Upravená skripta Starověk

Citation preview

1

OBSAH: Nejstarší státy a civilizace ....................................................................................................................... 5 Přední východ a egejská oblast v době bronzové ................................................................................ 5 Vznik písma a jeho podoby ................................................................................................................. 8 Počítání času a chronologie ............................................................................................................... 10 Mezopotámie ......................................................................................................................................... 11 Starověký Egypt .................................................................................................................................... 25 Malá Asie (Anatolie) ............................................................................................................................. 42 Syropalestinská oblast ....................................................................................................................... 51 Foiníkie.............................................................................................................................................. 55 Sýrie .................................................................................................................................................. 57 Palestina ............................................................................................................................................ 59 Egejská oblast ........................................................................................................................................ 59 Předpalácové období na Krétě ....................................................................................................... 61 Mínojská civilizace (období prvních a druhých paláců) ............................................................... 62 Mínojská kultura............................................................................................................................ 63 Předpalácové období: 2500-2000přnl. ......................................................................................... 64 Období prvních paláců: 2000-1700přnl. ...................................................................................... 64 Období druhých paláců 1700-1450přnl. ........................................................................................ 64 Mykénská civilizace .......................................................................................................................... 65 Ostatní Evropa v době bronzové ........................................................................................................... 70 Státy a říše na Předním východě ........................................................................................................... 73 Foiníkie.............................................................................................................................................. 75 Palestina ............................................................................................................................................ 76 Egypt v Pozní době............................................................................................................................ 79 Novoasyrská říše ............................................................................................................................... 81 Organizace novoasyrské říše ................................................................................................................. 83 Novobabylónská říše ......................................................................................................................... 84 Politické dějiny ...................................................................................................................................... 85 Organizace státu .................................................................................................................................... 85 Krize a pád říše ...................................................................................................................................... 85 Malá Asie .......................................................................................................................................... 86 První písemné zprávy o Íránu ................................................................................................................ 87 Médská říše ........................................................................................................................................... 87 Perská říše ......................................................................................................................................... 87 Řekové a řecké státy v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. .......................................................................... 90 Temné nebo Homérské období.......................................................................................................... 91 Archaické období: raná polis a kolonizace středomoří a černomoří ................................................ 95 Sparta a spartský (peloponnéský spolek) do konce archaické doby .............................................. 99 Athény do konce archaické doby ................................................................................................ 101 Řecké státy v 5. a 4. století př. n. l. - vrchol a pád klasické polis .................................................... 103 Změna politické struktury Řecka (4. st. př. n. l.) ................................................................................. 116 Říše Alexandra Makedonského ....................................................................................................... 117 Foiničané v západním Středomoří - Karthágo............................................................................. 120 Itálie ..................................................................................................................................................... 127 Etruskové ......................................................................................................................................... 129 Řím do dobytí Itálie............................................................................................................................. 130 Rané období římské republiky ............................................................................................................ 133 Řím a podrobení Itálie ................................................................................................................. 142 Helénistické státy ............................................................................................................................ 142 Velké helénistické říše......................................................................................................................... 143 Menší helénistické státní útvary v Řecku a na předním východě........................................................ 144 Vznik Římského impéria ..................................................................................................................... 148 Římská říše .......................................................................................................................................... 155 2

Krize a zánik republiky ................................................................................................................... 155 Počátky juliovsko – claudiovské dynastie ................................................................................... 174 Římská říše za principátu .................................................................................................................... 175 Krize římské říše ve 3. stol n. l. ................................................................................................... 186 Novoperská (sásánovská) říše ..................................................................................................... 188 Obranná politika Říma ........................................................................................................................ 193 Pohyby germánských kmenů............................................................................................................... 193 Frankové .............................................................................................................................................. 194 Sasové.................................................................................................................................................. 194 Alamani ............................................................................................................................................... 194 Hospodářství a společnost Germánů ................................................................................................... 194 Dáko-Getové ....................................................................................................................................... 194 Oblast mezi Rýnem a Vislou – Germánie. .......................................................................................... 194 Pozdní Římská říše .............................................................................................................................. 196 Constantinus ................................................................................................................................ 197 Zánik Západní Římské říše a vznik tzv. barbarských království ......................................................... 199 Přední Indie v pravěku a starověku ..................................................................................................... 202 Harappská kultura............................................................................................................................ 202 Indie v době védské ......................................................................................................................... 204 Čína ..................................................................................................................................................... 212

3

Úvod Jako studenti univerzity často musíme plnit všelijaké úkoly. Kromě psaní různých seminárních prací na divná témata, patří do našich starostí samozřejmě i učení. Ale právě tato druhá činnost nám občas komplikuje život. Ne že by to samo o sobě nebylo komplikované (mozek je jenom jeden). Ale situaci nám komplikují i další věci. Příklad jsou studijní materiály. Jen když si člověk vzpomene na první semestr, kdy skripta do Pravěku vyšly až 10. prosince – „o celé 4 dny dříve než jak bylo původně slíbeno!“ (zkouška byla 4. ledna). No a teď je tady semestr druhý. A náš studijní materiál? Dvě tlusté knihy z roku 1964. Kromě dalekosáhlých pasáží popisujících neutěšený třídní boj snad v každém koutě starověkého světa, můžeme si počíst o spásné práci čínských archeologů po vítězné revoluci v Číně. No a pak se ještě dozvíme tehdejší pohled na věc. Tím samozřejmě nechceme snižovat kvalitu původního díla. Říká se, že každá doba má na historii jiný názor. A proto je trochu paradoxní, že se stále učíme podle pohledů a názorů minulého režimu. A tak když jsme se studenti Pedf MU podívali do „BIBLE STAROVĚKU“, rozhodli jsme se, že prostě musíme dílko aspoň trochu osvěžit. Vyškrtat třídní boj a prázdná propagandistická hesla minulého režimu, aby se prostě a jednoduše bylo z čeho učit. Chvílemi byl kolem toho zmatek. Především díky tomu, že byl Pečírka vydán několikrát, a proto nám neseděly některé stránky. Nebo někteří to prostě vzdali úplně. Ovšem i když to stálo hodně času (několik nocí beze spánku) a úsilí, výsledek je na učení dostatečně kvalitní. No prostě posuďte to vy!

4

NEJSTARŠÍ STÁTY A CIVILIZACE PŘEDNÍ VÝCHOD A EGEJSKÁ OBLAST V DOBĚ BRONZOVÉ (asi 3500 – 1100 př.n.l.) Vznik civilizace, třídní společnosti a státu Vývoj eneolitických a chalkolitických kultur v Předním orientě vyvrcholil vytvořením dvou ohnisek, v nichž koncem 4. tis. př.n.l. došlo ke vzniku nejstarších civilizací. Tato ohniska ležela v jižní Mezopotámii a v Egyptě. V průběhu 3. a 2. tis. je postupně následovaly další oblasti Přední Asie (Elam, severní Mezopotámie, syropalestinská oblast, Malá Asie) a na evropské půdě Egejská oblast (Kréta, Řecko, ostrovy Egejského moře). Toto období zhruba odpovídá podle archeologické periodizace bronzové době v Přední Asii a Egejské oblasti. Přechod k civilizaci, nazývaný také „městskou revolucí“ (Childe), charakterizují: společenská dělba práce, oddělování řemesel od zemědělství, později vydělení vrstvy obchodníků, vznik veřejných institucí, úředního aparátu a „správců“ společnosti. Prohlubující se majetkové rozdíly vedou ke stratifikaci společnosti, která je v Mezopotámii poprvé již v druhé polovině 3. tis. zakotvena v právních ustanoveních. Státní správa se soustřeďuje v městech, čímž dochází k jejich růstu a rozkvětu. Jiným důležitým rysem je vynález písma, který je úzce spjat se vznikem státu, protože písmo zpočátku sloužilo k účelům hospodářsko-správním. Konečně se vznikem civilizace souvisí i náboženství, zvyky, obřady, glorifikace panovníka (a tím i státní moci), jíž slouží monumentální stavby. Patří sem také rozvoj umění, literární památky a přírodní vědy. Území na Předním východě a v Egejské oblasti, na němž ve 3. a 2. tis. vznikly nejstarší státy, zahrnuje od východu na západ dnešní Írán a Irák, Sýrie, Libanon a Izrael, Turecko, Egypt, Kypr a pevninské i ostrovní Řecko a Krétu. Rozdílné klimatické i přírodní podmínky přispívaly k rozdílnému historickému vývoji jednotlivých oblastí. K rozvoji zemědělství byl třeba kromě úrodné půdy i dostatek vláhy. V Mezopotámii a Egyptě ji dodávaly velké řeky, bohaté na srážky byly i oblasti střední Sýrie, břehy Středozemního moře, ostrovy Egejského moře a úrodné nížiny jižního a středního Řecka. Důležitým zdrojem obživy v těchto oblastech byly rybolov a možnost dopravy po vodě (např. pro dovoz surovin – kovy, stavební dříví z oblasti syrolibanonské, kámen do Mezopotámie). Přirozené přístavy na mořském pobřeží umožňovaly dálkové styky po moři a vedly obyvatele ke stavbě lodí a mořeplavbě. Vznikají tak bohatá a prosperující civilizační centra. Např. syropalestinské pobřeží, jehož města zprostředkovávala styk celé Přední Asie s Egyptem, Kyprem, západním pobřežím Malé Asie, Krétou, ostrovy Egejského moře a Řeckem: to je asi nejdůležitější cesta šíření civilizace do Egejské oblasti. Významné byly i námořní cesty vycházející z pobřeží Perského zálivu a spojující již ve 3.tis. Mezopotámii s indickým subkontinentem. Civilizační střediska se vytvářela i na náhorních rovinách a často poměrně vysoko položených pahorkatinách (Malá Asie, severní Mezopotámie, Elam, Persie), kde byly příznivější podmínky než dnes, protože během dějin došlo působením lidské činnosti k odlesnění, ke zvýšení množství soli v půdě a vyhynutí zvěře. Pro nedostatek vody zde převládalo pastevectví, pěstování dobytka a zpracování živočišných produktů. Byly tu však bohaté zdroje důležitých surovin – dřeva a kamene, rud. Obzvláště Malá Asie byla důležitým centrem metalurgie. Odtud se asi ve 2. pol. 2. tis. rozšířilo zpracování železa. Na okraji vyspělých oblastí existovalo obyvatelstvo na různých nižších stupních vývoje, zvláště v oblastech hor, stepí a pouští. Tyto kmeny podnikaly pravidelné vpády do úrodnějších a civilizovaných oblastí. Někdy se jim podařilo se těchto států, na jejichž území pronikly, dokonce zmocnit (Kassité v středobabylonské době). Nejstarší státy 5

Na Předním východě a v Egejské oblasti existovalo ve 3. a 2. tis. množství menších či větších státních útvarů. V Egyptě se už na počátku 3. tis. poměrně rychle vytvořil ze starších celků centralizovaný stát. Jižní Mezopotámie byla po celé 3. tis. rozdělena mezi řadu sumerských (na jihu) a akkadských (na severu) městských států, jež spolu v druhé polovině tohoto tisíciletí bojovaly o získání nadvlády. Teprve ve 2. tis. došlo v Mezopotámii ke vzniku dvou trvajících státních celků, Babylónie na jihu a Asýrie na severu. Syropalestinská oblast byla po celé 3. i 2. tis. rozdělena mezi řadu městských států na mořském pobřeží (Byblos, Ugarit) a vnitrozemských (např. Ebla, Mari, Jamchad, Mitanni). Po roce 1800 se vytvořil v Malé Asii chetitský stát, jenž se zúčastnil mocenských zápasů v Přední Asii a stal se rovnocenným partnerem tehdejších velmocí. V r. 1594 se Chetité dočasně zmocnili Babylónu a ve druhé pol. 2. tis. se jejich expanze ze severu do Sýrie střetla s expanzí Egypta z jihu a zastavila ji. Mnohem hůře jsme informování o dějinách států v oblasti Egejského moře, jejichž střediska známe v podstatě jen díky archeologickým nálezům. I tam, kde se zachovaly písemné prameny a kde jsou rozluštěny, neobsahují o politických dějinách žádné zprávy. Beycesultan a Trója v západní části Malé Asie, Knóssos a další města s paláci na Krétě, Mykény, Pylos, Théby a další místa v Řecku a na ostrovech byla ve 2. tis. bezpochyby středisky menších či větších států, jejichž hranice neznáme a jejichž politické osudy můžeme jen tušit z archeologických pramenů, z pověstí a legend. Obyvatelé Předního Východu a Egejské oblasti a jejich etnická příslušnost Kmeny, které vytvářely dějiny Předního východu v pravěkém období, neznaly písmo, proto my neznáme jejich jména, neznáme jazyk, kterým hovořili, etnickou ani rasovou skupinu (pozn. dnes již možné díky DNA), k níž patřili. Pohyby těchto kmenů lze sledovat jen na základě zbytků jejich materiální struktury. Teprve písemné památky poskytují první přesné informace o jazyku obyvatelstva, proto je můžeme zařadit do některé ze známých širších jazykových rodin a obyvatelstvo do širších etnických a rasových souvislostí. (Např. sumerštiny se používalo i v době, kdy Sumerové jako etnická jednotka již neexistovali. Podobně se používalo babylónštiny v Sýrii, a to i při sepisování soukromých dokumentů, v době, kdy obyvatelstvo bylo zřejmě převážně churritské. Významnější roli ve starověku hrály tyto jazykové rodiny: 1. Jazyková rodina semitsko-hamitská: Z jazyků této velké jazykové rodiny se ve starověku dochovala jednak egyptština, jednak celá řada jazyků na území Mezopotámie a v syropalestinské oblasti, reprezentujících větev semitskou. Tyto jazyky jsou příbuzné, proto lze předpokládat společný základ. Pravlastí by mohla být oblast Sahary – se zhoršujícími se přírodními podmínkami opouštěli obyvatelé Sahary (asi od 6.tis.) tuto oblast a usadili se v povodí Nilu (staroegyptština), do oblastí Přední Asie pronikli nositelé semitských jazyků. Ti se usadili nejpozději v 5. - 4. tis. na Arabském pol. a v oblastech syrských pouští. Východosemitská skupina: akkadština s dialekty babylónštinou a asyrštinou. Západosemitská skupina (oblast Sýrie, Palestiny a Arabského pol.): arabština a etiopština - zóna jižní, ugaritština, hebrejština, aramejština, foiničtina a eblajština (jazyk písemných památek severosyrského města Ebly) – zóna severní. 2. Jazyková rodina indoevropská: Jejich existence v Malé Asii je doložena chetitskými písemnými památkami z 2. tis. Kromě chetitštiny (příslušnost prokázal Bedřich Hrozný) sem patří na tomto území ještě luvijština a palajština. Všechny tvoří chetitsko-luvijskou (anatolskou) větev a jsou zatím nejstaršími doloženými (písemně) indoevropskými jazyky. Patří sem i pozdější lykijština, lýdština a kárština. V Řecku a na ostrovech Egejského moře (i Kréta) je to řečtina a její dialekty – poprvé doloženy písemnými památkami mykénské kultury psanými tzv. lineárním písmem B (2. pol. 2. tis.). Další velká větev jsou jazyky indo-íránské: indo-árské (árijské) + íránské. Indo-árské mají dlouhou tradici. Jsou známy ze tří období: 1. stará indičtina - jazyk védů z 12.-11.stol. př.n.l. a sanskrt – literární jazyk – rozkvět ve 4.-5. stol. n.l.; 2. jazyky středoindické, prákrty, vznikající kolem 5.-3. stol. př.n.l., patří sem pályjazyk starého buddhismu, a 3. jazyky novoindické, začínající kolem r. 1000 n.l. S indoárskými jazyky jsou úzce příbuzné jazyky íránské: avestský jazyk (náb. spis Avesta), médština, severoperský jazyk, některé skýtské jazyky z černomořské oblasti, později pehlevština, sagdština, parthština a další. V západním Středomoří – v Itálii – má ve starověku 6

své místo skupina jazyků italických. Nejvýznamnější je latina (první doklady ze 6. stol. př.n.l.), z níž se vyvinuly všechny současné románské jazyky (italština, francouzština, španělština...). Ze skupiny keltských jazyků dnes zůstávají jen zbytky (irština, welština, bretonština, skotština). Bermánské kmeny severně a východně od Galů hovořily jazyky germánskými, kmeny baltoslovanské jazyky baltskými a slovanskými. 3. Další jazyky. Kromě výše zmíněných je v Přední Asii a Egejské oblasti dosvědčena ve 3.- 1. tis. př.n.l. řada starších jazyků, které nelze přiřadit k žádné dosud známé jazykové skupině: jazyk Sumerů, Churritů, Urartejců, Elamců a tzv. Protochetitů, jazyk mínojských Kréťanů a snad i Etrusků, dále jazyk Kassitů, předindoevropského obyvatelstva Egejské oblasti a západní Asi atd. Jazyk a etnická příslušnost: Příslušnost jazyka k určité skupině nelze zcela ztotožňovat s příslušností lidí, kteří jím hovořili, k téže etnické skupině. V jednotlivých oblastech se během starověku etnické skupiny střídaly a mísily nebo jedna druhou zcela asimilovaly, jazyky se navzájem obohacovaly. Příchod nových obyvatel někdy znamená převládnutí jazyka, který skupina s sebou přinesla, jindy nově příchozí lid přijme jazyk staršího obyvatelstva (např. Kassité vládli v Babylónii téměř půl tisíciletí, jejich jazyk však neznáme, protože v zachovaných písemnostech užívali jazyka babylónského). Také nelze psaný jazyk brát jako jazyk všeho obyvatelstva (např. v Malé Asii se píše chetitsky ještě v době, kdy většina obyvatelstva zřejmě mluvila luvijsky). Některé písemnosti vůbec neodrážejí místní jazyk, protože jsou psány jazykem mezinárodním – diplomatické dokumenty -, např. babylónštinou. Obyvatelé mezopotamské oblasti: Původní obyvatelé Mezopotámie nezanechali žádné písemné památky, ale víme, že to nebyly ani sumerské, ani semitské ani indoevropské kmeny. Obyvatelé při Tygridu bývají označováni jako „Prototigridci“, obyvatelé při Eufratu jako „Protoeufratci“. Prvními, od nichž se zachovaly písemné památky, jsou Sumerové. Jejich jazyk zatím nelze zařadit do žádné etnické skupiny. Sumerové přišli zřejmě z Íránu ve 4. tis. př.n.l. Současně se Sumery obývaly Mezopotámii kmeny semitského původu. Nejstarší písemné záznamy semitského obyvatelstva pocházejí od tzv. Akkadů z druhé poloviny 3. tis. Jako dva velmi příbuzné jazyky se později vyvinula babylónština na jihu a asyrština na severu země počátkem 2. tis. Do Mezopotámie však neustále pronikaly kmeny z hor či Arabského pol. Např. ke konci 3. tis. horští Gutejci nebo později západosemitští Amorejci, jejichž původu byla např. Chammurabiho dynastie v Babylónii. Kolem poloviny 2. tis. se zmocnili Babylónie Kassité, horský kmen neznámého původu. Přejali jazyk i kulturu Babylónie, jejich jazyk se zachoval převážně jen ve vlastních jménech. V druhé polovině 2. tis. dochází k stěhování západosemitských Aramejců a postupně aramejizují oblasti Přední Asie. Na jihu Mezopotámie se usazují kmeny chaldejské a v první polovině 1. tis. se objevují první nomádské kmeny arabské. Obyvatelé Malé Asie: Nejstarší obyvatelé Malé Asie nazýváme Protochetity. Jazyk je znám z malé skupiny textů a nelze ho zařadit do žádné známé jazykové skupiny. Nejpozději na rozhraní 3. a 2. tis. jsou ve střední části Malé Asie usazeny kmeny indoevropských Chetitů. V jihozápadní Asii jsou to kmeny Luvijců a na sever Palajců – oba mluvily jazyky indoevropskými. Po vpádu tzv. mořských národů koncem 2. tis. Chetité zcela mizí a část Luvijců se přesouvá do severní Sýrie. V 1. tis. se v Malé Asii objevují indoe. Frygové, Lýdové a Lykové. Ve východních částech sídlili Urartejci. Obyvatelstvo syropalestinské oblasti: Kolem poloviny 3. tis. semitské kmeny, které přišly z Arabské pouště. Nomádské západosemitské obyv. (Kanaanejci) se zřejmě zcela přizpůsobilo novým podmínkám usedlého života, osvojilo si vysokou raně bronzovou kulturu původního obyv., s nímž splynulo. V první pol 2. tis. přišli další semitské kmeny Amorejců. Ve druhé polovině 2. tis. se zde objevují Aramejci, do jižní části pronikají od druhé poloviny 2. tis. semitské kmeny Hebrejců. Postupně se usazují na území dosud osídleném kanaanejskými obyvateli. Írán: je ve druhé polovině 2. tis. obsazován indo-íránskými kmeny, které se zčásti usazují a zčásti prochází do Indie.

7

Obyvatelé Egypta: Asi od poloviny 5. tis. nedošlo v Egyptě k žádným změnám v etnickém složení obyvatelstva. Avšak mezi obyv. na severu a na jihu byly rozdíly nejen v charakteru a vyspělosti civilizace, ale i jazykové odlišnosti byly veliké. Obyvatelé Egejské oblasti: Poněvadž nejstarší rozluštěné písemné památky z této oblasti – tabulky psané mykénským lineárním písmem B – pocházejí teprve z druhé poloviny 2. tis., nevíme nic o jazyku a etnickém složení egejského obyv. před 2. tis. př.n.l. Archeologové však přinášejí stále přesvědčivější důkazy o tom, že nejpozději na počátku neolitu docházelo k četným přesunům obyv. z Předního východu (anatolské oblasti) přes moře do egejské oblasti, a to v raných fázích bronzové doby. Ve 3. tis. bylo Řecko i ostrovy Egejského moře včetně Kréty osídleno obyvatelstvem, které Řekové nazývali Pelasgy, Káry a Lelegy. Stopy jazyka(ů) se zachovaly v řečtině v některých přejatých geografických názvech, jménech rostlin, zvířat i kulturních předmětů s typickými neřeckými koncovkami – Parnassos, Knossos, Korinthos, Athenai, Mykenai, hyakinthos, narkissos, labyrinthos aj.). Nejspíše na konci rané bronzové doby, asi v době 2200 – 1900 př.n.l., přišli do Řecka přímí předkové Řeků, kmeny hovořící indoevropským jazykem, jehož nejstarší známá podoba je řečtina tabulek lineárního písma B ve 14. – 12. stol. Řada badatelů soudí, že předkové Řeků – Achajové – jsou kulturně i etnicky příbuzní také s tvůrci kultury VI. města v Tróji, kteří se na Heléspontu objevují rovněž koncem r. 2000. Achajové obsadili postupně řeckou pevninu i ostrovy v Egejském moři, nezasažena zůstala asi do poloviny 2. tis. jen mínojská Kréta. Během 12. a 11. stol., v průběhu nebo krátce po tzv. egejském stěhování, přišly do Řecka ze sousedních severozápadních balkánských oblastí další řecké kmeny mluvící dórským a severozápadním řeckým dialektem. Jejich příchodem začíná konečná fáze řeckého osídlení Egeidy, tentokrát včetně Kréty, a o něco později i západního pobřeží Malé Asie a přilehlých ostrovů.

VZNIK PÍSMA A JEHO PODOBY Klínové písmo a klínopisné systémy Nazýváme ho podle typického základního tahu, který připomíná tvar klínu. Vzniklo na území Mezopotámie. První písemné památky z této oblasti pochází z rozhraní mezi 4. a 3. tisíciletím, ale jsou psány obrázkovým písmem- písmem piktografickým. Šlo o hliněné destičky popsaných piktogramy, někdy nelze jejich přesný význam odhadnout, ale jde zřejmě o písmo slovní- každý znak/obrázek značí jedno slovo. Ke vzniku písma vedly potřeby hospodářsko-správní, dochované památky jsou hlavně hospodářské záznamy. Psalo se na tabulky z měkké jílovité hlíny, zbavené nečistot a uhnětené do tvaru obdélníku nebo čtverce, většinou se po napsání usušily na slunci, pouze malý počet byl vypalován v pecích. Tabulka s klínovým písmem Do tabulek se rylo rákosovým pisátkem zostřeným na konci. Vryty mají na místě, kde písař nasadil rydlo, širší hlavici, která se postupně zužuje=> podoba klínu (bylo to později napodobováno i při tesání kamene nebo rytí do kovu). Charakter obrázkového písma postupně mizel, znaky se zjednodušovaly. A kolem r. 2700 př.n.l. došlo k fonetizaci písma- jednotlivé znaky nabývaly fonetické hodnoty (slabičné), znaky ale pak mají po dobu celého dalšího vývoje jak význam slovní, tak i fonetickou hodnotu=> tento způsob převzali od Summerů Akkadové (polovina 3.tisíciletí), Babyloňané, Asyřané a Chetité, používal se v Elamu i Persii. Původně bylo 2 000 znaků, později jen 400 znaků. 8

Výchova písařů byla náročná=> specializovaná profese písařů, kteří své povolání vykonávali celý život. Po zániku starých kultur bylo písmo zapomenuto, východiskem luštění se staly nápisy v ruinách Persepole, které byly psány trojjazyčně: persky, elamsky a babylónsky. Nejdříve byla rozluštěna perská verze, první pokus o rozluštění se zdařil německému učiteli Georgu F. Grotefendovi, další pak Angličanovi Henry Rawlinsovi. Staroegyptské písmo Známe 4 druhy písma: hieroglyfické (posvátné), hieratické (kněžské), démotické (lidové) a koptské (pořadí= vývojová řada) Hieroglyfické písmo vznikly z písma obrázkového, základem obrázky zobrazující předmět nebo děje (logogram), postupně k nim přistoupilo množství dalších významů na základě metafory nebo metonymie (oko= sloveso vidět), Později se začaly stejné skupiny souhlásek psát stejným způsobem bez ohledu na význam=> fonogram. Pro rozlišení mezi logoramy a fonogramy se začala za logogramy nebo pod nimi psát svislá čárky. Hieroglyfy se psalo většinou na kámen nebo dřevo, což bylo obtížné pro psaní. Takže si to vynutilo vznik nového materiálu - tzv. papyrus a nového písma hieratického. Proužky rozřezaného stonku rostliny dnes nazývané papyrus se nakladly na sebe Krásně vytesané křížem a lepily v jakési listy. hieroglyfické znaky na Psalo se na ně barvou štětečkem (rozžvýkaný kusu konec sítiny), psalo se ovšem též na nádoby, střep, kamene v muzeu v Louvru. ploché úlomky kamenů; hieratické písmo je zjednodušené hieroglyfické p. => kurzíva V Pozdní době (700- 600 př.n.l.), 25. a 26. dynastie – zjednodušení hieratického písma=> démotické písmo, které se používalo v běžném životě, ale též i do kamene, poslední démotická památka je z r. 473 n.l. Po přijetí křesťanství v Egyptě se k překladu bible použily řecké majuskuly doplněné 7 novými písmeny=> písmo koptské, používalo se až do zániku mluvené koptštiny v 17. – 18. století, v koptské církvi se Smlouva z 26. dynastie zapsaná na k bohoslužebným účelům používá dodnes. papyrus v démotickém písmu. Syropalestinská konsonantní písma: počátky abecedy Klínové znaky zaznamenávaly slabiky, egyptské znaky souhlásky a skupiny souhlásek, ale jejich fonetizace byla nedůsledná. Mezníkem ve vývoji se stala písma používaná v druhé polovině 2. tisíciletí př.n.l. v syropalestinské oblasti. Šlo o důsledně hlásková písma zaznamenávající takřka výhradně souhlásky (konsonanty), odpadly logoramy, zmenšil se i počet znaků. Byly to první abecedy, z pořadí jejich písmen je odvozeno pořadí v řecké abecedě. Ugaritské klínové písmo Od počátku 2. pol. 2. tisíciletí př.n.l. Nejstarší dosud známé konsonantní písmo. Základní prvek- klín a způsob psaní – na hliněné tabulky byl převzat z asyrsko-babylónského klínového písma, ale znaky jsou uměle vytvořené a systém písma je odlišný. Písmo má 30 znaků, které označovaly hlásky (převážně souhlásky). Skupina severozápadních semitských písem Především se jedná o tato hlavní písma:  Foinické písmo - asi od 11. stol. př.n.l., má 22 znaků pro souhlásky a kromě Foinikie se užívalo v četných foinických osadách v západním Středomoří (např. v Kartágu se udrželo déle

9

 

než v samotné F. – do 3 stol.n.l.), jedna z jeho variant byla asi v 8. stol.př.n.l. převzata a upravena Řeky=> základ moderních evropských abeced. Aramejské písmo- převzato ze severosemitského na počátku 1.tisíciletí př.n.l., 22 znaků pro souhlásky, nejstarší doklady pocházejí asi z 9. stol. př.n.l., koncem pol. 1. tisíciletí se stalo nejpoužívanějším písmem v Přední Asii, v 6.- 8. stol. n.l. vytlačeno písmem arabským. Raně hebrejské písmo (kanaanejské p.)- konec 2.tisíciletí př.n.l., rovněž přejato ze severosemitského písma, v 6.- 3. stol. př.n.l. vytlačeno klasickým písmem hebrejským (kvadrátním písmem- podle forem jeho písmen), vyvinulo se z aramejského písma a používá se dodnes (z písma aramejského též arabské).

Egejská písma 3. tisíciletí, Kréta- objevují se razítka a jejich otisky s obrázky písma, což může být počátek obrázkového písma. 2 000-1 650 př.n.l.- na razítcích, někdy i hliněných tabulkách sušených na slunci- krétské (mínojské) piktografické písmo (nebo někdy nazývané hieroglyfické), které není zatím rozluštěno. Z něj se vyvinulo mínojské (krétské) lineární písmo Aužívané v letech 1 900-1 450/1 400 př.n.l., je slabičné, známo cca 350 významnějších dokladů od rozluštění lineárního písma B, s nímž má lineární písmo A polovinu společných znaků, bylo učiněno mnoho pokusů o jeho rozluštění. Tabulek popsaných mykénským lineárním písmem B je dnes známo téměř 5 tisíc, nalezeny byly v troskách paláců v krétském Knóssu (asi 3 500 tabulek z doby kolem r. 1400) a na řecké pevnině v Pylu (1200 tabulek, r.1 200), v Mykénách (asi 70 tabulek, 13. stol.) a r. 1964 v Thébách (14. a 13. stol.). Byly původně nepálené, ale oheň, který zničil paláce, tabulky vypálil. Tabulka s lineárním písmem A Lineární písmo B bylo rozluštěno britským architektem M. Ventrisem, podle něj byly tabulky psány řecky; písmo slabičné, má kolem 90 fonetických znaků, 5 znaků označuje samohlásky, ostatní slabiky, kromě toho 150 ideogramů (např. žena, muž, ovce, vepř) Z lineárního písma A se vyvinulo písmo kypro-mínojské užívané v 2.pol. 2 tisíciletí př.n.l. na Kypru, dosud nerozluštěné 700- 200 př.n.l. se na Kypru používalo k zaznamenávání řečtiny i neznámého místního jazyka klasického kyperského písma (z písma kypro-mínojského).

POČÍTÁNÍ ČASU A CHRONOLOGIE Datovat historické události- stanovit, kolik let uplynulo mezi nimi a současností a vyjádřit to podle našeho způsobu počítání čas (př.n.l./n.l.); snaha o stanovení této absolutní chronologie byla už od počátku bádání o starověkém Orientu, pro dobu starší než 1 000 př.n.l. stále není možné bezpečně určit. Ve starém Orientu se nevytvořila pevná éra- neexistoval dohodnutý časový bod jako v naší éře (údajné narození Krista, stanovené v 6. stol. opatem Dionysiem) nebo v islámských zemích (rok útěku Mohammeda z Mekky do Mediny- 622 n.l.). Ve starověku bylo počítání podle pevné éry zavedeno (ne všeobecně!) v Řecku asi od 4. stol. n.l. (olympijská éra od údajného roku 1.olympijských her 776 př.n.l.) a v Římě (éra „od založení města“, fiktivní datum, stanovené římským učencem Varronem na počátku 1. stol. př.n.l na rok 753 př.n.l.). Způsoby datování ve starém Orientě Jižní Mezopotámie (Summer a později Babylónie) 10

Ve 2. pol. 3. tisíciletí př.n.l. běžné, že každý rok měl svůj název- podle významné události, která se stala (např. rok po králově nastoupení na trůn měl název- rok kdy se X stal králem), označení pocházelo zřejmě z královské kanceláře. Písaři pořizovali pro praktické účely seznamy datovacích formulí- názvy roků jsou uváděny tak, jak šly za sebou , můžeme podle toho ale pouze určit jen vzájemný časový poměr= relativní datování dvou nebo více historických událostí. V pol. 2.tisíciletí př.n.l. se datování zjednodušilo - podle roku vlády příslušného panovníka. Asýrie Rok označován jménem úředníka, který vykonával jinak blíže neznámou funkci, nazývanou limu („rok, kdy byl limu X“). 1. rok své vlády zastával funkci limu sám panovník=> můžeme celkem spolehlivě určit dobu vlády jednotl. Panovníků. Opět možné pouze relativní datování. Egypt Datování vycházelo z nějaké významné události, např. až do 4. dynastie se jednalo o sčítání dobytka („v roce dvanáctého sčítání dobytka a bravu..)“ Ve Staré říši se začalo datovat události počtem let od nástupu panovníka na trůn a tento zvyk se udržet 3 tisíciletí. Též pořizovány seznamy panovníků i s udáním, jak dlouho vládli=> kdybychom znali jména všech egyptských panovníků až do 1.pol.1.tisíciletí, kdy už jsou absolutní data bezpečně známá, a přesnou délku jejich vlád, bylo by možné určit absolutní data. Tzv. Palermská deska (5.dynastie) obsahuje seznam panovníků od „počátku“ Egypta, je však v místě nejstarších fází silně poškozena. Podle teorie astronoma Příhody sloužili egyptské Karnacký seznam (Nová říše, kolem r. 1 500 př.n.l.) uvádí obelisky jako sluneční hodiny a kalendáře. jen 62 králů od 1. dynastie po Thutmósse III.

Synchronismy Pomůcka pro relativní chronologii. Archeologickými či písemnými prameny dosvědčená současnost určitých předmětů či nálezových celků z různých oblastí nebo událostí a osob z různých oblastí (např. mezinárodní korespondence nebo smlouvy, umožňující zjistit, kteří panovníci vládli současně apod.).

Absolutní chronologie Na základě všech uvedených pramenů je možno celkem spolehlivě určit pořadí panovníků sled jednotl. událostí v některých státech Blízkého východu. Bylo potřeba stanovit absolutní data (tj data podle naší éry) alespoň pro jednotlivé události nebo osoby zachycené v těchto řadách, aby se zjistila časová vzdálenost těchto řad a systémů od současnosti; k tomu sloužily hlavně zaznamenané astronomické úkazy (nyní je lze poměrně přesně datovat do minulosti). Např. v Egyptě- záchytné body srovnáváním egyptského civilního kalendáře a zpráv o astronomickém pozorování hvězdy Síria; egyptský rok měl 12 měsíců po 30 dnech (360 dní), ke kterým se přidávalo 5 dnů (tzv. malý rok).

MEZOPOTÁMIE Přírodní podmínky Území v povodí středního a dolního (jižního) toku předoasijských veletoků Eufratu a Tigridu (kryje se zhruba s územím dnešního Íráku). 11

Název pochází z řečtiny- „meziříčí“ Na severu a severovýchodě oddělovala Mez. arménská a íránská pohoří od Arménie a Íránu, z těchto hor napadaly Mez. horské kmeny, průsmyky těchto pohoří ale také procházely obchodní cesty (dovážely se jimi hlavně kovy). Na jihu omývají Mez. vody Perského zálivu, tudy procházel obchod s Indií; dle některých badatelů zasahoval ve starověku záliv hluboko do vnitrozemí, takže např. Eridu (dnes 150 km od moře) leželo u moře, podle nových výzkumů ale byla poloho Perského zálivu přibližně stejná jako dnes Na východ od jižní Mez., ze pohořím Zagros, ležel při Perském zálivu Elam Na západě odděluje řeka Eufrat Mez. od syrských a arabských stepí, odkud pronikaly semitské kmeny; toto pronikání někdy násilné, jindy ne=> stálá infiltrace kočovných kmenů je typickým rysem mezopotamských dějin Se Sýrií byla Mez. spojena obchodními cestami, Sýrie byla ve starověku křižovatkou obchodních cest (spojovala Mez., Malou Asii, Egypt, Středomoří a Írán) a byla pro Mez. důležitá=> neustálé boje o její ovládnutí a udržení Eufrat a Tigris protékají Mez. od severozápadu k jihovýchodu, pramení v arménských horách a ústí v Perském zálivu; přítoky Tigris- Choser, Dolní a Horní Záb, Dijála a Duvejrig; Eufrat- přítoky Balích a Chábúr. Babylónie a Asýrie Severní a jižní Mez. se od sebe liší geografickými i klimatickými podmínkami, rozdílný i historický vývoj. Babylónie (jižní část) je pojmenována podle Babylónu, který byl od 19. stol.př.n.l.– od dnešního Bagdádu na severu až k Perskému zálivu. - její severní část- Akkad, podle nejstarší semitské říše v Mez., jež zde vznikla - jižní část- Summer- podle obyvatelstva, které zde sídlilo - pláň se suchým a horkým podnebím a malým množstvím srážek=> závislost na každoročních záplavách na Eufratu a Tigridu + podzimní deště a jarní tání sněhu v arménských horách, na jaře se rozvodnily (duben a květen), v červnu voda opadala, osívalo se v listopadu, v době záplav se tedy vzrostlé obilí muselo chránit před záplavami=> soustava kanálů (velké kanály, z nich do menších), vysoká salinizace (procento soli v půdě) zmenšovala rozlohu půdy pro kultivaci Severní část se nazývá Asýrie podle nejstaršího hlavního města Aššuru – náhorní plošina, na sever od Bagdádu až o podhůří arménských hor, horské oblasti se střídají s úrodnými údolími podél Tigridu; mírné podnebí=> umělé zavlažování nebylo nezbytné. Zemědělství a surovinový základ Nejdůležitější plodiny - obiloviny: ječmen, menší význam pak pěstování pšenice a prosa. Dále: olejnaté rostliny- seznam, v Asýrii i olivy. V Babylónii a Asýrii, bylo vyspělé zahradnictví, dále díky velké množství pastvin se v oblasti Mezopotámie rozvíjí pěstování dobytka ( ovce, kozy, …), dále tažná zvířata, kolem r. – 1600 se rozšiřuje chov koní ( při válečných taženích jako jezdecká zvířata nebo zapraženi do válečných vozů) . V jižní Mezopotámii se nevyskytují téměř žádné nerostné suroviny – kámen, kovy: musely se tedy dovážet, a proto se zpravidla využívaly pouze na výstavbu chrámů a paláců. Tyto suroviny byly nahrazovány všestranným využitím hlíny a rákosu. V severní Mezopotámii se vyskytuje sice v malém množství kámen (vápenec), ale i zde byl dovoz surovin nutností. Díky nutnosti dovozu surovin dochází již velmi brzo k rozvoji dálkového obchodu. Pro přepravu zboží bylo užíváno řek a kanálů. Stát pečoval o bezpečnost a průchodnost cest, které vedly po souši. Prameny k dějinám Mezopotámie Klínopisné texty objevené na území Mezopotámie jsou početné a obsahově rozmanité. Nejsou však rozloženy rovnoměrně, takže některá území nebo odvětví mezopotamského života nejsou dokumentována vůbec nebo jen velmi málo. Ke psaní se požívaly hliněné tabulky nejrůznějších velikostí, některé královské nápisy byly vytesány na kamenných deskách, které zdobily stěny paláců, dále byly z kamene i vítězné stély vládců. 12

V Asyrských městech Ninive, Aššur a v mnoha další se našly sbírky tabulek, které svým uspořádáním připomínají dnešní knihovny, dále v chrámech a palácích byly objeveny archivy obsahující právní a administrativní texty. Nejdůležitější prameny ke studiu politických dějin jsou: - seznamy jmen vysokých asyrských úředníků. - seznamy panovníků a dynastií, které obsahují jména vládců, délku jejich vlády, a jejich sídelní města . - kroniky, kt. popisují rok po roce války a události , které se týkají vládců a jejich rodin. Byly sepsány babylónskými kněžími v 1. tisíciletí a popisují události posledních staletí babylónských dějin. Válečková pečeť s vyobrazením Gilgameše s Enkiduem. - královské nápisy, kt. popisují a oslavují činy Válečkové pečeti jsou obvykle kameny ve tvaru válce s vyrytým dekorem. Vtlačením do podkladu (mokrý jíl) asyrských a babylónských vládců( babylónské zanechával váleček otisk sloužící jako pečeť či podpis. nápisy líčí pouze stavební činnost králů, asyrské kromě staveb popisují i jednotlivé válečné úspěchy vládců). - Diplomatická korespondence a mezinárodní smlouvy mezi asyrskými a babylónskými panovníky, dále mezi vlády Egypta, Sýrie, Palestiny a Malé Asie. - Bybylónské astronomické deníky, které kromě poznámek o pozorování planet uvádí i některé historické události ( Babyloňané a Asyřané věřili, že stejný přírodní úkaz vždy doprovází stejnou historickou událost: proto zapisovali neobyčejné přírodní jevy, kt. považovali za varování bohů a spojovali je s význačnými událostmi) . Prameny k poznání sociální a ekonomické struktury mezopotamské společnosti : - účty, seznamy pozemků, pracovníků a jejich odměn, seznamy dávek a poplatků, smlouvy mezi jednotlivci, smlouvy mezi panovníkem a poddanými… - zákoníky: jedná se o soubory právních nařízení jednotlivých vládců. Jsou velmi důležité pro sociální poznání společnosti. Jako historické prameny lze částečně považovat i literární a mytologické skladby, jejichž obsahem je vyprávění o bozích nebo o nejstarších polomytických vladařích (mýty, věštby, modlitby, popisy rituálů). Ke studiu počátků vědy slouží texty matematické, astronomické … S vylíčením některých událostí z mezopotamské historie se setkáváme ve Starém zákoně a u některých řeckých autorů. Archeologické prameny: -A.H. Layard objevil Ninive , W. Andrae-Aššur, R. Koldewey –Babylón, L. Woolley – Ur , A. Parrot- Mari Přehled pravěkých dějin Mezopotámie Kolem r. 8.000 ( protoneolit)

první vesnice v Kurdistánu, Chúzistánu Luristánu a na záp.okraji hornomezopotámské stepi ( stř. Eufrat)

asi 5.900 – 5.500 asi 5.500 – 5.200

vesnice ve vlastní Mezopotámii vesnice v asyrské stepi : počátky umělého zavlažování první osídlení jižní Mezopotámie (Babylónie) Babylónie definitivně v čele vývoje ( kultura obeidská)

kolem r. 5.000 asi 4.300 – 3.500 (ml.eneolit)

a

13

Rozdílné přírodní podmínky v oblasti Eufratu a Tigridu vedly k tomu , že také jejich pravěké dějiny jsou velmi rozdílné. Kultivace oblasti předpokládala již poměrně vysokou úroveň zemědělských znalostí. Osídlení Babylónie spadá do období kolem – 5000 let př.n.l., kdy členitější a výše položená část severní Mezopotámie měla za sebou již mnoho tisíc let pravěkého vývoje. V starší době kamenné obývali paleolitičtí lovci především jeskyně v Kurdistánu, v poříčí Velkého a Malého Zábu ( asi – 1.mil.let př.n.l.). V jeskyni Šanidar byly nalezeny pozůstatky neandrtálce ( asi – 500.000 let př.n.l.).Osídlení je zde doloženo i v mladém a pozdním paleolitu. Oblasti přirozeného výskytu divokých obilnin a horské zvěře v oblasti kolem pohoří Zagros patří mezi území, které jsou spjaty s počátky zemědělství( protoneolit) . Kolem r. -8.000 vznikají v Kurdistánu, Chúzistánu a Luristánu první vesnice. Teprve ve středním neolitu ( -5.900 až 5.500) se začínají vesnice přesidlovat do vlastního meziřící, do mosúlské pláně. V mladém neolitu ( - 5.500 až -5.200) se v souvislosti s dalším osidlováním, tentokrát už stepních oblastí, poprvé objevuje umělé zavlažování. Centrum vývoje se přesouvá postupně z pohoří Zagros do stepí severní Mezopotámie. Díky umělému zavlažování, bez něhož ve stepi zavodňování není možné, a díky vyšlechtění výnosnějších druhů obilí a ochočení tura, který byl pěstován velkých ohradách , dosáhlo zemědělství trvalých přebytků , přesáhlo potřebu zemědělských společností , takže se objevily první předpoklady pro vznik řemesel. Koncem -6. tis. ( eneolit) došlo k osídlení samotné Babylónie , která se postupně dostává do čela historického vývoje a kolem -4. tis. př.n.l. zde vznikají první města. Vyvrcholením pravěkého vývoje Mezopotámie je kultura severoobeidská a jihoobeidská ( asi 4.300 až -3.500 př.n.l.). Hospodářský a sociální vývoj dospěl až k bodu, kdy vznikají výrobní a organizační centra – města – na nichž jsou okolní vesnice závislé ekonomicky , ne však ještě politicky. Střediskem měst byly monumentální stavby chrámů. Oblast Babylónie se tak ocitá definitivně v čele pokroku a moci, sledována s určitým zpožděním Chúzistánem ( Elam) . Severní Mezopotámie – budoucí Asýrie- se dostává do druhořadého postavení, i když i zde vznikají města. Obě obeidské kultury nezůstaly omezeny na Mezopotámii, ale ovlivňují i Sýrii, část východní Anatolie, Ázerbajdžán a celý Irán.

Vznik prvních států: Predynastické období ( asi 3.500 až – 3.000 př.n.l.) Babylonie: -asi 3.500- 3.200 : urucká kultura ( Uruk,Eridu, Ur, Nippur ) -asi 3.200 – 3000- džemet-nasrská kultura( Uruk, Chfádží, Džemet Nasr)

Asýrie: -guarská kultura: Tepe Guara, Tell Brak

Urucká kultura v jižní Mezopotámii

Rekonstrukce uruckého Zikkuratu.

Druhé čtvrtině 4. tis. př.n.l. končí v Mezopotámii pozvolna kultura obeidská a je na jihu vystřídána kulturou uruckou. Je pro ni charakteristická nová keramika: je poprvé vyráběna na hrnčířském kruhu, vypalována v peci a její tmavošedý povrch je vyleštěn a na vnější straně červeně natřen. Dochází k dokončení urbanizačního procesu a vzniku prvních městských států, archeologicky tuto dobu zařazujeme jako začátek starší doby bronzové. Velký rozkvět městské civilizace zaznamenává mladší urucká 14

kultura- z této doby pochází nejstarší písemné (piktografické) památky v Mezopotámii a vůbec ve světě. Z této doby pochází i první pečetní válečky a nejstarší irácký monumentální chrám ( Anův „zikkurat“) . Pro všechna jihomezopotámská města byly nadále nejvýznamnějším rysem chrámy –je pro ně typická vysoká terasa , základ pozdějšího zikkuratu. Dalším typem je džemet-nasrská kultura, známe ji hl. v podobě architektury z Uruku a dalších měst. Etnická příslušnost nositelů kultury urucké i džemet-narsrké není přesně známá, je však pravděpodobné, že to byli již Sumerové. Z písemných památek víme, že další raně dynastická kultura je již sumerská. Můžeme se tak domnívat hlavně protože, že mezi kulturami uruckou, džemetnasrskou a následnou raně dynastickou je určitá kontinuita, hl. ve vývoji písma. Elam, Asýrie V Elamu se v džemet-nasrské době ( Súsy) objevuje piktografické písmo , jež je jasně závislé na písmu sumerském. Avšak tabulky jsou psány jazykem elamským. Z toho vyplývá, že urucká kultura, k níž Elam rozhodně patří, byla polyetnická ( nebyla zastoupena jen samotnými Sumery, ale i jinými kmeny). Přesto Elam i Asýrie jeví závislost na Sumeru a jisté kulturní zpoždění, proto lze Sumery označit za tvůrce urucké kultury.

Sumerské městské státy v raně dynastickém období (asi – 3.000 až – 2350 př.n.l.) 3.000 2.700

RD I RD II

počátky uzemní a politické expanze měst archaické tabulky z Uru, hegemonie Kiše a Uru

2.600

RD III

vláda Meskalamduga a Akalamduga v Uru, nejstarší hroby urského hřbitova

Ur: 2.520 – I.. dynastie , 2. 430 – konční vláda I. dynastie Lagaš: Urnaše, Eannatum ( Supí stéla) , Entemena ( války s Ummou), Urukagina Uruk: Lugalzagesi, pokus o vytvoření 1. teritoriálního státu V raně dynastickém období byl Sumer rozdělen na městské státy, které vznikaly spojením prodynastických měst a vesnic. Začínají vznikat i města na severu ( Kiš, Ešnunna).Město se stalo centrem státu-tato funkce se projevuje v městské architektuře: města byla obehnána hradbami a vedle chrámu se objevuje i další centrální budova- palác. Vládcové v počátcích raně dynastického (RD I-II) období jsou většinou bájné postavy , hrdinové pozdějších eposů a mýtů a jen u některých lze předpokládat, že skutečně vládli (např.Gilgameš) . Eposy a mýty jsou často jediným pramenem pro toto období. V RD III jsou písemné prameny hojnější - kromě účetnických záznamů se zachovaly i první královské nápisy v Uru a Lagaši , pocházející od vládců Urnašeho, Eannatuma, Etenemy a Urukaginy.Popisují události jejich vlády-jedná se o první historické záznamy v dějinách. Nejspolehlivějším pramenem k raně dynastickým dějinám je archeologický materiál: Palác v Kiši, Inannin chrám v Nipuru, královské hrobky v Uru, pečetítka, sochy bohů a vládců, keramika, kovové předměty ( šperky, zbraně, figurky). Významným, i když ne zcela spolehlivým pramenem k tomu období je tzv. sumerský královský seznam - je zde zaznamenaná vláda mytických vládců a zmiňuje se zde i potopa světa – na konci toho období podle sumerské tradice vyhubili bohové lidstvo potopou.Po potopě vládly první dvě dynastie v Kiši ( Enmebaragesi, Agga) a v Uruku ( Gilgameš). 15

Sumerské vyprávění o potopě světa převzali Babylóňané a Asyřané a od nich Židé, kteří jej zařadili do Starého zákona. Z RD I byly objeveny v některých sumerských městech nánosy bahna, z nichž někteří archeologové usuzovali, že legenda má historické jádro. Současnou domněnkou je, že došlo pouze k lokální záplavě, která postihla některá města. Nejstarší politickou formou sumerských městských států byla tzv. primitivní demokracie, jejíž zbytky se zachovali ještě počátkem raně dynastické doby. Nejvyšší autorita byla v rukou shromáždění všech obyvatel města, kteří rozhodovali o všech státních záležitostech. K provádění svých rozhodnutí volilo shromáždění úředníky-nejdůležitějším úředníkem byl nejvyšší kněz městského boha. V zastoupení tohoto boha městský stát řídil, sídlil v chrámu, vedl chrámové hospodářství, kterému náležela velká část obdělávané půdy státu. Základem chrámového hospodářství bylo zemědělství, pastevectví a rybolov, k chrámu náležely speciální řemeslnické dílny. Mezi nejrozvinutější řemesla patřilo tkalcovství, kamenictví, kolářství, zlatotepectví a kovářství. Většina zemědělské půdy náležela chrámu. Chrámový pracovníci byli odměňováni naturálními dávkami. Kněží zastávali nejvyšší funkce v administrativě. Vedoucím úředníkem byl kněz nazývaný sanga, kterému podléhali ostatní úředníci. Územní růst sumerských městských států a jejich zápas o hegemonii si postupně vynutil novou formu politické organizace-monarchii. Politické funkce, které byly dříve v rukou všeobecného shromáždění, se nyní soustředily v osobě vládce, který měl titul lugal nebo ensi. Shromáždění jako politická instituce zmizelo. Panovník, jehož funkce se vyvinula z voleného vojenského náčelníka, se opíral o moc, nejdůležitějším garantem této vlády bylo vojsko - vztah vojska k panovníkovi připomínal vztah nevolnický. Funkcí panovníka bylo zabezpečit hospodářský chod městského státu, udržovat dobré vztahy s bohy, byl nejvyšším soudcem i vrchním velitelem vojska, sídlil v paláci. Palácové hospodářství bylo organizováno podle vzoru chrámového hospodářství. Ur Vlastními nápisy jsou doloženi panovníci Meskalamdug a Akalamdug, kteří byli vystřídáni vládci I. urské dynastie. Z období vlády těchto dynastií pochází jedinečná památka, královský hřbitov v Uru, na kterém bylo objeveno více než 2500 hrobů. Nejbohatší hroby jsou urských vládců a jejich manželek, kteří byli pohřbeni spolu se členy své družiny a se služebnictvem. Mezi nejslavnější hroby patří hrob královny Pu-abi , která ležela na lůžku, obklopená svým služebnictvem. V hrobce leželo Královská standarta, Londýn, Britské Muzeum celkem 50 těl, dva vozy s posádkou a přípřežím. Mezi nejcennější nálezy z urského hřbitova patří: královská standarta, na které jsou inkrustací z mušlí a lapis lazuli znázorněny výjevy z válečného i mírového života, dále zlatá čelenka královny Pu-Abi a množství šperků a drahocenných předmětů. Tento urský poklad je svědectvím rozvinutého dálkového obchodu s Íránem, Afganistánem, Anatólií, Arábií a Indií. Zčásti současně s vládci I. dynastie z Uru vládli v Lagaši panovníci dynastie, kterou založil Urnaše ( kol. r. 2520 př.n.l.). V lagaškých archivech se našlo mnoho písemných památek, díky kterým lze 16

poměrně spolehlivě rekonstruovat politické i hospodářské dějiny tohoto městského státu v polovině 3. tisíciletí. Rozvoj zemědělství, řemesel a obchodu, který byl provázen stabilitou vnitřních poměrů, je charakteristickým rysem vlády Urnašeho dynastie, která vládla v Lagaši téměř celé století. Politické dějiny Lagaše tohoto období byly vyplněny konflikty se sousedním státem Ummou-předmětem sporů bylo zásobování vodou ze společných kanálů. Průběh jednoho z těchto sporů je vylíčen v nápise třetího vládce dynastie, Eannatuma ( kol. 2470 př.n.l.). Nápis je umístěn na tzv. Supí stéle, nazvané podle reliéfu, který zobrazuje supy klovající hlavy nepřátel. Hospodářství Značná část lagašské půdy patřila chrámům i paláci. Další část vlastnili velké rodiny. Není dosud možné utvořit si úplný obraz o sociální struktuře lagašského státu, protože v pramenech jsou zachyceny jen ty vrstvy obyvatelstva, které byly zaměstnávány chrámem nebo palácem. K chrámovému a palácovému hospodářství náleželi též otroci, jejichž počet nebyl veliký. Pracovali jako služebníci, tkali tkaniny a mleli obilí. Existoval rozdíl mezi dlužním otrokem a otrokem zajatcem-postavení zajatce bylo horší. Ke konci vlády Urnašeho dynastie byla narušena rovnováha původního ekonomického systému tím, že si vládnoucí rodina přivlastnila půdu chrámů, čímž dochází k hospodářské krizi.Tuto krizi se pokusil vyřešit Urukagin tím, že se pokusil obnovit minulý ekonomický systém, stal se však obětí rivality mezi Lagašem a Ummou. Lugalzagesi z Ummy dobyl Lagaš a po něm i ostatní sumerské městské státy. Lugalzagesim končí raně dynastické období, ve kterém byl ukončen civilizační proces, který začal v době prehistorické a pokročoval v predynastickém období. Jeho výsledkem bylo vytvoření sumerských městských států, první státní formy v dějinách Mezopotámie. Kozlík chycený ve křoví, z královského hřbitova v Uru. Mistrovská ukázka sumerského umění kovotepeckého i zlatnického.Vyroben ze zlata, stříbra, lapis lazuli a mušlí, Londýn, Britské Muzeum. Lagaš

Raně dynastické období Charakteristika městských států Vytvoření států bylo důsledkem pokročilého rozvrstvení společnosti na přelomu 3. a 4. tisíciletí. Základní důsledky, které vedly k rozvrstvení společnosti: 1) Intenzivní využití půdy umožněné používáním dokonalejšího nářadí (pluh, tažná zvířata, kovové nástroje), dále vybudování zavlažovacího (irigačního)systému- pozn.:v minulosti převládal názor, že nutnost udržovat a budovat zavodňovací systém byla nutně důsledkem vzniku státu v Mezopotámii. Později se ukázalo, že vývoj státu a irigačního systému jsou dva procesy, které probíhají paralelně a vzájemně se ovlivňují-bezprostřední příčinou vzniku státu je sociální rozvrstvení společnosti. 2) Rozvoj specializace řemesla, nutnost opatřování surovin vedla k další sociální stratifikaci, dále vzrůst administrativy a větší důraz na vojenskou expanzi. 3) Růst měst a vytváření chrámového, později palácového hospodářství. Vedle chrámů a paláců se vytvořily také velké zemědělské usedlosti, které byly vlastnictvím velkých rodin a později soukromníků (členů vládnoucí rodiny). V městských státech se ujala monarchická politická organizace, kterou reprezentoval lugal nebo ensi sídlící v paláci. Královská moc měla vojenský a náboženský charakter a její růst a upevňování souviselo s expanzivními snahami, které nakonec vedly k překonání partikularismu sumerských městských států.

Staroakkadské období _______________________________________________________________________________ 2340-2284 Sargon Akkadský, vytvoření akkadské říše 2284-2260 Rimuš, Maništusu a boje o udržení říše 2260-2223 Narámsín, počátek rozkladu říše 17

2223-2198

rozpad říše, období vnitřních nepokojů

Kolem roku 2340 se vlády v Kiši zmocnil semitský úředník kišského panovníka Ur-Zababy a po svém nástupu na trůn přijal jméno Sargon (tj. „pravý král“). Vystavěl nové hlavní město Akkad. Sargon upevnil své pozice na severu a obrátil se proti jižním městům, v několika bitvách porazil Lugalzagesiho a stal se tak jediným vládcem Sumeru a Akkadu. Dále vedl úspěšné války v Sýrii a pronikl na středomořské pobřeží. Aby zeslabil možnost vzpoury na dobytých územích, nechal strhnout hradby sumerských měst a umístil zde vojenské posádky, členy vládnoucích rodin odvedl do Akkadu jako rukojmí. Vysoké funkce ve vojsku a administrativě zastávali jen členové jeho dvora. Ale i přes všechna tato opatření museli jeho synové Rimuš a Maništusu potlačovat vzpoury sumerských měst a oba zahynuli jako oběti palácových převratů. Čtvrtý vládce akkadské dynastie, Narámsín, vedl mnoho válek a rozšířil říši, ale zároveň ji také vyčerpal a oslabil. Ovládl západní břeh Perského zálivu, což přineslo kontrolu nad Busta krále Sargona Akkadského obchodními cestami do Indie, pronikl do Kurdistánského pohoří a válčil s horskými kmeny. Svá vítězství zaznamenal na skalním reliéfu v Darband-i Gaur na jih od Sulejmánie. Týž reliéf byl nalezen také v Súsách (Narámsín je vyobrazen v čele svého vojska, na hlavě má přílbu s rohy, což byl božský atribut). Narámsín se jako první mezopotámský vládce dal zbožštit a byl považován za ochranné božstvo Akkadu. Pro kontrolu obchodních cest nechal postavit v Asýrii pevnosti v Tell Braku a Ninive. Na konci jeho vlády proti němu povstala sumerská a akkadská města (příznak krize akkadského státu). Po Narámsínově smrti ohrožovaly Mezopotámii útoky kmenů z pohoří Zagros, syrských stepí a z Elamu, které poslední vládcové akkadské dynastie nemohli zastavit. K vnějšímu nebezpečí se připojily ještě vnitřní nepokoje. Vláda akkadské dynastie skončila a země upadla do bezvládí. Hospodářství a stát V akkadském období získalo palácové hospodářství definitivní převahu nad hospodářstvím chrámů. Palác se stal obrovskou politickou, správní a ekonomickou jednotkou, která do sebe včleňovala stále větší množství půdy a zaměstnávala velký počet pracovníků: vojáci, úředníci, písaři, obchodníci, řemeslníci a zemědělci. Část půdy a zemědělského obyvatelstva nepatřila k palácovému ani chrámovému hospodářství. Tito lidé žili ve skupinách spojených příbuzenskými svazky a jednotlivé rodiny odvozovaly svůj původ od společného předka a kolektivně vlastnily půdu. Značný počet kupců vedl ve službách paláce dálkový obchod. Akkadská dynastie se pokusila vytvořit centralizovaný teritoriální stát. Ale nedostatečně rozvinutá administrativa způsobila, že dobytá území se nastala trvalou součástí říše. Nepodařilo se překonat ani tradiční partikularismus sumerských městských států. Výsledkem dobyvatelských výprav bylo tedy získání kořisti a zabezpečení karavanních cest pro dálkový obchod.

Období gutejské nadvlády (2198 – 2110 př. n. l.) 2144-2124

Gudea z Lagaše 18

Nepokojů na konci vlády akkadské dynastie využil kmen Gutejců z pohoří Zagros. Zpustošil Asýrii (zničil chrám bohyně Ištar v Aššuru) a téměř ovládl jižní Mezopotámii. Ale některé městské státy (z nich zejm. Lagaš) si udržely samostatnost pod vládou domácích dynastií. Nejznámějším panovníkem tohoto období je lagašský vládce Gudea. Na stavbu chrámu Eninnu pro městského boha Ningirsua nechal dovážet dřevo z Libanonu, kovy z Malé Asie a Íránu a kámen z jižního Íránu, což svědčí o rozvinutém dálkovém obchodu. Roku 2116 př. n. l. vyhnal Utuchengal z Uruku (2116 – 2110) Gutejce ze země, sjednotil sumerská a akkadská města a dosadil do nich své úředníky ve funkci guvernérů.

Vláda 3. dynastie z Uru (2111 – 2003 př. n. l.) 2111-2094 2093-2046 2045-2028 2027-2003

Urnammu; založení říše Šulgi; největší rozkvět říše Amarsín, Šusín; začínají nájezdy Amoritů Ibbisín; zánik říše

Urnammu, Utuchengalův guvernér v Uru, se zmocnil vlády nad Sumerem a Akkadem a založil dynastii. Z tohoto období se zachovalo velké množství ekonomických, administrativních a právních textů (soudní rozhodnutí a fragment zákoníku krále Urnammua). Dále se objevil nový literární žánr, oslavné hymny skládané k poctě panovníků. Bohatý archeologický materiál – chrám boha Sína a královské hrobky v Uru, ruiny chrámů v ostatních městech, množství kovových předmětů – svědčí o hospodářském rozkvětu. Urnammu nechal přestavovat chrámy v mnoha sumerských městech (nejnádhernější stavbou byl třístupňový zikkurat boha Sína v Uru). Dále se mu podařilo obnovit hospodářskou prosperitu země a dálkový obchod. Jeho syn a nástupce Šulgi zvětšil říši připojením Elamu a Asýrie. Kmeny, které ohrožovaly východní hranici říše, pacifikoval trestnými expedicemi a některé z nich získával pro služby státu sňatky náčelníků se sumerskými princeznami. On i jeho nástupci se nechali zbožšťovat a uctívat jako ochranná božstva země. Socha vousatého muže z Uruku Během vlády následujících panovníků Amarsína a Šusína začaly říši ohrožovat ozbrojené nájezdy amoritských kmenů ze syrských stepí. Šusín na obranu nechal postavit ochranný val. Ale nájezdy urychlily proces vnitřní krize a za Ibbisínovy vlády se říše začala rozpadat. Opět byl nastolen partikularismus sumerských městských států, které postupně odpadávaly od centrální autority. Vnějším projevem bylo, že města neužívala oficiálních datovacích formulí a přestala dodávat obětiny pro Sínův chrám v Uru. Politická krize byla provázena krizí hospodářskou, která se projevila hladem. Země byla pustošena nájezdy kmenů z východního pohoří a v 27. roce Ibbisínovy vlády dobyli Ur Elamité a posledního panovníka odvlekli do zajetí. Stát a společnost Panovníci 3. urské dynastie navázali na centralizační pokus akkadských vládců a vytvořili jednotný stát, který byl spravován složitým administrativním aparátem, v jehož čele stál panovník. Říše byla rozdělena na 40 správních okrsků v čele se správci (ensi), kteří byli jmenováni panovníkem. 19

Vojenské záležitosti okrsku řídil velitel (šagin), rovněž jmenovaný panovníkem. Úředníci byli často přemisťováni, aby jejich moc příliš nevzrostla, tím se mělo snížit nebezpečí povstání. Nejvyšším státním úředníkem byl „velký vezír“. Urští panovníci vlastnili rozsáhlé pozemky, které získali na úkor půdy velkých rodin. Kontrolovali i chrámové hospodářství a jmenovali nejvyšší chrámové úředníky. Stát se staral o kulturní potřeby chrámu a dodával obětiny. Palácoví zaměstnanci byli odměňováni v naturáliích, vyšší úředníci dostávali také stříbro. Nejpočetnější kategorií palácových pracovníků byli zemědělci, řemeslníci a nižší úředníci, nevlastnili půdu a byli odměňováni malými naturálními dávkami. Jejich ekonomické postavení se blížilo postavení otroků. Soudní protokoly a zákoník krále Urnammua dělí společnost na svobodné a otroky. Otroků nebylo mnoho a pracovali většinou jako služebníci a v menší míře jako řemeslníci. Jejich právní postavení bylo poměrně volné (mohli svědčit, oženit se svobodnou ženou a mít vlastní majetek). Vládcové 3. dynastie ovládali stát s poměrně vysokých stupněm centralizace, s rozvinutým a specializovaným administrativním aparátem a s dobře fungujícím hospodářstvím. Se zánikem této dynastie přestali Sumerové existovat jako politický útvar, ale jejich kulturní a civilizační dědictví bylo přejímáno v následujících obdobích.

Starobabylónské období (1894 – 1594 př. n. l.)

Prameny Zachovalo se velké množství administrativních, ekonomických a právních textů (nejdůležitější jsou zákony Chammurabiho), královská korespondence administrativní i diplomatická, královské nápisy a 20

literární památky. Dále mnoho pečetítek z hlíny a z kamene, vyzdobených mytickými postavami a nápisy. Isin a Larsa Po rozpadu urského státu se na území jižní Mezopotámie utvořila řada městských států ovládaných panovníky amoritského původu, kteří mezi sebou zápasili o ovládnutí většího území. Prvním panovníkem, kterému se to podařili byl Išbierra z Isinu (2017 – 1985), bývalý guvernér posledního urského krále. Isinští panovníci stabilizovali politický a hospodářský život území, které ovládali. Ke konci Lipitištarovy vlády (1934 – 1924) začala Larsa ohrožovat hegemonii Isinu a její panovník Gungunum se zmocnil části isinského území. Vládcové Larsy se také považovali za dědice 3. dynastie Z Uru stejně jako isinští panovníci. Rímsín z Larsy roku 1817 dobyl Isin a ovládl celou jižní a střední Babylónii. První babylónská dynastie Na severu byl soupeřem Larsy Babylón, kde vládla dynastie, kterou založil náčelník jednoho z amoritských kmenů, Sumuabum. Nejvýznamnějším panovníkem první dynastie byl Chammurabi (1792 – 1750). Ten se díky diplomatickým a administrativním schopnostem, které byly provázeny vojenskými úspěchy, stal jediným vládcem celé Babylónie. Porazil koalici Elamu, Mari a Ešnunny. O dva roky později proti němu vypuklo v Mari povstání, Chammurabi je však znovu dobyl a Mari navždy ztratili svůj politický význam. Stát a společnost v době Chammurabiho Země byla rozdělena na oblasti, které řídili panovníkem jmenovaní správci. Správce odpovídal za udržování kanálů a komunikací a za obdělávání královské půdy, řídil i právní záležitosti své oblasti. Tyto oblasti byly dále rozděleny do okresů, které spravovali vždy dva úředníci podřízení správci. Administrativa státu byla početná a specializovaná, ale úředníkům královské administrativy byla ponechána malá iniciativa (byli odkázáni na panovníkovy instrukce a nemohli rozhodovat bez jeho souhlasu). Nájemné z půdy a daně byly hlavními zdroji státních příjmů. Část palácové půdy byla rozdělena na díly (ilku), které panovník dával některým kategoriím palácových zaměstnanců jako prostředek k jejich obživě. Držiteli královských přídělů byli také úředníci, obchodníci, písaři, řemeslníci a zemědělci. Držba půdy byla vázána na povinnost udržovat zavodňovací kanály v bezvadném stavu, účastnit se veřejných staveb a platit daně. O právním postavení některých skupin se dovídáme z Chammurabiho zákonů. Jsou napsány na dioritové stéle, která je ozdobena reliéfem Chammurabiho a boha Šamaše, jenž byl uctíván jako ochránce spravedlnosti. Stéla byla objevena francouzskými Chammurabiho zákoník archeology v Súsách, kam byla odvlečena Elamity. V současné době je vystavena v pařížském Louvru. Zákony dělí obyvatelstvo do tří skupin. První skupina awílum zahrnuje příslušníky horních vrstev společnosti, kteří měli řadu privilegií. Trestní právo stanovilo tresty za vzájemné přestupky příslušníků této skupiny, bylo velmi přísné a platila v něm zásada odvety. Příslušníci druhé skupiny, zvaní muškénum, patřili mezi držitele královských přídělů. Provinění nebyla trestána podle zásady odvety, ale pachatel byl nucen zaplatit pokutu. Nejnižší skupinou obyvatelstva byli otroci. Otrok mohl být koupen nebo zděděn, jeho zabití nebo zranění bylo trestáno pokutou, která byla vyplácena majiteli. Otroci byli označeni otrockou

21

značkou a jejich útěk byl přísně stíhán. Měli právo na vlastní majetek, mohli svědčit a ženit se se svobodnými ženami. Konec 1. babylónské dynastie Po smrti Chammurabiho se začaly projevovat příznaky úpadku říše. Jih Babylónie se osamostatnil pod vládou tzv. přímořské dynastie a z pohoří Zagros se do Babylónie stěhovaly kassitské kmeny. Chetitský panovník Muršiliš I. v roce 1594 dobyl a zpustošil Babylón a tím učinil konec vládě 1. babylónské dynastie. Po Chetitech se vlády zmocnili Kassité. Ve starobabylónském období se Semité stali vedoucí politickou silou v Mezopotámii. Amorité přejali sumerskou kulturou i náboženství a navázali na sumerský způsob řízení státu.

Staroasyrské období (20. – 18. stol. př. n. l.) Chronologie viz. tabulka Prameny Hlavní prameny k nejstarším asyrským dějinám jsou královské nápisy, v Mari nalezená korespondence Šamši-Adada I. s jeho synem, dokumenty o činnosti asyrských obchodníků v Malé Asii a administrativní texty. V seznamu asyrských panovníků jsou uvedena jména i délka vlády panovníků někdy i krátké historické poznámky. Nejstarší písemné zprávy o Asýrii pocházejí z nápisů panovníků akkadské dynastie a 3. dynastie z Uru. Urští panovníci vládli v Asýrii prostřednictvím místodržících. V době úpadku urské říše za Ibbisína se vlády v Asýrii ujala domácí knížata, která sídlila v Aššuru. V 19. stol. a počátkem 18. stol. nastupuje první období ekonomického rozkvětu. Asyřané provozovali intenzivní obchod s Malou Asií a došlo i k založení obchodních středisek („obchodní kolonie“). Po zániku urské říše využila Asýrie rozdrobenosti Babylónie a panovník Ilušuma pronikl až k Nippuru a zmocnil se města Déru, které leželo na hranicích s Ealmem a mělo klíčovou pozici v obchodě s Íránem. Za vlády Iríšuma a Sargona I. (1. pol. 19. stol.) dosáhl asyrský obchod s Malou Asií největšího rozkvětu. Asyrské „obchodní kolonie“ v Malé Asii Nejdůležitějším pramenem jsou dokumenty, nalezeny na místech obchodních osad v Malé Asii (tzv. kappadocké tabulky). Jedná se zejména o smlouvy, dopisy a obchodní záznamy všeho druhu (většinou psané asyrsky). Střediskem obchodních sídlišť bylo ve městě Kaneš. Předmětem importu asyrských kupců do Malé Asie byly především různé druhy látek, dále vlna a kov (olovo nebo cín). Obchodníci měli zájem především o drahé kovy, zlato, stříbro (stříbro bylo v Asýrii platidlem) i různé druhy mědi. Kromě vlastního obchodu se obchodníci zabývali i finančními transakcemi, zejm. poskytováním úvěrů mezi sebou navzájem i domorodým obyvatelům. Asyrské obchodní kolonie měly své vlastní správní a soudní asyrské orgány nezávislé na moci domorodých vládců. Nadřízenou instancí byly jen soudy v Aššuru. Z archeologického i písemného materiálu vyplývá, že dobu existence těchto kolonií je možné rozdělit na dva úseky. První končí z nejasných důvodů asi po 70 letech, po nějaké době dochází k obnovení činnosti kolonií asi na dobu 15 let. Po této době Asyřané s území Malé Asie zcela mizí. Šamši-Adad I. (1815 – 1782 př.n.l.) Šamši-Adad byl synem náčelníka jednoho z mnoha amoritských kmenů. Ovládl část severní Babylónie a město Mari na jihu. Za jeho vlády byla struktura i organizace asyrského státu obdobná 22

struktuře starobabylónského státu. Panovník řídil administrativní, ekonomické, diplomatické i vojenské záležitosti státu. Šamši-Adad vybudoval nové hlavní město zvané Šubat-Enlil. Ale snahy vybudovat mocnou a centralizovanou Asýrii byly ohroženy kočovnými kmeny Turukku a Qutú (sídlily v oblasti na východ od Tigridu), které přepadaly a pustošily asyrská města. Po jeho smrti začalo dlouhé období úpadku Asýrie. Na krátkou dobu byla ovládnuta Chammurabim. Kolem roku 1650 př. n. l. začala ozbrojená expanze Churittů na jihozápad, zmocnili se Asýrie a pronikli až do Sýrie. Churritská expanze skončila sjednocením churritských kmenů a vznikem mocného státu Mitanni. Ve staroasyrském období se Asýrie poprvé stala politickou silou a zaznamenala velký hospodářský rozkvět, ale její vládci byli politicky málo významní a jejich moc se omezovala pouze na Aššur. Za vlády Šamši-Adada I. byla Asýrie silným a významným státem, který se vyvíjel pod silným kulturním vlivem Babylónie. Další státy v oblasti Mezopotámie Vedle Babylónu a Larsy existovalo ještě několik menších států (Ešnunna, Mari, Elam, Dér), které vytvářely rychle se střídající koalice proti nebo na podporu jednoho z obou velkých soupeřů (Babylón, Larsa). Elam (dnešní západní Írán) byl východním sousedem Babylónie a byl ovlivněn mezopotamskou kulturou a civilizací. Nejstarší politickou organizací byl systém městských států v čele s ensim, vytvořený podle sumerského vzoru. Elamité přejali klínové písmo. Po rozpadu akkadské říše vládla v Elamu domácí dynastie se sídlem v Súsách. Vládce se dělil o moc se svými bratry. Na konci vlády 3. dynastie z Uru dobyli Ur a vyplenili další sumerská města. Ve starobabylónském období se množí prameny psané elamsky (král. Nápisy, ekonomické, právní a správní texty). Mari byl stát rozkládající se při Eufratu na severozápad od Babylónie, na křižovatce obchodních cest z Mezopotámie do Sýrie. V době vlády 3. dynastie z Uru bylo součástí urského státu. Na konci tohoto období bylo ovládnuto Amority a ti jej dovedli k největšímu rozkvětu. Nejúspěšnějšími vládci byli Jachdunlim a jeho syn Zimrilim, kteří udržovali přátelské styky se syrskými městy. Nejvýznamnější památkou je palác, který byl komplexem obytných, správních a školních budov, archívů a skladišť. V archívu se našlo přes dvacet tisíc tabulek a bylo objeveno mnoho soch a bronzových předmětů. Částečně se zachovala barevná fresková výzdoba stěn.

Středoasyrské a středobabylonské období Toto období má dvě části. V první části období spolu zápasily tři říše – Egypt, Mitanni a říše Chetitů o politické prvenství. Tyto říše se snažily ovládnout hlavně Sýrii ze strategických a ekonomických důvodů. Stranou bojů zůstávala Babylónie, kde vládli kassitští vládcové, kteří si zachovávali neutralitu. Asýrie v tomto období přestala existovat samostatně a stala se součástí státu Mitanni. V druhé části období se Egypt stal v politice pasivním, převahu získala chetitská říše a Mitanni upadal. Důsledkem toho se znovu objevil samostatný asyrský stát, který se ve 13. st. př. n. l. po zániku chetitské říše stal mocnou vojenskou říší. Na konci tohoto období přišly do Mezopotámie a Sýrie aramejské a chaldejské kmeny, které způsobily ekonomický a politický rozvrat. Poznámka: Pramenem k politickým dějinám první části období je diplomatická korespondence z archivu města elAmarna v Egyptě. Jsou to dopisy, které si vyměňovali Amenhotep II., III. a IV. S vládci Asýrie, Babylonie, Mitanni, chetitské říše a syrských a palestinských měst. 23

Významným pramenem o pozemkovém vlastnictví v kassitské babylonii jsou záznamy o darování pozemků, tzv. kudurru. Jsou to kameny zdobené reliéfy, které stály na darovaných pozemcích. Byla zde zapsána velikost a hranice pozemků a práva a povinnosti plynoucí z držení pozemku. Podle písemných materiálů i písemných památek lze soudit, že na konci tohoto období se v Mezopotámii začíná používat železo z Malé Asie a zpočátku slouží jen na kultuvní předměty a šperky. Nástroje a zbraně se vyrábí z bronzu, který se tam v této době velice rozšířil. Jako první začali v Mezopotámii pěstovat koně Churrité. Churritský stát Mitanni Vznikl v 2. pol. 17. stol. př. n. l. sjednocením churritských kmenů na území jižní Arménie, severní Mezopotámie a východní Sýrie. O nejstarších dějinách není prakticky nic známo, protože dosud nebylo objeveno jeho hlavní město Vašukanni. Pozdější dějiny lze rekonstruovat z el-amarnské korespondence. První známý vládce byl Parattarna. Kolem roku 1500 vládl království s vazalskými státy v Sýrii a byl rovnocenný panovníkům Chetitů a Egypťanů. Kolem roku 1590, kdy prožívala chetitská říše období úpadku (po smrti Muršila I.) bylo Mitanni stejně mocné jako Egypt. V době svého největšího rozkvětu se stát rozkládal na území od arménského jezera Van až ke střednímu Eufratu, pohoří Zaros a syrskému pobřeží. Kassitská vláda v Babylonii Během 14. století se po krizi znovu obnovila stabilita babylonské říše a chetitští panovníci se znovu pokoušeli proniknout do Sýrie, kde se ovšem střetli se zájmy Egypta a Mitanni. Kassitská dynastie do zápasu nezasahovala a za svoji neutralitu přijímala od egyptských panovníků dary. Kassitští panovníci se snažili o vnitřní upevnění země a obnoven centralizované Babylonie. To se podařilo až v 15. století Ulamburiášovi. Kassité splynuli s domácím obyvatelstvem a přijali babylonskou kulturu a náboženství. Jejich vláda přinesla období míru a rozkvětu. V tomto období byla zachycena a zpracována do kanonizované podoby některá díla sumerské a babylonské literatury. Králové také vyvíjeli rozsáhlou stavební činnost. Vládnoucí vrstva dostávala za odměnu nebo jako projev přízně od panovníka půdu. Velké množství půdy bylo také darováno chrámům. O nižších vrstvách společnosti víme jen to, že musely platit daně a plnit některé státní povinnosti. Největší rozkvět prožívala Babylonie v letech 1400 – 1347 za vlády Kadašman-Charbeho, Kurigalzua I., Kadašman-Enlila a Burnaburiáše II. Tito panovníci udržovali dobré styky s Egyptem za vlády Amenhotepa III. a IV. Panovník Kurigalzu I. vystavěl město Dúr-Kurigalzu (dnešní Akarkúf u Bagdádu). V této době probíhaly změny v uspořádání předního východu. Nitranský stát prožíval krizi v podobě dynastických válek. Za Amenhotepa IV. Ztratili Egypťané své pozice v Sýrii a také přestali podporovat Mitanni. Proto se stalo obětí Chetitů. Chetitský panovník Šupiluliumaš I. dosadil v Mitanni na trůn Mattivazu. Chetité obsadili severní Sýrii. Mitanni ztratilo svá území a politický význam. Asýrie Po oslabení státu Mitanni získala Asýrie znovu samostatnost. Asyrsko-babylonské konflikty zahájil středoasyrský panovník Aššuruballit I., protože se vojensky pletl do vnitřních záležitostí Babylonie. Když Asýrie dobyla Babylon, dynastie z města Issinu vystřídala kassitskou. Nejvýznamnějším panovníkem 2. kassitské dynastie byl Nabúkudurriusur I., který úspěšně válčil s Elamem. Na konci

24

vlády Tukultininurta nastala v Asýrii krize, která vyústila v povstání. Byl to začátek kmenových přesunů v Přední Asii a Egejské oblasti. Příznivým pro Asýrii bylo také zničení chetitské říše kolem r. 1200. Asýrii vyvedl z krize král Aššurrešiši a jeho syn Tiglapilesar I, který se stal nejmocnějším panovníkem středoasyrského období. Asýrie v té době zažívala blahobyt. O struktuře asyrské říše víme jen málo. Významným byl pro hospodářství dálkový obchod, který se rozvíjel společně s expanzivní politikou státu. V souvislosti s tím se objevila otázka, jak si udržet podmaněná území, která byla organizována jako vazalské státy. To se ale nevyplatilo, protože státy nechtěly platit daně a Asýrie musel neustále posílat trestné výpravy. Proto byly z dobytých území nakonec vytvořeny provincie. Impulsem ke vzniku říše byla reakce na nitranskou nadvládu a nutnost bránit se Aramejcům. Růstu říše nepomohlo i zničení Mitnni a chetitské říše a oslabení Babylonie a Egypta.

STAROVĚKÝ EGYPT Základní rozdělení je do 31 dynastií. Končí jeho dobytím Alexandrem Velikým r.332 př. n. l. Toto dělení pochází od Manehta, velekněze ze Sebennytu, který ve 3. stol. př. n. l. sepsal dějiny Egypta pro Ptolemaia I. Sotera. Dnes jsou dynastie seskupeny do větších celků. První dvě dynastie tvoří archaické období, 3. – 6. představuje tzv. Starou říši, po které přichází První přechodné období. 11. a 12. dynastie představují Střední říši, která je ukončena vpádem Hyksósů a Druhým přechodným obdobím. Nová říše začíná 18. dynastií a končí 20. dynastií. Ostatní dynastie se řadí do Pozdní doby. Přírodní podmínky Na severu Egypt hraničí se Středozemním mořem, na východě s Rudým. Na jihu byly jeho hranicí nilské peřeje u Asuánu. Západní hranicí byly oázy. Civilizace se ale rozvíjela spíše jen na území nilského údolí. To bylo ohraničeno horami Východní (Arabské) pouště. Na západě hraničí se Západní (Libyjskou) pouští. Na severu se území rozevírá do tzv. nilské delty. Charakteristické je teplé, suché podnebí. Krajina se v minulosti několikrát podstatně změnila. V dobách dešťových (v Evropě doby ledové) zde byla bohatá zeleň i zvířena. Poslední vlhká fáze na Sahaře (tzv. neolitický subpluviál) skončila asi v pol. 3. tis. př. n. l. V důsledku jarního tání sněhu a prudkých dešťů se Nil začal pravidelně rozvodňovat a na víc než 3 měsíce v roce zaplavovat celé údolí až k deltě. To přispívalo k pravidelnému zavlažování a zúrodňování půdy. Prameny Vychází se především z archeologických výzkumů, nápisů a textů na papyrech. Důležitým pramenem jsou i tzv. seznamy králů, a to „Palermská deska“ (5. dynastie), Karnacký seznam (1500 př.n.l.), tzv. Abydosský seznam (1300 př.n.l.), Sakkárský seznam (1250 př.n.l.) a Turínský (královský) papyrus (1300 – 1200 př.n.l.). Přehled pravěkých dějin Egypta I. 25

Paleolitické přisvojovací hospodářství (asi do pol. 6. tis. př.n.l.) Prameny z tohoto období se omezují na kamenné nástroje. Ty byly nalezeny např. v Thébské vysočině na západním břehu Nilu proti Luksoru. Charakterem se příliš neliší od olduvajské kultury. Výskyt např. ručních hrotů se skoseným koncem naznačuje datování spíše na její konec. V nejstarší fázi starého paleolitu se setkáváme s pěstními klíny a nástroji acheulského typu. Vývoj nástrojů pokračoval do středního paleolitu, kdy se zmenšovaly jejich rozměry. Svrchní acheuléen spadá do obd. druhého pluviálu. Tento typ je vytlačen levalloiskou technikou. Rozvíjela se také specializace nástrojů. V mladém paleolitu vysychaly oblasti východně a západně od nilského údolí. V důsledku toho lidé pronikají víc k Nilu a do oáz. Nejvýznamnější skupinou jsou nositelé severoafrického atérienu. Současně se ustálil periodický charakter nilských záplav vázaných na monzunové deště a tání sněhu na Habešské vysočině. Pozdněpaleolitické a mezolitické období je charakterizováno časově se překrývajícími industriemi. Největší význam má sebilien (široké levalloiské úštěpy), heluanien a chartúmská mezolitická kultura. Přehled pravěkých dějin Egypta II. V období nejstaršího paleolitu přítomnost člověka v nilském údolí je prokázána až v 70.letech20.století. Na pahorcích Thébské vysočiny na západním břehu Nilu naproti Luxoru nalezeny nástroje – Olduvajská kultura. Tvary charakteristické pro Egypt např. hroty se zkoseným koncem. Období starého paleolitu je lépe úrozkoumáno. První opracované nástroje po celém povrchu – pěstní klín s robustní špicí a trojúhelníkovým průřezem na středu. Střední paleolit – zmenšování rozměrů nástrojů. Svrchní acheuléen, potom vytlačen levalloiskou kulturou. Mladší část středního paleolitu moustérien acheulská tradice. Období mladého paleolitu je poznamenáno vysycháním oblasti. Pronikání skupin lidí k Nilu a do oáaz za zdroji vody. Zrychlující se vývoj, ale i kulturní rozrůznění Egypta. Nejstarší je tzv. Hawwarská fáze, která je typicky egejská. Nástroje se dále zmenšují, postupně se prosazuje odštěpování z malých jader. Odvodňuje se stále těší území Egypta. Patrně dochází k ustálení periodického charakteru nilských záplav, vázaným na monzunové deště, zadahující rovníkovou Afriku, a na tání sněhu na Habešské vysočině. V pozdně paleolitickém a mezolitickém období se setkáváme s pozůstatky činnosti lidí přímo na dně Nilského údolí, při jeho skalních stěnách a v okolí. Je zde řada časově se překrývajícíh industrií např. Sebelien, pak mladší Heluanien. Doba neolitická a chalkolitické (predynastické) období (od 3000přnl. +-100let) Přechod k neolitickému výrobnímu hospodářství, vliv sousedních oblastí. V nilském údolí se rozvíjejí relativně nezávisle na sobě tři kulturní oblasti: dolnoegyptská, hornoegyptská a núbijsko-súdánská. Hlavní z nich, kde se vytvořil základ pro dynastický Egypt byla hornoegyptská oblast s centry např. v Abydu, Nagadě, Hierakonpoli. Rané kultury prodynastického

26

Období se vyznačují prostou neolitickou kulturou. Malá sezónní tábořiště, stany a rákosové chýše, obývají je rody. Počátek neolitického osídlení představuje sídliště kultury Fajjún A, podél severního a severovýchodního pobřeží jezera. Zemědělská kultura, domestikace zvířat. Spijení s levantskou kulturou. Další je např. kultura hornoegyptského badarienu, prostý způsob života, sídliště např.Mostagena. Další kultura např. chartúmská mezolitická a pak neolitická kultura. Střední predynastické období Je završením neolitického komplexu v Egyptě. Příbytky jsou trvalé, rozšíření regionálních hranic horního Egypta. Nejstarší zjištěnou vesnicí v dolním Egyptě je Merimba Bení Saláma, kultura Fajjún A, na západním okraji Delty. Naleziště např. Vádí Hof neboli el-Omarí, Abyd, Náqáda.. Další kultury např. Naqáda I, ghassúllská, karat… Mladší predynastické období (chalkolitické) období je prolomem historické etypy průlomu Egyptské společnosti. Roste produkce a specializace řemesel, hrnčířství se stává řemeslem (dříve každý doma). Rychlý vývoje je zejména v Horním Egyptě, vznik sídel městského charakteru v Naqadě, Hierakonpoli aj. Horní Egypt se stává kulturním centrem. V období gerzeanu ( kultura gerzean neboli Naqáda II od Delty na jih k núbijské poušti, cihlové domy s pravoúhlými domy) se připravovaly zásadní podmínky pro vznik egyptského státu. Archaická doba, vznik jednotného Egyptského státu (1.a 2.dynastie, 3000 - 2635přnl.) 1. dynastie – Narmer, Aha, Džer, Džet, Den, Andžib, Semerchet, Kaa 2. dynastie – Hetepsechemvej, Raneb, Ninecer, Peribsen, Chasechem, Chasechemvej Prameny: písemné památky z archeologických vykopávek v Sakkáře, Abydu a Hierakonpoli. Seznamy panovníků, členění do dynastií. Nejznámější seznam je Turínský královský papyrus. Zaznamenávány i tzv. anály na tzv. Palermské desce. Sjednocení Egypta a vznik egyptského státu Byl dlouhý a složitý a dodnes není zcela doložený. Horní Egypt – jih, hory, lovci a nomádi. Dolní Egypt – sever, nížiny a bažiny, usedlí zemědělci, vliv pokročilých oblastí jihozápadní Asie. Dříve se předpokládalo, že v obou částech země vznikla postupně hospodářsky a politicky silnější regionální střediska, další vzájemné soupeření mezi severem a jihem, a že posléze strhl vítězství na svoji stranu. Nyní však převládá názor, opírající se množství archeologických výzkumů, že Dolní Egypt stát nevytvořil a podnět k vytvoření státu vzešel z Horního Egypta, oblasti mezi městy Cinev, Abydos a Hierankopolis, odtud byla postupně moc místních vládců rozšiřována nejen dále na sever, ale i směrem na jih. Poslední hierakonpolský panovník Štír rozšířil svoji moc až na oblast dnešní Káhiry, avšak území Delty ještě neovládl, to až panovník Narmel a jeho nástupci Ahovi, z nichž jeden je zřejmě totžný s legendárním zakladatelem 1.dynastie Menim.

Král Dolního Egypta zasazuje poslední smrtelnou ránu králi Horního Egypta. Je to údajný moment sjednocení Egypta.

Země a její správa 27

Egypťané svoji zemi nazývali „černá země“ (barva úrodné půdy), oproti tomu poušť nazývali „červená země“. Po spojení jižní a severní části země se stalo novým sídelním městem a městem úřední správy „Bílé zdi“ (později Mennofer, Memfis) – vybudovaná na hranici obou historických území, křižovatka cest, místo, kde se začíná rozvětvovat Nil. Země byla rozdělena na 42 krajů, nomů: 22 horní Egypt, 20 Dolní Egypt. Nejvyšším správcem země byl panovník, jediný žijící Bůh na zemi. Úřady z počátku vytvářel jen příležitostně, ke spolní učitého poslání a pvěřoval jimi členy své rodiny. Vyvíjející se práva říše nesla i rozvoj úředníků. Mezník ve vývoji státu bylo vybírání daní. Na samém počátku archaické doby si Egyptský stát objížděl panovník sám se svojí družinou (tzv. Horova jízda) a od místní rodové šlechty přebíral daň. Koncem 2.dynastie, těsně před počátkem Staré říše, byla Horova jízda nahrazena „počítáním“ = odvody jednotlivým úředníkům určeným panovníkem. Daně se platili jednou za dva roky a termín x-té sčítání se stal základem kalendářních údajů. Nejpozději od 3.dynastie se řízení státní správy soustředilo do rukou vezíra. Závlahové zemědělství Pravidelné rozvodňování Nilu zhruba od poloviny července do počátku listopadu určilo přirozená rytmus života obyvatel. Ještě během celého 3.tisíciletí až do konce Staré říše existovalo v Egyptě jen tzv. přirozené zavlažování. Doklady o budování umělých kanálů až od konce Staré říše.

Sociální rozvrstvení Na velkých pohřebištích z konce pravěku a počátku dynastické doby – v Hierakonpoli, Naqádě, Heluánu, Tarchánu, Sakkáře aj. – se již v hrobech, jejich výbavě i pohřebních zvycích zřetelně projevuje rozvrstvení egyptské společnosti. Jasně se odlišují, i když ne tolik jako v pozdější době pyramid. Rychlý, dynamický proces sjednocení země, relativní geografická izolovanost, menší ohroření nepřáteli a některé další faktory přispěly k tomu, že se Egyptě vývoj ubíral jiným směrem než v Mezopotámii (nevznikaly městské státy, ale jednotný stát s ústřední mocí spojenou s osobou panovníka, jediného žijícího boha na zemi) – k „božímu království“. Panovník Již vládci predynastických státních útvarů Horního Egypta se považovali za vtělení sokolího boha Hora. Pohřbívat se nechávali na pohřebištích u svých sídelních měst. Teprve dynastičtí vládci celého Egypta založili ústřední královské pohřebiště v Abydu. V okolí jejich velkých cihlových hrobek byly objeveny pohřby služebníků (u hrobky panovníka Džera až 580), kteří byli zabiti, aby sloužili svému vládci i v posmrtném životě. Tento krutý obřad, který nepřežil protidynastickou dobu, je jedním z dokladů výjimečného postavení panovníka. Panovník Aha založil naproti novému sídelnímu městu na vápencových útesech u dnešní Sakkáry nové královské pohřebiště. Po krátkou dobu se dávají vládci Egypta pohřbívat na dvou místech, na jihu v Abydu a na severu v Sakkáře. Postupně se začaly spojovat odlišné pohřební zvyky severu a jihu. Ty daly později vzniknout monumentálním královským hrobkám – pyramidám. Během 2. dynastie došlo k oslabení ústřední moci státu. To způsobily hospodářské a kulturní rozdíly mezi severní a jižní částí země. V zemi vypukl ozbrojený boj. Panovník Peribsen s neobvykle označil za vtělení hornoegyptského boha Sutecha, později obávaného boha války. Pokusy dolnoegyptských vládců o odpor nakonec zlomil Chasechemvej, označující se za vtělení Hora i Sutecha.

Stará říše (2635 – 2135 př. n. l.) 3. dynastie

Nebka, Džoser, Sechemchet, Huni 28

4. dynastie 5. dynastie

6. dynastie

Socha Džosera

Snofru, Chufu, Radžedef, Rachef, Menkaure, Šepseskaf Userkaf, Saháte, Neferrirkare, Raneferef, Šepseskare, Nevoserre, Menkauhor, Džedkare, Venis Teti, Pepi I., Pepi II. 3. dynastie Touto dynastií začíná první velká epocha hospodářského a kulturního rozmachu Egypta – Stará říše. Mezi posledním panovníkem 2. dynastie a znovusjednotitelem Chasechemvejem a prvním panovníkem 3. dynastie Nebkou nebylo přímé příbuzenské pouto (zeť). Viditelným mezníkem obou dynastií a také epoch egyptských dějin se stala první monumentální stavba v Egypt – stupňovitá pyramida, vybudovaná poblíž nekropole panovníků v Sakkáře. Její základy položil Nebka, rozsáhle přebudovat a dobudovat ji však pro sebe dal Džoser, považovaný za opravdového zakladatele Staré říše. Šestistupňová, 60 m vysoká pyramida byla vybudovaná ve čtyřech stavebních etapách: na počátku byla masívní mastaba

(hranolovitá stavba, název z arabského „mastaba“ – lavice), postupně rozšířená a změněná ve stupňovitou pyramidu. Velmi členité podzemí pyramidy (mnoho šachet, chodeb vytesaných ve skále) sloužilo k uložení ostatků panovníka jeho nejbližších. Pyramidu obklopovaly stavby kultovního charakteru a to vše bylo ohrazeno masívní kamennou zdí obdélníkového půdorysu mohutnými baštami. Tento stavební komplex napodoboval „pozemské“ královské sídlo a správní budovy v Memfise. Stavitel první pyramidy Imhotep byl později zboštěn. Za prvních panovníků 3. dynastie byla pozornost egyptského státu zaměřena na východ – usilovali o zatlačení kočovných kmenů a zabezpečení přístupu ke zdrojům měděné rudy na Sínaji. Zahraničněpolitická a vojenská aktivita na konci této dynastie se zaměřila na jih. Závěr dynastie tvoří vláda Huniho, stavitele první skutečné pyramidy (ve tvaru jehlanu) na jih od Memfidy, v Medúmu. Pevnost vybudovan Hunim na nilském ostrově Elefantíně u Asánu měla upevnit moc nad touto oblastí s cennými syenitovými lomy a vytvořit „cestu“ k postupnému ovládnutí Núbie. 4. dynastie Panovníci této dynastie Cheops, Chefren a Mykerinos (pořečtěné podobyjmne Chufu, Rachef a Menkaure) byli stavitelé gigantických pyramid v Gíze. Zakladatel dynastie Snofru upevnil moc Egypta nad důležitými zdroji surovin na východě na Sínaji a v Núbii. Dokončil pyramidu svého předchůdce Huniho v Medúmu a vybudoval dvě vlastní – tzv. Lomenou a Růžovou pyramidu v Dahšúru jižně od Sakkáry. Nádherná socha prince Rahotepa a jeho manželky Nofrety, jeden z nejvzácnějších pokladů Egyptského muzea v Káhiře, pochází z pohřebiště v Médúmu a dokládá rozmach i v oblasti výtvarného umění, který Snofruova doba přinesla. Snofruův syn Chufu založil královské pohřebiště v Gízee severně od sakkáry. Pyramida má přísně geometrický tvar jehlanu a je největší egyptskou pyramidou (tzv. Velká pyramida). V jejím okolí založil Chufu rozsáhlé komplexy hrobek – mastab – svých příbuzných a nejvyšších státních úředníků, plánovitě budovaných a hierarchicky uspořádaných. I v tomto detailu se zrcadlí přísný absolutistický řád, který v Chufuově době dosáhl svého vrcholu, stejně jako i důsledné rozvrstvení vládnoucí třídy. Faraónova moc, která se v Chufuově době zdála neotřesitelná a neomezená se se smrtí faraóna ocitla ve vážné krizi. Mezi Chufuovými syny došlo k ostrému sporu o následnictví. Tento spor nebyl nikdy s konečnou platností rozhodnut. Po krátkém panování Radžedefa přešla vláda nad Egyptem do rukou 29

dalšího Chufuova syna rachefa, jehož dioritová sochy patří k mistrovským dílům své doby. Rachef upevnil státní správu a vybudoval obrovský pyramidový komplex, do něhož byla zakomponována největší sochy starověku – Velká sfinga se lvím tělem a Rachefovou hlavou. Měla symbolicky hlídat vstup do nekropole v Gíze, brány do podsvětí. Další z Chufuových synů Hardžedef se neproslavil jako vládce, ale jako mudrc a autor sbírky moudrých rad do života, literárního žánru, který ve Staré říši dosáhl svého vrcholu. Doba vlády dalšího Chufuova syna Menkaurea představuje závěrečnou etapu slavné éry Chufuovy rodiny. Jeho pyramida v Gíze (má menší rozměry) vypovídá o slabené moci faraóna a je i dokladem vyčerpaných zdrojů země. Neklidná doba a nejasná posloupnost a okolnosti vlády následujících panovníků v závěru dynastie je poznamenána prohlubující se sociálně ekonomickou krizí Egypta, která se prohlubuje v následující 5. a především 6. dynastii. Budování pyramid Pyramidy jsou označovány královské hrobky Staré až Střední říše budované na západním břehu Nilu na okraji pouště, kde prý začínala říše mrtvých. Nejstarší pyramidy pochází z počátku 3. dynastie. Na konci 3. dynastie se prosadil tvar jednoduchého hladkého jehlanu. Vrcholem tohoto vývoje je skupina pyramid panovníků 4. dynastie v Gíze.

Chufuova je vysoká 46,6m a je největší pyramidou v Egyptě. Ve 4. dynastii se ustálil soubor staveb příslušejících k pyramidě – pyramidový komplex. Vstupní část představoval údolní chrám s přístavištěm (tam se konaly pohřební obřady – mumifikace těla mrtvého panovníka). Mohutná rampa s chodbou – vzestupná cesta – spojovala údolní chrám s pyramidovým záduším. V pyramidovém chrámu pěstovali kněží zádušní kult panovníka. K mumifikovanému tělu, uloženému do sarkofágu v pohřebí komoře vybudované pod pyramidou, byla připojena bohatá Cheopsova pyramida v Gíze pohřební výbava nezbytná k životu na onom světě. V chodbě do sarkofágové komory byly spuštěny obrovské kamenné zátarasy, aby již nic nerušilo mrtvého faraona. Ale to nezabránilo vykrádání královských hrobů v dobách neklidu nebo oslabení státní moci. Podle Hérodota stavělo Velkou pyramidu v Gíze 100 000 lidí po 20 let, podle Plutarcha dokonce 360 000 lidí. Celý Egypt měl však pouhých 1 mil obyvatel. Chufuovu pyramidu mohlo stavět okolo 30 000 dělníků. Podstatná část pracovala sezónně, asi 4 měsíce v roce, kdy byla zemědělská půda zaplavena vodami Nilu. Při opracovávání kamene, v lomech i na staveništi používali dělníci jednoduché kamenné, dřevěnné a měděné nástroje. Při přepravě kamenných bloků používali tažný dobytek. Pyramidy vybudovali pomocí uměle navršených ramp, po nichž se kamenné bloky postupně dovlékaly do stále větší výšky. Svědčí o tom archeologické i písemné prameny. 5. dynastie

30

Podle legendy dochované na papyru Westcar se první panovník 5. dynastie zrodil ze spojení slunečního boha Rea s pozemskou ženou. Od té doby si egyptští panovníci zařazují jméno „syn Reův XY“ na přední místo své královské titulatury. To vše mělo politicko-propagační význam: ospravedlňovalo a vysvětlovalo to nástup celé dynastie a odráželo i dominantní postavení slunečního boha Rea ve státní ideologii. Za zakladatelku – „matku“ - 5 dynastie bývá považována Chentkaus – dcera posledního z trojice stavitelů pyramid v Gíze Menkaurea. Říkali jí „matka dvou králů“, přestože první panovník 5. dynastie Userkaf nebyl ani jejím manželem ani synem. Teprve další dva panovníci Saháte a Neferirkare byli jejími dětmi. Userkaf si opět zvolil Sakkáru za místo stavby svého pyramidového komplexu. Současně s tím začal budovat severně od Sakkáry v Abusíru chrám, který napodoboval svatyni slunečního boha Rea z dnešní Heliopole. Sluneční chrámy dalo postavit po Userkafovi ještě pět dalších panovníků 5. dynastie. Jejich dominantou byl obrovský kamenný obelisk, na jehož vrcholu – pyramidiu – se za ranního rozbřesku rodil sluneční bůh. Chrámy pravděpodobně souvisely se zádušním kultem panovníků a byly i ekonomicky, správně i kultovně spjaty s nedalekými pyramidami. Sluneční chrámy představují pro archeologii velkou záhadu – z pramenů víme o šesti, nalezeny byly však pouze dva. Nová dynastie si založila i nové pohřebiště s pyramidovými komplexy v Abusíru. Nevoserre (za něho vrchol 5. dynastie) dal dokončit malý pyramidový komplex své matky a přenést do něj kult zakladatelky dynastie, „matky dvou králů“ Chentkaus, která byla původně pohřbená v Gíze.

Ke konci 5. dynastie byla ústřední královská moc již natolik oslabena a moc šlechty v provinciích tak silná, že musel být stvořen nový úřad „správce Horního Egypta“, který měl obnovit otřesenou panovníkovu autoritu v jižní části země. Z doby Džedkareovy pochází nejstarší z dosud objevených papyrů tzv. Abusírského archivu. Abusírské papyry Zatím nejstarší písemné památky svého druhu, byly objeveny v r. 1982 československými archeology. Mají hospodářskosprávní charakter a obsahují cenné údaje o poměrech na konci 5. a počátku 6. dynastie, o náboženském významu a hospodářském provozu královských pyramidových komplexů… Papyry jsou psány tzv. archaickým hieratickým písmem, nejstarší formou egyptského kurzívního písma. Pyramida posledního panovníka 5. dynastie Venise má jako první některé místnosti popsány hieroglyfickými nápisy, tzv. Texty pyramid. Představují nejstarší egyptsky soubor náboženských textů, jejichž ústředním tématem je panovníkův posmrtný život. Zatím byly objeveny jen v některých pyramidách od konce 5. do 8. dynastie. Socha egyptského písaře z vápence Prolínají se v nich sluneční (o vzestupu panovníka na nebesa a jeho spojení se slunečním bohem), hvězdné (odchod panovníka mezi nikdy nezapadající hvězdy) a usirovské (splynutí panovníka s bohem Usirem, vládcem zemřelých) náboženské představy. Z osobností nekrálovského původu té doby se do dějin zapsali tři vezírové. Ptahšepses měl klíčovou funkci ve státní správě, sehrál rozhodující roli ve sporech mezi soupeřícími větvemi královské rodiny 31

– ve prospěch panovníka Nevoserrea a stal se jedním z hlavních organizátorů výstavby nové královské nekropole v Abusíru, kde si také sám postavil svou vlastní hrobku – mastabu. Vezír Ti si postavil mastabu v Sakkáře, její bohatá a dobře dochovaná reliéfní výzdoba patří k nejkrásnějším památkám z 5. dynastie. Ptahhotep, vezír z Džedkareovy doby, je autorem tzv. moudrých rad do života (slavného literárního díla). 6.dynastie Oslabování ústřední moci a narůstání hospodářských a sociálních rozporů uvnitř egyptského státu začalo vrcholit. Obraz hladem zubožených lidí, zachycený v reliéfní výzdobě vzestupné cesty Venisova pyramidového komplexu, předznamenává události, které v zemi nastaly. Společenské postavení tehdy již dědičných správců krajů – monarchů – se natolik upevnilo, že neusilovali o stavbu své hrobky poblíž panovníkovy pyramidy. Zakládají si nekropole se skalními hroby nebo mastabami pro svůj rod a své úředníky. Hornoegyptští monarchové byli tak mocní, že rozhodovali o osudu egyptského trůnu. Když se po Venisově zeti Tetim ujal vlády Pepi I., vystoupil proti němu vzdorokrál a jen vojenská pomoc správců hornoegyptských krajů udržela panovníka u moci, ale za cenu trvalé závislosti na hornoegyptských správcích, pečetěné sňatky s jejich Vezír Kagemni dcerami. Za dlouhé vlády posledního velkého panovníka 6. dynastie Pepiho II. (64 nebo 94 let vlády) oslabovala společnost hospodářská krize, k jejímuž prohloubení přispěl i naprostý rozklad státní správy. V zemi začínal hlad. Podíl na hospodářském úpadku Staré říše v polovině 3. tisíciletí př. n. l. mělo to, že dozněl tzv. neolitický subpluviál (vlhká fáze klimatu provázená vydatnými srážkami). Vnitropolitická krize měla své následky na zahraničněpolitické a vojenské postavení Egypta. V závěru vlády Pepi II. o egyptské nadvládě v Núbii nemohla být řeč. Nepodařilo se ji obnovit ani monarchou z Asuánu – správní středisko, odkud byla tato země ovládána. Egypt tak ztratil cenný zdroj surovin i levné pracovní síly. Zvláště núbijští vojáci byli ceněni (odráželi nájezdy asijských kočovníků). Panovníci6. dynastie budovali pyramidové komplexy na pohřebišti v Sakkáře. Egyptský název pyramidy Pepiho I. „Men– nefer-Pepi“ (Trvalá je krása Pepiho) dal vzniknout jménu nedalekého sídelního města Mennoferu (Memfidy). Mezi významnými osobnostmi nekrálovského původu vyniká vezír Kagemni, s jehož jménem je spjata další sbírka moudrých rad do života. Sociálně ekonomické poměry Egypta ve 3. tisíciletí př. n .l. Faraón se stal na počátku Staré říše neomezeným panovníkem celé země. Byl jediným žijícím bohem na zemi, prostředníkem mezi obyčejnými smrtelníky a ostatními bohy. Faraónovi patřila zemědělská půda včetně vod Nilu, které ji pravidelně každý rok zaplavovaly, zavlažovaly a zúrodňovaly. Neomezeně rozhodoval o osudech lidí, při hloubení zavodňovacích i odvodňovacích kanálů nebo při stavbě jeho vlastní monumentální hrobky – pyramidy. Panovníkově přízni se těšily na prvním místě chrámy, ve kterých byli uctíváni bohové. Také nejbližší členové panovníkovy rodiny bývali štědře obdarováváni. Darování zemědělské půdy bylo jen dočasné a bylo vázáno na jednu právní osobu. Obraz egyptské společnosti se na konci Staré říše podstatně změnil. Na počátku 3. dynastie byl nade všemi faraón, pak nejužší okruh členů jeho rodiny, rodová šlechta (významné postavení hlavně na venkově), kněžstvo a písaři, hlavní masu obyvatelstva tvořili zemědělci. Armáda tehdy ještě neexistovala, jen podle potřeby byla dočasně vytvářena vojenská moc. O vztazích mezi jednotlivými složkami společnosti se dozvídáme z panovníkových dekretů z pozdní Staré říše, jimiž se udělují výsadu chrámům. Veškeré práceschopné obyvatelstvo muselo nastoupit k práci, když k tomu dal panovník pokyn. Za vykonanou práci se jim dostávalo základní zaopatření – stravy, možná ošacení a výjimečně ubytování. 32

Postupující společenská dělby práce, rozšiřování zemědělské výroby zakládáním nových vesnic a zdokonalováním závlahového systému, osvojování nových pracovních postupů při výrobě kovů a opracovávání kamene, rozvoj řemesel a obchodu, rozvoj písemnictví – to jsou základní znaky vzestupu Staré říše. Zemědělská půda v celém Egyptě sice formálně zůstává panovníkovým vlastnictvím, ve skutečnosti přechází do držení chrámů, vysokých úředníků a rodové šlechty. Výsadní postavení panovníka se podlamuje. Příjmy putující do panovníkovy pokladny se zmenšují, půdy v panovníkově držení ubývá a bohatství a moc šlechty na venkově rychle vzrůstá. Tomu nezabrání ani opakující se panovníkovy reformy řízení hospodářského i náboženského života. Panovník se musel postarat o pokračování svého života po smrti, o posmrtný život stále většího okruhu své rodiny a svých úředníků, budoval mohutné pyramidové komplexy→ vyčerpávalo hospodářské zdroje země. Přísně uspořádaný faraónský stát Staré říše se upevňoval během 3. dynastie a za panovníků první poloviny 4. dynastie dosáhl vrcholu své hospodářské i politické moci. Od konce 4. dynastie se státní moc začala rozpadat, až zanikla na konci 6. dynastie v době sociálních nepokojů.

První přechodné období (2134 – 1991 př. n. l.) 7. – 8. Dynastie

rozpad Staré říše

9. – 10. Dynastie

Herakleopolské království

11. dynastie (1.část)

znovusjednocení Egypta vládci z Théb

Archeologické i písemné prameny k tomuto období pochází z pohřebišť poblíž sídel monarchů, vládců egyptských krajů. 7. – 8. dynastie Manehtova 7. dynastie trvala jen 70 dní – snad tak mělo být vyjádřeno bezvládí, doby samozvaných vládců a jejich pokusů se zmocnit egyptského trůnu. Podobně i 8. dynastie trvala krátce – asi 20 let. Rozvrat státní moci vedl k úplnému zániku vnitřní i vnější bezpečnosti země. Hlad, drancování pohřebišť i královských pyramid, nájezdy cizích kmenů do Egypta a obsazování úrodné půdy Východní Delty asijskými kočovníky dokládalo bídu, která zachvátila Egypt. To vše narušilo světonázorové představy Egypťanů (jaký má smysl královská moc, posmrtný život, víra v bohy). Pozdější literární díla (Naučení Ipuverovo, Dialog zoufalcův, Písně harfeníků,…) o tom dokládají přímé svědectví. 9. – 10. dynastie Během 9. – 10. dynastie se v rychlém sledu vystřídalo několik panovníků za sebou, aniž by se jim podařilo sjednotit zemi. Sídelním městem se stal Nennisut (řecky Herakleopolis). Zakladatel 9. dynastie Achtoj ovládl jen oblast středního Egypta, jeho nástupci připojili i Deltu, do Horního Egypta se jim moc nepodařila rozšířit. Vládcové Théb (egyptsky Vesetu – 11. dynastie) se jim postavili na odpor a sami zahájili boj za znovusjednocení země. Úspěšně jej dokončil Mentuhotep II., který nakonec zlomil i moc tzv. herakleopolského království na severu země. Upevňovat státní moc a správu, zlepšovat hospodářské poměry se Sochy v Thébách dařilo jen postupně. To lze usoudit ze slavných literárních děl té doby – Naučení pro panovníka Merikarea nebo z povídky O výmluvném venkovanovi.

Střední říše (2061 – 1785 př. n. l.) 33

11. dynastie

2061 – 1991 př. n. l.

Mentuhotep II. – IV.

12. dynastie

1991 – 1785 př. n. l.

Amenemhet I., Senvosret I., Amenemhet II., Senvosret II., Senvosret III., Amenemhet III., Amenemhet IV., Sobeknofru

Kromě četných archeologických pramenů existují pro toto období písemné prameny různého druhu – texty správního charakteru (Reisnerovy papyry č. I-IV, Kahúnské papyry – podávají svědectví o hospodářském a náboženském životě této doby, některé pomohly stanovit chronologii Střední říše; Hekanachtovy dopisy,...) i díla literární (Naučení Amennemheta I. jeho synovi Senvosretovi I., Povídky o Sinuhetovi,...). 11. dynastie (2.část) Novým sjednotitelem Egypta byl okolo roku 2040 př. n. l. Mentuhotep II., který zajistil hranice země, zahájil rozsáhlou stavební činnost v údolí Dér el-Bahrí. Za vlády jeho syna a nástupce Mentuhotepa III. se upevnila politická a hospodářská situace v zemi. 12. dynastie Vezír posledního panovníka 11. dynastie, Mentuhotepa IV., Amenemhet (nepocházel z královského rodu) založil roku 1991 př. n. l. novou 12. dynastii. Jejím panovníkům se podařilo vybudovat silný stát a přivést Egypt k druhému období velkého rozkvětu. Panovník Amenemhet I. založil nové hlavní

město Ictavej, asi 30km od Memfidy. Začal se stavbou rozsáhlého systému pohraničních pevností, zvaného Vládcovy zdi, který měl zamezit pronikání Asijců do Egypta. Uspořádal četná tažení proti lybijským kmenům a Núbii, kde také začal se stavbou pevností, které měly zajisti kontrolu nad Dolní Núbií. V roce 1971 př. n. l. zavedl Amenemhet I. instituci spoluvládce, která měla zaručit plynulost při přechodu vlády. To se osvědčilo v roce 1962 př. n. l., kdy byl Amenemhet I. zavražděn při harémové vzpouře, proto byla instituce spoluvládce v platnosti po celou Střední říši. Jeho nástupci Senvosretovi I. se podařilo dokončit kolonizaci Núbie Z této doby pochází důležitý soubor tzv. zaklínacích textů na hliněných soškách zajatců a na nádobách, mají značný význam pro poznání politicko-zeměpisných poměrů v daných oblastech. V následujícím období, za vlády Amenemheta II., se rozvíjel obchod s Puntem, Přední Asií a Krétou. Nejvýznamnější soubor předmětů nalezených v těchto oblastech představuje tzv. poklad z Tódu a je považován za dar ze Sýrie. Obsahoval 4 měděné schránky s drahými kovy a výrobky z nich. Za mírové vlády Senvosreta II. se do popředí zájmu dostala oblast Fajjúmu – největší egyptské oázy ležící v proláklině v Libyjské poušti. Z velké části ji tvořilo jezero se systémem umělých zavodňovacích kanálů vybudovaných Senvosretem II., umožňovaly podle potřeby rozvádět vodu a regulovat zavlažování. To znamenalo opuštění systému přirozeného zavlažování, praktikovaný ve Staré říši. Systém umělého zavlažování umožnil získat obrovské plochy nové úrodné půdy. Z původní fajjúmské močálovité krajiny se stala nejvýznamnější zemědělská oblast Egypta, v níž vznikala nová sídliště. Panovník Senvosret III. provedl významné reformy v oblasti státní správy. Především radikálně omezil tradiční práva a moc monarchů a jejich rodin a vyřadil je z politického života země. Současně začal spravovat nomy centrálně z rezidence prostřednictvím tří vlastních kanceláří, které přímo řídil vezír. Senvosret III. dále upevnil egyptské panství v Núbii a Palestině. V roce 1871 př. n. l. dal prokopat průplav, který umožnil velkým obchodním a vojenským lodím průjezd do Núbie, a tím rychlejší zásobování tamějších egyptských pevností. 34

Poslední panovníci 12. dynastie dále zvelebovali oblast Fajjúmu. Núbijské i předoasijské oblasti byly plně pod egyptskou kontrolou. Po smrti Amenemheta IV. se ujala vlády jeho sestra Sobeknofru - první žena na faraónském trůnu. Náboženství Théby zůstaly centrem boha Amona, ale během 12. dynastie ztratily politický význam. Do popředí se dostalo uctívání memfidského boha stvořitele Ptaha a héliopolského boha slunce Rea. S růstem významu Fajjúmu i krokodýlí božstvo Sobek a hadí bohyně žní Renenuta. S rozšířením víry v Usírovo království na onom světě souviselo s uctíváním tohoto boha, rostl význam města Abydu (tam byl hrob Usíra) a vznikly soubory náboženských textů – Knihy dvou cest a Textů rakví.

Bůh Anubis – bůh mumifikace a pohřebišť

Společenské poměry Monarchové měli stále značná privilegia, vládli neomezeně svým krajům a hromadili svůj majetek. Radikální změnu přinesla až vláda Senvosreta III. a jeho administrativní reforma, která zlomila tradici mocných rodů správců Elefantíny, Zaječího a Antilopího nomu. Všechny nomy byly nadále řízené centrálně a byl zavedený systém účinné kontroly. Tato reforma značně zvýhodnila střední vrstvy obyvatelstva, zvláště úředníky a řemeslníky. Získali majetek a výhody. Stali se rovněž (vedle panovníků a chrámů) vlastníky nově získané půdy v oblasti Fajjúmu, kde byly zakládány vesnice v čele se starosty odpovědnými za placení daní z užívání půdy. Charakteristickým rysem společenského vývoje ve Střední říši byl neustálý růst počtu otroků cizího původu (zvláště asijského), kteří se dostávali do Egypta jako váleční zajatci nebo prostřednictvím obchodu s otroky. Tito otroci byli uváděni v úředních seznamech domácností svých pánů. Lidé je dostávali darem od krále, popř. si je mohli koupit příslušníci zvýhodněné střední vrstvy. Stavitelství a umění Hrobka Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí představuje kombinaci hornoegyptské skalní hrobky s memfidskou pyramidou. Amenemhet I. se opět vrátil ke královské hrobce v podobě pyramidy. Po něm si je i další panovníci 12. dynastie dali stavět poblíž nové rezidence Ictaveje. Na rozdíl od pyramid Staré říše byly stavěny jinou metodou: nejprve byla postavena kostra z kamenných zdí, prostory mezi nimi se zasypaly pískem a sutí a obestavěly vrstvami z nepálených cihel a teprve nakonec byla stavba obložena vápencovými deskami a zakončena popsaným žulovým pyramidiem. Pyramidy byly obklopeny cihlovými mastabami vysokých úředníků. Další velkolepou stavbou byl zádušní chrám Amenemheta III. u Hawwáry. Vznikala i pozoruhodná sochařská díla, krásné reliéfy a malby a dokonalá klenotnická díla. Literatura Skutečného rozkvětu dosáhla v období Střední říše krásná literatura. Mezi vrcholná díla patří povídky (o Sinuhetovi), pohádky, chvalozpěvy (na Nil) a písně harfeníků, které zdůrazňují pomíjivost pozemského života a nabádají k užívání životních radostí. Z doby Střední říše známe některé odborné texty – matematické, lékařské a zvěrolékařské, které dokládají vysoký stupeň znalostí starověkých Egypťanů.

Druhé přechodné období (asi 1785 – 1552 př. n. l.) 35

13. dynastie

asi 1785 – 1650 př. n. l.

14. dynastie

asi 1715 – 1650 př. n. l.

15., 16. dynastie=hyksóské asi 1650 – 1540 př. n. l. 17. dynastie=thébská asi 1650 – 1552 př. n. l. Prameny Mezi archeologické prameny patří vedle hrobek panovníků 13. dynastie, svatyní božstev a různých předmětů se jmény panovníků především sídliště a pohřebiště v Tell ed-Dábě (rezidence Hyksósů). Důležitým písemným pramenem jsou dvě Kamosovy stély z Amonova chrámu v jarmaku s líčením osvobozovacích bojů. Karnacký seznam, Turínský papyrus a výpisky z Maneta uvádějí množství panovníků (217), kteří se rychle střídali a často také vládli společně. Jediné souvislé líčení vpádu Hyksósů se zachovalo Josefa Flavia z 1. stol. n. l. Politické dějiny Během vlády13. dynastie se rychle střídali panovníci, státní moc slábla a území Egyptu se zmenšovalo. Moc monarchů v provinciích, kterou zlomil Senvosret III., se i přes oslabení panovníkovy moci neobnovila. Politickou moc získali hornoegyptský a dolnoegyptský vezír a jejich rodiny (dříve jednotný vezírův úřad). Bezpečnostní linie ve Východní deltě se za 13. dynastie stala nespolehlivou. Do země pronikaly západosemitské kočovné kočovné kmeny a usazovaly se především ve Východní Deltě, kde uctívali svého boha Baala, kterého ztotožnili s egyptským Sutechem, zřídili mu kultovní centrum v pozdější hyksóské rezidenci Avfarisu (egyptsky Hatvoret, dnešní oblast tel led-Daˇba – Kantír). Semitští přistěhovalci posílili asijskou vrstvu v Egyptě, složenou z otroků a propuštěnců. Její příslušníci se postupně začali prosazovat a získávat významné postavení ve státní sféře a u královského dvora. Někteří dokonce vládci země. Tito původem Semitští vládci (např. Chendžer) si dali jako jiní panovníci 13. dynastie postavit cihlové pyramidy v Dahšúru a Sakkáře. Rezidencí dynastie zůstal Ictavej. Mezitím se většina nomů v Deltě osamostatnila pod vládou cizích správců a vládci 13. dynastie museli ustoupit do Horního Egypta. V 1. pol. 17. stol. př. n. l. do Egypta pronikla vlna předoasijských přistěhovalců, kterou chápeme jako expanzi nositelů foinicko-palestinské kultury z doby bronzové II s pokročilou městskou civilizací. Egypťané označili přistěhovalce titulem beduínských náčelníků hekau-chasut, „vládci cizích zemí“, který antičtí autoři přepisovali jako hyksós. Pomocí nových zbraní a účinné vojenské taktiky ovládli celou Deltu a kolem roku 1650 př. n.l. v Avarisu založili vlastní dynastie (15. a 16.). V Horním Egyptě si udrželi relativní nezávislost thébští vládci. Nejvýznamnějšími hyksóskými panovníky byli Chajan a Apopi. Kvetly obchodní styky se zahraničím. Za jižní hranicí Egypta se mezitím vytvořilo samostatné núbijské království. Uznávalo hyksóskou nadvládu, ale zároveň poskytovalo thébským vládcům vojáky. Delta Nilu ze satelitu Hyksóští panovníci uctívali egyptského Sutecha, 36

užívali egyptských jmen, do Egypta zavedl válečné vozy tažené koňmi, složené luky většího dostřelu a průrazností, bronzové meče, šavle a sekery. Thébští vládci měli jen lokální význam, i když se jejich území rozkládalo mezi Abusem a Elefantínou. Od roku 1640 př. n. l. začali tito vládci (17. dynastie) užívat faraónskou titulaturu. Za politický vzor si vybrali thébské vládce 11. a 13. dynastie. Vládce Sekenjenre byl natolik silný, že zahájil boje s hyksóským panovníkem Apopim, v nichž sám padl. V osvobozovacích bojích pokračoval jeho syn Kamose, který prý při tažení na sever dobyl strategický bod Hyksósů Nerusi a pronikl až k Avarisu. Uspořádal tažení do Núbie a znovu se zmocnil Buhenu. Po jeho smrti nebyli ještě Hyksósové z Egypta zcela vypuzeni, nicméně svému bratru Amosovi zanechal území, které sahalo až k Fajjúmu. Amose dosáhl konečného vítězství nad Hyksósy, sjednotil Egypt a založil novou, 18. dynastii.

Nová říše 18. dynastie

1552 – 1306 př. n. l.

Amose, Amenhotep I., Thutmose I., Thutmose II., Hatšepsut,Thutmose III., Amenhotep II., Thutmose IV., Amenhotep III., Amenhotep IV. (Achnaton), Smenchkare, Tutanchamon, Aje, Haremheb

19. dynastie

1306 – 1186 př. n. l.

Ramesse I., Setchi I., Ramesee II., Merenptah, Setchi II., Amenmesse, Siptah, Tausret

20. dynastie

1186 - 1078 př.n.l.

Setnach, Ramesse III., Ramesse IV. – XI.

Prameny Archeologických i písemných pramenů je mnoho. Archeologické: hrobky faraónů v tzv. Údolí králů a manželek ramessevských faraónů v Údolí královen, jejich zádušní chrámy na západním břehu Nilu, chrámy bohů a hrobky faraónských úředníků a hodnostářů. Zbytky paláců, měst, sídlišť, sochy, stély, skaraby, které jsou opatřeny nápisem připomínající určité události. Písemné: seznamy panovníků, Amarnský archív s dochovanou korespondencí Amenhotepa III. A IV. S předoasijskými vládci, chrámové nápisy, papyry s texty hospodářského i správního charakteru, soudní protokoly s vykradači hrobek z ramessovské doby, úřední i soukromé dopisy na papyrech aj. 18. dynastie Ahmose, zakladatel dynastie a první panovník Nové říše, rozhodl o definitivní porážce Hyksósů, když dobyl Memfis a kolem roku 1540 př. n. l. i Avaris. Krátce na to obsadil zbytek Delty a ovládl Sinaj a Dolní Núbii (núbijské území se zlatými doly=nesmírný hospodářský význam pro Egypt). Núbie kontrolována opět Egypt za Nové říše prostřednictví impevností, navíc zavedena přísná egyptská správa v čele s místokrálem (označován jako „královský syn z Kuše“ a „správce jižních zemí“). Mohl v Núbii rozhodovat prakticky samostatně. Po sjednocení země se Ahmose snažil vytvořit novou ústřední správu. Opíral se o úřednickou vrstvu, jejíž příslušníci své úřady dělili. Správním centrem země a sídlem vezíra byly Théby, které se staly i náboženským centrem. Po upevnění státní moci za Amosovy vlády, došlo během panování jeho 37

syna Amenthotepa I. ke kulturnímu rozmachu. Amenhotep I. se obklopil umělci, staviteli, učenci. Jeho stavitel Ineni vybral pro panovníkovu hrobku místo ve skalách v Západních Thébách, v tzv. Údolí králů. Údolí králů Amenhotep I. se stal zakladatelem nového pohřebiště faraónů, kde se později pohřbívali i ostatní panovníci Nové říše. Jeho skalní hrobka představuje nový typ královského hrobu: vlastní hrob zdobený reliéfy a náboženskými texty a opatřený bohatou pohřební výbavou je vytesán do vápencového masívu, zatímco zádušní chrám, zároveň zasvěcený Amonovi, leží blíže Nilu. V jiném odlehlém údolí vybral později Setchi I. místo pro skalní hrobku své matky Satre, čímž založil pohřebiště ramessovských královen a princů, tzv. Údolí královen. Hrobky tesali a zdobili řemeslníci, kteří bydleli v nedaleké vesnici, dnešní Dér el-Medíně. Při archeologických výkopech objeveny nejen domy řemeslníků, ale i jejich nedaleké hrobky. Archeologické a písemné prameny z Dér el-Medíny informují o každodenním životě obyvatel vesnice. Stěny v hrobkách jsou zdobeny scénami a nápisy. Kněží panovníka Amenhotepa I. zavedli řadu rituálů a sepsali náboženské dílo = „Amduat“, které se stalo předlohou pozdějším tzv. průvodcům podsvětím. Kněží nové říše považovali vládce podsvětí Usíra za personifikaci nočního boha slunce. Ze starších rozšířených představ o Usírovi vychází v době Nové říše kodifikovaná sbírka textů o 189 kapitolách, tzv. Kniha mrtvých. Tyto texty napsané na papyrech se dávaly zemřelému do hrobu. Účelem byl usnadnit zemřelému cestu do podsvětí, pomoci mu obstát při Usírově „posledním soudu“, umožnit mu překonat mu různé překážky a nebezpečí na onom světě, a tak mu zajistit věčný život blažených mrtvých. Zakladatel egyptské říše Thutmose I. (zahájil novou epochu v zahraniční politice) zřídil v Horní Núbii novou provincii, upevnil egyptské panství v Přední Asii a při svém tažení překročil dokonce Eufrat; novou hranici říše vymezil až u Karchemiše. Rostla opět úloha Memfidy- vojenské centrum s kasárnou, byli zde vychováváni princové. Po smrti Thutmose II. Se s pomocí Amonova kněžstva ujala vlády jeho manželka Hatšepsut, „dcera Amonova“. Přijala dosud výhradně mužskou roli faraóna: používala panovnickou titulaturu a nechala se znázorňovat jako muž. Dobyvatelskou politiku nahradila mírovou. Vojenská tažení do Asie vystřídaly obchodní výpravy do Putnu a na Krétu. Královna si dala postavit velkolepý zádušní chrám v Dél el-Bahrí. Jejím nástupcem se stal vojevůdce Thutmose III., který byl 22 let jejím spoluvládcem (i mrtvou královnu nenáviděl). Zahájil nejrozsáhlejší egyptskou dobyvatelskou politiku. Vážný soupeř vyrostl Egyptu v podobě koalice Chrám Hatšepsut v Údolí králů syrských knížat, v čele se správcem Kadeše. Thutmose III. Musel uspořádat celkem 17 tažení, aby získal Sýrii zpět (ztratil ji při odstraňování památky zesnulé královny Hatšepsut). Podél středomořského pobřeží vytvořil řetěz pevností. Při 8. tažením v roce 1458 př. n. l. překročil Eufrat a dobyl Kadeš, což zapůsobilo na Chetity, Babylóňany i Asyřany. O těchto událostech jsme informováni z tzv. Análů Thutmose III. V Karnackém chrámu. Na asijském území zavedl přísnou správu v čele se „správcem severních zemích“ Džehutim. Núbii, která dodávala Egyptu zlato a vojáky, ovládal Egypt až ke 4. kataraktu. Thutmose III. se zdržoval 38

častěji ve vojenském Memfisu než v hlavním městě Thébách. Podporoval obchodní styky s cizinou a stavěl chámy bohů. Po Amenhotepovi II., který krutě potlačil vzpouru v Asii, vládl jeho syn Thutmose IV. Ten potvrdil mírovou smlouvu s Mitanni politickým sňatkem s dcerou mitannského krále Artatamy. Politické sňatky v 18. dynastii byly časté, Asijské princezny se stávaly vedlejšími manželkami, hlavními=královnami byli Egypťanky. Amenhotep III. vládl pomocí své manželky Teje. Pozoruhodná je stavitelská činnost Amenhotep III. v Jarmaku, Luxsoru a Núbii. Jeho zádušní chrám v Západních Thébách prý svou velikostí a nádherou překonával všechny ostatní stavby. Syn Amenhotepa III. a Teje Amenhotep IV. (Achnatón) Provedl radikální, rozsáhlou reformu v náboženství, správě a umění podle dobře promyšleného plánu. Začal prosazovat uctívání Atona, kterého chápal jako personifikaci starého slunečního boha Re. Místo sokolího slunečního božstva bylo znázorněno slunce s vyřazujícími životodárnými paprsky, které byly určeny bez rozdílu všem bytostem ve všech zemích. Aton nahradil Amona v úloze státního boha. Náboženskou reformu provázela reforma umění. Byl zaveden nový, expresionistický až naturalistický styl. Faraón se obklopil novým úřednictvem, které pocházelo z nižších egyptských vrstev i z asijských přistěhovalců. Veškerá moc (politická i Amenhotep IV. náboženská) byla v rukou Amenhotepa IV. V 6. roce své vlády panovník založil nové sídelní město a Atonovo kultovní centrum Achetaton v dnešní el-Amarně s paláci, chrámy a obytnými čtvrtěmi, ale státní správa z velké části nadále sídlila v Memfise a Thébách. Zároveň změnil své jméno na Achnaton („prospěšný Atonovi“) a dal odstraňovat jména ostatních bohů v chrámech a archívech. Zavedl monoteismus boha Atona a sám se prohlásil za jeho zvěstovatele a jediného prostředníka mezi ním a lidmi. (O událostech z doby Achnatonovi vlády a neklidných poměrech v Palestině se dovídáme z diplomatického Amarnského archívu). Hlavní manželkou a stoupenkyní Achnatona byla Nefertiti. Protože se jí nenarodil syn, ustanovil Achnaton roku 1351 př. n. l. svého příbuzného Smenchkarea spoluvládce a oženil ho se svou dcerou. Po smrti Achnatona a Smenchkarea nastoupil na trůn mladičký Tutanchamon (snad Smenchkareův bratr), za něhož skutečně vládl Tejin příbuzný Aje. Po dvou letech byla rezidence přeložena z Achetatonu do Memfidy. Za krátké vlády mladého panovníka končí tzv. Amarnské období; bůh Aton ztrácí význam. Objev nevyloupeného Tutanchamova hrobu (jediný dosud objevený nevyloupený hrob egyptského panovníka) v Údolí králů Achnaton s Nefertiti uctívají Atona učiněný H. Carterem v roce 1922 překvapil svou výbavou celý svět. Doznívání Amarnské doby Tato doba zanechala v Egyptě trvalé stopy. Hovorovou egyptštinu Nové říše Achnaton povýšil na spisovnou. Nadále se jí užívalo i v Ramessovské době a jsou jí psány četné dochované povídky a pohádky (např. Spor Hora se Sutechem) a jedinečný soubor milostných písní. Náboženská literatura se i nadále psala klasikou egyptštinou. Úlohu Atona jako jediného boha stvořitele, který pečuje o veškeré lidstvo, převzali v Ramessovské době Re a Hor. Achnatonova reforma nejvíce přežívala v 39

umění; ještě řadu let vznikaly reliéfy a malby chrámech, a zvláště v hrobkách v tzv. pozdním amarnském stylu. Když se Achnesenamově, mladé vdově po Tutanchamovi, nepovedlo uzavřít sňatek se synem Chetitského panovníka Šuppiluliumy (princ cestou do Egypta zavražděn), převzal vládu velekněz Aj, kterého podporoval vysoký důstojník Haremheb. Aj neměl mužského potomka, tak určil za svého nástupce Haremheba. Tento panovník se soustředil na urovnání hospodářství země a její správy. Vydal soubor nařízení, která měla zabránit korupci. Za své vlády byl nucen bojovat s Chetity. 19. dynastie Za svého nástupce Haremheb vybral důstojníka Patramessehoka, kterého jmenoval vezírem a „zástupcem Jeho Veličenstva v Horním a Dolním Egyptě“. V roce 1306 př. n. l. nastoupil tento muž na trůn jako Ramesse I. a založil 19. dynastii. Teprve v této době byly zahlazovány stopy po Amarnský době, v chrámech bylo stesáváno Atonovo jméno. Výrazněji se do dějin zapsal jeho syn Setchi I., který založil poblíž hyksóského Avarisu ve Východní Deltě (odtud pochází 19. dynastie) rozlehlý královský palác a znovu začal uctívat boha Sutecha. Spolu s Amonem, Reem a Ptahem se stal Sutech nejvýznamnějším božstvem. Setchi I. se při svých taženích znovu zmocnil Sýrie a odrazil útok Libyjců. Významná byla jeho činnost stavitelská. Jeho syn Ramesse II. vládl 66 let a byl snad nejslavnějším egyptským panovníkem. Za jeho vlády byla osídlena nová rezidence Pi-Ramesse („Ramesseovo město“), do které se z Memfidy přestěhoval královský dvůr a státní správa Když mladý král při svém tažení do Asie opět získal území sahající až k Ugaritu, rozhodl se zakročit chetitský král Muvatalliš. Tak v roce 1285 př. n. l. došlo k bitvě u města Kadeše na Orontu, v níž se Ramessovi II. Podařilo odvrátit hrozící porážku. Byl však nucen tažení ukončit a území Amurru přenechat Chetitům. V roce 1270 př. n. l. uzavřel chetitský král Chattušiliš III. mírovou a spojeneckou smlouvu s Ramesse II., v níž se obě mocnosti zřekly použití zbraní proti sobě, slíbily si pomoc v případě vnějšího napadení i vnitřních nepokojů a dohodly se na vdávání politických uprchlíků. Část území Amurru zůstala egyptská a město Kadeš chetitské. Tato smlouva nebyla nikdy porušena. Ramesee II. Uzavřel sňatek s chetitskou princeznou, hlavními manželkami však nadále zůstávají Egypťanky – Nefertari a Esetnofret. Mírová smlouva s Chetity umožnila Ramessovi II. chránit a rozšiřovat západní a jižní hranici země a věnovat se stavitelské činnosti ( chrámy božstev v Jarmaku, Luksoru a Abú Simbilu a zádušní chrám v západních Thébách). Další panovník Merenptah dal jako sídelnímu městu přednost dávné Memfise, kde vybudoval poblíž Ptahova chrámu nový královský palác. Dodržoval mírovou smlouvu s Chetity a v souladu s ní dodával obilí do hladomorem postižené Chetitské říše. Nebezpečí hrozilo Egyptu z jiné strany. Mořské národy. Již v Amarnské době dosáhli východního středomoří Šerdenové (po nich pojmenována Sardínie), kteří, vstupovali jako vojáci do egyptských služeb. Po nich dorazila další vlna tzv. mořských národů mezi nimiž byly národy Šekleš, Luka, Turša a další. V roce 1219 př. n. l. se spojily s libyjskými kmeny a společně napadly Egypt. V Západní Deltě se jim postavilo Merenptahovo vojsko a porazilo je poblíž města Bútó (vítězství zachováno na stéle). Proti Merenptahovu nástupci Setchimu II. Se postavil núbijský místokrál, který vojensky ovládl Horní Egypt a zmocnil se na krátký čas královského úřadu pod jménem Amenmesse. Při dalším tažení na sever byl poražen. Skutečná vláda v zemi nebyla v rukách Setchiho II. nýbrž královny Tausret, která vládla za svého manžela a potom i za jejich syna. Používala panovnické titulatury a v Údolí králů si dala vytesat skalní hrobku. Na sklonku 19. dynastie byla v zemi chaotická situace, což potvrzují nápisy kancléře Baje, oblíbenec Tausrety, podílel se na vládě. Úřednická vrstva zajistila kontinuitu státní správy i nástupnictví nové dynastie. 40

20. dynastie Zakladatel dynastie Setnach, všichni jeho nástupci používali jméno Ramesse =) dynastii označujeme jako ramessovskou. Jeho syn Ramesse III. je posledním významným panovníkem Nové říše. Odrazil útok Libyjců a mořských národů a ochránil hranice Egypta. Ve všech těchto bitvách získal Egypt obrovské množství zajatců, z nichž se stali otroci, ale i žoldnéři. V Egyptě jim byla přidělena území, kde se usadili a zdomácněli. Ze staveb Ramesse III. vyniká jeho palác a zádušní chrám v Medínet Habu, který má pevnostní charakter, a jeho velkolepá hrobka v Údolí králů. Mumie Ramesse III.

První známá stávka v dějinách Řemeslníkům a jejich rodinám se poměrně dobře dařilo za vlády 18. a 19. dynastie. Byli svobodní, pracovali pevně stanovenou dobu, pravidelně dostávali mzdu a měli svůj majetek, s nimž mohli volně disponovat. V době Ramesse III. se značně zhoršila hospodářská situace v zemi, vzrostla korupce, objevili se stížnosti na prodejné úředníky. Během krátké doby stouply ceny potravin 5krát. Řemeslníkům z Dér el-Medíny nebyla v roce 1156 př. n .l. vyplacena mzda (příděly potravin) po dva měsíce. Proto uspořádali protestní pochod do správního centra v Ramesseu a vstoupili do stávky. Otevřeně kritizovali neschopnost a korupci úředníků. Král byl nucen vyplatit zadržovanou mzdu. Proběhlo spiknutí proti králi, v jehož čele stála královna Teje ( a někteří vysocí úředníci), která chtěla dosadit na trůn svého syna Pentavereta. Král byl sice za svého pobytu v Medínet Habu zavražděn, ale legitimnímu nástupci se podařilo ujmout se vlády. Následoval proces s viníky, po němž zúčastněným vysokým úředníkům bylo dovoleno spáchat sebevraždu, zatímco ostatním za trest uřízli nos a uši. Ramesse IV. Dal sepsat manifest, v němž potvrdil dary, které jeho otec věnoval chrámům (zvláště thébským) – tzv. Velký Harrisův papyrus. Mimo jiné to byla desetina veškeré obdělávané půdy v zemi. Další nová nařízení ještě zvýhodnila postavení kněžstva, které již tak mělo značný majetek a přebíralo i politickou moc. S hospodářským úpadkem Egypta souvisí celková krize Egypta za posledních Ramessovců. Na Předním východě se tehdy rozšířilo zpracování železa a pro Egypt ztratily význam bohaté měděné doly, které byly zdrojem vysokých příjmů pro státní pokladnu. Strategický význam tím ztratily i egyptské opěrné body v jižní Palestině. Za Dlouhé vlády Ramesse IX. Došlo k vylupování hrobek v thébské nekropoli. Při soudních procesech, jejichž záznamy se dochovaly na papyrech, vycházela najevo neuvěřitelná korupce nejvyšších státních úředníků a kněží. Za Ramesse X. opět pokračovaly stávky řemeslníků z Dér el-Medíny. V době hospodářské a politické krize slábla moc krále a vezíra, zatímco Amonův velekněz a núbijský místokrál se stále více osamotňovali a své úřady již po několik generací dědili. Egypt ztratil jednotné politické a vojenské vedení. Kolem roku 1090 př. n. l. vypukl v zemi hladomor a občanská válka. Král byl nucen pověřit núbijského místokrále Panehsiho, aby silou opět zavedl pořádek. V zemi tak byla zavedena vojenská diktatura, která se opírala o núbijské žoldnéře. Roku 1082 př. n. l. se Panrusi vrátil na jih a novým vládce Horního Egypta se stal velekněz Hrihor, který se snažil o urovnání poměrů v zemi. Podobně jako na jihu také na severu svěřil Ramesse XI. Skutečnou moc do rukou blíže neznámého Smendese a královny Tanutamony. ( Z této doby pochází literární dílo Venamonova cesta do Foinikie). Společenské poměry 41

V období Nové říše byl faraón stále neomezeným vládcem Egypta. Významnou úlohy v této době sehrály i ženy – manželky panovníků i samostatně vládnoucí královny. V čele státní správy stály dva vezíři (hornoegyptský a dolnoegyptský). Vezírovi byli přímo podřízeni správci měst, starostové vesnic vysoký úřednický sbor. Svou zvláštní správu měl královský palác a vojsko. V čele náboženské správy byl „představený kněží všech bohů Horního i Dolního Egypta“, kterým byl často Amonův velekněz. Cizí Egyptem ovládaná území měla svou vlastní správu. Asijské državy spravoval správce severních zemí s pomocí místních knížat, v čele Núbie stál místokrál, královský syn z Kuše. Králové 18. dynastie vytvořili novou úřednickou vrstvu, o kterou se opírali. Nejvyšší úřednici, které si král vybíral a kteří byli často nižšího původu, měli jeho plnu důvěru. V Ramessovské době se jejich úřady dělily. Thutmose III. se v souladu se svou politikou opíral především o vysoké důstojníky a vůbec o vojsko. Vojáky z povolání byli právě důstojníci – velitelé, zatímco prostí vojáci se rekrutovali z řad městského a venkovského obyvatelstva. V době Nové říše byli značně znevýhodněni řemeslníci. Situace zemědělců byla v době nízkých náplav a neúrody neutěšená, platili i vysoké daně. Zadlužovali se a existují doklady, že prodávali sebe sama i s rodinou do otroctví. Většina otroků však byli cizího původy, zvláště asijského. Zdrojem byli váleční zajatci, které král přiděloval zpravidla chrámům. Důležitou úlohu sehrálo v Nové říši kněžstvo působící v chrámech po celé zemi, zvláště však v Thébách. Na základě královských darů přicházely do vlastnictví chrámů pozemky, stáda dobytka, lomy atd. Bohaté chrámy se hospodářsky osamostatnily a staly se nezávislými na panovníkovi. Z Wilbourova papyru pocházejícího z ramessovské doby se dovídáme, že většina půdy v zemi patřila právě chrámům. Panovníci 18. a 19. dynastie hojně obdarovávali cizími válečnými zajatci, kteří tam potom pracovali jak zemědělští otroci.chrámy se navíc významně podílely na zahraničním obchodu Egypta. Je teda přirozené, že v Nové říši stále stoupal vliv kněžstva, až dosáhl vrcholu v pozdní ramessovské době, kdy jeho představitel – Amonův velekněz- převzal v zemi faktickou moc.

MALÁ ASIE (ANATOLIE) Přírodní podmínky Malá Asie (podle lat. Názvu Asie Minor) je poloostrov obklopený ze tří stran mořem: Černým na severu, Egejským na západě a Středozemním na jihu. Na východě přechází pozvolně do arménských hor a jejím dalším pokračováním je náhorní rovina íránská; v jihovýchodním cípu se stýká oblastí nazývanou později Kilikie se Sýrií. Geografický pojem Malé Asie se v podstatě kraje s dnešním asijským Tureckem. Většina severního a jižního pobřeží Malé Asie je od vnitrozemí oddělena pohořími, která jsou těžko průchodná a příkře spadají do úzkých pobřežních rovin, místy- zvláště na jihu- přímo do moře. Na severu je to Pontské pohoří (přes 3 000 m), jehož několik málo průsmyků je po velkou část roku zapadlých sněhem, podél střední a východní části jižního pobřeží pohoří Taurus. Dvě úrodné pobřežní roviny ležící jižně od Tauru – Pamfýlie ve střední a Kilikiev východní části – mají na rozdíl od drsného podnebí vlastního Tauru 42

teplé, subtropické klima. Jejich spojení s centrální Malou Asií je velmi obtížné, a proto byly tyto oblasti již od starověku spjaty spíše s oblastmi Sýrie severní Mezopotámie. Ve starověku se pro malou Asii nepoužívalo žádného jednotného názvu. Existovaly jen názvy jednotlivých státních útvarů, jak se na tomto území postupně vytvořily. Dnes často užívaný název Anatolie označuje především tzv. vlastní Anatolii, tj. území centrální Malé Asie, v širším slova smyslu však celou Malou Asii. V označování jednotlivých oblastí užíváme názvů z doby helénistické a římské. Malá Asie není po přírodní stránce jednotné území, chybí jí jednotící přirozená spojnice (např. řeka), není zde ani místo, které by svou polohou bylo předurčeno jako středisko celé oblasti. To nepochybně přispělo k tomu, že se pro celou Malou Asii ve starověku nevytvořila centrální moc a jednotný stát. Jednotlivá území zůstávala samostatná nebo projevovala alespoň stále tendenci decentralizační. Západní pobřeží Malé Asie je bohatě členité a příznivé pro vznik přístavů. Zejména v povodí řek bohatých na vodu, jako je Maiandros a Hermos, je velmi úrodné a má mírné středomořské klima s poměrně bohatými srážkami. Řetěz ostrovů v Egejském moři (Porady a Kyklady) umožňoval snadné spojení s přilehlým Řeckem a také Bosporská úžina na severozápadě tvořila jen jednu překážku při cestě směrem z Balkánského poloostrova. Od západního pobřeží stoupá krajina pozvolně do vnitrozemí, takže tudy probíhala přirozená cesta od západního pobřeží Malé Asie (a dále z Evropy) do vlastní Anatolie, náhorní roviny s průměrnou výškou 800 až 1200 m nad mořem, i když bohatě členité a protkané pohořími. Tato centrální náhorní rovina, nazývaná později Kappadokií, má typické suché kontinentální klima s horkým v létě a tuhou zimou. Malé množství srážek přispělo k tomu, že krajina má dnes charakter stepi nebo polostepi. Řeky nevelké, v létě nedostatek vody, jsou nevhodné nejen jako dopravní tepny, ale neumožňují provádění zavlažovacích prací. Málo úrodná půda umožňovala obdělávání pouze v údolích, a třebaže nelze hovořit o intenzivním způsobu zemědělství, přece jen se dařilo pěstovat obilí, zejména ječmen, a na úbočích i vinnou révu. Tato krajina je vhodná především jak pastvinářská oblast. Ve středověku byla krajina více zalesněna než dnes, to způsobilo vzrůstající množství soli v půdě. Anatolská náhorní rovina je bohatá na kovy, a protože si obyvatelé osvojili záhy způsob dobývání rud, tavbu kovů a způsob jejich zpracování, stala se směna kovů podnětem k ranému styku s vyvinutějšími krajinami, v nichž byl nedostatek kovů, především pak s Mezopotámií. Těžilo se hlavně stříbro a měď. Snad i těžba železné rudy a zpracování železa mají svůj počátek právě v Malé Asii. Na východě přechází centrální anatolská náhorní rovina do arménských hor, drsné krajiny, z níž vedly v průběhu historie četné vpády do anatolské oblasti. Na jihovýchodě ji oddělují od Sýrie horská pásma Tauru a Antitauru. Jen několik průchodů umožňovalo vzájemný styk, především průsmyk zvaný Kilikijská vrata, kudy procházely obchodní i vojenské cesty spojující centrální Malou Asii přes východokilikijskou rovinu se Sýrií a jejím prostřednictvím s dalšími oblastmi Předního východu. Prameny Všechny prameny k dějinám Malé Asie v období pravěku a orientálního starověku pocházejí z archeologických průzkumů.  Zvláštní místo mezi prameny zaujímají písemné památky.  Stejně jako v Mezopotámii jde i zde o hliněné tabulky popsané klínovým písmem.  Nejstarší písemné prameny nalezené na území Malé Asie pocházejí od asyrských kupců, kteří se na počátku 2. tis. v Malé Asii usadili => jsou proto psány asyrsky. 43

Bedřich Hrozný při vykopávkách

o V hlavním středisku těchto kupců, Kaneši, se našlo 12 000 tabulek obsahujících jejich soukromou korespondenci a obchodní dokumenty.

o Kaneš objevil ve 20. letech 20. stol. prof. Bedřich Hrozný  Hlavní část písemných památek k dějinám Malé Asie v 2. tis. př. n. l. pochází z vykopávek u vísky Boghazköy (sídelní město chetitských panovníků – Chattušaš) – jde o hliněné tabulky popsané klínovým písmem. Chetité převzali klínové písmo z Mezopotámie – od Babyloňanů, ale zaznamenávali jím vlastní jazyk, chetitštinu. Chetitštinu se podařilo rozluštit českému badateli prof. B. Hroznému v roce 1915; podařilo se mu prokázat, že chetitština patří mezi jazyky indoevropské.

Přehled pravěkých dějin Malé Asie (Anatolie) do konce 3. tis. př. n. l. po r. 8 000 př. n. l. počátky neolitické výroby potravin = protoneolit kolem r 7 000 př. n. l. vesnice v Hacilaru = raný, předkeramický neolit asi 6 600 - 5500 př. n. l. město zemědělců Šatal Hüyük = starý až mladý neolit 2. pol. 6. tis. - 1. pol. 4. tis. př. n. l. chalkolitické kultury příchod indoevropských Luvijců, Chetitů a Palajců do 3. tis. př. n. l. Malé Asie = na počátku nebo v období raného bronzu vznik majetkově diferenciované společnosti střední a asi 2700 - 2300 př. n. l. západní 2 300 – 1 900 př. n. l. Malé Asii - Ališar, Alaca Hüyük, Trója, Beycesultan, Poliochni na Lémnu, Emporio na Chiu opevněná města v Tróji II (Priamův poklad), asi 2 500 - 2 200 př. n. l. Beycesultanu, Poliochni, královské hroby z Alaca Hüyüku Malá Asie byla osídlena od staršího paleolitu. Malá Asie patří mezi oblasti s nejstarším zemědělstvím.  Malá Asie leží na vrcholu oblouku předhorských oblastí.  Písmo Malá Asie převzala v průběhu 2. tis. př. n. l. z Mezopotámie Střed Malé Asie Ve střední Malé Asii (jižní části) se zemědělské neolitické kultury (jejich počátek je zachycen v kultuře beldibské) vyvíjely souběžně s nejpokročilejšími oblastmi Mezopotámie.  významná je neolitické město Šatal Hüyük o Šatal Hüyük bylo sídliště zemědělců o několika stech obyvatel se složitou architekturou domů a svatyň. o Je zde tendence zmenšování počtu svatyň => centrální svatyně pro ves => tento vývoj vedl v Mezopotámii v chalkolitu ke vzniku centrálních chrámů  Chalkolitické kultury nastupují ve střední Malé Asii souběžně s nejpokročilejšími oblastmi Mezopotámie o V chalkolitické Malé Asii přetrvává spíše forma vsi opatřené hradbami s obecnou svatyní. o V Hacilaru byla ves hrazena, měla specializované hrnčířské dílny, svatyni a obecní studnu  V rané době bronzové ( 2 700 – 2 300 př. n. l.) ve střední Asii vzniká majetkově diferenciovaná společnost, vytváří se bohatá vládnoucí vrstva, jejichž centry jsou sídla 44

panovníků, např. Ališar, Kültepe, Alaca Hüyük (13 královských hrobů vybavených kovovými zbraněmi, nástroji a šperky). Západní Malá Asie (= MA) Hrála významnou roli ve stycích mezi Evropou (Balkánem a Egejskou oblastí V rané bronzové době existovaly v západní Malé Asii podobné státní útvary s majetkovým rozvrstvením a bohatými opevněnými středisky jako ve střední MA.  centra: Trója, Beycesultan Trója byla od počátku střediskem celé oblasti, byla malou, ale silnou pevností. Obyvatelé Tróje užívali měděných i kamenných nástrojů a zbraní, neznali hrnčířský kruh. Trója II byla vystavena na troskách Tróje I zničené požárem, byla pevností o něco větší a především bohatší Její střed tvořila akropole s palácem (typu megaron), okolo stály bohaté domy, sídlo vládnoucí vrstvy bylo oddělené od ostatního města propylejemi. Její obyvatelé znali předení a tkaní. Její bohatství dokládá velké množství zlatých ozdob a klenotů, zlatých, měděných a bronzových nádob a bronzových zbraní, Schliemannových pokladů.

Příchod Chetitů Uprostřed střední doby bronzové jsou v 1. pol. 2. tis. př. n. l. ve střední Anatolii historicky doloženi Chetité, Luvijci a Palajci, kteří hovořili indoevropskými jazyky. Doba a směr jejich příchodu do Malé Asie nejsou známy. Chronologicky je možno jejich příchod klást nejdříve do začátku Tróje I => Indoevropané by byli nositeli trójsko – yortánské kultury. Luvijci byli pravděpodobně 1. indoevropskými příchozími do Malé Asie, o něco později přišli Chetité a Palajci. Ve střední době bronzové se kmeny usadily ve střední části Anatolie, do této části země po Luvijcích, Chetitech a Malajcích se tlačí další indoevropské kmeny patřící ke kulturní oblasti egejské – Frygové => Chetité se přesouvají až na anatolskou náhorní plošinu. Písemné zprávy o Malé Asii ve 3. tis. př. n. l. Z mezopotamských pís. památek z 2. pol. 3. tis. př. n. l. (období staroakkadských vládců) lze usuzovat, že oblasti Sýrie i Malé Asie stály v popředí mocenských zájmů těchto panovníků, kteří se snažili ovládnout tato hospodářsky významná území s přírodním bohatstvím, které Mezopotámii scházelo. Období tzv. asyrských obchodních kolonií ve střední a východní části Malé Asie (20. a 19. stol. př. n. l.), období městského partikularismu a snah o vytvoření většího státního útvaru Prameny Prvním pís. pramenem, který pochází od maloasijského panovníka, je historický nápis knížete Anitty, jednoho z 1. historicky doložených maloasijských vládců.  Nápis byl nalezen v hlavním městě chetitského státu Chattuši na tabulce. Politické dějiny Podle dochovaných pramenů se zdá, že obyvatelstvo bylo v tomto období soustředěno v jednotlivých městských střediscích a jejich okolí. Města byla opevněna hradbami. V čele města stál panovník, který sídlil v paláci Mezi městy existovala určitá hierarchie.

45

 1. známé pokusy o sjednocení několika středisek do většího státního celku jsou spjaty se jménem panovníka Anitty. Z původního sídla Kuššaru si podrobil samostatná maloasijská města. Nejvíce informací o maloasijské společnosti tohoto období čerpáme z pís. památek asyrských obchodníků, kteří sídlili u některých maloasijských měst. Celé období bývá proto označováno jako „období kappadockých kolonií“. Maloasijské obyvatelstvo se živilo zemědělstvím, pastevectvím, zpracováním živočišných produktů, těžbou a zpracováním rud. Dovídáme se i o existenci otroků, sloužili v domácnostech asyrských kupců. Významná byla i instituce tzv. dlužního otroctví – velmi rozšířená a zdroj vzniku otroctví 20. – 19. stol. př. n. l. (= doba asyrských obchodních kolonií) lze charakterizovat jako období, kdy domorodé obyvatelstvo je již pevně usazeno na svých sídlištích a větší sídla připomínají svým typem městské státy. Postupně se projevují tendence ke sjednocování jednotlivých městských států ve větší celky. Určitou dobu si udržovalo hegemonii město Puruchšanda a Kaneš. 1. historicky doloženým vládcem, jemuž se podařilo sjednotit velkou část centrální Anatolie, byl Anitaš z města Kuššaru. Obyvatelstvo si již osvojilo těžení, tavbu a zpracování kovů, které se staly předmětem směny se zahraničím. V pol. 17. stol. došlo k upevnění politické pozice indoevropských Chetitů, jejichž jazyk byl oficiální jazyk země.

Starochetitské období (kolem 1 650 – 1 450 př. n. l.) kolem 1 650 př. n. l. založena starochetitská dynastie - král Labarnaš počátky expanze chetitského státu do Sýrie - Chattušiliš kolem 1 620 př. n. l. I. vpád Chetitů do Sýrie, dobytí Aleppa; vpád do Babylónie 1 594 př. n. l. a zpustošení Babylonu - Muršiliš I. 1 590 - 1 520 př. n. l. období dynastických rozbrojů kolem 1 520 př. n. l. zavedení práva primogenitury panovníkem Telipinem Prameny Historických pramenů pro toto období není mnoho. Z doby vlády Chattušila I. se dochovaly 2 bilingvy (= dvojjazyčné nápisy) psané babylónsky a chetitsky. Jedna má formu análů a vypráví o vojenských akcích, a druhá je označována jako politický testament. Hlavním historickým pramenem politických dějin je edikt krále Telipina, určuje pevný nástupnický pořádek a zavádí právo primogenitury. Hlavním pramenem poznání hospodářských a sociálních dějin jsou předpisy tzv. chetitských zákonů. Na 2 tabulkách je dochováno skoro 200 předpisů, které vznikly patrně v 17. a 16. stol. př. n. l. Politické dějiny Za zakladatele starochetitského státu je označován panovník Labarnaš, o jeho existenci se pochybuje. Starochetitský stát byl založen v 17. stol. př. n. l. a existoval asi 2 stol.. První starochetitský vládce od něhož se dochovaly přímé zprávy byl Chattušiliš I. (vládl po roce 1 650 př. n. l.), místo jeho rezidence se nazývalo Chattušaši. V době jeho panování ovládal chetitský stát značnou část anatolské náhorní plošiny, zahájil expanzivní politiku jihovýchodním směrem, vyvrcholením Chattušilových výbojů bylo vypálení jednoho ze 46

středisek severní Sýrie – města Alalachu, Chattušilovy výboje byly ukončeny až po dosažení a překročení řeky Eufratu. Chattušilovým následníkem se stal Muršiliš I. (vládl 1 620 – 1 590 př. n. l.).  Jeho cílem bylo získat dostatečně velký prostor pro mocenskou politiku v oblasti jihovýchodní Malé Asie a v severní Sýrii. Jeho dobyvatelské úspěchy nebyly nikdy později v chetitských dějinách předstiženy a dokazují moc, kterou měl v této době na Předním východě chetitský stát.  Muršiliš I. vykonal mohutný vojenský pochod do Sýrie, dobyl Aleppo (mocné středisko celé severní Sýrie), pokračoval na jih, dobyl a zpustošil Babylon (r. 1 594 př. n. l.) a tím udělal konec slavné dynastii Chammurabiho. Doba, která následuje po Muršilově panování byla jedním z nejtěžších období chetitského státu. Na jeho území vpadli Kaškové, kmeny, které sídlily v severní a severovýchodní části Malé Asie. Telipinovy reformy Konec dynastickým nepořádkům chtěl udělat panovník Telipinuš (vládl kolem r. 1 520 př. n. l.). Podle něho má být vyhrazeno právo na trůn mužským potomkům krále, a teprve není – li ani syna „druhého pořadí“ (syna pocházejícího z vedlejšího manželství panovníka), může se stát panovníkem manžel královské dcery.  Zásahem omezujícím pravomoc panovníka bylo Telipinovo rozhodnutí, že žádný příslušník shromáždění (nazývalo se pankuš) nesmí být potrestán samotným králem.O potrestání rozhoduje výhradně pankuš.  Zásady stanovené Telipinem byly respektovány a to i v pozdější době – v novochetitském období.  V Telipinově období bylo území chetitského státu omezeno na centrální Anatolii. Došlo za něho k uzavření 1. známé „mezinárodní“ smlouvy mezi chetitským panovníkem a státem na jihu Malé Asie – Kizvatnou. Po Telipinově smrti došlo opět k rychlému střídání panovníků. Z toho těžily ovšem okolní kmeny a země, které se postupně zbavovaly chetitské nadvlády, a tak zůstala koncem starochetitského období ( kolem r. 1 450 př. n. l.) moc chetitského státu omezena jen na hlavní město. Společnost V důsledku centralizace moci v hlavním městě Chattuši zmizela zcela instituce vládců jednotlivých městských středisek. Správu jednotlivých měst vykonávali starostové. Určitými pravomocemi byli pověřeni stařešinové – měli i pravomoc soudní. Hlavní část obyvatelstva se zabývala nepochybně zemědělstvím a pastevectvím, rozvinutá a specializovaná byla řemeslná výroba a významné postavení ve společnosti zastávali kupci. Chetitské zákony rozdělují obyvatelstvo na 2 skupiny – na svobodné a nesvobodné osoby. Chetitská Lví brána v Boğazköy v Turecku  Mezi svobodné patřili příslušníci vládnoucí vrstvy, bohatí majitelé pozemků a stád a prostí obyvatelé venkovských sídlišť.  Nesvobodné obyvatelstvo tvořili otroci a osoby, které byly v závislém postavení k paláci nebo chrámu.  Zákony poskytují nesvobodným osobám menší intenzitu právní ochrany než osobám svobodným. Chetitská rodina byla v podstatě založena na patriarchálním základě. Otec rodiny měl právo rozhodovat o osudu dětí, mohl je i prodat. 47

Chetité psali většinu záznamů indoevropským jazykem. Období starochetitské říše je možno charakterizovat jako dobu prvního konstituování chetitského státu. Indoevropská vládnoucí vrstva soustředila v této době moc do svých rukou.

Novochetitské období (1 450 – 1 200 př. n. l.) Šuppiluliumaš I., zakladatel velmocenské politiky chetitského asi 1 370 - 1 330 př. státu; n. l. porážka státu Mitanni, opětovné získání oblastí severní Sýrie, srážky s Egyptem asi 1 329 - 1 300 př. n. l. Muršiliš II. asi 1 300 - 1 280př. n. Muvatalliš, válka s Egyptem ( Ramesse II., rozhodující bitva u l. Kadeše) asi 1 275 - 1250 př. n. Chattušiliš II. - uzavření spojenecké smlouvy s Egyptem, období l. diplomatické aktivity (styky s Babylónií atd.) kolem r. 1 200 př. n. vpád tzv. mořských národů a rozpad chetitské říše za l. Šuppiluliumy II. Písemné prameny Z písemných pramenů sem patří tzv. anály chetitských vládců, mezinárodní smlouvy, korespondence chetitských panovníků s vládci okolních zemí (Egypt, Babylónie, Asýrie), verze chetitských zákonů, dokumenty o darování pozemků, katastrální seznamy. Politické dějiny Chetité při své snaze zmocnit se opět severní Sýrie se střetli s mocenskými zájmy severomezopotámského churritského státu Mitanni, který v této době stál na vrcholu své moci a zabraňoval Chetitům v přístupu do Sýrie. Zájem na ovládnutí syrské oblasti měl i Egypt. V této situaci nastoupil na chetitský trůn Šuppiluliumaš I. (vládl asi 1 370 – 1 330 př. n. l.), uspořádal poměry ve své zemi. Když upevnil svou pozici v centrální Anatolii, snažil se ke svému státu připoutat oblasti, kam směřovaly výboje jeho předchůdců. Nejsilnějšího protivníka, stát Mitanni, se mu podařilo porazit. Výboje v Sýrii Vládcově malých syrských států nemohli čelit chetitskému náporu. Chetitům se tedy podařilo dobýt Karchemiš, Aleppo a zavázat si stát Amuru, a tak získat celé území severní Sýrie až po město Kadeš. Šuppiluliumaš získal do svého vlivu celou rozsáhlou oblast severní Sýrie a současně si smlouvami zavázal východní oblasti Malé Asie a zemi Kizvatnu na jihu Malé Asie. Šuppiluliumovi se tak během jeho vlády podařilo vytvořit mocný chetitský stát, který účinně konkuroval moci Egypťanů v Sýrii. Další výboje Chetitů V této politice pokračoval i panovník Muršiliš II.. Snažil se připoutat k chetitskému státu co největší území, ať cestou diplomatickou či válečnými akcemi. Velká část chetitských výbojů končila vypleněním dobyté země a obyvatelstvo bylo odvlečeno do chetitské říše. Obyvatelstvo z vypleněné země nahrazovalo pracovní sílu těch, kdo se museli účastnit válečných tažení. Tak vzniká velká vrstva osob, jejichž hospodářské postavení lze stručně

48

charakterizovat tak, že byly usazeny na cizích pozemcích, které musely obdělávat, a které nemohly opustit. Chrámové hospodářství však nekonkurovalo hospodářství paláce. To vyplývá již ze skutečnosti, že panovník chrámová hospodářství podporoval poskytováním osob, domácího zvířectva, osiva atd. Chrámová a palácová hospodářství k sobě připoutávala velký počet obyvatelstva různými formami závislosti. Šlo o obyvatele, kteří byli formálně svobodní, ale museli část doby pracovat pro tato hospodářství a ve zbylé době mohli obhospodařovat své pozemky. Nebo šlo o vlastní personál těchto hospodářství, tedy osoby, které byly palácem nebo chrámem usazeny na půdě, jež jim byla přikázána, kterou museli obdělávat a z níž se nesměli vzdálit. Půda, která patřila paláci nebo chrámu, byla nezcizitelná, stejně jako další inventář, který jim byl přidělen. Podobné postavení měl i vlastní personál paláce a chrámu, tj. především osoby, které vykonávaly řemeslnické práce. Šlo nepochybně o osoby právně nesvobodné, často pocházející z řad zajatého obyvatelstva (zavlečeného v důsledku válečných výprav do chetitské říše) a přidělované pak jednotlivým palácovým a chrámovým hospodářstvím. Jiná část tohoto obyvatelstva byla usazována v pohraničních oblastech, které chtěl chetitský stát kolonizovat. Způsob přisvojování tohoto obyvatelstva není dostatečně znám. Velká část obyvatelstva usazeného v malých sídlištích a na vesnicích, byla zřejmě svobodná. Byla patrně vázána jen tím, že se musela podílet na vysokých dávkách ve prospěch místního chrámu apod. O otrocích a jejich postavení ve výrobě se dovídáme jen málo. Počet otroků a jejich zařazení do pracovního procesu nám není znám. Podle chetitských zákonů by bylo možno usuzovat na poměrně volné právní postavení (možnost vlastního majetku atp.); proti tomu však svědčí zmínky o krutých zohavujících trestech platných pouze v případě otroků, stejně jako četné zmínky o útěku otroků z moci jejich vlastníků.

Západní Malá Asie ve 2. tisíciletí př. n. l. Trója VI, mocné a bohaté město vytvořené nově příchozím (indoevropským?) obyvatelstvem asi 16. -15. stol. mínojská osada v Mílétu kolem r. 1400 mykénské osady na západním pobřeží Malé Asie (Mílétos aj.) 14.-13. stol. boje a smlouvy Chetitů se státy na západním pobřeží Malé Asie (a na přilehlých ostrovech?) asi 1300-2. pol. 13. stol. „homérská" Trója (vrstva VIIa) (1200?) asi střed 12. stol. asi příchod nového obyvatelstva do Tróje (VII b2) v souvislosti s egejským stěhováním asi 1900-1300

Již ve 3. tisíciletí př. n. 1. byla Malá Asie etnicky rozdělena. V západní části se usadily kmeny Luvijců hovořící indoevropským jazykem; v centrální a východní části převládala sídliště tzv. Protochetitů (Chatijců). Obě oblasti se vyvíjely nezávisle na sobě. Od střední doby bronzové (asi od 19. stol. př. a 1.: Trója VI, Beycesultan V) se západní Malá Asie zcela přiklonila ke světu egejskému. Zůstala mimo hlavní sféru působnosti chetitského státu a po dlouhou dobu i stranou jeho mocenskopolitických zájmů. Teprve z novochetitského období máme v chetitských pramenech zprávy o výpravách na západ a smlouvách s panovníky západních oblastí. To jsou také naše jediné spolehlivé písemné prameny k dějinám západní Malé Asie ve 2. tisíciletí (patrně ještě nebylo užíváno písma).

49

Hranice mezi východní a západní častí Malé Asie není pevná; její průběh se měnil v souvislosti s výboji, které podnikali chetitští vládci v novochetitském období na západ. Jaký vliv měly pohyby kmenů kolem r. 2000 na etnickou mapu západní části Malé Asie nemůžeme dosud spolehlivě určit. Soudíme, že luvijské kmeny v této době přesídlily na jihozápadní cíp Malé Asie, zatímco severozápadní část se střediskem v Tróji byla obsazena novým obyvatelstvem. Svědčí o tom zcela nová kulturní tradice v 6. městě v Tróji (asi 19.—14. stol. př. n. 1.). Etnická příslušnost tohoto obyvatelstva, jehož jazyk neznáme, je nejasná. Je však možné, že to byly kmeny příbuzné indoevropskému obyvatelstvu, které přibližně v téže době přichází do Řecka, tedy Achajům.

Z chetitských zpráv je jasné, že v západní Malé Asii existoval ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. 1. mocný protivník, organizovaný v několika státních celcích. Již za Muršila II. došlo k uzavření smlouvy s Arzavou, územím ležícím na jihozápadě Malé Asie. Za Muvatalla došlo k dalšímu zesílení styků se západní oblastí Malé Asie uzavřením smlouvy s Alakšandem z Viluše, přičemž se nabízí otázka, zda Rekonstrukce nádvoří chetitského chrámu: Chatušaš, toto chetitsky psané vlastní jméno neodpovídá řecké 13. stol. př. n. I formě Alexandros. Také nástupci Chattušila III. podnikali v západních a jihozápadních oblastech Malé Asie četná válečná tažení. O tom, že šlo o akce velkého rozsahu, svědčí i množství zajatých protivníků; např. syn Chattušila III. zaznamenává, že zajal během takového tažení na 10 tisíc pěších vojáků a 6 000 válečných vozů. Trója VI. Největším archeologicky prozkoumaným městem v západní Malé Asii je Trója, která byla ve 2. tisíciletí (Trója VI, asi 19.-14. stol. př. n. 1.) na vrcholu své moci. Byla to mohutná pevnost, zřejmě středisko oblasti a sídlo významného panovníka. Město bylo postaveno na terasovitě upraveném terénu, na němž v kruhu kolem akropole stály výstavné domy. Akropole sama se nezachovala, byla zničena při úpravě terénu pro stavbu helénistického Ília. Kultura si zachovala svébytný ráz, i když obyvatelstvo Tróje (asi příbuzní řeckým Achajům) udržovalo styky s Egejskou oblastí. Svědčí o tom mykénské importy (keramika). Kolem roku 1300 byla Trója VI zničena katastrofou (asi zemětřesení). Obyvatelé město obnovili: Trója VIIa je přímým pokračovatelem Tróje VI. To, že domy jsou více stěsnány svědčí o tom, že opevněné město bylo nyní útočištěm většího počtu lidí. Trója VII a se považuje za Tróju homérskou. Podle importů udržovala styky s mykénským světem. Ve druhé polovině 13. století byla zničena ohněm, asi v důsledku dobytí města nepřáteli. Importovaná mykénská keramika je nalézána i na četných jiných místech západního maloasijského pobřeží. Zatím na dvou místech lze s velkou pravděpodobností předpokládat mykénské osady: u Halikarnássu, kde byla objevena mykénská nekropole, a především v Mílétu, kde byla zjištěna opevněná mykénská osada na místě, kde předtím lze pozorovat silný vliv kultury mínojské. Poloha Mílétu u ústi řeky Maiandru umožňovala výhodnou směnu domácího zboží, dopravovaného z vnitřní Anatolie, za zboží dovážené mořeplavci. Již v dřívějších dobách, ale zejména v novochetitském období se v chetitských pramenech hovoří v různých souvislostech o zemi Achchijava. V názvu se spatřuje označení pro stát Achajů. Její panovníci patřili zřejmě k významným osobnostem tehdejšího světa a Chetité s nimi udržovali četné kontakty. Je možné, že tento stát ležel na západním maloasijském pobřeží nebo na přilehlých ostrovech (např. na Rhodu); někteří badatelé se dokonce domnívají, že šlo o řeckou pevninu. Přitom i některá vlastní jména dochovaná v souvislosti s tímto státem v chetitských textech bývají považována za chetitské ekvivalenty jmen známých z řeckých pramenů, např. Alaksandus — Alexandros; Milavata, příp. Milavanda = Mílétos atd

Pád chetitské říše

50

Za posledního panovníka chetitské říše Šuppiluliumy II. sváděli Chetité námořní bitvy u ostrova Alašija (Kypru), které by mohly signalizovat další směr, odkud byla chetitská říše ohrožena. Chetité zřejmě nepociťovali žádné nebezpečí, které by se k jejich území blížilo. Dochované nápisy Šuppiluliumy II. jsou věnovány běžné činnosti chetitského vládce. Kolem r. 1200 př. n. 1. však došlo k náhlému a zřejmě neočekávanému útoku, který vedl k zániku chetitské říše. Hlavní město Chattušaš bylo vyvráceno do základů a archeologické nálezy naznačují, že k podobné katastrofě — totiž ničení a vypalování sídlišť a měst — došlo současně na celém území Malé Asie i v Plán chetitského chrámového areálu: Chattušaš. Sýrii. Zničení chetitské říše bylo zřejmě v souvislosti s 13. stol. př. n. I. - V severní části uprostřed vlastni chrám oddělený uličkami od skladišť a archívů. vpádem tzv. mořských národů. Egyptské prameny tuto V jihozápadní části za dlážděnou silnici katastrofu „mořským národům" výslovně připisují. Na příbytky, resp. dílny chrámového personálu zničení říše mohlo ovšem mít svůj podíl i povstání podrobených maloasijských kmenů, které se vzbouřily proti chetitské nadvládě. Část maloasijského obyvatelstva byla po pádu říše zatlačena do jihovýchodních oblastí Malé Asie a do severní Sýrie. Zde si vytvořila svéráznou kulturu a jen indoevropský jazyk (dialekt luvij-štiny) a hieroglyfické písmo, které si toto obyvatelstvo přineslo s sebou z Malé Asie a jehož používalo i v dřívější době vedle klínového písma (např. na pečetích), prokazují, že jde o obyvatelstvo téže etnicity. Zničením chetitské říše došlo k přervání přirozeného pouta mezi Malou Asií a zeměmi Předního východu. Dalším vývojem pak už byla otevřena nová kapitola maloasijských dějin, která spojuje Malou Asii spíše s Evropou.

SYROPALESTINSKÁ OBLAST asi 8. Tisíciletí

počátky zemědělství (neolitu)

asi 2. polovina 4. Tisíciletí konec 4. Tisíciletí

příchod západosemitských kmenů (Kanaanejců) počátek bronzové doby a vznik měst a městských států (mj. Ugarit, Byblos)

asi 2400-2250, kolem 2250 období nadvlády města Ebly, tažení Narámsína do Sýrie, porážka Ebly počátek 2. Tisíciletí 18.-17. stol. 18.-16. stol.

vliv města Mari v severní Sýrii stát Jamchad v severní Sýrii (středisko Aleppo) ovládnutí střední a jižní Sýrie, Palestiny a Foiníkie svazem Hyksósů

15.-1. pol. 14. stol. 15.-14. stol. 1480

vliv říše Mitanni v Sýrii rozkvět města Ugaritu porážka syrské a palestinské koalice Egypťany u Megidda

1350-1200

vliv Chetitů na severu a Egypta na jihu a v pobřežních oblastech

asi 1285 asi od poloviny 13. stol. 12. stol.

bitva mezi Chetity a Egypťany u Kadeše příchod hebrejských kmenů do Palestiny konec chetitské a egyptské nadvlády, vpád „mořských národů" (usídlení Filištínů)

Přírodní podmínky 51

Syropalestinskou oblastí nazýváme území, jež je výrazně ohraničeno pouze na západě pobřežím Středozemního moře. Na severozápadě je syropalestinská oblast. Na jihu přechází syropalestinská oblast do Sinajského poloostrova a na severovýchodě sahá až k Eufratu a hraničí s Mezopotámií. Geografická poloha předurčila syropalestinskou oblast k tomu, aby se stala přirozenou spojnicí mezi oblastmi nejstarších civilizací: mezi kulturami vzniklými na půdě Malé Asie a kulturami mezopotamskými; mezi kulturami Předního východu a Egypta; a mezi kulturami Předního východu a Egejské oblasti. Význam syropalestinské oblasti zvyšovalo i její přírodní bohatství (dostatek stavebního dřeva). Syropalestinské pobřeží Středozemního moře s řadou přirozených přístavů se stalo překladištěm transponovaného zboží. Vytvořily se trvalé obchodní cesty vedoucí od pobřeží Středozemního moře do Mezopotámie. V syropalestinské oblasti se střetávaly mocenské zájmy jejích sousedů, kteří se snažili připoutat k sobě toto strategicky významné území. Docházelo k četným vojenským střetům a drancování území. Syropalestinskou oblast lze rozdělit na několik základních zón podle přírodních podmínek: 1. Pobřežní území, tj. úzký pás země podél Středozemního moře. Jeho šířka je závislá na vzdálenosti pásma hor od pobřeží. Pohoří Libanon, ohraničující toto území na východě, probíhá severojižním směrem a svažuje se na některých místech až do moře. Četné přirozené přístavy. Některé leží přímo v ústích řek, což umožňovalo snadný přístup proti proudu řeky do vnitrozemí, a tím i k přírodnímu bohatství (kámen a dřevo, zejména pak cenné dřevo z cedrů i dřevo dubové). Z přístavů vznikla postupně městská střediska, jako např. Ugarit, Byblos nebo Tyros.Města mají jen nevelké zázemí, a tím malé možnosti rozvoje zemědělství. Svahy hor umožňovaly rozvoj sadařství a vinařství. Od 1. tisíciletí se tomuto území, sahajícímu na jihu až po pohoří Karmel, dostalo od Řeků názvu Foinikie. Název pochází od Egypťanů, kteří již dlouho předtím nazývali obyvatelstvo zde usedlé Fenech. 2. Východně od pobřežního pruhu leží území vlastní Sýrie. Na severu oddělují Sýrii od Malé Asie pohoří Amanus a Taurus, přírodní hranici s Mezopotámií tvoří řeka Eufrat. Pohoří na tomto území probíhají severojižním směrem a rozčleňují tím Sýrii na několik pásů. Nejvyšší pohoří - Libanon a Antilibanon. Úzkým úrodným pruhem země mezi nimi teče řeka Orontés směrem na sever a vlévá se do Středozemního moře, řeka Leontés směřuje na jih. Vzhledem k množství srážek bylo možno v západní části syrského území dosáhnout poměrně dobrých výnosů při pěstování obilí i jiných plodin. Směrem na východ úrodnost Sýrie klesá a území nabývá stepního charakteru. Jedině severní část Sýrie, kterou tvořila nížina sahající od Středozemního moře až k toku Eufratu, tvořila celek, který mohl být spravován z jednoho střediska. Stalo se jím již ve 3. tisíciletí př. n. I. město Ebla, které bylo ve 2. tisíciletí vystřídáno městem Chalpa (Aleppo).Největší část Sýrie tvoří stepi (zejména východní oblasti), přecházející na některých místech až v pouště. Na jižní hranici stepi leží město Damašek. Uvnitř stepí se vytvořily i oázy, z nichž nejznámější je oáza Tadmor (Palmýra). Stepi byly vhodné pro pastevectví a chov dobytka. Územím Sýrie procházely četné obchodní cesty spojující severní maloasijské oblasti s Mezopotámií i cesty vedoucí do Arábie a do Egypta. 3. Území ležícímu mezi Sýrií a Egyptem dostalo název Palestina podle kmene Pelešet. Při pobřeží Středozemního moře je to úrodná nížina, pokračování Foiníkie, od níž je Palestina oddělena pohořím Karmel. Dále na východ leží náhorní rovina, známá zejména jako sadařská a vinařská oblast. Stepi ještě dále na východ bylo možno zčásti využít jako oblasti pastvinářské. Předěl mezi úrodnou západní částí Palestiny a stepními oblastmi na východě tvoří řeka Jordán, tekoucí severojižním směrem a vlévající se do Mrtvého moře. Jordán nebyl vhodný k plavbě; údolí podél jeho toku bylo jen úzké, bylo však využíváno k pěstování obilí a dalších plodin. Na jihu přechází Palestina v poušť, jež se táhne až k hornatému Sinajskému poloostrovu, který odděluje Palestinu od Egypta. 52

Syropalestinská oblast tedy netvořila jednotný celek (přírodní podmínky stály v cestě jejímu sloučení a jednotné správě). Díky své strategické poloze a přírodnímu bohatství země, jejím zemědělským produktům i řemeslným výrobkům místního obyvatelstva se stala významným střediskem a místem, kde se střetávaly zájmy mocností. Předmětem exportu bylo dřevo (do Mezopotámie i do Egypta), obilí, olej, víno a jiné zemědělské produkty. Z výrobků syrských řemeslníků především hliněné nádoby, výrobky kovotepců, a zejména lněné i vlněné tkaniny. Prameny Prameny k dějinám syropalestinské oblasti pocházejí především z archeologických výzkumů. Umožňují sledovat vývoj osídlení jednotlivých sídlišť a rozvoj měst. Písemné prameny byly nalezeny jen v několika střediscích: v městech Eble a Alalachu na severu země a v přístavních městech foinické oblasti Ugaritu a Byblu. Velmi významné archívy města Mari. Jde vesměs o hliněné tabulky popsané klínovým písmem a psané většinou babylónským jazykem. Tento písemný materiál se hlavně dotýká období zhruba 15.—13. století př. n. 1. Jde zejména o památky hospodářského a soukromého charakteru (hospodářské texty, dopisy, smlouvy, záznamy). Máme však k dispozici i oficiální korespondenci panovníků (diplomatické dopisy, mezinárodní smlouvy apod.). Východiska výzkumu dějin Sýrie ve 3. a 2. tisíciletí př. n. l. se v současné době značně změnila systematickým průzkumem někdejší severosyrské metropole — města Ebly (asi 70 km jižně od Aleppa), probíhajícím od roku 1967, v jehož ruinách byly nalezeny i rozsáhlé archívy hliněných tabulek (dosud asi 15 000 textů a zlomků). Velká část je psána jazykem místního obyvatelstva (jde o semitský jazyk náležející k západní větvi), vztahují se ke druhé polovině 3. tisíciletí a postihují i počátek tisíciletí druhého. K Zbytky města Ebla dějinám Sýrie se vztahují i písemné dokumenty pocházející ze 14.—13. století př. n. l., nalezené v egyptské el-Amarně, především korespondence egyptského panovníka Achnatona se syrskými knížaty, obsahující zprávy osobního i vojenského charakteru, politické informace, situační zprávy apod. Archív města Mari nám umožňuje sledovat zejména vývoj vzájemných vztahů mezi tímto městem a Asýrií a Babylónií v době vlády Chammurabiho. Stejně však lze z těchto písemných zpráv čerpat řadu informací o sociální struktuře obyvatelstva syrsko-mezopotarnského pomezi, o hospodářství i o správě země. Dalším významným pramenem pro dějiny Sýrie jsou texty z chetitských archívů v Boghazkoy; obsahují především smlouvy a diplomatickou korespondenci chetitských panovníků se syrskými vládci i historické zprávy o chetitských vojenských a diplomatických akcích podnikaných v Sýrii. Kromě písemných památek ze Sýrie samé, se o Sýrii dovídáme i z některých mezopotamských historických nebo legendárních zpráv. Přehled pravěkých dějin syropalestinské oblasti Syropalestinské pobřeží Středozemního moře bylo velmi intenzívně osídleno od nejstaršího paleolitu. V severní Palestině je doložena staropaleolitická „oblázková kultura" („pebble") v Tell Ubeidiji. Z řady středopaleolitických nálezů je nejznámější nález neandertálců (Homo sapiens palestinensis) v jeskyních na hoře Karmel. Na následující mladopaleolitické kultury pak navazuje mikrolitický mezolit 53

(kebarien v Palestině a nebekien v Sýrií), z něhož v Palestině vyrůstá protoneolitická kultura natufská (Beidha, Jericho atd., asi 8000—7500 př. n. l.). Je v ní doloženo pěstování kulturních plodin a chov ovce a kozy. Syropalestinské území patří do oblasti, v níž lidé poprvé vynalezli zemědělství. Vesnice neolitických zemědělců jsou známy z celé syropalestinské oblasti (např. Mersin a Tarsos v Syrokilikii, Ras Šamra, Tell Sukas, Tell Ramad a Bukras v Sýrii, Beidha a Jericho v Palestině). V Jerichu vznikly koncem protoneolitu a v následujícím raném neolitu mohutné kamenné terasy a kamenná věž, obklopená obilnými sily, svědčící o dobré organizaci společných prací. V Beidze vznikly patrové domy s dílnami v přízemí. V chalkolitickém období se syrokilikijská oblast i střední Sýrie staly provinciemi severomezopotamských kultur, nejprve chaláfské (střední chalkolit), pak severoobeidské (mladší chalkolit). Do Ugaritu vedla patrně jedna z hlavních chaláfských obchodních cest ke Středozemnímu moři, v Mersinu vzniklo v mladém chalkolitu první hrazené „město", snad se specializovanou vrstvou vojáků. Do jižní Sýrie a Libanonu mezopotamské vlivy v chalkolitickém období nepronikly. Existovala tu samostatná periferní kultura (Byblos), jen v poslední fázi ovlivněná obeidskými vlivy ze severu. Ve středním chalkolitu je znovu intenzivněji osídlena Palestina. Středochalkolitická kultura jarmucká (podle řeky Jarmuk) znamená návrat nomádského obyvatelstva k usedlému zemědělskému životu, a to asi pod vlivem chaláfského a raně obeidského kolonizačního přílivu od severu, ze Sýrie. Jarmucká kultura snad zasáhla až do Egypta. Kolem r. 4000 př. n. l. zasáhl Palestinu mladoobeidský kolonizační proud, současný částečně již s uruckou kulturou v jižní Mezopotámii a vytvořil v Palestině kvetoucí pasteveckou kulturu ghassúlsko-beerševskou, jejíž vliv také zasáhl až do Egypta. Raně bronzová doba (zhruba od konce 4. tisíciletí) je i v syropalestinské oblasti dobou vzniku měst a městských států. Jména měst a míst ukazují, že nám bylo obyvatelstvo chalkolitického a předchozích období neznámého etnického původu. Asi již v druhé polovině 4. tisíciletí sem přišly semitské kmeny, které se postupně stěhovaly z arabských pouští a v polovině 3. tisíciletí již tvořily hlavní část obyvatelstva syropalestinské oblasti. Toto tzv. západosemitské obyvatelstvo nazýváme Kanaanejci.

Syropalestinská oblast ve 3. tisíciletí př. n. l. V Syrokilikii se utvořily koncem 4. tisíciletí první městské státy a začala rozsáhlá výroba kovových předmětů. Styky s Mezopotámii prokazuje i první pečetní váleček. Ve druhé polovině 3. tisíciletí se stal důležitým střediskem městský stát Ebla, který ovládal v období svého největšího rozkvětu (přibližně 2400—2250 př. n. 1.) Sýrii, Palestinu, část Anatolie i severní Mezopotámii. Stal se tak překážkou rozpínavosti nově vzniklého akkadského státu. Moc Ebly byla zlomena akkadským panovníkem Narámsínem (kolem r. 2250 př. n. 1.). Ebla však zůstala i nadále významným obchodním střediskem, které udržovalo bohaté hospodářské styky s okolními středisky i vzdálenými partnery. Narámsín se svým vojskem

54

Díky dochovaným písemným památkám máme dostatek informací o správě země (na níž se kromě panovníka podílela ještě i „rada starších") i o stycích s okolními zeměmi. Již z této doby jsou dochovány i mezinárodní dohody.

Ugarit na pobřeží střední Sýrie se stal od rané bronzové doby významným obchodním centrem, jehož bohatství bylo založeno i na metalurgické výrobě. Nejdůležitějším městským centrem na jihosyrském pobřeží se stal městský stát Byblos (semitsky Gubla). Rychle zbohatl zejména z obchodu s Egyptem, který z Byblu po moři dovážel cedrové dřevo a asi i pryskyřice nutné k balzamování. Spojení Byblu s Egyptem bylo úzké. Svědčí o tom četné nálezy egyptských předmětů s hieroglyfickými nápisy v Byblu z doby od 2. do 6. egyptské dynastie. Přerušení styků s Byblem považoval autor tzv. Leydenského papyru z prvního přechodného období v Egyptě za jeden z příznaků katastrofální situace. Příchod semitských Kanaanejců do Palestiny asi způsobil koncem 4. tisíciletí zánik pastevecké ghassúlsko-beerševské kultury, která beze stop mizí. Vznikla první opevněná města a městské státy v Jerichu, Megiddu, Bet-Šanu aj. Počet sídlišť a hustota obyvatelstva svědčí o prosperitě kanaanejských států v polovině 3. tisíciletí. Raně bronzová doba končí na sklonku 3. tisíciletí zničením kanaanejských opevněných měst v syropalestinské oblasti, včetně Ugaritu a Byblu. Jejich zánik je přičítán útoku dalších semitských kmenů, které ve 3. tisíciletí vedly kočovný život v polopouštních oblastech Přední Asie a neznaly městskou civilizaci. Tyto západosemitské kmeny nesou hromadný název Amorejci a objevily se koncem 3. tisíciletí i v Mezopotámii. Jejich pohyb vyprovokovalo snad nějaké katastrofální sucho. Někteří badatelé je také považují za asiaty, kteří koncem období Staré říše pronikli do Egypta. Největší úder však Amorejci zasadili městské civilizaci syropalestinské oblasti. Ve 23. - 20. století byla tímto nomádským obyvatelstvem pohlcena a trvalo většinou několik staletí, než byla města obnovena. Obyvatelstvo syropalestinské oblasti bylo tedy značně smíšeného etnického původu. Kromě několika semitských kmenů, které byly dominující složkou a smísily se s původním obyvatelstvem, sídlili v Sýrii již ve 3. tisíciletí př. n. l. Churrité, obyvatelstvo neznámého etnického původu, které přišlo patrně ze severovýchodu a jež lze i podle písemných památek prokázat zejména na území severní a střední Sýrie.

FOINÍKIE ve 2. tisíciletí př. n. l. Města, která vznikla již ve 3. tisíciletí na místech příznivých pro vytvoření přirozených přístavů, se postupně stala hospodářskými, politickými a správními středisky malých státních celků (městských států), jež tvořila vlastní města. Největší takové středisko, je přístavní město Ugarit (moderní Ras Šamra), jež leželo na křižovatce námořních i suchozemských obchodních cest jižně od ústí řeky Orontu, proti ostrovu Kypru. Po přechodném úpadku městského života koncem 3. tisíciletí byl Ugarit již v 18. století znovu kvetoucím obchodním městem, jehož rozkvět vyvrcholil v 15. - 14. stol. př. n. 1.

55

Vykopávky prokázaly, že Ugarit byl městem velkých rozměrů, s mohutným opevněním a s řadou bran, což dokazuje, že byl současně i strategickým opěrným bodem. Jak se zdá, byl plánovitě budován nejen z vojenského, ale i z civilního hlediska: ukazuji to celé čtvrti s ulicemi protínajícími se v pravém úhlu. Kromě paláce, chrámu, zásobáren, zbrojnice atd. zde byly domy bohatých obyvatel města, rovněž plánovitě budované - s koupelnami, záchody a domácími studnami ve dvorech obklopených obytnými Pohled na zbytky Ugaritu prostorami. Domy dokonce měly i kanalizaci. V těchto domech zámožných obyvatel se nalezly archívy obsahující soukromé písemné památky, a dokonce i knihovny s literárními díly; přítomnost babylónských textů tu zřetelně prokazuje styk s mezopotamským kulturním světem. Mohutný byl i panovníkův palác (přes 9 000 m2 plochy), který byl vystavěn o dvou podlažích spojených dvěma schodišti a měl více než 60 místností. Mozaiky pokrývaly podlahy a zdi byly pokryty dřevem; na stěnách byly malby. Inventář tvořily mj. četné předměty vyrobené z drahých kovů a drahokamů. Palác byl ovšem nejen sídlem panovníkovým, nýbrž také administrativním centrem státu, kde písaři sepisovali smlouvy a různé záznamy na tabulky, které byly na jednom z dvorů vypalovány a pak ukládány do archívů podle svého obsahu. Kromě toho palác zahrnoval i dílny některých řemeslníků, např. řezbářů slonoviny.

Toto bohaté obchodní středisko, které zprostředkovávalo zámořský obchod, se snažilo zachovat si neutralitu v boji mocností o získání hegemonie nad Sýrií. Zdá se, že ty více či méně respektovaly neutralitu Ugaritu jako místa, které nezávisle na mocenských vztazích umožňovalo směnu zboží. Ugaritský panovník, jenž byl současně i knězem a byl považován za syna nejvyššího boha (Ela) a bohyně (Aširaty), měl na dálkovém obchodu významný podíl. Ugaritští obchodníci (a tím i panovník) bohatli jak ze zisků z importovaného zboží, jež dováželi z Egypta, Kypru, Kréty i dalších území; tak i z exportu, který tvořilo v Ugaritu převážně dřevo, olej, víno, tkaniny, vlna, ale i otroci a také bronz, jenž byl vyráběn přímo v tomto městě. Řada dochovaných textů nám ukazuje počet a složitost obchodních transakcí. Některé texty jsou psány babylónským typem klínového písma a babylónským jazykem, jiné jsou psány klínovým písmem domácího původu a jazykem domácím - ugaritštinou. Podobné obchodní státy, jako byl Ugarit, se vytvořily i na dalších místech středomořského pobřeží. Bylo to např. ostrovní město Arvad jižně od Ugaritu, jež si udrželo svou nezávislost i v dobách, kdy si Egypt (v době 18. dynastie) podrobil celou Foiníkii. Z dalších měst byly nejvýznamnější přístav Byblos (starověká Gubla středisko obchodu s Egyptem), přístav v místech dnešního Bejrútu, a soupeřící přístavy na jihu země - Tyros a Sídón. Všechna tato města byla podobnými středisky obchodu, jako byl Ugarit. Byla to ovšem i místa, kde se stavěly lodě, které pak byly používány jednak pro vlastní dopravu, jednak prodávány do zámoří. K rozvoji loďařství zde přispělo i to, že v blízkosti přístavů byl dostatek kvalitního dřeva (cedrového i dubového), jež se na stavbu lodí používalo. Dřevo bylo 56 Busta „Ugaritského prince“

ovšem hledaným zbožím i pro dálkový obchod. Velký zájem o import dřeva z Foiníkie měl Egypt, a proto sem ve 2. tisíciletí př. n. 1. zaměřila svou expanzi. Foinická města se dostala do egyptského vlivu a v polovině 2. tisíciletí byla dokonce Egypťany považována za egyptské državy, zejména přístavní město Byblos. To s Egyptem udržovalo těsné styky již od 3. tisíciletí a podílelo se významně na exportu foinického zboží do Egypta. Byblos si v polovině 2. tisíciletí př. n. 1. podmanil okolní města a vytvořil tak větší celek, jenž se díky stykům Byblu s Egyptem stal současně i oporou Egypťanů na foinickém území. Jinak tvořila jednotlivá města ve 3. a 2. tisíciletí vždy samostatné správní celky: jednotný stát se ve Foiníkii nevytvořil.

SÝRIE ve 2. tisíciletí př. n. l. Geografické podmínky a etnická různorodost silně podmiňovaly celkový vývoj vlastní Sýrie a byly nepochybně hlavním důvodem toho, že se na tomto území nevytvořil žádný stabilní státní útvar. Po celé 2. tisíciletí jsme tak svědky rozčlenění Sýrie na řadu drobných států a státečků, které se stávají hříčkou ve snahách velkých mocností o získání nadvlády nad tímto územím a předmětem dobyvatelských snah Egypta, Babylónie, Chetitů a Churritů. Často se dovídáme o osudech jednotlivých oblastí Sýrie jen z diplomatické korespondence nebo zpráv egyptských, chetitských a jiných panovníků. Na počátku 2. tisíciletí, kdy již byla zlomena nadvláda Ebly nad Sýrií i dalšími oblastmi, ovlivňovalo severní část Sýrie značnou měrou město Mari, ležící na syrskomezopotamském pomezí u řeky Eufratu. Mari sice bylo samo silně poznamenáno mezopotamskými vlivy, ale po hospodářské a politické stránce silně podmiňovalo vývoj v celé severní Sýrii. Již v tomto období, nebo o něco později, zřejmě vzniklo v Vykopávky v Mari severní Sýrii státní seskupení zvané Jamchad, které dočasně sjednotilo celou severní Sýrii a učinilo na čas konec partikularismu a rivalitě malých syrských měst, jež kontrolovalo ze svého střediska - města Aleppa v severní Sýrii. Ebla je i v této době nesporně významným střediskem, které je nám známo z textů jako hospodářský partner Mezopotámie i Anatolie (v období obchodních osad staroasyrských kupců), zejména pro export dřeva, lněných textilií a oliv. V této době je možno prokázat i existenci silnější skupiny Churritů, kteří se usadili zejména v severní a střední Sýrii. Zde také došlo v první polovině 2. tisíciletí př. n. 1. k založení a rozvoji státu zvaného Mitannl. Asi v 18. století se vytvořily silné, ale etnicky různorodé kmenové svazy, zahrnující jak Churrity, tak semitské obyvatelstvo Sýrie a Palestiny, které si na dlouhou dobu podrobily zejména území jižní Sýrie a Palestiny, pobřežní oblasti (Foiníkii), a dokonce na dlouhou dobu i Egypt. Podle egyptských pramenů nazýváme tyto kmenové svazy Hyksósy. Hyksósové asi měli své středisko především ve střední a jižní Sýrii a v Palestině. V druhé polovině 17. století zesílili Chetité své snahy o proniknutí z Malé 57

Asie do Sýrie a zdá se, že stát Jamchad tvořil bariéru proti jejich tlaku. Moci Chetitů však neodolal a Chetité dobyli a vyplenili jeho hlavní město Aleppo i jižněji ležící město Alalach. Chetité prošli Sýrií i při svém tažení do Babylónu, ale Sýrii opět opustili. V polovině 16. století (za egyptského panovníka Ahmóse I.) je kmenový svaz Hyksósů poražen Egypťany a vyhnán z Egypta. Egypťané za dalších panovníků pronásledovali ustupující kmeny dále do Palestiny, pokračovali ve svém útoku přes jižní a střední Sýrii a podrobili si přitom syrská města a státečky. Syrské panovníky sice ponechali u moci, ale města vyplenili a jejich obyvatelstvo oloupili. V jednotlivých městech zanechali Egypťané své posádky a domácí vládce podřídili dosazenému egyptskému hodnostáři, který měl nejen vojenskou pravomoc, ale i právo zasahovat do civilní správy a daňových otázek. Daňové požadavky Egypťanů vyvolaly u palestinských a syrských vládců odpor, který vyvrcholil tím, že se se svými vojsky shromáždili u města Megidda a připravovali proti Egypťanům úder. Egypťané však shromažďující se vojska neočekávaně napadli a způsobili v roce 1468 př. n. 1. palestinským a syrským vládcům u Megidda těžkou porážku. Egypťané tak uhájili svou nadvládu nad palestinskými a syrskými městy i nadále a udrželi si ji i na počátku druhé poloviny 2. tisíciletí, kdy se snaží prosadit mocensky, alespoň v severní Sýrii, Chetité. Ze 14. stol. př. n. l. se nám dochovaly o vztazích mezi Egypťany a syrskými knížaty zprávy v dopisech, jež se nalezly při vykopávkách v egyptské el-Amarně, sídelním městě Amenhotepa IV. (Achnatona). Chetité se na počátku své Nové říše orientovali především na získání nadvlády nad severní Sýrií. Již první panovník nové doby, Šuppiluliumaš I. (asi 1370—1330 př. n. 1.), porazil mocnou říši Mitanni, která stála v Sýrii v cestě jeho dobyvačným cílům, a tím způsobil základní mocenský obrat nejen na půdě Sýrie, ale na celém Předním východě. Zmizela tím velmoc, která asi od 17. století př. n. 1. ovládala rozsáhlá území Předního východu včetně velké části Sýrie, na západě ovládala i přístup ke Středozemnímu moři a na východě způsobila dočasný úpadek Asýrie a vzbudila i oprávněné obavy v samotné Babylónii, která počala připravovat systematickou a intenzívní obranu. Chetité podporovali ve vlastním zájmu partikularismus a snahy jednotlivých syrských měst o samostatnost a uzavírali s jednotlivými středisky vazalské smlouvy, které jim zaručovaly faktické mocenskopolitické ovládání syrských měst. Zástupcem chetitského panovníka v Sýrii byli panovníci města Karchemiše, kde vládli příslušníci chetitské vládnoucí vrstvy. Tím byl v Sýrii opět nastolen mocenský partikularismus a ani v severní Sýrii nedochází v této době již k žádným projevům snah o sjednocení země. To ovšem poskytovalo Chetitům více prostoru pro vlastní politiku a uvolnilo cestu jejich snahám o expanzi jižním směrem. Zdařila se jim jejich dávná snaha zmocnit se severní Sýrie jako nástupiště k boji o získání nadvlády nad střední Sýrií; tu se jim podařilo skutečně získat v ostrém soupeření s Egyptem, jež vyvrcholilo bitvou vedenou mezi oběma velmocemi u města Kadeše na řece Orontu kolem roku 1285 př. n. 1. Bitva u Kadeše, v níž sice Chetité nabyli vojenské převahy, ale nedovedli jí náležitě využít, je počátkem dlouhého období rovnováhy sil, kdy si Egypťané podržují nadvládu nad Palestinou a jižní částí Sýrie, zatímco Chetité mocensky ovládají území Sýrie na sever od Kadeše. Tato situace trvá prakticky až do zničení chetitské říše na rozhraní 13. a 12. století př. n. 1. Za doby chetitské a egyptské nadvlády zůstal partikularismus syrských státečků zachován, ale syrským vládcům se dovedným využíváním napětí mezi Chetity a Egyptem a manévrováním mezi oběma těmito mocnostmi dařilo vytvářet dočasně i větší celky. Hlavním z nich byl kmenový svaz zvaný Amurru (= západní země), zahrnující oblast na západ od horního toku řeky Orontu. Vůdce tohoto svazu, panovník Aziru, rozšířil jeho moc na západ, podrobil si i část foinického pobřeží, získal obchodní cesty, a tím zabezpečil i hospodářskou prosperitu tohoto svazku. Po pádu chetitské říše vpadly i na území Sýrie tzv. mořské národy. Řada syrských měst byla zničena (např. Alalach), jiná se opět stala nezávislými malými státy. Do severní Sýrie byli vytlačeni Luvijci, kteří zde založili svá sídliště a malé státy. 58

PALESTINA ve 2. tisíciletí př. n. l. Na území Palestiny se vyvinula malá knížectví (Megiddo, Jeruzalém aj.) v čele s panovníky, městské státy s hradbami atd. (podobně jako v Sýrii a Foiníkii). Dějiny Palestiny ve 3. a 2. tisíciletí př. n. 1. jsou však silně poznamenány sousedstvím s mocným Egyptem, který po celé toto období politicky, mocensky i kulturně území Palestiny ovlivňoval. Egypťané podnikali od počátku do Palestiny válečná tažení s cílem podrobit si palestinské území a učinit z něho nástupní prostor k dobytí Sýrie. Jinak sdílela Palestina v této době v podstatě osudy jižní Sýrie: od 18. stol. byla územím, na němž se vytvořil kmenový svaz Hyksósů; a v 16. stol. byla opět prvním státem, do něhož vstoupili Egypťané při svém pronásledování Hyksósů. Byla při válečných akcích Egyptem vypleněna a podrobena. Vyplenění země ukazuje ostatně i archeologický výzkum jednotlivých palestinských měst V palestinských městech zůstaly egyptské posádky a byli do nich dosazeni egyptští místodržící, kteří vymáhali od obyvatelstva vysoké daně. Teprve zánik chetitské říše a mohutné migrace koncem 13. stol. značí konec egyptské nadvlády. Až do Palestiny se dostávají kmeny „mořských národů", přicházející z Malé Asie; kmen Pelešet (Filištíni) se na palestinském pobřeží dokonce usadil a dal Palestině její moderní jméno. Palestinská sídliště nebyla tak rozvitá a bohatá jako foinická. Převažovalo v nich zemědělství a pastevectví. Nižší úroveň výrobků hmotné kultury ukazuje i nižší úroveň řemesla a také obchod zde nehrál tak velkou roli jako ve Foiníkii a Sýrii. Pro Palestinu 3. a 2. tisíciletí př. n. 1. nemáme dostatek písemných dokladů, abychom mohli spolehlivě popsat stav společnosti. Majetkovou nerovnost však prokazují archeologické nálezy již od 3. tisíciletí př. n. 1.

EGEJSKÁ OBLAST Nejstarší evropské civilizace a státy se vytvořily v bronzové době, v druhé polovině 3. a během 2. tisíciletí př. n. l., v Egejské oblasti (Egeidě). Nazýváme tak země a ostrovy ležící v severovýchodní části Středozemního moře, tj. na březích Egejského moře a v jeho vodách. Patří sem především řecká pevnina, kde vznikla kultura heladská (její pozdní období tvoří kultura mykénská), a ostrovy v Egejském moři, z nichž skupina Kyklad a Kréta daly jméno kulturám kykladské a krétské (mínojské), avšak patří sem také egejské (západní) pobřeží Malé Asie a přilehlé ostrovy s významnými středisky v Tróji a na ostrovech Lémnu, Lesbu a Chiu. V mnohém je spjat s Egejskou oblastí také největší ostrov východního Středomoří, Kypr. Egejská oblast leží na periférii nejstarších civilizací Předního východu. Západní malá Asie byla dokonce bezprostředním sousedem chetitské říše; i když však s ní byla ve styku, byla již v bronzové době spjata úže s Egeidou než s Asií. Ještě v polovině 19. století začínal George Grote řecké dějiny rokem 776 (tradiční datum první olympiády); před tímto datem leželo období známé jen z řeckých mýtů. Egejské civilizace bronzové doby byly objeveny koncem 19. století, kdy Heinrich Schliemann začal soustavně archeologicky zkoumat Tróju v severozápadní Malé Asii (1870-1890) a Mykény a Tíryns na Peloponnésu (od r. 1875) a Arthur Evans palác v Knóssu na Krétě (od r. 1900).

59

Vědomí vedoucího postavení Řecka v „klasické" době, velmi silné především díky velkému významu klasické řecké kultury pro pozdější kulturu evropskou, vedlo v minulosti často k bezděčnému promítání situace v klasickém období do vzdálenější minulosti. To zastíralo skutečnost, že vývoj Egejské oblasti a jejího předřeckého i řeckého obyvatelstva byl až do konce doby bronzové, tedy včetně kultur krétské a mykénské, v podstatě odvozený, sekundární ve srovnání s vývojem nejpokročilejších bronzových civilizací Předního východu, a to civilizačně i chronologicky. Snad nejnázorněji to ukazuje srovnání funkce písma v obou oblastech. Zatímco koncem 2. tisíciletí př. n. l. existovalo v Mezopotámii, Egyptě a dalších předoasijských oblastech kromě četných písemných hospodářských a správních dokumentů také rozsáhlé písemnictví, bylo v Egejské oblasti koncem 2. tisíciletí př. n. 1. používáno písma skoro výhradně k účelům hospodářsko-správním. I když však jsou bronzové civilizace Egejské oblasti sekundární z hlediska celkového vývoje své doby, jsou nesmírně důležité pro další vývoj řecký, a to nejen proto, že řecké civilizaci umožnily navázat technicky i civilizačně na vývoj Předního Orientu (a překonat jej), ale i proto, že civilizační podněty z Orientu nepřijímaly pasivně, nýbrž samostatně je originálním způsobem zpracovávaly a vytvořily - v umění, mytologii i ústní básnické tradici - vysoké hodnoty a trvalý základ pro řeckou kulturu 1. tisíciletí př. n. l. Způsoby, kterými se civilizační podněty od počátku neolitu dostávaly z Předního východu do Egeidy, byly velmi rozličné. Někdy šlo zřejmě o přímé přesuny obyvatel, migrace, jindy o nepřímé působeni prostřednictvím styků nejrůznějšího druhu. Také směry těchto migrací a styků byly zřejmě velmi rozmanité; vedly jednak z Malé Asie přes černomořské úžiny na Balkánský poloostrov a do severního Řecka, jednak po moři z Malé Asie, syropalestinské oblasti a Egypta na ostrovy a řeckou pevninu. Přesnou historii těchto migrací a styků nelze pro nedostatek pramenů rekonstruovat; nesporný je jen jejich celkový směr z Předního východu do Egejské oblasti a jejich rozhodující význam pro počátky egejských civilizací.

Přírodní podmínky Egejská oblast je geograficky nesmírně členitá a rozmanitá. Vedle pevniny zahrnuje několik set ostrovů o velikosti od nepatrných skalnatých útesů až po velké ostrovy, jako je Euboia nebo Kréta. Veliké a náhlé jsou výškové rozdíly mezi přímořskými pláněmi a četnými pohořími, většinou vnitrozemskými, někdy však spadajícími příkře přímo do moře. Nejvyšší řecká hora Olympos (přes 2 900 m), mytické sídlo nejvyššího boha Dia, leží např. jen asi 30 km vzdušnou čarou od východního řeckého pobřeží a pohoří Parnássos (skoro 2 500 m), tyčící se nad slavnou delfskou věštírnou, je od severního pobřeží Korintského zálivu vzdáleno ještě méně. Četnými pohořími, jejichž hlavní masív probíhá řeckou pevninou od severu k jihu, ale jejichž výběžky se táhnou východozápadním směrem často až k moři, je Řecko rozděleno na desítky relativně uzavřených Vrchol hory Olymp, kde údajně sídlí bohové. oblastí velikosti našich okresů nebo v několika málo případech (Thessalie, Boiótie, Attika, Elis, Lakónie, Messénie) krajů. Jádrem jejich území je zpravidla větší či menší úrodná pláň sahající většinou až k mořskému pobřeží a obklopená pahorkatinou či svahy hor, vhodnými v nižších polohách pro letní pastvu dobytka a poskytujícími dříví a kámen na stavby. Podobně jsou utvářeny i ostrovy a velmi členité západní pobřeží Malé Asie, kde však jsou úrodné pláně mezi západními výběžky anatolských pohoří rozsáhlejší a méně izolované. Jednotlivé krajiny pevninského Řecka, ostrovů a maloasijského pobřeží se od sebe liší, často velmi výrazně, svou velikostí, rozsahem plochy obdělávatelné půdy a pastvin, surovinovým a nerostným bohatstvím i svou přístupností a možnostmi spojení s okolním světem. To vše mělo velký význam pro jejich historické osudy, pro jejich místo ve vytváření řecké kultury i v politickém a mocenském životě Řecka a Egejské oblasti. Tak relativně

60

otevřená krajina s rozsáhlými pastvinami na severovýchodě Řecka a pláně středního Řecka a Peloponnésu přitahovaly lovce a později rané zemědělce ze severovýchodu a východu. Naproti tomu zejména severní a severozápadní oblast Řecka a ostrovy v Jónském (západním) moři, oddělené horami od center kolem Egejského moře, byly spjaty spíše se západním Středomořím a evropským vnitrozemím a jejich vývoj byl proti ostatnímu Řecku zpomalen. Ostrov Kréta a později západní maloasijské pobřeží vděčily za svůj význam mj. i své poloze na námořních (resp. pozemních) cestách, které spojovaly Přední Asii a Egypt se Středomořím.

Přes lokální rozdíly je ovšem Egejská oblast ekologicky jednotným celkem. Převládá mírné středomořské podnebí, jen vysokohorské oblasti zasahuje kontinentální evropské podnebí s krutými zimami, kdežto vnitrozemské oblasti, oddělené od moře, podnebí africké s tropickými vedry. Všude jinde jsou zimy mírné a vlhké, letní vedra jsou mírněna suchými chladivými větry vanoucími přes moře od severovýchodu. Zemědělství Řecko nepatří mezi ty oblasti, kde zemědělství vzniklo. Jeho znalost se sem rozšířila z Předního východu. Dařilo se zde dobře obilí, luštěninám, fíkům a ovoci. Později se do Řecka dostalo i pěstování oliv a vína. Z domácích zvířat je pro Egejskou oblast typické ovce a kozy, které se mohou pást i v hornatějších oblastech. Velice důležitým zdrojem potravy byl rybolov a také lov na vysokou zvěř. Nerostné bohatství Území Egejské oblasti je velmi bohaté na kvalitní stavební kámen. Jsou to různé druhy vápence, z nichž nejcennější je mramor. Co se těžby kovů týče, bylo nutné část zásob do Řecka dovážet. Prameny Archeologické prameny – jejich množství neustále roste od Schliemannových objevů. Mezi nejvýznamnější patří mínojské a mykénské paláce. Písemné prameny – ve srovnání s jinými soudobými civilizacemi Předního východu jich je velmi málo. Zachovaly se převážně jen tabulky z mínojské Kréty a mykénského Řecka. Řecké pověsti – byly přenášeny převážně ústní formou. Zakládají se sice na historických událostech, avšak netvoří souvislý výklad a to velice ztěžuje jejich datování. Počátky výroby kovů Do Egejské oblasti začíná pronikat znalost výroby kovů (měď a bronz) kolem roku 3000 př.n.l. Metalurgie byla vynalezena nejspíše v Anatolii asi v 6. tisíciletí př.n.l. a již v polovině 4. tisíciletí př.n.l. vstoupila Anatolie do doby Bronzové. Brzy po roce 3000 začíná výroba kovů pronikat i do pevninského Řecka a na Krétu. S šířením výroby kovů je spojen i počátek specializovaných řemesel a společenské dělby práce i zvýšení celkového bohatství společnosti a jeho nerovnoměrného rozdělování. V Egejské oblasti tak během 3. tisíciletí paralelně vznikají na řecké pevnině i na Krétě předpoklady pro vznik městské civilizace a státu.

PŘEDPALÁCOVÉ

OBDOBÍ NA

KRÉTĚ

Archeologické nálezy ukazují na značný vývoj specializace ve výrobě kovů, kovových nástrojů, zbraní, zlatých šperků, křišťálových ozdob a kamenných i keramických nádob. O úrovni stavitelství svědčí např. dům ve Vasiliky na východní Krétě nebo stavební komplex ve Furnu Korifi. Koncem Předpalácového období jsou také značně vyvinuty pravidelnější námořní styky se Sýrií, Kyprem,

61

Egyptem i Itálií. Kolem roku 2000 př.n.l. existovaly na Krétě veliké vesnice, na místech budoucích palácových měst i jinde: v Knóssu, Faistu, Pallii, Vasiliki a Mirtu. Bronzová doba v Řecku před Příchodem Řeků Vesnice byli často budované na nízkých pahorcích moře. Nabývaly postupně městského charakteru: domy byly spojeny v malé bloky, úzké ulice mezi nimi byly někdy dlážděny… Domy se stavěly nesušených cihel na kamenných základech a jejich zdivo bylo prokládáno dřevěnými trámy. Byly používány i tašky na střechu. Tento vývoj však byl v celém Řecku násilně přerušen různými dobyvateli. Někteří z těchto dobyvatelů byli předkové historických Řeků.

MÍNOJSKÁ

CIVILIZACE (OBDOBÍ PRVNÍCH A DRUHÝCH PALÁCŮ)

1. období: 2000 př.n.l. 1700 př.n.l. 2. období: 16. století př.n.l. 15. století př.n.l. První polovina 14. stol.př.n.l.

první města s paláci na Krétě zničení paláců zemětřesením posílení styků Mínojské Kréty s Řeckem zničení paláců mimo Knóssos zničení Knóssu a zánik mínojské civilizace

V první polovině 2. tisíciletí vstoupila Kréta jako první v Evropě do období civilizace. Bylo nutno vytvořit nové správní orgány. Vznikala města a paláce jakožto centra nové organizace společnosti. Pro hospodářské a správní účely bylo také zavedeno písmo. Politické dějiny Kréty jsou nám neznámé. První města a paláce vznikla kolem začátku 2. tisíciletí. Těžištěm vývoje byla střední Kréta s městy Knósso, Faitos a Mallia. Mírový vývoj pokračoval až do pol. 2. tisíciletí, kdy byl přerušen přírodními katastrofami. Ty zničili paláce v Knóssu, Faistu i Mallii a používají se jako dělítko mezi prvním a druhým palácovým obdobím. Právě druhé palácové období je považováno za období největšího rozkvětu mínojské civilizace. Mínojská města a paláce Město Knóssos leželo asi 6 km od severního pobřeží Kréty. Kromě paláce nebylo soustavně prozkoumáno a jeho rozsah je tudíž znám jen z náhodných nálezů a omezených výkopů. Plác ležel uprostřed města. Měl několik podlaží. V jeho přímém okolí stály domy obývané zřejmě významnými členy aristokracie. Středem knósského paláce(i všech ostatních minojských paláců) byl obdélný dvůr, kde se patrně odbývaly různé ceremonie a hry. Město Pallia leželo na severním pobřeží Kréty v úzké úrodné pláni asi 30 km od Knóssu. Palác Knóssos – pravděpodobná podoba Knóssos, Malla, Faistos a Zakro jsou největšími dosud objevenými paláci. Vedle nich je však známá i řada menších paláců a honosných domů: Hagia Triada(u Faistu), Tylissos, Archanes a další. Města a paláce svědčí o existenci vyspělého stavitelství, jež používalo celé řady speciálních řemesel. V období prvních paláců je uměleckým vrcholem výroba polychromní malované vázy. V druhém období to je výroby gem (polodrahokam s vyřezávaným vzorem), klenoty a tepané kovové vázy. 62

Velmi rozvinuté bylo užívání pečetí. Jejich funkce patrně souvisela s hospodářským systémem paláců. Označovaly a ochraňovaly vlastnictví a zaručovali kvantitu dodávek do palácových skladů a z nich. Hospodářství a společnost Obraz hospodářství a sociálního uspořádání mínojské Kréty ukazuje paláce nejen jako sídla vládců a moci, ale také jako centra správy a hospodářské organizace oblastí, které jím podléhaly. Ve společnosti měli nejvyšší postavení: 1) panovnické rodiny, které sídlily v palácích 2) vrstva bohatých obyvatel, žijících v honosných domech a vilách (sem patřila například aristokracie, panovníkova družina, ale také písaři a úředníci spjatí s palácem) 3) třetí skupinu tvořili především zemědělci a daleko méně početnější řemeslníci 4) zřejmě i na mínojské Krétě existovali otroci. Není však znám jejich počet, zaměstnání ani postavení Sloupořadí v paláci Knóssos Ženy měli v mínojské společnosti daleko volnější a významnější postavení než v pozdějším Řecku. Žena byla nejspíš také hlavním božstvem zobrazovaným za doprovodu zvířat nebo s menším mužským bohem po boku. Nejsou zde však žádné monumentální chrámy. Božstva byla uctívána v domácích svatyních, na volných prostranstvích… V řeckých bájích měla Kréta nadvládu nad mořem. Existují sice archeologické důkazy o výskytu minojských sídlišť na několika ostrovech, avšak představy o krétské nadvládě nad celým Egejským mořem nejsou ničím potvrzeny. Mínojská Kréta však provozovala rozsáhlý dálkový obchod, který jí měl obstarat jak základní suroviny (měď a cín), tak i umělecké (slonovina, polodrahokamy).

Konec mínojské civilizace Od 16. století velmi zesílily styky mínojské Kréty s řeckou pevninou. V 15. století se řečtí Achajové stávají pány Knóssu a z něj ovládli většinu ostrova. Ostatní krétská města vyla v polovině 15. století postižena katastrofou, z niž se většinou již nevzpamatovala. Mallia a Faistos přestaly být středisky moci. Nadvláda achajského Knóssu trvala asi do první poloviny 14. století, kdy byl knósský palác vyvrácen. Mínojská civilizace zanikla.

MÍNOJSKÁ Nástěnná freska - Princ s liliemi

KULTURA

(z referátu)

Vliv civilizace předního východu (zvl. Egypta a Malé Asie)křivítka mořských cest z Asie, Afriky a Evropy.

- Obyvatelé -

Mínojci – dodnes nerozluštěný jazyk - Achájové – od r.1450přnl., jazyk archaické řečtiny – texty lineárního písma B (poupravené krétské lineární písmo A), které rozluštil M.Ventis - Eteokréťané – „praví Kréťané“, používali minojské písmo Podle Homéra pobývalo na Krétě - Pelasgové, Dórové, Eteokréťané, Kydonové, Achátové 63

Minojská doba se podle Evanse dělí na tři období – raně, středně a pozdně mínojské období Dnes se používá rozdělení podle destrukcí paláců.

PŘEDPALÁCOVÉ OBDOBÍ: 2500-2000PŘNL. Osídlení Kréty z malé Asie a severní Afriky, první osadníci v nížině Messará Specializovaná řemeslná výroba – šperky, nádoby Stavby s mnoha místnostmi Stavba první flotily Sociální rozdíly – výzdoba hrobů OBDOBÍ PRVNÍCH PALÁCŮ: 2000-1700PŘNL. Palácové hospodářství = moc je centralizována do paláce, palác je hospodářské a politické centrum. Vrchol je za vlády krále Mínoa řecká mytologie, syn foinické královské dcery Európy a Dia, který ji unesl(v podobě býka); Mínoova manželka Pásifaé porodila netvora Minotaura – napůl býk, napůl člověk (tauros=býk) trest boha moře Poseidona za Mínoovo provinění; Mínotaurus žil v labyrintu, byl zabit athénským hrdinou Théseem za pomoci mínoovi dcery Ariadny – Ariadnina nit. Hlavní město Knóssos – palác Labyrinthos = palác „dvojité sekery“ ( z řeckého labrys – sekera = kultovní symbol). (sídlo vládce a ústřední správy, hospodářské centrum a skladiště zemědělských zásob (olej, obilí, víno). Úřední místnosti, řemeslnické dílny, velký počet obytných místností s koupelnami a vanami, spletité schody a schodiště =) bludiště. Uprostřed obdélníkový dvůr – hry s býky (viz fresky). Bez opevnění (mírumilovnost?, obchodníci a mořeplavci). Palác byl zničen zemětřesením a objeven anglickým archeologem A. Evansem. Další paláce ve Faistu, Málii, Kato Zakru.

OBDOBÍ

DRUHÝCH PALÁCŮ

1700-1450PŘNL.

Vrchol mínojské civilizace. Obnova paláců – nové a mohutnější, propojení sídlišť ulicemi, domy stavěny z vysušených cihel. Zaveden trojí kanalizační systém – voda pitná, dešťová, znečištěná. Kréta je námořní velmocí. 64

Obchod – Au,Ag, Cz, Zn, olej, víno, med, keramika (vysoká úroveň, barevně zdobená-Kamarská keramika, ženy zobrazovány jen s obnaženými ňadry). Výbuch sopky Santorini =) úpadek a od roku cca1450přnl.mykénská nadvláda. Kultura: Písemné záznamy na hliněných tabulkách nerozluštěny – tzv. lineární písmo A ( z původního obrázkového – evidence řemeslníků a zemědělců). Reliéfy na nádobách, bronzové sošky mužů a žen, zlaté zdobené číše Nástěnné malby – přírodní motivy i běžný život Hry s býkem – přemety akrobatů přes býka, kultovní zvíře (symbol kultu – býčí rohy)

MYKÉNSKÁ CIVILIZACE 2000 př.n.l. 1900 – 1600 př.n.l. 16. – 15. století př.n.l. 2. pol. 15. stol. př.n.l. 14. – 13. stol. př.n.l. asi 1220 – 1180 př.n.l. konec 13. stol.př.n.l. 2. pol. 12. – 11. stol.př.n.l.

Příchod Řeků(Achajů) do Řecka předmykénské období raně mykénské období Achajové v Knóssu vrcholná mykénská doba vpád „mořských národů“(egejské stěhování) první vlna ničení mykénských paláců definitivní pád mykénské civilizace, „severozápadních“ Řeků

příchod

Dórů

a

Příchod Řeků Předkové Řeků přišli do Řecka nejspíše v době mezi 2200 – 1900 př.n.l. Vyšší datum je blízké datu příchodu indoevropských kmenů (Luvijců, Palajců a Chetitů) do Malé Asie, nižší datum příchodu tvůrců kultury Troje VI. do Troje. Přesný směr příchodu Řeků neznáme, víme jen, že jejich dřívější domov ležel severněji.

Středně heladské (předmykénské) období v Řecku (asi 1900 – 1600 př.n.l.) Řecké kmeny, které kolem r. 2000 přišli do Řecka, byli na nižší civilizační úrovni než nositelé heladské kultury 3.tisíciletí. At kdokoli zničil Lernu a ostatní raně heladská sídliště, vývoj řecké pevniny k městské civilizaci byl dočasně zastaven a Řecko bylo předstiženo mínojskou Krétou a pod jejím vlivem i některými ostrovy. Archeologicky se toto přerušení vývoje projevilo jako výrazné schudnutí. Tak se dnes příchod prvních Indoevropanů do Řecka jeví zcela jinak, než jak byl mnohdy líčen v první polovině 20.století historiky, kteří byli v zajetí nacionalistických nebo rasových mýtů. Jejich teorie v různých variantách předpokládaly, že Indoevropané přinesli do Řecka vyšší kulturu jež jim byla vrozena nebo alespoň její zárodky. Ve skutečnosti přišli Indoevropské kmeny do oblasti vyspělejší kultury, než byla kultura jejich a jejich vztah byl rozporný. Zničili sice mocenská centra vznikající heladské městské civilizace, na druhé strane se však smísili s místním heladským obyvatelstvem a mnohé z jeho kultury převzaly. Z tohoto splynutí vznikla před polovinou 2.tisíciletí mykénská kultura, která má své kořeny právě tak v předřeckém vývoji v Egejské oblasti jako v nově

65

příchozím obyvatelstvu.Obrazně lze říci, že Řekové se staly Řeky teprve v novém prostředí a pod jeho vlivem, právě tak jako se historická řečtina vyvinula teprve v Řecku a pod částečným vlivem místního jazyka a kultury.

Proces konsolidace (tedy ustálení, sjednocení ) nové etnické situace a splývání obyvatelstva a kultur probíhaly v Řecku zřejmě po většinu středně heladského období. Zbytky materiální kultury té doby, náš jediný pramen jejího poznání, jsou většinou neopevněné, jsou bez paláců a většinou i jiných větších budov ( nejlépe prozkoumaná velká vesnice v Dorion - Malthi na Peloponésu v Messénii byla opevněna ).Bronzové zbraně, zpočátku vzácnější, se postupně znovu rozhojňují, k výrobě je používáno i kamene a rohoviny. Také zámořské styky jsou zpočátku minimální, výjimku tvoří styk s Krétou, dosvědčený od počátku období a k jeho konci se velmi rozšiřující. Ke konci období můžeme pozorovat také růst počtu vesnic (a tedy hustoty obyvatelstva) a sílící mínojský vliv ve výzdobě keramiky.

Raně mykénské období (PH I-II, 16. – 15.stol.př.n.l.)

Lví brána v Mykénách

Monumentální pevnosti, hrady a paláce, které jsou v naších představách tradičně spjaty s mykénskými státy, pocházejí téměř bez výjimky teprve z vrcholného období mykénské civilizace, ze 14. – 13. st. př.n.l. Pro předcházející dvě staletí 16.a 15., není naše dokumentace o mnoho úplnější než pro období předmykénské. Kromě keramiky, jež úzce napodobuje současnou keramiku mínojskou a ukazuje, odkud mykénská kultura od počátku brala svou inspiraci, známe vlastně jen hrobky panovníků mykénských států: slavné šachtové hroby z Mykén a monumentální, tzv. tholové hrobky, které se v 15.stol. rozšířily v mnoha řeckých oblastech.

Mykénské šachtové hroby V Mykénách jsou dnes známá dvě kruhová pohřebiště, v nichž byli podle bohaté výbavy hrobů zřejmě pohřbíváni v 16.stol. vládcové Mykén a jejich rodiny. Obe pohřebiště tvořila kdysi součást rozsáhlejšího hřbitova, jehož část byla později zastavěna při rozšiřování mykénské pevnosti. Starší kruh B, jehož nejstarší hroby sahají ještě do středně heladského období, byl objeven řeckými archeology v 50.letech minulého století. Ve 14 šachtách tu bylo pohřbeno 24 osob s bohatou výbavou – bronzovými meči, dýkami, noži, zlatými a stříbrnými poháry, dalšími šperky a jednou posmrtnou maskou z elektronu. Mladší a mnohem bohatší kruh A se šesti šachtami (celkem 14 pohřbů) byl objeven už H.Schliemanem, poněvadž Agamemnónova posmrtná maska leží uvnitř pevnosti, těsně za Lví branou. Skvělé bohatství jeho hrobů je dobře známo ze Schliemanových popisů. Jeden z nejbohatších obsahoval několik set předmětů, m.j. tři zlaté masky, dvě zlaté koruny, osm zlatých diadémů, skoro třicet bronzových mečů, pět zlatých a desítku stříbrných váz, další předměty ze zlata, stříbra, bronzu, alabastru, fajánse, slonoviny, baltského jantaru atd. Šachty v obou kruzích byli na povrchu značeny kamennými stélami (obdélné desky postavené na výšku) většinou zdobenými 66

reliéfními ornamenty nebo scénami z lovu, dostihů, války a soubojů zvířat, neobsahovali žádné nápisy.

Vchod do hrobky

Kopulové hrobky Druhým, pozdějším typem hrobek mykénských vládců jsou kopulové (tholové, od řeckého tholos ) hrobky, tj. do terénu zapuštěné kruhové místnosti zaklenuté falešnou klenbou. Největší z nich, tzv. Átreova pokladnice Mykénách, má průměr 14,5 m, její klenba je 13 m vysoká a přístupová chodba vyříznutá do svahu (dromos ) je přes 30 m dlouhá. Tholové hrobky, vesměs vyloupené již ve starověku, jsou známy z celého Peloponésu ( Sparty, Messénie, Agru, Pylu ), ve sředním Řecku z Attiky a Boiotie a v severním Řecku z Iolku v Thessalii.

Raně mykénská společnost Bohatství šachtových hrobů je v takovém kontrastu s nedostatkem svědectví o růstu obecné civilizační úrovně raně Mykénského Řecka (raně mykénská sídliště si zachovala vesnický ráz bez významnějších kamenných staveb), že vedlo některé badatele k hypotéze, která se opírá o řecké pověsti a hovoří o příchodu cizích dynastií z Předního východu na počátku 16. stol. Tato hypotéza je zatím nedokazatelná. Ostrý kontrast mezi bohatou vládnoucí špičkou a ostatním obyvatelstvem trval i v 15. stol., kdy jej symbolizují výstavné kopulové hrobky na jedné a trvající nezřetelnost stop po ostatním obyvatelstvu na straně druhé, a byl zřejmě příznačný pro vývoj rané civilizace v Řecku. At už vládcové pohřbívání v šachtových hrobech v Mykénách byli jakéhokoli původu, je celkem obecná shoda v tom, že své bohatství nezískali jenom v Řecku. Četné jejich poklady pocházejí z Kréty, některé snad z Egypta. Nevíme, zda je získali jako odměnu za žoldnéřské služby v cizině nebo loupeží a obchodem spojeným s pirátstvím. Válečný (a lovecký ) charakter mykénské civilizace, který je v ostrém kontrastu s civilizací minojskou, dokládají scény s válečnými vozy na stélách šachtových hrobů i například zlomek stříbrné vázy, znázorňující obléhání města a množství zbraní v hrobech. Zdá se, že v 16. stol Achajíce převzali jen některé – možno říci vnější – znaky civilizace a že jiné, podstatnější rysy – především stavba měst jako center moci i hospodářské správy a užívání písma – se vyvinuly teprve dodatečně. Náhrobní stély na šachtových hrobech jsou bez nápisů a zatím nejstarší záznamy psané mykénským lineárním písmem B pocházejí nejdříve ze 14. stol. z Knossu. Během 15. stol. se nová civilizace rozšířila po většině jižního a středního Řecka a bohatě vybavené hroby, existující vedle kopulových hrobek panovníků, svědčí o celkovém růstu bohatství společnosti, nejen jejich špiček. Geografické rozdělení kopulových hrobek a od 14 stol. i paláců ukazuje, že Řecko bylo v této době rozděleno mezi několik mykénských států, nic neukazuje na vedoucí postavení Mykén. Můžeme asi věřit řeckým legendám, že tyto státy žily někdy v mírových stycích a jejich vládnoucí rodiny byli spjaty příbuzenstvím a sňatky, že však často mezi sebou bojovaly. Byli ovládáni válečnickou šlechtou v čele s náčelníkem – panovníkem, a můžeme-li věřit našim neúplným pramenům, bylo jejich sociální složení charakterizováno hlubokými protiklady, avšak jejich hospodářská a správní organizace byla primitivnější než na Předním východě a na Krétě. S Krétským ekonomickým a správním systémem se Achátové seznámili v průběhu 15. stol. a převzali jej – a spolu s ním i znalost písma.

Mykénská města a paláce 67

( 14. – 13.stol ) Ve 14. stol. se staly středisky mykénských států výstavné paláce vyzdobené po Krétském způsobu freskami, vybavené kanalizací a koupelnami. Jejich základní půdorys nebyl se však od Krétských zásadně odlišoval: středem nebyl dvůr, nýbrž panovnické ´´megaron´´ místnost s krbem oltářem uprostřed a čtyřmi sloupy okolo něho. Zasedal v něm zřejmě vládce se svou družinou. Jako na Krétě byli v palácích kromě obytných místností v bočních a zadních traktech také dílny, skladiště a ´´archívní ´´ místnosti, kde byli skladovány tabulky se záznamy o palácovém hospodaření. Nejlépe prozkoumány jsou paláce v Mykénách, Tíryntu a Pylu na Peloponésu, mykénský palác na athénské akropoli byl při pozdějších přestavbách zcela zničen, palác v boiotských Thébách leží pod zástavbou moderního města. V Boiotii leží také ostrovní pevnost Gla s palácem ( její plocha je asi sedmkrát větší než rozloha Mykén ), jejíž starověké jméno neznáme, v Thessalii je zkoumán Iolkos aj. Podle Řeckých pověstí se předpokládá i existence dalších, dosud neobjevených paláců, m.j. i ve Spartě.

Paláce stály obvykle na vyvýšeném místě a okolo nich se rozkládaly příbytky ostatních obyvatel. Můžeme snad hovořit o městech ač jsou méně prozkoumána než paláce, pod Zlatá nádobka nalezena v hrobě v Mykénách pevností v Tírynthu leželo město s pravidelnou sítí ulic, souvislá zástavba mimo pevnost je dnes známa i z Mykén. Velká péče byla věnována zásobování vodou, do Polského paláce byla např. voda vedena visutým dřevěným vodovodem ze vzdálenosti asi 1 km. Mezi sebou byla mykénská města spojena sítí cest širokých v průměru necelé 2 m, někdy však až 3, 5 m, s uměle upraveným povrchem, kamennými podpůrnými zdmi a můstky. Politický a společenský řád I ve vrcholné fázi mykénské doby bylo zřejmě Řecko (i ostrovy Egejského moře) rozděleno do řady států ovládaných válečnickou šlechtou v čele s vládci – náčelníky. Nevíme, jaké nebezpečí vedlo některé z nich ke stavbě mocných pevností, nejspíše to však to byli vzájemné loupeživé války o území, stáda a poklady, známé z Řecké herojské tradice. Tabulky psané lineárním písmem B a nalezené v největším počtu v Knossu (nejdříve 14.stol.) a v Pylu (konec 13.stol.) nás seznamují alespoň částečně s funkcí paláce jako hospodářsko – administrativního centra určité oblasti. Obsahují především záznamy o příjmech, výdajích a stavu majetku a zásob paláců.

Ohrožení a zánik mykénské civilizace (konec 13. – 11. stol. př.n.l.) 13. stol. je dobou největšího geografického rozšíření a zároveň největší uniformity mykénské kultury, která v té době zahrnovala celý Peloponnésos, ostrovy při západním pobřeží Řecka, velkou část středního Řecka a Thessalie, ostrovy středního a jižního Egejského moře a některá místa na západním pobřeží Malé Asie. zároveň však neustálé posilování obrany mykénských center, především ve východní části pevniny, svědčí o rostoucí nejistotě. Z druhé poloviny 13. stol. pochází patrně i hradba na Korintské šíji, snad obranné opatření proti nájezdům. Koncem 13.stol. byla řada mykénských sídel zničena, nebo opuštěna. Byli zničeny m.j. domy ležící mimo hradby pevnosti v Mykénách, palác v Pylu a asi ostrovní pevnost Gla v Boiotii. Z 12.stol. je známá jen asi polovina počtu Mykénských sídlišt z 13.stol. Po krátkém a částečném zotavení v první polovině 12.stol. dochází v druhé polovině 12.stol. k další vlně katastrof, jež definitivně zničila zbývající centra mykénské civilizace vč. Mykén, Tírintu a ostrovů. Mykénské paláce a pevnosti již nikdy nebyli obnoveny. Archeologické svědectví o úpadku a pádu Mykénské civilizace nelze jednoznačně spojit z žádnou historicky doloženou událostí. 68

Dorové postupně obsadili asi během 12.a 11.stol. jižní a východní část Peloponésu, tedy kdysi centrální oblasti mykénské civilizace na řeckém jihu. Za nimi pronikající severozápadní kmeny (nazývané tak podle svých sídel v klasické době) obsadily severozápadní Peloponnésos a západní část středního Řecka s přilehlými ostrovy.Ač tedy nelze popsat průběh pádu mykénské civilizace, zdá se, že oslabena válkami či vnitřními spory podlehla – podobně jako řada států na Předním východě – náporu útočníku ze Severu. „Mořské národy“ a Egejské stěhování Konec Bronzové doby na Předním východě a v Egejdě. Civilizace a státy bronzové doby na Předním Východě a v Egejské oblasti ve 3. a 2. tis.př.n.l. představují první vrchol starověkých dějin. Jejich vznik byl umožněn růstem celkového bohatství společnosti v Mezopotámii a v Egyptě a o něco později v dalších oblastech Předního východu a v Egejské oblasti. Základem tohoto růstu bylo významné technické i organizační zdokonalení zemědělství, jež tvořilo základ hospodářství starověkých států a rychlý rozvoj specializované řemeslné výroby, na prvním místě tavení a zpracovávání kovů. Vyšší nároky, které společnost kladla na řemeslnou výrobu, znamenaly však také podstatný růst nároků na opatřování surovin a především na jejich výběr a to i v oblastech, kde se některé důležité suroviny – např. pro výrobu bronzu, pro stavbu lodí a kamenných budov – nevyskytovali. Výsledkem bylo definitivní překonání soběstačnosti a tím izolovanosti oblastí a společností a to tím spíše, že právě nejvýznamnější země této doby, Mezopotámie a Egypt některé základní suroviny postrádaly Pohyby kmenů koncem 2.tisíciletí Komplikovaný systém států, který se vytvořil v Bronzové době na Předním východě a v Egejské oblasti, byl v poslední čtvrtině 2.tisíciletí otřesen bouřlivými posuny kmenů přicházejících nejspíše od severu. Jejich výsledkem bylo zničení některých a oslabení jiných států i značné etnické změny v řadě oblastí předního východu a Egejdy. Dle archeologické dokumentace se zdá, že původ těchto posunů je třeba hledat v karpatsko – dunajské oblasti odkud se – snad v důsledku populační exploze spojené s klimatickými změnami – tlačí nově kmeny na jih, z Makedonie do Řecka. Události v Malé Asii jsou spjaty s útoky tzv. mořských národů. Egyptský panovník Ramesse III. popsal sílu mořských národů a jejich nájezdy na Egypt v 8.roce své vlády ( asi 1176 př.n.l.) Před jejich rukama neobstála žádná země Chatti (Chetité), Qode (Kilikie), Karchemiš, Arzava, Alašija (Kypr) Tento útok nebyl první. O tři roky dříve popsal Ramesse III. Útok proti Egyptu po moři i po zemi ze západu, přičemž spojenci Libyjců byli některé z mořských národů a před tím odrazil Merenptah v 5.roce své vlády (asi 1220 př.n.l.) podobný útok ze západu – seveřany přicházejícími ze všech zemí moře. Ramesse III. Zaznamenal, že útočníky odrazil u Nilské delty. Kmen Filištínů jediný zatím bezpečně identifikovaný, se však usadil v blízkosti Egypta, v přímořské oblasti Palestiny, tedy v oblasti, která do té doby podléhala Egyptu. Zda k usazení došlo se svolením Egypta , či bez něho, nevíme. Jisté však je, že Egypt ztratil natrvalo svůj vliv v Palestině a stáhl se, oslaben vnitřními spory, do svých přirozených hranic v Africe. Slova Ramesse III. O náporu severních útočníků lze dobře sloučit s dalšími historickými a především archeologickými zprávami. Druhé pol. 13.stol.př.n.l. měla chetitská říše rostoucí potíže na západě a na Jihu Malé Asie. Nejpozději kolem r. 1200 př.n.l. padla Troja, ležící přímo na cestě z Evropy do Malé Asie. Kolem r. 1200 př.n.l. chetitská říše padla, její hlavní město bylo zničeno a stejný osud postihl další města v Malé Asii, mezi jiným Mesin a Tarsos na jihu. V Sýrii byl vyvrácen Karchemiš, Hama, Uvarit – na pobřeží. Obtížnější je zatím identifikace kmenů uvedených v Egyptských nápisech se známými jmény té doby, žádná hypotéza - údajně jsou to Achátové – to však není potvrzeno. Na počátku 12.stol.př.n.l. byli tak 69

Sýrie a Palestina na Dlouhou dobu zbaveny nadvlády předoasijských velmocí (vpád Asyrského Tiglatpilesara I. Do Sýrie kolem r. 1110 byl jen epizodou) a v poslední čtvrtině 2.tisíciletí se tam postupným usídlováním Aramejců a hebrejských kmenů vytvořila zcela nová etnická a politická situace. Nevíme bezpečně, jakou úlohu při zániku mykénské civilizace v Řecku i v Egejské oblasti hráli útoky mořských národů a o něco později příchod dorských a tzv. severozápadních Řeků do Řecka.Teprve koncem následujícího temného období řeckých dějin ( asi 1100 – 800 př.n.l.), na počátku železné doby, vstoupilo Řecko do období civilizace znovu, navazujíc technicky i kulturně v mnohém na mykénské období, avšak nespoutáno společenskoekonomickým řádem a státními formami zděděnými z bronzové doby.

OSTATNÍ EVROPA V DOBĚ BRONZOVÉ ( 1900 - 700 př.n.l. ) Celková charakteristika a chronologie Civilizace doby bronzové na evropském kontinentu navázala svou podstatou na neolit, rozvinula jeho podstatné znaky. Bylo to umožněno dalším rozšířením metalurgických znalostí. Tam kde byl dostatek měděných a nyní i cínových rud nebo jiné zdroje pro jejich získávání směnou se vývoj značně urychlil. Zpracování kovů, především bronzu, dosáhlo vysoké úrovně. Je třeba zdůraznit, že z hlediska technického byli metalurgické znalosti z výroby bronzu v nitru Evropy překonány až průmyslovou revolucí nejnovější doby. Starší doba bronzová Reineckův stupeň A, dělený na podstupně A1 A2 , někdy i A3, asi 1900 – 1500 př.n.l. má nejvýznamnějšího zástupce v unětické kultuře s jádrem osídlení v českých zemích a středním Německu. Nelze však opomenout oblasti nejbližší Egejským nebo západoanatolským střediskům, které byli prostředníky nových impulsů. Bohužel nedostatek archeologických nálezů nedovoluje ještě přesněji hodnotit tehdejší dění na Balkáně. Unětická kultura – završila vývoj předchozí doby a také vytvořila postupně velký středoevropský celek s vyspělejší ekonomickou, kulturní a politickou organizací, lze u ní rozpoznat možnosti dalšího rozkvětu podobného egejským poměrům. Byla pravděpodobně první kulturou, jejíž tvůrci počali s těžbou cínových rud v Krušnohoří, které (nebo přímo cín) Mohli být důležitou směnnou hodnotou pro získání mědi dodávané z přialpské oblasti na sever ve tvaru kruhových hřiven, v zemědělství bylo patrné běžné oradlo. Výzkumy četných pohřebišt s kostrovými pohřby, uloženými ve skrčené poloze, hlavou k jihu a na pravém boku, dokládají vyhraněné pohřební zvyklosti. Doklady řemeslné činnosti, bronzové industrie (sekery, dýky, jehlice, nože) a neobyčejně dobře zpracovaná keramika to vše odráží vysokou a vyrovnanou hospodářskou úroven. Na konci doby bronzové (stupeň A3, 1500 př.n.l.), v době rozkvětu unětické kultury, došlo k novějšímu silnějšímu impulsu z egejsko – anatolské oblasti, prožívající období nového rozmachu. Starší dobou bronzovou byla započata nová etapa evropského vývoje , nejprve na jihovýchodě a v centru kontinentu . Poměrně slibný a rychlý rozvoj se musel nutně zpomalit pro nedostatečné vnější i vnitřní předpoklady dalšího prohloubení dělby práce a koncentrace sil. Nadto tu zasáhli další činitelé, z nichž jeden je archeologicky dobře znám: lid z mohylovou kulturou, s nímž vstoupila velká část Evropy do střední doby bronzové.

70

Střední doba bronzová (1550 – 1300 př. n. l.) SDB byla proti závěru předchozího období v jistém smyslu krokem zpět. Došlo k zhoršení klimatu, čímž zmizely některé bohaté kultury na severním Balkáně i ve střední Evropě. V oblasti horního a středního Podunají a na severozápadním Balkáně – lid mohylových kultur a jemu příbuzné skupiny (apeninská kultura v Itálii). Proces vzniku celého mohylového komplexu není dosud objasněn, právě tak podíl etnických posunů. Některé kulturní změny nad dolním Dunajem snad způsobil také přístěhovalci z jihoruských stepí, kteří ovládli asi část starého obyvatelstva a vtiskli mu nový ráz (kultura Noua v Rumunsku). Sídliště jsou známa méně a do popředí vstupují nálezy hrobové; protože většina skupin pohřbívala své mrtvé pod mohylami, které byly zkoumány již od počátku prehistorické archeologie, dal jim způsob pohřbu jejich dnešní jméno. Bronzová industrie se rozvíjela na základě předchozí doby, z nových zbraní se stává obecným dlouhý meč a kopí, z nástrojů je nový srp a nůž vedle pokročilejších typů seker, z toaletního náčiní břitvy a pinzety. Meč, kopí a dýka provázely muže nejen po jeho pozemské pouti, ale také do hrobu, zatímco ženy byly pohřbívány s těžkým šperkem, který zahrnoval vedle náramků a prstenů též náramenní a nánožní kruhy; ženský oděv, často zdobený kovovými nášivkami, se zapínal na ramenou dvojicí dlouhých jehlic. Oproti raně bronzové působí keramika jednodušším dojmem; leckdy připomene dřevěné nádoby a jejich dekoraci (vrubořez). Hranice skupin mohylové kultury jsou dosti neostré a nezřídka nacházíme podobné předměty daleko od sebe. Zdá se, nejednotlivé pospolitosti byly pohyblivější a dobytkářství opět důležitější. Soudí se, že mohylová kultura netrvala déle než 300 let, a obvykle se v ní rozlišují tři až čtyři hlavní stupně v rámci Reineckovy periodizace; počáteční B1, střední B2 – C1 a pozdní C2, případně ještě další D1, tvořící rozhraní s následující dobou popelnicových polí. Pohřby byly někdy žárové, jindy kostrové, počet žárových hrobů postupně soupá, zvláště ve východních mohylových skupinách. Pozoruhodné jsou kultovní objekty: hliněné rohaté krby a otláře se zvířecími oběťmi, libačními mísami a krby; zdá se, že kult vegetativních božstev ustupuje pomalu kultu božstev nebeských (zejména slunce), typických pro dobu popelnicových polí a halštatské období. V severní Itálii byla tehdy budována četná opěvněná sídla kultury terramarní, na většině poloostova se rozšířila apeninská kultura. Obě přesahují svou závěrečnou fází do doby počátku středoevropských popelnicových polí, kdy došlo k silnému kulturnímu zásahu z východoalpské oblasti. Jeho výsledkem je vznik kultury protovillanovské a příbuzných skupin ve střední a jižní Itálii. Od poloviny 2. tisíciletí začíná též kultura nuraghická na Sardinii, nazvaná podle opevněných obytných věží – nuraghů, které byly stavěny od 9. a 8. stol. př. n. l. V přiatlantské oblasti západní Evropy se domácí kultury počínají plynule rozvíjet z málo vyspělých skupin rané doby bronzové do střední; nedošlo tu k takovému kulturnímu přerušení jako v oblasti kultur mohylových. Severská oblast (sz. Německo, jižní Skandinávie) se v této době rozvíjí ze skromných počátků doby předchozí. Kvalitní bronzová industrie („nordický“ okruh) navazuje převážně na předlohy z konce starší doby bronzové na severním Balkáně, odkud se dostávaly nejspíše oderskou cestou k Baltu, a kontrastuje tam s hrubou primitivní keramikou.Patrně to byl obchod s jantarem, který přinášel do jinak chudé země bohatství bronzu. Dosti odchylná byla situace ve východním Polsku, kde kultura třtinecká, vyrůstající z pozdních skupin se šňůrovou keramikou, navazuje spíše na ukrajinské skupiny, přestože nové podněty včetně bronzové produkce přicházely z Karpatské kotliny. Pozoruhodné jsou u ní velké mohyly, naznačující jistou společenskou diferenciaci ještě v poměrně prostém kulturním prostředí. Ze severní části České republiky, Saska, Slezska a Braniborska jsou známy nálezy ze sklonku rané doby 71

bronzové, více je jich z období současného s mladou kulturou mohylovou, jejíž tvarová náplň byla inspirací lužické kultuře, pocházejí vzácné nálezy bronzů a mohylové keramiky naznačující, že tato oblast nebyla zcela pustá. Nepříznivé podnebí střední doby bronzové ztěžovalo patrně možnosti zemědělství v klimaticky a půdně méně příznivých oblastech. Jiný obraz je v severním Černomoří, kde vývoj navazuje na předchozí „okrové hroby“. Hlavní představitelka středobronzového osídlení, srubová kultura (název podle dřevěných roubených pohřebních schrán pod mohylami), je považována za jejich další stupeň a její nositelé někdy za předky historických Kimmeriů. Jednoduchá pohárová keramika je blízká nejen nádobím kultury komárovské ze západní Ukrajiny (ta je sesterskou skupinou východopolské třitnecké), známé též z mohylníků, ale i keramice andronovské kultury, rozšířené od Zavolží k hornímu Jeniseji. Tehdy již pracovala metalurgická střediska v Přiurazí (později tzv. industrie sejminsko-turbinského typu), dodávající bronzové sekyry aj. do širokého okolí, až k Obu, pravděpodobně i prostřednictvím kočujících řemeslníků. Stoupal i význam Kavkazu, v jehož severním předpolí se rozvinuly bohaté kultury užívající např. masivní sekery s okem pro příčnou násadu. Dostávaly se tam nové prvky z Íránu a Anatolie, zprostředkované podobně jako dříve Zakavkazím (trialetská kultura s „knížecími“ hroby s vozy z poloviny 2. tis. př. n. l.). Střední dobou bronzovou bylo završeno období, ve kterém ve valné části Evropy zdomácněl bronz, jehož výroba však byla omezena jen na některé oblasti. Byly vytvořeny základní typy nástrojů, zbraní a šperků, které byly v budoucnu již jen obměňovány. Horší přírodní podmínky, pohyby a střetávání kmenů, zhoršení podnebí i jiné příčiny způsobily, že stupeň vývoje středobronzové civilizace stále nedosáhl úrovně egejského světa.

Mladší doba bronzová (1300 – 1000 př. n. l.) Ve 13. století př. n. l. končí kultury mohylové a nastupují kultury popelnicových polí, jimž dala název rozsáhlá žárová pohřebiště. V jižním severoalpském pásu navazují na předchozí skupiny mohylové a jsou jejich pokračovatelkami, i když část obyvatelstva se patrně změnila. Docházelo k četným kmenovým posunům, bojům a střetnutím, a především k prudkému růstu počtu obyvatelstva. Ten je zejména patrný v severním pásu středoevropském, kde po chudších nálezech středobronzových nastupuje kultura lužická jako výrazný představitel kultury popelnicových polí na severu kontinentu. Většina kulturních znaků je odvozena z jihu, z kultur mohylových, ale obyvatelstvo bylo jednak původní, jednak snad příšlo od severozápadu; antropologicky má lužická populace i laponoidní prvky. Skupiny kultury lužické zaujaly oblat na sever od pásu popelnicových polí severoalpských, území ve střední době bronzové jen málo osídlené. Lužický lid pohřbíval na rozsáhlých pohřebištích žárově, a to v popelnicích či jamkách. Zejména zpočátku se hojněji vyskytují pohřby pod mohylami. Bronzová industrie je relativně chudší a sociální rozdíly se tu jeví menší než u kultur severoalpského pásu. Nejzápadnější skupina lužické kultury zaujala Sasko a východní Durynsko, Lužici (podle tamějších nálezů dostala kultura název) a malou enklávu v okolí Ústí nad Labem v Čechách, druhá horní Slezsko, východní Čechy a severní Moravu, třetí byla rozšířena na Krakovsku, severním Slovensku a severovýchodním cípu Moravy. Několik dalších skupin bylo v ostatních částech Polska, v Braniborsku a Marce. Evropské lidstvo žijící na sever od Řecka bylo na konci doby bronzové na poměrně vysokém stupni hospodářského, kulturního a společenského rozvoje (vyjma okrajových a nepříznivých oblastí). Bylo to podmíněno lepšími hospodářskými technikami, rozšířením nových nástrojů, zvýšením řemeslné i zemědělské produkce a obchodu. Souběžně vzrůstal rychle počet obyvatelstva a postupující sociální diferenciace vedla k stmelování větších kmenových celků. Do historického světla se vynořují evropské národnosti, ale na rozdíl od Předního výchovu a Egejské oblasti u nich nedošlo ještě k vytvoření státu 72

a společenské komunity. Další krok k završení dosavadního vývoje a k nástupu vývoje nového, charakterizovaného rozbitím prvobytných vztahů i počátkem svébytné kulturní cesty, musil být podmíněn dalším impulsem v ekonomice: bylo jím rozšíření výroby železa.

STÁTY A ŘÍŠE NA PŘEDNÍM VÝCHODĚ v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l.

Úvod Důsledkem bouřlivých událostí a přesunů obyvatelstva ve 12. a 13. století př. n. l. nebyly jen rozsáhlé změny etnického a politického obrazu Předního východu a Egeidy. Znamenaly také konec bronzové doby v této oblasti a zároveň konec celé etapy starověkých dějin. V období následující, v němž se postupně rozšiřuje po celém Předním východě a Středomoří užívání železa, není již Přední východ jediným ohniskem civilizace a společnosti. Těžiště civilizačního vývoje se začíná posunovat z Předního východu do Středomoří, kde vzniká druhé, teď už samostatné ohnisko civilizace v Řecku a dalších oblastech osídlených Řeky. Během první poloviny prvního tisíciletí tam vznikly a dozrály řecké městské státy (polis). S nimi a v jejich rámci vznikla řecká civilizace a kultura, která v 8. – 6. stol. dosáhla svého prvního vrcholu. Foinické a řecké osady přinášely asi od 8. století př. n. l. předoorientální a řeckou civilizaci také do západního Středomoří – do severní Afriky, jižní Itálie, na Sicílii, jižní pobřeží Francie a východní pobřeží Pyrenejského poloostrova. V severní Itálii rozkvetla pod silným řeckým vlivem civilizace etruská. Tak vznikla ke konci první poloviny 1. tisíciletí relativně samostatná a svébytná civilizační oblast také v západním Středomoří. Z jejich zdrojů začaly v Itálii brzy čerpat indoevropské kmeny Italiků. Všechny státy a oblasti Předního východu a Egeidy nebyly válkami a přesuny z konce 2. tisíciletí zasaženy stejně. Zatímco některé – chetitská říše, Ugarit, mykénské státy – byly zcela smeteny, byly jiné – Asýrie, Babylónie a Egypt – jen na delší či kratší dobu oslabeny nebo např. postiženy tím, že byly odtrženy od oblastí, s nimiž byly tradičně spjaty. Zatímco v některých oblastech – především v Malé Asii a Egejské oblasti, částečně i v syropalestinské oblasti – znamenal proto zlom 2. a 1. tisíciletí počátek nového vývoje, vyvíjely se jiné oblasti dále směrem nastoupeným v bronzové době, na ekonomických, společenských a kulturních základech v ní vytvořených. Dosavadní obchodní i kulturní styky byly na mnoha místech na čas přetrhány, především mezi Předním východem a Egidou i mezi Malou Asii a Předním východem.

Syropalestinská oblast Byla v důsledku pádu chetitské říše a oslabení Egypta i Mezopotámie dočasně osvobozena od sporů a nadvlády svých mocnějších sousedů. Její území však bylo snad nejvíce zasaženo pohyby kmenů, jež podstatně změnily její etnickou mapu. Koncem předcházejícího období jsme v syropalestinské oblasti i v Mezopotámii byli svědky rozsáhlých pohybů kočovných Aramejců a Chaldejců, kteří se nejpozději v 11. století začali usazovat v severní Sýrii a v povodí horního a středního Eufratu. V Sýrii vytvořili Aramejci nejpozději v 10. století celou řadu drobných států. Do Palestiny již předtím začaly pronikat kočovné semitské kmeny hebrejské a postupně ji celou osídlili a ovládly. Další kmeny pronikly do 73

Sýrie a Palestiny v souvislosti s pohyby tzv. mořských národů: do severní Sýrie se po pádu chetitské říše posunula z Malé Asie část luvijského obyvatelstva a založila tam malá knížectví, v nichž přežívala luvijská kultura s vlastním hieroglyfickým písmem. Jižněji, při mořském pobřeží Palestiny, se usadili Filištíni, jeden z „mořských národů“, a vytvořili několik drobných městských států, které byl vážnými soupeři hebrejských kmenů. Samostatný vývoj syropalestinské oblasti vyvrcholil v 10. a 9. století vytvořením hebrejského státu v Palestině a foinických městských států na syrském pobřeží. Foinické přístavy se staly výchozími body čilého dálkového námořního obchodu, a tím i zprostředkovateli pronikání mnoha prvků předovýchodní kultury do středomořské oblasti. Foinické osady vznikaly nejpozději od 9. století v západní části Středomoří, kde se staly konkurenty a soupeři osad řeckých (především na Sicílii) a později Říma (Kartágo). Období relativního klidu syropalestinské oblasti skončilo koncem 8. století novou expanzí nejprve novoasyrské, pak novobabylónské a konečně perské říše, jejíž součástí se syropalestinská oblast stala v 6. století.

Aramejci a Chaldejci začali od konce 2. tisíciletí pronikat i do jižní MEZOPOTÁMIE. Již v první polovině 11. století je znám aramejský vládce v Babylónii, která v té době zůstávala v hlubokém úpadku. Chaldejci a Aramejci se usadili v nejjižnější části Mezopotámie, kde v 9. století vytvořili kmenové svazy. Nedotčeno zůstalo jen na severu základní území Asýrie, která po krátkém období slabosti v 10. století obnovila v 9. století svou expanzi a v 8. a 7. století vytvořila říši novoasyrskou, do té doby největší říši na Předním východě, která získala na krátkou dobu i Egypt. Novoasyrská říše byla koncem 7. století vystřídána říší novobabylónskou, v jejímž čele stáli panovníci dynastie chaldejského původu. V druhé polovině 6. století se Mezopotámie stala součástí říše perské. Severně od Asýrie, zhruba na území dnešní Arménie a východních částí Turecka, se vyvíjel v úzkém kontaktu se severní Mezopotámií stát URARTU. V době svého největšího rozkvětu v 8. století se na čas stal jednou z předoasijských velmocí, pronikl do severní Sýrie a byl vážným soupeřem Asýrie, která jej však koncem 8. století porazila. Svůj dosavadní význam ztratil v první polovině 1. tisíciletí EGYPT, omezený teď na své africké území. V 7. století byl dobyt novoasyrskou říší, za 26. (sajské) dynastie prožil pak ještě jednou krátké období samostatnosti a relativního rozkvětu, Soška býčka nalezená v Urartu avšak koncem 6. století natrvalo ztratil samostatnost a stal se součástí perské říše.

V MALÉ ASII došlo k úplnému přetření dosavadního vývoje a k velkým etnickým změnám. Zmizela chetitská říše i její kultura, jen část luvijského obyvatelstva přenesla svou kulturu do severní Sýrie. Jinak nemůžeme pro absolutní nedostatek písemných pramenů pro období 1200 až 800 př. n. l. popsat etnické změny, k nimž v této době v Malé Asii bezpochyby došlo. Od konce 8. století vyrostl tradičním předoasijským velmocím nový mocný soused a soupeř v říši médské a její nástupkyni říši perské. Indoevropské kmeny, jejichž potomky jsou historičtí Médové a Peršané, začaly pronikat do íránské oblasti v druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. V 8. století 74

došlo ke vzniku médského státu, který brzy zesílil (zahrnoval mj. Urartu a Elam) a koncem 7. století byl spojencem Babylóňanů v boji, který skončil zničením novoasyrské říše. V polovině 6. století se v médské říši zmocnil vlády Kýros, vládce Peršanů, do té doby médských vazalů. V čele perské říše dobyl Kýros a jeho nástupce Kambýsés prakticky celý Přední východ včetně Egypta. Perská říše se tak stala v druhé polovině 6. století jediným sousedem řeckých států na východní hranici civilizace.

FOINÍKIE Nápor „mořských národů“ silně rozrušil celou oblast Sýrie a Foinikie, způsobil četné změny ve struktuře států a přivodil změny i v etnickém složení země. Nezanechal však trvalé následky. Nejdříve to byla zřejmě Foinikie, která vděčila za opětovný vzestup především své geografické poloze na křižovatce obchodních cest a tradičnímu obchodu, který ve foinických přístavech propojoval oblasti Předního východu s Egeidou, Egyptem, Malou Asií i vzdálenou Afrikou a Arábií. Část těchto obchodních cest vedla po souši, nejvíce se však rozvinul právě v této době foinický námořní ochod. K rychlému rozvoji foinických měst přispěla i vnější situace. Egypt i Asýrie byly značně oslabeny a foinická města nebyla nucena připravovat obranu proti mocným sousedům. Kromě toho bylo po třesech kolem roku 1200 vyřazeno i mykénské Řecko a přestalo být konkurentem Foiničanů, pro něž se tak brzy naskytla možnost strhnout na sebe velkou část dálkového námořního obchodu v celém Středomoří. Foiničané obchodovali především s cedrovým dřevem. Stálá potřeba stavebního dřeva i čilá směna jiného zboží zřejmě rovněž přispěly k tomu, že foinická města brzy získala významné postavení na pobřeží Středozemního moře. Dřevo se dopravovalo i do Palestiny (dodávky pro krále Šalamouna na stavbu jeruzalémského chrámu), asyrskému panovníkovi Sargonovi II. na stavbu jeho paláce v DúrŠarrukému. Rozvoj zemědělství, sadařství, vinařství i řemesel umožňoval však i vývoz vína, olejů, obilí i vlny a tkanin, zejména tkanin barvených purpurem, výrobků ze skla apod. V tomto období poklesl význam města Byblu, které se dosud nejvíce podílelo na zprostředkování obchodu mezi Foinikií a Egyptem. Z dalších středisek bylo velice významné přístavní město Sidón, které ve starověku dalo dokonce název všem obyvatelům Foinikie – Sídonci. Nejvýznamnějším a nejbohatším městem se však stalo město Tyros, které leželo na ostrově při pobřeží, bylo přitom velmi mocně opevněno a díky této své poloze bylo prakticky nedobytné. Expanzivní politiku tohoto města zahájil zřejmě král Chírám I. (969 – 939 př. n. l.), který si podrobil i pobřeží Kypru; Tyros postupně získal hegemonii nad četnými městy a během 9. století př. n. l. si podrobil značnou část foinického pobřeží, včetně takových obchodních středisek, jako byl Bérút (dnešní Bejrút), Sifón a Byblos.

Foinická kolonizace Do tohoto období spadá i vznik velké řady foinických osad, které zasahují celou středomořskou oblast; Tyros, jakožto nejmocnější foinické středisko si jich vytvořilo největší počet. V centru foinického zájmu a pak i konkurenčního boje s Řeky byl nejprve ostrov Kypr, kde Foiničané již od 2. tisíciletí př. n. l. postupně zakládali jednotlivé osady. Postupně získali Foiničané 75

značnou část kyperského pobřeží, a dokonce se zmocnili i některých oblastí vnitrozemských, takže ostrov prakticky ovládli. Foiničané se postupně dostávali i do západních oblastí Středomoří. Ve své snaze doplavit se až ke břehům Španělska, tedy ke zdroji značného rudného bohatství, se po roce 1000 zmocňovali jednotlivých bodů na středomořském pobřeží. Způsob tehdejší plavby je nutil zakládat podél námořních cest jednolité přístavy, kde foinické lodi mohly kotvit. Z těchto přístavů se postupně stala obchodní střediska. Tímto způsobem bylo kolonizováno především pobřeží severní Afriky prakticky až k Atlantskému oceánu, tedy jižní cesta Středozemním mořem. Snad už do počátku 1. tisíciletí (asi do období Chíráma I.) spadá i zakládání obchodních osad v nynějším Tunisku, z nichž nejvýznamnějším se stalo město Kartágo. Jeho založení se klade podle tradice, odpovídající archeologickým závěrům, do roku 814 př. n. l. Bylo kolonií Tyru. Foinická kolonizace zasáhla i pobřeží Atlantiku, a to jak na pobřeží dnešního Španělska, tak Maroka. Ovládnutí Gibraltaru umožňovalo Foiničanům kontrolovat vstup do Atlantiku a této možnosti Foiničané také plně využívali. Vlastní foinické území bylo již od 9. století opět ohrožováno agresivní novoasyrskou říší, později říší novobabylónskou, až se nakonec stalo součástí perské říše. I tak však zůstal foinickým městům značný hospodářský význam i vojenská moc – válečné loďstvo. Ještě v období řeckoperských válek stáli Foiničané spolu s Peršany proti Řekům a více než jedna třetina Xerxových lodí náležela tehdy Foiničanům. Foinická města se za perského období nesmířila se svým osudem; k vyvrcholení nespokojenosti došlo na konci perské nadvlády, kdy foinická města proti Peršanům povstala. Po porážce Peršanů Alexandrem Makedonským dobyla a obsadila Foiníkii řecká a makedonská vojska. Většina foinických měst se jim poddala, jen ostrovní město Tyros se postavilo na odpor a bylo poraženo teprve po těžkých bojích, když Alexander Makedonský navršil mezi pobřeží a ostrov, na němž Tyros ležel, umělý násep.

PALESTINA kolem poloviny 13.stol. př. n. l.

počátek pronikání hebrejských kmenů do Palestiny

asi 1200 - 1025

období kmenových náčelníků (tzv. soudců)

snad kolem 1025 - 1005

Saul, počátky státu a královské moci

snad kolem 1010 - 970

David

snad kolem 972 – 930

Šalamoun

1. pol. 9. stol.

boje s Aramejci, založení Samaří (král Omri)

střed 9. stol. - střed 8. stol.

dynastie Jehuova, koalice severního království s Aramejci proti Asýrii

76

722

dobytí Samaří Asyřany, konec severního království

587

dobytí Jeruzaléma Babylóňany, konec jižního království počátek ,,babylónského zajetí“

539

dobytí Babylónu perským Kýrem, návrat z ,,babylonskéh zajetí“

520

započetí nové stavby jeruzalémského chrámu

Prameny Literární prameny - Starý zákon, Hlavní skupinu pramenů k dějinám starověké Palestiny tvoří prameny literárního charakteru,z nich na prvém místě soubor biblických textů, pro který se vžilo křesťanské označení Starý zákon (v protikladu k pozdějším řeckým křesťanským textům, tzv. Novému zákonu,viz.str. 812). Texty Starého zákona jsou psány ve staré hebrejštině, z malé části i v aramejštině, která je s hebrejštinou příbuzná. Starozákonní texty vznikaly přibližně v období od 10.- 9.století do 2. století př. n. l. Definitivní podobu získal Starý zákon koncem 1.století n. l. Jeho prvou část tvoří tzv. Pět knih Mojžíšových (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium), zvaných hebrejsky Tora, řecky Pentateuch, které obsahují mýty o stvoření světa, o stvoření člověka a jeho vyhnání z ráje a myticko-legendární vyprávění o údajných předcích starověkých hebrejských kmenů a jejich osudech před usazením v Palestině (Kanaánu). Podstatnou část těchto knih tvoří též partie nábožensko-zákonodárné. Po textech Pěti knih Mojžíšových následují ve Starém zákoně texty popisující obsazování Kanaánu, boje hebrejských kmenů s jejich sousedy, přerod kmenové pospolitosti ve stát a jeho dějiny. Tzv. prorocké knihy obsahují sbírky výroků jednotlivých starozákonních ,,proroků,,. Ve Starém zákoně jsou konečně zastoupeny i poetické texty (Žalmy, Píseň písní aj.) a sapientální (mudroslovná) literatura (Přísloví aj.). Ostatní prameny. Obraz dějin staré Palestiny, známý ze Starého zákona, se postupně upřesňoval a doplňoval s vývojem příbuzných orientalistických disciplín, který umožnil zasadit dějiny Palestiny do širšího rámce starověkého Předního východu. Písemné a jiné památky pocházejících z okolních orientálních kultur – z Mezopotámie, Egypta, Sýrie a Foinikie i z kultury chetitské – tvoří proto další skupinu pramenů k dějinám staré Palestiny. Velmi důležitý byl především objev města Ugaritu v Severní Sýrii a bohaté ugaritské literatury, která mimo jiné podává plastický obraz náboženských představ kananejsko – foinické oblasti. Třetí skupinou pramenů tvoří důležité archeologické památky objevené na území Palestiny a v přilehlých oblastech. Poslední skupinou pramenů tvoří díla antických historiků, zvláště historika Josepha Flavia (1. stol. n. l.) a řady dalších.

Příchod hebrejských kmenů do Palestiny

77

Území Palestiny bylo osídleno většinou semitským obyvatelstvem tzv. Kanana-ejci (odkud starověký název Kanaán), kteří vytvořili poměrně vyspělou městskou kulturu. Nesemitským prvkem byli zvláště Filištíni, kteří se do Palestiny dostali s tzv. mořskými národy a vytvořili zde při pobřeží několik drobných městských států (Gaza, Aškelon, Gat, Ekron, Ašdod). Základní rys dějin starověké Palestiny určovala geografická poloha jejího území. Nacházelo se spolu se Sýrií na průsečíku různých mocenských zájmů. V době, kdy do Palestiny počaly pronikat hebrejské kmeny, leželo toto území zájmové sféře Egypta, který o Palestinu a Sýrii bojoval s chetitskou říší. Kočovné či polokočovné hebrejské kmeny začaly pronikat na půdu Palestiny kolem poloviny 13. stol. př. n. l. Hebrejci osazovali zprvu méně obydlená území a teprve postupně dobývali Kananejská opevněná města a pevnosti a splývali s kananejským obyvatelstvem. Rozhodující zlom tvořila porážka koalice pěti kananejských měst, vedené jeruzalémským králem. Na palestinské půdě vytvořily hebrejské kmeny postupně dvanáctičlenný svaz. Ideově byli příslušníci kmenového svazu spojeni náboženskou viru v boha zvaného Jahve, jejich náboženství nazýváme jahvismem.

Odbodí kmenových náčelníků (tzv. SOUDCŮ, asi 1200-1025 př. n. l.) Federace dvanácti hebrejských kmenů získávala pevnější formy především v době válečných střetnuti s Kanaanejci, Filištíny, případně i dalšími skupinami, V cele jednotlivých kmenu stali tzv. soudci (šofetim) byli to kmenoví vůdcové, kteří v sobě spojovali funkce vojenské, náboženské i soudní a vedli kmeny do válečných střetnuti. Jediným pramenem pro toto období je biblická Kniha soudců. Dílčí porážky kmenů jsou chápany jako bozi trest za hříchy vůči bohu. Nejdůležitější události tohoto údobí je boj koalice některých hebrejských kmenu pod vedením ,,prorokyně“ Debory a vojevůdce Baraka s Kananejci. V důsledku oslabení Kananejské moci došlo zřejmě ke konci 12. stol. př. n. l. k vpádu beduínského kmene Midianitů na palestinské území, který byl zastaven ,,soudcem“ Gideonem.

Vznik státu a královské moci V důsledku postupného narušení patriarchálního kmenového systému, v důsledku postupného usazování a asimilace ke kanaanejské městské civilizaci a v procesu boje s okolím vznikl na přelomu 11. a 10. století př. n. l. ze svazu hebrejských kmenů stát, jehož aparát se do značné míry utvářel podle egyptského vzoru. Vlastní království vytvořil David (snad kolem 1010 – 970), který působil ve službách Saula. Po porážce Saulova vojska na hoře Gilboa a po jeho smrti dosáhl vlády, centrum království tvořil zprvu Nebroj a později Jeruzalém, který si David zvolil za hlavní město a to ze strategických důvodů. David vytvořil prosperující říši, po jeho smrti nastupuje jeho syn Šalamoun (kolem 972 – 930), který usiloval o hospodářské upevnění země. Posiloval také pouto mezi Egyptem a Foiníkií. Po jeho smrti se říše rozštěpila na severní (izraelské) království a jižní království judské.

Období rozděleného království 78

Severní království Rozpad Davidovy a Šalamounovy říše na dva státní útvary vedl k tomu, že se oba státy dostaly do vleklých sporů a sblížily se teprve v důsledku sílící moci Aramejců (Damašek) v první polovině 9.stol. př. n. l. Král Omri, založil hlavní město v severní části Palestiny, Samaří. Díky spojenectví s Foiníkií, začal na půdu severního království pronikat silný vliv foinického náboženství, které však vyvolávalo rozpor mezi vládci a představiteli přísného Jahvismu. Této situace využil vojevůdce Jehu, který provedl vojenský puč končící svržením Omriho dynastie a likvidací nejahvistických kultů. V polovině 9. století zasáhl do dějin palestinské oblasti nový činitel – Asýrie a samotný Jehu se tím pádem podrobil Salmanassarovi. Později se sice zbytky severního státu snažily vymanit z asyrské moci, ale pokus skončil porážkou. Sargon II. (722 – 705) nakonec dobyl r. 722 Samaří a severní království přestalo existovat.

Jižní království V okamžiku zániku severního království panoval v judském státě král Ezechiáš (kolem 725 – 697). V důsledku postupného slábnutí asyrské moci unikl judský stát útoku Asýrie. Ovšem definitivní konec judského státu a davidovské dynastie nastal r. 587 př. n. l. Jeruzalém byl dobyt a byla provedena rozsáhlá deportace části obyvatelstva do Babylónie.

Perské období Vyhnanci z judského království vkládali naděje do perského krále Kýra a nastupující moci perské říše, jež v r. 539 př. n. l. zničila říši novobabylónskou. Obnovení jeruzalémského chrámu a opevnění Jeruzaléma se stalo základem postupného budování nového jahvistického útvaru v Judeji ve svazku perské říše.

EGYPT V POZNÍ DOBĚ (1070 – 332 př. n. l.) 1070 – 945 945 – 715 747 – 656 671 667 664 – 525 525 525 – 404 Asi 460 – 454 404 – 343 343 – 332 322

21. dynastie dolnoegyptská 22. dynastie libyjská 25. dynastie núbijská asyrský panovník Assarhaddon nakrátko obsazuje Dolní Egypt asyrský panovník Aššurbanipal dobývá Egypt 26. dynastie sajská perský panovník Kambýsés dobývá Egypt 27. dynastie: perští králové nezdařené povstání proti Persii, podporované Athénami obnovení samostatnosti Egypta (28. 30. dynastie) druhá perská nadvláda příchod Alexandra Makedonského 79

Třetí přechodné období (1070 - 664 př. n. l.) 21. dynastie. Ještě za vlády Ramesse XI. Došlo k faktickému rozdělení Egypta na dvě samostatná území, spojená jen formálně osobou panovníka. Po Ramessovi XI. Nastoupil jeho zeť Nesbanebdžed, zakladatel 21. dynastie. Panovníci této dynastie, sídlící ve Východní Deltě ve městě Tanis, byli sice formálně uznáváni v celém Egyptě, fakticky ale ovládali jen Deltu. Střední a Horní Egypt byl v rukou rodiny veleknězi Amonova chrámu v Thébách, kteří zároveň zastávali vysoké vojenské funkce. Vztah mezi 21. dynastií a thébskými velekněžími byl mírový. Styky se zahraničím se omezovaly na obchod s Palestinou a Foiníkií.

Sajská (26.) dynastie (664 – 525 př. n. l.) Za válek mezi núbijskými a asyrskými dobyvateli Egypta upevnili své postavení vládcové ze Sají, kteří se přiklonili ke vzdálenější Asýrii. Vzdálenost od centra říše neumožňovala Asyřanům účinnou kontrolu Egypta, takže sajský vládce Psammtek I. (664 – 610 př. n. l.) Mohl bez větších obtíží šířit svou moc v zemi. Do r. 656 př. n. l. ovládl celý Egypt a zbavil se závislosti na Asýrii. Ve vztahu k zahraničí se Psammtek snažil o zachování poměru sil v sousedství Egypta. Oslabení Asýrie využil k prosazení egyptského vlivu v Palestině, později dokonce podporoval Asýrii v boji proti médskonovobabylónské koalici. Neko II. (610 – 595 př.n. l.) pokračoval v aktivní zahraniční politice svého otce. Věnoval se také budování námořní moci Egypta podle řeckého vzoru. V době jeho smrti již táhlo proti Egyptu perské vojsko vedené Kambýsem. Armáda Psammteka III. byla r. 525 v bitvě u Pelusia zničena a celý Egypt se během krátké doby ocitl pod perskou nadvládou.

Od 27. dynastie do příchodu Alexandra Makedonského (do 322 př. n. l.) Kambýsem začíná řada perských vládců Egypta, označených Manehtem jako 27. dynastie. Perskému vládci Dáreiovi I. se spoluprací s částí egyptské aristokracie a kněžstva dařilo v Egyptě klid. Avšak ještě na sklonku jeho vlády propukla v zemi první z protiperských revolt, kterou až r. 484 př. n. l. potlačil Xerxés I. Ten nastolil v Egyptě pevnou vládu, ale ihned po jeho smrti vypuklo asi v létech 460 - 454 další povstání, vedené Inarem, který obsadil celý Dolní Egypt. Třetí vlna nepokojů skončila r. 404 př. n. l. obnovením samostatnosti Egypta. R. 343 př. n. l. však byl Egypt obsazen vojsky krále Artaxerxa III. a následovalo několik let plenění a ničení, není proto divu, že navzdory účasti egyptských oddílů v perské armádě v bitvě u Issu vítali r. 332 př. n. l. Egypťané Alexandra Makedonského jako osvoboditele země.

80

NOVOASYRSKÁ ŘÍŠE 911 - 891 př. n. l.

Adanirári II., obnovení říše

883 – 859

Aššurnasirpal II, období expanze a hospodářského rozkvětu

858 – 824

Salmanassar III., ovládnutí Sýrie

8.stol.

vrchol moci Urartu za panovníků Argišity I. a Neruda III

746 – 727

Tiglatpilesar III., administrativní reformy

722 – 705

Sargon II., porážka Urartu

704 – 681

Sinacherib, babylónské války, přestavba Ninive

680 – 669

Assarhaddon, dobytí Egypta, nájezdy Kimmeriů a Skýtů

668 – 626

Aššurbanipal, zničení Elamu, založení knihovny v Ninive

612

dobytí Ninive Médy a Babylóňany, konec novoasyrské říše

Vznik asyrské velkoříše Po smrti Tiglatpilesara I. r. 1077 př. n. l. nastalo v Asýrii opět období úpadku. V celé Mezopotámii zesílil tlak aramejských a chaldejských kmenů, které se tu asi od 11. stol postupně usazovaly a vytvářely státní celky. Jejich příchod do Babylónie byl počátkem a příčinou dlouhého období politického a ekonomického úplatku způsobené vnitřními nepokoji. Jiná situace byla v Asýrii, jejíž základní území nebylo pohyby kmenů dotčeno. Vznikla tedy poměrně dobře fungující politická i ekonomická struktura. Panovníkům 10. století se podařilo zahájit vojenskou a ekonomickou expanzi (Adadnirári II.). Adadnirári (911-891) pečoval o rozvoj o asyrského zemědělství a vybudoval mnoho kanálů. Na konci jeho vlády byla Asýrie opět hospodářsky i vojensky silnou říší. Jeho nástupci pokračovali v budování říše. Zejména jeho vnuk Aššurnasirpal II. byl velmi schopný vojevůdce a administrátor. Jeho úspěšné války na severozápadě skončily vytvořením provincie v pohoří Kašiári. Cestu do Sýrie otevřel Asýrii dobytím aramejského státu Bít Adíni. Sám syrská města nedobyl, vybral od nich pouze jednorázovou daň. Aššurnasirpalova vláda byla Obelisk Salmanassara III. obdobím míru a rozkvětu. Své sídelní město Kalach vyzdobil množstvím nádherných staveb a zahrad. Aššurnasirpalův syn a nástupce Salmanassar III. získal kontrolu nad celou Sýrií.

81

Asýrie a Urartu Po Salmanassarově smrti prožila Asýrie krátké období úplatků, ve kterém ztratila takřka všechna závislá území. Toto oslabení Asýrie umožnilo expanzi jejímu severnímu sousedu, státu Urartu. Urartu se rozkládalo na území dnešní Arménie a východních částí Turecka. Už mezi rokem 1800 a rokem 1500 byla na území Urartu konfederace churritských kmenů s centrem kolem jezera Van. V 11. a 10. stol. se churritské kmeny sjednotily ve stát, který Asyřané nazývali Urartu. Nejpočetnější vrstvou společnosti byli svobodní rolníci a vojáci, kteří dostávali od panovníka příděly půdy. Hlavním městem byla Tušpa (Van). Základem urartského hospodářství bylo dobytkářství a zemědělství. Chov dobytka a koní byl velmi vyspělý. Pěstovala se pšenice, ječmen, víno a ovoce. Vysoce produktivní byla textilní výroba a zpracování kovů. Urartu obchodovalo s Mezopotámií, Sýrií a Černomořím. V 9.stol. př. n. l. se Asyřané častěji utkávali s Urartejci, po smrti Salmanassara III. však již nebyli schopni čelit jejich tlaku, který vrcholil za vlády urartských panovníků Argištiho I. (kolem 789 - 766) a Sardura III. (765 - 733). Urartu pronikalo do severní Sýrie a podporovalo každou protiasyrskou koalici. Získalo kontrolu nad obchodními cestami a nad některými asyrskými územími. Nedostatek koní a kovů způsobil pokles asyrské vojenské aktivity a v některých asyrských provinciích vypukly vzpoury. Tiglatpilesar III. Z této těžké situace vyvedl Asýrii Tiglatpilesar III. (746 - 727 př.n.l.). Úspěšnými válkami získal říši nazpět všechna ztracená území a podařilo se mu oslabit vliv Urartu v severní Sýrii a v Malé Asii. Na koni své vlády rozdrtil Tiglatpilesar III. koalici syrských a palestinských měst, potlačil protiasyrské hnutí v Babylónii a stal se babylónským králem. Asýrie tak ovládla rozsáhlá území v severní a jižní Mezopotámii, v Palestině, v Sýrii, v jižní Malé Asii a některá území v severozápadním Iránu.

Sargonovská dynastie Sargon II. Po krátké době vlády Tigladtpilesarova syna Salmanassara V. (726 - 722 př. n. l.) vypukly v Asýrii spory o trůn, ve kterých zvítězil Sargon II. (722 - 705 př. n. l.), zakladatel poslední asyrské dynastie, podle něho nazývané sargonovská. Již Salmanassar V. zahájil tažení do severní Palestiny a oblehl hlavní město severního židovského království Samaří. Obléhání města ukončil až Sargon II., který Samaří v roce 722 př. n. l. dobyl. Velkým úspěchem Sargonovy vlády byla vítězná válka s urartským panovníkem Rusou I. Po této porážce ztratilo Urartu své velmocenské postavení i ambice. Sargonův syn a nástupce Sinacherib (704 - 681 př. n. l.) převzal od svého otce říši, jejíž vnitřní i vnější situace se velmi upevnila. Tažením do Sýrie a Malé Asie upevnil Sinacherib v těchto oblastech asyrské pozice. Několikrát během své vlády válčil Sinacherib s babylónskými i elamskými vojsky. Jeho poslední babylónské tažení skončilo dobytím Babylónu v roce 689 př. n. l. Sinacheribův nástupce Assarhaddon (680 - 669 př. n. l.) připojil k říši Egypt. Za jeho vlády dosáhla říše největšího územního rozsahu, ale současně se začaly projevovat i první příznaky blížící se 82

krize. Nejslabším místem asyrské říše byla její severní hranice. Asyrským panovníkům se nikdy nepodařilo severní území trvale pacifikovat a jejich udržení vyžadovalo stálé vysílání trestných výprav. Za vlády Assarhaddona a jeho syna Aššurbanipala ( 668 - 626 př. n. l.) zesílily na severu útoky Kimmeriů, s Skýtů a hlavně Médů, kteří ohrožovali i vlastní asyrské území. Asyřané přešli na severu definitivně z útoku do obrany. Během Aššurbanipalovy vlády byla Asýrie zatlačena do defenzívy i v dalších oblastech své ohromné říše. Byl ztracen Egypt, který se osamostatnil pod vedením panovníků 26. dynastie. Jen z velkou námahou se podařilo Asyřanům potlačit velké babylónské povstání. Po porážce povstání zničili Asyřané v několika vojenských taženích Elam, který přestal existovat jako samostatný politický útvar. Porážka Elamu byla posledním velkým vítězstvím asyrského vojska. Následující období je poznamenáno rychlým úpadkem politické moci Asýrie.

Pád říše Po Aššurbanipalově smrti se vnitřní i vnější situace říše rychle zhoršovala. Výrazem vnitřní krize byly boje o trůn, ve kterých se politická moc soustředila v rukou nejmocnějších vojenských velitelů. Vnitřní krize říše byla provázena dalšími ztrátami provincií. Někdy kolem roku 621 se Nabopolassar spojil se sjednotitelem médských kmenů Kyaxarem, se kterým uzavřel protiasyrskou alianci. Médská a babylónská vojska zahájila ofenzívu na vlastním asyrském území. V roce 614 dobyli Médové Aššur a v roce 612 bylo dobyto Ninive společným útokem médských a babylónských vojsk. Pádem Ninive byla asyrská říše definitivně zničena. Část asyrského vojska se uchýlila do Charránu, který se Asyřanům podařilo s egyptskou pomocí udržet až do roku 610 př. n. l., kdy byl Charrán dobyt Nabopolassarovými vojsky.

Organizace novoasyrské říše Asyřané vybudovali poměrně dobře fungující administrativní a vojenský aparát, který jim umožnil území nejen dobývat, ale také spravovat. V prvním období asyrské říše (14. - 10. stol. př. n. l.) užívali její vládcové stejného systému správy dobytých území jako Egypťané a Chetité. Dobytá území byla ponechána pod vládou domácích vládců, kteří museli uzavřít s Asýrií vazalskou smlouvu stvrzenou vazalskou přísahou. V této smlouvě se vládcové zavázali k tomu, že nebudou podporovat žádnou protiasyrskou koalici a že budou platit roční daň. V novoasyrském období (9. - 7. stol. př. n. l.) byla správa dobytých území dále centralizována. Z většiny závislých území se staly asyrské provincie, které spravovali panovníkem jmenovaní úředníci s titulem bél pacháti (guvernér). Guvernér sídlil v paláci v hlavním městě provincie a disponoval štábem úředníků a vojenskými oddíly. Řídil vojenské, právní a finanční záležitosti své provincie, ale jeho hlavním úkolem bylo vybírání daní. Musel vybrat tolik, aby mohl vydržovat svou administrativu a ještě odesílat určenou daň do Asýrie. Krize říše na konci 9. stol. ukázala, že velké provincie v čele s mocnými guvernéry vážně ohrožují centrální vládu. Tiglatpilesar III. proto zmenšil jejich rozlohu a zavedl systém častého střídání guvernérů. Činnost guvernérů kontrolovali panovníci i tím, že od nich vyžadovali časté a podrobné

83

zprávy. Tyto zprávy tvoří značné procento korespondence nalezené v královském archivu v Ninive a jsou naším nejdůležitějším pramenem k dějinám asyrské administrativy. Všechny naše prameny potvrzují obrovskou úlohu panovníka v životě asyrské společnosti. Byl stále informován o finančních, právních, vojenských a správních záležitostech své říše a o většině z nich sám rozhodoval. Panovník byl také vedoucí osobností kultu a osobně se podroboval magickým obřadům, které měly zajistit bezpečnost a prosperitu říše. Při vojenském charakteru asyrské říše bylo přirozené, že byl kladen velký důraz na organizaci armády. Až do vlády Tiglatpilesara III. neměli asyrští vládcové stálé vojsko, ale pouze stálý elitní oddíl, který doprovázel vládcův válečný vůz. Při každém válečném tažení byla armáda sestavována pomocí povinných odvodů. Elitními oddíly armády bylo vozatajstvo a jezdectvo, které zavedl Aššurnasirpal II. Základem armády ale zůstala pěchota, která byla vyzbrojena luky, kopími a krátkými meči, které byly vyráběny ze železa. Základní jednotkou byl oddíl, kterému velel důstojník. Asyrský stát nebyl vydržován pouze válečnou kořistí a daněmi, základem jeho hospodářství zůstalo zemědělství. V soukromém vlastnictví byla jen malá část půdy, její podstatnou část vlastnil panovník. Velký pozemkový majetek náležel také chrámům. Chrámová hospodářství podléhala královské kontrole a asyrští panovníci nedopustili, aby chrámy ohrožovaly královskou autoritu nebo jí konkurovaly. Zvláštní kategorií půdy byla půda osvobozená od všech státních povinností, kterou panovník daroval chrámům nebo vysokým státním úředníkům do dědičného držení a současně je osvobozoval od povinností platit za její držení daně. Tyto královské „imunitní dekrety“ se množí zejména po roce 793, kdy začíná postupné oslabování neomezené panovníkovy autority. Majitelé těchto dekretů vytvořili privilegovanou vrstvu pozemkových vlastníků, kteří současně zastávali nejvyšší a nejdůležitější úřady ve státě a nakonec narušili centrální moc panovníka a tím i samu podstatu asyrského státu. Do určité míry byla na královské autoritě nezávislá i některá velká města (Babylón, Sippar, Aššur aj.), která byla osvobozena od povinnosti platit daně a vykonávat jiné tíživé státní povinnosti. S těmito privilegovanými městy byla spjata vlivná a bohatá kupecká vrstva, která těžila z expanzivní politiky asyrské říše. Snaha po rozvoji obchodu, ovládnutí důležitých obchodních cest a po získání obchodních privilegií stála v pozadí mnoha asyrských válek. Vysoký stupeň centralizovanosti a dobře organizovaný administrativní aparát je významným dílem Asyřanů, které bylo převzato řadou pozdějších předoasijských říší.

NOVOBABYLÓNSKÁ ŘÍŠE 626 - 605 př. n. l.

Nabopolassar – vytvoření říše

605 – 562

Nabukadnezar II. - vrchol období, dobytí Sýrie a Palestiny, výstavba Babylónu

556 – 539

Nabonid – pokus o záchranu říše

539 př. n. l.

dobytí Babylónu Peršany

84

Politické dějiny Po dobytí Ninive si Babylóňané a Médové rozdělili bývalá asyrská území. Médové získali vlastní Asýrii a Charrán, na západě procházela hranice médského území podél středního a horního toku Tigridu. Babylóňané ovládli vedle vlastní Babylónie všechny bývalé asyrské provincie v povodí Eufratu. Nabopolassar a po něm jeho syn Nabukadnezar II. ovládli postupně celou Sýrii a Palestinu. Nabukadnezar dobyl r. 587 př. n. l. Jeruzalém a deportoval do Babylónie tisíce obyvatel (tzv. „babylónské zajetí“ ve Starém zákoně). Nejslavnější novobabylónský vládce Nabukadnezar II. Babylón přestavěl. Babylón byl obklopen třemi řadami vysokých a silných hradeb, které z města činily nedobytnou pevnost. Ve městě se nacházel palác, byly zde vysázeny terasovité zahrady, byl přestavěn chrám boha Marduka, jehož součástí byla 70 m vysoká věž (zikkurat) - biblická „babylónská věž“ a dále také Ištařina brána.

Podle Starého zákona způsobila stavba babylónské věže vznik rozdílných jazyků.

Organizace státu V novobabylonském období byly vedle panovníka největším pozemkovým vlastníkem chrámy. Zaměstnávaly početný personál, který se skládal z kněží, písařů, dozorců, řemeslníků, zemědělců a otroků. Hospodářství chrámů podléhalo státní kontrole a královský úředník kontroloval jejich účty. Vedle dávek z chrámové půdy plynuly státu příjmy z pronájmu královské půdy, z různých cel (silniční, dovozní) a poplatků na udržování královských paláců. Velké příjmy měl stát a některá města z výnosu kvetoucího mezinárodního obchodu. Guvernéři provincií, správcové měst, nejvyšší kněží a někteří vazalští vládcové tvořili shromáždění nazývané „velcí Akkadu“, které mělo funkci poradního sboru.

Krize a pád říše Po smrti Nabukadnezara II. začala vleklá vnitřní krize, která se projevila rychlým střídáním panovníků. Z východu a severu ohrožoval říši Kýros z perského rodu Achaimenovců, který se chopil moci v médské říši. Ovládl Malou Asii a zmocnil se kontroly nad obchodními cestami, které vedly z Mezopotámie do Malé Asie. Ztráta obchodních cest zhoršila vnitřní krizi říše. Krizovou situaci se pokusil překonat poslední babylónský panovník Nabonid. Na začátku své vlády uskutečnil náboženskou reformu, jejímž cílem bylo 85

Rekonstrukce Ištařiny brány (Berlín, Předoazijské muzeum)

sjednotit v kultu různé národy říše. Nabonid se pokusil nahradit ztrátu obchodních cest tím, že navázal spojení s Arabským poloostrovem. Centrum říše chtěl posunout z Babylónu na jihozápad a tak uniknout tlaku Peršanů. Po dobu deseti let sídlil v arabské oáze a ovládl i další arabská území. Poté se vrátil do Babylónu, aby osobně řídil obranu země, kterou napadl Kýros. V některých babylónských kruzích ale patrně vzbudila odpor Nabonidova náboženská politika, takže se zřejmě rozhodly perského krále podporovat. Babylón se r. 539 př. n. l. vzdal bez boje. Kýros zakázal plenit město a zachoval všechny administrativní a náboženské instituce, jmenoval pouze do čela země perského guvernéra. Novobabylonská říše byla poslední samostatnou etapou vývoje mezopotámské civilizace. Byla vytvořena chaldejskou vojenskou vrstvou, která kopírovala dobyvatelskou politiku novoasyrské říše a do značné míry i její administrativní systém. Na druhé straně navazovali na vědomě na staré babylónské tradice. Avšak všechny snahy uchovat a oživit babylónskou kulturu nemohly zastřít skutečnost, že vývoj prastaré mezopotámské civilizace se blížil ke svému konci.

MALÁ ASIE Vpád tzv. mořských národů změnil od základu dosavadní obraz Malé Asie. Chetitská říše byla vyvrácena a její hlavní město bylo zničeno. Chetitština zcela zmizela a písemné památky obyvatelstva, které katastrofu přežilo, jsou psány hieroglyfickým písmem a jazykem, který se přimyká spíše k luvijštině než k chetitštině. Jinak zůstaly západní část i střed Malé Asie na počátku 1. tisíciletí bez písemných památek. Řekové v této době postupně osídlují západní pobřeží Malé Asie, do maloasijského vnitrozemí pronikají nové kmeny. Frygové Tyto kmeny přišly do Malé Asie patrně z Balkánu a hovořily řečí, která patří do rodiny indoevropských jazyků. Frygové vytvořili velký stát v západní část Malé Asie s hlavním městem Gordion, jehož vykopávky prokazují bohatství i vyspělou kulturu tohoto státu, který se stal vážným soupeřem novoasyrské říše a ohrožoval Asýrii v její expanzivní politice.

Lýdové Lýdové současně s Frygy sídlili v jihozápadní části Malé Asie. Tyto kmeny se usadily v rozsáhlém území řeky Hermu, na území vhodném pro zemědělství a bohatém na zlato. Prvním historicky doloženým panovníkem je Gýgés (asi 685 – 657). Zahájil expanzi lýdské říše na sever a na západ, ale podlehl Kimmeriům. Gýgův nástupce byl Alyattés, který vyhnal poslední Kimmerie z Malé Asie. Jeho nástupce Kroisos dokončil podmanění řeckých měst v Malé Asii a ovládal téměř celou západní Malou Asii. Avšak snaha o další expanzi na východ se mu stala osudná. V roce 547 př. byl poražen perským Kýrem. Írán: Médové a Peršané Jméno Írán je novoperské označení části Přední Asie mezi údolím řeky Tigridu na západě a údolím Indu na východě. Slovo samo značí oblast obývanou Árijci, tj. kmeny indoevropského původu. Ve starověku se Írán rozpadal v mnoho krajin různé hospodářské hodnoty, různého podnebí a obyvatelstva různého původu. 86

První písemné zprávy o Íránu Ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. začaly indoevropské kmeny obsazovat íránské oblasti. Stěhovaly se ze severních krajin a usídlovaly se v zemích vhodných k nomádskému chovu domácího zvířectva, později přecházely k orbě ve stálých sídlech. Některé proudy indoevropských kmenů prošly severovýchodními územími do Indie, valná část indoevropských kočovníků zůstala na severním okraji Íránu.

Médská říše Stálé boje s Asýrií přiměly skupinu sousedních kmenů, aby se semkly k obraně a vytvořily kmenové svazy. Nejvýznamnějším z těchto svazů byl médský, který se sjednotil kolem médskéko knížete Dahjuky, zakladatele hlavního města Médie, Hangmatánu (dnešní Hamadán). Tento svaz byl dlouho závislý na silnějším a starším státě Mannai, později musel uznat asyrskou svrchovanost, překonal svízele bojů s odvěkými nepřáteli a útoků středoasijských a přikaspických nomádů Kimmeriů a Skýtů a ve spojení s Babylóňany vyvrátil asyrskou říši v roce 612 př. Médové donutili k uznání své nadvlády velkou část íránských kmenů a vytvořili tak první velkou íránskou říši. Velikost říše a rozdílnost jejích jednotlivých částí nebyly příznivé k vytvoření jednotného státu. Kolem r. 560 byly v Přední Asii tři hlavní státy: Médie, Lýdie a novobabylónská říše. Okolnosti, které se utvářely příznivě pro indoevropské kmeny na jihu Íránu, vedly v nejbližších letech k vytvoření perské velmoci.

PERSKÁ ŘÍŠE

Kýros II. veliký

Kýros II. Veliký (559 – 530) povstal proti svému pánu Astyagovi r. 533, několikrát ho porazil a posléze patrně zradou médské šlechty zajal. Stal se tak pánem médské říše a zjednal Peršanům postavení pánů v nově vytvořené velmoci. Roku 547 zahájil válku s Lýdií, porazil krále Kroisa a dobyl hlavního města Sard. V této válce přišli poprvé Peršané do přímého kontaktu s Řeky, kteří žili v bohatých osadách na západním pobřeží Malé Asie. Řecká města byla Peršany obsazena, jedině Mílétos uzavřel hned na počátku války přátelskou smlouvu s Kýrem. Perská vláda byla pro Řeky daleko tíživější než lýdská, odtud vznikla jistá rozmrzelost mezi Řeky a jejich novými pány, kteří dosazovali v řeckých městech na řídící místa Řeky sympatizující s perskou vládou a jejími opatřeními.

V Babylónii byly tehdy rozhárané poměry. Král Nabonid sídlil po několik let v arabské oáze a vyhýbal se Babylónu. Kýros napadl Babylónii, v krátké válce opanoval všechna důležitá místa a posléze r. 539 i Babylón. Babylónské kněžstvo se odměnilo Kýrovi za jeho přízeň tím, že ho prohlásilo za panovníka. Snaha zajistit východ proti středoasijským kmenům vedla Kýra k novým válečným tažením na severovýchodě říše. Na jednom tažení proti skýtskému kmeni byl však poražen a padl. 87

Kýros sjednotil celou Přední Asii a založil monarchii, v níž panoval privilegovaný perský národ. Formou vlády byla patriarchální despocie. Kýros sám byl velmi obratný politik, který si dovedl naklonit jednotlivé vrstvy a národnosti tolerancí k jejich zvyklostem a názorům, především náboženským. Sám fakt založení perské veleříše a osobní kvality jejího tvůrce vytvořily v řecké historické literatuře obraz Kýra jako vzoru spravedlivého a statečného vládce. Kambýsés – energický syn a nástupce Kýrův Kambýsés zaútočil po několikaleté přípravě na Egypt a zmocnil se ho krátkou válkou r. 525. V pramenech vystupuje většinou jako despota a nelidský tyran. Tvrdilo se o něm, že dal zabít svého mladšího bratra Bardiu, aby odstranil legitimního uchazeče o trůn. V Persidě proti němu vypukla vzpoura, jakýsi mág Gaumáta se vydával za Bardiu, který prý nebyl ve skutečnosti zabit, lid se k němu většinou připojil a mág se prohlásil králem. Kambýsés na tažení z Egypta do vlasti zemřel za neznámých okolností. Gaumáta se pokusil naklonit si obyvatelstvo říše odpuštěním daní na tři roky. Vysoká perská šlechta se ho obávala a nenáviděla ho. Konec své vlády prožil v jedné médské pevnosti, obávaje se násilí ze strany nepřátel. Ale velmožové se proti němu spikli, přepadli ho v jeho sídle a zabili ho. Jednoho ze svých druhů, Dáreia, dosadili na trůn. Dáreios I. (522 – 486) – pocházel z mladší linie rodu Achaimenovců. Nějaký čas po svém nastoupení musel obnovovat Kambýsovu říši. Upevnil královskou moc, zřídil nádherný dvůr a stanovil pevné daně jednotlivým provinciím ( v čele provincie – satrapie – byl královský místodržící, satrapa, jemuž byla svěřena správa krajiny rozhodování v civilních záležitostech).

Hlavní město říše byly Súsy a nejrozšířenější jazyk byla aramejština.

88

Budovaly se dopravní cesty. Dáreios založil poštovní styk mezi městy, obstarávali je jízdní poslové, kteří na jednotlivých stanicích měnili koně. Pro námořní obchod nechal zřídit průplav z Nilu do Rudého moře. Nechal razit stříbrné, zlaté a měděné mince. Pokusil se rozšířit Perskou říši, zabral část Thrákie a Indie. Výprava proti Athénám skončila perskou porážkou u Marathón r. 499. Za jeho vlády dosáhla Perská říše největšího rozkvětu i moc v Přední Asii a okolních krajinách

Kultura a náboženství Dáreios byl patrně prvním králem, který dal zhotovit nápisy klínovým písmem. Mnoho přírodních božstev, zosobněných živlů, každý člověk, rod, kmen měl svého ochranného boha, zřejmě ducha zemřelých. Výtvarné umění – vzor v akkadském a egyptském, stavěly se nádherné paláce, dovoz vzácného dřeva, slonoviny, drahého kamení a alabastru

Achaimenovská říše od smrti Dáreia I. do konce dynastie 490 - 449

řecko-perské války

486 - 465

Xerxes I.,

465 - 424

Artaxerxés I.

424 - 405

Dáreios II.

405

odpadnutí Egypta

401

Kýros mladší, bitva u Kúmax

359-338

Artaxerxés III., Egypt znovu připojen k perské říši

336-330

tažení Alexandra Makedonského proti Persii, porážka Dáreia III.

330

v červenci Dáreios III. zraněn smrtelně svými průvodci na útěku před Alexandrem v Médii

Xerxés

89

Syna a nástupce Dáreia I., r. 480 podnikl trestnou výpravu proti řeckým obcím v Athénách a Spartě → ztratil skoro celé loďstvo 465 – zavražděn dvořany

Úpadek Persie (465-330) Vláda Artaxérxése I., objevily se neblahé tendence, vedly k oslabení vlády i říše: harémové intriky, vzpurnost provincií a satrapů, povaha panovníků a jejich neschopnost. Charakteristické znaky doby úpadku byly vraždy králů a četné vzpoury.

Výjev – Dareios III. utíká před Alexandrem Makedonským

Nejednotnost říše, různorodé poměry hospodářské, náboženské, kulturní a sociální byly hlavními příčinami pádu perské říše.

V r. 334 zahájil makedonský král Alexandr válku proti perské říši, porazil Dareia III. v několika bitvách a stal se pánem nové persko-makedonské říše.

ŘEKOVÉ A ŘECKÉ STÁTY V 1. POLOVINĚ 1. TISÍCILETÍ PŘ. N. L. asi 12/11. st. př. Kr.

příchod Dórů a tzv. severozápadních Řeků

asi koncem 12. st.

první železné výrobky v Řecku

asi koncem 11.-10. st.

železné výrobky začínají převažovat

koncem 11.-9. st.

Řekové osidlují západní pobřeží Malé Asie a přilehlé ostrovy

9. st.

obnovení styku Řecka a Egidy s Předním Východem

asi 8. st

vznik Iliady, o půl století později – vznik Odyssey

90

TEMNÉ NEBO HOMÉRSKÉ OBDOBÍ (asi 1100-800 př.n.l.) Toto období je pro nedostatek pramenů často nazýváno právě temným. Dalším vysvětlením toho názvu je také celková charakteristická situace v Řecku po pádu mykénských paláců.

Údajně slepý básník a autor

Jedná se o období zmatků, stěhování a období úpadku materiální a kulturní úrovně. Zároveň je to ale také počátek nového řeckého vývoje, který vede ke klasickému otrokářskému městskému státu a klasické řecké kultuře. Ohniskem této doby je Řecko a Egejská oblast osídlena Řeky.

Iliady a Odysei - Homér

Po pádu mykénské vlády zmizela i její přepychová kultura, ale zůstali řemeslníci se znalostmi a tak Řekové navazovali na vysokou úroveň výrobních znalostí Mykén. 11. stol. osídlili západní pobřeží Malé Asie a ostrovy v Egejském moři nově příchozí řec. kmeny- Dorové a severozápadní Řekové. Již ke konci temného období v 8. stol. existují městské státy (polis), vznikají města, rozvíjí se řemeslná výroba a je obnoven styk s Předním východem, což má za následek v 9. stol. př. Kr. převzetí písma a vytvoření řecké abecedy(alfabety). Objevuje se i umění geometrického stylu a hlavně vrchol řec. epického umění: homérské eposy Ilias a Odysseia.

polis = základní forma řeckého politického života

Homérské eposy Ilias: epická báseň z 2. pol. 8. stol. př.Kr., 16000 veršů, líčí události 51 posledních dnů desátého roku obléhání Tróje Achaji vedenými Agamemnonem, vládcem Mykén. Osou básně je roztržka Agamemnona a Achilleem, protože mu Agamemnon odňal oblíbenou otrokyni. Achillees proto nebojuje a tak se štěstí od Achajů odvrací. Teprve když padne Achillův přítel Patroklos, začne Achillees znova bojovat, zabije Hektora (syn troj. krále Priama) a Trojané jsou zahnáni za hradby. Báseň končí Hektorovým pohřbem. Odysseia: epická báseň,vznikla v maloasijské Iónii, 12000 veršů, líčí události 41 dní z posledního, 10. roku bloudění a dobrodružství ithackého vládce Odyssea při návratu z Tróje. Odysseův syn Tékmach pátrá po otci, Odysseův návrat na Ithaku za pomoci bohyně Athény a vítězný boj s ženichy, šlechtici, kteří se ucházeli o ruku Penelopy a její majetek.

91

Řekové o pravdivosti eposů nepochybovali, pro ně šlo o líčení života a válce minulého (herojského) období. Pro historiky jde o umělecká díla ale ne historická. Nemůžeme totiž izolovat a datovat jejich jednotlivé části a epizody (zasahuje mykénské, temné i období 8. - 7. stol. – obraz řeckého světa neodpovídá přesně žádnému období).

Příchod Dorů a tzv. Severozápadních Řeků Přišli do Řecka ve 12. - 11. stol. př. Kr. ze severozápadního Řecka kolem Épeiru a jihozápadní Makedonie. Příchod souvisel s rozsáhlými pohyby kmenů v Dunajské oblasti, které přivedly do Malé Asie indoevropské Frygy a do Itálie italické kmeny. Dórové obsadili Peloponnésos Usídlování nových kmenů v Řecku kromě Arkádie a severozápadního pobřeží, kde se usadili severozápadní Řekové, kteří obsadili také západní polovinu středního Řecka. Dórové se pak dostali také na Krétu a jih Kykladských ostrovů. S původním obyvatelstvem buď splynuly (v Agru, Korintě) či zůstali odděleni jako vládnoucí vrstva ( ve Spartě, na Krétě).

Osídlení maloasijského pobřeží Řeky: Jde o proud uprchlíků před dórskou invazí s nejdůležitější částí - ,,stěhování Iónů“, které bylo organizováno z Attiky 140 let po trójské válce (1044/3). Trvalo od 11. do 9. stol. a vytvořilo 3 proudy osídlení podle dialektů:  aiolský = vychází ze severního a středního Řecka  ionský = ze střed. Řecka a severovýchod. Peloponésu (přes Attiku)  dórský Řeckým územím se tak stalo Egejské moře se západním a východním pobřežím a všemi ostrovy až po Krétu a Rhodos.

Tato oblast byla podobná pevninskému Řecku, ale nebyla organizována v žádný stát. Osídleny byly většinou oblasti u velkých řek ovšem jen do vzdálenosti km od pobřeží.

Smyrna: založena 1000 př. Kr. na poloostrově u Izmirského zálivu, proto mělo město dobré přístavy. Kolem 9. stol. byla obehnána silnou hradbou, uvnitř byly oválné nebo obdélné domy s 1 místností z nepálených cihel na nízké kamenné podezdívce kryté doškovou střechou s krbem uprostřed místnosti. Celý dům byl ohrazený. R. 600 byla zničena Lýdy a teprve ve 4. stol. byla znovu založena na místě dnešního Izmiru. 92

Rozmístění řeckých dialektů Pro řecké oblasti platí, že jejich obyvatelstvo vzniklo smíšením různých řeckých etnických skupin a kultura se vytvořila pod vlivem tradic přinesených z původních i nalezených v nových sídlech vlivem historických osudů každé oblasti. Řecký jazyk nebyl jednotný a literatura a především nápisy archaického a klasického období nám dochovali mnoho místních dialektů. Dialekty: ionský, aiolský, dorský -> poté na východo a západořecké Východořecké= aiolský a arkado-kypreský dialekt, které se spojely v tzv. achajskou skupinu (patří sem i jazyk mykénského lineárního písma B

Západořecké= dialekty severozápadní(Fókis) a dórský(Kréta)

Řecká společnost v ,,Temném období“:

Zemědělství, řemeslo a počátky měst Po pádu mykénské civilizace nenastalo v Řecku ani vylidnění ani zastavení života. Zmizeli sice paláce a hospodářská, sociální a mocenská struktura společnosti a kopulové hrobky. Výbava hrobů nám ukazuje na chudou společnost a na malou diferencovanost. Nebyly ani styky se zahraničím. Nově příchozí kmeny byly spíše zemědělci, pastýři a válečníci. Sídlištními jednotky zemědělské společnosti byly rodové vesnice. Díky hřebenům hor šlo o izolované oblasti a centry byly úrodné pláně, z kterých se postupně staly centrální vesnice(zárodek měst). Postupně se lidé přesouvali do ,,měst“, odkud docházeli každé ráno na pole.

Řemeslo Existovalo buď jako domácí výroba tj. neodděleně od zemědělství či se určitému řemeslu věnovali již specialisté (otrokyně na mletí, kováři, hrnčíři..). Stále více se začíná zpracovávat železo, čímž Řecko vstupuje do rané doby železné.

Železo Železné předměty přišly do Řecka z Předního východu. První zbraně, nástroje se sem dostaly koncem 12. stol. a již v 10. stol. př. Kr. převažují nad bronzovými. Znalost zpracování železa se dostala do Řecka z Přední Asie (kmen Chalybů- legendární první kováři). V 7. stol. je již železa využíváno i v zemědělství a řemeslech.

93

Organizaci společnosti. Tzv. vojenská demokracie aristokrati (život popsán v homér. básních, jsou aktivní nositelé děje) neurozený lid (služebníci, otroci)

Základní organizací ještě nebyl stát s institucemi (politic. forma), ale rodové skupiny(sociální skupiny) z rodové společnosti určené osobním vztahem. Nejvýše byly fýly(kmeny), poté menší skupiny- frátrie. Základní jednotkou rodové společnosti byly rody, mezi kterými byla majetková diferenciace. Z jejich středu byli voleni vládci - basileové. Základem bohatství šlechty bylo pozemkové vlastnictví, jehož část (tzv. temeno) dostali basileové od lidu jako odměnu za své služby a jako odznak svého postavení v obci, a také stáda + poklady z válek a tažení. Dům a hospodářství(oikos) Basilej byly centrem obce. Postupně převládá moc aristokracie nad basileovou. Lidové shromáždění tj. shromáždění dospělých mužů bylo svoláno jen při důležitých příležitostech. Otroci byly buď kupováni, zajatí ve válce (ženy a děti, muži vražděni) či narozeni u pána. Nevykonávali však základní výrobní práce ani v zemědělství či řemeslech. Muži většinou pastevci a ženy služky, správkyně. Ještě níž však byli nádeníci najímáni na sezónní práce. Vládnoucí skupiny si ale nevytvořily samostatné mocenské tj. státní instituce.

Řecko a orient, řecká abeceda Po pádu mínojské a mykénské kultury byly styky s Orientem přerušeny. Během 9. stol. se styky Egejské oblasti s Předním Orientem začaly obnovovat a na konci temného období byly v plném proudu.

Styky Řeků se Sýrií a Foiníkií Dovážela se slonovina, fajáns, zlato, papyrus, koření atd. V 8. stol. se objevil u Řeků vliv orientálních výrobků = asyrská metalurgie. Nejsilněji se orientální vlivy projevily v archaickém období (750-650). Pramenem pronikání orientálních vlivů do Řecka byla syrská a foinická pobřežní oblast, zvlášť v drobném umění (textil, barvířství..). V 8. stol. vznikla na severu Sýrie při ústí řeky Orontu řecká obchodní stanice = Al Mina, nalezena 1936/7 L. Wooleym.

Počátky řecké abecedy (alfabety) Řekové převzali abecedu od Foiničanů koncem 9. stol. - 1. pol. 8. stol.

94 22 znaků řecké abecedy

Foinikie= pobřežní oblast od východní Kilikie na severu až po Palestinu na jihu. Zde se užívalo tzv. severosemitského písma a z toho se vytvořila řecká abeceda. Svědčí o tom tvar písmen a pořadí. Převzatá abeceda měla 22 fonetických znaků (především souhlásky). Řekové vytvořili úplný systém pro zapisování souhlásek i samohlásek. Díky tomu se lidé mohli rychleji naučit hláskové písmo a tím vstupuje lidstvo do období, kdy je možno dosáhnou plnější gramotnosti.

Řecko a Orient Pro vývoj klasické řecké civilizace měla velký vliv předoasijská civilizace. Nakupily se technické (výrobní), kulturní a vědecké znalosti, což vedlo v Řecku k přechodu od primitivní společnosti k civilizaci.

ARCHAICKÉ

OBDOBÍ:

RANÁ

POLIS

A KOLONIZACE STŘEDOMOŘÍ A ČERNOMOŘÍ (800-500 př. Kr.) Sociální a politický život Řeků byl organizován v tzv. městských státech (polis), jejich počátek byl už v temném období. Velká řecká kolonizace = obsazovali pobřežní oblasti Středomoří a Černomoří. V městských státech vzestup řemeslné výroby a obchodu znamenal posílení nearistokratických sociálních skupin, což mělo za následek spory s aristokracií. Proti aristokracii se postavilo i rolnické obyvatelstvo, které nakonec zvítězilo a někde byla aristokracie zbavena polit. privilegií. Stát měl 2 vyhraněné třídy: svobodný občan polis x otroci.

Městský stát (polis) a problém vzniku státu: Neexistoval řecký národ ani řecký stát. Barbar = sousední kmeny a státy, které se nepodíleli na řecké kultuře a nebyly organizovány v civilizovaném státě tj. polis.( Egypťané, Peršané, Trákové, divoké kmeny vnitřní Malé Asie.)

ŘECKOST = od Hérodota v 5. stol. př. Kr. - jde o pokrevní příbuznost a společný jazyk, společné chrámy a oběti bohům a společnými mravy. Ale hospodářský, sociální, politický i kulturní vývoj probíhal v samostatných a mnohdy vzájemně nepřátelských městských státech (poleis) - Sparta, Attika, Korint, Aigína..

Polis: 95

-městský stát, malá územní jednotka, jejímž jádrem byla úrodná planina ohraničená výše položenou půdou, vhodnou pro pastviny, lesnatými pahorky i vysokým pohořím a někdy i mořem. Správním centem byla ústřední vesnice (později se z nich vyvinula města).

Osady ve východním Středomoří Řecká kolonizace probíhala severovýchodním směrem, tj. na sever od Egejského moře, černomořské úžiny a Černého moře. Výboje ale probíhaly i na jihovýchod – zakladatel 26. egyptské dynastie Psammtek I. (řecky Psammétichos) 664 – 610, využil Řeků a Kárů v nilské deltě a vyhnal s nimi asyrské posádky z Egypta. Docházelo k nárůstu obchodu mezi Řeckem a Římem → byla založena řecká obchodní stanice Naukratis v nilské deltě, uznávaná a podporovaná egyptskými vládci sajské dynastie. Řecké státy účastnící se obchodu: Mílétos, Samos, Aigína a některá maloasijská města. Na západ od Egypta (dnešní Kyrenaika), založili Řekové z ostrova Théry po pol. 7. století osadu Kyréné. Šlo o úrodnou oblast (obilí, vlna, olivový olej, rostlina silfion - lékařství), docházelo k rozšiřování dalších osad. Roku 570 Kyréné pod vládou Battiovců odrazila útok Egypťanů a Libyjců. V syrské a palestinské oblasti, které byly pod kontrolou orientálních států, vznikaly řecké obchodní stanice (Mezopotámie, Al Mina, Tell Sukas, Tars), skutečné osady vyrostly na jižním pobřeží Malé Asie (rhodská Fasélis 7. stol). Řecká města potřebovala novou půdu, expanze ale byla omezena sousedními vnitrozemskými státy (Frygie, Lydie, Persie), proto osidlovali přilehlé pobřeží ostrovů a poloostrovů. Maloasijská města zase kolonizovala severní pobřeží Egejského a Černého moře. Eubojská města Eretria a Chalkis se staly v 2. pol. 8. stol. prvními kolonizátory makedonského a thráckého pobřeží (nejstarší osady Methóné, Mendé, Toróné). Thrácké pobřeží byůp kolonizováno maloasijskými Řeky, ti měli také rozhodující podíl na osídlení černomořských úžin a Černého moře. Rozhodující úlohu měl Mílétos (metropole 100 osad), Černomořské osady byly zdrojem obilí, otroků, stavebního dříví, ryb, zlata a železa. Většina byla založena na úrodných přímořských pláních s klimatem podobnému řeckému, půda byla v osadách velice pečlivě rozdělena. Příčiny kolonizace: Již koncem temného období vznikaly zárodky nového civilizačního vývoje, docházelo k podstatnému růstu populace a také vnitřní krize, jež provázely vznik a dozrávání městských států. Důvodem bylo především hledání nové půdy a nového domova pro relativně přebytečné obyvatelstvo, pro něž městské státy při dané úrovni zemědělské výroby a daném rozdělení půdy nemohly zajistit dobrou existenci občana, tj. vlastníka půdy. S rozvojem obchodu se vytvořil zahraniční trh a oboustranné obchodní zájmy (export).

Vnitřní vývoj městských států Na konci archaického období, kolem 500 př. n. l. existovaly plně zformované městské státy s komplikovaným hospodářstvím spjaté námořním obchodem, s pevně vymezenou sociální strukturou regulovanou psanými zákony, s politickými institucemi a politicky aktivním občanstvem, technicky i umělecky vyspělou kulturou.

96

Vláda zemědělské aristokracie: Před kolonizací byly městské státy prostými, soběstačnými a izolovanými zemědělskými komunitami, ovládanými rodovou aristokracií (dědičná privilegia, nepsané zákony), aristokracie vedla přepychový život. Už během 8. stol. př. n. l. absorbovala tato aristokracie basiley (krále), v předchozím období hlavy jednotlivých obcí (např. ale ve Spartě a Argu královská moc zachována). Po odstranění království se stala rozhodujícím orgánem moci aristokratická rada, která kontrolovala i nejvyšší úředníky (členství omezeno na některé aristokratické rody). Aristokracie získala vojenskou převahu, díky bohatství měli monopol na vytváření jízdy. Za kolonizace se předpokládá zvětšování zemědělské produkce (zavodňování, odvodňování), terasování svahů, širší užívání železných nástrojů, které umožnilo zvětšování podílu pěstování vína a oliv (rozkvět přinášel výhody aristokracii → vykořisťování rolníků). Vývoj řemesla a obchodu: Docházelo k vytváření nových sociálních skupin a forem bohatství, nespojených s tradičním vlastnictvím půdy, a nových hodnot, spjatých s růstem významu řemesla a obchodu. Díky kolonizačnímu obchodu byla rozšířena stavba lodí a plavby, výroba zbraní a zbroje a došlo ke zvýšení a stálé poptávky, zaručující řemeslu stálý odbyt; ve městech vznikaly stálé řemeslnické dílny. Význam pro rychlý vývoj mělo moře, které se stalo levným a rychlým spojením. Růst řemeslné výroby byl provázen růstem významu otroctví a zavedením ražených mincí. Otroctví: Existovalo již v temném období (ženy domácnost, muži pastevci), za Solóna otroci pracovali v zemědělství. V archaické době dochází k rozšíření klasického otroctví = užívání dovážených otroků, získaných násilím či výměnou za zboží v „barbarských“ oblastech (Skýtů, Thráků, Syřanů, aj.). Stali se z nich sluhové a pomocníci, pracovníci v řemeslných dílnách, dolech a lomech. K rozšíření otroctví přispěl prudký vzestup potřeby pracovní sil v řemeslech a stoupající životní úroveň ve spojení s nechutí svobodných občanů pracovat.

Řecká amfora na víno z města Pithos

Mince: Počátkem 2. pol. 7. stol. př. n. l. byly v západní Malé Asii, v oblasti vzájemného působení řecké a lýdské kultury, poprvé raženy mince (z elektronu = Au + Ag). Před rokem 600 se začaly stříbrné mince razit i v Řecku na ostrově Aigíně a snad i v Korintě, od 6. stol. pak postupně ve všech významnějších řeckých městských státech. Dříve byla míla hodnoty zboží směňována za dobytek, kovové předměty nebo kousky drahého kovu. Sociální vývoj, krize nadvlády aristokracie: V 2. pol. archaického období, asi od pol 7. stol. př. n. l., docházelo k útoku na pozice vládnoucí aristokracie, k němuž se často spojovali aristokracii poddaní rolníci i bezzemci s představiteli „středních“ vrstev, tj. bohatších řemeslníků, obchodníků i svobodných rolníků (síla „střední“ vrstvy vyrostla díky vývoji nové vojenské taktiky – těžkooděná pěchota hoplíti, rekrutováni z neurozených občanů → značná moc). Sociální srážky a reformy měly rozmanitou formu v jednotlivých městských státech. Centry neklidu se staly oblasti ve výhodné poloze (Korint, Megara, Sikyón, Mílétos, ....). Zapsání práva: Asi v 2. pol. 7. stol. byly v jednotlivých státech zapsány a zveřejněny zákony, které měly značný úspěch nearistokratických občanů městských států. Kromě přísné ochrany soukromého vlastnictví zákony výslovně sankcionovaly třídní nerovnost (např. zákony z Gortýny 97

na Krétě, jediný téměř úplně zachovaný soubor řeckých zákonů, byly vytesány až v 5. stol. př. n. l., ale obsahují řadu mnohem starších ustanovení). V řadě států byly rozpory mezi aristokracií a lidem řešeny pomocí reforem (např. podmínkou pro členství v radě přestal být urozený původ a stala se jí určitá výše majetku), výsledkem tohoto vývoje byla v řadě států vláda bohaté menšiny, oligarchie. Raná řecká tyranida: V mnoha státech (především těch aktivně kolonizujících), dosáhly rozpory takové intenzity, že musely být řešeny násilnou cestou – do čela státu se dostával dočasně samovládce, který se opíral o lid nebo alespoň o jeho část a většinou i vlastní ozbrojenou moc a jehož vláda byla namířena proti dosud vládnoucí aristokracii. Raná řecká tyranida vznikla asi nejdříve – kolem pol. 7. stol př. n. l. – ve státech na Korintské šíji: v Sikyónu vládli Orthagorovci (asi 655 – 555), v Korintě Kypselovci (asi 657 – 582), v Megaře ve 2. pol. 7. stol. tyran Theagenés. Na přelomu 7. a 6. stol. vznikly tyranidy v Malé Asii (Efesos, Mílétos) a v Mytiléně na Lesbu, ve 2. pol. 6. stol. vládl Polykratés na ostrově Samu, tyranida Peisistratovců v Attice trvala asi od roku 561 – 510 př. n. l. Tyrani řešili různé problémy, opatření mají však všeobecně shodný směr: všichni zrušili politickou moc aristokracie, někteří nahradili dosavadní rodové fýly fýlami územními, proti aristokratickým kultům stavěli a propagovali tyrani kulty bohů – ochránců státu, zřizovali monumentální chrámy na jejich počest, pořádali slavnosti a hry (podporovali umění), podporovali řemeslo a obchod (budování vodovodů, cest, přístavu, loďstva), dynastické sňatky mezi tyrany a aristokratickými rody byly zcela běžné. Aktivní a často úspěšná byla většina tyranů v zahraniční politice (boje s Lýdy a Peršany), vedli boje se sousedy při rozšiřování území a kolonizaci, posílili svou politikou nearistokratické vrstvy a předpoklady pro vývoj otrokářských výrobních vztahů. Během tyranidy nebo brzy po ní byl dokončen vývoj klasického městského státu, v něm vládnoucí třídou byli plnoprávní občané polis bez ohledu na svůj původ. Významní tyrané: Kypselos (stříbrné mince) a jeho syn Periandros na Korintu; Polykratés na Samu (rozvoj umění i řemesel, styky i s Egyptem, zavražděn Peršany).

Politický vývoj Řecka, celořecké instituce Východní řecké státy: Maloasijské poleis: Mílétos, Efesos, Fókaia, Kýmé, Erythari a další + přilehlé ostrovy Lesbos, Samos, Chios, aj. byly v archaické době, především díky své poloze na hranicích řecké a orientální civilizace nejvyspělejšími částmi řeckého světa (známé osobnosti: Tháles, Anaximandros, Anaximenes z Mílétu, Hérakleitos z Efesu). Po pádu fryžské říše, s níž asi udržovali mírové styky, museli odrážet útoky Kimmeriů (např. Efesos byl těžce poškozen). Po porážce Kimmeriů lýdskými panovníky se stala sousedem Řeků lýdská říše, která si řecká města postupně podmanila; museli platit daně a poslušnost byla vymáhána i vojenskou silou, avšak Lýdové se do jejich života nevměšovali (výhody z obchodu). Po dobytí Lýdie Peršany v r. 546 př. n. l. byla jimi postupně dobyta i řecká města v Malé Asii, jen Mílétos a ostrovy si zachovaly delší dobu samostatnost. Peršané dosazovali do řeckým měst jako vládce stoupence z řad Řeků (tíživější vláda než lýdská), koncem 6. stol. byli již všichni maloasijští Řekové pevnou součástí perské říše. 98

Vlastní Řecko: Šlo o státy s dobrým přístupem k hlavním obchodním cestám a s vyvíjejícím se řemeslem a zámořském obchodem, aktivně kolonizovaly. Některé, převážně zemědělské oblasti, měly tendence k pozemní expanzi (válečná střetnutí, mohutnění některých států, oslabení či dokonce podrobení jiných). Vlastní území spartského státu zaujímalo celý jižní Peloponnésos, více než 1/3 jeho celkové rozlohy, Sparta se tak stala největším řeckým státem. Athény se rozšiřovaly expanzemi (Marathón, Eleusína, Megara, Salamína), v Thébách existovala volná federace, Thessalie byla zemědělsky úrodnou oblastí, ovládanou aristokracií. Amfiktyonie: Doslova spolky sousedů, byly původně náboženská sdružení, jež pečovala o některý významný kult a chrám, měly rady složené ze zástupců členských států nebo kmenů a nabývaly i širšího mezinárodního významu (např. regulovaly vztahy mezi členskými státy), např. středem kykladské amfiktyonie byl ostrov Délos, zasvěcený Apollónovi. Celořecké instituce: Instituce celořeckého charakteru existovaly již v archaické době, byly spojeny nejvýznamnějšími kultovními centry. Důležitou součástí řeckého náboženského života byly věštírny (Diovy věštírny v Dódóně v Épeiru, Apollónovy v Didymách u Mílétu a v Klaru v Malé Asii, nejproslulejší Apolĺónova v Delfách). Na počest Rekonstrukce Apollónovi věštírny v Delfách vítězství ve svaté válce a zničení Kirrhy byly v roce 582 reorganizovány v Delfách pýthijské hry, jedny ze čtyř nejznámějších všeřeckých náboženských slavnostních her (+ isthmické, nemejské, olympijské – ty se slavily každý čtvrtý rok v Diově svatyni v Olympii, založeny r. 776), po dobu her měl být dodržován mír.

SPARTA

A SPARTSKÝ (PELOPONNÉSKÝ SPOLEK) DO KONCE ARCHAICKÉ DOBY

Dórští Sparťané se usadili na středním toku řeky Eurótu nejpozději během 10. stol. př. n. l. a jejich čtyři spojené vesnice tvořily základ historické Sparty. Podrobovali si jednak starší předdórské obyvatelstvo i okolní obyvatelstvo dórské. Podrobené obyvatele Sparťané nezačleňovali do svého společenství jako občany, nýbrž dělili je do 2 kategorií: na perioiky, svobodné, ale politicky bezprávné obyvatelstvo, a na heilóty, nesvobodné zemědělské obyvatelstvo. Perioikové: obyvatelé obcí podrobených Sparťany v Lakónii a v menší míře v Messénii, hlavně na jejím západním pobřeží, byli alespoň částečně dórského původu a zabývali se zemědělstvím na vlastní půdě, ale také řemeslem a obchodem, byli zahrnuti se Sparťany do názvu Lakedaimoňané. Od Sparťanů se lišili ve 2 ohledech: neměli právo na příděl občanské půdy (na té pracovali heilóti) a neměli podíl na řízení státu ve vnitřní, ani v zahraniční politice. Byli povinni sloužit ve spartském vojsku pod spartským velením, bohatší z nich jako těžkooděnci.

99

Heilóti: zemědělské obyvatelstvo, jehož počet podstatně převyšoval Sparťany a asi i Lakedaimoňany. Od klasických řeckých otroků se lišili tím, že nebyli majetkem jednotlivých spartských rodin, nýbrž Sparťanů jako celku a byli i s půdou, na níž pracovali přidělováni Sparťanům státem. Nemohli být proto Sparťany prodáváni nebo individuálně propuštěni na svobodu. Měli své rodiny, takže se sami reprodukovali. Jejich hlavním úkolem bylo živit plnoprávné Sparťany – z úrody jim museli značnou část odvádět. Sparťané: jediní plnoprávní občané Sparty, na poč. 5.stol. šlo asi 8 tis. dospělých mužů s rodinami. Nepracovali, byli vychováváni k vojenské službě a oddanosti státu, od 7 let byli v polovojenských oddílech vedeni k fyzické odolnosti, bojové zdatnosti a absolutní poslušnosti. Byli skromní nejen v chování, odívání, ale i jídle. I dospělí Sparťané žili více ve svých vojenských oddílech, než se svými rodinami. Každá spartská rodina měla přidělen z občanské půdy příděl, tzv. kláros, na němž pracovaly rodiny heilótů a živili ji. Výrobní činnost v zemědělství i v řemesle a stejně tak obchod byly plně přenechány heilótům a periodikům.

Socha Sparťanského chlapce. Nejlépe vystihuje charakter spartské

Vztah Sparťanů k heilótům byl nepřátelský, každoročně jimvýchovy. byla formálně vyhlášena válka a v tzv. kryptei procházeli vybraní spartští mladíci, přecházející do řad dospělých, území heilótů a měli právo pobíjet ty, kteří byli potenciálně nebezpeční. Hrozba heilótů se projevila jasně především v 2. messénské válce asi v 2. pol. 7. stol. př. n. l. Vzpoura Messéňanů, jejíž potlačení trvalo řadu let, Sparťanům ukázala, že jenom naprostá jednota občanských řad je může zachránit před katastrofou, a tak došlo asi v 1. pol. 6. stol. k reformám, jejich výsledkem je známá spartská společnost „rovných“ (homoioi). Smyslem bylo udržet v poslušnosti podrobené obyvatelstvo. Sparťané vyráběli železné mince, na jejich území se nacházela bohatá ložiska železa. Státní zřízení Na konci archaické doby stáli v čele spartského státu dva rovnoprávní králové (archagetové). Byli voleni ze dvou rodů, Ágiovců a Eurypóntovců. Měli vysoké kněžské funkce, byli nejvyšším veliteli spartského vojska, jejich politická moc byla však omezena sborem eforů a radou. Počátek zachovalého seznamu králů sahá do konce 10. st. př.n.l.. Sbor eforů (dohlížitelů) vznikl později, byl pětičlenný a vznikl jako protiváha ke královské moci a rady. Euforové byli voleni na jeden rok spartským lidovým shromážděním. Jejich funkcí bylo dohlížet na správné fungování státu a výchovného systému. Měli výkonnou, soudní a trestní moc. Dva eufoři doprovázeli krále za hranice a mohli jej stíhat pro porušení zákonů. V klasické době se stali eufoři nejdůležitějšími úředníky. Svolávali radu a lidové shromáždění a předsedali jim. Každý měsíc skládali králové i eufoři přísahu. Králové slibovali, že nebudou porušovat zákony a euforové slibovali, že při zachování zákonů, bude moc králů nedotčena. Členy rady (gerúsia) byli oba králové a 28 dalších členů, starších 60 let. Byli voleni aklamaci (hromadné, veřejné, nikoli tajné, vyjádření souhlasu či nesouhlasu, například hlasováni zvednutím ruky) v lidovém shromáždění na doživotí, z užšího kruhu aristokratických rodin. Gerúsia měla funkci poradní (připravovala schůze lidového shromáždění), moc soudní (těžké zločiny, mohla soudit i krále). Členy lidového shromáždění (appelá) byli všichni dospělí a plnoprávní spartští muži. Kromě volby členů gerusie, eforů a dalších úředníků rozhodovala appellá o válce a míru, o mezinárodních 100

smlouvách a o změnách zákonů. Jednání apelly bylo velmi primitivní, rozhodovala jen o návrzích, které jim byly předloženy, bez diskuse se hlasovalo aklamací. Je možné, že gerusia mohla v některých případech rozhodnutí nerespektovat. Není možné přesně datovat jednotlivé fáze vývoje společenské a státní organizace. Antická tradice ji připisuje jako celek zákonodárci Lykúrgovi (Lykúrgova ústava). Rozdělil mezi Sparťany půdu (kláry), určil práva a povinnost jednotlivých společenských skupin, stanovil zákony. Zavedl vojenský a výchovný systém (včetně syssítií). Druhou osobností, která měla vytvořit různé reformy, byl efor Cheilón (556/5 přnl). Zavedl opatření k rovnosti Sparťanů a změnil spartskou zahraniční politiku. Oba tito zákonodárci nejsou podložení. Někteří vědci jejich existenci odmítají. Státní zřízení mělo hodně společného se státním zřízením na Krétě. Sparťané právě od nich odvozovali svůj původ. Byla zde stejná vrstva poddaných (héliotů). Počátky peloponéského (spartského) spolku Porážkou Argu (546 přnl.) a připojením ostrova Kythéry a části východního pobřeží Peloponéského pol., skončila územní expanze Sparty. Kolem roku 550 př.n.l, kdy bylo dobyto území arkadská Tegea, nebylo území připojeno ke Spartě. Oba státy uzavřely spojeneckou smlouvu. Pomocí těchto smluv s řadou dalších peloponéských států se v druhé pol. 6 st. vytvořil kolem Sparty tzv.: peloponéský spolek (oficiální název: Lakedaimoňané a jejich spojenci), který zahrnoval značnou část Peloponéského pol. Včetně Korintu, Megary, ostrova Aigíny atd. Agros zůstal mimo spolek. Spartští spojenci byli zcela autonomní, Sparta byla však hegemonem spolku a měla velení nad spolkovým vojskem. Koncem 6. st. se ve Spartě začala scházet shromáždění delegátů spolkových zemí a o důležitých krocích od té doby rozhodovaly dva orgány: apellá (Sparta) a spolkové shromáždění (návrh byl přijat pouze, když byla rozhodnutí souhlasná). Základem moci spolku byla vojenská síla těžkooděné pěchoty. Byli největší mocenskou silou v Řecku na konci archaického období.

ATHÉNY

DO KONCE ARCHAICKÉ DOBY

Území Attiky tvoří trojúhelníkový pol. V jihovýchodním cípu středního Řecka, sousedící na západě s Magarou na Korintské šíji a na severozápadě s Boiótií. Ostatní hranice Attiky tvoří mořské pobřeží s přístavy jak na jihozápadě (v Sáronském zálivu), tak na východě, kde je Attika oddělena jen poměrně úzkým průlivem od jižní části ostrova Euboie. Celá Attika je rozčleněna na tři větší a několik menších úrodných planin horskými pásmy, z nichž Pentelikon a Hyméttos poskytovaly výborný bílý a modravý mramor a jižní pohoří Laurion obsahovalo ložiska stříbra a olova. Na Thriasijské planině se dařilo obilí a její středisko, Eleusis, se proslavilo kultem bohyně Démétry (patronka obilnářství). Planina okolo Athén a východní Mesogeia byly vhodné pro pěstování ovil, vína a fíků. Důležitá surovina byla hrnčířská hlína. Státní zřízení a společnost aristokratický Athén V 7. st. př. n. l. byly Athény politickým střediskem celé Attiky. Vláda krále byla vystřídána vládou aristokracie (eupatridé). Z ní byli voleni nejvyšší úředníci státu, archonti (v 7. st. byl jejich počet ustálen na 9, doba jejich vlády byla 1 rok). Po uplynutí této doby se stávali členy areopagu. Tato rada byla nejdůležitějším státním orgánem. Měla dozor nad dodržováním nepsaných zákonů a byla poradním sborem archontů. Měla soudní pravomoc v trestní oblasti (vraždy, náboženské zločiny, zločiny proti státu) a právo vynášet nejvyšší rozsudky, proti kterým nebylo odvolání (trest smrti, vyhnanství, zabavení majetku). Funkce archontů byly rozděleny (např.: epónymos byl formální hlava státu). Organizace státu (jeho správa, vojsko, finance) spočívaly na rodových institucích. Každý athénský občan byl příslušníkem jedné z frátrií, které tvořily vyšší jednotky, fýly (byly 4 a měly společná jména jako u jíných iónských států. 101

Eupatridé pomocí svých politický funkcí, bohatství, vládnoucího postavení a náboženských kultech ovládli hospodářský i politický život. V Attice neexistovalo nesvobodné obyvatelstvo typu spartský heilótů, ale část attických rolníků upadala do závislosti na aristokratických statkářích a jako tzv. hektémorové jim museli odevzdávat část své úrody. Existovali zde i zadlužení rolníci, kteří ručili svou svobodou, mohli být prodání i se svou rodinou do ciziny. (621 př.n.l napsal Drakón zákony. Rozsah není znám, protože se nezachovaly. Rozlišují mezi úmyslnou vraždou a vraždou. Zmírňují krevní mstu, kterou museli podle ústního zákona vykonat pozůstalí. Chránily soukromé vlastnictví) Solónovy reformy Počátkem 6. st. si vyhrocené sociální rozpory vynutily řešení. Roku 594/3 byl zvolen archontem Solón. Aristokrat, měl zkušenosti s obchodem. Jeho politickým cílem bylo smíření rozporů aristokracie s lidem a jeho metodou byl politický kompromis. Zavedl seisachtheiu (setřesení břemen). Zrušením dluhů osvobodil ty, kteří byli pro dluhy v otroctví. A dokonce vykoupil Athéňany, kteří byli pro dluhy prodáni do ciziny. Zakázal do budoucnost zaručovat se vlastní svobodou. Toto opatření uvolnilo cestu rozvoji klasického otroctví. Od Solónovy reformy mohli být v Attice otroky jenom lidé mimoattického původu, kteří byli dovážení z okolních barbarských zemí. Druhým velkým zásahem, tentokrát do politické struktury státu, bylo rozdělení všech občanů do čtyř tříd podle výnosu z pozemkového majetku zrní nebo ekvivalentní množství jiných zemědělský plodin, podle nichž byla odstupňována práva a povinnosti občanů. Příslušníci prvních dvou tříd, pentakosiomedomnoi a hippeis (= jezdci), mohli být voleni do nejvyšších úřadů a ve vojsku sloužili jako jezdci, příslušníci třetí třídy (zeugítai) mohli zastávat nižší úřady a sloužili jako těžkooděnci a příslušníci nejnižší třídy (théové) měli právo účastí v lidovém shromáždění a ve vojsku sloužili jako lehkooděnci a později jako veslaři. Takto Solón zrušil monopol eupatridů na politickém vedení státu, už nezáleželo na aristokratickém původu, ale na bohatství. Postupně se změnilo i složení areopagu (volba archontů mimo řady eupatridů). Některé prameny tvrdí, že založil jako protiváhu areopagu novou radu o 400 členech ( po stu z každé rodové fýly). Oživil činnost lidového shromáždění a dal mu také právo rozhodovat o odvolání proti soudním rozhodnutím úředníků. Sestavil soubor zákoníků, které platily až do konce 5. st. př. n. l. Regulovaly další hospodářský vývoj Attiky, celkovým smyslem bylo uvolnit cestu řemeslu a obchodu. Mezi ně patřil zákaz vyvážení obilí a podpora vývozu olivového oleje i povzbuzování cizích řemeslníků k usazení v Attice udílením občanství. Solón odmítl hlouběji zasáhnout do majetkových vztahů, proto se brzy objevila nespokojenost nechudších. Na rozdíl od 7. st.př.n.l byli však teď protivníci aristokracie silnější, protože vývoj athénského řemesla a obchodu, posílený Solónovými reformami, vedl v Attice k vytvoření střední třídy řemeslníků a obchodníků. A tak se po krátkém období politických zmatků zmocnil i v Athénách vlády tyran. Tyranida Peisistratovců Peisistratos, příslušník významného eupatridského rodu, se pokusil o získání tyranidy v Athénách poprvé r 561. Avšak až roku 546, kdy porazil eupatridy pomocí žoldnéřů se dostal k moci. Peisistratos se dostal k moci jako představitel nejchudší části athénských občanů, mezi ně patřili také zchudlí zemědělci a bezzemci. Bojoval proti aristokratům. Řada eupatridských rodů musila odejít do vyhnanství a je možné, že Peisistratos jejich půdu zkonfiskoval a rozdělil je mezi své přívržence. Jeho vláda byla mírná a přinesla mocenský i hospodářský rozkvět. Ponechal 102

Peisistratos

Solónovu ústavu, ale obsazoval nejdůležitější úřady svými příbuznými nebo přívrženci. Zemědělce podporoval výhodnými půjčkami a zavedl venkovské soudce, kteří urychlovali řešení místních sporů. Doba tyranidy je dobou rozkvětu řemesel a obchodu. Kolem 6. st. vytlačila athénská malovaná keramika korintskou z řeckých trhů. Do této doby spadá i těžba stříbra a počátky attických mincí (sov) a obrazem sovy na rubu a Athéniny hlavy na líci. Řemeslo a obchod byly podporovány také velkorysou zahraniční politikou a výstavbou města Athén. Po jeho přirozené smrti vládli jeho synové Hippiás a Hipparchos. Hipparchos byl 514 zavražděn, vlád Hippiás. Alkmeónovci si ve vyhnanství za pomici delfské věštírny získali podporu Sparty a spartské vojsko přinutilo r. 510 Hippia k odchodu z Athén. Avšak pokus eupatridů zavést opět za pomoci Sparty aristokratickou vládu se nepodařil. V 6. st. až příliš zesílily díky vývoji athénské ekonomiky a politice tyranů nearistokratické složky obyvatelstva a státní orgány se prosadily v řízení stáru namísto orgánů zděděných z rodové společnosti a ovládaných eupatridy. Aristokraté a jejich spatští spojenci byli poraženi a do čela Athén se dostal r. 508 Alkmeónovec Kleisthenés, který se stal vůdcem athénského lidu. Kleisthenovy reformy Reforma státního zřízení definitivně odstranila organizační opory politické moci eupatridů a položila základ k dalšímu demokratickému vývoji Athén. Reorganizoval správu stáru tak, že se jejím základem stala příslušnost k územním jednotka místo příslušnosti k rodinným celkům. Základní jednotkou nové územní organizace se staly démy. Na venkově to byla větší sídliště s okolím (např. démos Marathón, Eleusis, atd.) nebo několik menších vesnických sídlišť, v Ahténách městské čtvrti. Démů bylo nejméně sto a byly seskupeny do 30 větších územních celků, trittyí. Démy byly vybírány do trittyí tak, aby alespoň jedna ležela při cestě do Athén, a tak bylo urychleno mobilizování vojsk.nejvyššími správním a politickými jednotkami se stalo deset místních fýl. Každá se skládala ze tří trittyí a to vždy jedné městské, jedné přímořské a jedné vnitrozemské. Toto komplikované uspořádání mělo patrně zajistit v každé fýle rovnováhu různých sociálních skupin, ve skutečnosti však dávalo převahu městskému lidu, který žil přímo v politickém centru a byl přitom zastoupen ve všech deseti fýlách. Démy fungoval jako samosprávné obce a jako základní správní i volební jednotky. V nich byli např. vybíráni kandidáti na volbu členů nově zřízené rady 500 (50 členů z každé fýly), která se stala hlavním státním orgánem vedle sněmu, jehož pravomoc dále vzrostla. V rámci nových místních jednotek byla vedena veškerá správa státu, bylo stavěno vojsko (velel stratégos), vybírány daně, vedeny seznamy občanů a jejich majetku. Aby byl znemožněn návrat k tyranidě byl zaveden ostrakismos (střepinkový soud), při němž athénští občané rozhodovali, zda je v obci muž, který ohrožuje svobodu lidu. Hlasovalo se střepy hliněných nádob, na něž každý napsal jméno osoby, kterou považoval za státu nebezpečnou. Taková osoba musela odejít na deset let do vyhnanství. Těmito reformami byl v Athénách ukončen přechod od aristokratického státu. Vládnoucí sociální skupinou byli teď všichni plnoprávní občané athénského státu, ovládající jednak rostoucí počet otroků i cizince usazené na athénském území. Stále ještě platila Solónovo majetkové dělení, proto stát řídili příslušníci prvních dvou skupin majetkové třídy. Zřízením sněmu byla však otevřena cesta k další demokratizaci.

ŘECKÉ STÁTY V 5. A 4. STOLETÍ PŘ. N. L. - VRCHOL A PÁD KLASICKÉ POLIS Klasická staletí jsou nejlépe dokumentovaným obdobím řeckých dějin. Spisy antických historiků, teoretiků státu. Politických i soudních řečníků a celá řada umělců a literátů poskytují spolehlivý politický a chronologický rámec a také zachycují mnoho z politické a

103

Antičtí historikové: Pátým stoletím se poprvé dostáváme do období, které bylo souvisle popsáno na základě přímých pramenů antických historiků. Bohužel se většina nezachovala v originále, známe pouze jejich opisy, které pocházejí z římské doby. Zachovala se díla Hérodota, Thukydida a Xenofónta. Hérodotos z Halikranássu v Malé Asii (485 – 425 přnl), označovaný za zakladatele historie. Ústřední téma jeho knih, je válka Řeků s Peršany. Věří věštbám, proto není zcela objektivní. Thúkýdidés z Athén (460 – 400), začíná své Dějiny peloponéské války. Sám se bojů účastnil. Používá přímé řeči a debaty významných politiků, vojevůdců, poslů atd. Své dílo nedokončil Xenofón: pokračoval v práci Thúkýdidéda Ostatní literární prameny: vzniká politická publicistika (debaty politiků) Aristofanovy komedie (komentují politický život, sociální problémy) Sofoklovy a Eurípidovy tragédie Filozofové Platón a Aristoteles Nápisy: V Řecku se rozšířil zvyk vyhlašovat nejrůznější státní usnesení, smlouvy, státní účty atd. ve formě nápisů vytesaných do kamenných tabulí a vystavovaných na náměstí a jiných veřejných místech Ostraky: v Athénách bylo nalezeno přes 6000 střepů hliněných nádob popsaných jmény politiků. Zajímavý materiál o postoji Athéňanů k různým politikům. Mince: nálezy mincí nám poskytují informace o měnách, ale i rozsahu zahraničního obchodu.

Iónské povstání a odražení perského útoku na Řecko (500 – 478 př. n. l) 513/2 př.n.l 499 495 494 490 487/6 486 481 480 – léto 480 – září 479 – podzim

Nezdařená výprava Dáreia I. Proti Skýtům, zřízení perské satrapie v Evropě (Thrákii) Povstání iónských měst proti Persii Porážka Řeků u ostrůvku Ladé Dobytí Milétu Peršany Odražení Dáreiova útoku na Řecko, bitva u Marathónu Reforma ústavy v Athénách Xerxés králem v Persii Všeobecný mír v Řecku, uzavření spolku proti Persii Bitvy u Thermopyl a Atermísia Bitva u Salamíny Bitvy u Plataj a mysu Mykalé

Povstání Řeckých měst v Malé Asii Koncem 6. st. př.n.l byla jediným sousedem řeckého světa na jeho východní hranici, od Egypta an jihu až po černomořské úžiny na severu, perská říše. Řecká města v Malé Asii byla dkonce její součástí. Za krále Dáreia I. Začali pronikat Peršané do Evropy. Dáreiovo tažení přes Dunaj proti Skýtům skončilo neúspěchem, avšak Peršané zůstali na obou březích Helléspontu, podrobili si jižní pobřeží Thrákie a tamní řecká města až k řece Strymonu a vytvořili tak v Evropě satrapii. I

104

makedonský král uznal perskou suverenitu. Přímou srážku mezi Řeky a peršany urychlilo povstání iónských řeckých měst v Malé Asii proti Persii. Vedené Mílétem (499). Dáreiův útok na Řecko a bitva u Marathónu Athéňané sice poslali 20 válečných lodí na pomoc iónským městům a athénští vojáci se zúčastnili dobytí Sard, ale o necelý rok pozdějií byly athénské jednotky odvolány domů. Athéňané nebyli v názorech na Persii jednotní. Soucitili s Míléťany, kteří byli Persii poraženi. Ale na druhou stranu na Perském dvoře žil vyhnaný tyran Hippiás, který se snažil o návrat s perskou pomocí a měl dosud v Athénách přívržence. Dáreios vyslal do Řecka a na egejské ostrovy posly s výzvou, aby řecké státy formálně uznaly perskou nadvládu. Po té, co Dáreiovi vojevůdci vypluli r. 490 do Egejského moře, uznala skutečně velká většina ostrovů perskou svrchovanost a podle příkazu posílila perskou armádu. Na pevnině byli Athéňané izolováni. Když bylo po pádu Eretrie jasné, že Peršané, s nimiž byl i Hippiás, míří do Attiky, požádali Athéňané o pomoc Spartu. Sparťané pomoc přislíbili, ale z náboženských důvodů mohli táhnout až o týden později. Mezitím prosadil Miltiadés v athénském sněmu vyslání vojska k Marathónu, kde kotvilo perské loďstvo. V bitvě, k niž došlo dva dny před příchodem spartského vojska, porazili Athéňané s malým oddílém ze sousedních Plataj (celkem asi deset tisíc těžkooděnců) díky Miltiadově taktice podstatně silnější perské vojsko, které se se značnými ztrátami (6400 mužů a 6 lodí) rychle nalodilo a po marném pokusu překvapit obeplutím Attiky město Athény, pokud bylo bez obránců, odplulo do Asie. Porážka u Marathónu byla pro Peršany jen částečným neúspěchem. Všechny ostrovy v Egejském moři jim zůstaly. Themistoklés a počátky athénské námořní moci Roku 489 se Miltadés vypravil s athénským loďstvem do Kyklad a pokusil se dobýt jeden z nejvýznamnějších ostrovů. Ostrov Paru. Cílem útoku bylo oslabit perský vliv v Kykaldách. Bohužel se nezdařil a Miltiadés byl po návratu odsouzen k velké pokutě, zanedlouho umírá. Tím skončil jediný pokus využít vítězství u Marathónu k protiútoku a Řekové i Peršané se věnovali každý svým domácím problémům. Dareios a jeho syn a nástupce Xerxés (486) meseli potlačovat povstání v Egyptě (486484) a nepokoje v Babylónii, Sparťané měli potíže s dobrodružnou politikou krále Kleomena a Athéňané s válkou proti ostrovu Angíně, v níž utrpěli vážnou porážku.

Politický boj v Athénách Politický boj mezi významnými athénskými politiky v 80. letech (pol. strany neexistovaly) je nám znám jen ze série ostrakismů od roku 488 do roku 482. Mezi vypovězenými byli politikové spříznění s Peisistratovci a Alkmeónovci. Touto eliminační metodou si Athéňané vybrali za politického vůdce demokratického politika Themistokla. Počátky Themistoklovy politické dráhy jsou sporné. Podle jednoho pozdního pramene zastával už v roce 493 úřad epónymního archonta a v tom roce také zahájil výstavbu athénského válečného přístavu Peiraia. Proti tomuto datu jsou četné námitky. Nalezená ostraka svědčí o tom, že si Themistoklés své postavení získal v ostrém politickém boji a že byl “kandidátem“ ostrakizování. Roku 487/6 došlo v Athénách k důležité ústavní reformě: nejvyšší úředníci athénského státu (archonti) nebyli od tohoto roku voleni, nýbrž vybíráni losem z 500 kandidátů ze všech démů. Tím bylo znemožněno, aby do tohoto úřadu byli voleni političtí vůdcové Athén. Úřad archontů tím pro budoucnost ztratil svůj vysoký politické význam ve prospěch úřadu stratégů, vojenských velitelů jednotlivých fýl, kteří byli nadále voleni.

Stavba loďstva 105

Roku 483/2 byla objevena v attických stříbrných dolech nová, velmi vydatná žíla, jejíž odhadovaný roční výnos činil 100 talentů. Themistoklés přesvědčil athénský sněm, aby upustil do dosud běžného rozdělování tohoto státního výnosu mezi občany a použil peníze na stavbu válečného loďstva. Přístav Peiraieus se stal v 5. stol př.n.l. nejvýznamnějším válečným i obchodním přístavem ve východním Středomoří a jedním ze základů athénské moci a prosperity. Athénská válečná flotila se od té doby stala nejsilnější námořní mocí v Řecku. Neméně významné byly i politické důsledky. Vzrostl význam nejchudší čtvrté majetkové třídy – thétů. Válečné lodě potřebovaly více než 100 veslařů. Zatímco bitvu u Marathónu vyhráli těžkooděnci, největší zásluhu na odražení perského útoku v roce 480 bude mít athénské loďstvo. Otevřela se tak cesta k další demokratizaci athénského státu a k orientaci na námořní obchod. Athénská padesátiveslice (attická číše, 3. čtvrtina 6. stol.př.n.l.) Odražení Xerxova útoku na řecko Už asi v roce 484 se Xerxes na naléhání některých svých rádců a přívrženců z řad Řeků odhodlal k rozhodujícímu tažení proti Řecku a v roce 481 se osobně dostavil do Sard, aby se mu postavil do čela. Na jaře roku 480 se perská armáda dala na pochod přes dva pontonové mosty přes Helléspontos do Thrákie a perské loďstvo ji doprovázelo podél pobřeží. Řekové tedy museli očekávat od severu útok snad asi 150 000 mužů pozemní armády a možná přes tisíc válečných lodí dodaných většinou Féničany a maloasijskými a ostrovními Řeky.

Protiperská koalice Tváří v tvář tomuto nebezpečí uzavřelo roku 481 př.n.l. asi třicet řeckých států vojenské spojenectví proti Peršanům; pro posílení jednoty byli povoláni nazpět političtí vyhnanci a ukončeny vzájemné spory. Vrchní velení bylo svěřeno Sparťanům, kteří se svými peloponéskými spojenci a s Athéňany tvořili jádro aliance. Mnoho států účast odmítlo, jiné se dokonce přímo přidaly k Peršanům. Mezi těmi byla i Thessalie, když spojenci z politických důvodů odmítli hájit severní Řecko a rozhodli se hájit přístupy do středního Řecka. Po dvoudenních marných útocích se Peršanům podařilo po horské stezce obejít řecké postavení u Thermopyl, hájené asi 7 000 řeckých těžkooděnců, jenž velel spartský král Leónidás. Tím byla z boku ohrožena i ústupová cesta řeckého loďstva, které svádělo s Peršany nerozhodnou bitvu. Leónidás proto odeslal většinu svého vojska na jih a asi s tisícem mužů zadržel v boji do posledního muže postup Peršanů, dokud se pozemní i námořní síly Řeků nestáhly na jih. Střední Řecko tak bylo otevřeno Peršanům, jejichž loďstvo však bylo výrazně oslabeno ztrátou asi 600 lodí v bouřích a v bitvě u Artemísia. Řecké pozemní vojsko, složené především z oddílů peloponéských států, se stáhlo na Korintskou šíji, kterou začalo opevňovat, a peršané obsadili Attiku a zpustošili Athény. Na naléhání Themistoka však spartský velitel řeckého loďstva Eurybiadés přijal jeho návrh, aby loďstvo svedlo boj v úzkém průlivu mezi pobřežím Attiky a ostrovem Salamínou, kam byla evakuována část obyvatel Pomník padlých vojáků z bitvy Attiky a athénské úřady. U Dalamány byli Peršané poraženi a Xerxes se vrátil u Thermopyl (480 př.n.l.). Nápis na pomníku říká: se zbytkem loďstva a částí pozemní armády do Asie. V následujícím roce pak Poutníče, zvěstuj Řekové vedení Sparťany porazili v Boiótii v bitvě u Plataj tu část perské Lakedaimónským. že mi tu mrtvi ležíme, jak to zákony kázaly nám.“

106

armády, která v Řecku přezimovala, a u mysu Mykalé na pobřeží Malé Asie zničilo řecké loďstvo zbytky perské fotily, když se maloasijští Řekové přidali na stranu Řeků. Perský útok byl odražen, Řecko zbaveno útočníků a Egejské moře perské nadvlády. Počátky délského (athénského) námořního spolku na protiútok Řeků proti Persii (478 – 462/1 př.n.l) Založení délského (athénského) námořního spolku Po vítězství u Plataj a Mykalé stáli řečtí spojenci před problémem, mají-li pokračovat v boji proti Peršanům (měli ještě opěrné body v Thrákii, na Helléspontu a stále si činili nárok na řecká města v Malé Asii). Řecká aliance z roku 481 nebyla v této otázce jednotná. Na athénské naléhání odplula část řeckého loďstva do Helléspontu a obléhala Séstos, který v zimě 497/8 padl. Dobytím Sextu končí Hérodotovy dějiny a tím i spolehlivá znalost chronologie politických a vojenských událostí. Pro následující období asi padesáti let – doba tzv. pentékontaëti, tedy od odražení perského útoku do začátku peloponéské války, se nezachovalo žádné souvislé historické líčení (kromě stručné a neúplné Thukydidovy rekapitulace). V následujícím roce válečných operací (478 př.n.l.) se Athénská Triéra (loď s třemi řadami vesel). Reliéf sice Sparťané na nátlak svého regenta Pausania ještě (Athény, Akropolské muzeum). zúčastnili v čele spojeneckého loďstva úspěšných protiperských operací u Kypru a dobytí Byzantia, avšak nechuť Peloponnésanů bojovat mimo Peloponnésos a prý také arogantní chování Pausaniovo vedly k tomu, že spojenci nabídli vedení boje proti Persii Athéňanům. V tomto rozhodnutí hrála hlavní roli síla athénského loďstva. Athéňané nabídku přijali a Sparťané se z dalších operací proti Persii stáhli. Založení délské symmachie Athéňané již v roce 479 př.n.l. začali obnovovat své zničené město. Athény byly obehnány skoro 6 km dlouhou hradbou; dobudován a opevněn byl i přístav Pireius. Když byly Athénám nabídnuta hegemonie v dalším boji proti Peršanům, zorganizovali jej na zcela nových základech založením tzv. délského (athénského) námořního spolku (symmachie) v roce 478/7 př.n.l. Kromě Athén bylo členy i několik desítek řeckých států na západním pobřeží Malé Asie, v černomořských úžinách, na egejských ostrovech, thráckém pobřeží a na poloostrově Chalkidiké. Spojenci zůstávali zcela autonomní, zavázali se však mít společné přátele a nepřátele. Měli rovnoprávné zastoupení se shromáždění spolku, které se scházelo na posvátném Apollónově ostrově Délu a rozhodovalo o společných akcích. Na Délu byla i spolková pokladna. Výše každoročního příspěvku (foros) byla stanovena podle možností každého členského státu. Athény měly jako hegemon spolku vojenské velení a také pokladna byla spravována deseti pokladníky z řad athénských občanů. Hlavním cílem délského spolku byl bezpochyby boj proti Peršanům. Dále udržování svobodné plavba v Egejském moři a černomořských úžinách, likvidace perských opěrných bodů v Evropě a možná i svoboda maloasijských řeckých měst. Tyto cíle uvádějí pozdní pramen, které činnost Athén glorifikují. Podle některých badatelů byl jeden z cílů pomsta a kořistění na území perské říše. Kimónovy úspěchy proti Peršanům a počátky nadvlády Athén ve spolku Kimón (syn Miltiada, vítěze u Marathónu) byl poprvé zvolen v Athénách stratégem v r. 479/8 nebo 478/7 př.n.l. a od roku 476 řídil jako velitel spojeneckého loďstva většinu válečných operací dénské 107

symmachie. Jeho boj proti Peršanům byl úspěšný. Největší úspěch spojenci dosáhli na jižním pobřeží Malé Asie při ústí řeky Eurymedontu, kde roku 466 (?) porazili soustřeďující se perskou armádu a získali bohatou kořist. Úspěchy spolku také vedly k získávání nových členů (zvláště na thráckém pobřeží a v Malé Asii). Počet spojenců se k polovině století blížil dvěma stům. Vztah Athén ke spojencům Zároveň se začaly objevovat mezi spojenci první známky nespokojenosti (např. Athény začaly používat spojenecké lodě pro vlastní cíle). Athény nutily ke vstupu nové členy, stálí členové nesměli vystoupit; vymáhali (i násilím) placení foru a dodržování vojenských povinností. Spojenci stále obtížněji snášeli svou podřízenost, která se proti zásadám spolku stále zvyšovala. Athénský postoj ke spojencům se brutálně projevil při vzpouře ostrova Thasu (asi 465/463 př.n.l.). Příčinou byl athénský zásah do thajského území a do tamních rudných dolů, jenž byl součástí athénské expanze. Roku 465 byla na řece Strymonu založena Athéňany a spojenci kolonie. Kolonisté však byli Thráky vyhnáni. Athény (Kimón) oblehly odbojný Thasos a po dvou letech dobyly.Thasos musel kromě placení válečných náhrad a foros vydat své území na thráckém pobřeží, strhnout hradby a vydat své válečné loďstvo. Vnitřní vývoj ve Spartě a v Athénách. Efialtova reforma a roztržka Athén se Spartou Sparta byla vojenským vůdcem řecké protiperské koalice a jako nejsilnější pozemní vojenská moc měla nesporně důležitou zásluhu na vyhnání Peršanů z Řecka. Na druhou stranu zásluhy athénského loďstva a Themistoklovy taktiky nebyly o nic menší. Řekové vděčili za svou svobodu právě spojenectví obou států. Ve válkách s Peršany postupně stoupala vojenská moc a prestiž Athén, někteří spartští politikové začali v nich pociťovat soupeře. I přes vytvoření námořního spolku stále trvalo spojenectví uzavřené r. 481 mezi Athénami a Spartou. Vnitřní vývoj ve Spartě Účast v bojích proti Persii za hranicemi Peloponésu neměla pro Spartu dobré důsledky. Vzhledem k nepříznivému početnímu poměru plnoprávných Sparťanů k periodikům a Heilótům byly i relativně malé ztráty velmi citelné, tím spíše, že perioikové a heilóti poznávali za hranicemi demokratičtější organizaci společnosti u ostatních Řeků. Vážné bylo i lákadlo méně strohého života a válečné kořisti. Největší hrozbu pro spartský systém však stále představovali heilóti. Asi v druhé polovině 60. let (přesná chronologie je nezjistitelná) využili messinští heilóti těžkého zemětřesení ve Spartě a jejich povstání (3. tzv. messinská válka) potlačovali Sparťané několik let. Na pomoc při obléhání messinské pevnosti Ithómé, kam se Messéňané uchýlili, si Sparťané dokonce pozvali i Athéňany. Messéňané nakonec kapitulovali pod podmínkou povolení svobodného odchodu ze země. Všechny tyto události vedly jen k utužení konzervativního režimu ve Spartě a nakonec i k roztržce s Athéňany. Vnitřní vývoj Athén Rozhodujícím politikem v Athénách se stal bohatý a urozený, ale i velmi populární Miltiadův syn Kimón. Pokračoval jako budovatel athénské námořní moci, na rozdíl od demokraticky smýšlejícího Themistokla však nebyl ochoten podporovat další vnitřní demokratizaci athénského státu. Ostrakizování Themistokla, odpůrce Kimónovy prospartské politiky, bylo výrazem Kimónovy popularity, která se brzy nato ještě zvýšila po skvělém vítězství nad Peršany u Eurymedontu. Efialtova reforma

108

Kimónova politika, jejíž slabina spočívala v rozporu mezi jeho postojem v zahraniční a vnitřní politice, měla v Athénách právě pro jeho postoj ve vnitřní politice vážné odpůrce. Nejvýznamnějším demokratickým politikem se stal po Themistoklově odchodu Efialtés, s nímž již v 60. letech spolupracoval mladý Periklés.Roku 462 prosadil Kimón proti Efialtovi vyslání vojenské pomoci proti povstání heilótů, o kterou požádala Sparta. Efialtés využil nepřítomnosti Kimóna a prosadil podstatné okleštění pravomocí areopagu, což znamenalo významný zlom v politice Athén. Nejvyšší politické úřady byly stále obsazovány podle solónských zásad bohatými občany (většinou členové bohatých aristokratických rodin). Bohatí občané tak kontrolovali sami sebe. Efialtés již dříve úspěšně žaloval jednotlivé členy areopagu pro jejich činnost, a tak připravil půdu pro reformu, která areopag zbavil všech politických pravomocí a z jeho pravomocí soudních mu ponechal jen malou část (souzení vražd a náboženských přestupků). Dosavadní funkce areopagu byly přeneseny především na radu pěti set, na lidové shromáždění a porotní soudy. Efialtova reforma je počátkem klasické athénské demokracie. Volitelnost do nejvyšších úřadů sice stále zůstávala vázána na výši majetku, avšak kontrola činnosti všech úředníků a téměř veškeré soudnictví (především politické) byly od jeho reformy v rukou demokratických orgánů: shromáždění všech občanů, rada pěti set a porotních soudů. Efialtés byl roku 462/1 zavražděn., avšak ani tak se nepodařilo odstranit jeho reformy, Kimón byl téhož roku poslán ostrakismem do vyhnanství a pod dojmem událostí v Messénii bylo vypovězeno spojenectví Athén se Spartou.

První střetnutí Sparty a Athén (461 – 446/5 př.n.l.), ukončení bojů s Persií Nedostatek pramenů je nejcitelnější právě v tomto období, kdy v Řecku probíhaly na několika frontách boje Athéňanů a jejich spojenců se státy, jenž byly členy spartského spolku nebo jím byly podporovány. Vyvstaly opět staré spory, které ustoupily do pozadí v době přímého ohrožení Řecka Persií. Zároveň pokračovali Athéňané se svými spojenci v boji proti Persii, a to především v Egyptě, v oblasti Kypru a jinde. Stav našich pramenů pro toto období je nejlépe charakterizován nejistotou, která panuje o historičnosti tzv. Kalliova míru, jenž podle některých pozdních pramenů formálně ukončil roku 449 řecko – perské války. Boj mezi řeckými státy Hned po zrušení spojenectví se Spartou roku 462 uzavřely Athény spojenecké smlouvy s Argem, Megarou a Thessalií (Megara byla důležitou základnou pro operace na obou mořích; její území leželo na Korintské šíji a přehrazovalo pozemní cestu mezi středním Řeckem a Peloponésem). Athéňané obsadili nefarský přístav Pagai, spojili hradbami s městem Megarou a tak vznikla pevnost, snadno dosažitelná z Athén po moři i v případě nepřátelského obležení. Všechny tyto úspěchy dokazovaly především athénskou převahu na moři, Na severní frontě, v boji o kontrolu středního Řecka, rozhodovaly operace pozemní. Roku 457 se v Boiótii střetli Sparťané a Athéňané. Sparťané s Boióťany zvítězili, po odchodu Sparťanů však Athéňané porážku Boioťanům oplatili, s pomocí Boiótských demokratů získali v Boiótii vliv a obnovit za přispění spojeneckých Fóků svůj vliv v delfské amfiktyonii. Asi v roce 453 bylo dohodnuto pětileté příměří mezi Spartou a Athénami. Athény se tak mohly soustředit opět své síly proti Persii. Dokončení boje s Persií Athény (nejpozději od roku 460) podporovaly povstání domorodého vůdce Inara v Egyptě proti Persii. Silná Athénská flotila pronikla do nilské delty a dobyla Memfis (kromě citadely obsazené Peršany). Další průběh bojů neznáme; v letech 456 – 154 však bylo athénské loďstvo v deltě zničeno a Egypt 109

byl znovu připojen k perské říši. Tato vážná porážka znovu ohrozila řeckou nadvládu nad Egejským mořem. Jejím důsledkem bylo patrně přenesení athénského námořního spolku z ostrova Délu do Athén a asi i ochota Athén k příměří se Spartou. Roku 450 se loďstvo Athéňanů a jejich spojenců obrátilo proti perské námořní základně na Kypru. Vele mu Kimón, jenž se mezitím vrátil do Athén, zemřel však při neúspěšném obléhání kyperského města Kitia. Tažení však skončilo naprostou porážkou Peršanů u kyperského města Dalamány a ukončilo tak na dlouhou dobu vojenské zásahy Peršanů proti Řecku. Ačkoli nevíme, zda tzv. Kalliův mír z roku 449 je skutečně historický nebo později vykonstruovaný, jeho tradované podmínky byly skutečně dodržovány. Délská symmachie pod vedením Athén splnila svůj základní úkol. Po vypršení pětiletého příměří mezi Athénami a Spartou znovu vypukly boje ve středním Řecku. Athéňané ztratili kontrolu nad Boiótií, museli potlačovat povstání na ostrově Euboi, také Megara se znovu obrátila proti Athénám. Athéňané tedy přistoupili na jednání a v roce 446/5 uzavřeli se Spartou mír na třicet let. V něm se vzdali území, která získali na spojencích Sparty na Korintské šíji (nefarské přístavy) a v Korintském zálivu, ponechali si však ostrov Angínu. Mír v podstatě uznával rozdělení Řecka na dvě mocenské seskupení. Jen státy, které nepatřily ani ke spartskému, ani k athénskému spolku, měly výslovnou volnost uzavírat spojenectví s jednou či druhou stranou; ostatní byly mlčky považovány za trvalou součást jednoho z obou spolků. Byl zaručen volný styk mezi státy obou aliancí a spory mezi nimi se měly řešit napříště arbitráží.

Athénská říše a athénská demokracie v době Periklově Třídní a mocenské struktura Ukončení bojů s Persií roku 499 a uzavření třicetiletého míru se Spartou roku 446/5 bylo pro Athény počátkem krátkého, ale významného období míru, které trvalo až do vypuknutí nové války se Spartou roku 431. Toto období spojené se jménem athénského demokratického státníka Perikla a nazývané také “zlatým věkem“ Athén, znamenalo vrchol athénského demokratického státu a athénské moci v Řecku. Bylo také jedním z vrcholů klasické řecké (a především athénské) kultury. Athénská demokracie Periklovy doby a její kultura dostaly přídomek “klasická“. Platily v pozdějších dobách jako vzor spravedlivého státního zřízení a dokonalého uměleckého ztvárnění člověka a jeho osudů, jeho vztahu k přírodě, k bohům i ke společnosti v klasickém výtvarném umění a literatuře. Athénské státní zřízení je skutečně vrcholem přímé Perikles demokracie ve starověku. Athénský stát, stejně jako všechny ostatní řecké státy starověku, přiznával občanské právo a z něho vyplývající práva a povinnosti (tedy v Athénách účast na demokratickém zřízení) jen určité části obyvatel, které trvale sídlilo na jeho území. Zcela nesvobodnou třídou byli otroci. Základní omezení řecké demokracie tedy spočívá v tom, že se na ní podílela jen část obyvatel státu. Athény byly v druhé polovině 5. stol. př.n.l. politicky i kulturně vládcem poměrně rozsáhlé říše, která se vyvinula z původně délské symmachie. Athénská říše

110

Délská Symmachie (“Athéňané a jejich spojenci“) splnila svou hlavní funkci – odstranila perskou hrozbu v Egejském moři a zajistila svobodu maloasijských Řeků. Mnozí athénští spojenci byli toho názoru, že existence symmachie a požadované finanční příspěvky nejsou nutné. Periklés navrhl svolání všeřeckého kongresu do Athén, aby Řekové posoudily problémy obnovení chrámů zničených za perského vpádu (splnění slibů daným kdysi bohům, pomohou-li Řekům k vítězství, a konečné zajištění bezpečnosti námořní plavby a míru na moři). Návrh však ztroskotal na odporu Sparty. Athény tedy jednaly sami, délská symmachie byla zachována, obnovilo se vybírání poplatků a Periklés začal uskutečňovat svůj velkolepý program výstavby athénské Akropole. Když Sparta v míru z roku 446/5 formálně uznal athénskou hegemonii nad spojenci, byla přeměna délské symmachie na athénskou říši dovršena. Téměř jedinými prameny k dějinám athénské říše jsou Acropole zlomkovitě zachované nápisy. Mezi nimi vyniká soubor tzv. seznamů příspěvků. Podstatné části seznamů se podařila rekonstruovat (např. epigrafik B.D.Meritt). Jsou pro nás důležitým pramenem pro poznání rozsahu říše i výše kojeneckých poplatků. Kromě toho se zachovala řada dvoustranných smluv mezi Athéňany a jednotlivými členskými státy, regulující jejich vzájemné politické a právní vztahy. Zachovaly se i některá usnesení athénského sněmu. Přesné datování těchto dokumentů je značně sporné. Rozsah říše a Foros Athénská říše zahrnovala okolo dvou set členských států, rozložených na západním pobřeží Malé Asie (v Tróadě) a po obou březích černomořských úžin (hellésponský obvod), na severním pobřeží Egejského moře a poloostrově Chalkidiké (thrácký obvod), na jihozápadním pobřeží Malé Asie a přilehlých ostrovech (kárský obvod), na ostrovech jižního Egejského moře (ostrovní obvod) a v Černomoří. Dobrovolný příspěvek (foros), který se spojenci zavázali platit při založení délské symmachie se později proměnil v daň, kterou Athéňané přísně vymáhali. Výše foru byla stanovována každé čtyři roky v Athénách (spojenci se mohli odvolat k athénskému porotnímu soudu, jehož rozhodnutí bylo konečné). Spojenci platili každoročně na jaře; nedoplatky byly vymáhány a někdy i pokutovány. Říše byla rozdělena na obvody, do nichž byly vysílány v případě potřeby válečné lodi s výběrčími. Od poloviny století byly peníze získané od spojenců používány na budování Athén. Mocenské nástroje říše, Klérúchie Faros byl základním ekonomickým pojítkem říše a týkal se všech jejích členů bez rozdílu. Avšak už od 60. let používali Athéňané na strategicky zvlášť významných místech a také tam, kde bylo nebezpečí odtržení nebo kde došlo k povstání, mocenských nástrojů. Nejvýznamnější z nich byla absolutní převaha Athéňanů na moři. V městech, kde Athény potlačily povstání zanechávaly vojenské posádky. Athéňané však dávali přednost politické kontrole. Podporovali demokratické režimy pomocí zvláštních athénských úředníků, kteří hájili zájmy Athén (episkopovi – dočasní ú.; archontes – stálí ú.). Zvláštní formou, která spojovala kontrolu měst s řešením demografických problémů Athén, bylo vysílání tzv. klérúchií. Byly vysílány především na území těch měst, jejichž povstání bylo potlačeno a část půdy konfiskována, nebo tam, kde nebezpečí povstání hrozilo, nebo ze strategických důvodů. 111

Klerúchové zůstávali athénskými občany, žili však z přídělu půdy (kléros), který jim byl v příslušném státě Athéňany přidělen. Další důležitou oblastí v níž Athéňané otevřeně zasahovali do záležitostí členů své říše bylo soudnictví. Z důvodu ochrany svých občanů mimo Athény a svých přívrženců v městech své říše, soustřeďovali do Athén spory mezi Athéňany a občany měst své říše. Protože řecké státy nemohly sami žalovat a žalobcem musil být soukromý občan, existovali již v této době v Athénách řemeslní žalobci (sýkofanti). To jsou hlavní rysy organizace athénské říše v druhé polovině 5. stol., před vypuknutím peloponéské války. Nebyl to ani sjednocený, ani federální stát, neboť Athény i ostatní členské státy říše byly oficiálně svobodné, měli své ústavy (demokratické), své občanství, své zákony, úředníky i soudy. Avšak Athény natolik převyšovaly mocensky ostatní členy, že jim fakticky vládly. O vztahu občanských měst athénské říše k Athénám nemáme mnoho zpráv a ty, které máme, sou obvykle z období krajních situací – vzpour a válek. Vzpoury jasně svědčí o malé popularitě říše v některých městech, avšak tento postoj nelze generalizovat (např. během peloponéských válek zůstalo mnoho měst věrno Athénám). Nelze jednoznačně mluvit o oblíbenosti nebo neoblíbenosti athénské říše; vztah měst k Athénám byl zřejmě určován mnoha individuálními faktory, které většinou neznáme (pro: zajištění míru v Egejském moři; proti: zásahy do samostatnosti). Relativní stabilitu athénské říše v době míru se Spartou dokazuje pouze jedna vážná vzpoura proti Athénám na ostrově Samos. Athénská společnost a demokratické zřízení Hlavní tendencí vnitřního politického vývoje Athén v 5. stol (který vrcholil v době Periklově) bylo politické i organizační posilování rozhodující úlohy lidu. Ta se uskutečňovala prostřednictvím sněmu jako nejvyššího a zcela suverénního politického orgánu a prostřednictvím lidových porotních soudů. Druhou stránkou tohoto procesu bylo striktní vymezení kompetence a kontrola činnosti všech úředníků, kteří byli nakonec téměř vesměs voleni losováním z přihlášených kandidátů; sněmem byli voleni jen úředníci, u kterých bylo třeba dbát na úzkou odbornost (stratégové, finanční úředníci, stavitelé,…). Postupně byl snižován majetkový census pro zastávání úřadů. Shromáždění athénských občanů (sněm, ekklésiá) a rada pěti set Členy nejvyššího státního orgánu demokratických Athén, lidového sněmu, byli všichni plnoprávní občané (muži, kteří dosáhli věku 20let a nebyli soudním rozhodnutím zbaveni občanských práv). Podle zákona navrženého Periklem (451/0) byl athénským občanem jen ten, jehož oba rodiče byli občany. Přitom plných občanských práv dosahoval mladý muž zapsáním do seznamu občanů ve svém domovském dému, které podléhalo schválení ostatních občanů téhož dému a vykonáním dvouleté vojenské služby (mezi 18. a 20. rokem). Sněm se scházel asi již v 5. stol. čtyřikrát do roka. Tím, že se schůze konaly v Athénách byla fakticky omezena účast (asi jen jedna třetina občanů bydlila v Athénách a jejich bezprostředním okolí; ostatní se mohli dostavit ze vzdálenějších míst jen výjimečně). Pro některá důležitá rozhodnutí bylo však třeba přítomnosti 6000 občanů. Sněm byl jediným zákonodárným orgánem athénského státu a příslušelo mu rozhodování ve všech důležitých sférách (otázky války, míru, zahraničních smluv, finance, náboženství, zásobování,…). Udílel pocty a privilegia zasloužilým občanům a cizincům mohl udělovat athénské občanství. V některých politických procesech byl i nejvyšším soudním orgánem. Jako volební orgán volil hlasováním stratégy a některé další úředníky.

112

V době mezi zasedáním sněmu řídila athénský stát rada o 500 členech starších 30 let, po padesáti z každé fýly; její členové byli losováni z kandidátů jednotlivých démů. Na rozdíl od sněmu byly v radě všechny oblasti Athén zastoupeny stejnoměrně. Členové rady z každé Fýly tvořili tzv. prytaneiu a každá z deseti prytaneí úřadovala nepřetržitě jednu desetinu roku. Prytanové losovali ze svého středu na každý den Athény v 5. Století př.n.l. předsedu, jenž byl hlavou “vlády“, předsedal sněmu,… Každý Athéňan mohl být tímto předsedou jen jednou v životě. Rada připravovala zasedání sněmu; bez jejího předběžného projednání nemohl sněm jednat. Na druhé straně musela rada předložit směnu každou otázku, již kterýkoli athénský občan na sněm navrhl. Rada vykonávala rozhodnutí sněmu. Spolupráce rady a sněmu odstraňovala těžkopádnost přímé demokracie a umožňovala její fungování. Athénské demokratické zřízení bylo chráněno tzv. žalobou z nezákonnosti (každý občan ji mohl vznést proti zákonu nebo usnesení, pokud podle jeho názorů odporovaly zásadám demokratického zřízení.) Úřady a soudnictví Nejvyššími úředníky se stalo v průběhu 5. stol. deset stratégů volených na rok ve sněmu (po jedno z každé fýly). Stratégové (velitelé athénského vojska a loďstva) zcela zatlačili do pozadí archonty, teď losované z kandidátů navržených fýlami. Stratégové byli pod kontrolou rady, jejíchž zasedání se mohli účastnit, a sněmu, jenž je mohl sesadit a soudit. Funkci stratéga (vyžadující vojenské znalosti) bylo možno zastávat libovolný počet let za sebou (Periklés byl volen každoročně v letech 443 – 429 př.n.l). Nižší úředníci byli voleni losem, zpravidla na rok a Řečnické pódium na athénském stanovišti (Pnyx) tvořili vždy kolegium. Starali se o zásobování, kontrolu ve 4. stol.př.n.l trhu, řízení veřejných staveb, pořádek ve městech,... Výběr všech úředníků podléhal schválení rady. Nejvyšším soudním orgánem byla héliaiá, porotní soud o 6000 členech starších 30 let, každoročně vybíraných losem, kteří však zasedali po skupinách, jejichž velikost se řídila významem pře. Soudní řízení připravoval a řídil úředník, do jehož kompetence záležitost spadala. V politických procesech

113

mohl fungovat jako soudní dvůr také sněm. Proti rozsudkům porotních soudů a sněmu nebylo odvolání. Soudní pravomoc úředníků byla omezena jen na mírné tresty, většinou pokuty.

Peloponéská válka (431 – 404 př. n. l.) 431 – 421 431 – 425 430 – 427 429 428 – 427 425 425 – 424 424 422 421 415 414 – 404 413 412 412 – 411 406 405 404

tzv. archidámská nebo desetiletá válka vpády peloponnéských vojsk do Attiky mor v Athénách Periklés umírá na mor; Kleón vůdcem Athénské demokracie; Athéňané dobývají Poteidaiu Athéňané potlačují vzpouru Mytilény na ostrově Porážka Sparťanů na ostrově Sfaktérii u Pylu; spartská nabídka míru odmítnuta podstatné zvýšení poplatků athénských spojenců porážka Athéňanů v Boiótii (u Délia) porážka Athéňanů v Thrákii; Kleón i spartský vojevůdce Brásidiás padli mír na 50 let mezi Athéňany a Sparťany (tzv. Nikiúv mír) athénská výprava na Sicílii obnovení války mezi Athénami a Spartou (tzv. dekelejská válka) úplná porážka athénské expedice na Sicílii; Sparťané opevňují attickou pohraniční pevnost Dekeleiu dohoda Sparty s Persií oligarchická epizoda v Athénách námořní vítězství Athéňanů u Arginúských ostrovů zničení athénského loďstva Sparťany u Aigospotamoi v Helléspontu kapitulace Athén; nastolení prospartské oligarchické vlády („30 tyranů)

Tato válka je považována za největší a nejzhoubnější mezi Řeky. Pravděpodobnými příčinami vzniku byla rostoucí moc Athén a její soupeření s Korintou a Megarou a dále problémy mezi Athénami a Spartským spolkem. Athény(+ Thessalie a Korkyra) měly absolutní námořní převahu. Athénské loďstvo mělo 300 bojeschopných válečných lodí (triér) s veslaři z nejnižší majetkové třídy (thétové) a metoikové a najatí veslaři. Ale slabé pozemní vojsko - Athény jen cca 13 000 těžkooděnců (hoplitů) + 16 000 domobranců na obranu Athén. Avšak měli výraznou finanční převahu nutnou pro vedení války. Spartský spolek (+Boióťané a středořecké státy) výrazná převaha na souši. 40 000 hoplitů.

Archidámská válka (431 – 421př. n. l.) Snaha Sparty o dobytí Attiky pod vedením krále Archidáma. Athéňané se opevnili do pevnostní soustavy Athény – Peiraieus a jejich loďstvo pustošilo pobřeží Peloponésu. V Athénách se vytvořily dva tábory, které ovlivnily peloponnéskou válku i Athénskou vnitřní a zahraniční politiku až do 4. st. Rolníci a bohatí majitelé půdy usilující o mír a stabilizaci politické situace X Obchodníci a řemeslníci pracující pro export, kterým přinášela athénská námořní moc a existence námořní říše užitek. Zpočátku síly vyrovnané a válka doprovázena dílčími úspěchy obou stran, ale 430 rovnováha narušena morem v Athénách, který dozníval až do roku 427 zabil 1/3 obyvatel a narušil jednotu a morálku Athéňanů. Do čela Athénské politiky představitel radikálního vedení války Kleón a umírněný aristokrat Níkiás navazující na Périkla.

114

Období Níkiova míru (421 – 414) Nikiás vyjednal mír se Spartou na 50 let a bylo uzavřeno spojenectví. Athény velmi vyčerpané válkou (obzvlášť po porážkách v Boitií a Thrákií) = zavedení přímé daně a zvýšení poplatků spojencům a tím oslabení loajality vůči Athénám. Korint, Megara a Biotie neuznali podmínky míru. Do čela Athén Alkibiad usilující o vytvoření protispartské koalice přímo na ostrově Peloponnés s pomocí Argu. Tento pokus zmařen Sparťany, ale 415 - 413 výprava na Sicílii vedena Alkibiadem, Níkiou a Lámachem proti Syrakúsám. Ty za pomocí Korintu a Sparty zničili Athénské loďstvo a Alkibiadés pod hrozbou trestu přešel na stranu Sparty.

Dekelejská válka a porážka Athén (414 – 404) Athény po porážce na Sicílii velmi oslabeny = tato poslední fáze války už neměla charakter boje o udržení rovnováhy, ale šlo o získání hegemonie na Řeckem. Sparťané obsadili na radu Alkibiada pevnost Dekeleiu odkud útočili na Attiku. Do války vstoupila na straně Sparty Persie, za jejíž peníze bylo vybudováno Spartské válečné loďstvo a došlo k přesunu bojů na moře do okolí Helléspontu, které bylo strategickým místem Athénského zásobování. Tímto vývojem byla narušena Athénská hegemonie v Egejském moři, demokratické zřízení v Athénách, ale i samotná existence Athén. V Athénách vypukla politická krize, na krátkou dobu byla svržena demokracie a nastolena oligarchie, která omezila občanské práva pouze na skupinu majetných. 406 Athény zničili Spartské vojsko u Kyziku (poslední vítězná bitva Athén) pod vedením Alkibiada, který přešel zpět na stranu Athén. Byla restaurována demokracie v Athénách a odmítnuta nabídka Sparty k míru. 405 v bitvě u Aigospotamoi definitivní porážka Athén spartským vojevůdcem Lýsandrosem. Na jaře 404 kapitulace Athén. Dopady:  konec velmocenského postavení Athén  stržení opevnění včetně „dlouhých zdí“  rozpuštění Athénského námořního spolku  návrat politických emigrantů  Athény nuceny stát se členem Spartského spolku  demokratická vláda nahrazena 30 –ti člennou oligarchickou vládou  hegemonní postavení Sparty

Období přechodných hegemonií a dobytí Řecka Makedonií (404 – 338) 404 – 394 403 401 395 – 386 394 386 378 – 377 371 371 – 362

Nadvláda Sparty na moři Restaurace demokracie v Athénách Spartou podporovaný pretendent na perský trůn; Kýros ml. zabit u Kúnax v bitvě proti svému vládnoucímu bratrovi Artaxerxovi Korintská válka zničení Spartského loďstva u Knidu Královský (Antalkidův) mír Založení 2. Athénského námořního spolku Boioťané porazili Spartu u Leukter. Konec Spartské hegemonie a rozklad peloponnéského spolku Období Thébské hegemonie 115

362 359 – 336 357 – 355 357 – 356 354 – 342 352 349 – 341 348 346 340 – 338 338 338 – 337 336

Théby porazily Spartu u Mantineie Filippos II. Makedonský Válka Athénských spojenců proti Athénám Filippos dobývá Amfipoli, Pydnu a Poteidaiu Eubúlos v čele Athénské politiky Filippos zastaven řeky u Thermopyl Demosthénovy „filipiky“ Filippos dobyl a zničil Olynthos Filokratův mír mezi Filippem a Athénami Válka řecké koalice proti Filippovi Porážka řeků u Chaironeie Korintský kongres. Vytvoření celořeckého spolku pod Filippovým patronátem. Vyhlášení války Persii Zavražděn Filippos

ZMĚNA POLITICKÉ STRUKTURY ŘECKA (4. ST. PŘ. N. L.) Před Peloponéskou válkou opakované snahy o spojení jednotlivých městských států (poleis) a vytvoření jednotného státního útvaru pod nadvládou Athén. Poprvé vznik federálních států, které poskytovali stejná politická práva občanům ze všech přidružených poleis. Zpočátku vznikaly hlavně v zaostalejších zemědělských a pasteveckých oblastech, ale jejich význam postupně narůstal. Např. federace: boiotská, chalkidická, arkadská (s novým hl. městem Megalopolis), achajská, aitolská. Nastává Krize polis období krize městských států a začínají být upřednostňovány větší státní útvary. Dalším důvodem krize byl rychlý hospodářský a sociální vývoj, který přinesl rozvoj řemesel a obchodu založený na práci otroků v otrockých dílnách (ergastériích). Nešlo o ekonomickou krizi, ale o důsledek rychlého ekonomického vývoje, který znamenal i růst majetkových rozdílů. Toto vedlo v řadě městských států k vnitřním mocenským a politickým bojům, které oslabovaly jejich moc.

Hegemonie Sparty Získali moc po porážce Athén, ale jejich oligarchická vláda 30-ti tyranů v čele s Kritiem popravovala občany a zbavovala jejich majetek. Za pomocí Théb byla tato vláda roku 403 svržena a byla obnovena demokracie. Sparta se zapletla do sporu o perský trůn a tím i do války s Persií. S podporou Perských peněz vznikla protispartská koalice Athény + Théby + Argos + Korint, která v tzv. Korintské válce narušila hegemonii Sparty. Sparta a Persie spolu sjednaly tzv. královský mír, který přiřkl řecká města na území Malé Asie pod nadvládu Peršanu a ostatním řeckým státům nechal svobodu a autonomii, což znamenalo rozpuštění boiotské federace.

Thébská hegemonie Prohlubování majetkových rozdílů a zhoršování vnitřní situace ve Spartě vedlo ke snahám o vytvoření převratu a k vzniku protispartské koalice Athén a Théb r. 378 Théby porazili Spartu u Leukter a znovu sjednotili pod svou nadvládu celou Biotií. Tvrdá porážka Sparty u Leukter znamenalo konec hegemonie Sparty a tím i konec peloponnéského spolku. Postupně byla od Sparty odtržena Arkádie a Messénie a Théby získaly i Thesálii, Byzantion a Chios. Tím že došlo k rozpadu všech větších mocenských celků, bylo řecko nepřipraveno na útok Makedonie. 116

Athény a Makedonie Za vlády Filippa II. se Makedonie vyvinula v silný stát s expanzivními tendencemi. Usilovali o získání přístupu k Egejskému moři což vyvolalo střet s pobřežními městy a tím i s Athénami. Filipp reorganizoval armádu s použitím Epameinondovy taktiky. Postupně si podrobil Amfipoli, Pydnu, Methone a Poteidaiu. V následujících letech si podrobil i federaci chalkidických měst a zničil Olynthos. V Athénské politice dvě skupiny. Zastánci expanzivní politiky X umírnění. Po porážce Athén do čela umírněný Eubúlos, který svou obratnou finanční politikou zvýšil prosperitu.

Dobytí řecka a Korintský kongres: Snaha umírněných o udržení všeobecného míru narušena pokračující expanzí Filippa = do čela přívrženci války v čele s Demosthéném. 340 vyhlášena válka Athény v koalici s Boiothií proti Filippovi. Porážka řeků u Chaironeie a rozpuštění boiotské federace a 2. athénského námořního spolku. Do Korintu svolán 338 kongres řeckých států – Sparta odmítla. Jednání vedlo k vytvoření Korintské ligy, která uzavřela spojenectví s Makedonií a společně vyhlásili válku Persií. Hned na začátku války Filipp zavražděn a na trůn nastoupil syn Alexandr.

Portrét Filippa II. Makedónského

ŘÍŠE ALEXANDRA MAKEDONSKÉHO 336 – 323 335 334 333 331 330 – 327 327 – 325 323 – 322 321 – 301 306 – 305 301 279 277 276

Alexandros Veliký Alexandros potlačuje povstání v Řecku začátek tažení proti Persii. Bitva na řece Gráníku Porážka Dáreia u Issu Rozhodující bitva u Gaugamél. Dáreios III. Zabit Alexandrovo tažení do Íránu Alexandrovo tažení do Indie Protimakedonský řecký svaz poražen Makedonií v tzv. lamijské válce Spory a boje mezi diadochy Diadochové přijímají tituly každý na svém území (Ptolemaios v Egyptě, Seleukos v Asijské části) Smrt Antigona jednookého a definitivní rozpad Alexandrovy říše Vpád Keltů do Makedonie a Řecka Antigonos Gonatás poráží Kelty Antigonos Gonatás králem Makedonským – ustavení dynastie Antigonovců v Makedonii

117

Počátek Alexandrovy vlády Makedonským králem byl jmenován 336 a po té se na sněmu korintské ligy nechal jmenovat velitelem pro válku proti Persii. Potlačil protimakedonskou vzpouru vedenou Boioťany a Fóky a nechal srovnat Théby se zemí. Dobytí Perské říše 334 př.n.l.překročil Alexander Helléspondos (armáda 40 000 mužů; polovina Makedonci, 10 000 řecká korimtská liga) V Persii vládne Dáreios III., říše je oslabena podrobených území o odštěpení(např.Egypt, Indie).

Alexander Veliký

snahou

Po překročení Helléspontu Alexander provedl útok přes řeku Gráníkos a porazil vojsko maloasijských satrapů (20 000 řeckých žoldnéřů, ti kteří nepadli odsouzeni za zradu =) smrt, těžké

práce) Získání vlády nad řeckými městy (zachována určitá autonomie). Roku 334/3 V Gordiu (historka o Gordickém uzlu) Pochod na jih, na syrské a fónické pobřeží - zničení Perského loďstva na pobřeží(na moři by ho neporazil). Alexander  Dáreios III. U Issu, rozhodující bitva r.333přnl. Peršané i přes převahu poraženi Dobytí syrského a foinického pobřeží, město Tyros musel obléhat 7 měsíců. Roku 332 př.n.l. tažení do Egypta, kde je přijat jako nástupce faraónů a prohlášen za boha r.331př.n.l. založení Alexandrie. Tažení do nitra Perské říše bitvě u Gaugamel Dáreia znovu porazil. Dáreios byl po bitvě zrazen a zabit a Alexander přijal titul „král králů“, který příslušel vládci perské říše. 331-330 př.n.l. Dobyl perské rezidence - Súsy, Pasargady, Persepoli (odveta za vypálení Athén) Pak propustil oddíly korintské ligy a následujících šest let se zmocnil celé východní části perské říše od Perského zálivu po Kaspické moře až po Pamír a povodí Indu, chtěl táhnout na Indii, ale vojsko r.325př.n.l. i přes vojenské úspěchy odmítlo dále pokračovat a Alexander musel ustoupit. Roku 324přnl. v Pasargách organizace říše 323přnl. Výprava do Babylónu, jenže se měl stát hlavním městem makedonsko-perské říše Zde po krátké nemoci umírá. Protože neměl nástupce, svůj pečetní prsten – tím regentství říše- předal svému makedonskému příteli Perdikkovi 118

Alexandrova říše Předčasná smrt Alexandrovi zabránila Alexandrovi dokončit organizaci říše, avšak je jasné, že jeho cílem bylo vybudování světové makedonsko-perské říše Jeho manželka byla baktrijská princezna Roxana a další dvě perské princezny. Do elitní makedonské armády zařazoval urozené perské mladíky a přijímal perský dvorský ceremoniál včetně pokusu o zařazení tzv.proskynéze (=padání na kolena a klanění se až k zemi před králem, pro Makedonce i řeky) Územní organizaci perské říše nezměnil, do r.331 jmenoval satrapy z Makedonců, později i z Peršanů. Makedonské posádky zde však zůstávaly a satrapům bylo zakázáno verbovat vlastní vojsko. Finanční samospráva zůstávala pod přímou kontrolou krále Zakládání nových měst na území perské říše, ale egyptská Alexandrie zůstala nejdůležitější. Situace v Řecku Po roce 338př.n.l. V čele Athénské politice řečník Lykúrgos, do roku 327přnl. Vedl finanční politiku, pokračoval ve výstavbě zahájené Eubúlem-dokončil stavbu zbrojnice, budoval doky, přístavní zázemí, posílení athénského loďstva, přebudování Dionýsova divadla pod Akropolí. Po Alexandrově smrti se projevuje protimakedonská politika vedená Hypereidem a Démosthenem, rozpuštění korintské ligy a ustanovení nového protimakedonského „řeckého“svazu.

Athénský řečník Démosthenes

V tzv. lamijské válce (323-322)byli Řekové poraženi Antipatrem na zemi i na moři. Athény musely kapitulovat, do přístavu Múnychie umístěna makedonská posádka. Hypereidés byl popraven a Démosthenes spáchal sebevraždu.

Alexandrovi nástupci (diadochové) a rozdělení jeho říše Prameny: Dopisy jednotlivých panovníků a pretendentů(=výnosy jejich kanceláří pro města pod jejich správou). Nápisy z řeckých měst ve vlastním Řecku a hlavně z Athén. Dějiny psané Hieronymem z Kardie, přímým účastníkem boje o Alexandrovo dědictví.

Boj o Alexandrovo dědictví (323-301přnl.) Shromáždění makedonského vojska v Babylónu svěřilo vládu nad říší nevlastnímu Alexandrovu bratru, duševně ne zcela zdravému Filippu III. Arridaiovi, kterého podporovalo pěší vojsko, a Alexandrovu pohrobkovi, Romaninu synu Alexandrovi IV.; prosazovaného jízdou. Oba byli neschopní vlády a formálním regentem říše se stal Perdikkás. Podržel správu asijské části říše, Antipatros zůstal vojenským velitelem v Evropě, Ptolemaios-syn Lágův-správce Egypta, 119

Antigonos jednooký satrapa části Malé Asie, Lýsimachos Thrákie a o něco později Seleukos satrapou Babylonie. Doje mezi diadochy, vznikají nejrůznější koalice, vraždy (zavražděni: Perdikkás, Filippos III. A jeho matka Olympia, syn Alexandros IV. A jeho matka Roxana) Dokonce i Alexandrova mrtvola se stala předmětem boje: Ptolemaiem převezena do Egypta a pohřbena v Alexandrii, Perdikus pokus o proniknutí do Egypta a převoz mrtvoli, ale zavražděn. V bojích mezi diadochy se postupně ztrácela myšlenka jednoty říše. Po smrti regenta Perdikky a r 319přnl. i jeho nástupce Antipatra a pak zavraždění Filippose III. A Alexandra IV. Znamenaly konec jednoty říše. 306přnl. poslední významný zastánce říše Antigonos Jednooký porazil syna Démétria Poliokréta(=oblehatel) u Kypru nad Ptolemaiem a přijal titul krále a udělil jej i Déméttriovi. Ostatní následovali jeho příkladu a prohlásili se také za vládce a krále. R.301přnl. Antigonos poražen a zabit a s ním padla i myšlenka jednoty říše.

Ustanovení helénistických říší (301-276přnl.) Egyt ovládaný Ptolemaiovskou dynastii (Ptolemaios I.zemřel 283přnl.) Asijskáčást říše s centrem v Sýrii ovládána Seulekovskou dynastií (Seulekos I. zemřel 281přnl.) Boje o Malou Asii a Evropskou část říše, boje i s Kelty, nakonec je vítěz vnuk Antigona Jednookého Antigonos Gonatos r.277přnl. natupuje Antigonovská dynastie- Makedonie a Řecko.

FOINIČANÉ

V ZÁPADNÍM

STŘEDOMOŘÍ - KARTHÁGO

Založení Kartága se dnes podle tradice datuje do roku 814 př.n.l. Bylo významnou součástí foinické kolonizace západní části Středomoří. Město se nacházelo v na severním pobřeží dnešního Tuniska – asi 20 km od hlavního města Tunis. Pozice města byla velmi výhodná, díky obchodní dostupnosti se Sicílií, Hispánií, Baleáry a Héraklovými sloupy (dnešní Gibraltar). Historické prameny založení Kartága jsou velmi chudé. Kartágo bylo založeno největším a nejdůležitějším městem Tyrem v 8 stol. př.n.l. Po dobu existence udržovalo živé styky se svou metropolí. Každoročně posílalo Kartágo desátek svého výdělků do Tyru jako obětinu nejvyššímu bohovi Melkartovi, což jasně dokládá závislost Kartága na Tyru. Od poloviny 7. století se Kartágo začíná osamostatňovat, začalo si podmaňovat starší osady v okolí Kartága a začalo ovlivňovat i život dalších foinických kolonií v okolním Středomoří. Nejdůležitější ovšem byly styky Kartága s foinickými usedlíky na Sardinií a Sicílii. V 6. století vzrůstá role Kartága ještě víc, díky vzniku tzv. protiřecké koalici, kterou tvořili Kartaginci s italskými Etrusky. Hlavním úkolem této koalice bylo omezení vlivu Řeků na oblast Tyrhénského moře. Největšího úspěchu dospěla tato koalice v roce 535 př.n.l, když porazila Řeky v bitvě u Alálie, což pro Řeky znamenalo že ztratili velmi důležité obchodní kolonie na Korsice a Sardinii. Další spory se udály na Sicílii, kde Řecké obyvatelstvo začalo být kolonizováno Kartaginci. Ovšem tyto spory do otevřeného vojenského konfliktu nikdy nepřerostly. 120

Kartágo jako velmoc Hospodářské poměry – politické poměry - páté století se stává pro Kartágo nejvýznamnějším obdobím, kdy se stává mocností. Kartágo se úplně zbavilo závislosti na Tyru a hospodářské závislosti na místním africkém obyvatelstvu, jemuž původně platili za užívání polí. Dotlačili domorodé obyvatelstvo, aby jim začalo platit v naturáliích daně. Kartaginci využívali k ovládnutí domorodého obyvatelstva především lichvu. Zemědělství - Severoafrická půda byla v té době velmi úrodná a zaručovala pevný přísun potravy. Právě proto se většina Kartaginců soustředila na námořní obchod. Ovšem objevoval se i názor, že by se Kartaginci měli soustředit na zemědělství – což dokládá i kniha Agronoma Magóna, která se ale nedochovala. Na polích bohatých Kartaginců pracovali především otroci ovšem potkáváme se i se svobodnými pracovníky (Afričany), kteří neměli půdu a proto byli závislý na bohatých Kartagincích. Řemesla – sloužila především místním potřebám. Výrobky vznikaly v malých dílnách, kde pracovali malé skupinky pracovníků (většinou otroci či svobodní zaměstnanci). V některých dílnách pracovali i foiničtí specialisté, kteří zaškolovali nově příchozí otroky. Často také zde pracovali Řečtí specialisté, kteří se do Kartága dostali jako zajatci při válečných taženích. V dílnách se vyráběli – běžné kovové nástroje, zbraně, části lodí. Dřevo se zpracovávalo pro denní potřebu, především ve stavitelství a pak při stavbě lodí. Keramika byla dosti rozšířená, ale nikdy nedosáhla řecké technické či umělecké úrovně. Normální konzumenti nevyžadovali dokonalejší keramiku. Boháči si obstarávali keramiku z Řecka. Vyspělá ovšem byla výroba skla, tkaných koberců a látek. Vývoz – prostředkování širokého počtu zboží. Největší zájem byl v cizích městech o kartaginské koberce a látky, které barvili purpurem, což bylo jejich výrobní tajemství. Ze svých zemědělských zdrojů prodávali olivový olej. Dále prodávali slonovinu, zlato a další nerostné suroviny, které se dostávali do jejich města přes suchozemské karavany ze střední Afriky. Otrokářství – se stalo v 5. století velmi důležitým odvětvím – kromě prodeje otroků do Středomoří vzrostl počet otroků pracujících pro Kartágo několika násobně. Dokonce se používali i jako veslaři na galérách. Dovoz - cín z Británie, stříbro a měď z Hispánie, Jantar z Evropy. Objevitelská činnost – Kartaginci podnikli dvě důležité objevné výpravy – mořeplavec Himilkon se v 6. stol dostal až do Británie a Irska a mořeplavec Hannón se dostal až ke Guinejskému zálivu, odtud se ovšem musel vrátit kvůli nedostatku potravy. Státní zřízení – v 5. století př.n.l. bylo Kartágo typickým městským státem s agrárním zázemím. Politická moc byla v rukou úzkého okruhu lidí, kteří měli určitý původ a velké bohatství. Z jejich řad se volili tzv. sufetové, což byla nejvyšší hodnost. Každý rok se volili dva sufetové, kteří společně vládli jedno funkční období. Trvalým nositelem moci byl ale senát, který měl 300 členů, z kterých se vybírala 30ti členná Rada nejmoudřejších, která de facto vládla a řídila politickou moc. Dalším orgánem byla Rada 104, která fungovala jako kontrolní orgán a politický soudní dvůr. Svobodní Kartaginci se podíleli na volbě úředníků, ale jejich vliv byl jen formální. Společnost – velký počet otroků a chudých zemědělců a řemeslníků naproti malá kasta bohatých obchodníků a vlastníků půdy. I když existovali mezi Kartaginci velké spory, zůstávali jednotní, co se týče problémů s místními severoafrickými kmeny. Armáda – byla jednou ze slabších stránek města. Náčelníci pocházeli z vlivných aristokratických rodin ale velitelé a mužstvo bylo získáváno žoldnéřským způsobem. Proto ve vojsku byli Afričané, Řekové, Hispánci a Italikové. Díky této směsici kultur nebylo ve velkých konfliktech jasné, zda armáda zůstane v bitvě jednotná a bude bojovat za zájmy Kartága. Loďstvo – i přes protesty pozemkových magnátů, kteří chtěli upevnit postavení Kartága na africké půdě, prosadili si obchodníci v 5. století př.n.l. svou a začala se zvyšovat síla kartáginské obchodní flotily. Kartágo zvětšilo několikanásobně svůj přístav a upevňovalo své základny v západním Středomoří. Zásluhu na tomto vývoji měl Kartágo – nejdůmyslnější byl přístav, který úplně znemožňoval vplutí nežádoucích lodí do města.

121

především rod Magónova, který měl v letech 535 – 450 př.n.l. rozhodující politické slovo. Kolonizace – díky obchodům využívá Kartágo starších foinických osad v západní části Sicílie, získává opěrné body na Sardinii, Maltě a Baleárských ostrovech. Do obchodního vlivu se dostává i jihovýchodní Hispánie, která díky svému nerostnému bohatství budila u Kartaginců velký zájem. K rozmachu této državy došlo až ve 3. století př.n.l. díky expanzi vynikajících politiků a vojevůdců příbuzných Hamilkara Barky. Kartágo a Řekové Přeměna Kartága v expanzivní středomořskou mocnost vedla k vyhrocení vztahu mezi Kartaginci a sicilskými Řeky. Od 5. století př.n.l. neslo Kartágo hlavní tíži soupeření, protože jejich hlavní spojenci – Etruskové – procházeli hlubokou vnitřní krizí a neměli již možnost zasahovat do mezinárodního děni. Snahy Kartaginců a Řeků byly jasné – zmocnit se celého ostrova. Kartaginci využili situace, když bylo Řecko zaměstnáno bojem s Peršany, a zaútočilo na Sicílii. Proti kartáginskému vojsku se postavil syrakúský tyran Gelón, který v bitvě u města Himera v roce 480 př.n.l. Kartagince porazil a zaručil tak sicilským Řekům na skoro celý Kartágo – leží necelých 20 km od hlavního města Tuniska, Tunisu. zbytek 5. století klid. Koncem 5. století konflikt znovu propuká. Boje se vlečou po celé 4. století. Kartágo získalo asi třetinu ostrova, ale ani jedna strana nedokázala vnutit druhé svou nadvládu. Tento stav potvrdilo i velké střetnutí mezi Kartaginci a sicilskými Řeky v letech 311 – 306 př.n.l. za vlády syrakuského tyrana Agathokla. V tomto konfliktu Syrakusy byly obklíčeny kartáginskou flotilou. I přes to se podařilo Agathoklovi uskutečnit úspěšnou invazi na severoafrické území a postupoval na Kartágo. Ovšem dojít do Kartága se Agathoklovi nepodařilo. A celkově neskončila rozhodujícím vítězstvím. Proto skončila mírem, podle něhož Kartágo získalo třetinu západní Sicílie a jako váleč Proto skončila mírem, podle něhož Kartágo získalo třetinu západní Sicílie a jako válečné odškodné muselo zaplatit 200 000 medimnů pšenice. Kartágo a Řím V době sporů Kartága se sicilskými Řeky, udržovalo Kartágo velmi přátelské styky s Římem, který se stal novým mocenským sídlem Apeninského poloostrova. Řím samozřejmě vítal jakékoliv oslabení Řeků. Spojenectví mezi Římem a Kartágem však nikdy nepřerostlo rámec taktických dohod, které vymezovali sféru moci mezi oběma městy. Výrazem kartáginsko – římské spolupráce byly tří smlouvy vyplívající z momentálních a hospodářských a politických potřeb obou států:  I. smlouva – uzavřena v roce 509 na začátku republiky – podle této smlouvy byla stanovena hranice mezi Římem a Kartágem. Tuto hranici tvořil tzv. Krásný mys, ležící u výběžku afrického pevniny směrem k Sicílii. Kupcům byl dovolený obchod ve všech Kartaginských městech za předpokladů, že veškeré transakce budou řízeny kartaginskými úředníky. Kartaginci se naproti tomu vzdávají snahy expandovat do střední Itálie, kde uznávají vliv Říma. Existence této smlouvy byla několikráte zpochybněno.  II. smlouva – byla uzavřena v roce 279, kdy Řím s Kartágem podepsalo, že si bude poskytovat pomoc proti Pyrrhovi, který ohrožoval Itálii i Sicílii.

Punské války 122

Sjednocení Itálie a zvýšení kartáginské moc vedlo kolem poloviny 3. století k ostré rivalitě mezi oběma dosavadními spojenci. Nebezpečná situace se především vytvořila na Sicílii, díky tomu, že se stala důležitým strategickým bodem mezi Kartágem a Římem. Boj o hegemonii nad západním Středomořím řešili 3. punské války. (Další kapitola) Vítězně z tohoto konfliktu vyšel Řím, který se zbavil jak Kartága tak i Řeků na Sicílii. Zničení a následné prokletí Kartága v roce 146 př.n.l. mělo znamenat úplné zničení foinických tradic. Přesto, že kartáginskou říši postihla v boji s Římem drtivá porážka, působil punský vliv na severoafrické půdě ještě dlouhou dobu. Nakonec i Římané zjistili, že Kartágo leželo ve velmi výhodné pozici a že je v jejich zájmu město obnovit. Jako první se pokusil o vznik kolonie v místě, kde leželo Kartágo Gaius Sempronius Gracchus, ale teprve Gaius Julius Caesar vytvořil podmínky k definitivní obnově města. Ve 3. století n. l. se Kartágo stává jedním z nejvýznamnějších měst v říši. Prý bylo, co se úrovně života týče, druhé hned po Alexandrii. Po kulturní stránce nemělo Kartágo větší význam. Především v době císařství promítalo do římské kultury punské prvky a staré punské tradice. Nejvíce se projevovali vlivy punské kultury v náboženském životě. Kult Saturna pevně navazoval na tradici semitského Baala. Kult Herkula navazoval na punský kult Melkarta. Ještě někteří křesťanští autoři kritizují, že v oblastech okolo Kartága se obětovaly děti. Podle pozdních pramenů je doloženo, že ještě po roce 0 se v severoafrických oblastech mluvilo punštinou (ovšem možná šlo jen o určitý berberský dialekt)

Kolonizace – západní Řekové v archaickém období Řecké pověsti umisťují některé činy svých hrdinů do západního Středomoří. Tyto pověsti vznikali právě v době kolonizace, kvůli tomu, aby došlo ke spojení Egejské oblasti se západním Středomořím a aby nové osady získaly herojskou minulost. Archeologické nálezy ale nepotvrzují styky západu s minojskou kulturou. V polovině 8. století př.n.l. se v západním Středomoří objevily první řecké osady a kolonizace pokračovala dále do 7. a 6. století př.n.l. Řekové obsadili jihoitalské pobřeží po Neapolský zálivu a Tarentu a založili řadu osad u Jaderského moře, sicilského pobřeží. Obsadili Lipanské ostrovy, pobřeží Francie a založili i několik osad na jihovýchodu Španělska. Ve většině oblastí zůstávali Řekové především na pobřeží, protože často jim bránilo místní obyvatelstvo obsadit i vnitrozemí (na Sicílii Sikenové, na západním pobřeží Itálie Italikové). Sikenové byli však brzy helenizováni a řecké osady měli příležitost dostat se i do vnitrozemí- Řekové především druhotnou kolonizací získali Syrakúsy a syrakúští Řekové potom porobili předešlé obyvatele města jako svou levnou pracovní sílu (tyto otroky nazývali kyryllioi). Podobně se druhotnou kolonizací dostali do jižního cípu Itálie, kde se podařilo Řekům v Tarentském zálivu v úzkém pásu okolo pobřeží založit několik obchodních měst, nejvýznamnější byl Sybaris, které garantovali bezpečnou cestu kolem přes Tarentský záliv. Sybaris se stal hlavním překladištěm pro mílétský obchod s Etrurií. Osada Sybaris nakonec ovládla i protilehlé západní pobřeží, především město Poseidónia (Paestum). A

123 Řecké pozůstatky v Tarentu

město se stává v 6 století př.n.l. nejvýznamnějším městem oblasti, které pod sebe svázalo dalších 25 řeckých měst. Dalším významným městem v Tarentském zálivu se stalo město Krotón, které se stalo sídlem starověkých lékařů (působili zde Démokédés a Alkmaión z Krotónu). Sídlila zde i Pythagorova filozofická škola. Metapontion, nejdůležitější zemědělské město, které razilo svoje vlastní mince s obilným klasem na rubu. Do Metapontionu nakonec utekl i Pythagoras potom co byla jeho škola vypálena a on musel Krotón opustit. Ovšem brzy se objevili v oblasti spory o moc. V roce 540 zničila koalice Sybaris, Krotón a Metapontion město Sírs. Později se snažil oblast ovládnout Krotón, který vedl několik let válku proti městu Lokroi, ovšem nakonec stočil svoji snahu ovládnout oblast proti městu Sybaris, které nakonec Krotón v roce 510 úplně zničil. Od roku 510 se Krotón stává nejdůležitější polis v oblasti. Etruskové, Kartaginci a Západní Řekové. Řecká města na západním pobřeží Itálie, jižním pobřeží Francie a na Sicílii se dostávají v 6. století př.n.l. do ostrého konfliktu s Kartágem a Etrusky. Díky etruské expanzi na jih Kampánie se dostávají Řekové a Etruskové do těsného sousedství u města Kýmé. Ve stejné době se dostávají Kartaginic do sporů s Massalií a fókajskými Řeky. Massalia (dnešní Marseille) se stala vlivným městem, které ovládalo osady od Itálie až do severního Španělska. V roce 560 k tomu všemu fokajští Řekové (obyvatelé osad spadající pod Massalii) začali kolonizovat Korsiku, což ovšem brzdilo zájmy Kartaginců na španělském území. Fokajští Řekové byli také zdatnými piráty a okrádali jak Kartagince tak Etrusky. Konflikt vyvrcholil v roce 539 v bitvě u Alalie, kdy se kartaginské a etruské loďstvo snažilo porazit Řeky. Což se jim ale nepodařilo. Řekové ale jako reakci vyklízejí Korsiku a stěhují se do Itálie, kde u Poseidónie zakládají město Vélia. Kartágincům se daří vytlačovat fokajské Řeky ze Španělska. Řekům se podařilo zastavit etruský postup v Itálii. Pod vedením Aristodéma porazili v roce 525 Etrusky v bitvě u Kýmé. Poté se Aristodémos stává v Kýmé tyranem a v roce 505 znovu poráží Etrusky ve spojení s Latiny u Aricie. Poslední ránou, které zasadilo Etruskům Kýme, byla v roce 474 porážka Etruského loďstva syrakuského tyrana Hieróna. Po roce 500 př.n.l. zůstávají v oblasti jen dvě velmoci Řekové a Kartáginci.

Rozmístění národností na apeninském poloostrově cca 500 před Kristem

Sicilští Řekové a vzestup Syrakús Nejdůležitějším obdobím je tyranida v městě Gele pod vládou Gelóna, který se moci zmocnil v roce 491 př.n.l., využil povstání v Syrakúsách a na výzvu aristokracie do nich v roce 485 zasáhl. Přesídlil i s dvorem do Syrakús a polovině Geleónů dal Syrskúské občanství. Platil 10 000 žoldnéřů, zdokonalil opevnění a zesílil loďstvo a nakonec se Syrakúsy stávají nejmocnějším městem té doby. Spolu s tyranem Thérónem ovládl Sicílii a vyhnal tyrany Himeru a Rhégia, kteří ovšem odmítli porážku a poprosili Kartagince o pomoc. Kartáginci, kteří měli zájem o Sicílii, spíš jak o tyrany, se nakonec vylodili u města Himera, kam přivezli žoldnéry z Afriky, Španělska a Korsiky. Ovšem nakonec byli v bitvě právě u Himery v roce 480 poraženi na hlavu. Kartágo 124 Avers a revers Gelónovi stříbrné mince

muselo zaplatit vysoké odškodné, které využil Gelón na ražení nových mincí a pro honosný dar delfské věštírně. Po Gelónově smrti se vlády chopil jeho bratr Hierón, který se zasloužil o značnou výstavbu, porazil Etrusky v bitvě u Kýmé a další expanze do Itálie.

Demokracie v Syrakúsách Po Hierónově smrti byl jeho nástupce vyhnán a to za pomoci nejvýznamnějších sicilských měst a i domorodých Sikelů. Díky tomuto činu byla tyranida oficiálně na Sicílii odstraněna. V Syrakúsách začala platit ústava, byl zaveden i princip ostrakismu. Ovšem změna netrvala dlouho – tlaky přicházeli ze samotného nesourodého občanstva sicilských polis, způsobené hlavně přesuny obyvatelstva a udílením občanství žoldnéřům za tyranidy. V roce 450 ještě ke všemu dochází k Sikelskému povstání vedené Duketirm, kterému se podařilo sjednotit proti Řekům všechny Sikely z východní části ostrova. Dokonce vzniká i domorodý stát Sikel s hlavním městem Peliké. Po pár letech bylo povstání poraženo koalicí Syrakus a Akragantu a domorodý stát byl zničen. Díky demokratickému zřízení došlo zřízení v druhé polovině 5. Století ke sporům měst o hegemonii na ostrově. Nakonec museli zasáhnout samotné Athény, které uzavřeli s ostatními městy smlouvu proti rostoucímu vlivu Syrakús. Roku 427 oficiálně požádalo město Leontinoi Athény o vojenskou pomoc. Ve stejném roce se na ostrově objevilo malé vojsko. Protože města měli z Athén strach, byl na kongresu v Gelé oficiálně v roce 424 vyhlášen mír. Ovšem jen co Athéňané odpluli, rozhořel se nový spor mezi Selínúntem a Segestou. Selínunt otevřeně podporovali Syrakúsy. Segesta se s prosbou o pomoc obrátila na Kartágo, které ovšem jakoukoliv pomoc odmítlo. Nakonec tedy Segesta poslala prosbu do Athén, které v roce 415 vyslalo na Sicílii velkou trestnou výpravu proti Syrakúsám. Ovšem jejich tažení skončilo 413 katastrofální porážkou. Porobení jihoitalských Řeků Římem V 5. Století žila jihoitalská města v prosperitě a v bohatém kulturním životě. Ovšem rostl tlak italských kemnů. Města v jižní Itálii těžko odolávala, až nakonec postupně všechny podlehla. Částečně si za to Řecká města mohla sama, protože válčila také mezi sebou a strhávala některé kmeny na svou stranu jako spojence. Krotón v té době upadal, naopak rostla síla Tarentu. Na západním pobřeží rostl vliv Eleji, kde pracovali filozofové Zenon a Parmenidés. Některá města se bránila až do 4. Století, ovšem to se bránili jak Syrakúsám, tak Římanům. Často se díky tomu v městech střídali panovníci a vedli to ještě k většímu rozvratu.

VRCHOL MOCI SYRAKÚS SYRÁKÚSY MEZI KARTÁGEM A ŘÍMEM Syrákúsy leží z části na ostrově před východním pobřežím Sicílie, založili jej Korinťané ve 2. polovině 8.století př. Kr.

Vláda Dionýsia I. (405 – 367 př.n.l.)

125

Kartágo v r. 410 vyhovělo nové žádosti Segesty a v letech 410 – 405 zničilo nepřítele Segesty – Selínús, a dále i Himeru, kde Kartágici obětovali 3000 Řeků památce svého velitele Hamilkara, který padl v r. 480 v bitvě u Himery. V r. 405 uzavřel syrákúský vojevůdce Dionýsios s Kartáginci mír, podle něhož se západní Sicílie stala kartáginskou državou a stejně tak i dobytá řecká města. Dionýsios byl uznán za vládce Syrákús. Jeho vláda byla založena na osobní moci a žoldnéřské armádě ( žoldnéř je profesionální voják, který se nechává za finanční odměnu najímat k účasti na bojových operacích, na nichž není z hlediska státní nebo ideologické příslušnosti zainteresován). 397 – 392: Dionýsios obnovil válku s Kartágem, po střídavých úspěších je moc Kartáginců omezena jen na západní cíp ostrova, v době největšího rozmachu zaujímá Dionýsova říše kromě Sicílie jižní Itálii až k Tarentskému zálivu a ve spojení s Lukány porazí svaz řeckých měst včetně Rhégia, Krotónu, Thúrií a Tarentu, až ke Splitu, hranicí jeho říše byly dlouho řeky Himeras a Halykos. Za jeho vlády jsou Syrákúsy nejmocnějším řeckým státem 4. století. Jeho syn Dionýsios II. říši neudržel, z čehož těžili opět Kartáginci.

Tímoleón (344 – asi 338) a Agathoklés (317 – 289) V tísni se Dionýsiovi odpůrci obrátili na mateřské město Syrákús, Korint. Ten vyslal Tímoleóna a ten r. 340 Kartágince porazil a obnovil moc a prosperitu sicilských měst. Posledním velkým obdobím Syrákús je vláda Agathokla, který po vzoru helénistických států r. 305/4 přijal titul král. V bojích s Kartaginci udržel starou hranici na Sicílii, byl první, kdo Kartágince ohrožoval vyloděním na africkém území.

Sicílie a Římané Po smrti Agathokla se syrákúská říše rozpadla a král Hierón II. (269 – 215) si udržel vládu nad poměrně malou částí vých. Sicílie za podpory Kartága a od r. 264 Římanů, byl spojencem Říma a dodavatelem obilí. V 1. punské válce (264 – 241 př. n. l.) Římané Kartágince ze Sicílie vyhnali a Heriónův stát zůstal samostatný, nestal se částí římské provincie. V 2. punské válce (218 – 201 př. Hierón II. s Archimédem při diskuzi – Archimédes, žil právě na dvoře Hieróna II. n. l., po Heriónově smrti) se ale Syrákúsy přidali na stranu Kartága, po dvou letech bojů byly Syrákúsy r. 212 nebo 211 dobyty a jejich území bylo začleněno do římské provincie Sicílie.

Kultura západních Řeků

126

Ze západních osad pocházeli raní zákonodárci Zaleukos a Charóndás a v helénistické době básník Theokritos, historik Diodóros. V Akragantu žil filozof, básník a státník Empedoklés (5.st.), v Syrákúsách působil vědec, matematik a vynálezce Archimédes. V Itálii působila lékařská škola v Krotnu a filozofická škola eleatů (název podle města Eleje). V již. It. a Sicílii působil Aischylos i Platón. V již. It. našel útočiště Pythagoras ze Samu, v Krotónu založil svou filozofickou školu. Řekové také zasáhli do vývoje rétoriky a divadelní tvorby, první rétorické příručky vznikly díky Syrákúsanům Kotaxovi a Teisiásovi. Přínosem byl příchod rétora a filozofa Gorgia z Leontinou do Athén, v divadelní tvorbě zasáhl Epicharmos ze Syrákús do vývoje komedie.

ITÁLIE

Dobová řecká keramika

(do r. 800 př.n.l.) Itálie má ve starověku velký význam díky své poloze, leží ve středomořské oblasti a je ze všech stran obklopena mořem (kromě severu, tam byla chráněná mohutným pásmem Alp), pro spojení s vnitrozemím se využívalo alpských průsmyků, s Balkánem po moři, přes Sicílii s Afrikou, na západě s Galií a Hispánií, dnešní italský sever se nazýval Předalpská Galie (osídlena Kelty), součástí Itálie se stává až v období konce republiky.

Přírodní podmínky:  geografický ráz: Sever tvoří úrodná rovina s řekou Pád + Apeninský poloostrov vbíhající do Středozemního moře (nejvyšší bod Apenin: Gran Sasso – 2914 m),

ve středu a na jihu převládá vulkanická činnost, výbuchy sopek: Vesuv u Neapole, Etna na Sicílii, častá zemětřesení → nepříznivá znamení = projev bohů,

řeky jsou často znečištěny bahnem (záplavy), města vznikají spíše uprostřed pevniny



přístavy:

Populonia (u Tyrrhénského moře, založili Etruskové), Puteoli (u Neapolský zálivu, zal. Římané, dříve ho využívali i Řekové) – obchod s východními zeměmi, Brundisio (u Jaderského moře, zal. ve 3.st. př.n.l.) – obchod s řeckými oblastmi, Aquilea (v Benátském zálivu, 2.st. př.n.l.), Ostia (u ústí řeky Tibery, 3. st. př.n.l.)

 nerostné bohatství: Dovoz kovů, těžba železa u Populonie a na ostrově Ilva, zlato u Vercell, hrnčířská hlína je důkazem vyspělé keramické výroby, stavební kámen, mramor se dovážel z Řecka a Egypta (slavný KARARSKÝ mramor se těžil u Luny), sůl se získávala odpařením z mořské vody 127

 podnebí: Sever It. – tuhá zima, horká léta, střed – mírnější zimy, jih – suchá horká léta: nedostatek vláhy. Zdrojem obživy je v rovinách zemědělství, v hornatých oblastech pastevectví, dále pěstování vinné révy, obilí, ovocných stromů, oliv. Sever a střed It. měl největší předpoklady pro husté osídlení.

Vrcholná doba bronzová a počátky doby železné, příchod indoevropských kmenů (1200 – 800 př.n.l.) Původně se na území Itálie objevuje mnoho – od sebe izolovaných – kmenů, kteří se snaží zachovat si svoji samostatnost.

Ve střední It. se nachází : Etrurie (Toskána) a Latium (u Tyrrhénského moře), Umbrie a Picenum (u Jaderského moře), Sabinsko (ve vnitrozemí)

V jižní It. : Kampánie, Lukánie, Brutium (u Tyrrhénského moře), Samnium, Apulie, Kalábrie (u Jaderského moře)

1200 – 1000 př.n. l.: příchod kmenů hovořících indoevropskými jazyky a illyrských kmenů z Balkánu – Japygové, Kalibrové, Messapiové, dochází k velkým kmenovým přesunům od středoevropského Podunají na sever Itálie, proniká sem protovillanovská kultura, zná žárové pohřby a železo → vzniká villanovská kultura: praktické využití železa, bronz, zemědělství, šachtové hroby (šachta – pozzo) Kvůli příchodu illyrských kmenů z Balkánu dochází k postupné jazykové diferenciaci, už v 8. st. př. n. l. existují 2 italické skupiny: latino-faliská a umbro-sabelská.

Shrnutí Vývoj v předřímské Itálii: příchod indoevropského obyvatelstva rozšíření znalosti zpracování železa a využívání bronzových předmětů villanovská kultura nejednotnost a rozdíly: do konce 9. př. n. l. byla Itálie jen okrajovým územím civilizovaného světa Společné rysy pro celou Itálii: I. II. III. IV.

I. jednoduché zemědělství a pastevectví II. prosté vesnické osady ovládající přilehlá zemědělská území III. 1200 – 800 př. n. l. se v It. utváří předpoklady pro rozvinutí vyšších forem společenského vývoje

128

ETRUSKOVÉ 8. – 6. stol. př. n. l., dějiny Itálie jsou silně spjaty s historií jihoitalských a sicilských Řeků, a zvláště Etrusků. Archeologické prameny tvoří hlavní zdroj informací z této doby, mezi tyto prameny patří nekropole s nálezy kovových předmětů, zbytky měst (např. přístavní město Spina, vesnice Marzabotto se zbytky dlážděných ulic) a hrobky (r. 1836 – u Caere – dnes Cerveteri). Písemné prameny tvoří náhrobní nápisy (písmo se vyvinulo z řecké abecedy). Etruština však dodnes není rozluštěna, je to jazyk, který není srovnatelný se žádným jiným jazykem na světě.

Problém původu Etrusků 3 teorie původu:  příchod přes moře z Malé Asie  Etruskové jsou domácí italské obyvatelstvo  příchod ze severu po souši Nástěnná malba – Etruskové rádi slavili, byli také Latinské Etrusci či Tusci označuje obyvatele na území dnešní otylejší než tehdejší jiné národy. Toskány, v řeckých pramenech se pro Etrusky objevuje označení Tyrrhénové či Tyrsénnové, v etruských pramenech jméno Rasenna označuje všechny etruské kmeny.

Etruská města, hospodářství a společnost Nejstarší doklady o přítomnosti Etrusků v Itálii pocházejí z 10. – 9. st. př. n. l. Města, střediska rozvinutých řemesel a místního obchodu, vznikala většinou na vyvýšených místech. Byla to např. Veje, Caere, Tarquini, Vulci, Vetulonia, Populonia – byla jediným významným přístavem, který umožňoval spojení s ostrovem Ilva (dnes Elba), kde byla naleziště železné rudy. Města nebyla etnicky jednotná, nikdy nebyla sjednocena. 129

Vznikaly městské státy, v jejichž čele stály Lukumoni (místní úředníci), ke sjednocení došlo jen v rámci náboženství – uctívali společný kult bohyně Voltumny. Zemědělství Bylo značně vyspělé, budovali terasovité plochy na svazích pahorků (proti sesuvům úrodné půdy).

Vrchol etruské moci (7. – 6. st. př. n. l.) Jádrem moci byla dnešní Toskána, podnikali expanze do Kampánie (patřilo Řecku). Velký význam měl obchod po moři s Hispánií (měď) a Británií (cín), po souši dováželi baltský jantar. Kromě Etrurie jsou další 2 mocenská centra: Velké Řecko a Kartágo, rozvíjí se námořní obchod. Etruskové se spojili s Kartágem proti Řekům, společně usilovali o prvenství v obchodním vlivu v záp. Středomoří. R. 600 př. n. l. byla založena Massalie (dnešní Marseille), r. 540 př. n. l. byli Řekové poraženi v námořní bitvě u Alálie na Korsice.

Etruskové a Řím Etruská (?) osada Roma u řeky Tibery stále více nabývá na důležitosti, protože umožňuje spojení s državou v Kampánii. Etruskové zde podle tradice vládli až do r. 510 př. n. l.

Úpadek etruské moci Dochází k zániku etruského panství v Římě, od pol. 5. st. přestala být Etrurie námořní velmocí, je ohrožena Kelty ze severu a sílícím Římem, Kampánie musela být odevzdána. V r. 265 př. n. l. si Řím podmanil poslední etruské město.

ŘÍM DO DOBYTÍ ITÁLIE (8. stol - 265 př. n. l.) (8. – 6. st. př. n. l.)

Počátky Říma

753 př. n. l.

tradiční datum založení Říma

8. – 6. př. n. l.

„doba královská“

6. st. př. n. l.

„Reforma Servia Tullia“

130

510 př. n. l.

tradiční datum vyhnání etruské dynastie z Říma, konec království a počátek římské republiky

Prameny Důkazy o osídlení poskytují archaické hroby, známý je národní římský epos od Publia Vergilia Mara: „Aeneis“, další informace o Římanech máme z díla „Ab urbe condita“ od Tita Livia (Od založení města)

Vznik a počátky Říma

Mozaika „Vergilius a múzy“ – Aeneia je považována za jedno z jeh vrcholných děl.

Za praotce římského impéria byl považován trojský hrdina Aeneas, podle rozšířené tradice byl Řím založen v r. 753 př. n. l. a pojmenován podle Romula (spor o to, po kom se bude město jmenovat, zda po Romulovi či jeho bratru Removi – Romulus bratra zabil) 510 př. n. l. – konec království, byl vyhnán poslední Etrusk Tarquinius Superbus.

Badatelé jsou toho názoru, že Řím vznikl synoikismem = spojením několika vesnic. Římané převzali od Etrusků odznaky nejvyšší úřední moci: fasces – svazek prutů s vetknutými sekerami a kurulské křeslo.

Společenské zřízení v archaickém Římě Společnost byla rozdělena do tří kmenů: A. Titientes B. Ramnes C. Luceres Každý kmen se skládá z 10 kurií (curia = skupina 10-ti rodů) → celkově byly tedy 3 kmeny, 30 kurií a 300 rodů.

Kurijský sněm (comitia curiata) : byl tvořen všemi občany ze všech tří kurií, kteří byli schopni konat vojenskou službu, měl za úkol volit krále (nebo zvolení potvrdit). V čele stál král (rex), který měl moc administrativní, vojenskou i náboženskou. Jmenoval správní úředníky a měl poradní sbor, který tvořil senát a rada starců (tuto radu tvořili představitelé jednotlivých rodů). Svobodní občané se dělili na patricie ( = plnoprávní občané) a plebeje (= měli omezená občanská práva). Otroctví existovalo, ale mělo patriarchální, tj.nerozvinutý charakter. Co se týkalo zájmů obce, museli pomáhat i lidé z nižších vrstev. 131

Klientela je považována za nejstarší projev sociální diferenciace. Vznikala v případě, kdy chudí Římané (plebejové, ale i patriciové) byli nuceni hledat hospodářskou podporu a ochranu u bohatých patriciů a stávaly se tak klienty (cliens = poslušný), a vůči svým ochráncům měli různé povinnosti (přispívali na věno dcerám…). Podobný vztah vznikal mezi otrokem propuštěným na svobodu a bývalým pánem (libertu – libertinus).

Reforma Servia Tullia Ke konci doby královské došlo díky etruskému králi Serviu Tulliovi k závažným změnám: ustanovil novou ústavu, která zapřičinila konec rodového zřízení: rozdělil římské obyvatelstvo podle výše majetku do 5 tříd a podle místa bydliště do 4 místních tribuí (okresů). Původně pro zařazení do třídy sloužila výměra pozemkového majetku. Nejprve měla cena majetku naturální ráz, později byla převedena na peněžní hodnotu (asy) → cca 0,25 ha = 1 jitro => 5000 až 6000 asů. Podle třídy se rozdělovala politická práva a vojenské povinnosti. Členové každé třídy tvořili v armádě stanovený počet vojenských jednotek, tzv. setnin (centurie). Množství setnin mělo význam pro strukturu setninového sněmu (comitia centuriata). Jednotlivé třída

jmění v jasech

v pozemcích

počet setnin

speciální jednotky

I.

100000

20 jiter

80

18 setnin jízdy

II.

75000

15 jiter

20

2 setniny tesařů

III.

50000

10 jiter

20

IV.

25000

5 jiter

20

V.

11000

2 jitra

30

bezzemci

1

2 setniny hudebníků

třídy měli tolik hlasů, kolik setnin dávali římskému státu k dispozici. Armáda měla spíše pěší ráz.

Význam archaického Říma Za svůj vznik a počáteční vzestup vděčil Řím nepochybně Etruskům. Řím byl pro Etrusky důležitý z hlediska jeho výhodné polohy, byl opěrným bodem a pomáhal chránit jejich zájmy v oblasti sousedící se sférou přímého řeckého vlivu. Řím leží na Tibeře, proto byl přirozenou vnitroitalskou obchodní cestou, byl v bezpečné vzdálenosti od moře (asi 25 km), která chránila před případnými nájezdy pirátských lodí, ale umožňovala hospodářské styky např. i s řeckými městy, což dokazují nálezy řecké keramiky na etruském území.

132

V době královské Řím neměl tak významné postavení jako později. Jeho rozmach byl omezen existencí archaického rodového zřízení a despotismem etruské královské dynastie. Po jejím svržení vznikla aristokratická republika (510 př. n. l.).

RANÉ OBDOBÍ ŘÍMSKÉ REPUBLIKY (509 – 265 př.n.l.) 509

tradiční datum smlouvy mezi Římem a Kartágem

498

počátek bojů mezi Římany a Latiny

494

tradiční datum první secese plebejů z Říma

449

tradiční datum zákonů dvanácti desek

444

plebejové získávají sňatkové právo s patricii

Kol. 400

příchod Keltů do severní Itálie

396

pád etruských Vejí

387

dobytí Říma Kelty

367

plebejové získávají přístup ke konzulátu

326

zrušení dlužního otroctví v Římě

304

Řím ovládá Kampánii

290

konec bojů mezi Římem a Samnity

282 – 272

boj Římanů s Talentem

272

pád Talentu

265

ovládnutí Volsinií Římem

Raná římská republika časově tradičně ohraničená vyhnáním etruských králů z Říma a dobytí Itálie Římem byla epochou postupného vytváření římské společnosti, politiky, správních a právních institucí a vleklých konfliktů mezi Římem a jeho sousedy. Především je třeba:

133

a) Objasnit okolnosti, na nichž raně rep. Řím uhájil svou samostatnost a vybojoval si vedoucí postavení. b) Popsat v hlavních rysech vnitřní situaci v Římě, určit hlavní vnitropolitické protiklady a ukázat na způsob jejich řešení. c) Podat obecnou charakteristiku řím. Měst. Státu d) Osvětlit vztah Říma k podrobenému italskému obyvatelstvu a některým mocnostem tehdejšího středomořského světa. Prameny: není jich mnoho, teprve od 3. st. pnl. lze zprávy obsažené v pramenech přijímat jako historická fakta. 1) Nápisy – jen ojediněle zachovány z rané doby. Tzv.: černý kamen (lapis niger) nalezený na fóru a známý od r. 1899 patřil ke komplexu archaické svatyně a jeho text se týká kultovních záležitostí. Jeho přesný význam se nepodařilo zjistit. Na nápisech se zachovaly i roční seznamy významných úředníků – Via Appia byla nejdůležitější silnicí především konzulů (fasti consulares = přehled, kalendář římské říše. Její stavbu začal cenzor konzulský), přehled triumfů (fasti triumphales) – tyto přehledy Appius Claudius Caesus v roce 312 př. však vznikly často až v pozdější době a údaje pro ranou n. l. Po něm také nese jméno. republiku jsou nespolehlivé. Začínala za městskými hradbami Ojediněle jsou zachované autentické nápisy vztahující se Říma a vedla do města Capua v k osobnostem – oslavné elogium na cenzora r. 312pnl. Appia Kampánii. Později byla Claudia Caeka, známého stavitele silnice Via Appia (vedla z Říma do Capuy), nebo nápis na sarkofágu Lucia Cornelia Scipiona Barbata, konzula r. 298 pnl., který zmiňuje o protažena až dose přístavu Burundsia. výsledcích 3. a poslední války se Samnity 2) Latinské a Řecké hist. Spisy – leckdy jsou nejasné a sporné. Titus Livius vylíčil dějiny od založení města až po rok 293 pnl. V „první dekádě“ (deseti knihách) svého díla. Druhá dekáda se ztratila a je zachovaná jen z krátkých obsahů na papyrech (tzv.: perioch). Livius se drží legendární tradice, a tak jsou zaznamenané události velmi sporné. Dionýsos z Halikarnasu sahá ve svém díle až do r. 442 pnl., z jeho popisu dalších let se zachovaly jen zlomky. Také vše líčí v duchu legendární tradice. Dionýsos Sicilský se snažil vypsat své dějiny v širokém geografickém záběru, aby obsahovaly i málo známé oblasti tehdejšího civilizovaného světa. Pro ranou fázi Říma jsou důležité jeho popisy řeckých dějin 5. a 4. st. pnl. A výklad o dějinách sicilských Řeků, který je doveden až do r. 301 pnl. Appiános – jeho dílo se zachovalo jen fragmentárně.

Zánik etruského panství v Římě Podle tradice se Etruskové po svém vyhnání snažili znovu získat kontrolu nad Římem, protože jim umožňoval kontrolu i nad Latiem a snadnější spojení s úrodnou Kampánií. Iniciativu vrátit moc vyhnanému Tarqiniu Superbovi připsaly legendy králi města Clusia Porsennovi a samozřejmě heroizují římské úsilí bránit se etruskému tlaku. Politická moc se soustředila do rukou aristokracie, mezi níž si čelní místo i nadále podrželi Etruskové, Řím tedy na počátku republiky zůstával etruským městem. Etruská aristokracie se však brzy latinizovala, splývala s ostatním obyvatelstvem a přijímala představu o nadřazeném postavení Říma v Latiu. 134

Chronologií této doby se zabýval švédský archeolog E. Gjerstad, který však na základě arch. nálezů klade konec království až do poloviny 5. st. přnl. Dnes je jeho teorie odmítána.

Protivníci Říma v Itálii Hlavním cílem Římanů bylo vytvořit vše nezbytné k tomu, aby se stali samostatným politickým činitelem v Latiu a vynutili si uznání od vyspělejších etruských měst. Etruská, latijská a řecká města a některé kmeny vytvářely přirozenou opozici proti římskému vlivu. Ačkoli měly mnohem větší mocenské prostředky než Římané, nedokázaly zabránit upevnění a postupnému šíření římského vlivu. Měly různorodé zájmy, Řím tak nebyl jejich tlaku vystaven trvale a mohl hájit své postavení v lokálních konfliktech, které vyznívaly v jeho prospěch.

Boj s federací latijských měst Jedním z prvních vál. konfliktů byl střet s federací latijských měst, která se snažila z konkurenčních důvodů čelit římskému vlivu. Důvody vzniku této federace nejsou dostatečně známé, možná se utvořila k boji proti Etruskům, podle jiných teorií byl její celkový postup naopak určován etruskými zájmy. Boje Latinů s Římany jsou živě popisovány v římské tradici a v první fázi skončily kompromisem. Mezi Římem a Latiny bylo uzavřeno spojenectví na základě rovnoprávnosti obou stran, což bylo za dané situace spíše úspěchem Říma, který získal existenční jistotu a nemusel se obávat vojenského útoku ze svého bezprostředního okolí.

Volskové a Aequové, Veje Oslabení Etrusků po r. 474 pnl. (byli poraženi od syrakuského loďstva v b. u Kýmy) usnadňovalo situaci Římanům, protože v té době řešili vnitropolitické problémy. Bezprostřední důsledky však měly pro Římany události, které ohrozily etruskou moc v Kampánii. Kol. 5. st. pnl. se stalo kampánské území kořistí kmenů z apeninských svahů, které sestoupily z hor a ovládly úrodné roviny této oblasti. Byli to polodivocí pastevci sahelského původu (Samnité, Aequové, Volskové aj.) a pod jejich tlakem kapitulovala etruská Capua i řecká Kýmé. Etruské postavení v Kampánii bylo tedy velmi oslabeno a pro Řím měla expanze sahelských kmenů protichůdné následky. Na jedné straně je straně je zbavovala obav z Etrusků, na druhé straně byl Řím od těchto kmenů ohrožen. Spolu s Latiny proto proti Volskům a Aequům bojovali a zároveň si vytvářeli podmínky k likvidaci etruského vlivu v jižní Etrurii. Nebezpečným konkurentem byly pro Řím hlavně Veje, které se také chtěly stát vedoucím činitelem této oblasti a měly k tomu i lepší podmínky. Napětí mezi oběma městy vyvrcholilo vleklou válkou a Veje byly po dlouhém obléhání dobyty (406 – 396 pnl.)

Vpád Keltů

135

Na konci 5. a počátku 4.st. pnl. pronikli Keltové do severní Itálie. Z těchto keltských kmenů byli nejvýraznější Taurinové a Bojové, kteří patřili k důležité složce keltského obyvatelstva ve střední a západní Evropě. Severoitalská oblast se záhy přeměnila na silnou základnu pro jejich pustošivé výpravy do nitra Itálie. První obětí Keltů se stala Toskána a některá etruská města. V roce 387 pnl. se Keltům podařilo zmocnit Říma. Pověst vypráví, že se ubránil pouze Kapitol, jehož obránci byli upozorněni na nebezpečí křikem posvátných hus bohyně Junony. Keltové si od Říma vynutili vysoké výkupné a brzy město opustili, to ale pro Řím neznamenalo konec keltského nebezpečí. Keltové se ještě několikrát objevili v Latiu, ale jejich útoky existenci Říma už neohrozily.

Samnité Svaz samnitských kmenů se stal vážným nepřítelem Říma, získal si významné postavení v Kampánii. I Latinové se snažili znovu posílit svůj vliv na úkor Římanů. Ve 2. pol. 4. st. a na poč. 3. st. pnl. došlo ke třem velkým samnitským válkám (343 – 341; 327 – 304; 298 – 290 pnl.) Boje byly provázeny velkými ztrátami a střídavými úspěchy na obou stranách. R. 321 utrpěli Římané od Samnitů jednu z nejhorších porážek v dějinách (v soutěsce Caudiu – východně od Capuy), kde byli donuceni k potupné kapitulaci. Senát tuto kapitulaci však nepotvrdil a vydal konzuly, kteří ji uzavřeli, Samnitům. Nakonec byli Samnité poraženi, jejich svaz rozbit a Římané si podmanili definitivně i latijská města, která se v letech 340 – 338 pnl. naposled proti nim postavila do otevřeného boje. Středoitalské kmeny se k Římu buď dobrovolně přidaly nebo byly podrobeny násilím. Střed Itálie a Kampánie se tedy dostaly pod římskou moc a krátce na to Římané nabyli svrchované moci i nad severoitalskými Kelty.

Řecká města a Épeirský král Pyrrhos Poslední oblast, která byla ještě nezávislá na Římu byla řecká města na jihu. Postupně však Římané ovládli i je. Poslední město, které si udrželo samostatnost, byl přístav Tarent. Roku 282 došlo k boji mezi Tarentem a Římem. Příčinou pro to byly události v řeckém městě Thútioi, které bylo obleženo Samnity. Thúrijští si vyžádali pomoc od Římanů, kteří ochotně přišli a Samnity zahnali. Po skončení operace opustily římské lodě thúrijský přístav a zakotvily v Tarentském zálivu, což bylo porušením pravidel, podle kterých byl Tarentský záliv válečným lodím uzavřen. Konflikt s Tarentem nabyl nebezpečných rozměrů. Zasáhl do něj i épeirský král Pyrrhos, jehož cílem bylo sjednotit Řeky pod svou nadvládu. Pyrrhos strávil dětství na dvoře ilyrského krále Glaukia.

Pyrrhos se snažil konfliktu využít ve svůj prospěch, roku 280 přistál s vojskem v Itálii, ale svým tvrdým postupem brzy ztratil sympatie, jimž se dříve u jihoitalských Řeků těšil. Poznal, že Itálii ovládnout nemůže, a proto se snažil podrobit si aspoň Sicílii. Tam se ale ocitl ve vojenské izolaci. Vrátil se tedy do Itálie, kde byl r. 275 Římany poražen. Poté Itálii opustil a římské vítězství se stalo jen otázkou času. V roce 272 pnl. Tarent kapituloval, Římané ještě více upevnili svou pozici a posílili vzájemné dobré vztahy s Kartágem (r. 287 pnl. uzavřeli smlouvu, podle které se nikdy nevzdají útočícím Řekům.)

136

R. 265 pnl. se na stranu Říma přidaly i etruské Volsinie a celá Itálie s výjimkou severu obsazeného Kelty byla ovládnuta Římany.

Vnitřní vývoj římské republiky Patriciové a plebejové – Těžkosti, které musela raná římská republika překonat ve vztahu ke svým sousedům, byly po dlouhou dobu komplikovány vnitřními rozpory v Římě. Svobodné obyvatelstvo se dělilo na dva stavy s protichůdnými zájmy, které prosazovaly v ostrém politickém boji. Serviovská ústava sice formálně učinila konec rodovému zřízení, ale nelikvidovala úplně rodová privilegia, která se ve společenském a politickém životě i nadále udržovala. Správa Říma byla v rukou plnoprávných římských občanů, tzv. patriciů (pater = otec, patrici = ten, kdo pochází z urozeného otce). Svobodní Římané, kteří nepocházeli z urozených otců, byli označováni jako plebejové (plere = plnit, plebs = lid, dav) a byli z aktivního politického života vyloučeni. Jen vlivní patriciové měli majetek potřebný k tomu, aby se stali příslušníky první majetkové třídy. Tím nesli sice největší vojenské povinnosti, ale stávali se i rozhodující složkou v setninovém sněmu. Tento sněm rozhodoval o vypovídání války, volil významné úředníky, uděloval jedinci v případě nutnosti zvláštní vojenskou pravomoc a měl i určitá práva soudní. Účast plebejů na tomto sněmu byla často jen formální. Pouze patriciové mohli být zvoleni do úřadu, z řad patriciů vycházel důstojnický sbor a členové kněžského kolegia a jen oni působili jako soudci, kteří rozhodovali podle nepsaného zvykového práva. Původ rozdělení na patricie a plebeje je nejasný, podle jedněch byl důsledkem postupné sociální diferenciace, podle jiných byli plebejové příslušníky místního italského obyvatelstva, které bylo podmaněno kmeny, jimž se připisuje založení Říma. Nejpravděpodobnější je však domněnka, že patriciové jsou potomci nejstaršího římského městského obyvatelstva a plebejové pocházejí z řad pozdějších přistěhovalců. Římské občanství – hlavní výsadou patriciů bylo ničím neomezované římské občanské právo – právo zastávat úřední funkce, právo uzavírat plnoprávný sňatek (v případě, že druhý účastník je také plnoprávným občanem - tedy patriciem), právo na nezcizitelný majetek, a právo hlasovat ve sněmu o kandidátech na úřední hodnosti. Plebejové byli sice pokládáni za římské občany, ale práva jim byla přiznána jen v omezeném rozsahu. Neměli právo zastávat úřady ani sňatkové právo s patricii a hlasovací právo pro ně bylo jen formální poctou. Vlastnické právo bylo zprvu omezené, ale brzy se vyrovnalo vlastnickému právu patriciů.

Boj plebejů za rovnoprávnost Plebejové samozřejmě usilovali o to, aby se jim dostalo stejných práv, čemuž se patriciové pochopitelně bránili, proto došlo k řadě ostrých konfliktů. Mocnou zbraní plebejů byla jejich pevná organizace a jednotný postup, jímž vymáhali své požadavky. Vytvořili si totiž v Římě svébytnou pospolitost řízenou plebejskými úředníky, měli svůj archiv, vlastní kultovní středisko a scházeli se i na stavovském shromáždění, organizovaném podle místních tribuí (tzv. tribujní plebejské shromáždění). Patriciové byli donuceni k řadě ústupků a správa města postupně ztratila svůj výlučně patricijský ráz. Prostředkem krajního nátlaku na patricie se staly tzv. plebejské secese (došlo k nim 137

podle tradice třikrát – 494, 449, 287 pnl.) Slovem secessio se označoval odchod plebejů z Říma a hrozby, že si založí vlastní autonomní město. Boj plebejů s patricii byl vleklý a jeho skutečný průběh je zastřen legendami. Prvním úspěchem plebejů bylo prosazení zvláštních plebejských úředníků, tzv. tribunů lidu (podle tradice r. 494 pnl.) Tribunové byli osobně nedotknutelní a jejich posláním bylo chránit plebeje před svévolí patricijských úředníků – nastal-li takový případ, měl tribun lidu právo veta (veto = zakazuji), čímž bylo nařízení poškozující plebeje zrušeno. Toho mimořádné právo však neplatilo mimo okruh města, a proto se nevztahovalo na opatření učiněná mimo Řím v době válečných tažení a nevztahovalo se ani na soudní výroky, protože soudci nebyli pokládáni za součást úřednického aparátu. Tehdy se v Římě soudilo podle zvykového práva, takže rozsudky byly vynášeny na základě značně subjektivních úvah. Proto si plebejové vynutili sepsání práva a jeho zpřístupnění veřejnosti, aby rozhodnutí soudů mohla být kontrolována.

Zákony dvanácti desek K sepsání práva došlo podle tradice roku 449 pnl., zákony byly sepsány na dvanácti deskách, proto se jim říkalo zákony dvanáctideskové (leges XII tabularum). Staly se zdrojem římského soukromého i veřejného práva a jejich znalosti byla přikládána značná důležitost – byly předmětem výuky na školách, římští autoři se i v době mnohem pozdější dovolávali jejich autority, právní znalci se zabývali jejich výkladem a jejich ustanovení se často citovala nebo parafrázovala. Také díky tomu známe znění těchto nejstarších římských zákonů, protože jejich původní text se nezachoval. R. 445 pnl. se plebejové domohli sňatkového práva s patricii a pronikali postupně i do úřadů. V roce 300 pnl. získali právo zastávat kněžské funkce a roku 287 pnl. dostalo plebejské tribujní shromáždění právo vynášet zákony platné pro celý římský stát.

Římský městský stát Vznik nobility – Vyrovnání plebejů s patricii přispělo k upevnění římské moci a posílení jeho vlivu. Římské občanství však zůstávalo i nadále výsadou uzavřeného kolektivu svobodného římského městského obyvatelstva. Římští občané si byli ve svých právech formálně rovni, ale postupná sociální diferenciace vytvářela předpoklady k tomu, aby jen bohatí občané mohli svá práva uplatnit i v praxi. Výkon úřadů byl považován za čestnou záležitost, mohl být sice zdrojem financí, ale na druhé straně vyžadoval i velké investice, zejména od osob na počátku kariéry. Z politického vítězství plebejů tedy těžili především plebejové bohatí, kteří splynuli s patricii do privilegované politické vrstvy zvané nobilita (nobilis = vznešený). Jejím příslušníkem se stal každý, kdo vykonával nejvyšší republikánský úřad – konzulát - nebo úřad, které se mu vyrovnal (diktatura). Příslušnost k nobilitě byla dědičná v určité rodině a politická moc se tak udržovala v rukou co nejužšího okruhu lidí, kteří vynakládali nemalé prostředky na to, aby za konzuly byli voleni především jejich příslušníci. Hospodářskou oporou byl nobilům pozemkový majetek a jejich politickým mluvčím se stal senát. Senát – byl formálně jen poradním sborem, ale brzy se stal hlavním činitelem vnitřní i zahraniční politiky. Rozhodnutí senátu byla pro úředníky víceméně závazná a stalo se běžnou praxí, že se důležitá opatření projednávala v senátu předem. Senát ztělesňoval suverenitu římského státu a zastupoval jej v pozdější době při důležitých zahraničněpolitických jednáních. Projevoval se jako nejkonzervativnější složka římského státního zřízení.

138

Občanské sněmy – mohl se v nich teoreticky uplatnit každý občan. V Římě byly sněmy dvojího druhu – sněm setninový a sněm tributní. V tributním sněmu byli na rozdíl od plebejských tributních shromáždění zastoupeni i patriciové. Projednávali se tam všechny záležitosti, které nebyly výslovně vyhrazeny sněmu setninovému. Jednání v tributním sněmu nebylo provázeno tolika formalitami, a proto mu Římané dávali přednost před setninovým shromážděním. Úřednický aparát – zajišťoval politický a administrativní chod římské republiky a odpovídal potřebám správy města Říma – počítal proto jen s omezeným množstvím občanů a malým územím podléhajícím pravomoci úřadů. Republikánské úřady byly obsazovány tak, aby se předešlo zneužití moci jednotlivce. Řádní úředníci byli voleni a po ročním působení vystřídáni jinými. Každý úřad byl navíc obsazován několika osobami, které měly možnost zvrátit rozhodnutí svého kolegy. V čele republiky stáli dva kozulové, kteří měli na počátku republiky práva někdejších králů s výjimkou náboženských funkcí, které byly svěřeny králi-obětníku (rex sacrorum). Konzulové byli nejvyšší představitelé Říma, měli i určitou soudní pravomoc a veleli armádě. Pouze v dobách velkého ohrožení byl volen diktátor, který v rámci svěřené moci rozhodoval samostatně, ale nesměl zůstat ve své funkci déle než půl roku. Roku 367 pnl. dosáhli plebejové toho, že jeden z konzulů mohl být plebejského původu, současně však byla soudní pravomoc konzulů převedena na praetora (praetor urbanus = městský praetor). Asi od r. 242 pnl. byl volen další praetor, který řešil spory mezi římskými občany a tvz. peregriny – svobodnými jednotlivci neřímského původu, kteří neměli římská občanská práva (tvz. praetor peregrinus). Velmi důležití byli cenzoři, kteří prováděli v pětiletých intervalech majetkový odhad (cenzus) římských občanů, podle něhož se určovala příslušnost k určité společenské třídě. Sestavovali rovněž seznam senátorů (album senatus) a mohli tak bezprostředně ovlivňovat jeho složení. Rozhodnutí cenzorů navíc nepodléhala případnému vetu tribunů lidu. Tribunát lidu měl velký význam. Mohli jej zastávat jen plebejové a pokud jej chtěli zastávat patriciové, museli formálně přejít k lidu (trasitio ad plebem) a vzdát se své patricijské příslušnosti.. Z původně ochránců utiskovaných se postupně stali úředníci, kteří mohli pro svou osobní nedotknutelnost bezprostředně zasahovat do politického boje. Od 3. st. pnl. získali tribunové přístup do senátu a právo podávat návrhy zákonů. Mezi další úředníky patřili quaestoři pečující o římské finance a aedilové, kteří dohlíželi na pořádek ve městě, starali se o zásobování, zachování únosných cen potravin a pořádání veřejných her. I když bylo římské zřízení složité, dokázalo spojit římské občany v pevný kolektiv se stejnými zájmy. Armáda – postavení Říma bylo samozřejmě podmíněno jeho vojenskou silou. Armáda byla pevně organizovaná a její jádro tvořily pěší legie, které byly v přímé konfrontaci s nepřítelem jen těžko porazitelné. Naproti tomu byla římská jízda slabá a loďstvo zaostávalo za loďstvem Kartháginců či sicilských Řeků. Řím byl za rané republiky typickým městským státem, kde městské instituce plnily funkci státních orgánů. Římské městské území (tzv. ager Romanus) bylo samostatným státním teritoriem. Všechny důležité otázky se řešily pouze v Římě, a tak se jich měli možnost účastnit jen ti plnoprávní občané, kteří přímo v Římě žili. Hospodářství – jeho základ tvořilo zemědělství. Obdělávaná půda byla v soukromém vlastnictví římských občanů, kteří ji však mohli využívat jen jako příslušníci občanského kolektivu. Pastviny a lesy se pokládaly za veřejný majetkový fond (ager publicus) a byly k dispozici všem občanům. Pokud se součástí tohoto fondu stala i pole, mohla být občanem zabrána (okupována) a dostala se tak do jeho osobní držby, dokud ji aktivně využíval. Pěstování obilí a chov dobytka sloužily v té době hlavně bezprostřední spotřebě producenta, hospodářské usedlosti na venkově se snažily o soběstačnost, takže rozvoj řemesel a obchodu byl malý. Obchod měl často podobu naturální směny, hodnota se dlouho vyjadřovala v kusech dobytka, později podle vážených kousků surové mědi a nakonec podle lité 139

měděné cihly o určité hmotnosti, označené obrazem býka, kotvy, větévky, atd. Mince byly v Římě raženy až poměrně pozdě – měděné od roku 289 pnl. a stříbrné od r. 269 pnl. Společnost – již v rané republice docházelo mezi Římany k sociální diferenciaci. Půda se stávala kořistí majetných jednotlivců, takže podle tradice byl již r. 367 pnl. vydán první zákon, který určoval maximální výměru půdy, již směl římský občan vlastnit. Výklad tohoto zákona je však sporný a existují i pochybnosti o jeho historičnosti. Otroctví v Římě mělo nejdříve jen patriarchální domácí ráz. Vlivem četných válek však přibývalo otroků z řad zajatců a do otroctví upadali i zadlužení svobodní občané. Obchod s otroky se ale v Římě plně uplatnil až v následujícím období. R. 326 pnl. byl vydán zákon, který zakazoval zotročování dlužníků, tímto Výjev bohyně Tellus z obětního oltáře, který senát opatřením se prohloubila hranice mezi svobodnými a nechal udělat na oslavu Augustova vítězství. otroky a protiklad mezi těmito dvěma skupinami nabyl svých klasických forem. Náboženství a kultura – Za rané republiky se rozvíjel systém náboženských představ, který se s jistými obměnami udržel až do konce římské říše. Zároveň se utvářely předpoklady k rozvoji rané literární tvorby. Význam náboženství byl značný, všechny důležité akty byly pevně stanovenými náboženskými úkony, takže kněží v Římě měli i značný politický vliv. Personifikací přírodních jevů vznikla řada bohů uctívaných v Itálii. (Volcanus = bůh ohně, Tellus = bohyně životodárných sil, Ceres = bohyně polní půdy, Venuše – původně chápaná jako bohyně zahrad a později jako bohyně krásy a lásky). Římské náboženství se rozvíjelo pod etruským a řeckým vlivem, a tak splývaly kulty rozdílného původu, které měly podobné rysy. Jupiter (nejvyšší bůh) je ztotožněn s etruským Tiniou i řeckým Diem; jeho manželka Juno pak s etruskou Uni a řeckou Hérou. Bohyně moudrosti, umění a řemesel Minerva byla Etruskům známa jako Menrva, Řekům jako Athéna. Významné postavení měl Mars, bůh války (řecký Arés a etruský Mavors), který byl podle legend otcem Romula a Rema. Apollo byl bohem světla a umění (řecký Apollón, etruský Aplu), Neptunus byl bohem moře (řecký Poseidon a etruský Nethuns) a poslem bohů byl Mercurius (řecký Hermes). První monumentální stavby, které v Římě vznikly, byly chrámy. Nejznámější je Jovův chrám na Kapitolu, do nějž dodal sochu známý sochař Vulca z Vejí. Jinak však byl Řím v republikánském období jen málo výstavný. Rozvoji literatury bránila napjatá situace ve městě. Sami Římané znali jen jednoduché až hrubé frašky, předváděli mimické scény při slavnostech a svátcích a pronášeli jednoduché rytmizované modlitby. S uměleckou vyspělou dramatickou tvorbou se seznámili až r. 364 pnl., kdy v Římě vystoupili etruští herci a předvedli taneční scény za doprovodu píšťal. První pokusy využít latinu jako literární jazyk učinil Řek (Lucius Livius) Andronicus, který byl zajat po porážce Tarentu a působil jako vychovatel v rodině Livia Salinatora. Později byl propuštěn z otroctví a dostal rodové jméno svého bývalého pána. Přeložíl do latiny Homérovu Odysseiu, složil latinsky několik tragédií a sborovou kultovní píseň. Jeho činnost spadá do 3. st. pnl. a vytváří předpoklady k dalšímu rozvoji latinské literatury.

140

Náboženský život v Římě V Římě má náboženství důležitý význam. Všechny státní akty byly provázeny náboženskými úkony. Nasvědčuje tomu i to, že k prvním monumentálním stavbám, které na území Říma vznikly, patřily chrámy. Z toho plyne, že význam kněží v Římě byl značný. Římané věřili v řadu božstev, jejichž existenci a projevy shledávali v přírodních silách. Mezi nejstarší bohy patří Volcanus, bůh ohně nebo Ceres, bohyně polní půdy. V době královské se římské náboženství rozvíjelo pod etruským vlivem. Za rané republiky to bylo pod vlivem řeckým. Docházelo tak ke splývání náboženských představ. Význačné místo mezi římskými božstvy měl Mars, bůh války, který byl v římských legendách uváděn jako mýtický otec zakladatelů Říma Romula a Rema, dále Apollo bůh umění a Neptunus bůh moře. Bohyně plodnosti a polní půdy - Ceres

141

Rozvoji literární činnosti v raně republikánském Římě bránila napjatá vnitřní situace. Sami Římané znali jen jednoduché frašky a mimické scény. S umělečtějším projevem dramatické tvorby se seznámili až v roce 364 př.n.l., kdy v Římě vystoupili etruští herci. O využití latiny jako literárního jazyka se někdy v druhé polovině 3 st.př.n.l. pokusil Řek Andronicus. Přeložili do latiny Homérovu Odysseiu a složil několik tragédií.

ŘÍM

A PODROBENÍ

ITÁLIE

Vlastní římské státní území zabíralo jen asi 1/6 italské půdy. S poraženými nepřáteli nakládal Řím jako s formálními spojenci a uzavíral s nimi smlouvy. Římští spojenci byli většinou římskými poddanými, avšak stupeň nátlaku, který byl na ně vyvíjen, byl případ od případu různý. Římané ponechávali spojencům autonomii. Odepřeli jim však právo na zahraniční politiku a na vlastní rozhodování ve vojenských otázkách. Privilegované místo mezi spojenci měli Latinové. Jejich největší výsada byla v tom, že se stávali plnoprávnými římskými občany, když se přestěhovali do Říma. Některá spojenecká města dostávala od Římanů statut tzv. municipia. Obyvatelé municipií se stávali římskými občany a někdy měli právo i volit. Nejpevnější oporou římské říše však byly kolonie. Nazývala se tak města, do nichž byly vyslány skupiny římských občanů (obvykle 300 rodin) . Nejstarší římská kolonie založena v Ostii. Byla námořním přístavem Říma. Další kolonie vznikali na pobřeží Tyrhénského moře v Antiu a v Terracině. Důležitým pomocníkem při dobývání dalších území byla výstavba silnic. Po nich mohli být rychleji dopravováni vojáci do napadených provincií. Po silnicích se také dopravovalo zboží (ekonomika). Mezi nejznámější silnice patří ta, která vede z Říma do Capuy, další pak spojuje Řím s Lukou v Etrurii a jiná vede na pobřeží Jaderského moře. Největšího mocenského rozmachu dosahuje Řím asi ve 3 stol.př.n.l. kdy sjednocuje Apeninský pol. A navazuje přátelské styky s Egyptem. Vzniká tak říše, která se vyrovná Řecku nebo Kartágu.

HELÉNISTICKÉ STÁTY (276-30 př.n.l.) Nová mocenská situace ve východním Středomoří a na předním východě Mocenská mapa východního středomoří v helénistickém období je zcela odlišná od situace v klasickém období řeckých dějin. Ani jeden z vedoucích řeckých států v 5. a 4. stol. Nehrál významnou politickou úlohu. Řím dokončuje sjednocení Itálie. Politické jeviště východního středomoří ovládaly v helénistické době především tři velmoci, nástupnické státy říše Alexandra Makedonského. Ptolemaiovská říše měla centrum v Egyptě, seleukovská říše v severní Sýrii. V průběhu 3. stol.př.n.l. byla vytvořena odštěpením od seleukovské říše parthská a řecko-baktrijská říše. V Řecku hrál významnou úlohu aitólský spolek, ovládající v době rozkvětu téměř celé střední Řecko a achajský spolek, který měl pod svou mocí téměř celý Peloponnés. Samostatnou úlohu hrála Kréta, jehož města vytvořila načas nepříliš pevný spolek. Se svými četnými přístavy se Kréta postupně stala jednou z hlavních základen pirátů. Filippos V.Makedonský např. piráty přímo podporoval, aby uškodil 142

svému nepříteli, ostrovu Rhodu. Rhodos se v helénistické době stal významným obchodním státem a jeho loďstvo bylo hlavním nepřítelem pirátů. Mezi menší státy v Malé Asii patřil především Pergamon s Rhodem, nejdůležitější spojenci Říma. Na severu Malé Asie existovaly malá království, která se nenechali pokořit (Bíthýnie, Kappadokie, Pontos). Konečně na severním pobřeží černého moře po obou stranách Kerčského průlivu vznikla říše bosporská s vládnoucí dynastií Pairisadovců.

VELKÉ HELÉNISTICKÉ ŘÍŠE Byly to monarchie, v nichž veškerá moc byla soustředěna v rukou panovníka, který vládla s pomocí své družiny (příbuzní, přátelé) a dobře vybudované byrokracie Říše Ptolemaiovců – rozsáhlá říše. Dosáhla rozkvětu ve 3 stol.př.n.l. Centrem říše byl Egypt s hlavním městem Alexandrií, kde sídlil panovník s dvorem a centrální kanceláří. Hlavou státu byl sám panovník. Nejvyšším úředníkem po něm byl dioikétés (správce) jemuž podléhaly jednotlivé resorty aparátu s mnoha sty úředníky. Jedním z nejdůležitějších resortů byla správa hospodářství, které bylo centrálně řízeno. Tak byly vydávány příkazy o rozsahu osevních ploch různých plodin a o výši povinných dávek z výtěžku. V některých výrobních odvětvích dokonce existoval i královský monopol, např. ve výrobě oleje. Území Egypta je rozděleno na Horní a Dolní Egypt a ty zase dále na nomy (okresy) a ještě menší územní jednotky vesnice. V čele nomů stáli stratégové, kteří dozírali na bezpečnost a soudnictví. Hlavní město říše Alexandrie se brzy stalo nejvýznamnějším hosp. a kulturním centrem helénistického světa. Její přístavy mohli přijímat největší lodi své doby. Kilometr dlouhé molo spojovalo s přístavem ostrov Faros, na němž stál sto metrů vysoký maják, počítaný mezi sedm divů světa. Mimoegyptská území byla spravována různými formami. Řeckým městům byla většinou ponechána jejich vláda. V některých však sídlil královský správce a vojenská posádka. Území některých měst byla předána jako dar královým příbuzným. Většinou však byla všechna území pod přímým či nepřímým vojenským a někdy i správním dohledem. Říše Seleukovců – nejrozsáhlejší část Alexandrovy říše, ale právě proto nejméně sourodou a nejméně stabilní. Zaujímala v podstatě území bývalé perské říše, zvětšené o východní území dobytá Alexandrem. Na konci 4.stol.př.n.l. však Seleukos I. Postoupil svá území v Indii po neúspěšném střetnutí s maurijským vládcem Čandraguptovi. Za vlády Antiocha II (261-246) ztratili Seleukovci další území na východě z nichž vznikla říše řecko-baktrijská. V době svého největšího rozkvětu ovládala skoro celý dnešní Afghánistán. Ke konci vlády Antiocha II. Se odtrhla ještě parthská říše. Pod vládou dynastie Arsakovců vytvořili silnou říši. V 1. stol př.n.l. prožívá říše Seleukovců definitivní úpadek a ztrácí na úkor parthské říše veškerá východní území (Mezopotámie, Arménie). V roce 64 př.n.l. Římané ukončili existenci říše. Seleukovská říše se dělila na satrapie. V čele satrapií, které byly ohrožovány nepřítelem stáli vojenští stratégové. V ostatních to byli satrapové se soudní a finanční pravomocí. Satrapové Makedonského původu měli vždy vojenské velení. Satrapové jiného původu měli u sebe makedonského vojenského velitele. Důležitou část armády tvořili váleční sloni získávaní z Indie. Prostředky pro správu státu získávají Seleukovci z výtěžku královských pozemků a z daní. Daně byly vybírány prostřednictvím dynastů, místních velmožů. Zdanění podléhala také města, která byla nejprivilegovanější součástí a oporou seleukovské moci a to v hosp. i kult. ohledu. První dva Seleukovci (Seleukos I., Antiochos I.) 143

jsou po Alexandru Makedonském největšími zakladateli měst především v Malé Asii a v Mezopotámii. Čtyři nejdůležitější nová města v Sýrii jsou Antiocheia, přístav Sleukia a Laodikeia, Apameia. Nová města nebyla většinou ani formálně svobodná. Byla řízena velitelem seleukovské posádky nebo královským zmocněncem (epistatés). Král však vždy zůstával suverénním vládcem měst. Projevovalo se to např. tím, že byl ve městech zřizován královský kult. Makedonská říše Antigonovců – nejmenší ze tří velmocí byla nejjednotnější. Vládl zde král s velkostatkářskou šlechtou a do značné míry rolnickou armádou. Teprve koncem 3 stol.př.n.l. byla výrazně doplňována žoldnéři. Negativním důsledkem této národní jednoty bylo, že se Antigonovcům nikdy nepodařilo integrovat do jednoho státního svazku mimomakedonské oblasti, především Řecko. Makedonie hrála díky své pevné teritoriální základně, přírodnímu bohatství a dobře vycvičené armádě významnou úlohu v dějinách 3. a 2.stol.př.n.l., především také svým rozhodným odporem proti římské expanzi.

MENŠÍ HELÉNISTICKÉ STÁTNÍ ÚTVARY V ŘECKU A NA PŘEDNÍM VÝCHODĚ Pergamská říše – hlavní město Pergamon ležící na řece Kaiku asi 25 km od Egejského moře. Sloužilo diadochu Lýsimachovi jako úkryt pro válečnou pokladnu. Důstojník,který ji střežil (Filetairos) přešel r. 283 na stranu Seleukovu a vládl pak v Pergamonu až do své smrti. Stal se zakladatelem dynastie Attalovců. Jeho synovec Eumenés I. (263-241) rozšířil území v boji proti Seleukovcům na celé údolí Kaiku a jeho nástupce Attalos I. Potom získal královský titul. Attalos úspěšně bojoval s maloasijskými Kelty, kterým odmítl platit dosud běžný tribut. Koncem jeho vláyd byla už pergamská říše nejsilnějším státem v malé Asii. Soupeřství s Makedonií vedlo Attala I. Spolu s Rhodem ke spojenectví s Římem. Jeho nástupci zůstali Římu věrni a hráli ve 2.stol. málo sympatickou úlohu Velký oltář nalezený v Pergamonu pomahačů Říma. Poslední pergamský panovník Attalos III.(138-133) odkázal svou říši Římu. Attalovci podporovali řeckou kulturu a umění. Pergamon byl sídlem významné sochařské školy a jeho knihovna byla druhá největší po alexandrijské. Hospodářská prosperita spočívala především ve využívání přírodního bohatství země – ložiska stříbra, obilnářství, dobytkářství, textilní výroba a výroba pergamenu. Vedle papyru nejdůležitější materiál, na který se ve starověku psalo. Rhodos – získal jako obchodní centrum a námořní dopravce význam, až když se alexandrovi podařila otevřít cesta do Egypta a na Kypr. Rhodos se stal ve 3.stol.př.n.l. nejbohatším státem. Rhodos byl řízen umírněnou vládou bohatých občanů spjatých s námořním obchodem a hrál ve 3 stol. Všemi helénistickými mocnostmi uznávanou úlohu ochránce námořního obchodu proti pirátům. Popularita ostrova se ukázala, když byl v roce 227 postižen zemětřesením. Pomoc přišla od všech tří helénistických mocností. Koncem 3.stol. se Rhodos stal spolu s Pergamem významným spojencem Říma. Pro sympatie k Makedonii, které projevil během její třetí války s Římem, přišel Rhodos o většinu území mimo vlastní ostrov a prohlášení ostrova Délu svobodným přístavem r.168 jej připravilo o jeho výsadní obchodní postavení a velkou část příjmů. Kolosální bronzová socha boha Hélia, patrona ostrova, vysoká 33 m a stojící při vjezdu do přístavu, byla považována za jeden ze sedmi divů světa. Byla zničena r. 227 zemětřesením. 144

Bosporská říše – byla založena kolem r. 480 př.n.l. ze spolku drobných řeckých měst. Hl. město byla Sinopa. Království bylo pod vedením dynastie Archeanaktovců. Ti však byli v polovině 5. stol. Vyhnáni Athénami, které dosadili na trůn dynastii Spartokovců. Během jednoho století vlády této dynastie se mimořádně upevnili styky s Athénami, jejichž zásobování záviselo na bosporském obilí. Rozvinutý obchod s obilím vedl ke koncentraci zemědělské půdy a ke vzniku vrstvy velkých držitelů země. Výpravami Alexandra M. nebyla bosporská říše dotčena, vliv helénismu se však Bosporu nevyhnul. Od smrti Pairsada I: r 311 začali být bosporští vládcové považování po úmrtí za bohy. Bosporská říše byla významným útvarem při nejsevernějších hranicích řeckého osídlení. Vedla boje s kočovníky, zasahovala svým loďstvem po celém Černomoří, kde jejím hlavní sokem byla Hérakleia Pontská na jižním pobřeží. Ve 2.stol. vzniklo u dnešního Simferopolu mocné středisko Skýtů. To ohrožovalo Chersonésos na Krymu i jeho spojence, bosporskou říši. V důsledku toho skončili styky Bosporu s Athénami a došlo postupně k úpadku. Roku 107 př.n.l. byl zavražděn Pairisad V. a došlo k předání království do rukou Mithriadata VI. Po jeho porážce zde vládli jeho prořímští spojenci. Jejich vláda skončila Roku 67 n.l. Aitólský spolek - Základním územím federálního aitólského státu bylo sdružení aitólských obcí v západní části středního Řecka. Bylo to území zaostávající za rychlým vývojem ostatního Řecka. Volné sdružení aitolských obcí existovalo již v 5. st. př. n. l. Ve 4. st. př. n. l. pevně organizovaný aitólská stát, který hrál v bojích významnou úlohu. Největšího vrcholu tento spolek dosáhl ve 3. st. př. n. l. Aitólové získali kontrolu nad delfskou svatyní a úspěšně ji bránili proti Keltům. Aitólský stát zahrnoval kromě celého středního Řecka i některé oblasti Peloponésu (Messénie, Arkádie). Díky nepřátelství k Makedonii se stali spojenci Římanů v Řecku. Jejich spolupráce s Antiochem III. vedla na počátku 2. st. př. n. l. k jejich pádu. Roku 189 př. n. l. přijali postavení Římu poddaných spojenců a ztratili mimoaitólská území i mezinárodní význam. Hlavou federace byl každoročně volený nejvyšší vojenský velitel. Lidové shromáždění se scházelo dvakrát do roka (na začátku a na konci války). Rada spolku měla přibližně tisíc členů. V době války bylo řízení státu svěřeno do rukou 30 apoklétů. Členové spolku měli rovnocenné občanské právo (i občané neaitólských obcí, kteří se zde usadili). Achajský spolek - Jádrem byla federace měst v Achai (oblast na severním pobřeží Peloponésu), založená roku 280 př. n. l. Na počátku 2. st. př. n. l. Achajové ovládli téměř celý Peloponés. Význam stoupal za Arátose ze Sikyónu, jehož protimakedonská politika získala podporu Ptolemaiovců a Sparty. Získal Korint, Megalopoli, Argos a osvobodil Athény. Nakonec se Achájové stali makedonským spojencem v bojích proti Spartě. Roku 198 př. n. l. achajský spolek přešel na stranu Říma, což vedlo v achajském spolku k řadě sporů. Roku 168 př. n. l. byla část Achajů odvezena do Říma jako rukojmí a v roce 146 př. n. l. byli Achajové poraženi, spolek byl rozpuštěn a Korint srovnán se zemí.

Přehled politických dějin helénistické doby

145

Období rozkvětu helénistických států (3. st. př. n. l.) Každá helénistická říše si hlídala, aby její soupeři nenabyli příliš velké moci. K diplomatickým i válečným střetnutím docházelo v několika oblastech – v Sýrii, v Egejském moři a nově v Řecku. V boji o Sýrii a Foiníkii šlo o středomořské zakončení karavanových obchodních cest a o přístavy v Egejském moři. V tzv. syrských válkách bojovali Seleukovci a Ptolemaiovci. Šlo jim o ovládnutí Egejského moře a přístup k řeckým žoldnéřům, kolonistům a vzdělancům. Ptolemaius II. zvítězil v 1. syrské válce, pak chtěl Makedonii zbavit vlády nad Řeckem. Ale tzv. Chremónidova válka (267 – 261) skončila vítězstvím makedonského krále Antigona II. Gonaty. Po 3. syrské válce získal Ptolemaios území v Thrákii. Syrských válek bylo celkem šest. Řecko Spartský král Ágis IV. Se pokusil řešit špatnou sociální situaci rozsáhlými sociálními reformami, byl však svými odpůrci zabit. V jeho myšlenkách pokračoval král Kleomenés III., který porazil achajský spolek a provedl ve Spartě násilný převrat. Pak zrušil dluhy, znovu rozdělil půdu, zvýšil počet spartských občanů (udělením občanského práva periodikům). Vzbudil však odpor achajského spolku, který se spojil s Makedonií. Makedonský král Antigonos Dósón v roce 222 porazil Kleomena v bitvě u Sellasie. Makedonci tak znovu obsadili Korint. Antigonos Dósón vytvořil roku 224 helénskou ligu pod makedonskou nadvládou. Došlo k válce mezi Aitóly a Makedonií, která skončila roku 217 mírem.

Helénistické státy v boji s Římem. Řím pánem východního středomoří. Římané poprvé zasáhli na balkánský poloostrov už v roce 229 – 228 v krátké válce proti ilyrským pirátům. Římský zásah učinil konec pirátství v Jaderském moři. Oba spolky Římu poděkovaly. To vzbuzovalo obavy Makedonie. Když Hannibal porazil roku 216 u Kann Římany, přistoupil makedonský král Filippos V. na Hannibalův návrh a vstoupil s Římany do tzv. 1. makedonské války. Římanům se podařilo najít spojence – pergamskou říši, aitólský spolek a některé peloponéské státy včetně Sparty. První makedonská válka skončila roku 205 mírem. Roku 200 vypukla 2. makedonská válka, kde bojoval Řím proti Filippovi V., který začal zasahovat do Malé Asie. Roku 197 Řím zvítězil. Tímto zásahem Římanů do helénistického světa začíná úpadek dějin helénistických států a rozvíjí se římská expanze. Hlavní události ve východním Středomoří do konce helénistického období: 196

Římané vyhlašují „svobodu“ Řecka

192 – 188

vítězná válka Říma s Antiochem III.

189

aitólský spolek poddaným Říma

171 – 168

3. válka Říma s Makedonií (konec Antigonovců i Makedonie jako státu)

146

149 – 148

Makedonie římskou provincií

146

porážka a rozpuštění achajského spolku Římany

74 – 67

Kyrenaika, Kréta a Kilikie římskými provinciemi

64

konec říše Seleukovců; Pompeius zřizuje provincii Sýrii

30

konec říše Ptolemaiovců; Octavianus připojuje Egypt k Římu

Kultura helénistické doby Kultura, která se vyvinula v helénistickém světě ve 3. – 1. st. př. n. l. byla v podstatě kulturou řeckou. Ale byla v různé míře ovlivněna kulturami podmaněných národů. Řecký jazyk se stal úředním jazykem na dvorech panovníků a také v nových městech v Přední Asii. Vyvíjí se společný řecký jazyk, tzv. koiné, jehož základem byl attický dialekt. S helénistickou kulturou se seznámili také Římané, jejichž kultura je od 2. st. př. n. l. v mnoha odvětvích na helénistické kultuře přímo závislá.

Výchovný systém Velký význam měl jednotný systém vyučování, na němž se podíleli profesionální učitelé – rétoři a sofisté. Školy byly soukromé. Vyučování mělo naučit čtení, psaní a počítání (7 – 17 let). Kdo měl možnost pokračovat, ten se pod vedením gramatiků učil staré autory, gramatiku, stylistiku, geometrii, hudbu atd. Důležitou složkou výchovy byl také sport. Nejvyšším stupněm školy byl gymnasion (pův. sportovní areál). Tam byla i veřejná knihovna. Řízením gymnasia byl pověřen státní úředník volený na rok, gymnasiarchos. Dozor nad výchovou měl vychovatel, paidonomos. Vyšší výchova v gymnasiu byla určena především pro mladíky z vládnoucích vrstev. Existovaly také specializované vyšší školy – lékařské (ostrov Kóu), filozofické (Athény), literární (Pergamon), přírodních věd (Alexandrie).

Specializované vědy Vydávání spisů starých autorů – hlavně Homérových eposů Iliady a Odysseie. Zabýval se tím Aristarchos ze Samothráky, který stál v čele alexandrijské knihovny. Studium starých autorů a hodnocení jejích děl vedlo k vytvoření seznamů nejlepších z nich. Další speciální vědou bylo studium řecké chronologie a řecké gramatiky (Aristofanés z Byzantia – literární vědec a gramatik, spis „O analogii“ – pravidla řeckého skloňování). Dionýsos zvaný Thrák je autorem nejstarší zachované řecké gramatiky. Rozkvět věd přírodních a technických – biologie (Theofrastos z Lesbu), matematika (Eukleidés – spis „Elementy“ – geometrické znalosti), astronomie (Aristarchos ze Samu – Země obíhá kolem Slunce; Eratosthenés z Kyréné – vypočítal obvod Země). Matematikou, geometrií a fyzikou se zabýval Archimédes ze Syrákús. 147

Literatura a umění V Alexandrii vznikla helénistická básnická škola (zvaná alexandrijská). Oblíbenýmí žánry byly epické básně, tzv. epyllia, a epigramy. Básně byly učené, temné, často na motivy odlehlých bájí. Některé nepřímo opěvovaly panovníky, jimiž byli básníci podporováni. Významní básníci – Kallimachus (básně Aitia – Příčiny), Apollón z Rhodu (epos Argonautika), Theokritus ze Syrákús (Idyly – romantický život prostých pastýřů), Héród (dialogické scénky z běžného života). Nejvýznamnějším střediskem pro komedie byly Athény. Slavným autorem byl Menandros. Nová komedie zavádí komické postavy (chlubný voják, chytrý otrok, zamilovaný mladík apod.) a zpracovává témata jako např. nešťastná láska, nalezení ztraceného syna, intriky chytrých otroků aj. Z výtvarného umění dosáhla největšího rozkvětu architektura Jeden z 7mi divů světa – Alexandrijský sloužící při stavbě nových měst. Typická jsou sloupořadí (stoá), maják, který se ovšem nezachoval. gymnasion, honosné úřední budovy a tržiště (agory). Centrem sochařství byl Rhodos (Héliova socha) a Alexandrie. Figurky znázorňovaly realisticky scénky nebo postavy z běžného života (domácnost, řemesla, zemědělství atd.).

Filozofie Jejím cílem byl návod ke správnému nebo spokojenému osobnímu životu pro helénistického člověka, který nemá vliv na řízení státu ani na svůj osud. Bohyně osudu Tyché byla velmi uctívaná. Nejvýznamnější filozofické školy – stoicismus (zakladatel Zenón z Kitia) a epikureismus (zakladatel Epikúros z Athén). Pronikly i do Říma. Existovaly také školy peripatetická, akademická, skeptická (Pyrrhón z Élidy) a kynická.

VZNIK ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA Prameny Polybios – antický historik; odveden jako rukojmí do Říma; dílo Dějiny – 40 knih (události od 1. punské války až po vyvrácení Kartága) – zachovalo se pouze prvních 5 knih Titus Livius – ovlivněn Polybiosem; jeho hlavním cílem bylo posílit u Římanů vlastenecký cit Plútarchos – Souběžné životopisy – 50 biografií řeckých a římských historických i legendárních postav, stavěl do dvojice osobnost řeckou a římskou Mark Porcia Caton Starší – historický spis Počátky – vznik a nejstarší dějiny Říma; spis O zemědělství 148

Boj Říma o hegemonii v západním Středomoří Hlavní konflikt ve Středomoří probíhal mezi Kartágem a Římem. První podnět k boji vyšel ze strany Kartága. Do bojů zasáhla i helénistická Makedonie. Římské úspěchy se začaly projevovat také na Balkáně, zejména v Řecku.

První punská válka (264 – 241 př. n. l.) Sjednocení Itálie pod římskou nadvládu vedlo k tomu, že se začaly měnit vztahy mezi Římany a Kartáginci. Příčinou prvního velkého konfliktu byla Sicílie. Na západě ostrova byly osady Kartága a na východě byli Řekové. Římané si podmanili jihoitalské město Rhégia (270 př. n. l.), čímž se přiblížili Sicílii. Podnět k válce vyšel od Mamertinů (kampánští žoldnéři), kteří se zmocnili části sicilského území. Jejich centrem bylo město Messana. Došlo ke konfliktu s Řeky, proto někteří požádali o pomoc Římany a někteří Kartágiňany. Kartágo vyslalo vojenskou posádku, což vedlo Řím k tomu, aby se také vojensky angažovali na Římská trinéma sicilském území. V roce 264 se Řím rozhodl vyhlásit Kartágu válku, která byla pro Řím prvním krokem k nastolení hegemonie ve Středomoří. Římská vojska dosahovala úspěchů, proto roku 256 přeplavili konzulové Atilius Regulus a Lucius Manlius Vulso do Afriky 15 000 mužů, kteří měli dobýt Kartágo. Ale Sparťan Xanthippos, který stál v čele kartáginských vojsk, Římany v roce 255 porazil. Hlavním bojištěm zůstala tedy Sicílie, odkud kartáginský velitel Hamilkar Barkas (Blesk) útočil i na italské pobřeží. Římané tedy roku 242 zablokovali kartáginské opěrné body a v roce 241 došlo u Aegatských ostrovů k námořní bitvě, v níž Římané vedené konzulem Gatulem dosáhli rozhodujícího vítězství. Kartágo ztratilo svá území na Sicílii, Liparských ostrovech a bylo nuceno platit Římu 10 let vysoké odškodné. Nakonec Řím získal i Sardinii a Korsiku.

Boje s Illyry a Kelty Pobřeží dnešní Jugoslávie ovládaly illyrské kmeny, které přepadávaly obchodní lodě. To se Římu nelíbilo a roku 229 vznikla válka, která skončila ústupky z illyrské strany. V severní Itálii sídlili Keltové. Ale roku 232 Římané rozdělili půdu patřící Keltům nemajetným římským občanům. Keltské kmeny pronikly 225 do střední Itálie, ale byly zatlačeni zpět. Roku 223 byli Keltové poraženi a severní Itálie se dostala pod římskou kontrolu.

Kartágiňané v Hispánii 149

Druhá punská válka (218 – 201 př. n. l.) Od roku 237 zaujal vedoucí postavení v Kartágu Hamilkar Barkas. Snažil se obnovit velmocenskou pozici Kartága a usiloval o vojenské i hospodářské ovládnutí Hispánie. Chtěli hispánské nerostné bohatství (stříbro, měď). Roku 229 Hamilkar v boji proti hispánskému kmenu padl a jeho nástupcem se stal jeho zeť Hasdrubal. Hasdrubal působil v Hispínii jen krátce, ale významně. Založil tam město Carthago nova (Nové Kartágo) a uzavřel smlouvu mezi Kartágem a Římem (roku 226), která vymezovala sféru římského a kartáginského vlivu v Hispánii. Hraniční čáru tvořila řeka Iberu (dnešní Embro). Po jeho smrti se stal velitelem kartáginského vojska v Hispánii Hamilkarův syn Hannibal. Hanibal byl nadaný vojevůdce i politik, který chtěl odčinit porážku Kartága v první punské válce. Hannibal roku 220 zaútočil na město Hannibalova bronzová busta Saguntum – obchodní přístav, který si chtěl udržet nezávislost. Sagunťané požádali o pomoc Římany. Ti požádali Kartágo o Hannibalovo vydání. Kartágo to odmítlo, což dalo podnět k válečnému konfliktu. V počáteční fázi druhé punské války vedl Hanibal, který přešel přes Iberu, Pyreneje a Alpy až do Itálie, kde Římany porazil u Trasimenského jezera (217 př. n. l.) a u Kann (216). Bitva u Kann posílila odhodlání Římanů k zahnání nepřátel z italského území. Účinkem se minul i Hannibalův demonstrativní pochod k Římu v roce 211 př. n. l. (Hannibal ad portas – Hannibal před branami). Vítězství u Kann tedy Kartágo nevyužilo ani vojensky, ani politicky.

Filippos Makedonský a první válka s Makedonií. Dočasného římského oslabení se pokusil využít makedonský král Filippos V., který se snažil skoncovat s římským vlivem v Illyrii. R. 215 uzavřel spojenectví s Hanibalem. Proti Filippovi se však postavili Řekové sdružení v tzv. aitólském spolku, který byl římským spojencem. R. 205 uzavřeli Římané s Filippem dohodu o rozdělení vlivu v Illyrii. V této době se také Římanům podařilo zmocnit se celé někdejší kartaginské državy v Hispánii (206 př. n. l.). Tak získali pevné zázemí k případnému útoku na Kartágo. Poměry na Sicílii. Za druhé punské války se vyřešily i poměry na Sicílii s konečnou platností ve prospěch Říma. V důsledku první punské války ovládali Římané větší část ostrova, jehož ostatek nadále spravoval syrakuský král Hierón II., který s Římem udržoval přátelské vztahy. Když r. 215 zemřel, stal se jeho nástupcem jeho vnuk Hierónymos, stoupenec Kartága. Protiřímský směr si syrakuská politika udržela i po r. 214, kdy Hierónymos padl za oběť spiknutí. Ze strategických důvodů pokládali Římané za nezbytné zasáhnout na Sicílii vojensky. R. 212 Syrákúsy dobyli (při boji byl zabit i matematik, fyzik a astronom Archimédes) a toto město se stalo centrem římské provinciální správy na ostrově.

150

Porážka Kartága. Hanibalova situace v Itálii se zhoršovala, měli velké problémy se zásobováním a přísunem vojenských sil. Jeho záměrem bylo učinit konec římské nadvládě v Itálii. Počítal s tím, že získá na svou stranu většinu italských kmenů, neboť u nich předpokládal nenávist vůči Římu, a zároveň věřil, že jeho vpád bude zakončen rychlím vítězstvím. Dalším problémem byly i první střety přímo na africkém území s prvními projevy římského vlivu. Kartágo totiž muselo čelit útokům sousedních berberských kmenů, které se spojily s Římem a vázaly část kartaginských vojsk. Navíc rostly u kartaginské aristokracie i obavy z přílišného růstu Hanibalovy osobní moci. R. 205 byl v Římě zvolen novým konzulem Publius Cornelius Scipio (Starší), který se rozhodl vést proti Kartágu rozhodující úder v Africe. R. 204 se pod jeho vedením vylodily v Africe silné římské jednotky. Vzhledem k vážné situaci byl Hanibal z Itálie urychleně odvolán, avšak ani ten už nemohl katastrofě zabránit. V r. 202 u města Zamy bylo kartaginské vojsko poraženo. Vítězství Římanů znamenalo definitivní konec kartaginského velmocenského postavení. Mír uzavřený r. 201 př. n. l. učinil z Kartága bezvýznamný stát. Muselo platit vysoké válečné odškodné, zničit skoro celé válečné loďstvo a nesmělo vést válku ani na africkém území bez římského souhlasu. Po porážce se Hanibal snažil dodržovat mírovou smlouvu a zabránit hrozícímu hospodářskému rozvratu města. Jedním z prostředků Hanibalovy politiky bylo omezování vlivu místní aristokracie. Její příslušníci ho nakonec donutili k útěku z Kartága. Zbytek svého života dožil ve vyhnanství. Snažil se přesvědčit helénistické vládce, aby mu pomohli zastavit šířící se římský vliv. V r. 183 pak spáchal sebevraždu, když se dozvěděl, že král Prúsiás ho chce vydat Římanům.

Zásahy Říma do východního Středomoří Vznik nových mocenských vztahů, které se vytvořily na západě Středomoří na konci 3. stol. př. n. l., se pro Římany stal základem k tomu, aby mohli začít zasahovat i do poměrů na východě Středozemního moře. Poměry ve východní polovině Středomoří se do té doby utvářely jako výslednice vztahů mezi vedoucími helénistickými říšemi (tj. mezi Makedonií, Sýrií a Egyptem). Na počátku 2. stol. př. n. l. došlo k oslabení helénistického Egypta (zmatky na ptolemaiovském dvoře), z čehož těžila Sýrie a makedonský král Filippos, který se zmocňoval míst v oblasti Propontidy, jež dosud ovládali Ptolemaiovci.

Druhá válka s Makedonií. Makedonská expanze vyvolávala u Římanů nespokojenost a obavy, stejně jako vznik jakési makedonsko-syrské koalice. Její ostří směřovalo především proti Egyptu, ale současně bránilo římskému vlivu ve východním Středomoří. Napětí mezi Římem a Makedonií vedlo k druhé makedonské válce (200-196 př. n. l.), v níž byli Makedonci poraženi. Museli Římu platit válečné odškodné, vyklidit opěrné body v Řecku a v Thessalii a stáhnout se z černomořských úžin.

Římané v Řecku. Spartský král Nabis.

151

Římský vojevůdce Titus Quinctius Flamininus, který vedl boj proti Filippovi, slavnostně proklamoval po svém vítězství svobodu řeckých států, jež byly dříve závislé na Makedonii. Tato svoboda však byla pro Řeky značně omezená, protože Římané jim neposkytli skutečnou možnost k samostatnému vývoji. Politický vliv v celém Řecku měla kdysi Sparta, která ho teď ztratila. Poslední významnou osobností spartských dějin se stal Nabis, který byl králem od sklonku 3. století př. n. l. Ten se snažil ve Spartě vytvořit pevnou osobní moc za pomoci ozbrojených složek. Zaměřil se proti konzervativním aristokratům, propouštěl na svobodu helióty, přiděloval půdu bezzemkům a nepohodlné aristokraty prostě vyháněl. Snažil se uchovat Spartě její nezávislé postavení, to ji ale přivedlo do konfliktu s achajským spolkem řeckých měst i s Římany, kteří nechtěli trpět ve svém řeckém protektorátu protivníka římské moci. R. 195 byl Nabis poražen a od r. 192, kdy byla Sparta donucena vstoupit do achajského spolku, přestal spartský městský stát existovat jako vojenský a politický činitel na řeckém území.

Válka s Antiochem III. Syrským (192-188 př. n. l.) Současně s řešením situace v Řecku došlo k prvnímu válečnému střetnutí mezi helénistickou Sýrií a Římem. Na počátku 2. stol. př. n. l. se zvýšil na východě vliv krále Antiocha III., jehož zásluhou se seleukovská Sýrie stala na krátkou dobu snad největší mocností tehdejšího starověkého světa. Sýrie se zmocnila zejména důležitých opěrných bodů v Malé Asii, ovládaných dosud Ptolemaiovci a snažila se zasahovat i do poměrů v Řecku. To však vyvolalo odpor Římanů, kteří byli podporováni achajským spolkem. R. 192 vypověděli Antiochovi válku (tzv. syrská válka), která skončila římským vítězstvím. Antichos musel vydat všechny své válečné slony i loďstvo. Současně byl omezen i vliv v Malé Asii, kde Římané podporovali pergamského krále Eumena II. Pergamské království se v této době stalo s římskou mocí důležitým činitelem v strategicky významné oblasti Středomoří.

Definitivní vítězství Říma nad Makedonií a Kartágem Římané považovali za nutné vyřešit poměr s helénistickou Makedonií a Kartágem, živořícím a úzkostlivě dodržujícím římské požadavky plynoucí z uzavřené mírové smlouvy. Třetí válka s Makedonií (171-168 př. n. l.) Po smrti krále Filippa nastoupil na trůn jeho syn Perseus, který byl mluvčím protiřímsky smýšlejících makedonských skupin. Napětí zostřoval makedonské pokusy zasahovat do poměrů v Řecku a Malé Asii. Všechny tyto okolnosti vedly r. 171 k třetí válce mezi Římem a Makedonií. Ta skončila římským vítězstvím u Pydny r. 168. Mír uzavřený o rok později znamenal konec římské nezávislosti. Byl rozdělena na čtyři oblasti, které byly formálně samostatné, ale nesměly mezi sebou navazovat ani hospodářské, ani politické styky. R. 148 se stala Makedonie součástí římské říše.

Marcus Porcius Cato (Starší), byl tím, který se díky svému opakovanému výroku: „Ceterum censeo Carthaginem esse delendam“ – „Ostatně soudím,

152

Třetí punská válka (149-146 př. n. l.) V západním Středomoří se římské ozbrojené akce soustředily na hispánské území, kde na počátku 2. stol. př. n. l. došlo k velkému povstání domácích iberských kmenů proti Římanům. O římské úspěchy se zde zasloužil známý římský politik Marcus Porcius Cato (Starší) a Tiberius Sempronius Gracchus, otec proslulých sociálních reformátorů Tiberia a Gaia Graccha. Třetí punská válka byla uměle vyvolaná Římany, kteří jinak neměli důvod k napadení nepřátelského města. Převaha zřetelně byla na straně Římanů. Kartaginci byli ochotní jednat o mír, ale římský velitel Publius Cornelius Scipio Africanus Mladší stanovil tak tvrdé podmínky, že se vzchopili k zoufalé obraně. R. 146 však byli na hlavu poraženi. Kartágo bylo srovnáno se zemí.

Zničení Korintu a dobytí Řecka Téhož roku byla dovršena i římská expanze v Řecku. Achajský spolek se v té době dostal do sporu se Spartou a řešil jej ozbrojeným útokem na město. Ve snaze udržet si své postavení začali členové spolku provádět radikální sociální politiku vyúsťující v rušení dluhů a propouštění otroků, kteří pak byli přijímáni do armády. Římané vystoupili s návrhem, aby Sparta a některá další města byly vyloučeni, což však odmítaly Athény. Římané zasáhli: achajský spolek byl rozbit, Korint, který byl pokládán za iniciátora achajských akcí, byl srovnán se zemí a řecké území se dostalo do římského područí. Tím se Řím stal ve druhé polovině 2. století impériem. Poražením Kartága a Makedonie se zbavil nejnebezpečnějších protivníků ve své bezprostřední blízkosti. Závažnějším konkurentem zůstala jen seleukovská Sýrie, která však byla oslabena porážkou, jež uzavřela první ozbrojený římsko-syrský konflikt.

Vnitřní vývoj a organizace Římské říše Sociálně ekonomický vývoj římské společnosti Vznik světové římské říše měl závažné následky pro sociálně ekonomický vývoj římské společnosti. Nobilita a státní forma římské říše. (Nobilita = privilegovaná, zámožná vrstva společnosti) V řadách nobility si získali vedoucí místo příslušníci malého počtu rodin, kteří měli určující vliv na správu římského státu (Claudiové, Corneliové,..). Ačkoli z řad nobility vyšli mnozí čestní i osvícení politikové, působil vzestup její moci negativně na její příslušníky, mezi nimiž se začala šířit korupce, morální úpadek,.. Snahou nobility bylo přizpůsobit s co nejmenšími úpravami stávající zřízení novým poměrům tak, aby jeho původní rámec zůstal nedotčen. Tento cíl mohl být splněn jen v určité míře a na určitou dobu. Bylo např. možné ponechat bez větších změn římské zřízení v době, kyd byl římský vliv

153

omezen na Itálii, jejíž území bylo k římskému státu připoutáno sítí spojeneckých smluv. V této formě však bylo obtížné začlenit do rámce římské říše mimoitalské provincie. Správa provincií. Jezdecký stav. Administrativu provincií se Římané snažili řešit zvýšením počtu úředníků tak, že pro každou provincii byl každoročně volen správce s titulem praetora. Zásady správy byly v rozličných oblastech různé. Zákony provincie přihlížely k vývoji a stavu každé oblasti. Při jejich realizaci však záleželo na praetorovi, stejně jako hospodářské využití a výběr daní. Při této činnosti se uplatnili zvláště tzv. jezdci (equites), kteří vedle senátorského stavu zaujali v této době vedoucí místo v římské společnosti. Jezdcům bylo zadáváno provádění velkých veřejných staveb a za určitý obnos jim bylo pronajímáno i vybírání určitých daní v provinciích, které se nazývaly publicum ⇒ jezdci publikáni. Činnost publikánů a dalších úředníků vystavoval obyvatele provincií silnému hospodářskému tlaku. R. 149 př. n. l. musel být v Římě zřízen stálý soud, který stíhal římské úředníky vydírající obyvatele provincií.

Nejznámější výjev z římské mytologie – vlčice kojí Romula a Réma. Etruská socha tzv. Kapitolské vlčice je z bronzu a pochází z počátku 5. století př.n.l. Postavičky Romula a Réma byly doplněny až v renesanci. počtu otroků. Středisko obchodu s otroky

Protože ve středomořském světě existovala řada měn, nabývali na významu směnárníci, kteří zprostředkovávali jejich výměnu, poskytovali půjčky,… Začal se rozvíjet i obchod penězi, lichva. Finanční transakce se staly doménou jezdců, Italiků a cizinců, hlavně Řeků. Od r. 220 byli z obchodního podnikání vyloučení senátoři.

Otroci. Neustálé války byly zdrojem velkého bylo na ostrově Délu. Pracovali v zemědělství, vykonávali řemesla, domácí práce, živili se jako pedagogové,…Rozvoj otrokářských výrobních vztahů vedl k určité stratifikaci v řadách otroků. Výrazné rozdíly se objevily zejména mezi městskými a venkovskými. Městští otroci žili v příznivějších podmínkách a snáze získávali svobodu. K jejímu udělení vedly různé důvody. Rolníci a sestavování armády. Hospodářským základem římského městského státu bylo drobné zemědělství. Rolníci představovali důležitou složku římské společnosti i z toho důvodu, že od druhé punské války tvořili většinu mužstva římské armády. Tíže vojenských povinností byla přesunuta na středně majetné vrstvy, kdežto politická rozhodující moc zůstávala nejbohatším třídám. Od poloviny 2. stol. pociťoval Řím potřebu stálé a profesionální armády. Hanibalův pobyt v Itálii vedl k zpustošení italského venkova, což způsobilo úpadek drobného zemědělského hospodaření. Postupně zde získávali moc pozemkoví vlastníci, kteří se zmocňovali půdy malých i středních usedlostí. Tento stav byl příznakem rozkladu sociálně ekonomických základů římského městského státu.

Kultura Pronikání helénistické kultury do Říma. Na kulturní vývoj Říma působil helénistický řecký svět. Helénistické výtvarné umění a literatura se staly předmětem obdivu a zájmu. Znalost řečtiny se stávala v Římě nezbytnou, byla uznána za dorozumívací jazyk 154

Pohled na Forum Romanum

v středomořské oblasti. Mnozí vzdělaní Římané podlehli působení helénistické kultury a stali se jejími nadšenými propagátory (př. Scipionus Mladší). Tato kultura si v Římě však našla i odpůrce (př. Marcus Porcius Cato). Velmi silně se šířily zejména řecké náboženské představy. O vlivu řecké slovesné tvorby na rodící se latinskou literaturu poskytují konkrétní představu zachované komedie dvou nejznámějších římských komiků Plauta a Terentia Afra. Město Řím. Hlavními rysy republikánského Říma byly dřevěné domy, křivolaké ulice, nedostatečná hygiena, apod. O architektonické obohacení města se zasloužil Marcus Porcius Cato, který dal r. 184 př. n. l. vystavět první baziliku, sloužící jako kryté shromáždiště při obchodních jednáních, soudních řízeních i běžných denních stycích. Postupně se pak začaly stavět sloupořadí, mosty, cirky, amfiteátry,…

ŘÍMSKÁ ŘÍŠE (ve středu 2. století př. n. l.) Období, v němž se utvářelo římské impérium, lze označit za vrcholnou fázi římské republiky. Nobilita a její nejvyšší mluvčí – senát –dosáhla nejvyššího úspěchu ve své politice tím, že pod jejím vedením se Řím stal uznávanou velmocí. Vytvoření světového impéria bylo vojenskou záležitostí a Řím ji dokázal úspěšně vyřešit. Obtížnější problémy jim tvořilo spravování těchto provincií. Nutnost vytvořit fungující římskou administrativu, která by respektovala jak římské, tak místní zájmy v jednotlivých provinciích, se stala jedním z ústředních problémů římské republiky. Druhý problém vyvolal růst sociálních protikladů na italském venkově. Velké majetkové rozdíly vytvářely ohnisko nebezpečného sociálního napětí. Přesto, že vznik impéria přinášel závažné sociálně ekonomické otázky, jejichž řešení se později ukázalo nad síly římské republiky, formovaly se uvnitř římského státu síly, které měly přímý zájem na rozšíření říše. Patřili k nim obchodníci, jezdci, ale i římský lid, který ve válečných taženích vedoucích k získání nových provincií i bohaté kořisti viděl cestu ke zlepšení své nepříznivé sociální situace. Zasedání senátu (obraz Cesara Maccariho)

KRIZE A ZÁNIK REPUBLIKY V posledním století republiky se Řím vyvinul v celistvou říši, pod kterou patřila významná středomořská centra předchozího civilizačního vývoje. Nejvýznamnějším rysem tohoto procesu byly války, které vedly zásadním změnám v mocenských vztazích středomoří. Dále měl na události v této době veliký vliv pozvolný úpadek republikánských institucí v Římě a jejich vyřazování z aktivního života. Rozklad republikánské státní moci a růst sociálních protikladů vedl k zostření třídního boje.

155

V této složité situaci pořádek v Římě závisel tedy na armádě, která zachovávala jednotu v celé říši. Hlavním cílem v tomto politickém boji bylo ovládnutí armády, jejíž nejvyšší představitelé se stávali hlavními politickými a státními představiteli. Důsledkem krize a zároveň východiskem z této situace bylo nastolení vlády silného jednotlivce, který by ovládal armádu a ta by tvořila oporu jeho moci. Z tohoto hlediska lze rozdělit období vleklé krize a pádu římské republiky rozdělit do několika chronologických úseků: a) zostření sociálních protikladů a třídního boje jako projev krize republiky v 2./1. stol. př.n.l. b) boje mezi populáry a optimáty a Sullova diktatura jako 1.pokus jednotlivce o ovládnutí říše c) 1. triumvirát jako přechodná forma k prosazení Caesarovy osobní moci d) 2. triumvirát jako přechodná forma k nastolení osobního režimu Octaviana-Augusta e) římská společnost a její hlavní proměny v době krize republiky

Prameny Dion Cassius (2./3. stol. př.n.l.). Zpracoval římské dějiny od počátku do první třetiny 3. stol. Z těchto pramenů se zachovaly pouze spisy o událostech od r. 68 do r.10 př.n.l. Appiános (2. stol př.n.l.). Vylíčil složitou, pozdně republikánskou epochu. Krizi a pádu republiky věnoval 5 knih, které známe pod jménem Občanské války. Líčí v nich události od vystoupení Tiberia Sempronia Graccha do r.35 př.n.l. Gaius Sallustius Crispus (86-35 př.n.l.). Byl Caesarovým přívržencem a ostře kritizoval upadající nobilitu. Válku, kterou vedl Řím v letech 111-105 př.n.l. v severoafrické Numidii proti králi Jugurthovi, popsal ve spisku Válka s Jugurthou.V díle Spiknutí Catilinovo popsal pokusy o uchvácení moci Lucia Sergia Catilina v letech 66 a 63 př.n.l. Marcus Tullius Cicero (106-46 př.n.l.). Ve svých rozsáhlých spisech popisuje myšlenkový a politický život na sklonku republiky. Gaius Julius Caesar (100-44 př.n.l.). Je autorem dvou spisů, v nichž zachytil závažné epochy své vojensko-politické a životní dráhy. V Zápiscích o válce galské (7 knih) popisuje tažení do Galie v letech 58 a 52/51 př.n.l. V Zápiscích o občanské válce (3 knihy) popisuje Caesar první dva roky svého konfliktu s Pompeiem. Plútarchos. Suetonius. K literárním pramenům dějin posledního století republiky se řadí Plútarchovi biografie (např. Marius, Gracchové, Sulla, Pompeius). Caesarovu osobnost zpracoval i římský životopisec Suetonius (1./2. stol.) ve svém díle Dvanáct císařů.

Počátky krize. Zostření sociálních protikladů 156

Římské zemědělství Sociálně ekonomická situace v Římě koncem 2. stol. př.n.l. svědčila o postupném rozkladu principů, na nichž byl založen Římský stát. Zvláště aktuálním problémem se stalo zemědělství, protože bylo základním kamenem římského hospodářství a vlastnictví půdy určovalo společenské a do značné míry i politické postavení. Zemědělstvím se zabýval i Cato, který napsal spis O zemědělství. Latifundie. Latifundizace probíhala nejdříve na Sicílii, která je známa svou úrodnou půdou. Velkých pozemkových komplexů se zde užívalo jako pastviny pro dobytek. Hlídáním dobytka byli pověřeni otroci, kteří zaplavovali Sicílii. Cato doporučoval, aby se s otroky zacházelo dobře, aby nikdy nestrádali hlady apod. Sicilští statkáři však nebyli ke svým otrokům zrovna ohleduplní. Otroci byli ponecháni vlastnímu osudu, většinu roku trávili u svěřených stád. Otroci se živili loupežemi a stali se postrachem sicilského venkova.

Povstání otroků Asi r. 136 př.n.l. propuklo velkou silou 1. hromadné povstání otroků. Pod vedením syřana Eunoa (přijal jméno Antiochos) se otroci zmocnili velké části ostrova, mezi jinými i měst Henny a Tauromenia. Vzpoura byla neobvykle veliká, přispěl k tomu i fakt, že většina otroků pocházela ze Sýrie. To usnadňovalo jejich dorozumívání a postup proti společnému nepříteli-sicilským statkářům a Římu, který Sicílii pomáhal. Pod vedením Antichose se otrokům podařilo vybudovat vlastní stát. V r. 132 př.n.l. se Římu po tvrdých bojích podařilo povstání na Sicílii potlačit. Sicílie však dále zůstala ohniskem neklidu. V letech 104-101 př.n.l. zde Římané museli potlačovat 2: vzpouru. V čele této vzpoury stál syrský otrok Salvius (přijal jméno Trýfón). Sicilská vzpoura měla ohlas i v Itálii. Došlo k povstáním v Římě a v italských městech Sinuesse a Minturnách, dále v Athénách a na ostrově Délu. Povstání Aristoníka. Ve 30. letech 2. stol. př.n.l. došlo v Malé Asii k povstání, které vedl Aristoník. Podnět k tomu dala závěť posledního pergamského krále Attala III. ten byl oddaným přívržencem Říma a odkázal své království Římu. To se nelíbilo jeho bratrovi Aristoníkovi, který si dělal nároky na trůn. Snažil se zabránit vykonání závěti vzpourou a získal si sympatie chudších vrstev a otroků. Bohaté pergamské vrstvy podpořily Říma pomohly potlačit vzpouru. Pergamské království se stalo římskou provincií, která dostala jméno Asie.

Pokusy o řešení agrárního problému - Bratři Gracchové Italské ze zemědělství šlo se zpožděním ve stopách sicilského, takže se Římané začali obávat, aby také nedošlo ke vzpouře. Část nobility se pokusila najít řešení, jak těmto problémům předejít, byli ochotni učinit určité ústupky, které by vedly všeobecně ke větší stabilitě Říma a celé Itálie.

157 Tiberius Sempronius Gracchus a Gaius Gracchus

Představitelem této skupiny nobility byli Tiberius Sempronius Gracchus a jeho mladší bratr Gaius. Tiberius Sempronius Gracchus, ten si jako první z politiků uvědomil skutečnost, že likvidací drobných samostatných usedlostí římský stát přichází o společenskou vrstvu, která byla až dosud hlavní oporou jeho hospodářské i vojenské síly. Rolníci, kteří přišli o půdu, odcházeli do Říma, kde prodávali své hlasy soupeřícím kandidátům a žili z milodarů. Italské zemědělství upadalo a obilí muselo být dováženo ze zámoří. R. 133 př. n. l. prosadil Tiberius Gracchus ve fumkci tribuna lidu pozemkovou reformu. Stanovil maximální přípustnou výměru půdy získané jednotlivcem z veřejného pozemkového fondu na 500 jiter. Pro případ, že by statkář měl dva syny zvýšil maximum o 500 jiter (každý syn 250 jiter). Půda, která přesahovala stanovené maximum 1000 jiter, se měla rozdělit na pozemky po 30 jitrech, které měly být přiděleny bezzemkům. Touto reformou se mělo obnovit drobné zemědělství na italské půdě a omezit růst otroků a posílit římskou armádu. Proti této změně se postavila konzervativní část nobility a senátu, který se postavil na stranu lafundistů. Tříčlenná komise nestihla reformu dodělat v době Tiberiova tribunátu. Při ucházení o další tribunát došlo v Římě k nepokojům, při nichž byl Tiberius zabit. Gaius Sempronius Gracchus, mladší bratr Tiberia a tribun lidu v roce 123 př. n. l., dal podnět k dalšímu postupu. Gaius chtěl vytvořit širokou protisenátní frontu, která měla slučovat všechny ostatní složky římského obyvatelstva. Proto prosadil zákon o levném prodeji obilí chudým občanům, a aby si naklonil jezdce, prosadil zákon, který dovoloval publikánům vybírat výhodně daně v provincii v Asii. Chtěl vyřešit i otázku římských spojenců, jimž bylo odmítáno udělit římské občanské právo. Gaius navrhoval toto právo udělit, aby se předešlo hrozícím konfliktům. To vyvolalo nesouhlas u senátu i lidu, který se obával dělení se s větším počtem občanů o své výhody. Sociální situaci římského obyvatelstva mělo vyřešit zakládání nových kolonií. Gaius založil první mimoitalskou kolonii na území zničeného Kartága, což vyvolalo velký odpor. Při nepokojích byl v r. 121 př. n. l. Gaius Gracchus zabit. Tak skončil pokus o agrární reformu, která měla mimi jiné předejít narůstání krize republiky. Rozvoj latifundií byl na sklonku 2. stol. př. n. l. tak silný, že se mu nedalo čelit administrativně politickou cestou. Rozdělování pozemků pokračovalo i po smrti Gaia a počet drobného rolnictva na přechodnou dobu stoupl. V r. 111 př. n. l. byl však vydán zákon, jenž dovoloval přidělenou půdu volně zcizovat.

Optimáti a populáři Problémy tedy dále přetrvávaly a Římané k jejich projevům museli zaujímat příslušná stanoviska, která odpovídala vlastním zájmům. Konzervativní složky vytvořily skupinu zvanou optimáti (optimus = nejlepší). Ti usilovali o omezení počtu lidí podílejících se na správě státu a snažili se zabránit novým pokusům o reformní hnutí. Hlavní politickou oporou této skupiny byl senát. Druhou skupinu tvořili populáři (popularit = lidový), jejichž cílem byly hospodářské a politické reformy, které měly zabezpečit klid a mír. Orientovali se na masové akce a snažili se využívat hlavně lidových sněmů. K polulárům se hlásili mnozí jezdci, městští řemeslníci i některé radikální vrstvy římského obyvatelstva. Politický boj vyústil až v ozbrojené střetnutí. Obě strany se opíraly o římskou armádu, která se koncem 2. st. př. n. l. přeměnila ve sbor složený z nemajetných občanů sloužících za žold. 158

Mariova vojenská reforma

Gaius Marius (žil v letech 157 – 86 př.n.l) od malíře Johna Vanderlyna.

Tuto reformu provedl čelný představitel populárů Gaius Marius. Podnětem k ní byly události v severní Africe na území numidského království. Po smrti tamního panovníka Micipsa (stoupenec římské říše) se jeho adoptivní syn Jogurtha zbavil svých dvou bratrů a snažil se oslabit závislost numidského království na Římu. V letech 111 – 105 př. n. l. došlo k válce. Jogurtha postavil svou obranu na podplácení římských politiků, kteří se nechali často zlákat. To vyvolalo nepokoj lidových mas v Římě a v r. 107 př. n. l. bylo velení svěřeno oblíbenému politikovi G. Mariovi. Ten se snažil co nejdříve válku ukončit, a proto učinil řadu opatření. Zaměřil se na zvýšení disciplíny v římské armádě a na zlepšení bojeschopnosti. Do vojska začal přijímat dobrovolníky bez ohledu na jejich majetkový cenzus (poskytl jim výzbroj a vyplatil žold). Tím položil základy pro profesionální armádu v antickém Římě. Po skončení služby - až 16 let – měli vysloužilci dostávat příděly půdy

v italských městech.

Vítězné zakončení války r. 105 př. n. l. bylo prvním Mariovým velkým úspěchem. Jeho zásluhou byl také odražen vpád germánských Teutonů a Timbrů, které pronikly z Jutského pol. (Timbrové) a Holštýnska (Teutoni), napříč Evropou. V alpské oblasti u Arausia v Galii se jim podařilo Římany r. 105 př. n. l. porazit. Potom však zvítězil G, Marius u Aquae Sextiae r. 102 př. n. l.. Definitivní porážku zasadil u severoitalských Vercell. Marius byl největší osobnosti římských dějin na sklonku 2. st. př. n.l. a těšil se velkým sympatiím zejména chudých občanů. Jejich mluvčími byli tribunové lidu Lucius Appuleius Saturninu a Gaius Servilius Glaucia, kteří požadovali radikální snížení ceny obilí pro chudé a snažili se dopomoci Mariovým vysloužilcům k přídělu půdy v severní Africe. Těmito radikálními požadavky však oba politikové ztratili podporu oficiálních osobností (senátoři, jezdci). Při nepokojích, vyvolaných nespokojeností nižších vrstev, zakročil proti Saturninovi i Glauciovi sám Marius, čímž dal najevo, že nehodlá radikální sociální požadavky prosazovat. Smrt těchto tribunů způsobila, že Marius ztratil oblibu u mnoha příznivců. Proto raději přijal diplomatické poslání na východě.

Spojenecká válka a Sullova diktatura Vznik žoldnéřské armády vytvářel předpoklady mimojité k tomu, aby se uplatňovala i jako mocenská složka ve vnitropolitickém boji. V boji o ovládnutí armády měli úspěch jak optimáti, tak populáři. Tím se stupňovalo politické napětí, což vedlo k občanským válkám.

Válka Říma s italskými spojenci (90 – 88 př. n. l.)

159

Než došlo ke střetnutí mezi populáry a optimáty, byli Římané nuceni vést krátkou, ale krvavou válku se svými italskými spojenci – Italiky. Ti požadovali uznání plného římského práva, což znamenalo zrovnoprávnění z Římany.Gaius Gracchus byl prvním římským politikem, který si vážnost situace uvědomoval, ale k uspokojivému řešení nedošlo. R. 91 př. n.l .učinil Tribun lidu Marcus Livius Drusus krok k udělení občanského práva římským spojencům. Podpory se nedočkal ani u senátu, jezdců ani u římského lidu. Násilná Drusova smrt vyvolala rozhořčení u italských spojenců a následně válečnou akci. S výjimkou větší části etruských měst a Umbrie povstali proti Římu všechny významné italské kmeny. Válka se spojenci, zvaná i jako válka s Marsy, trvala od r. 90 do r. 88 př. n.l .

Mithridatés VI.Eupátor, král Pontu žil

v letech 120 –Proti 68 př.n.l. Válka vyčerpávala obě strany tak, že přistoupily k smírnému řešení. Římanům navíc vystoupil král Mithridatés VI. Eupátor, který začal ohrožovat římskou državu v Malé Asii. Téměř všem vzbouřencům, sídlících jižně od řeky Pádu, byla římská občanská práva udělena. Tím došlo k právně politické integraci Itálie.

Lucius Cornelius Sulla Za války se spojenci se na římské straně vyznamenal zejména konzervativní politik a představitel optimátů Lucius Cornelius Sulla. Dříve na sebe upozornil zajetím Jogurty, když sloužil jako quaestor v Mariově vojsku. Po skončení spojenecké války se Sulla snažil o to, aby oslabil Mariův vliv a zaujal sám čelné místo v politickém životě. Válka s pontským králem Mithridatem VI. Na určitou dobu byl však Sulla nucen soustředit se na poměry na východě. Mithridatés VI. Byl králem v Pontu, samostatném království ležícím na jižním pobřeží východní poloviny Černého moře. Za své vlády se pokusil vytvořit silnou říši, která by byla schopna čelit římské expanzi. Získal kontrolu nad Krymem, Kolchidou i Malou Arménií. Hlavním cílem byla však Celá Malá Asie, kde postavení Říma nebylo příliš pevné. Činnost italských obchodníků a publikánských společností vyvolávala nespokojenost místního obyvatelstva. Na římské straně zůstal Nikomédés III., kterého ale Mithridatés vyřadil z boje. První válka (89 – 85 př. n. l.) přinesla Mithridatovi úspěchy. S výjimkou několika řeckých měst ze zmocnil západní části Malé Asie. Z Mithridatova příkazu zde byli vyvražďováni všichni lidé italského původu (80 000). Pak se zmocnil ostrova Délu a většiny území Řecka včetně Athén.

Marius a Sulla Senát vedení proti Mathridatovi svěřil Sullovi. Mariovi přívrženci prosadili na lidovém shromáždění za velitele Maria. Sulla použil armády stojící u italského města Noly, aby jejím prostřednictvím prosadil své jmenování. Zmocnil se Říma a Marius byl nucen uprchnout do Afriky. Pak byl však Sulla nucen zasáhnou na východě, tudíž z Říma odešel. To se stalo signálem pro Mariovi přívržence, kteří se zmocnili kontroly nad Římem.

160

Na jaře 87 př. n. l. se Sulla vylodil v řeckém Épeiru. Záhy se ukázala, že sympatie Řeků k Mithridatovi se rozplynuly. Sulla r. 85 př. n. l. dosáhl uzavření míru. Mithridatés se zřekl zmocněného území, zavázal se platit odškodné a poskytl loďstvo pro Sullův návrat. Během Sullovy nepřítomnosti se Marius v Římě vypořádal se svými odpůrci. Po jeho smrti pokračoval ve stejné politice Lucius Cornelius Cinna, který byl zakrátko zavražděn.

Sullova diktatura Sullův návrat do Itálie podnítil optimáty k novým akcím proti mariovcům. Sullovi stoupenci získali na svou stranu jednotlivá italská města a v roce 82 př. n. l.si u Collinské brány vybojovali i vládu nad Římem. Sulla se tak stal prvním samovládcem v římské říši. Užíval titulu diktátor, který mu byl udělen lidovým shromážděním. Sulla nelítostně likvidoval politické odpůrce, ti byli zapsáni do zvláštních seznamů a veřejně vyvěšeny (proskripce). Proskribovaní byli zbaveni ochrany a mohli být beztrestně zabíjeni. Kromě jiných přišlo o život na 1 600 jezdců. Majetek byl konfiskován a rozdělen Sullovým přívržencům. Sulla se snažil zvýšit vliv senátu, který formálně zůstával hlavním činitelem politiky. Ve skutečnosti byl však Sullově vůli podřízen. Počet senátorů se ze 300 zvýšil na 600, patřili do něj i jezdci, kteří zachovali věrnost.

Sulla se narodil v roce 138 př.n.l.

Sulla zvýšil i počet magistrátů. Funkci úředníků však omezoval na správní záležitosti a zbavoval je jejich politické aktivity. Tribunům lidu bylo odňato právo navrhovat zákony a cenzura zůstala neobsazena. Funkci konzulů a praetorů prodloužil z jednoho roku na dva s tím, že první rok působili v Římě a druhý odcházeli do provincií jako promagistráti. Tím likvidoval princip anuity (ročního trvání), který byl typickým znakem republikánských úřadů. Veteránům uděloval půdu přímo v Itálii. V Římě mu mělo sloužit jako opora 10 000 otroků, patřících původně jeho odpůrcům, které propustil na svobodu. V říši a na jejich hranicích byl poměrný klid. Obavy vyvolávala jen Hispánie, kde byl jeden z posledních Mariových přívrženců, Sertorius, který si zde vytvořil jakési vlastní impérium nezávislé na římské říši. Na východě došlo k nevýznamnému druhému konfliktu s Mithridatem v letech 83 – 82 př. n.l . V r. 79 se Sulla překvapivě své vlády vzdal a o rok později zemřel.

Spartakovo povstání. První triumvirát. Gaius Julius Caesar Proti Sullovi vzniklo velké hnutí odporu. Po jeho smrti se poměry v římské republice opět uvolnily. V tomto duchu byli nuceni vystupovat i někteří Sullovi přívrženci, mezi nimi zvláště Gnaeus pompeius, zvaný Magnus. V 70. letech 1. st. př. n. l. byl Řím ve svízelné situaci – nevyřešená otázka vnitřního politického uspořádání, nepříznivá zahraničněpolitická situace. Serturius v Hispánii se spojil s Mithridatem VI.. R. 72 př. n. l. byl Sertorius odstraněn. V r. 74 př. n. l. vypukla třetí válka s Mithridatem, která skončila r. 67 př. n. l. V samotné Itálii vzniklo v r. 73 největší povstání otroků.

161

Spartakovo povstání (73 – 71 př. n. l.) Spartakovo povstání bylo důsledkem rychlého zvyšování počtu otroků v Itálii během 1. st. př. n. l. V jihoitalské Capuy pod Spartakovým vedením uprchla skupinka gladiátorů, k nimž se začali přidávat venkovští otroci a svobodná venkovská chudina. Spartakus chtěl odvést otroky, mezi nimiž bylo mnoho Keltů, do vlasti. Proto chtěl nejprve dosáhnout alpských oblastí a odtud uniknout z Itálie, ale od města Mutini se vrátil zase zpět na jih. Spartakus byl původně gladiátor. Odtud chtěl proniknout na Sicílii, ale to se neuskutečnilo. Neshody mezi vůdci vzpoury oslabovaly celé hnutí, které začalo ztrácet jednotu i síly. Římská vojska vedená Markem Liciniem Crassem sevřela otroky v jižním cípu Itálie. V r. 71 př. n. l. došlo k rozhodující bitvě, v níž byli otroci poraženi. Spartakus byl zabit v boji a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Na 6000 otroků bylo ukřižováno podél Appiovy silnice spojující Řím s Capuou.

Boje s Mithridatem a piráty Catilinovo spiknutí Ve východní části Středozemního moře se značně rozvíjelo pirátství. Hlavní základnou pirátů se stala maloasijská Kilikie. Protože zásobování Říma záviselo do značné míry na dodávkách obilí z východních zemí, měl rozvoj pirátství na říši velký vliv. K vážné situaci říše přispěl i Mithridates, který se r. 74 př. n. l. naposled pokoušel rozbít římské pozice v Malé Asii. Boj proti němu byl svěřen Luciovi Liciniovi Lucculovi.

Pompeius a Crassus V r. 70 př. n. l. se stal konzulem Gnaeus Pompeius a jeho úředníkem byl Marcus Licinius Crassus. I když oba byli Sullovými stoupenci, postarali se o obnovení práva tribunů lidu a znovu byla uvedena cenzura. S pomocí řečníka Marca Tullia Cicera mu byla svěřena velitelská moc ve východní oblasti. Zasadil vážné údery pirátům, ukončil válku s Mithridatem a r. 64. př. n. l. připojil k říši Sýrii. Tím ukončil samostatný vývoj seleukovské říše.

Cicero a Catilina

Cicero

Během pobytu Pompeia na východě sílil vlil Cicerona v Římě. V r. 63 př. n. l. se stal konzulem a zlikvidoval pokus o státní převrat organizovaný Luciem Seregiem Catilinou. Ten usiloval o nastolení vlastní moci. Zorganizoval v Římě početné spiknutí a

Caesar je autorem Zápisků o válce galské, ovšem píše o 162 sobě ve třetí osobě. Dílo tedy bylo propagandistické – mělo za úkol oslavit jeho činy. Caesarovo autorství bylo

shromáždil dobře vycvičené vojsko , které měl v záloze v Etrurii. V bitvě byl však poražen. Toto spiknutí představovalo vážný otřes v dějinách římské republiky.

Gaius Julius Caesar První triumvirát Caesar byl vzdálený příbuzný Gaia Maria a ve svých politických počátcích vystupoval jako jeho nástupce, čím si získal široké sympatie. K politické dráze mu však chyběli potřebné peníze, které si zajišťoval půjčkami, tím rostla jeho zadluženost. U jeho věřitelů se musel zaručit sám Marcus Licinius Crassus. R. 62př. n. l. byl Caesar praetorem a o rok později propraetorem v Hispánii, kde shromáždil velké jmění. Narážel na odpor senátu, který se obával růstu moci jednotlivců. Nedůvěru projevili především vůči Pompeiovi. První triumvirát R. 60 př. n. l. tři muži, v jejichž rukou byla skutečná moc nad impériem – Pompeius, Caesar a Crassus, uzavřeli tajnou dohodu, tzv. triumvirát. Rozdělili si mezi sebou vliv v římské říši. Na východě byla schválena Pompeiova opatření a Caesar se stal konzulem na rok 59. V této době prosadil agrární zákon, podle něhož došlo k dělené půdy v Kampánii, vystoupil proti vydírání provinciálů a zavedl zveřejňování akt z jednání senátu a na lidových sněmech. Senát se tak dostával pod kontrolu veřejnosti. Caesar v Galii Po skončení svého konzulátu se Caesar odebral do Galie. Dříve než odešel, postaral se o odstranění z Říma nejvlivnějších politiků – M. T. Cicero a M. P. Cato Mladší. Byl přijat zákon o vyhnanství každého, kdo popraví bez řádného soudu římského občana, co ž se týkalo Cicerona, který dal potrestat smrtí Catilinovy stoupence. Cicero tedy odešel do Řecka. M. P. Catovi bylo svěřeno diplomatické poslání na Kypru. R. 50 př. n. l. podrobil Caesar celou Galii Římu. Triumvirát byl prodloužen o pět let. Při tomto jednání Bylo Caesarovi ponecháno velení v Galii a Pompovi přidělena správa v Hispánii. Ten se však zdržoval převážně v Římě a upevňoval styky se senátem. Crassus měl mít vliv na východě, tam se pokusil o výpravu proti Parthům, ale r. 53 př. n. l. byl poražen a zabit v bitvě u Karrh. To znamenalo konec triumvirátu a zvýšení napětí mezi Caesarem a Pompeiem.

Nepokoje v Římě Občanská válka mezi Pompeiem a Caesarem Nejisté poměry ve městě vedly některé jednotlivce k ozbrojování svých otroků, kteří měli terorizovat politické odpůrce. R. 52 př. n. l. došlo ke střetnutí takových dvou skupin nedaleko Říma, z nichž jedna byla ve službách Publia Clodia Pulchra a druhá republikána Tita Annia Milona. Clodius byl zabit a jeho smrt vyvolala nepokoje v Římě. Clodiovi přívrženci rozpoutali kampaň proti Milonovi, který byl donucen odejít do vyhnanství. Ve snaze učinit přítrž dalším nepokojům učinil senát r. 52 př. n. l. Pompeia konzulem bez kolegy. Měl současně podržovat prokonzulskou pravomoc a mimořádný úřad, v něm měl pečovat o zásobování Říma potravinami. 163

Caesr byl v té době zaměstnán povstáním Keltů, vedeném Vercingetorixem. Do událostí v Itálii zasahoval prostřednictvím svých přívrženců. Pompeius usiloval o zbavení Caesara vojenského velení. Prostřednictvím Scribonia Curiona se Caesar obrátil na Řím s návrhem vzdát se svých armád, učiní-li tak i Pompeius. Odmítavá Pompeiova odpověď byla předehrou k občanské válce (49 – 45 př. n. l.), v níž Caesar zvítězil. Počátkem r. 49 př. n. l. překročil říčku Rubico, která dělila předalpskou Galii od vlastního italského území, se slovy „Kostky jsou vrženy“. Pompeje uprchl do Řecka, kde byl r. 48 př. n. l. u Farsálu poražen, odtud chtěl uprchnout do Egypta. Egypťané ale nechtěli riskovat konflikt s Caesarem, proto Pompeia zavraždili. V Egyptě se vylodil i Caesra a s jeho podporou se vládkyní Egypta stala Kleopatra. Tento Caesarův čin vyvolal mezi Římany a královninými odpůrci. Tak vznikla alexandrijská válka, která skončila Caesraovým vítězstvím.

Caesarova samovláda I kydž Caesar zachoval republikánské zřízení, může být považován za prvního římského císaře. Používal oslovení diktátor. Královský titul prozíravě odmítal. Pochopil, že impérium musí být budováno na jiných základech, než bylo. Uděloval římské občanské právo i provinciálům. Výchozím bodem jeho opatření bylo odstranění sociálních protikladů a nastolení pořádku v provinciích i v hlavním městě. Například statkáři měli povinnost zaměstnat určitý počet svobodných pracovníků, což mělo zabránit růstu otroků na venkově. Plavém vítězství upustil od obávaných proskripcí a svěřil některým svým protivníkům význačná místa v politické správě. Začal připravovat armádu proti Parthům, ale toto tažení se neuskutečnilo. 15. Marcus Iunius Brutus března 44 př. n. l. byl při zasedání senátu zabit fanatickými republikány. V čele stál Marcus Iunius Brutus a Gaius Cassius Longinus.

Druhý triumvirát Octavianus Ve zmatcích po Caesarově smrti se jeho přívrženci semkli v boji proti republikánům. Výrazem jejich jednoty byl druhý triumvirát, který r. 43 př. n. l. uzavřeli Marcus Antoniu, Gaius Jilius Caesar Octavianus, Caesarův dědic a adoptivní syn a Marcus Aemilius Lepidus. Druhý triumvirát byl legalizován rozhodnutím lidového shromáždění. Jedním z prvých opatření triumvirů byly proskripce, jimž padla za oběť řada republikánů. Jedním z nich byl i M: T. Cicero. V r. 42 př. n. l. porazila vojska triumvirů u makedonského města Filipp jádro republikánských vojsk. V r. 36 př. n. l. docílil Octavianus politickými machinacemi Lepidova opuštění triumvirátu Až. Do své smrti r. 12 př. n. l. byl nejvyšším pontifikem. Marcus Antonius navázal spojení s Kleopatrou a posiloval své pozice na východě. Octavianus se orientoval na západ. K rozhodujícímu střetnutí došlo r. 31 př. n. l. v námořní bitvě u Aktia, ležícího na západním pobřeží Řecka. Antonius a Kleopatra prchli do Egypta a v bezvýchodné situaci spáchali sebevraždu. Octavianus tak připojil k římské říši i Egypt. Dovršil tak proces, v němž se Středomoří dostalo pod římskou nadvládu. 164

Římská společnost v dobe krize republiky Společnost a stát Rozklad republikánskeho zřízení byl provázený vzrůstem počtu římských občanů, protože římské občanské právo přestalo v této době být výlučně městskou záležitostí. Rozšíření římského občanstva na italskou oblast povzneslo Itálii na úroveň privilegiovaného ríšského centrálního území, přičem Řím, hlavní město říše, se začal na konci republiky měnit v svéjbytný velkoměstský organizmus, nadřazený všem ostatním končinám impéria. (město Řím – v politickém významu zůstával, ale i po architektonické a urbanistické stránce, za jinými významnými městy této doby. K zásadnímu obratu v jeho celkovém vývoji došlo až za Caesara.) Osobný režim opírající se o sílu ozbrojených vojenských složek v římském impériu, byl faktickým popřením republikánských principů a vedl k praktické likvidaci republikánských institucí. Přesto že římský senát si nadále zakládal na svém postavení bylo v důsledku iniciativy silných jednotlivců zatlačován na druhou kolej a měnil se čím dál tím zřetelněji v jejich nástroj. Rovněž také lidové shromáždění ztratilo nakonec svůj význam a římský úřední aparát byl zbaven možnosti projevovat vlastní politickou aktivitu. Z rukou římské nobility, rozložené mravně a politicky přecházela moc na silných jednotlivcích a na dravé obchodní a peněžní kruhy, prosazující se na území říše i mimo ni.

Provincie V posledním století římské republiky vzrůstá důležitost provincií. Hospodářská exploze provincií byla chaotická a než římský stát z něj těžili podnikaví jednotlivci.

Právo Vytvářely se počátky jakéhosi mezinárodního práva a některé zásady se vázaly také na svobodné „neobčany“, cizince, kteří se dostali do sporu s římslým občanem. Zvýšení počtu a rostoucí složitost přípůdů, které bylo nutné řešit soudně vyvolávaly potřebu zbavit se soudně řádění strnulého formalizmu. Zároveň tím přibilo také specializovaných soudních komisí, které projednávaly přestupky určitého druhu, např. volební podvody, úkladné vraždy, spronevěru státního majetku apod. Vývoj římskeho práva za republiky byl bezprostředně ovlivnitelný právní čistotou prétorů. Kultura Je pochopitelné, že dobová situace utvářela vhodné podmínky pro rozvoj prózy s aktuální politickou tématikou, v které se odrážely současné problémy. Takovýmto druhem bylo hlavně řečnění, které umožňovalo nadaným jednotlivcům působit na široké vrstvy římského obyvatelstva. Mezi známé řečníky patřili bratři Gracchové, Cicero, Caesar i Marcus Antonius, který se proslavil hlavně řečí pronesenou nad hrobem Caesara, v kterém zapůsobil na římské obyvatelstvo tak, že se postavil proti Caesarovým vrahům. 165

Víra v republikánské principy a instituce byla otřesená a současně s tím upadala také tradiční římská morálka, kdy ideálem byl občan podřizující svoje vlastní zájmy potřebám celku. Tyto ideje se však přestávali respektovat, protože vlivní Římané toužili po bohatství. Jejich ideálem byl jedinec stojící nad společností, kterou formuje a řídí podle vlastních představ. Působení řecké kultury - Poznávání řeckých uměleckých a literárních výtvorů bylo velkým inspiračním zdrojem pro mnohé z představitele římského kulturního života, pro které byla znalost řečtiny a hlavních oblastí řeckého ideového odkazu samozřejmostí. Marcus Tullius Cicero - Šířil řecké filozofické myšlenky spolu s Carem, napsal množství filozofických spisů, ale neprojevil se v nich jako originální myslitel. Jeho metodou bylo vybírat názory ze starších filozofických děl a uvádět je v nový celek. Byl známy svou širokou znalostí řeckých autorů a v jeho spisech se zachovaly cenné informace o spisovatelích a dílech, které se do dnešní doby nezachovali. Psal jako první filozofické pojednání v latině – stal se zakladatelem latinské terminologie. Titus Lucretius Carus - byl nadšeným stoupencem řeckého filozofa Epikura. Ten hlásal materialistické myšlenky přičemž jeho hlavním cílem bylo zbavit lidstvo strachu před smrtí a před bohy a dopomoci mu tak k pozemském blaženosti. Zpracoval Epikurovo učeni v mohutné filozofické básni O podstatě přírody.

Titus Lucretius Carus – jeho nejslavnější citát: „Život si nekoupí nikdo, však užívat ho může každý.“

Paradoxem je, že ať byl velkým propagátorem života, Římska lyrika - Rozvrácená doba zanikající republiky vedla u zemřel v roce 55 př.n.l., kdy sebevraždu některých umělců také k odklonu od skutečnosti, k úniku k mytologickýmspáchal námětům, k zahledění otrávením.

se do

vlastního nitra a citových problémů, k úsilí o naprostou formální dokonalost... (např. Catullus)

Náboženstvo. Rozvracející se styky s východními oblastmi a příchod různých skupin orientálního obyvatelstva do Říma měli závažné důsledky pro rozvoj náboženských představ v Říme a postupům doby a v celém západním Středomoří. Jejím prostřednictvím pronikali do Itálie rozmanité východní kulty, které si získávaly rostoucí počet vyznavačů. Za republiky se rozšířil kult egyptských božstev Isidy a Osirida a maloasijské bohyně Má. Výtvarné umění. Řecká umělecká díla, která se do Říma dostávaly jako vojenská kořist anebo jako vyhledávaný obchodní předmět, působili na římskou vzdělanou veřejnost tak silně, že hned úplně podlehli řeckému vkusu. Na tato skutečnost měla vliv také na přítomnost řeckých výtvarných umělců, architektů a uměleckých řemeslníků v Říme. Na druhou stranu však dospěli Římané k osobitému uměleckému projevu, a to v realistickém sochařském portrétu a v tzv. historickém reliéfu, zachycujícím vojenské scény, oběti bohům.

Římska říše na konci republiky Poprvé – a naposledy – v dějinách lidstva bylo celé Středomoří sjednocené pod politickou vládou jediného státního útvaru a tvořilo součást jedné světové říše. Sjednocení významných oblastí v Evropě, Asii a Africe pod římskou nadvládou mělo závažné důsledky pro další rozvoj středomořského světa. Římská expanze vytvářela příznivé předpoklady politických, hospodářských a jiných styků mezi jednotlivými částmi říše, ale nedokázala vytvořit vhodné administrativní formy 166

pro různorodé provinciální území a pro římské impérium také hranice, které by mu poskytovaly přirozenou ochranu a současně mu sloužili i jako výchozí přístup k dalšímu pronikání do neřímského světa. Závažný problém, který odumírající republika přenechávala nadcházejícímu císařství byla hlavně otázka vztahů mezi římským impériem a východní parthskou říší. Parthská říše byla za republiky prvním starověkým státem , který se dokázal úspěšné ubránit před římskou vojenskou expanzí.

Starší doba železná (halštatské období) Počátky doby železné Asi od roku 1000 p.K. se ve střední Evropě rozšiřuje používání drobných železných nástrojů, v 8 st. jsou už z nového kovu vyráběné také některé zbraně a také klesá počet archeologicky známých osad. Pokračuje rozpad rodových svazků a silné osobnosti se emancipují z pokrevního společenstva. V průběhu 7 st. se v střední Evropě konstituovala nová společnost, běžně používající železné zbraně a nástroje. Výtvarnou kulturu nazýváme halštatskou (podle naleziště Hallstatt v Rakousku). S rozvojem výroby nastal další rozvoj řemesel a obchodu – roste majetková a sociální diferenciace – vytváří se bojovnická vrstva. Zatím co na východě střední Evropy se pod nomádském vlivem rozšílila jízda na koni, bojovníci západnějších kultur používali vozy tahané koňmi. Bojovník stál na dvojkolovém voze buďto sám, anebo se svým vozatajem. Rozdíly ve vybavení hrobů bývají značné, v nejbohatších z nich leželi zesnulí na švorkolesových vozech. Ženské hroby jsou vždy podstatné chudší a určitě ani společenské postavení žen za živa nebylo valné.

Vlastní doba halštatská Zabírá 7. a 6. st. p.K. , mnohé její prvky se však projevují ještě také ve dvou následujících stoletích. Ve východní časti uherské kotliny a jihovýchodní časti Polska se usídlili thrácke a jim příbuzné kmene. Většina keramiky je hrubší, zato kovové zbraně jsou nezřídka vynikajícími výrobky uměleckého řemesla. Koncem 7 st. sem pronikli Skýtovia, jejichž bojové družiny se dostávali ještě hlouběji do Evropy. Pokračovatelem popelnicových polí středodunajských je tzv. východohalštatský či východoalpský okruh. Typická je pro něj bohatá symbolika, figurální a nefigurální (bronzová vědra s reliéfnou figurální výzdobou). Obecným rysem v keramice je zdůraznění vertikály – nádoby mají vysoké hrdlo. Na Dolní Rakousko a jihozápadní Slovensko zasáhl typ Statzendorf-Gemeinlebarn s plastickou a rytou figurální výzdobou na keramice. Kultura horákovská na jižní Moravě je známa hlavně z bohatých hrobů pod mohylami. Mrtví byli uložení v pravouhlých komorách dřevěné konstrukce a některé obsahovaly kromě jiného i části koňského postroje. Vyniká malovaná keramika s geometrickými vzormi a slunečnými symboly (Čechy, Bavorsko, Slezsko).

167

V Čechách středních a severozápadních, je dedicem kultury knovízské kultura bylanská, známá především bohatými „knížecími“ hroby kostrovými, kde je do hrobové komory přidáván vůz nebo jeho součást. Keramika získává poprvé charakter zboží produkovaného profesionálními hrnčířskými dílnami. Halštatská kultura jihočeská a západočeská je chudší. Halštatské skupiny se také vyskytují v jihozápadním Německu a východní Francii, které mají také podobný ráz. Švýcarské halštatské skupiny jsou na západě příbuzné východofrancouzským, v kantóně Tessin se od 6 st. p.K. rozvíjí kultura Bellinzona. Nejbohatším střediskem oblastí Horního Bavorska, Horního Rakouska a Salcburska je okolí Hallstattu v Salcburku se svými solnými doly. V lužické kulturní oblasti byl kulturní vývoj halštatu úzce spjatý s předcházející lužickou kulturou. V Sasku a Lužici je pokračovatelkou místní lužické skupiny kultura billendorfská. Pokračovaním lužické (slezské) kultury ve východních Čechách je kultura platěnická. V 6 st. p.K. se začaly rozšiřvat opevněná hradiště a v této době ovládají Skýtové severní černomoří. Jejich kultura byla ovlivněná Řeky. Nad hroby svých vládců stavaly obrovské mohyly, v kterých byli někdy usmrcované také vdovy a služebníci krále. Nejlepší zlatnicke práce 5. a 4. st. p.K. byly nalezené ve Skýtii, pocházející z řeckých dílen, ale zhotovované podle skýtskeho vkusu. Dostávaly se do kontaktu také s praslovanskými, prabaltskými a ugrofínskymi kmeny na severu a severozápadě.

Závěrečný stupeň halštatský S počátkem laténského období dochází ve střední Evropě k novému zvýšení hustoty osídlení, vytváří se síť opevněných hradísek a dochází ke vzniku skutečných kmenových knížat, jejich vládci sídlili na opevněných hradištích a bývali ukládaní do hrobu s nádherou vskutku královskou. Prostí příslušníci kmenu bývali naopak ve skromných pravouhlých chatách, zčásti zahloubených pod zem, a byli pochováváni v chudobně vybavených žárových hrobech. Vládci a jejich dvory dovážali ze Středomoří víno a luxusní předměty; k dochovaným patří hlavně etruské bronzové konvice a řecké malované vázy. Střední Evropa tak poprvé navazovala kontakty a antickou civilizací. Vyšší kulturní úroveň dosahují území, které se dostaly do užšího kontaktu s antickým světem. Čechy ležely na periférii tohoto vývoje, avšak i tady se objevili také etruské zobákovité konvice z bronzu a dokonce i řecká malovaná keramika.

Keltové Hlavním dokladem keltského osídlení ve střední Evropě jsou plochá kostrová pohřebiště (3. a 2. stol. př. n. l). Byli zde pohřbíváni hlavně členové bojových družin se zbraněmi a jejich ženy se šperky. Hroby bez milodarů patřily nejspíš otrokům a hroby významných osobností byly obehnány zvláštním příkopem. Z řemesel se rozvíjelo především kovářství – výroba zbraní pro válečná tažení. Železářství kvetlo především tam, kde byl dostatek železných rud (u Kladna, Krušné hory, Brněnsko, Prostějovsko). Těžba stříbra a

Pozůstatek po keltském osídlení

168

rýžování zlata poskytovaly suroviny pro keltské mincovnictví. Keramika byla vyráběna v dílnách na rychle rotujícím hrnčířském kruhu.

Keltská oppida Od 2. stol. př. n. l. vznikala tzv. keltská oppida jako výrobní, obchodní a správní střediska. Byla většinou opevněna a v mnohém připomínala současná středověká města. Zdi opevnění byly kamenné a sypané, prokládané trámy a měly několik bran. Osada sama mívá často síť ulic a okrsky, kde se soustřeďovali řemeslníci. Některá oppida byla velmi rozsáhlá (např. Bibracte v Galii – 135ha, z našij je největší Závist nad Zbraslaví – 170ha). Důvodem zřizování oppid byly i obranné důvody. Nashromážděné bohatství lákalo sousední kmeny, především Germány, kteří se od 2. stol. př. n. l. tlačili ze severské oblasti na jih a ke konci letopočtu se zmocnili částí kontinentální Galie, které nebyly římskými provinciemi. Většina Keltů se poté stáhla do francouzské Galie, ale někteří zůstali v balkánských římských provinciích, hl. v Panonii. Od 3. stol. př. n. l. byly v oppidech raženy mince, zpočátku napodobující makedonské statéry – tváře vladařů, bohyně Vítězství, ty se postupně rozkládají na geometrické prvky. Koncem 2. stol. př. n. l. se objevují statky s obrazem kance, z čehož se začínají utvářet vlastní typy mincí. Tzv. duhovky s drakem a keltským nákrčníkem – především v Čechách a Bavorsku, východnější mají tvar mušle. Mezi poslední patří především biftekové mince (okolí Bratislavy).

Náboženství Keltové stavěli chrámy jen ojediněle. Za svatyně sloužily většinou ohrazená území s posvátnými stromy nebo kůly. Kněžská vrstva – druidové, měla přední postavení a určovala i praktickou politiku kmene. Vedle kněží měli Keltové i kněžky.

Umění Velká figurální plastika je vzácná a jen málokdy dosahuje větších rozměrů. Dochovala se jen jedna kamenná hlava v celku, z Mšeckých Žebrovic u Kladna. V kultovním životě hrála zřejmě významnou úlohu maska. Hlavní těžiště umění je v uměleckém řemesle v kovu. V 1.stol. př. n. l. keltské umění na pevnině upadá a mizí, ale na britských ostrovech kvete dále a v Irsku se vyskytuje až do počátku středověku.

Keltská civilizace Dovršila vývoj pravěké Evropy do počátečního stadia civilizace a státních útvarů. Četné prvky keltské kultury byly přejímány a staly se trvalou součástí středoevropského kulturního prostředí. I lat. název Čech – Bohemia pochází od keltských Bójů.

169

Augustův principát Po vítězství nad Markem Antoniem a Kleopatrou stanul Octavianus v čele říše, která byla hospodářsky i politicky rozvrácena vleklými občanskými válkami a ostrými politickými spory, trvajícími po celé století, od dob vystoupení bratří Gracchů. Velká část říšského obyvatelstva byla ochotna přijmout císařství jako fakt, že císař zajistí klid a mír v říši, vytvoří předpoklady k dosažení hospodářské prosperity a zavede pořádek v sociální oblasti. Přesto, že podmínky pro ústavní a organizační upevnění císařské moci byly vcelku příznivé, dovršoval se proces přeměny republiky v císařství řadou složitých akcí, které kladly vysoké nároky na muže v čele říše. Královna Kleopatra (obraz Reginalda Arthura „Smrt Kleopatry“) raději spáchala sebevraždu (uštknula ji kobra), než aby ji získal Augustus jako válečnou kořist.

3 hlavní aspekty Augustovy vlády: a) ústavní a organizační zakotvení režimu osobní moci v římské říši b) vznik císařství a jeho důsledky pro provincie a území sousedící s impériem c) problém kontinuity císařské moci v Augustově politice

1. Ústavní a organizační zakotvení osobní moci Legalizaci císařského systému provedl Octavianus 13. ledna 27 př. n. l. Pronesl v senátu řeč a vzdal se všech svých pravomocí, a prohlásil, že chce žít v soukromí, stranou veřejného a politického dění. Senát ho ale požádal, aby si své postavení ponechal s jeho trvalým souhlasem i nadále. Krátce na to přijal Octavianus jméno Augustus (= vznešený) a rozdělil si moc v říši se senátem formálně tak, že určité provincie ponechal ve správě senátu a zbývající řídil sám prostřednictvím svých úředníků. Augustus usiloval o to, aby přechod k císařství se alespoň navenek jevil jako důsledné uplatnění republikánských principů. Jeho postavení v říši se odvozovalo hlavně z toho, že byl nositelem několika řádných a i zvláštních republikánských pravomocí.

Kumulace úředních pravomocí

170 Augustus ve zbroji (socha z roku 26 př.n.l.)

Moc nad armádou uplatňoval Augustus z titulu trvalého prokonzulského impéria, které se stalo jednou ze základních součástí císařské moci. Trvalou složkou císařské moci se stala i tribunská pravomoc, která Augustovi zaručovala osobní nedotknutelnost. Konzulská pravomoc nebyla přímou součástí císařské moci. Od roku 12 př. n. l. byl Augustus doživotně i nejvyšším pontifikem. Souhrn všech pravomocí dával Augustovi takovou autoritu, která převyšovala vážnost všech římských úředníků i samotného senátu. Úřední formou Augustova jména bylo spojení Imperátor Caesar, divi filius, Augustus, tj. imperátor Caesar, syn božského (Caesara), Augustus. Mimořádné postavení císaře se odráželo i v tom, že Augustovi začaly být za jeho života prokazovány božské pocty. Nebyl ale tomuto uctívání příliš nakloněn. Mnohá řecká města ctila prvního císaře přímo jako vtělené božstvo a stejné pocty byly prokazovány i jeho nejbližším příbuzným. Při svém rozhodování se opíral o své nejbližší spolupracovníky, kteří tvořili jakousi císařskou radu (= konsilium), do níž si Augustus vybral jen nejschopnější diplomaty, politiky a vojáky. Mezi přední členy této rady patřili např. Gaius Cilnius Maecenas (politik a diplomat) a Marcus Vipsanius Agrippa (vojenské nadání). Senát K aktuálním problémům Augustovy politiky patřilo utváření vztahů mezi císařem a senátem. Počet senátorů byl stanoven na 600 a jednou z podmínek příslušnosti k senátorskému stavu se stal majetek ve výši minimálně jednoho milionu sesterciů. Usnesení senátu mělo i nadále platnost zákona. Mnozí senátoři se ale neradi smiřovali s podřízeným postavením senátu a někteří z nich pokládali republikánské zřízení za ideální formu římského státu. Tím se zvyšovalo napětí mezi senátem a císařem, což nakonec vedlo i k účasti senátorů na zbavení se Augusta násilím. Tato spiknutí ale skončila neúspěchem.

Lidová shromáždění Podobně jako senát pocítila i lidová shromáždění při svém rozhodování tlak císařské moci, protože byla nucena respektovat Augustova rozhodnutí při volbě nových magistrátů. Formální existence volebních lidových sněmů byla za císařství jen krátkodobá.

Vnitropolitická opatření Byla určována snahou odstranit co nejdůsledněji negativní následky občanských válek a obnovit pořádek v říši. Římské občanství bylo udělováno po zralé úvaze jen těm osobám, na nichž měli Římané jen zvláštní zájem. Přesto ale počet obyvatel rostl a na konci Augustovi vlády dosáhl výše 4 937 000 osob. Důležitou složkou byla péče o vnitřní obrodu římské rodiny. Zvláštními zákony stíhal nevěru, podporoval rodiny s větším počtem dětí, zbavil dědičného práva neženaté muže a zavedl zvláštní daň pro neprovdané ženy. Příslušníci jezdeckého a senátorského stavu byli povinni uzavírat sňatky.

171

Otroci Augustus chtěl znovu upevnit postavení pánů vůči otrokům. K setření někdejších hranic mezi otroky a svobodnými docházelo na sklonku republiky v důsledku toho, že otrokům byly vydávány zbraně, s nimiž měli probojovávat politické, nebo jiné cíle svých pánů. Na sklonku republiky bylo rozšířeno propouštění otroků na svobodu. Výrazným rysem Augustova postoje vůči otrokům se stala skutečnost, že omezil přípustný počet otroků propouštěných na svobodu a učinil opatření, aby nedostávali bezprostředně po svém propuštění římské občanství. Roku 10 n. l. byl obnoven starý zákon, podle něhož měli být popraveni všichni otroci, kteří byli v domě svého pána, jenž byl zabit jedním z otroků.

Armáda Augustus věnoval velkou pozornost armádě. Základem její úderné síly byly pěší legie. Celkem jich bylo 25 (asi 6000 mužů). Důležitou součástí římské armády byly pomocné jednotky, mužstvo tvořili svobodní muži římské říše, kteří ale nebyly římskými občany. Za císařství dostalo i hlavní město říše ozbrojenou posádku. Tvořilo ji 9 tzv. pretoriánských kohort (asi 500 vybraných mužů). Tyto jednotky byly k císařově ochraně a z jejich řad pocházela i císařova osobní ozbrojená garda. Ve městě byly jen 2 kohorty a ostatní byly umístěny v jeho blízkém okolí. Od roku 2 př. n . l. veleli pretoriánům dva prefekti, kteří zaujali přední místo na císařském dvoře.

Římský setník

Hospodářství

Velká pozornost věnována financím. Zavedl některé nové daně ve snaze posílení zdrojů státních příjmů (např. pětiprocentní daň při převzetí dědictví nebo při propuštění otroka na svobodu). Byla zřízena úřední císařská pokladna, ale i nadále fungovala pokladna státní. Hlavním zdrojem příjmů císařské pokladny se staly císařské provincie.

Vergilius a Horatius Oba dva začali svou umělecko dráhu již na sklonku republiky. Byli zasaženi, jako řada jiných, občanskými válkami po Caesarově smrti a byli nuceni hledat si svou osobní cestu, která je zavedla až na dvůr Augusta, kde působili jako jeho dvorní básníci.

Stavební činnost v Římě V nové epoše římských dějin se stavební činnosti dařilo. Na Palatinu si císař vybudoval rozsáhlý palác a pod Kapitolem založil nové fórum, které dostalo jeho jméno. V letech 13 až 9 př. n. l. dal vystavět v Římě honosný oltář bohyni Míru. Na stavební činnosti v Římě se podíleli i jiné osobnosti císařského dvora. Např. Agrippa nechal vystavět známý chrám Pantheon, který se po své přestavbě v Hadriánově období zachoval v téměř neporušené antické podobě až do dnešní doby. 172

Římská říše: provincie a zahraniční politika Vznik principátu vytvořil nové podmínky pro rozvoj celé římské říše. Provinciální oblasti tvořily stále zřetelněji hospodářské zázemí impéria, zatímco Itálie začala ustupovat do pozadí, i když si navenek udržovala význam jako politické centrum říše.

Správa provincií Poměry v provinciích byly důležitou stránkou vnitřní politiky. Správci provincií dostávali stanovený plat, čímž se vytvářely předpoklady k tomu, aby se soustřeďovali na výkon svých povinností důsledněji, než bylo běžné za republiky. V čele senátních provincií stáli bývalí konzulové nebo preatoři, které do funkcí určoval senát. Císařské provincie spravovali z císařova pověření císařští místodržící. Mezi jednotlivými provinciemi byly značné rozdíly. Podstatně se lišily poměry v západních provinciích od provincií ležících na východu. Západní území bylo na celkově vyšší hospodářské i kulturní úrovni. Díky Augustovi došlo k upevnění římské moci i uvnitř impéria. Účastnil se tažení proti polodivokým kmenům v SZ části Hispánie. Ovládl plně alpské oblasti na S Itálie, které byly do té doby v moci horských kmenů. Zahraniční politika Augustus chtěl posunout římské vojenské hranice na místa chráněná přírodními podmínkami a aby byly oblasti mimo římskou říši pod kontrolou impéria. Těžiště římských zájmů v Evropě byly hraniční oblasti na Rýně a Dunaji. Úspěchy v oblasti jižně od Dunaje, upevnili panství v Raetii, sousední Noricum připojili k říši jako vazalské království a pannonská oblast (Z část dnešního Maďarska) se stala částí impéria. Tím se Římané dostali úzkého styku s germánským světem. Expanze Augusta i vůči Germánům. Expanzivní akce směřující do Germánie z dolnorýnské oblasti příliš namáhavé, nebezpečné a neslibovaly Římanům trvalejší územní zisky. V roce 9 př.n.l. pronikla římská vojska až k Labi. Markoman Marobud (vychovaný na římském císařském dvoře) šířil římský vliv v germánském vnitrozemí. Byl dosazen Římany jako král germánských Markomanů a Kvádů sídlících na přelomu letopočtu v dnešních Čechách, Moravě a západním Slovensku. Marobud ale prováděl nezávislou politiku. Roku 6 n.l. Augustus podnikl proti Marobudovi výpravu. V čele vojska stál pozdější císař Tiberius. Pronikli na Moravu, ale museli se vrátit kvůli povstání v Pannonii (potlačené r. 9 n.l.). Neúspěšné i tažení Sentia Seturna, měl proniknout z východu do Germánie. V roce 9 n.l. byly v Teutoburském lese v germánském vnitrozemí zaskočeny Cherusky vedenými Arminiem tři římské legie, v jejichž čele stál Publius Quinctilius Varus, bývalý syrský místodržící. Zničení římských legií bylo největším vojenským neúspěchem, Římané se museli vzdát plánů na podmanění Germanie. Zbavili moci Marobuda a napomohli svému chráněnci Katvaldovi.

Parthská říše

173

Problémem impéria byly i poměry na východě.

Parthové a Řím za republiky Za vlády syrského krále Antiocha II. se oddělili od seleukovské říše 2 oblasti: Baktrie a Parthie. V Parthii se pánem satrapie stal náčelník skýtského kmene Parnů Arsákes. Po jeho smrti Tiridatés – uhájil říši v boji se Seleukovci a Řeky, přijal titul „král králů“, tím dal najevo, že se pokládá za nástupce perské dynastie. Říše ohrožována sousedy a nomády. Arsákovci začali útočit na západ. Na západě roku 90 př.n.l. vstoupili v přímý styk s Římskou republikou, bojující tehdy s ponským králem Mithridatem VI. a jeho spojencem Tigranem, který spojil Arminskou říši se zbytky seleukovské državy a na krátkou dobu vytvořil arminskou velmoc. Po porážkách obou králů vznikla společná hranice obou velmocí, římské a parthské, tím začal boj o seleukovské dědictví. Pokus syrského místodržícího Crassa dobýt Mezopotámii (r.53 př.n.l) skončil porážkou Římanů u Karrh, parthská investice v Palestině ve prospěch posledního hasmoneovského krále Antigona byla zničena porážkou a smrtí parthského prince Pakora u Gindaru (r.38 ř.n.l.). Římané využívali sporů Arsákovců o trůn s různými výsledky, ale hranicí obou říší zůstal střední Eufrat. Sýrie zůstala Římanům, Mezopotámie Parthům.

Společenský řád a zřízení Parthské říše Řecko – Makedonská kolonizace způsobila zakládání měst řeckého typu a šíření řecké kultury a způsobu života mezi íránské kmeny. Řečtina se stala na východě jedním z hlavních jazyků. Arsákovci razili mince po řeckém vzoru. V 1.stol.n.l. začíná obrození íránské kultury a ústup helénismu. Říše byla rozdělena na provincie a vazalské státy. Parthské vojsko bylo dobře vyzbrojeno, objevuje se v něm obrněná jízda a lučištníci, kteří uměli při jízdě střílet dozadu. Osvojili si jako svou řeč severozápadní íránštinu psanou aramejským písmem se semitskými ideogramy. Říše těžila z tranzitního obchodu (procházela jí „hedvábná stezka“ spojující Středomoří s Čínou). Umění bylo pod řeckým vlivem.Neustálé války a spory o trůn přivodily úpadek a posléze rozpadnutí říše (212 n.l.) a její konec po povstání perského knížete Ardašíra (224 n.l.)

Augustus a Parthové Augustus dával přednost diplomatickému jednání s Parthy kvůli rovnováze sil. O udržení míru v této oblasti měl Augustus zájem kvůli rozmachu dálkového obchodu (hlavně s východem – Řím udržoval styky s Indií). Snaha Augusta obklopit území říše vazalskými státy s římským vlivem na panovníka a aristokracii. Parthská říše se rozvíjela jako samostatný státní útvar bez římského vlivu.

Augustovi následovníci POČÁTKY

JULIOVSKO

–

CLAUDIOVSKÉ DYNASTIE

Za Augusta došlo k legalizaci režimu osobní moci, ale nebylo vyřízeno následovnictví.

174

Ve snaze dát říši nástupce Augustus prováděl opatření u svých příbuzných k uchování císařské moci v rodě Iuliů. Augustus byl třikrát ženatý, ale neměl syna. Z druhého manželství měl dceru Iulii, která se stala manželkou jeho synovce Marka Marcella, manželství bylo bezdětné. Po Marcellově smrti si vzala Marka Vipsania Agrippi. Agrippa a jeho dva synové nečekaně zemřeli (12 př.n.l.).

Tiberius Claudius Nero Byl syn Augustovi třetí ženy Livie Drusilly, kterého měla se svým předchozím manželem. Po smrti Agrippinově přinutil Augustus Tiberia k rozchodu s Vipsanii (dcerou Agrippinovou, s níž žil ve šťastném manželství) a nařídil mu, aby si vzal ovdovělou Iulii. Iulia ma zůstala cizí, to vedlo k tomu, že byla poslána do vyhnanství za nezřízený život. Tiberius odešel do ústraní na Rhodos. Po návratu do Říma roku 4 n.l. ho Augustus adoptoval a svěřil mu moc nad armádou. V roce 14 n.l. ho uznal za svého nástupce, tím se na trůn dostal rod Claudiů. Juliovsko – claudiovská dynastie zůstala u moci až do roku 68 n.l.

Význam Augustova principátu Snaha Augusta o nenásilnou legalizaci vojenské diktatury a osobní moci, aby nenarážela na republikánské principy. Císařství dokázalo dát říši vnitřní mír a posílilo její postavení vůči neřímskému světu. Římská říše obsadila nová území a snažila se upevnit kontrolu nad sousedními zeměmi. Její součástí byly germánské oblasti na dolním toku Rýna, Galie, Hispanie, v Podunají Vindelicie se sousední Raetií a Noricem, Pannonie, Dalmácie, Makedonie, Moesie, Řecko, západní a severní část Malé Asie, Kilikie, Sýrie, v Africe Numidie, provincie Afrika prokonzulská s Tripolskem, Kyreneika a Egypt.

ŘÍMSKÁ ŘÍŠE ZA PRINCIPÁTU (14 – 284 n.l.)

Upevnění principátu v 1. stol. n.l. Dynastie Juliovsko – claudiovská

Tiberius (14 – 37 n.l.) Od nástupu na trůn musel řešit politické a mocenské otázky. Hlavního pomocníka nalezl v matce Livii Drusille, která už za Augusta vystupovala jako císařovna. 175

Na počátku vlády vzpoury legií na Rýně a na Dunaji vyvolané těžkými podmínkami legionářů. Vzbouřenci nabídli Germanikovi, Tiberiovu adoptivnímu synovi, císařskou hodnost. Germanikus ji odmítl. Tiberius se ale nezbavil podezření, a tak ho odvolal od Rýna a pověřil diplomatickým úkolem na východě. Při plnění zemřel za nejasných okolností. Tiberius byl nucen řešit vztah mezi císařskou mocí a senátem. Přestaly se scházet volební lidové sněmy a dosazování nových úředníků do jednotlivých funkcí se stalo fakticky císařovou záležitostí. Velký vliv na Tiberia měl velitel praetoriánů Seianus, který zařídil, aby byly oddíly praetoriánské gardy shromážděné na okraji Říma do jednoho tábora. Tím velitelé praetoriánů získali velkou moc v působení na císaře a jejich rozhodování. Tiberius nevěřil své pozici, proto se vypořádal se svými „protivníky“. Základem tvrdého postupu byl zákon o urážce císařského majestátu. Od roku 26 n.l. se Tiberius usídlil na ostrově Capri, odkud spravoval říši písemně. Ke kladným rysům Tiberiovy doby patřila vzorná administrativa v říši, zvlášť v provinciích, a promyšlené hospodaření se státními prostředky, což se kladně projevilo i v mimořádně příznivém stavu římské státní pokladny.

Caligula (37 – 41 n.l.) Po Tiberiově smrti roku 37 n.l. se stal císařem Germanikův syn Gaius Caesar. Jméno Caligula (= Botička) dostal od vojáků, když byl jeho otec velitelem rýnské armády. Caligula

Svou činnost Caligula zaměřil na upevnění císařské moci vůči senátu. Ten se za jeho vlády změnil v bezvýznamnou instituci. Za Caligula se upevnil a rozšířil císařský kult. Císař, u něhož se projevovaly známky šílenství, se pokládal za vtělení bohů a vyžadoval, aby se mu vzdávaly božské pocty.

Claudius (41 – 54 n.l.) Caligula, který přivedl říši na pokraj hospodářské katastrofy a byl téměř všemi nenáviděn, byl zavražděn praetoriány. Ti zárověň prohlásili za nástupce jeho strýce Claudia. Císař svolil, aby městské úřady v Římě směli zastávat i římští občané z provincií. Claudius také velmi uděloval římské občanství, čímž napomáhal k pozvolné likvidaci privilegovaného postavení Itálie v římské říši. Claudius byl čtyřikrát ženatý. Manželky se snažily rozhodovat o státních záležitostech, zvláště Messalina a Iulia Agrippina, sestra Caligulova. Agrippina, která byla poslední Claudiovou manželkou, se snažila zajistit následnictví Neronovi, svému synovi z prvního manželství. Podařilo se jí zapůsobit na Claudia, že mu dal přednost před Britannikem, kterého měl s Messalinou. Aby měla jistotu, že se Nero stane císařem, otrávila Agrippina v roce 54 Claudia.

Nero (54 – 68)

176

Díky Neronovým rádcům – praefekta praetoria Afrania Burra a filosofa Lucia Annaea Senecy - patřila první léta vlády ke šťastným obdobím říše. Po Burrově smrti se začala měnit Neronova povaha. Projevovala se u něho krutost, nedůvěra k okolí a ješitnost, která vyústila v nekritické přesvědčení o vlastním uměleckém nadání.Roku 55 dal Nero odstranit Britannika a roku 59 dal podmět k vraždě své matky. Nespokojenost s vládou císaře vyvolávalo systematické pronásledování vlivných osobností a bezúčelné vynakládání státních prostředků. Tento odpor stále sílil a roku 65 vyvrcholil pokusem o násilné odstranění císaře. Spiknutí vedené Pisonem bylo prozrazeno a jeho iniciátoři byli popraveni nebo dohnáni k sebevraždě. Mezi těmito oběťmi byl i Senaca a Petronius (dílo Satiricon). Závěrečná fáze Neronovy vlády byla projevem dikatatury jednotlivce. Své postavení Nero posiloval rozsáhlými konfiskacemi, kterými rozšiřoval císařský majetek. Podobně jako Caligula vyžadoval Nero božské pocty a pokládal se za vtělení Hercula a Apollona, čímž přispíval k upevnění císařského kultu. Přesto, že Nero své odpůrce vyhlazoval, odpor proti jeho vládě sílil. V roce 68 se proti němu vzbouřil Vindex, místodržící v galské provincii, a hispánský legát Galba. Neklid se přenesl i do Afriky. Senát využil příležitosti a prohlásil Nerona za veřejného nepřítele. Císař roku 68 spáchal sebevraždu.

Nero

Flaviovská dynastie Neronem vymřela juliovsko – claudiovská dynastie, jejíž příslušníci upevnili principát, že již nebylo možné uvažovat o obnovení republiky. Nebylo vyřešené nástupnictví. Z boje o moc vyšel vítězně Flavius Vespasianus, zkušený voják a politik, zakladatel nové císařské dynastie Flaviovců (69 – 96).

Vespasianus (69 – 79)

Vespasianus senátu).

Před prohlášením císařem bojoval jako vrchní velitel s povstalci v Judeji. Velení svěřil svému synovi Titovi. Učinil opatření k hospodářské obnově impéria, pomocí daňové politiky a kontrolou státních výdajů se mu to podařilo. V upevňování principátu se musel vypořádat s opozicí, která vyžadovala obnovu svobody. Rozšířil sociální bázi, o kterou se opírala císařská moc. Provinciím dal příležitost k tomu, aby se více uplatnily v římské politice (uděloval jim různá práva, římská občanství a svolil, aby se stávali členy

Titus 177

(79 – 81) Vespasiánův syn, který dovršil porážku židovského povstání zničením jeruzalémského chrámu. Za jeho vlády došlo ke katastrofálnímu požáru Říma a v roce 79 byly výbuchem Vesuvu zničena tři kampánská města – Pompeje, Herculaneum a Stabiae. Pompeje se podařilo zčásti odkrýt. Dávají představu o životě vyspělého obchodního a řemeslnického města v Itálii v 1. stol.n.l. Výbuch Vesuvu a následné zemětřesení je popisováno v listech Plinia Mladšího. Pompeje byly zasypány několikametrovou vrstvou sopečného kamene a popela. V 17. stol. byly Pompeje při stavbě vodovodu náhodou objeveny. Nalezené předměty jsou uložené v neapolském Národním muzeu. Odkrytá část Pompejí je dokladem, že stavba měst v Římské říši měla vynikající úroveň: pravoúhlá síť ulic, zásobování vodou, kanalizace, monumentální centrum – fórum, tržiště, lázně, divadla apod. Zachování pekařské soukenické dílny Obyvatelé Pompejí zalití valávě. dávají představu o řemeslné výrobě. Rekonstruované domy bohatých občanů jsou dokladem životního standardu vyšších vrstev městské společnosti.

Domitianus (81-96 n.l.) Titův bratr. Domitianova vláda připomíná dobu Caliguly a Nerona. Nelítostné pronásledování odpůrců, tvrdá politika vůči senátu a vymáhání božských poct. Za Flaviovců došlo k dalšímu stavebnímu rozmachu Říma. Dokončen byl největší římský amfiteátr, známé Koloseum, které pojalo kolem 70 000 diváků. Domitianus

Rostla opozice, se kterou se musela potýkat flaviovská dynastie. Opozice byla motivována nesouhlasem s konkrétními opatřeními či osobností

určitého císaře.

Římská říše (v 1. stol. n. l.) V 1. stol. n. l . nedošlo k podstatnějšímu rozšíření římského území. Nové oblasti získali Římané za Caliguly v Mauretánii a za Claudia a Nerona v Británii, kde byla zřízena nová provincie. Za Domitiana se římské panství v Británii dále rozšiřovalo. Ve stejné době se Římané zmocnili strategicky důležitého území mezi Rýnem a Dunajem. Na rýnské hranici se Římané snažili v 1. stol. udržet vojenskou aktivitu, která však přinášela jen dílčí výsledky. Trvalé připojení germánských území za Rýnem a Dunajem zůstalo jen teoretickým plánem. 178

Politika vůči provinciím Má-li se impérium rozvíjet, je nezbytnou nutností provádění celoříšské politiky. Věnovala se potřebná pozornost provinciím, včetně možnosti k širšímu uplatnění v rámci impéria. Tento vývoj byl nezbytný z politického i čistě hospodářského hlediska. Většina provincií zaznamenávala politický vzestup vedoucí k dalšímu rozvoji měst, řemeslnické výroby, místního i celoříšského obchodu a zemědělství, zatímco Itálie procházela obdobím ekonomické stagnace, takže její oblast se spolu s Římem stávala v rostoucí míře závislou na provinciích. Spotřeba obilí v Římě byla plně závislá na dodávkách z Egypta a severní Afriky. Římská politika se vůči provinciím a místnímu obyvatelstvu realizovala rozmanitým způsobem. Na jedné straně se Římané pokoušeli uplatnit svůj vliv v provinciích tím, že podporovali složky místního obyvatelstva, které byly ochotny spolupracovat s Římem. Na druhé straně Římané potlačovali tvrdě všechny pokusy o odboj proti římskému panství, k nimž v provinciích docházelo. Tento odpor, který vznikal v různých oblastech v různou dobu a z rozličných příčin, odčerpával Římanům část sil, jež by jinak byli mohli vynaložit na obranu hranic či na další výboje. Přesto, že protiřímské vzpoury nabývali v některých případech nebezpečných rozměrů, nemohly vést ke svržení římského panství. Vojenská převaha Římanů podporovaných částí místního obyvatelstva byla dostatečně veliká, aby po kratší či delší době dokázali vzbouřence porazit. Z menších protiřímských hnutí lze uvést vzpouru v Africe a v Galii za Tiberia, další nepokoje vznikly v severoafrické Mauretánii za Caliguly a Claudia a v Podunají za Nerona. Nejnebezpečnějším protiřímským hnutím v 1. stol. n. l. byla židovská válka (66-73 n. l.). Současně s ní probíhalo povstání Bataků, které vedlo k protiřímské revoltě i u dalších germánských a keltských kmenů na dolním toku Rýna (68-70 n. l.).

Kolonát V hospodářském životě Itálie i některých provinciálních oblastí se začala v 1. stol. n. l. rozvíjet v zemědělství nová forma vykořisťování bezprostředních výrobců, která ovlivnila ve svém dalším vývoji hospodářský stav římské říše. Malá produktivita otrocké práce, stejně jako nebezpečí vzpoury otroků vedly k tomu, že majitelé statku měli snahu zaměstnávat svobodné než otrocké pracovníky. Toto doporučoval již v 1. stol. př. n. l. Marcus Terentius Varro ve svém spise „O zemědělství“. Práce svobodných drobných nájemců půdy, tzv. kolónů, se stala pro statkáře výhodnější než práce otroků. Od kolónů dostával statkář sjednané nájemné. V prvém století římského císařství se kolonát (drobný zemědělský nájem) silně rozšířil na území Itálie. Kolonát byl produktivnější než otrocká práce, neboť svobodní pracovníci měli zájem na rozvíjení a zdokonalování výroby ve snaze o co největší zisk z vyrobených produktů. Postavení kolónů se však záhy začalo zhoršovat, tím se pokrokové prvky kolonátu nemohly plně rozvíjet. Kolóni uzavírali se statkáři nájemní smlouvy, které byly obvykle pětileté. Jestliže nemohli splatit stanovené nájemné, bývali statkářem nuceni, aby setrvali na pronajatých pozemcích i po vypršení smlouvy. O zhoršování životních podmínek kolónů svědčilo jejich rostoucí zadlužení u majitelů statků. Protože kolónům působilo stále větší potíže získat dostatečné množství hotových peněz, začalo se od nich vyžadovat nájemné v naturáliích. V této formě činilo nájemné zhruba třetinu sklizně. Od 2. stol. n. l. byli kolóni povinni pracovat určitý poet dní ve prospěch majitele statku.

179

Od druhé poloviny 1. stol. n. l. se kolonát šířil i v provinciích. Jeho rozvoj v západních provinciích vytvářel v 1. a 2. stol. podmínky ke zvýšení produktivity práce v zemědělské výrobě, současně s tím však docházelo i k postupnému zhoršování faktického postavení kolónů.

Náboženský vývoj a počátky křesťanství Přes Augustovu snahu o obnovu tradičních starořímských náboženských představ se v říši šířily rozmanité kulty pocházející z východních oblastí. Silně se za císařství šířil kult íránského boha světla Mithry (oblíbený ve vojsku). Nové přívržence získávala bohyně Ísis, maloasijský mýtický hrdina Attis a bohyně Kybelé, semitský Baal aj. Spolu s těmito kulty nabýval na vlivu i judaismus, který se od pohanského náboženství odlišoval svým zásadním jednobožstvím. Monoteistický charakter judaismu nedovoloval Židům vzdávat božské pocty římským císařům, stavěl tím Židy do politické opozice vůči císařskému režimu. V 1. stol. n. l. se silně rozmohla víra ve věštění budoucnosti, v zázraky a v nadpřirozený zásah, který zbaví svět všech jeho nedostatků a utrpení. Víra ve vykupitele (mesiáše) byla silně zakořeněna právě v Judeji, kde byl jeho příchod ohlašován dlouhou řadou „proroků“.

Tacitus jako první informuje o pronásledování křesťanů v Římě.

Víru v jednoho boha a v příchod mesiáše mělo s judaismem společné i křesťanství. Styčné body mezi raným křesťanstvím a judaismem byly tak silné, že oba směry lze v některých případech těžko odlišit. Sami Římané pokládali křesťanství původně za jednu z židovských sekt. Koncem 1. a počátkem 2. stol. n. l. se křesťanství vyvinulo v samostatný směr. Přívrženci křesťanství tvořili zprvu drobné obce uvnitř jednotlivých měst. Mezi křesťany byli zprvu zastoupeni především příslušníci nižších společenských tříd (městská chudina, otroci, apod.). Tyto vrstvy masově přijímaly myšlenku o příchodu spasitele, který odmění spravedlivé a potrestá bezpráví. Symbolem všech příčin sociálních i jiných křivd pro ně byl Řím, předurčený k zániku a tvrdému potrestání. Postupně se v křesťanství začal prosazovat názor o formální rovnosti všech lidí před křesťanským bohem. Podle zprávy historika Tacita došlo v roce 64 n. l. k prvnímu pronásledování křesťanů. Toho roku byla velká část Říma zničena požárem a v Římě se šířily pověsti, že požár dal založit sám císař Nero. Aby se zbavil podezření ze žhářství, obvinil Nero ze založení požáru křesťany. Zatčení byli trestáni upálením. Pozdější církevní tradice události roku 64 n. l. zveličila. V Neronově době nebylo křesťanství ideově a organizačně ještě jasně odlišitelné od judaismu. K historicky zachytitelnému pronásledování křesťanů dochází od 2. stol. n. l. První století n. l. bylo pro křesťanství obdobím, kdy si křesťané ujasňovali svůj vztah k jiným náboženským směrům a křesťanské skupiny si vytvořily základy vnitřní organizace, jež jim umožňovala jistou ochranu proti zásahům ze strany římského státu, dávala jim současně i možnost rozšiřovat své řady o někdejší vyznavače jiných náboženských směrů. 180

Vrcholný rozkvět římské říše v 1. polovině 2. stol. n. l.

„Adoptivní císaři“ (96-161 n. l.) Období, jež následovalo po Domitianově smrti a trvalo zhruba do poloviny 2. stol. n. l., lze označit jako vrcholnou fázi principátu. Říše byla v té době hospodářsky a politicky natolik upevněna, že v ní nedocházelo k velkým vnitřním otřesům. Výrazem této situace byl rozkvět provincií i vrcholný územní rozmach impéria.

Marcus Cocceius Nerva (96-98 n. l.) Sám původně senátor, byl zvolen za císaře senátem jako sedmdesátiletý stařec. Obnovil dobré vztahy mezi císařskou mocí a senátem. Podařilo se mu zavést znovu pořádek do politického života. To bylo příčinou, že senát, jeho přívrženci i široké vrstvy civilního obyvatelstva v něm spatřovali obnovitele staré svobody senátu. Tehdejší i pozdější historiografií byl považován za ideálního císaře. Nerva zavrhl dynastický princip v obsazování císařského trůnu. Bez ohledu na příbuzenské vztahy vybral podle svého uvážení nejshopnějšího ze známých vojenskopolitických činitelů a předurčil jej za následníka trůnu tím, že jej adoptoval. Ve snaze získat si armádu, která nebyla nakloněna vzrůstu moci senátu, přijal za vlastního Marka Ulpia Traiana, oblíbeného jak mezi vojáky, tak i v senátorských kruzích. Traianus (98-117) byl první provinciál (pocházel ze staré italské rodiny usazené v Hispánii) na císařském trůně a současně i první z řady „adoptivních císařů“, k nimž dále patří Publius Aelius Hadrianus (117-138), Antoninus Pius (138-161) a Marcus Aurelius Antoninus (161-180). Antoninus Pius a jeho následníci Marcus Aurelius a jeho syn Commodus (180-192) se běžně označují jako antoninovská císařská dynastie.

Císařská administrativa za Traiana a Hadriana Traianus patří k největším osobnostem celé císařské doby. Jeho snahou bylo dodržovat pevný pořádek uvnitř říše a zajistit jí pevné postavení ve vztahu k okolnímu barbarskému světu. Za Hadriana dochází k zatlačení propuštěnců z vlivných správních míst. V jeho době představoval císařský dvůr složitý organismus, který byl schopen operativně spravovat impérium. Císařský dvůr se dělil na řadu kanceláří (např. kancelář na shromažďování korespondence, na hospodářskou správu císařského majetku, apod.).

Marcus Ulpius Traianus se narodil r. 53 nebo 56, pocházel z římských rodičů, usedlých však v hispánském městě Italica.

Dobudování císařské říšské správy za Hadriana bylo posledním stupněm vnitřního vývoje principátu. Císařova rozhodnutí v té době fakticky nabývala moci zákona, senát si naproti tomu navenek sice stéle 181

udržoval dřívější působnost, ale jeho rozhodnutí byla často jen formální. V této době byl sepsáním známých praetorských ediktů Hadrianem pověřen právník Lucius Salvius Iulianus, edikty poté shrnul do tzv. věčného ediktu.

Armáda a zahraniční politika: Za Traiana byla římská armáda posílena. Traianus sám nabyl značných vojenských zkušeností již v době, než se stal císařem. Věnoval pozornost strategicky významným pásmům na okraji říše – na Rýně, Dunaji a na východě. Válečné výpravy v dolnodunajském prostoru na počátku 2. stol. skončily připojením někdejšího dáckého království k říši (106 n. l.). Římané se tak zmocnili důležité oblasti s velkým nerostným bohatstvím. Dácké zlaté doly se staly novým zdrojem císařových příjmů. Roku 106 připojil Traianus k říši nabatejské království (dnešní Sinajský poloostrov) a označil toto území jako provincii Arábii. Úspěchem skončilo i střetnutí Římanů s Parthy (114-117), které vedlo k přeměně Arménie v římskou provincii. Novými provinciemi na východě se staly i Asýrie a Mezopotámie. Římské impérium tím nabylo největší rozlohy ve svých dějinách. Tento úspěch však byl jen krátkodobý. Špatný zdravotní stav přiměl traiana k návratu z východního tažení, při zpáteční cestě císař v Kilikii zemřel. Hadrianus se však zřekl Traianovy expanzivní politiky. Připustil, Hadrianova busta že Mezopotámie a Asýrie přestaly být součástí impéria, a stejně tak i Arménie, nad níž si Římané udržovali jistou kontrolu jakožto nad vazalským územím. Místo výbojů Hadrianus pečoval o zabezpečení stávajících vojenských hranic říše. Učinil tak zejména v Británii, na Dunaji a v severní Africe.

Římské pomezí (limes Romanus) Bylo vojenskou (nikoli politickou) hranicí impéria. Jeho cílem bylo chránit říši před nenadálým útokem ze sousedního území. Umožňovalo však Římanům i kontrolu pohybů barbarských kmenů v přilehlé oblasti. Limes Romanus bylo závislé na terénu jímž probíhalo. Podle možností se opíralo o říční tok (Dunaj, Rýn), podél něhož byl zřízen systém větších i menších táborů. Mezi nimi byly vystavěny pozorovací věže. V některých případech byla obrana zesílena příkopem a navršeným valem. V severní Africe bylo osou pozemního pásma uměle vybudovaný dlouhý příkop s valem. Antoninus Pius se snažil dále upevňovat hraniční pásmo a udržovat římský vliv hlavně diplomatickou cestou. V jeho době Římané dosadili vazalského krále i germánským Kvádům, sídlícím na území dnešního západního Slovenska

Provincie Hospodářské těžiště impéria leželo v provinciích. Rostl i vliv provinciálů ve správě říše. V senátě přibývalo senátorů pocházejících z provincií a rovněž na císařském dvoře se větší měrou uplatnili lidé, kteří vyšli z provinciálního prostředí. Patřil k nim i jeden z nejschopnějších Traianových vojevůdců, 182

Lusius Quietus, pocházel z Mauretánie, na počátku Hadrianovy vlády byl však popraven, protože se údajně pokusil o spiknutí, které mělo odstranit nového císaře. Důležitost, kterou měly provincie v celkovém rámci římského impéria, dosvědčuje okolnost, že Hadrianus strávil téměř polovinu své vlády na dlouhých cestách, neboť se chtěl osobně přesvědčit o situaci v říši. Svou pozornost soustřeďoval často na vojenské problémy.

Zemědělství. Kolonát Ve většině provincií mělo z hospodářského hlediska velký význam zemědělství. Rozvíjelo se většinou na základě kolonátu. Přitom se však postavení kolónů zhoršovalo, hlavně v důsledku rostoucího zadlužování, což se nutně odráželo v poklesu jejich zájmu o zemědělskou práci. I v úrodných oblastech začínala část půdy ležet ladem, neboť se zvyšoval nedostatek pracovních zemědělských sil. Nepodařilo se jej odstranit ani Hadrianovým opatřením, které dovolovalo okupaci neobdělané půdy. Nejvýnosnější půda byla soustředěna v rukou císaře.

Provinciální města Výrazně se projevil vzestup provinciálních měst. Traianus vystihl jejich význam a usiloval o to, aby se i v méně vyvinutých oblastech, utvářely podmínky k jejich rozvoji. Hadrianus štedře podporoval řecká města (hlavně Athény), v Thrákii založil osadu Hadriánopolis, v Egyptě založil Antinoúpolis. V provinciálních městech se rozvíjela řemeslná výroba i místní a celoříšský obchod, stavěly se silnice, mosty, akvadukty. Vynikající úrovně dosáhla výstavba provinciálních měst i po stránce architektonické. Ve městech byla zřízena pravoúhlá síť silnic, centrum města leželo zpravidla v jeho středu, v centru se protínaly dvě hlavní městské ulice. Města se stala hlavními ohnisky romanizace provinciálního území. Šířila se latina, která zatlačovala místní jazyky. Obyvatelé měst usilovali, aby se vyrovnali Římanům i po právní stránce. Vedle měst, jejichž obyvatelstvo mělo římské občanství (municipia a kolonie), existovala řada osad, které toto právo dosud neměly (tzv. civitates). Římské občanské právo se ve 2. stol. značně šířilo a romanizace se tím urychlovala. V čele měst stáli voleni předáci tzv. dekurioni, snažili se o povznesení svých měst, na tento účel věnovali značné finanční částky. Svou loajalitu dávala města najevo tím, že stavěla císařské sochy. V provinciích docházelo i nadále k protiřímskému odporu. Hadriánova brána v Athénách Vážné nepokoje vznikly v Judeji, kde povstání vedené Bar Kochbou (132-135) nabylo zvlášť nebezpečných rozměrů. Antoninus Pius musel potlačovat protiřímský odpor v Egyptě a v severní Africe.

183

Itálie a Řím Hospodářský vývoj Itálie Ve srovnání s provinciemi stagnoval. Italské zemědělství bylo schopno krýt jen zčásti spotřebu italského obyvatelstva a Řím, který se stal miliónovým velkoměstem, byl plně odkázán na dovoz potravin. Ve snaze zabránit těžkostem při dopravě obilí ze zámoří (hlavně z Egypta a severní Afriky) vybudoval Traianus v Ostii, jež ležela u ústí Tiberu a zprostředkovávala styk Říma s mořem, nový přístav, jenž měl odpovídat zvýšeným potřebám římského dovozu. K řešení sociálního problému v Itálii měl napomoci i tzv. alimentační fond zřízený Nervou a udržovaný i jeho nástupci. Z tohoto fondu byly poskytovány půjčky drobným a středním vlastníkům půdy a z úroků plynoucích z těchto půjček byli pak podporováni nezletilí a nezaopatření sirotci.

Město Řím Za císařství se podstatně změnil zejména vzhled ústřední části města, neboť většina císařů se ji snažila obohatit monumentálními stavbami, např. Augustus, který nechal vystavět nové náměstí, následovali Vespasianus, Domitianus, Nerva a zejména Traianus (Traianovo fórum). Paláce císařů a velkorysé veřejné stavby kontrastovaly s přeplněnými a nehygienickými činžovními domy i prostými staveními, v nichž žili méně majetní Římané a chudina. V Římě panovala vysoká úmrtnost, zvláště v nižších vrstvách, šíření epidemií i růst zločinnosti. V Římě žil velký počet cizinců, zvláště Řeků, Orientálců a Galů. Mezi římským obyvatelstvem se šířily východní kulty a rozmáhal se náboženský fanatismus. Pozornost lidových vrstev odváděly od sociálních problémů hry v amfiteátrech a v circích pořádané císařem. Ostrou kritiku života v císařském Římě vyslovil básník Decimus Iunius Iuvenalis (asi 58-138 n. l.) ve svých Satirách. Stinné stránky života v Římě vedly některé boháče k tomu, že se uchylovali do venkovských sídel (vill)

Náboženství Náboženský život vrcholného principátu byl ve znamení dalšího šíření východních kultů v Itálii a v západních částech říše a postupného rozvoje křesťanství.

Různé ideové proudy v křesťanství Křesťanství bylo propagováno pomocí evangelií (teologické popisy Kristova života) a epištol. Pravá 4 evangelia – Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Vznik po roce 70 n. l. Epištoly = náboženské traktáty jednající o problémech etických, liturgických apod. ve formě dopisu určeného jednotlivci či skupině věřících. 1.-2. století n.l. Vedle oficiálního směru – představovaného církví, se objevují názory o spojení křesťanské ideologie s řeckou filozofií. Křesťanství ve svém počátku tedy netvořilo jednotný myšlenkový a organizační směr.

184

2. stol. n. l. – dokončení výběru teologických textů(zejména evangelií a epištol) – pokládány za všeobecný základ křesťanského učení  Nový zákon. Texty, které nebyly v tomto výběru byly církví označeny za podvrh (apokryf). Vedle Nového zákona zůstal základem křesťanství i židovský Starý zákon.

Markomanské války a první projevy krize říše a Marcus Aurelius a Commodus

161-180

Marcus Aurelius

166-181

markomanské války a první projevy krize impéria

180-192

Commodus

Za vlády Marka Aurelia a jeho syna Commoda trpěl Řím vážnými vnitřními i zahraničními komplikacemi. Celková krize impéria se projevila v sociálně-ekonomickém životě říše. Hospodářská stabilita říše byla narušena v době, kdy Římané vedli boj proti vnějšímu nepříteli na východě i severu impéria.

Marcus Aurelius. Válka s Parthy Soupeřem na východě byla pro Řím parthská říše. Vedením proti ní byl pověřen Lucius Verus, adoptivní bratr Marka Aurelia, který byl až do své smrti spoluvladařem. Poprvé došlo k rozdělení císařské moci = jediný císař nemohl zvládat všechny problémy se správou říše. 166 n. l. – společný triumf obou císařů, taktický krok – Římanům měl zabezpečit klid zbraní na východě a napomoci k tomu, aby mohly nasadit své síly na jiné frontě.

Markomanské války 166 – nepokoje na středním Dunaji  markomanské války. Markomané (sídlící na území dnešních Čech a Moravy) nebyly jediným kmenem, který se účastnil války. Bojovali zde proti Římanům Kvádové, Vandalové, Langobardi, Hermunduři a sarmatské kmeny, žijící na středním a východním Slovensku. Římskou bojeschopnost ovšem brzdila hospodářská krize. Kolóni, utlačovaní správou statků a omezovaní ve svých osobních právech, ztráceli zájem na obdělávání půdy. Jejich zbídačování, růst pozemků ležících ladem a nedostatek zemědělských pracovníků byly hlavními důsledky úpadku 185 Marcus Aurelius umřel v roce 180 ve Vindoboně (dnešní Vídeň)

zemědělské výroby. Probíhající války ztěžovali chod obchodu a řemesel. Objevují se mince s menším obsahem drahého kovu. Nedostatek pracovních sil v zemědělství se snažil řešit Marcus Aurelius tím, že v pohraničních oblastech usazoval zajaté Germány a dával jim obdělávat půdu jako kolónům. 172-175 – obnovení akceschopnosti a zahnání útočníků z římského území (po Verově smrti vedl Římany sám Marcus Aurelius). 175 – uzavřen mír, klid ovšem jen dočasný. Ve stejné době zasahují Římané v Galii a v severní Africe. V Egyptě protestovali Búkolové („pastevci“ – nižší vrstva egyptské společnosti) proti těžkému sociálnímu postavení. Zprvu měli úspěchy, avšak po příchodu římských posil bylo povstání potlačeno. 176 – Marcus prohlašuje svého syna Commoda za spoluvládce. 177 – opět boje na Dunaji, těžištěm bojů proti Germánům se stalo dnešní slovenské území severně od Dunaje. 179/80 – Římané dosáhli prostoru dnešního Trenčína, kde na území osady Laugaritio přezimoval oddíl legie v počtu 855 mužů. Na oslavu dosaženého vítězství vytesali vojáci nápis, který je dodnes zachován na skále trenčínského hradu. Velitelem této jednotky byl římský důstojník Marcus Valerius Maximianus.

Commodos (180-192 n. l.) Po smrti svého otce se snažil co nejrychleji uzavřít přijatelný mír s Germány. Mír, kterého bylo dosaženo podplácením germánských náčelníků, byl jen teoreticky římským vítězstvím. Římané sice dostali zpět přeběhlíky a zajatce, ale sami se zříkali dalších výbojů na středním Dunaji.

KRIZE

ŘÍMSKÉ ŘÍŠE VE

3.

STOL N. L.

193-211

Septimius Severus; obnova pořádku v říši

212

konstituce císaře Caracally o udělení občanství svobodnému obyvatelstvu v říši

235-268

rozvrat v říši; krize 3. století

270-275

Aurelianus; obnova jednoty říše

186

Po Commodově smrti došlo k ostrému boji o moc, v jehož průběhu se ve vedení říše vystřídalo několik málo významných císařů. Zmatená situace byla vyřešena nastolením zkušeného vojenského velitele Lucia Septimia Severa.

Dynastie Severovců

Septimius Severus (193-211 n. l.) V popředí jeho pozornosti byla armáda, neboť si byl vědom jejího významu pro upevnění císařské moci. Snažil se posílit císařskou administrativu a centralistické postavení svého dvora, na němž se uplatňovali i význační právníci. Výsledkem bylo zpřesnění řady právních pojmů. Význačným rysem jeho politiky byla okolnost, že se orientoval na loajální městské předáky, kdežto senát byl zbaven vlivu. Jeho vládu lze pokládat za období, ve které byly na přechodnou dobu překonány následky hospodářské a zahraničněpolitické krize. Za jeho nástupců však znovu došlo k projevům krize, která po smrti Alexandra Severa (222-235) nabyla ostrých forem a vyvrcholila za vlády Gallienovy (253-268). Zásluhu o její dočasné překonání mají illyrští císaři, zejména Aurelianus (270-275).

Příčiny krize Hl. příčina: vyčerpání možností dalšího rozvoje otrokářské ekonomiky. Otrokářské villy dávaly optimální předpoklady k maximálnímu využití otrocké práce a vytvářely podmínky k rozvíjení místního i širšího obchodu a trhu, na němž se směňovaly jejich přebytky. Villy tvořily součást městských území a jejich majitelé zaujímali významné místo mezi městskou honorací. Jedním z důsledků omezených vývojových možností těchto hospod. celků byl růst kolonátu a velkých domén, nezávislých na městské správě. Agrární krize, velké výdaje na armádu, na císařský dvůr vedly k úpadku měny, brzdily rozvoj řemeslné výroby a měly vliv na omezení možností trhu. Důsledkem bylo sblížení mezi svobodnou chudinou a otroky. Dalším rysem byl boj o moc vedený mezi armádou a senátem o právo proklamovat císaře. Armádní příslušníci měli zájem na zachování otrokářských vill, kdežto senát se orientoval na rozvoj domén obhospodařovaných kolóny.

Constitutio Antoniniana 212 – Septimiův syn a nástupce Marcus Aurelius Antoninus, zvaný Caracalla, vydává výnos (Constitutio Antoniniana), jímž se udělovalo římské občanství všem svobodným obyvatelům říše (výjimkou byli dediticii – malá skupina lidí, která byla podmaněna Římem). K vydání tohoto výnosu byl Caracalla veden hospod. motivy, neboť se snažil zvýšit daňové příjmy, jež plynuly do státní pokladny od plnoprávných občanů.

187

Honestiores a humiliores V severovském období se začaly prohlubovat sociální rozdíly. Zatímco urozené vrstvy (honestiores) se těšily z rozmanitých výhod, nelišilo se postavení nižších složek (humiliores) v určitém ohledu příliš od životních podmínek otroků. Navíc od 2. stol. n. l. se zlepšilo právní postavení otroků. Zejména bylo omezeno svévolné tělesné trestání, popř. zabíjení otroků. Podobně jako za markomanských válek byla i za nástupců Septimia Severa situace komplikována těžkostmi na východě a na Dunaji. Situace se přiostřila za Alexandra Severa.

NOVOPERSKÁ (SÁSÁNOVSKÁ)

ŘÍŠE

Za Alexandrovy vlády došlo na východě k upevnění perské říše zásluhou sásánovské dynastie. Perský kníže Ardašír z rodu Sásánova využil úpadku parthského státu a sporů o trůn a stal se vládcem nové říše. Připojil další území a obnovil achaimenovskou říši ve větší části jejího původního rozsahu. K sásánovské říši patřil celý Írán, Babylónie, valná část Střední Asie a některé části arabské oblasti.

Zahraniční politika V zahraniční politice usilovali o území umožňující přístup ke Středozemnímu a Černému moři, kde soupeřili s Římany. Území Armenia, Sýrie, Malé Asie a oblastí jižně od Kavkazu. Nejúspěšnějšími panovníky byly Šápúr I., který porazil a zajal s celým římským vojskem císaře Valeriana (r. 260) a obsadil Sýrii a velkou část Malé Asie, a Šapúr II., který úspěšně bojoval proti Římanům v Mezopotámii. Naopak největších ztrát utrpěli proti římskému císaři Diocletianovi, který získal velkou část kurdského území (r. 279).

Vnitřní politika Vnitřní politika Sásánovců řešila vztahy k mocné šlechtě, zabývala se podporou hospodářských a výrobních činností (řemesla, obchod, daňové soustavy, doprava atd.). Zarathuštrovo náboženství se stalo státním náboženstvím íránské říše. Vedle něho se v říši šířilo i křesťanství, ale jeho stoupenci byly krutě pronásledováni jako domnělí exponenti římské politiky. Značný vliv měli Židé, ale ani oni se nevyhnuli pogromům fanatických mágů.

Literatura Dochovala se ve zbytcích. Patří k nim nadpisy králů, fragmenty manichejských

Zarathuštra (lat. Zoroaster) bývá zobrazován jako vousatý muž se slunečním kotoučem kolem hlavy.

188

knih, překlady děl buddhistických a křesťanských. Z pozdějších dob středověku se zachovaly opisy děl, vztahujících se k zarathuštrovské nauce. Umění – palácové stavby, letohrádky, sochy, malby, řezy v drahokamech, výzdoby a interiéry zámků.

Společnost V čele stál „král králů“, kolem něj se soustředil dvůr, hodnostáři, služebnictvo, harém, šlechta, sedláci, řemeslníci, kupci, chudina a otroci. V hospod. životě se střídaly doby rozkvětu a úpadku. Ideálem královského důstojenství byl panovník spravedlivý, který se zastával práv svých poddaných. Perská říše se svými ideály a polit. myšlenkami stala vzorem pro všechny orientální státy. Vznik novoperské říše znamenal definitivní konec římských plánů na rozšíření hranic na východě. Alexander Severus se pokusil dobít východ ovšem bez úspěchu. Jeho nástupcem na římském trůnu se stal Maximinus Thrax. Jeho vládou (235-238 n. l.) začíná hlavní období krize impéria.

Vyvrcholení krize (235-268 n. l.) Senát stále bez významnějšího vlivu, proklamace císařů stále záležitostí armády. Ovšem její akce jsou spontánní, nejsou koordinovány s činy vojska ležícího v jiných končinách říše (vojenská anarchie).

Hospodářská a sociální krize V zemědělství byl nedostatek pracovních sil a kolóni, zatěžováni vysokými dávkami od statkářů a vojska procházejícího přes pozemky na kterých pracovali, opouštěli své statky,aby unikli těžkým životním podmínkám. Krize ovšem byla i ve městech. Pokles zemědělské i řemeslné výroby se projevoval v zásobování, ve stoupání cen, v nedostatku hodnotných peněz a v růstu inflace. Mince ztráceli reálnou hodnotu kvůli poklesu obsahu drahých kovů. Objevují se i potíže při transportu zboží z jedné oblasti do druhé. Zdražení samotné dopravy a ohrožení bezpečnosti na silnicích byly dalším faktorem krize. Lupiči (kolóni a otroci) přepadávali na silnicích vozy a tím se mstili za utrpěná příkoří. Římský aparát uplatňoval vůči nim tvrdé tresty.

Centrální císařská moc Byla oslabena začínajícími projevy o autonomii či separatistickými snahami o oddělení od říše. Majetné vrstvy (bohatí kupci a statkáři) ztráceli zájem na existenci jednotného impéria. Za tohoto stavu nebyly možné výboje proti Germánům či Peršanům.

Gallienus a rozpad říše Od roku 260 vládl Valerianův syn Gallienus, který byl od roku 253 otcovým spoluvladařem. Posílil akceschopnost římské armády – vysoká důstojnická místa svěřil zkušenějším jezdcům (do té doby tyto 189

místa obsazovaly vlivní senátoři) a jízdu opatřenou těžkou výzbrojí učinil přímou součástí armády. Ovšem tato opatření nevedla k výraznějšímu posílení impéria. Naopak, jeho doba znamenala úpadek císařské moci. Závažné události se odehráli v Galii, která se v roce 258 osamostatnila pod vedením Marka Cassiania Postuma. K němu se poté přidali i Británie a Hispánie. Vznik galského císařství odpovídal zájmům místní aristokracie, která nechtěla setrvávat v říši vedené Gallienem. Ovšem zůstal bez vlivu na postavení nižších sociálních vrstev. Tak se stalo, že v 60. letech se začalo rozvíjet sociální hnutí v čele s bagaudy – zchudlým venkovským obyvatelstvem. Dalším problémem pro Řím byli pronikající Gótové, kteří pronikali do Malé Asie a do Řecka. Závažné důsledky měla pro Řím také smrt správce východních oblastí Odaenatha. V jeho funkci ho vystřídala jeho žena Zénobiá, která také nechtěla být podřízena Římu a svou mocí dosáhla toho, že učinila východní oblasti spolu s Egyptem nezávislé a prohlásila se za královnu pouště. Římu se tak uzavřely hlavní obchodní cesty na východ.

Gallienus zbožňoval divadlo, literaturu a filozofii. I když byl „ortodoxní“ pohan, rozhodl se nepronásledovat křesťany.

Obnovení jednoty říše Aurelianem (270-275 n. l.)

Zásluhu o obnovu jednoty a pořádku v říši si získal císař Aurelianus. Spojil galské císařství opět k říši (galská aristokracie se nedokázala vypořádat s bagaudy) a zbraněmi porazil Zénobii a tak připojil východní území k Římu. K Aurelianovým úspěchům patří také zahnání germánských Alamanů, kteří pronikli až do Itálie, a Góty, kteří byli v Pannonii. Těžkosti na Dunaji ho donutily k vyklizení dáckého území. Nechal vybudovat nové mohutné hradby kolem Říma, které jsou dodnes dochované. Také se snažil zlepšit celkovou hospod. situaci zpevněním římské měny. Aurelianovou zásluhou se obnovila jednota říše na západě i na východě, ale příčiny, které krizi způsobily odstraněny nebyly. Stále nebyla vyřešena sociálně-ekonomická situace a poměry v pohraničí.

Kultura a náboženství Krize 3. stol. se projevila i na kulturním poli. Literární tvorba nese znaky stagnace a úpadku. Pouze počátek severovské doby naznačil možnosti pro rozvoj kultury. Řím byl obohacen o palác na Palatinu a na římském fóru vybudován vítězný oblouk. Z vědy je důležitý rozvoj právního odvětví, k němuž došlo v době Septimia Severa.

Náboženství a filosofie, pohanská filosofie, křesťanství

190

Doba je typická vyhrocovaným vztahem mezi křesťanstvím a pohanstvím. Mezi pohany se začal objevovat kult boha Slunce, který byl rozšířen po celém území říše a pro svůj univerzální charakter měl předpoklady stát se úspěšným konkurentem křesťanství. Byl podporován i samotným Aurelianem. Pohanská filosofie se vyvíjela směrem ke krajnímu mysticismu. Nejvýraznějším představitelem byl Řek Plótínos. Základem jeho učení byl platónismus, obohacený o prvky stoicismu. Negoval spojení mezi jednotlivcem a hmotným světem. Křesťanství bylo nadále pronásledováno. To nebránilo ovšem jeho dalšímu šíření, upevňování církevní organizace a rozvíjení křesťanské tvorby. Díla byla reakcí a obranou proti pomluvám šířených odpůrci a také se zabývají argumentací proti pohanským názorům a získáním nových přívrženců. Křesťanské výtvarné umění známe z výzdob sarkofágů a katakomb. Na stěnách jsou zobrazeny biblické výjevy.

Císařská vláda a římská říše za principátu (Shrnutí) V 1. st. n. l. se upevnila císařská moc. Byly zde pokusy o obnovu republiky, ale neměly větší význam. Opozice vzniklá v pozdější době byla namířena proti jednotlivým panovníkům a nikoli proti císařskému systému. Závažnou složkou vnitřní politiky bylo vytvoření fungující administrativy. Byl řízen císařem a jeho radou, ale později byl tak vyvinut, že mohl po určitou dobu fungovat i samostatně a zabezpečovat tak vnitřní chod říše. Za Traiana nabyl římský stát největší rozlohy. Rozkládal se na západ od Rýna a na jih od Dunaje spolu s velkou částí Británie a s dáckým územím severně do dolního Dunaje, severní pobřeží afrického kontinentu po pouště, Malou Asii i východní prostory od Kavkazu po Arménii až ke Kaspickému moři, Mezopotámii a přilehlou Asýrii. Ve východním cípu Středozemního moře ležela provincie Arábie a Sýrie, jejíž východní hranici tvořila Syrská poušť. Největší rozkvět impéria spadá do vlády Antonia Pia a jeho nejvýraznějším rysem byl rozvoj západních měst. Romanizace se šíří se vzrůstajícím vlivem latiny a vzrůstem vlivu provinciálních občanů v římském senátu i v císařské vládě. Rozkvět impéria je vystřídán krizí za Markomanských válek. Stagnace ekonomiky a rozklad hospodářské ekonomiky uvádí v chaos celý politický systém, ale i ideový život impéria. Ztráta římského vlivu za středním Dunajem i na východě vyvolalo nutnost rozdělit moc mezi dva panovníky. Za Septima Severa a jeho nástupců byla krize ve svých krajních projevech potlačena a v některých zemích došlo k opětovnému rozvoji měst. Roku 235 nastala v říši vojenská anarchie, která trvala až do roku 268. lze ji charakterizovat jako vrchol krize impéria. Nastal hluboký hospodářský úpadek, zostřil se třídní boj, který nabyl nových forem, rozkládala se císařská moc, jež se stávala kořistí ctižádostivých vojevůdců a došlo k faktickému rozpadu impéria. Oddělilo se galské císařství na západě a palmýrské království na východě. Teprve Aurelianus znovu obnovil jednotu říše a do jisté míry upevnil i rozvrácené hospodářství. Aurelianovi nástupci se snažili pokračovat v jeho politice, ale říše byla stále více vystavována rostoucímu tlaku vnějšího světa. Starořímská morálka byla zapomenuta, vyznávaly se kulty, které se šířily z východu na západ a pronikaly do Říma. Císařský kult se také rozvíjel a nabýval nových rozměrů, někteří císaři (Caligula, Nero, Commodus) se již za svého života pokládali za vtělení určitého božstva. Výrazem postupujícího ideového rozkladu bylo i šíření křesťanství, které vyvíjelo hlasatelskou, ale i literární činnost. 191

Na sklonku doby laténské vrcholí v Evropě změny. Dochází k postupu římské moci od jihu, expanze germánského osídlení od severu a sarmatských pastevců od východu. Již Caesarovými výboji v Anglii (58-50přnl.) byla na západě posunuta hranice Rýnu. V době Augustově byla k římské hranici přičleněna nová území v Podunají a zřízeny alpské provincie Raetie a Noricum, v úhlu sevřeném Dunajem a Sávou provincie Panonie a dále k východu provincie Moesie. Římané tak získali kontrolu nad územím podél celého toku Dunaje, již od poloviny 1st.přnl. bylo pod jejich protektorátem trácké panství, které bylo za císaře Claudia přeměněno na provincii. Rýnsko-Dunajská hranice se stala dělítek dvou podstatně odlišných prostředí – antického a barbarského. Antický svět – pevně organizovaná stát, nově získaná území. Barbaři – rodové pokrevní svazky, etnické formy. Vzájemná konfrontace těchto dvou prostředí se stala určujícím vývojem dalších staletí.

Prameny Rozšiřuje se pramenná základna pro dějiny Evropy mimo oblast antických kultur. Vedle archeologických pramenů i prameny písemné od antických autorů – Strabón, Plinius Starší, Tacitus, Ptolemaios, Dion Cassius, Ammianus Marcellinus.

Základní charakter dělení Kombinací všech dostupných pramenů získáváme dokonalejší obraz hlavně o vývoji v širokém pásu při hranicích římské říše i vzdálenějších oblastí. Skupiny bojovníků se vydávaly na tažení za kořistí, byl dálkový obchod, antický vliv se šířil do odlehlých míst, ale i naopak barbarský svět Řím ovlivnil. Starší doba římská – roztříštěný barbarský svět čelí pevné římské říši. Mladší doba římská – krize římské republiky, původně roztříštěný barbarský svět dosahuje vyššího stupně organizačních forem a začíná říši rozvracet. Už nemluvíme o romanizaci, ale barbarizaci samotného římského prostředí (pronikání barbarů do armády, hospodářství i správy). Římané je nazývají „svobodnými“ lidmi.

Keltové Střední Evropa V době okolo zlomu letopočtu končí jejich samostatný vývoj. Pramen Tacitova zpráva o Kotinech.

Británie Udržení keltského živlu. Anglie byla připojena k římské říši za Claudia r.43nl., ale spíše jakoby samospráva, která se opírala o staré kmenové svazky. Irsko se ocitlo v úplné izolaci. Germáni 192

Kolébkou byla jižní Skandinávie, Dánsko a pobřeží Německa. Od doby bronzové v Evropě prodělávají plynulý vývoj. Na konci druhého století přnl. začínají pronikat do severní oblasti Itálie – Kimbrové, Teutoni. Dělení germánských kmenů: Jazykově i kulturně na tři skupiny: 1. východní – část Skandinávie, S část Jutského poloostrova na východ od Odry. Do Polského Slezska přišli kolem přelomu letopočtu Vandalové, v povodí Warty Burgundi, mezi Odrou a Dolní Vislou se usadili Rugiové pocházející asi z JZ Norska. Okolo zlomu letopočtu Thor, germánský nebeský se ze Švédska přesunuli k ústí Visly Gótové a jejich příbuzní bůh. Kuje blesk. Gepidové. 2. severní – málo pramenů(jen Tacitova zpráva o Suionech). Skandinávie, S Jutsko, Švédsko 3. západní – děleny ještě na tři: I. Ingveoni – pobřeží severního moře II. Istveoni – mezi dolním Rýnem a Veserou III. Hermioni – německé Polabí Germánské kmeny a Římané Západní Germáni se nejvíce stýkali s Kelty a později i s Římany. V době Caesarových tažení v Galii střet se svévským náčelníkem Ariovistem, ale Caesarem roku 58přnl. poražen. Některé Germánské kmeny (Tribokové, Nemetové, Wangionové) pronikly za Rýn do dnešního Elsaska a dostaly se pod římskou moc a byly pověřeni ochranou hranic. Stále hrozící nebezpečí vedlo k pacifikaci území a za Augusta byla vytvořena nová provincie Germánie. Roku 12přnl. zaútočila římská vojska pod vedením Augustova nevlastního syna Drusa na germánské kmeny při ústí Rýna a podrobila si je (Frísové, Cheruskové, Svévové). Roku 9přnl. pronikl Drúsus až k Labi, ale umírá a další velení má jeho bratr, pozdější císař Tiberius.

Markomani a Kvádové - Marobod Od horního a středního Mohanu ustoupilo obyvatelstvo svévského původu. Markomani se přesunuli do Čech. OBRANNÁ POLITIKA ŘÍMA S námahou potlačené povstání v Panonii vedlo Řím ke snaze o zabezpečení rýnsko-dunajské hranice postupným budováním opevnění a vojenskými i diplomatickými akcemi. Touto politikou se podařilo udržet klid až do 2. stol.. Je to doba hospodářského rozkvětu provincií.

POHYBY GERMÁNSKÝCH KMENŮ Roku 238 podnikli Germáni první vpád do ř. provincie Moesie, ve 3.stol. Gótové společně s Dáky a Sarmaty donutili Římany k postupnému vyklizení provincie Dácie.

193

FRANKOVÉ Tato organizovaná moc se objevila ve 3. stol. Jeto souhrnné označení pro svaz, který vznikl z drobných kmenů známých v 1. stol. Boje s Římem byly na souši i na moři, úspěchy se střídaly na obou stranách. Roku 355 vyplenili významné římské středisko-dnes Kolín nad Rýnem.

SASOVÉ Kmenový svaz na východ od Franků, sestávající z kmenů Chauků, Cherusků a Angrivariů.

ALAMANI Kmenový svaz, který je poprvé uváděn roku 213, později jsou nazýváni Šváby. Vpády do Itálie, alpské oblasti i Galie, zničili mnoho měst.

HOSPODÁŘSTVÍ A SPOLEČNOST GERMÁNŮ Germ. osídlení zaujalo v době římské rozsáhlé prostory, jež byly doménou Keltů. Germáni byli na nižším vývojovém stupni, následuje přechod od keltských oppid k vesnické kultuře(vrchové i zahloubené příbytky). Převažuje zemědělství-pastectví, výroba byla domácího charakteru. Styky s Římany-obchodní, vojenské.

DÁKO-GETOVÉ Obyvatelstvo Thráckého původu, zaujímající oblast dneš. Rumunska. Velký rozkvět byl konec 1.tisíciletí př.n.l.-obchod s Makedonií, Řeckem, znalost písma. V čele společnosti byli kmenoví předáci. Koncem 1. stol.n.l. Decebal vytvořil silný kmenový svaz, jeho moc zlomil až Traianus v bojích (101-106), kdy byla vytvořena provincie Dacie.

Sarmati OBLAST MEZI RÝNEM A VISLOU – GERMÁNIE. Východní části neřímské Evropy – Skýtie, později Sarmatie. Sarmatské kmeny ve 2.stol.př.n.l. do této oblasti postupují z povolžsko – uralských stepí a způsobují úpadek skýtské moci. Sarmati – kočovné kmeny pastevců íránského původu ( koně, ovce,…). Pohybují se od stepí v Přičernomoří až po dolní Dunaj a uherskou nížinu.Sídliště vystavěli pouze v oblasti dolního Donu a Kubáně. Žili pod stany a na vozech. Kulturně a hospodářsky zaostalejší. Seznamují se s řeckou kulturou ( obchodní styky s Řeckem, Římem, Egyptem, Parthskou říší, Indií i Čínou ) = odtud importy v hrobech vládnoucí vrstvy Sarmatů. Bojovná a obratná jízda Sarmatů se podílela na germánských výpadech proti Římu ( Gotské, Markomanské války, …). V těchto bojích kmenové svazy Roxolanů nebo Jazygů na dolním

194

Dunaji. V průběhu „Stěhování národů“ Sarmati mizí ze scény. Jejich potomci a potomci Alanů jsou dnešní Osetinci, žijící na Kavkaze. Slované Kusé informace o tomto etniku. Zprávy od Tacita či Ptolemaia o Venetech z Povislí. Pravděpodobně se vyskytovali mezi Odrou a Dněprem. V oblasti jsou známé kultury popelnicových polí: a) Kultura przeworská – střední a jižní Polsko ( 2. stol.př.n.l. až 4.stol.n.l. ). Používán žárový pohřební ritus do plochých hrobů do jámy či popelnicových hrobů. Méně časté kostrové pohřby. Kultura přisuzována buď germánským Vandalům nebo právě slovanským Venetům. Osady měly částečně zahloubené nebo povrchové příbytky, jsou nechráněné. Příslušníci kultury žijí zemědělským způsobem života ( osada Kališa na „Jantarové stezce“ , Rudky v jihovýchodním Polsku – zde zbytky 2000 železářských pecí). Kostrové pohřby dokazují i sociální stratifikaci – bohaté dary v kamenné konstrukci hrobu = analogie s gotskogepidským osídlením původem ze Skandinávie. Slovanská nádoba przeworské kultury nalezená v Zadowicích v Polsku. b) Kultura zarubiněcká – severní Ukrajina po střední Dněpr ( 2. stol.př.n.l. až 2.stol.n.l. ) – pohřebiště Zarubincy na Dněpru. Charakteristické plochá pohřebiště s jámovými i popelnicovými hroby a neopevněné osady s povrchovými a polozahloubenými příbytky. Vytlačeni Sarmaty a černjachovskou kulturou. Pozdnězarubiněcké památky dokazují slovanské etnikum v oblasti ze 6. – 7. stol.n.l. c) Kultura černjachovská – jižní lesostepy a stepy na Ukrajině, v Moldávii a Rumunsku. Od 2. stol.n.l. Nejednotná birituální pohřebiště s kostrovými i žárovými pohřby. Nechráněné osady s teritoriálními rozdíly. Stavby jsou povrchové, pravoúhlé i se dvěmi a více místnostmi. Na Volyni a horním Dněstru se objevují podobné slovanské polozemnice s pozdějšími typicky slovanskými. Inventář zahrnuje na kruhu robenou keramiku, kovové nástroje a nářadí. Vliv na kulturu měla sousední antická oblast a severní Přičernomoří. Ve 3. a 4. stol. je kultura uváděna pod vlivem Gotů. Na osídlení má podíl i na jihu sarmatské a dáko-getské obyvatelstvo, na západě přeživší przeworské obyvatelstvo a na severu obyvatelé z doby skýtské.

Baltové Pás území od dolní Visly přes horní Dněpr a k Volze byl doménou Baltů. Osídlení zde již od pravěku, ale teprve na přelomu letopočtu vstoupilo do vyvinuté doby železné. V 1.tisíciletí před.n.l. se zde zformovalo několik kulturních skupin ( milagrodská, s rýhovanou keramikou, smolenská, juchnovská). Společným rysem byla menší hradiště zvaná „Pilkalnisy“ chráněná valem a příkopem například s pravoúhlými příbytky s kůlovou konstrukcí i s dlouhými členitými stavbami. Obživou bylo zemědělství a chov dobytka. Hradiště bylo sídlem patriarchálních občin. Podle Tacita se zde formovali Aestiové ( pozdější Prusové ), zdatní obchodníci s jantarem i s Římskou říší. Během doby římské vznikají menší leto-litevské osady. Kromě Prusů se mění pohřební ritus ze žárového na mohylový, kde bohaté nálezy dokládají i vyšší postavení pochovaného.Zdejší kulturní skupiny jsou asimilovány nebo odsunuty postupem slovanské zarubiněcké kultury. Ugrofinové 195

Severní oblast Evropských lesů od Uralu po západní Dvinu zaujímalo ugrofinské osídlení, které se formovalo již od neolitu. Doba železná se opozdila a nastupuje až s dobou římskou v jižnějších částech Evropy. Převažuje zemědělství a pastevectví. V severních oblastech se ovšem vývoj opozdil na úrovni doby kamenné ( Laponci, Něnci). Archeologickým znakem je keramika s otiskem tkanin ( textilní a rohožovitá keramika). Západ osídlen předchůdci Estonců a Karelů. Na východě se formuje kultura djakovská, goroděcká a pjanoborská ( ta je nejvyspělejší – i kovolitectví ). Obchodní styky jsou čilé s Balty jako prostředníky s římskými kupci ( komoditou je hlavně jantar a kožešina ). Nálezy specifických hrobů – „ pravoúhlých kamenných tarandů“, ve kterých byl uložen žárový ( méně kostrový ) hrob. K této konstrukci byly pak připojeny příčkou další hroby.

POZDNÍ ŘÍMSKÁ ŘÍŠE ( 284 – 476 n.l.) Císař upevňuje svou moc a stává se uznávaným „pánem“ = Dominus, všech obyvatel říše. Pozdní císařská říše se tedy označuje jako Dominát. Počátek je spojen s nástupem císaře Diocletiana v roce 284. Dominát se vyznačuje snahou o stabilizaci poměrů, uchování rázu silného impéria, upevněním císařské moci, armády a aparátu, stabilizací hospodářství. Krize však překonána nebyla. Období je děleno na dva časové úseky: a) od ustanovení dominátu do r. 395 – rozdělení impéria na západní a východní říši. b) Postupný zánik západní římské říše a tvorba barbarských království na tomto území Prameny Pozdní historikové. Zájem o stručné přehledy z vlád císařů mají nižší hodnotu. Vyniká jen Ammianus Marcellinus, syrský Řek. Byl pohanem a účastnil se tažení Iuliana Apostaty. Popisuje dějiny od r. 96 do r. 378. Z 31 knih se zachovalo pouze 18 z nich. Popisuje v dobrém světle císaře Iuliana a klade důraz na své pohanství. Od 4. stol. se rozvíjí křesťanské dějepisectví. V popředí zájmu stály dějiny církve a boj proti křesťanům ( Eusebios – Církevní dějiny). Boj mezi církví = Bohem a ďáblem spodobnil Aurelius Augustinus v díle O boží obci a Paulus Orosius v Historii proti pohanům. Pohanský Řek Zosimos je pak autorem přehledu dějin od Augusta po r.410. Dalšími prameny o době jsou numizmatické, archeologické, nápisy či papyrologické ( zlomky z Diocletianova ediktu o maximálních cenách z r.301.) Důležité jsou právní prameny ( soubor správních a hospodářských nařízení zvaných Codex Theodosianus z 5.stol.= je to kodifikace právních norem od Constantina a jeho nástupců. Svod občanského práva / Corpus Iuris Civilis/, který vznikl za císaře Iustiniana v 6. stol. už obsahoval teoretický výklad práva, citáty z římských klasiků práva, soubor císařských nařízení od Constantina a dodatečné Iustinianovy výnosy,tzv. Novelly. ) Styčné body let 284 – 395 n.l. Diocletianus ( 284 – 305 ) Constantinus ( 306 – 337 ) Milánský edikt - 313 Nikajský koncil – 325 Založení Constantinopole – 330 Iualianus Apostata ( 361 – 363 ) Stěhování národů – 375 Bitva u Hadrianopole – 378 Rozpad impéria na Východní a Západní říši – 395 196

Diocletianus ( 284 – 305 n.l.) Vojenský ráz vlády. Posílil vliv císařské moci natolik, že nepodléhala žádné jiné instituci. Senát tak ztrácí vliv. Přijal sásánovský zvyk „proskynese“ čili adorace (padat před císařem na kolena). Pokládal se za vtělené božstvo a moc odvozoval od nejvyššího pohanského boha Jova. Tetrarchie – obrovskou říši nebylo možno spravovat jednou osobou z jednoho místa. Sám se věnoval spíše řecké, východní části říše. Proto pro latinský západ říše přijal jako spoluvladaře Marka Aurelia Valeria Maximiana. Zajistil i nástupnictí, a to tak, že v r.293 jmenoval spolu s Maximianem dva mladší spoluvládce – Caesary. Ti spravovali přidělené části říše a měli je vystřídat ve funkci vládců – Augustů. Odtud Tetrarchie = vlády čtyř. Řím již nebyl sídelním městem ani jednoho spoluvládce, ztratil tedy politický význam, ale byl i nadále chápán jako hlavní město impéria. Diocletianus Administrativní a hospodářské reformy – Impérium členěno na 12 diecézí složených z provincií. Kvůli pohybům kmenů mimo impérium bylo nutné reorganizovat obranu říše ( zřízeny speciální pohyblivé jednotky ). Obchod se císař snažil oživit tím, že do oběhu dal hodnotné mince. V r. 301 ediktem stanovil nejvyšší možné ceny pro zboží a pracovní úkony. Daňovou reformu sestavil tak, že výše daně byla vyměřena podle velikosti pozemků a pracovníků na něm. Daň byla především v naturální podobě. Majitel půdy musel odvádět určité počty pracovníků do vojska. Podporoval pohanské kulty a pronásledoval křesťanství. Reformy však měly omezený úspěch, jelikož se neohlíželi na regionální specifika či sílu křesťanství. I samotná tetrarchie byla neúspěšná. Diocletianus abdikoval v r.395 a k témuž přiměl i Maximiana. Dožil v Dalmácii v Salanoe ( dnešní Split ). Nástupnictví bylo zmatečné, ale moc nakonec uchopil Constantinus. CONSTANTINUS ( 306 – 337 n.l. ) Oponentem mu byl Maximianův syn Maxentius, kterého však Constantinus porazil v roce 312 u Mulvijského mostu. Dalším rivalem byl spoluvladař Valerius Licinus, kterého však Constantinus taktéž porazil. V r.313 vydal v Mediolanu edikt, jímž povolil svobodné vyznání křesťanství. ( Inspiroval se snem před bitvou u Mulvijského mostu, ve kterém spatřil kříž-symbol křesťanství, v jehož znamení měl zvítězit ). Spíše ovšem pragmaticky chápal sílu nového náboženství. Snažil se o jednotu křesťanství, ovšem projevoval se i vliv heretických směrů ( např. Arijánství ).

Freska Krista dobrého pastýře v římských katakombách

V r. 325 svolal do Nikaie církevní sněm, kde Arijánství zavrhl. Pokřít se nechal až na smrtelném loži. Náboženství v Egyptě Za Septima Severa byli poprvé křesťané pronásledování i v Egyptě. Tvrdé sankce hrozili i za Decia, Valeriana či Gallinea. Křesťanství však sílí a po převzetí specifických egyptských podnětů do teologie Alexandrijskými biskupy byly pořízeny překlady evangelií do Koptštiny. Kopty jsou pak chápáni egyptští křesťané obecně.

197

Hospodářství a společnost Říše byla ovládána císařem jeho osobní radou a byrokratickým aparátem. Funkční je i tajná policie. Státní náklady si vyžádali zvýšení daní, což vyvolalo opozici vůči císaři. Constantinus se snažil nepokojům předejít tím, že dědičně připoutával obyvatelstvo k povolání a půdě (kolégia). V podstatě šlo o strnulou daňovou politiku, která se obyvatelstvu nemohla líbit. Prohlubují se rozdíly mezi západem a východem říše. R.330 na místě osady Byzantia nechal císař vystavět nové město, Constantinopol. Ta byla r.359 zrovnoprávněna s Římem. Iulianus Apostata ( 361 – 363 n.l. ) Snažil se o návrat k pohanské tradici, omezoval vliv církve a povoloval heretické směry. Dokonce zbavil křesťanský klérus daňové imunity. Represemi vůči křesťanům si nezískal oporu obyvatel ani vyšších vrstev. Snažil se zmírnit daňové zatížení. Uspořádal tažení proti rozpínavé Perské říši, na kterém podlehl zranění. Byl literárně činný, psal satiry, náboženské spisy, polemiky a řeči. Silou své osobnosti ovlivnil i historika Marcellia. Boje s barbarskými kmeny Iulianovi nástupci se vrátili ke křesťanské tradici a předcházeli neuváženému konfliktu s Persií. V rýnské a dunajské oblasti se vyhrocují vztahy s germánskými kmeny.

Valentinianus a Valens ( 364 – 378 ) a ( 363 – 375 n.l.) Za jejich spoluvlády sílí tlak neřímského světa. Valentinianuus na západě byl nábožensky tolerantní, avšak jeho bratr Valens na východě zastával arijánství. Pronásledoval jak ostatní křesťany tak i pohany. Arijánství se šíří i mezi germánské kmeny, k čemuž přispěl Got Vulfila. Valentinianus konfiskoval městský majetek a uspořádal poslední pokus o proniknutí impéria za Dunaj. Od této doby zaujímá říše defenzivní postoj. Pod hunským tlakem se dali do pohybu gotské kmeny a Visigoti se usadili se souhlasem Říma na Thráckém území.Byli ovšem bídačeni římskými úředníky, tak se s velkou odezvou bouří. r.378 dochází u Hadrianopole k bitvě mezi vzbouřenci a římskými vojsky. Padl císař Valens a římané jsou drtivě poraženi. Tento fakt znamenal další nebezpečí pro říši ze strany barbarských kmenů a vykořisťovaných vrstev říšského obyvatelstva.

Theodosius (379 – 395 n. l.) Flavius Theodosius byl spoluvladařem pro východ císaře Gratiana. Oba císařové poskytovali podporu církvi, potlačovali hereze a pokoušeli se zlikvidovat přežitky pohanských kultů. Gratianus byl prvním císařem, jenž se oficiálně vzdal titulu nejvyššího pohanského kněze (pontifex maximus).

198 Theodosius I. – poslední vladař celého římského impéria.

Křesťanství a pohanství V čele pohanské opozice byli Q. Aurelius Symmachus a Nicomachus Flavianus. Snažili se o obrodu starých římských tradic. Nadějí pro pohanské kruhy v Římě byl rok 392, kdy byl proti Theodosiovi prohlášen na západě císař Eugenius. Ten dopřával svobodu pohanským kultům. Naděje pohanů však pohasly roku 394, kdy velký zastánce křesťanství Theodosius Eugenia porazil.

Germáni a římské impérium V Theodosiově době se v širokém měřítku projevil vliv Germánů v říšské správě i přímo na císařském dvoře. Barbaři se již projevují jako důležitý vnitropolitický činitel v říši. Theodosiově důvěře se těšil zvláště nejvyšší velitel (magister militum) Vandal Stilicho.

Rozdělení říše Theodosiovými spoluvladaři byli formálně jeho dva synové, Honorius a Arcadius, kteří se roku 395 stali jeho nástupci. Jejich nastolení znamenalo konec jednotného římského impéria, které se rozdělilo na dvě samostatné říše. V západní vládl Honorius a na východě Arcadius. Byl to důsledek neřešitelné vleklé krize, kterou římský stát prožíval ve 4. století. Říše se již nedala spravovat z jednoho místa. Vznik dvou nových státních celků však jen legalizoval stav, který se fakticky utvářel od konce 3. století.

ZÁNIK ZÁPADNÍ ŘÍMSKÉ ŘÍŠE A VZNIK TZV. BARBARSKÝCH KRÁLOVSTVÍ Arcadius (395 – 408 n. l.) a Honorius (395 – 423 n. l.) Vláda Theodosiových synů se vyznačovala vzrůstem vlivu silných jednotlivců na jejich dvoře. Skutečným vládcem v západní polovině říše s hlavním městem Mediolanum, kde vládl Flavius Honorius, se stal Stilicho. Na dvoře Arcadia v Konstantinopoli měl rozhodující vliv Gal Rufinus a po jeho smrti eunuch Eutropius. Rivalita mezi Stilichonem a Rufinem vedla k napjatým vztahům mezi oběmi říšemi. Po Theodosiově smrti vtrhli Hunové do Malé Asie a Sýrie. Na západě zase hrozili Gótové, kteří pod Alarichovým vedením pronikli z illyrské oblasti Arcadius na Peloponnésos. Počátkem 5. stol. se dostali do severní Itálie. Honorius proto přesídlil z Mediolana do bezpečnější Ravenny. Tak pak zůstala císařským sídelním městem. Na Východě byly poměry konsolidovanější. Také díky tomu, že se v roce 408 n. l. podařilo uzavřít mír s Persií. Východní říše měla také pevnější hospodářskou strukturu. Roku 408 n. l. Arcadius 199

umírá a na trůn nastupuje mladý Theodosius II. (408 – 450 n. l.). Toho chtěl využít pro sjednocení říše Stilicho. Bohužel pro něj se již císař Honorius vymaňoval z jeho vlivu a nakonec dal Stilicha popravit.

Útoky barbarů a „barbarizace“ západní římské říše Germáni žijící v římské říši tvořili v podstatě stát ve státě. Skutečnou moc měl kmenový vůdce (král). Císař měl jen moc formální. V roce 405 vtrhly do Itálie barbarské oddíly (převážně Ostrogóti) vedené Radagaisem. Barbaři byli sice poraženi u Faesulae, ale říše musela povolat vojáky z Porýní a toho využily jiné kmeny (hlavně Vandalové a Svévové) a dostaly se do Galie a na Pyrenejský poloostrov.

Alarich Západní Gótové pod vedením Alaricha vpadli do Itálie a roku 410 n. l. vyvrátili Řím. Drancovali jej tři dny a vyrazili dál k jihu, ale plány na dobytí jižní Itálie, Sicílie a Afriky ztroskotaly vinou Alarichovy smrti. Tak se Gótové přesunuli do jihozápadní Galie, kde roku 419 založili vlastní království.

Vandalové Vandalové (původem z dnešního slezského území) pronikli do Hispánie v 5. století. V severovýchodním cípu Hispánie se zase usadili Svévové (Kvádové). Vandalové se za Valentiniana III (425 – 455 n. l.) přeplavili do severní Afriky, kde jejich vůdce Geiserich vybudoval vlastní království, které bylo až do 6. století jedním z nejdůležitějších mocenských činitelů v západní polovině Středozemního moře. Vandalové pronásledovali katolíky, protože byli ariánského vyznání.

Barbaři ve státním aparátu říše Římská armáda byla závislá na vojácích neřímského původu. Germáni pracovali také v zemědělství. Od roku 455 vzrostl opět germánský vliv na západořímském Vandalové drancují Řím v roce 455 dvoře. Hlavní postavení zde měl vrchní vojenský velitel Ricimer, který byl až do roku 467 svrchovaným pánem říše, určoval její politiku a dosazoval císaře.

Katolická církev a římský stát Pozdně římský stát poskytoval církvi pomoc v jejím zápase s heretickými hnutími. Proto byly zájmy státu a církve společné. Nepřátelství mezi herezemi, kde mělo hlavní postavení ariánství, a církví 200 Sv. Augustín

se neomezovalo jen na heretické diskuse, ale bylo také provázeno šarvátkami, násilnostmi apod., což oslabovalo říši. Největší význam pro církev měla města se svými biskupy. Chrámy navazovaly svou architekturou na tradici římských bazilik. Nejvýznamnější osobností pozdněantické církve byl Aurelius Augustinus (sv. Augustin), biskup ze severoafrického města Hippo Regius. Jeho četné spisy se zabývají věroučnými problémy. Další významný představitel církve byl Hieronymus (sv. Jeroným), který přeložil Starý zákon (z hebrejštiny) a Nový zákon (z řečtiny) do latiny. Tento překlad se nazývá Vulgáta a byl základem pro budoucí překlady bible.

Hospodářství a společnost

Růst exteritoriálních velkostatků Rozvrat pozdněantické společnosti nabýval stále širších rozměrů. Hospodářská základna impéria již byla definitivně rozložena. Úpadek postihl hlavně města. V mnoha oblastech nad nimi měl převahu venkov. Upevnilo se postavení velkých zemědělských domén nezávislých na okolí ani na městské či císařské správě. Statkáři se museli sami starat o ochranu svého majetku, protože státní aparát mu ji již nedokázal poskytnout. Dvorce byl opevňovány a měnily se v tvrze. Negativní vývoj měl dopad především na nižší vrstvy obyvatelstva. Dějištěm sociálních konfliktů byla v 5. století hlavně Galie a severní Afrika. Časté byly také útěky k barbarům.

Barbarské vpády a barbarské státy na území západní římské říše Posledním velkým vojenským úspěchem říše bylo odražení Hunů pod vedených králem Attilou. Roku 451 vtrhli Hunové do Galie. V tzv. bitvě národů na Katalaunských polích při Marně se útočníkům postavilo vojsko vedené Aerkem, které bylo složeno z dřívějších nepřátel říše (Visigótové, Frankové, Burgundi a Alani). V následujícím roce podnikli Hunové trestnou výpravu do severní Itálie, avšak roku 453 umírá Attila a výboje končí. Roku 454 jsou v Panonii poraženi Attilovi nástupci a Hunové pak pomalu mizí ze historické scény. Kolem poloviny 5. století se konstituovaly další barbarské státy na území západní říše V roce 449 vznikla v Británii říše Anglosasů a v roce 453 se v Panonii vytvořila říše východních Gótů. V severní Africe se k nelibosti říše stále úspěšně drželi Vandalové. Byli úspěšní v zemědělství a v Kartágu postavili královský palác. Po Valentinianově smrti (455 n. l.) pronikli na Sardinii, Korsiku a do Itálie. Dobyli a vyplenili Řím.

Konec Západořímské říše Poslední císař západořímské říše byl mladý Romulus Augustulus, který vládl v roce 475 – 476 n. l. a na trůn se dostal díky svému vlivnému otci Orestovi. To se nelíbilo germánským 201

Romulus Augustulus odevzdává svou

žoldnéřům vedeným Skirem Odoakarem, který sesadil Romula z trůnu. Oresta dal zabít a Romulovi dovolil uchýlit se na svůj soukromý statek. Odoaker byl svými přívrženci prohlášen králem, ale již vědomě nevystupoval jako další nositel panovnické tradice západořímského státu. Tím byl učiněn konec římskému císařství na evropské půdě. Odoaker byl v roce 493 poražen východogótským králem Theodorichem, čímž se země dostala na více než jedno století do gótského područí. Východořímská (byzantská) říše trvala až do roku 1453, kdy byla Konstantinopol (Cařihrad) dobyta Turky.

Význam pozdní antiky Pozdní antika byla vždy brána ve srovnání s vrcholnou antikou jako období úpadku. Avšak musíme ji chápat v návaznosti na následující období. Vycházela z ní raná středověká společnost. Ta ale nečerpala přímo z vrcholné antiky, ale z pozdní, kterou sama poznala. Barbarské státy byly svéráznými dědici antiky. Barbarské zákoníky vycházely z římského práva, z římské praktiky vycházela státní i městská organizace. Byla přizpůsobena kultura a latina zůstala úředním i církevním jazykem a vyvinuly se z ní románské jazyky.

PŘEDNÍ INDIE V PRAVĚKU A STAROVĚKU Přírodní podmínky Na vývoj Indie má velký vliv její obrovská rozloha. Indie je obklopena mořem a na severu mohutnými horami, především Himalájem. Hory sice Indii chránily, ale zároveň jí bránily v politickém a kulturním rozhledu. Indický subkontinent je rozdělen do velkých regionálních celků. Je to např. Dakšinská náhorní plošina nebo povodí velkých indických řek jako jsou Indus, Ganga nebo Brahmaputra. Indický subkontinent je nesmírně bohatý na pravěká archeologická naleziště. Osídlení tu začínalo již koncem první doby meziledové.

Přechod k zemědělství Již ve 4. tisíciletí př. n. l. dochází v severozápadní části Indie k přechodu od sběračství k usedlému zemědělství a domestikaci. Neolit se zde překrývá s chalkolitem, protože se zde vedle kamenných nástrojů objevují výrobky z mědi a bronzu.

HARAPPSKÁ KULTURA (asi 2300 – asi 1600 př. n. l.)

202

Harappská civilizace je zvláštní svou kulturní uniformitou všech jejích projevů. Na území větším než je dnešní Pákistán byla civilizace silně konzervativní. V podstatě se nevyvíjela.

Protoindické písmo

Tabulka s protoindickým písmem

Historie pokusů o rozluštění „protoindického“ písma na pečetidlech, měděných destičkách a keramických střepech je velice pestrá a bohatá, avšak přesto harappská kultura dosud zůstala němá (rok vydání knihy!). Hlavní příčinou neúspěchu všech dosavadních luštění je to, že se zachovaly vesměs poměrně krátké texty v neznámém jazyce, zapsané neznámým písmem, že zatím nebyl nalezen žádný dvoj či více-jazyčný text, který by čtení usnadnil. Navíc pečetidla obsahují samozřejmě jen krátká hesla apod., nikoli potřebný delší text.

Konec harappské civilizace Kolem roku 1750 př. n. l. prochází harappská civilizace obdobím postupného úpadku, který se počíná projevovat ochabováním tvůrčích sil, rozpadem dosavadní kulturní jednoty a zjevným oslabováním rigoróznosti základních norem života celé společnosti. Příčinou tohoto vývoje mohla být nějaká drastická změna vodního režimu řeky Indu – sucho nebo naopak záplavy. Jinou možností je příchod cizích kmenů.

Příchod neindoevropských (arijských) kmenů Kulturní materiál, který máme k dispozici jasně ukazuje na dlouhodobý proces pronikání nového lidu ze západu na indický subkontinent. Lze ho ale stěží stavět do přímé příčinné souvislosti se zánikem protoindické civilizace, i když zřejmě tempo jejího rozpadu značně urychlil. Kolonizace subkontinentu tedy zřejmě probíhala v několika po sobě následujících vlnách. Původci tohoto procesu byli indoíránští Árijci (doslova „Vznešení“), kočovní pastevci a válečníci, kteří se někdy kolem roku 2000 př. n. l. dávají do pohybu a ze svých původních sídel v jihoruských stepích postupují do Střední Asie a přes Írán dále na území severního Balúčistánu, Afghánistánu a Indie.

Védy Vzpomínky na rané údobí svých dějin uložili indičtí Árijci do nejstarších literárních památek, zvaných védy (doslova „vědění“), které jsou neocenitelným pramenem poznání života staroindické společnosti. Vznik již během dobývání Indie Árijci, sepsání sbírek pak kolem přelomu 1. a 2. tisíciletí př. n. l. Védy nám vykreslují Árijce jako neohrožené bojovníky, používající lehké válečné vozy tažené rychlými koňmi a používajícími účinné zbraně z rudého kovu (ajas), ničitele opevněných hradišť (pur) tmavých ploskonosých Dásů, kteří se jejich postupu stavěli na odpor. Přesný původ tohoto původního obyvatelstva je nejistý.

Ostatní neolitické a chalkolitické kultury v Indii 203

Jejich vývoj byl značně nerovnoměrný. Dosažený stupeň civilizačního vývoje zde klesá směrem od severu k jihu. Podle nálezů kamenných broušených seker, charakteristických pro indický neolit a raný eneolit je možno v Indii rozlišit hranice jednotlivých odlišných kulturních oblastí. Nejvýznamnější jsou 3 – severní, jižní a východní. Jižní část indického poloostrova je domovem národů, které hovoří drávidskými jazyky.

INDIE V DOBĚ VÉDSKÉ (1200-600 př. n. l.) 1500 př. n. l. - vznik prvních védských hymnů, 1200-1000 př. n .l- konečná redakce védských sbírek (sanhit), 1000-800 př. n. l.období vzniku bráhman, 800-600 př. n. l. doba vzniku áranjak, předbudhistických upanišad a nejstarší sútrové literatury Období vzniku prvních sídlišť árijských kmenů na indické půdě a postupná kolonizace indoganžské nížiny se nejčastěji nazývá dobou védskou podle bohatých literárních památek označovaných jako védy. Její nejstarší část tvoří sbírky chvalozpěv (Rgvéd), magických formulí a zaklínadel, obětních návodů a průpovědí a melodií. Tvorbu mladší doby védské reprezentují především výklady o magickém významu jednotlivých úkonů brahmánského rituálu (brahmány) a konečně spekulativní pojednání o tajemstvích lidské existence- upanišády.

Delta řeky Gangy – pohled ze satelitu.

Rgvédské období Na počátku druhé poloviny druhého tisíciletí př. n. l., v době vzniku nejstarších védských hymnů, byla árijská kolonizace subkontinentu teprve v počátcích. Přirozeným středem území, které už stihli kolonizovat Árijci je Paňdžáb-pětiříčí-5 přítoků řeky Indu. Toto území obýval nejvýznamnější z árijských kmenů té doby – Bharatové. Úrodné nížiny řeky Gangy, pozdější kolébky vyspělé civilizace, tvoří zatím jen málo známou periferii védské Indie.

Zemědělství V Rgvédu nacházíme první zmínky o primitivním obdělávání půdy a pěstování ječmene (java), který zřejmě v této době tvořil základní složku potravy. Klíčovou roli však hrál stále chov dobytka. S tím souvisí též velká obliba mléka a mléčných produktů, nechybějí ani zprávy o požívání hovězího, skopového a koňského masa – hlavně při obětech a slavnostních příležitostech. Využívali se i ovčí vlna ke tkaní látek, volská kůže měla velké využití a v neposlední řadě měli zvířata i důležitou funkci dopravní – jízda na koni i tažení vozů! Stáda dobytka se tak postupem času stávala nejenom zdrojem obživy ale i symbolem blahobytu vůbec! Skot byl tedy u nejstarších Arijců brán ve velké vážnosti. 204

Uspořádání společnosti Na nejvyšším stupni společenské hierarchie stáli drobní vládcové či náčelníci (rádža), kteří spravovali území obývané lidmi svého kmene. Tento úřad byl zpravidla dědičný, avšak volba nového panovníka z řad nejvyšších kruhů nebyla též výjimkou. Důležitou roli měla lidová shromáždění – samiti, která řešila otázky celého kmene společně s kmenovou radou a náčelníkem. K hlavním povinnostem vládce patřila ochrana poddaných před vnějšími i vnitřními nepřáteli a vedení dobyvačných válek. Za to mu mělo být obyvatelstvo věrno a odvádělo též jakousi naturální daň-bali do královské pokladny. Důležité postavení měl dále hlavní obětník-Puróhita, ten byl i hlavním rádcem krále. Dále králův vojevůdce, který měl velkou moc i v době míru. Podmaněné obyvatelstvo či váleční zajatci museli doživotně sloužit podmanitelům. Administrativní systém je založen na soustavě hospodářsky soběstačných samosprávných vesnic a opevněných venkovských sídlišť-pur, výše byli osídlené oblasti – viš a ty tvoří jednotlivá kmenová království – ráštra. Nejčastější zločiny byly krádeže a nejčastější trest bylo přivazování zločinců k pranýři. V této etapě zatím nebyla společnost rozdělena do kast, jako tomu bude v dalších etapách vývoje. Staré kmenové uspořádání však záhy přestalo vyhovovat rostoucím nárokům na společenskou organizaci, jež si kladla pokračující árijská expanze do východní a střední Indie. Drobní kmenoví náčelníci a místní velmožové se svými ozbrojenými družinami tvoří základ válečnické a vladařské kasty kšatrijů; z okruhu tradičních vzdělanců a ochránců védského obětního kultu pocházejí první příslušníci kněžské kasty bráhmanů; svobodní občané zabývající se zemědělstvím, řemesly i obchodem začínají být zahrnováni do kasty vaišjů a příznakem pokračující asimilace podmaněného původního obyvatelstva je vznik nejnižší kasty šúdrů. K dovršení tohoto vývoje a k vydělení jednotlivých kast jako přísně dědičných endogamních společenských skupin dochází až v mladší době védské.

Náboženské představy rgvédského období K nejstarším božstvům védského panteonu patří personifikace přírodních sil a jevů, s nimiž přicházeli tvůrci hymnů každodenně do styku – Nebe (Djaus) a Země (Prthiví) aj. Postoj védských Indů k bohům a nadpřirozeným bytostem nevyjadřoval pocity bázně a zbožné úcty jako u monoteistických náboženství. Převažovala v něm především sebedůvěra vyplývající z přesvědčení, že lákavé obětiny a lichotivá modlitba nemohou zůstat bez účinku.

Mladší období védské Těžiště společenské aktivity se nyní přesouvá z Pandžábu do Dvojříčí (Dóáb) mezi řekami Gangou a Jamunou, později pak do středního Poganží. Bharatové a Púruové ustupují do pozadí a vůdčí úlohu přebírají mocná kmenová společenství Kuruů, Pančálů, Vašů a Ušínarů. K soustavnější kolonizaci jižní části indického poloostrova dochází v raném upanišádovém období, kdy dochází k osídlení povodí řeky Narmady.

205

V zemědělství došlo v tomto období k velkému pokroku v rozšíření nových plodin jako rýže, pšenice, sezam a luštěniny a též se začalo užívat hluboké orby pluhem taženým až 12 voly. Někdejší úcta ke skotu pak přerůstá přímo v jeho zbožštění. Dále také pokračuje upevňování kastovního systému a zhoršování situace nejnižších vrstev. Ostatní 3 kastovní skupiny naopak nabývají na moci a všechny 3 dohromady se označují jako „dvidža“ čili dvojzrozenci.

Upanišády První zárodky filozofické spekulace – důraz se přesouvá z cesty činů propagované v brahmánech na cestu vědění, která tvoří základ upanišádové filozofie. Upanišádoví myslitelé předpokládali jako první v pozadí jevů tohoto světa univerzální kosmický princip, neosobní božské jsoucno (brahma), a ztotožnili je s duchovní podstatou, která je přítomna v každém lidském jedinci (átman). Učení upanišád se stalo východiskem celého dalšího myšlenkového vývoje a inspirovalo mnohý z nábožensko-filozofických proudů starověké i středověké Indie. Významu nabyla především nauka o převtělování, která staví každé další zrození do souvislosti s činy (karma) z předchozích životů.

severní Indie na počátku historického období 7-6 st.př.n.l.- počátek historického období; 563-483 – život a kazatelská činnost Siddhárthy Gautamy (Budhy); 545-364 – období rozkvětu magadhského impéria; 540-468- život a působení zakladatele džinismu Vardhamány Mahávíry; asi 518- vpád achaimenovského vládce Dáreia I. do severozápadní Indie; 327-325- indické tažení Alexandra Makedonského

Siddharta Gautama – Budha potkal ty nejhorší lidské strasti a tak se rozhodl lidem pomáhat

Počátek historické epochy

7. století př. n. l. lze pokládat za počátek vlastního historického období na indickém subkontinentu. Dochází k překotnému rozvoji řemesel, obchodu a zemědělství, šíří se používání železa, objevují se první peníze, vznikají velká městská střediska a cechovní organizace, ustavují se rozsáhlé státní spolky.

Maghadská říše Tato říše získala po století bojů o nadvládu v celé severní Indii hlavní vůdčí úlohu. S rozkvětem říše je spjato především jméno krále Bimbisáry (545-493), který rozšířil kombinací útočných tažení a manželských aliancí svůj vliv až k hranicím Nepálu a do ganžské delty. Spojenecké smlouvy s vládci v Kóšalsku a Vaišálí zabezpečili jeho západní a severní hranice proti nepřátelskému vpádu. Základ bimbisárovi moci upevňoval dobře organizovaný správní aparát. V jeho politice pokračoval i jeho syn Adžátašatra (493-461), bezohledný a ctižádostivý panovník, který zavraždil svého otce. V dlouho nerozhodné válce poráží Košálsko, kde vládl jeho strýc, a tento stát tak nadobro mizí z mapy Indie.

206

Rozpínavá politika říše pokračuje i za dalších vládců a na vrcholu moci se Magadhsko ocitá za vlády dynastie „devíti Nandů“ (361-321), která položila základy sjednocení celé Indie.

Budhismus a džinismus Budha („Probuzený“) zaměřil svůj protest proti kastovnictví a brahmánské hegemonii a ukázal všem lidem bez rozdílu rasy, kasty či společenského postavení cestu k vyproštění ze strastných pout tohoto světa. Obešel se přitom bez boha, obětí i obětníků. Učil střídmosti, sebeovládání a neubližování živým tvorům. Základním kamenem jeho nauky jsou 4 ušlechtilé pravdy, které ukazují, že lidská existence je v samé podstatě strastná, že příčina veškerého strádání tkví v touze, že oproštění od veškeré žádostivosti znamená zánik strasti a posléze, že existuje jistá cesta, vedoucí k vysvobození. Cesta k nejvyšší blaženosti (nirvána) nevyžadovala v podstatě žádné materiální prostředky apod., ale především rozhodnutí samotného člověka řídit se budhovým učením a to znásobovalo přitažlivost tohoto učení pro nejnižší vrstvy a zapříčinilo jeho rychlé šíření.

Džinismus Klade důraz na vyvážený, zdrženlivý a naprosto nenásilný způsob života jakožto cesty k oproštění duše od nánosu hříchu a pout znovuzrozování rovněž přehlíží otázku božské existence jako zcela nepodstatnou.

Indie a Persie Severozápadní království Indie se kolem roku 500 př. n. l. dostávala pod stále větší vliv mocného achaimenovského souseda až byla k této řiši za Dárei I. připojena úplně jako 20. provincie Achaimenovské říše. Tažení Alexandra Makedonského V roce 327 př. n. l. překonala Řecko-makedonská vojska pohoří Hindúkuš a rozprášila bojovné horské kmeny. V únoru dalšího roku překročila přirozenou hranici perské říše- řeku Indus. Další postup usnadňovala politická roztříštěnost místních indických království z nichž jediné ovládané králem Porem se urputněji bránilo až do posledního dechu. Další postup do nitra Indie a neustálé šarvátky s místními vladaři a nepřátelským obyvatelstvem podlomilo bojovou morálku Alexandrových vojsk a ta mu vypověděla poslušnost, takže musel dát nakonec povel k návratu. I přesto že jím dobytá území nebyla dlouho udržena a ponechané vojenské posádky byly vypuzeny, význam jeho výboje pro budoucnost tkvěl především v otevření nových obchodních cest do Indie a tím i zprostředkování styku kultur.

Rozkvět a úpadek Maurijské říše a období cizích vpádů 207

321 př. n. l.- zánik dynastie Nandů, dobytí Magadhska Čandraguptou, založení maurijské dynastie; 305- vpád Seleuka Níkátora do SZ Indie; 297292-rozkvět za krále Bindusáry; 273-232- indické impérium krále Ašóky; 185-nástup dynastie Šungů, zánik Maurijské říše; 180 př. n. l.-20 n. l.-řeckobaktrijské státy v západní Indii; 20 n. l.-invaze Parthů; 48- Kušánové na západě indického subkontinentu.

Ašóka

K základním pramenům patří v prvé řadě skalní a sloupové nápisy krále Ašóky. Dalším zdrojem jsou fragmenty díla, které napsal vyslanec syrského krále Seleuka u Čandraguptova dvora Megastehenés a i jiné texty různých

autorů.

Maurijská říše a Čandragupta Čandragupta byl synem náčelníka klanů Mórijů. S hrstkou svých věrných stoupenců započal ozbrojený boj proti vládnoucí dynastii Nandů, která byla kvůli své krutosti značně neoblíbená u všech vrstev obyvatelstva. K jejímu svržení se chtěl spojit i s Makedonci přítomnými v Pandžábu, ti ale odmítli a zároveň obrátili svůj postup zpět. Čandragupta se tak rozhodl, že nejen svrhne Nandy ale i vypudí Makedonce. Zde se ovšem historikové přou, v jakém pořadí tomu tak nakonec bylo. Jisté je, že v roce 317 př. n. l. už byl Čandragupta pánem jak v Pandžábu a Sindhu, tak v bývalém nandském impériu. Netrvalo ovšem dlouho a na západní hranici opět hrozilo nebezpečí. V roce 305 př. n. l. překročil Seleukos I. Níkátor Indus a pronikl až do oblasti Pandžábu. V rozhodujícím střetnutí s Čandraguptou však utrpěl porážku. Čandragupta pak na Seleukovi získal četná území v dnešním Afghánistánu a Pákistánu. Po Čandraguptovi nastoupil na trůn v roce 297 př. n. l. jeho syn Bindusára, který úspěšně čelil řadě povstání i vnějším nepřátelům a nakonec opět rozšířil hranice říše na jih. Jeho nástupcem se stal jeho syn Ašoka.

Ašóka (273- 232 př. Kr.) Maurijský král- nastoupil na trůn asi 264 př. Kr. Maurijská říše zahrnovala: část Afghánistánu, Balučistánu, Makrán, Sindh, Kaččh, povodí Svátu, Kašmír, Nepál a celý indický poloostrov vyjma nejjižnější části. První počin- 260 př. Kr. dobyl Kalingu, jelikož ovládal cesty do jižní Indie. Ostatní okolní říše s ním chtěli žít v míru, tak je nenapadal, jen rozeslal misionáře, kteří měli rozšířit vliv Maghady. Věnuje se veřejně prospěšným činnostem, jako např: kopání studen, stavba přístřešků pro poutníky atp.

208

Byl také plodný stavitel: nechal tesat jeskyně do skal jako příbytky mnichů, stavěl kupolovité stúpy a kamenné sloupy, do nichž nechal tesat své královské výnosy. Dochovalo se nám toho málo. Nejvýznamnější památky- skupina stúp v Sánčí a Ašókovy sloupy (patrný perský vliv) Sloupy měly většinou hlavice ve tvaru lva.

Hospodářství a správa maurijské říše. Ekonomický základ byl v zemědělství. Do státní kasy chodily výnosy z půdy, proto se panovník staral o půdu a budoval zavlažovací systémy. Řemeslná výroba a obchod byly na velmi vysoké úrovni díky centralizaci moci v celé oblasti. Řemeslné dílny patřily buď státu, nebo cechovním sdružením. Obě složky hojně využívaly otroků. Státní aparát – V čele panovník (takřka absolutní moc) – pak duchovní rádce panovníka- strážce pokladu- královský výběrčí daní = jádro ministerské rady. Ministerská rada – funkce byla čistě poradní, byli prostředníky mezi panovníkem a výkonným aparátem. Rozdělení říše – složena ze 4 provincíí kde každou zpravoval příslušník královské rodiny ve funkci vicekrále. Nejmenší jednotka byla vesnická občina- byla autonomní (nikdo se o ně nestaral).

Rozpad maurijské říše Po smrti Ašóky 232 př. Kr. se říše začala rozpadat. K zániku nejspíš došlo v důsledku velkých nároků na zemědělství. Zemědělci prostě nedokázali uživit tak velký počet úředníků a vojáků, čímž se podkopala i politická rovnováha v zemi.

Kušánská říše Největší rozsah za vlády krále Kanišky. Zabírala oblast Afghánistánu, Pákistánu a severní Indie (po Váránasí na východě a po řeku Narmadu na jihu). Říše je spojena s rozkvětem řemeslné výroby a obchodu se Střední Asií a římskou říší. Obohatili i literaturu o díla: Ašvaghósa, Nagárdžuna, nebo Vasumitra. Také přinesla gandhárské plastiky a přetvořila Buddhovu nauku v mahájánový buddhismus. Mahájánový buddhismus-Vyvinul se z hínajány, což nebylo to náboženství jako takové. Byla to skupina mnichů a laiků, kteří uctívali určité zavedené mravní zásady. Neměli rituály, ani oddanost bohu. Kaniška

209

Cílem je oprostit se od všech pout a teprve pak se duše může dostat do nirvány. Máhajána- klade důraz na uctívání Buddhy jakožto jakousi esenci, která má zbavit svět klamu. Mahájána má za ideál, že se člověk má sebeobětovat a na prahu nirvány se jí má zříct, aby pomáhal druhým na cestě k vyšším metám.

Úpadek kušánské říše Po smrti Kanišniky Kušáné ztrácejí většinu svých území. Na západě v bojích se Sasánovci a ve střední indii s tamějšími panovnickými rody. Pád Kušánů uvolnil místo pro Šaky, kteří byli dříve zatlačeni právě Kušány. Šakové za vlády Rudradámana se Šakové dostávají zpět na výsluní, ale po jeho smrti opět šakové upadají.

Tamilská Indie Oblast na jihu Indie. Dlouho o ní máme jen kusé zmínky. Počátkem 2 stol. Př. Kr. napadají jihoindické kmeny Cejlon. Po bojích o Cejlon se dostávají do popředí Čólové, kteří postupně z cejlonu obsazují východní i západní pobřeží jižní Indie. Tím si podmaňují velké přístavy, které obchodují např. i s Římany. Tyto přístavy se mění v centra řemeslné výroby. Největší centra jsou: Kávéripattinam a Arikaméd. Čilý obchodní ruch napomohl tamilským kmenům ke kontaktu s ostatní Indií. Výsledkem bylo obohacení obou kultur.

Obchodní aktivita - Obchod se rozrostl v obrovskou síť obchodních spojů, ať už mezi indií a Čínou, tak i mezi Indií a Evropou. S obchodem dochází i k promíchání kultur, náboženství a politických a sociálních institucí.

Guptovská říše a Harša Po rozpadu Kušánské říše se jednotlivé státní celky pod její nadvládou začaly separovat. Tyto tendence však díky rozkvětu řemesel a vytvoření bohaté vrstvy obyvatelstva neměly dlouhého trvání. Státy znovu začala sjednocovat guptovská dynastie, která měla své centrum v Magadhsku.

Počátky guptovské dynastie 210 Samudraguptův železný sloup v Dillí

Prvním panovníkem byl Čandragupta. Který se usídlil v oblasti dnešního Biháru. Jeho synové začali říši rozšiřovat a největšího rozmachu dosáhla za Čandrgupta II.

Čandrgupta II . (375-415 n. l.) Tento panovník porazil poslední říši, která by mohla být schopná ohrozit. Jmenovali se Šakové. Tímto obsadil oblast celé severní Indie a získal přístup k velkým přístavům. Na jihu s Gupty sousedí říše Dakšin. Chtějí žít v míru a ten stvrzují sňatkem. Dukšinský princ však brzo umírá a tak se guptská princezna ujímá vlády, čímž je Dakšin připojen ke Gustům. Čandrgupta kromě dobývání podporuje i umění.

Útoky kočovníků a rozpad guptovské říše Rozpad guptovské říše zapříčinili Hefthalité(bílí Hunové). Na přelomu 5. – 6. století se vládci bílých Hunů Toramánovi podařilo vyvrátit říši guptů a jeho následovníci pak vyvrátili zbytek Indie. Hefthalité si však udrželi svou nadvládu jen chvíli a Indie se znovu na čas sjednotila pod správou Pušjabhútiů.

Král Harša (606 – 647 n. l.) Sjednotitel Indie. Vojensky si podmanil Indii a zavedl feudální společnost, která se po jeho smrti postarala o další rozpad říše.

Klasické období v kulturních dějinách Indie Klasické období je situováno do období říše Guptů. Do tohoto období můžeme zařadit literární památku Kámasútru. Řemeslo a obchod- Řemeslo v cechovním sdružení. Výrobky jsou na velmi vysoké úrovni ať již mluvíme o látkách, nebo o jiných produktech. Obchod je situován na západ, tedy k Muslimským zemím a římskému impériu. Vzdělanost- Centra kolem buddhistických klášterů. Např. univerzita v Náladě. Studium bylo bezplatné a učilo se: grmatice, rétorice, poetice, logice, metafyzice a lékařství. Rozmach zaznamenala matematika a astronomie. Na vzestupu je také sáskrtské písemnictví. Náboženství a filozofie- Buddhismus v tomto období začíná být brán za součást hinduismu, což je důležitý posun, jelikož dříve tato náboženství nebyla vůči sobě zrovna přátelská. Také se v této době značně rozvinula filozofie a byly definovány nové nábožensko-filozofické systémy.

211

Přechod k feudalismu Prvořadě se zde začíná měnit otrokářský systém na feudální. To je spojeno s osobním vlastnictvím půdy. K feudalismu došlo jelikož systém umožňoval držení půdy jen po dobu život jejího držitele, ovšem s příchodem úředníku se toto mění a půdu mohou někteří dědit z otce na syna. Tím vzniká aristokracie.

Město Takšašíla Starověké město Takšašíla leží v dnešním Pákistánu. Město leželo na významné obchodní stezce a stalo se na 1000 let nejvýznamnějším obchodním centrem starověké Indie. Takšašíla ležela přímo na spojnici cest mezi Čínou a Římem. Díky tomu se v Takšašílu prodávalo i čínské zboží. Takšašíla byla v šestém století př.n.l. perským městem. Peršané sem vybudovali první cesty, aby mohli kontrolovat říši. Od dob Alexandra Velikého byla Takšašíla nezávislým královstvím.

ČÍNA Název Čína Číňané nazývají svoji zem Čung–kuo, Země středu. Tento název má původ ve 2. Polovině 1. tisíciletí př.n.l. Převážná většina evropských jazyků převzala název Čína od jména starověkého státu Čchin (221 – 206 př.n.l.), což byl první centralizovaný stát na území Číny. Název tohoto státu se zachoval i pro jednu provincii, přes kterou šla významná obchodní cesta tzv. Velká hedvábná stezka.

Geografické a přírodní podmínky Hlavní horská pásma severní Číny, která zahrnuje povodí Žluté řeky (Chuang-che) byla původně pokryta hustými jehličnatými lesy, ve východní části převládali lesy smíšené a opadavé. Postupem času se jehličnaté lesy začali posouvat i do nižších poloh. A vznikly i určité pralesy. Ovšem všechny byli zničené v neolitu lidskou činností. V té době umožnili klimatické podmínky ale domestikaci některých pralesních rostlin. Nejdříve bylo domestikováno proso, později sója, konopí, broskve, meruňky, datle, ořechy, zelenina a některé technické plodiny (lakovník, moruše, indigovník). Jižní Čína je typická rozsáhlou jezerní oblastí středního toku Jang-c´. Na východě byla Čína pokryta hustými pralesy. Většinu méně přístupných oblastí a vyšších plošin pokrývá dodnes pralesy. Dolní a střední povodí Jang-c´ tvoří vlhkou a bažinatou oblast. Tato bohatá oblast na rostlinstvo i zvířenu byla ideální pro usazení člověka v době neolitu. Hlavní plodinou jižní Číny je rýže. Vedle rýže pěstoval neolitický člověk další vodní rostliny jako lotos, vodní česnek, vodní špenát a různé druhy ovoce

212

(citrusy, ginkgo a ořechy). Do období domestikace rostlin patří i domestikace čajovníku a používání jeho lístků k přípravě nápoje.

Prameny Archeologické nálezy – jsou jediným pramenem pro zkoumání nejstaršího období společnosti Číny. O první vykopávky se zasloužila expedice sinologů Setevena Hedina, La Coqa a Aurela Steina na přelomu 19. a 20. století. Jejich výsledky zaujaly mnoho velkých sinologů a vedly k dalším výzkumům v Číně. První archeologické objevy jsou spjaté také se jménem J.Anderssona. V roce 1919 v severočínské lokalitě Čou-kchouťien vykopal sídliště člověka z období starého paleolitu (Homo erectus pekinensis). Ve 20. letech také Andersson prozkoumal řadu neolitických sídlišť v oblasti Chuang-che. Pojmenoval první čínskou neolitickou kulturu – kultura janšaoská (podle vesnice Jangšao-cchun). Přibližně ve stejné době objevil Wu-Ťi-ting neolitickou kulturu u městečka Lung-šan-cen a tak vzniká i kultura lungšanská. Významný objev se podařil v roce 1937, kdy v oblasti An-jangu byla objeveno šangské hlavní město z období Jin.

Sošky jsou provedeny do nejmenších detailů. Do konce roku 2006 byli přístupné veřejnosti. Ovšem stoupající vlhkost, které způsobovalo dýchání turistů, způsobilo, že nyní jsou otevřené jen pro vědce a studenty historie a archeologie.

Po lidové revoluci v roce 1949 vykopávky pokračovali. Nejvýznamnější jsou nálezy lantchienského archantropa a jüanmonuského archantropa. Dále bylo nalezeno mnoho různých kultur především na Žluté řece. Mezi ale nejdůležitější nález čínské archeologie patří nález z An – jangu „hliněné armády“ císaře Čchin Š´-chuang-tiho v roce 1974.

Vznik písma Podle legendy vytvořil čínské písmo Cchang Ťie, jeden z čínských hrdinů, který měl údajně čtyři oči a byl dvorním rádcem jednoho mytického vládce. Ve skutečnosti však čínské písmo prošlo samozřejmě dlouhým vývojem. Přechod k písemným dějinám se v Číně kryje s obdobím přechodu od neolitu k době bronzové. Nejstarší dochované zápisy pochází z období Jin (14. – 11. století př.n.l). Ovšem počátky můžeme vidět už v tzv. zářezovém písmu, které už nalézáme na jangšaoské keramice. Zápis věšteb za 10 dní na lopatkové kosti.

213

Materiálem pro nápisy v období Jin byly věštebné destičky – buď z kostí obětních zvířat anebo z želvích krunýřů. Později se přidávají i bambusové destičky, které se ale nedochovali (máme o nich jen písemné zprávy) a bronzové nádoby. Nápisy na věštebných destičkách byly Dále se dochovali z tohoto období i pozorováním. Teprve v období Jin se na bronzových nádobách. Jsou to Postupem doby vznikali nové grafické ovlivňoval materiál na který se psalo nefritové destičky, hedvábí) a také (hůlky, dřívka, štětec).

stručné (max. 93 znaků). záznamy s astronomickým objevují první nápisy a to především obětní formule. styly, především to (kámen, hedvábíí, jakým náčiním se psalo Z nefritu (obvykle zelený kámen) se

Za císaře Š´- chuang – tiho byla vyráběli destičky na psaní především v době Čou. která pro celou říši zavedla normativní V době Chan (202 př.n.l – 220 n.l. bylo v Číně používá jen s malými změnami dodnes.

provedena reforma písma, písmo tzv. malé pečetní. zavedeno písmo, které se

Čínská historiografie Zvláštností čínské kultury je dlouhá nepřetržitá písemná tradice. Mezi písemnými památkami hrají velkou roli historické zápisy a díla. Nejstaršími památkami čínské historiografie jsou kroniky a řeči vládců Čchun-čchiou (Letopisy jara a podzimu) a Kuo-jü (Řeči státu). Pro studium období Šang a Čou je velmi důležité dílo Ču-šu ťi-nien (Bambusové anály), což je kronika obsahující mytické období až po rok 299 př.n.l. Nejvýznamnějším čínským starověkým historikem je S-ma´-Čchien, který se svým otcem napsal první historické dílo Š´-ti (Zápisky historikovy).

Osídlení Číny v paleolitu Archeologické průzkumy prokázaly, že území Číny bylo osídleno již v nejstarším paleolitu. Nejstarším nálezem jsou dva zuby Homo erectus yuanmovensis a opracované zvířecí kosti a valouny. Uhlíky dokládají, že tento archantrop používal již oheň. Stáří tohoto nálezu bylo určeno na 850 tisíc let. Písmo li-šu (úřední psímo) se používá dodnes jako písmo dekorativní.

Antropologicky nejvyvinutější formou raných hominidů na území Číny představuje Homo erectus pekinensis, který již

chodil vzpřímený.

Střední a mladý paleolit Nálezy pozůstatků koster člověka ze středního paleolitu (paleoantropa) ukazují, že člověk v té době obýval rozsáhlé území od povodí řeky Si-´tiang přes střední Čínu až k Ordosu v severní Číně. Tyto 214

nálezy jsou považovány za přechodný typ mezi Homo erectus a Homo sapiens (asi 200 tisíc let). Vedle kamenné industrie se objevují i jemnější nástroje. V období mladého paleolitu byl i ve východní Asii dokončen proces sapientace. V té době se v Číně objevují velké regionální skupiny, z nichž se vydělili jednotlivé rasy. Jihočínská oblast vydala především nálezy v Liou-ťi-angu, které svědčí o existenci přechodných populací mezi Mongolovy a australoidy na jihu Číny. Podle genetických testů prokazují tyto nálezy genetické svazky populace s oblastí jihovýchodní Asie. Lebky šantingtunských lidí mají mongoloidní rysy.

Pozdní paleolit Charakteristickou industrií tohoto období byly mikrolity, které se na území Číny začaly objevovat již ke konci paleolitu. V té době již existovaly základní rasové komponenty – kontinentální mongoloidé (Vnitřní Mongolsko), východní mongoloidé, jižní mongoloidé (Laos) a australoidé (jižní Čína)

Protoneolit a raný neolit V této době probíhali první pokusy o domestikaci bobovitých, hlízovitých a kořenových rostlin. Především jde o pěstování taro a jamu. Z této doby (9. tisíciletí př.n.l) byly nalezeny i kosti vepřů, což dokládá počáteční domestikaci zvířat. V této době vzniká i keramika s vypichovaným a šňůrovým vzorem. Nejstaršími doklady existence obilnářství Číně jsou nálezy zrn prosa a kamenných nástrojů na jeho sklizeň a zpracování (srpy, nože, tlouky). Tyto nálezy pochází z pchejlikangské kultury (asi 6. – 5. tisíciletí). Nositelé této kultury již chovali vepře, ovce, psy a lovili ryby a zvěř. Stavěli si jednoduché stavby se čtverhranným půdorysem. Své mrtvé pohřbívali v rodovém pohřebišti. Charakteristická pro tuto kulturu je červenohnědá keramika beze vzoru.

Střední neolit povodí Jang-c´-ťiangu a Chuang-che Podle průzkumů se zjistilo, že kolébkou čínské civilizace je dolní tok řeky Jang-c´-tiang, kde je doloženo neolitické osídlení v 5. tisíciletí př.n.l. V nalezištích chemutské kultury byly nalezeny první pozůstatky pěstování rýže. Tato kultura se věnovala i domestikaci vepřů, buvolů a psů a tkaní. Protože žili v oblasti močálů a častých záplav, stavěli svá dřevěná obydlí na kůlech. Hlavní archeologickou kulturou povodí Chuang-che byla kultura jangšaoská. Byla pro ni charakteristická červená keramika s černým vzorem. Nositelé této kultury pěstovali proso a zeleninu a budovali rozsáhlá sídliště o rozloze až 100 000m.2

Mladý neolit Nejvýznamnější kulturou mladoneolitického území Číny byla ve 3. – 2. tisíciletí př.n.l. kultura lungšanská, která zabírala rozsáhlou oblast Číny. Tato kultura dosáhla značného pokroku v různých

215

oblastech. Zdokonalili výrobu keramiky (hrnčířský kruh, nádoby s tenkými stěnami) a výrobky kamenné industrie. Obohatil se i duchovní život obyvatel (kult předků).

Raná společnost v Číně (21. – 3. století př.n.l.) 21. – 17. stol. př.n.l.

období Sia

16. – 11. století př.n.l.

období Šang – Jin

kolem 1300 př.n.l.

přestěhování šangského obyvatelstva do oblasti dnešního An-jangu – počátek období Jin

14. – 11. století př.n.l.

nejstarší dochované písemné památky

1238 – asi 1180 př.n.l.

vláda wanga Wu-tinga

1025 – 771 př.n.l.

období Západní Čou

841 př.n.l

počátek jednotné chronologie dějin starověké Číny

771 př.n.l.

přestěhování hlavního města na východ do oblasti dnešní Luo-jangu

771 – 256 př.n.l.

období Východní Čou

722 – 481 př.n.l.

období Čchun-čchiou – rozkvět společenskopolitického filozofického myšlení (konfucianismus, taoismus)

7./6. století př.n.l.

počátky zpracování železa

613 př.n.l.

první pozorování Halleyovy komety

453 – 221 př.n.l.

období Čan-kuo (Válčících států)

444 př.n.l.

Vypočítán tropický rok na 365 a ¼ dne

asi 356

Šang Jangovy reformy ve státě Čchin

kolem 350 př.n.l.

nejstarší katalog hvězd (Š´Šen)

a

Rozklad rodové společnosti V polovině druhého tisíciletí př.n.l. dochází k rozkladu rodové společnosti v důsledku vzniku majetkové a sociální nerovnosti. Tento proces spadá do období Sia a Šang. V lokalitách rané doby bronzové byla odkryta ohrazená sídliště městského typu, obklopená periférií, na níž se nacházely zemědělské usedlosti, pohřebiště, dílny bronzolijců, hrnčířů a dalších řemeslníků. V Er-li-tchou byl odkryt palácový komplex, který svědčí o tom, že bylo centrem větší oblasti. 216

Vznik výroby v Číně Nové společenské vztahy se rozvíjely postupně na základě neolitické kultury. Rozvoj výrobních sil, zejména přechod k ruční orbě (ve 24. století př.n.l.) byl doprovázen postupnou přemšnou patriarchálních velkorodin v základní výrobní jednotky. Tím se zvýšila produktivita práce ze,ědělců a vytvořila se možnost nadproduktu. To umožnilo, že ostatní členové společnosti se mohli začít věnovat jinému povolání – řemeslům, obchodu apod. Tato realita se stala základnou pro vznik a rozvoj civilizace Šang-Jin. V období Jin a raného Čou byla společnost rozdělena na tři vrstvy:  vládnoucí privilegovaná vrstva – tvořena wangem (panovníkem), jeho příbuznými, hodnostáři a ču-chou (udělenými vládci) a jejich příbuznými.  výrobci – svobodní řadoví členové obcí, kteří tvořili zakladní masu obyvatelstva.  nesvobodní a bezprávní lidé – byli využíváni jako otroci. Pramenem otroctví bylo získávání zajatců v době vojenských pochodů proti nepřátelským kmenům, kromě toho však existovalo i zotročování vlastního obyvatelstva za různé přestupky. Vznik prvního státu je pevně spjat se změnami rozvrstvení obyvatelstva.

Nejstarší politické útvary na území Číny Nejstarší politické útvary v Číně vznikly pravděpodobně již v období Sia a Šang. Otázka vzniku prvních států (protostátů) není dosud úplně vyřešena. Ale v moderní době archeologických objevů, kdy byla odkryta rozsáhlá města vyspělých kultur, časově spadající přesně do oněch mystických dob. Tak se konečně potvrdila existence státu Šang. Jedno z nalezišť patří pravděpodobně hlavnímu městu Ao, založenému desátým vládcem dynastie v 16.stol. př.n.l. Rozkládalo se na ploše tří a půl čtverečních kilometrů, mělo deset metrů vysoké hradební zdi a pravděpodobně v něm pobývalo okolo sta tisíc lidí. Ve 14. století přestalo Ao Šangům vyhovovat a založili nové hlavní město (od té doby se sami začali nazývat Jinové), které svou velkolepostí ohromovalo jak současníky, tak pozdější generace. Jinský politický útvar měl v posleních etapách svého vývoje již podstatné rysy raných států – dědičnou monarchickou vládu, rozdělní na sociální vrstvy, úřednictvo, stálé vojsko. Formování států bylo urychleno ovládnutím okolních kmenů za wanga Wu-tinga (1238 – asi 1180). Za dynastie Šang králové ovládali území na východě současné Číny při dolním toku velkých řek, z toho část jako svou výsostnou zemi a část jako vazalskými povinnostmi svázané okolní kmeny a státečky. Ti odevzdávali pravidelný tribut, v případě nutnosti vysílali podporu armádě, a jednou za čas se jejich vůdci museli přijít pokořit šangským(jinským) králům a opětovně tak stvrdit svou závislost. Moc wanga nebyla ničím omezena. Wang byl despotickým vládcem, nejvyšším vojevůdcem a i hlavním knězem. Král byl spjatý s nadpřirozenem. Pouze on, jeho šamané a věštci dokázali komunikovat se světem duchů, kteří zase byli v kontaktu s nejvyšším božstvem - nebesy. Veškerá rozhodnutí a plány museli být podrobeny Nebeské konzultaci a k tomu účelu se využívaly v žáru rozpukané kosti a želví krunýře, z jejichž prasklin se daly získat odpovědi.

217

Dynastie Čou (protože nebyla pasáž dodána jsou zbylé kapitoly kvůli časové tísni zpracovány z internetu) Okolo 11. století př.n.l. na západě vzrostla síla jednoho z oněch vazalských státečků natolik, že si postupně podmanil nejen bezprostřední okolí, ale nakonec dobyl v čele s králem Wu-wangem i Jinské hlavní město. Nazýval se Čou a stal se na 3 století hlavní mocností v oblasti. Ačkoli byli Čouové až na válečnictví méně vyspělí, převzali postupně většinu technických i kulturních vymožeností Jinů a postarali se tak o přetrvání a další rozvoj tradičních řemesel i umění. Jejich moc se opírala, podobně jako u státu Šang (Jin), o vládu vlastnímu území a kontrolu okolních vazalských státečků, avšak svému králi již nepřisuzovali božský původ, leč zavedli ideu o mandátu, který nebesa vládci pouze udělovala.

Soulad nebes a země Číňané totiž už dlouho předtím věřili v nebesa - nejvyšší božstvo jako v absolutní zdroj pozitivní energie, řádu a pořádku. Měla kruhový tvar a působila na čtvercovou zemi pod sebou (podnebesí Tchien-sia). Číňané žili v podnebesí uprostřed (říše středu - Čung-kuo) a tudíž byli vystaveni blahodárnému působení Nebes nejvíce. Ostatní národy žili při okrajích a v rozích, a tak v těchto zemích panoval chaos a strašlivé podmínky. Obyvateli žijícími v těchto končinách Číňané pohrdali, nazývali je barbary čtyř světových stran a považovali je za divoké a primitivní násilníky. Nová Čouská idea konstatovala, že panovník se stal zástupcem nebes na zemi a obdržel jejich mandát vládnout, ale na druhé straně mu ho můžou i odebrat. Pakliže tedy došlo k nějakému převratu, vždy to bylo dodatečně vysvětleno jako nespokojenost nebes s předchozím králem. Rovněž přírodní katastrofy panovníkům neprospívaly, byly totiž interpretovány jako trest nebes za špatnou vládu. Autorita však i tak zůstala obrovská. Vládce byl uctíván a milován jako velekněz veškerého lidstva, ochránce zdrojů výživy na zemi, rozhodoval o životě a smrti, patřila mu v konečné instanci všechny zákonodárná, soudní i výkonná moc. Stejně jako na sklonku existence státu Jin prokázala údělná knížata a správci zarputilou snahu vršit vlastní vliv a projevovat separatistické tendence. A stejně jako dříve na to centrální moc po čase již nedokázala reagovat a Čouské neštěstí ještě podpořil roku 771 př.n.l. ničivý vpád nomádského kmene Západních Žungů do země. Tyto události vedly ke konečnému rozpadu říše, královský dvůr přesídlil více na východ (dynastie Východní Čou) a ztratil své velmocenské postavení.

Období válčících států Následoval počátek úmorných bojů mezi jednotlivými státy podobné síly a velikosti, nazývaný přiléhavě Období válčících států. Ze stovek menších útvarů se neustálými boji od 8. do 3. století vyprofilovalo 7 silných států (Čao, Jen, Wej, Čchi, Čchin, Chan, Čchu) plus několik málo menších a zápas o moc nabral na obrátkách, když se v mocném státě Čchin zrodila idea o ovládnutí celého podnebesí. Tato dějinná pasáž byla přímo přesycena válčením, uzavíráním nejrůznějších paktů, smluv a koalic, jejich dodržováním i porušováním, a to vše za hlavním účelem každého státu - pohltit menší protivníky a ubránit se silnějším. V podnebesí nastal chaos. I přes tyto konflikty nastává v 7. – 5. 218

století př.n.l. rozmach čínského života. Rozvíjela se řemeslná výroba, vzrůstal význam obchodu a byly raženy mince. Železné nástroje nahradily výrobky z mědi a bronzu. Značného rozmachu dosáhla textilní produkce, zejména výroba hedvábí. Čína měla k dispozici mnoho přírodního bohatství: zlato, stříbro, olovo, rtuť, uhlí, hlínu, nefrit, síru, brusné materiály a mnohé další. Už v raném období zkombinovali měď a cín. Toto období také přineslo rozmach v některých oblastech, zejména ve filozofii a válečnictví. Mezi tři nejvýznamnější osobnosti čínské filozofie patří Konfucius, Lao C´(zakladatel Taoismu) a Sun C´. Někdy okolo roku 550 př.n.l. přichází v malém státě Lu na svět pozdější největší z čínských filozofů Kchung-fu-c' (Konfucius). Jeho učení preferuje blaho lidu, které může být dosaženo spojenou prací a úsilím vysoce morálních jedinců. Konfucius kladl důraz na mravní vlastnosti člověka a zvláště vládnoucích osobností. Za hl. kategorii považoval šlechetnost, ušlechtilost lidské osobnosti a jejího jednání to byly hodnoty, které měly vést ke spasení.V téže době vzniká i množství dalších filozofických směrů (taoismus, legismus, moismus, logika atd. souhrnně označovaných pojmem Sto Škol), a prostřednictvím těchto všech novým myšlenkových směrů se lidé snaží vysvětlit důvody současného vývoje a najít cestu k nastolení nového řádu. Sun Wu ze státu Wu, později označovaný jako Sun C´ (mistr Sun) zase proslul dílem o válečném umění. Nepřetržitě boje, nové železné zbraně, ohromná množství vojáků a velké vzdálenosti, to podtrhovalo potřebu po důkladné teoretické přípravě důstojníků, na které závisel osud všech.

Konfucius (čínsky 孔夫子)tvrdil, že svět ovládá sympatie, kterou nazval „šu.“ Dále je autorem slavné věty: „Nečiň druhým to, co sám nechceš, aby činili oni tobě!“

Říše Čchin Z bojů mezi válčícími státy vyšel vítězně západočínský stát Čchin. Jeho panovník má také ve svém jméně název tohoto státu (Čchin Š´Chuang-ti 246 - 210). V této době je vybudována velmi mocná a velká říše, která přinesla zajímavé civilizační prvky: svými hranicemi sahala až k Vietnamu, byly provedeny změny ve státní správě (místo aristokracie byli dosazováni noví úředníci), sjednocení měr a vah. Dá se říct, že Čchin byl prvním sjednotitelem Číny, ke kterému došlo v roce 221 př.n.l. Čhin Š´Chuang-ti se stal Velká čínská zeď byla vybudována na obranu proti kmenům útočícím z Mongolska. Její prvním svrchovaným císařem všech Číňanů. Vybudoval výjimečnost dokládá i to, že je stavbou, která je první císařský dvůr a nechal budovat velké císařské paláce. vidět pouhým okem z Měsíce. Byl ovšem schizofrenik a jeho choroba se stále zhoršovala (nedokázal rozlišovat realitu a chtěl být nesmrtelným). Začal s budováním velkého podzemního sídla a nechal postavit velkou čínskou zeď, která měří 4000 km, dosahuje výšky 6 - 10 m. Byla postavena proti nájezdům kmenů, ale tím zároveň Čínu izolovala od okolního světa. Na zhoršující chorobu ale nakonec v roce 210 umírá. Po jeho smrti dochází k soupeření o moc ( převraty) , tato krize vedla k svržení dynastie Čchinů.

219

Dynastie Chan V letech 206 př.n.l. - 220 n.l. přichází poslední údobí, kdy vládne dynastie Chan. Její vláda je krátce přerušena na počátku nového věku (starý Chan). Došlo k připojení části Koreje. Státní idejí se stal konfucianismus. Byla vytvořena "velká hedvábná cesta" spojující Čínu s helénistickými státy. Byla to tepna obchodu mezi Evropou a Asií až do dob seldžuckých Turků. Dochází k hospodářskému rozkvětu Číny (právě díky hedvábí), stát se snažil kontrolovat obchod (obchodníci považováni za méněcenné a jsou přísně kontrolováni). Objevuje se problém s kočovnými Huny. Největší rozkvět pokračuje císařem CHAN-WU-TI ( 150 př.n.l.), který rozšířil území na severovýchod ( Korej, Mandžusko, Vietnam).

Díky Hedvábné stezce se do Evropy dostalo i koření. Hedvábná stezka obvykle končila v dnešním Istanbulu odkud se zboží posílalo do jiných přístavních měst - především Řecko a Itálie.

Vývoj Chan je přerušen v letech 9 - 23 n.l., kdy se palácovým převratem dostal k moci Wang Mang. Po jeho odchodu z vedoucího postavení v Číně nastávají dějiny mladšího Chan, které končí kolem r. 220 n.l. Byla to doba rozkvětu - rozmach astronomie, zemědělství, medicíny. Velký význam měl

vynález univerzální psací látky, papíru. Za pozdního Chan se objevují sociální problémy, rostou konflikty - největšími byly povstání rudých obočí v roce 9 n.l. a žlutých turbanů v letech 184 - 185 n.l. Vnitřní spory přerostou až do takové míry, že v roce 220 se Čína štěpí do tří států.

Nejvýznamnější čínské vynálezy: Hedvábí - Vyrábělo se od konce mladší doby kamenné z kukel housenek bource morušového, které se musí několikrát denně krmit a nesnášejí průvan, nečistotu a zápach; kukly se spařily a pak už se odvíjela dlouhá vlákna určená k výrobě hedvábí. Motýl a kukla Bource morušového. Vnitřek kukly se používal jako zaručený prostředek na potenci.

220

Čínský tzv. rýžový porcelán má dlouhou

Porcelán - Pravý porcelán byl znám kolem roku 400 n.l. vyrábí se ze směsi kaolínu, živce a křemene, která při teplotách kolem 1450 °C získává bílou barvu; je tvrdý, pevný, odolný a dobře drží teplo

Čínský kompas

Kompas - Schopnost magnetu přitahovat železo Číňané poznali ve 3. století př.n.l. Nejstarší kompas měl tvar lžíce a byl umístěn na bronzové desce s dělením na stupně, rukojeť ukazovala k jihu.

Střelný prach - Byl vyroben z ledku, dřevěného uhlí a síry v 9. století n.l. Kromě trhaviny se používal i pro výrobu tradičních čínských ohňostrojů. Směs střelného prachu

Papír - Zhotovoval se nejprve z hedvábí, od počátku 2. století n.l. z lýka, hadrů a ze starého papíru

Papír vyráběný starým způsobem z hedvábí.

Knihtisk - Jeho počátek se v Číně datuje do 3.-5. století n.l., od počátku 8. století se tisklo z bloků pomocí dřevěných desek, v 11. století se rozšířil tisk z pohyblivých typů z keramiky a později z olova. Další významné vynálezy: trakař, plamenomet, inkoust.

221

Díky izolaci Číny zůstávali tyto vynálezy skryty okolnímu světu. Jejich rozšiřování bylo také bráněno díky tvrdým postihům, které hrozili za jejich vynesení za hranice či za prozrazení jejich výrobního tajemství.

222