Ze starých letopisů 9788027433544

Citation preview

Ze starých letopisů Nejstarší pověsti české Ivan Olbracht

Znění tohoto textu vychází z díla Ze starých letopisů tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Melantrich v Praze  v roce 1940. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

Text díla (Ivan Olbracht: Ze starých letopisů), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 19. 5. 2023.

OBSAH Z KOSMOVY KRONIKY ČESKÉ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 „Vítej, zemi zaslíbená, a zachovej nás bez pohromy“. . . . . . . . . . 11 Krokovy dcery. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Libuše a Přemysl. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Založení Prahy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Sedm pohanských knížat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Bitva na Tursku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Zrádný Durynk. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Z KRONIKY ČESKÉ VÁCLAVA HÁJKA Z LIBOČAN. . . . . . . . . . . . . . . 32 Bivoj a jeho statečná dcera. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Dívčí válka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Košířská věštkyně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Horymír a jeho Šemík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Krosina dostala vína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Pokřtění knížete Bořivoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Drahý kníže. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Boj o křesťanství. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Svatobojův hřích a pokání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Svatý Ivan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 LEGENDA KŘIŠŤANOVA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Legenda o svaté Lidmile. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Legenda o svatém Václavu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 O věrném Podivenovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Z KOSMOVY KRONIKY ČESKÉ   1125

Kosmas je prvním kronikářem českého národa, a všichni pozdější středověcí letopisci se při své práci musí vraceti k němu a pokračovati tam, kde přestal on. Podáváme české mládeži vypravování z prvního dílu této slavné kroniky o tom, co Kosmas ví o počátcích českého národa a o jeho pohanské době. „Vykládám, co jsem poznal z báječného podání starců,“ praví Kosmas v předmluvě ke své knize, a věříme mu, že v době jeho života, to jest v letech kolem 1100, už z pohanských dob nebylo zachováno nic, z čeho by mohl čerpati své dějinné znalosti, kromě vypravování starých lidí, žijících snad někde na zapadlém venkově, kde se ještě stále udržovaly dožívající zbytky pohanství. Ale „podání starců“ jest dějinný pramen jistě nespolehlivý. Jest nepřesný i tenkrát, připustíme‑li, že za tehdejších věků, kdy člověk obhlížel jen maličký kousek světa, dálo se nepoměrně méně než ve velkém světě našem, a že tedy lidská paměť uchovávala události déle než dnes; i uznáme‑li, že v životě, kdy znalost psaní a čtení byla pranepatrná nebo žádná, bylo ústní vypravování jedním z mála pramenů poučení i zábavy a že se zprávy o minulosti přenášely z pokolení na pokolení snad i ve verších nebo zpěvech. Ale i když to vše připouštíme, nesmíme zapomínati, že starci, jichž se Kosmas vyptával, byli od dob, o nichž mu vyprávěli, vzdáleni o celá dlouhá století. Jakou cenu tedy mohou míti jejich zprávy? Víme, jak odpověděti. Ale přece jen: Kosmas jest českému pravěku ze všech dějepisců dobově nejbližší. Nemáme starších písemných pramenů. A jeho vypravování jest tedy stejně součástí našich dějin jako jeho záznamy o letech, v nichž žil a politicky pracoval. Ale tímto tvrzením se myslivý čtenář asi nespokojí. Zeptá se: Stalo se opravdu to, o čem nám Kosmas vypravuje? Nebo stalo se to alespoň přibližně tak? Či nestalo se to vůbec? Čtenář chce odpověď na otázku zcela určitou: je to pravda, nebo to není pravda? –7–

Je a není. Jistě není pravda, co Kosmas vypráví o ušlechtilosti, mírnosti, milosrdnosti, střídmosti a přešťastném životě našich prapředků, neboť z jiných cizích pramenů přibližně známe, jak tvrdě a bojovně žily kočovné kmeny tehdejších dob, a Kosmovu chválu třeba přičísti jeho výchovným snahám působiti na soudobé pokolení dobrým příkladem minulosti. A sotva je pravda, co říká o čarodějnictví Kazině a prorockém nadání Libušině, a stěží dnes někdo uvěří vyprávění o zmizelých volcích Přemyslových, o jeho vypučelé otce a o příhodě s uřezanýma ušima na Tursku. Ale třeba říci hned, že Kosmas sám většině těch podivných věcí věřil, neboť stejně jako ostatní křesťané jeho století byl přesvědčen o skutečné jsoucnosti pohanských božstev, s tím toliko rozdílem od pohanů, že je nepokládal za bohy, nýbrž za zlé duchy, ďábly, kteří svými nedobrými silami věci nadpřirozené konati dovedou. A proto to také podle něho nemůže býti, leč „pekelný věštecký duch“, který promlouvá z Libuše i tenkrát, když kněžna předpovídá budoucí slávu svatého Václava a Vojtěcha. Ale pravdy je v „báječném podání starců“ velmi mnoho. Arci pravdy poněkud jiné, než jakou můžeme nalézti v přesných výpočtech nebo v záznamech a důkazech dějepisné vědy. Je to pravda vzpomínky. Vzpomínky celého národa. Takové, kde pravdivou skutečností jest jen nejvlastnější jádro vypravování, a vše nepodstatné časem mizí, mění se, doplňuje, zbarvuje a zkrášluje podle toho, v jakých dobách národ svou vzpomínku vypravuje, v co věří, o co bojuje, jaké jsou jeho naděje a zklamání. Takovou vzpomínkou národní duše na prvního Slovana (a někdo zajisté prvním býti musil), který přišel do naší neobydlené nebo řídce obydlené země, jest vyprávění o praotci Čechovi. Pověst o Krokových dcerách a Libuši jest snad neurčitá, často měněná, ale přece jen z temnot minulosti nám dochovaná zpráva o prapradávných dobách lidského pokolení, kdy vévodou a pánem potulných pastýřských kmenů nebyl muž, nýbrž kdy jim panovala žena matka. V líčení osudů –8–

Přemyslových a válčících dívek nám patrně byla odevzdána památka na dlouhá dějinná období, kdy se kočovní pastevci ponenáhlu proměňovali v usedlé zemědělce a kdy vládnutí přecházelo na pracovně způsobilejší muže. A pověst o bitvě na Tursku jest snad již vzpomínkou skoro historickou na boje pražských knížat o nadvládu v celé zemi a na násilné nebo dobrovolné slévání kmenů v jednotný národ… Nevíme to. Pravíme jen: snad. Pravdu od nepravdy rozlišiti už nemůžeme. Nebo řekněme to lépe: nedovedeme již rozloučiti paměť na skutečnou událost od toho, co k ní přibásnila tvůrčí duše národa. Takové jest také podání starců, které nám v prvním díle své kroniky zachoval Kosmas. O osobnosti tohoto slavného letopisce víme málo. Usuzujeme jen z nemnoha vět jeho kroniky, v nichž mluví o sobě, a jeho podobu si dokreslujeme tím, co známe o církevních hodnostářích tehdejší doby vůbec: jsou to trochu služebníci církve, trochu světští pánové, bojovníci proti pohanství, šiřitelé a uchovávatelé křesťanské kultury, politici a rádcové knížat. Kosmas se narodil asi r. 1045, vzdělával se na katedrální škole pražské, studia dokončil v dalekém Lutychu a ve věku 54 byl v uherském Ostřihomě vysvěcen na kněze. Kanovnického úřadu a snad i nižších svěcení nabyl asi již před tím. Jako většina kněží té doby byl ženat a měl syna. Účastnil se činně politického života a vykonal několik státně i církevně diplomatických cest do Itálie, Německa, Uher a na Moravu. Zemřel v říjnu r. 1125, jsa kanovníkem pražské kapituly. Ve své Kronice české odkázal národu dar nad jiné cenný. I dějepisecky i básnicky. Jest mužem velmi vzdělaným, umí několik jazyků, zná dobře celé tehdy přístupné písemnictví latinské, řecké i církevní, a své letopisy skládá slohem velmi umělým, proplétaje vypravování časoměrným veršováním a citáty z klasických básníků a církevních otců. Svou kroniku píše ovšem latinsky, jak se za jeho věku učené knihy vůbec psávaly. Dějiny českého národa počíná od stavění babylonské věže, tj. od doby, kdy podle bible vznikly změtením jazyků rozličné národy, a po Kosmovi tak činí i jiní středověcí češti kronikáři. Tomuto –9–

postupu se o tři sta let později vysmívá italský dějepisec Eneáš Sylvius, potomní papež Pius II., tvrdě, že sami Římané vedou dějiny svého národa jen k pádu Troje, kdežto Čechové jsou prý tak domýšliví, že počínají už u věže babylonské. Svou kroniku dovádí Kosmas až do jara r. 1125, a právě o událostech, jejichž soudobým svědkem byl, jsou jeho letopisy dějepisným pramenem nadmíru důležitým. Po své smrti našel pokračovatele a jeho kronika byla prodlužována. Počněme tedy již s vypravováním starců, jak je do básnického slohu uvedl Kosmas! Ale upravovatel nejstarších českých pověstí by předtím rád podotkl ještě toto: Když přepisoval tuto část Kosmovy kroniky novodobým jazykem, užíval ke své práci básnického překladu Karla Hrdiny, snažil se zachovati Kosmův sloh, málo měnil jen tam, kde toho vyžadovala větší názornost, a vypouštěl toliko věci dnešní mládeži cizí.

– 10 –

„Vítej, zemi zaslíbená, a zachovej nás bez pohromy“

Když se po potopě světa lidstvo zas rozmnožilo tak, že mělo asi dvaasedmdesát mužů, a ti počali v bezbožném úmyslu stavěti babylonskou věž, zmátl Hospodin, rozhněvaný takovou měrou zpupnosti, jejich jazyky, že jeden druhému nerozuměli, a rozdělil je v tolik kmenů, kolik bylo mužských hlav. A každý z těch rodů se toulal a bloudil po rozličných krajinách světa, rozptýlily se daleko od sebe, ale přesto, že jim stálým putováním ubývalo na tělech, přec jich od pokolení do pokolení přibývalo mnohonásobně. Lidstvo se konečně po okrsku zemském rozšířilo tak, že přišlo i do kraje daleko široko se rozkládajícího, kolem dokola obklíčeného horami, jež se táhnou po celém jeho obvodu, takže se na pohled zdá, jako by tu zemi obklopovalo a chránilo jediné souvislé pohoří. A je to věc podivná a možno z ní poznati, jak vysoko ten kraj leží: nevtéká do něho žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky velké i malé, spojivše se v jeden mohutný proud, plynou do moře. Za oněch časů ležela ta země nedotčena rádlem, a do té doby do ní ještě nevešel člověk, který by byl na ni postavil nohu. Její povrch zaujímaly širé lesní pustiny, znící bzukotem rojů včel a zpěvem všelikého ptactva. Zvěř, jíž bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo na nebi hvězd, nikým nejsouc plašena pobíhala cestou necestou. Stádům dobytka stěží stačila země a mohla se měřiti s množstvím kobylek, skákajících po polích. Vody byly rozkošně čisté, k pití příhodné, plné chutných a výživných ryb. První člověk, který do těchto míst vstoupil, hledaje se svou družinou místa, kde by mohli bydliti, byl vojvoda a starosta svého kmene, jménem Čech. – 11 –

Po dlouhém putování stanul mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, na úpatí hory Řípu, a vida krajinu příhodnou k postavení lidských příbytků, odpočinul a radostně postavil za zemi bohy svého kmene, které s sebou přinesl na ramenou. Když pak v příštích dnech vystoupil na horu a bystrým zrakem přehlédl hory a doly, pláně a stráně, promluvil takto k těm, kdož ho provázeli: „Druhové, kteří jste se mnou snášeli těžké útrapy po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou bohům, s jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti předurčené vám osudem. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkostí medu a mléka oplývající, podnebím příjemná. Vody jsou všude hojné a neobyčejně rybnaté. Zde se nám nebude ničeho nedostávati, protože nám nikdo nebude škoditi. Ale když máte ve svých rukou kraj tak krásný a velký, uvažujte, jaké vhodné jméno byste mu měli dáti!“ A ti, kdož ho provázeli, jako by z božího vnuknutí hned volali: „Sluješ Čech, otče, kde bychom tedy našli jméno lepší a vhodnější, leč aby se i země nazývala Čechy?“ Tehdy starosta, jsa dojat tou odpovědí, padl k zemi, jal se ji radostně líbati, pak vstal, a vztáhnuv obě ruce k nebesům, promluvil: „Vítej, zemi zaslíbená, s tisícerými touhami námi hledaná, zachovej nás bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení!“ A obětovali zápalnou oběť svým bohům. Potom sestoupili z Řípu. Když lid, čekající pod vrchem na svého starostu, uslyšel, jak krásnou zemi viděli, a poznal, že přišel konec jeho dlouhého putování, nadmíru se zaradoval. A začal stavěti první obydlí a postavil první sídliště. Odtud se pak kmen rozšířil po celé širé, krásné zemi, aby jí užíval a odevzdával potomkům od pokolení do pokolení. – 12 –

Krokovy dcery Tehdejší lidé byli poctiví, prostí, ku podivu ušlechtilí, mezi sebou věrní a jeden k druhému laskaví. Nikdo by dnes, kdy si lidé libují v pravém opaku, neuvěřil, jak šťastný byl onen věk, spokojující se skrovnými výdaji a nenadýmající se chvástavou pýchou. Opojných nápojů neznali, protože jich nebylo, ke krátkým obědům požívali žaludů a zvěřiny a čisté prameny jim poskytovaly osvěžení. Neznali šatu vlněného nebo lněného a v zimě se odívali do koží divoké zvěře nebo do ovčích roun. Jako voda nebo sluneční záře, jako luhy a háje, tak jim bylo společné i všechno ostatní. Nikdo neznal slova „mé“, nýbrž o všem, co měli, po mnišském způsobu srdcem i skutkem říkali jen „naše“. U chlévů nebylo závor, ani nezamykali před nuzným člověkem dveří, protože nebylo ani zlodějů, ani loupežníků, ani nuzných. Nepokládali žádný zločin za těžší než krádež a loupež, a neměli zbraní, kromě šípů na lovení zvěře. Ale žel! Se vzrůstem kmene a s množícím se bohatstvím, které poskytovala země, vše dobré se obrátilo v opak. Majetek obecný se změnil v soukromý, chudobě, která jim kdysi byla milá a skýtala jim bezpečí, se vyhýbali jako zablácenému kolu a prchali před ní, poněvadž ve všech planula touha po jmění prudší než sopečný oheň. Křivdy, jichž dříve nikdo neznal, bujely ode dne ke dni hůře, a nikdo neměl ani soudce ani knížete, jemuž by si požaloval. Potom se v nouzi začali z dobré vůle scházeti k těm, kdož byli v kmeni nebo ve svém pokolení pokládáni pro mravy nebo bohatství za osoby váženější, aby tam bez biřiců, pečetí a hrozících trestů rokovali o svých rozepřích nebo o křivdách, které jim byly způsobeny. Tehdy vyvstal muž jménem Krok, po němž jest nazván hrad, dnes již stromovím zarostlý, v lese u vsi Ztibečné. Byl to člověk na svou – 13 –

dobu naprosto dokonalý, bohatý pozemskými statky a ve svých soudech rozvážný a spravedlivý. K němu z celého kraje, jako včely k úlům, spěchávali všichni, kdož měli nějakou rozepři, ať už to byli lidé z jeho vlastního rodu, či z pokolení jiných. A on je soudil. Ale tento znamenitý muž neměl mužských potomků. Narodily se mu však tři dcery, jimž příroda udělila větší poklady moudrosti, než jaké obyčejně dává mužům. Nejstarší z nich se jmenovala Kazi. Nic nezadala starověkým kouzelnicím v znalosti bylin a věšteb, ani slavným řeckým lékařům v jejich umění, neboť často způsobila, že se sudičky, ustřihující nit života, vzdaly své odvěké práce, a že kouzly donucovala osud, aby se řídil její vůlí. Památka na ni žije dosud. Do dnešního dne je viděti její mohylu, vděčnými obyvateli země vysoko nanesenou nad břehem řeky Mže, tam, kudy se chodí přes horu Oseku do kraje bechyňského. A podnes říkají lidé, když se jim něco ztratí a vzdávají se již naděje, že by to ještě mohli nalézti: „To nedovede navrátit ani Kazi.“ Druhá z Krokových dcer se jmenovala Tetka. Byla to žena jemného citu a od lidí velmi vážená. Na vrcholu strmé skály na řece Mži vystavěla polohou velice pevný hrad, který nazvala svým jménem Tetín. Tetka, která zůstala po celý věk svého života svobodná, stala se svému kmeni kněžkou. Nevzdělaný a nerozumný lid naučila klaněti se vílám a rusalkám a zavedla celou pověrečnou nauku a modloslužebné řády, které ještě dnešního času zachovávají mnozí pohanští vesničané: jeden uctívá prameny nebo ohně, druhý se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný přináší oběti vrchům a pahorkům, nebo se modlí k hluchým a němým bůžkům, které si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho i rodinný dům. Třetí Krokova dcera, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, jmenovala se Libuše. U lesa, který se táhne ke vsi Ztibečné, vystavěla tehdy nejmocnější hrad a nazvala jej podle svého jména Libušín. Byla to žena mezi ženami převzácná, v uvažování rozumná, v řeči – 14 –

rázná, tělem cudná a v mravech ušlechtilá. Přesto, že se jí v rozsuzování pří nemohl nikdo rovnat, byla ke každému vlídná, ba rozmilá, a přesto, že dobře vykonávala úkoly mužské, byla ozdobou a slávou ženského pohlaví. Ale poněvadž nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá a hodná chvály – ach, nešťastný osude lidský! – byla hadačkou. A poněvadž lidu pravdivě předpovídala budoucí věci, stalo se, když se po Krokově smrti sešel celý jeho kmen k valnému sněmu, že si zvolil za soudkyni právě ji.

– 15 –

Libuše a Přemysl Toho času vznikl mezi dvěma muži, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli jakýmisi předáky lidu, prudký spor o polní mez. Sousedé se dali mezi sebou do takové hádky, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů a že se oba rozběhli k Libušinu sídlu, cestou se tupíce nectnými nadávkami a luskáním prsty pod nosem, a že s velkým hřmotem vpadli do dvora a před svou paní. Libuše si právě hověla na nastlaných vyšívaných poduškách a opírala se o loket. Oba rozvadění muži před ni předstoupili a žádali ji, aby podle práva a spravedlnosti mezi nimi rozhodla. Libuše je vyslechla a učinila, jak si přáli. Přidržujíc se jen stezky spravedlnosti a nehledíc na osoby, rozsoudila po právu jejich při. Tehdy ten, který na soudě prohrál, nadmíru se rozhněval, potřásl několikrát hlavou, udeřil podle svého zvyku třikrát holí o zem a křičel, poprskávaje si při tom z plných úst bradu: „Křivda mužům nesnesitelná! Lstivá žena rozhoduje v mužských soudech! Dobře víme, že žena má málo rozumu, i když stojí nebo sedí na stolci, natož když se povaluje na poduškách. Tehdy se pramálo hodí k tomu, aby bojovníkům vynášela nálezy. Je jisté, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo mužům umříti, než aby to trpěli. Jsme k hanbě všem národům a kmenům, poněvadž jsme jediní, kdož nemáme mužskou vládu a kteří si, zapomenuvše na přírodu, zvolili za vládkyni ženu.“ Tehdy se Libuše, utajujíc své rozhořčení a zakrývajíc s ženským studem v srdci bolest, usmála a pravila: „Jest pravda, co jsi řekl: jsem žena a po žensku žiji. Snad vám proto málo rozumím a nesoudím vás metlou železnou. A protože se mne nestrachujete, nedbáte mne. Neboť kde je bázeň, tam jest – 16 –

i kázeň. Jest velmi potřebí, abyste měli vládce krutějšího, než je žena. Jako pohrdáte vy mnou, tak kdysi také pohrdli holubi bělavým luňákem, kterého si zvolili za krále, knížetem učinili jestřába, a ten, vymýšleje si přestupky, začal zabíjeti vinné i nevinné. Od těch dob až do dnešního dne jestřáb holuby požírá. Nyní jděte domů, a koho si zítra vyvolíte za pána, toho si vezmu za manžela.“ A oba mužové odešli do svých domovů. Libuše však ihned k sobě dala povolati své sestry. Ty přijely a byly potupením ženského pokolení rozhořčeny stejně jako Libuše. Radily se a prováděly svá kouzla po celou noc. Neboť Kazi byla kouzelnicí, Tetka čarodějkou a Libuše hadačkou. Co tajného ujednaly a jaké čáry té noci strojily, známo není, ale výsledek jich se nad slunce jasněji objevil hned ráno příštího dne, když Libuše označila jméno a stav budoucího knížete i místo, kde přebývá. Kdo by si byl pomyslil, že povolají knížete od pluhu? Anebo kdo mohl viděti, kde oře ten, který se měl státi správcem lidu? O čem by však nevědělo věštecké vytržení? A co by nedokázalo čarodějnické umění? Na příští den byl svolán valný sněm celého kmene. Na prázdné prostranství pod širým nebem se shromáždil všechen lid a seskupil se v jedinou hlučící hromadu. A žena, sedíc uprostřed drsných mužů na vysokém stolci, k nim promluvila takto: „Lide hodný politování, který dáváš šíji pode jho, jemuž nejsi zvyklý! Běda vám, mužové, pozdě a marně budete litovati, jako želely žáby, když je počal zabíjeti vodní had, jehož si zvolily za krále. Snadné jest knížete dosaditi, ale těžké nastoleného svrhnouti. V této chvíli jest dosud ve vaší moci, můžete ho povýšiti na knížete či nikoli, ale učiníte‑li tak, budete pod jeho mocí vy a vše, cokoli máte. Pak se před jeho tváří budou třásti vaše kolena jako v zimnici, oněmělý jazyk vám přilne k suchému patru, a až pouhým pokynem hlavy a neptaje se vás, dá jednoho setnouti, druhého vsaditi do – 17 –

vězení a jiného oběsiti, budete z velkého strachu před jeho hlasem ledva koktati: ,Ano, pane, ano, pane!‘ Z vás, podle toho, jak se mu zachce, udělá sluhy, sedláky, poplatníky, výběrčí, katy, biřice, kuchaře, pekaře nebo mleče. Ustanoví si také plukovníky, setníky, šafáře, zdělavatele polí a vinic, žence, zbrojíře, kožišníky a ševce. Do svých služeb vezme vaše syny a dcery, a všechno, co máte nejlepšího ve vesnicích, ať ze stád, nebo z rolí a vinic, pobere a obrátí ve svůj prospěch. Ale proč to mluvím, jako bych vás chtěla strašit? Trváte‑li na svém předsevzetí a žádáte‑li za splnění svého přání, oznámím vám i jméno knížete i místo, kde jest.“ Po těchto Libušiných slovech se nerozumný dav divoce zavlnil a zajásal zmateným křikem. „Knížete! Dej nám knížete!“ volali všichni jakoby jedněmi ústy a tlačili se se zdviženýma rukama k Libušinu stolci, jsouce strkáni těmi, kdož se drali za nimi. „Knížete! Chceme knížete!“ Tehdy žena ukázala rukou na hory. A rozčilený zástup tichl, až utichl. „Hleďte,“ pravila, „za oněmi horami jest nevelká řeka jménem Bílina a na jejím břehu jest viděti vesnici, která se jmenuje Stadice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli i zšíři dvanácti loket, který, ač leží mezi tolika poli, nenáleží z nich k žádnému. Tam váš kníže oře dvěma strakatými voly, z nichž jeden má vpředu kolem dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest bílý od čela přes celá záda až k zadním bílým nohám. Chcete‑li tedy, vezměte mou řízu, plášť a přehozy slušící se na knížete, jeďte vyřídit tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě pána a mně manžela. Jmenuje se Přemysl a přimyslí na vaše hrdla a hlavy mnohé soudy. Jeho potomstvo bude v celé zemi panovati po věky.“ Rozradostněný sněm ihned vyvolil ze svého středu poselstvo, které by zvolenému knížeti oznámilo vůli své paní a celého kmene. Poslové byli připraveni velmi brzy. Byl jim přiveden a svěřen Libušin kůň, aby na něm přivezli knížete. – 18 –

Ale když měli vyjíti, stáli, přešlapovali s nohy na nohu a hleděli brzy na sebe, brzy okolo sebe. „Proč váháte?“ otázala se jich Libuše. Ale oni neznali, kudy by se měli dáti. „Jděte bez starosti!“ řekla jim. „Držte se mého koně, ten vás povede dobře a přivede zase zpět, neboť tu cestu šlapal nejednou.“ A poselstvo se vydalo do Stadic. Koluje pověst a zároveň mínění křivé, že Libuše za nočního ticha tu čarodějnou cestu na koni sama konávala, a před kuropěním se zas vracívala. Leč tomu si věř, kdo za dobré uznáš! Co bylo dále? Putují rozvážně přihlouplí poslové, jdou volky nevolky, přidržujíce se stop koně, který kráčí před nimi. Již přešli hory a druhého dne se blíží ke vsi, kterou hledají. Jakýsi hoch tudy běží. „Slyš, dobrý chlapče,“ ptají se ho, „jmenuje se tato dědina Stadice? A jestliže ano, bydlí tam muž jménem Přimysl?“ „Ano,“ odpovídá hoch, „je to ves, kterou hledáte. A Přimysl tamhle nedaleko na poli popohání voly, aby brzy dokončil svou práci.“ Šli tedy poslové k úhoru, na který jim ukázal chlapec. A na něm oře Přimysl a pobízí strakaté voly, příliš pospíchaje. Přistoupili k němu a oslovili ho: „Buď zdráv, blažený muži a kníže náš, kterého nám zrodili bohové.“ A jak už mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí tu kterou věc říci jen jednou, opakovali: „Buď zdráv, kníže, buď zdráv, ty nejslavnější mezi slavnými! Vypřáhni voly, převlékni se a vsedni na koně!“ Ukázali mu na roucho a na hřebce. A ten vesele zaržál. A poslové pokračovali, kráčejíce vedle orajícího Přimysla: „Paní naše Libuše a všechen lid ti vzkazují, abys brzy přišel a přijal panství, souzené tobě a tvým potomkům. Sebe a vše, co máme, – 19 –

dáváme do tvých rukou. Volíme tě za knížete, za soudce, za správce, za obránce a za pána jediného.“ Teprve nyní se moudrý oráč, jako by předvídal budoucnost, postavil, zarazil do země otku, kterou popoháněl spřežení, a vypřáhl voly. Na ty zavolal: „Jděte, odkud jste přišli!“ Než to dořekl, strakatí volci zmizeli a nikdo nikdy je už neuviděl. A lísková otka, kterou vetkl do země, vyrazila tři zelené ratolesti, a co jest ještě podivnějšího, i s listím a oříšky. Libušini poslové vidouce, co se zde děje, stáli zaraženi. Ale Přimysl jako hostitel je vlídně pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny chléb a sýr, na trávník místo stolu položil mošnu a přikryl ji hrubým ubrusem. Zatím, co jedli a ze džbánu pili vodu, dvě lískové ratolesti z otky uschly a opadly, ale třetí do výše i šíře velmi vzrostla. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. „Proč se divíte?“ řekl Přimysl. „Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale panovati bude vždy jen jediný. Kdyby vaše paní nebyla tak spěchala, nýbrž byla na krátký čas vyčkala běhu osudů a pro mne nebyla poslala tak záhy, měla by vaše země tolik pánů, kolik by bylo synů knížecích.“ Potom, když pojedli, byl oráč oděn v knížecí roucho, obut v královskou obuv a vsedl na bujného Libušina koně. Nezapomínaje však na svůj stav, vzal s sebou své lýkové střevíce. Ty později uložil na Vyšehradě v knížecí komoře a chovají se tam podnes. Průvod se ubíral nejkratší cestou ze Stadic k sídlu Libušinu. Z počátku se poslové neodvažovali se svým knížetem mluviti, ale jako holubi, k nimž někdy přiletí holub cizí, nejprve se ho bojí a teprv při letu mu přivyknou a mají ho za svého, tak také oni při pochodu hovořili, povídáním si krátili cestu a zapomínali na únavu. A stalo se, že se jeden zvláště smělý a zvědavý zeptal: „Pane, pověz nám, proč jsi nám dal sebrati tyto lýkové střevíce, které nejsou k ničemu, leč aby je člověk pohodil? Nemůžeme se tomu dosti vynadivit.“ – 20 –

Přimysl odpověděl: „Dal jsem vám je na věky schovati, aby moji potomci věděli, odkud vzešli, aby byli vždy živi v kázni a aby z pýchy nespravedlivě neutiskovali lidi svěřené jim bohy; neboť všichni jsme si od přírody rovni.“ Tak v hovorech konali cestu. A když se blížili k Libušinu sídlu, spěchala jim paní vstříc, jsouc provázena svými jásajícími dívkami i veškerým dvořanstvem. A lid, čekající na návrat poselstva, pozdravil svého knížete s velkou radostí. Libuše a Přimysl si podali ruce. Pak vešli do příbytku, aby se posilnili jídlem a pitím a odpočinuli. Stali se mužem a ženou.

– 21 –

Založení Prahy V době, kdy Přimysl a Libuše začali říditi českou zemi a uváděli ji v právní řád, byla Libuše v přítomnosti Přimysla a ve středu starších lidu uvedena do vytržení věšteckým duchem. Vykřikla: „Vidím velký hrad, jehož sláva se nebes dotýká! Stojí v hvozdě, jest vzdálen od této vsi kolem třiceti honů a sahá až k vlnám Vltavy!“ A když se ti, kdož dleli okolo ní, velmi podivili a marně hleděli tam, kam upírala oči, Libuše mluvila: „To místo pevně chrání na severní straně potok Brusnice, na jižním jeho boku pak převyšuje své okolí hora, která se podle skal jmenuje Petřín. Hřeben onoho místa jest směrem k řece zvlněn do podoby delfína, mořského vepře. Jděte tam! Naleznete tam člověka, jak uprostřed hvozdu otesává práh obydlí. A protože se nízkému prahu, chtějíce sehnuti projíti dveřmi, klanějí i velcí pánové, nazvete hrad, který tam vystavíte, podle té příhody Prahou. V tomto hradě jednou v budoucnosti vypučí dvě zlaté olivy, které svými vrcholky proniknou až do sedmého nebe a budou po všem světě zářiti divy a zázraky. A všechna pokolení české země i národové cizí je budou uctívati dary a obětmi a klaněti se jim. Jedna z nich bude slouti Více slávy, druhá Voje útěcha.“ Libuše by byla více mluvila, ale pekelný věštecký duch z jejího těla, které jest boží, uprchl. A vypravili se ihned na místo, určené věštbou, a když nalezli muže, tešícího práh, vystavěli tam hrad, vévodící celým Čechám: Prahu.

– 22 –

Sedm pohanských knížat Přimysl, který pro svou statečnost vpravdě zasluhuje slouti mužem, kmen náš, do té doby bez řádů žijící, spoutal kázní, nezkrocený lid mocí uvedl v poslušnost a sám s Libuší vydal zákony, jimiž se naše země dosud řídí a spravuje. Ale poněvadž nám všem nezbývá leč nakonec odejíti tam, kam odešli, kdož žili před námi, také Přimysl, naplniv své dny, byl vzat k těm, které uznával za bohy. Po něm nastoupil vládu Nezamysl. Když smrt uchvátila jeho, dostal knížecí odznaky Mnata. Když sešel ze světa, ujal se kormidla vlády Vojen. Po jeho dožití řídil knížectví Vnislav. Když přestřihly sudice nit jeho života, byl posazen na výši stolce Křesomysl. Když ten byl vytržen ze světa, zmocnil se trůnu Neklan. Když se rozplynul život jemu, nastoupil Hostivít. O životě a o smrti těchto knížat se mlčí. Snad proto, že jsouce oddáni žaludku a spaní, neučení a nevzdělaní, jimž proti přirozenosti tělo bylo k rozkoši, duše však na obtíž, prošli životem nepozorováni; ale snad také proto, že v tehdejších dobách nebylo nikoho, kdo by perem zachoval lidské paměti jejich skutky. Pomlčme tedy i my o těch, o nichž se mlčí. Hostivít pak zplodil Bořivoje, prvního z knížat českých, který byl pokřtěn, a to od ctihodného Metoděje, biskupa na Moravě, za časů císaře Arnulfa a moravského krále Svatopluka.

– 23 –

Bitva na Tursku Nepokládáme za zbytečné vložiti do svého díla stručné vylíčení toho, čeho jsme se z vypravování doslechli o bitvě na poli zvaném Tursko, svedené za dob pohanského knížete Neklana mezi Čechy a Lučany, kteří se nyní podle hradu Žatce nazývají Žatčané. Nad nimi vládl kníže Vlastislav, muž bojovný, v boji statečný a ve svých záměrech nadmíru lstivý, o němž by se dalo říci, že byl v bitvách šťastný, kdyby ho vposled nebyl osud sevřel koncem tak neblahým. Ten proti Čechům zdvíhal často války, ve kterých přízní bohů a svým štěstím vždy nabýval vrchu, vpadal do jejich země, krutě ji plenil vražděním, loupežemi a žhářstvím, a ztenčil počet předních jejích bojovníků tak, že se uzavřeli v malém hrádku, který sluje Levý Hradec, a obávali se nepřátelského vpádu i tam. Na pomezí kraje bílinského a litoměřického vystavěl mezi vrchy Medvězí a Připkem hrad, který podle svého jména nazval Vlastislav a osadil jej surovou posádkou, aby činila příkoří lidem obou těch krajů, poněvadž stáli na straně Čechů. A jak při každém konání zdar lidské srdce povzbuzuje, a nezdar je skličuje, povzneslo a zpychlo trvalým válečným štěstím také srdce knížete, takže zatoužil nabýti celých Čech. Ach, jak často se mysl lidská neznalá budoucnosti ve svých dohadech klamává! Neboť se stává, že k pozdvižení srdce docházívá právě před pádem, k jeho ponížení zhusta před radostí. Vlastislav, nadmuv se domýšlivou pýchou a chtěje zvěděti, jakou vládne mocí, dal po všech krajích své země nositi meč a rozhlašovati knížecí rozkaz, aby se každý, kdo přesahuje výškou těla míru meče, odebral na vojnu, ne‑li, že bude bez milosti sťat. Seznav pak, že se všichni bojovníci s velkou rychlostí shromáždili na ustanoveném místě, postavil se uprostřed nich na náspu, – 24 –

a obklopen jsa kolem dokola lidem a opíraje se o štít a mávaje v ruce mečem, jal se mluviti: „Bojovníci, ve vašich rukou jest poslední vítězství! Často jste v bojích vítězili, nyní máte své dílo dokonati. K čemu vám třeba zbraní? Ty noste jen jako odznak svého vojenství. Vezměte s sebou raději sokoly, krahujce, ostříže a ostatní ptactvo, které se jindy hodívá spíše pro zábavu, aby se nakrmilo masem nepřátel, ačli je ovšem všechno požerou. Beru za svědky boha války i bohyni války, která mi prokázala velká dobrodiní, a přísahám na jilec svého meče, jejž držím v ruce, že dám nepřátelským matkám místo jejich nemluvňat k prsům přikládati štěňata. Zdvihněte praporce a nechte prodlévání, neboť odklad vždy jen škodí těm, kdož jsou již připraveni.“ Po té řeči zaburácel zástup bojovníků velkým křikem, který se zdvihl až k nebesům. Schopní i neschopní, udatní i bojácní, statní i nestateční, všichni volali: „Do zbraně! Do zbraně!“ V bitvě zajisté prašivá kobyla poskakuje stejně jako bujný hřebec. V chvíli, kdy měli Lučané vytrhnouti do boje, zavolala k sobě jedna jejich čarodějnice pastorka, již muže a ženatého, a pravila mu: „Není sice v povaze macech, aby svým pastorkům činily dobře, ale se zřetelem k památce tvého otce chci ti dáti radu, jak bys mohl zůstati na živu. Věz, že české čarodějnice a vědmy nabyly svými čarami převahy nad kouzelnicemi našimi, takže všichni naši bojovníci do jednoho zahynou a vítězství se dostane Čechům. Abys však záhubě ušel alespoň ty, uřež protivníkovi, kterého při prvním utkání usmrtíš, obě uši a uschovej si je do mošničky. Pak na zemi mezi nohami svého koně udělej taseným mečem čáru v podobě kříže. Tím přeřízneš neviditelná pouta, jimiž rozhněvaní bohové sváží vaše koně, takže budou ochabovati a padati, jako by byli unaveni dlouhou cestou. Pak ihned vsedni na koně, obrať se, i když za sebou uslyšíš velký hluk, neohlížej se, nýbrž rychle se dej na útěk; tak samojediný unikneš smrti. Neboť tíž bohové, kteří nás provázívali do bitev, poskytnou svou pomoc našim nepřátelům.“ – 25 –

Mezitím Čechové rozpomínajíce se, kolikrát již Lučané nad nimi slavili vítězství, neměli dosti síly k odporu a jejich malátným srdcím zbývala toliko jediná spása: v spásu nedoufat. A jak už bývá, že se lidé nevěřící, když je opouští statečnost a dobré vlastnosti, obracejí k liché modloslužbě, tak se také Čechové, zoufající nad svými silami a válečnou zbraní, obrátili o radu k jedné babě věštkyni s prosbou, aby jim pověděla, co v takovém nebezpečí třeba činiti a jaký bude míti blízká bitva výsledek. Čarodějnice, jsouc navštívena věšteckým duchem, je nezdržovala záhadnými odpověďmi, nýbrž řekla jim zpříma: „Chcete‑li dosíci slávy vítězství, vyplňte napřed rozkaz bohů. Obětujte jim osla, a oni vás budou chrániti. Tak káží nejvyšší bůh, bůh války a bohyně války i bůh podsvětí.“ Byl tedy vyhledán ubohý oslíček, zabit, a jak rozkázala věštkyně, rozsekán na tisíce kousků a veškerým vojskem za okamžik sněden. Když se takto posílili oslím masem – je to věc zázraku podobná – bylo možno spatřiti šiky veselé a muže hotové k smrti jako lesní kance. A jako po mraku, který přinesl déšť, je slunce jasnější a na pohled krásnější, tak po velké zmalátnělosti bylo české vojsko čilejší a k boji odhodlanější. Zatím se kníže Neklan, bázlivější než zajíc a na útěku rychlejší než stepní jezdec, strachoval nastávající bitvy, a tváře se nemocným, ukryl se na řečeném hradě. Co mohou podniknouti údy bez hlavy a jak se mají bíti bojovníci bez vojvody? Ale tehdy žil muž těla nadmíru sličného, jménem Tyr. Byl po knížeti druhý mocí a tak statečný, ať na něho v boji dotíralo jakékoli množství nepřátel, že se nikdy nebál a před nikým neustupoval. Toho s vědomím jen několika málo dvořanů k sobě tajně povolal Neklan. Nařídil mu, aby si oblékl jeho zbroj a vsedl na knížecího koně, aby místo něho šel na bojiště, nepříliš, jen asi dva hony od hradu vzdálené, a postavil se do čela bojovníků. Tyr tak učinil. Mezitím Čechové obsadili pahorek, čnějící uprostřed bojiště, odkud viděli, jak nepřátelé již přicházejí. Když ke svému vojsku dospěl – 26 –

Tyr, kterého pokládali za knížete, postavil se na vyvýšené místo a promluvil k nim: „Kdyby bylo ve velitelově moci, dodati bojovníkům statečnosti, zdržel bych vás řečí s mnohými oklikami. Ale protože máme nepřítele už před očima, budu stručný. Ve válce mají všichni odhodlanost stejnou, ale různé podmínky výsledku boje. Oni bojují za slávu malé hrstky lidí, my za svobodu lidu i svoji a za poslední možnost spásy; oni, aby loupili cizí majetek, my, abychom uchránili drahé nám děti a ženy. Buďte silni a chovejte se statečně! Své bohy, kteří byli dosud proti nám, jste usmířili obětmi, jakých si přáli, a proto se nebojte! Ti, jejichž duchu překáží v boji strach, ocitají se v nebezpečí největším, odvaha jest však jako zeď a zmužilým pomáhají sami bohové. Za jejich táborem leží naše spása a sláva. Ale kdybyste přesto chtěli nepříteli ukazovati záda, smrti byste neušli. Ale nejde jen o smrt, nýbrž o věci horší: naše ženy odvlekou do zajetí, mečem pobijí nemluvňata v jejich klínech a dají jim kojiti štěňata, poněvadž jedinou ctností přemožených jest vítězům nic neodpírati.“ Zatím kníže lucký, maje ukrutnost v srdci, přišel na bojiště z druhé strany, s ním lid velmi pyšný, jemuž jest ještě podnes od zlého ducha vrozena pýcha, a každý z nich nesl v ruce dravého ptáka. A Vlastislav vida, že se nepřátelé nehýbou s pahorku, kázal svým bojovníkům na chvíli se zastaviti a také on k nim promluvil. Jako by litoval osudu Čechů, podnítil mysl luckého vojska těmito slovy: „Ubohé duše bázlivců! Nadarmo se chytají kopců ti, jimž chybí síly a válečné umění, a je‑li mdlá mužnost, vršek nepomůže. Sami vidíte, že se neodvažují utkati s vámi na rovině, a nemýlím‑li se, již se chystají k útěku. Ale dříve než prchnou, obořte se na ně náhlým útokem, a jak jest naším zvykem, rozdrťte je a pošlapejte jako ničemnou slámu. Šetřte svých statných kopí, neposkvrňujte je krví zbabělců, a pusťte raději ptactvo, abyste sokoly postrašili jejich ustrašené šiky jako holuby!“ Když tak řekl a oni vypustili z rukou sokoly, krahujce a ostříže, vznesla se do výšky taková houšť dravých ptáků, že se pod jejich – 27 –

křídly zatmívalo nebe jako pod dešťovými mraky nebo ve chvíli černé bouřky. Vida to statečný Tyr, přerušil začatou řeč a jen ještě zvolal: „Stane‑li se, že v boji zahynu, pochovejte mě na tomto vršku, vystavte mi mohylu a nazvete ji na paměť mým jménem!“ A již letí do boje. Jako se z vrcholku vysoké hory po srázu řítí obrovský skalní balvan, který byl uražen bleskem a teď s sebou strhuje všechny překážky, tak se neohroženě Tyr vrhá do nejhustších šiků nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpem slabé makovice, tak seká mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až jsa pln šípů jako ježek, upadá uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých. Neví se, čí nebo jakou kdo toho dne zahynul ranou, jen to je bezpečně známo, že Čechové dobyli vítězství a že všichni Lučané i s knížetem Vlastislavem byli pobiti. Kromě jediného. Toho totiž, jemuž macecha, než šel do bitvy, dala výstrahu. Ten, učiniv, jak mu matka rozkázala, zachránil se rychlým útěkem, a když rozechvěn přišel domů, hle, oplakávali tam smrt jeho manželky. Aby se na ni podíval, odkryl z jejího obličeje roucho, jímž byla zastřena – zní to jako pohádka – a viděl, že mrtvá má v ňadrech ránu a uši uťaty. Tehdy se rozpomněl, co se v bitvě stalo, vyňal z mošničky uši se zakrvácenými náušnicemi a poznal, že to byla jeho žena, kterou v podobě svého protivníka v bitvě zabil. Po vítězství na Tursku vpadli Čechové do nepřátelské země, zbořili její hrady a pobrali mnoho kořisti. Ale dříve než se navrátili do svých domovů a než vítězné praporce donesli zpět na jejich místa, nanesli na Tyrův hrob na pahorku nahoru mohylu, která sluje až do dnešního dne: rov udatného bojovníka Tyra.

– 28 –

Zrádný Durynk Když po bitvě na Tursku Čechové trestali luckou zemi, nalezli u jedné stařeny schovaného Vlastislavova synáčka, malého pacholíka. Neklan, ač pohan, spatřiv ho, byl jat křesťanským milosrdenstvím a ušetřil jeho mládí a krásy. Na radu všech kmetů dal pak na rovině, na břehu řeky Ohře blíže vsi Postoloprt, tam, kde je nyní viděti klášter Panny Marie, vystavěti nový hrad Drahúš, a tam usídlil Vlastislavova synka, odevzdav ho pod ochranu vychovatele Durynka, rodem ze Srbska, muže, jemuž kněžice svěřoval již jeho otec. Tak si Neklan počínal z mnohých příčin: aby se okolo pánova syna jako okolo svého knížete zas shromáždil rozprchlý lucký lid, jako se k své matce slétají včely; kdyby se snad někteří z nich chtěli vzbouřiti, aby na rovině mohli býti snáze jati; a aby se s cizincem hned tak nespikl domácí lid. Ale ten Durynk byl člověk až nelidsky zločinný, z nejhorších nejhorší a nad každou šelmu ukrutnější. Jednoho dne k němu přišli rybáři a oznámili mu, že se v tiché vodě pod novým ledem, průhledným ještě, neporušeným povětřím a neznečištěným prachem, drží mnoho ryb. Tehdy Jidáš Durynk, maje za to, že je vhodná chvíle, aby provedl svůj zločin, který ve zlé mysli a v ukrutném srdci již dávno připravoval, pravil chlapci: „Pojďme lovit ryby!“ Když je rybáři dovedli na ono místo, řekl: „Kněžici můj, hle, podívej se, jak ve vodě plove na sta ryb!“ On pak jako dítě dětsky poklekl, a zatímco průsvitným ledem bezstarostně hleděl na ryby, dostal ránu sekerou do útlého krku – a toho, jehož ušetřil nepřítel, vlastní rukou zavraždil vychovatel. Všichni se od tak hrozného divadla rozprchli. Avšak onen člověk, horší než otcovrah, dokonal nožem to, co se mu nepovedlo jednou – 29 –

ranou sekery, a uřízl svému mladičkému pánovi jako prasátku hlavu. Schoval ji pod plášť, doma ji ovinul, jako by k poctě svého pána, čistým plátnem, hodlaje ji donésti knížeti, jenž mu hocha svěřil. Nesl bez prodlení smutný dar do Prahy, doufaje, že za ten skutek dojde velké odměny. Zastihl knížete na hradě, sedícího v radě se všemi kmety. Pokládaje za nejlepší ohlásiti svůj čin veřejně a přede všemi, vešel s talířem přikrytým bílou rouškou do poradní síně, pozdravil knížete, dostal pozdravení a čekal, až mu dovolí promluviti. Pak pravil: „Ejhle já, já jediný jsem svou sekerou dokázal, že všichni můžete spáti bezpečně, ať již na tom, nebo na onom uchu. Neboť často jediná malá jiskřička, kterou strážce domu neopatrně zanechá v popelu, vznítí velký požár a ten sežehne nejen dům, nýbrž i pány. Tuto jiskru jsem uhasil a zachránil jsem vás a vaše potomky od hrozící zkázy. Vy pak, kteří jste hlavami této země, najděte pro můj skutek pravé jméno. Je‑li záslužný, učiňte, aby všichni viděli, jak mnoho jsem si zasloužil; řeknete‑li však, že je to zločin, ještě více jste mi povinni za to, že zločin nemusíte páchati sami. Či proto byste měli chlapce šetřiti, že jeho otec chtěl vám dáti pobít děti a mlékem vašich žen kojit štěňata…? Hle, budoucí mstitel otcovy krve, který vám měl jednou škoditi, leží poražen, aniž byla prolita vaše krev.“ A odkryl na talíři něžnou hlavu, jíž do živoucí ještě nechybělo nic, leč aby promluvila. Kníže se zhrozil, srdce kmetů se zachvěla a síní zahlučelo reptání. Odvrátil kníže od kněžicovy hlavy tvář a hněvivě pravil: „Kliď se mi, padouchu, s ohavným darem svým z očí! Tvé zločiny přesahují míru i hranice odpuštění a nenalézají vhodné pomsty. Myslíš, kdybych byl chtěl, že jsem nemohl učiniti sám, co jsi udělal ty? Já jsem svého nepřítele zabíti směl, ale ty ne svého pána. Hřích, jehož ses dopustil, jest větší než to, co lze nazvati hříchem. Ale nadál‑li ses od nás za svůj zločin nějaké odplaty, budiž ti dána. Věz – 30 –

tedy, že se ti za velkou milost uděluje to, aby sis sám vyvolil jednu ze tří smrtí: buď po hlavě skočíš z vysoké skály, nebo se vlastní rukou na některém stromě oběsíš, nebo skončíš svůj ohavný život svým mečem.“ A Durynk, zhluboka vydechnuv, jen zašeptal: „Běda! Jak je člověku zle, stane‑li se jinak, než se nadál!“ Ihned odešel a oběsil se provazem na vysoké olši. A odtud se ten strom stojící vedle cesty, dokud nebyl poražen, nazýval olše Durynkova.

– 31 –

Z KRONIKY ČESKÉ VÁCLAVA HÁJKA Z LIBOČAN   1541

Kosmas, první letopisec český, zaznamenává od časů, kam sahá lidská paměť, až po své dny jen ty pověsti, které jsme uvedli. Podává krátce jen ještě zprávu o dívčí válce, kterou však chceme vypravovati podle Václava Hájka z Libočan, jehož záznam o ní je nepoměrně delší a zevrubnější… Delší a zevrubnější? Jak je to možné, když přec Hájek byl od dob domnělé Vlasty a Šárky o více než čtyři sta let vzdálenější než Kosmas? A tak již po prvních větách, které si vyprávíme o Václavu Hájkovi z Libočan, narážíme o otázku, která skoro už dvě stě let zaměstnává české dějepisce a která jim dala a ještě dává tolik studia a tolik úmorné práce. Neboť Hájek ví o pohanském starověku v Čechách mnohem více než Kosmas. Odkud? Zčásti z domácích i cizích kronikářů, kteří žili mezi Kosmou a jím. Ale odkud to vědí oni? Měli také oni své „starce“, nebo užívali písemných pramenů, Kosmovi ještě neznámých a nám již neznámých? Nevíme. Jenže věci se mají ještě jinak: Václav Hájek z Libočan zná o českém starověku také více než oni. Uvádí jména a podrobnosti, které jinde zaznamenány nejsou, líčí zevrubně události (například o Horymírovi nebo o sv. Ivanovi), jejichž pramen jest neznámý. To si všechno jen vymyslil, aby bavil své čtenáře? Byl opravdu často podezříván, že ano, a čeští dějepisci jmen největších nešetřili proti němu příkrými slovy odsuzování. Ale když už byl odsudek pronesen a zas jedna „hájkovská lež“ zjištěna, hle, našla se někde v archivu neznámá dosud listina starší než Hájek, která tvrdí totéž co on, takže jest zřejmé, že si náš kronikář své tvrzení nevymyslil, nýbrž že tu listinu buď znal, nebo že zároveň s jejím pisatelem užívali stejného pramene staršího. Ale přes četná zadostiučinění, kterých se Václavu Hájkovi z Libočan už dostalo, třeba říci, že dějepiscem zvláště spolehlivým není. Ale z důvodů docela jiných než z úmyslné lhavosti. Hájek totiž k sepsání své obsáhlé kroniky užil takové spousty pramenů, jaké žádný letopisec před ním neměl. Česká šlechta ho vyzvala, aby sepsal letopisy českého – 33 –

národa, měl přístup ke všem listinám státním i církevním (opisovali mu je – dobře, špatně, jak se právě dalo – tři písaři), šlechtici ho zanesli paměťmi svých hradů a rodin, Hájek při své práci přejímal zprávy kronikářů českých, polských, maďarských, německých i starých římských, a nakonec se v té změti vzájemně si často odporující nevyznal. K tak velkému dílu, jako jest jeho Kronika česká, nebylo tehdy ještě vědecké průpravy a Hájek sám (jako nižší kněží té doby vůbec) nebyl dosti vzdělaný, aby dovedl rozlišovati a vybírati. Ale dobré listiny a kronikáři jsou materiál, i když ne vždy spolehlivý, alespoň počestný. Jenže Hájek v dobré víře používal i pramenů nepočestných. Za středověku si totiž četní světští i duchovní hodnostáři, ba i panovníci dávali od padělatelů vyráběti listiny, vydávající se svým letopočtem i písmem za mnohem starší, a často o celá století, než ve skutečnosti byly, aby na jejich základě mohli vymáhati nějaká podvodná práva nebo majetkové výhody. A tyto padělky bere Hájek rovněž za bernou minci. Ale on sbírá také nespolehlivé zprávy o hradech, kostelích, městech, shání pověsti místní, ba i místní povídačky,1 a jest zachován jeho list, kde žádá, není‑li v kraji písemností, aby byli z okolí zbořených nebo starých hradů svoláni nejstarší lidé a vyslechnuti o tom, co vědí od předků. Při takovémto pracovním postupu se nelze diviti, že se do jeho kroniky dostalo tolik 1  Nás, kteří se v této knize zabýváme jen jeho pověstmi o starověku, týkají se jeho zprávy o původu hradů a měst. Uvedeme z nich jen jednu. Jméno Postoloprty nejsou, leč češtině přizpůsobená a jazykovým mlýnem omletá latinská slova Apostolorum porta (Brána apoštolů), jak zněl název kláštera, který tam byl v XI. stol. založen. Ale Hájek patrně podle nějakého místního výkladu zcela vážně vypravuje, že se vladyka Krotboj, hodlaje založiti hrad, rozhodl po příkladu zakladatelky Prahy, která ji prý nazvala podle prahu, dáti svému sídlu také jméno podle řemeslné práce, kterou nejprve uvidí. A spatřil ševce. „Postoly prtuji,“ odpověděl mu ten na otázku. Postoly jsou po staročesku opánky. „A kdož škorně opravovali, prtáci sluli,“ praví Hájek, a odtud vykládá název Postoloprty. Jest možné, že podobný původ má i pověst o Nedvědíči, kterou v této knížce uvádíme… Ale což si podobně nepočínali také Kosmas nebo jeho starci, vykládajíce jméno Prahy, která asi sotva dostala název od prahu?

– 34 –

nesprávností a nepřesností, které tak dlouho mátly dějepisce, a jež zjišťovati dá tolik práce i historikům dnešním. Pro dějepisce má tedy Václav Hájek z Libočan význam hlavně jen tam, kde mluví o událostech svého věku, jinak však jest jeho cena velmi omezená. Neboť dějepisu jde na prvém místě o to, zjistiti, jak se která věc opravdu udála. Ale stanovisko naše, kteří se v této knížce zabýváme pověstmi, jest poněkud jiné. Jsme si vědomi rozdílu mezi pověstí a vědeckou pravdou a pověděli jsme si již v rozhovoru o Kosmovi, jak pověst vzniká. Je v ní dílem neurčitá paměť národa, v níž možno zjistiti dějinné jádro, dílem je to tvůrčí činnost národa, která toto jádro obaluje podle své obrazotvornosti, doby a víry. Takže se v pověstech zračí daleko spíše dějiny národní duše než dějiny skutečnosti. Kdo byl Václav Hájek z Libočan? Osobnost svým vnějším životem ne valně významná. Nejprve kněz husitský, pak katolický, zastává na mnohých místech na venkově i v Praze špatně placené církevní úřady, zastává je ne příliš pořádně, a je proto v neustálých sporech a soudech s konzistoří kališnickou, katolickou, svými světskými pány i s farníky. Je příliš zaujat dějinnými zálibami a později dlouholetým spisováním svého díla, aby se mohl pečlivě věnovati také ještě něčemu jinému. Posledním jeho úřadem jest kazatelství u Sv. Tomáše v Praze. Pocházel z drobné šlechtické rodiny, a poněvadž jest již r. 1520 kališnickým knězem, předpokládá se, že se narodil na konci 15. století, podle místní pověsti ve vsi Libočanech na Žatecku. Zemřel v pražském klášteře dominikánek u sv. Anny r. 1553. Jeho Kronika česká má však přes svou historickou nespolehlivost2 pro národ cenu velmi značnou a byla v století šestnáctém, sedmnác2  Nespolehlivé jsou zejména letopočty Hájkovy, o nichž nevíme, odkud je vzal. Také nikdo před ním ani nikdo po něm se neodvážil klásti je tak určitě. Pro zajímavost je uvádíme: Příchod Čechů v r. 644, Libuše nastupuje na knížectví r. 710, Libuše povolává Přemysla r. 722, Horymír r. 847, pokřtění Bořivoje r. 894. Zde se ocitá Hájek již na půdě skoro historické a jeho letopočet se alespoň příliš neliší od neznámého roku, jak jej přibližně udává novodobá věda (r. 873–885).

– 35 –

tém a osmnáctém jednou z nejčtenějších českých knih. Když po bitvě na Bílé hoře nastalo pronásledování nekatolické české literatury a ničení našich nejlepších knih, byla Hájkova kronika jedním z mála spisů, které český lid čísti směl. A co důležitějšího: které čísti mohl a také četl. Neboť kronika jest psána jadrnou češtinou a vypravována lidově a zajímavě. Proto také její velká obliba. Zachoval‑li si český lid přes nejtěžší doby svého bytí vědomí spojitosti s minulostí, stalo se to také zásluhou této knihy. Našla oblibu také mezi Němci a vyšla v různých dobách v trojím německém vydání. Byla přeložena také do latiny. Z jejích přesných i nepřesných zpráv čerpalo mnoho dějepisců domácích i cizích. R. 1918 počala vycházeti Kronika česká Václava Hájka z Libočan v kritickém vydání a s obsáhlým úvodem V. Flajšhanse, a autor této knížky používal při své úpravě tohoto díla.

– 36 –

Bivoj a jeho statečná dcera Kazi, sestra Libušina, panna znalá tajemné moci rozličných bylin, věštkyně a lékařka znamenitá, dala si na vysoké hoře nad řekou Vltavou postaviti hrad a nazvala jej podle svého jména Kazín. Jeho trosky a zbylé základy se ukazují ještě dnes naproti místu, kde stojí zbraslavský klášter. Jednoho dne se Kazi vypravila přes řeku, aby navštívila Libuši. Ta žila tehdy ještě bez muže na hradě Libíně, který se před tím, než obdržel kněžnino jméno, nazýval Psáry a dnes sluje Vyšehrad. Sestry se pozdravily a v dobré vůli spolu strávily několik dní. Toho času řádila na Kačí hoře divoká svině, zvíře neobyčejně silné a nadmíru nebezpečné, které tropilo na okolních polích mnoho škody, požírajíc tam obilí, rozdupávajíc je a válejíc a rozrývajíc svými ohromnými kly obdělanou půdu. Nikdo je nedovedl zabíti. Až se na ni právě ve dnech, kdy na Libíně pobývala Kazi, vypravil muž velmi silný z rodu Strošova, Bivoj, syn Sudivojův. Ten v hvozdě vyčkal jejího útoku, uchopil ji holýma rukama za uši, nepouštěje přehodil si ji přes záda, a živé zvíře nesl na hrad, aby je daroval jedné z obou sester, neznámo, které z nich. Kazi s Libuší a jejími dívkami meškaly právě na nádvoří, a když pohlédly přes hradební zeď, hle, vidí, jak po křivolaké pěšině a kopcem vzhůru k hradu kráčí mladý muž, a napínaje svaly na rukou i nohou, nese na plecích ohromnou svini, zatím již ztichlou. A podivily se tak velké síle. Vyšly mu vstříc, přivítaly ho, pochválily jeho čin, a Libuše, vzavši zlatou ozdobu se svého pasu, dala ji statečnému Bivojovi darem. Nebylo nám dochováno, proč Sudivojův syn ten čin vykonal, zda aby zachránil lid před škůdkyní rolí, či snad jen pro mužskou kratochvíli nebo snad proto, aby se svou silou zalíbil kněžnině sestře. Známo jest jen tolik, že ho Kazi pojala za manžela. – 37 –

Založili mocný rod. Jejich syn Rodislav, kterému někteří také Sviní hlava říkali, poněvadž se svolením Libuše a na památku otcova lovu na Kačí hoře nosil vždy za znamení sviní hlavu, založil Ronov. Dcera Bivojova a Kazina se jmenovala Bíla, sídlila na Bílině a pojala za chotě muže znamenitého jménem Košála, který vystavěl hrad Košálov, a mýtě a pále lesy, zakládal pod horami orné dědiny. Tato Bíla zdědila něco z otcovy síly. Letního času mnoho chodila a jezdila po okolí, jak to také kdysi činívala její matka. Jednoho dne se vypravila s pěti pannami a jely z Bíliny, obkročmo na koních sedíce, na hrad Košálov. V hvozdě pod horami, které slují Prostřední, náhle se objevili dva lítí medvědi, pronásledovali je, a poněvadž medvěd mezi lesními stromy běží rychleji než kůň s jezdcem, brzy je dohnali a zastoupili jim cestu zpředu i zezadu. Vrhli se na Bílu a její průvod. Dívky, nevidouce jinde záchrany leč ve své statečnosti, seskákaly na rozkaz Bílin ze svých koní, pochytily do rukou, co pochytily, jedna větev, jiná kámen, třetí kopí, které s sebou měla, a v divoké změti vzpínajících se a válejících koní a zuřivých šelem tloukly medvědy po čeniších, bodaly a tak bily, až je i ubily. Když opět nasedly na ta ze svých zvířat, která vyvázla z boje bez pohromy, jely dále na Košálov, kde právě dlel Bílin muž. Ten poslal své služebníky, kázal jim na Sochorech ty medvědy přinésti, stáhnouti je a jejich kůže i nohy pověsiti na budoucí paměť před vraty svého hradu. Rozkázal také na místě toho boje vymýtiti a vypáliti les a postaviti tam dvůr, jemuž Bíla pro věčnou vzpomínku na hrdinský čin svůj i svých panen dala jméno Nedvědíč.

– 38 –

Dívčí válka Když jednou obětovala Libuše modle, která slula Zelu a byla vyrobena z ryzího zlata jílovského k podobenství člověka sedícího na stolci, bylo jí bohy oznámeno, že brzy opustí smrtelné lidi a bude se radovati mezi nesmrtelnými. Dala tedy povolati na Libín všechny starší a vznešené lidi země, a posadivši se na stolec vedle Přemysla, oznámila jim svou brzkou smrt, všem děkovala, k poslušnosti je vyzývala a Přemyslovi, knížeti a pánu svému, oznámila mnoho dobrého i zlého, co se má v budoucnosti přihoditi, nežádajíc, leč o trpělivost, poněvadž všech věcí zlých bude dobré skončení. Pak napomenula syna Nezamysla, mládenečka desítiletého, a družkám svým i služebnicím zaplatila hojnou mzdu v zlatě a stříbře. Brzy potom Libuše zemřela. Tehdy vzešel křik velký po vší zemi, a každý si přál sám býti mrtev, jen aby Libuše žila. Nejvíce však truchlily osiřelé panny kněžniny, neboť tušily, že jejich vážnost a panování jsou ukončeny a že ode dneška, nemajíce příbytku ani obránce, budou běhati sem tam jako bludné ovce. Mezi nimi byla dívka jménem Vlasta, kterou kněžna nad jiné milovala a již při svém loučení ze všech panen nejvíce obdarovala. Jí také dávala pro budoucí paměť opatrovati svá proroctví, psaná jejím písařem Žákem slovanskými písmenami a slovy na připravených k tomu březových korách. Leč Vlasta byla panna nejen věrná a kněžně oddaná, nýbrž také žena toužící po panování a mysli nad pomyšlení prudké. Mrtvá kněžna, oblečená v drahocenná roucha a v levé ruce s koženým míškem s pěti zlatými penízi za dar bohu a v pravici s dvěma mincemi stříbrnými na zaplacení nezemskému průvodci i převozníkovi, byla s velkým kvílením pohřbena na Libici. Hned potom se dvorské panny potají sešly. Neboť již teď bylo ze smýšlení Přemyslova a z neúcty, ba posměchu, které muži projevovaly – 39 –

dívkám, patrné, že se věci zvrtly v horší a zejména že jest ohroženo právo panen, voliti si po příkladě Libušině samy manžely, jak to bylo zvykem za kněžnina života. Shromáždily se na hoře Vidovli. Mezi nimi sedícími na palouku povstala Vlasta, oznámila jim změnu věcí a žádala je za radu, co podniknouti. Ve shromáždění byla také chytrá dívka jménem Stratka. Ta Vlastě odpověděla: „Jde o naši čest a svobodu a víme, že si nepřeješ jiného, leč abys nás z nesvobody, do které jsme upadly bez vlastní viny, zas vyvedla k bývalým právům. Není pochyby, že i Přemysl i jeho rod budou sobě chtíti voliti ženy. Proto, aby nemohl býti dán první příklad a aby právo volby zůstalo dívkám, pokládám za nutné, abys ty, Vlasto, poslala k Přemyslovi, a já abych poslala k Hynchvojovi, obě se vzkazem, aby se stali našimi manžely. Svolí‑li oba první mužové země, věz, že nám právo volby zůstane pro všechny budoucí časy, potupí‑li nás však odmítnutím, budeme míti příčinu zahájiti proti nim boj.“ Vlastě i ostatním pannám se tato rada velmi zalíbila. A podle ní se také stalo. Hned z Vidovle poslaly čtyři výmluvné dívky, a ty se vypravily na Vyšehrad. Stojíce před Přemyslem a Hynchvojem, který byl po knížeti druhým, vynášely a vychvalovaly panenský stav a ženské pohlaví, pokorně vyřídily vzkaz Vlastin a Stratčin a prosily za milostivou odpověď. Přemysl a Hynchvoj, maličko poodstoupivše, se poradili a neodvažujíce se ve věci, pro celou zemi tak důležité, říci ihned ani ano ani ne, poselkyním odpověděli: „Krásné panny! Vyřiďte dívkám, od nichž jste k nám byly vyslány, toto: Budou‑li se Přemyslovi Vlasta a Hynchvojovi Stratka líbiti, učiní tak, jak si přejete.“ Mezitím dívky, a hlavně Vlasta a Stratka, čekaly na Vidovli netrpělivě na návrat poselstva. Když přišly a shromáždění vyřídily vzkaz, tehdy Vlasta, seznávajíc ze slov Přemyslových, že si pro budoucnost chtějí volbu žen – 40 –

ponechati mužové a jí že uchází knížecí stolec, zapálila se strašlivě a zařvala jako lítá lvice: „Bijte je, zabíjejte a nešetřte žádného!“ A dívky křičely s ní. Pak se rozešly do svých domovů, očekávajíce příhodnějšího času a lepšího štěstí. Vlasta je za krátký čas svolala na Vidovli znova, tentokrát s rozkazem, aby se každá dostavila s připásaným mečem nebo s lučištěm pohotovým k střelbě. Dívky se shromáždily a Vlasta je od poledne do večera povzbuzovala proti mužům a upevňovala jejich srdce ve statečnosti. Času večerního šly pak všechny společně až k dvoru Motolu. Ten dvůr byl krásný a pevně hrazený a náležel muži statečnému Motolovi, který měl mnoho krav a volů a pokojně tam obýval s četnou čeledí. Dívky vyčkavše noci tajně vnikly do dvora, hřmotně vrazily do domu, toho muže statečného se zmocnily, zabily ho, povraždily jeho čeleď a obsadily celý dvorec. Tak počala v Čechách dívčí válka, která sedm let trápila zemi a způsobila mnoho škod. * * *

Když se o obsazení Motola dověděl Přemysl, obával se, aby se věci nevyvinuly ještě hůře, než se už stalo, a chtěl spor s dívkami vyříditi smírně. Poslal proto k Vlastě svého věrného služebníka Pomnikvasa s žádostí, aby přišla na Vyšehrad, že ji tam chce přivítati se vší ctí a v dobré vůli. Ale ona, jakmile z úst poslových zaslechla jméno Přemyslovo, rozpálila se hned takovým hněvem, že kázala Pomnikvasa chytiti, uříznouti mu uši a nos a tak zmrzačeného poslati zpět na Vyšehrad. „Vše ti odplatím,“ vzkázal Vlastě rozhněvaný Přemysl. Ale ona se jen jízlivě zasmála a rozkázala ohraditi Motol ještě pevnějšími zdmi tak, aby ho nemohl dobýti ani kníže, ani kdokoli druhý. – 41 –

Odtud pak posílala do vsí své družky, a ty pod rozličnými sliby přemlouvaly prosté dívky a přiváděly je na Motol. Když se tam nashromáždil nemalý počet panen a Vlasta se všech vyptala, kterou práci nejlépe umějí, počala stavěti hrad. Dovedla je na vysokou horu na druhém břehu Vltavy naproti Vyšehradu a rozkázala jim, každé podle její schopnosti, rubati dříví, páliti vápno, lámati kámen, voziti písek, stavěti zdi a hloubiti příkopy, takže v krátkém čase vybudovaly hrad velmi pevný a na ten čas nedobytný, o jehož stavbu se nepřičinila žádná mužská ruka. Nazvala jej Děvín. Dala také před hradem upraviti velké prostranství, na němž se dívky učily jezditi na koních, zacházeti s kopími, stříleti z luků dopředu i dozadu, šermovati, krátce konati všechno vojenské dílo. Nalákala sem mnoho dívek a mnoho žen, které buď od mužů utekly, nebo je úkladně zavraždily. A poněvadž Vlasta znala od Kazi moc bylin a podzemního koření, podávala těm ženám nápoj, po jehož ochutnání se každá na všechny muže, i na otce a na bratry, jako na vzteklé psy rozpálila a byla ochotna s Vlastou proti těm bradáčům bojovati. Nastalo velké vraždění mužů, neboť dívky, z Děvína obkročmo na koních vyjíždějíce, je lapaly silou a všemožnými lstmi, zabíjely je a olupovaly. Rozšířila se po vší zemi velká nešlechetnost, ženy nechtěly mužů poslouchati, každý své ženě musil lahoditi a jí poddán býti, ačli nechtěl z domu uprchnouti a léhati po lesích. Kterékoli manželce se její muž nelíbil, tajně ho v noci zavraždila a utekla na Děvín, kde byla bezpečna před jakýmkoli trestem i před pomstou manželových přátel. V té době nemohl žádný muž své ženě věřiti, a byť byla i svatá. Nemohouce snášeti takových nepravostí, sjeli se obyvatelé země ke knížeti Přemyslovi a žádali ho, aby ty nešlechetné dívky zkrotil bojem a vyhladil se země. Ale Přemysl měl prorocký sen. Zdálo se mu, že před ním stála jedna z Vlastiných panen a podávala mu píti v koflíku krvavého nápoje. Řekl proto: – 42 –

„Vítězství jest nyní při nich, a toho času není nikoho, kdo by ty kobyly mohl přemoci. Prosím vás, mějte malé strpení, až uvidím, že jest čas k tomu vhodný, společně na ně udeříme.“ Ale Čechům se ta rada nelíbila a nedbali jí. Zvolili si za vojevůdce Samoslava a oblehli Děvín. Leč Vlasta se svými družkami byla dobře připravena, neboť měla na Vyšehradě mezi Přemyslovými dívkami vyzvědačky, které uměly vyslíditi každé mužské slovo a každý jejich úmysl, takže byla již dávno zpravena o tom, co se chystá. Tak zatím, co se mužové pohodlně pokládali před Děvínem a radili se, mají‑li se s pannami utkati v bitvě na otevřeném poli, ať jezdecké, ať pěší, či hrad oblehnouti, byly již dívky připraveny a stály v ohradě s lučišti, oštěpy, palcáty, dýkami a meči, s pavézami i štíty kulatými a jsouce oděny přílbicemi a kyrysy koženými i řemínkovými utuženými smolou. Jejich koně čekali vedle nich. Vlasta je povzbudila krátkou řečí: „Již přišel čas našeho vítězství a naší slávy. Dnes osvobodíme českou zemi a budeme jí samy svobodně vládnouti. Bojujte beze strachu, neslitujte se nad žádným ze zhoubců naší cti a brzy uvidíte, kterak z těch bradatých kozlů krev poteče. Vsedněte na koně!“ A již se otvírá hradní brána a sklápí se padací most a dívky se ženou na mužský tábor. Řítí se na divokých koních jako vodní příval, vpředu bojovnice nejstatečnější, Mladka, Hodka, Nabka a Svatava, Vratka, Radka a Častava, jim v čele Vlasta a vpadají do mužských houfů, překvapených a nepřipravených, mezi bojovníky, kteří na sobě nemají ani krunýře, a toliko pospíchají vsednouti na své koně. Ale ony již rozrážejí jejich šik a Vlasta zahajuje boj strašlivou ranou mečem do přílbice Samoslavovy, takže ten padá z koně a pod kopyty jiných umírá. A ženou se úprkem za ustupujícími muži a s válečným pokřikem: „Děvín máme! Děvín máme!“ bijí je meči, smetají oštěpy z koní a nešetří žádného. Věru, nejinak se tu bojuje, leč jako by muži ženská srdce měli a ženy se v mužskou statečnost oblékly. – 43 –

Málo jich z toho boje ušlo, toliko ti, kterým ne jejich zmužilost, nýbrž rychlost koňů zachovala životy. * * *

Od té doby seděly panny na Děvíně bezpečně. Nemohouce se toho času potýkati s muži v otevřeném boji, zas si vymýšlely všeliké úklady, aby jim škodily. Někdy si na Děvín pozvaly nějakého vynikajícího jinocha, jako by s ním chtěly mluviti o příměří, přijaly ho uctivě, pohostily ho pokrmy a hojně napojily medovinou. Ale sotva Vlasta po hostině odešla do svého příbytku, již se k onomu mládenci přitočila některá chytrá dívka a šeptala mu, jak je na Děvíně nešťastna a jak by ráda unikla z moci ukrutné Vlasty: „Já smutná dívka neznám ani lsti, ani podvodů a vraždit neumím. Můžeš‑li mě vysvoboditi, chci býti tvou věrnou manželkou až do smrti. Za tři dny mám s pěti jinými pannami tou a tou cestou jeti k jednomu člověku s velkými dary, a počkáš‑li tam s deseti jezdci a vyrazíš na nás z lesa, dívky, které budou se mnou, utekou a já budu moci jíti s tebou.“ Omámený mládenec slíbil, také tak třetího dne učinil, ale Vlasta poslala do zálohy třicet dívek, a když jinoši vypadli z lesa, chtějíce vysvoboditi nešťastnou pannu, vyrazilo také oněch třicet, muže sevřené ze dvou stran snadno zdolaly, povraždily je, uloupily jim koně, zbroj i zbraně a zanesli na Děvín. Tak nešlechetně si dívky počínaly a takové nepravosti páchaly. Ale muži, ač mohli býti tolikerými příhodami již sdostatek poučeni, jako vrtohlaví berani vždy znova na panenské úklady nabíhali. Toho času vznikla v Kopanině různice o pozemky, a to mezi Mládem, synem Dobrojovým, a Směloušem, synem Chabrovým, dvěma muži znamenitými. Když se pře dostala až před knížete Přemysla, vyslal Ctirada, syna Prošova, do Kopaniny, aby ohledal meze a oba zemany zas uvedl v mír a pokoj. Poslal pak Přemysl se Ctiradem – 44 –

dvacet ozbrojených jezdců, aby mu byli před úklady Vlastinými ochranou. Ale Vlasta, dověděvši se zradou vyšehradských dívek, že přes Lichůceves pojede do Kopaniny Ctirad, kterého nad jiné muže nenáviděla, poslala padesát nejstatečnějších bojovnic na výborných koních a poručila jim, aby jakkoli, buď statečností, nebo lstí, Ctirada připravily o hrdlo. Dívky ty měly mezi sebou ztepilou pannu krásné tváře jménem Šárku. A smluvivše se s ní, svázaly jí ruce i nohy, na záda jí zavěsily loveckou trubku, Šárku položily ve velkém lese, kudy věděly, že pojede Ctirad, a vedle ní postavily velkou lahvici medoviny. Samy se skryly opodál mezi stromy a kouzly začarovaly svým koňům řehot. Tehdy Ctirad, jeda hlubokým dolem v hustém lese, uviděl, jak blízko cesty leží svázána krásná dívka, úpěnlivě pláče a jak nad ní na větvi sedí krákající vrána. Zastaviv koně tázal se, co se tam stalo. A Šárka odpověděla: „Milý pane, což nevíš, jaké nešlechetnosti páší v této zemi dívky? Prosím tě, rozvaž mě, a já ti vypovím vše, co a od koho se mi to přihodilo, a kdo jsem.“ Ctirad i jeho družina sesedli z koní, a Ctirad panu rozvázal. Když se posadila, vyprávěla: „Jsem dcera Mnohoslavova z Okořína. Vyjela jsem si s otcem na lov, jak můžeš poznati podle trubky, kterou mám, a vezla jsem s sebou tuto lahvici medoviny, abych ji časem podala svému starému otci. Když jsem se hnala houštinou za zvěří, ztratila jsem otce. Vtom na mne přikvačily ty nešlechetné dívky, a uchopivše mého koně, svázaly mě a násilím mě vlekly na svůj hrad, o kterém nevím, kde stojí. Když jsme dojely na toto místo, a ony uslyšely dupot a řehtání tvých koní, domnívaly se, že je to s početnými ozbrojenci honí můj otec, shodily mě proto z koně, ne­ chaly mě ležeti a uprchly.“ Tehdy řekl Ctirad, stoje před ní: „Mnohoslava Okořínského, tvého otce, dobře znám. Pojeď se mnou na mém koni a já tě poctivě navrátím.“ – 45 –

„Budu ti velmi vděčna,“ pravila dívka. „Ale velice tě prosím, urozený pane: nech mě odpočinouti a posaď se maličko vedle mne do trávy.“ A napivši se medoviny, podala mu lahvici, aby také on ochutnal. Ctirad, dojat jsa její krásou, pil a podal ostatním, kteří stáli okolo něho. A byl ten nápoj Vlastiným uměním okouzlen tak, že kdokoli z něho okusil, nemohl se brániti. Pak poprosila Šárka Ctirada, aby maličko zatroubil na její trubku, aby jeho družina slyšela, jak krásně zní. Pan Ctirad tak učinil. A tím dal sám svým nepřátelům znamení. Dívky se ihned přihnaly, a dříve, než se Ctiradovi služebníci dostali ke koním a k mečům, postřílely je z luků, a těm, kteří zůstali na živu, zutínaly obě ruce. Pana Ctirada pak jaly a spoutaly. Když se tak stalo, rozhlučel se les velkým chechtáním zlých duchů. A snad se tomu nešlechetnému skutku smáli i sami ďáblové. Pan Ctirad byl ještě téhož dne dopraven na Děvín. Nazítří ho přivedly na vltavský břeh proti Vyšehradu. Před očima Přemyslovýma mu zpřerážely údy, vpletly ho do kola, a mrtvého již vyzvednuvše, postavily tu knížeti navzdory. Ten les, kde byl Ctirad úkladem zrádné dívky Šárky zajat, sluje až do dnešního dne Šárka. * * *

Ještě jednou se Čechové, obzvláště mladí, obrátili na Přemysla a snažili se ho pohnouti, aby je vedl proti Děvínu, vypravujíce mu, že jim některé panny slíbily, spustiti v noci most a vpustiti je tajně do hradu. Ale Přemysl, vystihuje tuto novou dívčí lest, je znova varoval. „Budeme‑li se říditi tvými věštbami a sny,“ odpověděli mu rozhněvaně, „budou nás dívky vražditi věčně. Nechceš‑li nám pomoci, dobudeme Děvína vlastními silami.“ – 46 –

Šli tedy sami a byli znova krutě poraženi. Po takovýchto úspěších a vidouce, že žádný, ani kníže, ani zemanové, ani obecný lid se už neodvažují proti nim vystoupiti, dívky nadmíru zpychly. A nejvíce zpychla Vlasta. Jednoho dne si rozkázala připraviti drahocenný stolec, posadila se na něj a dala se svými pannami zvoliti za kněžnu celé země. A dívky jí holdovaly: „Ó veleslavná kněžno, kdo by tě nemiloval a nesloužil ti? Ty jsi nástupkyně Libušina a kromě ní žádná žena na světě ti nikdy nebyla rovna. Jsi hodna, aby netoliko muži nebo my, nýbrž aby ti i hvězdy byly poddány a na věky ti sloužily.“ Tehdy Vlasta, slyšíc takovou řeč, za jiné neměla, leč že jest již paní vší české země. A hned vydala zákony platící pro celé knížectví: „Za prvé, narodí‑li se kdekoli v zemi pacholík, nechť se mu utne palec pravé ruky, aby nemohl vytáhnouti z pochvy meč ani jej dobře držeti v ruce. Za druhé, ať mu jest vyloupnuto pravé oko, aby za štítem nemohl dobře viděti ani míře stříleti z luku. Za třetí, narodí‑li se někomu děvečka, nechť se jí ihned horkým železem přižehne pravý prs, aby nerostl a nepřekážel jí napínati lučiště. Za čtvrté, nechť mužové nejezdí na koních obkročmo, a je‑li jim už třeba, aby vůbec jezdili, ať sedají po straně a nenosí žádné meče ani jiné zbraně. Za páté, aby si muži urození i neurození hleděli orání a konali jiná robotná díla, a aby panny a ženy za ně bojovaly s nepřáteli. Za šesté, aby si mohla každá dívka za manžela zvoliti a vzíti toho, kdo se jí bude líbiti.“ „Dobře jsem si to tak vymyslila?“ ptala se Vlasta, když zákony dívkám přečtla. – 47 –

„Dobře, dobře!“ křičely všechny. „To ti mohli vnuknouti jen bohové, s nimiž ses spříznila!“ A Vlasta hned rozeslala nové zřízení po vší zemi a přikázala svou vůli a zákony všude držeti a zachovávati. To slyšíce muži, velmi se ulekli a nemeškajíce, jako včely v mračný den k úlu, běželi k Přemyslovi. Prosili ho o radu a pomoc, a slibovali, že učiní vše, co jim rozkáže, jen ať nedopustí, aby na ně přišla tak nesnesitelná pohroma. Kníže Přemysl je žádal o prodlení do třetího dne. Obrátil se k bohům. A když mu v té době bylo věštbami oznámeno, že se bohové na dívky rozhněvali, ale ony že o tom pro svou velkou pýchu a zpupnost nevědí, a že se osmého dne k nim zády obrátí i Dyrés i Zelu a budou jim nemilostivi, řekl Přemysl mužům: „Odeberte se domů a osmého dne se všichni se zbraní dostavte tajně před Vyšehrad! Odtud se bez hluku v noci tajně přepravíme a položíme se u jejich hradu Děvína.“ Tak se stalo. Přeplovali na koních Vltavu a hned za svítání udeřili mocně na hrad, hodlajíce se ho zmocniti náhlým útokem. Ale dívky, vytržené svými strážemi ze spánku, pospíšily na hradby, a metajíce odtud kameny a klády a srážejíce muže šípy ze žebříků, bránily se statečně, takže muži brzy poznali, že se přepadení Děvína nepodařilo, a dobývání musili zanechati. Přemysl, hledě z povzdáli na ustupující bojovníky, však řekl: „Dobře je tak, tak se to musilo státi.“ Za hodinu dal povel k novému útoku. Ale po tu hodinu panny na hradě neodpočívaly, nýbrž rozdělavše ohně vařily v kotlích smůlu a vodu, připravovaly pochodně a vláčely na hradby nové kameny a dříví. A tak, když Přemyslovi bojovníci zahájili útok, byli sráženi ze zdí balvany a kládami, spalováni ohnivými smolnicemi a poléváni rozpuštěnou smolou a vřelou vodou. – 48 –

Ale muži byli již sdostatek poučeni ženskými úklady, nehodlali stále vrtohlavě nabíhati do Vlastiných osidel, a Přemysl se rozhodl odpověděti na lest ženskou lstí mužskou. Neboť tento druhý útok, spíše předstíraný než skutečný, byl lstí, která měla dívky vylákati z ochrany jejich zdí. Po prvním odraženém náporu na hradby se bojovníci dali na útěk k lesu, jako by byla bitva již prohrána. A to vidouc Vlasta, připravená se svými dívkami již v odění, rozkázala spustiti padací most a hnala se na svém divokém koni dolů na pole na muže. Ostatní dívky za ní. Ale úzkost hradní brány a mostu je zdržovala, a bojovnice mohly vyjížděti jen postupně. Vlasta, domnívajíc se, že jsou již všechny za ní, obořila se jen asi s padesáti dívkami na mužský houf. V té chvíli Přemysl rozkázal, aby z lesa vyrazily další mužské šiky, čekající tam v záloze. Ale dívky, neboť v předním voji byly právě ty nejodhodlanější, se bránily statečně, a dříve než je mohli muži svou přesilou zdolati, hrnuly se z hradní brány nové a nové jezdkyně, takže druhým dívčím houfem byly zas síly vyrovnány a vítězství v té bitvě se klonilo brzy v tu, brzy v onu stranu. Tehdy se sedm mládenců z rodu Heskova na koních probilo až k Vlastě, a když srazili přední její zbrojnošky, jali se na ni dorážeti tak prudce, že jí rozrazili ocelovou obruč na přílbici a těžce ji poranili do hlavy. Vlasta se i pak hrdinsky bránila a ještě s obnaženou hlavou pět z těch mládenců svým zlým mečem zranila a Šťasoňovi přeťala jeho rohový štít. Šťasoň upustil štít, s koněm se přitočil k Vlastě a rozťal jí vejpůl hlavu. Spadla z koně a jinými koni byla rozdupána. Třetí houf dívek, který vyjel z hradní brány a do boje posud nezasáhl, vida, že jest prostranství před Děvínem pokryto ženskými mrtvolami a Vlasta, jejich paní, že zahynula, obrátil se na útěk zpět branou do hradu, hledaje spásu v jeho tvrdých zdech. Ale muži je stíhali a bodajíce a sekajíce vraždili napořád. Tehdy se ženy ve svých myslích obrátily a lísajíce se prosily, jak nejlépe dovedly, a slibovaly. Ale muži na to nic nedbali, a bijíce je bez přestání, spolu s nimi se vtlačili přes most na hrad. Odtud je metali ze zdí, házeli jimi z oken – 49 –

a žádnou nepohřbili, nýbrž nechali je napospas psům a ptákům. A dokonavše tak krvavé dílo a rozdělivše si kořist, Děvín rozbořili a spálili. Tak přestal mor, který sedm let trápil českou zemi. Zdi hradu Děvína, některé zvýši až dvanácti loket, silné a pevné, možno viděti ještě za nynějších dnů.

– 50 –

Košířská věštkyně Za časů knížete Křesomysla žilo v České zemi hojně věštkyň, které oznamovaly budoucí věci. Skrze ně přišlo na lidi mnoho kázně, neboť se báli jedni druhým tajně ubližovati, aby to věštkyně neobjevily a neučinily zřejmým. Mezi nimi byla jedna stará žena ve vsi Košíři, Dojka, matka Troslova, která prorokovala i takové věci, které se v naší zemi měly státi po stu i po tisíci letech. K ní chodili žáci a lidé znalí písma, co mluvila, zapisovali a záznamy schovávali do tajných skrýší, aby je jednou v budoucnosti mohli nalézti obyvatelé té země a věděli, co se bude díti. Toho času předstoupil před Křesomysla jeden muž z rodu Rohovicova, jinak Vršovských, jménem Žanda, a prosil knížete, aby mu dovolil někde v polední krajině svého knížectví postaviti hrad, že by tu chtěl, bude‑li toho potřeba, brániti zemi proti nepřátelům. Křesomysl svolil a Žanda, najav mnoho dřevorubců a jiné čeledi, dal na jedné vysoké hoře vybudovati dřevěný hrad, kázal okolo něho vylámati v tvrdé skále hluboké příkopy a postaviti z dubového dříví krásnou a velmi vysokou věž. Hradu dal jméno Žandov. Po dokončení práce se vypravil na Vyšehrad před Křesomysla, děkoval mu, že mu k stavbě popřál místa tak výborného, oznamoval, jak slavný, krásný a pevný hrad tam vybudoval ke cti své i svého knížete a pána, a prosil Křesomysla, aby vezma svého syna Neklana, jel s Žandou na tvrz, aby si ji prohlédl, a bude‑li se mu líbiti, aby ji z jeho rukou přijal a dal svému synovi. Kníže, vyslechnuv chválu hradu i prosbu Rohovicovu, odpověděl, že tak učiní, ale nikoliv ihned, nýbrž až za tři dny. Tak Žanda se svým průvodem z Vyšehradu zas odjel, aby s mnohými pomocníky na hradě připravil vše potřebné, a netrpělivě očekával příjezd svého starého i mladého knížete. – 51 –

Třetího dne se Křesomysl se synem a malým průvodem vydal na cestu. Ale když vsedl na koně a vyjížděl z vyšehradské brány, zastoupila mu cestu Dojka, matka Troslova. Zavolala ho stranou a dlouho k němu mluvila. Kníže ji vyslechl. A když se loučili, poděkoval jí. Pak ihned rozkázal, aby se jeho služebníci zas vrátili do hradu, aby co nejrychleji povolali čtyřicet ozbrojených vladyků a všichni aby pospíšili za ním. Dvořané tedy obrátili koně a zamračený Křesomysl s Neklanem a zmenšeným průvodem mlčky pokračovali v jízdě. Když četa čtyřiceti ozbrojených vladyků na cestě knížete dohonila, ten sesedl z koně, posadil se v hvozdě a vladykům, kteří se kolem něho seskupili, oznámil, co mu vyjevila věštkyně Dojka: Že Žanda ukládá o život jeho i Neklanův. Proto nechť vladykové pospíší napřed, ať potají dojedou až do blízkosti hradní brány, tam ať se skryjí a uváží koně. Až přijede on, kníže, a bude spuštěn most, aby mohl vjeti, nechť rychle vskočí do tvrze za ním a zajmou Žandu a všechnu jeho čeleď. A Křesomyslovi věrní bojovníci odklusali, aby učinili, jak kníže přikázal. Brzy za nimi přijíždí před Žandov Křesomysl. Hradní most se spouští, první přes něj jde kníže s Neklanem, potom Blahosta Políhradský, za nimi jejich desetičlenný průvod. Ale vtom již z lesního úkrytu vyskakuje čtyřicet vladyků, ženou se do tvrze, jímají Žandu, poutají ho pevnými lýky, zavírají hradní bránu, a kohokoli na Žandově nalézají, tomu svazují pevně ruce a nohy. Zajatou posádku nechávají ležeti v jedné jizbě, ale Žandu a jeho bratra Vřesolta od­ nášejí a zavírají do vysoké dřevěné věže. Za chvíli rozkázal Křesomysl přivésti Vřesolta a nutil ho, aby vypověděl, co se mělo na Žandově stát. A ten doznal, že při hostině, která byla pro Křesomysla připravena, a ve chvíli, kdy by kníže počal jísti, měl mu Žanda vstřeliti do srdce šíp a on, Vřesolt, že – 52 –

měl v týž okamžik Neklanoví stíti hlavu. Hradní posádkou měli býti pobiti všichni, kdož s nimi přijeli, pak chtěli zapáliti tvrz, odjeti na Vyšehrad a zmocniti se celého knížectví. Když byl Vřesolt zas zavřen ve věži, byl přiveden Žanda, a jsa vyslýchán útrpným právem, pověděl totéž. Jen tolik ještě přiznal, že původcem toho zrádného úmyslu byl on. Kníže kázal Žandu vyvésti před hrad, roztíti ho na čtyři kusy a ty čtvrti před tvrzí rozvěšeti po stromech, aby se tou nešlechetnou krví nasytili draví ptáci a jedovaté mouchy. Pak, když všichni vsedali na své koně, aby nastoupili zpáteční cestu, poručil hrad zapáliti. Tak košířská věštkyně Dojka, matka Troslova, zachránila život Křesomyslovi a jeho rodu.

– 53 –

Horymír a jeho Šemík Již za časů Krokových bylo v Jasových lukách nalezeno mnoho drobného zlata, které bylo vodou vypíráno od písku a ohněm rozpouštěno. A Libuše z naučení lesních bohů dala v Dalejském lese kopati hlínu, vypírati ji v Hlubočepském potoku a vybírati z ní zlato. Když pak jednou kněžna, přinesši oběť duchům lesním, horním i povětrným a držíc v ruce zlatou žábu, prorokovala před tváří Přemyslovou a všeho lidu, kde všude bude nalezeno zlato, stříbro, měď, cín, olovo a železo, počali Čechové hojně pracovati o dobývání kovů. Dolování a rýžování se tak rozmohlo, že již za knížete Nezamysla ohrozilo zemi, neboť lidé věnovali více péče hledání zlata na horách a při potocích než orání dědin. Když přišel suchý rok a malá úroda, byl by všechen lid vyhynul hlady, kdyby byl Nezamysl rychle hledání kovů na čas nezapověděl. Za panování Křesomyslova se sjeli ke knížeti někteří vladykové, žalovali na nedostatek chleba zaviněný tím, že lidé, hledajíce pod zemí zlato a stříbro, zanedbávají pole, a žádali, aby všem kovkopům, zvláště pak v okolí Příbrami, Jílového, Písku a Sušice, bylo přikázáno, aby takového díla zanechali. Kníže tak slíbil učiniti. Ale když vladykové odjeli a on o jejich řeči uvažoval, pravil si, že se ho nedostatek chleba nedotýká, kdežto z dolování drahých kovů že má znamenitý zisk. Na svůj slib zapomněl, dolování nezakázal a vladykové ve svých domovech marně čekali. Mezi nimi byl muž statečný jménem Horymír, který seděl na hradě řečeném Neumětel mezi Berounem a Příbramí. Ten se nejvíce přičiňoval o to, aby se lid věnoval obdělávání polí, a práce podzemní aby byla zastavena. Proto mezi ním a kovkopy bylo nevůle nejvíce. Horníci se o výpravě vladyků ke knížeti Křesomyslovi dověděli a byli jati strachem o svá zaměstnání. Když pak seznali, že hlavním – 54 –

původcem všeho toho zlého jest Horymír, vzplanuli proti němu velkým hněvem. Jednoho dne se sešli a uvažovali, jak s Horymírem naložiti. Někteří radili, aby byl zabit, jiní volali, má‑li takový hlad po chlebě, aby jím byl nacpán, až se zalkne, ale po dlouhém rokování se nakonec usnesli na tom, aby se hromadně vypravili na Neumětel a Horymíra zajali. Leč Horymír o tom věděl. Byl připraven, a když zdaleka viděl, jak se k jeho hradu přibližuje velký zástup kovkopů, vsedl na svého přerychlého koně, kterému říkal Šemík, a ujel. Kovkopové pozorujíce, že Horymír před nimi utíká, pospíšili k jeho dvoru, a když v poli před ním spatřili stohy s obilím, řekli: „Hle! Bál se hladu! Ať jej tedy má!“ Stohy rozmetali, kolik snopů mohli unésti, pobrali a ostatek zapálili. Po jejich odchodu se Horymír vrátil a od té doby nepřestal přemýšleti, jak se pomstít žhářům. Příhodná doba k tomu se brzy naskytla. Jedné noci vsedl na Šemíka a uháněl k Příbrami. A noční duchové byli s ním. Přijel, horníkům spálil jejich boudy a domy, kovkopy, které nalezl, zabil a s pomocí nočních duchů, svých pomocníků, zasypal doly. A už zas letěl Šemík noční tmou do Prahy. Časně ráno byl Horymír již na Vyšehradě a stál před Křesomyslem tváře se, jako by se bylo nic nestalo. Téhož jitra se z Příbramě vypravilo poselstvo horníků ke knížeti, aby mu na Horymíra žalovalo. Příštího dne potom mluvili před Křesomyslem. Vylíčili noční přepadení, pověděli i to, že byl Horymír v záři planoucích chyší poznán, a žádali, aby kníže rychle poslal k Neuměteli posádku a dal vražedníka, paliče a škůdce knížecí pokladny zajmouti. Ale na Neumětel nebylo třeba výpravy, protože Horymír dlel ještě na Vyšehradě. Kníže ho tedy k sobě povolal, aby vyslechl, co jest na něho žalováno. A kovkopové opakovali své obvinění a jemu tváří v tvář. Horymír klidně odpověděl: – 55 –

„Posuď sám, ctný kníže, je‑li pravda, co tito horníci oznamují. Kterak bych byl mohl jediný pobíti tolik lidí, jak žalují? Jak bych byl mohl sám a bez pomocníků v jedné noci zasypati stříbrné doly a zaváleti je velkým kamením? A kterak jest možné, abych byl v noci na včerejšek mezi Příbramí a Lázem, když sám dobře víš, že jsem včera již za časného jitra dlel na Vyšehradě? Uvaž, prosím, co mluví, a rozhodni, podobá‑li se to pravdě!“ Ale horníci stáli na svém, takže Křesomysl nevěděl, komu z nich věřiti. Jsa však velmi rozhněván zničením dolů a velkou škodou, která se stala jeho pokladnici, dal Horymíra zavříti do hradního sklepení a povolati starší vladyky, aby konali soud a vyslovili své dobré zdání o jeho vině či nevině. Vladykové se shromáždili. Z Příbramě se také dostavilo množství kovkopů, jimž byla způsobena škoda. A když k soudu do hradní síně přicházel kníže, horníci na něho volali o pomstu nad Horymírem. Křesomysl se staršími vladyky se posadili na soudné stolce a kníže kázal z vězení přivésti Horymíra. Očití svědkové vyprávěli, co a jak se sběhlo, o zapálených domech a hornických boudách, o pobitých lidech, o zasypaných dolech a o tom, že Horymír byl určitě poznán. Obžalovaný opakoval to, co již jednou řekl: Nemohl sám to vše v tak krátké době vykonati a nemohl býti v noci v Příbrami, když byl již ráno na Vyšehradě. Vladykové tuto jeho obranu velmi rádi slyšeli, neboť to byli přátelé Horymírovi a jako on zastánci chleba proti stříbru. Snažně se za něho přimlouvali a prosili, aby byl zachován při hrdle, poněvadž to, co na něho jest žalováno, dokázáno nebylo. Kníže byl na rozpacích. Ale kovkopové volali: „Na paliče, na vraha, na zhoubce knížecí pokladnice!“ A křičeli více a více a stále hlasitěji, žádajíce, aby byl žhář, jak zákon žádá, sám ohněm spálen. – 56 –

Po dlouhém váhání konečně Křesomysl vynesl rozsudek: „Poněvadž těch, kteří na Horymíra žalují, jest mnoho a protože četní z nich vydávají svědectví, že ho při činu, jak pálí a vraždí, viděli, nechť podstoupí smrt! Že mi učinil ohněm škodu, to mu promíjím, a proto nebudiž upálen, nýbrž budiž mu jen pro vraždy týmž mečem, kterým je spáchal, sťata hlava!“ Všichni umlkli a upírali oči na odsouzeného. Ten postáv maličko, ke Křesomyslovi promluvil: „Ctný kníže! Vidím, že jsem tebou byl odsouzen a že mi nedovoluješ žíti. Prosím tě jen za jedno: dříve než umřu, dovol, abych směl vsednouti na svého milého koně a projeti se na něm chvilku po tomto hradě. Pak se mnou učiň, cokoli se ti líbí.“ Kníže, usmav se takové žádosti, rozkázal dobře zavříti hradní brány, obsaditi je strážemi, a Horymírovi dovolil, aby si šel osedlati svého koně, aby se opásal svým mečem a naposled se z nich poradoval. Horymír odešel do konírny, a jak později vypravovali knížeti stájoví služebníci, něco se svým Šemíkem mluvil. Vyvedl ho na nádvoří, osedlal a sám se opásal mečem. Kníže a vladykové na to z okna hleděli. Horymír vsedl na Šemíka. Zavýskal. A kůň se začal velmi rychle otáčeti a činiti velké skoky. Horymír zavýskal po druhé. A kůň pod ním skočil od jedné hradní brány až k druhé. Horymír zavýskal po třetí a řekl: „Nuže, Šemíku, vzhůru!“ A kůň mu odpověděl: „Pane, drž se!“ A vtom učinil skok přes všechny hradní zdi až na druhý břeh Vltavy. Když se diváci v oknech vzpamatovali ze svého úžasu a pohleděli na druhou stranu řeky, viděli, jak Horymír na svém Šemíku uhání k Radotínu. Po takovém divu se všichni vladykové, zemanové a dvořané jali knížete snažně prositi za milost Horymírovi a neustali dříve, dokud Křesomysl neslíbil, že mu ji udělí. – 57 –

Poslal pro něho na Neumětel s poselstvím, aby se bezpečně navrátil, že mu jest všechna vina odpuštěna. Horymír přišel, poklonil se svému knížeti, ke svým činům se přiznal a vypověděl všechno, co učinil v Příbrami kovkopům a proč to učinil. Když se ho kníže ptal na Šemíka, odpověděl: „Milostivý kníže, tam doma u mne stojí velmi smuten, neboť si tím nesmírným skokem zle ublížil. Dovolíš‑li, pojedu a pospíším, zda bych mu mohl ještě pomoci.“ Když se pak navrátil domů, odebral se k svému milému koni. Ten, mu řekl, že už nebude živ, a požádal svého pána, aby ho, až zemře, nedával napospas ptákům a dravé zvěři, nýbrž aby ho rozkázal pohřbíti před vraty dvora. A Horymír tak učinil.

– 58 –

Krosina dostala vína Po smrti Křesomyslově byl posazen na knížecí stolec vyšehradský Neklan, který vedl válku s luckým Vlastislavem. Po něm nastoupil Hostivít. A synem Hostivítovým byl Bořivoj, první křesťanský kníže Český. Když byl Hostivít přemožen ukrutnou zimnicí, proti níž nemohli nic zmoci ani lékaři ani věštci, a umřel, byl svým lidem pochován s velkým pláčem. Na jeho hrobě byl po tři dny pálen oheň, a muži i ženy chodíce okolo hrobu, řezali si podolky, metali je vzhůru a volali velkými hlasy: „Bohové naši, dejte nám knížete, který by spra­vedlivě soudil naše hlavy!“ Na popud věštce Krboše sešli se pak vladykové, starší i všichni správcové lidu, aby zvolili nového knížete. Na skále před Vyšehradem rozdělali veliký oheň, vložili na něj silného kozla a na toho nametali mnoho dříví domnívajíce se, že tak činí svým bohům vzácnou oběť. A povýšili na knížete syna Hostivítova jménem Bořivoje, mládence ušlechtilého, a posadivše ho na knížecí stolec, vsadili mu na hlavu slavnou čepici Přemyslovu a všichni se mu klaněli. Za manželku dali Bořivojovi Lidmilu, dceru vzácného muže Slavibora z hradu Bšova, který se dnes nazývá Mělník. Lidmila, ač mladá, byla nadmíru rozumná a tváře nad obyčej krásné, velmi nábožná a velká milovnice svých bohů, kterým přinášívala hojné a nákladné oběti. Požádala svého manžela, knížete Bořivoje, aby dal ze zlata zrobiti modlu, a ten, povolav sochaře, kázal slíti obraz ženské postavy, větší než kterýkoliv člověk. Kněžna Lidmila dala zlaté modle jméno Krosina a uchovávala ji ve skrytém místě. Každý den jí přinášela oběti a tak ji uctívala, že rozkázala, aby před ní ustavičně, ve dne v noci, hořelo olejové světlo. Kněžna Lidmila povila Bořivojovi syna a bylo mu dáno jméno Spytihněv. Kníže pozval na hrad rodiče Lidmiliny, bšovského vla– 59 –

dyku Slavibora a jeho manželku Lidoslavu, aby pohleděli na svoji novou rodinu, povolal také jiné vladyky a zemany a všem vystrojil velkou hostinu. Hodovalo se a kvasilo po pět dní nepřetržitě za sebou, masa zvířecího i rybího a také medoviny bylo bez nedostatku, každý jedl a pil, co hrdlo ráčilo a pokud se mu líbilo, a toho, kdo nechtěl, žádný nenutil. Za toho slavného hodování přišlo poselstvo moravského krále Svatopluka a přineslo knížeti Bořivojovi dar, o jakém předtím v Čechách nebylo nikdy slýcháno: velký sud výborného vína. Kníže vzkázal moravskému králi poděkování a poslal mu mnohem cennější a znamenitější dary od stříbra i zlata. Bořivojovi dvořané okusili neznámého nápoje, nad obyčej jim chutnal a velmi se mu divili. Nalili jej knížeti a hodovníkům a všichni si jej pochvalovali. A tak toho dne, o hodech na počest narození Spytihněva, syna Bořivojova a Lidmilina, se po prvé v Čechách pilo víno. Když se všichni hosté rozjeli, donesl kníže číši toho podivného nápoje také k šestinedělnímu loži své manželky a žádal ji, aby ho okusila. Také kněžně Lidmile zachutnal, a požádala proto Bořivoje, aby rozkázal zrobiti kamennou nádobu, do ní nalíti toho chváleného nápoje a postaviti jej před bohyni Krosinu. A kníže tak dal učiniti. Do té doby tři měsíce nepršelo, ale když se tak stalo, ihned té noci potom spadl na zemi hojný déšť, a všichni tvrdili, že Krosina za oběť toho vína vyprosila na nejvyšším bohu, aby česká země byla svlažena.

– 60 –

Pokřtění knížete Bořivoje Zatímco Čechové obětovali ještě bohům pohanským, přijal již Svatopluk, král moravský, víru Kristovu a byl pokřtěn od svatého Cyrila, jemuž Charváti i Moravané říkali Crhota. Svatopluk, panovník mocný a bohatý, chystaje se jíti do války proti císaři Arnulfovi a hledaje proto spojence a přátele, poslal naléhavé listy knížatům, mezi nimi také knížeti polskému, ruskému a českému, a pozval je do Velehradu, města velmi pevného, sídla to svého a biskupské stolice Crhotovy. Když se knížata sjela, vystrojil jim slavné hodování, jak se sluší na krále. Ale kdežto každého z hostí posadil za stůl podle jeho důstojenství, Bořivojovi kázal prostříti koberec a ubrus na zemi a posadil ho tam. Když bylo po stole, otázal se český kníže Svatopluka, proč mu byla na královském dvoře projevena taková neúcta. „Domníval jsem se, že jsem tě uctil,“ odpověděl mu král, „neboť vím, že pohané mají ve zvyku tak sedati. Chceš‑li si však se mnou sednouti za stůl, musili bychom si dříve býti rovni v Kristově víře.“ „Co by mi to dobrého přineslo, kdybych přijal vaši víru?“ řekl Bořivoj. „Snad nic. Bojím se, kdybych to učinil, že bych pohněval bohy.“ Král tajně poslal k biskupu Crhotovi se vzkazem, aby rychle přišel na hrad. Biskup tak učinil, a když tam uviděl Bořivoje, pravil mu: „Ty se za to stydíš, že jsi byl posazen na zemi? A za to se nestydíš, že pro modly, kterým sloužíš, budeš od Boha všemohoucího těžce trestán a snad i posazen do věčného ohně?“ Řekl mu Bořivoj: „Co mám učiniti, abych nehněval toho Boha, o němž pravíš, že jest všemohoucí, a abych unikl jeho trestu a věčnému ohni?“ – 61 –

„Přijmi víru Ježíše Krista, věčného Boha,“ odpověděl mu biskup, „vezmi na sebe řád křesťanský a odvrhni modly, v nichž jsou ďáblové!“ Kníže Bořivoj však váhal: „Co dobrého by mi to přineslo, kdybych vaši víru a váš řád přijal, když přece žádný z mých předků v ně nevěřil?“ A tehdy mu biskup Crhota pravil: „Bořivoji, Pán Bůh, který stvořil nebe i zemi, slunce, měsíc, hvězdy, a také tebe a všechny věci, které jsou na světě, mi rozkázal, abych ti řekl toto: Odřekneš‑li se model a ďáblů, kteří v nich přebývají, budeš učiněn pánem svých pánů, všichni tvoji nepřátelé se tě budou báti a tvůj rod bude v budoucích časech rozmnožen jako řeka, do které vtékají mnohé potoky. A toto moravské království připadne tvému rodu a panování nad ním bude přeneseno do města, ve kterém ty obýváš.“ To když Bořivoj uslyšel, zaradoval se z takových a tolikerých slibů a zvolal: „Bude‑li tak, jak pravíš, proč se křtem meškám?“ „Nejprve uvěř v Boha otce všemohoucího, v Ježíše Krista, syna jeho, který za nás umřel a vstal z mrtvých, a v Ducha svatého, jenž svou milostí osvěcuje srdce věrných!“ pravil mu biskup. Bořivoj slíbil tak učiniti a křtu se nemohl dočkati. A také všichni jeho dvořané, kteří přišli na Velehrad s ním, padli biskupovi k nohám prosíce, aby byli pokřtěni se svým knížetem. Biskup Crhota jim všem rozkázal, aby celou příští noc bděli, modlili se a prosili Boha za milost. Když pak bylo ráno, biskup a král vedli Bořivoje a jeho služebníky do kostela. A tam pak biskup pokřtil nejprve Bořivoje, pak třicet jeho dvořanů. Křest byl vykonán za slavných obřadů a kmotrem českého knížete byl sám král. Nazítří pak, a bylo to o svátek svatého Jana Křtitele, měl biskup Crhota při mši krásné kázání o křesťanské víře, a král Svatopluk dal na ten den připraviti velké hody, při nichž – 62 –

posadil Bořivoje vedle sebe a nad jinými knížaty, a jeho služebníky dal uctíti nad dvořany všechny ostatní. Po svém křtu zůstal Bořivoj na Velehradě několik dnů i pak, když už se se Svatoplukem a s knížaty uradili o všem, proč tam byli pozváni. Naučiv se za tu dobu křesťanské víře, rozloučil se a přijal od biskupa Crhoty požehnání. Král se svými dvořany ho doprovodil až k pomezí moravské země do Svitav, odevzdal mu velké dary a poslal s ním do Čech nábožného a v Písmě svatém učeného kněze jménem Kájcha, aby vyučoval Čechy křesťanství. Když kníže Bořivoj na cestě svou zemí dospěl do Hradce, dal tam založiti kostel svatého Klimenta, a zde, na základech budoucího chrámu, byla v Čechách knězem Kájchem sloužena první mše svatá. Po návratu na Vyšehrad oznámil Bořivoj své manželce Lidmile, že se stal křesťanem. A ona velmi želela, že nebyla ve Velehradě s knížetem, aby se od dobrého biskupa naučila víře, s níž by také mohla býti živa na věky.

– 63 –

Drahý kníže Ale starý nepřítel ďábel vida, jaká škoda, by mu povstala, kdyby Čechové následovali svého knížete, pobouřil proti Bořivojovi všechen lid. A ten, když se dověděl, že se stal Bořivoj křesťanem, hrnul se na Vyšehrad a na knížete volal: „Co jsi to učinil, že jsi zavrhl mravy a obyčeje svých otců a přichytil ses nové, neslýchané věci?“ A tak jedni druhé proti němu popuzovali, až se vzbouřila celá země. Bořivoj jen s několika málo věrnými služebníky uprchl před rozezleným lidem na skryté místo a chystal se odejíti z Čech. Povolav z Bšova tchána Slavibora, věrného muže, a svěřiv mu do ochrany manželku Lidmilu a své dva malé synky Spytihněva a Vratislava, odebral se jen s knězem Kájchem a maličkým průvodem na Moravu. Když tam oznámil králi Svatoplukovi a biskupu Crhovi, co se stalo, chtěl král sebrati na Moravě lid a poslati jej válečně do Čech, aby ten tvrdý lid naučili Kristově víře násilím. Ale Bořivoj to nedopustil. Zůstal na Moravě. Zatím Čechové žili bez knížete a správce, a poněvadž neměli, koho by se báli, činil každý, co se mu líbilo. Z toho povstaly velké zmatky, jedni druhým činili násilnosti a křivdy, docházelo i k loupežím a vraždám, a země hynula. Moudřejší lidé vidouce tyto nepořádky nechtěli je trpěti a volali, ať už je knížetem ten nebo ten, jen ať je v zemi nějaký. Tak se starší sešli v hromadu, aby se poradili, co počíti. Poněvadž jest český lid tvrdošíjný, stál i tehdy neústupně na své nevěře a pohanských zvycích, a na čem se starší usnesli nejprve, bylo, aby Bořivoj do země přijímán již nebyl. Ale co dále, v tom zajedno nebyli. Někteří z nich radili: „Zvolme si knížete od pluhu jako naši předkové!“ Ale jiní pravili: „Pošleme do krajiny bavorské posly, aby hledali Stůjmíra, kterého kníže Hostivít vypověděl ze země, neboť také on jest z rodu knížecího!“ – 64 –

Pocházel pak onen Stůjmír z knížectví bílinského a byl pravnukem Bíly, statečné zápasnice s medvědy, dcery Kaziny a Bivojovy. Když byl Sukoslav, Stůjmírův bratr, po čtyřletém válčení s knížetem Hostivítem přemožen a popraven, byl jeho pomocník Stůjmír vyveden až do bavorských lesů, vyhnán ze země a bylo mu pod zbavením hrdla zakázáno, aby se někdy z ciziny vracel. Na toho Stůjmíra si tedy Čechové po třinácti letech vzpomněli, a poněvadž na hromadě starších nabyli vrchu ti, kdož ho chtěli míti knížetem, byli vysláni do Bavor poslové, aby tam Stůjmíra hledali. Za pomoci rozličných tlumočníků a po velké námaze ho v cizí zemi konečně našli a přivedli do Prahy. Čechové ho přijali s velkými poctami, posadili ho na Přemyslův stolec a všichni, radujíce se, že zas mají knížete, se mu hluboce klaněli. Ale brzy se ukázalo, že je Stůjmír knížetem k nepotřebě. Za ta léta, která žil v cizině, žádného Čecha neviděl, českou řeč nikdy neslyšel, takže svůj jazyk úplně zapomněl a nikomu ze svých poddaných nerozuměl. Nejmenoval se už ani Stůjmír, nýbrž v Bavořích mu dali jméno Štylfrýd, a tak také v české zemi ho jedni nazývali Stůjmírem, jiní Štylfrýdem. Lid obecný těžce nesl, že se se svým knížetem nedorozumí, zemanové ani kdo jiný s ním nemohli o ničem jednati, souditi neuměl a někomu poručiti, aby soudil za něho, také ne. Tak měli Čechové němého knížete. Ale také Štylfrýdovi se stýskalo a bylo mu mezi cizím lidem úzko. Čechové to snášeli deset měsíců. Ale když viděli, že jest tak tupý, že se za tu dobu ani vlastnímu jazyku naučiti nemůže, začali reptati. Ti pak, kteří si již dávno přáli, aby se zas vrátil Bořivoj, té nespokojenosti využívali a lid ještě více podněcovali. Mluvili k lidu takto: „Divné věci děláte. Bořivoje jste vyhnali proto, že se dal pokřít a že přijal křesťanské řády. Myslíte si snad, že Bavoři u sebe tak dlouhý čas trpěli Stůjmíra bez křtu? Zřejmým důkazem toho, že je pokřtěn, jest jeho změněné jméno. A jest jisté, že se za třináct let naučil nové víře lépe než Bořivoj u Svatopluka za několik dní. Až – 65 –

se naučí česky, naučí nás také věřit, čemu on bude chtít. A až u nás zakoření, rozkáže nám, abychom rozbili své bohy.“ Lid jim dal za pravdu. A nechal zemanům a vladykům na vůli, aby si s tím Štylfrýdem naložili, jak se jim bude líbiti. Zašli tedy k němu a prostřednictvím jednoho řečníka, který uměl česky i německy, se ho tázali, zda by se snad nechtěl vrátit tam, odkud přišel. Štylfrýd se v srdci zaradoval, neboť netoužil po ničem více, leč odejíti od tohoto tvrdého lidu zas do Bavor. Ale nedal na sobě nic znáti, a odpověděl, že tak učiní jen za peníze. Po delším smlouvání se shodli na deseti hřivnách stříbra a třech hřivnách zlata. Zemané a vladykové ho vypravili, jako kdysi Hostivít, do Bavor, a dali mu na cestu i průvod, aby odjel se vší ctí. Deset hřiven stříbra a tři hřivny zlata jest mnoho peněz, ale Čechové byli rádi, že se ho zbavili alespoň za tu cenu.

– 66 –

Boj o křesťanství A mezi lidem byl zas velký neklid a nejistota, co bude dále. „Hle,“ říkali jedni druhým, „jsme osiřelí jako včelí roj bez matky. Nikdy předtím nebyla tato země bez knížete a správce. Bude‑li to trvati dlouho, musíme zahynouti.“ Scházeli se často ve skupinách, rokovali na větších schůzích, ale k výsledku nemohli dojíti žádnému. Konečně po těžkém jednání se shodli alespoň na tom, že se shromáždí na velkém sněmu na vyšehradském nádvoří a že si společným rozhodnutím zvolí knížete. Sešli se ve valném počtu, ale knížete si nezvolili. Neboť národ byl rozdvojen. Jedni nechtěli Bořivoje, ale koho voliti, o tom jednoty mezi nimi nebylo. Druzí si přáli, aby se Bořivoj zas do země vrátil přesto, že se z něho stal křesťan, neboť o něm věděli, že byl knížetem dobrým. A této straně, vedené tchánem Bořivojovým Slaviborem, která po velehradském křtu neměla stoupenců téměř žádných, po zklamání se Štylfrýdem a po prodlužujícím se bezvládí v zemi přívrženců stále přibývalo. Tak se na vyšehradském nádvoří řečnilo a křičelo, Slavibor se svými věrnými obcházel mezi lidem, konejšil, napomínal, přemlouval, ale váda byla stále prudší, poněvadž jedni volali po Bořivojovi, druzí ve své pohanské zatvrzelosti o něm nechtěli ani slyšeti. A když v marném rokování uběhl den, shodli se na tom, že se zítra znova sejdou pod širým nebem, kde je dosti místa, aby se skupiny a strany mohly scházeti, rozcházeti a volně se raditi o volbě knížete. Ale strana Bořivojovi nepřátelská přichystala na ten den úklad. V noci se její přední stoupenci tajně smluvili, aby všichni, kdož si přejí návratu Bořivojova, byli na poli sněmování pobiti. Proto si vzali pod pláště kožené kyrysy, schovali tam meče a určili si heslo. Až jejich předák Hromil vykřikne: „Proměňte se, proměňte se!“ tehdy shodí pláště, vytrhnou zbraně, vrhnou se na nepřátele a povraždí je. – 67 –

Leč o úkladu vědělo příliš mnoho lidí, aby se dal před straníky Bořivojovými utajiti. I ti se připravili. Také oni si pod pláště oblékli kyrysy, někteří si vzali hornické oděvy z tvrdé kůže a skryli pod oděv meče i poboční nože. A tak ráno odešli na pole, kde se měl všechen lid sejíti. Sněmovalo se tam dlouho, rokovalo a vyjednávalo mnoho, strana straně povoliti nechtěla, a tak se častokrát scházely a rozcházely, a když se rozešly, radily se, když se sešly, vadily se. A když konečně bylo jisto, že se nedohodnou, vyvstal Hromil a napínaje hrdlo, volal vysokým hlasem: „Proměňte se, proměňte se!“ „Hned tě proměním na jinou barvu!“ vykřikl vedle něho stoupenec Bořivojův. Vytrhl meč a sťal Hromilovi hlavu. Vtom již Bořivojova strana shodila pláště a vrhla se s meči a noži v rukou na nepřátele. Ti, domnívajíce se, že útok zahájí sami, a ne­ očekávajíce, že budou napadeni, bránili se jen mdle. Ale bořivojovci bili napořád, takže na tom poli zůstalo mnoho mrtvých předáků pohanské strany a že se zachovali jen ti, kteří se spasili útěkem do Prahy nebo do lesů. Ti pak jejich stoupenci, kteří neuprchli, svolili, aby se Bořivoj stal knížetem, a slíbili mu zachovávati poslušnost a poddanství. Za čas se Čechové zas sjeli na dvoře vyšehradském, a tam se jednomyslně usnesli, vyslati na Velehrad poselstvo, které by knížete Bořivoje požádalo, aby se navrátil do země. Bořivoj, jsa smuten tak dlouhým pobýváním na cizím dvoře a maje už malou naději, že se ještě kdy vrátí do svých Čech a uvidí svou milou rodinu, učinil jednoho dne před králem Svatoplukem a před biskupem slib, pomůže‑li mu Pán Bůh dosednouti zas na pražský knížecí stolec, že chce býti dobrým křesťanem a postaviti ke cti Panny Marie kostel. A hle! Již příštího dne potom vstoupili do jeho jizby čeští zemanové a vladykové, a poklonivše se a vyřídivše – 68 –

pozdravy všech věrných Čechů, prosili knížete, aby se vrátil do Prahy a ujal se zas knížectví. Bořivoj je přivítal s velkou radostí. A když vděčně vyslechl jejich poselství, odpověděl, že ochotně učiní to, oč žádají. A bez prodlení se chystal na cestu. Rozžehnal se se Svatoplukem, vřele mu poděkoval za tříleté pohostinství, které mu král ve vyhnanství poskytoval, a požádal ho, aby zároveň s ním alespoň na krátký čas propustil do Prahy velehradského biskupa, jenž by Čechy vyučoval ve víře. Král Svatopluk tak učinil. A všichni, kníže, biskup i poselstvo z Čech, vsedli na koně a vydali se na dlouhou cestu. Na Vyšehradě byli přijati s velkou slávou vladyky, zemany i vším lidem. Z Bšova sem od svého otce Slavibora přijela také kněžna Lidmila, aby se po tak dlouhém odloučení shledala zas se svým manželem. Bořivoj na slib učiněný ve vyhnanství Bohu nezapomněl. Hned třetího dne po svém příjezdu dal uvnitř pražských zdí, tam, kde na východní straně kníže Křesomysl kdysi postavil k obývání sobě a svým nástupcům dům, zvaný Tajněný, to jest hrazený, kterému dnes říkají Týn, založiti a pilně budovati krásný kostel ke cti nanebevzetí Panny Marie. Toho času měla kněžna Lidmila ve snách divná vidění, v nichž byla z božího rozkázání napomínána, aby se stala také křesťankou, a byla jí za to slibována milost od božího syna Pána Krista. A ona slyšíc to slíbila tak učiniti. Svůj úmysl oznámila manželu, a požádavši ho, aby brzy přijel za ní, odjela na Bšov ke svým dvěma synáčkům připraviti všechno ke křtu svému i jejich. Bořivoj dlouho neotálel, a když byly základy k chrámu Nanebevzetí před Tajněným dvorem již položeny, svěřil stavbu jednomu ze svých dvořanů a odebral se s velehradským biskupem na Bšov. Lidmila je radostně přivítala, a padnuvši k biskupovým nohám, prosila, aby se jí dostalo svátosti křtu. Tam, na Mělníce, byla pak pokřtěna ona i synáčkové její Spytihněv a Vratislav. – 69 –

Toho roku přistoupilo mnoho Čechů k víře Kristově a slovo boží bylo u velké vážnosti. Kníže Bořivoj po božím rozkaze, který mu byl ve snách udělen, rozkázal na přívrší mezi Prahou a Vyšehradem, kde nyní slove Na Zderaze, vystavěti kapli k památce svatých apoštolů Petra a Pavla. Druhou kapli vybudoval na Vyšehradě ke cti svatého Klimenta, a tam také bylo uloženo tělo tohoto světce, které velehradský biskup z božího vnuknutí nalezl v jedné skále ležící uprostřed moře a nyní je z Moravy převezl do Čech. Příštího léta pak bylo takové bohatství obilí a všech jiných věcí, jimiž se živí lidé i zvířata, že se tomu noví křesťané velmi divili, a říkali, že jim Pán Bůh dal takovou hojnost všeho, jaká od mnohých let nebyla, proto, že přijali jeho víru. A nutili pohany, aby se dávali křtíti. V Praze a jejím okolí se křesťanství rychle šířilo, ale v jiných českých krajích bylo ještě mnoho pohanů, kteří neústupně trvali na své nevěře. A z nich byli nejzatvrzelejší Lučané, jinak Žatčané zvaní, kteří se proti křesťanskému knížeti bouřili, prohlašujíce, že tu novou víru ze země zas vyplení.

– 70 –

Svatobojův hřích a pokání Když se svatý biskup Metoděj, jinak také Strachota zvaný, vracel z Bulharska a Charvátska, kam nesl papežské listy, že se všechny mše a bohoslužby smějí čísti a zpívati jazykem slovanským, obrátil se zas na Moravu a k Svatobojovi, který po smrti svého otce Svatopluka se stal králem té země. Svatoboj biskupa s radostí uvítal, prosil ho, aby na Moravě zůstal, že mu chce jako otci duchovnímu rád býti poddán, a Metoděj svolil. Z toho se nejvíce radoval moravský lid, neboť biskupa, muže svatého, nadmíru miloval, a také Strachota byl tomu lidu nakloněn velkou láskou. Král Svatoboj byl mladý, teprve čtyřiadvacetiletý, povahou velmi bujný, a poněvadž ho sváděli někteří jeho pohanští dvořané, oddával se nepravostem; rouhal se Bohu a křesťanským řádům a osobám duchovním se posmíval. Stalo se na den svatého Petra a Pavla, že si umínil jeti se svými služebníky na lov do lesa zvaného Křečín, a vzkázal proto biskupu, aby svatou mši nesloužil, dokud se z lovu nevrátí. Strachota čekal skoro až do poledne, ale vida, že král nepřichází, a jsa si vědom toho, že žádná mše po poledni už sloužena býti nesmí, přistoupil k oltáři. A právě, když pozdvihoval tělo boží, vracel se král. Dvořané, kteří s ním na lovu nebyli, mu vyšli vstříc a oznamovali mu, že biskup jeho rozkaz nevyplnil, na krále, pána svého, nečekal a že mši právě už dosluhuje. Svatoboj se roznítil náramným hněvem, přihnal se na koni do kostela a kázal troubiti v lovecké rohy. Ostatní lovci tam na koních vjeli za ním. A byl tu hřmot veliký, troubení a štěkání psů. Rozlícený král seskočil z koně, vytrhl meč a hnal se k oltáři, aby biskupa zabil. Ale dvořané ho zadrželi, zastoupili mu cestu a jen s velkou námahou zabránili, aby zločin nedokonal. Ale krev prchlivého krále se neochladila ani pak, když byl svými dvořany odveden domů. Ihned a ještě za mše vzkázal Strachotovi, – 71 –

aby mu nikdy více nepřicházel na oči. A svatý biskup dosloužil mši, odešel z kostela a ihned se vypravil na cestu. Odebral se ke knížeti Bořivojovi. A v české zemi kázal slovo boží, rozmnožoval křesťanskou víru a pokřtil mnoho lidu. Po čase pak, dav knížeti a lidu českému požehnání a modle se snažně k Bohu, aby bylo Svatobojovi království odňato a do Čech přeneseno, rozloučil se a odešel do Říma. Od těch dob království moravské pustlo. Většina kněží a žáků se odtud obrátila do Čech, na Moravě zůstali jen lidé neučení a nebylo nikoho, kdo by je vzdělával. A okolní národové, Uhři, Poláci, Němci i Čechové, vidouce, že na králi moravském je prokletí a že mu Pán Bůh žádného štěstí ani prospěchu nedá, vpadali vojensky do jeho země a Moravu velmi hubili. I poznal král, že na něho přišlo boží dopuštění. A když viděl, jak jeho lid, zbavený kněží a pobíjený nepřáteli, chodí jako na mysli zmámený, povolal k sobě své rádce a ptal se jich, co má činiti. Ale oni mu proti Pánu Bohu žádné rady dáti neuměli. A král od nich odešel sklíčen, jak nebyl nikdy předtím. Toho večera si povolal jednoho věrného služebníka a poručil mu, aby tajně osedlal koně. Pak si připásal meč, vsedl na koně, kázal spustiti hradní most a samojediný vyjel do noci. Od té doby ho už z jeho dvořanů nikdo nespatřil. A uplynulo mnoho dlouhých let, než se dověděli, co se s moravským králem stalo. Mimo městské hradby jel bez cíle tmou, dávaje se nésti koněm. Ten ho zavezl do velkého lesa a tam bloudili po celou noc. Když začalo svítati, seskočil ze sedla, vytáhl meč a koně zabil, pak odpásal pochvu, mečem v zemi vyryl brázdu a jej i pochvu tam zahrabal. Zas bloudil po horách a lesích. A putoval tak dlouho, až přišel k jedné poustevně, kde přebývali tři nábožní muži. Vešel dovnitř a prosil je, aby mu tam dovolili do třetího dne odpočinouti. A oni neznajíce ho, mu pohostinství poskytli. – 72 –

Ale když nastal třetí den, předstoupil před ně a žádal, aby ho mezi sebe přijali za čtvrtého, že tam s nimi chce zůstati. Té prosbě statného mládence se velmi podivili. Ale řekli si: „Snad ho sem posílá Duch boží, a kdybychom ho odehnali, provinili bychom se hříchem.“ Přijali ho mezi sebe, oholili ho a dali mu poustevnickou kápi. Nedotazujíce se ho, kdo jest, modlili se za něho a prosili Boha, aby mu dal v dobrém životě setrvati. Také Svatoboj se vroucně modlil, kopal motykou, zachovával s ostatními posty a nikdy nepil jiného, leč vodu. A tak v těžké práci a v pokání s nimi v pustině žil osmnáct let. Když pak poznal, že jest těžce nemocen a na své slabosti ucítil, že nebude živ, povolal k svému loži bratry poustevníky, vyznal se před nimi Pánu Bohu ze svých hříchů a řekl jim, že býval Svatobojem, králem moravským. Po jeho smrti ho pohřbili na místě, kam pochovávali jiné poustevníky. Tam, kde na moravsko‑uherském pomezí stávala ona poustevna, jest dnes klášter Zábor a žijí v něm bratři řádu svatého Benedikta.

– 73 –

Svatý Ivan Bořivoj a Lidmila se od dob svého pokřtění prací světských stranili, aby mohli lépe sloužiti Pánu Kristu. Lid obecný, a zvláště ti pohané, kteří odmítali křest, to těžce nesli pravíce, že si Bořivoj dal udělati peleš, aby se v ní schovával před lidem. Bořivoj tedy svolal na Vyšehrad vladyky, zemany a měšťany, vzdal se knížectví, dal je do rukou svému nezletilému synovi Spytihněvovi a s povolením sněmu mu určil poručníky. Pak se se svou manželkou ubytoval na hradě Tetíně, kázal jej dobře opraviti, a modly, které tam byly, rozbiti, spáliti a obrátiti vniveč. Od těch dob tam stále zůstával. Jednoho dne, chtěje si učiniti kratochvíli, vyjel si se služebníky a psy na lov. Když hledajíce zvěř přejeli řeku Mži a dostali se do širokého údolí, přišla knížeti na dostřel velmi silná laň a on ji šípem ze svého lučiště poranil. Postřelené zvíře prchalo a za ním se hnali psi a na koních kníže a jeho družina. Laň doběhla pod vysokou skálu, z níž vytékal mohutný pramen, vskočila do vody a tam se bránila psům. Docválal sem kníže, seskočil z koně a zvíře zápasící se psy proklál mečem. Laň ještě vyskočila z vody, ale na břehu padla a zhasla. Z jejího vemene vytékalo nad obyčej mléka. A tomu se jak kníže, tak i jeho služebníci velmi divili. Vtom z té skály vyšel muž velký a hrozný, s holí, bos, v suknici až po kotníky, s vlasy nadmíru dlouhými a s obočím visícím přes oči. „Proč jsi mi zabil mé zvířátko?“ řekl. Bořivoj se velmi ulekl. A všichni jeho služebníci s ním. Předtím nikdy podobného člověka neviděli a domnívajíce se, že je to nějaká šelma, pobízeli knížete, aby utekl. Všichni o kus poodstoupili. Ale vidouce za chvíli, že se nic zlého neděje, pomalu se zas navraceli. A  Bořivoj, třebaže se chvěl, dodal si zmužilosti a přistoupil k strašnému muži blíže: – 74 –

„Zaklínám tě ve jménu Ježíše Krista, abys mi pověděl, jsi‑li zlé či dobré!“ „Jsem člověk a nehodný služebník Ježíšův,“ odpověděl. „Bydlím zde ve jménu svaté Trojice a s pomocí Krista Ježíše, jeho matky Panny Marie a svatého Jana Křtitele.“ Tehdy kníže, nedůvěřuje mu ještě a chtěje se přesvědčiti, řekl: „Prosím tě, uveď mě do svého příbytku.“ „Pojď a popatři!“ Obrátil se a vešel do skály. Bořivoj a jeho služebníci ho následovali a velmi se podivovali příbytku s křížem, ložem z mechu a nádobou vydlabanou ze dřeva. „Jak se jmenuješ?“ otázal se ho kníže. „Na křtu mi dali jméno Ivan.“ „Odkud jsi sem přišel, z jakého jsi národa a jak dávno zde bydlíš?“ „Dostal jsem se sem ze země charvátské, otec můj se jmenoval Gestymulus a matka Elsabeta. Slyšel jsem, že v době, kdy jsem se tu usadil, spravoval tuto zemi kníže Neklan. Bydlím zde čtyřicet dvě léta a je tomu již čtrnáct let, co mě neviděl žádný člověk a co jsem nevyšel z této skály.“ „Čím ses živil?“ ptal se udivený kníže. „Boží milost mi dala toto zvířátko, jehož mléka jsem požíval za pokrm i nápoj.“ A srdce knížete Bořivoje bylo jato velkou lítostí, že zbavil poustevníka laně, kterou mu dal Bůh. Za chvíli pravil: „Vidím, že jsi muž boží a svatý. Prosím tě, vsedni na mého koně a pojeď se mnou! Vlož ruku na hlavu mé manželky a dej jí požehnání!“ „Neumím jezditi na koni,“ odpověděl, „ale bude‑li to vůle boží, příbytek tvůj uvidím.“ Kníže se se svatým mužem rozloučil velmi smutně. A zastřelenou laň si vzíti nechtěl. – 75 –

Ale Ivan mu řekl: „Vezmi ji, rozděl chudým a ti ať prosí Boha za naše duše.“ Když se Bořivoj vrátil na Tetín, vypravoval své manželce Lidmile s bázní a žalostí, co se mu na lovu přihodilo, a ona plakala. Projevila touhu božího muže uviděti. Proto druhého dne poslal kníže svého kaplana kněze Pavla a s ním šest služebníků do hvozdu za řekou Mží, aby svatého poustevníka přemluvili přijíti na hrad. Nalezli ho, posadili na osla a s velkou ctí ho vezli na Tetín. Bořivoj a Lidmila mu vyšli daleko vstříc, poklonili se mu a uvedli ho do svého příbytku. Předložili mu mnohé pokrmy, ale on z ničeho ani neokusil. Požehnal knížeti i kněžně, pak je poprosil, aby ho propustili domů, a oni tak učinili, zas ho svěřivše knězi Pavlovi a předešlému jeho průvodu. Než se před svou jeskyní s knězem Pavlem rozžehnal, požádal ho boží člověk, aby k němu třetího dne potom přišel a sloužil v jeho poustevně mši svatou. A kaplan mu vyhověl a přišel. Tehdy se Ivan knězi vyznal ze svých hříchů a po zpovědi zjevně oznámil, že jest synem charvátského krále Gestymula. Poněvadž si zamiloval zbožný a osamělý život, rozloučil se s rodiči, dal jim políbení a putoval po rozličných pustých místech, horách a dolinách, hledaje místo, kde by se mohl usaditi. Dlouho nic nemohl nalézti, až ho přivedl boží anděl do té skály a rozkázal mu, aby tam zůstal. A svatý muž dále vyprávěl: „Po dvě léta jsem v tomto příbytku trpěl velkým a nesnesitelným protivenstvím od zlých duchů a už jsem se domníval, že jsem jimi přemožen. Šel jsem odtud, abych si hledal jiné obydlí. Ale na cestě mě potkal svatý Jan Křtitel a pravil mi: ‚Ivane, kam jdeš?‘ Řekl jsem mu: ‚Zlí duchové mi tu nedají bydliti, jdu tedy a najdu si jiný útulek‘ A on ke mně: ‚Vrať se!‘ Dal mi tento kříž, abych žehnaje jím odtud zlé duchy vyhnal. Uposlechl jsem ho a navrátil se, maje víru v Pána Boha a důvěřuje slovům svatého Jana, jeho křtitele. Ale když jsem se zas k té skále blížil, všichni ti – 76 –

zlí duchové na mne z ní vyhlíželi a hroznými hlasy křičeli: ‚Ivane, nechoď sem, to je náš příbytek a to jsou naše lázně.‘ Ale nesl jsem před sebou kříž a oni všichni prchali. Ale jeden, ten nejzuřivější z nich, zmizet nechtěl, nýbrž vtlačil se do skály, strašlivě se na mne šklebil, řval a otvíral tak tlamu, jako by mě chtěl pohltiti. A já přiblíživ se k němu, hodil jsem mu do chřtánu kříž. Zařval ještě strašlivěji, a vyraziv vprostřed skály díru, vyletěl, a s ostatními zmizel. Od té chvíle jsem měl od zlých duchů již pokoj. Ten kříž ti svěřuji a prosím tě, abys jej odevzdal svému pánovi.“ Kněz Pavel sloužil v jeskyni mši, Ivan se posilnil tělem božím a krví jeho a horlivě se modlil. Třetího dne potom odešel na cestu do života věčného a byl v té skále pochován, jak o to požádal. Kníže Bořivoj tam dal ke cti svatého Jana Křtitele postaviti klášter, nadal jej a ustanovil zde zatím dva světské kněze. Později tam byli uvedeni bratří řádu svatého Benedikta.

– 77 –

LEGENDA KŘIŠŤANOVA   ASI Z R. 993

Na začátku těchto svých vypravování jsme si řekli, že nejstarší českou kronikou jest kniha Kosmova. Ale nejstarší spis o českých dějinách to není. Tím jest Legenda Křišťanova, také Kronika Kristiánova zvaná. Poněvadž pojednává o věcech dějinně hodně pozdních, klade ji upravovatel těchto pověsti, chtěje zachovati časový sled událostí, až na konec knihy. Legenda Křišťanova se nám v původním sepsání nezachovala, nýbrž jen v opisech o hodně mladších, a byla také i proto pokládána za dílo století dvanáctého, nebo dokonce čtrnáctého. Teprve nejnovější vědě se podařilo časově ji určiti asi do r. 993–994, tedy do doby nepříliš vzdálené od smrti sv. Václava.3 Kronikou ji těžko nazvati pro její malé rozměry (má v novém vydání jen 36 stran), leč bychom snad chtěli mluviti o kronice mladé křesťanské církve v Čechách od dob Bořivojových. Spisek obsahuje kromě úvodu, věnovaného pražskému biskupu sv. Vojtěchovi, a několika krátkých dějinných zmínek jen legendy o sv. Ludmile, sv. Václavu a věrném sluhovi Podivenovi. Asi šestina spisuje věnována zázrakům, které se staly s ostatky sv. Václava a sv. Ludmily. Zajímavá jest osoba spisovatele legend. Jest jim mnich Kristián (Křišťan), českým jménem Strachkvas, syn Boleslava I. Je‑li možno věřiti pozdní zprávě Kosmově, narodil se v noci, po níž byl zavražděn sv. Václav, a Boleslav, otec dítěte, je zaslíbil Bohu, aby se modlilo za otcův hřích a za národ jeho země. Když Strachkvas dorostl, byl dán do kláštera sv. Emerama v Řezně, kde patrně přijal mnišské jméno Kristián. Svou legendu psal na rozkaz sv. Vojtěcha, aby bylo oslaveno 3  Stalo se tak nejprve zásluhou Jos. Pekaře, který r. 1903 ve své knize „Nejstarši kronika česká“ podal myslím již konečné důkazy o jejím pravém stáří. Vyprávěč těchto pověstí používal při své práci tohoto díla a obsaženého v něm českého překladu Jos. Truhláře latinské legendy Křišťanovy.

– 79 –

jméno Václavovo a Ludmilino, a zřejmě také proto, aby jí bylo čeleno staré víře a podporováno šíření křesťanství. Křišťanova legenda je ovšem psána latinsky. Je velmi pravděpodobné, že ji zná Kosmas, a zcela určitě ji zná Václav Hájek z Libočan, který z ní do své kroniky přejímá velmi mnoho. Chceme‑li dobře rozuměti jakémukoli dílu napsanému v minulosti (dokonce v minulosti tak dávné), musíme se pokusit hleděti na ně očima doby, v níž bylo skládáno. Stejně tak si třeba počínati s Křišťanem, Kosmou i Václavem Hájkem z Libočan. A poněvadž se v této knížce zabýváme dobou hlavně pohanskou, do níž teprv velmi pozdě začíná pronikati křesťanství, všimněme si, jaké stanovisko zaujímají k pohanství naši tři kronikáři. Hájka, lidového vypravěče, už pohanství jako životní názor vůbec nezajímá. Také on věří v skutečnou jsoucnost pohanských bohů, ve věštby, čarodějnice, kouzelné nápoje a v mluvící zvířata, ale hledí na ďábly, kteří to všechno provádějí, docela vlídně, pokládaje je spíše za vděčný předmět svých vypravování než za zjevy hodné nějaké zvláštní nenávisti. Hájek se tak už chovati smí. Neboť v století šestnáctém, kdy svou kroniku píše, nezůstalo z pohanství o mnoho více, než kolik z něho zbylo do dob našich, to jest několik jmen, několik pověstí, několik lidových her, zvyků a pověr. Pohanství ve věku Hájkově není v Evropě názorem, proti němuž by bylo třeba bojovati, je dávno vyřízeno a zapomenuto a svět zajímají náboženské otázky zcela jiné. Také vzdělaný kněz a umělec Kosmas už může býti k pohanství shovívavější. Ani on, stejně jako Křišťan, ačkoli se za jejich dob modloslužby ještě konaly, nám nezachoval ani jediné slovanské jméno nějakého boha, a nazývá je jen jmény bohů latinských, jako by si přál, aby se na ně už konečně zapomnělo; také on, aby snad nezviklal své čtenáře v křesťanské víře, užije při zprávě o kouzelné jízdě do Stadic latinského rčení: „Tomu ať si věří Žid Apella,“ tj. člověk pověrčivý; povzdychne si nad Libuší, že žena tak moudrá byla napadána pekelným – 80 –

věšteckým duchem; a polituje i ubohého oslíčka, který musil položit život za oběť bohům. Ale přec jen vypravuje o pohanských předcích už klidně, se zálibou, a mnohem více se zajímá o uměleckou stránku svých zápisů než o otázky náboženské. Také on tak již může. Ve století dvanáctém není boj proti pohanství v Evropě sice ještě dobojován, ale přec již rozhodnut ve prospěch křesťanství. A na české půdě se udržuje modloslužba už jen potají na venkově, není schopna hromadného odporu a konečné udušení jejích malých, s křesťanstvím promíšených zbytků jest jen otázkou času, ani ne příliš dlouhého. Ale zcela jinak je na konci 10. století, v letech života Křišťanova, nemnoho desetiletí po zavraždění knížete Václava. Tehdy se v části Evropy svádí poslední velká bitva o konečné vítězství křesťanství, i v Čechách se zápasí ocelí a ohněm, v boji jest vyvražděna rodina sv. Vojtěcha a na odlehlém bojišti padá konečně také on sám. V takových dobách nelze ještě býti ani milým vypravěčem, ani shovívavým umělcem. A tak jest mnich Kristián jen a jen bojovníkem církve, nesmiřitelným, zaníceným a pokorně oddaným. V boji, a dokonce v boji, kde se válčí ve jménu Boha a bohů, nejde o lidskou spravedlnost, nýbrž jen o vítězství, a tak se i Křišťanovi rozděluje svět na dva tábory, z nichž v jednom jsou pouze lidé dobří a Bohu milí, i když zabíjejí jako Podiven, v tom druhém nešlechetníci, bídníci, bezbožníci a vrahové, i když je v něm panovník tak znamenitý jako Boleslav I. A nezáleží na tom, že vražda spáchaná na sv. Václavu byla vraždou politickou, a nikoli náboženskou, a pranic na tom nesejde, že Boleslav I. byl otec Křišťanův, ba naopak: tím spíše je povinností křesťanské pokory nazvati jej ohavným bratrovrahem, katem, ukrutníkem, druhým Kainem a údem ďáblovým. Neboť oddanost Kristiánova k církvi a jeho mnišská pokora jsou bez mezí. Ale poslechněme si v hlavních rysech, jak asi Křišťan sám líčí smrt své prabáby a svého strýce. A vmysleme se při tom do polobarbarských dob, kdy se názorové různosti více než kdy jindy vyřizují úkladnými vraždami, kdy se teprve dokonává sjednocení národa pod vládou – 81 –

pražských knížat, a představujme si románskou Prahu, rozdělenou náboženským bojem ve dvě polovice, s jejími prvními kostely, s trhy na otroky, vyrůstající na velké město, kam se k bohatému a štědrému knížeti sjíždějí cizinci.

– 82 –

Legenda o svaté Lidmile Bořivoj měl za manželku Lidmilu, dceru Slaviborovu, knížete ze země slovanské, která se po staru nazývala Pšov, nyní podle hradu nedávno tam vystavěného se jmenuje Mělník. Ta stejně, jako byla svému manželu rovna v pohanském bludu, obětujíc modlám, následovala ho i ve víře křesťanské, ba křesťanskými ctnostmi nad něho vynikla, takže se stala pravou služebnicí Kristovou. Porodila knížeti tři syny a tři dcery. Jak prorockými slovy předpověděl svatý Metoděj, rozmnožil se nejen Bořivojův rod, nýbrž každým dnem se lépe dařilo také všemu jeho lidu a česká říše se šířila. Bořivoj zemřel v třiceti pěti letech a po něm nastoupil na knížecí stolec prvorozený jeho syn Spytihněv. Ten následuje svého otce v dobrotě a ctnostech, zakládal chrámy, shromažďoval kněze a duchovní osoby a ve víře Kristově byl dokonalý. Dosáhnuv čtyřiceti let, odešel ze světa, putuje ke hvězdám. Po jeho smrti se ujal vlády jeho mladší bratr Vratislav. Ten pojal za manželku ženu ze země pohanských Slovanů Stodor, jménem Drahomíru, již možno přirovnati buď k starozákonné Jezabele, jež povraždila proroky, nebo také k Evě, ženě prvního člověka, která porodila Abela a Kaina. Neboť také Drahomíra povila knížeti dva syny, Václava a Boleslava. Lidmila, když ztratila manžela a pak prvorozeného syna, uchýlila se do svého domu, kála se za minulé bludy, v nichž obětovala modlám, a tytéž údy, jimiž dříve sloužila nečistotě a nepravosti, věnovala nyní službě spravedlnosti a svatosti. O potřeby chudých pečovala jako matka, krmila hladové, napájela žíznivé, odívala pocestné a nahé, o kněze jako o vlastní syny se starala a k těm, kterým za dne nestačila poskytnouti útěchu, v nočním úkrytu posílala sluhy, vyplňujíc slova evangelia, aby nevěděla levice, co dělá pravice. A kdyby – 83 –

všechna tato svědectví o její svatosti mlčela, svědčí o ní chrámy, které obohatila různými dary zlatými a stříbrnými, nikoli však, jak to někteří dělávají, z uloupeného majetku chudých, nýbrž z jmění, které jí svěřil Bůh. Vrata jejího domu byla ve dne v noci otevřena každému, kdo šel mimo ně, takže mohla zvolati s blahoslaveným žalmem: „Vrata má byla otevřena pocestnému“ a „Okem slepému jsem byla a nohou chromému“. Leč kněžna Lidmila pozbyla brzy i svého druhého syna knížete Vratislava, který z tohoto života vykročil v 33 letech, nedočkav se kýženého vysvěcení chrámu k poctě sv. Jiřího, který založil. V té době byl starší syn Vratislavův Václav, hoch bystrého ducha, v Budči, kde založil kníže Spytihněv chrám sv. Petra a kam byl kněžic svým otcem poslán, aby se naučil zákonům a umění liternímu. Po otcově smrti byl povolán ze škol v Budči zpět do hlavního hradu Prahy a ode všeho lidu povýšen na otcovský stolec. Ale poněvadž ještě úplně nedorostl jinošského věku, čeští vladykové se moudře usnesli, aby byl nezkušený kníže zároveň se svým bratrem Boleslavem dán na vychování sv. Lidmile, dokud by oba chlapci nedospěli. Když se matka obou kněžiců Drahomíra, která do dospělosti Václavovy jako vdova dosedla na knížecí stolec, dověděla, že oba její synové jsou dáni pod moc své bábě, vzplanula proti ní jedovatým hněvem a soužila se zlým podezřením, že bude oloupena o vládu i jmění a že si panovnickou moc osvojí její tchyně. Radila se proto s ďáblovými služebníky, jak by ji zahubila. Sv. Lidmila, dověděvši se o  tom, ozbrojila se zbraní pokory, a vzkázala po poslech své snaše: „Nikdy jsem nepocítila touhu po nějaké části tvé vlády a panovati nad tebou nechci. Vezmi si nazpět své syny, je‑li ti libo, vládni s nimi, mně pak dovol, abych sloužila Kristu na místě, které mi určíš.“ Ale vždy se stává, oč se ve jménu božím pokora poníží, o tolik že ďábelským ponuknutím se pýcha nadme. Drahomíra nejen nevyhověla Lidmilině prosbě, nýbrž nechtěla ani vyslechnouti její posly. – 84 –

To když sv. Lidmila slyšela, rozpomněla se na slova apoštolova: „Neodporujte zlému, nýbrž vyhýbejte se hněvu!“ a na slova evangelia: „Budou‑li nás pronásledovati v městě jednom, utecte do druhého“, uprchla se svou družinou na hrádek jménem Tetín. A tam se zdobila drahým kamením ctností tím více, čím jistější bylo, že bude svou nepřítelkyní pronásledována i zde a že brzy dojde palmy mučednické. A opravdu, ačkoliv nevěřícím pohanům odešla z očí, pokoje nenalezla. Neboť Drahomíra poslala k Tetínu dva své velmože, syny nepravosti Tunnu a Gomona, se silným vojenským oddílem, aby tchyni zahubili. Když nastal večer, ukrutníci Tunna a Gomon přitrhli k hrádku. Bojovníky ozbrojené oštěpy a štíty rozestavili venku, sami s několika zbrojnoši vtrhli do domu, vyrazili dveře ložnice, kde sv. Lidmila odpočívala, a vedrali se tam. Pokorným hlasem jim pravila: „Jaká zběsilost vás to pohání? Nestydíte se? Což jste zapomněli, že jsem vás vychovávala jako vlastní syny a že jsem vám dávala dary ve zlatě, stříbře a drahých oděvech? Ale dopustila‑li jsem se proti vám nějakého hříchu, prosím vás, abyste mi to řekli.“ Ale ti zuřivci tváříce se, jako by neslyšeli, neostýchali se na ni vložiti ruce, stáhli ji z lůžka a smýkli jí na zem. Řekla jim: „Dovolte mi, ať se maličko pomodlím!“ Když jí v tom nebránili, vztáhla ruce a modlila se. Pak pravila: „Jestliže jste přišli mě zabít, prosím vás, abyste mi sťali hlavu.“ Neboť chtěla po příkladu mučedníků prolitou krví vydati svědectví o Kristu. Ale ukrutní kati, nevšímajíce si jejích proseb ani slov, na hrdlo jí vložili provaz a zardousili ji. Podstoupila pak mučednickou smrt šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Lidmila sedmého dne, v sobotu podvečer 15. září. – 85 –

Po zabití své pastýřky se její stádo, kněží a služebnictvo, roz­ uteklo, a každý, skrývaje se na rozličných místech, hleděl zachrániti vezdejší život. Když kati odešli, uprchlíci se vraceli, a s velkou úctou připravivše všechno, co náleží k pohřbu, tělo mučednice uložili do hrobu. Vrahové na Tetíně pobrali vše, co se dalo uloupiti, a teď se vraceli k své paní s radostnou zprávou, že nevinnou zavraždili. Nevěrná paní nevěrných služebníků pobrala všechen majetek své tchyně, její zlaté a stříbrné skvosty a šat nesmírně nádherný darovala těm ukrutníkům, jejich rodinám a čeledi, a jala se s nimi vládnouti. Panovali v celé české zemi jako mocní vévodové. Nikoli však z Boha. Tak skvěle žili, nadmíru se veselili, jásali a všemi svými současníky pohrdali, domnívajíce se, že budou na věky bohati a věčně živi. A přece je brzy očekával nekonečně těžký trest pekelného ohně a bezbožníky stihl nenadále spravedlivý trest boží. Jejich otec ďábel, kníže rozbrojů, způsobil mezi nimi a jejich paní roztržku a velkou nenávist, takže všechno myšlení a řeči Drahomířiny dnem i nocí směřovaly k jejich záhubě. Když to ukrutník Tunna zpozoroval, pojal ho velký strach, dal se se všemi svými příbuznými ze země na útěk, a jsa lidmi nenáviděn, toulal se jako psanec po světě; nikdo z jeho rodu se už domů nevrátil. Gomon pak, když hledal se svým bratrem spásu v útěku, byl dostižen, s bratrem odsouzen k smrti, a pozbyl života vezdejšího i věčného. Ale paní jejich, když viděla, že prchali, přenesla všechnu zášť své jedovaté duše na jejich potomky a všechny, kteří zůstali, jednoho dne a jedním rozsudkem dala povražditi. Druzí pak, rozprchnuvše se z domovů na různé strany, byli všemi opovrhováni. Tím, že řízením boží spravedlnosti z jejích vrahů nezůstal nikdo na živu, ukázalo se první znamení Lidmiliny svatosti. A naplněna byla slova evangelia: „Kdo mečem zachází, mečem sejde.“ Na hrobě blahoslavené mučednice Lidmily se udály skvělé zázraky. Z její hrobky vycházela zvláštní velká a příjemná vůně, která – 86 –

převyšovala vůni všech drahých mastí a květů. A velmi mnozí tam v nočním tichu na vlastní oči viděli plápolati voskové svíce a svítilny. To nezůstalo tajno vladařky, která ji dala zavražditi. Polekala se a nevěděla, co počíti. Konečně pojala opět jedovatý úmysl a vyslala na Tetín své služebníky a poručila jim, aby vystavěli nad hrobem sv. Lidmily chrám k poctě sv. Michaela archanděla, a to proto, kdyby se tam opět udály nějaké divy, aby nebyly připisovány zásluhám mučednice, nýbrž svatých, jejichž ostatky tam byly uloženy. Když pak se to stalo, tak velká hrůza jímala všechny, kdož tam vcházeli, že vstupovali jen s největší uctivostí a pokorou.

– 87 –

Legenda o svatém Václavu Potom dávno vyvolený vévoda sv. Václav, překročiv leta chlapectví, zaskvěl se překrásným květem jinošství, a chovaje hluboko v paměti vše, čemu se naučil od učitele, hleděl naplniti činem, čeho nabyl sluchem. Tehdy jeho matka a jistí její přívrženci, synové ďáblovi, majíce v nenávisti jeho skutky a křesťanské snahy, řekli: „Co máme činiti a kam se vrtnouti? Náš kníže, kterého jsme povýšili k vládě, se zkazil, kněží z něho učinili mnicha, a překáží nám. A činí‑li to již nyní v jinošském věku, jak teprv bude jednati, až dospěje v muže nebo ve starce?“ Radili se na něho, nejprve ho velmi kárali a pak mu činili všemožné překážky a příkoří. Také kněžím, kteří ho učili, a několika jeho nábožným přátelům strojili úklady a vraždu, a tak jim vyhrožovali, že se z nich žádný k němu nemohl ani dostati. Ale on se přesto se svými důvěrníky tajně stýkal, vpouštěje je zadními dvířky, a když zapadlo slunce, skrytě posílával pro některého kněze, v noci se učil, k ránu pak učitele propouštěl. Nabyv po delší době zmužilosti a opásav se statečností, zavolal si matku, svolal všechny velmože a takto k nim promluvil: „Synové nepravosti, símě lži, mužové nešlechetní, proč jste mi bránili učiti se zákonu Kristovu a poslouchati jeho přikázání? A ošk­ liví‑li se vám sloužiti mu, proč alespoň nenecháte jiné? Byl jsem posud pod vaší dohlídkou a ve vaší moci, ale ode dneška ji odmítám a s čistou duší chci sloužiti Bohu všemohoucímu.“ Tak se zbavil mladý kníže poručnictví své matky a jejích rádců. A nastala proto velká roztržka mezi vladyky, kteří lnuli ke straně nábožného vévody, a ostatními, kteří náleželi k nešlechetné straně bezbožné paní. Velmožové se rozdělili a rozbroje se zostřily tak, – 88 –

že došlo až k prolévání krve. A vévoda Václav věda, že příčinou vší nešlechetnosti jest jeho matka, s hanbou ji vyhnal ze země. Neboť se staral o nabytí pokoje, chtěl, aby se církev vzmohla a aby všichni, uznávajíce jednoho a téhož Pána, osvojili si jeho učení. Vypudil všechny její bezbožné přívržence, utlumil zběsilost rozbrojů a obnovil v zemi mír. Když to vše po nějakém čase vykonal, jsa pln čisté bázně a pamětliv přikázání božích, podle nichž máme ctíti otce i matku, povolal ji se ctí zase zpět. Ale důstojenství panování byla zbavena až do smrti. Když uspořádal a upevnil svou vládu, stal se vévoda Václav vyvoleným vojínem Kristovým, a není možno vylíčiti, jaké škody způsobil ďáblu a kolik zástupů shromáždil v Kristově ovčinci. Byl pravdomluvný v řeči, spravedlivý v soudu, věrný a laskavý nad míru lidské dobroty. Kdykoli nějaký obžalovaný ve shromáždění soudců v jeho přítomnosti měl býti odsouzen k smrti, za všelikou záminkou se vzdaloval a skrýval, jsa pamětliv Kristovy hrozby v evangeliu: „Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi.“ Žaláře a šibenice dal zbořiti, přístroje, kterých až do toho času bylo používáno k mučení lidí, zničil, sirotky, vdovy, chudé a raněné těšil, hladové sytil, nahé odíval, nemocné navštěvoval, cizince jako své příbuzné přijímal, kněze a mnichy jako Krista Pána ctil. Stalo se, že kouřimský kníže, maje mnoho lidu, se pozdvihl, proti sv. Václavu ustrojil vzpouru a že proti němu vytáhl vévoda do pole. Když už bylo dosti bojováno a zbraně o vítězství nerozhodly, usnesli se všichni, aby panoval nad oběma zeměmi ten z knížat, který zvítězí v souboji. Oba tedy vyjeli před svá vojska, aby se potýkali. Ale když se k sobě již přibližovali, seslal Bůh na knížete kouřimského vidění: spatřil jasný obraz kříže, který zářil uprostřed čela sv. Václava. A byl jat posvátnou hrůzou. Odhodil daleko zbraň, seskočil z koně a blížil se ke knížeti. Padl před ním na zem a hlasitě volal, že není možno přemoci toho, kterému Bůh takovými znameními poskytuje pomoc. Také sv. Václav sestoupil ze sedla, pozdvihl knížete k sobě a dal mu – 89 –

políbení míru. A přesto, že mu nyní měl náležeti kouřimský kraj i hrad, to knížectví si podrobil jen mírně a vévodu kouřimského nechal v jeho území vládnouti až do smrti. Tak laskavého ducha byl a takovými ctnostmi se skvěl. V post­ ním nebo zimním čase kráčíval bos po studených a příkrých pěšinách z hradu do hradu navštěvovat chrámy a v jeho šlépějích bývaly nacházeny krůpěje krve. Drsná žíněnka, kterou, ač ženat, k zachování čistoty stále nosil na sobě, z úcty k němu se podnes uchovává jako nová. Vespod se vždy odíval rouchem vlněným jako mnich, navrch pak šatem královským, takže se skvěl před Bohem i lidmi. Byl v pokrmu i pití střídmý, a přihodilo‑li se mu někdy jako knížeti mezi divokou zvěří postavenému, že pozdě večer mimo obyčej příliš pil, vytrhával se časně ze spánku, pospíchal do chrámu a duchovnímu, kteréhokoli tam nalezl, dal překrásný šat, který si svlékl, a objav knězi nohy, prosil ho za modlitby, aby mu včerejší hřích byl odpuštěn. Ve službách božích byl tak horlivý, že každého dne podával Bohu oběť, připravenou vlastníma rukama. Se svým věrným sluhou Podivenem vycházel v době žní za nočního ticha na svá pole, požínal pšenici, sám si ji nakládal na bedra, nosil domů, mlel ji na ručním mlýnku, a jsa vévodou, prosíval mouku jako pekař. Nabíraje pak v noci vodu, říkal: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, vodu nosil domů a míchaje ji s moukou, dělal oplatky. Také na vinice chodíval, trhal hrozny, vlastníma rukama je vytlačoval, víno do džbánu naléval a uschovával k svaté oběti. Ale ačkoli dosud nebyly vymýceny pohanské obřady a přemnozí lidé zlým duchům přinášívali dary, poskvrňujíce se obětováním pokrmů a nápojů, on se neznečistil nikdy, nýbrž pokaždé se za nějakou záminkou vzdálil. Kdybych já, který toto píši, nejponíženější ze všech mnichů a ledva nejmenší bratr, jménem Kristián, nezkušený v řeči, neznalý krásných slov, člověk nezpůsobilý, nevzdělaný a obtížený mnohými hříchy, chtěl vypsati, kolik duší svatý Václav z chřtánu ďáblova – 90 –

vyrval a do lůna pravé matky církve uvedl, došlo by mi spíše denní světlo než pergamenové blány. Pohanské chrámy ničil, křesťanské kostely stavěl, položil základy chrámu k poctě svatého mučedníka Víta. Lidem domlouval, prosil je, neúnavně káral a proti těm, kdož chtěli sejíti z pravé cesty, rozpaloval se božím rozhorlením. Když se v soboty velkonoční a svatodušní konávaly hromadné křty, a nebylo‑li v době příprav k nim dosti maličkých, kteří by se chtěli pokřtíti, posílal na trh, a kolik hochů měli kupci na prodej, všechny kupoval, aby se jim dostalo svátosti. Dověděvše se o tomto jeho smýšlení, křesťané se k němu hrnuli jako včely do úlu, z Bavorska, Švábska i jiných zemí přicházelo mnoho kněží a žáků a on je přijímal s velkou ctí a obdarovával hojností zlata, stříbra, kožichů, otroků i oděvů a sloužil jim podle potřeby. Ale odvěký nepřítel lidského pokolení, ďábel, nemoha knížete nikterak překonati, vrátil se k starým zbraním rozkolu a usiloval tak zvrátiti křesťanskou víru. Byl to on, kdo nabrousil zbraň nenávisti a vraždy mladšímu bratrovi sv. Václava, popuzenému radou velmi mnohých nešlechetníků, kteří želeli, že musí zanechati svých zvyků a nesmějí se oddávati věcem zakázaným. Boleslav, jsa již poraněn střelami ďábelskými a rozpálen touhou po vládnutí, pozval svého bratra na hrad, kde sídlil a jenž má po něm jméno Boleslav, a to na den svatých Kosmy a Damiana, který se světí dva dny před sv. Michalem archandělem. Na hradě jest totiž kostel na památku těch dvou mučedníků, a výročí jejich svátku si vzal bratr za záminku, aby pozval vévodu k hostině, nebo, jak skutek ukázal, spíše k zavraždění. Když tam sv. Václav přišel, bylo již vše dvojatě připraveno, i nadmíru skvělá hostina, i velká síla tajně ozbrojených nepřátel. V den svatého Kosmy a Damiana šel vévoda do kostela a po mši do hradu, kde se konala hostina. Když hodovali a srdce se rozehřívala jídlem a pitím, začali rádcové Boleslavovi hádku o starých věcech a otvírali ránu, teprve – 91 –

nedávno zacelenou. Měli pod oděvem dýky a skrývali je za zády. Třikrát vyskočili, pomýšlejíce na vraždu. Třikrát opět usedli. Snad se to stalo proto, že chtěl Bůh posvětiti až zítřejší den, na který ještě nepřipadal žádný svátek. Sv. Václav vida je křičeti a počínati si tak zuřivě, neohroženě zůstal. Když však od hodů poodešel, přistoupil k němu jeden z jeho přátel a řekl mu: „Chystám pro tebe tajně koně. Vsedni na něho a hleď se co nejrychleji odtud dostati, neboť ti hrozí smrt.“ Ale kníže ho neuposlechl. Vrátiv se do večeřadla, uchopil číši, přede všemi ji pozdvihl a silným hlasem zvolal: „Ve jménu svatého Michaela archanděla vypijme tuto číši a snažně prosme, aby naše duše ráčil uvésti do pokoje věčné radosti.“ Když pak někteří věrní odpověděli: „Amen,“ svatý Václav vypil nápoj, všechny políbil a odebral se do své ložnice. Než přišla hodina ranní modlitby, časně vstal, neboť zachovávaje řád nejpřísnějších mnichů, dával si při vigiliích předčítati vypravování Starého zákona, a chodíval proto do chrámu dříve než ostatní. Ale o tom věděl i jeho bratr, kterého jsme nazvali druhým Kainem, a na tuto hodinu čekal, pokládaje ji za vhodnou ke spáchání vraždy. A již večer předtím rozkázal kněžím chrámu sv. Kosmy a Damiana, až svatý vévoda přijde, aby mu nedovolili vejíti do kostela. Bál se totiž, aby snad od svých zbrojnošů nebo dvořanů, kteří si ráno ještě hověli na lůžku, nebo od přicházejícího lidu nebyl vysvobozen, a bál se také zneuctíti chrám prolitím krve. Sv. Václav spěchal k vigiliím. Ale kněz, jeden z těch, z nichž pocházely nepravosti babylonské, jakmile spatřil, že se vévoda blíží, chrámová vrata zavřel. A již vystoupili připravení úkladníci, totiž bratr a jeho zbrojnoši. Když vyvolený vojín boží zhlédl Boleslava, šel mu vstříc, objal ho, políbil a děkuje mu řekl: – 92 –

„Buď stále zdráv, můj bratře, a oplývej statky života tohoto i budoucího! Za to, že jsi včera tak skvěle pohostil mě a mou družinu, přijmiž tě Kristus k své hostině věčné.“ Ale on, mrače se, zpupně odpověděl: „Včera, jak se hodilo na ten den, ale dnes bratr bratra jinak uctí.“ A vytrhnuv meč schovaný pod pláštěm, udeřil mu po hlavě. Ale poněvadž při sv. Václavu byla boží síla, sotva mu vytryskla krev. Ani druhou ranou nemohl nic poříditi, neboť nešťastníka zachvátila hrůza z velikosti toho, co činí. A kníže mu zachytil meč rukou. „Jak neobratně si počínáš!“ řekl. Ale když viděl, že od svého úmyslu neupouští, chopil se ho a povalil ho k svým nohám. „Hle, sám ses odsoudil,“ pravil mu. „Vidíš, že bych tě mohl vlastní rukou zničit jako maličké zvíře. Ale pravice božího služebníka se krví bratrovou nikdy neposkvrní.“ A vrátil bratru meč, který mu vyrval, a krváceje z toho na ruce, pospíchal dostihnouti chrámových vrat. Ale ohavný bratrovrah ho pronásledoval a v běhu křičel: „Přátelé, přátelé, kde jste kdo?! Špatně pomáháte svému pánovi a zle ho chráníte v nebezpečí!“ A z úkrytů se vyřítil celý zástup nešlechetníků s meči a oštěpy, a před chrámovými dveřmi služebníka Kristova vévodu Václava, posetého mnohými a těžkými ranami, zabili. Z onoho bojiště, jsouc vysvobozena z tohoto života a ověnčena mučednictvím, svatá duše se vítězně odebrala k Pánu dne 28. září léta Páně 929. A nebe se radovalo a země kvílela.

– 93 –

O věrném Podivenovi Když po vítězném mučednictví sv. Václava zapadla hvězda, která jeho zásluhou zářila nad celou českou zemí, nastalo pronásledování těch, které kdysi shromáždil k službě Kristovi. Jedni byli od nešlechetníků pobiti meči, druzí bezbožnýma rukama naházeni do vody a tam pochováni, ostatní se pak rozutíkali po všem světě. Mezi služebníky sv. Václava byl muž jménem Podiven, který k němu lnul s obzvláštní oddaností a býval účastníkem všech jeho skutků. Dokud býval správcem nade všemi, kdož bydlili v mučedníkově domě, všechny služebníky až do posledního kuchaře tak vyučil, že nebylo dvorského sluhy, který by byl neuměl zpívati žalmy nebo který by byl něco neznal, co náleží k církevním obřadům. Všechny miloval jako vlastní syny a všemi byl ctěn jako vlastní otec. Bylo‑li mu kdy přikázáno, aby na almužnách rozdal deset peněz, přidával sám z lásky k pánovi pět, a když měl poděliti potravinami třicet chudých, rozmnožoval jejich počet o patnáct. Po odchodu sv. Václava ze života utekl do ciziny a tam dlouho žil ve vyhnanství. Když se domníval, že vlasti byl navrácen pokoj, vrátil se ke svým a nějakou dobu se skrýval doma. Jak vřelou láskou miloval svého pána za živa, tak mu zachovával bezúhonnou věrnost i po jeho odchodu. Jednou, když přemýšlel o mučednické smrti svého knížete, byl zachvácen takovou lítostí a pocity tak trpkými, že uchopil meč a běžel k domu muže, o němž věděl, že se proti sv. Václavu spikl, že jako náčelník k vraždě radil a že byl světec zavražděn hlavně jeho rukama. Vešel do domu a nalezl onoho bezbožníka, jak sedí v teplé lázni. Ten, vida Podivena přicházeti, podle zvyku prostého lidu ho po­ zdravil: „Buď zdráv, příteli, buď zdráv!“ – 94 –

Ale Podiven, v jehož srdci vřela bolest, odpověděl: „O mé zdraví se postará Bůh, ale ty umřeš ve svém hříchu a na věky zahyneš.“ A zabil ho. Pak odešel, doufaje, že unikne živ. Když se dostal do lesa, kráčel pěšinou již bezpečně. Ale bratrovrah sedící na knížecím stolci, jakmile mu byla donesena zpráva o zavraždění toho muže, poslal bojovníky a ti rychle obstoupili les. Podivena našli, jali a na místě oběsili. Visel v tom lese tři léta. A za celou tu dobu se ho nedotkl ani žádný pták, ani žádný dravec, jeho tělo zůstalo neporušeno, jako by žil, rostly mu nehty i vousy, a jeho vlasy za ta tři léta zšedivěly do běla. Zprávy o zázraku se stále více rozšiřovaly, až konečně bratrovrah na knížecím trůně jsa jimi rozmrzen, rozkázal mrtvého ze stromu sejmout a pochovati ho na témž místě. Ale ani pak nebylo možno ukrýti skutky boží, a lidé, kteří tudy v noci chodili, vídali často, jak nad jeho hrobem hoří nebeské světlo. Později bylo tělo Podivenovo vyzdviženo, od kněží a nábožných žen slavně přeneseno do Prahy a pochováno na hřbitově Chrámu svatovítského. Tak, že sv. Václav leží v chrámě, onen bojovník pak venku, oba jsouce od sebe odděleni toliko zdí. Tuto slávu získala mu pravá věrnost, s kterou sloužíval svému pánovi, takže zasloužil slyšeti od Boha, co slíbil v evangeliu: „Aj, sluho dobrý, poněvadž jsi v malém byl věrný, učiním tě správcem mnohého.“ A v noci bývalo vídati světla v chrámě, kde oba svatí odpočívají, a velmi mnoho lidí odtamtud slyšelo hlasy prozpěvujících andělů.

– 95 –

Ivan Olbracht Ze starých letopisů

Nejstarší pověsti české

Ilustrace na obálce Morphart Creation/Shutterstock.com Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. elektronické vydání Verze 1.0 z 19. 5. 2023

ISBN 978‑80‑274‑3353‑7 (epub) ISBN 978‑80‑274‑3354‑4 (pdf) ISBN 978‑80‑274‑3355‑1 (prc)