Encyklopedie české numismatiky 8085983095

Citation preview

ZDENĚK PETRÁN

PAVEL RADOMĚRSKÝ

ENCYKLOPEDIE ČESKÉ NUMISMATIKY

1 300 hesel a odkazů 400 pérovek fotografická příloha

Encyklopedie české numismatiky autorů Z. Petráně a P. Radoměrského vyplňuje citelnou mezeru v dosavadní české numismatické a historické literatuře. Úvodní obecná část je věnována numismatice jako vědě a jejímu vý­ voji a postavení mezi ostatními historickými vědami. Hlavní encyklopedická část knížky přináší v abecedním pořádku hes­ la, se kterými se může čtenář numismatické literatury, sběratel mincí a medailí, ale i čtenář historické literatury nejčastěji setkat. Základem je úplný výčet mincí podle jejich názvů (a to včetně lidových a argoto­ vých), nominální hodnoty i druhu kovu, které obíhaly a obíhají na na­ šem území. Dále jsou uvedeny mincovny (s přehledem doložených ra­ žeb) a také známí mincmistři, kteří působili na historickém území Cech, Moravy a Slezska. Součástí publikace je i historická mincovní termino­ logie a stručné popisy mincovní technologie od samotných počátků až do současné doby. Další hesla se zabývají problematikou mincovních pokladů, padělků, nouzových platidel i četnými dalšími termíny souvi­ sejícími s numismatikou. Svá hesla mají také čeští panovníci a další osoby oprávněné k ražbě mincí (rovněž s výčtem ražeb) s důrazem na jejich význam pro české mincovnictví. Nedílnou součástí encyklopedie jsou dále významné osoby působící v oblasti numismatiky, ať už jako badatelé nebo sběratelé, kteří svou publikační činnost zaměřili na min­ covní problematiku. Pozornost je věnována také českým medailím a je­ jich minulým i současným tvůrcům. Text - doprovázený 400 názorný­ mi obrázky a fotografickou přílohou - uzavírá seznam doporučené literatury. Oba autoři doufají, že Encyklopedie české numismatiky bude příno­ sem nejen pro numismatiky, ale i pro mnohé další zájemce, kteří si chtě­ jí rozšířit svůj historický obzor.

24239wbh401 6102C ISBN 80-85983-09-5

Doporučená cena 185,- Kč

Zdeněk Petráň Pavel Radoměrský

ENCYKLOPEDIE ČESKÉ NUMISMATIKY

Nakladatelství LIBRI Praha 1996

© MUDr. Zdeněk Petráň, PhDr. Pavel Radoměrský, CSc., 1996 Illustrations © Annemarie Radoměrská a archiv autorů, 1996 Photos © Vlasta Dvořáková a archiv autorů, 1996 odborní recenzenti: univ. prof. PhDr. Jiří Sejbal, DrSc., PhDr. Eduard Šimek, CSc. ISBN 80-85983-09-5

OBSAH

Předmluva....................................................................................................................

7

Seznam zkratek........................................................................................................... 8

Úvodní zamyšlení nad numismatikou jako vědou ............................................

9

Úvod k encyklopedické části.................................................................................

23

Encyklopedická část ...............................................................................................

25

Základní numismatická literatura......................................................................

347

PŘED MLUVA

Encyklopedická práce zabývající se numismatikou doposud v naší literatuře chybí. Pokusy o její vypracování se však datují již do meziválečného období. Je známo, že zpracovat encyklopedii na toto téma měly v úmyslu významné osob­ nosti tehdejší numismatiky — V. Katz, E. Nohejlová-Prátová a H. Janovský. Ve všech případech však zůstalo jen u pokusů. Přitom právě numismatika dispo­ nuje obrovskou škálou nejrůznějších slovních termínů, ať už starých a již ne­ používaných nebo novodobých. Numismatika se navíc v určité oblasti prolíná s ekonomií, hornictvím, metalurgií, metrologií, heraldikou, archeologií, etno­ grafií, jazykovědou i obecnou historií. Z toho vyplývá, že její terminologie je vel­ mi bohatá. Autoři děkují řadě předních českých, moravských i slezských profesionál­ ních i amatérských numismatiků za cenné rady a poznámky k problematice ně­ kterých hesel i za poskytnutí informací o sobě samých. Velký dík patří přede­ vším oběma recenzentům univ. prof., PhDr. J. Sejbalovi, DrSc. a vědeckému pracovníkovi Národního muzea v Praze PhDr. E. Šimkovi, CSc. Další poděko­ vání patří PhDr. J. Háskové, CSc., PhDr. L. Nemeškalovi, DrSc., PhDr. K. Kurzovi, CSc., MUDr. J. Kalusoví, PhDr. Z. Likovskému, CSc., akad. umělci M. Vitanovskému, prom. hist. Z. Mikové, PhDr. J. Chvojkoví, PhDr. H. Štroblové, PhDr. V. Němečkové, PhDr. J Sejbalovi ml., J. Kounovskému, ing. L. Královi, M. Hradilovi, ing. J. Šimůnkovi, V. Hanibalovi, ing. O. Šafářovi, Z. Nechanickému a mnohým dalším. Vřelý dík patří též ing. M. Jízdnému a ing. J. Moravcovi za laskavé svolení k použití některých kreseb a ing. M. Burianovi za technickou pomoc při úpravách rukopisu. Dík autorů za nezištné poskytnutí fotografií na přílohu patří paní Vlastě Dvo­ řákové a zesnulému panu Antonínu Bláhovi, jehož fotografie jsou v majetku autora dr. Radoměrského. Autoři i nakladatelství LIBRI pak děkují Pražské po­ bočce České numismatické společnosti, která finančně přispěla na vytištění fo­ tografické přílohy a panu Jiřímu Vándasovi za zadání reklamy.

7

SEZNAM

ZKRATEK

V textu jsou vedle běžných zkratek (g = gram, atd. = a tak dále, resp. chemic­ kých zkratek pro názvy prvků) užity následující zkratky: angl. ČNS franc, ital. lat. maď. něm. obr. řec.

anglicky, z angličtiny Česká numismatická společnost francouzský, z francouzštiny italsky, z italštiny latinsky, z latiny maďarský, z maďarštiny německy, z němčiny • obrázek řecký, z řečtiny

Poznámka ke psaní vlastních jmen a pořadových čísel u panovníků. V naší historické literatuře panuje v psaní jmen panovníků značná nejedno­ tnost, a to jak v podobě pravopisu (zejména u cizích panovníků), tak v užívání římského číslování. To komplikují jak panovníci stejného jména (například Václavové — knížata a králové), tak u jednodivých panovníků jejich různé titu­ ly (František II. — jako římsko-německý císař, resp. František I. — jako ra­ kouský císař). V této knize autoři po dohodě s redakcí zvolili následující způ­ sob. Pravopis panovníků především z německy mluvících oblastí (včetně pozdně středověkých a novověkých panovníků ve Slezsku) vesměs respektuje původní podobu jmen (například Friedrich Wilhelm) s tím, že bývá do závor­ ky uvedena jejich počeštěná podoba (Bedřich Vilém). U římských číslic jsou pak vesměs použity obě užívané varianty, přičemž dru­ há — bez ohledu na její důležitost — je uvedena v závorce, například Ferdi­ nand V. (I.) (V. —jako český král, I. —jako rakouský císař)> Ludvík Jagellon­ ský (I. —jako český král, II. —jako uherský král) a podobně. Zároveň létopoč ty v závorce za panovníky se týkají (až na výjimky) jejich vlády v Českých zemích. Naší snahou přitom bylo, aby byla osoba každého panovníka co nejpřesněji definována i vzhledem k tomu, že se různá pořadová čísla vyskytují i na ražbách mincí.

8

ÚVODNÍ ZAMYŠLENÍ NAD NUMISMATIKOU JAKO VÉDOU Pro numismatiku jako pro jakoukoliv jinou vědu je nezbytné znát své místo v celém souboru věd. Určení jejího místa je pro ni o to důležitější, že done­ dávna se mnohdy pochybovalo, že vůbec představuje samostatnou vědní dis­ ciplínu. Numismatice bývalo kromě antikvářsko-sběratelského či archeologic­ kého hlediska přiznáváno postavení v rámci pomocných věd historických, tedy podobhé jako například sfragistice, heraldice, epigrafice a podobně. Numis­ matici se s takovým přiřazením svého vědního oboru mezi pomocné vědy his­ torické neřádi smiřovali a namítali, že svou samostatnost numismatika dokazu­ je vlastní pracovní metodou. Ve skutečnosti však nikdy nebyla tato samostatná numismatická metoda dokázána a v podstatě ani nebylo naznačeno, kde ji hle­ dat a v čem ji vidět. To proto, že žádná metoda, kterou bychom mohli pokládat za ryze numismatickou, tj. metoda, kterou vytvořila a kterou používá pouze nu­ mismatika, samozřejmě neexistuje. Tento fakt však nijak nesnižuje postavení numismatiky jako samostatného vědního oboru. Ostatně plně specializované metody, použitelné jen pro určitý vědní obor a pro žádný jiný, má jen několik málo vědeckých odvětví. Ale ani o těch nelze říci, že by pouze s těmito specia­ lizovanými metodami stály a padaly. Většina věd, zvláště určitým způsobem pří­ buzných, si své pracovní metody mezi sebou vyměňuje a vypůjčuje. Teprve v souboru všech pracovních metod, které vědy používají, lze v jeho celkové struktuře odhalit specifické zvláštnosti, vlastní tomu kterému vědnímu oboru. U numismatiky lze její samostatnost daleko spíše zdůvodnit odhalením místa, které jí zůstalo vyhrazeno v souboru humanitních věd. Při zkoumání dějin společnosti nás zajímá v prvé řadě způsob, jakým lidé ur­ čité společnosti vyrábějí své životní prostředky a směňují vzájemně své výrobky. Výroba a směna jsou dvě stránky jednotného procesu společenské výroby, při němž výrobě náleží prvenství. Výroba má svou stránku společenskou a technic­ kou. Společenskou stránkou výroby v minulosti se zabývá obecná historie. Třebaže je dnes i u nás překonáno marxistické hledisko dělící vývoj společ­ nosti podle vlastnictví výrobních prostředků, bylo vždy nesporné, že ekono­ mické změny ve struktuře společnosti a v jejím politickém i kulturním životě hrají významnou roli. S tímto pohledem přistupuje ke společenské stránce vý­ roby i ekonomie, která ze svých zjištění odvozuje obecné zákonitosti ekono­ mického vývoje. Technickou stránkou výroby v minulosti se obírá historie tech­ niky, specializovaná na celou řadu oborů a odvětví výrobního procesu. I směna má svou stránku společenskou a technickou. Společenskou stránkou směny v minulosti, současnosti a její perspektivou v budoucnosti se zabývá eko­ nomie a s úspěchem ji studuje i historie. Avšak technickou stránkou směny se nenáleží zabývat ani ekonomii, ani historii — tato stránka náleží plně numis­ matickému studiu. Setkáváme se při naší úvaze tudíž s pojmem „technika“. Ačkoliv známkou a výtvorem současné techniky je stroj (dnes navíc pravidelně spojený s určitým podílem computerizace), přece pojímáme obsah termínu „technika“ v mno-

9

hem širším měřítku. Technikou je každá konkrétní činnost smiřující k uspo­ kojení lidských potřeb, ať již nutných, užitkových nebo přepychových — čin­ nost směřující k zvyšování hmotné civilizace. Pojmu „technika“ užívá se dnes všeobecně tam, kde se má vyjádřit konkrétní způsob jakékoliv činnosti, která má speciální organizací dosáhnout žádoucího záměru. Tak je také nutno po­ rozumět technické stránce směny, která je předmětem numismatiky. Numismatika se zabývá směnou v její konkrétnější formě na základě vše­ stranného studia prostředků směny, a to i před samotným vynálezem peněz (což byl hošpodářsko-technický vynález sám o sobě) v době pravěku i dlouhé etapy starověku. 'Pravé pole numismatiky však leží ve zkoumání a vysvětlení směny a jejích prostředků v období antického starověku, kdy začíná vlastní pe­ něžní směna vynálezem mincí v Malé Asii, odkud se rychle rozšířily do antic­ kého Řecka a pak i Říma a celého Středomoří i oblasti Předního východu. Svou roli peněžní směna neztratila ani v následujícím období feudalismu a o její ro­ li v novověku není třeba dlouze hovořit. Jelikož je v dějinách lidstva hlavním údobím peněžní směny metalistické ob­ dobí peněz, zkoumá numismatika souvislost těžby drahých kovů s výrobou peněz-mincí, zkoumá techniku výroby mincí ve starých mincovnách, zabývá se metrologií — tj. váhovými (hmotnostními) zákonitostmi — avšak i kvalitativní­ mi základy mincovních soustav, konfrontuje výsledky získané ze studia kon­ krétního hmotného materiálu s písemnými prameny, a přispívá tak k vysvětle­ ní podílu směny a prostředků směny na vzniku, vývoji či rozkladu jednodivých říší i společenských systémů. Teprve tyto výsledky vytěžené ze studia techniky směny, tj. numismatiky, při­ jímá ekonomie nebo historie pro své další bádání o vývoji ekonomie, rozvoji vý­ roby a techniky a v neposlední řadě i společenských vztahů v minulosti. Tím se numismatika ve vrcholné fázi svého bádání dělí o předmět svého zkoumání jak s historií, tak s ekonomií a případně i archeologií. Všechny tyto vědy — ač růz­ nými cestami — spějí tak nakonec k témuž cíli: osvětlit podíl hospodářství (v celé jeho šíři včetně směny) ve vývoji lidské společnosti. Numismatika je te­ dy dalším vědním oborem, který — aniž by byl zaměnitelný s ekonomií, histo­ rií či archeologií — směřuje k témuž cíli a vysvětluje na základě studia techni­ ky směny její podíl v hospodářských a společenských změnách dějin lidstva. Přijmeme-li názor, že numismatika je samostatnou historickou vědou (podle současné klasifikace jednou ze základních historických věd), pak ji můžeme de­ finovat jako vidu o technice peněžní směny. Podobně jako další vědní obory, a to včetně těch nejabstraktnějších věd, sto­ jí za vznikem numismatiky nejen odvěká lidská touha po poznání, ale i ryze praktická potřeba. Je to významná skutečnost, jejíž důležitost nebyla vždy nále­ žitě rozpoznána a doceněna. Vznik numismatiky —jako skutečně vědecké dis­ ciplíny — není spojen se sběratelskými zálibami renesančních feudálů, jak se soudilo dříve, nýbrž u kolébky jejího vzniku stojí klasické peněžní nauky z do­ by antiky i feudalismu, vyvolané k životu praktickou potřebou lidí. Snahou už těchto dávných teorií bylo objasnit význam a úkol mince ve státním životě, vy­ mezit práva a povinnosti knížat týkající se vydávání peněz, vyjasnit problém ob­ novování a zhoršování mince. Nikoliv estetické pohnutky, nikoliv krása zevněj­ 10

šku mince povzbudila lidi k numismatickému bádání, nýbrž ryze praktické pří­ činy donutily například již ve 14. století lidi, zabývající se obchodem a směnou, aby znali nejen nové, nýbrž i staré druhy mincí jak po stránce vnější, tak i po stránce jejich peněžní hodnoty a vzájemného poměru. Už ve starověkém Řecku, a pak zejména od středověku, byl totiž obchod kaž­ dé země zaplaven směsicí starých i nových mincí všech možných zemí a měst, a především různých mincovních soustav, v nichž se bylo nutno orientovat, ji­ nak hrozilo nebezpečí finančních škod jak státní pokladně, tak i jednotlivcům. Proto vznikaly již ve 14. století v Itálii, Francii, Nizozemí i v Německu seznamy obíhajících mincí, v nichž byly srovnávány jejich hodnoty. Byly to nejprve letá­ ky, později však s rozvojem knihtisku od druhé poloviny 15. století i publikace knižní. Zvláště 16.—19. století'nám zanechalo velké množství různých mincov­ ních tarifů, valvací, mandátů, cirkulářů atd., zachycujících ve formě dřevorytů a mědirytin obrázky tisíců tehdy obíhajících starších i novějších mincí. A tak především ekonomický účel podnítil lidi k studiu a srovnávání starých platidel s novými. V této praktické ekonomické literatuře nutno spatřovat pravou ko­ lébku numismatického bádání, na kterou se teprve vývojem připojila i jiná hle­ diska na minci: hledisko estetické, posuzující minci jako předmět výtvarného umění, hledisko politicko-historické, posuzující minci jako pramen politické historie, hledisko archeologické, posuzující minci jako pramen klasické a his­ torické archeologie a hledisko antikvářsko-sběratelské, uctívající minci jako předmět sběratelské záliby. Numismatika tedy vznikla především z praktických ekonomických příčin a tomuto dějinnému ekonomickému aspektu, který ji zrodil, musí zůstat ve své podstatě věrna. Ten opravňuje dodnes její existenci a určuje její místo v rámci společenských věd, místo, které nutno hledat v oblasti peněžní směny. Numismatiku jsme si výše definovali jako nauku o technice peněžní směny. Z toho plyne, že numismatika začíná tam, kde začínají v dějinách lidstva pení­ ze, kde začíná peněžní forma směny. Tam lze hledat počátek „techniky směny“. To znamená, že numismatika není tam, kde dosud neexistoval spojovací článek mezi dvěma partnery — prodávajícím a kupujícím — v podobě všeobecného prostředku směny (směnného ekvivalentu). Numismatické studium vychází z peněz a tam kde nejsou, není ani numismatiky v pravém slova smyslu. Znovu je na místě si připomenout, že numismatika vznikla z praktických potřeb smě­ ny poznávat a vysvětlovat prostředky směny. Numismatické bádání proto neza­ sahuje do samých hlubin prehistorie a počátků lidské civilizace, kde sice smě­ na výrobků začala, avšak šlo jen o směnu ojedinělou a náhodnou, o prostou směnu naturální (tedy výrobku za jiný výrobek nebo produkt), neboť lidé v tomto vývojovém stupni vyráběli zboží především pro vlastní potřebu. Nejdů­ ležitější pro toto údobí je skutečnost, že v této době nebylo žádných peněz, a proto nelze tuto epochu pokládat ani za prehistorii numismatiky. Ta začíná teprve tehdy, kdy bylo nalezeno zboží, schopné zastávat úlohu všeobecného ekvivalentu pro všechno zboží. Avšak ani v tomto stádiu vývoje směny neplnilo z počátku tuto úlohu jen jediné zboží. V některých krajinách to byl dobytek, jinde mušle, svitky plátna, kožešiny nebo i otroci, ale záhy také drahé kovy či vzácné nerosty. 11

Přípustnost toho je logicky potvrzena skutečností, že od latinského slova do­ bytek (pecus) je odvozeno i naše slovo peníze (latinsky pecunia). Podobné od skotu je odvozeno germánské označení mincovní jednotky sceatta a souvisí s ním i německé slovo Schatz (poklad) a ruské skotnica (tj. pokladnice). S plát­ nem jako naturálním platidlem zase souvisejí slova platili, platidlo atd. Již tato doba kladla také základy pozdějších peněžních a často i váhových systémů, a proto se numismatické bádání nemůže bez pochopení údobí naturálních plar tidel obejít. Zejména proto, že —jak již bylo řečeno — se mezi naturálními plar tidly začaly záhy uplatňovat jako všeobecné ekvivalenty i kovy. Vedle drahých (zlato, stříbro, především ve formě slitků) to byl-záhy po svém objevení (3. tisí­ ciletí př. Kr.) i bronz ve formě tzv. hřiven, či tzv. zeber a. také (po polovině 2. tisí­ ciletí př. Kr.) železo (o tom, jak bylo zpočátku ceněno, svědčí nález železné dý­ ky v pohřební výbavě proslulého faraóna Tutanchamóna). U slitků kovu nebyla z počátku dodržována ustálená forma ani váha. Jestliže sloužily jako prostředek směny, byly při platebním styku odvažovány. Záhy se však ukázalo, že se platební styky usnadní, jestliže neforemné slitky kovu o ne­ stejné váze určené k placení, jsou vyráběny v ustálené podobě a tvaru a v jed­ notné váze, nebo dokonce v určitém stanoveném váhovém (hmotnostním) systému, který určoval základní (vyšší) váhové jednotky a jejich pevně stanove­ né nižší díly. Numismatika pak čerpájiž z tohoto údobí poznatky o původu nej­ starších váhových systémů, které později hrály nejvážnější úlohu v mincovní produkci starého i středního věku. Jakmile kovy určené k placení dostaly ustálenou podobu a jednotnou váhu, byly to už vlastně peníze v dnešním slova smyslu. Odtud byl již jen krok k opat­ řování slitků určitým znamením nebo obrazem. Těmito znaky vydavatel zaru­ čoval nejen váhu, nýbrž i jakost svého penízu, případně jeho hodnotu. A tak už v podmínkách směnného hospodářství vznikla tedy peněžní forma hodnoty — vznikly peníze. S jejich vynálezem byl v kovech, a to především dra­ hých, objeven jediný všeobecný ekvivalent všeho zboží, což znamenalo velký převrat v samé podstatě směny výrobků. Zde končí „prehistorie numismatiky“ a začíná vlastní numismatické bádání. Numismatiku přirozeně zajímají materiální skutečnosti spjaté s vynálezem peněz, jako je kov, forma a váha nejstarších platidel, technika jejich výroby a souvislost naturálních platidel s přechodem ke kovovým penězům. Za těmito všemi skutečnostmi stojí ovšem jako nejdůležitější poznání, že vynález peněz spolupůsobil vedle jiných faktorů nejen na ekonomický, ale celkový společen­ ský vývoj lidstva. A právě ve spoluúčasti na zodpovězení těchto otázek obecné­ ho vývoje spočívá širší význam numismatického bádání. 12

dy peníze všeho druhu. Mezi nimi zaujímají však postavení zvláště významné kovové mince, které v dějinách peněžní směny představovaly po staletí hlavní­ ho zprostředkovatele směnných styků. Jen údobí před vynálezem všeobecného ekvivalentu směny, je údobím bez mincí. A z hlediska časového zatím pouze re­ lativně krátký úsek zastínil, aspoň po stránce národohospodářské, význam min­ cí jinými prostředky směny: kreditními platidly moderní doby, státovkami, ban­ kovkami, šeky, směnkami a jinými institucemi bankovního a směnárenského života (třebaže mnohé byly běžně užívány již v hluboké minulosti). Jelikož hmotné doklady předmincovních platidlech jsou v okruhu zájmu prehistorické archeologie a na druhé straně otázky moderního peněžnictví jsou záležitostí především ekonomie a jiných národohospodářských věd, je cel­ kem přirozené, že numismatika se věnuje především studiu mincí, a to zejmé­ na mincí staršího data. Vždyť pro řádu zaniklých států či říší jsou právě mince často jediným a nenahraditelným původním pramenným materiálem (za všechny příldady uveďme keltské mincovnictví v našich zemích). Z toho důvo­ du je někdy numismatika krátce a stručně definována jako věda o mincích, což je sice zdánlivě výstižné, avšak obsahově nedostatečné. I když všechny mince jsou penězi, ne všechny peníze jsou mincemi. Studium mincí v numismatice vy­ soko dominuje nad vším ostatním, co do ní patří. Je to tím, že numismatika se nezříká své další významné role v systému věd a plní rovněž úlohu pomocné (základní) vědy historické. Historie potřebuje numismatiku jako vědu o min­ cích, neboť jen historii patří metalické údobí peněz, když to, co bylo před ním, či to, co bylo nebo bude po něm, je v praxi obvykle již mimo akční rádius his­ torické práce. Nejobvyklejší definice mince zní, že je kusem kovu určeným k placení, za je­ hož stříž a zrno ručí stát obrazem a nápisem. Je to definice stará a dobrá, je v ní obsaženo všechno, co je minci vlastní. Obsahuje připomínku, že jde o předmět určený k tomu, aby sloužil jako prostředek směny a aby byl zbožím všeho zbo­ ží (všeobecným ekvivalentem) na základě určité vydavatelem zaručené váhy (hmotnosti) a ryzosti kovu. Z definice vyplývají i zákonitosti, kterým je ražba mincí podřízena, a tudíž i úzký vztah numismatiky k metrologii a matematice vůbec. Matematika a numismatika jsou téměř spojitými nádobami, neboť není — vedle metrologie či historické statistiky —jiné historické vědy, která by byla více spjata s matematikou, než je právě numismatika. Zároveň je dobře si uvě­ domit, že matematické důkazy jsou těmi vědeckými důkazy, kterým je bezpro­ středně přiznáván důkaz pravdy. Matematika totiž pracuje s nejjednoduššími logickými pojmy— s čísly— a proto jsou její závěry a zjištění nejpřesnější. Jsou nadřazené jakékoliv spekulativní dedukci, jsou prostě nejblíže pravdivému vý13

kladu jakéhokoliv jevu. Proto díky svému hlavnímu pramenu^ kovové minci de­ finované rovněž exaktně čísly (hmotnost, ryzost), a díky matematickým a metrologickým zákonitostem mincovních soustav starého, středního i nového věku (násobky, resp. podíly základního nominálu), s sebou vnáší numismatika do historického bádání i matematicky podložená fakta. Na druhé straně se však numismatika neobejde ani bez historické erudice, která se spolupodílí nejen na samotném určení mince (jejích dalších znaků, které matematicky definovatelné nejsou), ale i celého historického zázemí do­ by i formy jejího vzniku, jejího vývoje, užití, směnné hodnoty atd. atd. Pro každou historickou vědu jsou prameny tím hlavním materiálem, z něhož čerpá nové poznatky a na jehož základě se může rozvíjet. Pro numismatiku jsou tímto pramenem mince, tento všeobecný směnný ekvivalent metalického cha­ rakteru — mince ražené podle pevných metrologických zásad, na strížcích z drahého či obecného kovu. Ony jsou tím konkrétním materiálem, který umožňuje studium toho, co se v dějinách lidstva opravdu jako prostředek smě­ ny — a za jakých ekonomických i společenských okolností — užívalo. Prameny numismatiky si můžeme rozdělit do tří skupin:

1. Vlastní platidla 2. Jejich nálezy (poklady) 3. Ostatní prameny 1. Prvá skupina splývá s vlastním předmětem numismatiky a je předpokla­ dem ostatních dvou skupin numismatických pramenů. Můžeme si je rozdělit na dvě pododdělení:

a) vlastní hmotné doklady platidel b) jejich edice Vlastními hmotnými doklady platidel jsou ty, které konkrétně bereme do ru­ ky, abychom je podrobili zkoumání. Jak jsme již uvedli výše, jsou to v prvé řadě mince, i když k nim patří i platidla, která sloužila jako prostředek směny před vynálezem mince, právě tak jako papírová platidla či rozličné jiné náhražky ko­ vových peněz nevyjímaje účelové známky. Jsou to nejcennější prameny numis­ matického bádání pro svoji konkrétnost a původnost a vlastní zdroje nových peněžně-historických poznatků. Jsou to vlastní prameny. Zůstává přirozeně nesplnitelným požadavkem vědecké numismatické práce, abychom při svém studiu měli k dispozici všechen potřebný materiál v jeho konkrétní formě, abychom jej mohli shlédnout a prostudovat v originálech, sa­ mi si jej zvážili, změřili, prozkoumali jeho jakost atd. V praxi jsme většinou při většině podniknutých výzkumných studiích odkázáni někdy z větší, někdy z menší části na literární záznamy o numismatickém materiálu, potřebném ja­ ko srovnávací materiál k naší vlastní práci. Používáme-li při své práci systematicky utříděných katalogů sbírek mincí, do­ provázených fotodokumentací a potřebnými metrologickými údaji o mincích, pojímáme tyto katalogy sbírek jako edice pramenů a zacházíme s takto publi­ kovanými mincemi (platidly) jako by šlo o originály.

14

Je přirozené, že edice numismatických pramenů (tj. katalogy mincí) nám ne­ předkládají materiál, který bychom mohli přijímat naprosto nekriticky. Sebe­ lepší edice numismatického materiálu se nevyrovnají mincím v originále, tedy materiálu, který máme možnost konkrétně v ruce prostudovat I nejlepší edice numismatických sbírek mohou mít a také mají chyby, nedostatky a nedopatře­ ní zaviněná autory edic, tiskem atd. Proto zde hraje již velkou roli vskutku kri­ tický přístup k materiálu publikovaném v numismatických edicích. Opakujeme však — jako každá věda, tak i numismatická, by se v současné době bez edic numismatického materiálu neobešla. Musí s edicemi pracovat jako s prameny, jako s originály a kromě toho i se všemi originálními publikacemi numismatic­ kého materiálu, pokud splňují požadavky systematiky, fotodokumentace a metrologických údajů. Edice numismatických pramenů — edice mincí, jsou v podstatě obdobou edic pramenů historických, například edic listin, s nimiž historikové běžně pra­ cují jako s bezprostředními historickými prameny —jako s originály. Ani mo­ derní historik nemůže mít při své práci k dispozici všechny potřebné prameny, všechny listy a listiny v originálech. Ovšem — právě tak jako při ryze vědecké historické práci —je nutno činit rozdíl mezi skutečnými prameny, třebas do­ stupnými jen v publikovaných edicích pramenů, a mezi historickou literaturou, která se z větší či menší části o edice pramenů opírá, tak ani při numismatické práci nelze nečinit rozdíl mezi publikacemi originálních pramenů a mezi bo­ hatou škálou numismatické literatury přijímající poznatky vytěžené mnohdy již z edic numismatických pramenů. Prostě —jen část obsažené numismatické li­ teratury může být pro numismatiku bezprostředním pramenem. Všechnu ostatní numismatickou literaturu nutno posuzovat nanejvýše kriticky, cožje dů­ ležitý stupeň vědecké práce v oboru humanitních či společenských věd. Bez kri­ tiky není vědy. 2. Druhá skupina numismatických pramenů — nálezy mincí — má sice mno­ ho společného se skupinou prvou (nálezy mincí čili poklady jsou organickou složkou, sestávající z jednotlivých mincí či platidel vůbec). Vědecké zpracování nálezů mincíjako celků se však liší po metodické stránce od studia jednotlivých mincí do té míry, že je s nimi nutno počítat jako se zvláštní a právě pro numis­ matiku speciální a charakteristickou skupinu pramenů velké vědecké hodnoty. Zpracování hromadných nálezů mincí (pokladů) vneslo do numismatiky právě v moderní době nové vědecké aspekty, které snad jedině výrazně odlišily nu­ mismatiku od jiných humanitních věd. Z hromadných nálezů mincí (depotů) čerpá v současné době numismatika nejvíce svých poznatků. Tyto nálezyjsou však velkým ziskem také například pro archeologii. Nutno však připomenout, že ne vždy a ne často jsou nacházeny ce­ lé poklady mincí. Kromě hromadných nálezů existují i nálezy jednotlivých mincí, za které děkujeme hlavně archeologickým výzkumům. Tyto ojedinělé mince jsou nacházeny v kulturních vrstvách odkrývaného terénu, a to na těch mís­ tech, kde intenzita osídlení byla největší a kde také možnost ztráty mince byla nejvyšší. Tyto náhodné nálezyje možné, pokud máme více případů výskytu, sta­ tisticky zpracovat a jejich nálezový horizont poskytuje důležité datovací kriteri­ um pro určení doby vrcholné intenzity osídlení zkoumané lokality. Podobně ja­ 15

ko nálezy hromadných depotů nás i ojedinělé poučují nálezy o směrech kon­ taktů určité krajiny s obchodními partnery blízkými i vzdálenějšími (zahranič­ ními). Často ovšem jediná osamocená mince nalezená v terénu při archeolo­ gickém výzkumu — pokud je její nález náležitě dokumentován — má velký datovací význam pro určení doby vzniku či zániku zkoumaného objektu nebo pomáhá datovat stáří jiných památek nalezených vjejich sousedství, což se týká hlavně nálezů mincí na pohřebištích i v jednotlivých hrobech. V tomto případě představují mince nejdůležitější oporu pro jakékoliv chro­ nologické závěry. Numismatika pak v nalezených mincích při archeologických výzkumech objevuje často nový, až překvapivě cenný a dosud ne vždy plně vyu­ žitý studijní materiál. Jde proto o oboustranně výhodnou spolupráci dvou vě­ deckých disciplín. 3. Pod označením třetí skupiny numismatických pramenů rozumíme: a) veškerý hmotný materiál numismatice příbuzný a pro ni pomocný b) písemné prameny

Materiálem příbuzným a pomocným jsou pro numismatiku například do­ chované mincovní stroje, které nám pomáhají studovat techniku výroby mincí, nebo jiná zařízení pocházející z inventáře mincoven, jako razidla, průbojníky, punce, cány, mincovní závaží, slitky drahého kovu atd. Musíme sem však přiřa­ dit i tzv. mincím podobné výrobky jako medaile, početní peníze, žetony a dal­ ší, které sice nereprezentují žádná platidla, ale jsou technikou výroby, ryteckou prací, ikonografií atd. příbuzné numismatickému materiálu, a představují pro­ to pro numismatiku minimálně pomůcku pro srovnávací metody. Písemnými numismatickými prameny rozumíme všechny psané památky, se kterými jako s prameny pracuje obecná historie. Tyto prameny umožňují kon­ frontovat a ověřovat naše vědomosti získané na základě výše uvedených pra­ menů. Dále lze na jejich základě rozšířit naše znalosti i lépe interpretovat sku­ tečnosti vytěžené ze studia prostředků směny. Jsou to tedy nejenom speciální prameny finanční povahy, jako napříHad cel­ ní tarify, účty všeho druhu, berní knihy, rejstříky dávek, finanční knihy, knihy kupeckých počtů, mincovní řády a privilegia, urbáře atd., nýbrž mohou to být právě tak dobře listiny všeho druhu, kroniky, paměti, legendy a pověsti. Písemný pramenný materiál je pro numismatické bádání nejvýše důležitý, i když mu při žádném numismatickém zkoumání nelze dávat přednost před konkrétními hmotnými doklady. Peněžní, cenové a jiné údaje písemných pra­ menů, nejsou-li zároveň konfrontovány s hmotnými doklady, či jsou-li dokonce hodnoceny bez znalosti skutečného stavu současných platidel, ztrácejí mnoho ze své ceny. Zásadně je ovšem správné, aby se numismatický výzkum ubíral ru­ ku v ruce se svědectvím písemných pramenů. Platí však při tom pravidlo, že nu­ mismaticky nelze bádat bez přihlédnutí ke konkrétním hmotným dokladům směnných prostředků. Pokud není toto pravidlo badateli dodržováno, nejde o výzkum, který patří pod střechu numismatiky. Nyní věnujeme pozornost základnímu zpracování numismatických prame­ nů, tj. určování mincí, které je východiskem badatelské numismatické práce. 16

Určování mincí má svou zákonitost, kterou chtě nechtě každý badatel mimovolně dodržuje. Nejde totiž o žádné vědecké metodologické pravidlo, nýbrž o část přirozené, lidem vrozené logiky, jejíž jednotlivé stupně nelze obejít. Chceme-li určit (klasifikovat či determinovat) nějaký předmět našeho zájmu, je to nejdříve pozorování, při kterém působí naše počitky, vjemy a představy o objektu zkoumání a které je výchozím předstupněm badatelské činnosti. Z pozorování těží badatel vlastní vědecká fakta o předmětu svého zájmu. Je přirozené, že pozorovat dovede každý člověk se zdravými smysly. Avšak badatel musí na věcech, na něž soustředil svou pozornost, vidět mnohem více než laik. Pozorování jako výchozí součást a předpoklad vědecké metody musí být přes­ né a co nejvíce věrné. Musí postihnout všechno, z čeho se objekt našeho pozo­ rování sestává, a nesmí do něho vniknout nic z toho, co předmět pozorování ve skutečnosti nemá. Schopnost dobře pozorovat se nabývá hlavně praxí. O výsledcích pozorování má badatel vést protokol ve formě faktových výpo­ vědí. Souhrn faktových výpovědí o pozorování předmětu je ve skutečnosti po­ pisem předmětu. Pozorování a popis má i v numismatice prvořadou důležitost jako východis­ ko vědecké práce. Dejme tomu, že získáme do ruky neznámou minci, kterou bychom rádi určili. Pozorujeme ji a výsledky jejího pozorování zachytíme ve formě popisu. Popisem mince se někdy začne, avšak někdy také ukončí celé vě­ decké úsilí. K tomu dojde tehdy, když faktové výpovědi, které o povaze mince získáme, nelze na základě našich dosavadních znalostí nijak skloubit v celek, nebo jestliže mezi nimi nelze odkrýt žádného společného jmenovatele. Mince tak zůstane sice popsaná (tedy zdokumentovaná), avšak nikoliv určená. Sebe­ lepší popis nikdy určení, tedy klasifikaci mince, nenahrazuje. Předmět zůstává nezařazen do vědeckého systému. S popisem mince se pouze spokojíme tehdy, nemáme-li žádnou možnost určit ji. Popis mince z jejích různých stránek je ve skutečnosti její analýzou. Analýza — tj. pomyslné rozpitvání předmětu, jeho podrobné zkoumání poté, co byl po­ myslně rozložen na jednoďivé snadněji izolovaně pochopitelné součástky —je základním vědeckým přístupem ke zkoumanému předmětu. Bez analýzy není syntézy, tedy opětovné složení analýzou získaných poznatků do nového pocho­ pitelnějšího celku. Tímto novým pochopitelnějším celkem rozumíme v našem případě určení mince. Na to, kdy je mince určena, mohou existovat různá subjektivní měřítka. Pod­ le našeho soudu představuje určenou minci podkladový lístek tak, jak se s ním setkáváme v depozitářích i v instalacích numismatických muzejních kabinetů, ve sbírkách soukromých sběratelů či v obchodech se starožitnostmi. Podložní lístek představuje jakýsi „křestní list“ mince. Měl by obsahovat tyto údaje: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Země, kde mince vznikla Jméno ^vydavatele mince s léty jeho vlády Název mincovny Jméno mincmistra Nominální hodnota (název) mince Rok nebo časové rozmezí vydání mince

17

7. Druh kovu mince, její hmotnost a průměr střížku 8. Bibliografické údaje (odkaz na odbornou literaturu) Těchto osm bodů obsahuje dostatečné množství faktových výpovědí o minci, aby se z kusu kovu opatřeného ražbou, stala určená mince. I když počet osmi údajů, které z mince neurčené tvoří určenou, je zdánlivě skromný, přesto ani toto množství determinovaných znaků nemusí být vždy splněno a dodrženo. Může být i nižší podle toho, o jaký druh mince se jedná. Přesto může být i tato mince správně určena. Na druhé straně lze prakticky do nekonečna uvedený základní počet osmi údajů doplňovat o další upřesňující faktové výpovědi získané pozorováním, analýzou zkoumaného předmětu (mince) a syntézu tak zkvalitňovat. Text pod­ kladového lístku by tedy měl znít například takto:

Čechy Boleslav II. (972-999) mincovna Praha mincmistr Omeriž denár Fiala III/13, Cách 123

Uvedené údaje jsou dlouhodobou praxí uznávanými kritérii, jejichž souhrn nejpřesněji činí z raženého kotoučku vědecky klasifikovanou historickou pa­ mátku. Proto již toto základní určení mince je prací vědeckou, a to skutečně základní. Mince je tím umístěna do určitého systému. Bylo by proto nesprávné posuzovat základní určení mince jako nejnižší formu vědecké činnosti na poli numismatiky, ke které ocenění svou jednoduchostí svádí. Pravý opak je prav­ dou. Základní určení je ryzím výsledkem vědecké činnosti a vyústění mnohdy dlouhé, houževnaté a pracné badatelské analýzy. Lze tvrdit, že určování starých mincí je základní numismatickou prací a patří k hlavní náplni práce numis­ matika. Třebaže jsme na počátku vymezili šířku oboru numismatiky, zde je tře­ ba říci, že numismatik je skutečně v prvé řadě znalcem starých mincí. Proto schopnost určit u staré mince kde a kdy vznikla, kdo ji razil, jak se jmenovala, z jakého kovu byla ražena atd. je schopností, jejíž zvládnutí jedině opravňuje označení odborníků jako numismatik. Podle toho, jakého je tato schopnost stupně a jak tuto schopnost dovede numismatik uplatnit, je také hodnocen je­ ho podíl na vlastní numismatické práci a jeho přínos pro vědecké bádání. Znalost určování mincí a s tím související všeobecné porozumění vlastnímu hmotnému mincovnímu materiálu je základní podmínkou jakékoliv vědecké numismatické práce. Je to stupeň badatelské činnosti, který nelze obejít a jeho nedokonalé ovládnutí se na kvalitě jakékoliv naučné práce z oboru numisma­ tiky musí nezbytně projevit Schopnost určovat mince lze jen částečně získat teoretickým studiem. To pla­ tí o numismatice více než pro kterýkoliv jiný vědní úsek historie. Ve školních lavicích se vůbec nelze numismatice naučit. Sebelepší absolvent historie nebo pomocných (resp. základních) věd historických, kam je numismatika na našich vysokých školách řazena (a kde se též přednáší), stojí často se svými znalostmi 18

v určování starých mincí daleko nazpět za kterýmkoliv z vážnějších amatérským sběratelem mincí, i když tomuto vysokoškolská příprava chybí. Tím ovšem nemá být šablonovitě řečeno, že by určovat mince mohli jen sbě­ ratelé či pracovníci numismatických muzejních kabinetů, pro které je numis­ matika povoláním. Všeobecně je možno říci, že schopnost určovat staré mince se nabývá praxí, a to praxí dlouhodobou. Tato praxe vyplývá z dlouholeté pil­ né práce s vlastním mincovním materiálem a z neutuchajícího zájmu o tento hmotný materiál. Jinými slovy — praxe v numismatice dominuje nad teorií. Na druhou stranu se numismatik bez značných teoretických znalostí neobejde. Vždyť bez nich by nebylo nejen možno minci zařadit, ale především ji vidět v širších historických a ekonomických souvislostech. To určuje i směr další vědecké numismatické práce. Pokoušet se řešit nu­ mismatické problémy na základě jiných pramenů než starých mincí (například zásadně jen využíváním pramenů písemných) bez současného ovládnutí hmot­ ného materiálu — bez znalosti vlastních mincí —je možno označit mírněji ja­ ko jednostranné a méně zdvořileji jako nevědecké. Přinejmenším badatelům tohoto druhu, třebaže to mohou být i dobří a zkušení historici, nepřísluší ozna­ čení „numismatik“, ať se sebevíce zabývají mincovní problematikou. Totéž však lze na druhou stranu říci i o těch, kteří sice sbírají mince a dokážou je zařadit, ale vědomě či nevědomě rezignují na širší pramenné i teoretické souvislosti a znalosti. Také zde není na místě označení numismatik —jedná se o sběrate­ le či milovníka starožitností. Správný numismatik může usilovat o řešení nesčetných numismatických pro­ blémů na základě dokladů hmotné kultury, a tedy vycházet jen ze studia a z roz­ boru vlastních platidel — mincí. Je totiž možné srovnávat jednotlivé mince podle razidel a určovat jejich chronologii, studovat na mincích chyboražby a jiné technické nedostatky, identifikovat mezi mincemi falza, vážit mince a zkoumat jejich jakost, analyzovat chemicky jejich kov atd. — prostě vypraco­ vat celou řadu vědecky hodnotných dílčích numismatických studií. Měl by po­ kud možno ovládat historii daného období, znát i písmeně prameny vztahující se k předmětu jeho zájmu, odbornou literaturu atd. atd. Při numismatické prá­ ci —jako při každé vědecké práci — používáme alespoň okrajově metodické pomoci jiných vědních oborů (u numismatiky napříHad metrologie, chemie, historie obecné, ale i hospodářské či dějin techniky a technologie aj.), přece jen je jisté, že skutečně vědecké numismatické práce vznikají především na zá­ kladě konkrétního mincovního materiálu. Lapidárně řečeno: Kde není mincí, není numismatiky. Určování mincí není ve většině případů záležitostí jednoduchou, nýbrž mnohdy složitou a nesnadnou. Jenom mince modernější představují snadnější materiál pro určování, ačkoliv ani toto nelze pokládat za pevné pravidlo, neboť moderní doba vnesly do světových mincovních produkcí tolik nových a složitých prvků a změn, že ani ohromné bludiště moderních mincovních soustav není jednoduché zvládnout. Avšak čím hlouběji se vracíme do minulosti, čím více jsou psané dějiny stručnější a čím vzdálenější nám jsou epochy, z kterých se nám dochovaly mincovní památky, tím obtížnější je určovat dochovaný mincovní ma­ teriál. Obtíž spočívá v časově i teritoriálně prakticky neomezeném rozsahu nu­ 19

mismatického materiálu. Vynález mincí je starý asi 2 700 let Jejich užívání tak pokrývá většinu celého období historie (na rozdíl od prehistorie) lidstva na ze­ mi. Za těchto 2 700 let bylo ve všech mincovnách vyrobeno mnoho miliard min­ cí o milionech variant, statisících typů, tisících různých nominálů ve stovkách měnových soustav. Proto má numismatika tak obsažný předmět studia, že není v silách jednotlivce, aby jej dokonale zvládl v celistvosti. Klademe důraz na slovo dokonale. Tím míníme, že není v moci jednotlivce, aby vykonával vskutku pro­ duktivní tvůrčí vědeckou práci v kterémkoliv úseku numismatické práce, g. na­ příklad v českém denárovém období, zároveň s tím v numismatice Orientu a k tomu v antickém mincovnictví řeckém i římském, v mincovnictví byzant­ ském, v zámoří, vyznal se v platidlech primitivních právě tak jako v moderních, aby ovládal problematiku papírových platidej, atd. Moderní numismatická prá­ ce vyžaduje specializaci pro jednotlivé dějinné úseky vývoje platidel.

Exk urs Nezbytnost specializace v numismatice snad nejnázoměji vyplyne z pohledu na tabulku vědeckých aspektů charakterizujících jednu jedinou minci. Tato ta­ bulka naznačuje, z jak pestré škály hledisek je možné každou minci studovat a zároveň jaké množství poznatků z různých oborů společenských a exaktních věd můžeme jediný doklad platidla minulosti vědě poskytnout. Kromě toho však také ukazuje, s jakými vědomostmi by měl v ideálním případě numismatik vládnout, aby mohl minci určit, a sice tak, aby šlo o určení beze zbytku všeho, co vůbec může numismatika historické vědě dát Tabulka je sestavena tak, že v její vertikální ose jsou směrem shora dolů se­ staveny pod sebou čtyři pomyslné etapy vědecké klasifikace (určení) mince, a to od etapy jednodušší k nejsložitější. Horizontálně jsou pak na čtyřech vo­ dorovných osách tyto etapy I.-IV. rozpracovány do jednotlivých dílčích oboro­ vých fází charakteristiky mince (viz tabulka na str. 21). Prvá etapa se v podstatě kryje se základním určením mince, o kterém jsme již po­ jednali na předchozích stránkách. Je to onen stupeň klasifikace mince, získaný z pozorování a jednoduché analýzy předmětu. Sedm základních bodů získa­ ných z faktových výpovědí o minci, které činí z neurčené mince klasifikovanou historickou památku a které jsme převedli do praxe na ukázce tzv. podklado­ vého lístku českého denáru Boleslava II., odpovídá sedmi fázím základní klasi­ fikace mince na naší grafické tabulce. Druhá etapa představuje prohloubený pohled na předmět zkoumání. I když v podstatě během jednotlivých fází této etapy převládají ještě prvky analytické a popisné povahy a poznatky získané prostým pozorováním mince, přece je­ nom jde o kvalitativně vyšší formu rozboru, která předpokládá již abstrahování od prostého povrchu zkoumaného předmětu a zasvěcenější přístup k jeho vnitřním vlastnostem. Zvládnutí ikonografie a heraldiky mince, vysvětlení smys­ lu jejích legend, metrologická dokumentace mince, znalost složení mincovní­ ho kovu a konečně posouzení pravosti či nepravosti mince vyžaduje již odbor­ ných vědomostí nabytých teoretickým studiem i praxí. Snad příliš nepo­ chybíme, nazveme-li proto tuto etapu klasifikace mince jako odbornou, čímž ne­ máme v úmyslu snižovat odbornost etapy předchozí. 20

21

GEOGRAFIE I CHRONOLOGIE I GENEALOGIE I TECHNOLOGIE I

CHEMIE I

EKONOMIE I

BIBLIOGRAFIE

Třetí etapou je základní a odborná klasifikace mince jako předpoklad a vý­ chodisko stavu, ve kterém se již množství oborových fází zužuje na počet šesti, což je projevem přechodem od analýzy k syntéze. Vnější vlastnosti určené min­ ce stojí v této klasifikační etapě již částečně v pozadí. Jednotlivé poznatky zís­ kané v prvé a druhé etapě určené mince se skládají v ucelenější logické celky, u kterých je již možno posoudit přínos klasifikované památky pro dějiny, ar­ cheologii, etnografii, ikonografii, ekonomii i právní vědu. (Ovšem právě tento stupeň předpokládá dosti značné teoretické znalosti z výše uvedených oborů, a to i proto, abychom „neobjevovali“ dávno objevené!). Tuto etapu klasifikace mince nazýváme redukční, neboť v ní se množství jed­ notlivých pozorování z předchozích dvou etap zmenšuje do několika obecněj­ ších shrnutí. A konečně čtvrtá etapa je etapou syntetickou. Jde o shrnutí poznatků z před­ cházejících etap určování historické památky (v našem případě mince) a vytý­ čení přínosu této práce pro obecnou historii zejména tam, kde jde o nově zjiš­ těná fakta vyplývající buď z unikátnosti nálezu nebo nově objevených vlastností již dříve známého historického dokladu.

Poznámka Jelikož tabulka je sestavena teoreticky pro jakékoliv mince, je přirozené, že v praxi nemusí přesně vyhovovat každému druhu, který určujeme. Tak napří­ klad u mincí evropských obvykle neuvádíme požadovaný světadíl -a spokojíme se s určením státu, kde mince vznikla. To však neplatí pro mince mimoevrop­ ské a zámořské. Stejně tak u mincí z řeckých a římských kolonií nutno uvést, zda pocházejí z Asie nebo Afriky. Při základním určování mincí neuvádíme v popise v některých případech druh kovu, z něhož byla mince zhotovena, pro­ tože tento údaj často jasně a jednoznačně vyplývá z názvu nominálu. Tak na­ příklad římské i středověké denáry byly raženy pouze ze stříbra stejně jako du­ kát všech období je ražen vždy ze zlata. Pavel Radomčrský Tato úvodní slova jsou jedním hlasem do diskuse, kterou numismatici po dlouhá léta vedou o postavení své vědní disciplíny, a bylo by pro jejich autory radostí, kdyby vyvolala formulaci dalších názorů a stanovisek k numismatice ja­ ko vědě.

22

ÚVOD

K ENCYKLOPEDICKÉ

ČÁSTI

V této základní části publikace se autoři snažili především obsáhnout širokou oblast numismatiky, která zahrnuje jak názvy mincovních nominálů obíhajících na našem území (a to včetně jejich lidových či argotických označení), tak zá­ kladní stručné informace o mincovnách, které prováděly své ražby v zemích Koruny české. Na tomto území — samozřejmě v různých historických obdo­ bích — obíhalo také mnoho cizích mincí, ať už se souhlasem panovníka, nebo bez něho. Mnohdy se jednalo i o ražby ze zemí značně vzdálených, jak nás o tom informují mincovní nálezy. Rozsah této práce však umožňuje popsat jen ty cizí mince, které měly pro peněžní oběh na našem území větší význam. Pou­ ze heslovitě jsou vyjmenováni mincmistři, protože pouze u některých jsou zná­ my bližší údaje o jejich životě, naopak osudy některých známějších (například Petr Zmrzlík ze Svqjšína), které nesouvisí s jejich působením v mincovně, na­ lezne čtenář v běžné historické literatuře. Pokud není v textu zvláštní upozornění, jsou u jednotlivých nominálů uvá­ děny pouze mincovny ležící na území tehdejších zemí Koruny české — tedy na území Čech, Moravy a Slezska (od doby Marie Terezie nazývaných jako dědič­ né země). Tyto mincovny se dnes většinou nacházejí na našem současném úze­ mí, řada jich však leží také na území Polska (slezské mincovny). Mimo to jsou uvedená i další mincovní místa ležící mimo území České republiky, která ani v minulosti nepatřila ke Koruně české. Ovšem v rámci zemí Koruny české, ale i habsburské (resp. rakouské) říše a poté — v případě Kremnice — také Če­ skoslovenska byly pro naše území svou mincovní produkcí důležité. Uvedeny nejsou jen některé vzdálené mincovny, které pracovaly v rakouských državách po přechodnou dobu (například Brusel, Antverpy v rámci Rakouského Nizo­ zemí či Sibiň v rámci Sedmihradska). Text rovněž stručně vysvětluje některé původní názvy z prostředí středověké mincovny, které jsou specifické právě pro český region reprezentovaný přede­ vším Kutnou Horou 14.—17. století. Další pozornost je věnována osobám, které se zasloužily o rozvoj numisma­ tické vědy, ať už činností badatelskou nebo popularizační. Oba autoři jsou si vě­ domi toho, že není možno jmenovitě uvést všechny publicisty, kteří svou prací vstoupili do numismatické literatury. Zůstává proto dlouhá řada těch, kteří se v této práci neobjeví, to však v žádném případě nesnižuje jejich význam pro roz­ voj české numismatiky. Je nutno také upozornit, že rozsah hesel u uvedených osobností nemusí být v přímé úměře jejich významu. Některý autor byl prostě plodnější, jiný publikoval méně knih či článků. Přínos obou může být stejně vý­ znamný. Až na několik výjimek nejsou v této publikaci zaměřené především na čes­ kou, moravskou a slezskou numismatiku uvedeni zahraniční numismatici, tedy ani slovenští. Autoři jsou si vědomi určité cidivosti tohoto problému, -ale před­ nost dostalo hledisko vymezené — v souladu s názvem — českým územím. 23

Do slovníku jsou zařazeni také čeští a slovenští sochaři a medailéři, přede­ vším tvůrci československých českých platidel — oběžných i pamětních — i me­ dailí. V jejich případě je uvedena mimo základní výtvarné zaměření také umě­ lecká škola, kterou absolvovali, spolu se jmény jejich pedagogů. Jednodivá hesla jsou až na výjimky stručná a slouží pouze k základní pře­ hledné informaci; V případě zájmu nebo potřeby může čtenář načerpat další a podrobnější informace ze základních odborných prací, jejichž přehled je uve­ den v závěru této publikace. V neposlední řadě považujeme za nutné upozornit, že některá fakta (zvláště V období raného středověku) nebyla doposud spolehlivě potvrzena a numis­ matika se zde pohybuje v řadě případů na více či méně hypotetické úrovni. En­ cyklopedie má za úkol shrnovat dosavadní stav vědomostí, nikoliv přinášet no­ vá hlediska a hypotézy. Uvádíme protb v těchto případech doposud tradiční názor s výhradou, že může dojít v budoucnu ke změně. V řadě sporných pří­ padů je pak čtenář seznámen i s názory různými (v závorce či ve vlastním tex­ tuje vesměs uveden také jejich autor). Hlavní obsahovou náplní encyklopedie jsou především kovová platidla a jim příbuzné ražby. Autoři se záměrně vyhnuli podrobnější problematice papíro­ vých platidel. Z této oblasti jsou uvedena pouze ta základní hesla, která dopl­ ňují údaje o vzájemných vztazích mezi kovovými a papírovými platidly. Papíro­ vá platidla jsou samostatnou specifickou kapitolou numismatiky (notafilie) a bude jim jistě v budoucnu věnována zvláštní publikace. Součástí publikace je fotografická příloha. Protože omezený rozsah této pří­ lohy neumožňuje uvést celkový přehled českých mincí, záměrně obsahuje výběr ražeb, se kterými se badatel i sběratel pro jejich vzácnost setká jen velmi zřídka. Výčet hesel v této encyklopedii nemůže být nikdy naprosto vyčerpávající, pro­ tože numismatiku jako vědu nelze ani zcela přesně ohraničit. Souvisí totiž okra­ jově, jak již bylo uvedeno výše, s dalšími oblastmi — hlavně hornictvím, meta­ lurgií, chemií, ekonomikou, heraldikou, ikonografií, archeologií a dalšími disciplínami. A tak nelze často ani spolehlivě rozhodnout, zda heslo ještě spa­ dá do vlastní numismatiky, či zdaje za hranicemi jejího oboru. Tento problém bude vždy více či méně věcí názoru a doufáme, že nezařazení některých pojmů zasvěcení čtenáři pochopí. Zdeněk Petráň

24

ENCYKLOPEDICKÁ ČÁST

A — značka mincovny *"Vídeň z let 1765—1768 a 1778—1918. abacus (lat = stolní deska, také někdy calculus = počítadlo) — ve středověku dřevěná tabulka s rozdělenými políčky, na které se po­ čítalo s '"početními penězi. Byla používána ve správních a finačních kancelářích. Řady políček na abaku byly rozděleny po deseti­ násobcích — první řádek jedničky, druhý desítky, třetí stovky, čtvrtý tisíce atd. (obr. 1). Pomocí abaků bylo možno prováděti i další jednoduché matematické úkony: násobení, dělení a počítá­ ní na zlomky. Obr. 1: Počítáni na abacu (zmenšeno).

25

ABONDIO Alessandro (1580—1648) — italský medailér, syn ^An­ tonia Abondia. Pokračoval v medailérské činnosti po otci (použí­ val některé jeho náměty) v Praze a později u bavorského dvora. Je­ ho tvorbě je připisována řada medailí z doby císařů Rudolfa II. (1576—1611) a Matyáše (1611—1619). ABONDIO Antonio (1538—1591) — otec **Alessandra Abondia, italský medailér původem z Milána. Působil na dvoře císařů Max­ miliána II. (1564—1576) a Rudolfa II. (1576—1611) ve XVídni a v Praze. ** Jeho dílo představuje vrchol medailérství v Českých ze­ mích druhé poloviny 16. století. Byl autorem řady renesančních medailí a návrhů na tolarové ražby. Proslulý je zvláště jeho tzv. abondiovský ord na tolarech Rudolfa II. (Obr. 2) Obr. 2: Abondiovský orel na tolaru Rudolfa II. (zmenšeno).

abschlag (něm.) viz odražek ADIVA (Elfgifa) — dcera anglického krále Edwarda Staršího (899—925) a sestra krále Athelstana (925—939). Podle ** P. Radoměrského byl uzavřen dynastický sňatek mezi Adivou a Boleslavem II. (972—999) zprostředkovaný pravděpodobně knížetem Václa­ vem. Odrazem tohoto sňatku byl výrazný izolovaný anglosaský vliv na ** české denáry z poslední čtvrtiny 10. století. Synem Adivy mo­ hl být Boleslav III. Ryšavý (999—1002,1003—1037?). Jméno Adiva je prokázáno v písemných pramenech a je známo z českých dená­ rů Boleslava II. P. Radoměrský ztotožňuje Adivu s < Emmou, jeho * názor však nebyl všeobecně přijat Současní historici se přiklánějí k názoru, že se jedná o dvě různé ženy, pro což chybí svědectví pra­ menů. adjustace — úprava ^mincovních střížků na předepsanou hmotnost

AE (lat * aes = měď) — zkratka pro mince z ** mědi nebo ^bron­ zu. Pozdně římské ražby, u nichž neznáme spolehlivě původní po­ jmenování, jsou rozděleny podle velikosti průměru do 5 skupin (AE 1—AE5).

Obr. 3: Denár knížete Jaromíra se jménem EDELREDREX (rub).

AELFSIGE (ELFSIGE) — ^mincmistr v anglickém Winchestru za vlády krále Ethelreda II. (978—1016). Jeho jméno s místem půso­ bení (AELFZIGE NO PINT = Elfsige monetarius Wint) se objevuje spolu se správně uvedeným jménem Ethelredovým (EDELRED REX ANG) v opise českých denárů knížat Boleslava II. (972—999) a Jaromíra (1004—1012, 1033—1034). (Obr. 3) aes (lat měď) — aes rude (surové kusy mědi) sloužily od 1. tisícile­ tí př. Kr. jako nejstarší ** předmincovní platidlo na území Itálie. Od přelomu 3. a 4. století př. Kr. bylo toto platidlo označováno jako aes

26

signatum (měď ve tvaru cihel s obrazy zvířat, zbraní) o hmotnosti 1000—1830 g. Po roce 269 př. Kr. jsou známy již lité aes grave (kru­ hové mince o hmotnosti 267,86 g). Nejstarší exempláře nesou na líci dvojitou hlavu starořímského boha Januse a na rubu prúru (příď lodě). Současně byly raženy i díly. Nejblíže našemu území byl aes grave nalezen 1961 v Nitře při archeologickém výzkumu. afinace — čištění drahého kovu, který přicházel z hutí a obsahoval doposud řadu příměsí. Zlato bylo již od starověku čištěno tzv. cimentad: zlato se směsí rozemletých cihel, zelené skalice (síran měďnatý) a kuchyňské soli (chlorid sodný) bylo přibližně 30 minut žíhá­ no. Od stříbra bylo zlato oddělováno lučavkou královskou (směs kyseliny dusičné a chlorovodíkové). Středověká technologie čištění s stříbraje uvedena v řadě písemných pramenů již z 15. a 16. století. Surové stříbro dodané z hutí (tzv. ** hertovní) se muselo roztavit a zbavit nežádoucích příměsí přepálením. To se provádělo ve zvlášt­ ní místnosti prenáma, (** prengáda), kde pracovali s pomocníky (** dýmáky) přepalovači prenéři). (** Každá dodávka hertovního stříb­ ra byla přepalována zvlášť. Stříbro se přepalovalo v nevelkých pecích v hliněných formách — nístqích (tzv. testech). Test se naplniljemným popelem, ve kterém se upravilo lůžko pro stříbro. Takto připravený test se rozpálil žhavým dřevěným uhlím. Stříbro se čistilo pomocí pří­ sady tzv. ^tvrdého olova (olovo s příměsí antimonu) za stálého pří­ vodu vzduchu. Přepálené stříbro bylo pak po vychladnutí čištěno drá­ těnou štětkou nad velkým dřezem, do kterého padaly odlupky (grece, prengrece). Ty byly pečlivě váženy, uschovávány (obsahovaly ještě určité množství stříbra) a jednou ročně přidávány ke stříbru při­ pravenému k čištění. Přepálené vyčištěné stříbro pak bylo ve slévárně (gysámě) ** sléváno s granulovanou ** mědí na mincovní kov (^saze­ ný verk, dále viz ^barchan). Nejryzejší zlato nebo stříbro, jak dovo­ lovaly středověké technologické možnosti, se nazývalo ** fajn (feijn). AG (lat. argentum = stříbro) — v numismatice zkratka pro stříbr­ nou minci.

agnusek, agnustek (z lat. Agnus dei - Beránek boží) — symbol Je­ žíše Krista. Od toho lidový výraz pro ** medailónek s náboženským námětem.

AICHELBURG Oldřich — správce mincovny ^Jáchymov v roce 1535. akcie — cenný papír, s nímž jsou spojena v určité konkrétní míře práva podílet se na řízení společnosti, na rozdělování zisku nebo likvidačního zůstatku. Na každé akcii musí být uveden název a síd­ lo společnosti, číslo akcie, kmenová hodnota, označení, zda se jedná o akcii na jméno nebo na majitele, výše základního jmění

27

společnosti, počet akcií v době vydání a datum s podpisy dvou čle­ nů představenstva. Zákon předepisuje, že akcie musí mít formu psané listiny a jmenuje údaje, které musí obsahovat. Vnější podo­ bu listiny však ponechává na akciové společnosti, v jejímž zájmu je, aby právě její akcie byly po stránce vnější úpravy zajímavé, je­ dinečné a aby je nebylo možno padělat. V současné době se sbě­ ratelé výrazně soustřeďují na studium a sbírání starých neplatných akcií.

akce (turecky stříbrná) — stříbrná turecká mince malých rozměrů o hmotnosti 1,2 g.Její ražbu zahájil osmanský sultán Urchán (Orkhan) po roce 1324. Ve své době byla hlavním nominálem osmanského mincovnictví. Po roce 1453 začíná upadat na významu, hmotnosti i kvalitě a její úlohu převzal zlatý ** altun. Akce byla sou­ částí několika nálezů z území Slovenska ukrytých za tureckých ná­ jezdů v 16. a 17. století.

ALBRECHT II. RAKOUSKÝ (1437—1439) — český a uherský král, v letech 1423—1439 markrabě moravský, zeť ^Zikmunda Lu­ cemburského. Za jeho krátké vlády razila mincovna «*Kutná Hora zřejmě ^penízy se čtyřrázem a asi rožmberská mincovna v ^Čes­ kém Krumlově zatím neurčené drobné mince. ALBRECHT z GUTŠTEJNA — ** nejvyšší kého v letech 1533—1542.

mincmistr království čes­

alchymistické medaile — medaile, k jejichž ražbě byl použit kov údajně vzniklý alchymistickou přeměnou. Jedná se často o ražby zlaté nebo stříbrné. Vzácně jsou části medaile z různých kovů (vět­ šinou zlata a stříbra) na důkaz toho, kam údajná transmutace mé­ ně hodnotného kovu v dražší postoupila. V Národním muzeu je uložena zlatá alchymistická medaile Humprechta Černína z Chu­ denic (1629—1682) z roku 1664.

alkis — typ zlaté keltské mince ražený na Moravě přibližně v letech 160 př. Kr.—10 po Kr. ve velikosti l/3statéru ** (2,7—2,1 g), 1/8-statéru (1,0—0,8 g) a 1/24-statéru (0,3—0,2 g). Předlohou byla nejspíše ** tetradrachma makedonského krále Filippa V. z let 220—211 př. Kr. nesoucí na rubu obraz Athény-Alkis (viz statér). al marco — způsob ražby od ** denárového období až po tolarové, kdy se z určitého stanoveného množství stříbra razil pevně určený počet mincí. Každá jednotlivá mince však měla jistou váhovou od­ chylku. Podle mincovních řádů a patentů nebyla tedy stanovena hmotnost jednotlivé mince, nýbrž počet ražených mincí z hmot­ nostní jednotky hřivna, (** libra, **marka) a jejich < ** *zmo. Způso28

bu ražby al marco bylo zřejmě zneužíváno již od raného středově­ ku k nepoctivému vybíraní těžších kusů jednak již v mincovně, ale i později v oběhu.

alpaka — speciální druh ** mosazi (viz též měď) — slitina mědi, zinku a niklu. Alpaka má bílou barvu a je odolná vůči korozi a dob­ ře se tvaruje. Používá se občas k ražbě současných drobných nominálů. al pari viz kursovní hodnota mince

ALTMONTE František (1698—1765) — významný představitel české barokní medaile. Od roku 1716 působil v mincovně ** Vídeň, později od roku 1730 pracoval jako rytec mincovny **Praha. V Če­ chách také zemřel. Řada jeho medailí nebyla zřejmě signována.

Obr. 4: Denár Bole­ slava II. s opisem ANEI

altun (turecky zlatý) — zlatá turecká mince zavedená po vzoru *dukátu roku 1454 Muhammadem (Mehmedem) II. krátce po « dobytí Cařihradu. Altun se stal hlavním nominálem osmanského mincovnictví původně s hmotností 3,43 g. Byl součástí několika mincovních nálezů na východním Slovensku.

andělský groš (něm. Engelgroschen, též schreckenberský gros) — mince ražená v letech 1498—1571 ze stříbra vytěženého v saském Krušnohoří u Annaberku. Na líci mince je kurfiřtský znak držený an­ dělem — odtud název.

anepigrafické ražby viz němé ražby ANGL (ANEl) —jméno anglosaského mincmistra na dvoře ang­ lického krále Ethelreda (978—1016), které se objevilo na ^dená­ ru Boleslava II. ** typu ruka—kříž. Zkratka MO DEORADY za jmé­ nem jej řadí jako ** monetaria do středoanglického města Derby. Mince byla součástí nálezu v Poděbradech z roku 1936. (Obr. 4)

anglosaské typy českých denárů — české denáry ražené v 10. sto­ letí nesoucí obraz meče, dýky, šípu nebo široké ruky (obr. 5). Mo­ tivy byly převzaty ze severských anglosaských (vikingských) ražeb. Nejčastějším typem jsou však denáry, které mají na líci obraz úzké **ruky mezi znaky alfa a omega a na rubu stylizované poprsí pa­ novníka převzaté z anglosaských ** denárů anglického krále Ethel­ reda II. (978—1016). Jedná se o nejpočetnější typ denárů Bole­ slava II. (972—999). Někdy se za anglosaský typ považuje denár nesoucí úzkou ruku se znaky alfa a omega bez ohledu na obraz druhé strany mince — viz ethelredský typ českých denárů, český denár. 29

Obr. 5: Anglosaské typy českých denárů.

antedatované mince — označení mincí, které nesou letopočet star­ ší, než byla skutečná doba vyražení. Starší letopočet měl obvykle budit dojem, že mince byly raženy v době použití kvalitního min­ covního kovu. Příkladem jsou ražby mincovny ^Hradec u Opavy, kde byly roku 1626 dánskými okupačními vojsky raženy měděné mince (tyto ražby měly být stříbrné, šlo proto v podstatě o oficiál­ ní ^padělky) s letopočtem 1623.

anticipační list (anticipační šajn, z něm. Antipationsschein) — ra­ kouský ^papírový peníz, který obíhal i na českém území po ra­ kouském peněžním krachu v roce 1811, kdy byly peníze drama­ tickou měnovou reformou znehodnoceny v poměru 1 : 5. Nejprve byly znehodnocené « bankocedule * 1811 vyměněny za tzv. ** směnné listy (šajny). Roku 1813 byly vydány anticipační Ms­ ty (anticipační šajny). Na rozdíl od předchozích bankocedulí vy­ dávaných bez krytí v nepřiměřeném množství měly být anticipač­ ní šajny přísně anticipovány (musely Ijjrát v úvahu státní příjmy). Vydány byly v nominálech 2, 5, 10 a 20 ^zlatých (obr. 6). Tato podmínka však byla přesto státem porušena a byly vydány nekry­ té emise. Další bankrot z toho vyplývající byl odvrácen pouze ví­ těznou válkou s Napoleonem. Výměna anticipačních listů za stříbrné peníze byla zastavena roku 1816 a 1822 zanikl tento druh papírových peněz docela. Od roku 1816 byly vydávány prv­ ní rakouské ^bankovky.

Obr. 6: Anticipační list na 20 zlatých z roku 1813 (zmenšeno). 30

antoninianus — římská mince v hodnotě 2-denáru ražená poprvé od roku 215 císařem Caracallou (212—217). Její jméno bylo zave­ deno německými numismatiky v 19. století podle jednoho z císa­ řových oficiálních jmen Antoninus, protože původní název není znám. Typickým znakem antoniniánů je tzv. paprsková koruna na hlavě panovníka (radiatus) (obr. 7). Mince byla postupně zhoršo­ vána, od druhé poloviny 8. století byla prakticky měděná. Do své­ ho zániku na přelomu 3. a 4. století byl antoninianus ražen jako in­ flační oběživo ve velkém množství a je častou součástí nálezů římských mincí na našem území. ANÝŽ František (1876—1934) — majitel ražebny a slévárny kovů v Praze-Holešovicích. Z jeho dílny mimo jiné medailové ražby vyšla v letech 1911—1949 série 23 charakteristických novoročních me­ dailí různých autorů B. (** Kafka, ** S. Sucharda, A. Odehnal, A. Lhoták, L. Šaloun, ** O. Španiel, ** M. Beutler, ** J. Šejnost a dal­ ší). Byly raženy vždy jednostranné v počtu 500 kusů.

Obr. 7: Antoninia­ nus římského císaře Aureliana (270-275).

AR (lat. argentum = stříbro) — zkratka používaná v numismatice pro stříbrné mince. argenteus (lat. stříbrný) — všeobecné označení pro stříbrné min­ ce, zejména římské. Jako přímý název nominálu se používá pro stříbrné ražby římských tetrarchů (hmotnost 3,41 g) v letech 293—313 po Kr., jejichž původní název dnes neznáme.

as — původně římská hmotnostní jednotka (327 g), později těž­ ký měděný mincovní nominál počátku římské republiky z let 296 až 242 př. Kr.) (obr. 8). Za římského císařství byl čtvrtinou bron­ zového ** sestercie nebo šestnáctinou stříbrného ** denáru. Asy jsou častou součástí nálezů římských císařských mincí na našem území. Obr. 8: Měděný as římské republiky (zmenšeno).

31

AUERBACH-mincovna (dnes SRN) — mincovna na území teh­ dejší České (Horní) Falce (blíže viz Lauf u Norimberku-mincovna), která byla ve druhé polovině 14. století součástí České koru­ ny. Je do ní umísťován vzácný typ ** dukátu Václava IV. (1378—1419), který nese v ** mincovním poli vedle postavy sv. Vác­ lava na líci gotické písmeno a (obr. 9). Tyto vysoce vzácné ražby jsou spojovány s počátkem Václavovy vlády, kdy jsou doloženy jeho cesty do Norimberku.

Obr. 9: Dukát Václa­ va IV. z mincovny Auerbach.

AUGST Bedřich Ing. (1889—1969) — český numismatik, v letech 1956—1958 předsedou * Numismatické společnosti československé. Publikoval řadu prací v oboru čínské a islámské numismatiky, na­ příklad: O mincích arabských 1934, Parthské mincovnictví 1935 a Čín­ ské mincovnictví 1937. Účastnil se také polemiky okolo ^svatovác­ lavského denáru a počátků českého mincovnictví v článcích O první českou minci (1936) a Poznámky k polemice o nestarších českých mincích (1937). Jeho rozsáhlá sbírka orientálních platidel dala zá­ klad nunrismatické sbírce mimoevropských platidel Náprstkova muzea v Praze. augustalis — zlatá středověká mince o hmotnosti 5,24 g, kterou ra­ zil římský císař Friedrich II. (1212—1250) v italských městech Brindisi a Messině. Název augustalis má podle titulu AVG (= lat. augustus), který byl v opisu okolo poprsí (obr. 10). Augustalis byl první zlatou středověkou evropskou mincí, na kterou navázaly dal­ ší zlaté evropské ražby — ** florény, ^dukáty, ** zecchiny a další.

aureus (lat. zlatý) — zlatá mince ražená od dob římské republiky až do mincovní reformy Constantina I. (307—330) roku 309, kdy byl zaveden lehčí ** solidus. Hmotnost aureu se z původních téměř 8 g (Gaius lulius Caesar 100—44 př. Kr.) postupně snižovala (7,42 g Augustus 31/27 př. Kr.—14 po. Kr., 7,28 g Nero 54—68 po Kr., 6,55 g Caracalla 212—217) až na 5,46 g za Diocletiana (284 až 305). Aurei (nejčastěji císařů Augusta, Nerona a Tita) byly na na­ šem území nalezeny pouze jako jednodivé kusy.

Obr. 10: Augustalis císaře Friedricha II. (zvětšeno).

AURIFABER (lat. Zlatník) — měšťan jmenovaný v písemných pra­ menech, který působil spolu s Janem Magdaleninem v první polo­ vině 15. století vjihlavě při ražbě mincí. Díky iniciálám jeho jmé­ na A R je Aurifaberovo působení v jihlavské mincovně spojováno s ražbou drobné mince (viz beischlag) imitující ^vídeňské feniky. Bývá rovněž spojován s ražbou tzv. ** Joštova dukátu P. (** Radoměrský).

AV (z lat. aurum =■ zlato) — zkratka používaná v numismatice pro zlaté mince. 32

avers (mince) — líc, přední (hlavní) strana mince. Bývá na ní por­ trét, jméno nebo znak vydavatele (vlastníka mincovního ** regálu). Na ^denárech a ** groších je aversem strana se jménem knížete ne­ bo krále. U portrétních ražeb (od tolarového období) je lícní stra­ na s podobiznou panovníka či jiného vydavatele mince. V moder­ ní době za líc považujeme stranu se státním znakem, protože vydavatelem mincí je stát.

ažio (z ital. aggio = příplatek, přirážka) — název pro rozdíl mezi vyšší kursovní a jmenovitou hodnotou mince. Vyjadřuje také sku­ tečný valutní poměr mezi kovovými a papírovými penězi. Označu­ je též cenovou přirážku, kterou má neražený kov proti raženým mincím, v nichž je vždy část méně hodnotné kovové přísady. Ažiu odpovídal lidový výraz „Hat, který znamenal lepší jakost nejen u mincí („ten tolar má lážť), ale i zcela obecně.

B — značka mincovny ** Bmo 1624—1627 a ^Kremnica 1765 až 1766, 1777—1849, 1851—1867.

babka — starší název pro drobný, málo hodnotný peníz (objevuje se často v lidových rčeních: nestojí ani za babku, peněz jako babek, pn­ ím, babku k babce a budou krbce}. BAJER Jan (* 1939) — český notafil, specialista na česká ^papíro­ vá platidla. Jeho nejvýznamnějšími články jsou Československá papí­ rová platidla 1919—1970 (1972), Papírová platidla Československa 1919—1976 (1979), Cizí papírová platidla na Československém území 1938—1945 (1980). Samostatnými monografiemi jsou Poznáváme a sbíráme papírové peníze (1974) a Papírové peníze na území Českoslo­ venska 1762—1975 (1977).

balatka — dnes již málo známý výraz pro drobnou nehodnotnou minci (za balatku nestáti, mám ted’za balatku drahého kamení}. Název odvozen od italského ballota - kulička.

bankál — lidový výraz pro mnoho peněz. Původ má v italském slo­ vě banko, což bylo označení pro hamburskou měnu z konce 19. sto­ letí — hodnotnou a proslavenou v obchodním světě. bankocedule, bankocetle — první papírové peníze, které obíhaly na našem území v rámci tehdejšího Rakouska. Vydala je Vídeňská městská banka (Wiener—Stadt—Banco) roku 1762 za vlády Marie Terezie (1740—1780), která se rozhodla tímto způsobem získat potřebné finanční prostředky na stále stoupající státní výdaje hlav­ ně v souvislosti s válkou s Pruskem (Sedmiletá válka 1756—1763). 33

Obr. 11: Bankocedule z roku 1771 v hodnotí 5 zlatých (zmenšeno).

První emise byla vydána v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 ** zlatých. Po návratu do banky byly tyto papírové peníze zničeny. Úspěšné získání úvěru uvedeným způsobem vedlo postupně k dalším emi­ sím. Ale stále stoupající náklady na vedení války s Napoleonem za panování Františka IL (I.) (1792—1835) byly hrazeny už i nekrytý­ mi emisemi, takže roku 1811 dosáhl objem těchto papírových pe­ něz inflační výše 1 060 miliónů -^zlatých a vedl k těžkému státnímu bankrotu (spolupodílela se však také nadměrná ražba drobných měděných nominálů). Po jeho vyhlášení dne 15. března 1811 byly peníze vyměňovány v poměru 5:1. Bankocedule (též bankocetle podle označení na bankovkách — Wiener—Stadt—Banco—Zettel) zhotovovala vídeňská dvorní tiskárna ve stylu tehdejších obligací na papíru s průsvitkou. Každá bankovka byla opatřena suchými pečetěmi, podpisem jednoho člena bankovní deputace a vlastno­ ručně perem očíslována. Pozdější emise mají slovní označení nominálů a měnové jednotky v hlavních jazycích mocnářství, tedy rovněž česky. Brzy se ukázal potřebný také nominál 1 000 zlatých. Veřejností byly bankocedule přijaty velmi kladně. Za padělání však byl stanoven trest smrti, podle dalšího ustanovení náležela od­ měna 1 000 klatých každému, kdo padělatele udá (obr. 11). bankovka — druh úvěrových peněz. Bankovky vznikly původně v 17. století jako zvláštní druh směnek, které byly vydávány ob­ chodními bankami. Později bylo vyhrazeno vydávání bankovek tzv. cedulovým bankám. Bankovky zastupovaly v oběhu zlato a byly za ně směnitelné. Tato směnitelnost byla postupně v prvé polovině 20. století (vesměs v souvislosti s velkou hospodářskou krizí) větši­ nou států zrušena, čímž zmizel rozdíl mezi bankovkami a státem vydávanými papírovými penězi — «*státovkami. První bankovky pro naše území byly vydány 1. 6. 1816 na základě císařských de­ kretů, které jednak zachovávaly nucený oběh « anticipačních listů * (anticipačních šajnů), dále byla stanovena jejich výměna za ban­ kovky vydané nově vzniklou Privilegovanou rakouskou bankou a na­ konec stanoveny podmínky pro nákup ** akcií této banky. V těchto podmínkách byl obsažen slib směny bankovek za stříbrné mince **konvenční měny. barbarské napodobeniny— imitace většinou obchodně oblíbených mincovních nominálů, které vydávaly národy v duchu svého umě­ leckého cítění. Nejčastěji se vyskytují keltské napodobeniny antic­ kých mincí řeckých a římských. Napodobenina může být různého stupně od téměř dokonalé kopie originálu, do kterého vydavatelé dali často překvapivě mnoho ze svého specifického výtvarného sty­ lu, až po hrubé imitace, na kteiých je původní předobraz jen velmi jednoduše naznačen. Hmotnost a obsah drahého kovu však bývá shodný s předlohou, někdy i vyšší. Nejedná se tedy v žádném pří-

34

pádě o ** falza. Za podobným účelem vznikaly později ve středověku tzv. ** beischlagy. Barbarskými napodobeninami jsou zlaté keltské **statéry typu Niké, jež napodobovaly řecké statéry makedonského krále Alexandra III. Velikého (336—323 př. Kr.), dále početné typy stříbrných ražeb podunajských (východních) Keltů, které napodo­ bovaly nejčastěji ** tetradrachmy makedonských králů Filippa II. (359—336 př. Kr.), jeho syna Alexandra III. Velikého a stejný nominál ražený na ostrově Thasos po roce 148 př. Kr. Podobně byly na­ podobovány středověké ** brakteáty severskými národy. Tyto ražby ze zlata a stříbra jsou německými numismatiky nazývány Schmuckbrakteáty, protože byly používány jako součást šperků. O zlatých barbar­ ských napodobeninách na našem území viz Alkis a biatec.

barchan — forma na odlévání mincovního kovu doložená ve stře­ dověké kutnohorské mincovně za **grošového období. Byla tvoře­ na navlhčenou textilií (několikrát prošitým barchetem), do které se odlévalo stříbro s mědí (mincovní hmota, tzv. ** sazený verk) do tvaru tyčí cánů). (** Dělo se tak ve slévárně gysámě) (** mincovny. Barchany při odlévání drželi tzv. ** barchaníci. Ti rozevírali želez­ nými oblouky otvory („ústa“) barchanů, kterými vtékal roztavený kov. Od 16. století byly barchany nahrazeny tzv. ingusy (kovová rozevíratelná forma průměru stanovené mince). barchaníd viz barchan

batz, batzen, bac — grošová stříbrná mince v hodnotě 4 ^krejcarů zavedená koncem 15. století původně ve Švýcarsku. Odkud se po­ zději rozšířila do Německa, kde byla hojně ražena. Pronikla i na naše území, kde se jí říkalo ** pac nebo pacnéř. Název vznikl nej­ spíše podle znaku města Bernu — medvěda. Ten se staroněmecky nazýval Bátz. bavorsko-švábský typ českých denárů viz český denár BAUMGARTNER Melchior — ^mincmistr ve ^Vratislavi spolu s ** J. Reichartem v roce 1648.

BECKER Carl Wilhelm (1772—1830) — významný německý falzátor. Narodil se v německém Speyeru (Špýru). Jako obchodník hodně cestoval a navštěvoval obrazárny, muzea a mincovní kabi­ nety, kde studoval hlavně řecké a římské mince. Tento vzdělaný samouk si brzy získal důvěru vedoucích předních mincovních ka­ binetů i významných sběratelů z řad šlechty, diplomatů a vyso­ kých úředníků. Postupem času byl považován za znalce antické­ ho mincovnictví a zároveň úspěšného sběratele, který má možnost opatřit nejvzácnější exempláře. Právě této pověsti začal

35

Becker využívat při své falzátorské činnosti, když nabízel vlastní falza. Ta byla většinou ražená a při nedostatku pravého srovnáva­ cího materiálu (ten pro velkou vzácnost nebýval vždy k dispozici) špatně odhalitelná. Od roku 1826 pomáhal Beckerovi v padělatelské činnosti W. Zindel. V této době již řada muzeí i sběratelů zjišťovala v mincích dodávaných Beckerem padělky, vyšetřování však z důvodů ztráty prestiže byla utajována. Teprve 6 let po Beckerově smrti vyšel prvý soupis jeho padělků z pera A. Steinbůchera. Poslední úplný soupis vypracoval G. F. Hill v Londýně roku 1924 (reprint 1979), který obsahuje 361 Beckerových falz, převážně antických. Jako jediný padělek české ražby je zde uve­ den pod číslem 346 2-dukát Albrechta z Valdštejna (1625—1634) z roku 1626, který je však snadno rozpoznatelný pro heraldicky chybný vévodův znak. Přestože se vždy jedná o jasné padělky, jsou Beckerovy ražby pro svou vysokou unjěleckou úroveň sběratelsky vysoko ceněny. BEDŘICH (Fridrich) (1172—1173, 1179—1181, 1181—1189) — český kníže, syn ** Vladislava II. Jeho poměrně vzácné ** denáry ma­ lého střížku byly raženy z velmi nekvalitního stříbra. (Obr. 12)

Obr. 12: Denár knížete Bedřicha.

beischlag — původně termín pro prodloužený domovní práh, v numismatice speciální termín pro napodobení cizí mince z ob­ chodních důvodů převážně v období středověku. Dělo se tak nej­ častěji v příhraničních oblastech, kam se hodnotná cizí mince do­ stávala s obchodem. Napodobován byl její obraz, také kvalita kovu byla většinou shodná. Nejedná se tedy o ^padělky. Typickým pří­ kladem je ražba drobných stříbrných mince v Jihlavě a také jiho­ českém Rožmberku na počátku 15. století, které podle ** P. Radoměrského napodobovaly soudobé ^vídeňské feniky. Existuje však také možnost, že tyto beischlagy vznikly i někde na rakouském úze­ mí, což nevylučuje početný nález drobných českých a rakouských ražeb v Mikulově v roce 1954. Pro beischlag se také někdy používá německé označení nachschag nebo nachahmung. BEJVL Jaroslav (* 1941) — český medailér a průmyslový výtvarník, absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze. Autor pa­ mětních 100-Kčs (1987) ke 100. výročí narození J. Lady a 100-Kčs (1992) k miléniu břevnovského kláštera a také oběhového 20-haléře České republiky. bělírna viz vajskomora

bělení mincí — povrchová úprava mincí ve středověké mincovně. Mincovní Oplátky (kotoučky, ** šrotlíky) byly ve zvláštní dílně (bělímě, bělicí komoře - viz vajskomora) vařeny lorovány) (** v rozto­ 36

ku kuchyňské soli a vinného kamene (tzv. vinštýře — vínanu sod­ ného). Tím byly chemicky odstraněny nečistoty vzniklé při vykovávání ** cánů a ^mincovní stužky získaly jasně bílou barvu stříbra. Bělení se používalo při ražbě drobné stříbrné mince s vyšším obsa­ hem mědi. Tím došlo k chemickému odstranění povrchové vrst­ vičky mědi, nezměněné stříbro slitiny tím vyniklo a mince získala výrazně bílou barvu (viz bílý peníz). bém, Bemsche, Bemesche, bemesche krossen, behmische grossen, Bóhm — obecná označení pro české **grošové ražby 14.—18. století v zahraničí. Znamenají vždy výraz ** český groš. Byl použí­ ván nejprve pro ** pražské groše, které pro svou relativně vysokou jakost byly oblíbeným platidlem v širokých oblastech střední i zá­ padní Evropy. Řada pramenů svědčí o jejich rozšíření v Němec­ ku, Rakousku, Švýcarsku, ale i Itálii (Vatikánské archivy). V ob­ lastech severních a východních (Polsko, Rusko, Ukrajina) se tyto české ražby objevují spíše pod názvem ** čechi. Pro oběh praž­ ských grošů daleko za hranicemi Čech svědčí řada mincovních nálezů.

BENÁTKY (Venezia — Itálie) — italská mincovna razící již od ra­ ného středověku denárové ražby, později také jedny z prvních ev­ ropských ** dukátových ražeb italsky nazývaných ** zecchiny. V čin­ nosti jako ^vládní mincovna byla počínaje vládou Františka II. (I.) (1792—1835), kdy razila zlatá ** sovrana, stříbrná ** scuda (a jejich díly spolu s měděnými nominály). Tytéž mince byly raženy i za vlá­ dy Ferdinanda I. (V.) (1835—1848). Za vlády Františka Josefa I. (1848—1916) byly shodné nominály raženy naposledy roku 1856. Souběžně s těmito ražbami razila benátská mincovna také i mince -^konvenční měny, především ** tolary a ** 20-krejcary a také ^du­ káty a výjimečně ** 4-dukáty. Benátky byly pro Rakousko ztraceny prohranou válkou roku 1866. BENDA Jaroslav (1882—1970) — český výtvarník, profesor Umě­ leckoprůmyslové školy v Praze, v letech 1926—1928 a 1932—1934 i její rektor. Je autorem řady maleb, dřevorytů, mozaik, plakátů O. Španielem byl autorem ví­ a poštovních známek. Spolu s prof. ** tězných návrhů na první ^československé dukáty.

BERGER Štěpán JUDr. (1844—1898) —významný český sběratel. Jako úspěšný právník zastupoval stranu velkostatkářů v zemském sněmu. Podnikl řadu velkých studijních cest v rámci prehistorickoantropologických studií. Byl členem Musejní společnosti a konservá­ torem prehistorické sekce Ústřední komise pro umelecko-historické pa­ mátky. Mimo bohatou sbírku prehistorického materiálu vlastnil rozsáhlou sbírku obrazů, prstenů, ale také mincí a medailí. Sbírka 37

však obsahovala také řadu padělků, vyrobených vesničany drancu­ jícími ** stradonické keltské hradiště (oppidum). I přesto byla teh­ dy celá kolekce odhadována na 50 000 ^zlatých. Sbírka byla pře­ durčena pro české muzejní ústavy. Po Bergerově smrti však byla jeho dědici prodána za pouhých 19 000 zlatých. Po té byla vydra­ žena 7. 10.1901 firmou O. Helbing v Mnichově. Obsahovala mimo jiné 2 200 antických mincí, 592 ^českých denárů, 110 ** brakteátů, 57 ** kontramarkovaných ^pražských grošů, řadu ** dukátů a jejich násobků, **tlusté groše, 51 mincí Friedricha Falckého (1619 až 1620). Z **rodových ražeb obsahovala 40 mincí Eggenbergů, 133 Šliků, 46 Valdštejnů, 48 ^jáchymovských medailí. Aukční katalog Bergerovy sbírky má 140 stran a 9 tabulek a je dnes jediným svěd­ kem jedinečné sbírky tohoto významného českého sběratele mi­ nulého století.

BERGNER Kašpar — ^mincmistr v ** Plané

kol^m roku 1645.

berná mince — seznam mincí oficiálně vydaný panovníkem, kte­ ré byly platné na určitém území {„král český kázal je bráti ve své vě­ rni“). Účelem byla ochrana země před cizí nehodnotnou mincí: například roku .1458 byl českým králem Jiřím z Poděbrad (1458—1471) zakázán oběh rakouských a bavorských feniků. -** Bernými mincemi byly také ty, jejichž oběh bylo nutno úředně nařídit, protože byly pro svou špatnou jakost obyvatelstvem od­ mítány (například opačné nařízení Jiřím z Poděbrad roku 1459 přijímat stejné rakouské a bavorské ražby viz habránky a šinderlinky). Bernými se stávaly **pražské groše v německých městech jejich ** kontramarkováním. Opakem mince berné je mince ** neberná. BERNSTADT-mincovna (Bierutów) — slezská mincovna. Pro kní­ žectví Lehnicko—Břežsko—Volovsko razil Johann Kristian (Jan Kristián) (1621—1639) v letech 1621—1623 1 a 3-haléře (z minc­ mistrů je znám pro rok 1621 ** J. Tuchmann). Pro knížectví Olešnice razil kníže Julius Sigismund (Zikmund) (1677—1684) 1, 3, 6 a 15-krejcary a příležitostné tolary. Kníže Karl (Karel) (1684 až 1745) pokračoval v ražbě 1, 3, 6-krejcaru a dukátu v letech 1704 až 1712. Z ^mincmistrů je znám *"J. Tuchmann (1621). BÉŠÍN Jan-Jeptiška viz Jeptiška z Běšína Jan

BEUTLER Miloslav (1897—1964) — český sochař a medailér, ab­ solvent Akademie výtvarných umění Praha (u profesora ** O. Špa­ niela). Je autorem mnoha plastik, reliéfů, medailí, plaket, návrhů pomníků a v neposlední řadě i 33 nerealizovaných návrhů na čes­ koslovenské drobné, pamětní i ^obchodní mince (** dukáty). Je38

jich sádrové odlitky jsou dochovány. M. Beutler byl dlouholetým členem výboru České numismatické společnosti.

bézant(dór), také bisant, besant, besantius, byzantius —jiný název pro ** solidus. běžná hmotnost (váha) mince — hmotnost mince s uvedením ** remedia, tj. rozdílu, o který se smí hmotnost mince odchylovat od hmotnosti stanovené zákonem. BH — mincovní značka na uherských denárech z roku 1529 nejis­ tě přidělovaná Kremnici. Stejná značka na ražbách slezských stavů z let 1620—1621 z ** Olavy mincmistr (** B. Hasse).

BIAGOTA (BLAGOTA, BLAHOTA) —jméno přisuzované man­ želce Boleslava I. (935—972) na základě opisu BIAGOTA CONIVX na českých denárech připisovaných tomuto knížeti. **W. Hahn kněžnu Biagotu na základě vlastní chronologie spojuje až s Boleslavem II. (972—999). Protože tvar jména Blahota je do­ ložen ve starých bulharských písemných pramenech, není zcela vy­ loučen její jihovýchodní původ (O. Bóhmová). Mimo mince se jméno Biagoty dosud v českých písemných pramenech nevyskytlo. (Obr. 13) biatek — stříbrné keltské mince o hmotnosti okolo 17 g, jejichž od­ borné označení zní velké stříbrné mince typu Biatec nebo stříbrné mince bratislavského typu. Byly raženy ve druhé polovině posledního století př. Kr. jedním z bójských kmenů na jihozápadním Slovensku, jehož hlavní oppidum se předpokládá v místech dnešní ^Bratislavy. Zcela neobvylde nesou nápisy v latince, což je první případ použití písma na území Čech, Moravy a Slovenska, které obývaly kmeny bójských Keltů. Nejčastěji se opakuje slovo BIATEC (obr. 14), dále pak NONNOS, BVSV, EVOIVRIX, COVIOMARVS, TITTO, COISA, DEVIL, IANTVMARVS, COVNOS, FARIARIX, AINORIX, BVSSVMARVS. Roku 1942 byl nalezen přímo v Bratislavě velký poklad mincí typu Biatec, který přinesl nový typ s nápisem MACCIVS. Tento nález mi­ mo další práce o keltském mincovnictví publikoval Slovenský nu­ mismatik Vojtěch Ondrouch (1891—1963) pod názvem Keltské min­ ce typu Biatec (1958). Na území dnešní Bratislavy a jejího okolí byla nalezena řada dalších souborů těchto ražeb. Co nápisy znamenají, není známo. Je domněnka, že se jedná o jména kmenových vůdců, jména mincířůjsou méně pravděpodobná. Nápis BIATEC (nebo je­ ho zkratka) se vzácně objevuje i na posledních sériích zlatých bój­ ských ^mušlových statérů typu D, o kterých se předpokládá, že je ra­ zily kmeny Keltů ustupujících z Čech na východ těsně okolo přelomu letopočtu (viz statér). Nejčastěji se vyskytuje stříbrná min-

39

Obr. 13: Denár Boleslava II. se jménem Biagoty.

ce nesoucí na líci dvouportrét hledící doprava se snítkou a na rubu jezdce na cválajícím koni, pod kterým je ve výseči nápis BIATEC. Ba­ datelé se domnívají, že původní předlohou byl římský republikánský **denár Q. Fufia Catena a Mucia Scaevoly ražený v Římě roku 70 př. Kr., kde dvqjportrét představuje personifikovaný Honos (= čest) a Virtus (= udatnost). Jiný názor zní, že předlohou mohou být ražby punské, které byly nalezeny na ** stradonickém oppidu a na kterých se také objevují souběžné dvojportréty a cválající jezdec P. (** Radoměrský). Existují však i jiné názory na předlohy biateků. Díl biatecu (snad 1/6) možná tvořila malá stříbrná mince tzv. ** simmerinského typu (podle velkého nálezu těchto ražeb v Simmeringu u Vídně) .Jed­ na ze stříbrných mincí typu Biatec s nápisem NONNOS byla nale­ zena na stradonickém oppidu v Čechách. x Obr. 14: Keltská stříbrná mince typu Biatec (zvětšeno).

biblické medaile viz náboženské medaile bigatus — římský republikánský ** denár nesoucí na rubu dvojspřeží — bigu (odtud jméno) (obr. 15). Bigaty obíhaly jako součást oběživa u barbarských kmenů i dlouhou dobu po jejich ražbě a podle antických historiků (Tacitus) byly oblíbeným platidlem u germán­ ských kmenů. S nimi se tyto ražby dostaly i na naše území a jsou sou­ částí mincovních nálezů (například v Libčevsi roku 1908).

Obr. 15: Římský re­ publikánský bigatus.

billonové mince — raženy z tzv. bilionu, což je měd s malým obsa­ hem stříbra (obvykle 10—15%). Bilionu se používalo k ražbě min­ cí již od starověku. Této slitiny bylo nejčastěji použito k ražbě tzv. biUonových tetradrachem, které byly raženy v době římského císařství do konce 3. století v egypské Alexandrii a syrské Antiochii. Také původně stříbrné římské ** antoniniany (1 a 1/2 denáry) jsou od druhé poloviny 3. století pro špatnou kvalitu kovu někdy označo­ vány jako billonové. Billonové tetradrachmy i antoniniany bývají součástí nálezů římských mincí na našem území. 40

bimetalismus — označení měnové soustavy, jejímž základem jsou mince ze dvou drahých kovů (většinou zlato a stříbro), jejichž po­ měr je úředně stanoven státem (poprvé v napoleonské Francii ro­ ku 1803). biskupské ražby — mince a medaile ražené biskupy a arcibiskupy na základě odvozeného ^mincovního práva. V podstatě prvými biskupskými ražbami v Čechách byly dnes téměř unikátní denáry **Vojtěcha Slavníkovce (992—994). Mincovnictví olomouckých biskupů se započalo na hradě * "Podivíně v první polovině 12. sto­ letí. Další mincovní období olomouckých biskupů spadá až do po­ čátku 17. století v '-"Kroměříži a přechodně též v *"Bmě a ** Vyškově. Razit se začalo na základě privilegia císaře Rudolfa II. (1576—1611) z roku 1608 a k uzavření mincovny došlo roku 1759. Mimo oběžné mince razila většina českých a moravských biskupů a arcibiskupů medaile k různým příležitostem, nejčastěji při ná­ stupu do úřadu (viz intronizační ražby).

BITTNER Eustach (* 1912) —český dlouholetý knihovník a správ­ ce numismatické sbírky Slezského zemského muzea v Opavě. Věnoval se hlavně problematice slezského mincovnictví v článcích Numis­ matická sbírka Slezského muzea v Opavě (1958) a Osudy opavského muzejnictví a vznik Slezského muzea. Publikoval řadu slezských mincov­ ních nálezů. bílé karátování — starší výraz pro slévání zlata a stříbra v mincov­ ně.

bílý groš — stříbrná mince ražená poprvé od počátku 15. století ve Slezsku Vratislav, (** *"Svídnice, XLehnice, * "Olešnice) a také v Pol­ sku. V Čechách byl předchůdcem bílého groše tzv. '-"lehký groš ra­ žený jako zlehčený poslední typ '-"pražského groše do počátku ro­ ku 1548 (s letopočtem 1547). Bílý groš byl zaveden císařem Maxmiliánem II. (1564—1576) současně se znovu zavedenou tolarovou měnou namísto předcho­ zí *"zlatníkové měny roku 1573 v mincovnách *"Praha, *"Kutná Ho­ ra, *"Jáchymov a *"České Budějovice. V mincovně Vratislav tento nominál ražen nebyl. Bílé groše velikostí i hmotností odpovídaly poslední emisi *"pražských grošů, oproti nim však byly lehčí (2,005 g). Dělily se na 2 *"malé groše a 7 *"bílých peněz. Líc nesl ^"českého lva s opisem císařova jména, rub pak říšského orla s prsním štítkem a dalšími tituly císaře v opise (obr. 16). Bílé groše za Maxmiliána II. byly datované s výjimkou nejstaršího typu z mincovny v Českých Budějovicích. Pražská mincovna razila všechny ročníky 1573 až 1578, kutnohorská 1573—1577, jáchymovská 1573—1576, česko­ budějovická 1573—1577. V jejich ražbě pokračoval Rudolf II. 41

Obr. 16: Bílý groš Maxmiliána H. z roku 1574.

(1576—1611) (obr. 17). Z mincovny pražské známe za jeho vlády pouze ročníky 1578, 1579, 1601, 1604 a 1605. Kutná Hora razila všechny ročníky počínaje rokem 1576 až 1610 s výjimkou ročníků 1606 a 1607. Z mincovny Jáchymov pocházejí ročníky bílých grošů 1578—1595 s výjimkou ročníků 1587 a 1593. Mincovna v Českých Budějovicích razila ročníky 1584—1595, nejstarší typ je opět bez letopočtu. Posledním císařem, který razil tento nominál, byl Ma­ tyáš (1611—1619). Mincovna Praha razila nejprve bílé groše bez letopočtu, datované od roku 1615 do roku 1619. Z kutnohorské mincovny známe ročníky 1616—1619, z jáchymovské 1615, 1617 a 1618. Naposledy byl ražen bílý groš v roce 1619. Podrobná typo­ logie bílých grošů dosud nebyla zpracována. Obr. 17: Bílý groš Rudolfa II. ba letopočtu.

Obr. 18: Dvoustran­ ný bílý peníz Vladislava II. Jagellonského.

Obr. 19: Jednostranný bílý peníz Vladislav II. Jagellonského.

bílý peníz — drobná, většinou jednostranná stříbrná mince popr­ vé zavedená králem Vladislavem II. Jagellonským (1471—1516). Její ražba byla schválena českým sněmem v květnu 1471. Dle píse­ mných pramenů však ražba bílých peněz začala v ** Kutné Hoře až 10. 3. 1483 (*J.* Smolík). Bílé peníze měly hodnotu 1/7 ^praž­ ského groše a dělily se na dva ** malé peníze (^haléře). Tak jako **bílé groše byly do určité míry náhradou za dřívější ^pražské gro­ še, tak i ražbou bílých peněz byla snaha navázat na starší díly praž­ ských grošů — ** parvů. Obrazová náplň bílých peněz se po celou dobu jejich ražby celkem neměnila. Za Vladislava II. je na líci v kruhu český dvouocasý lev s opisem WLADISLAVS SECVNDVS (RB, RBI, R, B) v různých variantách konce opisu a tvarů písmen (J. Smolík jich uvádí celkem 21). Rub je hladký, pouze nejstarší emise má na této straně raženo velké písmeno W (tzv. bílé peníze dvoustranné) (obr. 18). Převážné množství Vladislavových bílých peněz je raženo pouze jednostranně (obr. 19). Nenesou letopo­ čet, proto je jejich chronologie zatím nejasná. Průměrnou hmot­ nost mají 0,38 g o jakosti 0,407 a průměru 13—14 mm. Bílé pení­ ze jsou známy v několika vzácných exemplářích také jako **tlusté o hmotnosti 3,40 — 2,35 g. Vladislavův nástupce Ludvík I. Jagel­ lonský (1516—1526) razil bílé peníze stejného vzoru s opisem LVDOVICVS PRIMVS (obr. 20). Jejich hmotnost a jakost se vý­ razněji nezměnila (Smolík uvádí o něco vyšší), shodný zůstal prů­ měr mince. Je známa řada variant (J. Smolík uvádí 12) převáženě v druhu dělících znamének. Dvoustranné Ludvíkovy bílé peníze nejsou známy. V minulosti byly některé typy Ludvíkových bílých peněz řazeny do ^Jáchymovské mincovny (na základě určitých shodných rysů s prvými typy tolarů), podle současných názorů by­ ly bílé peníze za jagellonských panovníků raženy pouze v Kutné Hoře. Nástupem Habsburků přibylo mincoven, avšak Ferdinand I. (1526 — 1564) zvedl ražbu bílých peněz jen v ** Praze, Kutné Hoře a ^Krnově. Na mincích se objevuje letopočet, opis zní FERD G RO IM. Pražská mincovna razila ročníky 1561—1564 42

(mincmistr -"J. Harder). Kutná Hora razila prvou emisi (které za­ tím nebyl spolehlivě přiřazen mincmistr) bez letopočtu (s opisem FERDINANDVS PRIM, FERDIN RO HUN BOE R, FERDI D G EL RO IMP), později ročníky 1562—1564 s opisem FERDI D G EL RO IMP (mincmistři -’M. Lidi + ''L. Karel). Mincovna v Krnově razila jen dva vzácné bílé peníze — typ bez letopočtu a ročník 1563 s opisem FERD I D G EL RO IMP (oba za minc­ mistra ''H. Endrese). Maxmilián II. (1564—1576) razil bílé pení­ ze ve všech pěti mincovnách Koruny české. Praha: ročníky 1574 až 1576 (opis MAXI SECVN, mincmistr Harder), Kutná Hora: ročník 1564 s opisem MAXI D G EL RO IMP (mincmistři -’P. Li­ di + L. Karel) a ročníky 1564 až 1565 (L. Karel + P. Lidi), 1566 až 1568 (L. Karel + H. Petz) a 1622 a 1623 (minc­ mistr není znám), Vratislav 1623 (J. Tuchmann a později ** 6. Zwirner) a 1624 (B. Zwirner), Nisa 1623 (Zwirner), Opolí 1623 (** Frenzel), Hlohov 1623 (B. Zwirner, později XJ. J. Huser) a Hra­ dec u Opavy 1623 (B. Zwirner a ** D. Raschke). S návratem k ^min­ ci dobrého zrna roku 1623 již nebyla ražba 24-krejcaru obnovena. Naposledy se tento nominál razil v našich zemích až za vlády Fran­ tiška II. (I.) (1792—1835). Nenese portrét, ale pouze nápis 24 KREUTZER ERBLADISCH, a byl ražen s jediným ročníkem 1800 mincmistrem ** 1. Kendlerem. (Obr. 74)

Obr. 73: Opavský 24-krejcar Friedricha Falckého z roku 1620 (zmenšeno).

Obr. 74: Piažský 24-krejcar Františka II. (I.) z roku 1800.

84

dvacetihaléř — mince poprvé ražená pro naše země se zavedením ^korunové měny podle zákona z 2. 8. 1892. Ražen byl z niklu o hmot­ nosti 4 g a průměru 21 mm. V oběhu byl od 1. 5. 1893 do 17. 2. 1922. Dvacetihaléř 1921 byl první mincí, která byla ražena Československou republikou (obr. 75). Její platnost byla od 18. 2. 1922. Byl ražen z mědiniklu do roku 1938 (vzácný je ročník 1933). V letech 1940—1944 byl 20-haléřjako protektorátní mince ražen ze zinku. Ročníky 1947 až 1960 byly dvacetihaléře opět raženy z mědiniklu. Od roku 1972 byl 20-haléř (Cu, Zn, Ni) ražen až do zániku Československa. Současný český 20-haléř je od roku 1993 ražen z hliníku (autor ** J. Bejvl). dvacetikoruna — zlatá mince poprvé ražená pro naše území v rám­ ci ''korunové měny roku 1892 (viz zlatá koruna). Zlaté dvacetiko­ runy s letopočtem 1915 jsou raženy ve ''Vídni do současné doby (viz novoražba). Pamětí československé stříbrné 20-koruny byly raženy roku 1937 jako ^úmrtní ke smrti T. G. Masaryka. Česká 20-koruna jako oběžná mince byla ražena od roku 1993 s témati­ kou sv. Václava jako českého patrona. Mince je z ocele plátované mosazí a galvanicky pokovena mosazí.

dvacetikrejcar — stříbrná mince u nás poprvé ražená v ''Praze za vlády Marie Terezie (1740—1780), a to od roku 1754 o hmotnosti 6,53 g a průměru 28,3 mm. Známe tyto ročníky: 1754—1755 (minc­ mistr ''B. Schaumberger), 1756—1761, 1763—1765 (''P. Erd­ mann), 1768—1773 (P. Erdmann a Stóhr), 1774—1780 (P. Erdmann a ''I. Kendler) (obr. 76). Se jménem Františka I. Ště­ pána Lotrinského (1740—1765) jsou z pražské mincovny známy ročníky: 1754—1755 (B. Schaumberger), 1756—1760, 1763 (P. Erdmann) a 1766—1768 (P. Erdmann a A. Stóhr), přičemž tyto poslední tři ročníky nesou letopočet 1765 a v líci pod poprsím pís­ meno A pro rok 1766, B pro 1767 a C pro 1768 (viz posmrtné raž­ by). V ražbě dvacetikrejcarů stejné hmotnosti pokračoval císař Josef II. (1765—1790) ročníky 1766—1773 (P. Erdmann a A. Stóhr, po­ zději P. Erdmann a I. Kendler) a 1774—1784 (P. Erdmann a I. Kendler). Po 10 letech obnovil ražbu tohoto nominálu František II. (I.) (1792—1835) s ročníky: 1795—1797 (I. Kendler), 1802—1809, 1814—1816, 1818—1822 (Stóhr) a také 1823, 1827, 1830—1835 (*"J. Hipmann). Za Ferdinanda I. (V.) (1835—1848) byl při stejné hmotnosti jen průměr mince změnšen na 26 mm. Z jeho vlády zná­ me ročníky: 1835, 1837—1845 (J. Hipmann) a dále 1846—1848 (''F. Leitner). Naposledy byly dvacetikrejcary raženy za Františka Josefa I. (1848—1916), přičemž jejich hmotnost klesla na 4,30 g a průměr na 22 mm. Byly raženy ročníky 1852—1856 (A. Franc) (Obr. 77). Dvacetikrejcar s ročníkem 1856 je poslední českou vládní ražbou. V oběhu na našem území však nadále obíha­ ly dvacetikrejcary ražené v dalších pracujících mincovnách inoc85

Obr. 75: Českoslo­ venský 20-haléř z roku 1921.

Obr. 76: Pražský 20-krejcar Marie Terezie z roku 1772 (zmenšeno).

nářství (''Vídeň, ''Kremnice, ''Karlovský Bělehrad). Jejich ražba skončila ve všech mincovnách roku 1872.

dvacetipětihaléř — mince ražená poprvé v Československu roku 1933 (mědinikl) (obr. 78). Po dlouhé přestávce byl 25-haléř opět ražen až v letech 1953—1954 (zaveden v rámci měnové reformy) a 1962—1964 (hliník). Se změnou mincovního systému již nebyla později jeho ražba obnovena. Část ročníku 1953 byla ražena v Le­ ningradu, ostatní mince v ''Kremnici. dvacetipětikoruna — mince ražená u nás pouze jako stříbrná ''pa­ mětní mince v letech 1954—1970. dvacetník — výraz používaný původně pro ''dvacetikrejcar, po­ zději jeho název přešel na * 'dvacetihaléř. Obr. 77: Pražský 20-krejcar Františka Josefa I. z roku 1855.

Obr. 78: Českoslo­ venský 25-haléí z roku 1933.

dvanáctikrejcar — stříbrná mince o hmotnosti 4,66 g, zavedená čes­ kými stavy (1619—1620) mincovní instrukcí ze dne 15. 6. 1619. Ob­ razová náplň je prakticky shodná s ''24-krejcarem. 12-krejcar byl ra­ žen v ''Praze (1619, mincmistr *'B. Húbmer), v ''Kutné Hoře (1619, xš. Hólzl) (obr. 79) a v ''Jáchymově (1619—1620, ''C. Lengefelder). Na Moravě měl tento nominál na líci místo lva moravskou ''orlici a na rubu jehlan ovinutý vinnou révou stejně ja­ ko na ''24-krejcaru. Ražen byl v ''Brně 1619—1620 (''H. Petz), v ''Olomouci 1619—1620 K (** Cantor, později ''B. Zwirner). Za vlády Friedricha Falckého (1619—1620) byl dvanáctikrejcar ražen v Praze (1620, P. Škréta) a v Kutné Hoře (1620, Š. Hólzl) a opět ne­ se na líci portrét panovníka. Ferdinand II. (1619—1637) povolil raž­ bu tohoto nominálu ''de Witteho konsorciu (viz dlouhá mince) v Praze (1621, Húbmer) (obr. 80) a Kutné Hoře (1621, Hólzl). Jed­ nalo se o nekvalitní ražby o hmotnosti 2,09 g. Zavedením ''mince dobrého zrna 1623 byla ražba dvanácti krejcarů zrušena. Obnoven byl až instrukcí z 20. 4. 1795 za Františka II. (I.) (1792 až 1835) v Pra­ ze o hmotnosti 4,64 g s ročníkem 1795 (*'!. Kendler) (obr. 81). Ten­ týž panovník však výnosem z 15. 8. 1801 ražbu stříbrného dvanáctikrejcaru ukončil a jeho ražba již v českých zemích nebyla obnovena.

Obr. 79: Kutnohor­ ský 12-krejcar českých stavů z roku 1619 (zmenšeno).

86

Obr. 80: Pražský 12-krejcar Ferdinanda II. z roku 1621.

Obr. 81: Pražský 12-krejcar Františka II. (I.) z roku 1795.

dvanáctník viz dvanáctikrejcar

dvojí měna viz bimetalismus dvojka — starý lidový název pro ^grešli a -> *1/2-

krejcar.

dvojráz — označení špatného mincovního obrazu, který vznikl ne­ správným úderem razidla. Mincovní obraz má většinou dvojí kon­ turu způsobenou opakovaným úderem razidla, přičemž během druhém úderu bylo razidlo lehce posunuto (nebo pootočeno). Dvojí úder razidla byl buď nechtěný (tzv. „poskočení“), nebo zá­ měrný, kdy bylo pro sílu mincovního ústřižku a zřetelnost ražby zapotřebí dvou (nebo i více) úderů na razidlo. Dvojrázem mohou vzniknout bizardní obrazy portrétů nebo znaků, texty opisů bývají korumpované (například kuriosní letopočty o pěti i šest číslicích), a to na jedné nebo i obou stranách mince. Dvojráz se počítá někdy mezi ** chyboražby, i když jí není pravém slova smyslu (taje způso­ bena chybně vytvořeným razidlem). dvouhaléř — mince z mosazi (později ze železa) poprvé ražená pro naše země roku 1892 v rámci zavedení ^korunové měny. Po­ zději byl 2-haléř nejnižším nominálem nově zavedené českoslo­ venské měny. Ražen byl v letech 1923—1925 (zinek) (obr. 82). Po­ zději již nebyla jeho ražba obnovena.

87

Obr. 82: Českoslo­ venský 2-haléř z roku 1925.

dvoukoruna — mince poprvé ražená pro naše země roku 1912 (v oběhu od 20. 5. 1912) ze stříbra o hmotnosti 10 g (ryzost 835/165). Naposledy byla ražena za Rakouska-Uherska roku 1914. Znovu byla dvoukoruna obnovena až za Československé republiky s ročníky 1947 a 1948 (mědinikl) (obr. 83). Od roku 1972 je 2-koruna opět bez přerušení ražena až do současnosti. Česká dvouko­ runa je od roku 1993 zhotovena z galvanicky poniklované oceli podle návrhu *"J. Truhlíkové-Spěvákové. Ročník 1993 byl ražen v mincovně Winnipeg v Kanadě, další ročníky pak již v české min­ covně •'"'Jablonec n/Nisou.

Obr. 83: Československá 2-koruna z roku 1947.

Obr. 84: Pražský 2-krejcar Ferdinanda I. z roku 1564.

Obr. 85: Pražský 2-krejcar Františka Josefa I. z roku 1851 (zmenšeno).

dvoukrejcar — stříbrná mince o hmotnosti 1,5 g. Zavedena byla za vlády Ferdinanda I. (1526—1564) v rámci přechodu na -^zlatníko­ vou měnu dne 1. 6. 1561. Ražena byla v mincovnách -"Praha s roč­ níky 1561—1564 (mincmistr J. -"Harder) (obr. 84.), -"Jáchymov 1562 až 1564 (-"J. Geitzkofler) a -"Vratislav 1561—1563 (*"W. Freyberger). V rámci pokračující zlatníkové měny byl ražen dvoukrej­ car také za Maxmiliána II. (1564—1576) v mincovně Praha s roč­ níky 1563, 1565—1566, 1570—1572 (J. Harder),Jáchymov 1565 až 1573 (J. Geitzkofler), -"České Budějovice 1569—1573 (*"T. Geb­ hart) a -"Vratislav 1573 (-"Š. Leve). Návratem k -"tolarové měně dne 28. 1. 1573 byla ražba dvoukrejcaru ukončena. Opět byl ražen v Praze až nařízením Františka Josefa I. (1848—1916) ze dne 7. 4. 1851 z mědi a měl hmotnost 10,94 g. Znám je jen jediný ročník 1851 (-"A. Franc). (Obr. 85)

dvousetkoruna — mince u nás ražená pouze jako -"pamětní min­ ce ze stříbra ryzosti 900/1 000 o hmotnosti 13 g od roku 1993. Ne­ se námět 1. výročí schválení Ústavy České republiky. Její autorkou je -"J. Jelínková. Svou netradiční formou ztvárnění (zvláště státní znak) tato ražba vzbudila v numismatických kruzích četné polemi­ ky. Stříbrná 200-korunaje od roku 1993 jediným nominálem pou­ žívaným jako -"pamětní mince. dvoustranný peníz viz malý peníz

88

dvouzlatník — stříbrná mince t> hodnotě a ve hmotnosti 2 ^zlat­ níků. Během **zlatníkové měny v letech 1561—1573 nebyl dvojná­ sobek zlatníku (60-krejcaru) ražen. Za vlády Františka Josefa I. (1848—1916) byl na základě ^konvenční měny od roku 1852 v oběhu na našem zemí dvouzlatník o hmotnosti 25,98 g rovnající se jednomu tolaru (120 krejcarům) (obr. 86). Zavedením -^ra­ kouské měny 1857 měl dvouzlatník hodnotu 100 krejcarů (hmot­ nost 24,69 g) a ražen byl do zavedení ^korunové měny roku 1892, jeho platnost však trvala i nadále. Dvouzlatníky pro Rakousko-Uhersko razila převážně mincovna ve ** Vídni, vzácně v -^Kremni­ ci a ^Benátkách. V Praze raženy nebyly (viz též Kutnohorský dvouzlatník).

Obr. 86: Rakouský 2-zlatník Františka Josefa I. z roku 1858.

dvquzlatník na stříbrnou svatbu — stříbrná mince ražená roku 1878 ke 25. výročí sňatku (1854) Františka Josefa I. (1848—1916) a Alžběty Bavorské (1837—1898). Ražba byla provedena v mincov­ ně ^Vídeň. (Obr. 87)

Obr. 87: 2-zlatník Františka Josefa I. na stříbrnou svatbu z roku 1879.

89

DYRINGER Šimon — -'mincmistr v -'Ratiboři v letech 1624 až 1625 (spolu s -'D. Raschkem), používal značku S D. dýmáci — starý název pro pomocníky (tovaryše) při přepalování stříbra v rámci čištění mincovního kovu (-'prantu) v -'prenárně (viz afinace).

E — -'mincovní značka -'Karlovského Bělehradu (Karlsburg) v le­ tech 1765—1867. EDER Jaroslav (* 1910) — český sochař a medailér, spolupracov­ ník -* O. Španiela, spoluautor -'českých protektorátních mincí.

EDLER von MÚNZBURG Ignác Krammer — -'mincmistr v -'Kremnici v letech 1765—1774, spolu s -'vardajnem XP. J. von Damiani (v úřadu 1765—1780) používal mincovní značku E V M — D.

EDLING Johann — -'mincmistr v -'Bratislavě v roce 1624. eggenbergské mincovnictví viz Český Krumlov-mincovna

EGERER Řehoř — -'mincmistr v -'Praze v letech 1694—1710. (Obr. 88) Obr. 88: Značka mincmistra R. Egerera.

EHINGER David — -'mincmistr (-'vardajn) ve slezském -'Opolí v letech 1668—1673, značku nepoužíval.

EHRLICH Gottfried — -'vardajn a později -'mincmistr ve slezské -'Zaháňi v letech 1629—1631. elektron (řec.) — přírodní sloučenina ryzího zlata a stříbra bledé barvy, ze které byly v Malé Asii raženy nejstarší starověké mince. Poslední názory se přiklánějí k tomu, že se může jednat i o záměr­ nou slitinu (viz zlato). EFLGIFA viz ADIVA

ELFSIGE viz AELFSIGE ELIGIUS svátý — patron zlatníků a numismatiků. Byl románské­ ho původu a žil v 9. století. Stal se biskupem a zároveň -'minc­ mistrem ve francouzském Noion. Původní profesí byl zlatníkem a údajně penězoměncem. Ve svatovítském pokladu Pražského hra­ du je dochován relikviář sv. Eligia, který věnoval cechu pražských zlatníků Karel IV. (mezi lety 1346—1348). 90

EMMA — manželka Boleslava II. (972—999), matka Jaromíra (1004—1012, 1033—1034) a Oldřicha (1012—1033, 1034). Její původ není zcela jistý, původně byl kladen do Burgundska (G. Dobner, AA. Voigt, ** G. Skalský, Hahn), později do Anglie P. (** Radoměrský) či Francie (*J.* Hásková). Jsou známy její vzácné denáry ^ethelredského typu ražené na ^Mělníce s opisy ENMA REGINA a MĚLNÍC CIVITAS (obr. 89). Od mi­ nulého století vzbuzoval mezi numismatiky rozpaky titul regina (= královna), z počátku byly dokonce tyto ražby mylně považo­ vány za romatická falza. Názor ** P. Radoměrského, že Emma by­ la totožná s ^Adivou, nebyl historiky všeobecně přijat. Emma zemřela asi v roce 1005 nebo 1006 (podle Kosmovy kroniky) ajejí pozůstatky nebyly dosud nalezeny. Ve větším počtu (90 kusů) byly nalezeny Emminy denáry pouze v **nálezu ze Staré Boleslavi (1931).

Obr. 89: Mělnický denár kněžny Emmy.

EMICH Gregor — ^mincmistr ve slezském **Krnově 1566—1569. EMICH Leonard — ^mincmistr ve slezském **Krnově 1566, 1586—1606. emise — vydání peněz do oběhu. Emisí ^kurantních (^plnohod­ notných i ** kreditních) peněz v současné době je v každém státě pověřena zpravidla jen jedna banka (emisní banka). U nás je to Česká národní banka. ENDERLE David — ^mincmistr v -* Kutné 1608. (Obr. 90)

Hoře v letech 1603 až

ENDRES (Endersz) Hans — ^mincmistr ve slezském ^Krnově vletech 1561—1566—1568. ERDMANN von SCHWINGERS CH UH Pavel — ^mincmistr v ** Praze v letech 1755—1784, používal značku E s V nebo V S. erckaféř (z něm. Erz = ruda a Káufer = kupec — česky ^rudokupec) — podnikatel, který se zabýval ve středověku nákupem rudy. Erckaféři v ** Kutné Hoře náleželi ke skupině patriciátu, která ovlá­ dala město a byla organizována ve vlastním pořádku. Scházeli se na rudném tržišti, zasedali ke zvláštním stolům a havíři před ně klad­ li nabízenou rudu (scéna je zobrazena v proslulém Kutnohorském kancionálu). Když po prohlídce nabízených vzorků rud došlo k do­ hodě ceny, ruda byla dodána za její sjednanou výši do hutí. Proto­ že profese erckaférů byla zpočátku velmi výnosná, docházelo často k machinacím. Tento mezičlánek mezi činností důlní a mincovní později zanikl.

91

Obr. 90: Značka mincmistra D. Enderleho.

ERCKER Lazar — ^mincmistr v **Praze v letech 1583—1594. Au­ tor pojednání o rudách a umění je tavit a zkoušet (Beschreibung Aller fůmemisten Mineralischen Ertzt und Bewerksarten etc. 1547 Pra­ ha). (Obr. 91) Obr. 91: Značka mincmistra L. Erckera.

Obr. 92: Značka mincmistra Erckerové.

ERCKEROVÁ Zuzana — ^mincmistr v ** Praze v letech 1594 až 1600. Manželka, později vdova po ** L. Erckerovi. (Obr. 92) ERLANGEN-mincovna — mincovna v Českém Falcku (Falcko viz mincovna Lauf u Norimberku), která razila hlavně čtyřhranné a kruhové ^feniky za vlády Karla IV. (1348—1378) a Václava IV. (1378—1419). Byla zřejmě v činnosti v letech 1374—1400. ethelredský typ českých denárů — nejčastěji se vyskytující typ de­ nárů z poslední čtvrtiny 10. století. Patří mezi typy ^anglosaské. Je charakterizován úzkou rukou obvykle na líci a stylizovaným popr­ sím panovníka na rubu (obr. 93). Oba obrazy byly převzaty z ražeb anglického krále Ethelreda II. (978—1016). Mohutný vliv anglo­ saských ražeb na české mincovnictví byl dlouho nejasný a byly pro něj hledány obchodní cesty. K případnému dynastickému vlivu se vyslovil ** P. Radoměrský (viz Emma regina). Ethelredský typ byl ra­ žen v Čechách zřejmě ke konci vlády Boleslava II. (snad nejvíce v letech 989—995) a objevuje se ojediněle v českém mincovnictví ještě v první polovině 11. století do doby vlády knížete Oldřicha (1012—1033, 1034) viz český denár.

E v S — A S viz Erdmann Pavel E v S — I K viz Erdmann Pavel E V M — D viz Edler Ignaz Krammer Obr. 93: Ethelredský denárů Boleslava II.

--------------------- —

_________________ _______ —_______ ———---------

F — značka mincovny '"'Hall (Tyroly) v letech 1765—1809 (pak uzavřena).

fabion na minci viz hrana mince fabrika mince — numismatický termín pro výtvarný styl ražeb, cha­ rakteristický pro určitého tvůrce razidel (pak lze hovořit o jeho „rukopisu“) nebo pro určitou mincovnu či určité období ražby. Podle ^G. Skalského se jedná o „souhrn znaků, dávajících mincím zvláštní ráz a týkající se zejména ostrosti reliéfů, hrubší nebo jemnější a plastičtější nebo plošší kresby obrazů i písmen, které nelze často slovy ani vyobrazeními vyjádřit a které však sdružují ražby ve skupiny, ohraničené časově i místně. Předpokladem k poznánífabriky mince je dostatek srovná­

92

vacího materiálu a jeho dokonalé ovládání. Výrazu fabrika se hlavně používá pro raně středověké ražby, kdy konkrétní jména tvůrců ra­ zidel ani jména mincoven neznáme aje možno alespoň srovnáním určit shodnost — tedy stejného tvůrce.

fabion viz hrana mince FABY Josef — ** vardajn mincovny ** Gunzburg v letech 1774 až 1788. Jeho značka S F (spolu s ^mincmistrem ** T. Schóblem) se dodnes objevuje na tzv. ** levantských tolarech.

fajn (fein) (z něm. Feinheit = ryzost) — název používaný obecně od 16. století pro čisté stříbro (a výjimečně i zlato) tak, jako to sou­ časné technické možnosti dovolovaly. Zlato vyčištěné na fajn (Feingold) mělo ryzost 24 karátů a stříbro (Feinsilber) 16 lotů. Zlato se k mincování již většinou neupravovalo, protože dukát byl praktic­ ky ryzí. Stříbro ve formě fajnu se slévalo s granulovanou mědí na mincovní hmotu — ^sazený verk. falza mincí viz padělky mincí

farfule viz mincovní střížek F D C viz Fleur de coins fenik (fenyk) — původně drobná středověká mince ražená v ně­ mecké a rakouské oblasti (obr. 94). Fenikem byl označován již ně­ mecký raně středověký denár. Později se v určitých oblastech dále ra­ zily dvoustranné feniky, část ražeb však byla ražena na širším mírně zvlněném střížku, až začala mít částečný charakter brakteátu — tyto mince jsou také označovány jako polobrakteáty. Později tato skupina došla v 15. století až do charakteru tzv. duté mince (Hohlpfennig, Dunnpfennig). ^Vídeňské feniky z konce 14. a pak průběhu 15. sto­ letí hojně pronikaly na naše území, a dokonce byly i napodobovány (viz beischlag). Později se stal fenik 1/7 ^pražského groše a byl v 15. století rozšířenou drobnou oběžnou mincí. Se zhoršováním jeho stříbrného obsahu se rozeznával horší černýfenik a lepší bílýfenik. Od roku 1871 se stal fenik nominálně nejnižší německou mincí. fenik rakouského typu viz Kladsko-mincovna

FERDINAND I. (1526—1564) — český a uherský král, poté i řím­ ský král a císař, vnuk císaře Maxmiliána I. (1486—1516) a zeť ^Vla­ dislava II. Jagellonského. Hned na počátku svého panování odňal Šlikům dosavadní mincovní právo a ""Jáchymovská mincovna se stala mincovnou '"'vládní. Za jeho vlády sice pokračovala ražba 93

Obr. 94: Vídeňský fenik Přemysla Otakara II. (1253—1278).

'"pražských grošů (hlavně v *"Kutné Hoře), avšak postupně země přešla na tolarový systém. V roce 1526 měl tolar hodnotu 22—24 pražských grošů. Poprvé byl ražen v '"Praze roku 1535, v Kutné Hoře 1543. Jáchymovské ražby nesou v letech 1526 a 1527 ještě šlikovský znak a podobu sv. Jáchyma, od přechodu mincovny pod správu královského '"mincmistra roku 1528 je na líci mincí portrét panovníka. Vysoké nominály mimo tolary představovaly v této do­ bě také dukáty (především uherské). Ražba pražských grošů skon­ čila roku 1547. V rámci snahy o sjednocení měny v celé říši roku 1561 zavedl Ferdinand I. '"zlatníkovou měnu. Mincovnami v čin­ nosti byly v Čechách '"Praha (obr. 95), Kutná Hora, Jáchymov a ve Slezsku '"Vratislav a '"Krnov.

Obr. 95: Pražský tolar Ferdinanda I. bez letopočtu.

FERDINAND II. (1619—1637) — český a uherský král, římský cí­ sař, syn Karla, arcivévody korutanského a štýrského. Na českého krále byl korunován již 29. 6 1917. K této příležitosti razila pražská mincovna zlaté a stříbrné * "korunovační mince. Na trůn však na­ stoupil Ferdinand II. až po porážce stavovského povstání 1620. Mincovnictví bylo v této době znehodnoceno válečnými události a všechny tři mincovny království ('"Praha, '"Kutná Hora a '"Já­ chymov) razily zlehčenou '"kiprovou minci. Roku 1622 pronajal císař všechny mincovny '"konsorciu Hanse (Jana) de Witteho, kte­ ré dále těžce znehodnotilo měnu (viz dlouhá mince). Koncem ro­ ku 1623 měl starý tolar kurs až 600 *"krejcarů a *"dukát 1 200 krej­ carů. Jakost tolarových nominálů poklesla až na 320/1 000. Proto byl císař nucen vyhlásit 14. 12. 1623 státní bankrot — '"kaládu. Správa mincoven přešla zpět pod královské úředníky — *"mincmistry. Byly unifikovány všechny měnové zemské systémy. Za základ byla vzata vídeňská ^hřivna o hmotnosti 280 g. Tím byla ukončena platnost pražské hřivny. Nové mince dobrého zrna měla stanoven ná­ sledující kurs:

94

*"dukát =140 '"krejcarů *"rýnský zlatý =104 krejcarů tolar = 90 krejcarů Pro výměnu kiprových mincí byl stanoven následující kurs:

120, 140 a 150-krejcar 60, 70 a 75-krejcar 48-krejcar 30 a 37'/>-krejcar 24-krejcar 15-krejcar 12-krejcar 3-krejcar

= 20 krejcarů dobrého zrna =10 krejcarů = 6 krejcarů = 5 krejcarů = 3 krejcary = 2 krejcary = 1'/-krejcar = '/-krejcar

Drobnější mince nebyly vyměňovány. Výměna kiprových mincí probíhala až do konce roku 1625. Mincovním řádem z 1. 1. 1625 byly stanoveny tyto hodnoty pro základní nominály:

dukát — 3,495 g (986/1 000) říšský tolar — 28,820 g (891/1 000) 3-krejcar (groš) — 1,703 g (500/1 000) 2-krejcar (1/2 — '"batzen) — 1,135 g (500/1 000) krejcar — 0,908 g (312/1 000) 1/2-krejcar — 0,567 g (250/1 000) 1/4-krejcar (fenik) —0,378 g (187/1 000) Z tohoto řádu vyplývá několik důležitých poznatků. Dukát se stal jedinou zlatou mincí, ražba *" rýnských zlatých byla tedy za­ stavena. Z vídeňské hřivny ryzího stříbra se razilo 12’/4 tolaru, z hřivny mincovního kovu pak 93/4 tolaru. Tolar se rovnal 30 gro­ šům, tedy 90 krejcarům. Ražba celé řady tradičních drobných mincí byla zastavena. Aby se tolary 1/2-tolary a 1/4-tolary dobré­ ho zrna viditelně lišily od podobných nominálů kiprových, byl na nich v roce 1623 ražen portrét stojícího panovníka ve zbroji, te­ dy motiv doposud používaný jen na dukátových ražbách. České mincovny tento ráz tolarů zachovávaly až do konce vlády Ferdi­ nanda II. roku 1637. Na moravských ražbách zůstalo poprsí pa­ novníka jako na dřívějších ražbách. Raženo bylo v mincovnách '"'Praha (obr. 96), '■"Kutná Hora, '"Jáchymov, *"Brno, '"Olomouc, '"Mikulov, '"Vratislav, *"Nisa, * "Opolí, *"Hlohov, *"Ratiboř a také '"Zaháň.

95

Obr. 96: Pražský tolar Ferdinanda II. z roku 1621.

FERDINAND III. (1637—1657) — český a uherský král, císař římský, syn '"Ferdinanda II. Kjeho korunovaci v Praze 25. 11. 1627 (ještě za života otce) byly raženy korunovační tolary, 1/2-tolary a '"žetony ze zlata a stříbra ve třech velikostech. V roce 1629 byla v Praze ražena celá řada krásných medailí v násobcích dukátů i to­ larů, které jsou označovány jako korunovační přesto, že byly raže­ ny až po dvou letech a ani z textu na těchto ražbách tento účel ne­ vyplývá. Mincovnictví se oproti otci nezměnilo, raženo bylo v mincovnách '"'Praha, '’"Kutná Hora (obr. 97), *"Jáchymov, *"Brno, '"Olomouc, '"Vratislav, *"Kladsko, *"Těšín a *"Skočov.

Obr. 97: Kutnohorský tolar Ferdinanda III. z roku 1638.

FERDINAND IV. (1647—1653) — český, uherský a římský král komnovanýještě za vlády svého otce '"Ferdinanda III., a to 5. 8. 1646. K pražské korunovaci byly raženy korunovační tolary a 1/2-tolary a zlaté a stříbrné *"žetony ve třech velikostech. Protože zemřel již 1654, na trůn nenastoupil. S jeho jménem známe jen *"3 -krej­ car, *"grešli a haléř z mincovny *"Těšín. 96

FERDINAND V. (I.) (1835—1848) — český a uherský král, ra­ kouský císař (toho jména první), syn **Františka II. (I.) Byl po­ sledním korunovaným českým králem (obr. 98), a to v roce 1836. Kjeho pražské korunovaci byla ražena dlouhá řada různých '"'me­ dailí a *iržetonů. Pro svou klidnou povahu dostal přídomek Dobro­ tivý. Až na opětné zavedení stříbrného 6-krejcaru a měděného 2 krejcaru se mincovnictví oproti vládě otce nezměnilo. V zemích Koruny české razila pouze mincovna '"Praha. Dne 15. 4. 1847 by­ la v Praze otevřena první filiálka Rakouské národní banky.

Obr. 98: Medaile Ferdinanda V. (I.) na korunovaci v Praze z roku 1836 (líc).

ferton viz věrdunk FIALA Eduard dr. h. c. (1855—1924) — významný český numis­ matik a oranizátor, zakladatel a první předseda ** Numismatické společnosti československé. Původní profesí byl zahradní archi­ tekt. Již v mládí se setkal s řadou významných numismatických osobností (například '"J. Neumann), které pomáhaly prohlubovat Fialův zájem o staré mince. Navíc na studijních cestách po Evropě navštěvoval velké muzejní kabinety i významné soukromé sbírky, ve kterých intenzivně studoval platidla všech oblastí. V Praze se po­ stupně seznámil s řadou významných numismatiků, díky kterým a pak hlavně díky vlastní intenzivní sběratelské a studijní činnosti se stal numismatickou osobností. Do vědecké oblasti vstoupil po­ pisem sbírky mincí a medailí významného sběratele ** M. Danebauera. Pro Všeobecnou zemskou výstavu 1891 uspořádal E. Fiala v podstatě první velkou přehlednou výstavu českého mincovnictví. V této době začal však již pracovat na svém stěžejním a dodnes ne­ překonaném díle České denáry (1895), v nichž jako základ použil ta­ bulky mincí od ** V. Hanky, vycházejících v roce 1859 v * Památkách archeologických. K dalším významným pracím patří soupis sbírek

97

Windischgrátzových (1895) a impozantní dílo Můnzen und Medail­ on der Welftschen Lande (1914). Mimo to publikoval E. Fiala řadu prací týkajících se české numismatiky jako například o životě a dí­ le ** A. Abondia (1909) nebo soupis razidel ve vídeňském kabinetu Katalog der Můnzen— und Medaillen— Stempelsammlung des k.k. Hauptmúnzamtes in Wien (1906). V roce 1919 založil s několika dal­ šími významnými numismatiky a sběrateli ^Numismatickou společ­ nost československou a byl jednomyslně zvolen jejím předsedou. Ješ­ tě v roce 1923 se spolupodílel na katalogu velké výstavy Medaile v zemích českých, v následujícím roce však zemřel.

FIALA Vlastimil PhDr. (1920—1993) — český historik umění a nu­ mismatik specializující se na denárové období, o kterém publiko­ val řadu drobnějších článků. fillér (maď. haléř) — zaveden v Rakousku-Uhersku roku 1892 ja­ ko 1/100 koruny pro uherské území.

finance — lidový výraz pro peníze obecně.

finda — výraz pro malý peníz, jehož původ není jasný. Snad vzni­ kl z maďarského ** fíllér = haléř nebo '"vindra (viz vídeňský fenik). fiňáry — lidový výraz pro peníze, snad vznikl z '"'finda nebo '"fi­ nance.

FISCHER Jan Tomáš (1912—1957) — český sochař a medailér, ab­ solvent Akademie výtvarných umění v Praze (profesor ** O. Špani­ el). Věnoval se reliéfní plastice a keramice. Vysoce oceněny byly především jeho medaile ztvárňující A. S. Puškina, W. A. Mozarta a další.

Fl. — úřední zkratka pro florin — rakouský zlatý (viz florin, zlat­ níková měna). Fleur de coins (franc, mince v ražebním lesku) — v zahraničních katalozích označení ražby, která nebyla v oběhu a je zcela netknu­ tá. Často se používá pouhé zkratky F D C. floky — v lidové hantýrce výraz pro peníze (například floková ne­ věsta = bohatá nevěsta).

Obr. 99: Florén Jana Lucembur­ ského.

florén — první zlatá středověká mince ražená v Čechách za vládyjana Lucemburského (1310—1346) od roku 1325 v ** pražské min­ covně. Ze Zbraslavské kroniky je známo že,... v Praze král zařídil skrze jakési Lombardány zlatou minci, jejíž 4 kusy mají platit více než 1 hřivnu.

98

Obrazovou náplní (lilie jako znak města Florencie a postava sv. Ja­ na Křtitele), hmotností (3,52 g) i vysokou kvalitou kovu navazovaly tyto zlaté ražby z obchodních důvodů na florin d ’or města Florencie z roku 1252 (odtud název) (obr. 99). Původní poměr ceny zlata ke stříbru byl určen na 1 : 12, postupně však kolísal od 1 : 15 až na 1 : 21, proto se stal florén záhy mincí, jejíž cena se měnila. České pří­ rodní zdroje zlata však byly omezené, proto nadále zůstávala stříbr­ ná mince základem české měny. Největší podíl (11/12) zlatého oběživa tohoto období tvořily především -* uherské dukáty. Ke kon­ ci vlády Jana Lucemburského se florény ztrácely z oběhu, protože byly pro svou vysokou kvalitu taveny nebo unikaly do zahraničí, pří­ padně se ukrývaly. Intenzita ražby se snižovala pro postupný pokles těžby zlata. Florény razila na počátku vlády Karla IV. (1346-—1378) v letech 1346—1353 nadále pražská mincovna. Na toto období po první mincovní reformě 1353 navázala ražba další slavné zlaté čes­ ké mince — -* českého dukátu. Florény byly ve 14. století raženy i v některých slezských mincovnách knížetem Václavem Lehnickým (1319—1364) a Bolkem II. Svídnickým (1326—1383).

florin — název odvozený od -'florénu. V Rakousku (a později v Rakousku-Uhersku) pojmenování pro zlatý -* rakouské měny (viz zlat­ ník) zavedený 1857 a ražený do roku 1892, v platnosti však zůstá­ val i později. Zlatník je značen zkratkou -*F1.

flotyna — lidový výraz pro -'zlatník podle úřední zkratky -*F1.

flútky— drobné jednostranné mince ražené od počátku 30. let 15. století husity v -* Praze a -* Táboře. Pro nedostatek drahého kovu byla používána pouhá měď. Šlo v podstatě o dobové -'padělky -'penízů a -'haléřů Václava IV. (1378—1419) se lvem. Původ názvu není jasný. Ze Starých letopisů českých k létům 1420—1421 se dozví­ dáme, že „...potom, kdy se jim nedostalo stříbra, dělali peníze z púhé mě­ di pod rázem královským a těm sú hekali flútky. Dělali je z pánví, z kotlou a svícnou a z jiných nádob měděných... A tak dělali ty flútky měděné po hra­ dlech, po tvrzech, po městech, městečkách, po pivniciech (= sklepích), po zahradách i po všech. A tak jsú jich mnoho nadělali, že jich měli všichni dost. A tu ti mincieri, kdež zvěděli která pánev, tu všude vedřeli a ukra­ dli... A potom, když těch peněz brát i nechtěli, lomili lidé rukama sirými, a jsúce oklamáni o své statky, ano se s nimi ukazují: onen jich měl deset kop, jiný dvacet i sto kop a jiný se čtverci. “ Folia numismatica — odborný numismatický časopis nepravidelně vydávaný moravskými muzei. follis — pozdně římská -* billonová nebo měděná mince zavedená císařem Diocletianein (284—305) v roce 294 o průměru 25—28 99

Obr. 100: Follis řím­ ského císaře Galeria z let 293-311).

mm a hmotnosti asi 10 g (obr. 100). Zanikl za vlády Constantina I. (307—337) v letech 312—335. Název follis (váček) není původní, byl uveden do numismatiky v minulém století. Foliy jsou častou součástí nálezů římských mincí na našem území. Stejným názvem (miskovitý follis) jsou nesprávně označovány některé byzantské měděné trachy ražené ve 12.—13. století.

FORMÁNEK Petr (1944—1995) — český sochař a medailér, absol­ vent Akademie výtvarných umění v Praze (profesoři V. Makovský a ** K. Lidický). Autor pamětních mincí: 100-Kčs ke 100. výročí úmrtí J. Mánesa (1971), 50-Kčs ke 200. výročí narození J. Jungmanna (1973), 50-Kčs ke 100. výročí narození Z. Nejedlého (1978) a československého 1-dukátu (Karel IV.) 1978. fracti viz mincovní střížek

FRANC Alois — ** mincmistr v '"Praze v letech 1848—1856 (do je­ jího definitivního uzavření), značku nepoužíval. frank československý viz československý frank

FRANTIŠEK I. ŠTĚPÁN LOTRINSKÝ (1740—1765) — římský cí­ sař, syn Leopolda Lotrinského, manžel '"'Marie Terezie. Roku 1745 byl korunován na římského císaře, v podstatě byl však pouze spoluvládcem Marie Terezie. Jeho mincovnictví je až na nepatrné vý­ jimky shodné s ražbami manželky. Také činnost mincoven je stejná (obr. 101). Po smrti Františka I. roku 1765 razila Marie Terezie (1740—1780) s jeho jménem ** posmrtné mince s ročníkem 1765 a písmenem abecedy pod poprsím, které značilo skutečný rok raž­ by. Z pražské mincovny jsou známy 20-krejcary 1765 s písmenem A (= 1766), B (= 1767) aC (= 1768).

Obr. 101: Pražský tolar Františka I. Štěpána Lotrinského z roku 1757.

100

FRANTIŠEK II. (I.) (1792—1835) — český a uherský král, do ro­ ku 1806 římský císař (poslední) a od roku 1804 první rakouský císař (toho jména první), syn ** Leopolda II. Obnovil roku 1795 činnost mincovny ** Praha a razil v ní mince ^konvenční měny (od roku 1809) (obr. 102) a **křížové tolary, 1/2 a 1/4-tolary shodné s nominály celé říše. Roku 1799 zavedl císař opět ražbu měděných krejcarových nominálů. V letech 1828—1830 byla mincovna přechodně uzavřena. Za panování císaře Františka byl roku 1811 v důsledku těžké hospodářské krize a vydání obrov­ ského množství nekrytých ^bankcedulí vyhlášen státní bankrot. Bankocedule byly nahrazeny nejprve ^směnnými listy (šajny), od roku 1813 ** anticipačními listy (anticipačními šajny), jejichž vy­ dání bylo opět z části nekryté. Teprve roku 1816 byly vydány prv­ ní ^bankovky. Vydáním anticipačních listů byla zavedena tzv. **vídeňská měna (W.W.), vedle níž dál platila měna ^konvenční (C.M.),

Obr. 102: Pražský tolar Františka II. (I.)z roku 1827.

FRANTIŠEKJOSEFI. (1848—1916) — český a uherský král a řím­ ský císař, synovec Ferdinanda V. (I.) Na českého krále se nikdy ne­ dal korunovat. Do roku 1857 platila za jeho vlády současně stříbr­ ná měna ^konvenční a papírová měna ^vídeňská. 19. 9. 1857 nařídil císař zavedení '■"rakouské měny (O.W.), která ukončila do­ savadní existenci dvou měn vídeňské (W.W.) a konvenční (C.M.). Od roku 1857 byly raženy ^zlatníky a ^spolkové mince (obr. 103). Protože mincovna ** Praha byla 19. 3. 1856 zrušena, byly zde raže­ ny pouze drobné mince konvenční (20 a 6-krejcar). Za vlády Fran­ tiška Josefa I. byly raženy také ** výtěžkové mince ze stříbra českých dolů — '■"Příbramský zlatník 1875 z kovu příbramských dolů a ** Kutnohorský dvouzlatník 1887 z kovu znovuotevřených kutno­ horských dolů. Obě mince razila mincovna '"'Vídeň. 101

Obr. 103: Vídenský 2-tolar Františka Josefa I. z roku 1858.

(■»

FREISTEINJan — ^mincmistr v ^Jáchymově v roce 1649. (Obr. 104)

Obr. 104: Značka mincmistra J. Freisteina.

FRENZEL Šalamoun — ^mincmistr v ** Opolí v letech 1623 až 1625. V roce 1625 používal značku FS nebo SF.

FREYBERGER Wolf — ^mincmistr vardajn) (** tech 1561—1564 (beze značky).

ve ^Vratislavi v le­

FRIEDRICH FALCKÝ (1619—1620) — český král a falcký kurfiřt, syn falckého kurfiřta Fridricha IV. (1574—1610) a zeť anglického krále Jakuba I. (1603—1625). Korunovace Fridricha Falckého v Praze proběhla velice okázale a byla k ní vydána celá řada medai­ lí a žetonů ze zlata a stříbra. Za krátké vlády “zimního krále,, nadá­ le platil mincovní řád stavovského direktoria z 28. 6. 1619 (viz sta­ vovské mince). Docházelo však k dalšímu zlehčování krejcarových mincí. V mincovnách ** Praha, ** Kutná Hora, ^Jáchymov, ** Opava, **Olešnice, ** Bemdstadt a Heidelberku razil mimo tolary ještě ná­ sobky krejcarů (60, 48, 24, 12) (Obr. 105), ** bflé a ** malé peníze. Mimo stříbrné mince byly v Praze raženy 10, 5 a 1-dukáty. Obr. 105: Pražský 48-krejcar (jako klipa) Friedricha Falckého z roku 1620.

102

FRIEDENSBURG Ferdinand (1858—1930) — německý historik, profesor na universitě ve slezské Vratislavi (tehdyještě součásti Ně­ mecka), kde přednášel numismatiku. Pozornost věnoval přede­ vším slezskému středověkému mincovnictví: Schlesiens Můnzen und Můnzwesen vor dem Jahre 1200 (1886), Schlesische Můnzen und Medaillen der neueren Zeti (1901) a Die Schlesischen Můnzen des Mittelalters (1931). frikční stroj — druh mincovního lisu, viz náhozný razící stroj.

FRITSCH Martin — ^mincmistr v **Olomouci v letech 1625 až 1635. Používal značku MF nebo obraz kotvy v oválném proužku.

frízský typ českých denárů — typ denárů Boleslava II. (972—999) kladený do těsné blízkosti ** ethelredského typu. Snad mu před­ cházel, mohl být však ražen i současně v jiné pražské mincovně. Nese na líci úzkou anglosaskou -"ruku a na rubu -"kříž (obr. 106). Jeho opisy býyají zpravidla výrazně zkorumpované, takže na nich většinou nenajdeme čitelné jméno ani mincovnu. Vedle ethelredského typu bývá frízský typ nejčastěji zastoupen v nálezech klade­ ných do poslední čtvrtiny 10. století (viz též český denár).

fundar (z něm. Pfunder) — český název pro 1/5 **zlatníku raženou ve 20. letech 16. století v Rakousku, Štýrsku a Korutanech. futrované mince viz plakátované mince

Obr. 106: Frízský typ denáru Boleslava II.

G — značka mincovny zVelká Baňa v letech 1766—1771, 1772 až 1775, 1776—1777, 1778—1829 a 1851, dále značka mincovny zštýrský Hradec (Graz) v letech 1540, 1760, 1765, 1767—1768 a 1770. Také značka mincovny **Gunzburg v letech 1764—1765, 1771—1773, 1777—1778 a 1779—1780.

galvanoplastické odlitky — kopie mincí zhotovené v galvanické lázni z mědi (případně stříbra). Do nasyceného roztoku modré skalice (síran měďnatý) se ponoří negativní voskový nebo sádrový otisk mince pokrytý tenkou vrstvičkou tuhy, která je elektricky vo­ divá. Tato negativní forma se stane po zapnutí elektrického proudu kladným pólem (anodou). Na ní se začne vylučovat tenká vrstva mědi, která vytvoří v dostatečné vrstvě přesnou kopii otisknuté min­ ce. Dutá měděná kopie je pak vyplněna kovem a po vytvoření dru­ hé strany mince stejným způsobem jsou obě poloviny spojeny. Gal­ vanoplastické kopie dokonale kopírují původní minci a používají se hlavně k výstavním muzejním účelům, kdy je nebezpečné vystavit originál. Galvanoplastického původu jsou i některé padělky, jejich

103

rozpoznání však není těžké. Falza tohoto původu nesou stopy po spojích obou stran a při úhozu o tvrdou podložku mají tupý zvuk.

G E — značka ^mincmistra ^Řehoře Egerera z let 1694—1710 v ** Praze. GEBHART Hans — řezač ^mincovních želez v ^Olomouci v le­ tech 1624—1630. GEBHART Oldřich — ^mincmistr v ^Jáchymově v letech 1527 až 1530. (Obť. 107) Obr. 107: Značka mincmistra O. Gebharta.

© Obr. 108: Značka mincmistra T. Gebharta.

GEBHART Tobiáš — ^mincmistr v ^Českých Budějovicích v le­ tech 1569—1578 a v ^Praze 1577—1583. (Obr. 108)

GEITZKOFLERJin — ^mincmistr v ^Jáchymově v letech 1562 až 1576. (Obr. 109) GERONIS Jan Viktor — ^mincmistr v **Kutné Hoře v letech 1636—1643. (Obr. 110) gernhaus viz kemáma

G F H — značka řezače mincovních razidel G. F. Hoffmanna z let 1678—1679 v mincovně ** Vídeň. G G — značka ^mincmistra ** G. 1649—1653. Obr. 109: Značky mincmistra J. Geitzkóflera.

Górloffa v mincovně ** Těšín

z let

GIPFEL Hanuš — ^mincmistr v ^Jáchymově v letech 1604—1606. (Obr. 111) G—K — značka mincovny ^Štýrský Hradec (Graz) 1767—1777 (^mincmistr K. Geramb a ** vardajn J. A. Kollmann).

Obr. 110: Značka mincmistra J. V. Geronise.

goldgulden — zlatá německá mince ražená od konce 14. století. Protože byla ke konci 15. století zavedena stříbrná mince stejné hodnoty, bylo nutné rozlišení. Zlaté ražby se nadále nazývaly zlaté guldeny (goldguldeny) a stříbrné ^zlatníky (** guldeny, ** guldinery).

GÓRLOFF Gabriel — ^mincmistr v -^Těšíně a ** Skočově 1649—1655 (značka G G). Obr. 111: Značka mincmistra H. Gipfela.

grát viz hrana mince

grece viz afinace 104

v letech

grešle (zdrobnělina z něm. Groschel = grošíček) — původně ozna­ čené drobné německé stříbrné mince ražené od roku 1559 v po­ měru tolar = 84 grešlí. V zemích Koruny české byla ražena stříbrná grešle poprvé ve Slezsku za Ferdinanda II. (1619—1637) od roku 1624. Jednalo se o minci o průměru 16,4 mm a hmotnosti 0,73 g. Protože na rubu nesla mince říšské jablko a v něm číslici 3 (rovnala se 3/4 ^krejcaru), nazývala se také ** trojník. V ražbě grešlí ve slez­ ských mincovnách pokračovali i Ferdinand III. (1637—1657) a Ferdinand IV., Leopold I. (1657—1705) (obr. 112), Josef I. (1705—1711) a Karel VI. (1711—1740). Marie Terezie (1740 až 1780) zavedla 1759 grešli měděnou o průměru 17,5 mm a hmot­ nosti 1,67 g (dnes sběratelsky velice vzácnou a pro malý rozměr sběrateli nazývanou ** „grešlička “), která se rovnala 1/3 ^krejcaru. Protože se jednalo ražbu velikostí nepraktickou, od roku 1760 byl tento nominál ražen o hmotnosti 8,25 g a průměru 23,2 mm. Na­ posledy byla měděná grešle ražena v pražské mincovně v roce 1768 a je poslední mincí nesoucí (na místo podobizny) tři zemské zna­ ky: země české, moravské a slezské (obr. 113). Měděné grešle a krejcary Marie Terezie byly v podstatě prvními kovovými ^kre­ ditními penězi raženými na našem území. Protože byla grešle vždy velice drobnou mincí, charakterizuje v lidových rčeních mizivou hodnotu („nestojíani za zlámanou grešli *).

grešlička— sběratelské pojmenování první měděné ** grešle, které byly omezeně raženy v ** Praze roku 1759 za panování Marie Tere­ zie (1740—1780). Jedná se ražbu sběratelsky velmi vzácnou. Pro svou nepraktickou velikost však byla grešlička již v následujícím ro­ ce 1760 nahrazena grešlí větší a těžší — viz grešle.

grén (grain, gran) — hmotnostní jednotka používaná v 15. a 16. století pro vážení drahých kovů. 1 grén zlata (1/4 karátu) = 2,436 g, 1 grén stříbra (1/18 lotu) = 0,812 g.

groš (z lat. * denarius grossus = těžký, tlustý denár) — stříbrná min­ ce ražená původně od roku 1266 ve francouzském městě Tours Ludvíkem IX. (1266—1270) pod celým názvem grossus denarius turnosus (gross tumois) — ** tourský groš. Měla hmotnost 4,22 g a rov­ nala se 12 tourským denárům. Tato ražba se záhy rozšířila po celé Evropě a dala vznik podobným nominálům jako byl například ^pražský groš v Čechách, ^uherský groš v Uhrách, groat v Anglii, groot v Nizozemí a další. Německá zdrobnělina Groschlein = groší­ ček dala vznik pozdější drobné minci — **grešli. Od. 17. století se výrazu groš začalo obecně užívat pro ** tříkrejcar, protože se tento nový nominál podobal hmotností starým grošům. Hodnota i kvali­ ta groše časem stále klesala, proto se stal v lidových rčení označe­ ním pro nepatrnou hodnotu („dal poslední groš * — výraz chudoby,

105

Obr. 112: Slezská grešle Leopolda I. z roku 1668.

Obr. 113: Pražská měděná grešle Marie Terezie z roku 1161 (líc).

„vypadá jako w-groškudla“ — špatně vypadající člověk a řada dal­ ších).

groš činžovní — daň z nájemného zavedená v roce 1848. Z jedno­ ho ''zlatého nájmu byly placeny 3 krejcary — 1 groš. groš malý viz malý groš groš míšeňský viz míšeňský groš groš nový viz nový groš groš s jablkem — drobná stříbrná mince ražená v Německu od ro­ ku 1570. Nesla na rubu říšské jablko s číslicí 24, protože byla počí­ taná jako 1/24 tolaru. Díky obchodu byla rozšířena i na naše úze­ mí a je součástí mincovních nálezů. grošové období — období, ve kterém byl ražen v Cechách ^praž­ ský groš, tedy 1300—1547. Poslední část grošového období se již částečně překrývá s obdobím ''tolarovým.

Obr. 114: Gryf na brakteátu Přemysla Otakara II.

gryf (česky noh) — bájný pták, převzatý z orientální mytologie. Měl tělo lva a hlídal zlaté poklady. Jeho obraz se objevuje již na ražbách antických i orientálních. Heraldicky je zobrazován v po­ době okřídleného lva s ptačím zobákem, vyplazeným jazykem a špi­ čatýma vztyčenýma ušima. Gryf je častým erbovním zvířetem. Na českých mincích se poprvé objevuje na * 'brakteátech Přemysla Otakara II. (1253—1278) (obr. 114). Jednotlivé části gryfa sloužily později v ''tolarovém období jako mincovní značky mincmistrů: *'Jan Harder — hlava giyfa, ''Jiří Kádner a ''Lucie Kádnerová — gryf držící kámen, ''Jiří Šatný — křídlo gryfa, ''Wolf Herold a ^Ji­ ří Doming — noha gryfa, ''Jan Sutter — horní polovina gryfa, šlikovská mincovna ''Planá za mincmistrů *"Jana Vodňanského a ''Kašpara Bergnera — celý kráčející gryf.

GUETT Hans — ''mincmistr v ''Kremnici v letech 1618—1638, značka H G.

GUILLEMARD Antonín (1747—1812) — rytec mincovních a me­ dailových razidel francouzského původu. Pracoval pro mincovny ''Gunzburg, ''Milán a ''Praha, kde byl vrchním rytcem. Autor řa­ dy vynikajících ** portrétních medailí a * 'svátostek. Život a dílo A. Guillermarda zpracoval ''E. Polívka. gulden — původně středověká německá zlatá mince odpovídající ''florénu, jejíž kvalita postupně klesala. Po roce 1386 se nazýval

106

^rýnský zlatý. Protože se od konce 15. století pro nedostatek zlata začaly razit stříbrné mince v hodnotě zlatého, bylo nutné jejich rozlišení. Stříbrné mince (^zlatníky) se dál nazývaly gulden (guldiner) a zlaté mince pak zlatý gulden — ** goldgulden.

guldengroschen — velké těžké stříbrné mince, které navazovaly na **guldinery ražené od druhé poloviny 15. století nejprve v Tyrolích (obr. 115) a počínaje rokem 1500 v Sasku jako náhrada za zlaté raž­ by. Později od roku 1520 byly tyto mince raženy i v Cechách v ^Já­ chymově pod názvem Joachimsthaler Guldengroschem (viz Jáchymovmincovna, tolar). Tyto těžké stříbrné ražby byly přímými předchůdci pozdějšího **tolaru jak co do velikosti, tak i hmotnosti. V němec­ kých zemích byl později v roce 1566 nahrazen **říšským tolarem (Reichstaler), který však býval nadále označován jako zlatý groš. Obr. 115: Gulden-groschen vévody Zikmunda Tyrolského z roku 1486 (mincovna Hati).

guldiner — německý název pro ^zlatník. Původně značil těžkou stříbrnou německou minci (zvanou také stříbrný zlatý} raženou od roku 1477 brabantskými vévody v Nizozemí o hmotnosti 30,5 až 32,5 g spolu s další těžkou stříbrnou mincí nazvanou stříbrný kurantní zlatý (cca 25 g). Guldiner o hmotnosti 31,30 g byl ražen od roku 1484 v tyrolském ** Hallu arcivévodou Zikmundem (1439 až 1496). Stejného jména se také používá pro těžké stříbrné mince ra­ žené v ^Kremnici za uherské vlády Vladislava II. Jagellonského (1490—1516). Měly hmotnost od 9,06 do 58,50 g. Nesly na líci uherské, české, dalmatské, polské a další znaky s opisem MONETA WLADISLAI (D G) REGIS VNGARIE, na rubu pak sv. Ladislava na koni (občas s Madonou s dítětem) s opisem SANCTVS LADI­ SLAVS REX VNGARIE. Tyto ražby jsou považovány za předchůdce **tolarů, které kremnická mincovna začala razit od roku 1533.

GU TFREUND Otto (1889—1927) — český sochař. Studoval kera­ mickou školu v Bechyni, Uměleckoprůmyslovou školu v Praze 107

(profesor J. Drahoňovský) a pak v Paříži (profesor E. Bourdelle). Radu let působil ve Francii. Byl významným představitelem kubis­ mu v sochařství. Kjeho nejznámějším dílům patří sousoší Babičky s dětmi v Ratibořicích (1921). Je rovněž autorem československé 5-koruny (1925—1927 CuNi, 1928—1932 Ag, 1937—1938 Ni a 1951 až 1952 AI). (Obr. 116)

GÚNZBURG—mincovna — působila v markrabství Burgavsko (Burgau), dnes v SRN. V činnosti byla od roku 1764 za vlády Ma­ rie Terezie (1740—1780) a pokračovala až do doby vlády Františ­ ka II. (I.) (1792—1835). Razila obvyklé nominály pro příslušného panovníka. Uzavřena byla roku 1805. Mincovna užívala značku G nebo H. V Gůnzburgu byla v roce 1783 započata mohutná raž­ ba proslulých tereziánských tolarů s ročníkem 1780 - viz levantský tolar. gvardein viz vardajn Obr. 116: Českoslo­ venská 5-koruna z roku 1925.

G Y F.— značka mincovny ** Karlovský 1881.

Bělehrad v letech 1868 až

gysárna (gosa, kysa) — slévárenská dílna středověké mincovny, kde slévači gyséři) (** slévali přepálené stříbro prant) (** a granulovanou měď za dozoru dílovedoucích verkmistrů) (** a královského probéře (zkoušeče) na mincovní kov (^sazený verk), viz též barchan, cány.

gyséři viz gysárna

H — značka mincovny ^Gunzburg v letech 1764—1765, 1771 až 1773,1777—1778 a 1779—1780. Také značka mincovny ^Hall v le­ tech 1746—1769. H, h — úřední zkratka pro ** haléř H—A — značka mincovny ** Hall.

habránky — lidové označení cizích drobných nehodnotných min­ cí (zejména rakouských a německých), které obíhaly na našem území ve druhé polovině 15. století a byly oficiálně zakazovány ja­ ko ** nebemé (viz feniky, vídeňské feniky, šinderlinky). (Obr. 117) Obr. 117: Vídeňské a bavorské habránky z 15. století (jen lícní strany).

108

HACKL Řehoř — ^mincmistr v ** Kutné 1677. (Obr. 118)

Hoře v letech 1654 až

HAHN Wolfgang (* 1945) — rakouský historik a numismatik. Ve­ doucí Institutu pro numismatiku Univerzity ve Vídni. Mezi jeho zá­ kladní práce patří Moneta Radesponensis, Bayems Múnzprágung im 9., 10. und ll.Jahrhundert 1976. Zasáhl významně jak do polemiky okolo nejstarších českých mincí — Die administrativen Grundlagen der Typenvariation in der áltere bayerischen Múnzprágung und ihre SignifikanzfúrdieDatierungderersten bohmischenHerzogsmúmzen (1982), Eine bayerisch—bohmische Allianzprágung desjahres 977 (1984) — tak do problematiky manželek Boleslavů: BIAGOTA CONIUNX und EMMA REGINA (1979). W. Hahn se na základě jím přepracované chronologie bavorských denárů 10. století domnívá, že počátek českého mincovnictví je nutno klást až do let 973—974, což by zna­ menalo, že prvým českým knížetem, který razil mince, byl teprve Boleslav II. (972—999). Tento rakouský badatel také odmítl hypo­ tézu ** P. Radoměrského i *"J. Háskové o původu kněžny ^Emmy a přiklonil se k jejímu burgundskému původu. ^Biagotu pak po­ kládá za prvou manželku Boleslava II.

Obr. 118: Značka mincmistra R. Hadda

HAJNOV-mincovna (Chvojnów, Haynau) — slezská mincovna knížectví lehnicko-břežského. Na přelomu 13. a 14. století razila ^kvartníky. Později za knížete Jiřího Rudolfa (1621—1652) zde by­ ly roku 1621 raženy ** 3 a ** 12-krejcary, ^1/4-tolary, **tolary i ^du­ káty. HALAČKA Ivo Ing. (* 1935) — český numismatik, dlouholetý člen a řadu let činovník výboru České numismatické společnosti, přední znalec tolarového období. Je autorem dvoudílného katalogu Vlád­ ni mince na našem území 1526—1740 (1980—1982), na něj navazu­ jící třídílné publikace Mince zemí koruny české (1987—1988) a dlou­ hé řady odborných článků věnovaných zejména problematice mincí 16. a 17. století.

HALAČKA Jan (1903—1969) — český numismatik, zakladatel br­ něnského sdružení sNumismatické společnosti československé. Autor řady numismatických článků týkajících se problematiky středově­ kých a novověkých ražeb. K významným patří zejména Mincovnic­ tví moravské ve 13. století (1955), K otázce jihlavských peněz XV. století (1955), Mincovna v Mikulově v letech 1627—1628 (1959) a Přehled mincovnictví na Slovensku (1958). haléř — původně drobná stříbrná mince, jejíž dějiny sahají až do začátku 13. století, kdy z mincovny v švábském Hallu (Hall am Kocher) začaly vycházet hodnotné drobné stříbrné ražby, 109

Obr. 119: Haléř města Hall am Kocher ze 14. století (zvětšeno).

Obr. 120: Pražský haléř Marie Terezie z roku 1758 (zvětšeno).

které byly podle místa svého vzniku latinsky nazývány hallenses, německy haller (háller), posléze česky haléř (obr. 119). Hallery byly původně částí ** feniku. V české středověké numismatice jsou jako haléře označovány nejmenší jednostranné stříbrné nominály zavedené po roce 1384 jako polovina **penízu (peníz = 2 haléře). Haléřem se také nazývá ** malý peníz. Drobná jedno­ stranná mince kladská je označována jako ^kladský haléř. Za vlády Ferdinanda I. (1526 až 1564) byly haléře jako nejmenší stříbrné mince raženy v zemích Koruny české včetně slezských mincoven ^Vratislav (0,31 g) a ** Krnov (0,72 g). Haléř (0,39 g) razila také mincovna ** Kutná Hora za vlády Ferdinanda II. (1619—1637) v období ^dlouhé mince. Měděný haléř razila Marie Terezie (1740—1780) v ** Praze v letech 1757—1758 (obr. 120). Opět se objevuje 1-haléř až v roce 1892 jako ** heller (ra­ žen z **mosazi) v rámci nově zavedené ^korunové měny. Jednohaléřové mince se v československé mincovní soustavě objevily až na základě zákona č. 45 z roku 1953 a byly raženy z hliníku (AI + Mg + Mn) od roku 1953 až do roku 1992, a to přesto, že od 80. let již pro nízkou hodnotu 1-haléře pro něj nebylo ekonomické uplatnění. haléř kutnohorského typu viz Kladsko-mincovna haléř se čtyřrázem — drobná jednostranná stříbrná mince ražená v ** Kutné Hoře asi v letech 1384—1450 současně s ^penízem se čtyřrázem. Haléř byl jeho polovinou o průměru 11,5—13 mm a hmotnosti cca 0,23 g. Nesl obraz české koruny (viz čtyřráz).

Obr. 121: Haléř bez čtyřrázu Jiřího z Poděbrad.

haléř bez čtyřrázu — drobná jednostranná stříbrná mince raže­ ná v letech 1450—1468 současně s ^kruhovým penízem v ^Kut­ né Hoře. V jeho ražbě pokračoval Jiří z Poděbrad (1458—1471) zřejmě v letech 1460—1468. Mince má průměr 10—11 mm a hmotnost 0,17—0,14 g. V hladkém kruhu nese obraz české ko­ runy. Haléř bez čtyřrázu byl polovinou ^kruhového penízu. (Obr. 121)

HALL-mincovna — mincovna v rakouských Tyrolích založená ve 2. polovině 15. století arcivévodou Zikmundem (1439—1496). Ja­ ko vládní mincovna razila pro Ferdinanda I. (1526—1564), po ro­ ce 1564 razila pro arcivévody z habsburské rodiny. Vládní ražby by­ ly raženy v Hallu opět až za vlády Leopolda I. (1657—1705). V ražbě pokračovala mincovna za Marie Terezie (1740—1780), Františka I. Štěpána Lotrinského (1740—1765), Josefa II. (1765 až 1790), Leopolda II. (1790—1792) a Františka II. (I.) (1792 až 1835). Uzavřena byla v roce 1809.

110

HAMMERSCHMIDT Šalamoun — ''mincmistr ve ''Vratislavi v le­ tech 1664—1691. Používal značku SH nebo SHS.

HANIBAL Vladimír (* 1932) — český numismatik, dlouholetý člen České numismatické společnosti, po řadu let organizátor jejích členských aukcí, později sekretář společnosti. Specializuje se na problematiku ''malých grošů. Kromě několika přednášek a článků věnoval tomuto tématu spolu s *'E. Novákem publikaci Malé groše (1981). HANKA Václav (1791—1861) — český historik, jazykovědec a bás­ ník a spisovatel. Knihovník Národního muzea v Praze, proslulý slavista, čelný člen České královské společnosti nauk a řady významných zahraničních akademií a společností. Je také znám jako postava fi­ gurující okolo padělatelské aféry rukopisů Královédvorského a Zele­ nohorského. Jako muzejní knihovník spravoval také numismatickou sbírku. V Památkách archeologických roku 1859 publikoval české de­ náry, v řadě případů však ještě nesprávně nebo popsal později od­ halená falza. (Tento soupis později sloužil jako jeden z důležitých pramenů ''E. Fialoví k významnému dílu České denáry). Za jeho pů­ sobení se v numismatické sbírce Národního muzea objevily novo­ dobé romantické padělky tzv. ''rastislavů — údajně prvních velko­ moravských zlatých mincí.

HANUŠ z Řásné — řezač ''ražebních kolků v ''Kutné Hoře v le­ tech 1502—1524.

HARCUBA Jiří (* 1928) — český sochař, sklář, glyptik a medailér, rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Autor řady pa­ mětních československých mincí: 10-Kčs ke 100. výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu (1968), 50-Kčs k 50. vý­ ročí založení Československa (1968), 25-Kčs ke 100. výročí úmrtí J. E. Purkyně (1969), 25-Kčs ke 25. výročí Slovenského národního povstání (1969), 100-Kčs ke 150. výročí narození J. Botta (1979), 100-Kčs ke 650. výročí narození P. Parléře, 100-Kčs ke 110. výročí narození B. Šmerala a další. Je také autorem oběžné ''S-Kčs 1966—1992 (mědinikl) a oběžné 5-Kč České republiky 1993.

HARDER Jan — ''mincmistr v ''Praze v letech 1561—1577. (Obr. 122)

HASE Burkhard — ''mincmistr v ''Olavě v roce 1621, používal značku B H nebo B I. V úřadě pro mincovnu ''Opava byl v letech 1614—1617 a také zřejmě pro mincovnu ''Kreuzburg v období 1621—1622.

111

Obr. 122: Značky mincmistra J. Hardera.

HAVELKA Adolf (* 1930) — český sochař a medailér, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (profesor K. Štípl). Au­ tor pamětní 10-Kčs ke 20. výročí Slovenského národního povstání (1964) a také řady litých plaket nefigurálního pojetí. HAVELKA Luděk (* 1941) — český sochař a medailér, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (profesor ** K. Lidický). Spe­ cialista na portrétní medaili. Autor pamětní československé 100 -Kčs ke 110. výročí narození V. Kaplana (1976). havran — lidový výraz pro rakousko-uherský 20-haléř 1915—1918 ražený ve válečných letech ze ** železa, který oběhem rychle černal.

háky na cány — železné tyče, která měly na konci hák. Jimi se při­ držovaly a nosily dosud žhavé, čerstvě odlité ** cány. V průběhu 16. a 17. století byly zkřížené háky na cány častou ** mincmistrovskou značkou (například ** H. Losz, ** J. Peckstein, ** H. Ziesler)

HÁJEK Eduard (* 1928) — český malíř a grafik, autor rubní stra­ ny československé ** 3-koruny 1965—1969.

HÁSEKJan (* 1969) — český sochař, glyptik a medailér, absol­ vent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (profesoři **J. Harcuba a V. K. Novák). Účastník několika soutěží na pa­ mětní mince. Realizoval medaili s ekologickým tématem pro Švédskou královskou akademii a komplet insignií Fakulty podni­ katelské VUT Brno. HÁSKOVÁ Jarmila PhDr., CSc. (* 1936) — česká historička, žačka profesorů V. Husy a F. Kavky. Dlouholetá vědecká pracovnice a od roku 1976 vedoucí numismatického oddělení Národního muzea v Praze. Od téhož roku vedoucí redaktorka ^Numismatických listů. Specialistka na hospodářské dějiny a numismatiku středověku. Ve svých pracích věnovala hlavní pozornost ^ikonografii -^českých denárů (Česká mince v době románské, 1975), české mincovní techni­ ce (Die bóhmische Múnztechnik in der Zeit des Feudalismus, 1976), pro­ blematice ^vyšehradské mincovny (Vyšehradská mincovna na přelo­ mu 10. a 11. století, 1975) a obrazové náplni ražeb Vratislava II. (Osobnost krále Vratislava II. na mincích, 1984 spolu s ** M. Vitanovským). V rámci dlouholetého vědeckého zájmu o problematiku hospodářských dějin 15. a 16. století vznikly studie Sociální struktura Litomyšle a peněžní hotovosti jejich obyvatel na přelomu 15. a 16. století (1982), Die wáhrungs und Můnzenzwicklung unter den JageUonen in Bóhmen und Máhren (1962) a publikace Pražské groše z let 1471—1526 (1969). J. Hásková přednesla řadu přednášek u nás i v zahraničí (Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Anglie, 112

Švédsko a další), je členkou Historického institutu velkovévodství Lu­ cemburského a Rakouské numismatické společnosti. H—B — značka na uherských denárech s ročníkem 1543, nejistě kladených do mincovny ''Kremnica.

heble — lidový výraz pro peníze, původ není jasný. heidelberské ražby — mince ražené ''Friedrichem Falckým (1619—1620) v německém Heidelberku po útěku z Čech roku 1620 ('’dukáty, ''tolary, '’1/2-tolary, '’24-krejcary a '’12-krejcary). Na líci nesly ještě ''českého lva a v opise titul českého krále.

hejíč viz mincovní stužek heller viz haléř

HEMA Petr — ''mincmistr v ''Kladsku v letech 1628—1631, od února do dubna 1630 také v mincovně ''Vratislav. (Obr. 123) BERBER Otto MUDr. (1924—1994) — český numismatik, autor řady odborných článků s tématikou medailí i životních osudů předních medailérů. K významným pracím patří soupis díla rytce a medailéra Karla Pátka (1976), soupis medailí rytce V. K. Šmakala (1977), práce o medailích s A. Dvořákem (1973) a soupis prací medailéra A. Odehnala (1984). Stěžejním dílem O. Herbera měla být monografie o insigniích a ostatních medailích českosloven­ ských vysokých škol. Z ekonomických důvodů vyšla tato práce bo­ hužel v jednotlivých částech: Insignie, medaile, taláry Univerzity Kar­ lovy (1987, Univerzita Karlova), ve Folia numismatica a v regionálních časopisech. O. Herber byl iniciátorem a organi­ zátorem četných výstav medailí a přednesl řadu přednášek.

ň Obr. 123: Značka mincmistra P. Herny.

HEROLD Wolf — ''mincmistr v ''Kutné Hoře v letech 1592 až 1597. Užíval společnou značku s ''J. Domingem. (Obr. 124)

HERRNSTADT-mincovna (Wasoz) — z této slezské mincovny jsou známy pouze ''krejcary ročníku 1622 s titulem Ferdinanda II. (1619—1637) za neznámého ''mincmistra. herd (z něm. Herd = krb, ohniště) — název pro středověkou pec, ve které se tavilo (''shánělo) surové (''hertovní) stříbro. To bylo dále v mincovně čištěno — viz afinace.

hertovní stříbro — surové stříbro vytavené ve středověkých králov­ ských i soukromých hutích ze stříbrné rudy. Obsahovalo ještě řadu 113

@ Obr. 124: Značkymincmistra W Herolda.

příměsí, od kterých bylo čištěno tzv. ** přepalováním - viz afinace. hesla na mincích — hesla umístěná většinou v opise mincí. Pozdě­ ji byla ražena vlysem nebo reliéfem ve hraně (viz hrana mince). Jedná se o hesla, která si panovník zvolil jako hlavní postulát své budoucí vlády. Poprvé se objevují v Čechách na ^korunovačních ražbách Matyáše (1611—1619), heslo symbolizuje vítězství nad bratrem Rudolfem II. (1576—1611). Zní SALVTEM EX INIMICIS NOSTRIS (Naše blaho z porážky našich nepřátel). Hesla se obje­ vila také na korunovačních ražbách Ferdinanda II. (1619—1637) — LEGITIME CERTANTIBVS (Bojující za své zákonné právo), Fri­ edricha Falckého (1619—1620) — DANTE DEO ET ORDINUM CONCORDIA (Božím darem a svorností stavů), Ferdinada III. (1637—1657) — PIETATE ET IVST111A (Zbožností a spravedlnos­ tí), Leopolda I. (1657—1705) CONSUJO ET FORTITUDO (Spo­ lečnou pílí) i Karla VI. (1711—1740) CONSTANTIA ET FORTI­ TUDO (Vytrvalost a síla). Od doby vlády Marie Terezie (1740—1780). se hesla objevují na hraně tolarových ražeb. Tato pa­ novnice používala heslo IVST1T1A ET CLEMENTIA (Spravedlnost a shovívavost). Hesla Františka I. Štěpána Lotrinského (1740 až 1765) byla IN TE DOMINE SPERAVI (V tebe Pane doufám), TU DOMINE SPES MEA (Tys Pane má naděje) a PRO DEO ET IMPERO (Pro Boha a císařství). Na ražbách Josefa II. (1765 až 1790) je heslo V1RTUTE ET EXEMPLO (Udatností a příkladem). Hesla by­ la také součástí opisů brodových ražeb. Například nejstarší tolary Albrechta z Valdštejna (1625—1634) nesou heslo DOMINVS PRO­ TECTOR MEVS (Pán je můj ochránce). Také na ražbách českých stavů 1619—1620 se pravidelně objevuje heslo IN DEO FORTITVDO (U Boha je síla), na moravských pak VNIO TE STAŇTE VIREBO (Stojíš-li se mnou, budeš silný). Na ražbách slezských evangelic­ kých stavů (1633—1635) jsou hesla JEHOVA SALVS ET VICTORIA NOSTRA (Pán — naše spása a vítězství) a SI DEVS PRO NOBIS QUVIS CONTRA NOS (Když je Bůh s námi, kdo je proti nám?). Korunovační mince posledních českého krále Ferdinanda V. (I.) (1835—1848) nesou heslo RECTATUERI (Chránit právo). H G — '’mincovní značka ** H. 1618—1638.

Guetta z ** Kremnice

v letech

HIPPMANN Josef — ** mincmistr v ** Praze v letech 1822—1846 (beze značky). Do Prahy přešel ze ** Štýrského Hradce (Graz), kde zastával funkci zemského ** vardajna. hliník — měkký bílý kov (hustota 2,69, bod tání 660 °C). V numis­ matice začal být používán ve větším množství až od 20. století. V moderní době je hliníku legovaným hořčíkem a manganem vše­ obecně používáno k ražbě drobných oběžných mincí.

114

HLINKA Bohuslav (1927—1989) — český spisovatel literatury fak­ tu a encyklopedické literatury. Ve svých populárních publikacích a článcích se často zabýval problematikou padělatelství a padělatelskými aférami. Jako dlouholetý redaktor Lidové demokracie se za­ sloužil o popularizaci numismatiky. Je spoluautorem populární publikace Peníze, poklady, padělky (1975), encyklopedie Peníze celého světa (1981) spolu s ** P. Radoměrským a autorem publikace Aten­ táty na peníze 1987.

HLOHOV-mincovna (Glogow, Glogau) — slezská mincovna, v provozu byla asi od 12. století. Razila ** brakteáty, později ** kvartníky, od 15. století městské ražby, které občas imitovaly vládní pol­ ské ražby (napodobeniny ^polských grošů s opisem GROSSI GLOGOV). Ve Hlohově razil v letech 1501—1506 vládní mince údělný kníže Zikmund (1506—1548), první datovaný ** groš nese letopočet 1506. Dále bylo pokračováno v ražbě drobné městské mince — ^haléřů s obrazem P. Marie a sv. Mikuláše. Tuto minco­ vnu v roce 1621 použili také slezští stavové (mincmistr ** M. Jachtmann). Byly zde raženy tolarové ** útesy. Vládní mincovnou se stá­ vá Hlohov od roku 1622 s nástupem Fedinanda II. (1619—1637). Jako mincmistři působí ** Huser (1623), ** Zwimer (1623—1624), (1624 mincování přerušeno), ** Jamnitzer (1625). Byly raženy 24 -krejcary (1623), 15-krejcary (1623) a grešle (1623). V roce 1625 bylo mincování v Hlohově ukončeno.

hmotnost (dříve váha) mince —jeden ze základních údajů o min­ ci. Hmotnost ražby byla nejdůležitějším údajem již od doby samot­ ného vzniku mincí. Spolu s jakostí (''zrnem) byla hmotnost (Ostříž) vždy určena zákonem a vydavatel (panovník, šlechtic, cír­ kevní hodnostář, město, stát) byl povinen za ni ručit. Mnohdy (zvláště ve starověku a středověku) byla hmotnost a jakost mincí důležitější než obrazová náplň (viz napodobeniny mincí). Již od starověku a středověku byly názvy řady ražeb shodné s hmotnost­ ními jednotkami šekel, (** solidus, ** ** libra, lira, ** marka). Hmot­ nosti jednotlivých mincovních nominálů byly vždy v přesném po­ měru k nominálním násobkům a dílům. Totéž vždy platilo původně v poměru mezi ražbami z různých drahých kovů (obvykle zlato a stříbro). Později byl tento poměr určován momentální ce­ nou zlata (viz obchodní mince). Hmotnost zlatých mincí byla vět­ šinou velmi přesná a celkem neměnná. Činila u ^dukátu vždy 3,48—3,50 g. Násobky a díly dukátů byly v odpovídajícím hmot­ nostním poměru. Hmotnost stříbrných mincí kolísala v průběhu historického vývoje. Nejstarší ** české denáry měly hmotnost něco přes 1 g s odchylkou až 0,5 g, která byla dána způsobem ražby ** al marco. V průběhu 12. století hmotnost denárů jen mírně pře­ chodně klesla. Určitá stabilita hmotnosti ražeb nastala po mincov­

115

ní reformě Václava II. (1283—1305) roku 1300 zavedením ^praž­ ského groše a ** parvu. Pražský groš Václava II. měl hmotnost 4 g. Groše dalších panovníků však postupně klesly až na 2,7 g. Také hmotnosti drobných mincí ^grošového období výrazně kolísaly spolu s jakostí v průběhu historických a hospodářských změn. Hmotnost a jakost **tolarů si až na výjimky (například období ^dlouhé mince) udržela většinou stabilní hodnotu 28—29 g při ja­ kosti 938/1 000 (15 ** lotů). Díly tolarů a drobné stříbrné mince byly raženy z kovu o hmotnosti a jakosti předepsané momentálně platným mincovním řádem (instrukcí, vyhláškou). Povolené roz­ mezí hmotnostní odchylky remedium) (** byla dána i nadále trva­ jícím způsobem ražby al marco a momentálními technickými mož­ nostmi. Hmotnost i remedium u moderních mincí je dána zákonem. Hmotnost mince patří k základním údajům při popisu mince. Je důležitým faktorem při posuzování pravosti mince (viz padělky mincí).

HOFMANN Pavel — ** mincmistr 1599. (Obr. 125) Obr. 125: Značka mincmistra P. Hofmanna.

v ^Jáchymově v letech 1584 až

holdovací mince viz korunovační peníze HORÁK Jan Ing. (1894—1973) —dlouholetý pracovník a později ředitel Státní mincovny v ** Kremnici. Historii této mincovny věno­ val dvě reprezentační publikace Kremnická mincovna (1965) a Kremnické dukáty (1968).

HOREJC Jaroslav (1886—1983) — český sochař, medailér a rytec skla, absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Praze (profesor **S. Sucharda). Byl autorem výzdoby pohřební kaple J. A. Komen­ ského v Naardenu a dlouhé řady soch, plastik, medailí, šperků a dalších děl osobité stylizace. Je také autorem československých mincí: 10-Kčs (1930—1933) a 20-Kčs (1933—1934) a pamětní 20-Kčs k úmrtí T. G. Masaryka 1937. hornická hřivna viz hřivna

horní hofmistr — zástupce ^mincmistra v době jeho nepřítom­ nosti.

horský groš — jiný název ** pražského Hoře („horský = kutnohorský)

groše raženého v ** Kutné

horský peníz —jiný název pro drobnou jednostrannou stříbrnou minci (viz peníz se čtyřrázem, kruhový peníz) raženou v 15. stole­ tí v ** Kutné Hoře — odtud „horský.

116

hory — středověký výraz pro doly (též horní = důlní). Starý čes­ ký název ** Kutné Hory byl uváděn jako Hory kutné (tedy — těžící doly) nebo prostě jen Hora nebo Hory. Od tohoto označení je od­ vozen ** horský peníz, '’horský groš — mince ražené v Kutné Ho­ ře.

HOUSA Vlastislav (* 1932) — český sochař a medailér, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (profesor ** O. Španiel). Těžiš­ těm jeho práce je ražená portrétní medaile. Přispěl také k pod­ statnému zvýšení úrovně užitých medailí pro podniky a instituce.

HÓLZL Šebestián — ^mincmistr v '’Kutné Hoře v letech 1617 až 1632. (Obr. 126) hrací známky (něm. Spielmarken ) — druh ^účelových známek, sloužící jako náhrada skutečných platidel při hazardních hrách. Byly užívány zejména v době, kdy byla hazardní hra o peníze zaká­ zána. Hrací známky jsou obvykle raženy z méně hodnotného kovu (mosaz, bronz) a často napodobují platné oběžné ražby.

HRADEC U OPAVY-mincovna (dnes Hradec nad Moravicí) — slez­ ská mincovna zřízená po obsazení ^Těšína dánským vojskem za tři­ cetileté války v září roku 1626 k financování těchto okupačních voj­ sk. Mincovní zařízení z těšínské mincovny bylo převezeno do Hradce u Opavy. Správu mincovny vedl '’B. Zwimer, mincmistrem byl jmenován ** D. Raschke, dříve mincmistr v ^Ratiboři. Raženo by­ lo z postříbřené mědi (k tomuto účelu spotřebováno 45 měděných pivovarských kotlů). Ražen byl ** 24-krejcar ('’antedatovaný letopo­ čtem 1623), ** 15-krejcar (antedatovaný letopočtem 1623), '’3-krejcar (1626), '’krejcar (1626—1627) a 1/2-krejcar (jednostranný) (1626). Jednalo se v podstatě o padělatelskou činnost, protože byla použita razidla s obrazem panovníka. Císařem byl 9. 12. 1626 vycíán zákaz rozšiřování této mince a příkaz zatknout Zwimera a Raschkeho. Dne 30. 7. 1627 dobyl Opavu v čele císařských vojsk Albrecht z Valdstejná (1625—1634), všichni mincovní úředníci však uprchli.

HRADIL Miroslav JUDr. (* 1924) — český numismatik a sběratel. Publikační a sběratelskou pozornost věnuje zejména problematice litinových plaket, životopisům středověkých mincmistrů {Mincmist­ ři husitské epochy, 1992) a otázkám pomocných oběžných prostřed­ ků (viz účelové známky), kterým věnoval řadu článků.

HRADIŠTĚ U STRADONIC-mincovna — archeologicky dolože­ ná mincovna na oppidu vybudovaném bójskými Kelty ve 2.—1. století př. Kr. Stradonické hradiště bylo již v minulém století mís­ tem několika mincovních nálezů (největší odkryt rok 1877), kte­ 117

Obr. 126: Značka mincmistra S. Hobla.

ré obsahovaly všechny druhy nominálů zlatých keltských ražeb (viz statér, duhovka). Nebyly zde raženy jen mince zlaté, které tvoří většinu ražeb českých Keltů, ale i drobné mince stříbrné. Ty­ to stříbrné ražby o hmotnosti asi 0,5 g a průměru 4—5 mm ne­ sou na jedné straně obraz koníčka a na druhé pak vypouklinu. Protože bylo těchto drobných mincí na Hradišti nalezeno větší množství, je tento malý nominál oprávněn nazýván stříbrná min­ ce stradonického typu. Mimo samotné keltské ražby byly nalezeny na Hradišti hliněné destičky s důlky, které nesou stopy zlata. Jed­ ná se o formy na odlévání mincovních střížků. Tím bylo proká­ záno, že ražba mincí probíhala přímo na Hradišti. Tyto charak­ teristické formy byly nalezeny i v dalších lokalitách obývaných Kelty. Zlato k ražbě mincí bylo získáváno nejspíše pouze rýžová­ ním z říčních písků Berounky, Vltavy, Otavy a jejich přítoků. Sto­ py po starověké rýžovací činnosti jsou v těchto oblastech dodnes patrné. hrana mince (též okrajek mince) — úzká plocha obkružující minci. Do doby tolarové má jen velmi malou výšku, protože většina min­ cí byla ražena z tenkého plechu (viz cány). U tolarových mincí a je­ jich násobků může dosahovat i několika milimetrů. Charakter hra­ ny odpovídá soudobé ražební technice a jeho změny mohou napovídat případnému ^padělku. Ve středověku byla často hrana poškozována ostříháváním k nelegálnímu získávání drahého kovu. U mincí silnějšího ústřižku nese občas hrana stopy opilování za stej­ ným účelem. Stopy po pilování někdy mohou zastírat stopy po do­ datečně odstraněném doušku, které snižuje sběratelskou hodnotu mince. Úpravami hrany se zastírají i stopy po padělání (odstraňová­ ní nálitků při odlévání nebo úprava spoje dvou půlí ** galvanoplastických kopií - viz padělky). Hrana mince u ^denárů je zpravidla jemně vroubkovaná. Původ tohoto jevu není zatím přesně vysvětlen. Snad se jednalo o stopy po opilovávání sloupku většího množství ústřižků na předepsanou hmotnost (viz al marco). Hrana ** brakteátů nebyla upravována. Naopak u **grošů byly hrany střížků před sa­ motnou ražbou (sevřené do sloupku) opracovávány (viz kvečování). Větší pozornost hraně byla věnována až v ^tolarovém období, a to hlavně u velkých stříbrných nominálů (** tolarů a jejich **násobků). Od doby vlády Marie Terezie (1740—1780) se na hraně objevuje re­ liéf nesoucí heslo panovnice. Postupný vývoj ražební techniky hlav­ ně v současné době umožňuje nejrůznější úpravu hrany. Podle *"J. Séma rozeznáváme: hladkou hranu, která je nejčastěji na nejnižších nominálech (u nás 10-haléř). Vyvýšený okraj mince se nazývá obruba nebo obroučka. Taje produktem ^rolování a chrá­ ní mincovní reliéf při kladení mince na plochu nebo do sloupků. Vzdálenost vnějších hran obruby líce a rubu je sílou mince. Vnitřní strana obruby je buď pravoúhlá nebo vydutá, pak tvoří fabion. Hra­

118

na nesoucí vtlačený ornament nebo nápis se nazývá hrana s vlysem. Vlys vzniká pomocí '’rolování. Opakem vlisu je reliéfní hrana, kde ornament nebo nápis vystu­ puje. Používá se méně, byla častá spíše v 18. a 19. století na velkých stříbrných nominálech. Nejběžnější je hrana vroubkovaná, kde drobné pole střídá rýhu. Vroubky vznikají vtlačením ústřižku do kruhu při ražbě (viz razid­ la). Počet vroubků je u ražených nominálů přesně stanoven a jeho rozdíl může ukazovat na ^padělek. Výjimečně je vroubkovaná hrana s rýhou ražena jako další ochra­ na proti padělání (v našem mincovnictví dosud nebyla použita). Do rýhy je vrolován ** perlovec. Hrana plátované mince se vyznačuje tím, že na ní vidíme oba kovy, plátu i jádra. Na vnějším okraji ob­ ruby se občas objevuje tzv. otřep. Jedná se o nepatrný plastický prou­ žek, který při ražbě jakoby přetekl do prostoru mezi razidlo a kruh (viz razidla). Otřep je buď symetrický (po celém okraji mince) ne­ bo asymetrický (jen podél části obvodu). Svědčí o zhoršené kvalitě ražby při opotřebení razidel. V mincovní praxi se občas používá vý­ razu grát. hranáč (útes, klipa) — název pro minci raženou na čtyřhranném nebo vícehranném střížku. Hranáče však nebyly určeny pro běžný oběh, sloužily zvláštním účelům — darovacím nebo ^nouzovým. Jako hranáče byly v Čechách v 16. a 17. století raženy tolary a jejich násobky i díly (obr. 127). Tyto ražby patří vždy k vysoce vzácným. Poněkud méně vzácné jsou hranáče drobnějších mincí — '’ma­ lých a ^bílých grošů. Slezské stavy razily řadu tolarových násobků jako hranáče.

HRDÝ Josef Ing. (* 1932) — moravský numismatik, člen výboru * České numismatické společnosti? \etech 1986—1992, místopředseda pobočky společnosti v Brně, vedoucí edice Řady sběratelských příru­ ček v Brně. Zájem věnuje orientálnímu mincovnictví a medailistice. K důležitým článkům patří Vývojové etapy mincovnictví řeckých králů v Baktrii a Indii (1980), Mincovnictví alžírského emíra Abdel Kadera (1986), Dekorace Zemské jednoty živnostenských společenstev na Moravě a jejích výstav v Brně před rokem 1914 (1993) a Výtvarná Morava v dí­ le L. Šindlera (1995).

hrubá mince (ze starého českého výrazu hrubý = velký) — starší obecný výraz (v 16.—19. století) pro velké stříbrné mince — pře­ devším tolary a jejich násobky. hrubá váha mince — starší výraz pro celkovou hmotnost mince (Ostříž) na rozdíl od ** zma mince, které představovalo pouze hmotnost drahého kovu v minci.

119

Obr. 127: Sestihranáč (klipa) tolaru Ferdinanda II. z roku 1624 z mincovny Brno (zmenšeno).

120

hřivna —jedna ze základních hmotnostních jednotek středověku a později i novověku. Vznikla ve Skandinávii, poprvé je připomí­ nána k roku 857 a měla hmotnost 210 g. V našich zemích byla hřiv­ na (viz též marka) zavedena od 11. století (poprvé písemně dolo­ žena roku 1074), kdy nahradila předcházející ** libru. Jsou názory, že hřivna byla na našem území zavedena'spolu s mincovní refor­ mou Břetislava I. (1035—1055) v roce 1050 G. (** Skalský). V sou­ časné době je její hmotnost vypočtena na 210 g. Z této hřivny bylo nejprve raženo 200 denárů P. (** Radoměrský), později spolu se znehodnocováním mince jejich počet stoupal: za Vratislava II. (1061—1092) na 344, za Břetislava II. (1092—1100) na 612, za Vla­ dislava I. (1109—1118,4120—1125) na téměř 2 000. Na Moravě byla v 11. a 12. století používána hřivna o hmotnosti 211 g, pozdě­ ji ve 13. století je doložena tzv. těžká ^moravská hřivna (na rozdíl od lehké hřivny české) o hmotnosti 280 g. Hřivna ve Slezsku do ro­ ku 1300 měla 183,5 g. V '’grošovém období počínaje rokem 1300 se začala používat hřivna pražská (253 g), která se dělila na 4 ** věrdunky (ferta), 16 < *lotů a 64 ** kventlíků. Protože 64 ** pražských grošů vážilo pražskou hřivnu, jeden groš tedy vážil zpočátku právě jeden kventlík. Pražská hřivna pak tedy obsahovala 64 pražských grošů. V používání však byly i lehčí hřivny, jako '’královská o 56 groších nebo ^hornická o 48 groších. Hřivna moravská o 64 gro­ ších se v této době rovnala hřivně pražské. V dalším průběhu se po­ stupně přecházelo z hmotnostních jednotek na početní, jejichž zá­ kladem byla pražská '’kopa v hodnotě 60 pražských grošů. V '’tolarovém období se používala Osazená hřivna u prvních čes­ kých tolarů a osahovala 14 lotů a 16 '’grénů ryzího stříbra (^zr­ na), protože lot se dělil na 18 grénů. Proto sazená hřivna měla 268 grénů (218 g). Hmotnostní základy ražby českých mincí od počát­ ku do roku 1857 viz tabulka na str. 120. Pražská hřivna zanikla nařízení Ferdinanda II. (1619—1637) z roku 1624, které zavedlo pro české země jako jednotnou hřivnu vídeňskou o 280 g. Hmotnost středověké hřivny byla v různých místech středoevropského regionu rozdílná:

antverpská hřivna ................... 245 g augšpurská.................................. 235 g benátská..................................... 238 g erfurtská .................................... 223 g frankfurtská................................ 229 g krakovská.....................................195 g mnichovská................................225 g moravská.................................... 280 g pražská hřivna ....................... 253 g 121

rýnsko-kolínská......................... 234 salzburská .................................. 256 štýrskohradecká......................... 249 tyrolská ....................................... 254 uherská....................................... 245 vídeňská....................................... 280 zhořelecká.................................. 220

g g g g g g g

hřivna československá viz československá hřivna hřivna velkomoravská — předmincovní platidlo protáhlého sekerovitého tvaru (často s otvorem) z měkkého kovaného surového železa různé délky (5—47 cm) i hmotnosti (8—700 g) (obr. 128). Bylo jich nalezeno značné množství při archeologických výzku­ mech velkomoravských lokalit (Morava, Slovensko, Polsko). O je­ jich funkci se vedly dlouholeté spory. V současné době nejsou po­ chyby, že se jedná o předmincovní platidlo. Velikostí i hmotností odstupňované železné hřivny mohly odpovídat dílčím hodnotám byzantské libry. Písemně je doložen poměr železa ke stříbru 1 de­ nár (cca 1 g stříbra) = cca 760 g železa.

Obr. 128: Železné velkomoravské hřivny (zmenšeno).

122

hubáček — lidové pojmenování rakouského groše Ferdinanda I. (1526—1564), který obíhal na našem území ve velkém množství. Jde o posměšný název podle typického tvaru rtů na portrétu císa­ ře. (Obr. 129)

HUBÁČEK Jakub — **mincmistr v ** Kutné Hoře v letech 1540 až 1545 spolu s ** P. Podivlickým. Značku nepoužíval. HUBER Jan Kryštof — ** mincmistr 1636. (Obr. 130)

v ** Olomouci

v letech 1635 až

Hubertovy medaile —** medailové ražby s obrazem sv. Huberta, pa­ trona lovců. Původ mají v 16. století v Německu, od roku 1709 by­ ly raženy tzv. Hubertovy tolary ve Falci. Také ve Francii byly raženy hojné medaile s obrazem sv. Huberta jako amulety proti vzteklině. V Cechách nechal razit medaile se sv. Hubertem hrabě František Špork (1662—1738) ve zlatě i stříbře pro své hosty a přátele jako členy jím založeného Řádu sv. Huberta. Řád sv. Huberta převzala řada významných osobností tehdejší doby, mezi jinými například císař Karel VI. (1711—1740).

HUNGER Kryštof Zikmund — **mincmistr v rakouském Sv. Vítu v Korutanech. Později působil v ^Bratislavě v letech 1695—1709 (značka C H nebo V C—H). husitský haléř — starší obecný název pro ** peníze a ** haléře se čtyřrázem ze špatného stříbra ražené v první polovině 15. století za husitských válek (viz flútky). Někdy jsou mezi husitské haléře po­ čítány také ^kruhové peníze kutnohorské.

HUSER Jan Jakub — ^nájemce mincovny (1622) a -^mincmistr (1623—1627) ve slezském ** Hlohově (značka I H, 11H), nájemce v mincovně ** Nisa roku 1624 (značka I—C), mincmistr v ^Klad­ sku spolu (značka H G) s ** A. Peterem v letech 1627—1628. Pou­ žíval značku I H. Od roku 1655 byl J. J. Huser mincmistrem v bis­ kupské mincovně ^Kroměříž do doby svého zatčení roku 1659. Husův tolar — stříbrná medailová ražba velikosti **tolaru s portré­ tem Jana Husa na líci a výjevem jeho upálení na rubu (obr. 131). Husovy tolary byly raženy nejprve v mincovně ^Jáchymov okolo ro­ ku 1530 (razidla vytvořili Melchior Peuerlein, Hieronymus Magdeburger a ** H. Dietrich) a později i v dalších mincovnách němec­ kých (například Freiberku) u příležitosti jubilejních reformačních slavností zejména v letech 1617,1717 a 1730. Jáchymovské medaile s Janem Husem jsou považovány za první české pamětní medaile s imaginárním portrétem historické osobnosti v Cechách.

123

Obr. 129: Groš Ferdinanda I. zvaný „hubáček“ (líc).

Obr. 130: Značky mincmistra J. K. Hubera.

Obr. 131: Husův tolar.

HÚBMER (Huebmer von Sonnenleithen) Beneš — ^mincmistr v -’Praze v letech 1610—1619, 1620—1623 a 1625—1630 (Obr. 132) Obr. 132: Značka mincmistra B. HŮbmera.

HÚBNERJiří — ** vardajn v mincovně -"Kladsko v letech 1637 až 1640 (beze značky), mincmistr ve -"Vratislavi v letech 1655—1664.

HVOZDENSKÝ Josef (* 1932) — český medailér, malíř a sochař, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (profesoři J. Želibský a K. Minář). Autor řady ražených i litých medailí a sochařských realizací. Účastnil se několika soutěží na pamětní mince.

hybridní ražby viz křížené ražby

Chárónův obol(us) viz obol mrtvých.

CHAURA Karel (1869—1945) — významný český numismatik, starožitník a sběratel. Syn *"F. R. Chaury, po kterém zdědil obchod se starožitnostmi a mincemi. Záhy se stal předním evropským ob­ chodníkem s mincemi. Jako skvělý znalec mince nejen sbíral, ale numismatický materiál mu sloužil jako zdroj badatelské činnosti, jejíž výsledky publikoval v dlouhé řadě článků. Za tímto účelem se K. Chaura podílel velkou měrou na zrodu organizované numis­ matiky — nejprve roku 1913 založením Kroužku pražských sběratelů, roku 1919 se pak významnou měrou zasloužil o vznik ^Numismatiché společnosti československé, ve které po řadu let vykonával funkci jednatele. Chaurův obchod na Národní třídě v Praze byl zejména ve 30. a 40. letech nejen centrem sběratelské činnosti, ale v pod­ statně odbornou numismatickou poradenskou službou. Sběratele K. Chaura informoval praktickými nabídkovými katalogy, od roku 1934 pod názvem Numismatické zprávy. Z jeho popudu byla vydána 124

řada ** medailí a ** žetonů. Mimo odborné články přednesl velké množství přednášek odborných i sběratelských. Z významných pra­ cí je nutno připomenout články Běšinovský poklad (1934), Písmena jako značky mincoven a jejich přehled (1934), Mincovnictví Albrechta z Valdštejna (1934), Denáry vévody Vratislava II. z nálezu dnespeckého (nespeckém) (1936), Soutěž na dukáty československé (1923), Denáry Spytihněva II. a vzácný denár Vratislava II. z nálezu na vrchu Plešivci (1938), Poklad z Choustníku (1938), O čištění mincí a medailí (1939) a řadu dalších. Zasáhl polemicky do diskuse o tzv. ^svatováclav­ ském denáru a počátcích českého mincovnictví. Byl oponentem názorů ** G. Skalského (Pravda o denáru svatováclavském 1926). Svou bohatou numismatickou sbírku odkázal K. Chaura Národní­ mu muzeu v Praze. CHAURA František Rudolf (1841—1910) — český starožitník a numismatik, otec ** K. Chaury. Původní profesí klempíř, později si otevřel obchod se starožitnostmi a mincemi v Praze. Velmi brzy se stal předním znalcem mincí a spolupracoval s některými členy numismatického spolku ** Verein fur Numismatik ** J. Neumannem, **E. Mikšem a mladým ** E. Fialou. K lásce k mincím vychoval své­ ho syna ** K. Chaura, který otcův starožitnický a numismatický ob­ chod později převzal.

CHEB (EGER)-mincovna — zdejší mincovna započala s ražbou mincí záhy po svém založení okolo roku 1180. V této době byl Cheb ve státní i církevní správě říšské. Do konce 13. století byly v Chebu raženy mince, které nejprve napodobovaly jihoněmecké ražby — široké polobrakteátové feniky, hlavně norimberské. Jakost chebských feniků byla původně 0,480—0,500. Po roce 1220 stoupla na 0,700. V roce 1226 obsadil Chebsko Přemysl Otakar II. (1253—1278). Tímto rokem byla ukončena ražba brakteátových feniků a započalo se s ražbou dvoustranných peněz. V letech 1275—1291 spadlo Chebsko znovu říši pod vládou Rudolfa I. Habsburského a mincovna pokračovala zřejmě v ražbě stejných nominálů. V 80. letech 13. století se předpokládá další mincovní reforma, která přizpůsobila dosavadní dvoustranné peníze leh­ čím hallským denárům — ** haléřům. Chebsko pak znovu načas (1291—1304) ovládl Václav II. a v roce 1300 byla chebská min­ covna přenesena v rámci jeho mincovní reformy do ** Kutné Ho­ ry. Území Chebska definitivně připojil roku 1322 Jan Lucembur­ ský (1310—1346) a v roce 1349 mincování opět povolil Karel IV. (1346—1378), když do Chebu přenesl mincovnu Norimberskou. Mincovna pracovala v budově staré radnice. Doposud se však ty­ to mince nepodařilo určit. Mohlo by se jednat o vzácný ** brakteátový haléř s písmenem E. Do konce 14. století řadí ** C. Castelin několik typů ** brakeátových haléřů s orlicí a 4 písmeny E (obr.

125

Obr. 133: Chebský brakteátový fenik z první poloviny 14. století.

Obr. 134: Chebský brakteátový haléř z let 1378-1420.

Obr. 135: Chebský halíř z let 1446—1506.

Obr. 136: Chebský peníz z roku 1516.

133) a haléř se znakem Chebu a opisem + E G E R. Do let 1384 až 1420jsou řazeny brakteátové haléře s polovinou orlice a čtver­ covým mřížováním. Jednalo se o ^městské ražby s omezeným oběhem (obr. 134). Od roku 1420 povolil král Zilunund Lucem­ burský (1420—1437) ražbu městských drobných mincí (stejné brakteátové haléře, avšak o menším průměru a hmotnosti). Po roce byla ražba těchto mincí zřejmě zastavena. Roku 1444 udělil Chebu německý král (a později římský císař) Friedrich III. (1440—1463) právo razit minci — 1/7 ** pražského groše „podle českého rázu, stříže a **zrna. Jedná se tedy o ** peníze kruhové ne­ bo se ** čtyřrázem, které se doposud nepodařilo blíže mezi ostat­ ními soudobými drobnými ražbami identifikovat. V bojích po hu­ sitských válkách zůstal Cheb věrný Jiřímu z Poděbrad (1458—1471). Mincovnictví pokračovalo po roce 1446 a od roku 1506 byly raženy tzv. nové chebské haléře (dvoustranné) podle no­ rimberského vzoru. Na líci je ve čtverci půlka orlice s mřížováním a na rubu gotické písmeno E (obr. 135). Jejich průměr je okolo 13 mm a hmotnost 0,35—0,19 g. V tomto období jsou doloženi mincmistři Oldřich Senscholz, Hanuš, Šimon Bretschneider, Ha­ nuš Thorwart a Pankrac Schuhmann. Poslední chebské ražby jsou datovány do let 1506—1520. Byly raženy na základě povole­ ní krále Vladislava II. Jagellonského (1471—1516). Jednalo se jednak o jednostranné chebské haléře s městským znakem (0,25—0,30 g) a dvoustranné chebské peníze (0,20—0,37 g) s le­ topočtem 1516 nad znakem a gotickým písmenem E na rubu (obr. 136). Roku 1508 skončil úřad mincmistra Schuhmanna. Ji­ stě je znám již jen mincmistr Heřman Plecher, který byl v úřadě ještě roku 1516. Po tomto roce již není činnost mincovny dolo­ žena. Naposledy bylo v Chebu raženo roku 1743 při obsazení města francouzskými vojsky (za válek o dědictví rakouské), když bylo obleženo rakouskou armádou.

chlubné mince viz tlusté mince chodovlický typ českých denárů — ** české denáry nesoucí na obou stranách mince ** kříž (obr. 137). Název je odvozen podle mincovního nálezu v Chodovlidch z roku 1928, kde byl tento typ de­ nárů Boleslava III. (999—1002, 1003) a Vladivoje (1002—1003) početně zastoupen.

Obr. 137: Chodovlický typ denáru knížete Vladivoje.

chrášťanský typ českých denárů — ** řezenský typ ** českých dená­ rů knížete Jaromíra (1004—1012, 1033—1035), hojně zastoupený v mincovním nálezu v Chrášťanech z roku 1897. (Obr. 138)

chronologie v numismatice — časová určení (zařazení) mince. Po­ měrně snadná je u mincí s letopočtem, pouze je nutné počítat 126

u některých mincí s antedatováním. Podstatně složitější je určení chronologie u ražeb, jejichž časové zařazení je obtížné (viz datová­ ní mincí) například absencí letopočtu (viz nedatované mince, anepigrafické mince) či větším počtem panovníků stejného jména (například Boleslavové). Chronologii mincí nebo mincovních ty­ pů dělíme na absolutní (snaha přiřadit ražby konkrétnímu letopo­ čtu) nebo relativní (snaha o zařazení jednotlivých typů do určitého pořadí — tedy která mince je starší a která mladší). Stanovení chronologie je důležité především při vědeckém zpracování ^min­ covních nálezů nebo u mincí nalezených v určité historické (ar­ cheologické) lokalitě. Totéž platí pro nezařazené mince ve sbír­ kách. CHVOJKA. Jiří PhDr. (* 1943) — český numismatik a historik, od­ borný pracovník Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Spe­ cialista na tolarové ražby 16. a 17. století, papírová platidla a regi­ onální numismatiku. Organizátor řady výstav s tématikou kovových i papírových platidel. Mimo řadu numismatických článků patří kjeho nejdůležitějším pracím K chronologii Maxmiliánových bílých pe­ něz bez letopočtu z mincovny v Českých Budějovicích (1973), Ražby po­ slední českobudějovické mincovny (1986), Pražské groše Ferdinanda I. (1997). chyboražba — mince s chybným dopisem, ** nápisem nebo obra­ zem. Vzniká razidlem, které bylo již ** řezačem vytvořeno (ať už ry­ to nebo puncováno) chybně. Všechny mince z tohoto razidla jsou pak chyboražbami. K nejčastějším chybám rytců razidel patří vyne­ chaná, přehozená nebo různě obrácená písmena opisů nebo čísel letopočtů. Nesprávně vytvořená razidla vznikla buď nepozorností řezače nebo nepochopením textu (často u nejstarších ^českých denárů). Mezi chyboražbyjsou někdy řazeny také mince s poško­ zeným opisem nebo nápisem, které vznikly bezchybnými razidly, avšak chybným způsobem ražby. K chyboražbám jsou proto (ne zcela správně) počítány mince s ** dvojrázem, mince excentrické a ** inkusní. Excentrické ražby vznikají nesprávným položení **mincovního střížku mezi razidla před samotnou ražbou — min­ covní obraz se pak objeví jen na části střížku. Inkusní ražbyjsou vzácné, protože při jejich vzniku zůstane omy­ lem mince mezi razidly a je přidán další neražený střížek. Při ná­ sledujícím úderu na razidla se pak na druhé minci objeví na jedné straně obraz razidla a na opačné straně negativní obraz předchozí mince. Samotný název inkusní mince je převzat ze starověkých mincí (hlavně z řeckých kolonií v Itálii), kde se tak dělo záměrně. Mince nesla na jedné straně obraz normální a na straně druhé ten­ týž obraz v negativu. Výskyt chyboražeb, dvojrázů, excentrických ražeb i inkasních ra­

127

Obr. 138: Chrášfanský typ denáru knížeteJaromíra.

žeb klesal spolu s technickým rozvojem ražby. Vzácně se však vy­ skytují i u současných moderních mincí.

I B—I V ( též B—V) — značka ** mincmistra ** Josefa Brunnera ve **Velké Bani v letech 1765—1780 spolu s ** vardajnem J. ** Vischerem.

IB—FLvizBL Ibráhím ibn Jakúb viz kirát

I C B — značka mincmistra ^Johanna Christopha Rotha v min­ covnách ** Kremnica 1707—1712 a ** Velká Baňa 1692—1728. ikonografie mincí — specifický výběr námětů na mincovních ob­ razech v určitém regionu nebo v určitém období. Posouzení iko­ nografie na mincích je důležité zvláště u raně středověkých ^de­ nárových ražeb k rozlišení jejich místa ražby nebo k jejich bližšímu ^chronologickému zařazení. Důležitý je výběr světců, kteří jsou charakterističtí pro určité regiony (sv. Václav a sv. Vojtěch v Če­ chách, sv. Kliment, sv. Petr a sv. Mikuláš na Moravě).

Informace členům České numismatické společnosti — periodi­ kum vydávané ústředím České numismatické společnosti, které in­ formuje členskou základnu společnosti o aktuálních organizač­ ních záležitostech ČNS (administrativní změny ústředí a poboček ČNS, organizace akcí, problematika padělků a podobně).

I ingus — železný kadlub používaný ve středověké mincovně na lití **cánů. inkunabulní tolary— nejstarší tolarové ražby vzniklé do 20. let 16. století, které mají písmo opisů ještě v gotickém nebo raně rene­ sančním písmu. Z českých ražeb to jsou především nejstarší tolary ze šlikovské mincovny ^Jáchymov.

Obr. 139: Líc intronizační medaile pražského arcibiskupa Jana Bedřicha hraběte z VaLdštejna z roku 1688 (zmenšeno).

inkusní mince — ražby, na kterých rub opakuje obraz líců, avšak v negativu. Vyskytují se v antickém Řecku a technika jejich vzniku není zcela jasná. Inkusní mince může vzniknout i ve středověku a novověku, pak se ovšem jedná o ražební zmetek. Vzniká tím, že na dolním razidle zůstane nedopatřením ležet vyražená mince a na ni je položen a ražen nový ** mincovní střížek. Na jeho spodní stra­ nu se tak vyrazí negativní obraz zanechané mince (viz chyboražba).

intronizační (instalační) ražby — medaile ražené a následně roz­ dávané u příležitosti uvedení do úřadu vysokých duchovních hod128

nostářů (arcibiskup, biskup, probošt a opat). Jsou obdobou ^ko­ runovačních ražeb u světských vládců. Malé intronizáční mince by­ ly rozhazovány mezi lid, velké sloužily jako darovací medaile pro výše postavené osobnosti. (Obr. 139)

investiční kupón — institut zavedený zákonem o velké privatizaci. Podle něj lze převod majetkových účastí na jiné osoby uskutečnit s využitím investičních kupónů. Jedná se o ** cenné papíry znějící na jméno, které opravňují ke koupi akcií určených k prodeji za kupón.

JABLONEC nad NISOU-mincovna — mincovna České republiky založená a uvedená do provozu roku 1993 (po určitém výběru) v prostorech akciové společnosti Bižuterie Jablonec n./N. Stalo se tak nutností po rozdělení Československé republiky 1. 1. 1993, protože doposud jediná československá mincovna v ** Kremnici pracovala již pouze pro Slovenskou republiku. První české oběž­ né haléřové nominály byly zpočátku raženy před dokončením technického vybavení jablonecké mincovny v německém Ham­ burku (nesou ** mincovní značku cimbuří). Od července 1993 po­ stupně přešla Česká mincovna v Jablonci n./N. na samostatnou raž­ bu všech haléřových i korunových nominálů. Pouze vysoce technicky náročná razidla byla zpočátku zhotovena v zahraničí (Hamburk, Kanada). V průběhu roku 1994 přešla mincovna na kompletní samostatnou ražbu všech oběžných nominálů z obec­ ných kovů i ražbu pamětních mincí ze stříbra i zlata. Mincovní značkou České mincovny v Jablonci n./N. je písmeno bs korun­ kou. JACHTMANN Matyáš — mincmistr ve ** Hlohově lu se ** Z. Petzoldem a ** J. Riegrem.

v roce 1621 spo­

JÁCHYMOV-mincovna — významná česká mincovna. Její vznik je úzce spjat s objevem vydatných krušnohorských stříbrných ložisek u osady Konradsgrůn v letech 1512—1516. Držitelé panství hraba­ ta Šlikové začali po roce 1516 těžit stříbro a prodávali jej podnika­ telům do Norimberku. Na základě sněmovního usnesení ze dne 9. 1. 1520 (a za vydatné pomoci předních českých feudálů Zdeňka Lva z Rožmitálu, Ladislava ze Šternberka a Jana Pluha z Rabštejna) získal Štěpán Šlik (1487—1526) spolu se svými bratry povolení k ražbě vlastních mincí s tím, že může „na horách joachimstálských bi­ ti groše na zrno, kterak na Horách Kutných se tepe, s tímž rázem i textem i s malou proměnou, co se tkne jejich erbu“. Zároveň bylo tímto usne­ sením povoleno razit větší stříbrné mince v hodnotě ** rýnského zlatého (viz guldengroschen) a jeho dílů (1/2 a 1/4) pod názvem větší groš. Tím byla v podstatě vytyčena ražba ** tolarů a jejich dílů.

129

Obr. 140: Jáchymov­ ský tolar Stepána Slika ba letopočtu.

Obr. 141: Pražský groš Ludvíka I. (II.) Jagellonského z jáchy­ movské mincovny.

Závěr usnesení nesl formulaci, že mincování Šliků může pokračo­ vat jen tehdy, pokud „právům a svobodám zemským nebude véc ta na újmu“. Tento dovětek později použil Ferdinand I. (1526—1564) při odebrání mincovního práva, které bylo Šlikům dodatečně po­ tvrzeno samotným králem Ludvíkem I. Jagellonským roku 1523. Šlikové počínaje rokem 1520 začali razit velké stříbrné mince o hmotnosti i ryzosti zlatníkového groše (viz guldengroschen) na­ zývané ** tálské (tólské) groše, Joachimsthalery zněm. Joachimsthal=Já­ chymov (obr. 140). Velmi brzo se začal používat nový výraz thaler— **tolar. Ten dal později název dlouhé řadě dalších evropských vel­ kých stříbrných ražeb, ale i americkému dolaru. Protože prvé šlikovské jáchymovské tolary nebyly součástí české mincovní sousta­ vy, kde byl hlavním nominálem stále **pražský groš, byl veškerý objem tolarů vyvážen do sousedního Saska. V malé míře však min­ covna produkovala i pražské groše (podle mincovního povolení měly tvořit 1/3 celkové mincovní produkce) s titulem Ludvíka I. (obr. 141). Po jeho smrti roku 1526 Ferdinand I. odejmul Šlikům v roce 1528 mincovní právo. A to přes ohrazení Šliků, že mají sta­ ré mincovní privilegium císaře Zikmunda (1420—1437) z roku 1437, které však bylo odhaleno jako podvrh. Císař jim ponechal v majetku pouze doly. Tomuto odejmutí předcházela jednání me­ zi Ferdinandem I. a Sliky, která v září 1528 vyústila v dohodu, že já­ chymovská mincovna se stala mincovnou královskou (Ovládni) a Šlikové se stali jejími královskými provozovateli. Těmi byli až do roku 1545. Za Ferdinanda I. (1526—1564) začala jáchymovská mincovna razit 2-tolary, tolary (řada z nich je bez letopočtu) (obr. 142), tola­ rové díly, pražské groše a tzv. ** nové groše. Roku 1561 v rámci pře­ chodu na ** zlatníkovou měnu byly raženy **zlatníky, 1/2-zlatníky, **10-krejcary a 2-krejcary. Za Maxmiliána II. (1564—1576) byly ra­ ženy tytéž nominály do opětného zavedení tolarové měny 1573. Následně byly za Rudolfa II. (1576—1611) a Matyáše (1611 až 1619) opět raženy 2-tolary, tolary, 1/2 a 1/4-tolary, ** bílé groše 130

Obr. 142: Jáchymov­ ský tolar Ferdinanda I. ba letopočtu.

a ** malé groše. Za stavovského povstání a krátkého panování „zim­ ního krále“ Friedricha Falckého (1616—1620) byly raženy ** 48, **24, ** 12 a ** 3-krejcary. Během vlády Ferdinanda II. byly v období ** dlouhé mince ra­ ženy ** 150, 120, ** 75, ** ** 60, 48, 15 a 3-krejcary. Po roce 1623 v období ** mince dobrého zrna byly ražen opět 2-tolary, tolary, 1/2 a 1/4-tolary, 3-krejcary, krejcary, 1/2 a 1/4-krejcary. Ferdi­ nand III. (1637—1657) razil v Jáchymově mimo obvyklé nominály řadu dalších násobků tolarů (5, 4, 3-tolary). Posledním císa­ řem, s jehož jménem mincovna razila, pak byl Leopold I. (1657—1705). Byly raženy tolary s jejich díly, 15-krejcary, 3-krejcary a krejcary. 3-krejcar s ročníkem 1670 je poslední jáchymov­ skou ražbou.

Obr. 143a: Jáchymovská náboženská medaile s motivem narození Krista a Adama s Evou z raku 1565 (líc).

131

Obr. 143b: Jáchy­ movská náboženská medaile s motivem narozeni Krista a Adama s Evou z roku 1565 (rub).

Od počátečního období, kdy těžba stříbra v Jáchymově závratně stoupala, začalo dolování po druhé polovině 16. století postupně upadat. Také válečné události třicetileté války a pozdější častá vo­ jenská drancování (například vpád švédských vojsk na jaře roku 1640) vyplývající z blízkosti hranic vedla k postupnému poklesu mincovní produkce, až musela být mincovna roku 1670 uzavřena a v roce 1671 zrušena. Jáchymovská mincovna razila příležitostně a ve velmi omeze­ ném množství také **odražky stříbrných nominálů ve zlatě. Mi­ mo běžné stříbrné mincovní nominály byly v Jáchymově v 16. století hojně raženy ** medaile ve váze tolarů, jejich dílů a ná­ sobků. Nesly biblické výjevy a byly používány jako ochrana před nemocemi (hlavně morem — pak se nazývaly **morové tolary) nebo jako dary ke křtu, velikonocům a vánocům (obr. 143a, 143b). Pro jáchymovskou mincovnu pracovali medailéři Nikl a Wolf Militzovi, ** Hieronym Dietrich, ** Concz Welcz a Zachariáš Kempf. Tvorby se zúčastňovali také medailéři kutnohorští (Jan z Lib oslavě, < *Jiří z Řásné) a pražští (Jan Konrád Greuter, Donát Starek a Šalamoun Škultéta). Jáchymovské (též krušno­ horské) medaile byly často později pro svou velkou oblibu hoj­ ně napodobovány. Měly velký vliv na pozdější medailérskou tvorbu u nás a pro svou uměleckou hodnotu jsou dodnes vyso­ ce ceněny. jáchymovské medaile viz Jáchymov—mincovna

jáchymovský tolar viz tolar, Jáchymov—mincovna.

132

133

134

jakost mince — zákonem stanovený poměr mezi hmotností čistého drahého kovu v .minci zrna) (** a celkové hmotnosti mince (^stři­ ži). Jakost nejstarších ** českých denárů byla vysoká a udržela se až do poloviny 11. století. Pak výrazně klesala, viz tabulka na str. 133. Jakost českých ** brakteátů klesala jen velmi mírně. Také prvé **pražské groše Václava II. (1278—1305) byly velmi jakostní. Avšak i zrno této mince deklarované jako ** „věčné1 postupně spolu s hmotností klesalo, viz tabulka na str. 134. Aby byla mincovní jakost přesně zachována, bylo od ^tolarové­ ho období úlohou ** vardajna spolu s dalšími úředníky mince. Za jejich dozoru byl do vyčištěného kovu prantu) (** přidán v přesně stanoveném poměru ** náčist. Tato činnost byla nazývána sazení verku (viz sazený verk). Až do 19. století byla jakost stanovena v ** lotech, přičemž ryzí stříbro bylo 16-lotové (1 000/1 000). JAMNITZER Jakub — mincmistr ve ** Hlohově val značku II.

v roce 1625. Použí­

JAN JINDŘICH (1350—1375) — markrabě moravský, syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, mladší bratr Karla IV. V sou­ časné době je mu přisuzována ražba vzácného ** dutého haléře s orlicí. JAN LUCEMBURSKÝ (1310—1346) — český král, syn římského císaře Jindřicha VII. (1308—1313), manžel Elišky Přemyslovny (dcery ** Václava II.). Znovuobnovil v ** Kutné Hoře ražbu **praž­ ských grošů (jejichž jakost snížil na 930/1 000—883/1 000) a ** parvů (jakost snížena z 544/1 000 na 375/1 000). Podle ** metrologických rozborů Janových grošů došlo k pokusům o zlepšení měny mincovní reformou. Písemný záznam se nedochoval, po­ zdější prameny však nepřímo svědčí o vydání mincovního řádu. Na počátku Janovy vlády došlo poprvé a naposledy k ražbě dvou typů **l/2-grošů. Od roku 1325 se začalo v ** Praze s ražbou prvých čes­ kých středověkých zlatých mincí — ** florénů. Nález zajímavých do­ bových **padělků Janových pražských grošů byl odkryt přímo v Kutné Hoře-Mišpulkách roku 1934. Není vyloučeno, že tato falza byla ražena přímo v královské mincovně. JAN Michael — ** mincmistr v letech 1637—1648.

ve ** Vratislavi

JAN z VARTENBERKA — ** mincmistr 1532.

spolu s ** J. Reichartem

v **Praze v letech 1527 až

JANOVSKÝ Hubert (1885—1964) — český numismatik, jeden z prvních členů ^Numismatické společnosti československé, dlouholetý

135

voják z povolání. Celý život se věnoval českým vládním mincím do­ by tolarové. V roce 1933 vydal Seznam českých vládních mincí a po­ zději opublikoval řadu článků na toto téma. Jeho celoživotním dí­ lem byly České vládní mince (1945) vydané ve formě kartotéky, kterou vybavil vlastními kresbami mincí. Řada jeho děl zůstala ne­ dokončena (například práce na Numismatickém slovníku jako sou­ části budoucího kolektivního díla Corpus Nummorum Bohemicorum spolu s ** V. Katzem).

JANINALI Antonín — ** mincmistr Používal značku I.

v ** Praze

v letech 1668—1688.

JAROMÍR (1004—1012, 1033—1034) — český kníže, syn **Bole­ slava II. a ** Emmy, nevlastní (?) bratr Boleslava III. Razil denáry velkého střížku v mincovnách ** Praha, -^Vyšehrad, ** Plzeň a snad **Kouřim. Na jeho ražbách se poprvé setkáváme se jménem sv. Vác­ lava jako zemského patrona a naposledy se na nich objevují jména **mincmistrů na ** českých denárech vůbec (obr. 144). Jaromírovy denáry (sběratelsky velmi vzácné) byly nalezeny ve větším počtu pouze ve dvou nálezech — na vrchu Rivnáči u Levého Hradce ro­ ku 1924 a v Chrášfanech roku 1897.

Obr. 144: Pražský denár knížete Jaromíra.

JEČNÝ Josef JUDr. (1885—1934) — český numismatik a sběratel. Věnoval se hlavně českým středověkým ražbám. Studoval otázku **plzeňské mincovny, pozornost věnoval plzeňským medailím a sou­ pisu mincovních nálezů v jihozápadních Čechách. Byl zakladate­ lem Numismatického kroužku při Národopisné společnosti v Plzni. jefimok — ruské označení stříbrných ** tolarových ražeb. Název vznikl z polského pojmenování ^jáchymovských šlikovských tola­ rů, které nesly postavu sv. Jáchyma —joachimiky. Od druhé polo­ viny 16. století vytvořila ruská vláda z jefimků (ruský JeJim = Já­ chym) monopolní trh pro platby cizozemců a pro platby do zahraničí (tedy v podstatě něco jako devizový trh). V letech 1653 až 1654 byl učiněn v Rusku pokus přerážet cizozemské tolary vlast­ ními razidly, od roku 1655 bylo prováděno jen ** kontramarkování. Zahraniční tolary s kontramarkou byly nazývány jejimok s priznakom. JELÍNKOVÁ Jitka (* 1972) — česká sochařka a medailérka, absol­ ventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (profesoři **J. Harcuba a M. Karel). Autorka pamětní 200-koruny k 1. výročí schválení ústavy České republiky (1993) a 200-koruny k 50. výročí vítězství nad fašismem (1995). Výtvarné provedení obou mincí je velmi netradiční, proto vyvolalo v numismatických kruzích, zvláště sběratelských, určitou diskusi.

136

JEMNICE—mincovna — o existenci této moravské mincovny jsou jen nepřímé zprávy. Vztahují se k osobě Martina z Radotic, který byl jemnickým rychtářem a ** mincmistrem. Od roku 1390 se s ním pak jako s mincmistrem setkáváme v ** Brné. Předpokladem pro vznik mincovny v Jemnici byla těžba drahých kovů a poloha města na křižovatce obchodních cest. Právo dolovat zlato i jiné kovy (podle jihlavského horního práva) v dolech nedaleko Jemnice by­ lo potvrzeno listinou z roku 1345. JEPTIŠKA z BÉŠÍNA Jan — ** mincmistr v ** Kutné Hoře spolu s ** Pavlem Podivickým v letech 1527—1539 (beze značky). JIČÍN-mincovna — mincovna zřízená jako vévodská Albrechtem z Valdštejna (1625—1634), dnes rohový dům v Panské ulici. V čin­ nosti byla v letech 1626—1634. Mincmistry byli sj. Reick 1626 až 1630 (přechodně 1629 ** M. Miller a 1630 sj. Peckstein) a ** Š. Steinmůller 1630—1634. Raženy byly 10, 5, 2 a 1-s dukáty, ** 2-tolary, Stolary (obr. 145), ** 1/2- tolary, ** 3-krejcary, ** l/2-krejcary a Spo­ četní peníze. Po Valdštejnově zavraždění v Chebu roku 1634 byla mincovna zrušena a všechny vévodovy ražby rychle staženy z obě­ hu, proto jsou s výjimkou 3-krejcarů (grošů) všechnyjičínské ražby vysoce vzácné. Je známa řada spadělků jičínských tolarových ražeb i početních peněz.

Obr. 145: Jičínský tolar Albrechta z Valdštejna z roku 1626.

jidášský groš — obecné označení odměny za zradu. Název vznikl podle biblických evangelií, kde bylo apoštolovi Jidášovi zaplaceno za zradu Ježíše 30 ^stříbrných (viz též argenteus). O jaké mince se tehdy jednalo není zcela jasné. V úvahu připadají nejspíše římské sdenáry — snad císaře Tiberia (14—37) — nejsou však vyloučeny ani stetradrachmy ražené v Sýrii nebo v jiných mincovnách vý­ chodní části Malé Asie. V úvahu připadají i tehdy velmi rozšířené tetradrachmy fénického města Tyru.

137

Obr. 146: Jihlavský městský kruhový peníz z let 1458—1465.

JIHLAVA-mincovna — moravská středověká mincovna. Počátky mincovní činnosti v Jihlavě souvisí s objevy stříbrných ložisek, je­ jichž odkrytí se klade do let 1234—1240, a se založením města. Nejstarší písemný záznam o jihlavské mincovně spadá do polo­ viny 13. století v Jihlavském městském a horním právu, které se kla­ de k roku 1249. V něm je zmínka o **mincmistru a jeho pravo­ mocích v souvislosti se stíháním padělatelů mincí. Jiná ustanovení se týkají mincířů, kteří by dodávali do mincovny fa­ lešné denáry. Přímým dokladem o jihlavské mincovně je až listi­ na Přemysla Otakara II. (1253—1278) z roku 1275, kterou se mincovna postupuje do dědičného držení třem mincmistrům. Předpokládá se, že jihlavská mincovna pracovala již kolem roku 1250, výraznější činnost se klade k roku 1260 v souvislosti se za­ vedením ražby malých moravských ** brakteátů. Na základě min­ covní reformy Václava II. (1278—1305) v roce 1300 byla jihlav­ ská mincovna přenesena do **Kutné Hory. Svědčí o tom i jihlavský znak (ježek) nad jednou z mincovních dílen (viz ** šmitna) ve **Vlašském dvoře. Ve 14. století není mincovní činnost vjihlavě prokázána. Až v 15. století dochází k otevření ** městské mincovny, podobně jako u jiných moravských měst, v souvislosti s jejich rostoucí politickou a hospodářskou mocí. Do první po­ loviny 15. století klade ** P. Radoměrský do Jihlavy napodobeni­ ny (viz beischlag) současných ^vídeňských feniků i ražbu uni­ kátního **dukátu moravského markraběte Jošta (1375—1411). Bezpečně je mincování prokázáno v Jihlavě až na konci 30. let 15. století. Jihlavě je také přisuzována « kontramarka na ^praž­ * ských groších s obrázkem ježka. Rozhodující podíl na ražbě městské mince připadá Jihlavě až ve druhé polovině 15. století. I když mincovní privilegium není z této doby známo, je z jiných písemných pramenů doloženo, že městské drobné stříbrné min­ ce —jednalo se o kruhové peníze s orlicí, nesoucí v prsním štít­ ku písmeno I (viz kruhové peníze a peníze se čtyřrázem) (obr. 146) — byly raženy zejména v letech 1458—1465 a 1489—1495. Mincovní právo bylo uděleno Jihlavě spolu s **Brnem, -^Olo­ moucí a ** Znojmem císařem Friedrichem III. (1440—1493) ro­ ku 1467.

JINDŘICH (f před rokem 1125) — přemyslovský kníže na Olomoucku spolu s ** Václavem. Jeho existence, kterou doposud his­ torici popírají, se předpokládá na základě denárů s opisem HINDRICH. Jsou názory, že se může také jednat o denáry biskupa ^Jindřicha Zdíka. Obr. 147: Denár knížete Jindřicha Břetislava.

JINDŘICH BŘETISLAV (1193—1197) — český kníže a pražský biskup, bratranec knížete ^Bedřicha. Razil ** denáry malého střížku. (Obr. 147) 138

JINDŘICH KORUTANSKÝ (1307—1310) — český král, švagr **Václava II. Z jeho vlády doposud nejsou známy žádné mince. JINDŘICH ZDÍK (1125—1150) — olomoucký biskup, stál v poza­ dí vydání privilegia pro mincovnu ** Podivín.

JIŘÍ Z PODĚBRAD (1458—1471) — zemský správce (1452 až 1453), od roku 1458 český král. Od počátku jeho vlády razila min­ covna ** Kutná Hora drobné jednostranné stříbrní mince — ^kru­ hové peníze (obr. 149) a ** haléře. Za vlády Jiřího z Poděbrad pro­ nikalo na naše území velké množství **rakouských feniků Friedricha IIT. (1452—1493), které v lednu 1458 král vyhlásil za **neberné. Avšak ještě téhož roku po vítězném tažení do Rakouska dovezl Jiří z Poděbrad těchto nehodnotných ražeb za 16 000 zla­ tých, a tím je prakticky učinil opět ** bemými. Roku 1469 vydal král mincovní řád, jímž se snažil řešit svízelnou hospodářskou situaci v zemi. Tento řád obsahoval nařízení o ražbě pražských grošů (obr. 149), peněz i haléřů. Měly mít takovou jakost (zrno) jako za vlády Václava IV. U grošů tedy hmotnost 2,70 g a jakost 620/1 000 od­ povídající stejnému nominálu podle mincovní reformy Václava IV. (1378—1419) z roku 1407. Poměr pražského groše k ostatním nominálům měl být:

Obr. 148: Kutnohor­ ský kruhový pěná. Jiřího z Poděbrad.

pražský groš = 7 peněz nebo 14 haléřů uherský dukát = 24 pražských grošů rýnský zlatý =18 pražských grošů pražský groš = 2 míšeňské groše

Oběh ostatních cizích mincí zemí byl v Čechách zakázán. Měly být vykupovány a přemincovány na české mince. V mincovním řá­ du se dále hovoří o 2 zkoušečích mincí (JnucherecK), jejichž povin­ ností bylo mimo jiné Ix za čtvrt roku zkoušet jakost v oběhu povo­ lených ** míšeňských grošů. V tomto období razil drobnou minci se svolením krále také Jan z Rožmberka (f 1472) v ** Českém Krumlo­ vě (?). Současně s povolením císaře Friedricha III. razila králi ne­ přátelská Zelenohorská jednota zatím jen hypoteticky určené drob­ né nominály v ** Plzni a mincovna ** České Budějovice také zatím neznámé drobné ražby pod vládou Matyáše Korvína (1458 až 1490).

JIŘÍ z ŘÁSNÉ (Starší) (f 1599) — český zlatník, rytec a medailér, který pracoval pro mincovnu v ** Kutné Hoře, ** Praze a ^Jáchy­ mově. Jeho práce se vyznačují jemným ryteckým provedením. jílovské dukáty — zlaté ražby (** dukáty, 2-dukáty a 5-dukáty) raže­ né jako ** výtěžkové ze zlata získaného z dolů v Jílovém u Prahy. By­ ly raženy za vlády Josefa I. (1705—1711), poprvé v roce 1710, a Karla VI. (1711—1740) a nesou značku Jílového — sovu a slun­

139

Obr. 149: Pražský grošJiřího z Poděbrad.

ce. Roku 1725 a 1727 byly zjflovského zlata raženy **dukáty a 2-dukáty ke svatořečení Jana Nepomuckého roku 1729 (proces svato­ řečení probíhal již od roku 1722). Na těchto ražbách se objevují hornické výjevy nad nimiž se vznáší jako ochránce dolů sv. Jan Nepomucký s opisem HOC PATROCINIO RESTAVRATOR = pod ochranou (sv. Jana) znovuobnoveno. Roku 1722 dal razit nejvyšší maršálek hrabě Jan Josef Waldstein jako nájemce jílovských dolů v pražské mincovně 5-dukát se stejným námětem (obr. 150). Všechny popsané zlaté ražby se obecně nazývají jílovské podle pů­ vodu kovu, z něhož byly raženy a jsou velmi vzácné. Řada z nich je známa také v ^odražcích ze stříbra. Obr. 150: Jítovský 5-dukát z roku 1722.

JÍŠA (GIESSA) — řezač dražebních kolků v mincovně dKutná Hora v letech 1479—1494. jména na mincích — užitá jména na mincích značí nejčastěji vyda­ vatele (panovníka, spoluvládce, šlechtice nebo vysokého duchov­ ního) s právem ražby mincí. Od období ^denárového až do kon­ ce Rakouska-Uherska jsou bez výjimky všechna jména uváděna v latině. Pouze uherské ražby ražené v Kremnici od roku 1868 ma­ jí dopisy, a tím i jméno císaře v maďarštině. Mimo celá jména se vyskytuje množství nejrůznějších zkratek jmen, protože početné ti­ tuly zabíraly velkou část dopisů na mincích. Běžné oběhové ražby československé a české jména mimo název republiky nenesou. Ta se objevují jen na ražbách pamětních v českém jazyce. Od středo­ věku se často objevují také jména světců, měst i zemí.

Joachimsthaler viz Jáchymov—mincovna

JOKISCHMANN Daniel — dmincmistr ve slezském dKrnově v ro­ ce 1567. JOSEF I. (1705—1711) — český a uherský král a římský císař, syn dLeopolda I. Jako první Habsburk nebyl korunován českým králem. Mincovní systém Leopolda I. z roku 1694 se nezměnil. Razil v min­ covnách dPraha (obr. 151), dRutná Hora, dVratislav a dBřeh. 140

Obr. 151: Pražský 1/2-tolarJosefa I. z roku 1710.

JOSEF II. (1765—1790) — český a uherský král, římský císař. Nej­ starší syn ** Františka I. Lotrinského a ** Marie Terezie. Od roku 1765 byl římským císařem a od roku 1769 i oficiálním spoluvládcem své matky a po její smrti 1780 samostatným panovníkem. Na českého ani uherského krále se korunovat nedal. Mincovnictví Jo­ sefa II. lze rozdělit do dvou období: — 1765—1780, kdy nesou jeho mince titul římského císaře — 1781—1790, kdy k titulu římského císaře přibyly tituly uher­ ského a českého krále (přesto, že nebyl korunován), arcivévody ra­ kouského a další. Roku 1766 byly zavedeny nové značky mincoven pro celou říši podle písmen abecedy. Mincovna Praha značila své mince v letech 1766—1784 písmenem C. V této mincovně, která byla jediná v čin­ nosti v zemích Koruny české, byly razeny obvyklé tolarové nominály, jak pro období spoluvlády s Marii Terezií (obr. 152), tak i pro Josefa II. jako samostatného císaře. Mimo pražskou mincovnu (která byla přechodně roku císařem 18. 2. 1784 uzavřena) byly ra­ ženy mince ve ** Vídni, Kremnici, ** Štýrském ** Hradci (Graz), **Karlovském Bělehradě, ** Hallu, Velké ** Bani, ** Gunzburgu, **Smolníku a ** Miláně. Mimo mince konvenční měny obíhaly také stříbrné mince určené pro Rakouské Nizozemí — ** křížové (^ko­ runové) tolary a jejich díly. Jejich jakost byla o 10 % lepší než kon­ venční ražby. Josef II. zrušil dvorním dekretem ze dne 18. 2. 1784 úřad nejvyššího mincmistra pro Království české. Obr. 152: Pražský tolarJosefa II. z roku 1775 (zmenšeno).

141

JOŠT (1375—1411) — markrabě moravský, syn markraběte Jana Jindřicha (1349—1375) a synovec Karla IV. (1346—1378). Nej­ staršími ražbami Jošta jsou denárové haléře s gotickými písmeny IO pod korunou na líci a křížem nebo šachovanou orlicí na rubu. Datována jsou do období před rokem 1391. Tyto mince byly nale­ zeny poprvé v nálezech v Bosově roku 1879 v Kyjově na Moravě roku 1924 a v Hustopečích roku 1926. Pozdějšími ražbami jsou jedno­ stranné ** peníze a ** haléře se čtyrrázem staršího typu (se šachova­ nou orlicí a těžší, ražené v letech 1391—1404) a mladšího typu (s hladkou orlicí a lehčí, ražené 1404—1411). Tyto mince byly v nálezech v Mikulově (1954), dále v nálezech z Babic a Blanska. Z dobyjoštovy vlády na Moravě je známa i unikátní dukátová raž­ ba (viz Joštův dukát). Obr. 153: Dukát markrabětiJošta.

Obr. 154: Jubilejní 10-koruna z roku 1928 k 10. výročí vzniku Českosloven­ ské republiky.

Joštův dukát — unikátní zlatá ražba moravského markraběte Jošta (1375—1411) existující doposud jen ve dvou známých exemplá­ řích (obr. 153). Prvá mince je známa od roku 1867, v roce 1904 byl tento exemplář získán muzeem ve Vídni. Druhý Joštův dukát se ob­ jevil v roce 1930 v aukci u mnichovské firmy Helbing. Minci za­ koupila ** Ceská numismatická společnost a věnovalaji Národnímu muzeu v Praze. Záhy po koupi byl Joštův dukát ** K. Chaurou a ** E. Nohejlovou označen za falzum z 19. století na základě odliš­ ností (například heraldických) od uherských dukátů, podle kte­ rých měl být ražen. V novější době byla tato vzácná zlatá mince v souvislosti s objevy nových moravských ražeb z konce 14. století a v návaznosti na moravský mincovní systém znovu podrobena zkoumání ** J. Sejbalem se závěrem, že se jedná o minci pravou, ra­ ženou v Brně. ** P. Radoměrský vyslovil názor, že Joštův dukát byl ražen v Jihlavě jako darovací mince v několika exemplářích (viz Aurifaber). Někteří badatelé však nadále považují dukát markra­ běte Jošta za novodobé falzum.

jubilejní mince — mince ražené k významnému historickému vý­ ročí nebo jiné významné státní události. K jubilejním mincím na­ příklad řadíme stříbrnou 10-korunu k 10. výročí vzniku republiky (1928) (obr. 154) a stříbrnou 20-korunu k úmrtí T. G. Masaryka (1937). Zlatými jubilejními mincemi jsou **svatováclavské dukáty ražené k 5. výročí vzniku Republiky československé, 5 a 10- dukát ražený ke svatováclavskému miléniu (1929, viz mileniové ražby). Také dukáty 1978 byly raženyjako jubilejní k 600. výročí úmrtí Kar­ la IV. V podstatě je možno označit za jubilejní ražby většinu česko­ slovenských i českých pamětních mincí. justování — technická úprava ** cánů nebo ^mincovních střížků v současných mincovnách. V případě cánů je mincovní plech opě­ tovně válcován na předepsanou doušťku mince (v moderní min­ 142

covně s tolerancí na 2 %). Výjimkou je zlato, kde jsou ještě doda­ tečně justovány jednotlivé stužky (pilováním nebo hoblováním). Justování u drobných mincí se provádí způsobem ** al marko — to znamená že se justuje celkový počet mincí na určitou hmotnost (například 1 kg).

K— značka mincovny ** Kremnica 1765—1799 (jednotlivě). Také zkratka pro ** protektorátní korunu v době německé okupace Cech a Moravy. ačka, kačenka, kachna, kavka, kachle, — lidová pojmenování ^čes­ koslovenské koruny z doby první republiky, název vznikl podle zkratky Kč. kaláda, kalada (z ital. calata - sestup, pokles) — starší výraz pro vy­ hlášení státního bankrotu. Stalo se tak např. 14. 12. 1623 jako ná­ sledek znehodnocení mince působením ** de Witteho konsorcia. Další bankrot byl vyhlášen 15. 3. 1811 jako následek neuváženého vydávání prvních papírových peněz (viz bankocedule).

kalendářní medaile — medaile nesoucí obraz kalendáře určitého ročníku. kalíšky — drobné stříbrné mince z počátků husitského období, které byly údajně raženy z bohoslužebného náčiní, tedy také z meš­ ních kalichů — odtud název. Ve Starých letopisech českých je k létům 1420—1421 uvedeno „...ale prve předtím dělali sú peníze a groše z kali­ chů a z monstrancí, a když se stříbra nedostalo, tehdy i z kotlou...,léta té­ hož 1421 dělali groše a peníze z kalichouov a z monstranci a viekczliji ka­ líškové...“ Po vyčerpání drahého kovu (viz pagament) byly další ražby husitského období raženy pouze z mědi (viz flůtky).

KALUS Jaromír MUDr. (* 1911) — český numismatik, povolá­ ním lékař, přední badatel v oblasti slezského mincovnictví a medailérství. Spoluzakladatel a dlouholetý předseda opavské po­ bočky ^Numismatické společnosti československé. Významná byla jeho vědecko-popularizační činnost spolupráce s numismatiky Polska, z jeho iniciativy byla roku 1964 uspořádána v Opavě prv­ ní česko-polská numismatická konference. Pod jeho vedením byl založen v roce 1955 časopis Slezský numismatik a do roku 1971 byl J. Kalus jeho redaktorem. V letech 1968—1974 postupně uveřejňoval v ^Numismatických listech všechny slezské ražby. Je au­ torem dlouhé řady odborných článků a iniciátorem řady medai­ lí. K nejvýznamnějším pracím patří Bibliografie numismatické lite­ ratury o Slezsku a Kladsku (1958), Mince a papírová platidla

143

Protektorátu Čechy a Morava (1952), Slezské vládní mincovnictví v le­ tech 1526—1740, (1955-56), Numismatické bádání v českém Slezsku (1958), Úvahy o slezských brakteátech Měška Opolsko-Ratibořského (1963), Regionální numismatické bádání v českém Slezsku (1982), Mincování v Opavě (1987), Slezský numis-matik-rejstřík 1—70 (1955-71) a další. Čestný člen ČNS a Polské archeologické a numis­ matické společnosti. kapitální písmo — v paleografii označení typu písma, jehož jedno­ tlivá písmena jsou složena pouze z pravoúhlých příček. Má důleži­ tý význam pro ** chronologii nejstarších ** českých denáru. Kapitál­ ní písmo je vývojově starší než písmo ** unciální (zvláště názorné je to u písmene E). kaplice — silně stylizované vyobrazení chrámového průčelí pře­ vzaté ze západních (karlovských) denárů 8. a 9. století, které je častým námětem nejstarších ^českých denárů 10. století (obr. 155). Kaplice přešla na české ražby z bavorských denárů 10. stole­ tí a udržela se na nich až do první poloviny 11. století.

Obr. 155: Různé typy kaplice na českých denárech 10. století.

KAPLÍŘ ze SULEVIC Kunrád — -^mincmistr v ** Kutné tech 1375—1377(?) a 1386—1388.

Hoře v le­

kapsový stroj viz razící stroj kapsový

karát — starší jednotka stupně ** ryzosti zlata ve slitině. Čisté zlato má 24 karátů (ryzost 1 000/1 000). ** Dukátové zlato (986/1 000) a mincovní zlato (900/1 000) se pohybuje okolo 23—22 karátů. V klenotnictví se používá nejčastěji 14-karátové zlato (585/1 000). karátování — starší výraz pro slévání zlata s jiným kovem ve stano­ veném poměru. Obr. 156: Poslední rakouský císař Karel I. na zlaté 20-koruné z roku 1918 (nevydané).

KAREL I. (1916—1918) — český a uherský král a rakouský císař, syn arcivévody Otty Františka Josefa, prasynovec a nástupce ^Fran­ tiška Josefa I. Poslední rakouský císař. Po smrti Františka Josefa I. byl korunován rakouským císařem, českým králem korunován již nebyl. Po jeho nástupu byly nadále raženy mince se jménem

144

^Františka Josefa L, k ražbě připravovaných mincí Karla I. již ne­ došlo. Výjimkou je zlatá 20-koruna s letopočtem 1918, která byla ražena v počtu 2 000 kusů, celý náklad však byl v následujícím ro­ ce roztaven, Z ostatních mincí se dochovaly pouze ^zkušební raž­ by v několika kusech. (Obr. 156)

KAREL IV. (1346—1378) — český a německý král a od roku 1355 římský císař, syn ** Jana Lucemburského a Elišky Přemy­ slovny. Přes obrovský hospodářský, politický i kulturní vzestup českého království mincovnictví Karla IV. během jeho vlády upa­ dalo (jakost ** pražského groše poklesla z 840/1 000 až na 750/1 000). Protože si toho byl císař vědom, v roce 1378 spolu se synem Václavem IV. vydal nový mincovní řád. V něm se přiznává, že zlehčováním mincí (především drobných) vznikala obecnému li­ du nemalá škoda. Nařídil tedy přidávat ke 100 ^hřivnám stříbra nejvýše 12 hřiven mědi (na mincovní kov o ryzosti 893/1 000). Z takto sazené hřivny se pak mělo razit 70 ^pražských grošů o hmotnosti 3,62 g. ** Parvy měly mít tutéž jakost. Ta se u grošů měla touto mincovní změnou tedy zvýšit o 20 %, u parvů do­ konce o 60 %. Mince takto zlepšené však nebyly zaznamenány, proto změny již zřejmě nebyly uskutečněny. Snad jen ** duté (brakteátové) haléře svým vzhledem i vyšší kvalitou mohou od­ povídat novým hodnotnějším mincím. Produkce ** dukátů pro omezené přírodní zdroje zlata nebyla ve srovnání s jinými ev­ ropskými zlatými ražbami (například ^uherský dukát) objemná. Ty byly raženy ze zlata zřejmě především jílovských a kašperských dolů. Do roku 1355 nesou dukáty mladý bezvousý portrét krále s královskou korunou — tzv. královský dukát (obr. 157), po roce 1355 byly raženy dukáty se starším vousatým portrétem a císař­ skou korunou — tzv. císařský dukát (obr. 158). Do doby Karla IV. jsou řazeny také vzácné jednostranné (^brakteátové) haléře (viz dutá mince). KAREL VI. (1711—1740) — český a uherský král, římský císař, mladší syn ** Leopolda I. (obr. 159). K jeho korunovaci v Če­ chách, která se konala až 5. 9. 1723, byla ražena početná řada ^korunovačních medailí a ^žetonů ze stříbra, bronzu i cínu. Mincovnictví navázalo bez větších změn na mincovní systém Leo­ polda I. z roku 1694. Pouze v roce 1717 byla snížena jakost drob­ ných nominálů (3-krejcarů, krejcarů a 1/2-krejcarů) o 9—12 %. Kurs 15-krejcarů byl stanoven na 17 krejcarů a 6-krejcarů na 7 krejcarů. Dukát se nadále rovnal 2 tolarům. Za vlády Karla VI. by­ ly v pražské mincovně raženy výtěžkové dukáty ze zlata jílovský do­ lů (viz jílovskédukáty). V zemích Koruny české bylo raženo v mincovnách ** Praha, ** Kutná Hora (roku 1726 zrušena), ^Vra­ tislav a ** Břeh.

145

Obr. 157: Královský dukát Karla IV.

Obr. 158: Císařský dukát Karla IV.

Obr. 159: Medaile Karla VI. na koruno­ vaci v Praze roku 1723.

KAREL VII. ALBRECHT (1740—1745) — bavorský kurfiřt, český král a římský císař. Českým králem byl zvolen za válek o dědictví ra­ kouské 19. 12. 1741 po obsazení Prahy francouzským vojskem (ale nekorunován, protože korunovační klenoty byly ve Vídni). Na konci prosince téhož roku však již opustil Čechy kvůli korunovaci na římského císaře, která se odehrála v lednu roku 1742. Do Čech sě již nevrátil. Z mnichovské mincovny je znám vzácný tolar toho­ to panovníka z roku 1743 s titulem českého krále. KAREL Ludvík — ** mincmistr v ** Kutné Hoře v letech 1556 až 1566 spolu s ** M. Lídlem (beze značky) a 1566—1568 spolu **J. Šatným (beze značky).

karlovská libra viz libra

Obr. 160: Karolinský typ denáru knížete Jaromíra.

karolinský typ českých denárů — typ českého denáru, který byl ra­ žen v 10. a 11. století s charakteristickým obrazem tzv. karolinské **kaplice. Tato kaplice má štít nesen dvěma stylizovanými sloupy, mezi kterými bývá umístěn křížek (viz český denár) (obr. 160). Vy­ skytuje se na denárech Boleslava II., Boleslava III. ajaromíra. KARLOVSKÝ BĚLEHRAD-mincovna (Karlsburg, Gyula Fehérvar, dnes Alba Julia v Rumunsku) — značka této mincovny se vyskytu­ je na ražbách Habsburků od roku 1716, nejprve jako A—I, tedy Al­ ba Julia. Mincovna ležela na území tehdejšího Sedmihradska. Ra­ zila obvyklé zlaté, stříbrné i měděné nominály. V době vlády Marie Terezie (1740—1780) byl Karlovský Bělehrad druhou nejvýznam­ nější mincovnou po ** Kremnici pro ražbu zlatých mincí. Mincov­ na tu byla uzavřena v roce 1871.

KAŠPAR z MERGENTHALU — ** mincmistr tech 1526—1527. Snad užíval značku lilie. 146

v ** Jáchymově

v le­

KATZ Viktor JUDr. (1880—1940) — český numismatik a sběratel, jeden ze zakládajících členů ^Numismatické společnosti českosloven­ ské, přední všestranná osobnost české meziválečné numismatiky. Od počátku se zaměřil na mince středověké a novověké, zvláště na ^jáchymovské renesanční medaile, které sepsal v díle DieErzgebirgische PragemedaiUe des XVI. Jhts (1932). Dalším důležitými pracemi byly Kontramarky na pražských groších (1927) a stručný přehled Ti­ síc let české vládní mince (1927). Řadu menších článků věnoval ši­ roké oblasti české numismatiky, zejména tolarovému období a medailím. Roku 1923 vstoupil článkem Denár knížete Václava svá­ tého a denáry Soběslava Slavníkovce do problematiky tzv. ^svatovác­ lavského denáru. Ta jej dovedla k rozhodujícím dílům zaměře­ ným na nejstarší české ražby O chronologii denárů Boleslava I. a Boleslava II. (1935). Na tuto práci navázala v Numismatickém ča­ sopise československém písemná polemika s ** G. Skalským (1936). Dále publikoval Úvahy o chronologii českých denárů na počátku XI. sto­ letí (1937) a k posledním dílům patřil článek Medaile na přátelství (1938) a Nález mincí a sekaného stříbra ze zač. 11. století u Kelče na Mo­ ravě (1939). Část numismatické sbírky V. Katze získalo Národní muzeum v Praze.

KAVKA Bohumil (1878—1942) — český sochař a medailér, absol­ vent Akademie výtvarných umění v Praze (profesor ** J. V. Myslbek). Zpočátku secesní malebné pojetí jeho medailí se dalším vý­ vojem změnilo ve prospěch střízlivého realismu. Širší veřejnosti je znám svými monumentálními realizacemi (například jezdecká so­ cha Jana Žižky na Vítkově v Praze). KÁDNERJiří — -^mincmistr v -^Jáchymově v letech 1576—1582 (Obr. 161).

KÁDNEROVÁ Lucie — vdova po ** J. Kádnerovi, která sama půso­ bila v úřadu ** mincmistra v '"'Jáchymově (po smrti manžela) v le­ tech 1582—1584. Užívala stejnou značku. KB, K—B — ** mincovní

značka ** Kremnice

Obr. 161: Značka mincmistra J. Kádnera.

v letech 1525—1918.

K—C — ** mincovní značka mincovny ** Kremnice 4-denárech z roku 1559.

na uherských

Kč — zkratka pro československou korunu v období první repub­ liky a protektorátu (1918-1945) a také pro českou korunu po vzni­ ku České republiky 1993. Kčs — zkratka pro československou korunu v období let 1945 až 1992, do vzniku samostatné České republiky.

147

Obr. 162: Značka mincmistra M. Kempfa.

KEMPF Martin — správce mincovny ^Jáchymov v letech 1542 až 1543 a 1544—1545. (Obr. 162) KENDLER Ignác — ** mincmistr v ** Praze v letech 1773—1784 spolu s ** P. Erdmannem (značka EvS—IK), samostatně 1795 až 1801 (beze značky).

kernárna (gemhaus) — označení samostatné dílny ve středověké mincovně, kde se zvláštním způsobem (litím roztaveného kovu přes mokrá březová košťata) rozdrobňovala měď dodaná ** rudo kupci erckaféři) (** na malá brokovitá zrnka (granulát, granatura). Tuto úpravu prováděli zmiči keméři). (** Granulovaná měď pak byla slévána v ** gysárně s přepáleným stříbrem prantem) (** na mincovní hmotu — Osazený verk.

kernéři viz kernárna

KILIÁN Vilém (1803—1873) — český sběratel mincí. Absolvent fi­ losofie, většinu života pracoval jako stavovský pokladník v Praze a Mladé Boleslavi. Díky bohatým příjmům záhy vybudoval rozsáh­ lou sbírku vzácných, především českých mincí. Tuto početnou mincovní kolekci však z dosud ne zcela jasných důvodů v roce 1858 rozprodal. Prodaná sbírka vzbudila později podezření, protože ob­ sahovala řadu padělků (zvláště vzácných rodových ^početních pe­ něz). Na souvislost s těmito falzy a padělanými razidly z vrchu **Bohdalce upozornil numismatik ** J. Smolík (1878). V celém Ki­ liánově případu je dodnes mnoho nejasného. kiliánská falza — padělky ""českých denárů velkého střížku a ^po­ četních peněz přisuzované svým vznikem do okruhu *"V. Kiliána. Evidentní falza z Kiliánovy sbírkyjsou velmi vzácná, většinou se jed­ ná o padělky mladšího data. Ověření je možné jen srovnáním se zaručenými exempláři například ze sbírky mincovních ""padělků Národního muzea v Praze. kilo — lidové označení stokoruny, jehož vznik není zcela jasný. Předpokládá se, že podle analogie hmotnostních jednotek 100 dkg = 1 kg, pak 100 korun = kilo. Idnšár viz kirát kiprové ražby viz dlouhá mince kirát (kinšár) — název platidla, které popisuje ve své zprávě vyslanec kordovského chalífa al-Hakama II. Ibráhim ibn Jakub, který cestoval v letech 965—966 po slovanských zemích. V roce 966 navštívil Pra-

148

hu a poté jeho zpráva o ní byla začleněna do Knihy cest a zemí slav­ ného španělskoarabského zeměpisce. Abu Obaida al-Bakriho, který zemřel v roce 1094 v Kordově. Ve zprávě Ibráhíma ibn Jakúba se mi­ mo jiné praví, že jejich země (Cechy) je nejlepší zemí severu a nejzásobenější v potravinách. Prodává se tam za jeden kirát tolik pšenice, že vystačí člověku na měsíc a za tutá cenu tolik ječmene, kolik vystačíjezdci na 40 dní a dále za tento kirát deset slepic.... V zemi Bújima (= Čechy) zhotovují se též lehké šátečky z tenké tkaniny v podobě síťky, které neslouží k ničemu. Ce­ na těchto je u nich stálá: 10 šátečků zajeden kirát. Jimi obchodují a prová­ dějí směnu mezi sebou. Kirát (kinšár) je s největší pravděpodobností označení denáru (viz český denár). Mohlo se jednat o denáry Bole­ slava I. (pokud tento kníže již razil). V úvahu připadlí měně prav­ děpodobně i současné denáry bavorské, které v Cechách této doby mohly také obíhat. V otázce tkaných šátečků jako jedné desetiny de­ náru je ještě mnoho nejasného, i když byly doloženy archeologicky.

KLADSKO-mincovna — slezská mincovna existující zřejmě již ve 13. století do doby centralizace mincoven do ** Kutné Hory v roce 1300. První prokazatelné kladské mince (dvoustranné a jedno­ stranné haléře) razil rod pánu z Častolovic a Lichtenburku (1431—1454) (obr. 163). Na ně navázaly v letech 1454—1500 raž­ by pánů rodu z Kunštátu a Poděbrad. Jednalo se o tzv. ^haléře a ** peníze kutnohorského typu (viz kruhový peníz) (obr. 164) a tzv. ^kladské haléře (obr. 165). S nástupem pánů z Hardeku (1501—1534), kteří začali používat nové mincovní právo, se změ­ nil i charakter jejich ražeb. Kladská mincovna začala razit tzv. ^Je­ níky rakouského typu s letopočtem (obr. 166), kladské haléře (obr. 167) a ** bílé dvoustranné peníze. Je znám i unikátní kladský ^du­ kát, přestože k ražbě zlatých mincí neměli Hardekové právo. Dal­ ším rodem razícím v Kladsku mince byli Pemštejnové (Jan z Pern­ štejna, 1537—1548). Ti razili dukáty, tolary s jejich násobky a díly běžné pro mincovnictví tohoto období, dále groše a haléře. Pemštejnské mince již mimo vlastního znaku nesou ^českého lva. Ar­ nošt Bavorský obdržel Kladsko do zástavy 1549 a v letech 1549 až 1560 razil v Salcburku (vlastní mincovnu v Kladsku již neobnovil) dukát a unikátní tolar. Za Ferdinanda III. (1637—1657) se opět stala kladská mincovna ^vládní a pod mincmistry ** ]. J. Huserem (1627—1628), sp. Hernou (1628—1633)