez přiměřených vnějších podnětů (K. Lo­ renz, 1937); v zajetí držený a dobře krmený mladý

Instinkty

vzdálenost i (K. von istinktivní kaci, vro;vy z říše ujenáslel. instink­ ty páření, Je to však lování se vit a v je­ dné komktura in­ da, 1959)

í (u sameciu např. její dospělé sa­ jí vrozené ritu, tj. kopřidruženapř. v žá­ kem apod. žšenim po­ tí širší souta takovou ivých pod-

; í

j 1 I I | I | I I I I I I | I | I i I | | | | | I I I I | I I I I | | |

špaček opakovaně vykazoval celý průběh chování při lovení hmyzu (pozorování, nalétnutí, chycení, usmrcení a polknutí - ovšem „naprázdno“). Jiným případem je tzv. „přemístěná aktivita“ nebo „přeskakující chování“, kdy se jedna instinktivní aktivita vlivem za­ blokování mění na jinou. Např. bojující kohouti začnou náhle klovat do země (N. Tinbergen, 1939): jde tu o jakési „přeskočení“ excitace z jedné nervové struktury na jinou, je-li v průběhu jedné instinktivní aktivity vyvolán jiný popud. Avšak aktivizace jedné silné instinktivní aktivity vylučuje průběh jiné: prchající zvíře nelze excitovat ani potravou, a naopak u silně sexuálně excitovaného zvířete je sklon k útěku snížen na minimum (H. Bauer, 1959). V instinktech, jak již bylo poznamenáno, se uskutečňuje souhra vnitřního hormonálního vyladění a vnějších podnětů uvolňujících instinktivní aktivity. F. A. Beach (1948) prokázal u zvířat závislost sexuálního chování na stavu pohlavních žláz, vystupuje tu i souvislost „bojů o revír“ s aktivizací sezónního pohlavního pudu. Jiným příkladem je závislost mateřského chování jednak na zvýšené hladině hormonu proláklinu, k čemuž dochází v období kojení, jednak na vnějším excitačním „schématu dětskosti“ (typické vzezření malého dítěte vyvolává pečovatelské a ochranné chování). Instinktivně založené vztahy tohoto druhu se však obsahově obohacují zkušeností (kontaktem matky s dítětem). V psychologii a jinde je diskutována otázka instinktů u člověka: K. Lorenz (1943) prokázal, že ma­ teřské chování a rodičovská péče vůbec jsou podněcovány vrozeným „schématem dětskosti“, které se uplatňuje také v preferenci domácích zvířat vykazujících podobné znaky (velké oči, velká kulatá hlava, neostrý profil a další). Nepochybný je také vliv „sexuálního schématu“ (tzv. sex-appeal, sexuální výzva), které je dáno atraktivními fyzickými znaky příslušníka druhého pohlaví, na sexuální exitaci a apetenci, zejména u mužů. N. Tinbergen (1964) soudí, že „překvapivě časté zločiny včetně vražd jsou páchány pod instinktivním tlakem imponovat milované osobě“, jak učí kriminologie. Komponenty sexuálního chování,

jako je ucházení se o partnera, imponování a další, jsou přítomny i v chování člověka, jsou však ve svých formálních projevech modifikovány kulturními vlivy a individuální zkušeností. K. Lorenz (1963) se pokusil prokázat i vrozenost lidské agresivity, která jako tako­ vá se vyznačuje určitým interindividuálním energetic­ kým potenciálem, jenž musí být - a také je - odreagováván v různých formách, například v určitých ritualizovaných formách boje, jaké představuje třeba sport, ale také v tzv. agonistických (soutěživých) čin­ nostech, jakými jsou některé druhy her. Problém je nicméně dosud diskutován. Za instinktivní „přeskaku­ jící pohyby“ u člověka považuje Tinbergen zapalová­ ní cigarety v rozpacích, hraní si s klíči, škrábání se za ušima, úprava kravaty, saka a jiné pohyby, uvolňující kumulované napětí. Podle G. Viauda existuje plynulý přechod od instinktivního chování k inteligentnímu. I. Eibl-Eibesfeld (1976 a jindy) na základě četných po­ zorování dospívá k závěru, že „člověk ve svém sociál­ ním chování přichází na svět vyzbrojen před-programy“ a že se i v kulturou utvářeném sociálním chování člověka objevují pudové prvky, např. ve zdobení se, formalizaci sociálních kontaktů a jinde. Existence instinktů a jiných účelných jevů v životě organismu (jako je např. hojení, účelná stavba orgánů atd.) vede k protipostavení organismu a mechanismu, k finalistickému pojetí organického dění a k pojetí or­ ganismu jako účelně se regulujícího systému, jehož činnost je nutné chápat spíše teleologicky než kauzalisticky, resp. deterministicky (např. E. S. Russeell, 1945, a mnozí další). V tomto smyslu se v psychologii i v biologii objevuje nová vlna vitalismu, ale i tzv. evolucionistická teorie poznávání, která však nemusí být nutně teleologická (K. Lorenz, 1973).

Literatura: Birney, R C„ Teevan, R. C.: Instinct, New York 1961. Fletscher, R.: Instinct in man, London 1968. Lorenz, K., Leyhausen, R: Antriebe tierischen und menschlichen Verhaltens, Munchen 1965. Tinber­ gen, N.: Instinktlehre, 3. vyd. Berlin-Hamburg 1964. Viaud, G.: Les instincts, Paris 1959.

e, která tn „běh ůže být (K. Lomladý

63

Klinická psychologie

Psychologie je aplikována na obory lidské činnosti a na problémy jedince; v prvním případě je reprezen­ tována velkou řadou oborů aplikované psychologie ve společenské praxi, ve druhém případě klinickou psy­ chologií, která je v tomto směru praktickou psycholo­ gií jedince. Existují ovšem různá pojetí klinické psy­ chologie, která třídí W. J. Schraml (1987) takto: 1. klinická psychologie je to, co činí psycholog na kli­ nickém pracovišti, resp. v poradenských a jiných orga­ nizacích, tj. psychodiagnostika a psychoterapie; 2. je to metoda explorace a pozorování, kterou zavedl J. Piaget ve výzkumu dětské vývojové psychologie (to je velmi specifické pojetí); 3. klinická psychologie je aplikace obecné, vývojové, diferenciální, sociální psy­ chologie a dalších jejích oborů v oblasti klinické pra­ xe. Zcela pragmaticky chápe klinickou psychologii R. W. Wallen (1956) jako psychologickou práci s lid­ mi, tj. jako psychodiagnostiku a psychoterapii. Přesné vymezení podává O. Kondáš (1977): „Klinická psy­ chologie je vědecká disciplína, která se zabývá dušev­ ním životem, resp. psychickou regulací chování z hle­ diska choroby a dysadaptace.“ Kondáš správně poukazuje na to, že klinická psychologie se nezabývá jen problémy vyplývajícími z klinické praxe, tj. „pro­ blémy, které jsou spojeny s chorobou, léčbou, de­ fektem, a problémy, které jsou spojeny s adaptačními a jinými osobními těžkostmi“, ale řeší tyto problémy také na úrovni teoretické a provádí jejich výzkum. Současně Kondáš zdůrazňuje, že klinická psychologie není „mechanickou aplikací hotových psychologic­ kých poznatků a metod“. Jako psychologie jedince vy­ chází ovšem klinická psychologie z psychologie obec­ né (zejména z psychologie osobnosti), ze sociální a vývojové psychologie (hledisko sociálních vztahů a věkových zvláštností), a je v tomto smyslu aplikací obecného na jedinečné, které je zvláštním případem obecného. Lze říci, že historie klinické psychologie je poměrně mladá. Podle J. Schramla (1987) vznikala v podstatě až v průběhu první světové války a krátce po ní, kdy byly vyvíjeny metody k posuzování váleč­ ných poškozenců (mimo jiné zejména poranění moz­ ku). Již předtím byly v USA vyvinuty testy k posuzo­

64

vání schopností pro různé vojenské funkce a další. Ve Francii se již před válkou A. Binet zabýval testováním inteligence a P. Janet zhruba v téže době, na začátku našeho století, vytvářel základy psychoterapie. Velký vliv na rozvoj klinické psychologie pak mělo zejména dílo S. Freuda a další vývoj psychoanalýzy, jakož i psychopatologie a neuropsychologic (A. R. Lurija, 1932). Je-li praktická klinická psychologie definována po­ jmem klinická praxe, vzniká otázka, co to vlastně kli­ nická praxe je; otázka, na niž nelze najít zcela jedno­ značnou odpověď. Termín klinika je odvozen z řeckého slova kliné, lůžko, a označuje lůžkový lé­ čebný ústav. Avšak klinická psychologie má mnohem širší uplatnění než jen v léčebnách; uplatňuje se i v ambulantních zařízeních a v poradnách, a to nejen lékařského, ale i pedagogického, sociálního a jiného typu. Klinický psycholog působí jako diagnostik, tera­ peut nebo poradce v psychiatrických, pediatrických, neurologických léčebných i výzkumných ústavech, ale i v předmanželských a manželských poradnách, v pedagogicko-psychologických poradnách, dětských diagnostických zařízeních, různých léčebných a vý­ chovných ústavech a jinde. Předmět jeho praxe tvoří předně klienti - osoby, které mají psychologické pro­ blémy v soužití se životními partnery, jsou ve vlastním duševním životě vystaveny různým stresům a konflik­ tům, mají problémy s výchovou dětí se závislostí na drogách, s nalezením životního partnera, s nedostat­ kem asertivity (tj. sebeprosazování) atd. Dále jsou to pacienti (z latinského paciens, trpící), osoby postižené nějakým druhem psychické poruchy, např. neurózou, neurotickými symptomy apod. Zatímco klienti vyža­ dují psychologickou poradu, resp. psychologické ve­ dení k vyřešení svého problému, potřebují pacienti již léčbu psychologickými prostředky. Psychologické ve­ dení a psychologická léčba se obvykle terminologicky nerozlišují, ačkoli pro první by se hodil název psychagogika, pro druhé psychoterapie. Směšování obojího, i když odlišení je někdy obtížné, jev jistém smyslu za­ vádějící. Než je však uplatněna psychagogika nebo psychoterapie, musí být případ jedince diagnostiko­ ván, tj. musí být indentifikovány jeho příčiny, obsah a vývoj, jakož i zvláštnosti osobnosti klienta či pacien­ ta, neboť podmínkou psychagogiky i psychoterapie je psychodiagnostika, stejně jako podmínkou léčby je lé- .

Klinická psychologie a další. Ve testováním na začátku ipie. Velký lo zejména ýzy, jakož R. Lurija, lována podastně kli:ela jednoodvozen ižkový léí mnohem latňuje se a to nejen ) a jiného >stik, teraatrických, ústavech, oradnách, dětských žeh a výraxe tvoří ;ické pro­ s vlastním i konflikislostí na nedostatle jsou to postižené teurózou, nti vyžaýcké vecienti již gické veologicky r psychaobojího, ayslu zaka nebo jiostikoy, obsah ipaciensrapie je by je lé-.

kařské vyšetření a diagnóza. Zjednodušeně řečeno, prakticky zaměřený klinický psycholog se zabývá psychodiagnostikou a psychoterapií. V poslední době se v zahraničí prosazuje termín klinická sociální psy­ chologie, označující asi před dvaceti lety vzniklý obor, který je něčím mezi sociální psychiatrií a psychohygienou (W. Schraml, 1987); zabývá se terénní depistá­ ží a prevencí duševních chorob se zaměřením na soci­ ální činitele jejich vzniku, ale také problémy, v nichž se uplatňují sociální činitelé, jako např. problémy sku­ pinového života v nemocnicích, v postpenitenciámí péči, v prevenci kriminality určitých etnik, v procesu resocializace a jinde. To, co mají jedinci tvořící před­ mět klinické psychologie společného, je vyjádřeno termíny psychická porucha a maladjustace. První vyjadřuje případy psychických onemocnění (patolo­ gických anomálií v duševním životě) a funkčních či strukturálních deviací (neurózy, psychopatie). Mal­ adjustace (dysadaptace) poukazují na deficity sociali­ zace a sociální dificility (obtíže), projevující se jako selhávání v sociálních rolích, které reprezentují tako­ vé případy, jako jsou u dětí výchovné potíže (záško­ láctví, útěky z domova, dětská kriminalita) a u dospě­ lých selhávání ve významných společenských rolích (rodiče, manžela, spoluobčana, pracovníka atd.), je­ jichž krajním případem je kriminalita, asociální cho­ vání a další formy sociální nepřizpůsobivosti. Psychodiagnostika je proces rozpoznávání zvlášt­ ností daného klinickopsychologického případu, který zahrnuje diagnostiku osobnosti jedince, případně dal­ ších osob (např. manželského partnera) a identifikaci etiologie případu, tj. vnějších činitelů, které se na jeho vzniku podílely. Je zde třeba vyjít z teze H. A. Murraye (1938), že klinické případy vznikají z konfrontace potřeb jedince a vnějších tlaků, jimž byl, případně je, vystaven; osobnost a její životní situace tvoří jednotu a z tohoto faktu je třeba vycházet i v psychodiagnostice. Psychologické vyšetření individuálního případu vychází z předběžných informací, které se označují ja­ ko anamnéza a zahrnují údaje o jedinci, jenž je před­ mětem vyšetřování, a o jeho životním prostředí. Úda­ je jsou získávány od osob, které jedince znají (rodiče, učitelé, spolupracovníci, manželský partner a další) a také od jednotlivce, který je předmětem šetření Sa­ mého (tzv. subjektivní anamnéza). Smyslem anamné­ zy je identifikace možných činitelů uplatňujících se

v daném případě (konflikty, hereditámí zátěž, dosa­ vadní vývoj jedince atd.), a proto se zaměřuje na zís­ kávání informací, které jsou pro něj relevantní (jde-li např. o případ dětského záškoláctví, soustřeďuje se na informace učitelů apod.). Bez anamnestických údajů, které jsou základním předpokladem psychodiagnostiky, by vlastní psychologické vyšetření probíhalo „na­ slepo“. Anamnestické údaje slouží k formulaci psy­ chologické hypotézy případu, která se pak dalším vyšetřováním buď dále rozvíjí a koriguje, nebo opouš­ tí, aby se vytvořila hypotéza jiná. Vlastní psychodiagnostická činnost pak začíná navázáním osobního kontaktu psychologa s vyšetřovanou osobou, který má u této osoby navodit důvěru a snahu k aktivní ko­ operaci, resp. odstranit nedůvěru a negativní postoje k vyšetřování. Následuje přímé psychodiagnostické vyšetření spočívající v užití konkrétních psychodiagnostických metod. Předpokladem úspěchu je užití adekvátních metod a dodržení zásad psycho­ diagnostické práce, jejímž cílem je komplexní obraz vyšetřovaného jedince a etiologie jeho případu. Toho se dosahuje interpretací výsledků psychodiagnostického vyšetření. Existují různá třídění psychodiagnostických me­ tod, vycházející z různých hledisek. M. Svoboda (1992) podal následující klasifikaci, kterou zde uvádí­ me s malou úpravou:

I. -

Klinické metody: pozorování rozhovor anamnéze analýza spontánních produktů

II. Textové metody: a) výkonové testy: - testy inteligence (jednodimenzionální a komplexní) - texty specifických schopností a jednotlivých psy­ chických funkcí - testy vědomostí b) testy osobnosti: - projektivní testy (verbální, grafické, manipulační) - objektivní testy osobnosti - dotazníky (jednodimenzionální, vícedimenzionální) - posuzovací stupnice (sebeposuzovací, „objektivní“) III. Přístrojové metody

65

Klinická psychologie

Za zvláštní psychodiagnostickou metodu lze pova­ žovat také tu, která vychází z psychologie písma jako symptomatického či symbolizovaného výrazu a která se nazývá grafologie: může jako empiricky fundova­ ná věda přinést četné důležité poznatky o základních rysech osobnosti, jejím aktuálnímu stavu, jejích sklo­ nech atd. Prakticky ve všech psychodiagnostických metodách zaměřených na rozpoznávání charaktero­ vých vlastností se může explorand chovat podle prin­ cipu sociální deziderability, tj. upravovat své odpově­ di na otázky v dotazníku podle své představy o tom, jak by měl odpovídat. Může tedy klamat (některé do­ tazníky s tím počítají a zahrnují tzv. „lži-skóre“, uka­ zující míru takového klamání). Kdežto „písmo nelže“, nelze jím ani předstírat, ani zastírat, takže odborná grafologická expertiza může pronikat do nejhlubších sfér osobnosti. Použitá psychodiagnostická metoda musí být: 1. objektivní, tj. musí přinášet ověřitelné údaje vyjád­ řené případně v kvantitativních datech; 2. validní, tj. má zjišťovat to, co je jejím úkolem zjišťovat, přičemž to, co má být zjišťováno (různé rysy osobnosti, posto­ je, motivy, psychické funkce), musí být jednoznačně definováno; 3. reliabilní, spolehlivá, tj. za těchže pod­ mínek u téhož jedince by měla přinést signifikantně shodné výsledky. Zjištěné psychodiagnostické údaje jsou vyhodnocovány a zjištěná fakta tvoří psychodiagnostický nález. Vedle rozboru vnějších okolností případu obsahuje popis osobnosti vyšetřovaného je­ dince a vysvětlení jeho chování. Vedle diagnózy zahr­ nuje také prognózu dalšího možného vývoje případu a návrh na jeho řešení (např. na určitý psychoterapeu­ tický postup, na umístění v psychiatrické léčebně, vý­ chovném ústavu apod.). Základní psychodiagnostic­ kou metodou je pozorování vyšetřovaného jedince v průběhu vyšetřování a podle možností i v jiných si­ tuacích (např. dekurzy ošetřovatelů o chování pacien­ tů, záznamy vychovatelů o pozorování dětí během je­ jich diagnostického pobytu, pozorování pacienta psychologem během skupinové psychoterapie při hrách, zábavě, práci apod.). Dále jsou užívány různé psychodiagnostické testy (inteligence, výkonu, různých specifických psychic­ kých funkcí, jako paměť či pozornost, různých vlast­ ností osobnosti, jako je introverze a extraverze, nebo osobnosti jako celku atd.). Kriticky je přijímána násle­ 66

dující definice „psychologického testu“, kterou podal H. Piéron (1952): „Test je zkouška obsahující úkol identický pro všechny zkoumané osoby, s přesně vy­ mezenou technikou hodnocení zdarů a nezdarů nebo s číselným vyjádřením zdarů.“ Tato definice je příliš úzká, namítá P. Pichot (1954, česky 1970) a sám podá­ vá definici poněkud širší: „Psychologickým testem na­ zýváme standardizovanou experimentální situaci vy­ volávající určité chování. Toto chování je hodnoceno pomocí statistického srovnání s chováním jiných je­ dinců, kteří jsou ve stejné experimentální situaci; tak je možno zkoumané osoby třídit buď kvantitativně, ne­ bo typologicky.“ Stručně řečeno, testy jsou standardní podněty pro vyvolání diagnosticky relevantních reak­ cí, které jsou pak podle daných kritérií vyhodnocová­ ny, resp. z nichž jsou podle určitých kritérií činěny psychodiagnostické závěry. Takovými testovými pod­ něty mohou být slovně formulované otázky, případně názorně dané úkoly, které má vyšetřovaná osoba řešit určitými manipulacemi; vyžadují se reakce slovní, vý­ razové, motorické, symbolické atd. Piéronova definice testu se hodí na testy inteligence, jejichž výsledky se vyjadřují tzv. inteligenčním kvocientem (IQ), jehož průměrná hodnota je 100 (hodnoty pod 80 poukazují již na slabomyslnost, hodnoty nad 120 na nadprůměr­ ný intelekt). Zvláštní skupinu testů tvoří tzv. pro­ jektivní testy, které jsou založeny na prezentaci ví­ ceznačných, resp. málo strukturovaných podnětů (např. skvrn - tzv. Rorschachův test, vícevýznamových fotografických a grafických scén - tzv. tematicko-apercepční test), umožňujících psychickou projekci „nevědomých potřeb a tlaků“ (-> Projekce). Psychic­ ká projekce může být navozována i různými úkoly: doplňováním vět nebo povídek, volnou nebo tematizovanou kresbou (např. test stromu, kdy vyšetřovanou osobou provedené zadání kresby stromu je interpreto­ váno jako symbolické vyjádření její vitality a život­ ních postojů), tvořivým rozvíjením určitých grafic­ kých elementů v kresbě a případným komentářem (Warteggův kresebný test). Dětské projekce mohou být provokovány úkolem sestavit z daných figurek a předmětů libovolnou nebo určitou scénu (tzv. scénotest von Staabsové). Projekci nálad, určitých tendencí a postojů zachycuje volba oblíbených a neoblíbených barev (Lůscherův „barvový test“) atd. Projektivní tes­ ty nemají, až na malé výjimky, objektivní kritéria vy-

Klinická psychologie podal úkol lě vynebo příliš podá­ ni na:i vyaceno ± je­ li; tak ě, neiardní reakcováiněny í pod­ řadně i řešit lí, výfinice Iky se jehož Nazují úněrpro­ ci vídnětů lamonaticijekci chickoly: matiranou iretoíivotraficářem ohou pírek :énodencí ných i tesa vy­

hodnocování; interpretace jejich výsledků závisí na pie k různým druhům pacientů (např. k neurotikům). zkušenostech a intuici psychologa a může být zatížena Další dělení rozlišuje psychoterapii symptomaurčitou mírou subjektivnosti. Psychodiagnostické tes­ tickou a kauzální: první je zaměřena na odstraňování ty se různě klasifikují: podle vnějších charakteristik na pouhých symptomů duševních poruch (např. na odrea­ testy „tužka - papír“ (vyšetřovaná osoba reaguje psa­ gování vnitřního napětí), druhá na odstranění příčin ním, zaškrtáváním, kresbou), na testy výkonnostní (in­ těchto poruch (např. konkrétního konfliktu). Dále je to teligence, schopností, znalostí), v nichž se proband za­ psychoterapie direktivní a nedirektivní: v prvním bývá různými úkoly, např. sestavováním mozaik případě působí terapeut přímo na změnu pacientových z kostek podle daného vzoru - tzv. Kohsův mozaiko­ postojů, chování atd., ve druhém je terapeut spíše „ka­ vý test apod., a na testy osobnosti (sebehodnotící šká­ talytickým činitelem“, tj. vyhýbá se vlastním interpre­ ly, objektivní testy osobnosti, projektivní techniky); tacím pacientova problému a udělování rad, ale vede podle toho, komu jsou zadávány, na individuální pacienta nenapádně k expresi jeho vlastních myšlenek a skupinové (P. Pichot, 1970). Testy mají být vy­ a pocitů a k získání vhledu do problému a k vlastnímu hodnocovány v širších souvislostech daného případu, nalezení řešení. Konečně existuje poněkud zjednodu­ nikoli jen mechanickým zjištěním výsledků. Důležitý­ šené třídění vyjádřené pojmy racionální a sugestivní mi prostředky psychodiagnostiky, které však vyžadují psychoterapie: první působí na pacienta persuasivníspeciální školení, jsou zejména grafologie (psycholo­ mi technikami (přesvědčováním, rozumovou argu­ gická analýza písma), interpretace snů a vyhodnoco­ mentací, vysvětlováním), druhá působí technikami sugesce (působení na city a touhy pacienta, nezřídka vání výtvarných a jiných produktů. Psychoterapie bývá obecně vymezována jako „léč­ i s vyloučením jeho racionálního vhledu do situace, ba psychologickými prostředky“, což znamená, že to která může být v podstatě bezvýchodná). Historický­ není činnost zaměřená jen na léčení duševních poruch, mi předchůdci psychoterapeutů byli šamani a čarodě­ nýbrž na léčení vůbec, pokud takové léčení vyžaduje jové usilující o léčení duševně nemocných magickými psychoterapeutickou podporu (např. u těžce nemoc­ praktikami („vyhánění zlých duchů“, kteří nemocného ných pacientů, kteří jsou si svého těžkého stavu vědo­ posedli). Empiricky založená psychoterapie se dlouho mi, u osob s kožními a jinými chorobami, které mají prosazovala a uplatňuje se fakticky až od přelomu to­ u pacienta psychickou negativní odezvu, u osob posti­ hoto a minulého století. Velký vliv na její rozvoj měla žených amputacemi a trpících z toho se vyvinuvšími psychoanalýza, která byla ve své původní klasické komplexy atd.). Různé duševní poruchy jsou léčeny Freudově podobě současně psychodiagnostikou a psy­ také nepsychologickými prostředky (např. chemotera­ choterapií. Také dnes některé speciální psychoterapeupií, elektrickými šoky, chirurgickými zásahy do moz­ ' tické metody, např. psychodrama, jsou současně meto­ ku a jinak). S. Kratochvíl (1976) rozlišuje psychotera­ dami psychoterapeutickými i psychodiagnostickými. pii v širším a užším smyslu. Prvním druhem rozumí Současná psychoterapie je poznamenána množstvím psychologický vliv terapeutického prostředí, režimu nejrůznějších směrů prosazujících odlišné metody dne nemocnic nebo jiných lůžkových léčebných zaří­ i zásady psychoterapie, což plyne z nejednotného po­ zení a terapeutický vliv různých řízených činností jetí psychologie osobnosti a z nejednotné teorie psy­ - pracovních, výtvarných (arteterapie), kulturních (ta­ chiky, z pojetí, která vytvářejí teoretickou základnu nec, návštěva kulturních podniků, výstav, filmů psychoterapie, z níž se vyvíjejí psychoterapeutické apod.), jakož i „různé manipulace mimoterapeutickým metody a techniky. Srovnejme např. tak odlišné prostředím“, jako jsou rozhovory s rodiči, manžel­ psychoterapeutické směry, jakými jsou logoterapie ským partnerem apod. V užším smyslu pak psychote­ (orientovaná na hledání smyslu života) a behaviorální rapie znamená „záměrné a cílevědomé terapeutovo terapie (orientovaná na principy podmiňování). Psy­ působení“. Toto působení má formu práce s jedincem choterapie však není jen ryze praktická věda, má také nebo se skupinou (obvykle v rámci léčebné komuni­ své úkoly výzkumné a teoretické (např. výzkum „psyty), tj. individuální a skupinová psychoterapie, re­ chomimetických efektů“ LSD, meskalinu a jiných prezentující základní klasifikační přístup psychotera­ drog).

67

Klinická psychologie Mezi nejznámější metody psychoterapie patří di­ - Psychoterapie racionální: působí se na rozum parektivní a nedirektivní psychoterapeutický rozhovor, cienta vysvětlováním, přesvědčováním, vedením hypnoterapie a hypnotické abreakce, relaxační tré­ k „logickému“ řešení z racionálně vyložených příčin nink, psychodrama, „encounter-groups“ (skupiny se­ a možností. Je to nejrozšířenější psychoterapeutická tkání); kromě rozhovoru mohou být ostatní techniky metoda uskutečňovaná technikou rozhovoru, cílem je užity individuálně i skupinově, poslední dvě uvedené přesvědčit, resp. dovést pacienta k přesvědčení jsou vysloveně skupinové. Psychoterapeutický vliv o správnosti určitého řešení jeho případu. může být podpořen užitím psychofarmaka, resp. při­ - Psychoterapie sugestivní: rozumový vhled je nutno praven „rozehřívající psychogymnastikou“ či psy- pacientovi spíše zastřít a použít spíše emociogenní chohrami. Psychoterapeutická metoda musí být „ušita agumentace, apelující na jeho nevyslovené touhy na míru“ osobnosti pacienta; výrazní introverti nesná­ a mobilizující jeho emocionální motivy. Může jí být šejí dost dobře skupinová psychoterapeutická sezení, použito v bdělém nebo hypnotickém stavu. v nichž by měli přehrávat své problémy a hovořit - Psychoterapie abreaktivní: usiluje o eliminaci „pao nich. Užití některých technik je proto s ohledem na togenního působení negativních emocí tím, že je nezvláštnosti osobnosti pacienta kontraindikováno. Su­ chává znovu proběhnout za terapeutických okolností“ gestivní techniky mohou být podporovány užitím (Kratochvíl), tj. nechá pacienta znovu prožít určité hypnózy (hypnotická sugesce). Existuje mnoho velmi konflikty s následnou katarzí, umožní mu motorické specifických a odlišných psychoterapeutických me­ odreagování městnaného hněvu apod. Může být spotod, ale také pokus o syntetické pojetí, které S. Kra­ jována s farmakoterapií a použili ji již J. Breuer tochvíl (1976, podle J. D. Franka, 1973) představuje a S. Freud (1889) při léčbě hysterie. jako „rysy psychoterapie ovlivňující pacienty několika - Psychoterapie tréninková: je založena na odučovám základními způsoby“, konkrétně tím, že: 1. „poskytu­ nežádoucích způsobů chování a emočních reakcí jí novou příležitost k učení na kognitivní i zážitkové (např. fóbií) pomocí podmíněných útlumů a nacvičoúrovni“, neboť „objasňují zdroje potíží v minulosti“ vání žádoucích reakcí, které je nahrazují. tak, že „terapeut i členové skupiny slouží jako model - Psychoterapie psychoanalytická: má „přivést paalternativních způsobů zvládání problémů“, přičemž cienta k náhledu na nevědomou motivaci“ jeho nežá„pacient poznává rozpory mezi svými očekáváními doucího chování (Kratochvíl). Psychoterapeut intera realitou, mezi sebehodnocením a hodnocením jiný­ pretuje pacientovy volné asociace a sny, aby si mi, mezi svými předpoklady o jiných a skutečnými uvědomil podstatu svých konfliktů. pocity jiných“; 2. „zvyšují naději na zlepšení, která - Psychoterapie interpersonálně korektivní: cílem je spočívá jednak v důvěře v terapeuta, jednak v důvěře nahradit nežádoucí sociální zkušenosti pacienta žáv metodu“; 3. „zajišťují zážitky úspěchu, které zvyšu­ doucími pomocí tzv. „korektivní zkušenosti“ ve skupijí pocit vlastní schopnosti zvládnout problémy“; nových sezeních, rozhovorech atd. Jde tu zejména 4. „pomáhají překonat demoralizující odcizení od ji­ o korekci některých nežádoucích zobecnění (např. gených“; 5. „emocionálně podněcují“. Základním před­ neralizované nedůvěřivosti), která způsobují konfliktpokladem psychoterapeutického úspěchu je kooperace ní interpersonální vztahy. Jedním ze základních směrů v psychoterapii je psypacienta s psychoterapeutem, založená na důvěře pa­ cienta v psychoterapeutovy schopnosti a v jeho lidské choanalýza; terapeutického efektu se zde dosahuje tím, že s pomocí terapeuta si pacient uvědomí iracioporozumění. nální podstatu svého konfliktu, který vedl k potlačení Současné psychoterapeutické techniky mohou být podle A. E. Bergina (1987) roztříděny do následujících určité tendence a k vystoupení neurotických symptokategorií: 1. změna postojů pomocí vhledu, 2. změna mů - dochází tedy k „uvědomění nevědomého“; poemocionální reaktivity a senzitivity a 3. modifikace užívá se při tom techniky volných asociací, jejich in­ chovám. Dokonalejší třídění podal S. Kratochvíl terpretace a analýzy pacientova odporu. Dále je to (1976), který hovoří také správněji o metodách a kte­ behaviorální terapie (J. Wolpe, 1960 a pozd.) vycházející z aplikace principů učení, resp. přeučování nebo rý rozlišuje tyto psychoterapeutické metody:

68

I 1 I I I I I 1 I I I I I I 1 1 I I i I I I I I |

I 1 I 1 I |

I I | 1

I j I 1 ] 1 1

| I

Komunikace

aim paedením h příčin leutická úlem je /édčení e nutno iogenní > touhy e jí být

[ I I I I i I I I I

I icí „pa­ ; je nejlností“ t určité itorické •ýt spoBreuer

ičování reakcí acvičo-

I

f I I |

i ll

I I B ■

i ést pa3 nežát interaby si ílem je ita žáskupisjrnéna ipř. gemfliktje psyisahuje iraciotlačení fmpto>“; poich in5 je to vydra­ li nebo

■

i' ■

E ■ ■ B B ■ ■ ■ ■

I ■ ■ ■ ■

I

odnaučování neurotických návyků, fóbií atd. pomocí podmíněných útlumů, ale také tréninku nových způsobú instrumentálního jednání. Třetí směr tvoří antropologická psychoterapie vycházející z fenomenologicko-psychologického pojetí osobnosti jako bytosti toužící po smyslu bytí a reprezentovaná různými specifickými přístupy (např. tzv. logoterapií V. E. Frankla, stavící do popředí právě lidskou touhu po nalezení smyslu života - „člověk je o smysl usilující bytost“). Relativně populárními směry dále jsou: „na klienta zaměřená terapie“ C. R. Rogerse, vycházející z již uveděného nedirektivního přístupu k pacientovi, který je zde nazýván klient, a v podstatě stírající rozdíly mezi psychoterapií a psychagogikou; psychoterapie orientovaná na humanistickou psychologii, která je v podstatě variantou antropologické psychoterapie (A. H. Maslow, J. Bugenthal); tzv. gestaltová terapie (F. Pe­ rls) založená na uvědomování sociálních struktur a jejich významů; tzv. psychosyntéza (R. Assagioli) snažící se o probuzení vyššího duchovního života; tzv. rodinná terapie (V. Satirová) usilující o psychoterapeutický vliv přímo v rodinném prostředí na základě předem identifikovaných anomálních vazeb mezi členy rodiny. Psychoterapie založená na učení se ko­ rektivní zkušenosti vychází ze syntézy psychoanalýzy a behaviorísmu (J. Dollard a N. R. Miller, 1950) a dal­ ších technik, metod a směrů.

Proto různé druhy sociálně žijících živočichů vyvinu­ ly různé specifické formy komunikace. Typicky lid­ skou formou komunikace je mluvená a psaná řeč, resp. její národní forma, jazyk, který se patrně vyvinul z jednoduché vokalizace v podmínkách vzájemného soužití, které, kromě jiného, vyžadovalo dělbu práce a diferenciaci sociálních rolí. Zvířata komunikují po­ mocí dotyků, pohybů, pachů, neartikulovaných zvuků a dalších podnětů. U člověka má komunikativní funk­ ci také jednání, výraz, gesta a různé systémy symbolů a signálů (např. matematické symboly, signály v do­ pravě atd.). Funkcí komunikace je dorozumívání se ja­ ko předpoklad soužití a vzájemné závislosti. Proto každý systém komunikace vyžaduje obecné chápání znaků, které používá, a je ve své podstatě společně sdíleným systémem významů těchto znaků (např. gest používaných v určitém kulturním prostředí nebo slov nějakého konkrétního jazyka). „K vlastnímu komuni­ kování dochází tehdy, když vysílatel a příjemce signá­ lů patří ke stejnému živočišnému druhu,“ uvádí H. Frings a M. Frings (1964) o komunikaci zvířat. K tomu lze pak dodat, že u člověka jde o příslušnost k určitému jazykovému společenství a k určité kultu­ ře, resp. subkultuře (slangové výrazy) a o znalost ja­ zyka a symbolů, kterými se dorozumívá. U zvířat jsou nositeli komuniké (obsahu komunikace) určité pod­ něty, vystupující jako signály biologicky významných událostí (např. varovný křik paviánů jako signál ne­ bezpečí pro příslušníky druhu). Jsou to signály již uve­ deného nebezpečí, ale i sexuálního zájmu, nalezení Literatura: potravy, oddělení se a připojení k tlupě, stádu a další. Bergin, A. E, Garfield, S. L.: Handbook of psychotherapy and behavior change, New York-London-Sydney 1970. Kondáš, O., Klinic- Jak již bylo uvedeno, funkce komunikace spočívá ká psychológia, Bratislava 1977. Kondáš, O., Kratochvil, S., Syřišťo- v předávání informací, resp. vzájemném dorozumívá­ vá, E: Psychoterapia a reedukácia, Bratislava 1989. Kratochvíl, S.: ní se jako podmínky sociálních interakcí. Schizofre­ Psychoterapie, 2. vyd. Praha 1976. Langen, D.: Psychotherapie, nik, který ztratil schopnost komunikace se svým oko­ 4. vyd. Stuttgart-Munchen 1978. Zeig, J. K. (ved.): Psychoterapie, lím, je uzavřen ve svém světě a stává se pro svou Mitachen 1990. skupinu cizincem s nesrozumitelnou řečí (N. Sillamy, 1967). Komunikovat spolu mohou osoby, které ovlá­ dají příslušný systém komunikace, např. jazyk, jímž se Komunikace dorozumívají, matematik nemůže dost dobře komuni­ kovat s jedincem, který nezná řeč matematiky. Kultu­ Společensky žijící lidé a sociálně žijící živočichové ra vyvinula řadu technických prostředků komunikace spolu komunikují, tj. sdělují si určité informace, které (telefon, rozhlas a další prostředky hromadné a dálko­ jim usnadňují orientaci v životním prostředí a vzájem- vé komunikace), a posunula tak původní formu komu­ né interakce. Fungování společnosti, společenství nikace tváří v tvář nyní a zde do dalších časových a sociálních vztahů vůbec komunikace předpokládá. a prostorových dimenzí; archivy a literatura nám

69

Komunikace umožňují získávat informace o dávné minulosti, poš­ ta, telefon, fax nám umožňují komunikovat na velké vzdálenosti. Praktická potřeba bezporuchové sociální komunikace pak vedla ke zkoumání a stanovení psy­ chologicky účinných způsobů komunikace (komuni­ kačních technik ve smyslu psychologické účinnosti, tj. např. jak vést rozhovor, poradu apod.). Komunikace je primárně sociálně-psychologický fenomén a její problematiky se v této knize dotýkáme také v heslech Malé skupiny a Řeč, Psychologie výra­ zu a Sociální interakce. Tzv. ABX-model komunikace (Th. M. Newcomb, 1953) vyjadřuje jednoduché schéma komunikace:

A

------------------------------------- -------------------------- B

------------ = skutečná orientace ------------ = osobou B přijatá orientace Osoby A a B spolu rozmlouvají na určité téma X a vyměňují si navzájem určité informace orientované na předmětné téma. Avšak tato koorientace je vázána na interindividuálně odlišnou vztažnost ke světu, na rozdíly ve vědění, postojích, což vede k diferencím me­ zi vyslaným a přijatým sdělením, a tedy nezřídka i k tomu, že si na­ vzájem rozumí jen zčásti. To je vyjádřeno rozdíly mezi skutečnou a přijatou orientací a spojeno s kognitivním a katektickým (emoč­ ním) souladem komunikujících osob, který je spojen s určitou mí­ rou napětí a vzájemné atraktivity či averze.

Ve výše uvedeném smyslu chápou D. Krech, R. S. Crutchfield a E. L. Ballachey (1962) komunika­ ci jako „výměnu významů mezi lidmi“, která „se uskutečňuje především prostřednictvím jazyka a je možná v míře, s níž mají individua společná poznání, potřeby a postoje“. I lidé hovořící spolu tímtéž jazy­ kem si nemusí dostatečně rozumět, neboť tytéž použi­ té pojmy pro ně mohou mít různé významy. Manipu­ lace s významy pojmů je ostatně často doménou politických a náboženských demagogů. Za základní formy mezilidské komunikace lze kromě jazyka a nelingvistických symbolů (např. matematických) dále pokládat obrazy, gesta, výraz emocí a snah (zahrnující vedle mimiky také kineziku, „řeč těla“) a jednání. Ko­ munikativní hodnotu má lidské chovám fakticky ve všech svých způsobech. Podle C. Cherryho (1957) se 70

proces komunikace organizuje na základě následují­ cích složek: 1. vzájemně propojených podnětů a reak­ cí komunikujících osob (komunikace je druhem inter­ akce), 2. podle sdílení komunikovaných významů (jedinec neovládající dostatečně cizí jazyk rozumí sdělením učiněným v tomto jazyce jen částečně nebo i chybně), 3. podle vzájemných vztahů mezi účastníky komunikace (role, status). „Komunikace je vlastním nositelem sociálního dění“ (E. L. Hartley a R. E. Har­ tley, 1955), neboť to je v podstatě závislé na tom, co si jeho účastníci vzájemně komunikují nejen slovy, ale i chováním; to, co je v něm navzájem mezi jeho účast­ níky komunikováno, určuje jeho průběh a dynamiku (příkladem je klidný a věcný průběh schůze občanské­ ho sdružení, nebo naopak jeho, bouřlivý průběh plný osobních střetnutí a projevených averzí). A. Ellis a G. Beattie (1986) podávají tuto pracovní definici komunikace v typicky scientistické dikci: „komunikace se objevuje, když jeden organismus (vysílatel) kóduje informace v signál, který se dostává k jinému organismu (příjemce), který signál dekóduje a je schopen přiměřeně odpovídat“, přičemž „ani vysílatel, ani příjemce si nemusí být vědomi předání ko­ munikativního signálu“. Podávají pak přehled systé­ mu komunikace (uvedený na následující straně). Komunikace se uskutečňuje prostřednictvím určité­ ho senzorického kanálu (zraku, sluchu, hmatu, doty­ ku), a sdělení je tedy zakódováno ve struktuře určité­ ho druhu senzorických podnětů, v nichž je zakódován význam sdělení prostřednictvím nějakého znakového systému. To lze vyjádřit zobrazeným schématem: subjekt A (komunikátor)

sdělení

subjekt B (komunikant)

komunikační

komunikátora

komunikanta

Schéma podává ovšem jen pohled na sdělování jed­ né strany, tedy akci komunikátora a reakci komunikanta, která tu zachycuje jen pasivní přijetí sdělení. Ve

Komunikace

sledujía reakn interznamů rozumí ě nebo istníky astním i. Hari, co si vy, ale účastlamiku anskéli plný

icovní dikci: is (vyostává códuje i vysíní kosystéirčitédotyirčitédován avého i: B ikant)

ání > :é

máků canta

íjednunilí. Ve

skutečnosti je však komunikace interakcí, v níž se obvykle role komunikátora a komunikanta střídají, přičemž mohou, ale nemusí používat téhož způsobu komunikace, např. na slova subjektu A reaguje subjekt B ušklíbnutím: verbální a neverbální složky komuni­ kace se obvykle doplňují. Rozlišují se tři další druhy komunikace: 1. intrapersonální (např. mezi počítačem a jeho uživatelem), 2. interpersonální (mezi dvěma slova větné členy věty

verbální

rytmus pauzováni intonace

prozodické

formou mohou být výzvy, prosby, návrhy, pokyny, pří­ kazy, zákazy, psychické stavy (nadšení, rozladění, váhání, odpor a další). V komuniké je dána obvykle nějaká intence (přesvědčit, ukázat, obměkčit, získat pro něco atd.) a určitá sebeprezentace, která souvisí s daným záměrem (např. prezentovat se jako důvěry­ hodná, spolehlivá osob, osoba, která něčím trpí nebo je něčím potěšena, má „počestné úmysly“ atd.).

verbální

lingvistické

(hlavně) sluchově vokální kanál

non-lingvistické

vizuální kanál

paralingvistické nonverbálni

kinezické

stávající vlastnosti interakce

,

Poznámka: paralingvistické = emocionální introjekce (smích, křik, „ach“ atd.); stávající vlastnosti interakce = interpersonální distance, vzezření, dotýkání se a další. Systém lidské komunikace

nebo více partnery), 3. hromadná, masová (např. mezi divákem a televizí, rozhlasem a posluchačem, tiskem a čtenářem). Vlastní komunikační proces má tři fáze: 1. zakódování sdělení do určité formy, např. mluvené řeči, 2. předání informace prostřednictvím určitého kanálu, např. zvuku nebo obrazu, 3. dekódování přija­ tého sdělení příjemcem. Ve vzájemné výměně infor­ mací se uplatňují zpětné vazby, jimiž jsou pro komu­ nikátora reakce komunikanta na jeho sdělení, umožňující kontrolu jeho účinků. To může vést k od­ stranění deficitu informace (komunikátor vnímá, že komunikant zcela nechápe, co se mu sděluje) nebo ke korekci obsahu sdělení či chování, v jehož rámci je dán např. určitý výrok, když třeba komunikátor pozo­ ruje, že jeho sdělení vyvolalo u komunikanta rozpaky, rozčilení nebo nelibost. Komunikace je v tomto smys­ lu komplexní jev, obsah sdělení je dotvářen jeho kon­ textem, komunikace je vše, „čím může být stimulován komunikant“. Komunikovány slovní i mimoslovní

Nositeli komunikované informace jsou znaky, uží­ vané podle určitých pravidel. Znaky jsou fyzická mé­ dia významů, které Ch. Morris (1946) dělí do tří sku­ pin: 1. syntaktická pravidla (určující vztahy mezi znaky), 2. sémantická pravidla (vztahy mezi znaky a jimi označovanými objekty), 3. pragmatická pravid­ la (vztahy mezi znaky a jejich uživateli). C. Cherry (1966) definuje znaky jako podněty, „jimiž jeden or­ ganismus působí na chování jiného organismu v situa­ ci komunikace“. Znaky jako podněty mohou ovšem vyvolávat také jen intrapsychické reakce (emoce, úmysly, představy apod.). Rozlišují se různé druhy znaků (—> Řeč). Týpickým konvenčním systémem znaků je lidská mluvená a psaná řeč. Komunikace je tedy založena na užívání znaků jako nositelů význa­ mu, přičemž význam je stimulus, který je symbolem, signálem nebo symptomem nějakého objektu, věci, události, které mají pro subjekt nějakou pozitivní, či negativní hodnotu. Totéž gesto může mít v různých

71

Konflikt a rozhodování

kulturách různý význam, např. charakteristické gesto ruky vytvořené spojením palce a malíčku má u nás a jinde význam „bezva“, ale v jiných kulturách je na­ opak vyjádřením odporu. Současně však platí jistý, té­ měř univerzální význam určitých gest, jehož přehled podávají M. Argyle a P. Tower (1979): gesta

význam

kývání hlavou zdvižená pěst vzájemné tření dlaní plácáni rukou zdvižená ruka zívání tření rukou pokynutí vysunutá paže ukazování palec dolů zkřížené prsty poklepání na ramena hrané zastřelení sebe tření břicha kývání potřásáni rukou

souhlas hněv očekávání souhlas vyžadování pozornosti nuda zima nebo radost výzva k přiblížení výzva k tanci ukazování směru odmítnutí přáni štěstí dodávání odvahy faux pas hlad loučení se (nebo zdravení z dálky) zdravení

Velký repertoár gest mají Neapolitáni. Patří mezi ně následující: sepjaté ruce rytmicky se zvedá- prosba jící a klesající klepání si na čelo zklamání položení ruky na srdce projev úcty

Gesta používaná u Arabů: odvrácení hlavy, mlaskám jazykem pohybování rukou s roztažený­ mi prsty nahoru a dolů

nesouhlas pomalu!

Co všechno zahrnuje proces komunikace? Některé druhy nočních můr komunikují na obrovské vzdále­ nosti pomocí feromonů, sexuálně stimulujících pacho­ vých signálů. Je barva květu, která vábí hmyz také druhem komunikace mezi rostlinou a živočichem? Jakou komunikativní funkci hraje umění, např. obrazy, sochy, hudební díla? Na čem je založena taková zvláštní forma komunikace, jako je telepatie (—> Para­ psychologie)? Existuje také telepatická nebo jiná for­ ma komunikace mezi člověkem a zvířetem? S pro­ 72

blematikou komunikace je spojeno množství dosud nezodpovězených otázek Dlouho se výzkum komu­ nikace omezoval na aplikaci teorie informace a na matematickou formalizaci přenosu informací (C. E. Shannon, 1949, a další), což sice přineslo řadu pozo­ ruhodných poznatků, ale nepostihovalo to psycholo­ gický obraz živé komunikace zahrnující osobnosti ko­ munikujících osob a situaci, v níž se komunikování uskutečňuje. Bezporuchová komunikace vyžaduje ne­ jen minimalizaci šumů v komunikačním kanálu, ale i určitou symetrii v aktivitách komunikujících osob, udržování zájmu o komunikaci a komuniké a další podmínky. Nedostatek pozornosti u komunikanta, „skákání do řeči“, dotýkání, nerespektování osobní vzdálenosti mezi účastníky komunikace, které může být vnímáno jako dotěrnost a nedostatek taktu, pře­ hnaná mimika a gestika, to všechno a řada dalších podnětů může být vnímáno nepříjemně a může to vést k narušení komunikace. V procesu komunikace si komunikant vytváří atribuce příčin sdělení, které je mu adresováno, a spatřuje je buď v osobnosti komunikáto­ ra, nebo v dané situaci. Tak může přátelský úsměv po­ litika atribuovat jako znak jeho dobrosrdečnosti, nebo jako situační nutnost. Tyto atribuce jsou důležité jako sdělení samo, protože ovlivňují jeho postoje a chová­ ní vůči komunikátorovi (K. R. Scherer, 1977).

Literatura: Ellis, A., Beattie, G.: The psychology of language and communica­ tion, New York 1986. Frings, H., Frings, M.: Animal communica­ tion, New York-Toronto-London 1964. Hurst, B.: Encyklopedie komunikačních technik, Praha 1994. Cherry, C.: On human com­ munication, 2. vyd. Cambridge Mass.-London 1966. Janoušek, J.: Sociální komunikace, Praha 1968. Smith, A.G. (vyd): Communica­ tion and culture, New York 1966. Watzlawick, P, Beavin, J.H., Jac­ kson, D.D.: Menschliche Kommunikation, 3. vyd. Bern 1972.

Konflikt a rozhodování

*

V psychologii je problematika konfliktu tematizována dvojím způsobem: 1. jako problematika vnitřního konfliktu volby jednoho ze dvou nebo více neslučitel­ ných daných cílů (obecně psychologický problém sou­ visející s motivací), 2. jako problematika konfliktních sociálních vztahů (sociálně-psychologický problém).

Konflikt a rozhodování dosud komue a na (C. E. ipozocholosti ko­ kování ije nelu, ale osob, ; další kanta, isobní může , přealších j vést si koie mu kátovponebo jako lová-

mica­ micapedie comk, J. : micaJac-

ána lího tel­ en­ ích m).

Lze říci, že vnitřní konflikt vyjadřuje aktivaci dvou nebo více neslučitelných tendencí nebo dvou cílových představ a staví subjekt před volbu, rozhodnutí se pro jednu z těchto tendencí, pro jeden z daných cílů, za­ tímco vnější konflikt vyjadřuje střetnutí zájmů, po­ stojů, motivů dvou nebo více osob. Nejprve se zde bu­ deme zabývat vnitřními konflikty. R. A. Maher (1964) definuje konflikt jako „na organismus zaměřený podnětový vzorec, který v organismu vyvolává dvě nebo více neslučitelných reakcí, jejichž síly jsou funkcionálně stejné“. Prožívat konflikt znamená pro­ žívat vnitřní napětí spojené s nutností rozhodnout se pro jednu ze dvou nebo více možných alternativ jed­ nání. Podle H. R. Lůckerta (1957) se člověk pro své potenciální „pra-napětí mezi vitalitou a duchem“, od probuzení svého duchovního života, dostává do „stále přítomného bytostného neklidu“, a vykazuje se tak ja­ ko „konfliktní bytost“. Konflikty jsou tedy přiroze­ ným důsledkem psychického založení člověka, které samo o sobě je jednotou protikladů. Výzkumy v obla­ sti psychologie vnitřních konfliktů jsou spojeny ze­ jména se jmény A. R. Luriji (1932) a K. Lewina (1935). Podle Luriji je vznik konfliktu dán tím, že: 1. je zabráněno odreagování vzrušení chováním, 2. je nedostatek pohotovosti k reakci, 3. potlačené aktivity jsou „přeloženy “ do oblasti centrálních procesů. Lurija odvodil tyto poznatky z výzkumu asociací s použi­ tím tzv. lži-detektoru, který objektivně zachycoval prožívání konfliktu registrací jeho fyziologických komponent. Naproti tomu Lewin stanovil základní typy konfliktu z kombinace dvou základních tenden­ cí, apetence a averze: 1. konflikt apetence - apetence, 2. konflikt apetence - averze, 3. konflikt averze - averze. V konfliktech se uplatňují příkazy a zákazy, hrozby trestu a vyhlídky na odměnu. R. R. Sears a C. I. Hovland (1941) zavedli ještě pojem dvojitého konfliktu apetence - averze. N. E. Miller (1944) a J. S. Brown (1948) pak z experimentů provedených na kry­ sách odvodili některé zákonitosti typického konfliktu apetence - averze. Základní typy konfliktů vykazují následující charakteristiky: - Konflikt apetence - apetence: subjekt se má rozhod­ nout mezi dvěma objekty, zhruba stejně atraktivními; např. v restauraci má volit mezi dvěma druhy pro něj celkem stejně atraktivních nápojů. Tento typ konfliktu zkoumal R. G. Baker (1942) na skupině chlapců, jimž

předkládal různě atraktivní a neatraktivní druhy poživatelných tekutin, které ochutnávali a pak určovali je­ jich výběr: ukázalo se, že doba výběru je nejdelší, jsou-li rozdíly v atraktivnosti nejmenší, zatímco při největších rozdílech v atraktivnosti bylo třeba nejmé­ ně času na rozhodnutí. Tento typ konfliktu je nejlehčí a bývá přirovnáván k situaci Buridanova osla, před nímž leží ve stejné vzdálenosti od něj dvě otýpky se­ na; osel se nemůže rozhodnout pro žádnou z nich a umře hladem. Ve skutečnosti v konfliktu apetence - apetence vždy převládne jedna apetence nad druhou, např. na základě náhodně větší stimulace jedním z obou možných cílových objektů. - Konflikt averze - averze: subjekt se musí rozhod­ nout pro jednu ze dvou nepříjemných alternativ, např. pro zaplacení pokuty nebo vězení. Reakcí na takový konflikt, který je nejtěžší, je odsouvám nepříjemného rozhodnutí, neboť čím více se subjekt „přibližuje“ k negativnímu rozhodnutí, tím silnější averzi prožívá, a proto se opět vrací k alternativnímu averzivnímu rozhodnutí. Jednu z obou averzí nakonec zvolit musí, což může být opět určeno neidentifikovatelnými čini­ teli, protože tu o volbě „rozhodují“ spíše emoce než racionální analýza. - Konflikt apetence - averze: subjekt se má rozhod­ nout pro objekt, který je současně přitažlivý a odpudi­ vý, který současně budí touhu a odpor; přitom může jít o široké spektrum objektů od předmětu, který je atrak­ tivní, ale drahý, až po osobu, která je fyzicky přitažli­ vá, ale povahově nesnesitelná apod. Averzivní je vše, co budí nejen odpor, ale i jiné negativní emoce, zejmé­ na úzkost. V této konfliktní situaci se subjekt obvykle po určité době rozhodování rozhodne pro náhradní cíl, pokud jeden z gradientů apetence nebo averze nepře­ váží nad druhým, tj. subjekt se buď pro ambivalentní cíl rozhodne, nebo jej odmítne. Tento typ konfliktu zkoumal na krysách N. E. Miller (1944): konflikt vy­ volal tím, že pokusné zvíře dostávalo na témže místě nejprve potravu a po nasycení elektrický úder, a tak bylo tímto místem současně přitahováno i odpuzová­ no. Chování hladovějícího zvířete v této konfliktní si­ tuaci vykazovalo určité charakteristické znaky, např. při přibližování se k předmětnému místu se pohyb zví­ řat postupně zpomaloval, až se pokusné zvíře na urči­ tém místě zastavilo; to je označováno jako místo vr­ cholu konfliktu, kde se gradienty apetence a averze 73

Konflikt a rozhodování vyrovnávají (na uvedeném obrázku místo označe­ né A); v tomto okamžiku se individuum rozhoduje pro náhradní cíl, nebo pokračuje v pohybu k původnímu cíli. Na pokusných zvířatech, která se na výše uvede­ ném kritickém místě zastavila, lze pozorovat různé příznaky stresu svědčící o síle konfliktu, který byl vy­ volán očekáváním jak odměny, tak i trestu. Apetenční

Gradienty apetence a averze v konfliktní situaci

chování, měřené silou pohybu, je v této konfliktní si­ tuaci zpočátku intenzivní, ale s přibližováním se k cíli se zeslabuje, a naopak averzivní chování je nejsilnější u místa elektrického šoku a se vzdalováním se od něj se zeslabuje. Bod stresu se může posunovat blíže k cí­ li s narůstáním potravové deprivace. P. R. Hofstatter (1957) aplikuje tento model konfliktního chování i na člověka a soudí, že je tu indukována úzkost, která po­ sléze vede subjekt k tomu, že se rozhodne pro náhrad­ ní cíl. Hofstatter uvádí příklad mladíka, který chce vy­ zvat k tanci atraktivní dívku, ale současně se obává, že bude odmítnut. Přibližuje se k ní stále pomaleji, na ur­ čitém místě se zastaví a rozhodne se pro „náhradní ob­ jekt“. Fenomén náhradního jednání zkoumal K. Le­ win (1935), ale poukázal na něj již S. Freud ve svém pojetí „osudu pudů“: zakázané nesplněné přání se mů­ žepřesunout na náhradní objekty vykazující určitou podobnost se zakázaným cílem, ale povolené; tak je možné najít náhradu za neuspokojený sexus v sexuál­ ní slídivosti, ale také v umělecké nebo sportovní čin­ nosti apod. Lewin uvádí jako příklad chlapce z dětské­ ho domova, který ví, že nemůže ústav opustit, a přeje si jako dárek cestovní tašku. Experimentálně zkoumal náhradní jednání K. Lissner (1933). Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší

74

hodnotu uspokojení než původní jednání, která se ne­ uskutečnila (W. Toman, 1987). Podle Freuda jsou zvláštní formou náhradních jednání neurotické symp­ tomy. U zvířat se projevují jako „přeskakující pohy­ by“: u kohoutů např. „přeskakuje“ zablokovaná agre­ se na náhlé zobání. Určitou analogií tohoto jevu u člověka je náhle blokovaná agrese a sexuální aktivi­ ta. Na základě svých výzkumů formuloval N. E. Mil­ ler (1944) principy ambivalentního chování (ambi­ valence je dvojaký vztah, v tomto případě jde o chování určované současně apetencí a averzí): 1. tendence přiblížit se cíli je tím silnější, čím je orga­ nismus blíže ke kladnému cíli; 2. tendence vyhnout se nepříjemnému stimulu je tím silnější, čím blíže je or­ ganismus tomuto stimulu, 3. tendence vyhnout se ne­ příjemnému podnětu přibývá s blízkostí tohoto podně­ tu rychleji než tendence přiblížit se kladnému podnětu s blízkostí tohoto podnětu, 4. gradienty přibližování a vyhýbání se jsou závislé na síle daného popudu: se silnějšími popudy jsou tyto tendence silnější. V ambi­ valentním chování se projevuje princip generalizace podnětu, tj. ambivalence se udržuje i v podobných a zeslabuje se v nepodobných nebo jen málo podob­ ných situacích. Experimentálně to prokázali N. E. Mil­ ler a D. Kraeling (1952) na krysách: jestliže chodbič­ ka, v níž se pokusná zvířata pohybovala, byla zcela nepodobná té, v níž byl vyvolán konflikt apetence - averze, běželo k cíli 70 % pokusných zvířat, jestliže byla podobná, běželo jich jen 37 %. U lidí zkoumal ambivalentní vztahy J. C. Fluegel (1945) a jiní: dítě se může v důsledku konfliktních zkušeností naučit ur­ čitou osobu jak milovat, tak i nenávidět, což má za ná­ sledek, že takový vztah funguje podle principu „vše, nebo nic“. Podle D. C. McClellanda (1958) se ambi­ valentní vztahy těžko odučují, a tak se udržují za cenu neustálého rozcházení se a sbližování. Zmíněný dvo­ jitý konflikt apetence - averze vyjadřuje jakousi dvojí apetencí a dvojí averzi, např. konflikt dívky vyvstávající s perspektivou nebo realizací prvního se­ xuálního styku: touha po sblížení a snaha vyhovět přá­ ní milence - proti tomu strach z neznámého a z otě­ hotnění (C. F. Graumann, 1969). Základní zákonitosti konfliktů objevené na pokusných zvířatech platí i pro člověka (H. B. Gewirz, 1959, a další). Rozhodování je proces výběru cíle a prostředků, který končí rozhodnutím. P. Steck (1987) je chápe ja-

Konflikt a rozhodování

á se neia jsou i sympí pohylá agre:o jevu aktiviE. Mil(ambidě jde iverzí): e organout se 5 je orse nepodněodnětu žování idu: se ambiilizace >bných >odobi.Milodbiči zcela etence estliže oumal í: dítě čiturzaná„vše, ambiicenu ' dvoikousi dívky 10 seit přáz otěUtosti i pro

sdků, » ja­

ko „závěrečnou část volního aktu, z níž bezprostředně val mezi vozy A a B a rozhodl se posléze pro koupi plyne pohotovost k jednání“. Tento proces lze v tomto vozu A, uvažoval o výhodách a nevýhodách obou vo­ smyslu chápat jako vědomý výběr či vědomou volbu; zů a rozhodl se pro ten, který měl větší pozitiva a men­ jeho protikladem je „nevědomý boj motivů“ v kon­ ší negativa. Jakmile se rozhodl a realizoval koupi, fliktní situaci. J. Kozielecki (1976) rozlišuje dvojí vznikla kognitivní disonance, protože se rozhodl i pro druh rozhodování: 1. v konfliktní situaci, 2. v riziko­ negativní vlastnosti koupeného vozu A a odmítl pozi­ vé situaci. Konflikt definuje jako „situaci neshody“; tivní vlastnosti vozu B. Redukce této disonance a ujiš­ jako rizikovou chápe takovou situaci, v níž lze očeká­ tění se o správnosti volby nyní spočívá v tom, že ku­ vat ztrátu, poškození, trest atd. V soudobé psychologii pující přecení pozitivní vlastnosti vozu A a podcení bylo rozhodování tematizováno jako testování hypo­ jeho negativní vlastnosti, a naopak podcení pozitivní téz, resp. optimalizace strategie jednání z hlediska vlastnosti vozu B a přecení jeho vlastnosti negativní. ztráta - zisk a byly činěny pokusy o matematické for­ Disonance je redukována tím, že se mění kognitivní malizace takto pojatého rozhodování studovaného elementy objektů, tj. dochází k jejich přehodnocování: z hlediska teorie her a teorie informace. To je tzv. uti­ to, co bylo považováno za dobré, je nyní ještě lepší litární teorie rozhodování (P. C. Fishbum, 1970) či ra­ a to, co bylo považováno za horší, je nyní ještě horší; cionální rozhodování, které vychází z ekonomických naopak to, co bylo u odmítnutého objektu dobré, je hledisek, ale je na ně také v podstatě omezeno (tzn. nyní spíše zanedbatelné nebo „ne tak dobré, jak se uplatňuje se v ekonomickém chování řídících pracov­ zdálo“. Disonance je tím větší, čím méně se alternati­ níků apod.). Psychologické rozhodování nelze omezo­ vy liší svou atraktivitou. Jinak probíhá rozhodování vat na racionálně utilitaristická hlediska, protože se v rizikové situaci, která je riziková proto, že je neur­ v něm uplatňují iracionální emoční faktory. Racionál­ čitá, protože subjekt nemá k dispozici dost informací ní může být ovšem i rozhodování o tom, kde člověk pro předvídání výsledků svého jednání a výsledek, stráví dovolenou; to se však děje s ohledem na příjem­ který si přeje, není jistý. Rozhodování v takové situa­ né prožití dovolené, a nikoli jen na vyčíslitelnou míru ci vytváří dilema (nutnost volby mezi vylučujícími se výdajů. Při rozhodování v konfliktních situacích se alternativami), přičemž se uplatňují dva základní čini­ uplatňuje kognitivní analýza alternativ, přičemž síla tele: 1. hodnocení chtěného výsledku, 2. subjektivní konfliktu, a tedy i obtížnost rozhodování je dána pravděpodobnost jeho dosažení, která nemá ovšem množstvím alternativ a jejich hodnotami. Obecně pla­ povahu matematického výpočtu a může být deformo­ tí, že: 1. čím více je alternativ, tím je konflikt, a tedy vána intenzitou naléhavého přání; kognitivní alternati­ i rozhodování těžší (např. volba jídla z obsáhlého jí­ vu lze někdy měřit, emoční aspekt alternativ nikoli. delního lístku), 2. volba mezi dvěma důležitými alter­ Proto matematické modely rozhodování platí jen nativami je těžší než volba mezi dvěma nedůležitými pro ekonomické chování, kde lze alternativy obvykle alternativami. Za základní fáze rozhodování lze pak vyčíslit v penězích. V rozhodování se uplatňuje přede­ považovat následující: 1. Vznikne situace s alternativ­ vším motivační stav subjektu (J. Kozielecki, 1976). ními možnostmi jednání vyvolávající vnitřní napětí. Podle V. Tardyho (1970) „všechny matematické mo­ 2. Kognitivně emotivní zpracování daných alternativ dely rozhodování jsou založeny na početních, event, vyústí ve volbu jedné z nich. 3. Poté, co bylo rozhod­ i logických operacích a mohou být nazvány racionál­ nutí učiněno, vznikají pochybnosti o jeho správnosti, ní“, což někdy splývá s řešením problémů, avšak „roz­ vzniká stav kognitivní disonance a snaha redukovat jej hodování při boji motivů není pouhým řešením pozná­ racionalizací původního rozhodnutí, tj. ujistit se vacího problému, ale má i svou citovou dynamiku“, o správnosti volby. Ve druhé fázi si subjekt vybírá to, a i když je založeno na chladné úvaze, nemusí probí­ co je nejatraktivnější, resp. to, co představuje nejmen- hat jako matematické výpočty. Tardy dále soudí, že ší zlo, případně se rozhoduje pro náhradní objekt. Ve „při rozhodování jde ještě o jinou racionalitu než tu, třetí fázi se subjekt ujišťuje o správnosti volby, jestliže která je modelována matematicky“. Konečným aspek­ volil mezi alternativami přibližně stejné hodnoty. Jest­ tem každého rozhodnutí je koneckonců emoce, která liže se např. subjekt při kupování automobilu rozhodo­ je v jeho pozadí a vyznačuje subjektivní užitečnost

75

Kulturní základy psychiky rozhodnutí. Sama užitečnost je velmi relativní, neboť cíl získává hodnotu svou vztažností k momentálnímu stavu subjektu a jeho situaci (např. momentální peněž­ ní situace, naléhavá potřeba něčeho apod.). Snaha člo­ věka uniknout vysokým trestům je silnější než snaha po získám vysokých odměn (J. Kozielecki). Různí li­ dé mají různý poměr k riziku. Zdá se, že je to jedna z vlastností osobnosti; někteří podstupují riziko lehce, jiní těžce a odmítají je. Zásadně platí, že užitečnost, která je spojována s rizikem, záleží na jeho velikosti; od určité míry se užitečnost rizika s jeho přibýváním zmenšuje (C. H. Coombs a E. J. Huang, 1968). Pozo­ ruhodná, ryze psychologická fenomenologie rozho­ dování je obsažena v monografické práci H. Thomaea (1960). Její autor vyšel ze srovnání sdělení týkajících se impulzivních a jiných reakcí na „multivalentní situace“, které jsou také východiskem rozhodování. Významní němečtí psychologové W. Wundt, W. Stem, J. Lindworski a Ph. Lersch v podstatě ztotožňují po­ jmy volby a rozhodování, podle Thomaea se však v rozhodování jedná o „specificky strukturovanou for­ mu reakce na multivalentní situaci specificky utváře­ nou“. V rozhodování se uplatňuje nejen vztah situace k budoucnosti, ale také rozhodující se subjekt jako osobnost prožívající konflikt mezi existenciálními alternativami a perspektivami. Experimentálně sta­ tistický výzkum rozhodování, který nepoužívá feno­ menologickou metodu, je druhem „psychologické zaslepenosti“ (H. Thomae, 1958). Problematika roz­ hodování se též spojuje s tématem volního jednání (-> Vůle).

Literatura: Feger, H.: Konflikterleben und Konfliktverhalten, Bem-Stuttgart 1977. Lůckert, H.-R: Konflikt - Psychologie, Munchen 1957. Lurija, A. R. : The nature of human conflicts, New York 1932. Thomae, H. : Der Mensch in der Entscheidung, Munchen 1960. Thrall, R. M., Coombs, C. H., Davids, R. L.: Decision processes, New York-Lon­ don 1954.

Kulturní základy psychiky Obecně se poukazuje na to, že člověk je bytost přírod­ ní a společenská současně. Přírodě patří člověk svým 76

tělem a společnosti především sociálními rolemi; je determinován biologickými základy své psychofyzic­ ké konstituce, ale také svou příslušností k určitému kulturnímu prostředí. To je velmi zjednodušená cha­ rakteristika, která vyžaduje především bližší vysvětle­ ní vztahu obou uvedených determinant - biologických a kulturních - a dále určité psychologicky relevantní pojetí vztahu příroda a kultura, jež není vůbec jed­ notné. Sociobiologie (E. O. Wilson, 1975, a další sociobiologové) tvrdí, že kultura je extenzí biologických dějů a snaží se prokázat, že i v takových způsobech lidského chování, které byly téměř obecně pokládány za produkt kultury a jejích hodnot, jako je např. alt­ ruistické nebo prosociální chování, lze najít biologic­ ké kořeny a že lze tyto způsoby chování vysvětlit prin­ cipy evoluce, jako je např. přirozený výběr (jedinci nejlépe adaptovaní daným ekologickým podmínkám přežívají a rozmnožují se a přenášejí na potomstvo své zdatnosti dědičností). Také mnohé kulturní normy po­ važované za produkt života společnosti mají biologic­ ké kořeny a evolutivní smysl. Je to např. tabu incestu (zákaz krvesmilství): někteří kulturní antropologové vysvětlují toto tabu tím, že upevňovalo trvání rodiny a vylučovalo směšování rolí, kdežto sociobiologie spatřuje v genezi tohoto jevu „hlubší příčiny“. Pouka­ zuje na to, že krvesmilství vedoucí často ke zplození defektních dětí (E. Seemanová, 1972) je jako tabu vlastně biologickou zábranou vzniku patologické po­ pulace, jakož i na fakt, že děti zplozené z krvesmilných styků mají méně potomstva. Na otázku, co je kultura, se ovšem odpovídá různě, obvykle jen výčtem podstatných jevů, které zahrnuje a produkuje. Za základní aspekty kultury pokládá např. Ch. Bůhlerová (1962) materiální kulturu (hospo­ dářství, technika), sociální instituce (výchova, rodina) a sociální organizace a kulturu v užším smyslu (mně­ ní, věda, náboženství atd.). Obecně je ale v užším smyslu kultura chápána jako systém určitých vzorců (obyčejů, mravů, zákonů, tabu, módy atd.), které vy­ stupují jako příkazy a zákazy regulující lidské proží­ vání a chování a jejichž účinnost je zajišťována systé­ mem pozitivních a negativních sankcí (odměn a trestů). Z psychologického hlediska lze kulturu chá­ pat také jako systém symbolů vytvářející specificky lidský svět významů a hodnot, které tyto významy vy­ jadřují: voda či les mohou mít význam rekreační, man­

ze př sv n< m tv di zi ci m čl n n (1 v k a

F s 5 S t 1

1

Kulturní základy psychiky

lemi; je hofyzicirčitému má chaysvětlegických levan tni ?ec jedlalší sogických isobech kládány ipř. altiologiclit prin(jedinci nínkám tvo své my poologicincestu logové rodiny iologie Poukajlození o tabu ké po'esmil-

různě, hmuje okládá liospoodina) (uměužším vzorců ré vyprožísystéidměn u cháificky iy vy­ man­

il | i | 1 | I | I I | I í I | I I I I j I I I I I t I

želství nebo víra v nějakou ideu mají významy, které přesahují fyzické aspekty života a poukazují spíše na svět duchovních hodnot, ale fyzické a duchovní hodnoty se přitom překrývají a jsou si mnohdy komplementámí. Lidská společnost je charakteristická právě tvorbou materiálních a kulturních, tj. v užším smyslu duchovních hodnot. Tyto hodnoty, pojímané ve význámu dobra, fungují jako určité směrnice uplatňující se nejen příkazy a zákažy, ale dávají také určité for­ my a určitý obsah mezilidským vztahům a životu člověka vůbec; jsou nejen základem jednání a jeho motivací, ale také určitých představ o světě atd. V různých kulturách jsou preferovány různé hodnoty (F. Kluckhohnová a F. L. Strodtbeck, 1961). Proto se v různých kulturách shledáváme se způsoby chování, které se našemu světu hodnot zdají být zvláštní nebo až nepřirozené. Jeden příklad za mnohé: Příslušníci přírodně žijícího kmene Sirióno se beze studu veřejně sexuálně stýkají, avšak stydí se veřejně jíst; za ne­ věrnou zde není pokládána žena, která s jiným než se svým vlastním mužem spí, nýbrž ta, která s ním jí. Potrava má totiž v životě tohoto věčně hladovějícího kmene velký význam. Tytéž objekty mohou mít v různých kulturách odlišný význam (např. posvátná kráva u hinduistů a kráva jako dojnice u nás); některým objektům je přisuzován magický význam (např. krvi u židů).

I i I I I I I | ! | I I r | I | li I I

Propracovanou psychologickou teorii kultury podal americký antropolog E. T. Hall (1959, 1976), který ji odvodil z etnolingvistiky, umožňující chápat kulturní zvláštnosti tvorby řeči a její komunikativní funkci. Ta­ to, dalo by se říci, psychologie kultury, v níž je kul­ tura definována jako komunikace ve smyslu poselství (message), je významná také tím, že zdůrazňuje biologické kořeny kultury a že ji klade do úzkého vztahu k lidské psychice: „To, co nazýváme myslí (mind), je intemalizovaná kultura“ (Hall, 1976); „kultura je blízce zpokrevněna, ne-li přímo synonymní s tím, co nazýváme myslí“. Z říše zvířat se člověk vydělil tím, co lze nazvat „extenzemi organismu“ (vozidlo je např. extenzí pohybu, telefon extenzí hlasu apod.), a tím, čím specializoval i své různé funkce, především řeč, která mu umožnila rozšíření a zobecnění poznání i jeho pře­ dávání dalším generacím. Člověk těží nejen ze své vlastní a druhové zkušenosti, ale i ze zkušenosti minulých generací a současníků. Za určitý druh extenze po­

važuje Hall i umění, náboženství a další kulturní jevy. „Kultura je jak extenzí mysli, tak i mozku.“ Hall od­ děluje mozek a mysl; mozku přisuzuje spíše funkci vytváření forem, resp. holografickou strukturu, kdežto mysli spíše obsahovost. Mysl, jak již bylo uvedeno, chápe jako intemalizovanou kulturu a kulturu jako „soubor situačních modelů chování a způsobů myšle­ ní“, což ovšem oddělování mozku a mysli ve výše uvedeném smyslu neodpovídá, neboť způsob myšlení určuje struktura mozku v interakci s obsahem paměti. Podle Halla (1976) „každé kulturní chování je biolo­ gicky založeno a je třeba připustit, že formální, nefor­ mální i technické aspekty života jsou rovněž zakoře­ něny v biologickém organismu člověka“. Systémy kultury vystupují jako „kulturní nevědomí“, tj. jako nevědomě působící pravidla. Je jich mnohem víc než jasně vytvořených a verbalizovaných norem, jako jsou třeba zákony: procesy utvářející, rozvíjející a zužitkující systémy extenzí vstupují do kultury většinou mi­ mo vědomí člověka a nejenže vyvíjejí „skrytý vliv na život“, ale jsou řízeny i skrytými zákony. Kultura jako „poselství“ či příkaz neboli kultura ja­ ko vzorce chování se vztahuje na následující druhy činností: 1. interakce, 2. sdružení, 3. udržování se při životě (subsistence), 4. bisexuálnost rolí, 5. teritorialita, 6. temporalita (časový aspekt existence), 7. učení se, 8. zábava, 9. obrana a 10. exploatace. Uvedené okruhy činností se odehrávají na třech současně vystu­ pujících úrovních - formální, neformální a technické, přičemž v určité situaci je jedna z těchto úrovní vždy dominantní. Každá z uvedených kategorií vzorců cho­ vání má vztah ke každé z ostatních. Např. interakční a sdružovací (organizační) hledisko dávají status a ro­ li atd. Každá dílčí kultura, resp. subkultura je charak­ terizována specifickými vzorci chování, standardy, které vyjadřují její zvláštnosti (chování určité katego­ rie populace, např. určitého etnika nebo skupiny defi­ nované nějakými demografickými znaky, např. obyva­ tel „chudinské“ čtvrti apod.). Pro příslušníky určitých kategorií populace se tak vytvářejí určité standardy autoprezentace, které mají povahu psychologického typu (např. „žižkovský frajer“). Jsou to převzaté role, s nimiž se jejich jedinci identifikují jako s formami ur­ čité sebeprezentace. Vzorec (pattern) definuje E. T. Hall (1959) jako pravidla zahrnutá implicitně v každé kultuře, organizující soubory způsobem, který 77

Kulturní základy psychiky jim uděluje význam a vyslovuje své kulturní pojetí notová orientace a preference (zdraví, čestnost atd.). zkušenosti: „zkušenost je to, co člověk přemáhající Příslušnost k určité kategorii populace, společenské svět nabízí vnějšímu světu v kulturně vyznačené for­ vrstvě, typu rodiny atd. tak ovlivňuje formování psy­ mě“; zkušenost není potvrzováním kultury, kultura ne­ chiky členů takových skupin. Např.: „Americká spole­ ní odvozena ze zkušenosti. Kultura je „svět skrytých čenská střední třída je ve své orientaci individualisticpravidel“, řízený vlastními zákony. Je tu zřejmá ná­ ká, vztažená k budoucnosti, v člověku spatřuje vládce vaznost na biologické jevy, např. v tzv. teritorialismu přírody, věří na aktivní jednání a považuje povahu člo­ (kulturou organizovaných prostorových vztazích, kte­ věka za špatnou, nebo současně špatnou a dobrou“ ré mají biologický základ v obraně teritoria jako zdro­ (Ch. Bůhlerová, 1962). V různé míře se mohou uplat­ ji potravy): člověk si přivlastňuje určitý prostor, brání ňovat tradice rodinné, rasové, kulturní (např. u Ameri­ své místo, lpí na zásadě „kdo dřív přijde, ten dřív me­ čanů italského nebo židovského původu apod.). Někteří kulturní antropologové, např. F. Boas le“. U indiánů kmene Navaho musí být dveře na vý­ chodě, jako první vstupuje do místnosti vždy starší (1911) a další, pokládají poněkud jednostranně pova­ a výše postavená osoba. Prostorové změny v osobních hu člověka za produkt kulturních poměrů v nichž žije. kontaktech akcentují jejich druh; např. změny síly hla­ E. O. Wilson (1978) hodnotí podíl kultury na formo­ su jsou u Američanů spojeny s určitými hodnotami vání psychiky tezí o „geneticko-kultumí koevoluci“. osobní distance: např. velmi blízko u sebe (8-15 cm) Obecně lze říci, že existují geneticky založené obecné je spojeno s tichým šepotem a velkým tajemstvím, tendence (obživa, obrana teritoria, agrese, sex atd.), blízko sebe (20-30 cm) s výrazným šepotem a velkou jimž různé kultury dávají různé formy a různým způ­ důvěrností, neutrální vzdálenosti (1,35-1,5 m) odpo­ sobem regulují jejich projevy. V různých kulturách vídá plný hlas a informace o neosobních tématech atd. existují v tomto smyslu různá pojetí jedlého a nejedlé­ Vytvářejí se také určité standardní rituály; např. při ho, chutného a nechutného, krásného a ošklivého, rozmluvě dvou obchodníků dochází k vzájemnému slušného a neslušného, různé způsoby získávání potra­ poklepávání na rameno a v určitém momentě, jakoby vy a úpravy jídel, stolování atd. Kulturní antropolog na povel, píše Hall, oba sahají po cigaretách a vzájem­ F. Keiter (1966) podává, mimo jiné, přehled kulturně ně si je nabízejí, nejprve oba odmítají nabídku druhé­ založených extrémních jevů v oblasti sexuality: v se­ ho a pak ten, kdo má nižší status, přijme cigaretu toho xuálním životě mnoha národů chybí líbání (nebo je za­ druhého. Podle Halla se učení kulturním vzorcům, stoupeno různými zvláštními formami, např. třením jichž jsou tři druhy, uskutečňuje takto: neformálním nosů), existují různé typické pozice koitu a různé fetivzorcům se člověk učí tak, že si vybírá dobrý model šistické atrapy partnera, různá pojetí onanie, různé chování a začne ho užívat; formální vzorce si osvoju­ hodnocení panenství, manželské nevěry, homosexuali­ je na základě poučení o tom, jak je třeba se chovat; ty, celibátu a askeze, různé formy manželství (mono­ technické vzorce jsou formulovány ve formě různých gamie, polygamie), různé formy námluv, získávání předpisů. Vedle toho existuje ještě učení se komplex­ manželky (koupí, únosem), různá pojetí sexuální ním sociálním rolím, takovým, jako jsou např. role atraktivity jedince (které se historicky obměňuje i v té­ manžela a otce, vedoucího provozního střediska, ta­ že kultuře - např. barokní a současný ideál ženské krá­ jemníka městského úřadu atd. Děje se prostřednictvím sy v západní kultuře) a další. Za rozhodujícího kultur­ sociálního učení. Jeho důležitou a v jistém smyslu roz­ ního činitele, jak již bylo uvedeno, je pokládána hodující formou je více či méně řízené sociální učení, rodinná výchova, zejména pak trénink určitých čin­ které označujeme jako rodinná výchova, resp. primár­ ností dítěte, jako je udržování tělesné čistoty ní socializace (—> Socializace), ale také vyučování ve (J. W. M. Whiting a I. L. Child, 1953), vztah k agresi­ škole a vzdělávání v dospělosti. Obecně řečeno, soci­ vitě, sexuální zvídavosti dítěte, způsob zaopatřování ální učení zprostředkovává psychologický vliv kultur­ dítěte a péče o ně, těsnost vazby dítě - matka, míra ci­ ních vzorců a platí, že „neexistuje zkušenost nezávis­ tové saturace, resp. deprivace dítěte (J. Bowlby, 1952), lá na kultuře“ (Hall). V rodinné výchově se projevuje vytváření „bazální jistoty“, nebo „bazální úzkosti“ určité pojetí dítěte a jeho „blaha“ a ovšem i určitá hod­ u dítěte (M. Kleinová, 1974) a další konkrétní faktory. 78

5 a 1 i
Sociální interakce), že tvořil diferencovanou typologii lásky, v níž rozlišil: pro zamilovaného poskytovat partnerovi je současně 1. eros (silné citové přilnutí), 2. ludus (latin, hra, po­ přijímat; rozumí se přijímat to, co pro ně znamená ně­ vrchní zaujetí pohlavností partnera bez pocitů závaz­ jaké hodnoty. Láska je druhem touhy a „touha vyjad­ nosti), 3. storge (z původní sympatie pomalu vznikají­ řuje dospět prostřednictvím něčeho k sobě samému“ cí láska), 4. mánie (exaltovaný vztah, který je (H. Lipps, 1941), znamená vyjít z neúplnosti a směřo­ v podstatě zastřeným sobectvím), 5. pragma (střízlivý, vat k naplněni (H. Giese, 1959). To, co je vyjádřeno labilní vztah akcentovaný sexuálně, kdy je ale partner v touze, je existenciální potřeba (K. Jaspers, 1948) současně vnímán jako příjemný společník), 6. agape a v erotické touze je to plnost či naplnění existence (vzácný typ obětavé a nesobecké lásky). Uvedené ty­ v soužití, které umocňuje já a ty na my. Proto je pod­ py lze různě kombinovat, např. „Indický eros“, sexuál­ statou zralé lásky intimní partnerství a jejím přiroze­ ně akcentovaný, hravý a poněkud bláznivý vztah (cha­ rakteristický pro určitý druh „play-boyů“). R. May ným důsledkem rodičovství. Přirozenou složkou erotického vztahu je pocit žár­ (1969), který rozlišil čtyři typy lásky (sex, eros, filis livosti, který má však různé motivy. Biologicky, tedy a caritas), vytvořil teorii paradoxně „puritánského se­ pudově je založena tendence samců útočit v době pá­ xu“ bez lásky, který je symptomem současné schizoření na jiné samce téhož druhu, aby neoplodnili jejich idní společnosti. samičku, aby tedy byly reprodukovány jejich vlastní geny. U člověka, u něhož prošly pohlavní vztahy dlou­ Literatura: hým historickým vývojem a byly kultivovány, se Alberoni, E: Erotik, 4. vyd. Miinchen-Zůrich 1991. Eibl-Eibesfeldt, uplatňují také další motivy (vlastnictví, komplex mé- L: Liebe und Hass: Zuř Naturgeschichte elementarer Verhaltensweiněcennosti), ale i projekce vlastních tendencí k nevěře sen, Miinchen 1970. Imielinski, K: Erotyzm, Warszawa 1970. Lee, (nevěrní a v představách se nevěrou zabývající jedinci J.A. : The colours of love, Englewood Cliffs N.J. 1976. Grant, EW: podezírají často své erotické partnery z téhož chování Falling in love: The psychology of the romantic emotion, New York 1976. May, R. : Love and will, New York 1969. Wdlster, E., Walster, a z těchže úmyslů). Žárlivost má tedy evoluční zá­ W: A new look at love, Reading Mass. 1978. Wilson, G., Nias D.: klad v „sobectví genů“, ale i v různých komplexech Erotische Anziehungskraft: Psychologie sexuellen Atraktivitat, a v projekci. Asi 84 % mužů a 68 % žen soudí, že je Frankfurt-Berlin-Wien 1977.

82

Malé skupiny

tí a bagachž se ci­ i ideálem erá erotijako psy3 se však ié nevěry vá obtížželského

■ ■

E I I ■

oce jako sti a jako jednoho e jedním ichování potřeby npiricky vztahů /. Grant, ' rozliše976) vyrozlišil: hra, poi závaz'zrúkajíderý je itřízlivý, partner i. agape iené tysexuálih (cha­ R. May os, filis :ého seschizo-

ibesfeldt, Itenswei•70. Lee, mt, KWÍ: éw York Walster, Nias D.: tktivitat,

kritérií (např. žáci školní třídy jsou do této skupiny za­ řazováni na základě svého věku a lokality svého byd­ liště). Ve formálních skupinách však mohou vznikat neformální vztahy (citové vazby), naopak v neformál­ V sociální psychologii vystupuje téma malých skupin, ních skupinách mohou původní přirozené vazby zani­ neboť člověk jako sociální bytost vykazuje neustálou kat, případně je označení skupiny jako neformální čis­ příslušnost k určité malé sociální skupině (rodině, tě formální (např. manželství z rozumu). Toto třídění školní třídě, partě vrstevníků, dílně nebo kanceláři, zavedl C. H. Cooley (1909). Dále můžeme malé sku­ kde je zaměstnán apod.). Sám pojem malé skupiny piny třídit na členské a referenční. První případ vyjad­ není vymezován kvantitativně, nýbrž vztahově: za ma­ řuje skutečné členství, jde o skupinu, jejímž je jedinec lou skupinu je pokládáno nějaké formální či neformál- členem. Ve druhém případě se jedná o skupinu, jejímž ní sdružení osob, které se navzájem znají. Příslušnost členem by jedinec chtěl být; jsou to skupiny vyvoláva­ k takové malé skupině zakládá zvláštní druh psycho- jící touhu jedinců být jejich členy (O. Klineberg, logické determinace, jak to bylo empiricky potvrzeno. 1954), jako jsou např. některé exkluzivní kluby. Ně­ Psychologickým znakem této příslušnosti je vědomí kdy se ještě rozlišují pozitivní a negativní referenční my („my rodina“, „my sportovní družstvo“ atd.) a lze skupiny i ve smyslu faktické přítomnosti, kladného říci, že toto vědomí spolu s vědomím já tvoří dva nej- a odmítavého vztahu. Pojem referenčních skupin za­ důležitější aspekty lidského sociálního chování. Za vedl H. H. Hyman (1942). Podle M. Sherifa (1954) nejmenší sociální skupinu se pokládá dyáda, tj. sdru- jsou pozitivně referenční skupiny právě těmi sociální­ žení dvou osob, jako je milenecký pár nebo manželská mi útvary, s nimiž se jedinec identifikuje a které tak dvojice; ta se vyznačuje svou specifickou dynamikou. ovlivňují jeho psychiku. V tomto smyslu je pak vztah Malé skupiny jsou předmětem studia sociální psycho- jedince a skupiny určován ze strany jedince mírou logie a sociologie, protože jsou to útvary, v nichž se identifikace a s ní související integrace jedince s ideo­ něco psychologického děje, a současně jsou to také logií a činností skupiny (ideová a volní integrace), ze obvykle nějaké společenské instituce (např. rodina). strany skupiny pak tím, jak jedinec respektuje její nor­ D. Krech, R. S. Crutchfield a E. L. Ballachey (1968) my a podílí se na její činnosti. V každé malé skupině určují dvě základní podmínky vytváření a fungová- má jedinec určitou roli a s ní spojený status, čímž je ní malých skupin: 1. vztahy mezi členy jsou vzájem- určováno postavení jedince ve skupině (okrajové, ně závislé (chování každého člena ovlivňuje chování centrální, tj. méně nebo více významné). V rámci čin­ každého dalšího člena skupiny), 2. členové mají spo- nosti malé skupiny se pak vytváří určitá charakteris­ léčnou ideologii, tj. společné názory, hodnoty a nor­ tika skupinového života, která zahrnuje zejména ur­ my, které regulují jejich chování. Malé skupiny mo­ čitou míru aktivity (expanzivity) a určitou míru vnitřní hou být formálně funkčně propojené a sjednocené ve soudržnosti (kohezivity). Psychologicky rozhodující větší integrované sociální útvary, které se nazývají or- je tedy pozitivně referenční skupina, tj. skupina, kte­ ganizace a obvykle se pak dělí na výrobní (výrobní rou jedinec přijímá za svou na rozdíl „od těch dru­ podniky) a nevýrobní (kulturní organizace, armáda hých“ a v níž očekává, že bude akceptován a pokládán a další). Za základní znaky života malých skupin lze za člena skupiny (H. H. Kelley, 1952). Lze říci, že in­ pokládat: 1. vytváření struktury, 2. komunikaci ve sku- terdependence jedince a skupiny se vytváří na zá­ pině, 3. vytváření závazných norem chování, 4. vytvá- kladě vzájemných očekávání a jejich plnění: jedinec ření ideologie a programu činnosti, 5. vnitřní skupino- očekává od skupiny určité příležitosti pro uspokojová­ ní svých potřeb; naopak skupina očekává od jedince, vou dynamiku a činnost skupiny. Existují různá třídění malých skupin. Předně mů- že bude přispívat k realizaci skupinových cílů a že se žeme rozlišovat skupiny primární a sekundární (ne- bude chovat v souladu s normami, které skupina vy­ formální a formální): v primární se lidská pospolitost tvořila. vytváří na základě přirozených citových vazeb (man­ Skupinové normy jsou nepsané požadavky na cho­ želství, rodina), v sekundární na základě formálních vání členů skupiny, které se utvářejí v průběhu činnos­

Malé skupiny

I I |

I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I

I I i I l I I I I 1

83

B

Malé skupiny

ti skupiny tak, že vyjadřují přirozené tendence a hod­ nocení, např. „neshazovat druhého“ (rozumí se člena skupiny). V minulosti bylo provedeno mnoho výzku­ mů, jejichž předmětem bylo dění v malých skupinách. Zásadní význam pro rozvoj současné sociální psycho­ logie a sociologie malých skupin byl výzkum, který na skupině dělníků zabývajících se pájením drátů na svorky v jedné americké továrně provedl G. C. Ho­ mans (1950); výzkum probíhal od konce roku 1931 do poloviny roku 1932. Homans přesně popsal v předem vymezených termínech vnitřní dynamiku této skupiny ve vztahovém rámci dané výrobní organizace. Součas­ ně zjistil a formuloval řadu základních zákonitostí vnitroskupinových jevů. Jedním z charakteristických skupinových jevů byla výpomoc; ta byla členy skupi­ ny poskytována těm, kteří z nějakého důvodu zůstáva­ li v pracovním výkonu pozadu. Na vzájemné výpomo­ ci se podíleli všichni členové skupiny a jiným ji poskytovali i ti, kteří ji sami nikdy nepotřebovali; sou­ časně však byla tato výpomoc omezena jen na pracov­ ní výkon. Ve školní třídě je formou výpomoci mezi žáky napovídání. Výpomoc je projevem jedné z nej­ univerzálnějších skupinových norem, kterou tvoří so­ lidarita (smysl pro vzájemnou podporu vyplývající z pocitu sounáležitosti, tedy soudržnost, svornost, jed­ notnost). Jinými skupinovými normami v uvedené pracovní skupině byly např. následující normy: nadří­ zenému se nesmí prozradit nic, co by mohlo uškodit spolupracovníkům (kdo to činí, je „práskač“); praco­ vat se nesmí příliš mnoho (kdo to činí, je „šplhoun“), ani příliš málo (kdo to činí, je „ulejvák“, „flákač“). Obecně se ukázalo, že pracovní výkony členů této skupiny byly uměle přizpůsobovány normě, kterou si skupina sama stanovila. Zjistilo se také, že úroveň in­ dividuálních výkonů neměla vztah ke stupni inteligen­ ce a zručnosti pracovníků, ale k jejich skupinové pří­ slušnosti. Parta A, která se pokládala za „něco lepšího“, podávala vysoké pracovní výkony, o pře­ stávkách se zabývala intelektuálnějšími činnostmi a v zimním období se její členové zřídkakdy zabývali spory o tom, zda se mají otevřít okna, či nikoli. Těmi­ to a jinými charakteristikami se vyznačovala superioritní parta A ve srovnání s méně uznávanou par­ tou B. Jistý páječ od montérů selektorů, jménem C, byl postupně donucen chodit skupině pro obědy, pro­ tože byl příslušníkem nejnižší kasty v dílně. To je jen

84

několik pohledů do vnitroskupinové dynamiky, které mají ilustrovat, co se tímto fenoménem míní. Skupinu definuje Homans termínem interakce („stýkání se spolu“): skupina je vymezena interakcemi svých členů a pokud chceme říci -uvádí Homans -, že jedinci A, B, C, D, E tvoří skupinu, musí být dodrženy tyto mini­ mální podmínky: v daném časovém úseku vstupuje je­ dinec A do interakce s jedinci B, C, D, E častěji než s jedinci K, L, M, N, O a tytéž interakční vztahy platí pro jedince B, C, D, E, takže se vytváří interakční struktura mezi jedinci A, B, C, D, E, což prakticky znamená, že „spolu pracují“, „stýkají se spolu“, „cho­ dí spolu“, „často se vídají“, jinak řečeno, tvoří nějaké sociální seskupení, nějakou pospolitost, „partu“, sku­ pinu. V tomto smyslu lze pak rozlišovat různé druhy skupin: podle stupně formalizace a organizace, podle druhu vazby (neosobní-osobní) a podle dalších krité­ rií; jak již bylo uvedeno, rozlišují se formální a nefor­ mální skupiny, jejichž konkrétními sociálními útvary jsou např. rodina, klub, pracovní skupina atd. Podle funkcí se obvykle rozlišují sociálně emocionální a úkolově orientované (zájmové a pracovní skupiny), přičemž dělicí kritéria jsou do jisté míry umělá a ab­ straktní. A. Schmidtová-Mummendeyová (1987) jako před­ poklady vzniku skupin uvádí: 1. motivaci individuí přidružit se ke skupině (pozitivně jako usnadnění uspokojování vlastních potřeb; negativně jako obrana proti společnému ohrožení individuí), 2. komunikaci, resp. kontakt mezi individui (usnadněný prostorovou blízkostí nebo obecně malou sociální distancí), 3. vliv vzájemného uznávání jednotlivých individuí. V prů­ běhu vytváření skupin lze pak, podle výše uvedené au­ torky, pozorovat následující procesy: vyvstávání cílů, diferencovávání rolí, které jsou přebírány jednotlivý­ mi členy skupiny, vývoj společných pravidel chování a norem, s nimiž nastupuje přibývání konformního chování jednotlivých členů skupiny, vytváření určité skupinové atmosféry (klimatu), vytváření auto- a heterostereotypů (—> Postoje), tj. vytváření pozitivního obrazu „my“ a obvykle odmítaného obrazu „oni“. M. Sherif (1954) pozoroval utváření skupin u chlapců školního věku na prázdninových táborech a indentifikoval následující doprovodné jevy: 1. vytváření skupi­ ny z jedinců se společnými zájmy a s tím spojenou diferenciací rolí (utváření struktury skupiny), 2. narůs-

| |

I :

Malé skupiny

ky, které Skupinu /kání se ch členů ici A, B, to miniipujejestěji než ihy platí terakční rakticky “, „choí nějaké u“, skutdruhy e, podle :h kritéa nefori útvary I. Podle úonální aipiny), lá a ab­ o předidividuí ladnění obrana mikaci, ořovou 3. vliv V průené auní cílů, lotlivýhování rrnního í určité r a hetivního Loni“, hlapců lentifiskupijjenou narůs­

tání pocitu sounáležitosti mezi členy skupiny a její ohraničení navenek proti „ostatním“ (tj. diferenciace „my“, „oni“), 3. utváření skupinových norem v růz­ ných nestrukturovaných situacích, tj. jakýchsi pravidel chování, závazných pro všechny členy skupiny, je­ jichž dodržování je pozitivně a nedodržování negativ­ ně sankciováno. Průvodním jevem vytváření a fungování malých skupin je skupinový konformismus (názorová i behaviorální shodnost) jako postupné přizpůsobování se skupinovým normám. Experimentálně potvrdil jev skupinového konformismu např. S. Asch (1955), když prokázal, že v uměle vytvořených skupinách, jejichž členy byly „naivní pokusné osoby“ (tj. vlastní pokus­ né osoby), podléhaly tyto osoby sociálnímu tlaku mí­ nění většiny, a to i tehdy, když to bylo v evidentním rozporu s vlastními zkušenostmi (jedinci tento rozpor pociťovali, avšak přizpůsobili své vlastní mínění mí­ nění většiny; nicméně s určitou podporou jiných členů skupiny vlivu sociálního tlaku ubývá, tj. existují-li ve skupině oponenti, konformismus není již tak jedno­ značný, stejně jako když se ve skupině objeví „disi­ dent“, který oponuje mínění většiny i soukromému mínění naivní pokusné osoby). Jednomyslné mínění skupiny působí silněji než prostá většina a vytváří sil­ nou tendenci podřídit se mu. Avšak konformismus je také znak osobnosti; existují lidé s větším a s menším sklonem ke konformitě. Konformista je méně sebe­ vědomý, má zábrany, je pasivnější, sugestibilnější, myšlenkově rigidní a konvenční. Důležité jsou však i situační vlivy: existují situace, kdy nebýt konformní může přinést různé komplikace; konformismus se pak stává účelovým přizpůsobením se takové situaci a při­ spívá k redukci úzkosti v situacích, kdy nezávislý po­ stoj může být pociťován jako něco ohrožujícího. Nic­ méně nekonformní jedince skupina odmítá, a to tím víc, čím víc se odchylují od daných norem. Zpočátku se skupina snaží přimět takového jedince ke konfor­ mismu, nepodlehne-li však tlaku, odvrátí se od něho a přestane se jím zabývat. Jedinec se dostává na peri­ ferii života skupiny a může bud tento úděl přijmout, s tím, že skupina, jejímž je členem, přestává být pro něj pozitivně vztažná, nebo se mu vzepřít, a pak se stá­ vá aktivním „outsiderem“. Jedinec a skupina. Sociální závislost provází člo­ věka po celý život až na určité výjimky, které tvoří ně­

které druhy psychopatií. Závislost se projevuje i celou řadou výrazně sociálních potřeb (zakořenění, afiliace, komunikace a další). Život ve skupinách také podstat­ ně přispívá socializaci jedince (—> Socializace), resp. formování jeho osobnosti prostřednictvím sociálního učení. Proto platí, že necítí-li se jedinec dobře v jedné skupině, touží být členem skupiny jiné. To je často pří­ činou úniku dospívajících z rodiny k partám a gangům vrstevníků, v nichž je často hledána náhrada za ztrace­ né sociální zázemí. Pozitivně vztažná skupina určuje standardy chování, ale i cítění a myšlení jedince a pů­ sobí současně jako jakési „sociální zrcadlo“ (C. H. Cooley, 1902, G. H. Mead, 1934) jednání jedin­ ce. Podle G. H. Meada se osobnost jedince rozvíjí pře­ devším z reflexe reakcí blízkých osob na chování je­ dince. Ztráta vazeb jedince se skupinou může proto vést až k dezintegraci jeho osobnosti. Američtí socio­ logové R. E. L. Faris a D. H. Warren (1939), kteří zkoumali rozšíření schizofrenie v různých čtvrtích Chicaga, zjistili, že ze čtvrti tvořené rodinnými dom­ ky pocházelo podstatně méně schizofreniků než ze čtvrtí tvořených velkými činžáky. Interpretuje se to tak, že v rodinných domcích se vytváří pocit sounále­ žitosti a sousedství, jakož i vztažné skupiny, zatímco ve velkých činžácích (dnes panelácích) se žije izolo­ vaně a anonymně, vzniká zde nedostatek vazeb, které podmiňují psychickou integritu (podstatným znakem schizofrenie je extrémní dezintegrace osobnosti). Po­ dle E. F. Muellera a A. Thomase (1974), kteří tuto in­ terpretaci podávají, existují různé druhy vztahů jedin­ ce ke skupině a psychologicky nejvýznamnější z nich je identifikující vztah, tj. vztah k někomu, kdo „stojí nad“ (otec, nadřízený, bůh); funkcí tohoto vztahu je přebírám hodnot (které podle psychoanalytiků tvoří morální nad-já). Zpočátku je to vztah k osobě rodiče, později vztah ke skupině a k adorované osobě a poslé­ ze i vztah k idejím. V identifikujícím vztahu ke skupi­ ně přebírá jedinec bez výhrad její hodnoty obsažené ve skupinových normách. R. F. Bales (1950) zkoumal interakce v malé diskusní skupině; zjistil, že se zde objevuje řada reakcí (souhlas, uvolnění, vyjadřování solidarity, ale i jejich protiklady - odmítání, napětí, vyjadřování nepřátelství) a identifikoval tři dimenze interakcí v malých skupinách: 1. dimenze vlivu, kte­ rá má póly dominance - submise a která ukazuje, zda je člen skupiny centrem interakce, zda má sklon pro­ 85

Malé skupiny

sazovat se atd.; 2. dimenze emoce, která má póly emo­ cionálně pozitivní - emocionálně negativní (vřelý, ote­ vřený - chladný, distancovaný); 3. dimenze vztažnosti ke skupině, která má póly orientované na skupinu - distancuje se od skupiny, a vyjadřuje, zda se člen skupiny snaží myslet na skupinu, zda se snaží dodržo­ vat její normy a něčím jí přispět. Tyto tři dimenze cha­ rakterizují podle Báleše strukturu skupiny a jejich kombinací se dostává 26 různých rolí. Jde zejména o následující role ve skupině: - role „outsidera“ (distancovaný jedinec): vykazuje malou skupinovou interakci, nevyhledává kontakt a není ani ostatními členy skupiny vyhledáván (druzí se v jeho přítomnosti cítí nepříjemně), hraje ve skupi­ ně podřízenou roli a provokuje ve skupině pocit ne­ spokojenosti; - role člena: je to typický průměrný reprezentant sku­ piny; je ke každému přátelský, je dotazován na své mí­ nění, hledá porozumění s druhými a odmítá nejistotu a nejednotu, ale nemá žádný výrazný vliv na uspoko­ jování činnosti skupiny; - role vůdce („lídra“, z angl. leader, vůdce): je to typ jedince centrovaného na úkoly, je iniciátorem skupi­ nových akcí, má silnou, ne však vždy nejsilnější pozi­ ci ve skupině, je všeobecně uznáván, jeho chování je silně orientováno na úkoly skupiny, vede skupinu k cí­ lům orientovaným na činnost, ale ne vždy na spokoje­ nost v mezilidských vztazích. F. L. Carter (1954) vyjadřuje vztah jedince ke skupině v následujících kategoriích chování: 1. egocentrické prosazování se, sloužící k dosahování osob­ ních cílů, skupina je pro jedince pouze prostředkem uspokojování vlastních potřeb, resp. seberealizace, 2. chování zaměřené na podporu činnosti skupiny a dosahování skupinových cílů (v podstatě rovněž egocentrické, když se jedinec s těmito cíli plně identi­ fikuje a jejich dosažením získává i vlastní uspokojení), 3. chování zaměřené na vytváření a udržování přá­ telských vztahů mezi členy skupiny, což může být subjektivně rovněž velmi uspokojující. Všechny tři uvedené kategorie chování jsou tedy v podstatě ego­ centrické nebo mohou být variantami egocentrismu. Metodou měření vztahů v malých skupinách, tzv. sociometrií, jíž se zjišťují vzájemné výběry a odmítnu­ tí, přičemž počet výběru a odmítnutí je neomezen, se zjišťuje sociometrická pozice jedince ve skupině, 86

tj. vzájemnými i jednostrannými výběry a odmítnu­ tími určená sociometrická charakteristika jedince (—» Metody psychologie). Ta může být vyjádřena ně­ kolika výraznými typy: - „hvězda“: má maximální hodnotu tzv. smíšeného sociometrického statusu, je to jedinec s největším sou­ čtem všech obdržených voleb, tj. výběrů i odmítnutí; - „outsider“ (odmítaný): jedinec vykazující hodně vlastních voleb, který sám není mnoho volen; může to být neakceptovaný aktivista; - „izolát“ (izolovaný jedinec): není volen a sám nevo­ lí, žije na periferii skupiny a nezajímá se o její život, skupina ho ignoruje; - „šedá eminence“ (člověk v pozadí): je obvykle určo­ ván vzájemným pozitivním výběrem „hvězdy“ a „izoláta“, nepříliš nápadný, ale prostřednictvím hvězdy ovlivňující život skupiny; - „antihvězda“ (zavržený): má maximum negativních voleb, tzn., že je velkou částí skupiny odmítán; - jedinec s ambivalentním statusem: má maximální tzv. index „intenzity pasivní expanze“ (vysoký součet všech obdržených voleb bez ohledu na to, zda jde o výběry či odmítnutí, avšak „smíšený sociometrický status“ se blíží nule); je to komplikovaná pozice daná komplikovanou osobností. Pozice jedince ve skupině je dána: 1. jeho sociální přitažlivostí, 2. jeho osobní prestiží, resp. mocí (schopností odměňovat a trestat chování druhých). Hledisky sociální přitažlivosti jsou popularita, oblíbe­ nost, důvěryhodnost a další; hledisky osobní moci jsou zejména sebeprosazování (vůdcovské schopnosti), aktivita a profesionalita v určitém směru. V tomto smyslu existují kontinua sociální přitažlivosti a osob­ ní moci, která jsou dále uvedena od nejvyšší hodnoty k nejnižší. Kontinuum sociální přitažlivosti: osoby po­ pulární, oblíbené, přijímané, trpěné, mimo stojící; kontinuum osobní moci: osoby dominující (vůdcové, „lídři“), aktivní, závislé, pasivní, okrajové (s okrajo­ vými rolemi). V sociální psychologii byli zkoumáni zejména vůd­ cové skupiny („lídři“), tj. osoby hrající ve skupině do­ minantní roli. Mohou to být vůdcové formální, tj. jme­ novaní, dosazení, jako je např. velitel čety nebo vedoucí výrobního provozu, nebo neformální, tj. nejpopulámější osoba s největší sociální mocí. Prakticky mohou formální a neformální vůdcové existovat vedle

seb „ve N. ai čet ce jac no arl by sk cc ní k< k d C c ti

Malé skupiny

ítnulince i něososoulutí; □dně že to evoivot,

irčo,izoízdy

oích ální učet jde ický laná ální točí ch). íbeísou stí), mto 10b10tý po­ jící; >vé, ijo-

úddo­ ne;bo iej:ky dle

sebe, např. formální velitel čety vojáků a její faktický „velitel“, jak to např. zachycuje americký spisovatel N. Mailer v postavách svého válečného románu Nazí a mrtví - intelektuála poručíka Heama a „zabijáka“ četaře Crofta. V téže skupině může hrát roli vůdce ví­ ce osob, někdo např. roli vůdce v plánování akcí a vy­ jadřování nápadů vztahujících se k programování čin­ nosti skupiny, jiný v udržování dobré nálady, jiný roli arbitra v určitých záležitostech; současně však může být jedna osoba vůdcem v absolutním smyslu, tj. vede skupinu. Ve výzkumech byly objeveny faktory vůd­ covství, které tvoří: 1. uznávání a chápání potřeb čle­ nů skupiny, 2. iniciativa a organizační schopnosti, ja­ kož i účast na životě skupiny, 3. osobní vztah k motivacím členů skupiny a 4. sociální citlivost vůči dění ve skupině (A. W. Halpin a B. J. Winer, 1952). Obecně se musí vůdce vyznačovat vysokou úrovní so­ ciální inteligence, organizačními schopnostmi a inicia­ tivou; specifické skupiny ovšem vyžadují specifické vůdcovské vlastnosti. U vůdců gangů to nemusí být fyzická síla ani vysoká hodnota agresivity či brutalita. Souvisí s tím již naznačený problém sociální moci, tj. způsobilost mít vliv na své sociální okolí: ponecháme-li stranou moc danou formální pozicí, tj. moc připsanou formálními právy, jako je např. moc učitele nad žáky nebo nadřízeného nad podřízenými, pak pro­ blém neformální moci jedince spočívá v jeho již na­ značené způsobilosti odměňovat a trestat jiné v psy­ chologickém slova smyslu. Předpokládá však určitý druh emoční závislosti ovlivňovaného na ovlivňují­ cím. Moc je definována jako vliv a vliv jako způsobi­ lost vyvolávat změny v myšlení, cítění a jednání dru­ hých (J. R. P. French a B. Raven, 1959). Rozlišují se přitom různé druhy moci, resp. psychologického vli­ vu: již zmíněná formální, tj. legitimní moc, osobní moc v užším, neformálním smyslu, expertní moc a další. Legitimní moc je zvláštním případem jakési formální moci; French a Raven ji definují jako vliv za­ ložený na zvnitřněných hodnotách ovlivňovaného a jejím příkladem je legitimní vliv rodičů na své děti, založený na zvnitřněném čtvrtém přikázání o ctění ro­ dičů, pokud se jedná o děti vychovávané v křesťan­ ském duchu; ve skutečnosti má však tento druh moci širší bázi. Expertní moc je založena na uznané odbor­ nosti, osobní moc na vztahu mezi osobami, především

na citových vazbách a citové závislosti (proto může mít vliv tzv. citové vydírání). Objektivní a subjektivní struktura skupiny. Ob­ jektivně se struktura skupiny zjišťuje sociometrií, sub­ jektivní struktura je dána v představách, smýšleních a pocitech členů skupiny, přičemž oba druhy skupino­ vé struktury souhlasí jen zčásti (W. Herkner, 1975). Lze to vysvětlit několika způsoby: 1. Jedinec má sa­ mozřejmě více příležitostí vnímat své vlastní interak­ ce než interakce ostatních členů skupiny: je tedy jed­ nostranně informován o svých vlastních vztazích a nemá přehled o vztazích ve skupině vůbec. 2. K úpl­ nému popsání skupinové struktury by bylo nutné znát všechny dyadické relace; pro jeden typ relace, např. pro sympatii, existuje ve skupině s N členy N2-N dya­ dických relací, u čtyřčlenné skupiny je to tedy 12 rela­ cí, u pětičlenné 20, u šestičlenné 30 atd.; je zřejmé, že všechny tyto relace nemohou být jedinci známy. 3. Uplatňují se také chyby ve vnímání a zapamatová­ ní; množství informací je příliš velké, než aby bylo bez chyb uskladňováno v paměti, přičemž se uplatňu­ je subjektivní, ne vždy přiměřené doplňování mezer v informacích. Ve struktuře skupiny se mohou objevo­ vat skupinové kliky, resp. frakce, podskupiny, které jsou tvořeny jedinci vzájemně spojenými pozitivními volbami; mají-li členové kliky nižší sociometrický sta­ tus, tvoří ve skupině cizí těleso. Frakce ve skupině se vytváří kolem ambiciózních „hvězd“, usilujících o přetahování členů skupiny a bojujících o vliv na ce­ lou skupinu. To může mít rozkladné důsledky, a proto základním předpokladem jednotné činnosti a jednot­ ných cílů skupiny je skupinová kohezivita (soudrž­ nost). „Kohezivita skupiny je rezultát všech sil půso­ bících na všechny členy, aby setrvávali ve skupině,“ přičemž je kohezivita jako výsledný jev určována v podstatě atraktivitou skupiny pro jedince, kteří ji tvoří (D. Cartwright a A. Zander, 1960). Stejnou kla­ sickou definici skupinové kohezivity podal již předtím L. Festinger (1950); z ní jsou odvozovány další defini­ ce, jejichž společným znakem je, že kohezivita je chá­ pána jako „stupeň, v němž členové skupiny táhnou za jeden provaz“ (T. M. Newcomb, R. H. Turner, Ph. E. Converse, 1965). Sociometrický je kohezivita vymezována jako poměr množiny oboustranných vo­ leb (V) k množině možných oboustranných voleb (M), tedy: K = V/M. P. R. Hofstatter (1964) tuto formuli 87

Malé skupiny diferencoval pro případy nelimitovaných a limitova­ ných voleb. V sociometrické literatuře se někdy rozli­ šují pojmy skupinové kohezivity a koherence (M. Petrusek, 1969). Vývoj skupinové kohezivity se pokusil postihnout T. M. Newcomb (1963): kohezivita sku­ piny se vyvíjí z různých psychologických zdrojů, vý­ chodiskem je však určitá míra podobnosti postojů a zaměření členů skupiny; ta vede k častější interakci, v níž se za podmínek vzájemného odměňování vyvíjí vzájemná atraktivita, která stmeluje členy skupiny po stránce ideové i volní, a dokonce, jak ukázali A. Pepitone a G. Reichling (1955), také ve smyslu prostoro­ vém: jsou častěji spolu, drží se pohromadě apod. „Skupiny s větší kohezí se vyznačují tím, že mají k dis­ pozici vysoký odměňovací potenciál“ (H. J. Hummell, 1969). Z toho pak logicky vyplývá, že čím je kohezi­ vita skupiny větší, tím větší vliv má skupina na své členy, tj. tím více jsou dodržovány skupinové normy a tím více se členové skupiny podílejí na činnosti sku­ piny. Empiricky je prokázáno, že čím větší je kohe­ zivita skupiny, tím přísněji jsou členy skupiny dodr­ žovány její normy (G. C. Homans, 1961). Poněkud sporná je souvislost mezi stupněm koheze a stupěm konformity. Vysoká kohezivita je článkem v sekvenci událostí, které mají kruhový charakter, jak ukazuje uvedené schéma:

ly, že skupiny s vysokou úrovní koheze se vyznačují silnou motivací pro získání úspěchu v úkolech, které před skupinou stojí, vysokou angažovaností v disku­ sích a lepším dodržováním skupinových norem. New­ comb, Turner a Converse (1965), kteří tyto nálezy po­ drobně analyzují, uvádějí, že základem skupinové kohezivity jsou tyto jevy: strukturální integrace, interpersonálni atraktivita a angažované postoje. Pra­ covní skupiny s vysokou úrovní kohezivity se vyzna­ čují i velkým pracovním výkonem (pokud normy sku­ piny nejsou v zásadním rozporu s normami podniku a pokud se skupina identifikuje s cíli výrobní organi­ zace), stabilitou a nízkou úrovní fluktuace a absentismu (L. Coch a J. R. P. French, 1948, a další). Obecně tedy platí, že čím jsou interakce mezi členy skupiny více vzájemné odměňující, tím je úroveň skupinové kohezivity větší, jinak řečeno, kohezivita je funkcí jednotných cílů členů skupiny a jejich uspokojování. Sociální obsah pojmu odměny tvoří potřeby jedince uspokojující jeho mezilidské vztahy: „Odměnu vzta­ huje k příjemnosti, satisfakci a gratifikaci, které jedi­ nec dostává“ (J. W. Thibaut a H. H. Kelley, 1959) - dodejme, od druhých Udí. Pojem skupinové kohezi­ vity (podle toho, co bylo výše uvedeno) se stává klíčo­ vým pojmem a současně faktorem vnitřní skupinové dynamiky i vnější činnosti skupiny; vysvětluje základ­ ní fenomény života v malých skupinách. Dynamika skupiny. To, co se děje uvnitř skupiny, vysoká kohezivita se označuje termínem skupinová dynamika, resp. dy­ namika skupiny. Termín zavedl K. Lewin (1939). Ujal se zvláště v sociální psychologii, která se zaměřuje silný potenciál odměn především na výzkum skupinové dynamiky, z jehož poznatků později vzešlo dnes velmi rozšířené hnutí „tréninkových skupin“ („T-groups“), zaměřených na výcvik rolí, senzitivity a dalších sociálně-psychologicvysoká úroveň přísné dodržování kých fenoménů, resp. způsobilostí. D. S. Cartwright aktivity norem a A. Zander (1968) uvádějí: „Skupinovou dynamikou Kruhové schéma vývoje a vlivu kohezivity lze chápat oblast výzkumu, která se věnuje rozšíření poznatků o podstatě skupin, zákonitostí jejich vývoje Ve skupinách s vysokou úrovní koheze se vyvíjejí a jejich interakcí k jednotlivým individuím, druhým skupinové normy rychleji a spolehlivěji než ve skupi­ skupinám a větším institucím. Vyznačuje se čtyřmi nách s nízkou úrovní koheze (L. Coch, J. R. P. French, charakteristickými znaky: a) těžištěm v empirickém 1948, a další). Psychologický vliv skupin s vysokou výzkumu teoretické signifikance, b) zájmy o dynami­ úrovní koheze ve srovnání se skupinami s nízkou ku a interdependenci fenoménů, c) dalekosáhlou rele­ úrovní koheze prokázal zcela jednoznačně K. W. Back vancí pro všechny sociální vědy a d) potenciální apli­ (1950). Experimenty, které provedl, především ukáza­ kací jejich výsledků na pokusy zlepšit fungování

88

Malé skupiny

mačují , které disku­ . Newzy popinové grace, e. Pra­ význaiy skuidniku irganisentis)becně ■cupiny pinové funkcí jování. edince i vztaé jedi1959) oheziklíčopinové áklad-

upiny, ip. dy­ ). Ujal něřuje jehož hnutí ch na logicvright nikou šíření ýVoje uhým ítyřmi ickém namii releí apliování

| í | | I

skupin a jejich působení na individua a společnost.“ Podle P. R. Hofstattera (1987) pocházejí první empirické výzkumy o činnosti malých skupin z období kolem roku 1890. Za základní zdroje vlivu skupiny na jedince pokládá na základě syntetických studií P. G.

všechny, některé normy však platí jen pro členy s ur­ čitou pozicí. Důležitým aspektem je efektivita malé skupiny, která je podle D. McGregora (1960) určová­ na následujícími skutečnostmi: ve skupině existuje ne­ formální uvolněná atmosféra, hodně diskusí o úlohách

f Základní obraz skupinové dynamiky (W. M. Jones, 1975) Skupina jako sociální systém

Rovina skupinových procesů

Individuum v sociálním procesu skupiny

chování (na druhé zaměřené jednám a mluvení)

uvnitř sociálního systému skupiny (např. interně skupinové atraktivita, agrese, identifikace, rivalita, inte­ externě skupinové grace, projekce, obracení se na druhé atd.)

city (podněty k chování)

ve vztahu ke skupině jako sociálnímu systé­ vůči jednotlivým členům vlastní skupiny mu ve vztahu k jednotlivým členům skupiny

sebecit skupiny jako odlišení od ostatních (sebeporozumění)

ve vztahu k sobě samému

vztah k jiným skupinám

normy proces učení (představy o tom, co v oblasti citů a chování platí jako skupinově konformní, akceptazpracování (přizpůsobení se nebo opozice) bilní) zpětné vazby na úrovni chování a emocí

proces učení

řešení konfliktů a integrace komunikace a operacionalizace

účely a cíle (pro jednáni skupiny jako celku)

odvážení se zajistit vlastní cíle proti skupi­ novým

i I I

„vedoucí ideje“ („image“, měřítka hodnota - ideál, jádro identifikace)

význam „vedoucí ideje“ pro procesy ve sku­ vědomá nebo nevědomá definice hodnoty skupinových vztahů v systému mnohostran­ pinách a mezi skupinami (překročení jejich ných skupinových vztahů prostorově časových, sociálních a kulturních hranic při současném zajištění proměnlivého zpětná vazba na procesy předcházejících pocitu identity není ještě prozkoumáno) úrovní

í | I I I

Zimbardo (1983): 1. podíl na procesu rozhodování, 2. veřejný závazek k doporučenému kursu jednání, 3. sociální podporu od druhých členů skupiny, 4. nor­ mativní standardy (sociální normy), které definují přiměřenost chování. Většina norem ve skupině platí pro

účely a cíle skupin mohou být: - společné uskutečnění materiálních, sociál­ ních nebo duchovních cílů upřednostnění nebo sjednocení vlastních - sebeurčení (poskytnutí nerušeného vnitřní­ účelů a cílů se skupinovými (proces identifi­ ho prostoru nebo potenciálu moci navenek, uspokojování sociálních potřeb členů, zekace) jména emocí) - zajištění uspokojování potřeb prostřednic­ tvím instrumentalizace chování a cílů - vyvinutí ohraničujících mechanismů vůči vnitřním skupinovým procesům (konkuren­ ce)

skupiny se širší účastí, cíl skupiny je všemi akcepto­ ván (jednota ideová a volní), skupina bere zřetel na ná­ zory všech členů a ti se nebojí, že budou za své názo­ ry zesměšňováni, nesouhlas je analyzován a objevuje se snaha řešit jej, jednání neplyne z rozhodnutí jedno­

89

Malé skupiny

duché většiny, kritika je klidná a věcná s malým množstvím osobních útoků, neobjevuje se boj o moc, není rozhodující, kdo řídí, ale jak je třeba zajistit pro­ gram činnosti. Za základní aspekty života skupiny lze považovat komunikaci, rozhodování, interakce a aktivity.

ztěžuje naučení se nové reakci, avšak usnadňuje repro­ dukci již naučeného. Velmi však záleží na interpretaci dané sociální situace a na osobnostních charakteristi­ kách; přítomnost druhých lidí zvyšuje úroveň aktivace subjektu a je-li tato úroveň příliš vysoká, ztěžuje vý­ kon a zvětšuje počet chyb. Naproti tomu skupinové

Druhy komunikace ve skupině vliv na:

kruh

řetěz

hvězda

rychlost přesnost organizace role vedoucího uspokojení členů

nevelká nevelká nestabilní neurčitá značné

značná značná stabilní pomalá výrazná malé

značná značná stabilní rychlá velmi výrazná velmi malé

Pokud se činnosti jedince ve skupině týče (jedinec v sociální situaci), vystupuje tu především fenomén sociální facilitace (ulehčování), resp. jejího opaku, ztěžování nějaké činnosti jedince. Klasické experi­ menty se sociální facilitací provedl již F. H. Allport (1920), který zjistil přírůstek výkonnosti jedince na­ cházejícího se v přítomnosti jiných jedinců. Allport uvádí dva efekty sociální stimulace: 1. uvolňování re­ akcí, které má subjekt pohotově; 2. přírůstek těchto re­ akcí, které byly již iniciovány, to je fakt spolučinné skupiny („co-acting group“) na její členy: „sociální

O o O O O

hvězda

„Y“

řetěz

Ilustrace druhů komunikace

stimuly tak slouží jako sugesce nejen pro uvolnění re­ akce, nýbrž i pro její zvětšování“. Později potvrdil ten­ to fenomén L. E. Travis (1925). Trénuje-li pokusná osoba na otáčecím kotouči udržování ukazovátka na určitém bodě tak, že dosáhne maximálního výkonu, a je-li pak dále tímto způsobem zaměstnána v přítom­ nosti 4-8 mlčících osob, vykazuje většinou další zlep­ šení své činnosti. Nicméně výsledky zkoumání vlivu sociální situace, skupinové i neskupinové, nepřinesly jednotné výsledky. Vysvětlit se to pokusil R. B. Zajonc (1965) následující hypotézou: Přihlížení cizích osob

90

řešení problémů je zásadně lepší než individuální řešení, což se dá jednoduše prokázat matematicky (I. Lorge a H. Solomon, 1955, G. Ekman, 1955, a dal­ ší): Řeší-li problém dvě osoby, zvětšuje se pravděpo­ dobnost nalezení řešení (u jedné osoby je to vyjádřeno hodnotou p = 0,30, u dvou osob p = 0,09). To je ovšem čistě formální přístup a rozhodující je zřejmě složení skupiny z hlediska schopností jejích členů. Nicméně týmová práce je efektivnější než práce individuální, jde-li o tým zdatných pracovníků: více chytrých lidí více ví. Dalším jevem je pohotovost skupin k riziku, která se zkoumá tak, že se pokusným osobám předklá­ dají hypotetická rozhodování v různých podmínkách; jedna alternativa je atraktivní a jistá, druhá je velmi atraktivní, avšak spojená s určitým rizikem. Z výsled­ ků se usuzuje na pohotovost k riziku. Totéž je možné zkoumat u skupin. Zjistilo se, že skupinová rozhodnu­ tí jsou riskantnější než individuální rozhodnutí učině­ ná před skupinovým sezením (J. A. F. Stoner, 1961 a další). Pokusné osoby, i když v důsledku svého roz­ hodnutí mohou ztratit peníze, volí ve skupině riskant­ nější alternativu, než když se rozhodují samy. Na otáz­ ku po příčině existuje více možných vysvětlení. Jedním z nich je předpoklad rozdělení zodpovědnosti: při skupinovém rozhodování je jedinec „méně odpo­ vědný“ za následky rozhodnutí, jen spolurozhoduje. Podrobně byl zkoumán vliv skupiny na mínění svých členů, s nímž je spojen již uvedený fenomén konformismu (M. Sherif, 1936, S. Asch, 1956). Výsledky in­ terpretují nověji E. F. Mueller a A. Thomas (1974):

Malé skupiny j reprorpretaci deristiktivace uje výpinové

iduální tatíčky , a dalvděpoádřeno ovšem dožení cméně luální, :h lidí iziku, edkláikách; velmi ýslednožné odnuičině1961 o rozskantotázitlení. nosti: adpo>duje. svých mforcy in974):

| I | I | I I I I I [ I I | i I I I | I I I I I

„Členové skupiny se vzájemně ovlivňují v určení toho, co chtějí akceptovat jako směrnici jednání nebo jako definici situace“, a každá skupina vytváří svou normu, která je závazná pro členy skupiny tím, že je sankcionována reakcemi skupiny (projevy uznání, nebo naopak nelibosti a odporu). Konformita pomáhá skupině k dosahování skupinových cílů. Tyto skupinové cíle jsou nějaké hodnoty, po nichž členové skupiny touží, přičemž se uplatňuje určitá míra integrace potřeb členů skupiny s těmito cíli. Avšak geneze skupinového cíle nespočívá v pouhém sloučení individuálních cílů členů skupiny, které mají něco společného; naopak podobnost individuálních cílů může vyvolávat i konflikty (tomu se někdy předchází určitými opatřenimi - např. v gangu může platit norma, že atraktivní členka gangu je tak říkajíc pro všechny). U formálnich skupin, jako jsou např. pracovní skupiny ve výrobních organizacích, jsou cíle dány zvenčí jako pracovní normy. Současně tu ale fungují i normy vnitřní, které se vytvořily ve skupině. V podstatě téhož skupinového cíle mohou existovat různé individuální motivy; např. při společné akci se různí členové skupiny různě uplatňují, jeden radí, druhý udržuje dobrou náladu, třetí se těší na dobrodružství atd. (S. Mika, 1980). Výsledky výzkumů účasti členů skupiny na rea-

I

Charakteristiky vedení skupiny

Dalším důležitým aspektem života skupiny je komu­ nikace ve skupině, která vykazuje u různě organizo­ vaných skupin různou typickou strukturu. V autorita­ tivně založené skupině vychází komunikace z centra a je jednosměrná (rozkazování), v demokraticky zalo­ žené skupině se vytváří komunikační síť vzájemně propojených vztahů (participace členů na rozhodová­ ní). Zásadně se rozlišují následující druhy komunika­ ce ve skupině: kruh, řetěz a hvězda, přičemž každá z těchto forem komunikace se vyznačuje z hlediska svého fungování určitými charakteristikami (viz pře­ hled na předchozí stránce). Ukazuje se tedy, že nejefektivnější je komunikace ve formě hvězdy, která však přináší členům skupiny jen malé uspokojení. Funkcí komunikace je sdělování (předávání) informací. Srovnáním jednotlivých skupin lze zjistit odlišnost skupin, a to v těchto znacích: dů­ věrnost (míra, s níž se všichni vzájemně znají), stejnorodost (složení z hlediska věku, pohlaví, vzdělání, so­ cioekonomického statusu, inteligence členů atd.), uspokojení (míra uspokojení, které skupina svým čle­ nům poskytuje), polarizace (hledisko spolupráce na společném cíli, tj. ochotní - neochotní), stabilita (stá­ lost vztahů mezi členy skupiny), aktivita (míra činnos­ ti, kterou skupina vykazuje), autonomie (stupeň vol-

I autoritářský styl:

demokratický styl:

I politiku skupiny určuje vůdce

politiku skupiny určuje rozhodování ve skupině

| autoritářský vedené skupiny:

demokraticky vedené skupiny:

i I I I

vykazují více agresí mezi členy vykazují vysokou kvantitu, ale malou kvalitu výkonu vyznačují se větší tendencí k rozpadu skupiny v situaci frustrace se objevuje osobní obviňování a výčitky

vykazují méně agresivity, která je zaměřena na nepřátele vůdce vykazují menší kvantitu, ale větší kvalitu výkonu vykazují více stability v situaci frustrace se objevuje větší organizovanost a snaha čelit obtížím (upraveno)

lizaci jejích cílů ukázaly, že 1. čím je skupinový cíl jasnější, tím méně napětí prožívají jedinci, kteří se v realizaci cíle angažují, 2. čím je cíl jasnější, tím ochotněji vykonává jedinec činnost sloužící k jeho do­ sažení, 3. čím jasnější je cíl skupiny i jeho realizace, tím je skupina pro své členy atraktivnější, a 4. čím je cíl skupiny jasnější, tím ochotněji se jednotliví členo­ vé podrobují tlakům skupiny, které jsou spojeny s je­ ho dosahováním (B. H. Raven a J. Rietsema, 1957).

nosti, kterou skupina svým členům poskytuje), soudržnost (míra jednotnosti ve věcech týkajících se záležitostí skupiny), členská participace (míra, s jakou se členové skupiny podílejí na skupinovém životě, tj. aktivní - pasivní), atraktivita (přitažlivost skupiny pro její členy daná mírou, s níž uspokojuje jejich potřeby). Zásadně lze ovšem také rozlišovat skupiny podle ob­ sahu jejich činnosti. Vysoce kohezivní a organizované skupiny jsou označovány jako kolektivy. 91

Metodologie a metody psychologie

Atmosféra života ve skupině je určována stylem ve­ dení skupiny. Od doby výzkumů skupinového života K. Lewinem a jeho žáky koncem třicátých let se roze­ znávají tři druhy stylu vedení: demokratický, autoritář­ ský a liberalistický („laissez - faire“). D. Krech, R. S. Crutchfield a E. L. Ballachey (1968) uvádějí charakte­ ristiky dvou zásadně odlišných způsobů vedení skupi­ ny (viz výše uvedený přehled). V demokraticky organizované skupině je více přá­ telských vztahů, diskusí, vzájemné vřelosti a respekto­ vání, v autoritářský organizované skupině více dráždivosti, nespokojenosti, nedůvěry a závislost na vůdci. Liberalistická organizace se vyznačuje nedokonalou organizací činnosti, značnou volností, ale dosti malou výkonností, disharmonickými vztahy a poměrně ma­ lou spokojeností členů. V tomto smyslu je ideální for­ mou organizace skupinového života demokratické ve­ dení skupiny, které podněcuje osobní angažovanost a umožňuje participaci na rozhodnutích skupiny. Tyto charakteristiky platí obecně, tedy i pro pracovní skupi­ ny, pro něž je vedle výkonu důležitá i aktivní angažo­ vanost členů při dosahování cílů organizace.

ti. Každou vědu lze definovat jako „systém metodicky získaných výpovědí o určitém předmětu“ (W. Traxel, 1974). Podle téhož autora pak „vědecká výpověď je tehdy pravdivá, je-li reprodukovatelná za těchže a me­ todicky bezvadných podmínek, to znamená, jestliže ji lze předpovídat a jestliže pokud možno neodporuje jistým faktům“. Vědecké poznání je systémem vědec­ kých výpovědí, které musí být uspořádány a integro­ vány od jednoduchých vědeckých dat až po nejobec­ nější teorie. Způsob, jakým se k vědeckým výpovědím dospívá, je vědecká metoda, tj. soubor principů, způ­ sobů a prostředků získávání vědeckých poznatků. Je to tedy určitý, přísnými pravidly vymezený postup; jeho teorie se nazývá metodologie. Jejím úkolem je přede­ vším sladit předmět vědy se způsobem jeho vědecké­ ho studia, tj. vypracovat předmětu dané vědy přiměře­ ný způsob sbírání a vysvětlování faktů, která umožňují poznávání tohoto předmětu, tj. objevování jeho vlast­ ností, jejich souvislostí a zákonitostí, jimiž se řídí jeho dění. Vědecká psychologie se opírá o empirická fak­ ta, tj. o elementární vědecké výpovědi o daném před­ mětu; jejich zobecňováním se dospívá k vědeckým teoriím a dedukcí těchto teorií pak k uplatňování vědy v příslušné oblasti praxe. Věda je tak budována ve Literatura: dvou rovinách: 1. v rovině empirických faktů, 2. v ro­ Cartwright, D., Zander, A. (vyd.): Group dynamics, New York vině teoretických konstruktů. Ve vědě se pak uplatňují 1960. Hare, A. R: Handbook of small group research, Glencoe metody dvojího druhu: 1. zjišťování (sbírání) faktů 1962. Hofstatter, P. R: Gruppendynamik, 2. vyd. Reinbek 1971. Sá­ a 2. zpracování faktů. Fakta se zpracovávají logickým der, D.: Psychodynatnik in Kleingruppen, Munchen 1978. Petrusek, M.: Sociometrie, Praha 1969. Schneider, H. D.: Kleingruppen- myšlením a statistickými procedurami. Pojmu vědec­ forschung, Stuttgart 1975. Shaw, M. E.: Group dynamics, 2. vyd. ký jsou významově ekvivalentní pojmy objektivní New York 1976. Sherif, M.: Groups confict and cooperation: Their a pravdivý; tedy: vědecký = objektivní = pravdivý. social psychology, London 1966. Steiner, J. D.: Group process and Avšak vědecké pojetí objektivity a pravdivosti je rela­ productivity, New York 1972. Thibant, J. W., Kelley, H. H.: The so­ tivní. V psychologii má objektivita význam intercial psychology of groups, New York 1959. subjektivity; jde o souhlasnou výpověď na sobě nezá­ vislých pozorovatelů o určitém objektu pozorování, přičemž souhlas nemusí být absolutní, ale musí být ne­ Metodologie a metody náhodný a to, co bylo pozorováno, musí být ověřitel­ né za těchže podmínek pozorování. U jevů prožívání, psychologie které mají znak subjektivity, byla podmínka jejich Každá věda sbírá, třídí, studuje a vysvětluje fakta, objektivního pozorování zpochybňována. Lze říci, že zobecňuje získané dílčí poznatky, aby vytvořila sou­ všechny psychologické metody zjišťování faktů jsou stavu poznatků a z nich odvozených zákonitostí, které v podstatě různé druhy pozorování, jehož smyslem je by umožnily přispívat k řešení nejrůznějších společen­ zjišťování vlastností pozorovaných jevů a vztahů mezi ských problémů, vystupujících v různých oborech čin­ jevy. V tomto smyslu plní úkol deskripce (popisu) nosti. Východiskem je otázka, co je vědecké poznání a explanace (vysvětlování), které se dějí pomocí tzv. a jaké cesty k němu vedou, tj. otázka vědecké činnos­ konstruktů. Konstrukt je vědecky vymezený pojem, 92

Metodologie a metody psychologie

dicky raxel, ■ěď je a meliže ji oruje ědecegroobec'édím , způ­ le to jeho ředeeckéněřežňují vlastíjeho ifakpředzkým vědy la ve vroitňují faktů :kým ědecůivní divý, relantertezávání, tneřitelrání, sjich i, že jsou taje inezi isu) tzv. em,

který něco popisuje nebo vysvětluje; vyvozuje se lo­ gicky z pozorovaných faktů (takovým konstruktem je v psychologii např. potřeba, představa atd.). V psycho­ logii platí tzv. empirický kánon, který klade vědecké požadavky na formulaci empirických faktů a kon­ struktů. Th. Herrmann (1969) podává obsah tohoto ká­ nonu v následujících formulacích: 1. empirická fakta jsou takové jevy, které mohou být objektivně a spoleh­ livě pozorovány, event, měřeny; vyžadují teoretické zpracování; 2. teorie, resp. hypotetické konstrukty mu­ sí být empiricky přezkoumatelné, prosty protikladů, jednotné a explicitní; 3. teorie organizují empirická fakta, propůjčují jim jejich význam a připouštějí jejich předvídatelnost. Věda směřuje k objevováni zákonitostí, které ovlá­ dají jevy tvořící předmět dané vědy. Zákon je objek­ tivní jev probíhající nezávisle na vědomí jedince; je-li objeven, dostává určitou formulaci a je to „formulova­ ný odraz tohoto objektivního jevu v myšlení“ (F. Breu­ er, 1977). Existují různé druhy zákonů: neomezené (univerzální), omezené (singulární), statistické. Záko­ ny a hypotézy plní funkci vysvětlování (explanace) a předvídání (prognózy). Hypotéza je však pouze předběžné tvrzení či předpoklad, jehož pravdivost (platnost) má být ověřena zkoumáním. Zákony vyjad­ řují vědecké pravdy, tj. objektivně platné výroky o určitých jevech; kritériem vědecké pravdy je její lo­ gická stavba a vyzkoušení v praxi. Od pevně stanove­ ných zákonů je nutné odlišovat pouhé hypotézy, tj. formulované domněnky o povaze, resp. zákonech určitého jevu. Jsou odvozovány z empirie i z teorie a slouží jako východisko výzkumu, který má prověřit, zda jsou, či nejsou pravdivé. V tomto smyslu je vědec­ ký výzkum, který zahrnuje víc než jen užití metod, především ověřováním vědeckých hypotéz a také sbě­ rem faktů. V souvislosti s výše uvedeným vyvstává otázka psychologických zákonitostí, tj. otázka druhu záko­ nitostí psychických jevů. Ideálem vědy je objevování kauzálních zákonitostí druhu: jestliže A, pak nutně ná­ sleduje B; takové jsou např. zákonitosti fyzikální. Pla­ tí tyto vztahy také v psychologii? Změny v psychic­ kých jevech způsobuje celá řada spolupůsobících činitelů. Např. vnímání barevného kontrastu závisí na kvalitě pozadí; světle šedá plocha na černém pozadí se bude jevit světlejší (kontrastnější) než táž plocha na

tmavošedém pozadí, kdy se jeví méně kontrastní, stej­ ně jako na bílém pozadí. V tomto jevu se tedy uplat­ ňuje, mimo jiné, vztah mezi emisí světla a světlostí, adaptace a kontrast (W. Traxel, 1974). Ještě složitější je zákonitost určitého způsobu sociálního chování ne­ bo určité emoční reakce. Psychické jevy jsou determi­ novány mnoha činiteli, které nezřídka není možné v úplnosti objevit či kontrolovat jejich vliv. To ovšem neznamená, že v oblasti psychična nevládnou určité zákonitosti. Každý jev je zákonitě určován nějakými činiteli a princip determinismu či princip kauzality je vůbec předpokladem vědeckého zkoumání jevů. V různých vědách však platí různé druhy kauzality. Byly vysloveny i zásadní námitky proti existenci kau­ zality vůbec, ale také názory, že účelnost je zvláštním druhem příčinnosti. Podle Traxela není pro psycholo­ gii rozhodující, zda je kauzalita jevům imanentní, ánebo zda jen vyjadřuje to, že subjekt spojuje po sobě následující pozorované jevy a chápe je jako vztah pří­ činy a účinku. Obecně to formuloval I. Kant (1781): „Všechno, co se děje, předpokládá něco, po čem to po­ dle nějakého pravidla následuje.“ Podle Traxela ne­ hraje také v psychologii žádnou zvláštní roli, mluvíme-li o příčinách, důvodech nebo podmínkách, neboť tím v podstatě myslíme totéž. Pro psychické jevy je však charakteristická jejich účelovost (volní jednání, instrumentální chování). Tak se lze také ptát po jejich účelu, který je obvykle chápán jako udržování a re­ staurace psychické rovnováhy nebo jako adaptace. Po­ dle Traxela tu nejde o vylučující se hlediska - příčinnost nebo účelnost - nýbrž o „různé aspekty významu souvislosti“: právě tak, jak se lze ptát po příčinách ně­ jakého děje, lze se ptát i po jeho cíli. Při řešení prak­ tických společenských úloh se však psychologie se­ tkává obvykle s „řešením kauzálních úloh“ (J. Khol, 1984), které vyžaduje hledání příčin. Centrálním problémem psychologie je problém vy­ světlení (explanace): Otázku, co je např. agrese nebo introverze, lze zodpovědět popisem, ale otázku, proč je někdo agresivní nebo introvertní, je nutné zodpově­ dět vysvětlením, tj. relací těchto jevů k činitelům, kte­ ří je způsobují. Rozdíl mezi deskripcí a explanací je někdy setřen, neboť již deskripce může odhalit význa­ my pozorovatelné v datech pozorování (C. W. Brown a E. E. Ghiselli, 1965). K. Lewin (1927) rozeznává tři způsoby vysvětlování: 1. vysvětlení v termínech pod93

Metodologie a metody psychologie

statných podmínek (např. jedinec je agresivní, protože že se, že lépe živená zvířata budou mít v průměru vět­ byl jako dítě přísně trestán a zakoušel málo rodičovské ší vzrůst než hůře živená zvířata: v průměrných hod­ lásky), 2. genetické vysvětlení, které se v psychologii notách se vykazuje zákonitost, ve střední hodnotě je obvykle převádí na nějakou konkrétní potřebu (pije, variace jednotlivých hodnot eliminována a za určitých protože má žízeň), 3. teoretické vysvětlení, které se podmínek je tu neutralizován i vliv neznámých pod­ provádí v termínech nějakých konstruktů nebo postu­ mínek. Vědy zabývající se životními ději - a mezi ně lovaných činitelů (např. afektivní labilita se vysvětlu­ patří i psychologie - jsou odkázány na statistické po­ je nevyvážeností procesů vzruchu a útlumu). Th. Her­ stupy. Proto psychologické zákony vystupují také ja­ mann (1969) poukazuje na to, že deskriptivní ko statistické zákony, tj. jako zákony spočívající na a explanační konstrukty se při vysvětlování někdy průměrných hodnotách a platící pro průměrné hodno­ vzájemně zastupují. Např. extraverze jako vlastnost ty (Traxel). Základním aspektem psychologických vý­ osobnosti se vysvětluje pomalostí učení (H. J. Ey­ zkumů je pak srovnání průměrných hodnot výsledků senck, 1965) a lze tedy říci, že extraverti se od intro­ dosažených u zkoumané skupiny a u skupiny kontrol­ vertů liší tím, že se pomaleji učí (pomaleji vytváří ní, jež jako taková vystupuje proto, že na individua, podmíněné reakce). Avšak rozdílnost v rychlosti uče­ která ji tvoří, není aplikován ten činitel, jehož vliv je ní lze také vysvětlovat konstrukty extraverze a intro- zkoumán. Velkou část psychologických zákonů lze ta­ verze: učí se pomaleji, protože je extravert. Základem ké označit jako zákony pravděpodobnostní (sto­ vysvětlování je funkční závislost mezi dvěma jevy chastické). Zatímco v přírodních vědách zákony vy­ A a B. Musí tu však být i časová následnost (A před­ jadřují nutnost (jestliže A, pak nutně B - jestliže je chází B), abychom toto B vysvětlovali pomocí A; ji­ voda zahřáta na 100 stupňů Celsia při 4 stupních nak můžeme A vysvětlovat pomocí B a B pomocí atmosférického tlaku, počne vřít), v psychologii vy­ A. Má-li tedy být jev B vysvětlen jevem A, musí být jadřují mnohdy jen pravděpodobnost vystoupení urči­ mezi nimi funkční závislost nebo alespoň závislost tého jevu (jestliže A, pak s větší či menší pravděpo­ kovariance, přičemž A musí časově předcházet B; ne­ dobností nastane B - jestliže bude zvýšena mzda, znamená to však, že tu jde o kauzální vztah, v němž zvýší se pravděpodobně i pracovní výkon). Vzhledem A je příčinou B, neboť oba jevy, A a B, mohou být k velké variabilitě psychických vlastností lidí a nekon­ způsobovány třetím jevem C. Od kauzálního vysvětlo­ trolovatelnosti mnoha podmínek jejich reagování do­ vání se proto v psychologii často upouští. Vysvětlení chází k tomu, že: 1. obecně platné zákony jsou vzác­ se podává v termínech podmínek, za nichž daný jev né, mohou mít u různých skupin výjimky a 2. jsou s takovými zákony spojovány různé podmínky. Tak vystupuje. Jak je vlastně možné poznávat obecné zákony např. shora uvedený příklad zákonitého vztahu výše v oblasti životních projevů? W. Traxel (1974) uvádí mzdy a výkonu platí jen s celou řadou podmínek, mi­ tento příklad: Uvažujme o tom, jak na velikost těles­ mo jiné s tím, že zvýšení musí být v určitém poměru ného vzrůstu určitého živočišného druhu působí k výši původní mzdy atd. Uvádí se také, že při studiu množství potravy; růst závisí na řadě zčásti nekontro­ některých psychických procesů (vnímání, paměť), lovatelných faktorů, nejen tedy na podmínkách, které a zejména chování, mohou být používány kauzální můžeme kontrolovat, a nejen na množství potravy na­ analýzy založené na identifikaci příčin, zatímco pro bídnuté pokusným zvířatům. Lze proto očekávat, že oblast prožívání se za legitimní považují významové stejně živená individua budou různě veliká. Naopak analýzy, které jsou však velmi poplatné výchozí teorii různě živení jedinci mohou být stejně velcí. Zůstane- (např. psychoanalýza, tzv. „daseinsanalýza“ atd.). Po­ me-li u jednotlivého individua, sotva objevíme něja­ dle P. Fraisse (1966) se v psychologii používají zásad­ kou zákonitost. Věci se však budou mít jinak, když bu­ ně dva typy analýzy, a sice strukturální analýza a re­ deme uvažovat průměrnou hodnotu u celé skupiny lační analýza. Strukturální analýza je analýza vztahu zkoumaných jedinců, v našem případě průměrnou reakce-reakce, ponechávající stranou závislost lidské hodnotu dosažené tělesné velikosti u všech bohatě ži­ psychiky na prostředí. Relační analýzy rozšiřují struk­ vených zvířat a totéž u zvířat živených jen spoře. Uká­ turální hlediska a kladou si otázku vztahu podnět - re94

Metodologie a metody psychologie ěru vět:h hod-

1 |

Inotě je rčitých :h poduezi ně :ké poaké jaijící na liodnoch výsledků ontrolvidua, vliv je lze ta(sto-

I I 1 I 1 1 | I 1 J i |

>y vyliže je ipních ii vyí určiděpomzda, edem ekonů dovzácjsou

i 1 I

I i

I I I I I I I I I I I i I I I I I I |

|

I I I I 1 i I i |

S

behaviorální reakce - únik ze situace

í nezávisle proměnná

závisle proměnná

intervenující proměnné (potřeba vyhnout se bolesti)

J

Základní proměnné v experimentech se zvířaty

|

I I I I 1 i J i I i I i I

R

(O)

f úder | elektrickým í proudem

1 výše Tak I1 í»mijněru ^udiu něť), mini 1 Pro love eorii Posadiretahu Iské mkre-

akce; pokud jde o obecně charakteristické reakce (jako např. čivost), mohou být pojímány jako funkce stimulu; pokud lze udržovat konstantní situaci, lze je zkoumat jako funkci osobnosti (organismu). Současné základní formy vědecké analýzy shrnuje O. Mikšík (1990): 1. klasifikační analýza (popisem a srovnáním zjištěných faktů se dospívá k určení podstatných vlast­ ností jevu), 2. vztahová analýza (směřuje k objevování souvislostí mezi danými jevy, přičemž základní for­ mou souvislostí je funkční vztah, jehož zvláštním případem je korelace), 3. kauzální analýza (směřuje k objevení vztahu příčina-následek, který je vědecky nejdůležitější, protože umožňuje určit příčiny jevu, a tím, v některých případech, i jeho ovládání), 4. systémově genetická analýza (je zaměřena na tzv. otevřený systém, který je v interakci s jinými systémy a snaží se hlouběji postihnout vnitřní a vnější vztahy systému, tj. souvislosti prvků, které systém tvoří, a vnější souvislosti systému; genetická analýza pak znamená zaměření se na vznik systému).

| I I I I I I j I I I f i

Sledovaní činitelé, ale i jejich účinky, psychické reakce, pokud je lze kvantifikovat, se nazývají proměnné, protože se jejich míra nebo hodnota může měnit, a dělí se na tři třídy: 1. nezávisle proměnné, které jsou reprezentovány nějakým druhem stimulace, 2. závisle proměnné, kterými jsou sledované psychické reakce, a 3. intervenující proměnné, tj. všechny vnitřní, psychologicky relevantní dispozice, které působí na vztah mezi vnějšími podněty a pozorovatelnými reakcemi, tj. intervenují v něm. V psychologických experimentech je nutné, aby intervenující proměnné byly u každého jedince konstantní, neboť za této podmínky lze pak sledovat: vliv kontrolovaných změn v nezávisle

proměnných (např. intenzita světla), vyvolávané změ­ ny v kontrolovatelných závisle proměnných (např. ost­ rosti zrakového vnímání). Kontrolovatelnost zde v podstatě znamená spolehlivou definici proměnné a její měřitelnost. Uvedené podmínky pak umožňují kauzální analýzu vztahů podnět-reakce tak, jak jsou dány především ve výsledcích experimentů. Je nutné zdůraznit, že empiricko-vědecké výpovědi nemohou být pokládány za konečně platné a že jsou jen ve vět­ ší či menší míře verifikovatelné. „Induktivní cestou dosažená výpověd nemůže nikdy dosáhnout poslední jistoty“ (H. Selg a W. Bauer, 1971). V tomto smyslu je vědecké poznání v každém vědním oboru otevřeno novým poznatkům, které mohou měnit paradigma dané vědy, tj. (zjednodušeně řečeno) obraz, který si věda vytvořila o vlastnostech svého předmětu a způso­ bech jeho zkoumání. V tomto smyslu je také každé vě­ decké poznání historické, tj. vyvíjí se tak, že obohacu­ je systém svých poznatků. To, co bylo pozorováno, musí být vyjádřeno objektivně ověřitelným způsobem, tj. souhlasnými smyslovými daty, k nimž dospějí na sobě nezávislí pozorovatelé. To v podstatě znamená, že vědecky skutečné je to, co lze vnímat smysly, pří­ padně za pomoci fyzikálních přístrojů. Ch. T. Tart (1975) to pokládá za jeden z řady postulátů tzv. orto­ doxní psychologie, který je ovšem sporný, pouze mlč­ ky předpokládaný; je to „mlčky akceptovaný předpo­ klad“, který není vůbec jistý, neboť skutečné nemusí být nutně jen to, co je fyzikálně dáno. Stejně sporné je i tvrzení R. Hymana (1964), že vědecká fakta nemají nic společného s jedinečnými a specifickými jevy a že „jsou to jen takové jevy, které mohou pozorovat různí lidé v různé době a na různých místech za podobných okolností“. Důležitým problémem je modelování v psycholo­ gii, tj. vytváření modelu zkoumaného fenoménu, resp. celého systému (např. vnímání, myšlení, osobnosti, psychiky vůbec), což v podstatě odpovídá výše uvede­ ném termínu paradigma: „Paradigmata pokládám za všeobecně uznávané výsledky vědeckého výzkumu, které určitou dobu slouží společnosti odborníků jako modely problémů a jejich řešení“ (T. S. Kuhn, 1970, slov. 1981). Naproti tomu „některé modely, jichž věda používá, jsou pouze pomocné prostředky znázorňová­ ní“ (W. Traxel, 1974); takové jsou např. modely moz­ ku apod. Smyslem modelování je odhalit vlastnosti 95

Metodologie a metody psychologie

modelovaného objektu a objasnit vztahy, které vyka­ jektu, spojené s intencí získat o něm přesné a co nej­ zuje, aby bylo ulehčeno poznám i zkoumání daného rozsáhlejší poznání. Obvykle se dělí na pozorování objektu. V tomto smyslu má být model obrazem resp. vlastního prožívání a na pozorování chování druhých analogií originálu a může mít různé formy od schéma­ osob. Pozorování vlastního prožívání se nazývalo intu až po matematické formulace. Ještě v nedávné do­ trospekce a bylo dlouho považováno za nejdůležitější bě byla velmi populární otázka kybernetických a před­ metodu psychologie, dokud se její zájem nepřenesl na tím neurofyziologických modelů různých psychických oblast chování a dokud nezačala být vědecká hodnota procesů. F. Rosenblatt (1965), který se zabýval mode­ introspekce zpochybňována. Tu ostatně zpochybňoval lováním činnosti mozku, zdůraznil, že není nutné po­ již I. Kant (1798), který soudil, že zaměření pozornos­ dat model mozku v jeho konkrétní hmotné struktuře, ti na vlastní zážitek průběh tohoto zážitku nutně naru­ ale jde o to, charakterizovat vlastnosti a strukturu čin­ šuje a mění. Také A. Comte (1824) odmítal intronosti mozku v nějaké soustavě symbolů. Model nemu­ spekci s tím, že není možné udržovat ve vědomí určitý sí mít tedy podobu věci, kterou zobrazuje; může to být zážitek a současně jej pozorovat, že tedy nelze být teoretický systém, v našem příkladě objasňující fy­ současně pozorovatelem a pozorovaným objektem. ziologické funkce mozku „pomocí známých zákonů Introspekce z reminiscence pak už není tak spolehlivá. fyziky a matematiky“ (Rosenblatt). Podle M. J. Apte- Dnes je termín introspekce nahrazován termínem fe­ ra (1970) nelze nikdy rozhodně tvrdit, že model je nomenologická metoda (který není totožný s filozo­ pravdivý, podobně jako není nikdy možné říci, že da­ fickou fenomenologickou metodou „nazírání podstat“ ná teorie je pravdivá; jediné, co lze říci jak o modelu, E. Husserla, má s ní však společné, že také jí jde o za­ tak o teorii je, že jsou ve shodě s danými fakty, i když chycení toho, co je na jevech podstatné; je však užívá­ je vždy možný i jiný výklad takových faktů. V psy­ na jak pro popis prožívání, tak i chování). R. Wellek (1955) tak rozlišuje subjektivní a objektivní fenome­ chologii jsou používány různé druhy modelů. Systémový přístup je v současnosti pokládán za nologickou metodu; první je totožná s introspekcí, ve historicky nejvyšší formu vědeckého přístupu ke sku­ druhé jde o popis toho, jak různé vnější věci (např. tečnosti. Biolog L. von Bertalanffy (1950) vytvořil hudba, jejíž psychologií se Wellek zabýval) působí na teorii otevřených systémů, která je použitelná i v psy­ lidskou psychiku, jak člověk prožívá věci ve svém chologii, kde je možné každý psychický proces chápat okolí. Pomocí introspekce bylo v psychologii dosaže­ jako systémový jev, tj. jako dění závislé na celém sys­ no pozoruhodných zjištění (byla např. prokázána for­ tému psychiky. Uvedený autor chápe systém jako „se- ma nenázomého myšlení), ale došlo se i k velmi roz­ be-regulující se celek“, resp. jako „komplex interagu- porným výsledkům (např. v oblasti popisu citů). Velký jících elementů“ řízený určitým programem. Systém obhájce introspekce polský psycholog M. Kreutz jako celek plní určitou funkci a funguje na základě (1962) vytyčil následující předpoklady hodnotné in­ „cirkulámí kauzality“, tj. s pomocí smyčky zpětné trospekce: 1. je třeba užívat ji k popisu psychických vazby, s níž uskutečňuje svou autoregulaci a jíž lze vy­ procesů současně s jejich průběhem nebo bezprostřed­ světlit i účelnost jeho činnosti. Také psychika je chá­ ně po něm, 2. je třeba ji používat jen ke zkoumání vý­ pána jako systém a „povaha psychiky může být chápá­ razných jevů prožívání, 3. introspektivní materiál je na jen na základě systémového přístupu“, tj. jen třeba sbírat systematicky a v jeho hodnocení je nutné v rámci svých vnitřních a vnějších vztahů (B. F. Lo­ uplatňovat srovnávací hlediska. Pokud introspekce se­ mov, 1975). Systémový popis tématu pak spočívá lhala, bylo to proto, že se soustřeďovala na příliš sub­ v tom, že objekt, chápaný jako celek vzájemně čin­ tilní zážitky, zdůrazňuje Kreutz. K introspekcí se vra­ ných - podle P. K. Anochina „spolupůsobících“ - kom­ cí současná humanistická psychologie. Introspekce je ponent, je popisován jako dynamická struktura urči­ v podstatě vyžadována i v některých případech použí­ vání interview a při sebehodnocení. tých prvků, resp. vztahů. Pokud se pozorování chování (extrospekce) týče, Psychologické pozorování je, jak už bylo uvedeno, základní psychologickou metodou, která může být může být zdokonalováno užitím různých technik chápána jako plánovité pozorné vnímání určitého ob­ (magnetofonový záznam, film, fotografie), může být 96

Metodologie a metody psychologie

° neJ " rování uhých io inžitější esl na xlnota moval >mosnaruintrourčitý :e být ktem. hlivá. m fe-

i | I 1 I 1 1 i j | 1 a | 1 I 1

ilozodstat“

| I

1 ° za" lživá/ellek

1 I I

lomecí, ve (např. >bí na svém »sažea fori rozVelký

I I J J | I I | I

xeutz lé in:kých středlí výiál je nutné :e sei sub5 vraxe je ouží-

1 I I 1 I I i | I I I I

týče, :hnik e být

i | l

I skryté nebo se může pozorovatel účastnit pozorovanéI ho jevu (např. skupinového řešení problému), může I probíhat v přirozené nebo uměle vytvořené situaci. I Z. Paleski (1965) uvádí následující podmínky úspěšI ného pozorování: 1. musí být objektivní, 2. musí být I cílevědomé; pozorovatel musí mít cíl pozorování, což I mu umožňuje pozorovat to, co je podstatné, 3. musí I být důkladné a podrobné, což neznamená, že se zaznaI menává vše, nýbrž jen to, co je důležité, 4. vlastnímu ■ pozorování musí předcházet důkladné studium probléI mu, neboť čím více pozorovatel o předmětu svého poi zorování ví, tím dokonaleji pozoruje, 5. pozorování i; musí být systematické a plánovité, jinak vede jen | k fragmentámím poznatkům, 6. pozorování má být I spojováno s myšlením, které umožňuje operativní sleI dování zvláštních souvislostí, 7. pozorování má být I zakončeno slovním formulováním dosažených výsledI ků, tj. má být o jeho výsledcích vyhotoven protokol, I a to bezprostředně po skončení pozorování. S pozoroI váním je spojena řada problémů, např. do jaké míry | může pozorovatel sledovat to, co se děje „pod kůží“ | pozorovaných osob, tj. do jaké míry může např. usu­ I zovat na jejich motivaci atd. Pozorování může být I volné nebo předem usměrněné určením daných kateI gorií chování, které mají být pozorovány (např. koopeI rativní chování během dětské hry, nikoli hra vůbec). I Z časového hlediska se rozlišuje krátkodobé a dlouhoI dobé (longitudinální) pozorování. Dlouhodobé pozo| rování může trvat i řadu let a používá se při sledování I vývoje nějakého jevu. Spolehlivost pozorování se poI sužuje mírou souhlasných výsledků pozorovatelů. I Dnes je známo již množství různých chyb, kterých se I pozorovatelé dopouštějí, a proto pozorování mají vy| konávat jen školené osoby. Pozorovatel se má vyvarot vat zejména projekce vlastních tendencí do průběhu | pozorovaného jevu. I Vedle přímého pozorování existují také metody neI přímého pozorování. Jsou realizovány různými proI středky, mezi něž patří zejména rozhovor (a jeho spe| cifická forma interview), beseda, anketa, dotazník, I obsahová analýza, sémantický diferenciál, studium E produktů činnosti (deníky, školní sešity, výtvarná prot dukce atd.). | Za vědecky nejhodnotnější metodu se pokládá ex­ I periment zavedený do psychologie před více než sto r lety, který je však pro přísné podmínky své realizace

v psychologii omezen jen na výzkum určitých témat. V přírodních vědách je to nejdůležitější metoda vý­ zkumu. Experiment slouží verifikaci určitých hypotéz a umožňuje objev kauzálních souvislostí, které, jak již bylo poznamenáno, jsou pro vědu nejdůležitější. Pod­ statou experimentu je, že experimentátor manipuluje nezávisle proměnnými, jejichž vliv je zjišťován (např. intenzitou osvětlení), a sleduje, jak se se změnami hodnot nezávisle proměnných mění hodnoty závisle proměnných, tedy jak se se změnou stimulace mění psychické reakce (např. ostrost zrakového vnímání). Předpokladem je kontrolovatelnost stimulace i reakcí a dále to, že vnitřní intervenující proměnné zůstanou konstantní a u každého člena experimentální skupiny mají zhruba stejnou hodnotu (např. že pokusné osoby jsou zhruba stejně inteligentní, stejného věku, pokud se zkoumá např. nějaký fenomén vnímání, pak i stejně senzoricky disponované atd.). Experimenty musí být uspořádány tak, aby byly vyloučeny náhodné vlivy. Toho se dosahuje udržováním konstantních podmínek a plánovitými změnami jen té nezávisle proměnné, je­ jíž účinky jsou sledovány. Vyvolávané psychické reak­ ce musí být přesně registrovatelné. V podstatě to zna­ mená, že jak stimulace, tak i vyvolané reakce musí být měřitelné. Klasický experiment bývá prováděn na dvou skupinách - vlastní experimentální a kontrolní. Na první je působeno experimentální nezávislou pro­ měnnou, na druhou nikoli. U obou skupin se provádí dvojí měření výsledků, které jsou pak srovnávány. Jsou-li výsledky (zjištěné rozdíly) nenáhodné, lze konstatovat, že se ve výsledcích reakcí experimentální skupiny projevil vliv sledované experimentální pro­ měnné. V experimentu se např. sleduje vliv nějakého psychofarmaka na rozsah pozornosti, který je defino­ ván rozsahem postřehování zrakových podnětů expo­ novaných tachistoskopem. Nejprve jsou testovány obě skupiny, experimentální a kontrolní, aby se zjistilo, že se od sebe výkonem v rozsahu pozornosti neliší (pre­ test A, A’). Potom je na členy experimentální skupiny aplikována sledovaná experimentální proměnná, tj. v našem případě určitá psychofarmakologická látka, a potom je znovu testován výkon této skupiny v rozsa­ hu pozornosti, který má určitou hodnotu B. U kontrol­ ní skupiny se znovu testuje rozsah pozornosti s vý­ sledkem B’. Nyní se zjišťuje rozdíl mezi A a B, který vykazuje hodnotu D, a rozdíl mezi A’ a B’, který vy­

97

Metodologie a metody psychologie

kazuje hodnotu D’. Na vliv experimentální proměnné na rozsah pozornosti můžeme usuzovat, když D, jakož i vztah (rozdíl) mezi D a D’ jsou statisticky význam­ né, přičemž D’ sám je nevýznamný. V univariačních experimentech se pracuje jen s jednou nezávisle pro­ měnnou (závisle proměnných může být více), v multivariačních experimentech se pracuje s více nezávisle proměnnými, což vyžaduje specifickou strategii po­ stupu a také složitější analýzu výsledků (interdependenční analýza). Psychologické experimenty s sebou přinášejí řadu vážných problémů, které se týkají především dvou věcí: 1. kontrolovatelnost podmínek experimentu, tj. zejména přesné dávkování stimulace a přesná registrace reakcí, 2. reprezentativnost závislé proměnné pro to, co je definováno jako předmět vý­ zkumu, zejména jde-li o komplexní psychický feno­ mén (např. zapamatování bezesmyslových slabik ne­ reprezentuje paměť, ale jen jednu z jejích více složek).

Pokusná zvířata experimentální psychologie: Pavlovův pes, Kóhlerova opice, Skinnerův holub a Hullova krysa

Námitky vznášené proti experimentu v psychologii shrnuje W. Traxel (1974); mimo jiné v nich uvádí prá­ vě výše uvedený problém, tj. převádění psychického na „elementy“, které má význam teoretické abstrakce, ale v empirickém přístupu je problematické; v experi­ mentech se nebere dostatečný zřetel na „výzkum sou­ vislostí v psychickém dění“. Mezi vážné námitky proti psychologickým experimentům patří, že „ex­ periment je nástroj psychologie, která se pokouší vy­ světlit psychické dění kauzálně mechanistickým způ­ sobem, tzn. z příčin, zatímco to může být vpravdě pochopeno jen ze svých smysluplných souvislostí a z cílů, na které je nastaveno“; to je ovšem problém přírodovědeckého vysvětlování a „duchovědného“ ro­ zumění, ale tento problém nepochybně vystupuje, ne­ boť mnoho uznávaných psychologických objevů bylo učiněno na základě intuitivního zobecňování kli­ nických případů a intuitivního pochopem těchto přípa­ 98

dů (psychoanalýza). Experiment je obvykle „labora-1 torní záležitostí“, která jen v omezeném rozsahu přiná­ ší závěry pro skutečný život, a proto mnoho psycholo­ gických problémů nemůže být v laboratoři řešeno. Moderní experimentální psychologie je založena na laboratorním výzkumu pokusných zvířat. Obrázek (viz výše) ukazuje charakteristickou experimentální aparaturu používanou (behavioristy v laboratořích) k výzkumu učení u holubů. Konečně existují námitky proti experimentální metodě v psychologii jako tako­ vé, které zde však nelze podrobněji uvádět a které se obecně vzato týkají pochybné splnitelnosti podmínek experimentu, tj. přísné kontroly proměnných, jež do něj vstupují, zejména mají-li povahu sociálních pod­ nětů. Přes všechny výhrady proti experimentální me­ todě v psychologii a přes různé problémy s ní spojené byla vytvořena experimentální psychologie, která podstatně přispěla k obohacení poznání v psychologii; zavedením experimentu do psychologie začalo vlastně její zvědečťování. V psychologii vystupuje vážný problém měření psychických jevů, který úzce souvisí mimo jiné také s problémy experimentování v psychologii, které je, jak již bylo naznačeno, v podstatě závislé na přesném dávkování nezávisle a přesné registraci závisle pro­ měnných, tj. na jejich měření. Měření zavedl v psy­ chologii G. Th. Fechner (1860) v souvislosti se svou „psychofyzikou“ (měřil vztahy mezi intenzitou podně­ tu a intenzitou počitku a výsledky svého výzkumu for­ muloval matematicky). L. L. Thurstone (1937) prohlá­ sil, že vše, co existuje, existuje v nějakém množství a že to platí i pro psychické děje; první kapitolu své knihy o měření hodnot nazval charakteristicky „Psy­ chologie jako kvantitativní racionální věda“. Velmi široce pak pojem měření v psychologii vymezil S. S. Stevens (1959), podle něhož je měření „přiřazo­ vání čísel objektům nebo událostem podle určitých pravidel“. Stevens rozlišil čtyři typy škálování a pro jejich ilustraci použil příklad temperatury: 1. Nomi­ nální škála je založena na kvalitativním třídění (pří­ klad teplo, chladno, A a nonA). 2. Ordinální škála je založena na určité řadě kvalit (zima, chladno, vlažno, teplo, horko; a b c d e), nejsou zde ještě dány žád­ né měřicí jednotky a uplatňuje se tu diferenciace na základě srovnávání. 3. Intervalová škála (příkladem je měření teploty teploměrem a její vyjádření ve stupních

nee

roz vái kte řen

by ozi od] tifi (B. os< fyz vzt zil (J. mě hé rŮ2 gii

po] nes vp nel nel jic čei je< m< ch jej pň (L ve řei ro su so

Metodologie a metody psychologie

„laborau přináycholořešeno. žena na Obrázek lentálni atořích) rámitky lo takocteré se dmínek jež do :h podIní mespojené , která lologii; vlastně měření né také teré je, česném le prov psye svou podněnu forirohláložství >lu své „PsyVelmi ymezil řiřazočitých a pro Nomií (přícála je lažno, y žádtce na lem je ipních

i Celsia, přičemž bodu mrazu odpovídá 0 °C a bodu va■ ru 100 °C v podmínkách určitého atmosférického tlaI ku); měření se zde provádí již pomocí určitých měr■ ných jednotek, mezi nimiž je stejný interval, avšak ten I nemá vlastnosti reálných čísel, neboť 20 °C nezname| ná dvojnásobnou teplotu 10 °C. 4. Proporcionální šká| la, kde se používají absolutní čísla a vychází se z při■ rozeného nulového bodu absolutního (příkladem je I vážení: dítě, které váží 40 kg, je dvakrát těžší než dítě, I které váží jen 20 kg); tento druh bezprostředního měi ření na poměrové škále je v psychologii problematic­ I ký. „Bylo by možné vyhnout se nedorozuměním, kdy■ by psychologové přestali užívat termínu měření na I označování činností, které jsou škálováním, a kdyby I odpůrci kvantifikace v psychologii pochopili, že kvanI tifikace není jen měřením, ale také škálováním“ I (B. Zawadzki, 1970). Měření psychických vlastností I Osobnosti se nazývá psychometric (název pochází od I fyziologa J. R. Buchanana, ale je užíván i pro měření I vztahů mezi podněty a reakcemi ve smyslu psychofyI ziky). Někteří zastánci měření v psychologii I (J. P. Guilford, 1959, aj.) připouštějí, že existují i neI měřitelné psychické vlastnosti. Obecně platí, že mnoI hé psychické vlastnosti jsou „měřitelné“ za pomoci I různých typů škál. Námitky proti měření v psycholoI gii vznesl zejména A. Wellek (1956). Tradice měření i v psychologii sahá až k Herbartovi (1825), který se I pokusil matematicky vyjádřit vzájemný vztah dvou i nestejně silných představ. Prostředkem měření je tedy I v psychologii škálování: „Škála je souborem symbolů I nebo čísel, a to tak konstruovaných, že lze symboly | nebo čísla přiřadit podle pravidla jedincům (nebo jeI jich aktům chování), na které se škála aplikuje, přiI čemž je toto přiřazení naznačeno tím, co je dotyčnému | jedinci vlastní z toho, co má škála podle předpokladu I měřit“ (F. N. Kerlinger, 1972). První škálu pro psyI ekologický výzkum sestavil F. Galton (1883), který se | jejím prostřednictvím pokusil kvantifikovat živost I představ. Později byly metody škálování zdokonaleny | (L. L. Thurstone, 1929, aj.). V sociální psychologii za| vedl zvláštní druh škálování R. Likert (1932): Pro mě­ ř ření postojů sesbírá badatel nejprve větší množství výI roků k danému tématu a předloží je většímu množství I subjektů, kteří u každého výroku uvedou, zda s ním | souhlasí, či nikoli, a v jaké míře. Pro každý výrok se

pak vypočítá korelace mezi skóre daného výroku a celkovým skóre všech výroků. V konečné stupnici se pak respondentům předkládají výroky, které mají nej­ větší korelace. Běžně se používají tří-, pěti- a sedmi­ stupňové škály, které mají nulovou hodnotu buď na za­ čátku, nebo uprostřed škály. W. Traxel (1964) uvádí tyto příklady škálování: - Nulové hledisko je uprostřed škály: 1. vehni příjemné, 2. příjemné, 3. neutrální („ani..., ani...“), 4. nepříjemné, 5. velmi nepříjemné. - Nulové hledisko je na začátku škály: 1. necitlivé, 2. vehni slabě citlivé, 3. dosti citlivé, 4. silné citlivé, 5. velmi silně citlivé.

Škálování se uplatňuje zejména v měření postojů pomocí dotazníků. Výhodou škálování je, že dosažené výsledky jsou statisticky zpracovatelné, nevýhodou je, že zachycují škálovaný psychický fenomén jen hrubě a nepostihují různé nuance, přičemž formulace rozdí­ lů bývá někdy problematická. NOMINÁLNÍ

ORDINÁLNÍ

INTERVALOVÁ

muži - ženy

1 ano - ne

má rád - nemá rád

2

čtenář - nečtenář 3 Základní typy měrných škál

Ke specifickým psychologickým metodám patří ze­ jména kazuistika (z latinského casus, případ), tj. me­ toda popisu a rozboru konkrétního jednotlivého přípa­ du, která se používá zejména v klinické psychologii a v psychopatologii. Příkladem je známá studie o „vl­ čích dětech“. Dále to je obsahová analýza, „výzkum­ ná technika objektivního, systematického a kvantita­ 99

Metodologie a metody psychologie tivního popisu projeveného obsahu sdělení“ (B. Be­ relson, 1954). Jde o psychologickou analýzu nějakého obsahu sdělení, ať už je učiněno v denním tisku, v roz­ hlasu, v beletrii, v deníku atd. „Obsahem sdělení je míněn soubor významů sdělených symboly (slovními, hudebními, obrazovými, plastickými, mimickými), které vytváří sdělení samo“ (Berelson). Obsahová ana­ lýza časopisu Playboy vedla k jistým závěrům o psychosexuálním profilu jeho konzumentů a o tendencích v prezentaci tisku tohoto druhu. Spolehlivost obsaho­ vé analýzy je poměrně veliká. Další metodou měření významů je tzv. sémantický diferenciál, vyvinutý ze­ jména Ch. E. Osgoodem (1952) a dalšími. P. R. Hofstátter (1957) hovoří v témže smyslu o tzv. polaritním profilování. Na sedmistupňové škále se k určitým po­ jmům, jejichž významy jsou srovnávány, nebo k urči­ tému pojmu, jehož význam je srovnáván u různých skupin populace (např. „láska“ a „červená barva“ ne­ bo „láska“ u studentek gymnázií a učnic), hodnotí při­ řazené vlastnosti, resp. bipolámí adjektiva. Výsledky ukazují shody a rozdíly v asociacích těchto adjektiv s objektem výzkumu; mohou být i faktorovány (fakto­ ry sémantického diferenciálu jsou, podle Osgooda, hodnocení, potence a aktivita), přičemž určují polohu objektu v tzv. sémantickém prostoru, který je vymezen výše uvedenými faktory. Také spolehlivost sémantic­ kého diferenciálu je vysoká. Další specifickou meto­ dou psychologie, především sociální a vývojové, je sociometrie, pomocí níž se měří sociální vztahy uvnitř malých skupin, zejména vztahy přitažlivosti a odpudi­ vosti mezi jejich členy. Základy této metody položil J. L. Mořeno (1934). Dnes však vedle klasické socio­ metrie, která klade přímé otázky typu „S kým byste chtěl strávit společnou dovolenou?“ a „S kým byste v žádném případě nechtěl strávit společnou dovole­ nou?“ existují další varinty, např. typu „Hádej kdo?“, kde se kladou otázky typu „Kdo je ve skupině nejvíce inteligentní, kooperativní, agresivní?“ atd. Z provede­ ných výběrů a odmítnutí lze sestavit obraz vztahů ve skupině, určit její dominantní osoby, pozici jednotli­ vých členů ve skupině a učinit určité závěry o životě skupiny, např. o míře její soudržnosti, aktivity a další. Výsledky se tabelárně nebo graficky vyjadřují v tzv. sociogramu (např. pracovní skupiny, školní třídy apod.). Ukázalo se, že sociometrický výběr je v kore­

100

laci s některými sociálně psychologickými a psycho­ logickými charakteristikami; např. vzdělanější osoby dostávají v průměru více pozitivních výběrů než lidé s nízkým vzděláním (W. C. Bonney, 1949) apod. S po­ mocí sociometrie lze řešit různé skupinové problémy, např. konfliktnost uvnitř skupiny a další. Psychologie a statistika. V psychologii, kde statis­ tické zákony hrají důležitou roli, má statistické zpra­ cování výzkumem zjištěných dat velký význam, avšak nemá nahrazovat vlastní psychologickou analýzu těchto dat a psychologicky formulované závěry. V tomto smyslu je statistika pomocným nástrojem psychologie. Statistické zpracování výsledků výzku­ mu, který musí být projektován tak, aby takové zpra­ cování umožnil, musí splňovat dvě podmínky: vý­ zkum musí být prováděn na souborech a musí umožňovat kvantitativní rozlišování získaných vý­ sledků, dat, vlastností (G. Clauss a H. Ebner, 1978, slov. 1988). Statistika je aparát vyvinutý k posuzování četností, (jejich rozložení, vztahů atd.), odvozený z matematické teorie pravděpodobnosti (P. R. Hofstátter, 1962). Statistika tedy zkoumá kvantitativní vztahy mezi jevy a má jednak funkci deskripce hro­ madných jevů (rozložení jejich četností, průměry, od­ chylky od průměru), jednak odlišování nutného od na­ hodilého (testování platnosti a stupně významnosti rozdílů). Předpokladem je, jak již bylo uvedeno, kvantifikace, která se děje čítáním (určením počtu je­ vů) a měřením. Podle J. P. Guilforda (1956) statistika mimo jiné umožňuje: přesný způsob deskripce, pre­ zentaci výsledků ve stručné a přehledné formě, obec­ né závěry a určení, jak dalece je možné dosaženým výsledkům věřit a jak dalece je lze zobecnit, předvídá­ ní, v jaké míře se uskuteční to, co je sledováno, a hy­ potézy o příčinách určitých komplexních jevů (v tom­ to smyslu mohou statistické metody často zastupovat experimenty, které jsou jinak nejdokonalejší cestou k odhalování příčin). Tzv. statistické zákony se týka­ jí souborů, nikoli jedinců (např. rozvedených žen, do­ spívajících chlapců apod.). Východiskem statistiky je výběrové šetření, tj. výzkum určité skupiny populace prováděný na jejím reprezentativním vzorku (tj. např. nikoli na všech dospívajících chlapcích, nýbrž na sku­ pině, která je sestavena tak, že danou populaci repre­ zentuje). Tzv. statistický výběr, kde část populace re-

P v d d č v ti k ti ti h š ž n ti

P r< h

P n h t> sl n v n cl R

Pi v; n< te 12 ž; te O ví K n< ni m K s< P: v;

Motivace

a psycho- 1 ější osoby j ů než lidé I pod. S po- 1 problémy, 1 kde statisické zpraiam, avšak i analýzu é závěry. nástrojem ků výzkucové zprainky: výi a musí ných výter, 1978,

| I j 1 1 1 I 1 1 I 1 I

osuzování I odvozený I R- Hof- I mtitativní 'ipce hroměry, odho od namamnosti uvedeno, počtu jestatistika ipce, preně, obecjsaženým předvídáno, a hyů (v tomistupovat ší cestou f se týkái žen, dotistiky je populace (tj. např. ž na skuici repreulace re-

| |

1 I 1 1 1 ■

1 1 9 9 9 ■

3 I ■

9 ■ ■

I 9 I ■

■ prezentuje její celek, se provádí několika způsoby, ob■vykle jako tzv. náhodný výběr, v němž všechny prvky ■ dané populace mají stejnou pravděpodobnost, že bu■dou vybrány, a který se děje podle tabulky náhodných ■čísel. Výsledky statistického šetření je možné zobrazo■ vat graficky formou sloupků četností pro jednotlivé ■ třídy (histogramy) a formou křivek čerností. U vel■ kých souborů se objevuje normální rozložení ve tvaru ■ tzv. Gaussovy křivky, kdy nejčetnější rozložení spoji■ té veličiny mají průměrné hodnoty (např. průměrnou ■ inteligenci má největší počet osob). Rozložení men­ s' ších souborů může mít nesymetrický charakter. Důle■ žitým aspektem je testování hypotéz (určitých tvrze■ ní, jejichž platnost či neplatnost má výzkum zjistit); je ■ to matematická procedura založená na teorii pravděi podobnosti. Testováním hypotéz se zjišťuje, zda dife| tence ve zjištěných výsledcích jsou, nebo nejsou nái hodné; statistické testování pak určitou hypotézu ■ potvrdí, nebo zamítne, a to na určité hladině významI nosti. Je-li např. hypotéza potvrzena na pětiprocentní I hladině významnosti, je výsledek významný; je-li poI tvrzena na jednoprocentní hladině významnosti, je výI sledek vysoce významný. Tak lze formulovat např. tzv. I nulovou hypotézu („hypotézu žádných rozdílů“), že i v intenzitě četby beletrie (definovaném počtem přečteI ných knih v určitém časovém rozmezí) se dospívající l.chlapci-učni neliší od dospívajících dívek-učnic. I Rozdíly v dosažených výsledcích, vyjádřených např. I průměry, se pak testují a hypotézu buď potvrdí (nejsou I významné rozdíly), nebo nepotvrdí (jsou významné I nebo vysoce významné rozdíly vyjadřující např. sku| tečnost, že dívky čtou více). Běžné je zjišťování kore­ I lácí mezi dvěma jevy (např. prospěchem a inteligencí I žáků základní školy), které je vyjadřováno koeficien| tem korelace (r) se znaménkem plus nebo minus I (kladná a záporná korelace), který sděluje stupeň zá| vislosti dvou jevů a nabývá hodnot od 0,00 do 1,00. I Kladná korelace znamená, že zvyšování hodnoty jed| né proměnné - veličiny X - je doprovázeno zvyšová­ ním druhé veličiny Y; záporná znamená, že zvětšováI ní hodnoty X odpovídá zmenšování hodnoty Y. ř Korelace tedy nevyjadřuje kauzální vztahy, ale jen souvislost jevů, které mohou mít společnou příčinu. Psychologické vztahy mezi proměnnými jsou obvykle vyjadřovány v korelacích.

Literatura: Clauss, G.; Ebner, H.: Základy statistiky pře psychológov..., Brati­ slava 1988. Maršálova, L., Mikšík, O. (red.): Metodológia a metody psychologického výskumu, Bratislava 1990. Traxel, W.: Grundlagen und Methoden der Psychologie, 2. vyd. Bem-Stuttgart-Wien 1974. Selg, H., Bauer, W.: Forschungsmethoden der Psychologie, Stuttgart-Berlin-Kóln-Mainz 1971. Shangnessy, J. J., Zechmeister, E. B.: Research methods in psychology, 2. vyd. New York-Toronto 1990.

Motivace Termín motivace je odvozen z latinského slova moveo, hýbám, a vyjadřuje přeneseně hybné síly chová­ ní, jeho činitele. A tak se psychologové celkem shodu­ jí v tom, že „otázka motivace je otázka, proč se člověk chová tím nebo oním způsobem“ (fenomenolog W. Keller, 1954, stejně jako behaviorista J. F. Hall, 1961, který ovšem tento koncept vztahuje i na vysvět­ lování chování zvířat). V tomto smyslu byly v psycho­ logii vytvořeny dva základní koncepty: učení, který objasňuje, za jakých podmínek, jak probíhají změny chování, a motivace, jímž se vysvětluje, proč k těmto změnám dochází; oba koncepty spolu úzce souvisejí. Výše uvedené „proč“ poukazuje na psychologické dů­ vody chování. Nicméně pojem motivace je vymezo­ ván různě. H. B. English a A. C. Englishová (1958) uvádějí, že v současné psychologické literatuře je po­ jmu motiv, který je často nesprávně zaměňován s po­ jmem motivace, užíváno v několika následujících vý­ znamech: 1. Motivy jsou nestimulační proměnné, kontrolující chování; tzn. akty organismu jsou zčásti determinovány ve svém směru a síle setrvávající strukturou či interním stavem. 2. Motivace je předpo­ kládaný specifický proces, který rozdílně energetizuje určité akce, je to předpokládaný specifický personální nebo organismický determinátor směru nebo síly akce či řady akcí. 3. Motivace reprezentuje aktivity druhé osoby, určující vznik motivace ve smyslu uvedeném sub 2 u jiné osoby; např. učitel pochvalou motivuje žá­ ka k učení. Jiné lexikální vymezení podávají H. Piéron a G. Viaud (1963): 1. V obecném smyslu se pojem motivace vztahuje ke změnám organismu, které jej uvádějí do pohybu, až je dosaženo redukce této změ­ ny; to je pojetí vycházející z principu homeostázy. 101

Motivace

2. Pojem motivace označuje psychologické faktory, vědomé nebo nevědomé, predisponující zvířecí nebo lidské individuum k uskutečnění určitých akcí nebo k zaměření na určité cíle. C.-F. Graumann (1969) vy­ mezuje motivaci prostě jako „to v nás a kolem nás, co nás vede, žene, nutí, abychom se chovali tak, a ne ji­ nak“. R. A. Baron, D. Byme a B. H. Kantowitz (1980) uvádějí: „Definujeme motivaci jako hypotetický vnitř­ ní proces, který poskytuje chování energii a zaměřuje

je závislý na kognitivním zpracování situace, jeho cíl (zaměření) a intenzita na motivaci (viz schéma níže). V jistém smyslu lze motivy, resp. motivační stavy chá­ pat jako psychologické příčiny chování a motivaci jako proces, v němž se tyto příčiny konstituují; pojem psychologické příčiny má však velmi specifický vý­ znam. Každému komplexu chovám odpovídá kom­ plex kauzální konstelace, v němž je zahrnuto stimulač­ ní specifikum situace, procesy vnímání, myšlení

kognitivní klíče (situace)

uspokojení Vztah motivace, chování a kognitivních procesů

je vůči specifickému cíli.“ Tato definice překonává starší pojetí, v němž byla motivace chápána jen jako proces energetizace chování (C. L. Hull, 1952, J. S. Brown, 1961, a další); zaměření chování bylo chápáno jako funkce učení. Ve skutečnosti však směr chování, tj. jeho cíl a jeho intenzita, tvoří jednotu a obojí nelze od sebe oddělovat. Pokud se tak dělo, šlo o poplatnost zjednodušenému modelu chování laboratorních zvířat a konceptu obecného popudu („drive“). H. Thomae (1965) shrnuje různé významy pojmu motivace v psychologii: 1. motivace jako příčina pohybu, 2. mo­ tivace jako důsledek změn stavu organismu, 3. motiva­ ce jako abstrakce z kontinua aktivace, 4. motivace jako determinanta zaměřování chování, 5. motivace jako výklad smysluplných souvislostí duševního života a 6. motivy jako důvody rozhodování v situaci volby. Vyjdeme-li ze základních parametrů chování, které jsou v relaci k otázce, proč se individuum chová tak, jak se chová, můžeme motivaci označit za proces, kte­ rý učuje směr, sílu a trvání chování. Současně je však nutné poukázat na rozdíl pojmů motivace a motiv, neboť první vyjadřuje proces a druhý hypotetickou dispozici k tomuto procesu, a dále na rozdíl pojmů motivace a chovám: motivace určuje, jak bylo uvede­ no, směr, sílu a trvání chování, avšak to, jak bude cho­ vání probíhat a bude-li vůbec realizováno, určuje sys­ tém kognitivních procesů, tj. subjektivní model situace, v níž se chování uskutečňuje. Způsob chování

102

a učení. Psychologická kauzalita je specifickým přípa­ dem kauzality; není to kauzalita lineární a uplatňuje se v ní smyčka zpětné vazby, jakož i interakce vnitřních a vnějších faktorů, jejímž výsledným stavem je psy­ chologická kauzalita. Hlad vyplývá z vnitřních fýziologických podmínek hladovění, avšak alimentární chování je zaměřováno naučenými apetity a konkreti­ zováno vlivy podnětových kognitivních klíčů vystu­ pujících v situaci, v níž probíhá. D. Krech a R. S. Crut­ chfield (1958) soudí, že ne každý element chování organismu má svůj motiv, ale každý má svou příčinu; určité projevy chovám, jako je např. funění, mohou být náhodným výrazem určité excitace, nebo může jít o reflexní reakci. Zda však tento názor přijmeme, nebo ne, záleží na tom, jak široký význam pojmu motivace přisoudíme. Je to v podstatě také otázka nemotivova­ ného chování, tedy otázka, zda veškeré chování je motivováno, či nikoli. Podle S. Freuda (1938) jsou motivovány i tzv. chybné úkony (přeřeknutí, zapome­ nutí, přepsání, přehmátnutí), resp. i některé obvykle za náhodné pokládané projevy (poškrábám se na hlavě, bubnování prsty atd.) „jsou přesně motivovány a determinovány pohnutkami, o kterých naše vědomí neví“ (Freud). Citovaný zakladatel psychoanalýzy to pak vysvětluje takto: „Můžeme tyto jevy převésti na nedostatečně potlačený psychický materiál, který, byv od vědomí odpuzen, přece nebyl zbaven vší schopnos­ ti, aby se projevil.“ Naproti tomu A. H. Maslow (1954,

Motivace

jeho cíl a níže), vy chálotivaci ; pojem :ký výá komimulačnyšlení

n připa­ luje se nitřních je psyh fyziolentámí onkretii vystuS. Crutchování příčinu; mohou může jít ne, nebo lotivace itivovaavání je 38) jsou zapomevykle za a hlavě, ivovány vědomí alýzy to wésti na terý, byv ihopnosw (1954,

1970) soudí, že „ne všechno chování, ne všechny reakce jsou motivovány, přinejmenším nikoli v obvyklém smyslu hledání uspokojení potřeby, tzn. hledání toho, co chybí nebo co je potřebné“. Mezi tyto nemotivované behaviorální jevy klade Maslow zejména fenomény růstu, zrání, výrazu a další. Uznáme-li fakt nevědomé motivace (tj. motivace, jejíž původ a smysl subjekt nezná), musíme připustit, že veškeré chování člověka (tj. chování v rovině molámí, vystupující jako psychologicky smysluplné) je motivováno. V tomto smyslu tedy výraz „nemotivované chování“ je protimluv a o nemotivovaném chování můžeme hovořit, jen když chápeme motivaci jako vědomé, záměrné řízení vlastního chování. O nemotivovaném jednání se někdy hovoří jako o jednání, jehož motivu si subjekt není vědom. Avšak nevědomé jednání neznamená nemotivované jednání, ale pouze to, že jeho subjekt nezná jeho skutečnou příčinu. D. Krech a R. S. CrutchfiI eld (1958) rozlišují následující tři druhy chování: i 1. Zacílené adaptivní chování (směřuje k uspokojení | potřeb, projevuje se jako hledání prostředků, řešení | problémů, je vědomé a vyžaduje koncentrovanou poI zomost). 2. Návykové chování (behaviorální vzorce ■ spouštěné specifickými podněty; nevyznačuje se flexiB bilitou jako zacílené chování, je to „rutinní systém reI akcí“, získaný učením a automatizovaný, vyžadující ■ jen minimum vědomé pozornosti; funguje jako „náB stroj“, jako složka větších vzorců zacíleného chování; ■ při učení se takovým návykům není vědomí nezbytně I nutné). 3. Výrazové chování (vyjadřuje způsob, jak se ■ člověk chová, jak rychle se pohybuje, jak napjatě ho■ voří, jak hlasitě se směje, jak klidně sedí; není obvyk■ le motivováno, tj. není zaměřeno na dosažení cílů a na I uspokojení potřeb, je prostě projevem toho, co se ■ v člověku děje, manifestací jeho stavů napětí, jeho ■ emocí, konfliktů; většinou si ho člověk není vědom, ■ příležitostně však může být motivováno, když chce ■ člověk úmyslně sdělit své vnitřní stavy, když se např. k směje, aby ukázal, jak komický je vtip, který vypravuB je jeho nadřízený, vraští čelo, aby ukázal, že přemýšlí; ■ výrazové chování může být kromě toho motivováno ■ „inherentním uspokojením“ a podnětovými možnost■ mi, které nabízí, a tak v tomto smyslu může mít cíl sa■ mo v sobě takové chování, jako jsou výrazové pohyby ■ při tanci, pochodování, hlasité volání apod.). Krecht ■ a Crutchfield tedy chápou motivaci jako proces vědo­

[ I I I I I I I I I I I I I ■ I I ■

mého zaměřování chování; motiv je potřeba spojená s intencí dosáhnout příslušného cíle, avšak tento pro­ ces může probíhat i na úrovni nevědomí. Proto je dů­ ležité ujasnit si, co je to vědomá a nevědomá motiva­ ce, neboť takové ujasnění také vymezuje rámec motivovaného, resp. nemotivovaného chování. Vědo­ mě se člověk může snažit o určitou kariéru, ale nemu­ sí vědět, proč to činí; nebo vysvětlení toho, které sám sobě nebo jiným podává, nemusí být psychologicky správné. U mnoha činů si subjekt neuvědomuje jejich sku­ tečnou psychologickou příčinu, neví, proč učinil to či ono; v tomto smyslu se hovoří o nevědomé motivaci. H. B. English a A. C. Englishová (1958) navrhují, aby se v takovém případě hovořilo spíše o neverbalizované než nevědomé tendenci, spíše o nereflektivním než nevědomém postoji a nevědomé přání je lépe označit za potlačené, a to proto, že pojmu nevědomí je připi­ sována řada různých významů. E. R. Hilgard (1962) definuje jako nevědomé „takové procesy, jako přání nebo obavy, které mohou být vědomé (conscious), avšak které si subjekt neuvědomuje (is unaware)“; ne­ vědomý motiv pak vymezuje jako „motiv, který si subjekt neuvědomuje, nebo který si uvědomuje ve zkomolené formě“. To znamená, že např. nevědomý pocit je ve vědomí, ale subjekt si není vědom, proč tento pocit má, nebo si to vysvětluje mylně. Hilgard přitom zdůrazňuje, že mezi vědomými a nevědomými motivy není ostrá přehrada a že mnohé motivy mohou mít jak vědomé, tak i nevědomé aspekty (-» Vědomí). D. Krech a R. S. Crutchfield (1958) uvádějí dva vý­ znamy pojmu nevědomá motivace: 1. Nevědomou motivací je někdy míněno, že jedinec má „nevědomou potřebu“ a „nevědomě hledá nevědomý cíl“; tak mů­ žeme např. říci, že se někdo nevědomě cítí jako inferiomí (méněcenný) a soustavně kritizuje svou ženu, aby se sám cítil lépe; nevědomí se zde chápe jako „se­ parátní mentální stav“, který má mnoho vlastností ana­ logických vědomému prožívání (snahy, city, myšlenky atd.), popřípadě lze říci, že nevědomí je separátní agens akce v konfliktu s vědomím. 2. Ve druhém vý­ znamu naznačuje pojem nevědomí dvojí „mentální ži­ vot“, vědomý a nevědomý: neexistují nevědomá přá­ ní, potřeby atd., nevědomá motivace v tomto smyslu znamená, že jedinec si neuvědomuje efekt svých akcí; tak můžeme např. říci: „není si vědom faktu, že jeho 103

Motivace soustavná kritika vlastní ženy mu umožňuje, aby se cí­ til lépe“. Je však zřejmé, že oba výše uvedené význa­ my pojmu nevědomé motivace vyjadřují týž fakt, totiž že člověk může mít cíle, jichž si není vědom, a že je dosahuje způsoby, jichž smyslu si není vědom. V řadě experimentů s posthypnotickou sugescí prokázal fe­ nomén nevědomé motivace M. H. Erickson (1939, 1965): Když bylo např. pokusné osobě v hypnóze su­ gerováno, že má negativní pocity žárlivosti a odporu vůči osobě X a že tyto pocity budou trvat i po ukonče­ ní hypnózy, chovala se po skončení hypnózy vůči oso­ bě X, která ji několikrát požádala o přesednutí, sice velmi zdvořile, ale adresovala jí ironickou poznámku (ironie je zjemnělou formou agrese). Podobných expe­ rimentů provedl Erickson řadu. Nevědomé motivace jsou zcela evidentním faktem klinické psychologie. Z uvedeného je patrné, že cíle lidského chování mo­ hou být plně nevědomé, že však současně vyjadřují ur­ čité tendence či potřeby, vnitřními konflikty potlačené snahy, a že dosahování těchto cílů je tedy spojeno s ur­ čitými motivy; stručné řečeno, existuje i zacílené, ne­ vědomě motivované chování. Podle D. Kreche a R. S. Crutchfielda (1958) jsou cíle lidského chování dány kombinací těchto motivů: přežití, jistota, uspo­ kojení a stimulace: „Člověk touží po tom, aby zůstal naživu, aby věděl, že má jistotu, aby prožíval příjem­ né a zakoušel nové stimulace.“ Pro lidské chování je také charakteristické, že se v něm uplatňuje substituce motivů; např. nadměrné jedení nemusí být vždy motivováno hladem nebo ape­ titem, ale osamělostí nebo jinými zdroji úzkosti, časté vyhledávám sexuálních dobrodružství nemusí plynout z nadměrně silného sexuálního pudu, ale z komplexu méněcennosti apod. Některé z těchto poznatků byly potvrzeny experimentálně (S. Schachter, R. Goldman a A. Gordon, 1968): Pokusným osobám byly před ex­ perimentem při pobytu v čekárně nabídnuty zákusky; některé z pokusných osob byly předem požádány, aby se před experimentem vzdaly snídaně; některým z nich bylo dále sděleno, že v experimentu budou udě­ lovány elektrošoky - jedné podskupině bylo řečeno, že elektrošoky budou jen slabé, druhé, že budou boles­ tivé, a tak byla u jedněch navozena slabá a u jiných sil­ ná úzkost. Zjišťovalo se množství zkonzumovaných zákusků v každé podskupině. Experiment přinesl zají­ mavé výsledky, které potvrzují výše uvedenou tezi

104

o tom, že jedení může být motivováno úzkostí, i hypo­ tézu, že obézní osoby jedí v situacích, v nichž je vyvo­ lávána úzkost, více než osoby s normální tělesnou vá­ hou (jedení obézních osob není tedy ovlivňováno prázdným žaludkem, spolehlivým symptomem hladu, nýbrž úzkostí). experimentální podmínky

silná úzkost, plný žaludek silná úzkost, prázdný žaludek slabá úzkost, plný žaludek slabá úzkost, prázdný žaludek

množství zkonzumovaných zákusků: u pokusných osob s normální tělesnou váhou

u obézních pokusných osob

13,78

19,64

15,89

19,60

16,98

17,66

28,28

16,34

Další zvláštností motivace jsou tzv. komplexy (C. G. Jung, 1904 a pozd.), jimiž jsou označováni zvláštní motivační činitelé, utvářející se jako důsledky různých, obvykle negativních zkušeností, které jako neasimilované prvky vyvíjejí trvalý motivační, obvyk­ le nevědomý vliv na chování, jehož cílem je kompen­ zace daného komplexu. J. López Ibor (1987) je ozna­ čuje jako „prezenci představ a myšlenek, které jsou potlačeny a afektivně silně nabity“ a prostřednictvím tohoto „afektivního náboje“ působí nevědomě na cho­ vání jedince. J. Jacobiová (1957) nazývá komplexy „citově akcentované skupiny představ v nevědomí“. C. G. Jung, který je prostřednictvím svých asociačních experimentů objevil, uvádí, že svou nutkavostí a auto­ nomií mohou ovládnout chování člověka, aniž by si toho byl vědom, působí jako jakési „oddělené části psýché“. Se silnými komplexy se jedinec identifikuje, integrují se s jeho já tak, že vzniká identita komplexu a já. Podle Junga existují komplexy, které byly z vědo­ mí vytěsněny, a komplexy, které nikdy ve vědomi ne­ byly. Nejznámější je komplex méněcennosti, např. fy­ zické (třeba komplex malého vzrůstu, který je kompenzován nevědomým „vyvyšováním se“), avšak existuje mnoho dalších nejrůznějších komplexů. Ko-

Motivace

?°~ yováíno du,

ji

lexy váni :dky jako vykpenznajsou tvím chotlexy >mí“. íních autoby si části kuje, jlexu /ědolí ne>ř. fyý je avšak . Ko-

nečně podle G. W. Allporta (1961) existuje neurotic- jování potřeb a spolupůsobení při vytváření apetencí ký systém motivace, v mnohém podobný komple- a averzí; spolu s procesem učení organizuje motivace xům, jako dalekosáhle iracionální, nevědomý a auto- instrumentální vzorce těchto apetencí a averzí. Za zá­ matický systém motivace, bez vztahu k životu, kladní kritéria motivace lze pokládat jednak kritéria tendující k vytváření sebeklamu a k opakování chyb, mentalistická, z nichž nejvýraznější je subjektivní který má v sobě cosi infantilního. Vzniká z neřešených prožívání podněcující povahy (snaha, chtění, touha, přání, úmysl, záměr, úsilí) a také „relativní situační ne­ I a neřešitelných konfliktů. I Charakteristika motivace. Motivace je proces závislost chování“ (H. Heckhausen, 1963), jednak kri­ । usměrňování, udržování a energetizace chování, který, téria operacionalistická, která formuloval J. S. Brown I i když vychází z biologických zdrojů, je psychický fe­ (1961): 1. proměnná je označována za motivující, je­ B nomén, je to psychikou řízený druh regulace; člověk stliže umožňuje reakce rozdílné kvality, nebo když je i např. nejí proto, aby obnovil v krvi optimální hladinu obsazuje energií, 2. jestliže učení se novým reakcím se i glukózy, ale protože má hlad, a pocit nasycení se do- zdá být závislé na přiměřených manipulacích s těmito 1 stavuje dříve, než se glukóza z potravy dostane do kr- proměnnými, 3. jestliže změna takové proměnné vede ■ ve. Motivace se dále projevuje jako výrazně systémo- k zeslabení určitých reakcí, anebo k jejich zesílení, ■ vý jev, je ve funkčních vztazích se všemi ostatními 4. určitá proměnná je příležitostně označována jako ■ psychickými procesy, je vázána na vlastnosti osobnos- motivující, když se žádné jiné vysvětlení nezdá být ■ ti, na fyziologii organismu i na životní podmínky je- přiměřené. Neurčitost těchto kritérií je evidentní a po­ ■ dince. Za základní vlastnosti motivace lze považovat: ukazuje na podstatné rozdíly v mentalistickém a be■ směrování chování (direktivní funkce), energetizaci havioristickém přístupu k motivaci: Oba tyto přístu­ ■ chování, tj. určování jeho síly (energetizující funkce) py samy o sobě jsou neúplné, pokud se mentalistický ■ a udržování chování, dokud není dosaženo cíle. Nebo přístup omezuje jen na „fenomenologii chtění“; pro­ ■ se od dosažení cíle ustoupí pro nepřekonatelnou pře­ blematičnost behavioristického přístupu spočívá hlav­ li kážku, eventuálně v důsledku vzniku jiné, silnější mo- ně v tom, že klíčový aspekt motivace, její prožitkové | tivace. Za základní vlastnosti motivovaného chování emociální jádro, se obvykle vymyká operacionalizaci, ■ pokládají R. Stagner a T. F. Karwoski (1952): 1. ener- a tak se ze studia motivace vytrácí. Zatím jsou tyto ne­ ■ gii (energie chování je proporcionální síle motivu: člo- dostatky překonávány jen zčásti. Motivace má velmi ■ věk hladovějící celý den bude ve vyhledávání jídla úzký vztah k ostatním psychickým fenoménům. Pře­ ■ energičtější než člověk hladovějící jen několik hodin), devším je to již naznačený vztah motivace a emocí: ■ 2. perzistenci (motivace i chování setrvávají, dokud Motivace má emociogenní původ, neboť motivy, ■není dosaženo cíle), 3. variabilitu motivovaného cho- z nichž vychází, jsou v podstatě „transformované ■ vání (téhož cíle lze v různých situačních podmínkách afekty“ (D. C. McClelland, 1954) a uspokojení, k ně­ ■dosahovat různými způsoby, což je funkcí situačních muž motivované chování směřuje, má emocionální ■„kognitivních klíčů“); k tomu lze přidat ještě 4. směr podstatu (dosažení odměny a vyhnutí se trestu). Emo­ ■(motivované chování je zaměřeno na dosažení učitého cionální aspekt má i vztah motivace a učení, neboť ■cíle; jím však není objekt, ale určitý vztah k objektu, základní faktor učení, zpevnění, tj. odměny a tresty, ■dovršující reakce, např. orgasmus apod.). K otázce má zjevnou emocionální podstatu. Učení se kromě to­ ■perzistence motivovaného chování lze poznamenat, že ho, a to právě opět z hlediska zpevnění, uskutečňuje ■motivované chování může být, jak bylo naznačeno vý- jen ve vztahu k motivaci (u sytého psa nelze vypraco­ ■fe. utlumeno, motivace však může setrvávat dál nebo vat podmíněné potravové reflexy). Dále je tu vztah Kte může transformovat v tendenci po dosažení náhrad- motivace a kognitivních procesů: Motivace určuje Kního cíle. Pokud se funkce motivace týče, může být „psychologické důvody chování“, kognitivní procesy ■vymezena jejími dílčími, již uvedenými funkcemi (za- určují jeho konkrétní vzorec - tedy způsob - s ohle­ ■měřování, energetizace a udržování chování) nebo dem na situaci, v níž se uskutečňuje. Motivace tedy ur­ ■obecně, jako proces regulace chování, jehož smyslem čuje, jaký psychologický smysl má chování subjektu. Bje dosahování významných životních cílů, tj. uspoko­ Kognitivní procesy (vnímání, myšlení, představy) ur­

I t I । I I

105

Motivace čují, „jak“ se subjekt chová, tj. situačně podmíněný způsob chování. Zatímco motivace určuje směr a intenzitu chování, určují kognitivní procesy, zda s motivací spojené in­ strumentální chování proběhne a jak. Toto „jak“ je ur­ čováno kognitivní analýzou situace, v níž se chovám uskutečnilo - je určováno tzv. kognitivními klíči. Zna­ mená to zejména, že v různých situačních podmínkách bude též potřeba, jako výchozí motivační stav, uspo­ kojována různým způsobem instrumentálního chování (muž motivovaný touhou po erotickém styku může u různých žen volit různou strategii jejich „náboru“ podle toho, jak je kategorizuje, např. na „lehce“ nebo „obtížněji“ přístupné, či podle toho, v jaké situaci se o ně uchází: na večírku, na skupinovém výletě atd.). Tyto vztahy mezi motivací a kognitivními procesy, resp. mezi motivací a chováním, vyjadřuje níže uve­ dené blokové schéma motivace a příslušného operantního chování. Vychází z předpokladu, že cílový objekt je pro motivovaného jedince dostatečně atrak­ tivní a že situace je jím již považována za vhodnou k dosažení cíle.

Biologické základy motivace. Motivace je prafenomén evoluce, neboť vyjadřuje její základní smysl, reprodukci života jedince a druhu, což je zajištěno sys­ témem vrozených motivů chování, instinkty. Se svým vnitřním a vnějším prostředím se organismus vyrov­ nává metabolickými a behaviorálními procesy, které spolu souvisejí; motivace zajišťuje biologicky účelný behaviorální akt. Chování je řízeno psychicky: Při tzv. zdánlivém krmení, kdy potrava, kterou pokusná zvířa­ ta konzumují, nejde do žaludku a do střev, protože po rozžvýkání a spolknutí je voperovanou pištěli uměle vyváděna ven, pokusná zvířata přestávají po určité do­ bě žrát, protože jsou „nasycena“ (H. D. Janowitz a M. I. Grossmann, 1949). Motivace vychází z určité­ ho systému biologických potřeb a zajišťuje jejich redukci, neboť tyto potřeby vyjadřují určité deficity organismu, které jsou motivovaným chováním odstra­ ňovány. Motivace tu vystupuje ve funkci tzv. homeostázy, tj. udržování relativně konstantního vnitřního stavu organismu. Kulturní a sociální základy motivace. Člověk je bytost biologická a společenská zároveň, žije jako pří-

Blokové schéma motivace a příslušného operantního chováni

Motivované chování může setrvávat, dokud není dosaženo adekvátního vzorce uspokojení. V případě, že je dosažení cílového objektu blokováno, hledá subjekt motivace náhradní objekt, a pokud frustrace pokračuje, mohou být hledány i náhradní druhy uspo­ kojení. Vzorec uspokojení vyjadřuje restauraci psy­ chické rovnováhy, která byla narušena vznikem po­ třeby, která vyjadřuje nějaký nedostatek v životě subjektu. To je tedy schéma motivace zaměřené na re­ dukci potřeby. Složitější je případ, kdy motivace vy­ chází ze zájmu, který dosažením cílového objektu ve­ de k uspokojení, jež však jeho intenzitu spíše zesiluje, a udržuje tak tento druh motivace více či méně trva­ leji. 106

slušník určité kultury a v určité historické epoše, v ur­ čité sociální mikrostruktuře (rodině, jiné skupině). Tak jeho psychika - a tedy i motivace - podléhá vlivům kulturního a sociálního prostředí v němž žije, přede­ vším pak vlivům výchovy. Tak např. M. Meadová (1935) srovnávacím studiem života tří kmenů obýva­ jících Novou Guineu prokázala, že výchovou se pěstu­ jí různé povahové vlastnosti dětí a jim odpovídající motivace: u kmene Mundugumorů je u dětí pěstována agresivita a nedůvěra k okolí, u kmene Arapešů jsou naopak děti vychovávány k neagresivnímu, koopera­ tivnímu chování. Existují kultury, u jejichž příslušníků nejsou vyvinuty vlastnické potřeby, které jsou naopak velmi vyvinuty u příslušníků tzv. západní kultury.

Motivace

rafeiysl, sysvým TOVtieré elný tzv. riřae po něle dowitz čité•jich city straleoúho k je pří-

S určitými formami organizace společenského života a s jeho ekonomickými podmínkami jsou spojeny určité charakteristické motivy činnosti, např. vystěho­ valectví, revoluce, podnikání atd. Existují epochy zvý­ šené sebevražednosti, zločinnosti, rozvodovosti: sebe­ vraždy jsou častější v obdobích hospodářské deprese, loupežné vraždy v období blahobytu (A. F. Henry a J. F. Short, 1954). V období tzv. sexuální revoluce vznikla mimo jiné „neurotická potřeba lásky“ (K. Homeyová, 1940), liberalizace sexu vedla k od­ stranění mnoha zábran v pohlavním životě. U přísluš­ níků všech kultur vystupují tytéž biologické potřeby (hlad, sex, odpočinek), ale směřují k různým způso­ bům uspokojování (příkladem je srovnám české a čín­ ské kuchyně, různé pojetí chutného v různých kultu­ rách). Velkou variabilitu vykazuje sexuální motivace a způsoby sexuálního chování v různých kulturách, ale také ve vztahu k náboženským a jiným postojům. Mo­ tivace vychází nejen z deficitů organismu, ale i z defi­ citů v sociálním bytí člověka (např. z nedostatku jisto­ ty, uznání atd.). Paradigma motivace. Motivace vysvětluje variabi­ litu chování, která není závislá na kognitivních klíčích a některých dalších faktorech, jako je zrání, učení atd., vysvětluje tedy jeho variabilitu s ohledem na zaměře­ ní, sílu a časové charakteristiky chování. Základní po­ vahu motivace a její systémové znaky vyjadřuje blo­ kové schéma motivace na předcházející straně. Vztah motivace a chování vyjádřil J. W. Atkinson (1964) v této formuli: B = f(Mn,Ps,Hc)

urTak ům ide­ ová vastuijící ána sou ;raíků jak iry.

B Mn Ps Hc

= chováni = motivační napětí = subjektivní pravděpodobnost dosažení cíle = hodnota cíle

Formule zjednodušeně vyjadřuje důležitou skuteč­ nost, že sama motivace (přítomnost motivačního na­ pětí) nestačí tak říkajíc ke spuštění příslušného zacíle­ ného chování. K tomu, aby chování podmíněné stávající motivací bylo uskutečněno, musí být splněny dvě podmínky: 1. subjekt musí být přesvědčen, že bu­ de dosaženo cíle (subjektivní odhad pravděpodobnos­ ti dosažení cíle), 2. cíl musí mít určitou nezbytnou hodnotu (incentivu), aby se stal žádoucí. Vlastní in­ strumentální chovám je pak v dané situaci řízeno

- může být i modifikováno - kognitivními klíči. Zací­ lené chování směřuje k dovršující reakci, která má emocionální podstatu (nasycení, odreagování napětí, zážitek spokojenosti, úleva z uniknutí nebezpečí a dal­ ší), a poskytuje tak subjektu více či méně úplné uspo­ kojení. Výše uvedené determinanty chovám (motiva­ ce a model situace s hodnotou cíle a vyhlídkou na jeho dosažení) se mohou různě podporovat; se vzrůstajícím motivačním napětím, např. s narůstajícím hladověním, klesá náročnost na hodnotu cíle, např. na kvalitu jídla atd. Chování je tedy motivováno a determinováno si­ tuací, lépe řečeno je determinováno a motivace tvoří jednu ze složek této determinace. Podle P. G. Zimbarda (1983) struktura motivace v sobě zahrnuje násle­ dující funkční prvky: 1. vzrušení, energii, 2. zaměření této enerie na určitý cíl, 3. selektivní pozornost pro ur­ čité podněty a sníženou vnímavost pro jiné, v danou dobu nevýznamné podněty, 4. organizaci aktivity do integrovaného vzorce reakce, resp. sekvence reakcí, 5. udržování této aktivity až do doby, kdy dojde ke změně výchozích podmínek. Někteří psychologové zdůrazňují, že základním znakem je interakční pova­ ha motivace. C. F. Graumann (1969) to vyjadřuje tak­ to: „Motivace je chápána jako vzájemné působení me­ zi motivovaným subjektem a motivující situací.“ Lze také říci, že tu jde o interakci mezi motivy a incentivami; pojem incentivy vyjadřuje přitažlivost určité vlastnosti objektu nebo objektu vůbec, tj. určitou cílo­ vou hodnotou, která nabízí nějaké uspokojení. Tako­ vou hodnotu však určitý objekt získává jen v přítom­ nosti příslušné motivace, a tak např. voda bude incentivou pro subjekt, který má žízeň. Incentivy se vztahují ke konzumačnímu typu chování. Avšak prin­ cip interakční povahy motivace a situace platí pro cho­ vání vůbec, např. určitá vnější hrozba motivuje indivi­ duum k únikovému chování, překážka ho motivuje k agresi apod. To je vyjadřováno i rozdílností termínů motivace a motivování: první znamená vnitřní pro­ ces, druhý určitou formu a obsah vnější stimulace, kte­ rá tento vnitřní proces motivace vyvolává. Motivující však může být jen takový vnější podnět (vnější podně­ cování, pobídka), který má vztah k trvalým nebo aktu­ álně se vytvořivším motivům. (Jde o vnitřní puzení a vnější přitahování, resp. odpuzování.) Učitelé, ale i řídící pracovníci a další osoby pracující s lidmi po­ užívají určitých metod motivování, resp. určitých mo-

107

Motivace tivátorů, aby navodili žádoucí chováni, např. učební již bylo poznamenáno, závisí na prvním; i když se člo­ nebo pracovní výkon. V tomto smyslu existují dva na věk neztotožní s nějakým úkolem, ale provádí jej, je to sobě závislé základní zdroje motivace, vnitřní (např. určováno nějakou potřebou, např. bezpečí (vyhnutí se hlad, únava, sexus, různé sociální potřeby) a vnější, negativním důsledkům za nesplnění úkolu). Motivují­ motivující podněty a situace, které signalizují mož­ cí funkci úkolů, s nimiž se člověk identifikuje, potvr­ nosti dosažení určitých uspokojení, resp. prostředků dila B. Zeigamiková (1927): Přeruší-li se subjektu k uspokojení. Zásadně však jde vždy o výsledný vnitř­ práce na zadaném úkolu, má tendenci se vracet k jeho ní proces motivace. Mnohé motivátory, např. peníze, dokončení a lépe si jej pamatuje; motivujícím momen­ podněcují však spíše jen k dosažení prostředků, tj. díl­ tem je zde přerušení činnosti, kterou byl subjekt za­ čích, nikoli konečných cílů jednání; je proto nutné ujat. Pojem motivačního napětí vymezuje J. Reykowrozlišení prostředků a cílů jednání, také proto, že je ski jako „specifický stav aktivace regulačního aparátu, obojí často zaměňováno. V této souvislosti je třeba ze­ projevující se v tendenci zabývat se více či méně pre­ jména zdůraznit, že motivy jako jakási jádra, z nichž cizovanou aktivitou“. Na jiném místě konkretizuje se proces motivace vyvíjí, jsou vždy intrapsychické Reykowski výše uvedenou definici takto: „Motivační povahy, tj. jsou to vnitřní stavy, resp. struktury, jimž je napětí je ve vědomí registrováno jako chuť učinit ně­ imanentní obvykle získaný, naučený vzorec uspokoje­ co. Jestliže jedinec má odpovídající zkušenosti a ví, ní. Proto není vhodné označovat vnější objekty (např. jaké podmínky jsou nutné pro redukování motivační­ věci, ale i činnosti) jako motivy; jsou to jen prostřed­ ho napětí, a zná zároveň objekt uspokojení, napětí se ky dosahování určitých cílových reakcí či životních konkretizuje ve formě určitých žádostí nebo intencí.“ cílů. Mohou se však stát za určitých okolností jaksi sa­ Úroveň motivačního napětí je přímo úměrná síle mo­ moúčelné (např. hromadění peněz, které je cílem samo tivace a motivační napětí je ve své podstatě kombina­ o sobě, jak to ukazuje případ Moliérova Harpagona). cí svalového napětí a mentálního vzrušení, resp. je ur­ Východiskem motivace je motivační napětí, vy­ čitým aspektem aktivace organismu. Svalové napětí se značující se určitou mírou vnitřní tenze a více či méně může týkat celé muskulatury, nebo jen té skupiny sva­ určitým, zaměřeným puzením, podněcováním k více lů, které mají vztah k přípravě akce. Napětí je nepří­ či méně určité, zaměřené aktivitě. Východiskem toho­ jemné, a proto vzniká tendence k jeho redukci. Příjem­ to napětí je stav, obvykle označovaný jako potřeba, né napětí vzniká, když je vyhlídka na uspokojení, z něhož se pak proces motivace rozvíjí. Motiv pak vy­ nebo dokonce na lepší uspokojení; v takovém případě jadřuje psychologický smysl uspokojení, resp. dovršu­ může subjekt s dovršující reakcí otálet a příjemné na­ jící reakce. Generátorem tohoto napětí - podle J. Rey- pětí prodlužovat (typickým příkladem je napětí vzni­ kowského (1975), který je označuje za „emocionálně kající z potřeby sexuálního styku, které může být motivační“ - může být i kognitivní systém, když přijí­ stupňováno předehrou ke styku, která je příjemná, mané informace jsou v neshodě s anticipacemi subjek­ a dovršující reakce, orgasmus, tak může být do určité tu, resp. s informacemi, které má k dispozici (tzv. doby oddalována). Motivační napětí vzrůstá také v si­ kognitivní disonance), když přijímané informace jsou tuaci frustrace ( Psychika), zdá se však, že zatím převažuje hypotéza psychoneurální identity (H. Feigl,

1967). Ta vyjadřuje vztah nervové aktivity a vědomí: nervová aktivita a procesy vědomí jsou dvě stránky jedné věci, je tu jen fenomenální rozdíl z hlediska způ­ sobu pozorování (neurofyziolog „vidí“ hmotné děje, psycholog pozoruje nehmotné fenomény). Ne všechny nervové děje jsou však uvědomovány, a tak jen někte­ ré nervové děje jsou současně ději psychickými. Tytéž procesy pak popisuje neurofyziologie jinou terminolo­ gií než psychologie.

Schéma lokalizace senzomotorických funkcí lidského mozku

Vztah mozku a vědomí, resp. mozku a psychiky či „duše a těla“ je stále předmětem diskusí. V užším smyslu reprezentuje vědomí (stav bdělosti, resp. po­ zornosti) určitou úroveň aktivace mozku senzorickou stimulací a vlivem tzv. retikulámí formace mozkového kmene (aktivace). Vztah vědomí, pojatého jako intrapsychická aktivita vůbec, k mozku je složitější. W. H. Calvin (1993) si klade otázku, zda je také myš­ lení vysvětlitelné mechanismy nervového dění a zda může být modelováno na počítačích, jejichž kon­ strukce je analogická struktuře neuronálních sítí, které jsou schopny učení. Vyslovuje přesvědčení, že také myšlení, resp. vědomí vůbec, má své základy v bio­ chemických procesech a elektrických proudech v mozku. Podobně G. M. Edelman (1993) uvádí, že mozek je vysoce komplexní bio-computer, že je to sy­ stém, který se sám zdokonaluje a že materiální svět neurobiologie a nemateriální svět psychiky spolu ko­ respondují. Také v mozku se uplatňuje princip se­ lekce, dochází ke konkurenci mezi funkčními prvky a vítězí ty, které dosahují optimální adaptace orga­ nismu; úspěšné komplexy neuronů zpevňují svou čin-

131

Nervová soustava nost, funkčně se prosazují a vytvářejí vlastní program. Jiný významný neurofyziolog F. Crick (1994) říká: náš duch, tj. chování našeho mozku lze vysvětlit ze vzájemného působení neuronů a dalších buněk a z jim příslušejících molekul. D. C. Dennett (1994) zase uvádí, že vědomí je software a je evolučně předprogramováno na biologickém hardwaru, tj. na ner­ vové soustavě. Proti tomu stojí již uvedený názor J. C. Ecclese (1994), který chce sesadit materialismus z trůnu a „znovu dosadit duchovní já jako vládce moz­ ku“, tzn. že mozek je tu chápán jako nástroj duchov­ ního činitele. Z faktu, že z dosud známých principů a mechanismů činnosti mozku nelze odvodit složité

du projevuje jako prožívání a chování individua, ja­ ko komplexní aktivita psycho-fyzické povahy, jejíž re­ gulativní funkce spočívá v úpravě účelných vztahů mezi jedincem a jeho prostředím. V tomto smyslu je dnes činnost nervové soustavy chápána jako zpraco­ vávání informací z vnitřního a vnějšího prostředí orga­ nismu, považovaného za psycho-fyzický funkční ce­ lek; smyslem této činnosti je adaptace. Ve své podstatě jde o reflexní činnost, tj. činnost, jejímž funkčním prvkem jsou reflexy, tj. neurofyziologicky pojaté reak­ ce (odpovědi) individua na určité vstupní podněty. Z obsahového hlediska jsou základními prvky této činnosti informace (přijímané a vydávané), které jsou zakódovány ve vzorcích nervových impulzů a senzo­ rických excitací. Její podstatou je proto následující řetěz dějů: podnět

i

senzorická excitace

informace Schéma míšních reflexů

projevy psychiky, neplyne nutně, že tu jde o činnost dvou různých podstat ve smyslu karteziánského dua­ lismu. Tělo působí na psychiku a psychika na tělo, obojí, tělesné a psychické jevy, nervová činnost a psy­ chické děje, je odlišné fenomenálně, ale tento fenome­ nální dualismus nepoukazuje, jak již bylo uvedeno, na dualismus podstat. Postulát duchovního činitele však není méně logický než postulát materialistického monismu. Činnost nervové soustavy člověka. Nervová tkáň (buňky, neurony) se vyznačuje způsobilostí k dráždivosti, která je spojena s generováním nervových vzru­ chů (impulzů, akčních potenciálů); tyto nervové vzruchy jsou vodivými nervovými vlákny přenášeny mezi nervovými buňkami a z nervových buněk na buňky hladkého a kosterního svalstva, jejichž stimula­ cí vyvolávají jeho pohyby. Činnost nervové soustavy je činnost neuromotorická a její dynamika je dána po­ hybem nervových vzruchů a excitací nervových a sva­ lových buněk, což se v rovině psychologického pohle­

132

reakce žláz a svalů (pohyb nebo jeho útlum)

Funkčním prvkem nervové činnosti je, jak již bylo uvedeno, nervový impulz, jehož podstatou jsou che­ mické a bioelektrické změny v neuronech a v nervo­ vých vláknech; šíří se rychlostí 0,5 až 120 m/sec, při­ čemž má stabilní kvalitu a velikost, jeho intenzita je dána jeho frekvencí a počtem nervových vláken, které „zasáhl“. Nervové impulzy jsou jedinou „řečí“, které mozek používá (J. C. Eccles, 1973). Šíření nervových vzruchů mezi neurony umožňuje přenos na synapsích: nervový vzruch pronikne k synapsi a uvolňu­ je zde určitý druh tzv. neurotransmiterů (transmisních substancí - různé neurony produkují různé transmitery). Tzv. postsynaptická membrána obsahuje speciali­ zované receptory pro transmisní substance, ovlivňují­ cí propustnost synaptické membrány pro nervový vzruch, který bude buď propuštěn k dendritu, na nějž je synaptická membrána napojena, nebo nebude pro­ puštěn. Mezi nejznámější neurotransmitery patří: norepinephrin (má obecně tlumivý efekt na procesy v mozku a míše, ale podněcuje činnost srdce, cév,

Nervová soustava

idua, jajejíž revztahů ayslu je zpracodí orgaíční cejodstatě inkčním ité reaklodněty. 'ky této eré jsou i senzolledující

střev a urogenitálního systému); acetylcholin (trans­ miter impulzů do dalších částí nervového systému); dopatnin (vyvolává efekty podobné norepinephrinu). Přenos spočívá v elektrochemické změně klidového potenciálu na depolarizaci synaptické membrány, kde

ných elektroencefalografem jako vlny čtverého druhu, z nichž každá má svou charakteristickou frekvenci. Obraz bioelektrické aktivity mozku vytváří tzv. elektroencefalogram, přičemž různé charakteristiky elektroencefalogramu korespondují s různými stavy

ilů o útlum)

již bylo ou chenervo>ec, přinzita je n, které “, které vových na syivolňunisních nsmitepecialilivňujílervový na nějž de proi patří: jrocesy :e, cév,

Ilustrace experimentů s elektrostimulací různých částí mozku

se rozhoduje o předání nebo útlumu nervového vzru­ chu. Tyto děje se odehrávají v nepředstavitelně ma­ lých mikroprostorech tisícin milimetru. V nervových impulzech jsou zakódovány informace o vnitřním a vnějším prostředí organismu; ve vzorcích nervových impulzů zakódované informace jsou pak v mozkových centrech dekódovány. Je to postup analogický fungo­ vání televizoru, v němž také dochází k dekódování im­ pulzů, ovšem elektromagnetických, a k jejich „překla­ du“ do systému obrazů a zvuků. Jak probíhá činnost mozku, není přesně známo. Mozek je chápán jako „černá skříňka“ (blackbox) a na to, co se v něm děje, se vysuzuje ze vztahů mezi jeho „vstupy“ a „výstupy“ (tj. stimulací a reakcí), přičemž jak senzorické vstupy, tak i výstupy ve formě pohybo­ vých a žlázových reakcí musí být dostatečně kontrolo­ vatelné. Navenek je pozorovatelná elektrická aktivi­ ta mozku (H. Berger, 1927), která se projevuje kolísáním slabých elektrických potenciálů zachycova­

vědomí (spánkem, bděním, vzrušením, napjatou po­ zorností atd.). Dnes se předpokládá, že různé EEG-rytmy (tj. obrazy elektroencefalogramu) jsou vyvolávány zejména podkorovými centry (např. „alfa-rytmy“ thalamem) a ovšem i činností kotových buněk mozku. Vehni rozšířené je srovnávání činnosti mozku a po­ čítače, neboť se tu objevují určité analogie. Počítače (computery) napodobují některé činnosti mozku (např. logické myšlení, racionální rozhodování aj.), a jsou proto označovány jako „elektrické mozky“. Existují počítače, které mohou měnit své programy na základě „zkušenosti“ (učící se automaty) nebo řídit jednodu­ ché chování uměle konstruovaných kvaziorganismů (např. elektronická želva G. Waltera). Existují zde i ur­ čité analogie strukturální (elektronické sítě s přepojo­ vacími prvky, receptory a efektory atd.). Jsou zde však i podstatné rozdíly, především materiálové (bioche­ mické substance mozku, kovové elektronky a polovo­ diče počítače); i když počítače vykazují nesmírně

133

Nervová soustava rychlé výkony (např. početní), vykazuje zase mozek výkony mnohem jemnější a některé z nich (zejména tvořivé myšlení) se dosud nedají na počítačích mode­ lovat. Proto lze pouze připustit, že činnost mozku a počítačů je jen v některých směrech analogická. Za funkční element v činnosti nervové soustavy je pokládán reflex jako zákonitá odpověď orgánu, resp. organismu, na určitý druh stimulace; činnost nervové soustavy je v tomto smyslu chápána jako reflexní čin­ nost. To je přístup čistě neurofyziologický, resp. neurologický, nikoli však už neuropsychologický, ne­ boť psychická činnost nemá povahu mechanické skladby reflexů, a proto neplatí ani teze S. L. Rubinštejna (1961), že „reflexní činnost mozkové kůry je zároveň činností nervovou i psychickou“. Reflexy mohou být složkou psychických aktivit (např. orien­ tační reflex je složkou pozornosti, reflexní erekce je složkou erotického chování), avšak zda lze psychické jevy vysvětlit jako činnost reflexů, je sporné: reflexy jsou mechanismy, psychické děje jsou složitější reak­ ce. Tzv. reflexní oblouk je tvořen následujícími slož­ kami: 1. transformace podnětu v excitaci v receptoru, 2. po zakódování informace v nervových impulzech vedení těchto vzruchů aferentními nervovými drahami do míchy a mozku, 3. centrální zpracování, 4. předání výsledné informace prostřednictvím nervových vzru­ chů eferentními nervovými drahami k výkonným or­ gánům, 5. transformace vzruchů, např. ve svalovou kontrakci (W. Haschke, 1980). Za důležitý článek reflexní činnosti se pokládá zpětná vazba, tj. informa­ ce o účinku produkované odpovědi, která je opět cent­ rálně zpracována a v případě „neúspěchu“ odpovědi vyvolává její korekci (např. reflexní zaostřování obra­ zu objektu na sítnici). Některé reflexy jsou organi­ zovány na úrovni míchy, jiné na úrovni různých podkorových center. Rozlišují se vegetativní reflexy, organizované na úrovni prodloužené míchy a regulující tělesnou teplotu, výměnu energií (např. dýchání) a dal­ ší procesy, dále motorické reflexy, které jsou součás­ tí výstavby pohybových komplexů, tj. chování, jež má však i nepohybové komponenty (sekrece). Z vývojo­ vého hlediska se rozlišují vrozené (nepodmíněné) a naučené (podmíněné) reflexy; první probíhají jako přeformované a druhé jako naučené odpovědi organis­ mu na určité podněty. V prvním případě jde o podně­ ty vrozené, ve druhém o podněty, které získaly signál­ 134

ní funkci tím, že opakovaně předcházely vrozeným podnětům vyvolávajícím reakci, která byla zpevněna, takže podmíněné reflexy jsou vlastně reakcí na signá­ ly. Jejich vznik lze schematizovat takto: I. nepodmíněný (vrozený) podnět

nepodmíněný (vrozený) reflex

S„

(potrava v ústech)

(slinění)

Např. zvuk zvonku vyvolává vrozeně orientační re­ akci, ale nikoli slinění; ve vztahu k němu je to neutrál­ ní podnět. Je-li však v experimentální situaci spojován s vrozeným podnětem, např. s podáváním potravy tak, že podání potravy krátce předchází, dojde k asociaci zvuku zvonku a podání potravy. Zvuk zvonku bude signálem podání potravy, a stane se tak podmíněným podnětem (Sp) pro reflex slinění, který se tím stává podmíněnou reakcí (Rp) vyvolávanou zvukem zvonku. Výsledek je tedy následující: podmíněný reflex

II. podmíněný podnět

► (zvuk zvonku)

RP (slinění)

To je schéma vzniku jednoduchého podmíněného reflexu, který objevil I. P. Pavlov (1913) a který se může stát východiskem vytváření podmíněných refle­ xů vyšších řádů. Podmíněné reflexy vyššího řádu jsou vlastně podmíněně podmíněné reflexy vznikající tím, že se s podmíněnými podněty asociují další, do té doby neutrální podněty, které se tak stávají signály signálů a vyvolávají pak určitou podmíněnou odpo­ věď. Podmíněné reflexy jsou výsledky procesu podmiňování, ale jen tzv. klasického druhu, který byl popsán výše. Existují různé druhy vrozených refle­ xů; podle jejich biologických funkcí se obvykle třídí na 1. potravové reflexy (související s přijímáním a zpracováváním potravy), 2. obranné reflexy (souvi­ sející s vyhýbáním se a s odstraňováním škodlivých a bolestivých podnětů), 3. pohlavní reflexy (souvisejí­ cí s činností pohlavních orgánů), 4. orientační reflexy (související s orientací, resp. identifikací biologického významu náhlých, silných a neobvyklých podnětů), 5. pátrací reflexy (související s vyhledáváním potravy,

Nervová soustava

eným něna, signá­

lu reutráljován y tak, □ciaci bude ěným stává onku.

ěného jrý se refleřádu kající i do té ignály pdpopcesu rýbyl IrefleB třídí iiáním 5OUVÍivých ňsejírflexy ckého nětů), trávy,

sexuálního partnera atd.), 6. statokinetické a loko­ moční reflexy (související s udržováním rovnováhy těla a s jeho pohyby v prostoru). Příklady vrozených (nepodmíněných) reflexů: vylučování slin a žaludeč­ ních šťáv, rozšiřování a zužování krevních vlásečnic, kýchnutí, mrknutí, erekce penisu a klitorisu, obrat hla­ vy směrem k silnému zvukovému podnětu, reflexní pohyb sloužící k obnovení rovnováhy atd. V činnosti nervové soustavy se uplatňuje tzv. domi­ nanta (termín zavedl A. A. Uchtomskij, 1923), defi­ novaná jako „dočasně převládající reflektomí systém, který v této době určuje činnost nervového systému“ (V. S. Rusinov, 1969). Jedná se tedy o určité zaměření reflexní činnosti mozku, které je dáno aktualizací ur­ čité potřeby (vnitřního motivačního stavu) nebo úkolu (motivujícího vnějšího činitele). Se vznikem určité dominanty (např. potravní, sexuální, obranné) je spo­ jena zvýšená vzrušivost vůči signifikantním podnětům (potravním, sexuálním, signalizujícím nebezpečí), za­ tímco reaktivita na jiné podněty je snížena nebo zcela potlačena. Dominanta (dnes hovoříme spíše o stavu motivace) je výrazným příkladem intervence vnitřního stavu organismu v jeho reflexní činnosti. Psychické struktury jsou v nervové soustavě reprezentovány sou­ stavou vzájemně propojených neuronů, což se označu­ je jako tzv. nervové okruhy, tj. propojené sítě neuro­ nů, které jsou izomorfní psychickým procesům, stavům a dispozicím. Rozlišují se protookruhy, tj. vro­ zené a z nich učením transformované metaokruhy programů psychických reakcí. Nervové okruhy tvoří neurofyziologický podklad psychické činnosti. Neurohumorální regulace. Nejvyšším funkčním systémem integrujícím činnost organismu je nervová soustava, nižší úroveň integrace reprezentuje endo­ krinní systém, tj. systém žláz s vnitřní sekrecí, který na základě uvolňování hormonů do extracelulámí te­ kutiny, odkud přecházejí do krevního oběhu, reguluje určité životní procesy (výživa, růst) a vyladuje orga­ nismus k určitým aktivitám (např. u volně žijících zví­ řat pohlavní hormony v krvi disponují organismus k sexuálnímu chování). Tzv. neurosekrety působí pří­ mo na činnost nervové soustavy a některé hormony, např. noradrenalin, přímo ovlivňují určité druhy cho­ vání, např. agresi. Tzv. neurosekrece se vztahuje na přímé nervové řízení hormonální sekrece; neurosekreční hormony jsou produkovány zejména hypofý-

zou a hypothalamem. Protože nervové procesy a hor­ mony působí komplementárně, je nejvyšší úroveň re­ gulace činnosti organismu označována jako neuroendokrinní systém; rozhodující úloha tu však připadá nervové soustavě. Poměrně nedávno byly v mozku

Soustava receptorů a efektorů

člověka i některých druhů zvířat zjištěny zvláštní che­ mické substance zvané endorfiny (vnitřní morfin) a v postsynaptických receptorech tzv. opiové receptory, substance podobné morfiu, resp. opiu. Nejprve by­ la substance podobná morfiu izolována z mozkomíšního likvoru (1975), a soudí se proto, že tělo může produkovat jakési vlastní opiáty; jejich produkcí rea­ guje na dlouhodobé bolesti. Tzv. enkefaliny (zvláštní druh peptidů, podobně jako endorfiny) tlumí na synapsích přenos bolestivých impulzů. Funkce endorfinů však není ještě zcela jasná. Jinými, ale zvnějšku pů­ sobícími, chemickými substancemi jsou feromony působící na čich a vyvolávající sexuální excitaci; uplatňují se zejména v sexuálním chování zvířat, po­ dle některých názorů jsou však i činitelem sexuální atraktivity u lidí. Modely činnosti mozku. Podle J. Z. Younga (1964) je možné nervový systém popsat jako homeostat, tj. jako regulační aparát udržující určitý optimální, resp. naprogramovaný stav organismu. Srovnáme-li pak

135

Nervová soustava nervový systém s termostatem, nacházíme zde násle­ dující funkční elementy: 1. detektory registrující změ­ ny ve vnitřním a vnějším prostředí, 2. systém drah pře­ dávající signály těchto změn do centra, kde se uskutečňuje jejich zpracování a kde se vypracovává odpověď organismu determinovaná udržováním, resp. restaurací vnitřní rovnováhy, 3. systém drah předáva­ jící signály z centra k efektorům, 4. efektory, tj. svaly a žlázy uskutečňující reakci organismu, 5. program, který charakterizuje popisovaný systém obecně, a pro­ gram speciální, který vyjadřuje úroveň činnosti systé­ mu (např. u termostatu úroveň teploty). K tomu jako zvláštní složka přistupuje zpětná vazba, která je zde zahrnuta v detekční činnosti. Podle K. H. Pribrama efektory

vln a jejich pozdější projekcí. Jako příklad se uvádí: Hodíme-li do rybníka hrst kaménků, každý z nich po dopadu na hladinu vyvolá kruhovitě se šířící vlnění vody, přičemž se tato vlnění různě překrývají; kdyby­ chom si nyní představili, že hladina v tomto okamžiku zamrzne, je to analogie hologramu. Vzorce interfe­ rence nemají žádnou podobnost se zobrazovaným ob­ jektem, ale fyzikálně jej nicméně reprezentují; obraz objektu je tedy možné z těchto vzorců rekonstruovat - a jak již bylo poznamenáno, z každé části hologra­ mu lze rekonstruovat obraz jako celek, neboť v každé části hologramu jsou obsaženy informace o jeho ob­ jektu jako celku. Podle Pribrama mozek pracuje podle principu holografie, což lze prokázat zejména na fyodchylka

Anochinův model funkčního systému lidského mozku

(1966, 1971) je mozek v podstatě hologram, který je součástí světového hologramu. Holografie je defino­ vána jako metoda zobrazování a hologramy, výsledky této metody, jako prostředky skladování informací prostřednictvím sítě vzorců interference, které před­ stavují interakce frekvencí energie, např. světelných vln (J. Welwood, 1982). Matematicky formuloval princip holografie D. Gabor (1947), ale prakticky by­ la tato metoda realizována o řadu let později až s po­ užitím laserových paprsků. Umožňuje mimo jiné z každé části holograficky zobrazeného objektu rekon­ struovat tento objekt jako celek; hologram objektu je dán uskladněním interferenčních vzorců světelných

136

ziologii vnímání a paměti. Již K. S. Lashley (1927 a pozd.) prokázal, že zkušenost učících se pokusných krys je jaksi uložena v celém jejich mozku, neboť i drastickou dekortikalizací těchto zvířat nebylo jejich naučené chování podstatně narušeno. Einsteinův žák, americký fýzik D. Bohm (1950), vytvořil pak holografický model univerza, který velmi připomíná ezoterickou tezi starých hermetiků a gnostiků, že „vše je ve všem“. Bohmovo pojetí světa jako hologramu mělo velký vliv na Pribramovo myšlení, oba na toto téma publikovali společnou práci (1976). Není možné podat zde v detailech Pribramovo holografické pojetí moz­ ku; publikoval je mimo jiné ve své populární práci

oj ty m< zn ti k: k>; ní Pr gi' de

(1 gi st
latňu:ených jknutí, mptolějaký zi tím, ají něú snů, tm, inšdomě

bráníme apod.). Jsou tedy, stejně jako sny, případy ne­ vědomých přání. „Nevědomé procesy chování proje­ vují mocný vliv v psychologickém vývoji osoby a jsou obzvláště vlivnými podmínkami vědomí akce“ (P. Swartz, 1963). Freud přirovnával nevědomé k oné části ledovce, která je pod hladinou a představuje na­ prostou většinu jeho masy; malá špička ledovce je vě­ domí. Existenci nevědomí prokázaly výsledky posthypnotické sugesce (pokusná osoba dostane v hypnóze instrukci k nějaké akci, kterou má provést pro probuzení z hypnózy, a po provedení vsugerované akce není s to vysvětlit, proč učinila to, co učinila). Logickou cestou byla existence nevědomí odvozena také z klinických zkušeností. Projevuje se zde přede­ vším jako nevědomá motivace, ale není snadné ji ja­ ko takovou identifikovat a jedinec sám může mít čas­ to falešné přesvědčení o motivaci svých vlastních činů. Ztrácí-li např. někdo, očividně bez důvodů, jed­ no místo za druhým, může to být interpretováno jako důsledek jeho pracovní neschopnosti, avšak příčinou může být také jeho „nevědomá nechuť starat se o svou rodinu“. Příklad podávají D. Krech a R. S. Crutchfield (1958), kteří uvádějí dva možné významy pojmu ne­ vědomá motivace: 1. Člověk má „nevědomou potře­ bu“ a „nevědomé“ hledá „nevědomý cíl“: např. nevě­ domě se cítí být podřízen (manipulován) a kritizuje soustavně svou ženu, aniž by mu bylo jasné, že se chce cítit nadřazen. Nevědomí je tu chápáno jako zvláštní psychický stav, jemuž jsou analogické četné vlastnos­ ti vědomého prožívání (city, myšlenky, potřeby atd.); je tím zřetelně implikováno, že „nevědomé je nezávis­ lé východisko pro jednání, separátní agens, který se nachází v konfliktu s vědomým nebo s vědomím“. 2. Další význam slova nevědomý není založen na kon­ cepci dvojího „psychického života“, spočívá spíše v tom, že člověk nezná skutečné účinky svého jedná­ ní: např. výše uvedený muž si neuvědomuje, že jeho věčná kritika vlastní ženy zlepšuje jeho náladu, nemá sice intenci ponižovat svou ženu, ale jeho jednání pů­ sobí tímto způsobem; proč tak jedná, nemá-li tento úmysl, lze vysvětlit tím, že jeho jednání probíhá nevě­ domě. Nevědomé mentální obsahy (city, představy, touhy) jsou jevy, které vystupují ve vědomí, ale jejichž příčiny neznáme a nedovedeme je verbalizovat. S. Freud (1913, 1923) rozlišil primární a sekun­ dární procesy. Primární procesy souvisí s pudy a jsou

analogické reflexům, směřují k odreagování vnitřního napětí, k dosažení uspokojení, projevují se typicky v dětském chovám, u dospělých ve snech, fantaziích a v duševních abnormalitách jako „splnění přání bez zřetele k realitě“. Sekundární procesy jsou naučené způsoby reagování a vystupují jako systémy tlumící a modifikující pudové tendence tím, že je zapojují do složitějších souvislostí (např. sex ve struktuře erotiky). Jsou funkcí ega a super-ega; pro první je charakteris­ tický obraz, pro druhé pojem. Jde tu tedy, velmi obec­ ně a zjednodušeně řečeno, o jakousi intelektualizaci pudových tendencí fungujících podle principu slasti, o uvedení těchto tendencí do souladu s realitou a po­ žadavky osobní morálky. Primární procesy jsou deri­ vovány z pudů, sekundární ze zkušeností. K tomu je třeba poznamenat, že osobní morálka je v podstatě stejně nevědomá jako pudy. Nevědomí funguje právě jako interakce primárních a sekundárních procesů; vztahovat nevědomí jen k pudům a k iracionálnímu není proto zcela přesné, morální založení může vyví­ jet silný tlak na jednání jedince, může mu vytvářet sil­ né zábrany, které jsou stejně iracionální jako některé pudové tendence. V zásadě zde nejde o otázku racio­ nálního, nýbrž o otázku racionalizace té či oné tenden­ ce, toho či onoho činu. Rozhodující je pak udržování vnitřní psychické rovnováhy „obrannými mechanismy vytěsňování“. C. G. Jung (1917) zavedl pojem kolektivní nevědo­ mí, jímž vyjadřuje existenci určitých vrozených způ­ sobů reagování na typické objekty nebo danosti, jako jsou nebezpečí, nepohoda, smrt, obydlí, voda, les atd., nebo i osoby, jako starý muž, žena, dítě, matka, otec atd. (W. Toman). K nim je nutné připočíst určité zážit­ ky, jako je např. zrada, a určité životní situace, jakými jsou „osudové křižovatky“. Činitelé determinující re­ akce na takové životně významné a věčné podněty se nazývají archetypy a je jich velmi mnoho. Jsou ana­ logické instinktům, ale zatímco instinkty (

„podmínku, ve které je normální organizace mentální­ ho života dezintegrována nebo rozštěpena na dvě roz­ dílné části nebo podosobnosti („subpersonalities“), z nichž každá má svou vlastní jemně komplikovanou organizaci“. Existují dva typy mnohonásobných osobností: 1. dvě osobnosti, které jsou ve své alterna­ ci jedna na druhé zcela nezávislé (A neví nic o smýš­ lení a činech B); 2. případ, kdy A neví nic o B, avšak B je si plně vědomo A. To jsou typy dvojí osobnosti, ale jeden subjekt může mít ještě více osobností. Mur-

pro I táh I Phj

I ! | I I

ten HÍS dol phj byl

I | I I I

příi mě C koi jed

I l I I

stu děl a 1 vy: co SH) nál

I >

‘ ;

í

os< kte po VČ tél no tet šo sil lei ní si nc ně tá P< D ne m

Osobnost

domi, mí korche-

a­ zace,

ozvrh ú

>f con-

raveno)

ování je

tněnami

mi, sna-

mtálnívě rozlities“),

phy vykládá tyto případy disociací, která může být Teorie osobnosti. Psychologické pojetí osobnosti způsobena fixací na určité vzpomínky nebo průnikem je velmi nejednotné a odráží v tomto smyslu různá po­ nevědomé tendence, akcentované bytostnou touhou jetí psychiky a ovšem psychologie a její metodologie. a nespokojeností se svým reálným egem. Disociace se Behavioristé v podstatě chápou teorii osobnosti jako objevuje u normálních osob a může být experimentál- teorii lidského chování, zejména jako vysvětlení jeho ně navozena v hypnóze; tak může disociace časem variability; v psychoanalýze je tato teorie chápána ja­ produkovat „vzorce akce, které jsou ryze a fundamen- ko pojetí dynamické interakce několika složek osob­ tálně mimo většinový systém známý osobnosti“ (Mur­ nosti (či jejich „psychických aparátů“), v humanis­ phy). Mnohonásobné osobnosti vznikají z potlačených ticky orientované psychologii je pak psychologická tendencí a většina jejich případů souvisí s úsilím orga- teorie osobnosti spojována s filozofickým pojetím lid­ nismu žít, přičemž toto úsilí reprezentují v rozdílné ského bytí (zejména v tzv. „daseinsanalýze“). Psycho­ I době a v termínech rozdílných systémů hodnot (Mur- logické pojetí osobnosti má klíčový význam zejména ■ phy). H. Schjelderup (1964) uvádí, že do roku 1944 v klinické psychologii (zvláště v psychoterapii, která I bylo v odborné literatuře popsáno 76 hodnověrných je z tohoto pojetí přímo odvozována), ale také v psy­ I případů mnohonásobných osobností, z nichž nejzná- chologii řízení a jinde. „Žádná oblast psychologie ne­ I mější se stal případ „dvou tváří Evy“, který popsali ní z hlediska své teorie pro toho, kdo ji studuje, zma­ I C. H. Thigpen a H. M. Cleckley (1957) a který byl do­ tenější, než psychologie osobnosti“ (R. R. Sears, I konce zfilmován. „Bílá Eva“ byla vážná, skromná, 1950). Největší rozpory vystupují mezi behavioris■ jednoduše, vcelku neatraktivně se oblékala a ve vy- ticko-operacionalistickým a transpersonálně-psychoI stopování byla zdrženlivá. „Černá Eva“ byla družná, logickým přístupem k problematice osobnosti. Tzv. B dětsky marnivá a egocentrická, mluvila žargonem fenomenologické, tj. v podstatě humanisticko-psycho■ a užívala hrubé výrazy, oblékala se pěkně a lehce logické pojetí osobnosti je rigorózními behavioristy ■ vyzývavě, každé slovo a každý pohyb měly v sobě ně- pokládáno za nevědecké a je nezřídka s despektem | co sexuálního; měla v oblibě hanět „bílou Evu“ a ze­ prohlašováno za filozofické. Řada stávajících teorií B směšňovat ji. K proměně „bílé Evy“ v „černou“ došlo je dále rozvíjena a jsou činěny i pokusy o integraci ně­ ■ náhle během konzultace u lékaře. Proměny jedné kterých teorií, např. kriticky pojaté psychoanalýzy | osobnosti v druhou se opakovaly dlouhou dobu. V ně- a teorie učení behavioristicky fundované (J. Dollard B kterých případech druhá z obou osobností subjektu za- a N. E. Miller, 1950). Podle C. S. Halla a G. Lindzeye B pomene tu první, v jiných nikoli a je si své proměny (1978) jsou teorie osobnosti „funkcionálně zamě­ ■ vědoma. Schjelderup se domnívá, že dvojité osobnosti řeny“, tj. koncentrují se na problémech podstatných ■ téhož subjektu jsou komplementární a že druhá osob- z hlediska adaptace organismu a přetrvávání jedince. | nost se dá chápat jako „druh dramatizace potlačených V jiných však jde o identifikaci smysluplných vztahů ■ tendencí“. V případě „bílé a černé Evy“ byl činitelem v lidském bytí, o chápání situace člověka v jeho spe­ B šok z náhlého úmrtí babičky, který vyvolal „náhlé ze­ cificky lidském světě. Behaviorismus zdůrazňuje úlo­ B sílení hlubinného procesu potlačení“. Úplnější vysvět- hu minulých zkušeností, humanistická psychologie B lení jevu dvojité osobnosti však dosud chybí. Zvlášt- naproti tomu úlohu životních perspektiv. V přísluš­ B ním případem zdvojení osobnosti v souvislosti ných heslech se zde zabýváme jen výběrem nejrepre­ B s médijní praxí je případ P. Worthové, původně Curra- zentativnějších teorií osobnosti a dále podáváme jejich B nové, v níž „žila“ a literárně tvořila dívka, zabitá údaj- schematický přehled (—> Směry v psychologii). ■ ně Indiány v 17. století (Ch. Cory, 1919, a další). Pros­ B tá americká žena paní Curranová psala od roku 1913 Literatura: ■ pozoruhodné romány staroanglickým jazykem. ■ D. J. West (1954) to pokládá za případ dlouholetého Allport, G. W: Personality, a psychological interpretation, New York 1937. Alport, G. W.: Pattern and growth in personality, New ■ nevědomého zpracovávání a promýšlení určitých té- York, repr. 1963. Balcar, K.: Úvod do studia psychologie osobnos­ ■ mat, ale to je rovněž vysvětlení neúplné. ti, Praha 1983. Feshbach, S., Weiner B.: Personality, 3. vyd. Lexin-

I I I | | 1 I I I I I

a Já; řekl, haos nnojako

J | 1

ovanou | tbných I iltema- | > smýš- j I, avšak | jbnosti, j í. Mur- í

159

Osobnost - diferenciální hledisko gton Mass.-Toronto 1991. Hall, C. S., Lindzey, G.: Theories of per­ sonality, 3.vyd. New York-Toronto 1978. Hermann, Th.: Lehrbuch der empirischen Personlichkeitsforschung, Gottingen 1969. Kluckhohn, C., Murray, H. A. (vyd.): Personality in nature, society and culture, New York 1948. Murphy, G.: Personality, New York 1947. Mogel, H.: Persónlichkeitspsychologie: Ein Grundriss, Stuttgart... 1985. Nakonečný, M.: Psychologie osobnosti, Praha 1995. Pervin, L. A. (vyd.): Handbook of personality: theory and research, New York-London 1990. Pervin, L. A.: Persbnlichkeitstheorien, 3. vyd. Munchen-Basel 1993. Pervin, L. A.: Current controversies and is­ sues in personality, New York 1978. Remplein, H.: Psychologie der Persónlichkeit, 3. vyd. Miinchen-Basel 1955. Royce, J. R., Powell, A.: Theory of personality and individual differences: factors, sys­ tems and processes, Englewood Cliffs N. J. 1983. Ričan, P: Psycho­ logie osobnosti, Praha 1972. Stagner, R.: Psychology of personality, 3. vyd. New York 1961. Tardy, V.: Psychologie osobnosti, Praha 1964.

Osobnost - diferenciální hledisko Lidé se od sebe liší nejen svým fyzickým vzhledem a tělesnými charakteristikami, ale také psychologicky. A tak se vynořuje otázka, čím mohou být tyto interindividuální psychické rozdíly způsobovány. Na tuto otázku se pokouší odpovědět diferenciální psycholo­ gie, která je chápána bud jako jedna ze základních psychologických věd, nebo jako součást psychologie osobnosti. Jejími průkopníky byli zejména A. Binet (1896, 1905) a W. Stem (1900), autor první monogra­ fie o psychologii individuálních diferencí. A. Anastasiová (1987) vymezuje obor diferenciální psychologie takto: „Diferenciální psychologie se zabývá podstatou a původem individuálních rozdílů u psychických vlastností.“ Velmi přesně vystihuje obsah a úkoly di­ ferenciální psychologie R. Schmid (1994): „Předmě­ tem diferenciální psychologie jsou pozorovatelné a vyjádřené rozdíly (diference) v prožívání a chování individuí a skupin. Diferenciální psychologie je před­ ně zaměřena na diagnostické pojetí těchto rozdílů a poté na vysvětlení, jakož i popisné modely příčiny, vzniku a existence (inter- a intra-) individuálních roz­ dílů“. Podle P. R. Hofstattera (1971) tu jde o popis va­ riance znaků a vysvětlení této variance. Uvádí tento příklad: Víme, že lidé vysokého vzrůstu jsou obecně také těžší než lidé malého vzrůstu, nicméně váha těla nezávisí jen na výšce těla, ale také více či méně na je­

160

ho plnosti, rozdílné síle kostí a dalších komponentách. Čím je např. způsobována větší ůzkostnost žen než mužů, silnější agresivita určitých kategorií populace ve srovnání s jinými kategoriemi atd? Problémem te­ dy je, čím je způsobována variabilita psychických rysů osobnosti a chování, přičemž se nabízí odpověď především v konceptech dědičnosti a zkušenosti, resp. rasových a kulturních rozdílů; důležité je však také určení podílu (váhy) těchto činitelů a jejich limity. Celková variance se dá vysvětlit aditivními kompo­ nentami: např. varianci v tělesné váze tvoří kompo­ nenta tělesné výšky v míře 48 %, dalších 52 % připadá na jiné komponenty (výše zmíněné a další). Výsledek lze odvodit z korelace tělesné váhy a výšky těla tím, že se zjištěný koeficient korelace povýší na druhou (koeficient determinace). V našem příkladě je koefici­ ent kladné korelace (r = 0,69): r2 = 0,48. Stále platí te­ ze W. Sterna (1900), že variabilita psychických vlast­ ností je určována vnitřními a vnějšími činiteli, tj. genetické výbavy a zkušeností získaných v určitém socio-kultumím prostředí. Vyšší průměrná inteligence „bílých“ Američanů ve srovnání s „černými“ není způsobována různými rasovými dispozicemi (vroze­ nou intelektovou inferioritou černochů), nýbrž růz­ nými podmínkám života příslušníků obou ras v ame­ rické společnosti. Nicméně vliv genetických faktorů, a tedy i rasy na některé vlastnosti osobnosti nelze pod­ ceňovat, protože určité etnické minority si vytváří spe­ cifickou subkulturu uvnitř určitého kulturního rámce. Behavioristicky pojatá, zejména americká psychologie osobnosti se dlouho omezovala na popis a měření interindividuálních rozdílů ve schopnostech, což je nepo­ chybně ochuzení tématu nejen psychologie osobnosti, ale i diferenciální psychologie. Základním pojmem di­ ferenciálního hlediska v psychologii osobnosti, která se zabývá psychickými vlastnostmi osobnosti, je po­ jem individualita (osobitost), vyjadřující psychickou svéráznost, jedinečnost každého člověka, s níž již při­ chází na svět a která se s věkem zvětšuje, protože se v interindividuálních rozdílech uplatňuje také interindividuálně odlišná zkušenost. E. L. Thorndike (1926), který bývá pokládán za významného dife­ renciálního psychologa (Thorndike, 1911), uvádí, že „můžeme studovati lidskou bytost se zřením na její obecné lidství nebo se zřením na její osobitost“; tak můžeme např. studovat znaky intelektu, jež jsou spo-

It sl 1< b č v f< tí n li u a n v

P o b n v g v v fl d

P P

c. c

(1 z k d X v li c p d (’

g k a r d k

Osobnost - diferenciální hledisko ách. 9 než 9 dače 9 a te- 9 tých 9 ověří 9 resp. S také 9 mity. 9 mpo- 9 mpo- 9 ipadá 9 ledek 9 a tím, 9 tuhou 9 jefici- 9 Latí te- 9 vlast- 9 eli, tj. 9 rčitém 9 igence 9 “ není 9 (vroze- 9 rž růz- j v ame- fl áktorů, I ze pod- í ári spe- I > rámce. 9 íhologie 1 iření in- 1 je nepo- fl lobnosti, I mem di- | 5ti, která 1 á, je po- I fchickou I ž již při- I rotože se i také in- 1 homdike 1 *ho dife- I

uvádí, že m na její tost“; tak jsou spo-

I I । j

I I I I I | | | I I | | |

léčné všem lidem, člověka jako druhu, nebo můžeme studovat rozdíly v intelektu jednotlivých lidí. Psychologickou individualitu jako psychodiagnostický probiem studuje klinická psychologie, diferenciální psychologie se zabývá skupinovými rozdíly. Rozdíly v chování individuí se objevují už u zvířat. Ideální diferenciální psychologii si E. L. Thorndike představuje takto: Kdybychom mohli sepsat všechny rysy osobnosti a každý z nich mohli změřit, pak bychom si mohli představit charakter člověka jako dlouhou rovnici; určitý jedinec by se rovnal určitému množství tohoto a tohoto rysu atd. Podle Thomdika by pak „takový mentální inventář vyjádřil jeho osobitost srozumitelně I v celé úplnosti a s velkou přesností“. Uvedený názor I poukazuje na další problém, na popis individuálních I odlišností, který se realizuje dvěma odlišnými způsoI by: 1. v distinktních kategoriích (např. inteligentní I neinteligentní), 2. na kontinuu určité škály (např. od I více či méně inteligentní až po více či méně neinteliI gentní). V současné psychologii je tendence odstupoI vat od popisu ve vylučujících se kategoriích a popisoI vat pozicí na kontinuu určité škály. Za základní I faktory rozdílů v psychice člověka se pokládají děI dičnost, příslušnost k určité kultuře, k určité rase, sku■ pinč a pohlaví. Za obsahové koncepty diferenciálně i psychologického přístupu se považují vlastnosti | chování, zvyky (habits), vlastnosti dispozic, tedy psyI chické vlastnosti osobnosti, či rysy (traits) a typy ■ (M. Amelang a D. Bartussek, 1990). Dále se budeme I zabývat základními faktory rozdílů v psychice člově| ka, avšak chceme zde ještě poukázat na existenci roz■ dílů v chování zvířat alespoň následující poznámkou: ■ V experimentálních podmínkách se ve způsobech choB vání liší i pokusná zvířata; např. laboratorní krysy se J liší v agresivitě, v míře projevovaného strachu a pátra■ čího chování, ještě větší diference v chování vykazují ■ pokusní šimpanzi (H. W. Nissen, 1965, a další). Roz■ díly byly zjištěny i u dalších druhů pokusných zvířat B (u psů, koček, různých druhů opic atd.). | Dědičnost. Dědičností se zabývá speciální věda, ■ genetika, zde se budeme věnovat jen jejím základním ■ konceptům. Dědičností se rozumí přenos tělesných I a psychických vlastností, resp. dispozic, z jedné gene| race na druhou, obvykle z rodičů na děti. Nositeli dě■ dičnosti, jejími základními jednotkami jsou geny lo■kalizované v chromozomech, které jsou součástí

pohlavních buněk, jež mají proti jiným buňkám polo­ viční počet chromozomů od otce a polovinu od matky. Každá buňka lidského těla, která má jádro, má tyto chromozomy. Geny obsažené ve struktuře každého chromozomu jsou nositeli genetického programu: kaž­ dý gen je vymezen určitým úsekem vlákna dezoxyribonukleové kyseliny (DNA), má tedy biochemickou strukturu vystupující jako genetický kód. Geny pak působí prostřednictvím enzymů ( biokatalyzátorů, lá­ tek ovlivňujících biologické procesy, kterých je mno­ ho), jež ovlivňují metabolické procesy v organismu a ty posléze vývoj a činnost v somatické a zejména neuro-psychické sféře organismu. Některé fyzické vlastnosti (např. barva očí) se dědí přímo; obvykle se však nedědí hotové vlastnosti, nýbrž vlohy, které se v interakci s vnějším prostředím a způsobem života realizují či nerealizují (např. sklon k určitým onemoc­ něním, ale také např. vrozené hudební a jiné vlohy). Přenášet se mohou nejen vlastnosti rodičů, ale i jejich předků. Soubor dědičných informací (genů) se nazývá genotyp, který se ve styku s vnějším prostředím a vli­ vy zkušenosti jeví jako fenotyp, soubor pozorovatel­ ných vlastností jedince. Různými vlivy může dojít ke změně struktury genu (genové mutaci), a tím i ke změ­ nám ve vývoji organismů; dosud děděná vlastnost se změní v jinou vlastnost. Geny vystupující ve dvojicích a kontrolující určitý znak se nazývají alely, z hlediska podílu obou rodičů vystupující jako páry shodných ne­ bo neshodných alel. Základní zákony dědičnosti obje­ vil J. G. Mendel (1865). V genetice se rozvinul zejmé­ na biochemicky založený výzkum dědičných chorob a s ohledem na dědičnost psychických vloh pak vý­ zkum jednovaječných dvojčat, u nichž se předpokládá stejná genetická výbava, aby bylo možné sledovat in­ terakci zděděných vloh a vlivů životního prostředí (např. výchovy). Tak např. korelace inteligence u spo­ lečně vychovávaných jednovaječných dvojčat je +0,95, zatímco u společně vychovávaných dvouvaječných dvojčat je to +0,90 a u odděleně vychováva­ ných jednovaječných dvojčat +0,77. V současné době jsou genetickým studiím přístupné tyto znaky osob­ nosti: fýzická výbava, temperament a intelektuální schopnosti (P. Zvolský, 1973). Výzkum dědičnosti psychických vlastností započali E Galton (1869) a Th. Ribot (1873). Dále byly studovány dědičné vlivy v neurózách, psychopatiích, alkoholismu, homosexua161

Osobnost - diferenciální hledisko Kulturní a rasové rozdíly. Jsou-li lidé tříděni po-1 lité, emocionalitě, schizofrenii, atrofii mozku a oligofrenii. V průběhu vývoje genetiky se vytvořil její dle takových kritérií, jako jsou společenské postavení,! specifický obor, tzv. behaviorální genetika (genetika povolání, městské a venkovské bydliště a národnost, j chování), jejímž předmětem je jak chování člověka, lze najít často významné skupinové rozdíly ve vý­ tak i zvířat. Dlouho byla a dosud je diskutována otáz­ chovných praktikách, v sexuálním chování, v emočka podílu vlivu dědičnosti a prostředí; určité závěry nich reakcích, zájmech a postojích, jakož i ve výko- ; z této diskuse, týkající se psychologie osobnosti, při­ nech v různých testech, „neboť každá kultura nebo nášejí L. A. Pervin (1981) a M. Amelang a D. Bar- subkultura upřednostňuje vývoj svých vlastních vzor­ tussek (1990). Pervin dospívá k následujícím poznat­ ců schopností a vlastností“ (A. Anastasiová, 1987). kům: „geny a prostředí spolu souvisí“; oceňování míry Citovaná autorka pokládá rasy za „populace, které se dědičnosti určité vlastnosti neříká nic o tom, prostřed­ liší relativní hojností určitých genů“, avšak tyto žiji nictvím jakých procesů se vlastnost vyvíjí, taková oce­ často jako menšiny v určitém kulturním prostředí, nění platí často jen pro určitou populaci v určitých ži­ a proto lze účinek biologických a kulturních faktorů votních podmínkách a dále jdoucí zobecnění není těžko oddělit; ačkoli získaná data nejsou přesvědčují­ přípustné; „to, že je rys osobnosti geneticky determi­ cí, poukazují zejména experimentální výzkumy spíše nován, neznamená, že je přítomen již při narození, na kulturní než na biologické základy existence raso­ vlastnost je určována spíše působením mnoha genů vých rozdílů v psychických vlastnostech (Anastasio­ než jediným genem; biologická skutečnost, že lidé vá). Nicméně P. R. Hofstatter (1971) poukazuje na jsou geneticky rozdílní, by neměla být zaměňována se určité empiricky zjištěné rozdíly mezi rasami. Je to společenským nebo politickým posuzováním rovnosti např. „chuťová slepota“ vůči určité substanci (fenyla nerovnosti“ a „to, že je znak geneticky determinován, thiokarbamid), tj. neschopnost vnímat lehce hořkou neznamená, že je fixován a nemůže být ovlivňován chuť této substance v určité koncentraci; u amerických změnami prostředí...existuje jen zcela málo zdědě­ Indiánů lze najít 98 % osob, které jsou na tuto substan­ ných znaků, které nejsou změnitelné vlivy prostředí“. ci vnímavé, zatímco v Anglii a Irsku je to kolem 50% Amelang a Bartussek (1990) soudí, že na základě zjiš­ osob. Pokud byly pomocí kognitivních testů zjištěny těných faktů lze učinit závěry, že „inteligence se zdá rasové rozdíly v inteligenci, např. mezi bílými a čer­ být v silnější míře vysvětlitelná genetickými faktory nošskými americkými dětmi, kdy černošské děti vyka­ než rysy osobnosti v užším smyslu“, avšak v jakém zovaly nižší výkony, týkají se tyto rozdíly „zvláště rozsahu přesně je rozsah fenotypické variance testů in­ drasticky“ funkcí závislých na kultuře (S. Scarrová teligence a ještě více testů osobnosti determinován a W. B. Barker, 1978). U nás velké množství rom­ faktory dědičnosti, bude dále předmětem rozhodných ských dětí navštěvuje zvláštní školu, avšak je tomu tak kontroverzí. Výzkumy inteligence společně a odděle­ z důvodů výchovné zanedbanosti a nedostatečného ně vychovávaných jednovaječných dvojčat a další ne­ ovládání češtiny, nikoli pro skutečnou geneticky pod­ přinesly jednotné výsledky; starší výzkumy došly míněnou intelektovou inferioritu. Problém rasa - kul­ k vyšším koeficientům dědičnosti než mladší výzku­ tura je analogický problému dědičnost - prostředí: my; dědičnost výše inteligence (inteligenčního kvo­ existují patrně rasové rozdíly v temperamentu a v ji­ cientu) je vyjádřena hodnotami mezi 0,40-0,70, u dě­ ných charakteristikách osobnosti, avšak fenotypické dičnosti rysů osobnosti jsou tyto hodnoty mnohem rozdíly lze připsat na vrub různých kulturních podmí­ nižší, pro genetickou determinaci agresivity nebyly nek života. Ty jsou pak vyjádřeny především rozdíly nalezeny žádné důkazy. Pro budoucnost se proto zdá v rodinné výchově, tj. ve „výchovném chování“ rodi­ být důležitější otázka, které neuroanatomické struktury čů, jakož i v celkovém stylu života rodiny. Proto se a fyziologické procesy vytvářejí předpoklady dědič­ připisuje rozhodující vliv „familiárním kompo­ nosti; lze při tom poukázat zejména na rychlost vedení nentám“, přičemž výchovný styl (způsob výchovy dě­ nervových impulzů a pamětní kapacitu, evokované po­ tí v rodině) je jen jednou z těchto komponent; uplatňu­ tenciály a vytváření podmíněných reakcí (synaptických je se v ní, jak bylo faktorováním zjištěno, autonomie versus kontrola, příchylnost (láska) versus odmítání spojů) a další (T. J. Bouchard jr., 1984). 162

ěni postavení, odnost, ve výemočj výkora nebo :h vzor1987). které se yto žijí •ostředí, faktorů vědčujíly spíše ce rasolastasioizuje na li. Je to (fenylhořkou srických substanjm 50% zjištěny li a čer■ti vyká„zvláště Scarrová tví romomutak itečného :ky podsa - kulrostředí: u a v jiotypické i podmíi rozdíly ní“ rodiProto se kompohovy děuplatňuitonomie odmítání

Osobnost - diferenciální hledisko

B B ] B I B

B 1 I I 1 B 1 1 1 1 B 1 1 1

I 1 1 1 | | 1 I

I 1 ] |

1 I | I I I j 1 । | 1 | | 3

(nepřátelství) jako faktory výchovného chování rodičů. (-> Kulturní základy psychiky, Sociální činitelé psychiky) Závěrem tedy lze říci, že rasově genetické vlivy mohou být modifikovány dlouhodobými vlivy kulturního prostředí. Pohlavní rozdíly. Psychologické rozdíly mezi mu­ ži a ženami byly zdůrazňovány již ve starověku a em­ I piricky byly zjišťovány až na začátku našeho století; I zdůrazňovala se hlavně fyzická a psychická nadřazeI nost mužů (latinské slovo vir, muž, je údajně odvozeno | od virtus, cnost; to tvrdil Cicero ve svých Tuskulských I rozhovorech II, 43). Také v bibli je naznačena podříI zenost žen mužům (sv. Pavel 1. Kor. 14, 34; 1. Mojžíš I 3,16). S velkým despektem se o ženách vyjadřovali sv. I otcové, přirovnávající ženu k nebezpečnému divokéI mu zvířeti, k „bráně pekelné“. Tento despekt vyvrI cholil v dílech O. Weiningera (1916) a P. J. Moebia I (1903); první z uvedených autorů zdůrazňoval cha­ I rakterovou a druhý fyziologickou méněcennost ženy. I Týto názory jsou však zcela v rozporu se skutečností: I žena se dožívá v průměru o několik let více než muž, I více mrtvě narozených dětí je mužského pohlaví, muž I se vyznačuje spíše jen větší svalovou silou. Rozdíly I v biologické konstituci mužů a žen nejsou absolutní, I neboť v krvi žen je určité množství mužských pohlavi nich hormonů, a naopak v krvi mužů zase určité E množství ženských pohlavních hormonů; při jejich | disproporci vzniká virilní typ ženy a femininní typ I muže, vyznačující se nejen charakteristickým vzezře■ ním, ale i chováním, které však může mít původ i ve ■ výchově. Role mužů a žen jsou v různých kulturách ■ různé, např. u kmene Kvakiutlů jsou mužové ve vztaI hu k ženám pasivní, plaší a nejistí, ženy naopak jsou ■ eroticky iniciativní, u kmene Manus vychovávají děti ■ otcové, a nikoli matky, u jiných kmenů chodí ženy na B lov a muži doma vaří, u několika afrických kmenů je ■ šití výlučně mužskou záležitostí a misionáři, kteří se ■ snažili naučit ženy těchto kmenů šít, vyvolali pohoršeB ní. Diference rolí mužů a žen jsou dány kulturou, jedB noznačně biologicky je však určena role mužů a žen B při plození potomstva. Chlapci jsou po narození poněB kud těžší a větší než děvčátka, ta se však do 14. roku B věku vyvíjejí rychleji tělesně i duševně. Větší nespoB kojenost s rolí svého pohlaví vykazují ženy než muži, ■ protože současné kultury jsou vysloveně mužské. PrvBní výzkumy se týkaly rozdílu v zájmech (L. M. Teri [ | | I I I

man a C. C. Milesová, 1936). Bylo zjištěno, že muži se zajímají více o dobrodružství, o tělesnou činnost, o mechaniku, přírodovědu a obchod, ženy o domácí, umělecké a sociální činnosti; později byly potvrzeny typické mužské a ženské zájmy. J. P. Guilford a W. S. Zimmerman (1956) identifikovali faktory maskulinity a feminity: Maskulinní osoba má přede­ vším mužské zájmy (např. zajímá se spíše o automobi­ ly než o pěstování květin, jde raději na fotbal než na taneční zábavu), potlačuje svůj emocionální výraz (nepláče např. tak často); naopak femininní osoba je soucitná (např. „lituje ptáčka vypadlého z hnízda“), vyčerpávají ji pocity hnusu a „nemá nic proti tomu, aby byla středem zájmu“. Ze zjištěných faktů, zdůraz­ ňuje J. P. Guilford (1959), se nedá nic vyvozovat o se­ xuálním zaměření, tj. femininní muži a maskulinní že­ ny nemusí být nutně homosexuální, ačkoli tomu tak často je. F. L. Goodenoughová (1931) zjistila, že chlapci jsou agresivnější než děvčata (berou častěji ji­ ným hračky, častěji se perou a odmítají se dělit, zatím­ co děvčata se vyhýbají střetnutím a jsou ústupnější, což je zřejmě důsledek výchovy, neboť v amerických rodinách jsou chlapci vychováváni spíše k dominaci a děvčata k submisivitě (M. J. Radkeová, 1946). K feminitě může vést výchova (přidržování u domácích prací, hlídání mladších sourozenců, mytí nádobí, po­ moc při vaření a celkové „dívčí vedení“ chlapce), stej­ ně tak k maskulinitě (účast děvčat na chlapeckých hrách, podřizování se určitým skupinovým normám). K. Freund (1962) zjistil, že „s výraznou femininní identifikací bývá sdružen výskyt narcistických proje­ vů jak v dětství, tak i v dospělosti“. Podle K. Lorenze (1958) se maskulinní a femininní charakteristiky obje­ vují v chování samců a samic šimpanzů, divokých hus a koní (dominance a submise a některé další). Typický ženský zájem o vlastní tělo souvisí patrně s tendencí být sexuálně atraktivní. S. Freud (1932) se pokusil vy­ vodit základní znaky psychologie ženy ze „závisti pe­ nisu“, která je podkladem ženského pocitu méněcennosti. Proti tomu však protestovaly psychoanalytiky M. Kleinová (1948) a G. Thompsonová (1950), které poukazovaly na to, že chybějící penis může být poci­ ťován jako nedostatek jen ve společnosti zdůrazňující pohlavní rozdíly. V některých mýtech se objevuje té­ ma ženy „pohlcující“ muže. Podle R. Cailloise (1968) vyjadřují mýty pozorované přírodní skutečnosti a je­

163

Osobnost - diferenciální hledisko

jich zobecnění; v tomto smyslu je pak téma ženy po­ hlcující muže zřejmě odvozeno z pozorování chování určitého druhu hmyzu (kudlanky nábožné), jehož sa­ mička ukousne v závěru kopulace samečkovi hlavu a po kopulaci jej pozře. Romantický básník Novalis píše o vzájemném pohlcování se milenců a podobně se vyjadřují psychoanalytikové, což je ovšem míněno alegoricky. Z takových symbolických interpretací růz­ ných jevů však pochází množství předsudků o psycho­ logických rozdílech mezi muži a ženami. První roz­ sáhlejší výzkum těchto rozdílů provedl až G. Heymans (1924) a zjistil jediný výraznější rozdíl: podle vlastní­ ho posuzování se ženy považují za emocionálnější než muži. Podle E. E. Maccobyové (1966) jsou ženy také úzkostnější než muži. Rozdíly v inteligenci jsou jen relativní, u žen se nachází méně odchylek od průměru, tj. mezi muži je víc idiotů, ale i géniů; lze však soudit, že inteligence ženy je kvalitativně jiná: žena více ro­ zumí životu, muž technice (v Platonově Symposiu uvádí Sokrates, že se ve věcech lásky nechal poučovat moudrou kněžkou Diotimou). Nověji shrnul výsledky výzkumu psychologických rozdílů mezi muži a žena­ mi z hlediska ontogenetického utváření H. Dannhauer (1977), který zdůrazňuje „společenskou determinaci“ těchto rozdílů, jež jsou tak připisovány rozdílům v ro­ lích. Jindy se tyto rozdíly připisují „vnímání vlastního pohlaví“, lépe řečeno jeho interpretaci v rámci urči­ tých životních podmínek, což je také ovlivňováno výchovou (J. Money a C. Tucker, 1975). Ženy se vyznačují větší „neurovegetativní flexibilitou“ (L. M. Terman a F. T. Tyler, 1954), ale i větší adaptabilitou: podle P. R. Hofstattera (1971) se zjistilo, že během druhé světové války byla nervová onemocnění ze stre­ sů a také případy hysterie častější u mužů než u žen. Podle různých pramenů je typickou formou ženské agresivity intrika, mužské pak spíše otevřené a fyzic­ ké napadání. Další rozdíly se týkají ideálu erotického partnera (Z. Necki, 1971): ženy preferují sociální a charakterová hlediska, muži často fyzickou atraktivi­ tu. Výrazné rozdíly mezi muži a ženami lze shledat v oblasti sexuálního chování a prožívání. Mužská se­ xualita je penetrativní, ženská receptivní; jsou tu i roz­ díly ve vztahu k sexuálním aktivitám (ženy více než muži kladou důraz na „milostnou předehru koitu“), rozdíly v erotogenních zónách a ve vztahu k sexuál­ nímu styku vůbec. Muži snadněji než ženy jsou 164

s to oddělovat sex od erotiky: mohou mít sexuální sty-í ky i bez hlubšího emocionálního vztahu ke svým part­ nerkám, ženy potřebují ke styku určité emocionální* vyladění (s výjimkou prostitutek vůči svým zákazní­ kům, ale nikoli milencům). Reakce na sexuální stimu­ laci se u žen vyvíjí pozvolněji než u mužů, kteří rea­ gují prudším stoupáním sexuálního vzrušení. Rozdíly jsou i v prožíváni orgasmu (u žen je plnější a delší v doznívání) a v pohotovosti k opakování koitu (u mu­ žů se objevuje refraktemí fáze). Žena může prožít i ně­ kolik orgasmů za sebou, ale může za určitých podmí­ nek prožívat ze sexuálního styku uspokojení i bez orgasmu. Muži mají větší tendenci k promiskuitě a te­ dy i k nevěře než ženy, jejichž disponovanost ke koitu není omezována takovým limitujícím faktorem jako je mužská erektivita, ale poruchy libida, resp. jeho útlumy jsou u žen častější než u mužů. Výrazné roz­ díly v sexualitě mužů a žen uvádí spisovatelka S. de Beauvoirová (Druhé pohlaví, 1967), která pou­ kazuje na to, že žena se často cítí jako pouhý objekt, je pasivní a její sexualita se probouzí v jiném klimatu, než mužská. Rozdíly mužů a žen ve vztahu k sexualitě jsou určovány především vlivy kultury a výchovy, ale do jisté míry plynou i z rozdílů v tělesné konstituci. U savců jsou samci agresivnější než samice, u lidí jsou tyto rozdíly Spiše jen ve formách. Větší dotykovou senzibilitu u děvčátek považuje J. Bardwick (1971) za důsledek větší schopnosti empatie (vcítění), ale také imaginace u žen. Ačkoli nejsou mezi muži a ženami rozdíly v intelektové kapacitě, většina mužů vykazuje větší intelektové výkony, což patrně souvisí s tím, že zastává vyšší společenské pozice, a má tak i silnější výkonovou motivaci. Západní kultura je vcelku poklá­ dána za kulturu mužskou. To je označováno jako sexismus (diskriminace žen) a je to spojeno s feministic­ kým hnutím.

Literatura: Anastasi, A.: Diferential psychology, 3. vyd. New York 1958. Amelang, M., Bartussek, D.: Diferentielle Psychologie und Persónlichkeitsforschung, 3. vyd. Stuttgart-Berlin-Koln 1990. Bardwick, J.: Psychology of women, New York 1971. Daunhauer, H. : Geschlecht und Personlichkeit, Berlin 1977. Hofstátter, P. R.: Diferentielle Psy­ chologie, Stuttgart 1971. Štúr, I.: Základy diferenciálnej psycholo­ gie, Bratislava 1975.

Osobnost - dynamika

Ini stympartionální ákazníI stimueří reaRozdíly a delší i (u muižít i něpodmílí i bez itě a teke koitu :m jako ;p. jeho mé rozivatelka srá pou' objekt, klimatu, exualitě tovy, ale instituci. lidí jsou týkovou 1971) za ale také i ženami vykazuje jí s tím, i silnější m poklájako seministic-

I i | ] J | I i I I I i ] I 1 | I 1 1 .1 1 1 | 1 1 á

1958. AmePersónlichirdwick, J.: Geschlecht

1 ] i j

1 1 I I 1 i í 1

mtielle Psy- j ;j psycholó- J

Osobnost - dynamika Termín dynamika vyjadřuje ve fyzice tu část mechaniky, která pojednává o pohybu; je odvozen z řeckého slova dynamis, síla. V psychologii osobnosti, jak ukázal V. Tardy (1967), má pojem dynamika osobnosti dosti komplikovaný význam; „dynamika osobnosti je část psychické dynamiky vůbec“, neboť se vztahuje i nejen k osobnosti, ale i k vývoji, je-li vývoj chápán jaI ko změna; stejně je chápána i dynamika, ale jen někteI ré změny znamenají vývoj osobnosti. Tardy dále I poukazuje na vztah pojmů dynamika osobnosti I a motivace: „Dynamika se nedá ostře odlišit od motil vace,“ ale dynamika je širší pojem než motivace. KroI mě toho i temperamentové dispozice jsou pokládány I za dynamické. Podle Tardyho by dynamika osobnosti I zkoumala motivaci v celku osobnosti, pojednávala by I o duševních silách, ale pojem síly je tu velmi neurčitý. I K. Lewin (1935) vytvořil „dynamickou teorii osobI nosti“, ale pojem dynamiky také určitěji nevymezil. | Uvádí pouze, že osobnost chápaná dynamicky je „toI talita systému“; struktura totality je stupeň diferenciaI ce systému; např. rok staré dítě není dynamicky tak di­ I ferencované na separátní systémy jako třicet let starý I muž. R. S. Woodworth (1918) zavedl pojem „dynaI mická psychologie“, avšak dynamické pojetí duševníI ho života nacházíme již u W. McDougalla (1908). I Wodworth rozumí dynamikou interakci subjektu a ob­ I jektu, resp. „dynamickou výměnu“ ve smyslu aktivní| ho působení a aktivní recepce („active give and take“); I za objekty jsou zde pokládám především jiní lidé. PoI dle Lewina vznikají psychické síly z napětí mezi subI jektem a jeho životním polem, ze vztahu jeho potřeb I a jejich předmětu, z přitažlivosti a odpudivosti objekI tů. Tardy (1967) soudí, že pojmu duševní síla lze po­ lí užívat v širším smyslu, než jak jej chápal Lewin, a to I tak, jak je používán v obecné řeči, tedy pro označení I motivů a sebevlády. Poukazuje však na to, že tu nejde I o fyzikální pojem síly, a rovněž na to, že není přímá I úměrnost mezi vynakládáním svalové síly v úmyI siném jednání a duševní silou - „při stejném úsilí vyI vinou větší svaly větší sílu“; příkladem duševní síly je I subjektivní potřeba, ale také sebeovládání. I. Samoff I (1962) napsal monografii o dynamice osobnosti a jeI jím vývoji a rozlišuje pojmy dynamika a vývoj tak­ í : । I I I

to: Slovo vývoj poukazuje na „chronologický případ (account) determinant intervenujících proměnných a hypotetických konstruktů, které mají co činit s vy­ světlením behaviorálních změn, jež se objevují v prů­ běhu života individua“, zatímco slovo dynamika ozna­ čuje „specifické způsoby takových intervenujících proměnných a hypotetických konstruktů, které: a) fun­ gují v determinaci otevřeného chování individua a b) interagují jedna s druhou“. Tak např. utváření mo­ tivů je tématem vývoje osobnosti, zatímco konflikt motivů a možné důsledky takového konfliktu v chová­ ní jsou tématem dynamiky osobnosti. Dále je tu vztah mezi pojmy motivace a dynamika osobnosti: Podržíme-li se rozlišení psychických procesů a dispozic, pak motivace je jevem procesuálním, zatímco dynamika osobnosti je jevem dispozičním; je to otázka trvalej­ ších motivačních dispozic či motivů. Pojem motivace vyjadřuje tedy proces (—> Motivace), dispozici vyjad­ řuje pojem motiv. Avšak motivaci a motivy nelze dost dobře oddělovat, a proto se tematicky překrývají i po­ jmy motivace a dynamika osobnosti s tím, že dynami­ ka osobnosti tematizuje především strukturální zákla­ dy procesu motivace, tj. motivy a obecné principy motivovaného chování. Současně je tu chování jedin­ ce vysvětlováno v širších souvislostech vnitřních a vnějších podmínek (vztah ke konceptu ega, existenciální situace atd.). A tak téma dynamika osobnosti pojednává o motivech a obecných principech lidského chování ve vztahu k základnímu osobnostnímu explanačnímu konstruktu, jímž je ego. To, co se děje v ži­ votním prostoru jedince, je závislé na dění v něm sa­ mém a naopak; existuje tedy vzájemná závislost ega a životního prostředí, prožívání světa a chování vůči světu, introjekce a projekce atd. V tomto smyslu je charakteristickým, byť poněkud jednostranným poje­ tím dynamiky osobnosti psychoanalýza. Dynamická funkce ega (já) (—> Osobnost). Ego (já) je teoretický konstrukt - nemáme tím na mysli je­ ho psychoanalytické pojetí - který vysvětluje organi­ zaci osobnosti vykazující se jako relativně jednotně fungující celek; tak je v konstruktu já zahrnuta i dyna­ mika osobnosti, tj. ego-vztažné motivy její činnosti. Smyslem chování je udržování vnitřní psychické rov­ nováhy, která je dána také pocitem hodnoty sebe sama (ego-vztažná motivace). Ve směru této tendence k udr­ žování hodnoty sebe sama vystupují specifické me­

165

provinění

úzkost

vina

neúspěch

situace

8

ohrožení

pulzů, rysů nebo vzpomínek, 2. maskováním („disgui­ se“), konverzí, přeměňováním impulzů, rysů a vzpo­ mínek. Nej výraznější evidencí popření je amnézie (za­ pomínání jako potlačení, represe toho, co snižuje hodnotu já - výběrová ztráta paměti, potlačení vzpo­ mínek spojených se snížením hodnoty já). Maskováni se projevuje řadou způsobů, např. projekcí (vlastní ne­ žádoucí rysy jsou ve zvýšené míře připisovány jiným

2£

chanismy, jejichž smyslem je udržování a restaurace pozitivního sebeoceňování. Tyto mechanismy nejsou pochopitelné bez vztahu k pojmu já. E. R. Hilgard (1949, 1965) rozlišuje následující mechanismy re­ staurace pozitivní hodnoty ega: 1. mechanismy ob­ rany proti úzkosti, 2. mechanismy sebeklamu. Pokud jde o první z nich, empiricky byla prokázána zpevňu­ jící funkce redukce úzkosti (strachu): zpevňováno je

? a#

Osobnost - dynamika

selhání

chování

Ego-vztažné chování

chování vedoucí k redukci úzkosti; takové aktivity ne­ bo rituály vedoucí k redukci úzkosti mají charakteris­ tiky obranných mechanismů. Všechny stavy získané­ ho strachu jsou stavy tenze a jako takové vystupují jako získané popudy, tj. motivují učení a chování; ma­ jí motivační vliv, protože redukují vnitřní napětí. Me­ chanismy chování jsou zpevňovány a naučeny jako způsoby redukce úzkosti. U člověka se vedle pocitů úzkosti, resp. strachu, uplatňují také pocity viny vyvo­ lané špatným rozhodnutím a neúspěchy vyvolané po­ city selhání. Chceme-li pochopit obranu jedince proti pocitům viny a úzkosti, musíme znát něco o jeho ob­ razu sebe sama, musíme brát zřetel k jeho sebepojetí a k jeho hodnotové orientaci. Pokud jde o mechanis­ my sebeklamu („self-deceptive mechanismus“), pod­ porují sebeoceňování („self-esteem“, vážení si sebe sama); uvedme např. mechanismus racionalizace jako zastírání neúspěchu (hledání výmluv). Jiným takovým mechanismem může být agrese, která je obvykle způ­ sobem řešení problému (odstraňování překážek nási­ lím) a je-li úspěšná, vede k pocitu vítězství; avšak tzv. přemístěná agrese (přenesení agrese na náhradní ob­ jekt) je projevem falešného obvinění, a obsahuje tak prvky sebeklamu. Uvolňuje však vnitřní napětí. Člo­ věk klame sám sebe dvěma způsoby: 1. popíráním im-

166

lidem). Sebeklamání popřením nebo maskováním na­ vozuje restauraci sebeocenění: amnézie se obvykle tý­ ká životních epizod, které vyvolávaly úzkost nebo po­ city viny, je to strach ze ztráty statu, ze ztráty jistoty já atd. Explanační koncept já, jak dále uvádí Hilgard, je založen na introspekci nebo je odvozen ze zjištěných skutečností, mimo jiné z hypotéz, které byly empiric­ ky potvrzeny, a ze zobecněných klinických zkušenos­ tí. Jsou tu však i další hypotézy, které na přezkoušení čekají. Podle Hilgarda je to např. hypotéza o kontinui­ tě motivačních vzorců, hypotéza o genotypickém vzorcování motivů a další. První z obou uvedených hypotéz vychází z toho, že organizace motivů a posto­ jů má centrum v já: Reakce na přítomnou situaci je ko­ herentní s reakcemi na minulé situace, a já tak může být chápáno jako vzorec setrvávajících zvyků a posto­ jů, jejichž organizace nebo struktura je naučena; kaž­ dá struktura zvyku tedy vykazuje znaky minulého v přítomném. Jestliže nové cíle substituují staré, je tu kontinuita s minulostí jednak ve způsobu, jímž jsou cí­ le vybírány, a jednak ve způsobech, jimiž je získáváno uspokojení: jedna forma uspokojení neznatelně pře­ krývá druhou, starší. Tak by měl výzkum, podle Hil­ garda, prokázat, či neprokázat např. kontinuitu mezi způsobem kojeneckého sání, cucáním palce, okusová-

& ^5-*3 S’

chování restaurující vnitřní rovnováhu

s S

tendence k redukci napětí

S'

■vnitřní napětí

S

vnitřní dynamika

Q.8 g

devalvující

EGO

fr* KS

dezintegrující

'

nepříjemné (nepřijatelné

Osobnost - dynamika

lisguivzpoie (za­ mlžuje vzpokování itní nejiným

mim narykle týxebo pojistoty já Igard, je ištěných empiriekušenoszkoušení kontinuiypickém /edených i a postoacijekotak může i a posto:ena; kažminulého taré, je tu iž jsoucízískáváno tělně přepodle Hilniitu mezi , okusová-

■

1 1 1 i i ■

1 i 1 I 1 I | | 1 | | 1 1 ' j I 1 |

t nim nehtů, kouřením cigaret a otevřeným sexuálním I chováním (tj. kontinuitu různých forem orálního uspoI kojování, jak ji předpokládají někteří psychoanalytiI kové). Chování osobnosti je ego-vztažné (viz schéma I na předchozí Stánce). I Ego-defenzivní mechanismy. Jedním z aspektů I dynamiky osobnosti je tedy výše uvedená obrana poI zitivní hodnoty ega. Ve funkci této obrany vystupuje I řada automatických nevědomých mechanismů, jejichž i smyslem je restaurace pozitivní hodnoty ega, když je I tato hodnota ohrožena pocity viny, neúspěchu atd. I Funkci obranných mechanismů objevil S. Freud, I systematicky je poprvé popsala jeho dcera A. FreudoI vá (1946). I Funkcí výše uvedených obranných, resp. ego-deI fenzivních mechanismů je obrana ega, tj. eliminace I pocitu snížení vlastní hodnoty, restaurace pocitu poziI tivní hodnoty vlastního já v situacích neúspěchu apod. I Na předcházejících stránkách popsané způsoby chová■ ní mají tedy význam obrany a zahrnují větší či menší I stupeň deformace jak vnitřní, tak i vnější skutečnosti; I jsou to v podstatě motivované deformace průběhu I kognitivních procesů (H. J. Grzegolowska-Klarkow| ska, 1986). Stávají se tak důležitým regulátorem I lidského chování a poukazují na existenci nevědomé■ ho regulativního psychického aparátu osobnosti; I v tomto smyslu jsou připisovány tzv. hlubinné osobě I (-> Osobnost - struktura). Řadu z těchto způsobů choI vání lze prokázat experimentálně, např. projekci, I všechny jsou evidentní klinicky a pochopitelné jen ve I vztahu ke konceptu ega. Teorie obrany ega má dosud ■ řadu bílých míst. Je např. obrana ega obranou toho, co I subjekt o sobě ví, sám o sobě cítí, nebo jde o ochranu ■ osobnosti jako celku? Lze předpokládat, že oba tyto ■ aspekty jsou v mechanismech obrany ega integrovány. ■ Obrana ega je obranou hodnoty já a současně integriI ty osobnosti, neboť poznatky a pocity snížené hodno■ ty já vytvářejí vnitřní napětí a osobnost funkčně dezI integrují; jsou to v podstatě psychické komplexy, které I osobnost nemůže plně asimilovat. Pro klinickou psyI chologii zvláště důležitý koncept obrany ega byl ini■ ciován dílem S. Freuda (1894 - studie o „obranných ■ neuropsychózách“) a později se stal předmětem širo■ kého výzkumného i teoretického zájmu. Současně se ■ podstatně rozšířil počet obranných mechanismů o řaK du nově identifikovaných, což souviselo se změnou

historických životních podmínek (namísto frustrova­ ného sexu nastoupila se sexuální revolucí spíše fru­ strace lásky, jejíž realizace je jedním z hlavních zdro­ jů sebehodnocení). Freud prozkoumal především potlačení (vytěsnění), jeho následovníci rozšířili poje­ tí obrany ega a identifikovali řadu dalších mechanis­ mů (v současné době je jich popsáno kolem čtyřiceti). Obranné mechanismy jsou autonomně fungující způ­ soby chování, které tvoří již přechod k funkčním po­ ruchám chovám, neurózám. Jsou-li příliš rigidní, a tím často paradoxní (např. fixace na reakci, která přináší újmu), mohou být již označeny za neurotické obranné mechanismy a jsou analogické fyziologickému imu­ nitnímu systému. Experimentálně je potvrzena především obrana ve vnímání či „percepční potlačení“ (P. G. Upson, 1967): Do vědomí nejsou připuštěny dezintegrující dojmy, tj. pokusné osoby vykazují vyšší percepční prahy pro podnětová slova asociovaná s neúspěchem, pro „sprostá“ slova atd. J. S. Bruner a L. Postman (1947) prokázali selektivní vliv emocí ve vnímání a skuteč­ nost, že vnímání objektů je determinováno jejich hod­ notou (chudé děti vnímají mince a koláče jako větší než děti z bohatých rodin). Ve vnímání se uplatňuje emociogenní selekce: negativně emočně akcentované podněty jsou hůře rozpoznávány a jejich vnímání vy­ žaduje vyšší podnětové prahy (větší intenzitu podně­ tu), než je u jedince obvyklé. Děje se zde tedy jakým­ si aparátem řízená selekce, určité podněty si jedinec neuvědomuje. To je analogické psychoanalytickému pojetí cenzumí funkce ega v obsahu snů: potlačené impulzy dostávají v obsahu snů přípustnou, symbolic­ kou podobu, aby byl chráněn průběh spánku a nebyla vyvolávána úzkost z dezaprobovaných sklonů. Sou­ stavně zkoumal obranu ve vnímání N. F. Dixon (1958). Emocionální aspekty percepční obrany, např. u slov vyjadřujících různá tabu, zkoumal E. McGinnies (1949) a další. W. P. Brown (1965) soudí, že emoce zvyšují i snižují prahy vnímání: podněty asociované s uspokojením potřeb vjemové prahy snižují, podněty ohrožující sebecit a sebepojetí je zvyšují; takové pod­ něty však musí vyvolávat úzkost, nikoli jen nelibost (C. Eriksen a J. Pierce, 1968). Experimentálně byla ta­ ké potvrzena projekce, promítání psychických obsahů nebo připisování dezaprobovaných vlastností jiným li­ dem (R. R. Sears, 1936). Podle uvedeného autora se 167

Osobnost - dynamika

Přehled ego-obranných mechanismů (T. W. Costello, S. S. Zalkind, 1963) Forma reakce

Psychologický proces

Přiklad

kompenzace

osoba sleduje nějaké předsevzetí s vysokými osobními ná­ roky, aby se tím vyrovnala s nějakým osobním nedostat­ kem

dělník, jemuž byl firmou odepřen postup, se stane angažovaným předsedou fotbalového klubu

konverze, útěk do nemoci

emocionální napětí a konflikty se projevují v množství psychosomatických symptomů (bolesti, potíže s krevním oběhem, astma, žaludeční vředy, kožní nemoci)

den potom, co byl osobě zamítnut navržený projekt, se u jedince objeví silné bolesti hlavy a je upoután na lůžko

přemístění

převedení iritujících emocí na osoby, ideje, věci, které nemají vztah k vlastní příčině

poté, co mistr dostane od vedoucího oddělení důtku, vynadá svému podřízenému

útěk do fantazie

denní sny a jiné formy imaginace napomáhají k úniku ze skutečnosti a k prožívání uspokojení

málo oceňovaný zaměstnanec sní o tom, že při rozhovoru s nadřízeným učiní velkolepý návrh

jedinec zvyšuje svůj pocit hodnoty, řídí-li své chování podle jiné osoby a často zvnitřňuje její hodnoty a názory; tím se podílí na úspěších druhého

asistent nebo zástupce nadřízeného nezřídka napodobuje jeho řeč, gesta, vkus, oděv a jednání

vzdor, odmítáni

aktivní nebo pasivní odpor, který probíhá nevědomě

jedinec, který byl proti své vůli poslán do výboru, roztrhá každý oběžník, který odtud dostane

projekce

jedinec se chrání před přiznáním si vlastních nežádoucích vlastností nebo neakceptovatelných emocí tím, že je připi­ suje druhým lidem

neúspěšní pracovníci blokují postup druhých, jimž vytýkají, že zavinili jejich stagnaci

regrese

osoba upadá do dřívějšího, méně zralého způsobu chování

vedoucí pracovník při nějaké akci neuspěje, a „zahrabe se“ proto v administrativní práci

set nel

záminková reakce („reaction forma­ tion“)

sklony, které nejsou akceptovatelné, jsou potlačeny a na jejich místo nastoupí protikladné postoje a způsoby chování

jedinec, který potlačuje silné sexuální impulzy, se stane pohlavním moralizátorem

ča

racionalizace

nežádoucí způsoby chování, motivy a postoje jsou „zahalény“ tím, že jsou jim přiřazena přijatelná vysvětlení

rodič, který šetří na svém dítěti, si nachází „vysvětlení“, že to činí pro jeho dobro

potlačení

pohnutky, city, zkušenosti jsou vyloučeny z vědomí, aby se zabránilo pocitům úzkosti a viny

jedinec zapomene odeslat nepříjemnou zprávu nebo předat nepříjemnou informaci

^B ^B

určitá reakce se udržuje i přesto, že se opakovaně ukazuje její neúčelnost

určitý předpis, který se již dávno ukázal jako nesmysiný, se bude dále dodržovat, aby se „těm nahoře ukázalo“

^B

supe

auto

Jin

identifikace

Me

^^E

idej

^^E

syn kte leb

^^E

sel

oa

fixace

^E

K

Ot

ní

j« n

d v z k

rezignace, apatie, nezájem

psychický kontakt s okolím je přerušen a každá emoční a osobní účast odstavena

zaměstnanec, který nebyl nikdy pochválen, vykonává dále svou práci nezúčastněně a nedbale

útěk

stažení se z oblasti, v níž je zažíváno ponížení, frustrace, konflikt

jedinec, který ztroskotal se svými pokusy o kontakt, se zcela uzavře a stane se samotářem

K'

agrese

osoba se „mstí“ za utrpěnou porážku nebo za omezování tím, že potlačuje druhé, snaží se je ovládat, poškozovat (agrese se může přesunout i na věci - ničivý vztek, sabotáž)

pracovník, který je svými kolegy soustavně zesměšňován, „vidí rudě“, začne rvačku nebo poškodí úmysině stroj

H HK H

i

B


után na

i důtku,

Jiná klasifikace obranných mechanismů a jejich projevů (E. R. Hilgard, R. C. Atkinson, R. L. Atkinson, 1971) při roz-

Mechanismus

Obrana

Metoda zvládnutí

diskriminace: oddělování ideje od pocitu, ideje od ideje a pocitu od pocitu

ponechat stranou ideje nebo je oddělit od doprovodných emocí, disociace

objektivita: oddělením idejí od pocitů získat racionální hodnocení nebo soud

symbolizace: taková analýza zkušenosti, která anticipuje výsledky alternativních vo­ leb

racionalizace: obětovat přijatelné vysvětle­ ní, aby byla zakryta povaha nějakého im­ pulzu

logická analýza: analyzovat úspěšně kau­ zální aspekty situace

selektivní vědomí: výběrová pozornost

popření: nedívat se do tváře bolestných myšlenek, pocitů

koncentrace: dočasné vnímání, ponechává stranou to, co je nepříjemné

s, a ,za-

senzitivita: chápání nevyjádřených pocitů nebo idejí druhých lidí

projekce: připisování vlastních znaků jiné osobě

empatie (vcítění): stavět se do situace jiné osoby a zakoušet, jak tato cítí

julzy, se

časový zvrat: žít minulými pocity a idejemi

regrese: nepřiměřené chování zbavující od­ povědnosti, závazků, přání druhých

hravost: užívání minulých citů a idejí k ře­ šení současných životních problémů

.vysvět-

odchýlení impulzů: modifikace touhy nebo objektu impulzu (náhradní objekt potřeby)

přemístění: dočasné a neúspěšné potlačení nepřijatelných impulzů

náhrada: hledáni alternativní cesty, spole­ čensky přijatelného uspokojení primitiv­ ních pudů

omezení impulzů: kontrola impulzu potlače­ ním jeho projevu

potlačení: útlum pocitů, idejí (potlačené je symbolizováno)

suprese: udržování dezaprobovaného im­ pulzu „na uzdě“

a napo-

výboru,

ch, jimž

jvu nebo

o nesmyn nahoře

vykoná-

) kontakt,

5zesměšrodí úmy-

kračování

i I I | I i ! [ I I I

jedinec projekcí brání názoru, že má negativní vlast­ nosti nebo že činí něco špatného. C. J. Adcock (1965) definuje projekci přímo jako vyhledávání našich vlastních chyb u druhých. Příkladem projekce je názor člověka, který se dopustil krádeže, že „všichni kradou“; zbavuje se tím pocitu viny. Podle E. Griinewalda (1962) je projekce odpovědí na „vyzývavou situaci“ a „v projekci se odhaluje osobnost“ (proto byly pro potřeby klinické psychologie vypracovány četné tzv. projektivní metody psychodiagnostiky osobnosti). Je však nutné rozlišovat afektivní (výše

uvedenou) a strukturální projekci (R. Meili, 1961); druhá je podněcována málo strukturovanou podnětovou situací, avšak může se stát prostředkem afektivní projekce potlačených sklonů, resp. frustrovaných po­ třeb. Projekci hladu prokázali experimentálně D. C. McClelland (1950) a další. R. B. Cattell a P. Wenig (1952) podrobili faktorování různé druhy projekcí a extrahovali osm různých faktorů projekce, mezi ji­ ným také faktor „pravé projekce“ (—> Projekce). R. W. Wallen (1956) vymezuje projekci jako „vnímá­ ní světa, ale nikoli realistické, nýbrž shodné s našimi

169

Osobnost - dynamika

vlastními motivy a koncepcemi“. To je široké pojetí, Dalším obranným mechanismem je substituce, tj. sta­ v němž projekce jako obrana ega vystupuje jen jako novení náhradních cílů za ty, kterých se nepodařilo do­ jedna z více forem a funkcí projekce. Obrannou funk­ sáhnout. Podle E. R. Hilgarda (1962) má substituce ci určitých druhů projekce objevil rovněž S. Freud dvě formy: kompenzaci a sublimaci. Na kompenzaci, (1913), který ji chápe jako nahrazení potlačeného která je zřejmá z každodenního života, kdy je často vnitřního vnímání vnějším vnímáním, tj. impulzy pra­ nutné kompenzovat různé frustrované potřeby, upo­ menící z pudů a super-ega jsou nejprve potlačeny zornil zvláště A. Adler (1929); ukázal, že lidé s poci­ a pak promítnuty navenek, do jiných osob. Např. man­ tem méněcennosti se snaží v něčem vyniknout (např. žel nejprve potlačí úzkost z vlastní nevěry a pak nevěr­ fyzicky méně zdatné děti kompenzují neúspěchy v tě­ nost promítne na svou manželku - některé případy locviku úspěchy v jiném školním předmětu). Tzv. přežárlivosti mohou mít tento důvod. Projekce se v kaž­ kompenzace je snaha vyniknout právě v oblasti urči­ dodenním životě uplatňují ve velkém rozsahu, aniž si tých nedostatků, „ukázat sobě i jiným“ (např. to ovšem lidé uvědomují - např. při posuzování dru­ Demosthenes, který původně koktal, se stal slavným hých lidí, ve výběru beletrie a filmů atd. Velmi běž­ řečníkem). Lidé malého vzrůstu se často různě „vyta­ ným obranným mechanismem je racionalizace, tj. hují“, předvádějí svou informovanost, známosti atd. konstrukce nějakého umělého vysvětlení, jímž má být „Máme zbabělce, který se stane tyranem, bázlivce, zastřen sobě i jiným nějaký neúspěch apod. Častá je který vyhrožuje, člověka, který má pocity méněcen­ především konstrukce „omluvy“, jíž se jedinec brání nosti, ale chová se náramně důstojně, průměrného člo­ výčitkám svědomí. Běžné je také svalování viny na věka, který se stále chlubí atd.“ (J. C. Adcock, 1965). druhé nebo reakce zvaná „kyselé hrozny“ (z La Frustrovaný sex může být kompenzován zálibou Fontaineovy bajky o lišce na vinici): nedosažitelné cí­ v pornografii nebo může být uspokojován s prosti­ le jsou bagatelizovány, je snižována jejich skutečná, tutkami či náhodnými partnerkami („není-li tu ta, kte­ resp. původní hodnota, což umožňuje vyrovnávat se rou mám tak rád, pak mám rád tu, která je tu“ - J. Su­ s určitými frustracemi. „Děláme-li nejprve něco im­ chý). Určitou formou substituce je přemístění pulzivně a potom to racionalizujeme, můžeme to na­ blokované reakce, např. přemístění agrese na „obětní­ konec činit úmyslně“ (E. R. Hilgard, 1962). Pokládá- ho beránka“ a hledání náhradní oběti vůbec, je-li na­ me-li něco za „kyselé“, jsme schopni překonat svou padnutí zdroje frustrace spojeno s obavami z důsled­ frustraci, aspirace já je snížena, aniž se ztrácí úcta ků. Jako sporná se ukazuje druhá forma substituce, k sobě samému - to se vztahuje zvláště k případům, sublimace (S. Freud, 1909). Freud sublimací původně kdy je angažováno já (J. C. Adcock, 1965). Adcock chápal desexualizaci libida: frustrovaný sex se sublipovažuje reakci „kyselé hrozny“ za „realistický mané­ muje, transformuje v básnickou nebo jinou tvorbu vr“; „je to v zájmu duševního zdraví, když můžeme („žena, s níž spíme, je román, který nenapíšeme“, na­ najít chyby v tom, co je pro nás nedosažitelné“; kom­ psal H. Balzac, a platí tedy i opak). W. S. Taylor plementární reakcí je podle něho reakce „sladkého cit­ (1933) zkoumal čtyřicet mladých mužů, u nichž dů­ ronu“, tj. vyzdvihování předností toho, co je dosažitel­ vodně předpokládal, že jejich sexualita byla sublimoné, ale méně hodnotné. Podle H. P. Laughlina (1970) vána v úspěšných společenských činnostech, ale zjis­ se racionalizací snaží ego ospravedlnit nebo modifiko­ til, že běžně svůj sex uspokojovali různými způsoby. vat nepřijatelné impulzy a pocity tak, aby mohly být Sublimace je chápána přeneseně jako zjemnění vědomě přijatelné. P. Symons (1946) identifikoval řa­ a v psychoanalýze se hovoří zvláště o sublimaci sexu du způsobů racionalizace; např. lidé, kteří se něčeho v uměleckých činnostech, což ovšem nemusí vždy obávají (třeba styku s druhými lidmi), říkají, že to ne­ znamenat úplnou rezignaci na sexuální aktivity, mnoh­ mají rádi. Aby se ospravedlnili, svalují často vinu na dy mohou být vývojově vyšší druhy činnosti odvoze­ druhé. Omlouvají své chování odvoláním se na ji­ ny z pudů (sexu, moci, zvědavosti, péče atd.). Existu­ né: že to dělají také nebo říkají, že něco, co neměli uči­ jí nepochybně sublimované formy agrese (ironie, nit, učinili jen výjimečně; odvolávají se na určité zása­ nevěcná kritika, dobírání si někoho, škádlení, zesměš­ dy (např. líní a nedbalí na zásadu liberalismu) atd. ňování a další). S psychosexuálním vývojem je v pu­

170

bes apc vůl ticl var pot tec koj do1 sut vál ste; sej jso ho le i 19

(s< (ra ún fai ší) na čí re „F us nc „š že m fu a us ty Fí dt m d( ti< v< til d< no dí

Osobnost - dynamika

tj. stailo dostituce rnzaci, í často Upos pocii (např. ý v těřv. pře­ li urči(např. avným „vytasti atd. izlivce, rněcenho člo1965). zálibou prostita, kte- J. Sumístění .obětníe-li nadůsledistituce, úvodně e sublitvorbu ae“, naTaylor chž důublhnoale zjispůsoby. jemnění aci sexu isí vždy j, mnohodvoze­ . Existu(ironie, zesměšje v pu-

| | I I I I f I I | I i | I I I I

bescenci u chlapců často spojena básnická činnost apod. Avšak to lze vysvětlit historickou kultivací sexu vůbec. Freudovo pojetí sublimace vyplývá z energetického pojetí dynamiky pudů: Výdej energie zablokováný v určitém směru si hledá uvolnění, energetický potenciál musí být uvolněn a to se může dít v činnostech nejrůznějšího druhu přinášejících náhradní uspokojení, tj. uvolňujících vnitřní napětí z městnané pudové energie. Odvozování kulturních činností ze sublimace pudů je v psychoanalýze příliš absolutizováno; určité druhy sportu mohou být sublimací agrese stejně jako určité druhy umění mohou být sublimací sexu, avšak „náboženství, umění, filozofie a věda nejsou transformace samojediného vládnoucího vitálního agens, libida, jsou to personální životní formy a pole s charakterem personálního původu“ (H. R. Lůckert, 1957).

Řada psychologů operujících s pojmem adjustace (sociální přizpůsobení se) rozlišuje adjustaci obrannou (racionalizací, projekcí, kompenzací atd.) a adjustaci únikem (stáhnutí se z reality, regrese, negativismus, fantazie) (L. F. Shaffer a E. J. Shoben jr., 1956, a dal­ ší). Za výraznou únikovou reakci je pokládána zejména fantazie, psychická funkce, která má ještě další dílčí funkce, např. tvůrčí. Proto fantazie jako úniková reakce vyjadřuje jen jednu z více funkcí fantazie. „Fantazie nebo denní snění je imaginární reprezentace uspokojení, kterého nebylo dosaženo v reálné zkušenosti“ (Shaffer a Shoben, 1956). S. Freud napsal, že „šťastný člověk nefantazíruje“ a básník Holderlin řekl, že „člověk je bohem, když sní, a žebrákem, když přemýšlí“; v obou těchto výrocích je vyjádřena úniková funkce fantazie velmi pregnantně. Podle Shafera a Shobena (1956) hraje fantazie dvojí roli: 1. přímo uspokojuje základní motivy, 2. je kompenzací za to, co bylo překaženo, nebo za to, čeho nebylo dosaženo. Fantazijní produkce může přinášet uspokojení, ale jen dočasné a jen některých frustrovaných potřeb. Hlad může člověk uspokojovat ve fantazii jen omezenou dobu, fantaziemi msty se může zabývat celá léta, erotické fantazie mohou člověka, který svůj erotický ži­ ti votplně nevyžívá, provázet po celý život. Charakteris■ tickými fantazijními produkty jsou některé druhy ■ denního snění. Podle O. Tumlirze (1927) sní mladí I muži v první řadě o slávě, moci a uplatnění, zatímco I dívky o pozdějším manželství, rodině, domácnosti

I

I I I I I I I i I I I I I I i I I I I I I I I

a dětech; to odpovídá rozdílům v rolích a budoucímu uplatnění a s dobou se to příliš nemění, neboť J. L. Sin­ ger (1975) dosáhl přibližně stejných výsledků. Pláno­ vací funkce představ se tu spojuje se zvláštnostmi osobních rolí a úniková povaha denního snění je spíše vyjádřena v jeho kompenzační formě (např. snění o erotických stycích a dobrodružstvích, po nichž jedi­ nec touží, ale které ještě neprožil); v tomto smyslu je denní snění jakýmsi stálým doplňkem různých nedo­ statků, které člověk prožívá, neboť život jen zřídkakdy přináší plné uspokojení. H. R. Lůckert (1957) používá pro fantazijní únikové reakce názvu derealizace, ale zahrnuje sem i další obranné mechanismy, např. pro­ jekci a racionalizaci. V únikové fantazii je však prvek derealizace, popření reality, obsažen, neboť to co je, má být nahrazeno něčím jiným; proto je tu přítomen i prvek kompenzace. Zvláštním případem jsou tzv. vy­ půjčené fantazie („borrowed fantasies“), fantazie vy­ tvářené na základě identifikací s hrdiny románů, fil­ mů, rockové hudby atd. Spisovatel A. Huxley nazývá v tomto smyslu literaturu přímo „opiem západu“. Jako únikový mechanismus je fantazie silně podněcována zejména obtížnými a nesnesitelnými životními situa­ cemi, umožňuje vytvářet imaginární svět, scénář šťast­ ného života, ale jen za předpokladu, že je spojena s na­ dějí, s perspektivou jeho dosažení, neboť jinak může, v konfrontaci s bezvýchodnou realitou, prohlubovat pocit bezmocnosti při návratu ke skutečnosti. Chápeme-li psychologicky člověka jako bytost ak­ tivní, nikoli jen reaktivní, je zřejmé, že funkce ega jsou širší než pouhá - byť aktivní - obrana proti dezintegrujícím pocitům. Jejich opakem jsou pocity vy­ soké hodnoty já, pocity důležitosti, kompetence, vý­ konnosti, přitažlivosti atd. Jedním ze zdrojů těchto pocitů je expanze ega: Ve struktuře ega se uplatňuje to, jak jedinec vnímá a pociťuje sám sebe, jak o sobě smýšlí a jak se domnívá, že o něm smýšlí jiní, což se ovšem netýká jen jeho fyzického zevnějšku, psychic­ kých vlastností a chování, ale i toho, co mu jako maji­ teli určitých věcí patří, resp. co mu patří v obrazném smyslu (např. atraktivní manželský partner). Člověk je pyšný nejen na to, že lidé vědí o jeho schopnostech, psychických a společenských kvalitách (jeho spole­ čenském postavení), ale i na to, co vlastní ve výše uve­ deném smyslu. A tak se může ztotožňovat i s určitými věcmi, které má a které se pro něj stávají zdrojem vy171

Osobnost - dynamika

sokého oceňování, fetišem, protože jsou to věci drahé, vzácné, zvláštní, věci, které budí respekt a obdiv (kon­ to v bance, luxusní automobil, vila, exkluzivní zaříze­ ní bytu, sbírka vzácných předmětů atd.). Věci se mo­ hou stávat symbolem ega v pozitivním i negativním smyslu. J. Reykowski (1976) uvádí: „Do rozsahu vlastního já vstupují nejen zkušenosti spojené s vlast­ ní tělesnou a duchovní strukturou, ale mohou tam také vstupovat jiné osoby a vnější předměty. Tak člověk může vnímat sebe sama jako syna, jako držitele urči­ tých předmětů (např. pozemku), jako člena skupiny atd. Uvádí se, že pro to, aby byl nějaký objekt zapojen do rozsahu vlastního já, je nutné, aby subjekt s ním se­ trvával ve stálém kontaktu; stav tohoto objektu musí mít vliv na stav subjektu, musí podléhat kontrole sub­ jektu a musí uspokojovat všechny požadavky subjek­ tu. Tyto čtyři podmínky splňují členové rodiny, orga­ nizace nebo instituce, v nichž člověk funguje, některé materiální předměty - v důsledku toho se hranice roz­ sahu ,vlastního já‘ rozšiřují.“ Pokud se expanze ega na osoby týče, jde tu opět o osoby nějak významné, ať už svým stavem, zjevem, psychickými vlastnostmi atd. Tak hodnotu ega zvyšuje (evalvuje) také vědomí, že subjekt má významné přátele, že si tyká s panem okresním hejtmanem, že má syna na ministerstvu, že je členem exkluzivního klubu atd. Lze říci, že sebeoceňování má dva zdroje: 1. vlastní zkušenosti jedince, 2. mínění druhých osob o jedinci, o němž tento ví, ze­ jména jde-li o osoby pro něj nějak významné. D. Byr­ ne (1966) zjistil korelaci mezi sebeoceňováním a oce­ ňováním, které člověk očekává od svých rodičů. V sebeoceňování se dále uplatňují obecná oceňování národnosti nebo rasy, k níž jedinec přísluší, skupiny, jejímž je členem, jeho pohlaví, věk, vlastnictví, spole­ čenské postavení a další. J. Reykowski (1976) uvádí: „Kontrolní vliv pocitu vlastní hodnoty v chování se spojuje s tím, že činitelé, kteří jej zvyšují, jsou zdro­ jem vehni silných příjemných emocí a činitelé, kteří jej snižují, naopak vzbuzují negativní emoce značné síly, a to ve formě úzkosti, studu, pocitu viny.“ Sebeo­ ceňování souvisí s mírou sebevědomí a s úrovní aspi­ race a celá tato triáda funkčně propojených fenomé­ nů vytváří důležitý motivační komplex. R. C. Wylie (1968) formuloval následující teze o vlivu sebepojetí na chování jedince: 1. Jedinec vnímá a osvojuje si ta­ kové obsahy, které souhlasí s jeho sebepojetím a od­

172

mítá takové, které s jeho sebepojetím nejsou v souladu. 2. Jedinec s nepřiměřeným a nepravým pojetím sebe sama je lehce zranitelný, neboť musí stále počítat s možností, že bude konfrontován s neočekávanými reakcemi druhých lidí; z toho pak rezultují úzkost a obranné reakce. 3. Hodnocení sociálního okolí jedincem závisí ve velké míře na vztahu tohoto okolí k jeho osobě. Úroveň sebevědomí jedince je dána poměrem obrazu jeho reálného a ideálního já, tj. toho, za koho se považuje, a toho, kým by chtěl být; čím menší je rozdíl, tím je jeho sebevědomí větší. Vyjadřuje to pojem síla ega, podle R. B. Cattella (1950, 1967) primámí faktor osobnosti, který se projevuje jako zralost, stálost, emoční klid, realistický vztah k problémům a absence neurotické únavy; slabé ego se naopak projevuje jako neschopnost snášet frustraci, nestálost, emoční impulzivnost, vyhýbání se rozhodnutím a neurotická únavnost doprovázená nereálným úsilím. Důležitou charakteristikou činností jedince jsou jeho aspirace, tj. životní cíle a s nimi spojená míra úsilí po­ třebného k jejich dosažení. Fenomén úrovně aspirace byl zkoumán experimentálně jako důsledek zážitků úspěchu a neúspěchu na kladení cílů pri plnění určitých úloh (F. Hoppe, 1930) a byl později jedním z inspiračních zdrojů rozsáhlého výzkumu motivu výkonu. Obecně lze říci, že prožívání úspěchu úroveň aspirace zvyšuje, zatímco prožívání neúspěchu ji sni­ žuje. R. Gouldová a S. K. Escalonová (1939, 1940) zjistily dva typy osob vystupujících ve výzkumech úrovně aspirace: 1. jedinci snažící se o dosažení úspě­ chu a 2. jedinci snažící se vyhnout se neúspěchu. Zá­ žitek úspěchu či neúspěchu je však ovlivňován řadou činitelů, např. lehkostí či těžkostí úkolu. Je-li úkol pří­ liš lehký, není jeho splnění provázeno dostatečně sil­ ným pocitem úspěchu, a je-li příliš těžký, není jeho ne­ splnění doprovázeno dostatečně silným pocitem neúspěchu. Dalším důležitým činitelem je mínění o kauzálních souvislostech výkonu, tzv. atribuce ( Osobnost). To souvisí s návrhem G. W. ■ Allporta (1943) rozlišovat ego-angažované situace ■ jako situace významné pro evalvaci nebo devalvaci ■ ega, jakož i s tezí C. R. Rogerse (1959), že jáství je či■ nitelem, který určuje nejen jednání osoby, ale i výběr ■ zkušenosti. Rozumí se tím především aktivita osoby ■ směřující k ustavení situací, které vytvářejí podmínky ■ pro evalvaci ega, a naopak odstraňují možnosti jeho ■ devalvace. Podle G. W. Allporta (1943) existují dva ■ druhy motivace: v jedné je chování přímo spojeno ■s funkcí ega, s jeho obranou nebo expanzí, ve druhé se ■ego přímo neúčastní (chování motivované fyziologic­

f I Ě I [ I í I I I I I ■

kými potřebami, ačkoli i tam nelze někdy vyloučit vztažnost k já). Aktivní angažovanost ega ve vytváře­ ní situací maximalizujících jeho evalvaci a eliminují­ cích jeho devalvaci je vlastně činnost, která je také označována jako volní regulace jednání nebo prostě vůle (w ještě needs“), srealizuf (proje-

S a 9 1

dhalovat ■ estetické 9 Struktury 9 tse vývo- 9 ly takto: 9 (potřebu 9 tualizace 9 tetického 9 o vývoje. 9 lotivačně 1 zůstávat 9 ice v cho- 9 jsou také 9 exploraci. 9 ivně více ■ jení (hlad 9 nebezpečí 9 y vede ke 9 eby vyža- 9 : „život je J to potřeba 1 ky než po- 1 zádínásle- 1 :e potřeb: 1 ‘eba lásky, a kem získá- 1 í, úspěšní, 9 inci usilují 1 ijí vrozený 1 svuje téměř 1 lůže být tr- -1 Iku toho, že I fyziologie-1 psychopatii rtřeby lásky 1 it. 5. Jsou-lil pokojovány,| kteří dlouho| mam, a mo- j

hou být proto pro ně dočasně naléhavější vyšší potřeby, dokud v důsledku dlouhodobějšího hladovění nedojde k novému přehodnocení potřeb). 6. U některých lidí jako nejdůležitější motivy vystupují ideály a současně s tím u nich narůstá tolerance k frustraci fyziologických potřeb i k ohrožení uspokojování dalších potřeb (při prosazování svého ideálu nedbají nebezpečí, uznání atd.). V souvislosti se dvěma druhy potřeb (nižších a vyšších) poukazuje Maslow také na dva odlišné druhy uspokojení. Charakteristickým vzorcem uspokojení nižších potřeb je redukce výchozího motivačního stavu (nasycení v případě hladu, odstranění pocitu nejistoty v situaci nebezpečí atd.). Vyšší potřeby (estetické a kognitivní, jakož i tendence spojené se sebeaktualizací) jsou v podstatě neukojitelné, dosažené uspokojení je naopak stimuluje, aktivuje k dalším I snahám o další uspokojení - v tom se podobají záI jmům. Dále Maslow zdůrazňuje rozlišení motivace I a determinace chování. Motivy zaměřují chování na i dosažení určitého cíle, uspokojení (tzv. dovršující reI akce, která může být obvykle označena nějakým pří|. jemným pocitem jako nasycení, úleva, štěstí či blaho I apod.). Chování samo však probíhá v určité situaci a je I řízeno kognitivními klíči (kognitivní interpretací dané I situace); proto se lidé v různých situacích snaží dosáhI nout téhož cíle různými způsoby. Tyto vnější determi■ nanty chování označuje Maslow za „vnější pole“ a má I za to, že chování může být plně determinováno tímto I vnějším polem nebo jen specifickými externími podI něty, které vystupují jako významné. Současně je důI ležité, že „určité chování může být kanálem pro rozličI né impulzy“ a že je ponejvíce „multimotivováno “ ■ spíše simultánně vystupujícími potřebami než potře■ bou jedinou. Tak se např. muži a ženy nemilují jen pro ■ čistě sexuální uspokojení, ale také proto, aby muži do■ kázali ženám svou mužnost, aby se cítili mocní, získa■ li více příchylnosti a ženy aby poskytovaly něhu, ■ „odevzdávaly se“, připoutávaly k sobě svého partnera I apod. í I r 1 I I I I I | I r I I | I

rách různé a v téže kultuře se liší také interindividuálně (příkladem je různé uspokojování hladu nebo sexu). - Stejné motivy se mohou projevovat různými způso­ by chování: např. averze vůči určité osobě se může projevovat tím, že je tato osoba napadána, ale také tím, že se jí subjekt vyhýbá. - V témže chování mohou být u různých osob vyjád­ řeny různé motivy: např. dva lidé se mohou věnovat malířství, ale jeden člověk to činí proto, aby svým ro­ dičům způsobil radost, druhý naopak ze vzdoru, aby rodiče potrestal. - Motivy se často projevují ve skryté formě: např. motivem krádeže u dospívajícího nemusí být vždy zisk, ale získání obdivu u členů party nebo poškození druhého (tzv. substituční chování). - Každý jednotlivý akt chovám může být projevem několika motivů: vědec pracující ve své laboratoři mů­ že být veden úsilím odhalit pravdu, ale i touhou po zís­ káni slávy a snahou o zlepšení svého hmotného posta­ vení tím, že bude za svůj objev odměněn; všechny tyto motivy mohou působit současně.

Důležité je zejména zdůraznění existence nevědo­ mých motivů, neboť tyto nevědomé motivy podstatně a ve velké míře ovlivňují chování člověka. Fakticky to znamená, že člověk často neví, proč činí to nebo ono, uvědomuje si své chování, své snahy a přání, avšak nemusí si uvědomovat jejich skutečné psychologické příčiny, nebo je jeho pojetí těchto příčin nesprávné (ra­ cionalizuje např. důvody svého chování apod.). Sku­ tečné psychologické důvody svého chování člověk často nezná. Mohou to být v „hloubce vězící instink­ tivní sklony“, a proto platí, že rozhodnutí a jednání člověka nejsou vždy výsledkem racionálního zpraco­ vání situace; v tomto smyslu jsou pak jeho činy iracio­ nální: ve skutečnosti člověk často nevolí to, co činí, ani nečiní to, co volí. „To neznamená, že se jeho cho­ vání jeví ,beze smyslu1. Prožívá puzení a žádosti, cíle a úmysly a má sklon k tomu, aby své chování tím spat­ ■ Základní charakteristiky lidských motivů podal řoval jako smysluplné ve vztahu k těmto zážitkům. I E. R. Hilgard (1962): Avšak ,motivy4, které zakouší ve vědomí, jsou často B - Projevy lidských motivů se liší od kultury ke kultu- rozsáhlé atrapy vlastních,nevědomých motivů4 a jeho ■ ře a v rámci téže kultury se liší od osoby k osobě; dů- chápání této motivace je pouhé racionalizování“ B vodem této odlišnosti je skutečnost, že mnoho motivů (D. Krech a R. S. Crutchfield, 1958). To znamená, že ■ je produktem zkušeností, které jsou v různých kultu­ smysl lidského chování se vždy nekryje s tím, jaký 177

Osobnost - dynamika

smysl mu jeho subjekt sám přisuzuje, což dále zna­ chování závislé na percepčním poli, pak stupeň, v ja­ mená, že člověk je spíše bytost racionalizující než ra­ kém bude určováno, bude záležet na tom, jak mnoho cionální (P. Th. Young, 1961) a že jeho ego má též bude já subjektu elementem tohoto pole. Ne všechno mimovědomou dimenzi, resp. zahrnuje také cosi nad- chování jedince je možné objasnit ve vztahu k jeho já; tímto vztahem se objasňuje chování v situacích, individuálního. Ego jako dynamický faktor osobnosti (—> Osob­ v nichž se ego stává dominujícím elementem pernost - struktura). Motivy, které člověk prožívá jako cepčního pole - v tzv. ego-angažovaných situacích. pohnutky k jednání, vztahuje vždy k sobě, prožívá je To odpovídá starší formulaci G. W. Allporta (1943) jako pohnutky já, jako „já chci“, „já si přeji“, „já mám o dvojí motivaci: ego-angažované a ego-neangažovahlad“ atd. Uplatňují se přitom dva ne vždy plně vědo­ né. Ego je angažované, když se situace vědomě nebo mé aspekty: reprodukce života jedince a druhu a udr­ nevědomě k němu vztahuje (M. Sherif a H. Cantril, žování hodnoty sebe sama; člověk cítí, že on má hlad 1947), tj. když situace signalizuje evalvaci nebo de­ či žízeň, a také že jemu hrozí nebezpečí, že on je ně­ valvaci ega. Podle E. Paskiewiczové (1974) vystupuje jak poškozován, napadán apod. Všechny situace, do angažované ego ve dvou formách: obranné (koncent­ nichž vstupuje, vztahuje k tomuto svému já a vnímá je race na sebe) a neobranné. Příkladem druhé formy je jako ego-angažované a ego-neangažované situace matka, která angažuje své ego v kontaktu s dítětem, (G. W. Allport, 1943). Tato angažovanost ega je při­ a to nejen tehdy, když je dítě nemocné nebo když jeho tom rozhodujícím aspektem jednání člověka a v mno­ stav vzbuzuje obavy, ale i tehdy, je-li zdravé a nic mu ha případech může být silnější než pud po zachování neschází (G. W. Allport). Rozhodující je tedy umísťo­ života (sebevražda vyvolaná nesnesitelnou ztrátou vání pocitů kontroly, což prokazují výsledky výzku­ hodnoty sebe sama, např. po odhalení zpronevěry, zra­ mů úrovně aspirace: jestliže má zkoumaná osoba po­ dy apod.). Chování Udí je důsledkem toho, jak nahlí­ cit, že výsledky závisí na ní, mají změny úrovně její žejí situaci, v níž se ocitají, a tuto situaci spatřují vždy aspirace jiný průběh, než když má pocit, že výsledky prizmatem svého já. Proto je východiskem chování závisí na náhodě, na rozhodnutí experimentátora apod. člověka jeho percepční pole či fenomenologické pole Jedinec je ovlivňován těmi důsledky vlastního chová­ jedince (D. Snygg a A. W. Combs, 1959), tj. subjek­ ní, které atribuuje sám sobě, tj. např. svým schopnos­ tivní pojetí situace, v níž se jedinec nachází, jeho „vi­ tem, v případě neúspěchu se však může pokusit atridění“ této situace. Podle toho, jak jedinec vnímá „svou buovat takové výsledky náhodě, vlivu jiných osob situaci“, také jedná, a to tak, aby to bylo v souhlase apod. Lidé se tedy liší také tím, že někteří mají pocit, s jeho pojetím vlastního já, s jeho „fenomenologickým že ovládají situaci a jiní, že ji neovládají; umísťují kon­ já“. Proto také východiskem psychologické analýzy trolu situace v sobě nebo v okolí („internal“, „external jakéhokoli individuálního jednání nebo činu musí být locus of control“). Empiricky byla potvrzena hypoté­ „osobitý svět jedince“, tj. „skutečnost“ subjektivního za, že lidé s pocitem vnitřní kontroly se budou častěji světa daného aktéra. Chování jedince pak chápeme chovat aktivně ve vztahu ke svému prostředí než lidé v té míře, v jaké identifikujeme skutečné motivy jeho s pocitem vnější kontroly, a to tak, aby dosáhli změny jednání, a ty směřují k evalvaci jeho ega a k zabráně­ své situace (H. Seeman a J. W. Evans, 1962). Např. ní devalvaci jeho ega. Tyto teze mají spolehlivý empi­ výzkum osob bojujících v USA za práva černochů rický podklad. Ukázalo se např., že čím větší je diskre- ukázal, že tyto osoby mají oproti kontrolní skupině pance mezi sebepojetím a zkušeností, tím více se větší pocit vnitřní kontroly (B. R. Strickland, 1965). uplatňuje percepční obrana (zvyšováním podnětových S tím souvisí tzv. očekávání týkající se vlastní osoby prahů či deformovanou percepcí podnětů); dále se (J. Reykowski, 1970), která mohou vystupovat ve ukázalo, že se subjekt lehčeji učí obsahům shodným dvojí formě: 1. jako neverbalizovaná přesvědčení tý­ s jeho já, např. argumentům, které podporují jeho by­ kající se vlastních možností, perspektiv, schopností, tostné („centrální“) postoje, a dalším (C. M. Lowe, zda si jedinec poradí, nebo neporadí s daným úkolem, 1961, G. E. Roberts, 1966, E. Paskiewiczová, 1974). tj. pocit kompetence vlastního já; 2. jako vědomá mí­ Posledně jmenovaná shrnuje tyto poznatky takto: Je-li nění o sobě samém, vyjádřená např. výrokem „jsem 178

Osobnost - psychické vlastnosti

i, v jatnnoho šechno k jeho nacích, tn peruacích. (1943) [ažovalě nebo Cantril, sbo destupuje oncent>rmy je lítětem, ýž jeho nic mu imísťovýzku?ba pomě její isledky a apod. chovátopnossit atrih osob í pocit, ijí konsxtemal lypotéi častěji lež lidé změny i. Např. smochů skupině 1965). i osoby jvat ve cení týjpností, íkolem, imá míi „jsem

spolehlivý, pracovitý“ apod., tj. vědomé já. V dětství má ego jako sebepojetí formu „nezverbalizovaných přesvědčení“, která mají nízký stupeň spojitosti, obec­ nosti a stability; dítě nemá v mnoha směrech žádná očekávání týkající se jeho samého, a proto se ujímá i úkolů, na které nestačí. Teprve později se formuje stabilnější a verbalizovatelný obraz sebe sama a s ním spojená očekávání týkající se vlastní osoby a také ži­ votní plány a aspirace. Tento obraz vlastní osoby či pojetí sebe sama, ego, zahrnuje vlastní vzhled a těles­ né vlastnosti, vlastní schopnosti („umím“, „mohu“), vlastní postoje („cítím se špatně, když...“), vlastní ro­ le a povinnosti druhých vůči jedinci („lidé jsou povin­ ni prokazovat mi...“). Tento obraz vlastní osoby je „strukturou o mnoha vrstvách“ a vystupuje také jako motivační činitel. Projevuje se především jako zvýše­ né nebo snížené sebeoceňování, které vzniká z porov­ nání sebe sama a daných úkolů, své pozice v určité si­ tuaci apod. tak, že si člověk připisuje větší nebo menší možnosti (schopnosti), než má. Současně se člověk stále srovnává s ostatními lidmi a zobecňuje své kon­ krétní úspěchy a neúspěchy, přičemž některé dimenze sebeoceňování pokládá za důležitější než jiné (např. vztah k jedincům druhého pohlaví je pro něj důležitěj­ ší než vztah k pracovním povinnostem). Člověk oce­ ňuje zvláště to, co se mu daří, a ve sféře svých úspě­ chů hledá pak svou seberealizaci. Vysoce se oceňují lidé, kteří vědí, že mají ve své činnosti dobré výsled­ ky, že jsou uznáváni, mají dobrou společenskou pozi­ ci a vypadají atraktivně. Sebeocenění má značný vliv na emoční rovnováhu a na sociální fungování jedince. Obecně se pak jedinec snaží, aby jeho sebeocenění, které je obvykle vysoké, bylo v souladu s jeho vlast­ ním chováním a aby v souladu s ním bylo i chování je­ ho sociálního okolí vůči němu (konvergence chování sociálního okolí s jedincovým pojetím sebe sama): proto naprostá většina lidí vyžaduje pozornost, úctu, obdiv, souhlas s tím, co vyjadřuje a co činí. Konfrontace sebeocenění a konkrétních zkušeností, tj. životní úspěšnost či neúspěšnost, celková nebo díl­ čí (např. jen v erotických vztazích nebo pouze v práci apod.), se fixuje v určitých osobnostních dispozicích, které jsou označovány jako volní vlastnosti osobnosti nebo prostě jako vůle (rozhodnost - nerozhodnost, vy­ trvalost - nedostatek vytrvalosti, neústupnost - povolnost, uvážlivost - neuvážlivost, rozvážnost - zbrklost,

míra sebeovládání a další). Tyto vlastnosti vyjadřují určité charakteristiky jednám, za kterými však stojí motivy spojené s určitým způsobem seberealizace, a jako takové jsou podstatnými znaky osobnosti. Dy­ namika osobnosti se tak vyvíjí od impulzivnosti k vol­ ní regulaci jednání, tzn. stále více se v ní uplatňují zkušenosti zobecněné v sebeoceňování a v obrazu se­ be sama (egu). Pojmy jako životní cíle, úroveň aspira­ ce, hodnotová orientace (postoje) a další vyjadřují růz­ né aspekty komplexu dynamiky osobnosti, jejímž vývojově nej vyšším „aparátem“ regulace je vůle ( Motivace, Vůle).

Literatura: Erb, E. D., Hooker, D.: The psychology of the emerging Self, Phi­ ladelphia 1971. Filipp, S. H. (vyd.): Selbstkonzeptforschung: Probleme, Befunde, Perspektiven, Stuttgart 1979. Fisseni, H. J.: Selbstinterpretation und Verhaltensregulation, Gottingen 1985. Maslow, A. H.: Motivation and personality, New York 1954 (rev. vyd. 1970). Sarnoff, I.: Personality dynamics and development, New York-London 1962. Snygg, D., Combs, A. V.: Individual beha­ vior, New York 1949. Stacey, Ch. L., DeMartino, M. E (vyd.): Un­ derstanding human motivation, Cleveland-New York 1965.

Osobnost - psychické vlastnosti Projevy člověka, jeho chování, můžeme charakterizo­ vat množstvím termínů, které vyjadřují určité vlast­ nosti, jako např. agresivní, náladový, kooperativní, introvertní, rozvážný, sebevědomý atd. Co tyto cha­ rakteristiky vyjadřují? V každodenním životě si lidé vytvářejí určitý obraz o povaze svých známých, přisu­ zují jim různé vlastnosti, avšak témuž chování určité­ ho jedince mohou různí lidé přisuzovat různé vlast­ nosti. Např. jedni považují člověka, který snadno druhým půjčí peníze, za dobromyslného, druzí mohou téhož člověka pokládat za lehkomyslného. Toto laické charakterizování druhých lidí je přirozeným jevem sociální percepce a je ovšem jako výrazně subjektivis-

179

Osobnost - psychické vlastnosti

tické zatíženo četnými chybami, a tudíž i omyly. Na­ V tomto druhém případě má pak být v termínech psy- I proti tomu psychologické charakteristiky lidské chických vlastností jako vnitřních determinant osob- 1 osobnosti se opírají o určité pojetí psychických vlast­ nosti vysvětleno její chování. V tomto pojetí výstupu- I ností osobnosti, opřené o zobecnění empirických po­ je vlastnost jako hypotetická konstrukce, jako 1 znatků. Co pojem psychické vlastnosti osobnosti vy­ vysouzená, předpokládaná vnitřní determinanta (fak- I jadřuje, není však jednotně nahlíženo. Především je tor) projevů osobnosti, což není nic jiného než určitá 1 nutné odlišit psychické vlastnosti osobnosti, jejichž tendence (směřování, sklon) chovat se v určité situaci 1 příklady jsou uvedeny výše, a vlastnosti psychických určitým způsobem, což dále může být chápáno jako | procesů, jako jsou např. rozsah pozornosti, ostrost vní­ produkt učení čili jako zvyk, avšak tendence obsahuje | mání, vštípivost paměti atd.; fluktuace pozornosti je také svůj psychologický důvod, motiv, a tak je psy- I přirozená vlastnost pozornosti jako psychického pro­ chická vlastnost jako hypotetická konstrukce tvořena cesu, avšak roztěkanost je již vlastností osobnosti. interdependencí následujících činitelů: I V tomto smyslu vlastnosti osobnosti vyjadřují něco trvalejšího, nějakou stabilnější charakteristiku jedince zvyk situace jako celku, nikoli jen charakteristiku dílčí funkce. vlastnost V odborné literatuře se někdy rozlišují vlastnosti osobnosti a rysy osobnosti, první jako předpokládané trvalejší vnitřní dispozice, druhé jako charakteristiky vnějších projevů osobnosti, které se, jak bylo zjištěno, dají ve motiv vyspělých jazycích vyjádřit několika tisíci slov. J. P. Guilford (1959) uvádí, že „vlastnost je každý I R. B. Cattell (1950) v tomto smyslu rozlišuje tzv. pra­ rozlišitelný, relativně setrvávající způsob chování, I menné rysy (vlastnosti, vnitřní dispozice) a povrchové jímž se individuum liší od jiného“, a že „chování je I rysy (vyjadřující vnější projevy osobnosti). Není však pozorováno, vlastnosti jsou z chování vysuzovány“, I zcela jasné, která charakteristika může být označena což tedy může znamenat pojetí vlastností jako abstrakt I jako vlastnost-dispozice a která jako povrchový rys. i jako illat. Chápeme-li nyní vlastnosti jako skutečné I Vlastnost jako dispozice se může projevovat různě determinanty (faktory), je nutné vysvětlit jejich psy- I (např. podřídivost jako uctivost, ochota ke spolupráci, chologickou podstatu. Je jí nějaká psychická, psycho- I poslušnost, smířlivost, ostýchavost, ústupnost atd.), přičemž není snadné určit, co je vlastnost-dispozice fyzická či neuropsychická struktura? Chování není I a co jen povrchový rys (např. podřídivost, poslušnost); mechanická reakce a má vždy situační aspekt. Proto I je však zřejmé, že tu jde o určitou obecnější tendenci, v něm musí intervenovat vztah individua k situaci I která se v různých situacích projevuje různě. Podle a ten musí být nějak zahrnut i v konceptu psychické I C. F. Graumanna (1960) existují v podstatě dvě různá vlastnosti. To vyjadřuje vztahová teorie psychických I pojetí psychických vlastností osobnosti: 1. Vlastnos­ vlastností, kterou podal německý klinický psycholog I ti jsou abstrakta z pozorovaných projevů chování, jsou G. Witzlak (1977). Analyzuje nejprve hypotézy o psy- 1 to deskriptivní termíny vyjadřující to, co bylo pozoro­ chologické podstatě vlastností osobnosti: 1. Hypotéza I váno, přičemž to, co bylo v pozorovaném podstatné, je identity říká, že „psychické vlastnosti jsou vlastnosti I vyabstrahováno a zobecněno (např. za agresivního je chování“, tj. vlastnosti jsou identické s chováním, I označován člověk, u něhož bylo vícekrát v různých si­ resp. jsou na ně redukovány, takže psychické vlastnos- I tuacích pozorováno, že se chová útočně). 2. Vlastnos­ ti osobnosti jsou prostě asociace S - R (situace - reak- i ti jsou „illata“ (od latinského slovesa inferre, vnášet, ce), tedy zvyky, a vyjadřují pravděpodobnost reakce I vkládat), poukazují na nějaké dispozice ležící za nimi, osoby na určitou situaci (to je pozice behaviorismu). I jsou to nějaké ontické entity, vnitřní psychofyzické 2. Hypotéza abstrakce říká, že „psychické vlastnosti 1 dispozice, vnitřní determinanty chování atd. V prvním jsou abstrakce ze způsobů chování, tzn. generalizova- 1 případě je psychická vlastnost chápána jako deskrip­ né pravděpodobnosti reakce“; abstrakce se zde vzta- I tivní, ve druhém jako explanační (vysvětlující) termín. huje na společné komponenty mnoha konkrétních

180

I í 1

ř< v

j

p k

jv

z

í ř j; í

s h y tedy stálým dencím ychické enci renacích). li metotů (defii ukaza: nízkou egoriích nzistenčinnoskonech, atletice izistenci , kterým lektuální u konzionfreed, determi: lidé vya mnoha ích akcí, ;ž diskri-

1 I 1 I I I

1 I 1 1 I I | i I I | I I 1 | I 1 | I 1 | 1 1 1 | j 1 i

j j

í minačním učením, které ovlivňuje ostatní formy cho­ vání, takové, jako úzkost a kognitivní vyhýbání se“ (W. Mischel, 1981). O. Kolaříková (1986) uvádí: „Je I očividné, že sotva můžeme počítat u Udí se způsoby | chování zobecněnými do té míry, že by docházelo I k jejich uplatňování za všech okolností. PravděpodobI nější je stabilita způsobů chování v určitých situa| cích.“ V úvahách o konzistenci se opomíjí aspekt I smyslu chování, který je dán motivy, a s tím souviseI jící skutečnost, že v různých situacích se člověk snaží I dosáhnout téhož cíle různými prostředky, které určuje I jeho interpretace situace, jakož i očekávané důsledky I chování a další činitelé. Proto, jak uvádí Mischel, praI videlnost chování je určována pravidelností vnějších

kem narůstá poněkud konzistence morálního chování, ale ukázalo se také, že existují pouze specifické proje­ vy nečestnosti, nikoli nečestnost jako obecný rys osobnosti. Dětem bylo umožněno podvádět, lhát a krást, avšak děti, které lhaly, ne vždy také podvádě­ ly atd. Autoři tohoto výzkumu H. Hartshorne a M. A. May (1928) uzavřeli, že obecná vlastnost „ne­ čestnost“ neexistuje; např. korelace mezi kradením a lhaním byla velmi nízká, jen +0,13, a chování dětí vůbec vykazovalo spíše specifické zvyky. Celé pojetí výzkumu a jeho výsledky napadl G. W. Allport (1937). Výše uvedená korelace se týkala kradení min­ cí a zapírání vlastních podvodů a podle Allporta je zřejmé, že obojí nekoreluje (resp. jen nízko), neboť

Proměnné osobnosti (H. Mogel, 1985, upraveno podle W. Mischela, 1973) Proměnná

Charakteristika

Funkce

1. kognitivní kompetence a kon­ struktivní behaviorální kompe­ tence

znalost pravidel kontaktu s jinými osobami, stra­ tegie řešení problémů, pojetí sebe sama, „pojetí cizího“, pojetí prostředí, motorické schopnosti

získané v procesu vývoje a sociálního učení, úče­ lem je konstruktivní myšlení a vytvoření přimě­ řených způsobů chování, usnadnění procesů zpracování informací

2. strategie kódování a osobní konstrukty

interindividuálné odlišný způsob příjmu, zpraco­ vání a uspořádání informací, klasifikace, hodno­ cení a vysvětlování chování

procesy kódování a symbolizování, organizace informací k zlepšení situační orientace (jen malá situačně specifická variabilita)

3. očekávání: 1. o důsledcích chování, 2. o důsledcích stimu­ lace

1. způsoby chování s anticipovanými osobními příznivými důsledky jsou pro specifickou situaci vybírány z možných alternativ chování; 2. nauče­ né asociace mezi znaky a symboly chování a s ni­ mi souvisejícími očekávanými výsledky chování (mimo jiné „typické“ způsoby chování pro speci­ fické situace)

1. slouží individuálně efektivním regulovatelným interakcím individuum-prostředí a rychlým re­ konstrukcím způsobů chování, jsou-li situačně účelné; 2. slouží orientaci v sociálním kontaktu (výrazové znaky mimiky, gestiky, „řeči těla“) a vstupují jako individuální předpojetí do situace (subjektivně ji předstrukturují)

4. subjektivní hodnocení

individuální hodnocení výsledku chování, který byl očekáván

slouží individuálnímu orientování na zcela určitý, individuálně specifický předmět a usnadňuje „poznatelnost“ individua

5. autoregulující systémy a plá­

osoby disponují individuálními normami a pra­ vidly pro egocentrické konsekvence, když dosa­ hují, nebo nedosahují vlastních cílů (pravidla a kontingence, plány, strategie)

autoregulované důsledky chování slouží indivi­ duálním selekcím situací, přetváření a ovlivňová­ ní prostředí, a tím změně prostředí a sebe sama prostřednictvím kognitivního restrukturování, tzn. celkové organizaci chovám

ny

[ okolností, subjektivně interpretovaných. Dále je tu [ problém existence obecných vlastností, který byl zkoumán již dávno u školních dětí jako problém exis­ tence vlastnosti nazvané „čestnost - nečestnost“ („ho1 nesty - dishonesty“). Zjistilo se, že s přibývajícím vě­

každý z uvedených činů je spojen s jinými vlastnost­ mi; např. kradení může souviset s komplexem méněcennosti, u jiného dítěte s vychloubačností, zatímco lhaní s úzkostností, s potřebou moci atd. Každé dítě se chovalo tak, jak se chovalo, protože mělo „hlubokou,

183

Osobnost - psychické vlastnosti charakteristickou vlastnost“, nikoli proto, že by mělo s charakterem. Rozlišuje tedy dvě třídy psychických „specifický zvyk“, a také ovšem proto, že se tu uplat­ vlastností osobnosti: schopnosti a charakter. Naproti ňovaly různé motivy (určité dítě má motiv ke lhaní, tomu J. P. Guilford (1959) kromě vlastností morfoloale nikoli ke krádeži). Allport vytkl tomuto výzkumu gických a fyziologických shledává v osobnosti pět tříd také používání „etických pojmů“ místo „přirozených psychických vlastností: potřeby, schopnosti („aptitu­ vlastností“, což zejména u dětí vede ke komplikacím. des“), temperament, postoje a zájmy. J. Štefanoviě Později Allport (1963) ještě zpřesnil své pojetí obec­ (1974) rozlišuje následujících pět tříd psychických ných vlastností a vytkl psychologům, že dávají před­ vlastností osobnosti: aktivačně motivační, vztahově nost termínům dimenze, faktory a proměnné, místo postojové, výkonové (kam řadí schopnosti, návyky, aby mluvili o vlastnostech. Empiricky jsou obecné ale také instinkty), seberegulační (volní vlastnosti, vlastnosti etablovány, když se pomocí testů osobnosti svědomí a další) a dynamické (temperament). Jedno­ nebo jiných indikátorů ukáže, že „lidé po delší dobu duchou, ale pregnantní klasifikaci osobnostních psy­ reagují konzistentně a s charakteristickou intenzitou“, chických vlastností podal H. J. Eysenck (1960): kromě avšak obecné vlastnosti jsou zaměňovány s typy; vlastností fyzických rozlišuje charakter („systém kotypickými obecnými vlastnostmi jsou dominan- nativního chování“, vůle), temperament („afektivní ce-submisivita (panovačnost-podřídivost), dalšími chování“, emoce) a intelekt („kognitivní chování“, in­ pak radikalismus, bázlivost, potřeba výkonu, hrabi­ teligence). Jednotné třídění je velmi obtížné nejen pro vost (hamižnost, touha po penězích). Do určité míry různá východiska, která jsou při třídění uplatňována, jsou obecné vlastnosti artefakty našich metod, které ale také pro velmi odlišná pojetí základních pojmů, ji­ vtěsnávají individuální lidi do kategorií, nicméně miž jsou kategorie psychických vlastností osobnosti obecné vlastnosti existují a fungují jako leitmotivy vyjadřovány (např. charakter, temperament, inteligen­ a integrativní faktory osobnosti. Charakteristickým ce atd.). Rubinštejnovo hledisko je nepochybně zjed­ příkladem je výchovou vypěstovaná čestnost projevu­ nodušené: do kategorie vymezené hlediskem „co člo­ jící se důsledně čestným chováním, tj. odmítáním věk může“ patří nejen schopnosti, ale i temperament všech nečestných způsobů chování v situacích, kdy je (ovlivňující např. sílu a rychlost pohybů, ale i hloubku dáno dilema jednat čestně, nebo nečestně. G. D. Dudy- a trvalost prožívání) a v jistém smyslu i fenomény cha (1936) zkoumal vlastnost dochvilnosti („punctua­ související se zaměřením, např. zábrany a tzv. volní lity“) u studentů, projevující se včasným příchodem na vlastnosti vůbec (vytrvalost, rozhodnost atd.). Velmi schůze, shromáždění, košíkovou atd. Tendence přichá­ problematické je chápání charakteru: buď je chápán ja­ zet včas, nebo pozdě byla slabá a existence obecné ko složka osobnosti, nebo jako určitý pohled na osob­ vlastnosti dochvilnosti byla tedy zpochybněna. Avšak nost jako celek (—> Charakter). V. Tardy (1964) na­ 20 % studentů s extrémními hodnotami včasného značil, že je zásadně nutné rozlišovat schopnosti a opožděného příchodu, a zejména pak včasného pří­ a motivační vlastnosti a dále je dělit na ty, které urču­ chodu, vykazovalo velmi konzistentní dochvilnost, jí směr, a ty, které určují energetické aspekty chování, která se projevovala i v dalších situacích (včasné vra­ tj. temperament. Pak bychom tedy dostali tyto základ­ cení vypůjčených knih atd.). Problém univerzálnosti ní kategorie psychických vlastností osobnosti: psychických vlastností osobnosti vystupuje jako pro­ 1. schopnosti, 2. temperament a 3. motivy a jejich blém transkulturální existence určité vlastnosti či se vlastnosti. Podrobněji se o nich pojednává v přísluš­ objevuje jen v rámci určité kultury nebo populace. ných heslech. V rámci těchto kategorií vystupují urči­ Klasifikace psychických vlastností osobnosti. té specifické koncepty, jako např. inteligence (intelekt) Jednotliví autoři podávají různá třídění podle různých v rámci kategorie schopností. Vztahy mezi vlastnostmi osobnosti. V těchto vzta­ východisek. S. L. Rubinštejn (1967) vychází ze dvou otázek: „co člověk chce“ a „co člověk může“; v prv­ zích je třeba uplatňovat dvě hlediska: 1. vztah psychic­ ním případě jde o hledisko zaměřenosti, ve druhém kých a fyzických vlastností osobnosti a 2. vztahy me­ o hledisko schopností. Zaměřenost vyjadřuje to, co má zi psychickými vlastnostmi osobnosti. H. J. Eysenck pro člověka význam, a proto ji Rubinštejn ztotožňuje (1945, 1950) a jiní činili pokusy prokázat určité vzta­

184

hy n n E 1í E n P ii

g u z a n j’ F z ji í

j

< i 1 1 1

1

1

Osobnost - struktura

ických íaproti orfolopět tříd .aptitu:anovič ických tahově lávyky, stnosti, Jednobh psykromě ém ko­ lektivní ní“,injen pro íována, jmů,jiobnosti teligeniě zjed,co člosrament doubku lomény f. volní . Velmi ípánjaa osob64) naopnosti ré určuhování, základbnosti: a jejich přísluš­ ejí určintelekt)

to vztajsychicdiy melysenck té vzta-

I I I I ■ I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I I । I I | | I I I | [ I | I | I

hy mezi některými psychickými a tělesnými vlast­ nostmi, např. šířkou ramen a některými temperamentovými rysy, ale získali jen velmi nízké korelace. E. Kretschmer se pokusil na vztazích mezi stavbou těla a rysy charakteru vybudovat celou typologii ( Typologie osobnosti). K tématu struktury osobnosti patří ještě třídění osobnostních dispozic (-> Osobnost - psychické vlastnosti). Vrstvy osobnosti. Idea vrstvení v osobnosti sah£ až k Platonovi a nevyjadřuje staticky geologické pojetí

g' g d f< E d c b s d k a P z E E

í j

Osobnost - struktura

jejich tnž se vlastco je i (ktelidské

I । I I I 1

vrstvení jako prostého ukládání geologicky mladších vrstev na vrstvy starší, nýbrž empiricky prokazatelný fakt psychologicky pojatých funkčních vrstev. Genetícky starší funkční vrstvy (pudy) ustupují vývojem do pozadí a jsou funkčně překrývány vrstvami mladšími (volní jednání), což se uskutečňuje jak v rovině fylo-

ta) a projevuje se tzv. vývojově vyššími psychickými funkcemi, jako jsou abstraktní pojmové myšlení, vyš­ ší city etické a intelektuální, a zejména pak jakousi syntézou těchto vyšších funkcí, projevující se volní re­ gulací jednání. Znakem činnosti nižší úrovně je me­ chanismus a stereotypie, znakem vyšší úrovně je plas-

Fenomenologické rozdíly ve vrstvách osobnosti (H. Thomae, 1951) označení vrstvy

hlubinná osoba pathopsýché endothymní základ Freudovo „Id“

kortikální osoba „poiopsýché“ duševní nadstavba Freudovo „Ego“, resp.„Superego“

styl prožívání

obsáhlá plnost časový rozsah rytmický průběh nevědomí, plnost prožívání patický akcent intimita ve vztahu k světu a člověku, blízkost k věcem

bodové zhuštěni bezčasovost aktů taktové césury vědomí, bdělost akcent aktivity distance mezi světem a jedincem, subjektem a objektem

styl chování

v sobě uzavřené funkční okruhy bezprostřednost reakce a hbitý průběh učení vtiskáváním celých okruhů zážitků převládají zaokrouhlené pohyby

mezera mezi plánem a provedením plánování reflexe učení vtiskáváním obsahů a relací převládají přímočaré, zacílené pohyby

adjá“

ívota ická

. vrstva­ . Balcar, ímatřejodánve 1 tématu nostních

isah^až tó pojetí

I I I I I I I í I I I | j I I

genetické, tak i ontogenetické. Fylogeneticky i ontogeneticky se tedy člověk měnil a mění z bytosti ovládané pudy v bytost ovládající se svou vůlí. Ideu funkčního vrstvení psychiky propracoval zejména E. Rothacker (1938, 1965), ale je vyjádřena i v řadě dalších prací, výrazně také v teorii S. Freuda, a dokonce i I. P. Pavlova (kotové a podkorové funkce). Jak již bylo poznamenáno, už Platon rozlišoval nižší a vyšší složky duše, žádostivou a rozumnou, mezi nimiž je duše vznětlivá. Ve 20. století se idea vrstvení psychických funkcí, oproštěná od etických hledisek, jež na ně aplikoval Platon, objevuje i v neurofyziologii a jsou pro ni přinášeny také empirické důkazy. Z neurofyáologie jsou známy dvě úrovně činnosti mozku (L. Edinger, 1909, P. D. MacLean, 1960). Vývojově

I I I I I I I

nižší je vázána na tzv. starý mozek, tj. na činnost podkorových struktur, zejména mozkového kmene (tzv. ještěří mozek MacLeana), a projevuje se především vrozenými reflexy, fyziologickými potřebami (pudy) a afekty. Vývojově vyšší úroveň je vázána na činnost nového mozku, tj. mozkové kůry, která se ob­ jevuje až u savců (u ryb a ptáků je ještě málo vyvinu-

ticita a diferenciace (L. Koláříková, 1949). F. Kraus (1919) v tomto smyslu rozlišil tzv. hlubinnou a kortikální osobu: První je projevem v hloubce mozku ulo­ žených struktur, podkoří, druhá je projevem činnosti mozkové kůry; první, zjednodušeně řečeno, je pudově afektivní, iracionální, druhá rozumově volní, racionál­ ní. Toto základní rozlišení se uchovalo dodnes. Vývojově starším a mladším vrstvám jsou přisuzo­ vány ještě další vlastnosti a rozdíly (např. nevědo­ mí-vědomí, animalita-společenskost atd.). Teorie vrs­ tev osobnosti má, jak již bylo naznačeno, určitou oporu v neuroanatomii a neurofyziologii lidského mozku, ale existují i empirické důkazy pro vrstvení psychických funkcí, které souvisejí s neuroanatomickými a neurofyziologickými hledisky. Obecně pla­ tí, že dojde-li k funkčnímu vysazení vývojově vyšší, kortikální vrstvy v regulaci chovám (např. útlumem v mimořádných situacích, poškozením chorobně pro­ bíhajícím procesem apod.), regulace chování se ujímá vrstva vývojově nižší, starší. Jestliže tedy přestává fungovat vrstva opírající se o individuální zkušenost, ujímá se funkce vrstva opírající se ve své činnosti

187

Osobnost - struktura o zkušenost druhu, anebo ještě jinak řečeno, selže-li vědomé rozhodování, ujímá se řízení činnosti opět in­ stinkt. Příkladem je instinktivní panické chovám v si­ tuacích hromadného ohrožení života (hořící kino, po­ tápějící se loď apod ): „Bezvýchodnou“ situaci má řešit nadprodukce pohybů tak, aby některý z nich ná­ hodně vedl k cíli - příroda pracuje podle zákona prav­ děpodobnosti, avšak je to archaický instinktivní me­ chanismus vyvinutý pro přírodní situace, a proto se v civilizačních podmínkách příliš neuplatní a projevu­ je se spíše jako chaotické chování. Jiným příkladem je chování osob se senilní demencí, u nichž došlo ke sklerotické destrukci mozkové kůry: Vrozené reflexy, jako např. sací, vybavované v raném dětství podráždě­ ním rtů, se brzy podmiňují na situaci kojení a po jeho skončení mizí, takže je není možné původními podně­ ty vyvolat; avšak u výše uvedených postižených osob lze opět stimulací rtů vyvolat sací reflex. Je to typický příklad „ústupu“ reflexní funkce a jejího „znovuvystoupení“ v podmínkách, kdy vývojově vyšší funk­ ční struktura byla poškozena. Zkušenost člověka je dvojí, fylogenetická (instinkty) a ontogenetická (uče­ ní), a je integrována na různých úrovních činnosti mozku, z nichž se osobnost jeví jako dvoupólová struktura reprezentovaná funkcemi starého a nového mozku, pudy a vůlí. Poznatky o architektonické stav­ bě mozku podporují tedy ideu vrstvení psychických funkcí; „ukazuje se, že vrstvení mozku, které můžeme hrubě charakterizovat jako starý a nový mozek, se vy­ tváří teprve v průběhu fylogenetického vývoje“ (F. J. Mathey, 1960). Reflexní a instinktivní funkce vá­ zané na struktury starého mozku ustupují v průběhu ontogeneze do pozadí, ale nezanikají; i když později je funkčně dominantní činnost mozkové kůry, instinkty zůstávají ve funkční pohotovosti. U novorozence lze pozorovat různé atavistické reflexy (Moorův, Ro­ binsonův, Babinského), které se později ztrácejí, ale pudové tendence vyjádřené systémy vrozených refle­ xů jsou podmiňovány a vystupují v nových souvislos­ tech (např. hlad a jeho uspokojování, strach a jeho no­ vé zdroje apod.). K. Strunz (1943) upozorňuje na to, že v patologických případech dochází nejprve k rozpa­ du kontrolních funkcí jáství, které jsou vývojově nejvyšší a jako takové i funkcí mozkové kůry, a k funk­ ční dominanci instinktů a afektů, dále je postižena řeč a motorické funkce, nejdéle vzdorují vitální funkce.

188

Také u osob v situacích extrémní deprivace dochází 1 nejprve k rozkladu duchovních zájmů a do popředí vy-1 stupuje tělesně vitální aspekt života (H. Griese, 1957); 1 autor tyto jevy pozoroval jako projevy úpadku osob- ’ nosti u válečných zajatců v zajateckých táborech. Kro­ mě poznatků psychopatologických podporují teorii psychických vrstev osobnosti i poznatky ze srovnáva­ cí psychologie etnografické. Její čelný představitel H. Werner (1959) srovnával osobnost dítěte, příslušní­ ka přírodně žijícího národa a abnormálního jedince a dospěl k pojetí hlubinné osoby: zatímco dítě a primi­ tiv nemají dosud vyvinuté abstraktní logické myšlení

vědomí

EGO

předvědomí

I

:
jen du­ sám jemžicích atečnosicipiálně cí Evroírodního pochopit ilní jsme omu ov­ d pochoisponuje sti, které ktivace. losti poi (1933), mických,

organických a duchovních vrstev bytí, které se na sebe vrství v uvedeném pořadí. Podobně K. Jaspers (1947) rozlišuje anorganickou, organickou, duševní a duchovní vrstvu skutečnosti. Podle Hartmanna je charakter vrstvení světa patrný již z povrchního pohle­ du: „Organický život spočívá na fyzicko-materiálním, ten je překlenut duševním bytím, které opět podkládá duchovní bytí... Každá vrstva má své vlastní principy, zákony nebo kategorie... Ve vrstevnaté výstavbě svě­ ta je vždy vyšší vrstva nesena nižší.“ Vyšší je vždy zá­ vislé na nižším: bez materiální přírody neexistuje život, bez života není vědomí a bez vědomí není duchovní svět; vyšší kategorie nemohou skladbu nižších proni­ kat, nýbrž jen transformovat nebo „přestavovat“, a v jistém smyslu jsou tedy vždy nižší vrstvy auto­ nomní (R. Thiele, 1940). Také introspektivní aspekt problému poukazuje na to, že osobnost není zcela jednotná organizace, když člověk prožívá své vnitřní protiklady, např. ve formě vnitřního boje proti pudové tendenci. Prožitková dichotomie (skutečnost-fantazie, rozum-cit, pud-vůle) je základním znakem duševního života člo­ věka a básnicky působivě ji vyjádřil J. W. Goethe, je­ hož Faust o sobě říká: „Dvé duší mně, ach, v hrudi přebývá / a od sebe se touží odervati; / ta jedna, lačná chapadla jež má, / drží se, chtíčem rozdychtěna, svě­ ta; / ta druhá rve z pout hmoty křídla svá / a k božským otcům v prostor vzlétá.“ Prožívání vnitřních konfliktů je často prožíváním rozporných tendencí pramenících z různých vrstev osobnosti; existence vnitřních zábran svědčí o intrapsychické dynamice protikladných sil, které pramení z různých vrstev, nikoli jen z protiklad­ ných osobních zkušeností. Jde tu o konflikt lidské ani­ mality a lidské humanity, nikoli o konflikt ontogene­ ticky souřadných motivů. Jako introspektivní aspekt problému to však není obecně platný důkaz existence vrstev. „Lidskému chování tak, jak jako celek fakticky probíhá, je třeba rozumět jen tím, že bude podloženo vývojově historickým učením o vrstvách a centrech celku osobnosti. Neboť hlubinná osoba, z níž žije dítě, není beze zbytku přeměněna v kortikální osobu; není touto ani nahrazena, nýbrž překryta... lidská jednání jako projevy celku osobnosti jsou v její zvláštnosti po­ chopitelná jen jako projevy vrstev osobnosti. Učení o vrstvách duše samé je klíč k porozumění praktické­ mu lidskému chování“ (E. Rothacker, 1965). Citovaný

autor pak razil pojmy jako „život v nás“, „dítě v nás“, „zvíře v nás“, jimiž chtěl ilustrovat podíl vitality, rané zkušenosti a animality v duševním životě člověka, či­ li to, co má dospělý psychologicky společného se svým organismem, se svou animalitou a se svým dětstvím. V přehledu jde tedy o funkční komplementa­ ritu a za jistých okolností i konfliktnost dvou základ­ ních složek osobnosti: složky

psychologie

antropologie

neuroanatomie

vývojově nižší

instinkty

animalita

podkoři

vývojově vyšší

vůle

společenskost

mozková kůra

Funkce vývojově původních, nižších vrstev osob­ nosti chápaných jako komplex určitých funkcí - teorie vrstev je teorie funkcionalistická - je souborně ozna­ čována jako tzv. hlubinná osoba („Tiefenperson“ - pojem razil F. Kraus, 1919,1925), resp. hlubinně du­ ševní osoba (E. Rothacker, 1938). R. Heiss (1956, 1964) hovoří o „dvojí osobnosti“ ve výše uvedeném smyslu a uvádí: „Úplná osobnost vykazuje vedle své vědomé organizace, která se projevuje ve vědomém myšlení, prožívání a chtění, nevědomou formu organi­ zace, která vystupuje ve tvaru automatismů, mecha­ nismů, neúmyslných a nevědomých způsobů chování a zážitků. Proti této plné osobnosti stojí potom jiné formy osobnosti. Projevují se buď ve stavech, ve kte­ rých vědomá forma organizace ustupuje, nebo také ve vývojových formách, které jako raná stadia předchá­ zejí plné osobnosti.“ Heiss pak formuloval dva organi­ zační principy uplatňující se ve výstavbě hlubinné osoby: 1. princip výstavby vrstev (nižší vrstvy nesou a determinují vrstvy vyšší), 2. princip formování vrs­ tev (funkce hlubších vrstev jsou formovány nadřaze­ nými funkcemi). V podstatě se tu, podle Heisse, uplat­ ňují energeticko-dynamické faktory hlubinné osoby (pudy a afekty) a hlubinně psychické funkce (zejména obranné, jako jsou např. potlačení a projekce). Za zá­ kladní fenomény pokládá Heiss neúmyslnou paměť, hlubinné obrazové vědomí (sny, fantazie, halucinace) a kontrolní aparát super-ega (osobní morálky). Již z tohoto výčtu je patrné, že pojem hlubinná osoba se

189

Osobnost - struktura

a

> ó oa -s

as

as z

.s,-? -a

s

a

a a

s

190

geneticky je determinováno nejen katathymní utváře­ ní obrazů (aglutinace), ale také psychomotilita, která se v situacích zátěže vrací ke starším výrazovým for­ mám, jako jsou rytmické pohyby, pohybová bouře (panika, hysterický záchvat) a další. (Hysterii nepo­ kládá Kretschmer za neurózu, nýbrž za instinktivní re­ akci.) U hypobulních mechanismů jde o „přeložení“ vývojově vyšší úrovně „zkoušení“ zvnitřku navenek, tj. představy řešení situace tu nahrazuje pohybové „ře­ šení“. Je-li „dospělý kulturní člověk“ náhle vystaven nadměrným podnětům, dojde u něho k útlumu fyloge­ neticky vyšší funkční vrstvy a řízení pohybového apa­ rátu přebírá nejbližší nižší vrstva, uvádí Kretschmer, a formuluje tak základní princip aktivace a realizace hypobulních mechanismů. Objevuje se nadprodukce pudových zkušebních pohybů namísto klidného roz­ važování. To je případ paniky vyvolané strachem, jak se ukazuje při náhlých katastrofách, zemětřeseních, požárech divadel apod. Je to slepé hemžení Udí podob­ né hemžení nálevníků v přehřáté vodě. Současně je aktivován celý aparát vegetativních funkcí a vše, co je na těle pohyblivé (objevují se rytmické pohyby, třese­ ní, klonické křeče a také projevy silné stimulace srdce, vyměšovacích orgánů, zažívacího aparátu). Namísto úmyslné, uvážené motoriky a intelektuálně řízeného chování se řízení ujímá „hlubinná osoba prostřednic­ tvím na sebe navazujících šablon“. Podobné projevy vystupují v náboženských extázích a v hysterických záchvatech u nervově labilních povah, které jsou vy­ volávány i malými každodenními afekty. Tyto hyste­ rické záchvaty jsou podle Kretschmera „nejkrásněj­ ším příkladem atavistické pohybové bouře“: vedle bohatých rytmických prvků (třesení, křečovité pohy­ by) je tu nadmíra obranných pohybů. Hysterický zá­ chvat má v sobě „něco objektivně teleologického“, je to účelová obranná reakce. Hysterická osoba se nachá­ zí v nějaké nepříjemné situaci a snaží se z ní dostat ven. Např. žena je nešťastně vdaná a soužití s manže­ lem je pro ni nesnesitelné, na svou situaci však nerea­ guje úvahou o účelném řešení své situace, v níž by analyzovala možné alternativy a posléze realizaci to­ hoto řešení (rozvod, smíření atd.); je-E nervově labil­ ní a duševně nevyzrálá, nedostane se k promýšlení své situace, ale budou se v ní hromadit afekty a stoupat vnitřní napětí, až se posléze dostaví bouře motorické­ ho vybití, podobně jako u vystrašeného ptáka polape-

1 .g

významově nevyčerpává komplexem fylogeneticky přeformovaných mechanismů. Jiní autoři sem zahrnují ještě další fenomény, zejména tzv. psychické automatismy (P. Janet, 1889, C. G. Jung, 1902, W. McDou­ gall, 1926, M. Dessoir, 1931, H. Bender, 1936, a další). Th. Ribot (1914) a po něm H. Bender (1936) zdůraz­ nili, že tyto psychické mechanismy je nutné odlišit od automatických pohybů, jako je např. dýchání nebo peristaltika, dále od reflexů a posléze od výcvikem me­ chanizovaných pohybů, jako je např. pletení, neboť jde o druhy chování, které v okamžiku provádění nejsou vědomé. Patří mezi ně především jevy označované ja­ ko médijní, resp. okultní, jako jsou automatické psaní, mluvení a „zření v krystalu“ (vize vyvolávané koncen­ trací na určité objekty, které byly používány k věště­ ní). „Mohou v nás probíhat velmi komplikované, uspořádané procesy, o nichž my sami nic nevíme, ale které přesto mohou mít podobné účinky jako vědomé vnímání, vzpomínání, myšlení, fantazie“ (H. Schjelderup, 1964). Ačkoli byly spojovány s okultismem, jsou to jevy spontánně vystupující jako nevědomé mecha­ nismy, které mohou být aktivovány v hypnoanalýze. V kombinaci hypnóza - automatické psaní - zření v krystalu mohou sloužit k vyvolání potlačených vzpomínek, a mít tak psychodiagnostický a psychote­ rapeutický efekt, jak prokázal L. R. Wolberg (1945). Fenomény vázané na hlubinnou osobu ukazují, že du­ ševní život osobnosti se zdaleka nevyčerpává v rámci tzv. ego-vztažných systémů, resp. vědomé regulace chování a prožívání. Hlubinnými mechanismy se za­ býval také E. Kretschmer (1963), který je připisuje tzv. sféře (pojem, který používá místo pojmu nevědo­ mí), jíž označuje oblast „periferie pole vědomí“; je to oblast obrazových aglutinací a afektů, v níž jsou ab­ strakta (jako např. láska, smrt apod.) nahrazována „sférickými obrazovými elementy“ a akty. Objevují se zde především tzv. hyponoické mechanismy, které se uplatňují v tvorbě snů, kdy během spánku dochází k uvolnění duševního dění právě tak, jako se uvolňuje muskulatura, a kdy dochází k volnému toku představ (obrazů) zbavených kontroly logického uspořádám; projevuje se to aglutinací těchto obrazů, které tak zí­ skávají symbolickou formu, a jde v podstatě o proces volného asociování představ ve formě „asyntaktických aglutinací“. Ke „sférickým fenoménům“ počítá Kretschmer dále tzv. hypobulní mechanismy: Fylo­

Osobnost - struktura utvářet, která on forbouře i nepoivní reložení“ ivenek, >vé „řeystaven fylogeho apaschmer, jalizace rodukce iho roztem, jak eseních, i podobíasně je še, co je iy, třese:e srdce, Namísto řízeného střednicprojevy

etických jsou vyo hystejkrásnějvedle té pohyrický zákého“, je se nachání dostat s manžeaknereav níž by lizaci toavě labilřšlení své a stoupat lotorickéa polape-

9 9 9 1 1 1 ■ 1 ■ 1 1 1 1 1 1 1

I 1 1 | | 1 1

1 |

1 1

I 1 1 | | I j I | 1 | 1 I I j | j ।

ného v uzavřeném prostoru. Tato pohybová bouře je mim jako tzv. hříšné či nemorální představy, myšlen­ interpretována dvojím rozdílným účelovým způso­ ky, pocity). Potlačené psychické obsahy však vyvíjejí bem: slouží buď k náhodnému nalezení účelného po­ v nevědomí dynamický vliv, tj. determinují chování hybu (analogie metody pokusu a omylu), nebo k účel­ a pronikají do vědomí v zahalené, tj. symbolické po­ nému odreagování afektem vyvolaného vnitřního době (např. bezcílné bloudění, slídění apod. mohou napětí. Účelnost hysterického záchvatu spočívá také být reakcemi na potlačené sexuální impulzy, potlače­ v působení na okolí, má např. vyvolat soucit, vylekat; ná agresivita se může projevit zálibou v okopávání za­ obecně je to určitá forma citového vydírání a nátlaku, hrádky). Potlačování má zabránit vzniku úzkosti a po­ ovšem nevědomá. Za další hysterický obranný mecha­ citům viny. Na snech, chybných úkonech (přeřeknutí, nismus pokládá Kretschmer „stavění se mrtvým“ přehmátnutí, zapomenutí), pocitech závisti a dalších („Todtstellreflex“), charakteristické zejména pro cho­ jevech se vykazuje, že potlačená přání existují dále vání hmyzu a projevující se stuporem (ztuhnutím) a směřují k návratu (S. Elhardt, 1986). Dalším obran­ a necitlivostí. Podle Kretschmera vykazuje přechod od ným mechanismem je introjekce (termín zavedl psy­ jednoduchého skrytí se, např. zastrčením těla mezi ka­ choanalytik S. Ferenczi, 1910), která může být již meny, zahrabáním se do písku, k mimikry (změna bar­ symptomem neurotického prožívám. Je to „nasátí ci­ vy povrchu těla apod.) a ke katalepsii. Strnulost vystu­ zích objektů“, jejich jakési „pohlcení“, identifikace puje u některých druhů zvířat také v souvislosti s nimi. Podle S. Freuda já pohlcuje objekty, které jsou s rozmnožováním (ustrnutí samičky při náhlé fixaci zdrojem slasti; Heiss charakterizuje introjekci jako jejího těla samečkem). Podle Kretschmera (1944) převzetí vnější funkce jako vnitřní a uvádí příklad, í Jiysterická reakce se chová k normální lidské reakci který publikoval Freud: dítě po ztrátě oblíbené kočič­ ; jako instinkt k intelektu“ a hysterické hyperkinéze ma­ ky se samo začne chovat jako kočka; odmítá jíst u sto­ i jí relativní biologický účel. lu, leze po čtyřech, mňouká atd. Důležitá je však intro­ ; Podle R. Heisse (1964) existují hlubinně duševní jekce otcovské nebo rodičovské autority, neboť jde i funkce obrany, mezi něž patří zejména negativismy, o východisko formování osobní morálky (super-ega). j potlačení, introjekce a projekce. Smyslem této obrany Podle Heisse introjekce jako hlubinně psychické obra­ [ je odstranění vnitřních konfliktů, tedy v podstatě re­ zy provází jedince celý život: dívka při volbě manžela j dukce vnitřního napětí, a obrana sama se uskutečňuje hledá typ podobající se otci, muž hledá v ženách obraz [ prostřednictvím vrozených nevědomých mechanismů, matky. Za základní formy introjekce pokládá Heiss ta­ i Hlubinná osoba v tomto smyslu reprezentuje jakési ké archetypy a cituje C. G. Junga (1946): „Všechny nevědomé já. U dítěte se objevuje několik forem nega- nejsilnější ideje a představy lidstva směřují k archetyí tivismu, přičemž tento dětský negativismus se podle pům.“ Dalším mechanismem je projekce, promítnutí l K. Bůhlera (1930) objevuje jako obranná reakce již psychického procesu navenek (—> Projekce). Např. I počátkem 2. měsíce jeho věku, zejména ve formě syn promítá nepřátelské pocity vůči vlastnímu otci na I úzkostného ustrnutí, ale také živých obranných pohy- něho, takže místo „já otce nenávidím“ získává pocit I bů a křiku. Později, v období mezi 2.-3. rokem věku, „on mne nenávidí“, a tím se zbavuje pocitů viny a úz­ I je to dětský vzdor, který podle některých autorů sou- kosti. Existují různé druhy psychické projekce (ve hře, | visí s objevením já, s jeho obranou a experimentová- ve snech a také tzv. bdělé projekce, které stojí pod I ním s tímto já (sebeprosazování). Paradoxní reakcí je kontrolou vědomí a bývají zdrojem tvořivosti: dlouho I tzv. negativní identifikace, kterou Heiss ilustruje na předtím, než bylo vynalezeno letadlo, existovaly pro­ I případě dítěte říkajícího si: „Dobře tátovi, že mi mrz- jekce létajících lidí, jak o tom svědčí mýtus o Ikarovi). I nou ruce, proč mi nekoupí rukavice.“ Dalším mecha- „To, co bylo původně projikováno z hlubinně dušev­ I nismem obrany je tzv. potlačení („Verdrangung“ ních popudů, to znamená jako obrazná skutečnost, zís­ I S. Freuda). Podle Heisse existují zážitky, které se sa­ kalo tvar a nastoupilo pak s pomocí vědomí, krok za I my potlačují, tj. nedostávají se do vědomí, protože krokem, cestu realizace“ (R. Heiss, 1964). K pro­ I jsou vnitřně konfliktní a vyvolávaly by ztrátu psychic- jekcím tohoto druhu patří i denní sny jako únik před I ké rovnováhy (např. protože jsou v rozporu se svědo- realitou. Intenzivní projekce přetvářejí realitu v ilu191

Osobnost - struktura

živní svět, ale vyplňují také „prázdná místa“; v realitě binnou osobu, ukazuje E. Rothacker (1965): „Kdo je vytvářejí něco, co tam chybí, co tam subjekt potřebu­ tato hlubinná osoba, toto ,ono‘? Substanciálně je toto je mít; taková projekce může mít v krajním případě již tzv. nevědomí z větší části ,dítě v nás‘, podložené zví­ charakter halucinace. A „tak je každá projekce výra­ řetem v nás‘, překlenuté tzv. charakterem... prakticky zem pudově afektivní potřeby a nevědomého přání“ žijí lidé ze své hlubinné osoby.“ Nejpropracovanější (Heiss). O psychické projekci hovořil poprvé S. Freud pojetí hlubinné osoby reprezentuje psychoanalýza. (1894), ale systematicky o ní pojednal až L. K. Frank Kritika teorie vrstev osobnosti je vedena přede­ (1939). D. Rapaport (1942) vyslovil domněnku, že vším z hlediska těch, kteří ji považují za příliš speku­ veškeré chování člověka je projekcí. Experimentálně lativní, metafyzickou, nevědeckou (např. H. J. Ey­ potvrdil fakt projekce R. R. Sears (1936), který proká­ senck, 1959, a další). Jiní (např. J. Revers, 1959) varují zal, že „kdo měl nežádoucí rys ve zvýšené míře a ne­ jen před jejím absolutizováním, které se projevilo byl si toho vědom, připisoval ho ve zvýšené míře dru­ u některých německých psychologů. U nás vyslovil hým“; tedy „čím méně jedinec u sebe uznává nějakou řadu kritických námitek V. Tardy (1964, 1965), podle negativní vlastnost, tím více je mu vlastní tendence něhož vychází teorie vrstev osobnosti spíše ze starších projikovat ji na druhé“ (A. Karstenová, 1967). Obran­ představ o činnosti nervové soustavy; novější neurofyný význam fenoménu projekce je z toho patrný zcela ziologické poznatky nepotvrzují dříve předpokládané nepochybně. funkční rozdělení, mimo jiné také proto, že asociace Ke komponentám hlubinné osoby patří také tzv. nejsou jen funkcí mozkové kůry a pro průběh afektů archetypy (-> Nevědomí), pojem C. G. Junga (1917, nemá význam jen mezimozek, ale i rozsahem širší 1934); jde o obsahy tzv. kolektivního nevědomí, limbický systém: „Teorie vrstev nemá tedy v anato­ praobrazy či pravzory, analogické Platonovým idejím. mickém rozdělení nervové soustavy dosti bezpečnou Jsou to „sedliny“ druhových zkušeností, tedy jakési oporu. Různá fylogeneticky nižší a vyšší centra v prů­ archaické formy emocí a obrazů, vystupující jako re­ běhu duševní činnosti spolupracují..., i když není akce na určité typické danosti, jako nebezpečí, smrt, správné tvrzení, že by vždy fungoval celek mozku, zrada, hledání, ale také na osoby, jako matka, otec, že­ resp. kůry“ (Tardy, 1965). Této námitce však odporují na, muž atd. V tomto smyslu jsou analogií instinktů, výše uvedená empirická zjištění, resp. klinická pozo­ ale zatímco instinkty determinují chování, archetypy rování; je nutné připomenout, že teorie vrstev neuva­ determinují prožívání. Archetypy mají své „magnetic­ žuje o činnosti oddělených struktur, nýbrž o vysazení ké silové pole“ a bipolámí strukturu („temnou“ činnosti vývojově vyšší struktury a jejím nahrazení a „světlou“ stránku - např. archetyp matky vystupuje funkcí struktury vývojově nižší (nahrazení volní regu­ symbolicky v postavách kněžky a madony, ale i čaro­ lace jednání pudovým chováním), k němuž dochází za dějnice, v mytologických postavách Demetery, ale určitých okolností, a že naopak zdůrazňuje funkční i Hekáte atd.). Archetypy se projevují ve zvláštních interdependent vývojově vyšších a nižších struktur, archetypických snech v podobě mnoha univerzálních které mají v mozku své morfologické určení. Další symbolů (voda, had, les, moře, drak atd.) a setkám Tardyho námitkou, tentokrát psychologickou, je, že s archetypem vytváří předpoklad k projekci. V nevě­ vůle je syntetický proces, a nikoli zvláštní vrstva, a že domí muže existuje mimo jiné archetypický obraz že­ v rozhodování není podstatná energetická složka, ale ny jako „sedlina všech dojmů z ženy“ či typ zkušenos­ zaměření. Nicméně setrvávání v určitém zaměření je ti prapředků se ženami. Setkání s tímto archetypem určováno také jeho intenzitou (existují různě silné mo­ (tzv. animou), tj. s konkrétní ženou, která jej svými tivy, projevující se různou naléhavostí), avšak důleži­ vlastnostmi reprezentuje, znamená „magický zážitek té je zde pojetí vůle: Volní činnost může být syntézou ženství“. Podle Junga (1953) jsou archetypy „něco ja­ a současně také vrstvou (v ekonomickém rozhodování ko orgány preracionální psýché“. Archetypické sny pl­ je syntézou, ve vytváření zábran je spíše vrstvou); je ní funkci „varujícího nevědomí“, jsou signály ztráty především produktem individuální zkušenosti a v její duševní ryzosti v určitých oblastech lidské existence dynamice se uplatňují silové vztahy mezi vrozenými (např. ryzího vztahu muže k ženě). Jak lze chápat hlu­ a naučenými tendencemi, což vede někdy k selhání se­

192

be ní ší di al zl o ar bi v tu ki m o* a še li

P o: k n a re a n

h ti u k ji g k r< c F t F a j 2 t I 1

Osobnost - struktura

Ldo Je

je toto é ,zvíkticky ranější za. předespekuJ. Ey) varují ojevilo yslovil , podle starších eurofýdádané sociace i afektů m širší r anatorpečnou a v průyž není mozku, xtporují cá pozor neuva/ysazení ahrazení lni regu>chází za funkční struktur, ní. Další

■

-9 ■ ■ ■ ■

u, je, že štva, a že ožka, ale měření je silné moik důležisyntézou hodování štvou); je stí a v její Tozenými selhání se-

9 9 9 9 9 9 I 9 9 9 I ■

I I 1 1 1 1

1 I I | | a I | | i 1 | I | | 1 1

bekontroly ve smyslu morálním, nebo širším, kulturním. Tardy připouští, že protiklad mezi vyššími a nižšími motivy může být tak ostrý, že je nasnadě přisoudít boj proti pudovému sklonu „odděleným vrstvám“, ale protože je ontogeneze vyšších motivů málo prozkoumána, není možné zdůvodnit názor, že tu jde o střetnutí dvou vrstev. Podle Tardyho (1964) nejde ani tak o vrstvy, jako spíše o dvě stránky osobnosti, biologickou a sociální, ale to jsou právě vrstvy „života v nás“ a „občana v nás“, napětí mezi tím, co reprezentuje bios, a tím, co reprezentuje určitá role. Tardyho kritika směřuje spíše proti statickému, geologickému modelu vrstev, ale ten je v teoriích vrstev osobnosti odmítán: „V duševním životě souvisí všechno se vším a je integrativně spleteno... A tak jsou také vrstvy du­ ševního života, o nichž dnes psychologie hovoří, nikoli vzájemně izolované jako geologické vrstvy, nýbrž - při vší pojmové rozdílnosti - vzájemně životně propleteny... Námi rozlišené vrstvy nejsou ve výstavbě osoby položeny aditivně jedna na druhé jako geologické vrstvy. Jejich spolubytí představuje spíše integrativni celek, jehož části se vzájemně funkčně pronikají“ (Ph. Lersch, 1962). Fylogeneticky původní systémy regulace psychické činnosti se uplatňují u dospělého a kultivovaného člověka jen jako dočasné funkční do­ minanty. I Faktorová analýza osobnosti. Psychologové usiI lující o empirický přístup k tématu struktury osobnosI ti založený na měřitelných údajích se domnívají, že je I umožněn matematicko-statistickou metodou identifiI kace faktorů, tzv. faktorovou analýzou, kterou použil I již Ch. Spearman (1904, 1914) při faktorování inteliI gence a později zejména L. L. Thurstone (1938, 1957) I k témuž účelu. R. B. Catell (1950), který je hlavním I reprezentantem faktorové analýzy osobnosti, jí v psy■ ekologii připisuje význam, který měl objev mikroskoI pu v biologii. Nicméně tato metoda, jak ukážeme ješI tě dále, není prosta zásadních problémů: zatímco I R. B. Cattell a jiní ji považují za metodu extrakce i a identifikace faktorů, podle J. P. Guilforda a dalších I jde jen o metodu objevování hypotetických dimenzí; I zatímco jedni hovoří o faktorech jako vnitřních de­ I terminantách vysvětlujících variabilitu chování osobI nosti, druzí hovoří spíše jen o popisných dimenzích, I které vyjadřují redukci projevů osobnosti na obecněj­ I ší kategorie těchto projevů. V tomto smyslu definuje

I I t i I I I I | i I I i I I I | I I I I I I I I I

faktorovou analýzu H. Mogel (1985): „Faktorová ana­ lýza je pouze metoda deskriptivního postupu redukce dat k dimenzionálnímu strukturování komplexity.“ Ji­ nými slovy, redukuje se jí velká množina jevů na men­ ší množinu jevů - kategorií. „Faktorově analytická metoda je matematicko-statistický postup k redukci množství dat na dimenze (faktory)“ (Mogel). Podle Cattella (1967) umožňuje faktorová analýza „nacházet zákony a podat teorie o struktuře a dynamice osobnos­ ti“; faktor je definován jako „v podstatě chování spo­ čívající vliv, který je odpovědný za část variability ně­ jakého počtu projevů chování“, přičemž „každému faktoru přísluší vzorec chování, který je relativně ne­ závislý na vzorcích chování jiných faktorů“. Podle uvedeného autora bazíruje faktorová analýza na hypo­ téze, že „v osobnosti existují přirozené struktury, kte­ ré je možné identifikovat s rysy“, jež mohou být chá­ pány jako „přirozené elementy ve formě funkčních jednotek“. Za základní východisko faktorové analý­ zy slouží kvantitativní údaje čerpané ze tří zdrojů: 1. „L-data“ („životní protokoly“ či údaje o životě; zkratka L je odvozena z angl. life, život), vztahující se na údaje o chování v přirozených životních situacích, jež o šetřené osobě poskytuje jedinec, který ji zná; pat­ ří sem např. informace o míře „emocionální stability na sportovním hřišti“; 2. „Q-data“ (z angl. question­ naire, dotazník), která jsou získávána dotazníkem ob­ sahujícím řadu vybraných otázek; 3. „T-data“ (ze slo­ va test) získávaná z výsledku „objektivních testů“, mezi něž patří příležitostně i dotazníky označované ja­ ko „objektivní“. Faktorová analýza v tomto smyslu předpokládá reprezentativní výběr údajů o tom, co má být faktorováno, v našem případě tedy dat o projevech osobnosti, které jsou měřitelné, neboť vstupní údaje zde určují výstupní údaje, tzn. výsledek faktorování je určován tím, z čeho faktorování vychází. Podstatu faktorování pak lze vyjádřit v následující symbolické formuli:

Oi = f (vn Fj, v2i F2 ...vni Fn)

Individuální osobnost (O,) je funkcí řady faktorů (Fb F2,..., Fn), které mohou mít u různých jedinců různou velikost danou hodnotou (vn, v2i,..., vni). Osobností se tu rozumí struktura vnitřních determinant chování. Východiskem faktorování je množina psychometrických dat, reprezentujících fenomén osobnosti. Zí­ 193

Osobnost - struktura skaná data se zpracovávají výpočetní technikou. Vý­ chodiskem je matice korelací sestavená ze všech zís­ kaných údajů. V ní se vykazuje určitý počet trsů kore­ lací („clusters“), tj. skupina korelujících dat. To, co mají tyto trsy korelací společného, jsou pak hledané faktory či dimenze. J. P. Guilford (1959) podává ilust­ raci trsu korelací:

(na základě matematických operací s údaji obsažený-■ mi v matici korelací se dospívá k extrakci faktorů, kte-1 ré jsou označeny symboly). 4. Stanovení nasycení I (zjišťuje se, v jaké míře je každý z extrahovaných fak- I torů účasten v proměnných, které byly předmětem I faktorování, jde tedy o stanovení váhy faktoru pro ] každou danou proměnnou); hledá se variance, kterou |

Ini | fa I st I I je

Trs korelací (J. P. Guilford, 1959) Proměnná

Míra korelace

2 1. 2. 3. 4. 5.

záliba v sociálních záležitostech společenskost nedostatek obav ze sociálních kontaktů sebeobrana hájení vlastních práv

0,56 0,38 0,11 -0,19

V dole uvedených údajích se objevuje jeden trs ko­ relujících proměnných 1 a 2 a 4 a 5. V prvním lze identifikovat sociabilitu, ve druhém sebeprosazování. Sociabilita tedy vyjadřuje to, co mají společného kore­ lující proměnné „záliba v sociálních záležitostech“ a „společenskost“; sebeprosazování pak vyjadřuje to, co mají společného „sebeobrana“ a „hájení vlastních práv“. Sociabilita a sebeprosazování reprezentují tzv. faktory prvního řádu. Z korelací faktorů prvního řádu lze ještě odvodit faktory druhého řádu, na sobě již ne­ závislé, které jsou důležitější, neboť se tvrdí, že čím je faktor v hierarchii faktorů vyšší, tím: 1. má širší vliv, 2. je důležitější pro předvídání chování, 3. je více konstantní ve své formě i ve svých projevech, 4. je ví­ ce fundamentální pro psychologickou teorii, 5. je více reálný. To uvádí Cattel (1967), avšak dodává, že tomu tak není vždy. Ve faktorování se uplatňují různé speci­ fické operace ke zvýraznění dosažených výsledků (např. tzv. „rotace faktorů“), zde se však omezujeme jen na zjednodušený popis této metody. J. Nuttin (1965) uvádí následující postup faktorování: 1. Mě­ ření individuálních rozdílů (nejprve jsou zkoumány individuální reakce určitého počtu osob na určitý po­ čet situací, které mají být standardní a mají reprezen­ tovat to, co je faktorováno; reakce musí být měřitel­ né). 2. Shledávání interkorelací (je sestavena matice korelací všech získaných hodnot a vyhledávají se trsy interkorelujících proměnných). 3. Extrakce faktorů 194

0,56 0,32 -0,07 0,06

3 0,38 0,32 0,36 0,22

4 0,11 -0,07 0,36 0,49

| I I I

n' K P E

I !

d si

5

-0,19 0,06 0,22 0,49 -

je možné připsat každému jednotlivému faktoru. Nékteré faktory mohou být obecné, tj. mají určitou váhu v každé situaci, jiné jen v některých situacích; rozlišují se tzv. ortogonální faktory, které spolu již nekorelují (faktory druhého řádu), a tzv. šikmé faktory, které spolu ještě korelují (faktory prvního řádu). 5. Psychologická identifikace faktorů (faktory vyjádřené symboly je nyní nutné pojmenovat, tj. identifikovat jejich psychologický obsah; východiskem je hledání toho, co mají společného interkorelace, jimiž jsou faktory reprezentovány, jde tedy v podstatě o sémantickou analýzu trsů). 6. Povaha a význam faktorů (faktory byly pojmenovány a nyní je třeba určit jejich skutečnou povahu; jsou to skutečné vnitřní příčiny chování, nebo jen popisné klasifikační pojmy?). 7. Hierarchie faktorů (zatím se dospělo k faktorům prvního řádu, a pokud tyto spolu ještě korelují, získávají se faktory druhého řádu, kterých je méně a jsou na sobě nezávislé, ale ma­ jí širší rozsah působnosti). Kritika faktorové analýzy osobnosti. C. Buřt (1940) vyslovil přesvědčení, že faktorová analýza nepřináší faktory jako faktory, nýbrž jen popisné katego­ rie. Podle Buřta není správné identifikovat faktory ve smyslu statistickém s faktory ve smyslu genetickém. Co je poslední strukturou mysli a zda její složky jsou četné, nebo je jich jen málo, jakož i zda jsou její ele­ menty podobné, nebo odlišné, jsou otázky, které musí být zodpovězeny fyziologickými, biologickými, expe-

I I I I I | I I I I I I i I I | |

s '

o s fi n ř z d k h

t a l j

I I i 1

Osobnost - struktura

saženýrů, kteasycení 'ch fakimětem oru pro , kterou

5

-0,19 0,06 0,22 0,49

oru. Nětou váhu ; rozlišutekorelu>ry, které Psychomé symzat jejich íní toho, i faktory lantickou ktory bykutečnou ání, nebo ůe faktoi, a pokud r druhého é, ale ma-

1 I | | | I 1 1 I | | | | 1 j 1 i

C. Buřt i ralýza ne- 1 lé katego- j ■aktory ve ! netickém. ožky jsou »u její ele- 3 steré musí , hni, expe-

rimentálními a introspektivními výzkumy: „Objekt I faktoriálních metod není ani kauzální interpretace, ani I statistická predikce, nýbrž exaktní a systematická desl kripce“; konečným výsledkem faktorování může být jen klasifikace rysů, nic víc (Buřt). Citovaný významt ný anglický psycholog po podrobném rozboru fakto| rování říká: „Uzavírám, že faktory jako takové jsou I pouze statistické abstrakce, nikoli konkrétní entity.“ I Dále Buřt zpochybňuje ustálené pojetí měření v psyI chologii, na němž staví i faktorová analýza, a stejně I skeptický je k psychologickému pojetí příčiny, jak je I vyjádřeno v konceptu faktoru osobnosti: Nejde tu I o „konkrétní kauzální entity v objektivním světě lid­ I ské mysli nebo nervového systému“, nýbrž o „speci­ I fické operace“, které se při faktorování provádí. StejI ně zdrcující kritiku faktorové analýzy osobnosti podal I H. Thomae (1968), který opakuje některé kritické poI známky Burtovy, zejména to, že faktorováním se neI dospívá k faktorům jako kauzálním entitám, nýbrž jen I k deskriptivním pojmům, a to mnohdy ještě pochybnéI ho obsahu, neboť psychologická identifikace faktorů, I resp. jejich pojmenování, je často nepřesná, problemaI tická. Ve faktorování se vychází z měřitelných reakcí, I ale mnoho projevů osobnosti nelze měřit a při sebeI hodnocení musí být potlačeno mnoho sebereflexí. Tím I je variabilita odpovědí značně omezena a do faktoroI vání vstupuje ochuzený materiál, který posléze může I poskytnout jen ochuzený obraz osobnosti. Některé I podmínky šetření se podobají spíše podmínkám, za I nichž pracuje computer, nikoli člověk, a proto nelze I ani očekávat „srozumitelnou souvislost“ mezi získaI nými údaji (Thomae). J. Nuttin (1965) uvádí, že faktoI rová analýza je nutně neúplná, neboť je obtížné sestaI vit vyčerpávající inventář způsobů chování, resp. I situací, které by reprezentovaly celou sféru projevů I osobnosti jako předpoklad faktorování. Přitom „faktoI rová analýza může odhalit faktory jen v té míře, v jaI ké způsobují rozdíly v chování nebo činnostech jedinI ců“; jestliže nějaká metoda výzkumu chování tyto I rozdíly v určité míře neobjeví, pak objevené faktory I ponechají „ve stínu“ onen neodlišený aspekt chování. I Podobné výhrady uvedl E. Mittenecker (1960). Zcela I zdrcující kritiku faktorování podal B. Zawadzki I (1970), který také cituje řadu ostře kritických výroků I adresovaných faktorové analýze na americkém symI poziu o faktorové analýze v roce 1958. Patří mezi ně

zejména výtky o subjektivnosti faktorové anylýzy (C. Wrigley) i pochybnosti o její užitečnosti (J. Loevingerová) a jiné. Zawadzki sám klade tuto otázku: „Jakou hodnotu má metoda, v jejímž výsledku se odhaluje ně­ co, ale neví se co?“ Řadu námitek proti faktorové ana­ lýze osobnosti formuloval také G. W. Allport (1961), který ukázal rovněž problematičnost stávající interpre­ tace některých trsů. Poukázal mimo jiné na to, že ob­ jevené faktory se jen zřídka blíží dispozicím zjištěným klinickými metodami při intenzivním studiu jedince a že neexistuje žádný důkaz, že faktory odpovídají tzv. pramenným rysům, tj. skutečným vnitřním determi­ nantám. Allport dále zdůraznil, že z faktorové analýzy nelze získat víc, než do ní bylo vloženo, a že tato me­ toda je zatížena všemi omyly spojenými s měřením a interpretací korelací. Obecně lze tedy říci, že prokla­ movaná exaktnost faktorové analýzy osobnosti je zce­ la sporná - jejím posledním krokem je koneckonců sé­ mantická analýza - a že podává ochuzený obraz osobnosti. K. Pawlik (1968) srovnával výsledky růz­ ných faktorových analýz osobnosti a dospěl k závěru, že spolehlivě byly potvrzeny jen faktory extraverze a emočního přizpůsobení, resp. kontroly. Faktorově analytický model R. B. Cattella. Ame­ rický psycholog R. B. Cattell (1949, 1950, 1957) je nejznámějším představitelem faktorové analýzy osob­ nosti. Cattellův model faktorů osobnosti má dvě zá­ kladní východiska: 1. Tzv. sféry osobnosti, v nichž jsou zahrnuty všechny významné sektory chování (ži­ votní situace). Pro tyto sféry má jazyk množství termí­ nů vyjadřujících vlastnosti osobnosti, které jsou za­ chyceny ve zvláštním psycholexikálním slovníku (G. W. Allport a H. S. Odbert, 1936); v angličtině lze popsat lidské chování 17 953 adjektivy, v uvedeném slovníku je podán seznam 4500 rysů osobnosti. Srov­ náváním a vylučováním podobných termínů dospěl Cattell k indexu 35 skupin rysů osobnosti, které se sta­ ly východiskem faktorování. 2. Uvedené skupiny rysů musí být pokryty psychometrickými metodami, tj. vy­ jádřeny v L, Q a T datech. Nejprve dospěl Cattell (1946) ke dvanácti faktorům prvního řádu, později pak k šestnácti faktorům prvého a k čtyřem faktorům dru­ hého řádu (Cattell, 1950). O zjištěných faktorech sou­ dí, že jsou transkulturální a rozhodně platí pro dospě­ lou populaci euroamerické kultury. Vedle šestnácti zjištěných primárních faktorů uvádí Cattell ještě šest 195

Osobnost - struktura

dalších skupin rysů, které však dosud nejsou doloženy srovnatelnými daty (znaky schopností, vlastnosti tem­ peramentu, konstitučně podmíněné vlastnosti popudů, znaky smýšlení a rolí a časové stavy). Až budou zjiš­ těny faktory těchto skupin rysů, bude možný úplný po­ pis osobnosti. Konečně čtyři ze šestnácti primárních faktorů byly získány z dat dotazníků. Primární faktory jsou tzv. pramenné rysy („source-traits“), tj. základní vlastnosti osobnosti vystupující jako vnitřní determi­ nanty chování. V tomto smyslu definuje Cattell (1967) osobnost jako „chování člověka v určité situaci a v ur­ čitém ladění“ („mood“) a vyjadřuje její funkci touto symbolickou rovnicí: R/S = f (O). Osobnost určuje vztah reakce k situaci. Pro pojmenování některých pri­ márních faktorů použil Cattell neologismů, např. „parmia“ - „therctia“, populárně smělost či odvážnost a je­ jí protiklad - Cattellovy faktory jsou bipolámí. Z různých druhů dat získal Cattell různé faktory. I in­ dex těchto faktorů je komplikovaný a v Cattellově vlastním podání nepřehledný.

Základní komponenty motivace:

|

vědomé id (vyjadřuje neintegrovaná přáni, „nezastřené chtěl bych“) I exprese ega (vyjadřuje zralé zájmy v kontaktu s realitou) 1 ideální já - super ego (vyjadřuje vytouženou, nerealizovanou osob- j nost) 1

exprese fyziologické potřeby (vyjadřuje aktivaci fyziologických po­ třeb) 1 potlačené komplexy (vyjadřují emoce rezultující z potlačených přá­ ni) j

Obsahové třídění faktorů, „pramenných rysů “ (Cat­ tell, 1950): dynamické rysy rysy schopností („ability traits“) rysy temperamentu (Pramenný rys, dimenze chováni, vyjadřuje determinaci chování je­ diným, jednotným vlivem.)

Za nejvýznamnější faktor osobnosti, resp. individu- | álních odlišností je pokládán primární faktor I A cyklothymie - schizothymie (vřelost, vycházení | vstříc - rezervovanost), s níž korelují následující po­ vrchové rysy (R. B. Cattell, 1967):

Index primárních faktorů: A: cyklothymie - schizothymie (vřelost - rezervovanost) B: inteligence - mentální tupost C: emoční stabilita - emoční labilita (zralost - nezralost) D: dominance - submise E: bezstarostnost - opatrnost (veselost - vážnost) F: svědomitost - lehkovážnost (síla superega - nespolehlivost) G: doprodružnost - plachost (smělost - ostýchavost) H: senzitivnost - realističnost (jemnost - tvrdost) I: podezíravost - důvěřivost K: bohémškost - praktičnost M: rafinovanost - bezelstnost (vypočítavost - naivnost) N: nejistota - klid (bázlivost - sebedůvěra) Qp radikalismus - konzervatismus Q2: soběstačnost - závislost na skupině Q3: sebekontrola (disciplinovanost - nedostatek sebekontroly) Q4: napjatost - uvolněnost (dráždivost - flegmatičnost)

cyklothymie

schizothymie

dobromyslný, podrobivý kooperativní pozorný vůči druhým má „měkké srdce“ důvěřivý adaptabilní

kritický, chamtivý obstruktivni chladný, distancovaný tvrdý, precizní nedůvěřivý rigitní

Proti námitce, že faktorová analýza rozkládá osob- | nost na jednotlivé faktory, podává Cattell příklad inte- 1 grace rysů osobnosti, který staví na rysech A, B, I C (afektothymie, inteligence a síla ega) a na případu

Druhým nejvýznamnějším faktorem je faktor C (síla ega, vsugerovaná emocionalita, neuroticismus), který má následující charakteristiky:

Index sekundárních faktorů:

síla ega

emocionalita, neuroticismus

extraverze - introverze úzkostnost - integrovanost rezignovanost - vzdomost senzitivita - rozumovost v oblasti temperamentu: sila charakteru v oblasti schopností: plynulá - krystalizovaná inteligence v oblasti motivace: integrované a neintegrované komponenty

zralý stálý, vytrvalý emocionálně klidný problémy bere realisticky

neschopný odolávat frustraci proměnlivý impulzivně emocionální vyhýbavý, vyhýbá se nezbyt­ ným řešením neuroticky unavený (s nerea­ listickým úsilím)

196

absence neurotické únavy

Osobnost - struktura

těl bych“)

tnou osob-

hráčů tenisu. Každý z uvedených faktorů bude mít v této hře určitou roli (např. jedinec s nižší hodnotou síly ega ztratí snáze klid nebo odvahu a nebude mít te­ dy příležitost využít svých schopností, resp. své schizotymní preciznosti).

třeba brát takové, jací jsou, a nikoli jen podle toho, jak dobře či špatně sociálně fungují. Tomu je implicitní i výhrada vůči východisku Cattellova faktorování, jeho „životním sférám“, které jsou pojaty čistě behaviorálně (Cattell se ovšem musel omezit na měřitelné

Ických po-

hédonismus

punitivnost

ených přá-

militarismus

nacionalismus

etnocentrismus

r (Cat-

úroveň pozorovatelných zvyků (postojů)

R = C«E družnost

íhováni je-

ndividufaktor poházení ující po-

tvrdost (psychická necitlivost versus měkkost, útlocitnost)

R = chování C = konstituce

úroveň pozorovatelných rysů chování

úroveň experimentálně pozorovaných projevů iný

dá osoblad inte:h A, B, i případu r C (síla is), který

roticismus it frustraci

Miální se nezbyt,ý (s nerea-

úroveň teoretické konstrukce Vztah genotypických a fenotypických rovin chování (H. J. Eysenck a S. Rachman, 1967)

Cattellova faktorová analýza osobnosti byla podro­ bena tvrdé kritice. Zásadní výhradu, která platí pro faktorování osobnosti vůbec, vyslovil F. Merz (1987). Ten pokládá „model lineární kombinace faktorů právě proto, že je příliš jednoduchý, za nepoužitelný pro ži­ vé systémy“. G. W. Allport (1961) ukázal na rozboru konkrétních dat z Cattellova materiálu, že psycholo­ gická interpretace některých trsů je zcela pochybná; že zvolené názvy faktorů prostě v některých případech neodpovídají skutečnému psychologickému obsahu tr­ sů, z nichž byly názvy odvozeny. Podle Thomaea ov­ šem Cattell přihlíží především k vnějším sociálním projevům člověka, ne k tomu, jaký je vnitřně; lidi je

indikátory osobnosti). Kromě toho, uvádí dále Tho­ mae, čtyři pětiny těchto indikátorů představuje hodno­ cení jedince z vnějších hledisek. Tento, jak říká Thomae, Cattellův heterotropní přístup dominuje v nejdůležitějších faktorech (extraverze-introverze, úzkostnost, senzitivita a dalších). Komponenty určují­ cí individuum se tak podle Cattella redukují na takové, které určují adaptabilitu jedince na prostředí; tím zda­ leka není vyčerpáno bohatství obsahů a způsobů reagování lidské osobnosti. Cattell prohlašuje své faktory za transkulturální, podle Thomaea však vyjad­ řují jen určité kulturní hledisko, jmenovitě překrývání anglosaského konformismu a realismu s puritánskou

197

Osobnost - struktura tradicí, takže „celé rozsáhlé instrumentárium faktoro­ vé analýzy slouží jen k tomu, aby bylo každé jednotli­ vé individuum hodnoceno podle sociálně kulturních měřítek americké střední třídy“ (Thomae, 1968). Cattell spatřuje v tom, co produkuje faktorová analýza osobnosti, skutečné faktory, což je, jak již bylo uvede­ no, sporné: z deskriptivního prostředku se stává faktor (Thomae). Cattelův model se uplatňuje v praxi klinic­ ké psychologie jako psychodiagnostický prostředek (Cattellův „šestnáctifaktorový dotazník“ PF), avšak jako určitý model struktury osobnosti je velmi sporný. Faktorově analytický model H. J. Eysencka. An­ glický psycholog německého původu H. J. Eysenck (1947, 1953) vyšel ze zcela jiných hledisek, z inspira­ ce, kterou mu poskytlo dílo I. P. Pavlova, ale pokusil se integrovat biologická a sociální hlediska v pojetí rysů osobnosti. Později rozšířil výzkum dimenzí osobnosti i na abnormální chování (Eysenck, 1961). Východis­ kem Eysenckova modelu je psychofyziologie učení, resp. podmiňování, a vlastními zkušenostmi podlože­ ná hypotéza, že nejvýraznější dimenzí osobnosti je introverze-extraverze; tomu odpovídají rozdíly v uče­ ní a ty jsou vysvětlitelné rovnováhou nebo nerovno­ váhou nervových procesů podráždění a útlumu (excitace a inhibice). S přihlédnutím k charakteristi­ kám extravertů a introvertů lze pak formulovat hypo­ tézy, že introverti vytvářejí podmíněné reakce rychleji a lehčeji než extraverti, kteří zase lehčeji vypracová­ vají útlumy. Excitací se rozumí aktivace mozkové ků­ ry a obecné usnadnění procesů učení; inhibicí se rozu­ mí interference korových procesů v kognitivních, motorických a percepčních činnostech. Rozdílům v rovnováze excitace a inhibice odpovídají genetické rozdíly mezi extraverzí a introverzí. Tyto rozdíly lze zkoumat experimentálně a lze je měřit, např. na pro­ blému vigilance: při dlouhotrvajících a monotónních optických a akustických podnětech (úlohách) výkon postupně klesá, což lze vysvětlit útlumem. Lze tedy formulovat hypotézu, že vysoký stupeň extraverze souvisí s rychlým, silným a trvalým průběhem proce­ sů útlumu a naproti tomu procesy excitace u extra­ vertů probíhají pomalu, slabě a nestále - obráceně to platí pro introverty. Tato hypotéza se dá dobře experi­ mentálně přezkoušet. Z výzkumů se pak dají odvodit určité závěry: podmíněné reakce u introvertů probíha­ jí rychleji, silněji a jsou trvalejší než u extravertů. Ten­

198

to poznatek, dalo by se říci platný v rovině neurofyziologické, lze pak aplikovat na úroveň sociálního chová­ ní, neboť to má neurofyziologické základy, a vykazuje tedy určité charakteristiky podmíněných reakcí. Tak lze postupovat od roviny elementárních reakcí k rovi­ ně komplexních reakcí (sociálního chování) a zjištovat rozdíly, které lze připisovat genotypickým rozdílům v rovnováze excitace a inhibice, resp. extraverze-introverze. Osobnost definuje Eysenck (1960) takto: „Osobnost je více či méně stabilní a setrvávající organizace cha­ rakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, která determinuje její jedinečnou adjustaci prostředí.“ Po­ jem charakteru pak vyjadřuje více či méně stabilní a setrvávající systém „konativního chování“ (vůle). Tělo („physique“) je pak více či méně stabilní a setr­ vávající systém „tělesné konfigurace“ a neuroendokrinního vybavení. Rys („trait“) je definován jako „kovariantní set“ (uspořádání) behaviorálních aktů, a vykazuje se tak jako organizující princip, který je de­ dukován z pozorované obecnosti lidského chování. Pojetí rysů je spojeno s pojetím korelace: stabilita, konzistence, opakovaná vystupování akcí - všechny tyto termíny, jsou-li přeloženy do přísně a operacio­ nálně definovatelného jazyka, poukazují na kovariaci počtu behaviorálních aktů; taková kovariace může pak poukazovat na korelace mezi testy, korelace mezi oso­ bami nebo na korelace mezi rozdílnými příležitostmi v měření, omezenými na tutéž osobu. Organizace osobnosti má hierarchický charakter, jak ukazuje schéma (Eysenck, Rachman, 1967, viz str. 197). Přehled některých výsledků experimentálního výzku­ mu extraverze a introverze proměnná rigidita vnímání úroveň aspirace vigilance vizuální představy sociální otevřenost sklon k podvádění podmiňovatelnost

introverze extraverze vysoká vysoká vysoká živé malá ne silná

nízká nízká nízká neživé velká ano slabá

jak< koř ci“ „stí poj' dec poz avš

On

zá' ur< k (n< ral dv a1 ně fal ce nc & zá

autor Ganestrari (1957) Himmelweit (1947) Bakan (1957) Costello (1957) Eysenck (1947) Kaahn (1956) Franks (1956)

Pojem typu odpovídá významově pojmu dimenze, resp. faktoru druhého řádu, a vyjadřuje „habituální do­ minanci jednoho mechanismu“; může být definován

v^ CM je n< n si a

P

Osobnost - struktura jako „skupina korelovaných rysů“, resp. jako „skupina korelovaných behaviorálních aktů nebo tendencí k ak­ ci“ (Eysneck, 1960). Pokud se podstaty faktorů týče, „statistický faktor je konotativní, nikoli denotativní pojem“ (Eysenck, 1947), tj. je definován postuláty vě­ decké teorie; podobně např. ve fyzice elektron není pozorován, ale definován postuláty elektronové teorie, avšak je verifikován přímo pozorovatelnými fakty.

ýziolováazuje . Tak rovijtovat dílům :e-in-

bnost i chakterá “ Poabilní vůle), i setrlendol jako aktů, je deování. ibilita, íechny sraciozariaci že pak zi osotostmi nizace kazuje

výzku-

4957) ,t(1947) 7) 957) 947) Í6) 56)

menze, ílní de­ finován

úroveň typu

rysu

|

|

rigidita |

|

milují vzrušení, podléhají mínění svého okolí, na němž jsou závislí, jsou aktivní, nenucení, pohodlní, ne vždy spolehliví, bezstarostní, se sklonem k agresi. - Introverze se projevuje uzavřeností, zdrženlivostí a určitou rigiditou; introverti jsou stažení do sebe, ne­ milují společnost, dávají přednost svým zálibám před stykem s lidmi, jsou plaší, vážní, ponoření do svých fantazií, nedůvěřiví, spořádaní, spolehliví.

|

introverze

subjektivnost

|

| plachost“]

| dráždivóšt]

zvyku specifické reakce Organizace osobnosti (H. J. Eysenck, 1960)

I l I I I i I I | I | |

Za základní dimenze lidské osobnosti (na sobě ne­ závislé faktory druhého řádu) Eysenck (1947, 1953) určil: 1. inteligenci, 2. psychotickou tendenci (sklon k psychóze), 3. emoční stabilitu-emoční labilitu (neuroticismus), 4. extraverzi-introverzi. Za tzv. cha­ rakterologické dimenze jsou pokládány jen poslední dvě, označované také jako faktory N (neuroticismus) a E (extraverze). Neuroticismus souvisí těsně se stupněm zděděné lability vegetativní nervové soustavy; faktor E souvisí těsně se stupněm excitace a inhibice centrální nervové soustavy, s rovnováhou nebo nerov­ nováhou obou těchto procesů; také zde předpokládá Eysenck silný vliv dědičnosti. Charakteristika těchto základních dimenzí osobnosti je následující:

I - Emoční labilita (neuroticismus) znamená lehce i vyvolatelné a silně probíhající emoce, které však neI odpovídají síle podnětů a jsou nevyvážené, což se proI jevuje rozladami, rozmrzelostí, přecitlivělostí, úzkost­ I ností a neklidem, v krajním případě neurotičností. I - Emoční stabilita se projevuje přiměřenými emočníI mi reakcemi (na slabé podněty slabé, na silné podněty I silné reakce) a jejich vyrovnaností (klidní, vyrovnaní I a spolehliví jedinci). I - Extraverze se projevuje družností, společenskostí, I potřebou sociálních styků; extraverti jsou neradi sami,

Pojmy extraverze a introverze zavedl do psycholo­ gie C. G. Jung (1921) a jejich charakteristiky Eysenck v podstatě převzal; některé z nich se pokusil prokázat empiricky, jiné prokázali jeho následovníci. Eysenck, jak již bylo poznamenáno, klade důraz na vliv dědič­ nosti a biologických faktorů vůbec. V následující ta­ bulce je zachycen přehled korelace dimenzí osobnosti ve třech skupinách dvojčat (H. J. Eysenck a S. Rach­ man, 1967): korelace

faktor

identická dvoj- identická dvoj- neidentická čata žijící spolu čata žijící od- dvojčata dělené inteligence extraverze neuroticismus

+ 0,76 + 0,42 + 0,38

+ 0,77 + 0,61 + 0,53

+ 0,51 + 0,17 + 0,11

H. J. Eysenck (1960) sám připomíná, že spolu s D. B. Prellem (1951) zjistili, že faktor neuroticismu, vykazující výraznou hereditámí determinaci, musí mít v určité míře „biologickou realitu“ a je víc než pouhý statistický artefakt. Z výsledků uvedených v tabulce Eysenck uzavírá, že faktor dědičnosti hraje v determi-

199

I Osobnost - struktura naci velký význam, nicméně nepodceňuje ani vliv so­ ciální zkušenosti. Eysenckovy dimenze osobnosti lze vyjádřit souřadnicemi a vztahem ke čtyřem klasickým temperamentům, jimiž je možné definovat jejich kom­ binace:

Kritika Eysenckova modelu se obrací proti jéhočl teoretickým východiskům, tj, proti redukcionismu, 1 který plyne z omezení se na psychometrická data. 1 H. Thomae (1968) pokládá charakterologický popis ] osob v Eysenckem stanovených dimenzích za zcela

emoční labilita melancholik

cholerik

| introverze | „číst“ e na ně ako nágůsplý- j , straší- j h (Ran- :

řeckými rvní vyěco drami jako označovyklena zjevně á došlodávající známu), azovány ící nebo úritisticyvolávafantomy láni tvoálně nejiné pa-

| 1 1 | I 1 | | I j i | I | | i 1 I

:h, resp. rvy příkomunivání tzv. o), Uripředměspojené ie (léče-

1 i | | j 1 | 1

roverzi, jimi ney, smrti joplatné ge (Not pověr tn o staici živoje s tzv.

| 1 | j I j i l j

i | | I I I I

Bonin, W. F.: Lexikon der Parapsychologie und ihrer Grenzgebiete, Bem-Můnchen 1976. Drbal, K., Rejdák, Z.: Perspektivy telepatie, Praha 1970. Eysenck, H. J., Sargent, C.: Objasněné záhady, Praha 1994. Kuchyňka, K.: Záhady lidské duše: nástin metapsychologie, Praha 1947. Rejdák, Z. (vyd.): Telepatie a jasnovidnost, Praha 1970. Vasiljev, L. L.: Tajomné javy 1’udskej psychiky, Bratislava 1964. Wolman, B. B. (ed.): Handbook of parapsychology, New York 1977.

Poradenská psychologie Život člověka je spojen s množstvím problémů (např. volba povolání, výchova dětí, manželské soužití), které jsou často také problémy psychologickými, protože mají základ v duševní nezralosti, konfliktnosti, nedostatečné informovanosti a rozhodnosti, v psychologicky nepřiměřeném jednání s druhými lidmi atd. Týkají se uspořádání života v zaměstnání, v mezilidských vztazích, v hledání východisek, perspektiv, hodnotové orientace atd. Život přináší četné problémy, které ma­ jí své psychologické aspekty, vedle aspektů dalších, které souvisejí s podmínkami, jež člověk nemá a nemůže ani mít vždy zcela pod kontrolou (zdravotní, bytové, materiální a další podmínky). Člověk se pokouší tyto problémy chápat a řešit, ale ne vždy správně, a tedy i úspěšně, protože pro to nemá příslušné znalosti, nebo tyto problémy ponechává bez řešení, a vystavuje se tím určitým rizikům (např. neřešený manželský konflikt může přerůst v krizi a rozpad manželství neI bo psychologicky nevhodné jednání s dítětem může | vést k poruchám v jeho chování). K řešení celé řady I životních problémů člověka může pozitivně přispět i obor poradenské psychologie, jehož funkce se realiI zuje a je institucionalizována v síti poraden různého I druhu. U nás jsou to zejména poradny zaměřené na I problematiku výchovnou v nejširším smyslu, vystuI pující v rodině, ve škole a výchovných zařízeních (pe­ I dagogicko-psychologické poradny), a dále na proI blematiku soužití manželů a erotických partnerů I (předmanželské a manželské poradny). V poslední do­ I bé jsou to také i instituce zabývající se problémy narI komanů a další. V rámci pedagogicko-psychologickéI ho poradenství se uplatňují také poradny pro volbu I povolání. Psychologické poradenství jako specifický I druh odborně psychologické činnosti, kterou je možno

| I I I I । I I I I I I I t I I i I

označit jako psychagogika, tj. vedení psychologický­ mi prostředky, a která není totožná ani s psychoterapií na jedné, ani s výchovou, resp. převýchovou (reedu­ kací) na druhé straně, je tedy zvláštním druhem psy­ chologického působení na jedince i malé skupiny. Kromě uvedených institucí se uplatňuje také v oblasti sociální pedagogiky, resp. sociální práce, v oblastech, kde se kromě jiného řeší problémy sociálně a spole­ čensky selhávajících osob, dětí i dospělých (záškolác­ tví, školní neprospěch a nekázeň, problémy osaměle žijících osob, nezaměstnaných, osob propuštěných z výkonu trestu hledajících nové životní uplatnění, problémy asociálního chování, gamblerství a řada dal­ ších). Psychologicko-poradenská činnost se tu tedy uplatňuje ve struktuře aktivit označovaných jako ree­ dukace, resocializace, resp. sociální práce; tvoří pod­ statné aspekty metod, které se v rámci těchto aktivit používají, aniž ovšem problematiku těchto aktivit vy­ čerpává. Velmi typickým příkladem psychologicko-poradenské činnosti, kterou jsme označili jako psychagogiku, je činnost tzv. „linek důvěry“: na tuto in­ stituci se obracejí lidé, kteří se ocitli v nějaké kritické životní situaci (od osamělých a opuštěných osob až po týrané děti), s žádostí o pomoc, jež může mít rovinu organizační, materiální, zdravotní a další, ale má také často podstatnou a rozhodující rovinu psychologic­ kou. Takové psychologické řešení osobního problému, který má povahu životní tísně, nesnesitelné rizikové životní situace, pak obvykle spočívá nejen v prostém udělení rady, ale v komplexním přístupu, jenž často zahrnuje také pomoc sociální, zdravotní atd. V tomto smyslu předmětem psychologicko-poradenské činnos­ ti je klient, osoba, která hledá pomoc při řešení svého problému. Poradenský psycholog pak svého klienta vede k náhledu na podstatu jeho problému a k řešení, k němuž dospívá spolu se svým klientem, resp. další­ mi zúčastněnými osobami. Zásadně tu nejde o indok­ trinaci klienta, nýbrž o jeho psychologické vedení k vyřešení problému. Činnost psychologického porad­ ce je v tomto smyslu činnost psychagogická. Jeden z předních představitelů koncepce psycholo­ gického poradenství byl švýcarský psycholog E. Aep­ pli (1956), který napsal: „Psychologické poradenství se orientuje na přirozené danosti člověka, ale nepře­ hlíží ani biologické a somatické spojitosti s lékařem. Má hlavně co činit s psychickým, ale celou svou pod­ 215

Postoje

statou je orientováno na duchovní. V psychologickém poradenství jde o trojakost, z níž má vyrůstat jako vý­ sledek rada, pomoc, léčení. První je radu hledající, tro­ chu nepěkně nazývaný klient. Přináší, jako druhé, svou otázku, svůj konflikt, svou nejistotu a svou nou­ zi k psychologickému poradci, který je tím třetím. Pře­ je si od něj přispění. V tomto shledání, tomto setkání klienta, poradce a konfliktu, mají oba lidé společně za­ měřit svůj pohled na konflikt... Plodem společného snažení je dobrá a léčivá rada, vývoj klienta k novému postoji vůči jeho životním těžkostem, příspěvek k utváření osobnosti.“ Historicky vzniklo psycholo­ gické poradenství nejprve z potřeb volby povolání, později bylo rozšířeno na další problémy, např. man­ želské poradenství. V jistém smyslu se však psycholo­ gické poradenství uplatňovalo již v oblastech klasické aplikované psychologie, v psychologických aspektech hospodářské činnosti, kde se uplatňuje dodnes. Není proto omezeno jen na činnost výše uvedených poraden. Podle J. Košča (1987) koncepce psychologického po­ radenství jako určitého druhu služeb se rozvinula dvěma směry: jeden preferuje společensko-ekonomická, druhý personalistická (sociálně-humanistická) hle­ diska. Ve skutečnosti každý stát s vyspělým systémem sociální péče má zájem na tom, aby jeho občané ne­ byli zatěžováni problémy ve svých veřejných i sou­ kromých rolích, tj. jako pracovníci, manželé, rodiče atd., a aby dobře fungovaly všechny společenské in­ stituce (manželství, rodina, škola, pracovní organiza­ ce). V pojetí psychologického poradenství se uplatňu­ jí různé psychologické směry a různé názory na společenský kontext poradenství. G. D. Wilson (1987) charakterizuje poradenství jako „mezilidský vztah, v jehož průběhu jedna osoba (poradce) se snaží druhé osobě (klientovi) pomoci pochopit a zvládnout její problémy“, přičemž poradenství zahrnuje široké pole činnosti, jako je povzbuzování, udělování rad, posky­ tování informací o stávajících možnostech, diagnózu problému a další. Za tři hlavní obory poradenství po­ važuje G. D. Wilson povolání, manželství a výchovu, ale jak již bylo poznamenáno, uplatňuje se v podstatě ve všech oborech aplikované psychologie. Psycholo­ gické poradenství se nezřídka opírá o týmovou spolu­ práci, v oblasti výchovy např. o spolupráci s pedago­ gy, v oblasti manželského poradenství se sexuology, poradci pro vedení domácnosti apod. V zahraničí exis216

tují různé specializované druhy poradenství, např. tzv. „životní poradenství“, v němž jde hlavně o orientací klienta na životní hodnoty a náplň života v jednotlivých etapách „životního běhu“ a které je doménou andragogiky (vzdělávání dospělých), resp. pedagogické antropologie dospělých, ale v němž se ovšem rovněž uplatňuje psychologický přístup. Ten má vést klienta k vlastnímu optimálnímu rozhodnutí tak, že mu je pomáhá najít s ohledem na jeho objektivně žádoucí sociální fungování. Základní druhy poradenství u nás jsou: - Výchovné poradenství realizované sítí pedagogicko-psychologických poraden se zabývá zejména pornchámi chování dítěte (školní nekázeň, záškoláctví, krádeže, agresivní chování, útěky z domova, potulování atd.), zjišťováním školní zralosti, školní neúspěšnosti, odstraňováním specifických poruch čtení a dalších, volbou povolání atd. - Manželské a předmanželské poradenství uskutečňováné v síti příslušných poraden se zabývá řešením manželských konfliktů a krizí, ale i předmanželských partnerských vztahů, adopcí atd. - Poradenství specializované na řešení sociálních problémů (nezaměstnanost, postpenitenciámí péče, problémy osaměle žijících a na péči odkázaných osob, problémy svobodných matek, ale i drogových závislostí atd. Poradenská činnost může být také jen předstupněm pro následnou péči psychiatrickou, sexuologickou a ji­ nou.

| ] 1 I | I 1 j | I | 1 | j 1 | I 1 I I 1

| I । |

i I

de m
okusem d si pro973) poobování, ní se tak

I | | I 1

ižemese e co tuto objektu. něnjeho ezípředpředmět tuje také uání. Něcedostách zůstáelaci. Od kých, ale i, správě-

i I 1 | 1 | 1 I I i | | |

dlnost, vlast, povinnost atd. V kognitivní struktuře se vyděluje kategorie předmět, a to jako jednotlivina i jako třída objektů (učitel X, učitelé). „Jedinec má tolik rozličných postojů, kolik osobních jednotlivých předmětů a tříd předmětů se dá vydělit v jeho poznávací struktuře“ (Reykowski). V procesu vydělování předmětu se kolem něho seskupují zkušenosti jedince s tímto předmětem nebo s danou kategorií předmětů, l což je důležitým předpokladem utvoření postoje vůči I tomuto předmětu. Tak se vytvářejí celé systémy postoI jů „zabudované ve struktuře osobnosti, proto analýza i struktury osobnosti dává klíč k teorii postojů“ (ReyI kowski). J. Reykowski (1973) podal také výklad utvá! ření postojů. Vyšel přitom ze svého pojetí dvou úrovI ní mechanismů regulace, popudově emocionální I a kognitivní, a navázal tu současně na svou koncepci I vzniku předmětu. 1. Spojení předmětu se strukturami | popudově emocionálními se uskutečňuje díky tomu, I že toto spojení vede bezprostředně nebo zprostředkoI vaně k uspokojení nějaké potřeby. Týž předmět může I být ve spojení s různými popudově emocionálními I strukturami: např. osoba otce bývá spojena s pocity I bezpečí, s „prvotní potřebou lásky“ atd. 2. Spojení I předmětu s poznávacími strukturami znamená jeho I umístění „v hierarchii významů“: orientační síť (obraz I světa, kognitivní mapa) a síť vnitřních imperativů I (pravidel, zásad, norem) má „uzlové body“, které mu­ I sí být udržovány ve stavu rovnováhy, což vyžaduje I udržování spojení s určitými předměty. Např. morální I chování lidí na úrovni heteronomní morálky (děti I a část dospělých) vyžaduje udržování vztahů s osobou, I která je zdrojem norem (otec, kněz, vůdce skupiny I atd.); narušení takového vztahu může - jako ztráta I morální autority - ohrozit celý morální systém jedinI ce. „Z hlediska významu, jaký má pro jedince vztah I k takovým centrálním předmětům, je hotov k činnosti I zaměřené na ochranu objektu, podporovat ho a rozvíI jet, aby chránil své vztahy s ním“ (Reykowski). ZměI ny ve vztahu k objektu, resp. ve vztazích mezi subjekI tem a objektem by vedly k vážným emocionálním I změnám v subjektu v pozitivním i negativním směru I (např. k obavám, ale i k radosti apod.); pokud jde I o změny narušující psychickou rovnováhu, subjekt se | jim brání. Týž předmět může být v relaci k oběma I úrovním regulace. Vznik a fungování postojů, jejich I udržování a změny lze ovšem vysvětlit také v termí­ i [ | I I I I |

nech učení, resp. klasického a instrumentálního podmiňování. M. Sherif a C. Sherifová/(1956) použí­ vají konceptu zahrnutí (včlenění) do ega („ego-involvement“), aby "ukážálí, že postoje včleněné do ega, tj. výražííě centrální a významné, mají povahu vnitřních regulátorů chování. Avšak zde je nutné po­ znamenat, že postoj jako regulátor chování pouze určuje obecné zaměření chování ve smyslu apetence nebo averze; konkrétní realizace tohoto zaměření je funkcí zvyků. Např. pozitivní postoj vůči určité osobě se projeví tím, že jí v situaci, kdy potřebuje pomoc, nějakým způsobem pomůžeme. Postoje, motivy a zvy­ ky tak vytvářejí funkční triádu s následujícími vztahy: zvyky ◄----------------- ► postoje

Sherif a Sherifová (1956) užívají pojmu ego-postoje („ego-attitudes“); rozumí jimi postoje, které konsti­ tuují ego (—> Osobnost) a které se utvářejí v interakci s ostatními osobami, skupinami, sociálními instituce­ mi atd. „Když jsou ego-postoje situačně vzbuzeny ně­ jakým relevantním objektem, osobou, událostí, úko­ lem, situací nebo skupinou, jsou zkušenosti a chování individua charakterizovány jako včleněné do ega.“ Aktualizované ego-vztažné postoje se pak, jako ele­ menty ega, vyznačují vysokou úrovní emocionality a emocionální dráždivostí a kontakt s jejich předmě­ tem vede k vysoké úrovni aktivace individua. Jsou-li např. v egu zahrnuty pozitivní postoje ke katolické ví­ ře, bude jedinec vzrušován symboly této víry, ale i úto­ ky na ni a bude mít výraznou tendenci bránit tuto víru jako ego-vztažnou hodnotu, což znamená, že bude do jisté míry imunní vůči argumentům proti jeho vyzná­ ní, které bude bránit za všech okolností a ze všech sil. „Postoje nejenže dávají smysl světu jedince, ale slou­ ží jeho pokusům dosáhnout jiné rozličné cíle... Posto­ je se vyvíjejí nejen ve službách potřeb, ale utváří je ta­ ké informace, které je jedinec vystaven... Nová informace se často používá ve vytváření postojů, kte­ ré souhlasí s již existujícími příbuznými postoji“ (Krech, Crutchfield a Ballachey, 1968). O psychologické důležitosti postojů, zejména cent­ rálních, svědčí vliv postojů na průběh psychických procesů; prokazuje to běžná každodenní zkušenost.

219

Postoje Tak je např. možné sledovat v televizi reportáž z de­ monstrace jistého hnutí, jež má, mimo jiné, značné vý­ hrady vůči televizi, přičemž televizní reportéři dělají takové záběry, které hnutí diskreditují (záběry tváří účastníků budících nedůvěru, podtržené jejich optic­ kým zkreslováním apod.). K. Lewin a G. Murphy (1943) pracovali se dvěma pětičlennými skupinami studentů, z nichž jedna byla orientována pro-, druhá protikomunisticky; každá skupina se měla učit materi­ ál protikladného politického obsahu (tj. prokomunistický a antikomunistický materiál). Všechny po­ kusné osoby vykazovaly téměř shodné pamětní schopnosti; po dobu čtyř týdnů bylo vždy po týdnu zkoumáno, co si z daných materiálů zapamatovaly. Ačkoli rozdíly nebyly výrazné, ukázalo se, že pokus­ né osoby měly tendenci zapamatovat si pasáže textu, které konvergovaly s jejich postoji a tyto pasáže také pomaleji zapomínaly. Ukázalo se, že autoritám! osoby (podléhající snadno vlivu autorit) vnímají výrazně vý­ běrově (J. S. Bruner, 1959); vnímání osob s jiným za­ měřením se vyznačuje zase jinými zvláštnostmi. Antifeministický text si muži zapamatovávají lépe než ženy (T. G. Alper a J. S. Korchin, 1952). Pokud jde o vliv postojů na myšlení, J. J. Morgan a J. T. Morton (1944) potvrdili hypotézu, že lidé mají sklon přijímat závěry shodné s jejich přesvědčením, i když nejsou lo­ gicky správné. Důkazů o vlivu postojů na psychické funkce je mnoho. Složitější je vztah postojů a jedná­ ní; ukázalo se, že jednání neodpovídá vždy postojům jednajícího. Potvrdil to klasický výzkum R. T. LaPiera (1934): Navštívil řadu majitelů restaurací a hotelů, o nichž věděl, že mají rasistické předsudky vůči Číňa­ nům, a kteří tvrdili, že by Číňany nikdy neobsloužili; zjistil, že je však v restauracích a jídelnách běžně přijímají. Podle T. Madrzyckého (1970) existují určitá spojení postojů s typickými způsoby chování; např. s pozitivními postoji je spojeno konformistické, anga­ žované a obětavé chování. Konformismus může mít původ v přesvědčení jedince o hodnotě daných stan­ dardů, ale také v obavách z negativních důsledků nonkonformismu. Vedle skutečného konformismu exis­ tuje i jeho zvláštní forma, oportunismus spočívající v tom, že jedinec jedná ve shodě s určitými společen­ skými standardy, které však neuznává za správné, a vycházející z účelové tendence k získání výhody ne­ bo ze strachu před společenskou dezaprobací (oportu­ 220

nismus se obvykle objevuje u osob se slabě vyvinutými sociálními postoji a u osob, které jsou pod vlivem sociálního tlaku psychicky dezintegrované; oportunista se snaží, aby „nenarazil“ a jeho chování se vyznáčuje malou dynamikou a invencí - Madrzycki). Se silnými pozitivními postoji je spojeno angažování se (činnost subjektu pro dobro objektu, přičemž úspěchy objektu jsou pociťovány jako úspěchy subjektu - objektem může být jiná osoba, skupina, idea; je to protiklad egoismu i oportunismu). Obětování se je projevem intenzivního angažování se: subjekt činí něco pro dobro objektu, jehož dobro cení výše než vlastní, v krajním případě je ochoten obětovat i život. Obětování se však může být spojeno i s fanatismem a rigorismem (neúprosnou strnulou přísností). Existují charakteristické vztahy mezi vlastnostmi postojů, zejména mezi extrémností, intenzitou a vytrvalostí postoje (jde o vlastnosti, které spolu přímo souvisejí): extrémní postoje jsou intenzivní a vytrvalé, a to zřejmě proto, že mají výraznou psychologickou funkci, např. udržují psychickou rovnováhu jedince tím, že ho zbavují pocitu úzkosti nebo inferiority apod. Extrémní postoje, vyjadřované v odpovědích na položené otáz­ ky obvykle výrazem „naprosto ano“ nebo „naprosto ne“, mají však v populaci nejmenší výskyt. Extrémní postoje tvoří póly toho, co se nazývá kontinuum postoje: -5 -4 -3

-2 -1

0 +1 +2 +3 +4 +5

I I I I I I I I I H

extrém

extrém

I 1 I 1 1 I I i 1 | I I I i | I i 1 j j |

] 1 1

j

■

Číselné hodnoty zde vyjadřují intenzitu kladného (+) a záporného (-) 1 postoje, tj. např. naprosto pozitivní a naprosto nagativní hodnocení i něčeho. \

Za hlavní zdroje postojů pokládají A. Q. Sartain, \ A. J. North, J. R. Strange a H. H. Chapman (1962) ná- j sledující činitele: - Specifické zkušenosti. Postoje se formují v procesu uspokojování potřeb (Krech, Crutchfield a Ballachey, 1968), který je obvykle vázán na sociální interakce; zdrojem postojů jsou v tomto smyslu zejména sociál­ ní zkušenosti. - Sociální komunikace. Jde vlastně o rozvedení před­ cházejících podmínek utváření postojů; mnohé naše postoje vznikají jako důsledek komunikace s ostatními

Postoje vinutývlivem irtunisvyzná. Se silvání se ispěchy u - obo protia projeiěco pro vlastní, Obětoi a rigoují chajostojů, lostí pouvisejí): i to zřeji funkci, m, že ho ixtrémní ;né otáznaprosto ixtrémní uum po-

1 I I 1 I | i I I j j I I I | I | I I I a | I | í i

-5

porného (-) 1 íhodnoceni |

I. Sartain, 1962) náv procesu 1 3allachey, i interakce; I ína sociál-1

dění před- | nohé naše | s ostatními I

: s ; i í I t I

I |

I I I I I I I

lidmi, resp. skupinami. Často se jedná o přebírání již hotových postojových schémat, např. dětmi od rodičů („chodit špinavý a neupravený je neslušné“ apod.). - Modely. „Některé z našich postojů se vyvíjejí prostřednictvím nápodoby modelů... Ve zvláštní situaci vidíme, jak se chová jiná osoba. Interpretujeme její chování v rámci postojů a smýšlení, která jsou zahmuta v její akci. Jestliže se s ní identifikujeme a respektujeme její úsudek, akceptujeme tento (odvozený) způsob vnímání a cítění situace“ (Sartain a další). Učení na základě modelu je jedním z nejčastějších způsobů sociálního učení, které je tak častým zdrojem utváření postojů. - Institucionální faktory. „Mnoho institucionálních faktorů funguje jako zdroje a opory našich postojů a smýšlení, např. hlediska, která předpisuje určitá církev“; mnoho postojů lidé přebírají z ideologií politic­ kých stran, církví a jiných institucí, s nimiž se identifikují.

ty kladného nebo záporného postoje a změna kladné­ ho postoje v záporný, jakož i záporného v kladný). Zvláštním druhem změny je konverze, zvrat intenziv­ ního postoje v jeho protiklad, např. silné religiozity v ateismus, nebo naopak; taková změna je poměrně negativní postoje

0

pozitivní postoje

kongruentní změny

inkongruentní změny

konverze Změny postojů

vzácná s výjimkou hromadných ideových otřesů (změny komunistických postojů v antikomunistické I po rozčarování ze „socialismu“). Krech, Crutchfield I Výrazný zdroj postojů představuje vliv primárních a Ballachey (1968) podávají následující přehled vzta­ I a sekundárních skupin (rodina, školní třída, pracovní hů vlastností postoje k jeho změnám: I parta, parta vrstevníků atd.). To bylo potvrzeno klasic­ - Extrémnost postojů. Extrémní postoje jsou vůči I kými experimenty vlivu skupin na mínění jedince změnám nejodolnější; jejich rezistence vůči vlivům I (M. Sherif, 1936, S. Asch, 1956). E. F. Mueller a A. působícím na změnu postoje vyplývá z toho, že mají ■ Thomas (1974) interpretují tyto skupinové vlivy takto: I „Psychologickou bázi sociálních norem a postojů je pro jedince psychologický význam. P. H. Tannenbaum B nutno hledat ve vytváření společných vztahových rám- (1956) zjistil, že čím je postoj extrémnější, tím menší i ců; členové skupiny jsou pospolu a vzájemně se ovliv- jsou jeho změny navozované persuasivní komunikací ■ ňují v určení toho, co chtějí akceptovat jako směrnici (racionální argumentací). ■ jednání nebo jako definici situace.“ Mnoha poznatky je - Multiplexita postojů (jejich vnitřní diferencova­ ■ doložen vliv kultury na obsah postojů, uskutečňova- nost). Jednoduchý postoj (např. prostá sympatie) je ■ ný prostřednictvím procesu socializace (výběr a prefe- proměnlivější než složitější postoj (např. přátelství), ale naopak postoj vnitřně výrazně diferencovaný se ■ rence hodnot) a prostřednictvím masmédií. v kongruentním směru mění snadněji než jednoduchý ■ Změny postojů. Podle Kreche, Crutchfielda a Balpostoj. ■ lacheye (1968) „měnitelnost postoje závisí na charak■ teristikách systému postojů, na osobnosti a na přísluš- - Konzistence postojů, tj. soudržnost jejich kogni­ ■ nosti jedince ke skupině“; citovaní autoři rozlišují dva tivní, emocionální a snahové složky. Konzistentní po­ stoje jsou stabilnější, jejich komponenty se vzájemně ■ druhy změn (viz scéma níže). podporují; inkonzistentní postoje jsou naproti tomu re­ ■ Dále formulují tyto dva principy změn postojů: lativně nestabilní, disonance jejich komponent umož­ ■ 1. Při jinak stejných podmínkách se vždy lehčeji uskuňuje jejich změnu. ■ tečňuje kongruentní než inkongruentní změna. ■ 2. „Čím je postoj extrémnější, vnitřně diferencovaněj- - Interkonexe postojů (vzájemná souvislost různých ■ ší, konzistentnější, čím je provázanější (interconnec- postojů). Vzájemně závislé postoje se mění nesnadno ■ ted), konsonantnější, tím poměrně snazší je kongru- a stejně jako postoje, které jsou podporovány jinými ■ entm změna.“ Obecně platí, že kongruentní změny postoji téže kategorie (např. postoj ke konkrétnímu so­ ■ (vzrůst intenzity kladného nebo záporného postoje) ciálnímu problému, který se opírá o postoje k řešení ■jsou snazší než inkongruentní změny (snížení intenzi­ sociálních problémů vůbec, je mezi ně „vklíněn“).

221

Postoje

- Konsonance postojového trsu. Postoje se mohou let na výdaje s tím spojené; tím bude jeho postoj ke 1 spojovat v trsy (viz výše uvedený příklad), a jsou tak sportovnímu vozu v prvním případě (vedro) pozitiv-j vzájemně propojeny určitými kognitivními, emotivní­ nější než v druhém případě (výlohy spojené s opraí mi i snahovými prvky; snadnost změny postoje pak vou). Herkner, jenž tento příklad uvádí, cituje I závisí na stupni konsonance postoje s ostatními posto­ L. M. Hommea (1965) označujícího kognitivní proce>j ji, s nimiž tvoří trs; konsonantní postoje jsou relativně sy, které také podléhají zpevnění, za „nepozorovatelné 1 imunní vůči vlivům, které směřují ke změnám v in- operanty“. Obecně vzato, změny postojů jsou funkcí 1 kongruentním směru, ale mohou se snadno měnit učení. Vliv klasického podmiňováni na změnu postoi v kongruentním směru. jů prokázali (kromě jiných) M. P. Zanna, C. A. Kiesi Rezistence postoje vůči změně je dále ovlivňová­ ler a P. A. Pilkonis (1970), vliv operačního podmi­ na silou a množstvím potřeb, které jsou v relaci k po­ ňování prokázal zase R. D. Singer (1961) a jiní. 8 stoji; postoje založené na silných potřebách jsou rela­ A. Bandura (1965) poukázal na to, že se postoje získá< tivně imunní vůči změnám. Konečně je tato rezistence vají, modifikují a ztrácejí na základě imitativniho učet ovlivňována vztažnými hodnotami: postoj zaměřený ní (učení podle modelu). Byly vypracovány různé me­ k hodnotě, která je pro jedince dominantní a je výraz­ tody změn postojů, např. způsob argumentace; i ně aprobována skupinou, k níž přísluší, se jen obtížně C. I. Hovland a W. Weiss (1951) prokázali, že tytéž ar1 mění v inkogruentním směru. W. Herkner (1975) se gumenty mohou mít různý vliv: zatímco pozitivně < domnívá, že změny postojů lze vysvětlovat dvěma hodnocená důvěryhodná osoba dosáhla pomocí nich < principy: 1. nasycením, resp. deprivací a 2. působením změny u téměř 25 % pokusných osob, osoba méně důí diskriminativních podnětů. Zatímco nasycení a depri- věryhodná s týmiž argumenty dosáhla změn jen vace ovlivňují především hodnocení jednotlivých u 7 % pokusných osob, které byly argumentaci vystaJ komponent, mění situační faktory (diskriminativní vény. Každý jedinec potřebuje určité sociální zázemí, J podněty) spíše váhu komponent postoje. Herkner tě­ určitou pozitivně vztažnou sociální skupinu, na níž se mito komponentami rozumí objekt postoje ve smyslu stává závislým (na rodině, partě atd.). Na vznik, udr­ kategorie (např. určitá skupina) a objekt ve smyslu žování, ale i změny postojů působí potřeba afiliace; je­ jednotliviny uvnitř této kategorie (např. jednotliví čle­ dinec se slabší potřebou afiliace proto snadněji mění " nové skupiny). Změna a vznik postoje jsou velmi po­ postoje závislé na normách určité skupiny, k niž pří­ dobné procesy vyvolávané týmiž mechanismy učení; sluší. Metody změn postojů se obvykle opírají o pre­ změny postoje, i krátkodobé (např. v hodnocení určité zentaci informací, které mají u objektu změn vyvolat osoby nebo věci), nejsou náhodné fluktuace, ale feno­ kognitivní disonanci; užívá se přitom racionální mény vysvětlitelné učením (Herkner). Uváděný autor a emocionální argumentace, přičemž účinky druhé to dokládá následujícími příklady: Hodnocení objektu jsou větší, ale spíše jen dočasné. Při snaze o změnu postoje závisí na hodnocení jeho jednotlivých kompo­ intenzivního postoje může být dosaženo opačného nent; ty podléhají, právě tak jako zpevnění pozitivního účinku, začne-li se „těžkými“ argumenty; postoj, kte­ a negativního druhu, nasycení a deprivaci; jestliže rý měl být změněn, se může naopak upevnit (to byly např. oceňujeme přítele proto, že od něho dostáváme časté případy ateistické propagandy zaměřené na věří­ mnoho „souhlasu“, pak se po určité době sympatie cí, které vedly k upevňování religiozity) - jde o tzv. k němu zmenšuje, protože se uplatňuje efekt nasycení; bumerangový efekt. Jiný je tzv. sleeper-efekt (efekt hudební dílo, které jsme dlouho neslyšeli, může být spáče): míra změn postoje vyvolaných velmi pozitiv­ v důsledku efektu deprivace atraktivnější. Značný vý­ ně hodnoceným komunikátorem je zpočátku značná, znam mají i diskriminativní podněty, které umožňují ale časem jí ubývá, zatímco změny vyvolané jen málo nahlížet objekt postoje v různých aspektech. Např. pozitivně nebo neutrálně hodnoceným komunikáto­ majitel sportovního kabrioletu bude v horkém letním rem jsou zpočátku menší, ale časem se zvětšují. dnu myslet především na výhody spojené s odkrytou W. Herkner (1975) vysvětluje tento jev takto: Za něja­ střechou, avšak pojede-li okolo opravny automobilů, kou dobu po komunikaci již neexistují kognitivní rela­ napadne ho, že musí dát svůj vůz opravit a bude mys­ ce mezi přednesenými argumenty a jejich příjemcem,

222

Postoje

oj ke ® zitiv- ■ opra- jl cituje >roce- ’■ atelné ■ ůnkcí I josto- | Kies- I odrni- I a jiní. 1 získá- | o uče- 9 lé me- 9 ntace; ■ též ar- « zitivně ] :í nich 9 sně dů- 1 ěn jen 9 vysta- ■ území, 1 i níž se -I ik, udr- 1 ace;je- 1 ji mění 1 níž pří- 1 í o pre- 1 vyvolat 1 ňonální 1 i druhé j । změnu 1 jačného | toj, kte- I (to byly i na věří- | le o tzv. I d (efekt | pozitiv- I značná, I jen málo | lunikáto-1 zvětšují. I Za něja-1 ivní rela-1 jemcem, |

i který mezitím zapomněl, od koho argumenty pocháze­ l jí; tím tyto argumenty působí již jen svým obsahem j a nejsou ovlivněny vztahem příjemce k osobě, která je prezentovala. Dalším problémem argumentace je její jednostrannost (argumenty jen pro jediné stanovisko) [ nebo vícestrannost (argumenty pro více stanovisek), I resp. poměr argumentů pro a proti apod. Ukázalo se, I že vícestranná argumentace je u vzdělaných osob [ účinnější než jednostranná, u méně inteligentních I osob je tomu naopak. Změny postojů na základě dvouI stranně argumentace jsou trvalejší než změny vyvolaI né jednostranným sdělením, neboť jsou odolnější proI ti eventuální následné propagandě. Obecně vzato je I přemlouvání méně účinné než osobní bezprostřední I zkušenosti; zvláště traumatické a vůbec vysoce I afektogenní zážitky mohou měnit postoje rázem a ra­ I dikálně, jak je dobře známo zejména ze zkušeností liI dí, kteří žili v totalitních společenských systémech I a stali se např. z vyznavačů komunismu jeho odpůrci. I Z osobnostních faktorů, které intervenují ve změnách I postojů navozovaných propagandou, se uplatňuje I zvláště ovlivnitelnost (sugestibilita), která koreluje I negativně s inteligencí; silně ovlivnitelný jedinec přiI jímá všechna mínění, nezávisle na obsahu a dalších i proměnných, snadněji než méně ovlivnitelný jedinec. I Stereotypy a předsudky jsou zvláštní druhy postoI jů, které se do jisté míry významově překrývají. M. JaI hodová (1965) vymezuje stereotypy jako mínění o tříI dách individuí, o skupinách nebo objektech, která jsou I jaksi předem dána jako šablonovité způsoby vnímání I a posuzování toho, k čemu se vztahují; nejsou produkB tem přímé zkušenosti individua, jsou přebírány a udrI zují se tradicí. Tzv. heterostereotypy se týkají cizích I skupin, autostereotypy pak skupiny, k níž jedinec příI sluší; první se tedy týkají obrazu „těch druhých“, dru■ hé obrazu „nás samých“. Heterostereotypy se obvykle ■ vztahují k etnickým menšinám (např. Cikánům, ŽiIdům), ale i k celým národům, rasám apod. (např. Něm■cům, Rusům, Židům vůbec), případně velkým a ma|lým skupinám (sedlákům, intelektuálům, družstvu ■určitého sportovního klubu, žákům určité třídy). Jsou ■podmíněny „duchem doby“, a proto se historicky mě­ lní; tak např. po druhé světové válce doznal podstatné ■změny heterostereotyp Němců u národů, které s Ně■meckem válčily nebo jím byli okupovány. Např. ■G. M. Gilbert (1951) porovnával heterostereotyp

Němců u studentů americké Princetonské univerzity a získal následující obraz (podle Kreche, Crutchfielda a Ballacheye, 1968): vlastnosti Němců

vědecky založení pracovití tupí inteligentní metodičtí extrémně nacionalističtí

procento studentů r. 1932

r. 1950

rozdíl

78 65 44 32 31 24

62 50 10 32 20 50

-16 -15 -34 0 -11 +26

V poválečné době tedy ubylo studentů, kteří Něm­ cům přisuzovali pozitivní vlastnosti, ale i těch, kteří je pokládali za tupé, a přibylo těch, kteří, zřejmě vlivem fenoménu německého nacionálního socialismu, je po­ kládali za extrémně nacionalistické. Stereotypy mo­ hou být akcentovány negativně i pozitivně a odrážejí často roli, kterou subjekt zamýšlí převzít vůči objektu svého stereotypu (P. R. Hofstátter, 1963). Mnohé po­ stoje mají v podstatě charakter stereotypů. Naproti to­ mu předsudky jsou v sociální psychologii poněkud úzce chápány jako nepřátelské postoje vůči určitým etnickým, náboženským a jiným skupinám, jako po­ stoje, které mají iracionální původ a jádro; jako tako­ vé nejsou tedy charakteristiky, které obsahují, plně oprávněny. G. W. Allport (1954) definuje v tomto smyslu předsudek jako „antipatii na základě falešné­ ho a nepružného zobecnění, které může být pociťová­ no a také vyjadřováno. Tato antipatie se může zaměřo­ vat proti skupině jako celku, nebo proti individuu, protože k této skupině náleží“. Příkladem takového předsudku, u nás poměrně rozšířeného, je heteroste­ reotyp Cikánů, který je vztahován i na jednotlivé pří­ slušníky tohoto etnika. Protože jsou předsudky dru­ hem postoje, zakládají i sklon k určitému negativnímu jednání vůči objektu předsudku, a protože jsou iracio­ nální, často též převzaté, jsou vehni odolné vůči změ­ nám a rezistentní vůči racionální argumentaci. Soudí se, že mohou mít původ ve frustracích, v nichž byly blokovány agresivní reakce, přenášené pak na určité objekty sociálního okolí. Přitom nepřátelství, které je provází, je spojeno s projekcemi a racionalizacemi, jež 223

Pozornost

mají funkci ospravedlnit toto agresivní nepřátelské za­ měření na náhradní objekt (T. W. Adomo a další, 1950). Předsudky jsou tedy v podstatě negativní ste­ reotypy, které jako postoje mají určitou výše naznače­ nou psychologickou funkci. Podstatu předsudku dobře vystihují K. U. Smith a W. M. Smith (1958), když ho charakterizují jako „emocionálně založený postoj pro, nebo proti individuím nebo skupinám, který ignoruje relevantní, objektivní kritéria usuzování“; chápou tedy předsudky šířeji, jako negativní i pozitivní iracionální postoje. Za základní faktor vzniku předsudků pokládá P. Swartz (1963) rodinnou výchovu, avšak předsudky bývají spojeny také s osobní náboženskou, politickou a jinou ideologií a mohou být - i v nejprimitivnější formě - vlastní také vysoce vzdělaným osobám. E. L. Hartley a R. E. Hartleyová (1952) na základě empiric­ kých srovnávacích dat soudí, že předsudky se vyvíjejí pozvolna a že člověk je asi do 3-4 let svého věku předsudků prost. Poměrně vysoké korelace předsudků vůči různým minoritám poukazují na to, že předsudečnost je rysem osobnosti; to bylo v podstatě potvr­ zeno na fenoménu tzv. autoritámí osobnosti (T. W. Adomo a další, 1950), u níž se předsudky pojí s kom­ plexem méněcennosti. Hodnoty. Postoje lze chápat jako hodnotící vztahy, a je proto nutné identifikovat psychologickou podsta­ tu hodnocení, jehož tematizování se objevuje zejmé­ na v psychologii orientované na „filozofii života“. F. Dorsch (1963) vymezuje psychologické pojetí hod­ noty jako ze vztahu subjektu k objektu „prožívanou vlastnost objektu“, která je pak objektu subjektem při­ řazována; z obsahového hlediska lze rozlišovat zejmé­ na logické, etické a estetické hodnoty (pravdivé, dob­ ré, krásné). V behavioristicky orientované psychologii se používá termín valence; rozumí se jím nějaká vlast­ nost objektu, která přímo nebo nepřímo uspokojuje nějakou potřebu (v psychologii motivace se zhruba v tomtéž smyslu používá pojem incentiva). Obecně lze chápat hodnotu jako pojetí dobra: hodnotné = dobré (hodnota v pozitivním smyslu). Prožívání hodnot urči­ tých objektů (bytostí, věcí, činností, idejí) a s ním spo­ jené hodnocení, tj. vytvoření postoje k danému objek­ tu, je někdy spojováno spíše s city (M. Scheier, 1921), resp. se zájmy či motivací (R. B. Perry, 1967). C. L. Stevenson (1963), který se zabýval etickými aspekty hodnocení, zavedl termín „axiologická zkušenost“, 224

v níž je zážitek hodnoty akcentován emotivně. To bý-1 vá pokládáno za jednostranný emocionalismus, respl za psychologismus; psychologie však nemůže posuzo-l vat filozofické pojetí hodnot a musí zůstat u instro-l mentálních, resp. funkčních aspektů. Etika klade pro-1 blém hodnoty jako problém normy, psychologie jako! problém přitažlivosti a odpudivosti objektů a činností! - v tom je zásadní rozdíl. K tomu, co je dobré, může| subjekt dospět na základě své zkušenosti přímo z urči-1 tého zážitku nebo úsudkem, ale vždy je zde přítomno] nějaké kritérium, jímž je nějaká pozitivní emoce.] V psychologii platí, že „mírou všech věcí je člověk“] (Gorgias), a proto i psychologicky nahlížené hodnoce-l ní je nutné chápat jako objevování toho, co je pro sub-l jekt významné. Proto mají hodnoty motivující vliv] a cílem jednání je vždy to, čím se realizuje nějaká hod-] nota. I

Literatura:

|

Insko, C. A.: Theories of attitude change, New York 1967. Kleip-l prott, J.: Anatomie von Einstellungen, Stuttgart 1974. Six, B.: Ein-; stellung und Verhalten. Stuttgart 1979. Oerter, R: Struktur und!

Wandlung von Werthaltungen, Munchen 1970. Rosenberg, M. J., '■ Hovland, C. J.: Attitude organization and change, New Haven 1960.! Triandis, H. C.: Einstellungen und Einstellunganderungen, Wein­ heim 1975. !

Pozornost Skutečnost, že vnímání je výběrově zaměřené, se vy- • světluje zvláštní psychickou funkcí, která se nazývá; pozornost. Pojem pozornosti je vymezován různě: Podle H. Rohrachera (1963) je „pozornost aktuální; stupeň aktivity psychických funkcí“, které jsou akti­ vovány „psychickými silami“, tj. popudy, city a vůlí. R. S. Woodworth a H. Schlosberg (1959) chápou po­ zornost prostě jako selektivní faktor. H. H. Kendlet (1963) ji pojímá jako výběrového činitele ve vnímání, jiní prostě jako motivované vnímání. S. L. Rubinštejn (1964) zdůrazňuje, že „příčinou toho, že pozornost je zaměřena k tomu a ne k jinému objektu, není jen v subjektu, ale i v objektu, a dokonce především v něm, v jeho vlastnostech a kvalitách; avšak tyto pří-

Pozornost

:. To býus, resp. posuzoli instruade pro>gie jako činností ré, může io z určipřítomno i emoce. s člověk“ hodnoce; pro subující vliv jaká hod-

3 I J a 1 | J I a 1 | i | i 1 I

1967. KlapSix, B.: EinStruktur und .berg, M. J., Haven 1960. ngen, Wein-

i | | j i

mé, se vy- i se nazývá | rán různě: 1 st aktuální | : jsou akti- | city a vůlí. 1 chápou po- | H. Kendler I re vnímání, 1 Rubinštejn | : pozornost 1 u, není jen 1 především | íak tyto pří- I

činy nejsou jen v objektu ani pouze v subjektu, nýbrž ve vztahu objektu k subjektu a subjektu k objektu. Výběrová zaměřenost je ústředním fenoménem pozornosti a jejím výsledkem je senzibilita“. Pregnantné se vyjadřuje E. Riitzel (1977), podle něhož výběrovost vnímání je funkcí pozornosti, fenoménu, který je procesem selekce; pozornost je selekce a ta je funkcí interakce subjektu a jeho prostředí. To, co se označuje jako výběrovost vnímání, dobře ilustruje E. C. Cherry (1953) na tzv. coctailparty problému: V uzavřeném prostoru, kde se odehrává party, zní mnoho zvuků, neI boť je zde hluk, mnoho účastníků konverzuje; staneI me-li se však sami účastníky konverzace nebo chceI me-li někomu z mluvících naslouchat, potlačujeme ve I vnímání ostatní zvuky a posloucháme pouze to, co poI slouchat chceme, pokud ovšem prostředí není tak I hlučné, že je nám to znemožněno. To je označováno I pojmem selektivita podnětů; jde o výběr určitých I podnětů z množství, které na subjekt právě působí. Za I základní vlastnosti pozornosti jsou považovány in­ I tenzita, stálost, rozsah a přenášení. Selektivita v sobě I tyto vlastnosti v určité míře obsahuje: je to soustředěI né zaměření, které má určitou intenzitu, určitý rozsah I a trvání. R. S. Woodworth a H. Schlosberg (1959) rozI lišují v přesouvání pozornosti její oscilaci, tj. těkání I z jedné části objektu na jinou (např. při pozorování ob­ I ličeje nějaké osoby je to těkání pozornosti z očí na úsI ta, čelo, pak znovu na ústa atd.), a dále fluktuaci, tj. I přesouvání pozornosti z objektu na jiný objekt (např. I z jednoho účastníka diskuse na jiného účastníka). OsI cilace a fluktuace pozornosti se neustále doplňují | a kromě toho se stále doplňují pozornost a představy. I Proud vědomí je právě takovým stálým střídáním ■ vnímání a představ, kdy v určitých fázích mohou do­ I minovat představy („nepřítomnost duchem“), vtírají-li ■ se jedinci do vědomí vzpomínky na nějaký minulý ■ intenzivní zážitek, jindy dominuje pozorné vnímání, ■ je-li subjekt soustředěn na plnění nějakého úkolu, ■ např. na pozorování něčeho. Již O. Kůlpe a N. Ach I (1904) zdůraznili vliv očekávání na vnímání, který ■ nazvali „determinující tendencí“ ve vnímání: Exponu■ jeme-li hladovějící pokusné osobě sérii mnohoznačI ných obrázků různých scén, bude v nich spatřovat ví| ce potravové tematiky než syté pokusné osoby, což je ■ funkcí projekce vnitřního stavu. Vnímání je proto ně■ kdy pojímáno jako kompromis mezi tím, co člověk i | I I j । I I I I

očekává, a tím, co je mu v podnětové situaci fakticky dáno (J. S. Bruner a L. Postman, 1956). Oba uvedení autoři hovoří v tomto smyslu o očekávání jako o „preperceptivní“ fázi a dospívají na základě empirických poznatků k následujícím závěrům o vlivu očekávání na vnímání: 1. častost dřívějších potvrzení (máme sklon vnímat to, čím jsme se obvykle ve vnímání již zabývali), 2. monopol (čím menší je počet hypotéz, které si o skutečnosti vytvoříme v určitém časovém okamžiku, tím větší je jejich síla), 3. kognitivní dů­ sledky (čím více jsou tyto hypotézy sloučeny v systém přesvědčení a integrovány s jinými hypotézami, tím větší je jejich síla), 4. motivační hlediska (vnímáme to, co vnímat chceme nebo co nám k vnímání předestírá trvající potřeba). Vnímání je tedy proces určitého uspořádávání stimulace, přičemž toto uspořádávání stimulace ve vnímání závisí podle D. Kreche a R. S. Crutchfielda (1958) na těchto činitelích: 1. na charak­ teristice uspořádání, 2. na síle podnětu, 3. na konsonanci nebo disonanci mezi tím, co je dáno uspořádá­ ním, a tím, co je dáno podnětem. V širokém významu se tedy pozornost týká činnosti od všímání si něčeho až po soustředěné pozorování něčeho; uplatňuje se zde vždy aktivní selekce podnětů. Ze strukturálního hlediska vyplývá vztah pozor­ nosti a vědomí: pozornost znamená nejen zaměření vnímání, ale také určitý stav vědomí, totiž určitý stu­ peň jasnosti a zřetelnosti vnímaného objektu ve vědo­ mí. Jasné je ve vědomí to, co v něm vystupuje jako ně­ jaký objekt, zřetelné je to, co je odlišeno od jiných objektů (např. že vnímaný objekt je pan X). Určitý stu­ peň jasnosti a zřetelnosti obsahu vědomí je podmíněn objektivně, např. vzdáleností vnímaného objektu, jeho osvětlením, tvarovou, barevnou odlišností od pozadí atd. Zřetelně si můžeme uvědomovat méně předmětů, jasně více. Pozornost je ve vztahu ke zřetelnosti i jas­ nosti obsahů vědomí omezena: přestože „napínáme“ pozornost, nejsme vždy s to identifikovat objekt jako konkrétní jednotlivinu nebo jej zařadit do určité kate­ gorie (např. zdaje to člověk, voják apod.). S pozornos­ tí souvisí dále úžina vědomí, tj. rozsah toho, co je uvě­ domováno; rozsah pozornosti tu souvisí s funkčním fyziologickým stavem mozku (bdělost, ospalost) a s intenzitou pozornosti. Obecně vzato reprezentuje stav vědomí určitý funkční stav mozku a má několik stupňů. Jsou to tzv. stupně vigilance, tj. stupně bdělé­ 225

Pozornost

ho vědomí, které podle J. Delaye a P. Pichota (1966) tvoří: - 1. stupeň odpovídá stavu afektu, v němž je pozornost soustředěna na zdroj afektu, kterým je vědomí jakoby vyplněno, resp. je vyplněno prožíváním afektu (např. vzteku nebo strachu), vnější svět je slabě uvědomo­ ván, pozornost je difuzní a nemůže být koncentrována; fyziologicky to souvisí se stavem nadměrné aktivace. - II. stupeň, stupeň „bdělého vědomí“, který odpovídá stavu selektivního vnímání, pozornosti na úrovni opti­ mální intenzity, kdy je možná dlouhodobější koncent­ race. - III. stupeň odpovídá těkající, nedostatečně koncent­ rované pozornosti s produkcí volných asociací v myš­ lení a s relativně pokleslým uvědomováním si vnější­ ho světa. - IV. stupeň odpovídá stupni vědomí, který lze pozo­ rovat při denním snění; podněty z vnějšího světa jsou jen slabě uvědomovány, vědomí se omezuje na průběh vlastních myšlenek, představ a fantazií. - V. stupeň se vyznačuje téměř úplnou ztrátou vědomí vnějšího světa, jako je tomu ve spánku; obsah vědomí je omezen na sny. - VI. stupeň se vyznačuje úplnou ztrátou vědomí vněj­ šího světa a odpovídá mu hluboký spánek, jsou však zachovány motorické reakce na vnější podněty. - VIL stupni odpovídá rovněž úplná ztráta vědomí, motorické reakce na vnější podněty jsou velmi slabé nebo již zcela vymizely; je to stav, který se označuje jako kóma, hluboké bezvědomí; R. A. Moody a E. Kůblerová-Rossová uvádějí, že v tomto stavu, který pro­ vází také stav klinické smrti, může subjekt vykazovat určité zážitky (prožitek jakéhosi výstupu z vlastního těla, které pozoruje jako objekt, pozorování svého okolí a zejména dojem, že se setkává s určitými oso­ bami, rozporné nutkání „opustit své tělo“ a překročit „práh do jiného světa“, nebo naopak „vrátit se do své­ ho těla a žít“). Podstata těchto zážitků je dosud nejas­ ná, v žádném případě však nevypovídají nic o mož­ nosti posmrtné existence duše, vědomí atd. V současnosti se často používá pojem rozšířené vědomí, který vyjadřuje zážitky vystupující jaksi za hranicemi empirického vědomí jako jakési druhy „mystické zkušenosti“; jsou to zážitky, resp. stavy vědomí, které nejsou vázány na dva základní předpo­ klady běžného stavu vědomí: na empiricky známý 226

psychofyzický subjekt a na empiricky založené kon­ strukce prostoru a času. Spisovatel A. Huxley (1965) o rozšířeném vědomí napsal, že se v něm ztrácí pocit vlastní identity a že „tento stav může být pociťován, ale nikoli popsán“. Dnes se těmito fenomény zabývá tzv. transcendentální či transpersonální psychologie ( Vědomí). S pozorností, jak bylo naznačeno, souvisí úroveň aktivace organismu (—> Aktivace), psychofyziologický stav vyznačující se mimo jiné určitou úrovní funkční způsobilosti mozku, zejména mozkové kůry. Obecně vzato představuje aktivace organismu určitou úroveň vzrušení (E. Duffyová, 1962), která je dopro­ vázena stoupáním frekvence a poklesem amplitudy (desynchronizací) rytmů mozkových elektrických po­ tenciálů a dalšími fyziologickými příznaky vyvoláva­ nými stimulací. Fyziologickým základem je excitace retikulámí formace mozkového kmene (G. Moruzzi a H. W. Magoun, 1949); je-li přerušeno spojení mezi tímto systémem a mozkovou kůrou, upadá individuum do stavu trvalého spánku, naopak stimulace retikulámí formace mozkového kmene vede u spícího individua k probuzení, za nímž následuje i hodiny trvající zvý­ šený stav aktivace. S úrovní aktivace souvisí i senzitivita smyslových orgánů, tj. vnímavost vůči vnějším podnětům. Za zdroje aktivace je pokládána nejen vněj­ ší stimulace (ze smyslových orgánů vedou jak nervo­ vé dráhy do mozkové kůry, tak také kolaterální dráhy do retikulámí formace mozkového kmene a thalamu), ale i excitace nervových center různých fyziologic­ kých potřeb a vnitřní excitace vůbec. Různé úrovně aktivace doprovázejí různé úrovně stavů vědomí, jak byly naznačeny výše; od téměř nulového stavu to jsou

kó

a2 ný vš liš to1 or cis

Pozornost

kóma, hluboký spánek, lehký spánek, ospalost, bdělé vědomí, čilost, vzrušení, afekt. Stav označovaný jako pozornost je úrovní aktivace, která je funkčně opti­ mální pro činnost vyjadřující soustředění. Je stavem mezi bdělým vědomím a čilostí. D. O. Hebb (1947) upozornil na existenci spontánní nervové aktivity a chápal pozornost jako centrální autonomní proces.

é kon(1965) í pocit iťován, zabývá tologie ozovájiných mohou a patoítní duečnosti ýznam. itálních Alenka jednoty ekt-ob'Jěkteré ré extá-

úroveň ýzioloúrovní fé kůry. určitou ! doproiplitudy ých porvolávaexcitace rioruzzi mí mezi ividuum tikulámí idividua jící zvýi senzitivnějším jen vnějknervoní dráhy halamu), ziologicé úrovně lomí, jak u to jsou

1 I I I J a 1 I 1 | 1 | I I | I I | 1 | j ) ’ I |

I í I I | |

; j • i í [ | I । I I I

I I I I I I

Příklady podnětů vyvolávajících „zvědavost“ Z experimentů D. E. Berlynea (1960) s těmito obrázky vyplynulo, že figurky uvedené v každém čtverci vpravo byly v průměru pozorovány delší dobu než figurky vlevo, vyvolávaly tedy větší pozornost. Uplatnily se přitom následující vlastnosti podnětů: A - množství, B - nepravidelnost uspořádáni, C - heterogenita elementů, D - nepravidelnost obrysů, EaF - neobvyklost skladby (neslučitelné, inkongruentní elementy obrázku).

Zásadně se rozlišují dva druhy pozornosti: spon­ tánní a úmyslná. První je vyvolávána určitými vnějšími činiteli, jako jsou relativní intenzita podnětu (tj. jeho vztah k pozadí; v relativně tichém prostředí slyšíme „upadnout špendlík“, v hlučném prostředí vzbuzuje pozornost hlasitý, zvučný podnět), změna stimulace, nové, náhlé, neobvyklé a kontrastní podněty. Úmyslná pozornost vyplývá ze zadaných a akceptovaných úkolů a z aktivace potřeb. Vnější faktory pozornosti jsou prakticky využívány při sestavování poutačů (neobvyklost, kontrast atd.). Vnitřně vyvolávají pozornost podněty, které mají vztah k motivaci, tj. k potřebám a zájmům (např. otáčení se některých mužů za pohlednými ženami). Obecně platí, že pozornost vyvolává vše, co má pro subjekt význam. Silné, neobvyklé (odlišné), trvající (opakující se) podněty a změna podnětové situace mají význam druhový, souvisí s vrozenou orientační reakcí; významy jsou však dány také asociací určitých stimulů s individuální zkušeností. Vý­

znamný podnět vyžaduje adekvátní reakci (vyhnutí se nebo přiblížení apod.) a s tím spojenou aktivaci orga­ nismu. Vrozeným základem pozornosti je orientační reakce, vystupující už u novorozence jako orientační reflex vyvolávaný náhlými a silnými podněty; I. P. Pavlov (1926) ho výstižné označil jako reflex „co je to“. Orientační reakcí se podrobně zabýval J. N. Soko­ lov (1959, 1963), který také stanovil její základní komponenty: 1. somatické (např. pohyby hlavy ve směru působícího podnětu, zvýšené svalové napětí a celková aktivace organismu jako příprava k akci), 2. vegetativní (zvýšení srdeční činnosti a další symp­ tomy aktivace organismu související s činností auto­ nomní nervové soustavy), 3. senzorické (snížení vje­ mového prahu, tj. senzibilace smyslových orgánů, jíž se zvyšuje jejich vnímavost, umožňující dokonalejší identifikaci a diskriminaci podnětů). Biologický smy­ sl orientační reakce je zřejmý; je to potřeba identifiko­ vat náhlý, silný, neobvyklý, opakující se podnět jako významný či nevýznamný. Je-li působící podnět iden­ tifikován jako nevýznamný, orientační reakce vyhasí­ ná a úroveň aktivace organismu se snižuje, tj. organis­ mus nemusí být připraven k akci. Je-li naopak podnět významný, následuje po orientační reakci příslušná účelná akce, např. útěk, útok na kořist, pátrání apod. J. Madlafousek (1957) zdůraznil nutnost rozlišení orientační reakce a pátracích aktivit, doloženého empiricky; dekortikovaní psi mají zachovanou orien­ tační reakci, ale nepátrají po potravě (G. P. Zelenyj, 1952). Orientace v situaci má zásadní biologický vý­ znam, a je proto spojována s pátráním. Když se vyhla­ dovělá pokusná krysa v nové situaci dostane k potra­ vě, napřed zkoumá prostředí a pak teprve žere. Orientační reakce je složkou adaptivního vybavení or­ ganismu a slouží, jak již bylo řečeno, přípravě na účel­ ný behaviorální akt. Proto je tu i souvislost se zvyšo­ váním úrovně aktivace, která má formu zvýšené senzorické a kortikální vzrušivosti sloužící k lepšímu rozpoznání působícího podnětu (R. Hemández-Péon, 1966) a k přípravě akce. Sokolov rozlišil dvě formy orientační reakce: 1. fázovou, kdy se změny vyvolané podnětem rychle vracejí k původnímu stavu a reakce rychle vyhasíná, a 2. tónickou, kdy jde o dlouhodoběj­ ší přípravu organismu k akci. Mechanismus vrozené orientační reakce lokalizoval G. P. Zelenyj (1912) do mozkového kmene. 227

Pozornost

Existují různé teorie pozornosti, např. model filtru, který vytvořili E. C. Cherry (1953) a D. E. Broadbent (1958). První z uvedených zkoumal pozornost jako druh psychologického filtrování stimulace. Pokusné osobě prezentoval do jednoho ucha jedno a do druhé­ ho jiné sdělení a pokusná osoba měla obě sdělení re­ konstruovat; ukázalo se, že příjem z jednoho ucha je utlumován. Co však tvoří tento filtr, se pokusil zodpo­ vědět Broadbent, podle něhož se model filtru opírá o následující poznatky:

ce je již funkcí centrálního zpracování stimulace. Filtr nepůsobí tedy na úrovni receptoru jako jeho omezená kapacita, nýbrž v centru, kde je určován výběr toho, co bude uvědoměno. Ve skutečnosti se však uplatňují jak periferní, tak i centrální činitelé, neboť omezenost ka­ pacity smyslových orgánů je zřejmá; rozhodující je však identifikace významu podnětu, což je funkcí jeho centrálního zpracování, na němž se podílí i paměť. Tento vztah pozornosti a paměti zkoumal D. A. Nor­ man (1969); každá selekce je výsledkem srovnání

podněty

Filtrový model pozornosti (podle Roedigera, Rushtona, Capaldiho a Parise, 1984, s. 162)

- Nervový systém je v určitém rozsahu činný jako je­ diný komunikační kanál, takže vykazuje omezenou kapacitu. - Selektivní operace při příjmu informací je vykoná­ vána u vstupu do tohoto kanálu a děje se jako výběr in­ formace ze všech senzorických dat; základ této selek­ ce tvoří fyzické vlastnosti kanálu a k tomu se připojují některé vlastnosti podnětů (u zvuků např. jejich výška, síla, prostorová lokalizace a další). - Selekce není nahodilá a pravděpodobnost výběru určitých tříd senzorických dat narůstá s určitostí ně­ kterých vlastností těchto dat a s určitými stavy orga­ nismu (vlastnosti podnětů a motivace). - Vlastnostmi senzorických dat, s nimiž narůstá prav­ děpodobnost jejich příjmu, jsou zejména fyzikální in­ tenzita, u zvuků vysoká frekvence a další; uplatňuje se také kapacita kanálu, doba, která uběhla od příjmu po­ slední informace stejné kategorie, a další podmínky. V Broadbentově modelu filtru je zdůrazněno, že 1. výběr informace se děje u vstupu, tj. selektivní filtr působí již v receptoru, 2. uplatňuje se omezenost ka­ pacity senzorického kanálu, 3. rozhodujícím způso­ bem se uplatňují fyzické vlastnosti podnětů. Dalším vývojem zkoumání však byl tento model překonán a byl vytvořen psychologický model pozornosti (J. A. Gray a A. A. Wedderbum, 1960), v němž je od­ mítáno zdůrazňování rozhodující úlohy fyzických charakteristik senzorických kanálů a fyzikálních vlast­ ností stimulace. Důraz se naopak klade na psycholo­ gické faktory, tj. významy podnětů, jejichž identifika­ 228

senzorického vstupu s obsahem paměti a právě toto srovnávání vede k identifikaci významu podnětu. Nor­ man také určil důsledky pozornosti: 1. vnímání se stává ostřejším, tj. vjemy jsou výraznější; 2. pozornost umožňuje lepší rozlišování (diskriminaci) podnětů, a to jak ve vnímání, tak i v myšlení; 3. pozornost zost­ řuje také myšlení, a tím umožňuje i snadnější pocho­ pení; 4. objekt, který je předmětem pozornosti, je také lépe zapamatováván. Norman poukazuje i na to, že

Ilustrace reverzibilních figur 1. Na tomto obrázku můžeme jednou vnímat „ maltézský kříž“, jin­ dy typ kříže se šikmo položenými rameny. 2. Tzv. Schrdderovy schody můžeme jednou vnímat jako schody stoupající zprava zdola nahoru, jindy z podhledu jako sestu­ pující shora dolů. 3. Tzy. Neckerovu kostku můžeme vnímat jednou jako krychli z nadhledu, jindy jako krychli z podhledu - oba tyto pohledy se prolínají.

pozornost může mít také fyziologické důsledky, např. „zesiluje“ při zrakovém vnímání sítnici očí. W. James (1890) chápal pozornost jako zcela samostatnou funk­ ci, která rozhoduje o tom, co bude ve vědomí, a co ni­ koli, a která tak transformuje fyzické prostředí v jeho

ps: ric

■

do ob pn vn ; uz . uk no ; no int : vý př' v< va 19 jas

; ; : ' E í E í l ■ k : t. fc I I i I I I I

de tví po mi do po ný °b i® ch ko so m fh ku na ch u' stl m k se

| ali I “ i n
jena epotazií. i, ale :ílem ivádí, xovéý mu tvory bavy, uměnenáio noPodle livem >mí se

ni tím rztahu ifikaci Istavir-Freiní, jeformu ik má Tií dyh proKellar pojmu j myšyjádřil ntazie' i Bleulyšlení. npředprocee jejich smyslu ěco noečnosti, ádkové

•

; I

j J

a mytické bytosti), nebo ve své fyzické realizaci sku­ tečným ve smyslu originální skutečnosti (umělecký artefakt, vynález apod.). Představy naproti tomu rep­ ; redukují vnímané. J. Viewegh (1986) velmi přesně vymezuje funkce fantazie takto: 1. primární funkcí je odpoutat se od objektivní skutečnosti, dosáhnout odstupu od ní a vy­ tvořit „subjektivně pojatou protiváhu skutečnosti“, 2. sekundární funkce, tvořivá, spočívá ve „vytvoření alternativního objektu“, „fantazijního modelu skuteči nosti“, a má tak „budovat mosty mezi tím, co je, a tím, co má být, a dokonce i mezi tím, pro co doposud ve světě reality není žádných předpokladů“. Viewegh dá­ le zdůrazňuje, že fantazie není kognitivní funkce, pro­ tože „se primárně projevuje nikoli jako poznám, nýbrž jako prožitek“ a je také v tomto smyslu původnější než kognitivní činnost: „Je pozitivně zaměřena na to, co v nás objekt vyvolává (co v nás ,budí‘), nikoli na to, jaký je objekt ve skutečnosti“ (Viewegh). Dětský ob­ raz světa je označován za fantazijní, nikoli za kogni­ tivní; s přibývajícím věkem a vzděláním jsou jeho fan­ > tazijní prvky nahrazovány kognitivními, ale nikdy z něj zcela nevymizí. Fantazijní obsahy mýtů jsou prvnimi pokusy o porozumění světu jako celku, ale mytické prvky obsahují v podstatě i novodobé kosmogonické a antropogonické teorie (např. teorie velkého třesku apod.). Fantazie tak provází lidské myšlení od samého vzniku lidstva. Obecně se hovoří o dvou zás kladních funkcích fantazie, tvořivé a únikové. S. Freud i svým výrokem, že „šťastný člověk nikdy nefantazíru: je“ („phantasiert nie“), omezoval funkci fantazie jen na únik ze skutečnosti; podle Freuda „fantazíruje“ jen i neuspokojený člověk. Empiricky je prokázáno, že fan­ tazii mohou vyvolat frustrace, ale ty vyvolávají i jiné reakce a fantazii mají i lidé se svým životem spokoje­ ní. Různí autoři rozlišují různé druhy fantazie. Např. Ph. Lersch (1962) rozeznává fantazii hrovou, fantazii přání a strachu, fantazii plánující a tvořivou (reálnou); Jeho třídění přejímá H. Remplein (1965). Devět druhů fantazie podle několika kritérií rozlišuje W. Witwicki (1925, 1962). Za zvláštní druh fantazie jsou pokládá­ ny sny. Klasické třídění fantazijních obsahů podal Th. Ribot (1902), rozlišuje: 1. plastickou či také materiál­ ní fantazii, mající blízko ke skutečnosti, protože se v ní objevují asociace s reálnými věcmi a jevy, 2. fan­ tazii difluující, která je výrazně vnitřní a odlišná od

skutečnosti, 3. mystickou, která vychází ze symbo­ lického myšlení, 4. vědeckou, která, s výjimkou mate­ matiky, spočívá v domýšlení, 5. praktickou a me­ chanickou, mající za předmět fyzické objekty, 6. komercionální neboli obchodní fantazii a 7. utopic­ kou, která vyjadřuje to, co má být. Je to klasifikace do­ sti sporná, která se neujala, protože pojem fantazie je tu užíván dosti volně. Fantazii v tom smyslu, který zde byl výše uveden, reprezentuje Ribotova „difluující fantazie“, jejíž formou je zejména umělecký symbolis­ mus a tvorba mýtů a která má „chimérický smysl“, vy­ značující se snahou po realizaci romantických záměrů. Je to jakási fantanzie o sobě, tvořící „emoční abstrak­ ta“ („abstraits émotionnels“) jako protiklad racionální abstrakce: jde tu o emociogenní zjednodušení smyslo­ vě daného, povstávající tím, že v afektivním stavu je jedinec upoután nějakou vlastností skutečnosti, která se pak stává základnou rozvíjení představ. E. Klinger (1971) rozlišuje jen fantazii volnou a projektivní. Tato projektivní fantazie, potvrzovaná klinickými zkuše­ nostmi, je „otevřené symbolické chování subjektu, které vystupuje, když je subjekt konfrontován s více či méně standardním a více či méně dvojznačným pod­ nětem a je instruován, aby sdělil zkoušejícímu někte­ rou ze svých odpovědí na tento podnět“; je to jakési la­ boratorní pojetí fantazie, které je nutně zjednodušující. Projekce jsou vyvolávány vnitřním tlakem aktuálních potřeb a prožívaných vnějších tlaků; jsou umožňová­ ny nestrukturovanými nebo jen málo strukturovanými podnětovými situacemi a jejich obsahem jsou fanta­ zie, které jsou symbolickým vyjádřením vnitřního sta­ vu subjektu; mohou to však být také pouhé představy bez symptomatického významu. Kritérium projekce je velmi subjektivní, závislé často na zkušenostech a intuici klinických psychologů, kteří se pokoušejí provokovat projekce pacientů speciálními psychodiagnostickými testy. S přibývající frustrací, resp. deprivací roste i míra projekce, ale jen po určitou úroveň, neboť rozpor mezi fantazijním přáním a skutečností by mohl ohrozit integritu psychiky subjektu. Stoupenci Jungovy analytické psychologie (J. Jacobiová, 1981, a další) nazývají některé druhy fantazijních obrazů „obrazy z nevědomí“ a upozorňují na spojení fantazie s nevědomím, pokládajíce toto spojení za zdroj tvo­ řivé činnosti, jejíž podstatou je projekce „archetypických představ“. Tak ve fantaziích vystupují hlubi­

237

1 Představy a fantazie ny lidského nevědomí jako transparentní jevy („člo­ věk je tím, čím jsou jeho fantazie“ - W. Stem) a usku­ tečňuje se funkční protiklad „imaginatio contra ratio“: „imaginace, nositelka přání, znázorňuje pojem“, a fan­ tazie se tak stává nositelkou určité formy poznání (G. K. Mainberger, 1982). Podle Aristotela (O duši III, 3) zprostředkovává fantazie spojení mezi vnímavou a myslící složkou duše, ale teprve v jistých ezotemích systémech je zdůrazněno, že některé formy fantazie, nebo spíše jejich produkty, symboly, umožňují rozší­ ření diskurzivního myšlení, resp. jeho kvalitativní zvrat k imaginárnímu a k transcendentálnímu (tzv. prafantazie, nazírání metafyzického prostřednictvím archetypických obrazů). F. Loeser a D. Schulze (1976) vytýkají A. V. Brušlinskému (1972) příliš ostré oddě­ lování fantazie a abstraktního pojmového myšlení. Stejnou kritiku v podstatě vyslovil také O. K. Tichomirov (1970), který odmítá omezování fantazie na operace s obrazy. Podle Loesera a Schulzeho má fan­ tazie svou vlastní „logiku“, která se ovšem liší od prin­ cipů klasické logiky. Tato „logika fantazie“ spočívá v tom, že se staré myšlenkové struktury restrukturují v nové metodami kombinování, variování, přesouvá­ ním relací, analogizováním, polarizováním a dalšími metodami. Principy fantazijni činnosti vysvětlují fantazijní práci s obrazy (imaginaci) a fantazijní myšlení uplat­ ňující se zejména v tvorbě pohádek a mýtů. Přesněji řečeno, vysvětlují jen vznik fantazijních forem v těch­ to obou základních dimenzích fantazie. Za základní principy imaginace se pokládají: - aglutinace: spojování znaků jednoho předmětu se znaky jiného předmětu (např. kentauři, mytické bytos­ ti thesalských a arkadských lesů s hlavou, trupem a horními končetinami lidskými a s částmi trupu a no­ hama koňskýma); - kombinace: v podstatě totéž co aglutinace, tj. konta­ minace znaků, avšak u jediného objektu (např. myti­ cký trojhlavý pes Cerberus, Kyklopové - obři s jedi­ ným okem uprostřed čela); - schematizace: eliminace nepodstatných znaků a re­ dukce objektu na základní podobu, akcentující charak­ teristické rysy objektu (např. známé „ruské panenky“); - stylizace: v podstatě totéž co schematizace, s tím rozdílem, že charakteristické znaky objektu nejsou jen zvýrazněny, ale transformovány do určitých zkratek, 238

jsou geometrizovány apod. (např. stylizace ptáků a květin v lidové výtvarné tvorbě); - zvětšování a zmenšování objektů (pohádkové posta­ vy obrů a trpaslíků); - transdukce: převedení určitého objektu na jiný ob­ jekt, který je schematicky upraven tak, aby mu odpo­ vídal některými podstatnými znaky (např. keramika ve formě lidských obličejů, zvířecích postav apod.). Za základní principy fantazijniho myšlení (někdy označovaného také jako magické myšlení) se pokládá: - synkretizace: spojování různých myšlenkových prv­ ků v nové celky bez dostatečného rozlišování detailů (např. literární tvorba A. Kubína a některých surrealis­ tů); - symbolizace: předmětu se připisuje nějaký zvláštní význam, objekt něco zastupuje, symbolizuje (např. „zelený had“ v Goethově stejnojmenné pohádce); - animismus: neživé předměty jsou pokládány za živé, resp. jsou antropomorfizovány (např. kouzelné mluví­ cí zrcadlo); - magismus: na místo kauzálních vztahů jsou dosazo­ vány okultní souvislosti, je imaginována existence okultních bytostí a sil (např. magický vliv předmětů z pyramid, „Obraz Doriana Graye“ O. Wilda, víra v existenci démonů, fantomů atd.). Sen je velmi charakteristickým produktem fantazie, který má svůj původ v nevědomí; je definován jako „duševní stav, v němž za prahem usnutí je něco uvě­ domováno“ (H. Gottschalk, 1963), nebo prostě jako obsah vědomí vystupujícího během spánku. E. Fromm (1956) zobecnil černé poznatky, že sen je významuplný a signifikantní výraz duševního stavu v pod­ mínkách spánku. S. Freud (1900) vyslovil tezi, že sen je halucinačním splněním neuspokojeného přání a vy­ tvořil celou teorii snů, která má psychodiagnostický význam, neboť „výklad snů je královskou cestou do nevědomí“. Týká se to však jen některých snů, neboť existují také sny, které jsou, jak bylo prokázáno empi­ ricky, jen reakcí na vnější podněty působící na spáče nebo reakcí na fyziologické změny v jeho organismu (např. na určité chorobné stavy, poruchy tělesného me­ tabolismu apod.). Tak např. H. Hollingworth (1947) stimuloval spící osoby různými způsoby a vyvolával u nich sny, jejichž obsahy korespondovaly s povahou stimulace: např. stimulace určitou vůní vyvolávala u spáče sen, že vstupuje do parfumerie. K. Dunlap

Představy a fantazie

(1921) upozornil na to, že sny mohou být také okamži­ zaprobovaných přání ve formě symbolů, neboť v této tou reakcí na spontánní svalovou činnost probíhající formě cenzumí činnosti unikají), jednak přání, která astaběhem spánku; např. sny o pádu mohou být důsledkem byla vzbuzena během dne, ale nemohla být uskutečně­ mimovolného stahování svalstva v oblasti hráze, které na, což se týká přání dětských. Tím, že je potlačené ve ^^B se stahuJe při skutečném pádu, avšak existuje též vý- snu zahaleno symbolem, a tedy zastoupeno nějakým dpoklad, sen ° Pádu je vyvoláván úzkostí a svalové sta­ obrazem, přispívá též k ochraně spánku, neboť přímé sa ve ^^^B hy jsou jeho doprovodným jevem. Se sny experi­ promítání se různých trapných a dezaprobovaných pu­ mentoval již J. M. Void (1907 a pozd.), který různými dových sklonů do vědomí během spánku by spánek ěkdy podněty vyvolával u spících osob různé sny. Někdy narušovalo. Ve výkladu snů jde tedy pak o převedení ládá: mohou být sny prostým pokračováním denních zážit- „manifestního obsahu snu“ na „latentní myšlenku i prvků, tedy jakousi perseverací emociogenních událostí, snu“, což se děje výkladem snového symbolu, který jtailů K. Jaspers (1965) podal následující psychologickou Freud ovšem značně zjednodušil jen na symbolizaci ealischarakteristiku snů: 1. ve snu chybí charakteristické pohlavních orgánů (dlouhé předměty symbolizují jevy provázející stav bdělosti, jako jsou kritičnost mužský a duté ženský genitál) a pohlavních aktivit. Co láštní a volní kontrola průběhu mysli, časové uspořádání ob- je symbolizace snu, ilustruje K. Jaspers (1965) těmi­ (např. sáhů, jejich logika, kauzalita, vědomi vlastní osobnos- to příkaldy: „Někomu se zdá, že je neoblečen na ulici ); ti a další; 2. mizí běžné souvislosti mezi duševními - ložní přikrývka spadla. Někomu se zdá, že je ve spo­ í živé, procesy, bez údivu a pocitu absurdity jsou prožívány lečnosti pijáků - snící má skutečnou žízeň. Ve snu se hluví- Í^^^B absurdní děje, v nichž jsou spojeny náhodné hetero­ létá - překážky, zábrany a újmy na přáních jsou tím genní prvky, zpřeházeny časové sekvence událostí náhle prožívány jako překonané. Snové obrazy jsou >sazoa zpředmétněn smyslový materiál, který dostává různé - alespoň částečně - objektivací něčeho jiného, co se tence významy; 3. ve snu vystupují zcela nové psychické tím jeví symbolicky a co může být pojímáno jako imětů elementy ve zvláštních směsích, identifikacích a sou­ smysl.“ V tomto smyslu mohou být ve snech symboli­ , víra vislostech, objevují se originální spojení představ, nej­ zovány nejen psychické stavy, ale také somatické sta­ podivuhodnější kontaminace a disociace. Sny se obje- vy spáče, zejména patologické. To lze dobře vyložit itazie, vují v určitých fázích spánku, kdy mozek vykazuje „kortiko-viscerální teorií“ (K. M. Bykov, 1952), podle l jako očitou spontánní aktivitu; jejich symptomem jsou pa­ níž se vnitřní prostředí organismu promítá do mozko­ > uvětmě tzv. rychlé oční pohyby vystupující v této „para- vé kůry, a tak změny v tomto prostředí mohou vyvolá­ í jako doxní fázi spánku“ (W. Dement a N. Kleitman, 1957; vat korové asociace. Svmbolizace snů se vysvětluje romm E. Aserinsky a N. Kleitman, 1953), vyznačující se ur- volným průběhem těcnto asociací, který je umožněn ýznačitou aktivitou mozku. Období rychlých očních pohy- relativním útlumem korové činnosti během spánku. r pod- ^^^B bů zabírá asi 20 % doby spánku. Je-li spáč v této fázi S. Freud (1899) identifikoval také základní principy že sen spánku probuzen, uvádí, že měl právě sen, a v násle- tvorby snů, které dále uvádíme v nové formulaci ‘ a vy~ dujícím spánku pak vykazuje delší období rychlých I. A. Carusa (1957): 1. afektivní asociace obrazů (ob­ stický očních pohybů, jako by tím kompenzoval deprivaci razy se asociují podle podobnosti tím lehčeji, čím více ou do B snů. Fakt jakési potřeby snů vedl k různým teoretic- jsou zabarveny společným afektem), 2. zhuštění neboť kým interpretacím tohoto jevu, např. že sny reprezen- (mnohé obrazy se asociují tak těsně, že dochází k vy­ empitují nějaký produkt spontánního čistění programů, tvoření jediného společného obrazu), 3. přenos (afekt spáče a jsou tedy jakýmsi odpadkem psychicky nepotřebného, příslušející původně určitému obrazu se přesouvá na nismu Freud a jeho následovníci se zaměřili na výklad jiný obraz), 4. přesunutí (afekt sám se přesouvá i na io mesnů jako na psychodiagnostický prostředek: ten spočí- nepodstatné elementy obrazového komplexu), 5. nad(1947) |^B B vá v převedení zjevného obsahu snu na jeho latentní determinace (asociované, zhuštěné, přenesené a přesu­ olával ^^^B význam, vyjadřující v symbolické podobě potlačené nuté obrazy vytvářejí konečný obrazový produkt, ivahou |^^^B přáni. Zdrojem těchto potlačených přáni je jednak ne­ v němž vystupuje řada významů). Zvláštním případem dávala l^^^B vědomí (cenzumí činnost ega připouští, aby se do vě- jsou podle C. G. Junga (1936) archetypické sny vy­ Junlap během snu dostávaly obsahy potlačených de- volávané aktivací archetypů, které jsou poměrně vzáctáků

239

Představy a fantazie

né a jsou vyjadřovány v univerzálních symbolech tak, že signalizují určité problémy na cestě jedince k individuaci, resp. jeho vnitřní konflikty. Novější pokus o interpretaci snů podal ruský fýziolog I. E. Volpert (1966), podle něhož jsou sny scénami „afektivních epizod“, které jsou uvolňovány vnějšími podněty; tyto podněty v sobě určitým způsobem zpracovávají (např. pocity křivdy a jiné afektivně zbarvené vzpomínky). Jiný ruský fýziolog F. V. Bassin (1968) se pokusil vy­ světlit symbolickou podstatu „řeči snů“; proti Freudo-

(mohou tu mít původ některé denní nálady). Ve snech ■ i náladách, které sny vyvolávají, převažují nepříjemné 1 pocity, což by mělo být vysvětleno. Konečně Aeppli I soudí, že „sen je řečí nevědomí, vnímanou během noč- 1 ního spánku“, což znamená, že sen může mít původ § v daleké minulosti jedince a že vypovídá něco vý­ znamného z jeho osobní historie. Proto ve výkladu snu nejde nikdy jen o jeho text, ale o jeho kontext, a to ni­ koli jen s aktuální situací snícího, ale s jeho životem vůbec.

m z si ú s s r 5

1 1 1

1


ví-

1

I

raz

»yi reisoláhá edí, rolí, izo» ve ikce >nei ve

j I í I | I 1 1 | i 1

ěka. má osatedy řech ální,

| I | 1 I I

části 4

jen -i člo- I hod- í

| j j | f I | I I i i I I I I I I I I I | I I | I I I I I I

I I I I I I I I I i I I I I I I

notami a také se společenskými organizacemi a institucemi. Pojem adaptace je klíčovým pojmem moderní psychologie; podle N. L. Munna (1962) je psychologie věda o adaptaci. Podle R. Lafona (1963) je život neustálou adaptací. Pojem adaptace (resp. adjustace, který vyjadřuje totéž nebo akcentuje sociální aspekty adaptace) vymezuje C. T. Morgan (1961) jako vztah existující mezi jedincem a prostředím, v němž jde o uspokojování potřeb. K. U. Smith a W. M. Smith (1958) definují adjustaci (tj. adaptaci sociálnímu prostředí) jako „směr chování, jímž se individuum adaptuje na vnitřní, vnější a sociální okolí“. Biolog J. Loeb (1921) pokládá psychické jevy za zvláštní formu biologických jevů a není pochyb o tom, že psychika plní svou funkci především v souhlase s evolucí jako biologickým jevem, i když je u člověka ovlivňována také kulturními vlivy a jeho individuální zkušeností, neboť kultura je v podstatě extenzí biologických tendencí, resp. etapou evoluce. Z vývojového hlediska lze sotva určit, na kterém stupni fylogenetického vývoje psychika vystupuje. Jisté je, že je vlastní velkému počtu živočišných druhů a že není jen záležitostí lidskou. V poslední době byla oživena idea „světové duše“ (G. Bruno a další renesanční filozofové); psychika není chápána jen jako vlastnost individuálních živočiš­ ných monád (individuí), ale uvádí se, že má charakter zvláštního biotického pole. Nicméně je to zatím pouhá hypotéza, k níž má blízko pojetí „světa psychiky“ u C. G. Junga. Základní charakteristika psychiky. To, co je o psychice spolehlivě známo, může být formulováno v následujících zobecněních: 1. Pojem psychické činnosti, resp. psychiky, vyjadřuje vědeckou abstrakci, neboť psychika tvoří organickou jednotu s činností in­ dividua. 2. V tomto smyslu je psychika složkou celkové činnosti individua, ale vyznačuje se určitými fenomenálními znaky, které jsou vyjádřeny pojmy prožívání a chování. 3. Psychika má funkci regulace činnosti individua směrované k dosažení adaptace a vystupuje jako reakce individua na určitou životní situaci, resp. stimulaci, která je funkcí interakce vnitřnich a vnějších podmínek života jedince. 4. Psychika vystupuje na určitém stupni fylogenetického a ontogenetického vývoje (pravděpodobně v elementární for­ mě již u jednoduchých organismů a v prenatální fázi

vývoje člověka). 5. U člověka a výše vyvinutých živo­ čišných druhů je psychika vázána na činnost nervové soustavy, zejména mozku, ale o povaze tohoto vztahu mohou být zatím vyslovovány jen určité hypotézy. 6. Psychika se vyvíjí a utváří v jednotě s činností indi­ vidua a v jeho činnosti se také projevuje. 7. Psychika má dimenze označované jako prožívání a chování, které lze dále obsahově diferencovat, vystupuje ve for­ mě procesů, stavů a dispozic, které tvoří celistvý funkční systém, zvaný u člověka osobnost.

Psychofyziologická adaptivní činnost (podle K. U. Smithe a W. M. Smithe, 1958 - upraveno)

Základní paradigma psychiky. Psychika je ve své podstatě adaptivní reakcí na interakci dvou tříd činite­ lů, z nichž jedna vyjadřuje celek interních podmínek individua (stavu jeho těla, ale i obsahu paměti a dal­ ších - celek těchto vnitřních podmínek je u zvířat označován jako organismus, u člověka jako osobnost), druhou je vnější stimulace, které je individuum vysta­ veno, resp. situace, do níž vstoupilo. To lze vyjádřit následující symbolickou formulí:

R = f (S, O) R f S O

= psychická reakce = funkce = stimulace (situace) = organismus (osobnost)

Formule se čte: reakce (rozumí se psychická) je funkcí situace (stimulace) a organismu (osobnosti). Jednoduchým příkladem je výbuch hněvu (R) u jedin­ 243

Psychika

ce, který byl vystaven neoprávněné kritice (S) a který má výbušnou povahu a negativní postoj ke svému kri­ tikovi (O). Nebo: alimentární chovám směřující k zís­ kání a konzumaci potravy (R) je vyvoláno vnitřním stavem označovaným jako hlad, resp. potřeba potravy (O), a probíhá v určité situaci, v níž je vyhledáván cí­ lový objekt, potrava, a v níž vystupují určité signály přítomnosti tohoto objektu, ale také různé překážky (S). Z formule je patrné, že psychika vystupuje ve dvou formách: 1. jako proces (R) a 2. jako systém vnitřních dispozic (O). Všechny tři prvky výše uvedené formule mají své psychologické aspekty. Reakce, i když je psychická, mívá své fyziologické komponenty, stejně jako intervenující vnitřní prostředí, které se neuplatňuje jen obsahem paměti (zkušenosti). Situace, resp. stimulace vystupuje jako psychologická interpretace vnějšího prostředí, v patologickém případě to může být dokon­ ce situace halucinovaná. Ve výše uvedené formuli se projevuje determi­ nistická povaha psychiky, která vystupuje výrazněji v následující modifikované formuli: S

(O)

R

Situace (stimulace) působí na organismus (osob­ nost) a vyvolává jeho psychickou reakci. Organismus (osobnost) tedy spoluurčuje a spolu se situací determi­ nuje psychickou reakci (jak individuum zareaguje, kdy a co bude obsahem této reakce). Symbol O může být obecně chápán jako celek psychologicky rele­ vantních psychofyzických dispozic a lze říci, že také toto O je utvářeno jednak určitými vrozenými dispozi­ cemi, jednak důsledky interakcí chování a situací, kte­ ré jako zkušenost tvoří tendenci k určitému reagování a současně se organizují v určitý funkční celek (sy­ stém) - osobnost. Zejména v ruské psychologii byla zdůrazňována a rozpracovávána teze o jednotě psychiky a činnosti a o regulativní funkci psychiky. S. L. Rubinštejn (1964) chápe vztah psychiky a činnosti jako základ­ ní ontologickou charakteristiku psychiky: činnost je forma existence psychiky. J. Piaget (1947 a pozd.), ale také L. S. Vygotskij (1931) a další zdůraznili a proká­ zali úzkou závislost psychického vývoje dítěte, zejmé­ na jeho poznání, na jeho vlastní činnosti. Teze o jed­ notě psychiky a činnosti má tedy empirický základ, 244

avšak pojem činnosti není jediným vztažným rámcem pro pojetí psychiky. Také regulativní funkce psychi­ ky je zřejmá již z povahy psychických funkcí, které jsou tak říkajíc stvořeny k tomu, aby umožňovaly in­ dividuu orientaci ve světě, používání zkušenosti, řeše­ ní problémů, hodnocení podnětů, účelné chování atd. „Psychické jevy regulují činnost, která je reakcí na ur­ čité bezprostředně působící podněty (při pociťování a vnímání), nebo na podněty, které již dříve jednou působily (a jsou uchovány v paměti). Jejich prostřed­ nictvím jsou taková působení zobecňována a jejich výsledky předjímány (prostřednictvím myšlení a před­ stavování). Podle druhu působení je jejich prostřed­ nictvím činnost aktivována, nebo utlumována (pro­ střednictvím citů a vůle). V nich se projevují rozdíly v chování lidí...“ (A. V. Petrovskij a M. G. Jaroševskij, 1970). I když je uvedená charakteristika velmi nepřesná, snaží se ukázat, jak se jednotlivé druhy psy­ chiky podílejí na adaptivní činnosti individua. Tzv. psychofyzický problém je problémem vztahu duševního a tělesného, kterým se psychologové, a ze­ jména filozofové, zabývají již celá staletí a který nej­ prve vystupoval jako problém vztahu duše a těla, poz­ ději, když byl pojem duše opuštěn, jako problém vztahu psychiky a mozku. Tento problém má v podsta­ tě dvě roviny: 1. interakce psychického a somatického dění a 2. vztah psychického a somatického ve smyslu ontologickém. V prvním případě je toto téma vyčerpá­ váno v rámci empirických poznatků a zabývá se jím specifický obor, tzv. psychosomatika, která zkoumá vliv psychiky na tělo, hlavně z hlediska psychogeneze určitých chorob (tzv. psychosomatická medicína). Dá­ le se interakcí psychického a somatického, především nervového dění, zabývá psychofýziologie, resp. fyzio­ logická psychologie, která je extenzí biologické psy­ chologie a která zkoumá naopak vliv fyziologických procesů organismu, zejména nervových, na různé psy­ chické fenomény (např. fyziologie emocí, pozornosti atd.). Zde se budeme zabývat druhou rovinou psy­ chofyzického problému, jeho ontologickým aspektem. Jde v podstatě o otázku, zda psychické dění vyjadřuje činnost nějaké specifické substance, např. hmoty moz­ ku, nebo nějakého duchovního činitele, nebo zda je jen fenomenálně specifickým případem projevů živo­ ta individua. V historii psychologie a filozofie, která tvoří určitou základnu pro přístup k řešení uvedeného

Psychika

icem fchíkteré iy inřešeí atd. lavír­ ování dnou středjejich předstřed(proozdíly roševvelmi y psyvztahu I :, a ze- 1 rý nej- | a, poz- 1 roblém | jodsta- 1 ickéhó I smyslu I ^čerpá- | se jím 1 dcoumá I igeneze | ía). Dá* ,|

sdevším i >. fyzio- | ;ké psy-J gickýchl mépsy-| zomosttl ou psy*1 pektem.j yjadřujel

)ty moz-S o zda IVŮ živow ie, ktefv 'edenéhdí

problému, bylo toto téma pojednáváno velmi různě. Zásadně lze rozlišit různé druhy materialistického a různé druhy spiritualistického pojetí. Jeden z nejuče­ nějších mužů minulého století, filozof H. Spencer (česky 1901), se k celému problému vyjádřil takto: „Pravdy nelze vyjádřit ani materialismem, ani spiritualismem, ať jakkoli by se pozměnily a jakkoli se zjemnily. Bádání psychologova, ať sebedále sahají, neodkrývají konečné povahy duše, právě jako úvahy chemikovy neodkrývají konečné povahy hmoty anebo úvahy fyzikovy konečné povahy pohybu... Můžeme mysliti si hmotu jen ve výrazech duše. Můžeme mys­ lili si duši jenom ve výrazech hmoty. Když posunuli jsme svá zkoumání od prvé až k nejzazší mezi, jest nám uchylovali se k druhé o konečnou odpověď; a když jsme dostali konečnou odpověď u druhé, jsme nazpátek hnáni k prvé pro výklad její. Shledáváme x v prvcích y, potom nalézáme hodnotu y v prvcích I x, a tak můžeme pokračovat navěky a nepřijdeme blíI že k rozřešení. Protiva subjektu a objektu, již nikdy I překročili nelze, dokud vědomí trvá, činí nemožným I všecko poznání té konečné skutečnosti, v níž subjekt I a objekt jest sjednocen.“ Přijmeme-li tuto Spencerovu I tezi, která se zdá být neotřesitelná ve svém zdůrazněI ní toho, že jak to, co označujeme za psychické, tak i to, i co označujeme za hmotné, jsou koneckonců stavy naI ší mysli, zdá se nám, že v rámci vědecké teorie je možI né připustit jen fenomenální rozdíl psychického a fy­ I zického a vše další je už jen druhem spekulace. Přesto I se však mnozí pokoušejí jít ještě dál a vyvozují určité I logické závěry z empirických faktů, které ovšem mají I jen povahu vědeckých hypotéz, neboť jsou nejednotné I a neúplné. i Pro materialistické pojetí vztahu psychického I a fyzického mluví především jasná závislost psychiky I na činnosti mozku a stavech těla: 1. Poškození mozku ■ vrozenými malformacemi a dysfunkcemi, jakož i jeho I poranění a poškození určitými chorobami, vede k po■ škození psychické činnosti (příkladem je vrozená sla■ bomyslnost, tzv. oligofrenie, nebo získaná slabomysl■nost, tzv. demence, jejíž příčinou jsou zejména ■sklerotické změny v mozku, nevyléčený zánět mozko■ výchblan a další). 2. Ke změnám psychické činnosti ■vedou také zásahy do mozku, jako jsou stimulace jeho ■určitých struktur slabým elektrickým proudem nebo ■chemickými substancemi (vnímání výrazně ovlivňuje

užití určitých drog, např. meskalinu, LSD a dalších), drážděním určitých částí mozkové kůry člověka lze vyvolat „vzplanutí vzpomínek“, u pokusných zvířat byly elektrickým drážděním určitých oblastí mozko­ vého kmene vyvolávány různé způsoby chování, např. agrese, které byly drážděním jiných center zase utlumovány atd.). Proto na základě některých těchto zku­ šeností hovoří biolog E. Haeckel (1905) o mozku jako o orgánu duševního života. Ještě dříve a určitěji se vy­ jádřil fyziolog I. M. Sečenov (1863), že „mozek je ma­ teriálním substrátem duševního života“, že „duše je ve své podstatě produktem mozkové činnosti“ a duševní jevy jsou „mozkové reflexy“. D. A. Birjukov (1962) uvádí: „Vycházíme-li z materialistického monismu, musíme chápat, že duše a tělo, duševní činnost a fyzio­ logické procesy mozku jsou jednotné a neoddělitelné. Myšlenku nelze oddělovat od myslícího mozku. Psy­ chické a fyzické - to jsou pouze dvě stránky jednotné a nedělitelné životní činnosti vyšších zvířat a člově­ ka.“ S. L. Rubinštejn (1963 aj.) zdůrazňuje, že „reflex­ ní odrazová činnost mozku je sama i materiální nervo­ vou činností materiálního orgánu mozku a zároveň činností psychickou“, ale že je nutné odlišovat dvě různá hlediska: z ontologického hlediska je psychická činnost totožná s materiálními procesy v mozku, z gnozeologického hlediska se jeví jako nehmotná, ale to je jen funkcí našeho poznávání, a jde tu tedy jen o rozdíly fenomenální. Avšak neurofyziolog A. Fessard (1954) tvrdí, že z empirie neplyne nutně fakt kauzálního vztahu mezi mozkem a psychikou nebo formulace, že mozek je orgánem psychiky, případně že psychické je funkcí mozku; jde tu prostě o vztah, který může mít různou podstatu, a mozek může být v tomto smyslu také orgánem duše, nervové dění funkcí duše atd. Materialisticky formulovanou podsta­ tu tohoto vztahu lze tedy také obrátit ve formulaci spiritualistickou: mozek je orgánem duchovního činitele. Ve spiritualistickém pojetí vztahu psychického a fyzického se zdůrazňuje, že v materialistickém poje­ tí jde pouze o „všeobecný souhlas“ a že mechanismy nervových dějů nelze vysvětlit vývojově vyšší a cha­ rakteristicky lidské psychické děje (např. fakt volní regulace jednám, city, abstraktní myšlení atd.); po­ kusy o takové vysvětlení selhaly, stejně jako zklamala „fyzika duševního“, ačkoli se dlouho udržovala v asocianismu. Materialista J. B. S. Haldane (1946) však 245

Psychika připouští, že „hmota je něco mnohem bohatšího a slo­ modulů s těmito oblastmi může generovat nekonečné žitějšího, než o tom snili mechaničtí materialisté“. množství neurofyziologických vzorců. Modulů jsou Nicméně materialisté připisují hmotě určité vlastnosti asi 4 miliony, a tak může být lidský mozek chápán ja­ (samopohyb, odraz), které hrají v jejich pojetí dušev­ ko klavír se 4 miliony klávesnic, na něž „hraje“ lidský ního života zásadní roli; jde však o pouhé předpokla­ duch (sebe sama vědomá mysl). Ten modifikuje dyna­ dy, že tyto vlastnosti jsou jí na určité úrovni jejího vý­ miku časoprostorových vzorců těchto modulů, a hraje voje vlastní. Formulace, že psychika je funkcí mozku, tak v lidské psychice nejvyšší interpretativní a kon­ je nesprávná již proto, že se jedná přinejmenším trolní roli. Podle J. C. Ecclese „všechny materialistic­ o funkci interakce mozku s organismem na jedné ké teorie mysli jsou nakonec redukovatelné na de­ a s životním prostředím na druhé straně. Výrazné spi- terminismus, a tak vedou k popření lidské svobody ritualistické stanovisko ve výkladu psychofyzického a racionality“. Z Ecclesova pojetí plyne možnost, že problému zaujal neurofyziolog J. C. Eccles (1953, lidská psýché může v některé formě přežívat smrt tě­ 1970 aj.). Zejména ve svých edinburských přednáš­ la, která je fakticky smrtí mozku, a Eccles takovou kách 1978-1979 (knižně 1980) podrobil materialistic­ možnost připouští. Nicméně otázka posmrtné exis­ ké pojetí psychiky ostré kritice a formuloval své vlast­ tence individuální psychiky zůstává stále otevřená, ní pojetí. Podle Ecclese je materialistické pojetí neboť žádné důkazy pro ni nebyly přes černé snahy psychiky v rozporu především s biologickou evolucí: dosud podány. Nejsou jimi ani známé experimenty v přírodní selekci se vyvinuly jen ty struktury a proce­ spiritistické, ani poznatky o zážitcích osob, které pro­ sy, které přispěly k přežití. Podle biologické evoluce dělaly stav klinické smrti (R. A. Moody, E. Kůbleroby se tedy mentální stavy a vědomí vyvinuly jen teh­ vá-Rossová). dy, jestliže by byly „kauzálně efektivní“, přinášejíce Filozof K. R. Popper spolu s J. C. Ecclesem (1977) nějaké změny v neurálních dějích v mozku s následný­ podávají kritiku čtyř druhů materialistického pojetí mi změnami v chování, a to se může stát, jen pokud je psychiky: radikálního materialismu či fýzikalismu, je­ neurální stroj mozku („neural machinery“) otevřen hož současným reprezentantem je W. V. Quine (1960) vlivům mentálních dějů. Eccles vyslovil hypotézu, že a podle něhož mentální procesy jsou druhem hmot­ tento vliv mysli na děje mozku se uskutečňuje pro­ ných, resp. fyzikálních dějů; panpsychismu (Spinoza, střednictvím zvláštních nervových struktur (—> Nervo­ Leibniz), podle něhož všechny věci jsou obdařeny ur­ vá soustava - stavba a činnost). Odpůrcem materialis­ čitým stupněm psychiky a jen pozorovány zvnějšku se tického pojetí psychiky byl také neurofyziolog jeví jako hmota; epifenomenalismu, který je modifika­ C. S. Sherrington (1933, 1941), který měl na názory cí panpsychismu a který může, ale nemusí mít formu J. C. Ecclese velký vliv. K dualistickému pojetí psy­ psychofyzického paralelismu (psychické procesy pro­ chofyzického problému se hlásí také neurofyziolog bíhají paralelně, tj. nezávisle na fyzických procesech); R. W. Sperry (1952, 1963); je zajímavé, že toto pojetí teorie identity, podle níž jsou psychické procesy je zastáváno právě neurofyziology. Důvodem je patr­ identické s určitými procesy v mozku, oba druhy pro­ ně skutečnost, že neurofyziologické vysvětlování psy­ cesů se pouze jevově liší, přičemž neurofyziologie chických dějů je zatím velmi omezené a poznání čin­ a psychologie studují totéž různými metodami a vy­ nosti mozku má dosud mnoho bílých míst, což jadřují totéž různými jazyky (H. Feigl, 1967). Radikál­ umožňuje přijímání určitých postulátů. Ve spiritua- ním materialistou je D. M. Armstrong (1968), podle listicky orientované psychologii je to postulát du­ něhož „stavy mysli nejsou ničím jiným než fyzickými chovního činitele, který působí na mozek a má vy­ stavy mozku“, což podle Poppera znamená, že všech­ světlit složitější psychologické fenomény. Podle ny psychické reakce musí být vysvětleny fyzikálním Ecclese se působení „sebe sama vědomé mysli“ („self- determinismem, a to nejen např. proces myšlení, nýbrž -conscious mind“), tedy jakéhosi duchovního činitele, i sociální vlivy. V rámci Popperovy hypotézy tří světů na mozek uskutečňuje prostřednictvím tzv. modulů, (materiálního, mentálního a světa kulturních obsahů) zvláštní struktury uložené v neokortexu, která má spo­ vyvinul Eccles vlastní hypotézu psychofyzického pro­ jení s asociačními oblastmi mozkové kůry. Interakce blému, kterou označuje jako dualistický interakcio-

246

ni kt nc ki kt ro m

PJ či i ki

ni

v: v: h ri v

P g n v n r ( i x t f I A

1 1 < < 1 ]

Psychika

anečné ů jsou pánjalidský 5 dynaa hraje a konalisticna dezobody tost, že mrt těikovou é exisevřená, i snahy imenty ;ré proůblero-

| | 1 J | 1 ? j j J 2 J \ ) j 1 \ j 1

(1977) • pojetí mu, je(I960) i hmotpinoza, eny ursjšku se adifikat formu sy pro:esech); procesy hy proriologie ú a vyladikál-

I | | I I I | I | I I í j I 1 I I

), podle rickými ; všechikálním i, nýbrž tří světů obsahů) ího prorakcio-

1 | I 1 1 I j J j

nismus: sebe sama vědomá mysl je nezávislá entita, která prostřednictvím nervových modulů určuje čin­ nost mozku podle svých vlastních intencí, tj. modifi­ kuje ji, integruje atd. Neurofyziologická argumentace, kterou Eccles tuto hypotézu dokládá, zde nemůže být rozebírána, ale poukazuje mimo jiné především na neurofyziologickou nevysvětlitelnost volního aktu, předpokládající pro jeho výklad zavedení duchovního činitele. Lze však namítnout, že je možné formulovat i jinou hypotézu a že z velmi omezených poznatků, které dosud o mozku máme, nutnost zavádění duchov­ ního činitele neplyne. Ruský neurofyziolog A. P. Lurija (slov. 1975) ke vztahu psychiky a mozku uvádí, že tu není nutné za­ vádět vysvětlující činitele, které „leží za hranicemi hmoty“; opakuje v dokonalejších formulacích materialisticko-monistické pojetí tohoto vztahu, jež je v podstatě analogií teorie identity. Podle Luriji má psychická činnost člověka složitou psychofýziologickou stavbu a na začátku její historie je vždy před­ mětný úkon a jazyk, který je i prostředkem formování vědomí; psychické procesy je nutné chápat jako systé­ my, které mají historický původ a složitou funkcio­ nální strukturu a které jsou produktem dlouhodobého (u člověka sociálního) vývoje. V mozku jsou psychic­ ké procesy lokalizovány dynamicky, nikoli v prostoro­ vě omezených centrech, ale systémově. Lurija v tom­ to smyslu hovoří o „dynamické systémové lokalizaci funkcí ve velkém mozku“ a poznamenává: „Psychické procesy člověka, i když se zdají být nerozložitelné, se ve skutečnosti rozdělují v celém systému společně pracujících oddílů velkých polokoulí... složité pojmy psychické činnosti, známé jako vyšší psychické funk­ ce, jsou složité funkcionální systémy opírající se o spolupráci zvláštních, někdy vzdálených částí moz­ ku, z nichž každá vykonává svou dostatečně specific­ kou práci a přináší do realizace celého funkcionálního systému vlastní specifický přínos.“ To, co spiritualisté chápou jako duchovního činitele, je tedy podle Luriji vědomí. I zde však jde o vysvětlení velmi abstraktní, které využívá skutečnosti, že mozek vykazuje složitou a dosud ne zcela spolehlivě známou činnost, takže je k jejímu vysvětlení nutné postulovat různé činitele, tu duchovní povahy, tu povahy materiální. Tzv. psychofyzický paralelismus je plodem karteziánského dualismu („pozoruji velký rozdíl mezi du­

chem a tělem“ a „na ducha nepůsobí všechny části tě­ la přímo, ale jen mozek“, napsal Descartes ve svých Úvahách o první filozofii) a pozitivismu a přímým dů­ sledkem teze „ignoramus et ignorabimus“ - „neznáme a nepoznáme“ (E du Bois Reymond, 1872). W. Wundt (1880) jej označil za „metodické pravidlo“ nutící nás k tomu, abychom při studiu a výzkumu psychických dějů hledali též jejich nervové koreláty; psychofyzic­ ký paralelismus podle něj současně znamenal ústup od substanciálního pojetí duše. Hlásal, že psychické a nervové děje jsou dva na sobě nezávisle probíhající procesy, tedy paralelní děje. Tím však na dlouhou do­ bu zatemnil důležitou skutečnost, že duševní a nervo­ vé procesy jsou ve vztahu vzájemné interakce, a ze­ jména že duševní děje působí na děje nervové, neuvědomělé a jejich prostřednictvím na fyziologii or­ ganismu. Dnes už je tedy psychofyzický paralelismus jen historickou záležitostí. Podle L. Busseho (1903) existují tři možné odpově­ di na otázku vztahu duševního a tělesného, vyloučíme-li spiritualistickou hypotézu jako nevědeckou: 1. paralelismus (duševní a tělesné je empiricky rozdíl­ né, děje se paralelně, ale nepůsobí jedno na druhé), 2. dualismus (duševní a tělesné jsou dva odlišné jevy příslušející dvěma různým substancím, duchu a hmo­ tě), 3. materialismus (duševní je vlastnost nebo fúnkce hmoty, resp. její vysoce vyvinuté formy, mozku). Paralelismus, jak bylo již poznamenáno, byl vývojem překonán. O. Kůlpe (1895) uvažuje o těchto třech možných variantách materialistického výkladu psychofyzického problému: 1. duševní je materiální, 2. duševní je účinkem materiálního a 3. duševní je vlastností hmoty. První varianta výkladu vyjadřuje ve­ lice sporný naturalismus, resp. fyzikalismus, ale je ješ­ tě zastávána, druhá varianta je pouhou hypotézou a posléze třetí je neprokazatelným postulátem. Psy­ chofyzický problém proto problémem stále zůstává. Teorie psychiky jsou poznamenány četnými spory a rozpory v pojetí základních témat. T. Tomaszewski (1968) klasifikuje tyto teoretické spory o psychiku tak­ to: 1. Téma podstaty psychických jevů: mentalismus versus behaviorismus. 2. Struktura psychických jevů: atomismus versus strukturalismus. 3. Průběh psychic­ kých jevů: determinismus versus funkcionalismus. Mentalismus versus behaviorismus je sporem o předmět psychologie, tedy o to, co je psychika jako 247

Psychika

fenomén, v čem je specifická ve srovnání s jinými je­ vy. S tím je spojen i problém, jak přistupovat k jejímu studiu, tj. problém metodologie a metod, neboť pova­ ha předmětu vědy určuje i její metodologii a výzkum­ né metody. Mentalismus (z latinského mens, mysl) ro­ zumí psychikou mentální procesy, tj. prožívání. Naproti tomu behaviorismus (z anglického behaviour, chování) pokládá za předmět psychologie pouze smy­ sluplné akty (molámího) chování, ztotožňuje psychiku s chováním a o psychice v podstatě ani nehovoří, po­ užívá však adjektiva psychický. Obě tyto pozice jsou krajní, neboť psychické fenomény tvoří funkční jedno­ ta prožívání a chování, jak se dokazuje v tomto hesle. Atomismus versus strukturalismus. Psychologo­ vé v minulém století a již i dříve hledali po vzoru fy­ ziky a chemie prvky psychiky, z nichž by bylo možné sestavovat komplexní psychické děje, jako je např. myšlení. Za takové prvky byly považovány počitky a představy, které se podle zákonů asociace a s přispě­ ním pamětních prvků, tzv. engramů, spojují v řetězce psychických dějů. Později se však ukázalo, že psy­ chické jevy tvoří struktury, které nejsou rozložitelné na prvky: již fyzik a filozof E. Mach na konci minulé­ ho století poukázal na fakt, že otočíme-li čtverec o 45°, podstatně změní svůj vzhled, aniž by se nějaká část, která ho skládá, nějak změnila. Později tzv. gestaltismus (z německého Gestalt, tvar, útvar ve smyslu struktury) tuto ideu strukturálního pojetí psychiky po­ drobně rozpracoval. Psychické tedy nevystupuje ve formě izolovaných prvků, nýbrž ve formě struktur slo­ žených z určitých prvků, avšak tyto struktury vystupu­ jí jako celky, které jsou víc než suma prvků, jež je tvoří, a které jsou nerozložitelné (např. čtverec pozná­ váme stále jako čtverec, ať je jakkoli veliký, ať má ja­ koukoli barvu atd.). Nacházíme-li např. v prožívání ur­ čité prvky, jde tu spíše o celistvé modality nebo složky (city, snahy), nikoli o nějaké „psychoidy“, psychické elementy, dále nerozložitelné, z nichž by byly takové komplexní funkce, jako je např. myšlení, složeny. Determinismus versus funkcionalismus. Princip determinismu říká, že každý jev je determinován urči­ tými činiteli a má svou příčinu v jevech předcházejí­ cích. B. E Skinner (1953) požaduje, aby studium kau­ zálních souvislostí, které mají různou povahu, bylo nahrazeno funkční analýzou. Domníváme se, že když řekneme „člověk jí, protože má hlad“, poukazujeme 248

na příčiny, ale ve skutečnosti provádíme pouze „re­ dundantní deskripci“ (nadbytečný popis), tj. vykládá­ me jeden stav nebo proces jiným stavem nebo proce­ sem. „Jí“ a „má hlad“ je totéž, říká Skinner, protože odmítá zabývat se vnitřními psychickými stavy, které jako psychologické příčiny jsou někdy dále převáděny na příčiny biologické (např. pocit hladu je vyvoláván úbytkem glukózy v krvi, který stimuluje určitá centra v hypothalamu, ale i stahy stěn prázdného žaludku). V tomto smyslu je psychologická příčinnost zvlášt­ ním případem kauzality: psychologickými příčinami jsou vlastně motivy chování, které jsou současně účelnými jevy. Současně funkce každé jednotlivé slož­ ky nějakého systému může být pochopena jen s ohle­ dem na činnost celku a jeho organizace jen ve vztahu k nějakému cíli (R. Ashby, 1961). Podle K. Jasperse (1965) „všechna poznaná kauzalita má mechanický charakter“ a „život si sice slouží mechanismy..., ale mechanismy jsou samy životem vytvářeny“. C. Buřt (1962) poukázal na to, že psychické jevy jsou způso­ bovány množstvím konvergujících vlivů, nikoli jedno­ duchou příčinou: např. pravděpodobnost, že se určité dítě stane delikventním, neurotickým apod., je funkcí celé skupiny podmínek, nikoli jen jedné, která by vy­ stupovala jako příčina, tedy p = f (a+b+c...). Proto se v klinické psychologii hovoří spíše o etiologii (nauka o původu, v daném případě např. určitého druhu poru­ chy chování u dítěte). Psychologická kauzalita nemá mechanickou povahu lineární kauzality, nýbrž složi­ tých motivačních procesů, které jsou cílově zaměřeny. G. W. Leibniz ve své Monadologii (1714) rozlišuje „působící příčiny“ vyvolávající pohyb těla a účelové příčiny („Zweckursachen“) působící duševní děje. Po­ zději byly činěny pokusy podat model účelného cho­ vání založený na zvláštním pojetí pří činnosti (G. Klaus, 1963, I. T. Bžalava, 1966, který Klausův model korigoval). Avšak smysl psychického dění ne­ vyplývá jen z vlivu aktuální situace, nýbrž z celé kon­ tinuity psychického života jedince, protože každá re­ akce je určována také individuální a v některých případech i druhovou zkušeností jedince; psychicky přítomné je vždy nějak zakotveno v minulosti jedince, nejsou to diskrétní děje, ale plynulý proud dění a v ak­ tuálním chování nevystupuje nic, co by nemělo vazbu na minulost (Skinner, 1953). L. V. Krušinskij (1960) vysvětluje zaměření chování tzv. extrapolačním refle-

xen zku jakt I ho svě 193 che ktei vys vot při čin pre (už roz ti i pr< sít čei ve na re: vý du vz tjPt

Ví

V si' ta cl v m je

k ii a n z z v j a

Psychika

:e „rekládáproce>rotože r, které /áděny oláván centra ludku).

i | j i j I 1 I

zvlášt- I činami I tučasné | zéslož- I s ohle- | vztahu 1 asperse I larúcký | r..., ale I C BuIt 1 způso-| ijedno*| e určité !

í by vy» ?roto sw i (naukd iupom^ ta nem^ rž složití měřenyá

rozlišuM účelová Jěje.Pgj ího cbN činnoM Klausůí dění m|

želé kod raždá «■ Lěkterým sychicn i jedinci ní a v all ;lo vazM ij (196Í dm refli

xem: z toho, co probíhá, vyvozuje subjekt na základě zkušenosti to, co bude následovat, a to pak vystupuje jako podnět k reakci. Prožívaný svět. V průběhu interakce individua s jeho životním prostředím se jeho svět strukturuje jako svět významů (J. von Uexkull, 1933, G. H. Mead, 1934); vystupuje primárně nikoli jako svět fyzikálně chemických podnětů, nýbrž objektů, jevů, věcí, osob, které jsou nositeli určitého významu. Tyto významy vystupují jako symptomy a signály toho, co je pro život individua smysluplné, co mu přináší nebo může přinést určité uspokojení, co ho varuje před nebezpečím, co ho přímo ohrožuje atd. K orientaci v životním prostředí je nutné rozlišovat biologicky významné (užitečné, škodlivé) a biologicky nevýznamné. Toto I rozlišování je zčásti vrozené (reflexy, instinkty), zčásI ti naučené (učení je ve své podstatě významotvomý I proces). U člověka se aspekt biologické významnosti I situací rozšiřuje na významnost sociální, resp. spole■ čenskou. Blesk je signálem nebezpečí ohrožení života I ve smyslu biologickém, vyslovení nespokojenosti i nadřízeným je signálem hrozby ztráty zaměstnání, E resp. společenského postavení apod. Svět jako svět ■ významů indukuje dva základní druhy vztahů indivi■ dua k přírodní a společenské skutečnosti (pomineme-li 1 vztahy neutrální a ambivalentní): apetence a averze, ■ tj. situace, jimiž je člověk přitahován, protože v nich ■ prožívá něco příjemného, a situace, jimiž je odpuzo■ ván, protože v nich prožívá něco nepříjemného. ■ V kontextu právě uvedeného je zřejmé, že významy ■ situací a stimulací se konstituují v prožívání, které je ■ tak primárním a esenciálním psychickým, a tedy i psy■ ekologickým jevem. Naproti tomu chování je určitým ■ výrazem prožívání, a to ve smyslu instrumentálním, ■neboť má zajistit odpověd na situaci, tak jak vystupu■ je v prožívání člověka, které jí vtiskuje určitý význam. ■ prožíváním je psychický jev potud, pokud je určován ■ kontextem života individua. Ve vědomí prožívajícího ■individua vystupuje tento kontext jako souvislost cílů ■a motivů. Určují smysl prožitého jako něčeho, co se se ■umou stalo. V prožívání nevystupuje do popředí pou■ze předmětný obsah toho, co se v něm odráží, co je po■znáno, nýbrž také jeho význam, který během mého ži■vota dostává: že jsem to věděl, že jsem si to ujasnil, že ■jsem tím vyřešil úkoly, které se přede mnou objevily, ■a že jsem tím překonal obtíže, se kterými jsem se se­ I | | I | I I I I I I i I ■ I

tkal. Prožívání je určováno osobním kontextem, stejně jako vědění kontextem předmětným; přesněji řečeno je prožíváním, pokud je určováno osobním kontextem, a je věděním, pokud je určováno kontextem předmět­ ným. Prožíváním se stává pro člověka to, co je pro ně­ ho osobně významné“ (S. L. Rubinštejn, 1964). Tato hluboká charakteristika prožívání vystihuje velmi přesně jeho centrální roli v přístupu k lidské psychice. Současně poukazuje na dvojí kontext, v němž prožívá­ ní vystupuje, totiž jako vědomé a nevědomé prožívá­ ní, přičemž tento rozdíl je dán vědomím kauzálních souvislostí psychických vztahů, resp. věděním. Např. vědomý cit není jen cit, který si člověk uvědomuje ja­ ko zážitek určité kvality, určitého obsahu (např. lásky nebo nenávisti), nýbrž cit, o kterém ví, proč jej cítí a čím tento cit ve své podstatě je (např. jedinec se mů­ že vůči určité osobě chovat podrážděně, arogantně a s pocity antipatie, ale neví, že je to vlastně výrazem nenávisti) (-> Nevědomí, Vědomí). Současně zde vystupují další kontexty prožívání: předmětný (po­ znávání, identifikace objektů) a „osobní“ (citové vzta­ hy); z jednoty či z rozporů poznávání (identifikace vý­ znamů v objektivním smyslu) a cítění (osobní smysl, hodnota určitých situací) pak vyplývají určité snahy, které se za vhodných okolností mohou realizovat v jednání, řeči, nebo dostávají určitý vnější výraz. Tím jsou dány i vztahy mezi prožíváním a chováním: cho­ vání je vždy vyjádřením toho, co subjekt prožívá, ale protože zážitek může být rozporný (pociťuji vůči urči­ té osobě nelibost, ale vím, že by nebylo účelné ji dát najevo), vyjadřuje chování vždy výslednou snahu a nemusí být v tomto smyslu signifikantním projevem toho, co člověk prožívá (krajními případy toho jsou předstírání a zastírání). Zdrojem významů je psychic­ ká rovina lidské existence, tj. významy vyplývají z interakce psychiky a životního prostředí; přitom vy­ stupují produkty „objektivního“ poznání jako význa­ my v užším slova smyslu (např. jako významy urči­ tých slov, pojmů, předmětů pro určitou praxi atd.) a jako osobní smysl situací pro jednám člověka. Podle G. H. Meada (1934) relace mezi individuem a jeho prostředím vyjadřuje čin, který současně odráží inter­ akci mezi prožíváním a chováním a výslednou snahu, která z ní vyplývá. Na rozdíl od akce, která je vždy spojena s pohyby ve smyslu aktivního jednání, může čin vyjadřovat i zdržení se akce: učinit něco znamená 249

Psychika zaujmout určitý vztah, např. také nepodniknout nic. Dynamika vnitřního života člověka ve smyslu psycho­ logickém, tj. intrapsychická dynamika, se projevuje interakcí psychiky a životního prostředí a směřuje k přizpůsobení individua životním podmínkám, ať už pasivní adaptací, nebo jejich přetvářením. Aby byla smysluplná - a tak se jeví - musí mít nějaký základní vztažný rámec, v němž by se tato smysluplnost utvá­ řela. Tímto základním vztažným rámcem psychické dynamiky a jejích projevů v chování je udržování a restaurace psychické rovnováhy (psychického ekvilibria), která je analogická fyziologické homeostáze a která je také příznakem psychického zdra­ ví a úspěšné adaptace. Jejím východiskem je prožívá­ ní, jejím nástrojem jednání. Proto koncepty adaptace a psychického ekvilibria jsou komplementární, jsou to dvě stránky téže tendence individua, z nichž jedna - vnitřní psychická rovnováha - je zaměřena „do­ vnitř“ a druhá - adaptace - navenek, přičemž první je podmínkou ustavení druhé, a naopak. Prožívání. Jak již bylo uvedeno, je prožívání klíčo­ vou psychologickou kategorií a současně primárním a bazálním psychickým fenoménem, který vykazuje tri modality: poznávání, cítění a snažení. První má vý­ razně předmětnou povahu; city mají zážitkově akcent libosti či nelibosti a určité míry vzrušení, k čemuž při­ stupuje prožívání zvláštních kvalit, u různých citů růz­ ných, dále neanalyzovatelných (radost, smutek, strach, zloba atd.); snahy mohou být předmětné (přání něčeho konkrétního, úsilí o něco konkrétního), nebo mohou mít povahu neurčitého podněcování (touha). L. Klages (1928) poukázal na fenomenologický rozdíl mezi pro­ žíváním a vědomím, ale interpretoval jej metafyzicky v rámci své filozofie života. W. Dilthey (1895) ozna­ čil prožívání za „uvědomování si duše“ a za „reálnou kategorii života“; za centrum „duševní struktury“ pro­ žívání pokládal „svazek pudů a citů“ a básnicky po­ ukázal na to, že v prožívání je přítomen „proudící ži­ vot“. Ve fenomenologických analýzách prožívání je zdůrazňována jeho subjektivnost a vazba k jáství. „Prožívání se uskutečňuje mezi dvěma póly, oduševnělou bytostí a horizontem prostředí“ (Ph. Lersch, 1962). Předmětem prožívání je vnější svět i stav vlast­ ního těla a vlastní mysli (sebereflexe). Ve vzpomín­ kách se člověk vrací k tomu, co prožil, ve snění si představuje, co prožije. Také zvířata nepochybně pro­

250

žívají určité emoce, vnímají a myslí a patrně mají i představy. Až do 18. století bylo duševno, chápané v podstatě jako prožívání, tříděno na poznávání a „žá­ dosti“ (G. W. Leibniz, Ch. Wolf). Teprve ve druhé po­ lovině 18. století se vlivem vysokého hodnocení citů u J. J. Rousseaua prosadilo třídění zážitkových moda­ lit do tri tříd (A. Messer, 1934). Avšak hovořilo se spíše o vědomí nebo o „vnitřní zkušenosti“ než o pro­ žívání. Posléze došlo ještě k fenomenologické diferen­ ciaci poznávání na vnímání, představy a myšlení; za zvláštní modalitu poznávání je považována fantazie (obrazotvornost), přechod mezi vjemy a představami tvoří tzv. následné obrazy. Prožívání, jak ukázal W. Dilthey a nověji např. F. J. Vasiljuk (1988), lze také analyzovat v termínech užšího významu, než jsou vý­ še uvedené, dále neanalyzovatelné modality (např. „snaha po sebeprosazení“ apod.). Chování je projevem prožívání; pokud je spojuje­ me s pozorovatelnou aktivitou individua, s pohyby, abstrahujíce od různých projevů žláz s vnějším vymě­ šováním, je to v podstatě činnost kosterního svalstva (běh, uchopování, zápas). Obvykle je však chápáno v širším významu jako „odpovědi organismu na změ­ ny v jeho okolí“ (K. U. Smith a W. M. Smith, 1958) nebo jako „objektivní projevy celkové aktivity člově­ ka a zvířat“ (H. Piéron, 1951). Všeobecné pojetí cho­ vání podal E. R. Hilgard (1957) v následující definici: „Chováním rozumíme takové aktivity organismu, kte­ ré mohou být pozorovány jinou osobou nebo experi­ mentátorovými přístroji.“ Je to tedy činnost svalů a žláz s vnitřní i vnější sekrecí. Chování není jen reak­ cí na okolí individua - člověk může naříkat nejen pro­ to, že mu někdo něco zlého učinil, ale také proto, že ho bolí zuby; nejde ovšem jen o „odpověď organismu“, tj. jen o biologickou aktivitu, nýbrž o odpověď osobnos­ ti člověka. Funkcí chování je prostorová relace: unik­ nout z místa nebezpečí, přiblížit se k atraktivnímu ob­ jektu, zaútočit na zdroj frustrace, a proto se vykazuje především jako určitý pohybový vzorec. Obvykle se rozlišují tři kategorie chování: jednání, řeč a výraz (mimický, pantomimický, resp. tzv. kinezika, „řeč tě­ la“, tj. nevědomá exprese různých tendencí v mirnovolních pohybech). Uvažuje se o vztazích chování a činnosti, chování a aktivity organismu a dalších. Vý­ znamově širší je pojem aktivity; chování je zvláštním případem aktivity, zahrnuje sice také vegetativní reak­

ci á N n a:

P (i a

g v

g P n F n

n

f

c (

ji k

n

v ž

p ii

h F

a i

1

1

1 1

Psychika mají ápané a„žálé poti citu módailo se ° Pro~ ferenmí; za intazie tavami zal W. se také ouvý(např,

I 1 | I i I | I i | | | I | |

I | I | I | I I I ■ | | I I

ce (bušení srdce, zrychlené dýchám atd.), ale pojem aktivity zahrnuje všechny změny v životě organismu. Méně jasný je pojem činnosti (-> Činnost), který je někdy používán jako významový ekvivalent pojmu aktivity, jindy, v užším smyslu, jako označení tzv. předmětné činnosti, tj. zabývání se nějakým objektem (např. práce). Důležité je rozlišení molekulárního a molárního chování. První vyjadřuje spíše íyziologický pohled (chování svalových vřetének, krevních vlásečnic), zatímco druhé vyjadřuje pohled psychologický; molámí chování je psychologicky smysluplná, pozorovatelná pohybová struktura, jako je např. útěk nebo útok, psaní dopisu nebo přednáška apod. R. A. Littman a L. Rosen (1950) podávají následující rozlišení molekulárního a molárního chování:

pojuje- ] ohyby, | . vymě- I valstva I hápáno j

molekulární chování

molární chování

fyziologické projevy

psychologické projevy

odvozené (vědecké abstrakce)

fenomenální (smysluplné celky)

ta změ-j , 1958)1

jednoduché reflexy

komplexní reakce

kratší časové souvislosti

delší časové souvislosti

r člové-’j etí cho-j lefinici: I nu, kte*| expert-j ;t svaMtj enreatój jenpro| to, žeh® smu“,tjq MsobnoM :e: unikl dmu obi vykazují vykle íj a výfd| , .řeč ti

nemá sociální význam

má sociální význam

cho' ších. vláš vnít

i Jakýsi přechod od molekulárního k molámímu choI vání tvoří reflexy. Předmětem psychologie je pouze

chování (situačně určené chování, které může mít i formy simulace, disimulace a stylizace). Tzv. expresivní chování vyjadřuje emoce subjektu v jejich, dalo by se říci, přirozeném projevu. Konečně tzv. substi­ tuční chování představuje zvláštní případy, kdy urči­ tý způsob chování zastupuje svůj původní účel (např. krádež neslouží obohacení se, ale je např. aktem nevě­ domé agrese, ukradené předměty si zloděj neponechá, ale třeba je zahodí apod.; patří sem zřejmě i „hry neurotiků“, jak je popsal E. Berne, 1964, česky 1970). To, co zde bylo o psychice uvedeno, shrneme nyní do přehledného schématu, které lze označit jako lo­ gogram psychiky (viz schéma na další stránce). Strukturovaný a dynamický celek psychického dění člověka vyjadřuje pojem osobnost, který současně představuje systém psychofyzických dispozic jako in­ terních intervenčních prvků (vnitřních činitelů) psy­ chického reagování. V psychologických teoriích je především tematizován vztah psychiky a evoluce jako otázka funkce psy­ chiky, tj. jaký smysl měla a má ve vývoji organismů. Odpověď na tuto otázku tu již byla naznačena: funkcí psychiky je adaptace, resp. adaptabilní regulace života organismů. P. J. Galperin (1984) v tomto smyslu ho­ voří, možná přesněji, o fúnkci orientace jako nevyhnu­ telném předpokladu regulace činnosti individua. Z nutnosti orientace v životním prostředí pak vyplý­ vají následující konkrétní funkce a jejich psychické ekvivalenty:

I Konkrétní funkce a jejich psychické ekvivalenty příjem, tvorba a používání informací

poznávací procesy (vnímání, představy, myšlení)

hodnocení informací (a s tím spojená mobilizace energie)

emoce

pohnutka či podnět k akci

motivace

I adaptace na změněné životní podmínky (založené na získávání, i uchovávání a využívání zkušenosti)

| molámí chování, protože tvoří psychologicky interpre| tovatelné, a tedy psychologicky relevantní, smysluplné I pohybové celky. Podstatným znakem je instrumentaI lita chování, jeho subjektivní účelnost; chování se stáI vá nástrojem adaptace. To vyjadřuje termín adaptivní

paměť a učení

Uvedené dílčí psychické funkce (procesy) jsou u člověka organizovány v systémový funkční celek zvaný osobnost, který je možno chápat jako systém dispozic. Psychika jako fenomén pak v tomto smyslu vystupuje jako funkčně propojený systém psychic-

251

Psychofarmaka

kých dispozic a procesů, který funguje na jedné straně v jednotě s organismem (tělem) a na druhé straně v jednotě s životním prostředím (vnějšími podmín­ kami existence). Fungování psychiky je determino­ váno interakcí individua a jeho životního prostředí, in­ terakcí, která je jednotou reakce a akce a která vyjadřuje tendenci k udržování dynamické vnitřní i vnější rovnováhy mezi daným a optimálním stavem individuálního bytí (mezi psychickým „je“ a „má být“).

Psychofarmaka Následující informace budou jen velmi povšechné, protože se týkají problematiky, která je předmětem velmi speciálního vědního oboru, psychofarmakologie (farmakopsychologie), která je součástí farmako­ logie. Vyžaduje proto velmi specifické znalosti, jež jsou využívány spíše v psychiatrii, daleko méně v psychofyziologii.

vnější životní prostředí--------------------------- vnitřní prostředí organismu

psychika

(jako regulátor adaptace a jako fenomenálně zvláštní kategorie aktivity individua) ------------------------- 1------------------------------------------------------ 1------------------------prožívání chování

poznávání - identifikace objektivního významu podnětu cítění - subjektivní význam (smysl) podnětu (hodnocení) snaha - výsledek interakce poznávání a cítění

|

।

jednání - intencionální chování

řeč - komunikace prožívání prostřednictvím řeči, gest atd. výraz - bezprostřední exprese prožívání

obraz prostředí potřeby jednání udržování a restaurace vnitřní psychické rovnováhy hierarchická struktura hodnot (apetencí a averzí)

1 hierarchická struktura instrumentálního chování

|

1 ।

motivy - postoje - činy Logogram psychiky

Literatura: Berelson, B., Steiner, G. A.: Human behavior, New York 1964. Gruhle, H. W: Verstehende Psychologie (Erlebnislehre), 2. vyd. Stuttgart 1956. Holas, E.: Chovám, subjekt, psychika, Praha 1971. Kováč, D.: Teória všeobecnej psychologie, Bratislava 1985. Lomov, B. E: Metodologické a teoretické problémy psychologie, Praha 1988. Neel, A. E: Theories of psychology: A handbook, Cambridge Mass. 1969. Wolf, G., Hess, J.: Seele oder Programm?, Jena-Berlin 1982.

252

Jde tu o problematiku určitých druhů psychotropních látek, resp. farmak vyvolávajících svým vlivem na centrální nervovou soustavu psychické účinky. Psychofarmaka jsou tedy psychotropní látky, které lze podle jejich účinků dělit do několika kategorií a podkategorií, jak ukazuje následující přehled. Kro­ mě psychofarmak působí na psychiku ještě celá řada dalších chemických substancí, zejména hormony.

Psychofarmaka

í Nervová činnost velmi úzce souvisí s vnitřním bioI chemickým prostředím organismu; připomeňme si jen | funkci neurotransmiterů a vliv endorfinů. Existuje úzI ká souvislost biochemických činitelů s vegetativní I nervovou soustavou, a tím i s emocemi (zejména spo-

hné, hem loIo-

Přehled psychofarmak, jejich účinků a léčebného využití (G. Erdmann a W. Janke, 1994)

akojež néně

psycholeptika

antidepresiva

neuroleptika

chlorpromazin

zlepšení nálady redukce vzru­ šení a psycho­ tických symp­ tomů léčba deprese

ihotropl vlivem účinky, iy, které categorií ed. Kro;elá řada lormony.

ním, kouřením) psychické účinky, působí na retikulámě-kortikální aktivační systém thimivým, nebo na­ opak podněcujícím vlivem (G. Erdmann a W. Janke, 1994). Uvedení autoři definují psychofarmaka jako „substance, které bezprostředním vlivem na nervový

I a i 1 | í 5 j

léčba schizo­ frenie

trankvilantia

alkohol

barbituráty

diazepam

redukce vzru­ šení, napětí a úzkosti

sedativa + hypnotika

rajský plyn

redukce vzru­ dezaktivování, provádění nar­ šení, odtlumení indukce spánku kózy

proti poruchám narkóza spánku a vy­ čerpání

léčba úzkosti, napětí a vege­ tativních po­ ruch

centr, analgetika

narkotika

anestetika

morfiu

éter, chloroform

tlumení bolesti

blokování sen­ zorických doj­ mů

proti bolesti

užití při opera­ cích

centr, analeptika

psychotonika

penetrazol

amphetamin

LSD, meskalin

kokain, hašiš

globální účinky norma­ lizace naruš, funkcí

aktivace c.n.s.

aktivace proti únavě

poruchy vnímání, myšlení a jáství

rozšiřování vědomí

terapeutické využití

léč. šoky u depresí a schizofrenií

proti stavům vyčerpáni

j jení úzkosti s neurochemickými procesy - fakticky I ovšem činnost neuronů a nervových vláken vůbec má I svou biochemickou složku). Prakticky všechny psyI chotropní látky, tj. látky vyvolávající po vpravení do [organismu (ústy, injekcí podkožní nebo žilní, vtírá-

(upraveno)

centrální systém vyvolávají jako hlavní účinky psy­ chické změny“. Tyto psychické změny vyvolané účin­ kem psychofarmak se projevují velmi pestrými zážit­ ky od zintenzivněného vnímání, zvi. barevného, přes synestezii, iluze a halucinace až po ztrátu kontroly

253

Psychohygiena

myšlení, ztrátu časoprostorové orientace a stavy rozší­ řeného vědomí. Tyto stavy jsou obvykle provázeny ví­ ce či méně výraznou euforií. Existují i látky s vedlej­ šími psychickými účinky, které nejsou považovány za psychofarmaka (např. spasmolytika, afrodiziaka, laxantia a další). Přehled účinků a léčebného využití psychofarmak ukazuje rovněž tabulka na předchozí stránce. Za základní skupiny psychofarmak lze tedy pova­ žovat: - psychoanaleptika: látky vyvolávající psychické vzrušení, resp. zvyšující jeho úroveň (psychotonika, psychostimulantia), a odstraňující tak pocit vyčerpání; - psycholeptika (neuroleptika): způsobují uklidnění, tlumí aktivitu a snižují úroveň aktivace, jsou označo­ vána jako „velké trankvilizéry“ právě pro své uklidňu­ jící účinky, některá z nich jsou používána k léčbě depresí, k odstraňování úzkosti (anxiolytika) a k od­ straňování některých psychotických symptomů (antipsychotika); - psychodysleptika: dělí se na psychomimetika, vy­ volávající zvláštní stavy vědomí, zkreslené vnímání vnějšího světa (např. známé LSD, meskalin), a na omamné látky, nazývané nepřesně také drogy, vyvolá­ vající zvláštní druh opojení („rauš“). Příjemné účinky mnoha těchto látek vytvářejí nej­ prve návyk a posléze to, co je označováno jako drogo­ vá závislost či toxikomanie, která má u mnoha těchto látek rovinu psychickou a rovinu fyzickou (braní dro­ gy se stává nejen psychickou, ale i fyzickou potřebou; narkoman, jak se říká, bere drogu nejprve proto, aby mu bylo dobře, a posléze proto, aby mu nebylo zle fyzická závislost se projevuje výraznými abstinenční­ mi příznaky). Užívání drog postupně mění osobnost toxikomana jak fyzicky (chátrání, vpichy poškozené tělo atd.), tak psychicky (za získání drogy je ochoten učinit cokoli, chátrá i mentálně a sociálně). V motiva­ ci toxikomanií se projevuje zvědavost, sklon k úniku ze skutečnosti, k vyhledávání senzací, opojení a ně­ které rysy osobnosti, nezřídka psychopatické. Nebez­ pečné jsou zejména „tvrdé drogy“ (heroin, morfin, ko­ kain, „krak“). Mezi rozšířené „měkké drogy“ patří zejména marihuana („tráva“), jejíž kouření však po­ škozuje plíce. Boj proti toxikomaniím je velký celo­ světový problém. 254

Dt šla hn fot cel H. a gií ho: těl: L. na nic pa< du: fyl ní pie poi těli ch< ch< se ap sol leč

Literatura: Bergeret, J.: Toxikomanie a osobnost, Praha 1995. Trejbalová, M., Trejbal, D., Kafka, J. : Psychofarmaká v nepsychiatrických indikáciách, Martin 1989. Vinař, O. : Psychofarmaka II., Praha 1977.

Psychohygiena Jednou z největších hodnot lidského života je nepo­ chybně zdraví. Proto se vyvinul zvláštní vědní obor, hygiena (zdravověda), věda o zdravém způsobu živo­ ta, která dnes vytváří celý komplex specializovaných oborů (pracovní hygiena, školní hygiena atd.). Jedním aspektem lidského zdraví je duševní zdraví, jehož de­ finice není jednoduchá a jednotná (—> Psychopatologie). Duševní zdraví umožňuje bezporuchové fungo­ vání člověka v podmínkách jeho společenského života, soukromého i veřejného, a je spojeno s osvo­ bozením od pocitů úzkosti a s pozitivními postoji vů­ či sobě samému (sebeakceptování) a vůči ostatním (akceptování druhých), pokud tito pro jedince nepřed­ stavují nějakou objektivní hrozbu. O duševní zdraví pečuje psychohygiena, kterou H. Meng (1943) vyme­ zuje prostě jako „ochranu duševního zdraví“. L. Mí­ ček (1984) definuje psychohygienu jako vědu o du­ ševní hygieně a uvádí: „Duševní hygienou rozumíme systém vědecky propracovaných pravidel a rad slouží­ cích k udržení, prohloubení nebo znovuzískání dušev­ ního zdraví, duševní rovnováhy.“ Podle D. Bartka (1976) pojem psychohygieny zahrnuje „mnoho pro­ blémů zdravotních, výchovných, politických, psycho­ logických, etických, estetických atd. Udržet duševní zdraví - to je víc než profylaxe (tj. ochrana dispono­ vaných jedinců před onemocněním), víc než prevence (tj. odstraňování škodlivých faktorů, které by mohly působit škodlivě i u zdravého jedince). Jde o takovou úpravu životních podmínek člověka, která by u něho vyvolala pocit spokojenosti, osobního štěstí (můžeme-li použít tento termín), fyzické a psychické zdatnosti a výkonnosti“. V tomto smyslu psychohygiena zahr­ nuje problém podmínek udržování zdravého duševní­ ho vývoje od raného dětství až ke stáří a v různých ob­ lastech života člověka (práce, škola, manželství, rodina, rekreace atd.). Podnětem k ustavení a vývoji psychohygieny byla zřejmě práce C. W. Beerse (1908)

> í ■ i

í I I

M. set žer ma 3. : stň klá sn P°1 dei P* ch< Sex vh ná

I I pla I SP4 I to

Psychohygiena

ivá, M., idikáci-

nepoi obor, i živoraných tedním rož depatolofungoaského s osvotoji vůstatním tiepředzdraví i vymeL. Míu o dušumíme sloužíi duševBartka

Duše, která našla sebe sama (česky Duše, která se na- velmi relativní význam, nezahmuje-li také aktivní šla, 2. vyd. 1937). Roku 1908 bylo založeno americké přetváření těchto podmínek. Je-li ovšem svět, v němž hnutí Mental Hygiene a roku 1948 World Federation žijeme, sám nemocný, znamená adaptace spíše kon­ for Mental Health, která sdružuje kolem třiceti zemí frontaci a pokus o změnu životních podmínek (politic­ celého světa a vyvíjí významnou činnost. Podle kých, ekologických atd.). Existují ovšem i nepsychoH. Menga (1943) „psychohygiena spojuje psychiatrii logické, objektivní podmínky duševního zdraví I a vnitřní lékařství s psychologií a patopsycholo- (bydlení, výživa, dostatek odpočinku, pohybu a další). | gií“; lze ji tedy pokládat za interdisciplinární obor, je- Vyloučíme-li vlivy dědičného zatížení a různých těles­ I hož tematika a koncepce vyjadřují závislost hygieny ných chorob (např. dysfunkce žláz s vnitřní sekrecí), I těla na hygieně duševního života a naopak. Podle defektního tělesného vzhledu a negativních osudo­ i L. Míčka (1984) „duševní hygiena je disciplína stojící vých událostí, pak je pro duševní zdraví rozhodující I na rozhraní věd lékařských, psychologických a sociál- vliv životního prostředí, a to jak ve smyslu biofyzi■ nich..., zabývá se problémy adaptace a lehčími pří- kálním, tak i sociálním. To neznamená, že jsou jakko­ I pády maladaptace člověka, tedy lehčími poruchami li postižené osoby z psychohygienické péče vylučová­ I duševní rovnováhy..., je zaměřena spíše na psychopro- ny, naopak vyžadují zvláštní pozornost a péči. ■ fylaxi, prevenci a zabývá se problematikou upevňová- Předpokladem zdravého duševního vývoje je tedy od I ní duševního zdraví“. Tím se také liší od psychotera- útlého dětství až po stáří psychologicky přiměřené so­ I pie, která se zaměřuje na léčení těžších psychických ciální prostředí (rodina, manželství, pracovní prostře­ I poruch již existujících, jakož i na spoluléčení nemocí dí), mezilidské vztahy bez významných konfliktů, I tělesných psychologickými prostředky. Význam psy- resp. bez vážné a dlouhodobé psychické zátěže: vněj­ I chohygieny narůstá s přibýváním tzv. civilizačních ší harmonické vztahy podmiňují v podstatě harmonii I chorob majících svůj původ především ve zvětšujícím vnitřní a naopak. Znamená to také dostatečné uspoko­ i se vlivu stresorů (faktorů vyvolávajících fýzickou jování sociálních potřeb jedince (možnost kontaktů, I a psychickou zátěž, které souvisejí se současným způ- projevování kompetence, získávání opory atd.). 1 sobem života a s životním prostředím industriální spoŽivotní prostředí tvoří ovšem také ekosystém v nej­ ■ lečnosti) (—> Frustrace a stres). širším slova smyslu, tj. přírodní podmínky života ■ Za základní kritéria duševního zdraví pokládá dané určitým civilizačním rámcem. Vedle podmínek ■ M. Jahodová (1958): 1. realistické pojetí sebe sama, klimatických tu v dnešní industrializované společnos­ ■ sebeakceptaci a seberealizaci, 2. vnitřní integraci zalo- ti vystupuje řada negativních vlivů (kontaminace ži­ ■ ženou na pevném a jednotném pojetí světa a sebe sa­ votního prostředí nižnými škodlivinami, nadměrná Ki ma, jakož i na svém místě ve světě (smyslu života), hlučnost, přelidnění, hyperstimulace masmédií, ale ta­ K 3. autonomii, tj. relativní nezávislost na vnějším pro- ké bydlem v anonymních panelácích, nedostatek příle­ ■ středí a jeho zvládání v lásce, práci a hře, což předpo- žitostí ke zdravé rekreaci a další). Důležitou součástí B Hádá rovnováhu mezi vlastními zájmy a zájmy osob, preventivní psychohygieny jsou proto antistresové ■ S nimiž jedinec vstupuje do interakce; spontánnost, tj. programy (cvičení umožňující psychickou a fyzickou ■ pohotovost vyjádřit volně své pocity a postoje. V uve- relaxaci), umožňující vyrovnávat se s vlivy stresu (—> B děných bodech jsou kritéria stanovená M. Jahodovou Frustrace a stres). Psychohygienické problémy vystu­ B propojena s kritérii, která určili další představitelé psy- pují v širších souvislostech hodnotové orientace jedin­ B chohygieny. Z uvedeného vyplývá, že podmínkou du- ců (honba za požitky, kariérou, ale také altruismus Bševnflio zdraví je vnitřně harmonická osobnost žijící atd.). Důležitý vliv mají přiměřené životní aspirace ■ v harmonických vztazích se svým okolím a připrave- (mnohostranná seberealizace, přiměřené využití vol­ Bná realisticky řešit životní problémy a realisticky na- ného času atd.), s nimi spojené zdravé sebevědomí a ■hlížet své životní perspektivy. To jsou ovšem kritéria sebeprosazování (asertivita), déle plnohodnotné ■platící pro život v demokratické, názorově pluralitní partnerské vztahy a další činitelé, kteří vytvářejí ve ■společnosti, která však sama není bez problémů, a pro- svém celku relativně bezporuchově fungující životní ■to výraz „adaptace na vnější podmínky života“ má styl.

s I I I I i

3 I I | 1 i | | 1 i I | | 1 1 j I | 1 | |

ho pro- I psycho- | duševní | lispono- i ffevence 1 y mohly J takovou I i u něho | nůžeme- ] rdatnosti 1 :na zahr- : duševnínýchobnželství,,. a vývoji j se (1908)’?

255

Psychologie - předmět Z hlediska prevence je důležité předcházení každo­ jednou z více stránek činnosti organismů a mohou být dennímu napětí a městnání afektů, kompenzování z celku této činnosti jen uměle vyabstrahovány. Vytvá­ jednostranné psychické činnosti činností tělesnou a na­ řejí pak určitou, relativně samostatnou kategorii feno­ opak, včasná změna prostředí, je-li zdrojem neodstra- ménů, specifickou ve smyslu fenomenologickém; fak­ nitelného zatěžování, kompenzace pracovního vypětí ticky jsou úzce spojeny s činností organismu vůbec, rekreací, zbavování se strachu, aktivní odpočinek současně jsou determinovány vlivy vnějšího životního a pěstování zájmů, obecně pak autoregulace cítění prostředí. V těchto činnostech - máme-li nyní na mys­ a myšlení, která má mnoho aspektů a forem (např. li organismy, jež označujeme jako lidská individua uvolňování se od tzv. negativních meditací - zabývání - nacházíme zvláštní druhy jevů, které pojmenovává­ se starostmi - odreagovávání napětí relaxací, zbavová­ me prožívání a chování: psychické jevy jsou fenomé­ ní se stísňujících závislostí a zloby, ale také svěřování ny prožívání a chování, ale to je jen velmi obecná cha­ se, které předpokládá spolehlivé a chápající sociální rakteristika psychiky. Historicky se vyvinula různá zázemí v přátelských vztazích atd.): V psychohygiené pojetí předmětu psychologie: se doporučuje, mimo jiné, strategie interference, tj. - Psychologie jako věda o duši. Pojem duše se histo­ nahrazování nepříjemných duševních obsahů příjem­ ricky vyvinul z představy oživujícího činitele, resp. nými, tedy jakési „emoční přeladění“, kterého lze do­ substanciálního nositele života; jeho pozdější filozo­ sáhnout různými způsoby. V manželství a v erotickém fické pojetí nacházíme již u Homéra v 8.-9. století životě je nutné dbát na to, aby nedocházelo k záměně př.n.l. Ve 3. století př.n.l. napsal Aristoteles spis O du­ rolí, aby byl ustaven kooperativní vztah rezignující na ši, který se stal historickým východiskem psychologie. dosažení maximálního osobního dobra, předpokládají­ Ta byla pak přes dva tisíce let pěstována jako věda cí důvěru, pohotovost ke kompromisu, k oběti, smysl o duši s akcentem na filozofických úvahách o subpro odpovědnost, vyvarování se nudných stereotypů, stancialitě, duchovnosti a nesmrtelnosti duše (L. J. Pongratz, 1987), především pod vlivem teologie a metaa tím i přesycení apod. V každém sektoru lidského ži­ fyziky. Duše byla chápána jako zvláštní substance, vota lze uplatnit určitá psychohygienická pravidla, která je nositelkou života, k němuž byly počítány která umožňují soužití bez zbytečných rizik a napětí. i psychické jevy. V polovině 19. století se vlivem roz­ voje přírodních věd psychologie oddělila od filozofie Literatura: a pojem duše byl jako nevědecký opuštěn (F. A. Lan­ Bratko, D.: Moderní psychohygiena, Praha 1976. Caplan, G.: Du­ ge, 1866, razil heslo „psychologie bez duše“), nebo byl uznáván jako pouhý postulát („aktualistický pojem ševně zdravie v rodině a společnosti, Bratislava 1970. Levy, M. R., Digman, M., Shirrefs, J. H.: Essentials of life and health, 4. vyd. duše“ u W. Wundta). Ustala éra „racionální“ (spekula­ New York 1984. Meng, H.: Ochrana duševního zdraví, Praha 1949. tivní) a nastala éra empirické (na vědeckém bádání za­ Míček, L: Duševní hygiena, Praha 1984. Pfister-Ammende, M.: ložené) psychologie. Později byla otázka substrátu Geistige Hygiene: Forschung und Praxis, Basel 1955. psychických procesů a jednoty psychického života ve smyslu kontinuity průběhu a identity subjektu, jakož i konstantnosti poznání objektů, připsána osobě, resp. Psychologie - předmět osobnosti (Pongratz, 1987). Pojem duše byl tak v jis­ tém smyslu nahrazen pojmem osobnosti, jímž měl být Vědecké vymezení předmětu psychologie není snadné vysvětlen fakt, že duševní život tvoří jednotu a fungu­ vzhledem ke zvláštní povaze jevů, které zkoumá (—> je jako individuální celek. Nicméně s krizí mecha­ Psychika). Obecně řečeno, psychologie zkoumá psy­ nistického pojetí světa (svět se začal jevit spíše jako chické jevy, ale zůstává otázka, čím tyto jevy jsou, organismus než jako mechanismus) na konci dvacá­ v čem je jejich specifičnost ve srovnání s jinými feno­ tých let našeho století a se zaváděním systémového mény, s nimiž společně vystupují; např. řada jevů, kte­ pojetí vznikl koncept organismu jako samoregulujícíré označujeme jako psychické (třeba emoce), je dopro­ ho se systému, který znovu poukázal na nutnost postu­ vázena jevy fyziologickými. Psychické jevy jsou lovat existenci účelně fungujícího integrujícího činite­

256

Psychologie - předmět

le. Aristoteles uvedl, že „duše je entelechií těla“, tedy v těle působící účelnou silou (slovo entelechie zname­ ná „mít cíl“). Nemožnost vysvětlit psychické děje ner­ vovými mechanismy vedla pak, zejména v neurofy­ ziologii, k tendenci postulovat existenci duchovního činitele, který by vysvětloval zvláštnosti duševního dění (Ch. Sherrington, C. J. Eccles a další). V součas­ nosti existují určité tendence vrátit se k pojmu duše v jejím původním aristotelovském významu. Např. ka­ tolický filozof C. Tresmontant (1971) uvádí, že tělo nemůže existovat bez informace či oživení, bez toho je jen neživou hmotou; duše organizuje hmotu, aby vy­ tvořila živé tělo; organismus je v podstatě psychismus. Současně však existují výhrady vůči znovuzavádění pojmu duše do psychologie, které je pokládáno za ne­ vědecké. Pojem duše je uchováván především v teolo­ gii: „Člověku je vlastní duchovní a nesmrtelná duše“ (Pius XI. v encyklice Divini redemptoris, 1937). Po­ kusy prokázat nesmrtelnost duše ve spiritismu a z ně­ kterých průvodních jevů klinické smrti zatím selhaly. A tak pojem duše vyjadřuje stále ještě jen pouhou hy­ potézu, resp. akt víry náboženského druhu. Nověji po­ užívá pojmu duše jen velmi málo psychologů, řada z nich jen jako popisného termínu: „Duše je svět pro­ žívání“ (E. Kretschmer, 1963, a jiní). - Psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti. Na filozofický empiriokriticismus R. Avenaria a E. Macha z konce minulého a z přelomu tohoto sto­ letí, který za jedinou skutečnost pokládal zkušenost, navázal americký psycholog E. B. Titchener (1928): „Všechno lidské poznání je derivováno z lidské zkuše­ nosti; není jiného zdroje poznání.“ Rozlišil dvojí druh zkušenosti: 1. zkušenost závislou na osobě, 2. zkuše­ nost nezávislou na jediné osobě. První je předmětem psychologie, druhá jiných věd (např. fyziky atd.); fy­ zika a psychologie mají tedy co činit s týmž materiá­ lem, zkušeností, která však vystupuje jednou jako je­ vy hmotné, jindy jako nehmotné; fyzika má co činit s hmotou, psychologie se subjektivní zkušeností, na­ zývanou též mysl. Psychologie tak může být definová­ na jako věda o mysli, kterou lze chápat jako „ůhm lid­ ské zkušenosti, uvažované jako závislé na zakoušející osobě“ (Titchener, 1928). Podobně se vyjadřoval H. Můnsterberg (1890). Tyto názory kritizoval již W. Wundt (1905), který používal termínů vnitřní a vnější zkušenost (první vyjadřuje to, co se děje

v subjektu, druhá to, co se děje v jeho okolí), ale od­ mítal oddělování obou druhů zkušenosti, neboť např. i takové jevy vnitřní zkušenosti, jako jsou city, jsou spojeny s vnějšími věcmi. Výrazy vnější a vnitřní zku­ šenost nevyjadřují různé předměty, nýbrž různá hle­ diska, píše Wundt a uvádí, že každá zkušenost má dvě dimenze: obsah, který je nám dán, a naše pojetí toho­ to obsahu; první se označuje jako objekt zkušenosti, druhé jako zakoušející subjekt. Z toho pak plynou dva směry ve zpracování zkušenosti: přírodověda, která se zabývá objekty zkušenosti, nezávisle na tom, jak je pojímá subjekt, a dále psychologie, která „zkoumá ce­ lý obsah zkušenosti v jeho vztazích k subjektu, tj. bez­ prostřední zkušenost”. F. Krejčí (1902) to formuluje takto: „Duševní jsou děje, jež si uvědomuji bezprost­ ředně. Hmotné, jež si uvědomuji prostřednictvím dějů duševních.“ To, že se pohybuje např. strom, si uvědo­ muji jen tehdy, když vidím nebo hmatám; to, že vidím, hmatám, chci, je činnost, kterou si uvědomuji „samu pro sebe“. Jevy, jež si uvědomuji bezprostředně, mohu nazývat stavy vědomí (Krejčí). Pojetí psychologie jako vědy o vědomí formuloval kategoricky také Th. Zie­ hen (1914): Psychické je jen to, co je dáno v našem vědomi - psychické a vědomé je identické. Podobně se vyjádřil W. James (1905), jakož i F. Krejčí (1902): „Věda o stavech vědomí jest psychologie.“ Krejčí dá­ le uvádí, že jevy vědomí jsou závislé na subjektu (přestane-li si subjekt uvědomovat bolest nebo hněv, pře­ stanou tyto jevy existovat, přestane-li si však uvědomovat např. strom, existuje tento dále nezávisle na vědomí subjektu). Tak můžeme proti sobě postavit nitro jako soubor stavů vědomí a vnější svět jako sou­ hrn jevů hmotných: „V tomto smyslu zveme jevy du­ ševní vnitřními a jevy hmotné vnějšími.“ Nicméně je­ dí všechno jen zkušenost, je i hmotné jen druhem dojmu, vnitřní zkušenosti. Pojetí psychologie jako vě­ dy o subjektivní, vnitřní či bezprostřední zkušenosti neboli vědomí je však poplatné spornému gnozeolo­ gickému přístupu (skutečnost = zkušenost), v němž psychické a nepsychické je oddělováno velmi uměle, neboť obsahy vědomí jsou závislé nejen na tom, co se děje v těle, ale i na tom, co se děje v jeho okolí. Kro­ mě toho je tu pojem vědomí brán v užším významu a není chápán jednotně. Pojem „bezprostřední zkuše­ nost“ je sporná gnozeologická konstrukce; operuje se tu s nejasně vymezenými termíny vědomí, uvědomo­

257

Psychologie - předmět

vání, bezprostřední zkušenost atd. Vědomím vymeze­ ný předmět psychologie by tuto vědu omezoval jen na studium lidské psychiky, ačkoli psychika je jev vlast­ ní i zvířatům. - Psychologie jako věda o chováni. V. M. Bechtěrev na začátku našeho století svou kritikou subjektivistické psychologie vědomí a požadavkem „objektivní psychologie“ (jejíž předmět spatřoval ve studiu refle­ xů) připravoval zásadní obrat v pojetí psychologie. Ten vyvrcholil vystoupením J. B. Watsona (1913), který vymezil předmět psychologie jako studium cho­ vání, tedy toho, co člověk činí a říká. Jde o tzv. behaviorismus (z anglického behaviour, chování), který je pokusem o ustavení objektivní vědecké psychologie; objektivními vědeckými metodami může být podle Watsona a jeho četných následovníků studováno jen chování. Behaviorismus je dodnes v pojetí předmětu psychologie převládajícím směrem, ačkoli je sporný. Podle W. McDougalla (1926) „jediná možnost je defi­ novat psychologii jako vědu o chování“. Pojem chová­ ní může být totiž definován způsobem, který neobsa­ huje žádné spekulace a hypotézy. Pojmy vědomí a mysl („mind“) McDougall odmítá jako neurčité, vymezitelné jen spekulativně a hypoteticky. V tomto smyslu je pak psychologie definována převážně jako „věda, která studuje chování člověka a ostatních živo­ čichů“ (E. R. Hilgard, 1957, 1962), nebo jako „věda o lidském a animálním chování“ (C. T. Morgan, 1961). Nikdo se nikdy nedotýkal mysli, neviděl a neslyšel ji, avšak může vidět, slyšet a dotýkat se chování, uvádí Morgan. Omezení psychologie na studium chovám však představuje redukcionistický přístup, který vehni ochuzuje předmět psychologie a znemožňuje hlubší pochopení smyslu chování, které je vnějším projevem toho, jak člověk okolní svět i sám sebe v něm prožívá. To, jak člověk svět prožívá, dává smysl tomu, jak se vůči němu chová; chování samo o sobě je jen činnos­ tí svalů a žláz, důležitý je jeho smysl - a ten se konsti­ tuuje vnitřně v prožívání. Chování není mechanickou reakcí na situaci, nýbrž smysluplným vztahem k situ­ aci určitým způsobem prožívané: na tutéž situaci rea­ gují lidé s různou zkušeností různě. Proto se již na za­ čátku třicátých let (E. C. Tolman) objevil pokus o revizi striktního behaviorismu, ačkoli na jeho pozi­ cích zůstalo mnoho psychologů dodnes (B. F. Skinner a další). Pokus o překonání behavioristického re-

258

dukcionismu se projevil mimo jiné zavedením kon­ ceptů vnitřního a vnějšího chovám. Tak P. G. Zimbardo (1983) uvádí, že psychologie se, obecně vzato, za­ bývá studiem chování živých organismů, a sice jak externím, tak interním; interní chování je buď fyziolo­ gické (biochemické procesy uvnitř těla a další vnitřní fyziologické změny v těle), nebo určené zkušeností, která podmiňuje takové procesy, jako jsou např. myšle­ ní a city. Termín interní chování tu velmi nedokonale nahrazuje obávaný pojem prožívání. Jinou umírněnou objektivistickou formulaci podali R. S. Woodworth a D. G. Marquis (1965): „Psychologie je vědecké stu­ dium aktivit individua ve vztahu k jeho prostředí.“ Po­ jem aktivity je podle citovaných autorů užíván ve vel­ mi širokém významu; zahrnuje nejen motorické aktivity (chování), ale také tzv. kognitivní aktivity, ja­ ko jsou vnímání, myšlení, zapamatování, a emocionál­ ní aktivity, jako jsou různé pocity a jejich projevy. „Každý projev života může být nazván aktivitou“; být inaktivní znamená být mrtev (Woodworth a Marquis). Psychologie studuje mentální aktivity, „avšak každá mentální aktivita je současně tělesnou aktivitou“. Psy­ chické či mentální aktivity vyjadřují vztah organismu k jeho životnímu prostředí: psychologie studuje akti­ vity organismu jako celku, a to v jeho vztazích k pro­ středí (Woodworth a Marquis, 1965). V této formulaci je sice správně naznačena jednota psychických a so­ matických dějů, avšak psychické (mentální) tu není specifikováno. V poslední době se ustálilo pojetí psychologie jako vědy o prožívání a chování; pokouší se překonat jed­ nostrannosti behaviorismu i tzv. mentalismu, který chápal psychologii jen jako vědu o mentálních feno­ ménech, tj. o prožívání. (Např. W. Stem, 1935, 1950: „Psychologie je věda o prožívající a prožívání schop­ né osobě. Psychické se nazývá všechno to, co je v oso­ bě prožíváním nebo co je v podstatném vztahu k pro­ žívání.“) Ve výše uvedeném smyslu definují předmět psychologie např. T. Thomae a H. Feger (1969), H. L. Roediger, J. Ph. Rushton, E. D. Capaldi, S. G. Paris (1984): „Psychologie může být definována jako syste­ matické studium chování a mentálního života.“ „My­ sl“ je však podle citovaných psychologů studována tak, že z pozorovaného chování jsou činěny závěry o „mentálních procesech, které produkují chování“. Podle D. Kováče (1985) psychologie studuje psychic-

Psychologie - systém

Ml>arzajak lotřní stí, ílelale iou •rth ftuPorel:ké ijakál:vy. být is), ždá 'symu ktiirolaci so­ lení

iko ed:erý no'50: opiso>romět :. L. aris stevíyána rěry ní“, hic-

kou regulaci chování tj. chování řízené prožíváním. Pojetí psychologie jako vědy o prožívání a chování nepředstavuje sice žádoucí způsob vymezení jejího předmětu, neboť se omezuje jen na procesuální aspekt psychiky, ale vyjadřuje, byť zjednodušeně, podstatu psychologie ve dvou jejích stěžejních aspektech: 1. Fenomenálně vystupuje psychické jako jednota proží­ vání a chování. 2. V prožívání se realizuje základní re­ gulativní funkce psychiky nesená tím, že funguje jako systém tvorby a užívání významů. Chování je pak účelnou reakcí na psychické zpracovávání významů situací vyjádřené prostřednictvím fyziologických akti­ vit organismu. V tomto smyslu navrhl P. R. Hofstátter (1962) aplikovat na určení předmětu psychologie mo­ del komunikace, který vytvořil K. Bůhler (1934), ja­ kož i závěry z analýzy „krize psychologie“ (K. Bůhler, 1927). Model tvoří interdependence tří fenoménů: prožívání, chování a výtvorů (počínaje různými díly až po sociální instituce). Existuje vzájemná funkční závislost prožívání, chování a duchovních výtvorů: svět (tj. své okolí i sebe sama) prožívá člověk jako ur­ čitý systém významů vytvořených především lidskou kulturou, na základě toho se vůči tomuto světu chová a v jisté míře jej tím sám dotváří a přetváří. Proto kaž­ dá výpověď o jednom z uvedených tří aspektů bude zahrnovat oba zbývající aspekty: o chování mohu vy­ povídat jen ve vztahu k tomu, co člověk prožívá a vy­ tváří atd. A tak lze předmět psychologie vyjádřit schematicky interdependencí tří fenoménů: prožívání, chování a duchovních výtvorů:

prožívání

Co je psychologie jako věda, vyjádřil dobře J. Pia­ get (1977) v následujících pěti tezích: 1. Předmětem psychologie není jednotlivec, nýbrž člověk obecně; psychologie je věda o lidském subjektu. 2. Psycholo­ gie je přírodní věda; jako taková je nevyčerpatelná, musí mimo jiné uznávat princip „vše je možné“ a ob­ sahuje transcendentální aspekty, i když má empirické základy. 3. Psychologie má klíčové postavení mezi vě­ dami, vysvětluje jejich pojmy a operace; „objekty mo­ hou být poznávány pouze subjektem, zatímco subjekt

může poznávat sebe sama jen tehdy, pokud má co či­ nit reálně nebo v myšlenkách s objekty“; tak nás veš­ keré vědění přivádí stále k subjektu, k psychologii, k vědě o subjektu. 4. Psychologie souvisí neoddělitel­ ně s teorií poznání, mezi psychologií a filozofií nejsou ostré hranice, v psychologickém výzkumu nelze unik­ nout gnozeologickým problémům, vědění vychází z nějakých forem interakcí mezi subjektem a objek­ tem. 5. Jako každá jiná věda může psychologie prospí­ vat jen v interdisciplinární spolupráci. Sporná je zde pouze teze o psychologii jako přírodní vědě. Psychologie je věda o psychice, která se fenomenál­ ně vykazuje jako prožívání a chování ve formě proce­ sů a psychofyzických dispozic k těmto procesům.

Literatura: Galperin, P. J.: Úvod do psychologie, Bratislava 1988. Keller, F. S.: The definition of psychology, repr. New York 1965. Nyman, A.: Die Schulen der neueren Psychologie, Bem-Stuttgart 1966. Pongratz, L.J.: Problemgeschichte der Psychologie, Bem-Míinchen 1967.

Psychologie - systém Z určitého vymezení předmětu psychologie, jímž je psychika, a z určitého pojetí funkce a vlastností psy­ chiky vyplývají určité důsledky pro vytvoření systému psychologických věd, tzn. pro uspořádání jejich po­ znatků, vztahů mezi nimi a vztahů psychologie k dal­ ším vědám a k filozofii (postavení psychologie v sys­ tému věd). Avšak názor na to, co je to systém psychologie, není jednotný. M. H. Marx a W. A. Hillix (1963) hovoří o systémech psychologie, protože psychologie není jednotná věda; chápou tím různé pří­ stupy k různým pojetím psychiky a její funkce přede­ vším. V tomto smyslu rozlišují následující systémy psychologie: strukturalismus, funkcionalismus, asocianismus, behaviorismus, gestaltismus a psychoana­ lýzu. Existují-li různé teorie psychiky, je ovšem spor­ né vytvoření jednotného systému psychologie v celém dosahu, který princip systémového přístupu na psy­ chologii vyžaduje. J. M. McGeoch (1933) podává tuto definici: „Psychologický systém je koherentní a inkluzivní, nicméně flexibilní organizace a interpretace fak­ tů a speciálních teorií předmětu.“ To je pojetí částečně

259

Psychologie - systém souhlasné s tím, jak chápou systém psychologie Marx a Hillix. Jiný pokus o vytvoření systému psychologie podal K. K. Platonov (1972). Podle něho je s pojmem systém těsně spojen pojem struktury, kterým se ob­ vykle vyjadřuje „vnitřní forma organizace systému, vystupující jako jednota stálých, zákonitých vzájem­ ných spojů mezi jeho elementy“. Platonov rozlišuje systém a strukturu a uvádí, že ve strukturách počet a vlastnosti podstruktur závisí na vlastnostech objektu, který je vzat jako celek, a nezávisí na poznávajícím, kdežto v systémech počet a zvláštnosti podsystému závisí na kritériích, která jsou vzata za základ. Koneč­ nou fází analýzy je pak stanovení hierarchie, resp. ge­ netické hierarchie komponent. Podle Platonova je psy­ chologická věda systém, jehož podsystémy jsou teorie, a elementy jsou psychologické pojmy, které jsou zahrnuty v předmětu psychologie tak, že vyjadřu­ jí jeho jednotlivé složky. Jedna a táž psychologická věda může mít dva různé systémy pojmů: jeden logicko-historický, vycházející z kategorií, a druhý teoreticko-praktický, vycházející z klasifikace psycho­ logických problémů, tvrdí Platonov a sám pak dospí­ vá ke stanovení dvou kritérií pro vytvoření systému psychologie. První kritérium platící pro psychologii je „vnější“ a je jím sociální význam získaných poznatků; druhé, vnitřní, vychází ze specifičnosti a podmínek projevů psychických dějů. V podstatě jde o tři aspek­ ty systému psychologie: 1. systém tzv. základních psychologických věd, 2. systém tzv. aplikovaných věd a 3. problém „rozčlenění objektu vědy, systém jejích pojmů a kategorií“ (Platonov). Uvedený autor používá místo termínu základní psychologická věda termín teoretická psychologie a místo pojmu aplikovaná psy­ chologie pojem odvětví psychologie; to je poněkud zavádějící, neboť všechny specifické psychologické vědy, ať už základní nebo aplikované, jsou v podstatě odvětvími obecné psychologie a všechny psychologic­ ké vědy jsou v podstatě teoretické. Systém obecné psychologie. Základní psycholo­ gickou vědou je obecná psychologie, v níž, jak již název naznačuje, jde především o vytvoření základů psychologie určením jejího předmětu, vymezením psychologie jako vědy, jejích metodologických zákla­ dů, teorie psychiky; zde jde o vymezení základních ka­ tegorií psychologických fenoménů a posléze o podání základních empirických poznatků o těchto fenomé­

260

nech. Z obecné psychologie se pak odvíjí celý systém speciálních základních a aplikovaných psychologic­ kých věd. Obecná psychologie tím, že vymezuje před­ mět svého zkoumání, vymezuje i metodologické základy tohoto zkoumáni a systém metod, povahu psychologie jako vědy a povahu psychologických zá­ konitostí atd. Současně vytyčuje zaměření všech ostat­ ních psychologických věd, které se z ní vyvíjejí. Směr tohoto vývoje je určován i dílčími psychologickými teoriemi (vnímání, myšlení, motivace atd.) a zejména teoriemi osobnosti, které jsou v podstatě teorií lidské psychiky. Obecná psychologie podává dále fenomeno­ logii kategorií lidské psychiky a základní empirické poznatky o jednotlivých kategoriích. Tuto fenomeno­ logii nelze zaměňovat s taxonomií psychických jevů. Tak např. je nahrazen pojem snaha pojmem motivace, protože téma pohnutek chování je studováno přede­ vším jako objektivní fenomén, nikoli jako zážitek Obecná psychologie má strukturu zobrazenou v tabul­ ce na straně 262. Základní psychologické vědy, k nimž patří i obec­ ná psychologie, rozvíjejí především základní hlediska aplikovaná ve studiu psychiky: vývojově-ontogenetické a fylogenetické, funkcionální (biologické, sociál­ ní) atd. Posléze sem patří studium psychiky nemoc­ ných a duševně chorých (—> Využití psychologie v praxi). Výše uvedený přehled nepostihuje názvy všech oborů psychologie (zejména oborů aplikované psy­ chologie) a v rámci zde uvedených oborů je možno dá­ le specifikovat, např. experimentální psychologie (specifikace obecné psychologie) atd. Za speciální psychologické vědy v širším smyslu lze pak pokládat všechny psychologické vědy s vý­ jimkou obecné psychologie, anebo v užším smyslu všechny psychologické vědy odvozované dále ze zá­ kladních i aplikovaných psychologických věd jako prohlubování specializace. Tak je např. z psychologie životního prostředí odvozena psychologie organizace, ale také psychologie výchovy, z pedagogické psycho­ logie se vydělila psychodidaktika (pedagogická psy­ chologie vyučování), z biologické psychologie se od­ dělila fyziologická psychologie, jejíž specializovanou částí je neuropsychologic, atd. Řada speciálních psy­ chologických oborů představuje relativně samostatné vědy, vytvářející mezioborové oblasti (např. psycho-

Psychologie - systém

icdtó 1U áitěr ni la tó oró oů. e, e­ k. 1-

c­ ca e1cie h r-

ííe u iu i­ o >e

r-

u ré

lingvistika, psychofarmakologie, inženýrská psycho­ logie atd.). Někdy se rozlišuje teoretická a aplikovaná psy­ chologie (T. Pardel a J. Boroš, 1979), ale ve skuteč­ nosti jsou i aplikované psychologické vědy v podstatě teoretické, neboť nepodávají podrobné recepty na ře­ šení různých praktických problémů, ale jen principy, resp. obecnější teoretické poučky, které je nutné tvůr­ čím způsobem aplikovat. Vhodnější je proto spíše re­ lace teoretická a empirická psychologie. Empirie je základem všech psychologických věd (základní a apli­ kovaný výzkum), avšak získané poznatky je nutné tří­ dit, zobecňovat, a vytvářet tak předpoklady pro formu­ laci psychologických teorií; v tomto smyslu tvoří teoretická a empirická psychologie jednotu. V průbě­ hu vývoje vědecké psychologie se z ní vydělila expe­ rimentální psychologie (zejména z laboratorní „fy­ ziologické psychologie“ W. Wundta), která se dále vyvíjela jako snaha po exaktním postihování kauzál­ ních vztahů mezi vnějšími podněty a psychickými reakcemi a brzy se rozšířila i do oblasti sociální psy­ chologie malých skupin. Avšak experimentální meto­ da má vzhledem k přísným podmínkám, za nichž mů­ že být použita, v psychologii jen omezené uplatnění, a tak zdaleka nevyčerpává problémy, které před psy­ chologií vyvstávají. Konečně je nutné učinit poznám­ ku k oboru dějiny psychologie, který v uvedených schématech není zařazen a jehož předmětem je histo­ rický vývoj názorů na psychiku, resp. historický vývoj psychologie, sledující mimo jiné vztahy těchto názorů k filozofickým směrům, přírodním vědám, ale i společensko-ekonomickým poměrům. Na podstatu psychi­ ky byly vyslovovány názory ezoterické, náboženské a filozofické dlouho předtím, než vznikl první pokus o systematickou psychologii (Aristoteles). Postavení psychologie v systému věd. Určit místo psychologie v systému věd je velmi problematické. Existují totiž různé pokusy o systemizaci věd, které se liší hledisky, z nichž vycházejí, a které dospívají k růz­ ným systémům; kromě toho trvají spory o podstatu psychologie jako vědy, zejména o to, zdaje, či není vě­ dou přírodní. Tzv. duchovědně orientovaní (E. Spranger) a personalisticky orientovaní (W. Stem) psycho­ logové upozornili na to, že vzhledem ke své zvláštní povaze nemůže být duševní život člověka zkoumán ja­ ko přírodní jev nebo jako věc. Pokud behavioristé

(B. F. Skinner aj.) zkoumali i lidskou psychiku jako přírodní fenomén, ignorovali tím její podstatné zvlášt­ nosti; např. mluvená řeč je fyziologicky pohybem mluvidel, fyzikálně dynamickým vzorcem zvukových vln, avšak její psychologická podstata je v její obsahovosti - v tom, co sděluje a jak to sděluje - a v jejích motivacích (proč je něco sdělováno). K těmto psycho­ logickým tématům nemohou fyziologické a fyzikální přístupy ničím přispět. Řeč je nástroj sdělování a vý­ voje poznání, přírodovědecká hlediska jsou v relaci k tomu irelevantní; mohou být uplatňována jen v ome­ zeném rozsahu v určitých oblastech psychologie, např. při studiu senzorických procesů tvořících hraniční obor mezi fýziologií smyslových orgánů a psychologií vnímání, která se však mechanismy senzorických pro­ cesů nevyčerpává. V přírodovědeckém chápání psy­ chologie je zakotven omyl mechanistického pojetí, který podle E. Strause (1956) spočívá především v ignorování rozdílů vztahů prožívající bytosti k před­ mětnému světu a organismu k podnětům; je to rozdíl vztahu lidské psychiky ke světu významu a vztahu fy­ zikálně pojatého tělesa k jiným tělesům; je to omyl ztotožňování živých bytostí a strojů, lidského mozku a počítače: „Obecně srovnávat člověka a stroj lze jen v úzkém rámci studia zákonitostí, jež se projevují ve složitých systémech... nemůže být ani řeči o tom, že bychom mohli redukovat psychické procesy na proce­ sy probíhající ve strojích,“ zdůrazňují ruští neurokybemetikové S. N. Brajnes, A. V. Napalkov a V. B. Svěčinskij (1962, česky 1965). Proto je zcela proble­ matické tvrzení kanadského psychologa D. O. Hebba (1966), že to, co člověk ví o citech a vědomí jiného člověka, je odvozeno z toho, co tento člověk činí, „z kontrakcí jeho muskulatury a ze sekrecí žláz“. Pro­ ti tomuto pochybnému pojetí je prosazována „psycho­ logická psychologie“ jako věda, jejímž předmětem je zcela specifický fenomén, psychika (jako vnitřní, mentální dění), který musí být proto zkoumán speci­ fickými metodami, aby byla postižena jeho zvláštní povaha (J. Cohen, 1957). „Situační vztah ke světu ne­ ní čistě prostorový, není to jen pozice (situs). Časově historický charakter odlišuje situaci od pouhého prostorového vztahu - situ. Významné jsou situace, v nichž vystupují proměny ve stálých střetáváních jáství a světa, v nichž se nacházejí události, v nichž si, ať už je to ve vitální, nebo duchovní sféře, přivlastňuje-

261

Psychologie - systém me nové části světa“ (E. Straus, 1956). Lze tedy říci, že psychologický vztah je vztah organismu či osob­ nosti k významu stimulace či situace, nikoli vztah k fyzikálně-chemickým charakteristikám podnětů. „Zna­ lost těchto vědomých a nevědomých významů je pro

věk je bytost biologická a kulturní (tj. specificky lid­ sky sociální) zároveň, a proto je i psychologie označo­ vána jako biosociální věda (N. L. Munn, 1962), jejíž zákonitosti mají specifický přírodně společenský cha­ rakter. Tím je určeno i postavení psychologie jako spe-

Struktura obecné psychologie Teoretické základy

Fenomenologie psychiky

předmět psychologie teorie psychiky postavení psychologie v systému věd metodologie a metody psychologie systém psychologických věd

procesuální hledisko:

analytické:

syntetické:

poznávací procesy: vnímáni představy myšlení a řeč - emoce - motivace

- paměť - učení

-

Systém základních psychologických věd ontogenetická (vývojová) psychologie diferenciální psychologie fylogenetická (srovnávací) psychologie (etologie) patopsychologie („psychika nemocných“) obecná psychologie psychopatologie („nemocná psychika“) biologická psychologie společenská kultumě-antropologická psychologie sociální psychologie

strukturálně dispoziční hledisko: -

psychologie osobnosti geneze osobnosti struktura osobnosti dynamika osobnosti teorie osobnosti

Systém aplikovaných psychologických věd aplikace na problémy jedinců a malých skupin:

aplikace na obecné problémy společenské praxe:

aplikace na konkrétní obory společenské praxe:

klinická psychologie: - psychodiagnostika - psychoterapie

psychohygiena psychologie řízení psychologie náboru psychologie propagandy psychologie volného času

psychologie práce: - sociální psychologie práce - inženýrská psychologie pedagogická psychologie lékařská psychologie forenzní (soudní) psychologie psychologie vojenství psychologie sportu psychologie umění psychologie životního prostředí psychologie organizace

pochopení chovám člověka základní, neboť tyto ve svém úhrnu vytvářejí situace, v nichž se člověk nachá­ zí, jeho psychologické pole..., žijeme ve světě před­ mětů a osob, nikoli podnětů“ (P. Fraisse, 1966). Člo262

cifické vědy, která zaujímá pozici na rozmezí věd pří­ rodních a společenských. Rozsáhlý pokus o klasifikaci věd na základě nelineárního uspořádání podal ruský filozof B. M. Kedrov (1965). Rozlišil přírodovědec-

Psychologie - systém 1­ )íž 1­ 5-

íci ý

turních vzorcích (culture patterns), jako jsou obyčeje, mravy, zákony, tabu a další. Tím byly objeveny kultur­ ní, resp. společenské faktory lidské psychiky, které hrají důležitou roli v jejím utváření a vývoji. Kulturní prostředí propůjčuje lidské psychice svérázné formy. Vznikly dokonce snahy o nová odvětví psychologie; psychologie kultury je pokusem o psychologickou in­ terpretaci kulturních jevů, avšak tzv. environmentální psychologie či etnopsychologie přináší i poznatky o působení kulturních a etnických faktorů na lidskou psychiku. Přirozeným životním prostředím (bioto­ pem) zvířat je příroda, kdežto přirozeným životním prostředím člověka je jím vytvořená kultura; přísluš­ nost člověka k určité kultuře nebo subkultuře podstat­ ně determinuje jeho psychiku už na úrovni vnímání. Podle J. Piageta (1927) je zkušenost subjektu vždy zá­ vislá na jeho životním prostředí; „subjekt zvěcňuje její předmět věda svou vlastní duchovní aktivitu tímtéž způsobem, jak organismus příroda biologie žije vnější materiální skutečnost“, tj. civilizační pro­ psychologie subjekt zkušenost středí, a později i duchovní skutečnost kultury v užším společnost sociologie osoba slova smyslu, v míře, s jakou se identifikuje s hodno­ tami svého kulturního prostředí. Podle E. V. Sokolova Vztah psychologie k biologii je dán již tím, že (1972) je důležitou psychologickou funkcí kultury to, v psychice člověka se uplatňuje řada významných bio­ že spojuje systém symbolů s určitými významy, že logických konceptů, jako evoluce nebo homeostáza, shromažďuje, uchovává a předává informace z genera­ a že fyziologie organismu, jakož i stavba a funkce je­ ce na generaci (což člověku umožňuje učit se i z cizích ho vývojově a funkčně nejvyššího orgánu - mozku, zkušeností), že vytváří systém norem, který reguluje spoluurčuje psychické dění. Nicméně názor ruského chování člověka, systém hodnot, který dává duševní­ fyziologa I. P. Pavlova o postupném splývání psycho­ mu životu člověka smysl, že vyvíjí tlaky a omezení, logie s fyziologií nervové činnosti nebyl oprávněný. ale současně i možnosti odreagovávání vnitřního na­ Fyziologové zkoumají chování organismu na moleku­ pětí (tanec, hry, karnevaly) a v neposlední řadě také to, lární úrovni a prožívání subjektu ponechávají, až na že v sobě zahrnuje i mluvenou a psanou řeč, jazyk, malé výjimky, stranou; psychologové zkoumají cho­ který slouží nejen dorozumívání, ale je i podstatným vání individua na úrovní molámí a prožívání berou ja­ prvkem vědomí a činitelem vývoje myšlení. Základní ko centrální téma. Již proto, že lidský duševní život je determinanta psychiky - sociální prostředí (rodina podmíněn společenským bytím a odráží společenské atd.) - je dána vždy v rámci určité kultury a subkultuzákonitosti, nemůže být vyčerpávajícím způsobem in­ ry. Vztah psychologie ke kulturní antropologii, resp. terpretován fyziologicky (V. Tardy, 1956). Poznatky sociologii jako vědě o společnosti je proto velmi úzký. biologie psychologické poznatky jen doplňují, avšak Vztah psychologie k filozofii. Hranice vědeckého poskytují psychologii základní vztažný rámec pro vý­ poznávání jsou dány jeho metodologií, ale tím nejsou klad mnoha způsobů chování v konceptu evolučního stanoveny hranice pro kladení otázek, na něž už vědy programu, resp. evoluční strategie. nemohou dávat spolehlivé odpovědi. Podle Aristotela Vztah psychologie ke kulturní antropologii (resp. se filozofie zabývá „posledními příčinami“, ale meto­ sociologii). Kulturní antropologové (M. Meadová, dy, kterých přitom užívá, jsou v různých filozofických R. Benedictová, R. Linton a mnozí jiní) ukázali těsnou systémech různé a různé jsou i postuláty, z nichž při­ závislost různých forem lidského chování na tzv. kul­ tom vychází (materialistické, spiritualistické). Psycho­

kou a sociální stránku psychologie, ale za vědy jí nejbližší pokládá „fyziologii vyšší nervové činnosti“ a lo­ giku. J. Piaget (1966) tuto klasifikaci kladně ocenil ze­ jména proto, že psychologie je zde umístěna centrálně tak, že tvoří spojnici mezi přírodními a společenskými vědami a mezi filozofií. To podle Piageta plně odpoví­ dá důležitosti psychologie a faktu, že se stává inter­ disciplinární vědou. V zásadě je však Kedrovovo umístění psychologie v systému věd vehni problema­ tické, neboť ze struktury psychické determinace lze odvodit, že psychologie má nejblíže k biologii na jed­ né a ke kulturní antropologii (resp. sociologii) na dru­ hé straně. Tuto „příbuznost“ vystihuje také P. Th. Young (1961) v následující tabulce, která nevyžaduje komentář:

263

Psychologie výrazu

logie byla téměř do konce 19. století součástí filozofie a osamostatnila se až tehdy, když vlivem rozvoje pří­ rodních věd našla svůj vědecky vymezený předmět a metody jeho zkoumání. Avšak jisté závislosti na fi­ lozofii se nezbavila, neboť každá věda ponechává pro­ stor pro filozofické domýšlení a hledání „posledních příčin“ nebo smyslu dění, které zkoumá. Zvláště lid­ ská psychika vykazuje určitý směr k transcendentnu, poukazuje za hranice vědecké empirie k jakési transempirické skutečnosti. Zejména v psychologii osobnosti se vynořují otázky, zda je nutné uspořádávat empirická data v určitém filozofickém rámci, který jim dává smysl (osobnost nevyvozujeme z prožívání a chování, ale naopak pochopíme-li fenomenologicky, co osobnost je, pak teprve rozumíme lidskému proží­ vání a chování - A. Wellek, 1966), nebo zda je třeba hledat souvislosti jen v empirických datech, zobecňo­ vat je a vytvářet explanační vědecké konstrukty - v empirické psychologii osobnosti je právě osobnost takovým konstruktem, který ovšem nepřekračuje rá­ mec vědeckého uvažování, kdežto otázka po podstatě osobnosti jej překračuje. Podle filozofa E. Husserla je lidská mysl uzpůsobena k hledání podstat ve smyslu transcendentním; podle fyzika P. W. Bridgmana je pří­ roda možná uzpůsobena tak, že naše myšlení s ní do­ konalým způsobem nekoresponduje, a dovoluje nám tak domýšlet vědecká fakta a překračovat rámec přís­ ně vědeckých zobecnění. Myšlení, které tento rámec překračuje, je považováno za spekulativní, nevědecké. Existuje nepochybně rozdíl mezi vědou a filozofií a domýšlení psychologických faktů o člověku je úko­ lem filozofické antropologie, nikoli vědecké psycho­ logie, jejíž hranice jsou dány metodami interpretace empiricky získaných poznatků. Otázkou však zůstává, zda metody sbírání a interpretace faktů v psychologii jsou pro její předmět v dostatečné míře relevantní a zda je tedy možné jít dále, než současná metodolo­ gie dovoluje. Je to otázka vztahu epistemologie (teorie vědeckého poznávání) a některých rigorózně scientistických požadavků, které na psychologii klade tzv. operacionalismus. Tzv. humanistická psychologie se snaží hranice kladené psychologickým scientismem posunout blíže k filozofii. První útok proti „naturalis­ tické psychologii“ pracující podle modelu přírodních věd podnikl již W. Dilthey (1894). Podle D. Kováče (1985) marxistická filozofie existenci psychické reali264

ty nejen dokládá, ale i „umocňuje“, ovšem je třeba do- ■ dat, v ideologickém směru. Filozofie nehledá konečné ■ odpovědi, ale klade nové otázky a rozšiřuje poznání za I hranice věd. I V nedávné době byl diskutován vztah psychologie I a kybernetiky (vědy o řízení systémů na základě teo- 1 rie informace); na možnost aplikace kybernetiky 1 v psychologii poukázal již jeden z jejích tvůrců, I N. Wiener (1948). F. Klix (1971) se domnívá, že „vy- I světlit vlastnosti činnosti psychických procesů známe- I ná proniknout do dialektiky informace a chování“. Na- 1 proti tomu F. Attneave (1959) poukazuje na to, že od 1 teorie informace nelze očekávat řešení všech psycho- j logických problémů. Toto stanovisko nejlépe odpoví- j dá vývoji vztahů mezi psychologií a kybernetikou: ta j přispěla k modelování vnímání, myšlení a dalších je- 1 vů, ale její význam pro psychologii byl, jak se ukáza­ lo, přeceněn. Diskutovány byly dále vztahy mezi psy- | chologií a matematikou; platí o nich v podstatě totéž, co o vztahu psychologie a kybernetiky s tím, že někte- : ré matematické modely v psychologii, např. rozhodo­ vání, mají velmi omezenou platnost. Literatura: Breuer, F: Einfíihrung in die wissenschaftstheorie fur Psychologem Munster 1977. Kováč, D.: Teória všeobecnej psychologie, Bratisla­ va 1985. Mandler, G., Kessen, W: The language of psychology, repr. New York-London 1962. Marx, M. H., Hillix, W A.: Systems and theories in psychology, New York-London 1963. Platonov, K. K.: O sisteme psichologii, Moskva 1972. Wellek, A.: Der Riickfall in die Methodenkrise der Psychologie, 2. vyd. Gottingen 1972.

Psychologie výrazu Psychické děje u člověka i u zvířat jsou spojeny s vý­ razovými pohyby, tj. s pantotnimikou (držení těla a je­ ho změny) a s mimikou (pohyby obličejového sval­ stva), které jsou druhem chování. Nápadné je zejména spojení pantomimiky a mimiky s prožíváním citů (skleslé držení těla ve stavech smutku a sklíčenosti, charakteristická mimika strachu, vzteku apod.). Výraz se však vztahuje nejen k aktuálním duševním stavům, ale i k trvalejšímu utváření těla a jeho částí. V tomto

Psychologie výrazu

>a donečné ání za jlogie ě teo­ retiky mrců, 5„vylameNa­ ze od ychoipovíou: ta ch jeikáza;i psytotéž, lěktehodo-

smyslu definuje R. A. Stamm (1965 - s použitím defi­ nice R. Kirchhoffa, 1965) výraz jako projev stavu by­ tosti v jejím chovám a v utváření jejího těla. Psycho­ logickou interpretací se pak zabývá psychologie výrazu; její podstatou je studium problému, čím je ur­ čitý výraz pro jinou bytost, co tento výraz sděluje. Vý­ raz jako komunikativní fenomén vypovídá něco o je­ ho subjektu, a je tak současně podnětem pro reakci druhého jedince, který tento výraz vnímá; příkladem je vnímání pláče dítěte nebo jeho rozmrzelého výrazu matkou. Komunikativní funkce výrazu je vědomá i ne­ vědomá, ponecháme-li stranou stylizované formy vý­ razu nebo úmyslné předstírání určitého výrazu. Proto se někdy o výrazu hovoří také jako o výrazu osobnos­ ti a uvádí se následující klasifikace výrazů: výraz

I

I

podstaty

aktuálního stavu

fyziognomika

pantomimika

i mimika

celku těla

ologen, Iratislahology, iystems atonov, 1.; Der ittingen

’ S výaajesvaljména i citů stiosti, Výraz avům, tomto

částí těla

osobní produkce (rukopis, výtvarná díla atd.)

Poměrně nedávno vznikl nový obor zabývající se problematikou výrazu, tzv. kinezika, odvětví sémiotiky studující lidské pohyby jako signály (R. Birdwhistel, 1952): pohyby vytvářejí systém znaků analogický systému znaků mluveného jazyka (kinémy - morfémy). Populárně bývá kinezika nazývána „řeč těla“. Psychologie výrazu má dlouhou historii, neboť psy­ chologická interpretace výrazu byla oblíbena již v an­ tice a ve středověku. Z období renesance je známé ob­ sáhlé dílo De humana physiognomia G. della Porty (1586), v němž autor srovnával typy lidských obličejů se vzezřením zvířat a usuzoval odtud na povahové pří­ buznosti (člověk s obličejem vepře, osla, orla, lišky atd.). Později to bylo zejména dílo J. K. Lavatera (1775-1778) zabývající se rovněž fyziognomií, tzv. frenologie F. J. Galia (kolem 1800), již v době svého vzniku prohlášená za nevědeckou (z tvarů lebky se usuzovalo na povahové rysy a schopnosti), a dále prá­

ce Th. Piderita (1858, 1867) o mimice a fyziognomice: mimický výraz je vyvoláván představami příjem­ ného a nepříjemného a vyjadřuje přijímání nebo odmí­ tání příjemných a nepříjemných smyslových dojmů (sladký a hořký úsměv apod.), především mimikou úst, nosu a očí. Pokusem o přísně vědecký výklad vý­ razu představuje zejména dílo Ch. Darwina (1872) o výrazu citů u člověka a zvířat (—> Emoce), v němž byly stanoveny základní principy výrazu, který je chá­ pán ve většině svých projevů jako reziduum původně účelných pohybů. Novodobá psychologie výrazu je spojena především s dílem L. Klagese (1910, 1924), podávajícím symbolický výklad výrazových jevů. Po­ drobný přehled historického vývoje psychologie výra­ zu přinesl K. Buhler (1933) a další. Existují různé teorie výrazu, které se snaží vysvět­ lit chápání výrazu cizího člověka subjektem. Podle Th. Lippse (1907) je toto chápání založeno na „ten­ denci k napodobování cizích pohybů“; slabé napodo­ bení cizího výrazu pak vyvolá jeho slabší emoční pod­ klad; podle ideomotorického zákona již malé podněty k určitým pohybům stačí k tomu, aby byl vyvolán od­ povídající psychický stav. Např. smutný obličej druhé­ ho je pro subjekt podnětem k tomu, aby svůj vlastní obličej uvedl do téhož, ale slabšího mimického stavu; v jeho mysli pak vzniká stopa smutku a výraz smutku u cizího člověka se mu stává srozumitelný (H. Rohracher, 1963). Tato teorie ovšem mnohé ponechává zce­ la nevysvětlené; H. Richter (1957) vyslovil pochyb­ nosti o její platnosti a uvažuje jen o určitém druhu ideomotoriky, o tzv. motorických infekcích (např. děti „hrají“ spolu s loutkovým divadlem, fanouškové spo­ lu s fotbalisty). Dále se uplatňuje teorie vcítění (empatie). R. T. Dymon (1950) chápe vcítění jako „imaginativní přenesení se jedince do myšlení, cítění a jednání jiného“, ale podle K. Holzkampa (1965) je pojem empatie k vysvětlení chápání výrazu sotva použitelný. Oblíbená jsou také „analogicko-metaforická hlediska“ založená na úsudku z analogie a na metaforách („tvr­ dé rysy“, „měkký obličej“): tento obličej je „měkký“, jeho subjekt je „měkký“. Ph. Lersch (1955) se to po­ kusil vysvětlit principem „polární koexistence souvis­ lostí“ mezi znakem výrazu a označeným obsahem; tento princip však není odvozen z empirie, je to pouhý postulát, který do teorie výrazu zavedl již J. J. Engel (1785). Na principu průběhové analogie je založena 265

Psychologie výrazu

i teorie výrazu u L. Klagese, podle něhož je „tělo pro­ jevem duše“ a „duše smyslem tělesného zjevu“. Prin­ cip analogie užil i zmíněný G. della Porta (tento člo­ věk má „tvář“, a tedy i „povahu“ vepře, osla atd.). V symbolické interpretaci tvarů zašel nejdále C. G. Carus (1852). Ph. Lersch se držel funkčních analogií: Oko reguluje příliv světla na sítnici, aby bylo zajiště­ no přiměřené vnímání, tomu je analogický postoj patření na svět; plně otevřené oči pak znamenají „být otevřen smyslové plnosti světa“. Podle K. Holzkampa (1965) je nejspolehlivější hledisko učení: Chápání vý­ razu je dáno tím, že se jedinec učí vztahům mezi urči­ tými výrazovými pohyby a určitými vlastními zážitky; tyto poznatky jsou pak přeneseny na interpretaci výra­ zu druhého člověka. Je známo, že taková interpretace je často chybná. Nicméně pokusné opice reagovaly strachem na obrázky „ustrašených“ opic (R. E. Miller, J. V. Murphy, I. A. Mirski, 1959), což poukazuje při­ nejmenším na komunikativní funkci výrazu. Vývojové studie prokazují, že na mimiku druhých osob reaguje již pět měsíců staré dítě (Ch. Bůhlerová a H. Hetzerová, 1928) a úsměv kojence vyvolá i hrubé schéma lid­ ského obličeje opatřené alespoň náznakem dvou očí (E. Kaila, 1932). F. J. J. Buytendijk (1956) je autorem následující klasifikace mimických a pantomi­ mických znaků: - Výraz excitací a iradiací: smích a hyperkineze všeho druhu. - Výraz útlumem: pasivní smutek, hrůza, překvapení. - Výraz napětím: v konfliktních situacích, ve stavu hněvu i jindy. - Výraz dýcháním: vyjadřuje vegetativní efekty emocí a je komponentou téměř každého výrazového jevu. - Výraz pohyby: činnost svalstva v oblasti očí, úst, no­ su a rukou projevující se při pozornosti, prožívání hnusu, žádostivosti atd. - Výraz držením těla: chůze, sezení atd. - Výraz motorickou dezorganizací: narušení koordina­ ce pohybů, její rozklad, např. při třesení. - Výraz kapitulací: smích a pláč. Vrozené a naučené stránky výrazu. Existují urči­ té vrozené, a tedy univerzální vzorce výrazu, např. úle­ ku, sexuálního vzrušení; drážděním thalamu lze u člo­ věka vyvolat nepotlačitelný smích (R. Hassler a T. Riechert, 1961); u dětí předškolního věku od na­ rození nevidomých lze pozorovat mimické reakce 266

hněvu, vzteku a zlobení se (J. Thompson, 1941) atd. Avšak ve výrazu se projevují také vlivy kulturních no­ rem a zkušeností; s přibývajícím věkem je výraz stále více kontrolován, mimický výraz vidomých je bohatší než nevidomých, mimické projevy se vývojem dife­ rencují (M. Washbum, 1929). Kulturní vzorce přede­ vším určují, za jakých okolností se city vyjadřují a za jakých se jejich výraz potlačuje. Kulturní kodex také vyžaduje určité druhy výrazu (např. japonský sluha je povinen usmívat se, je-li kárán, což má vyjadřovat vděčnost za to, že byl poučen). N. H. Frijda (1965) uvádí toto shrnutí: „Mimika a pantomimika mají v každém případě zčásti instinktivní základnu, jsou vybudovány na přeformovaných pohybech. Vizuální zkušenost, tzn. vzor jiných, nebo vnímání odpovědi na vlastní pohyby, nebo obojí, stimulují intenzitu a frek­ venci vystupování těchto projevů a vedou k jejich kontrole.“ Podle téhož autora existují habituální vý­ razové znaky, tj. více či méně trvalé a přítomné výra­ zové pohyby, jako jsou tempo pohybu, obecná napja­ tost, pohybové bohatství nebo chudost, hranatost nebo kulatost pohybů, mimické znaky doprovázející vze­ zření - např. posměšný nebo trpký rys kolem úst apod. Pokud se fyziognomie týče, je její interpretace zatíže­ na četnými iracionálními stereotypy; např. fyziognomické deformace (křivá ústa, neforemný nos atd.) jsou interpretovány negativně. Historicky se mění interpre­ tace různých tělesných znaků, např. ženského poprsí, tloušťky, muskulatury atd. Je sporné, zda existuje sku­ tečně spolehlivý vzorec obličeje zhýralce, svatouška, chytráka, chlípnosti, podlosti, podlézavosti atd., ale existují charakteristické výrazové znaky a charakteris­ tická fýziognomie slabomyslnosti, zejména oligofrenie. Určité tendence nalézáme v laické interpretaci fy­ ziognomie, např. za mateřsky založené jsou pokládány spíše korpulentní než štíhlé ženy (F. Kiener, 1965). Objektivně je zjištěno jen málo souvislostí mezi fyziognomickými znaky a rysy osobnosti; např. velikost hlavy koreluje poněkud s výší inteligence (F. Lange, 1952 a další), avšak rysy osobnosti přisuzované výšce čela, obezitě, vysunuté bradě apod. jsou iracionálními stereotypy. Za důležitý fyziognomický znak je poklá­ dán tvar úst interpretovaný jako „mimické stopy“ zku­ šeností, které ústa utvářely (např. smyslná ústa); tvar úst je hlavním nositelem fyziognomie obličeje (K. Dunlap, 1927). Poukazuje se na empirickou evi-

i i

i 1
-1 :zi fy- I jlikost -ange, výšce álními x>klá“ zku); tvar >ličeje u evi-

j | 1 | j ■ < l i

I | I I L I I t I i I I i l j I I I I I I I I I I I I I I I | | I I I I I I I I | I i I I

denci, že „osud utváří obličej“, že fyziognomie obličeje je výsledkem určitého způsobu života (F. Kiener, 1965), což je však sporné. Za typickou je pokládána obličejová fyziognomie inteligence: napjaté rysy obli­ čeje, bdělý pohled, pevně sevřené rty (I. Schwidetzki, 1950). Řeč těla (kineziku) vymezuje J. Fast (1970) jako vědu o vzorcích neverbální komunikace; jde tu o ne­ vědomou signalizaci určitých stavů a tendencí, která může být i v rozporu s úmyslem takové signalizace. Je např. známo, že se rozšiřuje oční zornice, vnímá-li člověk něco příjemného, což může např. při hraní pokeru signalizovat protihráči, že subjekt má dobrou kartu; u většiny mužů se zdvojnásobuje rozevření zornice, když vidí obraz nahé ženy (Fast). Zmíněný autor uvádí: „Řeč těla zahrnuje každý vědomý nebo nevědomý pohyb části těla nebo celého těla, který je člověkem používán k tomu, aby vnějšímu světu zprostředkoval emocionální poselství.“ Je ovšem sporné, zda tu jde o nevědomou tendenci k signalizaci vnitřního stavu a zda jde prostě o rudimenty instinktivních nebo i úmyslných pohybů, jen zčásti utlumených. Příkladem „řeči těla“ je signalizace sexuálního zájmu či nabízení se, které má u žen charakteristické znaky vypínání poprsí, rotace boků, vyzývavého pohledu atd. Podle Fasta se dívka brání pokusům o sexuální sblížení signálem „ruce pryč!“, který se např. při koktejl-party projevuje tak, že přehodí nohy těsně přes sebe a zkříží ruce na prsou, když si sedne do klubovky. Podle Fasta existují různá poselství, např. „jsem sama, toužím po společnosti“, „nech mne samotného, jsem deprimován“, „vezmi si mne, jsem k mání“ atd. Uveděný autor uvádí tyto znaky řeči těla: když něčemu nevěříme, zvedáme obočí; když jsme bezradní, třeme si nos; když se chceme izolovat nebo chránit, zakládáme ruce na prsou a další. Charakteristické jsou odpovědi řeči těla na překročení „osobní zóny“ (signál „jste příliš blízko, je mi to nepříjemné“), na návštěvu, která při odchodu příliš otálí v předsíni (jemné postrkování ke dveřím), na ohrožení a další. Za vehni informativní signály jsou pokládány dotyky, pohledy a různá „sexuální poselství“ zájmu i odmítání, nejistoty, hněvu, strachu a další. Existují charakteristické signály pokory (snižování se), bariéry (schovávání se za něco), tzv. zdobivé chování (úprava účesu, oděvu, kravaty) je sig­ nálem sexuálního zájmu atd. Důležité je zejména odli­

šení významných pohybů od nevýznamných a jejich správná interpretace (tře-li si někdo nos, může být v rozpacích, anebo ho prostě nos svědí). Charakteris­ tický je výraz lži, rozpaků, úleku, přípravy k agresi a další. Základní signály řeči těla jsou následující: - Signály příchylnosti nebo odmítání: rychlý pohled s následným sklopením očí znamená „důvěřuji vám“, pomalé sklopem očí s pokrčením hlavy může zname­ nat pokoru, ale i rozpaky a stud, upřený pohled s při­ mhouřenýma očima znamená nenávist a hrozbu; exis­ tují vyzývavé a odmítavé pohledy, odvrácení pohledu je často signálem přání přerušit komunikaci nebo ji vůbec nenavazovat (vyhýbáme se pohledům opilců), dalšími signály jsou zmenšování nebo zvětšování fy­ zické distance. - Signály nepřátelství a agrese: „zraňujícími gesty“ jsou signály nezájmu („jste nýmand“), otevřené nudy (např. zívání), netrpělivosti (vyjadřující touhu osvobo­ dit se z přítomnosti druhé osoby); agresi signalizují hrozivé pohledy a pohyby, podrážděnost, strkání, omezování, mimický výraz vzteku, zaťaté rty s vysu­ nutou bradou a další.

Literatura: Birdwhistel, R.: Introduction to kinesics, Louisville 1952. Buda, B.: Co vieme o empatii?, Bratislava 1987. Buhler, K.: Ausdrucktheorie, Jena 1933. Buytendijk, F. J. J.: Allgemeine Theorie der menschlichen Haltung und Bewegung, Utrecht 1956. Darwin, Ch.: Výraz emocí u člověka a u zvířete, Praha 1964. Fast, J.: Body language, New York 1970. Kirchhoff, R.: Allgemeine Ausdrucklehre, Gottin­ gen 1957. Leonhard, K: Der menschliche Ausdruck, Leipzig 1968. Lersch, Ph.: Gesicht und Seele, 4. vyd. Miinchen-Basel 1955. Le­ wis, D.: Tajná řeč těla, Praha 1993. Morris, D. : Der Mensch mit dem wir leben. Ein Handbuch unseres Verhaltens, Miinchen-Zurich 1978. Thiele, E.: Řeč lidského těla, Bratislava 1993.

Psychopatologie V duševním životě člověka mohou nastat různé poru­ chy nebo nemoci; jejich vznikem, průběhem, příčina­ mi, jejich popisem a tříděním se zabývá zvláštní obor, psychopatologie. V medicíně znamená patologie vědu o chorobách; v tomto smyslu by pak bylo možné vy­ 267

Psychopatologie

mezit psychopatologii prostě jako vědu o duševních nemocech nebo o chorobných projevech duševního ži­ vota člověka. V anglosaské oblasti se pojem psycho­ patologie používal jen řídce, pro vědu o duševních po­ ruchách a chorobách zde byl obvyklejší pojem abnormální psychologie („abnormal psychology“); ten je ovšem poněkud zavádějící, neboť výraz abnor­ mální vyjadřuje odchylku od normálu, která nemusí být vždy patologická (např. abnormálně vysoká inteli­ gence - genialita). V tomto smyslu se pak někdy psy­ chopatologie vymezovala jako část abnormální psy­ chologie, „která se zabývá anomáliemi osobnosti a chování“, avšak pojem anomálie vyjadřuje v podsta­ tě totéž co pojem abnormity, totiž odchylku od normá­ lu. Pokud někomu pojem anomálie zní jako odchylka ve směru patologickém, neodpovídá to lexikálnímu významu tohoto slova. Muselo by být totiž výslovně uvedeno, že anomálie = patologická abnormita; ve skutečnosti však tento výraz znamená: 1. odchylku od ideální nebo statistické normy, 2. odchylku ve smyslu interkulturálním a intrakulturálním (historickém v rámci téže kultury). R. Hetherington (1987) chápe psychopatologii jako „systematické zkoumání etiologie, symptomatologie a průběhu duševních poruch“ a jako část abnormální psychologie, která se zabývá utrpením, nemocí a maladjustací. K. Jaspers (1965) ve svém proslulém díle o obecné psychopatologii, které je nejobsáhlejším a nejsystematičtějším pojednáním o daném tématu, nepodává žádné přesnější vymezení pojmu psychopatologie; zdůrazňuje pouze její vazbu na psychologii na jedné a na somatickou medicínu na druhé straně. K. Schneider (1967) používá pojmu kli­ nická psychopatologie; označuje tento obor za sys­ tém, který je současně systémem klinické psychiatrie. K. Jaspers (1965) vyslovil zajímavý názor na vztah psychopatologie a psychologie: Studium psychologie je pro psychopatologa neméně důležité než studium fýziologie pro somatického patologa, avšak „psycho­ patologie zpracovává mnohé, k čemuž odpovídající „normální“ psychologie nebere „zřetel“, takže psy­ chopatologie si musí vytvářet v řadě případů vlastní psychologii. Vztah psychologie a psychopatologie, normálního a patologického je velmi složitý, protože mezi obojím existuje poměrně široká oblast hranič­ ních jevů. Běžně se rozlišuje psychopatologie obecná a speciální. Obecná se zabývá patologickými anomá268

liemi v oblasti psychických procesů a složek osobnos- V ti (vnímání, myšlení, inteligence); speciální různými V formami patologických anomálií duševního života, tj. ■ různými psychickými chorobami jako nozologickými I kategoriemi; obecná psychopatologie se dále zabývá I zkoumáním a tříděním příčin duševních chorob vůbec ■ a obecnou psychopatologickou teorií. Terminologicky I je nutné odlišit psychopatologii od patopsychologie, I psychologie nemocných (i tělesně). I Pojetí psychické normality. S psychopatologii je ■ spojena stěžejní otázka psychologické normy, otázka ■ psychické normality, která je současně otázkou, kde I začíná psychická abnormalita a její zvláštní aspekt, I patologická anomálie. Zodpovědět tuto otázku není 1 snadné, protože se uplatňuje řada hledisek (mimo jiné ■ historická a kulturní hlediska) a nejednotně pojatý vý- I zkum. V jeho rámci vznikly srovnávací kulturní studie I u přírodně žijících národů, etnických skupin i popula- I ce příslušníků západní kultury, a dokonce i experimen- 1 tální studie psychopatologických projevů (P. H. Hoch I a J. Zubin, 1957). Vedle hledisek kulturně historických I a srovnávacích byly uplatněny i aspekty fýziologické, I resp. biologické. P. R. Hofstátter (1962) uvádí trojí 1 pojetí normality v psychologii: 1. Statistická norma 1 identifikuje normalitu s četností (distribuce znaků po- I dle Gaussovy křivky, kde se za „normální“ pokládá I oblast středních hodnot a krajní případy v obou smě- I rech jsou označovány za anomální); je to jen kvantita- | tivní, nikoli kvalitativní rozlišení normálního a ano- I málního, abnormity se od normalit liší jen graduálně. I 2. Ideální norma „definuje stav dokonalosti, jehož do- I sažení je mnohdy - ale ne vždy - chápáno jako mož- I né, vždy ale jako žádoucí“; taková norma, podle I Aristotelovy Etiky Nikomachovy, bere ideální normu I jako „správný střed“ mezi příliš mnoho a příliš málo; I neříká se zde nic o četnosti realizace tohoto stavu, roz- 1 díl mezi normálním a abnormálním je tu kvalitativní, i projevuje se zde však institucionální tlak k normová- ] nému chování, jehož distribuce odpovídá „J-křivce“. I 3. Funkcionální norma rezignuje na ustavení vztahu I mezi projevy individua a jejich obecností na jedné | straně (statistická norma) nebo na absolutní hodnotu | na druhé straně (ideální norma) a za „normální“ pova- 1 žuje stav jedince přiměřený jeho cílům a výkonům, j což (jak připomíná Hofstátter) odpovídá mnoha uto- 1

I pickj I divit ě ná, i í ozna ' je t í tram měn

Moc

Catt Moa odm ben)

a d< ozn ze,: řejn příl rozi zuj< por téri zdr Kin mu zřel

Psychopatologie jbnosznými ota, tj. ckými nabývá vůbec ogicky ologie,

a 1 I | i | I 1

ogiíje otázka tu, kde aspekt, u není no jiné atý výi studie jopulajrimen1. Hoch

;| 1 j 1 1 1 I 3 1 i I

rických 1 ogické, i li trojí I norma | iků po- 1 jokládá | tu smě- I vantita- | a ano- 1 duálně . I iož do- í o mož- I , podle normu | š málo; | vu, roz- a itativní, I irmova- | dřivce“. I vztahu | a jedné | lodnotu J “ pova- I koňům, | >ha uto- !

f í | I I ř

pickým sociálním teoriím zdůrazňujícím svobodu in­ dividua; nicméně pochybnost tohoto přístupu je zjev­ ná, neboť pojem „normální“ tu může být použit pro označení zločinu. Význam pojmu psychická normalita je tedy velice relativní, v každém případě není transkulturální a nemá význam ani statistického průměru; má řadu aspektů biologických, funkcionálních

ti mění pro další generace. Lidská bytost, která se jen přizpůsobuje, se nudí a je pouze průměrná. Společnost sama se stává stále více nemocnou, a potřebuje proto jedince, kteří se proti tomu postaví. Filozofům se ne­ podařilo určit směrodatné vzory pro spořádaný život ve světě plném zlořádů. Psychologové proto dnes opouštějí axiologická hlediska a snaží se pojem norma-

VZORCE CHOVÁNÍ (INSTITUCE) 1. Chudý 2. Zločinec

1. Hospodářská 2. Politická

3. Nemocný 4. Krajně špatně přizpůsobený 5. Unavený, přepracovaný 6. Osamocený 7. Negramotný 8. Vandal 9. Bojovně proti­ náboženský

3. Lékařská 4. Domácnost

ODMÍTANÁ DEVIACE

5. Rekreační 6. 7. 8. 9.

Veřejná Výchovná Estetická Eticko-náboženská NORMA

1. Bohatý 2. „Nejlepší občan“ 3. Velmi zdravý 4. ' I Velmi 5. dobře přizpůsobený 6. J 1. Učenec 8. Estét 9. Ctnostný, zbožný

SCHVÁLENÁ DEVIACE

TOLERANČNÍ LIMITY I E I f I

Model pro analýzu deviace v termínech stupně a směru odchylky od skupinových norem (Lundberg G. A., Schrag C. C., Larsen O. N, Catton W. R.jr., 1968, str. 561) Model poukazuje na existenci dvojího druhu deviace od normy, vyjadřující vlastně průměrnost, schválené a odmítané. Nespecifikuje však odmítané deviace, které jsou předmětem zájmu policie, přestupky a zločiny (např. „zločinec“, „vandal“ a také „krajně špatně přizpůsobený“).

f a dalších, které nejsou jednotné. H. J. Eysenck (1963) I označuje funkcionální normy za „přirozené“, avšak tej ze, že psychicky normální je člověk, který ve svém vef řejném i soukromém životě bezporuchově funguje, je t příliš obecná a postrádá konkrétnější určení toho, co se I rozumí bezporuchovým fungováním; jinak to poukaI zuje na pasivní adaptaci či konformismus. G. W. All­ I port (1960) uvádí, že norma znamená směrodatné kri■ térium; avšak např. sociálně směrodatné kritérium I zdravého sexuálního života je, podle známého I Kinseyova „reportu“, vlastní jen menšině amerických I mužů; pokud se uplatňují etická kritéria, je třeba mít na I zřeteli, že morální systém se v civilizované společnos­

lity odvodit z empirie, dospívají však k různým krité­ riím normality, obvykle jen zcela vágně nebo sporně definovaným (realismus, spolehlivost, sociální zralost a další). Problém psychické normality tak zůstává ote­ vřen. B. B. Wolman (1966) se domnívá, že normalitu nelze vědecky zkoumat a že tu jde v podstatě o hodno­ tící, nikoli vědecký problém; protože „hodnotící soudy nejsou vědecké“, není úkolem vědy prověřovat takové hodnotící soudy. Pojem psychické normality je tedy mnohoznačný, zahrnuje řadu hledisek, poukazuje k po­ jmu psychické zdraví, ale není zatím možné stanovit jednoznačně jeho obsah i podmínky. Souvisí však ne­ pochybně s poznatky z oblasti psychohygieny ( jen je-

Sluch. Orgánem sluchu jsou uši, resp. sluchové ústrojí, jehož funkcí je slyšení; jde o transformaci za­ chycených zvukových vln, tj. kmitání - zhušťování a zřeďování částeček vzduchu způsobeného chvějícím se (zvučícím) tělesem. Lidský sluch nezachycuje celý rozsah zvukového vlnění, stejně jako zrak člověka ne­ zachycuje celý rozsah světelného vlnění. Fyzikálně se

Schéma lokalizace vestibulámího ústrojí

rozlišují periodické kmity, zvuky, a neperiodické kmi­ ty, šumy či hluky. Zvláštním druhem zvuků jsou tóny, které vznikají uměle (např. hrou na hudební nástroje). Sluchový orgán se skládá z vnější, střední a vnitřní části, v níž je ukryt vlastní sluchový receptor, tzv. Cortiho ústrojí. Zvukové vlny procházejí zevním zvu­ kovodem a rozechvívají bubínek, jehož vibrace se pře­ nášejí na sluchové kůstky (kladívko, kovadlinku a třmínek) ve středním uchu, které jsou spojeny klou­ by. Odtud jsou asi dvacetkrát zesílené vibrace přená­ šeny oválným okénkem do tekutiny vyplňující vnitřní ucho, jehož součástí je hlemýžď; tekutina hlemýždě přenáší zvukové vlny na jeho bazální membránu, kde stimulují sluchové buňky Cortiho ústrojí. Zde se me­ chanický přenos kmitů transformuje v nervové impul­ zy, vedené sluchovým nervem do korové části slucho­ vého analyzátoru, která se nachází ve spánkové oblasti mozkových hemisfér. Cortiho ústrojí je vlastně jakým­ si „mikrofonem organismu“ (J. Kreiner, 1964), který nasedá na bazální membránu; ústrojí tvoří asi 24 000 spojených vláken o délce 0,04 až 0,5 mm. Tzv. mikro­ fonový efekt hlemýždě objevili E. G. Wever a C. W. Bray (1930), když odváděli akční potenciály ze slu­ chového receptoru kočky, zesilovali je a převáděli do telefonu: čisté tóny, které byly pokusnému zvířeti pre­ zentovány, byly poměrně přesně reprodukovány. Po­ dle S. Wrighta (1970) jde však o přeměnu mechanické energie na energii elektrickou, nikoli na nervové akč­ ní potenciály. H. Helmholtz (1863,1865), tvůrce rezo­ nanční teorie, předpokládal, že vlákna Cortiho ústrojí,

která mají různou délku, jsou naladěna na zvukové vlny různé délky; výšce zachyceného zvuku tedy od­ povídá určité místo v sestavě těchto vláken tvořících jakési „sluchové struny“. To v podstatě potvrdily ex­ perimenty G. von Békésyho (1950): Vlny o malém kmitočtu rozechvívají delší, a naopak vlny o velkém kmitočtu rozkmitají kratší vlákna; vzniklé nervové im­ pulzy jsou pak přenášeny do mozku. Lidé vnímají zvuky v rozsahu 20-20 000 Hz (hertzů, 1 hertz = 1 kmit za sekundu). Některé druhy zvířat však mají mnohem větší senzibilitu sluchového ústrojí (delfíni např. do 110 000 Hz). Zvuky o kmitočtu menším než 16 Hz (infrazvuky) a zvuky o kmitočtu nad 20 000 hertzů (ultrazvuky) člověk neslyší. Intenzita zvuku vy­ jádřená amplitudou zvukové vlny se měří v decibelech (dB). Slabé šumění listí má sílu asi 20 dB, údery kla­ diva do ocele 100 dB; zvuky nad 120 dB působí bo­ lest. Ve vnitřním uchu jsou také uloženy tři kapalinou

Schéma stavby lidského sluchového receptoru

vyplněné polokruhovité kanálky a dva váčky (tzv. vestibulámí aparát neboli labyrint), umožňující vní­ mání rovnováhy, která je důležitá pro orientaci v pro­ storu. Podnětem pro stimulaci tohoto aparátu jsou jed­ nak rotační pohyby, jednak gravitace; při změnách v držení hlavy dochází k přelévání tekutiny v aparátu obsažené, což dráždí vlasové buňky, které se pod tla­ kem tekutiny prohýbají a vysílají nervové impulzy do mozkové kůry. Koordinace pohybů je pak jednak au­ tomatická - a jako taková je funkcí mozečku - jednak úmyslná, když se např. snažíme udržovat rovnováhu balancováním. Hmat. Hmatové dojmy jsou komplexní zážitky (splynuliny) vznikající stimulací různých receptorů (mechanoreceptorů umožňujících dojmy dotyku a tla­

291

Senzorické procesy

ku, termoreceptorů umožňujících dojmy tepla a chla­ du); k tomu se připojuje pohyb orgánu hmatu - ruky, resp. orgánu tzv. haptiky - kůže a sliznice. Základními modalitami hmatových dojmů jsou dotyk, tlak, chlad, bolest a pohyb. Stimulaci zachycují tzv. kožní receptory, z vývojového hlediska zřejmě nejstarší smyslové orgány, které jsou specializovány pro dojmy dotyku, tlaku, tepla, chladu a bolesti. E. von Skramlik (1937) uvádí rozmístění různých druhů kožních receptorů a jejich průměrný počet takto: místo

čelo špička nosu hrudník povrch ruky bříško palce

receptory bolesti 184 44 196 188 60

dotyku 50 100 29 14 120

chladu 8 13 9 7 -

tepla 0,6 1,0 0,3 0,5 -

Receptory dotyku jsou uloženy zvláště hustě na konečcích prstů a na rtech a špičce jazyka, poměrně málo jich obsahuje kůže zad; receptory dotyku jsou tzv. Meissnerova tělíska, receptory tlaku tzv. Pacciniho tělíska. Některá, tzv. volná nervová zakončení v kůži reagují na dotyk i tlak. Podnětem pro jejich po­ dráždění je mechanický vliv; vzniklé nervové impulzy se přenášejí do senzitivní oblasti mozkové kůry v temenní části hemisfér. Dojem dotyku v ploše je dán po­ drážděním většího množství dotykových receptorů a patrně též iradiací podráždění v mozkové kůře. Mechanoreceptory zprostředkovávají u některých osob (zejména nevidomých) také dojmy vibrace, její přírůs­ tek a úbytek, ale tento druh dojmů je dosud málo pro­ zkoumán. Specifické dojmy jako svědění (jemné dráž­ dění receptorů pro bolest), lechtání (slabé podráždění receptorů dotyku) a další nejsou také podrobněji pro­ zkoumány. Receptory tlaku jsou umístěny i ve tkáních vnitřních orgánů. Počet receptorů pro dotyk na lid­ ském těle se odhaduje na 500 až 700 tisíc. Termoreceptory jsou dvojího druhu, pro chlad a pro teplo, a jsou umístěny nejen v kůži, ale i ve sliznici úst, nosu a hltanu; nevnímáme jimi absolutní tep­ lotu, ale její změny. Jejich činnost souvisí s homeostatickou termoregulací těla. Podnětem pro dojem tepla je teplota kůže vyšší než tzv. fyziologická nula, tj. asi 292

23-25 °C, podnětem pro dojem chladu je teplota nižší než fyziologická nula. Klesne-li teplota těla pod 36 °C, máme dojem chladu, zvýší-li se nad 36 °C, máme do­ jem tepla, při vyšších hodnotách horka; teplota nad 45 °C je již pociťována jako bolest. Receptory chladu jsou tzv. Krauseho tělíska, receptory tepla tzv. Ruffiniho tělíska: reagují na výše uvedené změny teploty. Krauseho tělíska jsou četná zejména ve sliznici jazy­ ka, Ruffiniho tělíska v kůži genitálií a v plosce nohy (na chodidle). Nociceptory jsou receptory pro bolest; jsou jimi volná nervová zakončení umístěná téměř ve všech tká­ ních. Nociceptorů je v průměru 50-200 na 1 cm2. Do­ jmy bolesti, které jsou velmi diferencované (pálivá, řezavá, svíravá, bodavá, tupá, ostrá bolest a další), sig­ nalizují poškození organismu; jsou vyvolávány velmi silnými podněty téměř všeho druhu a jsou spojeny s obrannými reflexy (rychlé ucuknutí ruky při popále­ ní apod.). Při vyvolání bolesti se v místě, kde působil bolestivý podnět, uplatňuje hormon histamin, resp. tzv. tkáňový histamin. Některé vnitřní orgány (např. játra, slezina,) nejsou citlivé na řezání, tlak a leptám, jiné naopak jsou na tyto podněty citlivé (S. Wright, 1970). Zvláštním případem je tzv. přenesená bolest, vznikající rozšířením původního bolestivého podráž­ dění na místa, která se zdrojem bolesti nesouvisejí

ti si

rí (' n< di cl n; nt či br se bt re PC m vy je pc ré mi tří ne ch

či< ko kv ov Pt hn

volná nervová zakončení (bolest)

Ruffiniho tělisko (teplo)

Meissnerovo tělísko (dotyk)

Paciniho tělísko (tlak)

Schéma stavby různých druhů specifických receptorů

(např. ischemická choroba, nedokrevnost srdečního svalu se projevuje bolestmi krční páteře, ramene a le­ vé paže). Podáváním anestetik lze bolest tlumit míst­ ně, podáváním analgetik centrálně; nesnesitelné boles­

př

Ví m d< d< k? di ri Vi cl

Senzorické procesy

ší z,

ad du li­

i i í ! [

hy

í

va, iig-

i j

sny ilejbil jsp.

ání.

I I í I i I I I | I I I

ti mohou být zeslabovány přerušením podkorových spojení, prefrontální leukotomií (S. Wright, 1970). Čich. Čichové podněty tvoří rozptýlené částečky různých látek oddělující se od jejich povrchu (vyprchávání, vypařování), proudem vzduchu (ůmyslně nadechnutím nebo mimovolně) zanášené do nosní dutiny a zde se usazující na tzv. čichovém epitelu (čichové sliznice), který je umístěn ve stropě nosní duti­ ny. Receptorem čichových podnětů jsou specializované nervové buňky; od nich vedou nervová vlákna do čichového centra ve spánkové oblasti mozku. Čichové buňky jsou obklopeny sekretem nosní sliznice, v němž se částice různých látek rozpouštějí, a tak čichové buňky stimulují (tyto buňky jsou tedy druhem chemoreceptorů). Biologicky je čich spojen s potravními, pohlavními, orientačními a dalšími vrozenými reakcemi. Příslušníci přírodně žijících národů mají čich lépe vyvinut než příslušníci vyspělých kultur, což poukazuje na určitou degeneraci tohoto smyslu v kulturních podmínkách života. Vysoce vyvinutý čich mají některé druhy nočních motýlů (můr), u nichž pachová stimulace uvolňuje sexuální chování. Čichové dojmy se třídí na příjemné vůně a nepříjemné zápachy, případně neutrální pachy. H. Henning (1929) rozeznává šest čichových kvalit, mezi nimiž jsou plynulé přechody:

sej1 1

liško

Kniho | ; a le-1 míst-1 joles*]

I I f r I I I I I I

čichová kvalita

přiklad

kořenná vůně květinová vůně ovocná vůně pryskyřičné vůně hnilobný zápach přiboudlý pach

fenykl, muškát, skořice, hřebíček jasmín, levandule, růže, vavřín pomeranče, citrony, aceton, ocet kadidlo, terpentýn, kafr sirouhlík, sirovodík, česnek dehet, naftalín, pražená káva

Nověji se uvádí, že člověk může nevědomě reagovat na tzv. feromony (obvykle sexuální čichové podněty, které mají podprahovou intenzitu, tj. nejsou uvědomovány). Pro silný emoční přízvuk čichových dojmů bylo vyvinuto parfémování jako složka estetic­ kých podnětů, ale i odstraňování tělových pachů, tzv. dezodoranty. Chuť. Receptory chuťových podnětů, jimiž jsou různé chemické substance rozpuštěné ve slinách nebo ve vodě, jsou tzv. chuťové pohárky umístěné na povrchu jazyka a v epitelu ústní a hltanové dutiny. Chemic­

kým drážděním připojených nervových vláken vzni­ kají nervové impulzy, které jsou přenášeny do mozko­ vé kůry. Chuťové pohárky jsou citlivé také na dotek, teplo a tlak; chuťové dojmy tak představují komplexní zážitky. Chuť má důležitý biologický význam u zvířat, jimž umožňuje volbu správného složení potravy: adrenalektomovaná zvířata vyhledávají sůl apod. „Tato po­ divuhodná výběrová činnost vymizí po protětí chuťo­ vých nervů“ (S. Wright, 1970). Nedostatek určité složky potravy snižuje chuťové prahy pro chybějící látky. Základní kvality chuťových dojmů jsou: slad­ kost, kyselost, slanost a hořkost; odpovídají jim různé chuťové pohárky, jejichž jednotlivé druhy jsou ve sliznici jazyka různě lokalizovány:

Schéma lokalizace vnímáni různých druhů chuti

Interocepce zprostředkovává dojmy z vnitřních or­ gánů (receptory v játrech, plících, cévách, tepnách, ža­ ludku, střevech atd.). Drážděním těchto receptorů vznikají dojmy plnosti, nadýmání (z trávicího traktu), dušnosti (z dýchacího traktu) apod. E. B. Titchener (1908) se je pokusil uspořádat v tzv. somestetické pyramidě. Zvláštním druhem tzv. propriocepce (do­ jmy vznikající drážděním specializovaných buněk ve svalech, šlachách a kloubech - tzv. „svalový smysl“) je kinestézie, čití pohybu a svalového napětí; to mimo jiné úzce souvisí se smyslem pro rovnováhu a také s vývojem pohybů. Velký význam pro vývoj řeči mají kinestetické dojmy a jejich pamětní stopy vznikající z pohybů jazyka (mluvení). Proprioceptory jsou vlast­ ně mechanoreceptory, které jsou drážděny napětím, roztahováním, stlačováním a dalšími podněty spoje­ nými s pohyby, tj. s činností svalstva, přičemž tato čin­ nost může působit i stimulaci různých interoceptorů. Podnětem pro kinestezii je deformováním tkáně vzni­ kající tlak způsobující přesun iontové rovnováhy, kte­ rý způsobuje v receptorů vznik potenciálu (G. M. Wybum a R. W. Pickford, 1964). Kinestetické dojmy mají - v koordinaci s hmatem a zrakem - význam pro kon­ trolu uchopovacích a jiných pohybů. Tzv. orgánové

293

Sex pocity (hladu, sytosti, žízně, nevolnosti, sexuálního vzrušení, orgasmu atd.) vznikají souhrou excitace podkorových center příslušných potřeb a přidružených pocitů z orgánů, které mají k dané potřebě funkční vztah (např. pocit hladu vzniká podrážděním speciál­ ních receptorů v hypothalamu poklesem hladiny glu­ kózy v krvi, ale také stahy stěn prázdného žaludku apod.). Literatura: Gibson, J. J.: Die Sinne und der Process der Wahmehmung, Bem-Stuttgart-Wien 1973. Gregory, R L.: Eye and brain: The psy­ chology of seeing, London 1966. Wright, S. a kolektiv: Klinická fy­ ziologie, 2. vyd. Praha 1970. Wyburn, G. M., Pickford, R W: Human senses and perception, Edinburgh-London 1964.

Sex Jedním ze základních projevů života je sexualita, sou­ bor jevů vystupujících ve funkci rozmnožování, u člo­ věka pak především jako zdroj výrazných hédonických zážitků vyvolávaných interakcí s příslušníky opačného pohlaví. Sex je pak souborný název pro po­ hlavní život člověka, který má stránku biologickou, sociálně-psychologickou a kulturní, resp. sociologic­ kou. U zvířat se hovoří spíše jen o sexuálním chování, protože sexualita zvířat není tak komplexní. V užším smyslu znamená sex pohlavní styk, vrcholící obvykle v souloži (koitu) s následnou dovršující reakcí, orgas­ mem. Sexualita člověka „zahrnuje celek životních projevů, které rezultují ze skutečnosti, že člověk je po­ hlavní bytost a jako taková prožívá, cítí, myslí a jed­ ná“ (L. Aresin, H. Hórz, H. Hůttner a H. Szewczyk, 1990). V sexualitě je tedy zahrnut komplex zážitků a způsobů chování, který původně sloužil pudově za­ měřenému rozmnožování, ale posléze se historicky a kulturně diferencovaně rozvinul v interakce mezi příslušníky opačného pohlaví, podněcované výběro­ vou vzájemnou přitažlivostí a směřující k dosahová­ ní slasti a navazování partnerských intimních vztahů. Sex se vyvinul jako strategie evoluce směřující k vy­ bavení organismů žijících v náročných životních pod­ mínkách dokonalejšími genetickými vlohami, neboť sexuální styk s následným oplodněním umožňuje 294

kombinace genů otce a matky, a tím i pokrok ve vyba­ vení zplozeného jedince ve srovnání s nepohlavním rozmnožováním. Dále je tu také vazebná funkce se­ xu: sexuální styk tím, že poskytuje zejména samci in­ tenzivní slast, připoutává ho k samici, která mu ji umožňuje. Nejde jen o zplození potomka, ale také o jeho uvedení do života a péči o něj v rámci spole­ čenství, které označujeme jako rodina. Sexualita volně žijících zvířat je sezónní, u domestikovaných zvířat a u člověka je trvalá; u zvířat má pudovou, u člověka návykovou, apetitivní podstatu. Lidské libido, touha po pohlavním styku, není tak zásadně určováno úrov­ ní pohlavních hormonů v krvi jako u zvířat; sexuální chování člověka, ale i primátů, je naučeno a jeho ty­ pické způsoby u člověka jsou určovány kulturními vzorci (u mnoha přírodně žijících národů je koitus prováděn a tergo, u příslušníků západní kultury je ty­ pickou koitální pozicí poloha tváří v tvář, v některých kulturách je i v heterosexuálních stycích běžný anální koitus apod.) a dalšími faktory, jako je např. nábožen­ ská víra („hříšnost“ mimomanželského a předmanžel­ ského pohlavního styku), úroveň vzdělání (např. větší frekvence orálně-genitálních aktivit u osob s vyšším vzděláním ve srovnání s osobami s nižším vzděláním apod.). Další zvláštností lidského sexu, kromě výše uvedených, je to, že vystupuje v širším vztahovém rámci, v němž se uplatňují podstatným způsobem emoční komponenty a který je označován jako láska či erotika (-» Láska), a že sexuální chování člověka je regulováno společenskými normami a institucemi (manželství, ale i reglementovaná prostituce). Obdoby těchto forem (párové soužití, ale i jistý druh „prostitu­ ce“) lze najít i u některých druhů zvířat. Biologická determinace lidského sexu: Jak již by­ lo uvedeno, tím, že se sex člověka stal záležitostí ná­ vykové apetence, osvobodil se do jisté míry, nikoli však zcela, od takového druhu biologické determina­ ce, jaký představují pohlavní hormony (gonadotropní hormony produkované hypofýzou, varlaty a vaječníky, testosteron a androsteron u mužů a estrogen a progesteron u žen). Nicméně určitý vliv této biologické determinace setrvává např. v závislosti ženského libida na menstruačním cyklu, která však není zcela jednot­ ná. Silné libido u žen může ale setrvávat i v období menopauzy (klimakteria). U žen odstranění vaječníků, a tím i pokles hladiny estrogenů v krvi, nemají vliv na

li z a a ti s< c v

i n i ir v st jc sj rí vl lu k< di zi z^ zc m v tě ol bi cj kt st cc se že m a rý ni se (P Pí tr< ne řa

Sex

bá­ ním se­ . in­ u ji aké olejlně riřat '•ěka >uha rovální > tylimi situs e ty­ tých lální ženiželvětší šším áním výše >vém lbem láska skaje icemi doby stitu-

iž by­ tí nánikoli tninatropní ječníapro>gické líbida ídnotbdobí čníků, div na

libido. Naopak injekce pohlavních hormonů do krve zvířecích samců zintenzivňuje jejich sexuální chování a rozšiřuje skladbu sexuální stimulace. C. S. Ford a R. A. Beach (1951) soudí, že u lidí a u všech primá­ tů vůbec vystupují čtyři geneticky určené způsoby sexuálního chování: koitus, masturbace, imponování (vábení, resp. námluvy) a homosexuální aktivity (sou­ visejí s určitými deviacemi ve struktuře hypothalamu - „ženský hypothalamus“ u mužských homosexuálů -, i když homosexualita u obojího pohlaví může být také naučená). Biologicky determinovány (vrozeny) jsou i složité rituály námluv u zvířat, jejichž součástí je imponování samců samicím, které u mužů vystupuje v nejrůznějších formách předvádění se, ale zatímco samci předvádějí samicím, o něž se ucházejí, sílu, bo­ jovnost a „krásu“, muži předvádějí vybraným ženám spíše svou bystrost, prestiž, „charakter“ a pokouší se různými způsoby být zajímaví. Nověji se zdůrazňuje vliv feromonů (podprahových pachových podnětů vy­ lučovaných specifickými žlázami) i u lidí; v sexuální komunikaci zvířat hrají klíčovou roli. U člověka hrají důležitou roli sexuální stimulace zejména podněty zrakové a hmatové; zrakové podněty vytváří komplex zvaný „sex-appeal“ (sexuální výzva, - nověji verbalizováno - „jste sexy“), který je dán výraznými druhot­ nými sexuálními znaky, ale historicky se mění a je v různých kulturách různý (např. ideál krásy ženského těla od barokní plnosti k současné štíhlosti). U žen se objevuje zvýšená vnímavost vůči substancím podo­ bným mošusu v různých obdobích menstruačního cyklu, samečkové nočních můr jsou vábeni feromony, které produkují samičky v době námluv a které jako stimuly působí do kilometrových vzdáleností. Zatím­ co samičky určitého druhu opic signalizují samečkům sexuální „zájem“ zrudnutím genitálií a jejich expozicí, ženy signalizují zájem o sexuální sblížení s určitými muži různými formami povzbuzování (koketerie) a „řečí těla“ (např. tzv. „náborový pohled“), u někte­ rých přírodně žijících národů však také obnažením ge­ nitálií a přímou slovní výzvou ke styku. U člověka má sexuální sbližování vrozený základ v genotropismu (pudově založené atraktivitě druhého pohlaví), ale projevuje se a je umožňováno kulturně určenou kontrektací, jejíž typickou formou je tanec (diskotéky a ta­ neční zábavy jako organizované příležitosti vedle celé řady dalších, jako je např. inzerce). Obecně platí, že

základní biologické, vrozené determinanty sexu vy­ stupují u člověka v různých kultumě-historicky urče­ ných formách. Bezprostředně s pudovým základem lidského sexu souvisí sexuální reflexy, vrozené reakce na určité sti­ muly, organizované na míšní úrovni (u mužů např. erekce a ejakulace, u žen lubrikace vagíny a labií), kte­ ré však mohou být vyvolávány nejen přímou stimula­ cí (např. receptorů na glans penis u mužů), ale i tako­ vými podněty z mozkové kůry, kterými jsou představy. Tak může být sexuální vzrušení u mužů i žen vybavováno nejen stimulací tzv. erogenních zón tlakem, dotyky, zrakovými a čichovými podněty, ale i představami vyvolanými např. četbou pornografie nebo pozorováním sexuálních aktivit druhých lidí apod. Pudový základ lidského sexu vytváří v době po­ hlavní zralosti (probuzení sexu v období dospívání) více či méně silné nutkavé naléhání na odreagování tenze sexuální povahy. To vede k vyhledávám více či méně pravidelných sexuálních styků s dovršující reak­ cí (orgasmem), k náhradním formám uspokojení (ona­ nie) či ke spontánnímu vybití prostřednictvím erotic­ kých snů ve spánku. Spinální (míšní) povahu mají i koitální pohyby, které mohou být do určité míry re­ gulovány vědomě (např. úmyslně zpomalovány nebo zesilovány za účelem prodlužování slastných pocitů), ale od určitého okamžiku směřují již nezadržitelně k dovršující reakci, k sexuálnímu vybití v orgasmu. Sexuální reakce mohou být vyvolávány jak periferní­ mi, tak i centrálními činiteli, a souvisí tak neurofyziologicky jak s míšními, tak i korovými procesy a s vli­ vem pohlavních hormonů, jejichž koncentrace v krvi snižuje práh sexuální stimulace (sexuální abstinence zvyšuje sexuální vzrušivost snižováním prahů sexuál­ ní stimulace). Také orgasmus může být reakcí na se­ xuálně vzrušující představy nebo sexuální zážitky bez přímé stimulace erogenních zón a genitálií. Sexuální reakce zahrnuje fázový proces začínající sexuálním vzrušením a vrcholící orgasmem: W. H. Masters a V. E. Johnsonová (1961, čes. 1970) vypraco­ vali na základě přímého zkoumání sexuálního chování čtyřfázový model sexuální reakce. V průběhu rozvíje­ ní sexuální excitace prostřednictvím sexuální interakce narůstá u obou pohlaví svalová tenze, zesiluje se buše­ ní srdce a zvyšuje krevní tlak, což je doprovázeno slas­ tnými pocity. U žen se objevuje „sex-flush“ (sexuální 295

Schopnosti zarděni na hrdle a horní části hrudníku), erekce prs­ ních bradavek, klitorisu, zduření labií, rozšíření vagí­ ny, její lubrikace, elevace dělohy a zduření prsů. U mužů se zpevňuje erekce penisu, objevuje se rozší­ ření a elevace varlat, sekrece Cowperových žláz. Stou­ pá sexuální vzrušení, u žen poněkud pozvolněji. Na­ stupuje fáze zvaná plato, kdy se již poměrně vysoká úroveň sexuálního vzrušení po určitou dobu nezvyšu­ je, také proto, že bývá úmyslně udržována na dané úrovni. U žen se v této fázi objevuje tmavě červené za­ barvení malých labií a ve vagíně se vytváří „orgastický prstenec“, elevace dělohy dosahuje vrcholu; u mu­ žů dosahuje vrcholu elevace varlat. Posléze dochází ke zrychlování koitálních pohybů, které se obvykle stá­ vají i prudší a od určitého okamžiku se objevuje neodo­ latelné nutkání k dovršení aktu. Nastupuje třetí fáze, orgasmus, který se u žen projevuje zejména stahy svalů kolem análního otvoru, stahy dělohy a specific­ kou „ejakulací“, u mužů ejakulací spermatu. Zážitek orgasmu u mužů má povahu expulzivní, u žen recep­ tivní. Průměrná doba koitu je u nezkušených párů asi 3 min., u zkušených 6-10 min., může být však různý­ mi technikami prodlužována a závisí na celé řadě či­ nitelů. Ve frekvenci koitů existují značné interindividuální rozdíly, u dospělých osob je to asi 3-4 krát v týdnu, s přibývajícím věkem se frekvence snižuje. Vlastnímu koitu (imise penisu a kohabitační pohyby) předchází více či méně dlouhá předehra stupňující sexuální vzrušení partnerů, v ideálním případě vzá­ jemným laskáním. Ženy mohou za určitých podmínek dosáhnout i několika orgasmů za sebou, jejich orgastický zážitek doznívá déle než u mužů, kteří, na rozdíl od žen schopných dalšího styku, po dosažení orgasmu nejsou po určitou dobu schopni dalšího koitu. Orgas­ mus je pokládán za nejintenzivnější druh smyslové slasti a jako takový zakládá motivaci sexuálního cho­ vání, ale jeho životní hodnota je proměnlivá a u růz­ ných osob je jeho motivační síla odlišná. Ontogenetic­ ky primární formou sexuálního chování je zejména tzv. „petting“ (laskání), „sexuálně stimulující hra, kte­ rá může vést až k orgasmu nebo o něj usiluje, přičemž se od koitu vědomě upouští“ (L. Aresin a další, 1990). Vývoj sexuálního chování směřuje od vzájemného mazlení a líbání k vzájemnému laskání a ke koitu, od interakce ústa-ústa k interakci genitálie-genitálie (zkráceně uvedeno) a začíná v období dospívání, kdy

296

téměř všeobecnou a převažující formou sexuálního uspokojování je masturbace. Kastrace chlapců vede, ale kastrace dospělých mužů nevede k zániku sexuál­ ního pudu; nedostatek androgenů nevede nutně ke ztrátě sexuálních zájmů; sexuální aktivita je možná i bez pohlavních hormonů androgenů a estrogenů (E. J. Haeberle, 1983). Erotika: Lidský sexuální život se odehrává, jak již bylo zdůrazněno, v širším psychickém kontextu, v němž dominuje emoce erotické lásky a který je označován jako erotika. Lidská sexualita se v jejím rámci zduchovňuje a erotika sama je historickým pro­ duktem lidské kultury, výchovy a individuálních zku­ šeností. Souvisí s nalezením a určitým pojetím role vlastního pohlaví a sexu i příslušníka druhého pohlaví jako životní hodnoty. Prostupuje životy jedinců, spo­ juje jejich osudy a projevuje se ve všech oblastech ži­ vota. Čím by byl běžný život, ale i mnění a společen­ ské činnosti vůbec bez erotiky? Erotické náměty naplňují obsah mytologií celého světa a erotické moti­ vy nezřídka určovaly nejen životy významných jedin­ ců, ale i průběh lidských dějin. Z prehistorické sexuálnosti opřené o smyslovost se vyvinula emociogenní erotika transformující původní pudovost v obsahově bohatý a zduchovněný mezilidský vztah, představující jednu z největších životních hodnot, erotickou lásku. Literatura: Crooks, R., Baur, K.: Our sexuality, 4. vyd. Redwood City Cal. 1990. Ford, C.S., Beach, F.A. : Patterns of sexual behavior, New York 1951. Haeberle, E.J.: Die Sexualitat des Menschen, Berlin 1983. Imielinski, K. \ Seksuologia, Warszawa 1989. Masters, W. H., Johnsonová, V.E.: Lidská sexuální aktivita, Praha 1970. Pondělíček, I., Ponděličková-Mašlová, J. : Lidská sexualita jako projev přiroze­ nosti a kultury, 2. vyd. Praha 1974.

Schopnosti Člověk může být charakterizován také z toho hlediska, jak úspěšně se vyrovnává s určitými úkoly, jak řeší problémy, jak dobře to či ono činí, přičemž jedním z aspektů takových činností je mentální, resp. psycho­ motorický výkon. Příklady takových výkonů jsou rychlé a správné řešení technického úkolu, bezvadné řešení matematického problému, přesnost střelby na

c a jí n z ti u d r r F I n n v v t n n u c n

F t 2 F č r u r r z v n s F j r i v t c s v r r

Schopnosti

ího sde, lálke žná enů

tjiž xtu, Ý je sjím prozkurole dáví spo-

F čenněty noti;dinniál;enní hově mjící sku.

; ' ; j i j i J -1

1 ? l 1 í | | í | 1

y Cal. I •, New J Berlin J WH., I

tělíček,

I

íiroze-

diska, I k řeší edním >ycho- 4 i jsou I vadné í by na

cíl, pohotové uchopení objektu při pracovní činnosti atd. Lidé vykazují nestejnou úroveň výkonu, protože jsou různě výkonní a protože výkon podávají v růz­ ných vnějších i vnitřních podmínkách (výkon se může zhoršovat únavou, rušivými vnějšími vlivy atd.). Exis­ tuje tedy výkonnost a výkon v určitém druhu čin­ nosti; výkonnost je předpokladem výkonu, který je determinován i vnějšími vlivy, přičemž tato výkonnost může být chápána jako nějaká vnitřní psychomoto­ rická dispozice. Vnitřní dispozice k určitému druhu psychomotorického výkonu se nazývají schopnosti. Pregnantně vymezuje pojem schopnosti L. L. Thurstone (1924): „Schopnost je to, co individuum může uči­ nit“, co je způsobilé učinit tak, aby dosáhlo kvalitního výkonu. Výkonnost v určité kategorii činnosti je ob­ vykle dána určitou strukturou specifických schopnos­ tí. Existují však i další aspekty výkonnosti vyjadřova­ né různými termíny: vlohy (vrozené dispozice), nadání (mimořádně vyvinuté vlohy), schopnosti (na­ učené dispozice), talent (naučené mimořádné dispozi­ ce), vědomosti (pamětní mentální předpoklady výko­ nu), dovednosti (dispozice k vykonávání určité praktické činnosti). Činnosti obvykle dělíme na men­ tální (psychické) a motorické, resp. pohybové. Proto­ že schopnosti jsou obecně chápány jako naučené dis­ pozice k provádění určitých činností, bývají tyto činnosti rovněž tříděny na psychické a fyzické (moto­ rické). Ve skutečnosti existuje mnoho činností, kde se uplatňují psychické i motorické schopnosti (např. čin­ nost telegrafisty, jemného mechanika, hra na hudební nástroj apod.). Táž zvláštní schopnost (např. rychlá vi­ zuálně motorická koordinace a její přesnost) se může uplatňovat v různých činnostech, a v téže činnosti se naopak uplatňují různé zvláštní schopnosti. V tomto smyslu existují obecnější a specifické schopnosti: první jsou dispozicemi k celé skupině činností, druhé jen k velmi speciálním činnostem. To znamená, že jed­ notlivé schopnosti mají širší dosah působnosti ve vý­ konech nebo se uplatňuji jen ve velmi specifických výkonech. Současně však platí, že to, co se vyjadřuje terminem nějaké schopnosti, je obvykle komplex spe­ cifických dispozic (např. hudební, matematické a jiné schopnosti). Tomu odpovídá větší a menší složitost výkonů různého druhu. V takových výkonech, jako je např. kopání zeminy motykou, se uplatňují síla, přes­ nost, rychlost a jiné vlastnosti pohybů a jejich koordi­

nace s vnímáním, ve sportovních výkonech, jako je např. tenis, se však kromě pohybových dispozic velmi specificky strukturovaných (podání, smeč, hra u sítě atd.) uplatňují také takové dispozice, jako je taktizování a další. Každý pohybový výkon je sám o sobě vý­ sledkem koordinace motorických a senzorických prv­ ků a každá činnost je řetězem úkonů se složitou sekvencí mentálních a motorických aktů (např. hra na hudební nástroj) nebo převážně mentálních aktů (pro­ mýšlení řešení nějakého myšlenkového problému). Bereme-li dovednosti jako specifické prakticky se uplatňující schopnosti, pak lze říci, že „kolik je čin­ ností a jejich druhů, tolik je dovedností. Ale schopnos­ tí je méně“ (V. Tardy, 1964). V tomto smyslu je každá dovednost reprezentována strukturou určitých schop­ ností, přičemž táž schopnost se může uplatňovat v růz­ ných dovednostech. Faktorovou analýzou (J. P. Guil­ ford, 1959) byly určeny následující třídy schopností: 1. senzorické (percepční), 2. psychomotorické, 3. inte­ lektové. V rámci těchto kategorií je ovšem možné dal­ ší třídění. P. E. Vemon (1961) vytvořil model hierarchické struktury schopností: obecné schopnosti skupinové schopnosti specifické schopnosti

Obecná schopnost poznávání (mentální činnosti) se nazývá inteligence nebo intelekt. Obecnější skupinové schopnosti představují složené dispozice. Příkladem je hudební schopnost, která je de facto komplexem spe­ cifických hudebních dispozic. B. M. Těplov (1958) rozlišuje tři druhy hudebních schopností: smysl pro tonálnost, sluchovou představivost a smysl pro hudeb­ ní rytmus. G. Révész jich však rozlišuje osm a S. H. Sheashore dokonce dvacet pět (mimo jiné např. smysl pro barvu tónu, harmonii, takt a další). Tyto schopnos­ ti se uplatňují v tak rozdílných činnostech, jako je po­ slech hudby, její aktivní interpretační provozování, skladatelská činnost a další. Podobně je tomu s mate­ matickými schopnostmi. V. A. Krutěckij (1968) roze­ znává čtyři třídy těchto schopností, obsahující celkem třináct specifických schopností. Jednu třídu tvoří např. 297

Schopnosti schopnosti uplatňující se při zpracovávání matematic­ kých informací; patří do ní mimo jiné takové specific­ ké schopnosti, jako je logické myšlení ve sféře kvanti­ tativních a prostorových vztahů (v jiné teorii se však rozlišuje aritmetické a geometrické myšlení), schop­ nost širokého zobecňování a diferenciace matematic­ kých vztahů a další. Souhrnně lze tedy říci, že činnost se skládá z řetězu úkonů, resp. ze systému úkonů, a každý z nich vyžaduje specifickou schopnost (a do­ vednost), takže výkon v určité kategorii činnosti je podmíněn určitou strukturou specifických schopností. Již bylo uvedeno, že výkon je určován schopnostmi, ale i vnějšími podmínkami a psychickými činiteli neintelektové povahy. R. B. Cattell (1971) to vyjádřil následujícím schématem: výkon

centrální (mentální) schopnosti

lokální schopnosti (vlastnosti smyslových orgánů a motoriky)

neintelektové faktory (motivace, nálada, únava atd.)

instrumentální struktury (učením získané dovednosti)

Nedostatek motivace, špatná nálada či silné vzruše­ ní mohou měnit kvalitu i kvantitu výkonu stejně jako vnější rušivé vlivy (nadměrný hluk, horko apod.). Ur­ čitá úroveň výkonnosti v určité činnosti je poměrně stálou veličinou, ale i v různých vnitřních a vnějších podmínkách se může projevovat různými výkony. Současně je třeba připomenout, že výkon v určité čin­ nosti není určován jedinou schopností, ale celou struk­ turou specifických schopností. V praxi to vyjadřuje tzv. profesiogram, výsledek profesiografie, v níž se provádí rozbor struktury profesionálních činností a na jeho základě se pak určují specifické schopnosti pod­ miňující dobrý výkon v dané kategorii činnosti (např. pilota dopravního letadla). S tím souvisí konstrukce testů diagnostikujících míru příslušných schopností a sloužících k výběru kvalitních pracovníků. Ve výše uvedeném Cattellově modelu determinant výkonu (kde se abstrahuje od vlivů vnějšího prostředí) se ob­ jevují termíny, které je třeba vysvětlit. Centrálními 298

schopnostmi rozumí Cattell faktory intelektu, resp. obecnější skupinové schopnosti, lokálními schopnost­ mi pak způsobilosti smyslových orgánů a motoriky (např. ostrost zrakového vnímání, zručnost, obratnost atd., což jsou tzv. mozečkové způsobilosti související s řízením pohybů - mozeček determinuje mimo jiné úroveň svalové tenze). Tzv. instrumentální struktury jsou schopnosti v užším smyslu, tj. naučené mentální a motorické návyky (např. slovní, numerické, technic­ ké a jiné operace). Vztah vloh a schopností. Schopnosti jsou vlastně učením rozvíjené vrozené předpoklady pro výkony určitého druhu - vlohy. V psychologii se objevovaly spory o vztah obou těchto dispozic. Tento důležitý problém podrobil analýze S. L. Pressey (1955), který zkoumal dětství řady vynikajících hudebníků a spor­ tovců, kteří vynikli již jako děti. Z hudebníků to byli např. Mozart, Liszt, Chopin, Verdi, Debussy a další. Pressey shrnul své poznatky takto: Důležitou podminkou projevu a utváření mimořádných schopností již v dětství je vedení dítěte ve směru těchto projevů, tj. včasné a systematické cvičení dobrou metodou, vytvá­ ření objektivních podmínek pro časté a stálé cvičení, kontakty s lidmi stejných zájmů a udržování vhodné motivace. Talent je tedy výsledkem rozvíjení vloh vhodnou výchovou v optimálních podmínkách. Dlou­ ho se však soudilo, že nezbytným předpokladem vý­ voje schopností je určitá míra příslušných vloh. Pokud není vloha přítomna v určité nezbytné míře, nelze pří­ slušné schopnosti učením (cvičením) vyvinout (např. nedostatečný hudební sluch vylučuje vývin hudebních schopností). Avšak A. N. Leonťjev (1955) podal expe­ rimentální důkaz možnosti ovlivňování hudebních vloh („centrálních způsobilostí“) cvičením vokálních schopností; konkrétně dokázal, že je možné naučit zpí­ vat i děti s velmi špatným hudebním sluchem a ne­ schopností vokalizace vysokých tónů (neschopnost napodobit vlastním hlasem výšku slyšených tónů). Po­ mocí speciální metody byl tento nedostatek vadného hudebního sluchu odstraněn. Leonťjev prokázal i mož­ nost ovlivnění tzv. tonálního sluchu (schopnost rozli­ šovat výšku tónů) cvičením. Jak je tomu u jiných vloh, např. u „vlohy“ k matematice nebo k učení se cizím ja­ zykům, není zatím známo. S tím souvisí i otázka dě­ dičnosti některých vloh. Historické studie, např. zná­ mé hudební rodiny Bachů a jiné, vedou ke sporným

z: d< rr b; z< 1 a v; U' ti Sť o a ni

st zi si ni

ri ki

m kl n lé fa d< te e: v; te hi SA z V] n< fi

P* P> a

g
Typologie kem“ nebo selže (Dreikurs). Z dynamických vztahů 315

Smutek mezi pocity pospolitosti a osobní kompetence se vy­ víjí charakter člověka. „Člověk není strkán zezadu, nýbrž tažen dopředu, do budoucnosti. Avšak nikoli si­ lou vnější, nýbrž sebou samým. Všechna jednání a po­ city, všechny vlastnosti a povahové rysy slouží jedi­ nému účelu: včleniti se do lidského společenství“ (Dreikurs). Tato sociální vztažnost a současně endo­ genní určení této vztažnosti jsou dominantami Adlerovy teorie, která zdaleka nedoznala takový ohlas jako klasická psychoanalýza i jako její reforma, neopsychoanalýza, k níž má Adlerova doktrína blíže. V řadě směrů však byla inspirativní pro studium různých po­ ruch sociálního chování.

Literatura: Marx, M.H., Hillix, W. A.: Systems and theories in psychology, New York-London 1963. Neel, A.: Theories of psychology: a handbook, Cambridge/Mass. 1969. Neel, A. E: Handbuch der psychologischen Theorien, 2. vyd. Munchen 1974. Nyman, A.: Die Schulen der neueren Psychologie, Bern 1966. Paskiewiczová, E.: Struktura teorii psychologicznych: Behaviorizm, psychoanaliza, psychologia humanistyczna, Warszawa 1983. Současná psychologie na západě (překl. z rus. orig. red. E. V. Šorochova), Praha 1965. Tart, Ch. T: Transpersonal psychologies, New York 1975. Woodworth, R. S.: Contemporary schools of psychology, repr. New York 1948. Behaviorismus: Dorsey, G.: Proč se chováme jako lidské bytosti: Populární výklad behaviorismu, Praha 1946. Hebb, D. O.: The orga­ nization of behavior - a neuropsychological theory, New York 1949. Hull, C. L.: Principles of behavior, New York 1943. Hull, C. S.: A behavior system, New Haven 1952. Skinner, B. E: Science and hu­ man behavior, New York 1953. Spence, K. W: Behavior theory and conditioning, New Haven 1956. Watson, J. B.: Psychology from the standpoint of a behaviorist, Philadelphia-London 1913. Tolman, E. C: Purposive behavior in animals and men, New York 1932. Fenomenologická psychologie: Frankl, V. E.: Člověk hledá smysl, úvod do logoterapie, Praha 1994. Erankl, V E.: Lékařská péče o du­ ši, Brno 1994. Herzog, M.: Phanomenologische Psychologie: Grundlagen und Entwicklungen, Heidelberg 1992. Spiegelberg, H.: Phe­ nomenology in psychology and psychiatry: A historical introduction, Evanston 1972. Gestaltismus: Katz, D.: Gestaltpsychologie, 3. vyd., Basel 1961. Koffka, K: Principles of Gestaltpsychology, New York 1935. Kra­ tina, F: Úvod do celostní a tvarové psychologie, Brno a Praha 1935. Wellek, A.: Ganzheitspsychologie und Strukturtheorie, Bem-Munchen, 2. vyd. 1969. Wellek, A.: Das Problem des Seelischen Seins: Die Strukturtheorie Felix Kongers: Deutung und Kritik, Meisen­ heim-Wien 1953. Humanistická psychologie: Buhler, Ch., Allen, M.: Einfiihrung in die humanistische Psychologie, Frankfurt/M.-Berlin-Wien 1983. Maslow, A H.: Toward a psychology of being, New York 1968. Newill, D. D.: Humanistic psychology, New York 1977. Quit-

316

mann, H.: Humanistische Psychologie, 2. vyd. Gottingen-TorontoZiirich 1991. Kognitivistická psychologie: Neisser, U.: Cognitive psychology, New York 1967. Wessels, M. G.: Kognitive Psychologie, Miinchen-Basel 1990. Psychoanalýza: Freud, S.: Vybrané spisy, sv. I., II.-IIL, 2. vyd., Praha 1991, 1993. Freud, S.: Psychoanalytické chorobopisy, Praha 1936. Freud, S.: Výklad snů, Praha 1937. Freud, S.: Psychopathologie všedního života, Praha 1938. Pardel, T: Problémy psychoanalytického hnutia, Bratislava 1972. Robert, M.: Psychoanalytická revolúcia: Život a dielo S. Freuda, Bratislava 1968. Souček, R.: Psychoanalysa, 3. vyd. Praha 1948. Rycroft, Ch.: Kritický slovník psychoanalýzy, Praha 1993. Waelder, R.: Die Grundlagen der Psy­ choanalyse, Stuttgart 1963. Wýss, D.: Die tiefenpsychologischen Schulen von den Anfangen bis zur Gegenwart: Entwicklung, Pro­ bléme, Krišen, 2. vyd. Gottingen 1966. Neopsychoanalýza: Horney, K. : New ways in psychoanalysis, New York 1939. Horney, K : The neurotic personality of our time, New York 1937. Fromm, E.: Člověk a psychoanalýza, Praha 1967. Fromm, E.: Umění milovat, Praha 1994. Fromm, E.: Strach ze svo­ body, Praha 1993. Fromm, E.: Mít nebo být?, Praha 1992. Fromm, E.: Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu, Praha 1969. Su­ llivan, H. S.: The interpersonal theory of psychiatry, New York 1953. Topologická psychologie: Lewin, K.: Principles of topological psy­ chology, New York 1936. Lewin, K : A dynamic theory of persona­ lity, New York 1953. Zejgarnik, B. V: Teorija ličnosti K. Levina, Moskva 1981. Analytická a individuální psychologie: Adler, A.: Člověk jaký jest: Základy individuální psychologie, Praha 1935. Dreikurs, R: Úvod do individuální psychologie, Praha 1937. Jacobi, J.: Psychologie C.G. Junga, Praha 1992. Jung, C. G. : Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha 1992. Jung, C. G. : Duše moderního člověka, Brno 1994. Jung, C. G. : Die Beziehungen zwischen dem leh und dem Unbewussten, 3. vyd. Zurich-Leipzig 1938. Jung, C. G.: Seelenprobleme der Gegenwart, repr. Ziirich-Leipzig 1931. Wexberg, E.: Individualpsychologie: Eine systematische Darstellung, Leipzig 1928. TYanspersonální psychologie: Grof S.: Dobrodružství sebeobjevování, Praha 1992. Grof, S.: Za hranicemi mozku, Praha 1992. Tart, Ch. T. (vyd.): Transpersonale Psychologie, Olten-Freiburg, Br. 1978. Wilber, K: Das Spektrum des Bemisstseins, Bem-MůnchenWien 1987.

Smutek Emoční reakcí na ztrátu něčeho je prožívání smutku, které je akcentováno významem dané ztráty (jinak prožíváme ztrátu oblíbeného předmětu, jinak ztrátu milované osoby). Smutek jako reakci na ztrátu objek­ tu nebo osoby chápal také S. Freud (1916). Smutek

z 1< š v ( j' č v n n z z b s n n S k s b č u f v z

p n t< a z u n h n n s ( c z n r< a ti h S’ t
-

ík

y:n o-

:w sw >7. 'O>2. »«>rk sytia­ na,

est: vod >gie Její Jka, und 5ee-

Veximg, >bje992. ;,Br. iien-

itku, inak trátu >jekmtek

z trvalé ztráty něčeho velmi významného, co jsme mi­ Smutek signalizuje subjektu, ale i jeho okolí, že nasta­ lovali a co je nenávratně ztraceno (např. smrt nejbliž- lo něco obtížného, zdrcujícího; tak vyvolává v okolí šího člověka) je vystupňován v žal, smutek akcento­ subjektu lítost a soucit, a tím pomáhá udržovat sociál­ vaný zoufalstvím nad nenávratnem největší hodnoty ní vazby i smysl pro pomoc. Smutný člověk je vnímán (v deprimujícím a dezaktivujícím truchlení se uplatňu­ jako něčím vážným postižený, jeho mimický výraz vy­ je vědomí „navždy“ a pocit prázdna). Nevyrovná-li se volává rezonanci a empatii spojenou s pohotovostí po­ člověk s takovou ztrátou, může propadat depresi a vy­ moci, projevit soustrast (což je společensky ritualizovíjí se u něj osobnostní rys smutku, zatrpklosti, rezig­ váno v kondolování osobám postiženým úmrtím nace a další přidružené rysy. Smutek je astenický, utlu- blízkých). Smutek často doprovázející pláč má jednak mující cit, který je doprovázen ztrátou dosavadních funkci katarzní (slzy vyplavují určité stresové hormo­ zájmů, skleslostí a inaktivitou. „V předmětném hori­ ny) a jednak signalizující (hledání pomoci, péče, utě­ zontu smutku stojí nebytí něčeho jako ztráta plnosti šení, často jen kontaktu s uklidňujícím pohlazením bytí a smyslu bytí“ (Ph. Lersch, 1962). V prožívání a objetím). U dětí raného věku vyvolává smutek a sta­ smutku vystupují mučivé pocity životní bídy a prázd­ rost odloučení od matky, což také poukazuje na va­ noty a vědomí ztráty milované osoby mívá „osten zebnou funkci smutku: smutek je reakcí na ztrátu vaz­ myšlenky na nebytí milovaného člověka“ (Lersch). by a současně signalizuje svému okolí potřebu útěchy. Smutek je v tomto smyslu druhem duševní bolesti, která má také podobu starosti (Th. Ribot, 1903): ve smutku je prožíván trýznivý nedostatek ve vlastním Literatura: bytí („co se mnou bude“). Smutek je doprovázen plá­ Dumas, G. : La tristesse et la joi, Paris 1900. Freud, S. : Trauer und čem a nářkem, ale žal bývá tichý, zdrcený subjekt je Melancholie (1916), In Gesammelte Werke, sv. 10, London 1949. utlumen. Podle Ribota je smutek doprovázen stejnými Plzák, M., Souček K. : Smutek všedního dne a smutek jako nemoc, Praha 1969. fyziologickými změnami jako fyzická bolest, zejména váznutím srdeční činnosti, pozastavováním dechu, změnami v jeho rytmu, ztrátou chuti k jídlu a dalšími příznaky. Avšak „u psychické jako u fyzické bolesti Socializace máme tiché a prudké formy“ (Ribot). Smutek, zármu­ tek, hoře, žal jsou stavy lišící se hlavně intenzitou Člověk přichází na svět jako biologická bytost, spole­ a předmětem, jsou to různé druhy emoční reakce na čenskou bytostí se teprve stává; jeho lidství je zpočát­ ztrátu něčeho. Smutek a zármutek se někdy poněkud ku jen v jeho lidské podobě a stojí před ním životní uměle rozlišují (P. Ekman a W. V. Friesen, 1975), zá­ úkol - stát se člověkem také ve smyslu psychologic­ rmutek je spíše druhem nálady. V žalu, resp. hoři mo­ kém. To se děje v procesu socializace postupným hou být přítomny pocity zoufalství (když ztrátě bylo osvojováním lidských psychických vlastností. Děti dr­ možno zabránit), viny (když byla subjektem zavině­ žené od narození v naprosté sociální izolaci vykazova­ na), strachu (z důsledků ztráty) a další. Zármutek je ly zásadní deficit lidské psychiky a chovaly se v pod­ složkou trvající skleslosti či deprese. C. E. Izard statě jako lidem fyzicky podobní živočichové (např. (1981) pokládá zármutek za nejčastější negativní emo­ tzv. vlčí děti a jiné případy extrémní sociální izolace). ci, která se projevuje již při narození jako reakce na Proces socializace probíhající jako postupné vrůstání ztrátu fýzického kontaktu novorozence s tělem matky: do společenských podmínek života, tj. jako postupná novorozenci umístění v pokoji, kam byl pomocí mik­ orientace v daném sociokultumím prostředí a osvojo­ rofonu zaváděn zvuk tlukoucího srdce, méně křičeli vání tomuto prostředí přiměřeného účelného chování, a více přibývali na váze než děti, které těmto podně­ je ve své podstatě rodinnou výchovou, která, psycho­ tům nebyly vystaveny (S. S. Tomkins, 1963, podle ně­ logicky vzato, je zase v podstatě procesem učení, ze­ hož ztlumený tón bušení srdce simuluje prenatální jména sociálního. Za základní aspekty socializace lze stav). Základními příčinami smutku či zármutku jsou pokládat následující jevy: 1. Osvojení základních kul­ tedy ztráta, oddělení (smutek z loučení), opuštění atd. turních návyků (stolování, udržování tělesné čistoty, 317

318

»

t!

í

7

soby pová­ li pro terak.zeříociálaikací Šitých inter­ chinjrakce

se rozlišují tyto druhy: 1. interakce jedinec - jedinec (tzv. dyadická), 2. interakce jedinec - malá skupina a 3. interakce malá skupina - malá skupina. Z obsaho­ vého hlediska lze rozlišovat interakce pedagogické (učitel - žák), erotické (muž - žena jako partneři ero­ tického vztahu), rodinné (rodiče - děti), manželské, pracovní a další. Studium sociálních interakcí je před­ mětem sociální psychologie, nezřídka však i psycho­ logie osobnosti, protože sociální interakce konkretizu­ jí řadu jejích abstraktně vědeckých konstruktů (např. role a další). E. F. Mueller a A. Thomas (1974), kteří chápou interakci jako vzájemné řízení a jako výměnu (informací, hodnot atd.) a kteří uvádějí, že rozlišování interakce a komunikace je vědecky neplodné, vyslo­ vují současně názor, že interakce vystupuje, když „vědění o vědění druhého vstupuje do koncepce vlast­ ního jednání“. Zdá se však, že je tím interpersonální chování omezováno jen na záměrné akce. Vhodnější je proto širší pojetí interakce jako procesu, v němž se individua vzájemně stimulují a reagují na sebe, a roz­ víjejí tak řetěz akcí a reakcí (jakýsi psychologický ping-pong). Psychologické studium interakcí má smy­ sl za předpokladu, že v interakci jde alespoň o jedno­ strannou sociální závislost jedné osoby na druhé (v případě dyadických interakcí), nebo jedince na so­ ciální skupině, či jedné skupiny na druhé. Závislost je­ dince vystupuje tehdy, když jeho chování může být ji­ ným jedincem nebo skupinou kontrolováno, tj. ovlivňováno, což se děje pomocí odměn a trestů. Po­ dle C. F. Graumanna (1972) je interakce vzájemná gratifikace; stejný názor má i G. C. Homans (1960, 1961): interakce slouží k vzájemné výměně materiál­ ních a nemateriálních hodnot, k vzájemnému uspoko­ jování. Kritiky tohoto pojetí, které lze nazvat tržní po­ jetí interakce, jsou např. E. E. Jones a H. B. Gerard (1967). Podle nich ovlivňujeme druhé lidi nejen tím, že odměňujeme a trestáme jejich chování, ale také tím, že jim poskytujeme podněty, na které reagují. Tím se však mezi námi a jimi nevytváří v čase probíhající prolongovaná interakce; interakce má smysl jen jako výměna hodnot, ať už jsou těmito hodnotami informa­ ce, citové stimulace, sexuální zážitky atd. V interakci uskutečňovaná výměna hodnot nemusí být reciproká: za poskytnutou informaci může informátor získat ma­ teriální dar, ale třeba také jen projev úcty či obdivu, nebo může mít sám pocit významnosti jako rádce,

znalec, a tak může uspokojovat svou potřebu kompe­ tence apod. Jakmile jsou lidé na sobě závislí a reagují na sebe, mohou se odměňovat a trestat, vzájemně se uspokojovat i frustrovat, mohou se řídit, kontrolovat, až k extrémnímu případu sociální manipulace (C. F. Graumann, 1972). V interakcích kooperativního typu se uplatňuje komplementarita sociálních potřeb, např. ovládání u jedince A a vedení (ve smyslu být ve­ den) u jedince B, což vytváří podmínky vzájemného odměňování, a tím udržuje danou interakci. Také v interakcích se projevuje všeobecně platný princip psychické rovnováhy, a sice jako bilance výdeje a zis­ ku (G. C. Homans, 1961): jedinec, který hodně vydá­ vá (nejen např. finančně, ale i psychicky - silně milu­ je, významně pomáhá atd.), usiluje o přiměřený zisk (o projevy vděčnosti, lásky, uznání atd.). Z. Zaborowski (1972) a jiní zdůrazňují, že existuje tendence k vyrovnávání postojů mezi partnery interakce, je­ jímž základem je cirkulace informací: informace o chování partnera jsou přetvářeny v informace vůči subjektu tohoto partnerství (tzv. epercepce); tak může vzniknout disonance, např. když se subjekt milující partnera dozví, že ten ho pomlouvá. Pak vzniká ten­ dence tuto disonanci redukovat a postoje vůči druhé­ mu uvést do konsonantního vztahu s jeho postoji k nám. V interpersonálních interakcích mohou ovšem vystupovat také aktuální disonance, resp. ztráta rov­ nováhy interakce. Např. osoba A se stává důvěrnou vůči osobě B (ustavuje fyzicky blízký kontakt, hledí jí do očí a konverzuje o osobních tématech B), osoba B však považuje osobu A za dotěrnou, familiární a reaguje odmítavě, osoba A pak považuje osobu B za chladnou a rezervovanou. K neshodě v emocionálním tónu interakce dochází, když např. osoba A je povzne­ sená a veselá, zatímco osoba B úzkostná a stažená; ne­ shoda kognitivní nastává, když A a B hovoří o růz­ ných tématech, neshoda motivační, když osoba A svými projevy zdržuje a „otravuje“ osobu B, když ji časově a jinak zatěžuje. V interakcích s jednostrannou závislostí jedné osoby na druhé reaguje obvykle závis­ lá osoba na ztrátu vlastní rovnováhy pokusem o adap­ taci. E. Goffman (1955) zkoumal např. restauraci rov­ nováhy po „ztrátě tváře“: když A urazí B, může B reagovat agresí s rizikem, že vznikne konfliktní vztah, nebo může adaptivně urážku bagatelizovat, tře­ ba jen neupřímným smíchem („byl to jen žert“). 325

Sociální interakce

U. G. Foa (1961) rozlišuje tři stránky interperso- na A pozitivně a bude mu poskytovat odměny. Naopak nálního chování: 1. obsah (odmítání nebo přijímání), je tomu, vykazuje-li A vůči B negativní chování, kte­ 2. objekt (já nebo druhý - ego, alter), 3. způsob (emo­ rým je osoba B trestána, tj. zakouší něco nepříjemné­ cionální nebo sociálně formální). Z toho plyne řada ho. Každý partner interakce má k dispozici konečný různých kombinací, např. odmítání druhého emocio­ počet alternativ chování, přičemž každá alternativa má nálním způsobem. Z hlediska vnější charakteristiky určitou pozitivní nebo negativní hodnotu, případně je probíhá sociální interakce jako uplatňování sociálních pro partnera interakce bezvýznamná. Hodnota jedné technik, tj. více či méně záměrného způsobu ovlivňo­ alternativy nemusí být pro oba partnery interakce vání druhé osoby, z hlediska motivačního probíhá ja­ identická: jestliže je např. osoba A agresivní, může to ko již zmíněná výměna hodnot. Pozorováním lze roz­ být pro ni pozitivní, zatímco pro osobu B negativní lišit různé charakteristiky sociálních interakcí, např. Kombinace hodnot u partnerů interakce ukazuje tabul­ komplementaritu, resp. konvergenci nebo divergenci ka na následující straně. rolí zúčastněných osob, důvěrnost (je funkcí konver­ O tom, zda se určitá konkrétní interakce osob zace o osobních tématech, fýzické blízkosti styku A a B udrží, či nikoli, rozhodují individuální stan­ a dalších činitelů), spolupráci, soutěž, konfliktnost, dardy hodnocení interakce. Jde o výsledky zkuše­ emocionální tón (vřelost, chladnost) a další. Sociální ností z dosavadních interakcí, resp. aplikace těchto zo­ (tj. interpersonální, pokud máme na mysli dyadické becněných zkušeností na danou interakci, sloužící typy) interakce mohou být obecně vysvětlovány v ter­ jako porovnávání hodnoty stávající interakce. Je třeba mínech sociálního učení (—>), resp. rolí (—»). Existují odlišit tyto standardy a motivy interakce; např. osoba ovšem různé psychologické a sociologické teorie soci­ A je motivována pro erotický vztah, avšak zda bude álních interakcí (Homans, Goffman a další) a nezane­ v konkrétní erotické interakci s osobou B, závisí na dbatelný je i příspěvek humánně etologický (I. Eibluvedeném standardu. Jak dalece je interakce příjemná Eibesfeldt). či nepříjemná, perspektivní či neperspektivní, závisí Teorie mezilidských interakcí v dyádách. W. Herna tzv. srovnávací úrovni a tzv. srovnávací alternativ­ kner (1975) uplatňuje v pojetí sociálních interakcí ní úrovni (J. W. Thibaut a H. H. Kelley, 1959). Srov­ kombinaci dvou konceptů: teorie učení a kognitivní návací úroveň (SÚ) je modální hodnota dosavadních disonance; zdá se, že je to velmi plodný přístup. Z hle­ hodnot interakcí v dané kategorii vztahů a vytváří diska učení, resp. sociálního učení, je možné interakce v dyádách, ale i ve větších skupinách chápat jako vzá­ vztažnou úroveň; jestliže je hodnota stávající interak­ jemnou výměnu pozitivních a negativních podnětů, ce vyšší, je tato interakce atraktivní, jestliže je hodno­ které tyto interakce vytvářejí a modifikují jejich obsah ta stávající interakce nižší, je interakce neatraktivní. i formy. Ve vysvětlování se uplatňují sociálně psycho­ Srovnávací alternativní úroveň (SÚA) je nejvyšší hod­ logické koncepty sociální motivace, sociální percepce nota možné alternativní interakce; jestliže je hodnota atd. Chování A vůči B vychází z anticipací a z dosud stávající interakce pod touto hodnotou, vzniká tenden­ zakoušených důsledků vlastního chování k té katego­ ce tuto interakci přerušit. Jak příjemná či nepříjemná, rii osob, do níž A zařazuje B. Z této kategorizace vy­ ale i perspektivní je konkrétní interakce, závisí tedy na plývá určitá sociální technika uplatňovaná osobou srovnávací úrovni; zda stojí či nestojí za to pokračovat A vůči osobě B. Reakce B jsou analogické výchozí v interakci, závisí na srovnávací alternativní úrovni. pozici A. Způsoby chování A, které jsou v interakci Tak vznikají různé relace mezi standardem hodno­ s osobou B odměněny, vystupují pak v interakci A-B, cení a hodnotou aktuální interakce (H), které jsou a v určité kategorii interakcí osoby A častěji potresta­ ukazatelem atraktivnosti a závislosti subjektu na da­ né způsoby chování vystupují řidčeji, případně jsou ném vztahu: úplně eliminovány. Analogicky to platí pro partnera H-------- 1------ -I----------------------- 1-------- O-I-------- 1------interakce, osobu B. Vykazuje-li A vůči B pozitivní SÚ SÚA H SÚA SÚ H SÚA H SÚ chování, a poskytuje tím B určité odměny (hodnoty), atraktivní atraktivní neatraktivní nezávislý závislý závislý zvyšuje se pravděpodobnost, že také B bude reagovat 326

Sociální interakce

at d. 3U

Jestliže tedy hodnota aktuálního vztahu je nad SÚA (hodnotou alternativního možného vztahu) a ta leží nad SÚ (hodnotou danou zobecněnými zkušenostmi z dané kategorie vztahů), pak jde o vztah (interakci) velmi atraktivní, avšak závislost na partnerovi není velká, protože má subjekt ještě alternativu jiné vehni hodnotné interakce, převyšující jeho empirický stan­ dard. Leží-li hodnota aktuálního vztahu mezi SÚ a SÚA tak, že SÚA je daleko pod SÚ, je daná interak­ ce pro subjekt neatraktivní, avšak je na ní závislý, pro­ tože možná alternativa je ještě horší. Již bylo uvedeno, že interakce probíhá jako vzájemná výměna hodnot. Toto pojetí interakce jako vzájemné výměny hod­ not je v plném souladu s principy sociálního učení a je velmi plodné i v oblasti aplikované sociální psycholo­ gie (např. v manželském a předmanželském poraden­ ství a jinde). Pojetí vypracoval G. C. Homans (1961), který chápe sociální chování jako výměnu (Homans, 1958); interakce mezi osobami může být pojímána ja­ ko výměna materiálních a nemateriálních hodnot. V tomto pojetí se setkáváme s jednou z nejstarších teo­ rií o sociálním chování, kterou ostatně užíváme ještě dnes, neboť chceme-li vysvětlit náš vztah, říkáme např. „chyběl jste mi“, „něco jsem od něho získal“, „něco mi poskytuje“ apod. Tento „tržní“ aspekt sociál­ ních interakcí však byl dosud zcela opomíjen, ačkoli umožňoval sblížení sociologie s ekonomií, která zkou­ má také procesy tržní výměny. V sociálně psycholo­ gickém modelu této výměny však jde o hodnoty psy­ chologické, kterými jsou koneckonců i materiální objekty. Homans poukazuje nato, že teorie výměny má oporu v konceptu instrumentálního učení, který bazíruje na důsledcích chování: přináší-li chování od­ měnu, stává se instrumentálním a žádoucím, přičemž v sociálním styku jde o chování odměňované partne­ rem interakce. Ve výměnách hodnot se uskutečňuje vzájemné ovlivňování v interakci zúčastněných osob. Hodnoty chápe Homans jako „zpevňující síly“ (dává tedy pojmu hodnota jen pozitivní význam), jejichž analogií jsou např. zpevňující potravové podněty v la­ boratorních experimentech s instrumentálním učením. Chování nebo postoje A mohou být pro B zpevňující, a proto vzniká u B vůči A instrumentální žádoucí vztah. Homans neshledává principiální rozdíl v chová­ ní lidí a Skinnerových holubů; obojí je určováno ten­ dencí k dosahování pozitivních zpevnění a vyhnutí se

zpevněním negativním. U Udí, stejně jako u holubů, vystupuje zpevněné chování tím častěji, čím je dosa­ žení zpevnění naléhavější, tedy čím více se „hladoví“ po určité odměně. V mezilidských vztazích je to otáz­ ka hodnoty, kterou má chování jednoho člověka pro člověka druhého. B

afilativní

agresivní

neutrální

+

+

afilativní

+

0

0

neutrální

0

o

agresivní Poznámka: uvedené znaménko znamená vždy důsledek partnerova chování. Kombinace hodnot u partnerů interakce

Poněkud složitější je problém udržování a restau­ race rovnováhy v sociálních interakcích, který má dva aspekty: rovnováhu vnitřní a vnější. První vystu­ puje jako již zmíněná vnitřní bilance výdajů a zisků a druhá jako problém behaviorální a postojové rovno­ váhy ve vztazích A a B, jako problém konsonance disonance postojů a způsobů chování obou těchto osob vůči sobě. U. Piontkowska (1976) uvádí, že zisk je „kognitivní kalkulace o poměru odměn a výdajů“, což je sporné, neboť nejde vždy jen o racionální kalku­ laci s kvantitativními zřeteli („kolik to vynese“). Zisk je prostě větší či menší spokojenost prožívaná s větší či menší citovou intenzitou, což je jen do jisté míry verbalizovatelné (nelze kognitivně kalkulovat a verbalizovat takový vztah, jako je láska; některé vztahy, např. rodičovská láska, se obvykle kognitivně nekalkulují vůbec). Proto rovnováha v interpersonálních interakcích se projevuje jako vzájemná závislost změn chování a emočních vztahů. Podle Z. Zaborowského (1976) partneři dyády vytvářejí sociální sys­ tém fungující na principu zpětných vazeb (pozitivních a negativních, tj. příjemných a nepříjemných dojmů), přičemž změny v emocionálních vztazích partnerů jsou vzájemně závislé. Připustíme-li např., že emocio­ nální vztahy dvou partnerů (Ex a Ey) jsou nevyrovnané (Ex?t Ey), vzniká tendence k jejich vyrovnání, resp. při­ blížení (Exl = Ej,2), např. tím, že původně větší vřelost 327

Sociální interakce Ex vůči Ey se sníží. Rovnováha nemusí znamenat úpl­ nou vyrovnanost intenzity emocí (např. +2X: + 2y), uplatňuje se zde určitá tolerance k asymetrii, resp. určitá vytvořená norma (např. +2X: +ly). Zaborowski zdůrazňuje, že výjimku tvoří láska, citový vztah se svéráznou dynamikou, která není spojena s „mecha­ nismem vyrovnávání postojů“. Současně se uplatňuje emocionální bilance, jíž Zaborowski rozumí rozdíly mezi emocemi vydávanými a přijímanými, a to v prů­ běhu různých časových úseků od jednorázového kon­ taktu až po dlouholeté styky. Ztrátové emocionální bi­ lance poznamenávají neuspokojivé a nestabilní interakce. V sociálních interakcích hraje dále roli interpersonální valorizace, tj. vzájemné hodnocení partnerů interakce, které je spojeno se sympatií, anti­ patií a lhostejností, případně ambivalencí. Ve valoriza­ ci se uplatňuje již zmíněná epercepce, tj. převádění postojů partnera na informace o jeho vztahu k nám, a dále vzájemné srovnávání, přičemž rovnováha je tím větší, čím více je partner vnímán jako nám podob­ ný. Jestliže tedy valorizace sebe sama (Vs) a valoriza­ ce partnera (Vp) tvoří vztah podobnosti (Vs = Vp), je interpersonální interakce pokládána za atraktivní a vzniká tendence k vzájemnému sbližováni partnerů interakce; naopak, jestliže Vs * Vp, vzniká tendence vyhnout se interakci, nebo se vyvíjejí konfliktní vzta­ hy. Objeví-li se ve valorizaci nerovnováha, vzniká kognitivní disonance, která motivuje jedince ke zmenšení nebo odstranění nerovnováhy; je-li disonan­ ce neodstranitelná a trvalá, dochází ke snaze interakci přerušit. „Potřeba rovnováhy se projeví v tendenci revanšovat se odměňujícím chováním za vřelé chování a nepřátelským chováním za akty nepřízně“ (Zabo­ rowski). Potřeba rovnováhy vystupuje naléhavě ze­ jména tehdy, když vnímáme, že druzí nás hodnotí ji­ nak, než se hodnotíme sami, že vykazují odlišná mínění a že jejich city a snahy nejsou v souladu s na­ šimi city a motivy. Pojem kognitivní disonance zavedl L. Festinger (1957) jako motivační princip vůbec (—> Osobnost - dynamika). P. F. Secord a C. W. Backman (1964) zavedli k vysvětlení dynamiky sociálních inter­ akcí princip mechanismů stabilizování interakce: Jedinec vykazuje ponejvíce nevědomou tendenci k to­ mu, aby ovlivnil chování partnerů interakce tak, aby bylo v souladu s jeho sebepojetím, aby bylo kongruentní s jeho sebekoncepcí. Jedná se o kongruenci me­ 328

zi třemi komponentami: 1. sebepojetím subjektu, 2. subjektovou interpretací jeho chování relevantní jeho sebepojetí a 3. jeho smýšlením, jak se druhé osoby vůči němu chovají a jaké mají vůči němu postoje z hlediska jeho sebepojetí. Subjekt má tendenci dosahnout kongruenci mezi těmito třemi komponentami a dosahuje toho v případě inkongruence nebo předběžného zajišťování kongruence stabilizačními mechanismy; obecně kongruenci pomocí implikace (dívka, která se pokládá za krásnou, může vnímat jiné osoby tak, jako by si myslely, že je krásná) a pomocí hodnocení („validation“ - např. osoba, která se pokládá za přísnou a protektivní, se tímto způsobem chová v interakci s osobou, kterou pokládá za závislou). Interakce může být stabilizována následujícími mechanismy: 1. Deformovaným vnímáním („misperception“) chování druhých osob nebo deformovanou interpretací vlastního chování (jedinec nevnímá např. posměšnou poznámku na svou adresu jako zesměšňování nebo chybu, kterou učinil jako diskreditující). 2. Selektivní interakcí (jedinec se stýká s osobami, které se chovají kongruentně s jeho sebepojetím a vyhýbá se styku s osobami, které se chovají v tomto smyslu inkongruentně). 3. Selektivním hodnocením druhých osob (osoby, které se chovají shodně s naší sebekoncepcí hodnotíme výše, kdežto osoby chovající se inkongruentně podhodnocujeme, resp. znehodnocujeme). 4. Selektivním hodnocením sebe sama (jedinec nadhodnocuje ty aspekty svého já, které jsou kongruentní s jeho vlastním chováním a s chováním druhých osob vůči němu, a naopak podhodnocuje ty aspekty, které jsou inkongruentní). 5. „Vyvolání odpovědi“ - „response evocation“ (vědomě či nevědomě se může jedinec druhým prezentovat např. nenápadnou připomínkou svých schopností nebo poukazem na své styky apod. tak, aby si zajistil chování druhých kongruentní s jeho pojetím vysoké hodnoty sebe sama). 6. Afektivní kongruenci (subjekt se domnívá, že druzí vůči němu cítí totéž, co cítí sám vůči sobě, a to je v napros­ té většině případů představa, že je milován, obdivo­ ván, vážen atd., neboť naprostá většina jedinců má ten­ denci vidět se v příznivém světle). 7. Afektivně kognitivní konzistencí (je založena na slučitelnosti kognitivních a afektivních aspektů jáství, tj. na jedno­ tě smýšlení o sobě samém a citů vůči sobě samému; takovou konzistenci vyžaduje jedinec i u druhých

■ ■ ■ I I I I I I 1 I I I I I I I I I i i 1 I j I 1 | | | | 1 j > i

Sociální interakce

tu, je­ ty jje íhmi Sž|ÍSieak, ení ískci lže )eání tnípohyvní zají yku rusob spcí >ruae). ladtitní sob teré resedinínyky ntní fekvůči rosivotenivně losti dnoimu; lých

osob, s nimiž je v interakci). A. L. Edwards (1957) prokázal, že většina lidí má silnou tendenci připisovat sobě samým pozitivně hodnocené rysy osobnosti. S přihlédnutím k tomu, co zde bylo uvedeno, lze říci, že většina lidí vyžaduje od druhých, aby svým chová­ ním potvrzovali jejich vysokou hodnotu, tj. aby byli uctiví, uznalí, aby projevovali obdiv a respekt atd. E Heider (1958) hovoří o rozšíření tendence k rovnováze i na předměty společných zájmů a posto­ jů. Má-li např. A pozitivní vztah k B a současně pozi­ tivní vztah k předmětu X, jímž je např. hospodářská politika státu, existuje rovnováha v případě, že rovněž B má také pozitivní vztah k X. To se nazývá principem strukturální rovnováhy, který navazuje na gestaltistické pojetí vztahů a který byl vyvinut, jako ostatní výše uvedené principy a koncepty, v rámci výzkumu interpersonálních postojů. U Heidera jde o trojúhelník vztahů mezi subjektem (S), sociálním partnerem (P) a předmětem (X), k němuž mají oba partneři interakce bytostný postoj; způsob, jakým oba hodnotí tento ob­ jekt, resp. city, které v nich vyvolává, nazývá Heider „sentiment“. Rovnovážným stavem (nebo rovnováž­ nou situací) je míněn harmonický stav, v němž se slož­ ky, které zahrnují situaci a zúčastněnou emoci, skláda­ jí bez napětí (Heider). Příklady:

rovnováha

nerovnováha

Za předpokladu vzájemně pozitivních emočních vztahů mezi partnery interakce vzniká tendence ke strukturální rovnováze, tj. k souladu ve významných postojích k těmže objektům. Jestliže má P podobné postoje jako S, shledává ho S sympatickým; analogic­ ky vzniká antipatie mezi S a P, když jsou si v zásad­ ních názorech nepodobní. S nevnímá P jen jako soci­ ální a fyzickou bytost, nýbrž také to, že P má určité přesvědčení o X, tedy souvislost P-X. Rovnováha mů­ že být restaurována tak, že dojde ke změně mínění a věc X je viděna v jiném světle. Jestliže P prospívá S (pomáhá mu, podporuje ho atd.), pak má vyvážení

stavu za následek, že S miluje P, resp. shledává ho sympatickým, a směřuje tedy k tomu prospívat, P. Hei­ der to nazývá „afektivní logikou“ a soudí, že gestaltistické zákony platí i v oblasti sociálních interakcí. Je­ dinci připisujeme určitou jednotu, avšak homogenita tohoto druhu vyplývá z gestaltistických zákonů vní­ mání a princip homogenity platí i pro emoce, které v nás vyvolávají druhé osoby: např. obdiv a láska ná­ leží k sobě, zatímco láska a malá úcta vůči téže osobě vytvářejí jakousi nerovnováhu. Také v sociálních interakcích se uplatňuje vztahový rámec ega jako nejvýraznější aspekt interakce; proje­ vuje se zvyšováním hodnoty ega (evalvace) a snižová­ ním hodnoty ega (devalvace). H. H. Jennings (1950) prokázal, že oblíbenost je funkcí uspokojování druhé­ ho. Největší uspokojení zakouší jedinec z evalvace svého ega tak říkajíc vlastním přičiněním a ovšem ta­ ké tehdy, jestliže jeho ego evalvuje druhá osoba tím, že mu projevuje úctu, obdiv, něco mu umožňuje, vy­ chází mu vstříc, chválí ho, věnuje mu čas, poskytuje mu pomoc, akceptuje ho atd. Naopak nejtíže nese je­ dinec devalvaci svého ega, která může mít zdroj v re­ flexi svého vlastního jednání (pocity studu, viny) a v chování druhých vůči němu - když je od druhých lidí zlehčována jeho práce, když je mu vyslovována nedůvěra, když je zesměšňován, podceňován, ostou­ zen, zahanbován, když je mu odmítána pomoc a důvě­ ra, když se k němu druzí chovají přezíravě a neuctivě apod. Proto jsou evalvace a devalvace ega nejdůleži­ tějšími aspekty sociálních interakcí. S tím souvisejí podmínky vzájemné atraktivity v sociálních inte­ rakcích, tj. vzájemné přitažlivosti a sympatie. Z. Npcki (1975) formuloval k problému tuto základní tezi: „Atraktivita osoby A pro osobu B je výsledkem od­ měn a trestů, které osoba B získala (nebo očekává, že získá) v interakci s osobou A.“ Atraktivita určité oso­ by pro sociální interakci je tedy funkcí odměn, které je schopna v interakci poskytnout. Obecně to platí pro všechny druhy atraktivity, počínaje atraktivitou sexu­ ální (sexuálně atraktivní jsou ti jedinci, kteří svým zje­ vem i svým chováním slibují intenzivní sexuální záži­ tek) a atraktivitou duchovní konče. Existuje ovšem široké spektrum odměn, které si jedinci v interakci mohou poskytovat, od tělesného půvabu, osobní zají­ mavosti a příjemných způsobů chování až po způsobi­ lost poskytovat pomoc, podporu, naslouchat, přispívat 329

Sociální interakce k řešení problémů a duchovnímu obohacení atd. Právě proto, že se jeden člověk stává pro jiného člo­ věka zdrojem odměn, a ten opět pro onoho, ustavuje se mezi nimi sociální kontakt a interakce. Je to tedy feno­ mén vzájemné výměny hodnot. A naopak, pokud cho­ vání jednoho je zdrojem trestání druhého, může se me­ zi oběma vytvořit bludný kruh vzájemného trestání, jestliže jsou, jako např. manželé, nuceni žít pospolu. Základní pohnutkou činnosti jedince je snaha získat odměnu a vyhnout se trestu; pokud se trestu nemůže vyhnout, má tendenci reagovat na trestání trestáním toho, kdo jej trestá. Základní teze o významu odměn v sociálních interakcích je doložena empiricky (Th. Newcomb, 1956, L. Festinger, 1957, J. W. Thibaut a H. H. Kelley, 1959, G. C. Homans, 1961, J. Dollard a N. R. Miller, 1950, a další). Problémem nyní je, jaké způsoby chování reprezentují v sociální interakci odměnu a jaké trest: „Odměna je prostě pouze ten sti­ mulus, který osoba posuzuje jako žádoucí a o nějž usi­ luje jako o cíl, přičemž jí slouží k uspokojení fyzio­ logických, psychologických a naučených potřeb“ (A. Lott, B. Lott, 1970). Atraktivita osoby A pro oso­ bu B je tedy funkcí odměn, které osoba B získává od osoby A v průběhu interakce s ní, a naopak averze osoby C vůči osobě D je funkcí trestů, které osoba D uděluje v interakci s osobou C této osobě. Výzkumy byly sledovány vztahy mezi vzájemnou atraktivitou a shodou postojů, zájmů a povahových rysů a zjistilo se, že čím větší je shoda postojů, tím větší je vzájem­ ná atraktivita partnerů interakce (D. Byme, 1961, a další). Na začátku interakce hraje významnou roli i fyzický vzhled partnera (H. Sigall a E. Aronson, 1969), trváním interakce se váha tohoto faktoru zmen­ šuje, ale nikdy neztrácí zcela význam (Th. Newcomb, 1950). Čím jsou vzájemné pozitivní kontakty častější, tím větší je pravděpodobnost, že vznikne vzájemná atraktivita, přičemž ta vede zase k narůstání četnosti kontaktů (Th. Newcomb, 1950). R. F. Winch (1955) vyslovil tezi o vzájemné atraktivitě osob s komple­ mentárními potřebami, což je evidentní i z běžných zkušeností, ale platí to jen pro některé druhy potřeb: vzájemně odměňující je např. dominance - submise. H. Sigall a E. Aronson (1969) sestavili škálu atraktiv­ nosti, kde se jako ukazatel atraktivity objevuje i polož­ ka zkoumající míru úsilí, kterou je jedinec ochoten vy­ naložit na kontakt s určitou osobou (bydlící např. ve

330

vzdálenějším místě). Z. N^cki (1975) zkoumal řadu faktorů atraktivity, zejména z hlediska rozdílů mezi muži a ženami. Zjistil např., že pro ženy jsou nejatrak­ tivnější muži s vlastnostmi signalizujícími oporu, po­ moc a vřelé přijímání; atraktivita žen pro muže je komplikovaná, protože muži od svých partnerek vyža­ dují antagonistické vlastnosti (např. určité rysy extraverze a současně introverze a jiné vlastnosti, jejichž současný výskyt je nepravděpodobný). Existují různé motivy sociálních interakcí, tj. psychologické důvody, které lidi vedou k tomu, aby vstupovali do různých interakcí. Potřeba sexuálního styku vede muže a ženy k tomu, aby navazovali kon­ takty a rozvíjeli erotické interakce, práce v organiza­ cích výrobního i jiného druhu vede k interakcím mezi spoluzaměstnanci, mezi nadřízenými a podřízenými, život v rodině k interakcím mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci atd. M. Argyle (1967) uvádí tyto hlavní motivy interpersonálního chování: 1. Nesociální po­ pudy, jako je např. potřeba jídla apod. 2. Závislost, hledání pomoci, uznání, ochrany a vedení od lidí s po­ zicí síly a moci. 3. Afiliace, potřeba fyzické blízkosti druhé osoby, potřeba být milován, pojímán atd. 4. Do­ minance, potřeba vést jiné, určovat úkoly, řídit, být uctíván skupinou a mít vedoucí postavení. 5. Sexus, potřeba mít tělesný styk a intimní vztahy s osobami druhého pohlaví. 6. Agrese - útočit na jiné fyzicky i verbálně, poškozovat je a omezovat. 7. Sebeocenění („self esteem“) a ego-identita - získávat od druhých potvrzení vlastní vysoké hodnoty a zakoušet kongruenci jejich chování s obrazem, který si jedinec vytvo­ řil o sobě šatném. Motivy sociálního chování mají svou fylogenetickou i ontogenetickou historii, mohou v nich být přítomny archaické stádní tendence a rezi­ dua ze života v tlupách. Spolehlivě je známo, že lidé ve stavu úzkosti vyhledávají přítomnost jiných (H. Schachter, 1959) a že se již u dítěte útlého věku objevuje sociální závislost jako potřeba sociálního kontaktu s matkou, která se později rozšiřuje i na ji­ né blízké osoby a která se projevuje tím, že děti vyža­ dují přítomnost matky, vyžadují pozornost rodičů, je­ jich blízkost, tělesný kontakt s nimi. Později se však vyvíjí konflikt dependence a asertivity, snaha osvo­ bodit se od závislosti a prosazovat se, nebýt omezován a nemuset se podřizovat nepříjemným povinnostem, snaha, která však nebývá vždy převedena v odpovída­

jí ( b v z r h r s X

1 F t t s s j I j i r 1

< i t

1

i i
je aaiž tj>y 10 n­ aszi ni, jzi mí jo­ ist, x>*sti )obýt us, imi :ky ční ých -ruvo­ lají 1OU ezilidé ých ěku lího a jiyža, jevšak svojván tem, vída­

jící jednání. Později se také uplatňuje motiv výkonu (D. C. McClelland, 1953, a další) jako neukojitelná touha po dosažení úspěchu („jít nahoru“), snaha před­ vést výkon v nejširším slova smyslu a pocítit úspěch z dosaženého výkonu; znamená také potřebu dosáh­ nout uznání a obdivu u druhých a mít i ve vědomí dru­ hých vysokou sociální hodnotu, která je však v jedná­ ní orientovaném na výkon u některých lidí tlumena strachem z neúspěchu. Sociální percepce je důležitou úvodní složkou vlastní sociální interakce, je to vzájemné vytváření „obrazu toho druhého“, vzájemná laicky psychologic­ ká interpretace. V termínech sociální motivace se od­ povídá na otázku, proč lidé vstupují do sociálních in­ terakcí, v termínech sociálních technik se odpovídá na to, jak se vůči sobě chovají, přičemž toto „jak“ je pod­ statně určováno tím, jak se vzájemně vnímají: člověk se vůči druhému člověku chová v podstatě podle toho, jaký obraz si o něm učinil, což je právě funkcí sociál­ ní percepce. Reakce „toho druhého“ na chování sub­ jektu, vyplývající z obrazu, který si subjekt o partneru interakce vytvořil, pak tento obraz -as ním i chová­ ní, které z něho vyplývá - upevňují nebo korigují. Odhadne-li např. muž určitou ženu jako lehce přístupnou a chová se k ní podle toho, může být toto chování ak­ ceptováno, nebo jen zčásti, anebo zcela odmítnuto. V tomto smyslu je sociální percepce klíčovým aspek­ tem každé sociální interakce, jak naznačuje uvedené schéma:

chází z apriorní kategorizace založené na zobecnění dosavadních sociálních zkušeností, přičemž toto zobecnění vychází jak z fyzických, tak i ze sémantic­ kých znaků partnerů interakce. Obraz „toho druhého“ proto bývá často velmi subjektivistický a plný omylů, které vycházejí z různých efektů sociální percepce, ja­ ko je např. efekt prvního dojmu či tzv. „haló efekt“, a zejména pak z nesprávné generalizace, kdy se z jedi­ ného projevu usuzuje na trvalou vlastnost, a z „laické logiky“, kdy se z přítomnosti jedné vlastnosti neprá­ vem usuzuje i na přítomnost jiné vlastnosti (např. ze sympatického vystupování na důvěryhodnost, z inteli­ gence na slušnost či mravnost apod.). Se sociální percepcí se spojuje atribuce vycházející obvykle z první­ ho dojmu, tj. připisování určitých vlastností druhé osobě podle určitých schémat (např. podle její fyzio­ gnomie, sociálního statusu apod.). Důležitým aspek­ tem je také srovnávání sociálních statusů subjektem interakce (stojí-li „druhý“ na společenském žebříčku výše nebo níže) a atribuce sociální moci (zda druhý může či nemůže udílet subjektu odměny a tresty). Podle E. E Muellera a A. Thomase (1974) se v sociál­ ní percepci uplatňuje určitá organizace vnímání: 1. Vnímání se organizuje kolem vnějšího zjevu a po­ vrchových kritérií. 2. Je určena centrální vlastnost a její bezprostřední implikace jsou brány jako dané. 3. Osoba je zobrazena jako vzorec k sobě se hodících vlastností. 4. Osoba je vnímána jako komplexní struk­ tura, která zahrnuje také inkongruentní (neslučitelné)

zpětná vazba Sociální percepce

Sociální percepce vychází z kategorizace osob, která jde za hranice pouhého vnímání: subjekt sociál­ ní percepce na základě toho, co na svém partneru vní­ má (jeho vzezření a chování), „jde“ za vnímané a činí si určité představy o jeho úmyslech, povaze atd. V tomto smyslu tzv. obraz toho druhého zahrnuje i nevnímatelné charakteristiky partnera, jako jsou např. výše naznačené úmysly, a je to v podstatě laický psychologický, resp. psychodiagnostický obraz. Vy­

znaky a protiklady. Přitom se podle uvedených autorů objevují rozdíly mezi vnímáním člověka a fyzického objektu, z nichž největší je ten, že lidi prožíváme ja­ ko svérázná centra jednání, jejichž jednání plyne z in­ tencí, které jim přisuzujeme; dále je to metaforická ge­ neralizace (např. plné rty poukazují na smyslnost - rty slouží k líbání, tedy plné rty = plný erotický život). Dále se zde uplatňují stereotypy (kategorizace podle vnějších znaků určitých minorit, např. „cikán“, s nimiž 331

Sociální interakce jsou spojovány určité hodnotící standardy, často ira­ cionální, např. „krade“, „je proradný“ atd.). Uplatňo­ vání sociální percepce v užívání sociálních technik pak lze chápat jako testování hypotéz o druhém člově­ ku, které jsou jeho reakcemi plně nebo jen zčásti potvrzovány, či vyvraceny. Za základní klíče sociální percepce se považují výraz (zejména mimický), vze­ zření (např. i způsob oblékání), obsah řeči a její forma (co člověk říká a jak), status (socioekonomické posta­ vení), případně příslušnost k etnické skupině a ovšem chování. Hlavní dimenze obrazu druhého jsou ná­ sledující: 1. sociálně dobrý - sociálně špatný, 2. inteli­ gentní - neinteligentní, 3. silný - slabý, 4. aktivní - pa­ sivní, 5. vřelý - chladný. Za základní akcent obrazu pak lze pokládat sympatii, antipatii a lhostejnost. Zá­ kladním znakem sociální percepce je tzv. alterace identity - týž povahový rys, resp. týž projev chování, je různými lidmi různě interpretován; např. plačící muž může být ženou A pokládán za citlivého, ženou B za změkčilého. Někdy je tento jev nazýván metaidentitou (tj. identitou subjektu pro druhého člově­ ka). Dále se objevuje tzv. metaperspektiva, obraz, který si druhý člověk vytváří o mně: „Mám tě rád, ne­ vím sice, zda ty mne máš rád, ale vím, že ty víš, že tě mám rád, a nevím, zda ty víš, že já nevím, zda ty mne máš rád.“ V sociální percepci se vždy uskutečňuje srovnávání s podobnou osobou, které je východis­ kem již zmíněné generalizace a na ní založené katego­ rizace; hraje tu roli nejen podobnost fyzická, ale i po­ dobnost chování. Konečně se v sociální percepci uplatňují některé obecnější tendence ve vnímání osob: 1. Projekce vlastních pocitů a motivací, zejmé­ na těch, které jsou dezaprobovány, např. lakota, slídilství, závist atd.; takové vlastnosti jsou připisovány jiným, což slouží obraně ega. 2. Emocionální zaujetí a jeho deformující vliv, a to v obou směrech: milova­ né osoby v pozitivních vlastnostech nadhodnocujeme a v negativních podhodnocujeme, nemilované naopak. 3. Generalizace obrazu sebe sama: pozitivně vnímáme zejména ty osoby, o nichž se domníváme, že se nám nějak podobají psychicky (generalizace sebelásky). Sociální komunikace (—> Komunikace). V so­ ciálních interakcích „nelze nekomunikovat“ (E. F. Mueller a A. Thomas, 1974), tj. něco nesdělovat: ko­ munikace je sdělování určitých informací, a to nejen prostřednictvím mluvené řeči (jazyka), ale také pro­

332

střednictvím „řeči těla“ (nevědomých výrazových po­ hybů prozrazujících určité intence a tendence) a cho­ vání vůbec. Motivace subjektu pro komunikaci je ori­ entovaná buď na sebe sama (např. dotaz na informaci), nebo na druhého, jeho potřeby atd. Sociální význam komunikování je zásadní, umožňuje vzájemné poro­ zumění, kontakt na dálku (dopisy, telefonáty), přenos zkušeností z generace na generaci (literatura). Komu­ nikace však může být též zdrojem obtěžování a fru­ strace. Důležitá je zejména verbální forma komuni­ kace (mluvený a psaný jazyk), uskutečňující se na základě verbálního konsensu (s týmiž slovy spojují různí lidé tytéž významy), který je ovšem jen relativ­ ní. Slovní sdělení jsou doprovázena metakomunikativními činiteli (tón, kterým je něco sdělováno, situač­ ní kontext, doprovodný výraz - např. ironický výrok s úšklebkem) (—> Řeč). Rozlišuje se denotativní a konotativní význam; první znamená to, co slovo objek­ tivně označuje, druhý vše, co se s užitým slovem aso­ ciuje, tedy i jeho subjektivní význam. Sdělovaná informace má tedy designát (předmět), denotativní vý­ znam a konotativní význam. Sdělování jsou obvykle redundantní (nadbytečné, opakující se informace) a vyznačují se určitou symetrií nebo asymetrií (to je případ člověka, který více mluví a méně naslou­ chá), jakož i určitým emotivním akcentem, vyjádře­ ným např. tónem hlasu. Tak může vznikat určitý sé­ mantický a výrazový kontrast, který však sdělovaný obsah spíše zdůrazňuje, jako např. ironicky vyslovená prosba: „Byl byste tak laskav a vykašlal se na to?“ Tzv. nonverbální komunikace užívá jako prostředky sdělování různé způsoby chování, např. gesta, mimický výraz atd. Mezi její formy patří také pohledy, které mají význam zpětné vazby (komunikátor si jimi ověřuje účinek svého sdělení na komunikanta), ale ta­ ké výzvy nebo odmítnutí kontaktu, podtržení určitého sdělení („dělání očí“ apod.). Pohled může vyjadřovat oddanost, nenávist, odevzdanost, lítost, pohrdání, zá­ jem atd. V Itálii a jinde se věří v tzv. zlý pohled, který může uhranout, přinést neštěstí. Různé pohledy mo­ hou vyjadřovat různé sociální postoje: - rychlý pohled se sklopením očí důvěru, - pohled s pomalým klopením očí stud nebo rozpaky, - odvrácený pohled (komunikace z boku) odmítání, - upřený pohled s přimhouřenýma očima hrozbu či nenávist.

Sociální interakce

n H >S ll­

ita jí va­ č>k

o­ k­ otiá ýde :e) je rařeséný sná )?“

niimi taiho vat zá:erý no-

Funkcí komunikace je sdělování; u komunikátora (sdělujícího) má funkci výrazovou (vyjadřuje nějaký jeho stav), u komunikanta (osoby, jíž je něco sdělová­ no) má funkci apelu (výzvy k něčemu) nebo informa­ ci čistě kognitivní, non-imperativní povahy. Otázka má často povahu výzvy, výzva může mít formu akcentovaného oznámení. Verbální a nonverbální for­ my komunikace se často doplňují. V sociálních interakcích používají lidé různé soci­ ální techniky, tj. různé způsoby chování, jimiž by kontrolovali smýšlení a jednání druhých osob tak, aby dosáhli určitých záměrů. Tyto techniky souvisejí s tzv. sociálními kompetencemi či způsobilostmi účinného sociálního chování, ale nejsou s nimi totožné, neboť jsou to v podstatě jako návyky fixované taktiky půso­ bení na druhé. V technice je vždy obsažen úmysl ně­ čeho dosáhnout, ve způsobilosti může být obsažena jen větší či menší vhodnost daného jednání v dané so­ ciální situaci. Základní postulát všech úspěšných tech­ nik v sociální interakci formuloval již D. Camegie (1938): „Vždy dbejte, aby se druhý cítil důležitým... Vzbudíte v druhém pocit, že je důležitou osobou.“ Lze tak podle autora předejít mnoha konfliktům a trestům. S tím souvisejí i druhé dva postuláty úspěchu v inter­ akci: „Budte moudřejší než jiní, ale neříkejte jim to a nedávejte jim to najevo.“ Jednou z nejosvědče­ nějších sociálních technik je tzv. ingraciace (zavděčování se), založená na lichocení (E. Jones, 1964); kdo lichotí druhému, zavděčuje se mu, tím získává jeho oblibu, a může tak lecčeho dosáhnout. Nesmí však být odhalen jako ingraciátor (lichometník). Ingraciace je založena na velmi působivé taktice: dokazovat druhé­ mu, jak je báječný; obdivu a projevů uznání se člověk nikdy nenasytí. Zavděčit se můžeme druhému člověku i nějakou pomocí, ingraciace je však určitým druhem podvádění, které je zcela účelové. Objevuje se tu ná­ sledující sekvence událostí: ingraciace —►- atraktivita ——► tendence ke styku ingraciátora s atraktivní osobou

narůstání sympatií k atraktivní osobě

iky, ií, a či

ochota atraktivní osobu nějak odměnit

Ingraciace se dosahuje následujícími způsoby: 1. Konformismem (manifestuje se shoda s míněním objektu ingraciace; když však tento objekt zaujímá vyšší status, hrozí nebezpečí odhalení, a proto nevěro­ hodně působí rychlý a bezvýhradný souhlas, vhodné jsou projevy nesouhlasu v bezvýznamných věcech). 2. Zvyšováním hodnoty objektu ingraciace, kterému se komunikuje výrazný obdiv („vaše vystoupení bylo fantastické“) současně se vzbuzováním dojmu, jako by tento obdiv sdíleli všichni. Zvláštním případem jsou ingraciátoři, kteří z vad své oběti dovedou učinit přednosti. Vliv se zesiluje, když se podtrhují ty vlast­ nosti partnera, na něž sám aspiruje, ale o nichž součas­ ně pochybuje, že je má (např. že vypadá stále mladist­ vě), případně užitím srovnání s vysoce postavenou osobou. 3. Tzv. autodepreciací, sebesnižováním ve vztahu k objektu ingraciace (např. „chtěl bych být tak statečný jako vy, já jsem slaboch“). Zvláštní formou sociální techniky je autoprezentace, tj. vlastně jakási forma autoreklamy, vyzdvihování určitých předností („já bych nedokázal nikoho podrazit“ apod.). B. Wojciszke (1986) soudí, že autoprezentace je jednou z „nejčastěji aktivizovaných mentálních struktur“ a E. Goffman (1956) věnoval tomuto fenoménu zvláštní monografii a vytvořil jeho teorii. Jejím výcho­ diskem je postulát, že v každodenním životě se lidé chovají jako herci na jevišti a že sociální život vůbec je velké divadlo, v němž se uplatňují „dramaturgická pravidla“, tj. určité principy inscenace. Jedinec se sna­ ží kontrolovat chování těch lidí, kteří mají pro něj vý­ znam; děje se to snahou „definovat situaci“, do níž s nimi vstupuje. Jedinec usiluje o více či méně vědo­ mou prezentaci tak, aby vyvolal určitý dojem, a toto úsilí se časem fixuje v životní styl, v určitý druh sebestylizace. Uskutečňuje se to ve dvou rovinách: v podnětech, které podává („gives“), a v podnětech, které vyvolává („gives off“). První se týká komunika­ ce v tradičním smyslu, tj. sdělování určitých informa­ cí, v druhé jde o činnosti, které zdánlivě neslouží emi­ si informací. V prvním případě jde o falzifikaci, v druhém o simulaci, o „kvaziteatrální činnosti“, které mají v sociálním okolí vyvolat určitý obraz aktéra (např. mimický výraz a chování, které má vyvolat do­ jem hlubokého myslitele). Za určitých okolností může však takový „herec“ tak říkajíc „ztratit glanc“ (např. v afektu) a pak ukázat svou pravou tvář. Když se jedi­

333

Sociální interakce nec ocitne v ego-angažované sociální situaci, snaží se jedince jako herce, tedy herecký výstup). Součástmi ji definovat tak, aby u druhých vyvolala určitý dojem: tohoto hereckého výstupu jsou různé dekorace (např. „Někdy se jedinec chová způsobem hluboce vypočíta­ luxusní nebo exotické předměty), insignie (symboly vým, chovaje se určitým způsobem jen proto, aby na statusu, jako např. bílý plášť, zlaté plnicí pero) atd. Fa­ jiné učinil určitý dojem, který nejjistěji vyvolá tako­ sáda se institucionalizuje jako „soubor abstraktních vou reakci, jakou by chtěl získat. Někdy jedinec kal­ stereotypních očekávání“, získává smysl a stává se tr­ kuluje, jak je povinen jednat, nejsa si toho plně vě­ valou „kolektivní představou“. Řada psychologů pojí­ dom. Někdy se jedinec chová určitým způsobem má sociální interakce jako druhy her modelujících cíleně a vědomě, ale hlavně proto, že mu to ukládá tra­ určité sociální konflikty (teorie her jako model proce­ dice skupiny, společenská pozice, a nikoli proto, že sů rozhodování), nebo jako druhy her ve specifických chce vyvolat určitý typ reakce (jiný než jen obecnou situacích, např. tzv. sexuální hry jako „mnohé formy akceptaci nebo pochvalu) u těch, kteří podlehli dojmu, předstírané lásky“ apod. (E. Berne, 1970). Řadu pod­ který vytvořil...“ (Goffman). Různí účastníci téže si­ statných podobností mezi sociálními interakcemi tuace se ovšem mohou pokusit definovat či projekto­ a hrami v nejširším smyslu shledávají také M. Argyle vat ji svým způsobem, tedy také neshodně, přičemž a M. Hendersonová (1985): hry mají svá pravidla může vzniknout „interakční modus vivendi“ mezi oso­ stejně jako sociální interakce, a stejně tak mají své bami v dané situaci, tj. jakési respektování těchto pro­ strategie. Sociální kompetence. V interpersonálních inter­ jekcí, pokud nevyvolávají napětí a neohrožují jejich zájmy (to je případ chování lidí při party, kde se vzá­ akcích se uplatňuje sociální obratnost („sociál skill“jemně akceptují různé osobní exhibice). Goffman M. Argyle, 1968), tj. způsobilost vést a rozvíjet urči­ (1959) uvádí, že „společnost je organizována takovým tou smysluplnou interakci, která je analogická moto­ způsobem, že jedinec mající určité společenské znaky rickým dovednostem při nějaké pracovní nebo spor­ má morální právo očekávat, že jej druzí budou odpo­ tovní činnosti. Účastník interakce sleduje nějaký vídajícím způsobem hodnotit a pojímat..., jedinec, kte­ konkrétní cíl, např. získat informace, vést rozhovor, rý implicite nebo explicite signalizuje vlastnictví něja­ získat partnera, koordinovat práci, pobavit někoho kých společenských znaků, je povinen být skutečně apod. Stejně jako při pohybové činnosti také zde jde tím, za koho se vydává“, neboť vyvíjí na jiné morální o rychlou a přiměřenou reakci, o rychlé vyhodnocení tlak a „partneři interakce potvrzují, že je jedinec uvě­ zpětných vazeb, o správné rozhodnutí, o správný vý­ domil, kým je a jak jsou povinni se k tomuto ,je‘ po­ běr vhodné sociální techniky, resp. strategie postupu stavit“. Druzí pak reagují tím, co nazýváme společen­ atd. Sociální psychologové vypracovali řadu pravidel ský takt. Pojem interakce lze podle Goffmana nahradit pro správné vedení interakcí nejrůznějšího druhu. pojmem setkání („encounter“). Taková setkání mají Např. když něco vyžadujeme, je nutné použít „psy­ povahu určitých her či rituálů a Goffman cituje R. Ez- chický olej“ - různé zdvořilostní fráze, které partnera ru-Parka (1950), který napsal: „Každý vždy a všude, interakce vyladújí pro spolupráci; jiná pravidla se tý­ více či méně vědomě, hraje nějakou roli... právě kají problému, jak udržet komunikaci, jak vyvolat v těch rolích se navzájem poznáváme a poznáváme a udržovat zájem, jak vytvořit s druhou osobou těsný i sami sebe.“ Proto, pokračuje Ezra-Park, „maska je vztah atd. Obecně se osvědčuje vřelý, přátelský způ­ naším nejpravdivějším já, tím já, kterým toužíme být“, sob jednání s druhým člověkem, doprovázený úsměvy role se stává naší druhou přirozeností a integrální čás­ a ve vhodných chvílích pohledem do očí, jednání tí naší osobnosti. To, jak se subjekt v každodenním ži­ s druhým jako s rovnocenným a odstraňování sociál­ votě prezentuje, je jeho fasáda, „je to ta část činnosti ních bariér, ustavení jednoduchého a klidného vzorce jedince, která nezměněně funguje po celou dobu jeho interakce, nalézání společných zkušeností a zájmů, trvání, dodávajíc pozorovatelům definici situace“; projevování sympatie k partnerovi, naslouchání mu. jsou to „standardní prostředky výrazu, který jedinec Sociální obratnost je způsobilost kontrolovat danou záměrně nebo tnimovolně používá v průběhu své čin­ sociální interakci. Již L. L. Thurstone (1928) použil nosti“ („performance“ - Goffman tím rozumí činnost v tomto smyslu pojem sociální inteligence pro ozna334

1

i < i 1
jíích ceich my od;mi yle dla své

ter11“rči3tox>raký vor, oho jde cení výupu idei uhu. psynera i týrolat ěsný způaěvy Inání ►ciáltorce ijmů, mu. anou oužil ozna­

čení způsobilosti řešit účelně různé sociální problémy. E. L. Thorndike (1920, 1928) poukázal na to, že soci­ ální inteligence je specifickým jevem, relativně nezá­ vislým na obecné inteligenci: obecně vysoce inteli­ gentní lidé nemusí mít vysokou sociální inteligenci. Jde v ní totiž o specifické způsobilosti a existují různé druhy specifické sociální inteligence (např. učitele, prodavače, manažera atd.). Sociální inteligence má dvě na sobě poměrně nezávislé složky: percepční (způsobilost poznávat druhého člověka a zvolit vhod­ ný způsob chování vůči němu, respektující poznané zvláštnosti) a akční, behaviorální (vlastní způsob soci­ álního chování realizujícího určitou intenci subjektu). Mnozí lidé vědí, co by měli v určité situaci učinit, aby v interakci nedošlo k poruše, aby získali to, co chtějí získat, aby vyvolali určité změny v chování partnera atd., ale nejsou vždy s to jednat podle toho pro přítom­ nost určitých osobních bariér (např. masivní introverti nejsou vždy schopni jednat uvolněně a dostatečně ote­ vřeně). Jindy nejsou lidé s to vyvinout dost trpělivosti a udržovat rovnováhu mezi vlastní a cizí sociální tech­ nikou atd. Argyle podal následující model sociální obratnosti:

a psychoterapeuti, učitelé s dobrým pedagogickým taktem, vynikající tzv. společníci, kteří jsou v rozpa­ cích ve styku s malými dětmi atd. Existuje patrně více druhů sociální inteligence a byly zjištěny i značné roz­ díly v sociálních vztazích mužů a žen: ženy jsou ví­ ce afiliativní a závislejší, muži více dominantní a ag­ resivní (to je však zpochybňováno), ženy podléhají více sociálnímu tlaku než muži, ale jejich sociální percepce jsou v průměru lepší (dovedou lépe odhadovat druhé lidi než muži). Důležitým aspektem sociální interakce je tělesný kontakt a fyzická distance. V různých kulturách existují různé formy aprobovaného tělesného kontaktu vyjadřující přátelství, úctu atd. (podávání a líbání ruky, objímání, hlazení, poplácává­ ní po ramenou; podání ruky se ale někde pokládá za projev neslušnosti). Existuje „tělo pro matku“, „tělo pro přítele stejného pohlaví“, „tělo pro erotického partnera“, tj. různé aprobované zóny tělesného doty­ ku; v neerotických vztazích jsou těmito místy dotyku paže, ramena a hlava, v erotických vztazích jsou to in­ timní části těla, jejichž stimulace vyvolává sexuální vzrušení, tzv. erotogenni zóny (u žen např. prsy, vnitř­ ní strana stehen, hýždě a další). Zaujetí fyzické blíz­

zpětná vazba Z Model sociální obratnosti

Ke specifickým sociálním způsobilostem patří např. motivování partnera interakce k určité činnosti, reduk­ ce jeho úzkosti a defenzivnosti, ale patří sem např. i schopnost prodavače upoutat zájem zákazníka o zbo­ ží, „umění prodávat“, povzbuzovat, překonávat rozpa­ ky druhého i své vlastní, dostat se z „prekémí“ situa­ ce, navázat a rozvinout kontakt atd. Příležitostně se sociální způsobilosti nazývají také sociální kompeten­ ce, ale tento pojem obvykle zahrnuje určité profesio­ nální způsobilosti. Zda existuje obecný faktor sociální kompetence, není spolehlivě známo (Argyle); jsou li­ dé, kteří dovedou vést vtipný rozhovor, ale neumějí vést pracovní poradu, a naopak, jsou dobří prodavači

kosti k partnerovi interakce poukazuje na určitý stu­ peň důvěrnosti, avšak jen ve spojení s pohledem (proto se lidé namačkaní na sebe ve výtahu nebo v metru na sebe nedívají). Každý člověk má tzv. osob­ ní bariéru, jejíž náhlé prolomení, např. těsným při­ sednutím si nebo nakloněním se, působí rušivě a vyvo­ lává nejistotu a neklid postižené osoby. Fyzická vzdálenost od 60 do 90 cm od těla je tzv. osobní dis­ tance, od 20 do 60 cm je to intimní distance. M. Argy­ le (1968) rozeznává obecné styly sociálního chování, tj. určité vzorce sociálních behaviorálních strategií, které mají pohybové, řečové a výrazové komponenty. Za strategie chování pokládá Argyle „sociální techni­

335

Sociální interakce

ky, které se užívají při speciálních příležitostech nebo při sledování zvláštních odpovědí druhých osob“, a zdůrazňuje jejich značnou závislost na zpětné vazbě. Mohou být více či méně uvědomělé. Např. obchodník podle chování zákazníka nabízí nejprve dražší a po­ tom teprve levnější zboží; určitý typ žen svádějí „donchuáni“ určitým způsobem apod. Výchozím čini­ telem je tu vždy sociální percepce, tj. kategorizace partnera interakce na základě zkušeností s podobnou kategorií lidí. Argyle rozlišuje tři základní styly soci­ álního chování - afiliativní, dominantní a závislý - a podává jejich kombinace: dominance

udílení rad zařazování nařizováni vedení iniciativa

analyzování kritika neschvalování odsuzováni rezistence

nízká afiliance

vysoká afiliance

podrobení se projevy souhlasu podporování spolupráce zavazování se

vyhýbání se uznávání vzdávání se ustupování odvolávání se

závislost Styly sociálního chování

Jednotlivé styly sociálního chování lze stručně cha­ rakterizovat takto: - Dominantní styl: jedinec se snaží ovládnout situaci a prosadit se, což je kombinováno s vyšší či nižší úrovní afiliance (laskavostí nebo hrozbou); dominant­ ní jedinec nařizuje, přerušuje ostatní v řeči, svůj mluvní projev může vést v důvěrném tónu, hlasitě, rychle a přesvědčivě, má pozorný výraz ve tváři, ale neusmívá se, kontroluje a určuje předmět konverzace, dává najevo převahu. - Afiliantní styl: vysoká úroveň se vyznačuje vřelostí, projevy přátelství, laskavým tónem hlasu, úsměvem, nabízením pomoci, ustavením fyzické blízkosti, konverzací o osobních tématech; nižší úroveň se vy­ značuje výše uvedenými projevy vystupujícími ve slabší míře a s menší osobitostí a přesvědčivostí, což může vyznívat formálně a cize. 336

- Závislý (dependenční styl): vyznačuje se projevy podřízenosti, souhlasu, obdivu, úslužností, uctivostí, žádostí o pomoc a radu, pokorou, neustálým přitaká­ váním („ano, ano, ano...“). - Kromě toho lze rozlišit ještě agresivní styl (útočnost, kritizování, výtky, užívání hrozeb, podrážděnost, nevraživost, vztahovačnost, výbuchy nelibosti, ironi­ zování, nevěcné výtky, demonstrace síly, odmítání). Podle své laické „teorie osobnosti“ osoba, s níž jedi­ nec vstupuje do interakce, může vůči různým partne­ rům používat různé styly chování, některé však mohou být nepřiměřeně generalizovány. Kooperace a kompetice (konflikt). Jednou ze základních dimenzí sociální interakce je kooperace kompetice; mezi oběma těmito póly je apatie; extrém­ ním případem kompetice je konflikt, mírným stupněm je soutěživost, takzvaně zdravá. Kooperativní vztahy se uskutečňují na základě společných cílů, projevují se vzájemnou podporou a předpokládají vzájemnou dů­ věru. Mohou existovat i bez vzájemné hlubší citové angažovanosti, např. jako kooperativní pracovní vzta­ hy - lidé mohou spolu kooperovat, aniž by se museli milovat, musí však věřit jeden druhému. Společný cíl znamená očekávání společné odměny a je spojen s vě­ domím, že odměňuje možné získat vzájemnou podpo­ rou a pomocí: oba usilují o totéž a oba získávají, mo­ hou se na sebe spolehnout. Kooperací se vyznačuje dobré manželství, milenecké vztahy založené na vzá­ jemné lásce, vztahy rodičů a dětí, ale i přátelské vzta­ hy a pracovní týmy. Naproti tomu kompetitivní vztah je poznamenán odlišnými zájmy, konkurencí nebo ale­ spoň soutěživostí, avšak bez zvláštní zášti. Je to v pod­ statě boj o něco, resp. zápas s používáním agrese, boj proti druhému (boj o něco nemusí vždy znamenat ag­ resivní boj proti druhému, v němž se usiluje o vlastní vítězství a porážku druhého a po němž poražený podá­ vá vítězi ruku, tj. svou povahou sportovní vítězství; může se chápat jako nepřátelství, touha po pokoření nebo zničení druhého - v tomto boji nejde o protivní­ ka, ale o nepřítele). V kompetitivních interakcích kon­ fliktního typu se proto používají takové strategie, jako je přelstění druhého, podvádění, využívání příležitostí k zasazení úderu, poškození, poranění, čeká se na chy­ bu druhého, jeho chyby jsou dramatizovány, objekt konfliktního vztahu je deformované vnímán (jeho dobré vlastnosti jsou zpochybňovány nebo podceňo­

Sociální interakce

vány, naopak špatné vlastnosti jsou nadsazovány, do­ chází k potyčkám, někdy i ke rvačkám, ke vzájemné­ mu osočování a devalvacím). Konflikty se vyznačují bludným kruhem vzájemného trestání, nenávistí a ne­ přátelstvím. „Vězňovo dilema“. Je to sociálními psychology vy­ tvořený příklad možnosti kooperativního rozhodo­ vání, které je výhodné pro oba partnery vztahu, pokud je založené na důvěře. Dvě osoby jsou podezřelé ze stejného deliktu a jsou odděleně vyšetřovány. Vyšetřu­ jící soudce každé z nich sdělí toto: Jestliže se jeden z vás k činu přizná a druhý ne, bude ten, kdo se přizná, osvobozen a druhý dostane zvlášť těžký trest. Přiznají-li se oba, dostanou oba trest střední výmě­ ry, a budou-li oba lhát, čeká je oba jen lehký trest. Možnosti dané oběma podezřelým (vězňům) lze vy­ jádřit následující maticí (čísla znamenají léta vězení):

Každý z vězňů má dvě alternativy chování - lhát, nebo se přiznat, přičemž lež má trestní alternativy -1 a -5, zatímco přiznání má alternativy 0 a -3 (tedy pří­ znivější bilanci). Zdá se tedy, že je lepší zvolit druhou alternativu s příznivější bilancí, bereme-li ohled jen na sebe. Ale co udělá druhý? Zapře-li čin a my se přizná­ me, dostane nejvyšší trest. Avšak může to být také na­ opak, jestliže my čin zapřeme a druhý se přizná. Zvolí-li A horší alternativu (lež), je to kooperativní chování; zřekne se nejvýhodnějšího zisku, aby umož­ nil lepší zisk i druhému. Tento lepší zisk pro oba však předpokládá, že budou oba uvažovat stejně, tj. budou brát ohled na druhého a mít k sobě vzájemnou důvěru (tedy že jeden druhého „nenechá ve štychu“). V pří­ kladu se objevuje jednak racionální egoistická alterna­ tiva (A se přizná a získá největší možnou výhodu), jednak kooperativní obětavá alternativa (A se nepři­ zná, zvolí alternativu horší, ale výhodnou pro oba). Kooperativní jednání je tedy založeno na několika předpokladech: 1. na oboustranné důvěře, 2. na připra­

venosti k oběti a riziku, 3. na rezignaci na egoistický zisk (maximální osobní prospěch). V praxi však lidé volí tuto kooperativní obětavou variantu jednání jen zřídkakdy. Prosociální jednání (altruismus). Jde o jednání ve prospěch druhé osoby, často spojené i s osobní obě­ tí; vystupuje bud jako součást kooperace, nebo tehdy, když lze za kooperaci očekávat vysokou odměnu a za nekooperaci trest (A. Rapoport a M. A. Chammah, 1965). Existují různá vysvětlení altruistického či prosociálního jednání, kdy lidé jednají ve prospěch druhé osoby anebo celé malé či velké skupiny (rodiny, náro­ da apod.). Experimenty prokázaly, že např. děti před­ školního věku jsou ochotny vzdát se něčeho atraktiv­ ního ve prospěch „chudých“ dětí, když pozorují, že to učinila modelová osoba; jde zde o učení na základě modelu či pozorování (J. Grusec, 1972). Také dospělí jsou ochotni pomoci, když viděli, že pomoc byla od­ měněna (D. Aderman a L. Berkowitz, 1970). Avšak velmi záleží na situaci; lidé vykazují altruismus, když to pro ně má významné pozitivní důsledky, např. když jejich prosociální jednání má vliv na jejich hodnocení pozorovatelem (L. Berkowitz a R. L. Daniels, 1963). Pohotovost k pomoci však klesá za přítomnosti dal­ ších osob, což se vysvětluje „dělením odpovědnosti“ (B. Latané a J. M. Darley, 1970); byly zjištěny drastic­ ké případy netečnosti vůči druhým lidem, kteří se na­ cházeli ve stavu nouze a ohrožení. Ačkoli byla prove­ dena řada výzkumů k problematice „pohotovosti k pomoci“, což je alternativní název pro prosociální jednání, nepřinesly zatím jejich výsledky jednotnější teorii. Poukazuje se na vliv určitých dimenzí osobnos­ ti (starostlivost, „mateřskost“, schopnost soucitu), ale to zase ponechává otevřenou otázku, co je to např. schopnost soucitu apod. J. P. Rushton, R. D. Chrisjohn a G. C. Fekken (1981) usuzují z určité konzistence prosociálního chování na „altruistickou osobnost“, avšak H. E. Lůck (1987) toto pojetí zpochybňuje a soudí, že klasickými teoriemi učení je pohotovost k pomocnému chování těžko vysvětlitelná. Rovněž pokus vysvětlit prosociální chování gestaltisticky po­ jatým motivačním konceptem „promotivní tenze“ (po­ moc vyžadující napětí), jak se o něj pokusil H. A. Homstein (1972), je diskutabilní. Novodobé dějiny lidstva jsou plny hrůzných přípa­ dů zvůle, násilí a krutostí (bolševismus, nacismus) 337

Sociální interakce

a sociální psychologové se pokusili zkoumat fenomén krutosti. Pověstné jsou v tomto smyslu experimenty s poslušností S. Milgrama (1963), který chtěl psycho­ logicky vysvětlit počínání těch, kteří se dopouštěli zvířeckých ukrutností a masových vražd a nebyli nepo­ chybně všichni sadisty. Zkoumal, jak se chovají osoby, na nichž se požaduje, aby způsobovaly bolest nezná­ mým lidem. Pokusné osoby měly možnost udělovat elektrické šoky v napětí od 15 do 415 voltů neznámým pokusným osobám s tím, že to přispívá k učení těchto osob, jak jim sdělil experimentátor, který jim později dával pokyny ke zvyšování síly šoku. Učící se pokus­ né osoby reagovaly na udělování šoků, které se ve skutečnosti nekonalo, předstíranými bolestmi, protes­ ty a žádostmi o přerušení experimentu. Tzv. naivní, tj. vlastní pokusné osoby použily v průměru šoku o hod­ notě 210 voltů (u kontrolní skupiny to bylo jen 45 vol­ tů); celá jedna čtvrtina osob použila šoku o hodnotě 375 voltů, ačkoli to bylo již životu nebezpečné a při použití 300 voltů již učící se osoby nereagovaly, předstírajíce bezvědomí (ze čtyřiceti osob kontrolní skupiny použily šok takové síly jen dvě osoby). Vý­ sledky, které byly naprosto neočekávané, lze vysvětlit vlivem autority, přenesením odpovědnosti jedince na autoritu, což může vést ke slepé poslušnosti. Tento vliv autority potvrdily i další experimenty, které Mil­ gram provedl se dvěma typy představených experi­ mentátorů; jeden byl renomovaným vědcem ze slavné americké univerzity v Yale, druhým byl vědec pracu­ jící v poněkud „obskurních“ podmínkách. Prvnímu „podlehlo“ 65 %, druhému 48 % pokusných osob. Největší vliv měl vědec, když byl experimentům osob­ ně přítomen; když udílel pokyny telefonem, omezil se jeho vliv jen na 25 % pokusných osob, přičemž někte­ ré z nich „podváděly“, tj. udělovaly šoky o nižší hod­ notě. Podléhání autoritě je druhem reakce na sociální vliv; podle E. Aronsona (1972) jsou těmito reakcemi poslušnost, identifikace a intemalizace (interiorizace, zvnitřňování). 1. Poslušnost (člověk se podrobuje, aby se vyhnul trestu nebo získal odměnu, ale také proto, že podléhá vlivu autority). 2. Identifikace (jedinec se zto­ tožňuje s jiným člověkem a napodobuje ho, protože se mu obdivuje; tím se zvyšuje jeho sebehodnocení; od poslušnosti se identifikace liší tím, že jedinec věří v hodnoty, které přejímá. 3. Intemalizace (je nejtrva­ lejším a nejhlubším důsledkem sociálního vlivu; 338

intemalizovaná hodnota je v chování realizována bez vnějšího tlaku, jednání je vnitřně kontrolováno pře­ svědčením o jeho správnosti a je rezistentní vůči vyha­ sínání). U poslušných osob v Milgramových experi­ mentech se nicméně našly některé výraznější osobnostní charakteristiky: byly to osoby méně vzdě­ lané, zaměřené na techniku a mechaniku spíše než na sociální povolání, spíše mladší a s vysokým skóre autoritarismu (zastoupení mužů a žen bylo stejné); ty­ to osoby měly v průměru o dost nižší hodnotu sociál­ ní inteligence než neposlušné osoby. Interpersonální postoje. V průběhu sociálních interakcí se u jejich účastníků vytvářejí postoje jedno­ ho vůči druhému. Postoj je psychický vztah s třemi komponentami - poznávací, citovou a snahovou, kte­ rý tak vyjadřuje hodnocení určitého objektu, v tomto případě jiného člověka, subjektem (—> Postoje). In­ terpersonální postoje se vytvářejí na základě vzájem­ ného odměňování a trestání, což souvisí se vzájem­ ným uspokojováním potřeb osob zúčastněných na interakci (K. Skarzyňska, 1976). Jestliže jsou v průbě­ hu interakce uspokojovány potřeby obou partnerů, vy­ tvářejí se mezi nimi pozitivní postoje (vztahy). Zdů­ razňuje se zejména význam komplementárních potřeb (R. Winch, 1954), jako jsou např. dominance jednoho a submise druhého partnera interakce. Východiskem interpersonálního postoje je hodnocení partnera interakce, které vyúsťuje v určitý výsledek, postoj. V důsledku socializace a sociálních zkušeností se vy­ tvářejí vztažná schémata, akceptované a neakceptova­ né kategorie; informace o partnerovi interakce získané v jejím průběhu porovnává subjekt s těmito kategorie­ mi a partnera interakce kategorizuje, tj. zařazuje na zá­ kladě shodných psychických, ale i fyzických znaků do určité subjektivní kategorie (sympatický, důvěryhod­ ný apod.). Jestliže je partner zařazen do aprobované kategorie, jeho chování je hodnoceno jako pozitivní a vytváří se vůči němu pozitivní postoj; je-li kategori­ zován v dezaprobované kategorii, vzniká vůči němu negativní postoj. Další průběh interakce tuto kategori­ zaci buď potvrzuje, nebo jen zčásti, nebo ji nepotvrzu­ je a subjekt si původní obraz partnera a s ním spojené postoje uchovává, nebo je mění, např. ztrácí vůči ně­ mu důvěru. Empiricky byla potvrzena existence tzv. centrálních kategorií, které mají mimořádný psycholo­ gický význam; takovou centrální kategorií jsou např.

1 1 j
věince ;ční ociociitků >sygicsbyniky zého itiku itika ;áhlá řicáatika iovápsyidou. i byedné ogie. holoiv so­ .. Soibývá

skupinovými procesy jako takovými, individuum do nich vstupuje jen jako element.“ Existují v podstatě následující kategorie sociálně psychologických pro­ blémů: 1. vztah jedinec - jedinec, 2. vztah jedinec malá skupina, 3. vztah malá skupina - malá skupina, 4. jedinec v davu. Dění uvnitř malých skupin (např. ro­ din, pracovních skupin apod.) zkoumá také sociologie. Psychologické charakteristiky větších skupin (vysoko­ školáci, zemědělci, průmysloví dělníci atd.) zkoumá tzv. společenská psychologie, resp. sociologie. Sociál­ ní psychologie má nejužší vztahy k sociologii a ke kulturní antropologii. Z psychologických věd má soci­ ální psychologie nejblíže k psychologii osobnosti (osobnost v sociálním kontextu) a k vývojové psycho­ logii (sociální vztahy jako činitelé psychického vývo­ je). Podle W. Herknera (1975) jsou hranice sociální psychologie vůči sociologii a řadě dílčích psycholo­ gických disciplín dány tímto vymezením předmětu: „Sociální psychologie je věda o interakcích mezi indi­ vidui.“ Snad je však nutné dodat, že tu jde o psycho­ logické aspekty těchto interakcí (M. Nakonečný, 1970) a že je pak z tematického okruhu sociální psy­ chologie vylučována interakce mezi malými skupina­ mi. Sociální interakce omezené na styk mezi individui vystupují ve formě dyadických (vztah jedinec - jedi­ nec) a intraskupinových vztahů (rozumí se uvnitř ma­ lých skupin). D. Krech, R. S. Crutchfield a E. L. Ballachey (1968) chápou sociální psychologii poněkud siřeji jako „vědu o chovám jedince ve společnosti“, resp. „vědu o případech meziosobního chovám“. Vy­ mezení předmětu sociální psychologie je tu omezeno behavioristickým přístupem a je zřejmé, že sociálně psychologické problémy nemohou být dost dobře zkoumány bez konceptu takových intrapsychických fenoménů, jako jsou city, svědomí, sebepojetí atd. Dů­ ležitost sociálních aspektů lidské psychiky plyne ze skutečnosti, že „případy meziosobního chovám jsou všudypřítomné“ a „izolovaný jedinec je fikcí“ (Krech, Crutchfield a Ballachey). Pro fungování lidské psy­ chiky je tedy podstatné, že: 1. člověk je primárně so­ ciálně vztažná bytost se všudypřítomnou sociální de­ terminací, 2. přirozenou a rozhodující oblastí , jeho psychických projevů je pole sociálních interakcí. Obecně řečeno, lidská psychika se utváří a funguje v kontextu sociálních interakcí; je podstatně, i když ni­

koliv výlučně, determinována sociálními zkušenostmi z těchto interakcí. Obsah těchto tezí ilustruje obvyklá tematika sociální psychologie (její taxonomie), kte­ rou tvoří v podstatě jednotlivé aspekty sociálních in­ terakcí: 1. sociální motivace (proč jedinec vstupuje do sociálních interakcí a proč je udržuje), 2. sociální percepce (jak si vytváří obraz partnera interakce, který ur­ čuje způsob jeho chovám vůči tomuto partnerovi), 3. sociální techniky (způsob chování vůči partneru interakce vycházející z jeho obrazu), 4. sociální komu­ nikace (podstatná složka interakce), 5. postoje (vnitřní dimenze či obsah sociálních vztahů tvořené komple­ xem kognitivních, emotivních a konativních složek), 6. sociální učení (jak se organizuje sociální zkušenost individua a jak intervenuje v jeho sociálním chování), 7. socializace (jak se individuum stává sociální bytos­ tí a jak jako sociální bytost funguje), 8. jedinec v ma­ lé skupině, její struktura a dynamika. K tomu se někdy řadí již zmíněné téma jedince v davu. Aplikace sociální psychologie na problémy spole­ čenské praxe je velmi široká (—> Využití psychologie v praxi) a uplatňuje se všude tam, kde se pracuje s lid­ mi a kde se uplatňují sociální faktory a hlediska jako podstatné koncepty činnosti. Tak vznikla řada relativ­ ně samostatných vědních oborů vyrůstajících z po­ znatků sociální psychologie, jako např. sociální psy­ chologie organizace, sociální psychologie výchovy a další. Při výzkumu výše uvedených témat se uplat­ ňují speciální sociálně psychologické metody výzku­ mu, mezi něž patří zejména sociometrie, obsahová analýza, měření postojů, pozorování vycházející z určitých kategorií sociální interakce, sociálně psy­ chologický experiment a další.

Literatura Andrejevová G. M.: Sociální psychologie, Praha 1984. Herkner, W.: Lehrbuch Socialpsychologie, 5. vyd., Bem-Stuttgart-Toronto 1991. Janoušek, J. (red.): Sociální psychologie, Praha 1988. Krech, D., Crutchfield, R. S., Ballachey, E. L. : Člověk v společnosti: základy sociálnej psychologie, Bratislava 1968. Lindzey, G., Aronson, L. J. (ed.): The handbook of social psychology, sv. I-V, 2. vyd. Re­ ading (Mass.)-London 1969. Nakonečný, M.: Sociální psychologie, Praha 1970. Van derZanden, J. W.: Social psychology, 4. vyd., New York-St. Louis-San Francisco 1987. Witte, E. H. : Sozialpsychologie: Ein Lehrbuch, Miinchen 1989.

341

Strach - Stud

Strach Emocionální reakcí na hrozbu v nejširším slova smys­ lu je strach, výraznější afektivní formou je pocit hrůzy či zděšení, který je vyvoláván vědomím bezbrannosti či bezmocnosti. Hrozby či nebezpečí jsou životně vý­ znamné situace, a proto strach, který vyvolávají, je současně motivující. Se strachem jsou spojeny různé pokusy o útěk (behaviorální složka strachu), ale exis­ tuje aktivující (mobilizující) a dezaktivující strach (strnulost, znehybnění, „stavění se mrtvým“ jsou vro­ zené reakce některých druhů zvířat na bezprostřední nebezpečí, z něhož není úniku, a vystupují v této for­ mě proto, že „mrtvé“ živočichy někteří dravci nenapa­ dají). Od strachu se odlišuje úzkost ( Výkon). Strach mohou vyvolávat i představy různých selhání, rizik a hrozeb. Strach je spojen s rychlým vzestupem frekvence nervových im­ pulzů a řadou výrazných fyziologických i výrazových změn, které souvisí se stavem zvýšené úrovně aktiva­ ce (zrychlený tlukot srdce, ale i třes, studený pot, ne­ volnost, pomočení a pokálem se, křik, napjatý výraz tváře s vytřeštěnýma očima a další). Literatura: Drvota, S. : Úzkost a strach, Praha 1971. Gray, J.A. : The psycholo­ gy of fear and stress, New York 1971. Lewis, M., Rosenblum, L.A. (vyd.): The origins of fear, New York 1974.

Stud Široké pojetí studu jako pocitu spojeného s celou řa­ dou dalších emocí, jako viny, pokory a dalších, a s ce­ lou řadou situací, jako je být nahý, být přistižen při ně­ čem zahanbujícím atd., podal již Ch. Darwin (1872). Naproti tomu úzké pojetí studu jako pocitu spojené­ ho se sexualitou má H. Ellis (1900). Podobně český sexuolog J. Hynie (1940) chápe stud jako přirozenou

j

t 1 i 1 i 1 < 1

1

k

1

1 j

1

I

1

1 ]

Sugesce a hypnóza rů), edy vatenéna lád>ouený báiého sil“, pře-

ými :fypoichu tom­ owlstraJilně šími ávat ch je limvých iivat, ne/ýraz

'cholo-

n, L.A.

ou řai s cejřině1872). ojenéčeský izenou

složku sexuálního života, jako druh sexuální zábrany; jiní v něm naopak spatřují zdráhání, které podněcuje, analogii chování samic některých druhů zvířat, které v době páření unikají samcům v kruhu, aby je stimu­ lovaly a byly posléze dostiženy. Stud tak může být sig­ nálem zdrženlivosti, ale i činitelem vydraždbvání. Lidský sexuální stud je však komplexnější, kulturou formovaný jev, neboť existují kultury, kde zcela chybí. Může být spojen s účelovým omezením sexuálního styku na optimálního partnera a je to spíše charakte­ ristický jev ženský než mužský (příběhy podobné bib­ lické interakci Josefa a Putifarovy ženy jsou vzácné). Stud tedy vystupuje ve službě sexuality, „slouží ono­ mu zušlechťovacímu procesu, chrání před banálností a vede ke zkrášlení života“, event, ke „zušlechtěnému potomstvu“ (J. Hynie, 1940). V tomto smyslu se pro­ jevuje zdrženlivostí, ostýchavostí, zdráháním a další­ mi zábranami v rozvíjení sexuální interakce. H. Ellis (1937) soudil, že „stud je v nejprimitivnějších formách u zvířat založen na pohlavní periodicitě“, a jako tako­ vý je „podstatnou podmínkou námluv“, je to „projev pohlavního odmítnutí u zvířecí samice, která ještě ne­ ní v období oestra“, slouží také k dosažení přiměřené sexuální excitace u samce. Ellis považuje „pohlavní stud“ za „jmenovitě ženský rys“ a rozlišuje přirozený a umělý stud, který je vypěstován výchovou. Stud má však širší psychickou bázi a je spojen také se sebehodnocením, s úrovní morálního vývoje jedin­ ce, s jeho svědomím. Máme tu na mysli morální stud plynoucí ze sebereflexe nemorálních úmyslů nebo již dokonaných činů, onen vnitřní hlas, Sokratův „daimonion“, který se ozývá jako výčitky svědomí nebo pů­ sobí jako zábrana učinit něco, za co by se subjekt „mu­ sel stydět“, a to ovšem nejen ve smyslu sexuálním, ale morálním vůbec. Jde tu vlastně o druh úzkosti (-» Úz­ kost), která vzniká podle psychoanalýzy z napětí mezi pudy a superegem (osobní morálkou). Stud tu může být smíšen s pocity viny: podle Th. Reika (1925) „na­ pětí mezi požadavky nadjá a výkony já je pociťováno jako cit viny“. Ve spojení s náboženským přesvědče­ ním může subjekt určité představy, činy, smýšlení po­ važovat za hříšné, ve spojení s jinou etickou orientací za neslušné, nečestné apod. Ale člověk se může stydět i za to, že je chudý nebo že přísluší k určitému etniku se špatnou pověstí, může se stydět nejen za sebe, ale i za jiné. To znamená, že stud zde vyjadřuje nějaký by­

tostně vnímaný rozpor mezi daným a žádoucím a po­ cit studu tu vystupuje, když stávající je v rozporu se žádoucím z hlediska nějakého hodnotícího kritéria. Navenek se stud projevuje ostýchavým chováním, rozpaky, nejistotou, ale i zlobou a dalšími reakcemi na výše uvedené rozpory v hodnocení. Stud tedy vystu­ puje také jako naučený etický cit, který funguje jako tzv. „vnitřní trest“, tedy jako útlumový činitel pro ty způsoby nedovoleného chování, cítění a myšlení, s ni­ miž se jedinec ztotožnil jako s nedovolenými, nežá­ doucími. Stud má v tomto smyslu vztah k objektifikaci ega, tj. k působení ega na jeho okolí, ale také k identi­ fikaci subjektu s vlastním tělem, se sebou samým vů­ bec (F. J. Brouček, 1991): stydliví a ostýchaví lidé tr­ pí často komplexem méněcennosti. Stud jako etický cit tak vyjadřuje určitou úroveň morálního vývoje je­ dince, jeho hodnotové preference a je, obecně a ob­ razně řečeno, hlasem svědomí. V tomto smyslu fun­ guje jako druh vnitřního negativního zpevňování (trestání sebe sama), jako již existující naučený systém individuálních zábran. Literatura: Brouček, F.J.: Sham and the self, New York-London 1991. Scheier, M.: Uber Scham und Schamgefuhl, In Gesammelte Werke, sv. X., 2. vyd. Munchen 1957. Wurmser, L.: Die Maske des Scham: Die Psychoanalyse von Schamaffekten und Schamkonflikten, 2. vyd. Berlin-Heidelberg-New York 1993.

Sugesce a hypnóza Přesvědčovat někoho o něčem lze různými způsoby. Sugerovat někomu něco znamená imperativně působit na jeho city tak, aby s vyloučením racionální kontroly převzal určitou ideu; děje se tak tedy emociogenním „vemlouváním“. Tento emocionálně imperativní způ­ sob přesvědčování se nazývá sugesce a je označován jako iracionální přesvědčování v protikladu k racio­ nálnímu přesvědčování, které je založeno na logické argumentaci. Pokud někdo výše uvedeným způsobem přesvědčuje sám sebe, jde o autosugesci. Prakticky se sugesce používá v mnoha podobách, např. sugestiv­ ními apely v náboru, systematicky se pak uplatňuje ja­ ko zvláštní forma psychoterapie (sugestivní psychote343

Sugesce a hypnóza rapie), a to buď tak, že osoba, která je předmětem su­ gesce, se nachází v bdělém stavu (vigilní sugesce), ne­ bo v hypnóze (hypnotická sugesce). F. H. Allport (1921) charakterizuje sugesci jako „rozumem neovliv­ něný souhlas“; lze tedy říci, že sugesce se prosazuje na základě „nekritického souhlasu“, přičemž se uplatňuje nejen obsah sugesce a její forma, ale důležitou roli, i když nikoli ve smyslu absolutně nutné podmínky, tu hraje i situace, v níž je sugesce prováděna. Koncem minulého století byly vedeny spory mezi tzv. paříž­ skou školou (J. M. Charcot) a školou v Nancy (D. Bernheim) o to, zda sugesce je, či není patologický jev: pařížská škola pokládala sugesci za patologickou a v návaznosti na ni P. Janet (1919) vyslovil názor, že „sugesce je vysoce hysterický jev“, jakýsi „automatismus vůle a víry“, zatímco D. Bemheim (1896) sou­ dil, že sugesce je jev přirozený a že je to „proces, jímž je do ducha vpravována idea a jím přijímána“. Suges­ ce vyjadřuje v tomto smyslu zvláštní druh psychické­ ho vlivu člověka na člověka, případně na více lidí na­ jednou (davová sugesce). Termínem sugestivní vliv se označuje vliv určitých idejí nebo subjektů, které zaují­ mají pozornost a vyvolávají určité silné dojmy. Hovo­ ří se však i o sugestivním vlivu určitých událostí, např. situací vyvolávajících paniku, v nichž vystupují signá­ ly ohrožení. Sugestivní vliv nemusí ovšem vystupovat vždy izolovaně a může být součástí procesu ovlivňo­ vání. Přesně vymezuje jeho specifičnost J. Hoskovec (1967): „Když se myšlence nedostává logického opodstatnění, a přesto je akceptována, je snadné roz­ poznat sugesci jakožto efektivní mechanismus.“ W. Schmidbauer (1987) uvádí, že sugesce je bezpo­ chyby nejstarší formou léčení duševních nemocí a že má úzký vztah k magickému myšlení. Její účinnost se posiluje užitím hypnózy (hypnotická sugesce). Podle Ch. Baudoina (1925) je sugesce „podvědomé uskuteč­ ňování ideje“ a podle B. Stokvise (1961) lze sugescemi ovlivňovat i všechny orgánové funkce, což bylo již dávno před tímto konstatováním využíváno v autosugestivní léčbě a udržování kondice („couéismus“). Způsobilost podléhat sugescím se označuje jako sugestibilita a lze ji považovat za vlastnost osobnosti; protože hypnóza je založena na sugesci, označuje se termínem sugestibilita i podléhání hypnóze, které má i přesnější název - hypnabilita. H. J. Eysenck (1947) rozeznává tři faktory sugestibility: primární sugesti344

bilita (sugestivní vyvolávání pohybových reakci, ataxie), sekundární sugestibilita (sugestivní vyvolániV postojů) a tzv. prestižní sugestivita, kterou E. Ullrich ■ (1987) vymezuje jako „převzetí prestiží nasycených « autoritámích pojetí“. G. Murphy a L. B. Murphy 1 (1931, podle J. Hoskovce, 1967) charakterizují su- 1 gestibilitu jako „tendenci věřit nebo jednat podle toho, ■ 1 co je člověku řečeno“, přičemž se uplatňuje řada mo­ tivů - závislost na někom, strach z někoho, láska k ně­ komu. S. M. Deusinger (1987) rozlišuje jenom primár­ ní a sekundární sugestibilitu (v první se uplatňuje auto- i heterosugesce, v druhé jen heterosugesce). J. Hoskovec (1967) soudí, že terciární sugestibilita je v podstatě zastoupena jak v primární, tak i v sekun­ dární sugestibilitě. Známá je poměrně vysoká negativ­ ní korelace mezi sugestibilitou a inteligencí: vysoce inteligentní osoby jsou jen málo sugestibilní, což zřej­ mě souvisí s dokonalejším kritickým myšlením. K. G. Stukat (1958) zjistil vztah mezi sekundární su­ gestibilitou a potřebou konformismu. Sugestibilita je také obecnou vlastností davů a souvisí zřejmě i se sta­ vem motivace jedince: jedinec věří tomu, čemu věřit chce; sugesce je tedy také tak trochu autosugescí. Hypnóza. Pojem zavedl J. Braid (1843) pro pojme­ nování stavu podobného transu, který je navozován sugesci útlumů; fenomén byl znám již ve starověku a byl využíván k léčbě, protože v hypnóze podávané sugesce mohou významně ovlivňovat tělesné funkce i psychické stavy. E. R. Hilgard (1965) uvádí následu­ jící zvláštnosti stavu hypnózy: 1. Je odstraněna „plá­ novací funkce“, hypnotizovaný rezignuje na vlastní snahy a poddává se do jisté míry vůli hypnotizujícího. 2. Pozornost je „kanalizována“, ustavuje se „raport“ mezi hypnotizovaným a hypnotizujícím, u hypnotizo­ vaného se objevuje „rourové“ vnímání, tj. vnímá to, co říká hypnotizující. 3. Je redukováno „přezkoumávání reality“, hypnotizovaný může vyplnit i absurdní su­ gesce, které mu hypnotizující dává. 4. Objevuje se zvýšená sugestibilita ve srovnání se sugestibilitou v bdělém stavu. 5. Hypnotizovaný je ve stavu pohoto­ vosti převzít různé role, které jsou mu sugerovány, a pokouší se je plnit jako herec, ale neuvědomuje si pl­ ně realizaci role jako herecký výkon. 6. Objevuje se „posthypnotická amnézie“, hypnotizovaný v hlubo­ kých stavech hypnózy si nepamatuje, co se během hypnózy odehrávalo; to se obvykle ještě posiluje su-

Sugesce a hypnóza

rf. ní ch ch hy su­ lo, • 10lěáruje :e). ije untivoce řejím. su­ it je sta'ěřit me•ván reku rané ikce edu,pláistní lího, jort“ tizoo, co ivání i su­ je se ilitou hoto­ vány, si pl­ ije se luboěhem je su-

gescí podávanou na konci hypnózy, že vše zapomene. Hilgard určil také základní podmínky hypnability, to je způsobilosti být hypnotizován, z nichž nejdůležitěj­ ší je nemít strach ze ztráty kontroly ve stavu hypnózy; některé typy osobnosti nejsou hypnabilní. Synonymy pojmu hypnabilita jsou hypnozibilita a hypnotická susceptibilita. Hypnabilita se měří Stanfordskou stupnicí hypnotické susceptibility (E.. R. Hilgard 1959), která zachycuje nejen zásadní hypnotizovatelnost, ale i hloubku hypnózy, k níž je s to hypnotizo­ vaný subjekt dospět (škála má dvanáct stupňů). Za zá­ kladní znak hypnózy je již dávno považován tzv. monoideismus, vědomí zúžené na sugerovanou ideu. Důležitou charakteristikou jsou stupně hypnózy vy­ jadřující její hloubku, která závisí na osobnosti hypno­ tizovaného, na použité technice a sugesci a na dalších okolnostech. Třídění hloubky stavů hypnózy je různé; J. Hoskovec (1967) uvádí tyto stupně: 1. hypnoidní (relaxace, zavírání očí, naprosté tělesné uvolnění), 2. lehký trans (katalepsie očních bulv, končetin, anes­ tezie rukou), 3. střední trans (posthypnotická amnézie, akceptování jednoduchých posthypnotických sugesci), 4. hluboký trans (posthypnotická amnézie, akceptová­ ní bizarních posthypnotických sugesci, posthypnotické halucinace). V. M. Bechtěrev (1921), I. P. Pavlov, B. Stokvis (1955) a další poukazují na podobnost hypnózy a spánku, která je však čistě vnější a neúplná, v lecčems odlišná (např. v elektroencefalografickém záznamu). Hypnóza je komplexní psychosomatický stav, jehož podstata není ještě plně objasněna (různé teorie hypnózy). Jejím zvláštním případem je hypnóza zvířat vyznačující se katalepsií, která bývá zaměňová­ na za tanatózu (reakce stavění se mrtvým). Hypnotic­ ké sugesce mohou mít i fyziologický vliv: např. suges­

ce požívání pokrmu vede ke zvýšenému vylučování žaludečních šťáv a podle jejich druhů i k bioche­ mickým změnám v zažívacím traktu, hypnoticky mů­ že být vsugerována anestezie, různé kožní reakce (např. otoky po sugesci popálení) atd. Hypnoticky mo­ hou být sugerovány halucinace, provedení různých i absurdních úkonů; sugescím, které jsou v rozporu s postoji hypnotizovaného, se ten však brání. V tzv. hypnotické regresi může hypnotizovaný dospělý hrát roli dítěte a vybavovat i určité vzpomínky a způsoby chování, které jako dítě vykazoval (např. poruchy ře­ či). Existují různé techniky hypnotizování, jehož vý­ chodiskem je sugesce útlumu a uvolnění, klidu a spán­ ku, která může být podporována užitím monotónních podnětů (metronom), používá se zrakové fixace (hypnotizovaný se má dívat na nějaký předmět, což slouží navození únavy zraku), tzv. passů (pohybů ru­ kama kolem hlavy a těla hypnotizovaného, které pro­ vádí hypnotizující) a další. Významné je praktické využití hypnózy, zejména v tzv. hypnoterapii (k od­ straňování určitých zlozvyků atd.); výsledky tzv. hypnopedie (učení se v hypnóze) jsou nejednotné. Dě­ ti jsou hypnabilní zejména ve školním věku, ženy jsou v průměru hypnabilnější než muži, asi 10% příslušní­ ků evropské populace není hypnozibilních.

Literatura: Hilgard, E. R.: The experience of hypnosis, New York 1965. Horvai, I. : Hypnosa v lékařství, Praha 1959. Hoskovec, J. : Psychologie hypnózy a sugesce, Praha 1967. Cherton, L.: Nepoznaná psychika. Hypnóza mezi psychoanalýzou a biologii, Praha 1983. Katzenstein, A.: Suggestion und Hypnose in der psychoterapeutischen Pra­ xis, Jena 1978. Kratochvíl, S.: Podstata hypnózy a spánek, Praha 1972. Kronfeld, A.: Hypnosa a sugesce, Praha 1931. Stokvis, B., Pflanz, M. : Suggestion, Basel 1961.

345

Temperament

346

TJ

ní n a z;

B

Jednou z dimenzí osobnosti, resp. jednou z kategorií vlastností osobnosti tvoří temperament, který je spojo­ ván buď s emocemi (H. J. Eysenck, 1960, G. W. All­ port, 1961), nebo s emoční a snahovou vzrušivostí (L. Klages, 1924), anebo se vzrušivostí vůbec. H. B. English a A. Ch. Englishová (1958) uvádějí následují­ cí významy pojmu temperament, jak se ustálily v psychologické literatuře: 1. Vnímavost, resp. citli­ vost osoby vůči emociogenním situacím; tendence ke změnám nálad - v tomto smyslu je temperament pojí­ mán jako korelát metabolických, chemických změn v tělesných tkáních, zejména jako korelát činnosti žláz s vnitřní sekrecí, avšak vztah metabolických procesů a emocí je dosud málo prozkoumán. 2. V klasickém smyslu (Hippokratovy temperamenty) jako vyladění dané poměrem určitých činitelů (u Hippokrata to byly tzv. tělesné šťávy, v pozdější verzi I. P. Pavlova poměr nervových procesů podráždění a útlumu - typy tem­ peramentu). J. Drewer (1964) pokládá temperament za „obecnou povahu individua, speciálně její oretické stránky“, přičemž pojmem „orexis“ vyjadřuje Drewer a několik dalších autorů konativní a afektivní aspekty zkušenosti. Obecně vzato je v užším pojetí tempera­ ment vztahován k emocionalitě, v širším smyslu k reagování vůbec jako dispozice ke vzrušivostí. Pro­ jevuje se formálními charakteristikami průběhu psychomotorických reakcí (prudkost, pomalost, živost atd.). V. S. Merlin, V. V. Belous, B. A. Viatkin a E. I. Mastvilisker (1973, slov. 1983) uvádějí, že „temperamentální vlastnosti je možno vymezit jako energetic­ kou základnu psychických vlastností“. V tomto smys­ lu je temperament spojován s dynamikou psychické činnosti, avšak tu je třeba poukázat na to, že dynami­ ka psychické činnosti souvisí také s motivací. Zá­ kladní kritérium rozlišení temperamentu a motivace v dynamice psychické činnosti spatřuje V. S. Merlin a jeho spolupracovníci v tom, že vlastnosti tempera­ mentu jsou relativně nezávislé na situaci a na obsahu činnosti. Temperament je poměrně nezávislý na za­ měření osobnosti i na obsahu její činnosti: v určité si­ tuaci může být člověk skleslý, inaktivní, v jiné živý a činorodý, což se vysvětluje v prvním případě nega­

tivním a v druhém případě pozitivním vztahem k situ­ aci, resp. rozdílnou motivací. Tento rozdíl se může ně­ kdy projevit protiklady: „V jedněch případech se temperamentální vlastnosti projevují navzdory protipůsobícímu vlivu vztahů osobnosti na chování, zatím­ co v druhých naopak, vliv vztahů osobnosti na chová­ ní maskuje, potlačuje temperamentální vlastnosti.“ Jedno z možných vysvětlení spočívá podle Medina a jeho spolupracovníků v tom, že „jestliže jsou motivy a vztahy osobnosti angažované v dané situaci velmi hluboké a aktivní, anebo když se jim protikladné vlast­ nosti typu nervové soustavy neprojevují ve svém po­ lárním, ale v nějakém přechodném stupni, tehdy je chování zřejmě přednostně určováno motivy a vztahy osobnosti a vlastnosti typu zůstanou v dané situaci za­ maskované. A naopak, jestliže v dané situaci angažo­ vané motivy a vztahy se nevyznačují velkou hloubkou a aktivitou, anebo když se temperamentální vlastnosti u zkoumaného projevují ve svém krajním polárním stupni, tehdy se zřejmě projeví navzdory protipůsobícímu vlivu motivů a vztahů osobnosti na chování“. Tyto skutečnosti zjistil údajně ve svých výzkumech I. M. Palej (1960). Jinak řečeno, kombinace silného motivu s nízkou úrovní vzrušivostí může vést k výraz­ nému chování, k němuž však může vést i kombinace slabého motivu se silnou vzrušivostí. Pak je ovšem třeba rozlišit i dvojí zdroj vzrušivostí, motivační a temperamentový, a lze se ptát, v čem spočívá zvlášt­ nost vzrušivostí temperamentu, když může existovat protikladný vztah mezi vlastnostmi temperamentu a vztahy osobnosti. Odpověď na danou otázku je vel­ mi složitá, protože není přesně vymezeno, které vlast­ nosti patří do kategorie vlastností temperamentu. Mer­ lin a další k nim počítají např. také nepozornost, a dokonce i nepřesnost pohybů. Silný motiv může vést k vysoké úrovni aktivace jedince, ale ta se může pro­ jevit u určitého typu spíše horečným přemýšlením než pohybově výrazným jednáním. A tak vztah mezi tem­ peramentem a dynamikou motivů je zřejmě určován ještě dalšími činiteli. Úroveň vzrušení se neprojevuje jen v pohybech, ale i v hloubce prožívání a není určo­ vána jen vrozenou konstitucí organismu, resp. vlast­ nostmi jeho nervové soustavy a systémem žláz s vnitř­ ní sekrecí, ale i emocionálně motivačními činiteli, které souvisejí se vztahem jedince k situaci, v níž se nachází. V tomto smyslu se rozlišuje motivací vyvola­

: :

Temperament

J’ t< o s č t r r t

I i

i í


ná aktivace organismu, resp. osobnosti (zvýšená vní­ mavost vůči určité třídě podnětů, pozornost a další), a vrozené vlastnosti neurohumorální soustavy, které zakládají určitou úroveň konstituční vzrušivosti, chá­ panou jako temperament. Nezávisle na temperamentu mohou lidé pod vlivem motivů např. pracovat rychle­ ji, pohyblivěji apod., než je jejich zvykem. Vlastnosti temperamentu jsou relativně stálými vlastnostmi osobnosti. Rozličné vlastnosti temperamentu jsou na sobě vzájemně závislé a tvoří strukturu obvykle ozna­ čovanou jako typ temperamentu, která představuje určitý komplex vlastností vzrušivosti a s ním spoje­ ných vlastností činnosti. V tomto smyslu je tempera­ ment obecně pokládán za soubor formálních vlastnos­ tí osobnosti. Jde tu tedy o formální vlastnosti psychomotoriky: 1. hloubku či intenzitu prožívání a jeho trvání, 2. tempo psychomotorických reakcí, např. pracovní rychlost - pomalost, jeho rovnoměrnost - nerovnoměrnost, 3. sílu motorické reakce ve výrazo­ vých, pracovních a jiných pohybech, vystupující v di­ menzi síla - slabost, 4. trvání psychomotorických re­ akcí, tj. jejich krátkodobost - dlouhodobost a jejich doznívání. E. Kretschmer (1967) rozlišuje tzv. psychestezii (citlivost - necitlivost vůči podnětům) a psychomotilitu (obecnou pohyblivost - nepohyblivost). Zásadně se temperament osob projevuje kombinací sí­ ly a rytmu činnosti - tím, že reagují rychle nebo poma­ lu, silně nebo slabě a že jejich činnost má určitý oso­ bitý rytmus. G. Ewald (1924) spojuje temperament s mírou životní energie a tzv. biotónem, které jsou podmíněny tělesným metabolismem a projevují se na jedné straně psychomotorickou svěžestí a výrazností, na druhé pak jakousi malátností a nevýrazností a ov­ šem i vlastnostmi, které leží mezi oběma těmito póly. Avšak k síle a tempu činnosti přičítá Ewald, a také Kretschmer a další, i zabarvení nálad, avšak to jsou již znaky obsahu. Temperament tak vyjadřuje lehkost či obtížnost aktivace organismu a souvisí tak, podle J. Strelaua (1974), s teorií úrovně aktivace («—). V tomto smyslu má temperament dva aspekty: senzibi­ litu (která je ovšem do jisté míry určována také funkcí smyslových orgánů) a pohybovou reaktivitu (v níž se zase uplatňuje fyzická síla a unavitelnost jedince). Nové pojetí temperamentu. Temperament byl dří­ ve chápán jako vrozený typ (genotyp) neurohumorální činnosti, který reprezentuje poměrně stálou, neměn­

nou formu determinace psychiky. Byl to do jisté míry důsledek studia chování v laboratorních podmínkách, v nichž je množství faktorů chování radikálně reduko­ váno. Teprve v přirozených (ekologických) podmín­ kách je možné lépe pozorovat interakci více faktorů. Dříve se soudilo, že temperament je relativně nezávis­ lý na situaci, a jeho vlivu na osobnost byla přisuzová­ na velká míra autonomie. E. Eliasz (1981) se pokusil ukázat na temperament jako na složku složitého systé­ mu psychické regulace činnosti individua. Toto pojetí temperamentu jako složky psychické regulace čin­ nosti vychází z pohledu na souhru fyziologických me­ chanismů reaktivnosti a osobnosti: Mechanismus tem­ peramentu tvoří vzájemné vztahy mezi stimulujícím aspektem prostředí a rysy osobnosti; jde tedy o model, v němž na jedné straně vystupují fyziologické mecha­ nismy reaktivity a na druhé straně vlastnosti vnější sti­ mulace, přičemž se předpokládá, že rigidním článkem interakce je sama reaktivita, její fyziologický mecha­ nismus, který zahrnuje mimo jiné senzorickou citli­ vost a odolnost vůči silným podnětům. Ve světle no­ vých vědeckých poznatků je však podle Eliasze toto tvrzení neudržitelné. Ve fyziologických mechanis­ mech reaktivity, ovlivňujících regulaci stimulace, se uplatňuje velikost potřeby stimulace odpovídající udr­ žování optima aktivace. Empirická data poukazují na to, že se organismus brání nadměrnému snížení, jakož i nadměrnému zvýšení aktivace, a to nejen na úrovni chování, ale i na úrovni fyziologických mechanismů reaktivity. V situacích nízké, nebo naopak nadměrné stimulace, které hrozí výrazným sestupem, nebo nadmírou aktivace, vystupují adaptační změny ve fy­ ziologickém fungování organismu. Jako výsledek těchto změn probíhajících hlavně v hormonální sou­ stavě pak může vzniknout zmenšená, nebo zvětšená senzorická citlivost a rezistence na silné podněty. Mě­ ní se vztah intenzity reakce a síly podnětu a lze sou­ dit, že se změní reaktivita i fungování jejích fyziolo­ gických mechanismů. Podle D. E. Berlynea (1960) existuje u lidí tendence k udržování optimální úrov­ ně aktivace, což se projevuje i tendencí k dobrému sebecítění: tento optimální psychofyziologický stav or­ ganismu je také předpokladem pro úspěšné zvládnutí mentálních i fyzických úkolů, avšak optimum aktiva­ ce může být diferencováno s ohledem na různé druhy úkolů a s nimi spojených činností. Naznačené souvis-

347

Temperament losti reaktivity, aktivace a činnosti tvoří tzv. transakč­ ní model temperamentu, v němž se zdůrazňují závis­ losti mechanismů temperamentu na vlastnostech osob­ nosti na jedné a na vlastnostech vnějšího prostředí na druhé straně. Jinak řečeno: vzájemné relace mezi ele­ menty mají vliv na stav celku, ale tento celek má sou­ časně vliv na stav elementů a na vztahy mezi nimi; tak se tu vytváří mnohostranná - nikoli jen jednosměrná - závislost. Existují především interakce mezi stimu­ lačními podmínkami prostředí a fyziologickým me­ chanismem reaktivity, interakce, které jsou zaměřeny na udržování nebo dosahování optima stimulace. Tem­ perament, zejména jeho fyziologické mechanismy, je střediskem regulace optima stimulace (J. Strelau, 1974, A. Eliasz, 1972, a další). Existuje tedy určitá mí­ ra potřeby stimulace, prokázaná experimenty se senzorickou deprivací, která určuje produkci dodatko­ vé stimulace, nebo naopak redukuje její nadměmost. Tak existuje přímá závislost úrovně stimulace (po­ třeby stimulace) a fyziologických mechanismů reakti­ vity. Regulace stimulace může mít i formu reorganizačních zásahů subjektu do jeho prostředí a selekci v jeho vnímání (J. Strelau, 1974); temperament je te­ dy nutné chápat nejen jako záležitost respondentní, ale i operantní. Temperament je elementem systému re­ gulace chování a podílí se na vzájemných interakcích elementů tohoto systému. Není tedy určován ne­ měnným dědičným naprogramováním, je to relativně stálý element osobnosti, ale závislý na elementech dal­ ších. Existence poměrně stálých rysů temperamentu se vysvětlovala dědičností, ale je možný i jiný výklad re­ lativní stálosti temperamentu. Např. A. Thomas a S. Chess (1977) poukazují na stabilnost interakce or­ ganismu s prostředím jako na příčinu stálosti rysů temperamentu, přičemž tato stálost interakce organis­ mu a prostředí není jen výsledkem působení prostředí na temperament, ale i naopak, působení temperamen­ tu na prostředí, zejména ovšem sociální: např. postoje rodičů vůči dítěti jsou do značné míry ovlivňovány ta­ ké vlastnostmi temperamentu dítěte. Temperament je v tomto smyslu výsledkem interakce genetických vloh a vlivů prostředí. Je-li dítě zpočátku např. příliš vzru­ šivé, nebo naopak málo, projevuje-li se příliš živě, ne­ bo příliš malátně, mohou to rodiče do jisté míry kori­ govat aplikací různých útlumů, nebo naopak pobídek („Nebud zbrklý!“ - „Nebud tak pohodlný !“ apod.). 348

Organismus a prostředí nelze chápat jako vzájemně se vylučující síly, ale jako interagující činitele; proto se chování neobjasňuje jen individuálními zvláštnostmi, ani jen znaky situace (N. S. Endler, 1976). Existuje individuální potřeba stimulace, která se zkoumala v podmínkách adekvátních i neadekvátních úrovní stimulce vztahujících se k potřebě stimulace. Ukázalo se, že chování pokusných osob z různých sti­ mulačních velkoměstských prostředí, tj. z hlučného a rušného centra a z tichého klidného předměstí, bylo vcelku podobné, ale jen tehdy, když byly srovnávány osoby v rámci kategorie stimulace adekvátní jejich po­ třebě. To znamená, že se neobjevily rozdíly mezi oso­ bami se silnou potřebou stimulace, které byly situová­ ny v rušném prostředí, a osobami se slabou potřebou stimulace, které byly situovány v klidném prostředí (E. Eliasz, 1975). Reaktivita je jedním z hlavních člán­ ků složitého mechanismu udržování optimální stimu­ lace a odpovídající optimální aktivace. Pojem opti­ mum aktivace zahrnuje jak kladné psychické zážitky (pocity „cítit se dobře“), tak i vysokou efektivnost při vykonávání různých úkolů. K. Obuchowski (1970) soudí, že při nízké aktivaci je chování málo selektivní a obtížně se udržuje jeho směr; ve stavu nadměrné ak­ tivace dochází zase k nadměrné generalizaci podnětů a nebere se zřetel ke specifičnosti situace. Úroveň ak­ tivace je určována spíše motivací (cílem činnosti) a pro různé situace jsou vhodné různé úrovně stimula­ ce a aktivace. Ve stavu nečinnosti může být činitelem udržování aktivace dobré sebecítění. Vysoká úroveň aktivace koresponduje s nepříjemnými pocity ne­ schopnosti koncentrace a s různými nepříjemnými sta­ vy excitace vegetativní nervové soustavy. Optimum aktivace se udržuje regulací přílivu stimulace; dávka, která odpovídá optimální aktivaci, se chápe jako opti­ mum stimulace. Tak lze hovořit o potřebě optimální aktivace i o potřebě optimální stimulace (Eliasz). Temperament se pak uplatňuje v souhře následujících fenoménů:

Temperament S ž

a

d -A

2 -2

A A mm

.5

S

A

á

-A fe>'>5

S' '3

-A -.S

A

Systémem umožňujícím uspokojovat potřebu opti­ tou. Mechanismy regulace stimulace se vyvíjejí, člo­ ma stimulace i optima aktivace je funkční mechanis­ věk se jim učí, neboť se učí odlišovat podněty signali­ mus regulace stimulace. Působí na něj odchylka stavu zující deficit nebo nadbytek stimulace. U osob s níz­ skutečné aktivace od úrovně optimálního stavu a stu­ kou úrovní reaktivity probíhá proces učení se regulaci peň deprivace nebo přesycení potřeby stimulace, tj. stimulace obtížněji než u osob s vysokou reaktivitou rozdíl mezi stimulací skutečnou a žádoucí, optimální. (vysoce reaktivní osoby, tj. osoby s malou potřebou Tento rozdíl stimulace skutečné a optimální vyvolá­ stimulace, se vyznačují malou tolerancí vůči rozdílům vá motivaci k redukci tohoto rozdílu: při nadměrné sti­ mezi skutečnou a optimální stimulací). J. Reykowski mulaci vzniká motivace k redukci stimulace a naopak, (1976, 1977) se pokusil ukázat, že osoby s velkou po­ při deprivaci stimulace vzniká motivace zvýšit dávku třebou stimulace se mohou častěji chovat agresivně, stimulace. V situacích příliš slabé stimulace se často je-li takový způsob chování zdrojem silné stimulace, uplatňuje vlastní aktivita jako zdroj doplňkové stimu­ mohou „aktivně vyhledávat okolnosti pro realizaci lace, tj. hyperaktivita. Permanentně „nedostimulo- agresivních činů“; je to zvláštní druh agresivity, zásad­ vaní“ bývají psychopati, kteří mají silnou potřebu sti­ ně odlišný od reaktivního druhu agrese. Člověk má te­ mulace (H. C. Quay, 1965). Podobný sklon mají dy dva zdroje stimulace: vnější prostředí a vlastní extraverti, kteří se vyznačují nízkou reaktivností, činnost subjektu; oba tyto zdroje se určitými způsoby a proto v situaci monotónní práce z ní často odcháze­ doplňují tak, aby bylo zajištěno optimum stimulace. jí, rezignují na rutinní charakter práce a snaží se nějak Základními dimenzemi temperamentu jsou pak reakdoplnit nedostatek stimulace (A. Eliasz, 1981). Extra­ tivnost a pohyblivost a je pravděpodobné, že fyzio­ verti, jak ukázaly psychofarmakologické výzkumy, logický mechanismus reaktivity závislý na úrovni po­ jsou citlivější na farmaka snižující vzrušivost než třeby stimulace a aktivace (na optimu aktivace introverti (H. J. Eysenck, 1960). V situaci senzorické a stimulace) má vliv na utváření vlastností osobnosti. deprivace mají pokusné osoby intenzivní denní snění, Tak v dynamice chování vystupuje vztah tempera­ v rozporu s instrukcemi se snaží o pohyby, usilují mentu a charakteru; temperament se přímo podílí na zkrátka opatřit si nějakou stimulaci, aby dosáhli opti­ formování povahových rysů osobnosti, neboť regulace ma stimulace. Současně se však v situaci senzorické stimulace a aktivace vyžaduje určité způsoby chování, deprivace objevují změny v činnosti hormonálního které se mohou fixovat jako trvalejší tendence. Ukazu­ systému, např. zvýšené vylučování hormonu štítné je se tu především výrazný vztah k extraverzi a introžlázy a jiných hormonů, které zvyšují vzrušivost ner­ verzi: vysoce reaktivní osoby ve značně vyšším stup­ vového systému (M. Zuckerman, 1971). Při dlouhodo­ ni přizpůsobují své chování požadavkům sociálního bé nadměrné stimulaci se u pokusných krys objevila prostředí více než osoby s nízkou úrovní reaktivity, hyperglykémie (S. A. Bamett, 1960, a další), která které jsou méně vnímavé a tolerantnější vůči trestům. však způsobuje zvýšenou vnímavost vůči podnětům. Podle G. W. Allporta (1961) je temperament „surovi­ Ve vztahu ke stimulaci se vypracovávají adaptační nou“ charakteru. jevy odolnosti: Obyvatelé velkoměst jsou odolnější Klasické typy temperamentu (Hippokrates, Galevůči silným podnětům, snižuje se jejich reaktivita na nos) vycházely z nevědeckého pojetí míšení „těles­ tyto podněty (S. Milgram, 1974), avšak lze předpoklá­ ných šťáv“, ale vyznačují se přesným pozorováním dat, že se u těchto osob se sníženou reaktivitou obje­ a výraznými správnými charakteristikami, a proto jsou vuje větší potřeba stimulace. A. Eliasz (1981) roze­ jako určité syndromy platné dodnes. Jde o následující znává aktivní a pasivní regulaci aktivace a stimulace; typy: aktivní formou rozumí regulaci na úrovni chování. Při - Sangvinik. Vyznačuje se především přiměřenou úbytku nebo při nadměrném vzrůstu aktivace způso­ reaktivitou; na slabé podněty reaguje slabě, na silné bené nedostatkem nebo nadbytkem vnější stimulace se silně; dominuje u něho reakce typu „slaměný oheň“ aktivita subjektu stupňovitě omezuje na stále více ná­ (J. Strelau, 1974), tj. rychlé doznívání zážitku a rych­ vykové a jednoduché formy chování; nejdříve se zhor­ lé změny zaměření; je přizpůsobivý, emočně vyrovna­ šuje způsobilost subjektu zabývat se složitější aktivi­ ný, ale poněkud nestálý a lehkovážný, vesele laděný,

349

Temperament optimistický, jeho prožitky jsou spíše mělké a stejně tak i jeho city. Emočně stabilní extravert. - Flegmatik. Je emočně celkem vyrovnaný, navenek se jeví jako lhostejný, vzrušují ho jen velmi silné pod­ něty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid až chladnokrevnost či apatii; hlubší vztahy má jen k vy­ braným osobám; je spíše pasivní a bez velkých život­ ních ambicí a požadavků, nemá rád změny a pohybo­ vě je spíše úsporný. Emočně stabilní introvert. - Melancholik. Vyznačuje se hlubokými prožitky a spíše smutným laděním, pesimismem a strachem z budoucnosti; život je pro něj často obtížný, miluje klid a nesnáší turbulentní situace, vzruchy, hlučnost, jeho city jsou trvalé, ale jejich intenzita se neprojevu­ je navenek, žije spíše vnitřně; obtížně navazuje kon­ takty, ale vztahy, které naváže, jsou trvalé a hluboké. Emočně labilní introvert. - Cholerik. Je silně vzrušivý, má sklon k výbuchům hněvu a k agresi, těžko se ovládá a reaguje často im­ pulzivně, nerozvážně, má sklon „prorážet hlavou zeď“, je netrpělivý, panovačný, vyžaduje často od ji­ ných ústupky, je egocentrický, soužití s ním je obtížné; emočně je labilní, city jsou u něho vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran. Emoč­ ně labilní extravert. W. Stem (1921) podává tyto charakteristiky uvede­ ných typů: Sangvinik je živý, cholerik prudký, oba ty­ py jsou impulzivní; melancholik je pasivní, flegmatik chladný, oba tyto typy se vyznačují lhostejností (me­ lancholik spíše jen vnější, sangvinik vnější a vnitřní). Cholerik a melancholik mají silné city, sangvinik a fle­ gmatik slabé; cholerik a sangvinik reagují rychle, me­ lancholik a flegmatik pomalu. Přehledně shrnuje cha­ rakteristiky typů temperamentu H. Remplein (1959) - viz přehledná tabulka na následující stránce. K těmto základním dimenzím (faktorům) tempera­ mentu připojuje Guilford ještě následující: maskulinitu-feminitu, osobní tempo, perseveraci, oscilaci (kolí­ sání) a sugestibilitu. Emocionalita. Temperament je někdy chápán také jako dispozice k formálnímu způsobu emocionálního reagování, neboť jednou ze základních dimenzí emo­ cionality je úroveň vzrušení. Tak např. I. Štúr (1975) chápe temperament jako dispozice osobnosti k proje­ vům emocionality. Ve vztahu k tomuto pojetí je užíván pojem emocionalita nebo emotivita, jehož význam je

350

vymezován jako „citlivost vůči situacím, které vzbu­ zují emoce“ (P. Fraisse, 1967). Obsah emocí je určo­ ván kognitivně, formální stránky projevu emocí (hloubka jejich prožívání, sila jejich vnějšího výrazu a další, jako je trvání emoční reakce) jsou určovány temperamentem. Faktor emocionality nebo emocio­ nalita jako sektor osobnosti byl faktorově analytic­ kou metodou extrahován jako činitel nasycující dvě třetiny primárních faktorů získaných z dotazníků a z posuzování chování. Syntézu faktorově analytic­ kých souvislostí emocionality jako sektoru (dimenze) osobnosti podává K. Pawlik (1968), který uvádí, že „veškeré primární faktory této oblasti osobnosti signi­ fikantně diferencují mezi normálními osobami a neurotiky, takže o osobnostní faktory emocionality je zvláštní zájem v klinické psychologii“. Emocionali­ tu jako specifickou dimenzi osobnosti identifikoval již C. Buřt (1946). Tzv. primární faktory emocionality souvisejí s intenzitou a kontrolou formálního průběhu emocionálních reakcí. U R. B. Cattella (1950) je to faktor druhého řádu nazvaný „úzkost - emocionální přizpůsobení“ a zahrnující víc než jen formální vlast­ nosti emocionálních reakcí; u H. J. Eysencka (1960) je to rovněž sekundární faktor nazvaný „emocionální labilita - stabilita“ (neuroticismus); oba uvedené fakto­ ry vykazují jistou příbuznost, nikoli však totožnost. Tento sekundární faktor se dá rozčlenit na pět primár­ ních faktorů; v Cattellově systému jsou to podle Pawlika faktory síly ega, protenze, timidity, kontroly sebecitu a ergické tenze, resp. ještě faktor vzrušivosti; u J. P. Guilforda (1959) jsou to faktory emocionální stability, osvobození se od deprese, osvobození se od pocitů inferiority, osvobození se od nervozity a faktor objektivity. W. C. Becker (1960) našel mezi dotazní­ kovými faktory emocionality u Guilforda a Cattella poměrně vysoké korelace od 0,6 do 0,7, takže lze ur­ čité odlišnosti přisoudit rozdílné interpretaci výsledků. Jako jisté primární faktory emocionality získané z do­ tazníků uvádí Pawlik následující. Předně je to emocio­ nální integrace (Cattellova „síla ega“, Guilfordova „emocionální stabilita“), která je nejdůležitějším čini­ telem kontroly afektivity. Tento faktor silně nasycuje následující rysy osobnosti: klidný, trpělivý, vyrovna­ ný, málo kolísavé nálady, uvolněný, zřídka vzrušený nebo nervózní, ve svých citech nesnadno zranitelný. U psychiatrických pacientů bývá tento faktor nachá-

Temperament Charakteristiky typů temperamentu (H. Remplein, 1959) Temperamenty sangvinik

melancholik

cholerik

flegmatik

emoční zabarvení

veselý

smutný

dráždivý výbušný

vyrovnaný klidný

p c & £

lehkost vybavení síla hloubka doba trvání průběh

těžce slabé povrchní krátká nepravidelný

lehce silné hluboké trvalá pravidelný

lehce silné povrchní trvalá nepravidelný

těžce slabé hluboké krátká pravidelný

JŽ>> o> °- s X) c S 45 o

rychlost síla doba trvání rozsah průběh

rychlý silný krátká velký nepravidelný

pomalý slabý trvalá malý pravidelný

rychlý silný aktivně trvalá velký nepravidelný

pomalý slabý pasivně trvalá malý pravidelný

£ s3

tm

u.

. w ku

I

U Pm

I

Znaky psychiky a motoriky

N >

f Tf

KB

1

(upraveno)

la rů. oo/a li­ je aay tfiá-

Dimenze temperamentu (podle J. P. Guilforda, 1959) Odpovídající oblasti Dimenze

obecně

emocionálně

sociálně

pozitivní negativní

sebedůvěra pocity méněcennosti

veselost skleslost, rozlada

prosazování se bojácnost

responzivní neresponzivní

bdělost nepozornost

nezralost zralost

společenskost soběstačnost

aktivní pasivní

impulzivnost rozvážnost

nervozita vyrovnanost

sociální iniciativa pasivita

kontrolovanost nekontrolovanost

zábrany nevázanost

stabilita cykloidita

přátelskost nepřátelskost

objektivní egocentrický

věcnost přecitlivělost

sebejistota nesmělost

tolerance kritičnost

(upraveno)

zen jen zřídkakdy. Dalším faktorem je nedůvěra, kte­ rá se objevuje v klinickém obrazu paranoie (u Cattella je to „protenze“, u Guilforda „nedostatek kooperativnosti“). Tento faktor souvisí s následujícími rysy osobnosti: podezíravost, nedostatek tolerance vůči druhým, nedostatek pohotovosti pro pomoc druhým (žárlivost, zlomyslnost, hledání chyb u druhých, „ne­ chávání někoho na holičkách“ a další). Cattell (podle

Pawlika) interpretuje vliv tohoto faktoru jako rozlič­ nou pohotovost k paranoidní projekci. Dalším fakto­ rem je bázlivost (Cattellova „timidita“, která, vedle vnějších příznaků, souvisí s pocity viny a s redukova­ nou sebedůvěrou). Charakterologické vztahy podle Pawlika jsou následující: bojácný, úzkostný, deprimo­ vaný, pochybuje o svých schopnostech zvládnout sám obtížné situace, ve výchově dětí je spíše pro přísnost

351

Typologie osobnosti než shovívavost. Čtvrtým faktorem je napětí (Cattellova „ergická tenze“, Guilfordova „nervozita“). Faktor se projevuje v prudkých změnách nálad a jako zvýše­ né emocionální napětí; patří sem např. tyto rysy osob­ . nosti: snadno se dá rozptýlit, je lehce zmatený, snadno se poleká, dělá si často neodůvodněné starosti, je ovlivněn silným kolísáním nálad, stěžuje si na nespa­ vost, cítí se často sklíčený, má pocity napětí a vzruše­ ní. Tento faktor je nejjistějším indikátorem neuróz a je podstatnou osobnostní komponentou klinických stavů úzkosti (Pawlik). Od faktoru emocionální integrace se liší tím, že integrace se vztahuje převážně na habi­ tuální efektivní úroveň vzrušení, zatímco napětí sou­ visí se silou okamžitých, situačně podmíněných afektivních reakcí (Pawlik). Konečně pátou dimenzí emocionality je sebekontrola, tj. úroveň sebeovládání, sebedisciplíny, která se prokazuje v následujících vlastnostech osobnosti: je energický, pokouší se zná­ mé problémy řešit novým způsobem, nepoddává se těžkostem, dodržuje sliby, spoléhá více na zajištění než na štěstí. V objektivních testech vystupuje emo­ cionalita především jako úzkost, která je rovněž velmi signifikantní pro rozlišení mezi normálními osobami a neurotiky a koreluje pozitivně (0,8) s tzv. manifestní úzkostí projevenou v dotaznících. Odráží se v těchto vlastnostech: zvýšené dojmy vůči hněvivým, matou­ cím nebo zatěžujícím podnětům, nejistota ve svém mí­ nění, zvýšená citová účast (myslí méně rozvážlivě), zvýšené autonomní (vegetativní) reakce na strachové podněty. Faktor koreluje pozitivně s astenickým těles­ ným habitem, tj. se schizothymií. Někteří psychologové užívají termín emocionální konstituce (poprvé E. Dupré, 1925), jímž vyjadřují celkovou disponovanost k emocionálním reakcím. Tento termín má významově blízko k pojmu tempera­ ment. V emocionální konstituci se projevují jak vroze­ né dispozice související se vzrušivostí vegetativní ner­ vové soustavy, tak i vlivy emocionálních zkušeností, zejména traumatizujících. Tato emocionální konstitu­ ce má řadu fyziologických komponent a význačně se v ní uplatňuje dědičnost (H. J. Eysenck, 1946). Vliv negativní emocionální zkušenosti na zvýšenou, resp. labilní emocionalitu byl potvrzen výzkumy na krysách (C. S. Hall a P. H. Whiteman, 1951): krysy vystave­ né působení silného pronikavého zvuku reagovaly později výraznějšími emocionálními reakcemi a déle 352

se emocionálně vyrovnávaly s traumatizujícímí situa­ cemi. A. J. Olšanniková (1977) považuje emocionalitu přímo za komponentu temperamentu a chápe ji jako složitou vlastnost, která je tvořena především dispo­ zicí k prožívání citů (citlivost, tj. individuální emo­ cionální práh, hloubka prožívání, stálost a trvalost prožívání citů), ale i dispozicí k expresi emocí („stup­ ně nasycenosti chování projevy emocí“ - vřelost - chlad). Olšanniková se domnívá, že každý má tenden­ ci k jedné z následujících modalit emocí: ke strachu, hněvu nebo radosti, které akcentují reakce jedince. Ko­ nečně je tu termín emocionální inteligence (D. Goleman, 1996), který, velmi obecně řečeno, vyjadřuje úro­ veň emocionálního vývoje (emocionální zralosti), schopnosti přiměřených citových reakcí a emočního vztahu k obecně lidským hodnotám (vyvinuté etické cí­ tění), ale také způsobilost radovat se, vyjadřovat své ci­ ty a další schopnosti.

Literatura: Eliasz, E.: Temperament a system regulacji stymulacji, Warszawa 1981, Merlin, V. S. (red.): Náčrt teorie temperamentu, Bratislava 1983. Strelan, J.: Temperament, typ ukladu nervowego, 2. vyd. Warszawa 1974. Thomas, A., Chess, S.: Temperament and deve­ lopment, New York 1977.

tv< up áb vě ex z: ši re k< P' ta J. t; n k v z v s E Ť r í A

c 1

Typologie osobnosti

1 1

V běžném jazyce používané výrazy jako „byrokrat“, „měšťák“, „intelektuál“ apod. vyjadřují určitý charak­ teristický druh člověka čili jeho určitý typ. Podle H. J. Eysencka (1987) pojem typu vyjadřuje v podsta­ tě totéž co pojem vlastnosti: řekneme-li např. o člově­ ku, že je družný, je to v podstatě totéž, jako kdybychom řekli, že je to typ družného člověka - chová se druž­ ným způsobem. Lépe řečeno, pojmy typu a obecné vlastnosti osobnosti jsou téměř synonyma. Přesně de­ finují pojem typu G. Dietrich a H. Walter (1970): „Typ je označení pro spojení rysů, které jsou společné sku­ pině individuí, resp. pro individuum, které vykazuje všechny rysy skupiny v optimální nebo maximální vý­ raznosti.“ V tomto smyslu pojem typu vyjadřuje urči­ tý syndrom (soubor) pevně spojených rysů a pojmeno­ vání takového typu pak vyjadřuje to, co mají rysy

H o rn u m

Typologie osobnosti tvořící tento syndrom společného. R. Albonico (1970) upozorňuje na rozdíl ideálního a reálného typu. Ide­ ální typ představuje individuum, které má určité a prá­ vě jen tyto znaky; v praxi však takové případy sotva existují a lidé se svými charakteristikami mohou být z hlediska statistického rozdělení četnosti hodnot vět­ šinou umístěni mezi ideálními póly, extrémy. Tzv. reálný typ pak znamená nejčastější střední hodnotu ta­ kového rozdělení četností. Typ vyjadřuje sice určitou podstatnou charakteristiku, ale nikoli vyčerpávající, takže týž jedinec může příslušet k několika typům. J. Delay a P. Pichot (1966) upozorňují na dvojí pojetí typu v psychologii: 1. Fenomenologické, variuje-li nějaký znak osobnosti kontinuitně, jako např. vztah k sobě a k okolí; lze tu izolovat dvě zóny, které odpo­ vídají dvěma pólům kontinua, a tyto póly pak repre­ zentují typ. 2. Statistické pojetí, kde pojem typ odpo­ vídá pojmu druh v zoologické systematice a pojmu syndrom v medicíně; reprezentuje zde tedy četnost případů nahromaděných v určitých zónách. Jedinci, jejichž charakteristika leží mezi těmito zónami, jsou méně četní, podobně jako hybridní jedinci v zoologii a botanice; takovému statistickému pojetí však odpo­ vídá jen málo typů. Obě uvedená pojetí se od sebe li­ ší; v prvním případě se za typické pokládá to, co je spíše extrémní, v druhém naopak to, co je nejčetnější: první případ tedy odpovídá ideálnímu, druhý reálné­ mu typu. W. Stem (1921) uvádí, že „psychologický typ je převládající dispozice... vlastní srovnatelné skupině lidí, aniž by tato skupina byla jednoznačně a všestranně ohraničena vůči ostatním skupinám“ a H. Rohracher (1956) píše: „Teoreticky znamená typ konstruovaný ideální případ člověka, který má všech­ ny charakteristické znaky své skupiny a jen tyto; prak­ ticky znamená typ skutečného, jednotlivého člověka, který vykazuje charakteristické znaky své skupiny ve zvláště velkém seskupení a výraznosti.“ Za historicky první typologii, pomineme-li spekula­ tivní typologie astrologické, pokládá H. J. Eysenck (1987) Galenovu teorii čtyř temperamentů, kterou roz­ pracoval Hippokrates a mnohem později I. Kant ve své antropologii. Na začátku našeho století byla vytvá­ řena celá řada antropologických a psychologických ty­ pologií, ale současně byly vyslovovány pochybnosti o pojetí typu v psychologii, snad nejvýrazněji formu­ lované G. W. Allportem (1937, 1962): nauky o typech

neříkají nic víc, než že se lidé jiným lidem v určitém ohledu podobají, a existuje tak mnoho takových ohle­ dů, tělesných i duševních, že brzy shledáme, že určitý jedinec může být zařazen ke stu možných typů, při­ čemž je jeho vlastní jedinečnost ztracena. Allport po­ kračuje: říkáme, že určitá osoba je liberální nebo narcistická, že je beatnik, řízena zvenčí, že náleží k orálnímu nebo jinému typu; to poukazuje na snahu dělit lidi a na syndrom (trs) atributů, které spolu ob­ vykle, ale ne vždy souvisejí. Avšak žádné podřazení jedince pod nějaký typ neumožní popis celého indivi­ dua. Tyto výtky se však netýkají ideálních typů, k nimž se nedospívá exaktním výzkumem konkrétních lidí, jsou odvozovány racionálními, nikoli empirický­ mi metodami; jsou to podle E. Sprangera - „schémata chápání“, která jsou používána zejména ve studiu ná­ rodního charakteru; mnozí lidé se samozřejmě v rozdíl­ ném stupni blíží ideálnímu typu, avšak „ideální typy byly objeveny u psacího stolu, nikoli v laboratořích“. Přestože psychologické typy jsou určitou konstrukcí a nevyčerpávají charakteristiku jedince, byly vytváře­ ny různé psychologické typologie, které se staly vel­ mi populárními. G. W. Allport připouští, že osobnost lze - až po jistý stupeň - analyzovat v termínech obec­ ných vlastností, které, pokud jsou neobvykle široké, jsou označovány za empirický typ; soudí však, že je sporné, zda pojem typu má ve vědě nějakou přednost, a sám užívá koncept obecné vlastnosti. Nicméně v psychologii se rozšířily různé typologické systémy, jak uvidíme dále, a sice ve formě konstrukce polárních anebo modálních (jednodimenzionálních) typů: polár­ ní typy vyjadřují krajní póly normálního rozložení četností (např. typy introverze, extraverze), kdežto tzv. modální typy vyjadřují multimodální rozdělení v rámci určitého jednodimenzionálního kontinua. Po­ dle A. Welleka (1966) „typizovat znamená polarizo­ vat“, neboť poznání, co je cholerik, plyne také z toho, co je flegmatik, a to je nepochybně správné; je však ta­ ké nutné uvažovat, co je mezi tím, a brát v úvahu sku­ tečnost, že vlastnosti vystupují jako spojité charakte­ ristiky. R. Albonico (1970) formuloval následující základní podmínky typologizování: 1. V žádné ty­ pologii neexistují jasné hranice mezi jednotlivými typy: „realitu vytvářejí typologická překrývání“. 2. „Smíšené typy“ jsou častější než „čisté typy“ (u Kretschmerových typů je tento poměr 90:10). 353

1

Typologie osobnosti 3. Čím je typologie subjektivnější, tím jsou její výro­ ky více pregnantní: variační šířka skupiny typu je podceňována, rozdíly mezi skupinami typů jsou pře­ ceňovány. 4. Mnohé typy nejsou ničím více než so­ ciálními stereotypy s přehnaným zobrazením charak­ terů („typ mladíka“, „typ tlusťocha“ atd.). 5. Hlavním nebezpečím typologizování je simplifikování, které nevylučuje, že „typ může dobře vypadat“. 6. Nemá-li se individuum v typu ztratit, doporučuje se konfronta­ ce více různých typologií. 7. Stále platí, že vývojový typ dominuje nad konstitučním typem, např. kojenec je v první řadě kojenec a jako typ sotva poznatelný, konstituční typ se prosazuje více ve stacionární fázi, v dospělosti. Analogicky to platí o pohlavním typu, který v mnoha případech překrývá konstituční typ (v Kretschmerově systému typů dělalo zařazování žen potíže a uvažovalo se o speciální ženské variantě této typologie). 9. Je třeba zvážit, co C. G. Jung míní svým „bipolámím typem“: každý člověk má v sobě obě ten­ dence určitého bipolámího typu, typ vyvstává při chronickém převažování jedné tendence. 10. S tím souvisejí Jungovy „sekundární charaktery nebo typy“, které povstávají kompenzací jednostrannosti typu. Správně je zdůrazňována zejména omezenost typolo­ gizování: osobnost je vždy bohatší a také záhadnější než typ (F. Kratina, 1946) a osobnost tvoří jednotu in­ dividuálního a typického, tj. v něčem je jedinec psy­ chicky i fyzicky podoben některým jiným jedincům, ale současně se od nich také v něčem podstatně liší (např. introverti se mezi sebou liší svými zájmy, mírou inteligence, aktuálními potřebami, obsahem svých denních snění atd., i když mají něco podstatně společ­ ného - jsou uzavření, plaší, spíše nepraktičtí atd.). Zá­ kladní charakteristiky typu podal J. Strelau (1969): 1. Typ stojí na přechodu toho, co je individuální, a to­ ho, co je obecné: „Jestliže o někom říkáme, že je mu­ zikální nebo že je sangvinik, vypovídáme, že u něho existují vlastnosti, které jsou společné určité skupině lidí a které se nevztahují k psychickému životu celého lidského rodu“ (W. Stem, 1921, podle Strelaua). 2. Po­ jetí typu zahrnuje relativně stálé psychické znaky, ne­ bo i znaky fyziologické či anatomické: za vlastnostmi, které jsou určité skupině osob společné, je nutné vidět něco relativně stálejšího, nějaké dispozice, a typ tedy reprezentuje soubor dispozic. 3. Hranice mezi typy jsou plynulé, typy od sebe nejsou ostře odděleny; „pří­ 354

slušnost k typu se spíše spojuje se stupněm síly určité­ ho rysu nebo souboru rysů“ (Strelau), a tedy není mož­ né třídit lidi do vylučujících se kategorií (lidi nelze např. třídit jen na pracovité a lenivé, jsou i lidé, kteří mají vlastnosti vyjadřující něco mezi oběma uvedený­ mi krajními případy, a těch je většina). Příslušnost k určitému typu, jak již bylo uvedeno, nevylučuje sou­ časně příslušnost k jinému typu, který je konstruován z jiného hlediska: „Daný jedinec přísluší k určitému typu jen s ohledem na schopnost zapamatování, leh­ kost navazování společenských kontaktů či s ohledem na temperament“ (Strelau). 4. Pojetí typu zdůrazňuje především přítomnost vlastnosti nebo souboru vlast­ ností dominujících: „jde o vlastnosti vystupující u ví­ ce osob v takové míře, že vtiskují pečeť celému jejich chování“ (Strelau), např. analytický typ myšlení se od­ ráží v celé intelektuální činnosti. Posléze je třeba upo­ zornit na rozdíl mezi typy psychických funkcí a ty­ py osobnosti, které jsou typy dispozic. Typ autoritámí osobnosti. Při výzkumu raso­ vých předsudků byl objeven zvláštní syndrom antidemokratických postojů, který byl nazván autoritámí osobnost (Th. Adomo, E. Frenkel-Brunswik, D. J. Le­ vinson a R. N. Sanford, 1950) a který tvořily tyto po­ stoje: antisemitismus, etnocentrismus, fašismus (autoritarismus), politicko-hospodářský konzervativismus. S tím souvisely i určité kognitivní styly (kognitivní ri­ gidita, demagogie). Dalším výzkumem byly shledány souvislosti tohoto syndromu s typem patriarchální ro­ dinné výchovy poznamenané odcizením vztahu dítě otec a byla vyslovena hypotéza, že autoritarismus je účelový syndrom kompenzující komplex méněcennosti srovnáváním se s „méněcennými“ etniky. Autoritarismus je tvořen dalšími následujícími rysy osobnosti: 1. konvencialismus (normy střední třídy), 2. submisivita vůči idealizovaným autoritám (vůd­ cům), 3. autoritámí agresivita (zaměřená proti oso­ bám, které nesouhlasí s normami a vykazují určitou slabost v sebeobraně), 4. odmítání dobrosrdečnosti a měkkosti v sociálních vztazích, 5. pověrčivost (víra v mystické síly a osudovost, dogmatismus v myšlení), 6. preference pozic síly a moci a identifikace s lidmi, kteří mají moc, a s hnutími hlásajícími rasismus, 7. obecné nepřátelské smýšlení, rozkoš z ničení a cy­ nismus, 8. sklon k projekci nepřátelství a nebezpečí (svět je nepřátelský a plný hrozeb), 9. zabývání se se-

1

1 i

1


Instinkty). - Habituace. Thorpe ji definuje jako „relativně per­ manentní ubývání reakce jako důsledek opakované stimulace, která není následována nějakým druhem zpevnění“; jde tedy o navy kání, které je nutné odlišit od únavy a senzorické adaptace (ta je periferní, kdež­ to habituace je centrální proces). Jev se poněkud podo­ bá Pavlovovu „vyhasínání orientačního reflexu“ a je­ ho podstatou je vrozený útlum na opakující se podněty, které ztratily svůj původní biologický vý­ znam. Příkladem habituace je přivykání některých ži­ vočišných druhů na přítomnost Udí, ačkoli ta u nich vyvolává původně strach a vyhýbání se. Thorpe poklá­ dá habituaci za nejjednodušší formu učení. Podle E. M. Glasera (1966) je habituace základním biologic­ kým jevem, který má zjevný účel: aby organismus přežil, musí potlačovat reakce na nevýznamné pod­ něty. - Asociativní učení. Jeho základním typem je podmí­ něný reflex, kdy je nějaká vrozená reakce uvolňována novým podnětem, který se stává signálem zpevnění té­ to vrozené reakce. Takový jev má zřejmě přípravnou funkci, organismus se připravuje na následující zpevnění, což umožňuje např. vyhnout se trestu ve for­ mě bolestivého podnětu, nebezpečí atd. Druhý typ asociativního učení, operantní či instrumentální podmiňování, se od předchozího liší zejména tím, že je to „nezávislá voluntámí akce“ organismu: stimulus se spojuje s reakcí jako důsledek retroaktivního vlivu zpevnění. Pro instrumentální podmiňování je nezbyt­ ná funkce pyramidálního systému mozkové kůry (J. Konorski, 1948); klasický podmíněný reflex lze vyvolat i u dekortikovaných psů, avšak instrumentální podmíněnou reakci nikoli (E. A. Culler a F. A. Mettler, 1934). Thorpe z toho vysuzuje, že tato podmínka dává instrumentální motorické aktivitě znak charakteristic­ ké „voluntámí aktivity“. Podmíněnou reakci instru­ mentálního typu však Thorpe pokládá za typ učení „pokusem a omylem“, a to v jeho nejjednodušší podo­ bě, což bylo údajně prokázáno na morčatech (G. C.

Učení

> y> í-

0ze rlé m šit ÍŽo­ jese ýžich lálle jc1US Mi­

ni­ ma té1OU

jící fortyp ilní , že ilus livu jytcůry lze ální tier, lává sticstruíčení odoc.

Grindley, 1932); „pokus a omyl je v podstatě instru­ bludiště, demonstruje jen to, co se naučilo v průběhu mentálním podmiňováním“ (W. H. Thorpe, 1956). explorace, kdy jeho chování nebylo zpevněno potra­ - Učení vhledem charakterizuje Thorpe jako „chápá­ vou. D. E. Berlyne (1950) předpokládá, že nová situa­ ní vztahů“; může být podle něho definováno jako ce (v případě krysy její vložení do bludiště) vyvolává „náhlá produkce nové adaptivní odpovědi, která ne­ popud zvídavosti („curiosity drive“), tedy napětí, kte­ nastává z chování pokusem a omylem“, ale jako „ře­ ré se zmenšuje průzkumem situace, a tak je učení mo­ šení problému náhlou adaptivní reorganizací zkuše­ tivováno i zpevňováno. V učení vhledem se předpo­ nosti“. Termín vhled byl poprvé použit W. Kóhlerem kládá užívání symbolů, resp. chování vycházející (1921) v experimentu s opicemi antropoidního druhu, z nějaké hypotézy, a tedy existence ideace (představ). které byly schopny řešit problém dosažení banánu za­ U dospělého člověka je to samozřejmé, ale i u zvířat věšeného u stropu pomocí tyče a stavěním beden na byly zjištěny reakce na určité symboly, např. na počet sebe: šimpanzi dostali náhle „nápad“, jak problém vy­ objektů (K. U. Smith, 1934), resp. na různé velikosti řešit, aniž použili metody pokusu a omylu. I. P. Pavlov téže geometrické figury (symbolická generalizace). však prokázal, že tu šlo v podstatě o užití metody po­ - Nápodoba je forma učení, která se objevuje u soci­ kusu a omylu („manipulativní myšlení“) a zpochybnil álně žijících živočichů; M. J. Herbert a C. M. Harsh tak gestaltistické Kóhlerovo pojetí řešení problémů. (1944) zjistili, že učení koček se usnadňuje, mohou-li Podle některých autorů se však gestaltistické zákony pozorovat proces učení u jiných koček. Nápodoba vnímání, myšlení atd., obecně tedy spontánního utvá­ v učení zvířat je, podle Thorpa, potvrzením existence ření struktur, dají aplikovat i na učení, které pak ideace (představivosti) u zvířat; je to elementární for­ v tomto pojetí není ničím jiným než „vytvářením rela­ ma sociálního učení. Jí podobná sociální facilitace, tivně stabilních, setrvávajících útvarů“ („Gestalten“) Thorpem nazývaná „nakažlivé chování“ („contagious (O. W. Haseloff a E. Jorswieck, 1971). H. G. Birch behavior“), je případ, kdy chování jednoho člena sku­ (1945) zopakoval Kóhlerovy experimenty se šimpanzi piny, zejména instinktivní, vede k „nákaze“ ostatních, a zjistil, že zvířata, která neměla žádné zkušenosti s ty­ tj. vyvolává akci zaměřenou v témže směru (např. útěk čemi, nebyla ani schopna použít jich k přitažení baná­ jednoho zvířete vyvolá útěk celého stáda). „Nákaza“ nu; teprve, když měla možnost seznámit se s užíváním takto pojatá není tedy totéž co nápodoba, která má tyče, byla schopna řešit problém, jak získat banán le­ u člověka více forem (mutační chování na základě žící na nedosažitelnou vzdálenost od klece - totiž při­ modelu a na základě identifikace). E. A. Armstrong táhnout jej pomocí tyče, která byla k dispozici. Podle (1951) označuje „nakažlivé chování“ jako „mimesis“. K. Koffky (1935) je učení restrukturací: „Při restruk- N. E. Miller a J. Dollard (1945) definují nápodobu turování jsou instrumentální nebo myšlenkové pro­ (imitaci) jako „proces, jímž jsou u dvou lidí vyvolává­ středky spatřovány v nových útvarových souvislos­ ny protější nebo podobné akty a spojovány s přísluš­ tech (Gestaltzusammenhángen) a pak může být nými klíči“: subjekt napodobuje chování druhého člo­ poznána jejich účelnost k uspokojení potřeby. Učení věka, protože mu toto chovám dává klíč k dosažení tedy vyžaduje ,vhled1 (Einsicht) do možností přizpů­ určitého cíle, po němž sám touží, napodobování je sobení organismu danému životnímu prostoru“ (Hase­ spontánní, nevědomé. A. Bandura a R. H. Waltera loff a Jorswieck, 1971). Dnes se však většinou soudí, (1963) vykládají nápodobu jako tzv. observační učení že pojem vhled vyjadřuje jen popis určitého chování (učení na základě pozorování), které je založeno na (poměrně krátké pauzy předtím, než zvíře začne pro­ tzv. zástupném zpevnění: subjekt napodobuje chování blém správně řešit, tzv. aha-zážitek). Thorpe soudil, že jiného člověka, aby získal tutéž odměnu; zpevňujícím učení vhledem („insight-leaming“) je „akcí na základě činitelem je tu pouhé pozorování kauzálního vztahu hypotézy“ a současně evidencí „ideačních procesů“. chování - zpevnění u druhého člověka. Nápodoba je Druhý případ, latentní učení (učení bez zpevnění), lze jen jedním druhem observačního učení (učení na zá­ podle N. R. F. Maiera (1932) vysvětlit potřebou explo­ kladě modelu), k němuž se vrátíme v pasáži o sociál­ race: v situaci, kdy pak zvíře vykazuje lepší zvládnutí ním učení. O. H. Mowrer (1960) hovoří o tzv. autis369

Učení

tickém uspokojování spočívajícím v tom, že subjekt napodobuje vlastně sám sebe, totiž své vlastní chová­ ní, které mu v minulosti vyneslo něco příjemného, ale může to činit jen v představách, anebo fragmentámě, např. tím, že navštěvuje místa, kde něco příjemného zažil. Sociolog G. Tarde (1903) a W. McDougall (1908) pokládali nápodobu za pudovou tendenci. - Kanalizace je podle G. Murphyho (1947, 1958) zvláštním druhem učení, odlišným od podmiňování, protože to trvá se zpevňováním, kdežto kanalizace je trvalá; „kanalizace je spojením potřeby se specifickým způsobem uspokojení této potřeby“. Spojení potřeby a jejího uspokojení je dáno individuální zkušeností v rámci určitého typu kultury a vystupuje jako kon­ krétní zpředmětnění potřeby, což je její podstatný znak (A. N. Leonťjev, 1984). Příkladem je uspokojování hladu osobní preferencí konkrétních jídel. Specificky lidskéformy učení jsou různě tříděny, obvykle z praktických, pedagogicko-psychologických hledisek; představují tak kategorie vyjadřující dost vy­ sokou úroveň abstrakce. V tomto smyslu se obvykle hovoří o následujících formách učení: senzomotorické, verbální (osvojování podle smyslu, sériové a pá­ rové), kognitivní (pojmové, řešení problémů, princi­ pů) a sociální. Objevuje se ovšem i jiné třídění a jiná terminologie, např. učení se porozuměním jako speci­ ficky lidská forma učení, učení se postojům atd. Uče­ ní se porozuměním se třídí na učení se vhledem a na učení se znakům. Senzomotorickým učením se u člo­ věka míní „mnohonásobné responzivní učení“, což je zejména učení se pohybovým dovednostem. Zcela specificky lidské je tzv. memorování (-» Paměť), úmyslné učení se nazpaměť. E. R. Hilgard (1957) roz­ lišil obě formy učení: učení automatické a učení se vhledem. M. Gagné (1965, česky 1975) rozlišuje z vý­ vojového hlediska osm druhů učení a zdůrazňuje, že vývojové nejvyšší formy (učení se řešení problémů a učení se pojmům a principům) navazují plynule na vývojově nižší formy; názor, že klasické podmiňování je, jak se někdy soudilo, základem vývoje všech forem učení, pokládá však za sporný. Pojem řízené učení vy­ jadřuje pedagogické hledisko řízení učení učiteli a vy­ chovateli, tedy vzdělávání a výchovu v užším smyslu. Konečně sociálně-psychologický a sociologický po­ jem socializace vyjadřuje v podstatě zvláštní kombi­ naci řízeného a sociálního učení. 370

Dále uvádíme tři základní formy lidského učení - senzomotorické, kognitivní a sociální - s tím, že jde o překrývající se fenomény a že tyto termíny tedy vy­ jadřují poměrně vysokou úroveň abstrakce v pohledu na učení člověka.

opakování —> Teoretická křivka cvičení

- Senzomotorické učení. Je to učení se pohybo­ vým návykům, probíhající jako cvičení (výcvik, tré­ nink) a uplatňující se i v drezúře zvířat; u člověka za­ hrnuje široké spektrum činností od takových, jako je např. jízda na kole, až po hru na hudební nástroj nebo různé druhy sportovních a pracovních činností. Začíná již v raném věku dítěte výcvikem základních hygie­ nických návyků a sebeobsluhy. Jeho podstatou je vy­ pracovávání vizuálně motorické koordinace, tj. osvo­ jování pohybových struktur založených na vzájemné koordinaci pohybů a koordinaci pohybů se senzo­ rickými dojmy. Produktem jsou motorické návyky, v nichž se uplatňuje činnost kosterního svalstva, které mají formu různých pohybových dovedností. Ty se tří­ dí obvykle na obratnost a zručnost; první se týká po­ hybů těla vůbec, druhá manuálních činností. Základ­ ním aspektem je zde pohyb, uplatňují se však také kognitivní procesy. Např. taková sportovní činnost, ja­ ko je tenis, vyžaduje nejen pohybovou obratnost, ale také osvojení si určitých taktických postupů; u hry na klavír se zase uplatňuje určitá forma interpretace reprodukovaného hudebního díla atd. V podstatě jde - zůstaneme-li nyní u motorického aspektu - o více či méně složité řetězce pohybových reakcí, jejichž prvky na sebe přesně navazují. „Utváření dovedností u zvířat má dva aspekty: a) zpevňování jen určité reakce, če­ muž říkáme diferenciační zpevňování, b) postupné

Učení zvyšování požadavků na toto zpevňování, čemuž říká­ me postupná aproximace“ (Holland a Skinner, 1968). U člověka neprobíhá tak mechanicky a praktické cvi­ čení je propojováno se slovními instrukcemi. Vytvoře­ ný návyk musí být plastický (operativní reakce řidiče automobilu na netypickou dopravní situaci). Senzomotorické učení probíhá ve dvou etapách: 1. seznáme­ ní se s činností, která má být osvojena, a s podmínka­ mi jejího efektivního vykonávání, 2. procvičování činnosti, a to jednak vcelku, jednak určitých nároč­ ných složek zvlášť (při tréninku tenisu např. hry u sítě, smečování atd.). V nácviku činnosti se uplatňuje zpět­ ná vazba (vlastní kontrola výsledků činnosti) a vedení trenéra, učitele. Senzomotorické dovednosti se pak rozvíjejí tak, že pohyby se stávají přesnější, koordi­ novanější, spojují se v celky, rytmizují se, případné automatizují, zdokonaluje se vnímání situace, v níž se činnost uplatňuje a nacvičuje (J. Čáp, 1980). Charak­ teristické jsou křivky cvičení vyjadřující přibývání úspěšnosti v čase až po určitou fázi zvanou plato, kdy se růst dovednosti i přes intenzivní výcvik stabilizuje na určité úrovni, která však ještě neznamená dosažení vrcholu; po překonání této fáze se cvičením dosahuje dalšího pokroku v osvojování cvičené dovednosti. Cvičení má být uvědomělé, tj. nemá to být mechanic­ ký dril (A. N. Sokolov, 1941); platí však, že „uvědo­ mění je účelné při nácviku těch momentů činnosti, které jsou nové, kdežto zbytečné až nežádoucí je vě­ domě analyzovat ty složky činnosti, které přejímáme vytvořené, zautomatizované z dřívější zkušenosti“ (J. Čáp, 1957). Mechanický nácvik je však často do­ provázen množstvím chyb a zafixováním chybných úkonů může narušit průběh nácviku i kvalitu osvojo­ vané činnosti. Podle J. Čápa (1971) je postup osvojo­ vání senzomotorických dovedností následující: 1. Spo­ jování jednotlivých pohybů v celky. 2. Odstraňování zbytečných pohybů a nepřiměřených svalových kon­ trakcí. 3. Standardizace pohybů. 4. Zdokonalování ča­ sových charakteristik pohybů. Podle uvedeného auto­ ra se má na začátku osvojování činnosti klást důraz spíše na přesnost pohybů než na jejich rychlost. V senzomotorickém učení se neustavují jen nové po­ hybové struktury, ale dochází i ke změnám v senzorice. Podle J. Čápa (1971) jsou to zejména tyto změny: 1. Zvyšování čivosti. 2. Znalost signálů. 3. Zdokonalo­ vání percepce celků. 4. Vznik speciálních forem kom­

plexního vnímání. 5. Osvojování a zdokonalování způsobu kontroly senzorických klíčů. 6. Změny v úlo­ ze jednotlivých analyzátorů. Obecně vzato, jde o po­ stupné zdokonalování vnímání pole předmětné čin­ nosti, o komplexní a současně diskriminativní percepci (příkladem je hráč kopané, který má přehled po celé hrací ploše; ke znalosti signálů patří např. identifikace záměru protihráče, např. komu se chystá přihrát atd.). Příkladem mimořádně dokonalých, ně­ kdy až neuvěřitelných výkonů založených na perfekt­ ní vizuálně-motorické koordinaci jsou produkce vari­ etních umělců žonglérů. - Kognitivní učení. Týká se funkčního zdokonalo­ vání poznávacích procesů, zejména myšlení, které probíhá opět jako komplexní proces vytváření a zdo­ konalování kognitivních „map“, tj. modelů situací, a které tak umožňuje dokonalejší adaptaci, především řešení problémů. Elementární „kognitivní mapy“, jak prokazuje E. C. Tolman (1930), se vytvářejí už u zví­ řat; u člověka jsou na základě používání znakových procesů tyto mapy rozšířeny i o dimenzi očekávání budoucího, tj. předvídání vývoje situace, resp. alterna­ tiv tohoto vývoje. E. C. Tolman a M. P. Honzík (1930) se pokoušeli prokázat „anticipační chování“ i u krys, ale interpretace výsledků příslušných experimentů uvedenými autory je přijímána kriticky. P. Gréco (1968) hovoří o učení myšlením, resp. o „strukturál­ ním učení“, které je založeno na poznávání vztahů ta­ kového druhu, jako jsou vztahy funkční, kauzální a další, poznávané na základě znakových operací. Kognitivní učení znamená v tomto smyslu učení pro­ střednictvím vývojově vyšších kognitivních procesů, tj. zejména prostřednictvím myšlení, které ovšem předpokládá osvojení těchto kognitivních procesů, jež je obvykle předmětem studia vývojové psychologie. Člověk se tedy 1. učí myslet, 2. organizovat své cho­ vání prostřednictvím myšlení. Kognitivní učení se z praktických důvodů obvykle třídí na učení se po­ jmům, řešení problémů a učení se principům. Kogni­ tivní učení se uskutečňuje prostřednictvím již zmíně­ ných mediačních procesů umožňujících osvojení hlubší, diferencovanější, strukturovanější zkušenosti. V podstatě jde tedy o následující komplex jevů: vývoj znakového systému S -» (znakový systém) —> R

371

Učení

V kognitivním učení se tedy uplatňuje sémiotická dince, kterému se tak chování pozorovaných osob stá­ (významotvomá) funkce znaků, především jazyko­ vá pozitivním příkladem pro dosažení určitých od­ vých. Tomu ovšem předchází vznik znakového systé­ měn, nebo negativním příkladem pro vyhnutí se urči­ mu, v němž se uplatňuje mimo jiné verbální a pojmo­ tým trestům, pokud po těchto odměnách sám touží vé učení směřující k osvojení určitého systému a pokud se těchto trestů sám obává. Zvláštním příkla­ vědomostí a dovedností (způsobilosti praktické apli­ dem je tzv. odtlumení: člověk se může zbavit určitých kace vědomostí), nebo - nazíráno dynamicky - osvo­ zábran, např. v agresivním chování, pokud u jiných li­ jení názorného, ale především abstraktního pojmově dí pozoruje, že jejich chování, pro něž má sám vytvo­ logického myšlení, které pak jako systém operací se řenou zábranu, nevedlo k trestu. Podmínkou sine qua znaky vstupuje mezi podnět a reakci. Získané zkuše­ non učení je zpevňování. V observačním učení vystu­ nosti působí jako zpětné vazby fungování znakového puje tzv. zástupné zpevňování, tj. zpevňování pozo­ systému, tj. myšlení. Učení se řešení problémů, spoje­ rované u druhých lidí. Pozitivními a negativními mo­ né rovněž s uplatňováním myšlení, vysvětluje dely se mohou stát nejen fyzické osoby z okolí R. M. Gagné (1975) aplikací tzv. principů; tyto definu­ subjektu, ale i literární, filmoví a jiní hrdinové a histo­ je jako obecné poučky, resp. jako „řetězce pojmů, jež rické osoby; v jejich vlivu jako modelů chování lze vytvářejí to, co bývá obecně nazýváno věděním“. Vy­ spatřovat psychologický vliv literatury, filmů atd. jadřují se jimi určité vztahy, od takového typu vztahu A. Bandura (1965) ukazoval dětem předškolního věku jako „zahříváním se kovy roztahují“, až po vztahy ty­ film, v němž modelová osoba - dítě - napadala růz­ pu E = mc2. Jestliže si jedinec osvojil určitý systém ným způsobem loutku v životní velikosti (tloukla ji principů neboli vědění (je zde nutné podtrhnout slovo kladivem do obličeje, kopala apod.). Jedné skupině systém, tj. uspořádané vědění, nikoli jednotlivé po­ pokusných osob bylo předvedeno, že za své agresivní znatky jako membra disjecta) osvojuje si i způsobilost chování vůči loutce byla modelová osoba potrestána řešit problémy vyžadující vývojově vyšší formy myš­ dospělým, který vstoupil do místnosti a dítě drsným lení. Dostáváme zde tedy následující sekvenci závis­ hlasem pokáral a uhodil stočeným časopisem. Druhé lých jevů a s nimi spojených funkcí: pojmy - principy skupině pokusných osob bylo naopak předvedeno - řešení problémů. Klíčovým jevem je učení se po­ zpevnění agrese modelové osoby; dospělý modelové jmům: k tomu dochází jednak zobecňováním osobních dítě chválil a dal mu sladkosti a limonádu. Konečně zkušeností (přirozené pojmy), jednak vzděláváním (—> třetí, kontrolní skupině nebyly předvedeny žádné dů­ Myšlení). sledky chování modelové osoby. Po filmu byly děti ze - Sociální učení. Je to komplexní proces osvojová­ všech tří skupin ponechány samy v místnosti, kde se ní a využívání sociální zkušenosti, tj. zkušenosti získa­ vedle řady různých předmětů nacházela i plastiková né ze sociálních interakcí, v psychické činnosti jedin­ panenka. Děti, které pozorovaly předtím zpevnění ag­ ce. Toto učení má za základ jak klasické, tak operantní resivního chování modelové osoby, imitovaly spon­ podmiňování, ale jeho specifickou formou je učení na tánně agresi tohoto modelu v signifikantně větším mě­ základě pozorování (observační učení) čili učení na řítku než děti, které pozorovaly potrestání modelu, základě pozorování modelu, které je rozvedením pů­ přičemž předmětem jejich agrese byla plastiková pa­ vodnějších koncepcí tzv. imitačního učení (N. E. Mil­ nenka. V jiném případě se experimentovalo rovněž ler a J. Dollard, 1941, Ó. H. Mowrer, 1950, 1960) u dětí s morálními úsudky: učení pozorováním mode­ z hledisek kognistivistické psychologie (A. Bandura lu vedlo k tomu, že typ usuzování, které předváděl 1965, 1969). Poslední uvedený autor zdůrazňuje, že se model, stoupl u dětí z 20 % na téměř 70 % (A. Bandu­ člověk učí nejen z bezprostředně zpevňovaného cho­ ra a F. J. McDonald, 1963). Klasické podmiňování se vání, ale i z pozorování druhých lidí, přičemž učení v sociálním učení projevuje tak, že určité podněty, po­ z pozorování je velmi efektivní, i když si člověk často kud se asociují se sociálními zpevněními (takovými, neuvědomuje, jak dalece ve svém chováni tomuto dru­ jako souhlasné „ano“, pochvala, projevy uznání, obdi­ hu učení podléhá. Druhé osoby mohou vystupovat ja­ vu apod.), získávají povahu sekundárních zpevnění, ko pozitivní i negativní modely pro vlastní chování je­ a nabývají tak motivujícího účinku, resp. stávají se so372

IU

(V

I

m

l i t -

U

W

M

!■

W

IK

M

Únava

l 1

ciálními operanty. Jiný představitel teorie sociálního učení J. B. Rotter (1954) chápe učení jako vytváření očekávání (hypotéz) o důsledcích chování, přičemž zdrojem těchto hypotéz může být i chování druhých, které je subjektem pozorováno; tak se můžeme pozo­ rováním druhých naučit určitým způsobům chování, jiným se naopak můžeme naučit vyhýbat se. V sociál­ ním učení dospělých se hypotézy o důsledcích chová­ ní vytvářejí na základě myšlenkového zpracování si­ tuace; sociální chování jedince je tak často složitě podmiňováno a není automatickou reakcí, ale skuteč­ ným plánovitým postupem („jestliže nebudu dostateč­ ně kooperativní, svůj návrh neprosadím“). Současně se uplatňují tzv. atribuce (přisuzování něčeho něče­ mu), a to jednak atribuce vlastností sociálním objek­ tům (osoba X je, nebo není důvěryhodná), jednak pří­ čin výsledkům vlastního chování (vlastní zásluha či vina, ale také „byla to náhoda“, „štěstí“, „smůla“). Současně se vedle zástupného zpevňování může uplat­ ňovat sebezpevňování, „skryté zpevnění“ z pocitů hr­ dosti, studu atd., které činí jedince relativně nezávis­ lým na vnějších odměnách a trestech. Také zde, jak ukázali A. Bandura a C. J. Kupers (1964), se objevuje vliv modelu. V experimentech s odměňováním sebe sama pozorovaly děti model s vysokou náročností a s nízkou náročností na sebe sama a pak se mohly sa­ my odměňovat za výsledky hry v kuželky; děti pozo­ rující předtím model s vysokými nároky na sebe sama se převážně odměňovaly jen při dosažení většího poč­ tu bodů, naopak děti, které pozorovaly model s nízkou náročností na sebe sama, se samy odměňovaly již při slabých výsledcích. Poukazuje to na fakt, že čím vyš­ ší je náročnost na sebe sama, tím řidčeji může vystu­ povat sebeodměňování, a tím častěji může naopak do­ cházet k sebetrestání a zmenšuje se závislostí člověka na vnějších zpevněních. Také v sociálním učení se uplatňují principy generalizace a diferenciace. Další zvláštní druh sociálního učení reprezentuje tzv. iden­ tifikace (ztotožnění se), vystupující především jako identifikace dítěte s rodičem a mající za následek na­ podobování předmětu identifikace, resp. ztotožnění se s ním jako se vzorem. Jejím předpokladem je láska a sympatie a jejím příkladem rozhodnutí chlap­ ce - „chci být takový, jako je můj otec“; identifikace je tak spojena s introjekcí motivů a způsobů chování. Zvláštním příkladem je identifikace jako tzv. obranný

mechanismus (např. identifikace s agresorem na zákla­ dě principu „budu-li takový jako ty, nebudeš mne tres­ tat“). Podle sociologa T. Parsonse (1955) je příčinou identifikace sociální moc modelu, ale také jeho obdiv a sympatie k němu. Sociální učení může probíhat také v uměle vytvořených situacích jako řízené sociální učení, označované také jako sociálně-psychologický trénink, např. vystupování v určité roli, resp. s určitou kompetencí (např. vedoucího pracovníka), v určitých sociálních technikách (např. populární trénink asertivity) apod. Také osoby vystupující v sociálních inte­ rakcích a atribuované jako experti, vysoce inteligent­ ní, kompetentní (odborníci), mohou být zdrojem nápodoby, tj. mohou mít podněcující či tlumivý vliv na své sociální okolí. V tomto smyslu zahrnuje feno­ mén sociálního učení celou řadu podmínek, za nichž získané sociální zkušenosti vyvolávají modifikaci lid­ ské psychiky. Literatura: Bandura, A., Walters, R. H.: Social learning and personality deve­ lopment. Foppa, K.: Lemen, Gedachtnis, Verhalten, Koln-Berlin 1965. Gagne', R. M.: Podmínky učení, Praha 1975. Hilgard, E. R., Marquis, D. G.: Conditioning and learning, 2. vyd. (rev. G. A. Kim­ ble) New York 1961. Holland, J. G., Skinner, B. E: Analýza cho­ vání, Praha 1964. Kondáš, O. : Podiel učenia v psychoterapii, Brati­ slava 1964. Linhart, J.: Psychologie učeni, Praha 1967. Mowrer, O. H.: Learning theory and behavior, New York-London 1960. Rot­ ter, J. B.: Social learning and clinical psychology, Englewood Cliffs N. J. 1954. Sahakian, W S.: Indtroduction to the psychology of le­ arning, 2. vyd., Itasca Ill. 1984. Tarpy, R. M., Mayer, R. E.: Founda­ tions of learning and memory, Glenview Ill. 1978.

Únava Přirozeným důsledkem dlouhodobější činnosti je psy­ chofyzický stav zvaný únava. Je to biologicky ochran­ ný útlum činnosti jako reakce na vyčerpání zásob energie ve svalových a nervových buňkách, jehož funkcí je obnovení zásob energie prostřednictvím od­ počinku. Únava a odpočinek představují v tomto smyslu jakési spojité nádoby. Průvodním jevem únavy je snížení fyzické a psychické výkonnosti a dále sní­ žená úroveň vzrušivosti, koncentrace pozornosti, zhoršení zapamatování, průběhu myšlení, ostrosti vní­ 373

Únava

mání a vznik pocitu únavy, jehož intenzita nemusí od­ povídat skutečné úrovni vyčerpání energie. Do jisté míry lze vlivu únavy čelit úsilím o její překonávání (zápolení s ospalostí nebo přemáhání únavy z dlouho­ dobé chůze apod.). Pojem únavy vystupuje ve dvou významových rovinách: 1. v rovině subjektivních po­ citů a 2. v rovině rozvinutých objektivně registrovatelných fyziologických změn. Mezi oběma těmito jevy nemusí být, jak již bylo poznamenáno, soulad, proto­ že se tu uplatňuje řada subjektivních i objektivních či­ nitelů, z nichž významná je především vnitřní dispozi­ ce, únavnost, která souvisí nejen s vrozenou vitalitou, ale také s aktuálním psychofyzickým stavem subjektu (zvýšenou únavnost pociťují např. neurotici, unaveni se mohou cítit i osoby demotivované, psychicky stre­ sované atd.). V oblasti pracovní činnosti se rozlišuje totální a parciální únava: první je celková, druhá se tý­ ká určitého orgánu, např. paže. Existují různé definice únavy, precizní podal G. Lehmann (1962): únava je reverzibilní snížení funkční schopnosti orgánu nebo or­ ganismu jako důsledek činnosti. H. Schmidtke (1965) shrnuje společné znaky různých pojetí únavy v tom­ to přehledu: 1. únava způsobuje reverzibilní snížení výkonu nebo funkce, 2. ovlivňuje organickou souhru funkcí, 3. vystupuje spolu s úbytkem potěšení z práce a s přibývajícím pocitem námahy, 4. únava může na­ konec vést k poruchám funkční skladby osobnosti. Podle Schmidtkeho je také psychická únava, analogic­ ky jako fyzická, vázána na funkční změny organic­ kých substrátů“, tj. na změny v procesech látkové pře­ měny, v tomto případě spojené s vyčerpáním energie v buňkách mozku. Stejně jako svalová únava je i psy­ chická energie vázána na úbytek energie v buňkách. Předpokladem svalového (pohybového) i mentálního výkonu je přítomnost látek v buňkách, které jsou zís­ kávány z oxidace potravy a kterými jsou zejména uhlohydráty. U psychické únavy se jedná o „centrální únavu čili o únavu centrálního nervového systému. Ovšem i únava fyzická (svalová, tělesná) má psychic­ kou odezvu. Při fyzické svalové únavě je narušen pře­ devším, ale nikoli jen, motorický výkon a senzomotorická koordinace, při psychické únavě především koncentrace pozornosti. Za symptomy psychické únavy pokládá H. Schmid­ tke (1965) především: - poruchy percepce (především vidění a slyšení); 374

- stupňování poruch vnímání (zejm. optické klamy, iluze, halucinace); - poruchy vizuálně-motorické koordinace (nešikov­ nost, neobratnost); ' - poruchy pozornosti (zejm. její koncentrace a jejího rozsahu); - poruchy myšlení a paměti (zpomalené myšlení, hor­ ší zapamatováváni); - poruchy „personálních funkcí regulace“ (kromě ji­ ného „únava vůle“, resp. pokles či ztráta úsilí); - poruchy v sociálních vztazích (snížená schopnost autoregulace může vést ke konfliktům, ztrátě zájmu o druhé, k rezignaci atd.). Konkrétně se tyto symptomy projevují zejména na­ růstáním chyb a úrazů v průběhu plnění úkolů, resp. pracovní činnosti (typicky např. překlepy při psaní na psacím stroji), výpadky vědomí v ospalosti, inter­ ferencí neuspořádaného průběhu asociací (např. při večerních dlouhotrvajících konferencích) apod. Jako stavy podobné únavě vystupují podle Schmidtkeho: 1. monotonie a zmenšováni bdělosti (důsledky mono­ tónní práce jsou mimo jiné ospalost, otupělost, snížená mentální spontaneita jako důsledek zúžené pozornos­ ti - A. T. Poffenberger, 1928); 2. psychické nasycení (projevuje se jako odpor k opakované činnosti s výbu­ chy afektů a snižováním výkonu, což souvisí s ten­ dencí k variaci činnosti (A. Karstenová, 1928); v pro­ tikladu s monotonií, kde se uplatňuje zmenšená psychická aktivita, se v psychickém nasycení uplatňu­ je ztráta původní motivace („přesun potřeb“), postu­ pující od vztahu indiference k dané činnosti, k přesy­ cení a k odporu vůči této činnosti. Stav přesycení u subjektu A mohou vyvolat pravidelně se opakující podněty ze strany osoby B, adresované osobě A, ze­ jména je to přehánění (vnější požadavky přesahují motivovanost subjektu - diskrepance vnějších poža­ davků a vnitřní motivace): „Vždy, když je člověk vnějšími požadavky doveden k hranicím své poten­ ciální schopnosti výkonu, a vyvine se tím konflikt me­ zi nárokem na výkon a adekvátně realizovatelným vý­ konem, vystupují jako úvodní symptomy přehánění agresivní tendence, které stále víc a víc určují výko­ nové chování“ (Schmidtke). Přesycení vyvolává dále opakování nezajímavé činnosti. Reakcí jsou nezřídka „ego-obranné mechanismy“ a jednám podle principu pokus - omyl, které je projevem mentální regrese.

Úzkost

r­

o

ri-

st u í-

lí

rři o >:

>iá

5Ú l1­

)-

iá i­

i­

ilí

:í

jí i­ k i-

e a u

Za základní příčiny únavy pokládá J. Scherrer (1995) svalovou nebo psychosenzorickou činnost a činnost mentální, případně kombinaci těchto činnos­ tí. Celkem spolehlivě jsou známy fyziologické a bio­ chemické procesy spojené s pohybovou aktivitou (při práci, ve sportu apod.), méně známé jsou mechanismy vedoucí k mentální únavě. Významným činitelem fy­ zické únavy je věk, neboť jednotlivá věková období se vyznačují různou výkonností (vrchol představuje věk kolem 20 let). Avšak uplatňuje se zde i celkový těles­ ný a psychický stav, životní styl (např. dostatek spán­ ku, výživa, dostatek pohybu a odpočinku). U žen je svalová síla v průměru o 20-30 % menší než u mužů. Motorické výkony se zvyšují vhodným tréninkem, ale ten se uplatňuje v kombinaci s vlivem vrozených dis­ pozic k obratnosti, vytrvalosti, rychlosti atd. Pracovní výkon je determinován celou řadou činitelů motivací počínaje (zahrnuje v to vliv pracovních motivátorů), druhem práce, fyzikálními podmínkami pracovního prostředí a dalšími. Různé příčiny únavy se vzájemně kombinují a svým vlivem se sčítají (např. věk a život­ ní styl). Zdrojem energie pro svalovou činnost je glukóza a tuky (mastné kyseliny) a k uvolňování energie při­ spívá dodávka kyslíku pomocí krevního oběhu a dý­ chání; glukóza, zvaná „tělesné palivo“, je obsažena v krvi. Tělesná energie se tedy získává z potravin a kyslíku, které se v průběhu látkové přeměny v orga­ nismu mění v živiny, tj. cukry, tuky a bílkoviny, z nichž se oxidací uvolňuje tepelná a chemická ener­ gie, která je skladována v buňkách svalů a nervů. Dů­ sledkem fyzické činnosti jsou určité biochemické pro­ dukty, jež se hromadí v organismu a způsobují únavu jakousi intoxikací (vstřiknuty do krve pokusných zví­ řat, vyvolávají u nich symptomy únavy). Psychickou únavu provází tzv. bloky (A. G. Bills, 1931) snižující v určitých intervalech dlouhodobě probíhající mentál­ ní činnost, které jsou tím častější a delší, čím tato čin­ nost déle trvá. Únavu odstraňuje odpočinek, jehož povaha má být komplementární povaze vykonávané činnosti, neboť to má být odpočinek aktivní, nikoli pasivní nicnedělá­ ní. Aktivní odpočinek duševního pracovníka se tedy realizuje jako přiměřená zájmová fyzická aktivita (procházky, práce na zahrádce apod.) a zejména jako přiměřené sportování. Nečinnost ohrožuje nejen funk­

ci svalů, ale i mozku. Důležitým činitelem odpočinku jsou i přestávky během pracovní činnosti, tím častější a tím delší, čím déle pracovní činnost trvá. „Odpoči­ nek musí být také doprovázen celkovým duševním uklidněním. Pracovník nesmí mít při odpočinku na mysli, co všechno ho čeká v zaměstnání, musí sou­ středit svou pozornost pouze na odpočinek, který pro­ žívá“ (L. Míček, 1984). Podstatou odpočinku je rekre­ ační aktivita, tělesná i duševní. Ačkoli je o únavě známo poměrně hodně, přesto: „Únava je jev, kterému špatně rozumíme a ke kterému nepochybně přispívá mnoho faktorů“ (W. F. Ganong, 1976).

Literatura: Scherrer, J.: Únava, Praha 1995. Schmidtke, H.: Die Ermudung, Bem-Stutgart 1965.

Úzkost Téma úzkosti vystupuje výrazně u filozofa S. Kierkegaarda (1844) jako klíčový aspekt jeho pojetí lidské existence, které znamenalo mimo jiné podnět k zabý­ vání se fenoménem úzkosti i v psychologii. Nachází­ me tu především rozlišení pojmů úzkost a strach: úzkost je pocit hrozby, která nemá konkrétní zdroj či předmět, kdežto strach je vždy obavou z něčeho kon­ krétního, má svůj objekt. Úzkost je existenciální, je to pocit z života vůbec, jehož protikladem je pocit jisto­ ty, je to tedy pocit nejistoty, resp. neurčité hrozby, který nevědomě provází různé negativní aspekty živo­ ta (osamělost, odcizení, zvěcňování a další fenomény moderní doby). Úzkost je nesnesitelná, protože je dru­ hem vnitřního napětí jako každá negativní emoce, a proto je provázena tendencí k jejímu odreagování (k redukci úzkosti). V tomto smyslu je to silně moti­ vující emoce, která zakládá různé více či méně vědo­ mé pokusy o její redukci. Může se fixovat jako osob­ nostní rys úzkostnosti, který se pak může projevovat řadou protikladných způsobů chování, stahováním se ze skutečnosti a nenápadností, ale naopak také hluč­ ností a nápadností, která má subjektu „dodávat kuráž“. Úzkost je doprovázena výraznými fyziologickými symptomy, zejména zvýšenou frekvencí srdečního te­ 375

Úzkost

pu, zrychleným dýcháním, zvýšenou gastrointestinál- - úzkost ze změny, prožívaná jako nejistota a pomíji­ ní aktivitou a změnami vegetativních reakcí vůbec, vost; především zvýšenou potivostí. Behaviorálně je spoje­ - úzkost z nutnosti, prožívaná jako konečnost a ne­ na s únikovými, ale i útočnými způsoby chování (úz­ svoboda. O celé řadě jiných druhů úzkosti pojednává W. Rošt kostná agrese, tj. jednak pokus o obranu bojem a jed­ nak vnější agrese doprovázená vnitřní úzkostí (1990), který rozlišuje úzkost z vazby na někoho a na z možných důsledků). Úzkost spojená s pocity bez- něco, z emocí, z blízkosti apod., jako velmi specifické brannosti dezaktivuje, ale jinak může naopak podně­ úzkosti z viny a studu, a dokonce úzkost z úzkosti. covat zvýšený, až horečnatý výkon, může podporovat Konfrontace s určitými emocemi může vést k úzkosti z emocí, které se vymykají naší kontrole a vyjadřují i dezorganizovat proces učení. konflikt emocionality a intelektu, racionálního a iraci­ Speciální teorii úzkosti vypracoval S. Freud (1926), onálního, ale také konflikt mezi emocemi, jenž prová­ který ji zpočátku chápal jako reakci na sexuální frus­ zí konflikt mezi pudy a osobní morálkou. Úzkost mů­ traci. Později však psychoanalytické pojetí úzkosti že vznikat z každé potlačené emoce. Za patologické vedlo k rozlišení jejích tří forem: 1. reálná úzkost vy­ volaná hrozbami vnějšího světa, 2. úzkost vyvolávaná formy úzkosti lze pokládat fóbie, ačkoli mají vyhraně­ tlakem nadjá, tj. svědomím (úzkost z impulzů a poci­ ný předmět (strach z uzavřeného prostoru, ze špiča­ tých předmětů, ze špinavých rukou, z určité choroby tů, které jsou symbolizovány jako nemorální, hříšné a řada dalších); u dětí jsou charakteristické „školní apod.), 3. pudová úzkost ze silně se projevujících pu­ fóbie“. dů. Obě poslední formy úzkosti, které jsou vlastně C. E. Izard (1977) soudí, že úzkost jako stav není dvěma stránkami téhož jevu, jsou spojeny s nutkavě jednodimenzionální nebo jednomu faktoru odpovída­ neurotickým chováním. Hlubinně psychologické poje­ jící fenomén, ale že je to kombinace více fundamen­ tí úzkosti rozpracoval zejména F. Riemann (1961, tálních emocí, mezi jinými zejména starosti, studu, 1972), podle něhož úzkost patří k lidské existenci hněvu a pocitů viny.: jsou to „variabilní komponenty a v dějinách lidstva lze shledávat pokusy překonat ji, komplexního vzorce“, což znamená, že u někoho mů­ např. v magii a náboženství. Avšak proti úzkosti mů­ že převažovat např. pocit viny, u jiného starost apod. žeme jen vyvinout určité obranné pocity, jako např. Úzkost nemá jednoznačné charakteristické behavioodvahu, důvěru, víru, lásku a další; zbavit se zcela úz­ rální a expresivní komponenty, jak již bylo uvedeno, kosti je nemožné, protože běžný způsob života ji stále což komplikuje její spolehlivou diagnostiku, která se znovu a znovu vyvolává a sama restriktivní povaha často omezuje na měření „manifestní úzkosti“ při výs­ kultury je spojena s plozením úzkosti (Freudovy „ne­ kytu typických behaviorálních a vegetativních přízna­ snáze s kulturou“, která ze sexu činí hřích, a tím spo­ ků - např. děsivé sny, neklid, rozpaky (J. A. Taylorojuje sexuální touhy člověka s úzkostí). Již v raném vě­ vé Manifest anxiety scale, 1951). Ještě komplexnější ku se může u dítěte znejistěného sociální izolací než úzkost je deprese (Izard). K. Jaspers (1963) nazý­ projevit tzv. bazální úzkost (lépe úzkostnost či anxio- vá úzkost „mučivým pocitem“, což je vehni výstižné, zita), která může i v dospělosti akcentovat pocity a po­ neboť úzkost je vehni trýznivý stav, resp. druh psy­ stoje subjektu nejistotou a nedůvěrou a orientovat ho chické bolesti. Podle něho existuje specifická „stenona autodefenzivní chovám. Protože v životě narážíme kardická úzkost“ a „úzkost z udušení“ jako dvě formy na dosud nepoznané, nejisté, nedůvěryhodné i na zjev­ „vitální úzkosti“, spojené zejména s chorobami srdce. né hrozby, provází nás úzkost celým životem jako stín. Původně se však úzkost, jak již bylo poznamenáno, tý­ Riemann (1972) rozlišil následující základní druhy ká celého lidského způsobu bytí, má řadu forem úzkosti: a stupňů, je spojena s tělovými dojmy a často je loka­ - úzkost ze sebeoddání se, prožívaná jako ztráta já lizována jako pocit v srdci nebo v hlavě. S úzkostí, a jako závislost; pokračuje Jaspers, je nejčastěji spojen „živý pocit ne­ - úzkost z utváření já, prožívaná jako ztráta bezpečí klidu“, vnitřní vzrušení se však může objevovat i bez spojení s úzkostí (např. při radostném očekávání). a jako izolace; 376

Úzkost

V lehčím stupni vystupuje úzkost jako pocit, že je tře­ ba ještě něco učinit, něco si ozřejmit, jako pocit hle­ dání něčeho či chybění něčeho. Jinou pozoruhodnou analýzu úzkosti podal Ph. Lersch (1962): Úzkost je „stacionární naladěnost a jako taková je bezpředmět­ ná“, je to tedy spíše nálada než okamžitá reakce. Pod­ le Lersche pochází slovo úzkost (něm. Angst) z latin, „angustus“, tj. úzký, a znamená tíseň, stísněnost. Etymologicky je spojena s dalšími slovy, která znamenají kromě jiného tesknotu a působení starostí. Jde zde te­ dy o zážitek stísněnosti, který je pociťován především v okolí srdce a je to, jako by v úzkosti byl „životu ode­ brán vzduch k dýchání a prostor k jeho rozvoji“. „Ži­ vot, který je vždy expanzí a popudem, zakouší v úz­ kosti sevření“, omezeni, „škrcení“, což se projevuje neklidem a tělovými pocity, především bušením srdce a zrychlením pulzu (Ph. Lersch). Ale co člověka ve stavu úzkosti stísňuje, táže se Lersch a odpovídá tím, že rozlišuje tři základní formy úzkosti: životní, světo­ vou a vnitřní - vazební. První je reakcí na ztrátu jis­ toty a je příbuzná strachu z osudu, ale je anonymní a mívá původ již v dětství. S životní úzkostí je příbuz­ ná, ale ještě hlouběji v povaze člověka a jeho postave­ ní ve světě je zakořeněna existenciální nebo světová úzkost vyvolaná mimo jiné tím, že v technizovaném a mechanizovaném světě ztratil člověk spojení s „ži­ votním rytmem přírody“, že se postavil proti přírodě, aby ji ovládl. Je to pocit vykořeněnosti a „nebezpečí v odcizené přírodě“, který je však také anonymní, ne­ boť to, čeho se tato obava týká, je obecné „In-der-Welt-sein“ M. Heideggera: svět přestal být domovem a „důvěryhodným horizontem našeho lidského bytí“. Úzkost může být ale také endogenní, vyjadřuje, že „rytmus vnitřního života, a tím i personální celost je narušena“ a to je ona „vnitřní úzkost“. Lersch souhla­ sí s Kierkegaardem, že úzkost může být také vyvolá­ vána pocity viny. Zdrojem vnitřní úzkosti může být cokoli, co brání plnému prožívání života, ale také ten­ to druh úzkosti je anonymní a člověk neví, proč a če­ ho se obává. Pocity úzkosti a jistoty, spokojenosti a další poukazují na to, že člověk žije v určitém nala­ dění na způsoby svého bytí a že je to nezřídka naladě­ ní konfliktní. Proto R. May (1950) píše, že „úzkost je centrální téma našich dnů“, a lze říci, že - s ohledem na úzkou korelaci úzkosti a neurózy - souvisí s neurotizací dnešního života. Má úzkost biologický smysl?

W. D. Fróhlich (1965) cituje spisovatele Eliáše Canettiho, který hovoří o neočekávaném útoku ze tmy, o konfrontaci s nejistou budoucností a naznačuje mož­ né archaické zdroje úzkosti, jejímž opakem je naděje: obě tyto emoce vyvstávají z konfrontace člověka s je­ ho životem, který v celé své šíři vzbuzuje úzkosti a na­ děje, a tak připravuje člověka na ztráty a zisky; obě uvedené emoce signalizují rozdílná očekávání. V exis­ tenciální teorii je úzkost spojována se zážitky chaotičnosti světa, nekompletnosti života, ztrátou smyslu (A. S. Reber, 1985), resp. ztrátou svobody (A. Camus). Oproti dosud uvedenému spojují behavioristické teorie úzkosti úzkost s procesem učení; pojem úzkos­ ti tu vyjadřuje sekundární či podmíněný popud, který motivuje averzivní chování, vyhýbání se něčemu, což způsobuje redukci úzkosti. Úzkost je zde pojata jako naučený popud k vyhýbavému chování. Úzkost a strach zde nejsou v podstatě rozlišovány. S úzkostí asociované chování je utlumováno. Toto pojetí je pří­ liš úzké a povrchní, ale v termínech učení lze vysvět­ lit různé, s úzkostí asociované zábrany i podmínky je­ jich odtlumení. W. D. Fróhlich (1965) poukazuje na diferencovanost fenoménu úzkosti, který vyjadřuje: - momentální stav a trvalejší charakteristiku (úzkost jako nálada a úzkostnost jako rys osobnosti); - primární a získaná úzkost (tj. vrozená a naučená); - psychické a somatické aspekty úzkosti (úzkost jako zážitek, pocit a doprovodné tělesné jevy jako reakce urogenitálního systému, respiračního traktu, kardio­ vaskulárního aparátu, gastrointestinálního systému atd.); - podnět a reakce: je-li úzkost chápána jako reakce, hledají se podmínky, které ji vyvolávají; je-li úzkost chápána jako podnět nebo popud, zajímá se badatel o to, jak úzkost jako podnět působí na chování, např. na řešení problémů nebo jiné výkony. Fróhlich poukazuje také na možné fylogenetické aspekty úzkosti, související s bezbranností, závislostí, nejistotou, odloučením, s „pranedůvěrou“ a jinými stavy, které vystupují již u dětí raného věku. A. Binet (1895) hovoří o úzkosti, kterou vyvolává u dětí pobyt ve tmě. Úvahy o vrozených formách úzkosti vycháze­ jí mimo jiné ze zjištění C. S. Halla (1934, 1951) o in­ dividuálních rozdílech v „bázlivosti“ krys, které byly zjištěny selektivním párováním potomků „bázlivých“ samců a samic. Problém je však zřejmě složitější. 377

Úzkost

V termínech učení popsal úzkost zejména O. H. Mowrer (1939) v podstatě jako podmíněnou reakci na bo­ lest (úzkostná reakce na signál bolesti): „Úzkost (strach) je podmíněná forma reakce na bolest, která má vysoce užitečnou funkci motivovat a zpevňovat chování, jež má tendenci vyhnout se nebo předejít opakování (nepodmíněného) stimulu, produkujícího bolest.“ V tomto smyslu je úzkost „naučená emocio­ nální reakce“. Mowrerova zjištění potvrdil N. E. Mil­ ler (1951), který charakterizuje vliv naučené úzkosti (resp. strachu) na chování takto: - spolu s naučenou úzkostí vystupují vrozené pohy­ bové reakce, jako jsou strnutí, nehybnost, nebo pohy­ bová bouře, útěk a další; - spolu s naučenou úzkostí původně asociované neu­ trální znaky umožňují přenos předtím naučených reakcí; - spolu s naučenou úzkostí vzniká popud, který moti­ vuje učení se novým reakcím, neboť redukce úzkosti působí jako odměna. Podle N. E. Millera se dále úzkost nebo strach (pří­ ležitostně také nazývaný neklidem) jeví jako význam­

378

ný popud („drive“), neboť ten může být lehce osvojen a lehce se může stát silným motivem. Strach či úzkost se označují jako naučené, protože mohou fungovat ja­ ko reakce na dříve neutrální podněty, a nazývají se po­ pudem, protože mohou podněcovat utváření nových reakcí stejně tak, jak to činí hlad, žízeň a další popudy. Transfer úzkosti či strachu se může projevovat tak, že se subjekt může naučit reagovat na strach tím, že se v jedné situaci bude skrývat a v jiné utíkat. Úzkost ja­ ko naučený popud může vést k vyhýbavému chování nejrůznějšího druhu. Literatura Drvota, S.: Úzkost a strach, Praha 1971. Eck, M.: L’homme et 1’angoisse, Paris 1963. Favez-Boutonier, J.: L’angoisse, Paris 1963. Flotmann, H. B.: Angst, 3. vyd. Stuttgart-Berlin-Koln 1992. Frohlich, W. A.: Angst und Furcht, In Thomae, H. (vyd.): Handbuch der Psychologie, sv. IL: Motivation, Gotingen 1965. Freud, S.: Hemmung, Symptom und Angst, Leipzig-Wien-Zurich 1926. Levitt, E. E.: Die Psychologie der Angst, 5. vyd. Stuttgart-Berlin-Koln 1987. May, R.: The meaning of anxiety, New York 1950. Riemann, F: Grundformen der Angst, 7. vyd. Munchen-Basel 1972. Spielberger, C. D. (vyd.): Anxiety and behavior, New York 1966.

Vědomí vědomím něčeho, postavil J. P. Sartre koncepci vědo­ mí jako absolutní zřejmosti; vyloučil, že vědomí musí být za všech okolností obsahové a předmětné, nicmé­ ně pojem bezobsažného vědomí považuje za proti­ Ve vědecké psychologii na přelomu tohoto a minulého mluv. Podrobnou fenomenologickou analýzu vědomí století hrál pojem vědomí rozhodující roli a lze říci, že podal H. Ey (1963): „Být vědom znamená žít zvlášt­ jím byl vymezen předmět psychologie, i když byly po­ nost vlastního prožívání a převádět je do obecnosti vě­ užity jiné termíny (např. vnitřní zkušenost aj.). H. Pié- dění.“ Proti prožívání, které má vitální základ, je tedy ron (1951) prohlásil vědomí za nedefinovatelné, proto­ vědomí založeno na předmětné zkušenosti, resp. její že „označuje nesdělitelný aspekt psychické aktivity“; verbalizaci. Podle W. Kóhlera (1922) je struktura vě­ podobně soudí K. S. Lashley (1956) a uvádí, že je ten­ domí totožná se strukturou neurofyziologických dějů to pojem v podstatě zaměňován s pojmem bdělost v mozku (princip izomorfismu), podle G. H. Meada (1953). Je nutné upozornit na to, že pojem vědomí má (1934) je vědomí totožné se strukturou řeči, je to jiný význam v psychologii a jiný ve filozofii, resp. verbalizovaná zkušenost. S. L. Rubinštejn (1961) gnozeologii. Ve staré filozofii se pojmu vědomí použí­ předpokládá, že utváření vědomí je poznávací vztah, valo v podstatě ve dvojím smyslu: 1. „scio me scire“ že je to poznání souvislostí na rozdíl od pouhého uvě­ (vím, že vím) a 2. „scio me agere“ (vím, že jednám); domění si nějakého tělesného nebo psychického stavu, vyjadřovala se jím vztažnost obsahu mysli k jejímu jež však rovněž není jen „samoodrazem psychična subjektu, k jeho já. C. Wemicke (1874) rozeznával: v psychičnu“. Podle Rubinštejna „uvědomění prožit­ 1. vědomí vlastního těla, 2. vědomí zevního světa, ků, citů je podmíněno uvědoměním si objektu, ke kte­ 3. vědomí sebe sama. W. Wundt (1896,1911) považo­ rému směřují, příčin, které je vyvolávají“; to je ovšem val vědomí za abstrakci poukazující na podstatný znak vědomí ve výše naznačeném širším smyslu. duševního života, resp. zkušenosti. J. B. Watson Podněty zpracovávané jako senzorická data jsou (1913) prohlásil, že se pojmem vědomí jen nahrazoval v mozku integrovány a transformovány v subjektivní pojem duše. Úplný přehled fenomenologicky založené zážitek. Jaký je poměr tohoto subjektivního zážitku analýzy vědomí podal C. F. Graumann (1965). V psy­ k vědomí, tedy jaký je vztah prožívání a vědomí, je chologii vystupoval tento pojem v následujících vý­ téma ryze introspektivní, a jako takové těžko vyjádři­ znamech: oduševnělý (duševní), bdělý, pociťující, per- telné. V užším smyslu, jak již bylo naznačeno, se vě­ cepčně rozlišující, postřehující, vědoucí, úmyslný domí kryje s bdělým prožíváním a má různé stupně (záměrný). Jiné introspektivní pokusy dospívají k tro­ jasnosti a zřetelnosti podle rozsahu a intenzity pozor­ jímu významu pojmu vědomí: 1. Vyjadřuje nitemost nosti. (—> Pozornost) Vědomí je forma, v níž jsou dá­ prožívání, a je tak v protikladu k pojmům mimovědo- ny psychické zážitky a zážitek relace jednání jako dě­ mý a bezvědomý. 2. Znamená předmětné vědomí, tj. je příslušejícího subjektu („já chci“, „já jsem učinil“, „vědění o něčem“, a stojí tak v protikladu k pojmu ne­ „já činím“ atd.). Vědomí v užším smyslu je v podstatě vědomí. 3. Vyjadřuje sebereflexi, tj. uvědomování si neanalyzovatelný stav mysli, resp. mysl sama jako sebe sama. V podstatě se v psychologii objevuje po­ jednota prožívání. Vědomí, jak je charakterizoval jem vědomí v užším a širším smyslu: nejlépe se vy­ W. James (1890), je „proud“, v němž se neustále stří­ mezuje svými protiklady; protikladem pojmu vědomí dají určité psychické obsahy, obecně vztah k přítom­ v užším smyslu je pojem bezvědomí - vědomí zde te­ nosti (vnímání, přemýšlení) a vztah k minulosti (vzpo­ dy vyjadřuje určitý stupeň vigilance (bdělého proží­ mínky, představy vůbec) i budoucnosti (plánování). vání); protikladem pojmu vědomí v širším smyslu je Za základní dimenze vědomí lze považovat jasnost pojem nevědomí - a vědomí zde znamená znalost sou­ a zřetelnost, přičemž obojí je chápáno jako stav nachá­ vislostí („vím, proč cítím, myslím to, co cítím, mys­ zející se někde mezi „periferií a centrem vědomí“, lím“ atd.). Fenomenologové chápou pojem vědomí ja­ analogicky jako pozadí a figura ve vnímání. Mohu si ko jednotu vědění a zvnitřnění (Wissen und jasně uvědomovat, že vidím nějakou osobu, ale jen ne­ Innensein). Proti pojetí F. Brentana, že vědomí je vždy zřetelně, takže ji nemohu identifikovat, nevím, kdo to

Vědomí

379

'Vědomí

je. Pojem úžina vědomí vyjadřuje rozsah toho, co mo­ je, když plní určité životní funkce, pak plyne, že ne­ hu mít současně ve vědomí; je však sporné, zda se ten­ můžeme ohraničovat výskyt tohoto jevu pouze na lid­ to termín významově kryje s termínem rozsah pozor­ skou psychiku“ (Morávek). nosti. Vědomí reprezentuje určitou kontinuitu jasnosti Rozlišujeme-li ohnisko jasného, resp. i zřetelného a zřetelnosti prožívání, od intenzivní pozornosti až ke vědomí a jeho obvod, můžeme používat pojem pole stavu mdloby, resp. komatu, v němž vyhasíná. Pozor­ vědomí, v němž jsou výše uvedená fakta vyjádřena. nost může úžinu vědomí rozšiřovat, afekty ji naopak Tomaszewski zdůrazňuje, že pole vědomí může mít zužují. Velmi úzký význam přisoudil pojmu vědomí také strukturu časovou a logickou: příkladem časové E. G. Boring (1933), který je omezuje na „selekci (dis­ struktury je sluchová struktura hudebního díla, příkla­ kriminaci) mezi dvěma reakcemi“, tj. „vědomí je, ši­ dem logické struktury (lépe snad sémantické) je pro­ roce vyjádřeno, diskriminace“ (Boring tím rozumí ces chápání textu při čtení; v obou případech se pod­ „consciousness“; v angličtině je ještě jeden pojem pro něty ve vědomí strukturují. Časový aspekt má vztah vědomí, „awareness“). Podobně se vyslovil E. C. Tol­ k jasnosti obsahu vědomí, resp. k jeho zřetelnosti, pro­ man (1927) v článku nazvaném Behavioristova defini­ tože jasně (zřetelně) nelze obsah ve vědomí udržet pří­ ce vědomí. Graumann k tomu poznamenává, že tímto liš dlouho, obvykle jen několik vteřin, což souvisí se pojetím je vědomí vymezeno pouze procesuálně. Per- stupněm vzrušivosti korových buněk mozku. Ve vědo­ cepční diskriminace, resp. diferenciace, je podstatným mí, jak je zjištěno, může být najednou asi 4-6 prvků aspektem vědomí, neboť zakládá zřetelnost jeho před­ (např. jediným pohledem postřehne člověk 4-5 prvků, mětného obsahu: zřetelnost je založena na dokonalé je-li jich více, musí je spočítat; dále je člověk schopen diferenciaci, zřetelné je to, co dobře odlišujeme jako opakovat 3-5 dvoucifemých čísel, která slyšel, a za­ určitý objekt a v čem rozlišujeme jednotlivé části cel­ bývat se současně řešením 3-4 hypotéz); větší soubo­ ku. Naproti tomu jasnost vyjadřuje jen to, co ve vědo­ ry podnětů mohou být přetvářeny v malé na základě mí vystupuje i jako nediferencovaný obsah (např. si­ reorganizace podnětového pole, což je často nutné lueta postavy) a jasně vědomé může být i to, co je proto, abychom obraz tohoto pole mohli uchovat ve nezřetelné. T. Tomaszewski (1975) chápe vědomí ja­ vědomí (Tomaszewski). Existují různé stupně vědomí, souhrnně označova­ ko činnost, která směřuje k „vnitřní reprezentaci sku­ tečnosti“ a má orientační a dynamickou funkci. Zdů­ né, ne zcela přesně, pojmem vigilance (bdělost). Růz­ razňuje subjektivní povahu vědomí a poukazuje na né stupně vigilance korespondují s různými druhy jeho různé druhy (vědomí okolního světa, vědomí já elektroencefalogramu (s různými tvary vln mozko­ atd.). Zajímavým problémem je otázka existence vě­ vých elektrických potenciálů). První stupeň vigilance domí u zvířat, která byla poněkud zamlžována zdů­ se vyznačuje jen slabým uvědomováním vnějšího svě­ razňováním, že vědomí je produktem historického vý­ ta a difuzní pozorností; druhý stupeň vigilance repre­ voje lidské psychiky a vystupuje jako její vývojově zentuje bdělost a vědomí v užším smyslu, vyznačuje nejvyšší forma (A. G. Spirkin, 1962 aj.). Tomaszewski se selektivní pozorností a zřetelným uvědomováním připouští vědomí i u zvířat, avšak vědomí lidí a zvířat skutečnosti; třetí stupeň vigilance tvoří rozptýlená po­ se od sebe podstatně liší; u člověka díky užívání řeči zornost s produkcí volných asociací; čtvrtou úroveň jsou předměty uvědomovány i jako názvy těchto před­ vigilance reprezentuje stav denního snění, v němž vy­ mětů a jejich subjektivní odraz ve vědomí má zobec­ stupuje zaměření na určitý předmět s vyloučením vní­ ňující charakter. Existenci vědomí u zvířat uznávají mání okolí; pátá úroveň vigilance je jakýmsi prohlou­ i W. H. Thorpe (1966) a M. Morávek (1974), který bením předchozího stavu s úplnou distancí od vlivů argumentuje takto: „Každý vývojový biologický jev vnějšího světa, která se ještě prohlubuje ve zbývají­ musí mít určité stupně, definované z hlediska složitos­ cích dvou stupních (J. Delay a P. Pichot, 1966). ti, z hlediska funkčního charakteru a z hlediska koinciJiž roku 1910 poukázal R. Assagioli na to, že pojmu dence s ostatními nervovými mechanismy, a to se sa­ podvědomí chybí pojem nadvědomí jako významově mozřejmě týká i pojmu vědomí.“ Z obecného pojetí komplementární. Od šedesátých let tohoto století se vědomí jako biologického jevu, jímž vědomí nesporně pak v tzv. transpersonální psychologii pojem nadvědo380

Vnímání

J B

t é

h H íe >ů i, n i­ )lě té re

ří­ z­ ly 3:e ěeÍe tn 3­ m y-

iíii/ů jí­ lu vé

se o-

mí prosazuje, obvykle jako termín rozšířené vědomí vyjadřující skutečnost transpersonálních (transcendentálních) zážitků. Psychologové k nim obracejí po­ zornost zejména pod vlivem různých, především vý­ chodních ezoterismů, v nichž se rozlišuje několik rovin nadvědomí (např. v buddhistické psychologii a jinde). Vztažným rámcem vědomí je psychofyzické já a empiricky pojatý prostor a čas. Ve stavech mystic­ ké extáze, ale i ve stavech opojení různými drogami (meskalin, LSD aj.) prožívá subjekt jakési odpoutání od výše uvedených vztažných rámců, ztrácí především egocentrickou vazbu těchto zážitků (stav tzv. kosmic­ kého vědomí, popsaný i několika kosmonauty). Obec­ ně platí formulace E. Póppela (1987) o relativnosti té formy vědomí, kterou pokládáme za jedinou skuteč­ nou, a vše, co s ní není v souladu, pak za něco patolo­ gického. Z této dnes téměř obecně přijímané gnozeo­ logické pozice vyplývá, že tato forma vědomí, kterou ztotožňujeme s obrazem skutečnosti, je jen jednou z více možných, specifickými podmínkami vývoje vytvořených forem vědomí a to, co pokládáme za sku­ tečnost, je jen vlastnostmi našich smyslových orgánů a našeho myšlení konstruovaný obraz skutečnosti. Po­ tom i sám pojem skutečnosti je relativní, přiřazujeme-li mu význam vyplývající z našich konstrukcí reality. Existují různé techniky k dosahování rozšířeného vědomí, založené buď na stupňování hyperexcitace (extáze), nebo naopak na stupňování hypoexcitace (nirvána). V současné psychologii se používá termínu změně­ né stavy vědomí; vyloučíme-li patologické případy, patří sem: stav hypnózy, sen, přechod od bdění ke spánku (hypnagogický stav) a přechod od spánku k bdění (hypnopompický stav). W. James (1890) na­ psal: „Naše normální bdělé vědomí - naše racionální vědomí, jak bychom je mohli nazvat - je jen jeden druh vědomí, kolem něhož leží formy vědomí, které jsou zcela odlišné, a od něhož jsou odděleny tenkým závojem. Můžeme jít životem, aniž bychom jen tušili jejich existenci... Žádné pojetí světa nemůže být úpl­ né, ponechává-li tyto jiné formy vědomí nepo­ všimnuty.“ K dalším změněným, resp. alternativním stavům vědomí se přiřazují (vedle „rozšířeného vědo­ mí“, resp. jako jeho zvláštní druhy): meditace, mystic­ ké zážitky, extatické stavy.

Literatura: Ey, H.: Das Bewusstsein, Berlin 1963. Morávek, M. : Vědomí, jeho struktura a organizace, Praha 1974. Poppel, E.: Grenzen des Bewusstseins, repr. Munchen 1987. Tart, Ch. T: Altered states of con­ sciousness, New York 1969. Wilber, K.: The spectrum of conscious­ ness, New York 1977.

Vnímání Základní potřebou organismu je orientace v jeho ži­ votním prostředí založená na účelném rozpoznávání vlastností tohoto prostředí, objektů, které je tvoří, vztahů mezi těmito objekty i rozpoznání obrazu celé situace, v níž se organismus nachází. Jen na základě poznávání může individuum biologicky účelně reago­ vat na svou situaci, a tak reprodukovat svou existenci. Původní vývojovou formou poznávání je vnímání, které je také úvodní, základní složkou orientace orga­ nismu v životním prostředí. Není však jednoduché po­ jem vnímání vymezit, neboť je v něm zahrnuta celá řada procesů s dílčími funkcemi, a tak i celá řada aspektů poznávání (příjem a zpracovávání informací, jejich vnitřní kódování, tj. poznávám jednoduchých vlastností objektů jako barva nebo velikost, ale i ob­ jektů jako celků a vztahů mezi nimi atd.). Obvykle je vnímání charakterizováno jako smyslovými orgány zprostředkovaný a v mozku se vytvářející obraz vněj­ šího i vnitřního prostředí organismu; sám pojem obraz však vyžaduje další vysvětlení, protože nemá jen di­ menzi vizuální, s níž je obvykle spojován. H. B. En­ glish a A. Ch. Englishová (1958) podávají přehled řa­ dy významů pojmu vnímání užívaných v odborné literatuře: 1. Vnímání je událost v osobě nebo v orga­ nismu, kontrolovaná primárně excitací smyslových receptorů a dalšími faktory, která je primárně spíše kognitivní než afektivní nebo konativní, avšak těžko oddělitelná od asociací, pamětních obsahů a pocitů. 2. Vnímání je vědomí nebo proces uvědomování extraorganických nebo intraorganických objektů, rela­ cí nebo kvalit, zprostředkovaný senzorickými procesy a uskutečňující se pod vlivem zaměření („set“) a před­ cházející zkušenosti. 3. Ze strukturního hlediska jde ve vnímání o fúzi mentálních obsahů jako senzo­ rických dat. 4. Vnímání je chápáno jako čití v kontex­ tu ostatních zkušeností, které mu propůjčují význam.

381

Vnímání

5. Vnímání je proces diskriminující kvantitativní nebo kvalitativní rozdíly mezi objekty nebo procesy, který je extraorganický nebo intraorganický. 6. Vnímání je hypotetický vnitřní jev kontrolovaný primárně sti­ mulací smyslových receptorů, avšak ovlivněný také zvyky a popudy; vnímám je vyvozováno z povahy

a dojmy z povrchu těla. V tomto smyslu je vnímání složkou komplexního přijímání a zpracovávání infor­ mací o vnějším světě i vnitřním prostředí organismu, což znamená, že tvoří funkční jednotu s dalšími psy­ chickými procesy a vystupuje jako jedna ze složek komplexní psychické činnosti. Vymezujeme-li vnímá-

Vztahy mezi čtyřmi typy konceptů v psychologii vnímání (podle L. E. Bournea jr. a B. R. Ekstranda, 1982, s. 64)

fyzického stimulu a z chování, které stimulus vyvolá­ vá. Uvedené odlišnosti v pojetí vnímání poukazují na jeho jednotlivé stránky, ale nepostihují proces vnímá­ ní vcelku. H. Piéron (1963) vymezuje vnímáni jedno­ duše jako „formu poznávání, která má původ ve smys­ lových dojmech, vytváří útvar zvaný vjem a projevuje se v kontrole chování“. Komplexnější charakteristiku vnímání podal S. L. Rubinštejn (1967): „Vnímání je smyslovým odrazem předmětu nebo jevu objektivní skutečnosti, která působí na naše smyslové orgány. Vnímání člověka však není pouze smyslový obraz, ale i poznání předmětu vyčleněného z prostředí a stojící­ ho proti subjektu. Poznání smyslově daného předmětu tvoří základní, nejpodstatnější rozlišovací znak vní­ mání.“ Behavioristický přístup k pojmu vnímání zů­ stává jaksi na povrchu problému, protože nepostihuje plně jeho základní charakteristiku, jíž je nepochybně vytváření obrazu vnějšího a vnitřního prostředí orga­ nismu ve smyslu jeho psychického modelování, tj. ob­ razu skutečnosti vnitřní i vnější. Přitom pojem obrazu je zde brán v širším smyslu jako jakási kopie originá­ lu, jako odraz skutečnosti, která je v tomto smyslu za­ kódována ve vzorcích nervovových procesů probíhají­ cích jak v periferních receptorech podnětů, tak i v centrálních analyzátorech jejich významů. Obsa­ hem vnímání jsou nejen objekty vnějšího světa a vzta­ hy mezi nimi, ale i vnitřní stavy vlastního organismu 382

ní pojmem informace, který má v psychologii speci­ fický význam diferencující stimulace, je vnímání ja­ kousi úvodní složkou či etapou příjmu a zpracovávání informací: informace se vnímáním vlastně tvoří, ne­ existuje jako něco na subjektu nezávislého; ve vnímá­ ní vystupují informace jako senzorická data vytvářená stimulací smyslových orgánů. U. Neisser (1976) užívá výraz „vnitřní zpracování informací“ a hovoří o dvou stadiích tohoto zpracování: v prvním se automaticky vydělují a analyzují jednotlivé znaky, potom následu­ je „konstruktivní akt“, jímž vnímající vytváří nějaký „perceptivní objekt“. Tímto perceptivním objektem je vjem jako produkt vnímání; má povahu určité kogni­ tivní struktury, určité organizace senzorických dat ve strukturu, která umožňuje orientaci v prostředí, a tak i kontrolu chování (např. vyhnout se objektu, který stojí v cestě nějakému pohybu vpřed). Ve výrazu „or­ ganizace senzorických dat“ je vysloven poukaz na ak­ tivní konstrukční povahu vnímám. Tak např. vidění nemá v tomto smyslu povahu pasivního snímkování, nýbrž aktivního utváření optických obrazů - informa­ cí umožňujících účelné chování v určitém prostora. Vjemy tedy nejsou pasivním odrazem skutečnosti, ný­ brž její aktivní konstrukcí, která má adaptivní funkci. Pojem skutečnosti tak vyznívá velmi subjektivisticky, resp. relativisticky, a psychologie nevypovídá nic o tom, čím tato skutečnost je a jaký je poměr mezi ob­

Vnímání

jektem a jeho vjemem ve smyslu gnozeologickém. Nicméně i tento problém byl předmětem psychologic­ kých analýz jako problém vztahu vnějšího a vníma­ ného světa, tj. světa o sobě a jeho obrazu či odrazu v lidské psychice. Tímto problémem se zabýval N. Bischof (1966), který jej nechápe gnozeologicky, ale jako vyjasnění základních pojmů vystupujících ve vztahu vnímaného objektu a jeho vnímání. Je to pře­ devším pojem vnějšího světa kladený do vztahu k vnitřnímu světu vjemů, které jsou pokládány za sku­ tečné, a tedy za jakýsi obraz tohoto vnějšího světa, zůstaneme-li u vnímání vnějšího prostředí. Bischof uvá­ dí: 1. Především pojem vnějšího světa není dán pozorováním či objektem vnímání, neboť tím může být i vlastní tělo subjektu. 2. Pojem „vnější“ se použí­ vá často jako synonymum pojmu „fýzický“: na naše smysly působí fyzická energie, která se v naší mysli mění v zážitky (např. určitou vlnovou délku elektro­ magnetického záření vnímáme jako určitou barvu, zhušťování a zřeďování vnějšího prostředí vnímáme jako zvuky atd.). 3. Jindy je za vnější prostředí poklá­ dáno to, co obklopuje organismus, co je v protikladu k jeho vnitřnímu prostředí; hranice mezi oběma „svě­ ty“, vnějším a vnitřním, je vymezována různě, např. povrchem těla, avšak ve vjemech konkrétních fyzic­ kých objektů to do jisté míry splývá, neboť tyto objek­ ty vidíme nebo hmatáme ve vnějším světě, ale součas­ ně si je uvědomujeme, tj. máme je také vnitřně - v mysli; vnější objekt je současně vnitřním obrazem. 4. S předcházejícím úzce souvisí další význam pojmů vnitřní a vnější, který plyne z introspekce: rozlišuje se zde tělesně a duševně prožité; vjemy z vnějšího světa jsou vždy tělesně prožité, neboť objekty i události vní­ máme jako tělesná fakta; také dotyky a další smyslové kvality mají tento přízvuk tělesnosti na rozdíl od myš­ lenek, citů nebo představ. Je ovšem jasné, že vjem ur­ čité věci, např. obraz určitého předmětu v mozku, není tato věc sama; proto byl zaveden pojem fenomenální svět, který vyjadřuje vnitřní, tj. prožívaný, tedy také vnímaný svět jako něco specifického. Proti tomuto fe­ nomenálnímu psychologickému světu stojí svět objek­ tivní, ovšem jako určitá filozofická konstrukce nebo hypotéza. Pojem fenomenálního světa je psychologic­ ký koncept a psychologie nesleduje dále jeho gnozeo­ logickou interpretaci. V psychologii - nezávisle na tom, jak interpretuje podstatu duševního dění - „zůstá­

vá obraz světa, který vyvstává z kategorií vnímání však jen konstrukcí. Jsme vnímaví jen pro zcela urči­ té konstelace podnětů, což znamená, že náš na smys­ lovém pojetí spočívající úsudek o světě je automatic­ ky předsudek Co můžeme zakoušet o světě, je jen to, co na základě našich přírodě přizpůsobených kategorií do světa vkládáme. Co se nám jeví jako realita, je ná­ mi samými podmíněná konstrukce reality. Nám dané podmínky naší smyslové zkušenosti - a to platí pro všechny naše smysly - definují pevné hranice našeho zakoušení světa. Co zakoušíme jako skutečnost, je jen skutečnost člověka“ (E. Póppel, 1987). Tzv. reálný, objektivní svět, stojící jaksi za vnímáním člověka, je tzv. transfenomenální svět, v nějž mohu pouze věřit a k němuž patří vše, co je mimo psychologický sub­ jekt, tedy také činnost nervové soustavy. V tomto smyslu platí v psychologii teze filozofa G. Berkeleyho (1710) „Esse est percipi“ („Být je být vnímán“). Charakteristika vnímání. Z různých charakteris­ tik vnímání uváděných v učebnicích psychologie jsou nejdůležitější následující: - Celostnost vnímám. Vjemy jsou vždy obrazy něja­ kého celku, nějakého celistvého objektu, přičemž komponenty celku, pokud je na ně vnímání zaměřeno, působí současně nebo následně, mohou na čas vystu­ povat jako dominanty, ale vždy na pozadí celku; jako celek vnímáme to, na co je zaměřena naše předmětná činnost, resp. to, na co jako na celek reagujeme (V. Tardy, 1957) a co je konturami výrazně odděleno od pozadí, a posléze i to, co je určitým způsobem strukturováno. Celistvost vnímání dotváří i vliv minu­ lé zkušenosti: pozorujeme-li např. mramorový kvádr, tj. vnímáme-li jej pouze zrakem, máme současně do­ jem, že je těžký, tvrdý a chladný. - Výběrovost vnímání. Vnímání je iniciováno stimula­ cí, ale v určitém okamžiku nevnímáme vše, co na nás z vnějšího světa působí, nýbrž z působícího množství podnětů vnímáme jen některé. To znamená, že se tu děje výběr, který je funkcí pozornosti, resp. motivace (nápadná je zejména výběrovost vnímání určovaná ak­ tuálním stavem potřeb subjektu, který pátrá po objek­ tech potřebu uspokojujících nebo uspokojení umožňu­ jících); v širším smyslu je výběrovost vnímání funkcí činnosti subjektu, která ovšem vyplývá z určitých mo­ tivů. 383

Vnímání

- Vyznamovost vnímání. Vnější objekty, které vnímá­ systém percepčních činností tvořený určitou koordi­ me, nevnímáme jen jako objekty o sobě, ale jako no­ nací smyslových operací a pohybů (pátracích, zaměřo­ sitele významů příslušejících k určitým významovým vačích apod.). Činnost organismu se tak úzce integru­ kategoriím, jako objekty určitého druhu, jako nositele je s jeho percepčními (vjemovými) operacemi. určitých funkcí, vztahů atd. V tomto smyslu je vnímá­ Adaptivní funkci vnímání a jeho centrální povahu, tj. ní současně také vědění, resp. poznávání v pravém skutečnost, že se vjemy vytvářejí centrálně, v mozku, slova smyslu, tj. proces identifikace objektů situova­ a že senzorická data tvoří jen jakýsi materiál vjemů, ných v určitých významových souřadnicích. To se potvrzují experimenty s prizmatickými brýlemi projevuje od příslušného období vývoje subjektu také (I. Kohler a H. Marte, 1951). Po nasazení těchto brýlí tím, že jsou vnímané objekty označovány vnitřně slo­ na oči vidí subjekt svět obráceně a všechny jeho návy­ vy, vnímané je vnitřně verbalizováno, a tak vystupuje ky jsou tím narušeny; nicméně při nepřetržitém noše­ v určitém subjektivním systému poznání. Podle ní těchto brýlí, jež psycholog, který s nimi činil na so­ S. L. Rubinštejna (1967) „uvědomění významu dané­ bě pokusy, odkládal jen na noc v naprosté tmě, začne ho předmětu zpřesňuje jeho smyslově názorný obsah“, subjekt asi po 5 až 7 dnech vidět svět zase normálně a naopak „smyslový obsah vjemu se do jisté míry pře­ a je schopen opět vykonávat navyklé činnosti, např. tváří v závislosti na předmětném významu vjemu; jezdit na kole, řídit automobil apod. Znamená to, že znaky, spjaté s předmětným významem, vystupují ví­ mozek korigoval obrazy, které se utvářely na sítnici ce do popředí, druhé ustupují a jakoby se ztrácejí“. obou očí v souhlase s minulou zkušeností subjektu. Uvedené vlastnosti vnímání lze snad shrnout v jedinou Tyto a jiné experimenty poukazují na to, že vnímání je charakteristiku, v předmětnost vnímání, která pouka­ proces aktivní účelné organizace senzorických dat. zuje na to, že vnímáme předměty, tj. to, co se v průbě­ hu naší předmětné činnosti vydělilo jako celky (jako určité struktury senzorických dat) s určitými významy. Funkce vnímání. Také vnímání jako jiné psychic­ ké procesy plní adaptační fůnkci, resp. vystupuje v té­ to funkcí jako jeden z procesů regulace chování. Po­ ukazují na to ekologické souvislosti vnímání, jehož východiskem je zpracovávání senzorických dat: stav­ ba a činnost smyslových orgánů je uzpůsobena způso­ Tzv. Hermanovy mříže bu bytí příslušného živočišného druhu. Proto nachází­ Na průsečících bílých pruhů vnímáme tmavé skvrny, ačkoli jsou ty­ me např. jinou stavbu oka u ryb a jinou u hmyzu to pruhy všude stejné světlé. Je to příklad konstruktivní povahy vní­ a proto také existují velmi specifické smyslové orgány maní, resp. v něm se uplatňujících jyziologických predispozic. u určitých druhů živočichů, např. u hadů, odpovídající Senzorické základy vnímání. Vnímání je proces způsobu jejich života. Zrakové vnímání žab je uzpůso­ beno tak, že žába nevidí to, co se jí netýká, tj. co ne­ organizace senzorických dat (smyslových dojmů) do souvisí s jejími základními životními úkony: žába určitých smysluplných struktur, jejichž funkcí je regu­ např. vidí jen hmyz, který letí směrem k ní a nevidí, lace chování tím, že umožňují organismu, resp. sub­ co je mimo dosah jejího akčního rádia. Má však vyvi­ jektu orientaci v jeho životním prostředí. Tzv. smyslo­ nuté kontrastní vnímání s ohledem na dva základní vá nebo senzorická data vznikají působením podnětů „živly“, modrou vodu a zelenou trávu: položíme-li na receptory a jejich příklady jsou vidění barev, slyše­ před žábu modrý a zelený papír a vystrašíme-li ji, sko­ ní zvuků, hmatové a jiné dojmy - dříve nazývané počí vždy na modrý papír, protože představuje její bez­ čitky. Ve skutečnosti však nevnímáme jen barvy, tj. pečný „modrý živel“, vodu. Každý živočich má svůj červeň, modř, neznáme jen dojmy ostrosti, měkkosti ekosystém a životu v něm je přizpůsobena stavba apod., avšak vnímáme např. červený karafiát, ostrý a činnost jeho smyslového ústrojí, které je základem nůž atd. Senzorická data poskytují tedy jen jakýsi ma­ vnímání. Vnímání vnějšího světa se uskutečňuje jako teriál pro utváření vjemů, které jsou navíc tvořeny 384

ke vn pl tv ta

Si Si se

P P S< ir a sl

b či p v

p S s ( r c

I 5 ( 1 < 1

ů

>jti ý iy

Vnímání komplexy senzorických dat různých modalit, neboť vnímáme věci a děje, které jsou vždy senzoricky kom­ plexní: např. stůl, který vnímáme, má určitou barvu, tvar, je v určité vzdálenosti od nás atd. Senzorická da­ ta jsou tedy jen východiskem vnímání, vjemy jsou

Subjektivní nebo iluzivní čtverec Subjektiví kontury umožňují zjednodušit komplexní vnímání (čtverec se jeví být blíže než malé kruhy tvořící jeho pozadí).

produktem jejich zpracování, na kterém se podílí také paměť a další psychické funkce. Z vnějšího světa pů­ sobí na smyslové orgány různé druhy fyzikálně che­ mických energií, receptory tyto energie zachycují a transformují v nervové procesy, které jsou pak v pří­ slušných mozkových centrech smyslových orgánů - analyzátorech - zpracovávány ve výsledné vjemy. Na vzniku vjemů se tedy podílí analyticko-syntetická činnost mozku, zejména mozkové kůry; svědčí o tom prostý fakt, že např. při poškození centra zrakového vnímání v temenní části mozkové kůry, třeba úrazem, postižený nevidí, i když má nepoškozený zrak (oči). Stimulací smyslových orgánů vznikají specifické smyslové dojmy, tzv. specifické smyslové energie (J. Můller, 1826). Jakýkoli podnět působící na určitý receptor vyvolá v tomto orgánu proces, který je uvě­ domován jako specifický obsah (zážitek); přirozeným podnětem pro zrakové vnímání je světlo, avšak zrako­ vé dojmy lze vyvolat např. i tlakem na oko nebo jiným druhem jeho stimulace. A také naopak, působí-li se na různé receptory týmž podnětem, např. galvanickou elektřinou, vyvolají se u různých smyslových orgánů různé specifické dojmy. Mezi činností smyslových or­ gánů a vnímáním existují složité vztahy, samotnou činností těchto orgánů nelze vnímání objasnit; vnímá­ ní je víc než činnost smyslových orgánů, která posky­ tuje pro proces vnímání pouze základní materiál, orga­ nizovaný podle specifických zákonitostí ve výsledný jev, vjem (-> Senzorické procesy). Ve vnímání se pů­

sobící podněty neodrážejí mechanicky, nýbrž v urči­ tých strukturách, v nichž se uplatňují vztahy mezi tě­ mito podněty. (Např. stejný šedý obrazec se na bílém pozadí jeví tmavší, na černém pozadí světlejší.) O sku­ tečnosti, že vnímání není mechanickým odrazem senzorické stimulace, svědčí jev tzv. konstantnosti vnímání ve vztahu k měnící se stimulaci. Za urči­ tých podmínek vnímáme objekty přibližně jako stejně velké, stejné zbarvené a stejně tvarované, i když se mění; protože se to týká zrakového vnímání, znamená to, že za určitých podmínek vidíme určité objekty ja­ ko stejné, i když se mění jejich obraz na sítnici, tj. je­ jich velikost a tvar i jejich zabarvení. „Objekty zůstá­ vají (v určitých hranicích) tím, čím jsou“ (I. Kohler, 1967). E. R. Hilgard (1962) formuloval princip jevu vjemové konstantnosti takto: „Když byl určitý před­ mět poznán jako trvalá a stálá věc, vnímáme jej jako takový nezávisle na osvětlení, poloze a vzdálenosti, v jaké se jeví.“ Týká se to tedy konstantnosti vnímání jasnosti, barvy, tvaru a velikosti známých předmětů. Tak např. list bílého papíru vnímáme stejně jasný a bí­ lý při plném osvětlení jako za šera; talíř vnímáme v kruhovém tvaru, i když se na něj díváme z různých úhlů pohledu; postavu člověka vidíme zhruba stejně velkou ze vzdálenosti tří i deseti metrů. V prvním pří­ padě bychom měli list bílého papíru vnímat za šera

Příklad závislosti vjemu na seskupení objektů Sedy kruh má stejnou světlost, jestliže však na vertikální linii oddě­ lující černou a bílou plochu přiložíme úzký proužek papíru nebo tužku, a kruh tak rozdělíme, bude se nám jevit jeho pravá polovina na černém pozadí černější než levá polovina na bílém pozdí (kon­ trast dvou útvarů).

v určitém tónu šedi, talíř bychom měli z určitého úhlu pohledu vnímat jako elipsu, člověk by se nám měl ze vzdálenosti deseti metrů jevit menší než ze vzdálenos­ ti tří metrů. Podle M. Sedlákové (1987) „konstantnost vjemu vzniká postupně v procesu předmětné činnosti jako výsledek učení“. Podstatnou vlastností je tedy subjektivnost vnímání, jíž se v širším smyslu rozumí

385

Vnímání závislost vnímání na subjektu, a to nejen na stavbě a činnosti jeho smyslového ústrojí, ale také na jeho druhové a individuální zkušenosti, k níž patří i pří­ slušnost k určitému kulturnímu prostředí a k určité historické etapě vývoje společnosti. Pádným důka­ zem toho je zejména tzv. stroboskopický efekt, iluze zdánlivého pohybu (M. Wertheimer, 1912), nazývaný

tučních složek vnímání a předmětných činností sub­ jektu (viz dále téma vývoj vnímání). Podle U. Neissera (1976) se vnímání jako aktivní a kontinuitní proces uskutečňuje prostřednictvím schémat, která jsou plány percepčních činností (operací), a současně pohotovos­ tí vydělovat vhodné, tj. aktuálně zaměřené percepční struktury. Schéma zabezpečuje kontinuitu vnímání

Geometricko-optické klamy (smyslové iluze) Na obrázku vlevo je tzv. Poggendorfův klam: přímka vedená jakoby „za “ dvěma rovnoběžkami se zdá vystupovat jako střední z dalších tři vybíhajících přímek; ve skutečnosti však pokračuje horní přímkou. Na prostředním obrázku se zase zdá, že obě vodorovně probíhající rov­ noběžky jsou ve svěm středu vypouklé, tj. více od sebe vzdálené než na svých koncích, ačkoli tomu tak není. Konečně na obrázku vpravo je tzv. Můllerův-Lyerův klam: úsečka uzavřená dvěma úhly s vrcholy od sebe (a) se zdá být kratší než úsečka uzavřená dvěma úhly obrácenými vrcholy k sobě (b), ačkoli obě tyto úsečky jsou stejně dlouhé. Výklad těchto geometricko-optických klamů, o nějž se pokouše­ la řada významných psychologů (kromě jiných již F. Brentano a W. Wundt), je nejednotný, obvykle založený na předpokladu určitých ten­ dencí ve vnímání, na přeceňování určitých prvků daných figur apod.

též „fí-efekt“: rozsvěcují-li se rychle za sebou dva od sebe vzdálené a v horizontální či vertikální linii umís­ těné světelné zdroje, vzniká dojem jediného světla po­ hybujícího se z jedné strany na druhou nebo zdola na­ horu podle toho, jak jsou tyto zdroje umístěny. Existuje více druhů tohoto stroboskopického efektu a všechny poukazují na to, že vnímáme něco jiného, než co je dá­ no „objektivně“. Jiným příkladem jsou iluze ve vní­ mání, způsobované subjektivním přeceňováním urči­ tých prvků podnětového pole, jejich intervencí, psychickými projekcemi a dalšími činiteli. Rozlišují se klamy, které se vysvětlují konfiguracemi podnětů, a iluze zdůvodnitelné subjektivními činiteli, zejména intervencí afektů (ve strachu může člověk v noční kra­ jině vnímat keř jako skrčenou postavu apod.). Percepční operace. Průběh vnímání se vysvětluje v termínech různých percepčních operací, které směřují k vytvoření výsledného produktu, vjemu. Po­ ukazuje na to fakt, že vnímání je aktivní proces orga­ nizace senzorických dat do určitých psychicky vý­ znamných struktur. Vnímání je v tomto smyslu funkcí percepčního systému, jehož složkou jsou percepční operace, které fungují jako výsledky interakcí konsti386

v čase a uskutečňuje se v něm působení minulého na budoucí, tj. zkušenosti na očekávání. Dochází zde zřejmě také k integraci vnímání, paměti a motivace, neboť motivace vnímání zaměřuje a pamět umožňuje identifikaci významu vnímaných objektů a to vše tvo­ ří nedělitelný funkční smysluplný psychický celek. Neisser nazývá tento procesuální komplex percepční cyklus a zachycuje jej na dále uvedeném schématu. Podle Neissera vnímání nemění vnější svět, ale mě­ ní vnímajícího, a tím nepřímo ovlivňuje i jeho činnos­ ti: „Schéma je ona část úplného percepčního cyklu, která se jeví jako vnitřní ve vztahu k vnímajícímu, mo­ difikuje se pokusem a je tím či oním způsobem speci­ fická ve vztahu k tomu, co je vnímáno. Schéma přijí­ má informaci tak, jak se vykazuje na senzorickém povrchu a mění se pod vlivem této informace; schéma zaměřuje pohyby a pátrací aktivitu, díky čemuž se od­ haluje přístup k nové informaci, která svým způsobem vyvolává další změny schématu. Z biologického hle­ diska je schéma částí nervového systému.“ Neisser pak podává model vnímání vycházející z vnitřního zpracování informací (v daném případě vizuálních) viz schéma na následující straně dole.

Vnímání

Vnější stimulace vede k určitému vzorci excitace v receptoru (v tomto případě se vnímaný objekt odrá­ ží na sítnici oka ve formě určitého podráždění sítnico­ vých buněk); tento výchozí vzorec (nervový model objektu) není rozpoznáván, nýbrž přepracováván, a te­

ti vzniká působením fýzikálně-chemické energie iontů kuchyňské soli, natria a chlóru na chuťové buňky jazy­ ka; „slanost bez vnímajícího subjektu v přírodě ne­ existuje“, je to znak určitého druhu fýzikálně-chemic­ ké energie (A. I. Jemčenko, 1972).

Percepční cyklus

prve v určité fázi tohoto přepracovávání je vlivem pa­ měti rozpoznán a posléze transformován ve vjem. Podstata této transformace nervového modelu ob­ jektu ve vjem není zatím známa. Je na místě připome­ nout, že se v procesu vnímání uskutečňuje dvojí druh transformace: 1. transformace vnější stimulace, vystu­ pující v určité formě íýzikální a chemické energie, v excitaci receptoru a v proud nervových impulzů, 2. transformace těchto nervových impulzů (nervového modelu vnímaného objektu) ve výsledný vjem, tj. psy­ chický fenomén. Vystupuje tu tedy řada fenomenálně odlišných jevů: fyzikální (resp. fýzikálně-chemické), biologické (resp. neurofyziologické) a psychické. Po­ dle W. Kóhlera (1938) je nutné rozslišovat trojí sku-

Vnímání na úrovni senzomotorické strukturace je determinováno jednak vlastnostmi seskupování vnějších podnětů, resp. jejich vlastnostmi a vztahy (např. kontrastem), jednak senzomotorickými opera­ cemi (interakce vlastních senzorických procesů a s ni­ mi sdružených pohybů, jako jsou např. pohyby očí udržující obraz objektu v místě ostrého vidění, pohy­ by očí po konturách objektu, vyhledávací či pátrací pohyby atd.). Vnímání se uskutečňuje ve funkční jed­ notě s pohyby: experimentálně bylo prokázáno, že ne­ hybné oko je fakticky slepé (A. L. Jarbus, 1965); ob­ rysy objektu umožňují vnímat „ohmatávající pohyby“ očí stejně jako tvar předmětu poznáváme hmatem jen tehdy, jestliže jej ohmatáváme rukou; položíme-li dlaň

(upraveno)

Model vnímání

tečnost: 1. fyzikální svět vnějších objektů, 2. fyzické jevy v nervové soustavě a 3. fenomenální svět psychi­ ky. Reálné jsou podle uvedeného autora pouze psy­ chické jevy; fyzikální a fyziologické jevy jsou, přísně vzato, dva odlišné druhy psychického fenomenálního světa. S tím souvisí hypotéza hieroglyfů: psychické jevy tvoří jakousi soustavu hieroglyfů zobrazujících skutečnost o sobě, kterou tedy jako takovou nepozná­ váme. Existují určité smyslové dojmy, které vystupují jako jasné konstrukce subjektu: např. dojem slané chu-

postupně na různé tvary (kolečko, trojúhelník, kosodélník, hvězda, pětiúhelník a další), aniž bychom dla­ ní pohybovali, vnímáme všechny tyto tvary nedife­ rencované jako menší kolečko (L. A. Šifman a L. M. Vekker, 1940). Gestaltisté prokázali, že se v utváření vjemových struktur uplatňují určité vrozené tendence k vytváření struktur ve vnímání, tj. k určitým figu­ rám (vjemové pole se rozčleňuje na figuru, tj. to, co je v něm dominantní, v popředí vystupující jako vlastní objekt, a na pozadí, tj. to, co je za nebo mimo tuto fi387

Vnímání

gum v jejím okolí jako něco méně zřetelného). Ilustru­ je to např. tzv. Schumannova figura:

Figurou jsou zde svislé linie, které mají k sobě blíž, zatímco linie od sebe vzdálenější tvoří pozadí. Obrá­ zek vnímáme jako čtyři páry svislých rovných čar. Gestaltisté objevili také tzv. tvarové zákony, jimiž vysvětlovali, proč se určité podnětové elementy seskupují v určité útvary (struktury), např. tím, že jsou si blíže než jiné, jak to ukazuje uvedená Schumanno­ va figura. Tyto zákony ilustrují následující schémata:

1

4

□ □□ □ □□

nn

2

3

5

6

Ilustrace základních principů uplatňujících se v senzorické organiza­ ci vnímání (vytváření figur) 1. Zákon blízkosti (celek vytvářejí podněty, které jsou si blíže). 2. Zákon stejnosti (celek vytváří seskupení stejných prvků). 3. Zákon uzavřenosti (celek vytváří to, co je ohraničeno konturami). 4. Zákon zkušenosti (celek tvoří to, co již bylo předmětem zkušenosti). 5. Zákon pregnantnosti (neúplné a neurčité tvary vnímáme jako úpl­ né a určité). 6. Zákon společného osudu (celek vytváří prvky, které mají společný „osud“, např. stejný směr).

Otevřená zůstává otázka vrozených předpokladů určitých druhů vnímání. Abstrahujeme-li od toho, že vrozenými předpoklady vnímání jsou naše specificky lidské smyslové orgány - smyslové orgány některých druhů zvířat jim umožňují vnímat člověku percepčně nepřístupné dimenze skutečnosti, např. ultrazvuky (které vnímají psi), infračervené spektrum (které vní­ mají např. včely) - je zde např. otázka vrozeného vní­ 388

mání hloubky, která byla zkoumána pomocí tzv. optického svahu u dětí a některých druhů zvířat (R. D. Walk a E. J. Gibsonová, 1959). Přes 90 % dětí ve vě­ ku 61/2 a 14 měsíců se zastaví před uměle vytvořenou optickou hloubkou, případně se začne pohybovat zpět. Stejně reagují kůzlata a jiné druhy zvířat. Z toho se usuzuje, že vnímání hloubky je vrozené, avšak někte­ ří psychologové, zdůrazňující, že vnímání je produk­ tem zkušenosti, tuto interpretaci odmítají. Vnímání na úrovni sémanticko-operační strukturace. Na této úrovni vnímání se uplatňují vývojově vyšší znakové procesy, umožňující organizaci senzo­ rických dat na základě významů. Podle T. Tomaszewského (1975) „zvířata vnímají především ty ele­ menty prostředí, které mají pro ně biologický význam, jako jsou předměty, které mohou uspokojit jejich po­ třeby, nebo jako prostředky umožňující dosažení tako­ vých předmětů“, kdežto u člověka se vytvářejí vnitřní modely skutečnosti na základě individuálních operací s konkrétními předměty a na základě označování před­ mětů určitými pojmy. To je umožňováno úzkým spo­ jením vnímání a paměti, které dovoluje kategorizovat vnímané objekty, což se u člověka odehrává ve vztahu k jeho specificky lidské „kognitivní mapě prostředí“ a projevuje se to tak, že se ve vnímám vydělují objek­ ty jako nositelé specificky lidských významů. W Schonpfhig a W. Schónpfhigová (1983) vyjadřují tento vztah vnímání a paměti pro významy (séman­ tické obsahy) blokovým schématem (uvedeným na str. 389 nahoře). Podle uvedených autorů se mezi vnímáním a pamě­ tí odehrávají následující vztahy: Vnímání se nabízí ur­ čitá scéna; v jejím prvním odrazu jí ještě chybí vý­ znam; obsahy prvního odrazu jsou srovnávány s významy uskladněnými v paměti; souhlas při tomto srovnávání vede k poznání významu dané scény; chybí-li souhlas, může se vytvořit nový význam; vytvoří se druhý odraz scény, jehož obsahem je významuplná epizoda; nově vytvořené významy jsou uskladňovány v paměti a rozmnožují zásobu znalostí významů. Ob­ jekty se tedy ze svého okolí vydělují na základě svých kontur a tvarů, ale současně jsou také rozpoznávány jako nositelé určitého významu. Intervence paměti pro významy ve vnímání napomáhá identifikaci vnímané­ ho objektu tj. rychlému přechodu od „vidím něco čer­ veného kulatého“ k „vidím jablko“. Potvrdily to expe­

Vnímání rimenty s dětmi předškolního věku: Dvěma skupinám dětí bylo předváděno pomalé vysunování určitého ku­ latého objektu a děti měly poznat, o jaký objekt se jed-

verbalizací se vnímání stává věděním.Ve vnímání ov­ šem hraje výraznou roli motivace. Bylo to prokázáno mimo jiné experimenty s hladovějícími pokusnými

při souhlasu Vztah vnímání a paměti pro významy

ná; skupině, které bylo předem řečeno, že „je to něja­ ké ovoce“ (zatímco druhé skupině bylo řečeno, že „něco uvidí“), se podařilo správně identifikovat expo­ novaný objekt dříve a při méně úplné expozici než druhé skupině. Jiným příkladem je případ, kdy neur­ čité objekty jsou okamžitě identifikovány, jsou-li označeny slovy (F. H. Sanford, 1966). Vnímání je tedy skutečné poznávání, v němž se uplatňují základ­ ní kognitivní operace: analýza, syntéza, srovnávání, třídění, abstrakce a zobecňování (kategorizace), avšak na nižší vývojové úrovni, neboť předmětem těchto operací jsou fyzické znaky vnímaných objektů; k to­ mu přistupuje asociace vnímaného objektu s jeho vý­ znamem a případným slovním značením. J. S. Bruner (1952) a další pokládají za vlastní podstatu vnímání kategorizaci vnímaných objektů. „Vnímání se vytváří jako výsledek určitým způsobem organizované sou­ stavy percepčních aktů, plnících orientační či pátrací funkce a zajišťujících vytváření obrazu a jeho rozpo­ znání“ (V. P. Zinčenko a N. J. Vergiles, 1975). „Vývo­ jově jsou percepční činnosti odvozeny od praktických činností“ (B. M. Veličkovskij, V. P. Zinčenko a A. R. Lurija, 1979). Procesuální podstatu vnímání tak tvoří percepční činnosti či úkony, které citovaní autoři dě­ lí na zaměřovači pohyby (např. pátrací pohyby očí) a na vlastní poznávací pohyby (např. pohyby oka po obrysech předmětu a další). V tomto smyslu má vní­ mání tvořivý charakter, je to aktivní proces utváření obrazu objektů, vyčleňování jejich znaků a jejich ka­ tegorizace, v němž se uplatňuje zaměření subjektu na uspokojení určité potřeby, resp. na splnění určitého úkolu. Vjemy tedy nejsou pouhou syntézou „počitků“, ale aktivním zpracováním smyslových dojmů. Jejich

osobami, které rychleji rozpoznávají exponovaná slo­ va označující potraviny a častěji interpretují neutrální podněty jako potravové objekty. o ■o “50

skóre hodnot rychlost vnímání

40 30

20

10

A_____ A_____ A teoretické estetické politické ekonomické sociální náboženské Vliv hodnotové orientace ve vnímání Slova vztahující se k hodnotové orientaci jedince jsou vnímána rychleji než jiná slova (Postman, Bruner, McGinnies, 1948 - hodno­ tová orientace byla určena Allportovým-Vernonovým dotazníkem hodnotové orientace).

Druhy vnímání. Vjemy jsou obvykle klasifikovány podle modalit svého smyslového obsahu, což se může jevit jako příliš abstraktní, protože přirozeným před­ mětem vnímání jsou komplexní objekty (věci, bytosti, události, děje), které jako takové působí celým kom­ plexem smyslových dojmů. Proto se užívá také klasi­ fikace druhů vnímání, která je ve výše uvedeném smyslu méně abstraktní: vnímání objektů (tvaru, veli­ kosti, vzdálenosti), pohybu objektů a vnímání času. 389

Vnímání - Vnímání tvaru, velikosti a vzdálenosti předmětů. Tvary jsou charakterizovány proporcemi, tj. poměry délky, výšky a šířky, a vystupují tak plasticky, přičemž se uplatňuje i jejich osvětleni a stínování; nebo hovo­ říme o obrysech, které jsou dvoudimenzionální (např. kresba nějakého předmětu). Tvary vnímáme zrakem 0,250

0,200

0,160

0,120 0,100 0,080

slova vztahující se k de­ ' x privovaným potřebám a

Deprivace potravou a vodou (v hod.) Vliv potřeb na rychlost vnímání (Wispé a Drambarean, 1953, po­ dle Sanforda, 1964) Hladovějící a žíznící pokusné osoby rozpoznávají slova (exponova­ ná tachistoskopem) vztahující se k potravě a vodě rychleji než neutrální slova.

a hmatem, obrysy zrakem, přičemž se v obou přípa­ dech uplatňuje zejména pohyb očí při obhlížení tvaru nebo obrysu předmětu; současně se uplatňuje i minu­ lá hmatová zkušenost, která se asociuje s aktuálním zrakovým vnímáním a dotváří strukturu vnímání tva­ rů. Podrobnější vysvětlování vnímání tvarů a obrysů předmětů není jednotné, neboť není podrobněji pro­ zkoumána fyziologie tohoto druhu vnímání; pro jeho objasnění jsou postulovány různé fyziologické me­ chanismy, např. procesy detekce tvarů. Tvary předmě­ tů jsou při zrakovém vnímání reprezentovány na sítni­ ci oka dvourozměrným modelem, ale v obou očích se tyto obrazy poněkud liší, což je jedním z činitelů plastického dojmu, podobně jako je tomu ve stereoskopu; dalším činitelem je stínování. Vnímání ve­ likosti se rovněž uskutečňuje pomocí zraku a hmatu. 390

Vzdálenější předměty jsou vnímány podle velikosti je­ jich obrazu na sítnici, zatímco velikost blíže se nachá­ zejících známých předmětů bývá, jak už víme, kons­ tantní. Dále se uplatňuje srovnávání známých objektů (větší nebo menší než...). G. Boring (1950) poukazuje na to, že osoby od narození nevidomé, kterým je poz­ ději operací vrácen zrak, se musí učit zrakově vnímat, a že tedy vnímání tvarů i velikosti předmětů je nauče­ né. Vnímání vzdálenosti se uskutečňuje zrakem, hma­ tem a sluchem (snižováním nebo zvyšováním intenzi­ ty hluku např. poznáváme vzdalování se nebo přibližování vozidla a ze síly známých zvuků se usu­ zuje na vzdálenost jejich zdroje). Dále se tu uplatňuje vzdušná a malířská perspektiva (vzdálenější předměty se jeví v kalnějších barvách, vzdálenější předměty se zdají menší než bližší, rovnoběžky se sbíhají). Koneč­ ně se ve vnímám vzdálenosti předmětů uplatňují i fy­ ziologické faktory konvergence očních os (při vnímá­ ní bližších předmětů se oční osy sbíhají, při vnímání vzdálenějších rozbíhají) a akomodace očních čoček, jakož i tzv. pohybová paralaxa (při pohybu hlavy se poloha obrazu objektu na sítnici obou očí posouvá o úhel, který je u blízkých předmětů mnohem větší než u vzdálenějších). Posledně uvedené faktory působí ja­ ko kinestetické dojmy - klíče signalizující do mozku vzdálenost předmětů. - Vnímání pohybu se uskutečňuje zrakem, sluchem a hmatem (dojmy z pohybujícího se předmětu, s nímž je subjekt ve fyzickém kontaktu). Sluch signalizuje pohyb předmětu zvětšováním nebo zmenšováním in­ tenzity doprovodného zvuku (např. zmenšující se hluk vzdalujícího se vozidla). Vnímání pohybu zrakem se uskutečňuje tím, že: 1. obraz pohybujícího se předmě­ tu se přemisťuje na sítnici očí, 2. oči obvykle sledují pohybující se předmět, případně za ním subjekt otáčí hlavu, což je zdrojem kinestetických signálů, ale také vnímám změny vztahů pohybujícího se objektu k dal­ ším předmětům v poli vnímám. Když přenášíme po­ hled z jednoho stabilního objektu na druhý, dochází rovněž k přesunu obrazu objektu na sítnici, ale nevní­ máme ho jako pohybující se, což se vysvětluje tím, že příslušné kinestetické dojmy zde ruší účinek posunutí sítnicových obrazů při přenášení pohledu (A. N. Soko­ lov, 1963). Obecně lze říci, že vnímání pohybu je ko­ rovců syntézou rychlého sledu obrazů pohybujícího se předmětu na sítnici, analogicky, jako je tomu při vní­

Vnímání maní filmu; dokazují to vzácné poruchy vidění, kdy postižený není schopen pohyb předmětů vnímat (V. Tardy, 1957). - Vnímání času. Je nutné rozlišovat různé obsahy, resp. významy pojmu času; psychologický čas je chá­ pán jako prožívání různých časových úseků, což se

malířská perspektiva (relativní jasnost)

překrývání

Různé klíče vnímání vzdálenosti objektů

zjišťuje srovnáváním jejich subjektivního obsahu s je­ jich objektivní mírou. Obecně platí, že příjemně pro­ žitý čas a čas naplněný zajímavou činností „rychle utíká“, zatímco nepříjemně prožívaný čas a časový úsek, v němž je subjekt inaktivní, „se vleče“; čekání se zdá být nekonečné. Čas vnímáme také jako pozo­ rování změn, které s časem nastupují. Hypotéza exis­ tence časového smyslu je odmítána (H. Woodrow, 1951). Teorie vnímání. Existuje více teorií vnímání, které se Uší různými hypotetickými konstrukty a zejména také větším či menším zdůrazňováním faktoru zkuše­ nosti ve vnímání. Vlivem prací J. Piageta, ale také A. N. Leonťjeva, L. A. Vengera a jiných představitelů ruské psychologie vnímání se dnes zdůrazňuje úzké spojení vnímání a činnosti při genezi percepčních operací, což je podporováno množstvím empirických poznatků. C. E Graumann (1966) charakterizuje spor nativismu a empirismu ve vnímání těmito slovy: „Zatímco empiristické teorie vnímání mohou být zce­ la konstrukcemi všechno nebo nic, není nativismus tak totální... soudobá negestaltistická učení o vnímá­ ní mají vesměs sklon k přinejmenším umírněnému empirismu; mnohé jsou v užším smyslu funkciona­ listické.“ Obecně se uznává, že senzorické procesy nejsou vnímáním, vjemy z nich teprve vznikají tak, že senzorická data jsou určitým způsobem, tj. určitými

percepčními operacemi, strukturována. Vnímání jako proces má proto výrazně aktivní operativní povahu. Zásadní průlom v pojetí vnímání způsobil gestaltismus, který prokázal, že vjemy nejsou pouhou sumou počitků. Vnímání je ve své podstatě „konstruktivní akt“, je to proces konstruování „skutečnosti“, v němž se uplatňuje vzájemná interakce vrozených konstitučních činitelů a učení, uskutečňující se v rámci před­ mětných činností. V tomto smyslu je však nutné rozli­ šovat genezi percepčních operací a fungování těchto operací jako již hotových podmínek vnímání. K objas­ nění procesu vnímám podstatně přispělo studium jeho vývoje (J. Piaget, 1961, L. A. Venger, 1969, V. P. Zinčenko, 1962, a další), které ukázalo, že vnímání není nic daného, nýbrž že je to utvářející se proces. Avšak i přes existující jednotu v názorech, že se vnímání utváří v jednotě s předmětnou, resp. „vztahovou“ čin­ ností, není jednotný názor na to, v jaké šíři se tu uplat­ ňují biologické determinanty, jejichž funkce ve vnímá­ ní je nesporná, neboť vnímání slouží biologické adaptaci jedince, i když se v něm uplatňují i faktory kultury. Velmi podnětná a svým způsobem opět revo­ luční je ekologická teorie vnímání (J. J. Gibson,

Při vnímání vzdálenějšího předmětu se oční osy rozbíhají

Při vnímání bližšího předmětu se oční osy sbíhají

Fyziologické klíče vnímání vzdálenosti (konvergence a divergence očních os)

1950,1966,1979), která vychází z ekologického poje­ tí vnímání. Podle Gibsona se v dosavadní psychologii vnímání tvrdí, že vnímáme objekty jako určité kvality: „Já jsem přesvědčen o tom,“ píše Gibson, „že když se díváme na objekty, tak vnímáme jejich možnosti (af391

Vůle fordances), tj. to, co nám mohou poskytnout, a nikoli kvality: ve vnímání se neodráží svět, jak ho popisují fyzikové, nýbrž ekologický svět, a to je svět možnos­ tí, vytvořených způsobem bytí toho kterého živočišné­ ho druhu.“ Ve vnímání objektů jako objektů zdůrazňu­ je Gibson vliv invariant, tj. toho, co je v proměnách objektů stálého: objekty jsou zobecněním těchto inva­ riant, které ve svých proměnách vykazují; kdyby tomu tak nebylo, živé bytosti by se ve svém prostředí ne­ vyznaly. Informace objekt nekopírují ani nejsou jeho obrazem a vnímání možností není vnímáním různých významů fyzických objektů, je to „proces vnímání ekologických objektů nasycených významy“, tj. výše uvedenými „možnostmi“; ty jsou vlastnostmi závislý­ mi na pozorovateli, nejsou ani fýzické, ani fenomenál­ ní, ale vystupují jako informace o světě. Umožňují nám, abychom se v životním prostředí orientovali podle vžitých schémat. Smysly nejsou pouhými kaná­ ly pro příjem informací, ale pracují tak, aby informace získávaly, proto existuje úzké sepětí mezi percepčními a motorickými systémy. Svět vjemů nesestává z tako­ vých vlastností, jako jsou barvy, zvuky, pachy atd., nýbrž z takových, jako jsou povrch, okraj, sklon, stou­ pání, klesání, začátek, konec, změna atd. To jsou eko­ logicky významné vlastnosti, kdežto barvy, zvuky atd. jsou pouhá abstrakta. Učením se ve vnímání redukuje množství objektů vyvolávajících určitou reakci čili vzrůstá „specifická přiměřenost mezi rozličnými sti­ muly a odpovědím“; jde tedy v podstatě o učení se percepčním diskriminacím, které jsou ekologicky účelné. Prostředí, věci, místa, jiné bytosti odhalují da­ nému individuu určité možnosti, „nosí užitek nebo škodu, život nebo smrt“; to je příčinou toho, proč je nutné vnímat možnosti, tj. v podstatě významy urči­ tých vjemových struktur, jimiž však nejsou věci, nýbrž výše uvedené komplexní stránky životního prostředí.

Vůle

V psychologii znamená pojem vůle jednak proces tzv. volní regulace jednání (volní akt), jednak komplex vlastností osobnosti vyznačujících se způsobilostí se­ bekontroly v nejširším smyslu, tzv. volní vlastnosti osobnosti. Zvláštní význam má pojem vůle ve filozo­ fii, resp. v etice a v teologii, kde je obvykle používán pro označení zvláštní psychické způsobilosti (síly osobnosti) odolávat náporu smyslových pudů a řídit jednání na základě vědomého chtění, záměru; pojem vůle je zde tedy kladen do protikladu k pojmu pud. V dějinách filozofie se objevují historicky odlišná pojetí vůle. Platon (Gorgias, 446d; Charmides, 163) a Aristoteles ( O duši III, 11, 433 ad.; Etika Nikomachova III, 4 ad.) ostře rozlišují smyslovou žádost a vů­ li. Sv. Tomáš Akvinský (Summa theol. I, 80, 2; I, 83, 3) chápe vůli jako racionální snahu, jako usilování o dobro řízené intelektem, jako chtění plynoucí z inte­ lektu. Naopak podle Descarta (Principia phil. I, 32) je myšlení řízeno vůlí. Podle I. Kanta (Metafýzika mra­ vů I) je vůle rozumové chtění, je to „praktický rozum“ či „inteligibilní charakter“. Existují ovšem i psycholo­ gické analýzy vůle: W. Wundt (1905,1922) chápe vů­ li jako základní duševní funkci a spojuje ji s afek­ ty; ostré oddělování intelektuálního chtění a citových sklonů považuje za psychologický protimluv; motivy, které mohou být i vnější, jsou emociogenní představy cíle, ale jsou posléze regulovány vůlí. Později se obje­ vují pokusy převést vůli na tzv. ideomotorický akt, na jednání řízené představou cíle (E. Meumann, 1908), nebo na city (H. Ebbinghaus, 1898). N. Ach (1905) experimentálně prokázal existenci potenciální energie (překonávání únavy atd.) a vytvořil pojem „determi­ nující tendence“: úmysl se realizuje tím lehčeji, čím speciálnější je determinující citová představa, přičemž determinující tendence je tendence vycházející z před­ Literatura: stavy cíle. Proti tomu vystoupil J. Lindworski (1923), podle něhož spočívá vůle ve volbě hodnot; podobně se Demher, W. N.: The psychology of perception, New York-London 1965. Gibson, J. J.: The ecological approach to visual perception, vyjádřil K. Lewin (1922). Podstatným znakem vůle je, New York 1979. Hochberg, J. E.: Perception, Englewood Cliffs že vědomým úsilím mobilizuje energii, transformuje N. J. 1964. Neisser, U.: Cognition and reality, San Francisco 1976. fyziologickou energii v kinetickou (K. Mierke, 1955), Sekuler, R., Blake, R.: Perception, 2. vyd. New York-St. Louis-San kontroluje popudy a afekty; volní akt se vyznačuje zá­ Fransisco 1990. Venger, L. A.: Vnímáni a učení v předškolním věku, Praha 1975. Vernon, M. D.: Perception through experience, London žitkem já („já chci“). To jsou základní znaky fenome­ nologie vůle, resp. volního aktu. S. L. Rubinštejn 1970.

392

Vůle (1967) uvádí, že „každé volní jednání je cílevědomé žení nějakého cíle (L. S. Vygotskij). Připustíme-li, že jednání“ a že „počátky vůle jsou obsaženy již v potře­ veškeré chování se organizuje v rámci učení, lze mít bách jako výchozích pohnutkách lidského jednání“; těžko námitky proti tomu, že volní jednání je ve své něco jiného je však pociťovat snahu a něco jiného uvě­ podstatě operační jednání, které se utváří na základě domovat si ji. „Pud je neuvědomělý a bezpředmětný instrumentálního podmiňování (-> Učení); člověk se Jestliže člověk jen pociťuje pud, aniž ví, jaký předmět učí přikazovat sám sobě (A. R. Lurija, 1966), ale roz­ ho může uspokojit, neví, co chce, nemá před sebou hodující je, že má pro to, čeho chce dosáhnout, instru­ uvědomělý cíl“; proto „zpředmětňování je nezbytný mentální vzorec jednám, že ví, „jak na to“. M. Brichpředpoklad volní činnosti“ (S. L. Rubinštejn). F. Kra­ cín (1971) poukázal na to, že pojem cílevědomého tina (1947), který nazývá zážitkovou stránku volního jednání se nekryje s pojmem instrumentální či operač­ aktu chtěním, soudí rovněž, že je to „aktivita řízená ní chování; v procesu rozhodování nepůsobí motivace vědomím cíle“. Podstatnými znaky volního aktu jsou: přímo na chování, ale ovlivňuje volbu cílů a „formo­ 1. vědomí vlastního rozhodnutí, 2. aktivní akce, tedy vání programů“, kdežto v jiných případech „spouští fi­ nikoli reakce, nýbrž operace, 3. vědomí cíle, resp. xované programy“. Avšak i rozhodování je naučeno i prostředků k jeho dosažení. D. Krech a R. S. Crutch­ a volní jednání tak nelze vysadit z rámce učení a při­ field (1958) zdůrazňují, že pojem vůle je deskriptivní, pisovat mu nějaké zvláštní znaky; navenek se sice ne­ jeví jako „mechanismus“ instrumentálního podmiňo­ a nikoli explananční termín. Základním problémem je voluntarizace chování, vání, ve své genetické podstatě jím však je. Jako něco tj. vznik volního aktu, transformace zkušenosti v ak­ specifického se volní akt jeví jen ve fenomenologické tivní, cílevědomé jednání. Termín jednání se právě analýze založené na introspekci. Jinak lze obtížně vy­ v tomto smyslu vztahuje k vůli, je to činnost řízená vě­ světlit transformaci prvků behaviorálního repertoáru domím cíle a zvláštní druh chovám. I. P. Pavlov se do­ ve vzorec volního aktu. Podle M. Brichcína (1971) je mníval, že neurofyziologickou podstatou volního aktu dále nutné rozlišit formování cílů a záměrů jednání. je činnost kortikálního a pyramidálního systému moz­ Formování cílů je funkcí instrumentálního podmiňo­ ku, a soudil, že jde o zvláštní druh reflexů. Ilustroval vání a objevuje se již u zvířat jako aktivní chování vy­ to na případu výcviku „podání packy“ u psa: pasivní volané potřebami (s aktualizací potřeby je asociován zvedání packy je u zvířete asociováno s určitou odmě­ instrumentální vzorec chování, který je „spuštěn“ nou, např. kouskem potravy; když se vytvoří tato aso­ a případně modifikován situačními klíči). Naproti to­ ciace a pes má potřebu získat potravu, přiběhne a zve­ mu cílevědomé jednání je něco specificky lidského; dá packu („prosí“). J. G. Holland a B. F. Skinner „cílevědomost“ nelze zaměňovat s „cílesměmostí“, (1968) soudí, že tzv. záměrné neboli volní chování je jak to činí Pavlov a Skinner. Avšak toto rozlišení neve své podstatě operativním chováním, že je to tedy popírá hypotézu, že volní jednání je operační chování, naučený instrumentální akt; jako příklad uvádějí vy­ neboť v instrumentálním podmiňování se u člověka prázdnění talíře do nádoby na odpadky; proti tomu uplatňují řečové podněty. J. C. Eccles (1970) se do­ stojí reflexní chování, souborně nazývané bezděčné mnívá, že fenomén vůle nelze vysvětlit neurofyziolonebo mimovolní. Rozlišují tedy reakci a operaci, při­ gickými mechanismy a postuluje vůli jako aspekt du­ čemž operaci chápou jako „typ chovám, jehož podsta­ chovního činitele lidského jednání. Uznává však tou je činnost, tj. aktivní působení organismu na pro­ současně, že kolem tohoto problému je řada nejasnos­ středí“, které se nazývá „operativní chování“. Již tí. O vysvětlení volní regulace chování vlivem inter­ J. Konorski a S. Miller (1928) zjistili, že pasivní pohy­ ních činitelů se pokusili G. A. Miller, E. Galanter by pokusného zvířete lze podmiňováním změnit v ak­ a K. H. Pribram (I960), kteří vytvořili koncept plánu tivní, jak to popisuje i Pavlov. Je však otázka, zda je to chování. V chování se realizuje nějaký subjektivní totéž, co se u člověka rozumí volním aktem, resp. je­ plán a východiskem organizace chování, směřujícího ho zjednodušeným modelem. Jindy se soudí, že volní k realizaci tohoto plánu, je vnitřní reprezentace sku­ jednání je chování řízené vnitřní řečí, že jsou to in­ tečnosti („model situace“, „kognitivní mapa“), kterou strukce, které si člověk sám dává, když usiluje o dosa­ uvedení autoři nazývají prostě „obraz“. „Představuješ

393

Vůle si, jaký bude tvůj den, a konstruuješ plány, ve shodě s kterými jej realizuješ.“ „Plán“ pak chápou jako „kontrolu postupu, v jakém má být vykonávána sek­ vence operací“; pro organismus je plán totéž, co je pro počítač program. Obraz reprezentuje „nahromaděné a zorganizované vědění organismu o sobě samém a o světě, ve kterém žije“ (Miller, Galanter a Pribram, 1960). Výklad, který pak uvedení autoři podávají na prostém příkladu zatloukání hřebíku, je jen vylepše­ ným pojetím volní regulace chování jako operačního chování. Přitom je zde zdůrazněno, že „to, co organis­ mus činí, závisí na jeho okolí“, což je ovšem sporné, neboť je známo, že člověk jedná někdy i bez ohledu na vnější situaci. To je nejen případ impulzivního jedná­ ní, probíhajícího ve stavu afektu za snížené vnitřní kontroly situace a rozvahy o možných důsledcích činu, ale i případ vnitřního zpevňování (samozpevňování prostřednictvím etických citů). Srovnání impulzivní­ ho a volního jednání lze naznačit na schématu : impulzivní chování (zkratkovité jednání)

impulz

akce

volní regulace chování (jednání):

rozvažování o:

impulz

- cílech - prostředcích - důsledcích

akce

Model impulzivního chování a volní regulace jednání

Podstatným znakem volního jednání je uvedený střední článek, který působí mezi pohnutkou a činem, tj. rozvaha založená na interakci emoční reflexe a ro­ zumového přístupu. Stanovené cíle i užité prostředky nemusí být vždy rozumné. Ve volním aktu se uplatňu­ je jednak individuální rozumový vývoj, jednak indivi­ duální morální vývoj; oba tyto prvky konstituující vnitřní kontrolu jednání dávají volnímu aktu určitou kvalitu, a tak i podstatně charakterizují specifičnost volního jednám. Impulzivní jednání je označováno za „zkratkovité“ právě proto, že mu chybí výše uvedený střední článek rozvahy. Tak lze odlišit volní jednání od impulzivního chování (impulzivní akt od volního), avšak nelze na základě současných poznatků vytknout

394

podstatné rozdíly mezi volním jednáním a operačním chováním. Formulace těchto rozdílů vychází totiž z introspekce, ale nebyly dosud identifikovány rozdílné „mechanismy“ obou procesů. Svoboda vůle. S problematikou volního jednání je spojováno filozofické téma svobody vůle, tj. svobody jednání. Pojem svobody zde vystupuje jako protiklad nutnosti, determinace a je chápán jako nezávislost roz­ hodnutí na vnějších činitelích, jako svoboda rozhodo­ vání, což není ovšem totožné se svobodným jednáním. Tzv. indeterministé uznávají svobodu vůle, deterministé ji popírají: vše, co člověk činí, činí nutně a nemů­ že jinak, protože jeho činy jsou determinovány jeho zkušeností, případně dalšími činiteli. Krajní indeterminismus zastával Plotin (Enneady III, 1,8): duše je absolutně svobodná v inteligibilní oblasti. Sv. Tomáš Akvinský (Summa theol.) soudil, že svoboda vůle je daná mohutnost duše jako intelekt a vztahuje se k vol­ bě mezi dobrem a zlem. V tomto smyslu je determi­ nován např. výběr jídla, ale nikoli volba mezi dobrem a zlem. Podle názoru I. Kanta (1785 a jindy) je člověk jako přírodní bytost determinován, ale jako bytost mravní je svobodný, má možnost rozhodovat se mezi dobrem a zlem. Také neotomisté uvažují o rozdílu me­ zi chutí na něco a mezi volbou mravních hodnot: člo­ věk je determinován např. ve volbě pokrmů, ale je svobodný v rozhodování se mezi dobrem a zlem. Kant dále zdůraznil, že jednání ovlivňuje tzv. „kategorický mravní imperativ“, který je metafyzický. R. Eisler (1913) rozebírá ve svém filozofickém slovníku pro­ blém svobody vůle a domnívá se, že slovo svoboda má negativní i pozitivní význam; znamená jak nezávislost na nějakém vlivu, tak i samostatnost ve vlastním jed­ nání: „Svoboda je nejprve svoboda jednání a spočívá v tom, že se bytost chová tak, jak to vyžaduje její po­ vaha, že tedy reaguje ve smyslu pra-vlastních tenden­ cí, vlastního zaměření. V tomto smyslu není ve světě nic absolutně nesvobodného, tak jednoznačně urče­ ného, pravidelného, nutného.“ Psychologicko-morální svoboda vůle nevylučuje určitou determinaci. To od­ povídá Kantovu názoru, že vůle je určována charakte­ rem, ale současně je tu vyjádřena určitá rezignace na jednoznačnou odpověd, která zaznívá i ze známé for­ mulace, že „svoboda je poznaná nutnost“, že je zalo­ žena na rozhodování, které se opírá o znalost věci. Svobodu vůle a svobodu jednám rozlišil Th. Erismann

Vůle

(1959): svoboda jednání se vztahuje k vnějšímu světu, a pozd., J. V. Mitchell, 1961, a další). Podle K. Pawliv němž jsou dány možnosti provést chtěné; spoutaný ka (1968) lze faktor, který on označuje jako volní kon­ člověk nemá svobodu jednání, ale jeho svoboda vůle trolu, najít v soustavě primárních faktorů R. B. Catteltím není dotčena, závisí na svobodném jedinci; slabý la a v souvislosti s takovými osobnostními vlastnostmi, jedinec neschopný vlastního stanoviska a závislý na jako jsou vědomí odpovědnosti, taktnost a spolehlivost mínění jiných ztratil svou vůli, a tím i svou svobodu. v jednání na jedné a v souvislostech s určitými vlast­ V. Tardy (1957) soudí o svobodě vůle, že nic takové­ nostmi vztahu k práci na druhé straně (vytrvalost, svě­ ho neexistuje ve světě, kde je vše determinováno; vů­ domitost, pořádnost, přesnost). Také Pawlik soudí, že le je rozvaha, ale ta je určována celkovým stupněm volní kontrola souvisí se sebeovládáním a že tímto fak­ torem jsou nasyceny i další vlastnosti osobnosti, jako je vývoje jedince (V. Tardy, 1964). Problém svobody vůle má ovšem také svou dimen­ ochota řídit se míněním prestižních osob, a dále s ně­ zi intrapsychickou, tj. vystupuje jako pocit svobodné­ kterými rysy konformity, což znamená, že vůle jako či­ ho jednání. Ten je spojen s přesvědčením subjektu, že nitel není totožná jen se sebeprosazováním, ale i se jedná ze své vlastní vůle, tedy bez vnějšího nátlaku (tj. způsobilostí podřídit se, a to zřejmě tam, kde je to ro­ v jistém smyslu svévolně), nebo dokonce v rozporu s zumné, protože vůle se utváří v závislosti na dvou vli­ vnějšími požadavky a tlaky (negativismus). Ale to vech, na vývoji osobní morálky a na vývoji a utváření může být subjektivní pocit, vycházející z neznalosti inteligence. Vlastnosti vůle jako faktoru osobnosti se souhrnně souvislostí jednání. Někteří psychologové se kloní k názoru, že problém svobody vůle je v podstatě jen pro­ označují také jako volní vlastnosti osobnosti; jde tu o vlastnosti vyjmenované v hořejším odstavci a ovšem blémem tohoto pocitu. Vůle jako vlastnost osobnosti. E. Webb (1915) ob­ o řadu dalších, jako jsou např. zásadovost, rozhodnost, jevil faktor vůle, který vystupuje jako dispozice a pro­ houževnatost a další. Některé jsou eticky neutrální, jevuje se jako svérázný proces. Osobnost jedince např. vytrvalost, jiné naopak souvisí s úrovní osobní charakterizují tzv. volní vlastnosti (rozhodnost, vytrva­ morálky, např. svědomitost. Obecně jde o vlastnosti, lost, rozvážnost, sebeovládání atd.). Obecně vyjadřují které vystupují v konfrontaci jedince s vnějšími vlivy schopnost sebekontroly, která se projevuje nejen v po­ (překážky, tlaky) i s vnitřními pohnutkami (sebeovlá­ tlačování nežádoucích tendencí (např. v boji s pudový­ dání ve vztahu k sexuálním, agresivním a jiným ten­ mi a dezaprobovanými sklony), ale i v úsilí při překo­ dencím). H. Remplein (1965) charakterizuje vůli jako návání překážek a při dosahování časově vzdálených „vědomé snažení“ a rozlišuje „zaměření vůle“ navenek cílů i při jejich vytyčování (aspirace). Co je podstatou a dovnitř (překonávání vnějších překážek a udržování tzv. volního úsilí, bylo předmětem diskuse (M. Brich- vnitřních zábran), jakož i sílu a slabost, trvalost a ne­ cín, 1960, M. Machač, 1960, V. Tardy, 1960), v níž by­ stálost volní síly. Silná vůle se podle něj pozitivně pro­ la zkoumána otázka, jak volní úsilí souvisí s udržová­ jevuje v „síle činu“, v iniciativě, pevnosti, odolnosti, sí­ ním aktivace a odkud čerpá energii. Podle Tardyho le odporu, stálosti, spolehlivosti, svědomitosti atd. není tento problém dosud vyřešen. To, co se nazývá se­ Podle L. Klagese (1934) vůle není síla pohybující, ale bekontrola, je komplex volních vlastností, který je též řídící; podle Ph. Lersche (1962) je to síla organizující. souborně nazýván vůlí. V jeho konstituování se uplat­ ňuje interakce vrozených vlastností a zkušeností a neLiteratura: vyčerpává se jen způsobilostí vytvářet útlumy (zábra­ ny), nýbrž i úsilím v kladení a dosahování cílů, tedy Ach, N.: Analyse des Willens, Berlin 1935. Heckhausen, H., Grollvědomým udržováním cílové aktivity a sebeprosazo- witzer, P. M., Wienert, F. E. (vyd.): Jenseits des Rubikon: Der Wille in den human Wissenschaften, Berlin-Heidelberg-New York-Lon­ váním se. Faktor vůle, objevený již Webbem, byl později do­ don-Paris-Tokyo 1987. Lewin, K.: Vorsatz, Wille und Bedurfnis, Berlin 1926. Lindworski, J.: Der Wille: Seine Erscheinung und sei­ ložen novějšími faktorově analytickými výzkumy ne Beherrschung, Leipzig 1923. Mierke, K.: Wille und Leistung, osobnosti také jako faktor druhého řádu, tj. jako nezá­ Gottingen 1955. Rorarius, W.: Personlichkeit und Wille, Munchen vislý faktor (W. C. Becker, 1961, R. B. Cattell, 1959 1978. 395

Výkon

Výkon V psychologii je výkon tematizován z několika hledi­ sek. V minulosti to byl především výkon mentální, tematizovaný jako problém inteligence, později to byl zejména pracovní výkon jako problém jeho subjektiv­ ních a objektivních podmínek a posléze motiv výkonu jako problém tendence dosahovat úspěchu v poměru

hodiny Křivka denní výkonnosti

k tendenci vyhýbat se neúspěchu. Dále bude pojedná­ no zejména o tomto aspektu výkonu. Obecně lze říci, že výkon je více či méně kvalifikovatelný a kvantifikovatelný produkt nějaké činnosti, např. pracovní, sportovní a dalších. Výkon má dimenzi fyzickou a psychickou, obě na sobě do jisté míry závislé složky činnosti, kde jedna z obou může být dominantní (vý­ kon kopáče zeminy a výkon matematika). Obě tyto di­ menze jsou propojeny senzorickými, resp. senzomotorickými výkony. Zjednodušeně řečeno, výkon (V) je funkcí motivace (M) a příslušných schopností (Z): V = f (M x Z), přičemž motivace může do jisté míry kompenzovat nedostatek schopností, pokud nejde o velmi specializovaný výkon (např. práce jemného mechanika nebo programátora), a naopak nedostatek motivace může být do jisté míry kompenzován vyvi­ nutými schopnostmi. Od výkonu je třeba odlišovat vý­ konnost, vnitřní komplex psychofyzických dispozic, jimž nemusí vždy odpovídat skutečný výkon v nepříz­ nivých vnitřních i vnějších podmínkách (únava, příliš hlučné prostředí). Za ideálních vnitřních a vnějších podmínek jsou podstatným činitelem výkonu schop­ nosti ( Atribuce). Úroveň aspirace může být chápána jako kompromis nebo rezultát poměru mezi nadějí na úspěch a strachem z neúspěchu. Motiv vý­ konu má tedy dvě komponenty: naději na úspěch a strach z neúspěchu (H. Heckhausen, 1963). Výkon je však závislý, jak už bylo uvedeno, také na situačních podmínkách, zejména na povaze úkolu (jeho obtíž­ nosti, komplexitě atd.). Dále je nutno uvažovat rov­ něž již zmíněnou atribuci příčin úspěchu, či neú­ spěchu. Pokud jsou příčiny připisovány vnějším okolnostem (šťastné nebo nešťastné náhodě, vnějším zásahům vůbec), zmenšuje to pocit neúspěchu i úspě­ chu, a naopak je tomu v případě, že subjekt připisuje úspěch svým schopnostem a neúspěch svým neschop­ nostem. Vzrůst kvantity výkonu vede nezřídka ke sni­ žování jeho kvality (L. L. Thurstone, 1937, K. Schnei­ der, 1973). Výsledky klasických výzkumů byly později doplněny novými poznatky a koncepty, např. o „ten­ denci k setrvačnosti“ (J. W. Atkinson a D. Cartwright, 1964): osoby s nízkou úrovní výkonové motivace obá­ vající se neúspěchu budou dalším neúspěchem ve své nastávající výkonnosti ještě více utlumeny, opačně je tomu u osob se silným motivem úspěchu, u nichž se po dalším úspěchu bude tento motiv ještě zesilovat. Nicméně uvedené tendence nevystupují zcela jedno­ značně a mechanicky, neboť za určitých okolností stoupá úroveň výkonu i u osob se strachem z neúspě­ chu po tom, co byly opět neúspěšné. V úkolovaných výkonech se silně uplatňuje vliv sociálního prostředí, zejména v podmínkách skupinové práce, ale i v pouhé přítomnosti druhých osob (sociální vliv na přírůstek výkonu, „social overstimulation“ či sociální nadstimulace), avšak vedle toho se uplatňuje i sociálně determi­ novaný útlum („social loafing“, sociální „poflakování se“ v pracovních skupinách, které nejsou integrovány s cíli organizace, pro niž pracují). Je-li osoba motivo­ vána k úspěšnému dokončení úkolu, bude mít tím vět­ ší snahu, čím je úkol obtížnější, a zpravidla podá vyso­ ký výkon, ale s množstvím chyb (K. Schneider a další, 1989).

397

Využití psychologie v praxi Literatura: Heckhausen, H.: Hoffnung und Furcht in der Leistungsmotivation, Meisenheim 1953. McClelland, D.C. a d.: The achievement motiva, New York 1953. Schmalt, H.-D., Meyer, W.-U. (vyd.): Leistungs­ motivation und Verhalten, Stuttgart 1976.

Využití psychologie v praxi Lidská psychika tvoří jednotu s činností člověka a ta­ to skutečnost vyjadřuje dvojí: 1. Z vývojového a formativního hlediska se psychika v činnosti utváří a splývá s ní natolik, že určité druhy činnosti jsou sou­ časně formou vnějších projevů psychiky (např. řešení praktických problémů). 2. Z obecného hlediska je kaž­ dá činnost determinována psychikou svých subjektů, je produktem jejich psychiky, současně na psychiku těchto subjektů působí. Souhrnně řečeno, psychika se v činnosti utváří a současně projevuje, neboť činnost utváří psychiku a psychika utváří činnost: psychika činnost. Tato teze o jednotě psychiky a činnosti je abstraktní poučkou, odvozenou z bohaté empirie (-> Psychika). Vyplývá z ní, že psychologie může být aplikována na kterýkoli obor lidské činnosti. V tomto smyslu rozdělujeme psychologické vědy na základní a aplikované (—> Psychologie - systém). Aplikované psychologické vědy reprezentují soubor psychologic­ kých věd využívaných ve společenské praxi. Třídění těchto aplikovaných psychologických věd není dost dobře možné, protože oborů lidské činnosti, resp. spo­ lečenské praxe je mnoho. Proto se obvykle podává jen výčet nejvýznamnějších oborů aplikované psycholo­ gie. Důležitý je však vztah psychologie k danému oboru aplikace, určující psychologickou kompetenci této aplikace. Zásadně ovšem platí, že aplikací psy­ chologie se problematika daného oboru nevyčerpává. Typickým oborem společenské činnosti je práce, která jako taková má aspekty psychologické, ale také eko­ nomické, sociologické, fyziologické, lékařské, hygie­ nické a další; psychologie práce nicméně reprezentuje jeden z nejdůležitějších aspektů tohoto oboru lidské činnosti. To platí i pro ostatní obory společenské pra­ xe, dokonce i pro takové, jako je lékařství, a zejména pro všechny, kde předmětem praxe je člověk (vycho­ vatelství, soudnictví atd.). 398

Tak se poměrně nedávno vyvinul nový a na vý­ znamu stále nabývající obor sociální psychologie organizace, která vykazuje velmi úzké funkční vzta­ hy zejména k ekonomii na jedné a k sociologii na dru­ hé straně, jakož i určité splývání se sociální psycholo­ gií práce a s psychologií řízení. Stal se dnes doménou mimořádně významného oboru tzv. personálního ří­ zení (managementu) či tzv. „řízení lidských zdrojů“. Organizace je sociologický fenomén, jehož východis­ kem je „idea o koordinaci úsilí“, které je nutné, aby bylo dosaženo určitých společných cílů (E. H. Schein, 1969). Lidské společenské organizace jsou něčím víc než sdružováním sociálně žijících zvířat za účelem společné obrany nebo lovu. Příklady společenských organizací jsou: rodina, klub, armáda, výrobní podnik, věznice, církev atd. Systémovost společenského ži­ vota se vyznačuje především relacemi institucí a orga­ nizací: „Společnost se ve všech rozvinutých zemích stala společností organizací, v níž je většina sociálních úloh realizována v organizacích a prostřednictvím organizací - podniků a odborů, ozbrojených sil a ne­ mocnic, škol a univerzit, velkého množství organizací veřejných služeb... Organizace se staly ve všech vyspě­ lých zemích ústředním prvkem společnosti v důsledku přechodu od poznání ke znalostem“ (P. F. Drucker, 1993). Různé organizace mají různé cíle, ale jejich společným jmenovatelem je, že je tvoří lidé, a to jako sociální systémy, tj. s více či méně přesně vymeze­ nými rolemi, jejichž společná, na dělbě funkcí zalo­ žená činnost musí být řízena, aby bylo spolehlivě do­ saženo cílů té které organizace. To platí zejména velmi výrazně pro organizace výrobního typu (pro výrobní podniky). Řízení těchto organizací má řadu rovin (ří­ zení výroby, odbytu atd., ale především již zmíněné ří­ zení sociálního systému organizací, tj. jejich perso­ nálu, zaměstnanců). Proto se v personálním řízení či managementu uplatňuje, mimo jiné, zejména soci­ ální psychologie se svými poznatky o sociálních inter­ akcích, především uvnitř malých skupin, které v or­ ganizacích výrobního typu reprezentují určité provozy, dílny, kanceláře atd. Formálně vzato je organizace „speciálně účelová skupina, stavěna a strukturovaná v zájmu maximální výkonnosti“ (R. T. Schaefer, R. P. Lamm, 1989). Podle významného teoretika orga­ nizace A. Etzioniho (1964): „Organizace jsou sociální jednotky (nebo lidská seskupení) uváženě konstruo-

Využití psychologie v praxi

vane a rekonstruované tak, aby dosahovaly specifické jsou zejména podnikoví psychologové, sociologové cíle“ (např. aby plnily určité služby, vyráběly atd.). a další. Optimální organizační atmosféry se dosahuje Aby byly dosaženy vytčené cíle, např. výrobní, je pak tím, že: 1. se vytváří účinný systém motivací; 2. se vy­ podle Etzioniho nutné, aby byla v organizacích: 1. roz­ tváří pocit jistoty a důvěry v nadřízené; 3. se dosahuje dělena práce, tnoc, komunikativní odpovědnost; vysoké úrovně integrace skupinových a organizačních 2. aby byla vytvořena centra moci (řízení), která kon­ cílů; 4. se ustavuje účinný systém komunikací a norem trolují činnost organizace a řídí ji k dosažení určitých (pracovních úkolů - každý musí vědět, co má dělat cílů (kontrola činnosti personálu, ale také užívané a co za to dostane); 5. se nepřipouštějí konfliktní pre­ technologie, materiálu atd.); 3. vytvořena určitá úče­ ference, frakce a klany, napětí mezi členy pracovních lová sociální struktura, do níž by byli dosazeni vybraní skupin a mezi nadřízenými a podřízenými. G. Wisa vycvičení pracovníci, jimž by byly uloženy určité wede (1980) hovoří o pracovní spokojenosti jako o žá­ úkoly (pracovní role). V organizacích vystupuje řada doucím stavu pracovníka - není však dosud jasné, zda sociálně psychologických fenoménů, např. vztahy me­ tento stav je spíše jen důsledek života v organizaci ne­ zi členy pracovních skupin, vztahy těchto skupin k cí­ bo také činitel pracovní motivace - a zdůrazňuje, že lům organizace a další, jakož i řada fenoménů „orga­ člověk je v organizaci spokojen v té míře, v jaké se zde nizačního chování“, jako je pracovní morálka, ale splňují jeho očekávání. To souvisí s výše uvedenou i fluktuace zaměstnanců a další, které mají důležité „psychologickou smlouvou“ mezi pracovníky a orga­ psychologické aspekty. Optimální produktivita organi­ nizací, která zahrnuje více než jen mzdu za práci, mi­ zace výrobního typu je vázána na vysokou úroveň ko- mo jiné především také uspokojivé sociální vztahy hezivity v pracovních skupinách a současně na integ­ na pracovišti. Lidé mají tendenci přizpůsobit svůj vý­ raci cílů těchto pracovních skupin a cílů organizace kon zisku, ale ten se neomezuje jen na výdělek. Zahr­ (solidarita uvnitř skupin a solidarita skupin a organi­ nuje, mimo jiné, také pocity spravedlnosti, jisté míry zace). Pracovní činnost personálu je řízena jeho výbě­ autonomie, kompetence a další motivy osobnosti. Historicky se vyvinula různá manažerská pojetí rem a výcvikem, ale také - a to zejména - jeho pra­ covní motivací, která je realizována systémem člověka, především jako pracovníka (zaměstnance, podnikových motivátorů (mzdy, ale i různé další vý­ člena organizace). K vývoji těchto pojetí došlo v rám­ hody atd.). Zhruba totiž platí tato rovnice: pracovní ci tří na sebe navazujících trendů: pojetí člověka jako výkon = pracovní schopnosti x pracovní motivace. ekonomicky motivované bytosti (homo oeconomiProto došlo k vydělení relativně samostatného oboru cus), pojetí člověka jako sociálně motivované bytosti řízení, řízení prostřednictvím motivování. Od perso­ (human relations) a pojetí člověka jako bytosti usilu­ nálu se vyžaduje nejen stanovený pracovní výkon, ale jící o realizaci svého lidského potenciálu (humanizace širší aktivní a tvořivá angažovanost ve směru zájmů práce). Toto pojetí charakterizuje E. H. Schein (1980) organizace (tj. pracovní morálka). Proto je pracovní­ takto: - Racionálně ekonomický člověk. Člověk je k práci kům poskytována nejen mzda za práci, ale i péče o je­ jich další rozvoj a péče o jejich blaho. Vztah pracov­ v první řadě motivován ziskem, hospodářskými po­ níků a organizace je založen v tomto smyslu na hnutkami; práce je mu prostředkem k získání mzdy, „psychologické smlouvě“ mezi organizací a jejími za niž si opatřuje uspokojování svých potřeb. Úkolem pracovníky a na vytváření optimálního organizačního organizace je motivování a kontrola pracovníků („tayklimatu (pracovní atmosféry), resp. pracovní spokoje­ lorismus“, ale i později, např. D. McGregor, 1971, kte­ nosti. Organizace je tedy druh sociálního prostředí se rý tvrdí, že většina lidí je od přírody líných a musí být svými sociálně psychologickými problémy. Perso­ k práci nucena, ale že člověk je také iracionální, a ja­ nální manažeři (personalisté) pak využívají psycholo­ ko takový je zásadně neschopen sebedisciplíny a sebe­ gických poznatků k náboru, výběru, výcviku, hodno­ kontroly). Nicméně se rozlišují lidé motivovaní zis­ cení a motivování pracovníků organizace, aby u nich kem („vypočítavá masa“) a důvěryhodná menšina dosáhli pracovní spokojenost a pracovní morálku. Či­ „vysoce motivovaná prací samou“ („morální elita“). ní tak samozřejmě ve spolupráci s odborníky, jako Manažer musí ovlivňovat pracovní výkon systémem 399

Využití psychologie v praxi odměn a kontrolou; musí však počítat i s tím, že se u lidí vedle racionálního kalkulu uplatňují také iracio­ nální tendence. - Člověk jako sociální bytost. Zásadní změny v ma­ nažerském pojetí člověka přinesly tzv. „hawthomské experimenty“ (E. Mayo, 1928 a pozd.), které proká­ zaly motivující vliv potřeby být akceptován svými spolupracovníky a být oceňován svou organizací (pra­ covní výkon v privilegované experimentální skupině se zvyšoval i potom, co byly zhoršeny pracovní pod­ mínky). Primárním motivem práce není materiální zisk, ale uspokojující sociální vztahy na pracovišti a pozitivní vztahy k organizaci. Manažer musí svou pozornost přenést z plnění pracovních úkolů také na uspokojování sociálních potřeb zaměstnanců - „manažer musí být především psycholog“ a musí utvářet rovnováhu mezi potřebami zaměstnanců a po­ třebami organizace, nadřízení musí mít důvěru podří­ zených, motivace platem dominuje asi u 10 % pracu­ jících. Tzv. Scanlonův plán pak prokázal motivující vliv prémií za produktivitu navíc. - Člověk jako seberealizující se bytost. Člověk chce tvořivě realizovat svůj lidský potenciál, má-li zajiš­ těno uspokojování základních potřeb (nasycení, oby­ dlí, ale také sociální jistoty atd.). Platí to pro kvalifiko­ vané pracovníky, jimž manažeři musí umožnit určitou míru autonomie a pracovní kompetence, mimo jiné tím, že na ně delegují rozhodování a odpovědnost za vykonanou práci (tzv. humanizace práce, která má ještě řadu dalších aspektů). Zásadně však platí, že člověk je, psychologicky vzato, velmi komplexní a velmi variabilní bytost, tak­ že neexistují všeobecně platné principy manažerské strategie. Jsou nadřízení, kteří jsou orientováni spíše na plnění úkolů, a jiní, kteří jsou orientováni perso­ nálně, kteří jsou kooperativní a demokratičtí. Některé kategorie a typy pracovníků dávají přednost spíše au­ toritativnímu než demokratickému chování svých nad­ řízených. Nadřízený má však spíše určovat, co má být uděláno, než jak to má být uděláno (respektování pro­ fesionální kompetence pracujících). Rozhodující úlo­ hu hraje motivace: vysoce profesně nadaný, ale slabě motivovaný pracovník podává jen nízký pracovní vý­ kon, resp. plní své pracovní povinnosti, ale aktivně a tvořivě se pro cíle organizace neangažuje.

400

V organizačním chovám se tedy uplatňuje psycho­ logie řízení, jejímiž subjekty jsou nadřízeni různých stupňů. Řízení (někdy se ztotožňuje ne zcela právem s vedením) znamená vytváření optimálních podmínek pro dosahování cílů organizace a realizuje se v růz­ ných druzích řízení, od tvorby programů výroby a od­ bytu v rovině materiální, až po „řízení sociálního sy­ stému organizace“ („lidských zdrojů“). Je to práce s lidmi, v níž se nutně uplatňují sociálně psycholo­ gické poznatky zobecněné v zásadní principy úspěš­ ného řízení (analogie didaktických principů ve vyučo­ vání). Podle G. Wiswedeho (1980) musí nadřízení zejména: 1. vytvořit si u svých podřízených autoritu a kredit (důvěru - tím, že chápou jejich osobní po­ třeby); 2. musí dávat realistické příkazy; 3. při jejich vydávání musí používat „formální kanály“, nikoli ne­ formální způsoby komunikace; 4. musí být lidští, ale současně musí udržovat určitou míru distance od svých podřízených; 5. musí umět svým podřízeným „naslouchat“, tj. mít o ně neformální zájem; 6. musí být taktní a musí se umět ovládat, být schopni sebepoznání a správného rozhodování; 7. musí umět správ­ ně hodnotit práci podřízených a vhodně je odměňovat (odměňování nemá vést k deprivaci neodměňovaných). Psychologie řízení patří ke klíčovým aspektům či faktorům efektivnosti organizací. V rámci oborů aplikované psychologie se provádí také aplikovaný výzkum (např. pracovní motivace, účinnosti stylů řízení, osobnosti učitele atd.). Relativ­ ně samostatnými složkami oborů aplikované psycho­ logie v oblasti hospodářské činnosti jsou profesiografíe (stanovení a popis psychologických faktorů či schopností pro optimální výkon určitého zaměstnání) a psychometric (individuální diagnostika těchto schopností). Např. profesiogram pilota stanovuje zá­ kladní psychologické předpoklady pro výkon tohoto zaměstnání (vychází se obvykle z identifikace mimo­ řádně náročných situací stanovených experty a z iden­ tifikace odpovídajících psychologických schopností psychology); psychometrickými metodami se zjišťuje např. způsobilost konkrétních uchazečů pro tak nároč­ ný druh činnosti, jako je práce u řídicího panelu. W. Arnold (1987) rozlišuje obory užité a praktic­ ké psychologie. První se týkají problémů společen­ ské praxe ve výše uvedeném smyslu, druhé se týkají životní orientace a pomoci („Lebensorientierung“,

Využití psychologie v praxi

u

i

e e n sí 5­ V­ at a­ m dí :e, vlO­ ači tú) ito lá3to 1Oent>stí úje očticíenkají

„Lebenshilfe“), tj. v podstatě psychagogiky (psycholo­ gického vedení a poradenství). Důležitým základem praktické činnosti psychologa je kromě formální profe­ sionální kvalifikace (vysokoškolské aprobace) etický kodex psychologa, který byl již několikrát sestaven (F. Baumgartenová, 1953, 1961, G. Kaminski, 1965, American Psychological Assotiation, 1968 - „Case­ book on Ethical Standards of Psychologists“) a který obsahuje mimo jiné řadu základních zásad, jichž musí psycholog bezpodmínečně dbát při provozování praxe, ať už jde o činnost praktickou, či výzkumnou. Patří me­ zi ně zásada mlčenlivosti, zásada nepoškozovat zájmy osob, které jsou předmětem psychologických výzkumů a praxe vůbec, a respektovat jejich lidskou důstojnost. Zásady se tedy týkají nejen např. náboru (který nemá pracovat s nepravdivými informacemi), ale i experi­ mentů na lidech (jejichž fyzické i psychické zdraví ne­ smí být poškozováno nebo riskováno), psychoterapeu­ tické činnosti a dalších. Psycholog má být veden věcností, nikoli subjektivními vztahy, a má důsledně rozlišovat mezi zjišťovacími a hodnotícími soudy. V posledních letech se velmi rozvíjí aplikovaná so­ ciální psychologie, a to především v kooperaci se so­ ciology a sociálními psychiatry a zejména v takových oblastech činnosti, jako je sociální péče (postpenitenciámí péče, nezaměstnanost, společensky proble­ matická hnutí, zejména náboženské sekty a extrémní politické skupiny, adaptace etnických menšin atd.). Praktickou aplikaci sociální psychologie vyvolaly ta­ kové jevy, jako občanské iniciativy, sexismus, hnutí „zelených“, pseudonáboženské sekty, dobrovolné svobodné mateřství, „undergroundová kultura“, nar­ komanie, terorismus, naofašismus, problémy „třetího světa“, resp. vývojových zemí (chronická bída, bezna­ dějnost atd.) a další. Velmi závažné jsou psychosociál­ ní důsledky nezaměstnanosti, nespokojenosti, exis­ tenční nejistoty, ale i sociálního selhávání (vysoká vzdorovost, činnost gangů) a vědomí krize; z toho vy­ plývají nové formy politického chování a další jevy s důležitými sociálně-psychologickými aspekty, k je­ jichž řešení přispívá sociální psychologie spolu se so­ ciologií a dalšími vědami. Vzrůstá také vliv sociální psychologie v řízení organizací a v praxi výchovy a vzdělávání dospělých, kde se ve stále větší míře uplatňuje i relativně nový obor, pedagogická psycho­ logie dospělých.

H. E. Buřt (1957) ve své populární příručce o apli­ kované psychologii uvádí, že se jeho kniha týká čtyř velkých cílů, k jejichž realizaci aplikovaná psycholo­ gie přispívá: je to „účinná výchova dorůstajícího pokolení, uchovávání psychického zdraví, vyměřová­ ní spravedlnosti v případě vážných konfliktů mezi lid­ mi a urychlování ekonomického vývoje. Jinými slovy, psychologie nachází užití v oblasti výchovy, medicíny, práva a hospodářství“. Historie aplikované psycholo­ gie začíná v podstatě až na konci minulého století tzv. psychometrií (měřením a zjišťováním různých schop­ ností), používanou zejména v oblasti hospodářské pra­ xe a vojenství (J. McKeen Cattel, 1890, H. Můnsterberg, 1914). Dále budeme stručně charakterizovat oblasti, které lze pokládat za nejvýznamnější obory aplikované psychologie (o klinické psychologii po­ jednává zvláštní heslo Klinická psychologie). Pedagogická psychologie je aplikací psycholo­ gie na problémy výchovy a vzdělávání, resp. výchovy v širším slova smyslu. Vychází zejména z obecné psy­ chologie učení, z psychologie osobnosti a z vývojové psychologie. Pedagogická psychologie patří k nejdů­ ležitějším pomocným oborům pedagogiky. N. L. Gage a D. C. Berliner (1975) přirovnávají vztah psychologie a pedagogiky ke vztahu přírodních věd a techniky, což je možná poněkud zavádějící, protože pedagogika je ovšem samostatná věda, která z poznatků psychologie jen těží. Psychologie pomáhá v tomto smyslu pedago­ gice při určování výchovně vzdělávacích cílů, při určování a používání výchovně vzdělávacích metod (relativně samostatným oborem je tzv. psychodidaktika, zabývající se psychologickými aspekty zásad a metod vyučování a vyučovacím procesem vůbec). Pedagogická, tj. výchovná a vzdělávací činnost je bez psychologických poznatků nemožná, počínaje problé­ my určování školní zralosti (způsobilosti dítěte pro školní docházku, která má též aspekt psychologický) až po psychologické aspekty činnosti vychovatele v dětských domovech a výchovně vzdělávací činnosti učitele ve škole. Obecně vzato lze na výchovně vzdě­ lávací proces nahlížet jako na proces řízeného učení, který má pedagogicky určené dílčí a obecné cíle a je uskutečňován pedagogickými metodami a prostřed­ ky, ale je ve své podstatě řízeným, tj. systematicky usměrňovaným učením (pedagogové vytvářejí pod­ mínky pro učení dítěte, a to jak ve smyslu vzdělávání, 401

Využití psychologie v praxi

tak i výchovy v užším smyslu, a zaměřují je na dosa­ žení daných výchovně vzdělávacích cílů, které spolu s obsahem vzdělávání určuje ovšem pedagogika). Jde tu koneckonců o formování osobnosti, intelektu, cha­ rakteru, estetického cítění a fyzické zdatnosti. Využí­ vání psychologických poznatků je tu nezbytné, proto­ že v klasické pedagogice zabývající se dítětem a dospívajícími jde v podstatě o práci s psychikou dě­ tí a dospívajících, která musí respektovat zvláštnosti těchto vývojových období a principy učení. Proto má pedagogická psychologie úzký vztah i k vývojové ontogenetické psychologii. Pedagogika musí tedy nut­ ně vycházet z určitého modelu psychologie osobnosti a z určitých modelů poznávacích procesů, motivace a dalších psychických funkcí, neboť psychika dítěte je tu předmětem výchovně vzdělávacího působení. Peda­ gogická psychologie má však současně své vlastní vý­ zkumné problémy (např. podmínky efektivního osvo­ jování učiva určitého druhu, tj. vlastně podmínky efektivního chápání a zapamatování). Zlatá zásada vy­ učování, názornost, je typickým příkladem aplikace psychologických poznatků v pedagogice (co je názor­ né, jedinec lépe chápe a lépe si zapamatovává). Vý­ chovně vzdělávací proces je také druhem sociální interakce, např. učitel - žák, a má tedy i aspekty sociálně-psychologické, které se uplatňují i ve vztahu ke školní třídě jako malé sociální skupině. Psychologie práce. Zdrojem všech společenských hodnot je fyzická a duševní práce, která vedle řady dalších aspektů má také své důležité aspekty psycho­ logické. Psychologie práce se dělí na dva základní obory: sociální psychologii práce, která zkoumá psy­ chologické aspekty sociálních vztahů na pracovišti, ať už mezi jedinci (nadřízený - podřízený apod.), nebo vztahy uvnitř pracovních skupin, a na tzv. inženýrskou psychologii, která, zjednodušeně řečeno, zkoumá psy­ chologické aspekty fyzických podmínek pracovního procesu (např. vliv fyzikálních charakteristik pracov­ ního prostředí, jako je např. osvětlení, hlučnost atd., vztah pracující - pracovní nástroj, resp. stroj a další). Psychologie práce má úzký vztah k sociální psycholo­ gii organizace, protože se práce realizuje v rámci vý­ robních a nevýrobních organizací, a k jejímu speciální­ mu oboru, k psychologii řízení. Z. Bureš (1973) uvádí, že „pojmem psychologie práce se tradičně označuje ten obor psychologie, který se zabývá psychologický­ 402

mi úkoly ekonomické praxe“, jejím předmětem „jsou zákonitosti, kterými lidská psychika... řídí pracovní činnost“. Za hlavní úkoly psychologie práce pak Bu­ reš považuje: „Přispívat na základě studia pracovní činnosti, pracovních podmínek a pracovníků šatných ke zvýšení produktivity práce bez zvyšování zátěže pracovníků, k ochraně pracovníka, k rozvoji jeho schopností, dovedností a jeho osobnosti.“ V tomto smyslu souvisí psychologie práce s personálním říze­ ním (sociálním manažerstvím), jehož jednou složkou je zajišťování odborného vývoje pracovníků a pracov­ ních rezerv, organizování rekvalifikací. Spolupracuje úzce s řídícím aparátem organizace na řešení problé­ mů pracovního motivování (vytváření motivačních systémů), absence, fluktuace atd. Typickým a vehni užitečným poznatkem sociální psychologie práce např. je, že základním činitelem pracovní produktivity (resp. „pracovní ochoty“, chápané šířeji jako aktivní iniciativní účast pracovníků na realizaci podnikových cílů) je vnitřní soudržnost pracovní skupiny a sladění jejích norem s cíli organizace. V učebnici inženýrské psychologie ukazuje B. F. Lomov (1966), jak se ve vztahu k fyzickým podmínkám pracovního prostředí a zejména ve vztahu člověk - stroj, resp. technická vý­ robní zařízení, uplatňuje vnímání technických signálů a senzomotorické reakce pracovníka a jak je konstruk­ ce strojů a výrobních zařízení závislá (má-li být eko­ nomicky efektivní) na poznatcích psychologie, zejmé­ na o kognitivních procesech. Psychologie práce má dále úzký vztah k tzv. ergonomice, přírodní vědě o lid­ ské práci, z níž čerpá podněty pro svůj aplikovaný vý­ zkum. Historicky se psychologie práce vyvíjela od po­ jetí homo oeconomicus (pracovní motivaci určuje především zisk finančního a jiného užitkového druhu) k pojetí homo sociologicus (základem pracovní moti­ vace jsou sociální a vývojově vyšší, seberealizaci umožňující potřeby). Rozvoj psychologie práce při­ spěl nejen ke zvýšení pracovní produktivity, ale také ke snížení pracovní úrazovosti, k prohloubení pracov­ ní spokojenosti (jeden z klíčových konceptů psycholo­ gie práce a psychologie řízení), k dokonalejší kon­ strukci strojů a k účelnější úpravě pracovních podmínek vůbec. Pojem ekonomické psychologie je širší, zahrnuje též např. psychogii náboru zákazníka a psychologické aspekty marketingu vůbec.

Vývoj psychiky

v ontogenetické rovině chápán jako růst ve smyslu kvantitativního přírůstku (L. Carmichael, 1960), nebo Anastasi, A: Fields of applied psychology, New York 1964. Bu­ jako kvalitativní změny, které probíhají v určitých fá­ res, Z.: Psychologie práce a její využití, Praha 1973. Burtt, H. E.: Applied psychology, New York 1957. Cáp, J.: Psychologie výcho­ zích (K. Bůhler, 1929) a spirálovitě vedou k vývojově vy a vyučování, Praha 1992. Durič, L.: Úvod do pedagogické psy­ vyšším formám (A. Gesell, 1960). W. Stem (1928) chologie, Bratislava 1974. Gretz, K. E, Drozdeck, S. R.: Psycholo­ formuloval vývojový princip konvergence: vývoj je gie prodeje, Praha 1992. Griffin, R. W, Moorhead, G.: dán interakcí vrozených vloh a vlivů prostředí, které Organizational behavior, Boston-Palo Alto 1986. Hepner H.W: mohou tyto vlohy rozvíjet k daným limitům. V onto­ Psychology applied to life and work, 4.vyd. Englewood Cliffs 1966. genetické psychologii bylo diskutováno o otázce, zda Hoskovec, J., Stíženec, M.: Inženýrská psychologie, Praha 1982. Lea, S. E., Tarpy, R. M., Webley, P.: Psychologie ekonomického rozhodujícím činitelem je dědičnost (nativismus), ne­ chování, Praha 1994. Schein, E. H.: Psychologie organizace, Praha bo prostředí (environmentalismus). A. R. Lurija 1982. (1950) soudil, že s přibývajícím věkem se stále více uplatňuje zkušenost indukovaná prostředím, zejména sociálními podněty, zatímco v raném dětství se výraz­ Vývoj psychiky ně uplatňuje dědičnost, zejména v oblasti tempera­ mentu. Podle J. Piageta (1929, 1933 aj.) je podstatou Vše, co existuje, podléhá změnám, které nastupují vývoje biologická tendence k adaptaci a vývoj probí­ s trváním, ať jde o neživé objekty, nebo o živé bytosti. há jako aktivní zvládání prostředí pomocí inteligence Omezíme-li se na organismy, objevuje se tu další druh (myšlení), přičemž se uplatňují dvě komplementární změn, o nichž hovoří nauka o evoluci živých bytostí, tendence: 1. asimilace, tj. uspořádávání vnějších pod­ jak ji vytvořil zejména Ch. Darwin (1859, 1871): Slo­ nětů do určitých daných vnitřních struktur, a 2. akožité organismy se vyvinuly z organismů jednoduchých modace, tj. přizpůsobování daných struktur vnějšímu a ty ze zárodečné živé hmoty; člověk se vyvinul prostředí, což probíhá v rámci činnosti jako „progre­ z pračlověka, ten z opočlověka a ten zase z určitého sivní vyrovnávání se organismu“ s úkoly v životním druhu opic. Všeobecný princip vývoje se uplatňuje též prostředí. L. S. Vygotskij (1927) kritizoval Piagetovy v oblasti psychiky a má dva základní aspekty: 1. fylo- názory jako biologistické a zdůraznil - a po něm i je­ geneze, tj. vývoj živočišných druhů, a 2. ontogeneze, ho žáci, zejména A. N. Leonťjev (1959) - historickotj. vývoj jedince. Vývoj, který je obecně chápán jako -společenský aspekt ve vývoji tzv. vyšších psychic­ řada zákonitě vyvstávajících a na sebe navazujících kých funkcí a rozhodující roli sociální zkušenosti. změn, se týká organismu jako celku, tedy nejen strán­ V marxistické psychologii je kladen důraz na dialek­ ky biologické, ale i psychologické, jeho anatomicko- tickou povahu vývoje jako interakce vrozených vloh -fyziologické stránky i jeho psychiky; tento vývoj je a učení s rozhodující účastí sociokultumího prostředí přitom procesem adaptace na podmínky životního (T. Nowogrodski, 1955, A. R. Lurija, 1976, H. D. prostředí, který probíhá jako interakce vnitřních vloh Schmidt, 1978, aj.). Zdá se ale, že podstatu psychické­ a vnějších vlivů, přičemž se uplatňuje dědičný přenos ho vývoje formuloval výstižně již W. Stem (1914) ve vlastností. To platí pro oba aspekty vývoje, pro fyloge- svém principu konvergence: „Duševní vývoj není netický i pro ontogenetický vývoj. pouhé vystupování vrozených vlastností, ale také ni­ Pojem vývoje v psychologii. Vývojovou myšlenku koli pouhé přijímání vnějších vlivů, nýbrž konvergen­ lze najít již v řecké filozofii. Se vznikem vývojové ce vnitřních vloh s vnějšími podmínkami vývoje.“ To psychologie byly vypracovány různé teorie vývoje, je dobře patrné na případech dětí s vrozenou slabojejichž dva krajní póly tvoří názory, že se vývoj usku­ myslností: vnější vlivy mohou rozvinout jen určitou tečňuje na ontogenetické úrovni jako proces učení vrozenou kapacitu intelektových a jiných vloh. Onto­ (empirismus), anebo že je vnitřně naprogramován genetický vývoj lze charakterizovat určitými dialek­ (evolucionismus) a vnější podmínky umožňují jen vět­ tickými momenty, např. jako postupnou diferenciaci ší či menší rozvinutí těchto vnitřních vývojových dis­ a současně integraci psychických funkcí, avšak vývoj pozic. Podle R. Oertera (1987) byl vývoj psychiky přitom neznamená stálý pokrok, stálé zdokonalování, Literatura:

403

Vývoj psychiky nýbrž má fázi evoluční (dětství, mládí) a fázi involuční (stáří). Obecně lze proto vývoj charakterizovat, jak již bylo naznačeno, řadou změn. V tomto smyslu vymezuje pojem vývoje H. Thomae (1959) takto: „Vývoj se jeví jako řada vzájemně souvisejících změn, které jsou přiřazovány určitým místům časového kontinua individuálního průběhu života.“ Znamená to, že se vývoj vyznačuje určitými kvalitativními změna­ mi psychiky, které zákonitě vystupují v určitých časo­ vých obdobích za spolupůsobení vnitřních a vnějších činitelů, přičemž vnitřními činiteli nejsou jen vrozené vlohy, nýbrž již nabytá zkušenost; k vnějším činitelům patří kromě sociálních podnětů i výživa, podnebí a další faktory. S etapovitou (fázovitou) povahou psy­ chického vývoje souvisí problém klasifikace psychic­ ké ontogeneze. V psychologii se rozlišují tři třídy změn: 1. íylogeneze, 2. ontogeneze a 3. aktuální geneze. První dvě tří­ dy již byly vymezeny, za aktuální genezi se považují změny „ve zcela krátkých časových úsecích prožívání a chování“, jako je např. geneze „výstavby vnímání“, řešení problémů apod. (H. D. Schmidt, 1978). Z časo­ vého hlediska lze tedy rozlišit dlouhodobou fylogenezi, kratší ontogenezi a velmi krátkou aktuální genezi. V průběhu ontogeneze dochází zejména ke dvěma druhům změn: 1. Některé vrozené formy reagování bě­ hem určité doby mizí (např. Babinského reflex: při po­ dráždění chodidla je vyvolána dorzální flexe palce u nohy, která je u novorozenců fyziologická, u starších jedinců patologická). 2. Vyvstávají stále nové a nové formy chování (např. lokomoce, žvatlám atd.). Fylogeneze (evoluce) je chápána jako „transfor­ mace organismů ve tvaru a ve způsobu života“ (W. Zimmermann, 1953) a je předmětem studia tzv. srovnávací psychologie. V ontogenetické, resp. obec­ né psychologii vystupuje jako otázka specificky lidské modifikace „osvědčených programů evoluce“ (např. v oblasti sexuálního chování), resp. jako otázka lid­ ských instinktů a další. Podle principu jednoty orga­ nismu a jeho životního prostředí vznikaly nové živo­ čišné druhy se změnami svých životních podmínek. V procesu adaptace těchto změněných životních pod­ mínek přežívali ti nejzdatnější, přenášejíce na své po­ tomstvo dokonalejší vlohy, které sami získali v boji o život; za zvláště výrazných změn v životních pod­ mínkách vznikaly nejen nové vlastnosti, ale i nové or­

404

gány (např. s přechodem od života ve vodě k životu na souši), a tak se vyvíjely nové živočišné druhy (např. obojživelníci). Způsob života postupně určoval vý­ bavu pro život, která se týkala orientace v životních podmínkách a jim přiměřeného účelného chování. Od jednoduchého spojení jednobuněčných živočichů s vnějším světem pomocí dráždivosti a lokomoce smě­ řoval vývoj k vícebuněčným organismům, od jedno­ duchých chemo- a fotoreceptorů ke složitějším smys­ lovým orgánům, od jednoduché pohybové reakce (taxe) k diferencovanému chování; vytvářela se složi­ tější soustava regulace, která vyvrcholila v nervové soustavě člověka. V souvislosti s tím se zdokonalo­ valo učení, tj. způsobilost těžit z minulých zkušeností pro adaptaci proměnlivým životním podmínkám. V tomto smyslu má každý živočišný druh svůj zvlášt­ ní svět, který je podle biologa J. von Uexkulla (1934) tvořen dvěma komplementárními složkami, resp. „funkčním okruhem“ světa záznamů („Merkwelt“) a světa působení („Wirkwelt“). Jinak řečeno, jde tu o obraz životního prostředí a o akci vůči němu: „záznamy“ receptor

orgány orientace

objekt

orgány akce

efektor

„působení“ Podle J. von Uexkulla (upraveno).

Jednoduchým příkladem (podle von Uexkulla) je svět klíštěte: pach kyseliny mléčné vylučované v potu zvířete je obrazem kořisti, který podněcuje klíš­ tě k útoku, jehož smyslem je přisátí se a získání po­ travy. Jde tu, jak zdůrazňuje von Uexkull, o „vztahy mezi živoucím subjektem a jeho objektem“, které se odehrávají ve specifické rovině, mezi vnímáním subjektu a podněty objektu. Klíště potřebuje krev sav­ ce ke svému přežití a žije v jednoduchém světě asi tří znaků - podnětů a tří akcí. Vysvětlit evoluci chování není jednoduché. Jak se např. vyvíjel známý „tanec“ včel, který slouží ke komunikaci mezi příslušníky to­ hoto živočišného druhu (komunikují si jím zejména vydatnost a vzdálenost, jakož i směr pastvy)? Základ­

Vývoj psychiky

ním východiskem pro studium fylogeneze chovám je teorie evoluce; zjednodušeně řečeno lze mít za to, že různé živočišné druhy vyvinuly takové orgány ori­ entace a akcí, které potřebovaly k životu ve svém ži­ votním prostředí. Vztah k životnímu prostředí tedy ur­ čuje zvláštnost „světa“ toho kterého živočišného druhu. To v podstatě platí i pro svět člověka, který je tedy specificky lidský a který je obrazem jakéhosi originálu. V tomto smyslu je na poznávacích orgánech člověka založenou účelovou konstrukcí a potvrzuje v podstatě známou tezi, že skutečnost je druhem kon­ strukce dané kognitivní výbavou toho kterého živočiš­ ného druhu.

Ze studia chování zvířat v jejich přirozeném život­ ním prostředí se vyvinul nový vědní obor, etologie ( Socializace), vrůstáním dítěte do společnosti, v jehož průběhu si dí­ tě musí osvojit základní kulturní návyky, chápání a po­ užívání mluvené řeči, ale je také obdobím prudkého tě­ lesného růstu, zdokonalování motoriky, senzorických funkcí, vývoje emocí a sociálních vztahů. V období nemluvněte dochází zejména k rychlému vývoji senzomotoriky: zdokonaluje se vizuálně-motorická koor­ dinace, tj. zejména uchopovací pohyby. Začíná období

413

Vývoj psychiky v ontogenezi Přehled duševního vývoje v raném dětském věku Konec období

Motorika

Řeč

Sociální vztahy

1. měs.

- v poloze na bříšku stáčí hlavičku do strany a skrčuje nožky pod sebe - v poloze na bříšku zvedá na chvíli hlavičku, v poloze na zádech mává současně oběma rukama, skrčuje a na­ tahuje současně obě nožičky -je-li zvednuto, udrží hlavičku v ose těla, v poloze na břiše zvedne na chvíli hlavičku, udrží v ruce podaný předmět - v poloze na břiše „pase koníčky“, v poloze na zádech otáčí hlavičku na obě strany, sahá po předmětech oběma rukama - dovede nemotorně uchopit podávaný předmět, převrátí se samo z polohy na zádech na břicho - sahá po předmětech a uchopuje je jed­ nou rukou; posazeno, udrží se v sedu, převrátí se z polohy na břiše na záda - manipuluje s předměty, které má v rukou, samo - dosud nejistě - sedí, pomocí rukou se zvedá do kleku, vy­ strkuje zadeček, otáčí se kolem své osy, ale dosud neleze - překládá předmět z ruky do ruky, sa­ mo se posazuje, samo leze přitahujíc se rukama, samo stojí, držime-li je za ru­ ce - objevuje se protipostavení palce a uchopování drobných předmětů, sa­ mo leze po rukách a kolenou - samo se postaví držíc se rukama za oporu; záměrně upouští předmět, který drželo v ruce - bere do každé ruky jednu hračku ne­ bo uchopí dva předměty jednou rukou; stojí samo bez držení, chodí bokem přidržujíc se rukama - učiní první samostatné krůčky, je-li vedeno za ruku - chodí samostatně, chodí do schodů a ze schodů, je-li vedeno za ruku, vyle­ ze na židli; umí pít ze šálku - chodí samostatně po schodech, začí­ ná běhat, dovede kopnout do míče, jez­ dit na trojkolce, drží tužku v prstech; dovede se samo krmit lžičkou

- neartikulovaný křik

- ustane křičet, slyší-li nad sebou lid­ ský hlas - reaguje úsměvem na lidskou tvář (ni­ koli na zvíře nebo na hračku)

2. měs.

3. měs.

4. měs.

5. měs.

6. měs.

7. měs.

8. měs.

9. měs.

10. měs.

11. měs.

12. měs.

18. měs.

24. měs.

- křik se diferencuje na emocionálně negativní (tvrdé nasazení) a pozitivní (měkké nasazení) - počátek broukání (zvuky připomína­ jící vrkání, kvičení, bručení atd.)

- obrací hlavičku za zvukem lidského hlasu (nikoli zvonku) - rozliší různé obličeje (pozná matku)

- vydává zvuky složené ze samohlásek (a-a-a, o-o-o-, a-e-o) - počátek žvatlání (vyslovování slabik ba, ta, pa, ma

- reaguje na mimiku dospělých (na úsměv odpovídá úsměvem, na hněvivý výraz reaguje pláčem) - dojde-li k přerušeni styku s dospě­ lým, projevuje nelibost pláčem

- napodobuje zvuky po dospělém

- rozlišuje, zda určitý výraz tváře je míněn vážně, nebo žertem

- reaguje na své jméno

- těší se ze hry „na schovávanou“

- rozumí řeči

- na výzvu dělá „pá-pá“, „paci-paci“, ukazuje, jak je velké - podává hračku, ale nepouští ji; upo­ zorňuje na sebe tím, že tahá matku za šaty

- vyslovuje první slovo

- spolupracuje při oblékáni

- používá asi 30 slov

- rozumí zákazu „To nesmíš!“; napo­ dobuje úkony, které často vidí

- používá asi 300 slov; vyřídí prostý a krátký vzkaz; začíná období otázek „Co je to?“

- hlásí se na hmiček; hraje si vedle ji­ ných dětí, ale ne přímo s nimi, jejich přítomnost je nestimuluje

Podle F. Brohtna, Z. Bruneckého a V. Holuba, 1957, na základě poznatků A. Gesella (upraveno).

414

Vývoj psychiky v ontogenezi lokomoce (přemisťování lezením), které obohacuje zkušenosti dítěte. Dominantním orgánem vztahu k vnějšímu světu jsou ústa, která jsou nejvíc expono­ vána při krmení. Psychoanalýza z toho odvozuje tzv. orální fixaci (tendenci k zaměstnávání úst), vycháze­ jící z frustrace nebo saturace sání při krmení, projevu­ jící se později výše zmíněnou tendencí. V 6. měsíci dí­ tě již s oporou vzpřímeně sedí, ale již dříve dochází ke změně charakteristické polohy novorozence z pozice v leže na zádíčkách k obracení se na bříško. V 9. mě­ síci se dítě pokouší o lezení a vstávání, na konci 1. ro­ ku již chvíli bez opory stojí a chodí s pomocí. V ob­ dobí batolete dochází k dalšímu rychlému vývoji všech psycho-motorických funkcí: dítě rychle roste, začíná se samostatně pohybovat, zdokonaluje se jeho řečová komunikace, začíná si osvojovat hygienické návyky (udržování tělesné čistoty), diferencují se jeho emocionální reakce (je citlivé zejména na omezování pohybu, trestání), dále se diferencuje jeho sociální vý­ voj (rozlišuje domácí a cizí osoby) a aktivně se zapo­ juje do života rodiny (chce být účastno jeho dění, za­ jímá se o své okolí, je zvídavé, aktivní). Důležitou podmínkou dalšího žádoucího vývoje dítěte je dosta­ tek příležitosti ke hře, která má ještě formy jednodu­ chých manipulací s věcmi, dostatek řečové stimulace (dítě napodobuje řeč dospělých) a ovšem dostatek kladných emocí, které dítě získává zejména z něžných kontaktů s matkou. U batolete se prohlubuje závislost na matce, vyžaduje její přítomnost (již v 7. měsíci se dožaduje vztahováním ručiček, aby bylo pochováno) a dále se diferencují jeho sociální reakce (již v 5. mě­ síci reaguje na mimiku dospělých, na úsměv reaguje často úsměvem, na zamračení dospělého se rozpláče), napodobuje úkony, které často vidí, obohacuje se re­ pertoár jeho her (již v 10. měsíci se naučí hru „paci-paci“). Na konci 2. roku začíná běhat a dále se zdo­ konalují jeho uchopovací pohyby a je velmi důležité, aby byla respektována jeho pohybová spontaneita a aby nebyly dramatizovány důsledky jeho přirozené nešikovnosti. Důležitou a převažující činností batolete je hra, která má velký význam pro rozvoj psychomotoriky (zdokonalování uchopovacích a jiných pohybů na základě zdokonalování koordinace zrakových vje­ mů s pohyby - vizuálně-motorická koordinace) a kte­ rá je v podstatě jako „samozpevňující se činnost“ instinktivním cvičením senzomotorických funkcí a je­

jich koordinace. Před dosažením 3. roku věku se obje­ vuje období kladení otázek („období proč“), které ve­ de při správných reakcích rodičů k rozšiřování dětské­ ho poznávání světa, i když je jeho výklad převážně antropomorfický a magický (resp. animistický): dítě chápe svět jako oživený a vytvořený pro ně („sluníčko svítí, aby mi bylo teplo“). Dále se u dítěte vyvíjí vědo­ mí sociálního já (vědomí jedinečnosti, resp. odlišnosti a identity), s nímž je spojeno období vzdoru: dítě ex­ perimentuje se svým objeveným já prosazováním se, tedy negací toho, co je na něm vyžadováno. Ale jeho závislost na rodičích trvá a dítě přímo přejímá normy chování, které jsou mu prezentovány ve formě příka­ zů a zákazů, nebo je nepřímo odvozuje z pozorování toho, co rodiče činí. Poslušnost je pozitivně sankcio­ nována odměnami, které uspokojují dětskou potřebu jistoty (projevy lásky a zájmu rodičů znamenají jisto­ tu), neposlušnost pak tresty, které vytvářejí pocit nejis­ toty a ohrožení. V polovině kojeneckého věku se u dí­ těte začínají při řešení problémů uplatňovat představy a vytvářejí se předpoklady pro obrazně názorné myš­ lení. Potřeba experimentace (zacházení s předměty a jejich „zkoušení“) rozšiřuje činnost dítěte a s ní se zdokonaluje i jeho vnímání. Emoce si zachovávají ty­ picky dětské vlastnosti: jsou labilní, krátkodobé, in­ tenzivní ve svých vnějších projevech, ale poměrně po­ vrchní. Vyvíjí se gramatická stavba mluvené řeči a obohacuje se slovní zásoba (na začátku 2. roku věku zná dítě asi 20 slov, na konci 3. roku už asi 900). Zdo­ konaluje se představivost dítěte. Předškolní věk představuje období do konce 6. ro­ ku, období tzv. druhého dětství, v němž se dovršuje charakteristická dětskost dítěte, jeho dětský svérázné pojetí světa, jeho dětský egocentrismus a jeho dětská spontaneita i jeho fyzický dětský zjev. Dominující for­ mou činnosti dítěte v tomto období je hra, která dostá­ vá vývojově nové formy (hra na někoho a na něco) a umožňuje dítěti pronikat do světa dospělých, chápat sociální role a činnosti a ve skupinových hrách obsah sociálních vztahů a osvojovat si pravidla chování. Charakteristické dítě tohoto věku je hravé, pohyblivé a čilé (má silnou potřebu pohybu), sdílné, sugestibilní, s živou představivostí a sklonem k napodobování do­ spělých. Pro předškolní věk jsou charakteristické výše zmíněné námětové a úkolové hry napodobující čin­ nosti a role dospělých, později jsou to skupinové hry 415

Vývoj psychiky v ontogenezi s pravidly (na honěnou, na schovávanou), konstrukčně manipulační hry (se stavebnicí) a další formy her. Hra má pro dítě samozpevňující význam, tj. sama hra je zpevňující činností, dítě si hraje rádo, dlouho a často. Potřeba poznávání a překonávám nejasností nutí dítě k domýšlení pomocí představ, k vymýšlení fantastic­ kých souvislostí (Z. N. Novlanská, 1983). Ve hře může dítě určité představy prožívat jako skutečnost. Myšle­ ní předškolního dítěte je obrazně názorné, emociogenní a závislé na vjemech (dítě ještě nedokáže pochopit např. invarianci váhy, tj. že věc může měnit tvar, aniž by měnila váhu), dítě není schopno provádět logické transformace, např. typu: jestliže A > B a B > C, pak také A > C. Objevuje se tzv. situační lo­ gika (má-li dítě odstranit ze skupiny předmětů ty, kte­ ré tam nepatří, neřídí se pojmovou kategorií, např. ná­ dobí, ale prakticky poznanými vztahy - hrneček a houska k sobě „logicky“ patří, protože se společně objevují, když dítě snídá; teprve později poznává, že houska nepatří mezi hrneček a talířek, protože obojí je nádobí.). Udržuje se charakteristický dětský egocentrismus (dítě vše vztahuje k sobě, není s to zaujmout hledisko jiného). Dále se prudce vyvíjí řeč dítěte (na začátku tohoto období znalo dítě asi 1000 slov, na kon­ ci jich používá již asi 6000), obohacuje se nejen slov­ ní zásoba, ale i osvojování syntaxe a gramatiky a for­ mální výslovnost, řeč dítěte je více než v polovině sdělení egocentrická. Ve vývoji citů se uplatňují více sociální vztahy (sympatie a antipatie, ale také cit po­ vinnosti a další). Školní věk a dospívání. Vstupem dítěte do školy po 6. roce věku pro ně začíná věk povinností místo do­ savadního věku her a relativní bezstarostnosti. S při­ bývajícím věkem se ztrácejí také charakteristické zna­ ky dětskosti jak ve smyslu fyzickém (tělesná vytáhlost), tak i psychickém (úbytek spontaneity, zdo­ konalování sebekontroly). Úspěšný start ve školním prostředí závisí na školní zralosti dítěte, která vedle hledisek zdravotních zahrnuje i hledisko přiměřeně vyvinutého intelektu a sociability, k níž přispívalo ab­ solvování mateřské školy, případně interakce se sou­ rozenci a vedení k samostatnosti, které zvyšuje sílu motivu výkonu a úroveň aspirací. Bylo-li dítě dosta­ tečně úspěšné, je i přiměřeně sebevědomé a sociálně aktivní. Dítě si musí osvojit nové stereotypy a stan­ dardy a vyvinout smysl pro povinnost a systematickou

416

školní přípravu. Vstupuje do nové sociální skupiny, školní třídy, v níž se objevují nové normy a role, vzni­ kají první kamarádství a později, zejména u chlapců, charakteristické party vrstevníků. Objevují se první zájmy, většinou sběratelské, a vyvíjejí se vztahy mezi chlapci a děvčaty (od nezájmu ve věku předškolním a řevnivosti na začátku školní docházky k zájmu o druhé pohlaví), postupně vznikají větší rozdíly v hrách chlapců a děvčat (dívky si spolu hrají na do­ mácnost a opatrování dětí, chlapci si hrají na vojáky, staví „bunkry“). Objevuje se logické myšlení, zejmé­ na pokud dítě přemýšlí o něčem konkrétním, ná­ zorném (L.Kubička, 1959). Teprve v 10. roce věku dí­ těte se objevuje přechod k abstraktnímu pojmově-logickému myšlení, k období tzv. formálních operací (J. Piaget). Dítě ve věku 11 let již představuje „uzlový bod ve vývoji“ (V. Příhoda, 1963); nastupuje prepu­ bescence, kdy se dítě začne zajímat více o své sociál­ ní okolí a uvolňovat vazby k rodičům a kdy se zvýrazňuje diferenciace pohlavních rolí a vznikají první přátelství. Prepubescenti usilují o popularitu mezi vrs­ tevníky a o imponování, což nezřídka vede ke konflik­ tům s rodiči. Poslední léta povinné školní docházky již tvoří dospívání (pubescence), obvykle mezi 13.-14. rokem věku, u děvčat asi o rok až dva dříve (u děvčat dochází k první menstruaci, u chlapců k první poluci). V nástupu puberty jsou však značné interindividuální rozdíly. Dospívající se ocitá v jakémsi mezidobí, přestal již být dítětem, ale dospělým se ještě nestal (básník J. Wolker). Je to období vnitřních a vnějších konfliktů, zejména s rodiči, poznamenané zmatky z probuzené sexuality a vnitřními krizemi, tendencí k osamostatňování se a revoltě proti rodičům, zájmem o sebe sama, snahou proniknout do světa dospělých, vzdorem, předstíranou hrubostí, ale vnitřní sentimen­ talitou. Objevuje se první láska, resp. zamilovanost, zvýšená výběrová kritičnost (zejména vůči rodičům, kteří ztrácejí autoritu) i výběrová nekritičnost a tzv. černobílé myšlení (ignorování relativismu a různosti hledisek). Dospívající stojí před vážným úkolem vol­ by povolání, v naprosté většině případů není pro odpo­ vědnou volbu disponován a rozhodují o ní rodiče, ne­ zřídka bez dostatečného zřetele k jeho zájmům i schopnostem. Další vývoj je poznamenán výraznou diferenciací studentů a učňů. Dospívání je pokládáno za období krize, vyvolané vnějšími konflikty (dospí-

Vývoj psychiky v ontogenezi

t t

'• li í, ii :h

y cí m h, li­ st, n, !V. sti 11o­ leim ou no Pí­

vající chce být pokládán již za dospělého, ale dospělí to nerespektují), a vnitřních zmatků (konfrontace se se­ xualitou a erotikou, které jsou odděleny, „hledání sebe sama“, bezradnost chlapců s charakteristickými těles­ nými změnami, mutací atd.). Důležitou roh tu hrají so­ ciální a zejména kulturní faktory vývoje (v některých kulturách probíhá dospívání méně bouřlivě), jakož i pohlavní rozdíly (u chlapců je průběh dospívání dy­ namičtější než u dívek). Reakcí na probuzený sexus je onanie, první heterosexuální styky mívá většina dospí­ vajících až mezi 14.-16. rokem (především učňové a učnice, studenti a studentky řidčeji). Sex se postupně stává složkou erotických vztahů (velmi často s výjim­ kou prvních lásek, které bývají platonické), nejprve ve formě tzv. „pettingu“ (vzájemná manuální hetero­ sexuální stimulace genitálií až k vyvrcholení), jemuž předchází líbání a laskání dívčích prsů chlapci přes oděv a jiné formy laskání. Nezřídka dochází k před­ časnému otěhotnění a k potratům u nezletilých dívek, což s sebou přináší četné komplikace. První sexuální zkušenosti mohou mít často rozhodující vliv na další psychosexuální vývoj, zejména na sexuální cítění a za­ měření sexuálních apetencí. První lásky bývají jen ví­ ce či méně krátké epizody, které však mají velký výz­ nam pro emoční zrání a sebepoznání. Součástí psychosexuálního vývoje je i další diferenciace v roli svého pohlaví (příprava na pozdější projevy mužnosti a ženskosti). Charakteristická klackovitost a obhroublost chlapců často jen zastírá vnitřní nejistotu a senti­ mentalitu. Zájmově je většina dospívajících ještě ne­ vyhraněná, vzácně se mohou objevit výraznější nadání pro sportovní, ale i umělecké výkony, zájmy o přírodu a techniku. Sociální interakce probíhají převážně me­ zi vrstevníky, objevují se charakteristické chlapecké party se společnými aktivitami. Sociální zkušenosti mají rozhodující vliv na sebepojetí, resp. sebehodno­ cení, které je zdrojem sebevědomí (ne vždy korespon­ dujícího se schopnostmi), resp. různých komplexů (u dívek spojených především s hodnocením vlastního zevnějšku). Adolescence je věk od konce 15. do 18., resp. 20. roku (mladiství); je to jakýsi předstupeň dospělosti. Období bouří a vzdorů, zmatků a konfliktů je již pře­ konáno, objevuje se stabilizace zájmů i postojů, mno­ ho adolescentů má již úspěchy v umění a ve sportu, řa­ da dívek prožívá již první těhotenství, mateřství

a vstupuje do manželství, která jsou však vcelku před­ časná a obvykle se brzy rozpadají. Většina ado­ lescentů, zejména ne-studentů, vede již více či méně pravidelný sexuální život a našla svou mužskou a žen­ skou identitu. Uvolňuje se, byť nikoli zcela, závislost na rodičích, dále se formuje úroveň sebevědomí a ži­ votních aspirací, objevují se pokusy o životní filozofii (úvahy o smyslu života) a o sebereflexi, dovršuje se tělesný vzrůst a charakteristické sekundární pohlavní tělesné rozdíly. Objevuje se potřeba samostatnosti a u mladistvých hochů nezřídka sklony k předvádění se, potřeba výkonu a prestiže, chlubení a sebezdůrazňování, autostylizace a kritický realismus. U ado­ lescentů se prohlubuje mentální diferenciace mezi stu­ denty a nestudenty, obé skupiny však často stejným způsobem tráví svůj volný čas (na diskotékách, trampováním apod.). Vývoj osobnosti je relativně dovršen, adolescenti mají na konci tohoto období již relativně ustálené zájmy a postoje a připravují se na své budoucí zaměstnání. V tomto období také hranice mezi mlá­ deží a dospělými již nejsou přesněji rozpoznatelné. Nezaměstnanost a prodlužování doby vzdělávání ve­ dou k opožděnému zapojování mládeže do života spo­ lečnosti (F. Póggeler, 1993) a k setrvávání v závislém postavení vůči rodičům. V různých ekosociálních a historických podmínkách se vytváří různý obraz mládí: německé generace účastné na 2. svět, válce neprožily mládí a byly označovány za „ztracenou gene­ raci“ (H. Schelsky, 1956), resp. za „skeptickou gene­ raci“ s otřeseným poměrem k tradičním hodnotám. Filozoficky, nikoli sociologicky orientovaná pedago­ gická antropologie (F. Póggeler a další) se ptá po smy­ slu mládí. Mnozí, zejména starší adolescenti, pociťují obavy z budoucnosti (nezaměstnanost) a nespokoje­ nost se společenskými poměry a vyjadřují to účastí v různých „protestních hnutích“ (např. „hippies“, „skinheads“, američtí „pekelní andělé“ atd.). V poli­ tickém smýšlení dochází k polarizaci na levicově a pravicově smýšlející. V německých výzkumech hodnotové orientace adolescentů byly zjištěny prefe­ rence autonomie a sebeurčení, objevují se generační rozdíly ve smýšlení a negativní poměr ke světu dospě­ lých spolu s reformistickými tendencemi. To se mimo jiné projevilo koncem šedesátých let našeho století re­ volučním studentským hnutím, které bylo podněco­ váno ideami H. Marcuse, ale i W. Reicha (dovršení 417

Vývoj psychiky v ontogenezi „sexuální revoluce“). Adolescenti-studenti se citlivě konfrontují s politickými, ekonomickými a sociálními poměry své doby. Každá etapa lidského života má své charakteristické hodnoty (F. Póggeler) a své rozpory mezi mladými a starými. Sexuální touhy jsou vcelku bez zábran vyžívány, ale četné „lásky“ jsou tu často náhradou za nejistotu trvalejších hodnot („neurotická erotika“ navzájem odcizených lidí). Dospělost. Formálně se dospělosti dosahuje dovr­ šením 18. roku věku (v minulých dobách to bývalo později), kdy člověk ještě nedosahuje žádoucí úrovně sociální zralosti, jejímiž znaky jsou mimo jiné smysl pro odpovědnost a odpovědné jednání, jehož podkla­ dem je harmonické sjednoceni citů a rozumu (opakem je citový infantilismus, nedostatek racionální korekce emocí). Dospělost je pro naprostou většinu Udí obdo­ bím životní stabilizace a životního realismu. Dělí se na mladší dospělost (18-30 let), střední (30-45 let) a star­ ší dospělost (45-60 let). Dospělý má již své stabilní zájmy a záliby („koníčky“), je usedlý, žije v určitých denních stereotypech, má za sebou řadu erotických zkušeností, uzavřel manželství a má děti. Hlavním aspektem jeho života je především rodina, dále je to zaměstnání (perspektivy postupu, výdělku, rozšiřová­ ni pracovní kvalifikace), touží po pohodlí, po určitém životním standardu a má vcelku ustálené postoje. V prvních letech manželství se však objevují krize soužití a asi třetina manželství se rozpadá rozvodem, což přináší řadu problémů (osamělé žijící rozvedené ženy, „půjčování“ dětí atd.). S přibývajícím věkem na­ růstá postojový konzervatismus (bývalí bouřliváci se stávají usedlými měšťáky). U žen kolem 45. roku vě­ ku a u mužů kolem 50. roku se objevuje krizové obdo­ bí tzv. klimakteria, první ohlasy stáří, s nimiž se mno­ zí jen těžko vyrovnávají (u žen je to ztráta plodnosti), někdy pokusem dokázat si, že ještě nejsou staří. Život dospělého je obvykle ovládán nějakým leitmotivem (zájmovou či jinou motivační dominantou): u osob s nižším vzděláním a nižší pracovní kvalifikací jsou to starosti o materiální podmínky existence (jídlo a střechu nad hlavou), u osob s vyšším vzděláním a vyšší pracovní kvalifikací, pokud nemají existenční starosti a jsou zdrávy, se uplatňuje touha po sebereali­ zaci, jejímiž složkami jsou autonomie, kompetence a tvořivost. Hodnotová orientace se upíná k manžel­ ství a dětem (rodině), k pěstování zálib a zajištění 418

osobního blahobytu. Aktivita a angažovanost dospě­ lých má charakteristické vztažné rámce, jak ukazuje následující schéma: altruistická seberealizace v rodinném životě

egoistická seberealizace v zaměstnání druzí

V psychologické antropologii dospělých (H. J. Schulz a další) se zdůrazňuje tendence dospělých k uchovávání mládí a to, že „obraz dospělého i obraz staršího člověka se velmi omladil“, ale platí to spíše jen pro hospodářsky vyspělé země, kde většina dospě­ lých je dobře materiálně zajištěna. Negativně tu však na mentalitu a náplň života dospělých působí pokleslá „masová kultura“, přeorganizovanost společenského života (W. H. Whyte, 1968), jeho rigidní stereotypizace, ritualizace a formalizace, která nutí člověka k nošení masek a k „hereckým“ výkonům či žádoucí autoprezentaci (E. Goffman, 1961). To může vést ke ztrátě pocitu identity, resp. autenticity (má pocit, že není sám sebou), které bývají spojeny s negativní se­ bereflexí. Život mnohých jakoby ustrnul v určitém schématu, jen někteří usilují o další sebevzdělávám, zvýšení kvalifikace a změny vůbec. Po 40. roce do­ chází k zeslabování fyzických a nezřídka i intelekto­ vých dispozic, ale také k vyhranění některých typů (intelektuál, podnikatel, „žena v domácnosti“ atd.). Relativně velké procento mužů je spokojeno a rela­ tivně velké procento žen je nespokojeno s rolí svého pohlaví, tj. s postavením muže a ženy ve společnosti. Stáří nastupuje po 60. roce věku, proces stárnutí je však postupný, projevující se fyzickými a psychický­ mi involučními změnami a charakteristickým úbyt­ kem sil a zdraví; nástup stáří je interindividuálně vel­ mi rozdílný a do jisté míry platí Goethova slova, že „mládí je stav duše“. Stářím končí obvykle období pracovní produktivity a nastává odchod do důchodu, který může být zatížen komplexem neužitečnosti. Pro průběh stáří je rozhodující, zda jedinec žije, či nežije v sociální izolovanosti (bez manželského partnera, bez kontaktu s dětmi, bez přátel), jaký je jeho zdravotní stav, případně zda je, či není závislý na péči druhých

Vztek a zda má, či nemá zájmy, které by vyplňovaly jeho ny­ Hurlock, E. B.: Developmental psychology, 5. vyd., New York ní podstatně delší volný čas. Proto je v gerontologii 1980. Buhler, K: Nastin duševního vývoje dítěte, Praha 1939. Jurovský, A.: Mládež a spoločnost: štúdie socializačných procesov zdůrazňován model „aktivního stáří“. Stáří je spojeno u adolescentov, Bratislava 1974. Klindová, I., Rybářova, E.: Vývo­ s jakýmsi zvýrazněním některých charakterových jová psychologie, Praha 1974. Kubíčka, L.: Psychologie školního vlastností, které měl jedinec již v mládí, a obecně se dítěte a jeho výchova v rodině, Praha 1959. Kurie, J. (red.): Onto­ vyznačuje stereotypními a rigidními návyky, dětin­ genetická psychologie, Praha 1986. Langmeier, J.: Vývojová psy­ skostmi (umíněností, přecitlivělostí a neschopností chologie pro dětské lékaře, 2. vyd. Praha 1983. Langmeier, J., Matějček, Z.: Psychická deprivace v dětství, 3. vyd. Praha 1974. Lisá, pochopit stanovisko druhého), sníženou adaptabilitou, L., Kňourková, M.: Vývoj dítěte a jeho úskalí, Praha 1986. Matějzhoršením senzorických funkcí, zhoršováním paměti, ček, Z., Langmeier, J.: Počátky našeho duševního života, Praha nezřídka i myšlení. Starý člověk žije ve vzpomínkách, 1986, Papalia, D. E., Olds S. W.: A child's world: Infancy through vytváří si životní bilanci s výsledným životním poci­ adolescence, New York-Toronto 1990. Piaget, J., Inhelderová, B.: tem a vynořuje se u něj vědomí blížící se smrti. Vy­ Psychologie dítěte, Praha 1970. Příhoda, V.: Ontogenese lidské rovnání se s nutností smrti závisí do značné míry na psychiky, sv. I.-IV, Praha 1963-1974. Souček, J. (red.): Sociální psychologie mládeže: vybrané kapitoly, Praha 1967. Taxová, J.: Pevýsledné životní bilanci, ale i na současné zdravotní dagogicko-psychologické zvláštnosti dospívání, Praha 1987. Vančua sociální situaci. Klidný průběh stáří ohrožuje pocit rová-Fragnerová, E. : Psychologie předškolního dítěte a jeho vý­ osamělosti z nedostatečného nebo chybějícího sociál­ chova v rodině, Praha 1969. ního zázemí (ztráta životního partnera, malý zájem dě­ tí), jakož i charakteristické neduhy a choroby stáří spojené s úbytkem fyzických sil, radikální změnou Vztek vzezření, nezřídka i s poruchami smyslového vnímání a omezením hybnosti, ale i starosti o živobytí spojené Zlost, hněv, vztek, zuřivost jsou emocionální stavy se snížením příjmů a další. Vzácně si někteří lidé mysli vyjadřující různou intenzitu reakce na překážku. do pozdního věku zachovávají mentální čilost a tvoři­ Vztek je emoce provázená aktivací organismu, proto­ vost (Michelangelo, Goethe, Renoir, Cousteau, De­ že je původně spojená s útokem (agresí) proti překáž­ wey, Cazals a další). ce a pokud jde o překážku sociální, také s postoji a po­ Z toho, co bylo o duševním vývoji člověka v onto- city nepřátelství (hostility). Toto spojení vzteku genezi uvedeno, je patrné, že probíhá v závislosti na a agrese je biologicky účelné, protože útočení vyža­ tělesném vývoji a stavu těla (zrání a stárnutí) na jedné duje zvýšený výdej energie, a tu opatřuje vztek spoje­ a v závislosti na příslušnosti k určitému kulturnímu ný s aktivací (-» Agrese). Vztekání se lze pozorovat a sociálnímu prostředí na druhé straně. Uplatňuje se již u kojenců, je-li jim znemožněn pohyb. Vystupňo­ v něm genetická výbava (dědičnost), ale i druhově vaný vztek vyvolává i fyzicky a behaviorálně výrazný přeformované tendence a současně vlivy spojené s ži­ stav zuřivosti, který se vyznačuje zúženým vědomím votem společnosti a sociálních skupin, jichž je čle­ a ztrátou sebekontroly (záchvatem zuřivosti projevují­ nem. Ačkoli je tu základním činitelem interakce vro­ cím se bezohledným ničením svého okolí, neznajícím zené konstituce a individuální zkušenosti, uplatňuje se slitování, nedbajícím na důsledky). Vztek je tedy pri­ od začátku aktivita subjektu, zejména v obdobích psy­ márně reakcí na fyzickou překážku, na frustraci, ale chosociálních krizí a kritického období raného věku podle T. Dembové (1931) má i jiné zdroje. C. D. Spiel­ (senzibilní fáze, která je v mnoha směrech určující až berg (1988), který vypracoval metodu měření hněvu osudová). Rozhodujícím činitelem osobního života je jako stavu a jako rysu osobnosti (State-Trait-Anger však smysl, který člověk ve svém životě hledá a usku­ expression inventory, STAXI), rozlišuje u hněvu kom­ tečňuje. ponentu exprese a komponentu kontroly jeho projevů. V. Vondráček (1949) označuje vztek jako „adrenergicLiteratura: ký emoční komplex“ (druhým je strach), vyznačující se zejména zvýšeným vylučováním adrenalinu a mo­ Baldwin, A. L.: Theories of child development, New York 1967. Bromley, D. B.: Psychológia 1’udského stamutia, Bratislava 1974. bilizací fyzické síly: ve strachu a vzteku se fyzická sí-

419

Vztek

la subjektu zvyšuje, protože první emoce je původně spojena s útěkem a druhá s útokem. Vztek je doprová­ zen zvýšeným svalovým napětím a zvýšenou motorikou, zrychluje se dýchání a tlukot srdce, snižuje se po­ hyb střev a sekrece žaludečních šťáv. Objevuje se charakteristická exprese, zatínání pěstí, schýlení těla, u zvířat cenění zubů a další symptomy přípravy na útok. Zvýšená pohotovost ke vzteklému agresivnímu chování vytváří osobnostní rys prchlivosti. Vztek mů­ že být vyvolán nejen přímým setkáním s překážkou, ale i představami a úvahami o nespravedlnosti, křivdě, zradě atd. V tomto smyslu vyvolávají vztek nejen fy­ zické, ale i symbolické podněty. Stejně jako utlumený strach může i utlumený vztek, a zejména dlouhodobě tlumený vztek (jeho projevy jsou trestány), přivodit psychosomatické poruchy na bázi průvodních neurovegetativních změn. Naopak odreagovaný vztek v úspěšné, resp. vítězné agresi mů­ že podle některých psychologů přinést tzv. katarzní efekt, tj. snížení pocitů zloby a útočnosti, avšak za ur­ čitých podmínek tomu může být naopak Názory na podmínky katarzního (očisťovacího) efektu nejsou jednotné. C. E. Izard (1981) popisuje průběh vzteku těmito výrazy: „vařící se krev“, rudnoucí obličej, po­ cit síly a odvahy, impulz kudeření atd., a říká, že vztek je „fundamentální emoce“: čím je zlost silnější, tím ví­ ce se člověk cítí být nabit energií a má potřebu akce.

420

Avšak potřeba agrese může být tlumena anticipací je­ jích nežádoucích důsledků (strach z důsledků agrese, např. z potrestání za ublížení na těle apod.). Nicméně vztek je jednou z nejdůležitějších emocí, která pomá­ hala člověku přežít, ovšem často na úkor druhých, a která ho vedla nejen k účelnému boji, ale i nesmysl­ nému ničení. Čím je afekt silnější, tím je sebekontrola subjektu slabší, neboť vysoká úroveň aktivace je im­ pulzivní a afekt zužuje vědomí na svůj předmět, a tak deformuje kognitivní zpracování situace. V procesu evoluce sloužil vztek původně fyzickému přežití, ale dnes je také reakcí na devalvaci ega a na frustraci pres­ tiže atd. Dnes, píše Izard, „hněvivý útok znamená té­ měř vždy porušení legality nebo etických zákonů a přináší škody nejen své oběti, ale také vážné těžkos­ ti útočníkovi“. Projevy vzteku a zuřivosti mohou být u zvířat vyvolávány stimulací určitých míst hypothalamu, u člověka také poškozením těchto míst různými chorobami, jak bylo prokázáno u několika osob, které se dopustily masových impulzivních vražd. Agrese nemusí být vždy zlostná, ale zlost je vždy doprováze­ na agresí a hostilitou.

Literatura: Hodapp, V., Schwenkmezger, P: Árger und Árgerausdruck, BemGóttingen-Toronto 1993. Vondráček, V: Afekt vzteku, Praha 1949.

Zájem

Zájem

Zdá se, že dobře víme, co je to zájem, ale je to právě pojem zájmu, který v psychologii působí velké potíže a je velmi odlišně vymezován. Nicméně se zdá, že podstatu zájmu dobře vystihl již filozof J. L. Vives (De anima et vita, 1538), který chápal zájem jako afektivně založený vztah, avšak je nutno dodat, že je to afektogenní vztah k poznávání. Podstatným znakem zájmu je pozornost, ale zájem je víc než pozornost, je to vý­ běrová a trvalejší pohotovost pozornosti vůči určitým objektům. Podstatou zájmu je afektivní zaujetí k poz­ návání něčeho, spojené se zálibou zabývat se určitým předmětem jako objektem poznání (např. zájem o pří­ rodu nebo o historii). Zájem je tedy zabývání se ně­ čím, praktické, teoretické, podle povahy věci, něčím, co vyvolává hluboké zaujetí. Pokud je to ryze praktic­ ká činnost, např. zahrádkářství, označuje se to jako „hobby“ (koníček), ale hranice mezi zájmem a „ko­ níčkem“ jsou neostré: různé druhy sběratelství (zná­ mek, jízdenek, lahví) jsou spojeny s praktickou čin­ ností (vyhledávání, vyměňování), ale také s úsilím nejen sehnat daný předmět, nýbrž také sehnat o něm co možno nejvíce informací. Některé druhy sběratel­ ství vedou přímo k různým zájmům ve smyslu pozná­ vacího zaujetí (např. filatelie k zájmu o zeměpis). D. E. Super (1964) rozlišil různá pojetí zájmu v psy­ chologii: 1. zájem jako pojem totožný s pojmem schopnosti, 2. zájem pojatý jako rys charakteru nebo vlastnost osobnosti a 3. zájem chápaný jako specific­ ký psychický fenomén. Především je nutno mít výhra­ du vůči bezpodmínečnému spojování zájmu a schop­ nosti: mít o něco zájem ještě neznamená mít také příslušné k tomu se vztahující schopnosti (např. zájem o herectví nebo o určitý druh povolání), i když lze při­ pustit, že intenzivně pěstované zájmy mohou vést k rozvinutí určitých schopností (tak mohou v určitých vědních oborech i laikové či „diletanti“ dosáhnout vy­ nikajících znalostí, např. v botanice). Dále: zájmy sice jedince charakterizují, ale nejsou to vlastnosti charak­ teru ( sku-

Jestliže naše psychologická věda dosud postrádala encyklopedicky ucelený úhrn současných znalostí z oboru obecné psychologie, pak práce prof. Milana Nakonečného nahrazuje tento deficit ve vrchovaté míře. Encyklopedie obecné psychologie shrnuje všechny klíčové pojmy tohoto oboru, zpracované zde na rozdíl od stručných slovníkových hesel v daleko širších souvislostech, a do jisté míry postihuje i další psychologické disciplíny: psychologii sociální, biologickou a vývojovou. Je koncipována jako repetito­ rium pro psychology i učebnice pro studenty, zejména ty, kteří studují psychologii jako pomocný obor: sociology, pedagogy, sociální pracovníky, personální manažery a další. Mimořádný rozsah, v jakém je v Encyklopedii zpracována starší i novější, především cizojazyčná a často obtížně dostupná literatura, je jen další z řady předností, které z ní činí praktickou a mnohostranně použitelnou příručku.

9 788020 006257