Encyklopedie kaktusů 8072342169, 9788072342167

Citation preview

Libor Kunte

62J REBO PRODUCTIONS

LIBOR

KUNTE

ENCYKLOPEDIE KAKTUSŮ

69 RESO PRODUCTIONS

Obsah

Úvod

7

Kaktusy a jejich domov

7

Kaktusy pod drobnohledem

8

Pěstování kaktusů v kostce

11

Choroby a škůdci

12

Kaktusy ve světle ochrany přírody

12

Kaktusy ve službách člověka

12

1. Mexiko

15

2. Spojené státy americké

125

3. Peru

139

4. Bolívie

175

5. Argentina

199

6. Brazílie

219

7. Chile

235

8. Okrajové oblasti

251

9. Kulturní hybridy a kaktusářské zvláštnosti

267

Výběr literatury

283

Rejstřík

284

Úvod Celá kniha, kterou právě držíte v ruce, se věnuje jediné čeledi rostlin - kaktusovitým (Cactaceae). Toto téma, nahlíženo z přísně botanického hle­ diska, se může zdát velmi úzké a málo obsažné, ovšem vzhledem ke způsobu života uvedených rostlin, k jejich tvarové výjimečnosti a také vzhle­ dem k jejich popularitě, patří kaktusovité mezi ne­ smírně zajímavé a svérázné čeledi rostlinné říše. Vezmeme-li v úvahu současné botanické členění, můžeme v rámci čeledi Cactaceae napočítat při­ bližně 300 rodů s asi 2 500 druhů kaktusů. Uvést zcela přesný počet rodů a druhů by bylo poněkud neseriózní. Jednak proto, že vždy záleží na tom, jak chápeme botanické pojetí dané čeledi, rodu či druhu, a také proto, že se stále popisují nejen nové druhy, ale dokonce i nové rody kaktusů, v po­ slední době např. Geohintonia, Cintia nebo Yavia. První zmínky o kaktusech pocházejí ze 16. stol., kdy se vracely objevitelské výpravy z Nového světa zpět do Evropy. Tehdy se ve starých kroni­ kách objevují záznamy o „melounovitých květi­ nách", které se nepodobaly ani jedné z doposud známých rostlin. Jednou z prvních zpráv o kaktu­ sech, která se objevila po conquistě, je zmínka v díle „Historia generál y natural de las Indias" (1535), kde v kapitole XXVI. autor Hernández de Oviedo y Valdés popisuje kaktus jako rostlinu udi­ vující svými „bodláky", ale také zajímavými plody, které domorodci denně konzumují. U Evropanů vzbudily kaktusy přirozeně velký zá­ jem, protože se svým tvarem zcela vymykaly všemu tehdy známému. Podle popisů lze usuzovat, že do Evropy přivezli objevitelé nových světů nej­ dříve kaktusy rodu Melocactus a teprve později se začaly importovat i další rody a druhy. Nejprve si kaktusy našly své místo v zámeckých zahradách. Mít ve sbírce tehdy nějaký kaktus bylo dopřáno opravdu jen těm nejbohatším a touha vlastnit ně­ které exotické květiny vyvolala doslova horečku, která vybičovala ceny těchto rostlin do závratných výšek. V druhé polovině devatenáctého století bylo v Evropě již několik velkých firem, které se zabý­ valy právě pěstováním, ale také dovozem kaktusů z přírody. Tím se staly kaktusy dostupnější a již na počátku dvacátého století existovalo velké množ­ ství specializovaných sbírek se stovkami a tisíci exemplářů. Dnes bychom asi těžko hledali domác­ nost, kde se nepěstuje nebo nepěstoval nějaký ten kaktus. Tyto nenáročné a krásné rostliny se již na­ trvalo zabydlily na parapetech našich oken, na bal­ kónech či ve sklenících. A právě vám, milovníkům této trnité krásy, je určena naše kniha.

Kaktusy a jejich domov Kaktusy pocházejí ze všech tří amerických sub­ kontinentů. Pouze několik „odrodilců" z rodu Rhipsalis má původní domov mimo Nový svět. Ovšem proč se několik málo druhů vyskytuje jako původní složka flóry na Madagaskaru a na Srí Lance, zůstává doposud záhadou. Samozřejmě, že dnes se díky člověku setkáváme s kaktusy po ce­ lém světě. Najdeme je prakticky ve všech státech s tropickým a subtropickým klimatem, především v parcích a na zahradách, ale kaktusy jako nepů­ vodní druhy lze najít i ve volné přírodě, jako je tomu na dlouhých úsecích podél pobřeží Středo­ zemního moře. Je zajímavé, že se kaktus (zřejmě Opuntia ficus-indica) z volné krajiny v Evropě stal součástí obrazu „Zahrada v Jauja", který na­ maloval Pieter Brueghel roku 1565 při svých cestách po Itálii. To svědčí o tom, že se kaktusy v jižní Evropě zabydlely velmi brzy poté, co byly na Starý kontinent importovány. Ovšem kaktusy v Evropě lze nalézt k velkému překvapení objevi­ tele i na méně příznivých lokalitách, než jsou Itá­ lie, Španělsko, Portugalsko či Řecko. Příkladem může být kopec Lovoš v Českém středohoří nebo neúživný svah okolo dálnice směrem z Prahy na Hradec Králové, kde byly kaktusy v blízkosti Če­ lákovic vysázeny již v osmdesátých letech 20. století a dodnes bez problémů rostou a přežívají. Domníváme se však, že experimentování s vysa­ zováním kaktusů do volné přírody se nevyplácí, o čemž se mohli přesvědčit obyvatelé Austrálie, kde se Opuncie zcela jednoznačně vymkly lidské kontrole a v nejpříznivějších podmínkách zcela vytlačily původní společenstvo rostlin. Totéž dnes hrozí na jihozápadě Madagaskaru, kde zavlečené Opuncie a cereusy našly ty nejlepší podmínky k životu. Podíváme-li se podrobněji na místa, kde mají kak­ tusy původní rozšíření, zjistíme, že zdaleka neros­ tou jen na pouštích, jak se většina lidí mylně do­ mnívá. Ba naopak - v pravých pouštích roste přibližně jen jedna čtvrtina z celkového počtu druhů. Ostatní daly přednost méně drsným pod­ mínkám polopouští, suchých stepí, opadavých lesů či travinných společenstev. Ovšem s kaktusy (zhruba 5 % druhů) se lze setkat i v korunách pralesních velikánů, v tropických deštných lesích. Podrobnější informace o životních podmínkách na nalezištích kaktusů jsou uvedeny na začátku jednotlivých kapitol této knihy.

vlevo: Eulychnia spinibarbis

7

Kaktusy pod drobnohledem Krátce o stonku Anatomická a morfologická stavba stonku kaktusu odráží podmínky, ve kterých tyto rostliny rostou. Kaktusy patří mezi sukulentní rostliny, což je ter­ mín zahrnující v sobě obrovské množství druhů a rodů z mnoha čeledí. Každá rostlina, která je schopna ve svém stonku poutat zásobu vody, je su­ kulent; podle toho, kde si rezervu tvoří, rozdělujeme sukulenty na listové (např. Aloe, Agave, Crassula, Haworthia, Kalanchoe či Lithops), kořenové (např. Ibervillea, Kedrostis nebo někteří zástupci rodu Euphorbia) a stonkové, z nichž netypičtější a nej­ známější jsou právě kaktusy. Do této skupiny však patří řada dalších čeledí a rodů, např. Pachypodium, Stapelia, Trichocaulon, nebo někteří zástupci rodu Euphorbia. Jinými slovy tedy, každý kaktus je su­ kulent, ale každý sukulent není kaktus. Sukulence (od slova succus = šťáva) vznikla jako jedna z reakcí rostlin na nepříznivé klimatické podmínky v oblas­ tech, kde je limitujícím faktorem voda, respektive její nedostatek. Předky kaktusů byly pravděpo­ dobně opadavé nebo poloopadavé listnaté dřeviny, které si můžeme částečně představit jako dnes exis­ tující nejpůvodnější kaktusy z podčeledi Pereskioi­ deae, jako jsou rody Pereskia nebo Maihuenia. Nejzajímavějším na kaktusu je zvláštní tvar stonku, kterému kaktusáři s oblibou říkají „tělo", což je slangový výraz, který botaničtí odborníci slyší jen velmi neradi. K vývoji sukulentního stonku došlo postupně, a to především vlivem ne­ příznivých klimatických podmínek, které se vy­ značovaly nedostatkem vody. Rostlina si nutně potřebovala zajistit zásobu vody, která by jí umožňovala bez problémů přežít i nejnepřízni­ vější období sucha. K tomu se u kaktusů vyvinul právě sukulentní stonek s pletivy schopnými zadr­ žovat v sobě větší objem vody. Nutno však podo­ tknout, že voda je vázána ve formě buněčných šťáv. Kdo si myslí, že po rozkrojení kaktusu z něj vyteče lahodný doušek vody, ten je na velkém omylu. Jistěže kaktus může v pouštních podmín­

kách zachránit život na smrt vyžízněnému poutní­ kovi, ale to, co z kaktusu vyteče, rozhodně nelze přirovnat k osvěžujícímu nápoji. Kaktusy tedy postupem času vytvořily stonky nej­ různěji utvářené (viz tvary uvedené v záhlaví u jednotlivých druhů), ale mající společný základ - velký objem pletiv schopných udržet zásobu vody. K přežití v aridních podmínkách se však kaktusy vyzbrojily také odlišným metabolismem, který jim dovoluje otevírat průduchy během chladnější noci, nikoliv za slunného a horkého dne. Potřebný C 0 2 tedy kaktus přijímá v noci, do­ káže ho „uskladnit" ve vakuolách a teprve během dne jej využívá při fotosyntéze. Trnitá výzbroj Nejbizarnějším orgánem kaktusů jsou bezesporu trny. Tady bychom mohli poopravit častý omyl, že kaktus má ostny. Nikoliv, trn je totiž přeměněný orgán, u kaktusu to je list, kdežto osten je vychlípenina pokožkových nebo podpokožkových vrs­ tev. (Ostny má například růže, o které se zase ne­ správně tvrdí, že její stonek je porostlý trny!) Trny u kaktusu se vyvinuly jednak jako mechanická ochrana před býložravci, ale také jako ochrana proti nadměrnému slunečnímu záření. Trny mohou být velmi tvrdé, dřevité a píchavé, nebo naopak nesmírně jemné až peříčkovité. Nejobávanějšími trny jsou drobné glochidie, vyskytující se u zá­ stupců podčeledi Opuntioideae. Ty jsou totiž vy­ baveny zpětnými háčky, takže se po zapíchnutí do pokožky jen velmi obtížně odstraňují. Dokonce existují případy, kdy glochidie nesené při bouřích větrem způsobily nepříjemné, velmi bolestivé oční záněty. Zpětné háčky na velkých trnech u opuncií mají ještě jednu funkci. Snadno odlomitelné články, např. u Opuntia tunicata, se po zapíchnutí do kůže většího savce odlomí a ten je přenese na jiné místo, kde zakoření a vytvoří novou rostlinu. Trny některých kaktusů {Discocactus horstii) jsou dokonce schopny v omezené míře přijímat i vodu, která se na nich sráží ve formě rosy."

Schéma vývoje bradavky a areoly: A) Z úžlabního pupenu (1) se začíná tvořit areola, z báze řapíku listu (2) se u někte­ rých druhů tvoří bradavka. B) List se redukuje, báze se zvětšuje. C) Na bradavce (3) se vytvoří areola (4), ze které rostou trny a někdy i květy. D) Jindy květy vyrůstají z axily (5), která vzniká v paždí bradavky - Mammillaria.

2

A

B

C

D

Příklady extrémních forem trnů: A) silné dřevité, příčně rýhované - Echinocactus texensis - horní okrajové (1), spodní okrajové (2), středový (3), B) jemné okrajové, vyrůstající z podlouhlé sekyrkovité areoly - Mammillaria pectinifera

B Některé kaktusy se nejméně příznivým podmín­ kám přizpůsobily také vrstvou krystalických vosků na povrchu pokožky, které vytvářejí ty­ pické šedavé zabarvení, jako je tomu např. u ně­ kterých zástupců rodu Copiapoa. Řada druhů řeší problém nedostatku vody velkým přeměněným kořenem (Peniocereus greggii, Gymnocactus sub­ terraneus), který slouží jednak jako zásobárna vody, ale zároveň jako rezervní orgán, schopný po ztrátě nadzemní části (uschnutí, spasení, odlomení apod.) stonek znovu obnovit. Podíváme-li se na stonek kaktusu pozorněji, zjis­ tíme, že trny vyrůstají ve skupinkách. Místům, odkud rostou, říkáme areoly a v podstatě se jedná o úžlabní pupeny. U kaktusů se tyto úžlabní pu­ peny posunuly na špici tzv. podaria, které vzniklo zakrněním a zbytněním spodní části listu. U ně­ kterých kaktusů se areola rozdělila na dvě části: spodní, nejčastěji umístěná v paždí bradavky, nese květy a plody a nazývá se axila. Podarium vzniklé přeměnou listu dále mohutnělo, až vytvořilo ony typické bradavky, někdy též na­ zývané marnily nebo tuberkule. U rodu Mammil­ laria zvolil autor popisu rodu název právě podle marnil. U mnoha rodů, např. u sloupovitých kak­ tusů nebo u rodu Astrophytum, netvoří podaria bradavky, ale prodlužují se směrem vzhůru a dolů, čímž vytvářejí další typický útvar pro kaktusy, žebra.

pinovité sepaly podobné kalichu a vnitřní barevné petaly, připomínající korunu. Podle tvaru rozlišu­ jeme tři základní typy květů - trychtýřovité, trub­ kovité a zvonkovité. Naprostá většina kaktusů má květy oboupohlavné, tj. se samčími i samičími po­ hlavními orgány. Samičí pohlavní orgány (blizna, čnělka, semeník) jsou uloženy uprostřed květu, samčí (nitky a prašníky) jsou umístěny v několika kruzích okolo nich. Většina kaktusových druhů má květy pravidelné neboli aktinomorfní (květ lze rozdělit několika rovinami souměrnosti). Menší počet druhů má květy souměrné neboli zygo­ morfní (květ lze rozdělit pouze jednou rovinou souměrnosti na dvě stejné poloviny). Typičtí zá­ stupci jsou některé druhy rodu Matucana, Oreo­ cereus, Schlumbergera aj. Právě tyto zygomorfní, často esovitě prohnuté květy jsou obvykle navště­ vovány kolibříky, kteří zajišťují jejich opylení. Kaktusové květy se převážně otevírají ve dne, ale květy některých rodů jsou přizpůsobeny nočním opylovačům (Discocactus, Echinopsis, Neobinghamia aj.). Tyto květy se začínají oteví­ rat za soumraku, jsou většinou bílé a často pří­ jemně voní, což napomáhá lišajům nebo jiným nočním motýlům či netopýrům při jejich vyhleEriosyce villosa

Květy - účelná krása Květy jsou jednak významným orgánem, který zajišťuje reprodukci, ale také tím, co poutá pozor­ nost každého laika i odborníka. Jejich krása a ba­ revná pestrost je opravdu jen těžko popsatelná a domníváme se, že kvetoucí kaktus musí nad­ chnout i toho největšího škarohlída. Jak již bylo řečeno, květy vyrůstají z areoly nebo axily a ne­ vytvářejí žádný květní stonek, ale vyrůstají při­ sedle. Některé názvy kaktusů jsou poněkud zavá­ dějící, jako např. Gymnocalycium (s holým kalichem), protože u kaktusů není květ rozlišen na kalich a korunu, ale vytváří nerozlišené okvětí. Květ kaktusu má však vnější nazelenalé nebo šu-

9

Tvary květů kaktusů: A) trubkovitý - Echinopsis kermesina, B) trychtýřovitý - Gymnocalycium calochlorum, C) široce trychtýřovitý (zvonkovitý) - Pediocactus peblesianus

dávání. Květy kaktusů kvetou poměrně krátce, což je dokladem jejich úsporného režimu s vo­ dou. Otevřený květ vypařuje velké množství vody, a tak již za několik hodin po otevření nebo druhý den uvadá. Zajímavé je, že neopylený květ vydrží déle čerstvý a otevřený než květ opylený. U Leuchtenbergia principis vydrží ne­ opylený květ rozkvétat i čtyři pět dní, kdežto opylený květ se třeba další den již neotevře. Spl­ nil své poslání a funkci a není proto potřeba dál rostlinu vyčerpávat. Aby došlo k oplození, je třeba u většiny kaktusů dvou jedinců stejného druhu, tzn. že velké pro­ cento kaktusů je cizosprašných. V přírodě přenáší pyl většinou hmyz, méně často kolibříci nebo ne­

topýři. Ve sbírce se o přenos pylu z rostliny na rostlinu stará sám kaktusář pomocí štětečku nebo vatového tamponu. Existují však také druhy Sa­ mosprašné, např. někteří zástupci rodu Rebutia nebo Notocactus. K jejich opylení a oplození po­ stačí vlastní pyl. Zcela zvláštním způsobem sa­ moopylení je tzv. kleistogamie; při ní k opylení a oplození dojde ještě v poupěti, takže květ se ne­ rozvine a rovnou se vyvíjí plod. Kaktusář je tedy ochuzen o krásný květ, ale má zaručeno, že se druh nesprášil s jiným, za vzniku nežádoucího hybridu. Tuto vlastnost lze pozorovat především u zástupců rodu Frailea. Oplozený květ, resp. semeník se mění v plod a oplozená vajíčka se mění v semena, která jsou

Schéma květu kaktusu: A) široce trychtýřovitého, B) trubkovitého - semeník (1), čnělka s bliznou (2), tyčinky (3), okvětní lístky (4)

B

J--- 1

vlastně novou generací rostlin. Plodem u kaktusů jsou buď dužnaté nebo vysýchavé bobule. Mnohé plody jsou velmi chutným ovocem a některé Opuncie se pro plody dokonce pěstují jako kul­ turní rostliny. Plody z políček s vysázenými Opuntia ficus-indica jsou často jediným zdrojem příjmu domorodých obyvatel v suchých oblastech Mexika.

Pěstování kaktusů v kostce Kaktusy jsou v podstatě velmi nenáročné rostliny, které potřebují k životu minimum vody, dostatek slunce a určité teploty během vegetace i v prů­ běhu vegetačního klidu. Základní návody jsou tedy obsaženy ve formě grafických ikon u kaž­ dého druhu. V naší knize nechceme popisovat de­ tailní metody pěstování kaktusů a je proto vhodné zvolit příručku, která se zabývá výhradně tímto té­ matem. Důležité je objasnit některé termíny, týka­ jící se především rozmnožování kaktusů, s nimiž kniha operuje v textu. Vegetativní rozmnožování kaktusů je poměrně jednoduchá metoda, kdy k vypěstování nového jedince použijeme určitou část z mateřské rost­ liny - řízek, odnož, část trsu. Zvláštním způso­ bem nepřímého vegetativního rozmnožování je roubování kaktusů, které používáme přede­ vším u obtížně pěstovatelných druhů nebo

u druhů, které nevytvářejí chlorofyl. Pro tento účel používáme podnože, spolehlivě rostoucí druhy kaktusů, na které rouby dobře přirůstají a dobře na nich vegetují. Ze základních pod­ noží lze jmenovat Myrtillocactus geometri­ zans, Trichocereus pasacana, Eriocereus jus­ bertii nebo Echinopsis eyriesii a pro roubování semenáčků s výhodou používáme letorosty Pe­ reskiopsis sp. Generativní rozmnožování kaktusů má určitá specifika, kdy musíme klíčícím rostlinkám vy­ tvořit podmínky k růstu a především prostředí bez patogenních hub a plísní. Jako optimální se v tomto případě nabízí tzv. Fleischerova me­ toda. Do zavařovací sklenice nasypeme asi 3 cm výsevního substrátu a tento necháme v troubě či v hrnci s vodou vysterilizovat. Po vychladnutí rozprostřeme na povrch substrátu semena namořená vhodným fungicidem. Ihned uzavřeme a umístíme buď pod zářivkový výsevní aparát nebo za okno, kam nedopadá přímé sluneční zá­ ření. Toto je velmi důležitý faktor, protože v ma­ lém uzavřeném prostoru může během krátké chvíle dojít vlivem slunečního záření k přehřátí a zničení semenáčků. Teprve když semenáčky dosáhnou dostatečné velikosti a narůstají jim první trny, můžeme začít opatrně větrat, snižo­ vat vzdušnou vlhkost a za nějaký čas, když se semenáčky začínají tísnit, přistupujeme k prv­ nímu pikýrování.

Amatérská sbírka kaktusů

11

Choroby a škůdci I když kaktusy nepocházejí z Evropy, škůdců a chorob, které na nich dokáží parazitovat, je i u nás poměrně mnoho. Houbové choroby a bakteriózy se velmi rychle šíří a jedinou účinnou pomocí je od­ stranit zasaženou část stonku a pokusit se rostlinu zachránit buď zakořeněním, nebo roubováním. Škůdci, kteří se na kaktusech vyskytují, patří mezi savé škůdce a zřejmě nejčastějším nevítaným hos­ tem ve sbírce je savý roztoč Sviluška - v našich podmínkách nejčastěji červená Sviluška chmelová (Tetranychus urticae). Dokáže napáchat obrovské škody a pletiva poškozená sáním regenerují jen velmi pomalu. Na rostlinách se nejprve vytvoří šedavý, později hnědnoucí povrch, který v po­ slední fázi začne korkovatět. Sviluška je velmi ne­ bezpečná proto, že škůdce není prakticky vidět a většinou zaregistrujeme až první příznaky po­ škození rostlin. Zásah nesmíme odkládat a čím včasnější aplikace insekticidu, tím větší šance na záchranu rostlin. Důležité je přesně dodržet návod výrobce a postřik aplikovat několikrát po sobě, aby došlo k likvidaci všech vývojových stadií. Červci - vlnatka (Pseudococcus sp.) a kořenovka (Rhizoecus falciferi) -jsou také nepříjemnými ná­ vštěvníky, ale jimi způsobené škody nejsou větši­ nou tak rozsáhlé jako u svilušky. Poznáme je a od­ halíme většinou včas, a to tak, že se na stoncích či kořenech objeví málo pohyblivá, voskovým oba­ lem potažená tělíčka těchto škůdců. Červci mo­ hou rostliny velmi oslabit především během vege­ tačního klidu. Jakmile zjistíme jejich přítomnost na kořenech či na stoncích kaktusu, musíme za­ mořený kaktus individuálně ošetřit. Proti všem škůdcům je vhodné provést preven­ tivně jednou či dvakrát aplikaci některého insekti­ cidu v celé sbírce a věnovat zvýšenou pozornost výskytu škůdců při zimování kaktusů.

Kaktusy ve světle ochrany přírody Ochrana kaktusů na jejich přirozených stanoviš­ tích je stále diskutovaným tématem, které právě v posledních letech nabírá na aktuálnosti. Kaktusy se ve velkém dovážely do Evropy, USA, Austrálie, ale i do Japonska, kde byly předmětem poměrně výhodného obchodu, ovšem tento ne­ kontrolovaný sběr a vývoz skončil prakticky před druhou světovou válkou. Většina zemí, kde kaktusy rostou, mají jejich vý­ voz striktně zakázán vlastními zákony o ochraně přírody té které země. Nekontrolovanému ob­ chodu s kaktusy zabraňuje také fakt, že jsou všechny druhy zahrnuty do I. a II. dodatku CITES - mezinárodní úmluva o obchodu s volně žijícími druhy rostlin a živočichů. Bohužel, současná situace je natolik špatná, že 12

populace kaktusů jsou ohrožovány nikoliv sběrem amatérských pěstitelů a nadšenců, ale především zvyšujícím se tlakem člověka na stanoviště, kde kaktusy rostou. Zvýšení počtu obyvatel a jejich uživení, výstavba silnic, těžební průmysl - to jsou opravdová rizika, která kaktusy v přírodě ohrožují víc než cokoliv jiného. Zákaz sběru semen kaktusů, např. v Mexiku, je hysterickým vyvrcholením snahy některých „ochránců" přírody. Přitom sesbírání plodů z ně­ kolika rostlin na jedné lokalitě je pouhým a nepa­ trným zlomkem produkce semen druhu na daném stanovišti. Jak ale ukazuje zkušenost z minulých desetiletí, je jasné, že právě semena přivezená do Evropy dala základ mnoha generacím nových rostlin, čímž se přirozeně snížila poptávka po im­ portních rostlinách. Semena získaná z rostlin s udanou lokalitou jsou základem botanicky hod­ notného materiálu, o kterém v naší knize hovo­ říme jako o rostlinách s ověřeným původem. Získat v současné době povolení k vývozu kak­ tusů z jakékoliv americké země je takřka neřeši­ telný problém, proto se mnozí kaktusáři snaží udr­ žovat rostliny ve sbírkách s udáním lokality, odkud původní materiál pocházel. Jak se zdá, tento způsob zachování botanicky hodnotného materiálu se u mnohých rodů daří, ale záleží na pečlivosti kaktusáře, zda opravdu nespráší Thelo­ cactus bicolor z Parras de la Fuente, Coahuila s Thelocactus bicolor, který vypěstoval ze semen v katalogu označených jako Huizache, San Luis Potosí. Domníváme se, že tato situace bude muset vyústit v rozumný kompromis, kdy alespoň pro studijní a sbírkové účely bude možné získat povolení k dovozu semen, jejichž sběr v žádném případě nemůže ohrozit stabilitu populace na lokalitě.

Kaktusy ve službách člověka V oblastech, kde kaktusy rostou, domorodci do­ káží využívat tyto rostliny jako jeden z přírodních zdrojů, který se v jinak poměrně chudé krajině nachází. Plody některých druhů jsou vítaným zpestřením jídelníčku, jímž si nahrazují méně do­ stupné ovoce. Nakyslé bobule některých echino­ cereusů, ferokaktusů nebo sloupovitých kaktusů (např. Myrtillocactus geometrizans) či mamilárií sbírají domorodci příležitostně v krajině, jako my sbíráme v lese borůvky či ostružiny. Jiná je situ­ ace s opunciemi, které záměrně pěstují na políč­ kách a jejichž plody neslouží pouze rodině, ale jsou pro mnohé z vesničanů i zdrojem příjmu, protože je prodávají na trzích. Z opunciových plodů, tzv. tuna, se vyrábí i docela chutný džem, nazývaný „qeuso de tuna". V kuchyni se však vy­ užívají také mladé články, nopalitos, které se po očištění upravují nejrůznějším způsobem: smaží

se, dusí nebo nakládají do sladkokyselého nálevu jako naše okurky. S opunciemi se dokonce experimentovalo jako s krmivovou základnou pro skot. Kvůli nevhod­ nému biochemickému složení jejich stonků však bylo od dalších pokusů upuštěno a pro současné farmáře představují Opuncie pouze doplňkový typ krmiva, nikoliv základní zdroj, jak si to předsta­ vovali zemědělští odborníci. Opuncie sloužily jako živné rostliny pro škůdce červce nopálového (Dactylopius coccus), který byl odchováván především na Opuntia ficus-in­ dica a na O. tomentosa. Z něj se získávalo pří­ rodní červené barvivo košenila, používané v mnoha odvětvích chemického, kosmetického a potravinářského průmyslu. S výrobou syntetic­ kých barviv zájem o košenilu ustal, ale v součas­ nosti, kdy se člověk vrací k přírodním látkám, za­ číná poptávka po tomto typu barviva opět stoupat. Doba, kdy se ze semen kaktusů, např. z Carnegiea gigantea, připravovala mouka na vaření a pečení, je již nenávratně pryč, protože ji nahradila všude dostupná mouka kukuřičná nebo pšeničná. S kak­ tusy v podobě kandovaného ovoce je ale možné se potkat na tržištích ve středomexických státech do­ posud poměrně často. Měkké části stonků Echino­ cactus platyacanthus domorodci vykrajují z rost­ lin, proslazují je nasyceným roztokem cukru a prodávají pod názvem „acitrón" nebo také „dulce de visnaga". Dřevnaté stonky kaktusů, resp. jejich zdřevnatělé svazky cévní, slouží i jako stavební materiál nebo

jako mnohdy jediný zdroj topiva. V minulosti se hákovité trny kaktusů používaly k lovu ryb, rovné trny sloužily jako jehly. To však už je dávno mi­ nulostí, stejně jako trik používaný rybáři na Baja California. Rozdrcené stonky Machaerocereus gummosus naházeli do vody, kde se z- nich uvol­ nilo množství látek omamujících ryby, které podle svědků nehybné sbírali z hladiny. Kapitola o halucinogenních a léčivých účincích kaktusů by mohla vydat na samostatnou knihu, a tak jen připomeňme, že v Mexiku a USA je nej­ známějším kaktusem používaným v minulosti k rituálním obřadům Lophophora williamsii, na­ zývaná také peyote nebo peyotl. Díky vysokému obsahu halucinogenních alkaloidů je v Jižní Ame­ rice podobným způsobem využíván Trichocereus pachanoi, kterému tamní obyvatelé přezdívají San Pedro. Kaktusy jsou dnes ve všech subtropických a tro­ pických státech světa využívány jako nenáročné a efektní rostliny do parků a zahrad. V zemích je­ jich původního výskytu je vesničané používají také jako živé ploty, které vytvoří neproniknutel­ nou bariéra kolem domku nebo políčka. Nasekané stonky např. Stenocereus marginatus či rázných opuncií velmi snadno zakoření a během několika málo let slouží jako živé, kvetoucí a nerezavějící oplocení. Pro kaktusáře existuje ještě jedno a snad hlavní využití kaktusů: je to celoživotní náplň a ušle­ chtilé hobby, skýtající nejen radost a uspokojení, ale také velké poznání přírody.

Opuntia ficus-indica s plody sloužícími jako krmivo pro dobytek

13

1. Mexiko Mexiko je z kaktusářského pohledu jakousi Mek­ kou všech milovníků kaktusů. Na jeho území se nachází největší počet druhů a jsou mezi nimi mnohé miniatury, endemické rody a pěstitelsky nejpřitažlivější kaktusy vůbec. Mexiko je na východě i na západě ohraničeno vel­ kými masívy, které se táhnou severojižním smě­ rem. Mezi nimi je centrální plošina, která je po kaktusářské stránce také velmi zajímavá. Sierra Madre Oriental, táhnoucí se od hranice s USA na východě Mexika, má mnoho zajímavých lokalit a snad nejzajímavější místa lze nalézt v oblasti Galeana, Rayones nebo Aramberri. Sierra Madre Occidental je méně prozkoumána, ale především její východní úbočí jsou místem výskytu mnoha zajímavých rodů. Náhorní plošina, rozdělená do řady malých pohoří, skýtá velké plochy, kde do­ posud nebyl proveden téměř žádný botanický vý­ zkum a v současné době, s rozvojem výstavby no­ vých cest a silnic, se stávají i tyto kdysi málo přístupné oblasti dostupnější. Zcela zvláštní a sa­ mostatnou kapitolkou jsou oblasti jižně od hlav­ ního města, které se od severního Mexika výrazně liší. Objevují se zde rody kaktusů, které na severu nenajdeme a např. ve spolkovém státě Oaxaca můžeme nalézt velmi zajímavé zástupce rodu Mammillaria. Stejně tak je zcela svérázným úze­ mím poloostrov Baja California, který jako by ani k Mexiku nepatřil. Nádherné scenérie hnědočervených hor a blankytně modrého moře, doplněné mohutnými kaktusy a jinými sukulenty, vytvářejí další kaktusářský ráj. Na tomto poloostrově a na blízko ležících ostrovech rostou nejzajímavější zástupci rodu Ferocactus a také skvosty rodu Echinocereus. Kaktusy se v Mexiku rozšířily především v polopouštních oblastech ve společenstvech, kterým vé­ vodí nejrůznější sukulentní a suchomilné druhy. Tyto zvláštní rostlinné formace se nazývají „matorral" a podle polohy a zastoupení rostlinných druhů se dělí na „matorral micrófilo", „matorral rosetófilo" a „matorral crasicaule". Kaktusy však v Me­ xiku rostou i v dalších rostlinných formacích, jako jsou např. společenstva travin („pastizal") nebo po­ loopadavé suché lesy („bosque subcaudicifolio"). Mexické kaktusy jsou v současné době pod přís­ nou ochranou jak zákonů země, tak pod velmi přísnou ochranou mezinárodní. Bohužel, jejich naleziště jsou dosti výrazně ničena, takže mnohá ochranářská opatření se míjejí účinkem, protože zvolna mizí přirozený prostor, ve kterém kaktusy rostly. vlevo: Cephalocereus hoppenstedtii

Ancistrocactus megarhizus

Ancistrocactus

megarhizus

~

o

KULOVITÝ Jeho zařazení na úroveň samostatného druhu bylo několikrát zpochybněno, ale podle našich pozoro­ vání v přírodě a podle studia populací příbuzných taxonů se zdá být opodstatněné. Český kaktusář a cestovatel Alberto Vojtěch Frič v něm dokonce viděl natolik zvláštní rostlinu, že pro něj vytvořil samostatný rod a neplatně ho pojmenoval jako Roseia castanedai. Vytváří kulovitý stonek široký 5-8 cm, často i s několika odnožemi. Zdužnatělý kořen vytváří pod zemí poměrně mohutný zásobní orgán. Spirálovitě uspořádaná žebra jsou rozdě­ lena na kónické bradavky, vysoké asi 0,5 cm. Are­ oly nesou více než 20 okrajových trnů a čtyři trny středové, z nichž jeden je nejdelší, postavený smě­ rem vzhůru a často háčkovité zakončený. Květ je zelenožlutý, asi 2 cm široký. V přírodě roste na mnoha lokalitách v mexickém státě Tamaulipas, ale jakési centrum rozšíření je na rovinatých plochách v blízkém okolí Ciudad Victoria a také na známé lokalitě u Estanción Calles, kde roste společně s Astrophytum asterias. Je­ likož vytváří poměrně velký dužnatý kořen, je dosti citlivý na zálivku v nevhodnou dobu. Snadno pak zahnívá a během několika dní odu­ mírá. Jako nevhodné se jeví přílišné zálivky bě­ hem chladných dní a také během letních veder, kdy kaktusy většinou stagnují a nerostou. Méně zkušeným kaktusářům je vhodné doporučit pěsto­ vání roubovaných exemplářů, zkušenější pěstitelé pak jistě zvládnou kulturu pravokořenných rostlin v propustném a mírně zásaditém substrátu.

15

Ancistrocactus uncinatus

Ariocarpus

agavoides

~

o

KULOVITÝ

Ancistrocactus

uncinatus

SLOUPKOVITÝ Stonek tohoto kaktusu je většinou sloupovitý, může dosahovat výšky až 15 cm, přičemž šířka nepřesahuje 8 cm. Zajímavý je svými nápadně tmavými květy, které jsou u určitých nalezištních forem téměř hnědé. Vyskytuje se v centrálních oblastech Mexika, obývá převážně kopcovitý terén, ale lze ho nalézt i v rovinách ve státě San Luis Potosí. Ve sbírkách se daleko častěji než nominátní varieta pěstuje A. uncinatus var. wrightii, vyznačující se velmi dlou­ hými středovými trny, které mohou u některých jedinců dosahovat až 15 cm délky. Častěji bývá zastoupena nejen kvůli svému nádhernému otr­ nění, ale také kvůli snazšímu pěstování. Chcemeli roubovat, volíme buď Myrtillocactus geometri­ zans nebo Echinopsis cv. Jestliže jsme se rozhodli pro pravokořennou kulturu, musíme volit hodně propustný substrát a zálivku aplikovat po ránu či navečer, vždy jen za teplého počasí. Ancistrocactus uncinatus var. wrightii

Jedná se o jeden z nejzajímavějších druhů rodu. Stonek dorůstá šířky až 5 cm, ale jeho větší část je ukryta pod povrchem půdy. Nadzemní část stonku je rozčleněna na úzké, asi 4 cm dlouhé bradavky se zelenošedou pokožkou. Vlnatá areoly jsou umístěny 1,5 cm od špice bradavky a vynikají ob­ zvláště na kulturních rostlinách. Pokud jsou v pří­ rodě rostliny seschlé, bradavky jsou nahloučené k sobě a mírně stočené do středu rostliny; v tako­ vém stavu je prakticky vyloučené je na lokalitě objevit. Po deštích je však bezpečně prozradí ná­ padné červenofialové květy, široké až 5 cm, které se vyvíjejí na areolách mladých bradavek, takže rostliny kvetou jakoby z vegetačního středu. A. agavoides se vyskytuje v mexickém státě Ta­ maulipas nedaleko městečka Tula, kde jsou po­ slední zbytky lokalit velmi ohroženy lidskou čin­ ností (skládka odpadků, pastva dobytka). Ne­ dávno byla nalezena nová lokalita tohoto druhu ve státě San Luis Potosí, ale je velmi přísně utajo­ vána z obavy před zničením. Jeho pěstování je po­ měrně obtížné a ve sbírkách ho kaktusáři udržují většinou jako roubovaný na vhodnou podnož, např. na Myrtillocactus geometrizans. Samozřej­ mě je možné pěstovat ho i na vlastních kořenech, a to v perfektně propustném substrátu s přídav­ kem drcené cihly, keramzitu, perlitu či štěrku. Množíme prakticky jen výsevem semen, ale ně­ kdy i roubováním odnoží.

Ariocarpus

bravoanus

KULOVITÝ Zařazení tohoto druhu do botanického systému v rámci rodu je problematické; někdo jej považuje za poddruh A. fissuratus, jiný v něm vidí spojo­ vací článek k A. kotschoubeyanus. Svým stonkem se asi nejvíce podobá A. fissuratus ssp. hintonii, ale jeho bradavky směřují více nahoru. Velký fialovočervený květ se objevuje na sklonku podzimu a semena dozrávají v březnu příštího roku. Místem výskytu tohoto vzácného druhu je ne­ smírně malá oblast v mexickém státě San Luis Po­ tosí; je překvapivé, že se toto místo nachází při­ bližně 1 km od hlavní silnice spojující Mexico D. F. a San Luis Potosí. Roste na plochých vyvýše­ ných místech v hrubém kamenitém substrátu vá­ pencového původu. Stonky jsou velmi dobře mas­ kovány v půdě a objevit tuto mikrolokalitu bez přesné znalosti je předem ztracená práce. S nej­ větší pravděpodobností roste i na jiných místech, ale bohužel, doposud se je nepodařilo objevit. Pě­ stování je v této fázi velmi omezené pro absolutní

Ariocarpus agavoides

Ariocarpus confusus

nedostatek jak rostlinného, tak semenného mate­ riálu. Velmi přísná ochranářská nařízení a exi­ stence zákona CITES nedovolují vývoz rostlin ze země, což je v tomto případě racionální opatření. Na druhou stranu by bylo dobré legálními pro­ středky nasytit trh a poptávku, čímž se nejvý­ znamněji zabrání drancování přírodních nalezišť.

Tvar bradavek, stejně jako jejich postavení na stonku, je nesmírně variabilní a liší se rostlinu od rostliny, lokalitu od lokality. Růžová barva květů byla jednou z hlavních a viditelných odlišností od druhů A. retusus a A. trigonus. Výskyt v přírodě je znám už mnoho let a sledo­ vané populace jsou poměrně početné a stabilní, nevykazující v průběhu posledních 10 let žádný dramatický úbytek (což se o některých jiných dru­ zích říci nedá). Roste na několika lokalitách v okolí městečka Aramberri v mexickém státě Nu­ evo Leon, kde osídluje roviny a mírně svažité te­ rény. Všude, kde se vyskytuje, je povrch země po­ kryt kameny vápencového původu a jednotlivé rostliny rostou většinou na otevřených prostran­ stvích, spíše než ve skrytu vyšší vegetace. Také kaktusáři tento druh pěstují již dlouhá léta; spor o jeho systematické zařazení však zřejmě přinese až podrobnější výzkum v terénu. Podle doposud známých údajů se zřejmě jedná o rostlinu blízce příbuznou A. retusus, s nímž se i shodně pěstuje.

Ariocarpus

confusus

KULOVITÝ Platně popsaný, ale velmi problematický taxon. Autoři popisu sice jméno confusus = zmatený na­ vrhli proto, že se jedná o zvláštní, variabilní a do­ posud nezhodnocené populace rostlin, ale zároveň je možné tvrdit, že zařazení druhu do systému rodu je taktéž zmatené. Rostliny jsou poměrně velké - dorůstají přes 20 cm šířky - a nadzemní část má charakteristickou šedozelenou barvu. Ariocarpus bravoanus

17

Ariocarpus fissuratus

Ariocarpus fissuratus var. hintonii

Ariocarpus

další dvě variety, a to A. fissuratus var. lloydii a A. fissuratus var. hintonii. První vytváří mohutné po­ lokulovité stonky o šířce až 20 cm a roste v pohoří Sierra de Parras, druhá má malý zploštělý stonek, který není větší než 6 cm a v kamenitém terénu s řídkým porostem trav je velmi dobře maskován. Pro všechny tři taxony platí stejné pěstitelské zá­ sady. Pěstujeme-li pravokořenné rostliny, musíme být na počátku a na konci vegetace velmi opatrní se zálivkou. Pěstební substrát musí být dobře vy­ sychavý a propustný. Roubovat je možné na všechny běžně používané podnože. V případě ariokarpusů se výborně osvědčily také semenáčky Echinopsis sp. velikosti vlašského ořechu, na kte­ ré roubujeme semenáče s prvními bradavkami.

fissuratus

KULOVITÝ Stonek je rozdělen stejně jako u ostatních ariokarpusů na nadzemní část, v tomto případě tvořenou střechovitě uspořádanými bradavkami, a pod­ zemní část, která plynule přechází v mohutný ře­ povitý kořen. A. fissuratus dorůstá velikosti až 15 cm a v dospělosti Vykvétá na podzim až 5 cm širokým, růžovofialovým květem. Vyskytuje se v severních oblastech Mexika, ale také v Texasu. Tam je velmi populární; pro jeho originální vzhled mu Američané říkají „living rock" neboli živý kámen. V Mexiku rostou ještě Ariocarpus fissuratus var. lloydii

18

Ariocarpus kotschoubeyanus

Ariocarpus

kotschoubeyanus

DISKOVITÝ

Stavbou stonku patří bezesporu mezi nejzajíma­ vější kaktusy. Mexičtí domorodci mu říkají „pezuna de venado", což v překladu znamená jelení kopyto, spíše však připomíná mnohacípou hvěz­ du. Větší část stonku je ukryta pod povrchem země, proto v přírodě spatříme jen vrchní plošky bradavek. I tento druh se dokáže velmi dobře mas­ kovat. Jeho stonek nedorůstá velkých rozměrů a exempláře široké 7 cm jsou už pořádnými obry. Podobně jako ostatní zástupci rodu nemá v dospě­ losti žádné trny. Překrásné fialovoěervené květy se vytvářejí na nejmladších bradavkách v blíz­ kosti vegetačního středu a jsou až 3,5 cm široké, takže mnohdy zakryjí celou rostlinku. A. kotschoubeyanus je druh s obrovským areálem výskytu a s velkou proměnlivostí. Vyskytuje se na severu Mexika a svým rozšířením zasahuje až do států San Luis Potosí, Querétaro a Zacatecas. Jako typová lokalita bylo stanoveno místo nedaleko města Matehuala (San Luis Potosí). V přírodě ne­ daleko města Tula v mexickém státě Tamaulipas roste také bělokvětá forma, uváděná jako varieta

A. k. var. albiflorus, některými autory považovaná za samostatný druh. Pěstování obou zmíněných taxonů patří mezi dosti velké oříšky a kvetoucí pravokořenné rostliny jsou vždy skvělým úspě­ chem kaktusáře. Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus

19

Ariocarpus retusus z přírody

Ariocarpus

retusus

[!]

o

KULOVITÝ

Nejznámější a nejčastěji pěstovaný zástupce rodu. Druhové jméno retusus znamená tupý, ve smyslu nepíchavý, protože nemá žádné trny. Jeho stonek dorůstá velikosti až 25 cm, přičemž horní část je tvořena trojbokými bradavkami s šedavé zelenou pokožkou. Ze středu rostliny vyrůstají na podzim bílé květy se žlutou bliznou a sytě žlutými praš­ níky. Květy jsou při plném rozvití až 4 cm široké. A. retusus je rozšířen na velikém areálu na severu Mexika, kde roste na mírných svazích kopců či na vápencových pahorcích, vždy však na plném Ariocarpus retusus z kultury

20

slunci. Domorodci používají jeho vymačkanou šťávu jako léčivo, ale také jako halucinogenní drogu s poměrně silným účinkem. Ve sbírkách se setkáme především s roubovanými rostlinami, ale při zvýšené opatrnosti lze pěstovat i rostliny na vlastních kořenech. Druh množíme výsevem se­ men. Po vyklíčení doporučujeme semenáčky rou­ bovat na vrcholek rostlin rodu Pereskiopsis a teprve po jedné či dvou sezónách podnož seříz­ nout a zapustit ji zcela do pěstebního substrátu.

Ariocarpus

scapharostrus

KULOVITÝ

Jen málo kaktusů se dokáže maskovat na lokalitě stejně dobře jako A. scapharostrus. Není to žádný trpaslík, neboť dorůstá až 9 cm šířky, ovšem obje­ vit ho na břidlicových kopcích není vůbec snadné, neboť v maskování je skutečným mistrem. Jeho beztrnné, tupě zakončené bradavky mají šedoze­ lenou pokožku a jen částečně ční nad povrch břid­ ličné drtě, která pokrývá jeho naleziště. Na první pohled jsou rostliny k nenalezení. Perfektně je však prozradí 4 cm široké, červenofialové květy s velkým množstvím zářivě žlutých prašníků. Druh se vyskytuje na velmi omezeném areálu v těsné blízkosti městečka Rayones, ležícího v me­ xickém státě Nuevo Leon. Bohužel, vyhlídky na jeho přežití v přírodě jsou poměrně malé. Také ve

Ariocarpus scapharostrus z přírody

sbírkách se vyskytuje poměrně vzácně a sbírkové rostliny se jen málo podobají rostlinám z přírody. Roubové exempláre však rostou bez větších potíží.

Ariocarpus

trigonus

KULOVITÝ Na rozdíl od ostatních ariokarpusů vytváří květy na starších areolách, což má za následek, že často Vykvétá celým věnečkem bílých květů okolo te­ mena. Jméno trigonus jasně poukazuje na trojboké bradavky, které jsou špičaté a odstávají od stonku, který může dorůst do šířky až 25 cm.

Druh se vyskytuje na poměrně velkém areálu na severovýchodě Mexika, ovšem oproti některým ostatním ariokarpusům osídluje místa s nízkou nadmořskou výškou do 500 m n. m. Pěstování je obdobné jako u druhu A. retusus. Dospělosti, kdy tyto ariokarpusy již bezpečně kvetou, dosahují rostliny na vlastních kořenech přibližně za deset let, kdežto roubovanci mohou kvést již třetím ro­ kem po výsevu. Ariocarpus trigonus

Ariocarpus scapharostrus z kultury

21

Astrophytum asterias

Astrophytum

asterias

00 O

DISKOVITÝ

Tento beztrnný kaktus upoutá svým vzhledem na první pohled. Jeho plochý stonek dorůstá velikosti asi 8 cm a má velmi elegantní a pravidelné čle­ nění, dané plochými žebry, ale také plstnatými areolami. V neposlední řadě se na jeho kráse po­ dílejí i pravidelně rozmístěné bílé vločky. Do osudu tohoto druhu zasáhl i český kaktusář Al­ berto Vojtěch Frič, který ho v Mexiku znovu obje­ vil a v roce 1925 dovezl opět do Evropy. A. asterias roste v nížinných oblastech východní Astrophytum capricorne

22

části mexického státu Tamaulipas. Dodnes exis­ tuje několik lokalit také v Texasu. Bohužel, obsa­ zuje lokality vhodné svou polohou a půdou také k pěstování zemědělských plodin. Proto patří k velmi ohroženým kaktusům. Kaktusáři množí tento druh v poměrně značném množství, přesto se však jedná o poměrně choulostivou rostlinu, která jen neochotně toleruje závažné pěstitelské chyby.

Astrophytum

capricorne

00 O

SLOUPKOVITÝ Druhové jméno capricorne znamená v překladu kozorohy, což se vztahuje k zakrouceným trnům, které autorovi popisu zřejmě připomínaly rohy kozoroha. Stonek tohoto druhu je v přírodě krátce sloupkovitý (výška 60 cm, šířka 15 cm), i když ve sbírkách má spíše kulovitý charakter. Epidermis je vločkovaná a v nejmladší, růstové zóně mají vločky hnědavou barvu, která se postupně mění v bílou. Až 7 cm dlouhé trny mohou z nejstarších areol odpadávat, nebo se lámou. Krásné lesklé, zářivě žluté květy jsou až 7 cm široké a mají tmavě červený jícen. V přírodě je druh rozšířen v jižní části mexického státu Coahuila a také se objevuje v sousedním státě Nuevo Leon. Mezi pěstiteli je nesmírně oblí-

Astrophytum capricorne var. crassispinum

ani na jednom z navštívených míst jsme rostliny podobné tomuto druhu neobjevili. Ve sbírkách se vyskytuje většina rostlin, které vůbec neodpoví­ dají popisu a mnozí kaktusáři se mylně domnívají, že právě oni vlastní pravé A. capricorne var. cras­ sispinum. Pro tento případ je zřejmé, že nejcen­ nější rostliny odpovídající popisu pocházejí z ově­ řeného zdroje, kdy známe původ semen, ze kterých byly dané rostliny vypěstovány. I o rost­ lině na obrázku máme jisté pochybnosti, jelikož ani u ní není možné prokázat původ semen.

Astrophytum ben a nechybí asi v žádné sbírce. Při dodržení zá­ kladních pravidel - vysychavý substrát, zálivka po dokonalém proschnutí a zimování za naprostého sucha - nejsou s pěstováním problémy.

myriostigma

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Téměř záhadami a mýty opředená rostlina. Její popis hovořil o hrubotrnném A. capricorne bez vloček a s květem, který je čistě žlutý, bez červe­ ného jícnu. Dlouho se nedařilo tento kaktus v pří­ rodě objevit a dnes víme, že se asi opět jedná o pouhou selekci vyhraněných forem rostlin s takto popsaným habitem. Je však docela možné, že rostliny, podle kterých byl popis uskutečněn, opravdu pocházejí ze zapomenuté lokality, kterou žádný z kaktusářských cestovatelů v posledních letech neobjevil. Výskyt je udáván ze dvou míst, vždy však z me­ xického státu Coahuila. Jeden údaj hovoří o okolí města Parras de la Fuente, druhý o pohoří Sierra de Ovejas nedaleko města Cuatro Cienegas. Po­ pulace v obou místech jsou nám dobře známy, ale

Pokožka je poseta obrovským množstvím bílých, vatovitých vloček, což jistě vedlo autora popisu k druhovému jménu myriostigma, což v překladu znamená s mnoha body. Tento beztrnný kaktus dorůstá poměrně značné velikosti. V mládí roste kulovitě, ve stáří vytváří sloupkovitý stonek o šířce 15 cm a o výšce přes půl metru. Krásné žluté květy jsou při plném otevření až 6 cm široké. Všechna astrofyta vytvářejí zajímavá semena, asi 3 mm dlouhá, hnědá, zvláštního miskovitého tvaru. Tento druh obývá prakticky celou náhorní plošinu středního Mexika a velmi často roste v přistínění keřů či trav. U nás však vyžaduje stanoviště na pl­ ném slunci. Množí se snadno výsevem semen, která čerstvá výborně klíčí. Semenáčkům v počá­ teční fázi vývoje dopřejeme mírné přistínění. Prakticky všechny druhy astrofyt vytvářejí mezi sebou křížence, kteří bývají tvarově velmi rozma­ nití. Nutné je však vést přesnou evidenci o poku­ sech, aby nedocházelo k nechtěné záměně hybrid­ ního jedince s botanickým druhem. Kaktusáři pěs­ tují také A. myriostigma zcela bez vloček; dlou­ holetou snahou o výběr těchto holých rostlin se podařilo tuto odchylku ustálit a dnes bývá ozna­ čována jako A. myriostigma f. nudum.

Astrophytum myriostigma

Astrophytum myriostigma f. nudum

Astrophytum capricorne var. crassispinum

~

o

KULOVITÝ

23

Astrophytum myriostigma f. quadricostatum

Astrophytum myriostigma var. strongylogonum

~

o

KULOVITÝ Členění na variety a formy je u astrofyt možná přeceňováno, ovšem A. myriostigma var. strongy­ logonum si statut variety plně zaslouží. Jedná se o rostliny z oblasti okolo městečka Guadalcazar v mexickém státě San Luis Potosí, které se vý­ razně odlišují plošším růstem, oblými žebry a po­ měrně velkými květy. Ve sbírkách je tato varieta, bohužel, poměrně často zkřížena s jinými ekotypy A. myriostigma, takže rostliny mnohých kaktu­ sářů, vedené pod tímto označením, jsou botanicky zcela bezcenné.

Astrophytum

ornatum

SLOUPOVITÝ

Podle latinského názvu quadricostatum je zřejmé, že se jedná o čtyřžebernou formu, která je mnoha autory považována za varietu či dokonce samo­ statný druh. V přírodě se však tyto čtyřžeberné rostliny vyskytují na lokalitě společně s normál­ ními pětižebernými, a pouze dlouholetou snahou člověka došlo k vyselektování linií, které mají té­ měř výhradně čtyřžeberné potomstvo. Dnes se proto ve sbírkách vyskytují tyto rostliny zcela běžně. Snaha pěstitelů jde ještě dál a nyní se začí­ nají objevovat i trojžeberné rostliny A. myrios­ tigma forma tricostatum. Ty však doposud nikdo v přírodě neobjevil, a proto jde o podchycení od­ chylky vzniklé v kultuře.

Bezesporu největší zástupce rodu, který může do­ růstat do metrové výšky při šířce stonku asi 30 cm (největší obři v přírodě měří téměř 2 m!). Na ost­ rých hranách žeber jsou plstnaté areoly, z nichž vyrůstají 5-7 cm dlouhé trny, zbarvené žlutě až hnědě. Podle utváření žeber, podle barvy pokožky, délky trnů, velikosti květů a také podle množství vloček bylo popsáno mnoho variet, které však ztrácejí smysl. A. ornatum je velmi proměnlivý druh a na jedné lokalitě lze najít snad všechny do­ posud popsané variety pohromadě. Odborníci proto rozlišují všechna astrofyta (a nejen je) pře­ devším podle místa výskytu. Dnes je známo něko­ lik typických lokalit tohoto druhu, z nichž asi nej­ známější je v okolí městečka Metztitlán ve státě Hidalgo. A. ornatum je ve sbírkách velmi rozší­ řeno a skupina kvetoucích rostlin je opravdovou pastvou pro oči, a to nejen pro krásu květů, ale také kvůli variabilitě otrnění, vločkování a dalších znaků. Bohužel, prvních květů se u tohoto kaktusu dočkáme za více než 15 let od výsevu semen.

Astrophytum myriostigma f. tricostatum

Astrophytum myriostigma var. strongylogonum

Astrophytum myriostigma f. quadricostatum KULOVITÝ

24

Astrophytum ornatum

Aztekium hintonii z přírody

Aztekium hintonii KULOVITÝ Když se v roce 1992 objevil v mexickém kaktusářském časopise popis tohoto druhu, nikdo ne­ chtěl věřit, že se nejedná o aprílový žert. Takto vý­ znamný objev mezi kaktusy nebyl totiž učiněn již řadu let (spolu s tímto aztekiem autoři popsali i nový, zcela svérázný rod Geohintonia). Kaktu­ sáři znali mnoho desítek let miniaturní A. ritteri, jehož je A. hintonii několikanásobnou zvětšeninou. V přírodě totiž dorůstá 30 cm výšky při šířce stonku přibližně 20 cm - a to jsme měli možnost pozorovat jedince ještě větší. Je zajímavý také

svými příčně rýhovanými žebry. Trny se udržují pouze na temenu, které je vyplněno jemnou šedožlutou plstí. Z vrcholu vyrůstají až 3 cm široké červenofialové květy. A. hintonii roste v mexickém státě Nuevo León v pohoří Sierra Tapias. Naleziště je sice výrazně omezené, ale hustota populace je natolik velká, že nehrozí její ohrožení. Vyhledává kolmé stěny se sádrovcovým podkladem, kde roste společně s Geohintonia mexicana. Ve sbírkách se objevují první semenáčky. Zkušeností s pěstováním A. hin­ tonii není zatím mnoho, ale obecně platí totéž jako v případě A. ritteri.

Aztekium hintonii z kultury

25

Aztekium ritteri z kultury

mých břidlicových stěnách v hlubokých kaňonech masívu Sierra Madre Oriental. Bohužel, jeho na­ leziště jsou velmi omezená a doposud jsou známa pouze z okolí Rayones v mexickém státě Nuevo Leon. Naštěstí však leží v místech pro člověka nepřístupných, a tak snad nehrozí zničení tohoto překrásného kaktusu v přírodě. Mezi kaktusáři je nesmírně populární. V naprosté většině případů se pěstují roubovanci, protože tato miniatura s pra­ chovými semeny velmi pomalu přirůstá. Jako nej­ vhodnější postup se jeví přechodné roubování na Pereskiopsis a teprve po určité době přeroubování na trvalou podnož. Samozřejmě lze pěstovat i pra­ vokořenné rostliny, to však vyžaduje mnoho zku­ šeností. Kromě výsevu semen tzv. Fleischerovou metodou (viz kapitola Pěstování kaktusů) lze druh rozmnožovat i vegetativně - roubováním odnoží.

Backebergia

militaris

■

SLOUPOVITÝ

Aztekium

ritteri

DISKOVITÝ Jelikož tento donedávna jediný zástupce rodu při­ pomínal stavbou svého stonku plastiky mexic­ kých Aztéků, pojmenoval autor popisu tento zvláštní rod Aztekium. Patří mezi nejmenší me­ xické kaktusy vůbec a jeho ploše kulovitý stonek dorůstá šířky sotva 5 cm a výšky 3 cm. Trny se udržují pouze na nejmladších částech u temena kaktusu a jsou maximálně 0,5 cm dlouhé. Růžovobílé květy se objevují na počátku léta a jejich šířka při plném rozvití nepřesahuje 1 cm. A. ritteri obývá extrémní typ stanoviště na kolAztekium ritteri z přírody

26

Celý rod byl pojmenován na počest jednoho z nej­ větších odborníků na čeleď Cactaceae, němec­ kého profesora Curta Backeberga. Rod je mono­ typický (obsahuje pouze jediný druh). Stromovitý Backebergia militaris

kaktus B. militaris dorůstá výšky až 6 m a na kon­ cích větví nese zlatožluté terminální cefálium. Rostlina se v přírodě vyskytuje na velmi omeze­ ném území v mexické státě Michoacán. Kvůli svým rozměrům patří mezi málo atraktivní kak­ tusy, i když svým habitem a nádherným cefáliem si pozornost kaktusářů jistě zaslouží. Ve sbírkách se skoro vůbec nevyskytuje; jeho vzácnost je dána také tím, že je zařazen do prvního dodatku listiny CITES (ne vždy však odpovídá reálné zařazení rostliny mezi takto ohrožené druhy).

Cephalocereus

Cephalocereus senilis

hoppenstedtii

SLOUPOVITÝ Velmi krásný druh, dorůstající výšky až 10 m při průměru stonku až 30 cm. Není tak porostlý trny jako jeho populárnější příbuzný (viz níže), ale se­ menáčky jsou také velmi pěkné. Ve vysokém stáří vytváří boční cefálium, ze kterého vyrůstají až 8 cm široké bílé květy. Druh je rozšířen v jižním Mexiku ve státě Puebla, kde porůstá svahy v Tehuakánském údolí. Pěs­ tování je stejné jako u C. senilis, který je ve sbír­ kách zastoupen častěji než C. hoppenstedtii. Cephalocereus hoppenstedtii

Cephalocereus

senilis

00 O

SLOUPOVITÝ Velmi populární „stařeček", který každého zau­ jme svými dlouhými bílými, vlasovitými trny. Obzvláště elegantně vypadá jako několikaroční semenáček, ale i velké exempláře jsou ozdobou každé sbírky. Dorůstá výšky až 10 m a např. v Barranca Venados či v Barranca de Metztitlan (Hidalgo, Mexiko) vytváří překrásné scenérie. Proto je toto místo také poeticky nazýváno „údolí starců". Na Kanárských ostrovech jsou velké plochy ně­ kterých pěstíren osázeny právě tímto druhem, je­ muž se zde výborně daří. Proto se odtud dováží na kontinent obrovské množství semenáčků i semen. Pěstování není nijak složité, jen zimní teploty by neměly dlouhodobě klesnout pod 10 °C. Druh je i přes své husté otrnění poměrně choulostivý na první sluneční paprsky, které mohou po zimě způ­ sobit popálení pokožky.

27

Coryphantha bowringii

Coryphantha

bowringii

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Ve stáří vytváří mírné sloupky, vysoké asi 10 cm a široké okolo 7 cm. Výrazné bradavky mají zele­ nošedou pokožku, středový trn je mírně hákovité ohnutý směrem k bázi rostliny. Květ je poměrně velký, až 6 cm široký, sytě žluté barvy s červeným jícnem. Druh patří do taxonomický komplikova­ ného okruhu rostlin okolo C. difficilis. C. bowringii najdeme v severomexickém státě Coahuila na skalnatých vápencových vršcích. TyCoryphantha bumamma

28

pová lokalita není přesně známa. Mezi pěstiteli je tato koryfanta rozšířena, většinou je pěstována pravokořenná, nesnáší dlouhodobé přemokření, na které reagují především starší rostliny ztrátou kořenů. Ty se pak obnovují dosti obtížně.

Coryphantha

bumamma

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Plochý nebo i kulovitý stonek (především v kul­ tuře), široký až 20 cm. Ploché hrbolce, na které je rozdělen, nesou pouze okrajové trny a v paždí bra­ davek se vytváří dosti velké množství bílé vaty. Rostlina je také charakteristická svými silnými, téměř řepovitými kořeny, které vytvářejí již i malé semenáčky. Květ vyrůstá z bílé vaty na temenu rostliny, je žlutý a plně rozvitý může být až 5 cm široký. Plodem je zelená dužnatá bobule válcovi­ tého tvaru, která obsahuje až 4 mm dlouhá, hnědá semena. Její areál rozšíření je široký a můžeme ji objevit na mnoha lokalitách několika mexických států (Morelos, Michoacán, Guerrero a Oaxaca). Je blízce pří­ buzná s C. elephantidens, od které se liší barvou a menší velikostí květů. Mezi kaktusáři je velmi rozšířena, ale v poslední době se v nabídkách méně objevují semena. Výsev není obtížný, ale je vhod-

Coryphantha elephantidens

Coryphantha erecta

nější již od počátku pěstovat rostlinky v hlubší ná­ době pro lepší rozvoj kořenového systému. Po­ dobně jako většina koryfant je také často napadána sviluškou, která dokáže rostliny ošklivě poškodit. Zimování v chladnu a nejlépe na světle je zárukou bohaté násady květů v příští sezóně.

kém státě Hidalgo, kde je součástí bohatého spo­ lečenstva kaktusové flóry. Roste jednak na otevře­ ných plochách, ale také ve stínu pod prutnatými keři. Pěstování je podobné jako u ostatních zá­ stupců rodu. Nutné je umístění na plném slunci a propustný substrát s mírně alkalickou reakcí. Chladné zimování může být i ve tmě.

Coryphantha

elephantidens

!!I

o

DISKOVITÝ - KULOVITÝ Plochý až ploše kulovitý stonek roste většinou jednotlivě a jen výjimečně ve stáří začne tvořit od­ nože. Největší jedinci dorůstají šířky až 25 cm. Výrazné bradavky nesou areolu, z níž vyrůstá nej­ častěji 5-9 okrajových trnů žlutohnědé barvy. V paždí bradavek se tvoří velké množství bílé vaty. Ozdobou druhu jsou však květy, které bývají nejčastěji růžovofialové se světlejším jícnem. Druh pochází ze středního Mexika, kde osídluje především travní společenstva na dobře vyvinu­ tých půdách. I přes to, že kvete až za mnoho let (obvykle 10 let a více), patří díky svým květům mezi velmi atraktivní kaktusy. Pěstování není ob­ tížné; předpokladem úspěchu jsou vyvinutá, klí­ čivá semena. Pozor, stejně jako u všech koryfant, na napadení sviluškou, která na rostlinách zane­ chá jen ztěží napravitelné škody.

Coryphantha

erecta

[!]

Coryphantha georgii

[!]

o

KULOVITÝ Ploše kulovité až mírně sloupovité rostliny, jejichž stonek je rozdělen do užších bradavek, zakonče­ ných mírně elipsoidní areolou, ze které vyrůstá 8-9 okrajových trnů a jeden jehlovitý středový trn. Květ je světle žlutý až smetanový, přičemž vnější okvětní lístky mají červenohnědý středový proužek. V přírodě se lze s touto koryfantou setkat v me­ xickém státě San Luis Potosí, kde roste v nad­ mořských výškách okolo 2 000 m. Ve sbírkách patří k méně pěstovaným druhům, ale její kultura není nijak náročná a neliší se od dalších koryfant. Coryphantha georgii

o

SLOUPKOVITÝ Sloupkovité stonky dorůstají výšky okolo 30 cm a šířky 6-8 cm. Rozpadají se na kuželovité bra­ davky, na jejichž špici je areola, ze které vyrůstá 8-14 okrajových a 2-4 středové trny. Všechny mají žlutohnědou barvu a rostlinu téměř zahalují. Světle žluté květy se objevují během pozdního jara a na počátku léta a jsou až 6 cm široké. Druh roste například v údolí Metztitlan v mexic-

29

Coryphantha longicornis

Coryphantha pallida

Coryphantha longicornis

Coryphantha neglecta

KULOVITÝ

KULOVITÝ

Jeden z překrásných zástupců rodu, který tvoří jednotlivé stonky, dorůstající v evropských pod­ mínkách spíše kulovitých rozměrů, v přírodě jsou nejstarší exempláře i mírně sloupkovité, 20 cm vysoké a 10 cm široké. Kónické bradavky nesou na špici kruhovité areoly, ze kterých vyrůstá nej­ častěji 12 krátkých okrajových trnů a 3 silné, tmavé trny středové, z nichž nejspodnější je až 2,5 cm dlouhý. Květ vyrůstá z vlnatého temene, má 3,5 cm šířku, je celý žlutý, stejně jako tyčinky a čnělka s bliznou. I když jsme po této koryfantě v přírodě pátrali, ni­ kdy nebyla naše výprava úspěšná. Podle literatury se má vyskytovat v mexickém státě Durango v okolí řeky Rio Nazas, ale bližší údaje o výskytu druhu nám nejsou známy. Základy pěstování jsou stejné jako u ostatních koryfant. Pozor na poško­ zení sviluškou. Ve sbírkách se nevyskytuje často, což je zřejmě způsobeno malou nabídkou semen, jimiž se výhradně rozmnožuje.

Většinou roste jednotlivě, teprve ve vyšším stáří může vytvořit od báze několik málo odnoží. Sto­ nek je kulovitý, v kultuře se někdy protahující do mírného sloupku, nepřesahuje však šířku 6-7 cm. Žebra se rozpadají na bradavky vysoké a široké necelý 1 cm. Oválné nebo i kruhovité areoly ne­ sou bílou plsť a z ní vyrůstá 15-17 okrajových trnů a 1 trn středový, dosahující délky asi 1,5 cm. Květy jsou u dospělých exemplářů velké až 4 cm. Vnější okvětní lístky mají hnědavý střední prou­ žek, vnitřní okvětní lístky jsou čistě žluté. Květy se objevují v srpnu a po jejich oplození se vyvíjí olivově zelený plod, ukrývající světle hnědá, asi 1 mm dlouhá semena. Domovem této koryfanty jsou severní oblasti Me­ xika, ale její areál výskytu je nespojitý a rostlina se objevuje na několika místech, vzdálených od sebe několik set kilometrů. Roste jednak v okolí města Monclova ve státě Coahuila, ale také nedaleko Monterrey u městečka Higueras, kde jsme ji také pozorovali. Typovou lokalitou je však Cuesta de la Muralla v Coahuila, přibližně na 151. km silnice Mex. 57 mezi Monclova a Piedras Negras. Ve sbír­ kách je to poměrně vzácná a málo rozšířená kory­ fanta. Dlouho unikala pozornosti kaktusářů a také nebyla v minulé době příliš často pozorována v pří­ rodě. Je však nesmírně elegantní, snadno pěstovatelná a nenáročná. Její nároky lze srovnat s ostat­ ními zástupci rodu, nutné je však chránit ji před sviluškou, která ji s oblibou napadá.

Coryphantha neglecta

Coryphantha

pallida

KULOVITÝ Většinou roste solitérně, ale ve starším věku může vytvářet i odnože, v přírodě často vytváří skupiny čítající až deset jedinců. Epidermis je zelenošedá

30

a spirální žebra se rozpadají do výrazných brada­ vek. Okrajových trnů bývá 20, středové trny nej­ častěji 3, vždy však silné a nejčastěji hnědočerné. Veliký květ má šířku okolo 7 cm, okvětní lístky jsou žluté, stejně jako blizna i čnělka. Krásně kon­ trastní jsou červené nitky a oranžové prašníky. Plod je zelená bobule, která dozrává téměř až po jednom roce. Druh pocházející ze středomexických států Pu­ ebla a Oaxaca, kde roste na mnoha lokalitách, vždy s vápencovým podkladem. Doprovodná ve­ getace se mění, ale místa jejího výskytu většinou patří k druhově nejbohatším společenstvům su­ chomilných rostlin. Pozorovali jsme ji v terénu mnohokrát, ale asi habitem a otrněním nejkrás­ nější populace se vyskytují v okolí města Tehuacán. Propustný a mírně zásaditý substrát je zákla­ dem úspěšného pěstování. Sesazením několika jedinců do misky vznikne překrásná skupina rost­ lin a zároveň jim poskytneme dostatek prostoru pro vytvoření velkého kořenového systému. Mno­ žení výsevem semen je podobné jako u ostatních koryfant, musíme ale počítat s tím, že tento druh roste pomalu a že se prvních květů dočkáme zhruba až za deset let.

Coryphantha

palmeri

I!]

o

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Solitérně rostoucí kaktus, který vytváří kulovitý nebo mírně sloupkovitý stonek, 6 cm široký a o málo vyšší. Je rozdělen do spirálovitě uspořá­ daných kuželovitých hrbolců, na jejichž špici je areola, ze které vyrůstá 11-14 okrajových trnů a obvykle jeden trn středový. Ten je silnější a tmavě zbarvený. Žluté květy vyrůstají z vlnatého středu rostliny a mají při plném otevření šířku asi 3 cm. Zelený plod rostlina uchovává téměř deset měsíců ve stonku, teprve pak vytlačí zelenou, ku­ želovitou bobuli plnou hnědých semen. Má nesmírně široký areál výskytu a proto je také Coryphantha palmeri

Coryphantha pseudoechinus

tak variabilní. Vyskytuje se v mexických státech Durango, Zacatecas, Coahuila, Nuevo Leon a Ta­ maulipas, kde roste jak ve vyšších nadmořských výškách, tak i v nižších rovinatějších oblastech. Díky variabilitě můžeme sestavit velmi zajímavou kolekci tohoto druhu z razných lokalit. Samotný výsev semen není obtížný a rostliny za 5-7 let spo­ lehlivě kvetou. Snášejí plné slunce, chladné zimo­ vání i ve tmě, ale musíme dávat bedlivý pozor na svilušku, která rostliny velmi ráda napadá.

Coryphantha

pseudoechinus

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Výrazný a zajímavý druh, který se do kultury více rozšířil teprve v posledních letech. Vytváří jednot­ livé, mírně sloupkovité stonky, vysoké asi 9 cm a široké okolo 5 cm. Paždí bradavek je v horní po­ lovině těla vyplněno bílou vatou. Okrajových trnů bývá 18-25 a jsou 1-1,5 cm dlouhé. Středový trn vyrůstá z areoly pouze jeden, je kaštanově hnědý a přes 2 cm dlouhý. Květy vyrůstají poblíž temene, mají světle nebo tmavě růžovofialovou barvu a je­ jich šířka je až 3 cm. Plodem je zelená dužnatá bo­ bule, plná drobných světle hnědých semen. Areál výskytu je poměrně široký, ale nespojitý. Rostlina se nachází na izolovaných lokalitách a za jakési centrum výskytu lze považovat pohoří Sierra de La Paila, kde ji lze objevit v dosti husté keřovité vegetaci. Osídluje však méně zastíněná místa. Další lokality se kromě mexického státu Coahuila nacházejí i ve státě Zacatecas, kde ji sbí­ ral Ch. Glass na 71. km silnice č. 49. Výsev semen a následná kultivace semenáčků není nijak ná­ ročná, jen je nutné rostlinám dopřát dostatek slunce a během léta i poměrně hodně vody. Malé rostlinky jsou však choulostivé na nevhodnou zá­ livku během chladných dní a stejně jako ostatní koryfanty bývají často poškozovány sviluškou. Kvete během pozdního léta až do konce vegetační sezóny.

31

Echinocactus grusonii f. albispinus

Coryphantha retusa

...

Coryphantha retusa

(!]

o

Echinocactus

lil o grusonii

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

KULOVITÝ

Blízce příbuzný druh ke C. bumamma, charakte­ ristický kulovitým či mírně sloupkovitým ston­ kem, širokým 4-10 cm. Stonek je rozdělen na bra­ davky uspořádané do 8 až 13 spirálních řad. Paždí bradavek je směrem k temenu vyplněno bílou va­ tou. Z eliptické areoly vyrůstá 6-12 okrajových trnů. Někteří autoři rozlišují více otrněnou vari­ etu, kterou nazývají C. retusa var. melleospina, se 17-19 okrajovými trny v jedné areole. Květ je žlutý, asi 4 cm široký. Plodem je zelenavá kyjovitá bobule, obsahující hnědá, podlouhlá semena. V přírodě se s tímto druhem setkáme na poměrně širokém areálu v mexických státech Puebla a Oa­ xaca, kde roste v společenstvu trav, které se na­ zývá pastizal. Pěstování je stejné jako u ostatních koryfant. I tento druh je s oblibou napadán sviluš­ kou. Obzvláště při teplém závěru sezóny se její kalamitní výskyt může projevit nepěknými posátými místy na pokožce rostlin, které jen obtížně odrůstají. Druh rozmnožujeme výsevem semen, přičemž semenáče kvetou poprvé za 5-7 let.

Tato zlatotrnná koule je bezesporu jedením z nej­ známějších kaktusů vůbec. Lze ji spatřit prakticky v každé sbírce kaktusáře a je ozdobou každé bo­ tanické zahrady v oddělení se suchomilnými rost­ linami. Dorůstá velikosti přes 1 m, přičemž stonek je rozdělen do více než třiceti žeber, která nesou zlatožluté trny, dlouhé až 7 cm. Poměrně malé květy (široké jsou pouze 5 cm) se objevují až po mnoha desetiletích. V přírodě se E. grusonii vyskytuje již poměrně vzácně, ačkoli v evropských sbírkách a pěstírnách patří k nejrozšířenějším druhům vůbec. Obrovské „plantáže" lze spatřit na Kanárských ostrovech, kde kaktusům svědčí nejen složení půdy a průběh teplot, ale také čistý vzduch a od zahradníků do­ statečná závlaha a občasné přihnojení. Kromě formy žlutotrnné existuje ještě forma s bílými trny (E. grusonii f. albispinus) a také zcela beztrnná. S pěstováním tohoto kaktusu nejsou žádné pro­ blémy. Množí se výhradně výsevem semen, která velmi ochotně klíčí i po několika letech. Přes léto

Echinocactus grusonil

Echinocactus grusonii, beztrnná forma

32

můžeme vydatně zalévat, ale během zimy nesmí rostliny dostat ani kapku vody. Dnes je možné koupit ve specializovaných obchodech kvetoucí jedince, dovezené z Kanárských ostrovů. Vzhle­ dem ke své bizarnosti dostal tento kaktus poněkud hanlivou přezdívku - židle pro tchýni.

Echinocactus

horizonthalonius

~

o

KULOVITÝ Je nejmenším zástupcem rodu - jeho stonek do­ růstá šířky maximálně 20 cm. I když některé eko­ typy mohou být vysoké až 40 cm, obvykle roste kulovitě či dokonce diskovitě. Variabilita otrnění je obrovská a najdeme formy jak krátkotrnné, tak

rostliny s neproniknutelně hustými trny. Kvete překrásnými, až 5 cm širokými červenofialovými květy, které mají světlejší či tmavší odstín. V přírodě je tento druh rozšířen na obrovském areálu. Svou severní hranicí rozšíření zasahuje až do některých států USA (Arizona, Nové Mexiko, Texas). V Mexiku se s ním můžeme setkat prak­ ticky na celém severu, kde je místy velmi hojný, až po státy středního Mexika. Ačkoliv se jedná o jeden z nejběžnějších kaktusů v přírodě, jeho pěstování ve sbírkách je provázeno řadou pro­ blémů. Semena špatně klíčí, semenáčky pomalu rostou a jsou málo tolerantní k pěstitelským pře­ hmatům. Doporučujeme roubovat alespoň v prv­ ním roce života na Pereskiopsis, ovšem pravoko­ řenné rostliny jsou daleko krásnější a více se podobají jedincům z přírody.

Echinocactus horizonthalonius

33

Echinocactus platyacanthus

Echinocactus

platyacanthus

KULOVITÝ - SUDOVITÝ Patří mezi největší tzv. sudovité kaktusy. Dorůstá výšky ke 2 m při šířce stonku až 1 m. Takovéto obří exempláře dosahují hmotnosti přes jednu tunu. Počet trnů v areole kolísá od 1 do 7, vždy jsou však rovné a velmi tvrdé. Až 8 cm široké žluté květy vyrůstají z husté vaty na temeni rost­ liny. E. platyacanthus má několik forem, které jsou dnes mnohými odborníky považovány za shodné. V Mexiku roste na poměrně velkém areálu od státu Coahuila až po Puebla. V přírodě patří k výEchinocactus texensis

34

razným dominantám. Domorodci mu říkají „vis­ naga" a dodnes využívají měkké části stonků k výrobě proslazovaných kousků dužiny, které lze v Mexiku zakoupit pod názvem „dulce de vis­ naga" nebo „acitrón". Ve sbírkách patří mezi běžně pěstované druhy. Zpočátku roste velmi dobře, později snáší méně dobře časté přesazo­ vání. Pozor na snadné připálení prvním jarním sluncem! Výsevy jsou bez problémů, semena si udržují klíčivost po dlouhou dobu.

Echinocactus

texensis

I!]

o

DISKOVITÝ

Dříve byl tento druh uváděn jako jediný zástupce samostatného rodu Homalocephala, ale v součas­ né době ho řadíme do rodu Echinocactus. Roste ploše a průměr jeho stonku může dosahovat přes 30 cm. Kvůli silným středovým trnům na plo­ chém stonku, které jsou opravdu velmi tvrdé, ho dříve považovali farmáři za plevelnou rostlinu, která mohla zmrzačit jejich dobytek. Kvete pře­ krásným, nejčastěji světle růžovofialovým květem s tmavším středem, jehož vnější okvětní lístky jsou třásnité (barva květu však může být od kré­ mové až po tmavě růžovou). V přírodě se vyskytuje na obrovském areálu od jihu USA až po střední Mexiko. Pěstování je tro­ chu závislé na tom, odkud daný ekotyp rostliny

pochází. Jinak se budou pěstovat rostliny z Oklahomy, jinak rostliny z Tamaulipasu. V každém případě velmi propustný substrát, zcela suché zi­ mování nejlépe na světle a během léta dostatek slunce. Prakticky jediný možný způsob rozmno­ žování je výsev semen, která velmi dobře klíčí i po deseti letech.

Echinocereus ssp. lindsayi

ferreirianus ■

Echinocereus grandis

o

SLOUPKOVITÝ Jeden z nejkrásněji otrněných echinocereusů vů­ bec a zároveň rarita, kterou v přírodě spatřilo do­ posud jen několik šťastlivců. Sloupkovitý stonek může dorůst výšky okolo 25 cm při šířce asi 8 cm. 8-13 žeber nese velké plstnaté areoly a trny z nich vyrůstající jsou husté a divoce pokroucené. Stře­ dové trny mohou dorůstat délky i přes 5 cm. Kvě­ ty se objevují v horní třetině stonku a jsou trych­ týřovité, až 5 cm dlouhé, růžovofialové s tmavším jícnem a světle zelenou bliznou. Jak jsme již předeslali, objevit druh v přírodě je velice nesnadné a přesná lokalita je známa jen velmi úzkému okruhu kaktusářů. Vyskytuje se v poměrně drsných podmínkách mexického polo­ ostrova Baja California, kde roste na mírných kopcích v řídkých populacích. Ještě před deseti lety byl nesmírně ceněnou vzácností a ve sbírkách amatérů se prakticky nevyskytoval. S nabídkou semen se jeho počty výrazně zvýšily a dnes se druh produkuje v tisících exemplářů v pěstírnách na Kanárských ostrovech. Jeho pěstování však rozhodně není snadné; roubování lze doporučit na pomaleji rostoucí podnože. Zkušenější pěstitelé se mohou pokusit o pravokořennou kulturu, ale je nutné rostlině zajistit plné slunce, mírně zásaditý substrát a teplejší zimování mezi 12-15 °C. Echinocereus ferreirianus ssp. lindsayi

Echinocereus grandis

o

SLOUPOVITÝ Jeho vzpřímené stonky, vysoké přes 0,5 m, ho řadí k největším sloupovité rostoucím zástup­ cům celého rodu Echinocereus. Jednotlivé vý­ hony dosahují šířky 8-12 cm a jsou rozděleny na 21-25 žeber. Z velkých, hustě k sobě nahloučených areol vyrůstá 15-25 krátkých okrajových trnů a asi 8-12 trnů středových, velmi podob­ ných okrajovým. Bílorůžový květ s vnějšími okvětními lístky často do zelena se objevuje v horní části stonku a je široký přibližně 5 cm. Po uzrání se semeník mění v dužnatou bobuli, která je porostlá hustým otrněním. Velmi zajímavý kaktus, který roste na několika ostrovech v Kalifornském zálivu. Jako typová lo­ kalita je udáván ostrov San Esteban. Znalec kak­ tusové flóry poloostrova Baja California, ame­ rický botanik George Lindsay, ho našel také na ostrově San Lorenzo - zde ovšem rostliny kvetly nejrůzněji zbarvenými květy od bílé přes růžovou a prý až po žlutavou. Není doposud mnoho sbírek, kde se lze s tímto kaktusem setkat. Díky malé na­ bídce semen a poměrně náročné kultuře je pro kaktusáře stálou raritou. Většinou se pěstuje rou­ bovaný; pravokořenné rostliny vyžadují velmi propustný substrát, opatrnou a nárazovou zálivku, co nejvíce slunce a zimování raději při teplotách okolo 15 °C.

35

Echinocereus knippelianus ssp. reyesii

Echinocereus ssp. reyesii

knippelianus [!]

o

KULOVITÝ Rostlina byla původně, zhruba před dvaceti lety, popsána jako varieta základního druhu, ale podle nového taxonomického pojetí rodu je řazena na úroveň poddruhu. Rostlina odnožuje a jednotlivé stonky mají šířku od 2 do 6 cm a přibližně stejnou výšku. Stonek je rozdělen na 5-7 výrazných žeber, která na svých hranách nesou malé areoly. Z těch vyrůstá 1-4 trny s délkou od 0,8 cm do 2,5 cm. Květ tohoto poddruhu se zakládá velmi blízko te­ mena a má šířku přibližně 5 cm. Barva varíruje od světle po tmavě růžovou. Naleziště poddruhu se nacházejí vysoko v horách a cesta k nim je poměrně velkým dobrodružstvím. Typovou lokalitou jsou oblasti mezi Siberia a Encantada v mexickém státě Nuevo Leon. Roste v lese na otevřených světlinách, často zapadaný listím a jehličím. Vzhledem k jeho řepovitému ko­ řenu musíme v kultuře pamatovat na snadné uhnití po nesprávně načasované zálivce. Je proto vhodné provádět zálivku častěji, ale méně vydat­ nou. Roubování samozřejmě přichází v úvahu, ale rostliny na podnožích narůstají do nepřirozených rozměrů.

Echinocereus

leucanthus

TRSOVITÝ Některými kaktusáři bývá doposud řazen do rodu Wilcoxia, ale z hlediska příbuznosti a nového po­ jetí rodu je zřejmě vhodnější řadit ho do rodu Echinocereus. Keřovitý, od spodu dřevnatějící stonek, se rozvětvuje již od báze a jednotlivé vý­ hony nedorůstají více než 30 cm výšky při šířce stonku do 1 cm. Velmi jemné otrnění se skládá asi z 15 okrajových a 3 středových trnů, které jsou všechny jen 1-2 mm dlouhé. Překrásné bílé květy jsou při plném otevření až 4 cm široké, existují i rostliny s mírně růžovým nádechem vnitřních okvětních lístků.

36

Lokalit, kde se tento druh vyskytuje, neznáme pří­ liš mnoho a všechny se nacházejí v severomexických státech Sonora (Guayamas) a Sinaloa (Los Mochis). Druh vyhledává malé nadmořské výšky pobřežních zón (okolo 50 m n. m.), kde roste na loukách porostlých keři, v jejichž společenstvu jej můžeme také nejčastěji objevit. V přírodě je velmi nenápadný a nejsnáze ho objevíme v době květu. Kvůli kořenům, vytvářejícím jakési podzemní ko­ řenové hlízy, je jeho kultivace poněkud obtížnější, jelikož nesnese dlouhodobé přemokření substrátu. Naroubované rostliny zase velmi bujně rostou a ztrácejí svůj přirozený habitus. Výsev semen není obtížný, ale v juvenilní fázi je růst seme­ náčků relativně pomalý, protože rostlina si nej­ prve buduje soustavu mohutných kořenů a tvorbu nadzemní části poněkud „opomíjí".

Echinocereus

morricalii

[!]

o

PLAZIVÝ Tento druh popsal v roce 1975 český znalec kak­ tusů Jan Říha. Podle taxonomických studií, které provedl N. P. Taylor, je řazen jako E. viereckii ssp. morricalii, ale jeho vyhraněnost dovoluje, aby byl uznáván jako samostatný druh. Od báze Odnožující rostlina vytváří poléhavé stonky, dlouhé až 50 cm a široké přibližně 4 cm. 5-8 zvlněných a svraskalých žeber nese malé plstnaté areoly, které nesou nepatrné, asi 1 mm dlouhé trny, nebo jsou zcela beztrnné. Trychtýřovité květy se zakládají v horní Echinocereus leucanthus

třetině stonků, mají průměr 7-9 cm a jejich barva je sytě růžovofialová. Zelenočervené bobule s opa­ davými trny jsou plné drobných černých semen (1 mm v průměru). Původní naleziště se nachází v mexickém státě Nuevo Leon blízko přehrady La Boca, jihový­ chodně od hlavního města Monterrey. Druh roste v mírném stínu řídkého dubového lesa na vápen­ cových skalkách v nadmořských výškách 300400 m. Kromě manželů Morricalových, kteří jej objevili, viděla tento druh v přírodě řada dalších kaktusářů. Do evropských sbírek byl v 80. letech rozšiřován semeny s polním označením L 1221. Rozmnožování a pěstování nečiní v evropských podmínkách žádné potíže. Druh je velmi tole­ rantní i ke zvýšeným dávkám zálivky, ale reaguje na ně neúměrným nárůstem. Je proto vhodné do­ přát mu větší misku s propustným, třeba i humu­ sovým substrátem, plné slunce nebo i mírné při­ stínění, v každém případě ale chladné zimování, s teplotami okolo 5 °C.

Echinocereus

pectinatus

SLOUPKOVITÝ Určitě jeden z nejznámějších kaktusů mezi pěsti­ teli vůbec. Ovšem velká proměnlivost rostlin na lokalitách a obrovský areál výskytu dělají z tohoto komplexu jeden z největších oříšků pro taxonomy. Většinou jednotlivý sloupkovitý stonek může ve stáří odnožovat. Dorůstá do výšky až

Echinocereus morricalii

30 cm při šířce stonku 5-9 cm. Druhové jméno pectinatus získal díky hřebínkovitě uspořádaným okrajovým trnům (tzv. pektinátní otrnění). Květní trubka je porostlá bílými sklovitými trny a květ může být při plném rozevření až 12 cm široký. Okvětní lístky mají růžovofialovou barvu se svět­ lejším jícnem květu, kdy jeho barva přechází až do žluté. Plodem je kulovitá bobule porostlá cho­ máčky drobných trnů. V přírodě se nachází na obrovských územích mnoha severomexických států. Zde roste jak na volných plochách na plném slunci, tak ve stínu keřů a trav. Nejraději osídluje ploché kopce nebo mírné svahy s vápencovým podkladem. Ve sbír­ kách je zastoupen naprosto běžně, kvete však po­ někud méně ochotně a semenáčky dospívají asi za 7 let. Vyžaduje propustný substrát, nejlépe s pří­ davkem minerální drenáže (antuka, keramzit). Vždy je nutné rostliny uchránit před zálivkou za chladného počasí, jinak mohou záhy shnít.

Echinocereus pectinatus

37

Echinocereus pectinatus f. castaneus

Echinocereus f. castaneus

pectinatus

SLOUPKOVITÝ

Se zařazením této rostliny je doposud obrovská potíž; jak se zdá, má možná blíže k Echinocereus reichenbachii, než jak ji uvádíme v naší knize. Pro většinu kaktusářů je však toto označení známější. Své jméno získala podle nahnědlých pektinátních trnů. Květy této formy jsou nádherné, až 10 cm ši­ roké, často jich Vykvétá na jedné rostlině více na­ jednou. Fotografovaná rostlina pochází z jižních oblastí mexického státu Coahuila, kde se protínají nale­ ziště obou druhů; o to komplikovanější je rostlinu správně zařadit. Pěstování pod tím nebo oním označením není až tak důležité, máme-li semínka nebo rostlinky s určeným zdrojem původu. Na­ štěstí se v katalozích firem objevují nabídky, které udávají lokalitu, kde byla semínka kdysi sbírána.

Echinocereus

pentalophus

00 0

TRSOVITÝ Patří do skupiny plazivých, trsovitých echinocere­ usů, a v přírodě tvoří poněkud nevzhledné, často mechanicky poničené trsy. Jednotlivé stonky mo­ hou dosahovat až 30 cm délky při síle 3 cm. Trny nejsou nijak výrazné, zato obrovskou ozdobou jsou květy. Jejich purpurově červená barva s kon­ trastním smetanově bílým jícnem upoutá z velké dálky. Velká zelená blizna a žluté prašníky pouze doplňují perfektní barevnou kombinaci.

38

V přírodě tento kaktus nacházíme na skalnatých vyvýšeninách, na příkrých srázech a od San Luis Po­ tosí směrem na Rio Verde lemují jeho trsy mnohé úseky silnic. Pěstování není obtížné, jen s kvetením bývají problémy. Aby E. pentalophus vykvetl, mu­ síme mu zajistit chladné zimování na světle.

Echinocereus pentalophus ssp. procumbens

lil

o

PLAZIVÝ

Toto zařazení odpovídá nejmodernějšímu pojetí rodu, proto možná většina kaktusářů zná tento kaktus pod samostatným druhovým názvem E. procumbens. Keříčkovitě rostoucí poléhavý kakEchinocereus pentalophus

Echinocereus pentalophus ssp. procumbens

tus, jehož jednotlivé výhony dorůstají délky 20 cm' při šířce stonku okolo 2 cm. Okrajových trnů bývá 4-6 a středový trn buď chybí, nebo je pouze jeden, různě dlouhý, od 0,5 do 6 cm. Poupě má otrněnou květní trubku, ze které se rozvíjí 7 cm dlouhý a 8 cm široký květ růžovofialové barvy se světlým jícnem. Zelený plod dozrává za 3-4 měsíce a obsahuje velké množství černých se­ men s bradavčitým povrchem. Jeho výskyt lze zaznamenat jak v severním Me­ xiku ve státě Tamaulipas, tak také na území USA v Texasu. Vyhledává plošší rovinatější terény s nízkou nadmořskou výškou a existuje z minu­ losti řada sběrových položek, pod kterými dodnes koluje ve sbírkách - uveďme namátkou SB 0860, SB 1023 nebo HK 1281 či Rep 0408. Pěstování je shodné jako u základního druhu. Vhodnou pěsEchinocereus poselgeri

tební nádobou je velká plošší miska. V létě nešet­ říme vodou a několikrát během vegetace prove­ deme přihnojení komplexním typem hnojiva. Zi­ mujeme za absolutního sucha a pokud možno na světle.

Echinocereus

poselgeri

TRSOVITÝ Keřovitě rostoucí kaktus vytváří rozvětvené rost­ liny. Jednotlivé výhony jsou tenké asi jako tužka, ale dlouhé i přes jeden metr. Vytváří zvláštní hlí­ zovitě kořeny podobné hlízám jiřin. Nevýrazná žebra nesou nahloučené areoly, ze kterých vyrůstá obvykle 12 okrajových a 1 středový trn. Všechny jsou drobné, pouze středový trn může být až 1 cm dlouhý. Kvete v horních partiích stonků velkým fialovorůžovým květem. V přírodě se tento kaktus špatně hledá, jelikož je velmi dobře maskován ve spleti keřů a ostatní do­ provodné vegetace. Teprve když rozvine své květy, je nápadný již z dálky. Roste především v mexických státech Coahuila, Tamaulipas a Nu­ evo Leon, ale také na území USA ve státě Texas. Vyhledává hlubší, písčité půdy. Díky svým koře­ nům je poměrně choulostivý na zálivku provede­ nou v nevhodnou dobu. Proto jej kaktusáři často roubují, ale takto pěstované rostliny příliš bujně přirůstají. Pravokořenné rostliny je důležité pěsto­ vat v hlubších nádobách s drenáži na dně. Substrát volíme s dostatkem minerálního podílu, pro­ pustný a zálivku provádíme vždy po jeho dokona­ lém proschnutí. Zimujeme v chladnu a raději na světle.

39

Echinocereus poselgeri ssp. kroenleinii

Echinocereus pulchellus

Echinocereus poselgeri ssp. kroenleinii

druhy, neboť osídluje lokality, které se většinou hodí pro zemědělskou činnost. I když jeho areál výskytu je poměrně široký, sahá od státu Puebla až do států Querétaro á Hidalgo, dnes se s ním set­ káváme pouze na izolovaných lokalitách. Zajíma­ vý je jeho geofytický růst, jenž mu dovoluje pře­ žívat suché období se zcela zataženým stonkem pod úroveň substrátu. Teprve s prvními dešti se stonek vysouvá nad povrch; tehdy také kvete a plodí. Bezesporu jeden z nejatraktivnějších zá­ stupců rodu, který ve sbírkách patří k nádherně kvetoucím miniaturám. Kvete již poměrně brzy po výsevu, při šířce stonku asi 2 cm. Kvůli svému specificky utvářenému stonku s velkou podzemní částí a řepovitým kořenem se poněkud obtížněji pěstuje. Důležitý je hluboký květináč naplněný perfektně propustným substrátem, na dně s dre­ nážní vrstvou. Doporučuje se také roubování na nejrůznější podnože, ale rostliny pak dorůstají mnohem větších rozměrů a mohou dosti odnožo­ vat - např. na podnoži Pereskiopsis. Množíme vý­ sevem semen. Snáší suché a chladné zimování.

TRSOVITÝ Vzrůstem poněkud nižší poddruh, dorůstající výšky maximálně 0,5 m. Také vytváří rozvětvené keříky, které mají kořeny ve tvaru srdčitých hlíz. Trny jsou jemné a v horních partiích stonku pro­ dukují areoly kromě trnů i bílou vatu. Květ má krásnou růžovofialovou barvu a je obvykle jen 5 cm široký. Zatím je jeho lokalita známa pouze z jediného místa v mexickém státě Coahuila v blízkosti ves­ nice El Amparo, kde roste v hlubších písčitých půdách. Ve sbírkách není příliš rozšířen, zvláště ne pod tímto názvem. Mnozí kaktusáři vedou tuto rostlinu pod sběrovým označením HK 0379. O pěstování platí totéž co pro základní druh.

Echinocereus

pulchellus

@

o

KULOVITÝ Patří mezi nejmenší zástupce rodu; nadzemní část stonku většinou nedorůstá víc než 4 cm šířky a 3 cm výšky. Zato podzemní krček může být dlouhý až 8 cm a přechází v řepovitý kořen. Ne­ patrné okrajové trny jsou pouze několik mm dlouhé a bývá jich 3-5. Rostlina na snímku má trny poněkud robustnější. Nádherné fialovoěer­ vené květy vyrůstají z bočních areol, jsou široce nálevkovitá a při plném otevření až 5 cm široké. Existují však i formy, které kvetou bíle (rostliny z lokalit v okolí Pachuca (Hidalgo, Mexiko). Tento echinocereus patří mezi poměrně ohrožené

40

Echinocereus pulchellus var. amoenus

Echinocereus pulchellus var. amoenus

Echinocereus pulchellus ssp. sharpii

00 O

KULOVITÝ Přesná klasifikace této variety a její zařazení do komplexu druhu je od samého počátku problema­ tické, rostlina však ve sbírkách koluje, proto se o ní zmiňujeme. Oproti základnímu druhu má tato vari­ eta robustnější stonek a je trnitější. Velká variabilita panuje také ve vybarvení květů, které přecházejí od světle růžové až po tmavě růžovofialovou. Tento kaktus roste v mexickém státě San Luis Po­ tosí, kde vyhledává travnatá luční společenstva. Během období sucha se jeho stonek velmi zmen­ šuje a téměř se zatahuje pod zem, což velmi zne­ snadňuje jeho hledání. Pěstování je shodné jako u základního druhu, protože i tato varieta má ře­ povitý kořen.

Echinocereus ssp. sharpii

pulchellus 00

o

KULOVITÝ Poddruh se od základního druhu liší poněkud jemnějším, ale delším otrněním, větším počtem žeber a trnů a především velkými smetanově bí­ lými květy, které mohou mít někdy jemně růžový nádech. Naleziště bylo do nedávné doby tajeno, ale dnes je jasné, že se jedná o kopcovité louky v nadmoř­ ské výšce kolem 2 000 m ve státě Nuevo Leon. Do kaktusářských sbírek se rozšířil poměrně rychle, ale přesto je stále ještě vzácností, kterou je hodné udržovat roubovanou, než bude dostatek semen pro experimentování.

Echinocereus pulchellus ssp. weinbergii

a přeměněny na neúživná políčka. Ve sbírkách není sice příliš vzácný, ale rozhodně nepatří mezi běžně pěstované kaktusy. Choulostivé řepovité kořeny nutně vyžadují propustný minerální sub­ strát s mírně zásaditou reakcí. Pravokořenné se­ menáčky kvetou již za pět let a jsou velikou ozdo­ bou každé kolekce echinocereusů. Chladné a světlé přezimování je podmínkou bohaté násady květů v příštím roce. Echinocereus pulchellus ssp. weinbergii

00 O

KULOVITÝ Velmi atraktivní rostlina, která upoutá svým po­ někud robustnějším stonkem, než mají ostatní zá­ stupci komplexu a také silnějším a mohutnějším otrněním. Plochý či ploše kulovitý stonek dorůstá do šířky až 13 cm a má výrazně vpadlé temeno. Široký trychtýřovitý květ růžové barvy bývá až 4 cm široký a vyrůstá z bočních areol blíže k ve­ getačnímu středu. Z celého komplexu se jedná o nejzápadněji ros­ toucí taxon; jeho naleziště se nacházejí v mexic­ kém státě Zacatecas, kde osídluje rovné travnaté plochy. To je také příčinou jeho výrazného ohro­ žení, protože tyto plochy jsou zemědělsky zají­ mavé a všechny jsou dříve nebo později zorány 41

Echinocereus rigidissimus

chodní Sonoře, západní části státu Chihuahua, ale také v jihovýchodní Arizoně a v jihozápadním No­ vém Mexiku. Ve sbírkách patří k velmi rozšířeným druhům; mnozí kaktusáři ho možná vedou pouze pod polními čísly, z nichž jsou nejznámější L 096, SB 0155, SB 0246 nebo SB 1777. Pěstování je shodné jako u většiny echinocereusů. Dekorativně působí sesazená skupina těchto rostlin ve větší misce, kde výborně rostou a prospívají.

Echinocereus rigidissimus ssp. rubispinus

I!]

o

SLOUPKOVITÝ

Opět jeden z poměrně variabilních echinocereusů. Vytváří sloupkovité stonky, vysoké obvykle 20 cm, ale byly pozorovány i rostliny vysoké bez­ mála 0,5 m. Šířka stonku je maximálně 10 cm, ale většinou je menší. Z oválných areol vyrůstá 15-23 okrajových trnů přitisknutých k rostlině; jejich délka nepřesahuje 1 cm a barva se mění od žlutavé přes okrovou až po červenohnědou. Středové trny zcela chybějí. Květní trubka je porostlá drobnými trny. Květ se vytváří v horních partiích stonku a je asi 8 cm široký. Typická růžovofialová barva okvětních lístků přechází v jícnu květu do smeta­ nově bílé. Prašníky jsou žluté, blizna zelená. Vyskytuje se v Mexiku i v USA. Roste v travna­ tých oblastech s vápencovým podkladem ve vý-

I tento taxon prošel složitými kombinacemi, ale kaktusáři i nabídkové katalogy ho dodnes spíše znají pod původním polním číslem L 088. Sloup­ kovitý, jednotlivý stonek dorůstá do výšky až 18 cm s šířkou asi 5 cm. Nápadný je svým pektinátním otrněním, které zejména na mladších are­ olách má výrazně červenou barvu. To je také jeden z hlavních důvodů jeho samostatného zařa­ zení. Květ je nádherný, světle purpurově červený se smetanovým jícnem a zelenou bliznou. Dalším důležitým faktem, který se zasloužil o jeho taxonomické vyčlenění, je izolovanost je­ diného naleziště, které se nachází na západě me­ xického státu Chihuahua ve velmi nepřístupném pohoří Sierra Obscura v údolí Canon de Barbarocas. Když ho Alferd Lau poprvé sbíral, bylo jasné, že se jedná o krásnou novinku, která rozhodně vzbudí zájem pěstitelů. Dnes je ve sbírkách po­ měrně rozšířený a v posledních letech se dokonce na trhu objevily i rostliny pocházející z velkopěstíren na Kanárských ostrovech. Pěstování je po­ dobné jako u ostatních „pektinátních" echinocere­ usů. Důležitý je propustný substrát, chladné světlé zimování a přes léto dostatek vody a čerstvého vzduchu.

Echinocereus rigidissimus ssp. rubispinus

Echinocereus scheeri ssp. gentryi

Echinocereus

rigidissimus

I!]

o

SLOUPKOVITÝ

42

Echinocereus stramineus

Echinocereus scheeri ssp. gentryi PLAZIVÝ

Poléhavé kaktusy vytvářející nízké keříčky s jed­ notlivými stonky dlouhými až 30 cm, rozděle­ nými na 4-7 žeber. Kraťounké okrajové trny mají délku okolo 1 mm, ale jsou známé i rostliny s trny až 5 mm dlouhými. Středový trn většinou chybí. Květ je výrazně protáhlý, trychtýřovitý, až 13 cm dlouhý. Má sytě růžovou barvu a někdy oranžový jícen. Roste v nepřístupných horách Sierra Obscura, kde byl také sbírán A. B. Lauem, který ho do sbírek rozšířil pod sběrovým číslem L 087. Dále se vy­ skytuje na hranici mexických států Sonora a Chi­ huahua v Canon Saucito. Obývá skalnaté výchozy a velmi exponovaná místa. Ve sbírkách patří k po­ měrně častým zástupcům rodu, pro svůj zvláštní habitus a poměrně snadné pěstování. Během léta potřebuje dostatek slunce, snáší i vydatnější zá­ livku a velmi dobře prospívá, pokud je pěstován v nižší misce, kde dobře vysychá substrát a záro­ veň je dostatek prostoru pro rozvoj kořenového systému.

Echinocereus

schereri

I!]

o

SLOUPKOVITÝ Většinou solitérně rostoucí, sloupkovitý stonek může dorůst až do výšky 20 cm při šířce rostliny od 6 do 10 cm. Žeber bývá nejčastěji 11-16 a jsou hustě pokryta areolami, ze kterých vyrůstají okra­ jové trny, jichž bývá 13-22. Vyrůstající poupata Echinocereus schereri

jsou pokryta chomáčky vaty a drobnými černými trny. Květ je při plném rozevření až 10 cm široký, purpurově růžový. Druh byl popsán teprve nedávno a je vlastně znám pouze z několika málo lokalit, které se nacházejí v mexickém státě Durango nedaleko Mina Navidad, kde roste na loukách v nadmořských výškách okolo 1 700 m. Zkušenosti z kultury doposud uka­ zují, že se poměrně snadno pěstuje a při dodržení základních podmínek může vykvést asi za 7 let. Nutné je chladné a světlé zimování za absolutního sucha.

Echinocereus

stramineus

TRSOVITÝ Vytváří velké trsy, mnohdy přes 0,5 m široké. Jed­ notlivé stonky jsou asi 30 cm dlouhé a až 8 cm ši­ roké. Otrnění je velmi proměnlivé a nejdelší trny u extrémně otrněných jedinců mohou být až 10 cm dlouhé. Většinou mají šedavou barvu, u vr­ cholu jsou barevnější. Druh Vykvétá na jaře a v létě velkými, až 12 cm dlouhými a širokými květy purpurově růžové barvy s žlutými prašníky a zelenou bliznou. E. stramineus se vyskytuje prakticky ve všech aridních oblastech severního Mexika, kde vytváří řadu forem a ekotypů. Proto je důležité znát pů­ vod semen, ze kterých zakládáme sbírkové rost­ liny. Pěstování není obtížné, rostliny velmi dobře reagují na přihnojení, po němž vytvářejí mohutné a krásně otrněné stonky. Kvetou až větší rostliny a stejně jako všechny mohutnější echinocereusy potřebují prostor. Z toho důvodu doporučujeme pěstování v mísách.

43

Echinocereus subinermis

I

Echinocereus

subinermis

00 O

KULOVITÝ Nezaměnitelný druh s žádným jiným echinocereusem, zvláště v době květu. Jeho stonek je kulo­ vitý, široký 7-10 cm, ve sbírkách se vytahuje i do mírného sloupku. Pokožka je šedozelená, na ně­ kterých místech vlivem přílišného oslunění i čer­ venající. Středové trny chybějí a délka i počet okrajových jsou poměrně variabilní; bývá jich 5-20, s délkou od 2 do 10 mm. Překrásné květy rozkvétají nedaleko od vrcholu, mají sytě žlutou barvu, blizna jako u většiny echinocereusů je ze-

lená a květ má při plném otevření šířku až neuvě­ řitelných 12 cm. Druh se vyskytuje na mnoha izolovaných lokalitách, které zasahují na území mexických států Sonora, Chihuahua a Sinaloa. Roste v nadmořských výškách mezi 500 a 1 200 m. V kultuře je velmi oblíbený, jednak kvůli své nenáročnosti, ale také kvůli atrakti­ vitě květů, které jsou v rámci rodu zcela výjimečné. Vypěstování kvetoucích rostlin vyžaduje určitou tr­ pělivost, ale není nijak obtížné. Semena se nejlépe vysévají do výsevních aparátů a teprve když jsou rostlinky větší, přenášejí se do skleníku. Tomuto kaktusu nevadí mírné přistínění během letní vege­ tace, přezimování může být velmi chladné.

Echinocereus subinermis var. aculeatus

Echinocereus subinermis var. aculeatus

00 O

KULOVITÝ

Taxon nesmírně podobný základnímu druhu, často je dokonce řazen jako jeho synonymum. Liší se snad jen výraznějším otrněním a v přírodě kulovitějším vzrůstem, což ve sbírkách nemusí platit. Materiál pro popis byl sbírán v okolí ves­ nice La Bufa, ležící na západě mexického státu Chihuahua v nadmořských výškách okolo 700 m. Pěstování je zcela shodné jako u základního druhu.

44

Echinocereus subinermis ssp. ochoterenae

Echinocereus subinermis ssp. ochoterenae

KULOVITÝ Jedná se o výrazně otrněnou rostlinu se sklonem k bohatšímu odnožování, jinak podobnou základ­ nímu druhu. Poupě je stejně jako u základního druhu zabaleno ve vatě a květní trubka je porostlá drobnými trny. Typovou lokalitou tohoto poddruhu je podle uve­ řejněného popisu Cerro de la Cobriza, ležící v provincii Concordia v mexickém státě Sinaloa. Pěstování je shodné se základním druhem.

Echinofossulocactus

arrigens

KULOVITÝ Celý rod patří k systematicky nejobtížnějším v celé čeledi. Je nesmírně variabilní a i rostliny na jediném místě vypadají odlišně. Dnes jsou všechny druhy botaniky opět řazeny do rodu Ste­ nocactus, který byl platně ustanoven v roce 1935. Většina kaktusářů však operuje se starším rodo­ vým jménem Echinofossulocatus, které jsme pro následující druhy použili i my. E. arrigens vytváří stonky 7-8 cm široké i vysoké, přičemž počet že­ ber kolísá mezi 24-55. Středové trny bývají 3-4, okrajových je 6-8. Květ je 2-3 cm široký, okvětní

plátky bílé s fialovočerveným proužkem upro­ střed. Údaje o lokalitě se podle kaktusářů, kteří druh po­ zorovali v přírodě, velmi liší. My se domníváme, že typické rostliny tohoto druhu se nacházejí v blíz­ kosti mexického města Pachuca ve státě Hidalgo, kde roste v rovinatějším terénu s vápencovým pod­ kladem. Pěstování je podobné jako u ostatních druhů rodu. Malé semenáčky je vhodné pňstínit a během vegetace občas přihnojit, aby v první se­ zóně přezimovaly již co největší rostlinky.

Echinofossulocactus arrigens

45

Echinofossulocactus coptonogonus z kultury

Echinofossulocactus erectrocentrus

Echinofossulocactus coptonogonus KULOVITÝ

Stonek je nejčastěji kulovitý, jednotlivý a epider­ mis na přírodních nalezištích má zelenošedou barvu. Žeber má ze všech zástupců rodu nejméně, jen 15-20, a jsou málo zvlněná. Z areol vyrůstá 3-5 trnů načervenalé barvy, přičemž jejich délka může kolísat od 1 do 5 cm. Květy se objevují brzy zjara, okvětní lístky jsou bílé s fialovočerveným proužkem uprostřed. Ploché roviny v okolí města San Luis Potosí (Me­ xiko) jsou na některých místech plné těchto kak­ tusů, ale jejich osud je velmi nejasný, jelikož rostou na poměrně vhodných plochách pro ze­ mědělskou činnost. Některé populace jsou tvo­ řeny rostlinami, které mají stonek zčásti ukryt pod zemí, jiné tvoří obrovské rostliny se stonkem až 20 cm širokým. Ve sbírkách se jedná o bezpečně rozpoznatelný druh, a tak je většinou pěstován jako nepokřížený. Vyžaduje světlé zimování s tep­ lotami okolo 10 °C, substrát raději mírně zásaditý, propustný a přes léto co nejslunnější umístění. Někteří pěstitelé dokonce doporučují letnění pod stříškou (např. z polykarbonátu). Echinofossulocactus coptonogonus z přírody

Echinofossulocactus erectocentrus

{!I

o

KULOVITÝ

Kulovitý stonek dorůstá velikosti obvykle do 7 cm a počet zvlněných žeber se pohybuje okolo 50. Stejně jako ostatní druhy rodu je i tento druh nesmírně variabilní. Délka trnů může dosahovat až 5 cm, ale z přírody známe jedince s trny dlou­ hými přes 15 cm. Květy jsou bílé a jednotlivé okvětní lístky mají fialovočervený proužek. V přírodě se jedná o jeden z nejkrásnějších zá­ stupců rodu, protože jeho středové trny mohou být velmi dlouhé, často i pokroucené. Vyskytuje se v rovinatějších oblastech státu Nuevo Leon. Pěstování je shodné s ostatními echinofosulokaktusy. Již malé semenáčky dokáží vytvořit krásné trny a je proto vhodné mít rostliny s urče­ ným původem. Všechny druhy tohoto rodu se to­ tiž po dlouhá desetiletí pěstovaly bez ohledu na to, zda se jedná o hybridy, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že se velmi snadno kříží, je nutné udržo­ vat jednotlivé druhy při sprašování v určité izolaci.

Echinofossulocactus

lloydii

00 O

KULOVITÝ Tento druh vytváří kulovitý stonek, široký asi 12 cm. Početná zvlněná žebra nesou světlé areoly, ze kterých vyrůstá asi 8 okrajových a 3 středové trny, z nichž prostřední a nahoru směřující je až 10 cm dlouhý, často i pokroucený. Bílé květy mají uprostřed okvětních lístků fialový proužek. Plo-

46

Echinofossulocactus lloydii

rostliny s určeným původem. Jen tak může mít sbírka i velkou botanickou hodnotu. Tyto rostliny pak nesmíme sprašovat ani s jinými zástupci druhu z odlišných lokalit.

Echinofossulocactus multicostatus KULOVITÝ

dem je zelená, později červenající bobule, která ukrývá černá kulovitá semena. F. E. Lloyd sbíral poprvé tuto rostlinu 7. srpna 1908 na lokalitě nedaleko města Zacatecas ve stejnojmenném mexickém státě. Druh roste v plošších terénech, často ve stínu doprovodné ke­ řové vegetace. Pěstování je podobné jako u ostat­ ních zástupců rodu. Vzhledem k obrovské pro­ měnlivosti je důležité do sbírky umístit pouze

Jestliže je E. coptonogonus typický svým malým počtem žeber, E. multicostatus je charakteristický právě opakem - velkým počtem žeber. Kulovitý stonek je široký až 10 cm a počet výrazných, zvl­ něných žeber může dosahovat až 100. Trny jsou velmi rozmanité, od krátkých až po 5 cm dlouhé, většinou žluté barvy. Květy se objevují na vrcholu rostliny a bílé okvětní lístky mají červenofialový proužek. Druh se vyskytuje v horách na pomezí mexických států Coahuila a Nuevo Leon, ale existují také zprávy o jeho nálezu ze státu Durango. Osídluje mírně zastíněná místa a paseky v řídkých boro­ vých lesích. Během léta mu můžeme dopřát plné slunce, ale neškodí mu ani mírné přistínění (po­ kožka je pak světleji zelená). Substrát může být i mírně kyselý, dobře propustný a během léta snese poměrně dost vody. Semena je vhodné vy­ sévat brzy na jaře, aby již první zimu byly seme­ náčky dostatečně narostlé.

Echinofossulocactus multicostatus

47

Echinofossuloactus phyllacanthus

Echinofossulocactus phyllacanthus KULOVITÝ Variabilita tohoto druhu nezná mezí a najít na lo­ kalitě jednotně vypadající populaci je takřka ne­ možné. Rostliny vytvářejí jednotlivé, neodnožující, ploše kulovité stonky, široké až 8 cm, které jsou' v přírodě často z jedné třetiny zataženy v zemi - především v období vegetačního klidu, kdy je příjem vody rostlinou minimální. Starší exempláře mají stonek rozdělen na přibližně 35 žeber se zvlněnými hranami. Kruhovité areoly produkují bílou vatu, která se udržuje hlavně v blízkosti temene. Počet i délka trnů jsou ne­ smírně variabilní. I když překlad druhového ná­ zvu phyllacanthus znamená s plochými trny nebo s trny ve tvaru listu, nemusí to být vždy pravda. Většinou však z jedné areoly vyrůstají 1-3 stře­ dové, silnější ploché trny hnědavé barvy a 2-5 bí­ lých trnů okrajových. Květ je žlutý, asi 2 cm ši­ roký, často s tmavším proužkem uprostřed. Plod obsahuje asi 30 drobných, tmavě hnědých až čer­ ných semen. Areál rozšíření druhu je poměrně široký a na­ jdeme jej především v plochých terénech mexic­ kých států San Luis Potosí, Zacatecas, Hidalgo a Guanajuato. Je velmi důležité získat sbírkový materiál s určeným původem. V současné době se nabídka semen z rostlin s ověřeným původem roz­

48

šířila, což významně přispívá k tomu, že takto za­ ložená sbírka má také svou velkou botanickou hodnotu. Samotná kultura druhu se neliší od pě­ stování ostatních zástupců rodu Echinofossulo­ cactus.

Echinofossulocactus sulphureus KULOVITÝ Ploše kulovitý stonek je široký asi 8 cm a jeho po­ kožka je sytě zelená. Počet žeber opět velmi ko­ lísá (26-40), stejně jako počet a délka trnů. StřeEchinofossulocactus sulphureus

Epithelantha micromeris

červené, úzce kyjovité, až 2 cm dlouhé bobule. Areál výskytu tohoto druhu je v přírodě velmi ši­ roký; najdeme jej jak na jihu USA, tak v severních oblastech Mexika. Vyhledává ponejvíce kamenitý, skalnatý terén. Na nalezištích je velmi proměnlivý. Ve sbírkách se nachází často a v kolekci mexic­ kých kaktusů snad nechybí nikdy. Pěstování je shodné s ostatními zástupci rodu. Platí pro ně pře­ devším chladné zimování a vysychavý substrát s mírně zásaditou reakcí. Možné je samozřejmě i roubování, ale habitus takto pěstovaných rostlin ztrácí svůj typický charakter.

Epithelantha var. greggii

micromeris

KULOVITÝ dové jsou obvykle 3-4, stejně jako trny okrajové. Květy jsou žluté, objevují se brzy zjara. Asi nejznámější lokality tohoto druhu se nacházejí v Barranca de Tolimán v mexickém státě Hidalgo, kde jej v minulosti sbírala řada významných osob­ ností, jako např. Felipe Otero či Jorge Meyrán. Druh roste v nadmořských výškách 1 300-1 400 m. V kultuře se svou výraznou barvou květů odlišuje od příbuzných druhů. Jeho kultivace je však shodná s ostatními echinofosulokaktusy.

Od základního druhu se liší poněkud větší veli­ kostí (až 8 cm na výšku) a hustějším otrněním, které je charakteristické přítomností několika del­ ších středových trnů sklovitě bílé barvy. Květy jsou taktéž o málo větší, častěji tmavorůžové. Varieta roste v mexickém státě Coahuila. Ve sbír­ kách je vedena většinou jako samostatný druh. Pě­ stování je shodné jako u předešlého taxonu.

Epithelantha aff. Epithelantha

micromeris

KULOVITÝ

unguispina

~

o

KULOVITÝ

Kulovitá rostlinka, patřící mezi miniatury, největší exempláře dosahují maximálně 6 cm šířky. Stonek je rozdělen do drobných bradavek, na kterých vy­ růstají z areol jemné štětinovité trny bílé barvy, je­ jichž délka většinou nepřesahuje 2 mm. Z husté vaty na temeni vyrůstají na jaře a během léta drobné, asi 1 cm široké růžové květy (světlé, růžovobílé až tmavě růžové). Ozdobné jsou i plody -

Představujeme rostlinu, která ve sbírkách po dlouhá léta nahrazovala pravou Epithelantha un­ guispina. Ta nebyla v přírodě několik desítek let nalezena a teprve v závěru 90. let byla opět obje­ vena v okolí Saltillo v mexickém státě Coahuila. Rostlina na obrázku vytváří typické středové trny černé barvy jen v okolí vegetačního vrcholu a po­ zději je opět ztrácí. E. unguispina je typická právě svým smolně černým, až 1 cm dlouhým středo­ vým trnem.

Epithelantha micromeris var. greggii

Epithelantha aff. unguispina

49

Escobaria asperispina

Escobaria

asperispina

KULOVITÝ

Matně zelené, kulovité stonky mohou dorůst šířky až 6 cm. Stonek je členěn na kuželovité bradavky, na jejichž konci jsou drobné areoly, nesoucí při­ bližně 10 měkkých okrajových trnů. Květy se ob­ jevují začátkem léta, jsou až 3 cm široké a mají žlutou barvu, která může přecházet do mírně rů­ žové. Na vnějších okvětních lístcích se u někte­ rých rostlin objevuje i tmavší střední proužek. Naleziště druhu jsou poměrně malé oblasti v me­ xickém státě Coahuila, kde roste ve vyšších nad­ mořských výškách. E. asperispina se převážně pěstuje roubovaná; do nedávna byly ve sbírkách Escobaria chaffeyi f. viridiflora

většinou zkřížené rostliny, které neměly typické druhové znaky. Vyžaduje minerální, propustný substrát a plné slunce.

Escobaria chaffeyi f. viridiflora SLOUPKOVITÝ

Od základního druhu se liší hustším otrněním a také zelenou barvou květů, které se vyvíjejí z vr­ cholových areol. Taxonomické zhodnocení této rostliny doposud nebylo učiněno, a tak název uve­ dený v knize je názvem provizorním, naznačují­ cím specifickou barvu květů. V přírodě roste jako okrajová forma v mexickém státě Chihuahua u Flores Magon, kde osídluje vá­ pencové skály a kamenité výchozy. Ve sbírkách není příliš zastoupena, ale její pěstování je po­ dobné jako u ostatních zástupců rodu.

Escobaria

grata

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Druh byl popsán teprve v roce 2001 a jeho nález vzbudil zaslouženou pozornost, protože se jedná o překrásný kaktus, jak také napovídá druhové jméno grata - příjemná, půvabná, milá. Stonek je zpočátku vejčitý, později mírně sloupkovitý, při bázi vytvářející několik odnoží. Pouze okrajové

50

trny jsou dlouhé až 14 mm a jsou velmi husté, takže prakticky zakrývají pokožku rostliny. Květ se objevuje během léta a má šířku až 3 cm. Vnější okvětní lístky mají chmýřité roztřepený okraj, vnitřní jsou růžovofialové. Typovou lokalitou druhu je pohoří Sierra el Burro v severomexickém státě Coahuila, kde roste, na vápencových kopcích v nadmořské výšce okolo 1 200 m. S pěstováním nejsou prakticky žádné zkušenosti, neboť není mezi pěstiteli příliš rozší­ řena. Je však zřejmé, že jí vyhovuje chladné, světlé přezimování a během nejteplejších letních měsíců velmi opatrná zálivka, protože rostlina ne­ snáší zapaření v důsledku velkého množství vody a nadměrného tepla.

Escobaria

zilziana

I.!]

Escobaria grata

o

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Ferocactus

Rostlina na obrázku není zcela typická a snad spíše připomíná téměř již neznámou a záhadami zahalenou E. robertii. Stonek mírně odnožuje a ve stáří roste do mírného sloupku. Okrajové trny jsou jehličkovité, světlé, kdežto trny středové (nejčas­ těji 1-3) jsou až 3 cm dlouhé, celé tmavé nebo jen s tmavou špicí. Květ je asi 2,5 cm široký, bledě rů­ žový s tmavším středovým proužkem. O místě výskytu této eskobárie víme z posledních průzkumů vcelku dost, ale je jasné, že mnohé lo­ kality doposud nebyly objeveny. Známe místa z mexického státu Coahuila, ale také ze státu Du­ rango, kde ji sbíral Steven Brack (SB 602 a SB 603). Roste většinou na vápencích ve skalních spárách. Pěstování je podobné jako u ostatních zá­ stupců rodu a kultura tohoto druhu patří podle na­ šich zkušeností ke snadnějším.

SUDOVITÝ

Patří určitě mezi nejkrásněji otrněné kaktusy (chrysacanthus = zlatotrnný). Jeho stonek může dorůst výšky až 1 m s šířkou okolo 35 cm. Barva trnů se však mění od žluté po cihlově červenou; tato forma byla v minulosti navrhována dokonce na úroveň variety (var. rubispinus). Žluté květy, často s oranžovým proužkem na vnitřních okvět­ ních lístcích, se objevují po mnoha letech. Malý areál výskytu dělá z tohoto druhu endemita několika málo ostrovů u Baja California (San Benito a Cedros). Kvůli malé nabídce semen se vy­ skytuje ve sbírkách poměrně vzácně a ani pěsto­ vání není snadné. Důležitá je vyšší teplota během zimy a světlé přezimování. Často se pěstuje rou­ bovaný na pomalu rostoucí podnože.

Escobaria zilziana

Ferocactus chrysacanthus

chrysacanthus

I.!]

o

51

Ferocactus echidne var. victoriensis

žin okolo měst Jaumave, San Antonio či Ciuadad Victoria v mexickém státě Tamaulipas. Ve sklení­ cích se pěstuje velmi často a mladé exempláře patří k bezproblémovým rostlinám ve sbírce kaž­ dého kaktusáře.

Ferocactus flavovirens TRSOVITÝ

Válcovitý stonek tohoto kaktusu dorůstá obvykle 50-60 cm výšky a 30 cm šířky. Štíhlých ostrých žeber nebývá více než 15, což je také hlavní roz­ lišovací znak od základního druhu. Trny jsou slabé, bílo- či žlutohnědé. Květ je žlutý a při pl­ ném otevření je až 40 mm široký. Tato varieta roste na východních svazích Sierra Madre Oriental a nejznámější populace jsou z ní-

Podle znalce rodu Ferocactus N. P. Taylora patří tento druh k vývojově nejprimitivnějším typům, od nichž vývoj směřoval k nejodvozenějším sudovitým zástupcům rodu. Trsovitě rostoucí kaktus vytváří shluky až 2 m široké, jehož jednotlivé stonky dorůstají obvykle výšky 30-40 cm a šířky asi 20 cm. Výrazných žeber je 11-13, podle stáří rostliny. 12-20 okrajových trnů je měkčích, má spíše štětinovitý charakter, středové trny (4-6) jsou světle hnědé a nejdelší z nich dosahují délky až 8 cm. Květ se objevuje na nejmladších areo­ lách, je asi 3,5 cm široký a má červenooranžovou barvu. Eliptický, ve zralosti červený plod je po­ kryt hnědými šupinami a obsahuje tmavě hnědá semena. Druh byl pro vědu poprvé sbírán někdy v letech 1828-1832, ale jako typový materiál se nezacho­ val. Proto v roce 1955 provedl G. Lindsay sběr neotypového materiálu, který pocházel nedaleko od osady Zapotitlan de Salinas z mexického státu Puebla. Zde je také druh nejvíce rozšířen, ale jeho lokality se z jihovýchodní části státu Puebla táh­ nou až do severních oblastí státu Oaxaca, kde roste na rovinatějších místech s vápencovým pod­ ložím. Ve sbírkách bývá pěstován poněkud méně často, přičemž jeho kultura není složitá. Potřebuje stejnou péči a vyžaduje stejné podmínky jako ostatní pevninské ferokaktusy (ferokaktusy z Baja California a z přilehlých ostrovů tvoří totiž poně­ kud odlišnou skupinu).

Ferocactus flavovirens

Ferocactus glaucescens z kultury

Ferocactus echidne var. victoriensis SLOUPKOVITÝ

52

Ferocactus glaucescens z přírody

Ferocactus

glaucescens

[!]

o

KULOVITÝ Vytváří jednotlivé či trsovité stonky, dorůstající až 70 cm výšky. Je velmi elegantní svou modro­ šedou, voskem ojíněnou epidermis, která nád­ herně kontrastuje se slámovými trny a světle žlu­ tými květy. Oblast rozšíření tohoto druhu je poměrně široká a zasahuje do mexických států Hidalgo, Querétaro a San Luis Potosí, kde vyhledává vápencové pod­ loží a poměrně skalnatý terén. Mezi pěstiteli je velmi oblíben a nyní se z Kanárských ostrovů do­ vážejí kvetoucí jedinci za přijatelné ceny. Jeho pě­ stování nečiní žádné potíže a stejně jako všechny zástupce rodu Ferocactus rozmnožujeme i tento druh výlučně výsevem semen.

Ferocactus

gracilis

■

Výskyt druhu je udáván ze Sierra San Miguel na Baja California, kde roste v minerálním substrátu na žulovém podkladu. Pěstování naráží na potřebu teplejšího, světlého zimování. Starší rostliny sná­ šejí velmi špatně jakékoliv extrémy; často je vi­ díme roubované třeba na Pereskiopsis. Ferocactus gracilis

o

SUDOVITÝ

Největší jedinci v přírodě dorůstají výšky až 2,5 m při šířce stonku 35 cm. Dospělé exempláře mají přibližně 24 žeber a nápadné je výrazné otr­ nění červené barvy. Nejdelší trny jsou až 7 cm dlouhé, směřují k patě rostliny a mohou být i há­ kovité zahnuté. Kvete asi 4 cm širokými květy červené barvy. Plod je žlutá, šťavnatá bobule.

53

Ferocactus hamatacanthus

okrajové trny většinou zcela chybějí. Část areálu sdílí s druhem F. peninsulae, kterému bývají pře­ chodové populace také velmi podobné. Typovou lokalitou jsou jižní oblasti od Laguna Chapala na Baja California.

Ferocactus gracilis var. coloratus

■

o

Ferocactus

haematacanthus

SUDOVITÝ

SUDOVITÝ

Habitem i výskytem je velmi podobný základ­ nímu druhu. Odlišný je však menší vzrůst, velmi variabilní a hustější otrnění, přičemž vlasovité

Válcovitý robustní stonek může dorůst u největ­ ších exemplářů výšky přes 1 m při šířce stonku okolo 40 cm. Jak překlad druhového názvu napo-

Ferocactus haematacanthus

54

Ferocactus histrix

Ferocactus latispinus žlutě kvetoucí

vídá, jedná se o rostlinu s krvavě červenými trny. Barva obzvláště nových trnů je opravdu výrazná, později však na intenzitě ztrácí. Velkou ozdobou jsou fialově" červené květy, které se objevují až u starých jedinců v blízkosti vegetačního středu. Výskyt je omezen na relativně malé území, ležící u hranic dvou mexických států Puebla a Veracruz, kde osídluje vápenaté kopce v nadmořské výšce okolo 2 500 m. Mezi kaktusáři je druh skoro ne­ známý a teprve v poslední době se pomalu do­ stává i do evropských sbírek.

Druh roste v centrálních a severních oblastech Mexika a nejseverněji rostoucí populace zasahují až do jižních oblastí USA. Ve sbírkách se daří lépe mladým jedincům, starší rostliny špatně snášejí časté přesazování.

Ferocactus

hamatacanthus

SLOUPKOVITÝ Mnozí kaktusáři znají tento druh spíše pod rodo­ vým jménem Hamatocactus. Hákovité trny zapří­ činily jeho druhové jméno hamatacanthus; u nej­ výrazněji otrněných exemplářů může délka středového trnu dosahovat více než 15 cm (obvy­ kle jsou však kratší). Velikost stonku je také velmi proměnlivá a největší exempláře dorůstají výšky okolo 75 cm. Až 8 cm široký, příjemně vonný žlutý květ se v kultuře objevuje až po mnoha le­ tech pěstování. Ferocactus latispinus

Ferocactus

histrix

SUDOVITÝ

Krátce sloupovitý stonek může dorůst přes 1 m výšky, ale obvykle nacházíme jedince nepřevyšu­ jící 70 cm. Počet žeber je velmi proměnlivý, od 20 do 40, přičemž spodní středové trny jsou dlouhé až 6 cm. Tmavě žlutý květ má šířku jen 35 mm. Areál rozšíření druhu je poměrně široký a zasa­ huje do několika středomexických států (Aguascalientes, Durango, Guanajuato, Hidalgo, Queré­ taro a další). Pěstování nečiní žádné potíže, jen je důležité rostliny brzy zjara přistínit, jelikož jsou velmi choulostivé na spálení.

Ferocactus

latispinus

~

o

DISKOVITÝ Roste spíše ploše či ploše kulovitě a maximální šířka stonku bývá až 40 cm. Pokožka má temně ze­ lenou barvu. Stonek rozděluje přibližně 20 žeber a z eliptických areol vyrůstají silné dřevité trny. Obzvláště silný a plochý středový trn je výrazný a pro tento druh charakteristický. Může být až 6 cm dlouhý, hákovité zahnutý. Krásné květy mají tmavě purpurovou barvu, ale na stanovišti jsme vzácně pozorovali také žlutě kvetoucí jedince. Na lokalitách v přírodě ve středních oblastech Mexika roste červenotrnná a žlutotrnná forma, často na společném stanovišti. Pěstování v kultuře je bezproblémové. Z pěstíren na Kanárských ost­ rovech se dnes dovážejí krásné kvetoucí exem­ pláře za přijatelné ceny.

55

Ferocactus peninsulae

Ferocactus pilosus

Ferocactus

fornia. Zde roste ve střední části poloostrova na jeho východním pobřeží. V posledních letech se rozšířila nejen nabídka semen, ale také dovoz vy­ pěstovaných rostlin z Kanárských ostrovů. Druh však není vhodný pro úplné začátečníky. Seme­ náčky sice rostou poměrně bezproblémově, ale starší exempláře již většinou špatně tolerují ne­ vhodné pěstitelské zákroky. Pamatujme na tep­ lejší přezimování s teplotami nad 10 °C.

peninsulae

SUDOVITÝ Sloupovitý stonek může v přírodě dosahovat výšky až 2,5 m a šířka většinou nepřesahuje 40 cm. Okrajové trny jsou poměrně silné, dřevité, ovšem nejsilnější je nejníže postavený středový trn, dlouhý až 15 cm, hákovitě zakončený. U te­ mena jsou všechny trny výrazně zbarveny do čer­ vena. Až 6 cm široké květy se objevují během léta, jsou oranžově červené s tmavším proužkem uprostřed. Jak už druhové jméno peninsulae napovídá, jedná se o poloostrovní druh, pocházející z Baja CaliFerocactus pilosus, detail květů

56

Ferocactus

pilosus

l!l

o

SUDOVITÝ Český překlad druhového jména znamená chlu­ patý, což vyjadřuje přítomnost jemných bělavých štětinovitých trnů v areolách starších exemplářů. Druh patří mezi velké ferokaktusy; největší exem­ pláře mohou dosáhnou výšky přes 2 m při šířce stonku 50 cm. Tvoří velké skupiny stonků, které mají i několik metrů v průměru. Ozdobné jsou červené silné dřevité trny, které vyrůstají společně s bílými vlasovitými trny z poměrně velkých, eliptických areol. Květy jsou asi 4 cm dlouhé a mají barvu od tmavě žluté až po oranžově čer­ venou. Plody jsou šupinaté, velmi kyselé a obsa­ hují až 1 000 semen. V Mexiku roste na dosti širokém areálu přes San Luis Potosí, Durango až po Nuevo Leon a Coahuilu. Kaktusáři pěstují tento druh velmi často

Ferocactus recurvus

Ferocactus robustus

kvůli jeho bezproblémovému růstu a kráse. Kve­ toucí exempláře se dnes dovážejí ze středomoř­ ských pěstíren.

Ferocactus

Ferocactus

recurvus

[!]

o

SLOUPKOVITÝ Sloupovitý stonek může dosahovat výšky okolo 0,5 m a jeho šířka je přibližně 20 cm. Nápadná, až 5 cm vysoká žebra nesou oválné areoly, ze kte­ rých vyrůstají trny. Nejnápadnější je středový plo­ chý trn s hákovitým zakončením. Až 5 cm široké květy vyrůstají poblíž vrcholu a jejich barva se mění od růžové až po starorůžovou, často s tmav­ ším středovým pruhem. Druh roste v jihomexických státech Puebla a Oa­ xaca na vyvýšeninách s vápencovým podložím. Mezi pěstiteli patří mezi poměrně běžně rozšířené druhy ferokaktusů, jejichž pěstování na vlastních kořenech nečiní obvykle žádné potíže. Dává však přednost světlému a poněkud teplejšímu zimování (teplota by neměla klesnout pod 12 °C).

Ferocactus

reppenhagenii

■

robustus

TRSOVITÝ Jeden z mála trsovité rostoucích ferokaktusů, je­ hož shluky stonků mohou dosahovat i několika metrů v průměru. Výška takovéto skupiny je mnohdy přes metr a napočítali bychom na ní stovky jednotlivých „hlav". Hluboká žebra mají výrazné areoly, z nichž vyrůstají jemnější okra­ jové a velmi silné, dřevité středové trny. Květy jsou sytě žluté a objevují se asi patnáctým rokem od výsevu. Druh se vyskytuje v jižním Mexiku, v okolí města Tehuacan ve státě Puebla a také v severních ob­ lastech státu Oaxaca. V kultuře nečiní jeho pěsto­ vání zpočátku problémy, ale starší rostliny reagují citlivě na pěstitelské přehmaty. Důležité je teplejší zimování na světle, což platí zejména o květuschopných jedincích, kteří jinak nekvetou. Ferocactus reppenhagenii

o

KULOVITÝ Největší exempláře rostou mírně do sloupku, ale většina rostlin v přírodě i v kultuře je kulovitá. Šířka stonku obvykle nepřesahuje 50 cm. Výrazné otrnění je znásobeno délkou středových trnů, až 8 cm dlouhých. 3 cm široký květ má nejčastěji žlutou, méně často až oranžovou barvu. Setkání s tímto kaktusem v přírodě je dosti vzácné, jelikož roste v kaktusářsky méně vý­ znamné oblasti v mexických státech Colima a Mi­ choacán. Pro pěstitele se jedná o dosti velký oří­ šek, a to hned z několika důvodů. Má velmi jemná semena, která se prakticky nenabízejí. Semenáčky pomalu rostou a vyžadují teplejší přezimování.

57

Ferocactus setispinus

Ferocactus setispinus SLOUPKOVITÝ Většina kaktusářů ho stále zná a ve sbírkách vede pod nesprávným rodovým jménem Hamatocac­ tus. I když nedorůstá zdaleka tak velkých rozměrů jako jiní zástupci rodu, je F. setispinus výrazný druh jednak nápadným otrněním, ale také vel­ kými, až 5 cm širokými žlutými květy. Ozdobou mohou být i červené plody, které dozrávají asi 3 měsíce po odkvětu. Květy se objevují již asi v pá­ tém roce po výsevu. Druh obývá rozlehlé oblasti na severu Mexika, při­ čemž některé populace zasahují až na území USA (Texas). Mezi kaktusáři patří F. setispinus k nej­ běžnějším kaktusům. Je zajímavé, že jeho pyl bývá Ferocactus wislizeni var. herrerae

často používán ke stimulaci blizny kaktusu jiného druhu či rodu. Po tomto podráždění může dojít k samooplození daného druhu vlastním pylem.

Ferocactus wislizenii var. herrerae

I!]

o

SUDOVITÝ

Menší počet žeber (obvykle okolo 13), nižší vzrůst a hlavní středový trn méně zploštělý a silný - to jsou hlavní rozdíly od základního druhu. Tato varieta se vyskytuje na západních svazích masívu Sierra Madre Occidental v Mexiku až do výšky 1 200 m n. m.

Gymnocactus beguinii KULOVITÝ

Problematika celého tohoto komplexu je neustále diskutována; uvedený název je mezi pěstiteli nej­ běžnější. Další užívaná synonyma jsou např. Neo­ lloydia smithii nebo Thelocactus beguinii. Mírně sloupovitý stonek dorůstá výšky až 15 cm při šířce okolo 7 cm. Variabilita otrnění je nesmírně velká a na jejím základě bylo popsáno několik sporných variet. Obvykle má květ fialově růžovou barvu a šířku 3-4 cm. V přírodě se s tímto kaktusem setkáme na velikém areálu, který se táhne od severomexického státu

58

Coahuila přes Nuevo Leon až po San Luis Potosí. Roste jak v rovinatějších oblastech, tak v horách, vždy však ve vyšších nadmořských výškách. Mezi pěstiteli panuje zbytečná obava z jeho ná­ roků, a proto se s ním setkáme většinou jako s roubovaným. Tento zákrok je zcela zbytečný při dodržení několika zásad. Jsou to: plné slunce, chladné zimování, zálivka po perfektním pro­ schnutí substrátu a při pikýrování semenáčků je důležité nechat vždy zaschnou ranky na kořenech.

Gymnocactus beguinii

Gymnocactus beguinii var. senilis KULOVITÝ Taxon, který nebyl doposud platně popsán a jehož jméno je označováno jako nomen nudum (jméno holé, bez platného popisu). Uvádíme jej zde proto, že mnoho kaktusářů má ve sbírce takto označené rostliny, které se od základního druhu liší hustším, mnohdy jemnějším otrněním tmavší barvy. Je však nutné podotknout, že se jedná o pouhé stanovištní formy a takto otrnění jedinci jsou dokladem přiro­ zené variability taxonu na různých lokalitách.

Gymnocactus

horripilus

KULOVITÝ

pencovým podložím. Nádherné pravokořenné rostliny lze dopěstovat při dodržení základních pravidel, z nichž zásadní je vysychavý substrát s mírně zásaditou půdní reakcí. Gymnocactus beguinii var. senilis

Kulovitá rostlina dorůstající šířky až 10 cm vy­ tváří často mohutné trsy. Přibližně 15-18 žeber se rozpadá do hustě nahloučených bradavek, které mají epidermis temně zelené barvy. Okrajových trnů bývá 15, středový trn je obvykle jeden a bývá 3 cm dlouhý. Velmi elegantní je fialově červený květ, široký 3 cm, který se objevuje v pozdním jaru či v létě. Barranca de Metztitlan v mexickém státě Hidalgo je hlavní a nejznámější lokalitou tohoto druhu. Roste tu na svazích a skalnatých výchozech s váGymnocactus horripilus

59

Gymnocactus knuthianus

libě pro jeho snadné pěstování. Choulostivá fáze je pouze dopěstování semenáčků do velikosti cca 1 cm, jinak má běžné nároky jako většina mexic­ kých kaktusů.

Gymnocactus

mandragora

KULOVITÝ

Gymnocactus

knuthianus

KULOVITÝ Solitérní, zřídka trsovitá rostlina s kulovitým, až 10 cm širokým stonkem. Jasně zelená epidermis je hustě kryta zpočátku sklovitě bílými, později šednoucími trny. Okrajových bývá přibližně 20, středový trn je nejčastěji jeden. Zjara Vykvétá rů­ žovými květy, širokými asi 3 cm, které se objevují u temena. Naleziště v přírodě nejsou rozsáhlá a omezují se na mexický stát San Luis Potosí. Krásné rostliny lze pozorovat v blízkosti městečka Guadalcazar, kde rostou v horských loukách a často i v podro­ stu řídkého lesa. Pěstitelé mají tento kaktus v obGymnocactus mandragora

Jedna z největších kaktusářských záhad Mexika, jejíž znovuobjevení je výsledkem průzkumu te­ rénu posledních let. Jedná se o šedozelené kulo­ vité rostlinky, jejichž šířka je obvykle 4-6 cm. Charakteristický je řepovitý kořen velkých roz­ měrů, díky němuž dostal také své druhové jméno mandragora. Z areol na nahloučených bradav­ kách vyrůstá asi 12 paprskovitě rozložených okra­ jových trnů a 2 trny středové, 2 cm dlouhé a tma­ věji zbarvené než trny okrajové. Květy o průměru 2-2,5 cm vyrůstají z temene rostliny. Vnější okvětní lístky mají typicky zelenobílou barvu s hnědavým středním proužkem, přičemž vnitřní okvětní plátky jsou bílé. Rostlinu popsal A. V. Frič, ale již se neví, jestli ji také sám objevil, nebo ji dostal v zásilce, kterou obdržel v roce 1925. Naleziště bylo tajuplnou záhadou, protože ho nikdo neobjevil mnoho de­ sítek let. Lokalita na které druh roste, je i v dnešní době velmi vzdálena od civilizace a její znovuobjevení bylo opravdovou detektivní prací mnoha kaktusářů. Nachází se několik desí­ tek kilometrů od města Parras de la Fuente v me­ xickém státě Coahuila. Zde druh roste na zvlášt­ ních, rozbrázděných kopcích (často i na kolmých stěnách). Obývá pouze několik málo kopců se specifickým podkladem s vystupující úlomkovitou břidlicí; jinde v okolí jej není možné nalézt. Ve sbírkách se většinou objevují nejrůznější hyb­ ridy, ale jen málokdo se může pochlubit pravým G. mandragora. V posledních letech se však začínají objevovat i první roubované seme­ náče a jelikož semena dobře klíčí, lze předpoklá­ dat, že v našich sbírkách zase brzy zdomácní. Pěstování pravokořenných rostlin je dosti ob­ tížné a v této době, kdy není dostatek rostlinného materiálu, doporučujeme roubování na pomalu rostoucí podnože.

Gymnocactus

subterraneus

KULOVITÝ Jedna z velkých rarit mezi kaktusy, zajímavá jed­ nak svou morfologií, ale také strategií růstu. Sto­ nek na úzkém krčku vyrůstá z poměrně velké ko­ řenové hlízy, nejprve je úzký tyčkovitý a teprve později začne vytvářet typickou hlavičku s tuhými

60

Gymnocactus subterraneus

trny. Tuto strategii zvolil zřejmě proto, že roste v trsech trav, kterými musí rychle prorůst ke světlu. Maximálně 5 cm široký stonek je zahalen do sklovitě bílých okrajových trnů, z nichž trčí dva středové trny černé barvy. Velkou ozdobou je fialově červený květ, široký obvykle okolo 3 cm. Hledání druhu v přírodě je ono pověstné hledání jehly v kupce sena. Vyskytuje se totiž na omeze­ ném areálu ve státě Nuevo Leon a ještě se velmi obtížně nachází, díky skvělému maskování v tr­ sech trav. Ani ve sbírkách nebývá vidět často a jeho pěstování je opravdový oříšek. Semenáčky rostou zpočátku rychle, ale jsou náchylné na pře­ lití. V době tvorby podzemní hlízky se růst zpo­ maluje. Roubované rostliny zcela ztrácejí na efektu, ale roubovanci se snáze udrží v kultuře. Gymnocactus subterraneus ssp. zaragosae

Gymnocactus ssp. zaragosae

subterraneus

KULOVITÝ

Kyjovité stonky jsou v nejširším místě až 4 cm ši­ roké (ve sbírkách i více), u báze mají pouze úzký krček. V kolmých stěnách je přichycen dlouhými hlízovitými kořeny. Z areol vyrůstá 21-25 bílých okrajových trnů a asi 3 trny středové, které jsou tužší, vždy s tmavší špičkou. Jejich délka dosa­ huje 2 cm. Rostlina na obrázku má poněkud nety­ picky světlý květ; květy mají většinou tmavě žlu­ tou barvu s tmavým růžovohnědým středním proužkem. Lokalita, kde se tyto rostliny nacházejí, dala to­ muto poddruhu i název. Rostou totiž na sádrovco­ vých stěnách v okolí městečka Zaragosa v mexic­ kém státě Nuevo Leon. Spolu s vranečkem Selaginella lepidophylla je často jedinou rostli­ nou, která na tomto podkladu roste. Tento kaktus nelze doporučit úplným začátečníkům, protože jeho kořeny jsou poměrně náchylné na přelití v nevhodnou dobu. Vyžaduje zásaditý, propustný substrát, dostatek slunce a čerstvého vzduchu. Zi­ mování v chladnu a pokud možno na světle. Výsev semen a dopěstování pravokořenných rostlin může činit problémy, protože semenáčky nejprve vytvářejí podzemní orgány a nadzemní část v prv­ ních letech přirůstá jen pomalu. Roubování lze doporučit na Eriocereus jusbertii nebo Myrtillo­ cactus geometrizans, ale rostliny na nich dorůstají příliš velkých rozměrů. 61

Gymnocactus viereckei

Gymnocactus

Gymnocactus viereckei, L 1159

viereckei

~

o

Gymnocactus

ysabelae

~

o

KULOVITÝ

KULOVITÝ

Byl pojmenován na počest Hanse Vierecka, který sbíral ve 30. letech 20. století kaktusy pro firmu Haage Erfurt. Rostlinka není velká, většinou ku­ lovitý stonek nepřesáhne šířku 7 cm. Elegantní otrnění, bílá vata na temenu rostliny a fíalovorůžové květy vytvářejí krásnou kompozici barev. Byl sbírán na mnoha lokalitách, ale jako typové naleziště je udáváno městečko Jaumave v mexic­ kém Tamauhpasu. Rostlina na druhém snímku je sběr Alfreda Laua, označovaný polním číslem L 1159, který se nepatrně liší otrněním a menší velikostí květu. Druh patří mezi méně náročné zá­ stupce rodu a při troše trpělivosti lze dopěstovat květuschopné rostliny na vlastních kořenech již za tři až pět let.

Původně byl popsán jako Thelocactus, ale jeho za­ řazení mezi gymnokaktusy je zřejmě správné (ně­ kteří autoři se totiž domnívají, že jde o zástupce rodu Turbinicarpus). Ploše kulovitý stonek dorůstá šířky až 9 cm a jeho temeno je zakryté bílou vatou. Spirálně uspořádané bradavky nesou eliptické are­ oly, ze kterých vyrůstá 16-20 okrajových trnů a je­ den trn středový, zahnutý k vrcholu rostliny. Zvon­ kovité květy jsou asi 1,5 cm dlouhé a 1 cm široké. Mají smetanově bílou barvu a objevují se na rostli­ nách na jaře. Plodem je vysychavá bobule, která ve zralosti podélně puká a uvolňuje kulovitá černá se­ mena, velká asi 1 mm. Lokalita byla v minulosti dlouho hledána. Od ná­ lezu ve třicátých letech 20. století do konce osm­ desátých let rostliny v přírodě nikdo neviděl. Au­ torka popisu udala místo nálezu špatně. Rancho El Vergel a jeho okolí bylo mnohokrát prohle­ dáno, ovšem bez úspěchu. Lokalita tohoto druhu byla náhodně objevena až českými kaktusáři v okolí města Tula v mexickém státě Tamaulipas. Tady roste na vápencových kopcích nedaleko za městem a poslední průzkumy terénu ukázaly, že je značně ohrožen působením vodní eroze. Není tomu tak dávno, kdy byl hledanou vzácností, ale v posledních letech se díky dostatečné nabídce se­ men opět a snad již natrvalo zabydlil v našich sbírkách. Můžeme jej pěstovat jako pravokořen­ nou rostlinu, ovšem nedoporučujeme tuto pěstitel­ skou techniku začátečníkům. Roubování je možné doporučit na pomalu rostoucí podnože a jak se

Gymnocactus ysabelae z kultury

62

Gymnocactus ysabelae z přírody

V přírodě roste v horkých oblastech mexického státu Guerrero, který je na kaktusovou flóru jinak poměrně chudý. Tam tvoří spíše keřové patro mezi málo zapojenými vyššími keři a stromy. Z jeho přírodního stanoviště vyvěrá i jeho potřeba teplej­ šího přezimování s teplotami okolo 15 °C. Během léta je vhodné dopřát mu maximum sluníčka, po­ měrně vydatnou zálivku a občasné přihnojení.

Isolatocereus

dumortieri

l!l

o

SLOUPOVITÝ

ukázalo, nejkrásněji otrněné rostliny bez defor­ mace růstu jsou na podnožích Trichocereus pasa­ cana. Ostatní nároky má stejné jako většina gymnokaktusů bez řepovitého kořenu.

Hertrichocereus

beneckei

■

o

SLOUPOVITÝ Ve sbírkách jej známe spíše jako sloupovitou rost­ linu, ale staré exempláře v přírodě mohou i poléhat. Jednotlivé stonky měří až 3 m. Pozoruhodná je především barva nejmladších částí, která je díky voskům výrazně šedomodrá a vyniká nejen v přírodě, ale i v každé sbírce. Okrajových trnů bývá zpravidla 5-6, středový trn je černý a větši­ nou pouze jeden. Smetanově bílé, až 6 cm dlouhé květy se otevírají navečer. Hertrichocereus beneckei

Někdy bývá také veden pod rodovým jménem Le­ maireocereus. Jedná se o stromový druh, jehož výška může přesáhnout i 15 m. Jednotlivé stonky mohou být i širší než 15 cm a kmen, který se větví asi 1 m nad zemí, může dosahovat dokonce dvoj­ násobné šířky. Starší větve tvoří pouze drobné trny, semenáčky mají jemné, elegantní otrnění. Květy vyrůstají z hustě nahloučených areol v řa­ dách těsně pod sebou, jsou až 5 cm dlouhé a 2,5 cm široké, žlutavé barvy, vnější okvětní lístky mohou být hnědočervené. Mexické státy Puebla, Oaxaca, Morelos a některé další jsou místem výskytu tohoto zajímavého ce­ reusu. Kvůli svým rozměrům se ve sbírkách příliš nepěstuje, to však nic nemění na skutečnosti, že mladé rostliny jsou velmi dekorativní. Rostou bez nejmenších problémů a během několika let vytvá­ řejí efektní dominantu skleníku. Nutné je teplejší zimování.

Isolatocereus dumortieri

63

Lemaireocereus chende

Lemaireocereus hollianus

Lemaireocereus

hollianus

(!j

o

SLOUPOVITÝ

Lemaireocereus

chende

SLOUPOVITÝ Dříve byl řazen do samostatného rodu Heliabravoa, nazvaném po mexické botaničce paní Helia Bravo, která se celý život profesionálně zabý­ vala výzkumem kaktusů. Dorůstá výšky asi 4 m, přičemž kmínek může mít průměr až 25 cm. Jednotlivé stonky jsou rozděleny na 7-8 výraz­ ných žeber, která nesou kruhovité areoly s 5-6 krátkými okrajovými trny hnědé, později šedé barvy. Květy se objevují na areolách v blízkosti vrcholu, jsou asi 5 cm dlouhé a až 6 cm široké, růžové barvy. Zajímavá je jejich neobvyklá, sladká vůně. Plodem je kulovitá, purpurově čer­ vená bobule. Naleziště tohoto druhu se nacházejí ve středním až jižním Mexiku ve státech Oaxaca a Puebla, kde roste v rovinatějších terénech s vápencovým pod­ kladem. Ve sbírkách bývá zastoupen jen zřídka­ kdy, a to i přesto, že jeho pěstování není náročné. Vyžaduje přezimování při teplotách okolo 12 °C, přičemž by teploty v zimě neměly dlouhodobě klesnout pod 10 °C. Aby dobře rostl, je vhodné dopřát mu větší pěstební nádobu a také ho bě­ hem vegetace asi dvakrát přihnojit komplexním hnojivem.

64

Sloupovitý kaktus dorůstá výšky až 4 m, přičemž jednotlivé od země se větvící stonky jsou široké 5-8 cm a nesou 8-10 výrazných žeber. Nově se vy­ víjející trny mají zářivě červenou barvu, která se brzy ztrácí a přechází v šedivou. Okrajové trny jsou poměrně krátké (asi 2 cm), zato 3-4 trny stře­ dové mají délku až 10 cm. Bílé, ve dne se otevíra­ jící květy měří v průměru asi 10 cm. Kulovité plody jsou jedlé a mají sladkou chuť. V přírodě se tento kaktus vyskytuje na poměrně omezeném areálu ve středomexickém státě Puebla v Tehuakánském údolí, kde roste na rovinatějších plochách. Ve sbírkách rozhodně nepatří mezi časté zástupce, i když jeho pěstování není obtížné. Vyžaduje mírně zásaditý substrát, větší pěstební nádobu, občasné přihnojení komplexním typem hnojiva a poněkud teplejší zimování, s teplotami neklesajícími dlouhodobě pod 12 °C.

Leuchtenbergia

principis

(!j

o

SLOUPKOVITÝ Na první pohled se zdá, jakoby tento druh ani mezi kaktusy nepatřil. Obzvláště pak v přírodě je dokonale podobný trsu uschlé trávy, ve sbírkách spíše připomíná nějaké agáve. Až 50 cm vysoký stonek je totiž rozčleněn na dlouhé trojboké bra­ davky, které mohou být až 12 cm dlouhé, zakon-

Leuchtenbergia principis

sbírkách se dokonce povedlo vypěstovat meziro­ dový hybrid mezi Ferocactus a Leuchtenbergia, označovaný jako x Ferobergia 'Gil Tegelberg'. Hybrid je ovšem neplodný, a tak, na rozdíl od obou rodičů, kde nejlépe funguje rozmnožování výsevem semen, je nutné jej množit pomocí tká­ ňových kultur metodou „in vitro".

Lophophora diffusa KULOVITÝ

čené areolou, ze které vyrůstá asi 6 okrajových a 1-2 středové trny. Všechny jsou velmi měkké, papírovité a u některých ekotypů vytvářejí hustou spleť. Nádherné jsou jasně žluté, až 7 cm široké květy, které rozkvétají na začátku léta. Objevit tuto rostlinu v přírodě není snadné. Přes­ tože obývá rozlehlý areál, nikde nepatří k hojným druhům. Centrem výskytu je mexický stát Coa­ huila, kde roste v kopcovitém terénu, přičemž se velmi ráda maskuje v růžicích bromélií rodu Hechtia a v trsech agávovité rostliny rodu Dasyli­ rion nebo v trsech trav. Tento unikát nechybí snad v žádné sbírce. Jednak proto, že se jedná o opra­ vdovou raritu (co se habitu týče) a také proto, že se při dodržení základů pěstebních technik pro mexické kaktusy poměrně snadno pěstuje. Ve

Zprvu solitérní, ve stáří většinou trsovitý stonek s šedozelenou epidermis, často se zvláštním žluta­ vým zabarvením. Beztrnný stonek je velmi měkký, dužnatý, široký 12-14 cm, pod zemí pře­ cházející také v mohutný řepovitý kořen. Z areol v proláklém temenu vyrůstají květy, které jsou nejčastěji bílé, ale mohou mít i nádech do žluta či do růžova. Jejich šířka obvykle nepřesahuje 2 cm. Druh se nachází v písčito-jílovitých naplaveninách ve státě Querétaro (Mexiko), kde vytváří především pod prutnatými keři velké „mnoha­ hlavé" skupiny, které mají mnohdy šířku více než 0,5 m. Pěstování tohoto druhu je poněkud obtíž­ nější vzhledem k měkkému stonku, který velmi snadno podléhá hnilobám. Pozor při manipulaci s těmito rostlinami, protože jejich bezbranný sto­ nek je v silné nevýhodě oproti silně trnitým kak­ tusům. Zimujeme raději na světle při teplotách okolo 10 °C.

Lophophora diffusa

65

Lophophora

Lophophora fricii

fricii

DISKOVITÝ

Druh byl pojmenován na počest českého kaktu­ sáře, cestovatele a etnologa A. V. Friče, který rost­ liny sbíral v roce 1923. Jedná se zřejmě o největ­ šího zástupce rodu, jehož jednotlivý stonek může dosahovat šířky až 18 cm. Roste většinou soli­ térně, ale v přírodě najdeme i velmi staré, odnožující exempláře. Nízkých plochých žeber je maxi­ málně 14 (nejčastěji 9-12) a pokožka je nažloutle šedozelená. Autor popisu uvedl, že rostliny kve­ tou karmínově červeným květem, ale dnes víme, že L. fricii má v přírodě i květ bílý, narůžovělý, ale také světle fialový. V přírodě se tento druh vyskytuje na poměrně ma­ lém areálu v okolí městečka Viesca v mexickém státě Coahuila, kde roste v blízkých horách, často ve spárách skal. Mezi kaktusáře se rozšířil, avšak pod názvem L. fricii neustále kolovaly jiné kak­ tusy. I zde platí, že velmi důležitý je původ rost­ linného materiálu, který chcete do své sbírky za­ řadit. Pěstitelsky se řadí mezi náročnější druhy nutný je velmi propustný a vysychavý substrát, zaléváme vždy po jeho dokonalém proschnutí.

Lophophora

williamsii

lil

o

DISKOVITÝ

Nadzemní část rostliny je plochá až ploše kulo­ vitá, dosahující šířky přibližně 10 cm. Pozvolna pod zemí přechází v silný řepovitý kořen. Na rost­ linách se nejčastěji tvoří 5-10 žeber, z vlnatých areol nevyrůstají žádné trny. Pouze úplně malé se­ menáčky mají asi 1 mm dlouhé tenké trny, které Lophophora williamsii

však záhy opadávají a ve vyšším věku se přestá­ vají tvořit úplně. Květy vyrůstají z proláklého ve­ getačního vrcholu zahaleného v husté vatě a mají bílorůžovou barvu. Domorodci v Mexiku znají tento kaktus pod ná­ zvem „peyote" nebo „peyotl" a především v mi­ nulosti sloužil jako podpůrný prostředek při medi­ tacích, slavnostních obřadech a při rozmlouvání s duchy předků. Tento halucinogenní druh je opředen nejrůznějšími mýty a pověrami, ze kte­ rých zbylo pro Evropana mnoho svědectví a zá­ žitků cestovatelů. Dnes je jeho sbírání a užívání zakázáno a rostliny vypěstované v umělých pod­ mínkách nedosahují zdaleka takových účinků jako rostliny z přírody. Tento kaktus roste na širo­ kém areálu od Texasu a Nového Mexika v USA přes mexické státy Coahuila, Chihuahua, Nuevo Leon, San Luis Potosí, Zacatecas až po Durango. Obývá jak rovinaté, tak skalnaté oblasti, kde roste především v přistínění drobnolistých keřů. Rod Lophophora je pro kaktusáře natolik přitaž­ livý, že existují dokonce sbírky specializované pouze na něj a ve skleníku nemá podle těchto sbě­ ratelů žádná jiná rostlina místo. Pěstování není obtížné, jen je nutné pamatovat na měkký stonek a silný řepovitý kořen uvnitř substrátu.

Lophophora williamsii var. koehresii

lil

o

DISKOVITÝ

Zelená část stonku dorůstá asi 4 cm šířky a 2-3 cm výšky. Podzemní nezelená část může být dlouhá až 10 cm a zvolna přechází v řepovitý kořen. Druh má matnou šedozelenou pokožku, je zcela bez trnů, ale výrazné jsou květy, které mohou být až 35 mm široké. Tato varieta obývá poměrně malou plochu neda­ leko města Las Tablas v San Luis Potosí v Me­ xiku, kde roste na plochých dnech bezodtokových lagun. Pěstování se neliší od základního druhu, důležité však je udržet nehybridní potomstvo i ve sbírce.

66

Lophophora williamsii var. koehresii

Machaerocereus

eruca

Machaerocereus eruca

■

o

PLAZIVÝ Jedná se bezesporu o velmi zajímavý kaktus s pla­ zivým typem stonku, kterému domorodci také ně­ kdy přezdívají „plazivý ďábel". Jednotlivé stonky mohou dorůst délky až 3 m, průběžně zakořeňují a u báze po čase odumírají, čímž se jakoby posu­ nují. Výrazné trny mají šedavou barvu; středový, dýkovitě utvářený trn může dorůst až 7 cm délky. Jedná se o endemit mexického poloostrova Baja California, kde roste na písčitých a chudých pů­ dách velmi omezeného areálu u západního po­ břeží. Teprve v posledních letech se začíná dostá­ vat do sbírek specializovaných kaktusářů. Před pár lety byl ještě nedostižnou raritou. Ze způsobů rozmnožování přichází v úvahu jak vegetativní způsob množení (odnožemi, řízkování), tak gene­ rativní způsob výsevem semen, která dobře klíčí i po mnoha letech. Zimování vyžaduje za vyšší teploty, neklesající dlouhodobě pod 12 °C.

Machaerocereus

tváří velmi husté porosty, doprovázené rozmani­ tou sukulentní vegetací. Objevit tento druh ve skleníku však není zcela běžné, jelikož pro svou prostorovou náročnost je vyhledáván jen opravdo­ vými specialisty a znalci. Pěstování ze semen ani ze zakořenělých odnoží není náročné. Důležité je teplejší zimování. Machaerocereus gummosus

gummosus

SLOUPOVITÝ Bohatě větvený stonek vytváří husté keře, vysoké až 2 m. Jednotlivé výhony mají šířku 4-7 cm a ob­ vykle jsou asi 1 m dlouhé. Tmavě zelená epidermis na starších částech korkovatí. Trny jsou poměrně krátké, přičemž nejdelší středové dosahují asi 5 cm. Nádherné jsou však květy, dlouhé asi 15 cm a ši­ roké okolo 8 cm. Plody domorodci nazývají „pitahaya agria" a s velkou oblibou je konzumují. Mexická Baja California je tímto cereusem po­ rostlá od severu k jihu. Na některých místech vy-

67

Mammillaria albilanata

tečné stínění, i když v dobře větraném skleníku mohou rostliny být celou vegetační sezónu na pl­ ném slunci. Rozmnožujeme buď oddělováním odnoží, nebo výsevem semen. Zimování chlad­ né, pokud možno na světle.

Mammillaria

bocasana

KULOVITÝ

Mammillaria

albilanata

lil

o

SLOUPKOVITÝ Stonek této mamilárie roste nejprve kulovitě, po­ zději mírně sloupkovité a ve stáří i odnožuje. Drobné bradavky nesou množství krátkých okra­ jových trnů a u některých rostlin se vyskytují i 2, maximálně 4 trny středové, které však nejsou ná­ padné ani délkou, ani odlišnou barvou. Karmíno­ vě červené květy jsou široké asi 1 cm a vyrůstají ve věnečku okolo temena. Později se z nich vyví­ její červené kyjovité plody. Nejpřesnější údaje o výskytu tohoto druhu jsou udávány jako 214. kilometr silnice Oaxaca - Me­ xico D. E, ovšem roste i v okolí města Tlatizapán v mexickém státě Morelos. Kaktusáři tuto mami­ lárií pěstují často i pod jiným označením, někdy ji zaměňují s podobnou M. supertexta. V kultuře vy­ žaduje slunné místo, propustný substrát a přezi­ mování při teplotách okolo 10 °C.

Mammillaria

baumii

I!]

o

TRSOVITÝ Rychle rostoucí druh, který začíná v dospělosti odnožovat. Jednotlivé stonky bývají asi 5 cm ši­ roké a vytvořené trsy mohou mít průměr až 20 cm. Světle zelená barva stonku bývá často za­ kryta hustými bílými trny. Okrajové i středové trny mají shodnou barvu a jsou i skoro stejně dlouhé (1-2 cm). Nádherné jsou její citrónově žluté, poměrně velké květy, které se objevují na počátku léta a otevírají se během dne. Pochází z mexického státu Tamaulipas, kde roste v nadmořských výškách mezi 700 a 1 500 m. Roste často přistíněna doprovodnou vegetací a pozorovatelé, kteří ji našli nedaleko San Vin­ cente, hovoří o tom, že je často zcela zastíněna hustými keři. Také proto jí ve sbírce dopřejeme během nejparnějších letních dnů alespoň čás-

68

Jeden z druhů, se kterými se většinou začíná. Je totiž nesmírně elegantní a přitom nenáročný. Upoutá svým kulovitým stonkem, který je až 5 cm široký a zahalený do jemných vlasových trnů. Tyto trny vyrůstají z areoly jako okrajové a kromě nich z každé areoly vyrůstá 1 nebo 2 trny středové, červenohnědé barvy, které mají na konci háček. Květy jsou světle žluté s červeným prouž­ kem uprostřed a objevují se pravidelně každé léto. Rostlina vytváří v dospělosti „mnohahlavé" trsy, které vypadají opravdu velmi efektně. Je paradoxní, že v přírodě nepatří k hojným dru­ hům a jeho naleziště se nacházejí na nepočetných lokalitách v mexickém státě San Luis Potosí, kde roste na plochých vápencových kopcích. Jak už bylo předesláno, můžeme tuto mamilárií objevit i u naprostých laiků, kteří se kaktusy nijak vážně nezabývají. Její pěstování a rozmnožování je snadné, vyžaduje však chladnější zimování. Roz­ množujeme ji dělením trsů, přičemž oddělené skupinky rostlin sázíme po dokonalém zaschnutí řezných ploch. Mammillaria baumii

Mammillaria bocasana

Mammillaria

Mammillaria candida

bombycina

I!]

o

TRSOVITÝ

Řadíme ji mezi tzv. háčkovité mamilárie a název bombycina (hedvábná, lesklá) nebyl vybrán náho­ dou - její okrajové trny jsou opravdu velmi jemné a lesklé. V dospělosti vytváří trsovité stonky, při­ čemž jednotlivé rostliny mohou být téměř 20 cm vysoké a přibližně 8 cm široké. Z areoly vyrůstá až 40 stříbřitě lesklých okrajových trnů, které do­ sahují obvykle délky 5-10 mm. Středové trny bý­ vají až čtyři, ale jeden prostřední, směřující od stonku, je červenohnědý a až 25 mm dlouhý s háčkovitým zakončením. Růžové, asi 15 mm ši­ roké květy se objevují až na starších rostlinách; tato mamilárie kvete poměrně neochotně. Mammillaria bombycina

Dlouhou dobu nebylo známo její naleziště a mnozí se domnívali, že je v přírodě již vyhu­ bena. V devadesátých letech minulého století však byla znovu nalezena. Její stanoviště se na­ cházejí ve státě Aguascalintes v centrálním Me­ xiku a táhnou se až na hraniční oblasti se státem Jalisco do pohoří Sierra de Laurel. U kaktusářů je nesmírně oblíbena pro svůj elegantní vzhled a většinou se ve sbírkách pěstuje jako pravoko­ řenná, i když je dosti choulostivá na déle trvající vlhkost, obzvláště za chladnějšího počasí zjara či na podzim. Zimujeme ji na světle a při teplotách okolo 12 °C.

Mammillaria

candida

I!]

o

KULOVITÝ

Nesmírně elegantní a oblíbená mamilárie, jejíž historie sahá až do roku 1838, kdy byla platně po­ psána. Kulovitý stonek dorůstá nejčastěji do šířky 10 cm, ale existují v přírodě populace s jedinci většími. Taktéž délka, množství a barva trnů je ne­ smírně rozmanitá. Najdeme populace krátkotrnné, dlouhotrnné, s bílými či téměř hnědými trny. Květy jsou poměrně uniformní a mají bílorůžovou barvu s tmavším proužkem uprostřed okvětních lístků. Velmi dekorativní jsou rostliny s dozrálými plody. Až 2 cm dlouhé, kyjovité, jasně červené bobule se objevují ve věnečku nedaleko středu na jaře dalšího roku. V přírodě najdeme tuto mamilárií v mnoha stá­ tech středního a severního Mexika a všude kde roste, vytváří poněkud odlišnou formu. Nesmírně zajímavé, hnědě otrněné rostliny lze objevit u Noria de las Flores, miniaturní, Odnožující rostliny v okolí městečka Guadalcazar (San Luis Potosí). Nechybí asi v žádné sbírce, protože se jedná o tra­ diční druh. Je však nutné znát původ pěstovaných rostlin, aby kolekce získala skutečnou botanickou hodnotu. Pěstování je stejné jako u běžných me­ xických druhů.

69

Mammillaria capensis

Mammillaria

carmenae

[!}

o

KULOVITÝ

Mammillaria

capensis

[!}

o

TRSOVITÝ Jedna z mamilárií vytvářející sloupkovité trsy. Nej­ prve roste solitérně, ale v dospělosti začne od báze odnožovat. Dorůstá výšky okolo 25 cm při šířce stonku 4-5 cm. Okrajových trnů napočítáme obvy­ kle 13-16, středový trn je většinou jen jeden s čer­ nohnědým, někdy háčkovité zahnutým hrotem. Elegantní bílorůžové květy jsou poměrně velké, asi 2 cm široké, některé okětní lístky mají růžový nebo zelenorůžový středový proužek. Plodem je kyjovitá bobule oranžové až červené barvy. Tento druh pocházející z poloostrova Baja Cali­ fornia byl sbírán mnohokrát, ale variabilita a pře­ chodové formy z něj dělají stále poněkud tajemný kaktus. Jako typová lokalita je udáváno místo Puerto de Bahia de los Muertos, ale tam jsme žádné rostliny tohoto typu nenašli. Ve sbírkách je nutné věnovat zvýšenou pozornost přemokření sub­ strátu, zvláště v chladnějších dnech. Umístění na plném slunci a světlé zimování okolo 10 °C jsou nutnou podmínkou kvetení v příštím roce. Mammillaria carmenae

70

Ještě nedávno byla tato mamilárie snem každého kaktusáře a nedostupnou raritou. Rostliny vytvá­ řejí „několikahlavé" drobné trsy, kdy každý sto­ nek má šířku přibližně 4 cm a dvakrát takovou výšku. Z areol vyrůstá 120-180 drobných měk­ kých trnů žluté barvy, které zcela zakrývají sto­ nek. Nedaleko středu se objevují většinou jednot­ livě, nikoli ve věnečku, nejčastěji bílé (vzácněji žlutavé či narůžovělé) květy, široké asi 1,5 cm. Drah byl popsán teprve v roce 1953, ale do roku 1977 téměř nikdo netušil, kde tento kaktus sku­ tečně roste. Teprve výprava A. B. Laua a W. Repehagena našla znovu jeho lokalitu. Ta se nachází v Sierra Madre Oriental ve státě Tamaulipas, kde tato mamilárie osídluje nepřístupné kolmé stěny. Její výjimečný vzhled způsobil mezi kaktusáři opravdovou mánii, spojenou s horečným sháně­ ním krásné rarity. Kdo ji získal, ve strachu ji na­ rouboval, a proto je možné vidět ve sbírkách mnoho starších exemplářů roubovaných. Dnes, kdy je rostlinného materiálu dostatek a M. carme­ nae patří mezi běžně dostupné druhy, není nutné sahat k roubování. Pravokořenné rostliny mají mnohem přirozenější vzhled a ochotněji kvetou. Při výsevu semen je největší úskalí první půlrok života klíčenců. Rozmnožování je též možné od­ nožemi. Snáší velmi chladné zimování s poklesy teplot až k nule.

Mammillaria coahuilensis ssp. albiarmata

00 O

KULOVITÝ

Někteří kaktusáři ji možná znají pod staršími ná­ zvy M. albiarmata, M. coahuilensis var. albiflora nebo Porfiria schwarzii var. albiflora. Roste soli­ térně a její kulovitý stonek je široký asi 5 cm. Na vrcholu bradavek jsou velké vlnatá areoly, ze kte­ rých vyrůstá 20-25 okrajových trnů bílé nebo na­ růžovělé barvy. Květy vyrůstají nedaleko vrcholu rostliny a mají krémově bílou barvu, přičemž vnější okvětní lístky mají uprostřed zelenohnědý nebo zelenočervený proužek. Šířka květu při pl­ ném otevření je asi 2 cm. Plodem je dlouhá úzká bobule červené barvy, která obsahuje drobná tmavě hnědá až černá semena. Pochází z mexického státu Coahuila, kde roste nedaleko hlavního města Saltillo. Tento poddruh představuje nejvýchodnější rozšíření rostlin z okruhu M. coahuilensis. Vzhledem k tomu, že rostlina vytváří silné dužnaté kořeny, musíme pro­ vádět zálivku velmi opatrně. Opět platí zásada, že je lépe zalít třikrát málo, než jednou hodně. Toto

Mammillaria compresa

Mammillaria coahuilensis ssp. albiarmata

je nutné dodržet především v době letní stagnace růstu. Substrát s mírně zásaditou reakcí, velmi propustný. Zimujeme v chladnu a pokud možno raději na světle.

Mammillaria

compresa

TRSOVITÝ Typický představitel „zelených" mamilárií, jehož stonek v dospělosti silně odnožuje a tvoří nahlou­ čené, stěsnané trsy (odtud také jméno compresa = stlačená, smáčklá), až 1 m široké! Otrněním ne­ smírně variabilní druh; obvykle z areoly vyrůs­ tá 2-6 bílých okrajových trnů, které jsou dlouhé 2-7 cm. Květy vyrůstají ve věnečku okolo středu, mají růžovou barvu se světlejším okrajem okvět­ ních lístků. Přírodní populace lze objevit ve středomexických státech San Luis Potosí, Hidalgo a Querétaro, kde roste na vápencových kopcích mezi kameny, často v přistínění drobnolistých keřů. Sbírkové rostliny bývají pokříženy s blízkými taxony a teprve v po­ sledních letech se do kolekcí dostávají rostliny s přesným původem. Jedná se o pěstitelsky bez­ problémový druh, který lze doporučit každému začátečníkovi.

Mammillaria

crucigera

~

Druh nebyl na stanovišti příliš často pozorován. Víme bezpečně, že se vyskytuje na pomezí me­ xických států Puebla a Oaxaca, kde roste na vá­ pencovém podloží. Rozšíření ve sbírkách je otáz­ kou posledních 25 let, kdy se na trhu objevil dostatek semen. Záhy se zjistilo, že se jedná o pěstitelsky nenáročný druh, vyžadující plné slunce, minerální, propustný substrát a zimování okolo 12 °C. Mammillaria crucigera

o

SLOUPKOVITÝ Rostlina vytváří nejprve solitérní stonky, které se však brzy začnou dělit a rostlina tak vytvoří něko­ lik vrcholů (dichotomické dělení). Stonek je krátce sloupkovitý, až 7 cm vysoký a 5 cm široký, s mírně proláklým temenem. V axilách se tvoří krátká hustá vata a z areol vyrůstá přibližně 25 okrajových trnů, dlouhých pouze 1-2 mm, a čtyři středové, do kříže postavené trny, dlouhé maxi­ málně 3 mm. Květ je červený až červenofialový, asi 8 mm v průměru.

71

Mammillaria deherdtiana

Mammillaria

deherdtiana

KULOVITÝ

Další hit své doby, řazený mezi tzv. velkokvěté mamilárie. Kulovité rostliny vytvářejí ve stáří od­ nože, přičemž jednotlivé stonky dorůstají šířky asi 6 cm. Kuželovité bradavky, dlouhé asi 1 cm, mají na konci areolu, z níž vyrůstá asi 30 okrajových, sklovitě bílých trnů. Středové trny buď chybějí, nebo jich naopak může být poměrně velké množ­ ství (až osm), což jasně dokládá velkou variabilitu otrnění tohoto taxonu. Nádherné květy lákaly kaž­ dého kaktusáře a touha mít tuto rostlinu ve sbírce Mammillaria deherdtiana var. dodsonii z přírody

způsobila, že se za ni v době před 30 lety platily poměrně velké sumy. Květy se objevují v časném létě. Jsou až 7 cm dlouhé a 5 cm široké, světle karmínové barvy s dlouhými bělavými nitkami a sytě žlutými prašníky, nádherně kontrastujícími s barvou květu. Naleziště této mamilárie bylo dlouho tajeno a do­ konce bylo některými znalci záměrně uváděno zcela nesprávně. Nakonec se ukázalo, že osídluje měkké vápence severně od města Mitla v mexic­ kém státě Oaxaca. Starší rostliny ve sbírkách bý­ vají roubovány, dnes se však pěstitelé snaží tento druh pěstovat na vlastních kořenech. Substrát může být mírně kyselý. Důležité je poněkud tep­ lejší zimování mezi 12-15 °C. Rozmnožování se­ meny je jediná cesta k získání většího množství rostlin, ale semena poměrně špatně klíčí.

Mammillaria var. dodsonii

deherdtiana [!)

o

KULOVITÝ

Od základního druhu se liší především otrněním, které je poněkud „divočejší", což je dáno větším množství delších středových trnů a menším množstvím hrubších okrajových trnů. Určité od­ lišnosti se dají nalézt i u semen a zajímavá je také výrazně vyčnívající bílá čnělka.

72

Mammillaria deherdtiana var. dodsonii z kultury

Mammillaria densispina

Naleziště je poměrně izolované a leží na sever od města Oaxaca ve stejnojmenném mexickém státě. Rostliny osídlují kapsy ve skalách s vápencovým podkladem, zhruba v nadmořských výškách 3 000 m. V kultuře je tato varieta poměrně citlivá. Zalévá­ me raději v menších dávkách, avšak častěji. Bě­ hem vegetace vyžaduje plné slunce, v době vege­ tačního klidu by teploty neměly klesnout příliš hluboko a dlouhodobě pod 10 °C.

řené, přičemž jich bývá nejčastěji 20. Středové trny jsou dva (výjimečně až 5) a jsou žluté. Květ je šarlatově červený, asi 15 mm široký. Ele­ gantní jsou i 15 mm dlouhé, válcovité plody vý­ razné červené barvy. I když se píše o rostlině se žlutými středovými trny, existují v přírodě po­ pulace se středovými trny červenými. Tyto rost­ liny byly také popsány jako M. dixanthocentron var. rubrispina, ale toto členění je poněkud zby­ tečné, jelikož existují i mnohé smíšené popu­ lace, kde lze nalézt společně rostoucí žlutotrnné i červenotrnné rostliny. Tato mamilárie roste v Tomelin Canon v mexickém státě Oaxaca, při úpatí kopců v nadmořských výš­ kách okolo 600 m. Nepatří ani k výrazně choulos­ tivým, ani k bezproblémovým druhům. Nutné je provádět zálivku po dokonalém vyschnutí substrátu a také je důležité teplejší zimování; teploty nemají dlouhodobě klesnout pod 10 °C.

Mammillaria

densispina

□

o

KULOVITÝ Kulovitý stonek je rozdělen do kuželovitých bra­ davek, které jsou holé, zakončené areolou. Z té vyrůstají přibližně stejně dlouhé (1-2 cm) i stejně zbarvené okrajové a středové trny, které stonek dokonale zakrývají. Okolo temena se v létě obje­ vují žluté, široce trychtýřovité květy. Objevit ji lze na skalnatých výchozech vápenco­ vých kopců v mexických státech San Luis Potosí, Querétaro, Guanajuato a Zacatecas. Objevuje se především ve sbírkách specialistů, ovšem její pě­ stování není zvlášť obtížné. Vyžaduje dostatek slunce, zálivku raději vícekrát v menších dávkách a světlé přezimování při teplotách mezi 5-10 °C.

Mammillaria dixanthocentron

Mammillaria dixanthocentron SLOUPKOVITÝ Výstižný druhový název dixanthocentron dává tušit, proč autoři popisu zvolili jméno, které v překladu znamená se dvěma žlutými středo­ vými trny. Rostliny z přírody jsou méně sloupo­ vité, ve sbírkách vytvářejí výrazné, až 30 cm vy­ soké kyjovité sloupky. V paždí axil i na areolách se vytváří jemná hustá vata. Okrajové trny vyrů­ stají z areoly rovnoměrně kruhovitě rozprost-

73

Mammillaria duwei

Mammillaria

elongata

TRSOVITÝ

Mammillaria

duwei

~

o

KULOVITÝ Svým vzrůstem patří mezi mexické miniatury, protože její kulovitý stonek měří v průměru ne víc než 5 cm. Z areol vyrůstá asi 35 jemných, peříčkovitých okrajových trnů a nejčastěji dva stře­ dové, asi 5 mm dlouhé trny, často s háčkovitým zakončením. Květ bývá přibližně 1,5 cm široký, bíložluté barvy a efektně vypadají i červené kyjo­ vité plody. Severovýchod města San Luis de la Paz (Guanajuato) je typický pro výskyt mnoha druhů kak­ tusů, včetně této mamilárie. Roste v nadmořské výšce přibližně 1 000 m, kde osídluje vápencové skály, na nichž tvoří „několikahlavé" trsy. Její pě­ stování poněkud komplikují řepovité kořeny, které poměrně snadno zahnívají, zvláště při pře­ mokření. Nicméně je doporučitelná i pro začáteč­ níky, kteří jsou schopni věnovat rostlinám dosta­ tečnou pozornost. Květy se objevují buď na podzim, nebo během časného jara. Rozmnožování semeny není obtížné a rostliny kvetou již ve dru­ hém roce života. Mammillaria

74

elongata

Díky množství nejrůznějších vyselektovaných fo­ rem, které se dnes pěstují v komerčních zahrad­ nictvích jako kultivary, patří k nejrozšířenějším kaktusům. Stonek je trsovitý, asi 3 cm široký a až 15 cm dlouhý, v přírodě často převisající a delší. Z areol vyrůstají převážně okrajové trny, ale právě u vyselektovaných typů je možné nalézt jedince, u kterých převažují trny středové. Tato variabilita se netýká pouze délky, ale také barvy trnů; nej­ častěji bývají slámově žluté, ale známe i rostliny s trny tmavě hnědými. Květy jsou ve většině pří­ padů žluté, široké asi 15 mm a vyrůstají v blíz­ kosti temena. Rostlinu lze objevit na skalnatých výchozech v mexickém státě Hidalgo, kde tvoří často husté převislé závoje. Díky komerčním pěstírnám a také díky své nenáročnosti bývá trvalou součástí nejen sbírek pěstitelů, ale také ozdobou oken laiků. Dů­ ležité je snad jen chladnější zimování, aby rostlina v příštím roce kvetla.

Mammillaria elongata var. echinaria

~

o

TRSOVITÝ Podobá se základnímu druhu, ale její stonek je mnohem divočeji otrněný. Výrazné jsou především středové trny. Dnes je však postavení této variety zpochybňováno a některými autory je vedena pouze jako extrémní forma základního druhu.

Mammillaria

fitthaui

~

o

TRSOVITÝ Byla popsána teprve nedávno, v roce 1971, a to americkými kaktusáři Glassem a Fosterem. Rost­ lina vytváří poměrně velké trsy, ale jednotlivé stonky mají maximálně 10 cm výšku a 5 cm šířku. Stonek je zcela bez vaty a bílé areoly nesou okra­ jové i středové trny. Okrajových trnů bývá obvykle 7-10, středové jsou nejčastěji 4, přičemž jeden bývá háčkovité zakončen. Světle růžové květy se objevují nedaleko vrcholu a rostlina jich produkuje velké množství, takže je schopna kvést celé léto. Tato mamilárie se vyskytuje v kaktusářsky méně zajímavém mexickém státě Jalisco, proto asi byla tak dlouho pro botaniky neznámá. Její pěstování není obtížné a kulturu bez potíží zvládnou i začí­ nající kaktusáři. Důležité je poskytnout rostlině dostatek světla, ale pozor na prudké jarní slunce, které ji dokáže nepříjemně popálit. Rozmnožuje-

Mammillaria elongata var. echinaria I

Mammillaria

fitthaui

I

'

me ji výsevem semen, v menší míře však lze k množení použít i odnože, které často zakořeňují již na mateřské rostlině.

Mammillaria

formosa

KULOVITÝ Kulovitý, ve stáří mírně do sloupku protažený sto­ nek nese krátké pyramidální, velmi hustě nahlou­ čené bradavky. V axilách se tvoří krátká vlna a z areol vyrůstají drobné okrajové a krátké stře­ dové trny, které dohromady zcela pokrývají rost­ linu. Během léta se objevují asi 1,5 cm široké rů­

žové květy, jejichž okvětní lístky mají tmavší proužek uprostřed. V přírodě roste na poměrně rozlehlém areálu, který se táhne v mírně kopcovitém mexickém te­ rénu ze San Luis Potosí až po Nuevo Leon. Ame­ rický kaktusář Charles Glass udával naleziště této mamilárie dokonce až ze státu Zacatecas. Zde roste v otevřené krajině na plošších návrších či na úpatích kopců. Kaktusáři ji mají v oblibě, protože i když nekvete, je pro své jemné a elegantní otr­ nění velkou ozdobou sbírky. Snáší plné slunce, chladné zimování a během léta poměrně vydatnou zálivku. Semenáčky rostou bez problémů v mírně zásaditém substrátu s dostatkem minerální sub­ stance (antuka, břidlice apod.).

Mammillaria formosa

75

Mammillaria geminispina

Mammillaria

geminispina

TRSOVITÝ Velmi elegantní druh v přírodě i ve sbírce. Stonek dorůstá maximálně 20 cm výšky a bývá široký okolo 8 cm, vytváří „mnohahlavé" trsy. Bílé vl­ natá axily i areoly dotvářejí spolu s bílými trny krásnou rostlinu, a jak druhové jméno napovídá, byl pojmenován podle dvou středových trnů (geminispinus = s trny v páru). Květy vyrůstají ve vě­ nečku poblíž temena a jsou fialovoěervené, vnitřní okvětní lístky mají světlejší okraj. I do­ zrálé plody, které po uzrání rostlina vysouvá z paždí bradavek, jsou červené a nádherně kontra­ stují s bílou barvou stonku. V údolí Metztitlan (Hidalgo, Mexiko), kde roste Mamillaria glassii var. ascensionis

na vápencových skalách ve společnosti mnoha dalších kaktusů, vytváří velké trsovité polštáře. Její areál je však mnohem větší a najdeme ji i v dalších údolích, např. v Barranca de Venados či na stráních podél řeky Rio Amajaque. Aby vy­ nikla krása otrnění tohoto kaktusu, musíme jej umístit na nejsvětlejším místě ve skleníku. Díky velké variabilitě v délce a hustotě otrnění jsou ve sbírkách často pěstovány vyselektované dlouhotrnné klony. Při rozmnožování výsevem se objeví velká škála semenáčků, ze které můžeme provést výběr těch nejkrásnějších jedinců.

Mammillaria glassii var. ascensionis KULOVITÝ Tato varieta vytváří pouze miniaturní Odnožující stonky, velké jen málo přes 2 cm, a je nápadná svým bílým a jemným otrněním. Květ je poměrně veliký, růžový a při plném otevření může mít šířku až 1,5 cm. Ozdobný je však i plod, který je také dosti velký, asi 1,5 cm dlouhý, přecházející od zelenavé až po zelenočervenou barvu. Vyskytuje se jak v jihovýchodních oblastech me­ xického Nuevo Leon, tak i ve státě Tamaulipas v okolí města Jaumave. Dříve patřila k velkým vzácnostem a její objevitelé ji popsali dokonce jako samostatný druh. Dnes se rozšířila do evrop­ ských sbírek natolik, že není problém ji získat z každé kvalitní nabídky rostlin či semen. Roz-

76

množuje se dobře generativní i vegetativní cestou. Při pěstování pozor na popálení prvními jarními slunečními paprsky.

Mammillaria grusonii

~

Mammillaria guelzowiana

o

KULOVITÝ Patří mezi větší druhy mamilárií, protože její ku­ lovitý či mírně sloupovitý stonek může dorůstat výšky až 25 cm. Trny jsou zpočátku růžovohnědé, později šedavé. Kvete během léta poměrně vel­ kými, asi 3 cm širokými květy, které mají bledě růžovou barvu, u některých ekotypů i s tmavým proužkem uprostřed vnitřních okvětních lístků. Místem výskytu této mamilárie je mexický stát Coahuila, kde vyhledává mírně zvlněný až rovi­ natý terén. Nejčastěji roste v krytu nějaké byliny či dřeviny. Ve sbírkách však vyžaduje plné slunce, mírně zásaditý substrát a zcela běžné ošetřování.

Mammillaria

guelzowiana

KULOVITÝ

musíme během 10 let ve sbírce nahradit novými semenáči. Ty rostou bez větších problémů, ale starší rostliny jsou dosti choulostivé na přemok­ ření. Květy se objevují na konci května a patří k nejkrásnějším ozdobám každé sbírky.

Mammillaria haageana ssp. conspicua KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Ve sbírkách bývá stonek nejčastěji jednotlivý, vý­ jimečně Odnožující, široký jako vysoký přibližně 7-9 cm. Válcovité bradavky jsou holé, stejně jako paždí axil, z areol vyrůstá asi 70 okrajových, velmi jemných vlasovitých trnů bílé barvy. Stře­ dové trny mají červenohnědou nebo žlutou barvu a jsou zakončeny háčkem. Nádherné trychtýřovité květy mají výraznou červenofialovou barvu a upoutají i svou velikostí, protože při plném otev­ ření mohou být až 6 cm široké. Naleziště této mamilárie, kterou mnozí kaktusáři jistě znají pod starším rodovým názvem Krainzia, se nachází v mexickém státě Durango, na lokalitě Puente Rio Nazas. Roste na skalnatých výchozech vápencových kopců, většinou ve štěrbinách mezi kameny. Jedná se o krátkověkou rostlinu, kterou

Dříve byla řazena jako samostatný druh, ale její vedení jako poddruhu M. haageana je zřejmě ro­ zumnější. Od následujícího poddruhu se liší pře­ devším hrubším otrněním, které je dáno přítom­ ností několika hnědých středových trnů a také celkově mohutnějším stonkem, který může dosa­ hovat výšky až 15 cm a šířky okolo 11 cm. Vyskytuje se ve středomexických státech Puebla, Oaxaca a Morelos, kde roste na vápencovém pod­ kladu v rozdílných nadmořských výškách od 600 do 2 600 m n. m. Pěstování je stejné jako u násle­ dujícího poddruhu. Pamatujme na pozvolnější růst semenáčků, je proto vhodné výsevy uskuteč­ nit brzy na jaře nebo v závěru zimy, do výsevních aparátů, aby přezimovaly co největší rostlinky.

Mammillaria grusonii

Mammillaria haageana ssp. conspicua

77

Mammillaria haageana ssp. elegans

Mammillaria

hahniana

KULOVITÝ

Mammillaria ssp. elegans

haageana

Kulovitý, až 10 cm široký stonek je rozdělen na malé, asi 5 mm dlouhé bradavky, na jejichž konci jsou areoly produkující vlasovité trny, dlouhé asi 4 cm. Mnohé rostliny bývají ve stáří do těchto trnů zcela zahaleny. U některých se vyskytuje i krátký středový trn. M. hahniana Vykvétá v blíz­ kosti vrcholu věnečkem fialovočervených květů, které jsou plné žlutých prašníků. Při poranění roní bílý latex. Najít tuto mamilárií v přírodě není obtížné, pro­ tože její naleziště jsou na mnoha místech v Sierra de Jalpan (Guanajuato, Querétaro), kde porůstá skalnaté svahy a srázy. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století byla snad nejčastěji sbíra­ ným kaktusem v Mexiku vůbec. Dnes ji kaktusáři s úspěchem pěstují ze semen a při dodržení běž­ ných zásad nečiní v kultuře žádné problémy.

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Mammillaria

hernandezii

lil

o

Tento kaktus byl v minulosti rozšiřován také pod nesprávným názvem M. collina. Velmi elegantní poddruh, který nedorůstá velkých rozměrů. Jeho stonek je obvykle široký 6-7 cm a pouze o něco málo vyšší. Odnožuje jen výjimečně a krásný je především jemným, elegantním otrněním. 16-18 okrajových trnů má bílou barvu a jejich délka se pohybuje od 1 do 5 mm. Středové trny jsou maxi­ málně dva nebo zcela chybějí. Tmavě červené květy vyrůstají ve věnečku v blízkosti vrcholu. Plodem je červená drobná bobule s hnědými se­ meny. Rozšíření je poněkud omezenější a zaručené zprávy potvrzující výskyt v přírodě pocházejí od sběratelů, kteří se s tímto kaktusem setkali mezi městem Tehuacan a Los Combres v mexickém státě Puebla. Roste v nadmořských výškách asi 2 300 m, kde osídluje skalnaté terény s vápenco­ vým podkladem.

Překrásný zástupce rodu, který patří mezi velko­ květé miniatury. Stonek nedorůstá obvykle vět­ ších rozměra než 4,5 cm šířky. V axilách se tvoří velmi krátká vlna pouze v květní zóně. Okrajo­ vých trnů je 17-25, jsou 1,2-2,2 mm dlouhé, pavoukovitě uspořádané na oválné areole. Nádherný purpurově fialový květ je asi 2 cm dlouhý a stejně tak i široký. Tyčinky i čnělka s bliznou jsou žluté. Plod obsahuje pouze několik černých semen. Objevit druh v přírodě mělo doposud štěstí jen pár výprav za kaktusy, protože lokalita je dosti přísně utajována. Nachází se v mexickém státě Oaxaca v nadmořských výškách 2 300 m. Roste na vá­ pencových kopcích v Sierra Mixteca nedaleko San Miguel Astatla a San Antonio Abad. V době sucha je velmi dobře maskována a větší část

Mammillaria hahniana

Mammillaria hernandezii

78

KULOVITÝ

stonku bývá během této periody zatažena pod zemí. Velká většina pěstovaných rostlin je ve sbír­ kách udržována jako roubovanci, ale někteří ši­ kovní pěstitelé jsou schopni jich napěstovat stovky na vlastních kořenech. Pravokořenná kul­ tura u těchto rostlin však vyžaduje velkou pěsti­ telskou zkušenost. Důležité je upozornit na silné dužnaté kořeny a na fakt, že rostliny často kvetou až v pozdním létě. Došlo — li k opylení a oplození, přeneste rostlinu před zimováním do teplejší míst­ nosti, kde květ stihne zaschnout a nezačne hnít, což má většinou zničující následky pro celou rost­ linu.

Mammillaria

herrerae

KULOVITÝ

Když se rostliny tohoto druhu dostaly poprvé do Evropy, vyvolalo to mezi kaktusáři opravdovou senzaci. Drobné, jen asi 4 cm široké stonky jsou

zprvu kulovité, později rostou do mírného sloupku, ale jsou velmi nápadné otrněním, které je tvořeno množstvím jemných bílých nepíchavých trnů. Z jedné areoly jich vyrůstá okolo stovky. Překrásné jsou však i červenofialové květy, široké až 2,5 cm, s velkým množstvím žlutých prašníků a zelenavou bliznou. Druh je v přírodě velmi dobře maskovaný, protože roste na vápencových stráních s množstvím bílých kamenů, kde se jeho stonek dokonale ztrácí. Na­ leziště se nachází nedaleko města Cadereyta v mexickém státě Querétaro. Vidět ve sbírkách větší množství pravokořenných rostlin je velká vzácnost, což dává tušit, že se jedná o velmi chou­ lostivý druh. Roubujeme většinou na pomalu ros­ toucí podnože a jelikož i růst semenáčků je pro­ blematický, rozmnožujeme odnožemi z matečnic, které jsou k tomuto účelu speciálně pěstovány. Pozor však - neustálým vegetativním rozmnožo­ váním výrazně klesá genetická variabilita, což může ve svém důsledku vést až k degeneraci klonu.

Mammillaria herrerae

79

Mammillaria herrerae var. albiflora

Mammillaria var. albiflora

herrerae í!I

o

KULOVITÝ Tato varieta se velmi podobá základnímu druhu, ale liší se bílými květy a také místem výskytu, které se nachází stovky kilometrů od naleziště zá­ kladního druhu. Znovuobjevení této variety v přírodě přinesl spe­ cialista na rod Mammillaria, rakouský kaktusář W. Reppenhagen. Nároky na pěstování jsou zcela shodné jako u základního druhu.

Mammillaria

huitzilopochtli

I!]

o

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Poměrně výrazný a nezaměnitelný druh jednak habitem, ale také místem zakládání květů. Stonek je vysoký až 15 cm a jeho šířka většinou nepřesa­ huje 8 cm. Roste většinou solitérně a ve stáří se může dichotomicky dělit. Početné okrajové trny (15-30) jsou sklovitě bílé, pravidelně rozprostřené kolem areoly, 3-4 mm dlouhé. Centrální trn může chybět nebo naopak být velmi dlouhý; také jeho barva se mění od hnědé až po smolně černou. Květy se zakládají na boku rostliny a tím je druh také velmi typický a nápadný. Karmínové věty mají průměr jen asi 1,5 cm. Červený kyjovitý plod obsahuje velmi drobná hnědá semena. Místem výskytu této mamilárie jsou hraniční ob­ lasti mezi mexickými státy Puebla a Oaxaca na

80

kopcích Tomelinského údolí. Velký je však rozdíl nadmořských výšek dvou krajních nalezišť, a to 500 a 2 300 m n. m. V kultuře není náročná a její pěstování není obtížné. Dává přednost plnému slunci před přistíněním a velmi dobře snáší i vy­ soké letní teploty. Je však třeba dávat pozor na podpaření rostlin nevhodnou zálivkou během letní stagnace, kdy většina kaktusů zastavuje růst.

Mammillaria laui f.

subducta

KULOVITÝ Základní druh byl pojmenován na počest znalce kaktusové flóry A. B. Laua, forma subducta pak byla vyčleněna díky svému protáhlejšímu stonku. Ten bývá asi 5 cm široký, ve stáří mírně sloupkoMammillaria huitzilopochtli

vitý. Z každé areoly vyrůstá asi 30 trnů, téměř ne­ rozlišitelných na okrajové a středové. Všechny jsou slámově žluté, dlouhé asi 1 cm. Šarlatově červené květy, široké asi 1,2 cm, vyrůstají poblíž temena. Jako typová lokalita je udávána oblast Minas de Asbestos (Tamaulipas, Mexiko), odkud také po­ chází fotografovaná rostlina. Nejčastěji ji lze na­ lézt na skalních výchozech nebo ve spárách mezi kameny. Nároky na pěstování má stejné jako běžně pěstované mamilárie. Je potřeba ji umístit na světlé stanoviště a během léta vydatně zalévat. Druh Vykvétá v pozdním létě či brzy zjara.

Mammillaria

longiflora

~

Mammillaria laui f. subducta

o

KULOVITÝ

Někteří kaktusáři ji mají ve sbírce vedenou pod starším rodovým názvem Krainzia. Dnes je však řazena mezi mamilárie a vyznačuje se, jak dru­ hové jméno longiflora napovídá, dlouhým kvě­ tem. Stonek odnožuje velmi vzácně, roste kulo­ vitě, největší jedinci dosahují průměru okolo 7 cm. V paždí asi 1 cm dlouhých bradavek se ne­ tvoří žádná vata a rostlinu zdobí 20-30 okrajových trnů a asi 3 trny středové. Jeden z nich směřuje většinou k patě rostliny a je háčkovité zakončen. Nádherné, světle fialové květy s tmavším střed-

ním proužkem se vytvářejí nedaleko vrcholu a většinou rozkvétají ve vlnách. Paseky a světliny v dubo-borových lesích jsou místem výskytu tohoto druhu v přírodě. Obývá poměrně malá území v mexickém státě Durango a nejbližší údaje hovoří o okolí městečka Santiago de Papasquiaro. Jelikož se jedná o horský druh, je mu v našich sklenících přes léto horko. Vyžaduje proto slunné stanoviště s prouděním vzduchu, ni­ koli však místo na stálém průvanu. Rostliny dosa­ hují květuschopné velikosti již třetím rokem od výsevu a jejich květy jsou opravdovou ozdobou každé sbírky.

Mammillaria longiflora

81

Mammillaria longimamma

Mammillaria

marksiana

I!]

o

KULOVITÝ

Mammillaria longimamma

I!]

o .

Svým habitem poměrně nezaměnitelná mamilá­ rie, protože má výrazně žluté otrnění a mírně vpadlé temeno plné bíložluté vaty. Většinou roste kulovitě, ve stáří se mírně protahuje do sloupku a začne tvořit i odnože. Druh má zajímavé, široce nálevkovitě květy citrónově žluté barvy, široké asi 1,5 cm. Místem výskytu této mamilárie jsou kopce hor­ ského masívu Sierra Madre Occidental, táhnoucí se severojižním směrem na západě Mexika. Druh je udáván ze států Sinaloa a Durango. Ve sbírkách patří k bezproblémovým zástupcům rodu a na roz­ díl od některých jiných mamilárií nevyžaduje umístění na nejsvětlejším místě ve skleníku. Roz­ množujeme ji semeny, přičemž do dospělosti do­ růstá za 5-6 let.

TRSOVITÝ

Jeden z druhů, který byl díky svým květům a zvláštně utvářenému stonku v minulosti řazen do rodu Dolichothele. Plochý stonek dorůstá šířky 5-10 cm a vcelku bohatě odnožuje, takže později vytváří nízké polštářovité trsy, široké až 30 cm. Dlouhé kuželovité bradavky mají na konci malou areolu, ze které vyrůstají poměrně měkké žluté trny. Okrajových bývá 8-10 a středový nejčastěji 1, dlouhý až 3 cm. Podlouhlé žluté květy jsou při otevření široké 4-6 cm a po opylení a oplození se mění ve žlutavý plod s hnědými semeny. Pochází z mexických států Hidalgo a Querétaro, kde roste v nadmořských výškách 1 000 až 2 200 m. Osídluje skalnatá údolí a strže, ale roste také v rovi­ natějších terénech. Určitě patří mezi kaktusy, které by si pro svůj zajímavý habitus i krásné žluté květy zasloužily větší pozornost pěstitelů. Pěstitelská tech­ nika je velmi jednoduchá, rostlina vcelku dobře snáší i mírné přehmaty. Pro rozmnožování lze použít od­ nože, ale je možné také vysévat semena, která jako čerstvá výborně klíčí. Mammillaria marksiana

Mammillaria

melanocentra

I!]

o

KULOVITÝ Kulovitě rostoucí mamilárie, která je mezi pěsti­ teli velmi oblíbená pro své výrazné a nápadné květy. Stonek dorůstá výšky i šířky přibližně 20 cm, ale v přírodě může být i větší. Okrajové trny jsou asi 0,5 cm, spodní okrajové trny až 2 cm dlouhé. Jediný středový trn je šídlovitý, tmavě zbarvený a dlouhý přibližně 5-6 cm. Květy vyrů­ stají ve věnečku v blízkosti vrcholu rostliny a mají růžovou barvu s tmavším či světlejším odstínem. Při plném otevření jsou až 2,5 cm široké. Výskyt této mamilárie je udáván z několika me­ xických států (Coahuila, Nuevo Leon a Durango). Nejraději roste ve spárách skal a na kamenitých výchozech v rovinatějším terénu. V kultuře nevy­ žaduje nejsvětlejší místo ve skleníku, a tak nepo­ hrdně ani mírným přistíněním. Pro pěstování je vhodné zvolit misku, aby rostlina mohla roztáh­ nout svůj mělký kořenový systém a aby substrát co nejdříve vyschl. Chladné zimování může být i ve tmě. Množíme výsevem semen.

Mammillaria melanocentra ssp. rubrograndis

I!]

o

KULOVITÝ Od základního druhu se tento poddruh liší přede­ vším hustějšími, ale jemnějšími okrajovými trny, plošším stonkem a poněkud jiným tvarem poupat. Výskyt je udáván z mnoha lokalit v mexických státech Nuevo Leon a Tamaulipas, kde roste pře­ devším v rovinatějších terénech, ovšem nejvýše

82

Mammillaria melanocentra

položené lokality pocházejí z nadmořských výšek až 2 500 m. Pěstování je stejné jako u předchozího druhu.

Stonek nedorůstá velkých rozměrů a jeho šířka a výška většinou nepřesahuje 5 cm. Některé rost­ liny odnožují a vytvářejí malé trsy. Kuželovité bradavky jsou zakončeny kruhovitou areolou, ze které vyrůstá asi 30 okrajových trnů a obvykle 4-7 tmavých trnů středových, z nichž jeden je nejdelší a zakončený háčkem. Světle růžové květy

jsou u těchto rostlin nejčastější, ale známe z kul­ tury také jedince s květy téměř bílými. Hezky pů­ sobí na rostlině čerstvé, asi 2 cm dlouhé válcovité plody červené barvy. Naleziště Cerro de Mercado, podle kterého byla také pojmenována, se nachází nedaleko města Du­ rango ve stejnojmenném státě Mexika. M. merca­ densis je endemit vázaný na půdy vulkanického původu, a tak je její výskyt velmi omezený a ohra­ ničený. V kultuře však nevyžaduje zvláštní pod­ mínky, i když v přírodě patří mezi rostliny s po­ někud specifickými nároky. Přezimování chladné, pokud možno světlé, během vegetace vyžaduje plné slunce, a jelikož jde o rostlinu z poloh okolo 2 000 m n. m., je nutný dostatek vzdušného prou­ dění, aby se příliš nepřehřívala.

Mammillaria melanocentra ssp. rubrograndis

Mammillaria mercadensis

Mammillaria mercadensis KULOVITÝ

83

Mammillaria microhelia

Široce nálevkovitě až zvonkovité, asi 1,5 cm ši­ roké i dlouhé květy vyrůstají poblíž vrcholu. Okvětní lístky mají žlutozelenou barvu, uvnitř jsou plné žlutobílých prašníků a mezi nimi ční žlutozelená blizna. Místem výskytu této mamilárie jsou kamenité svahy v Sierra San Moran ve státě Querétaro, kde roste v nadmořské výšce 1 600-2 000 m. Ve sbír­ kách se často pěstuje a je oblíbená pro svou nená­ ročnost a toleranci k pěstitelským zásahům. Dobře se jí daří v mírně zásaditém minerálním substrátu a starším rostlinám prospěje alespoň jednou za sezónu přihnojení minerálním hnojivem s obsahem stopových prvků.

Mammillaria

mystax

I!]

o

KULOVITÝ

Mammillaria

microhelia

I!]

o

TRSOVITÝ Jeden z dalších velmi variabilních taxonů, u kte­ rého bylo zejména v poslední době vyselektováno několik klonů, které jsou jakýmisi extrém­ ními formami a kaktusáři je s oblibou roz­ množují. Stonek bývá až 15 cm dlouhý a 4 cm široký. Vytváří trsy s několika odnožemi a může se stát, že původní mateřská rostlina dokonce poléhá. Středový trn může zcela chybět, nebo naopak jsou až 4, většinou tmavé až do černa. Mammillaria mystax

, Ir

• ••

,$

..., itt· -· .......... •

~-

;

..

~

c· . ·

~-,'