Pravěké dějiny Moravy 8085048450

Citation preview

PRAVĚKÉ DĚJINY MORAVY VLADIMÍR PODBORSKÝ S KOLEKTIVEM

VLASTIVĚDA MORAVSKÁ ZEMĚ A LID NOVÁ ŘADA SVAZEK 3

MUZEJNÍ A VLASTIVĚDNÁ SPOLEČNOST V BRNĚ

VLASTIVĚDA MORAVSKÁ Vydává Muzejní a vlastivědná společnost v Brně

Rozvrh svazků v nové řade ZEMĚ A LID

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.

Neživá příroda — vyšlo 1992 Živá příroda Pravěké dějiny Moravy Morava na počátku dějin Dějiny Moravy. Díl 1. Středověká Morava — vyšlo 1991 Dějiny Moravy. Díl 2. Morava reformace, renesance a baroka Dějiny Moravy. Díl 3. Morava občanské společnosti a průmyslového rozmachu Dějiny Moravy. Díl 4. Morava ve svobodném státě Národopis Moravy Literární Morava Hudba Výtvarné umění

Sv. 3 PRAVÉKÉ DĚJINY MORAVY zpracoval autorský kolektiv: PhDr. Miloš Čizmář, CSc., (kapitolu 6), PhDr. Petr Dvořák (kapitolu 3.3.9), prof. PhDr. Adolf Erhart, DrSc., (kapitolu 5.5), PhDr. Vratislav Janák, CSc.,. (kapitolu 3.3.2), PhDr. Anna Medunová-Benešová, CSc., (kapitolu 3.3.6), PhDr. Jindra Nekvasil, CSc., (kapitolu 5.1—5.3), PhDr. Jaromír Ondráček, CSc., (kapitolu 4.3.2), PhDr. Jiří Pavelčík, CSc., (kapitolu 3.3.4, 3.3.5, 3.3.7), prof. PhDr. Vladimír Podhorský, DrS., (kapitolu 2, 3.1—3.3.1, 3.4, 5.4). PhDr. Milan Salaš. CSc., (kapitolu 4.3-5), PhDr. Stanislav Stuchlík, CSc., (kapitolu 4.1—4.3.1, 4.3.4. 4.4). PhDr. Jana Stuchlíková, CSc., (kapitolu 4.3.3), PhDr. Lubomír Šebela, CSc., (kapitolu 3.3.R), PhDr. Miroslav Šmíd (kapitolu 3.3.3), PhDr. Antonín Strof. CSc., (kapitolu 4.3.6), PhDr. Jaroslav Tejral, DrSc., (kapitolu 7, 8), Doc. PhDr. Karel Valoch, DrSc., (kapitolu I). Obrázky a fotografie použité v této knize jsou převzaty dílem z prací autoru, citovaných v textu a v seznamu literatury, dílem z archivů hlavních moravských archeologických institucí, z částí pak byly pořízeny speciálně pro toto dílo podle předloh autorů jednotlivých kapitol, nebo podle originálů. Obrázek na přebalu: Váza neolitického lidu s moravskou malovanou keramikou ze Střelic-Sklepa na Znojemsku.

Redakční rada: PhDr. Jaromír Kubíček, CSc, vedoucí redaktor všeobecných svazků, doc PhDr. Vladimír Nekuda, DrSc, vedoucí redaktor místopisných svazků, prof. PhDr. Jan Janák, CSc, PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc. ISBN 80-85048-45-0 Muzejní a vlastivědná společnost. 1993

OBSAH

PŘEDMLUVA ............................................................................................................................................................

9

1 V ZÁŘI OHŇŮ NEJSTARŠÍCH LOVCŮ (starší doba kamenná - paleolit) ................................................... 1.1 Přírodní prostředí pleistocénu na Moravě .......................................................................................................... 1.2 Periodizace nejstarší éry lidstva ......................................................................................................................... 1.3 Historie bádání ................................................................................................................................................... 1.4 Současný stav poznání moravského paleolitu .................................................................................................. 1.4.1 Starý paleolit ±1 000 000-250 000 př. n. 1 .............................................................................................. 1.4.2 Střední paleolit ±250 000-40 000 př. n. l ................................................................................................. 1.4.3 Mladý paleolit a jeho zakončení 40 000-8 000 př. n. 1 ............................................................................ 1.4.3.1 Szeletien ............................................................................................................................................... 1.4.3.2 Bohunicien ............................................................................................................................................ 1.4.3.3 Aurignacien .......................................................................................................................................... 1.4.3.4 Pavlovien .............................................................................................................................................. 1.4.3.5 Svrchní fáze mladého paleolitu ............................................................................................................ 1.4.3.6 Pozdní paleolit ...................................................................................................................................... 1.4.4 Mezolit (konečný paleolit) ....................................................................................................................... 1.5 Přisvojovací egalitářská společnost raných dějin lidstva ...................................................................................

11 11 13 13 16 16 20 27 28 31 34 40 60 66 66 68

2 NÁSTUP ZEMĚDĚLSKÉ CIVILIZACE (neolit) ............................................................................................... 2.1 Protagonisté moravského neolitu ..................................................................................................................... 2.2 Periodizace a datování neolitu ........................................................................................................................... 2.3 Kulturní poměry moravského neolitu ................................................................................................................ 2.3.1 Kultura s lineární keramikou ................................................................................................................... 2.3.2 Šárecký stupeň lineární keramiky a pronikání želiczovských vlivů na Moravu ...................................... 2.3.3 Lid s vypíchanou keramikou ................................................................................................................... 2.3.4 Lid s moravskou malovanou keramikou.................................................................................................. 2.4 Neolitické zemědělství ...................................................................................................................................... 2.5 Sociální vztahy a duchovní život tvůrců moravského neolitu ...........................................................................

71 71 72 74 76 95 100 108 145 150

3 NA PRAHU DOBY KOVOVÉ (eneolit) ............................................................................................................... 153 3.1 Z historie názorů na vývoj cneolitu ................................................................................................................... 153 3.2 Periodizace a chronologie eneolitu.................................................................................................................... 154 3.3 Kulturní mozaika moravského eneolitu ............................................................................................................ 157 3.3.1 Jordanovská skupina ............................................................................................................................... 158 3.3.2 Keramické památky typu Retz ................................................................................................................ 161 3.3.3 Kultura nálevkovitých pohárů ................................................................................................................. 165 3.3.4 Lid s kanelovanou keramikou ................................................................................................................. 179 3.3.5 Kultura kulovitých amfor ........................................................................................................................ 190 3.3.6 Jevišovická kultura .................................................................................................................................. 191 3.3.7 Bošácká kulturní skupina ........................................................................................................................ 200 3.3.8 Lid se šňůrovou keramikou ..................................................................................................................... 204 3.3.9 Lid se zvoncovitými poháry .................................................................................................................... 218 3.4 Úvaha nad rozporuplným charakterem doby .................................................................................................... 23 6

4 V LESKU ZLATAVÉHO BRONZU (doba bronzová) ......................................................................................... 233 4.1 Z dějin výzkumů doby bronzové ........................................................................................................................ 234 4.2 Chronologie a periodizace doby bronzové.......................................................................................................... 236 4.3 Kulturní poměry doby bronzové ......................................................................................................................... 238 4.3.1 Únětická kultura....................................................................................................................................... 238 4.3.2 Nitranská skupina .................................................................................................................................... 258 4.3.3 Věteřovská skupina ................................................................................................................................... 262 4.3.4 Středodunajská mohylová kultura ........................................................................................................... 272 4.3.5 Kultura středodunajských popelnicových polí .......................................................................................... 286 4.3.6 Kultura lužických popelnicových polí ...................................................................................................... 301 4.4 Hospodářství a společnost doby bronzové ........................................................................................................... 328 5 PŘED BRANAMI HISTORIE (starší doba železná - halštatská) ......................................................................... 333 5.1 Jak se rodilo poznání moravského halštatu .......................................................................................................... 334 5.2 Chronologie a periodizace doby halštatské .......................................................................................................... 335 5.3 Archeologie moravského halštatu ........................................................................................................................ 337 5.3.1 Horákovská kultura .................................................................................................................................. 337 5.3.2 Platěnická kultura ..................................................................................................................................... 351 5.3.3 Býčí skála ............................................................................................................................................... 359 5.3.4 Pozdní halštat ........................................................................................................................................... 367 5.4 Společnost doby halštatské .................................................................................................................................. 372 5.5 K otázce jazykové příslušnosti předkeltského obyvatelstva Moravy ................................................................... 378 6 KELTSKÁ OKUPACE MORAVY (doba laténská) .............................................................................................. 380 6.1 Periodizace doby laténské .................................................................................................................................. 381 6.2 Z dějin poznání moravského laténu..................................................................................................................... 381 6.3 Osídlení Moravy v době laténské ........................................................................................................................ 382 6.3.1 Časně laténské osidlem Moravy (LT A) .................................................................................................. 382 6.3.2 Etapa plochých keltských pohřebišť (LT B-C1) ....................................................................................... 387 6.3.2.1 Podoba sídlišť a struktura osídlení........................................................................................................ 388 6.3.2.2 Pohřebiště a pohřební ritus .................................................................................................................. 393 6.3.2.3 Antropologie moravských Keltů........................................................................................................... 402 6.3.3 Etapa keltských oppid (LT C2-D1) ........................................................................................................... 402 6.4 Zemědělství, řemesla a obchod moravských Keltů ............................................................................................. 412 6.5 Sociální struktura a projevy duchovního života .................................................................................................. 417 6.6 Púchovská kultura ............................................................................................................................................... 420 6.7 Zánik keltského osidlem Moravy ...................................................................................................................... 423 7 NA HRANICÍCH IMPÉRIA (doba římská) ........................................................................................................... 424 7.1 Periodizace doby římské ......................................................................................................................................425 7.2 Z dějin výzkumů ..................................................................................................................................................425 7.3 Historický vývoj v oblasti severně od Dunaje do markomanských válek ........................................................... 425 7.4 Počátky doby římské na Moravě ve světle archeologických pramenů ................................................................ 427 7.4.1 Sídliště ...................................................................................................................................................... 429 7.4.2 Hroby a pohřebiště ................................................................................................................................... 430 7.4.3 Hmotná kultura ......................................................................................................................................... 430 7.4.4 Úroveň výroby a řemesla ve starší době římské ....................................................................................... 435 7.4.5 Obchodní výměna..................................................................................................................................... 436 7.5 Morava a markomanské války ............................................................................................................................. 440 7.5.1 Římský vojenský zásah v archeologických pramenech ........................................................................... 440 7.5.2 Stopy markomanských válek v germánské sídlištní struktuře .................................................................. 447 7.5.3 Římský vliv na germánskou nobilitu a královský hrob z Mušova ........................................................... 453 7

7.6 Mladší doba římská ............................................................................................................................................ 458 7.6.1 Přechodné období mezi starší a mladší dobou římskou ........................................................................... 459 7.6.2 Morava ve starším stupni mladší doby římské ........................................................................................ 462 7.6.3 Průnik nových osadníků od dolního Labe a pohřebiště typu Kostelec na Hané ...................................... 465 7.6.4 Situace na Moravě v závěru doby římské ................................................................................................ 468 8 ZA DOB VELKÉHO NEKLIDU (doba stěhování národů) ................................................................................ 471 8.1 První vlny stěhování národů v Podunají a vývoj na Moravě .............................................................................472 8.1.1 Agónie provincií ...................................................................................................................................... 472 8.1.2 Počátky doby stěhování národů na Moravě ........................................................................................... 474 8.2 Attilova říše a její pád........................................................................................................................................ 477 8.2.1 Morava v době Attilově a vytváření nové sídlištní struktury.................................................................... 478 8.3 Změny po zániku Attilovy říše a Morava ve druhé polovině 5. století .............................................................. 480 8.3.1 Královské hroby z druhé poloviny 5. století jako odraz mocenskopolitických změn ............................. 482 8.3.2 Kostrové hroby a hřbitovy z druhé poloviny 5. století ............................................................................ 487 8.3.3 Sídliště a úroveň výroby .......................................................................................................................... 490 8.4 Společenské uspořádání a etnicita obyvatel Moravy ......................................................................................... 492 8.5 Morava pod panstvím Langobardů .................................................................................................................... 494 8.5.1 Archeologický obraz langobardské okupace Moravy ............................................................................. 495 8.5.2 Archeologie a dějiny Langobardů na území severně od Dunaje ............................................................. 501 VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE ............................................................................................................................... 505 BIBLIOGRAFICKÉ ZKRATKY ............................................................................................................................. 522 POUŽITÉ ZKRATKY .............................................................................................................................................. 522 ZUSAMMENFASSUNG ........................................................................................................................................... 523

8

PŘEDMLUVA

rvý souborný pohled na pravěké dějiny Moravy nastínil roku 1902 věhlasný moravský archeolog Inocenc Ladislav Červinka. Jeho Morava za pravěku (Brno 1902) měla být záhy vystřídána obsáhlým vícesvazkovým dílem Moravské starožitnosti; z něho se však podařilo autorovi realizovat pouze II. díl — O pokoleních skrčených koster na Moravě (Kojetín n. H. 1908). Vznikaly i jiné stručněji či populárněji koncipované přehledy, jako např. Obrázky z pravěku moravského od Karla Jaroslava Mašky (Lidová čítanka moravská, Telč—Kutná Hora 1906), nebo stať Prehistorie moravská od téhož autora v Ottově slovníku naučném (sv. XVII) apod. Po příchodu do Brna podal vlastní výklad moravského pravěku ve stručném nástinu Emanuel Simek (Problémy moravské prehistorie, ČMM 59,1935). Sám I. L. Červinka již k nové verzi moravského pravěku nedospěl, avšak svými obsažnými soupisy památek jednotlivých kultur, dovedených v rukopisech až do poválečných let, se o přípravu takového díla neobyčejně zasloužil. Morava a její pravěké památky ovšem nalezly své místo v syntézách českého či československého pravěku. Mezi prvými to byla Červinkova stať Böhmen und Mähren (mit der Slowakei) ve 2. svazku Ebertova Reallexikonu (1924) a práce O. Menghina Einführung in die Urgeschichte Böhmens und Mährens (Reichenberg 1926), po níž záhy následovalo záslužné dílo J. Schránila Die Vorgeschichte Böhmens und Mährens (Berlin—Lipsko 1928). Již v prvých válečných letech vyšla kniha J. Böhma Kronika objeveného věku (Praha 1941), znamenající dosavadní vrchol vědecké — popularizující, zároveň však také hluboce filozofující — prehistorické literatury. Po druhé světové válce se syntéz českého nebo československého pravěku objevilo více: V prvé řadě to bylo Pravěké Československo J. Filipa (Praha 1948), z něhož se učilo několik generací našich i zahraničních archeologů. Chronologicky následovaly: českými prehistoriky rozpačitě přijímaná práce H. Preidela Die vor- und frühgeschichtliche Siedlungsräume in Böhmen und Mähren (München 1953), dále především mládeži věnovaná knížka J. Poulíka Z hlubin věků (Praha 1956), kniha kolektivu autorů v čele s J. Neustupným Pravěk Československa (Praha 1960) a v témže roce vydaný Nástin pravěkých dějin Československa Evžena a Jiřího Neustupných (Sborník NM Praha). Po této vlně syntetizujících spisů přišla doba prací analytických. V souladu s množícími se prameny hmotné kultury se připravovala a vydávala spíše díla monotématická, nebo monografie jednotlivých významných prehistorických lokalit. Nový Pravěk Moravy se nepodařilo přivést na svět ani s rozmachem terénních výzkumů, ani s nástupem nových generací prehistoriků, ačkoli pokusů o to se dálo několik. Nelze však pominout přehledy pravěku menších regionů, okresů, oblastí či míst, kterých se narodilo na území Moravy do začátku druhé světové války značné množství a které se staly kaménky celkové mozaiky moravského dávnověku. O vydání těchto, často jen drobných, spisků se zasloužila řada předních archeologů, jako např. A. Procházka (Vyškovsko), F. Vildomec (Moravskobudějovicko), I. L. Červinka (Kyjovsko, Ždánsko, Hodonínsko), A. Gottwald (Prostějovsko), M. Chleborád (Bučovicko) aj. Velkou zásluhu si v tomto směru získal J. Skutil, který věnoval řadu prací pravěku několika předválečných okresů (Boskovice, Klobouky, Tišnov) či regionů nebo míst (Morkovsko, západní Morava, Hostýn aj.). Z německých archeologů produkoval regionální předhledy ve 30. a 40. letech zejména K. Schirmeisen (Ostravsko, Uničovsko). Probouzel se také zájem o prehistorii našeho Slezska (J. Böhm, Slezsko v době předhistorické, Vlastivědný sborník slezský II, 1926), které bylo v minulosti zájmovou sférou povýtce cizích badatelů. I po druhé světové válce pokračovala tvorba regionálních přehledů. Vznikla i řada muzejních katalogů či tisků vydaných při příležitosti otevření expozice pravěku toho kterého regionu. Katalog, připravený prehistorickým oddělením Moravského muzea v Brně roku 1966 k expozici Pravěku Moravy (autorský kolektiv: V. Hrubý, V. Hochmanová-Vávrová, V. Ondruš), představoval již poměrně obsáhlý přehled soudobého p o z n á n í tématu Později vyšlo tiskem i několik novodobých regionálních syntéz, čerpajících z podrobné registrace archeologie kých památek, zasazujících však pravěké dějiny zájmové oblasti, do širších historických i prostorových souvislostí. 9

Šlo jmenovitě o Pravěk Znojemska (1972), Pravěk Třebíčska (1986) a o dílo Archeologické lokality a nálezy okresu Brno-venkov (1989); všechny tyto knihy najde čtenář v seznamu literatury, připojeném k této práci. V jistém smyslu je možno uvedené regionální syntézy považovat za základ předkládaných Pravěkých dějin Moravy. Nové Pravěké dějiny Moravy vyrůstají z mimořádně objemné základny hodnotných archeologických pramenů, získaných novodobými terénními výzkumy, nepomíjejí však přirozeně ani památky dob Wankelových a Červinkových. Autorský kolektiv, který se na přípravě svazku podílel, vytvořili pracovníci všech hlavních brněnských archeologických institucí: Archeologického ústavu Akademie věd ČR (někteří z členů tohoto ústavu v době tisku knihy přešli do nově vzniklého Ústavu archeologické památkové péče), katedry archeologie filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Ústavu Antropos a Archeologického ústavu Moravského zemského muzea. V autorském týmu se setkali příslušníci starší, střední i mladší generace, což se přirozeně nemohlo neprojevit v pojetí i ve výrazu jednotlivých příspěvků. Osobitý přístup jednotlivých badatelů k látce bylo arci možno redakčně potlačit, ale větší míra unifikace díla by ke škodě věci setřela právě onu originalitu generačních a osobnostních koncepcí. Každopádně byli všichni autoři vedeni snahou představit moravský pravěk v co neobjektivnějším světle soudobého vědeckého nazírání a nejméně ve středoevropských souvislostech. Shodou okolností se svazek připravoval v průběhu reorganizace naší vědeckovýzkumné základny a také v době vznícených úvah o novém státoprávním uspořádání České republiky a o postavem Moravy a Slezska v novém státě. Nebylo úmyslem autorů vstupovat jakkoli do procesu tvorby novodobých politických struktur. Ze samotné podstaty věci však vyšlo najevo, že území Moravy, případně i s částí Horního Slezska, tvořilo po celou dobu pravěku svébytný geograficko-kulturní, časem i etnicko-kulturní celek; ten sice nebyl izolován od svého sousedství, zachovával si však ve všech etapách starých dob svoji vlastní integritu. V důsledku zeměpisné polohy pak bylo jeho údělem časté prosťředkování vymožeností evropského jihu a jihovýchodu zemím položeným dále k severu, severozápadu a západu. Ve světle dějinných událostí vyvstal pak význam Moravy zejména v 7. a 9. stol. n. l., kdy zde moravští Slované zorganizovali jádro Sámovy a později Velkomoravské říše. Je věcí hrdosti a cti českého národa, aby na tyto události nezapomínal. Vladimír Podborský

10

1

V Z Á Ř I O H Ň Ů NEJST A R Š Í C H L O V C Ů (starší doba kamenná — paleolit)

oba, ve které Morava vstoupila do dějin lidstva, je velmi vzdálená. Z hlediska vývoje Země to bylo ve starší části čtvrtohor (kvartéru), zvané pleistocén (dříve diluvium), která se vyznačovala pronikavými, dlouhodobě se střídajícími změnami klimatu, známými jako ledové doby. K těmto změnám docházelo zpočátku pozvolna, když se subtropické až tropické podnebí předchozích třetihor (terciéru) počalo v jejich závěrečné fázi postupně ochlazovat a pralesy byly nahrazovány travnatými savanami. Hranice mezi pliocénem (poslední etapou třetihor) a pleistocénem může být stanovena pouze konvenčně na podkladě paleontologických a geologických kritérií, podle toho považují-li se za rozhodující např. zjistitelné stopy rozšíření ledovců (štěrkové náspy zvané morény) nebo vymírání některého výrazného druhu třetihorních obratlovců, či naopak nástup nově vzniklého druhu příznačného pro pleistocén nebo dokonce rozšíření arktických druhů mořských měkkýšů do teplejších moří, např. do Středozemního moře. V současné době je takovou konvenční hranicí mezi terciérem (pliocénem) a kvartérem (pleistocénem) datum 1 700 000 let, zjištěné radiometrickou (kalium-argonovou) metodou ve vulkanických horninách ve východní Africe. V té době měla být již ukončena zásadní výměna hlavních druhů třetihorních savců za nové druhy pleistocénní a rozšíření arktických měkkýšů do Středozemního moře oznamovalo podstatné snížení teploty na severní polokouli Země, i když doklady o zvětšování ledovců z té doby dosud neznáme, 1.1 Přírodní prostředí pleistocénu na Moravě O tom jak se tyto klimatické změny projevovaly od počátku na Moravě, nevíme téměř nic, protože po dobu přibližně 1 miliónu let od začátku pleistocénu postrádáme jakékoliv paleontologické nálezy, které by ráz podnebí osvětlovaly. Pouze mocné návěje spraší (žlutých cihlářských hlín), prokládané černými a rezavě hnědými polohami půd, které se na někte-

rých chráněných místech mohly uchovat (např. v cihelné na Červeném kopci a na Stránské skále u Brna) dokazují, že byla již vytvořena jistá periodicita ve střídání suchých stepních (tvorba spraší) a vlhkých lesních (tvorba půd) údobí. Aridní stepi zastupují chladné fáze (tedy doby „ledové") a rozšíření lesů je spojeno s humidním teplým klimatem dob meziledových. Teprve z pozdních fází staršího pleistocénu pocházejí četné kosti zvířat objevené ve skalní puklině kamenolomu u Holštejna v Moravském krasu; je to společenství savců typické pro spodní pleistocén (fáze zvané starší biharium), v němž se objevují kromě četných drobných hlodavců a hmyzožravců také druhy jelenovitých zvířat a šelem, zejména medvědi a panteři, a které dokládá teplé kontinentální klima. Podle mocných štěrkových a písčitých nánosů, uložených vysoko nad údolními nivami dnešních řek usuzujeme, že v oné době proudily řeky v širokých plochých údolích, v nichž se vinuly v četných meandrech. Pleistocén se dělí na tři části a za konvenční hranici mezi spodním a středním úsekem je zvoleno datum 700 000 let, které představuje přibližně dobu, kdy došlo k zásadní změně zemského magnetického pólu. Z prvých 200 000 až 300 000 let středního pleistocénu máme sice již poněkud četnější paleontologické materiály a dokonce i prvé stopy pobytu lidí, avšak ty zatím podrobnější výpovědi o klimatických změnách nedovolují. Spraše a půdy svědčí o tom, že chladná suchá a teplá vlhká období se stále střídala a intenzita chladných fází se zřejmě zvyšovala. Vysokohorské ledovec v Alpách se začaly již zvětšovat. V době snad mezi 500 000 a 400 000 lety došlo k prvé skutečné ledové době (glaciálu), která zanechala na našem území viditelné stopy. Další zvětšení alpských ledovců se sice Moravy nedotklo, avšak severský (tzv. baltický nebo pevninský) ledovec vzrostl tak, že jeho čelo se zastavilo až u našich pohraničních hor. Podstatná část Německa i Polska a celé Slezsko byly pokryty mocným ledovým příkrovem, jehož jazyky sahaly až do Moravské brány mezi výběžky Jeseníků a Beskyd. Během jednotlivých ledových dob, jejichž trvání se odhaduje až na 100 000 let, nebyl

11

stav ledovce stálý, ale čelo ustupovalo a opět narůstalo v důsledku drobných klimatických výkyvů. Zdá se, že toto prvé našich zemí se přímo dotýkající zalednění (zvané elsterské na severu a mindelské v Alpách) bylo alespoň jednou přerušeno dosti významným oteplením, kdy ledovec ustoupil značně daleko na sever od našich hranic; pravděpodobné v této době žili lidé poblíž termálních pramenů u Vértesszölös v severním Maďarsku nedaleko slovenských hranic. Pod vlivem elsterského ledovce bylo podnebí na Moravě jistě velmi drsné, místy se pravděpodobně vytvořily arktické tundry; podrobné doklady o tom však chybějí. Při postupném odtávání ledovce vznikla ve Slezsku a v Moravské bráně jezera a řeky z nich proudící unášely ve svých štěrcích materiál z morén, jehož horniny prozrazují původ v Pobaltí, ve Skandinávii i ve Finsku, odkud byly ledovcem dovlečeny. Následující meziledová doba (interglaciál) snad před 300 000 lety (nazvaná holstein) přinesla výrazné oteplení. Průměrná roční teplota byla vyšší než dnes a ve střední Evropě žili lesní sloni a nosorožci, stáda předchůdců dnešních koní, jelenů i turů. Jejich kosti byly nalezeny na sídlišti pračlověka u Bilzingsleben v Duryňsku; v našich zemích podobná bohatá naleziště zatím neznáme. Z jezerních sedimentů ve Slezsku byly získány rostlinné pyly svědčící o existenci listnatých lesů. Předposlední doba ledová (sálská či risská) s počátkem asi před 250 000 lety, znovu posunula čelo severského ledovce až k našim horám do stejných míst, jako předchozí. Podobné jako dříve vznikaly v chladných stadiálech mocné návěje spraší, dělené jednou až dvěma půdami, jež se vytvořily v důsledku stepního až lesního porostu v klimaticky příznivých údobích. Ve zvířeně stadiálů převládají nyní již chladnomilné druhy (bezprostřední předchůdce mamuta, srstnatý nosorožec). Poslední interglaciál (eemský, asi mezi 120 000 a 100 000 lety), jímž začíná vrchní pleistocén, znovu způsobil změnu ve fauně; naposledy se ve střední Evropě objevili lesní slon a lesní nosorožec, žila zde stáda jelenů, bizonů a koní. Důležitým indikátorem změn jsou také suchozemští měkkýši; v interglaciálech jsou zastoupeni druhy žijícími v lesním a lesostepním prostředí. Na změnách ve složení společenstva savců a měkkýšů i ve střídání se vrstev spraší a půd můžeme sledovat postupný přechod k poslední ledové době (viselské či würmské) přes údobí četných asi krátkodobých klimatických oscilací. Tento ledovec se již k našim hranicím nepřiblížil, jeho čelo zůstalo stát asi uprostřed Polska a Německa. Prvý vrchol glaciálního klimatu byl dosažen asi

mezi 50 000 a 40 000 lety, kdy zmizely všechny druhy zvířat s vyššími nároky na životní prostředí; naprosto dominovala typická glaciální fauna s mamutem, sobem, srstnatým nosorožcem, polární liškou, z měkkýšů pak druhy přizpůsobené životu ve studených sprašových stepích. V době mezi 40 000 a 30 000 lety došlo ke klimatické nestabilitě, krátkodobě se střídaly mírné a chladnější výkyvy, během nichž se znovu objevili jeleni, bizoni a tuři, a jeskynní medvědi dosáhli svého nejvétšího rozšíření. Následné zhoršení klimatu bylo předzvěstí posledního rozmachu würmského glaciálu, jehož druhý vrchol probíhal před 22 000 až 18 000 lety. Také v této době dominovala u nás arktická fauna s mamutem a sobem. Ústup tohoto posledního zalednění, jež skončil před 10 000 lety, znamenal konec ledových dob i konec pleistocénu. Během postupného zlepšování klimatu se opět rozšířily lesy a s nimi i dnešní lesní zvířena. Glaciální druhy buď vymřely (mamut, srstnatý nosorožec), nebo se stáhly do arktidy (sob, polární liška, polární zajíc). Nastala geologická současnost, holocén.

12

ních izotopů různých prvků, které jsou obsaženy v organických (kosti, dřevěné uhlíky, dřevo) i v neorganických (vulkanické horniny, travertiny, sintry) látkách. Pro moravské paleolitické nálezy byla uplatněna dosud jediná, nejrozšířenější metoda radioaktivního uhlíku C14. jejíž dosah je ovšem nejvýše do 50 000 let, přičemž pouze asi do 35 000 let je možno docílit větší přesnosti. (Laboratoř, zabývající se měřením radioaktivního uhlíku, v našich zemích až donedávna nebyla a data jsme získávali jedině díky ochotné spolupráci se zahraničím, převážně s laboratoří Groningenské univerzity v Holandsku, jež je jedna z nejstarších a nejrenomovanějších; ojedinělá data byla získaná v laboratořích v Lyonu, Heidelbergu, Berlíně či jinde.) Pro metody, jimiž lze získat data do statisíců i miliónů let, nemáme u nás vhodné materiály; kalium-argonovou metodou lze datovat vulkanické horniny, s kterými naši paleolitičtí předkové nepřišli do styku, a uran-thoriovou metodou travertiny, v kterých rovněž žádné památky po člověku na Moravě nalezeny nebyly. Měřením změn zemského magnetismu, kterým se zabýval Geofyzikální ústav ČSAV v Praze, byla stanovena hranice inverzní polarity v sedimentech na Stránské skále a na Červeném kopci v Brně. Termoluminiscenční metoda, která je hojně používaná v mladších etapách pravěku, byla v moravském paleolitu pokusně uplatněna na hrudce pálené hlíny z Dolních Věstonic laboratoří v Oxfordu, ale nepřinesla příliš přesvědčivý výsledek. Data uváděná v tabulkách č. 1 a 2 se opírají o zahraniční údaje a jsou velmi přibližná; mohou sloužit k vytvoření obecné představy o délce pleistocénu a jednotlivých jeho úseků. I radiokarbonová data je vhodné brát s jistou rezervou. Nesporně vyjadřují relativní vztahy mezi jednotlivými kulturami a nalezišti, jejich absolutní hodnota nemusí však zcela souhlasit, neboť fyzikové stále upozorňují, že tzv. „radiokarbonový rok" nemusí vždy odpovídat našemu kalendářnímu roku. Při tisících a desetitisících letech, o které se v paleolitu jedná, je však jistě odchylka ve staletích bezvýznamná. Je nesporné, že teprve tyto moderní fyzikální metody umožnily učinit si představu o časových dimenzích, ve kterých probíhal vývoj člověka a jeho kultury.

1.2 Periodizace nejstarší éry lidstva Přirozeným předpokladem pro sledování historického vývoje je stanovení časových vztahů různých procesů. Pro úsek nejstarších dějin člověka, starší dobu kamennou či paleolit, jsme výhradně odkázáni na různé přírodovědné metody stanovení stáří nalezených památek. Archeologické materiály samy o sobě poskytují možnost přibližného časového vřazení jen velmi rámcově, a to jen jsou-li zastoupené v dostatečném počtu a vyhraněnými předměty. Geologická a biostratigrafická metoda umožňují stanovit podle kontextu, zda kamenné nástroje ležely buď ve spraši spolu s glaciální faunou nebo ve fosilní půdě spolu s faunou interglaciální. Podle určených druhů zvířat pak můžeme usuzovat, zda šlo o takové druhy, které vyhynuly třeba již ve starém pleistocénu anebo naopak o druhy dožívající se konce poslední ledové doby. Podle toho pak lze hovořit o osídlení mladowürmském, eemském, holsteinském či elsterském. Metody, které umožňují stanovit stáří v letech, byly vyvinuty během posledních tří či čtyř desítiletí. V podstatě se opírají o zjišťování obsahu radioaktiv-

1.3 Historie bádání Kolem poloviny 19. stol. se ve většině evropských zemí začíná projevovat zájem o nejstarší minulost lidského rodu. Přispívají k tomu nejen náhodné nálezy kamenných nástrojů a zvířecích i lidských kostí, ale jsou zahajovány výkopy hlavně v jeskyních s cílem takové památky objevit.

13

(Kůlna, Pekárna, Býčí skála), jenž se významně podílel na výkopech v Předmostí. Také J. Knies věnoval většinu svého života výkopům v jeskyních Moravského krasu (Kůlna, Balcarka, Verunčina aj.). A. Makowský, profesor geologie na německé technice v Brně, se do historie objevů paleolitu zapsal zachráněním hrobu muže pohřbeného s četnými milodary v Brně na Francouzské ul., který byl náhodně odkryt v roce 1891 při kopám kanálu. Dvacátá a třicátá léta tohoto století jsou poznamenána autoritativní postavou Wanklova vnuka Karla Absolona, profesora geografie na Karlově univerzitě a zakladatele oddělení pro diluvium i expozice Anthropos v Moravském zemském muzeu. Proslavil se dlouholetými výzkumy v Dolních Věstonicích a v jeskyni Pekárně, i rozsáhlými záchrannými pracemi v Předmostí, jakož i řadou monografií, vyznačujících se podrobnou popisnou metodou kamenných nástrojů. Moravským paleolitem se zabýval také Josef Skutil, kustod pravěkého oddělení Moravského zemského muzea a ve druhé polovině čtyřicátých let profesor na Komenského univerztě; byl autorem prvých souborných prací o paleolitu Slovenska, Podkarpatské Rusi i celého Československa. Ve dvacátých letech zaznamenaly také ještě amatérské práce jisté úspěchy v Moravském krasu (R. Czižek, Fr. Čupik) a v Petřkovicích (J. Folprecht). V té době se také projevil zájem o moravský paleolit u významných zahraničních badatelů, kteří naše materiály pojednali ve svých souborných pracích: H. Breuil, J. Bayer, H. Obermaier, O. Menghin, O. Hauser. Během války pokračovaly pouze výzkumy řízené A. Bohmersem v Dolních Věstonicích, které se nacházely v okupovaném pohraničním území; na Moravě byly provedeny zjišťovací sondáže v Předmostí, Ondraticích, v Býčí skále a v Kůlně. Nová generace badatelů, nastupující v osvobozeném Československu po roce 1945, stála před nemalými úkoly. Na poli teoretickém bylo zapotřebí vyrovnat se s novými poznatky a metodami, které po léta naší izolovanosti byly v západní Evropě dosaženy, v terénu pak bylo žádoucí novými výzkumy jednak ověřit stratigrafickou pozici a periodizaci paleolitických kultur, jednak se vynasnažit alespoň částečně nahradit citelné ztráty sbírek utrpěné v průběhu závěrečných bojů války. Tato tragická událost byla způsobena záměrně založeným požárem zámku v Mikulově, kde byla část muzejních sbírek uložena před bombardováním. Shořely tam všechny moravské antropologické materiály ze Šipky, Mladče, Předmostí, Brna III a Dolních Věstonic, jakož i téměř všechna kamenná industrie z Předmostí a převážná většina z Dolních Věstonic. Rozsáhlými výzkumy

Morava patří k zemím, kde se podobné zájmy objevily velmi záhy. Věhlas prvého badatele získal Jindřich Wankel, lékař na panství knížete Salma v Blansku, který se věnoval zkoumání obsahu hlinitých jeskynních výplní. Své práce zahájil v Býčí skále a již v roce 1867 oznámil objev pravěkých kamenných nástrojů spolu s kostmi vymřelých „diluviálních" (tedy pleistocénních) zvířat, zejména jeskynního medvěda. Tato otázka, zda člověk žil současně s „předpotopními" zvířaty, byla tehdy klíčovou a na jejím řešení, trvajícím několik desítek let, se podílela řada předních evropských badatelů. Wanklovo zjištění pobytu „diluviálního" člověka v Býčí skále, dokonce ve dvou různě starých polohách, bylo prvé na území tehdejší rakousko-uherské monarchie a Wankel, který své kamenné nástroje správně srovnával s tehdejšími prvými popsanými kolekcemi z Francie, tím získal vysoké mezinárodní uznání. Kromě Býčí skály provedl menší výkopy v jiných jeskyních (např. v Kůlně a v Pekárně), v nichž rovněž zjistil přítomnost paleolitických lidí. Ke konci svého života, kdy žil v Olomouci, objevil sídliště lovců mamutů v Předmostí u Přerova, jedno z předních svého druhu v Evropě. V dalších desetiletích minulého století pak projevila zájem o nejstarší osídlení Moravy řada badatelů, z níž nutno vzpomenout ty nejvýznamnější. Především K. J. Maška, profesor na reálce v Novém Jičíně a později v Telči, prokopal jeskyně Šipku a Čertovu díru na Kotouči u Štramberku, v nichž prokázal osídlení ve čtyřech různých fázích starší doby kamenné. Maška byl badatel širokého rozhledu; opíral se také o výsledky bádám ve Francii, takže správně rozpoznal, že nástroje z obou spodních vrstev v Šipce jsou srovnatelné s kulturou moustérienu. V Šipce se mu navíc podařilo r. 1880 nalézt část spodní čelisti dítěte, morfologicky se lišící od současného člověka, kterou přisoudil člověku neandertálského typu. Tím se Maška úspěšně zapojil do mezinárodní polemiky o uznání existence neandertálského člověka, jako samostatného druhu předcházejícího modernímu člověku. Jeho objev byl rovněž první tohoto druhu na území monarchie. Později Maška navázal na Wanklovy výkopy v Předmostí, kde se mu podařil v roce 1894 objev světového významu: společný hrob asi 20 jedinců lovců mamutů. V roce 1881 započal J. Szombathy, ředitel Přírodovědného muzea ve Vídni, výkopy v jeskyni v Mladči u Litovle. Nalezl další vynikající kostemé zbytky několika jedinců, které jsou dnes považovány za nejstarší pozůstatky člověka moderního typu (Homo sapiens sapiens) v Evropě. Z dalších to byl M. Kříž, notář ve Ždánicích, neúnavný badatel v jeskyních Moravského krasu

14

1 1 — faksimile kresby K. J. Mašky šipecké čelisti z roku 1880; 2 — pohled do jeskyně Šipky na vrchu Kotouči u Štramberka.

15

Archeologického ústavu ČSAV v Brně, zejména objevem jedinečného sídliště v Pavlově, a pozdějšími výzkumy Moravského zemského muzea (např. v jeskyni Kůlně), jakož i četnými studiemi materiálovými i syntetickými, na nichž se nyní podílí již i následující badatelská generace, bylo dosaženo obrazu o nejstarším osídlení Moravy, jenž je podán v následujících kapitolách.

(risské či sálské) ledové doby. Všechny poznatky a doklady o jejich existenci na Moravě byly získány v průběhu uplynulých třiceti let. V roce 1946 uveřejnil sice J. Skutil soupis pěstních klínů z Čech a Moravy, svědčících podle tehdejších představ o pobytu lidí ve starém paleolitu, jde však o povrchové nálezy z dnešního hlediska mnohem mladší. Z Moravy byly uvedeny tři kusy, z nichž dva můžeme s největší pravděpodobností zařadit do středního paleolitu (Ostrava-Přívoz a Kadov na Znojemsku), třetí z Leskounu u Moravského Krumlova je zcela nesporný pseudoartefakt, tedy přirozený úlomek tvarově pouze náhodně upomínající na pěstní klín. Ve čtyřicátých letech se také změnily představy o typických nástrojích starého paleolitu. Jestliže do té

1.4 Současný stav poznání moravského paleolitu 1.4.1 Starý paleolit [± 1 000 000—250 000 př. n. l.] Pod pojem starého paleolitu zahrnujeme všechny archeologické památky na pobyt lidí od jejich prvého výskytu až přibližně do počátku předposlední

Mapka 1 Zdroje kamenných surovin starší doby kamenné. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — pleistocénní morény a glacifluviální štěrky s pazourky; E — rohovce typu Krumlovský les; F — křišťály; G — vlárské radiolarity; H — drahanské křemence; I — lokální zdroje rohovců; J — směr přísunu silicitů Krakovsko-čenstochovské jury. 1 — Bořitov (křídové rohovce); 2 — Stránská skála (jurské rohovce); 3 — Býčí skála (rohovce); 4 - Jevišovice ("plazma"); 5 — Olomučany a Rudice (jurské černé a jiné rohovce); 6 — Zdislavice (rohovce). 16

doby byl synonymem starého paleolitu pěstní klín, nyní se jím stal sekáč (chopper), velmi jednoduše pouze jednostranně opracovaný valoun. Nálezy velmi starých valounových sekáčů byly již dříve známy z Afriky a z Asie, v prvé polovině čtyřicátých let podobné nástroje však publikovali H. Breuil a G. Zbyszewski také z mořských pláží v Portugalsku a přisoudili jim vyšší stáří, než dosud známým industriím s pěstními klíny. Tím byl dán impuls k objevování staropaleolitických valounových nástrojů v Evropě, jejichž podstata byla akceptována H. Breuilem. uznávaným předním znalcem paleolitu. V našich zemích reagoval jako prvý na tento podnět K. Žebera, který již v roce 1952 shrnul četné nálezy valounových nástrojů ze středních Čech. Na Moravě došlo k objevu velmi časného pobytu člověka v průběhu šedesátých let na Stránské skále u Brna. kde ústav Anthropos podnikal paleontologicky zaměřený výzkum pod vedením R. Musila. Jeho úkolem bylo ověřit stratigrafickou pozici a stáří bohatých, dřívějšími výkopy mnoha badatelů nashromážděných sbírek zvířecích kostí a při té příležitosti byly objeveny kamenné nástroje nesporně dokumentující přítomnost lidí. Jde o nevelký počet jednoduše upravených úštěpů a úlomků místních jurských rohovců i vápenců, jejichž význam tkví v tom, že můžeme na podkladě velmi bohatých a rozmanitých kostí obratlovců i schránek měkkýšů dobře rekonstruovat přírodní prostředí, v němž lidé žili, a že můžeme poměrně přesně určil i stáří tobolo osídlení. V oné době tekla Svitava asi ještě sníženinou mezi Stránskou skálou a Bílou horou nebo se v ni nacházela mrtvá ramena řeky. Na Stránské skále hnízdilo množství vodních ptáků a žily tam četné druhy drobných hlodavců, v jeskyních byla doupata starobylých předchůdců jeskynních medvědů (Ursus deningeri). Kromě koní, jelenovitých a turovitých býložravců tu žili lesní sloni i nosorožci, rozmanité hyenovité, psovité i kočkovité šelmy, z nichž největší šavlozubý tygr (Homotherium moravivum [Woldřich]) v následujícím období již vymřel. Toto společenstvo zvířat svědčí o teplém interglaciálním klimatu v údobí zvaném cromer na konci starého a na počátku středního pleistocénu. Poměrně přesné stáří bylo možno stanovit proto, že v odkrytém profilu sedimentů byla stanovena hranice reverzní paleomagnetické fáze Brunhes a inverzní fáze Matuyama; k této poslední velké změně zemské polarity došlo před 700 000 lety. Kamenné nástroje pocházejí z vrstev nad touto hranicí, takže jejich stáří činí minimálně 600 000 let. Vzhledem k tomu je překvapivý nález učiněný již na počátku století J. Woldřichem v jeskyňce č. 8: tělo ocasního obratlů mladého slona, na jehož spodním okraji je vyryto sedm

paprskovitě se rozbíhajících krátkých rýh. Jaký byl jejich smysl nevíme, v každém případě jsou však odrazem myšlenkových pochodů, jež přesahovaly prosté reakce na každodenní potřeby získání potravy. U pračlověka druhu Homo erectus (člověk vzpřímený) se takovéto myšlení dosud nepředpokládalo. Nalezeny byly také spálené úlomky zvířecích kostí a v jeskyňce č. 8 i spálený úštěp rohovce, svědčící o tom. že lidé na Stránské skále znali a udržovali oheň. Je to jeden z nejstarších dokladů užívání ohně v Evropě [Musil-Valoch 1968; Valoch 1987]. Stránskou skálu můžeme považovat za útočiště, které sloužilo lidem opakovaně v průběhu delší doby. Vzácně se nacházejí v odkryvech spraší a fosilních půd ojedinělé kamenné nástroje svědčící o přechodné přítomnosti lidí v té které době. Takové artefakty, zpravidla svým vzhledem málo nápadné, upoutají pozornost jen vycvičeného oka a proto jsou zaznamenány pouze v okolí Brna, kde různí odborníci mohou častěji těžbu hlín sledovat. V jiných oblastech přicházejí lakové předměty nazmar. Nejstarším svou slratigrafickou polohou datovaným kamenným nástrojem na Moravě je větší valoun křemene, osekaný z více stran (polyédr), nalezený v cihelně na Červeném kopci v desátém komplexu fosilních půd (pedokomplex PK X), jenž leží pod paleomagnetickou hranicí Matuyama/Brunhes (M/B) a je tudíž více než 700 000 let starý. V mladších polohách nad hranicí M/B byly nalezeny jednotlivé úštěpy nebo osekané valouny rovněž na Červeném kopci a v dnes již neexistujících cihelnách v Židenicích na Malé Klajdovce a u Růženina dvoru (na sídlišti Vinohrady). Poněkud vyššího stáří jako nástroje ze Stránské skály je pěkně osekané jádro z křemence a několik upravených valounu, jež byly nalezeny v hlubokém před několika lety vyhloubeném průkopu na úpatí vápencové skalky zvané Švédské šance ve Slatině, asi 2 km jižně od Stránské skály. Dále také úštěp pocházející ze štěrků terasy ve výšce 30 m nad dnešní nivou v Brně-Židenicích a snad i větší úštěp z vysoko položených štěrků bývalé štěrkovny v Židenicích (u „Mordovni") asi 80 m nad nivou. Ze závěru starého paleolitu, z půdy PK VI vzniklé v holštýnském interglaciálu, pochází jádrovitě osekaný valoun křemene ze Sedlešovic u Znojma a pravděpodobně z téže doby máme prvý doklad o pobytu lidí na severní Moravě. Osekaný křemenný valoun byl nalezen v tzv. "Domu mrtvých" v Mladečských jeskyních u Litovle při výzkumu ústavu Anthropos vedeném J. Jelínkem na počátku Šedesátých let. Po vzoru Žeberových objevů ve středních Čechách vzrostla také na Moravě snaha o doložení exis17

2 Staropaleolitické nástroje. Stránská skála I. 1 — jádrovitý nástroj; 2 — drasadlovitě upravený úlomek; 3-5 — úštěpy; 6 — ocasní obratel slona se sedmi rýhami při spodní hraně.

3 Staropaleolitická valounová industrie. 1,4 — jednolící sekáče (choppers), Přibice I; 2 — úštěp, Přibice II; 3 — jednostranně osekaný valoun (épannelé), Přibice II; 5 — oboustranně osekaný valoun, Přibice II.

tence valounových industrií. Podařilo se to V. Effenbergerovi, amatérskému spolupracovníkovi ústavu Anthropos, který po seznámení se s Žeberovými publikacemi i originály nástrojů věnoval pozornost polím ležícím vysoko nad dnešní nivou, na nichž jsou vyorávány říční štěrky. Valounové nástroje se totiž nejčastěji nacházejí na místech v blízkosti tehdejších řek, kde lidé měli k dispozici téměř neomezené množství suroviny k výrobě nástrojů a kde mohli nejsnáze získat potravu ať již vlastním lovem napájejících se zvířat nebo zmocněním se části kořisti šelem. Effenbergerova snaha měla skutečně pozitivní výsledek; u Přibic na jižní Moravě se mu podařilo objevit dvě vydatná naleziště (I, II) starobylých valounových nástrojů. V pokračování lokality I zjistil postupně ještě další dva menší nálezové prostory již na katastru obce Ivaň, dosti rozsáhlé naleziště jižně od Nové Vsi, další severně až severovýchodně od bývalé obce Mušov (Mušov II, nyní kat. Pasohlávky) a dvě lokality jihozápadně od Pouzdřan na návrší směrem k Šakvicím (Pouzdřany I a II). Všechny artefakty získané v tomto prostoru mají podobný ráz.

Jsou to valouny velikosti jedné až dvou pěstí, převážně bílého nebo lehce zbarveného křemene, řídce hnědého křemence a zcela výjimečně rohovce nebo jiných hornin. Poměrně často se nacházejí kusy, jejichž zaoblený tvar je narušen jediným úderem, který zanechal mělký miskovitý negativ s velmi krátkou hranou na okraji. Takové valouny mohly být otlučeny člověkem, avšak nejsou toho zcela přesvědčivým důkazem, protože přírodními procesy, zejména při transportu štěrku v říčním korytu, vznikají nejrůznější fraktury valounů dosti často. Přesvědčivěji dokládají lidskou činnost takové kusy, jejichž okraj je opracován několika paralelními údery, vytvářejícími delší, více méně rovnou hranu, jež mohla sloužit jako řezné pracovní ostří. To jsou jednolící sekáče (choppers), dvoulící pak mají tutéž pracovní hranu vytvořenou protilehlými údery, takže na valounu jsou opracovány dvě strany (chopping-tools). Vzácně se nacházejí artefakty opracované plošně na jedné straně (épannelés) či z větší části nebo úplně na obou stranách, které můžeme označit za pěstní klíny (bifasy). Také úštěpy vznikající při opracovávání valounů, které mají charakte18

na značně rozlehlé ploše odkryty štěrky, mezi nimiž nalezl V. Effenberger pravidelný křemenný úštěp a tři jednoduché sekáče (Mušov III) a v témže štěrkovém stupni v odkryvu poblíž Pasohlávek jeden osekaný valoun. Vzhledem k relativně nižší úrovni těchto štěrků nad nivou by tyto nástroje měly býl mladší než ony z dříve jmenovaných nalezišť. Podobné industrie objevil A. Otta, rovněž externí spolupracovník ústavu Anthropos, na obdobně vysokých místech nad řekou Jihlavou v okolí Dolních Kounic, kde se většinou uchovaly jen nepatrné relikty štěrkových pokryvů a kde je tedy relativně vyšší podíl opracovaných valounů. Nejvýznamnější z tamních lokalit je Pravlov I, odkud pochází velmi dobře opracovaný bifas, řada jednolících i dvoulících sekáčů a několik úštěpu. V Pravlově i na ostatních nalezištích v okolí Dolních Kounic byly kromě křemene a křemence mnohem hojněji než v Přibicích a ostatních lokalitách používány valouny rohovců. Typický bifas spolu se sekáči nalezl J. Chlachula u Valtic, jednostranně opracovaný klínovitý nástroj u Strážnice a několik sekáčů poblíž Starého Města u Uh. Hradiště, ojedinělý chopper pochází také ze sběrů M. Olivy u Milovic. Otázky starého paleolitu jsou spojené nejen s možností přirozeného vzniku pseudoartefaktů podobných lidským výrobkům, ale také s jejich geologickým uložením. U silnice severně od bývalé obce Mušov je štěrkovna (Mušov 1), dnes z valné části zasypaná. Koncem sedmdesátých let, kdy se v ní ještě příležitostně těžil štěrk, nalezl V. Effenberger ve spodní části sedimentů značný počet osekaných valounů, převážně sekáčů s jedním negativem, ale také typické jednolící í dvoulící sekáče a několik úštěpů. Záměrné opracování valounů se zdálo nepochybné, avšak štěrkopísky byly geology považovány za mořský miocenní sediment in silu (bádenské fáze 16- 13 mil. let staré) přesto, že po roce 1950 v nich nalezl B. Klíma lebku nosorožce určeného jako pleislocenní srstnatý nosorožec (Coelodonta anriquitatis). Za účelem bližšího studia bazálních sedimentů byla ve dně štěrkovny vyhloubena asi 2 m hluboká rýha, která přinesla překvapující výsledek. Dno štěrkovny bylo pokrylo ještě asi 50 cm mocnou vrstvou stejných bádenských sedimentů a v jejich podloží se objevily říční štěrkopísky zbarvením i složením zcela odlišné; patří nepochybně k téže úrovni štěrku, jako lokalita Mušov III, vzdálená snad 1 km jihozápadně. Z toho vyplynulo, že štěrkopísky v nadloží jsou sice nesporně bádenského původu, avšak sekundárně uložené na (středo?) pleistocenní říční terase, což má vliv také na hodnocení obitých valounů. V případě bádenskýeh sedimentů in silu by muselo jít o přirozené, v moř-

ristický úderový kužel (hulhus) a případně i okrajové retuše, patří mezi ojedinělé nálezy. Dvoulící sekáče, épannelés a zejména bifasy svědčí s jistotou o lidské činnosti, protože pokud je známo, složité z mnoha směrů vedené opracování vytvářející pravidelný tvar, v našich podmínkách přírodními procesy nevznikalo. Naproti tomu i bulbované úštěpy tlakem a nárazem při transportu v řece vzniknout mohou. V povrchových sběrech se úštěpy také rozpoznávají velmi nesnadno, což do značné míry vysvětluje jejich řídký výskyt. Je-li totiž lakový úštěp, zpravidla menších rozměrů, silněji obroušen větrem a jeho bulbus se stává nezřetelným, nelze jej spolehlivě odlišit od náhodných přírodních úlomků, zejména pokud se původně jednalo o úštěp, jehož hřbetní stranu tvořila kůra valounu. Proto mohou být přesvědčivě za úštěpy považovány pouze takové často větší kusy, kde je zřetelný bulbus na břišní straně a na hřbetní jeden nebo více negativů předchozích úštěpů. Snahy o rozlišení rozmanitých drobnotvarých nástrojů a úštěpů mezi silně zaoblenými kousky křemenů jsou tudíž značně problematické. Stáří takových na povrchu sbíraných valounových nástrojů je nejisté. Nejzazší spodní hranicí možného pobytu lidí je doba ukládání štěrků řekou. Štěrky všech zmíněných lokalit leží přibližně ve výšce 30 m nad dnešní nivou a patří podle geologických studií A. Zemana [ 1974] k tzv. mladšímu štěrkopískovému pokryvu (tuřanská terasa v okolí Brna), jenž se vytvářel v dlouhém úseku mladší části starého pleistocénu (dunaj/günz až günz; Zeman 1974). Protože můžeme předpokládat, že se lidé zde zdržovali ještě v blízkosti řeky, dokuti následná eroze příliš neprohloubila její koryto, zdá se, že horní hranice jejich pobytu by neměla přesahovat mindelský glaciál. I tak činí časové rozpětí zahrnující konečné fáze starého a počáteční fáze středního pleistocénu minimálně 400 000 let, během kterých se zde tlupy lovců mohly pohybovat. O vysokém stáří nástrojů svědčí také stav jejich zachovalosti. Tvar valounu je samozřejmě modelován činností řeky, ale hrany a plošky na povrchu vytvořené štípáním, jsou dodatečně ohlazeny a zaobleny působením prachu a jemného písku unášeného větrem (tj. eolicky) po nesmírně dlouhé doby, kdy nástroje ležely odkryty na povrchu. Zatím nevíme, zda velmi intenzívní eolický obrus, který je na mnoha artefaktech patrný, svědčí o vyšším stáří nebo pouze o exponovanější pozici nástroje na povrchu [Valoch et al. 1978]. V ojedinělých případech se podaří valounové nástroje nalézt přímo v kontextu říčních štěrků v odkryvech. Při úpravě terénu pro mušovskou (tj. horní) nádrž byly po odstranění ornice a hlinitých sedimentů

19

ském příboji vzniklé pseudoartefakty, jedná-li se však o sediment přemístěný až v průběhu (středního?) pleistocénu, mohli se lidé pohybovat a tábořit na jejich povrchu kdykoliv do doby, než k posunům zemin došlo. V tom případě je také logické, že artefakty jsou převážně soustředěny při bázi, kam byly s původním povrchem nejdříve sesuty. Podobný problém se objevil ještě jednou a to v blízké Ivani, kde vystupují bádenské sedimenty až na povrch a jsou pokryty většinou jen velmi tenkou polohou štěrků jako reliktu mladšího štěrkopísčitého pokryvu. Při kopání základů dvou domů byly obnaženy profily, z nichž V. Effenberger vyzvedl po jednom velmi typickém jednolícím sekáči a z vykopané hlíny u prvého z nich vybral ještě několik dalších obitých valounů. V Ivani je bádenský sediment na rozdíl od Mušova I jílovitý, jen s malou příměsí štěrků. Vzhledem k jeho poloze na mírném svahu pod temenem návrší je pravděpodobné, že se rovněž nachází v sekundárním uložení, takže existence artefaktů není vyloučena. Petrografické složení kolekcí z Mušova I i z Ivaně se podstatně liší od ostatních industrií. Použité valouny pocházejí nesporně z bádenských sedimentů, o čemž svědčí vedle křemene a rozmanitých křemenců přítomnost vápenců jurských i devonských, krystalinických hornin, a dokonce i jednoho valounu radiolaritu. Hrany a štěpné plochy jsou jen velmi lehce větrem zaobleny, takže musely po určitou krátkou dobu ležet na povrchu. Je tu tedy jistá pravděpodobnost, že v Mušově I i v Ivani byly získány skutečně nástroje starého paleolitu. Jejich stáří sice neznáme, horní hranici však tvoří relikty mladšího štěrkopísčitého pokryvu vzniklého ještě ve spodním pleistocénu, uložené jak v Ivani, tak i v Mušově (Mušov II) na přemístěných bádenských sedimentech, obsahujících artefakty. Oproti původně odmítavému postoji K. Absolona k existenci starého paleolitu na Moravě můžeme dnes doložit, že poprvé se lidé na jižní Moravě objevili před více jak 700 000 lety; jde-li v Mušově I a v Ivani skutečně o nástroje, musí být ještě mnohem starší (snad kolem 1 mil. let a více). Během celého starého paleolitu se tu lidé zřejmě sporadicky, avšak opakovaně pohybovali. Jedině na Stránské skále I můžeme uvažovat o dočasném útočišti a lovišti. Přítomnost zvěře a ptactva, snadno dostupná kamenná surovina a možnost úkrytu v jeskyňkách přilákala tlupu lidí typu Homo erectus k pobytu. Byli to titíž lidé, kteří na mnoha místech jižní Moravy i v okolí Brna vytvářeli valounové industrie, zde však využili možnost štípat z místní horniny úštěpové nástroje. Je to jeden z mála dokladů o vazbě pralidí na příležitostné zdroje surovin.

Podrobnosti o životě těchto prvých obyvatel Moravy neznáme. Z dosavadních nálezů lze soudit, že se potulovali širokými, plochými údolími meandrujících řek na jižní Moravě, kde získávali potravu jednak vlastním lovem, jednak (možná převážně) tím, že se zmocňovali kořisti velkých šelem či uhynulých zvířat. Na některých příhodných místech po kratší dobu tábořili a z říčních valounů naštípali množství nástrojů. Na výběr hornin neměli příliš velké nároky; dávali přednost tvrdým, leč spíše křehkým horninám, jež vytvářejí velmi ostré hrany (zejména křemen), kdežto křemence a rohovce, jež jsou rovněž v tamních štěrkových nánosech zastoupeny, používali méně. Uměli užívat ohně, ale sotva jej dovedli sami rozdělat, takže byli odkázáni na jeho přirozené zdroje způsobené bleskem. Do severní části Moravy přišli pravděpodobně až v závěrečné fázi starého paleolitu (Mladeč). Žili v teplých údobích starého a středního pleistocénu současně se zvířenou, jejíž nejvýraznější představitelé buď vymřeli (šavlozubý tygr) nebo byli předchůdci druhů vyvíjejících se dále během pleistocénu. 1.4.2 Střední paleolit [± 250 000—40 000 př . n. l.] Tato doba představuje významnou etapu ve vývoji lidské společnosti, její kultury i technologie. Hranice mezi touto a předchozí fází, splývající v podstatě s počátkem předposledního (sálského či risského) glaciálu, není zvolena náhodně. Počínaje touto dobou můžeme pozorovat neobyčejný rozmach kamenných industrií, hlavních archeologických pramenů o nejdávnější historii. Ve starém paleolitu byly tyto soubory velmi monotónní. Omezíme-li se na Evropu, můžeme sledovat, že po dobu několika set tisíc let od nejstarších dokladů existence člověka byly štípány jen valounové sekáče různých tvarů, jádrovité épannelés a hrubé pěstní klíny; za nástroje sloužily také úštěpy vzniklé při jejich výrobě. Postupně se v rámci valounových industrií vydělily skupiny zpracovávající pouze malé oblázky, u nichž však důležitější úlohu, než vlastní upravené oblázky, hrály drobné úštěpy, pečlivě retušované na rozmanité nástroje. Nejstarší takové drobnotvaré industrie byly spolu se zvířecími kostmi vykopány ve střední Itálii (Isernia La Pineta), poněkud mladší v jihozápadní Francii (jeskyně Arago) a konečně ve střední Evropě ve Vértesszölös (severozápadní Maďarsko) a v Bilzingsleben (východní Německo). Na Moravě dosud zjištěny nebyly. Nejvýznamnější technickou inovací starého paleolitu byl vývoj dokonalých pěstních klínů (asi v průběhu elsterského = mindelského glaciálu) vyrobených z jednoduchých valounových prototvarů. Rozšířily se

20

jádra dokázala do značné míry předurčit tvar získávaných úštěpů. Široké uplatnění této techniky je považováno za jedno z kritérií středního paleolitu. Tradice acheuléenu s dokonalými bifasy se rozšířila i východně od Rýna, naopak tradice valounových industrií mizela a pouze řídce se v různých komplexech objevovaly ještě starobylým způsobem osekané valouny. S přechodem ke střednímu paleolitu je spojen také významný krok ve vývoji člověka. Dosavadní typ člověka vzpřímeného (Homo erectus), který byl nositelem celého starého paleolitu, se postupně vyvíjel a dal základ novému druhu rodu Homo: tvůrci středopaleolitických kultur se stali tzv. preneander-

v západní Evropě až po Rýn a do severní Itálie a tvoří charakteristický rys kultury acheuléenu. Tyto tři technologické tradice tvořily staropalcolitický základ dalšího vývoje. Hlavní rys středního paleolitu spočívá v rozmanitosti úštěpových industrií. Cílem nyní není jádro kamene (např. chopper nebo bifas), z něhož byly odštípány třísky, představující vlastně výrobní odpad; naopak: tyto úštěpy byly retušováním modifikovány na různotvaré, mnohem účinnější nástroje. Za účelem získávání co nejvíce vhodných úštěpů z jednoho kusu suroviny byly vyvinuty různé způsoby štípání, z nichž technika zvaná levalloiská dosáhla vysoké dokonalosti v tom, že důmyslnou úpravou

Mapka 2 Rozšíření starého a středního paleolitu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — jeskyně: E — početná industrie starého paleolitu; F — ojedinělé nálezy starého paleolitu; G — nejisté nálezy starého paleolitu; H — pěstní klín; I — asi 90 lokalit středního paleolitu v oblasti Bořitova; J — početná industrie středního paleolitu; K — ojedinělé nálezy středního paleolitu. 1 - Bmo-Červený kopec; 2 - Brno-Stránská skála; 3 - Ivaň; 4 - Mušov; 5 - Pravlov; 6 - Přibice I,II; 7 - Valtice; 8 - Bohuslavice; 9 - Kadov; 10 - Karolín; 11 - Polanka n. O.; 12, 18 - Předmostí u Přerova; 13 - Určice; 14 - Bořitov V; 15 - Maršovice I, IV; 16 - Mokrá-Pekárna; 17 - Ochoz-Švédův stůl; 19 - Ráječko; 20 - Sloup-Kůlna; 21 - Štramberk-Šipka; 22 - Vedrovice VI-VIII.

21

4 Archeologický výzkum v jeskyni Kůlna.

tálci či anteneandertálci, kteří jsou považováni za předchůdce skutečných neandertálců. Tito lidé se také stali opravdovými „lidmi doby ledové", neboť Homo erectus žil trvale jen v podmínkách subtropického klimatu středomořské oblasti a severnější země navštěvoval pouze v teplých interglaciálech. V průběhu sálského zalednění se však preneandertálci objevovali v severní Francii, Belgii a západním Německu; do střední Evropy pronikali mimo teplá mezidobí až ku konci tohoto zalednění.

Z této starší fáze středního paleolitu máme na celém našem území jen velmi málo nálezů. Nejvýznamnější je dosti početná industrie vázaná na půdorys sídelního objektu v Bečově na Mostecku (lok. A-III-6). Z Moravy sem patří asi některé ojedinělé nálezy z půdních horizontů ve sprašových odkryvech (např. levalloidní jádro z Modřic a jednolící sekáč z Popovic u Brna) nebo v říčních štěrcích nízkých teras Svitavy (Brno-Maloměřice, Brno-Husovice). Sálského stáří je nejspíše také pěkné levalloiské štíto22

oblázkových industrií starého paleolitu. Mezi úštěpovými nástroji převládají drasadla rozmanitých tvarů, velmi hojně jsou zastoupeny úštěpy s vruby a zoubky, nechybějí ani tvary, upomínající na mladý paleolit (škrabadla, rydla, vrtáky) a sedm nástrojů je oboustranně plošně opracováno. Levalloiská technika je aplikována zcela vzácně, takže i levalloiských tvarů úštěpů je velmi málo. Poměrně vysoký počet kostí (1060 ks) vykazuje stopy lidské činnosti, z toho nejvíce je rýh způsobených kamennými noži při čtvrcení zvířat a odkrajování masa (851 ks), kostí používaných při retušování kamenných nástrojů je 140 a 22 kusů sloužilo jako příležitostné nástroje. Na 46 kusech jsou rýhy uspořádány více či méně symetricky tak, že je otázkou, zda byly způsobeny náhodně při řezání, či zda byly provedeny záměrné s nějakým úmyslem vytvořit jistý obrazec. Tato kolekce materiálů byla klasifikována jako taubachien, představující specifickou středoevropskou skupinu drobnotvarých industrií z eemského interglaciálu. Z ekologického hlediska je pozoruhodné, že kromě Kůlny

vé jádro z Ostravy-Přívozu, původně označené za pěstní klín; bylo nalezeno za války a originál se pohřešuje. Na Moravě je dosud zcela otevřený problém acheuléenu, o jehož existenci a stáří nemáme spolehlivé doklady. Ojedinělé povrchové nálezy pěstních klínů (Bohuslavice [o. Opava]; Polanka n. Odrou [o. Nový Jičín]; Kadov [o. Znojmo]; Určice [o. Prostějov]) spolu se dvěma technicky dokonalými bifasy a několika průvodními artefakty z Karolína I na Kroměřížsku je možno pouze s jistou pravděpodobností přiřadit této kulturní tradici. Dva údajně klínovité nástroje, které nebyly nikdy vyobrazeny, nalezl J. Knies v Předmostí ve spraši, pocházející [podle J. Svobody 199lb] z mladšího rissu (warthského stadia). Další dva tvarově typické acheulské bifasy tam získal K. Absolon (Absolon-Klíma 1977, tab. 17] bez údaje o jejich pozici v sedimentech. Na konec risského (sálského) zalednění, do jeho stepních závěrečných fází, patří prvé stopy osídlení jeskyně Kůlny v Moravském krasu. Jeskyně Kůlna, ležící na severním okraji Moravského krasu u obce Sloup, je největší sídelní jeskyní na Moravě. Paleolitické osídlení v ní zjistil J. Wankel v roce 1880, v následujících letech až do roku 1913 zde prováděli rozsáhlé výkopy M. Kříž a J. Knies. Počátkem čtyřicátých let byla v Kůlně vybudována továrna na letecké součástky. Za tím účelem byl povrch jeskynní výplně stupňovitě srovnán, takže nejmladší sedimenty až do hloubky asi 80-100 cm byly na značně velké ploše odstraněny. V letech 1961-1976 prováděl v jeskyni pod vedením K. Valocha systematický výzkum ústav Anthropos. V přední části jeskyně byly konstatovány sedimenty celého svrchního pleistocénu, které bylo možno sledovat v šachtě 15 m hluboké [Valoch 1988a]. Z nejhlubší vrstvy 14 pochází malá kolekce artefaktů, mezi nimiž je několik drasadel i sekáčů a kromě toho jsou patrny znaky levalloiské techniky sbíjení. Také nadložní sprašová vrstva 13b poskytla několik štípaných nástrojů, z nichž je zajímavý miniaturní tvar klínového nože. Oba soubory doprovází chladomilná stepní zvířena. Početnější pobyt lidí můžeme doložit v následující poslední (eemské) meziledové době. Především je to opět jeskyně Kůlna, jejíž komplex vrstev 11 zabírá mladší část tohoto interglaciálu až do nástupu poslední (würmské) doby ledové. V průběhu tvorby vrstev komplexu 11 se zdržovali lidé v Kůlně opakovaně po delší dobu, neboť jak celkový počet kamenných artefaktů, tak i kostí ulovených zvířat činí mnoho tisíc kusů. Štípaná industrie je svérázná a liší se nápadné od oné z podložních vrstev 13b a 14. Je drobnotvará, vyráběná z menších valounů různých hornin a zdá se, že navazuje technologicky na tradici drobnotvarých

5 Taubachien. Kůlna, vrstva II, 1-6 - různá drásadla; 7- 12 — úštěpy s vrouby a zoubky; 13, 14 oboustranně plošně opracované nástroje; 15 - jadérko. Moustérien. 16 - moustierský hrot, Čertova díra; 17, 18, 22 - drásadla; 19 - hranové rydlo; 20 — zoubkovaný úštěp s přirozeným otvorem; 21 - škrabadlo, vše Šipka. 23

všechna ostatní sídliště jsou uložena v travertinech, což značí, že lidé s oblibou vyhledávali blízkost termálních pramenů minerálních vod (Bojnice III, Gánovce, Hôrka-Ondrej na Slovensku, Tata v Maďarsku, Taubach, Weimar, Rabutz ve východním Německu). V téže meziledové době navštívili lidé pravděpodobně také jeskyni Švédův stůl u Ochozu; nepatrný počet artefaktů však zde typologickou klasifikaci nedovoluje (Klíma 1962]. Také ze souvrství půd (PK III) ve sprašových odkryvech pocházejí z několika míst ojedinělé artefakty svědčící o přítomnosti lidí. Snad nejlepší z nich je oboustranně opracovaný nástroj typu klínového nože z bývalé cihelny ve Vyškově; z Červeného kopce pochází diskovité jádro, úštěp z cihelny v Předmostí a větší křemenný úštěp z cihelny v Modřicích. V bývalé cihelně u Moravského Krumlova byla získána malá kolekce úštěpů a jader, některé z nich byly vyjmuty z eemské půdy. Je možné, že téhož stáří jsou i početné artefakty sbírané na mnoha místech na jižních a východních svazích Krumlovského lesa, na katastrech obcí Vedrovice, Maršovice, Trboušany a Dolní Kounice, které

6 Krumlovien. 1 — škrabadlo, Maršovice IV; 2 — drasadlo, Vedrovice VII; 3 — jednopodstavové jádro, Maršovice IV; 4 — diskoidní jádro s úpravou ventrální strany, Maršovice IV; 5 — radiolaritový pěstný klín, Karolín I.

z technologického i typologického hlediska tvoří samostatnou lokální skupinu nazvanou krumlovien. Vyznačují se naprostou absencí levalloiské techniky, výskytem menších bifasů, drasadel, zoubkovaných nástrojů a valounových jednolících i dvoulících sekáčů [Valoch 1971]. K vrcholnému rozvoji středopaleolitických industrií moustérienského okruhu došlo v celé Evropě v prvé polovině posledního (würmského) zalednění. Klimatické změny na přechodu od interglaciálu ke glaciálu, projevující se opakovaným střídáním chladných a teplejších výkyvů, můžeme sledovat na obsahu vrstev 10-6a v Kůlně. Spolu se závěrečnými polohami komplexu 11 představuje vrstva 10 stepní fáze, v nichž se postupně ochlazovalo podnebí. Vrstvy 9b, 8a a 7c jsou odrazem opětných teplých (interstadiálních) údobí, kdežto vrstvy 9a, 8b a 7d prozrazují narůstání chladných podmínek, které vrcholí v arktickém klimatu prvního maxima wúrmského zalednění ve vrstvách 7b a 6a, s nepatrnou mírnější oscilací ve vrstvě 7a, v době před 50 000 až 40 000 lety. Téměř po celou tuto dobu se lidé stále do Kůlny vraceli. Z vrstvy 10 pochází několik úštěpků, které

7 Micoquien. Kůlna vrstva 7a. 1-3, 5 — drásadla; 4 — klínový nůž; 6 — žebro na obou koncích silně opotřebené; 7 — pěstní klín.

24

můžeme přiřadit taubachienu, ve vrstvě 9b byl jak malý soubor předmětů taubachienu, tak i prvé nástroje nové kultury micoquienu, která v Kůlně reprezentuje celý zbytek středního paleolitu (vrstvy 8a, 7d, c, a, 6a). Micoquien je středoevropská kultura vyznačující se dosti hojnými oboustranné pečlivé opracovanými nástroji (bifasy různých tvarů, klínovými noži, i tenkými listovitými nástroji), dominujícími drasadly, dosti početnými vruby a zoubky a nízkým podílem typů mladopaleolitického rázu, při čemž se levalloiská technika projevuje jen zcela nepatrně. Podobně jako v komplexu 1 1 bylo nalezeno více než 10 000 kusů kamenných artefaktů a také velký počet kostí (1418 ks) se stopami činnosti. Většina z nich opět vykazuje řezy vzniklé při zpracovávání ulovené zvěře a mnohé sloužily jako retušéry (140 ks) či k jiným účelům (79 ks). Pouze na 17 kusech jsou rytiny více či méně symetrického uspořádání, za to se však objevují poprvé skutečné kostěné nástroje: palice ze sobích parohů (10 ks) a část žebra na obou koncích intenzívně zbroušená. Mezi zvířenou se objevuje mamut, takže nacházíme štěpiny klů, použité jako retušéry (3 ks) i s různými stopami opotřebení (15 ks), a také osekané větší mamutí kosti (15 ks). Zajímavý je hluboký zářez na kořenu mamutí stoličky, jehož smysl není jasný. Našla se také malá ploténka červeného pískovce, jejíž obě plochy jsou posety rýhami (asi jako důsledek roztírání za účelem získání barviva). Množství rýžek bylo zjištěno také na kousku vápence. Nejvýznamnější nález z Kůlny představují kosterné zbytky neandertálce z nejbohatší vrstvy 7a. Jde o pravou část horní čelisti se čtyřmi zuby mladého asi Mletého jedince, pravou temen ní kost a tři mléčné zoubky [Jelínek 1988]. Ze spálených zvířecích kůstek, nalezených v blízkosti čelisti, bylo získáno radiokarbonové datum přibližné 45 000 let (45 660+2850-2200 GrN-6060).

Z historického hlediska jsou významné jeskyně Šipka a již neexistující Čertova díra na Kotouči u Štramberku, které K. J. Maška v letech 1879 až 1887 zcela prokopal. Objevil nejen množství zvířecích, zejména medvědích kostí, ale i kamenných nástrojů a v Šipce dokonce roku 1880 i část dětské čelisti neandertálce. Industrie byla uložena ve dvou odlišných vrstvách, podstatné rozdíly mezi jejich inventáři však nelze zjistit; jako celek se výrazně liší od všech kůlenských industrií. Je štípána z místních rohovců nevalné jakosti, takže tvarové není dokonalá. Nejvíce je opět drasadel, zoubky a vruby jsou stejně početně zastoupeny jako mladopaleolitické typy, kdežto oboustranně plošně opracované nástroje úplné chybějí; levalloiská technika se neprojevuje. V celkové klasifikaci můžeme hovořit o facii typického moustérienu s hojnými zoubkovanými nástroji [Valoch 1965a], přičemž je nutno vzít v úvahu, že sedimenty v Šipce prodělaly intenzívní kryogenní procesy (způsobené promrzáváním a roztáváním hlín), takže řada artefaktů je deformována. Nejvýznamnějším sídlištěm středního paleolitu pod širým nebem bylo nesporně Předmostí, i když. podrobnější zprávy či dokumentaci nálezových okolností postrádáme. Zprávy o starých výkopech shrnul B. Klíma [1990c] a výběr typických nástrojů vyobrazili svého času L. Zotz a G. Freundová [ 1951]. Z toho všeho můžeme usuzovat, že výkopy koncem minulého století i při těžbě hlín ve dvacátých a třicátých letech byla v podloží mladopaleolitické kulturní vrstvy zastižena místa tábořišť středopaleolitických neandertálců. O pěstních klínech byla již zmínka; z kreseb úštěpových nástrojů dokumentovaných také v obsáhlé monografii K. Absolona a B. Klímy [1977] lze soudit, že tamní industrie patřila typickému moustérienu, ve kterém se asi uplatnila levalloiská technika. Počátkem padesátých let byla existence moustérienu v Předmostí potvrzena výzkumem K. Žebery na východní straně „Hradiska" ve sprašovém plášti, který dosud obklopuje skalní jádro. Industrie se tvarově i velikostí značně liší od dřívějších nálezů; je zřetelně menší, zhotovená z oblázků rozmanitých hornin a nevykazuje ani levalloiskou techniku, ani způsob plošného opracování. Nejspíše upomíná na taubachien, malý počet nástrojů však přesnou klasifikaci ztěžuje. Pochází ze soliflukčních vrstev starého wúrmu [Žebera 1952; 1954]; jeho nálezovou polohu ověřil v poslední době J. Svoboda, který se domnívá, že industrie je starší, interglaciální [Svoboda 1991b]. Při stavbě nádraží v Brně-Maloměřicích se přišlo na ohniště s několika nevýraznými artefakty v půdních sedimentech nad říčními štěrky; z uhlíků bylo získáno radiokarbonové datum více než 48 500 let,

Jeskyně Kůlna byla nejčastěji a nejdéle neandertálci osídleným místem v průběhu středního paleolitu ve střední Evropě. Slabé stopy micoquienu pocházejí také z jeskyně Pekárny v jižní části Moravského krasu. V nedalekém Švédově stole se podruhé usídlili neandertálci v průběhu některého teplejšího údobí ve starém würmu [Klíma 1962], z něhož možná pochází také spodní čelist neandertálce, nalezená již v roce 1905. Kamenné nástroje z této mladší polohy Švédova stolu mají ráz moustérienu, aniž by se dalo z jejich malého počtu usoudit, které jeho facii patří. Z ostatních jeskyní Moravského krasu poskytla pouze Drátenická u Křtin dva nesporně středopaleolitické nástroje; našly se počátkem dvacátých let ve vyvážce při těžbě fosfátových hlín.

25

Posuzujeme-li bořitovskou industrii (z lokality V — Horky) jako homogenní celek, pak je svým podílem mladopaleolitických typů vyspělejší než nejmladší vrstva 6a v Kůlně, v níž jsou čepelová jádra a mladopaleolitické typy zastoupeny pouze v malém počtu; ve starších vrstvách je jejich podíl nepatrný. Nelze tedy Bořitov V a Va považovat prostě za materiálně zásobovací stanice kůlenského micoquienu i přesto, že rohovce z výchozů na Velkém či Malém Chlumu anebo na Horkách byly nesporně do Kůlny transportovány. Je tedy nutno uvažovat o podstatě bořitovské industrie. Lze namítnout, že u povrchových nálezů nelze vyloučit sekundární směs středopaleolitických a mladopaleolitických materiálů z různých časově odlehlých fází. Tímto aspektem se M. Oliva [1987c] zabýval a shromáždil argumenty podporující homogenitu industrie. Kombinacemi archaických i progresivních technologických i typologických prvků na jednotlivých artefaktech jsou obě tradice natolik vzájemně spjaty, že by pokus o vyčlenění dvou „čistých" samostatných industrií, který by v případě pouhé mechanické směsi musel být úspěšný, zřejmě ztroskotal. Podobné soužití obou rozdílných prvků lze pozorovat také na ostatních, byť zcela chudých stanicích v této oblasti, jichž je zjištěno více než sto. I v industrii z Ráječka I, jež budí nejarchaičtější dojem s několika bifasy, listovitými hroty a drasadly, jsou jádra s negativy úštěpů s paralelními hranami a atypické škrabadlo [Oliva 1991]. Uznáme-li tedy, že jak v Bořitově, tak i na všech ostatních lokalitách Lysické sníženiny a v sousedním údolí Svitavy (Ráječko I, Doubravice aj.) jde o homogenní industrie, skýtají se dvě alternativy pro vysvětlení tohoto jevu. Zcela nasnadě je vidět v bořitovském komplexu industrií pokračování kůlenského micoquienu; ten po odeznění klimatického minima na konci starého würmu opustil jeskyni a v nastávajícím příznivějším podnebí nastupujícího interstadiálu hengelo přešel na otevřená tábořiště v krajině, která byla z výprav za surovinou lidem dobře známá. To by bylo také logické za předpokladu, že všechny mladopaleolitické prvky v technologii i v typologii vznikly spontánním vývojem micoquienu, což by byl jev v celé středoevropské oblasti dosud nezaznamenaný. Pokud totiž v západním Německu tamní micoquien dosáhl svého konečného stadia v údobí hengela, vytvořil industrie středopaleolitického habitu s listovitými hroty bez mladopaleolitických znaků (Mauern — horní vrstva, Kósten). Druhá alternativa počítá s vlivem jiné, čistě mladopaleolitické kultury, která jistou symbiózou s micoquienem dosáhla jeho akulturace a tím vzniku nové

svědčící o tom, že lidé se zde pohybovali v druhé polovině starého würmu. Do téhož údobí patří také dva osamocené nálezy významné svým dokonalým opracováním. V cihelně v Dědicích u Vyškova byl nalezen 6,5 cm velký zlomek jemně oboustranně opracovaného listovitého hrotu (M Vyškov) ve starowürmské spraši a ze spraše téhož období z Troubska u Brna pochází 12,5 cm velký rovněž bifaciálně opracovaný nástroj s částečným hladkým hřbetem na levé straně, patřící do skupiny klínových nožů (NM Praha). Polohu dalšího jen částečně oboustranně opracovaného listovitého hrotu, největšího na Moravě (téměř 17 cm), pocházejícího údajně z cihelny pod „Klucaninou" u Tišnova, bohužel neznáme, jeho starowürmské stáří však není vyloučeno (originál ztracen). Příslušnost klínového nože z Troubska k okruhu micoquienu je vcelku nesporná, oba listovité hroty jsou sice zhotoveny v téže technologické tradici, avšak svým tvarem (zejména nález z Dědic) předcházejí hroty szeletienu. Micoquien byl zřejmě na Moravě rozšířen i mimo oblast Moravského krasu. Významnou skupinu lokalit vázaných na zdroj suroviny, objevil A. Štrof v jižní části Lysické sníženiny v okolí Černé Hory [OlivaŠtrof 1985]. Nejbohatší koncentrace nálezů v Bořitově V a Va poskytly rozsáhlé kolekce, jejichž skladba je zcela mimořádná. V technologii i v typologii se projevuje směs starobylých a pokročilých (mladopaleolitických) prvků, přičemž prvé mírně převažují. Vedle nelevalloiských diskovitých jader se objevují jednopodstavová prismatická jádra, z nichž byly získávány čepelovité polotovary. Četná drasadla a plošně opracované klínky i listovité nástroje zastupují složku micoquienskou, škrabadla a rydla složku mladopaleolitickou; kromě toho jsou přítomny četné zoubky a vruby. Tuto industrii klasifikuje M. Oliva [1987c] jako vyvinutý micoquien blízký vrstvě 6a z Kůlny. Objev paleolitu v Lysické sníženině přispěl k řešení některých otázek, řadu nových však otevřel. V okolí Bořitova jsou zdroje křídového rohovce, který tvoří 73-78 % použitých surovin v jednotlivých vrstvách micoquienu a 33 % v taubachienu v Kůlně, vzdálené asi 10 km. Téměř s jistotou můžeme předpokládat, že z okolí Bořitova získávali kůlenští micoquienci většinu suroviny na zhotovování nástrojů a tudíž lze očekávat existenci materiálně zásobovacích stanic poblíž zdrojů, na nichž byla surovina osekávána do tvaru přípravných jader (tzv. prajader), event. kde byly získávány prvé polotovary. Tomu však neodpovídají kůlenská jádra, jež vykazují různá stadia opracování od hrubých kusů suroviny až po vytěžené zbytky, naznačující, že do jeskyně byly přinášeny většinou [?] jen neupravené kusy horniny.

26

kulturní jednotky. S takovým procesem počítá hypotéza o vzniku szeletiene (viz sub 1.4.3.1), již zastává řada badatelů F. Proškem [1953] počínaje až po Ph. Allswortha-Jonese [1986]. Touto mladopaleolitickou kulturou, která způsobila akulturaci micoquienu, mohl být jedině aurignacien; ten by se na Moravě tak časně skutečné mohl objevit. Také mnohé technologické i některé typologické prvky (škrabadla a rydla) z Bořkova a jiných lokalit nesou zřejmý aurignacký vliv. Která z obou alternativ je bližší skutečnosti, nelze zatím rozhodnout. Do okruhu micoquienu patří také některé další povrchové nálezy a to nepříliš početné sběry z okolí Horákova a Mokré u Brna a z lokality Líchy v Brně-Obřanech [Oliva 1987b], ojedinělý klínek z Prusinovic a klínek s hrotem, vyrobené z radiolaritu, jež byly nalezeny snad v okolí Kyjova a opět ztraceny během války. O životě lidí ve středním paleolitu máme již podrobnější informace než o předchozí starší etapě. V chladných stadiálech přebývali většinou v jeskyních, v interglaciálech pod širým nebem, kde si stavěli přístřešky stanového typu (Bečov u Mostu). Živili se lovem přizpůsobeným podmínkám přírodního prostředí; v interglaciálu a v interstadiálech lovili zvěř žijící v lesích a v otevřenější krajině parkového charakteru (jelen, los, bizon, tur, kůň a také jeskynní medvěd), v chladných údobích soby, mamuty, koně i srstnaté nosorožce a drobná zvířata. Znali oheň a pravděpodobně jej uměli i rozdělat. Kromě rozmanitých a technologicky značně vyspělých kamenných nástrojů užívali i nástroje z kosti a parohů. Získávání surovin na výrobu nástrojů probíhalo cílevědomě a docházelo k výběru některých hornin pro jejich přednosti při štípání nebo dokonce pro jejich vzhled. V Kůlně se projevuje specializace na křídový rohovec z oblasti Bořitova, z něhož jsou zhotoveny i micoquienské artefakty v jeskyni Pekárně. Ostatní suroviny užívané v Kůlně jsou však velmi rozmanité. V taubachienu je stejně vysokým podílem 33 % zastoupen tento rohovec i bílý křemen a podstatně méně hnědý křemenec tzv. drahanského typu ("sluňák", 15 %). V micoquienu je na druhém místě bílý křemen (6-7 %). Všechny ostatní horniny, jichž bylo v micoquienu rozlišeno 15 a v taubachienu 16, jsou zastoupeny mizivě pouze 1-2 % (s výjimkou dvou druhů rohovců v micoquienu). Jsou mezi nimi takové, které prokazatelně musely být přinášeny ze značné vzdálenosti, např. v taubachienu porcelanit z východní Moravy (asi 60 km), v micoquienu větší kusy křišťálu, záhněda a hnědý opál z Vysočiny (asi 40 km), radiolarit v obou skupinách nejspíše z Bílých Karpat na slovenském pomezí (asi 100 km) a některé

úštěpy silicitů rovněž v obou skupinách připomínající morénové křídové a jihopolské jurské pazourky (asi 150 km). Ostatní středopaleolitické industrie jsou monotónní; krumlovien používal výhradně místní valouny z terciérních sedimentů, v Předmostí byly štípány rozmanité valouny asi ze štěrků Bečvy a v Šipce i Čertově díře byl místní flyšový rohovec doplněn jen ojedinělými kusy morénového pazourku z nedalekých glacifluviálních štěrků a radiolaritu z poměrně blízkých zdrojů Bílých Karpat. Z měkkých barevných hornin získávali lidé barvivo jímž asi pomalovávali těla; uspořádané skupiny rýh na kostech snad odrážejí snahu vyjádřil či zachytil některé myšlenky nebo alespoň dokumentují počátky hravé tvůrčí činnosti. Z mladší fáze středního paleolitu jsou známy prvé skutečné pohřby některých jedinců (Francie, Izrael, Irák, Uzbekistán), svědčící o tom, že ve společnosti neandertálců se již vyvinuly nejen jisté sociální vztahy, ale že také vznikaly základy věrských představ, o nichž podrobnosti sotva kdy zjistíme. Jisté je, že dříve dosti popularizovaný kult jeskynního medvěda asi nikdy v lakové formě neexistoval a kult lebek, pro nějž se jako nejlepší doklad uvádí lidská lebka uložená v kruhu z kamenů v jeskyni Quattari ve skálách Monte Circeo jižně od Říma na pobřeží moře, je nyní zpochybňován. V průběhu středního paleolitu se vytvářely vzájemně se lišící technologické tradice i standardizované tvary nástrojů, které považujeme za projev „kultury" v archeologickém smyslu a označujeme je vlastními jmény. Nevíme, zda tyto tradice odlišných technologických postupů výroby nástrojů byly vázány na různé etnicky odlišné populace lidí anebo zda šlo jen o jistý druh módy, nezávislý na vztazích mezi jejími tvůrci. Doložené ovšem je, že v některých oblaslech (např. v jihozápadní Francii) žily různé technologické tradice, tedy archeologické kultury, současně vedle sebe, přičemž ovšem pojem „současnosti" v paleolitu má vždycky geologickou dimenzi, což znamená, že nelze prokázat „současnost" v tomtéž dnu, roku či desetiletí, ale jen v rámci jistého, snad stovky či tisíce let trvajícího a přírodovědnými metodami zachytitelného údobí. 1.4.3 Mladý paleolit a jeho zakončeni [40 000-8000 př. n. l.] Počátek mladého paleolitu představuje významné rozmezí v historickém vývoji člověka a jeho kultury a Morava zaujímá v tomto procesu mimořádnou pozici. Přechod ze středního do mladého paleolitu je dnes v popředí zájmu nejen archeologů, ale i antropologů. Tomuto tématu byla v posledních letech věnována řada mezinárodních sympozií i vědeckých

27

publikací a přesto zůstávají některé základní otázky neobjasněné. S nástupem mladého paleolitu je totiž spojen také nástup populace moderního člověka (Homo sapiens sapiens), který nahradil předchozího neandertálce (Homo sapiens neandertalensis) a jenž je bezprostředním předkem všech dnes na Zemi žijících lidí. Tato antropologická změna přinesla také výrazné inovace v technologii kultury, které charakterizují mladý paleolit. Obecně uznávaná konvenční hranice 40 000 let pro nástup moderního člověka a jeho kultury mladého paleolitu v Evropě byla přijata na mezinárodním sympoziu o původu moderního člověka, konaném v Paříži v roce 1969 poté, co byla v šedesátých letech oznámena prvá radiokarbonová data přesahující 38 000 let B. P. (before present = před dneškem) např. z jeskyně Čertova pec u Radošinné na západním Slovensku a z jeskyně Nietoperzowy u Jerzmanowic v jižním Polsku. Pozdější výzkumy i radiokarbonová data z Moravy tuto tezi plně potvrdily. V poslední době byla však získána data pro kosterní nálezy sapientního typu blížící se 100 000 let (jeskyně Qafzeh v Izraeli a snad i v jižní Africe). K celkové problematice tohoto období je nutno připojit, že neznáme dosud mechanismus vývoje a změn ani v technologických tradicích (tedy archeologických kulturách) ani ve fyzickém habitu člověka, takže nastalé změny sice konstatujeme, ale nemůžeme je uspokojivě vysvětlit. V podstatě převládá evoluvionistický přístup vycházející z předpokladu postupných přeměn jednoduchých či primitivních forem ve složitější či dokonalejší. Jako kritériím pro stanovení mladopaleolitické industrie je dominantní nebo alespoň výrazný podíl nové tzv. čepelové techniky (čepel je takový produkt, který má zpravidla paralelní hrany a jehož délka dosahuje minimálně jeho dvou největších šířek), sbíjení prismatických jader a výroba nástrojů typu škrabadel, rydel, vrtáků, čepelek s otupeným bokem aj. V době zhruba před 40 000 lety byla situace na Moravě dosti složitá, zdá se, že spletitější než v okolních regionech či v západní Evropě. Na podkladě terénních výzkumů v uplynulých třech desetiletích i podrobných studií rozsáhlých kolekcí nástrojů z povrchových nalezišť lze soudit, že Morava byla v onom kritickém údobí osídlena lidmi několika kultur. Ze středního paleolitu dožívá pozdní fáze micoquienu (Kůlna vrstva 6a, Bořitov V), objevuje se szeletien i bohunicien a patrně i aurignacien.

se jeho problematikou zabýval od poloviny padesátých let K. Valoch, v posledních letech pak M. Oliva i J. Svoboda. Je to kultura čistě středoevropská s ohraničeným výskytem v krakovské oblasti jižního Polska, na Moravě, na Slovensku a v severním Maďarsku, kde se také nachází eponymická lokalita, jeskyně Szeleta nedaleko Miskolce. Typologická náplň szeletienu byla již F. Proškem rozpoznána jako směs prvků moustérienu bez levalloiské techniky a prvků mladopaleolitických, svědčících pro aurignacien. Proškův názor lze s jistými modifikacemi akceptovat i dnes; ztotožnil se s ním v podstatě i Ph. Allsworth-Jones ve své syntéze z roku 1986, k níž podrobně prostudoval všechny dostupné materiály v celé oblasti. Bylo již zmíněno, že szeletien je nejspíše možno považovat za produkt akulturačního procesu vyvolaného působením aurignacienu na micoquien, i když názor, že szeletien představuje pouze článek kontinuitního neovlivněného vývoje micoquienu [Oliva 1987a] nelze prozatím přesvědčivě vyvrátit. Typologická skladba moravského szeletienu byla nejprve stanovena na podkladě kolekcí z řady po-

1.4.3.1 Szeletien Szeletien byl definován F. Proškem v roce 1953 na podkladě západoslovenských nálezů. Na Moravě

8 Szeletien. 1, 2, 5 — škrabadla na úštěpech; 3, 4 — kýlová škrabadla; 6 — škrabadlo na čepeli z hrany jádra; 7 — kunové rydlo; 7a — dvojité klínové rydlo; 8 — hranové rydlo; 9,10,14 — moustierské hroty; 11-13 — drásadla; 15-17 — listovité hroty. Vše Ondratice I, pouze č. 15 Neslovice.

28

vrchových stanic (Moravany, Želešice, Ořechov I a II, Jezeřany I a II, Neslovice) a posléze potvrzena výzkumem ve Vedrovicích V [Valoch 1983]. Nehledě k odlišnostem jednotlivých kolekcí, které mohou být v některých případech odrazem rozdílů ve stáří a tím i příslušnosti k různým vývojovým fázím szeletienu, je jeho náplň v zásadě stejnorodá. V technice sbíjení chybí levalloiský princip, převládají moustéroidní diskovitá jádra (stejně jako v micoquienu) a ve větší či menší míře jsou také užívána jednopodstavová (jednosměrná) jádra, z nichž byly získávány úštěpy i čepele. Také v typologii nástrojů převládají zpravidla starobylá drasadla, mnohdy klasických moustérienských tvarů. Z mladopaleolitických tvaru se vyskytují především škrabadla, mezi nimiž se objevují v menším počtu vysoká kýlová a vyčnělá škrabadla, která jsou typická pro aurignacien. Rydel je zpravidla velmi málo, avšak i mezi nimi se vyskytnou typicky aurignacká kýlová rydla. Vrtáky jsou zcela ojedinělé a otupené čepelky i ostatní podobné nástroje naprosto chybějí. Výskyt zoubkovaných a vrubovaných nástrojů bylo možno spolehlivě stanovit až ve Vedrovicích V, protože u povrchových sběrů je značné nebezpečí přirozeného vzniku takových jen okrajových retuší na úštěpech i čepelích. Zvláštní pozici zaujímají listovité hroty a jiné oboustranně plošně opracované nástroje, tvořící do značné míry „vůdčí prvek" szeletienu. Původně byly listovité hroty na Moravě (K. Absolonem) i v Maďarsku považovány za znak mladého paleolitu v návaznosti na poměrně velmi pozdní kulturu solutréenu ve Francii, bohatou na dokonalé listovité hroty. Avšak po kritické syntéze všech industrií s listovitými hroty ze střední Evropy, publikované G. Freundovou v roce 1952, v níž moravské materiály hrály významnou úlohu, bylo nutné dřívější stanovisko přehodnotit a listovité hroty považovat za přežívající tradici středního paleolitu. Teze o původu szeletienu z micoquienu tento úsudek potvrdila, neboť technika plošného opracovávání dosáhla v micoquienu vysoké úrovně a v mnoha případech byly vytvořeny dokonalé listovité hroty (Kůlna, vrstva 9b). Naopak se můžeme v szeletienu setkat s pravými micoquienskými klínky i klínkovitými noži (např. Jezeřany I a I I , ojediněle Neslovice i Vedrovice V). Takový je tedy model kamenné industrie szeletienu (obr. 8), kostěnou industrii bohužel nemáme k dispozici, i když s velkou pravděpodobností existovala, protože na povrchových lokalitách se pochopitelně nemohla zachovat a také ve fosilní půdě, v níž leží Vedrovice V, podlehla beze zbytku chemickým vlivům půdotvorného procesu. Totéž se týká také všech zvířecích kostí, s výjimkou ojedinělých kousků zubů koně, takže postrádáme informaci o lovné zvěři.

Stáří moravského szeletienu je doloženo několika daty z Vedrovic V, z nichž nejvyšší činí 39 500 let. Na podkladě tohoto data a podle polohy ve fosilní půdě ve Vedrovicích můžeme usoudit, že v době interstadiálu hengelo (würmského interpleniglaciálu) byl szeletien na Moravě již plně vyvinul. Radiokarbonová data szeletienu Vedrovice V: GrN- 12375 39 500 ± 1100 B. P. GrN- 12374 37 650 ± 550 B. P. GrN- 15514 37 600 ± 800 B. P. GrN-15513 35 150 ± 650 B. P.

Szeletien tvoří významnou kulturu starší fáze mladého paleolitu na Moravě nejen počtem nalezišť (známých je několik desítek), ale i svým vlivem na celý pozdější vývoj. Listovité hroty, které se ojediněle anebo v malém počtu objevují v mnoha industriích moravského aurignacienu až do jeho typologicky vyspělých pozdních fází, je nutno považovat za tradici či reminiscenci kontaktů se szeletienem. Stejně i původ jedné složky (drasadel, strmě retušovaných kýlovitých hrotů a listovitých hrotů) nejbohatší moravské mladopaleolitické kultury — pavlovienu — je nutno hledat v szeletienu. Tato skutečnost, že zejména listovité hroty se na Moravě objevují v kontextu různých kultur, v nichž v jiných regionech nejsou známy, způsobila, že rozdíly mezi szeletienem a aurignacienem byly zastřeny a všechny příslušné industrie byly považovány za jakýsi nediferencovaný „aurignacien s listovými hroty". Starobylá drasadla interpretoval K. Absolon jako konvergentně vzniklé „moustériolity" či „acheuléolity". Nová koncepce vzniku a rozvoje szeletienu je mnohem bližší realitě. Szeietienská naleziště jsou na Moravě koncentrována zejména v její jihozápadní části. Na jihovýchodních svazích Krumlovského lesa se nacházejí nejen Vedrovice V a Maršovice II, kde byl rovněž proveden výzkum, ale i Jezeřany I a II, jež poskytly bohaté starobylé industrie, typologicky řazené do nejstarší fáze szeletienu. Směrem na severovýchod navazuje početná skupina stanic v okolí Dolních Kounic, z nichž za zmínku stojí Trboušany I, a odtud pokračují další naleziště přes Mělčany a Bratčice k Ořechovu, odkud až k Modřicím (jižné od Brna) byla osídlena všechna návrší nad údolím říčky Bobravy. Také západně od Krumlovského lesa leží několik menších stanic, nejbohalší z nich Mohelno. Poněkud izolované vysoko nad údolím se rozkládá rozlehlé sídliště mezi Neslovicemi a Hlínou. Několik malých souborů, patřících pravděpodobně také szeletienu, pochází ze širšího okolí Tišnova (Hradčany, Nuzířov, Čebín aj.). Další seskupení szeletienu je až v prostoru mezi Vyškovem a Prostějovem na východních výběžcích Drahanské plošiny. Stanice, označená dnes On-

29

Mapka 3 Rozšíření bohunicienu a szeletienu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C - říční síť; D — bohunicien; E — jerzmanowicien (?); F — szeletien; G — nejvýznamnější izolovaná stanice szeletienu; H — sídelní oblast szeletienu. 1 — Brno-Bohunice; 2 — Brno-Líšeň, Čtvrtě; 3 — Brno-Stránská skála; 4 — Dobřínsko; 5 — Dolní Kounice XVIII; 6 — Lhánice II; 7. 13 — Ondratice I; 8 - Podolí; 9 — Dubicko; 10 — Jezeřany I, II; 11 - Modřice; 12 — Neslovice; 14 — Ořechov I, II; 15 — Otice: 16 — Rozdrojovice; 17 - Třebom; 18 - Vedrovice V; 19 — Vincencov.

rakteristické listovitě hroty jerzmanowicienu bývají pouze částečně buď oboustranně nebo jen jednostranně plošně opracovány a jsou aplikovány na čepelích. Na Moravě se podobné industrie objevují v Hornomoravském úvalu (Dubicko aj.) a vyvstává otázka, zda je můžeme považovat za součást jerzmanowicienu, jehož vlivy se v některých szeletských industriích (zejména v Ondraticích I) skutečně projevují. Povrchová naleziště szeletienu jsou zpravidla značně rozlehlá, z čehož by bylo možno usuzovat, že lidé stejný prostor, avšak ne totéž místo, osidlovali opakovaně (sezónně?); proto jsou kamenné nástroje vyorávány na velkých plochách. Výzkum szeletského sídliště ve Vedrovicích V tuto domněnku potvr-

dratice I, byla prvou povrchovou paleolitickou lokalitou publikovanou i v zahraničí [Maška-Obermaier 1911], kromě ní je však na katastru Ondratic, sousedních Otaslavic a dalších obcí celá řada míst, odkud pocházejí menší soubory artefaktů. Dále na sever a na celé východní Moravě nebyl dosud typický szeletien zjištěn, existuje však ve Slezsku (Třebom, Otice, na Opavsku a zejména Dzierzyslaw na polské straně našich hranic). V jeskyních Ojcowského krasu u Krakova se objevuje odlišná kultura s listovitými hroty, zvaná jerzmanowicien, která je se szeletienem současná, avšak její původ je, pokud se dá soudit podle technologie získávání polotovarů, zcela odlišný. Základním prvkem jsou totiž čepele, v szeletienu vzácné. Cha30

díl: na ploše 160 m se podařilo odkrýt dvě a snad i část třetiho seskupení artefaktů se zbytky několika ohnišť. V každém z těch dvou, asi z větší části odkrytých komplexů bylo na malé ploše 2-3 m2 neobyčejně velké množství šupinek, drobných i větších úštěpů, několik jader a nástrojů (celkem několik tisíc kusů). Tato dvě místa představovala nepochybně dílny na výrobu nástrojů, které spolu se zbývajícím seskupením pocházely každá z jedné samostatné fáze pobytu. Vzhledem k tomu, že nehojné skládanky artefaktů respektují obě seskupení, nelze vyloučil jejich časovou odlišnost. Zvířecí kosti se ve fosilní půdě nezachovaly a ani žádné větší kameny nebyly nalezeny, takže není možné vytyčit pravděpodobnou polohu obydlí, která tam jisté musela být; můžeme jen usuzovat, že dílny se nacházely mimo ně. Zajímavé poznatky o chování lidí možno vyvodit z druhů užívaných hornin [Přichystal 1991b]. Szeletienci se převážné spokojili s horninami získávanými v bezprostřední blízkosti sídliště. V oblasti Krumlovského lesa a Dolních Kounic měli k dispozici nepřeberné množství rohovcových valounů průměrné kvality v miocenních štěrcích, jež na mnoha místech vystupují na povrch. Suroviny přinesené z větší vzdálenosti jsou zastoupeny jen ojediněle (radiolarit, křídový rohovec a snad i morénový či jihopolský pazourek). Podobné také na stanicích nad údolím Bobravy byly téměř výhradně štípány valouny rozmanitých rohovců z místních staropleistocenních či pliocenních říčních štěrků, donesen byl v malém množství jen radiolarit. O významu stránskoskalského jurského rohovce v těchto kolekcích bude zmínka později. Poněkud pestřejší je skladba surovin na Prostějovsku, kde szeletské stanice většinou neleží přímo na zdroji surovin. I tam převažují sice rozmanité rohovce pocházející asi z miocenních štěrků, ve větší míře je však zastoupen radiolarit a pazourek i rohovec typu Zdislavice [Svoboda—Přichystal 1987], pocházející z prostoru Litenčické pahorkatiny. Všechny tyto údaje svědčí o vazbě szeletienské populace na poměrně omezený region s malými kontakty do odlehlejších krajů. Na druhé straně se však vyskytly alespoň ve dvou případech horniny vskutku exotické; z Neslovic pochází škrabadlo z obsidiánu, jehož původ je v Zemplínském nebo Tokajském pohoří na východním Slovensku či v severním Maďarsku, a z Ondratic I listovitý hrot z křemenného porfyru vyskytujícího se pouze v okolí Miškolce v severovýchodním Madarsku. Do léto oblasti, kde bylo jedno z ohnisek vzniku szeletienu, zřejmé jisté kontakty existovaly.

1.4.3.2 Bohunicien Počátkem 70. let byla v blízkosti Brna objevena zcela nová industrie z počátku mladého paleolitu. Roku 1969 započaly na západním okraji cihelny na Červeném kopci, již na území Bohunic, zemní práce pro stavbu průmyslového závodu a komunikace, které trvaly přibližně 5 let. Během této doby získali archeologové záchrannými akcemi značně velkou kolekci kamenných artefaktů spolu s četnými dřevěnými uhlíky z fosilní půdy, ležící ve spraši asi I — 1,5 m hluboko pod povrchem. Z uhlíků byla získána 3 radiokarbonová data v rozmezí 43 000 až 40 000 let B. P., z čehož vyplynulo, že osídlení probíhalo na samém počátku interstadiálu hengelo anebo spíše ještě na samém konci starowürmského pleniglaciálu. Podle tohoto stáří mohlo jít ještě o střední paleolit, čemuž však nenasvědčovala typologická skladba industrie. Prvým nápadným rysem byl výběr suroviny, neboť naprosto dominoval modrošedý jurský rohovec ze Stránské skály, vzdálené vzdušnou linkou asi 5 km na východ, který byl na místo donášen v celých hlízách. V technologii se objevil v léto době ve střední

9 Bohunicien. Bohunice. 1-5 — Icvalloiské hroty; 6 - hrana jadrá; 7-9 levalloiské čepele; 10-13 — škrabadla na úštěpech a čepeli; 14 16 - drásadla; 17 - dvoupodstavové jádro. 31

Evropě nečekaný prvek: vyspělá levalloiská technika sbíjecí převážně z dvoupodstavových (bipolárních) jader čepelovité polotovary, mezi nimiž je značný podíl typických trojúhelníkovitých hrotů. Celkový vzhled industrie je tudíž výrazně čepelový, mladopaleolitický. Neretušované levalloiské hroty, jež jsou považovány za nástroj či zbraň, ovlivňují podstatně soubor typů; jestliže je vyloučíme, zbudou jen nízká škrabadla, čepele s retušovaným koncem, nepatrný počet nevýrazných rydel a vrtáků, jakož i poměrně mnoho zoubkovaných a vrubovaných artefaktů, tedy převážně mladopaleolitický a indiferentní inventář. Drasadla jsou samozřejmě zastoupena také, avšak vzhledem k tomu, že jsou aplikována na tenkých levalloiských polotovarech, nevytvářejí charakteristické středopaleolitické tvary se schodkovitou retuší. V Bohunicích byla sice také nalezena masivní moustéroidní drásadla i několik listovitých hrotů a jeden klínek, všechny jsou však zhotoveny z valounů jiných surovin, než stránskoskalského rohovce (rohovce tzv. typu Krumlovský les a křídového rohovce), které nebyly opracovávány levalloiským způsobem [Valoch 1976]. Naskýtá se tedy otázka, zda tyto produkty jsou vůbec nedílnou součástí inventáře, anebo zdali nebyly získány z prostředí szeletienu buď výměnou při přímém kontaktu s lidmi či pouhým sběrem na již opuštěném tábořišti. R. 1982 byla na východní části temene Stránské skály vyhloubena rýha pro potrubí, v níž se na jednom místě objevilo několik paleolitických artefaktů ve fosilní půdě a kromě toho velký pravěký objekt, který se brzy stal předmětem archeologického výzkumu [Svoboda 1991c]. Tento objekt zasáhl i půdu s artefakty, která byla zkoumána ve dvou samostatných plochách (Stránská skála III). Výsledky výzkumu jsou zatím publikovány jen částečně; veškerý materiál ještě zpracován není. Celkový obraz technologie i typologie je vcelku totožný s oním z Bohunic. Významný rozdíl je pouze v naprosté nepřítomnosti listovitých hrotů, která byla konstatována i v dalším výzkumu J. Svobody na jiném místě označeném Stránská skála IIIa. Z obou lokalit byla získána radiokarbonová data, potvrzující vysoké stáří zjištěné již v Bohunicích.

Kromě těchto bezpečně stratifikovaných a datovaných kolekcí byly industrie podobného typu nasbírány také na polích východně od Stránské skály. Z Líšně z trati „Čtvrtě" pochází nejrozsáhlejší ze sběrů získaný inventář na Moravě; ve své studii podchytil J. Svoboda téměř 27 000 kusů, přičemž bylo jistě mnoho materiálu na polích zničeno a příp. ztraceno v neevidovaných soukromých sbírkách. Z katastru sousední obce Podolí publikoval M. Oliva další soubor podobných artefaktů. V obou případech jde o čepelové industrie sbíjené z levalloiských upravených jader s týmž spektrem nástrojů jako v Bohunicích a na Stránské skále III, IIIa a Ha. Zejména v Líšni je však značný počet listovitých hrotů bifaciálně nebo jen částečně jednostranně opracovaných (jerzmanowických) (107 ks — 7,8 % všech nástrojů), vytvářejících svérázný rys tohoto souboru. Kulturní klasifikace všech těchto industrií, které svým složením neměly prozatím ve střední Evropě analogii, byla obtížná. Nejprve pro ně bylo navrženo označení „szeletien levalloiské facie" [Valoch 1973], používané již dříve pro některé stanice z prostoru jižně od Brna, kde se projevila levalloiská sbíjecí technika. Na podkladě nových prací se nyní pro tuto novou kulturu ustálil název bohunicien [Oliva 1979; Svoboda 1980]. Hlavní charakteristikou bohunicienu je vyspělá technika úpravy jader, vázaná na zpracování hlíz jurského rohovce ze Stránské skály, a proto je jeho rozšíření omezeno na Brněnskou kotlinu a některé blízké oblasti. Zkoumaná naleziště v Bohunicích a zejména na Stránské skále jsou typické dílny s vysokým podílem odpadového materiálu i polotovarů a s poměrně velmi malým počtem retušovaných nástrojů, zejména odečteme-li neretušované levalloiské hroty. I přesto však, že výkopy na Stránské skále se nacházejí přímo v prostoru zdroje rohovcových hlíz, byly tam přinášeny cizí suroviny, které např. na Stránské skále III dosáhly podílu 7,2 % (rohovce typu Krumlovský les, radiolarit, křídový rohovec, drahanský křemenec a jiné, blíže neurčené horniny). V Bohunicích se zjistilo několik větších shluků artefaktů, které lze považovat za samostatné dílny. Ve všech výkopech byla zastižena ohniště, v Bohunicích tvořily uhlíky četné čočky i v místech, kde téměř žádné artefakty nebyly. Podobně jako ve Vedrovicích, ani zde se v půdě nezachovaly žádné zvířecí kosti, s výjimkou několika koňských zubů (Bohunice, Stránská skála III) a úlomku mamutího zubu (Stránská skála III). Žádné nálezové okolnosti nedovolují tedy uvažovat o vymezení sídelních objektů. O přírodním prostředí v době bohunicienského osídlení vypovídají dřevěné uhlíky (E. Opravil) a pyly (H. Svobodová). V chladnějším

2

vlhčím klimatu byly v brněnské kotlině rozšířeny převážně stepi s řídkými porosty stromů (borovice, smrk, jedle, olše, bříza) asi hlavně podél řek. V bohunicienu stejně jako v szeletienu v celé oblasti jeho rozšíření nebyly nalezeny žádné lidské pozůstatky a nevíme, jaký typ lidí je vytvářel. Dosti opodstatněně se však můžeme domnívat, že v obou případech to byli ještě neandertálci (Homo sapiens neandertalensis), byť možná již s některými znaky moderních lidí. Tuto domněnku můžeme podepřít zjištěním, že v prostředí chatelperronské kultury ve Francii, o jejímž vzniku se také soudí, že je produktem akulturačního procesu moustérienu s acheulskou tradicí vyvolaného rovněž aurignaciemem, byla nalezena kostra celkem typického západoevropského neandertálce. U bohunicienu pak lze předpokládat, že nositeli levalloiské tradice, která je dominantním znakem, byli rovněž ještě neandertálci. V této souvislosti je nutno uvést pozoruhodné nálezy z Bohunic i z Vedrovic V. Z nálezové vrstvy v Bohnicích vyzvedl R. Klíma spolu s artefakty valoun asi jurského vápence, na němž je vyryto množství paralelně probíhajících rýh: na ploché dorsální straně podélně a také několik příčně, na oblém boku je s využitím přirozené pukliny vytvořen obrazec vulvy. Všechny rýhy jsou značně hluboké, jejich okraje jsou zaoblené, protože povrch vápence byl naleptán při chemických půdotvorných procesech. Z. Vedrovic V pochází rohovcový valoun nápadného srdčitého tvaru, na jehož konkávní ploše jsou zachovány stopy červeného barviva, překrytého vysráženým vápenným sintrem. Tento valoun neobvyklého tvaru byl lidmi přinesen a zřejmě i obarven, takže měl pro ně nepochybně nějaký symbolický význam. Ve Vedrovicích V bylo nalezeno množství v osídlené ploše roztroušených hrudek červeného (krevel) a černého (tuha = grafit) barviva, na Stránské skále III pak větší množství okrového a malé hrudky červeného barviva. Červené barvivo se v pozdějších mladopaleolitických kulturách (pavlovienu) nachází velmi často, avšak grafit byl zjištěn poprvé v paleolitu na Moravě. Můžeme soudit, že jak lidé bohunicienu, tak i szeletienu zdobili barvami nejen svá těla, ale i různé předměty. Navíc zřejmě dokázali vytvářet a chápat různé symboly a tudíž musíme u nich předpokládat značnou míru schopnosti abstraktního myšlení. Prozatím je bohunicien znám jen z bezprostředního okolí Brna, pravděpodobně mu náležejí i dvě izolované stanice ležící jihozápadně od Brna; je to jedna z lokalit u Dolních Kounic (DK XVIII) a Lhánice II západně od Moravského Krumlova. Dosti intenzívně se však projevují vlivy bohunicienu na szeletien v brněnském okolí, ať již přímým kon-

taktem anebo zprostředkované svou technologickou tradicí. Původ bohunicienu je nutno hledat v moustérienu levalloiské facie (tzv. levallois-moustérien), jaký ovšem koncem starého würmu ve střední Evropě není prozatím znám. Nejbližší takové industrie, jejíž stáří se pohybuje kolem 45 000 let B. P., byla objevena na středním Dněstru v lokalitách Molodova I a V. Jediný rozdíl oproti bohunicienu tkví v tom, že v Molodově naprosto chybějí mladopaleolitické nástroje (škrabadla, rydla, příčně retušované čepele, vrtáky). Lze ledy bohunicien také definovat jako typický levallois-mustérien obohacený o mladopaleolitické typy. Původ této nové složky je ovšem, stejné jako v případě micoquienu v Bořitově, nejasný, i když tentokrát lze pro alternativu vlastního neovlivněného spontánního vývoje uvést zajímavou, byť vzdálenou analogii. Na Blízkém východě v Izraeli a Libanonu je během starého würmu levallois-moustérien značně rozšířený. V Negevské poušti v Izraeli prokopala americká expedice lokalitu Boker Tachtit, na níž bylo možno ve čtyřech vrstvách nad sebou sledovat postupný nárůst mladopaleolitických prvků v levallois-moustérienském substrátu. Výsledkem je industrie nejen svými technologickými i typologickými parametry, ale i svým stářím kolem 40 000 let B. P. zcela shodná s bohunicienem. K případným vztahům našeho bohunicienu k Podněstří je zajímavé zjištění a sdělení Ju. E. Demidenka a V. I. Usika z Kijeva, že spodní vrstva z Křemence-"Kuličivky" ve Volyni obsahuje industrii s vysokým podílem levalloiských polotovarů i s odpovídajícími mladopaleolilickými typy a je jimi považována za bohunicienskou. S komplexem bohunicienu souvisí asi ještě jeden specificky moravský jev. Jsou to křemencové industrie sbírané jihozápadně od Prostějova na východním okraji Drahanské plošiny. Jejich nejvýznamnější lokalitou jsou Ondratice I, nacházejí se však velmi hojně v Otaslavicích a v menším počtu na všech stanicích v oné oblasti. Do literatury je uvedl K. Absolon jako „křemencový (kvarcitový) praaurignacien" [Absolon 1935; 1936], čímž určil jejich postavení jako výchozí kulturu pozdějšího skutečného aurignacienu. Při tehdejším stavu vědomostí nemohl však postihnout, že při výrobě křemencové industrie z Ondratic I byla aplikována lcvalloiská technika, kterou i ze zrnité, tíže štípatelné suroviny byly získávány dokonalé levalloiské polotovary. Podrobnou technologickou analýzou jader i produktů se zabýval J. Svoboda [ 1980], který industrii zahrnul do bohunicienského stupně. Tomu odpovídá i typologická skladba, v níž chybějí oboustranně opracované nástroje i jakékoli prvky gravettienu; na rozdíl od

33

bohunicienu jsou středopaleolitické prvky zastoupeny typickými drasadly a dosti četnými moustierskými hroty, mladopaleolitické množstvím škrabadel a značným podílem rydel, přičemž však charakteristické aurignacké typy (kýlové, vyčnělé, obloukové) jsou zastoupeny jen velmi řídce. Klasifikací Ondratic I však není celý problém křemencových industrií vyřešen. Velmi početná industrie z Otaslavic, Absolonem morfologicky podrobně popsaná, levalloiskou techniku postrádá, což je zřejmě závislé na odlišné použité hornině. V Ondraticích I byl používán homogenní jemnozrnný křemenec vyskytující se v blocích, kdežto v Otaslavicích převážně valouny křemence různé kvality, často přecházející až do slepenců. Na této surovině nebylo asi vhodné aplikovat levalloiský způsob úpravy jader, a proto byla těžena převážně jádra diskovitá moustéroidního rázu a jednopodstavová protoprismatická. Také v souboru typů jsou starobylé i pokročilejší prvky méně vyhraněné. Menší kolekce křemencových artefaktů se však nacházejí na všech tamních mladopaleolitických (převážně szeletských) stanicích. V některých případech je na křemencích patrný lehký eolický obrus, který se např. v Ondraticích I nevyskytuje. Naskýtají se tedy otázky, zda všechny křemencové industrie lze přisoudit jednomu komplexu (bohunicienu) či zda jsou produktem různých populací z více fází středního (?) i počátku mladého paleolitu. Za zamyšlení stojí také skutečnost, že dosud byly křemence vždy nalézány spolu s patinovanými rohovcovými a pazourkovými nástroji. Musí tedy jít vždy o dvě nezávislé fáze osídlení, i když v Ondraticích I pro to svědčí některá pozorování z dřívějších výkopů? V přechodné fázi k mladému paleolitu na Moravě, v době přibližně mezi 43 000 a 36 000 lety B. P., stojí tedy dva starobylé technokomplexy, szeletien a bohunicien, mající své kořeny nesporně ve středním paleolitu, jejichž nositeli byli s největší pravděpodobností ještě lidé neandertálského typu. 1.4.3.3 Aurignacien První skutečně progresivní kulturou mladého paleolitu, rozšířenou takřka po celé Evropě, o níž se soudí, že jejími tvůrci byli již moderní lidé (Homo sapiens sapiens), je aurignacien. Také v této fázi byla úloha Moravy významná. R. 1881 zahájil J. Szombathy výkopy v Mladečských jeskyních nedaleko Litovle na severní Moravě. V tzv. Dómu mrtvých nalezl kosterné zbytky člověka a v téže vrstvě hroty vyřezané ze zvířecích kostí, parohů a mamutoviny. Další lidské pozůstatky zachránil J. Knies počátkem tohoto století z malé jeskyňky západně od vchodu do Mla-

34

dečských jeskyní a počátkem 20. let J. Smyčka opět v Dómu mrtvých; celkem byly získány pozůstatky asi sedmi jedinců. Dnes jsou ve vídeňském muzeu uchovány pozůstatky dvou individuí, všechny ostatní shořely; naštěstí byly podrobně zpracovány J. Szombathym [1925] a z některých lebek byly zhotoveny odlitky, takže dnešní úsudek antropologů zní, že mladečský člověk byl nejstarší dosud známý moderní člověk v Evropě. Kostěné hroty vyzvednuté spolu s lidskými kostmi, jsou charakteristické pro aurignacien. Aurignacien byl na Moravě více rozšířený než szeletien, bohužel je také znám převážně jen z povrchových sběrů. Máme tedy k dispozici velmi omezený zdroj informací, spočívající pouze v kamenné industrii. Teprve v posledních letech byly polohy aurignacienu zachyceny ve výkopech na Stránské skále IIIa a IIa (J. Svoboda) a v Milovicích (M. Oliva). V soupise stanic z celé Moravy registroval M. Oliva [1987a] více než 100 lokalit, vytvářejících několik nápadných koncentrací: Na jižní a východní straně Krumlovského lesa, východně od Židlochovic, v okolí Brna, jižně a severně od Prostějova a nejbohatší jižně od Kroměříže na severních výběžcích Chřibů na pravém břehu řeky Moravy. Dále se několik drobných nalezišť nachází na jihozápadní Moravě i na jižní Moravě pod Pavlovskými vrchy, k nimž patří později objevené Milovice. Další skupina lokalit je v Moravském krasu a rozptýleně i v jiných oblastech. Kamenná industrie aurignacienu je v zásadě čepelová, i když je zejména ve starších fázích ještě dosti úštěpů. Polotovary byly sbíjeny takřka výhradně z primatických jednopodstavových nebo dvoupodstavových jader bez úpravy jež by upomínala na levalloiskou. Soubor nástrojů tvoří především škrabadla a rydla; pro aurignacien jsou typická vysoká kýlová a vyčnělá škrabadla a tzv. kýlová nebo oblouková rydla s mnoha ploškami. Kromě nich se hojně vyskytují běžná čepelová škrabadla a rydla všech druhů klínových i hranových s retuší, často vzájemně kombinovaná, dále čepele s příčnou retuší, odštěpovače či dlátka, drasadla a v některých inventářích také listovité hroty. Kostěné hroty tzv. mladečského typu jsou běžné v aurignacienu celé Evropy. Jsou zpravidla ploché, oválného průřezu, s lehce zahrocenou, vzácně i s příčně rovnou bází. Největší hrot z Mladče rhomboidního tvaru, asi 28 cm dlouhý, je uložený ve vídeňském muzeu. Dva menší hroty mladečského typu byly nalezeny na polích v Hluchově a ve Slatinicích na vrchu Malý Kosíř (trať Příhon). Z Mladečských jeskyní pochází také provrtané kostěné jehlice a řada přívěsků ze zvířecích zubů [Oliva 1989a].

Mapka 4 Rozšíření aurignacienu a miškovického typu. A - státní hranice; B - historická zemská hranice; C - říční síť; D - jeskyně; E — aurignacien; F — sídelní oblast aurignacienu; G - lidské kostry; H — miškovický typ: I — sídelní oblast miškovického typu. 1 - Brno-Kohoutovice; 2 - Brno-Moleměříce-Občiny; 3 - Brno-Židenice-Borky II; 4 - Brno-Stránská skála II a "Podstránská"; 5 — Diváky; 6 — Karolin; 7 - Křepice; 8 - Kupařovice I; 9 - Kvasice; 10 - Lhotka; 11 - Milovice; 12 - Mladeč, Mladečské jeskyně; 13 - Nová Dědina; 14 - Ondratice II; 15 - Slatinice; 16 - Suchdol, jeskyně Pod hradem; 17 - Tvarožná; 18 - Určice; 19 - Vedrovice I, II; 20 - Vojkovice; 21 Žlutava; 22 - Hostějov; 23 - Lhota u Lipníka; 24 - Miškovice; 25 Olomouc-Droždán; 26 — Pavlovice; 27 - Zlín-Louky.

S aurignacienem jsou spjaty prvé umělecké projevy v evropském paleolitu, staré 30 000 až 35 000 let. Kromě ženských symbolu a obrysu zvířecích postav, vyrytých do kamenů, jež byly nalezeny na několika místech v jihozápadní Francii, je nejvýznamnější středisko umění v jihoněmeckých jeskyních, odkud pocházejí z mamutoviny vyřezané figurky zvířat (kůň, mamut, kočkovitá šelma, nosorožec, tur) a lidská postava se lví hlavou. Jsou to nejstarší realisticky pojaté plastiky, které člověk vytvořil. Na Moravě se žádné doklady umělecké tvorby dosud nenašly vzhledem k tomu, že kamenné industrie pocházejí téměř výhradně z povrchových sběrů. Jisté náznaky neutilitár-

ní činnosti lidí lze však viděl v tom, že na několika pazourkových úštěpech jsou do zbytku měkčí povrchové kůry hlíz vyryty rovnoběžné nebo křižující se rýhy. Pocházejí z nalezišť na Kroměřížsku (Žlutava I. II, Nová Dědina I, III, Kvasice I, Lhotka) a na Prostějovsku (Otaslavice I , Slatinice I ) [Oliva 1982]. Lidé uměli vrtat měkčí horniny, o čemž svědčí kónicky provrtaný plochý oblázek břidličnaté horniny s četnými jizvami ze Žlutavy IV, sloužící jako retušér. V Mladečských jeskyních se podařilo M. Olivovi a P. Ryšavému objevit na stěnách různé značky v červené barvě, které s velkou pravděpodobností souvisejí s přítomností aurignackých lidí. Znázorňují dvě 35

10 Aurignacien. 1 -11 -kýlová a vyčnělá škrabadla; 12-14 — vícenásobná hranová rydla; 15-18 — kýlová rydla; 19-23 — škrabadla na úštěpech a čepelích; 1-15 — Nová Dědina, 16 až 23 — Brno-Maloměřice — Borky II.

11 Aurignacien. Mladečské jeskyně. 1 -3 — provrtané jelení a losí metakarpy; 4 — provrtaný bobří řezák; 5-9 — hroty z kosti a parohu.

paralelní vodorovné řady teček, dvojité paralelní svislé rýhy a sbíhající se rýhy ve tvaru V. Jsou to jediné stopy paleolitických nástěnných maleb ve střední Evropě. Aurignacien je nejstarším údobím, u něhož lze na Moravě uvažovat o pohřebním ritu tehdejších lidí. Podle charakteru nálezů z Mladečských jeskyní můžeme soudit, že tyto jeskyně asi nikdy nesloužily za sídliště. Celý soubor se totiž skládá pouze z kostěných hrotů (13 ks), tedy zbraní, osobních ozdob (provrtaných zvířecích zubů, 22 ks) a šídlovitých předmětů (ohlazených zvířecích metakarpů), zčásti rovněž provrtaných, u nichž je nesnadné říci, zda se jednalo o ozdoby, pracovní nástroje či zbraně. Naproti tomu se J. Szombathy zmiňuje o ohništi a spolu s lidskými kostrami bylo nalezeno značné množství zvířecích kostí, většinou rozštípaných. Zdá se tedy, že aurignačtí lovci postupně ukládali do jeskyně některé své zesnulé s jejich ozdobami a zbraněmi a při té příležitosti konzumovali a také snad zanechávali jako milodary části různých zvířat. Dříve se uvažovalo o tom, že mrtvá těla i části zvířat byly do jeskyně

spouštěny velkým komínem, který je dnes ucpán obrovskými balvany, avšak podrobný rozbor nálezových okolností tuto možnost nepodporuje [Oliva 1989a]. Kromě toho bylo nalezeno přibližně 20 kamenných artefaktů. Kamenné inventáře významných stanic jsou velmi bohaté, často přesahují tisíc kusů, v Určicích 1 na Prostějovsku dosáhly počtu 8000 a v Nové Dědině I na Kroměřížsku přesáhly 10 000 kusů. Soubory nástrojů jsou výrazné a umožňují podrobné studie technologické i typologické, na jejichž podkladě M. Oliva rozlišil dvě facie, které se zachovávají po celou dobu existence aurignacienu na Moravě. Jejich stručná charakteristika zní, že v jedné převládají tvary aurignackých škrabadel (kýlová a vysoká vyčnělá) a ve druhé aurignacká rydla (kýlová a oblouková), což pozměnilo dosavadní představu, podle které převaha škrabadel či rydel je otázkou vývoje, takže pouze ve starších stupních dominují škrabadla, kdežto v mladších rydla. Z množství povrchových stanic vyplývalo, že toto aurignacké osídlení nemůže být ani současné, ani 36

krátkodobé; pro jeho časové členění však nebylo jiné kritérium, než typologie nástrojů ve vztahu ke stratifikovaným a datovaným kolekcím v zahraničí. Na tomto podkladě bylo různými autory (B. Klíma. J. Halin, K. Valoch) vypracováno během doby několik schémat, jež na širší bázi nových početných kolekcí modifikoval M. Oliva do třístupňové vývojové posloupnosti [Oliva 1980; 1987a]. Ta dokládá sama o sobě pouze vývoj kamenných industrií, aniž by mohla poskytnout jakýkoli údaj o časovém vřazení. Jistá pozorování o stratigrafické pozici artefaktů bylo možno učinit ve Vedrovicích II a v Kupařovicích I v oblasti Krumlovského lesa. Ve Vedrovicích II, které byly také z typologického hlediska považovány za nejstarší aurignackou industrii, svědčí mnohé údaje pro polohu artefaktů ve starowürmské spraši, pravděpodobně starší než 40 000 let. Kupařovíce I by mohly být jen málo mladší, totiž z průběhu následujícího interpleniglaciálu [Valoch et al. 1985]. Pro mírné klima interpleniglaciálu svědčí také zvířena nalezená v Mladečských jeskyních, v níž vedle mamuta, soba a koně jsou početně zastoupeni jelenovití a turovití (cervidi a bovidi). Ze tří výzkumů máme radiokarbonová data: Tato data kladou moravský aurignacien do mladší poloviny interpleniglaciálu, do fáze inlerstadiálu denekamp.

Poněkud vyšší dala vázána na aurignacké industrie jsou k dispozici ze sousedního Dolního Rakouska: Krems "Hundsteig" 35 500 ± 2000 B. P. (KN-1654) a Willendorf, vrstva 3, Data, přesahující 40 000 let B. P. byla získána ze spodní vrstvy v jeskyni Istálloskö v severovýchodním Maďarsku a z vrstvy 11 jeskyně Bačo Kiro v Bulharsku, jejichž industrie nesporně do okruhu aurignacienu patří, což bohužel není jisté u malého počtu nevýrazných artefaktů z vrstev I a 2 ve Willendorfu, odkud jsou rovněž dvě data okolo 40 000 let. Zůstává tedy významným úkolem moravské archeologie doložit jak stratigrafickou polohu, tak i absolutní dataci typologicky starobylých industrií aurignacienu i jejich následných stupňů. Nicméně můžeme s jistou pravděpodobností konstatovat, že aurignacien na Moravě má své počátky v prvé polovině interpleniglaciálu a možná dosahu37

je stáří více než 40 000 let. Jeho existence je doložena během celého interpleniglaciálu u nás i v ostatních zemích a pozdní fáze, k níž lypologicky patří Kohoutovice, Určice, Ondratice II, Slatinice, Lhotka, se dožívá doby 20 000 let B. P. (podle dal z nalezišť Langmannersdorf v Dol. Rakousku a jeskyně Bockstein-Törle, vrstva VI, v jižním Německu). Zdá se tedy, že aurignacien žil ve střední Evropě asi 20 000 let, během nichž podstatně ovlivnil vývoj v počátečních fázích mladého paleolitu, kdežto ve střední fázi mladého paleolitu jeho význam ustupuje do pozadí. V souvislosti s dříve pojednávanými technokomplexy je vhodné vyzdvihnout některé jevy. Ve starobylých komplexech z Vedrovic II, I a z Kupařovic 1 je technika důsledně čepelová při těžbě z prismatických nejčastěji jednopodstavových jader. Chybějí jakékoliv znaky levalloiské i moustériodní techniky, chybějí také plošně opracované listovité hroty. To je významné potud, že ve vzdušné vzdálenosti pouhých 2 km východně od Vedrovic 1 a II se rozprostírá bohatá a rozlehlá szeletská stanice Jezeřany I s velmi archaickou industrií, tedy rovněž velmi stará, a necelé 2 km západně stanice Vedrovice V. Také užívanou surovinou se obě szeletské industrie liší od obou aurignackých, protože na rozdíl od dosti pestrého spektra rohovců v szeletienu byla v aurignacienu používána převážně jedna odrůda tamních rohovců, která se i zbarvením kúry valounů od ostatních liší. Lze tedy předpokládat, že mezi těmito dvěma skupinami osídlení nedošlo k žádným kontaktům, jež by se projevily ve smíchání jejich výrobků. Poněkud spletitější je situace v brněnské kotlině a jejím okolí. Jediná starobylá industrie aurignacienu z Maloměřic-Občin je převážně štípána z valounů křídových rohovců a kupodivu obsahuje micoqoidní typy (drasadla i s plošnou retuší, klínové nože), takže budí dojem, že zachovává bořitovskou tradici. Kolekci ze Stránské skály (sběr na lokalitě II), v níž je zastoupen jistý počet levalloiských prvků, můžeme nyní, na podkladě výzkumů J. Svobody (SS IIIa, a IIa) považovat za sekundární směr aurignacienu a bohunicienu, přičemž aurignacien zde byl zastoupen ve dvou fázích (vrstva 4 a 3, SS IIa) [Svoboda 1991c]. Obdobná situace je zřejmě i na Podstránské, i když tam se objevují aurignacké typy na levalloiských polotovarech. Obě industrie (SS II i Podstránská) obsahují z donesených surovin pouze malý podíl pazourku (morénového či jihopolského, jež se v patinovaném stavu nedají rozlišit), radiolaritu a ojediněle rohovce typu Krumlovský les. Zcela odlišná je industrie z Maloměřic-Borků II, která je štípána z rozmanitých rohovců pocházejících z místních štěrků pliocenní (?) terasy takřka bez podílu stránskoskalských rohovců.

Typologicky velmi vyspělá industrie z Brna-Kohoutovic obsahuje tři listovité hroty a v surovinách kromě nejvyššího podílu pazourku v této oblasti i rohovec typu Zdislavice, prozrazující nesporné kontakty do Litenčických vrchů, tedy k aurignacké okupaci na výběžcích Chřibů. Zcela výjimečný v moravském aurignacienu je bohatý soubor z Tvarožné u Brna, který je téměř ze 70 % zhotoven z radiolaritu, jenž musel být přinesen z Bílých Karpat, asi z prostoru Vlárského průsmyku, tedy ze vzdálenosti kolem 80 km. Ve všech lokalitách na Prostějovsku výrazně stoupá podíl pazourku, který má původ v jihopolské Krakovsko-čenstochovské juře [Přichystal 1991b]. Zdislavických rohovců je kupodivu velmi málo a jako zvláštnost je nutno uvést křišťálové škrabadlo (Ondratice II); v menším množství byl zpracováván radiolarit i jurský a křídový rohovec. V Ondraticích II a v Určicích se opět objevují listovité hroty a rydla vysoko převládající nad škrabadly. Velmi hustá koncentrace nalezišť na pravém břehu středního Pomoraví zabírá nejen severní výběžky Chřibů, ale i Litenčické vrchy. Soubory artefaktů jsou rozmanité co do typologického obsahu i výběru surovin a reprezentují zřejmě dlouhý časový úsek osídlení. Nejrozsáhlejší moravská kolekce z Nové Dědiny I má také nejširší spektrum surovin. Vedle pazourku, který v celém tomto regionu dominuje a který je nejen jihopolského, ale i morénového původu [Oliva 1987a], je v Nové Dědině I silně zastoupen křišťál, z něhož jsou vytvořena jádra i škrabadla. V ojedinělých kusech se objevuje křišťál i v Bělově, Nové Dědině II, Kvasicích II a ve Lhotce. Vedle rozmanitých silicitů a hornin, jejichž původ není prozatím znám, je důležitá přítomnost limnosilicitů ze středního Slovenska a obsidiánu z východního Slovenska/severovýchodního Maďarska, svědčících o dalekých kontaktech tamní populace. Přímo u zdroje zdislavického typu rohovce jsou stanice ve Zdislavicích a v Troubkách, které můžeme považovat za materiálnězásobovací základny; na nich je jiných surovin jen mizivé procento. Zdislavický rohovec se vyskytuje ve všech zdejších industriích, i když jen menším podílem. Typologická skladba souborů z Kroměřížska nevybočuje z rámce typického aurignacienu; ojedinělé listovité hroty byly nalezeny jen v Nové Dědině I a v Kvasicích II. Vynořuje se zde ale jiný problém, jenž by měl být alespoň naznačen. V rámci středního paleolitu byla zmínka o dvou typických bifasech acheulského habitu pocházejících z Karolína. Byly nalezeny v prostředí bohaté lokality vyspělého aurignacienu Karolín I, v němž byl hojnou mírou ští38

pán radiolarit. Oba bifasy jsou rovněž z radiolaritu. Z celé kolekce vyčlenil M. Oliva ještě několik archaických artefaktů (2 menší klínky, 2 drásadla, jednolící sekáč, 3 úštěpy, jádrovitý nástroj), které spolu s bifasy klasifikoval jako acheuléenské [Oliva 1981]. Ráz těchto artefaktů k tomuto postupu plně opravňuje, protože místo mohlo být skutečně osídleno vícekrát. Otázku však vyvolává skutečnost, že v byť skrovné, avšak výrazně aurignacké kolekci z Lubné se rovněž objevuje malý bifas z pazourku, nalezený M. Olivou, a ve Zdislavicích nalezl K. Valoch podobný, snad jen plošší, zhotovený z místního rohovce. Oba tyto kusy připomínají zdrobněliny dokonalého bifasu z Karolína 1. Souvisejí s acheuléenem anebo vznikly v prostředí aurignacienu či představují reminiscenci szeletienu, jak naznačuje J. Svoboda [1991b]? Otázek spojených s náplní a rozšířením aurignacienu na Moravě je ještě více. První výkop Wanklův v Býčí skále v r. 1867 objevil na území tehdejší monarchie paleolitické osidlem hned ve dvou fázích. Pod vrstvou s nástroji lovců sobů zjistil polohu s hrubšími nástroji lovců medvědů (v tehdejší terminologii). Této skutečnosti nevěnoval pozornost M. Kříž, který pokračoval v 80. letech 19. stol. ve zkoumání Býčí skály, protože v jeho svérázném pojetí vývoje paleolitu tato okolnost neměla význam. Až amatérské výkopy F. Čupika a F. Czižka počátkem 20. let znovu potvrdily výskyt starší vrstvy a profil dokumentovaný F. Čupikem a publikovaný O. Hauserem [1925], byl později převzat K. Absolonem [1945], protože jeho vlastní výzkum z let 1936 až 1938 neporušené jeskyní sedimenty v Býčí skále již nezastihl. Inventář ze spodní vrstvy Býčí skály prezentoval K. Absolon jako „kvarcitový praarignacien". Je to industrie štípaná z místních šedohnědých rohovců, jež se vyskytují jak v potočních naplaveninách v jeskyni samé, tak i na plošině nad jeskyní i v nejbližším okolí v hlízách různých velikostí, tvořících asi relikty mesozoických sedimentů. Její technologie je výrazně mladopaleolitická, užívá prismatických jednopodstavových i dvoupodstavových jader, která jsou pro tento způsob těžby čepelí upravena. Typologická skladba je spíše indiferentní, vedle čepelových škrabadel a převážně masivních rydel je mnoho zoubků a vrubů a menší počet starobylých drasadel; typických aurignackých tvarů je velmi málo. Velké množství jader ve všech stadiích úpravy i těžby a zejména počáteční stadia připravených jader svědčí o tom, že jde o dílnu, kde se hlízy suroviny upravovaly na jádra a kde se zhotovovaly polotovary (čepele, úštěpy), na nichž byly pak retuší aplikovány nástroje. Je to tedy další

materiálně zásobovací stanice na Moravě, vytvořená na zdroji suroviny (podobně jako Bořitov. Stránská skála, Ondratice, Zdislavice). Smyslem takové stanice je ovšem distribuce získaných jader či polotovarů, což je např. u Bořitova. Stránské skály a Zdislavic doloženo, doklady o rozšíření postrádáme však jak u ondratických křemenců, tak i u rohovce z Býčí skály. V oblasti Drahanské plošiny se téměř všude bloky či valouny křemenců vyskytují volné, takže nelze uvažovat o distribuci artefaktů. Mimo tuto oblast se podobné křemence vyskytují jižně u Tvarožné, u Líšně a v Krumlovském lese, takže ojedinělý výskyt křemencových artefaktů na různých místech nemusí souviset a zřejmě také nesouvisí s případnou distribucí z Ondratic. Pouze křemenec, z něhož je zhotoven listovitý hrot v Předmostí, byl nepochybně donesen, nevíme však odkud. Podobně je tomu i u Býčí skály. Tamní zcela charakteristický rohovec se i v oblasti Moravského krasu vyskytuje v různých industriích zcela ojediněle (např. v Kůlně, kam však mohl být přinesen z okolí Rudic, kde lze hlízy nasbírat na povrchu) a mimo Kras je neznámý. Jedinou výjimku tvoří jeskyně Pekárna, odkud je menší kolekce jader a úštěpů 7. této suroviny. V obou případech, u Ondratic I i u spodní vrstvy z Býčí skály, je smysl těchto dílen nejasný a tamní vyslovená nadprodukce jader i polotovarů sotva vysvětlitelná. Zbývá ještě učinit pokus o kulturní klasifikaci industrie ze spodní vrstvy Býčí skály. Bezpeěně víme jen to, že rohovcová industrie pochází z podloží magdalénienu, od něhož byla oddělena až 40 cm mocnou vrstevnatou polohou jílovito-písčitého sedimentu, což dokládají pozorování Čupikova a Czižkova [Absolon 1945]. Z Čupikova podélného profilu jižní postranní síně [Hauser 1925, tab. V. VI] vyplývá, že tato dělicí poloha dosahovala největší mocnosti na jejím konci, směrem k jejímu ústí do hlavní chodby postupně slábla, až vymizela úplně, takže v ústí byly obě nálezové vrstvy v bezprostředním kontaktu. Vzhledem ke sklonu všech sedimentů k hlavní chodbě, vystupovaly na konci síně obě vrstvy na tehdejší (počátkem dvacátých let) povrch. Původně se totiž v nadloží nacházely ještě jemné fluviální písky, které byly odtěženy v dobách Wanklových výkopů. Tato situace plně odpovídá sedimentačním podmínkám v Býčí skále. O charakteru dělicí polohy se shoduje popis F. Čupika i F. Czižka a navíc se z Czižkovy kolekce zachoval jím popsaný vzorek velmi jemného písku červenavé barvy, jehož původ je bezpochyby v tzv. rudických vrstvách, v současnosti těžených u obce Rudice. Vznik této jílovito-písčité polohy je velmi snadno vysvětlitelný. V zadních prostorách Býčí skály protéká potok, jenž se noří do podzemí v Ru-

dickém propadání asi 5 km na severovýchod. Při mimořádně vysokém stavu vody slouží dodnes hlavní chodba Býčí skály jako povodňový odtok a v takovém případě může být jemný unášený materiál sedimenlován v klidné vodě zátoky, vzniklé v jižní postranní síni. Obtížněji lze usuzovat na časový interval, během kterého tato poloha mohla vzniknout. Může být produktem mimořádných přívalů během jediného léta stejně jako dlouhodobého zvýšení vodní hladiny v důsledku klimaticky podmíněné hojné srážkové činnosti. Je pravděpodobné, že v chladných stadiálech k takovému nárůstu humidity nedocházelo. Tímto rozborem mělo být ukázáno, že rohovcová industrie byla skutečně od magdalénienu oddělena jistým blíže neurčitelným časovým intervalem. K dosavadním klasifikacím této industrie, pohybujícím se v okruhu aurignacienu [Absolon 1945; Valoch 1966b; Oliva I987a] totiž přibyla nová, považující ji za dílenskou faeii magdalénienu. přičemž je však skutečnost dvou vrstev zcela pominuta a obě industrie jsou posuzovány jako jeden celek [Sobczyk I984]. Není pochyb o tom, že spodní vrstva v Býčí skále reprezentuje dílnu, která však předchází vlastní magdalénské osídlení; mohlo by se ovšem jednal o časnější fázi magdalénienu. Poukaz na technologicko-morfologické analogie četných připravených i těžených jader z Býčí skály s jádry z magdalénských dílen v Broskwini i ve Wolowicach je jistě velmi zajímavý, nevylučuje však. že stejný postup preparace i sbíjení byl používán i v jiných čepelových mladopaleolitických kulturách. Z hlediska typologie upomíná na magdalénien pouze snad tucet škrabadel na úzkých čepelích a 3-4 vrtáky, které ovšem mohou z magdalénienské vrstvy opravdu pocházet, neboť i v této době byl nesporně štípán tentýž rohovec. Neexistuje však ani jediná čepelka s otupeným bokem z rohovce, takže Sobczykův údaj 15,7 % pro takové nástroje je zavádějící a týká se jen pazourkového magdalénienu. Naopak několik aurignacoidních a archaických typů se zcela vymyká tzv. dílenským nástrojům běžným v místech, kde docházelo k primárnímu zpracování suroviny. Můžeme tedy jen konstatovat, že spolehlivou klasifikaci rohovcové industrie z Býčí skály nelze provést. Typologické prvky aurignacienu se objevují na mnoha lokalitách a vytvářejí industrie mající "smíšený" charakter. V prostředí szeletienu s levalloiskou tradicí v okolí Brna to jsou Želešice I. kde je tak vysoký podíl aurignackých typů, že vypočítané indexy se blíží variační šíři skutečného aurignacienu. Také v Křepicích a v Divákách vznikly indiferentní celky s malým počtem aurignackých typů i listovitých hro-

39

tů. Podobné industrie ovládají zčásti severní i východní Moravu, tj. okolí Olomouce, povodí Bečvy až do Moravské brány a východní břeh středního toku Moravy. Ve všech se mísí větší či menší podíl aurignackých a szeletských prvků (např. neobvyklé trojúhelníkovité listovité hroty ve Lhotě u Lipníka) včetně starobylých drasadel. Nejmarkantněji se tato směs projevuje na návrší „Křemenná" u Miškocic (o. Kroměříž) a podle této lokality nazval M. Oliva celou skupinu „industriemi typu Miškovice" [Oliva 1990]. Vedle aurignackých a szeletských prvků se vzácně jako třetí komponenta objevují typy gravettienu (ojedinělé otupené čepelky v Miškovicích a v Dubicku), jejichž podíl přibývá na středním Pomoraví v okolí Uherského Hradiště, jak se zdá, na úkor prvků szeletských (Buchlovice-Povinná). V celé oblasti smíšených industrií typu Miškovice vystupuje pazourek jako naprosto dominantní surovina, v některých jsou však zastoupeny rozmanité horniny (např. v Miškovicích radiolarit, křemence, limnosilicity a dokonce święciechowský silex ze zdroje vzdáleného asi 300 km, ve Lhotě radioiarit a v Hostějově na Uherskohradišťsku zdislavický rohovec z protilehlé strany Chřibů), z nichž většina zdaleka ještě není petrograficky určena. Ve vývoji mladého paleolitu na Moravě hrál aurignacien neobyčejně důležitou úlohu. Pravděpodobně podnítil vznik jeho počátečních fází (szeletien) a vtiskl svůj charakteristický ráz dalším etapám v průběhu mnoha tisíciletí. Spletité vztahy jednotlivých technokomplexů jsou vyjádřeny vznikem industrií se smíšeným typologickým spektrem, jaké neznáme odnikud z okolních zemí. Sídliště aurignacienu, podobně jako i szeletienu, byla převážně zakládána na temenech návrší na písčitém, štěrkovém či skalním podloží, což vyhovovalo podmínkám mírného a vlhkého klimatu würmského interpleniglaciálu. Na těchto místech se pozdější sprašové pokryvy nezachovaly nebo nebyly vůbec uloženy, takže kamenné nástroje dnes sbíráme na povrchu, kdežto veškeré organické materiály (zvířecí kosti, kostěné nástroje i event. umělecké předměty) byly nenávratně zničeny. Naše poznatky o této velkolepé kultuře, která postupně zabydlela celou Evropu, zůstávají jen útržkovité, opírající se pouze o kamenné inventáře. Také o jejím původu se názory různí. Značně pravděpodobná je hypotéza, podle níž se aurignacien vytvořil v oblasti omezené zhruba Karpatami, Alpami a Balkánským pohořím, tedy ve východní části střední Evropy a v jihovýchodní Evropě. Je možné, že jeden z jeho kořenů by mohl být na Moravě ve středním paleolitu typu krumlovienu, v jehož technologii jsou prvky upomínající na aurignacien.

40

1.4.3.4 Pavlovien Střední fáze mladého paleolitu je na Moravě reprezentována regionální facií kultury gravettienu, nazvanou pavlovien, jež zahrnuje nejproslulejší paleolitická sídliště v naší zemi, známá široké veřejnosti jako tábořiště lovců mamutů. Jejich společným nejnápadnějším znakem jsou skutečně dosti rozsáhlé skládky mamutích kostí, svědčící o intenzívním lovu těchto zvířat, které v době prvých objevů v Předmostí u Přerova (počínaje rokem 1880) tvořily významný argument v tehdejší polemice o současnosti pravěkých lidí s tímto velkým vyhynulým chobotnatcem. Termín „pavlovien" byl vytvořen francouzským badatelem H. Delportem [1959], který jím chtěl vyjádřit odlišnost této skupiny od francouzského gravettienu; jeho podstatou se v řadě prací zabýval B. Klíma [1961; 1967 aj.]. Na rozdíl od starší fáze mladého paleolitu se v pavlovienu můžeme opřít o rozsáhlé moderní výzkumy, z nichž máme k dispozici mimo kamenné inventáře také rozmanité výrobky z kostí, parohů a mamutoviny i dokumentaci nálezových souvislostí umožňujících jistou rekonstrukci sídelních vztahů. Na prvý pohled se pavlovien od západoevropského gravettienu liší množstvím a mnohotvarostí nástrojů z mamutích kostí, klů a ze sobích parohů. Velké lopatkovité nástroje zhotovené ze štěpin velkých kostí, k pracovním účelům upravená žebra a předměty z kostí zbavených povrchové kompaktní tkáně, rozmanité kosti s proraženými otvory či s vyhloubenými dolíky, části klů na jednom nebo obou koncích zaoblené, sloužící asi jako drtiče, a sobí parohy, jejichž prvý výběžek nad růžicí je šikmo seříznut a vytváří ostrou hranu, nemají v západoevropském okruhu gravettienu vůbec žádné obdoby a ve východoevropské oblasti se podobné zbraně a nástroje objevují jen sporadicky. Ve velkých souborech (Předmostí, Pavlov) jsou navíc ještě rozmanité tvarově ojedinělé předměty, jejichž funkci nelze spolehlivě odhadnout. Tento specificky pavlovienský inventář je doprovázený šídly, bodci, hroty s kruhovým průřezem, vyřezanými z mamutoviny, jež mohou dosáhnout délky až 40 cm, a kusy parohů s kruhovým otvorem, které můžeme považovat za obecný projev gravettienu. Kamenná industrie je štípána především z pazourku; z domácích surovin je nejhojněji zastoupen radioiarit, v menší míře pak různé rohovce a jiné horniny, ojediněle i exoty (obsidián v Dolních Věstonicích). Způsob výroby je vyspělý, jádra byla pečlivě upravena na snímání úzkých čepelí. Charakteristickým znakem je strmá otupující retuš, aplikovaná zejména na drobné čepelky, hrůtky a hroty různých tvarů, často mírně obloukovité (gravettské hroty).

12 Pavlovien. 1 — hrůtky ve tvaru trojúhelníků a kruhových úsečí 2 — zoubkované čepelky s otupeným bokem; 3 — gravettské hroty; 4 — hroty s otupeným bokem a ventrální retuší; 5 — dvojité hranové rydlo s rydlem na lomu; 6 — hranové rydlo s klínovým; 7 — škrabadla; 8 — dvojité klínové rydlo; 9 — dvojité hranové rydlo; 10 — škrabadlo s rydlem na lomu; 11 — škrabadlo na čepeli z hrany jádra; 12 — škrabadlo s hranovým rydlem; 1. 4 — Pavlov I ostatní Dolní Věstonice

K drobnotvarým nástrojům patří mikročepelky 8 pravidelně zoubkovaným ostřím (Dol. Věstonice) a hrůtky geometrických tvarů — trojúhelníky a kruhové úseče (Pavlov). Otupující retuší jsou upraveny také hroty s vrubem nebo s řapem, které se však na Moravě vyskytují jen v nepatrném počtu. Celá tato skupina artefaktů je sice mnohdy rozhodující při klasifikaci, avšak v inventářích činí zpravidla jen nízké procento všech nástrojů. Nejpočetnější jsou vždy rydla (hranová na retušovaném konci čepele, klínová pouze v obou směrech štípaná, na zlomu a jiná); nízkých čepelových škrabadel je vždy méně. Dosti charakteristickým typem jsou také masivnější čepelové hroty na obou hranách silně retušované, které mají starobylý ráz. Dlátkovité nástroje (tzv. kostěnkovské nože) jsou jedním ze společných znaků středoevropského a východoevropského okruhu. Aurignacké typy škrabadel i rydel jsou takřka vždy zastoupeny v malém počtu, stejně jako moustéroidní drasadla i listovité hroty

Hrubotvarou složku inventářů tvoří valouny rozmanitých hornin (křemen, křemenec, krystalinické horniny, pískovce aj.), oštípané do tvaru jednolících sekáčů, a velké úštěpy. Zvláště významnou kategorií památek jsou ozdobné předměty a umělecká díla. Jako ozdoby sloužily mořské ulity terciérního původu, zvířecí zuby i ploché břidličné oblázky, které bývaly provrtány a navlékány do náhrdelníků. Z mamutoviny byly vyřezávány drobné zploštělé „perly" se zářezem uprostřed, které byly pravděpodobně přišívány na oděv, i větší válečkovité či eliptické závěsky buď na obou koncích provrtané nebo se zářezem uprostřed. Pracovní nástroje z kostí a parohů byly často plošně dekorovány charakteristickým motivem krátkých šikmých rýh sestavovaných do paralelních řad (větvičkovitý ornament), vzácnější je motiv delších rýh v různých sestavách nebo soustředných elips. Vlastní umění je převážně vyjadřováno plastikami, vzácně rytinami, motivy jsou antropomorfní i zoomorfní, u prvých naprosto převažují zobrazení žen nad zobrazením mužů. Vysokou úroveň technické dovednosti pavlovienských lidí můžeme sledovat na mnoha projevech. Velmi náročné bylo jak podélné štípání mamutích klů, tak i vyřezávání a provrtávání často miniaturních předmětů z mamutoviny, poprvé v dějinách se setkáváme s provrtáváním a hlazením měkkých hornin; tehdy také lidé objevili, zřejmě náhodou, že hlína (spraš), je-li vystavena delšímu působení ohně, ztvrdne a případný tvar takového kousku hlíny zůstane trvale. To vedlo k vytvoření prvé keramiky, vypalovaných hliněných figurek zvířat i lidí. Moravská pavlovienská keramika byla donedávna jediná z údobí paleolitu na světě; teprve v posledních letech byly podobné předměty objeveny také ve svrchní vrstvě v Kostěnkách I na Donu (jižně od Voroněže), které jsou však snad o 5000 let mladší. Nejnověji byla hliněná antropomorfní figurka nalezena rovněž na Sibiři na paleolitickém sídlišti u obce Majna na řece Jeniseji, starém asi 16 000 let, zlomek pochází také z Moravan n. Váh. Historie výzkumu Předmostí, nesporně největšího a nejvýznamnějšího paleolitického sídliště ve střední Evropě, je dosti pohnutá. Bylo objeveno příliš brzy na to, aby mohl být v plné šíři jeho význam doceněn a výzkum prováděn tak, aby poskytl co nejvíce informací o životě pravěkých lovců. Po prvých nálezech učiněných J. Wanklem započal zde rozsáhlé výkopy K. J. Maška a o něco později M. Kříž; tyto práce skončily v roce 1895. Ač oba dosáhli vynikajících výsledků a zachránili skutečné poklady materiální kultury i lidských a zvířecích kosterných zbytků,

41

42

nepoštěstilo se jim své poznatky zveřejnit. Od přelomu století až do počátku dvacátých let sledovali těžbu hlín v Předmostí soukromí zájemci, z nichž někteří získali značné kolekce kamenných artefaktů. V letech 1922-1930 tu prováděl záchranné výzkumy v rámci Moravského zemského muzea K. Absolon. Ani on výsledky svých prací nepublikoval, takže za souhrn všech dostupných informací o Předmostí vděčíme pouze B. Klímovi [Klíma 1990c; Absolon-Klíma 1977], jehož revizní výzkum (1971) a záchranné práce (1982/83) osvětlily také stratigrafickou pozici kulturní vrstvy. Nepříznivý osud předmosteckých sbírek vyvrcholil požárem mikulovského zámku na konci druhé světové války, v němž shořely téměř všechny kamenné materiály a všechny unikátní lidské kosterné zbytky. S Předmostím je spojena řada otázek, které zůstanou asi navždy nezodpovězené; snad v budoucnosti, až bude možno provést odkryv na bývalém hřbitově, u jehož zdi zjistili pokračování kulturní vrstvy B. Klíma (v r. 1971 a 1972) i H. Schwabedissen (v r. 1943), se podaří některé osvětlit. Dnes nelze s jistotou určit ani počet paleolitických osídlení v prostoru „Skalky" a „Hradiska", dvou bývalých skalních dominant sprašového návrší u Předmostí. Pomineme-li nyní asi vícekrát opakovaný pobyt lidí během středního paleolitu, setkáme se s různými názory na osídlení v mladším paleolitu. Zatímco K. Absolon zastával stanovisko jedné kulturní vrstvy, kterou přisoudil ve smyslu své koncepce „svrchnímu aurignacienu", rozlišovali další autoři (L. Zotz, a G. Freundová, K. Žebera, B. Klíma) různé, popřípadě všechny, mladopaleolitické kultury. V podstatě se tak vždy dělo jen na podkladě vytříděných charakteristických typů z celé kolekce bez přesvědčivých stratigrafických podkladů. Jednotlivé neretušované úštěpy, získané z různých poloh sprašových stěn, nebo vrstvička uhlíků v rozvlečené půdě pod hlavní kulturní vrstvou, ba ani K. J. Maškou dokumentované vrstvičky a artefakty v nadloží hlavní vrstvy, nemohou totiž být spolehlivým vodítkem pro stanovení sídelní fáze zejména v prostředí, kde docházelo opakovaně k přirozeným procesům narušujícím kulturní pozůstatky. Jak dokazují pečlivě zkoumaná monokulturní tábořiště (Petřkovice, Dolní Věstonice, Pavlov), je skladba štípané industrie pavlovienu tak pestrá, že obsahuje, byť v malém počtu, typické prvky růz-

ných technokomplexů. Na druhé straně je ovšem možné, ač za dnešního stavu vědomostí o Předmostí sotva prokazatelné, že lákavá poloha u vápencových

14 1 — rytina ženy na mamutím klu z Předmostí; 2 — zjednodušená skica ženského těla rytá na mamutím klu, rovněž z Předmostí.

15 Předmostí. Plastika mamuta vyřezaná z mamutího klu.

13 Umění pavlovienu. 1 — rosomák z pálené hlíny, Předmostí; 2 — medvěd z pálené hlíny, Dolní Věstonice; 3 — kočkovitá šelma v pohybu z mamutoviny, Pavlov; 4 — soška těhotné ženy z mamutího metapodia, Předmostí; 5-7 — prsovité přívěsky z mamutoviny. Dolní Věstonice; 8 — rytina ženy v geometrických obrazcích na části mamutího klu, Předmostí; 9 — kamenná antropomorfní figura, Spytihněv; 10 — stylizovaná ženská postava z mamutoviny, Předmostí.

43

Mapka 5 Rozšíření pavlovienu/gravettienu a epigravettienu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — jeskyně; E — pavlovienská sídliště; F — naleziště pavlovienu/gravettienu; G — pavlovienské hroby; H — hroby neurčitého stáří; I — epigravettienská sídliště; J — epigravettienská naleziště. 1 — Blatec; 2 — Boršice; 3 — Brno I-Červený kopec; 4 - Brno II, Francouzská ulice; 5 — Brno-Maloměřice; 6 — Brno III-Žabovřesky: 7 — Dolní Věstonice I, II; 8 — Jaroslavice; 9 — Jarošov; 10 — Kožichovice; 11 — Milovice; 12 — Mladeč-Třesín; 13 — Napajedla; 14 — Ochoz-Křížová jeskyně: 15 — Opava-Kylešovický kopec; 16 — Otaslavice-Kopaniny; 17 — Pavlov I; 18 — Pavlov II; 19 — Petřkovice I; 20 — Petřkovice II; 21 — Předmostí u Přerova; 22 — Sloup-Kůlna; 23 — Spytihněv; 24 — Svitávka; 25 — Zelená Hora; 26 — Brno, Vídenská a Kamenná ulice: 27 — Brno-Stránská skála; 28 — Ostrožská Nová Ves.

skalek byla osídlována během mladého paleolitu vždy znovu. Svádí-li rozmanitost štípané pazourkové industrie k různé klasifikaci, je posuzování kostěných výrobků a uměleckých děl zcela jednoznačné. Svým provedením jsou naprosto svébytné a nezaměnitelné, postrádají obdoby v jiných kulturních stupních a vyjadřují hlavní rys pavlovienu.

Z Předmostí pochází řada specifických artefaktů, které je nutno vzpomenout. U tří podlouhlých hraněných valounů z jemných pískovců je jeden konec šikmo přibroušený tak, že docílený tvar připomíná kopytovitý klín prvých neolitických zemědělců. Ze slinovec jsou vyřezány dva větší kotouče s otvorem uprostřed (menší o průměru asi 19 cm s otvorem téměř 6 cm v průměru, větší neúplný o průměru

16 Kostěné artefakty pavlovienu. I — část kostěného nástroje s hlubokou rýhou, Dolní Věstonice; 2 — drtič z mamutoviny zdobený kruhovými rýhami, Dolní Věstonice; 3 — udička s ouškem z mamutoviny, Předmostí; 4 — provrtané mamutí metapodium, Předmostí; 5 — zdobený přívěsek z mamutoviny, Předmostí; 6, 8 — lopatky ze štěpiny mamutích kostí, Dolní Věstonice; 7 — zdobené mamutí žebro. Předmostí; 9 — oboustranně zdobená "lžíce" z mamutoviny, Dolní Věstonice; 10 — zdobené mamutí žebro, Předmostí.

2

17 1 — skládka zvířecích kostí na gravettienském sídlišti v Milovicích; 2 — mamutí lopatka přikrývající pohřeb ženy ve skrčené poloze u Dolních Věstonic.

46

18 Lidské plastiky pavlovienu. I — schematické zobrazení obličeje na plátku mamutoviny, Dolní Věstonice; 2 — obličej ženy s vysokým účesem z Dolních Věstonic (řezba v mamutovině, nález r. 1936); 3-5, 20 — zlomky ženských sošek z pálené hlíny modelovaných podle vzoru "Věstonické venuše", Dolní Věstonice; 6-10, 12-16 — torzo mužské sošky a části ženských plastik z Dolních Věstonic; 11 — dívčí figurka vyřezaná z krevele, Petřkovice; 17, 18 — stylizované plastiky žen z mamutoviny. Dolní Věstonice; 19 — antropomorfní závěsek, Rytířská jeskyně (magdalénien?).

47

19 Ozdoby a šperk pavlovienu. Dolní Věstonice. 1 — náhrdelník ze schránek třetihorních měkkýšů; 2 — kapkovitý přívěsek; 3 — závěsek z lidského řezáku; 4 — náhrdelník složený ze 7 prsovitých závěsků z mamutoviny; 5, 6, 9, 10, 12 — zlomky destiček z mamutoviny s rytými geometrickými vzory, asi části vlasových zápon nebo čelenek; 7 — zlomek zdobeného břidličného valounu; 8, 13, 16 — náhrdelníky ze schránek třetihorních měkkýšů; 11 — náhrdelník ze zdobených válečků z mamutoviny; 14 — náhrdelník z břidličných oblázků; 15 zlomky zděře.

48

20 1,2 - magdalénienské rytiny na koňských žebrech z jeskyně Pekárny; 3-19 — zvířecí plastiky z pálené hlíny z Dolních Věstonic; 3,4 - ptáci (sovy?); 5, 6 - "mamuti; 7, 11, 16, 19 - medvědi; 8, 9 — vlci; 10, 12 — koně; 13, 15, 18 - lvi; 17 — rosomák; 14 nosorožec. 49

na katastru obcí Dolní Věstonice a Pavlov. Historie tamních výzkumů je sice podstatně kratší než v případě Předmostí, je však také poznamenána tragickým požárem mikulovského zámku. Na polích mezi Pavlovem a Dolními Věstonicemi byly sice již na počátku století sbírány pazourkové nástroje, avšak teprve nález hliněné figurky mamutka, který náhodně spolu s pazourky a zlomky kostí v hlubokém úvozu v roce 1923 učinil německý student H. Freising, naznačil, že tu jde o zcela mimořádnou stanici. To přimělo také K. Absolona k tomu, že ihned roku 1924 zahájil v Dolních Věstonicích systematické výzkumy, které pokračovaly až do roku 1938. Freisingův mamutek byl publikován ve vídeňském odborném časopise [Bayer 1924], originál však zůstal v majetku nálezce a ve sbírkách ústavu Anthropos je pouze jeho odlitek. Během let však objevil K. Absolon řadu dalších plastik hliněných i z mamutoviny a získal tím mezinárodní ohlas v odborných kruzích. Během války, kdy se Dolní Věstonice nacházely v odstoupeném pohraničním území, tam po tři léta konal výzkumy pro nacistickou organizaci „Ahnenerbe" Holanďan A. Bohmers; podstatnou část jím vykopaných materiálů i dokumentaci získal zpět z univerzity v Groningen, kde byly uloženy, ústav Anthropos. Zato sbírky z Absolonových výzkumů shořely z větší části v Mikulově, a to jak pazourkové nástroje, tak i kosterné lidské zbytky; naštěstí zůstaly uchráněné umělecké předměty a většina kostěných artefaktů. Hned v letech 1945 a 1946 proběhly z iniciativy Státního archeologického ústavu ve spolupráci s Ústředním geologickým ústavem v Praze pod vedením K. Žebery prvé geologicko-stratigraficky zaměřené práce, jimiž byla zachycena kulturní vrstva a stanovena její pozice [Knor et al. 1953]. R. 1947 byl pak znovu zahájen archeologický výzkum, na němž se spolu se Státním archeologickým ústavem podílelo tehdejší oddělení pro diluvium MZM, v jehož čele stál B. Klíma. Po zřízení Československé akademie věd byl tento výzkum plně začleněn do programu AÚ ČSAV a trval do roku 1952. Tehdy byl zahájen výzkum nové, asi 500 m jihovýchodněji na okraji obce Pavlov ležící stanice, jejímuž podrobnému výzkumu se B. Klíma věnoval až do roku 1972. V průběhu dalších dvou desítiletí byly polnohospodářskými úpravami odkryty nálezové vrstvy na severozápadním okraji původního věstonického naleziště i na následujícím směrem k obpi ležícím hřbetu, kde musely být prováděny záchranné výzkumy. Menší tábořiště bylo odkryto na východním okraji obce Pavlov a v bývalé cihelně v Dolních Věstonicích byla získána zajímavá kolekce pazourkových i hrubotvarých valounových nástrojů. Vyvrcholením záchranných akcí

25 cm s otvorem 10 cm velikým) a z vápence je otloukáním (piketáží) vyrobena pravidelná koule o průměru asi 43 mm. Kruhové terče jsou z paleolitu dosud známy pouze z Moravy (Brno II, Pavlov, zlomek z Dolních Věstonic), klínovitě přibroušené valouny mají obdobu ve třech kusech z vrstvy 9 a v jednom kuse z vrstvy 8 ve Willendorfu na Dunaji (západně od Kremže) a v jednom kuse z Cejkova na východním Slovensku. Vápencová kulička je zcela unikátní [Valoch 1960a]. Z uměleckých výtvorů získaly světovou proslulost rytina ženy a plastika mamuta. Postava ženy vyrytá na mamutím klu je stylizována a vyjádřena geometrickými obrazci (trojúhelníkem, ovály, přímkami), což je pojetí v paleolitickém umění zcela jedinečné. Naopak reliéfní plastika mamuta je realisticky vyřezána z mamutoviny; rýhováním je na jedné straně naznačena srst a také ohon. Z mamutoviny je rovněž vyřezán vidlicovitý předmět znázorňující vysoce stylizovanou figurku ženy, kdežto přirozený tvar mamutích prstních článků vyvolal zřejmě představu sedící těhotné ženy, která byla zdůrazněna jen oddělením hlavy od trupu hlubším zářezem. Podobně ztvárněná ženská soška je známá jedině z Avdějeva v povodí řeky Desny na Ukrajině. V době prvých a také nejúspěšnějších výkopů v Předmostí nebyla ještě věnována pozornost keramickým výrobkům, protože tehdejší stav vědomostí jejich existenci v paleolitu nepřipouštěl; proto se podařilo teprve K. Absolonovi získat hliněnou vypálenou figurku rosomáka a Klímův výzkum potvrdil výskyt modelovaných a vypálených hrudek hlíny. Jiný zajímavý aspekt přineslo studium dosti početných kosterných pozůstatků vlků. Podle názoru některých paleontologů jsou na čelistech patrny znaky, které upomínají na znaky na čelistech psů a jež tudíž můžeme považovat za důsledek domestikace. Z toho by plynulo, že v době před asi 26 000 lety se pavlovienským lovcům poprvé podařilo připoutat vlky k závislosti na životě lidské společnosti. Byl by to nejstarší doklad domestikace v dějinách. V oné době se také ještě nevědělo, že i paleolitičtí lovci si stavěli rozmanité sídelní objekty a tehdejší technika výkopů neumožňovala jejich půdorysy rozlišit. Dnes můžeme tedy jen nepřímo doložit, že se v Předmostí s velkou pravděpodobností nacházely příbytky konstruované za pomoci velkých mamutích kostí (spodních čelistí, klů, pánví a kostí končetin), z nichž některé měly uměle vyhloubené otvory nebo dolíky. Takové kosti se z Maškových a Křížových výkopů zachovaly ve sbírkách ústavu Anthropos. Skutečné středisko lovců mamutů na Moravě se rozkládalo na severovýchodním až východním úpatí Pavlovských vrchů nedaleko soutoku Svratky s Dyjí 50

byly objevy učiněné při průmyslové těžbě spraší na svahu nad cihelnou (Dolní Věstonice II). V roce 1985 byla nalezena v kulturní vrstvě nejprve osamocená lidská lebeční klenba, o dva měsíce později pak společný hrob tří jedinců a opodál samostatný hrob muže. Spolu s úplnou kostrou ženy, objevenou v roce 1949, a drobnými (sice zničenými, avšak publikovanými) kosternými zbytky z výzkumů Absolonových byly na katastru Dolních Věstonic nalezeny pozůstatky 31 jedinců populace pavlovienu [Klíma 1990b; Svoboda 1991b; Vlček 1991a, b]. Výsledky dlouholetých výzkumů v Dolních Věstonicích byly zpřístupněny v dlouhé řadě knih a článků. K. Absolon se ve třech obsáhlých studiích zabýval podrobně nálezy z let 1924-1926, které obsahovaly nejen kamennou industrii, ale také prvé kostěné nástroje a zejména hliněnou ženskou sošku, tzv. Věstonickou venuši z roku 1925. Množství, hlavně populárních článků, věnoval umění. Prvou etapu svých prací uzavřel B. Klíma vyčerpávající monografií [1963b], další akce, jakož i některé speciální problémy, publikoval pak v samostatných studiích a přehledný souhrn podal v instruktivní knížce z roku 1983. V Dolních Věstonicích byly Absolonovými výkopy poprvé odkryty skládky zvířecích kostí, v nichž sice vizuálně naprosto dominují mamuti, které však obsahují také zbytky všech ostatních lovených zvířat (sněžných zajíců, sobů, koní, polárních lišek, vlků i některých šelem). Překvapivé bylo množství i provedení uměleckých děl. Objev paleolitické keramiky, doložené hned zpočátku dokonalou soškou ženy a později řadou zvířecích i lidských figurek, byl skutečné senzací. Kromě hliněných plastik byly v průběhu let nalezeny i řezby z mamutoviny. Motivy i ztvárnění námětů je podobné jako v Předmostí. U zvířecích plastik, zobrazujících jak konzumovanou zvěř (sob, kůň, mamut), tak i zvířata lovená pro kožešiny či z jiných důvodů (nosorožec, medvěd, lev, liška, rosomák), a dokonce i ptáky (sova), je patrná snaha po realistickém podání, kdežto antropomorfní figurky jsou vždy lehce stylizované až vysoce abstrahované. Stylizace u Věstonické venuše se projevuje proporční symetrií celé postavy, v zanedbání obličeje, paží, nohou i pohlaví, ve zdůraznění prsou a ztvárnění zad. Stejným způsobem jsou provedeny zlomky dvou dalších figurek, dokazujících, že tímto způsobem byla věstonickým umělcem (či umělci?) pojednána ženská postava obecně. Odlišný způsob vyjadřuje z mamutoviny vyřezaná spodní část těla se zdůrazněným pohlavím. U dvou jiných plastik z mamutoviny je žena abstrahována na jediný charakteristický znak: na oblé mírně zploštělé tyčince jsou v horní třetině vyřezány silně vystouplé prsy, druhý,

provrtaný a sloužící tudíž jako přívěsek, je vidlicovitý a má uprostřed zářezem naznačeno pohlaví. Extrémní abstrakce tématu ženské postavy je patrna na osmi prsovitých přívěscích, vyřezaných z mamutoviny, patřících zřejmě do jednoho náhrdelníku (obr. 13:5-7; 19:4); přívěsky jsou různě velké: největší zdobený rýhami, odpovídá tvarově prsům na výše zmíněné tyčince, kdežto oba nejmenší ve tvaru trojcípé hvězdice, by samy o sobě byly sotva rozpoznatelné. Mimořádné dílo v celoevropském paleolitickém umění představuje dokonale znázorněný obličej ženy s vysokým účesem, dovedně vyřezaný z mamutoviny. I ten lze však sotva považovat za skutečný portrét; protáhlý obličej s dlouhým nosem a zúženou bradou nemohl mít předlohu v anatomické stavbě lebek, které z Věstonic známe, ale je opět výsledkem uměleckého pojetí, tedy jisté stylizace, jež je patrná i na jiném

21 Předmostí u Přerova. Unikátní kamenné artefakty pavlovienu. 1, 2 — sbroušené pískovcové valouny; 3 — vápencová kulička opracovaná pikeláží; 4 — mezikruží vyřezané z vápenného slínovce.

5

22 Dolní Věstonice. 1 — půdorys kruhového přístřešku s ohništěm ve středu (výzkum 1928); 2 — půdorys a rekonstrukční profil přístřešku "kouzelníka" (výzkum 1951-52).

znázornění obličeje pouhými jednoduchými rýhami na plátku mamutoviny. Za zvláštní zmínku stojí mužské torzo z vypálené hlíny. Mezi nejvýznamnější výsledky výzkumů B. Klímy patří nesporně poznatky jednak o geologické stavbě areálu věstonického sídliště, a jednak o vnitřním členění tábořiště. Prvé hledisko doložilo, že na svazích Pálavy docházelo k přirozeným sesuvům celých velkých ker sprašových sedimentů ujíždějících po podložním miocenním jílu, což způsobilo mnoho poruch a dislokací v souvislém uložení kulturní vrstvy, případně její vícenásobnou sekundární superpozici. Z druhého hlediska se podařilo nejen zjistit časové rozdíly mezi osídlením např. horní a střední části stanice, ale i její topografii, dokumentující, kde se nacházela rozlehlá skládka kostí v mírné depresi, v níž se soustřeďovala povrchová voda, kde byly rozmístěny přístřešky a kde plály velké ohně, což poprvé umožnilo učinit si představu o struktuře pavlovienského tábořiště. Nejlépe zachovaný i dokumentovaný půdorys kruhového přístřešku (o průměru asi 6 m) se nacházel přibližně 80 m výše, na svahu nad horní částí stanice. Byl zbudován na sklonu nad vodní rýhou, nad níž byl ohraničen kamenným valem a proti svahu byl zahlouben až 80 cm, čímž bylo docíleno horizontální plochy. Přestřešení bylo podepřeno 6 kůly postavenými v jamkách mezi balvany. Uvnitř bylo velké ohniště, v něm a v jeho blízkosti se našlo asi 2200

modelovaných, vypálených hrudek hlíny i zlomky figurek (např. „nožky"), mezi tím i hrudka s úplným otiskem papilárních linií palce. B. Klíma správně usoudil, že v tomto přístřešku žil a tvořil věstonický umělec, snad kouzelník či šaman tehdejší společnosti. Radiokarbonová dala pavlovienu a gravettienu Dolní Věstonice II: cihelna GrN-2598 29 000 ± GrN-2092 28 300 ± celky A-C GrN-13963 27 660 ± trojhrob GrN-14831 26 640 ± hrob ISGS-1899 26 390 ± skládka kostí GrN-14830 ohniště ISGS-1899 skládka kostí CU-715 Dolní Věstonice I : GrN-1286 Ly-1303 Pavlov I: GrN-4812 GrN-1272 GrN-1325 Předmostí: GrN-6801 Milovice objekt G: GrN-14824 skládka kostí D: GrN-14825 ISGS-1690 ISGS-1691 Kůlna 6b: GrN-6853 GrN-6800 Pod hradem: GrN-1981

26 100 ± 22 630 ± 22 3681 25 820 ± 22 250 ± 26 730 ± 26 620 ± 25 020 ± 26 870 ± 25 220 ± 22 100 ±. 22 900 ± 21 200 ± 22 990 ± 21 630 ± 26 830 ±

200 B. P. 300 B. P. 80 B. P. 110 B. P. 270 B. P. 200 B. P. 420 B. P. 749 B. P. 170 B. P. 570 B. P. 250 B. P. 230 B. P. 150 B. P. 250 B. P. 280 B. P. 1100 B. P. 490 B. P. 1100 B. P. 170 B. P. 150 B. P. 300 B. P.

O neobyčejně bohatém nalezišti v Pavlově I máme k dispozici podstatně méně informací. Z publikovaných předběžných zpráv o průběhu výzkumu lze soudit, že na zkoumané ploše se nacházel větší počet (snad 11 nebo 12) sídelních objektů, jež byly vymeze52

ny na podkladě rozmístění kostí a hustoty pazourkových artefaktů, ohnišť a různých jamek, případně i mělkého zahloubení oproti ostatnímu povrchu kulturní vrstvy. Jejich rozměry dosahují až 8 X 4 m. Jediný menší objekt o max. průměru 235 cm byl zahloubený až 80 cm a poskytl početnou kolekci nálezů (5 klů, lebka soba, rozbité mamutí lebky a další mamutí kosti, značný počet kamenných nástrojů, zlomky hrotů z mamutoviny a kousky vypálené hlíny) [Klíma 1977]; Svoboda [1991b] jej interpretuje jako zásobní jámu. Typologická skladba desetitisíců kamenných nástrojů se liší, jak se zdá, dosti výrazně od sousedních Dolních Věstonic i od Předmostí, což. je asi v prvé řadě způsobeno množstvím a tvarovou rozmanitostí mikrolitických hrůtků s otupující retuší, zastoupených jinde jen nepatrným počtem. Také větší hroty s otupeným bokem a částečnou plošnou retuší na spodní straně, nazvané B. Klímou „hroty typu Pavlov", přispívají ke svérázu industrie. Kostěné i parohové nástroje jsou velmi početné a obsahují různé varianty tvarů vyskytujících se i v Předmostí a v Dolních Věstonicích. Zvlášť nápadné je množství parohových sekyr či kopáčů [Klíma 1987c] různých velikostí. Pozoruhodné jsou broušené terčíky z měkkých hornin. Z ozdob zaujmou "čelenky" či spony do vlasů oválných tvarů, na obou koncích provrtané, zdobené hluboce rytými ornamentálními obrazci, nebo 7 tenkých kroužků z mamutoviny ve tvaru moderních prstýnků i s rozšířením upomínajícím na očko s kamenem. Jejich restaurace z mnoha zlomků je jedním z profesionálních výkonů zkušeného preparátora V. Gebauera. Umělecké výtvory obsahují

rovněž antropomorfní (hlavička, zlomky postav, sedící žena) i zoomorfní motivy (hlavičky nosorožce, kozorožce, medvěda, koně), použito je mamutoviny i modelovací hlíny. Zvláště pozoruhodné jsou reliéfní řezby z mamutoviny, postava mamuta a lvice ve skok u, protože obvykle jsou zvířata zachycena ve statické poloze. Za mimořádný předmět lze považovat kel ozdobený hluboko vyrytým složitým obrazcem, vytvořeným různými geometrickými prvky; B. Klíma [1988] jej interpretuje jako schematickou mapku Pavlovských vrchů s vyznačenou pozicí sídliště (obr. 34). Také v Pavlově I byly nalezeny kosterně zbytky lidi [Klíma 1959].

24 1 - Dolní Věstonice. Terénní odkryv přístřešku "kouzelníka"; 2 — Milovice. Odborná komise posuzuje výzkum základů kruhového obydlí pavlovienských lovců.

23 Milovice. Půdorys knihového obydlí (výzkum 1988). 53

25 Rekonstrukční plán a celková rekonstrukce (autor B. Klíma) tábořiště lovců mamutů v horní části pavlovienské stanice u Dolních Věstonic. 1 — skládky kostí; 2 — voda ve zbahnělé pánvi; 3 — ohniště a popeliště se sídlištními objekty; 4 — osídlený prostor; 5 — okraj sesuté kry. 54

Asi 4 km jihovýchodně od Pavlova bylo v posledních letech ústavem Anthropos MZM zkoumáno nové naleziště u Milovic, odkryté při průmyslové těžbě spraší. Podle dosavadních zpráv M. Olivy [1989b] pozůstávalo z několika rozlehlých skládek převážně mamutích kostí, jejichž, vzájemné souvislosti byly z valné části porušeny těžěbnými pracemi. Největší význam má kruhová struktura z velkých mamutích kostí (pánví, lopatek, dlouhých kostí i lebek) a klů o průměru asi 4x5 m, kterou lze interpretovat jako půdorys sídelního objektu. Tento způsob konstrukce příbytků z mamutích kostí je charakteristický pro lovce žijící na sprašových stepích východní Evropy (na Ukrajině a v Kostěnkách na Donu). Dosud nejzápadněji položený objekt tohoto typu byl znám z Krakova, Spadzisté ul. na návrší Bronislawy; Milovice a zřejmě i Předmostí potvrzují existenci takových konstrukcí i na Moravě. Kamenný inventář z Milovic není příliš početný; vyhraněné tvary úzkých gravettských hrotů však prozrazují jistou odlišnost od Dolních Věstonic a asi i od Pavlova, přičemž je v surovinách silně zastoupen radiolarit. Z kostěných nástrojů stojí za zmínku velká parohová sekyra, jako ozdoby sloužily provrtané třetihorní ulity. Umělecké výtvory chybějí. Podle několika radiokarbonových dat se zdá, že milovické tábořiště je poněkud mladší, než Dolní Věstonice i Pavlov, a není vyloučeno, že také mezi některými skládkami a obydlím je jistý časový rozdíl. Poslední významnou pavlovienskou lokalitou je návrší Landek u Petřkovic v Ostravě, kde byly amatérsky prováděny záchranné práce již koncem dvacátých a ve třicátých letech a kde systematický výzkum provedl B. Klíma v letech 1952/53. V důsledku odlišných klimatických podmínek v ostravské oblasti jsou tamní spraše úplné odvápněny, což znemožnilo uchování organických materiálů, tedy kostí i klů. Z dřívějších výkopů J. Folprechta se však několik mamutích stoliček zachovalo, což dokazuje, že tu původně také mamutí kosti byly. Pazourkové nástroje spolu se stopami po ohništích byly koncentrovány na třech místech o rozloze 4 x 6-8 m, které B. Klíma interpretoval jako doklady sídelních objektů. Jako zajímavost zjistil, že v ohništích se topilo kamenným uhlím, jež bylo lidmi na povrchových výchozech slojí sbíráno. Skladba kamenné industrie je podobná předmostecké, obsahuje listovité hroty i hroty s vrubem. Ač se v Petřkovicích nemohly dochovat předměty z kosti či mamutoviny, našlo se tu velmi cenné umělecké dílo. Je to dokonalé, realisticky pojaté, torzo mladé ženy vyřezané z krevele; druhá soška z krevele je fragmentární a asi nedohotovená. Byly také zjištěny drobné pálené hrudky hlíny [Klíma 1955].

Kromě těchto velkých tábořišť je na Moravě známo jen nemnoho malých, zřejmě přechodně navštívených stanic, které by bylo asi vhodnější nazývat i nadále gravettien. Některé, zejména ve středním Pomoraví, jsou uloženy ve spraši (např. Boršice-"Chrástky", Jarošov, Spytihněv). Za zmínku stojí Spytihněv, kde při stavbě silnice zachránil V. Hrubý spolu s několika pazourkovými nástroji upravený úlomek hrubozrnného pískovce hnědé barvy. Je zhruba romboidního tvaru (d 15,5 cm), na jednom konci je kulovitá hlavice oddělená dvěma postranními vruby od zbývající části, protilehlý konec je klínovitý o trojbokém průřezu, na spodu obitý; je možná dvojí interpretace tohoto předmětu: buď sloužila hlavice jako držadlo a šlo o nástroj k rozbíjení např. kostí, anebo je to velmi zjednodušená antropomorfní figura vytvořená na stejném principu, jako ženské sošky z mamutích metapodií z Předmostí, u nichž je pouze zvýrazněna hlava širokým žlábkem. Jeskyně gravettienští lidé příliš nevyhledávali. Stopy jejich pobytu byly zjištěny v Křížově jeskyni na Říčkách (cylindrický hrot a plátek ve tvaru poloviny mezikruží, obé z mamutoviny), v Šipce (kamenné nástroje) a v jeskyni Kůlně (kromě kamenných nástrojů, kostěných držadel a rýhami zdobených částí žeber také drtidlo z klu podobné předmosteckým, ozdobené puntíky na celém povrchu), z doby přibližně před 22 000 lety. Zvláštní postavení v okruhu pavlovienu zaujímá zcela izolovaný hrob, který byl nalezen r. 1891 při kanalizačních výkopech na Francouzské ulici v Brně. Podle soudobé zprávy A. Makowského [1892] obsahoval kostru muže s četnými milodary zvířecích kostí, užitkových, ozdobných i uměleckých předmětů, avšak bez jediného pazourkového artefaktu. Příslušnost k pavlovienu můžeme tedy posuzovat jen nepřímo. Mimořádnost této hrobové výbavy vyžaduje, abychom si ji podrobněji připomněli. Ze zvířecích kostí uvádí A. Makowský pravou mamutí lopatku a dva různé silné kly. roztříštěnou lebku a několik žeber nosorožce a 11 zubů koně. Za užitkové předměty lze považovat proximální část sobího parohu, pocházejícího nepochybně ze shozu, jehož růžice je zaoblena a ohlazena, a kamenný kotouč o průměru 14 cm s otvorem o průměru asi 5 cm, zhotovený z břidličnatého slínovce, zcela obdobný oněm dvěma kotoučům z Předmostí. Jako ozdoby sloužily ulity třetihorních kelnatek (Dentalium) v počtu přes 600 ks. O významu 14 terčíků zhotovených z různých materiálů si lze jen stěží učinit představu; některé mohly sice sloužit jako ozdoby našité na oděv, smysl všech byl však spíše ve sféře duchovní. Jsou zhotoveny z rozmanitých materiálů: tři jsou z kamene (jeden

55

26 Brno, Francouzská ulice. Milodary z hrobu nositele pavlovienské kultury. 1 — torzo mužské sošky z mamutoviny; 2-4 — terčíky s radiálními rýhami (stylizace ženy?); 5,6 — terčíky vyřezané z mamutích stoliček; 7,8,10 — kamenné terčíky; 9,11-13 — terčíky z kosti a mamutoviny.

56

27 Rituální pohřby pavlovienu. 1 — Dolní Věstonice 1987; 2 — legendární trojhrob z Dolních Věstonic; 3 — hromadný hrob dvaceti lidí z Předmostí, objevený K. J. Maškou (pravděpodobné polohy jednotlivých skeletů jsou na plánku vyznačeny tečkováním); 4 — Pavlov, kostrové pozůstatky muže 1957; 5 — pohřeb ženy v silně skrčené poloze (s kamenným hrotem pod obličejem) uložený pod mamutí lopatkou, Dolní Věstonice 1949.

z červeného limonitu, další dva ze šedého vápnitého jílovce), tři jsou vyřezány z větší pevné kosti (nosorožčího žebra?), pro tři bylo použito podélně rozštěpené mamutí stoličky (průřezy jednotlivých lamel zubu jsou na terčících viditelné), což představovalo technicky náročný úkol, a konečně pět je zhotoveno z mamutího klu (z jednoho je zachován pouze malý zlomek, tři jsou značně poškozeny). Většina terčíků je ještě upravena: jeden je provrtaný, tři pouze navrtány, na třech je dosti široká radiální rýha a u pěti je celý obvod opatřen krátkými hustými nebo řídkými rýhami. Pouze ony tři s radiálními rýhami lze snad interpretovat. Podobné předměty, i když ne v tak pravidelné formě terčíků, byly nalezeny ve svrchní vrstvě v Kostěnkách I na Donu a jsou považovány opodstatněně za ženské symboly. Terčíky s paprskovitými rýhami nebo s rýžkami na obvodu bývají v mladších pravěkých kulturách nebo v kulturách přírodních národů označovány za symboly slunce; není vyloučeno, že takový výklad platí již i pro paleolit. V hrobě byla uložena také dosti velká figurka muže vyřezaná z mamutoviny, pozůstávající ze tří částí: hlavy, trupu a levé paže (délka trupu s hlavou činí asi 20 cm). Trupem i hlavou probíhá podélně kanálek, takže lze předpokládat, že oba kusy byly původně spojeny, např. navlečeny na dřevěnou tyčinku. Jak byla připevněna levá paže nevíme, protože levá strana trupu je značné poškozena. Existenci nohou můžeme jen předpokládat, kdežto pravá paže asi ztvárněna nebyla. Ve sbírkách ústavu Anthropos MZM se uchoval menší počet úlomků mamutoviny, mezi nimi dva tvarově upravené a ohlazené, které mohou s figurkou souviset. Figurka je výjimečná nejen tím, že zobrazuje muže, ale zejména proto, že jde o jedinou složenou plastiku, tedy „loutku", v evropském paleolitu. Za pozornost stojí ještě existence podélného otvoru trupem i hlavou. Soška je vyřezána tak, že otvor probíhá přesně středem klu, což možná usnadnilo jeho vyvrtání. Žádný přirozený kanálek však kel nemá, leda snad patologického původu (?), a vyhloubení tak dlouhého otvoru (trup je téměř 14 cm dl.) byl tehdy těžko představitelný technický výkon. Podobně jako kostra, jsou i některé předměty (kamenný kotouč, některé terčíky a zlomky žeber nosorožce) pokryty stopami červeného barviva. Většina předmětů byla bohužel vyzvednuta již dělníky při práci, průkop kanálu zachytil střed lidské kostry. A. Makowský vyzvedl pouze lebku (na kterou jeden z dělníků šlápl) spolu s předměty v jejím okolí ze šachty, vykopané vedle průkopu. V ní narazil nejprve na mamutí kel, který se úplně rozpadl, pod ním ležela mamutí lopatka a těsně vedle ní lidská lebka, kolem níž byla roztroušena dentalia. V blízkosti se nacházela

mužská figurka, kdežto terčíky posbírali dělníci v průkopu, tedy v okolí trupu zesnulého. Z původně celé kostry a mnoha unikátních artefaktů se tedy zachovaly jen zlomky bez dokumentace nálezových souvislostí [Makowský 1892; Jelínek et al. 1959]. V hrobě z Francouzské ul. (v literatuře označovaném Brno II) byl zřejmě pochován za doprovodu obřadů a s mnoha neobvyklými milodary významný muž tehdejší společnosti; někdy je nazýván „kouzelníkem z Brna". Pro jeho pavlovienskou příslušnost svědčí jednak kamenný kotouč s otvorem, a jednak dokonalá technika broušení kamene i zubu (kotoučky z mamutí stoličky), ač z celé brněnské oblasti je znám pouze jediný typický kamenný nástroj této kultury, hrot vykopaný náhodně v Maloměřicích. Takto bohatě vypravených hrobů je v evropském paleolitu velmi málo (např. v Sungiru v Rusku a v grimaldských jeskyních na Azurovém pobřeží v Ligurii); všechny pavlovienské pohřby na Moravě (Předmostí, Dolní Věstonice, Pavlov) byly prakticky bez milodarů, výjimečně pouze s provrtanými zvířecími zoubky a drobnými perlami z mamutoviny asi našitými na oděv. V případě moravských pavlovienských skeletů šlo téměř vesměs o pohřby s obřady; zesnulí nebyli asi pouhými řadovými příslušníky společnosti. Žena, nalezená v Dolních Věstonicích v roce 1949, ležela ve skrčené poloze na pravém boku a byla přikryta dvěma mamutími lopatkami, osamocený muž z roku 1986 byl rovněž ve skrčené poloze a v trojhrobě leželi tři jedinci v natažených polohách, dva na zádech, vpravo mladík na břiše, v jistých vzájemných vztazích. U dvou z nich jsou patrna poranění způsobivší asi jejich smrt. Interpretace tohoto hrobu, u něhož obě kostry na okrajích jsou mužské, je velmi obtížná, protože polemika antropologů o pohlaví osoby, uložené uprostřed není dosud ukončena. Nesporně je tu zachycena nějaká, asi tragická událost a pokus o její výklad závisí na tom, zda uprostřed ležela žena nebo muž. V každém případě je to v evropském paleolitu zcela výjimečný nález. Hrob byl možná chráněn dřevěnou konstrukcí, z níž se zachovaly zuhelnatělé kusy dřev [Klíma 1987a, b; 1990a, b]. Počtem 31 zjištěných jedinců patří Dolní Věstonice mezi přední světové lokality. Také hrob muže ve skrčené poloze v Pavlově, jenž byl poněkud rozvlečen soliflukcí, byl přikryl mamutí lopatkou. Není jistě náhodou, že spodní strana této lopatky, stejně jako jedné z lopatek z hrobu ženy ve Věstonicích a i jedné z Předmostí je pokryta rýhami. Kromě toho byly v Pavlově nezávisle na tomto hrobu nalezeny dva zlomky lidských mandibulí. Hromadný hrob 20 jedinců obého pohlaví a různého věku v Předmostí, objevený K. J. Maškou, pokrýval oválnou plochu asi 4 x 2,5 m velkou. Těla byla

58

uložena v různých směrech nepravidelně vedle sebe a někdy i přes sebe, zcela bez milodarů. Alespoň dvěma mamutími lopatkami byl hrob zčásti (symbolicky?) přikryt. V jeho blízkosti se našel jeden provrtaný kamenný kotouč a části velkých kostěných nástrojů. Rekonstrukce hrobu, provedená B. Klímou [1990c, obr. 18], umožňuje představu o jeho uspořádání. V literatuře jsou uváděny z Brna ještě kostry č. I a III. Kostra Brno I byla nalezena r. 1885 ve spřaši v tehdejší Kohnově cihelně (nejstarší část cihelny na Červeném kopci v ul. Vinohrady). Nedoprovázely ji žádné archeologické materiály a její pleistocenní stáří není jisté, ač fosilisace lebky, která se zachovala, by takové stáří připouštěla. Zcela hypoteticky by mohla patřit epigravettienu, jehož malá tábořiště byla pod Červeným kopcem zjištěna, stejně možná je však příslušnost k některé mladší pravěké kultuře. Dospělá ženská kostra Brno III byla objevena r. 1927 při stavbě domku v Žabovřeskách na Štursově ulici. Podle popisu K. Zapletala [Absolon 1929] ležela v hloubce 215 cm (holocén 100 cm, spraš 15 cm, písek s oblázky 100 cm) na styku mezi pískem s oblázky a hrubým štěrkem ve svrchní části nižší terasy Svratky (tzv. A-terasy s bází přibližně 10 m nad dnešní hladinou řeky). Z popisu vyplývá a dochovaná fotografie se tomu zdá nasvědčovat, že v nadloží kostry probíhaly nepřerušené vodorovné vrstvy písku s oblázky, takže nešlo o dodatečně zahloubený hrob. Kostra ležela ve skrčené poloze, byla pokryta červeným barvivem a snad i miocenním jílem bez jakýchkoliv artefaktů [Absolon et al. 1933]. Antropologicky jde o typ Homo sapiens sapiens blízký ženám z Předmostí [Matiegka 1929]. Vzhledem k tomu, že dnes víme, že 10metrová terasa v brněnské kotlině je risského stáří, zdá se být v oné době existence vyspělého typu moderního člověka vyloučená. Na druhé straně nelze bez povšimnutí odbýt pozorování K. Zapletala, tehdy již zkušeného geologa, autora na svou dobu velmi moderní práce o spraších v Předmostí [1932], podle kterého bylo nadloží kostry intaktní. I v případě, že by šlo o mladopaleolitický hrob, jak se domnívá J. Svoboda [1991b], musela by být vyhloubena jáma v písku více jak 1 m hluboká, což by byl zcela ojedinělý jev v evropském paleolitu. Dnes můžeme pouze konstatovat (také proto, že i tato kostra shořela v Mikulově), že se jeví velká diskrepance mezi morfologií kostry a její možnou stratigrafickou pozicí, která zůstane asi nevyřešena. Z Moravy pocházejí zbytky ještě jedné další kostry bez jakéhokoliv průvodního materiálu. Byly nalezeny ve starém hliníku ve Svitávce (o. Blansko) L. Smolíkovou při geologickém mapování. Zachovány byly obě čelisti a část levé poloviny postkraniálního

59

skeletu, lebka byla rozdrcena. Také stáří této kostry není zcela jasné. Byla uložena ve svahových, ronem přemístěných sedimentech obsahujících jako podstatnou komponentu fosilní půdu černozemního typu (vrstva 5 podle L. Smolíkové) [Smolíková-Ložek 1963]. Půdy tohoto typu se v interpleniglaciálu již nevytvářely, odpovídají nejspíše PK II. Předpokládané stáří "W 2 až W 2/3" by kostra mohla mít v případě, že by ronový posun probíhal postgeneticky, tj. že by ve zmíněné době byly přemísťovány mnohem starší sedimenty, do nichž bylo tělo uloženo [Svoboda 1991b]. Podobně jako u Brna III byla chronologická interpretace nejasného a složitého profilu ve Svitávce ovlivněna morfologií lidských pozůstatků, jež jsou v obou případech srovnatelné se ženou z Dolních Věstonic z roku 1949. Ze stejné polohy, v níž ležela kostra, vyzvedl B. Klíma čtyři artefakty (dva malé úštěpky pazourku a úštěpek křemene, z nichž jeden vykazuje jemné stopy retuše, a větší úštěp křemene s kůrou valounu a několika hrubšími retušemi) [Klíma 1963a], které rovněž nemohou stáří kostry osvětlit. Údobí pavlovienu znamená vrchol rozkvětu paleolitické kultury na Moravě a současné vrchol umělecké tvorby v celé Evropě v krátkém úseku mezi 27 000 a 25 000 lety B. P. Zdejší velká tábořiště byla zřejmě osídlena dlouhodobě a představovala významná společenská centra. Hospodářským základem tohoto rozvoje byl lov mamutů. Rozmanité umělecké projevy, symbolika ozdob i rituální pohřby svědčí o rozvinuté duchovní kultuře a o složitých náboženských, snad již animistických představách. Přes všechny velkolepé nálezy jsou naše vědomosti o pavlovienu stejně útržkovité jako o ostatních paleolitických skupinách. Mimo Moravu počítáme k oblasti jeho rozšíření pouze západoslovenské Pováží (Moravany n. Váh.). Významné stanice v dolnorakouském Podunají (Willendorf aj.) tvořily asi samostatnou skupinu v rámci gravettoidních kultur, příslušnost menších tábořišť v Čechách (Lubná, Stadice) není dosud jasná; Krakov-Spadzistá B spadá asi již do doby doznívání pavlovienu, stejné jako asi Milovice a Kůlna, vrstva 6b. Původ pavlovienu tkví v celoevropském kontextu gravettoidních kultur, vznikajících přibližně od 30 000 let B. P., s nimiž má společné základní prvky kamenné industrie. Tradice szeletienu a snad i některé rysy aurignacienu tvořily místní kořen obohacující gravettoidní základ. Vztah kostěných výrobků i ozdob a uměleckých děl k východní Evropě je nepopiratelný; zatím však není zcela jistá časové souvislost. Na Moravě je pavlovien hustě koncentrován, na východě jsou analogické jevy rozptýleny mezi povodím Dněpru a Donu. Mohou být současné v obou oblastech, a pak

by musely vzniknout nezávisle na sobě v procesu paralelního vývoje z příbuzného základu a za podobných vlivů, neboje pavlovien starší, a pak by byl výchozí pro vznik podobných industrií ve východní Evropě (což se domnívají někteří ruští badatelé), nebo konečně jsou tamní materiály starší a ovlivnily vznik pavlovienu (což je nejméně pravděpodobné). Nesporné však je, že po poměrně krátkém údobí vrcholného rozkvětu celá kultura pavlovienu značně rychle mizí.

arktické tundry, v pahorkatinách a horách pustiny bez vegetace. Z této doby nemáme žádné doklady o přítomnosti lidí. Někdy před 18 000 lety se znovu přechodně usadili lovci na severním úpatí Stránské skály (SS IV). Lovili převážně koně a nástroje štípali z rozmanitých hornin (vyskytuje se také křišťál a obsidián) [Svoboda 1991c). O několik tisíciletí později, asi před 14 500 lety, rozložili jiní lovci malá tábořiště na východním úpatí Červeného kopce takřka na břehu řeky Svratky (Brno — Vídeňská ul. a Kamenná ul.). Nástroje měli pazourkové, zvířecí zbytky patří sobu, koni a mamutu; v blízkosti kostí se našly stopy červeného barviva. V obou případech můžeme malé kolek-

1.4.3.5 Svrchní fáze mladého paleolitu V období přibližně mezi 22 000 a 18 000 lety B. P. byly naše země pod vlivem vrcholu posledního zalednění. Na Moravě byly v nížinách rozšířeny

Mapka 6 Rozšíření magdalénienu, pozdního paleolitu a mezolitu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D -jeskyně; E — magdalénienskč sídliště; F — magdalénienské naleziště; G — epimagdalčnien; H — magdalénienská oblast v Moravském krasu; I — tišnovien; J — jiná pozdně paleolitická industrie; K — mezolit; L — nejisté kulturní zařazení. 1 — Brno-Maloméřice-Borky 1; 2 — Habrůvka-Býčí skála; 3 — Hranice; 4 — Křtiny-Žitného jeskyně; 5 — Mokrá-Pekárna; 6 — Ostrov-Balcarka; 7, 9 — Sloup-Kůlna; 8 — Habrůvka-Barová jeskyně; 10 — Tišnov-Dřínová; 11 — Staré Město-Sady; 12 — Vícemilice; 13 — Dolní Věstonice-Písky; 14 — Přibice; 15 — Smolín; 16 — Sakvice.

60

18 Magdalénien. 1 - trojúhelníčky; 2 - vrtáky; 3 - dvojité vrtáky; 4 - čepelky s otupeným bokem; 5- čepelky s otupeným bokem a příčnou retuší; 6 - pravoúhelníky; 7-9 - lichoběžníky; 10 - nůž s lomeným bokem; 11 - zobec; 12, 13 - hranová rydla; 14, 20 klínová rydla; 15 - hranová rydla typu Lacan; 16 - čepelová škrabadla s bočním vrubem; 17 - dvojité škrabadlo; 18 - škrabadlo s klínovým rydlem; 19 - škrabadlo. 1 - Hranice; 2, 3, 15 - Brno-Maloměřice. Borky I; 4-6, 12-14, 16-20 - Ochozská jeskyně, 7-11 — Žitného jeskyně. 6

62

29 Kostěné artefakty magdalénienu. 1 - jehly s oušky; 2 - největší moravská jehla; 3 - dlátko z parohu; 4 - provrtaný paroh; 5 nástavec k oštěpu; 6 - hroty s dlátkovitou bázi s rýhou; 7 - hroty s výčnělkem a hlubokou rýhou zdobené vlnicí; 8 - provrtaný paroh zdobený výčnělky; 9 - harpuna jednořadá, dvouřadá a trojřadá. 1, 3, 5, 6, 8, 9 - Pekárna; 2 - Žitného jeskyně; 4 - Křížova jeskyně; 7 — Nová Drátenická. (Č. 4 zmenšeno, prvé dvě harpuny zvětšeny).

63

ce nástrojů nejspíše přiřadit do pozdních fází gravettienské kultury (epigravettien), stejně jako drobné sběry z Ostrožské Nové Vsi. Brzy potom, asi před 13 000-12 000 lety, se do střední Evropy rozšířila z Francie poslední velká paleolitická kultura — magdalénien, populárně nazývaná kultura lovců sobů. Na rozdíl od takřka všech předchozích je její původ dobře znám. Vznikla v jihozápadní Francii a rozšířila se oblastmi severně od Alp do střední Evropy, kde vytvořila několik významných center: v Porýní, v Duryňsku, v jižním Německu a přilehlé oblasti Švýcarska, v Čechách a na Moravě s přilehlým jižním Polskem; posledně jmenované země tvoří východní periferii magdalénské okupace. Dále na Slovensko, do Maďarska a na území Ukrajiny stejně jako do celého Středomoří magdalénien nikdy nepronikl; tam všude probíhal nepřerušený vývoj regionálních skupin epigravettienu. Na Moravě vyhledávali magdalénští lovci převážně jen jeskyně v Moravském krasu. Lidé sídlili zpravidla ve vchodech a předních částech jeskyní, pouze s jednou výjimkou: v Býčí skále se nacházel sídelní prostor v tzv. jižní postranní síni 90 m daleko od vchodu, tedy v trvalé tmě. Naopak u Ochozské jeskyně bylo tábořiště rozloženo u skály pod širým nebem. Dosud známe jen dvě místa, kde sídlili v otevřeném terénu a kde mohly být nástroje sbírány na povrchu. Stanice „Borky I" v Brně-Maloměřicích leží u samého okraje vápenců Moravského krasu a stanice v Hranicích na severní Moravě poskytla industrii, která se svou typologickou skladbou z rámce magdalénienu poněkud vymyká. Kamenný inventář magdalénienu je poměrně jednoduchý; zahrnuje jen základní mladopaleolitické typy (úzké čepele, čepelová škrabadla a rydla, dlátka, zpravidla mnoho drobných čepelek s otupeným bokem, někdy i ozubených). Snad jediné nástroje, které se v takovém provedení dříve nevyskytovaly, jsou vrtáky, často s dlouhým krčkem a hranová rydla tzv. typu Lacan s hlubokým, zpravidla levostranným retušovaným vrubem. Starobylé tvary (drasadla) se objevují zcela výjimečně; charakteristické prvky aurignacienu i pavlovienu zcela chybějí. Svéráz Hranic spočívá v mnoha protáhlých nerovnoramenných trojúhelníčcích a masivních vrtácích, jaké se nikde jinde na Moravě nevyskytují. Obdobné trojúhelníčky jsou však v hojném počtu zastoupeny v magdalénienu jeskyně Kniegrotte a otevřené stanice Ölknitz v Duryňsku a jsou zcela typické ve starším magdalénienu (magd. II) jihozápadní Francie. Protože v Pavlově se vyskytují také trojúhelníkovité hrůtky, řadí B. Klíma a J. Svoboda Hranice spíše k okruhu epigravettienu. V Žitného jeskyni bylo nalezeno několik nástrojů

63

neobvyklých tvarů (tři lichoběžníky, jeden pravoúhelník a dva nože s otupeným lomeným bokem), vymykajících se moravskému magdalénienu, ukazujících na vlivy ze severozápadu. V magdalénienu byly štípány převážně pazourky (morénový i jihopolský), ve všech industriích se objevuje v menším podílu radiolarit i křišťál, který v Žitného jeskyni tvoří asi 23 % celého inventáře. Jako zcela ojedinělé exoty byly zjištěny świeciechowský silex v Pekárně (ze vzdálenosti asi 350 km) a v Kůlně, vrstva 5, v Pekárně snad i obsidián (ze vzdálenosti asi 400 km). Poprvé byl na Moravu přinesen jantar (Kůlna, Žitného, Pekárna) pravděpodobně z Pobaltí. Od předchozích kultur se magdalénien spolehlivě odlišuje svou kostěnou industrií, která je převážně zhotovena ze sobích parohů a obsahuje charakteristické tvary, např. hroty s oválným až hraněným průřezem a dlátkovitě jednostranně nebo dvoustranně seříznutou bází, často s podélnou rýhou, jehly

30 Kostěné a parohové předměty pavlovienu a magdalénienu. 1 — kyj; 2 — zdobený lžícovitý nástroj; 3 — kazetovitý ornament na mamutím klu; 4 - zdobený sobí paroh; 5 — „počítací hůlka" (vřetenní kost vlka se zářezy); 6 — kopáč ze sobího parohu; 7,8 — šídla; 9, 12-14 — parohy s hlubokými podélnými zářezy; 10 — šídlo s řezanými rýhami; 11 — zdobený sobí paroh. 1-8, 11 — Dolní Věstonice; 9, 10, 12-14 — Pekárna.

31 Kostěné předměty pavlovienu a magdalénienu. 1,2 — „příčné flétny" (příčně řezané a vyhlazené duté kosti); 3, 4 — píštaly ze sobích prstních článků; 5 — břidličná destička s rytými úsečkami; 6 — zdobená část zvířecí kosti; 7, 13 — bodce; 8, 14 — bazální části hrotů; 9, 10 — hroty; 11, 12 — zvířecí kosti s pravidelně řezanými rýhami a výzdobnými motivy; 15, 16 — zvířecí žebra s pravidelnými příčnými rýhami. 1-5 — Dolní Věstonice; 6 až 16 — Pekárna.

s ouškem vyřezávané z kostí (často z koňských metapodií), části sobích parohů s větším okrouhlým otvorem, někdy bohatě zdobené (tzv. „velitelské hole"), harpuny s jednou nebo dvěma řadami ozubů (u nás velmi vzácné; pouze z Pekárny jsou tři kusy) a tzv. nástavce k hrotům, vidlicovitě vyříznuté na jednom konci (pouze z Pekárny 5 ks a 1 ks z Kůlny). Z jeskyně Nová Drátenická pocházejí tři hroty neobvyklého tvaru s oboustrannými hlubokými rýhami a s náznakem jakéhosi ozubu na distálním konci, kdežto báze, zdobená vlnicí, je zploštěna bočně. Na rozdíl od magdalénienských hrotů mají čočkovitý průřez postavený vertikálně. Hrot podobného tvaru i průřezu, vyřezaný z mamutoviny, pochází ze starých výkopů z Kůlny a patří s největší pravděpodobností tamnímu gravettienu. Protože také malá kolekce kamenných artefaktů z Nové Drátenické vykazuje jisté gravettoidní prvky (čtyři hroty gravettienského typu, jaké se v magdalénienu nevyskytují), lze tuto jeskyni přiřadit

k epigravettienu [Valoch 1988a]. Tři radiokarbonová data, získaná z kostí, se však pohybují v rozmezí stáří magdalénienu, takže příslušnost této zajímavé lokality zůstává nevyjasněná. Podobně jako v pavlovienu jsou i v magdalénienu ozdoby tvořeny provrtanými zvířecími zoubky, třetihorními a výjimečně i říčními (v Kůlně) ulitami a břidličnými oblázky. V západní Evropě vrcholí v magdalénienu umělecké projevy; tomuto období patří naprostá většina maleb a rytin v tamních jeskyních (Lascaux, Altamira aj.). Magdalénienské umění na Moravě je pouhým odleskem západoevropského. Malby ani rytiny na skalních stěnách našich jeskyní se buď nezachovaly v důsledku povětrnostních podmínek anebo zde nebyly nikdy vytvořeny. Pouze drobné, tzv. mobilní umění zastupuje dokonalý styl magdalénských uměleckých děl. Jeskyně Pekárna v údolí Říčky je nejvýznamnějším magdalénienským sídlištěm na tomto východním okraji jeho rozšíření. 1880 vykopal v ní tehdejší student J. Knies se svými přáteli F. Koudelkou a J. Fialou paleolitické artefakty, o čemž informoval J. Wankla, který v následujícím roce podnikl výkop, jímž potvrdil jeho objev. V následujících letech prováděl v Pekárně rozsáhlé výkopy M. Kříž a později, vzhledem k její nevelké vzdálenosti od Brna, ji navštěvovali všichni zájemci o paleolit, takže kolekce materiálu, byť nevelké, se ocitly v nejrůznějším majetku. Tento stav trval až do počátku dvacátých let, kdy poměrně významné nálezy, učiněné F. Čupikem a R. Czižkem, přiměly K. Absolona zahájit v jeskyni, o níž se tvrdilo, že je zcela prokopaná, systematický výzkum (v letech 1925-1930). V prostoru před jeskyní založil v letech 1954, 1961-1965 výzkum B. Klíma a v poslední době prováděl sondáže v jeskyni znovu J. Svoboda, který se navíc pokusil podle 65 deníků z Absolonova výzkumu rekonstruovat některé nálezové situace [Svoboda 1991b]. Magdalénien byl v Pekárně uložen ve třech polohách (g, h, i), z nichž inventáře však dnes nelze, až na malé výjimky, rozlišit. Dvě radiokarbonová data pro souvrství gh jsou mezi 13 000 a 12 000 lety př. n. 1. Kromě početné kamenné industrie a mnoha typických výrobků ze sobích parohů i z kostí pocházejí z Pekárny vynikající umělecká díla. Dokonalým ztvárněním a zejména kompozicí více postav patří k vrcholným projevům magdalénienského umění rytiny tří bizonů (tzv. souboj bizonů) a čtyř pasoucích se koní, provedené na koňských žebrech. Náznak podobné skladby vytvářejí také dvě hluboko vyryté postavy medvědů na provrtaném parohu (část postavy jednoho z nich byla asi na odlomeném kousku parohu). Svým tvarem se

magdalénienskému inventáři vymykají tenké lžícovité předměty s dlouhým držadlem, vyřezané ze spodních čelistí koně (2 celé exempláře a zlomky třetího); je na nich vyryto pět koňských hlav, po jedné pak bizon a kamzík(?), na jednom je ještě obrazec znázorňující možná falus. Další rytina koňské hlavy je na jiném provrtaném parohu a vyobrazení sobí hlavy na odřezku parohu. Zobrazení žen v magdalénienu je, na rozdíl od gravettienských sošek, velmi zkratkovité. Zdůrazněna je pouze zadní část těla, prsa bývají znázorněna jen někdy a ostatní obrysy jsou nahrazeny pouhou tyčinkou. V plastickém provedení pochází taková figurka, vyřezaná z mamutoviny. z pekárenské spodní vrstvy i, v rytině na břidličném oblázku z Býčí skály. Na lokalitě Gönnersdorf v Porýní bylo nalezeno několik set podobných rytin na břidličných ploténkách a asi desítka plastik z mamutoviny, a proto se nazývá tento způsob stylizace "typ Gönnersdorf". V Rytířské jes-

kyni byla nalezena poněkud odlišné pojatá ženská soška: provrtaná tyčinka s prsy, jež upomíná spíše na stylizaci provedenou ve stejném duchu z Dolních Věstonic. Do okruhu umění je nutno počítat také břidličné oblázky, ve větším počtu nalezené v Pekárně a v Býčí skále, v jednom kuse pak u Ochozské jeskyně a ve vrstvě 5 v Kůlně, opatřené různými rytinami: řadami krátkých rýh, nefigurativními, falickými a snad i figurativními motivy. Také tenký kostěný terčík z Křížovy jeskyně, provrtaný a zdobený paprskovitými rýhami, byl asi předmět se symbolickým významem. Z ostatních jeskynních lokalit, jichž je více než 30, včetně nalezišť ojedinělých silexů, pocházejí převážně jen kamenné industrie. Větší počet kostěných předmětů a řezaných parohů byl nalezen jen v Kůlně a v Hadí jeskyni, která souvisí bezprostředně s osídlením Pekárny, od níž je vzdálena necelých 50 m; malý počet či ojedinělé kusy pak v jeskyních Křížově, Adlerově, u Ochozské, v Žitného, Býčí skále, Balcarce. Verunčině. Šošůvské. Za zmínku stojí největší jehla (o délce 13 cm) ze Žitného jeskyně, provrtané „velitelské hole" (mimo Pekárnu jen po jednom kuse z Křížovy a Kůlny), několik jehel z Býčí skály a provrtaný terčík z gagátu od Ochozské jeskyně. Z hlediska stratigrafie jsou kromě Pekárny důležité profily v Kůlně a v Barové (Sobolově) jeskyni, kde byly industrie uloženy ve dvou polohách. Magdalénienu můžeme přiřadit jediný antropologický nález — spodní čelist pocházející z Křížových výkopů v Kůlně. Magdalénien trval u nás vcelku krátkou dobu mezi 13 000 a 11 000 lety př. n. I. v klimaticky nestabilních fázích konečného ústupu posledního ledovce. V té době již vyhynuli nebo zcela dožívali velcí savci ledové doby: jeskynní medvěd i hyena, srstnatý nosorožec a mamut. Lidé se živili lovem sobů a koní, zajíců a ptáků (kura sněžného). Radiokarbonová data svrchní fáze mladého paleolitu: Epigravettien Stránská skála IV:

GrN- 13945 GrN- 14351 Brno, Vídeňská ul.: GrN-9350 Magdalénien a epimagdalénien Nová Drátenická: OxA -1953 OxA— 1954 Pekárna vrstvy gh: Ly- 2553 GrN - 14828 Kůlna ohniště v jeskyni: GrN-5097 vrstva 6 ve vchodu: GrN— 11053 vrstva 4: GrN - 6102 vrstva 3: GrN-6120

32 Magdalčnicn. 1 — stylizovaná ženská soška typu Gönnersdorf, Pekárna; 2 - kostěný zdobený terčík, Křížová jeskyně; 3 — zvětšená část změti rýh na oblá/ku. v níž jsou dvě postavy žen typu Gönnersdorf, Býčí skála; 4 — oblázek s mřížkovým ornamentem. Ochozská jeskyně; 5 — oblázek s nefigurativní rytinou, Býčí skála: 6,8 — lžícovité předměty vyřezané z koňských čelistí, oboustranně zdobené zvířecími motivy, Pekárna; 7 — "náčelnická hůl" (provrtaný paroh se dvěma vyrytými postavami medvědů), Pekárna.

18 220 ± 120 B.P. 17 740 ± 90 B.P. 14 450 ± 90 B.P. 13 870 ± 140 B.P. 12 900 ± 140 B.P. 12 940 ± 250 B.P. 12 670 ± 80 B.P. 11590 ± 80 B. P. 11 450 ± 90 B.P. 11 470 ±105 B.P. 10 071 ± 85 B.P

Radiocarbonové datum mezolitu Smolín sektor C:

66

GrN-7622R

8 315 ± 55 B.P.

1.4.3.6 Pozdní paleolit Zhruba před 11 000 lety byl ústup ledovce již téměř ukončen. Vysokohorské ledovce zaujímaly přibližně dnešní rozsah a čelo pevninského ledovce stálo hluboko ve Skandinávii. Následovaly ještě dvě krátké klimatické oscilace, než se podnebí definitivně ustálilo na holocenním, tj. dnešním stavu. V té době dochází v celé Evropě ke změně v přírodním biotopu. Postupně se rozšiřuje holocenní vegetace s lesy listnatých stromů, chladnomilní savci, kteří dosud přežili (sob, lumík), se stěhují do arktidy a vrací se lesní a lesostepní zvířena (srnec, jelen, los, tur, bizon). Magdalénienští lovci se adaptují na nové podmínky a zaměřují svůj lov na tato zvířata. Současně s těmito změnami probíhá i jistá transformace kamenné a kostěné industrie. Typickým znakem, platným v celé Evropě, jsou krátká až kruhová škrabadla, nahrazující dosavadní škrabadla na úzkých čepelích. Skladba dalších typů nástrojů je rozmanitá a charakterizuje různé regionální kulturní skupiny. Na Moravě a ve Slezsku můžeme z této doby rozlišit dva druhy industrů a ohlasy dalších tří. V prvé řadě je to plynulé pokračování magdalénienu, tzv. epimagdalénien, zjištěný dosud pouze v Kůlně ve vrstvách 4 a 3 a v Barové jeskyni. Kromě krátkých škrabadel obsahuje velký počet miniaturních čepelek s otupeným bokem, málo rydel a vrtáků. K výrobě kostěných nástrojů sloužily nyní jelení parohy místo sobích, tvary hrotů se však v zásadě nezměnily. Za neznámým účelem byla jelení a losí metapodia podélně rozřezávána. Umění se žádné nedochovalo, provrtané třetihorní ulity sloužily jako ozdoby. K výrobě nástrojů se častěji používaly různé místní horniny a jen v menší míře importovaný pazourek; v Kůlně byl nalezen i úštěpek obsidiánu. Další industrie, lišící se především nedostatkem čepelek s otupeným bokem, známe převážně jen z povrchových sběrů (Sady a Staré Město u Uherského Hradiště, Vícemilice, Bučovice a Marefy, Tišnov-"Dřínová", Mladoňovice, Třebíč). Na „Dřínové" byl proveden výzkum, který odhalil existenci velmi mělkých obdélníkových jamek, jejichž boky byly zčásti obloženy kameny, které můžeme interpretovat jako půdorysy sídelních objektů [Kos 1971]. Industrie z Tišnova-"Dřínové" je nejbohatším souborem této facie, pro niž je název „tišnovien" výstižný [Svoboda 1991b]. V prostoru staroslovanského pohřebiště „Na valách" ve Starém Městě u Uherského Hradiště nalezl V. Hrubý kostru uloženou v písku nejmladší terasy řeky Moravy, z níž byla zachována lebka a kosti končetin. Ve stejné poloze poblíž bylo ohniště s pěti nevýraznými radiolaritovými artefakty, patřícími

67

zřejmě souboru radiolaritové industrie, jež byla během výzkumu v areálu pohřebiště získána. Nepatrná kolekce artefaktů, vykopaná ještě K. J. Maškou ve svrchní vrstvě v Šipce, obsahuje několik obloukovitě otupených nožíků, na jejichž podkladě ji můžeme přiřadit ke skupině zvané „Federmesser" (obloukovité nožíky), rozšířené v severozápadním Německu, která je doložena také na několika místech v severozápadních Čechách. Nevýrazná kolekce ze Zablatí při polské hranici, obsahuje i dva atypické nástroje s řapem připomínající skupiny industrií s řapovými hroty rozšířenými v severním Německu a Polsku [Svoboda 1987a; 1991b], jejichž ohlas možná představuje. Osamocený nález řapového hrotu z Křižanovic má tvar typický pro świderskou kulturu v Polsku. Osídlení Moravy v průběhu pozdního paleolitu bylo, pokud je prozatím známo, velmi řídké. V příznivějších klimatických podmínkách to je překvapivé, avšak vysvětlitelné tím, že stáda zvířat otevřené krajiny (sobi, koně) zmizela a nastupující lesní fauna, žijící v malých skupinách či jednotlivé, se mnohem obtížněji lovila. Na sklonku ledové doby dochází zejména v severoevropské nížině, rozprostírající se od západní Ukrajiny až po severní Francii, ke vzniku celé řady svérázných, v typologii svých kamenných inventářů se lišících skupin, z nichž některé pronikly až do okrajových území Čech, Moravy i Slovenska. O jejich původu mnoho nevíme, takže návaznost epimagdalénienu na magdalénien, doložená stratigraficky v našich zemích nejlépe v Kůlně, patří mezi vzácná zjištění takového vývoje. Na vzniku tišnovienu měl asi podíl epigravettien, přežívající údobí magdalénienu mimo naše území. 1.4.4 Mezolit (konečný paleolit) S nástupem geologické současnosti (holocénu) přibližně před 9000 lety dožívají v Evropě populace paleolitických lovců a sběračů. Vedle lovu savců nabývá nyní na významu lov ryb a v přímořských oblastech (např. Skandinávie) i lov mořských savců. Podobně jako na počátku pozdního paleolitu dochází i nyní v celoevropském měřítku k rozšíření společných znaků v kamenné industrii. Je to především výrazná mikrolitizace, tj. zmenšení tvarů všech nástrojů, která započala již v předchozí fázi. V typologii to jsou geometrické tvary (trojúhelníky, lichoběžníky, kruhové úseče a jednoduché příčně retušované hrůtky), které tvoří základní znak mezolitu. V ostatních typech je možno pozorovat značné regionální rozdíly, stejně jako v poměrném zastoupení jednotlivých geometrických tvarů. Na sídlištích, konzervovaných v rašelině (v Anglii, Německu, Skandinávii, Pobalt-

33 Mezolit. Smolín obj. A. 1 - hrůtky se šikmou retuší; 2 - čepelky s otupeným bokem; 3 - trojúhelníčky; 4 - obloukovité retušované mikrolity; 5 - čepelka s příčnou retuší; 6 - odpad při výrobě mikrolitů (tzv. mikrorydla); 7 - úštěpová škrabadla; 8 - dvojité škrabadlo; 9-jádra; - Epimagdalénien. Kůlna vrstva 4, 10 - čepelky s otupeným bokem; 11 - pravoúhelníky a čepel s příčnou retuší; 12 úštěpová škrabadla; 13, 15 — vrtáky; 14 — klínové rydlo; 16 — čepelové škrabadlo.

68

Údobí mezolitických industrií, trvající snad 3 000 let, představuje konečnou fázi existence paleolitických kultur, jejichž prvé stopy jsou i na Moravě mnoho set tisíc let staré. Tím skončila epocha lovců a sběračů, žijících jako součást přirozeného biotopu v různých, během ledových dob velmi drsných klimatických podmínkách. Historie paleolitu je také historií fyzického vývoje člověka z primitivních stadií až po moderní typ a svědčí o vitalitě lidského rodu i jeho vysoké schopnosti adaptace na přírodní podmínky. Během 6. tisíciletí př. n. 1. byli poslední lovci vystřídáni pastevci a zemědělci neolitické civilizace, která se v oblasti východního Středomoří rodila již od desátého tisíciletí a záhy ovládla celou Evropu. O úloze mezolitických lovců a rybářů v tomto procesu byly vysloveny různé hypotézy. V jejich dochované materiální kultuře se v celé Evropě však nenachází žádný náznak či předzvěst převratných hospodářských změn, které v krátké době měly nastat. Snad jedině v jihovýchodním cípu Balkánského poloostrova, v Řecku, kam zasahoval vliv tvořících se neolitických kultur na Blízkém východě, dochází k pozvolným změnám v hospodářském systému (tzv. akeramický neolit). V mnoha regionech severní Evropy mezolitičtí lovci zřejmě ještě po nějakou dobu přežívali a stali se tak současníky neolitických zemědělců, jinde pravděpodobně převzali novou civilizaci a přispěli tak k jejímu rychlému rozšíření. Zdá se však, že vlastními impulsy ani technické, ani duchovní statky neolitu neobohatili. Volný způsob života lovců a sběračů v Evropě nástupem neolitu definitivně skončil.

ských republikách i v okolí Petrohradu), byly nalezeny početné nástroje a zbraně vyřezané z jeleních i sobích parohů a dokonce i předměty ze dřeva (např. dřevěné luky, lopaty apod.). Z této doby máme na Moravě jen velmi málo dokladů o přítomnosti lidí. Z písčitých poloh blízko řek Dyje, Jihlavy, Svratky a Moravy byly na několika místech nasbírány malé kolekce kamenných nástrojů prozrazující geometrickými tvary svou příslušnost ke konečnému paleolitu. Prokopáno bylo dosud jediné bohaté sídliště — u Smolína při řece Jihlavě. Poskytlo více jak 30 000 kamenných štípaných artefaktů, řadu valounů různých hornin, sloužících jako těrky a palice i dva pískovcové brousky s rýhou na hlazení šípů. V písčitém prostředí se kostěné předměty nezachovaly, jen zvířecí zuby svědčí o lovu koní, turů, losů, bobrů a divokých prasat. Podařilo se odkrýt rozsáhlou dílnu, kde byly artefakty štípány, a dva zahloubené sídelní objekty s ohništi. Na podkladě radiokarbonového data spadá smolínské sídliště do údobí boreálu. Kamenná industrie ze Smolína, jediná na Moravě, kterou bylo možno klasifikovat pomocí statistické analýzy kamenného inventáře, vykazuje mnohé znaky shodné s jihoněmeckou skupinou (tzv. beuronien), stejně jako s polskou kulturou komornickou [Valoch 1978]. Pro úplnost je nutno se zmínit o malých kolekcích kamenných nástrojů z Opavy, z okolí Luhačovic a Uherského Brodu, které se několika hroty romboidních tvarů a hroty s řapem zcela vymykají typologickému spektru mezolitu okolních oblastí, takže jejich příslušnost není zcela jasná. Podobně jako v pozdním paleolitu byla i v této konečné fázi starší doby kamenné Morava osídlena jen velmi spoře. Tato okolnost souvisí zřejmě s přírodním prostředím, protože lidé se sice převážně živili lovem zvěře a rybářství tvořilo jen doplněk potravy, avšak svým způsobem života byli vázáni především na otevřenější biotop s písčitými půdami v blízkosti vodních toků a jezer. Rozlehlé sprašové oblasti s lesní a parkovou vegetací na Moravě, stejně jako v sousedním Dolním Rakousku, jižním Slovensku a Maďarsku, je k pobytu příliš nelákaly. Naproti tomu z Polska a severního Německa jsou známa nesčetná mezolitická sídliště; také některá okrajová území Čech (např. jižní, západní a severovýchodní) byla osídlena mnohem hojněji. Rovněž jihoněmecké jeskyně, nacházející se v povodí horního toku Dunaje, skýtaly přístřeší těmto posledním lovcům a sběračům. Na vzniku mezolitických industrií se nepochybně podíleli lidé pozdního paleolitu; prvé geometrické mikrolity se objevují již v mladším epimagdalénienu Kůlny (vrstva 3) i v některých industriích tišnovienu.

1.5 Přisvojovali egalitářská společnost raných dějin lidstva Počátkem paleolitu se v souladu s postupující antropogenezí začaly vytvářet zárodky lidské společnosti. Antropogeneze doznívala v delším procesu antroposociogeneze, během něhož začala pozvolna působit pravidla lidského společenství. Z počátku byl člověk — Homo erectus — sice ještě více bytostí přírodní než společenskou, ale počínaje středním paleolitem a nástupem druhu Homo sapiens se zákonitosti společenského bytí uplatňovaly již zřetelně. Tehdy také dospěla sapientace člověka do fáze, v níž lze postihnout již i prvé doklady abstraktního myšlení, sociálních vztahů, úcty k mrtvým a věrských představ. Nejstarší sociální jednotkou pravděpodobně byl, nebereme-li v úvahu prvotní tlupy hominidů, rod. Předpokládá se existence nejprve endogamních, nejpozději od středního paleolitu exogamních rodů, v nichž určující filiační význam měla žena — matka. Biologická hodnota ženy se stala tak silným fenomé-

69

něm, že abstrakt ženského těla posloužil jako symbol života vůbec. Z etnografických pozorování konstruovaný matriarchát, uznávaný v historickomaterialistické historiografii jako závazná forma sociálních vztahů starší fáze prvobytné společnosti (až do doby objevu kovů), je dnes z věcných důvodů odmítán: nešlo o vládu ženy — v oblasti materiálního zajišťování života měl díky své fyzické převaze primát od začátku spíše muž -, nýbrž právě o její biologickou a filiační funkci. O velikosti nejstarších rodů nelze mít přehnané představy; šlo o skupiny čítající jen jednu dvě desítky přežívajících lidí. V dobách prosperity mladšího paleolitu arci mohl rod dosahovat i vyšších počtů, nehledě na pravděpodobné sdružování rodů za účelem organizovaného lovu zvěře apod. V rodové struktuře, neznající ještě rodinu jako instituci, platila snad pravidla preferující příbuzenství po mateřské linii (sororát, avunkulát atd.), neboť praktická funkce otce nemusela být patrná, což však nevylučuje alespoň příležitostné seskupování párových jednotek. Celá nejstarší etapa lidských dějin až do začátků neolitu je dobou přisvojovacího, neproduktivního způsobu života, v níž byl člověk plně závislý na přírodě. Lidé se živili sběrem přírodních plodů, lovem zvířat a využíváním přírodních tekutin. Přímých dokladů úpravy potravy není, ač se musí předpokládat (pečení, sušení masa aj.); od středního paleolitu lidé dovedli nejen udržovat, ale již i rozněcovat oheň. Daný způsob života nezajišťoval asi pravidelný přísun pokrmů, doby hojnosti střídaly doby hladu. Také skladba potravy bez intencionálního přísunu minerálů (soli) asi nezaručovala ideální tělesný stav populace, jmenovitě v raných fázích paleolitu, kdy se získávání obživy podobalo více způsobům běžným v říši vyšších primátů, Nesporně daleko vyšší normy života se vyvinuly ve vrcholných etapách paleolitu (gravettien, magdalénien), aby v závěru pleistocénu a v mezolitu opět poklesly. Opatřování potravy se zúčastňovali všichni způsobilí členové prvobytných kolektivů. Uplatňovala se nanejvýše přirozená dělba práce. S vývojem se zdokonalovaly formy i prostředky lovu, většího významu nabýval také sběr kulturních plodin. Organizovaný lov byl schopen zajistit v mladším paleolitu zvýšený přísun potravy pro rostoucí populaci. Pro tuto dobu se předpokládá i jistá pracovní specializace, např. v oblasti magie, výtvarného umění či výroby speciálních štípaných artefaktů. Nevylučuje se i jistá forma naturální směny hmotných statků, která se mohla uplatnit nejvíce při získávání kvalitní kamenné suroviny. Nevýrobnímu způsobu života a nízké úrovni výrobních sil paleolitu a mezolitu odpovídala také

primární úroveň společenských vztahů: šlo o egalitářské vztahy v boji o zachování života. 1 zde se ovšem asi udál jistý vývoj v souladu s rozvojem lidských schopností; v sociálně jednotných komunitách získávali větší vážnost a společenské postavení matky rodu, úspěšní lovci, zruční výrobci nástrojů, tvůrci velkých výtvarných děl a především asi lidé schopní organizovat a provádět kultovní obřady — čarodějové či „šamani", jejichž hroby se tu a tam v paleolitu vyskytnou. Ve srovnání s poměrně jednoduchým způsobem materiálního života byl duchovní život lidí starší doby kamenné značně rozvinutý. Týká se to jmenovitě přírodního náboženství, výtvarného umění, patrně i muzikální, pohybové a snad i sdělovací kultury, předpokládat lze i určité morální a zvykově právní zásady, rozvinuvší se zejména v mladém paleolitu. Prvotní náboženské představy nelze přirozené z archeologických pramenů přímo vyčíst, ze zákonitostí vývoje věrských představ se však dá usuzovat na preanimistické religiózní stadium, označované obvykle jako dynamismus (víra v ovlivňování světa a bytostí mocnými nadpřirozenými silami), či manismus (víra v tajemnou neosobní sílu — „manu", jíž jsou nadány přírodní jevy, předměty i živé bytosti včetně člověka). Aby si lidé získali přízeň těchto manistických sil a zároveň odvrátili jejich nepřízeň, uchylují se k magii, tj. k přímému působení na tu kterou sílu, zvíře či člověka pomocí kouzel. V rámci přisvojovací ekonomiky pak je přirozené, že ústředním bodem manistických praktik byla v zájmu zachování života magie lovu a magie plodnosti. Sošky a rytiny zvířat i lidí, především žen, jsou významnou stopou těchto kultovních projevů. S dynamistickými představami nejstarších lidí pak zřejmě souvisí i fetišismus, víra v nadpřirozenou moc různých předmětů, které mohou opět buď prospívat (např. léčit) nebo škodit. Mnohé artefakty našeho mladšího paleolitu, např. terčíky, závěsky, zdobené oblázky, kostěné předměty s rytinami aj., mohou být považovány právě za fetiše či amulety. Uvažovat lze ještě také o totemismu, tj. uctívám mystického zvířecího předka rodu, s nímž by bylo možno spojovat výskyt zvířecích plastik. Totemismus se vyvinul v některých mimoevropských zemích, v evropském civilizačním prostředí však asi byla jeho role v minulosti přeceněna (Podborský 1993]. Nejjednodušší projevy duchovního života pleistocénního člověka můžeme sice postihnout již ve starším paleolitu (srov. např. výše zmíněný sloní obratel s paprsčitou výzdobou ze Stránské skály), ale teprve počínaje střední etapou starší doby kamenné se myšlenkový svět lovců rozvinul do větší šíře. Konstatovali

70

jsme pro tuto dobu již určitou schopnost abstraktního myšlení, stopy jisté hravé tvůrčí činnosti, shromažďování barviva ke krášlení těla, schopnost rozněcování ohně a zejména také prvé rituální pohřby nebožtíků, svědčící o vznikající úctě k mrtvým. Ke střednímu paleolitu se vztahují také úvahy o kultu medvědů, event. kultu medvědích lebek, které jsou nověji zpochybňovány. Skutečný vrchol duchovního života pleistocénních lovců spadá do mladšího paleolitu. Prvé výtvarné projevy shledáme již v aurignacienu, ale pravé poklady uměleckých děl přináší teprve gravettien a magdalénien. Tyto fáze paleolitu uvedly vůbec řadu novinek, např. také první keramiku v širším slova smyslu (figurky z pálené hlíny), náznaky medicínských (chirurgických?) zákroků, doklady evidence času („počítací hůlky") apod. Vrcholná díla výtvarného umění doplňují i nálezy nejstarších zvukových nástrojů (píšťaly, „příčné flétničky"), k nimž musíme počítat i zcela jistě existující předměty lovecké signalizace a zvukové činnosti jako mušle, znělé kosti, blány, napjaté provazy atd. Světovým unikátem je posléze Absolonův nález zbytků kostěné Panovy flétny v Dolních Věstonicích (Absolon 1936), s jejíž existencí se v paleolitu vůbec nepočítalo. Bohatý duchovní život pavlovienských a magdalénienských lovců, doložený také řadou rituálních pohřbů s milodary

71

(terčíky z hrobu „kouzelníka" z Brna, Francouzské ulice bývají někdy interpretovány jako náznaky slunečního kultu), ilustruje vrcholnou měrou rytina z Pavlova (obr. 34), která patrně představuje grafické ztvárnění Pavlovských kopců a je tudíž svého druhu nejstarší „mapou" na světě. Všechny tyto skvělé projevy duchovního života moravských lovců mladšího paleolitu opravňují k názoru, že rozvoj lidského intelektu v této etapě vývoje daleko přesáhl daný stav materiálního bytí. V obsahu přírodního náboženství se v mladším paleolitu zřejmě v nitru Evropy rodily již nejstarší animistické ideje.

34 Pavlov. Rytá kresba na zlomku mamutího klu — snad stylizovaný grafický přepis pohledu na Pavlovské kopce.

2

NÁSTUP ZEMĚDĚLSKÉ CIVILIZACE (neolit)

mít přátelský i nepřátelský charakter, nakonec však vedla k asimilaci staré populace. Z Moravy dosud není ani antropologických, ani archeologických dokladů o kontaktech obou etnik a tak nezbývá než akceptovat teorii o v podstatě cizím, tj. jihovýchodním původu našeho neolitu. Středoevropský neolit se vyvíjel v příznivých klimatických podmínkách boreálu a atlantika. Tyto holocénní periody přinesly oproti vstupnímu preboreálu oteplování, atlantikum pak navíc i vzrůst vlhkosti, vyvolaný větším počtem srážek. Průměrná teplota v klimatickém optimu atlantika byla asi o 3 °C vyšší než dnes a podnebí dostávalo oceánský ráz. Nastal rozvoj smíšených lesů. Podnebí bylo pro zemědělství příznivé a jeho první nositelé toho dovedli náležitě využít. Pro zakládání osad a přilehlých polí ovšem byli nuceni krajinu prosvětlovat (žďářením, mýcením lesních porostů) a tím také spolupůsobit na jejím vzhledu. Začíná tu dlouhá epocha zásahů člověka do přírodního prostředí. Hlavní znaky neolitu jsou: 1. pěstování kulturních zemědělských plodin a chov domácích zvířat; 2. usedlý způsob života a stavba pevných dřevohlinitých domů; 3. výroba keramických nádob (keramiky v užším slova smyslu); 4. výroba broušených a vrtaných kamenných nástrojů; 5. textilnictví a počátky oděvní kultury.

době, kdy se v oblasti tzv. úrodného půlměsíce na Předním východě rodila zemědělská ekonomika, žila střední Evropa ještě v pozdním paleolitu a mezolitu. V 6. tisíciletí př. n. I. se však zemědělská neolitická civilizace posunula až do samého středního Podunají včetně Moravy. Nastal kvalitativně nový úsek pravěkého vývoje, úsek produktivního, soběstačného, na přírodě již ne tolik závislého života. Oproti paleolitickému lovecko-sběračskému hospodářství je neolitická zemědělsko-dobytkářská ekonomika natolik nová, že bývá velmi často označována přímo za neolitickou revoluci. Pojem neolitická revoluce předpokládá náhlou změnu způsobu života, nejspíše formou migrace nového zemědělského lidu s hotovou neolitickou kulturou. Takto je u nás dosud — v souladu s difuzionistickou teorií G. V. Childa — chápán vznik neolitu (Tichý 1962a; Quitta 1971; Pavlů-Zápotocká 1979). Existují však i jiné představy. V poslední době regeneruje jedna ze starších ideí autochtonního vývoje středodunajského neolitu z mezolitických základů [O. Menghin, R. Pittioni; srov. Ruttkay 1983a; 1985a], Podle ní vznikala na vhodných místech evropského kontinentu lokální centra neolitizace, z nichž se potom nová zemědělská ekonomika šířila podobně, jako se šíří kruhy na vodní hladině. Těmto představám se zdají rezonovat objevy tzv. předkeramického neolitu v některých zemích jihovýchodní Evropy, jmenovitě v Makedonii, Srbsku a Rumunsku. Na úrodných terénech Moravy není dosud stop po takových stanovištích, která by vykazovala prvky zemědělství bez doprovodné znalosti tváření hliněných nádob. Proto si mezoliticko-neolitickou kontinuitu, tedy neolitickou evoluci, na našem území zatím představit nelze. Pokud jde o původ neolitu, nejvěrohodnější zůstává tzv. substrátová teorie, podle níž se příchozí staroneolitičtí zemědělci setkali s reziduální populací mezolitcú (substrátem), s níž snad určitou dobu i společně žili [Mazálek 1953]. Tato koexistence mohla

2.1 Protagonisté moravského neolitu V rámci studia evropské mladší doby kamenné má území Moravy velmi důstojné postavem zásluhou řady archeologů, kteří moravský neolit objevovali. Z nejvýznamnějších badatelů konce 19. a počátku 20. stol. se s neolitickými památkami nejčastěji setkávali a svým způsobem je reflektovali J. Wankel, M. Kříž, K. J. Maška, J. B. Knies, zejména však J. Palliardi a I. L. Červinka. V 80. a 90. letech 19. století, kdy se dály prvé pokusy o třídění památek mladší doby kamenné, vystoupil mladý jurista J. Palliardi s návrhem relativní chronologie této epochy, vypracovaným na základě vlastních výzkumů a pozorování na lokalitách jižní Moravy a Dolního Rakouska [Palliardi 1888; 1889; 1895; 1897]. Své závěry stále zdokonaloval a spolu s koncepcí eneolitu v konečné podobě 72

publikoval ve známé práci „Die relative Chronologie der jüngeren Steinzeit in Mähren" r. 1914. V Palliardiho pojetí se od samého počátku správně rýsovalo větší stáří nádob globulárních s lineární výzdobou a relativně mladší postavení keramiky pomalované; mezi obě skupiny památek, stratigraficky odlišené na sídlišti v Boskovštejně-U rybníka [Palliardi 1910; 1911; 1914] se vsouvala keramika zdobená „tečkováním", označená později jako vypíchaná či píchaná. Podobně pohlížel na náš neolit I. L. Červinka počátkem 20. stol., kdy se ovšem mohl již opřít o základní práce J. Palliardiho; ve svých statích reagoval také na názory četných zahraničních badatelů a již r. 1902 podal poměrně podrobné, byť ještě nepřesné dělení neolitické a eneolitické keramiky na 6 stupňů [Červinka 1902]. Když pak získal dokonalý přehled o periodizaci neolitu v různých evropských regionech (1903), zformuloval r. 1904, opíraje se stále o výchozí práce J. Palliardiho, kupodivu přesné třídění naší neolitické keramiky na 6 stupňů [Červinka 1904]: 1. Keramika kulovitá s ornamentem nehtovým a s ornamentem rytým lomeným nebo volutovým. 2. Keramika s rytým ornamentem lomeným nebo volutovým. 3. Keramika s ornamentem tečkovaným. 4. Keramika pomalovaná. 5. Keramika s ornamentem žlábkovaným. 6. Keramika nejmladšího rázu. K tomu připojil ještě keramiku s ornamentem šňůrovým a keramiku zvoncovitých pohárů. Výzkumy J. Palliardiho na klíčových lokalitách jihozápadní Moravy, jmenovitě v Hodonicích, Znojmě, Boskovštejně, Střelicích a Jaroměřicích n. R. se staly základem studia moravského neolitu a dodnes nepozbyly své vědecké hodnoty. Od r. 1906 se datuje spolupráce J. Palliardiho s F. Vildomcem, který později po první světové válce rozvíjel výzkumy zejména mladšího neolitu v intencích svého učitele zcela samostatně (Střelice, Hluboké Mašůvky aj.) a po předčasné smrti J. Palliardiho r. 1922 se stal téměř po tři decenia hlavním protagonistou výzkumu moravského neolitu. Ve stínu jihozápadomoravské dvojice pracovala řada dalších badatelů, kteří se zasloužili o rozmnožení pramenných fondů moravského neolitika. Patří k nim zejména V. Čapek, J. Horňanský, J. Hrbek, J. Kaufman, K. Schirmeisen, A. Gottwald, A. Procházka aj.; jejich nálezy systematicky registroval a vyhodnocoval I. L. Červinka [1902; 1908; pozdější rukopisné soupisy památek]. V Červinkových stopách pokračoval později J. Skutil, jehož studie o neolitické antropo-

morfní plastice [Skutil 1939/40] byla dlouho cenným zdrojem informací zvláště pro zahraničí. Do doby po druhé světové válce spadá především výzkum pražského Národního muzea v Hlubokých Mašůvkách, kde se J. Neustupnému podařilo prokázat — ve střední Evropě vůbec poprvé — opevnění neolitické osady [Neustupný J. 1950; 1969; 1970]; totéž učinil Jan Pavelčík v Uherském Brodě-Kyčkově [Pavelčík 1974]. Doba stabilizace poměrů po druhé světové válce přinesla pak pokusy o syntézy hlavních moravských neolitických kultur, realizované v seminářích E. Simka a F. Kalouska na Masarykově univerzitě v Brně; většina z nich se dostala, alespoň ve zkrácené podobě, do tisku. Nastupující generace profesionálních archeologů posléze rozvinula poznávání neolitu na Moravě na bázi systematických terénních výzkumů. Tu jmenujme alespoň práce AÚ ČSAV v Brně na sídlištích u Mohelnice [Tichý 1956; 1961; 1962a, b; 1974], výsledky prehistorického oddělení MZM ve Vedrovicích [Ondruš 1963; 1965; 1975/76; 1993] a kolektivně pojaté komplexní exkavace neolitického osídlení, zvláště osady lidu s malovanou keramikou u Těšetic-Kyjovic na Znojemsku [Podborský 1970d; 1985; 1988; Podborský—Kazdová-Koštuřík-Weber 1977; Podborský—Vildomec 1972; Kazdová 1984b]. Kromě dalších akcí [Koštuřík 1979; Koštuřík et al. 1984; Janák 1985] pak také četné záchranné práce novější doby, prováděné AÚ ČSAV v souvislosti se stavbou dálnice, vodních nádrží Nové Mlýny aj., přinesly mnohé cenné příspěvky k poznání moravského neolitu. Vzpomenout je třeba také experimentálně zaměřený výzkum řady neolitických jevů, který se v posledních letech počal prosazovat jmenovitě na poli výroby a výzdoby keramiky [Kovárník 1988; Kazdová 1975]. 2.2. Periodizace a datování neolitu Periodizaci neolitu jako ucelené historické epochy nebyla v nové době věnována taková pozornost, jako třídění jednotlivých neolitických kultur. V české literatuře se nejčastěji rozlišuje pouze starší neolit s lineární keramikou a mladší neolit s vypíchanou a malovanou keramikou [Neustupný E. a J. 1960]; této koncepci odpovídá i globální chápání mladší a pozdní doby kamenné jako jediné epochy, běžné např. v Rakousku [Ruttkay 1981; 1985]. Takový systém je vhodný zvláště pro jednodušší vývoj v západní části střední Evropy, pro dynamičtější vývoj ve východních a jihovýchodních oblastech však nepostačuje. Již na Slovensku je třeba rozlišovat neolit starší (starší lineární či volutová keramika), střední (mladší lineární keramika a želiezovská skupina)

73

a mladší (starší a střední stupeň lengyelské kultury) [Pavúk-Šiška 1971]. Také na Moravě rozlišíme tři stadia mladší doby kamenné: starší (kultura s lineární keramikou), střední (šárecký stupeň lineární keramiky a starší vypíchaná keramika) a mladší (mladší vypíchaná keramika a moravská malovaná keramika), což je v souladu i s průkopnickými pracemi J. Palliardiho a I. L. Červinky. Mnoho pozornosti bylo věnováno od samého počátku vnitřnímu členění základních moravských neolitických celků, jmenovitě s volutovou a malovanou keramikou. V této tendenci se pokračuje dodnes a snaha po co nejjemnější periodizaci hmotné kultury mnohdy bohužel nahrazuje zkoumám vlastních životních procesů nositelů té které kultury. Periodizaci lineární keramiky se po základním rozdělení na starší, mladší a nejmladší [Palliardi 1914] věnoval zvláště R. Tichý [1962a], pokud jde o vypíchanou keramiku, resp. zásah želiezovské skupiny na Moravu, používá se u nás systému M. Steklé-Zápotocké [1959; 1970], resp. J. Pavúka [1969; srov. též Tichý 1974]. Samostatnou a poměrně složitou kapitolou je periodizace lengyelské kultury, přesněji její skupiny s moravskou malovanou keramikou, o niž se zasloužila řada badatelů od J. Palliardiho a F. Vildomce přes V. Podborského až po mladší badatelskou generaci. Pro celou koncepci neolitu je však zvláště důležitá otázka přerůstání tohoto mladoneolitického komplexu do eneolitu. Přes různé přístupy ke stanovení hranice mezi neolitem a eneolitem se stále více prosazuje přesvědčení, že mladší, většinou již nemalovaná keramika přesahuje hranice neolitu a je tedy třeba ji zařadit do časného eneolitu. Je-li možno globální periodizaci neolitu považovat za značně formální problém, pak rozhodně tomu tak není s otázkou vlastního datování, tj. absolutní chronologie neolitu. Kdy skutečně začala ve středním Podunají, tedy také na Moravě, mladší doba kamenná, kdy se tu poprvé objevili neolitičtí zemědělci? Nové technické datovací metody, zvláště radiochronologie a termoluminiscence, posunuly jednoznačně počátky neolitu hlouběji do minulosti, ale současně otevřely řadu problémů. I relativně ustálená metodika vyhodnocování radiometrických dat konce 60. let [Quitta 1967; Neustupný E. 1968], podle níž neolit ve střední Evropě začínal ±5000, resp. 5350 př. n. 1., se dostala v posledních letech do pohybu. Také termoluminiscenční měření posouvá neolit ještě hlouběji do minulosti [Pernicka-Wagner 1983/84]. Navíc s přibývajícími výsledky radiokarbonových analýz se na srovnávacích tabulkách dat objevuje značný vzájemný přesah kultur, které by podle klasického typologického hodnocení měly být následné

[Pavlů-Zápotocká 1979, obr. 8; Neugebauer J. W. 1986]; důvěra v moderní datovací metody tím samozřejmě trpí, vzdát se jich ovšem nelze. Základní problém — kalibrace naměřených radiokarbonových hodnot — není zatím dořešen. Zůstává nejen rozpor mezi konvenční, tj. nekalibrovanou (nízkou) radiochronologií a chronologu kalibrovanou (vysokou), ale i rozpor mezi jednotlivými kalibrovacími škálami. V každém případě výsledný interval opravených hodnot je stále poměrně široký [Felber-Ruttkay 1983]. Nezbývá tedy nežli použít alternativního datování neolitu: vysokých dat, které jsou blíže historické skutečnosti, kontrolně však i konvenčních hodnot, které tolik nepodléhají změnám kalibračních metod. Podle vysoké radiochronologie začíná neolit ve středním Podunají kolem roku 5700 př. n. l.,1 přičemž termoluminiscenční měření ukazují ještě výše, až za rok 6000 [Pernicka-Wagner 1983/84, tab. 5]; konvenční datum nejstarší lineární keramiky ve středním Podunají by se pohybovalo kolem roku 4500. Z doby mladší volutové keramiky („Notenkopfkeramik") je poměrně značný počet radiometrických dat z přilehlého Dolního Rakouska; pohybují se v rozmezí 5380-4400 B.C. kalibrované chronologie, tj. 4200-3800 chronologie konvenční [Felber-Ruttkay 1983; Neugebauer J. W. 1986]. Starší fáze vypíchané keramiky z Frauenhofen spadá mezi léta 5260-4900 (kolem 4100 konvenčního datování) a pro počátek lengyelské kultury je opět k dispozici již větší počet radiometrických dat v rozpětí 5180 až 4400 (3900-3600);2 pro lokalitu Falkenstein-Schanzboden, která nejlépe odpovídá fázi Ib MMK, se považuje za nejpřesnější datum 4600-4400 B. C. [Neugebauer J. W. 1986]. Aby byla radiokarbonová data reálně použitelná, je třeba je statisticky zpracovat a použít spíše jejich průměrné hodnoty. Zvolíme-li tuto cestu, dostáváme následující klíčové hodnoty pro neolit Moravy: počátek lineární keramiky spadá mezi léta 5700-5500, šárecký stupeň a počátek vypíchané keramiky mezi léta 5000-4900 a nejstarší malovaná keramika do mezidobí 4700-4500 př. n. 1.

Výsledek radiokarbonového měření vzorku z doby starší volutové keramiky ze Žop na Holešovsku: 6430 ± 100 B.P., tj. 5635 až 5105 B.C. [Felber-Ruttkay 1983, 75-76] odpovídá hodnotám z dolnorakouských lokalit se starší lineární keramikou („Vornotenkopfkeramik") v Lichtenwörth a Hainburg, které spadají do 1. poloviny 6. tisíciletí př. Kr. [Neugebauer J. W. 1986, 1981. 2 Srov. Felber-Ruttkay 1983, tabulka na str. 74. — Pro fázi Ia MMK jsou významná dvě data z osady u Těšetic-Kyjovic: 5450 ± 90 B.P. a 5800± 60 B.P., kalibrovaná na skutečné stáří v rozmezí 4520-4100 a 4880-4540 př. Kr. [Podborský 1975/76, 177). 1

2

2.3. Kulturní poměry moravského neolitu

kého myšlení a technického pokroku. Keramika se proto stala symbolem jednotlivých společenství a základem kulturní nomenklatury celého neolitu a eneolitu. Vzhledem k faktu, že je z naprosté většiny vždy místním produktem, vydává bezprostřední svědectví o tvůrčí aktivitě toho kterého sídliště, regionu, skupiny či kultury a poskytuje tak možnost sledování vzájemných mezilidských kontaktů, často i na značné vzdálenosti. Výroba keramiky je tradičně považována za podomáckou ženskou činnost; již v mladším neolitu však lze reálně uvažovat i o jisté, snad jen přechodné, hrnčířské specializaci; skutečné hrnčířské řemeslo se

Archeologický odraz kulturních poměrů neolitu vytváří na prvém místě keramika, ale ani jiné doklady hmotné kultury nejsou bez významu. Surovinovou základnu tvořil zejména kámen, dřevo, kost a paroží, také však schránky mlžů, jmenovitě středomořského tlustůskořepatého mlže Spondylus gaedoropus, zvířecí zuby, lastury škeblí aj. Hrnčířství nabývá v neolitu dominantního významu. Jde o zcela nový fenomén, na němž se nejlépe projevily genetické vazby jednodivých lidských komunit a zároveň se nejrychleji odrážely změny estetic-

Mapka 7 Zdroje kamenných surovin mladší doby kamenné. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — rohovce typu Krumlovský les; E — turonské rohovce Boskovické brázdy a teras řeky Svitavy; F — rohovce teras řeky Svratky; G — rohovce Kelčské pahorkatiny; H — křišťály; I — křemence Drahanské vrchoviny; J — vlárský radiolarit; K — variabilní zdroje: 1 — rohovce typu Stránská skála; 2 — „plazma" z okolí Jevišovic; 3 — vltavíny z oblasti Mohelna — Oslavan; 4 — rohovce typu Olomučany; L— amfibolické diority údolí řeky Svratky; M — krystalické břidlice horního Podyjí (okolí Vranova n. D.); N — ložisko zelené břidlice u Želešic u Brna; O — krystalické břidlice západní Moravy (Ivančice—Mohelno—Náměšť n. O.); P — břidlice Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor; Q — směr přísunu pruhovaných bavorských deskovitých rohovců; R — směr přísunu obsidiánu; S — směr přísunu silicitů Krakovsko-čenstochovské jury; T — směr přísunu amfibolitů rakouského Waldviertlu.

75

ovšem konstituovalo mnohem později. Staroneolitické nádoby nesou stopy tváření v ruce, buď nálepovou technikou nebo „vytažením" z jednoho kusu hlíny. Některé byly asi jen vysušeny, většinou však již i vypalovány na otevřeném ohni při nižších teplotách. S nástupem mladoneolitické civilizace s malovanou keramikou se objevují stopy existence řady praktických hrnčířských výrobních zařízení (rotující turneta, hrnčířské pece), které jako by předešly dobu a posléze upadly v zapomenutí. Vedle kamenné štípané industrie, která ani v neolitu nepozbyla na významu, hrála významnou roli kamenná broušená a vrtaná industrie. V souvislosti s podstatným rozšířením sortimentu kamenných nástrojů a vzrůstem jejich spotřeby se rozrostl také počet surovinových zdrojů [Přichystal 1978]. Na Moravě, stejně jako v celé střední Evropě, lze pozorovat velkou variabilitu materiálů používaných k přípravě štípaných nástrojů; surovinovou základnu tvoří silicity, minerály Si02, přírodní skla, klastické křemičité horniny a ostatní horniny. Nejvýznamnější byly silicity: dominantní postavem ztratily silicity glacigenních sedimentů (baltský pazourek); více se používalo místních, třebas méně kvalitních rohovců, radiolaritů, „plazmy", křemenů, křemenců (např. „sluňáků" žlutavých barev z oblasti Drahanské vrchoviny), ale také importovaných obsidiánů, jednotlivě i pruhovaných bavorských deskovitých rohovců („Plattensilex"), silicitů Krakovsko-čenstochovské jury, maďarských silicitových surovin, nebo dokonce polodrahokamů, křišťálů, opálů, vltavínů [Skutil 1949] apod. [Přichystal 1991a, b]. Příznačné je zaměření jednotlivých neolitických kultur na určité zdroje kamene, v němž se odráží i celková kulturní či genetická orientace toho kterého lidu, nebo přímo i jeho původ. Doklady hlubinné těžby silicitů z Moravy dosud známy nejsou.3 Většinou se asi vystačilo se sběry na povrchových výchozech. Ve velkém množství suroviny, úštěpů i skutečných artefaktů z řady neolitických stanovišť je většinou možné rozlišit „výrobní" či „distribuční" a „spotřebitelské" osady; v řadě případů však asi přísná diferenciace neexistovala a lehce dostupná surovina se do sídlišť dostávala periodickými výpravami za surovinou. Jako osady zaměřené na těžbu rohovcové suroviny a její zpracování bývají uváděny Vedrovice a Jezeřany-Maršovice. Podle M. Olivy [1990b] patrně bohatá produkce štípané industrie v mnohých osadách nebyla zdůvodněna skutečnou spotřebou, nýbrž spíše některý-

mi sociálními motivy, např. hrou, zábavou, soutěživostí apod. Pro neolitce jižní Moravy, zvláště Brněnska a Znojemska, měly největší význam rohovce z východních svahů Krumlovského lesa nafialově či namodrale šedé (Krumlovský les I) nebo nahnědlé (Krumlovský les II) barvy, vystupující v řadě výchozů u Jezeřan, Maršovic, Nových Bránic, Němčiček aj., ve formě brekciového rohovce pak u Kubšic [Přichystal 1991a]. Na sídlištích jihozápadní Moravy se hojně využívalo také barevně nápadných křemičitých zvětralin hadců — tzv. plazmy, resp. rekrystalizovaných křemičitých pískovců a silicitových krust, jejichž výchozy zjistil v okolí Jevišovic, Jiřic a Bojanovic J. Kovárník. Na distribuční zónu Krumlovského lesa navazuje na severu oblast ložisek jurských rohovců (zvláště také atraktivních proužkovaných rohovců) z východního okraje Brna (Stránská skála, Bílá hora, Švédské šance, Hády), jejichž těžba se rozvinula ve velkém zejména v eneolitu. Dále se využívaly šedé vrstevnaté rohovce typu Olomučany v Moravském krasu, turonské rohovce medové barvy z Boskovické brázdy a teras řeky Svitavy, jakož i rohovce z teras Svratky. Na východní Moravě se často objeví hnědočervený či zelený radiolarit z jurských vápenců bradlového pásma svahů Bílých Karpat, hojně se používá rohovců Kelčské pahorkatiny, obecně pak silicitů z glacigenních sedimentů severní Moravy, z teras různých řek, i křemenců Drahanské vrchoviny (mapka 7). Postupem času se sortiment suroviny štípané industrie rozšiřoval, prohlubovaly se a dynamizovaly směnné kontakty. Dobře to ilustruje surovinové spektrum dvou nejlépe prozkoumaných mladoneolitických sídlišť — těšeticko-kyjovického a kramolínského [Oliva 1990b; Přichystal 1984]; zatímco v Těšeticích-Kyjovicích je ze 60—70 % zastoupen krumlovský rohovec a zbytek tvoří plazma, obsidián a některé zcela ojedinělé druhy, na kramolínské lokalitě je vedle rohovce krumlovského typu a plazmy značně pestrá škála křišťálů, opálů, jihopolského kropenatého silexu, jihopolského čokoládového pazourku, tušimického křemence, jednotlivě i obsidiánu, radiolaritu a křemence drahanského typu. Se vznikem výroby broušené kamenné industrie bylo třeba najít i novou vhodnou surovinu; stala se jí krystalická břidlice, zvláště metabazity skupiny zelených břidlic, dále také amfibolit, vzácně jadeit, nefrit, serpentinit, spilit, hadec aj. Najdou se i nástroje vyrobené z měkkých hornin (tufity, pískovce, vápenec), z vyvřelin, (porfyrit) či usazených hornin [Štelcl— Malina 1974, 160 ad; Přichystal 1978]. Čerpalo se především z domácích zdrojů, buď sběrem na přirozených výchozech hornin, nebo povrchovou těžbou či

3

Šachty na téžbu rohovce byly zkoumány na jurském bradle na „Antonshóhe" u Mauer ve 23. vídeňském okrese [Ruttkay 1970].

2

sběrem v říčních sedimentech. Zatím se nepodařilo identifikovat všechny zdroje zelených aktinoliticko-amfibolických břidlic, je však velmi pravděpodobné, že surovina pochází z domácích ložisek [Přichystal 1991a, b]. Na Moravě se předpokládá několik těžebních zón: jde především o zelené břidlice u Želešic na Brněnsku, amfibolické diority v údolí řeky Svratky (nejpravděpodobněji těžené někde v prostoru dnešní Brněnské přehrady), využívána byla ložiska krystalických břidlic jihozápadní Moravy4 a na severní Moravě a ve Slezsku využívali břidlice Hrubého Jeseníku, Rychlebských hor apod. Sídliště ležící v dosahu surovinových zdrojů byla zvýhodněna proti těm, která ležela stranou; v těch se surovinou více šetřilo [Salaš 1986b].

Je však třeba od sebe oddělit princip šíření produktivní ekonomiky samotné a výrobu keramiky, jakož i ostatní teritoriální kulturní jevy. Nejstarší keramika se — jak již bylo řečeno — ocitá ve středním Podunají v poměrně vyspělém stavu vývoje; to je interpretováno buď tak, že sem byla přinesena novým lidem, nebo že je zde nutno předpokládat existenci zatím nezjištěných časnějších fází vývoje [Pavúk 1979]. Obecně teoretické formulace jihovýchodních genetických vztahů středoevropské LnK 50.a 60. let [E. Neustupný, H. Quitta, B. Soudský, R. Tichý; srov. Pavlů—Zápotocká 1979, 307] byly později konkretizovány v podstatě dvěma názorovými proudy: jednak přímou vazbou středodunajské LnK na okruh balkánského starčevsko-križského neolitu, což R. Tichý vyjádřil přímo termínem „križsko-volutová fáze" LnK [Tichý 1960], jednak myšlenkou zrodu LnK přímo v oblasti středodunajské, včetně jižní Moravy a Dolního Rakouska [Ruttkay 1976b; Pavúk 1979]. Druhá alternativa ovšem předpokládá existenci nejranější fáze LnK typu Medina, Méhtelek, Becsehely, Bicske [Kalicz 1978/79] v rakouskomoravském Podunají: ta je již známa z jihozápadního Slovenska (Bíňa), ne však na Moravě. Považujeme tedy naši neolitickou civilizaci i nadále za předoasijsko-balkánského původu, její konkrétní, patrně ovšem ne nejstarší materiální projev za místní. Pojem „križsko-volutová" fáze se z dnešního hlediska jeví již jako nesprávný, platí-li, že raná LnK Zadunají a jihozápadního Slovenska je „tvarově i ornamentačně svérázná do té míry, že ji jako celek od kultury Starčevo-Criş nelze odvodit, jen srovnávat" [Pavúk 1979]. Z území Moravy a Slezska je dnes známo na 400 lokalit s LnK všech vývojových stupňů; v tomto počtu je zahrnuta řada jednotlivých nálezů kamenných nástrojů, které nemusí být vždycky dokladem existence sídliště (ztracené nebo druhotně přemístěné artefakty), nicméně to ukazuje na poměrně značnou hustotu osidlem země. Koncentrace osad je patrná jednak na jihozápadní Moravě při dolních tocích Jihlavy, Oslavy a Rokytné a ve středním povodí Jevišovky a Dyje (tomu odpovídá také nakupení památek LnK v rakouském Waldviertlu, srov. Ruttkay 1976b, obr. 3), jednak na Brněnsku při dolních tocích Svitavy a Svratky, a pak také v téměř celém Pomoraví, vyjma vlastního horního a dolního toku řeky; povodím přítoků Moravy osidlem pronikalo i hlouběji do východomoravských regionů (Zlínsko, Přerovsko), jednotlivě i do pásma Moravské brány. Významná enkláva LnK v Horním Slezsku (Holasovice, Neplachovice, Opava-Kylešovice) souvisí s plošným osídlením Malopolska a to již od staršího stupně LnK [Neplachovi-

2.3.1 Kultura s lineární keramikou Nejstarší zemědělci vytvořili na Moravě, stejně jako v celé střední Evropě, kulturu s lineární keramikou (LnK); takto, podle výzdoby provedené přímými i zakřivenými liniemi ji označovali nejstarší moravští badatelé. I. L. Červinka [1902] ji nazval „páskovou" nebo „volutovou", jsa ovlivněn německou terminologií (F. Klopfleisch). Tyto termíny, jakož i různá hierarchická zařazení do systému podunajského neolitu (skupina „páskové" či „podunajské" kultury), se udržely do nejnovější doby [srov. Tichý 1962a]. Dnes se nejčastěji používá označení kultura s lineární keramikou nebo s volutovou keramikou. Původ LnK je třeba zkoumat v souvislosti s neolitickou civilizací ve střední Evropě vůbec. Od nejstarších dob se hledaly její kořeny na evropském jihovýchodu [Červinka 1908]. Nejstarší neolit středního Podunají a Moravy je již značně vyspělý, ať jde o úroveň samého zemědělství a dobytkářství, nebo sídlištní architektury, keramiky a její výzdoby, broušené, industrie, sakrálních jevů atd.; předpokládá se určitý starší vývoj mimo naše území, v oblastech předoasijsko-balkánských. Poukazuje se také na zcela odlišné vztahy staroneolitických a mezolitických populací k přírodnímu prostředí: mezolitický „zákon písku" vystřídal neolitický „zákon spraše" pokud jde o zakládám sídlišť [Tichý 1962a].5 Ne nevýznamný je výskyt staroneolitického spondylového šperku, jehož středomořský původ je zcela zřejmý [Venci 1959, spec. 738]. I celková sociální stavba staroneolitických občin je odlišná od charakteru mezolitických pospolitostí.

Také v rakouském Waldviertlu byla v neolitu exploatována četná ložiska kvalitních amfibolitů, která se dostávala i na Moravu. 5 Pravidelná vazba sídlišť na úrodné sprašové půdy ovšem nevylučuje výskyt osídlení i na horších terénech, např. na hrubých štěrkopíscích (např. Strachotín-štěrkovna: Klima 1971; 1972). 4

2

ce; Pavelčík 1979b]. Sídliště nepřekračují polohy nad 350-400 m n. m., výjimky však jsou možné. První zemědělci se vyhýbali nížinným terénům ohrožovaným záplavami (jižní oblouk Dyje při moravsko-rakouských hranicích) a osazovali spíše zvlněné terény; pronikali např. do svahů Českomoravské vrchoviny a do podhůří Jeseníků. Okrajové výběžky celé oikumeny byly dosídleny postupem času, základní sídlištní areál na úrodných terénech však obsadili tvůrci LnK již během prvních imigračních vln. Lid s LnK žil na Moravě 600-700 let. Za tuto dobu se jeho kultura vyvíjela v několika postižitelných stupních. Periodizací LnK se zabývala v českých a slovenských zemích v nejnovější době řada specialistů [srov. Tichý 1962a; Pavúk—Šiška 1971; Pav-

lů—Zápotocká 1979], kteří vytvořili různé relativněchronologické systémy; nejpodrobnější vznikl v souvislosti s analýzou výsledků dlouhodobých výzkumů v Bylanech v Čechách. Sjednocení všech zmíněných systémů naráží na překážky faktografického i metodologického rázu a je možné jen v hrubých rysech. R. Tichý [1962a] rozlišil na Moravě 2 hlavní stupně LnK (I, II), každý se dvěma dílčími vývojovými fázemi (a, b); III. stupeň jeho periodizace je již středoneolitický (tzv. šárecký stupeň). Nejstarší dosud známá fáze moravské LnK — fáze Ia („križsko-volutová") byla rozpoznána především na sídlištích u Žop na Holešovsku a Vítovic na Vyškovsku, volněji pak na lokalitách severní (Žadlo-

Mapka 8 Osídlení Moravy lidem s lineární keramikou. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu s LnK; E — osada staršího stupně LnK; F — pohřebiště staršího stupně LnK; G — osada mladšího stupně Lnk: H — hroby (pohřebiště) mladšího stupně LnK. I — Blanné; 2 — Bojanovice; 3 — Boskovštejn; 4 — Brodek u Prostějova; 5 — Dětkovicc; 6 — Dolní Věstonice; 7 — Hluboké Mašůvky: 8 — Holasovice; 9 — Holubice; 10 — Hrotovice; 11 — Kvítkovice; 12 — Marefy; 13 — Mohelnice; 14 — Moravské Knínice; 15 —Moravský Krumlov; 16—Neplachovice; 17 — Opava-Kylešovice; 18 —Rybníky; 19 — Těšetice-Kyjovice; 20 — Uničov; 21 — Vedrovice; 22 — Velaticc; 23 — Žádlovice; 24 — Želešice; 25 — Žopy u Holešova.

78

35 Části nádob lidu s LnK zdobené hrubým "barbotinem". 1 — Brno-Holásky; 2 — Želešice.

vice-Újezd, Mohelnice, Uničov) i jihozápadní (Bojanovice, Boskovštejn, Pavlice) Moravy. Charakteristické jsou pro ni spíše dvojkonické než přísně kulovité nádoby, hlubší rozevřené mísy, misky na nožkách, láhve a putny (obr. 36). Keramika je vyrobena z hrubší hlíny s organickým ostřivem, objeví se i „bahnitý" keramický materiál, méně je plavené masy. Vypálení je slabé, barva povrchu šedá, hnědá, žlutohnědá nebo cihlově červená. Typická je výzdoba 79

širokých (až 5 mm) rýh či žlábků v přímých i spirálovitých liniích, plastických prstovaných lišt nebo žeber s prstovanými nebo nehtovými dvojdůlky, které vytvářejí motiv "obilného klasu" (obr. 36:15). Příznačné jsou dále obloučkovité nehtovité vrypy a celoplošně aplikované šikmé rýžky vytvářející „motiv deště" (obr. 36:16, 17), jakož i přesekávání okrajů některých nádob; může se objevit i plošné brázdění povrchu prsty, hrubé „barbotino" (obr. 35), případně

objevovat velká „notová značka", hlavně na počátku rytých linií. Novinkou je také tuhování povrchu nádob, které nahrazuje hlazení a leštění. Mezi štípanými artefakty pokračuje výskyt archaických tvarů; zejména charakteristické jsou "krčkovité vrtáčky" (obr. 38:4, 5) [Tichý 1962a, 258, 292, obr. 9:3-5; Ondruš 1975/76, 136, tab. XIV: 2]; k výrobě broušené industrie se hojně používá pískovec. Zvláštních keramických tvarů a plastik je ještě poměrně málo.

plastická lišta. Doprovodná štípaná kamenná industrie má ještě některé mezolitické rysy (drobnotvaré geometrické nástroje, perličkovitá retuš), jinak se vyskytnou již i kopytovité klíny a ploché sekerky s klenutým hřbetem a nesouměrným ostřím [Tichý 1960]. Fáze Ib je plynulým pokračováním nejstaršího období. Amíbrovité tvary jsou štíhlejší a mají vyšší rozevřené hrdlo. Výroba keramiky nedoznala po technologické stránce větších změn, ve výzdobě se začíná

36 Inventář nejstarší ("križsko-volutové") fáze kultury s lineární keramikou. 1 — nožka lidské plastiky; 2 — zlomek hliněné lžíce; 3, 4 — kamenná sekerka a kopytovitý klínek s nesymetrickým ostřím; 5 — část keramického kultovního stolečku; 6-8 — globulární a dvojkónické nádoby s typickou výzdobou; 9 — putna; 10 — část misky na nožce; 11 — kónická miska se žlábkovanou výzdobou; 12 — nádobka s „barbolinem"; 13-23 — keramické střepv s příznačnou výzdobou. 1, 3, 4, 10, 16-20 — Žopy; 2, 22 — Bojanovice; 5, 13, 14, 21 — Újezd-Žadlovice; 6 — Pavlicc; 7-9, 11, 12, 23 — Boskovštejn; 15 — Marefy.

80

37 Přehled keramických tvarů lidu s LnK fází Ib (č. 1-6), IIa (č. 7-24, 27) a IIb (č. 25, 26). 1,15 — globulární tvary s náběhem hrdla; 2, 3 — miniaturní nádobky na nožkách; 4,5,14,16,17, 20 — mísy; 6,13, 21, 22, 24 — láhve; 7—12,18,19, 23, 25—27 — globulámí tvary. 1 — Blučina; 2-4 — Bohušice; 5 — Hrotovice; 6, 13 — Boskovštějn; 7, 8,10—12,14, 16, 22, 24—26 — Vedrovice; 9, 19 — Holubice; 15 — Bmo-Žebětín; 17 — Moravský Krumlov; 18 — Těšetice; 20 — Bojanovice; 21 — Velatice; 23 — Bohuslavice; 27 — Luleč.

81

II. stupeň moravské LnK zahajuje svérázný vývoj v místních podmínkách. Je to etapa, v níž zemědělci s volutovou keramikou nastoupili v různých evropských regionech od Dněstru po Pařížskou kotlinu a od středního Polabí a dolního Povislí po Drávu cestu k desintegrad původní poměrně jednotné materiální kultury. Pro fázi IIa je příznačná kulovitá nádoba se zataženým okrajem vyrobená z jemně plavené hlíny, nesoucí na povrchu ostře rytou výzdobu rýh s důlky (mladší „notové značky"), nebo v hrubším provedení s prstovou či nehtovou výzdobou, zejména v klikatkovitém schématu mezi zátkovitými výčnělky (obr. 37:7, 8). Běžné je používání tuhy jako příměsi do keramické hmoty nebo do potahové vrstvičky na nádobách. Tvarový sortiment keramiky se jinak vcelku nemění. Fáze IIb opět plynule navazuje na předchozí vývoj: amforovité tvary mají nyní baňatější spodní část a nižší spíše válcovité hrdlo. V keramice II. stupně obecně je větší procento nádob vyrobených z jemně plavené keramické hmoty, hrubší „bahnitý" materiál ovšem ani teď nevymizel. Vedoucím výzdobným prvkem fáze IIb je páska vyplněná vpichy nebo rýžkami (obr. 37:25, 26). Častěji než v I. stupni se objeví zvláštní keramické tvary (např. antropomorfní nádobky), plastiky a jiné „sakrální" předměty. III. stupeň systému R. Tichého přináší nástup „bombovitých" nádob, tj. tvarů kulovitého těla s nabíhajícím mírně prohnutým hrdlem. Nastupuje také nová výzdoba: páska přesekávaná vpichy; řada tvarů i výzdobných prvků ovšem přežívá z II. stupně. Také III. stupeň moravské LnK má delší vývoj, který se však odehrává již v rámci tzv. šáreckého typu středního neolitu. Hlavními doklady pobytu zemědělců s LnK jsou pozůstatky jejich osad. Jsou to v naprosté většině otevřená sídliště na úrodných sprašových terénech, přikloněná k vodnímu toku a obrácená obvykle k východu; pravidelně tyto vhodné polohy využívali i potomci nejstarších neolitců — lid s keramikou vypíchanou a malovanou, i když sídlištní kontinuitu po celý neolit tu vesměs prokázat nelze. Příkladem této skutečnosti jsou obě nejznámější jihomoravské neolitické lokalit): u Těšetic-Kyjovic a u Vedrovic na Znojemsku. V nouzi nebo z kultovních důvodů se uchýlili nositelé LnK také do jeskyní. V jeskyni Výpustek u Babic objevil na přelomu 60. a 70. let minulého století J. Wankel pod vrstvou travertinů patrně vůbec první registrovaný keramický materiál LnK na Moravě [srov. Tichý 1962a, 245]. Volutové střepy pocházejí z většiny jeskyní Moravského krasu (Drátenická,

Barová, Pekárna, Výpustek, Umrlčí, Rytířská, Skalka, Švédův stůl u Ochozu aj.; srov. Skutil 1962) a také z jeskyně na Turoldu u Mikulova [Koštuřík— Stuchlíková—Stuchlík 1983]. V moravských jeskyních nebyla zjištěna stratigrafická situace volutových nálezů, která by přispěla k třídění LnK v té míře, jako je tomu např. v Čechách. Z našich jeskyní pochází keramika vesměs mladších fází, z Turoldu dokonce i keramika želiezovská a šárecká. Význam jeskynních památek je třeba vidět v možné kultovní sféře: z Barové jeskyně uvádí např. J. Skutil doklady antropofagie, z jeskyně Koňská jáma u Suchdola na Blanensku výrazný fragment nádoby s aplikací lidského obličeje (obr. 49:31) [Skutil 1962, tab. 11). Skutečné osady ve volné krajině sestávaly z nadzemních domů dřevěné nosné kůlové konstrukce, ze „stavebních" jam, v nichž se těžila vhodná hlína na omítky stěn, podlahy domů, stavbu pecí apod., a kam se dodatečně dostalo množství odpadků, z hospodářských objektů (sklípky, sila na obilí, sanační jámy atd.), pecí, případně i z výrobních objektů (ateliérů na výrobu kamenných artefaktů). Hlavním fenoménem sídlišť lidu s LnK jsou půdorysy dlouhých kůlových staveb — typických staroneolitických velkodomů, jejichž rozměry kolísají mezi 20 x 5—40 x 9 m. Dnes je znám větší počet osad s těmito domy od Panonie, Slovenska, Rakouska přes Čechy, jižní Polsko a střední Německo až po země Beneluxu a střední Francii [Soudský 1969; Modderman 1986]. Na Moravě se doklady nejstarší skutečné obytné architektury našly na známých sídlištích u Mohelnice, Vedrovic a Těšetic-Kyjovic, i při příležitosti jiných menších a záchranných výzkumů, např. v Moravičanech [Nekvasil 1967a, tab. 34], Drysicích či Žádovicích [Geislerová—Rakovský—Tichý 1987] (obr. 39. 40). Půdorysy těchto domů tvoří pravidelně 5 podélných řad kůlových jamek; hustota kůlů bývá větší u obvodových stěn, kde jsou nosné sloupy buď zapuštěny těsně vedle sebe, někdy i v základovém žlabu, nebo jsou zdvojeny. Vnitřní sestavy kůlů bývají interpretovány buď tak, že jde o podélnou nosnou konstrukci sedlové střechy [Soudský 1969], nebo o konstrukci vnitřních příčných stěn velkodomu; druhé alternativě by nasvědčovalo uspořádám kůlových jamek v domech „mohelnického typu" [Tichý 1962a, obr. 2, 3]. Sestavy vnitřních konstrukcí však bývají různé a jsou pravidelně podnětem k rozlišení řady lokálních i chronologických variant domů lidu a LnK [Lüning 1982; Modderman 1986]. Staroneolitické velkodomy bývají obyčejně orientovány delší osou ve směru S—J nebo SZ—JV. Podle pozdních staveb tohoto typu, udržujících se zvláště v okrajových areálech podunajské neolitické

82

83

diu učinil řadu významných zjištění. Mohelnické domy se pohybovaly od 13 do 24 m délky, široké byly kolem 6 m. Mohly mít již zmíněné vchodové přístřešky, členění na předsíň a několik dalších místností, zdvojenou návětrnou západní stranu, nebo také protáhlé pravidelné žlaby (3-8 m dlouhé), situované z vnější strany zhruba ve střední části delších stěn (obr. 40); ukázalo se, že tyto žlaby lokalizují střední část domu, patrně hlavní obytnou místnost, obvykle s menším počtem kůlů vnitřní konstrukce, odpovídající asi 1/3 celkové délky stavby. Doplňujícím stavebním prvkem domů tohoto typu jsou 3 řady krátkých žlabů (cca 2 m) v jižní části (předsíni), které mají uvnitř ještě husté umístěné kůlové jamky: plnily tedy jakousi nosnou konstrukční funkci. R. Tichý nazval domy tohoto typu „mohelnickými" a označil je za nejstarší horizont neolitických domů střední Evropy vůbec; obdobnou konstrukci naznačují také některé půdorysy domů na sídlišti ve Vedrovicích.6 S jistými modifikacemi, podtrhujícími individuální detaily konstrukčních prvků (oproti pozdější typizaci staveb), potvrdil Tichého předpoklady nověji I. Pavlů [1981]. Vnitřní zařízení domů se nedochovalo, protože původní podlaha je vesměs silně porušena novodobou kultivací půdy. Pozitivně však lze říci, že ohniště a hliněné kuchyňské pece se nacházely převážně mimo obvod domů. Hliněné pece jsou vůbec velmi důležitými objekty staroneolitických sídlišť. Jsou kruhového, oválného nebo podkovovitého půdorysu na ploše 1 až 1,5m2, mají často předpecní jámy a tu a tam se podaří nalézt i zbytky jejich původních nízkých kleneb, případně i s kouřovým otvorem [Podborský 1971a], konstruovaných na proutěnou kostru. Lze rozlišit pece vybudované na úrovni terénu a pece vtesané do spraše [Geislerová 1985; Šedo 1983]. Dna pecí jsou někdy vybudována na jakémsi kamenném nebo střepovém dláždění, vyrovnaném do horizontu. Objevují se v celých bateriích, často na okraji sídliště. V Mo-

39 Půdorysy domu lidu s LnK. 1 — Drysice: 2 — Vedrovice — Za dvorem.

civilizace až do mladého neolitu, které mají severní, resp. severozápadní čela zúžená a patrně i aerodynamicky snížená proti převládajícímu směru větrů, se obvykle usuzuje, že vchody do domů byly z jižní (otevřené?) strany [Soudský 1969]. Podle situace a četných pozorování na moravských sídlištích lze soudit i na možnost existence více vchodů z kratších i delších stran, i na případnou konstrukci vstupních přístřešků před vlastním stavením [Tichý 1962a; Geislerová—Rakovský—Tichý 1987]. V Mohelnici identifikoval R. Tichý neméně než 20 staroneolitických domů a při jejich pečlivém stu-

6 Sídliště v poloze Za dvorem ve Vedrovicích se rozkládá na ploše asi 14 ha, je tu vsak zastoupeno více sídlištních fází: nejstarší osídlení — z konce I. (staršího) stupně LnK — je synchronizovatelné s pohřebištěm v trati Široká u lesa; intenzivnější osídlení spadá do II. (středního) stupně LnK, kdy zde byla osada obehnána příkopem (viz dále).

38 Štípaná kamenná industrie (1—18). kostěně předměty (19—25, 28, 29) a broušená kamenná industrie (26, 27, 30—32) lidu s LnK. 1 až 3 — čepelky; 4, 5 — krěkovité vrtáčky; 6, 12, 13, 16 — škrabadélka; 7 — pilečka; 8—11 — nástroje na zlomené čepeli; 14, 17 rydla; 15 — hrot; 18 — sada příčných lichoběžníkovitých šipek; 19, 20 lopatičky; 21, 22 — šídla; 23 — provrtaná kost; 24, 25 - provrtané zvířecí zuby; 26 — zátěž rybářské sítě; 27 — diskovitý mlat; 28 — zdobená závěsná destička; 29 — plochá zahrocená destička; 30 — plochá sekerka v dřevěné násadě; 31 — dvojramšnný mlat; 32 — kopytovitý klín. 1—11 - Mohelnice; 12—17 — Žopy; 18 - Vedrovice, hrob 57/1978; 19—25, 29 — Vedrovice; 26 — Opava-Kateřinky; 27 — Sivice; 28 — Velatice; 30 — řečiště Moravy u Spytihněvi: 31 Dětkovice: 32 — Dolní Věstonice, depot. 2

40 1 — půdorys a rekonstrukce domu „mohelnického typu", Mohelnice; 2 — půdorysy domů z osady ve Vedrovicích-Široká u lesa

helnici odkryl R. Tichý dvě taková seskupení pecí na jižní periférii osady: prvé sestávalo z 11 pecí a 4 ohnišť sestavených do přibližně kruhového půdorysu na plose asi 6 x 6 m, druhé se nacházelo na ploše 10 x 12 m v přibližně oválné sestavě [Tichý 1962a]. Nově publikovala podobnou koncentraci pecí ze sídliště u Holubic K. Geislerová [1985]. Ve Vedrovicích lemovaly hliněné pece v pravidelných intervalech příkopové ohrazení osady a to z jeho vnější strany (informace V. Ondruše). Na každém poněkud lépe zkoumaném sídlišti LnK se zbytky pecí zachytí (Lovčičky, Luleč, Mouchnice, Těšetice aj.). Hliněné pece jsou považovány za hrnčířské nebo kuchyňské, převládá však jejich výklad jako sušáren (k usnadnění vydrolení zrna z klasu) či pražíren obilí [Šedo 1983]. V některých případech se v peci najde ještě i nádoba, příp. zvířecí kostí, obilky apod., což 85

ukazuje také na kuchyňské využití; nejméně přesvědčivý je výklad těchto objektu jako hrnčířských pecí. O celkovém uspořádání osad přesné informace nejsou; plošné odkryvy přece jen dosud celkový pohled nedovolují. Situace je navíc komplikována kumulací půdorysů domů a sídlištních objektů různých časových horizontů na téže ploše. Domy byly pravděpodobně v osadě volně seskupeny bez ústřední prázdné "návsi". Ke každému domu přiléhaly „stavební jámy" a určitý počet hospodářských objektů, dále „zahrady" a pole. Lokace polí se mohla měnit v důsledku zaplevelení a vyčerpanosti půdy. To vedlo k teoriím cyklického posunu osad vždy po určité, asi 12—151eté periodě [Soudský 1966], které však našly záhy i své kritiky [Tichý 1962a]. Počet domů na sídlištích také přesně neznáme. V Mohelnici bylo identifikováno více než 20 půdory-

Jedinečnou informační hodnotu má objev studny v Mohelnici [Tichý 1972c; 1977], který prokazuje — jako první ve střední Evropě vůbec — využívání spodní vody staroneolitickými zemědělci. Na okraji sídliště, v nížinném terénu asi 200 m od koryta řeky Moravy, tu byla zjištěna přes 5 m hluboká studna (objekt CCXXIV), zajištěná uvnitř dubovým roubením do čtverce o stranách asi 1 m (obr. 42, 43). Díky vlhkému prostředí se v místě zachovaly nejen zbytky tohoto roubení a masivních kůlů s doklady pracovních stop, ale i součásti lískových prutů a dřevěných dýh z věder, jimiž vodu čerpali, a kusy provazců ze lněného lýka, jimiž nádoby s vodou vytahovali na povrch. Ze studny pocházejí také další důležité kulturní zbytky jako nažky růže, semena čistce přímého (Stachys recta), mléče a doklady dřevin jako lísky, babyky, javoru, olše, habru, brslenu, buku, jasanu, topolu, jilmu habrolistého a kaliny obecné [Opravil 1972; 1977]. Studna je spolehlivě datována keramickým inventářem do nejstarší fáze LnK [Tichý 1972c, 19]; je pravděpodobné, že na daném sídlišti se nachá-

41 Zbytky hliněných pecí z neolitických sídlišť. 1 — Vedrovice; 2 — Těšetice-Kyjovice.

sů domů, ve Vedrovicích 10 půdorysů, ale ani v těchto případech nelze zobecňovat. Předpokládá se spíše menší počet domů v jedné sídlištní fázi, což je potvrzováno také demografickými propočty. Průměrná osada sestávala snad z pouhých 3-5 velkodomů [Buchvaldech 1987), tj. měla cca 60-100 lidí včetně dětí. Mohly ovšem existovat i osady větší s trvalejším vývojem [Tichý 1962a, 300]. Jen některé významnější osady byly obehnány příkopem s plochým dnem, příp. také palisádovými ploty, s řadou vstupů. Dnes známe již několik takových ohrazených sídlišť s LnK v celé střední Evropě [Kaufmann 1978]; na Moravě přišel na stopu podobného ohrazení již počátkem 50. let v Uničově J. Nekvasil [1953, 726, obr. 318]. Od té doby se objevily i další příkopy, jmenovitě v Brně-Lískovci (informace P. Vituly) a nepochybný důkaz přinesl výzkum V. Ondruše ve Vedrovicích, v trati Široká u lesa, kde osada s LnK II. stupně byla obehnána po celém obvodu příkopem s vnitřní palisádou na ploše asi 350 x 200 m (obr. 76). Koncentrace lidí v takto ohrazených osadách byla jistě větší než v případě prostého sídliště, ale odhadnout ji nedovedeme.

42 Mohelnice. Studna ze sídliště lidu s nejstarší LnK (půdorys); vysvětlivky značek: 1 — štěrk; 2 — černé bahno; 3 — dřevo; 4 — dřevený kůl; 5 — modravý jíl; 6 — keramické střepy; 7 — dřevěné předměty; 8 — kosti.

86

zely ještě i jiné podobné studny (objekt CCLVI?), související s nejstarším neolitickým osídlením. Druhým hlavním pramenem poznání lidu s Lnk jsou jeho hroby a pohřebiště. Poprvé v našich nejstarších dějinách začali lidé systematicky pohřbívat své mrtvé. Projevilo se to existencí kostrových hřbitovů, zakládaných nedaleko osad, i ukládáním nebožtíků přímo v sídlištích. Hroby s LnK vykopali místní amatérští badatelé již v 70. letech minulého století ve Vedrovicích, v trati Široká u lesa; šlo o cca 16 kostrových hrobů. R. 1910 otevřel v bývalé Vinklerově cihelně v trati Za dvorem u Vedrovic 6 hrobů F. Černý; další objekty tu byly zničeny těžbou hlíny [Skutil 1941a]. Není jisté, zda všechny hroby z této polohy patřily staršímu neolitu,

ale většina novějších úvah se kloní k názoru, že tu šlo o pravidelný hřbitov lidu s LnK [Tichý 1962a; Koštuřík—Lorencová 1989/90]. Na katastru Vedrovic se nacházelo ještě další pohřebiště s LnK v trati „u kostela". Nejdůležitější však je nekropole v poloze Široká u lesa, kde ve vzdálenosti asi 100 m od osady s LnK prozkoumal V. Ondruš v letech 1975—1982 celkem 96 kostrových hrobů z konce staršího stupně LnK;7 jde o první systematicky otevřený hřbitov nejstarších zemědělců na Moravě a o jeden z mála ve střední Evropě vůbec. Jak je patrno z plánku pohřebiště (obr. 44), mrtvé pohřbívali systematicky v jakýchsi řadách v liniích Z—V. Jednotlivé pohřby ukládali do oválných hrobových jam ve skrčené poloze na levém boku, hlavou (často na kamenné podložce) obvykle k jihovýchodu, obličejem k jihu, s četnými milodary. V mužských hrobech se nacházely skvostné kamenné kopytovité klíny, spondylový šperk, nádoby, drobné štípané kamenné artefakty apod.; v několika mužských hrobech se našlo i několik (až 8) lichoběžníkovitých šipek (doklad přítomnosti toulce se šípy), vyrobených vesměs z kvalitního krakovského silexu, případně z radiolaritu, nikdy však z místního rohovce typu Krumlovský les (informace V. Ondruše a I. Mateiciucové). Ženské a dětské hroby byly vybavovány střídměji. Souhrnné zhodnocení vedrovického pohřebiště se teprve připravuje, ale již z předběžných šetření je zřejmé, že bude zdrojem mnoha informací nejen pokud jde o pohřební zvyklosti, hmotnou kulturu a duchovní život, ale především co se týká tělesné stránky populace s LnK a jejích sociálních vztahů. Stejně jako na pohřebištích lidu s LnK na západním Slovensku (Štúrovo, Nitra) byly i ve Vedrovicích nejlépe vybaveny zvláště mužské hroby; definitivně se tak zhroutily původní představy o matriarchátu mladší doby kamenné a naopak potvrdily domněnky o sklonu lidí k životu v párových jednotkách v rámci mateřské velkorodiny. Objevily se tu i stopy některých životních dramat, jako úmrtí gravidní ženy (při porodu?), amputace paže, chirurgický zákrok na lebce (trepanace) apod. [Ondruš 1993]. Podle nejnovějšího zpracování P. Koštuříka byla souvislá pohřebiště lidu s LnK zachycena na Moravě dále ještě v Moravském Krumlově-cukrovaru, v Rybníkách-na Dílech, v Padochově, v Blučině-Nivkách a nově také v Sutnách u Těšetic-Kyjovic [Koštuřík—Lorencová 1989/90]. Kromě toho se Asi 14 prázdných hrobových jam, zjištěných zde při pravidelném výzkumu v nové době, odpovídá výše citované zprávě o amatérském výkopu cca 16 hrobů v 70. letech 19. stol. (informace V. Ondruše). 7

43 Mohelnice. 1 — pohled na dno studny lidu s LnK; 2 — část odkryté plochy osady lidu s LnK.

2

44 Vedrovice — Široká u lesa. Plán pohřebiště lidu s LnK.

pravidelně nacházejí kostrové pohřby, zvláště dětí, přímo v sídlištních objektech, nebo v hrobových jámách v osadách. Nejlepším toho dokladem je opět osada v poloze Široká u lesa ve Vedrovicích, odkud uvádí V. Ondruš 5 pohřbů dětí, uložených ve stavebních jámách u domů [Ondruš 1972]; vedle toho se v místní osadě našly porůznu i další pohřby dospělých, ba starých osob, bez výbavy i s výbavou bohaté-

ho šperku. Vedrovická situace s dětskými pohřby v sídlištních jámách se nově opakovala na lokalitě u Žádovic na Hodonínsku, kde odkryla K. Geislerová v sídlištních objektech celkem 8 skrčených dětských skeletů, od novorozenců po jedince staré 8 let [Geislerová—Rakovský—Tichý 1987]. Evidovány jsou dále pohřby ze sídlišť s LnK u Boskovštejna, Brna-Komína, Brna-Lískovce, Mikulova, Mohel88

pravém boku, ve směrech V—Z a S—J, nebo i JV—SZ apod. Rakví nebo jiných schránek se ještě nepoužívalo. Nacházejí se převážně hroby jednotlivců. Uložení 3 jedinců (muž na zádech, žena na pravém boku, mezi nimi asi jednoapůlroční dítě) je známo z hrobu z Blučiny [Dezort 1963] a ze sídlištního objektu z Mikulova [Unger 1974]. V sídlištní jámě v Brně-Komíně uložili dokonce 3 dospělé jedince a jedno dítě [Steklá 1956]. Z Vedrovic jsou známy dva případy pohřbení ženy s plodem v těle. Ze zvláštností lze zmínit uložení hlavy mrtvého na mísovité nádobě v Padochově, časté jsou také stopy posypání buď celého nebožtíka, nebo alespoň jeho hlavy červeným práškem; hrudky barviva bývají přiloženy také přímo v hrobě, volné v zemi nebo v nádobce. Pokud jde o milodary vyskytnou se v hrobech 2-3 nádoby, hlazené i štípané kamenné nástroje, kostěné předměty, barvivo a spondylový či jiný šperk. V trojhrobě v Blučině se např. našly ozdoby, nejčastěji válečkovité korálky, z šedého vápence, bílého mramoru, slínovitých sedimentů a lastur; na 200 kusů korálků tu bylo seskupeno nejméně v 5 řadách směřujících od brady pohřbeného muže podél jeho skráně k temeni hlavy, o niž byl opřen srnčí parůžek; zřejmě zde šlo o bohatý náhrdelník [Dezort 1963, 11]. Šňůry drobných korálků (90 spondylových perel, 44 spondylových korálků a 20 ulit šneků druhu Nerita) se našly také v hrobech u Zábrdovic-Vedrovic [Skutil 1941, obr. 7]. Většinou do ženských, někdy i do dětských hrobů se přidávaly zrnotěrky (Boskovštejn, Mistřín, Moravský Krumlov, Těšetice-Kyjovice; srov. Steklá 1956, 706-707; Koštuřík—Lorencová 1989/90, obr. 1, tab. V), což je ovšem jev ve starším neolitu obecný [Höckmann 1982], a s nímž se setkáme ještě i u lidu s vypíchanou keramikou [Kazdová—Lorencová 1985]. Dalším významným pramenem poznání jsou hromadné nálezy kamenné broušené industrie. Lidu s LnK se připisuje na Moravě 4—5 takových depotů (Bezměrov, Bohušice, Dolní Věstonice, Moravičany, snad i Soběchleby na Přerovsku). Jsou to početně nevelké soubory artefaktů: obsahují většinou kopytovité klíny nebo ploché sekerky ve stadiu polotovarů nebo sotva dokončených nástrojů (Dolní Věstonice — obr. 38:32). Obecně se rozlišují depoty obchodní, výrobní, vlastnické a sakrální; z moravských nálezů by za výrobní mohly být považovány depoty z Bezměrova a snad i z Bohušic, za vlastnické sklady ze Soběchleb a patrně i z Moravičan a za kultovní nález z Dolních Věstonic [Venci 1975; Salaš 1986a]. A jaké byly předměty denní potřeby lidu s LnK? Byla to především keramika. Staroneolitická keramika byla tvářena z místních vhodných hlín (spraší)

45 Vedrovice — Široká u lesa. Plánky hrobů. 1 — hrob 100/81; 2 — hrob 70/79; 3 — hrob 81/79; 4 — hrob 69/78.

nice, Předmostí u Přerova, Viničné-Lýsek a známa je i řada jednotlivých hrobů, o nichž nevíme, pocházejí-li ze sídliště nebo jsou stopou existence pravidelného pohřebiště; jde např. o lokality Běhařovice, Hluboké Mašůvky (zde byla na lebce mrtvého zjištěna nezhojená trepanace; Steklá 1956, 706), Bojanovice, Mistřín, Otaslavice aj. Celkem je z Moravy uváděno na 30 lokalit s kosterními pozůstatky nejstarších zemědělců. Pohřební ritus lidu s LnK byl zásadně kostrový; s nejstarší kremací se můžeme setkat až u lidu s vypíchanou keramikou.8 Mrtvé ukládali v rozmanitě skrčených polohách do různě (60-290 cm) hlubokých a prostých hrobových jam, častěji na levém než na K pohřebišti ve Vedrovicích-Za dvorem se váží dva případy možných žárových pohřbů: zmiňuje je J. Skuti] [Moravské prehistorické výkopy a nálezy 1937—1945, ČMMZ 33, 1946, 131], který cituje rukopisnou stať Fr. Černého Das erste Brandgrab in Mähren a dále uvádí vlastní akvizici opálených lidských lebečních kostiček pocházejících patrně ze žárového hrobu z uvedené lokality; nálezy však dnes již nelze ověřit: není jisté, že šlo skutečně o kremace nositelů LnK. 8

2

46 Vedrovice — Široká u lesa. Plánek a obsah hrobu č. 15. 1 — spondylový náramek; 2 — náhrdelník složený ze spondylových korálků a jeleních grandlů se spondylovým závěskem v podobě "L"; 3 — silexová čepelka; 4 — kopytovitý klín; 5 — kamenný brousek; 6 — kamenná zmotěrka; 7—9 — hliněné nádoby.

90

47 Polotovary a hotové nástroje z hromadných nálezů kamenné broušené industrie. 1—3 — Bezměrov; 4, 5 — Stará Břeclav 6 — Troubsko II; 7, 8 — Sudice.

91

obohacených různým druhem ostřiva (písek, kaménky, drcené keramické střepy, organické ostřivo jako plevy, řezaná sláma apod.) a hrnčířsky zpracovaných [Kovárník 1982]. Podle druhu nádob (hrubší „kuchyňské" a jemné „okrasné") se také použila různá receptura při přípravě keramické hmoty („bahnitá", hrubozrnná, plavená, tuhová apod.). Nádoby se tvářely v ruce pomocí kostěných či dřevěných „špachtlí" nebo stěrek; nejjednodušší technika „nálepu" (hnětení nádoby z válečků hlíny) byla asi záhy vystřídána dokonalejšími metodami práce, v případě jemné keramiky možná již za pomoci provizorní hrnčířské podložky. Výzdobu prováděli před výpalem pomocí kostěných nebo dřevěných hrotů a rydel, také však prostě jen prsty a nehty. V mladším stupni nesly některé nádoby zvláštní povrchový povlak, např. tuhování. Barevný tón povrchu keramiky byl určen způsobem výpalu; keramika se vypalovala většinou jen na otevřených ohništích, možná i v chlebových pecích, ale zvláštní hrnčířské pece asi ještě neznali. Na ohništích byli schopni vypalovat nádoby za nízkých teplot v redukčním zadýmeném prostředí (keramika pak měla tmavé odstíny), nebo i za vyšších teplot (zřídka kolem 700 °C) oxidačním způsobem (keramika pak dostala světlejší, někdy až červený tón povrchu). Problémem tuhové a tuhované volutové keramiky se zabýval R. Tichý [1961], který zjistil na Moravě na 60 lokalit s keramikou tohoto druhu a prokázal, že tu nejde o náhodný či úzce lokální, např. ekologicky podmíněný fenomén. S výjimkou fáze Ia se tuhová či tuhovaná keramika objevuje po celou dobu trvání LnK, omezuje se ovšem spíše jen na určitý druh nádob: tuhová bývá keramika kulovitých tvarů zdobená prstovými a nehtovými vrypy, tuhovaná opět s výzdobou notových značek. Důvod výroby tuhové keramiky byl zřejmě ryze praktický (nepropustnost, ohnivzdornost), v případě tuhovaného povrchu hrály asi roli důvody praktické i estetické. Základní keramické typy kultury s LnK představuje obr. 37. K poměrně vzácným tvarům patří nádoby na drobných nožkách, miniaturní tvary — hračky, nádobky s výlevkou nebo otvorem a nádoby antropomorfní či zoomorfní; ty je třeba přiřadit ke „zvláštní" keramice. Keramický sortiment v širším slova smyslu tvoří dále ještě drobná hruškovitá závaží, menší hliněné kroužky (náramky?), poměrně vzácné přesleny a hliněné korále, lžíce, kolečka vykroužená ze střepů nádob apod. Kamennou broušenou industrii — neolitickou inovaci v oblasti pracovních nástrojů — reprezentují především kopytovité klíny a ploché sekerky s nesouměrným ostřím vystupující v řadě variant [Koštuřík

1984, tab. 17,18], v mladším stupni lze očekávat také výskyt prvých vrtaných nástrojů. Unikátní je excelentně vypracovaný dvojramenný mlat s otvorem uprostřed (obr. 38:31), který získal A. Gottwald ze sídlištní jámy se střepy mladší LnK v Dětkovicích [Gottwald 1931, obr. 2:3]. K vzácným artefaktům patří také diskovité mlaty (obr. 38:27), „motyky" s příčným ostřím, řídce se objeví, resp. je identifikován pískovcový brousek, „pilka", „paleta" na roztírání barviva, běžná jsou naopak drtidla (zrnotěrky) a drtiče (roztěrače) na obilí. Unikátní doklady rybolovu tvoří kamenné zátěže rybářských sítí (obr. 38:26), zjištěné V. Šikulovou ve značných počtech na sídlišti lidu s LnK u sádrovcového dolu v povodí řeky Opavy v Opavě-Kateřinkách [Šikulová 1961]. Typologicko-chronologické schéma vývoje hlavních broušených nástrojů zpracoval již S. Vencl [1960], nověji pro účely formalizované deskripce M. Salaš [1984]: za nejstarší jsou považovány delší štíhlé a nízké kopytovité klíny s obloukovitým ostřím a ploché obdélníkovité sekerky; postupně se zvětšuje výška kopytovitých klínů, sekerky dostávají lichoběžníkovitý tvar; ke konci LnK převažují vysoké klíny s lehce sníženým týlem a sekerky s oblými a výrazně hráněnými boky. Broušené kamenné nástroje sloužily vesměs jako dřevařské, nikoli zemědělské nářadí; mohly být samozřejmě použity i jako zbraně. Málo pravděpodobné jsou názory o nepracovní, spíše společenské a reprezentační funkci této skupiny památek, opřené o etnologické analogie z prostředí odlišné civilizační úrovně [Oliva 1985]. V obsahu štípané industrie se po starovolutovém stupni s mezolitickými tradicemi a typickými „krčkovitými" vrtáčky ustálil sortiment čepelek, v menším počtu také škrabadel, rydel a nožíků; podstatně ubylo drobných geometrických artefaktů, na významu naopak nabyly srpové kameny s charakteristickým leskem od kyseliny šťavelové, obsažené v obilných stéblech. Srpové čepelky se vkládaly do dřevěných nebo parohových násad a takto vzniklé sklizňové nástroje — srpy — se vskutku používaly při žních. Ze sídliště u Mohelnice pochází unikátní sestava 6 srpových čepelek, nalezená roku 1956 „in situ", a tvar takového srpu přímo indikující [Tichý 1956, obr. 2]. Oproti mladšímu paleolitu poněkud pozbyla na významu kostěná a parohová industrie, i když i ona se vyskytuje poměrně často. K její výrobě se používalo hlavně dlouhých zvířecích kostí, zejména skotu, a jeleních parohů. Ke zhotovení hladidel, škrabek, příp. keramických stěrek se používalo také zvířecích žeber. Vyskytnou se běžné hroty a šídla, lopatičky („spatuly"), snad i „dýky", palice s kulatým otvorem atd. 92

48 Spondylový šperk lidu s LnK. 1—8,13 — korálky a korále; 9,14—18,21,24 — závěsky různých tvarů; 10—12 — obloukovité závěsky; 19, 20 — křídlovité závěsky; 22 — mezikruží; 23 — náramek. 1,13,22 — Blučina; 2—7, 9—12,14—16,18, 20,21, 24 — Vedrovice; 8, 23 — Moravský Krumlov; 17 — Brno-Židenice; 19 — Předmostí.

93

K ozdobným předmětům patří kostěné destičky a "jehelníček" (?); zdobený předmět falického tvaru ze zbytkem odlomeného provrtu z Dukovan [Tichý 1962a, obr. 10:2] je považován za sakrální artefakt. Jiných surovin (předpokládané početné dřevěné předměty se nedochovaly), vyjma lastur škeblí a ulit mlžů (Spondylus, Dentalium, Conchylia) a plžů, staroneolitický člověk nevyužíval. Nejvýznamnější spondylový šperk je znám hlavně z hrobů [Skutil 1941a; Venci 1959]. Nejčastěji se vyskytnou náhrdelníky z různě velkých trubiček a se závěsky terčovitého, čtvercovitého nebo obdélníkovitého tvaru, dále kruhovité náramky, dvojkřídlé závěsky, závěsky v podobě "L" aj. (obr. 48). Zbývá registrovat ještě tzv. kultovní předměty, jmenovitě keramické tvary, které tak či onak souvisejí s projevy duchovního života. Snad tu bude dobré předeslat, že již starší neolit je v tomto ohledu na doklady sakrálního života poměrně bohatý, i když pravou explozi kultovních jevů přinesla teprve mladoneolitická civilizace s malovanou keramikou. Jmenujme nejprve nádoby s antropomorfnimi či zoomorfními aplikacemi. Patří sem především část „spojité" kulovité nádoby z Mohelnice, k níž je připojena malá nádobka s typickou výzdobou; tuto nádobku drží dvě stylizované lidské ruce (obr. 49:29). Podobné, ale méně čitelné fragmenty pocházejí z Moravy ještě z Mouchnice a z Boskovštejna [Tichý 1958, obr. 2—5]. Uvedené předměty patří k výrazné keramické skupině sedících (ženských?) postav s nádobou na klíně, známé z celého evropského neolitu počínaje Balkánem [Höckmann 1966, obr. 4:4] a konče Německem [Kaufmann 1976, obr. 3:a]. Se „spojitými" nádobami patrně souvisí dvojitá nádobka s držadlem z Pavlic (obr. 49:30), kterou rekonstruoval R. Tichý [1958, obr. 12 a 13], a nádobka na ploché (odlomené) nožce z Vedrovic (obr. 37:10). Jiného druhu jsou nádoby s plastickými aplikacemi lidských postav. Jejich skvělým reprezentantem je exemplář z Vedrovic, na jehož vnějším povrchu jsou 4 lidské postavy držící se za ruce (obr. 50:3); také ze sídliště z Nové Vsi u Ivančic pochází fragment nádoby s plastickou horní částí lidského těla [Skutil 1962,35]. Významné jsou dále části nádob s lidskými obličejovými maskami na stěně; pocházejí z Mohelnice a z jeskyně Koňská jáma (obr. 49:25, 31) a jsou datovány do mladšího stupně LnK (Tichý 1958, obr. 11; Skutil 1962, tab. 11]. Analogie nádobám s lidskými maskami lze najít zvláště v jihovýchodním sousedství (želiezovská skupina), jsou však rozšířeny obecně a staly se již předmětem úvah o jejich sociální interpretaci [Pavlů 1966].

V keramickém inventáři sídlišť i hrobů lidu s LnK se často najdou exempláre s výčnělky v podobě zvířecích (býčích, kozlích) hlav [Marešová 1971, tab. III], nebo i částí lidského těla (nohy, ruce s prsty, obr. 50:2, 3). I v tomto případě jde o obecně neolitické fenomény. Z Moravy jsou známy také ryté antropomorfní motivy, schematizované do „žabího motivu" ("Krötendarstellung"), zastoupeného později často na vypíchané keramice. Ze staršího neolitu pochází výrazný exemplář z Hlubokých Mašůvek [Podborský— Vildomec 1972, tab. XI:9]. Zmínit je třeba dále rytiny dvojbřité sekery (labridy) na nádobách (mísách) LnK, známé také z jiných regionů (Čechy, střední Německo), pocházející z Moravy z Moravského Krumlova (obr. 37:17), Bojanovic a Pavlic [Neustupný J. 1934/35, obr. 4, 5:2,3,6:3,4], a rytinu dvojitého, křížem děleného kosočtverce na vnějším dně mísy z Bojanovic (obr. 37:20). I kosočtvercům, stejně jako křížovým značkám na dnech některých nádob, bývá připisován hlubší symbolický význam. Z Bojanovic pak je k dispozici známý fragment hliněné plastiky labridy s výzdobou notových značek [Tichý 1962a, obr. 25:1, 4, 5] (obr. 49:21). Samostatných lidských či zvířecích plastik není mnoho. Mezi lidskými soškami se rýsuje výrazný typ stylizované (mužské?) figurky se zploštělým, příp. dozadu protaženým temenem hlavy a rukama založenýma v bok [Boskovštejn, Bojanovice, obr. 49:20, 23, 28; Vildomec, F. 1950, tab. I; Marešová 1971, tab. II: 2,4,7], který se objeví porůznu v celém areálu evropské LnK [Kaufmann 1976, obr. 2:b, d]. Zlomky dalších lidských idolů (noha, hlavička, část trupu apod.) pocházejí ještě i z jiných lokalit (Brno-Komín, Bojanovice, Žopy, Mohelnice), stejně jako zvířecí figurky (prasátko, pes, býk, pták). Z objektu 018 v Mohelnici vytěžil R. Tichý celou kolekci modelovaných hrudek z pálené hlíny a plastik a z ohniště v objektu 044 z téže lokality další větší množství kousků pálené hlíny, korálků, plastik, miniaturních nádobek, hliněných kuliček, snad i modelů předmětů denní potřeby a výrobků („chléb", placky aj.), kapkovitých, měsíčkovitých, hvězdicovitých aj. závěsků (obr. 49:1—16). Opakující se nálezové prostředí těchto drobností (ohniště, pece; společný výskyt se spálenými kůstkami a silexy) a jejich podobnost se sakrálními předměty z předoasijského neolitu vedly R. Tichého [1962] k přesvědčení, že i v našem případě jde vesměs o votivní předměty. Dalším nálezem, který souvisí s duchovním životem, je nádobka z Bohuslavic: má v silně zeslabeném dně proražený otvor; nejde zřejmě o „otvor pro duši", známý z mladších fází pravěku, předmět souvisí 94

95

spíše s „dešťovým kouzlem", jak je ochoten připustit R. Tichý [1958, obr. 14]. Výjimečným artefaktem je posléze atypická hrubě modelovaná silnostěnná drobná, asi z poloviny zachovalá nádobka (výška cca 3,5 cm) z Mohelnice (obr. 51), nesoucí na stěně vyryté znaky „ypsilonovitého" a jiných tvarů; je datována do mladšího stupně LnK. Podle nálezce R. Tichého a odborného posudku A. Bartoňka může jít o nějaký piktografický záznam, psaný zleva doprava [Tichý 1972b]. Text je ovšem nerozluštitelný. Z nálezu nelze činit upřílišněné závěry. Každopádně může být chápán jako doklad kontaktů našeho území s předovýchodními oblastmi, vstupujícími v této době zvolna do raně historické éry, podobně jako jsou za takové doklady považovány jiné nálezy „písma" z Balkánu (Tărtăria, Gradešnica), které však jsou ve srovnání s nálezem z Mohelnice mladší. Nakonec ještě zmínka o zlomcích hliněných modelů kabelek (Boskovštejn: Vildomec F. 1940b; Vedrovice: informace V. Ondruše) a modelů domů (Blanné, Bohušice, Boskovštejn: Palliardi 1916). V obou případech jde o předměty, které velkého významu nabyly až v mladším neolitu. 2.3.2 Šárecký stupeň lineární keramiky a pronikání želiezovských vlivů na Moravu Přechodem od vlastní LnK k šáreckému stupni vývoje nastává etapa rozpadu moravské staroneolitické civilizace a nástupu nových kulturních jevů. V těsném sousedství naší země vznikají centra zcela protikladného vývoje: na východ od řeky Moravy začíná svět průbojné progresivní a jihovýchodně orientované želiezovské skupiny, na úrodných terénech Čech svébytný konzervativnější vývoj mladé LnK středozápadního typu, který směřuje k tzv. šáreckému stupni. Morava zůstala na rozhraní obou zmíněných okruhů a dostala se na jistou dobu do jakési východozápadní kulturní bifurkace; ta se projevuje v archeologických pramenech mírně chaotickým stavem, který je navíc znásobován nízkým stupněm poznání. K nové stabilizaci poměrů dojde teprve s nástupem mladoneolitické civilizace s malovanou keramikou. III. stupeň LnK podle třídění R. Tichého je na Moravě dosud málo známou etapou vývoje. Má nepochybně delší trvání, v jehož průběhu dochází ke změnám, podmíněným existencí obou uvedených

3 50 Hliněné nádoby lidu s LnK s plastickou figurální výzdobou. 1 — Nová Ves; 2, 3 — Vedrovice.

49 „Sakrální" keramika lidu s LnK. 1—16 — drobné závěsky; 17, 19, 26, 27 — figurky zvířat; 18 — hvězdicovitý závěsek; 20, 23, 24, 28 — lidské sošky; 22 — keramická kopie spondylového závěsku: 21 — keramická plastika dvojbřité sekery; 25, 31 — aplikace lidské tváře na stěně nádoby; 29 — část antropomorfní nádoby; 30 — část spojitých nádobek. 1—19, 22—27, 29 — Mohelnice; 20, 21 — Bojanovice; 28 — Boskovštejn; 30 — Pavlice; 31 — Suchdol — Koňská jáma.

2

51 Mohelnice. Nádobka s „písmem".

center v našem bezprostředním sousedství. Nejdříve by se tu měly objevit elementy želiezovské skupiny ze západního Slovenska, provázené navíc jednotlivými zásahy bukovohorské keramiky, o něco málo později silný zásah šáreckého stupně LnK z Čech. Tato konstrukce vyplývá z obecných pozorování v našem sousedství, není však dosud podpořena ve větší míře nálezovou situací na Moravě samotné. Naopak: v současné pramenné základně se všechny uvedené komponenty, tj. pozdní LnK s výzdobou mladších notových hlaviček, keramika želiezovská i šárecká, setkávají v jakési, možná jen náhodné, kontaminaci, podobně jako v Dolním Rakousku [Ruttkay 1985aj. Vyvstává klíčová otázka vztahu domácího lidu s mladou LnK k nově se objevivším kulturním elementům. V případě želiezovské keramiky může jít jak o obecný civilizační zásah, který vyvolal imitace zdobné želiezovské keramiky místními hrnčíři (takové názory převažují, srov. Tichý 1974; Pavúk 1979; Pavelčík 1993), tak i o jednotlivé keramické importy, ale vyloučit nelze ani proniknutí nových skupin lidu ze středního Pováží průsmyky Bílých Karpat. Dnes ještě nelze jednoznačně říci, že území východně od řeky Moravy se do vývoje želiezovského okruhu zapojilo organicky a beze zbytku. Podobně nejednoznačná je odpověď na otázku po vztahu domácího moravského lidu s LnK k nositelům šáreckého stupně. Transformovali se moravští autochtoni sami podle pravidel obecného vývoje LnK v jejich západním a severozápadním sousedství v tvůrce šáreckého stupně [Steklá 1959; 1970; Podborský 1970d; Pavúk 1979] nebo jsou nositelé šárecké keramiky imigranty ze západu či severozápadu (z Čech), jak soudí R. Tichý [1961], J. Jaroš (1972| a nově i J. Pavelčík [1993]? Je-li poměrně úzká nálezová základna šárecké keramiky na Moravě odrazem objektivní reality, tj. řídkého osídlení, sahajícího jen po západní povodí Moravy, pak by vskutku bylo nutno akceptovat druhou mož-

nost, tj. imigraci z Čech. Stejně řídký rozptyl pozdní LnK potom vede k otázce, co se stalo s domácím, původně populačně mnohem silnějším lidem s LnK? Odešla snad jeho značná část ze země, nebo je dosavadní stav pramenné základny jen klamem způsobeným stavem výzkumu, bude postupně doplňován a korigován, až se nakonec dojde k závěru o synchronním vývoji moravské LnK s Čechami a tudíž také o organickém vzniku šáreckého stupně přímo i na Moravě? Za poslední dvacetiletí intenzivních výzkumů se posun v pramenné základně neudál. Za této situace je nepravděpodobné, že by sporé osídlení země lidem se šáreckou keramikou bylo klamem způsobeným nedostatečným výzkumem. Z toho plyne, že na Moravě asi skutečně nedošlo k organickému vyústění vývoje LnK; déle se tu udržela reziduální, jako by konzervovaná volutová keramika, jejíž nositelé, kteří zůstali v zemi, byli nuceni strpět tlak průbojné želiezovské formace a příchod skupin lidu se šáreckou keramikou patrně z východních Cech. Jak dlouho setrvali zemědělští autochtoni ve svém původním kulturním image nevíme; rozhodně ne tak dlouho, aby se mohli stát bází vzniku mladoneolitické civilizace s malovanou keramikou (při úvahách o vzniku moravské malované keramiky se i tato eventualita přetřásala a obírali se jí badatelé takových jmen jako J. Palliardi a F. Vildomec či J. Schránil (srov. též Šimek 1935, 33). Šárecký stupeň LnK, nazvaný podle lokality v Praze-Šárce, se vyznačuje přechodem globulárních nádob ve tvary s nabíhajícím hrdlem (bombovité) a s výzdobou linií přesekávaných rýžkami či vpichy na předrýsované linii, v dalším vývoji již s výzdobou samostatných hrubších trojúhelníkových vpichů, uspořádaných do závitnic nebo širokých krokví, v užší středočeské oblasti i s druhotnou černou přemalbou. Vcelku je šárecká keramika svým tvarovým i výzdobným vývojem přechodem ke keramice vypíchané, což se odráží i v prostupnosti periodizací obou těchto kulturních fenoménů: mladší fáze šáreckého 97

stupně je současně nejstarší fází vypíchané keramiky [Steklá 1959; Venci 1961]. S. Vencl rozlišil 3 sídelní oblasti šáreckého stupně v Čechách a na Moravě: západočeskou, východočeskou a moravskou; v západočeské vytřídil 5 vývojových fází, ve východočeské 3 a na Moravě 2 fáze. Tři vývojové etapy šáreckého stupně se rýsují také v současné obecné periodizaci českého neolitu [Pavlů —Zápotocká 1979]. Z celkového srovnání vychází moravská šárecká keramika jako mladší vůči české; podle J. Jaroše je starší fáze moravského šáreckého stupně současná s koncem střední a počátkem mladší fáze východočeského inventáře [Jaroš 1972]; mladší moravská šárecká keramika by pak byla logicky syn-

chronizovatelná s mladou a nejmladší fází východních Čech, resp. již s počátkem tamní vypíchané keramiky. Ke starší fázi moravského šáreckého stupně patří inventář některých jam z Nové Vsi, k mladší pak obsah jiných objektů z téže lokality, a zvláště keramika z Bohušic a Hlubokých Mašůvek. Celkem je na Moravě evidováno kolem 50 lokalit šáreckého stupně. Nejvýznamnější z nich jsou rozloženy na jihozápadním okraji staré oikumeny lidu s LnK (Blanné, Bohušice, Lesůňky, Nová Ves), nacházejí se však i v hloubi původního zemědělského osídlení (Vedrovice, Troubsko, Popůvky, Velatice), i ve středním a horním pravobřežním (Buchlovice, Držovice, Mo-

Mapka 9 Rozšíření keramiky šáreckého stupně a želiezovského typu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice: C — říční síť; D — sídliště šáreckého stupně; E — hroby šáreckého stupně; F — nálezy keramiky želiezovského typu; G — jeskyně. 1 — Blanné; 2 — Bohušice; 3 — Brno-Komín; 4 — Buchlovice; 5 — Držovice; 6 — Količín; 7 — Lesůňky; 8 — Mohelnice; 9 — Nová Ves (o. Brno-venkov); 10 — Police; 11 — Stichovice; 12 — Suchdol-Koňská jáma; 13 — Troubsko; 14 — Újezd; 15 — Vacanovice; 16 — Vedrovice; 17 — Velké Hoštice; 18 — Havřice: 19 — Kravaře; 20 — Luhačovice; 21 — Mikulov-Turold; 22 — Šakvice; 23 — Velehrad: 24 — Veletiny; 25 — Žopy u Holešova.

98

52 Přehledná tabulka keramiky šáreckého stupně (1—15) a želiezovské skupiny (16—21) z moravských nalezišť. 1, 2, 21 — Mohelnice; 3, 4, 6, 9—11, 13, 15 — Nová Ves; 5, 12 — Bohušice; 7, 8 — Hluboké Mašůvky; 14 — Suchdol — Koňská jáma; 16—20 — Mikulov — Turold.

99

helnice, Police, Újezd), vzácně i levobřežním (Količín, Vacanovice) Pomoraví, výjimečně (Velké Hoštice; Janák 1985) až ve staroneolitické opavské enklávě, kam tvůrci šáreckého stupně patrně pronikli ze severní Moravy, snad přímo přes Jeseník. Jednotlivé projevy, případně importy šárecké keramiky východně řeky Moravy nejsou překvapením, zvláště když se objevily také až na západním Slovensku [Vencl 1961]. Zásadně však tvořila přirozený předěl mezi západním a východním světem v této době řeka Morava [Jaroš 1972]. Klíčovou lokalitou moravského šáreckého stupně je osada v Nové Vsi-Kopaninách, kde otevřel větší počet sídlištních jam V. Gross [Koštuřík 1977/78; Belcredi et al. 1989]. Jsou tu zastoupeny bombovité, lahvovité, nižší dvojkónické a mísovité nádoby s charakteristickou výzdobou (obr. 52:3, 4, 6, 9—11, 13) a také hrubší tvary, od mladovolutových neodlišitelné. Pro mladší fázi jsou významné celistvé nádoby z Bohušic a Hlubokých Mašůvek (obr. 52:5, 7, 8), stojící již téměř na počátku vývoje vypíchané keramiky. Střepový materiál různého typologického stáří a různé výpovědní hodnoty pak pochází z mnoha dalších sídlišť, jednotlivě i z jeskyní Moravského krasu (Koňská jáma aj.) a z Turoldu u Mikulova. Není vyloučeno, že šáreckému stupni patřil i některý kostrový pohřeb v Nové Vsi. Vcelku tvoří osídlení lidu se šáreckou keramikou jen jakousi, nikoli ovšem nevýznamnou epizodu ve vývoji našeho neolitu. Potvrzuje to i fakt, že dosud neznáme ani jediný půdorys obydlí z této doby, nemluvě již o celých dispozicích osad, ani podrobnosti pohřebního ritu, ani přímé doklady duchovního života. Běžný nekeramický inventář lidu šáreckého stupně vesměs nelze odlišit od inventáře mladší LnK. Vývoj LnK v Karpatské kotlině včetně západního Slovenska se odehrával v rychlejším tempu než na Moravě a v Čechách; koncem II. stupně moravské LnK se tamní volutová keramika přetvářela do želiezovského výtvarného projevu [Pavúk—Šiška 1971]. Název želiezovské skupiny je odvozený od jihoslovenských památek ze Sikenice (dříve Veĺký Pesek), uložených ve sbírce v Želiezovcích, její primární centrum se však rozkládá kromě jihozápadního Slovenska i v Zadunají a v přilehlé části Rakouska [Pavúk 1969; 1979]. Pro želiezovskou skupinu je charakteristická dobře vypálená jemná tenkostěnná keramika kulovitých, bombovitých, lahvovitých, amforovitých a vyšších mísovitých tvarů s bohatou výzdobou: tvoří ji dvojice a trojice linií s příčnými vrypy či záseky, vytvářející řadu geometrických motivů, a malování červenou, žlutou a bílou barvou, jakož i dokonale vyleš-

100

těný povrch nádob mimo pomalované plochy. Příznačný je také poměrně častý výskyt aplikované antropomorfní i zoomorfní plastiky, jmenovitě masek lidských tváří na stěnách nádob. J. Pavúk rozdělil slovenskou želiezovskou skupinu na 3 základní vývojové stupně s možností další dílčí periodizace [Pavúk 1969; Pavúk—Šiška 1980]. Zřejmě již od nejstaršího stupně se objeví želiezovská keramika také na sídlištích ve středním levobřežním (vzácně i pravobřežním) Pomoraví, zvláště v Poolšaví, a to pravidelně společně s volutovou keramikou s mladšími notovými značkami (Havřice, Velehrad, Veselí n. M., Viničná-Lýsky, Veletiny); na Opavsko (Velké Hoštice, Kravaře) pronikla patrně Moravskou bránou a přechody v Oderských vrších a Nízkém Jeseníku [Pavelčík 1993]. Další enklávou želiezovských elementů je dolní Podyjí, kam skupiny jejích nositelů zřejmě dospěly z maďarsko-rakouského pohraničí (Lenneis 1979). Nejtypičtější keramika pochází z jeskyně Turold u Mikulova (obr. 52:16—20), kde se našla opět v kontaminaci s mladovolutovým inventářem (Koštuřík—Stuchlíková—Stuchlík 1983); velmi typický je také fragment nádoby ze Šakvic (Podborský 1970d, tab. XII:8). Avšak střepy želiezovské keramiky se vyskytnou i v hloubi původní volutové oikumeny (Vedrovice, Velatice, Nová Ves, Mohelnice aj.), většinou ovšem jen intruzívně a ve volných nálezových souvislostech, které neumožňují ani podrobnější chronologické, ani provenienční hodnocení. V každém případě však jde o doklady pronikání východních vlivů, které se dostaly až do středních Čech (Bylany, Hrbovice, Úhřetice), patrné jako přímé importy [Pavlů—Zápotocká 1979, obr. 5]. Výjimkou mezi moravskými diasporickými nálezy je objekt č. CCXX z Mohelnice, v němž se spolu se střepy s notovými značkami a fragmenty šáreckého stupně našla také rekonstruovatelná nádoba s typickým želiezovským ornamentem (obr. 52:21), kterou R. Tichý [1974] datoval do fáze IIa želiezovské skupiny a považoval za východní import. Nálezové souvislosti v tomto jediném případě dovolují synchronizovat starší moravský šárecký stupeň se středním (II.) stupněm želiezovské skupiny. Podle jiných souvislostí považoval také J. Pavúk [1979] za optimální synchronizaci III. stupně želiezovské skupiny s klasickou fází šáreckého stupně. Existence želiezovských prvků na Moravě je součástí obecnějších východních a jihovýchodních vlivů, které na počátku středního neolitu, v době zvýšené mobility a komunikativnosti, pronikaly směrem k západu. V té souvislosti je třeba zmínit mnohá mladovolutová sídliště na východní Moravě, jejichž kera-

2 53 Bombovitá nádoba a miska šáreckého stupně z Nové Vsi.

mika nese stopy výplně vhloubených ornamentů (linií, notových značek) černou smolnou pastou; příkladem takové lokality jsou Hradčovice na Uherskobrodsku, kde se černá pasta našla i v menší polokulovité nádobce, v níž byla skladována [Pavelčík 1960]. Sám princip inkrustace vhloubené výzdoby nepochybně souvisí s východem a jihovýchodem, kde se takové a podobné techniky objeví s předstihem (např. keramika typu Raškovce). Obecné východní vlivy jsou dále doloženy výskytem střepů bukovohorské keramiky, které se kromě východního Pomoraví (Veletiny, Kunovice, Veselíčko) objeví až v Mohelnici [Tichý 1974, 36, obr. 6], ba až na jižní a jihozápadní Moravě, např. ve Vedrovicích (informace V. Ondruše) a v Nové Vsi [Skutil 1962; 35; Belcredi et al. 1989, 46]. Výskyt bukovohorské keramiky na Moravě může být chápán v úzkých souvislostech s tlakem želiezovské populace; naopak je však třeba vidět i zřejmé importy mladé moravské volutové keramiky s tuhovým povrchem na západním Slovensku v prostředí želiezovském [Štúrovo; Pavúk 1979]. 2.3.3 Lid s vypíchanou keramikou Pojem vypíchaná keramika (VK) je odvozen od výzdobné techniky nádob; vypíchaná výzdoba se prováděla před vypálením vícehrotým kostěným či dřevěným kolkem, jehož pracovní část také určovala 101

tvar a souběh vpichů. Kultura s VK se rozvíjela přímo ze šáreckého stupně LnK. Lze předpokládat, že se tak dálo také na Moravě, jak soudil původně již J. Palliardi [1894], později M. Steklá [1959] nebo V. Podborský [1981]; stejně možná je však představa přísunu skupin nového lidu na Moravu od západu, jak předpokládali I. L. Červinka [1908] nebo F. Vildomec [1928/29], později R. Tichý [1961] či J. Jaroš [1972], argumentujíce především nesouvislostí moravského šáreckého stupně s místní VK. Jisté je, že na Opavsku, resp. v jižní části Horního Slezska obecně, pro přímý vznik VK ze šárecké keramiky předpokladů skutečně není; VK se tam objevuje až poměrně velmi pozdě. Jak tomu bylo na vlastní Moravě je těžko za současného stavu pramenné základny rozhodnout. Intenzita osídlení Moravy, před tím značně oslabená, se v době rozkvětu VK poněkud zvýšila, aniž ovšem dosáhla původního stavu z doby prvého rozkvětu zemědělské civilizace. Patrně se přechodně změnila i kulturní bifurkace Moravy — oblasti ležící na rozhraní dynamičtějšího jihovýchodního sousedství s mladším želiezovským a protolengyelským osídlením, a konzervativnějšího západního sousedství s VK. Neznáme přesně poměry na východ od řeky Moravy, jmenovitě nejsme schopni rozhodnout, zda tamní želiezovské prvky předchozí doby tam zapustily hlubší kořeny a organicky se dále vyvíjely, či zda tam představují jen přechodný jev. Z faktu, že VK se objevuje i na východomoravských terénech, ba že proniká až na západní Slovensko (Nitra-Mlynárce, Vel´ké Hoste, Zeleneč; srov. Podborský 1981), i ze skutečnosti, že na východní Moravě zatím není stop po přerodu želiezovské keramiky v keramiku lengyelskou (lužianskou) jako je tomu na západním Slovensku, vyplývá logický úsudek, že východní tlak byl s nástupem kultury s VK přechodně utlumen; Morava včetně svých východních oblastí se v této době kulturně přimyká spíše k západu. Kultura s VK nezůstala ani v novější době stranou pozornosti moravských archeologů, její souhrnná zpracování v rámci disertačních prací (J. Páleníková, R. Tichý, D. Ševčíková) však všechna zůstala nepublikována. Naopak v souvislosti s výzkumy jiného zaměření, zvláště s odkryvem osady s moravskou malovanou keramikou u Těšetic-Kyjovic, vznikla řada dílčích studu, věnovaných klíčovým otázkám moravské VK [Podborský 1970c; 1981; Kazdová 1989/90; 1992], a také zachraňovací výzkumy posledních let přinesly některá nová významná zjištění [Geislerová—Rakovský 1987]. Z Moravy je dnes evidováno kolem 150 lokalit kultury s VK. Její nositelé se silně koncentrovali na

Mapku 10 Osídlení Moravy lidem s vypíchanou keramikou. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C - říční síť; D — sídelní komory lidu s VK; E — sídliště; F — kostrové hroby. 1 — Brodek; 2 — Brumovice; 3 - Hněvotín; 4 — Hodonice; 5 — Horní Dunajovice; 6—Moravský Ostroh; 7 Nezamyslice; 8 Nová Ves (o. Brno-venkov); 9— Mušov; 10— Opava; 11 —Pavlov; 12 Příkazy: 13 — Střelice; 14 — Telnice: 15 — Těšelice-Kyjovice; 16 — Tištín; 17 — Určice; 18 — Velatice; 19 — Víceměřice; 20 — Vyškov.

jihozápadní (Hodonice, Těšetice, Mašovice, Bezkov, Horní Dunajovice, Grešlové Mýto) a jižní (Nová Ves, Moravský Krumlov, Telnice, Blučina, Vyškov) Moravě, intenzívní osídlení však je sledovatelné i ve středním pravobřežním (Brodek, Nezamyslice, Příkazy, Seloutky), dokonce i levobřežním (Babice, Moravský Ostroh, Malenovice, Miňůvky, Nítkovice, Těšov) Pomoraví, ba i na Opavsku (Opava-Jaktař: Janák-Kouřil 1991]; v Horním Slezsku se později VK velmi mladého rázu objevuje pouze jako organická součást smíšené náplně starší místní (hornoslezské) skupiny lengyelské kultury (Brumovice, Opava-Kylešovice, Opava-Jaktař, Velké Hoštice: Jisl 1952; Janák 1991; Pavelčík 1993). Hustota osídleni Moravy lidem s VK je vcelku rovnoměrná ve všech hlavních sídlištních areálech 102

(stav poznání je ovšem výrazně vyšší na jihu země). Stejně jako dříve zůstaly neosídleny inundační terény, náznaky života se objeví spíše ve vyšších polohách (Duhicko na Šumpersku, Vacenovice na Třebíčsku apod.). Fragmenty nádob VK, nalezené na Palliardiho hradisku u Vysočan (Poláček 1970, 57, 64, tab. 6, 8], mohou ukazovat na jednu ze spojovacích tras k české oikumené VK. Dobu trvání vlastní VK na Moravě lze odhadnout na 300 — 350 let. I tento historicky nedlouhý úsek se člení podle vývoje keramiky, zvláště podle její výzdoby. Periodizaci středoevropské VK rozpracovala M. Steklá-Zápotocká [1959; 1970, tab. 4], která v tomto širokém rámci rozlišila 5, resp. 6 vývojových fází (I, II, III, IVa, b, V). Na Moravě, nehledíme-li na přechodnou fázi (I), zastoupenou spíše ještě lokalita-

54 Typologická tabulka vypíchané keramiky staršího (1—5), středního (6—16) a pozdního (17—22) stupně. 1, 3, 13 — Vyškov; 2 — Víceměřice; 4—6, 9 — Telnice; 7 — Hodonice; 8, 11 — Nová Ves; 10 — Plenkovice; 12 — Koběřice; 14 — Velatice; 15, 17—22 — Střelice; 16 — Brumovice.

103

mi s mladším šáreckým stupněm (Bohušice, Brodek, Nová Ves), lze rozlišit 3 výrazné vývojové úseky VK: starší, střední a mladý. Ve starší fázi již bombovité nádoby nahradily široké a nízké hruškovité tvary se třemi hrotitými, někdy i provrtanými pupky na maximální výduti. Výzdobu tvoří zpravidla oválné vpichy ve dvojitých střídavých nebo vstřícných řadách, sestavených po 2 až 4 do širokých krokví; také pod okrajem nádoby bývá oběžný pruh z několika řad vpichů. Častá je již i vnitřní výzdoba polokulovitých misek. Charakteristický keramický inventář pochází z Nezamyslic, Telnice, Nové Vsi, Hodonic, Brodku, Příkaz apod. [Steklá 1959; 1970, tab. 4:3—6]. Nejvíce památek pochází ze střední fáze, která na Moravě tvoří vrchol rozvoje lidu s VK. Vůdčím tvarem je nyní klasická vyšší hruškovitá nádoba se třemi vzhůru se obracejícími výčnělky či uchy na výduti (obr. 54:10, 11). Misky jsou mělčí a rozevřenější, vyskytnou se již i tvary s rovnými stěnami. Vpichy jsou nyní větší a variabilnější; bývají uspořádány opět do dvojitých, ale již i trojitých řad tvořících vyšší štíhlé krokvice. Vnitřní výzdoba misek spočívá buď v prostých křížových pruzích vpichů, nebo ve stylizovaném antropomorfním ornamentu „žabího motivu". Z této fáze pochází z. Moravy několik důležitých sídlištních nálezových celků, svědčících o ještě samostatné existenci lidu s VK [Lhánice: Steklá 1959, obr. 102 a 103; Těšetice III: Podborský 1981; Těšetice-Kyjovice. obj. 186: Podborský 1988, obr. 106], i několik pohřbů [Těšetice-Kyjovice: Kazdová 1989/90; 1992]; značné množství sídlištního keramického inventáře je pak např. z Horních Dunajovic, Hodonic, Velatic, Nezamyslic, Víceměřic, Příkazů atd. [Steklá 1959; 1970, tab. 4:7—12; Podborský 1981, tab. VII—X). Mladší fáze moravské VK spadá do doby rozpadu původní jednoty tohoto komplexu na středoevropských prostorách. Představuje u nás zánikové stadium VK, která byla převrstvena a její nositelé z větší části asimilováni lidem s malovanou keramikou; proto je inventáře této fáze poměrně málo: Z jihu země pochází především již ze sídlišť s malovanou keramikou (Střelice-Bukovina, Střelice-Klobouček, Těšetice-Kyjovice, Hluboké Mašůvky), někdy za ne zcela jasných souvislostí [Velatice, Telnice; Podhorský 1970c; 1981], ze střední a severní Moravy patrné ještě ze samostatných sídlišť (Brodek, Nezamyslice, Určice, Víceměřice), neboť okupace země lidem s malovanou keramikou postupovala od jihu k severu jen zvolna (srov. k tomu v kapitole 2.3.4). Keramika mladší fáze doznala pronikavé změny: Je již zřejmě ovlivněna tvarovým sortimentem

103

lengyelských hrnčířů, takže se jednak zvětšuje její typová variabilita, jednak se také mění po stránce morfologické: klasické hruškovité tvary přerůstají v pohárovité nádoby s vyšším úzkým hrdlem (obr. 54:17, 22), objevují se pohárky s oblou až kulovitou výduti, mísy s rozevřeným ústím a dokonce i mísy na nožce (obr. 54:21); ve střepovém materiálu se najdou také výrazné zobákovité tvary uch, ne nepodobné lengyelským. Mění se i výzdoba: vpich hrubne, dostává obyčejně ostřejší ohraničení geometrického tvaru (trojúhelníka, kosočtverce, lichoběžníka), nejtypičtější však se stává jeho nová forma — pravý i nepravý tremolový vpich (obr. 54:21). Postupné se rozpadá i starší vžité schéma krokvicové výzdoby; ornamentace nyní pokrývá spíše kobercovitě celý povrch nádoby a pokud se udržel systém krokví, pak v kompliko-

2 55 1 — nádobka s vypíchanou výzdobou z Horních Dunajovic; 2 — část hruškovité nádoby z téže lokality se „žabím" ornamentem.

vané a četnými doplňky kombinované formě (obr. 54:18, 19). Omezený výběr keramiky této mladší fáze moravské VK neumožňuje podrozdělení na subfázi a, b, jako je tomu u IV. fáze v Čechách. Je zřejmé, že doba koexistence lidu VK s imigranty s malovanou keramikou nebyla dlouhá; omezila se na nejstarší fázi moravské malované keramiky (Ia), během níž došlo v primární oikumeně lengyelské civilizace na jižní Moravě v podstatě k asimilaci lidu VK, zatímco severněji by se měla IV. fáze VK vyvíjet dále samostatně (konkrétních dokladů je však málo). Důkazy kontaktů obou komplexů lze, kromě tvarového ovlivnění, vidět snad také v příležitostné aplikaci malování na VK (pokud o malování skutečně jde, např. Hodonice, Střelice, Velatice, Těšetice-Kyjovice) a v převzatí některých principů vypíchaného dekoru do výzdobné škály malované keramiky (systém krokvicovitého uspořádání různobarevných „tělísek" na hrdlech pohárků lidu s malovanou keramikou). Nejdůležitějším dokladem koexistence je ovšem společný výskyt zbytků hmotné kultury obou celků na stejných lokalitách, ba dokonce i ve stejných objektech, někdy i s doklady těsné návaznosti (superpozice), jako např. v Těšeticích-Kyjovicích [Podborský 1988, 81 ad.]. Podle dosavadních informací tedy kultura s VK na Moravě postupně zaniká v přímé souvislosti s příchodem nové vlny mladoneolitické lengyelské civilizace, jmenovitě v jižní části země. Jen výjimečně se ještě i v dalším vývoji lidu s malovanou keramikou (fáze Ib, IIa) ozve ohlas vypíchané výzdobné techniky, aplikovaný ovšem již na zcela novém keramickém tvaru (Brno-Maloměřice, obr. 66).9 Většina poznatků o životě lidu s VK pochází z náhodných a nesystematických výzkumů sídlišť. Žel, ani jediné nebylo zkoumáno v takovém rozsahu, aby podalo svědectví o bytové kultuře, hospodářství, velikosti a celkovém uspořádání osady. Předpokládá se, že sídlištní podmínky se celkem nelišily od staršího neolitu; také typ staroneolitického velkodomu s pětiřadovou kůlovou konstrukcí přetrval, jak víme ze sousedních oblastí, zejména z Cech [Koutecký 1965], i do doby rozkvětu VK. Z Moravy lze zaznamenat pouze část půdorysu takového domu ze sídliště v Rybníkách [Tichý 1961, 107], když jiné půdorysy z lokality u Těšetic-Kyjovic (D1,5) s jistotou lidu s VK připsat nelze [Podborský 1969, obr. 5:2; 1984, 48]. Jinak jsme informováni pouze o menších počtech nevelkých kulturních jam na jednotlivých lokalitách

Tečkovaný ornament na unikátní váze ze Střelic-Sklepa. datované do II. stupně MMK, nemusí s původním vypíchaným ornamentem již vůbec souviset. 9

105

56 Lhánice. Keramika ze sídlištní jámy (na vnějším dně misky (1b) „žabí" ornament).

[Blučina: Peškař 1966, 51, tab. 1; Vyškov: Jaros 1975/76; Dobšice: Geisler—Kovárník 1983], případně o větších hlinících [Těšetice-Kyjovice: Podborský 1988, 84, obr. 70], nebo o jámách na sídlištích se starší malovanou keramikou [Vildomec F. 1928/29], případně pouze o sběrech a nálezech neurčitého charakteru [Gottwald 1931a, 18—19; Kaliszová 1987, tab. 19]. Podle všech náznaků budovali tvůrci VK menší otevřené osady na místech, která všeobecně vyhovovala požadavkům na založení neolitického sídliště. Většinou se také s VK setkáme na lokalitách s osídlením s LnK i pozdější malovanou keramikou, i když výjimky jsou možné (např. trať Za dědinou u Vedrovic, kde VK chybí). O velikosti otevřených osad dosud přesnějších představ není. Jedinečná je zatím ohrazená osada v poloze Horní pole u Pavlova na jižní Moravě, která zasluhuje zvláštní zmínky. Při záchranném výzkumu v polovině 80. let odkryli u Pavlova členové AÚ ČSAV v Brně větší část sídliště lidu s VK II.—III. fáze (podle třídění M. Steklé), ohrazeného dřevěnou palisádou, zapuštěnou do základového žlabu. Žlab se podařilo sledovat v délce asi 160 m; jeho jižní a severní část se zachytit nedala: buď zde byl žlab zničen bagrováním, nebo tu — v inundaci řeky Dyje — nebyl vůbec založen a přirozenou ochranu pak tvořilo některé z ramen řeky. Palisáda obtáčela myšlený areál asi 130 m (ve směru V—Z)x 100 m (ve směru S—J). V její jižní části se objevil vchod v podobě 70 cm širokého přerušení

a ohybu asi 2 m dlouhých ramen směrem dovnitř ohrazení. Také v západní části existovaly 2 vstupy do osady: v prvém případě šlo o jednoduché, opět asi 70 cm široké přerušení palisády, ve druhém o paralelní přesah obou ramen palisády, které takto vytvářely vstupní koridor. Palisádový žlab v Horních polích u Pavlova neobsahoval žádný datovací materiál, ale přiřčení celého útvaru lidu s VK je zdůvodněno tím, že všechny kulturní jámy s VK, s výjimkou jediné, byly situovány uvnitř ohrazení, zatímco objekty jiných neolitických kultur toto ohrazení nerespektovaly [Geislerová— Rakovský 1987, obr. 2:1—7; Geislerová—Rakovský—Tichý 1987, 301]. Lze se tedy oprávněně domnívat, že alespoň lokálně dosáhlo soustředění populace s VK takové hustoty, která umožnila ohrazení osady vybudovat a udržovat. Ostatně také oválné opevnění osady s VK ve Frauenhofen u Hornu v Rakousku [Lenneis 1986], jakož i pozdější kruhové příkopové areály IV. fáze VK v Čechách (Vochov, Bylany, Lochenice aj.; srov. Pavlů 1982), i dále na západ odtud [Podborský 1992], ukazují, že zákonitý vývoj sídlištní kultury se nevyhnul ani lidu s VK na Moravě. K pozoruhodným poznatkům dospěla moravská archeologie posledních let v oblasti pohřebního ritu středního neolitu [Kazdová 1992]. Pohřby s VK jsou z Moravy známy z pouhých 5 lokalit (Těšetice-Kyjovice, Blučina, Nová Ves, Lhánice, Vyškov); k tomu přistupují 3 zveřejněné hroby ze Slezska (Brumovice, Velké Hoětice: Jisl 1952; Janák 1985). Téměř polovina pohřbů pochází ze sídliště u Těšetic-Kyjovic (celkem 6 hrobů s pozůstatky nejméně 11 jedinců). Na této lokalitě dospěla také E. Kazdová k některým významným zjištěním, která lze zobecnit [Kazdová 1989/90; 1992]. Pohřby tvůrců VK se nacházejí vesměs v mělkých sídlištních jámách přímo v osadách, bez zjevného systému; v Těšeticích-Kyjovicích byly jednotlivé hroby roztroušeny ve vzájemně značných vzdálenostech. Mělké uložení pohřbů zavinilo jejich časté poškození orbou, nebo i úplné zničení; proto je dosud k dispozici tak málo archeologicky doložených funerálních objektů s VK. Kromě Těšetic-Kyjovic snad jen ve Lhánicích bylo otevřeno více kostrových hrobů na jedné lokalitě [Koštuřík et al. 1986, 211]. Mělké pohřbení mrtvých je v kultuře s VK ovšem obecným jevem a vedlo až k úvahám o původních mohylových násypech nad uloženými lidskými pozůstatky [Lička 1981]. Obecně je pohřební ritus lidu s VK jak kostrový, tak žárový; na Moravě zřejmě převažuje inhumace, v poslední době se však objevily i doklady buď částečné kremace nebo kremace v rámci sekundární-

106

ho (konečného) pohřbení mrtvých [Kazdová 1992]. Zvláštní byl také hrob H5 v Těšeticích-Kyjovicích, v němž byl polospálený dětský skelet uložený na mazanicové kře, obložené 9 kamennými zrnotěrkami. Pohřby bývají jednotlivé; mrtví byli většinou uloženi ve skrčené poloze. Jsou však známy i hroby hromadné. Klasický trojhrob pochází opět z Těšetic-Kyjovic (H10): v nevelké oválné jámě byli tu v bizarních polohách (obr. 57) uloženi muž, žena a dítě

57 Hrob tří jedinců (H10) kultury s VK z Těšetic-Kyjovic.

[Kazdová—Lorencová 1985]. Zvláštnosti pohřebního ritu lidu s VK spočívají jednak ve výskytu hrobů s pietním uložením celých skeletů, ale s chudou výbavou, jednak hrobů s torzovitými pozůstatky mrtvých, avšak s poměrně bohatým a často neobvyklým inventářem: např. hrob H12 z Těšetic-Kyjovic obsahoval 6 nádob, křemencový úštěp a nádobku s červeným barvivem (obr. 58); také hrob Hl3 z téže lokality byl vybaven několika nádobami [Kazdová 1992]. Oba příklady jsou uváděny jako doklad sekundárního pohřbem více jedinců, při němž bylo použito alespoň částečné kremace, resp. spálení mrtvých nebylo zvládnuto. V hrobě H13 se navíc objevila mezi lidskými i řada zvířecích kostí, které nenesly stopy dotyku s ohněm; byly tudíž přidány ke spáleným lidským pozůstatkům až dodatečně jako masitá potrava (?),

58 Nálezová situace a obsah hrobu s VK a barvivem (H12) z Těšetic-Kyjovic.

107

59 Pohřby lidu s LnK (1) a VK (2) z Těšetic-Kyjovic. 1 — H11; 2 — H2.

což je známo i z některých žárových hrobů s VK v Čechách. V pohřebním ritu lidu s VK se tedy objevují některé dosud neobvyklé jevy, jejichž další sledování jistě přinese cenné doklady vztahu živých k mrtvým členům společnosti. Sám fakt kremace, resp. pokusu o kremaci mrtvého, je významným dokladem víry v možné oddělení duše od těla (dualismus), v němž může být spatřován doklad animistických představ. V pohřebním ritu jinak přežívá řada starších zvyků včetně způsobu přikládání výbavy pro posmrtný život; i nadále se v ženských a dětských hrobech objeví kamenná zrnotěrka, dosud se však nevyskytl skvostný spondylový šperk, známý ze staršího neolitu. Z mobiliáře lidu s VK zaujímá opět prvé místo jeho keramika. Byla vyráběna podle jednotné receptury: menší jemné nádoby tvářeli z tmavé plavené hlíny s velmi jemným ostřivem; vypálení je na úrovni tenkostěnné lineární keramiky, povrch bývá pravidelně úhledně hlazený, šedočerný až černý, zdobený píchaným ornamentem. Sortiment hrubé („kuchyňské") keramiky, která mívá i světlé tóny povrchu, je velmi omezený; tvoří jej vlastně pouze nezdobená 2

větší kotlovitá nádoba. Vůbec je počet základních typů nádob nevelký: frekventují pouze hruškovitá nádoba (v různých vývojových stadiích), esovitý pohárek, velký i menší kotlík a miska. Teprve v mladé fázi vývoje k tomu přistupují tvary ovlivněné již lengyelským tvaroslovím, jmenovitě pohárek s kulovitou výdutí a miska na nožce (obr. 54:18, 21). V několika málo případech ulpěly na povrchu fragmentů VK stopy barviva [Podborský 1970c, 16—18, pozn. 27—29], což asi ve většině případů není indikací malby nádob, spíše jen důsledkem uložení v zemi v kontaktu se skutečně malovanou keramikou mladšího neolitu. Také příklad shromáždění červeného práškového barviva v nádobce v hrobě H12 v Těšeticích-Kyjovicích [Kazdová 1989/90] není možné spojovat jednoznačně s malováním keramiky, nýbrž spíše s rituálními zvyklostmi. Kamenné nástroje lze jen stěží odlišit od artefaktů staršího neolitu. Typologická stránka štípané industrie (čepelky včetně srpových kamenů, škrabadla, rydla — obojí často na zlomené čepeli, řidčeji vrtáky a trapezoidní šipky) ustupuje před jejím surovinovým profilem; např. úštěp z hrobu Hl2 v Těšeticích-Kyjo-

vicích, vyrobený z rohovce typu Skršin původem ze severozápadních Čech, je interpretován jako doklad kontaktů lidu s VK k západu, případně i jako jedna z indicií přísunu lidu s VK z Čech [Kazdová 1989/90, 134, 138, obr. 7:7, tab. XII:2]; podobně může být hodnocena i existence bavorského pruhovaného rohovce („Plattensilex") v inventáři sídlištních jam v Těšeticích-Kyjovicích, příp. i na jiných lokalitách moravské VK. Broušené kamenné nástroje navazují na inventář mladé LnK (vyšší kopytovité klíny, sekery s nesouměrným ostřím), teprve od střední fáze, patrně již v souvislostí s ohlasy mladoneolitické vlny z jihovýchodu, se objevují vrtané nástroje (nejstarší sekeromlaty, „motyky"). Kultuře s VK jsou připisovány také pískovcové brousky s lůžkem na broušení ratišť šípů a zřejmě jí patří i některé hromadné nálezy broušené industrie (Troubsko I, II; Salaš 1986a, obr. 10—12). Sortiment kamenných nástrojů doplňují kostěné hroty a šídla, vzácně také vícehroté kostěné kolky na zdobení hliněných nádob, lopatičky a motyky z parohoviny. Vzácné jsou i korálky ze skořepin mlžů, závěsky (?) z říčních škeblí, případně hliněné korále a přesleny. Vápencové či mramorové náramky, vyskytující se v západních oblastech VK, na Moravě dosuď známy nejsou, stejně jako je sporný skutečný výskyt sponďylového šperku. Jen velmi málo konkrétních údajů lze uvést k otázkám hospodářství, ekonomiky, sociálního a duchovního života lidu s VK. Poměry se celkem asi příliš nelišily od staršího neolitu. V oblasti duchovní sféry je patrný posun k abstrakci myšlení, s čímž koresponduje také nástup kremačního pohřebního ritu.

Abstraktní pojetí symboliky dokládá výskyt schematizovaných antropomorfních "motivů žáby" (obr. 60:2—4), aplikovaných vypíchanou technikou na miskách či hruškovitých nádobách (Grešlové Mýto, Horní Dunajovice, Lhánice, Víceměřice; Steklá 1959, obr. 103:1A; Podborský 1971b, obr. 3B; Podborský— Vildomec 1972, tab. XI:3,6). „Motiv žáby" má tvořit závěrečné stadium typologické řady původních realističtějších rytin lidské postavy, známých ze staršího neolitu mimo území Moravy. Archeologické prameny svědčí o celkové střídmosti až jednoduchosti, ne-li chudobě lidu s VK. To vše ve srovnání s kulminačním stadiem společnosti lidu s lineární keramikou ukazuje spíše na retrográdní vývojový trend moravského středního neolitu. 2.3.4 Lid s moravskou malovanou keramikou I když musíme předpokládat, že s neolitickou malovanou keramikou přišlo v poslední čtvrtině 19. stol. na Moravě do styku více významných badatelů (např. J. Wankel, J. B. Knies, V. Čapek aj.), za skutečný objev tohoto fenoménu vrcholné fáze našeho neolitu se považuje rok 1888, kdy J. Palliardi zachránil typické památky na sídlišti ve Znojmě-Novosadech při stavbě tehdejší zemské robotárny a městského chudobince; záhy je také publikoval [Palliardi 1889; 1894; 1897] a zařadil do tvořícího se systému středodunajského neolitu. Právem tedy náleží J. Palliardimu zásluha objevitele. Zhruba současně s ním konal výzkumy na výšinném sídlišti v Lengyel v Panonii maďarský farář M. Wosinsky a našel tam, mimo jiné, rovněž neolitickou keramiku s malováním. Pro označení nově objevené kultury se na Moravě začalo používat poněkud zdlouhavého označení „s moravskou malovanou keramikou", ačkoli se objevovaly i pojmy keramika „rázu znojemského" či „novosadského". Když byla později rozpoznána spolupatřičnost jižní Moravy k širšímu středodunajskému mladoneolitickému okruhu (společně s Dolním Rakouskem, Burgenlandskem, Panonií a západním Slovenskem), začalo se pro označení této vyšší kulturní jednotky používat názvu lengyelská kultura či lengyelský kulturní okruh nebo komplex.10 Termín lengyelská kultura se někdy používal i na Moravě, fakticky se tu však nikdy nevžil; ještě v 60. letech našeho století navrhoval německý profesor H. Mül-

Patrně ono zdlouhavé označení, kterému zahraniční badatelé těžko rozuměli, bylo příčinou toho, že pro obecný název malované civilizace ve středním Podunají se ustálil pojem „lengyelský" okruh. J. Palliardi se v tomto případě asi dopustil taktické chyby; termín „znojemská" kultura by býval měl rozhodně větší šanci na zobecnění nežli nomenklatura odvozená podle hůře vyslovitelného názvu maďarského naleziště. 10

60 Antropomorfní motivy aplikované na nádobách lidu s vypíchanou a moravskou malovanou keramikou. 1 — Těšetice; 2 — Grešlové Mýto; 3 — Horní Dunajovice; 4 — Víceměřice; 5 — Střelice — Sklep.

109

Icr-Karpc označovat neolitickou malovanou keramiku podle jihomoravských Střelic (o. Znojmo) jako „střelickou skupinu" [Müller-Karpe 1968, 136]. Ze všech názvů se však dodnes nejvíce uplatnil původní termín kultura s moravskou malovanou keramikou (MMK). Otázka vzniku MMK souvisí s problémem zrodu celého lengyelského okruhu, který je součástí mladoneolitických balkánských civilizací; je napojen především na srbský komplex Vinča, bosenský Butmir a syrmijskoslavonskou kulturu Sopot, resp. Sopot-Lengyel, která vytváří přímý most mezi jižnějšími oblastmi a středním Podunajím. Nejde tu však o vztahy vysloveně migrační: rozhodující podíl při formování lengyelské kultury sehrálo domácí podloží ve východ-

ní části celého tohoto okruhu (jihozápadní Slovensko, Panonie, Burgenland), tj. želiezovská skupina středního neolitu. Krystalizace lengyelské kultury na bázi pozdní fáze želiezovské skupiny („prelengyelský" horizont) přes ,,protolengyelský" horizont (Bíňa-Bicske) až po lužianskou skupinu jakožto nejstarší známou fázi vlastní lengyelské kultury, je dobře postižitelná jmenovitě na jihozápadním Slovensku [Pavlík 1981]; dále k západu jsou stopy protolengyelského vývoje zachytitelné dosud jen ojediněle v Burgenlandsku [Sé: Károlyi-Kalicz 1978; Károlyi 1982], či v Dolním Rakousku jižně Dunaje [Wölbling: Ruttkay 1979]. Severně Dunaje [Friebritz: Neugebauer Chr. 1983; 1984] a na jižní Moravě Kazdová 1986] lze zatím postihnout jen stopy raně lengyelské civilizace.

Mapka 11 Osídlení Moravy lidem s moravskou malovanou keramikou staršího (I) stupně. A - státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu s MMK I; E — sídliště táze Ia; F — sídliště fázě Ia s „rondelem"; G — sídliště fáze Ib, e; H — sídliště fáze Ib. e s „rondelem". I — Boskovštejn I; 2 — Brno-Bystre: 3 — Brno-Maloměřice; 4 — Brno-Obřany; 5 — Bučovice; 6 — Bulhary: 7 — Dukovany; 8 — Horákov; 9 — Jaroměřice n. R.; 10 - Jezeřany-Maršovicc; 11 — Kobeřice; 12 — Kobylí; 13 — Křepice; 14 - Němčičky; 15 — Popůvky; 16 — Střelíce I , III; 17 — Těšetice-Kyjovice; 18 — Vanovice; 19 — Vedrovice; 20 - Znojmo.

110

V západní části lengyelského okruhu (Dolní Rakousko, jižní Morava), tam, kde substrát tvořili spíše tvůrci vypíchané keramiky, přímých dokladů vzniku MMK není. Nezbývá než počítat zde s přísunem v podstatě již hotového fenoménu z jihovýchodu a východu, resp. z jihu. Rozptyl nejstarších sídlišť s MMK na jihozápadní a jižní Moravě ukazuje, že k lengyelské okupaci došlo nejspíše z jihu, patrně směrem proti přítokům řeky Dyje, zvláště údolím Jevišovky, Jihlavy, Svratky a Litavy. Nositelé nové mladoneolitické vlny procházeli zřejmě nížinnými terény Podyjí a usazovali se spíše v pahorkatých oblastech Znojemska, Moravskokrumlovska a Brněnska, postupujíce hned v prvé fázi do předhůří svahů Českomoravské vrchoviny. Dále k severu, tj. na střední Moravu, a k severozápadu, tj. do Čech, tato první vlna nepronikla. Na terénech východně řeky Moravy stopy nejstarší MMK zjišťovány nejsou; je to zřejmě dostatečným důkazem toho, že želiezovské elementy středního neolitu zde významnější historickou roli nesehrály. Od samého počátku je MMK — na rozdíl od předešlé kultury s vypíchanou keramikou — jednoznačně orientována k jihovýchodu a postupně sama svou kulturní převahou působí v progresivním smyslu dále k severozápadu na retardované skupiny tamního mladého neolitu. Na moravské půdě rychle rozkvetla a dotvořila se místní facie malované keramiky. V novém prostředí se rozvinula — ač vlastně již na periférii celého lengyelského okruhu — malovaná civilizace do barvitosti, košatosti a kulturní úrovně do té míry, že se vyrovnala, místy i předčila svou původní kolébku. Nepříliš husté osídlení svých předchůdců tvůrci MMK patrně rychle asimilovali. Zastihli tu lid s vypíchanou keramikou někdy na konci střední vývojové fáze a převrstvili jej; odtud jsou zjišťovány nepočetné superpozice objektů MMK fáze Ia nad objekty s vypíchanou keramikou [Podborský 1988, 81 ad.]. Již IV. fáze vypíchané keramiky (podle třídění M. Steklé-Zápotocké) však je silně ovlivněna malovanou keramikou (Střelice-Bukovina, Střelice-Klobouček, Hluboké Mašůvky) a jí také stopy tohoto lidu na jižní Moravě mizí. Jakmile skončilo rozsídlení lidu s MMK, začala se v zemi odvíjet tisíciletá historie jeho pozoruhodné kultury. Dlouhého vývoje lidu s MMK si byl vědom již J. Palliardi; r. 1911 se pokusil rozčlenit vývoj jeho kultury na základě srovnání boskovštejnských sídlišť (v polohách Výhon, Smoha a Písařovicovo pole nad rybníkem) do tri následných úseků. Za hlavní hledisko třídění vzal barvu malby na keramice, méně již samotné malované ornamenty [Palliardi 1911].

111

Z dnešního pohledu to nebyl zcela správný postup (nejdynamičtějším momentem vývoje MMK je právě její ornamentace; tón použitých barev je sice důležitým, ale poněkud hrubším kritériem), ale k cíli vedl. Nejstarší úsek charakterizoval červeno-žlutou polychromu, druhý úsek nástupem bílé barvy a poslední zánikem malování vůbec. J. Palliardi si ostatně své třídění ověřoval stále novým a novým pozorováním v terénu; vlastně tu podvědomě použil metodu tzv. horizontální stratigrafie. Jeho periodizace MMK z r. 1911 byla v jádru správná a stala se základem dalšího zpřesňování, ovlivněného také již spoluprací s F. Vildomcem [Palliardi 1914; 1916]. Stav Palliardiho názorů na třídění MMK z r. 1919 zachytil v Problémech moravské prehistorie E. Šimek [1935, 33]; sám autor své poslední pojetí již zveřejnit nestačil. V tomto systému je zakotveno rozdělení MMK do dvou kvalitativně odlišných stupňů: staršího (A či I) a mladšího (B či II); starší stupeň se pak rozpadá do fáze a (Střelice-Bukovina, Boskovštejn-Výhon) a fáze b (Znojmo, Jaroměřice n. R.), mladší stupeň do fází a (Střelice-Sklep), b (Štěpánovice) a c (Boskovštejn-Písařovicovo pole nad rybníkem). Uvedený systém tvoří základní kostru také současného pojetí vývoje MMK. Anticipuje pak zvláště i předěl mezi neolitem a eneolitem: zatímco starší stupeň MMK je mladoneolitický, mladší spadá již do časného eneolitu. R. 1928 rozvinul třídění MMK do celkem 6 úseků F. Vildomec [1928/29]. Také v novější době, kdy byl v souvislosti se vznikem terénní výzkumné základny v Těšeticích-Kyjovicích obnoven zájem o studium MMK [Podborský 1970d], se dále pracovalo na zpřesnění periodizačního schématu této moravské neolitické fascinace [Podborský et al. 1977]. Vycházelo se z tradičního rozdělení MMK na 2 hlavní stupně (I, II), vývojovým fázím každého stupně se však v jednotlivostech přisuzovala poněkud jiná náplň nežli tomu bylo u F. Vildomce. Následné analytické studie [Koštuřík 1980b; Kazdová 1984] se zaměřily především na rozpracování jednotlivých fází na subfáze (Ia1,2,3, Ib1,2,3, IIa1,2,3,4, IIb) a nové výzkumy (Jezeřany-Maršovice, Brno-Bystrc) přinesly podklady pro formulaci nové fáze — Ic — jakožto možného spoje mezi oběma hlavními stupni [Rakovský 1985a]. Dospělo se také k poznání odlišností mezi jižní a střední částí země na jedné, a mezi východní a severní Moravou a Horním Slezskem na druhé straně (Podborský 1985, 18 ad.). Podobně jako na Moravě se také v Rakousku používá modifikované palliardovsko-vildomcovské periodizace tamní malované keramiky, označované jako moravsko-dolnorakouská skupina (Mährisch-

-Österreichische Gruppe" — MOG) lengyelské kultury. Vědomi příslušnosti jednotlivých regionálních skupin či kultur k lengyelskému středodunajskému okruhu vedlo však záhy ke snahám po univerzálním periodizačním systému lengyelské kultury jako celku

[Točík 1969; Podborský 1970d; 1978; Pavúk 1981]. Tyto pokusy jsou odůvodněné a perspektivní, zatím však jejich přímé uplatnění brzdí nerovnoměrný stav výzkumů v jednotlivých regionech. Jejich aktualizovaný přehled přináší následující přehledná tabulka.

Ve vývoji MMK rozlišíme tedy 2 hlavní dějinné etapy: mladoneolitickou (starší stupeň MMK) a eneolitickou (mladší stupeň MMK)." Někdy mezi léty 4700—4500 př. n. I. začíná na jižní Moravě fází la tisíciletá historie lidu s MMK. Sídliště z této nejstarší doby jsou soustředěna hlavně na Znojemsku (Boskovštejn-Výhon, Křepice, Střelice-Bukovina, Střelice-Klobouček, Těšetice-Kyjovice aj.) a na Brněnsku (Neslovice, Oslavany-Luže, Popůvky, Prštice aj.), jednotlivě zasahují až na Vyškovsko (Bučovice, Kobeřice) či Hodonínsko (Archlebov) [Podborský 1970d, Kazdová 1984b]. Sídliště jsou bez výjimky rovinná, neopevněná. Pravidelně bývají umístěna na zvýšené říční terase nebo na slunném sprašovém svahu. Mimořádný význam mají kruhové, příkopem ohrazené sakrální areály ("rondely"), zjišťované v některých větších (ústředních?) osadách, a považované za nejstarší sociokultovní ob-

jekty v dějinách Evropy vůbec. Pohřebiště známa nejsou, ale na sídlištích se objeví často jednotlivé lidské skelety, buď rituálně pohřbené nebo prostě pohozené. Hmotnou kulturu fáze Ia MMK charakterizuje především početná polychromní malovaná keramika pestrého tvarového sortimentu; tvoří jej: hrnec nálevkovité stavby těla, hřibovitá nádoba bez hrdla nebo s hrdlem, šestiuchá putna se zahrocenými vzhůru obrácenými uchy, mísa s rozevřeným hrdlem, mísa téhož typu na vysoké duté nožce, tenkostěnný pohárek s kulovitým tělem, polokulovitá naběračka s krátkou tulejí a poklička se zoomorfní rukojetí. Očekávat lze výskyt zoomorfních nádobek a antropomorfních, resp. gynekomorfních nádob svodínského typu. Do fáze Ia spadá řada zvláštních keramických tvarů a početná lidská, nejčastěji ženská figurální plastika střelického typu, jakož i volná zoomorfní plastika. K malování povrchu nádob se používalo (po výpalu) červené, žluté, ojediněle i černé a bílé barvy, zásadně se však ještě nevyskytne ani bílá, ani červená monochromie. Barvivo získávali z minerálních látek, např. z hematitu, jarositu, sazí či vápence nebo kaolinu [Kazdová 1984b, 197; Kovárník 1987] a nanášeli

11 Epilengyelskou jordanovskou skupinu, zařaditelnou v rámci obecného periodizačního systému lengyelského okruhu do IV. stupně [Pavúk 1981], do vlastní MMK již nelze počítat: pojednáme o ní v kapitole o eneolitu. kam spadá i celý mladší stupeň MMK. Ten však z logických důvodů zachování celistvého obrazu celé kultury je zahrnut do partie o neolitu.

2

61 Typologický přehled keramiky fáze Ia lidu s MMK. 1,7—10,12,13 — misky a mísy; 2,4,5 — pohárky; 3 — naběračka; 6,16 — hrnce; 11,17 — putny; 14 — koflík s držadlem; 15,19 — velké vázovité zásobnice; 18 — hřibovitá nádoba. 1—3,10,13,19 — Těšetice-Kyjovice; 4, 6—8, 11, 12, 15—18 — Střelice; 5 — Brno-Maloměřice; 9 — Horákov; 14 — Hluboké Mašůvky.

113

62 Hlavní motivy malované ornamentace keramiky lidu s MMK. 1 - 6, 8—13 — fáze Ia, b; 7, 14 — fáze IIa.

114

na povrch nádob štětcem vyrobeným ze zvířecích chlupů. Rozlišuje se plošná malba (nátěr), malba v „předrýsovaných" vzorech, malba z volné ruky a tzv. vyškrábávání ornamentů v natřené ploše. Z prvků malované ornamentace jsou typické elipsy, "tělíska", tremolová vlnovka a háček; vedle nich se vyskytují čtverce, kosočtverce, obdélníčky, trojúhelníky, klikatky, oblouky, spirály, meandry, pruhy a jejich varianty, klíny, kolečka, vlnice, kříž a přesýpací hodiny — jakožto elementy průběžné, které fázi Ia přetrvávají. Uvedené prvky vytvářejí motivy šachovnice, meandrů, spiraloidů, sítí, „notových osnov", geometrického větvení, vegetabilního větvení v podobě klasu a motivy pruhů. Varianty motivů bez elips a tělísek, pravé spirály, spojované terče, většina variant hvězdicového motivu, sítě, geometrické větvení bez prvků a některé varianty vlnicového motivu, varianty pruhů, všechny dosud známé modifikace písmenových motivů a varianty přesýpacích hodin — náleží opět k průběžným jevům fází Ia a Ib12 [Kazdová 1984b]. Rytá výzdoba („rýsování"), pro starší stupeň MMK typická, bývá ve fázi Ia provedena nejčastěji svazkem několika linií, mřížkou nebo kombinací obou uvedených technik, jak v jemném, tak i v hrubším provedení; fázi Ia přesahuje pouze technika tenké dvojité linie. Výzdobné prvky a motivy rýsované ornamentace jsou podobné jako v případě malování a často malované vzory ohraničují. Bohatá je také plastická výzdoba keramiky fáze Ia. Nejtypičtější je polokulovitý výčnělek a rohaté ucho s vertikálním otvorem. Průběžný výskyt v celém starším stupni vykazují svisle protáhlé, asymetricky vyniklé a kruhovité pupky (často s horizontálním otvorem) i některé varianty rohatých uch. Elementy vhloubené výzdoby — vrypy, záseky, rýhy — se na dobu trvám jedné fáze vesměs neomezují, jsou však nejčastější právě v nejstarší fázi. Kamenné nástroje nejsou sice výrazným chronologickým faktorem, určité opěrné body pro třídění MMK však přece jen poskytují. Pro štípanou industrii má význam zejména surovinová základna: typický je výskyt obsidiánu (asi 15 % materiálů), jinak převažují rohovce typu Krumlovský les (60 až 70 %) a křemičité zvětraliny hadců („plazma") z okolí Jevišovic. Typický obraz sortimentu štípané industrie fáze Ia MMK dává situace v osadě v Těšeticích-Kyjovicích [Kazdová 1984b, 212 ad.]: Jde o spotřebitelskou

osadu, kam byla surovina přinášena většinou již v podobě upravených jader. Z nástrojů jsou nejpočetnější škrabadla, krátké čepele a vrtáky, méně je rydel, pilek, příčných šipek, jen ojediněle se vyskytují vruby, zoubkované úštěpy, drasadla a odštěpovače-dlátka; hroty a kombinované nástroje se neobjevují. Jako polotovary sloužily v drtivé většině čepele, jádra jsou značně vytěžená, kýlovitá, dvoupodstavová. Nález pískovcového „prostředníku" (obr. 67:25) dokládá použití nepřímého úderu při odbíjení čepelí z jader. Jako srpové kameny, určené na základě lesku, sloužily ponejvíce čepele a čepelky, příčné podélně retušované a zoubkované čepele, dále čepelová škrabadla, ojediněle i trapézy, vrták a hrot s vrubem. Na srpových čepelkách převládá lesk po celé délce hrany. Obsidiánová industrie sestává v 70—80 % z drobných čepelek a mikročepelek, v praxi těžko použitelných, typická jsou drobná kuželovitá obsidiánová jadérka [Oliva 1990b]. Ani v obsahu broušené industrie není výlučných typů či variant nástrojů, které by byly omezeny jen na jednu vývojovou fázi. Velmi nespolehlivé jsou zejména kopytovité klíny: jen varianta středně vysokého a vysokého plankonvexního profilu je podle M. Salaše zachytitelná v nálezových souvislostech fáze MMK Ia, může však být i starší (v souvislosti s vypíchanou keramikou) a může přežívat ještě i do fáze MMK Ib. Jen o málo lépe je tomu se sekerkami: pro fázi Ia je typická varianta se symetrickým příčným profilem a asymetrickým ostřím, která se vyskytne i v luxusním provedení z jadeitu [Palliardi 1913; Schmidt—Štelcl 1971]l3. Pro fázi Ia lze dále předpokládat výrobu kopytovité varianty sekeromlatů, známé také lidu s vypíchanou keramikou. Skutečně nová je subtilnější „lengyelská" varianta sekeromlatů se symetrickým ostřím, ale ta není časově omezena pouze na fázi Ia [Salaš 1986b]. Fáze Ia trvala nejméně 3, počítáme-li i protolengyelskou subfázi [Kazdová 1986], snad 4 století. Šlo tedy o poměrně dlouhý časový úsek, jehož dílčí členění na subfáze (Ia1,2,3) má svoje opodstatnění [Kazdová 1984b, 254 ad., obr. 63]. Přechod k fázi Ib je z hlediska vývoje hmotné kultury plynulý, nicméně ve skutečném životě došlo mezi oběma úseky k určitému zvratu, jak dokazuje zřejmá diskontinuita většiny sídlišť a početné inovace v nadstavbové sféře. Fáze Ib je dobou upevnění moci tvůrců MMK v osídleném území a pronikání za primární teritorium

O jadeitových sekerkách, svého času oblíbeném tématu moravských archeologů [srov. přehled literatury u Štelcla—Malin, 1974], se uvažovalo vždycky spíše z hlediska původu a klasifikace ušlechtilé suroviny než z hlediska přesné chronologie. Rámcové jsou datovány do MMK. 13

Podrobná analýza prvků a motivů malované a ryté ornamentace MMK je podána v monografii Numerický kod MMK autorů V. Podborského—E. Kazdové—P. Koštuříka—Z. Webera, Brno 1977. 12

112

63 Topologický přehled keramiky fází Ib, c lidu s MMK. 1, 2, 7—15 — Jezeřany-Maršovice; 3, 17 — Bmo-Maloměřice; 4 — Střelice; 5 — Brno-Komín; 6, 16, 19 — Brno-Bystrc; 18 — Jaroměřice n. R.

116

směrem k severu (střední Morava) a severozápadu (Čechy). V Rakousku došlo k hustšímu zalidnění Weinviertlu, což se později odrazilo v založení nových sídlišť i na moravské straně dolního Podyjí. Stabilizovaly se také sídelní komory v zóně od Manhartského pohoří přes Znojemsko směrem na jihozápadní Moravu, kde vznikla významná sídliště jako Wetzleinsdorf, Znojmo-Novosady, starší osada v Hlubokých Mašůvkách a Střelicích-Sklepě [Vildomec F. 1928/29] aj., téměř na periférii celé oikumeny pak Jaroměřice n. R., Lesůňky, Přištpo aj. [Koštuřík 1979; Kovárník 1980]. Silná koncentrace osad se vytvořila i na Brněnsku, kde se ustálilo kompaktní osídlení kolem soutoku Svratky se Svitavou (Brno-Bosonohy, Holásky, Komín, Žebětín; Kazdová 1977/78). Odtud se areál MMK rozšiřoval dále k východu (částečně až na Uherskohradišťsko) a k severu na Malou Hanou (Vanovice) a na střední Moravu (Hradisko u Kroměříže, Senička; Podborský 1970d, 260 ad.). Úvahy o pronikání MMK již koncem fáze Ib do Horního Slezska [Pavelčík 1993] bude třeba ještě ověřit. Sporadické nálezy MMK Ib se objeví i ve východních Čechách (Polepy, Nebovidy, Buštěhrad, Mašov u Turnova), některé s vazbou na mladší osídlení s vypíchanou keramikou, jiné snad i samostatně. Vliv MMK zasáhl v té době až do středního Německa. Ráz osad se oproti minulostí patrně příliš nezměnil, archeologický výzkum však zůstává tomuto období dosud hodně dlužen. I nejproslulejší sídliště této fáze — Jaroměřice n. R. [Koštuřík 1979] — po stránce urbanistické téměř neznáme. Naproti tomu víme, že některé osady v této době už byly ohrazeny příkopem a palisádami (Wetzleinsdorf, Eggenburg-Zogelsdorfer Strasse, Falkenstein-Schanzboden). Mnoho se nezměnilo ani v pohřebním ritu; z Moravy je doložena prvá kremace (Jaroměřice n. R.); žárové hroby jsou známy i z Rakouska. Evidovat je třeba také depoty kamenných nástrojů, resp. polotovarů broušené industrie (Brno-Žebětín, Jaroměřice n. R.). Keramika nabývá ve fázi Ib ostřejší profilace, nádoby získávají na výšce, jsou štíhlejší, mizí kulovité tvary výdutí, vzrůstá obliba plastické výzdoby. Nadále jsou velmi rozšířené hrnce, poklesla četnost hřibovitých nádob, vyráběly se putny s vyšším štíhlým hrdlem a značně variabilní mísy, poprvé se přišlo s hrubšími hrncovitými mísami („pernicemi"), vysoký standard si udržely mísy na nožce i štíhlé tenkostěnné pohárky a velké obliby doznaly malé hrnkovité pohárky. Trvá výskyt polokulovitých naběraček s prodlouženou horizontální nebo šikmo nasazenou tulejí. Pokračuje výskyt pokliček se zoomorfní rukojetí a zvláštních keramických tvarů, z nichž gynekomorfní

nádoby svodínského typu a zoomorfní nádobky hranatého těla doznaly značného rozšíření. V sídlištích fáze Ib MMK se ještě objeví fragmenty vypíchané keramiky (Jaroměřice n. R., Hluboké Mašůvky), vzhledem k povaze výzkumů a charakteru nálezových celků však nelze říci, zda je to doklad přežívám nositelů této keramiky, či výsledek kontaminace nálezového inventáře různých časových horizontů. Lidská plastika dospěla ve fázi Ib na rozhraní: v podobě sošek maloměřického typu se šikmými pahýly paží končí výskyt archaických idolů a zároveň nastupují svůj vývoj prototypy figur mašůveckého a štěpánovického typu. Obličeje sošek jsou realističtější, setkáme se i s „portrétními" modelacemi. Z používaných barev převládá nyní v malbě nádob žlutý tón, zásadně však přežívá i čtyřbarevná polychromie. Na významu nabývá bílá barva, zdaleka ovšem ještě není dominantní. S výjimkou malovaných prvků a motivů, omezených na fázi Ia (srov. výše), přetrvaly všechny ostatní do fáze Ib. Specifikem ryté výzdoby fáze Ib je technika rytí jednoduchou tenkou nebo hrubou linií; vícenásobné „rýsování" upadlo v zapomenutí. K motivům ryté ornamentace, známým již z fáze Ia, přibývá průběžný hákovitý meandr, rozpadlý meandr, uvolněný pletenec a kosočtverec [Kazdová 1984b, 258 ad.]. K plastickým výzdobným a účelovým prvkům přistupuje nyní kulovitý výčnělek, výčnělek typu „soví hlavičky", výčnělek s důlky, bochánkovitý a plochý výčnělek; všechny pak pokračují ve vývoji až do II. stupně MMK. Kulovité výčnělky bývají nyní aplikovány ve 3 řadách: při okraji, pod hrdlem a na výduti nádoby. V surovinové základně kamenné štípané industrie nastaly ve fázi Ib některé příznačné změny: Na jihozápadní Moravě pokleslo zastoupení obsidiánu (až na 1/10 množství fáze Ia), naopak se často vyskytne křišťál; křišťál např. nahradil v osadě u Jaroměřic n. R. téměř v plném rozsahu obsidián, který však na střední a severní Moravě přežívá hluboko do mladšího stupně MMK. Reprezentativní obraz štípané industrie fáze Ib podává analýza inventáře z Jaroměřic n. R., jak jej sumarizuje M. Oliva [1990b]: retušované nástroje (škrabadla, čepele, zoubkované úštěpy; chybí vrtáky, rydla a lichoběžníky) tvoří jen necelých 7 % všech získaných silexů, dalších 5 % tvoří jádra; to charakterizuje lokalitu jako typicky zpracovatelskou, což souhlasí s blízkými zdroji „plazmy". Z několika sídlišť z okolí Brna je obraz štípaných artefaktů jen málo odlišný. Jisté inovace nastupují v oblasti broušené industrie: objevuje se kopytovitý klín s oble trojúhelníkovitým příčným profilem, který pak přežívá do

117

II. stupně MMK, podobně jako varianta sekerky se symetrickým profilem ostří. Mezi sekeromlaty se stává vedoucím tvarem "lengyelská" varianta symetrického ostří a subtilnější stavby těla. Fáze Ib MMK trvala asi dvě století. I přes relativně kratší trvání se rýsuje možnost postižení vnitřního vývoje této fáze statistickou cestou — formou tří subfází [Kazdová 1984b]. Omezený počet kvalitních nálezových celků ponechává v této oblasti ještě mnohé rezervy. Ne zcela dořešený je problém vyústění fáze Ib do II. stupně MMK; tento problém souvisí s klasifikací nově navržené fáze Ic MMK. Již F. Vildomec předpokládal, že mezi starším a mladším stupněm MMK existuje nějaká přechodná fáze vývoje (informace V. Vildomce). Dlouho se takovou fázi nepodařilo najít, a tak se ustálilo mínění, že mezi I. a II. stupněm MMK není přímé kontinuity. Nástup bílé pastózní malby ve fázi IIa vyvolával dokonce představu příchodu nové vlny lidu z Balkánu, čímž byla taková diskontinuita vysvětlitelná i zdůvodnitelná. Jestliže se posléze styčné body mezi fázemi Ib a IIa přece jen shledávaly, interpretovaly se v rámci subfází Ib3 nebo IIa1. Nové výzkumy sídlišť v Jezeřanech-Maršovicích [Koštuřík et al. 1984], v Brně-Bystrci [Čižmářová-Rakovský 1988] a v prostoru Věstonické brány [Pavlov-Pod Děvínem, Pavlov-Horní pole: Rakovský 1990a] přinesly na přelomu 70. a 80. let nový pramenný materiál, který využil I. Rakovský k formulaci samostatné fáze Ic MMK [Rakovský 1985a], která měla diskontinuitu mezi I. a II. stupněm MMK překlenout. Omezená pramenná základna zatím neumožňuje rozhodnout, jde-li o skutečnou, obsahově plnohodnotnou samostatnou fázi, či spíše jen o lokální jev či epizodické vyznění starolengyelské civilizace v době nástupu nových proudů z jihovýchodu. Každopádně šlo o úsek nedlouhý a s nevýraznými kulturními inovacemi (nevelké typologické změny na keramice, absence rýsované výzdoby (malby s „předrýsováním"), společný výskyt žluto-červené a bílo-červené bichromie v nálezových celcích, výskyt prosté malby na monochromním nátěru). Navíc není zatím nic známo o změnách v sídlištních poměrech a způsobu života. Rozšířená oikumena MMK se zřejmě v této době stabilizuje, některé regiony na střední Moravě jsou nově kolonizovány [Šmíd 1991]. Reálné stopy existence MMK se objeví i v Horním Slezsku, kde se záhy v následující fázi (IIa1) vytvoří nejstarší horizont hornoslezské lengyelské skupiny (HLS) [Janák 1990, 27; 1991]. Ze sídlišť řazených do fáze Ic je k dispozici řada zpracovaných souborů štípané industrie. Dílenský

ráz vykazuje inventář starší osady (Ic) v Jezeřanech-Maršovicích, kde vedle množství odpadu, polotovarů (čepele tvoří asi 1/2 polotovarů) a jader se vyskytují opět především škrabadla, retušované čepele, srpové čepele, vruby, zoubky a drasadla, jednotlivě i pilečky, nevýrazná rydla a hroty. Surovinou je v naprosté většině rohovec typu Krumlovský les [Oliva 1990]. Poněkud jinou typologickou skladbu má štípaná industrie z Brna-Bystrce, i když i zde dominují škrabadla a srpové čepele a 72 % silexů tvoří neretušované úštěpy a úlomky. Také na tomto sídlišti jsou tedy výrazné stopy výrobní činnosti; objekt 6 má přímo charakter sekundární dílny [Svoboda 1988]. II. stupeň MMK vytváří ve vývoji celé této civilizace novou historickou realitu v podmínkách začínajícího eneolitu. Jsou zakládány nové osady, vznikají četná výšinná, snad již i opevněná sídliště, nastává další posun ve vývoji pohřebního ritu, vcelku radikální inovace přijímá hrnčířství (po stránce technologické i ve výběru barev), objevují se prvé kovové (měděné) předměty a sledovat lze i vývoj v oblasti duchovního života. Fáze IIa je dobou vrcholného rozvoje MMK. Je to také doba dalšího rozšiřování oikumeny lengyelského okruhu severním a západním směrem. Zda tuto novou etapu podnítil skutečně příliv dalšího lidu s bílou pastózní malbou keramiky („crusted ware"), příp. i se znalostí výroby technologicky náročné červeně leštěné keramiky (nepravá terra sigillata) není jasné, neboť kvalitních nálezových souborů z této doby je málo. Nelze proto předpokládat ani obecný nárůst populační křivky. Je možné, že zabírání nových území některé regiony značně oslabilo. Na jižní Moravě vznikly ve fázi IIa četné nové osady pod Pavlovskými vrchy (Dolní Věstonice, Milovice, Klentnice; Geislerová—Rakovský 1987]. Hustě osídlena zůstala jihozápadomoravská oblast (mladší sídliště ve Střelicích-Sklepě: Kazdová 1975/76; mezi starším a mladším sídlištěm v Hlubokých Mašůvkách, tj. mezi fázemi Ib a IIa, je hiát) i Brněnská kotlina (Brno-Maloměřice-Holý kopec: Skutil 1963). Kompaktní osídlení přivedlo k rozkvětu četné osady na Vyškovsku (Vyškov-Opatovice: Janák—Rakovský 1984) i na jihovýchodní Moravě (Tasov), na Hané (Hrubčice, Kostelec n. H.), ba i na severní (Mohelnice) a severovýchodní periférii [Koštuřík 1973, 12 ad.). Postup lidu s MMK k severu se nezastavil, jak svědčí lokality na polském území [Pavelčík 1993] a I. a II. horizont hornoslezské lengyelské skupiny na Opavsku (Velké Hoštice), vypracovaný J. Janákem [1990; 1991]. Sídlištní kultura navazuje na starší tradice, avšak jen málo osad prokazuje absolutní kontinuitu mezi

118

Mapku 12 Osídlení Moravy lidem s moravskou malovanou keramikou mladšího (II) stupně a lidem jordanovské skupiny. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu s MMK II a lidu Jsk; E — sídliště MMK II; F — výšinné, příp. opevněné sídliště MMK II; G — hroby lidu s MMK II; H — sídliště Jsk; I — výšinné, příp. opevněné sídliště Jsk; J — hroby lidu Jsk. 1 — Boskovštejn III; 2 — Ctidružice; 3 — Džbánice; 4 — Hluboké Mašůvky; 5 — Kramolín; 6 — Křepice; 7 — Mohelnice: 8 — Pavlov; 9 — Rybníček; 10 — Střelice II; 11 — Štěpánovice; 12 — Tasov; 13 — Troubelice; 14 — Vávrovicc; 15 — Vážany-Vejštice; 16 — Velké Hoštice; 17 — Česká; 18 — Kostelec n. H.; 19 — Křenovice (o. Vyškov); 20 — Němčice n. H.; 21 — Pavlovice u Přerova; 22 — Uherský Brod-Kyčkov; 23 — Znojmo.

I. a II. stupněm (Bmo-Maloměřice-Holý kopec). Většinou jsou sídliště zakládána nově, některá již na strategicky výhodných polohách. Řada jich jistě byla již ohrazena, jako je to prokázáno v případě Hlubokých Mašůvek. S velkou pravděpodobností jsou v průběhu fáze IIa MMK zakládána již i sídliště výšinná (Hradisko u Kramolína). Souvislá pohřebiště ani teď ještě nejsou známa, ale množí se počet rituálních hrobů s milodary, což ukazuje na tendenci k jisté stabilizaci pohřebního ritu. Hrnčířství produkuje početnou, vesměs technologicky kvalitní keramiku s tendencí k zostření profilace nádob a ke zdůraznění jejich vertikální osy. Objevuje se řada nových tvarů: hrnky s uchem, hrnce se

dvěma uchy při okraji, široké amforky s ostře dvojkonickým tělem, hrncovité mísy se 4 uchy přes hrdlo, mísy na nízké široké nožce. Dominují vysoké elegantní poháry s rozevřeným hrdlem (působivé zejména v „sigilátovém" provedení), jim odpovídají menší pohárky s pupky typu „sovích hlaviček", mísy s rozevřeným a ztluštělým okrajem, udržují se početné hrnce a putny s rohatými, vesměs již neperforovanými uchy. Naběračky mívají vedle různě orientovaných tulejí i držadla se zpětně ohnutým koncem. Nová vlna sakrální aktivity přinesla podněty k tváření keramických modelů sídelní architektury a nábytku, k výrobě antropomorfní keramiky a zvláště plastik mašůveckého typu. 119

64 Typologický přehled keramiky fáze Ha lidu s MMK. 1-3 - Těšetice-Kyjovice (hrob H3); 4-7 10,11, 15-18 - Střelice- Sklep; 8,9 - Brno-Královo Pole (hrob); 12, 13 - Klobouky (hrob); 14 - Brno-Maloměřice; 19 - Dolní Věstonice; 20 - Křenovce, 21 Hluboké Mašůvky.

120

V malbě nádob nahradila dřívější polychromii červeno-bílá bichromie (často s převládajícím bílým tónem), případně bílá nebo červená monochromie. Zcela vymizela technika malby s "předrýsováním"; rytou výzdobu již nyní na nádobách nenajdeme. Udržela se malba prostá, negativní, plošný nátěr, dokonce i malba s „vyškrabávanými" motivy. Vcelku malování poněkud ustoupilo do pozadí a většího významu nabyla výzdoba plastická a vhloubená. Nová technologie červeně leštěné („sigilátové") keramiky ostatně činila malování nádob zbytečným. Malba nádob fáze IIa je také pravidelně daleko hůře „čitelná" nežli starší polychromie, což je dáno chemickým složením bílého barviva. Přesto lze rozpoznat následující prvky a motivy malování: oblouky, vícenásobné vlnice, pruhy a vícenásobně dělené pruhy, trojúhelníkovou a kosočtverečnou plošnou síť, zjednodušenou notovou osnovu, motiv zjednodušených přesýpacích hodin a zjednodušené písmenové motivy. Vhloubenou výzdobu tvoří časté záseky na lomu výdutě nádob a na okrajích. Objeví se také píchání a tečkování, odlišné od ornamentace středního neolitu a uplatněné na keramice tvarově zcela odpovídající nové době. Vázovitá nádoba z Brna-Maloměřic-Holého kopce má tmavý povrch zdobený systémem průběžných meandrů, provedených několika řadami vpichů (obr. 66). Skutečným uměleckým dílem je pak vyšší váza se stopami bílé malby ze Střelic-Sklepa [Vildomec F. 1940a], zdobená zoomorfními aplikacemi u zúženého okraje a tečkovanou výzdobou na těle: v širokém horizontálním pruhu jsou zde vykresleny 4 schematizované lidské postavy (3 muži, 1 žena) s ozdobnými kosočtverci ve volných mezipolích. Na nádobách se jinak zdůrazňují výčnělky; vyniká zvláště velký kulovitý či polokulovitý pupek, jsou tu i velké ploché výčnělky a pupky typu „soví hlavičky", jakož i výčnělky ježovité (s hroty po celém povrchu). Rohatá ucha bývají delší a jen mírně zvednutá, vyskytnou se i větší podélné výstupky s několikanásobnou horizontální perforací. V oblasti výroby kamenných nástrojů podstatné změny nenastaly; nelze postihnout ani významnější inovace v produkci kostěných a parohových artefaktů. Ze sídliště ve Střelicích-Sklepě pochází vůbec první kovový předmět: je to měděný kroužek svinutý ze širšího plíšku [Vildomec F. 1928/29, 31]. Fáze IIa MMK trvala — na základě interpolace dat radiometrické chronologie — 200—250 let. Lze v ní postihnout 2 subfáze: IIa1 s reziduálními tradicemi hrnčířství staršího stupně, s červeno-bílou malbou, ostrou profilací nádob a charakteristickou vhloubenou výzdobou (záseky na lomu výdutě nádob a na okrajích nádob); reprezentativní lokality této subfáze

jsou Klentnice a Milovice. Subfáze IIa2 přináší keramiku po stránce profilace již zcela nezávislou na I. stupni, přetrvávání bílo-červené malby a prvý výskyt červené nepravé terry sigillaty; hlavní nálezové celky pocházejí ze sídliště ve Střelicích-Sklepě a v Hlubokých Mašůvkách, jakož i z hrobů v Brně-Králově Poli, v Kloboukách u Brna, v Těšeticích-Kyjovicích a ve Velešovicích. Fáze IIb MMK navazuje plynule na předešlé období. Je nutno ji chápat jako dobu definitivního dosídlení sekundárních oblastí lengyelského okruhu a začínající dezintegrace. Došlo k novému přílivu lidu MMK do Čech (Horní Cetno, Střešovice) a do středního Německa (Gröna), zintenzívněly vlivy do Horního Podunají (Münchshöfen). Na Moravě se to projevilo obsazením všech dostupných regionů. Lid s MMK však již tehdy přestal být jediným pánem v zemi; pod vlivy ze západu a severozápadu tu vyrůstá nová kultura nálevkovitých pohárů. Vytvářejí se lokální skupiny, které se pak vyvíjejí autonomně a asynchronně. Vcelku bývá konstatován obecný pokles úrovně původní „vysoké" kultury s MMK, zjednodušení duchovního života a celkové přizpůsobení se středoevropskému časně eneolitickému standardu. Základním pramenem poznání jsou i v této době sídliště. Některá byla založena nově, jiná přežila z předešlé fáze. Dále jsou budována výšinná sídliště, z nichž mnohá snad již byla i uměle opevněna. Mezi nejvýznamnější rovinná sídliště jihozápadomoravské oblasti patří Ctidružice, Grešlové Mýto, Lesůňky a Štěpánovice [Koštuřík 1983; Kovárník 1980]; na Brněnsku jsou to Oslavany-Dvorek, Džbánice, Nová Ves-Kopaniny [Koštuřík 1980b], na střední Moravě začíná vývoj uničovské skupiny (Troubelice, Mohelnice) [Zápotocká 1969] a na Opavsku sem spadá III. horizont místní hornoslezské lengyelské skupiny (Velké Hoštice) [Janák 1990]. Proces kulturní dezintegrace narušil zřejmě také tendenci ke stabilizaci pohřebního ritu, pozorovatelnou ve fázi IIa. Datovatelných hrobů je málo (Mostkovice); počítat lze s šířeními žárového ritu a patrně ne náhodou se právě nyní objeví hromadné hroby (Džbánice, Rajhrad?).14 Klasifikace keramiky fáze IIb je ztížena jednak lokálním vývojem, jednak vznikem hrnčířských center na hradištích typu Kramolín, která produkovala technologicky nesrovnatelně kvalitnější keramiku než mnohá sídliště "venkovská". Slábne produkce červené sigilátové keramiky, která je v „hradských" dílnách nahrazována černě leštěnou hrnčinou (ne-

14

Ze stejného období pochází také hromadný hrob 6 lidí lengyelské kultury z Bajče-Ragoně I na Slovensku, který A. Točík interpretuje jako obětní jámu [Točík, AVANS 1978, 240—241].

121

65 Typologický přehled keramiky fází IIb, c lidu s MMK. 1 - Uničov; 2,20 - Újezd-Rybníček; 3 - Telnice; 4 -Těšetice; 5 - Chořelice; 6 - Brno-Obřany; 7 - Luleč; 8 - Ctidružice; 9 - Štěpánovice; 10 - Kostelec n. H.; 11 - Nezamyslice; 12,14, 17 - Kramolín, 13 Mostkovice (hrob); 15 - Držovice; 16 - Výrovice (hrob); 18 - Pavlice; 19 - Jezerany-Maršovice.

122

pravá terra nigra), obecně podstatně ubylo malby. Typologické rozdíly nejsou oproti fázi Ha velké: nastává opětné uvolnění ostré profilace nádob, přibývá hrubších hrnců, mís s dovnitř zataženým okrajem, amforek se 2 uchy přes rozhraní hrdla a výdutě, objeví se mísy na zvoncovitě profilované nebo štíhlé vysoké nožce, lokálně i četné bizardní tvary. Šestiuchá putna se již vůbec nevyrábí a je nahrazována objemnými zásobnicemi (obr. 65:18—20). Trvá výskyt naběraček se šikmou rukojetí se zpětným háčkem, pokličky mají místo

66 Brno-Maloměřice-Holý ze IIa.

kopec.

Nádoba

lidu

s

MMK

fá-

zoomorfních rukojetí spíše prostá pásková nebo široká válcovitá držadla. Podstatně ubylo sakrální keramiky. Antropomorfní plastika je reprezentována často dost neumělými figurkami štěpánovického typu nebo hranolovitými soškami kramolínského typu; soví obličej těchto idolů jeví známky umělecké stagnace, ne-li úpadku. K dispozici jsou prvé doklady párových plastik (Hradisko u Kramolína). Malování nádob se rychle vyžívá, nemizí však úplně; udržuje se ještě červeno-bílá bichromie, častěji však bílá prašná malba na světlém, červeném i tma-

vém přírodním povrchu, jejíž ornamentace bývá nečitelná. Zvýšenou pozornost věnovali hrnčíři plastické výzdobě (velké pupky ohraničené mělkým žlábkem nebo rýhami, pupky typu „soví hlavičky"). Nastupují nové druhy vhloubené ornamentace (žlábkování, kolkování, důlkování), které se plné rozvinou v zánikové fázi MMK. Časně eneolitický ráz fáze IIb MMK není dokumentován větším počtem kovových předmětů. Ze sídliště na Holém kopci v Brně-Maloměřicích pochází měděné dlátko a část dalšího podobného artefaktu [Skutil 1963], z Drysic na Vyškovsku pak měděný klínek (obr. 125:4), vyrobený ze sedmihradského kovu [Págo 1966a]. Kamenná štípaná industrie pozdního období MMK využívá jak místních surovin, tak i cizích materiálů, jak to odpovídá dynamizující se ekonomice a rozvíjejícím se směnným vztahům. V mladším sídlišti u Jezeřan-Maršovic se objevuje následující sortiment artefaktů: škrabadla, rydla, hroty, drasadla, vruby, zoubkované nástroje, vrtáčky a čepele; výrobní doklady představují různé typy jader a jejich částí, otloukače, úštěpy a odpad [Koštuřík et al. 1984]. Také z Hradiska u Kramolína je k dispozici podobná skladba pozdně neolitické a eneolitické štípané industrie; nápadné je složení srpových kamenů, které oproti fázi Ia MMK tvoří především dlouhé lichoběžníky (48 %), teprve pak zoubkované čepele (11 %), šikmé retuše (10 %), škrabadla (8 %), segmenty, trojúhelníčky a jiné jednotlivé typy. Lesk na geometrických a šikmo retušovaných typech je vždy šikmý, pouze u zoubkovaných čepelí je rovnoběžný s hranou [Oliva 1990]. Mezi broušenými kamennými nástroji převládá mírně lichoběžníkovitá sekera asymetrického i symetrického ostří a sekeromlat lengyelského typu. Kopytovité nástroje se této doby nedožily, drobné úhledné sekerky se zúženým týlem, vybroušené občas ze vzácných druhů suroviny, zřejmě rovněž nepřežily fázi IIa. Fáze IIb MMK trvala asi 200 let. Dály se pokusy rozdělit ji na dílčí subfáze, situace je však — z výše zmíněných důvodů — značně nepřehledná [Koštuřík 1983]. Přímým pokračováním tohoto období je závěrečná fáze IIc, během níž věkovitá civilizace s MMK

67 Štípaná (1—24) a broušená kamenná industrie lidu s MMK. 1-3 — rohovcová jádra; 4-5 — křišťálová jadérka; 6-9 — „trapézy"; 10—12 — vrtáčky; 13—18 — škrabadla; 19, 20 — pilečky; 21—24 — srpové čepele; 25 — pískovcový "prostředník"; 26—28 — ploché lichoběžníkovité sekerky; 29 — kopytovitý klínek se souměrným ostřím; 30, 31, 33 — sekeromlaty; 32 — "motyka"; 34 — štíhlý sekeromlat „lengyelského" typu. 1, 2, 6—8, 10, 13, 14, 19, 25 — Těšetice-Kyjovice; 3—5, 11, 12, 15, 17, 18, 21—24 — Kramolín; 9, 16, 20 — Jezeřany-Maršovice; 26 — Boskovštejn; 27 — Běhařovice; 28 — Rudlice; 29 — Grešlové Mýto; 30 — Horní Dunajovice; 31 — Žerotice: 32 — Ctidružice; 33 — Vevčice; 34 — Střelice.

2

podléhá transformaci a z hlediska formálního zaniká.15 Její zánik způsobily nové vlivy a snad i skupiny lidu směřujícího do země jednak od jihovýchodu (skupiny Ludanice, Balaton, Bisamberg-Oberpullendorf), jednak ze západu (michelsberská kultura) a severozápadu (baalberská skupina). Na Moravě se konstituují skupina jordanovská a kultura nálevkovitých pohárů, obě již staroeneolitické. V jejich stínu přežívá určitou dobu (cca 50 let) pozdní MMK, pokud její nositelé nebyli asimilováni a integrováni do obou uvedených celků. Pozdní keramický inventář MMK, zahrnutý do fáze IIc, svědčí o přežívám tvůrců MMK jak na jihozápadní Moravě, tak zejména na perifériích východní a severní Moravy, i na Opavsku. Pramenem studia zánikové fáze MMK jsou opět jen torzovitě známá sídliště, jmenovitě Boskovštejn-Písařovicovo pole nad rybníkem [Vildomec F. 1928/29, 36, obr. 11; Koštuřík 1973, tab. 13], Těšetice-Palliardiho cihelna [Podborský 1971b], některé objekty z Jezeřan-Maršovic [Koštuřík et al. 1984, obr. 8, 9], keramický inventář s rytou výzdobou ze sídliště u Pěnčína na Prostějovsku [Šmíd 1991], skupina lokalit na Uničovsku, např. Troubelice, Rybníček, Uničov [Zápotocká 1969, tab. XIX —XXVII], Uherský Brod-Kyčkov [Pavelčík 1974, obr. 6—9] a IV. horizont hornoslezské lengyelské skupiny [Janák 1990; 1991], konkrétně lokality Služovice a Hájov [Pavelčík 1993]. Jistě do samého konce MMK žijí některá výšinná sídliště (Hradisko u Kramolína, Vejštice u Vážan, Výrovice aj.), na nichž se někdy objevují jak výrobky pozdní MMK, tak jordanovské skupiny a starších nálevkovitých pohárů, včetně diasporických památek typu Retz. Málo jsme informováni o pohřbech fáze IIc: s jistotou sem lze zařadit pouze oba žárové hroby z výšinné osady u Výrovic. Hmotnou kulturu charakterizuje pouze keramika s převahou černě leštěného zboží na jihozápadní Moravě a se značně typologicky nesourodým materiálem v ostatních oblastech. Nevyrábí se již červená sigilátová keramika, prakticky se již nevyskytuje malování nádob. Dominuje vhloubená a plastická výzdoba: ryté a žlábkované obrazce (hvězdice, klikatky, oblouky), důlkovaná výzdoba (linie důlků, soustředných koleček, řady vícenásobných kroužků, záseků, Svého času se uvažovalo o přežívání kultury lidu s MMK až do koDce eneolitu; usuzovalo se tak podle opakující se přítomnosti sídlištních jam lidu zvoncovitých pohárů na sídlištích s MMK (Hluboké Mašůvky, Střelice-Sklep aj.) a zejména podle 2 nádobek (širšího pohárku s výčnělky typu „soví hlavičky" a misky s výrazné rozšířeným okrajem, jaký je typický pro keramický inventář lidu se zvoncovitými poháry) ze Střelic-Sklepa, vyrobených technologií uvedené pozdně eneolitické kultury (obr. 64:5, 6). Skutečných dokladů přežívání MMK až na konec eneolitu však není. 15

125

vrypů, obrazec kuří nohy, vzácně i svastika); jednotlivě přetrvala i „slzičkovitá" výzdoba (obr. 65:4). Hlavními archeologickými prameny studia MMK jsou osady, výšinná sídliště a jiné sídlištní útvary. Pohřebiště dosud známa nejsou, jednotlivé druhy pohřbů však dávají do duchovního života lidí nahlédnout poměrně dobře. Přetrvává rovněž výskyt depotů kamenných předmětů. Lid s MMK zakládal svá sídliště většinou na klasických sprašových slunných polohách blízko vodních toků, velmi často na místech, kde již drive stály osady starších neolitických zemědělců. Na Sutnách u Těšetic-Kyjovic převrstvili imigranti s malovanou keramikou místní osadu s keramikou vypíchanou; takových případů jistě bylo více. Dosud známá sídliště s MMK staršího stupně jsou otevřená, neopevněná, i když ohrazení osad se dá očekávat [srov. pro Dolní Rakousko: Nebehay 1980; 1981; Urban 1983/84; Maurer 1986]. Z fází Ib—c je z území blízko jihomoravských hranic doloženo dokonce již i prvé výšinné opevněné sídliště [Falkenstein-Schanzboden: Neugebauer Ch. + J. W. 1977]. Absence ohrazených osad v nejstarší fázi může napovídat leccos o rušné době zrodu a nástupu nové civilizace, kdy nebyl čas ani potřeba se chránit za ohradou: demonstrovala se tím možná také převaha, sebevědomí a pocit bezpečnosti nového lidu v nové zemi. Oproti staršímu neolitu není známo, že by lid MMK využíval také jeskyně, byť jen ke kultovním účelům. Velikost sídlišť lze zatím jen odhadovat, i když se provádělo již několik větších terénních výzkumů s odkrytými plochami dosahujícími rozlohy více než 2 ha. Podle analogií z východní části lengyelského okruhu (Zengövárkony, Aszód, Svodín) lze soudit na velmi rozlehlé sídlištní areály (20—25 ha); ty však nebyly osídleny kompaktně, spíše jsou výsledkem častých posunů lidských komunit na výhodně položené lokalitě, i faktu, že sídliště se zde prolínají s pohřebišti [Kalicz 1985]. I na Moravě jsou rozpoznána některá velmi rozsáhlá sídliště: např. v Pavlově-Horních polích jsou sídlištní objekty s MMK rozptýleny na ploše více než 20 ha [Geislerová—Rakovský —Tichý 1987], zatímco jiné sídliště u Pavlova bylo podstatně menší [Kundera 1981], podobně jako cca pětihektarová osada u Jezeřan-Maršovic [Koštuřík et al. 1984; Rakovský 1985a]. I v Těšeticích-Kyjovicích jsou stopy osídlení na ploše téměř 10 ha, navíc je celková dispozice místní osady podmíněna vztahem k „rondelu", který se rozkládal v těsném dotyku sídelní plochy, ale přece poněkud stranou. Jsou náznaky toho, že vlastní osada se plánovitě členila na část

68 Hluboké Mašůvky. 1 — půdorys příkopového ohrazení osady s MMK fáze 11a; 2 — půdorys a rekonstrukce jednoho ze vstupů do ohrazené plochy.

sakrální („rondel"), výrobní (hliníky, které byly druhotně využívány jako dílenské prostory a odpadiště, hrnčířské pece, obilná sila apod.) a vlastní část obytnou. Nepotvrdil se předpoklad kruhového rozložení osady s „rondelem" uprostřed, jako je tomu např. v jihoslovenském Svodíně [Němejcová—Pavúková 1986a,b]. Na známém sídlišti v trati Nivky a Padělky u Hlubokých Mašůvek, kde prvé významné objevy učinil již ve 30. letech F. Vildomec, se v poválečných letech podařilo prokázat J. Neustupnému obvodové onrazem, resp. opevnění hrotitým příkopem a dvěma vnitřními palisádovými ploty. Lokalita je situována na nevysokém návrší a i to podporuje fortifikační ráz

její ohrady. Příkop obepínal sídliště na oválné ploše s delší osou cca 360 m dlouhou, která procházela ve směru JV—SZ asi středem návrší [Lička—Bareš 1979, 100, tab. 2]. Příkop byl výzkumem v letech 1947—1950 sledován v jižním a západním průběhu v délce asi 390 m a na tomto úseku se podařilo identifikovat 4 vchody. Vchodové konstrukce, alespoň v případě I. a II. vstupu, rekonstruoval J. Neustupný jako dřevěné pevnostní brány postavené na kamenné substrukci (obr. 68). Vnitřní palisádové rýhy, napojené na základové žlaby vchodové konstrukce, považoval pak za doklad dřevěných stěn, držících hliněnou hradbu. Celkový defenzivní ráz osady dokládal J. Neustupný také tím, že zevnitř příkopu se vinul asi 126

69 Půdorysy a řezy sídlištních objektů lidu s MMK. 1—3,8—11 — nadzemní domy; 4—7 — polozemnice; 12—14 — obilní „sila"; 15 — hliník. 1—4, 7,10,12—15 — Těšetice-Kyjovice (D1, D2, D3, obj. 184, obj. 181, D5, obj. 162, 167, 159, 4); 5,6 — Jezeřany-Maršovice (obj. 36, 39); 8 — Pavlovice u Přerova; 9 — Falkenstein-Schanzboden (Rakousko); 11 — Mohelnice.

127

70 Těšetice-Kyjovice. Půdorys a rekonstrukční postup domu lidu s MMK (D14).

128

40 m široký neosídlený pás, který měl umožnit snadný přístup bojovníků k hradbě za účelem zaujetí obrany [Neustupný J. 1950; 1969; 1970]. Výzkum v Hlubokých Mašůvkách nebyl, žel, doveden do té fáze, kdy by mohl vydat svědectví o intenzitě osídlení opevněné plochy, o typu domů, místní výrobě a životě obyvatel vůbec. Novější prospekcí se podařilo prokázat, že opevnění ohraničovalo plochu asi 360 x 230 m (tj. asi 20 000 m2). Počet dokumentovaných půdorysů domů lidu s MMK neolitické etapy není velký, přesto však již umožňuje jistou představu o způsobu bydlení. V osadách již nyní nestály velkodomy pětiřadé nosné kůlové konstrukce, nýbrž stavby menších a středních rozměrů zbudované jak na povrchu terénu, tak s podlahou zapuštěnou do země. Zjištěné půdorysy domů svědčí o značné typologické variabilitě, zejména přihlédneme-li také k objevům na Slovensku a v Rakousku [Podborský 1984]. Za typ domu lidu s MMK lze považovat jednoprostorovou stavbu rozměrů cca 6 x 4 m, nebo i méně, s podlahou na povrchu terénu nebo jen mírně zapuštěnou do země; v Těšeticích-Kyjovicích, odkud pochází většina známých obydlí, měl jeden takový domek ještě jakýsi vchodový přístavek na severozápadní straně (obr. 70). Z téže lokality pocházejí i nálezy dvou zemljanek zhruba stejných rozměrů se stopami kůlů ve dně podlahy (obr. 69:4,7); dá se předpokládat, že i v tomto případě šlo o obytné stavby, podobně jako v Rajhradě, kde chata rozměrů 410x340 cm měla dno (vyrovnané do horizontu) zapuštěné do země 20—60 cm [Staňa 1977]. Naopak pravidelné zemnicové objekty se stopami kůlové konstrukce u Jezeřan-Maršovic (obj. 36, 39) považoval I. Rakovský, vzhledem k jejich hloubce, spíše za zastřešená obilní sila, než za obytné domy [Rakovský 1985a, 23 ad., obr. 5:39, 6:36]. Z mladších fází MMK jsou pak předběžně hlášeny další zdokumentované půdorysy kůlových nadzemních domů středních rozměrů z Mohelnice [Tichý 1966, obr. 5] a z Drnholce [Jelínková 1982]. Známý půdorys domu z Pavlovic u Přerova, odkrytý I. L. Červinkou pod eneolitickou mohylou (obr. 95) a uveřejněný prvně J. Bóhmem [1941, 146, obr. 19], bude asi třeba připsat lidu jordanovské skupiny. S určitou pravděpodobností je možno připsat lidu s MMK také velký dům (D5) s otevřeným jižním čelem z Těšetic-Kyjovic (obr. 69:10) i půdorys větší kůlové, patrně však neobytné architektury z vnitřku „rondelu" u Buhlar. Naproti tomu dosud nejsou z Moravy doloženy dlouhé domy s příčkou a okrajovými „anty", známé ze Svodína, ani podobný dům se „dvorem", doložený v rakouském Wetzleinsdorf [Podborský 1984b]. O vnějším vzhledu průměrných „rodinných" domků leccos napoví-

129

dají i hliněné modely domů (obr. 81:16), podle nichž bývají chaty v rámci experimentální archeologie také rekonstruovány. Na sídlištích neolitické etapy MMK se zhusta objeví také zbytky hliněných pecí se stopami klenuté kupole. Zatím se nikdy nenašly přímo v domě, spíše v polozaplněném hliníku [Těšetice-Kyjovice, obj. 225; Podborský 1988,104, obr. 83] nebo jinde mimo vlastní obytnou část osady. Jde opět především o pece hospodářského, resp. kuchyňského významu; skutečný doklad dvojkomorové hrnčířské pece s roštem pochází teprve z eneolitické etapy MMK z Kramolína [Koštuřík 1775/76, tab. X]. Běžným jevem osad jsou kromě velkých hliníků (rozměry až 25 x 15 m) také jámy různých tvarů a velikostí a zřejmě také rozličného účelu, od sakrálních až po odpadové. V těšeticko-kyjovické osadě se těsně u „rondelu" našlo celkem 7 hlubokých jam na obilí; šlo o sila hluboká až 2 m, charakteristických tvarů s rozšířeným rovným dnem a zúženým hrdlem, v jednom případě se stopami vypálení dna a stěn (obr. 69:12—14). Pravděpodobně šlo v tomto případě o ústřední obilnice, sloužící celé osadě. Lidnatost osad můžeme zatím pouze odhadovat. Počet domů jedné sídlištní fáze není znám ani z jediné lokality. Z pionýrských dob výzkumů MMK víme, že např. ve Střelicích-Bukovině bylo vykopáno 160 kulturních jam fáze Ia, ve Střelicích-Kloboučku asi 64 jam, ve Střelicích-Sklepě 65 jam fáze Ib atd. [Vildomec F. 1928/29], ale to k demografickým propočtům nestačí. Ani nový výzkum v Těšeticích-Kyjovicích podklady k těmto účelům zatím neposkytl. Zatímco velká centra východní části lengyelského okruhu byla asi populačně velmi silná — V. Němejcová-Pavúková počítá v případě Svodína až se 2000 osobami v jedné sídlištní fázi — osady lidu s MMK mohly čítat kolem 200 duší, tj. cca 40—50 rodinných jednotek, přidružené (dceřiné) osady kolem 10 až 15 rodin, tj. asi 40—60 lidí. Rýsuje se ovšem značná koncentrace osad s MMK, zvláště ve vhodných regionech (Znojemsko, Brněnsko). V obvodu jedné dnešní obce je někdy registrováno i více samostatných osad zemědělců s MMK a tak je pravděpodobné, že síť sídlišť byla poměrně hustá a že celkový populační kvocient mladého neolitu ve srovnání s minulostí značně vzrostl. Novým jevem na některých sídlištích lidu s MMK a zároveň mimořádně důležitým kulturním fenoménem ve vývoji lidstva v pravěku vůbec jsou kruhové příkopové areály — „rondely". První z nich se podařilo v komplexnosti prozkoumat v Sutnách u Těšetic-Kyjovic [Podborský 1988], ale již v průběhu jeho odkryvu v 70. letech byly objevovány podob-

72 Těšeticc-Kyjovicc. Plánek kruhového areálu s MMK fáze la s vyznačenou sídlištní zástavbou.

osady

lidu

71 Těšetice-Kyjovice. 1, 2 — výzkum příkopového kruhového areálu („rondelu").

né útvary v celém středním Podunají, potažmo v celé Evropě vůbec; na Slovensku to byly Bučany a Svodín, v Panonii Sé, v Dolním Rakousku Frauenhofen, Friebritz, Kamegg aj., v Čechách Bylany, Vochov, Lochenice, ve středním Německu Quenstedt, v Bavorsku po revizi staršího odkryvu v Kothingeichendorf zejména Künzing-Unternberg, Eching-Vieht, Ramsdorf atd., v Porýní Bochum-Harpen, Jülich-Welldorf, Inden aj. [Podborský 1992]. Kruhové barevné signály, které tyto objekty provázejí zejména při pohledu z ptačí perspektivy, se staly vhodným objektem letecké prospekce spojené s měřením magnetických isomál v terénu ad hoc [Bálek—Hašek 1991; Hašek—Měřínský 1991]. Zejména intenzívně se rozvinula letecká prospekce rondelů v Dolním Rakousku, kde se podařilo zdokumentovat a částečně i archeologicky ověřit přes 3 desítky kruhů různých velikostí jen na území severně Dunaje [Trnka 1991].

73 Hluboké Mašůvky. 1 — drobná nádobka typu putny fáze Ib MMK s pravděpodobnou dětskou kremací; 2 — keramické kuličky — munice lidu s MMK.

130

Dnes je známo z Evropy od středního Podunají do Porýní kolem 90—100 mladoneolitických kruhových areálů. Mezi středoevropskými rondely je možno rozlišit 3 základní konstrukční typy: 1. Typ Těšetice-Kothingeichendorf s jednoduchými vchody (zpravidla jde o 4 vchody do příkopových areálů), tvořenými prostým přerušením příkopů a doprovodných vnitřních palisád. 2. Typ Bučany-Svodín se vchody tvořenými křídlovitými koridory vedoucími obyčejně směrem ven z objektu. Tento typ je znám zejména z východního prostředí lengyelského okruhu a patří k němu také největší známé stavby ve Svodíně a ve Friebritz. 3. Typ Lochenice-Unternberg je poněkud odlišný: v tomto případě se příkopy (jde vždy o „dvojité rondely") u vchodů vzájemně propojují a vytvářejí jakési dvojité segmenty, které vymezují vstupy do hlavního areálu. Stavby této konstrukce jsou rozšířeny zejména v západní části střední Evropy, v prostředí již nikoli lengyelské kultury, nýbrž jiných časově relevantních kultur. Mezi evropskými rondely lze dále rozlišit objekty malé (ø 40—70 m), středně velké (ø 80—120 m) a velké (ø kolem 200 m), jednoduché, dvojité i trojité, s typizovanými 4 vchody, obrácenými proti hlavním světovým stranám, ale také jen se 2 či 3, nebo naopak s 5 a 6 vchody. Za téměř jistý se dnes považuje vznik této rondelové architektury v prostředí středodunajské lengyelskč civilizace, nejpravděpodobněji v její jihomoravsko-dolnorakouské části. Jestliže by nejjednodušší konstrukce typu Těšetice byly také logicky nejstaršími stavbami, pak jižní Moravě náleží i v tomto směru velmi čestné postavení; většina jihomoravských kruhů totiž představuje právě tyto prosté jednoduché stavby. Na Moravě byly záhy identifikovány rondely na sídlištích s MMK fáze Ia, většinou také pomocí letecké prospekce [Kovárník 1986; Bálek et al. 1986] v Rašovicích na Vyškovsku, v Němčičkách, Vedrovicích, Petrovicích, Prokopově a v Běhařovicích na Znojemsku; ve Vedrovicích a v Němčičkách se započalo již také s vlastními terénními výzkumy tamních rondelů [Podborský 1988, 182, obr. 147; Bálek et al. 1989; Bálek—Rakovský 1990]. Dodatečně pak mohl být rekonstruován dvojitý rondel podle fragmentu odkrytého již v 60. letech R. Tichým u Křepic [Tichý 1975/76; Podborský 1988, obr. 142] a v Bulharech [Měřínský—Stuchlík 1980]. Je pozoruhodné, že vnitřní prostory rondelů nenesou vesměs stopy existence žádné větší pevnější architektury. Z moravských kruhů snad jen v Bulharech se objevil půdorys větší kůlové stavby, jinak se

131

74 Letecké snímky kruhových areálů na sídlištích lidu s MMK. 1 — Němčičky, 2 — Rašovice.

setkáme jen s menším počtem kulturních jam, se zbytky hliněných pecí či nejasnými a rozptýlenými systémy kůlových jamek. Převažuje mínění, že uvnitř kruhů stály nanejvýše nějaké lehčí nadzemní konstrukce, v žádném případě však obytné domy. Některé signály nasvědčují tomu, že se v prostorách rondelů odbývaly kultovní ceremonie (silné zastoupení figurální plastiky, přítomnost „obětních" jam, nálezy lidských kostí, prip. celých (obětovaných?) skeletů atd. [Podborský 1988; 275 ad.; 1992]. Významným fenoménem mladšího stupně MMK jsou výšinná sídliště. Ojedinělé, často snad i náhodné osazení výšinných poloh lidem s MMK bylo možno pozorovat již v I. stupni (Brno-Maloměřice-Holý kopec, Znojmo-Hradiště, Luleč), avšak záměrné zakládání osad na výšinných, dobře přírodou chráněných polohách, často na ostrožnách obtékaných vodním tokem, spadá teprve do mladšího stup-

75 Schematické plánky moravských neolitických „rondelů". 1 — Bulhary; 2 — Němčičky; 3 — Vedrovice; 4 — Křepice; 5 — Těšetice-Kyjovice; 6 — Rašovice.

ně MMK. Na většině lokalit se pak osídlení udržuje až do konce eneolitu [Rakovský 1990b], což je možno chápat jako náznak kontinuity, kterou se neolitičtí zemědělci transformovali do eneolitu. P. Koštuřík identifikoval celkem 23 výšinných osad mladšího stupně MMK; k nejvýznamnějším patří Holý kopec v Brně-Maloměřicích, Mírovec u Grešlového Mýta, Starý Zámek u Jevišovic, Hradisko u Kramolína, Hradisko u Křepic, Svatý Martin u Lulce, Čubernice u Ohrozimi, Dvorek u Oslavan, Kyčkov u Uherského Brodu, Vejštice u Vážan a Velká skála u Výrovic [Koštuřík 1983/84; srov. též Rakovský 1990b]. Zda byla tato výšinná sídliště také uměle opevněna, tj. zda Šlo o skutečná hradiska, nevíme. Mladší osídlení zde většinou podstatně zasáhlo do

terénní situace, takže nepočetné archeologické výzkumy tuto otázku nejsou schopny rozhodnout. Také přesné datování vzniku a doby trvání není většinou možné pro nepočetný nálezový inventář často jen sběrové hodnoty. Některé důležité informace přinesl rozsáhlý zachraňovací výzkum na Hradisku u Kramolína (obr. 77). Tato výborně strategicky položená lokalita, dnes zatopená nádrží vodního díla Dalešice, nese doklady raně eneolitického a staroeneolitického osídlení, jmenovitě fází IIb, c MMK, starších fází kultury nálevkovitých pohárů, jordanovské skupiny, skupiny Retz a jednotlivě ještě i jevišovické kultury. Valové opevnění vnitřního prostoru Hradiska, zbudované zřejmě lidem nálevkovitých pohárů [Koštuřík 1975/76], má 132

77 Plánek Hradiska u Kramolína v meandru řeky Jihlavy.

76 Plánek příkopových areálů na neolitickém sídlišti u Vedrovic — Za dvorem. I — ohrazení osady s LnK; II — „rondel" lidu s MMK; III — dosud přesně nedatované ohrazení.

na bázi inventář II. stupně MMK; zřejmě tedy zdejší osada s MMK ještě fortifikována nebyla, byla však poměrně hustě osídlena. Kromě množství zahloubených objektů se zde přišlo na zbytky mazanicových podlah povrchových obytných staveb. Z rámce běžných sídlištních jam se vymykaly zahloubené objekty v jižní části lokality, obsahující velké množství zvířecích kostí, jednotlivě i kostí lidských, a keramiku; buď šlo o odpadní jámy nebo o pozůstatky kultovních aktivit. V jižní části Hradiska se podařilo odkrýt také unikátní dvojkomorovou hrnčířskou pec s roštem. Pro řešení vzájemných vztahů hlavních staroeneolitických kultur jsou pak důležité některé keramicky bohaté objekty (např. 53 a 64), obsahující pozdní tvary MMK gaterslebenského rázu ovlivněné již nálevkovitými poháry fáze Ia. Tyto nálezové celky jsou uváděny jako jeden z dokladů souběžné existence lidu II. stupně MMK a lidu nálevkovitých pohárů [Kos—Koštuřík 1973/74; Koštuřík 1986]. K opevněným, ne však výslovně výšinným lokalitám II. stupně MMK, patří také osada v trati Kyčkov 133

u Uherského Brodu. Opevnění elipsovité plochy cca 70 x 60 m příkopem lichoběžníkovitého průřezu s rovným dnem nese zřejmé tradice neolitických ohrazení, příkop sám je však netypický [Pavelčík 1974]; nepodařilo se také identifikovat vstupy do opevnění, ani případné vnitřní palisády. Důležitý je keramický inventář osady, který J. Pavelčík právem odlišuje od památek MMK jižní a střední Moravy, i od tvarů jordanovských, s nimiž je asi současný. Jde o doklad lokálního vývoje pozdní MMK fáze IIc, kladené na roveň pozdního lengyelského stupně (L V, resp. IV - ludanická skupina západního Slovenska). Pohřební ritus lidu s MMK ukazuje mnoho protikladů. Neexistence pravidelných pohřebišť nutí k zamyšlení nad způsobem nakládám s mrtvými, neboť není pravděpodobné, že by archeologie hřbitovy lidu s MMK již dávno neobjevila, pokud by existovaly.16 Zdá se být skoro jisté, že se používal takový pohřební způsob, který nezanechal archeologickou stopu; bylo tomu tak ostatně ještě v případě lidu s kanelovanou keramikou (srov. sub 3.3.4). Pohozené skelety a rituální pohřby na sídlištích pak je třeba považovat za doklady zcela ještě nekodifikovaného pohřebního ritu. Z východní části lengyelského okruhu jsou známa četná rozsáhlá kostrová pohřebiště (Lengyel, Za pozornost stojí zjištění M. Čižmáře a M. Geislera ve Velešovicích, kde byl kostrový pohřeb v hrobové jámě záměrně přikryl vrstvou spraše; poukaz autorů, že překrývání hrobů spraší mohlo být obecným jevem a příčinou toho, že hroby lidu s MMK. unikají pozornosti |Čižmář—Geisler 1992], bude třeba teprve prověřil. 16

78 Hroby lidu s MMK. 1 - Džbanice; 2 - Těšetice-Kyjovice (H3); 3 - Střelice-Bukovina; 4 - hromadný hrob z Rajhradu; 5 Klobouky; 6 - Brno-Královo Pole; 7 - Medlov; 8 - Mostkovice; 9 - Těšetice-Kyjovice (H9), 10 Velešovice.

134

Villanykóvesd, Zengóvárkony, Aszód, Svodín), prolínající se pravidelně přímo se sídlištěm. I zde se v pohřebním ritu projevují některé anomálie, např. současné pohřbem člověka a zvířete (psa), pohřbení lidského těla bez hlavy, naopak zase uložení izolované lidské lebky v jámě apod. Lokálně se od samého začátku (lužianská skupina) objeví i žárový pohřeb [Novotný 1962]. Ze západní části středodunajského komplexu malované keramiky je dosud známo pouze jediné miniaturní pohřebiště, resp. 6 hrobů v těžebním revíru silexového pole v Mauer u Vídně [Ruttkay 1970]. Všechny ostatní lidské pozůstatky pocházejí ze sídlišť, ať již jde o pohřby rituální nebo pohozené skelety, neúplné kostry, samostatné lebky, jednotlivé lidské kosti, případně hromadné hroby [Trňáčková 1962; Podborský—Vildomec 1970; Urban 1979]. Z Moravy jsou dnes k dispozici doklady lidských pozůstatků asi ze 40 lokalit a to z celé doby trvání MMK. V rámci rituálních pohřbů převažuje inhumace, uložení mrtvých ve skrčené či nakrčené poloze do samostatných hrobových, příp. sídlištních jam, s orientací hlavou k severu, jihu nebo i jinak. K nejstarším hrobům patří pohřeb dítěte s rukama složenýma před obličejem ze Střelic-Bukoviny [Vildomec F. 1928/29] a nově publikovaný hrob H14 z Těšetic-Kyjovic [Koštuřík—Dočkalová 1992], oba datované do fáze la MMK. Další řada rituálních pohřbů pochází z fáze IIa: V jámě na sídlišti v Brně-Králově Poli spočívala dolní část ženského skeletu se 4 nádobami a kostěnou špachtlí; vedle ležela kostra prasete bez lebky a opodál pod kamenem ještě část skeletu zajíce [Král 1956]. Ve Sněhoticích na Prostějovsku byli v jámě pohřbeni v poloze naznak dva lidé spolu se psem (Červinka 1908], jiný dvojhrob (ženy s dítětem) pochází z Medlova na Olomoucku [Trňáčková 1962]. V polozasypaném příkopu rondelu v Těšeticích-Kyjovicích se našly rovněž dva rituálně uložené pohřby, v jednom případě s charakteristickou keramickou výbavou [Podborský 1988, 149 ad.]. Další charakteristické hroby z fáze IIa jsou z Klobouk u Brna [Ondráček 1968] a Velešovic [Čižmář—Geisler 1992] a patrně i z Telnice [Červinka 1908]. Vzácný doklad rituálního kostrového pohřbu fáze IIb pochází ze Džbánic, kde v jámě č. 7 nalezl J. Horňanský mírně skrčenou kostru s větší nádobou v k líně, kterou vyzvedl „in situ'' a uložil v Jihomoravském muzeu ve Znojmě (obr. 78:1). Novým nálezem je rituální pohřeb dítěte v sídlištní jámě v Mostkovicích, vybavený 4 nádobami fáze IIb [Šmíd 1991, obr. 1,2]. K nejistým, resp. přesně nedatovatelným pohřbům patří nálezy z Čechůvek, Dolních Otaslavic, Hulína a Telnice [Trňáčková 1962]. K rituálním pohřbům je třeba počítat také kremace. Mohou se teoreticky vyskytnout od samého

135

začátku MMK, zatím jsou však doloženy teprve od fáze Ib; někdy to bývá vysvětlováno jako doklad koexistence s lidem s vypíchanou keramikou, resp. jako dědictví pohřebního ritu bezprostředních předchůdců lidu s MMK. Žárových hrobů je obecně málo; např. v Rakousku se odhaduje jejich počet asi na 1/5 všech známých pohřbů lengyelského lidu a na Moravě by byl tento zlomek ještě větší. K nejstarším kremacím patří u nás pohřeb z Jaroměřic n. R., který objevil již J. Palliardi na známém sídlišti fáze Ib MMK mezi běžnými sídlištními objekty: šlo o malou jamku v níž stály mezi spálenými kostmi 4 nádoby a část naběračky [Koštuřík 1980a]. Také na vedrovickém neolitickém sídlišti v trati Široká u lesa se v jámě našel žárový pohřeb s překlopenou miskou fáze Ib MMK (informace V. Ondruše a A. Humpolové). Další dva žárové pohřby pocházejí teprve z fáze IIc: na výšinném sídlišti u Výrovic byla v prvém případě lidská kremace překlopena mísou na nožce (obr. 65:16), ve druhém případě přikrývaly spálené kosti střepy ze 3 nádob [Rakovský 1977/78a; 1984]. Není bez zajímavosti, že také lid jordanovské skupiny znal kremaci jen jako doplňkový způsob pohřebního ritu. Ze sídlišť s MMK pochází řada dokladů nerituálně pohřbených lidí. Z fáze Ia je to např. kostra dospělého jedince ležícího na břiše s roztaženýma nohama v jámě ve Střelicích-Bukovině [Vildomec F. 1928/29, 37, obr. 13]. Z velkého hliníku č. 4 v Těšeticích-Kyjovicích pochází nález skeletu pohozeného dítěte (Podborský 1969, obr. 6:1]; z téže lokality budí pozornost rituálně ve skrčené poloze uložené dítě na dně obilní jámy č. 159, jehož hlava byla od těla oddělena a odsunuta stranou, jakož i nález izolované lidské lebky u jámy sakrální povahy č. 151 uvnitř rondelu [Podborský 1988,86,109, obr. 87]. Také zfáze IIa je zaznamenáno několik pohozených lidských skeletů na sídlištích, např. u Pavlova [Kundera 1980] či Hodonic [Rakovská—Stuchlík 1980]. Nálezy samostatných lidských lebek jsou v kultuře s MMK poměrně časté. Nejde sice o tak bizarní případy jako v Rakousku či Maďarsku [Urban 1979; Zalai—Gaál 1984], ale i tak jsou to jevy signalizující zvláštní manipulace s lidskou hlavou; je možné, že přítomnost lidských lebek v sídlištních objektech svědčí o vystavování hlav mrtvých předků v domech [Ruttkay 1983/84; 1985a], což by opět vysvětlovalo neexistenci pravidelných pohřebišť lidu s MMK. Případy rozdrcených lidských lebek ve 2 jámách na sídlišti v Lužích u Oslavan zmínil již J. Knies [1896], v jámě ve Střelicích-Bukovině našel lebku také F. Vildomec [1928/29, obr. 14], stejně jako později i v Hlubokých Mašůvkách. Nověji vyzvedli část lebky z jámy v Dobšicích M. Geisler a J. Kovárník [1983].

79 Půdorys a obsah hromadného hrobu lidu s MMK ze Džbánic.

136

S velkou pravděpodobností patřily mladšímu stupni MMK také 4 lidské lebky uložené v jámě na ohništi na Cezavách u Blučiny [Ondráček—Podborský 1954; Tihelka 1956]. Složitosti pohřebního ritu zvyšují ještě hromadné hroby s MMK, i když tu nejde o zásadně nový fenomén. Dosud známé hromadné hroby tvůrců MMK jsou však v mnohém unikátní, zvláště opět společným uložením Udí a zvířat. Objekt ze Džbánic (obr. 79) prozkoumal r. 1937 J. Horňanský: v poměrně malé jámě tu bylo natěsnáno 12 lidí (zřejmě dětí i dospělých), našlo se tu dále celkem 16 nádob fáze IIb (ne všechny se dochovaly), u kostry č. VIII byl náhrdelník z korálků z lastur a kostěné hladidlo, u hlavy skeletu č. XI ležela psí lebka [Horňanský— Skutil 1950]. Druhý případ, jehož zařazení do MMK však není zcela jisté, je starého data: r. 1872 našel J. Wankel v jámě u Rajhradu 5 lidských koster a skelet prasete (obr. 78:4); jedna z koster měla oddělenou a po straně trupu uloženou lebku. Nálezy keramických střepů (např. typické rohaté ucho) vedou k zařazení jámy do MMK [Wankel 1873; Podborský— Vildomec 1970, tab. 3:o]. Ke kategorii základních pramenů poznání lidu s MMK patří vedle sídlišť a hrobů ještě hromadné nálezy broušené kamenné industrie. Pomineme-li oba depoty z Troubska, připisované již lidu s mladší vypíchanou keramikou [Salaš 1986a], pak do fáze Ib MMK je řazen především sklad polotovarů z Jaroměřic n. R. a nález tří hotových artefaktů z Brna-Žebětína [Vencl 1975, 50]. Do fáze IIb spadá jiný sklad polotovarů plochých seker z Břeclavi, jemuž byla věnována mimořádná petrologická pozornost [Štelcl—Kalousek—Malina 1970], do mladšího stupně MMK obecně jsou datovány nálezy z Dřevnovic na Prostějovsku a ze Sudic na Blanensku [Salaš 1986a]. Na závěr oddílu o kultuře s MMK je třeba shrnout současné poznatky o předmětech denního života tvůrců této špičkové civilizace. Masovým jevem sídlišť je především keramika, jejíž malování dalo celému komplexu název, a jehož barvivo se zvláště v suchých půdách jihozápadní Moravy poměrně dobře zachovává. Předběžné statistické údaje ukazují, že malováno bylo cca 60—70 % veškerého hliněného nádobí staršího stupně MMK; později malování podstatně ubylo. I v MMK je možné rozlišit keramiku užitkovou a okrasnou či reprezentační. Avšak i „kuchyňské" nádoby jsou zpracovány z kvalitního materiálu a dokonalejšími technikami a bývají také malovány. Nevyskytne se již hrubá „bahnitá" keramická hmota, nepoužívala se již nálepová technika tváření nádob. Hrnčířství bylo asi

137

jednak oblíbenou tvůrčí činností žen, jednak se — zvláště v mladším stupni MMK — stalo již značně specializovanou činností. Velmi pravděpodobně se při hnětení nádob používalo již efektivních hrnčířských pomůcek včetně otočné turnety; tenkostěnné nádoby vynikají symetričností a elegancí, kterých nebylo možno dosáhnout lepením ve volné ruce. Technologicky kvalitní červené a černé zboží II. stupně MMK je asi dílem „hradských" hrnčířů znalých nejen otočné podložky, ale i vypalovacích pecí typu Kramolín, v nichž se dosahovalo teploty až kolem 800 °C. Technologická stránka MMK se stala předmětem specializovaného studia za úspěšného využití experimentu [Kovárník 1982; 1988; Foltýn—Přibylová—Šedo 1987], které přispělo jak k objasnění výrobních postupů, tak k přiblížení funkce některých dříve těžko interpretovatelných předmětů, např. lastur říčních škeblí s vydřeným elipsovitým otvorem, kostěných „špachtlí" a hladidel, hranolků minerálního barviva apod. [Kovárník 1987]. Samo malování nádob je rovněž vděčným tématem studia, a to po stránce technologické i formální. Technologií malby se zabývala zvláště E. Kazdová [1975; 1984], a to opět za přispění technických analýz a experimentu. Formální analýza malované ornamentace je rozpracována v numerickém kódu MMK [Podborský et. al. 1977]. Základní typy nádob byly charakterizovány zvlášť pro tu kterou fázi MMK a jsou také předvedeny na příslušných obrazových přehledech (obr. 61,63 až 65). Od samého začátku disponoval lid s MMK zcela novým a ve srovnání se starším a středním neolitem daleko bohatším sortimentem tvarů nádob, z nichž některé (hřibovitá nádoba, hrnec s rozevřeným hrdlem, mísa na duté nožce, pohárek s kulovitou výdutí) mají zřejmé vzory v severobalkánském neolitu (Vinca, Butmir). Na předchozí vývoj přímo nenavazuje ani šestiuchá putna, ani miska s vyznačeným hrdlem, v celém průběhu vývoje MMK velmi častá. Tvarové bohatství MMK podléhá výraznému stylovému vývoji, v němž se odráží i nové jihovýchodní vlivy, jak tomu bylo na počátku fáze IIa (tzv. bílý lengyel), patrně i v subfázi IIa2 (červená sigilátová keramika) a možná i později (černá leštěná keramika). Ve II. stupni se objeví některé nové tvary nádob jako jednouché džbánky, dvojuché amforky, velké hrncovité mísy („pernice"), misky na zvonovité nožce, misky se zataženým okrajem apod. Rozmanitost keramických tvarů je překvapující a ukazuje také na to, že některé typy staroeneolitické kultury nálevkovitých pohárů mohou mít své předlohy právě v sortimentu MMK: sám nálevkovitý pohár je pouze derivátem hrnce MMK. Nevysvětlitelnou záhadou je

80 Antropomorfní a zoomorfní nádobky lidu s MMK. 1 - Vedrovice; 2 - Prštíce; 3, 7 - Jaroměřice n. R.; 4, 6 - Boskovštejn; 5 Brno-Komín; 8, 9 — Střelice; 10 — Bošovice; 11 — Hradisko u Kroměříže; 12 - Hluboké Mašůvky.

138

81 „Sakrální" keramika lidu s MMK. 1, 6 — „křesílka"; 2 — model loďky; 3 — nádobka s násoskou; 4, 5 — falické artefakty; 7 — "lampa"; 8 — „svícen"; 9 — model chlebového bochníku; 10 — model necek; 11 — miska na destičkových nožkách; 12 — závěsná miska — kahan; 13, 14 — modely van; 15 — čtyřnohý stoleček; 16 — model domu; 17 — model nákupní tašky. 1 — Brno-Komín; 2, 3, 6,8, 11,12,15—17 — Střelice; 4 — Boskovštejn; 5 — Velehrad; 7 — Borkovany; 9 — Vedrovice; 10 — Hluboké Mašůvky; 13 — Brno-Maloměřice; 14 — Horákov.

139

nález části láhve s límcem v neporušeném objektu 109 fáze Ia MMK v Těšeticích-Kyjovicích [Podhorský 1988, 146, obr. 119:24]. K drobné užitkové keramice se počítají naběračky s tulejí, později s rukojetí, pokličky se zoomorfním, později jednoduchým držadlem, koflíky s držadlem při okraji, nádobky s výlevkou, prvé „cedníky" (známé dosud jen ve zlomcích), přesleny, bochánkovitá závaží, drobné kuličky, hliněná mezikruží (podložky pod nádoby) aj. Jako ozdoba sloužily početné masivní hliněné korále, používané spíše asi ke zkrášlení interiérů obydlí, příp. sakrálních objektů, než jako součásti náhrdelníků. Exploze zvláštních keramických tvarů a figurální plastiky souvisí s bohatým duchovním životem lidu s MMK. Tyto předměty, objevující se od fáze Ia, provázejí vývoj celého staršího stupně a vrcholí ve fázi IIa, aby poté zvolna ustupovaly ze scény a ve starším eneolitu zanechaly již jen sporé ohlasy. Do kategorie zvláštních keramických tvarů patří: antropomorfní nádoby svodínského typu (známé z Moravy dosud jen ve zlomcích, např. z Prštic či Jaroměřic n. R.), jiné nádoby s aplikacemi částí lidského těla (Vedrovice), pohárky v podobě lidské nohy (Střelice) nebo stojící na lidských nohách (Hluboké Mašůvky), pokličky nádob s držadlem v podobě lidské postavy (Těšetice-Kyjovice), zoomorfní nádobky v podobě býka, prasete, kozla, ptáka apod. (Střelice, Horákov, Jaroměřice n. R., Hradisko u Kroměříže, Lesůňky aj.), běžné nádoby s aplikacemi zvířecích hlav (obr. 80), závěsné kubické „kahany", „svícen", trojnožky-„oltáříky", misky na dvou deskovitých podstavách, modely domů, modely nábytku (stolečky, křesílka-„trůny", „baldachýn"), hliněné „vaničky", kopie nákupních tašek, model lodě (Střelice), modely chlebových pecnů (?), zdobené kvádříky, hvězdicovité předměty, štěrchátka, falické předměty (obr. 81). Zvláštní pozornosti zaslouží lidská, jmenovitě ženská figurální plastika. Setkali jsme se s ní sice již v mladším paleolitu, i ve starším neolitu, skutečně masově se však vyskytuje teprve nyní. Jen z Moravy pochází na 1500 kusů (většinou fragmentárních) lidských sošek [Vildomec F. 1950; Skutil 1939/40; Marešová 1971; Podborský 1985]; některé celistvé idoly nepostrádají uměleckou hodnotu a objevují se pravidelně ve světové archeologické literatuře. Rozlišovat je nutno sošky stojící a sedící na „trůně". Sedících postav je poměrně málo (necelá 3 %). Naprostá většina figurek představuje stojící lidskou postavu bez oděvu (oděv je v několika málo případech pouze naznačen malováním, v jediném případě je drobná ženská figurka jakoby oděna do dlouhé

zvonovité řízy (Těšetice-Kyjovice, obr. 83:3). Naprostá většina figurek představuje ženskou postavu, mužských kreací přibývá ve II. stupni MMK. Ve srovnání s paleolitickými „venušemi" jsou lengyelské idoly více typizované, uniformnější. Jejich společným znakem je zdůraznění střední části těla (zbytnění pánevní oblasti) a potlačení obličeje, hrudníku i končetin. Zvýrazněn bývá (rytím i malováním) stydký trojúhelník, samotné pohlaví však — až na naprosté výjimky — naznačeno není. Některé lépe vymodelované exempláře mají propracovaný i obličej (výjimečně snad jde i o pokus o portrét, zvláště ve fázi Ib), naznačený účes, který splývá až na záda (ve fázi Ia), a snad i malování či tetování těla. Vcelku lépe jsou modelovány sedící sošky, které bývají „zabořeny" do křesílka a mívají plasticky modelované paže v různých polohách před tělem nebo na těle ve „venušině" póze či v póze „myslitele" (obr. 83:7). Velikost sošek kolísá; vyskytlo se několik málo „velkých" plastik (nad 35 cm výšky), daleko nejvíce je figurek středních rozměrů (12—30 cm), opět méně je malých plastik (6—12 cm) a zanedbatelný je počet miniaturních kreací, z nichž některé mohou být chápány i jako karikatury nebo cvičné modelace. Lidské figurky lze rozdělit do několika časově následných typů, a to podle provedení paží: Nejstarší střelický typ (obr. 83:1—5) má paže naznačeny pouze vodorovnými tupě zahrocenými pahýly; charakteristické je silné zbytnění sedací partie. Obličej bývá zpravidla jen naznačen, typický, ač ne právě častý, je „plný" účes s čelními kouty; řada standardních sošek ovšem má hlavu ztvárněnou jen do podoby dvojkuželovitého útvaru bez jakýchkoli náznaků obličejových rysů. Exemplář ze Střelic-Bukoviny má naproti tomu obličej vyjádřen plasticky a ještě rytím naznačený několikanásobný náhrdelník (obr. 83:2). Idoly střelického typu jsou datovány do fáze MMK Ia a jen zcela výjimečně, a to hlavně v sekundami oikumeně lengyelského okruhu, např. ve Slezsku nebo středním Německu, se objeví i později. Nejmladší exempláře střelických idolů mají pahýly paží prodloužené s konci buď dolů ohnutými nebo mírně se zvedajícími; tím vytvářejí přechod k následujícímu maloměřickému typu. Sošky maloměřického typu bývají vyšší, štíhlejší, mívají dlouhý krk a propracovanější obličej; neobjevuje se u nich již „plný" účes, spíše jen jeho obrys. Jejich hlavním znakem jsou šikmo vzhůru orientované pahýly paží (obr. 83:15). Jsou datovány do fáze MMK Ib a jako i jiné typy této doby mívají často příčnou perforaci v pánevní či nadkolenní oblasti. Již ve fázi Ib začíná také vývoj mašůveckého typu ženských sošek, které patří technologicky

140

82 Lidské sošky lidu s MMK. 1 — Těšetice-Kyjovice; 2,4 — Jaroměřice n. R.; 3 — Brno-Bystrc; 5,6 — Kramolín-Hradisko; 7 — Slalinky; 8, 10 — Střelice-Bukovina; 9 — Štěpánovice. 14141

83 Vývoj lidských sošek lidu s MMK. 1-7 - fáze Ia (střelický typ); 8-15 - fáze; Ib (maloměřický typ - č. 15; jaroměřická varianta -č.8. 11); 16—23 —fáze IIa,b(mašůvecký typ — č. 16;štěpánovický typ — č. 22,23; kramolínský typ — č. 21). 1,2 4,7,15 — Střelíce, 3, 5, 6 - Těšetice-Kyjovice; 8 — BoskovŠtejn; 9—11, 16, 22 — Hluboké Mašůvky; 12, 13 — Brno-Maloměřice; 14 — Pavlov; 17 — Kostelec n. H.; 18—21 — Kramolín; 23 — Štěpánovice.

142

84 „Venuše" z Hlubokých Mašůvek.

i umělecky k nejvyspělejším. Jejich klasickým představitelem je Hlubokomašůvecká venuše (obr. 84), známý nález F. Vildomce z roku 1934 [Salm—Vildomec 1936/37; Vildomec F. 1946], datovaná však až do fáze IIa. Hlavním znakem sošek mašůveckého typu je elastická modelace těla, spojitých nohou s výraznými chodidly, maskovitého ztvárnění obličeje a. zvláště pak plasticky modelovaných, do prostoru před tělem vztažených paží s rukama s naznačenými prsty. Ve fázi Ib má mašůvecký typ své prototypy v podobě ještě postaru modelovaných strnulých sošek boskovštejnské varianty s válečkovitými pažemi bez prstů v oblém vertikálním předpažení a v podobě jaroměřické varianty s realističtěji tvarovanými pažemi s rukama s prsty v lomeném vertikálním předpažení (obr. 83:11). Konečně také idoly štěpánovického typu, rozšířené nepočetně hlavně ve fázi IIb, mají své předchůdce již na konci staršího stupně MMK v podobě maršovické varianty s pahýlovitými pažemi bez prstů, které však směřují v širokém vzpažení vzhůru k nebi, podobně jako je tomu v případě klasické sošky ze Štěpánovic (obr. 83:23). 143

Od fáze IIb MMK postupně mizí řada „sakrálních" předmětů a ubývá také figurální plastiky, která nyní nese již viditelné znaky úpadku po stránce obsahové i umělecké. Pomineme-li možné přežívání ženských sošek mašůveckého typu do této doby, spadá do fáze IIb především samotný štěpánovický idol se vztyčenými pažemi s rukama s naznačenými prsty, případně několik podobných fragmentů [Podborský 1985, 78], a pak sošky kramolínského typu s hranolovitým, silně stylizovaným tělem a hrotitě profilovanými sedacími svaly (obr. 83:21), které již jsou zjevným projevem schematizace. I nyní se ještě objeví sedící figury (Kramolín, Slatinky) a zvláště také párové sošky (Kramolín, Troubelice — obr. 83:18, 19), vyjadřující motiv „hieros gammos". Zastoupení mužské plastiky je početnější. V Horním Slezsku a na severní Moravě je v této době postižitelný slabší vliv trypilsko-cucutenské plastiky (např. Velké Hoštice, Kostelec n. H.), který sem dospěl patrně přes Malopolsko [Janák 1990; 1991]. Ve srovnání s lidskými soškami jsou drobná keramická zvířátka daleko méně častá (asi 1/4—1/5 počtu antropomorfních figur), ale nikoli nevýznamná. Jsou spontánním projevem zemědělsko-dobytkářského způsobu života a ukazují přesvědčivě odraz tohoto života v drobném umění. Jde tu o více méně realisticky modelované drobné figurky (obr. 85, 86), dost často pomalované, v nichž se dají rozpoznat základní druhy domácích zvířat, i některé druhy lovné fauny (zajíc, pták — kachna, želva, liška, medvěd, ryba). Zatímco figurální plastika souvisí s duchovním životem, kamenné nástroje informují především o výrobní činnosti. Pokud jde o dřevařské broušené a vrtané artefakty disponoval lid s MMK vedle dožívajících kopytovitých klínů hlavně lichoběžníkovitými sekerami různé velikosti a převážně již symetrického ostří a sekeromlaty, z nichž běžná byla tzv. lengyelská varianta. Tvary „motyk" s příčným ostřím a provrtem jsou vzácné, diskovité mlaty nejsou doloženy vůbec, vývrtky a „výstružníky" jen doplňují technologický obraz výroby broušené industrie. Poměrně časté jsou zrnotěrky, „palety", drtidla a roztěrače. Stále významnou roli hrála štípaná industrie. Tvořila podstatnou součást denního pracovního nářadí (škrabadla, nože, vrtáky, pilky), zemědělského náčiní (srpy) i loveckých potřeb (trapézovité šipky s příčným ostřím, hroty). Z hlediska typologického jsou v MMK nejčastější škrabadla a čepele; krátké lichoběžníky jsou nejčastější ve fázi Ia, kdy se vyskytují také vrtáčky, rydla, pilky, vruby, drasadla, zoubkované úštěpy, ojediněle i hroty a hroty s vrubem. Ve

85 Zoomorfní figurální plastika lidu s MMK. 1 — Prštice; 2 — Znojmo; 3, 9, 10 — Boskovštejn; 4, 5 — Lesůňky; 6—8, 18 — Jaroměřice n. R.; 11 — Střelice; 12—14 — Hluboké Mašůvky; 15 - 17 — Těšetice-Kyjovice; 19 — Horákov.

144

86 Keramické figurky zvířat v pojetí lidu s MMK. 1,4,8 — Jaroměřice n. R.; 2 — Kramolín; 3 — Ctidružice; 5 — Boskovštejn; 6,19 — Těšetice-Kyjovice; 7, 9,14,17 — Střelice; 10, 15 — Hluboké Mašůvky; 11 — Brno-Líšeň; 12 — Lesůňky; 13 — Kostelec n. H.; 16 — neznámé naleziště; 18 — Plaveč; 20 — Ž o py.

145

vyskytnou kostěné háčky k udici, harpuna (Jezeřany-Maršovice), prstenec (zděř), kostěný přeslen (Tasov), parohová palice či sekeromlat s kulatým otvorem (Těšetice-Kyjovice), příp. delší masivní parohový hrot, použitelný i jako dýka (obr. 88). Nakonec ještě k ozdobám lidu s MMK. Šperk nebyl nikterak rozšířený, alespoň ne jeho luxusní druhy. Téměř vymizely spondylové ozdoby, několik skromnějších náhrdelníků (Tasov, Džbánice) je sestaveno z prostých korálků vyřezaných z lastur domácích mlžů. Masivní hliněné korále patrné jako osobní šperk nesloužily, stejné jako kamenné kulovité perle, objevující sc v inventáři sídliště II. stupně ve Džbánicích (obr. 88:6). Ani kovový šperk ještě nehrál významnější roli, ačkoli lze předpokládat jeho přece jen častější výskyt, než jaký připouští dosavadní pramenná základna: např. známá ženská soška z rakouského Falkenstein-Schanzbodcn má na prsou červenou barvou znázorněný měděný brýlovitý závěsek typu Tolnanémedi [Ruttkay 1983b], který je jistě odrazem reálného, třebas asi velmi vzácného šperku. Přesto je zřejmé, že lid s MMK honosný šperk neznal; dbal možná spíše na zdobení samotného těla (tetováním, malováním, úpravou účesů apod.) a na pestrou ornamentaci šatu. jak by naznačovaly stopy malování některých sošek. 87 Broušena kamenná industrie neolitických a eneolitických obyvatel Moravy (ukázky technologických postupů: 5 - vrtání otvoru: 7 — stav nástroje po vyvrtání otvoru, avšak přeci definitivní úpravou povrchu). 1- 4 — Těšetice-Kyjovice (drobné sekerky, MMK); 5 — Hostini (nedovrtaný sekeromlat, pravděpodobně VK); 6 — Jevišovice (jevišovická kultura); 7 — Hostim (MMK).

fázi lb vrcholí a záhy nato končí výskyt krčkovitých vrtáčků. V mladším stupni se vedle dominujících škrabadel stává typickým tvarem delší lichoběžníkovitá čepel a větší segmenty: množí se hrubé nástroje (zoubky, vruby, drasadla, masivní škrabadla). Štípané artefakty jsou zpočátku drobné, v mladších fázích 1. stupně se zvětšují (tehdy jsou také pečlivěji retušována škrabadla) a velikost nástrojů vzrůstá dále i v mladším stupni MMK, kdy se také ustalují základní typy dříve variabilních jader [Oliva 1990b]. Tak jako ve starším neolitu se i v MMK objeví početné kostěné a parohové nástroje jako šídla a hroty různé velikosti, hladidla, hoblíky, stěrky apod. Novinkou jsou drobné ostré hrůtky vyrobené z ptačích kostí, které mohly sloužit i jako medicínské nástroje. Zvláštní jsou také dobře hlazené podélné destičky s knoflíkovitým výčnělkem se stopami opotřebování (obr. 88:36), které jsou typické pro fázi Ia MMK (Těšetice-Kyjovice, Střelice-Bukovina, Dukovany, Oslavany-Luže, Kobeřice). V omezeném počtu se

2.4 Neolitické zemědělství Hlavní přínos neolitu — zemědělská ekonomika — je po zásluze již řadu roků předmětem soustředěného výzkumu, spočívajícího ve využití jak archeologických pramenů, tak etnografických analogií a výsledků experimentální archeologie [Beranová 1987; Rulf 1991; Kazdová 1983; 1984a]. Pro nejstarší neolit střední Evropy se předpokládá žárové zemědělství, jehož podstatou bylo spálení lesa či lesostepi a setba do popelovité země. Žďářením sice bylo možno dosáhnout jednorázově značného sklizňového efektu zásobením půdy fosforem a draslíkem, zároveň však docházelo k celkovému úbytku energie půdy a ke snížení hladiny dusíku; to mělo z hlediska dlouhodobého hospodaření s půdou negativní dopad. Mohlo to být kompenzováno relativně rychlým střídáním pozemků [srov. teorii cyklického zemědělství; Soudský 1966, 63 ad.], dnes se však uvažuje o žďáření spíše jen z. hlediska získání půdy pro založení polí [Peške 1987]. Vlastní příprava půdy k setí se pak dála kopaničářskými technikami pomocí tzv. brázdících tyčí, dřevěných či parohových kopáčů, holí apod. Kvalitní půda, na níž nejstarší zemědělci zakládali osady a pole. byla schopna udržet i bez hnojení dobré výnosy po řadu let; problémem bylo spíše odplevelení a kypření země. Aby půda

146

mohla přece jen regenerovat, nechávali ji, zejména pokud klesaly výnosy, na čas odležet jako úhor či příloh. Potenciální zemědělské půdy bylo v neolitu jistě dost... Na neolitické zemědělství ovšem nelze nahlížet jako na jednotný, neměnný fenomén; poukázat je naopak třeba na jeho vývojové i regionální, ekologicky podmíněné aspekty. V podstatě se zvažují 4 základní modely neolitické agrikultury: 1. extenzívní žárové stěhovavé (cyklické) zemědělství, 2. extenzívní žárové zemědělství se stabilitou sídlišť, 3. intenzívní přílohové zemědělství spojené s využitím oradla, 4. intenzívní kopaničářské zemědělství využívající ve značné míře nivy [Rulf 1991]; žádný z těchto modelů se patrně nerealizoval v čisté podobě, takže se připouští spíše model kombinovaný, přizpůsobený místním možnostem [Beranová 1987]. Pro starší a střední neolit přichází v úvahu jak intenzívní žárové, tak intenzívní kopaničářské zemědělství; lengyelská civilizace přinesla nové prvky, zvláště asi přílohové hospodáření, oradlo a patrně i větší akcent na dobytkářskou složku a lov zvěře. Nejstarší evropští zemédělci pěstovali především pšeničné odrůdy obilovin: z pluchatých zrnin to byla pšenice dvouzrnka, jednozrnka, špalda, pšenice obecná a shloučená, z nahých odrůd pšenice setá a zakrslá; v menší míře se pěstoval i ječmen, jen jako plevel se objeví žito nebo oves, doloženo je i proso, luštěniny (hrách, čočka, boby), len a mák [Beranová 1987]. Vnitroevropské obilnářské poměry charakterizuje dobře nálezový sortiment zuhelnatělých zbytků obilí a obilek z osady lidu s lineární keramikou v Bylanech v Čechách: 80 % obilnin tvořila pšenice dvouzrnka, 15 % pšenice jednozmka a 5 % jiné druhy obilnin, příměsi a plevele [Soudský 1966,63]. V Mohelnici na severní Moravě se našly podle analýz F. Kühna doklady pěstování pšenice dvouzrnky, jednozrnky, obecné, patrně i ječmene a také prosa [Tichý 1962a, 300]. Podle Z. Tempíra převažuje na neolitických sídlištích v českých zemích vůbec pšenice dvouzrnka, kterou následuje pšenice jednozmka; pšenice shloučená, ječmen a proso se objeví jen jako příměsi [Pleiner, ed., 1978, 188]. Pšeničné monokultury ostatně naprosto převažovaly ve středoevropském zemědělství po celý pravěk.

Posun zemědělských prací nastal v mladším neolitu, kdy se spolu s dalšími progresivními inovacemi začíná používat jednoduché dřevěné hákové oradlo, tažené nejprve asi člověkem, později (určitě od eneolitu) i dobytčím zápřahem. Přímých důkazů orby ovšem je velmi málo. Patrně nejstaršími stopami používání oradla jsou v našem prostředí tmavé pruhy, zjištěné I. Pleinerovou [1981] v jednom časně eneolitickém objektu (č. 86) v Březně u Loun, a to ještě jde spíše o orbu rituální než skutečnou. Vychází se však z předpokladu, že růst populace mladého neolitu musel být zajištěn zvýšeným přísunem potravy a ten mohl být realizován opět jen zlepšováním agrotechniky. Zavedení oradla usnadnilo a zkvalitnilo přípravu půdy a tím umožnilo intenzívní rozvoj obilnářství vůbec.

89 1 — nálezová situace srpových čepelek na neolitickém sídlišti v Mohelnici; 2—4 — tři základní varianty rekonstrukce neolitických srpů.

88 Šperk z ušlechtilých druhů kamene (1-6), hliněné (7—25) a parohové či kostěné (26—39) předměty lidu s MMK. 1—6 — korálky a závěsky; 7 — miniaturní nádobka; 8,14 — přesleny; 9,10 — korále; 11,12,20,23—25 — závaží; 13 — model sekeromlatu; 15 — cívka; 16 — hvězdicovitý předmět; 17,18 — pintadery; 19 — lžíce; 21, 22 — zvonečkovité závěsky; 26 — udička; 27 — lastura říční škeble použitá jako keramická šablona; 28 — stěrka; 29—33, 35 — šídla a hroty; 34, 39,40 — parohové palice; 36 — tyčinka s knoflíkovitým výstupkem; 37 — harpuna; 38 — dutá zvířecí kost použitá jako „kalamář" na rozdělávání barviva. 1, 2, 5, 6 — Džbánice; 3, 4, 7, 8, 10, 15, 16, 20, 26—30, 32—34, 36, 37, 39 — Těšetice-Kyjovice; 9, 17, 25 — Boskovštejn; 11 — Prštíce; 12, 13 — Jaroměřice n. R.; 14 — Tasov; 18,19 — Kramolín; 21 — Uničov; 22 — Velké Hoštice; 23 — Oslavany; 24 — Štěpánovice; 31, 38 — Jezeřany-Maršovice; 35 — Slatinice; 40 — Borkovany.

2

V odborné literatuře posledních let najdeme řadu úvah o možných výnosech neolitických polí a o skutečné spotřebě obilnin ke konzumaci [Neustupný— Dvořák 1983; Beranová 1987]. Z modelu výživy pravěkého zemědělce, zpracovaného E. Neustupným, vyplývá spotřeba cca 200 kg obilí na 1 osobu za 1 rok, tj. asi 8 q obilí na jednu rodinu a rok. Toto množství zrna se mohlo získat obděláním 1 ha půdy, považuje-li se za nejpřijatelnější odhad neolitických výnosů asi 11 q/ha. Jedna průměrná rodina jistě byla schopna obdělat případně i větší plochu pozemků, jestliže by se ze sklizně muselo odečítat značné množství zrna na novou setbu, na odpad, ztráty atd., čímž by čistá hmotnost zrna ke konzumaci klesla až na 4—5 q z 1 ha. Větší neolitická osada, čítající cca 200 lidí, by tedy musela obhospodařovat asi 200—400 ha země s tím, že z této plochy skutečně obdělávala 50—100 ha, zatímco zbytek ponechávala k regeneraci jako příloh. Tyto a podobné odhady vcelku odpovídají i rozptylu skutečných osad v krajině. Sklizeň cca 500—1000 q obilí

ročně by také celkem odpovídala kapacitě neolitických obilnic (sil), jaké byly zjištěny u rondelu v Těšeticích-Kyjovicích, za předpokladu, že současně byla v provozu 2 taková sila.17 Vděčným tématem experimentální archeologie posledních let je sklizeň obilí. Srpových kamenů, většinou čepelek či úštěpů s rovnými boky, se na neolitických sídlištích najde značná množství (5—54 % z celkového množství štípané industrie); v osadě lidu s moravskou malovanou keramikou u Těšetic-Kyjovic zjistila E. Kazdová celkem 248 srpových čepelek z celkového počtu 3296 kusů silexů, tj. asi 7,5 %. Z výjimečných situací nálezů srpových kamenů „in situ", jaký se podařilo učinit v Mohelnici, a na základě etnologických analogií jsou sestavovány experimentální srpy s čepelkami vsazenými do násad. E. Kazdová [1983; 1984a] sestavila 3 typy srpů: obloukovitý se 4 kameny a s rovnou odsazenou rukojetí, jiný polokruhovitý s 5 kameny a s oble nasazenou rukojetí a další s rovnou rukojetí a zalomenou pracovní částí se 3 kameny (obr. 89). Při pokusné sklizni se nejlépe osvědčil 1. a 3. typ; za 5 hodin práce s popsanými srpy sklidila uvedená badatelka obilí ze 150 m2. Ostří srpů se za tu dobu neotupilo, spíše přiostřilo, na kamenech se však neobjevil ani typický obilný lesk, jehož vznik je asi vázán na dlouhodobější činnost. Obecně se odhaduje, že neolitickým srpem mohl sklízel 1 člověk průměrně 30—35 m2 plochy obilí za 1 hodinu. 1 ha obilí by tedy požal za 280—300 hodin; 2 lidé by tak učinili za 150—140 hodin, což představuje 14—15 plných pracovních dnů. Jedna průměrná rodina byla zřejmě schopna v únosné době 7—10 dní sklizeň zabezpečit. Budeme-li navíc uvažovat o kooperaci více lidí při žních, jak by to odpovídalo občinnému způsobu života v neolitu, měly by se časové intervaly ještě krátit. Po sklizni se obilí vydrtilo, dosušilo, zbavilo plev (pražením v pecích?) a uložilo do sil. Konzumovalo se po rozemletí na kamenných zrnotěrkách a po tepelné úpravě (polévky, kaše, placky). V neolitu patrně převládala úprava mouky na kaši; kaše byla vařená, nekvašená a připravovala se na mléce a tuku: analyzované zbytky potravin, které ulpěly na stěnách neolitické keramiky, ukazují v 90 % na silně tučnou kaši. Teprve v eneolitu byla běžnější pečená placka. Zkvašený chléb ovšem v neolitu, a ještě i dlouho potom, znám nebyl. Zemědělství bylo přirozeně propojeno s dobytkářstvím. Běžné spektrum zvířecích kostí na neolitických sídlištích opakovaně prokazuje chov rohatého

90 1 — replika neolitického srpu a ukázka výpěstku pšenice — dvouzrnky; 2 — práce s replikou neolitického srpu.

17

Podle výpočtů Z. Webera činil obsah jedné obilní jámy v Těšeticích-Kyjovicích až 16 m3 (srov. Podborský 1988, 108].

2

skotu, prasete domácího, drobných přežvýkavců (ovce, koza) a psa. Rozdíly jsou pouze v procentuálním zastoupení jednotlivých druhů na určitých sídlištích a pak také v poměrech kostí domestikovaných druhů vůči druhům loveným. Ve starším neolitu převažují ve skladbě osteologického materiálu jednoznačně zvířata domácí. Z osady s lineární keramikou v Mikulově-Jelení louce uvádí B. Klima vedle klasického sortimentu domácích zvířat také prase divoké, pratura, jelena, srnce, zajíce (?), veverku a divokého koně [Equus (asinus)hydruntinus] [Klíma 1971; 1972]. Poněkud lépe jsme informováni o skladbě zvířecích kostí na sídlištích lidu s moravskou malovanou keramikou. V některých osadách lengyelského lidu je poměr domácí a lovené fauny daleko vyrovnanější než tomu bylo ve starším neolitu (v Těšeticích-Kyjovicích např. 54,5 %:45,5 %), ve východní části středodunajského okruhu většinou dokonce lovná zvěř nad domácími zvířaty převažuje (např. Aszód v Maďarsku — 57,3 %: 42,7 %; Kalicz 1985, 103). Vyplývá z toho, že v mladším neolitu získal na významu lov [Rulf 1991]. Z řady sídlišť s moravskou malovanou keramikou však v osteologickém materiálu převažuje domácí zvířena podobně, jako tomu bylo již dříve:

Mezi lovnou zvěří se na sídlištích lidu s malovanou keramikou objevují běžné druhy jako jelen, srnec, prase divoké, kůň, medvěd, liška, králík (zajíc), bobr, ryby, ptáci. Skladbu domácích zvířat na zkoumaných sídlištích tohoto lidu ukazuje následující přehledná tabulka.18

Úvaha o neolitickém hospodářství vede i k určité představě o skladbě potravy našich nejstarších zemědělců. V posledních letech byly na toto téma zpraÚdaje pro obě tabulky jsou převzaty z prací: Fejfar 1975/76; Koštuřík et al. 1984; Čižmářová—Rakovský 1988; Rakovský 1990a. 18

2

covány základní studie [Neustupný—Dvořák 1983; Venci 1985], vytvářející zároveň metodický návod představy modelu potravinového řetězce pravěkých zemědělců vůbec. Základní složku potravy našich neolitců tvořily cereálie (obilniny) v kombinaci s luštěninami, masem domácích i lovených zvířat a mléčnými výrobky. Poměr moučných na jedné a masitých a jiných jídel na druhé straně lze vyjádřit ciframi v rozpětí 90—80 %: 10—20 %; v případě lidu s MMK mohla snad být masitá složka potravy o něco větší. Počítat je třeba i se značnou spotřebou mléka a mléčných výrobků (máslo, tvaroh, sýry). Celkové spektrum pokrmů jistě zpestřoval sběr přírodních plodin, jmenovitě semen divokých travin, ořechů, bukvic, kaštanů, žaludů aj., zužitkovávaly se snad i kořeny a oddenky některých rostlin (např. divokého druhu řepy), šípky, jahody, ostružiny, jeřabiny, trnky, hložinky, slívy, plody černého bezu a dřínu, podle místa snad i borůvky a brusinky, dále divoce rostoucí zelenina (česnek, mrkev) a samozřejmě také plané ovoce (jablka, hrušky, višně, třešně). Sbírala se jistě také potrava živočišného původu jako vejce ptáků, škeble, plži, zcela jistě konzumovali také houby. Jako sladidlo se mohl využívat med divokých včel i některé přírodní látky, např. míza javorů, třešní, bříz apod. V rámci úvah o skladbě potravy nelze pominout otázku získávám a konzumace soli. Sůl je nezbytnou součástí výživy vyšších organismů a mohla se využívat i ke konzervaci potravin. Potřeba soli vyvstala lidstvu naléhavě právě v neolitu, v souvislosti s přechodem k zemědělství; lovec, živící se převážně masem v syrovém či polosyrovém stavu, nedostatek soli nepociťoval, protože maso samotné sůl (sodík) v určitém množství obsahuje. Přímých dokladů o těžbě soli, ani o získávám soli ze solanek v neolitu není, což ovšem neznamená, že se sůl takto nezískávala. Nápadné koncentrace osad lengyelského lidu kolem solných ložisek v Malopolsku bývají např. vysvětlovány právě zájmem, ba snad již i těžbou soli nejpozději v době pozdně lengyelské. Nelze vyloučit, že vývoz soli se mohl realizovat spolu s exportem malopolských silexů a že tudíž zasáhl i území Moravy. Uvažovat je ovšem nutno i o jiných, třebas náhražkových zdrojích soli; etnografické analogie připouštějí konzumaci směsí některých sušených rostlin, popela určitých dřev apod. Podnětná myšlenka J. Skutila o tzv. geofagii (pojídání hlíny obsahující minerální látky), založená na existenci hliněných kuliček v sídlištích lidu s MMK [Skutil 1954], nebyla obecně přijata a keramické kuličky byly interpretovány spíše jako náboje do praků nebo jiných metacích zbraní, či jako dětské hračky.

Pokud jde o nápoje, ukázal objev studny v Mohelnici, že již nejstarší zemědělci byli schopni využívat zdroje spodní vody. Určitě pili také mléko domácích zvířat (čerstvé, možná i kyselé), vyloučit nelze ani konzumaci krve zvířat, výrobu šťáv z některých přírodních plodů, odvarů z natí, listů či plůdků některých rostlin apod. Zvláště některé tyto „čaje" mohly mít i medicinální účinky. Dokladů o přípravě kvašených nápojů (např. z obilí, žaludů apod.) či omamných tekutin není; neznamená to ovšem, že již neolitci je neznali. 2.5 Sociální vztahy a duchovní život tvůrců moravského neolitu Zemědělsko-dobytkářská hospodářská základna zajišťovala neolitickému člověku daleko pravidelnější přísun potravy nežli tomu bylo dříve; stala se spolehlivou bází systematického růstu neolitické populace. Jakékoli demografické úvahy zůstávají samozřejmě jen na úrovni odhadů a hypotéz, není však od věci pokusit se o ně. Odhady počtů lidí v konkrétních pravěkých periodách spadají do oblasti historické demografie. Pro neolit bylo již i u nás vyzkoušeno několik postupů [Rulf 1979; Buchvaldek 1987], jejich výsledky však nejsou vždy srovnatelné s údaji získanými jinde [např. Raetzel-Fabian 1986]. V podstatě je možno použít dva způsoby propočtů: 1. Vycházet z předpokládaného počtu osob v jedné osadě a tento počet násobit myšleným množstvím sídlišť jedné generace. 2. Vycházet z vydedukované hustoty lidí na 1 km2 osídlených regionů a osídlenou plochu pak vynásobit hustotou populace. Je možno využít i demografie pohřebišť, ale to pro neolit nepřichází v úvahu. Oba hlavní postupy budou silně ovlivněny subjektivními vstupními údaji: Jestliže např. odhad počtu obyvatel jednoho velkodomu LnK se pohybuje v rozmezí 3 až 6, resp. 5—7 duší, pak počet domů stojících v osadě v jedné generaci kolísá v představách specialistů mezi 4—10/16; to znamená, že krajní hodnoty počtu lidí v jedné osadě LnK budou 12 a 112 (starší odhady počítaly i se 200—300 lidmi). Druhý velmi nejistý vstupní údaj bude tvořit počet osad v jedné generaci, nehledě k tomu, že hustota osidlem během 600—700 let trvání LnK značně kolísala: ze ± 400 registrovaných naletišť mohlo za předpokladu, že známe pouze 30—40 % původního počtu lokalit [Rulf 1979, 179], existovat v jedné generaci asi 170 osad. Použijeme-li jako model průměrné osady LnK jednotku o 60 duších, vychází počet obyvatel Moravy v jedné generaci populace s LnK na ± 10 200 lidí. Také druhý postup má svá úskalí; je jím již sám odhad hustoty lidí na 1 km2, vycházející jednak z úživnosti půdy (budou rozdíly mezi úrodnými spra-

151

šovými terény a periferními štěřkopísčitými oblastmi), jednak z výpočtů v osadách s kompletně dochovanými půdorysy domů. Pro středoevropské sprašové půdy se odhaduje hustota až 16,7 osob na 1 km2 [Raetzel-Fabian 1986, 85], ale také jen 1 osoba na 1 km2 [Buchvaldek 1987,18). Osídlený prostor může být pro dobu LnK vymezen na Moravě rovněž jen přibližně na 7000 km2. Při hustotě 2 duší na 1 km2 by průměrná velikost populace s LnK v jedné generaci činila ± 14 000 lidí, při hustotě 3 obyvatel na 1 km2 však již ±21000 lidí, což je patrně číslo nejvíce se blížící skutečnosti. Ve srovnání se starším neolitem došlo v době šáreckého stupně a vypíchané keramiky k méně přehledné demografické situaci, každopádně však k jistému poklesu počtu obyvatel Moravy. Naproti tomu v mladším neolitu lze předpokládat poměrně rychlé zhuštění populace a postupný vzrůst počtu lidí; snad nechybíme, budeme-li pro II. stupeň MMK počítat se 30—50 tisíci osadníky. Zemědělsko-dobytkářská ekonomika umožňovala i vyžadovala pracovní specializaci v některých mimozemědělských činnostech, zvláště v přípravě kamenné broušené industrie, v mladším neolitu patrně i v hrnčířství, v oblasti prospekce vhodných surovin a jejich distribuce, ve směně cenných surovin a materiálů, jakož i ve stavitelství. Míra specializace zůstává hypotetická, každopádně nešlo ještě o dělbu práce v plném slova smyslu, spíše o činnost sezónní a příležitostnou. Prosperující zemědělství bylo jistě ve většině ekologicky příznivých krajin schopné uvolnit, alespoň přechodně, ze základní pracovní sféry jistý počet schopných jedinců, kteří náročné nezemědělské práce zajišťovali, snad dokonce i v míře přesahující skutečnou potřebu [Oliva 1990]. Vývoj specializace výroby štípané industrie ilustruje situace zjištěná na sídlišti MMK v Jezeřanech-Maršovicích: ve starším sídlištním horizontu (Ib—c) zde byla většina těžených místních rohovců zpracovávána pro domácí potřebu, zatímco v mladším horizotnu (IIb—c) zde pracoval speciální dílenský areál zaměřený na těžbu rohovců a na jejich primární přípravu pro export [Rakovský 1985a]. Archeologické prameny našich neolitických sídlišť ukazují také na dálkové směnné kontakty. Již ve starším neolitu se takto získávaly lastury tlustoskořepatých mlžů žijících ve Středozemním či Jaderském moři, ze značně vzdálených míst (jihovýchodní Slovensko, areál Viničky-Kašov; Zeman-Navrátil 1987) přicházel obsidián a také transport některých kvalitních silexů se realizoval na vzdálenost větší než 400 km. Velmi pravděpodobný je i transport soli, tuhy, případně i jiných materiálů na značné vzdálenosti.

91 1 — neolitické sekeromlaty s novodobými násadami; 2 — replika neolilické chýše (na základě podkladu z lokalily Těšetice-Kyjovice); v popředí experimentální dřevěné nástroje neolitických zemědělců: brázdící tyče a hákové oradlo.

Výzkumy posledních desítiletí poopravily představy o lidech mladší doby kamenné a o jejich životě. Naši nejstarší zemědělci se v zrcadle jejich výsledků jeví jako velmi civilizovaní lidé s vyspělou výrobou. Objev studny v Mohelnici dokládá mj. i to, že byli zruční lesaři, bednáři, provazníci apod. Také stavba domů vyžadovala empirické dovednosti v práci se dřevem, proutím, hlínou, slámou aj. Interiéry domů, které jen tušíme na základě tvarů hliněných modelů nábytku, vyžadovaly opět další dovednosti v přípravě nástrojů, zařízení na výrobu textilií, činění kůží, šití oděvů atd. Samo hrnčířství, vrcholící v době MMK, přesahovalo alespoň lokálně běžnou podomáckou činnost. Objev nejstarší sociokultovní architektury — rondelů mladšího neolitu [Podborský 1988; 1992] pak představil naše neolitické předky jako schopné projektanty a stavitele s překvapivými znalostmi zá151

kladů exaktních věd (geometrie, matematiky, astronomie, kosmologie), i jako dobré organizátory společenského života. O významu a funkci rondelů se v posledních letech rozvíjí čilá diskuse v celoevropském měřítku. Jsou vyslovovány střízlivé až skeptické názory na sakrální význam kruhů [Trnka 1991], ale množí se i úvahy o jejich paleoastronomické, resp. kalendářní funkci [Weber 1985; Horský 1986; Ministr 1991a, b]. V rámci pravděpodobné vědecké hypotézy, opřené jak o analýzu dosud známých výsledků „rondelové archeologie", tak i o analogie mladších a lépe „čitelných" kruhových objektů z jiných evropských regionů (anglické objekty typu henge, dácká „kalendária" aj.) je možno rondely lidu s MMK označit jako společensko-sakrální architektury s propojenými funkcemi: shromažďovací, řídící (případně i redistribuční), kultovní a kalendářní. Paleoastronomické expertizy připouštějí záměrnou projekci a umístění vstupů do kruhových areálů tak, aby zásvitem slunce do některé z bran v určitou dobu mohla být fixována jarní či podzimní rovnodennost, resp. aby využitím významných terénních bodů v okolí rondelu mohly být sledovány pohyby nebeských těles a identifikovány významné mezníky přírodního ročního cyklu. Přehlédnout nelze ani vysokou estetickou kulturu neolitců. Vyplývá již z jednoduchých, leč ušlechtilých tvarů hliněných nádob a zejména z jejich výzdoby. I když jde o výzdobu nefigurální, v naprosté převaze geometrickou, působí rozložením na povrchu, i celou skladbou velmi účinně, v případě malované keramiky až emotivně. Ornamentace nádob je výsledkem zřejmého intelektu svých tvůrců, zároveň však podřízením se kanonizovaným normám duchovního života soudobé společnosti. Pokud je v ní zašifrován ještě i hlubší smysl, tj. sociální nebo náboženský kodex, není v moci soudobé vědy, aby jej rozluštila. Estetické vědomí vyzařuje ostatně i z neolitické plastiky a dalších sakrálních artefaktů, z nichž některé je nutno chápat jako skutečná drobná umělecká díla. Na rozvinutý duchovní život ukazuje — vedle sakrálních staveb — také velký počet kultovních předmětů, zvláště v mladším neolitu. Náboženské představy středoevropských neolitců vibrovaly mezi animismem a teismem; nejméně již lengyelská civilizace dospěla na počátek éry představ o nadpřirozených bytostech. Patrně ještě nešlo o polyteismus v jeho klasické podobě, spíše vznikaly představy o jakémsi univerzálním mateřském božstvu — dárci života, úrody, plodnosti a dobra. Žena se stala — ostatně tomu tak bylo již v mladším paleolitu — symbolem tajemné nadpřirozené síly, byla připodobňována

k zemi, orné brázdě, stala se „Velkou matkou". Pramáti rodu byla po smrti mýtizována, její duch uctíván, její podoba symbolicky zobrazována formou hliněných idolů. Aby se docílilo plodnosti polí i ženské fertility, konaly se magické obřady (snad v určitých pravidelných ročních cyklech), řízené nejváženější (nejstarší) ženou osady nebo skupiny příbuzných osad, jíž k ruce byly další ženy — „kněžky". Kult byl v neolitu záležitostí žen. Některé figurky, zvláště sošky žen sedících na „trůně", a mající ruce vztaženy v adoračním gestu, zřejmě představují ženu-„kněžku" při náboženském obřadu, zatímco většina běžných figurek jsou pouhá ex-vota, tj. obětiny přinášené lidmi k velkým obřadům plodnosti a v jejich rámci snad i rituálně rozbíjené, obětované. Žena měla v neolitu významné postavení, plynoucí z její biologické, hospodářské i náboženské funkce. Podobně jako v paleolitu však nešlo o matriarchát [Tichý 1963]; žena nebyla vládkyní, neměla ani větší majetkové výsady: na pohřebišti ve Vedrovicích patřily nejlépe vybavené hroby vysloveně jen

153

mužům. Pojem matriarchát je třeba nahradit pojmem matrilineární filiace, což souvisí s neexistencí párové rodiny jakožto instituce, a tudíž s určováním příslušností k rodu po mateřské linii. Je však velmi pravděpodobné, že ke zhroucení tohoto mateřského systému došlo již v mladším neolitu v souvislosti s mnoha jinými změnami, které přinesl lid s malovanou keramikou. Jaká tedy byla neolitická společnost? Byla to společnost prvobytně pospolná, rodová, budovaná na mateřských principech, řízená však patrně spíše mužským elementem, který byl hlavním nositelem výroby. Byla to společnost sociálně homogenní, nikoli však naprosto egalitářská, tj. zachovávající osobní vlastnictví získané individuálními schopnostmi. Zárodky pracovní specializace či dělby práce vůbec se v ní ještě neprojevily výraznější sociální stratifikací. Neolit je považován za vrcholné, klasické stadium prvobytné společnosti a bývá někdy idealizován jako „zlatý věk lidstva". Taková idealizace však není na místě.

3

NA PRAHU DOBY KOVOVÉ (eneolit)

ladoneolitická civilizace, reprezentovaná na Moravě a ve Slezsku lengyelskou kulturou, resp. její místní větví — MMK, přerůstá během 4. tisíciletí př. n. I. pozvolna, téměř nepozorovaně do eneolitu — pozdní doby kamenné. Eneolit nebo též chalkolit je dobou přechodu k mladšímu pravěku, k době bronzové. Vedle kamene se začíná ve výrobě šperků, zbraní a nástrojů uplatňovat nejstarší kov — měď, brzy i zlato, stříbro a elektron. Kovových předmětů je však v celé střední Evropě v eneolitu poměrně málo; skutečný ekonomický význam vlastně neměly a tak ani na Moravě není vhodné označovat tuto epochu jako dobu měděnou, jak to kdysi navrhoval I. L. Červinka [1935 a, b]; tento návrh se ostatně setkával od samého začátku se značnou kritikou [např. Šimek 1935]. Pojem doba měděná zůstává vyhrazen jihovýchodoevropským oblastem (Thrákie, Sedmihrady), nanejvýš ještě Karpatské kotlině, i když ani v novější době nechybějí podněty vrátit se i v evropském vnitrozemí ke starému označení „doba měděná" jakožto synonymu pestré lokální terminologie [Müller—Karpe 1973; 1974]. Ve zmíněných jihovýchodoevropských oblastech skutečně došlo poměrně brzy již ve 4. mileniu starého letopočtu k exploataci měděné rudy a k rozvoji barevné metalurgie. Nehledě na terminologické problémy, které jsou koneckonců vždy jen otázkou konvence, je třeba zdůraznit, že raná metalurgie, vázaná na severobalkánská centra, se začíná od časů lidu s nálevkovitými poháry rozvíjet zvolna i v samém nitru Evropy [Pleslová-Štiková 1972; Novotná 1973]; také na Moravě se objevují její prvé přímé i nepřímé doklady. Doba eneolitu spadá do epiatlantika, do fáze střídajících se vlhkých a suchých podnebných výkyvů s postupným ubýváním vlhkosti, stále však s poměrně příznivým teplým klimatem (teplotní průměr byl v eneolitu o 1—2 °C vyšší než dnes). Byla to doba příznivá dalšímu rozvoji zemědělství i růstu populace, která proniká i mimo dosud obydlené zóny. Zalesněná krajina se prosvětluje, smíšených listnatých lesů

ubývá v důsledku poměrně již dlouhodobé antropogenní, především zemědělské činnosti. 3.1 Z historie názorů na vývoj eneolitu Eneolit byl původně považován za poměrně krátkou epizodu v pravěku lidstva. V některých zemích, zvláště v západní částí střední Evropy (ale např. také v Rakousku), jakož přirozeně i v severní části kontinentu, se ani samostatná existence eneolitu neuznává a celé období je zahrnováno do mladšího neolitu. Přesto však se od začátku profesionalizace oboru archeologie poukazovalo na význam této pradějinné etapy. Poprávu se v ní hledal počátek významných sociálních přeměn (nástup patriarchátu), zdokonalení zemědělské výroby (zavádění oradla taženého dobytčaty), vznik pracovní specializace či přímo dělby práce a také další velké etnické posuny. J. Böhm přirovnal eneolit k „čarodějnému kotli", v němž se „setkávaly a křížily prvky blízké i vzdálené, příbuzné i naprosto cizí, které vlivem prostředí, nutnosti soužití v téže prostoře a působením času vyrovnávaly navzájem své protivy a sbližovaly se" [Böhm 1941].

92 Plánek hradiska Starý Zámek u Jevišovic. A — obrysy skal.

154

Tradičně se v rámci zmíněných etnických pohybů počítalo také s první vlnou Indoevropanů, která měla v podobě příchodu lidu se šňůrovou keramikou položit základ dalších etnogenetických pochodů ve větší části Evropy. Významným fenoménem středoevropského eneolitu se stala také výšinná opevněná sídliště — nejstarší hradiště pravěku. V českém i přímo moravském prostředí se již zamýšlela delší řada autorů nad příčinami budování opevněných osad a nad jejich sociální funkcí [např. Simek 1947/48; Böhm 1946; Koštuřík 1983/84; Rakovský 1990 b; Pavelčík 1991]. Záhy se došlo k závěru, že důvody stavby fortifikovaných osad spočívaly ve změnách společenské a ekonomické struktury, k nimž došlo v souvislosti s výrobní specializací (nikoli pouze kovovýrobou) a s rozvojem směny; ve výšinných osadách se začalo hromadit bohatství, které bylo třeba chránit jak proti sousedním osadám (tj. „podhradním" zemědělským sídlištím), tak proti cizím etnickým skupinám, které pronikaly téměř po celý eneolit do sídelní oikumeny starousedlíků. Nezanedbatelnou roli tu hrála také snaha po prospekci a těžbě určitých surovin, ušlechtilého druhu kamene, tuhy, soli apod., ovládnutí strategických poloh a obchodních křižovatek. Nelze nevzpomenout také houževnatě utvářenou představu první velké společenské dělby práce, totiž vznik pasteveckých kočovných kmenů, které se měly oddělit od univerzální zemědělské civilizace neolitu; patriarchát se měl formovat právě především u těchto pohyblivých populací. I když se postupně došlo k přesvědčení, že klasické pastevecké komunity snad ani neexistovaly, resp. že byly vždy určitým způsobem napojeny na zemědělskou bázi, akcent na pastevectví a dobytkářství v eneolitu orientoval prehistorii v podstatě správným směrem. Základy vědecké koncepce moravského eneolitu položil svými terénními i teoretickými pracemi J. Palliardi, jehož význam v této oblasti byl již mnohokrát zdůrazněn. Jeho myšlenky rozvíjeli, resp. na ně navazovali četní další badatelé, v oblasti teoretické především J. Böhm, I. L. Červinka, J. Neustupný, v oblasti terénních výzkumů pak řada archeologů, kteří budou vzpomenuti v pasážích o jednotlivých eneolitických kulturách. Z poválečné a novější doby pak se staly pro postižení významu eneolitu na Moravě významné zvláště terénní odkryvy na Starých Zámcích v Brně-Líšni [Medunová-Benešová 1964], v Hlinsku u Přerova [Pavelčík 1991], na Hradisku u Kramolína [Koštuřík 1986] a na Rmízu u Laškova [M. Šmíd], nemluvě o řadě drobnějších záchranných výzkumů.

2

3.2 Periodizace a chronologie eneolitu Současně s tím, jak vzrůstal vědecký význam eneolitu a jak tato etapa nabývala na časové dimenzi, vyvstala otázka jejího vnitřního členění. V budovám periodizace středoevropského eneolitu si získala Morava, díky systematické práci J. Palliardiho na Starém Zámku u Jevišovic, výsadní postavení. Jevišovická stratigrafie (obr. 93, 94) má přes některé své problémy, zvláště pokud jde o vrstvy C2 a C1, obecnou platnost a přesahuje daleko rámec jižní Moravy.

93 Palliardiho schéma jevišovické stratigrafie. A — středověký zásyp; B — 25—80 cm mocná vrstva s kameny s obsahem jevišovické keramiky; C — 50—200 cm mocná vrstva s popelovitými čočkami, v níž autor výkopů rozlišil část C1 s kanelovanou keramikou a část C2 s keramikou nálevkovitých pohárů; D — 15—17 cm mocná tmavá popelovitá vrstva s pozůstatky pozdní MMK.

J. Palliardi prováděl výzkumy u Jevišovic po několik sezón těsně před první světovou válkou (1909 až 1915). Na některých místech, především pod skalnatými útesy na okrajích ostrožny Starého Zámku, zachytil pozůstatky osídlení ve 3—4 kulturních vrstvách, které označil (seshora) B, C1, C2 a D; svrchní vrstva (A) je dílem destrukce středověkého hradu [Palliardi rkp.]. Každá z vrstev reprezentuje samostatný kulturní i chronologický projev, aniž jde o souvislé sídlištní kontinuum. Spodní vrstva obsahovala sporadické střepy pozdní MMK. Vrstva C2 byla připsána kultuře nálevkovitých pohárů, C1 kultuře s kanelovanou keramikou a vrstva B, kterou Palliardi původně označil jako šňůrovou [Palliardi 1914], se stala záhy eponymní pro mladoeneolitickou kulturu jevišovickou. Toto souvrství reprezentuje sled hlavních domácích zemědělských kultur moravského eneolitu; neodráží poměry konce této epochy: imigranti se šňůrovou keramikou a se zvoncovitými poháry se na lokalitě již neusadili.

94 Jevišovice — Starý Zámek. Reprezentativní výběr keramických typů z jednotlivých eneolitických vrstev.

156

Nověji se podařilo fixovat eneolitickou stratigrafii ještě také na Starých Zámcích v Brně-Líšni [Medunová-Benešová 1964]. Nejstarší vrstvička (bez označení) i zde odráží nebohaté osídlení s mladou MMK; mezi ni a vrstvu III spadají patrně jednotlivé, přesně nestratifikované nálevkovité poháry. Sama spodní vrstva III je synchronizovatelná teprve s koncem Jevišovic C2 a zejména s tamní vrstvou C1. Vrstva III plynule přechází ve vrstvu II, která však také časově nepřesáhla jevišovickou vrstvu C1, a sama se opět plynule vyvíjí do svrchní vrstvy I; líšeňská vrstva I má celkově ráz mladší kanelované keramiky (fáze Ib podle J. Pavelčíka) a podle A. Medunové-Benešové pravděpodobně vyplňuje hiát, který je v Jevišovicích shledáván mezi vrstvami C1 a B. V jistých obměnách jsou obdobné stratigrafické konfigurace konstatovány také v Hlinsku a na Rmízu u Laškova. Na základě jevišovické stratigrafie, dalších terénních pozorování, v kontextu s vyvíjejícími se názory na periodizaci středoevropského eneolitu a na bázi četných materiálových analýz se posléze došlo k členění pozdní doby kamenné ve střední Evropě na časný, starší, střední, mladší a pozdní úsek [Neustupný J. 1958; Buchvaldek et al. 1988]. Nejproblematičtější je stanovení začátku eneolitu. Jestliže by se jako kritérium nástupu pozdní doby kamenné, resp. doby měděné, vzal prvý výskyt kovu, pak by eneolit na Moravě a ve středním Podunají začínal již fází Ib MMK/MOG; dokládala by to již zmíněná ženská soška z Falkenstein-Schanzboden s namalovaným měděným závěskem na prsou. Reálné měděné předměty však jsou doloženy teprve ve II. stupni MMK/MOG. Podle mínění řady badatelů začíná eneolit v nitru Evropy teprve jordanovskou skupinou, tj. IV. stupněm obecné lengyelské periodizace [Pavlů—Zápotocká 1979]. Obecně pro Moravu platí, že časný eneolit je reprezentován II. stupněm MMK a patrně již i prvými proudy tvůrců pozdější kultury nálevkovitých pohárů. Starší eneolit vyplňuje vývoj epilengyelský, tj. na jedné straně ještě dožívání pozdních skupin MMK, zvláště na východní a severní Moravě, na druhé straně však již kultura jordanovská; spadá sem i příchod nositelů baalberské skupiny nálevkovitých pohárů a ještě do závěru staršího eneolitu pak vyspělý projev této kultury, reprezentovaný v podstatě vrstvou C2 v Jevišovicích. Určité problémy jsou dosud spojeny s diasporickou keramickou skupinou Retz, považovanou vcelku právem rovněž za epilengyelský středodunajský fenomén. Střední eneolit je zastoupen v celém středním Podunají, i na Moravě a ve Slezsku, kulturou s kanelovanou keramikou, počínaje již její

157

nejstarší — bolerázskou skupinou. Směrem od severu ještě ve středním eneolitu pronikají k nám skupiny lidu s kulovitými amforami, které se na jižní Moravě sporadicky udržely ještě i na mladoeneolitických výšinných sídlištích. Pozdní eneolit pak je reprezentován zvláště invazí nomádů se šňůrovou keramikou, přítomností lukostřelců se zvoncovitými poháry a formující se protoúnětickou (časně únětickou) kulturou. Nyní ještě k datování našeho eneolitu. Podle vysoké radiokarbonové chronologie začíná nástup mladoneolitických skupin s malovanou keramikou někdy kolem ± 4700/4500 př. n. l.; vlastní lengyelský komplex u nás končí asi po jednom tisíciletí. Interpolací dat dojdeme k odhadu, že II. (eneolitický) stupeň MMK začíná asi po roce ± 4000 př. n. l. [srov. pro Dolní Rakousko též Ruttkay 1981; 1988]; zatím nepočetné přímé radiometrické analýzy z moravského prostředí by dovolovaly případně i nižší datování: Dva vzorky ze sídliště MMK IIb/c z Jezeřan-Maršovic daly čísla 3090 B. C. a 3170 B. C. (tj. ± 3900—3800 kalibrované chronologie [Koštuřík et al. 1984]; podobná kalibrovaná data (3890—3380 a 4380—3665) pocházejí také z pozdnělengyelské lokality Keutschachersee v Dolním Rakousku [Felber—Ruttkay 1983]. Časný eneolit tedy začíná na Moravě asi před 6000 lety, podle konvenční chronologie kolem r. 3300 [srov. Buchvaldek et al. 1988], a starší eneolit zhruba kolem r. 3700 př. n. 1. (podle konvenčního datování kolem r. 3000), přičemž radiokarbonová kalibrovaná data pro starší eneolit z dolnorakouských nalezišť Olgersdorf a Steinabrunn jsou ještě o něco vyšší (3935—3565 a 3895—3645). Začátek středního eneolitu lze podle nových datovacích metod klást mezi léta 3400—3200, podle konvenčního datování k r. 2600 př. n. l.; mezní radiometrická data pro kanelovanou keramiku na Moravě a na Slovensku jsou podle J. Pavelčíka a V. Němejcové-Pavúkové tato: Hlinsko obj. 141 = 4670±40 B. P.; Hlinsko obj. 443 = 4780±70 B. P.; Kamenin = 4270±50 B. P. (po kalibraci vychází datování cca 3400—2600 př. n. l.). Mladší eneolit začíná podle radiometrie kolem r. 2600, příp. 2400/2300 př. n. 1. Šňůrová keramika je ve střední Evropě datována do rozmezí 2500 až 2000, lid se zvoncovitými poháry v Evropě obecně v rozpětí od 2700 do 2000/1900 př. n. l., na Moravě až do mladší části tohoto časového úseku; k dispozici je radiokarbonové datum ze sídliště mladší fáze zvoncovitých pohárů z Holubic: 1710—1720 B. C, což představuje skutečné stáří 2110—2340 př. n. 1. [Rakovský 1985b].

3.3 Kulturní mozaika moravského eneolitu Také v eneolitu vychází určení kulturní příslušnosti jednotlivých etnických skupin až na výjimky z keramického inventáře; stejně jako v neolitu si podrželo hliněné nádobí svůj dominantní význam také v oblasti relativní chronologie, neboť kovové artefakty jsou v této době stále jen doplňkovým sortimentem. Ani v eneolitu nepozbyla na významu kamenná surovina, kost, paroží, schránky mlžů apod. Na významu nabyl také severský jantar, importovaný k nám po trase z dolního Povislí Moravskou branou do středního Podunají a dále k Jadranu; tato "jantarová cesta" se udržela až do doby raně historické. Pro přípravu eneolitické štípané industrie, která přece jen v eneolitu postupně ztrácí na významu, resp. používá se jen k úzce specializovaným úkonům (srpové čepele, hroty šípů), se používají všechny druhy vhodné suroviny, známé již z neolitu. Těžba silexů a výroba polotovarů (čepelí) nabývá místy ráz silně specializované činností (Brno-Stránská skála). Na střední Moravě se během eneolitu objevily importy skvrnitých rohovců od polského Świeciechova a páskovaného rohovce z Krzemionek Opatowskich; vzácně se najde dokonce až na Moravě sekerka vybroušená z tohoto krásného materiálu [Prusinovice: Přichystal 1991a, obr. 7]. Neustal ani přísun bavorského „Plattensilexu", který se výborně hodil k výrobě srpových čepelí; našel se např. na opevněném sídlišti ve Starých Zámcích v Brně-Líšni. Naopak ze sídlišť se zcela vytratil obsidián. Rozmanitější než v neolitu je nyní spektrum suroviny pro výrobu broušené industrie. Byly zjištěny doklady dobývání kulmských prachovců a drob nedaleko hradiska v Hlinsku u Lipníka, rýsuje se exploatační místo kulmských hornin u Čechovic na Drahanské vrchovině [Pavelčík 1972; Přichystal 1991a]. Běžně se používá zelených břidlic, amfibolitů, olivínických bazaltů, objeví se i diority a dioritové porfyrity, pestrý je sortiment sedimentů (pískovce, písčité vápence, prachovce, jílovce a droby) vesměs domácího moravského původu (flyšové pásmo vnějších Karpat, kulm Nízkého Jeseníku nebo Drahanské vrchoviny). Známy jsou i dvě sekerky vyrobené z křemen-silimanitových čoček moldanubických rul. K výrobě sekeromlatů šňůrové kultury se používalo hlavně jihopolských serpentinitů [Přichystal 1991a]. Novým, do jisté míry již také kulturnětvorným elementem eneolitu, je raná kovovýroba, znalost mědi a zlata, případně i stříbra a elektronu. S prvými měděnými předměty se praobyvatelé střední Evropy seznámili již v mladším stupni kultury s moravskou malovanou keramikou (Střelice-Sklep, Brno-Malo-

měřice-Holý kopec, Drysice); podle spektrálních analýz suroviny jsou nejstarší měděné artefakty považovány vesměs za importy z jihovýchodu, totiž za výrobky ze sedmihradské mědi (přítomnost stopových prvků: telluru, zlata, zinku), ačkoli ani časná exploatace slovenské mědi se nevylučuje [Págo 1966a, b], zvláště zvážíme-li skutečnost, že prvé měděné předměty byly kovány za studena. Za šiřitele nejstarších měděných artefaktů a znalosti barevné metalurgie vůbec bývá považován lid západnějších skupin lengyelského okruhu stupně Lengyel IV, resp. III (horizont Brodzany-Nitra), jemuž se přisuzuje expanzivní charakter [Pleslová-Stiková 1977], a pak také nositelé keramiky typu Retz. Avšak ani v etapě epilengyelského vývoje nelze ještě pozorovat ve střední Evropě včetně Moravy výraznější metalurgickou aktivitu; i lid jordanovské skupiny kovové výrobky pouze importoval. Kovovýrobu začal rozvíjet teprve lid nálevkovitých pohárů vyspělé fáze staršího eneolitu. Tehdy již pracovala v nitru Evropy dvě metalurgická centra: o něco starší západokarpatské, svázané s kulturami Balaton-Lasinja II a Bajč-Retz (měď bez arzenu, znalost zlata i stříbra, „gigantické" formy šperku), a druhé východoalpské (měď s vyšším obsahem arzenu a nižším množstvím stříbra, tyglíky se stopami měděné strusky jako doklad metalurgické činnosti). Lid nálevkovitých pohárů, vzhledem ke své celkové kulturní orientaci, kooperoval spíše s východoalpským centrem, jak se exaktně prokázalo v případě českých Makotřas. Moravské doklady metalurgie tohoto lidu ovšem dosud odborně zpracovány nejsou. K poměrně značnému rozmachu dospěla kovovýroba na závěr staršího eneolitu, kdy lokální dílny produkovaly řadu charakteristických typů měděných předmětů, jmenovitě: závěsky typu Stollhof, brýlovité zápony typu Štramberk, Stollhof a Jordanów, náušnice typu Hlinsko, některé sekery s křížovým ostřím, dýky typu Malé Leváre, spirálovité náramky, spirálovité náramky s růžicovitými konci typu Jordanów, trubičkovité diadémy typu Vukovar, ploché sekery a klíny, dlátka s nevýraznými hranovými lištami, jednoduchá i oboustranná šídla, ozdobné jazykovité destičky, válcovité korálky aj. [Pavelčík 1979]. Tehdy se také ukládaly některé typické depoty měděných předmětů (Hlinsko, Štramberk, Malé Leváre aj.). Je velmi pravděpodobné, že v té době již pracovaly i některé dílny přímo na Moravě (Laškov na Prostějovsku, Hlinsko na Přerovsku). K poklesu kovovýroby naopak došlo ve středním eneolitu. V souborech hmotné kultury lidu bolerázské skupiny a kanelované keramiky je zastoupení měděných předmětů nízké a citelně poklesl i počet

158

kovových depotů. Situace se nezlepšila ani v mladším eneolitu. Obohacení přinesla teprve pozdní fáze této epochy, jmenovitě lid zvoncovitých pohárů, jehož prokázaná metalurgická aktivita se stala předzvěstí budoucí doby bronzové. 3.3.1 Jordanovská skupina Jordanovská skupina (Jsk) památek staršího eneolitu souvisí velmi úzce s pozdními fázemi kultury s moravskou malovanou keramikou a je právem pojímána jako jeden z reprezentantů epilengyelského vývoje ve střední Evropě. V obecném periodizačním systému lengyelského okruhu tvoří — vedle skupin Balaton-Lasinja, Bisamberg-Oberpullendorf a Ludanice — závěrečný vývojový stupeň (V., resp. IV.) celého tohoto komplexu. Dnešní pojmenování Jsk je odvozeno od naleziště Jordanów-Śląski (dříve Jordansmühl), což souvisí se staršími představami o druhotném centru epilengyelského vývoje ve Slezsku a o případném zpětném šíření Jsk k jihu. Pojmenování je to ovšem poměrně pozdní a nikoli jediné; v Čechách se původně užíval termín „levohradecký typ", příp. typ kamenský nebo lengyelsko-kamenský [Novotný 1950], na Moravě pak J. Palliardi a F. Vildomec existenci samostatné Jsk vůbec odmítali [Palliardi 1910; 1911; Vildomec F. 1928/29] zahrnujíce příslušný keramický materiál do své pozdní nemalované keramiky (II—3). Zvláštní pozornosti se Jsk mezi moravskými archeology netěšila a tak vědomosti o ní jsou dodnes kusé a dedukované povětšině jen z náhodných nálezů a příležitostných výzkumů (Pavlovice u Přerova, Němčice n. H., Křenovice, Luleč, atd.). Ty pak mohou být využity pouze v souvislosti s příbuznými památkami ze sousedních zemí a za jejich „přísvitu". V nejnovější době přispěly k lepšímu poznám Jsk na Moravě některé významné, byť opět jen drobné a často náhodné nálezy mladší generace badatelů, jmenovitě na Hradisku u Kramolína, v Běhařovicích, Dobšicích, Znojmě, u Dolních Věstonic, Brna-Lískovce, České, Drnovic a Nemojan. Na rozdíl od 70. let je dnes již zřejmé, že památky Jsk nejsou omezeny jen na střední a severní Moravu, nýbrž pokrývají celou zemi počínaje jižní hranicí; pouze na východní Moravě jsou poměry specifické: osada v Uherském Brodě-Kyčkově je vybavena keramikou s nepopiratelnými jordanovskými vlivy, její základ je však obecně lengyelský. Na Horním Slezsku pak je Jsk zatím známa jen velmi málo [Holasovice: Koštuřík 1973]. Celkem je dnes z Moravy k dispozici asi 60 lokalit Jsk, z čehož většinu tvoří drobné sídlištní nálezy a evidováno je celkem sedm lokalit s jednotlivými hroby nositelů Jsk. 159

Předmětem diskusí je stále ještě sama otázka vzniku Jsk. Shoda názorů panuje v tom, že jde o inovaci šířící se z jihovýchodu či z jihu, spojenou jmenovitě se slovinsko-chorvatským (kultura Lasinja) a panonským (skupina Balaton I) územím [Ruttkay 1976a; Rakovský 1989]. Dolní Rakousko s tamní skupinou Bisamberg-Oberpullendorf by pak tvořilo spojovací článek se severněji rozšířenou Jsk (Morava, Čechy, Slezsko, střední Německo). Zatímco se dříve počítalo při vzniku severnějších epilengyelských skupin s přísunem nových, snad i etnických prvků od jihu, přikládá se nověji v Rakousku i na Moravě větší význam místnímu pozdně lengyelskému substrátu; jižní vlivy, které ovšem jsou nepopiratelné, zůstávají v tomto novějším pojetí vzniku Jsk nekonkretizovány. Rozhodně ještě v této otázce nebylo řečeno poslední slovo a současná pramenná základna nedovoluje řešit daný problém jednoznačně. Dosud také nedovedeme přesně určit dobu trvání Jsk. Je-li možno počítat s jejím vznikem v době doznívání kultury s moravskou malovanou keramikou, pak doba, příčina a forma jejího zániku zůstávají neobjasněny. Lze ovšem reálně usuzovat, že v soutěži s komplexem nálevkovitých pohárů Jsk, představující starší kulturní orientaci, podléhá a uvolňuje místo novému, spíše opět západně orientovanému fenoménu [Pleslová-Štiková 1977]. I. Rakovský naznačil možnost rozdělení moravské Jsk na dvě fáze: starší s výraznými tradicemi pozdní malované keramiky (nálezy z oblasti „Věstonické brány") a autentičtější mladší s bohatší rytou výzdobou (Brno-Lískovec). Novější keramický inventář Jsk zatím není zpracován a zhodnocen, takže naznačená periodizace musí být chápána jen jako předběžná. Základní prameny poznání moravské Jsk tvoří pouze torzovité sídlištní nálezy a jednotlivé pohřby. Podle všech dosud zjištěných skutečností lze předpokládat, že sídlištní podmínky lidu Jsk se ničím nelišily od podmínek, v nichž žili jeho přímí předchůdci a že také sídelní a sídlištní objekty obou celků budou shodné. Tento úsudek je o to pravděpodobnější, že na řadě sídlišť, jmenovitě na střední a severní Moravě, se památky Jsk vyskytují na původních lokalitách lidu s moravskou malovanou keramikou, často dokonce ve stejných objektech. Jakkoli pouhá kontaminace obou celků nemůže být chápána jako jednoznačný doklad koexistence, přece jen na určitý chronologický kontakt ukazuje. Samostatné sídlištní jámy lidu Jsk nejsou dosud blíže specifikovány; jediný půdorys domu, který je lidu Jsk připisován (Pavlovice u Přerova), pak se ničím od běžných kůlových domů lidu s malovanou keramikou neliší.

K častěji uváděným nížinným sídlištím lidu Jsk patří Dolní Věstonice-štěrkovna, jiné sídliště na katastru této obce v prostoru „Věstonické brány", na Znojemsku Bohutice, Dobšice, Hrabětice a Moravský Krumlov, v Brněnské kotlině Brno-Lískovec a Česká a na střední a severní Moravě Drnovice, Nemojany, Hěmčice n. H., Pavlovice u Přerova, Charváty, Křenovice a Kostelec n. H. [Červinka 1908; 1926; Geisler—Kovárník 1983; Rakovský 1989]. Z výšinných sídlišť je jordanovská keramika zastoupena na Hradisku u Kramolína a na sv. Martinu u Lulče [Koštuřík 1973; Rakovský 1990b]; poněkud zvláštní případ představuje opevněná osada v Uherském Brodě-Kyčkově, o níž byla již zmínka. K významným zjištěním patří identifikace půdorysu domu kůlové konstrukce, který odkryl r. 1920 na bázi eneolitické mohyly v Pavlovicích u Přerova I. L. Červinka (obr. 95). Rozměry rekonstruovaného půdorysu domu (890x620 cm) bývají někdy zpochybňovány jako neúplné, vzhledem k otevřené jihozápadní straně půdorysu, což však naopak odpovídá

95 Pavlovice u Přerova. Původní dokumentace I. L. Červinky: půdorys domu lidu jordanovské skupiny zachycený pod pláštěm později navršené mohyly.

2

podobě známého modelu domku ze Střelic (obr. 81:16). Důležité je Červinkovo konstatování, že dům z Pavlovic asi zašel ohněm, jak svědčí přepálená hlína, kusy uhlí a popel v jámách, ba dokonce „spodek sloupu ve velikých nedohořelých kusech" v jedné kůlové jámě. Podle keramických nálezů datoval výkopce dům jednoznačně do doby jordanovské a na základě absence ohniště a odpadních jam uvnitř stavby připouštěl, že tu nejde o obytný objekt, nýbrž snad o „budovu veřejnou", či „obřadní síň", nebo „chrám", „jak by snad svědčily i značnější rozměry" [Červinka rkp]. Souvislá pohřebiště lidu Jsk opět známa nejsou. Podobně jako v mladším neolitu se objeví pouze jednotlivé pohřby na sídlištích. Jsou to ponejvíce hroby se skrčenými kostrami, jmenovitě z Němčic n. H. [Červinka 1926, obr. 31], Šlapanic [Červinka 1908], Běhařovic [Geisler—Kovárník 1983] a Olomouce [Koštuřík—Bláha—Černý 1986]; uváděny jsou ještě hroby z Moravského Krumlova, Bohutic a Hrabětic [Kalousek rkp], zatímco hroby z Čechůvek a Dolních Otaslavic [Trňáčková 1962] patří spíše ještě kultuře s mladou malovanou keramikou. Již r. 1902 byl náhodně zachráněn žárový pohřeb v Křenovicích, který sestával z vysoké misky, v níž byla „hrst rozdrobených pálením černých kostí a mezi nimi i lidský zub" [Procházka 1907]. Jordanovská keramika technologicky navazuje na „venkovské" výrobky lidu pozdních fází malované keramiky; nemá parametry hrnčířského zboží „kramolínského typu", nýbrž je opět produktem podomácké ruční výroby. Ve výzdobě povrchu nádob vystupuje do popředí rytá výzdoba, která jako by obnovovala tradice „rýsování" staršího stupně moravské malované keramiky, avšak v méně ostrém provedení a ve velmi omezeném výběru ornamentačních motivů (varianty meandru, resp. meandroidů, klikatky, spirály). Dosti časté je také žlábkování (šrafované vzájemně zaklíněné trojúhelníky), objeví se i důlkování, žlábkování okrajů či přesekávání lomů nádob. Plastická výzdoba je nevýrazná. V sídlištní keramice se mohou objevit tradice či relikty ozdob pozdní lengyelské keramiky (zjednodušená „slzičkovitá" výzdoba aj.). Po stránce tvaroslovné je nádobí lidu Jsk poměrně chudé, což odpovídá etapě doznívám původní vysoké kultury s malovanou keramikou. Nové jihovýchodní vlivy se zřejmě na zvýšení kulturní úrovně dožívajícího komplexu nikterak neprojevily. Novým tvarem je dvojuchá nádoba (miska, amforka, větší mísa, hrubší vakovitá nádoba či dvojuchý džbán); větší nebo menší pásková nebo válečkovitá ucha, odpovídající velikosti nádoby, vybíhají vždy

96 Typologická tabulka jordanovské keramiky. 1, 2,4 — lahvovité nádobky; 3, 6, 7, 11,19, 20 — dvojuché (kantaroidní) nádoby; 5,14 — amforky; 8—10, 12, 13, 23 — mísy na nožce; 16, 18, 22 — mísy; 17 — vanička; 21 — džbán jordanovského typu; 24 — hřibovitý hrnec. 1,2,4,5 — Česká; 3,11,15,18,23 — Němčice n. H.; 6 — Kostelany; 7—9,14,16 — Křenovice; 10 — Lhota; 12,13,20,24 — Uherský Brod-Kyčkov; 17 — Rybníček; 19 — Bmo-Lískovec; 21, 22 — Luleč.

161

z okraje, přepínají hrdlo a nasedají na rozhraní hrdla a výdutě; mohou i převyšovat okraj nádoby, čímž vzdáleně připomínají kantaroidní keramiku raně bronzových balkánských civilizací. Původ jordanovských kantaroidních tvarů je také třeba hledat na Balkáně. Mezi ostatní typy jordanovského hliněného nádobí patří „jordanovský" džbán, jehož klasická podoba s pravoúhle formovaným uchem se však dosud na Moravě nevyskytla (nejvíce se jí blíží část nádoby z Lulče, obr. 96:21), miska či mísa s dovnitř zalomeným nebo zahnutým hrdlem, miska s rozevřeným hrdlem různých variant, často i na nízké nožce, patrně sem patří i mísa lengyelského typu na extrémně vysoké duté nožce a zjednodušená víceuchá putna. Vzácnější je amforka se 2 či 4 oušky pod okrajem nebo pod hrdlem, v nově získaném keramickém sídlištním inventáři jsou poměrně časté lahvovité tvary. Pro jordanovskou keramiku jsou velmi typické také jednoduché vaničkovité nádoby, obyčejně nezdobené, opatřené však někdy prostým držadlem se silně stylizovanou zoomorfní hlavičkou; celistvější exempláře pocházejí z Moravy z Rybníčku (obr. 96:17), Dřevohostic, Víceměřic a Holasovic ve Slezsku [Koštuřík 1973]. Ostatní inventář Jsk nelze odlišit od materiálu pozdně lengyelského. 3.3.2 Keramické památky typu Retz Dějiny staršího a počátku středního eneolitu obohatili na Moravě nositelé keramiky zdobené brázděných vpichem s bílou inkrustací. Toto označení není nejšťastnější; jednak proto, že jde o doslovný překlad německého termínu (die Furchenstichkeramik), jednak z toho důvodu, že brázděn není vpich, ale naopak vpichy jsou sázeny do předem připravených brázd. Z tohoto hlediska by byl nevhodnější starý český termín „keramika s vypíchanými žlábky" (J. Palliardi), méně výstižný je již název keramika „žlábkovotečkovaná" (K. J. Maška) či „žlábkovaná" (I. L. Červinka). Neujal se ani název keramika „s hluboce rytou výzdobou" (F. Vildomec). V souladu s celkovým současným trendem je použito v této práci obecného označení „typ Retz", které využívá práva priority eponymické lokality, a vystihuje skutečnost, že nejde o homogenní kulturní celek. Další užívané termíny (Křepice, Bajč, Gajary) jsou v tomto případě ponechány pro označení lokálních skupin typu Retz. Keramika typu Retz, která jediná své tvůrce identifikuje, je příčinou mnoha úvah o původu a charakteru celého jejich kulturního projevu. Vzhledem k velkému geografickému rozptylu keramiky zdobené tzv. brázděným vpichem (Morava s přilehlou částí Čech a Horního Slezska, Rakousko, Slovensko, Ma-

162

ďarsko, země bývalé Jugoslávie a Rumunsko), který se nápadně kryje s hlavními středoevropskými oblastmi rané metalurgie, se dnes o nositelích těchto památek uvažuje hlavně v souvislosti se šířením znalosti zpracování mědi. Technika výzdoby keramiky zdobené tzv. brázděným vpichem se objevuje porůznu v rozsáhlém prostoru od Balkánu k severní Evropě po celý eneolit; jde vlastně o úpravu obyčejných rytých linií pro lepší fixaci bílé výplně ornamentu. V našem případě jde ještě o specifický soubor keramických tvarů s nezaměnitelnou výzdobou, užívající vedle brázděných linií i řadu dalších podobných technik (kolkování, rytí, vrubořez atd.). Mladší vlna výzdoby brázděného vpichu, vyskytujícího se v mladším eneolitu v souvislosti s jevišovickou kulturou, nemá s památkami typu Retz přímé souvislosti. Termín typ Retz je odvozen od dolnorakouského městečka, kde byla v 80. letech minulého století zjištěna tato keramika vůbec poprvé (Seewald 1941). Na Moravě zjistil keramiku typu Retz J. Palliardi (1887) takřka současně s rakouskými nálezy; z jeho výzkumů v Křepicích a v Jevišovicích pochází také větší díl moravského nálezového fondu. Později jej podstatněji rozšířily zejména výzkumy na Starých Zámcích v Brně-Líšni, na Hradisku u Kramolína a u Výrovic. V ostatních případech šlo jen o drobné doplňky z příležitostných výzkumů či sběrů. Zakladatelem teoretického bádání o typu Retz je na Moravě J. Palliardi [1914]. Po něm se k dané problematice vracela řada autorů spíše okrajově v souvislostí s jinou tematikou (J. Böhm, A. Medunová-Benešová, E. Neustupný, J. Pavelčík); až do 60. let nebylo možno jakkoli revidovat Palliardiho závěry. Nové souvislosti se otevřely teprve po objevech v Bajči na Slovensku [Točík 1961; 1964b; Němejcová-Pavúková 1964] a po zveřejnění dolnorakouských nálezů [Ruttkay 1985b; 1988], jakož i po novějších souhrnných pohledech na keramiku zdobenou brázděným vpichem ze strany badatelů jihovýchodních oblastí [Dimitrijević 1979; Kalicz 1982]. K rozvoji poznání přispěly také katalogy a publikace A. Medunové-Benešové [1964; 1981a]. Posun znalostí na pozadí zmíněných prací se pak projevil v dosud jediném souborném zpracování keramiky typu Retz na Moravě z pera V. Janáka [1975/76]. Od 70. let se kromě několika marginálií dotkl keramiky typu Retz v menším příspěvku pouze V. Podborský [1989a]. Naleziště s keramikou typu Retz jsou rozšířena po celé Moravě a nejnověji byla zjištěna také v Horním Slezsku; k Moravě je třeba v tomto případě přičlenit i jihovýchodní část středních Čech (Kutnohorsko, Čáslavsko), kde byl vývoj vzdor horské bariéře

totožný s Moravou a zároveň odlišný od poměrů dále na západ a sever. Keramický, většinou jen fragmentární materiál pochází výhradně ze sídlišť, nejčastěji výšinných, kde se kontaminuje s nálezy pozdně lengyelskými, kultury nálevkovitých pohárů a kanelované keramiky; hrobové nálezy dosud známy nejsou. K nejvýznamnějším lokalitám s nálezy typu Retz patří Křepice, Jevišovice vrstva C1,, Výrovice, Pavlov, Lužice, Kramolín, Brno-Líšeň, Zelená Hora, Náměšť n. H., Olomouc, Hlinsko, ve Slezsku Opava-Palhanec

a Opava-Jaktař; celkem je z Moravy včetně Opavska známo 22 lokalit s keramikou typu Retz. Nálezy se zřetelně koncentrují na jižní Moravě, což je zčásti dáno stavem výzkumu, především však obecnou tenzí této skupiny památek k Dunaji. Pokud jde o typ sídlišť převládají u nás výšinná, avšak na východě a jihovýchodě celé oikumeny naopak nížinná sídliště; pro typ osady hrál rozhodující úlohu nepochybně reliéf krajiny. Na Moravě lze rozlišit dvě následné časové fáze výskytu keramiky typu Retz. Starší je spojena zhruba

97 Keramika typu Retz z moravských lokalit. 1 — Lužice; 2 — Znojmo; 3, 4, 7, 10 — Brno-Líšeň — Staré Zámky; 5 — Náklo (?); 6, 8, 9 — Křepice—Hradisko.

163

98 Keramika typu Retz. 1-7 - Křepice-Hradisko; 8 - Lužice; 9 - Brno-Líšeň - Staré Zámky.

164

s klasickou fází nálevkovitých pohárů (Jevišovice C2), mladší se sídlišti bolerázské skupiny, případně pozdní fáze nálevkovitých pohárů. Zároveň se na Moravě rýsuje — zejména ve starší fázi — existence dvou základních územních variant: specificky moravská je varianta Křepice, zaujímající především oblast Jevišovické pahorkatiny, okraje Drahanské vrchoviny a přiléhající nížinná území a také nevelkou oblast ve východních Čechách; váže se buď na lokality baalberského rázu nebo na nálevkovité poháry jihozápadní Moravy obecně. Druhá varianta je rozšířena na východ od řeky Moravy, patrně včetně Moravské brány a Opavska; lze ji spolu s nálezy z východního Rakouska, západního Slovenska a maďarského Naddunají sloučit ve skupinu Bajč, zaujímající mnohem větší území. Na jižní Moravě se varianta Bajč váže na starší fáze kultury nálevkovitých pohárů, východně řeky Moravy pak na pozdní osídlení lengyelské. Obě varianty spolu hraničí na západě na Znojemsku, na severu na Brněnsku, ale o situaci v Pomoraví jsme informováni nedostatečně. Nejlépe lze specifikovat náplň varianty Křepice ve starší fázi jejího výskytu. Keramika je robena většinou z jemné hlíny, je tenkostěnná, nejčastěji šedých a hnědých barevných odstínů, mnohdy potažena jemnou černou dobře vyleštěnou vrstvičkou. Mezi tvary převládá nízký šálek, případně koflík, vždy esovité profilace s oblým dnem; snad všechny šálky a koflíky jsou opatřeny jediným páskovým uchem, převyšujícím okraj. Jen ojedinělé fragmenty signalizují výskyt také dalších tvarů, především esovitého džbánku a snad i kónické mísy a mísy se zataženým okrajem. Ornamentace využívá rozličných technik vhloubené výzdoby, především brázděného a růžencového vpichu (vpichy nebo rýžky jsou navěšeny na předrýsované linii), které doplňují samostatné vpichy, prosté rytí, důlky, záseky i celé vyškrabávané plochy, vytýkající vrubořezové ornamenty. Výzdoba je aplikována — s výjimkou dvou známých fragmentů — vždy na vnějším povrchu nádoby a byla zřejmě předurčena pro výplň bílou pastou, která se dost Často dochovala do dnešní doby. Vcelku zanedbatelná je výzdoba plastická. Ve výzdobě jednoznačně převládají šrafované geometrické obrazce — především trojúhelníky, ale i lichoběžníky, obdélníky, kruhy apod., doplňované jednotlivými liniemi nebo jejich svazky, žebříčkovitými páskami a rozličnými speciálními ornamenty, např. „sněhovými vločkami" (obr. 98:3), „včelkami", koncentrickými kroužky či volutkami, mnohonásobnou klikatkou apod. Někdy tvoří tyto doplňkové ornamenty výzdobu celé nádoby. Kompozice ornamentů obvykle pokrývá většinu povrchu nádoby

165

a často vymezuje různé negativní ornamenty: hladkou či ozubenou pásku, klikatku, nejčastěji hvězdici na dně, ale i komplikovanější vzory. Pro specifikaci tvarové a výzdobné náplně varianty Bajč na Moravě a na Opavsku je dosud málo podkladů, ale i tak lze důvodně soudit, že její keramika je velmi podobná, ne-li totožná s inventářem známým ze Slovenska a z východního Rakouska. Základním rozdílem proti variantě Křepice je skutečnost, že šálky nemají esovitý profil, mají kuželovité nebo válcovité hrdlo, případně snad mají vůbec podobu kulového vrchlíku; v jejich tektonice není tak výrazné převahy šířky nad výškou jako tomu bylo u prvé varianty. Tvarový sortiment keramiky je patrně širší a převaha šálků není tak dominantní. Poněkud odlišné je i technologické zpracování keramiky, která zejména postrádá černou potahovou vrstvičku. Pokud jde o výzdobu, vůbec ne nebo jen zcela výjimečně se používá růžencového vpichu, což mění formu výzdoby především na hrdle. Také skladba užívaných ornamentů je poněkud odlišná: šrafované geometrické vzory i zde převládají, ale častěji se užívá ornamentů vlnicovitých, „vlčích zubů", „větvičky", „rybí kosti" apod. Také negativní vzory zde mívají poněkud odlišnou (komplikovanější) podobu. Naopak řada vzorů jako žebříčkovité pásky, svazky linií, „včelky", negativní klikatka či hvězdice zde asi chybí vůbec. V době mladší fáze typu Retz se rozdíly mezi oběma variantami po formální stránce stírají, přičemž varianta Křepice podléhá východnímu sousedství, ačkoli její starší autentický projev zcela nemizí. Začínají se v ní však objevovat džbány s dvoukonickým tělem a vysokým kuželovitým hrdlem pokryté kobercovitě liniemi brázděného vpichu; konstatujeme také zlomky jiných tvarů keramiky, zejména mís a hrnců. Upadá výzdoba růžencového vpichu, ve větší míře se prosazují vlnicové ornamenty, „vlčí zuby", motiv „rybí kosti" aj. včetně vrubořezu. Mladší fázi typu Retz bude asi nutno chápat jako zánikový horizont: nálezů početně ubývá, brázděný vpich bývá nahrazován pouhým rytím atd. S rudimenty brázděného vpichu se však lze setkat i na keramice bolerázské skupiny, a to až do jejího konce, což naznačuje pravděpodobný směr vyústění typu Retz. I když se v souvislosti s keramikou brázděného vpichu uvažuje o šíření barevné metalurgie, není zatím v souborech jejího inventáře žádných přímých dokladů přítomnosti kovů či výrobních aktivit. Jediné co tyto — zatím sporé a ne právě kvalitní — soubory doplňuje, jsou silné abstrahované ženské idoly; bývají doslova kobercovitě pokryté charakteristickou

výzdobou, kterou lze někdy chápat i jako imitaci šatu (?) (obr. 123:5, 7), jindy jako kanonizovaný dekor a to tím spíše, že idol má výrazně naznačeno pohlaví (obr. 123:5). Několik exemplářů idolů, resp. jejich zlomků, je známo z Hradiska u Křepic, ploché torzo pochází z Hradiska u Kramolína, ze Slovenska je známý idol z Bajče. Na základě slovenských analogií [Točík 1961, obr. 12:7] lze do obsahu moravského typu Retz přiřadit také hliněnou pintaderu ze Znojma (obr. 97:2). V otázce geneze typu Retz se názory často až diametrálně liší. Pokud jde o Moravu, přesněji o variantu Křepice, reálný se zdá být výklad o jejím původu v bavorské pozdní róssenské kultuře (V. Janák); stejně tak významný podíl na genezi keramiky typu Retz však je nutno hledat v domácí moravské hrnčířské tradici, sahající hlouběji do neolitu. Výrazné domácí tradice vykazuje technologická stránka keramiky typu Retz, i sám tvar šálku; obojí je asi třeba spojovat s pozdním vývojem moravské malované keramiky a staršími fázemi nálevkovitých pohárů. Na domácí tradice ženských sošek poukázal kdysi J. Böhm [1941, 164]. Genezi typu Retz je třeba si představit jako syntézu domácích tradic a nového impulsu z horního Podunají; vlivy z Potisí či z Balkánu, na které pravidelně poukazují zejména slovenští badatelé, a které jsou pravděpodobné pro východní varianty typu Retz, se na Moravě asi příliš neprosadily. S otázkou geneze úzce souvisí problém historické interpretace typu Retz, pro niž je dosud velmi málo podkladů. Bylo sice již vysloveno několik hypotéz (keramika kočovného či polokočovného lidu žijícího na pokraji zemědělské oikumeny; keramika spjatá s některou vrstvou či skupinou domácího obyvatelstva; nadkulturní fenomén; keramika „potulných kovolitců" aj.), z nichž žádnou nelze apriori odmítnout, ale současně ani prokázat. Jisté také je, že v tomto případě nejde o samostatnou kulturu, ani kulturní skupinu; na to je škála předmětů hmotné kultury příliš jednostranná a chudá. Vzhledem k charakteru a výjimečnosti keramiky lze uvažovat i o sakrálním nádobí (část ornamentačních motivů upomíná na běžnou ornamentiku slunečního kultu). Existují také určité indicie pro opravdové spojení keramiky typu Retz s výrobou, případně i s distribucí nejstarších kovů, jak o tom uvažoval již J. Palliardi a v poslední době zejména N. Kalicz. Z tohoto hlediska je důležité zhodnocení celkového rozšíření keramiky zdobené brázděným vpichem, které zjevně spojuje — především podél Dunaje jako osy — tři hlavní středoevropské metalogenní oblasti: alpskou, sedmihradskou a slovenskou. Východně od severojižního

166

toku Dunaje pod vácovským ohbím, ve vlastním Alföldu, sice nálezy typu Retz zatím známy nejsou, ale pak se najednou objeví nejen na horní Tise, ale především vysoko proti proudu Maroše, v samém srdci rudonosných transylvánských hor; tato skutečnost je dostatečně výmluvná. 3.3.3 Kultura nálevkovitých pohárů Starší eneolit vyplňuje na Moravě především lid s kulturou nálevkovitých pohárů (KNP). Název je odvozen od typicky utvářeného hrdla nádob, které jsou hlavním charakteristikem celého tohoto rozsáhlého kulturního komplexu; jde o komplex pohárových kultur, který se počátkem staršího eneolitu zformoval na území severní a střední Evropy. Tvůrci pohárových kultur osídlili v době svého největšího rozkvětu území od Holandska po západní Ukrajinu a od Skandinávie až k Dunaji. Vznik KNP řeší několik teorií, z nichž jedny preferují myšlenku neolitizace mezolitických skupin severní části Evropy, jiné ji odvozují z některé z okrajových skupin lengyelského okruhu; někteří badatelé hledají vznik KNP přímo v kultuře s moravskou malovanou keramikou nebo v okruhu pozdně lengyelských skupin [Böhm—Snětina 1934/35; Neustupný E. a J. 1961]. Žádnou z uvedených teorií však nelze na základě současné pramenné základny beze zbytku prokázat. Pro Moravu platí, že KNP je tu cizím (západním, resp. severozápadním) elementem, který se z domácího lengyelského podloží nevyvíjí, nýbrž je jím pouze ovlivňován. V každém případě je již dnes naprosto zřejmé, že na formování a vývoji jednotlivých skupin KNP se vždy výrazně podílelo místní podloží. V rámci takto chápaného polycentrického vzniku dnes rozlišujeme řadu lokálních variant KNP, jejichž jednotícím faktorem je vedle určitých morfologických znaků na jinak rozmanité škále keramiky především vzrůstající úroveň společensko ekonomických vztahů, postavená na intenzifikaci zemědělské výroby (postupné zavádění oradla při kultivaci půdy s využitím dobytčat k zápřahu). Moravská skupina KNP se rozkládá na jihovýchodní periférii celého tohoto kulturního komplexu. Její tvůrci se také nikdy nestali výlučnými pány Moravy; platí to obzvláště o území na levém břehu řeky Moravy, jež inklinovalo k sousedním oblastem [Pavelčík 1987]. Kmenovým územím lidu s nálevkovitými poháry je jihozápadní a jižní Morava, střední část země a Hornomoravský úval; jedině v dolním Pobečví jsou stopy průniku východním směrem (mapka č. 13). Enkláva na Opavsku souvisí s kompaktnějším osídlením Horního Slezska. Celkem je na Moravě registrováno asi 100 lokalit lidu KNP; z toho je většina

Mapka 13 Osídlení Moravy lidem s nálevkovitými poháry. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu KNP; E — sídliště; F — opevněné (výšinné) sídliště; G — mohylník; H — keramický depot. 1 — Božice; 2 — Brno-Líšeň-Staré Zámky; 3 — Brumovice; 4 — Hlinsko; 5 — Jevišovice-Starý Zámek; 6 — Kramolín; 7 — Křepice; 8 — Lovčičky; 9 — Luleč; 10 — Náměšť n. H.; 11 — Ohrozim; 1 2 — Olomouc; 13 — Otaslavice; 14 — Pohořelice; 15 — Slatinky.

sídlišť, řada náhodných nálezů, 15 mohylníků pozdních fází KNP a jeden keramický depot. Historie poznání KNP na Moravě je poměrně nedlouhá. Souvisí jednak s objevitelskou činností J. Palliardiho a se správnou interpretací jevišovické vrstvy C2, jednak s řadou náhodných i záměrných výzkumů a nálezů z období před druhou světovou válkou. K těmto přínosům je třeba počítat zvláště práce F. Vildomce na jihozápadní Moravě (Střelice, Grešlové Mýto aj.), dále mimořádně významný nález keramického skladu v Božicích na Znojemsku z roku 1935, zachráněný a prvně zveřejněný A. Vrbkou 1936 a posléze také odkryvy A. Gottwalda na mohylových pohřebištích tzv. ohrozimské skupiny na Prostějovsku [Gottwald 1925; 1926; Medunová-Benešo167

vá 1967]. Léta po druhé světové válce pak napojila i moravský výzkum na celoevropsky formované poznávání KNP; umožnilo to gnoseologicky přesné vymezení pramenné základny, aplikaci relativně chronologického systému [Mašek 1954; Zápotocký 1958; Neustupný E. 1959; Pleslová-Štiková 1961] a prvé souborné zpracování moravské skupiny KNP [Houšťová 1960]. Po stránce terénních výzkumů se však teprve v posledním deceniu dospělo k intencionální heuristické činnosti [Prudká 1978; Šmíd 1990; 1991]. Výsledky nových výzkumů umožnily vytvoření reálného pohledu na počátky KNP na Moravě. Na prahu staršího eneolitu se objevuje v Čechách michelsberská kultura, jejímž charakteristickým ke-

99 Keramický depot z Božic. 1 — původní fotografie nálezové situace (A. Vrbka); 1 — 13 — typy nádob.

168

ramickým tvarem byl tulipánovitý pohár, dále pak amfory s věncem uch pod maximální výdutí a nádobky s plastickou páskou při okraji. Tato keramika, dlouho považovaná za import z Porýní, se ukázala být produktem domácího konvergentního vývoje [Pleiner, ed., 1978; Zápotocký—Černá—Dobeš 1989]. Jen o něco málo později proniká do Čech od severozápadu proti toku Labe baalberská skupina KNP; k prvním kontaktům této skupiny s moravským prostředím došlo v průběhu II. stupně MMK. Zdá se, že zpočátku byly tyto kontakty intenzivnější na jihozápadní a jižní Moravě, kde se v nálezech setkáváme s keramikou silně připomínající tvary známé z gaterslebenské skupiny (Hradisko u Kramolína), která ve středním Německu předchází vlastnímu vývoji baalberské fáze KNP [Lichardus 1976a], a s keramikou michelsberského rázu (Božice, Rousínovec). V případě michelsberských nálezů, ke kterým nacházíme analogie spíše na území sousedního Rakouska než v Čechách, však musíme uvažovat o průniku Podunajím z krystalizační oblasti ve středním Porýní. V severní polovině Moravy lze tomuto období dosud připsat jen některé nálezy z Mohelnice [Tichý 1961]. Tak jsme již od počátku svědky poněkud odlišného vývoje KNP v jižní a severní polovině Moravy. Na jihu země se formuje výrazná skupina geneticky úzce spjatá s vývojem na teritoriu dnešního Rakouska, druhá se jen o něco málo později, v baalberském období, formuje v prostoru Hornomoravského úvalu. Hranice mezi oběma probíhá severně od Brna. Zatímco na jižní Moravě vytvářejí kulturní kontakty prostor pro více méně samostatný plynulý vývoj, západní část severní oblasti je v baalberské fázi KNP zasažena přímou migrací; doklady tohoto přímého zásahu nacházíme zejména na Olomoucku a Prostějovsku. Kolonizace probíhala z východních Čech na Mohelnicko a dále k jihovýchodu. Přesnou trasu kolonizačního proudu neznáme, lze však uvažovat o údolích některých vodních toků (Orlice, Třebůvka, Moravská Sázava). Z jižní Moravy tento přímý zásah dosud doložen není. V každém případě i zde byly kontakty s druhou stranou Českomoravské vrchoviny intenzívní a dály se prostřednictvím již od neolitu fungující obchodní tepny, spojující jihozápadní Moravu s jihovýchodní částí středních Čech [Limminger 1886; Pleslová-Štiková 1973]. Ke sblížení obou částí Moravy dochází v závěru baalberské fáze a k úplnému vyrovnání vývoje pak ve II. stupni KNP pod silným vlivem formující se kultury s kanelovanou keramikou. Základem třídění KNP na Moravě je typologie keramiky, která vychází ze stratigrafie na Starém Zámku u Jevišovic a opírá se o některé keramické

169

depoty (Božice) a další důležité soubory keramiky. Významnou pramennou základnu tvoří dále materiál a poznatky získané výzkumem eneolitických mohylových pohřebišť a v poslední době především stratigrafie zachycená na hradisku Rmíz u Laškova. Vývoj KNP lze rozdělit do dvou základních stupňů: staršího (I) a mladšího (II); starší stupeň lze dále dělit na dvě fáze: a, b a mladší z nich pak ještě na subfáze b1 a b2. Fáze Ia představuje michelsbersko-baalberský horizont a je na Moravě reprezentována především keramickým depotem z Božic (obr. 99) a novějšími nálezy z Křižanovic a Rousínovce u Rousínova na Vyškovsku. Patří sem s největší pravděpodobností i některé nálezy z Hradiska u Kramolína, nesoucí vliv gaterslebenské skupiny. V Dolním Rakousku odpovídají této fázi nálezy z Olgersdorfu; fáze Ia je také dobře srovnatelná se sarnowskou fází KNP v Polsku. Některé keramické tvary prozrazují kontakty s domácím lengyelským podložím. Božický depot byl v minulosti často srovnáván se severským Beckerovým AB horizontem, který snad představuje nejstarší nálevkovité poháry vůbec [Zápotocký 1957]. Srovnání středoevropských nálezů s nejstaršími památkami KNP ze Skandinávie je však příliš násilné a ohradila se proti němu řada autorů [Driehaus—Pleslová 1961; Lichardus 1976b]. Keramiku zastupují poháry s válcovitým hrdlem, hrnce s baňatou výdutí a s nízkým rozevřeným hrdlem a s drobnými oušky v horní části plecí; dále jsou tu džbány s kulovitým tělem plynule přecházejícím do úzkého válcovitého hrdla a s uchem vycházejícím z okraje nebo posazeným těsně pod ním; dvojuché amfory mají ucha umístěna na plecích, vždy však pod lomem mezi hrdlem a výdutí; michelsberské předlohy připomínají především amforovité nádoby s věncem drobných oušek hluboko pod výdutí (obr. 99:6, 8). Vhloubená výzdoba je zastoupena oběžnými řadami trojúhelníkovitých vpichů pod okrajem, plastická pak drobnými výčnělky a lištami ve tvaru obráceného písmene V a U. Keramika hnědých a šedohnědých odstínů, často se světlejšími či tmavšími skvrnami, je poměrně dobře vypálena. V severní polovině celé oikumeny patří tomuto horizontu zatím pouze některé nálezy z Mohelnice [Tichý 1956; Houšťová 1960]. Fází Ib, odpovídající již baalberskému úseku vývoje KNP, začíná na jižní Moravě samostatný vývoj, úzce geneticky spjatý s Dolním Rakouskem (Ruttkay 1971; 1988). Vztahy se sousedními Čechami zůstávají na bázi kulturních kontaktů. Starší subfázi (Ib,) reprezentují nálezy z Brna-Maloměřic, Pohořelic-Klášterky, Lovčiček a Velatic. Na konci této subfáze pronikají do Hornomoravského úvalu od západu nositelé baalberské skupiny.

Tomuto období patří část materiálu z nejstarší vrstvy hradiska Rmíz u Laškova. Na jižní Moravě tvoří keramickou náplň poháry s ostře nasazeným hrdlem a baňatým tělem (hrdlo je oproti fázi Ia vyšší a největší výduť se nachází asi v polovině celkové výšky nádoby), nálevkovité hrnce s často rýhou odděleným hrdlem a se třemi nebo čtyřmi oušky na rozhraní hrdla a výdutě, baalberské džbánky (obr. 100:4) a dvouuché, čtyřuché, případně tříuché amfory. V případě dvouuchých amfor a hrnců jsou ouška posazena vždy, na rozdíl od starších tvarů, na rozhraní hrdla a výdutě; čtyřuché amfory mají ucha na maximální výduti nebo těsně nad ní. Keramika v odstínech červenohnědé, hnědé až černé barvy bývá dobře vypálena a jako ostřiva je často použito písku, takže nádoby připomínají nemalovanou keramiku MMK. Z drobných užitkových tvarů se objeví plytké naběračky a malé pohárky. Vhloubená výzdoba je velmi vzácná, plastická výzdoba v podobě svislých lišt, lišt ve tvaru obráceného „V" a drobných výčnělků pod okrajem se objeví v počtu 3 a 4. Nejstarší keramický materiál ze Rmízu u Laškova je velmi dobře vypálen a vyskytuje se v široké škále barev od světle okrové přes červenohnědou až po černou. Jako ostřiva je použito drobných kaménků, písku se slídou, výjimečně se objeví střep s příměsí drcených schránek měkkýšů. Keramika je zastoupena baalberskými džbány, poháry s nízkým přímým hrdlem, bikónickými mísami s prohnutými nebo vyklenutými plecemi, klasickými nálevkovitými mísami, hrnci se schůdkovitě ven i dovnitř zesíleným okrajem často zdobeným prstováním (tzv. románská lizéna), dvou a čtyřuchými amforami. Z drobných keramických tvarů byly nalezeny naběračky. Zvláštní skupinu tvoří keramika ostře trojitě profilovaná, jejíž postavení v rámci nejstarší vrstvy není zcela jisté. Dá se však logicky předpokládat, že rovněž patří nejstaršímu horizontu zdejšího osídlení. Plastickou výzdobu reprezentuje široká škála lišt umístěných ve dvojicích při úponech uch, dále podkůvky ve tvaru obráceného písmene U a V a výčnělky umístěné na nádobách do kříže, a to často ve dvojicích. Vhloubená výzdoba je vzácná a vyskytne-li se, má podobu drobných svislých vpichů trojúhelníkovitého tvaru v oběžné linii pod okrajem. Samému závěru této, eventuálně počátku následující subfáze, patří materiál ze skříňkových kostrových hrobů pod mohylami na Kosíři u Slatinek. Subfázi Ib, můžeme srovnat s nálezy typu Retz v Rakousku, staršími baalberskými nálezy v Čechách a s pikutkowskou fází KNP v Polsku. Subfáze Ib2 je plynulým pokračováním předchozího vývoje. Na jeho konci se na keramice uplatňují první znatelné vlivy Karpatské kotliny. Z význam-

ných souborů patří tomuto období většina materiálu z nejstarší vrstvy na hradisku Rmíz u Laškova a jeho závěru pak i materiál ze skříňkových hrobů bez pohřbů (tzv. kenotafů) ze Slatinek, které pravděpodobně signalizují změnu pohřebního ritu, měnícího se z kostrového v žárový. Typickým zástupcem keramiky je opět nálevkovitý pohár vyskytující se v několika variantách, přičemž hrdlo tvoří vždy 1/3, nebo i 1/2 celkové výšky nádoby. Zastoupeny jsou tvary s prohnutým hrdlem nasazeným přímo na kónický spodek (maximální výduť tvoří v daném případě pouze ostrá hrana), štíhlé tvary s nevýrazně modelovanou výduti oddělenou od hrdla rýhou a široké poháry esovité profilace s velkými plochými pupky na plecích, ke kterým nacházíme společně s povrchovou úpravou předlohy v nejmladší vývojové fázi kultury s moravskou malovanou keramikou. Hrnce mají hrdlo zřetelně oddělené od výdutě, zesílený okraj zdobí prstování nebo záseky. U mís je vůdčím tvarem vedle klasické nálevkovité mísy varianta s dovnitř skloněnými plecemi. Dále se objeví tvary s dovnitř zataženým okrajem a válcovitým hrdlem. Amfory jsou zastoupeny ostřeji profilovanými tvary, které mívají často hrdlo odděleno od výdutě oběžnou plastickou lištou. Vhloubená výzdoba je opět poměrně vzácná a omezuje se na záseky či vpichy při okraji hrubších nádob; vzácně se vyskytnou i vzory sestavené z krátkých hustě vedle sebe kladených čárek či obdélníčkovitých kolků. V souborech se objeví také keramika zdobená brázděným vpichem. Vrcholí výzdoba plastická: vedle lišt nezřídka opatřených záseky jsou to různé plastické výčnělky a kruhové nálepy, umístěné často na nádobách ve dvojicích. Na baalberských džbánech a čtyřuchých amforách se poprvé vyskytnou terčovité aplikace při úponu ucha (obr. 100:14), které jsou domovem v severopotiské skupině Hunyadihalom. Na jižní Moravě patří do subfáze Ib2 především nálezy z Přítluk, Hradiska u Křepic, část materiálu z Hradiska u Kramolína, Hostimi, Střelic a dílem také inventář vrstvy C2 z Jevišovic. Materiál z vrstvy C2 ze Starého Zámku u Jevišovic byl až dosud považován za nejmladší vývojovou fázi KNP na Moravě. Po pečlivém typologickém rozboru keramiky z této vrstvy je však zřejmé, že část inventáře reprezentuje závěrečnou etapu baalberské fáze KNP, druhá část pak je srovnatelná s nálezy ze severomoravských mohyl s obvodovou konstrukcí, synchronizovaných se starší fází bolerázského stupně kultury s kanelovanou keramikou. Nálevkovité poháry subfáze Ib2 z jižní Moravy mají výduť oblou nebo ostře zalomenou a vyšší hrdlo tvoří 1/3 až 1/2 celkové výšky nádoby; v prvém případě bývá hrdlo od výdutě odděleno rýhou. Hrnce

170

100 Typologická tabulka keramiky lidu nálevkovitých pohárů. 1, 3, 5, 6, 8, 15—17 — nálevkovité poháry a hrnce; 2 — koflík; 4 — „baalberský" džbán; 7 — šálek; 9, 11, 12,14 — amfory; 13 — láhev s límcem. 1—5 Velatice; 6, 8—10, 12, 14,17 — Rmíz u Laškova; 7, 11 — Jevišovice C2; 13 — Skrbeň; 15,16 — Přítluky.

171

jsou opatřeny zesíleným okrajem zdobeným prstováním. Vedle klasické nálevkovité mísy se setkáme s tvarem s vysoko posazenou výdutí, plecemi dovnitř skloněnými a mírně ven vyhnutým okrajem. Amfory nedoznaly podstatných změn. V samotném závěru se objeví tvary s mírně ubíhajícím hrdlem, které jsou prototypem mladších tvarů. Rovněž džbány jsou výsledkem plynulého vývoje; mají většinou nízké válcovité hrdlo oddělené od výdutě často rýhou. Subfázi Ib2 na Moravě lze synchronizovat se siřemskou fází KNP v Čechách, kulturou Balaton-Lasinja II—III, skupinou Lažňany-Hunyadihalom v severním Potisí, mladší ludanickou skupinou a skupinou s brázděným vpichem (Bajč) na Slovensku a dále pak s wióreckou fází KNP v Polsku. Mladší (II) stupeň KNP je završením předchozího vývoje; jeho moravská facie je vystavena sílícím jihovýchodním vlivům zprostředkovaným epilengyelskými skupinami. Společně s nimi se tak podílí na formování rozsáhlého kulturního komplexu badenského. Na Moravě sehrála tuto roli „prostředníka" skupina jordanovská, současná s kulturami Balaton v Maďarsku a Bisamberg-Operpullendorf v Rakousku. Tyto vlivy, projevující se na Moravě na keramice již koncem I. stupně KNP, dostávají nyní konkrétní podobu. Keramika získává plynulou esovitou profilaci, objevují se tzv. degenerované nálevkovité poháry; románská liséna při okraji hrnců je postupně nahrazována prostým schůdkovitým rozšířením, přesekávanou lištou nebo jen prostými prstovými či nehtovými důlky. Amfory s tunelovitými uchy mají nízké široké hrdlo a výduť v horní polovině svislé osy. Drobnější tvary pokračují rovněž ve starších tradicích, patrný je trend vývoje od vejčitého těla k baňatější konstrukci. V masovém měřítku se objevují profilované šálky se zaobleným nebo nevýrazně modelovaným dnem. Ke zvláštním tvarům patří láhve s límcem [Pleslová-Štiková 1961], hliněné bubny [Mašek 1954], první pokličky s tunelovitými oušky a široká škála miniaturních nádob. Vhloubená výzdoba je vzácná, postupem doby se ve stále větší míře uplatňuje kanelování. Plastická výzdoba navazuje na starší tradice. Tomuto stupni patří na jižní Moravě především část nálezů z vrstvy C2 v Jevišovicích, na území Hornomoravského úvalu pak materiál z mohyl II. a III. skupiny, dále soubory keramiky z Lazců u Uničova a Moravičan a podstatná část materiálu ze soudobých hradisek. Závěrečný stupeň KNP na Moravě můžeme synchronizovat se salzmündským stupněm KNP v Čechách, luboňskou fází KNP v Polsku a nejstarší fází kanelované keramiky na Slovensku. II. stupeň KNP lze tedy charakterizovat jako období kulturního sjednocování vývoje na rozsáhlém

území střední Evropy, kdy dochází ke konečnému splynutí cizího elementu (KNP) s domácím lengyelským podložím za vydatného přispění jihovýchodních impulzů. Výsledkem tohoto složitého procesu je moravská facie bolerázského stupně badenského komplexu. Na pohřebištích severní Moravy je složka KNP velmi silná a vyznívá až na samém konci pohřbívání pod mohylami, tj. počátkem II. stupně kultury s kanelovanou keramikou, kdy jihovýchodní vlivy překročily rámec kulturních kontaktů. Z území Moravy je dosud známo na 100 lokalit KNP. Většinou jde o stopy sídlišť identifikovaných povrchovými sběry nebo náhodnými nálezy. V několika případech byly doklady osídlení zachyceny plošnými odkryvy při výzkumu jiných pravěkých kultur. Tak např. v areálu velatické osady v Lovčičkách na Vyškovsku bylo odkryto 10 jam staršího stupně KNP, rozmístěných po obvodu k jihu otevřeného půlkruhu; vzdálenost protilehlých objektů se pohybovala kolem 50 m [Říhovský 1982b]. Část další osady byla prozkoumána na ploše 150x80 m při stavbě dálnice u Rousínovce, kterou získaný inventář datuje rovněž do staršího stupně KNP: tvořilo ji několik široce oválných a kruhových jam s plytkým rovným nebo mísovitým dnem, táhnoucích se v pruhu od JZ k SV napříč skrytou plochou; vlastní stopy domů se zachytit nepodařilo (výzkum M. Čižmáře a M. Geislera). Sídliště leží v otevřených polohách při okrajích říčních teras nebo na sprašových návějích. Umístění osad podporuje předpoklad o převážně zemědělském charakteru nositelů KNP. Vedle nížinných sídlišť byla zakládána také sídliště na výšinách, někdy obtékaných vodním tokem. Tato naše nejstarší hradiska v pravém smyslu slova jsou většinou ze tri stran dobře chráněna strmými svahy; v místech, kde šíje ostrožny přechází v náhorní plošinu, bylo zbudováno opevnění sestavené často z několika příkopů a hradeb, jejichž zbytky zůstaly zachovány v podobě valů. Moravská opevněná sídliště KNP můžeme rozdělit do dvou skupin. První tvoří polohy na klasických přírodou dobře chráněných ostrožnách (Starý Zámek u Jevišovic, Obrova noha u Otaslavic, Rmíz u Laškova). Na severní Moravě jsou právě tato hradiska obehnána složitým fortifikačním systémem. Do druhé skupiny patří hradiska na poměrně rozsáhlých návrších volně přecházejících do okolního terénu. Opevnění se pak vine kolem celé osady (Kosíř u Slatinek) nebo jsou do opevňovacího systému začleněny terénní zlomy, koryta vymletá dešťovou vodou apod. (Čechovsko u Čechovic). Budování těchto osad spadá pravděpodobně až do závěrečného stupně KNP.

172

Pozoruhodné poznatky z oblasti opevňovací techniky se podařilo získat na Rmízu u Laškova v katastru obce Náměšť n. H. [Skutil 1956] výzkumem v letech 1988/90 (výzkum M. Šmída). Hradisko je zbudováno na rozsáhlém návrší, které se zvedá 90 m nad údolím říčky Šumice. Náhorní plošina s mírným sklonem k jihu a severu je na straně severní spojena s okolním terénem širokým sedlem; právě zde v místech nejsnadnějšího přístupu byla postavena čtyři pásma opevnění, dodnes v terénu dobře patrná v podobě valů a příkopů. Zatímco čtvrté — vnitřní pásmo opevnění bylo zbudováno v závěrečné etapě lužické kultury, ostatní jsou eneolitického stáří, přičemž vnější — první val uzavírá plochu 17,5 ha (obr. 101). Závažný objev přinesl výzkum třetího valu, který lze spojovat s dosud nejstarším zjištěným osídlením hradiska, tj. s baalberskou fází KNP. Val je pozůstatkem mohutného opevnění, jehož základem byla 140 cm široká hradba z nasucho kladených kamenných bloků, jištěných na vnitřní straně hlinitokamenitým násypem. Tato hradba, vzdálená od prvního pásma opevnění 280 m, protíná ostrožnu od V k Z v délce

101 Plánek hradiska Rmíz u Laškova (katastr Náměšť n. H.).

173

300 m a vymezuje plochu sídliště o rozloze 9,4 ha. Kámen k její stavbě získávali v nejbližším okolí hradiska. Po destrukci nejstarší hradby bylo opevnění několikrát obnovováno, přičemž kámen postupně nahrazovali dřevem. Před hradbou byl do skalnatého podloží vyhlouben 3—4 m široký a 1 m hluboký lichoběžníkovitý příkop, na jehož vnější straně byly ve vzdálenosti 5 a 10 m zachyceny zbytky dvou dalších zídek, jejichž původní funkci nelze zatím spolehlivě interpretovat. Mezi kamennou hradbou, která je dosud nejstarším zjištěným opevněním tohoto druhu ve střední Evropě, a příkopem je 120 cm široká berma, která je důkazem toho, že stavitelé opevnění měli již značné zkušenosti, získané při stavbách podobných fortifikačních systémů. Destrukce hradby zjištěné na vnitřní straně před násypem se nacházela i v jižní terase na opačné straně hradiska, která tvoří hranici mezi plochou sídliště a strmým srázem klesajícím do údolí Šumice. Na vnitřní straně opevnění se podařilo zachytit sled čtyř eneolitických vrstev, z nichž dvě patří staršímu (baalberská fáze KNP a II. stupeň KNP) a dvě střednímu (kultuře s kanelovanou keramikou) eneolitu [Šmíd 1991]. Pokud jde o obydlí, jsme odkázáni na ne plně průkazné zbytky objektů z některých hradisek. Z těch se dá vyvodit, že šlo většinou o nadzemní chaty budované ze dřeva a hlíny. Na Čechovsku u Čechovic byla odkryta část zahloubeného obydlí s delší osou ve směru S—J, s otevřeným ohništěm a hliněnou pecí při severní straně objektu [Šmíd 1981]. O značné úrovni stavitelské dovednosti nositelů KNP svědčí především znalost kamenné architektury, uplatněné při budování opevnění hradisek. Nový pohled do života lidu KNP přinesl odkryv studny (případně studní) na periférii staroneolitického sídliště v Mohelnici. R. 1971 zde při zachraňovacím výzkumu objevil R. Tichý kromě roubené studny lidu s lineární keramikou další tři podobné objekty, situované v přímé linii nedaleko řeky Moravy [Tichý 1972c]. Lidu KNP patřila s jistotou studna č. CCLV, která měla uvnitř čtverhranného dřevěného roubem, podobného studni neolitické, zapuštěný dutý dubový kmen (ø 65 cm), jehož vnitřní stěny nesly zřetelné stopy opálení. Pohřebiště jsou poměrně vzácná. Většinou jsou známy jen jednotlivé hroby, převážně kostrové, připomínající neolitické pohřbívání. Moravskou zvláštností jsou mohylová pohřebiště, známá především z Prostějovska a Olomoucka, o nichž jsme dobře informováni již výzkumy A. Gottwalda a jiných badatelů starší generace [Medunová-Benešová 19671 a zejména odkryvy posledních let (A. Prudká, M. Šmíd). Nekropole zakládali na východních nebo jihový-

102 Náměšť n. H. — Křemela I. Mohylník lidu kultury nálevkovitých pohárů.

chodních svazích kopců, často výrazných dominant širokého okolí (Kosíř u Slatinek, Horka u Ohrozimi, Křemela u Náměště n. H.) s nadmořskou výškou kolem 400 m. Pohřebiště bývá osazeno 20—30, výjimečně i více mohylami (Křemela I — 58 mohyl) většinou oválného půdorysu. Jejich delší osa respektuje přirozený sklon terénu a pohybuje se v rozmezí 7 až 20 m s tím, že se ojediněle vyskytnou i mohyly větší. Také výška násypů kolísá od 0,5 do 2,5 m a je do značné míry závislá na vnitřní konstrukci. Pod násypem bývá uloženo i více pohřbů (nejvíce 7). Při budovám mohyl používali kámen a hlínu; převaha toho či onoho materiálu je dána dobou vzniku pohřebiště. Zvyk pohřbívání zesnulých pod mohylami přichází na severní Moravu společně s nositeli baalberské fáze KNP a udržuje se tu až do středního eneolitu, kdy doznívá počátkem klasického stupně kanelované keramiky [Šmíd 1990]. Jednotlivé fáze vývoje jsou reprezentovány pohřebišti s určitým typem mohyl, které lze na základě pohřebního ritu (kostrového či žárového) a kostrukce mohyl rozdělit do tří skupin. Nejstarší jsou mohyly se souvislým kamenným pláštěm a nespálenými pohřby v kamenných skříňkách; jde o nákladné stavby budované převážně z lomového kamene; na stavbu jedné mohyly bylo potřeba 15—20 m3 tohoto materiálu. Zesnulí leží ve skrčené poloze na pravém boku s hlavou k severozápadu. V hrobech se nalézá keramika baalberské fáze

KNP. Mohyly tohoto typu (obr. 103) byly otevřeny v blízkosti eneolitického hradiska na Kosíři u Slatinek a jsou prvními hrobovými celky této fáze na Moravě [Prudká 1978]. Během doby dochází vlivem splývání s domácím prostředím a snad i sílící jihovýchodní orientace ke změně pohřebního ritu, který se mění v žárový. Do období těchto náhlých změn patří pravděpodobně symbolické hroby (kenotafy), odkryté rovněž na pohřebišti u Slatinek. Pečlivě zbudované kamenné skříňky byly vybaveny milodary, postrádaly však většinou vlastní pohřby. Se změnou pohřebního ritu se mění i konstrukce mohyl: souvislý kamenný plášť je nahrazen oválnou či obdélníkovou obvodovou obrubou. Takto upravené mohyly patří již druhé vývojové fázi. V mohylách nacházíme výhradně žárové pohřby, keramika dostává měkkou esovitou profilaci, ve výzdobě se zvolna uplatňuje kanelování. Tuto druhou fázi mohylníků reprezentují nekropole na Kosíři v trati Boří, u Drahanovic, v Alojzově-Frolinkové a na Křemele I u Náměště n. H. O mohylách třetí, nejmladší fáze (tzv. ohrozimský typ) jsme informováni nejlépe díky starším výzkumům A. Gottwalda [Gottwald 1925; 1926; Medunová-Benešová 1967], i výzkumům současným. Pramennou základnu tvoří takřka 50 prozkoumaných mohyl na čtyřech pohřebištích. Z mohyl mizí kamenné konstrukce, kameny slouží pouze k překrytí nebo obložení jednotlivých hrobů. V případě, že násyp kryje více pohřbů, jsou hroby uloženy většinou v řadě na delší ose mohyly. Na keramice se ve stále větší míře uplatňují kulturní vlivy z Karpatské kotliny, které umožňují alespoň část materiálu nejmladší fáze pohřebišť synchronizovat s počátkem II. stupně kultury s kanelovanou keramikou. Vedle toho se však v hrobovém inventáři stále setkáváme s nádobami robenými v duchu KNP, pozorujeme dokonce doznívání či reminiscenci starých lengyelských tradic. Této závěrečné fázi patří mohylníky v Aloizově-Spáleném kopci, na Horce u Ohrozimi, Nad Ostichovcem u Slatinek a na Křemele II u Náměště n. H. Podstatnou část dochovalé materiální kultury lidu KNP tvoří keramické nádoby, vyráběné opět podomácku a na znatelně nižší úrovni než v dobách mladého neolitu; předpokládá se, že výroba hliněného nádobí se soustřeďovala v rukou žen. Vedle nádob se na sídlištích objevuje množství hliněných přeslenů, tkalcovská závaží a závažíčka, jakož i hliněné cívky (obr. 105:1—13, 20, 21); dokládají textilní výrobu, o jejíž úrovni napovídá unikátní nález petrifikované vlněné tkaniny z mohyly č. 2 z prvého náměšťského mohylníku, tkané v plátnové vazbě se sestavou 13 nití na 1 cm (Šmíd 1991]. K inventáři sídlišť patří dále

174

103 Slatinky-Boří. Mohyla č. 1 KNP (pod kamenným příkrovem skříňkové hrobky 1 a 2). 1—3 — „baalberská" keramika z hrobky 1.

175

104 Alojzov-Frolinková. Mohyla č. V KNP s pohřby č. 1—5. 1—7 — nálezový inventář pohřbu č. 3.

176

177

106 Kamenné artefakty lidu KNP. 1—4 — sekery a klínky: 5, 6 — brousky na úpravu ratišť šípů apod.; 7 — sekeromlal s čepcem; 8 — plochý polygonální sekeromlal; 9 — sekeromlat se zaobleným týlem. 1—6 — Jevišovice-Starý Zámek, vrstva C2; 7 — Znojemsko; 8 — Pohodlí u Ptení; 9 — Alojzov-Frolinková.

hliněné lžíce, menší hliněné picí rohy a provrtaná kolečka ze střepů. Spíše do kultovní sféry spadají hliněné imitace kamenných sekerek, mezi ozdoby hliněné, vzácně jantarové korálky (obr. 105). Výroba broušených kamenných nástrojů dosáhla v KNP svého vrcholu. Vedle sekeromlatů vyráběných ve třech základních typech (ploché polygonální a čepcovité v I. stupni, se zaobleným týlem ve II. stupni) jsou to různé sekery, motyky s příčným ostřím a teslice [Zápotocký 1989], pískovcové brousky s podélným žlábkem [Medunová-Benešová 1981a],

palice a drtidla na obilí. Z nálezů polotovarů v různém stádiu zpracování jsme informováni o výrobním postupu: kamenná surovina byla nejprve otloukáním (piketáží) upravena do požadovaného tvaru a teprve po zdařilém provrtání artefaktu následovala konečná povrchová úprava broušením, příp. leštěním. Technologie štípané kamenné industrie, stejně jako její morfologie, plynule navazují na neolitické tradice. Z některých sídlišť v povodí řeky Opavy (Holasovice, Brumovice) pochází řada kamenných zátěží k rybářským sítím (obr. 123:9, 10), podobných některým

105 Drobné keramické, kostěné a parohové předměty lidu KNP. 1, 2, 9—13 — přesleny; 3, 4, 20, 2 1 — cívky; 5—8 — závažíčka; 14 — závěsek; 1 5 — kostěný idol (?); 16, 17 — naběračky; 18, 24 — modely sekeromlatů; 19 — kolečko ze střepu nádoby; 22, 23 — symbolické hliněné „picí rohy"; 25—29, 32, 33. 39—43 — hroty a šídla; 30, 3 1 — provrtané zvířecí kosti; 34 — část parohového sekeromlatů; 35—37 — provrtané zvířecí zuby; 38 — provrtaný kančí kel; 44,46 — dlátka; 45 — dýka; 47 — parohová palice. 1—47 — Jevišovice-Starý Zámek, vrstva C2.

2

107 Sekeromlaty s čepcem. I — Boskovštejn (typologicky starší varianta); 2 — Hluboké Mašůvky (klasický tvar).

schematizovaným eneolitickým 1961; Neustupný J. 1956].

idolům

[Šikulová

Ačkoli štípané kamenné industrii lidu KNP není ze strany archeologů věnována odpovídající pozornost, bylo toto výrobní odvětví rozvíjeno nejméně na takové úrovni, jako v neolitu. Těžba silexové suroviny se místy realizovala již hlubinným způsobem a byla zřejmě silně specializovanou činností, stejně jako sama příprava polotovarů (čepelí) i výroba vlastních nástrojů v některých ateliérech, např. na Stránské skále u Brna. O směně rohovcové suroviny svědčí depot čepelí rohovce typu Krumlovský les, uložený v nádobě KNP, nalezený v dílně na zmíněné Stránské skále [Rakovský 1985a]. Značného rozšíření doznala také výroba kostěných a parohových nástrojů. Vyskytnou se různé varianty šídel a hrotů, jehly, lopatičky, hladítka, keramické stěrky, upravené a provrtané zvířecí zuby a kosti (falangy), hrubší hoblíky, parohové palice a sekery, sekeromlaty s kulatým otvorem atd. Za sporný je považován kostěný „idol" z jevišovické vrstvy C2 (obr. 105:15) [Houšťová 1960]. Najdou se i lastury škeblí, kolečko z lebeční (lidské?) kosti apod. Výskyt měděných předmětů je v KNP omezený a neměl zřejmě ještě ekonomický význam. O to důležitější jsou doklady o místním zpracování mědi na nížinném sídlišti v Laškově na Prostějovsku (výzkum M. Šmída). Vedle jednotlivých nálezů měděných předmětů (ploché sekery, sekery s křížovým ostřím, dlátka, ploché závěsné terče typu Stollhof, brýlovité, jazykovité a lichoběžníkovité závěsky, růžicové náušnice, drobné spirálky), které časově spadají do doby KNP, mohou však být i mladší, jsou doloženy z vrstvy C2 z Jevišovic čtyřboké měděné šídlo, trojitý kroužek a další větší jednoduchý kroužek a „bronzový" drátek z Ohrozimi a Slatinek. Zbytky měděných předmětů pocházejí také z nových výzkumů mohylových pohřebišť na Prostčjovsku: drobné měděné šperky zde však natolik utrpěly při spalování mrtvých, že o jejich existenci svědčí již jen stopy měděnky na kostech. Pouze z mohyly č. 4 v Aloizově-Frolinkové se podařilo vyzvednout část jazykovitého závěsku. Vyskytnou se i hliněné napodobeniny původních zlatých závěsků typu Tibava. Do závěru staršího stupně KNP (tzv. předbolerázský horizont) spadá depot měděných šperků z hradiska v Hlinsku u Přerova (obr. 114:1—6) [Pavelčík 1979a]. Při výzkumu 3. pásma opevnění na Rmízu u Laškova byly odkryty oválné kamenné podlážky o průměru 150—180 cm. V jejich blízkosti se vždy nacházela ohniště. Jde pravděpodobně o pozůstatky řemeslnických dílen, umístěných z bezpečnostních důvodů na vnějším okraji sídliště. Jinak svědčí všechny okolnosti, včetně umístění osad v terénu, o zemědělské základně lidu KNP.

179

V severomoravských mohylách se našly zuhelnatělé zbytky pšenice dvouzrnky a ječmene, obilnin, uložených jako milodary pro posmrtný život. Ve džbánku baalberského stupně z nálezu (hrobu?) z Kyjova pochází zbytky divokého česneku (Allium species) [Neustupný J. 1952a]. Četné zbytky osteologického matériau z hradiska u Laškova hovoří o vysoké úrovni chovu dobytka, především skotu a drobných domácích přežvýkavcú. Poprvé se objevují dlouhé čepele srpů, považované za pokročilejší formu tohoto žacího nástroje. K poznání duchovního života přispívají některá pozorování z oblasti pohřebního ritu. V mohylách II. stupně KNP nacházíme stopy smutečních obřadů v podobě udusaného podloží, spálených zbytků rostlin a opálených kamenů na povrchu obvodových konstrukcí. Sekeromlaty ukládané do mohyl společně s ostatními přídavky jsou záměrně poškozeny, aby nemohly být mrtvými použity proti žijícím členům rodu. Jsou společně se záměrným proražením dna některých popelnic („otvor pro duši") dokladem víry v posmrtný život zesnulých. K dokladům kultu patří již zmíněné keramické bubny, drobné hliněné plastiky zvířat, převážně samic, a zlomky lidských schematizovaných idolů, představujících muže. O společenské struktuře lidu KNP není přímých pozorování; lze předpokládat, že dochází k postupnému upevňování pozic muže, což bylo dáno změnami v hospodářské sféře (orné zemědělství, chov dobytka), které preferovaly fyzicky zdatnější část populace. Stopy sociální diferenciace na pohřebištích jsou velmi slabé, ani velikost mohyly není určena postavením zesnulých a je zřejmě odrazem jiných společenských jevů. Velké procento pohřbených tvoří děti. 3.3.4 Lid s kanelovanou keramikou Zatímco jsme mohli ve starším eneolitu sledovat partikularizaci kulturního vývoje, střední eneolit se vyznačuje snahou po kulturní unifikaci na větších územních celcích. Tuto unifikaci vytváří kultura s kanelovanou keramikou (KK). Označení kanelovaná keramika se tradičně udržuje zvláště na Moravě; jinak nese tento komplex památek ještě řadu jiných názvů, např. kultura karpatská, „Bandhenkelkultur", pécelská, „promienista" a zejména kultura badenská (podle lokality Baden u Vídně), kterýžto termín se v poslední době stává unifikujícím, příp. hierarchicky nadřazeným označením v mezinárodním měřítku. Za krystalizační oblast KK se považuje území jihozápadního Slovenska, západního Maďarska, Burgenlandu, Moravy a východní části Dolního Rakouska [Pavelčík 1988]. Z této rozsáhlé oikumeny vyplývá skutečnost, že genetický základ, z něhož KK

180

vyrůstala, nebyl jednotný. Vskutku také dnes převažují názory o polygenetickém původu KK [Sochacki 1980]. Ve východní (karpatské) části, mimo dosah lidu nálevkovitých pohárů, tvořily podloží vzniku KK epilengyelské skupiny; na Moravě především skupina jordanovská, resp. její lokální varianty, ovlivněné často nálevkovitými poháry (např. předbolerázský horizont na severovýchodní Moravě). Naproti tomu v západní části krystalizačního území se stala základem KK kultura nálevkovitých pohárů více (jihozápadní Morava) nebo méně (Drahanská vrchovina) ovlivněná pozdní malovanou keramikou [Pavelčík 1988]. V průběhu vývoje KK pak lze pozorovat i při zachovám jednotících a určujících projevů jisté lokální rozdíly. E. Neustupný [in: Pleiner, ed., 1978, 247] předpokládá, že roli jednotícího činitele, který vedl ke vzniku nového středoeneolitického kulturního fenoménu a provázel ho pak po celé období jeho vývoje, sehrál jihovýchodní proud. V této souvislosti však nelze opominout ani mechanismus hospodářských a společenských změn vyvěrajících z vnitřní podstaty společnosti, čímž ovšem nemá být popřena možnost vzájemného ovlivňování jednotlivých kulturních celků navzájem, resp. existence impulzů, vycházejících z vyspělého východního Středomoří a přinášejících nové výrobní technologie a pracovní postupy. Na Moravě osídlil lid s KK všechny ekologicky vhodné rajóny. Ve srovnání se starším eneolitem došlo k rozšíření sídelní oikumeny jak na samotné Moravě, tak na Opavsku (mapka č. 14); jednotlivé sídlištní komory však byly osazovány postupně a ne ve všech vývojových etapách KK bylo osídlení kompaktní (srov. dále). Objektivnímu pohledu na rozložení lokalit této doby brání stále ještě torzovitý, příliš lokální stav výzkumu. Celkem je registrováno 135 nalezišť, z toho 26 výšinných osad, 82 sídlišť rovinných, 2 samostatné kostrové a 2 samostatné žárové hroby; řada nálezů má jen náhodný původ a sběrovou hodnotu. V uvedeném konečném čísle lokalit KK není registrováno 15 mohylníků (rozkládajících se na katastru 11 obcí), které geneticky a kulturně souvisejí spíše ještě s kulturou nálevkovitých pohárů. Pro periodizaci KK se dnes používá schéma vypracované V. Němejcovou-Pavúkovou [1981], přijímané však pro moravské prostředí s jistými výhradami [Pavelčík 1989; 1991]. Je tu hned úvodem problém tzv. předbolerázského horizontu severovýchodní Moravy, který časově spadá ještě do závěru staršího eneolitu. Předbolerázský horizont byl rozpoznán při výzkumu výšinné osady v Hlinsku u Přerova [Pavelčík 1989]. V jeho náplni je zastoupena jak složka nálevkovitých pohárů (tzv. degenerované nálevkovité po-

Mapka 14 Osídlení Moravy lidem s kanelovanou keramikou a lidem s kulovitými amforami. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu s KK; E — sídliště lidu s KK; F — výšinné (opevněné) sídliště lidu s KK; G — žárový hrob; H — mohylník: I — nálezy kulovitých amfor. 1 — Bílovice; 2 — Bohuslavice u Kyjova; 3 — Brno-Líšeň-Staré Zámky; 4 — Hlinsko; 5 — Holasovice; 6 — Jevišovice-Starý Zámek; 7 — Krnov; 8 — Křepice; 9 — Luboměř; 10 — Mikulčice; 1 1 — Moravičany; 1 2 — Náměšť n. H.; 13 — Ohrozím; 14 — Olomouc; 15 — Pozořice; 16 — Uherský Brod-Havřice; 17 — Uherský Brod-Kyčkov; 18 — Úvalno; 19 — Vážany; 20 — Klenovice; 21 — Olšany; 22 — Opava; 23 — Vávrovice; 24 — Vysočany.

háry, láhve s límcem, nálevkovité mísy, koflíky typu Brumovice, některé varianty džbánů), tak složka jordanovská (šálky s omfalem, kalichovitá mísa, mísa esovitého profilu, „bolerázská" mísa, dvouuché vakovité osudí, různé typy hrnců, vázovitá zásobnice) s tím, že elementy vycházející s postlengyelského vývoje jsou početnější. Mimo uvedenou základní keramickou náplň lze v předbolerázském horizontu postihnout určité ohlasy kultur Lažňany-Hunyadihálom (pokličky) a Mondsee (džbány), vzdáleně snad ještě i jiných západních a severních kultur. Předbolerázský inventář doplňuje imitace rejnokovitého idolu typu Moigrád, dále pak také depot měděných šperků z Hlinska (obr. 114:1—6) a část gynekomorfní nádo181

by s realisticky modelovanými dutými ňadry (obr. 109:3) [Pavelčík 1979b; 1982]. Vlastní KK se člení na 4 stupně: I-IV. Pro prvý z nich (starší) se ujal název „bolerázský" stupeň (podle prvně rozpoznaných nálezů v Bolerázu u Trnavy). Stupně II a III jsou označovány jako klasická KK a stupeň IV jako pozdní KK. Všechny stupně s výjimkou III. se dělí ještě na dvě fáze: a, b. Fáze Ia KK byla vypracována na Moravě jen v Hlinsku a na pohřebištích u Alojzova, ve Slatinkách, u Náměště n. H. a na hradisku „Rmíz" u Laškova [Šmíd 1990]; částečně jsme o ní informováni také z obsahu vrstvy III na Starých Zámcích v Brně-Líšni [Medunová-Benešová 1964].

108 Přehled keramických tvarů lidu s KK stupně I. 1, 12, 13 — nálevkovité hrnce; 2 — amforka bolerázskeho typu; 3, 5, 6 — šálky a džbánek; 4 - drobná kónická miska; 7, 8 - kanelované džbánky; 9, 10, 14, 15 - amfory; 1 1 , 1 6 — nálevkovité mísy; 17 - mísa spřepážkou; 18 - mísa; 19 — soudkovitý hrnec; 20 — zásobnice. 1 , 1 1 , 15,16, 1 8 — Hlinsko; 2 — Slatinky; 3, 5 — Alojzov; 4, 6, 7—10, 12—14, 19, 20 — Jevišovice-Starý Zámek, vrstva C1; 17 — Havřice (rekonstrukce J. Pavelčíka).

182

Za klasiského reprezentanta bolerázského (I.) stupně KK byla původně považována vrstva C1 z výšinné osady u Jevišovic. Nedávné analýzy keramického souboru z této vrstvy však ukázaly, že tu jde o konglomerát tvarů fází KK Ila, Ib a IIa, ze převahy znaků fáze Ib [Pavúková 1981; Pavelčík 1988; Šmíd 1990; 1991]. K vysvětlení této situace bude třeba provést srovnávací terénní výzkumy na vhodných výšinných sídlištích jihozápadní Moravy. Ve fázi KK Ia ještě doznívají keramické prvky nálevkovitých pohárů („degenerované" poháry a bubny), zatímco z epilengyelského základu pokračují některé typy hrnců, osudí a zásobnic. Některé džbány jsou kromě výzdoby opatřeny i vertikálními tunelovitými uchy (nepravá subkutánní ucha) a mají měkčí plynulejší profilaci (obr. 108:8). Na Moravě se výjimečně objevuje jednoduchá vnitřní výzdoba na hrdlech. Vytrácejí se nálevkovité mísy a tzv. mątewská výzdoba. Šálky se začínají zdobit zejména kanelurou a „vlčími zuby" (obr. 108:5, 6), ojediněle se u nich objevuje ještě omfalos a nastupuje modelace dna. Ve fázi Ib rozšiřuje KK svoji oikumenu o jihovýchodní Moravu (Mikulčice) [Pavelčík 1990a]; také na Opavsku již plně převažují prvky KK. Můžeme tedy tuto oblast v období mladší bolerázské fáze společně s Horním Slezskem, jehož je přirozenou geografickou součástí, plně přičlenit k území, které zaujala KK [Sochacki 1980]. V tvarové skladbě i v ornamentice se plně rozvíjejí charakteristické bolerázské prvky; jsou to zejména polokulovité mísy s vnitřní výzdobou a často i s tordovaným okrajem, nastupuje vnitřní výzdoba hrdel a den kalichovitých mís a mís esovitého profilu, vertikální klikatkovité prvky na hrncích a zásobnicích a pravá subkutánní ucha na džbánech a osudích. Bohatě se rozvíjí výzdoba mís, džbánů, šálků a osudí. Ze souborů pod mohylami a z hradisek na Drahanské vysočině, obdobně jako z Brna-Líšně, Olomoucka a Opavska bohatou vnitřní výzdobu mís neznáme. Naproti tomu se setkáme s náznaky stejné výzdoby na Spálovsku v Oderských vrších a s jejími výraznými projevy také v Horním Slezsku (např. Pietrowice Wielke) [Bukowska-Gedigowa 1980]. Tento jev lze patrně vysvětlit tím, že některé regiony udržovaly výraznější kontakty s vlastním Podunajím než jiné. Svědčil by o tom i výskyt mís se zataženým a leštěným hrdlem a se zdrsnělým povrchem těla, které vystupují patrně jako jižní import v Hlinsku; zcela běžně se s nimi setkáváme také na jihozápadním Slovensku. Současně lze pozorovat postup některých prvků hmotné kultury ze západu k východu: tak např. amforovité zásobnice, typické již pro mladší KNP jihozápadní Moravy a Brněnska, na východní Moravě v předbolerázském

183

horizontu a ve fázi KK Ia zcela chybějí a suplují je tu vázovité nádoby, navazující na prototypy mladší MMK. Nástup amforovitých zásobnic zde můžeme pozorovat až v průběhu KK Ib. Obdobně je tomu i s výzdobou rytých vyplňovaných trojúhelníků. Starší klasický stupeň (fáze IIa) plynule navazuje na fázi Ib a tvoří s ní vlastně jeden genetický celek. Vnitřní výzdoba mís pokrývá obdobně jako na jihozápadním Slovensku i plochu vlastního těla nádob (obr. 108:18). V přikarpatských oblastech se již objevují čerpáky (Staré Město, Havřice: obr. 109:4) a mísy s příčkou (Hlinsko, Havřice: obr. 108:17). Na celém území pak nastupují baňatá osudí, ostře profilované koflíky, pokličky se subkutánními úchyty a gynekomorfní nádoby s plnými ňadry tvarovanými jako kuželovité pupíky (Hlinsko, Jevišovice; obr. 109:3). Výskyt oboustranně zdobených plochých talířů se zataženým okrajem v jevišovické vrstvě C1 dokládá existenci zdejší osady ještě ve fázi Ha KK. I přesto, že nálezový materiál z Brna-Líšně není dosud podrobně publikován je zřejmé, že místní vrstva I, která reprezentuje mladší subfázi KK Ib, se počátku fáze Ha KK nedočkala. Co do územního rozsahu zaujímá fáze Ha obdobné regiony jako KK I. Výsledky terénních výzkumů z poslední doby upozornily na závažné okolnosti. Např. na hradisku Zelená Hora na Vyškovsku doprovázejí bolerázský materiál čerpáky, tj. tvar, který je typický pro klasickou kanelovanou keramiku. V Hlinsku v podstatě ještě bolerázská amforka, vázaná spolehlivě na soubor KK IIa (obj. č. 466), nese charakteristický šachovnicový ornament, typický pro kostolacký typ, datovaný minimálně do KK III. K uvedeným pozorováním se váže ještě jeden důležitý moment. Lokality mladšího klasického stupně (III) a pozdního stupně (IVa, b) KK se objevují převážně na územích, z nichž neznáme KK I, resp. IIa. Mimoto nemůžeme na Moravě a ve Slezsku prokázat genetické propojení mladší KK na bolerázský stupeň. Tyto a další poznatky opravňují koncipovat názor, že klasická KK proniká na Moravu již jako zformovaný kulturní celek a zaujímá zde oblasti, které z dosud neznámých příčin neosídlilo autochtonní lidstvo bolerázského stupně KK. Vše nasvědčuje tomu, že po jistou dobu žily obě populace vedle sebe, jak by o tom svědčily nepočetné, ale postižitelné doklady jejich vzájemných kontaktů. Vývoj zejména výšinných osad je přerušen v průběhu fáze KK IIa. Na Opavsku a Horním Slezsku vývoj kultury s kanelovanou keramikou až na drobnou epizodu ve fázi KK IVb dále nepokračuje. Analýza terénních nálezových situací naznačuje, že příčinou ústupu KK z tohoto regionu byl posun lidu

109 Keramické tvary lidu s KK stupňů II (1-3, 9), III (5, 8), IV (4, 6, 7) a lidu KKA (10-14). 1 - talíř; 2,9, 13 - amfory; 3 — gynekomorfní nádoba; 4 — čerpák; 5 — naběračka; 6, 7 — šálky; 10,11 — osudí; 8,12 — mísy; 14 — soudkovitý hrnec. 1—3 — Hlinsko; 4,6,7 - Havřice; 5 — Klobouky; 8 — Mikulčice; 9 — Prostějov; 10, 13 — Opava; 11 — Vysočany; 12, 14 — Vávrovice-Palhanec.

184

s kulovitými amforami, a to slezské skupiny této kultury [Nosek 1967 aj.]. Kvalita pramenů hmotné kultury — jde především o staré a málo početné soubory — je příčinou nedostatečných informací o dalším vývoji KK na Moravě. Musíme se proto soustředit na kusá a útržkovitá pozorování z jednotlivých regionů. Fázi IIb KK, jak ji definovala V. Němejcová-Pavúková [1981], nelze zřejmě na Moravě vůbec prokázat [Pavelčík 1991]. Vlastní klasická kanelovaná keramika se tu objevuje až ve stupni III a je výrazně územně diferencovaná. Poolšaví je úzce vázáno na sousední střední Pováží; celá tato „bělokarpatská" skupina má úzké vztahy ke Spiši a k Malopolsku. Jsou pro ni charakteristické zdobené čerpáky kornoutovitého tvaru s vysoko vyčnělými uchy, výzdoba pozůstávající ze sloupků kanel sledovaných na bocích linií kolků, vysoká nahoře rozeklaná ucha a ucha na mísách. Na všech moravských lokalitách tohoto stupně chybí vnitřní výzdoba mís. Pro střední Moravu a oblast Ždánického lesa je typickým znakem KK III snížení těl osudí a prodloužení jejich hrdel. Nádoby jsou opatřeny subkutánními uchy a žebírky. Čerpáky jsou nezdobené a mají rovná dna, nebo jsou džbánkovité. Výrazným tvarem jsou „naběračky" s rozeklanými nebo měsíčkovitě vykrojenými držadly vytaženými z okraje (obr. 109:5) a misky ve tvaru kulové úseče s výzdobou pozůstávající ze 4 vstřícně šrafovaných sektorů. Specifická varianta KK III, která má vztahy k rakouské ossarnské skupině, byla nedávno zjištěna na středním toku Moravy; v Mikulčicích byly v rámci osady Na kostelisku poprvé na Moravě prokázány tzv. ossarnské pekáče [Pavelčík 1990a], dále jsou tu zastoupeny nezdobené čerpáky moždířovitého tvaru, zdobené kalichovité mísy a snížená osudí s vysokými cylindrickými hrdly a koflíky. Zarážející je absence naběraček a mís s příčkou, které jinak patří k nejtypičtějším tvarům ossarnské skupiny. M. Šmíd objevil několik lokalit s klasickou KK v rovinaté částí Prostějovska, zatímco v jeho kopcovité části se setkáme s bolerázským stupněm a s KK IIa. Nejnovější nálezy z Těšetic-Kyjovic podle P. Koštuříka a E. Kazdové naznačují, že se specifickou lokální variantou KK musíme počítat i na Znojemsku. V Mikulčicích a v „bělokarpatské" skupině (Uherský Brod-Kyčkov, Trenčín) můžeme sledovat ohlasy tzv. kostolackého typu KK, který někteří autoři považují za samostatnou kulturu [Tasič 1979]. Nelze tu však uvažovat o přímých importech, resp. o přímém ovlivňování moravského prostředí z oblasti Drávy, Sávy a srbské Moravy, ale pouze o napodobeninách kostolackého výzdobného stylu.

185

Pozdní KK, tj. stupeň IVa, známe pouze z Poolšaví (Havřice; obr. 109:4, 6, 7). Jen v případě osady z Mikulčič-Kosteliska lze předpokládat jistý přesah do počátku tohoto stupně. I když je inventář fáze IVa na Moravě málo početný, lze přece jen stanovit některé jeho charakteristiky: především čerpáky (kornoutovité s rovným dnem) ztrácejí výzdobu, objeví se nezdobené mísy s příčkou, profilované koflíky a mísy se zataženým hrdlem; teprve ve fázi IVa pronikají do výzdoby nádob na jihovýchodní Moravě vyplňované ryté trojúhelníky. Zcela novým prvkem jsou misky na plné křížové nožce typu Iža, pronikající na naše území z přialpské oblasti, z tzv. slavonsko-vučedolského okruhu. Jejich nález v Havřicích [Pavelčík 1974; 1988] plně prokazuje průnik kostolackých prvků severně od Dunaje. Na Moravě zůstává nadále otevřená otázka závěrečné fáze KK IVb [Pavelčík 1991]. Původně se tato fáze pokládala za velmi blízkou již nastupující bošácké kulturní skupině, tj. fázi Bošáca Ia. Z výzdoby až na výjimky vymizely kanely a široký brázděný vpich ještě nenastoupil. Prakticky jedinou výzdobnou technikou se staly linie a sloupky čočkovitých, resp. oválných kolků. Za typické lokality této fáze byly považovány: Uherský Brod-Těšov-Bažantnice I, Hlinsko — 5. sídlištní horizont a Jędrzychowice nedaleko Glubczyc, které dokládají existenci této fáze i na Opavsku. Podle dnešních znalostí tvoří soubor keramických tvarů fáze IVb nezdobený kornoutovitý čerpák, zdobené a nezdobené šálky, profilované koflíky, blíže nedefinovatelné džbány, kalichovité mísy, mísy esovitého profilu a mísy nálevkovité se zataženým okrajem, dvouuchá osudí, hrncovitá osudí, vakovité hrnce a zásobnice. Podrobná analýza materiálu, zejména z Hlinska, vede k názoru, že závěrečná fáze KK IVb má v jednotlivých regionech svou charakteristickou modifikaci: neznáme ji na jihozápadní Moravě, současněji však můžeme z velké části synchronizovat či přímo ztotožnit s bošáckou kulturní skupinou Ia. Pro specifikaci charakteristik náplně jednotlivých celků z hlediska jejich zařazení do jedné či druhé kultury hraje významnou roli fakt, zda na dané lokalitě touto fází osídlení končí (např. Hlinsko), nebo zda jí začíná a dále se rozvíjí (např. Bánov). Na území, které lid s KK na Moravě zaujal, zjišťujeme dva typy osad: 1. nížinné — zemědělské, o jejichž vnitřní struktuře nejsme blíže informováni. Víme jen, že se nacházely nedaleko vodních toků a nezaujímaly velké plochy; podle odhadu byly osídleny přibližně deseti rodinami. 2. výšinné osady — hradiska, která byla budována na ostrožnách nebo na vrcholech kopců; byla silně opevněna a koncentrovala se na nich výroba a směna.

ra"?) při jihozápadní hraně ostrožny. O vlastním uspořádání osady v Hlinsku víme jen to, že vedle „návsi" se v západní, jižní a centrální části soustřeďovaly obytné chaty se sily. Ve východní části se koncentrovala řemeslná výroba — hrnčíři, výrobci kamenných nástrojů a kovolitci. V západním sektoru se zřejmě nacházel sakrální okrsek. Na přístupovém sedle, ale i na severním nároží se rozkládala (již mimo hradby) uskupení hliníků válcovitého a dížovitého tvaru; ty byly po ukončení funkce zaplněny odpadem z osady. Na rovinatém terénu stály domy rozměrů 8/6 X 4 m, stavěné stylem kazeto na rám, tj. na základovém věnci z trámů byla vztyčena dřevěná kostra, ta byla vyplněna pleteným proutím nebo nekvalitním dřevem (obr. 112). Celá konstrukce byla z venkovní

110 Terénní situace hradiska Hlinsko u Přerova.

Jak ukázaly výzkumy v Hlinsku na Přerovsku, na Rmízu u Laškova, na Bíloveckém hradě u Bílovic, na Kosíři ve Slatinkách, na Starém Zámku u Jevišovic a v Pozořicích-Jezeřanech, konstrukce těchto fortifikací se různí; lze mezi nimi odlišit několik typů opevňovacích systémů. Nejjednodušší je palisáda doplněná příkopem (Brno-Líšeň, Hlinsko — starší fáze opevnění); ke složitějším náleží dvě palisádové stěny vyplněné dusanou hlínou a příkop (Hlinsko — mladší fáze, jihozápadní strana). Jinou variantou je kamenná hradba doplněná příkopem nebo kolmou, ve svahu vykopanou zábranou (Hlinsko — severní okraj, východní hrana, Jevišovice, Slatinky, Náměšť n. H., Olomouc), nebo dvě kamenné zdi spojené dusanou hlínou, vybudované na lavici zahloubené do svahu, opřené o její čelo, a příkop (Hlinsko — jihovýchodní strana). Známa je také kamenná zeď doplněná dřevěnou a hliněnou konstrukcí a příkop (Pozořice). Brána u palisádové fortifikace v Hlinsku byla koridorová, u kamenné hradby se její vlastní konstrukci nepodařilo zjistit: v místě vstupu do osady však byla přerušena jak hradba, tak i příkop; touto „průrvou" vedla štětovaná cesta (š. 160 cm), která se na sídelní ploše stáčela k jihozápadu a vyústila na neosídlené ploše o rozměrech cca 80 x 40 m (tržiště, náves, „ago186

111 Hlinsko u Přerova. 1 — hrob defektní ženy se sekeromlatem; 2 — kamenná hradba na SV okraji výšinné osady (pohled od severu).

měru 2:1). K výbavě domů náleželo ohniště nebo jednokomorová a jednootvorová pícka a sklípek dížovitého tvaru, do jehož dna bývala někdy zapuštěna zásobnice. Tento typ chaty většinou nezanechal v terénu výraznější stopy, neboť rám nebyl zapuštěn do země a konstrukce střechy nebyla podepřena sloupy. Rozpoznám je proto obtížné a informace o obydlích poskytují především nalezené fragmenty mazanice a na nich zachovalé otisky vnitřní a základní konstrukce. V Hlinsku i v Brně-Líšni byla na mírně skloněných terénech budována obydlí obdobného typu.

112 Hlinsko u Přerova. Rekonstrukce domu lidu s KK.

i vnitřní strany v silné vrstvě omazána hlínou, smíšenou s plevami a sekanou slámou. A. Medunová-Benešová [1964] uvádí, že v Brně-Líšni bylo použito k výstavbě chat (výplni kazeta?) i nepálených cihel (obr. 113:1). Sedlová střecha pokrytá došky nasedala přímo bez vnitřních opor na obvodové stěny. Ty byly z obou stran vybíleny vápennou líčkou a vně zdobeny prstováním. Vnitřní prostor dělila v některých případech příčka na dvě nestejně velké místnosti (asi v po-

113 Brno-Líšeň — Staré Zámky. 1 — půdorys domu lidu s KK; 2 — zbytky sídelního objektu nejmladší fáze eneolitického osídlení lokality.

114 Měděné (1—6), stříbrné (12), hliněné (7—11, 13, 18, 21), kamenné (19, 20, 22, 23) a parohové (24) předměty lidu s KK. 1, 3 — náušnice typu Hlinsko; 2 — brýlovitá zápona typu Jordanów; 4—6 — drobné měděné závěsky typu Stollhof; 7 — nádobka, v níž byl uložen depot měděných předmětů (1—6); 8—11 —zvířecí figurky; 12 — velká puklice typu Stollhof (zmenšeno); 13—18 — keramické napodobeniny závěsků typu Stollhof; 19 — sekerka; 20, 23, 24 — sekeromlaty; 21 — nádobka se stopami metalurgické činnosti; 22 — klín. 1 —11, 14, 15, 19—24 — Hlinsko; 12 — Štramberk; 13 — Ohrozim; 16 — Bílovice; 17 — Jevišovice C; 18 — Suchohrdly.

2

188

Stavební plocha byla pro ně vyrovnána a stěna ležící nad svahem byla na ochranu před sesuvem kotvena přídavným trámem, upevněným k rámu a uloženým ve žlabu. V Hlinsku se podařilo na příkřeji skloněných částech sídelní plošiny zjistit budovy, pro něž byly ve svahu vyhloubeny lavice a terén částečně vyrovnán nasypanou a dusanou hlínou. Stěna přiléhající k čelu lavice pozůstávala převážně z vnitřní dřevěné konstrukce silně omazané hlínou. Někdy měla vybudovánu „podezdívku" z kamene nebo byla celá vystavěna z hlíny dusané mezi dvě stěny z proutí pleteného kolem tenkých kůlů. Po dokončení celé zdi byly i pomocné proutěné stěny překryty hlínou. Tloušťka těchto stěn se pohybovala okolo 60 cm. Zbylé tři stěny chat měly kůlovou konstrukci, obdobně jako chaty prvého typu. Střešní konstrukce byla v tomto případě podpírána systémem kůlů, umístěných ve vnitřním prostoru chaty. Na ploše mezi budovami byly vyhloubeny žlábky —trativody, které končily v jámách, sahajících až do rychle vsákavých vrstev podloží. Velmi složitá je otázka pohřebního ritu nositelů KK na Moravě. Jediné přímé doklady hrobů známe z předhůří Drahanské vysočiny, z území, které bylo zasaženo přímou invazí lidu s KNP. V bolerázském stupni a ve stupni KK II se na tomto území setkáváme s žárovými hroby pod mohylami, které se tu udržují od doby kultury nálevkovitých pohárů, a nemají již kamenné konstrukce (Ohrozim-Horka, Slatinky-U pánbožka, Aloizov-Spálený kopec). Osamocený žárový hrob pochází z Úvalna-U červeného dvora a je zřejmě svázán s nedalekým hradiskem Krnov-Burgberk; není vyloučeno, že byl součástí rozsáhlejšího pohřebiště. Shodou okolností představuje tento celek nejstarší dodnes dochovaný nález KK na území celé bývalé ČSR. Zcela výjimečné postavení pak zaujímá rituální kostrový pohřeb defektní ženy z Hlinska (obr. 111:1) [Pavelčík 1990b] a ženy z Mohelnice [Goš 1982]. Jiné pohřby nositelů KK z Moravy a Slezska neznáme. Vysvětlení tohoto jevu není jednoznačné. Pokud nejde o mezeru v našem poznání lze přepokládat, že lidé své mrtvé spalovali a popel volně rozptylovali nebo vhazovali do vodního toku; nelze vyloučit ani ukládání mrtvých na „polích mlčení", kdy po setlení měkkých částí byly lebky, v některých případech doplněné hlinitými maskami, vystaveny na čestném místě v některém domě. Pro tuto variantu by svědčily nálezy lebek či jejich částí v řadě osad KK na Moravě (např. Hlinsko, Krnov); je třeba zdůraznit, že jde skutečně pouze o lebky, neboť ostatní části skeletu nebývají v nálezech zastoupeny. Hromadné nálezy se v kultuře s KK objevují jen ojediněle. Depoty měděných ozdob či nástrojů zná-

189

me jen tři, pokud k nim nebudeme počítat i soubor měděných seker z Prace. Depot z Hlinska (obr. 114:1—7) byl uložen v koflíku a obsahoval tři drobné měděné závěsky typu Stollhof (4—6), dvě náušnice typu Hlinsko (1, 3) a jeden brýlovitý závěsek typu Jordanów (2); je datován do předbolerázského horizontu [Pavelčík 1979a]. Do téhož období se hlásí sklad z Velehradu složený z dýky typu Malé Leváre (obr. 125:17) a dvou dlát [Hanák 1934]. Naproti tomu depot ze Starého Města-Zadních kruhů, který pozůstával ze tri dlátek-šídel a jehlice se svinutou hlavicí (obr. 125:1, 3), je datován do KK IIa [Pavelčík 1989]. Otevřená zůstává otázka keramických depotů (např. Prostějov) [Gottwald 1931], považovaných za sklady hrnčířů; analýzy nádob z hromadného nálezu v Hlinsku ukázaly, že tu jde o nádoby vyřazené z běžného užívání, resp. znehodnocené kaseinem z mléka, který již tak prostoupil jejich póry a „žlukl", tak že je nebylo možno dále používat.

115 Hlinsko u Přerova. Náhrdelník z provrtaných zubů šelem a jeleních grandlů.

116 „Sakrální" keramika lidu s KK. 1, 3, 4 — „křesílka"; 2 — model domku; 5—7, 10 — keramické aplikace zvířecích hlav; 8, 9, 13 — části nádob se symbolickými znaky; 11 — torzo gynekomorfní nádoby; 12 — dutá hlava kozla (část větší plastiky). 1, 3, 5—9, 11, 13 — Jevišovice-Starý Zámek, vrstva C; 2, 4 — Brno-Líšeň — Staré Zámky; 10 — Opava-Palhanec; 12 — Vysočany.

190

Vedle vlastní keramiky tvoří hmotnou kulturu KK řada kamenných předmětů. Vzhledem k tomu, že některé výšinné osady můžeme interpretovat jako výrobní centra, jsme poměrně dobře obeznámeni s výrobním postupem kamenné broušené industrie [Pavelčík 1990c] i s nástroji při ní používanými, jako jsou sekáče, otloukače, brusy, výstružníky, ložiska „vrtacích souprav" atd. [Pavelčík 1986]. Štípaná industrie KNP navazuje svou skladbou na mladší neolit, ale v celku se od něho již odlišuje. Vedoucími typy jsou škrabadla, srpové kameny v různém provedení a rozličně tvarované čepele. Dále vystupují retušéry, dlátka, zoubkované artefakty a vrtáky. Překvapuje nízké zastoupení šipek: v Hlinsku se našly jen 2 srdčité a 3 příčné silexové šipky. Bohatě rozvinutá byla výroba kostěné a parohové industrie. Šídla vyráběli z půlených žeber nebo úštěpů dlouhých kostí; charakteristické jsou dvoustranné kusy, napodobující kovové nástroje. Dále jsou zastoupeny proplétáčky, hroty, dýky, síťovací jehlice, jehly, šipky, dláta, hladidla, škrabky z kančích klů atd. [Pavelčík 1989]. Početná je série parohových mlatů, které navazují na prototypy mladšího neolitu. Výrobu látek dokládají často bohatě zdobené přesleny, závaží tkalcovských stavů, cívky, otisky látek a semena lnu. Závaží jsou vakovitá, kuželovitá, válcovitá a bochánkovitá; v Hlinsku se několikrát našla v řadě o 12—16 kusech na podlaze chat, kam spadla při požáru objektu. Vedle vypálených kusů známe z Jevišovic a z Hlinska i kusy nevypálené. Slévání mědi dokládají nálezy hrudky surové mědi, tzv. ztracených forem, tyglíku a měděného korálku s neopracovanými nálitky v Hlinsku. Z téže lokality pocházejí i doklady hrnčířství: vedle „vyzrávaček" se zásobami keramického těsta a dvoukomorové pece dokládají specializovanou výrobu i nálezy hrnčířských čepelí vybroušených ze střepů nebo speciálně vyrobených, a tzv. hrnčířské teploměry. Nález čepelí a rozbor technologie výroby keramiky prokázal, že hrnčíři používali pomalu rotující hrnčířský kruh (tzv. desku); doklady o jeho existenci v soudobé pozdně trypilské kultuře přinesl V. I. Markevič [1981]. Mimo již zmíněné měděné šperky nosili tvůrci KK náhrdelníky složené z provrtaných zubů šelem a jeleních grandlů (obr. 115), měděných, vápencových, kostěných a perleťových korálků, doplněné závěsky z perleti, mědi nebo terakoty. O náboženských formách života informují především silně schematizované hliněné figurky žen, mužů, mužských genitálií, i sošky zvířat. Zvířecí terakoty představují často samice s naznačenými mléčnými

191

žlázami, ale některé modelace, patrně části aplikovaných plastik, jsou evidentně ztvárněním býčí hlavy (obr. 116:6, 7, 10). Také pozoruhodná dutá plastika kozlí hlavy z Vysočan (obr. 116:12), spadající patrně do středního eneolitu, akcentuje spíše samčí element. Drobnou „sakrální" keramiku dále doplňují modely mlatů, „křesílka" či „trůny" (obr. 116:1, 3, 4), objeví se i zjednodušený model domku (obr. 116:2). Významné jsou také gynekomní nádoby, vyráběné na ideových tradicích lengyelské kultury, ale odlišnou technikou: v předbolerázském horizontu mají ještě realisticky modelovaná dutá ňadra (obr. 116:11), později (KK IIa) plná stylizovaná ňadra a bývají zdobené znázorněnými nákrčníky. K projevům duchovního života patří také některé symbolické znaky na keramice (obr. 116:7—9, 13). Etapa lidu s KK je dobou hospodářského rozkvětu, vyvolaného plným prosazením orného zemědělství, které bylo schopno jisté nadprodukce potravin. Proto se mohla část obyvatelstva uvolnit ze základní hospodářské sféry a věnovat se „řemeslné" výrobě. Prosperující ekonomika vyvolala vznik opevněných výrobních a současně i obchodních center a byla příčinou vzniku nejstarších „monumentálních" kamenných staveb ve střední Evropě. Lid s KK značně rozšířil a doplnil technologické znalosti a výrobní dovednosti domácích populací a připravil tak jejich cestu přes dočasnou recesi v mladším eneolitu do doby bronzové. Na Opavsku a v Horním Slezsku přerušil vývoj lidu s KK vpád etnika s kulovitými amforami. Na východní a jihovýchodní Moravě se naopak jeho kultura vyvíjela dále a transformovala se do bošácké kulturní skupiny. Na jihozápadní Moravě se tvůrci KK stali základem vzniku jevišovické kultury, i když zatím průběh tohoto přerodu neznáme detailně. 3.3.5 Kultura kulovitých amfor S kulturou kulovitých amfor (KKA) přichází k nám cizí invazní jednotka, reprezentující nejstarší vlnu velkého eneolitického „stěhování národů"; to zasáhlo na sklonku 3. tisíciletí př. n. 1. celou střední Evropu a s ní i Moravu. Název kultuře KKA dala nádoba ve tvaru koule nebo vaku s poměrně nízkým válcovitým hrdlem, pod nímž se nachází 2—8 oušek; hrdlo a plece bývají bohatě zdobeny. Jeden z největších znalců KKA T. Wišlaňski [1979] uvádí, že tento komplex vznikl na základě kontaktů podunajských složek (epilineární a lengyelské prvky) s megalitickými a mezolitickými skupinami, snad i za přispění okruhu hřebeno-důlkové keramiky, na území Meklenburska, Branibor, Pomořan,

Velkopolska, Kujav a částečně i Mazovska, tj. severní, převážně mimosprašové oblasti velké německo-polské nížiny. Krátce po svém vzniku vytvořila KKA několik regionálních skupin, které rychle expandovaly směrem k jihu. Na Moravě se s tímto fenoménem setkáme zejména na Opavsku, na nižších terasách pravo- i levobřeží řeky Opavy, zejména na úseku mezi Opavou a Krnovem [Pavelčík 1988; 1989]. Na Hlučínsku a Osoblažsku zatím nálezy KKA nejsou, což je dáno spíše stavem výzkumu než skutečnou absencí. Jestliže na Opavsku známe KKA ze samostatných sídlištních jam, pak na ostatním území Moravy se s ní setkáme především jako s vtroušenými prvky v souborech mladšího eneolitického stupně, zejména v osadách jevišovické kultury jihozápadní Moravy [Medunová-Benešová 1977a]. Jaké jsou nálezové okolnosti KKA v západní části Hané, tj. v podhůří Drahanské vrchoviny (Klenovice, Olšany) nevíme. Na zbylém území KKA zastoupena není. Na Opavsku je KKA svázána se slezskou, resp. slezsko-lubulskou [Nosek 1967] skupinou. Na základě dosavadních nálezů není možné jemnější chronologické členění získaných celků. Výskyt tzv. „wiórecké" výzdoby a otisků šňůry dokládá existenci pouze jediné fáze, a to starší v celkovém rozpětí daného komplexu. Chronologické postavem KKA je na Horním Slezsku, jehož je Opavsko součástí, dáno náhlým přerušením vývoje kanelované keramiky někdy v průběhu klasického stupně KK; fáze KK III a IVa nejsou v tomto regionu doložené. O to více překvapuje opětné vystoupení KK v Jędrzychowicích (nedaleko Glubczyc, cca 6 km severně od česko-polské státní hranice); ukazovalo by to, že průnik KKA na Opavsko je pouze epizodní — v rozpětí trvání mladších fází KK. V období KK IVb/BKS Ia byla tato území již ve sféře vlivu starší fáze bošácké kulturní skupiny, to znamená, že nositelé KKA tuto oblast již opustili. Jinak tomu bylo na území vlastní Moravy. Zde se KKA objevuje až na lokalitách současných s KK IVb/BKS Ia, tj. ve starší fázi jevišovické kultury. Otázkou zůstává, odkud sem pronikla. Můžeme-li v případě lokalit ze severní části předhůří Drahanské vrchoviny s jistou dávkou pravděpodobnosti uvažovat o vazbě na Opavsko s použitím přechodu přes Nízký Jeseník, resp. západní části Oderských vrchů (východní cesta se zdá být vzhledem k absenci nálezů zejména na Přerovsku a Novojicku vyloučena), pak jihozápadní Morava byla zřejmě zasažena proudem jdoucím po západním okraji Českomoravské vrchoviny. Nejde tu však o klasické české kulovité amfory, které známe ze středních Čech [Pleiner, ed. 1978, 263 ad.], ale o skupinu, která zřejmě pronikla Náchodskou branou do vý-

chodních Čech z Dolního Slezska a postupovala dále k jihu. Soubor keramických tvarů není zatím početný. Na Opavsku je část materiálu dosud nezpracována. Tento nedostatek můžeme naštěstí eliminovat použitím nálezů z Hlubčicka a Ratibořska, které, jak ukázala vzájemná srovnání, jsou s materiálem z Opavska prakticky shodné. Keramickou náplň KKA tvoří na území Opavska a Moravy kalichovité mísy s „wióreckou" výzdobou (Opava-Palhanec; obr. 109:12), mísy plynulého profilu s vertikálně nebo horizontálně vrtanými uchy na výduti se šňůrovou výzdobou (Opava-Palhanec, Vysočany; obr. 109:11), osudí se 4 oploštělými uchy — zdobená i nezdobená (Opava, Opava-Palhanec, Vysočany, Jevišovice; obr. 109:10), amfory s cylindrickým zdobeným hrdlem, kulovitým tělem a 4 tunelovitými uchy (Vysočany, Holasovice, Opava; obr. 109:13), hrncovité tvary (Opava-Palhanec, Vávrovice, Opava, Holasovice; obr. 109:14) atd. Keramický soubor doplňuje cívka s plnou hřídelí (Opava) a tyčinkovitý idol (Opava-Palhanec). O životě nositelů KKA nejsme dostatečně informováni. Nálezy z Opavska nasvědčují menším osadám vesnického typu. Na jihozápadní Moravě jde převážně o pobyt malých skupinek na výšinných sídlištích jevišovického lidu. O pohřebním ritu, doloženém v Čechách a v Polsku, nevíme z našeho prostředí vůbec nic. Lid s KKA proniká jako první vlna velkého eneolitického pohybu etnik do okrajových území jihozápadní a severní Moravy. Kromě Opavska se tu trvale neusazuje. Na sklonku středního eneolitu opouštějí nositelé KKA povodí Opavy, Troje, Pščiny a Osoblahy. Kam směřovala jejich pouť (do severovýchodních Čech a na jihozápadní Moravu?) není bezpečně známo. Na Znojemsku a na Hané se objevily pouze menší skupinky lidu s KKA, které poměrně rychle splynuly s původními domácími populacemi mladšího eneolitu. 3.3.6 Jevišovická kultura Počátky poznání jevišovické kultury (JK) jsou spjaty s činností J. Palliardiho a jeho spolupracovníka F. Vildomce, zvláště s jejich výzkumy na Starém Zámku u Jevišovic. Svrchní pravěkou jevišovickou vrstvu (B) označil J. Palliardi [1914] původně na základě některých podrobností, např. tvarů amfor, výzdoby otiskem šňůry aj., jako šňůrovou. Nedlouho potom však O. Menghin použil již názvu jevišovická keramika [Hoernes-Menghin 1925] a zdůvodnil to určitými specifickými rysy, jimiž se keramika z vrstvy B od šňůrové odlišuje. Termín .jevišovická keramika",

192

„jevišovický typ" a posléze „jevišovická kultura" v odborné literatuře zobecněl. Otázky vzniku JK se dotknul již před více než půl stoletím J. Böhm [1929], který vyslovil názor, že jevišovický typ je výsledkem působení šňůrových vlivů na domácí podklad typu ohrozimského a badenského. Není pochyby o tom, že původní domácí podloží (jihomoravská varianta kanelované keramiky, jak ji známe z vrstvy C1 Starého Zámku u Jevišovic) mělo na vzniku jevišovické kultury významný podíl; o tom svědčí řada keramických tvarů i drobných užitkových předmětů. Ke vzniku nové kultury však bylo třeba impulzu, který obohatil domácí substrát o nové prvky a tím novou kulturu dotvořil. Dnes již nelze uvažovat o tom, že by tímto impulzem mohly být vlivy šňůrové kultury, hlavně z důvodů chronologických. V hmotné kultuře jevišovického lidu lze zachytit úzké kontakty s vývojem jihovýchodně od našeho území; právě v té oblasti pramení zdroj podnětů, které JK zformovaly. Mimořádný význam měl tamní vučedolsko-lublaňský okruh, přičemž příbuznost přímo s vučedolskými sídlišti je mnohem méně výrazná než příbuznost s geograficky bližší oblastí slovinskou. V materiální kultuře nákolních sídlišť z okolí Lublaně najdeme v keramice řadu analogií jak ve tvarech, tak v ornamentice [Korošec P.—Korošec J. 1969]; významným dokladem úzkého vztahu obou oblastí je i nález kostěnné zápony typu Ig v jámě jevišovické kultury na sídlišti v Brně-Starém Lískovci [Medunová—Vitula, v tisku]. Jevišovickou kulturu lze tedy označit za jednu z místních, na domácím substrátu vzniklých středoevropských skupin mladoeneolitického kulturního okruhu jihovýchodní Evropy, přičemž nejužší kontakty lze pozorovat ve vztazích ke komplexu lublaňskému. Po počátečních objevných pracích J. Palliardiho (Jevišovice, Grešlové Mýto) zůstávala JK dlouho stranou vědeckého zájmu; nebyl specifikován ani celý její obsah. Ačkoli Palliardi sám dobře rozpoznal a vymezil chronologickou pozici vrstvy B, byly jí mnohdy přičítány i nálezy ze staršího a středního eneolitu. Tato nedůslednost a nepochopení objevu přirozeně nepřispívaly k vyjasnění problematiky poměrně složitého vývoje eneolitu na Moravě. V období mezi oběma světovými válkami se pro uznání samostatného jevišovického typu, datovaného do mladého eneolitu, vyslovil J. Böhm. Po druhé světové válce vystoupila do popředí potřeba upřesnit chronologické postavení eneolitických kultur, stanovit jejich obsah i vzájemné vztahy. I když v chronologickém systému středoevropského eneolitu získala JK své místo [např. Driehaus 1960] a byly řešeny některé její dílčí problé-

193

117 Plán opevněného sídliště jevišovického lidu nad Mírovcem u Grešlového Mýta.

my, nedostatek srovnávacího materiálu z nově zkoumaných lokalit a také nedostatek spolehlivých nálezových okolností u některých byť vzácných a bohatých starších fondů způsobily, že řady pramenů nebylo možno dobře využít. Proto zůstávají mnohé problémy JK dosud otevřeny. Novou etapu poznání umožnily posléze větší terénní výzkumy prováděné na výšinných sídlištích s eneolitickým osídlením. Šlo zvláště o výzkumy na hradisku Staré Zámky v Brně-Líšni, prováděné v letech 1948—1956 AÚ ČSAV v Brně [Medunová-Benešová 1964], o kontrolní sondáže na „Mírovci" u Grešlového Mýta r. 1966 a o výkopy na Palliardiho hradisku u Vysočan. Posledně zmíněné práce, prováděné počátkem 50. let skupinou učitelů v čele s J. Sobotkou a od r. 1959 Krajským muzeem v Jihlavě za vedení J. Poláčka, zůstaly dosud ze značné části nezpracovány, jejich výsledky jsou značně znehodnoceny a určitá část nálezového inventáře vůbec není k dispozici. Drobné příspěvky přinesly i průzkumy či sběry na dalších výšinných sídlištích JK. Nové vědecké zpracování JK vychází z katalogů nálezového inventáře klíčových lokalit: Starého Zámku u Jevišovic — vrstvy B, „Mírovce" u Grešlového Mýta a Palliardiho hradiska u Vysočan [Medunová-Benešová 1972; 1973; 1977b]. Ústředním sídelním územím JK je jihozápadní Morava. Západní hranici tohoto osídlení tvořila zcela přirozeně Českomoravská vrchovina. Také severní hranice je dána zčásti Českomoravskou a Drahan-

Mapka 15 Osídlení Moravy lidem jevišovické kultury, bošácké kulturní skupiny a skupiny Kosihy-Čaka. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál lidu JK; E — sídelní areál lidu BKS; F — sídliště JK; G — výšinné (opevněné) sídliště JK; H — kostrový hrob JK; 1 — sídliště BKS; J — výšinné (opevněné) sídliště BKS; K — kostrový hrob BKS; L — nálezy keramiky Kosihy-Čaka; M — jeskyně. I - Bílovice n. S.; 2 — Brno-Bosonohy; 3 — Brno-Lískovec; 4 — Brno-Líšeň-Staré Zámky; 5 — Grešlové Mýto-Mírovec; 6 — Hluboké Mašůvky; 7 — Ivančice-Réna; 8 — Jamolice; 9 — Jevišovice-Starý Zámek; 10 — Křepice; 11 — Mokrá-Pekárna; 12 — Ochoz-Adlerova jeskyně; 13 — Oslavany-Náporky; 14 — Šlapanice; 15 — Výrovice; 16 — Vysočany; 17 — Žerotice; 18 — Bánov; 19 — Břeclav-Pohansko; 20 — Libosváry; 21 — Lukov; 22 — Mikulčice; 23 — Slavkov u Uh. Brodu; 24 — Bratčice; 25 — Hulín; 26 — Míškovice; 27 — Mušov; 28 — Přítluky.

skou vrchovinou: nejseverněji proniklo jevišovické osídlení Vyškovskou branou na Prostějovsko a Boskovickou brázdou až ke Svitávce [Štrof 1984). Nález u Svitávky naznačuje cestu, kudy mohla JK zasáhnout až do východních Čech. Jižní Morava tvoří s přilehlým rakouským územím severně od Dunaje jeden geograficko-kulturní celek, a proto i mladoeneolitické osídlení je tu v podstatě homogenní; dolnorakouská naleziště jsou označována jako skupina Mödling-Zóbing [Ruttkay 1975], jde tu však o osídlení týmž etnikem, které na Moravě nazýváme lidem JK. Směrem na východ zatím nebylo jevišovické osídlení zjištěno dál než k toku řeky Moravy; osídlení východně

Moravy inklinovalo podle současných poznatků ke kulturnímu obsahu západoslovenských lokalit (zejména k bošácké kulturní skupině). Původní názor, že řeka Morava byla konečnou východní hranicí jevišovického lidu, je však nutno po předběžném zveřejnění jevišovických nálezů z jihozápadního Slovenska (Trebatice, Kočín, Vrbové: Romsauer 1981; Pavúková 1985) korigovat: přitom je nutno počítat nikoli s pouhou infiltrací, nýbrž se skutečným osídlením. Otevřená ovšem zůstává otázka cesty, jíž jevišovické osídlení na jihozápadní Slovensko proniklo. Nálezy, které by dokládaly cestu přes jihovýchodní a východní Moravu a přes pohoří Malých a Bílých Karpat, 194

zatím chybějí. Není však vyloučena jižnější cesta z Dolního Rakouska. Rozbor nálezů z moravských mladoeneolitických výšinných sídlišť u Jevišovic (vrstva B), Vysočan a Grešlového Mýta naznačil možnost chronologického členění JK (Medunová-Benešová 1977a). Konečná fáze středního eneolitu a její přechod do mladého eneolitu jsou ještě plny nedořešených problémů, protože bezprostřední následnost vrstev C1 a B v Jevišovicích není prokazatelná. Výšinné sídliště u Grešlového Mýta je sice zjevně mladší než Jevišovice C1, nicméně v jeho inventáři lze postihnout i některé starší prvky. Lokalita u Grešlového Mýta má také na rozdíl od sídliště v Jevišovicích výrazný vztah k východobavorské a západočeské chamské skupině, která je v podstatě současná s českou řivnáčskou kulturou a poněkud starší než Jevišovice B. Při rozboru materiálu z Palliardiho hradiska u Vysočan se rovněž projevily určité rozdíly vzhledem k obsahu vrstvy Jevišovice B, které mají s velkou pravděpodobností důvody chronologické. Příměs kulovitých amfor a bernburgských hrnků, odpovídajících nálezům řivnáčským, dále vyšší zastoupení nálevkovitých mís a výskyt plastik s měsícovitými hlavami signalizují užší souvislosti vysočanského sídliště s řivnáčským kulturním prostředím. Přijmeme-li názor o poněkud starším datování řivnáčské kultury vzhledem k vrstvě Jevišovice B [Neustupný E. 1966; Pleslová-Štiková 1971], odpovídá vysočanské sídliště patrně mladší fázi řivnáčské kultury, zatímco Jevišovice B s méně výrazným uplatněním některých řivnáčských komponent, ale o to silnější orientací k jihovýchodnímu slavonsko-vučedolskému okruhu, by měly být o něco mladší než řivnáčská kultura i než Vysočany. Za současného stavu poznání je tedy možno předpokládat dva časové horizonty jevišovické kultury: starší, reprezentovaný nálezy z Palliardiho hradiska u Vysočan, s výraznější orientací na českou oblast a mladší, jehož náplň charakterizuje vrstva Jevišovice B, s méně výraznými vztahy k západu a s převládajícími kontakty k jihovýchodu a jihu. Začleníme-li do vývoje na konci eneolitu i sídliště u Grešlového Mýta, můžeme v oblasti západně od řeky Moravy po středoeneolitickém osidlem předpokládat tri časové horizonty: fázi předjevišovickou (Grešlové Mýto), starší jevišovickou fázi (Vysočany) a mladší jevišovickou fázi (Jevišovice B). Základním pramenem poznání JK jsou sídliště, především výšinná; byla budována na výhodně položených návrších s příkrými nepřístupnými svahy, často skalnatými, v zákrutech řek či potoků. Zatímco výšinná sídliště staršího a středního eneolitu byla mnohdy značně rozsáhlá, v mladém eneolitu zjišťuje-

195

me výšinné osady rozlohou menší: zřejmě chránily existenci i majetek poměrně malé společenské jednotky. Dosud se nepodařilo identifikovat skutečnou fortifikaci jevišovických výšinných sídlišť, i když je pravděpodobné, že takové, alespoň dílčí fortifikace existovaly. Ke zjištění opevnění se zatím nenaskytly příznivé podmínky. Starý Zámek u Jevišovic byl příliš porušen středověkými úpravami, než aby se tu eneolitická hradba vůbec mohla zachovat. Je však nanejvýš pravděpodobné, že vhodným využitím skalních útesů a příkrých svahů a jejich případným doplněním tam, kde příroda sama místo dobře nechránila, docílili eneolitičtí obyvatelé lokality zbudování skvěle chráněného sídelního prostoru. Přirozenou skalní pevnost s uměle vyhloubenými příkopy uvádí také V. Vildomec [1951] v případě výšinného sídliště u Vysočan. Na Starých Zámcích v Brně-Líšni se podařilo zachytit průběh příkopu (š. 170—300 cm, hl. kolem 100 cm), který přetínal sídelní plochu hradiska šikmo napříč téměř v polovině celé plochy. Asi v jedné třetině celkové šířky areálu byl příkop v distanci cca 340 cm přerušen, čímž se vytvořil přirozený vstup do ohrazené části. Nešlo tu o opevnění v pravém slova smyslu; příkop pouze odděloval jednu část sídliště od druhé. O vnitřním uspořádám jevišovických výšinných sídlišť jinak mnoho nevíme, protože jde vesměs o vícekulturní lokality, kde starší osídlení obvykle narušily stavební zásahy mladších osad. Na Starém Zámku u Jevišovic zachytil J. Palliardi kromě bohatých kulturních vrstev jen zbytky podlah a ohnišť. Na Starých Zámcích v Brně-Líšni se podařilo zjistit rovněž tři eneolitické kulturní vrstvy a v nejmladší z nich — jevišovické — také zbytky několika objektů silně poškozených mladším osídlením [Medunová-Benešová 1964]. Ze zbytků objektů (obr. 113:2) je možno soudit, že šlo o nezahloubené chaty kůlové konstrukce se stěnami armovanými pruty a omazanými hlínou. Podle velikostí destrukcí je možno usuzovat na obdélné půdorysy nepříliš velkých objektů (nejzachovalejší destrukce měla rozměry 650 x 500 cm). Pod destrukcemi byly zjištěny stopy ohniště a na některých úlomcích mazanice bílé nátěry stěn. Více či méně početné kolekce jevišovického materiálu jsou k dispozici z některých dalších výšinných sídlišť, např. z Hradiska u Bosonoh [Neustupný J. 1952b], z Hartvíkovic-Vilsonovy skály [Medunová-Benešová 1986], Oslnovic [Rakovský 1977/78b], Svitávky-Hradiska [Štrof 1990], Vejštice u Vážan [Böhm—Snětina 1934/35] aj. Kromě Brna-Líšně jde vesměs o menší soubory, získané záchrannými akcemi nebo sběry.

118 Základní tvary jevišovické keramiky. 1, 11 — misky; 2—4, 10, 17, 18 — soudkovité hrnce; 5 — hmoždíř; 6, 7, 9 15 — amforky; 8, 12 — džbánky (č. 12 s uchem typu ansa lunata); 13, 14 — rendlíky; 16 — zásobnice. 1—4, 18 — Grešlové Mýto-Mírovec, 5—9, 11, 13—17 — Jevišovice-Starý Zámek, vrstva B; 10, 12 — Vysočany — „Palliardiho hradisko".

196

Informace, které jsou k problematice jevišovických výšinných sídlišť k dispozici, poskytují při kritickém posouzení přece jen relativné dobrý základ pro chronologické a kulturně historické hodnocení. Daleko méně toho víme o sídlištích nížinného typu, která byla nedílnou součástí jevišovického osídlení, i když patrně chudší a zdánlivě méně atraktivní. Není jich zatím mnoho a poskytly vesměs jednu nebo dvě jámy, případně blíže neurčený počet sídlištních objektů, např. Brno-Líšeň, Fučíkova ulice [Medunová-Benešová 1986], Ostopovice [Neustupný J. 1952], Přítluky-Fraumůhle [Medunová 1970], Troubsko [Mikuláškova sbírka v NM Praha), Tvarožná [Čižmář—Geislerová—Rakovský 1981], Žerotice

(MZM Brno), nebo nepříliš početný materiál ze sběrů, např. Horákov (sběr P. Kos), Pravlov atd. Počtem získaných objektů (45 sídlištních jam) je zcela výjimečné nížinné sídliště zkoumané v letech 1971 a 1989 na ploše dálničního komunikačního systému na rozhraní katastrů Brno-Starý Lískovec a Brno-Nový Lískovec [Tichý 1972a]. Nížinné osady nacházíme v oblastech vhodných pro zemědělství, někdy na mírných svazích nebo na nenápadných vyvýšeninách. Problematika jejich vnitřní struktury zatím čeká na své řešení. Téměř nic dosud nevíme o pohřebním ritu lidu JK; chybí nálezy jak pohřebišť, tak i jednotlivých hrobů. V nedávné době byly zveřejněny nálezy jevišovic-

119 Vysočany — „Palliardiho hradisko". Misky typu lublaňských blat.

120 Hliněné(l—9, 12, 22), kostěné či parohové (10, 11, 13—21) a kamenné (23—30) předměty lidu jevišovické kultury. 1—2,4—9přesleny; 3 — cívka; 10, 11 — zápony; 12 — kolečko ze střepu; 13, 16 — hroty; 14 — dvojhrot; 15 — dlátko; 17 — idol (?); 18 — opracovaný parůžek; 19 — provrtaný prstní článek většího zvířete; 20 — provrtaný medvědí zub; 21 — „dýka"; 22 — lžíce; 23 — závěsný brousek; 24 — plochý kotouček; 25—27 — sekerky; 28. 29 — sekeromlaty; 30 — brousek. 1—9. 12, 22—29 — Jevišovice-Starý Zámek, vrstva B; 10 — Brno-Líšeň — Staré Zámky; 11 — Brno-Lískovec; 13—21, 30 — Vysočany — „Palliardiho hradisko".

2

198

ké keramiky ze Svitávky-Hradiska v terénní situaci, která by mohla svědčit pro to, že jde o pohřeb pod mohylou. Unikátním druhem pramenů poznání JK je depot měděných předmětů, pocházející z nejmladší eneolitické vrstvy na Starých Zámcích v Brně-Líšni (obr. 125:7—10). Podstatnou část obsahu hmotné kultury jevišovických osad tvoří keramika. Základní typy nádob JK jsou: hrnce, amfory, mísy, rendlíky, džbánkovité hrnky a hmoždíře; vyskytují se i některé zvláštní a ojedinělé tvary jako např. terinovité nádoby, bernburgské (nebo české) hrnky, zdobené misky na nožce lublaňského typu a kulovité amfory. U jmenovaných typů se projevuje značná variabilita ve tvarech i ve výzdobě (Medunová-Benešová 1977a, obr. 2—5). Pro hrnce jsou typické plastické přesekávané lišty nebo řady vpichů (někdy provázené lalokovitými nebo oválnými pupky) na rozhraní hladkého hrdla a slámované výduti (obr. 118:10), amfory jsou baňaté, někdy s povrchem drsněným slámováním, s uchy na výduti nebo u menších tvarů na rozhraní hrdla a výdutě (obr. 118:16, 7). Vedle méně častých mís s nálevkovitým hrdlem převažují pro mladý eneolit typické mísy se zataženým okrajem, někdy rovněž slámované, případně zdobené vpichy nebo různými plastickými žebérky (obr. 118:11). Masivní rendlíky bývají nezdobené, jindy slámované, a některé exempláře mají hrubá ucha nebo pupky (obr. 118:13, 14). Velmi početná je skupina džbánkovitých hrnků, nezdobených nebo bohatě zdobených na horní části výdutě ornamenty provedenými technikou brázděného vpichu (obr. 118:8, 12). Některé tyto hrnky mají horní části okraje ucha lalokovitě vytažené (měsíčkovité nebo rohaté ucho, tzv. ansa lunata nebo ansa cornuta). Méně početným, nicméně velmi typickým tvarem je hmoždíř (obr. 118:5). K obsahu JK patří i miska na nožce, tzv. lublaňská, bohatě zdobená obvykle na vnější i vnitřní straně brázděným vpichem nebo otiskem šňůry (obr. 119). Některé kusy mají na dně i na bázi nožky důlky. Tyto důlky, které mohly mít podobnou funkci jako omfaly na mnohem mladších antických obětních miskách, velmi bohatá výzdoba na vnějším i vnitřním povrchu i jejich (pro užitkové účely) malé rozměry dávají dobrou možnost pokládat tyto nádobky za součást sakrální výbavy. Pro chronologii JK nejsou posléze bez významu ojedinělé zlomky terinovitých nádob a tzv. bernburgských (českých) hrnků i kulovitých amfor. Drobné předměty z pálené hlíny jsou reprezentovány především přesleny (převažují tvary dvojkónické, vyskytnou se však i kuželovité, deskovité, bochánkovité aj.), některé zdobené rytými paprsky, vpichy, nehtovými vrypy apod.; dosti častá jsou zá-

važí ve tvaru komolého kužele, komolého jehlanu nebo válcovitá s podélným otvorem a cívky. Tyto předměty dokládají textilní výrobu. Vyskytly se i hliněné lžíce a jejich zlomky. Zvláštní skupinu drobných keramických výrobků tvoří předměty, jejichž funkce zřejmě souvisí s kultem: drobné modely sekeromlatů a hliněné předměty ve tvaru dutého rohu. Do sféry kultu nepochybně patří i silně stylizované ženské plastiky. V porovnání s neolitem jsou vzácné; typickým znakem mladoeneolitických idolů je růžkovitě (měsíčkovitě) formovaná stylizovaná hlava, jejíž tvar evidentně ukazuje na ideovou souvislost s uchy typu ansa lunata. Z české řivnáčské kultury je podobných plastik známo více, na Moravě jsou prvními nálezy dva zdobené a dva nezdobené exempláře z Palliardiho hradiska u Vysočan (obr. 123:6). Sakrálním účelům sloužil zcela jistě i další nález z téže lokality — předmět z pálené hlíny znázorňující měsíční srpek, případně zvířecí rohy [Medunová-Benešová 1977a, 45—47]. Symbolika tohoto předmětu vychází zjevně z téhož myšlenkového základu jako ženské idoly s měsíčkovitou hlavou. Ať už jde o symbol měsíce nebo zvířecích rohů, je možné to pokládat za projev náboženských představ, jež měly kořeny daleko na jihovýchodě, v oblasti východostředomořských měsíčních a býčích kultů. Z Palliardiho hradiska pochází rovněž silně stylizované zobrazení lidské postavy, vyřezané z masivního střepu. Vedle hliněných lidských plastik známe z JK ještě silně stylizované kamenné lidské plastiky ze Starého Zámku u Jevišovic (obr. 123:11, 12) [Medunová-Benešová 1972, tab. 94:9, 11] a z Ostopovic [Neustupný J. 1956, tab. II:5,III:1, 2J. Kamenná broušená industrie je zastoupena řadou sekeromlatů, v několika případech nedohotovených (obr. 120:28), a řadou zlomků sekeromlatů, dále poměrně početnými klínovitými sekerkami se svislým, často nestejnoměrně sbroušeným ostřím (obr. 120:25—27), objeví se i brousky, kotoučky, závěsky apod. V souboru štípané industrie najdeme čepele, čepelovité úštěpy, některé s pilkovitou retuší, škrabadla a zcela výjimečně šipku. Zvláštní postavem ve fondech eneolitické kamenné broušené industrie na Moravě zaujímá sekeromlat typu Halfing-Linz pocházející z náhodného nálezu z Bzence (obr. 121). Nepočetné analogie tomuto ušlechtilému exempláři, vyrobené vždy z hadce, pocházejí výhradně ze západního sousedství (západní část střední Evropy), z časového horizontu, který odpovídá české řivnáčské a moravské jevišovické kultuře [Šebela 1989]. Bzenecký exemplár, dosud nejvýchodněji exponovaný artefakt tohoto typu, nelze s JK jednoznačně spojit, ale toto spojení ani vyvrátit.

199

bená žebry a zejména již úvodem zmíněná zápona typu Ig z Brna-Lískovce (obr. 120:17, 10, 11) [Medunová—Vitula, v tisku]. Nepočítáme-li starší nález podobné zápony patrně z hrobu šňůrové kultury z Brna-Veveří ulice (obr. 135:24), jde o první bezpečné datovaný nález tohoto druhu na Moravě. Jednotlivé exempláře kostěných zápon typu Ig se našly na území Bosny, v západním Maďarsku, v Polsku a na východním Slovensku. Nákolní sídliště u Igu v oblasti lublaňské poskytla sedm kusů a právě tuto oblast je možno s velkou pravděpodobností označit za centrum výroby zápon typu Ig [Kilian—Dirlmeier 1975]; lískovecký exemplář (obr. 120:11) byl patrně právě odtud importován. Vzhledem k povaze dosavadních výzkumů jsme velmi málo informováni o hospodářských a sociálních poměrech lidu jevišovické kultury. Hospodářskou bázi jistě tvořilo — jako u všech eneolitických autochtonů — zemědělství doplňované ve větší či menší míře chovem dobytka a lovem. V tomto ohledu přinesl významné údaje rozbor osteologického materiálu z jevišovického sídelního horizontu z Palliardiho hradiska u Vysočan, uváděný J. Poláčkem [ 1970]:

121 Bzenec. Kamenný sekeromlat typu Halfing-Linz.

Vzácné jsou nástroje z mědi: dlátko a plochý klín ze Starého Zámku u Jevišovic (obr. 125:11, 12); důležitý je depot předmětů z nejmladší eneolitické vrstvy na Starých Zámcích v Bmě-Líšni, sestávající z masivní sekerky s týlovým násadním otvorem rovnoběžným s ostřím, z ploché klínovité sekerky, řezbářského dlátka s násadním trnem a obloukovitým ostřím a ze čtyřhranného šídla s jedním koncem zahroceným a druhým roztepaným do plošky (obr. 125:7—10) [Benešová 1956]. Tento v našem prostředí ojedinělý soubor má nejbližší analogie v Maďarsku a Sedmihradsku. Z typologického hlediska není pochyb, že jde o import výrobků sedmihradských kovoliteckých dílen; potvrdila to i spektrální analýza, která s velkou pravděpodobností určila provenienci suroviny z okruhu sedmihradských ložisek měděných rud. Běžné jsou také kostěné a parohové předměty. Zastoupeny jsou základní typy šídel a hrotů, vyskytne se dláto, „dýka", sekeromlat, nožíkovitý předmět se zahnutým ostřím apod. Z běžného standardu se vymyká kostěný idol (?), pásová jazykovitá zápona zdo-

Domácí zvířata (52,5 %) skot prase ovce/koza kůň pes

68,9 % 15,7 % 7,3 % 5,7 % 1,5 %

Divoká zvířata (47,6 %) prase jelen tur srnec bobr medvěd jezevec vydra los zajíc tetřev (?) veverka

47,6 % 30,8 % 6,6 % 5,5 % 4,9 % 1,5 % 0,8 % 0,6 % 0,3 % 0,2 % 0,2 % 0,9 %

Ve skladbě osteologického inventáře z hradiska u Vysočan je nápadné poměrně vysoké procento lovné zvěře, což v daném přírodním prostředí a v relativní izolaci lokality od ostatního jevišovického osídlení lze vcelku očekávat. V sestavě domestikovaných zvířat dominuje skot; J. Poláček v té souvislosti uvažoval o využití lehce uzavíratelného údolí řeky Želetavky pod Palliardiho hradiskem právě pro chov, resp. domestikaci tura: zvířat menšího vzrůstu pak

200

mohli obyvatelé hradiska používat mimo jiné také jako nosičů — soumarů, případně tahounů v rámci směnných kontaktů se sousedními, snad i vzdálenějšími kmeny (lid řivnáčské kultury ve středních Čechách a kultury Módling-Zöbing v Dolním Rakousku). Pozoruhodný je také fakt výskytu kostí domestikovaného koně, který však ještě nehrál nikterak významnou roli. V chronologickém sledu mladého eneolitu kvetla JK někdy v mladším období české řivnáčské kultury a svou konečnou fází se patrně dotkla počátku horizontu západoslovenské skupiny Kosihy-Čaka [srov. Vladár 1966]. Sporadické moravské nálezy keramiky této skupiny, která je projevem již samého konce eneolitu, se vyskytly nejen východně od řeky Moravy [Dohnal 1973], ale i na jižní a jihozápadní Moravě, tedy přímo v sídelním území JK [Medunová-Benešová 1981]. Protože v poměrně rozsáhlém nálezovém fondu moravské JK nejsou kontakty se skupinou Kosihy-Čaka zatím prokázány, je delší soužití obou celků na tomtéž území velmi nepravděpodobné; spíše je možné předpokládat bezprostřední následnost, případně slabší dotyk až v závěrečné fázi existence JK. Vzhledem k některým náznakům v in-

ventáři skupiny Kosihy-Čaka, které ukazují na kontakty s kulturou zvoncovitých pohárů, mohla se i jevišovická kultura na konci svého vývoje s touto imigrační vlnou setkat. J. Neustupný [1962] vyslovil názor, že právě invaze zvoncovitých pohárů způsobila zánik JK. V přívalu tohoto nového etnika, jež zvláště území Moravy zaplavilo s neobyčejnou silou, zanikly zřejmě poslední zbytky domácího osídlení. Skupina Kosihy-Čaka, jejíž značná část oikumeny ležela mimo zájmovou sféru lidu se zvoncovitými poháry, mohla existovat současně s tímto novým obyvatelstvem a dokonce do jeho sídlištní sféry infiltrovat, jak o tom svědčí zmíněné nálezy západně od řeky Moravy. 3.3.7 Bošácká kulturní skupina Jestliže nástup středoeneolitické kultury s kanelovanou keramikou byl počátkem kulturního sjednocení rozsáhlého území střední Evropy od Odry po srbskou Moravu a od Tisy po Labe, s úsvitem mladšího eneolitu došlo k rozdrobení tohoto celku na řadu lokálních kulturních skupin. Některé obdobné tvary keramiky, výzdobné techniky, ornamentační prvky, jakož i typy nástrojů umožňují však spojení těchto

122 Hlavní typy keramiky bošácké kulturní skupiny. 1—7 — Bánov.

201

123 Lidské idoly, resp. zátéže k rybářským sítím (9, 10) moravského eneolitu. 1 — Laškov; 2 — Bánov; 3 — Olomouc; 4 — Ohrozim; 5 — Křepice; 6 — Vysočany; 7 — Kramolín; 8 — Bmo-Líšeň; 9, 10 — Holasovice; 11, 12 — Jevišovice.

202

skupin do nadřazeného slavonského (či též vučedolského, nebo vučedolsko-lublaňského) kulturního okruhu. Na jihovýchodní Moravě se stala dědicem lidu s kanelovanou keramikou bošácká kulturní skupina (BKS). BKS souvisí s mladoeneolitickým osídlením západního Slovenska. Má název odvozený od sídlištních památek z Bošáce na Trenčínsku. Na jihovýchodní Moravě na ni poprvé upozornil Jan Pavelčík (srov. Pavelčík Jiří 1964b). Jihovýchodní část Moravy ovšem představuje jen periférii oikumeny BKS; ta zasahuje dále na střední Váh, Dudváh a k severní části dolního toku Moravy. Se záhorskou enklávou BKS jsou na Moravě spojeny lokality v Mikulčicích [Pavelčík 1990a] a v Břeclavi-Pohansku [Dostál 1970]. Nálezy z Brna-Líšně a z Hrubčic naznačují směr pronikání jednotlivých skupin nositelů BKS směrem na severozápad až do východních Čech [Vokolek—Zápotocký 1990]. Na základě analýzy keramického materiálu, zejména z Bánova (obr. 122), lze BKS rozčlenit do dvou stupňů s tím, že starší z nich má dvě fáze: Ia, Ib. Fáze Ia (zvaná také protobošácká) je patrně současná, ne-li přímo identická s kanelovanou keramikou IVb. V její náplni se ještě projevují výchozí kanelované prototypy. V keramickém souboru se setkáváme s čerpáky kornoutovitého tvaru i s variantami s rovným dnem. První z nich jsou většinou nezdobené, druhé nesou slámování povrchu. Šálky navazují na tvary KK IVa a jsou bohatě zdobeny, obdobně jako koflíky a „naběračky", které se však od kanelovaných výrazně tvarově odlišují; zachovávají si základní architektonické schéma včetně širokého jazykovitého výčnělku na okraji. Mísy jsou většinou bohatě ornamentovány a jsou z velké části opatřeny uchy. Charakteristická jsou dále dvouuchá osudí s plastickými lisénami u držadel a s rytou výzdobou na těle; s obdobnými nádobami se setkáváme již v prostředí KK IVb. Zdobena jsou i drobná osudíčka. Překvapující je výskyt nezdobených „ossarnských uren" — osudí s vysokým cylindrickým hrdlem a sníženým tělem. Vakovité hrnce s plastickou výzdobou na okraji a dvouuché amforovité zásobnice mají na těle slámování. Vhloubená výzdoba je provedena převážně liniemi a sloupky kolků nebo širokého brázděného vpichu. Méně jsou zastoupeny ryté linie a jen zcela výjimečně se objevil otisk šňůry. Ve vlastním starším stupni (fáze Ib) již vymizely čerpáky, šálky a tzv. naběračky. Většina mís ztrácí ucha a mění tvar z kalichovitých na typ se zataženým či nálevkovitým hrdlem. Jejich ornamentika je doplněna obdobně jako u džbánů klikatkou na hrdle. Ve srovnání s fází Ia vzrůstá zastoupení výzdoby rytých

124 Eneolilické kovové předměty z Kotouče u Štramberka (depot). 1 — stříbrná závěsná puklice typu Stollhof (stav před restauraci); 2 — měděná brýlovitá zápona.

linií oproti kolkům a brázděnému vpichu. Ryté linie jsou kombinovány s ornamenty provedenými dalšími vhloubenými technikami. U mís se objevuje souvislé nebo přerušované vroubkování okraje, které nastupuje již v průběhu počáteční fáze BKS. Vakovité a situlovité hrnce i dvouuché zásobnice jsou slámovány. Keramika této fáze vykazuje řadu shod s malopolskou skupinou Zlota. Mladší (II.) stupeň BKS nese již výrazné znaky nastupující starší doby bronzové. Podstatná část nádob je nezdobena a pokud se ornament objeví, je často proveden nedbale rytými liniemi. Jednu z mála výjimek tvoří koflík, zdobený mimo jiné girlandou provedenou technikou tzv. růžencového vpichu. Osudí a džbány zachovávají předchozí výzdobné schéma s klikatkami, ale v rytém provedení. Setkáváme se i s tím, že menší část některé z linií je provedena brázděným vpichem, který přechází v rytý žlábek. Provedení budí dojem, že výrobce „zapomněl" na novou módu a chtěl ornament provést „postaru", pak se ale rychle vzpamatoval a pokračoval tak, jak žádal současný úzus. Mísy jsou buď nezdobené s uchy, nebo bezuché s nedbale provedenou rytou výzdobou. Rovněž dvoj203

125 Měděné předměty moravského eneolitu. 1, 2 — zlomky jehlic; 3, 10, 12, 22 — dlátka; 4 — klínek; 5 — mezikruží; 6 — šídlo v kostěné rukojeti; 7, 16 — sekery s jedním ostřím a tulejí v týlu; 8, 11, 13, 15, 21 — ploché sekery; 9 — šídlo-dláto; 14 — jehlice 8 esovitě svinutou hlavicí; 17 — dýka typu Malé Leváre; 18 — brýlovitá zápona; 19, 20 — sekeromlaty; 23 — sekera s křížovým ostřím. 1,3 — Staré Město (KK); 2 — Jevišovíce (C1); 4 — Drysice (MMK II); 5 — Křepice; 6 — Bánov; 7—10 — Brno-Lišeň — Staré Zámky, depot (JK); 11, 12 — Jevišovice, depot (?) (B); 13, 14 — Budkovice, depot (KZP); 15 — Džbánice; 16 — Vevčice; 17 — Velehrad; 18 — Štramberk-Kotouč; 19 — Vyškov; 20 — Uherský Brod; 21 — Tvořihráz; 22 — Vítonice; 23 — Plaveč.

204

kónická osudíčka jsou bez ornamentiky. Vakovité hrnce a dvouuché zásobnice mají rýžkovaný nebo slámovaný povrch. Plastická výzdoba se omezuje na jednoduché plastické lisény na okrajích užitkové keramiky. Jako cizí prvek vystupují plastické „vousy" — obrácená „V" a „Y", vycházející podle V. Mouchy z nagyrévských vzorů. Tvůrci BKS se orientovali na zcela jiné zdroje kamenné suroviny než lid s kanelovanou keramikou. Štípanou industrii vyráběli převážně z bělokarpatských (vlárských) radiolaritů, jejichž nástup lze pozorovat již v klasickém stupni KK. Na hradisku v Hlinsku výskyt tohoto silicitu spolehlivě indikuje příslušnost toho kterého objektu k fázi KK 1VB/BKS Ia. K výrobě broušené industrie sloužily podle A. Přichystala hranoly horniny typu gabro, které pocházejí z dosud blíže neurčených lomů na západní Moravě. Z donesených „ingotů" lichoběžníkovitého průřezu odřezávali místní obyvatelé pískovcovými pilami výchozí polotovary, které bylo možno již poměrně snadno zpracovat na finální výrobky [např. Slavkov: Pavelčík 1964b]. Typologický rozbor poměrně nepočetného souboru nalezené broušené industrie ukazuje, že vedle dožívajících podunajských tradic (sekery s jednostranně podbroušeným ostřím, sekeromlat srdčitého tvaru) nastupují tvary nové, navazující na nástroje lidu se šňůrovou keramikou [Pavelčík 1990c]. Kostěná a parohová industrie je v nálezech zastoupena slabě. Převažují v ní šídla a parohové mlaty. Překvapující je nález dvou kostěných plotének s vrubořezovou výzdobou [Pavelčík 1968]; jednu z nich lze pokládat za část pásové zápony, druhou zřejmě za součást pochvy. V období BKS se na Moravě setkáváme poprvé s kostěnými násadami kovových (měděných) šídel. Kultovní předměty jsou zastoupeny silně schematizovaným ženským idolem vyřezaným z lupku [Pavelčík 1964b]. Terénní pozorování bezpečně prokázala existenci výšinných (Bánov, Slavkov u Uherského Brodu, Lukavec) i nížinných (Libosváry) osad. Výšinná sídliště, umístěná převážně na vrcholcích strategicky v terénu situovaných kopců, byla zřejmě opevněná. V Bánově tvořil fortifikaci patrně příkop doplněný kamennou zdí — hradbou. Také ve Slavkově a v Lukavci jsou v terénu patrné pozůstatky opevnění, bez skutečného výzkumu je však zatím nelze spojovat s bošáckým osídlením lokality (obě polohy byly osídleny i později, Slavkov např. v době laténské). Konstrukce chat, jak se je podařilo zachytit v Bánově, odpovídají první variantě domu lidu s KK, tj. konstrukci kazeto na rám o rozměrech cca 6 x 4 m. I zde doplňovalo vnitřní vybavení ohniště nebo jednoprostorová a jednootvorová kopulovitá pec a sklípek.

O pohřebním ritu lidu BKS ve stupni I. nevíme nic bližšího. Popelnicový hrob č. 70 z Jelšovců u Nitry (výzkum J. Bátora], jehož dvouuché zdobené osudí je spolehlivě datováno do fáze Ia BKS, naznačil, že v tomto období můžeme i na Moravě předpokládat žárový pohřební ritus. Fragment pohřebiště zachycený v Bánově je datován na sklonek fáze Ib BKS a do průběhu druhého stupně; v něm se již setkáváme s kostrami uloženými ve skrčené poloze na boku. Hroby jsou vybaveny keramikou, drobnými předměty z hlíny a kamene a kusem břevna. To bylo podle E. Opravila vkládáno do hrobové jámy patrně hořící: zřejmě symbolizovalo hranici (očistný oheň), na níž byli ještě v počátku trvání BKS zemřelí spalováni. Pramenný fond BKS neposkytuje zatím příliš mnoho možností synchronizace jednotlivých fází s vývojovými úseky jevišovické kultury. Lze však uvažovat o rámcové časové souběžnosti fáze Ia BKS s fází předjevišovickou (Grešlové Mýto), fáze Ib BKS se starší fází jevišovické kultury (Vysočany) a stupně II BKS s mladším obdobím jevišovické kultury (Jevišovice B). Bošáckou kulturní skupinou vrcholí vývoj podunajských populací na jihovýchodní Moravě, započatý příchodem prvních zemědělců s lineární keramikou. Další osudy tvůrců BKS neznáme. Víme jen, že na území od Hostýnských vrchů po Bílé Karpaty proniká v závěrečném stupni eneolitu lid skupiny Kosihy-Čaka a etnikum se šňůrovou keramikou, lid se zvoncovitými poháry a s kulturou Chlopice-Veselé; v rané době bronzové se tu rozprostřela kultura nitranská. Vše nasvědčuje tomu, že nositelé BKS po jistou dobu vzdorovali soustředěnému náporu invazních populací, nakonec však jim podlehli, splynuli s nimi a stali se součástí obyvatelstva starší doby bronzové. 3.3.8 Lid se šňůrovou keramikou V druhé polovině 3. tisíciletí př. n. 1. osídlili Evropu od Nizozemí po Horní Volhu a od Finska po Švýcarsko tvůrci komplexu kultur se šňůrovou keramikou (ŠK). Skupiny jejích nositelů figurují v odborné literatuře pod různými názvy, zavedenými v počátečních obdobích studia, a platnými dodnes. Pro severozápadní Evropu se ujal název kultura „jednotlivých pohřbů" (Einzelgrabkultur) a pro Skandinávii kultura „loďkovitých sekeromlatů" (Bootaxtkultur). Ve střední Evropě je obvyklé označení šňůrového lidu podle výzdoby nádob provedené otisky šňůry; starší název „kultura durynských skrčků", používaný také na Moravě, se dnes již nepoužívá. Morava patří společně s Čechami, jihozápadním a středním Německem, Horní Lužicí, Slezskem a Malopolskem ke středoevropskému seskupení ŠK, pro něž je charak-

205

teristická větší tvarová variabilita nálezů a vyšší četnost milodarů ve výbavě hrobů. Původ nositelů šňůrového komplexu se hledá v oblasti mezi Vislou a Dněprem. Pravděpodobně z velké potřeby nových pastvišť opustili tvůrci ŠK svoji pravlast a v krátkém čase osídlili střední a západní Evropu. Příznivé klimatické podmínky té doby a značná pohyblivost, umožněná využitím tažné síly domestikovaného koně, jim umožňovaly kolonizovat také území evropského severu. Migracím lidu se ŠK bývá tradičně připisován význam indoeuropeizace širokých vnitroevropských prostor, pokud ovšem praindoevropská nebyla většina Evropy již od neolitu. Zájem o ŠK v Evropě je velmi starého data. Také na Moravě vzbudily hroby tvůrců této kultury záhy značnou pozornost předních archeologů, ať to

byl I. L. Červinka [1908; 191 Ib] nebo M. Chleborád [1934]. Specifickým problémem moravské ŠK je chronický nedostatek větších terénních výzkumů; rozsáhlejší intencionální výzkumy šňůrových pohřebišť realizovali ve starším období pouze I. L. Červinka (Prusinovice, Dřevohostice), M. Chleborád (Letonice, Marefy) a F. Kalousek (Vícemilice). Jinak pochází většina pramenů poznání z menších výzkumných akcí či náhodných nálezů a sběrů. V nejnovější době se podařilo prozkoumat celistvější úsek pohřebiště lidu se ŠK ve Velešovicích na Vyškovsku (AÚ ČSAV Brno, M. Geisler). Prvou soubornou monografii moravské ŠK připravil F. Kalousek, tato práce se však nedostala do tisku; literárně se uplatnil pouze její stručný výtah [Kalousek 1947]. Novou syntézu, spojenou se začleněním moravské ŠK do evropského

Mapka 16 Osídlení Moravy lidem se šňůrovou keramikou. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál lidu ŠK moravské skupiny; E — sídelní areál lidu ŠK hornoslezské skupiny; F — kostrové hroby; G — mohyly; H — nálezy sekeromlatů. 1 — Dřevohostice; 2 — Hoštice-Heroltice; 3 — Hulín; 4 — Krumvíř; 5 — Letonice; 6 — Marefy; 7 — Vřesovice; 8 — Opava-Jaktař; 9 — Krnov; 10 — Osoblaha; 11 — Petřkovice; 12 — Strahovice.

206

126 Základní typologický přehled nádob lidu se ŠK. 1,2,7—11,15,17 — džbány (č. 1 — typ Ökörhalom B; 2,7,15 — nagyrévské džbány balkánského typu; 11 — dřevohostický typ); 3, 4, 16 — poháry; 5 — miska moravského typu; 6, 12—14 — mísy (č. 13 — mísa schönfeldského typu); 10 — pohár s uchem. 1,14,17 — Tvarožná; 2 — Prostějov; 3 — Louka; 4 — Uhřice; 5 — Nechvalín; 6 — Tovačov; 7 — Prusinovice; 8, 11 — Marefy; 9 — Slatinky; 10 — Letonice; 12 — Měnín; 13 — Slížany; 15 — Mokrá — jeskyně Pekárna; 16 — Dobrochov (vše z hrobů).

207

kontextu [Šebela 1986; v tisku] inspirovaly zejména souborné práce univerzálního znalce šňůrového komplexu M. Buchvaldka [1966; 1967; 1986]. O cestách, kterými lid se ŠK pronikal na Moravu, se uvažovalo již od dob I. L. Červinky; ten se domníval, že se tak dálo jedním proudem z Durynska přes Čechy a druhým proudem z Durynska do Slezska, Poodří a Moravskou branou na Moravu [Červinka 1908]. Z tohoto všeobecně přijímaného názoru vybočil F. Kalousek [1947], který soudil na přímé pronikám lidu ŠK na Moravu z východu přes jižní Polsko. Současné úvahy, opírající se o památky tzv. celoevropského horizontu ŠK [Buchvaldek 1966; 1986], se vracejí opět k středoněmecko-českému původu moravské ŠK. Sídlištní oikumenu ŠK vymezují na Moravě hroby, pohřebiště a jednotlivé nálezy kamenných sekeromlatů. Jádrem rozšíření je území střední, východní a částečně i jižní, nikoli však jihozápadní Moravy. Západní hranici tvoří řeky Svratka se Svitavou, jižní tok Dyje a východní svahy Bílých Karpat, Moravských Beskyd, Oderských vrchů a Jeseníků; severní hranici vymezují lokality na Šumpersku. Východně od řeky Moravy je ŠK rozšířena na Přerovsku, Zlínsku, Hodonínsku a Uherskohradišťsku; zvýšená koncentrace lokalit je patrná zejména v regionu mezi řekami Bečvou a Majenou. Na jih od Majeny se nálezy soustřeďují do podhůří Hostýnských a Vizovických vrchů a dále do povodí Olšavy a Veličky. Izolované nálezy jsou na druhé straně zaznamenány na Ivančicku a přilehlém Moravskokrumlovsku a Jihlavsku, také však na Vsetínsku a v povodí řeky Odry. Nálezy ŠK podél hranic s Polskem vymezují rozsah osídlení hornoslezské skupiny ŠK na moravské straně. Velikost sídelního prostoru pro moravskou větev ŠK odhadujeme na cca 3200 km2. Převážná část lokalit ŠK leží v nadmořské výšce do 300 m, zbývající jsou situovány do vyšších poloh, v zásadě však nepřekračují výšku 500 m n. m. Důležitým, zároveň však složitým problémem je postižení vnitřního vývoje ŠK, které se opírá hlavně o studium keramiky. V tvarové a výzdobné odlišnosti nádob ve spojitosti s měnící se skladbou doprovodného inventáře a charakterem společenských jevů (např. změn v pohřebním ritu) se vydělují vývojové stupně. Na základě tohoto principu byl vypracován pro Čechy periodizační systém, akceptovaný pro celou střední Evropu [Buchvaldek 1966]. Jeho podstatou jsou tri nálezové skupiny, vydělující hrobové celky s nejstarší (nálezová skupina I), starší (II) a mladší, event. lokální keramikou (nálezová skupina III). Tyto tři skupiny památek je možno interpretovat v chronologickém smyslu (vývojové stupně).

Nejstarší památky svědčí o příchodu prvních tvůrců ŠK do země; stejně jako ve všech oblastech osídlených šňůrovou populací je tvoří předměty tzv. celoevropského horizontu ŠK (skupina I). Na moravsko-slezském území je však tato skupina zastoupena slabě. Stejná situace je i v období trvání II. skupiny. K vlastnímu rozmachu ŠK na Moravě dochází až v době lokálního vývoje (nálezová skupina III), kdy se objevují v hrobovém inventáři nové, dosud neznámé keramické tvary, které byly převzaty z prostředí časně bronzových kultur (skupin) z Karpatské kotliny a severního Balkánu. Tradiční keramika (amfory a šňůrové poháry) stagnuje. Za velmi progresivní tvary považujeme však džbány. Důležité je zjištění, že jednotlivé typy džbánů se v nálezových celcích nesetkávají společně; jsou tudíž chronologicky citlivé. S jejich pomocí vydělujeme v rámci III. skupiny tři fáze, jež vyčleňují pohřby s nejstarší, starší a pozdní lokální keramikou; pro tyto fáze používáme označení IIIa, b, c. Pro první fázi (podskupinu) je typické zastoupení džbánů dřevohostického typu s bohatou výzdobou na plecích (obr. 126:11), pro druhou výskyt nagyrévských džbánů balkánského typu s páskovým uchem při okraji (obr. 126:2) a pro třetí taktéž nagyrévských džbánů balkánského typu s páskovým uchem, umístěným však pod ústím hrdla (obr. 126:15), a navíc nagyrévských džbánů ökörhalomského typu B (obr. 126:1) [Šebela 1986]. Pramennou základnu ŠK na Moravě tvoří ploché hroby, mohyly, v jednom případě snad i sídliště, dále pak ojedinělé nálezy sekeromlatů a v menší míře i keramiky. Přítomnost lidu ŠK v moravské části Horního Slezska je doložena pouze výskytem sekeromlatů; u některých z nich však nelze vyloučit, že pocházejí z rozrušených hrobů. Do roku 1990 byly stopy osídlení Moravy lidem ŠK zjištěny na 367 katastrech obcí. Základním pramenem poznání zůstávají tedy hroby s pohřby mrtvých uložených ve skrčené poloze. Dosud bylo otevřeno minimálně 327 hrobů s 339 jedinci. 102 hroby byly překryty mohylovým násypem. Velké vzdálenosti mezi plochými hroby vysvětlujeme původně navršenými mohylami nad hrobovými jámami, jež se v zemi zachovaly v Pobečví (Dřevohostice, Prusinovice aj.) a na střední Moravě jen v Letonicích na Vyškovsku a v Podolí na Brněnsku; v ostatních regionech byly zničeny postupující zemědělskou činností. Souvisle nebylo dosud prozkoumáno ani jediné pohřebiště. Předpokládáme, že nekropole z období lokálního vývoje ŠK tvořilo cca 15 až 30 hrobů, zatímco v jejím starším vývojovém úseku byla pohřebiště menšího rozsahu. Podle českých i zahraničních studií lze předpokládat, že i na

208

127 Velešovice. Vyloupený hrob se šňůrovou keramikou.

Moravě byly hřbitovy lidu se ŠK zakládány na terasách vodních toků, čemuž nasvědčují získané poznatky při výzkumu pohřebišť odkrytých při stavbě dálnice ve směru Brno—Vyškov [Čižmář-Geisler 1986]. Dosud největším, ale také nikoli kompletně prozkoumaným pohřebištěm, je nekropole ve Velešovicích na Vyškovsku, kde bylo dosud objeveno 16 hrobů. Přibližně 98 % hrobových jam obsahuje pohřby jednotlivců. Konstrukce těchto jam byla jednoduchá, jámy byly zapuštěny do podloží obyčejně jen několik decimetrů; jejich celková hloubka od úrovně dnešního povrchu kolísá od 60 do 90 cm, jen vzácně je větší než 2 m (Letonice, mohyla 3: 245 cm; mohyla 6: 250 cm). V půdorysu jsou hrobové jámy převážně obdélníkového, oválného, vzácně čtvercového nebo kosodélníkového tvaru. Dna bývají rovná nebo mísovitě zahloubená. Velikost hrobových jam mužských hrobů se pohybuje kolem 2 m délky, velikost ženských hrobů by měla být menší, zatím však nemáme dostatečný počet přesných údajů. Dětské hroby jsou menší (délka jámy kolem 115 cm), ale jsou známy i větší (Dětkoviee: 210 cm). Největší hrobová jáma byla odkryta ve Vřesovicích na Prostějovsku (460x220 cm) a v Holubicích na Vyškovsku (310x275 cm). V rozích hrobové jámy v Boleradicích na Břeclavsku, v Brně-Starém Lískovci a v Podolí na Brněnsku byly zjištěny kůlové jámy, na základě kterých lze usuzovat na vnitřní dřevěnou konstrukci, zesílenou v rozích trámy; tato konstrukce vytvářela dutou hrobovou komoru, zasypanou zeminou (mohylou). Nelze vyloučit ani kamenné konstrukce. Jako doklad blíže neurčitelné kamenné úpra-

vy lze uvést hrob z Holubic II, v jehož zásypu se objevila destrukce velkých kamenů (Čižmář 1985]. V Kostelci u Holešova bylo dokonce dno hrobové jámy po obvodu „vyloženo kameny velikosti dětské hlavy nebo i většími" [Červinka 1934]. Přes sto hrobů mělo mohylový násyp. V přímém pohledu bývá tento násyp bochníkovitého tvaru, v půdorysu s kruhovou nebo oválnou základnou. Jeho výška se pohybuje od 0,3 do 2 m a průměr od 6 do 15 m. Největší parametry vykazuje mohyla 2 z Pavlovic u Přerova (ø 24,5 m, v. 1,2 m). Hliněný násyp předpokládáme také u hrobu č. 2 z. již zmíněných Holubic II, kde se hrobová jáma nacházela uprostřed kruhového prostoru, ohraženého mělkým žlabem o průměru 9,5 m. Žlábek zřejmě vymezoval obvod dnes již zničeného mohylového tumulu: původně plnil funkci základové rýhy pro vsazené kůly, jež měly za úkol zpevnit tento mohylový násyp a zabránit jeho brzkému rozplavení. Nositelé komplexu se ŠK ukládali těla nebožtíků do hrobů ve skrčené poloze; rozlišovalo se však mezi pohlavími: muži spočívali na pravém, ženy na levém boku. Trup bývá v obou případech otočen na záda. Tento zvyk se udržel po celou dobu trvání ŠK. Na rozdíl od sousedních oblastí (Čechy a Malopolsko) není na Moravě důsledně dodržováno pravidlo orientovat zemřelé hlavou k západu (muži) nebo východu (ženy) s pohledem k jihu; projevuje se zde určitá variabilita. Pro nositele moravské ŠK je rovněž příznačné uložení skeletů v poledníkovém směru, kdy muži jsou s menšími či většími odchylkami orientování hlavou k jihu, ženy k severu. Charakteristické je také uložení horních končetin. Ruce spočívají buď na hrudi (poloha A, B, C a E) nebo jsou před obličejem (poloha D) [Buchvaldek 1967, obr. 11]. Většina moravských skeletů se zachovala ve velmi špatném stavu, proto je těžké určit polohu paží. Zatím byla nejčastěji zaznamenána poloha D, C a vzácně i E. Ve zbývajících případech je uložení paží nepravidelné. Skrčení nohou v kyčlích je převážně středně silné, někdy jsou dolní končetiny přitaženy k tělu. Výjimečně se setkáme se slabým pokrčením nohou. Hroby se dvěma nebo více pohřby nejsou časté (cca 2 %). Dvě dospělé osoby byly pohřbeny v hrobě v Sivicích na Brněnsku, v Brně II a v mohyle č. 1 ve skupině XI v Kostelci u Holešova. Čtyři skelety se nacházely v hrobě ve Vážanech nad Litavou, kde na dně hrobu byl pohřeb muže (jak je možno soudit podle inventáře) a v hrobovém zásypu údajně na dřevěném „stropě", měly být v neanatomické poloze kosterné pozůstatky dalších tří osob [Šebela 1986]; pravděpodobně byli mrtví v uvedených případech

209

128 Marefy. Bohatě vybavený hrob ženy.

210

129 Hulín. Hrob se šňůrovou keramikou s unikátní etážovitou nádobkou (3).

130 Amfory lidu s moravskou ŠK. 1 — Tovačov; 2 — Brno-Chrlice; 3 — Pustiměř; 4 — Morkůvky; 5 — Krumvíř; 6 — Náklo; 7 — Těšetice (vše z hrobů).

212

131 Džbány a amforovité džbány lidu s moravskou ŠK. 1 — Letonice; 2,4 — Vážany n. L.; 3 — Slížany; 5 — Velatice; 6 — Nechvalín; 7 — Rousínov (vše z hrobů).

213

132 Slavkov u Brna. Hrob s pozdní lokální ŠK.

pohřbeni současně. Výjimkou je trojhrob z Lutína na Olomoucku, kde na základě rozdílného stupně koroze antropologického materiálu lze předpokládat, že žena pokročilého věku byla pohřbena dříve než zbývající dva muži. V rámci celého komplexu kultur se ŠK se jen na Moravě setkáváme se žárovým způsobem pohřbívání. Kremace není této kultuře vlastní, byla převzata z prostředí časně bronzových civilizací v Karpatské kotlině a představuje jen vedlejší formu pohřebního ritu. Spálené pozůstatky mrtvého vkládali do urny (nejlépe tomu účelu sloužily velké amfory), jež byla uložena do mísovitě zahloubené hrobové jámy, jejíž velikost byla jen o málo větší než vlastní popelnice (např. Prušánky). Jindy zbytky kremace nasypali volně na dno prostornější hrobové jámy pravoúhlého půdorysu a kolem rozestavěli keramické milodary a drobné nálezy (Pavlov). Z antropologického šetření vyplývá, že populace se ŠK není homogenní. Celkově převažuje dlouho2

lebost skeletů (hyper- až dolichokranie), přičemž lebky jsou nápadně vysoké. Průměrný věk nositelů ŠK v moravském prostředí byl na základě dosavadních výsledků vypočítán na 37,2 roku; jsou však rozdíly mezi pohlavími: muži umírali kolem 39. roku života, ženy téměř o jedno decenium dříve (32,8). Na skeletech nebyly zjištěny žádné vedlejší patologické změny [Dacík 1982]. V jednom případě byl zaznamenán na lebce z mohyly č. 1 ze skupiny XI z Kostelce u Holešova trepanační otvor. Uvedený lékařský zákrok, jehož podstata není zcela objasněna, daný jedinec přežil [Jelínek 1964]. Absenci sídlišť lidu se ŠK lze těžko přičíst jen špatnému stavu výzkumů. Hroby ŠK jak na Moravě, tak i v Čechách jsou situovány do staré sídelní oblasti, která byla po staletí intenzívně osídlena a archeologický výzkum zde probíhá již po několik generací; stopy po trvalejším pobytu člověka by tu sotva ušly pozornosti. Lze se tedy domnívat, že způsob bydlení lidu ŠK se lišil od jiných eneolitických etnik: pravdě-

215

podobně budovali nadzemní příbytky s lehčí konstrukcí, jež po sobě nezanechala v zemi vážnějších stop [Pleiner, ed., 1978,288]. Nevíme také v jakém rozsahu existovaly alespoň obilní nebo zásobnicové jámy; dosud se předpokládalo, že k uchování látek organického původu mohly sloužit velké nádoby — zejména amfory, jejichž výška dosahuje až 50 cm; novější nálezy otevírají i v tomto směru poněkud jiné úvahy: v Paloníně na Šumpersku byly totiž na polykulturním sídlišti odkryty dvě jámy, které poskytly velmi skromný inventář hlásící se ke kultuře se ŠK. Nelze vyloučit ani existenci dalších sídlištních jam, kde však jsou těžkosti s jejich přesným kulturním určením. Za nálezy sídlištního charakteru bychom mohli považovat některé ojedinělé nálezy z jeskyní Moravského krasu (Pekárna, Umrlčí jeskyně), svědčící o krátkodobém obývání těchto prostor nositeli ŠK. Hrobový inventář je hlavním pramenem pro studium vývoje a struktury hmotné kultury lidu se ŠK. Tvoří ho nádoby z pálené hlíny, kamenné, kostěné a měděné nástroje (příp. zbraně) a ozdoby z různých materiálů (kost, měď, vzácně drahý kov, mušlovina, zvířecí zuby). Největší pozornost byla věnována tvarové a výzdobné stránce inventáře, menší otázkám technologie výroby a druhu použitých surovin. Keramika zastoupená cca 600 kusy (stav k r. 1986) je společně se sekeromlaty nejvýznamnějším pramenem poznání ŠK. Nejtypičtějšími tvary jsou poháry a amfory. Pohárovité nádoby, zastoupené 12,5 %, jsou zdobeny na hrdle otisky kroucené šňůry, vzácně i pásy vstřícných rýh (obr. 126:3, 4). Na Moravě však tyto tvary stagnují, protože po celou dobu své existence si udržují esovitou profilaci těla. Výraznější jsou amfory (cca 15 %), jejichž výška dosahuje až 50 cm (obr. 130). Dvouuché baňaté exempláře přes jisté odlišnosti mají shodné prvky s českými typy. Za moravské tvary považujeme amfory se 2 oušky pod hrdlem (obr. 130:2), dále amfory se 4 tunelovitými oušky pod hrdlem (obr. 130:5) a nakonec bezuché amfory. Dekorovány jsou nejvíce dvouuché baňaté amfory, jejichž plece, příp. i hrdlo zdobí plastické pásky, pásy krátkých rýžek nebo vodorovných rytých linií. Vysoká estetická úroveň se projevila v produkci džbánů, reprezentujících cca 1/3 veškeré keramiky. Markantní rozdíly v profilaci dovolují vydělit 5 základních typů džbánů; nejdůležitější jsou džbány dřevohostického typu, nagyrévské džbány balkánského

typu a nagyrévské džbány ökörhalomského typu. První typ má charakteristickou výzdobu na plecích, ojediněle i na hřbetě páskového ucha (obr. 126:11); je provedena otisky šňůry nebo rytím, méně často technikou brázděného vpichu, v jednom případě dokonce i žlábkováním. Ve vhloubené omamentice se nejčastěji objevuje motiv přesýpacích hodin, motiv vícenásobné klikatky, motiv obrvených třásní a trojúhelníků se šikmými šrafurami; plastická výzdoba se omezuje na žebra a výčnělky. Velmi vzácné jsou kusy, u kterých páskové ucho má při horním kořenu po obou stranách hrotitý výčnělek (obr. 126:9) (Brno-Obřany, Slatinky): zřejmě jde o napodobeninu džbánů s rohatými uchy známými z produkce jevišovické kultury. U páskových uch těchto džbánů se výjimečně setkáváme s plastickými „vousy", jež jsou vytaženy z jejich spodních kořenů (Hrušky, Mouchnice). V případě nagyrévských džbánů balkánského typu byl u několika exemplářů zaznamenán jiný jev a to rozšíření horního, event. i spodního kořene páskového ucha o křidélka. Tvarově rozmanité jsou i mísy (15,2 %), z nichž misky moravského typu (obr. 126:5) mají analogie na území Karpatské kotliny a mísy schónfeldského typu (obr. 126:13) jsou dokladem kontaktů Moravy s dolním Posálím. Další výraznou skupinu tvoří hrnce vejčitého tvaru (cca 10 %), z jejichž okraje jsou vytaženy jednoduché nebo dvojité plastické výčnělky. Ostatní keramické tvary (hrnky s uchem, poháry s uchem, hmoždířovité a cylindrické poháry, dvouuché nádoby, šálky s uchem, bezuché nádoby) jsou doloženy jen několika exempláři. Celkový keramický sortiment doplňují etážovité nádobky z Hulína (obr. 129:3) a Vřesovic na Prostějovsku. Druhou nejdůležitější kategorií památek ŠK jsou kamenné sekeromlaty s vrtaným otvorem pro dřevěnou násadu (621 kusů). Jsou dokladem dobré znalosti surovin a vynikají ukázkou mistrovského zpracování kamene. V moravsko-slezském prostředí rozlišujeme osm typů. Poměrně vzácný je tzv. A-typ (obr. 133:5), zjištěný pouze v hrobech s nejstarší ŠK a doložený ve všech oblastech, které nositelé šňůrového komplexu kolonizovali. O málo mladší jsou sekeromlaty moravského typu (obr. 133:7), jež s předchozím vývojem spojuje řada společných morfologických znaků, ale odlišuje tvar břitu. Vzhledově dokonalé jsou fasetované sekeromlaty, jejichž celkový povrch je vybroušen do úzkých plošek (obr. 133:9) a sekeromlaty

133 Kamenné sekeromlaty lidu 5 moravskou ŠK. 1,6, 10, 11 — slezský typ; 2 — jednoduchý tvar s fasetami; 3 — český typ; 4 — zvláštní tvar; 5 — typ A; 7 — moravský typ; 8 — jednoduchý tvar („obuch"); 9 — fasetovaný sekeromlal. 1, 10, 11 — Prusinovice; 2 — Židlochovice; 3 — Velké Opatovice; 4 — Dubňany; 5 — Radkovice u Hrotovic; 6 — Bludov; 7 — Nová Plesná; 8 — Týn nad Bečvou; 9 — Dřínov.

2

slezského typu, které ve vzácných případech zdobí bohatá rytá výzdoba (obr. 133:1, 6, 10, 11). Ze sousedních Čech se k nám dostaly v několika exemplářích sekeromlaty českého typu (obr. 133:3). Výrazněji zastoupené jsou sekeromlaty jednoduchého tvaru (obr. 133:8), k nimž nalézáme předlohy v Malopolsku a v evropské části Ruska. Dále se objeví ještě konkávně prohnuté sekeromlaty a jednoduché tvary s fasetami (obr. 133:2). Nesourodý celek tvoří exempláře se zcela odlišnými morfologickými prvky, zahrnuté do kategorie sekeromlatů zvláštních tvarů; figurují mezi nimi i kusy vykazující shody s exempláři z území severozápadního Německa, Dánska i Skandinávie. Většina

uváděných artefaktů patrně vycházela z kovových předloh, které jsou v evropském měřítku doloženy jen nepočetnými náhodnými nálezy, z nichž jeden pochází i z Moravy — z Lužic u Hodonína (obr. 134). K výrobě kamenných sekeromlatů se používalo poměrně lehce dostupných surovin: zelených břidlic, amfibolitu, serpentinitu, metabazitu a olivínického čediče. Povrch sekeromlatů bývá na rozdíl od jiných druhů kamenné industrie silně patinován, což v mnoha případech stěžuje determinaci použité horniny. Na základě pracovních stop a nálezových okolností se soudí, že tyto artefakty byly používány jako zbraně pro boj zblízka a současně plnily funkci odznaků či atributů bojovníka. Za skutečné pracovní nástroje, zhotovené ze zelených břidlic a amfibolitů, považujeme obdélníkovité nebo lichoběžníkovité sekery. Některé mají celkově vyhlazený povrch, jiné jen ostří, zatímco zbývající část nese stopy po štípám; štípané sekery jsou ovšem vyrobeny z jiné suroviny — ze silicitů z glacifluviálních sedimentů (obr. 135:14). Kamennou industrii doplňuje štípaná industrie: čepele — „pazourkové nože" (obr. 135:18, 19), škrabadla, drasadla, odštěpovače apod.). Na dvou čepelích byl zaznamenán srpový lesk; sklizňové nástroje tedy nepatřily k běžnému sortimentu výbavy lidu SK. To potvrzuje i velmi vzácný výskyt jiných kamenných nástrojů, souvisejících se zemědělstvím: jde o dvě podložky (Těšetice, Nechvalín hrob 5) a brousek (Hoštice-Heroltice). Z kostěných nástrojů se dochovaly různě profilované jednoduché hroty, event. šídla vyrobená většinou z ovčích nebo kozích kostí, dále dláta zhotovená výlučně z vřetenní kosti tura domácího (obr. 135:30), a v jediném případě pak i spínadlo typu Ig (Brno-Veveří ul.; obr. 135:24). Na Moravě jsou poměrně málo známé ozdoby z mušlí (Želešice) nebo provrtaných zvířecích zubů; exemplární ukázkou je v tomto směru náhrdelník ze zvířecích zubů a jejich kostěných napodobenin z hrobu starší ženy z Maref. Na rozdíl od Čech zaujímají mezi moravskými milodary významné postavení měděné předměty. Pracovní nástroje reprezentují především šídla s oboustranně zahroceným ostřím nebo dlátovitým, příp. zakulaceným týlem a čepele nožů z měděného plechu (obr. 135:1—3, 12, 13). Unikátní je nález břitvy z Morkůvek (obr. 135:8) [Ludikovský—On-

134 Lužice u Hodonína. Mčděný sekeromlat. 135 Drobné měděné (1—9, 12, 13, 20), keramické (10), kamenné (11, 14—19), mušlové (22, 23) a kostěné (21, 24—31) předměty lidu se ŠK. 1—3 — dlátka a šídlo; 4—6 — vlasové ozdoby; 7 — nožík; 8 — „břitva''; 9 — nákrčník; 10 — přeslen; 11 — broušená břidlicová sekerka; 12, 13 — čepele nožů či břitev; 14 — štípaná silicitová sekerka; 15—19 — štípaná industrie; 20 — polotovar (sekeromlatů?); 21 — kostěné držadlo šídla; 22 — provrtaný kotouček; 23 — závěsky; 24 — zápona typu Ig; 25 — harpuna; 26, 27 — ozdoby do náhrdelníku vyrobené z kančích klů; 28 — závěsek (?); 29, 31 — šídla; 30 — dláto. 1, 12 — Nechvalín; 2 — Krumvíř; 3, 9, 18, 21, 31 — Dětkovice; 4,15 — Prusinovice; 5,6 — Slatinky; 7, 26, 27, 30 — Letonice; 8,19 — Morkůvky; 10,14 — Vícemilice; 11,22,23 — Želešice; 13 — Vážany n. L.; 16,17 — Velatice; 20 — Bučovice; 24 — Brno; 25 — Pavlov; 28 — Velké Bílovice; 29 — Kostelec n. H. (vše z hrobů).

2

218

dráček 1970/71], a jehly z Hoštic u Vyškova [Ondráček 19661. Zbývající část měděného inventáře tvoří ozdoby. Ženy, případně i děti zdobily své hlavy dvěma kusy vlasových ozdob z jednoduchého drátu svinutého do spirály o 4—6 závitech (obr. 135:4—6). Dosti často se také vyskytují vlasové ozdoby v podobě jednoduchých kroužků s přesahujícími konci, z nichž jeden je ostrý a druhý tupý. Naopak velmi vzácné jsou exempláre z dvojitého drátu na koncích stočené ve smyčku. Méně časté jsou nákrčníky, vystupující ve dvojím provedení: z jednoduchého drátu s přesahujícími se konci (obr. 135:9) nebo z „trubiček" ze spirálovitě stočeného drátu (obr. 128:9), kde jednotlivé zákruty přiléhají těsně k sobě. Opravdový skvost představuje trojitý náramek z výbavy bohatého hrobu z Maref, složený z plechových článků obdélníkového tvaru, mezi které byly vloženy ve vodorovné poloze tři plechové trubičky (obr. 128:13). Do výbavy hrobů s kostrovými pohřby bylo přidáváno jako potrava zvířecí maso, a to buď části skeletu nebo i celí jedinci (prase domácí, ovce nebo koza, hovězí dobytek, výjimečně pes, kůň a jelen lesní). Archeologické prameny napovídají, že lid ŠK žil nomádským či polonomádským způsobem života, že jeho základní obživu poskytovalo dobytkářství, lov zvěře, sběr přírodních produktů, jen v menší míře pak zemědělství. Tomu nasvědčuje sporá existence sídlišť, spíše jen lehčích tábořišť, i menší skupiny hrobů (mohyl), dokládající pohyblivost tohoto etnika. Jistou roli mohlo hrát již i kovolitectví, neboť nelze předpokládat, že všechny používané měděné předměty jsou vysloveně jen importy. Vzhledem k celkové genetické orientaci by bylo možné hledat kořeny metalizace moravské skupiny ŠK obecně na východě, její přímé vztahy ke Karpatské kotlině [Ondráček 1965] však ukazují spíše tímto směrem. Žel, přímých dokladů kovolitectví v moravských nálezech ŠK dosud není a spektrální analýzy samotných měděných předmětů zatím nejsou k dispozici. K rekonstrukci duchovního života lidu se ŠK naše archeologické prameny zatím nic konkrétního nepřinesly. V moravském eneolitu klademe kulturu se ŠK rámcově mezi kultury jevišovickou a protoúnětickou; s oběma by měla být částečně současná. V přilehlé části Slezska by ŠK měla zaniknout relativně dříve (na rozhraní subfází IIIb a IIIc), neboť se zde na její bázi formuje skupina památek typu Chłopice-Veselé. Význam lidu ŠK pro další vývoj pravěkého osídlení Moravy je třeba vidět v etnickém spolupůsobení při vzniku civilizace doby bronzové, resp. v jejím přínosu pro indoeuropeizaci střední Evropy.

219

3.3.9 Lid se zvoncovitými poháry Název kultury se zvoncovitými poháry (KZP) je odvozen od krásně zdobené nádoby, která badatelům konce 19. století připomínala svým tvarem obrácený zvon. Tento termín se zprvu ujal v německé a francouzské vědě a později byl akceptován v celoevropské archeologii (Glockenbecher, bell-beaker, vaso campaniforme). U nás jej užil jako první R. von Weinzierl [1895], který jím nahradil starší označení A. Vosse [1878; 1895] „Branowitzer Typus" podle nálezů J. Wankela z Vranovic na Břeclavsku, jež patřily k pivním v Evropě. V období pozdního eneolitu se na Moravě vytvořilo jedno z center delšího vývoje KZP ve střední Evropě. To bylo nepochybně podmíněno příznivými přírodními podmínkami, které zde tehdy panovaly. Moravská skupina KZP, bohatě reprezentovaná nálezy z hrobů a ze sídlišť, patří k užší středoevropské skupině společně s památkami z Čech, Malopolska, Slezska, Maďarska, Rakouska a Bavorska. Tato užší skupina je součástí a zároveň východní hranicí rozsáhlého kulturního komplexu rozšířeného od severní Afriky, západního pobřeží Pyrenejského poloostrova a britských ostrovů, přes Francii, Itálii, Sardinii, po území Beneluxu, Německa a Švýcarska. Otázky původu, rozšíření, vnitřního vývoje a podílu KZP na formování civilizace starší doby bronzové stále ještě nejsou s konečnou platností zodpovězeny. Zatímco v případě šňůrového komplexu se vcelku nepochybuje o jeho východoevropském původu, k problému vzniku a šíření KZP se váže řada protichůdných názorů. V evropské archeologii jsou v současnosti aktuální v zásadě dva pohledy (migrační a autochtonní) na původ a rozšíření tohoto kulturního komplexu v Evropě. S přibývajícím počtem navzájem sobě podobných nálezů na počátku našeho století v celé Evropě vyvstala intenzívní potřeba řešení tohoto problému. Po mnoha velmi rozdílných a často ne zcela podložených názorech na historickou interpretaci KZP zvítězil na dlouhou dobu díky A. Castillovi model pyrenejského původu této kultury. Uvedený autor publikoval r. 1928 rozsáhlou a bohatě ilustrovanou monografii o KZP v celé Evropě. Jejím metodologickým východiskem se stala migrační hypotéza, která předpokládá jediné centrum vzniku, z něhož se formou migrace obyvatelstva (tedy nositelů kultury) rozšířila daná kultura do dalších oblastí. Rychlé rozšíření KZP, která měla vzniknout z neolitických kultur Andalusie, přičítal A. Castillo nomádskému pasteveckému a bojovnickému lidu, jehož úspěch v pronikám do Evropy pramenil ze znalosti metalurgie mědi. Tento model však již nemohl vysvětlit, proč pastevci opustili v tisí-

136 Keramika lidu KZP. 1, 2, 4, 10 — Šlapanice; 3 — Sokolnice; 5, 8, 9 — Želešice; 6 — Bmo-Holásky; 7 — Přísnotice; 1 i — Ledce (vše z hrobů).

220

137 Keramika lidu KZP. 1—10, 14 — džbánky; 11, 12 — mísy — „cedníky"; 13 — amfora; 15 — mísa na dutých nožkách; 16 — konvice; 17,18 — vejčité hrnce. 1, 3,4 — Měnín; 2,5,6, 9,11,13,14, 16—18 — Šlapanice; 7,8 — Moravské Bránice; 10 — Brno-Holásky; 12 — Bohdalice; 15 — Želešice (vše z hrobů).

221

cích Pyrenejský poloostrov a proč putovali do tak vzdálených oblastí jako je například Británie, Sardinie nebo Morava. Klíčovým problémem tehdejší archeologie bylo ztotožnění archeologické kultury s jejími nositeli. To se projevilo i v pojetí E. Sangmeistera [1972], který se pokusil rovněž vysvětlit nápadnou podobnost nálezů patřících KZP v téměř celé Evropě. Její původ hledal opět na Pyrenejském poloostrově, odkud se šířily malé, kulturně uzavřené skupiny nomádů a kovolitců po Evropě a poté se jich část vrátila znovu do své vlasti přinášejíc s sebou nové prvky. Tento autor poukazuje nejen na značnou podobnost zdobených pohárů, ale i na příbuznost průvodního nekeramického inventáře (kamenné hroty šípů, měděné dýky, kostěné knoflíky, půlměsícovitá spínadla) a na pohřební ritus s tím, že existují vedle této celoevropské jednoty i rozdíly způsobené starším lokálním kulturním prostředím v různých oblastech rozšíření KZP. V jeho argumentaci hraje významnou roli zdánlivá absence sídlišť, která má podporovat tezi o velké pohyblivosti malých skupin obyvatelstva. Naopak D. L. Clarke [1970] hledal původ KZP v oblasti dolního toku řeky Rhôny, v Katalánii a v jižní Francii. Tento názor zdůvodňoval především tamní koncentrací nálezů a tím, že oblast vzniku kultury nemůže ležet na periférii jejího rozšíření. Odsud se měla KZP šířit formou expanze ve čtyřech hlavních směrech: 1. na Pyrenejský poloostrov, 2. podél Rhóny a Dunaje do střední Evropy, 3. do Bretaně, Británie a severozápadní Evropy, 4. na Sardinii, Sicílii a snad i Maltu. Odlišný názor zastával U. Fischer [1975; 1976], který poukazuje na shody i odlišnosti mezi ŠK a KZP hledal oblast vzniku KZP na území jejich styku v Porýní. Podobně uvažoval o dvou kořenech vzniku komplexu KZP Ch. Strahm [1981]. Prvním z kořenů by měla být ŠK a druhým komplex označovaný jako maritimní. Zlom ve výzkumu této kultury znamenalo v 60. letech zavedení radiokarbonového datování, které prodloužilo „trvání pravěku" a tím i trvání KZP. Překvapujícím se stalo zjištění, že tato kultura netrvala krátce (200—300 let), jak se dříve věřilo, ale mohla existovat 500 až 700 let. Výsledkem této „dlouhé" chronologie byl pokus R. J. Harrisona [1977] o vytvoření dualistické hypotézy původu KŽP. Podle ní vzniká KZP konvergentním vývojem ve dvou na sobě nezávislých centrech v Evropě — v Portugalsku a ve střední Evropě. Protože tento model nebyl schopen objasnit podobnost nálezů, přijímá uvedený autor nyní difúzní model, podle něhož se nejedná o jednolitou kulturu, ale o předměty (zvl. zdobené poháry, dýky, nátepní destičky) spojené se sociálním statutem jed-

notlivců, v jejichž rukou se koncentrovala moc a bohatství [Harrison 1980]. Tímto se již dostáváme k modernímu holandskému pojetí, odmítajícímu migrační hypotézu a řešícímu původ KZP autochtonní teorií, která je opřena zvláště o radiokarbonové datování. Zdá se pak, že nejstarší soubory KZP pocházejí z území dolního toku Rýna, kde zřejmě KZP navazuje na šňůrový komplex a odkud se šíří jednotlivé prvky (zvl. nejstarší poháry) delší dobu Evropou formou difúze. Jako poslední je třeba jmenovat názor o částečném středoevropském původu KZP. Tento názor zastává E. Neustupný [1972; 1976], který jej opírá o horizontální stratigrafii a demografické rozbory, jež by měly vylučovat velké migrace obyvatel v pravěké Evropě a tak potvrzovat kontinutitu a následnost archeologických kultur.

138 Ledce. Zvoncovitý pohár.

Z uvedeného přehledu je patrné, že řešení problematiky vzniku KZP není jednoduché, že naráží na řadu těžkostí a že nebude možné odpověď hledat ani ve striktně migrační, ani ve striktně autochtonní hy222

potéze. Procesy, které vedly ke vzniku jednotlivých skupin KZP v Evropě mohly být v jednotlivých regionech různého druhu. Významnou roli nesporně hrálo nejen starší kulturní prostředí a počátky sociální diferenciace, ale i stále širší možnosti obchodní a jiné komunikace mezi jednotlivými skupinami. Zájem o pozoruhodnou keramiku KZP sahá na Moravě hluboko do minulého století, zejména nálezy J. Wankela ve Vranovicích. O početnosti památek nositelů této lákavé kultury svědčí první větší souborná stať I. L. Červinky [1911a], v níž je podán nejen přehled materiální kultury, ale pojednáno i o důležitých lokalitách s plochými hroby a mohylami lidu KZP. Neméně cenné jsou i rané příspěvky J. Palliardiho [1919], v nichž autor upozornil na žárové

pohřby a na antropologickou stránku dochovalých skeletů a podal také všeobecný přehled o daném fenoménu v Evropě. O praktické poznání KZP se pak zasloužili četní další badatelé, v bučovickém regionu zejména A. Procházka, M. Chleborád a F. Kalousek, jejichž výzkumy později shrnul poslední z jmenované trojice [Kalousek 1956]. Za podklad novějších souhrnných prací o moravské KZP (včetně nepublikovaných disertací A. Benešové a L. Hondlové) sloužily pečlivé soupisy inventáře KZP z pera I. L. Červinky a zejména L. Hájka, které nebyly, žel, nikdy zveřejněny. Tento nedostatek je kompenzován teprve v nové době snahou po vydání kompletních katalogů [Dvořák 1990; 1991; 1992; Dvořák—Hájek 1990). Mezitím samozřejmě přibylo mnoho nových významných

Mapka 17 Osídlení Moravy lidem se zvoncovitými poháry. A — státní hranice; B — historická zemská hranice: C — říční síť; D komory lidu KZP; E — sídliště; F — kostrové hroby (pohřebiště); G — žárové hroby (pohřebiště); H — mohyly. 1 — 2 — Bořitov; 3 — Brno-Holásky; 4 — Brno-Obřany; 5 — Břeclav; 6 — Holubice; 7 — Jezeřany-Maršovice; 8 — Kostelec u 9 — Lechovice; 10 — Letonice; 11 — Ludéřov; 12 — Pavlov; 13 — Prosiměřicc; 14 — Předmostí u Přerova; 15 — Smolín; 16 — 17 — Tvořihráz; 18 — Žádovice.

223

— sídelní Blažovice; Holešova; Šlapanice;

139 Plánky hrobů lidu KZP. 1 — Záhlinice I, hr. 67/89; 2 — Záhlinice I, hr. 47/89; 3 — Jezeřany-Maršovice; 4 — Smolín; 5 — Tvořihráz I, hr. 2/91; 6 — Záhlinice I, hr. 7/89; 7 — Záhlinice I, hr. 46/89; 8 — Vyškov, hr. 1; 9 — Tvořihráz I, hr. 3/91.

pramenných fondů, získaných terénními výzkumy různého záměrení. Vzpomenout je třeba také snahy J. Ondráčka po komplexním poznání sídlišť lidu KZP na Moravě (v přípravě). Studium pramenného materiálu na Moravě vede dnes k názoru, že KZP nenavazuje na šňůrový kom224

plex, nýbrž je s ním částečně současná, přičemž nejstarší fáze KZP je nesena malými skupinkami nově příchozích z jihu [Dvořák 1989]. Na Moravě je zachyceno osídlení KZP asi na 350 katastrech obcí, přičemž jsou v průměru na každém katastru dvě naleziště. Sídelní oikumena je vy-

mezena hornatými oblastmi — na západě Českomoravskou vrchovinou, na severu Sudetskou soustavou, na východě vnějšími Západními Karpatami; k jihu je otevřena a spojena s panonskou provincií Dolnomoravským úvalem a s Vídeňskou pánví. Přirozenou spojnicí se severem (Malopolskem a Slezskem) je Moravská brána, jakož i Mohelnická brázda a Kladská kotlina. S východními Čechami je Morava spojena Českobrodskou vrchovinou. Osídlení, poznávané prostřednictvím sídlištních jam, kulturních vrstev, intruzí v mladších objektech a zejména pohřebišť, se koncentruje do oblastí teplých, tedy nížin, jejichž osou jsou řeky (Dyje, Svratka, Morava). Z nížin se osídlení šíří podél četných říček a potoků do pahorkatin (do cca 320 m nad mořem). Využívány tak byly zemědělsky vhodné regiony pokryté nivními půdami, černozeměmi, hnědozeměmi a smolivkami. Ukazuje se, že osídlení tvořilo relativně hustou síť po krajině rozptýlených menších a zřejmě i pohyblivých osad jednotlivých komunit složených jen z několika málo rodin, jejichž hospodářství bylo založeno na rolnictví a chovatelství. K závěru, že šlo o menší a pohyblivé osady, vede jak velikost sídlišť — zpravidla 1—3 sídlištní jámy na jednom místě — tak skutečnost, že neznáme pozůstatky rozsáhlejších staveb a s tím spojených větších zásahů do terénu. Osadu si pak lze představit jako shluk několika nezahloubených dřevěných srubů. Totéž naznačují i pohřebiště, na kterých počet hrobů zpravidla nepřesahuje tři desítky, a na nichž není patrný chronologický vývoj. Dosud máme k dispozici materiál, který může pocházet přibližně z jednoho tisíce hrobů. Uvážíme-li, že jde o nejvýš 5 % původního stavu, pak bychom mohli, za předpokladu, že byli pohřbíváni všichni jednotlivci, připustit, že během trvání KZP žilo na Moravě 20 000—100 000 lidí. Pro stanovení vnitřní chronologie KZP je klíčovým problémem její původ, který jak bylo již uvedeno, není jasný. Jak v náplni hmotné kultury (keramika, kostěná, kamenná a kovová industrie), tak v pohřebním ritu a ve struktuře osídlení, nenacházíme dostatek dokladů pro kontinuální vývoj ze staršího kulturního prostředí (z kultury jevišovické, šňůrové, z kultury Kosihy-Čaka). Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že ne všechny historické procesy se musely odrazit v archeologickém projevu, že část pramenů může zcela chybět a že k některým změnám v hmotné kultuře mohlo dojít náhle bez očividné kontinuální proměny. Jsme nuceni připustit biologickou a ekonomickou kontinuitu, avšak složitější to je s kontinuitou kulturní, v níž je patrný výrazný zlom, jenž se projevuje nejen v hmotné kultuře, ale i v pohřebním ritu. Zda byla tato diskontinuita způsobena 225

vnějším zásahem (migrací, infiltrací lidí, difúzí myšlenek a symbolů) nebo vnitřním vývojem, nejsme zatím schopni rozhodnout. Na základě výzkumů v Nizozemí lze považovat za nejstarší ty soubory, v nichž jsou zastoupeny maritimní (vysoké a štíhlé poháry, zdobené jednoduchými pásy) a jim blízké (epimaritimní) formy zdobených pohárů. Tuto nálezovou skupinu I představují nálezy z Borkovan [Ondráček 196lb], Jezeřan-Maršovic [Langová—Rakovský 1981] a z Předmostí u Přerova [Medunová-Benešová 1962]. Další nálezovou skupinu označujeme I/II a to proto, že jsou pro ni charakteristické jak prvky maritimní a epimaritimní, tak prvky místní, eventuálně vnitrokarpatského původu (některé typy džbánů, mís, hrnců, amfor a amforovitých nádob). Sem řadíme nálezy s Prosiměřic [Pernička 1961], Ledců [Medunová-Benešová 1953], Těšetic [Koštuřík 1972a], z Ludéřova [Hájek 1966] a z Tvořihráze [Bálek—Dvořák—Kovárník, v tisku]. Mnohem početněji již je zastoupena nálezová skupina II reprezentovaná především pohřebištěm ve Šlapanicích II [Dvořák—Hájek 1990; Dvořák 1990]. Je patrné postupné ubývání zdobených pohárů a naopak přibývání nezdobené průvodní keramiky. Nepochybně nejmladší je nálezová skupina III reprezentovaná pohřebištěm v Lechovicích [Medunová-Benešová—Ondráček 1969], v Brně-Holáskách II [Dvořák 1991] a sídlištěm v Brně-Obřanech. Téměř zcela chybí zdobené zvoncovité poháry a na keramice je častější rytá a plastická výzdoba. Vzhledem k tomu, že není dostatečně objasněn původ KZP, je obtížné i stanovení vnějších vztahů k jiným kulturám. Je téměř jisté, že KZP je na Moravě částečně současná s nejmladším obdobím šňůrového komplexu, což dokládají některé typy džbánů a zvláště výskyt dýk KZP v hrobech se šňůrovou keramikou (Velešovice, Kroužek). Zřejmě nebude ani vyloučena částečná současnost pozdního období KZP s fází protoúnětickou. Je bezpochyby současná s kulturou Chłopice-Veselé a s kulturou Kosihy-Čaka na jihozápadním Slovensku. Jedním z nejzajímavějších objevů naší archeologie je zjištění existence sídlišť KZP (např. Holubice, Slavkov, Letonice, Brno-Obřany). Na území Moravy jsou zachycena na 145 lokalitách. Nejvýraznější jsou v terénu větší či menší nepravidelně členité jámy. Za doklady sídlišť považujeme též intruze v mladších objektech a některé nálezy z povrchových sběrů. Neznáme však pozůstatky polozemnic či nadzemních kůlových staveb, stejně jako hradiště a výšinná sídliště. Obvykle se najdou pouze 1—3 jámy na jednom nalezišti a další stopy sídlení nejsou patrné; zřejmě jde o jámy těžební a odpadkové v blízkosti několika málo

obytných, nejspíše nezahloubených srubových domů. o vnitřní struktuře těchto osad nejsme schopni zatím nic určitějšího říci. Zdá se však, že byly krátkodobé (1 generace?) a že se osada jedné malé komunity (5 až 15 rodin) přesunula po nějaké době z jednoho místa na druhé, což se v některých dobře prozkoumaných regionech projevuje vysokou koncentrací nalezišť. Protože z důvodů horizontální stratigrafíe zřejmě nelze předpokládat jejich současnost, jsme nuceni uvažovat o menších pohybech v osídlených regionech. Je vsak možný i jiný model, který nevylučuje současnou existenci více sídlišť v jednom regionu a počítá s tím, že jednotlivé komunity měly mírně odlišnou hospodářskou základnu a že tvořily v určitém regionu vyšší, vzájemně se doplňující systém. Stejné tak je možné si představit, že existovala jedna „metropole" a řada menších „dceřiných" (sezónních?) osad opět společně tvořících vyšší hospodářský systém. Který z uvedených modelů je pravděpodobnější, ukáže teprve budoucí výzkum. Na sídlištích se nacházejí zlomky keramiky, kamenné a kostěné nástroje, zvířecí kosti, obilky a mazanice, jíž byly omítnuty obytné stavby. Typy nádob pocházejících ze sídlišť a z pohřebišť jsou totožné, ale rozdílné je zastoupení hrubé a jemné keramiky. Na sídlištích převažují větší tvary — hrnce, konvice, amfory a mísy; i v hrobech se vyskytnou cedníkové mísy [Bohdalice: Kalousek 1956]. Mimo to se najdou i přesleny jakožto doklady textilní výroby a štípaná industrie, z níž nejvýznamnější jsou srpové čepele. Zrno bylo drceno na mouku na kamenných zrnotěrkách. Dokonalé ovládám techniky štípání a retuše kamene je patrné u precizně zhotovených hrotů šípů (obr. 144:19—23), z nichž unikátní je šipka se dvěma tmy z Maref [Kalousek 1956]. Dokladem vyvinutého tesařství jsou kamenné rubací a štípací sekery. Kamenná industrie byla vyráběna, s výjimkou části šipek, z místních snadno dostupných materiálů. K formování keramiky sloužila drobná kolečka ze střepů keramiky a ke konečné úpravě povrchu nádob kostěná hladítka. Červeného zbarvení povrchu zdobených pohárů se dosahovalo nanesením vrstvičky drcené krevele. K šití textilií a snad i kůží se užívala kostěná šídla a jehly s očkem. O místní metalurgii svědčí dva malé měděné slitky (ze sídlištních objektů ve Slavkově a v Brně-Obřanech) a kamenný kadlub (z hrobu v Ludéřově). K závěrečnému opracování měděných výrobků sloužila obdélná kamenná kladiva a k broušení ratišť dřevěných šípů pískovcové dvoudílné brousky. Podíl lovné zvěře na sídlištích je minimální; jednoznačně na nich převažují pozůstatky zvěře chovné. Nejpočetněji bývá zastoupen tur domácí, který se

choval na mléko a využíval při orbě, což se odráží ve vyšším věku porážených zvířat. Vynikajícím dokladem zápřahu jsou jeho stopy na rozích nalezených v jednom sídlištním objektu v Holubicích [Peške 1985]. Početně významné jsou i pozůstatky prasete domácího, jež bylo chováno na maso, o čemž svědčí nízký věk porážených zvířat. V menším počtu byly

140 Plánek a obsah hrobu s dřevěnou rakví KZP. Ledce II, hr. 2/52.

141 Plánek a obsah prostého hrobu KZP. Šlapanice IV, hr. 4/36.

226

chovány i ovce a kozy, pes a kůň. O chování domestikovaného koně svědčí s největší pravděpodobností dvě koňské lebky, uložené v žárovém hrobě ve Vyškově (obr. 139:8); ujalo se mínění, že ochočeného koně poznal lid KZP patrně prostřednictvím lidu šňůrového, s nímž se kontaktoval [Ondráček 1961b]. Loven byl jelen, srnec, prase divoké, zajíc a také ryby. Dokladem rolnictví jsou nálezy obilek, mezi nimiž dominuje pšenice dvouzrnka, dále je též zastoupena pšenice jednozrnka, pšenice špalda, pšenice obecná a ječmen. Duchovní sféru společnosti KZP nám alespoň zčásti přibližuje pohřební ritus. Do něj se promítá zejména víra v posmrtný život a rozdílné chápání postavení muže a ženy v komunitě. Detailními analýzami a dalšími výzkumy se snad přiblížíme i k poznání společenské hierarchie, pro kterou svědčí některé bohatě vybavené pohřby často s dřevěnou konstrukcí hrobové komory, s mohylou nad hrobem a s kruhovým příkopem okolo. Hrobové nálezy známe na Moravě přibližně z 250 lokalit, což představuje asi 400 nalezišť (na jednom katastru bývá často více poloh). Dosud ale nemáme k dispozici žádné v úplnosti prozkoumané pohřebiště; z částečně zkoumaných nekropolí pochází zpravidla 1—3 desítky hrobů. Mezi největší a z velké části prozkoumaná pohřebiště řadíme Šlapanice II (asi 60 hrobů) a Brno-Holásky II (asi 60 až 70 hrobů). Část většího pohřebiště známe z Blažovic II (asi 40 hroibů), ze Slavkova (asi 30 hrobů), z Kobylnic I (asi 30 hrobů), z Němčic nad Hanou (asi 30 hrobů) a ze Staré Břeclavi, kde došlo k porušení asi 50 hrobů. Pohřebiště zřejmě tvořila obvykle ovál orientovaný v poledníkovém směru s náznaky strukturování do skupin. Kostrový pohřební ritus (85—90 %) převládá nad ritem žárovým (10—15 %). Pohřby bývaly ukládány ve skrčené poloze s rukama většinou před obličejem do obdélných hrobových jam. Obvykle je v jednom hrobě pohřben jeden jedinec — a to tak, že muži leží na levém boku hlavou k severu a ženy na pravém boku hlavou k jihu. Z uvedeného pravidla existují i výjimky (pohřby v natažené poloze, pohřeb muže či ženy v opačné poloze), pravidlo však bylo zřejmě dodržováno i u malých dětí obojího pohlaví. Nejméně v deseti případech se vyskytly dva pohřby v jedné hrobové jámě — a to tak, že zde byl pohřeb na pravém boku a na levém boku, dva pohřby na pravém boku, dva pohřby v antipodické poloze, pohřeb ženy a dítěte či muže a dítěte, dva žárové pohřby či kostrový a žárový pohřeb. Nejčastěji za nohama skeletu a někdy též v okolí hlavy a pánve se nachází keramika (zpravidla 2 až 227

4 kusy). Charakteristickými nádobami pro ženské a dětské pohřby jsou hrnce a konvice. Pravděpodobný je symbolický význam zdobeného poháru. Kromě toho jsou běžné džbánky a mísy, ve kterých se občas vyskytnou zvířecí kosti jako pozůstatek masité potravy, jíž byl vybaven pohřbený jedinec na cestu do záhrobí. Za zády mužských pohřbů se vyskytují kamenné hroty šípů a kamenné nátepní destičky (obr. 144:25—28), které sloužily lukostřelcům k ochraně levého zápěstí při zpětném úderu tětivy. K mužské výbavě patřily i měděné dýky (obr. 144:10—12), jež se nosily asi zavěšeny na hrudi. Oděv měli někteří z mužů sepnut u hrdla půlměsícovitými spínadly (obr. 144:16—18). Typickou ozdobou ženského šatu byly kostěné knoflíky s V-vrtáním (obr. 144:9) a jantarové korále. Zlatými, stříbrnými, elektronovými a měděnými záušnicemi, stejně jako obdélnými kovovými destičkami, jež byly součástí čelenek, se honosili významní muži i ženy. Několik pohřbů bylo uloženo do hrobu v dřevěných rakvích (např. Bohdalice, Dolní Věstonice, Holubice, Ledce, Tvořihráz). Výjimečně se objeví i schůdky podél stěn hrobové jámy, které zřejmě sloužily k upevnění dřevěných desek kolem pohřbu (např. Tvořihráz, Kobylnice). Jeden dětský pohřeb v Chrlicích byl uložen do kamenné skříňky a obdobně i jeden žárový pohřeb v Tasovicích. Pravidelně se na kostrových pohřebištích objevují i žárové pohřby. Ty bývají uloženy v nádobě nebo jen ve volné zemi (Vyškov, hr. 1). Občas se vyskytne i žárový pohřeb nasypaný na dno obdélné hrobové jámy. Zvláštní postavení zaujímá nekropole v Brně-Holáskách II, kde žárové pohřby výrazně převažují nad kostrovými (méně než 10 %). O vnější úpravě hrobů se přímé doklady nezachovaly; lze však předpokládat existenci menších rovů. Významné pohřby byly často také obtočeny příkopem, příp. i dřevěnou palisádou. Bezpochyby šlo v takových případech o mohylové náhrobky, rituálně ohraničené nebo přímo zpevněné zmíněným ohrazením. Pozůstatky těchto mohyl se dosud podařilo zjistit na 13 lokalitách; vesměs jde o pohřebiště s více hroby, mezi nimiž dominují jedna nebo několik honosných hrobek, např. v Bulharech, Dolních Věstonicích, Jezeřanech-Maršovicích, Prosiměřicích, Smolíně a nejnověji zejména ve Tvořihrázi. Již začátkem 50. let se přišlo při zachraňovacím výzkumu v pískovně u Smolína na pozoruhodnou, tehdy zcela unikátní hrobku KZP (hrob XIII). V hluboké (210 cm) hrobové jámě podoby širokého oválu o rozměrech 350 x 260 cm, která se směrem ke dnu stupňovitě zužovala a která byla vyložena dřevem, se našla kompletní výbava bojovníka-lukostřelce: kromě dvou zvoncovitých pohárů tu bylo 11 pazourko-

vých šipek, kamenná nátepní destička, dva pískovcové brousky, měděná dýčka a šídlo; vlastní skelet se nedochoval. Hrobka byla obtočena příkopem (š. 40 až 58 cm, hl. 65—85 cm) o vnějším průměru 550 cm,

141 Prosiměřice. Hrobka KZP s dodatečným žárovým pohřbem.

228

na jehož dně se místy objevily stopy kůlových jamek: byla tu tedy pravděpodobně vztyčena palisáda [Novotný 1958]. V Prosiměřicích se podařilo zjistit asi o deset let později dvouetapovitou konstrukci podobného pohřebního památníku (obr. 142). Ve čtvercové komorové podzemní hrobce (250x275 cm, hl. 195 cm), obložené dokonce proutěnými rohožemi, byl ve skrčené poloze pohřben dospělý muž-bojovník, opět s typickou lukostřeleckou výbavou; hrobka byla ohrazena kruhovým příkopem a pokryta mohylovým násypem. V další fázi uložili na jižní straně těsně vně příkopu žárový hrob ženy se zvoncovitým pohárem a měděnou dýkou (!); mohylu zvětšili a obehnali novým kruhovým příkopem o vnějším průměru 850 cm [Pernička 1961]. U Tvořihráze se podařilo v letech 1990—1991 odkrýt tři hrobky obehnané kruhovými příkopy. V hrobce 1/1990 byla uvnitř ohrazení v obdélníkovité hrobové jámě uložena v dřevěném obložení žena s několika typickými nádobami a dvěma zlatými destičkami s otvory na kratších stranách u hlavy (obr. 143). Hrobka 2/1991 sestávala z velké hrobové komory se třemi žárovými pohřby s velkým množstvím keramiky a drobných předmětů; řada nádob a některé drobné artefakty se našly také v samotném příkopu kolem hrobky (obr. 139:5). Na lokalitě byly zjištěny ještě i jiné, prostší pohřby KZP [Bálek—Dvořák— Kovárník, v tisku]. Poněkud jiného charakteru jsou mohyly na východomoravském Záhoří; již na začátku století tu bylo otevřeno několik mohylníků, např. Dřevohostice, Kelč, Kostelec u Holešova, Prusinovice, Turovice, z nichž některé obsahovaly pohřby jak nositelů šňůrové keramiky, tak tvůrců KZP [Červinka 1911a, b]. Složitější konstrukce však zde pozorovány nebyly. V souvislosti s kruhovými památníky lidu KZP nelze nevzpomenout málo uváděné zjištění L. Hájka na okraji pohřebiště ve Lhánicích na Třebíčsku; odkryl tu kruhový příkop (hl. 70 cm), který obtáčel plochu o průměru 12 m, uvnitř prázdnou, pouze se stopami po dvou kůlových jamkách [Hájek 1951). Snad tu šlo o „sakrální místo" související s pohřebním ritem, není však vyloučeno, že to mohl být rovněž objekt obsažnějšího významu [Podhorský 1992]. Ne zcela dostatečně je prozkoumána antropologická část památek KZP. Většina odborně posuzovaných skeletů, resp. lebek, ukazuje na brachykranní planoccipitální fyzický typ neautochtonního původu, který bývá stavěn do protikladu k dolichomorfnímu akrokrannímu typu lidu šňůrového komplexu. Zatímco tento „šňůrový" fyzický typ našel pokračování v populaci doby bronzové, prvně zmíněná skupina

143 Tvořihráz I, hr. 1/90, Hrob KZP s dřevěnou rakví v kruhovém ohrazení. Z inventáře hrobu vynikají dvě zlaté destičky (5,6) — součást čelenky.

„krátkolebců" rychle splynula s místním prostředím a tím z pramenů vymizela [Jelínek 1964]. Antropologická zjištění zde nejsou v souladu s archeologicky zjištěnou situací, podle níž také lid KZP sehrál významnou roli při konstituování civilizace doby bronzové. Je však nutno zdůraznit, že ani skelety lidu KZP nejsou homogenní; byly mezi nimi konstatovány i případy s lebkami dolichokranními a mesokranními (Střelice-Bukovina, Lhánice, Černčín-Vícemilice, Letonice) [Jelínek 1964; Kalousek 1956]. Antropologie zůstává řešení problémů pozdního eneolitu ještě hodně dlužna. Obecně se soudí, že nositelé KZP příslušeli k armenoidně-dinaroidní rase, že byli postiženi již mnohými civilizačními chorobami (resistenční změny na kostech, stopy hnisavých procesů čelistních kloubů, 229

zubní karies) a dosahovali poměrně nízké průměrné délky života. Z hrobů moravské skupiny KZP ve Slavkově a ve Lhánicích jsou známy doklady zdařilé, tj. zhojené trepanace lebky. Keramický inventář (obr. 136, 137) pocházející z pohřebišť můžeme rozdělit do sedmi typů: A — zdobený a nezdobený zvoncovitý pohár (asi 15 %), B — vejčitý hrnec (asi 3 %), C — konvice (asi 5 %), D — džbánek (asi 50 %), E a F — amfora a amforovitá nádoba (asi 3 %), H — mísa (asi 23 %). Na sídlištích je větší podíl hrubé keramiky na úkor jemné a zdobené. Zároveň se mění složení souborů v závislosti na čase — především je patrné postupné ubývání zdobených pohárů a naopak přibývá průvodní keramiky, někdy s plastickou a rytou výzdobou, v závěrečném období vývoje KZP. Kromě uvedených ná-

144 Kovové (1—7, 10—12), kostěné (8, 9, 14—18, 24) a kamenné (13, 19—23. 25—30) předměty K/.P. I — jehlice s esovitě svinutou hlavicí; 2 — sídlo; 3—5 — náušnice s roztepanou a vybíjením zdobenou ploškou; 6, 7 — vlasové ozdoby; 8 — vroubkované tyčinky — ozdoba účesu; 9 — knoflíky s V-vrtáním; 10— 12 — dýčky; 13 — kadlub na odlévání dýčky; 14— 18 — půlměsícovitá spínadla — závěsky; 19—22 — silexové hroty šípů; 23 — rekonstrukce upevnění šipek; 24 — lukovitý hrot; 25—28 — nátepní destičky; 29, 30 — brousky. 1 — Újezd; 2 — Bohdalice; 3, 4, 11, 20 — Předmostí; 5, 21 — Borkovany; 6 — Turovicc; 7, 18, 22 — Jczeřany-Maršovice; 8, 9 — Holubice; 10 — Slavkov; 12 — Letonice; 13 — Ludéřov; 14 — Ledce; 15—17, 29, 30 — Šlapanice; 19 — Marefy; 24, 26 — Tvořihráz; 25 — Smolín; 27, 28 — Brno-Holásky.

230

dob jsou z keramiky vyrobeny přesleny, pokličky, lžíce a cedníky. Štípanou industrii reprezentují srpové čepelky, plošně retušované šipky s vykrojeným týlem nebo (řidčeji) s trnem, výjimečně (Marefy) se dvěma trny (obr. 144:19), retušované a neretušované úštěpky, čepelky a jádra. Všechny tyto artefakty jsou zhotoveny převážně z domácích materiálů a jen zřídka se objeví silicit z Krakovsko-čenstochovské jury. Místní produkce se projevuje ještě výrazněji u broušené industrie; jde o nátepní destičky se 2—6 otvory, rubací a štípací sekery, kovotepecká kladívka a dvoudílné pískovcové brousky na úpravu ratišť šípů (obr. 144:29, 30). Kostěná industrie je představována zdobenými a nezdobenými půlměsícovitými spínadly s vertikálním nebo horizontálním středovým provrtem, kančími kly s otvorem či bez něj, jehlami, případně jehlicemi s kroužkovou hlavicí, šídly, hladidly, knoflíky s V-vrtáním (obr. 144:9) a vroubkovanými tyčinkami zdobícími účes (obr. 144:8). Jantarové ozdoby (kroužky, válcovité a ploché korály, knoflíky s V-vrtáním) byly nalezeny asi v 10 hrobech. Nejzřetelnější je oproti starším obdobím výrazný rozvoj metalurgie [Kuna—Matoušek 1978]. Ve starším a středním eneolitu byly z mědi vyráběny především drobné ozdoby, sekery, sekeromlaty a jen ojediněle dýky. Nyní přistupuje ve větším množství k využívaným surovinám i zlato, stříbro a elektron. Problematika provenience všech těchto surovin není dosud uspokojivě objasněna, ale lokální zpracování kovů je téměř jisté; dokládá je i kadlub na odlévání dýček, pocházející z hrobu u Ludéřova (obr. 144:13). Z mědi byly vyráběny jehlice s roztepanou a svinutou hlavicí (Strážovice u Kyjova, Újezd u Židlochovic, Vyškov) [Hájek 1950]; jehlice se svinutou hlavicí (obr. 125:14) pochází také z Budkovic, kde se našla v rámci menšiho depotu spolu s masivní měděnou sekerkou [Ondráček 1961b]. Šídla (asi 12 kusů) měla čtvercový průřez a jeden jejich konec byl zasazen do dřevěné rukojeti; jedno šídlo je ze stříbra (Dědice). Měděné dýky (asi 25 kusů) mají trojúhelníkovitý tvar (obr. 144:10—12) a jejich řap byl zasunut do dřevěné rukojeti, případné byla rukojeť k dýce s oblým týlem přinýtována. Z mědi, zlata a stříbra jsou záušnice z dvojitého drátu (7 kusů) a několik drobných kroužků. Z mědi a zlata byly zhotovovány obdélné tenké plíšky (6 kusů) s otvory při kratších stranách. Zlato, stříbro a elektron se uplatnily i ve výrobě spirálovitých náušnic s roztepanou a vybíjením zdobenou ploškou na konci (obr. 144:3—5) (Borkovany, Předmostí, Záhlinice aj.; celkem asi 10 kusů, srov. Hájek 1966). Z hrobu č. II z Borkovan pochází 36 kusů 231

drobných měděných korálků svinutých z obdélníkovitých pásků [Ondráček 1961b]. Díky svému evropskému rozšíření se těší kultura se zvoncovitými poháry stálé pozorností archeologické veřejností a tak značně přesahuje svým významem i hranice Moravy. Přes neujasněnou problematiku jejího původu a rozšíření je zřetelný její podíl na formování civilizace starší doby bronzové na rozsáhlých územích západní, jižní a střední Evropy, která byla v jednom období díky KZP kulturně propojena. Můžeme tak sledovat hospodářskou, obchodní i myšlenkovou komunikaci mezi oblastmi rozšíření KZP. Pro moravské prostředí je důležité, že KZP otevřela cestu pronikání novým prvkům z jihu. Rozvojem metalurgie a svým pohřebním ritem předznamenala a připravila vývoj ve starší době bronzové. První náznaky společenské diferenciace ukazují na rozdílné postavení mužů a žen ve společnosti a zvláště na postavení výjimečných osob v jednotlivých komunitách, v jejichž rukou se pravděpodobně dědičně koncentrovala moc a bohatství. 3.4 Úvaha nad rozporuplným charakterem doby Eneolit nelze pojímat ani po stránce hospodářského a sociálního života, tím méně pak po stránce života duchovního, jako jednotnou epochu. Je to složitá etapa konce staršího pravěku a J. Böhm ji nikoli náhodou přirovnal ke kotli, v němž se přetavovaly četné různorodé domácí i cizí prvky, aby vykrystalizovaly v novou až podivuhodně homogenní kulturu starší doby bronzové. V této úpravě cesty nové perspektivní civilizaci je třeba spatřovat hlavní význam eneoiitu. Jako každá přechodná dějinná etapa slučuje v sobě i pozdní doba kamenná houževnatě přežívající starší elementy s nově nastupujícími jevy či inovacemi, které přinášel objev užitnosti kovů. Do skutečného každodenního života se však měď, příp. další metalické suroviny, dostávaly v našem prostředí jen pomalu, ba téměř nepozorovaně; vlastně se po celý eneolit kovové předměty ve střední Evropě ještě nestaly celospolečenským majetkem, nýbrž zůstaly výsadou spíše jedinců nebo něčím zvýhodněných skupin lidí. Naše usedlá domácí postneolitická zemědělská populace, vyčerpavší v době vrcholného neolitu svůj biologický i duchovní potenciál, byla sotva schopna převzít a dále rozvíjet nový surovinový vklad, který umožňoval nástup společenské ekonomiky i lidského myšlení k novým cílům. Paradoxně se tak kdysi špičková civilizace, hýřící barvitou životní energií, ocitla ve stínu dravě se prosazujících nových proudů, přicházejících k nám proti proudu Dunaje a jeho přítoků.

Avšak nebyl to pouze kov, který se stal příčinou imigrací nového lidu. Postupující pracovní specializace, ne-li přímo dělba práce, podnítila rozvoj směny v širších dimenzích; šlo také o přísun některých ušlechtilých druhů kamene, soli, jantaru apod., i o vyhledávání nových přírodních zdrojů. Prospektoři a obchodníci, kteří zejména vynálezem čtyřkolového vozu s dobytčím zápřahem získali na mobilitě, začínali již tehdy křižovat lákavý středoevropský prostor. Šlo zřejmě o celé silnější komunity vybavené vlastním kulturním hávem, které se archeologicky projevují v místním prostředí zvláště svéráznou keramikou (např. typu Retz, kulovitými amforami, miskami lublaňského typu), někdy i odlišným pohřebním ritem, které však sdílejí s domácím lidem jeho osady a přizpůsobují mu i způsob života. Patrně se projevovala již i proslulá „dunajská gravitace", známá i z pozdějších etap mladšího pravěku, která do zemí starých „vysokých" kultur lákala rody a kmeny chudších oblastí severní Evropy; jak jinak si vysvětlit např. příliv lidu budoucí kultury nálevkovitých pohárů? A konečně tu byly velké pastevecké kmeny, jejichž pohyblivý způsob života k migracím přímo nabádal. Rozsáhlé středo- a jihoruské prostory vyslaly koncem eneolitu k západu první velkou etnicky vyhraněnou vlnu lidu se šňůrovou keramikou, aby pak čas od času, jsouce samy zásobovány pravidelnými přílivy lidu z nitra Asie, tato poselství východu Evropě opakovaly. Archeologie zatím tápe v interpretaci vzniku kultury zvoncovitých pohárů; najít příčinu tak rozsáhlého rozptylu tohoto svébytného kulturního komplexu po celé západní a značné části střední Evropy není snadné. Nejpřirozenější a tradiční výklad — expanze z jediné prakolébky (Španělska) — vzbuzuje dnes silné pochybnosti podobně, jako je tomu s rozchodem tvůrců neolitu z oblasti „úrodného půlměsíce"; byla vůbec možná tak silná lokální populační exploze, aby stačila pokrýt tak obrovská území, na nichž se lukostřelci se zvoncovitými poháry objevili, novým lidem? Není pak divu, že se existence dané kultury posuzuje i z hlediska sociální nadstruktury autochtonů té které země; s výkladem luxusního zboží vyšších sociálních vrstev ostatně přišel, pokud jde o zvoncovité poháry, kdysi již Z. Nejedlý ve svých Dějinách národa českého (1953); tento nesporně velký duch naší kultury se však dovedl mýlit i v oborech, které mu byly daleko bližší než prehistorie. Rozšíření kultury zvoncovitých pohárů tak zůstává i nadále palčivou otázkou evropské archeologie. Každopádně kladl středoevropský eneolit základy dalšího etnického, tj. antropologického i kulturního vývoje. Srdce Evropy se od té doby nemůže honosit žádnou „rasovou čistotou" své populace, i když tu

naprosto převládla indoevropská jazyková složka. Možná, že právě eneolitické i pozdější etnické přílivy vyvolaly a podmínily rozkvět středoevropské civilizace do té míry, že centrum kontinentu hrálo poté nemalou roli v celosvětovém měřítku. Nelze však říci, že by etnické vlny způsobily na Moravě prudký nárůst populace. V některých fázích staršího, středního i mladého eneolitu snad naopak došlo i k poklesu hustoty osidlem (např. ve srovnání s mladším neolitem). Patrně si tu svoji daň odebraly i vojenské srážky, které pronikání invazorů jistě tu a tam provázely. V pozdním eneolitu se však naše země vzdor tomu zcela jistě značně zaplnily a kompaktní osídlení se posunulo i za hranice tradiční sídelní oikumeny, do vyšších a méně hostinných poloh. Po stránce sociální znamenal závěr doby kamenné nesporně podstatné změny, které ovšem nelze, vzhledem k etnické složitosti doby, paušalizovat. Každopádně se definitivně rozpadly staré mateřské rodové vztahy a uvolnila se cesta vzniku rodinných jednotek, budovaných již na otcovském principu, i když asi nešlo okamžitě o patriarchát ve skutečném významu toho slova. Postavení ženy se však změnilo a v pohřebním ritu se to často odráží právě v hrobové výbavě. Platí to jak pro přeživší domácí zemědělskou populaci, tak pro většinu příchozích, přestože např. o filiačním systému lidu se šňůrovou keramikou mnoho nevíme. Rozvíjející se dělba práce, zejména v okruhu kovovýroby, vedla nepochybně k nárůstu sociálních protikladů ve všech populacích, zvláště pak u pasteveckých kmenů, organizovaných polovojenským systémem rodově-kmenové aristokracie. Některé typy kamenných a zvláště pak kovových sekeromlatů bývají — asi ne neprávem — považovány za odznak náčelnické, tj. vlastně již i politické moci. Opět tu nebude situace stejná v případě usedlého domácího lidu a uvnitř pozdně eneolitických invazorů; obecný posun rozpadu prvobytné společnosti však jistě v Evropě nastal a projevil se posléze i v sociální struktuře následné starobronzové civilizace. Charakterizovat duchovní život tvůrců našeho eneolitu je vůbec velmi nesnadné. Ideologie starého zemědělského lidu v nové době rychle dožívala. Dynamisticko-animistické představy, překračující patrně již koncem neolitu hranice démonismu a teismu, nadále neprodukovaly atributy magie plodnosti a úrody v tak velké míře jako v neolitu. Vlastní přírodní síla je nyní v lidské mysli zosobněna představou nadpřirozené božské bytosti. Eneolit je vůbec považován za etapu zrození i smrti řady lokálních bohů. Abstrakce těchto představ, možná i kanonizované náboženské „tabu", nedovolovaly však zřejmě božstva zobrazovat, vyjma jeho některé symboly (býčí 232

hlavy a rohy, sluneční terče). Dožívající ženské figurky dobře ilustrují nástup schematizujícího výtvarného slohu, souvisejícího patrně se schopností abstrakce původního naturalistického tématu. Svět náboženských představ jednotlivých eneolitických populací však lze stěží vzájemně srovnávat, nemluvě o jejich patrně velmi různorodé náplni. Definitivně se během eneolitu rozšířila úcta k mrtvým, což se projevilo zřizováním samostatných pohřebišť, i když si ještě např. lid s kanelovanou keramikou podržel v této oblasti leccos z praktik svých lengyelských předchůdců. Kolísání žárového a kostrového pohřebního ritu svědčí o značné ideové rozkolísanosti eneolitických populací, a to i uvnitř jednotlivých etnicko-kulturních komplexů. Kromě stop náboženských aktivit, projevujících se opět hlavně v kultovní sféře, lze rozpoznat prvky

233

jiných sfér duchovního života tvůrců našeho eneolitu jen poskrovnu. Dokladů léčebných zákroků i chorob na skeletech některých populací (výrazně např. u lidu zvoncovitých pohárů) by se našlo poměrně dost, ale odlišovaly by se asi jen málo od toho, co bylo známo již dříve (trepanace lebky, zánětlivé deformace kloubů, zubní karies). O sociokultovních areálech, ať již kruhových či kvadratických půdorysů, zatím na Moravě téměř nevíme, jejich existenci však na základě výskytu v okolních oblastech (Makotřasy, Bajč-Vlkanovo, Grossburgstall aj.) i prvých místních terénních signálů (Jevišovice, Vedrovice, Lhánice) [Podborský 1992, 106 ad.] musíme předpokládat. Rozporuplná doba nebyla příznivá velkým duchovním výbojům, prosazení se zákonitostí dějinného progresu však nezabránila.

4

V LESKU ZLATAVÉHO BRONZU (doba bronzová)

očátek 2. tisíciletí př. n. I. je hranicí, která uzavírá na Moravě dlouhý vývoj doby kamenné a signalizuje vznik civilizace doby bronzové. Její nástup se neprojevuje ostrým přelomem a není ani spojen s velkými ekonomickými nebo společenskými změnami, neboť v mnoha směrech navázala plynule na eneolit. Význam této epochy spočívá především v rozšíření nové suroviny — bronzu, který podstatnou měrou umocnil výrobní možnosti člověka. První kovy, ať již šlo o měď, zlato, stříbro nebo elektron, se sice používaly již v předchozích obdobích, ale jejich podíl ve výrobním a pracovním procesu hrál vcelku zanedbatelnou roli. Teprve na rozhraní eneolitu a doby bronzové se měď stala více méně běžnou surovinou nejen pro výrobu šperků, ale začaly se z ní zhotovovat i zbraně a pracovní nástroje. Proces od prvních pokusů o zpracování k naprosto běžnému použití mědi a později bronzu ve všech sférách denního života trval tisíce let, probíhal na rozsáhlém území a dosud není ve všech důsledcích zcela objasněný. Měď je načervenalý, měkký a kujný kov se kterým se jen zřídka setkáme v přírodě v ryzí podobě, protože se převážně vyskytuje v různých rudách. Nejstarší doklady o využívání přírodní mědi pocházejí ze 7. tisíciletí př. n. 1. z jihozápadní Asie, odkud se pravděpodobně její znalost pomalu šířila do dalších oblastí (Kavkaz, Indie, jihovýchodní Evropa). Postupně lidé získávali další zkušenosti s jejím zpracováním, ať již šlo o kování za studena či za tepla, slévání a získávání tohoto kovu metalurgickou cestou z měděných rud. Samotná měď není ovšem pro zhotovování finálních výrobků zvláště vhodná nejen pro poměrně vysoký bod tání (kolem 1084), ale hlavně pro značnou měkkost, která je na závadu především u pracovních nástrojů. K odstranění těchto nevýhod přispěl teprve objev bronzu, tj. slitiny mědi a cínu, který dal i jméno jedné archeologické epoše. Jak došlo k tomuto významnému objevu nelze dnes ještě zcela spolehlivě vysvětlit. Při tavení měděných rud se do vznikajícího produktu dostávaly rovněž příměsi jiných kovů (arzén, olovo, stříbro, nikl a jiné), které, jak se ukáza234

lo, vlastnosti získané suroviny ještě vylepšily. Mnozí badatelé dokonce předpokládají, že antimon a hlavně arzén byl při tavbě přidáván úmyslně a výsledkem se stával tzv. arzénový bronz. Jako nejvhodnější slitina v pravěkých dějinách se však ukázal cínový bronz. Jeho poznání muselo být výsledkem mnoha pokusů a dlouhé tradice, protože samotné měděné rudy cín neobsahují. Již malé procento cínu výrazně ovlivňuje vlastnosti výsledného materiálu, přičemž klesá bod tání a zároveň se zvyšuje jeho tvrdost. Při zvýšeném podílu cínu nad 6 % již nelze hotové výrobky kovat za studena. První bronzové předměty ještě s malým obsahem cínu pocházejí opět z jihozápadní Asie, kde se vyskytují již od 4. tisíciletí př. n. 1. Od 3. tisíciletí již podíl cínu odpovídal funkci předmětu a jeho potřebám a nová progresivní surovina začíná pronikat do dalších krajů tehdejšího světa a přes Balkánský poloostrov se někdy na počátku 2. tisíciletí př. n. 1. dostala i do střední Evropy. Také na našem území se objevují nejdříve měděné výrobky, které převládaly ještě na počátku starší doby bronzové. S hromadnou produkcí bronzové industrie můžeme počítat až od mladšího stupně únětické kultury. Zdá se však, že v tomto počátečním období kovolitci ještě nerozlišovali přesné množství cínu v bronzu. V následujících etapách vývoje se úroveň metalurgie neustále zvyšovala a největšího rozmachu dosáhla v mladší a pozdní době bronzové. Svědčí o tom nejen velké množství hromadných bronzových nálezů, ale i nárůst kvality a kvantity hotových výrobků a rozšíření sortimentu. Slévači postupně dokázali využívat všech vlastností bronzu. Např. v mladší době bronzové meče, dýky apod. obsahují až 15 % cínu, zatímco nýty jen přibližné 5 %, aby byly poddajné a lépe kovatelné. Zpracování bronzu si i při použití cínu vyžadovalo značně vysoké teploty, které nebylo možno docílit na otevřeném ohništi, takže musíme předpokládat existenci pecí nebo aspoň speciálně upravených ohnišť. V nich se potřebných teplot dosáhlo dmýcháním pomocí patrně kožených měchů ukončených keramickými dyznami. Na rozdíl od starších měděných artefaktů zhotovovaných kováním a tepáním se pře-

vážná většina bronzových výrobků odlévala v kamenných (nejčastěji pískovcových) nebo i keramických formách. Pro výrobu jednoduchých odlitků se používaly jednostranné kadluby, složitější tvary se odlévaly ve dvoudílných kadlubech, které se přikládaly k sobě a vzniklý dutý prostor se vyplňoval roztaveným bronzem, čímž se získal oboustranně plastický výrobek. Zvláště komplikované předměty se zhotovovaly ve trojdílných nebo i vícedílných formách. Nápadný nedostatek licích forem na počátku doby bronzové kontrastuje s poměrně velkým množstvím hotové bronzové industrie. Tento rozpor se vysvětluje tím, že značná část výrobků byla odlévána v tzv. ztracené formě. Plánovaný předmět byl nejprve vymodelován z vosku, potom obalen hlínou a vypálen. Po vylití roztaveného vosku vznikla forma, která ovšem měla nevýhodu v tom, že při uvolňování kovového artefaktu se kadlub musel rozbít. Surový odlitek bylo nutno ještě dále opracovat broušením, pilováním, hlazením, kováním, zdobením apod. Výrobní proces, jak vyplývá z předchozích řádků, byl z technologického hlediska natolik složitý, že nelze počítat s podomáckou produkcí bronzu. Značné technologické znalosti, potřeba speciálních zařízení (pece, ohniště) a speciálních pomůcek (kadluby, dyzny, tyglíky apod.) zcela jednoznačně ukazují, že provozování kovolitectví se stalo v době bronzové samostatným řemeslem. 4.1 Z dějin výzkumů doby bronzové Základní kámen pro poznám doby bronzové položil r. 1836 dánský archeolog Ch. J. Thomsen uspořádáním sbírky muzea v Kodani na základě tzv. trojperiodizačního systému (doba kamenná, bronzová, železná). Jeho znalost se poměrně rychle rozšířila po celé Evropě a v následujících letech docházelo k jeho dalšímu rozpracování a zpřesnění až do dnešní podoby, což umožňovalo přesnější zařazení nových nálezů. K nejdříve objeveným dokladům doby bronzové můžeme na Moravě přičlenit několik hrobů kultury středodunajských popelnicových polí v Klentnici zkoumaných r. 1817, mohyly ze starší a střední doby bronzové v Boroticích objevené v r. 1850, mladobronzový depot z Rény u Ivančic či pohřebiště kultury lužických popelnicových polí odkryté v r. 1861 v Mohelnici [Červinka 1902]. Počátky studia problematiky doby bronzové na základě seriózních výzkumů lze na Moravě datovat do závěru minulého století. V 80. a 90. letech uskutečnili první výzkumy únětických pohřebišť A. Rzehak (Měnín) a J. Palliardi (Kyjovice, Oblekovice, Těšetice, Vrbovec); na jejich základě první prosazoval pro únětickou kulturu označení „měnínský typ" 235

[Rzehak 1882] a druhý ji rozčlenil na tři období (Palliardi 1896]. Přibližně ve stejnou dobu se realizovaly i první větší výzkumy popelnicových pohřebišť. Na dlouhou dobu se nejvýznamnější lokalitou stala podolská nekropole z Brna-Obřan, kde J. Fila, J. Hladík, F. Koudelka, J. Slovák a další prozkoumali v letech 1885 až 1898 na 220 hrobů [Adámek 1961]; o něco později bylo objeveno velatické pohřebiště v Lednici [Rzehak 1905]. Z oblasti lužických popelnicových polí stojí za zmínku 105 hrobů zjištěných v letech 1886 až 1892 M. Helfem a W. Gurlitem v Bořitově [Helf 1895] a Červinkovy výzkumy v Domaželicích, Krumsíně a Mostkovicích [Červinka 1902]. Na rozhraní 19. a 20. století začal s aktivní činnosti na Prostějovsku a Olomoucku A. Gottwald, jehož první akce se zaměřily na pohřebiště v Kostelci a Vranovicích [Gottwald 1931a]. Vedle něho působili i další amatérští archeologové jako F. Přikryl (Pavlovice, Týn, Vrbka), E. Peck (Kostelec, Domaželice) nebo K. Fišara (Horka). Zásadní význam pro rozvoj studia doby bronzové měla práce I. L. Červinky Morava za pravěku z r. 1902, která obsahovala nejen na svou dobu značně rozsáhlé katalogy lokalit, ale i podrobná hodnocení v té době známých kultur. Z oblasti teoretického bádání zmíníme jen F. Černého, který se pokoušel vyvodit únětickou kulturu z předchozích eneolitických skupin [Černý 1916], a F. Černého [1909] a 1. L. Červinku [1911c], hodnotící popelnicová pole a poukazující na zvláštní ráz jihomoravských nálezů. Mnohem později se do širšího povědomí dostala mohylová kultura, na jejíž existenci na Moravě upozornil na přelomu století J. Palliardi [např. 1912] v souvislosti se zveřejněním pohřbů z Oblekovic. Zcela běžně však byl mohylový materiál ještě na počátku století přisuzován jiným kulturám, jak to mimo jiné dokazuje datování známého naleziště v Uherském Brodě do „doby přechodní" [Kučera 1902]. Založení Státního archeologického ústavu v Praze v roce 1919 a jeho pobočky v Brně znamenalo další rozvoj na poli archeologie. Jeho pracovník I. L. Červinka vykonal nesmírný kus práce a k jeho zásluhám můžeme připočítat i odkryv únětických pohřebišť v Němčících na Hané se 78 hroby [Červinka 1926b], Kyjovicích [Lorencová—Beneš—Podborský 1987] a Holáskách [Červinka 1948]. Moravské zemské muzeum pod vedením J. Poulíka prozkoumalo pohřebiště a sídliště v Jiříkovicích, Šlapanicích a Tvarožné [Skutil 1941b]. Na výzkumech se podíleli i mnozí amatéři. A. Procházka, M. Chleborád a F. Kalousek [1927] zveřejnili nálezy ze 78 hrobů v Šardičkách a M. Chleborád [1927/28] zpracoval své objevy sídlištních objektů a pohřbů z Bučovic-

ka. Obrovské množství materiálu přinesl odkryv 140 sídlištních objektů na eponymní výšinné lokalitě věteřovské skupiny, provedený A. Šínem [Tihelka 1953b]. Velkou pozornost věnovali archeologové mezi světovými válkami lokalitám mohylové kultury. M. Chleborád sám nebo společně s E. Kolibabem prokopal řadu mohyl v Bošovicích, Dambořicích a Velkých Hostěrádkách [Chleborád 1936/38] a J. Bláha několik let sledoval mohylníky v Čeložnici [Hrubý 1949). K. Schirmeisen prováděl záchranné akce na únětickém a mohylovém sídlišti v Brně-Černých Polích [Schirmeisen 1927] a J. Poulík prozkoumal jámy a hroby v Jiříkovicích [Skutil 194lb]. Pro poznání mladší a pozdní doby bronzové měla mezi válkami největší význam činnost A. Gottwalda. S jeho jménem jsou kromě značného počtu drobnějších terénních akcí z různých období spojeny především odkryvy popelnicových nekropolí v Čelechovicích, Domamyslicích, Ptení, Seloutkách nebo Určicích [Gottwald 1931a]. Z dalších badatelů, kteří se zasloužili o tuto problematiku, je nutno zmínit ještě aspoň K. Schirmeisena, který aktivně působil na Uničovsku. Na jižní Moravě se z řady běžných nálezů vymykal žárový hrob bojovníka z Velatic, objevený v roce 1924 I. L. Červinkou [Říhovský 1958b], na jehož základě později J. Böhm [1941, 305—308] definoval velatický typ. Obvykle jen malá pozornost se věnovala sídlištím, takže 70 objektů prokopaných ve dvacátých a třicátých letech F. Adámkem a dalšími badateli na Hradisku v Brně-Obřanech [Adámek 1961] patří k čestným výjimkám. V oblasti teoretického studia moravští archeologové většinou navazovali v této době na výsledky české vědy [Böhm 1936/37; 1941; Filip 1936/37; 1936/38; Schránil 1921; 1928], ale objevovaly se i práce vycházející čistě z moravského prostředí. Rozpoznání odlišnosti jihomoravského materiálu od lužické kultury vedlo 1. L. Červinku [1926a] ke stanovení „lednického typu" jako podskupiny lužické kultury, později J. Böhmem pojmenovaného velatickým typem. Důležitým mezníkem v poznávání starší doby bronzové je konec třicátých let, kdy po dlouhé době došlo ke shrnutí a novému posouzení dosavadních únětických nálezů v rukopisné práci I. L. Červinky [1938b] a v disertační práci K. Tihelky [1939]. Obdobný soupis zpracoval I. L. Červinka i pro mohylovou kulturu a kulturu popelnicových polí [1939]. Během druhé světové války došlo k výraznému omezení archeologické činnosti. Většinou šlo jen o záchranné výzkumy, z nichž nejdůležitější byly zásahy na věteřovských sídlištích v Bánově a Blučině [Tihelka 1962] a činnost II. Freisinga při přípravných

236

pracích pro stavbu dálnice (např. popelnicové pohřebiště v Jevíčku). V poválečných letech je studium starší doby bronzové spjato především se jménem K. Tihelky, který z náplně únětické kultury vydělil nejmladší nálezy a pod názvem věteřovský typ je zařadil na konec starší doby bronzové [Tihelka 1946; 1949] a později definoval i jeho materiální náplň [Tihelka 1960; 1962]. Vedle toho publikoval i charakteristiku pohřebišť únětické kultury [Tihelka 1953a] a velatické pohřby z Cezav u Blučiny [1969]. Z jeho terénní činnosti jsou nejdůležitější záchranný výzkum únětického a mohylového sídliště v Brně-Černých Polích [Tihelka—Hank 1949] a především systematický výzkum únětického, věteřovského a mohylovo-velatického sídliště na Cezavách u Blučiny [Tihelka 1962]. V 50. letech prozkoumali J. Král a J. Nekvasil únětické pohřebiště u Rebešovic [Ondráček 1962] a F. Kalousek v Těšeticích [Lorencová—Beneš—Podborský 1987]. Protoúnětickou kulturu vyčerpávajícím způsobem zpracoval J. Ondráček [1967a], který se rovněž zabýval problematikou hřiven [1959], periodizací únětické kultury [1964], dále rozpoznal na Moravě existenci nitranské skupiny [1963] a prokopal její pohřebiště se 420 hroby v Holešově [Ondráček—Šebela 1985]. Výzkum věteřovských sídlišť na Hradisku u Kroměříže a v Bezměrově umožnil V. Spurnému konstatovat na střední Moravě existenci smíšené nálezové skupiny, v níž na základě pozdní věteřovské keramiky převažuje mohylová složka [Spurný 1954b; 1972]. Studiu středodunajské mohylové kultury nebyla v poválečných letech věnována dostatečná pozornost. Z významnějších akcí lze jmenovat aspoň odkryv sídliště v Přítlukách [Trňáčková 1954] a mohyl v Čeložnici [Hrubý 1949]. Souborně mohylovou kulturu vyhodnotil v disertační práci V. Hrubý [1950], ale zveřejnil pouze pasáž věnovanou kultovním objektům [1958]. Kultuře lužických popelnicových polí se věnovalo několik badatelů. J. Kvíčala [1954] poukazoval na vztah mohylové a lužické a lužické a slezské kultury. Počátky lužické kultury se zabýval L. Jisl [1955], otázkou kontinuity v kultuře lužických popelnicových polí a problematikou pozdní doby bronzové V. Podborský [1956; 1970b]. Na teritorium východní Moravy se zaměřil V. Dohnal [1974], který prozkoumal i popelnicová pohřebiště v Sehradicích a Vlachovicích [1977]. Rozsáhlá byla zájmová sféra J. Nekvasila, který kromě největšího pohřebiště se 1260 hroby v Moravičanech [1982c[ prováděl výzkumy mohylníku ve Slavcnicích [1978b], popelnicového pohřebiště v Rájci [1975] nebo sídliště v Pa-

loníně. Jeho teoretická činnost se zaměřila především na řešení náplně, členění a závěru lužických popelnicových polí [1964; 1970a; 1982a—d]. Problematikou středodunajských popelnicových polí se intenzívně zabýval J. Říhovský. Vedle systematického výzkumu velatického sídliště v Lovčičkách [1982b] realizoval mimo jiné odkryvy velatických a podolských pohřebišť v Klentnici, Oblekovicích a Podolí [1965; 1968; 1982a]. Neméně rozsáhlá byla i vědecká činnost J. Říhovského. Rozpoznal přímý vývoj mohylové kultury do středodunajských popelnicových polí [1961; 1963; 1982c], vypracoval obsah jejich jednotlivých stupňů [1958b; 1963; 1982c], odmítl expanzi lužické kultury na jih [1958a], rozpoznal domácí původ podolského lidu [1960] a konečně jako výraz kulturní jednoty v mladší a pozdní době bronzové zavedl termín kultura středodunajských popelnicových polí [1966b; 1982c].

2

4.2 Chronologie a periodizace doby bronzové Doba bronzová, trvající na Moravě bezmála 12 století, je obvykle kladena mezi léta 1900—750 př. n. 1. Pro větší přehlednost je dále dělena ještě na čtyři úseky: starší, střední, mladší a pozdní. Obdobné členění se používá nejen na Moravě, ale i ve většině okolních zemích. Jednotlivé stupně přitom neodrážejí pouze chronologické souvislosti, ale vycházejí zároveň z kulturního, ekonomického a společenského vývoje lidské společnosti. V některých zahraničních odborných publikacích se při její periodizaci vychází z vývoje pohřebního ritu, přičemž starší doba bronzová je nazývána obdobím plochých pohřebišť, střední doba bronzová obdobím mohylových hrobů a pro mladší a pozdní dobu bronzovou je používán termín období popelnicových polí. Problematika doby bronzové je natolik bohatá a složitá, že i její čtyřstupňové třídění není dostatečně

jemné k postižení všech časových rozdílů a vztahů. Proto byla vypracována řada různých chronologických systémů, které by měly umožnit bližší orientaci. Některé z nich se neujaly vůbec, mnohé po kratším nebo delším používání rovněž zmizely ze slovníků archeologů, a další jsou využívány pouze v určitých oblastech. Ve střední Evropě nejvíce zobecněla periodizace německého vědce P. Reinecka, založená na analýze bavorského materiálu. Ten rozčlenil dobu bronzovou na čtyři stupně označované písmeny A až D a obdobným způsobem dělil i dobu halštatskou a laténskou. Protože první dva stupně doby halštatské ve střední Evropě jsou ve své podstatě ještě dozníváním bronzové civilizace, pokrývají celou dobu bronzovou vlastně stupně B (bronz) A—D a H (halštat) A—B. Starší době bronzové odpovídá v pojetí P. Reineckeho stupeň B A, střední době bronzové stupně B B—C, mladší době bronzové stupně B D a H A a konečně pozdní dobu bronzovou můžeme ztotožnil se stupněm H B (podle některých badatelů dokonce již se závěrem stupně H A). Prohlubující se poznání našich nejstarších dějin si vyžádalo zpřesnění chronologického třídění, a tak většina stupňů v rámci Reineckova systému je dnes dělena ještě na menší časové úseky (např. A1, A2, B1, B2 apod.). Doba trvání jednotlivých stupňů není shodná. Například stupeň B A trval přibližně 400 let, ale následující dva stupně B B—C pouze 200 až 250 let a celé laténské období se stupni L A—D dokonce jen přibližně 450 let. Doba bronzová přinesla oproti rušnému eneolitu i výrazné zklidnění vývoje a jednotlivé úseky představují zároveň historická období reprezentovaná obvykle jednou kulturou. Dozníváním předchozího neklidného období je do jisté míry starší doba bronzová, kdy podstatnou část Moravy osídlil lid únětické kultury, patřící svou první (protoúnětickou) fází ještě do pozdního eneolitu. Pouze malé území východně od řeky Moravy zabrala nitranská skupina, která je zase genetickým pokračovatelem pozdně eneolitického typu Chłopice-Veselé. V samotném závěru starší doby bronzové a v severnějších oblastech Moravy a ve Slezsku ještě na počátku střední doby bronzové byl nositelem vývoje lid věteřovské skupiny. Střední doba bronzová je reprezentována středodunajskou mohylovou kulturou. Ve zbývající části doby bronzové, jak naznačuje již dříve zmíněný termín, žil na našem území lid popelnicových polí, který zde vytvořil dvě kultury. Na jižní Moravě je to kultura středodunajských popelnicových polí. zastoupená v mladší době bronzové velatickou a v pozdní době bronzové podolskou fází. Na střední a severní Moravě a v při-

238

lehlém Slezsku se rozkládala kultura lužických popelnicových polí, mající v mladší době bronzové starší (lužickou) a v pozdní době bronzové střední (slezskou) fázi. Otázka absolutního datování doby bronzové působí odborníkům značné problémy. Konvenčně je doba bronzová kladena zhruba mezi léta 1900—750 př. n. 1. Zatímco spodní hranice je přijímána vcelku jednoznačné, okolo horní hranice jsou mezi specialisty stále diskuse. Počátek únětické kultury nemůžeme časově spolehlivě zachytit, většinou se s ním počítá mezi léty 2000 až 1800 př. n. l. Poněkud zřetelnější se jeví datování jejího konce. Na základě některých předmětů (parohové zděře a terče, modely čtyřramenných kol vozů aj.) a jejich výzdoby je totiž věteřovská skupina synchronizována s mykénskými šachtovými hroby ve Středomoří, což obnáší její zařazení kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. 1. Střední doba bronzová pak trvala zhruba k roku 1250 př. n. l. Mladší doba bronzová zabírala léta 1250—1000 př. n. l. a pozdní doba bronzová končí u data 750 př. n. l. Tradiční konvenční datování je však ve značném rozporu s novými výsledky získanými radiokarbonovou metodou. Radiometrická kalibrovaná data posouvají počátky doby bronzové asi o 3—4 století, takže konec únětické kultury bychom museli položit přibližně na rozhraní 3. a 2. tisíciletí. Většina moravských radiokarbonových dat pochází z laboratoře v Berlíně. Pro staroúnětické sídliště ve Velkých Pavlovicích je uváděn letopočet 2030 až 2000 a 1980—1880 B. C., zatímco pro mladoúnětická sídliště na Cezavách u Blučiny 1750—1600 B. C, v Prasklicích 2130—2070 a 2050—1950 B. C. a jedno neka libro vaně datum 3843 ±80 B. P. Rada radiometrických dat je k dispozici z věteřovských opevněných osad v Budkovicích (1880—1680 a 1930— 1740 B. C), Blučině (1670—1530, 1670 až 1660 a 1640—1510 B. C.) a z vesnického sídliště ve Velkých Pavlovicích (1690—1590 a 1570—1530 B. C). Mnohem vzácnější jsou zkoušky z mladších období. Z lužického sídliště v Lošticích byla získána data 1406—1260 a 1230—1220 B. C. a z podolského hradiska v Brně-Obřanech letopočet 90(1—820 B. C. (nekalibrované datum zpracované laboratoří v Groningen uvádí 820 ± 70 B. C). Vzhledem k poměrně malému počtu a značné nejednotnosti uvedených údajů, které sc nijak nevymykají obdobným výsledkům získaným v okolních zemích, vznikají výrazné rozdíly, takže v současné době většina badatelů se spíše přiklání k používání konvenčních dat vypracovaných klasickými archeologickými metodami.

4.3 Kulturní poměry doby bronzové

4.3.1 Únětická kultura

Civilizaci doby bronzové vytváří již především nový kovový materiál — bronz. Ani kámen nebyl ještě zcela bez užitku (ten z výroby pracovních nástrojů definitivně vytlačilo teprve železo) a „kompenzační" surovinou zůstala i nadále kost a paroží. Svůj velký význam si udržela keramika; vedle bronzového inventáře zůstala nejcitlivějším podkladem relativní chronologie a hlavním ukazatelem kulturní příslušnosti. Jednotlivé kulturní komplexy (archeologické kultury, skupiny apod.) jsou však v době bronzové pojmenovávány již nikoli podle tvaru či výzdoby hliněných nádob, nýbrž spíše podle charakteristického nebo primárního naleziště, nebo podle pohřebního ritu.

Jednu z nejvýznamnějších kapitol pravěkých dějin Moravy reprezentuje lid s únětickou kulturou (ÚK), který ve starší době bronzové obsadil téměř celou západní část střední Evropy. Únětická kultura byla rozšířená na rozsáhlém území od středního Německa a jižního Polska přes Čechy a Moravu až po jihozápadní Slovensko a Dunaj v Dolním Rakousku. Určité rozdíly ve hmotné a duchovní kultuře jejích nositelů dovolují rozlišit několik geografických skupin, a to v Sasku, středním Německu, Lužici, Slezsku a Čechách. Samotný region tvoří Morava, Dolní Rakousko a jihozápadní Slovensko. Ústředím únětické kultury se v průběhu jejího vývoje staly Čechy, kde ji na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulé-

Mapka 18 Osídlení Moravy lidem protoúnětické kultury a lidem skupiny Chłopicc-Veselé. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál lidu protoúnětické kultury; B — sídelní areál lidu skupiny Chłopice-Veselé; F — kostrová pohřebiště. 1 — Bedřichovicc; 2 — Jiříkovice; 3 — Marefy; 4 — Moravská Nová Ves; 5 — Pavlov; 6 — Syrovice; 7 — Šardičky; 8 — Šlapanice; 9 — Těšetice; 10 — Holešov; 11 — Hulín; 12 — Sudoměřice; 13 — Uherské Hradiště-Sady.

239

Mapka 19 Osídlení Moravy lidem slaroúnětické kultury a lidem nitranské skupiny. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál lidu slaroúnětické kultury; F — sídelní areál lidu nitranské skupiny; E — styčná zóna; G — sídliště; H — staroúnětické kostrové hroby (pohřebiště); I — nitranské kostrové hroby (pohřebiště); J — depot; K — jeskyně. I — Brno-Černá Pole: 2 — Mokrá-Kůlna; 3 — Němčíce; 4 — Šardičky; 5 — Šatov; 6 — Tištín; 7 — Velešovice; 8 — Velké Pavlovice; 9 — Holešov; 10 — Míškovice; 11 — Příkazy; 12 — Štramberk.

ho století rozpoznal Č. Rýzner na základě výzkumu pohřebiště v Uněticích u Roztok (o. Praha-východ). Pro stejnou skupinu památek na Moravě se přibližně ve stejnou dobu pokusil A. Rzehak po objevu několika hrobů ve štěrkovně u Měnína zavést označení měnínský typ (Mónitzer Typus), ale jím používaný termín se až na malé výjimky vlastně neujal. Svými kořeny je ÚK spjata ještě se závěrečným úsekem pozdní doby kamenné, ale její vznik nelze chápat jednoduše vývojem z domácího eneolitického podloží nebo v něm vidět prosté splynutí různých pozdně eneolitických prvků. Na jejím formování se sice podílely kultura se zvoncovitými poháry a kultura se šňůrovou keramikou, ale mnohem užší souvislosti lze vystopovat s kulturním komplexem kar-

patské kotliny reprezentovaným pozdně slavonskými projevy, zvláště pak kulturami Makó-Čaka a Vučedol-Zók. Nejvýraznější podíl v tomto procesu však měla raná nagyrévská kultura, z jejíž náplně je možno vyvodit většinu keramických tvarů protoúnětické kultury [Ondráček 1967a]. Teorie o jihovýchodním původu je potvrzena i chronologicky, neboť nejstarší nálezy se soustřeďují na jihovýchodní Moravě (např. pohřebiště v Dubňanech, Mistříně, Moravské Nové Vsi, Svatobořicích), a navíc právě zde jsou prvky jihovýchodního kulturního proudu ve srovnám s jinými regiony nejvíce patrné. V celé oblasti svého rozšíření patří nejstarší únětická fáze, pro niž je paralelně užíván i název protoúnětická kultura nebo časně únětická kultura, zcela jednoznačně do závěrečného úse240

ku eneolitu, o čemž svědčí doklady vzájemného ovlivňování tohoto fenoménu s mladšími fázemi kultur se zvoncovitými poháry a šňůrovou keramikou. Jako jeden z prvních se podrobněji únětickou kulturou, kterou ovšem nazýval ještě starobylým označením kultura hrobů se skrčenými kostrami, zabýval na konci minulého století významný moravský archeolog J.Palliardi. Na tehdejší dobu velmi správně postihl její vývoj, který dokumentoval pomocí protoúnětického pohřebiště v Těšeticích, únětického pohřebiště v Oblekovicích a pozdně únětického pohřebiště v Mikulově. V odborné literatuře je dnes ÚK členěna na Moravě na 5 [Ondráček 1964] a v Čechách dokonce na 6 fází [Moucha 1963], ale pro naši potřebu stačí rozdělení do 3 základních období. Nejstarší (protoúnětický) úsek nese ještě výrazné znaky postupného stmelovacího procesu, patrného silným zastoupením různých eneolitických prvků v její hmotné a duchovní kultuře. Ve druhém (star-

ším) období, děleném ještě na staroúnětickou a předklasickou fázi, ve stupni B A1 podle Reinecka, můžeme pozorovat definitivní zformování kultury ve všech sférách života. Třetí (mladší) období, dělené obvykle ještě na klasickou a poklasickou fázi a datované do starší části stupně B A2, znamená vyvrcholení rozvoje únětické společnosti. V souladu s narůstáním sociální a zejména ekonomické stability docházelo ke geografickému rozšiřování sídelního areálu. Protoúnětické osídlení se soustředilo na nevelkém území jižně a východně od Brna a dále na Moravskokrumlovsku, Znojemsku, Mikulovsku a Kyjovsku, zatímco na Hané je známo pouze několik málo nalezišť (mapka 18). Ve starším období se rozsah osídleného území zvětšil, neboť únětické obyvatelstvo proniklo i do zeměpisně vyšších poloh a navíc se postupně značně zvýšila hustota lokalit (např. na Hané). Východní hranici tvořila řeka Morava, na jejímž levém břehu sídlil v té době lid nitranské skupiny. Ještě ve starším období docházelo

2 145 Pavlov. 1 — dvojhrob lidu protoúnětickč kultury (částečné porušení staršího hrobu mladším); 2 — klasické uložení mrtvého ve skrčené poloze s protoúnětickou keramikou. 146 Protoúnětická keramika. 1—5, 16—18, 22—24 — džbánky a džbány; 6—15 — mísy; 19 — miska na prolamované nožce (nagyrévského typu); 20, 21 — dvouuché amforky; 25, 26, 28 — bezuché amforky; 27 — hrnek s uchem. 1, 19, 21 — Moravská Nová Ves; 2, 7, 10, 11, 15, 16, 27 — Pavlov; 3, 5, 8. 25 — Brno-Holásky; 4, 6, 9, 12—14, 18, 20, 22—24, 28 — Bedřichovice; 17 — Mikulov-Turold; 26 Bořetice.

241

242

ke vzájemným kontaktům a ovlivňování. Únětická kultura se ukázala jako expanzivnější a začala pronikat za řeku Moravu, kde docházelo k postupnému splývání s místním obyvatelstvem [Ondráček 1967b; Stuchlíková—Stuchlík 1989]. V mladším období, tj. ve starší části stupně B A2, se dostává ÚK až na jihozápadní Slovensko, kde se podílela i na vzniku smíšeného hurbanovského typu v oblasti dolního toku Nitry. Menší skupina únětického obyvatelstva se usadila na Malé Hané v povodí Svitavy. Ve starší odborné literatuře jsou uváděny rovněž sporadické nálezy ze Slezska, které by mohly souviset s osídlením v polské části Slezska, ale dnes jsou bohužel vesměs nekontrolovatelné. Naše znalosti protoúnětické kultury vycházejí pouze z výzkumu pohřebišť, neboť sídliště se zatím nepodařilo objevit. Protoúnětická sídliště můžeme vzhledem k následujícímu vývoji únětické kultury předpokládat, ale dosavadní výzkum zatím neposkytl spolehlivé doklady jejich existence. Celé, nebo aspoň z větší části odkryté hřbitovy sestávají obvykle z přibližně 20 kostrových hrobů. Na zatím největší nekropoli v Pavlově jich bylo prozkoumáno 47 [Peška— Rakovský 1990, obr. 6, 7, tab. 11] a na druhém největším, v současné době zkoumaném pohřebišti v Moravské Nové Vsi 27 [Stuchlík—Stuchlíková, v tisku]. Zemřelí jsou uloženi v prostorných hrobových jámách v mírně skrčené poloze na pravém boku s hlavou k jihu a obličejem obráceným k východu. Občasné výjimky, kdy kostra spočívá na levém boku s hlavou k jihu a obličejem opět k východu, jsou většinou vysvětlovány rozdílnými obyčeji při pohřbívání mužů a žen, a převážně se vyskytují v hraniční oblasti mezi protoúnětickou kulturou a typem Chlopice-Veselé. Zemřelí jsou zpravidla vybaveni, vedle vzácně se vyskytujících ozdob, předměty praktické potřeby, jako jsou 3 až 4 nádoby s potravou, různým nářadím nebo lukostřeleckou výzbrojí. Na jistou variabilitu pohřebního ritu poukazují pohřby dvou jedinců uložených v jednom hrobu; v Jiříkovicích se našly dokonce tři kostry nad sebou a v Nové Vsi tři skelety vedle sebe v jedné hrobové jámě. Žárové pohřbívání je v protoúnětické kultuře neobyčejně vzácné a spolehlivě je doloženo jen na několika lokalitách. V Bedřichovicích a Šardičkách byly spálené kosti rozloženy

na hromádce v běžné hrobové jámě s obvyklými milodary [Ondráček 1967a]. Jiný charakter měl hrob v Moravské Nové Vsi, v němž v kruhové jámě ležela velká zásobnice a vedle ní byly rozhozeny spálené kosti. Většina pohřebišť zanikla v závěru protoúnětické kultury a souvislé pohřbívání až do staršího, případně až do mladšího období máme zachyceno pouze v Moravské Nové Vsi, Šardičkách a Velkých Pavlovicích. Žádnou zvláštností však nejsou případy, kdy se protoúnětická pohřebiště rozkládají v těsné blízkosti mladších únětických nekropolí (např. Jiříkovice, Opatovice u Rajhradu, Šlapanice). Podstatnou část materiální náplně protoúnětické kultury představuje hrnčířská produkce [Ondráček 1967a]. Nádoby, ve srovnání s mladšími fázemi, jsou zpravidla větších rozměrů a poněkud masivnější. Většinou jsou nezdobené a jen na malém procentu keramiky se objevuje rytá nebo plastická výzdoba. Rytý ornament se nejčastěji skládá ze svislých pásů tvořených kombinací dlouhých rýh, klikatek, krokvic, rýžek a teček. K plastické výzdobě patří pupíky, obvodové lišty, svislá žebra a podkovy. Nejpočetnějším typem jsou hrnce a hrnky s baňatým až kulovitým tělem a nízkým hrdlem, které je překlenuto páskovým uchem. Druhou nejčastější složkou jsou misky s polokulovitými, kónickými nebo esovitě prohnutými stěnami a širokým žlábkem nebo aspoň jeho náznakem pod okrajem. Žlábek bývá často překlenut drobnými oušky, slepými oušky nebo pupíky. K vzácným tvarům náleží mísy na duté prolamované nožce, jejichž předlohu musíme hledat v Maďarsku, zvláště pak v náplni staré nagyrévské kultury. Mezi nejcharakterističtější protoúnětické formy můžeme zařadit džbány plynulé vakovité profilace nebo exempláře s hranou mezi hrdlem a tělem, které je někdy zdobeno kombinací horizontálních a vertikálních rýh a klikatek. Příznačné jsou rovněž bezuché amfory s plynulou esovitou profilací nebo s hrdlem odděleným hranou. Typický, ačkoliv ne příliš častý nález představují baňaté nádoby se 2 uchy vycházejícími z okraje. Z ostatních keramických forem se v malém množství mohou objevit ještě hmoždířovité nádoby, čtyřuché amfory a některé další typy. Druhým nejčastějším nálezem po keramice jsou kamenné předměty, zhotovené vesměs technikou ští-

147 Kamenné (1—6, 9, 29—31), kostěné (7, 8, 10,17—19, 33, 34), měděné (11—16, 20—28) a hliněné (32, 35) předměty protoúnětické (1—10) a staroúnětické (11—35) kultury. 1—5 — štípaná industrie; 6 — nátepní destička; 7, 8, 17—19 — hroty a jehlice; 9 — silicitoyá dýka; 10 — zděř; 11,12 — jehlice s veslovitou hlavicí; 13 — cyperská jehlice; 14,15—jehlice s hlavicí svinutou v očko; 16 —jehlice s hlavici svinutou v horizontální trubičku; 20, 24—28 — náramky a vlasové ozdoby z dvojitého drátu; 21 — nákrčník; 22 — páskový náramek s přeloženými konci; 23 — náhrdelník složený ze spirálovitě svinutých trubiček; 29, 30 — silexové pilečky; 31 — „bulava"; 32 — dyzna; 33 — dvojhrot; 34 — hladidlo; 35 — závaží. 1—8 — Bedřichovice; 9 — Vyškov; 10 — Moravská Nová Ves; 11, 16 — Kyjov; 12, 13,15, 18—24, 26—28, 31, 33, 34 — Velké Pavlovice; 14 — Horní Dunajovice; 17, 32 — Mokrá — jeskyně Pekárna; 25 — Hradčany; 29, 30 — Branišovice; 35 — Šatov.

2

244

148 Plánek únětického pohřebiště ve Velkých Pavlovicích. 1 — protoúnětické hroby; 2 — hroby starší únětické kultury; 3 — hroby mladší únětické kultury.

pání nebo hlazení. Ze štípané industrie se nejvíce vyskytují pazourkové šipky trojúhelníkového nebo srdcovitého tvaru. Jen zřídka se objeví plošně retušované dýky a sekerky. Naopak poměrně často se nacházejí drobné pazourkové předměty, jako jsou čepelky, škrabadla, úštěpy nebo kusy suroviny. Z broušené kamenné industrie jsou to na prvním místě nátepní destičky obdélníkového tvaru se 2 otvory sloužící k ochraně zápěstí, které společně se šipkami tvořily součást lukostřelecké výbavy. K té zřejmě patřily i kamenné brousky používané k hlazení ratišť šípů. Z ostatních kamenných předmětů se v protoúnětických hrobech nacházejí ještě oblázky, hranaté kamínky a hladidla. Náplň hmotné kultury doplňují z vhodných zvířecích kostí vyráběná šídla, parohový hrot a ploténky z rozštípnutých kančích klů používané nejspíše jako nožíky. Neobvyklým nálezem je náhrdelník z kostěných korálků a provrtaných psích zubů z dětského hrobu v Moravské Nové Vsi, pro který najdeme analogie pouze v kulturách šňůrového 245

a epišňůrového okruhu. Ještě vzácnějším exemplářem je zdobená válcovitá kostěná zděř ze stejného pohřebiště. K nejcennějším výrobkům patřily kovové (měděné) šperky, zastoupené v protoúnětické kultuře měděným nákrčníkem z Jiříkovic a několika, většinou ve zlomcích dochovanými drobnými vlasovými ozdobami. Unikátním milodarem jsou drobné bledě zeleně zbarvené korálky ze skelné hmoty ve tvaru jednoduchých kroužků nebo žebrovaných tyčinek, nalezené v hrobě v Marefách, které patří k nejstarším předmětům svého druhu ze střední Evropy. Výčet nálezů doplňují drobné kroužky z jednoduchého zlatého drátu z hrobů v Moravské Nové Vsi a Vyškově. Nejlépe poznaným druhem památek vlastní UK na Moravě jsou rovněž pohřebiště, kterých známe několik stovek [Tihelka 1953a]. Ve srovnám s protoúnětickým obdobím se výrazně zvětšil nejen jejich počet, ale i velikost. Největší nekropole, zkoumaná v letech 1952/53 a 1975 u Rebešovic, sestávala celkem z 83 hrobů, ovšem několik jich zde bylo zničeno

již v polovině minulého století [Ondráček 1962]. K největším patří dále Němčice nad Hanou [Červinka 1926] a Šardičky se 78 hroby [Procházka—Chleborád—Kalousek 1927], Kyjovice se 76 [Lorencová—Beneš—Podhorský 1987, obr. 44a—44d] a Dolní Věstonice sc 65 hroby. Na Moravě se dosud nevyskytla tak rozsáhlá pohřebiště jako v Čechách, kde v Polepech u Kolína bylo odkryto 142 hrobů, nebo dokonce v příbuzné skupině Unterwölbling v Dolním Rakousku (Franzenhausen přes 1300 hrobů), či v nitranské skupině na Moravě (Holešov — 420) a na Slovensku (Jelšovce — 616). Podstatná část únětické populace byla pohřbívána na plochých kostrových pohřebištích. Nacházejí sc převážně v nevelké vzdálenosti od sídlišť a hroby jsou často seskupeny do menších skupin po 20 až 40 objektech, které patrně odrážejí sociální nebo rodinné vztahy. Ukázkovým příkladem je nekropole ve Velkých

Pavlovicích s 22 hroby vytvářejícími čtyři výrazně oddělené skupiny, z nichž ta poslední se 2 hroby se zároveň odlišovala i chronologicky. Hroby musely být původně na povrchu označeny, snad hliněným rovem či kamenným nebo dřevěným symbolem, protože se téměř nikdy neporušují. Hrobové jámy měly přibližně obdélníkový, méně často oválný tvar. Poměrně běžné byly pro její úpravu využívány i kameny, kterými mohlo být vydlážděno dno, obložen vlastní pohřeb nebo dokonce vyplněn celý prostor jámy. Např. na pohřebišti v Oblekovicích byly kameny použity při úpravě jámy více než u 60 % hrobů [Tihelka 1953a, 236—238]. Zemřelí byli ukládáni ve více nebo méně skrčené poloze na pravém boku s pažemi složenými před trupem. Pouze v oblastech sousedících s nitranskou skupinou se zřejmě pod jejím vlivem vyskytují i skelety, převážně ženské, spočívající na levém boku, jak to můžeme vidět např. v Čejči [Ondráček 1967b], Ku-

149 Plánek pohřebiště únětického lidu klasické fáze v Těšcticích-Vinohradech na Znojemsku. 246

Mapka 20 Osídlení Moravy lidem únětické kultury. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu ÚK; li — sídliště; F — pohřebiště; O — depot. I — Blučina; 2 — Borotice; 3 — Stará Břeclav; 4 — Dolní Věstonice; 5 — Hodonín; 6 — Kyjovicc; 7 — Lanžhot; 8 — Mušov; 9 — Prušánky; 10 — Rebešovice; 11 — Šardičky; 12 — Šatov; 13 — Těšetice; 14 — Zelená Hora.

novicích nebo Velkých Pavlovicích. Poloha koster vzhledem ke světovým stranám není tak jednotná jako v západních skupinách únětické kultury, kde převládá orientace J—S, ale i tak na většině moravských pohřebišť některý směr obvykle dominuje. Běžně bývá v hrobech uložena jedna osoba, ale zvláštností nejsou ani vícenásobné pohřby. Pozoruhodný je skříňkový hrob z Petrovic, kde pod vrstvou kamenů leželo v řadě ve skrčené poloze 6 koster a v druhé řadě ještě 3 skelety. Hroby se 6 jedinci se zjistily v Jiříkovicích, Horních Dunajovicích a Vrbovci, se 4 v Opatovicích a Jiříkovicích a celá řada hrobů obsahovala dva nebo tři mrtvé. Mezi zvláštnosti patří i jeden z hrobů z Kobylnice, v němž mělo údajně vedle sebe ležet 6 dětských lebek. Bohužel ve většině případů jde o starší výzkumy, k nimž. nemáme dosta247

tečné přesně podchyceny nálezové okolnosti [Tihelka 1953a, 240]. Vzájemnou pokrevní příbuznost těchto osob můžeme tedy pouze předpokládat, neboť pro jednoznačnou interpretaci nám schází dostatek spolehlivých a hlavně novodobých antropologických určení. Ve starší době bronzové se značně rozšířilo ukládání zemřelých do dřevěných rakví vydlabaných z kmene velkých stromů. Nejvíce zobecněl tento zvyk na Moravě, kde se jejich zbytky objevují na většině únětických hřbitovů. O jeho širokém použití svědčí například pohřebiště u Rebešovic, kde bylo 62,5 % pohřbů uloženo v sarkofázích [Ondráček 1962]. Pohřební schránky uzavírala patrně vždy dřevěná víka, ačkoliv se je podařilo zjistit v nemnoha případech (Rebcšovice, Těšetice, Velké Pavlovice). Některé

starší doby bronzové — s dětskými pohřby v nádobách. Tento zvyk pochází z Egejské oblasti a k nám se dostal přes Balkán a Panonii v závěru starší doby bronzové a přetrvával až do mladší doby bronzové. Na Moravě je v mladoúnětickém prostředí doložen na Cezavách u Blučiny (Tihelka 1963a], častěji se s ním ovšem setkáme až ve věteřovské skupině. Zemřelí byli pro posmrtný život opatření obvykle několika, nejčastěji 2—4 nádobami, dále měděnými a později bronzovými šperky, zbraněmi nebo nástroji a vzácněji se v hrobech objeví i kostěné nebo kamenné předměty. Na nekropolích, zejména mladoúnětických, začíná být velmi dobře patrná progresivní majetková a mocenská stratifikace společnosti. Ve středním Německu a Velkopolsku jsou pohřby význačných jedinců, vybavených kromě jiných milodarů zlatými předměty, uloženy v pracně vybudovaných hrobkách uvnitř hliněných mohyl o výšce několika metrů a průměru až několika desítek metrů. Na Moravě nejsou stavby mohyl zatím doloženy. Mohylové náspy zjištěné nad zahloubenými únětickými pohřby v Letonicích a Suchohrdlech jsou mladší a k překrytí starších hrobů došlo náhodně [Stuchlík 1990d]. Pohřby vůdčích osobností lze roz-

150 Pohřby lidu nitranské skupiny (1, 2), protoúnětické (3, 4), staroúnětické (5) a klasické únětické (6, 7) kultury. 1,2 — Holešov, hr. 75. 159; 3 — Vyškov, hr. II; 4 — Pavlov; 5 — Velké Pavlovice, hr. 2; 6 — Mušov, hr. 25; 7 — Rebešovice, hr. 192.

rakve byly ještě na koncích kratších stran opatřeny dvojicemi výčnělků sloužících k uchopení (Velké Pavlovice). Zcela unikátní záležitost představuje jeden z dolnověstonických hrobů, v němž dřevěnou rakev nahradily 2 zásobnice zasunuté hrdly do sebe, a takto vzniklý prostor posloužil jako schránka pro tělesné pozůstatky zemřelého. Tento zvláštní druh pohřbu nepochybně souvisí s dalším rituálním jevem

151 Únětické hroby s kamennými konstrukcemi z Těšetic-Vinohradu. I — hrob č. 17; 2 — hrob č. 12; 3, 4 — hrob č. 11.

152 Únětické hroby z Těšctic-Vinohradů. 1 — stopa dřevěné rakve na dně hrobu č. 12; 2 — skelet ženy v dřevěné rakvi v hrobě ě. 48; 3 — zpřeházené (vyloupené) dno hrobu ě. 47; 4 — detail výbavy ženy v hrobě č. 29.

poznat pouze na základě mimořádně bohaté výbavy nebo charakteru hrobové jámy. Vedle 3 m hlubokého hrobu z Telnice o rozměrech 380 x 260 cm s hrobovou jámou vyplněnou velkými kameny [Poulík 1943], je to hlavně unikátní hrob z nekropole v Mušově [Stuchlík 1980; 1987]. Jeho rozměry činily 360 x 220 cm a zahloubením 420 cm jde o nejhlubší objekt tohoto druhu v celé únětické kultuře. Hrobovou jámu vyplňovalo kromě štěrku několik tun ernstbrunnského vápence dopraveného z Pavlovských vrchů ze vzdáleností asi 5 km. Přestože hrob byl vyloupen, zůstala v něm kromě keramiky i bronzová dýka s litou rukojetí, na Moravě zatím jediný exemplář a v rámci střední Evropy první nález této dýky získaný z hrobu. Jiným příkladem může být v Trstěnicích prozkoumaný hrob obložený kameny; v něm pohřbená mladší žena měla na krku hřivnu a zbytky náhrdelníku ze spirálovitých trubiček, na spánku několik párů drátěných vlasových ozdob, paže zdobily spirálovité nárameníky, zápěstí manžetovité náramky borotického typu a prsty prsteny ze spirálovitě svinutého drátu. Dále byly v hrobě ještě dva nákrčníky s konci svinutý249

mi v očko, jehlice s kroužkovou hlavicí a řetízkem a konečné 10 keramických nádob [Ondráček 1961a). Mnohé hroby, na Moravě pak podstatně častěji než v jiných oblastech, utrpěly druhotnými zásahy, při nichž byla porušena nebo odstraněna nejen hrobová výbava, ale často i lidské pozůstatky [Ondráček 1962; Lorencová—Beneš—Podborský 1987; Stuchlík 1990c]. Takto zasažené objekty najdeme na většině moravských pohřebišť, bývá jich i více než polovina a např. v Rebešovicích se druhotné narušení zjistilo v 80 % hrobů. Vysvětlení tohoto jevu není jednoduché, ale v zásadě můžeme rozlišit dvě hlavní příčiny. Tou první je otevírání hrobů za účelem pohřbení dalšího jedince, kdy kosterné pozůstatky z původního pohřbu byly pečlivě a někdy částečně i v anatomickém uspořádání odsunuty stranou. Názorné ukázky tohoto jevu nám poskytly nekropole v Kyjovicích, Prušánkách, Těšeticích nebo ve Velkých Pavlovicích. Mnohem častěji docházelo k porušení hrobů při jejich vykrádání. Lupiči se obvykle dostávali dovnitř pomocí šachty o průměru 80 až 140 cm nasměrované na hruď skeletu, i když někdy sekundární zásah u větších hrobů zabírá, aspoň v jeho horní části, celou plochu hrobové jámy. Kostry jsou více či méně rozházené, jednotlivé kosti se někdy nacházejí až v zásypu nebo zcela scházejí. Zloději se zaměřovali především na drahocenné kovové předměty, kterých je ve vyloupených hrobech podstatně méně než v neporušených. Keramika ve vyloupených hrobech zůstávala, zřejmě pro lupiče neměla takovou hodnotu jako bronzová industrie, která i při případném poškození mohla být po přetavení znovu použita. K vykrádání únětických hrobů docházelo patrně na sklonku starší doby bronzové, nejspíše v období maďarovsko-věteřovské kultury. Naznačuje to jeden z hrobů ve Velkých Pavlovicích, v jehož zásypu se našla věteřovská keramika. Nelze tím ovšem vyloučit, že některé sekundární zásahy lze datovat již do období vlastní únětické kultury. Hustota sídlišť ÚK je přibližně stejná jako u pohřebišť, ale stav jejich poznání zůstal dosud značně mezerovitý. Žádné z nich nebylo zatím kompletně prozkoumáno, prováděny byly různě rozsáhlé záchranné nebo zjišťovací akce, případně šlo o vedlejší produkt v rámci systematických odkryvů lokalit z jiných období. Osady se nejčastěji rozkládají poblíž vodních toků na mírných svazích obrácených k jihu, v nadmořské výšce zhruba 200—400 m, zvláštní výjimkou však nejsou ani jiné polohy. Pramenný fond, získaný na únětických sídlištích, se na první pohled zdá dosti bohatý, ale převážně jde o jednotlivé objekty, zbytky sídlištních vrstev nebo o ojedinělé nálezy sídlištního inventáře. Jámy ÚK mají vesměs kruhový půdorys se stěnami směrem ke

153 Telnice. Únětický hrob s kamenným závalem a dřevěným sarkofágem na kameny dlážděném dně.

dnu kónicky nebo hruškovitě rozšířenými a rovné dno. Méně se vyskytnou i objekty válcovité, kotlovité, mísovité a též zcela nepravidelné, ačkoliv mnohé z nich jsou pozůstatky sekundárně poškozené jámy s původně kónickými stěnami. Značně se různí rovněž jejich velikost. Ve Znojmě byla prozkoumána jáma o hloubce 270 cm a průměru dna 318 cm, a jiná v Bmě-Černých Polích měla při hloubce 230 cm průměr dna 320 cm. Na zatím největším známém sídlišti v Šatově bylo odkryto na 180 objektů, ve Šlapanicích a Velešovicích po 40 a ve Velkých Pavlovicích téměř 40. Mezi největší patří i osada v Hrádku na Znojemsku, kde se na ploše přibližně 2 ha zjistilo 291 jam, avšak prozkoumáno jich bylo pouze několik, takže nelze říci, 250

zda skutečně všechny patřily únětické kultuře. V minulosti se často předpokládalo, že tyto jámy sloužily jako příbytky. Dnes ovšem víme, že plnily vyloženě hospodářskou funkci, ponejvíce jako sklípky na potraviny, jak to dokládají například objekty s několika celými nádobami zásobnicového charakteru z Bratčic nebo Trstěnic. Menší část z nich byla používána i jako sila na obilí. Svědčí o tom nejen objekty s vypálenými stěnami bránícími pronikání vlhkosti, ale především zachovaný paleobotanický materiál. V Prasklicích pokrývala dno jedné z jam s vypálenými stěnami 3 —5 cm mocná vrstva obilek a vůbec nejmarkantnějším dokladem je objev asi 200 kg obilí v jednom únětickém objektu na sídlišti u Velešovic.

155 Velešovice. Půdorys kůlového domu únětického lidu.

154 Mušov, hrob č. 29. Schéma postupu exkavace vyloupeného hrobu (šrafovaně na obr. a, b naznačena druhotná šachta do hrobové jámy) se stromovou dlabanou rakví na dně (c—e). 1—4 — zbylý inventář hrobu.

Pro poznání civilizační úrovně únětického lidu mají ovšem podstatně větší význam obytné stavby, které se objevují ve dvou základních typech [Hnízdová 1953; Hásek 1984]. Na Moravě byly tri nadzemní kůlové stavby prozkoumány ve Velešovicích na Slavkovsku. Nejlépe dochovaná pozůstávala z 12 kůlů tvořících 3 řady a při rozměrech 8,1x4,8 m měla vnitřní plochu téměř 40 m2; střední řada kůlů naznačuje, že chatu kryla sedlová střecha. U další stavby obdobného stylu i velikosti zkomplikoval přesné poznání konstrukčního systému výskyt několika dal251

ších, chronologicky patrně poněkud odlišných kůlových jamek a kromě toho se zřejmě nedochoval jeden z kůlů základního obrysu. Naprosto neobvyklý byl třetí objekt ze sídliště ve Velešovicích. Měl přibližně kruhový tvar o průměru zhruba 2,2 m a vnitřní plochu necelé 4 m2, takže mnohem pravděpodobnější se jeví jeho hospodářské využití. Z obytných staveb zůstaly obvykle zachovány pouze kůlové jamky o průměru 30 až 60 cm a hloubce 10 až 20 cm od úrovně podloží. Plocha stěn mezi jednotlivými nosnými kůly byla vypletena proutím a omazaná hlínou. Zbytky této, většinou druhotně vypálené hlíny s otisky po kůlech a prutech, mnohdy i s vyhlazeným povrchem, se na sídlištích nacházejí zcela běžně a ve značném množství. Dokládají tak četnost podobných objektů, které je možno zachytit pouze za mimořádně příznivých terénních okolností. Není vyloučeno, že UK mohla patřit i část kůlových staveb, zjištěných na velatickém sídlišti v Lovčičkách [Říhovský 1982b]. Nasvědčoval by tomu poněkud odlišný charakter některých domů a zároveň existence únětické osady, která se částečně překrývá s velatickou lokalitou. Sledovanému období patří zřejmě i kůlový objekt objevený v těsné blízkosti sídliště v Holubicích a prozkoumaná část stavby z Moravské Nové Vsi, které mají stejný charakter jako domy z Velešovic. Kůlové jamky zachycené na řadě dalších lokalit nasvědčují, že tento druh obydlí byl mnohem běžnější, než se nám jeví na základě několika známých kompletních půdorysů. Jako druhý typ únětických staveb jsou obvykle uváděny polozahloubené jámové objekty. Za obydlí považujeme zpravidla jámy o větší ploše s pravidelným čtvercovým nebo obdélníkovým půdorysem,

rovným dnem a některými dalšími znaky příznačnými pro pobyt člověka, jako je např. ohniště. Na Moravě tato kritéria splňuje pouze chata z Hradčan na Prostějovsku o rozměrech 4,2x4 m s vnitřní plochou 16,8 m2, jejíž stěny podle dochované mazanice tvořily kůly propletené proutím a omazané hlínou [Červinka 1946]. Na udusaném dně v hloubce 60 cm se při jedné kratší stěně našlo více než 80 hliněných závaží seskupených do dvou řad, nepochybně zbytek tkalcovského stavu. Zůstává ovšem nejasné, zda takto vybavenou chatu můžeme považovat za běžné obydlí nebo jde o doklad specializovaného výrobního objektu. V této souvislosti je nutno připomenout, že podobné, ale poněkud menší soubory závaží se našly i v Tučapech na Vyškovsku [Ludikovský 1958] a Topolanech na Olomoucku [Skutil 1963/64], v obou případech bohužel bez doprovodného materiálu. Podle nápadné podoby se situací v Hradčanech se vesměs předpokládá jejich příslušnost k únětické kultuře. O vnitřním uspořádám a zařízení obytných objektů máme, s výjimkou tri výše uvedených souborů, minimum informací, ale vzhledem k celkové civilizační úrovni únětického obyvatelstva nebyla jeho úroveň zřejmě nízká. Poměrně vzácně jsou doloženy i případy pobytu únětického lidu v jeskyních. Na Moravě je to celkem 9 jeskyní, z toho 5 v jižní části a 3 v severní části Moravského krasu a dále ne zcela spolehlivě doložené osídlení jeskyně Turold u Mikulova [Stuchlík 1981b]. Z 9 osídlených jeskyní však můžeme pouze v případě Pekárny předpokládat její dlouhodobé obývání, což vlastně potvrzují rovněž dva hroby zjištěné v nejbližším okolí. U ostatních šlo zřejmě jen o přechodné nebo krátkodobé využití, navíc v místech ležících na hranicích (jižní část Moravského krasu) nebo dokonce již mimo (severní část Moravského krasu) vlastní oikumenu únětické kultury. V mladších obdobích začal únětický lid zakládat i první výšinná sídliště [Stuchlík 1985], která se pak v závěru starší doby bronzové stala výraznou dominantou věteřovské skupiny [Stuchlíková 1982]. Na Moravě k těm nejznámnějším patří Cezavy u Blučiny, Člupy mezi Křižanovicemi a Marefami nebo Leskoun u Olbramovic. V poslední době se sice začínají objevovat i náznaky, že využívání výšinných poloh začalo již ve starším období únětické kultury, ale toto konstatování bude nutno ještě ověřit terénním výzkumem. Zatím se na žádné lokalitě nepodařilo zjistit jednoznačné doklady fortifikace z únětického období. Dnes nelze ještě spolehlivě říci, zda neexistovaly vůbec, nebo byly zničeny při pozdějších přestavbách, či šlo o lehčí, v současné době již těžko zjistitelný opevňovací systém. Ovšem využívám vyloženě stra-

252

tegických, pro běžný život značně nepraktických lokalit mluví samo za sebe. Některé z těchto výšinných osad byly v závěru únětické kultury opuštěny (např. Křižanovice, Zelená Hora), na dalších máme bohaté osídlení doloženo i z období věteřovské skupiny (např. Blučina, Křepice, Olbramovice-Leskoun). Pohřebiště a sídliště se v ÚK rozkládají většinou v těsné blízkosti a výjimkou nejsou ani případy, kdy se hroby objevují přímo v areálu osady. Běžným, ale dosud stále nevysvětleným jevem je nerituální pohřbívání zemřelých v sídlištních objektech. Setkáváme se s ním i v okolních oblastech, ale na Moravě je jeho frekvence výrazně silnější. V menší míře se v jámách vyskytují pouze jednotlivé lidské kosti, které se do nich mohly dostat i druhotně z porušených hrobů v okolí. Většinou se však v sídlištních objektech setkáváme s celými skelety v nejrůznějších nálezových okolnostech. Jsou známy i případy, kdy byly pohřby uloženy až v zásypové části objektů (např. Višňové), ale obvykle jsou umístěny až na jejich dnech. Mohou spočívat ve skrčené, tedy pro starší dobu bronzovou rituální poloze, ale i v natažené nebo různě kombinované poloze. Vedle pohřbů jedné osoby, kterých je převážná většina, existují i jámy se 2, 3 a dokonce i 4 zemřelými. Demografické složení těchto hromadných pohřbů obvykle navozuje představu o příbuzenských vztazích příslušníků těchto souborů. V jámě ze Znojma byl uložen muž, žena a dvě děti, v Prasklicích 2 dospělí a dítě a v Brně-Černých Polích dvakrát muž a žena a v jednom případě dvě děti. Objekty s pohřby obsahují vesměs standardní sídlištní materiál a jen zcela výjimečně se v nich objevily bronzové předměty či takové typy keramiky, jež je možno spolehlivě považovat za milodary [Tihelka—Hank 1949; Stuchlík 1972]. Naprosto neobvyklý byl pohřeb 16—l8letého jedince ve Velkých Pavlovicích, který ležel na břiše s nohama tak silně přitaženýma pod tělo, že to nelze vysvětlit jinak než jeho svázáním. Ještě unikátnější způsob pohřbu obsahovala jáma prozkoumaná v roce 1986 na Cezavách u Blučiny [Salaš 1990b]. V jejím zásypu se kromě normálního sídlištního materiálu našly kosti nejméně ze 12 osob, z toho 11 dětí ve věku 2—6 let a jednoho dospělého člověka. Zarážející ale je, že ani jedna kost nezůstala celá a mnohé z nich byly prokazatelně i opálené. Zřejmě po právu je tak ojedinělý způsob zacházení s pozůstatky zemřelých spojován s antropofagií v souvislostí s běžnými kultovními praktikami doby bronzové. Významným pramenem pro poznám ÚK jsou depoty, tj. hromadné nálezy keramiky nebo bronzové industrie [Tihelka 1965]. Těch prvních — keramických je pouze několik a jejich nálezové okolnosti jsou

253

vesměs nejasné, takže se jimi nebudeme blíže zabývat. Mnohem běžnější jsou hromadné nálezy bronzové industrie, které můžeme rozdělit do tri skupin. Do první patří surovinové sklady zastoupené na Moravě převážně depoty měděných hřiven. Druhá obsahuje společné surovinu a hotové artefakty a třetí skupinu tvoří hotové výrobky. Hřivny zhotovené z měděné tyčinky mají oválný tvar s konci roztepanými a svinutými v očko. V podstatě jednotná váha kolem 20 dkg naznačuje, že jde o formu suroviny určenou pro obchod. V největším skladu nalezeném v roce 1889 u Hodonína jich bylo asi 600, což představuje přibližně 120 kg mědi. Tři depoty se nalezly v Prušánkách, z nichž jeden uložený ve velké zásobnicové nádobě obsahoval 112 celých a zlomky 5 dalších exemplářů [Ondráček 1959] a druhý rovných 100 kusů. Z větších ještě stojí za zmínku hromadné nálezy ze Slavkova (80 kusů), Znojma (70) a Blučiny (62). Přibližně dvě třetiny se jich našlo v Pomoraví, což nepřímo naznačuje i cestu, kudy se dostávaly na naše území. Jejich původ je obvykle hledán ve středním Německu nebo v Alpách, kde je doložena i pravěká těžba mědi a z alpského předhůří rovněž nálezy hřiven. Nelze nepřipomenout i některé, pro moravské hřivny patrně reálnější teorie, které předpokládají východní provenienci hřiven a mědi obecně někde v slovensko-maďarsko-rumunském pomezí [Págo 1963/64]. Depoty obsahující současně i hotové výrobky jsou méně běžné, a rovněž nejsou obvykle tak velké. Většinou se předpokládá, že nálezy tvořené pouze hřivnami jsou sklady materiálu, ať již šlo o vlastnictví obchodníků nebo kovolitců, zatímco ty menší, obsahující vedle hřiven i hotové výrobky, jsou majetkem jednotlivců. Názorným příkladem této skupiny je hromadný nález z Dobročkovic, který se skládal z 8 hřiven, 8 seker a zlomku další, dýky, 2 jehlic, 2 spirálovitě svinutých náramků a 2 trubiček svinutých z drátu. Poměrně častým doprovodným předmětem hřiven v depotech jsou mnohonásobně svinuté tyčinkovité náramky, snad proto, že jde o polotovar pro zhotovování jednoduchých náramků. V hromadných nálezech s hřivnami se objevují samotné (Moravský Krumlov, Šaratice) nebo v kombinaci s dalšími artefakty (např. Dobročkovice). Představitelem poslední skupiny hotových výrobků je poklad z Borotic složený ze 4 manžetových náramků, 6 spirálovitě stočených tyčinkovitých náramků a sekerky se schůdkem. Z chronologického hlediska je

důležité, že převážná většina všech depotů patří do mladšího období únětické kultury. Podstatnou část vlastní ÚK tvoří keramika vyznačující se kvalitním zpracováním a důkladným vypálením. Nádoby jsou vesměs nezdobené a estetického účinku se dosáhlo pečlivým vyhlazením povrchu. Část sídlištní keramiky má však povrch spodních partií naopak z praktických důvodů výrazně zdrsněný. Pokud se objeví rytá výzdoba, omezuje se většinou na horizontální rýhy pod okrajem (misky a osudí) nebo na rozhraní hrdla a těla (džbány, hrnky, zásobnice), svislé rýhy a třásně (hrnky, džbány), klikatky, motiv jedlové větvičky, vpichy nebo vzájemnou kombinaci těchto prvků. Z plastické výzdoby se častěji vyskytují různé výčnělky, obvodové lišty, laloky na okrajích a mezi výzdobné prvky lze zařadit i tzv. slepá ouška a drobná nefunkční ouška. Po tvarové stránce lze vydělit bohatou škálu typů, které se chronologicky a funkčně odlišují. Pro starší období únětické kultury jsou příznačné hrnce se 2 uchy na spodní části hrdla, štíhlé, vyhlazené hrnce s 1 uchem na těle, menší šálky s uchem na okraji nebo dvojkónické nádoby s horizontálními uchy na výduti. Charakteristickým tvarem mladšího období jsou koflíky s nízko položeným lomem, z něhož se zvedá ouško. Krásně zdobené a pečUvě vypracované exempláre z Lednice, Mušova, Vedrovic a dalších nalezišť jsou skvostnými ukázkami dokonalé práce únětických hrnčířů. Do téhož období patří ještě amfory se 2 uchy na spodku hrdla, bezuché amfory, různé formy džbánů s uchem na spodku hrdla, osudí s nízkým hrdélkem nebo pro poklasickou fázi typické prototypy soudkovitých hrnků s horizontálním uchem. Značná část keramiky však není časově tak přísně omezená a vyskytuje se po celou dobu trvání únětické kultury nebo přechází dokonce i do náplně věteřovské skupiny. Do této kategorie můžeme zařadit vesměs všechny mísy, ať již jde o tvary kónické, s rýhami nebo žlábky pod okrajem či s prohnutým hrdlem. Dlouhou dobu výskytu mají i esovitě profilované bezuché hrnce, široká škála hrnků s uchem na okraji nebo na spodku hrdla. Převážně jen z pohřebišť známe drobné pohárky a osudíčka s více nebo méně zataženým okrajem. Naopak až na malé výjimky pouze na sídlištích nacházíme velké zásobnice s prohnutým hrdlem odděleným od zdrsnělého těla lištami nebo rýhami, zásobnice tvaru esovitě profilovaných hrnců, cedníky, naběračky, kolečka vykroužená ze střepů apod. Rovněž jen na sídlištích se objevuje

156 Staroúnětická keramika. 1, 8, 12, 13 — Velké Pavlovice; 2, 5, 14, 19, 20, 23 — Brno-Čemá Pole; 3, 7, 9 — Stará Břeclav; 4, 15, 17, 18,21,22, 25 — Šatov; 6 — Kloboučky; 10 — Mokrá — Pekárna; 11 — Bmo-Chrlice; 16 — Bratčice; 24 — Trstěnice; 26 — Mokrá — Kůlnička (ze sídlišť i hrobů).

2

255

technická keramika, k níž počítáme dyzny, přesleny a závaží kuželovitého, jehlancovitého, diskovitého nebo pro únětickou kulturu zvláště příznačného válcovitého tvaru s horizontálním otvorem. Kovové výrobky pocházejí hlavně z hrobů a hromadných nálezů, a na sídlištích se s nimi setkáváme jen vzácně. O vysoké ceně bronzu v počátcích doby bronzové svědčí to, že se z něho vyráběly hlavně

šperky, a jen v omezeném množství zbraně a pracovní nástroje. Z pracovních nástrojů se vyskytují ploché sekerky s vějířovitě rozevřeným ostřím a sekerky s nízkými okrajovými lištami, které byly nasazovány na dřevěná topůrka ohnutá do pravého úhlu. Výčet nástrojů doplňují již jen masivní dláta, drobná dlátka, šídla a jehly. Poněkud častěji sloužila měď a bronz k výrobě zbraní. Vcelku běžným nálezem jsou dýky s trojúhelníkovou čepelí, někdy zesílené středovým žebrem a obvykle se 2 až 5 nýty v zaoblené týlové části, kterými byla připevněna rukojeť z organické hmoty. Na Moravě vskutku ojedinělou je zdobená dýka s litou rukojetí z Mušova. Neméně vzácným nálezem je i kopí s žebírky na tuleji z Dyje nebo tzv. hrotitá sekera z Horních Dunajovic, která tvarem připomíná běžné bronzové dýky. Do mladšího období UK lze patrně datovat i jednoramenné sekeromlaty z Brna-Králova Pole a Kyjova (obr. 159:31). Výrazně pestřejší je paleta kovových ozdob a šperků. Vůbec nejpoužívanějším únětickým šperkem jsou vlasové ozdoby z dvojitého drátu se zpětnou kličkou, které známe v různém provedení i velikosti takřka výlučně z ženských hrobů. Jednoduché formy se objevují již v protoúnětickém období, zatímco exempláře s mnohonásobnou zpětnou kličkou vystupují až v mladoúnětickém prostředí. Z chronologického hlediska jsou nejdůležitějším nálezem jehlice na spínání oděvu, u nichž podle ztvárnění hlavice rozpoznáváme celou řadu variant. Do staršího období řadíme některé varianty jehlic s terčovitou hlavicí. Dlouhou dobou výskytu se vyznačují exempláře s hlavicí svinutou v očko, cyperské jehlice nebo další terčovité jehlice. V mladším období sortiment jehlic rozšiřují tvary s hlavicí svinutou ve svislou trubičku, s kroužkovou hlavicí, s kulovitou a šikmo provrtanou hlavicí nebo s kónicky rozšířenou hlavicí s očkem, nazývané též únětické jehlice. Poměrně často se vyskytují náramky vyráběné z dvojitého drátu, tyčinkové náramky ve tvaru písmene C, dále spirálovitě svinuté náramky nebo též plechové manžetovité náramky tzv. borotického typu s bohatou rytou výzdobou, které jsou moravsko-dolnorakouskou specialitou příznačnou pro mladší období ÚK [Ondráček 1961a]. Běžně se v hrobech nacházejí i náhrdelníky z plechových nebo litých korálků, z drátěných spirálek, dále nákrčníky s očky na koncích, různé druhy závěsků, plechové čelenky a různé drobné

158 Klasické únětické koflíky. 1 — Těšetice; 2 — Mušov.

157 Klasická (1 —16) a poklasická (17—30) únělická keramika. 1 — osudíčko; 2—4, 18 — drobné pohárky; 5, 7 — hrnky; 6 — klasický únětický koflík; 8—14 — mísy a misky; 15 — zásobnice (pilhos); 16. 17, 20, 21, 24, 27, 28 — džbány; 19 — poklasický únětický koflík; 22, 25, 26, 29 — amforky a amfory; 30 — zásobnicový hrnec. 1, 23, 25 — Horní Věstonice; 2—4, 7, 8, 10, 13 — Mušov; 5, 6, 11, 17, 18 — Hradčany; 9, 12, 21 — Těšetice; 14, 27. 29 — Blučina; 15, 30 — Křižanovice; 19 — Lednice; 22 — Sokolnice; 24, 28 — Pavlov; 26 — Stará Břeclav.

2

257

kroužky, mnohem vzácněji pak bronzové knoflíky i ouškem, lité zdobené terče, plechové ozdoby hlavy a jiné předměty. I na počátku doby bronzové zůstával hojné používaným materiálem kámen. Vyráběly se z něho sekerky, sekeromlaty, palice s vrubem, ale i podložky na drcení obilí a drtiče. Při zhotovování štípané industrie nedosáhlo únětické obyvatelstvo té úrovně, která byla běžná v době kamenné. Stále se však objevují srdcovité šipky, srpové čepelky, pilkovité nástroje, čepelky, škrabadla a ve větším množství přirozeně i při tomto procesu vznikající odpad. Početnou složku materiální kultury tvoří rovněž kostěné předměty. Běžně používanými pracovními nástroji byly tehdy různé hroty, dláta, šídla, hladítka a jehly. Poněkud vzácněji se setkáme s dvojhrotými nástroji, parohovými mlaty nebo tzv. bruslemi. Častým nálezem v hrobech jsou lopatky drobných přežvýkavců (koza, ovce), o nichž však nelze spolehlivě říci, zda jde o pracovní nástroje či o pozůstatky potravinových milodarů. Kosti se používaly rovněž ke zhotovování ozdob, konkrétně jehlic s plochou provrtanou hlavicí, s terčovitou hlavicí, vzácněji pak k výrobě korálků, závěsků a některých dalších šperků. K ozdobám tohoto druhu můžeme přiřadit i závěsky z provrtaných psích zubů, ulit nebo škeblí. Přesnou funkci neznáme u velmi dobře vyhlazených předmětů (nástrojů?) se zářezy, případně se zoubky na boční straně (např. Vrbovec), stejně jako u kostěné trubičky ze Šatova. Kontakty ÚK s jinými oblastmi nám na Moravě dokládají výrobky z cizokrajných materiálů. V první řadě sem patří jantar z Pobaltí, sklo ze Středomoří a zlato snad ze Sedmihradska. Ve srovnání s okolními zeměmi poměrně vzácné nálezy zlata reprezentují masivní závěsky z Dobročkovic a drobnější závěsek z Lednice, drobné drátěné spirálky z Lednice a Opatovic, trubička z Dobročkovic, náramek z dvojitého drátu ze Sedlece nebo drobný kroužek a vlasová ozdoba z pohřebiště v Kyjovicích. Jednotlivé jantarové korálky pocházející zřejmě z náhrdelníků jsou uváděny zvíce lokalit, ale ve větší míře se našly pouze v Kyjovicích, kde jich v jednom hrobě bylo 10 a ve Šlapanicích ve dvou hrobech po jednom korálku. Jednotlivé skleněné korálky se našly rovněž na více lokalitách, ale jen ve dvou hrobech v Němčicích n. H. tvořily společně

s bronzovými a perleťovými korálky náhrdelník a v Jiříkovicích se náhrdelník kromě bronzových trubiček skládal ze 208 skleněných korálků. Ekonomika lidu ÚK byla založena na zemědělské produkci. Dokládají to poměrně často nalézané nástroje, jako jsou zrnotěrky a drtiče na rozemílání obilí nebo srpové čepelky. Mnohem spolehlivějším důkazem jsou ovšem zbytky zuhelnatělého obilí. Paleobotanický materiál ze staroúnětického sídliště ve Šlapanicích obsahoval kromě velkého množství plevele hlavně pšenici dvouzrnku a pšenici jednozrnku, v menší míře také žito, ječmen a oves [Kühn 1978]. Obdobnou skladbu zemědělských plodin jsme mohli pozorovat i v 3—5 cm mocné vrstvě obilí v mladoúnětické jámě z Prasklic [Ludikovský 1960] nebo ve Velešovicích, kde se v jednom objektu dochovalo dokonce asi 200 kg zuhelnatělého obilí. Přirozeným doplňkem zemědělské výroby byl chov dobytka. Na staroúnětickém sídlišti ve Velkých Pavlovicích tvořily největší podíl kosti z tura domácího (45 %), často byly zastoupeny ovce (21 %) a vepři (16 %), dále pes (6 %) a koza (5 %). Z domácích zvířat se vcelku vzácně přichází na pozůstatky koně. Jen minimální význam v obživě únětického obyvatelstva měl lov zvěře, které patřilo ve Velkých Pavlovicích pouze 6 % kostí. Z divokých zvířat se občas objevují pozůstatky jelenů, srnců, zajíců a křečků. Ze starších, dnes již neověřitelných nálezů, jsou uváděny ještě kosti vlka, medvěda, lišky, zubra, bobra aj. Nemalý význam měl zřejmě i rybolov, ačkoliv je dnes doložen pouze bronzovým háčkem ze Člup u Křižanovic a kostěným polotovarem háčku ze stejného naleziště. Archeologický význam únětické kultury nebyl dosud zcela doceněn. Únětické obyvatelstvo zaujalo ve starší době bronzové podstatnou část střední Evropy a vytvořilo zde poměrně jednotnou duchovní i materiální kulturu. Zřetelně se zvýšila úroveň zemědělství i dalších hospodářských odvětví, rozvinul se obchod. Na našem území se ÚK stala i prvním fenoménem, který v podstatě plně využil všechny výhody bronzové industrie. Její zánik není na celém území rozšíření ve všech důsledcích objasněn, ale na Moravě jde o více méně plynulé přerůstám do véteřovské skupiny. Poslední stopy ÚK můžeme rozpoznat ještě v materiální kultuře nejstarší věteřovské skupiny.

159 Zlaté (17, 19), kostěné (22) a bronzové (ostatní) předměty ÚK. 1, 2 — jehlice s terčovitou hlavicí; 3, 4 —jehlice únětického typu; 5,6 — jehlice s kulovitou hlavici; 7 — jehlice s kroužkovou hlavicí s řetízkem; 8, 9 — cyperská jehlice; 10 — jehlice s hlavicí svinutou ve vertikální trubičku; 11—14 — vlasové ozdoby z dvojitého drátu („noppenringy"); 15, 16 — náramky z dvojitého drátu; 17 — spirálovitá ozdoba s kličkou; 18 — hvězdicovitý závěsek; 19 — hruškovitý závěsek; 20 — náhrdelník z plechových perliček; 21 — hřivna; 22 - mezikruží; 23 — sekerka „švýcarského" typu; 24 — dvojstranné dlátko; 25 — spirálovitý nápažník; 26 — sekerka „italského" typu; 27 — C-náramek; 28, 29 — triangulární dýky; 30 — hrot kopí; 31 — sekeromlat; 32 — náramek borotického typu z dětského hrobu. 1,6 — Šlapanice; 2 — Kyjovice; 3—5, 8. 10—16, 22, 24, 25, 28, 29 — Rebešovice; 7 —Trstěnice; 9 — Horní Věstonice; 17 — Šardičky; 18, 19 — Lednice; 20, 32 — Mušov; 21, 27 — Příkazy; 23 — Olbramovice-Leskoun; 26 — Poštorná; 30 — Dyje; 31 — Kyjov.

2

4.3.2 Nitranská skupina Na sklonku eneolitu v době, kdy se na jižní Moravě začíná formovat nejstarší únětická (protoúnětická) kultura, pronikla ze severu Moravskou branou nová etnická složka reprezentovaná pozdní šňůrovou keramikou typu Chłopice-Veselé, která vznikla severně od Karpat na území západní Ukrajiny a jižního Polska. Kmeny nové příchozího obyvatelstva postupovaly podél levého břehu Moravy a dále malokarpatskými průsmyky na jihozápadní Slovensko až po řeku Nitru [Točík 1963]. Menší skupina překročila Karpaty na východním Slovensku a usadila se v Košické kotlině [Bátora 1981]. Na všech uvedených územích tak byly vytvořeny předpoklady pro vznik nového kulturního celku starší doby bronzové, rozprostírajícího se od horního toku Odry a od řeky Moravy na západě až po horní Dněstr a Bug na východě. Na východní Moravě a na jihozápadním Slovensku rozšířená nitranská skupina je tedy součástí velkého přikarpatského kulturního komplexu, ke kterému patří také skupiny košťanská, mierzanowická a počapská, nazvané podle významných nalezišť na

východním Slovensku, v jižním Polsku a na západní Ukrajině. Společným rysem všech lokálních variant je poměrně jednotná hmotná i duchovní kultura, projevující se jak v nálezovém fondu, tak i v pohřebním ritu, dodržujícím zásadu rozdílného ukládám zemřelých do hrobů podle pohlaví. Dalším společným znakem je zřetelné vazba na východní okruh kultur se šňůrovou keramikou a zejména na typ Chłopice-Veselé, který je v našem prostředí vlastně první vývojovou fází nitranské skupiny. Při jejím konstituování lze také počítat s určitým podílem eneolitické skupiny Kosihy-Čaka, jejíž sídliště známe jak z jihozápadního Slovenska, tak z východní Moravy [Medunová-Benešová 1981b]. Další zřetelné kontakty jsou patrné s kulturou zvoncovitých pohárů a s únětickou kulturou již od její protoúnětické fáze. První nálezy nitranské skupiny na Moravě známe z osmdesátých let minulého století (Příkazy). Byly však, podobně jako na Slovensku, řazeny do rámce únětické kultury nebo do okruhu kultury se šňůrovou keramikou. Na základě poválečných výzkumů v okolí Nitry vyčlenil A. Točík r. 1956 tzv. nitranský typ, který později dále rozpracoval a nazval nitranskou

160 Holešov. Odkryv pohřebiště lidu skupiny Chłopice-Veselé a nitranské skupiny.

259

"skupinou [Točík 1956; 1963]. Také na Moravě byla provedena začátkem 60. let revize starších nálezových fondů [Ondráček 1963] a v letech 1950, 1964 až 1970 prozkoumáno rozsáhlé pohřebiště v Holešově. Asi 20 nalezišť typu Chłopice-Veselé a nitranské skupiny [Šebela et al. 1990], které dnes máme k dispozici, se soustřeďuje východně od horního a středního toku Moravy a jen výjimečně se s nimi můžeme setkat na pravém břehu, kde dalšímu postupu nového etnika na západ bránilo hustější osídlení lidem s kulturou zvoncovitých pohárů a později i kultury únětické. Převážnou většinu informací o životě nositelů přikarpatského epišňůrového kulturního okruhu čerpáme především z pohřebišť a jen málo ze sídlišť, která na rozdíl od polských poměrů jsou u nás velmi vzácná a mnohdy i problematická. Základem našeho poznání je pohřebiště v Holešově, kde bylo odkryto celkem 430 hrobů, z nichž 10 patřilo kultuře se zvoncovitými poháry [Ondráček—Šebela 1985]. Zmíněná nekropole postihuje celý poměrně dlouhý vývoj nitranské skupiny od jejich počátků s charakteristickou keramikou typu Chłopice-Veselé až po vyspělé období starší doby bronzové, kdy zaniká v důsledku expanze únětické kultury spějící ke svému vrcholnému kulturnímu i mocenskému projevu. Zemřelí nitranské a ostatních příbuzných skupin byli zásadně pohřbíváni kostrově ve skrčené poloze na pravém boku hlavou k západu (muži) nebo na levém boku hlavou k východu (ženy) s obličejem obráceným na jižní (sluneční) stranu. Obdélníkové nebo vzácněji oválné hrobové jámy jsou někdy stupňovitě upraveny a na Slovensku se vyskytlo rovněž vymazávání dna a částečně i stěn vápenatou vrstvou. Doloženo je i pohřbívání v rakvích vydlabaných z kmene velkého stromu (Mierzanowice), vybavení hrobů dřevěným obložením nebo komorou (např. Branč), zabalení mrtvých do schránek z kůže, plátna nebo proutí a jejich uložení na dřevěnou desku či rohož z organické látky [Vladár 1973, 125; Machnik 1977, 63]. Některé kostry (Branč, Výčapy-Opatovice) byly posypány okrovým barvivem, což patří, zvláště ve východní Evropě a v Karpatské kotlině, ke starým rituálním zvyklostem. Výjimečně jsou zjištěny i nadzemní konstrukce nad hroby (Mýtná Nová Ves). Vedle hrobů s jedním jedincem nejsou žádnou zvláštností ani pohřby dvou nebo i více (až 7) individuí v jedné hrobové jámě. Ve všech případech je respektována zásada polohy podle pohlaví, která se vztahuje i na nedospělé a malé děti. Některé starší hroby byly porušeny při hloubení mladších a jiné byly již ve starší době bronzové vyloupeny. Vybavení je rozdílné a vedle pohřbů bez milodarů jsou i hroby

260

bohaté, vyjadřující zřejmě společenské postavení zemřelého. Jedním z nejčastějších milodarů v hrobech je měděná nebo bronzová industrie, která svědčí o rozvinuté metalurgické výrobě založené na těžbě a zpracování slovenské mědi. Z ní byl vyráběn šperk tvaru vrbového listu používaný jako vlasové ozdoby, náramky a prsteny. Podobnou funkci měly i ozdoby z jednoduchého nebo dvojitého drátu. Za náramky a nákrčníky sloužily měděné tyčinky svinuté do neuzavřených nebo spirálovitých kruhů. Z dalších ozdob se uplatnily jako součást náhrdelníků spirálovité a plechové trubičky, náušnice, plechové čelenky, kování opasků a jehlice s terčovitou hlavicí, s hlavicí svinutou v očko nebo tzv. cyperské jehlice. Z pohřebiště v Holešově pochází rovněž jednoduchá vlasová ozdoba ze zlatého drátu. Kovové nástroje jsou reprezentovány pouze nožíky zachovávajícími tvar vrbového listu nebo jednoduchými šídly a ze zbraní lze uvést jen dýky a unikátní zlomek litého kopí (Holešov), které je zřejmě nejstarším exemplářem tohoto druhu ve střední Evropě. K výbavě lukostřelce patřily četné silicitové, radiolaritové a rohovcové hroty šípů a pískovcové nátepní ploténky se zářezy nebo otvory na obou koncích. Nástroje byly také většinou kamenné (ploché broušené sekerky, brousky, štípaná industrie — škrabadla, čepele, rydla, úštěpy) nebo kostěné a parohové (sekeromlaty, šídla). Občas se objeví i kostěné jehlice s rozšířenou, někdy provrtanou hlavicí. Pro mužské hroby jsou typické ozdoby z provrtaných kančích klů, kdežto v ženských hrobech se častěji setkáme s válcovitými korálky z parohoviny a perleti nebo se segmentovými, kotoučovitými a diskovitými korálky ze zelené skelné hmoty. Všechny typy těchto korálků patří k velmi charakteristickým nálezům přikarpatského kulturního okruhu a vyskytují se ve velkých množstvích (často až několik set v jednom hrobě) a netvořily vždy jen součást náhrdelníků, ale někdy zdobily také oděv. V náhrdelnících byly ještě doplňovány plechovými a spirálovitými trubičkami, středomořskými lasturami a ulitami (Dentalium, Cardium, Columbella rustica) a kostěnými provrtanými destičkami umožňujícími rozdělení šňůr do několika řad. Na rozdíl od jiných kultur pozdního eneolitu a starší doby bronzové lze nitranskou skupinu označit za téměř akeramickou, neboť jen přibližně 5—8 % hrobů obsahovalo keramické nálezy. Ve srovnání se sousední a současnou únětickou kulturou, kde se v jednom hrobě běžně vyskytovaly 2—3 nádoby, je tento rozdíl zvláště nápadný. Keramika z nitranských hrobů je většinou špatně vypálená a z technologické-

ho hlediska nedosahuje únětické úrovně. V hrobech se nachází buď přímo u kostry nebo ve střepech v hrobovém zásypu. Chronologicky nejstarší jsou hrnky a amforovité nádoby zdobené otiskem šňůry typu Chłopice-Veselé a dále některé amfory, hrncovité nádoby a džbány, jejichž původ vyvozují sloven-

ští badatelé především z domácí skupiny Kosihy-Čaka [Točík 1963; 1979; Vladár 1973]. V dalším vývoji jsou hojně zastoupeny tvary dobře známé ze starší a předklasické fáze únětické kultury (např. hrnky, džbánky, šálky, mísy) zdobené někdy i charakteristickou únětickou výzdobou. V nejmladším

161 Hrobový inventář nitranské skupiny (6,8,9, 11) a skupiny Chłopice-Veselé (ostatní). 1, 5—9, 11,12, 14—16,19 — Holešov; 2,3 — Sady; 4, 10, 13, 17, 18 — Sudoměřicc; 20 — Hulín.

162 Měděné (1, 6—9, 12, 15, 24, 25, 29—34), skleněné (2, 5, 10). perleťové (4), dentaliové (11, 13), kostěné (3, 14, 26—28) a kamenné (16—23) předměty z hrobů nitranské skupiny. 1—4, 14 — korálky; 5 — žebrované trubičky; 6, 7 — šperk vrbového listu; 8 — vlasové ozdoby;9 — prsten; 10 — závěsný kotouček; 11,13 — trubičky do náhrdelníků; 12 — náušnice „příkazského" typu; 15 — čelenka; 16, 17 — hroty šípů; 18 — silexová čepelka; 19 — sekerka; 20—23 — nátepní destičky; 24, 25, 32 — různé typy náramků; 26, 27, 33, 34 — jehlice; 28 — nožíky vyrobené z kančích klů; 29—31 — dýčky. 12, 26, 27 — Příkazy; ostatní: Holešov.

2

262

období nitranské skupiny se dominantní formou keramiky stávají tzv. klasické únětické koflíky, drobná kulovitá osudí a vůbec keramika, v podstatě odpovídající klasické fázi moravské únětické kultury. Do hrobu byla zemřelým kromě jiných milodarů přikládána masitá potrava, o čemž svědčí hojně se vyskytující zvířecí žebra a někdy i celé lebky rohatého dobytka (skotu). Jde pravděpodobně o jeden z projevů víry v materiálně chápaný posmrtný život, i když zmíněné části zvířat nepatří z nutričního hlediska k nejkvalitnějším. Porovnáme-li tuto okolnost s rozborem pracovních stop na štípané kamenné industrii zjišťujeme, že pohřbení v Holešově se museli často „spokojit" i se značně opotřebovanými nebo se zcela nepoužitelnými nástroji [Svoboda 1985]. Příslušníci nitranské a dalších příbuzných skupin byli lidé vyšších postav a patřili k mediteránnímu výrazně dolichokrannímu typu populace. Z antropodemografické analýzy provedené na pohřebišti v Holešově [Stloukal 1985] vyplynul poznatek, že hodnotu střední délky života lze zhruba stanovit na 25 let, přičemž úmrtnost žen v mladším věku (zřejmě v důsledku těhotenství a porodů) byla výrazně vyšší než u mužů. Vezmeme-li navíc v úvahu, že na tak rozsáhlém pohřebišti (432 jedinců) se nalezly pozůstatky pouze dvou dětí zemřelých ve věku do dvou let, je možné usuzovat na ještě nižší skutečnou průměrnou délku života nitranského obyvatelstva. Tento poznatek může souviset s tím, že malé děti nebyly vůbec pohřbeny nebo jejich zcela zetlelé kosti a malé hrobové jámy (zejména v horních humusových vrstvách) se nepodařilo při terénním výzkumu rozpoznat. Předpokládáme-li pohřbívání po dobu asi 200—250 let, lze odhadnout, že na pohřebišti v Holešově ukládala své zemřelé komunita skládající se přibližně z 50 osob. O způsobu života a hospodařem poskytuje výzkum pohřebišť jen minimum informací. Jako hlavní zdroj obživy se předpokládá zemědělství s rozvinutým chovem dobytka, doplňované lovem a rybolovem. Pro konkrétní údaje se musíme obrátit na mierzanowická sídliště v jižním Polsku (Iwanovice), kde bylo zjištěno, že nejrozšířenějším chovným zvířetem byl skot (55 %), dále ovce nebo koza (19 %) a prase (15 %). Méně často se v osteologickém materiálu vyskytly kosti psa, koně, kachny, slepice a husy [Machnik 1977, 77; srov. též Točík 1963, 744]. Celý přikarpatský šňůrový kulturní okruh starší doby bronzové vykazuje úzké kontakty s východem, s ponticko-ukrajinskou a severokavkazskou oblastí, kde musíme hledat původ šperku ve tvaru vrbového listu, dále nových metalurgických postupů a některých surovin a výrobků [Točík 1963; Vladár 1973;

1981]. Tato závislost se projevuje zvláště v kulturní náplni typu Chłopice-Veselé a ve starším vývojovém období nitranské a mierzanovické skupiny. Záhy se však rozvíjí těžba a zpracování slovenské mědi a dalších domácích surovin. Např. k výrobě kamenných nástrojů nalezených na holešovském pohřebišti byly využívány silicity ze severomoravských ledovcových sedimentů, radiolarity bradlového pásma v Bílých Karpatech, silicity Krakovsko-čenstochovské jury, rohovce typu Krumlovský les a další materiály domácího původu [Přichystal 1985]. Nitranská skupina je na Moravě posledním projevem východoevropské kultury lidu se šňůrovou keramikou, který se dožívá starší doby bronzové [Struhala 1951], kdy na řece Moravě sousedí s únětickou kulturou. Vzájemné vztahy se projevují na jedné straně hlavně pronikáním některých prvků pohřebního ritu do únětického prostředí (např. Čejč, Moravská Nová Ves), na druhé straně výrazným ovlivněním keramické produkce nitranské skupiny [Ondráček 1963; 1967b; Vladár 1973]. Ve své starší a předklasické fázi únětická kultura, a zřejmě i její etnikum postupně proniká na východ od řeky Moravy se zvýšeným expanzivním tlakem; v období klasické fáze se stává jednou z hlavních příčin zániku nitranské skupiny na východní Moravě a na jihozápadním Slovenku [Ondráček 1972; Vladár 1973]. Poslední stopy nitranské skupiny můžeme na Slovensku rozpoznat na pohřebištích tzv. úněticko-maďarovského horizontu.

263

4.3.3 Věteřovská skupina Na konci starší doby bronzové se dostává střední Podunají do velmi těsných, patrně především obchodních kontaktů s vyspělými jihoevropskými a východoevropskými civilizacemi, na prvém místě s kulturou mykénskou. Odrazem těchto kontaktů je vznik tzv. urbánních civilizací v nitru Evropy; jde zejména o otomanskou kulturu východního a severního Slovenska a o maďarovsko-věteřovskou kulturu západního Slovenska a Moravy s dolnorakouským Naddunajím. Větší část Moravy zaujímala v této době a zčásti i na počátku střední doby bronzové věteřovská skupina se samostatnou oikumenou na Opavsku [Stuchlík 1984], jejíž vlivy lze sledovat rovněž v Čechách, Slezsku, středním a jižním Německu; na základě silného maďarovsko-věteřovského působení se přetvořila také dolnorakouská zadunajská skupina Unterwölbling v periferní součást tohoto komplexu (skupina Bóheimkirchen: Neugebauer J. W. 1987). Epocha starší doby bronzové byla dříve spojována výhradně s únětickou kulturou, do níž se zahrao-

valy i tehdy známé věteřovské památky. Věteřovskou skupinu, nazvanou podle výšinného sídliště u obce Věteřov na Kyjovsku, uvedl do odborné literatury pod názvem věteřovský typ K. Tihelka [1946], jenž jí později věnoval i řadu dílčích příspěvku a posléze ji synteticky zpracoval [1960; 1962]. Uvedený badatel ji charakterizoval jako smíšenou kulturní skupinu, jejímiž komponentami byly domácí únětická kultura a slovenská maďarovská skupina, proniknuvší na Moravu; zároveň zde sehrály určitou roli i vlivy z karpatské oblasti. Naproti tomu A. Točík [1964a] předpokládal současný vznik maďarovsko-věteřovské kultury na celém jejím kmenovém území; takové je i dnešní pojetí. Úněticko-maďarovský horizont je na Slovensku poměrně dobře znám jak ze sídlišť [např.

Točík 1978/81], tak i z pohřebišť [Točík 1979; Bátora 1986]. Přechodný úněticko-věteřovský horizont byl vyčleněn také pro oblast Dolního Rakouska [Neugebauer J. W. 1975] a lze jej sledovat rovněž na řadě moravských nalezišť [Stuchlík 1987]. Vedle sporadicky se objevujících nových (věteřovských) prvků, patrných v keramickém inventáři zejména na tvarech džbánků, amfor, koflíků a hrnků, je toto období charakterizováno vzestupem významu výšinných sídlišť; z hrobových nálezů pak vyplývá výraznější sociální diferenciace obyvatelstva a zejména pro Moravu typický rozpad tradičního pohřebního ritu (úbytek keramických milodarů, masové vylupování hrobů, používání sídlištní keramiky). Téměř shodná situace v celé oblasti maďarovsko-věteřovské kultury

Mapka 21 Osídleni Moravy lidem věteřovské skupiny. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť — D — sídelní komory lidu věteřovské skupiny; E — sídliště; K — hradiště; G — kostrové hroby. 1 - Bánov; 2 — Blučina; 3 - Borotice; 4 — Brumovice; 5 — Budkovice; 6 — Dolní Věstonice: 7 — Hradisko u Kroměříže; 8 — Mušov; 9 — Olbramovice-Leskoun; 10 — Pavlov; 11 — Rymice-Količín; 12 — Svitávka; 13 — Velké Pavlovice; 14 — Věteřov.

264

163 1, 3, 5 — pohřby lidu věteřovské skupiny v sídlištních jámách; 2 — půdorys stavby neprofánního typu; 4 — pohřeb v jámě na dně objektu; 6, 7 — pohřby pod mohylou. 1 — Budkovice obj. 29; 2 — Budkovice obj. I; 3 — Velké Pavlovice, obj. 6; 4 — Věteřov — „U Příček"; 5 — Hodonice obj. 38; 7 — Borotice moh. 2; 6 — Borotice moh. 2, hrob II.

dokládá současný vznik tohoto nového kulturního jevu ze staršího místního podloží a pod silným vlivem jižního a jihovýchodního civilizačního proudu. Na přechodný úněticko-věteřovský horizont navazuje klasická a posléze poklasická fáze věteřovské 2

skupiny. Na Moravě lze, především na základě části nálezů z výšinného opevněného sídliště v Budkovicích, oddělit ještě starověteřovskou fázi, která předchází vlastnímu klasickému období. V keramice se setkáme již s převahou čistě věteřovských tvarů, ale

jsou patrné ještě stopy předchozí únětické složky. Není vyloučeno, že se tento úsek zčásti časově i geograficky překrývá s přechodným horizontem [Ondráček—Stuchlíková 1988]. V rámci klasické fáze (závěr stupně BA2), kam patří většina známých lokalit, je možno v keramice rozlišit četné regionální zvláštnosti, přičemž severní část Dolního Rakouska se zcela shoduje s jižní a jihozápadní Moravou, kdežto jihovýchodní a východní Morava se vyznačuje některými společnými znaky s maďarovskou skupinou. Poklasická fáze věteřovské skupiny v Dolním Rakousku a na jižní Moravě trvala velmi krátce, neboť zde již od počátku stupně B B1 nastupuje středodunajská mohylová kultura [Stuchlík 1984], kdežto na střední a severní Moravě přežívala věteřovská skupina zřejmě po celý tento stupeň. Na některé z nejmladších keramických tvarů upozornil na základě svých výzkumů na střední Moravě V. Spurný [1965; 1972]. R. Pittioni [1954, 360, 367—371] datoval věterovskou skupinu a bóheimkirchenský typ do stupně B B1. Několikrát se relativní i absolutní chronologií věteřovské skupiny zabýval K. Tihelka. Zařadil ji do stupně B A2, tzn. do 16. stol. př. n. l., a zdůraznil její podíl na vzniku středodunajské mohylové kultury [Tihelka 1960]. Absolutní datování se opírá především o nálezy srovnatelné s inventářem mykénských šachtových hrobů, zejména o kostěné a parohové předměty s tzv. mykénskou ornamentikou. Věteřovské osídlení svým rozsahem zhruba odpovídá situaci v předchozí únětické kultuře. V současné době známe na Moravě přibližně 150 nalezišť, přičemž základní pramen poznání věteřovské skupiny tvoří sídliště. Koncentrují se především na jižní Moravě (Břeclavsko, Mikulovsko, Znojemsko), dále se osídlení táhne po řekách Jihlavě a Svratce s jejími přítoky na Brněnsko a Vyškovsko, odkud pokračuje jihovýchodním směrem na Kyjovsko a Hodonínsko. Menší skupinu představují lokality v regionu jižně od Uherského Hradiště. Výraznou sídlištní oikumenu vytvářejí naleziště na Prostějovsku, Kroměřížsku a Olomoucku, tj. na středním toku Moravy a jejích přítocích. Několik lokalit na moravsko-polském pomezí souvisí s polskou částí Slezska a Malopolska. Směrem na jih plynule pokračuje osidlem do Dolního Rakouska, přičemž lze předpokládat, že řada lokalit bude objevena v donedávna nepřístupném pohraničním pásmu. Vzájemné prolínání věteřovských a maďarovských prvků se výrazně projevuje ve styčné oblasti obou kulturních komponent. Jako typické příklady lze na moravské straně uvést Bánov, na jihozápadním Slovensku např. sídliště v Uníně. Prosté nížinné osady byly, stejně jako v jiných pravěkých obdobích, zakládány v blízkosti říčních

266

toků. Na základě intenzívní povrchové prospekce v okolí Hulína se potvrdilo, že tyto lokality jsou zpravidla situovány na rozhraní mírného svahu, orientovaného k jihu, jihovýchodu nebo jihozápadu, a vrcholu plochých terénních vln podél vodního zdroje. O rozloze a vnitřním uspořádání sídlišť jsme zatím informováni pouze zlomkovitě. Převážnou většinu zachycených objektů představují jámy různých rozměrů a charakteristického lichoběžníkovitého průřezu sloužící k hospodářským účelům. Jejich počet je dán obvykle rozsahem zkoumané plochy, neboť téměř u všech výzkumů jde o pouhé výseky sídlištních areálů. Často bývají jednotlivé jámy umístěny těsně vedle sebe a běžné jsou i případy jejich vzájemné superpozice. Při záchranném výzkumu v Hodonicích [Rakovská—Stuchlík 1980] byla na ploše cca 15 x 18 m zjištěna kumulace 27 objektů (mezi nimi je i případ pětinásobné superpozice), kdežto v Mušově se na ploše o rozměrech 50 x 30 m nalezlo pouze 19 volně rozložených jam; v tomto případě se zde, s výjimkou případných nadzemních staveb zničených zemními pracemi, podařilo odkrýt kompletní sídliště nebo jeho zcela izolovanou část [Geisler—Stuchlíková 1986]. K největším patří sídliště u Pavlova, kde bylo v posledních letech prozkoumáno v rámci záchranných akcí na stavbě vodního díla Nové Mlýny téměř 80 objektů. Na výšinném sídlišti v Budkovicích byl postupně prozkoumán výrazně zahloubený objekt s mohutnou kůlovou konstrukcí. Jeho zachovaná délka — objekt byl z jedné strany poškozen mladším věteřovským příkopem — činila 16 m, šířka kolem 5 m a maximální hloubka 4,1 m od současné úrovně terénu. O mohutnosti stavby svědčí kůlové jámy pravidelně rozmístěné podél stěn a mající průměr 60—80 cm a dosahující hloubky 70 až 128 cm pod úroveň dna. Otevřený zůstává problém účelu této unikátní stavby, která nemá v soudobém prostředí na Moravě ani v okolních oblastech odpovídající analogii (obr. 163:2) [Stuchlíková 1990b]. Významné postavení zaujímala výšinná a opevněná sídliště, která lze považovat za výrobní, obchodní a rovněž mocenská centra. Na některých z nich se odkryly pozůstatky starobronzových fortifikací (Bánov, Blučina, Olbramovice, Svitávka). I zde je ovšem třeba podotknout, že terénním výzkumem byly ve všech těchto případech ověřeny pouze nepatrné úseky opevňovacích systémů, takže nejsme schopni dosud zachytit konstrukční prvky. Základem valu byl hlinitý násep, zpevněný dřevem a kameny. Na některých lokalitách nebyla nadzemní část fortifikace v terénu patrná. Její existenci lze vyvodit např. z výplně příkopu; na Cezavách u Blučiny byla hradba navrše-

164 Plán opevněného výšinného sídliště na Cezavách u Blučiny. 1 — místa odkryvů lidských kosterních pozůstatků lidu velatické kultury; 2 — nálezy depotů bronzů velatické kultury; 3 — nálezy odlévacích forem; 4 — průběh věteřovského opevňovacího příkopu.

na z jílu a doplněna dřevěnými rošty či lehčími nástavbami, teprve později byl použit také lomový kámen [Salaš 1986c]. Pozůstatky čelní kamenné zdi s uměle upravenou terasou před ní, využívanou jednak jako komunikace a jednak k výrobní činnosti, byly v poslední době objeveny na Hradisku u Svitávky [Štrof 1990a]. Rozměry příkopů přibližně trojúhelníkového, případně lichoběžníkovitého průřezu se do značné míry liší. Mladší objekt tohoto druhu na Cezavách u Bluěiny byl široký 5—6 m a hluboký 2,6 m. Příkop 2

z Budkovic s neobvykle úzkým žlábkem zaříznutým do dna dosahoval hloubky až 6,65 m od současné úrovně terénu. Nejnovějším objevem je dvojice soustředných příkopů s plochým dnem, širokých přibližně 5 m a hlubokých 1,8 a 2,2 m, které se podařilo při letecké prospekci zachytit v Šumících [Bálek 1991]. Na některých lokalitách chránila fortifikace centrální část osad — akropoli (např. Blučina), přičemž ze soudobého prostředí v okolních oblastech známe řadu dokonce vícenásobných opevňovacích systémů, rozdělujících sídlištní aglomeraci do několika okru-

hů. Vstupní prostor do opevněných areálů se podařilo zachytit na Hradisku u Svitávky a na Leskouně u Olbramovic, kde se kameny v čele valu stáčely dovnitř a tvořily tak téměř ulicový typ brány. Podle dosavadních poznatků nevznikaly fortifikace vždy zároveň s počátkem věteřovských osad. Jejich stavbu lze spojoval s možností vnějšího ohrožení, vzestupem významu těchto sídlišť jako center určitých oblastí apod. Budkovický příkop lze na základě terénní situace i získaného materiálu datovat do mladšího horizontu zdejší lokality, patrně klasické fázi náleží sekundární příkop z Blučiny, k jehož vybudování došlo po kalamitní destrukci starší fortifikace. Na Leskouně u Olbramovic byly v násypu valu zjištěny různé vrstvy, takže se zdá, že jeho výstavba proběhla v několika etapách. Problematické zůstává spojování opevnění na Hradisku u Kroměříže s vlastním věteřovským obdobím. Vzniklo nejdříve v jeho průběhu [Spurný 1954b], ale pravděpodobnější se jeví jeho souvislost až se střední dobou bronzovou, tedy s poklasickou fází věteřovské skupiny nebo s mohylovou kulturou. Ne zcela jasná časová situace je rovněž u naleziště ve Skrbni. Hradba z lomového kamene slepovaného vápennou maltou, datovaná původně do věteřovské skupiny, byla zachycena na dómském návrší v Olomouci: Při obnoveném systematickém výzkumu se však prokázalo, že jde o raně středověkou záležitost a přes intenzívní věteřovské osídlení zde není zatím fortifikace prokázána [Dohnal 1988]. Na eponymní lokalitě ve Věteřově jsou v terénu patrné pozůstatky valů, jejich výzkum však nebyl prováděn. Stejně je tomu u Hradiska v Křepicích, využívaného již v únětické kultuře. U nalezišť s následným únětickým a věteřovským osídlením (např. Blučina, Křepice, Olbramovice) vznikají nejasnosti, protože mnohé nálezy, zejména bronzové výrobky, není možné přesně kulturně zařadit. Z geomorfologického hlediska se věteřovská hradiska dělí na dva základní typy: ostrožní (např. Budkovice, Dolní Kounice, Olomouc) a návršní (např. Bánov, Blučina, Kněždub, Olbramovice, Věteřov). Další sídliště umístěná na nevýrazných terasovitých vyvýšeninách (Hradisko u Kroměříže, Skrbeň, Šumice) chránil někdy vedle inundačního pásu i okolní bažinatý terén. Dokonalé poznání věteřovské skupiny komplikuje téměř úplná absence hrobových nálezů [Stuchlíková 1990a]. Názor uváděný ve starší literatuře, že nositelé maďarovsko-věteřovské kultury byli pohřbíváni výhradně do odpadních jam na sídlištích, se ukázal jako neopodstatněný. V současné době známe řadu jednotlivých hrobů i celá pohřebiště z oblasti Dolního Rakouska a jihozápadního Slovenska; na

268

jižní Moravě náleží sledovanému období část mohylníku v Boroticích [Stuchlík 1990a, d]. Díky nepříznivým půdním podmínkám je většina kosterného materiálu buď velmi špatně dochovaná nebo zcela strávená. Pokud kostry zůstaly aspoň částečně zachovány, ležely ve skrčené poloze na boku. Přemístění nálezů a absence milodarů naznačuje, že nepochybně nedlouho po uložení tělesných pozůstatků zemřelých byla většina hrobů vyloupena. Kromě uvedeného pohřebiště známe z Moravy již jen několik „klasických" rituálních hrobů z Hradiska u Kroměříže, Klentnice a Olbramovic. Zvláštní způsob pohřbu, který je dokladem vlivů z jihovýchodní Evropy, představují tzv. pithoi neboli dětské pohřby v nádobách z Mikulova a Olbramovic [Pernička —Podborský 1959] a rovněž žárové hroby z Hradiska u Kroměříže [Spurný 1957b, obr. 10] a dnes již nekontrolovatelný pohřeb z Dolních Kounic.

165 1 — Olbramovice. Pohřeb dítěte v nádobě; 2 — Dolní Věstonice. Pohřeb dítěte ve dvou zásobnicích.

166 Keramika lidu věteřovské skupiny. 1 — nádobka s plastickými žebry; 2, 6, 7, 9 — misky; 3, 4, 8, 12 — soudečkovité hrnky; 5 — džbánek s rozevřeným hrdlem; 10,15 — džbánky s vlnovitě profilovanou stěnou; 11,13,14, 28 — hrnky; 16 — džbán s odsazeným hrdlem; 17,20, 26, 27 — dvojuché amforky; 18, 19 — věteřovské koflíky s rozevřeným hrdlem; 21 — džbánek maďarovského typu; 22 — široká bezuchá amfora; 23 — dóza na podstavě (reutilizovaná zásobnice); 24 — „cedník" či „ochrana ohně"; 25 — zásobnice s odsazeným hrdlem. 1 — Klentnice; 2, 8, 13, 14, 20, 24, 26 — Budkovice; 3 — Hradisko u Kroměříže; 4, 16, 18, 19 — Dolní Věstonice; 5, 7, 25 — Blučina-Cezavy; 6 — Bulhary; 9 — Přerov; 10 — Svitávka; 11, 27 — Mušov; 12, 22 — Hodonice; 15 — Velké Opatovice; 17 — Lovčičky; 21 — Opava-Jaktař; 23 — Tovačov; 28 — Ždánice.

269

167 Keramika lidu věteřovské skupiny. 1,2,9 — velké mísy; 3 — nádobka s odsazeným hrdlem na nožkách; 4 — hrnec s uchem; 5, 7 — typické věteřovské nádoby s odsazeným hrdlem (č. 5 navíc s charakteristickou výzdobou); 6 — věterovska zásobnice; 8, 10 — mísy — „krajáče"; 11 — zásobnice. 1, 2, 9, 10 — Hodonice; 3, 5, 7, 8, 11 — Budkovice; 4 — Dolní Věstonice; 6 — Přerov.

270

V dnešní době jsou tedy téměř jediným zdrojem kosterného materiálu lidu věteřovské skupiny nálezy ze sídlištních objektů nebo kulturních vrstev, které lze rozdělit do 4 skupin [Stuchlíková 1990a]. První skupinu reprezentují jednotlivé kosti nebo jejich fragmenty, především zlomky lebek, které se obdobně jako v únětické kultuře mohly do sídlištních objektů dostat druhotně z porušených hrobů v okolí. Dále se objevují části koster, a to zejména lebky, případně s pozůstatky postkraniálního skeletu (Blučina, Hodonice, Mikulov, Pavlov). Nejpočetnější soubor tvoří kompletní kostry, uložené různými způsoby, nejčastěji ve skrčené poloze na levém či pravém boku (např. Bezměrov, Blučina, Budkovice, Hodonice, Kněždub, Pavlov, Věteřov), ale i evidentně „pohozené" nebo pohřbené jiným způsobem (Blučina, Pavlov, Rymice?, Újezd u Brna?). Do samostatné skupiny řadíme nálezy většího počtu jedinců v jednom objektu, kdy v některých případech lze uvažovat o vzájemném příbuzenském vztahu zemřelých. Příkladem může být jáma z Hulína s pohřbem dospělého muže a dvou dětí. Jáma v Bystročicích obsahovala skelety 40 až 501etého muže, 401eté ženy a 181etého jedince. Méně jasná byla situace v Přerově, kde se zjistily pozůstatky 20—401eté ženy, 14—201etého jedince a dítěte ve věku 5 let. Unikátní objev představovala na první pohled běžná jáma č. 6 z Velkých Pavlovic [Stuchlíková— Stuchlík—Stloukal 1985]. Na dně leželo celkem 8 koster, a to 401etý muž, 30—401etá žena a 6 dětí ve věku 3,5,6, 7,8 a 9 let. Skelety muže a 51etého dítěte spočívaly ve skrčené poloze obličeji obrácenými k sobě, zatímco další kostry byly do jámy pohozeny, jak ukazují jejich více nebo méně nepřirozené polohy. Antropologické šetření neprokázalo žádnou stopu násilného úmrtí všech pohřbených osob. Podle demografické skladby, určení krevních skupin a průzkumu anatomických odlišností jde pravděpodobně o příslušníky jedné rodiny. Převážnou část nálezů věteřovské skupiny tvoří keramika. Její množství a kvalita dokládá vysokou úroveň hrnčířství, provozovaného nepochybně jako jedno z řemeslných odvětví. Typologicky můžeme keramické nálezy rozdělit do 10 nerovnoměrně zastoupených tříd [Stuchlíková 1984]. Chronologicky nevýraznou skupinu běžné užitkové keramiky tvoří

hrnce a jiné hrncovité tvary, především tzv. zásobnice. Typické jsou dvouuché a bezuché amfory, tzv. šálky a zejména soudkovité hrnky — zcela specifický druh věteřovské keramiky. Na rozdíl od příbuzné maďarovské skupiny jsou minimálně zastoupené džbánky. Velmi četnou a tvarově rozmanitou skupinu představují mísy, mezi nimiž dominují neprofilované tvary s rovně seříznutým, dovnitř rozšířeným okrajem. Další formy užitkových, drobných a zvláštních typů (osudí, dózičky, cedníky, tzv. vykuřovadla, pokličky, miniaturní nádobky, přesleny, závaží, kolečka vykroužená ze střepů, modely kol vozů atd.) doplňují širokou škálu věteřovské keramiky. Poměrně velmi vzácně bývají v prostředí věteřovské skupiny nalézány bronzové výrobky, což je do značné míry způsobeno jednak absencí hrobů, jednak systematickým vylupováním zachycených hrobových celků. Ze zbraní známe sekeromlaty křtěnovského typu, čepele dýk a hroty kopí, z pracovních nástrojů se vyskytnou sekerky se schůdkem, dláta a šídla. Rozmanitější soubor představují ozdobné předměty: tyčinkovité náramky ve tvaru písmene C, sedlové náramky, jehlice s kulovitou šikmo provrtanou hlavicí nebo s hlavicí svinutou ve svislou trubičku, vlasové ozdoby z dvojitého drátu, prsteny s konci svinutými v terčíky nebo zdobené plechové terčíky. Místní metalurgii dokládají nálezy měděných hřiven, odlévacích forem a dyzen. Pozůstatky kovolitecké dílny se podařilo odkrýt na plošině před opevněním Hradiska u Svitávky; šlo o ohniště a jílem vymazanou kotlovitou jamku, obsahující zlomky keramického kadlubu a dyzny [Štrof 1990]. Materiálový fond věteřovské skupiny a vlastně celé maďarovsko-věteřovské kultury se vyznačuje velkým bohatstvím a značnou variabilitou kostěné a parohové industrie. Vedle zcela běžných tvarů nástrojů (šídla, hroty, dlátka, hladítka, tzv. brusle atd.) se objevují větší masívní předměty interpretované jako sekeromlaty, palice, kladiva nebo motykovité nástroje. Běžným nálezem jsou části parohů se stopami řezání, zřejmě polotovary a případně i odpad. K velmi zajímavým artefaktům patří opracované a provrtané kloubní hlavice femurů, mezi nimiž se vyskytly i exempláře vyrobené z lidských kostí. Vzácně byly v prostředí moravské věteřovské skupiny zjištěny postranice koňských udidel (Blučina), ozdobné před-

168 Kamenné (1, 33), hliněné (2—4, 6—12,19, 21), parohové (13—18, 20) a bronzové (22—32) předměty lidu věteřovské skupiny. 1 — silexové škrabadlo; 2 — přesleny; 3,6—7 — závažíčka; 4 — ptačí figurka; 5 — kloubní hlavice; 8—10 — dyzny; 11,12 — kolečka vykroužená ze střepů keramiky; 13 — knoflík; 14, 16 — „zděře"; 15 — zápona; 17 — část postranice koňského udidla; 18 — palice; 19 — „cívka"; 20 — „brusle"; 21 — model vozového kola; 22 — sekerka s hrotitým schůdkem; 23,24 — náramky; 25, 26 — ozdobné terčíky; 27 — prsten; 28, 29 — dýky; 30, 31 — jehlice s kulovitou hlavicí; 32 — sekeromlat křtěnovského typu; 33 — kadlub na odlévání hrotů kopí. 1, 3, 20 — Velké Pavlovice (sídliště); 2, 15, 18, 19 — Budkovice (sídliště); 4—8, 11, 12, 25, 30 — Hodonice (sídliště); 9 — Dolní Věstonice; 13 — Věteřov; 14, 16, 17, 21, 22 — Blučina-Cezavy; 23, 24, 26—28, 31, 32 — Borotice (mohyly); 29 — Újezd u Brna; 33 — Josefov.

2

272

měty jako jsou jehlice, ploché kotoučky s otvory a parohové zděře (Blučina, Věteřov). Některé z nich jsou zdobeny precizně provedenou rytou výzdobou, pro niž v některých případech najdeme přesné analogie v oblastech jihovýchodní a východní Evropy. Do náplně hmotné kultury věteřovského obyvatelstva náleží rovněž výrobky z kamene. Jde především o štípanou industrii, přičemž ze skutečných nástrojů se vyskytují čepelky s pilkovou retuší, sloužící většinou jako srpové kameny, škrabadla, méně často pak drasadla a převážný podíl tvoří neretušované úštěpy a odpad. Z broušené industrie známe nepočetné nálezy plochých sekerek, sekeromlatů a výjimečně se objevila poškozená nátepní destička. Ostatní kamenné výrobky představují podložky, drtiče, případně brousky nebo hladítka. Specifickou, již výše zmíněnou formou jsou kadluby (Dolní Věstonice, Josefov, Pavlov). Zcela výjimečně se na věteřovských sídlištích setkáme s výrobky z jiných materiálů. Zlaté spirálky a vlasová ozdoba pocházejí z Cezav u Blučiny, Hradiska u Kroměříže a údajně i z Charvát [Tihelka 1960; Salaš 1986c, obr. 3:4], jantarové perly jsou z Cezav u Blučiny a drobné zlomky se nedávno zachytily i na sídlišti v Mušově [Geisler—Stuchlíková 1986]. Ekonomika nositelů maďarovsko-věteřovské kultury byla založena na zemědělské produkci. Svědčí o tom hlavně osteologické a paleobotanické nálezy (pšenice jednozrnka a dvouzrnka, pšenice obecná, ječmen obecný, proso?) a nepřímo i některé součásti sídlištního inventáře (např. kamenné podložky — zrnotěrky, drtiče, srpové čepelky, některé kostěné a parohové nástroje). Z věteřovských sídlišť pochází velké množství zvířecích kostí, prozatím však máme k dispozici příslušná odborná posouzení jen z minimálního počtu lokalit. Nejhojněji chovaným druhem byl skot, sloužící k produkci mléka a zřejmě i k tahu. Prasata se pěstovala především jako zdroj masa, v menší míře se chovaly ovce a kozy, určené pro získávání mléka a vlny. V omezeném počtu se setkáváme s pozůstatky koní a psů. Kosti lovených zvířat tvoří jen malé procento z celkové sumy osteologického materiálu. Doplňkem potravy byly patrně říční škeble, jejichž lastury se často nalézají v sídlištních objektech. Rozvoj věteřovské skupiny podnítily z části silné jihovýchodní a východní vlivy. Důležitou novinkou tohoto časového úseku se stalo rozšíření chovu koně a existence vyspělého typu vozu, což umožnilo uskutečnění poměrně rychlého spojení geograficky vzdálených oblastí a zároveň výrazný rozmach dálkových obchodních kontaktů.

297

4.3.4 Středodunajská mohylová kultura Ve střední době bronzové se na rozsáhlém území od východní Francie až po střední Evropu rozšířil kulturní komplex, jehož jednotícím činitelem je pohřbívání zesnulých pod mohylami. Rozpadá se na větší množství vzájemně příbuzných kultur a skupin a v sousedství Moravy jsou jeho představiteli českofalcká mohylová kultura rozšířená v Bavorsku, Falci, jižních a západních Čechách a karpatská mohylová kultura se sídelním regionem na jižním Slovensku a v Maďarsku. K těm nejvýznamnějším můžeme počítat i středodunajskou mohylovou kulturu, která obsadila kromě Moravy ještě střední Čechy, Dolní Rakousko a západní část jihozápadního Slovenska. Střední doba bronzová představuje sice poměrně krátký časový úsek zhruba dvou století, patří však k významným pravěkým epochám, které na dlouhou dobu ovlivnily historický vývoj našeho území. Její počátek netvořil žádnou výraznou hranici a mnohé starobronzové kultury, včetně maďarovsko-věteřovské, zanikaly postupně až v jejím průběhu. Žel, střední doba bronzová náleží k těm etapám našich dějin, v jejichž poznám máme největší mezery, což je na jedné straně způsobeno menším počtem zachovaných památek a na straně druhé i značným opomíjením tohoto zajímavého období. Existence mohylové kultury byla na našem území zjištěna již v 80. letech minulého století, ale teprve v jeho závěru do ní zařadil J. Palliardi první skutečně středobronzové objekty — žárové hroby z Oblekovic. Nalezišť potom postupně přibývalo, takže ve 20. letech mohl O. Menghin na Moravě a v Dolním Rakousku vyčlenit samostatnou danubsko-sudetskou kulturu, což krátce na to akceptoval i I. L. Červinka. Vedle toho se používala řada podobných i odlišných termínů a teprve po druhé světové válce se archeologové sjednotili na označení středodunajská mohylová kultura, zavedeném K. Willvonsederem (1937) při zpracování střední doby bronzové v Rakousku. Vznik středodunajské mohylové kultury (SMK) můžeme vysvětlit v podstatě plynulým vývojem z věteřovské skupiny za současného intenzivního působení kulturních vlivů z jihovýchodu a východu. Nejvýrazněji se nám tento proces jeví na jižní Moravě, která se na rozhraní starší a střední doby bronzové stala krystalizačním centrem, odkud se mohylová kultura šířila dále. Na sídlišti v Bulharech [Stuchlík 1984] má většina keramiky ještě věteřovský ráz, ale objevují se zde již první mohylové prvky. Zvláště významným nalezištěm je mohylník v Boroticích na Znojemsku, jehož starší část založil lid věteřovské skupiny ve starší době bronzové, zatímco ve zbývající části pohřbí-

Mapka 22 Osídleni Moravy lidem středodunajské mohylové kultury. A - státní hranice: B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu SMK; E — opevněné sídliště; F — sídliště;G — kostrové hroby; H — mohylník; I — kultovní objekt: J — bronzový depot. 1 — Bezměrov; 2 — Borotice; 3 — Bošovice; 4 — Brno-Černá Pole; 5 — Čeložnice; 6 — Hodonín; 7 — Hradisko u Kroměříže; 8 — Hulín; 9 — Jiříkovice; 10 — Lednice; 11 — Přítluky: 12 — Suchohrdly; 13 — Svitávka; 14 — Uherský Brod; 15 — Vávrovice; 16 — Velké Hostěrádky; 17 — Viničně Šumice.

vali nositelé SMK. Průkazné věteřovské relikty jsou rozpoznatelné ještě na sídlištích v Křižanovicích a Přítlukách nebo v obsahu hrobu ze Sudoměřic [Stuchlík 1990b]. Plně vyvinutá SMK je na jižní Moravě doložena již od počátku stupně B B1. Specifická situace vznikla na střední a severní Moravě a v přilehlé části Slezska, tedy v oblasti patřící později k lužickému kulturnímu okruhu. Zde zřejmě ještě po celou dobu stupně B B1 přežívalo věteřovské obyvatelstvo, obdobně jako na jihozápadním Slovensku lid maďarovské a v jižní části Dolního Rakouska böheimkirchenské skupiny. V minulosti se kulturní náplň zbývající části střední doby bronzové začala v duchu starých tradic o nadřazeném postavení lužické kultury v komplexu popelnicových polí přisuzovat

právě jí. Kromě jiného se zde projevoval výrazně vliv polských archeologů, kteří vývoj ve střední době bronzové spojovali s předlužickou kulturou [Gedl 1975]. S její existencí začali někteří badatelé počítat i v severní polovině naší země, zatímco jiní používali spíše termín předlužické období [Nekvasil 1987, 257 až 258] nebo protolužický horizont [Spurný 1982, 132; Dohnal 1988, 18]. Vytvářel se tím ovšem falešný dojem, že v rámci komplexu popelnicových polí mohl mít lužický okruh výraznou časovou prioritu. Ve skutečnosti můžeme v této oblasti v mladší části stupně B B a ve stupni B C rozpoznat jednoznačné doklady přítomnosti mohylové kultury [Štrof 1990b]. Současný stav výzkumu však není v tomto regionu takový, abychom mohli spolehlivě určit, zda 298

se sem dostala posunem z jižní Moravy, či, a to se zdá pravděpodobnější, i zde došlo k plynulému vývoji z věteřovské skupiny za současného působení vlivů z jižnějších oblastí s již plně vyvinutou středodunajskou mohylovou kulturou. Toto věteřovské podloží však bylo již chronologicky i geograficky modifikováno, což vedlo k tomu, že mohylová kultura na střední a severní Moravě má poněkud jiný charakter než v jižní části země; lze ji považovat za specifickou větev SMK, pokud ne přímo za samostatnou skupinu mohylové kultury. Jinými slovy lze rozdíl mezi jižní a severní polovinou země vysvětlit tím, že mohylová kultura na jihu vyrůstala z klasické fáze věteřovské skupiny, zatímco v severnějších oblastech až z poklasické fáze. Ve vývoji SMK můžeme rozeznat tři, případně čtyři základní období. Ve starším období, datovaném do stupně B B1, se zpočátku objevují v materiální kultuře reminiscence věteřovské skupiny, ale záhy je mohylová kultura plně zformovaná. Typickými představiteli jsou sídliště v Brně-Černých Polích a Přítlukách, hromadný nález bronzů z Hodonína, dále část pohřebiště v Boroticích nebo jednotlivé hroby z Pasohlávek a Želetic. Značná část nalezišť patří do středního období ve stupních B B2/C1 a reprezentují je sídliště v Jiříkovicích, většina nálezů z pohřebiště v Šatově a část nálezů z mohylníků v Boroticích a Čeložnicích. Mladší období můžeme zařadit do stupně B C2 a s jeho projevy se setkáme na sídlišti v Těšeticích, na mohylníku v Suchohrdlích, patří sem i hrob z Brna-Maloměřic a keramický depot z Lednice. Vývoj mohylové kultury vyznívá v přechodném mohylovo-velatickém a mohylovo-lužickém období, které chronologicky stojí na rozhraní stupňů B C/D, je zastoupeno na sídlišti ve Strachotíně, mohylnících v Bošovicích a Velkých Hostěrádkách a bronzovou industrií nejlépe v hromadných nálezech z Hradiska u Kroměříže a Hulína. Mladší období odpovídá zároveň stupni Maisbirbaum—Zohor a pozdní období stupni Strachotín—Velké Hostěrádky, které charakterizoval při chronologickém třídění období středodunajských popelnicových polí J. Říhovský [1982c]. Na rozdíl od jiných mohylových kultur, u nichž sídliště téměř neznáme, vyznačuje se SMK poměrně velkým počtem lokalit sídlištního charakteru. Bohužel zatím žádné nebylo prozkoumáno celé nebo aspoň z větší části, takže o jejich velikosti, uspořádání a charakteru máme jen torzovité znalosti. Téměř výhradně jsou rovinná, neopevněná a mají zemědělský charakter. K největším patří osada v Brně-Černých Polích, kde v letech 1926/27 a 1948/49 bylo odkryto celkem 25 objektů (největší vzdálenost mezi nimi činila přibližně 100 m [Schirmeisen 1927; Tihelka—Hank 1949].

299

Vedle běžných sídlišť venkovského typu máme u nás vzácně zachyceny i opevněné osady. Jednou z nich je Hradisko u Kroměříže, v minulosti spojované s tzv. předlužickou kulturou. Plochu hradiska o celkové rozloze asi 14 ha vymezovala na jedné straně inundace řeky Moravy, na straně druhé zbytky valu širokého až 40 m. Původní hlinitá hradba měla šířku 9—10 m, odhadovanou výšku 6 m a na vnitřní straně ji zpevňovaly kůly; vnější strana byla lemována příkopem, jehož maximální šířka dosahovala 26 m. Datování fortifikace není zcela jisté, s jejím vznikem lze počítat nejdříve v závěru věteřovské skupiny, ale pravděpodobněji až v době osidlem Hradiska lidem mohylové kultury [Spurný 1954b). Nevýrazné návrší v Přítlukách ohraničoval příkop široký 3—4 m, na jehož vnitřní straně byly zachyceny stopy konstrukce tvořené kameny a kůlovými jamkami — snad pozůstatek opevnění širokého přibližně 2,5 m [Trňáčková 1954]. Fungující fortifikace existovala v mohylovém období i na Hradisku u Svitávky, osídleném od závěru starší až po mladší dobu bronzovou [Štrof 1990]. Stopy pobytu mohylového lidu se však nalezly i na některých dalších výšinných polohách (Klentnice, Šumárník u Kněždubu), takže nelze vyloučit, že opevněných sídlišť bude v budoucnosti zjištěno poněkud více. Nadzemní obytné stavby se podařilo identifikovat ve dvou případech na sídlišti v Přítlukách. Obě měly kůlovou konstrukci, přičemž jednu z nich o rozměrech 5 x 2,5 m vymezovalo 6 kůlových jamek a druhá čtvercová se stranami 4 x 4 m měla mít na západní straně ještě otevřenou předsíň širokou 1,2 m [Trňáčková 1954]. Do střední doby bronzové jsou řazeny i dvě navzájem se porušující dlouhé halové stavby ze sídliště v Bezměrově. Stěny těchto domů vymezovaly obvodové žlábky a v nich umístěné kůlové jámy. První z nich měla zachovanou délku 12 m a průměrnou šířku 8 m a stejně široká druhá stavba se dala sledovat v délce 15 m [Spurný 1972, obr. 3-6]. Pozůstatkem zahloubené obytné stavby mohl být i jeden metr hluboký objekt z Bohdalic o rozměrech 6 x 2 m. O značně vyspělé úrovni bydlem ve střední době bronzové svědčí zajímavý nález z Jiříkovic, kde se kromě běžné mazanice, vyskytující se na většině pravěkých sídlišť, nalezly i kousky nevypálené omítky s několika vrstvami barevných nátěrů v šedém, žlutém a okrovém odstínu [Piffl 1949]. Podobná mazanice s bílým nátěrem byla zjištěna rovněž v jednom (snad obytném) objektu v Podolí a v osadě Těšeticích na Znojemsku. Nejobvyklejším typem mohylových objektů jsou však běžné jámy nejčastěji kónického nebo válcovitého tvaru. Nezřídka při výzkumu mohylových osad

přicházíme i na větší jámy neurčitého půdorysu s nerovným dnem členěným různými prohlubněmi. Dříve se pokládaly za pozůstatky obydlí, ale spíše jde o objekty hospodářského nebo stavebního charakteru. Ve starší literatuře a nálezových zprávách jsou uváděny i objekty výrobního charakteru sloužící ke kovolitectví (Plenkovice, Rybníky) nebo hrnčířství (Újezd), k nimž ale není zachována žádná dokumentace, takže dnes jsou již nekontrolovatelné. Jediným spolehlivým přímým dokladem domácí metalurgie je zbytek základny malé pícky zjištěné v Těšeticích a doplněné na téže lokalitě dalšími nálezy stejného charakteru (bronzová struska, kamenný kadlub na šipky) [Podborský 1964]. Na Moravě bylo prozkoumáno rovněž několik daiších objektů, které svým charakterem vybočují z řady sídlištních, výrobních či jiných zařízení. Neobvyklý vzhled a některé specifické znaky naznačují, že sloužily pravděpodobně k náboženským obřadům. V Černčíně byl r. 1924 zničen objekt tvořený dvěma protínajícími se kamennými zídkami ve tvaru rovnoramenného kříže; na rozšířených koncích ramen dlouhých 250 cm a orientovaných podle světových stran stály 4 nádoby a pátá se našla ve středu kříže. Ve Viničných Šumicích prozkoumal r. 1945 J. Poulík mísovitou jámu s popelem a se stopami ohně na stěnách. Uvnitř stála amfora na nožce plná spáleného obilí, vedle ni dvouuchá miska, střepy z dalších nádob a mírně prohnutý hliněný kotouč — snad napodobenina chlebové placky. Staršího data je i odkryv v Uherském Brodě, kde v popelovité vrstvě mocné 60 až 70 cm byl na ploše přibližně 70 m2 objeven rituálně pohřbený tur a v jeho okolí bohatá kolekce nálezů. Kromě rozmanitých nádob, keramických fragmentů, zvířecích kostí, drobných bronzových a kostěných předmětů obsahoval soubor méně obvyklé artefakty, jako jsou vaničkovité nádoby nebo zlomky lidských a zvířecích plastik. Obětiště doplňovaly ještě tři na obvodu umístěné prohlubně s vypálenými stěnami. Objekt v Černčíně bývá obvykle spojován se slunečním kultem, zatímco naleziště v Uherském Brodě a ve Viničných Šumicích jsou interpretována jako místa, kde se přinášely oběti vegetativním božstvům [Hrubý 1958]. Kultovní charakter je někdy přisuzován i opevněnému sídlišti v Přítlukách, kde se v horní vrstvě příkopu nalezly lidské pozůstatky. Zda jde o sekundárně přemístěné nálezy, stopy boje nebo o svědectví kultovní činnosti nelze dnes spolehlivě rozhodnout, protože příkop nemohl být kvůli spodní vodě prozkoumán celý. Obdobného charakteru jsou i objekty s výraznými stopami používání ohně (vypálené stěny, silné popelovité vrstvy) obsahující fragmenty různé mazanicové konstrukce, neobvyklé nálezy a většinou

žárem deformovanou keramiku. Tato naleziště, která známe nejen z Moravy (Skalice, Unčovice), ale i z Čech, Slovenska, Maďarska, jsou někdy považována za pouhé pozůstatky ohnišť, ale často jsou v nich spatřována kultovní místa [Dohnal 1989], kde byly obětovány dary bohům. Hlavním zdrojem informací o střední době bronzové jsou výzkumy pohřebišť. Charakteristickým projevem tohoto období bylo sice ukládání zemřelých pod mohylami, což se odrazilo i v názvu kultury, ale neobyčejně rozmanitý pohřební ritus svědčí o značné volnosti v nazírání na posmrtný život.

17

169 Borotice. Plánek mohylníku starší a střední doby bronzové s dodatečnými pohřby z mladších období pravěku.

Pohřebiště jsou sice nejlépe známým druhem památek, ale komplexního výzkumu se na Moravě nedočkala ještě ani jedna nekropole; většina mohylníků byla v podstatě odkrývána amatérským způsobem, takže z nich vesměs nejsou dochovány dostatečné nálezové okolnosti. Mohylníky středodunajské mohylové kultury jsou dodnes zachovány pouze v oblasti Ždánického lesa a jižních svahů Chřibů (např. Bošovice, Heršpice, Velké Hostěrádky) a dále na Znojemsku (Borotice, Suchohrdly). Navzájem se od sebe liší 300

s kamennou konstrukcí, na Moravě se při jejich výstavbě používala většinou jen hlína. Obvodové kamenné věnce nebo jednotlivé kameny na obvodu mohyly byly na Moravě zjištěny jen vzácně, například v Celožnicích [Hrubý 1949]. Jen mimořádně se vyskytly i příkopy lemující obvod mohyly (Borotice, Čeložnice). Nejednotný je rovněž počet hrobů uložených pod jedním násypem: pohybuje se nejčastěji od 1 do 3; v některých mohylách se nepodařilo zjistit vůbec žádný pohřeb, v jiných bylo zase hrobů více (např. v mohyle 15 v Boroticích se nalezlo 7 pohřbů). Vedle fyzicky velmi náročného mohylového způsobu pohřbívání se objevují i běžné hroby ploché. Na většině nalezišť šlo o jednotlivé hroby a pokud jich bylo někde zjištěno více, dělila je vesměs značná vzdálenost. Zdá se tedy, že aspoň v některých případech mohlo jít rovněž o pohřby uložené původně

170 Borotice. 1 — mohyla č. 15 s pohřby I—IX; 2 — detail pohřbu II.

rozsahem; nejmenší se skládají pouze z několika mohyl, zatímco na největším pohřebišti v Čeložonici se jich nachází 77. Velikost mohyl se pohybuje od těch nejmenších, pouhým okem sotva rozpoznatelných, až po velké útvary, jako je mohyla v Bošovicích o ø 16 m a výšce 150 cm nebo mohyla č. 13 v Boroticích o ø 20 m a výšce 140 cm. Zatímco v západních mohylových kulturách se velmi často objevují mohyly 301

171 Borotice. 1 — hrob 1 pod mohylou č. 36; 2 — výzkum mohyly č. 6.

172 Pasohlávky. Bronzový inventář bohatého hrobu.

v dnes již zničených mohylách. Pestrost pohřebních zvyklostí mohylové kultury se však projevuje i v tom, že se vyskytují hroby mohylové i ploché, přičemž v obou se mohou objevit pohřby žárové i kostrové. Zemřelí byli ukládáni nejprve v poloze skrčené, postupně se však začalo uplatňovat i ukládání v natažené poloze. Jednotné nejsou ani pohřby žárové: vedle popelnicového způsobu se můžeme setkat i s pohřby jámovými nebo dokonce s volným rozhozením spálených kostí. Vedle jednoduchých můžeme spatřit i případy se složitou úpravou hrobové jámy. V Bošovicích a Velkých Hostěrádkách se podařilo rozpoznat zbytky dřevěných konstrukcí (obložení?), některé pohřby

byly obloženy kameny (Jiříkovice, Suchohtdly) nebo ležely na kamenné dlažbě (Miroslav). Doslova kamenné hrobky byly vybudovány u dvou hrobů v Boroticích a Čeložnicích, přičemž v druhém případě šlo o žárový pohřeb. Pokud se vůbec zachoval kostrový materiál, nacházíme v hrobech téměř vždy pozůstatky jedné osoby a jen vzácně dvou (Morkůvky) nebo tří jedinců (Borotice, Bulhary). Hrobovou výbavu tvořila nejčastěji keramika, zpravidla 1 až 3 nádoby, několik bronzových předmětů a jen zřídka se najdou výrobky z jiných materiálů. Vedle chudě nebo dokonce zcela nevybavených se objevují i hroby značně bohaté. Pří302

173 Lednice. Keramický depot.

303

kladem může být žárový pohřeb z počátečního období mohylové kultury z Pasohlávek, který obsahoval 4 náramky, jehlici, náhrdelník tvořený 5 velkými závésky a drátěnými spirálkami a 22 plechových pukliček. Bojovník z mladšího období pohřbený ve Velkých Hostěrádkách-Líchách byl zase vybaven 5 nádobami, bronzovým mečem, dýkou, jehlicí a břitvou. Řada poznatků při studiu střední doby bronzové vyplývá rovněž z hromadných nálezů. Zvláštností SMK jsou keramické depoty, patřící, obdobně jako v okolních oblastech, vesměs do jejího mladšího období. Na Moravě je známe z několika lokalit (Brod n. D., Lednice, Mutěnice, Želešice: Říhovský 1982c), z nichž ten největší z Mutěnic obsahoval celkem 48 nádob, několik střepů z dalších nádob a tři bronzové předměty. Obvykle jsou keramické depoty dávány do souvislosti s hrnčířskou výrobou, obchodem, ale někdy se v nich spatřují i doklady kultovní činnosti. Moravské hromadné nálezy jsou vesměs staršího data, jejich nálezové okolnosti jsou málo známé a nelze se proto spolehlivě vyjádřit k jejich předpokládané funkci.

Rozvoj kovolitectví je dokumentován značným počtem hromadných nálezů bronzové industrie. Do počátku střední doby bronzové ve stupni B B1, který v podstatě odpovídá známému kosziderskému horizontu bronzových předmětů z Karpatské kotliny, patří depoty z Hodonína [Hänsel 1967], Mušova [Stuchlík 1981a] a Přítluk [Stuchlík 1979]. Mnohem běžnější a rovněž početnější jsou hromadné nálezy z konce střední doby bronzové (B C2), případně z rozhraní střední a mladší doby bronzové (B C/D), kam můžeme zařadit mimo jiné poklady z Hradiska u Kroměříže, Hulína, Tučap [Furmánek 1973, obr. 11—30, 43] a Kroměříže [Stuchlík 1988, obr. 12, 16, 17]. K nejbohatším náleží sklad z Hradiska u Kroměříže, kde bylo v nádobě uloženo asi 170 předmětů, ať již celých nebo zlomků, mimo jiné sekery, dláta, srpy, dýky, meče, kopí, náramky, prsteny, puklice, jehlice, knoflíky aj. Při stanovení funkce lze u nich rozpoznat dvě základní skupiny. Na jedné straně jsou to soubory hotových výrobků náležejících jednotlivým osobám, ať již jde o přímé uživatele nebo u velkých depotů patrně o obchodníky, na straně druhé soubory určené k přetavení obsahující surovinu, vadné a poškozené výrobky a zlomky (např. Hodonín, Kroměříž, Mušov). Převážnou část náplně mohylové kultury představuje keramika a bronzová industrie, kterou jen v minimální míře doplňují výrobky z jiných materiálů. Keramika středodunajské mohylové kultury je vesměs vyrobena z jemné hlíny s příměsí písku, povrch nádob je často potažen vrstvičkou jemné plavené hlíny, která se však snadno odlupuje. Na první pohled je patrný rozdíl mezi hrobovou a sídlištní keramikou, ale ne vždy je jasné, zda nižší kvalitu nádob z hrobů způsobilo jen její uložení v méně příznivých podmínkách, či zda šlo o speciálně a méně kvalitně vyráběnou funerální keramiku. Oproti starší době bronzové se podstatně rozšířilo zdobení nádob. K základním prvkům výzdoby patří horizontální rýha mezi hrdlem a tělem, vzácněji svislé rýhy; často jsou rýhy nahrazeny liniemi vpichů ve tvaru obilného zrna. Zvláště typickým ornamentem jsou podkovovité rýhy lemující výčnělky na těle amfor, džbánků a mís nebo šrafované trojúhelníky tvořící obvodovou linii, případně motiv tzv. přesýpacích hodin. Z plastických prvků se nejčastěji používaly různé výčnělky, laloky na okraji mís a hrnců. Na sídlištní keramice je běžným prvkem plastická lišta, většinou důlkovaná nebo přesekávaná. Typologicky můžeme keramiku rozdělit do 8 základních tříd a v každé z nich vydělit ještě řadu variant. Chronologicky málo citlivé jsou hrnce (bezuché, se 2 uchy, s 1 uchem, s lištou na rozhraní hrdla

174 Hulín. Výběr z depotu bronzových předmětů.

304

175 Keramika lidu středodunajské mohylové kultury staršího (1-8) a středního (9-23) období. 1-3,6-8 - Přítluky; 4 - Křižanovice; 5 - Sudoměřice; 9—11, 13, 17, 19, 20 - Borotice; 12, 14,16, 22 - Šatov; 15 — Klentnice; 16,18, 21, 23 - Brno-Černá Pole.

305

176 Keramika lidu středodunajské mohylové kultury mladšího (1—8) a pozdního (9—19) období. 1, 7 — Jiříkovice; 2, 4, 5 — Věteřov; 3 — Bmo-Židenice; 6 — Suchohrdly; 8 — Svitávka-Hradisko; 9, 16—18 — Velké Hostěrádky (z hrobů); 10—12 — Bmo-Maloměřice (hrob); 13 — Letonice; 14 — Němčíce n. H.; 15 — Bezměrov; 19 — Strachotín.

306

178 Mečíky a meče střední doby bronzové. 1 — časný meč s jazykovitou rukojetí (Kobeřice); 2 — mečík typu Boiu-Keszthely (BB) s výzdobou „uherského" typu (Kojátky); 3 — meč s plnou rukojetí typu Riegsee (B C/D) (Ivančice, hrob); 4 — mečík — dýka s lichoběžníkovitým týlem (B B) (Boleradicc).

177 Bronzové předměty staršího a středního období lidu středodunajské mohylové kultury. 1 — pinzeta; 2, 3 — srdcovité závěsky; 4, 5 — terčovité závěsky; 6 — jehlice s pečetítkovou hlavicí; 7 — jehlice typu Wetzleinsdorf; 8 — jehlice se srpovitě prohnutou jehlou; 9 — šídlo s násadou; 10—13 — C-náramky; 14 — čepel srpu s knoflíkem; 15 — zlatý závěsek; 16 — dýka s obloukovitým týlem; 17—19 — prsteny; 20 — sekerka s lištami s ovinutým týlem; 21 — dlátovitý nástroj s lištami; 22 — dýka s lichoběžníkovitým týlem; 23 — kopí; 24 — zdobený sekeromlat s kotoučovitým týlem. 1—3, 6, 9, 11 — Šatov; 4, 5 — Nejdek; 7, 12, 17—20 — Borotice (z mohyl); 8, 13 — Želetice; 10 — Sudoměřice; 14, 16, 21, 23 — Přítluky; 15 — Tulešice (z mohyly); 22 — Olbramovice; 24 — Olomouc.

2

a těla) a od nich odvozené jiné hrncovité tvary a zásobnice. Typickou formou jsou amfory vyráběné v provedení bez uch, se 2 horizontálními uchy, se 2 vertikálními uchy, vzácněji se 2 uchy přes hrdlo, na nožce a v mladším období se žlábkovaným tělem. Charakteristickým projevem jsou i džbánky tvořící širokou škálu tvarů od tzv. maďarovských, přes nezdobené tvary, někdy i na nožce, až po exempláře s tělem zdobeným podkovovitými rýhami kolem výčnělků nebo pro mladé období typické džbánky s tělem zdobeným svislými žlábky nebo žebírky. Jednu z nejpočetnějších skupin tvoří mísy, mající okraj kónicky rozevřený, vzácněji zatažený, zesílený nebo pro severnější část Moravy příznačné výrazně profilované hrdlo. Často jsou z okraje vytaženy laloky, vzácněji se objeví mísy na nožce nebo mísy s otvory pod okrajem. Běžným tvarem jsou nízké šálky s uchem přes hrdlo. Méně často se vyskytují hrnky (kónické, s prohnutým hrdlem). Podstatně méně se objevují zvláštní keramické tvary (cedníky, pokličky, naběračky, zoomorfní nádobky) nebo technická keramika (přesleny, závaží, dyzny apod.). Střední doba bronzová přinesla velký rozmach bronzové industrie po stránce kvalitativní i kvantitativní. Bronz se stal zcela běžným materiálem pro výrobu většiny předmětů. Kovový materiál ze střední doby bronzové můžeme rozdělit do pěti základních skupin: surovina, pracovní nástroje, zbraně, toaletní potřeby a ozdoby. Surovina se ve střední době bronzové objevuje téměř výhradně ve formě zlomků velkých koláčovitých desek (Hodonín. Mušov, Kubšice aj.), které jsou výsledným produktem tavby v pecích, a jen zcela výjimečně ve tvaru kvadratických tyčinek (Hodonín). Pracovní nástroje jsou zastoupeny sekerami (s postranními lištami, se schůdkem, se středovými laloky), srpy, šídly, dláty a noži. Rozhojnila se kategorie zbraní: vedle již dříve používaných dýk (s nýty, s litou rukojetí), kopí a sekeromlatů (s kotoučovitým týlem, dvojramenné) se nově objevují hroty šípů a meče (s jazykovitou rukojetí, s plnou rukojetí. Novým produktem v náplni mohylových kultur se staly toaletní potřeby zastoupené pinzetami a břitvami. Z chronologického hlediska mají největší význam šperky, jejichž sortiment se rovněž značně roz-

rostl. Pro starší období mohylové kultury jsou příznačné srpovité jehlice, jehlice typu Wetzleinsdorf, jehlice s otvorem v zesíleném krčku, terčovité závěsky, starší varianty plechových nárameníků, některé druhy tyčinkovitých náramků (např. s výzdobou tzv. rybích měchýřů) a starší varianty podélně žebrovaných náramků. Od středního období se rozšířila kolekce různých druhů náramků, jehlice s pečetítkovou hlavicí a celá řada dalších předmětů. Pro mladší období jsou typické dvojdílné jehlice s terčovitou hlavicí, jehlice s kulovitou hlavicí a zduřeným krčkem, mladé varianty podélně žebrovaných náramků a plechových nárameníků, měsíčkovité a nálevkovité závěsky. Mezi ozdoby s dlouhou dobou výskytu patří většina variant náramků, různé puklice, srdcovité závěsky, knoflíky, jehlice s hlavicí svinutou v očko, prsteny, spirálovité trubičky do náhrdelníků aj. Poněkud hojněji než ve starší době bronzové, ale méně často než např. v Čechách nebo na Slovensku, vystupují na Moravě výrobky ze zlata. Reprezentují je drátěné spirálky z Čehovic a Přítluk, drátěný kroužek z Borotic, závěsky z Pritluk a Tulešic, terčíky z Čehovic, prsten z Rybníků nebo zlaté „nitě" z Lužic. K poměrně vzácným nálezům můžeme počítat rovněž jantarové perly (Bošovice, Borotice, Šatov) a skleněný korál z Oblekovic. Zobecnění bronzové industrie poznamenalo naopak úbytek předmětů vyráběných z jiných materiálů, kterým navíc hlavně u starších výzkumů byla věnována menší pozornost. Velmi vzácně se objevuje štípaná kamenná industrie, ubylo i broušených sekerek, poněkud častěji se objeví jen drtidla, drtiče a různé brousky a hlaďítka. Z kamene jsou zhotoveny i kadluby na odlévání šipek a knoflíků z Uherského Brodu a na šipky z Těšetic. Nápadný útlum můžeme pozorovat i v používání kostěné industrie, kterou reprezentují pouze nečetná šídla, rukojeti bronzových šídel, kostěné závěsky s provrtem, parohová postranice koňského udidla z Otaslavic a prstenec nejasné funkce z kultovního objektu v Uherském Brodě. Za hlavní způsob obživy se u většiny mohylového obyvatelstva v minulosti považovalo pastevectví, ale ekonomická základna středodunajské mohylové kultury naznačovala vždy něco jiného. Dostatečné množství sídlišť, na rozdíl od západních oblastí, svěd-

179 Bronzové předměty mladšího a pozdního období lidu středodunajské mohylové kultury. 1 — pinzeta; 2 — puklice; 3 — podélně žebrovaný C-náramek; 4—7 — zdobené C-náramky; 8 — spirálovitý nápažník; 9 — „česká" jehlice s terčovitou hlavicí a kolínkovitým krčkem; 10 — jehlice s kulovitou hlavicí a zduřelým rýhovaným krčkem; 11 — jehlice s podélnou příčně vroubkovanou hlavicí („Kolbenkopfnadel"); 12 — jehlice s hlavicí svinulou v očko; 13, 14 — jehlice s pečetítkovou hlavicí; 15 — dýka; 16, 19 — sekerky se srdčitým schůdkem; 17 — hrot kopí; 18 — dlátko s tulejí; 20—22 — nože; 23 — břitva; 24 — deformovaný sekeromlat s kotoučovitým týlem s trnem; 25 — čepel srpu s knoflíkem. 1, 14, 21 — Klentnice; 2, 5, 7—10 — Hradisko u Kroměříže; 3, 16, 17 — Diváky; 4, 12 — Křenovice; 6, 13 — Suchohrdly; 11, 18 — Hulín; 15 — Ladná; 19 — Brno-Líšeň; 20 — Přibice; 22 — Čeložnice; 23 — Velké Hostěrádky; 24 — Kroměříž; 25 — Kubšice.

2

čí o usedlém způsobu života a tedy o zemědělství. Spolehlivým dokladem pro tento způsob obživy jsou jen nečetné paleobotanické nálezy, mezi nimiž se vedle tradičních plodin zjištěných v Moravském Krumlově (žito), Viničných Šumicích (pšenice) a Přítlukách (obilí bez přesnějšího určení) nově objevuje proso ze sídliště v Bohdalicích. Od střední doby bronzové muselo díky téměř masovému výskytu bronzových srpů dojít i k výraznému zvýšení produktivity sklizňových prací. Další zpracování obilí dokládají kamenné drtiče a drtidla z Brna-Černých Polí a Těšetic. Přirozeným doplňkem zemědělství byl chov dobytka, jehož hodnocení je ztíženo téměř úplnou absencí vhodných paleozoologických posudků. V Brně-Černých Polích představovaly převážnou část osteologického materiálu kosti hovězího dobytka, ovcí a koz, v menším množství se vyskytly doklady prasete domácího, psa a koně a lovenou zvěř zastupovalo pouze několik kostí zajíce a křečka. O významu domácích zvířat nás přesvědčuje i kultovní objekt v Uherském Brodu s rituálně uloženým turem (pohřeb, oběť?). Tvůrci mohylové kultury lovili přirozeně i další zvířata, jak to potvrzují nálezy z Uherského Brodu (zajíc, srnec, medvěd). O tom, že lov neměl v obživě lidí ve střední době bronzové podstatnou roli nás předsvědčuje i poměr kostí chovaných (97 %) a lovených (3 %) zvířat v karpatské mohylové kultuře na Slovensku [Ožďáni 1986], Nelze vyloučit, že poněkud větší význam mohl mít rybolov, který musíme předpokládat díky nálezům bronzových rybářských háčků z Hradiska u Kroměříže a z Uherského Brodu. V průběhu trvání mohylové kultury pokračoval rozvoj výrobních sil, který byl umocněn výrobou specializovaných pracovních nástrojů (např. srpy). Projevilo se to zvýšením produkce potravin, což následně umožnilo vyčleňovat ze společnosti skupinu specializovaných řemeslníků, vyrábějících nejen pro místní potřebu, ale i pro širší směnu. Snad největší význam v tomto směru měla kovolitecká činnost, která značně napomohla zvýraznit majetkovou i funkční stratifikaci společnosti. Středodunajská mohylová kultura i přes poměrně krátkou dobu existence výrazně ovlivnila historické dění na našem území. V určitém směru došlo dokonce i k jistému nadhodnocení její role. Zejména maďarští archeologové předpokládali a mnozí ještě dnes předpokládají její pronikám do Karpatské kotliny, kde měla uvést do pohybu místní kultury a tím zapříčinit rozsáhlé stěhování na Balkáně, jehož konečným výsledkem měl být zánik mykénské civilizace. Pro tuto hypotézu nejsou ovšem žádné reálné

311

podklady. Nelze však popřít, že prostřednictvím mohylové kultury došlo v domácím prostředí ke značným změnám. V závěru starší doby bronzové vzniklé rozdíly mezi severní a jižní polovinou Moravy se ve střední době bronzové ještě zvýraznily a vedly k vytvoření dvou samostatných kulturních okruhů trvajících nejen po celý zbytek doby bronzové, ale i v halštatském období. Poslední zjevné stopy SMK můžeme sledovat ještě v přechodném mohylovo-velatickém horizontu na jižní Moravě a v mohylovo-lužickém horizontu na střední a severní Moravě a v přilehlém Slezsku. 4.3.5 Kultura středodunajských popelnicových polí Mladší a pozdní doba bronzová, znamenající na větší části evropského kontinentu vrchol bronzového věku, je z hlediska archeologického označována také jako období popelnicových polí. Dominujícím způsobem tehdejšího pohřbívání mrtvých byla kremace a ukládám spálených pozůstatků do nádob-popelnic, které při značném množství a hustotě na hřbitovech mohly vzbuzovat dojem „popelnicových polí". Od počátku mladší doby bronzové se vytváří v Evropě několik okruhů popelnicových polí, z nichž na území Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Rakouska zasahují čtyři: středodunajský, hornodunajský, lužický a karpatský. Na Moravě se v důsledku odlišného teritoriálního vývoje na konci starší a hlavně ve střední době bronzové dospělo v době popelnicových polí k územně-kulturní bipartici. V jižní části země vykrystalizovala kultura středodunajských popelnicových polí, ve střední a severní části pak kultura lužických popelnicových polí. Tato bipartice nespočívá jen v odlišnostech materiální kultury, nýbrž pramení hlouběji ve způsobu života i sociálních poměrech a má navíc také etnický podtext. Kultura středodunajských popelnicových polí (KSPP) zaujala rozsáhlá území od jižní Moravy a jihozápadního Slovenska přes Dolní Rakousko, Burgenland, západní část Maďarska (Transdanubie), Štýrsko až po severovýchodní Slovinsko a severní Chorvatsko. Na tomto rozlehlém areálu lze rozlišit několik geografických skupin. Jihomoravská oblast přísluší západní, resp. severozápadní skupině, rozšířené kromě Moravy ještě na západním Slovensku až po Váh, v severozápadním Maďarsku, severním Burgenlandu a Dolním Rakousku. Při svém poněkud excentrickém umístění lze na ní pozorovat ovlivnění sousedními okruhy popelnicových polí (jmenovitě lužickým a hornodunajským), jakož i vlivy z Karpatské kotliny. Poznám vzniku a vývoje KSPP začalo počátkem 20. století. Z hlediska dnešního pojetí byly nejprve

Mspka 23 Osídlení Moravy lidem popelnicových polí starší fáze. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál lidu velatické kultury; F — sídelní areál lužického lidu moravské větve; E — styčná zóna; G — sídelní areál lužického lidu slezské větve; H — sídliště; 1 — sakrální sídliště; J — hradiště; K — žárové pohřebiště velatického lidu; L — sídliště lužického lidu; M — žárové pohřebiště lužického lidu; N — bronzový depot. 1 — Blučina; 2 — Brno-Lískovec; 3 — Drslavice; 4 — Drysice; 5 — Ivančice; 6 — Kněždub-Šumárník; 7 — Lednice; 8 — Lovčičky; 9 — Oblekovice; 10 — Polešovice; 11 — Těšany; 12 — Velatice; 13 — Dolní Sukolom; 14 — Hradisko u Kroměříže; 15 — Kostelec u Holešova; 16 — Mankovice; 17 — Moravičany; 18 — Mostkovice; 19 — Opava-Kateřinky; 20 — Palonín; 21 — Přestavlky; 22 — Skalice n. S.

rozpoznány dvě samostatné složky, odpovídající zhruba staršímu a mladšímu období, tedy její velatická a podolská fáze. Starší fázi patří několik žárových hrobů objevených v Lednici, podle nichž pak I. L. Červinka označil tento druh materiální kultury termínem „lednický typ". Ten se po dlouhou dobu považoval za místní projev expanze tehdy již rozpoznaných lužických popelnicových polí [Říhovský 1982c]. R. 1941 definoval J. Böhm [1941, 306—308] tento kulturní celek podle bohatého žárového hrobu u Velatic jako velatický typ, který považoval původem za domácí (mohylový), avšak silně modifikovaný představou lužické expanze.

Teprve koncem 50. let docházelo na základě nových terénních výzkumů a revize starších nálezů k postupnému přehodnocování teorie o lužické expanzi [Říhovský 1958a] a v současné době je lužický podíl při vzniku středodunajských popelnicových polí definitivně odmítnut. Jejich vznik je vysvětlován přímým vývojem z domácího středobronzového podloží a pokud tu lze rozeznat cizí vlivy, pak je to vesměs jihovýchodní působení z Karpatské kotliny, které sehrálo dokonce určitou úlohu při formování samotných lužických popelnicových polí [Říhovský 1982c]. Nezávisle na starším období byl identifikován rovněž mladší úsek KSPP, odpovídající v dnešní chro312

180 Velatice. Výběr inventáře hrobu bojovníka z eponymické lokality.

313

nologii pozdní době bronzové. Sice již v r. 1910 I. L. Červinka definoval podle žárového pohřebiště v Podolí podolský typ, ale jeho kulturní postavení a datování nebylo až do 50. let správně určeno. Nejčastěji se podolský typ spojoval s invazí cizí etnické skupiny prospektorů, hledajících na Brněnsku a v Moravském krasu železnou rudu. Teprve J. Říhovský [1960] definitivně rozpoznal domácí provenienci podolské kultury a její genetickou souvislost s předcházejícím velatickým vývojem, což mu umožnilo i její datování do pozdní doby bronzové. Jako formální výraz tohoto nového pojetí kulturní jednoty v mladší a pozdní době bronzové zavedl i pojem kultura středodunajských popelnicových polí (KSPP) [Říhovský 1958b; 1966a]. V souladu s celkovým členěním období popelnicových polí na starší (B D—H A) a mladší (H B) fázi, jež odpovídají mladší a pozdní době bronzové, rozlišujeme i ve vývoji KSPP fázi starší (velatickou) a mladší (podolskou). Každá z těchto fází má ještě další několikastupňovou periodizaci, kde se jednotlivé stupně označují zpravidla názvy dvou reprezentativních lokalit. Nejlépe propracovaný časně velatický stupeň Blučina—Kopčany je částečně současný ještě s pozdně mohylovým stupněm Strachotín—Velké Hostěrádky. Zatímco tento nejstarší velatický stupeň je na jižní Moravě vypracován na základě sídlištních nálezů, ostatní vývojové úseky jsou označovány podle hrobových nálezů: starší stupeň Baierdorf— Lednice a střední Velatice—Očkov. Nejmladší velatické hroby byly nejlépe zachyceny na pohřebišti v Oblekovicích a mladší velatický stupeň, datovaný do H A2, je proto označován jako Oblekovice [Říhovský 1968; 1979]. Následující vývoj je již ve znamení plynulého přechodu k mladší (podolské) fázi KSPP a na jižní Moravě je obsah velaticko-podolského horizontu nejlépe znám z nekropolí v Oblekovicích a v Klentnici. Klentnické pohřebiště bylo založeno právě až v tomto období, a proto tento přechodný horizont je označován jako Klentnice I a následný starší stupeň podolské fáze jako Klentnice II [Říhovský 1965; 1966b]. Další vývoj podolské fáze není dosud detailněji rozpracován. Pro mladší stupeň jsou charakteristické některé hroby z Brna-Obřan a pro sledování konečného vývoje s přechodem k horákovské kultuře je nejvýznamnější nekropole v Podolí [Podborský 1970b, 16—17, 191—192; Říhovský 1972]. Po celou dobu trvání procházela KSPP plynulým vývojem bez násilných zvratů nebo zásahů vnějšího prostředí, a proto ani hranice mezi jednotlivými stupni nejsou nikterak ostře vymezeny. Vzhledem k malému množství vhodných nálezových celků pro

některé stupně, případným rozdílům mezi funerální a sídlištní keramikou a nedostatku bronzových předmětů na většině sídlišť je přesnější datování zvláště sídlištního materiálu značně obtížné. V porovnání s mohylovou oblastí zaujímají středodunajská popelnicová pole na jižní Moravě zhruba stejné území (mapky 23, 24), místy však jejich nositelé postoupili i do drive periferních oblastí na svazích Českomoravské a Drahanské vrchoviny, Ždánického lesa a Chřibů. Většina lokalit je vázána na nižší až středně vysoké terény (200—400 m n. m.), objeví se však i výše situovaná naleziště. Současně došlo zřejmě i k populačnímu vzestupu, neboť lze pozorovat nárůst v počtu lokalit; z celého časového rozpětí jich známe na 350, z toho je asi 210 velatických. V souvisle osídleném území se přitom na jižní Moravě rýsuje několik regionů s výraznější koncentrací. Je to především Brněnsko, svahy Pavlovských vrchů, Znojemsko, Ivančicko s Moravskokrumlovském, případně jižní část Vyškovska. Rozdíly v hustotě osidlem mezi starší a mladší fází jsou poměrně malé: kolem Pavlovských vrchů a na Ivančicku-Moravskokrumlovsku jsou častější velatická naleziště, zatímco na Znojemsku je lépe zastoupena fáze podolská. Není dále bez zajímavosti, že v každé z těchto regionálních aglomerad se nachází přinejmenším jedna výšinná, případně i opevněná poloha vzácněji starší a téměř pravidelně mladší fáze [Podborský 1970b, 60—66; Salaš 1987]. Tyto výšinné lokality, případně hradiska, představovaly pravděpodobně politicko-ekonomická střediska příslušných regionů, v nichž lze spatřovat počáteční stadium kmenové organizace. S těmito aglomeracemi kontrastují jen řídce nebo dokonce zcela neosídlené oblasti. Kromě výše položených terénů jsou to především nížinné polohy podle větších vodních toků, ohrožované zřejmě záplavami, přičemž některé lokality byly zcela zaneseny pozdějšími naplaveninami. Patří sem území na dolním toku Svratky, Jihlavy, Jevišovky, z větší části i levobřeží Dyje, dále nížiny dolního toku Trkmanky, Kyjovky, Moravy a jen několik lokalit je známo východně od řeky Moravy. Na severu se KSPP stýká s lužickým osídlením, ale stálá hranice mezi nimi neexistovala. Naopak lze vymezit styčné regiony, kde se lužická a středodunajská oblast vzájemně prolínají. Kontaktní zóny tvoří Tišnovsko, jižní svahy Drahanské vrchoviny, Vyškovská brána a severní část Dolnomoravského úvalu (mezi Uherským Hradištěm a Veselím n. M.). Ve starší fázi jsou tyto regiony spíše velatické, ale v průběhu stupně H A dochází k menším posunům lužické populace k jihu. Na počátku stupně H B se severní část Dolnomoravského úvalu až po Veselí stává sou-

3149

částí lužické kultury podobně jako větší část Vyškovska. Severní část Brněnska a Tišnovsko zůstávají bikulturní, oproti starší fázi je však, zvláště na Tišnovsku, intenzivněji zastoupena lužická komponenta (slezská fáze). Pokojné soužití se zde projevuje jak sousedstvím podolských a slezských lokalit, tak formou kulturně smíšených nalezišť [Podborský 1960a] a známe i nálezy čisté slezské keramiky z podolských lokalit. Hlavními prameny studia KSPP jsou sídliště a pohřebiště. Sídlištnímu výzkumu se dosud nevěnovala dostatečná pozornost, takže stav našich znalostí je neuspokojivý. Z průběhu vývoje známe jak prosté otevřené osady, tak výšinné a opevněné polohy, které jsou obecným fenoménem zvláště v pozdní době bronzové. Otevřená sídliště jsou zpravidla situována na mírných svazích nad vodními toky. Výšinné lokality nacházíme většinou na výhodných ostrožnách nad říčními meandry nebo soutoky. Takové strategicky výhodné polohy jsou samy o sobě chráněny přirozenými srázy a k vybudování hradiska mnohdy postačovalo hradbou a příkopem přepažit přístupnou část. Protože ve formách sídlišť a sídelních objektů existují mezi oběma fázemi určité kvalitativní rozdíly, je nezbytné věnovat pozornost nejdříve velatickým sídlištím. Většina otevřených sídlištních lokalit velatické fáze je známa jen z náhodných nálezů, povrchových sběrů, případně menších záchranných výzkumů. Od-

181 Lovčičky. Půdorys odkryté části osady lidu velatické kultury.

2

hlédneme-li od starších nebo amatérských výkopů, postrádajících náležitou dokumentaci, zužuje se nálezový fond s dostatečnou vypovídací schopností na několik nalezišť, zkoumaných zhruba v posledních 30 letech. Dosud jediný systematický plošný odkryv velatického sídliště proběhl v letech 1962—1971 u Lovčiček, kde se z celkové rozlohy asi 4 ha podařilo prozkoumat přibližně jednu třetinu [Říhovský 1982b]. Většinu prozkoumaných objektů tvořily jámy s úzkým hrdlem, kónickými stěnami a rovným dnem, které sloužily k uskladňování zásob, převážně obilí. Kůlové jamky, nacházené buď jednotlivě nebo ve dvojicích proti sobě při obvodu těchto sklípků, nejspíše souvisejí s jejich lehkým, stanovitým přestřešením. Pozůstatkem těžby hlíny ke stavebním účelům nebo k výrobě keramiky jsou rozsáhlé nepravidelně členěné jámy, označované podle toho jako hliníky nebo stavební jámy. Zatímco oba popsané druhy sídlištních jam známe i z jiných velatických sídlišť, specialitou Lovčiček je odkryv velkého množství obytných objektů. Šlo o nadzemní stavby obdélníkového a čtvercového půdorysu s kůlovou konstrukcí a sedlovou, případně valbovou střechou. Zastavěná plocha jednoho domu bez výraznějšího vnitřního členění kolísala od 7 do 45 m2 a pouze ve třech případech byly rekonstruovány i otevřené přístavby — jakési předsíně. Stěny domů tvořily buď na sebe ukládané vodorovné klády, zasazované přitesávanými konci do svislých žlábků nosných kůlů, nebo tradiční proutěné výplety. Mezery a spáry byly vymazávány hlínou, na vnitřních stěnách tak, aby vznikla souvislá hlazená plocha jako podklad pro vápnité nátěry. Prostorové uspořádání domů prokázalo u Lovčiček i určitou plánovitost zástavby. Skupinky menších domů obklopovaly volnější prostranství, jakousi náves, kde stála velká halová stavba, sloužící zřejmě jako shromaždiště (obr. 181). Nejvýraznější skupina tří domů, tvořená stavbami různých typů a tedy patrně i odlišné funkce, byla volně rekonstruována (obr. 182) a interpretována jako dvorcové seskupení [Říhovský 1966a, obr. 13]. Zdá se, že právě v mladší době bronzové se začíná vytvářet typ jednoduchého dvorce jako nejmenší a základní sídelní a hospodářské jednotky. Celkem bylo u Lovčiček zachyceno 48 půdorysů kůlových staveb různých typů i funkce, avšak již ze superpozice řady objektů vyplývá, že počet současně stojících staveb byl podstatně nižší. Vyjdeme-li z předpokladu, že v rámci jednoho mikroareálu trvala osada nejvýš 100—150 let a že životnost domu mohla být 25—30 let, pak by počet současně stojících domů vycházel na 8—15, což zhruba odpovídá i si-

182 Lovčičky. 1 — půdorys a rekonstrukce velkého halového domu; 2 — půdorys a rekonstrukce dvorce.

tuacím na některých sídlištích v Polsku a Německu [Bukowski 1981; Horst 1985]. Odečteme-li nyní některé domy, jež plnily jinou než obytnou funkci (pětina až čtvrtina), zjistíme, že počet současně obývaných domů by se nejčastěji pohyboval mezi 6 až 12. Jestliže pak budeme při vyšší dětské úmrtnosti v pravěku uvažovat 6—8 osob na jeden dům, vycházelo by, že v běžné zemědělské vesnici mladší doby bronzové mohlo žít nejspíše 40—90 obyvatel; jsou však možné i vyšší propočty. Dva půdorysy domů kůlové konstrukce analogické lovčickým se podařilo odkrýt ještě v Brně-Medlánkách [Říhovský 1986], Jiná velatická sídliště poskytla jen běžné sídlištní jámy a hliníky, případně i kůlové jamky, ale bez možnosti půdorysné rekonstrukce. Nejvíce takových objektů bylo kromě Lovčiček zjištěno na sídlišti mezi Borkovany a Těšany (110 jam, nepublikovaný výzkum z let 1987/88), dále v Brně-Starém Lískovci (55) a Brně-Medlánkách (40). V případě mladší, podolské fáze jsme odkázáni vysloveně na sběry, náhodné nálezy a drobné záchranné výzkumy. Půdorysy domů z podolských lokalit na jižní Moravě až na několik ne dosti spolehlivých výjimek (Bulhary, Troubsko) sice neznáme, ale podle situace v Brně-Obřanech a v jiných kulturních oblastech je nesporné, že se v pozdní době bronzové 316

v souvislosti s postupným zhoršováním klimatu začal budovat odolnější a tepelně izolovanější dům kůlové konstrukce s podlahou více či méně zahloubenou do země. Podle míry zapuštění a přesahu stěn nad úroveň terénu je tento druh obytného objektu obvykle označován jako polozemnice nebo zemnice. Neznamená to však, že by se původní nadzemní domy v pozdní době bronzové nebo i později nemohly jako regionální konstrukční alternativa objevit. Stopy pobytu velatického lidu nacházíme vedle otevřených osad i na některých výšinných polohách [Salaš 1987]. Na většině těchto lokalit neproběhl zatím archeologický výzkum natolik, aby bylo možno se obecněji vyslovit k jejich funkci a úloze v sídelních regionech. Nezodpovězená zůstává otázka, zda tyto polohy byly již v mladší době bronzové opevňovány. Zatím pouze na Kněždubu u Šumárníku na Hodonínsku terénní odkryv ukázal, že původně věteřovská fortifikace měla být používána znovu ve stupni B D [Dohnal 1988]. V porovnání s jinými lokalitami je však Kněždub poněkud anomální, jednak poměrně malou rozlohou (2,3 ha), jednak situováním v řídce osídlené oblasti východně od dolního toku Moravy. V tomto ohledu je protikladem Šumárníku výrazná ostrožna Réna nad soutokem Jihlavy, Oslavy a Rokytné u Ivančic. Rozlohou patří k největším výšinným

lokalitám na Moravě (asi 35 ha) a nachází se uprostřed jedné z výrazných regionálních aglomerací. Opakovaná prospekce a sondáže prokázaly na Réně zatím přesněji nedatovanou fortifikační soustavu valů a příkopů. Kromě osídlení eneolitického a středohradištního jsou z celého areálu známy keramické i bronzové nálezy časně velatického stupně. Možnost případného soudobého opevnění zde zůstává otevřená, resp. by přicházely v úvahu nejspíše dva vnější valy v jihovýchodní části Rény [Čižmář—Stuchlík 1971; Bálek—Čižmář 1990].

183 Cezavy u Blučiny. 1 — celkový pohled na vrchol hradiska; 2 — pohozené velalické skelety v zasutém příkopu věteřovského období.

Nejpodrobněji zkoumanou výšinnou velatickou lokalitou je oválné návrší Cezavy nad soutokem Svratky a Litavy u Blučiny (obr. 183:1). Časně velatické osídlení je jak nálezovou situací, tak povahou samotných nálezů natolik specifické, že nelze hovořit o běžném sídlišti, ani o hradisku. Velatická fortifikace tu nebyla prokázána vůbec (obr. 164), chybí zde i běžné sídlištní jámy, časté jsou zato plošné kumulace nálezů nejrůznějšího druhu. Vedle množství keramiky, spáleného obilí, prosa, neopracovaných kamenů se v nich pravidelně nacházejí lidské skelety (dosud 317

nalezeno minimálně 118 jedinců), většinou v nerituálních polohách, případně jen části skeletů nebo i jednotlivé lidské kosti spolu s kostmi zvířecími. Dále je na Cezavách soustředěno nápadné množství kovových předmětů, často v podobě hromadných nálezů (prozatím 18), doloženo je i místní zpracování kovů (odlévací formy, kovozpracovatelské nástroje). Souborně se dosud nepodařilo všechna tato specifika na Cezavách spolehlivě interpretovat a tím tedy i funkčně definovat lokalitu. Uvažuje se nejčastěji bud o osadě kovolitců s neobvyklým, krutým pohřebním ritem [Tihelka 1969], nebo by uvedené situace mohly být důsledkem opakovaných kultovních obřadů spojených mimo jiné také s lidskými oběťmi a ritualizovanou metalurgií; v tomto pojetí by Cezavy představovaly nejspíše centrální sakrální okrsek, jakési regionální náboženské středisko [Salaš 1989]. K pravidelnému využívání a opevňování výšinných poloh dochází všeobecně až v mladší fázi popelnicových polí. Budování pozdně bronzových hradisek lze považovat za jeden z příznaků rozvoje a stabilizace společnosti, z vojenského hlediska znamená ovšem výskyt opevnění obrannou strategii. Vzhledem ke značným rozlohám byla většina hradisek určena k ochraně spíše větších společenských celků (rodová bratrstva, kmeny?) a v různé míře spojovala i řadu dalších funkcí. Většina hradisek musela mít sice své vnější zemědělské zázemí, ale zároveň byla také sama ekonomicky aktivní. Soustředila se na nich zvláště řemeslná výroba (např. odlévací formy na Hradisku v Brně-Obřanech nebo v Křepicích dokumentují kovolitectví), z čehož pak vyplývalo také jisté prioritní postavení hradisek při směně výrobků. V neposlední řadě plnila některá hradiska také funkci organizačně správní a kultovní. Na jižní Moravě je dnes známo 18 výšinných poloh s osídlením mladší fáze kultury středodunajských popelnicových polí, ale rozsáhlejší výzkumy proběhly pouze na několika (Staré Zámky v Brně-Líšni, Hradisko v Brně-Obřanech, Hradisko u Kramolína, Leskoun u Olbramovic, Šance u Plavče a Tabulová hora u Klentnice). Z některých lokalit pochází i velatický materiál ze stupně H A, ale i v případě provedení archeologického výzkumu však bývá obtížné přesně určit dobu výstavby fortifikace, zvláště je-li při polykulturním osidlem přítomno několik opevňovacích linií (např. Hradisko u Křepic, kamenolomem zničený Leskoun u Olbramovic). Plocha hradisek pozdní doby bronzové nebyla zpravidla vnitřně výrazněji členěna. Snad jedině na Šancích u Plavče lze uvažovat o vyčlenění asi 1,5 ha velké akropole a menší opevněné předhradí se zřejmě nacházelo na východní straně obřanského Hradiska.

184 Plánek Hradiska u Brna-Obřan s přilehlými tratěmi.

Jádrem opevňovacích těles, širokých 3—5 m, byly hlinotokamenité náspy, jejichž čelo i vnitřní stranu tvořila buď dřevěná, palisádová stěna (Brno-Obřany-Hradisko, Tabulová hora u Klentnice), nebo kamenná, na sucho kladená zeď (Plaveč-Šance, Olbramovice-Leskoun). Před rozsednutím ji zajišťovaly ještě vnitřní dřevěné konstrukce v podobě vodorovných roštů. Tam, kde to vyžadovala konfigurace terénu, byl přístup k hradbě ztížen předsunutým příkopem, v případě Leskouna tuto funkci plnily dvě paralelně probíhající kamenné zdi. Velmi málo jsme zatím informováni o vnitřní zástavbě a o objektech v opevněném areálu. Předmětem trvalého zájmu generací archeologů je obřanské Hradisko, kde od počátečních amatérských výkopů v 80.—90. letech 19. století až do záchranného výzkumu v letech 1981—1982 bylo odkryto na 300 objektů. Vedle běžných sídlištních jam byla zachycena asi desítka obytných objektů kůlové konstrukce se 318

zapuštěnou podlahou, čtyřúhelníkového až oválného půdorysu s plochou od 6,5 do 48 m2 [Adámek 1961]. Vzájemný vztah objektů sice neznáme, podle F. Adámka se však domy soustřeďovaly spíše v jižní až střední části Hradiska, kdežto hospodářské a zejména skladovací objekty se objevovaly hlavně na severní straně lokality. Na sousedním hradisku na Starých Zámcích v Brně-Líšni se podařilo zase odkrýt v délce asi 55 m vozovou cestu, zaříznutou v šířce asi 2 m do rostlého terénu a vysypanou říčním štěrkem a drobnými vápenci [Benešová—Staňa 1959]. Poněkud podrobnější znalosti než o sídlištích máme o hrobech a pohřebištích nositelů KSPP. Závěr pozdní doby bronzové je téměř v celé Evropě ve znamem žárového pohřebního ritu, který také podle rozsáhlých nekropolí s tisíci uren-popelnic dal název období popelnicových polí. Všeobecné rozšíření spalování zemřelých v této době odráží do značné míry abstraktní představy o charakteru posmrtného živo-

bohužel jen několik většinou amatérsky prokopaných celků s omezenou vypovídací schopností. Podle toho, zda jsou kremační pozůstatky nasypány do nádoby (urny-popelnice, někdy i s uměle proraženým tzv. otvorem pro duší), nebo volně na dno hrobové jámy, rozlišujeme žárové hroby popelnicové a jámové. V KSPP se častěji vyskytují hroby popelnicové, podíl jámových hrobů v průběhu vývoje má dokonce sestupnou tendenci. Konstrukcí i výbavou jsou hroby středodunajských popelnicových polí relativně uniformní. Hrobové jámy tvoří většinou mělké (hloubka do 30 cm), kruhové až oválné mísovité prohlubně s průměrem 30—100 cm. Pohřebiště jsou nejčastěji plochá, vzácněji jsou hrobové jámy lemovány kamennými věnci, které naznačují původní existenci mohylového násypu. V průměrné výbavě hrobů lze statisticky postihnout určité rozdíly mezi

185 Bmo-Obřany — Hradisko. I — bronzová figurka koníka; 2 — dvojitá obřadní nádobka podolské kultury.

ta, který měl pokračovat ve formě odhmotnělé představy — duše. Kremace byla chápána nejspíše jako proces rituální očisty, během níž se duše osvobozovala od mrtvého těla a stávala se nesmrtelnou. Oheň s očisťující a osvobozující funkcí se stal důležitou součástí celého rituálu a mohl být i prostředníkem styku s božstvy. Hrobové nálezy jsou na jižní Moravě známy asi ze 120 lokalit, z čehož přibližně dvě třetiny připadají na velatickou fázi. Soustavnější výzkumy se uskutečnily pouze na čtyřech pohřebištích, i když žádné nebylo prozkoumáno celé: Brno-Obřany nejméně 263 hrobů [Adámek 1961], Podolí přes 130 hrobů [Říhovský 1982a], Klentnice 97 hrobů [Říhovský 1965] a Oblekovice 105 hrobů [Říhovský 1968]. Časově tyto nekropole pokrývají úsek v rozpětí H A2—B3, ale pro předcházející vývojové stupně je k dispozici 2

186 1 — žárový hrob velatické kultury z Oblekovic; 2 — žárový pohřeb v kruhovém kamenném věnci z Podolí.

starší a mladší fází. Počet nádob v hrobech s vývojem nepatrně stoupá, neboť zatímco v Oblekovicích a v Klentnici byla třetina hrobů bez jediné nádoby a více než tři nádoby obsahovala asi jen čtvrtina hrobů, v Obřanech a v Podolí hroby bez keramiky téměř chybějí a více jak tři nádoby obsahovalo 50—60 % hrobů. V žádném podolském hrobovém celku se ale nevyskytlo více jak 12 nádob. Naproti tomu počet hrobů vybavených bronzovými předměty má opačnou tendenci. V H A jsou bronzy součástí téměř každé hrobové výbavy, v H A/B připadají asi na 70 %, v H B1 nanejvýš na 50 % a v H B2-3 přibližně jen na 25 % všech hrobů. I přes určitou nivelizaci pohřebního ritu můžeme vymezit zhruba dvě kategorie hrobů, které se svojí úpravou i výbavou výrazně vymykají standardu a odrážejí tak určitou společenskou stratifikaci. První kategorie je reprezentována bohatým, izolovaným žárovým hrobem z Velatic, který v roce 1924 prozkoumal L L. Červinka [Říhovský 1958b]. Hrobová jáma o rozměrech asi 2 x 1,5 m, překrytá původně větším mohylovým násypem, obsahovala nejméně 33 nádob a z bronzových předmětů šálek typu Friedrichsruhe, zlomky meče s plnou litou rukojetí, kopí, dlátko, náramek a další drobné artefakty. Hrob z Velatic je na jižní Moravě zatím ojedinělý, ale několik analogických mohyl s bohatou výbavou známe z téhož období z jihozápadního Slovenska [Paulík 1974]. Tímto způsobem byli nepochybně pohřbíváni příslušníci společenské špičky, podle nákladnosti stavby a bojovnické výbavy rodoví nebo kmenoví náčelníci. Na rozdíl od izolovaně stavěných náčelnických mohyl objevují se žárové hroby druhé kategorie již na běžných pohřebištích, ale i zde jsou relativně vzácné. Zdaleka nedosahují stavební monumentality předchozího hrobu, i když byly zpravidla také kryty mohylovými násypy. V jejich výbavě nacházíme vedle zvýšeného počtu nádob a některých bronzových předmětů (nože, břitvy, jehlice, výjimečně bronzový šálek) vždy bronzové zbraně (meč, kopí), takže bývají přisuzovány nejvýznamnějším bojovníkům komunity. Jako příklad uveďme alespoň velatický hrob z Němčic u Ivančic [Říhovský 1978] nebo podolský hrob č. 63 z Klentnice [Říhovský 1956a]. Do stejné kategorie můžeme zařadit i žárový hrob č. 169 z Brna-Obřan, který je mimořádný i tím, že v jeho nekeramické výbavě převládajíjiž železné předměty, především opět zbraně: meč, hrot kopí, sekerka s tulejkou, nůž a postranice koňského udidla [Adámek 1961, tab. CXXXI—CXXXIII]. Tento soubor přináší jedny z nejstarších železářských produktů, patrně jihovýchodní provenience, související s tráko-kimmerijským kulturním vlivem v samotném závěru doby bronzové [Podborský 1970b].

187 Podolí. 1 — popelnicový hrob s kamennou konstrukcí; 2 — popelnicový hrob s kruhovým kamenným věncem.

Pramennou základnu kultury středodunajských popelnicových polí dokreslují významnou měrou ještě hromadné nálezy jednak bronzových předmětů a měděných slitků, jednak keramických nádob. Celkem je z období popelnicových polí na Moravě známo nejméně 172 bronzových depotů, z toho asi 60 % připadá na kulturu lužických popelnicových polí. Existují však značné rozdíly mezi starší a mladší fází: zatímco podíl lužických a velatických celků je zhruba vyvážen, počet slezských depotů téměř čtyřnásobně převyšuje počet podolských. Tento nepoměr je zřejmě způsoben iniciativnější ekonomickou aktivitou lužických popelnicových polí v pozdní době bronzové. Depoty starší a mladší fáze popelnicových polí se navzájem dosti odlišují i svým obsahem. Ve stup320

ních B D a H A1 tvoří inventář téměř výhradně rozlámané a deformované předměty nejrůznějšího druhu, především zlomky srpů, sekerek a slitků mědi. Sklady s takovýmto obsahem se vyskytují na poměrně rozsáhlém teritoriu střední Evropy, takže se hovoří také o období zlomkových depotů, v němž se rozlišují zpravidla ještě 2—3 horizonty. V naší skupině KSPP to jsou horizonty Blučina, Drslavice a Draβburg [Říhovský 1982c]. Nejvýraznější lokální koncentraci hromadných nálezů tohoto druhu nacházíme na již zmiňovaných Cezavách u Blučiny, absolutním počtem v jednom celku obsažených předmětů jsou však největšími depoty Drslavice 1 (cca 700 kusů; Kučera 1904) a nově objevený hromadný nález z Polešovic o váze asi 60 kg. V jihomoravských depotech pozdní doby bronzové (H B) je inventář tvořen většinou celými předměty, nejčastěji jsou to garnitury sekerek, náramků a srpů (např. Klentnice, Marefy, Znojmo-Hradiště; Podborský 1970b, 59—60). Historický výklad hromadných nálezů, zejména objasnění příčin jejich ukládání, je spojen se značnými obtížemi. Depot představuje totiž specifickou archeologickou kategorii, pro kterou nemáme přímý protějšek v historické skutečnosti. Při pokusech o vysvětlení důvodu jejich uložení do země se nejčastěji uvažuje o dvou základních možnostech: světské (např. úkryt majetku ve stavu ohrožení, shromáždění materiálu pro další zpracování), kdy uložené předměty měly být po čase majitelem znovu vyzvednuty a používány, a rituální (např. oběti božstvům), kdy tezaurované artefakty nebyly určeny k opětovnému vyjmutí a používání. V žádném případě nelze motivaci ukládání všech nebo aspoň většiny depotů redukovat na jediný výklad. Keramické sklady jsou mnohem vzácnější než bronzové a navíc vystupují jenom v její velatické fázi. Z jihomoravské oikumeny pocházejí zatím jen tři soubory keramických nádob, přičemž dva (Moravský Písek, Těšetice-Kyjovice) obsahují šálky s příznačně vysoko nad okraj zvednutými uchy. Depoty keramiky se dříve považovaly za výrobní nebo obchodní sklady, v posledních letech se začíná ale častěji uvažovat o jejich rituálním významu a pokládají se tedy za obětiny, nebo pozůstatky obřadů spojených s obětí [Dohnal 1989]. Inventář kultury středodunajských popelnicových polí tvoří především keramika a bronzové předměty, podstatně vzácnější jsou artefakty železné, skleněné, kostěné, případně výrobky z jantaru, kamene nebo zlata. Keramika velatické fáze se oproti podol-

188 Drslavice. Výběr základních typů předmětů bronzového depotu č. 1.

2

ské vyznačuje ostřejší profilací, je technicky dokonalá a prozrazuje svými tvary estetický vkus svých tvůrců. K základním keramickým typům patří amfory (v české terminologii též osudí), představující tvar s výraznou stavbou, dělící nádobu na tělo, užší hrdlo a někdy i okraj. Jiným charakteristickým typem jsou dvojkónické nádoby (opět se specificky českým termínem okřín), dále různé tvary mís, džbánky, koflíky a šálky s uchem často vysoko vytaženým nad okraj. Jako doklad kontaktů starší fáze KSPP se v HA—HB1 vyskytnou etážovité amforky (Těšetice, Uherčice, Klentnice). V sídlištním materiálu se běžně vyskytují hrncovité, zpravidla dvojuché nádoby se svisle prstovaným povrchem a masivní, silnostěnné nádoby — zásobnice. Pro velatickou keramiku bývá příznačné vodorovné hranění okrajů, případně i výdutí, u kónických misek se objevuje i šikmé hranění dovnitř zatažených okrajů. Počínaje stupněm Velatice—Očkov se mohou u misek vyskytnout při okrajích také širší tuhové pásy. Jiným běžným výzdobným prvkem je svislé nebo šikmé žlábkování těl a rytí, specifický je tzv. attinský ornament (obr. 192:1, 2), nastupující nejdříve ve stupni Velatice—Očkov a přesahující až do podolské fáze. Vývoj velatické keramiky v podolskou byl v zásadě plynulý a proběhl v relativně krátkém časovém intervalu, takže již ve stupni H B1 nacházíme plně zformované nádoby ve stylu mladší fáze středodunajských popelnicových polí. Podolská keramika se vyznačuje především plynulou, oblou profilací, v závěru stupně H B je však patrná tendence k novému nástupu ostřejších tvarů, zejména u amfor, ústící posléze v charakteristickou trojdílnou profilaci doby halštatské. Pro podolské amfory, často bezuché nebo jen s jedním, zahroceným uchem, je ve výzdobě charakteristická kombinace jemněji svisle žlábkované výdutě a horizontálních žlábků na podhrdlí. Jiným, ryze podolským keramickým tvarem jsou misky s okrajem nad uchem plošně vytaženým a zdobeným rytím. Nadále se běžně vyskytují různé tvary mís a misek, mimo jiné i kónické tvary s dovnitř zataženým, hladkým nebo tordovaným okrajem, jež mohou být nyní opatřeny menším ouškem nebo plochým výčnělkem pod výdutí. S dvojkónickými nádobami se naproti tomu v podolské fázi již nesetkáváme, jejich vývoj končí ojedinělými deriváty se zaobleným lomem ve stupni Klentnice II. Vcelku má podolská keramika přímé analogie v jihovýchodní části středního Podunají (Dalj), přičemž doklady vlivů ze západu v podstatě vymizely. Sortiment keramického inventáře zpestřují některé tvary, u kterých lze stěží předpokládat praktic-

189 Blučina-Cezavy. Keramika mohylovo-velatického horizontu (stupeň Blučina-Kopčany).

323

ké využití. Patří sem především antropomorfní a zoomorfní velatické nádobky, nejspíše s kultovně-magickým významem [Podborský 1982], v podolské fázi jsou to zase dvojité nádobky, hliněné obloukovitě prohnuté podstavce s aplikací stylizovaných zvířecích hlav na koncích a řada drobných keramických artefaktů jako plastiky, cívky, kolečka aj. [Podborský 1970b]. Bronzová industrie kultury středodunajských popelnicových polí nedosahuje, zejména ve špercích, rozmanitosti a tvarového bohatství lužického okruhu, nicméně úplný typologický výčet inventáře by byl značně obsáhlý, takže představíme jen základní přehled nejfrekventovanějších typů obou fází. Pro velatickou jsou z nástrojů příznačné zejména masivnější sekerky se středovými laloky a tvary s tulejkou, ouškem a výzdobou žebírek na těle, nože s krátkou plochou rukojetí a s jazykovitou rukojetí, srpy s postranním výčnělkem a jazykovitou rukojetí většinou bez otvoru pro nýt a konečně dláta jsou buď prostá tyčinkovitá, s plnou litou rukojetí, nebo vzácněji s tulejkou. Ze zbraní se vedle šipek objevují hroty kopí s tulejkou (zpravidla s profilovaným listem a vlnovitě prohnutým ostřím), dýky s krátkou plochou rukojetí, meče jsou s jazykovitou nebo s plnou litou rukojetí (typ Riegsee a liptovský typ). Funkční součástí oděvu byly vedle různých nášivek, závěsků a pasových zápon především jehlice a spony. Značné typologické variability dosahují zvláště jehlice, které se ve stupni B D vyznačují mimo jiné značnými rozměry (až 70 cm délky). K nejčastějším patří tvary s táhle zesíleným neprovrtaným krčkem, jehlice s dvojkónickou hlavicí, s terčovitou hlavicí a vývalky na krčku, s kyjovitě zesílenou hlavicí, s bohatě profilovanou hlavicí, se zesílenou a ostře plasticky vroubkovanou hlavicí a další. Novým prvkem ve středodunajském prostředí na počátku mladší doby bronzové jsou spony, sloužící jako šatní spínadlo. V porovnání s jehlicemi jsou ještě poměrně vzácné a vystupují ve třech základních typech: jednodílné spony s osmičkovitě vinutým lučíkem, brýlovité spony a dvojdílné štítové spony, jejichž domácím prostředím byla jinak severní lužická oblast. Jako běžný šperk sloužily nejčastěji otevřené tyčinkovité náramky, sporadičtěji se objeví i prsteny a nákrčníky. Stručný a zdaleka ne úplný výčet bronzového inventáře velatické fáze doplňují toaletní předměty, kam patří pinzety a břitvy, představované hlavně dvojbřitými tvary s rámovou rukojetí a koncovým kroužkem. V podolské fázi se objevují již jen sekerky s laloky posunutými až do týlu a sekerky s tulejkou jsou subtilnější. U nožů se vedle tvarů s krátkou plochou rukojetí objevují pro pozdní dobu bronzovou typické

nože s trnovou rukojetí, často označované jako nože nákolního typu. Podolské srpy mívají v jazykovité rukojeti zpravidla otvor pro nýt a postrádají postranní výčnělek. Mezi dláty se nyní nevyskytují tvary s plnou litou rukojetí, častější jsou zato dláta s tulejkou. Ze zbraní se v podolské fázi již neobjevují dýky, kopí jsou většinou menší a jednoduše tvarovaná. Podolské meče zastupují pouze dva exempláře — meč s jazykovitou, anténovitě ukončenou rukojetí (Klentnice) a meč s plnou litou číškovitou rukojetí (Strachotice). Jehlice jsou oproti velatickým drobnější a s méně plasticky tvarovanou hlavicí (vřetenovitá, vázičkovitá, cibulovitá), častěji se začínají objevovat spony (tvary jednodílné štítkové a sedlovité). I nadále se setkáváme s nákrčníky; náramky, opět otevřené tyčinkovité a téměř výhradně oválného profilu nebo profilu ve tvaru písmena D, jsou zdobeny jemným rytím. Jednostranné břitvy mají půlměsícovitý tvar s postranní rukojetí, zakončenou zpravidla kroužkem. Bronzové nádoby jsou ve středodunajském prostředí na jižní Moravě poměrně vzácné. Zatím jsou známy jen tři exempláře, které pocházejí ze žárových hrobů: nejstarší je šálek typu Friedrichsruhe z Velatic (obr. 180:18), mladší jsou exempláře z Milovic typu Jenišovice-Kirkendrup a přechodný tvar mezi typy Fuchstadt a Jenišovice z hrobu č. 63 z Klentnice. Zcela unikátním výrobkem pozdně bronzových kovolitců je bronzová, mírně stylizovaná plastika koně z pohřebiště v Brně-Obřanech (obr. 185:1). Pozdní doba bronzová je již ve znamení výskytu nejstarších železných předmětů. Většinou, tak jako v případě hrobu č. 169 z Bma-Obřan, nejde ještě o domácí výrobky, nýbrž o importy, přinesené nejspíše z jihovýchodu tráko-kimmerijskou vlnou [Podborský 1970b], nebo z Balkánu. Ze železa byly vyráběny zprvu jen jednodušší artefakty praktické potřeby (nože, kopí, spony), tvarově poplatné produkci bronzové metalurgie. Díky hrobům č. 140 a 169 pochází zatím největší kolekce železných předmětů z Brna-Obřan. Výskyt těchto prvních železných produktů spolu s nástupem ostřejší profilace keramických nádob v samotném závěru doby bronzové (H B3) tak předznamenávají nástup nového kulturního stylu a nové historické epochy — starší doby železné. Příslušníci KSPP, hlavně nositelé mladší podolské fáze, se kdysi spojovali s prospektorstvím kovů, ale současné poznatky jednoznačně ukazují, že hlavním zdrojem jejich obživy bylo zemědělství. Neznáme sice vlastně nástroje a nářadí k obdělávání půdy, ale velmi početně jsou zastoupeny srpy, které někdy tvoří podstatnou část bronzových depotů (např. Drslavice). Přímými prameny k doložení rostlinné výroby 324

325

jsou nálezy pšenice dvouzrnky a prosa z Lovčiček, pšenice, prosa a hrachu z Cezav u Blučiny nebo pšenice dvouzrnky, pšenice jednozrnky a vikve seté z Drysic. Poměrně hojná jsou zařízení na zpracování obilí a například jen z Lovčiček pochází z velatických jam celkem 13 podložek a 44 drtidel. Výzkum v Lovčičkách poskytl i bohaté podklady pro poznání chovu domácího zvířectva. Z osteologického materiálu patřilo 94,94 % kostí domácím zvířatům, z toho nejčastěji se objevil tur domácí, ovce, koza a prase domácí. Z lovených zvířat se poněkud častěji vyskytl pouze jelen, srnec, zajíc a tur divoký.

Na rozdíl od mnoha jiných byla KSPP vyčleněna poměrně pozdě, protože po dlouhou dobu zůstávala skryta v náplni kultury lužických popelnicových polí. Ale i dosti krátké období specializovaného studia ukázalo, že středodunajská popelnicová pole si svým bohatstvím materiální kultury a celkovým významem nezadají s déle známou lužickou kulturou, ba dokonce v některých oblastech poznání jsou na tom lépe. 4.3.6 Kultura lužických popelnicových polí Kultura lužických popelnicových polí (KLPP), rozložená ve střední a severní části Moravy a ve Slezsku, je součástí velmi rozsáhlého okruhu, zasahujícího na sever až k Baltu, na západ téměř až do středního Polabí a na východ rámcově do Povislí. Areál „lužické kultury" v severovýchodních Čechách, na Moravě a na severním Slovensku tvoří vlastně jižní periferii celého okruhu lužických popelnicových polí. Otázka vzniku KLPP na Moravě není stále ještě dostatečně zodpovězena. Podle prvotních představ se za oblast jejího vzniku pokládala polská Lužice, což se odrazilo i v názvu, který do literatury uvedl r. 1880

191 1 — Brno-Obřany. Miska podolskÉho typu s „písemnými" Znaky na hrdle. 2 — Těšetice, Ruská ulice. Etážovité osudí velaticko-podolské kultury.

německý lékař a archeolog R. Virchow. Z Lužice se měla KLPP rozšířit a zaujmout postupně rozsáhlá území ve střední Evropě. Tato představa velké lužické expanze se udržovala velmi dlouho a ani dnes ještě zcela nezanikla. Po druhé světové válce se však v souvislosti s prováděním větších terénních výzkumů začal postupně prosazovat autochtonní model vývoje, který v současnosti převažuje. I když dnes víme, že KLPP vznikala na podstatně větším území nežli je Lužice, původní název se vžil a nemění se. Termín lužická kultura je ovšem v české literatuře užívaný ve dvou významech: v širším chronologickém smyslu jako pojem pro celý komplex lužických popelnicových polí, také však jako označení pro mladobronzový úsek vývoje lužických popelnicových polí. Plynulý vývoj KLPP ze staršího substrátu se dnes jeví zcela jednoznačně. Na značný význam středodu-

190 Keramika staršího a středního stupně velatické kultury. 1 — miska na nožce; 2, 3, 10, 11, 16. 18 — misky a mísy; 4, 9, 19 — dvojkónické nádoby („okříny"); 5—7 — šálky; 8 — soudkovitý květináč („látka"); 12 — soudkovitý hrnek; 13 — miskovitý hrnek s uchem; 14 — zoomorfní nádobka: 17 — miska s rozevřeným hrdlem; 20, 23 — etážovité amforky („osudí"); 21, 25, 26 — amforovilé zásobnice; 22 — mísovitý hrnec na nožce se sloupkovitými uchy; 24 — mísa — „krajáč". 1 — Šlapanice; 2—6, 9, 10, 14, 16, 20, 21, 25 — Oblekovice; 7, 11, 12, 15, 17 — Skalice; 8, 13, 19, 24 - Vojkovice; 18, 26 — Lovčičky; 22 — Velatice; 23 — Tetčice.

2

192 Keramika mladší velatické a velaticko-podolské fáze. 1—3 — pohárky (č. 2 s typickou attinskou výzdobou); 4, 12 — jednoduché amforky; 5 — tykvovitý „okřín"; 6, 15, 16 — amforky („osudí"); 7, 10, 11 — misky; 8, 9 — džbánky; 13, 14, 20 — hrncovité mísy; 17 soudkovitý hrnec; 18 — tykvovitý hrnec — zásobnice; 19, 23 — lahvovitá „osudí"; 21, 22 — amforovité zásobnice. 1—3, 15 — Lovčičky; 4, 5, 7, 9, 12, 14, 16, 18, 20—22 — Oblekovice; 6, 8, 10, 11, 13, 17, 19 — Klentnice. 327

193 Keramika podolské kultury. 1, 13 — miska podolského typu; 2 — miska se zataženým, šikmo žlábkovaným okrajem; 3—5, 10 — "osudí" podolského typu; 6—9 — lahvovité amforky; 11 — „osudí" slezského typu; 12, 16 — amfory velaticko-podolské fáze; 15 — „osudí" podolského typu; 18 — amforovitá zásobnice. 1—5, 10, 11, 13, 15 — Podolí; 6—8, 17 — Oblekovice; 9, 12, 14, 16, 18 — Klentnice.

328

194 Kultovní keramické předměty lidu popelnicových polí. 1 — zvířecí figurka; 2—7 — štěrchátka; 8 — amulet v podobě lidské ruky; 9 — zátkovitý předmět; 10 — etážovitá nádobka; 11 — závěsná kulovitá nádobka; 12 — „picí roh"; 13, 14 — modely sekeromlatů; 15 — nádobka s výlevkou; 16 — pohár v podobě lidské boty; 17 — hliněné kolečko (součást modelu vozu); 18 — nádobka na lidských nohách a s měsíčkovitými nástavky na uchu; 19 — měsícovitý idol; 20—25 — zoomorfní nádoby. 1, 8,9,17,19 — Bmo-Obřany; 2, 3,11 — Tršice; 4,6, 7,15 — Určice; 5 — Ptení; 10 — Tišnov; 12, 14 — Domamyslice; 13 — Slatinice; 16 — Klentnice; 18 — Lednice; 20 — Velatice; 21 — Želechovice; 22 — Troubsko; 23 — Hrubčice; 24 — Seloutky; 25 — Znojmo.

329

195 Kultovní keramika lidu popelnicových polí. 1,2— „picí rohy"; 3, 4, 7, 8 — štěrchátka; 5 — konvička; 6 — model pece; 9 — zoomorfní podstavec k ohništi; 1—4, 8 — Domamyslicc; 5 — Horka n. M.; 6, 9 — Brno-Obřany; 7 — Uničov-Benkov.

330

331

197 1 — Žádlovice. Meč s číškovitou rukojetí (typ Wörschach); 2 — Smolín. Meč liptovského typu.

196 Bronzové předměty velatické kultury. 1 — dýka s hrotitým týlem; 2—4 — dýky typu Peschiera; 5—8 — náramky; 9 — „palcát"; 10 — jehlice s dvojkónickou hlavicí; 11 — jehlice s podélnou vroubkovanou hlavicí; 12,13 — jehlice s kulovitou hlavicí a zesíleným krčkem (typ Deinsdorf a Gutenbrunn); 14 — nákončí jehelníčku; 15 — brýlovitá zápona; 16 — brýlovitá ozdoba; 17 — dláto; 18, 19 — štítky spon spindlersfeldského typu; 20 — dýčka s prolamovanou rukojetí; 21—23 — srpy; 24 — sekera s tulejí a ouškem; 25 — sekera se středovými laloky; 26 — hrot kopí; 27 — nůž s kroužkovým závěsem typu Baierdorf; 28 — nůž s dýkovitým hrotem typu Blučina. 1, 6, 7, 10, 12, 14, 17,25, 26, 28 — Blučina-Cezavy (z depotů); 2 — Uherské Hradiště; 3 — Myslejovice; 4 — Hodonín; 5, 19. 22, 24 — Drslavice (z depotů); 8, 16 — Suchá Loz (z depotu); 9 — Šlapanice; 11, 23 — Ořechov (z depotu); 13 — Němčice u Ivančic (z hrobu bojovníka); 15 — Rousínovec; 18 — Kostice; 20 — Náměšť n. H.; 21 — Prosiměřice-Bohunice (z depotu); 27 — Brno-Komín.

332

333

najské mohylové kultury pro vznik lužické kultury jako první poukázal J. Böhm [1936/37], později J. Kvíčala [1948] a L. Jisl [1955]. Závažným přínosem se v padesátých letech staly výzkumy na Kroměřížsku, zvláště pak na Hradisku u Kroměříže [Spurný 1954b], které prokázaly, že v severní polovině země vystupuje mezi věteřovskou skupinou a lužickou kul-

turou horizont nálezů, vyznačující se keramikou zdobenou vypnulinami. Tento tzv. „protolužický horizont" by podle V. Spurného [1982] zabíral takřka celý stupeň B C, zatímco J. Nekvasil [1987] ho zařazoval již do stupně B B. Přijetí těchto názorů by však znamenalo, že současné projevy (kulturní, materiální aj.) jsou na jižní Moravě spojovány se středodunaj-

Mapka 24 Osídlení Moravy lidem popelnicových polí mladší fáze. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál lidu podolské kultury; E — sídelní areál lidu slezské kultury moravské větve; F — sídelní areál lidu slezské kultury hornoslezsko-malopolské větve; G — hradiště; H — žárové pohřebiště; 1 — sídliště slezského lidu; J — hradiště slezského lidu; K — žárové pohřebiště slezského lidu; L — bronzový depot. 1 — Brno-Líšeň; 2 — Brno-Obřany; 3 — Klentnice; 4 — Kramolín; 5 — Křepice; 6— Luleč; 7 — Marefy; 8 — Olbramovice-Leskoun; 9 — Plaveč; 10 — Podolí; 11 — Boskovice; 12 — Černotín; 13 — Domamyslice; 14 — Chvalčov-Hostýn; 15 — Jívová; 16 — Křenůvky; 17 — Štramberk-Kotouč; 18 — Šumperk; 19 — Určice.

198 Bronzové předměty velaticko-podolské a podolské kultury. 1—5, 8 —jehlice s vázičkovitou hlavicí; 6 —jehlice s vřetenovitou hlavicí; 7 — jehlice s cibulovitou hlavicí („nákolního" typu); 9 — jehlice s profilovanou hlavicí „českého" typu; 10 — jehlice s kyjovitou hlavicí; 11 — páskový C-náramek; 12—jednodílná štítková spona přestavlckého typu; 13, 14 — sedlovité spony; 15, 16 — sekery s tulejí a ouškem se zúženým ostřím; 17—sekera s horními laloky; 18 — meč s jazykovitou rukojetí s anténovým nástavcem hlavice; 19—srp typu Boskovice; 20, 21 — tordované nákrčníky; 22—25 — nože s trnovou rukojetí „nákolního" typu (22 — typ Klentnice; 23 — typ Velem St Vid; 24, 25 — typ Wien-Leopoldsberg); 26 — pinzeta; 27 — závěsek s prohnutými stěnami. 1 — Horní Dubňany; 2, 3, 7, 11, 18—20, 22—25 — Klentnice; 4, 5, 10, 27 — Křepice; 6 — Oblekovice; 8, 9, 14, 26 — Podolí; 12 — Brno-Obřany; 13 — Horní Věstonice; 15 — Marefy; 16 — Tetčice; 17 — Kuřim; 21 — Boršice (z hrobů, depotů i sídlišť).

2

199 Strachotice. 1 — meč s číškovitou rukojetí (typ Königsdorf); 2 — sekera s horními laloky (depot).

skou mohylovou kulturou, zatímco v severnějších oblastech by byly přisuzovány nějakým způsobem již lužické kultuře. Kompletně zformovanou KLPP spojuje J. Nekvasil s počátkem stupně B C, kdežto V. Spurný a V. Dohnal kladou její vznik před závěr stupně B C. Naše dnešní, poněkud odlišná představa, odráží především vývoj ve střední době bronzové a vychází z novějších poznatků, získaných v některých podrobněji zkoumaných regionech (Kroměřížsko, Boskovická brázda). Proces přerodu mohylové kultury v kulturu lužických popelnicových polí proběhl přibližně na přelomu stupňů B C/D a v nejstarším úseku stupně B D. Není vyloučeno, že krátkou dobu mohla ještě přežívat mohylová kultura vedle již plně zformované lužické kultury. Na rozdíl od středodunajské oblasti není dosud jasné vymezení a definice pozdně mohylového a časně popelnicového stupně, neboť se odlišují např. pouze četností zastoupení některých keramických typů. Toto období, označené jako mohylovo-lužické, chronologicky odpovídá zčásti mladšímu úseku pozdního mohylového stupně a větší části časně popelnicového stupně [Říhovský 1982c]. Geograficky velmi rozsáhlou oblast KLPP lze rozdělit na tři kulturně historické regiony: polabský, 335

pooderský a poviselský. Nevelká skupina v severních a západních Cechách byla součástí polabského regionu, severní Slovensko souviselo s okruhem poviselským, zatímco severovýchodní Čechy, střední a severní Morava patří k regionu pooderskému. Na Moravě jižní hranici rozšíření tvořily jižní svahy Českomoravské a Drahanské vrchoviny, dále pokračovala směrem na Vyškovskou bránu a Veselí nad Moravou. Sídelní region KLPP je typicky zemědělský, vázaný na kvalitní půdy včetně mírných pahorkatin vhodných pro pastevectví. V blíže prozkoumaných oblastech, jako je např. Boskovická brázda, je zcela zřetelná vazba mezi středobronzovým mohylovým a následným mladobronzovým osídlením lužickým. Lužická sídliště jsou zde přímým pokračovatelem vývoje, rozkládají se ve stejných polohách a pozorujeme na nich plynulé pokračování sídlištních forem a projevů předchozího období, obohacených ovšem o nové prvky. Stabilně bylo osídleno centrální území KLPP (Hornomoravský úval, severní část Dolnomoravského úvalu, Boskovická brázda) a nejhustěji obydlenou oblast představuje Kroměřížsko a Prostějovsko, zatímco okrajové regiony mají osídlení řidší. Slezská větev KLPP, která je velmi podobná větvi moravské, s níž má i přirozené spojení Moravskou branou, zaujala na našem území především Ostravskou pánev. Moravská větev KLPP hraničí ve své jižní části bezprostředně se středodunajským komplexem. V oblasti kulturního dotyku nepozorujeme stopy nepřátelských vztahů (strategické stavby, stopy vpádů na sídlištích aj.), naopak nabýváme dojmu poklidného sousedského soužití, čemuž zřejmě napomohl i stejný vývoj v předchozích obdobích. Nelze vyloučit menší pohyby hraniční linie a ačkoliv z oblasti kontaktu máme shodou okolností nejméně spolehlivých nálezů, zdá se, že v pozdní době bronzové je na jihovýchodní Moravě jistý posun směrem na jih. V současné době se předpokládají určité územní pohyby v okrajových oblastech; kromě již zmíněné jihovýchodní Moravy je to i posun ze slovenské větve KLPP v oblasti Vláry. V závěru slezské fáze se jeví zřetelný proud nálezů z lužické oblasti do středodunajského prostředí; tato ne zcela spolehlivě vysvětlená kulturní infiltrace se projevuje především přítomností slezské keramiky na podolských hradiscích a pohřebištích (např. Brno-Obřany) a rovněž v inventářích ojedinělých kostrových hrobů. KLPP byla, patrně díky výraznému pohřebnímu ritu, rozpoznána již v minulém století a tehdy zkoumaná pohřebiště se vesměs dočkala správného zařazení [např. Helf 1895; Červinka 1902]. Názory na chronologii, periodizaci a pojmenování jednotlivých etap se postupně vyvíjely a dodnes nejsou zcela jed-

notné či uzavřené. Odráží se v tom i samotný název lužické kultury, který, jak jsme již upozornili, je chápán ve dvou odlišných významech. J. Böhm [1936/37] rozdělil vlastní lužickou kulturu do tří stupňů, nazvaných podle charakteristických lokalit. J. Filip [1936/ /38] členil průběh lužické a slezskoplatěnické kultury (jak ji označil) do tri, resp. čtyř stupňů, pro něž použil symboly LI až IV a SP I až III. V. Podborský [1979a) odlišil fázi starolužickou (B C2 a D), středolužickou (H A1), mladolužickou (H A2) a slezské stupně I a II.

Na J. Filipa navázal J. Nekvasil [1987], podle něhož můžeme ve vývoji KLPP rozpoznat 4 období: předlužické (B B), starolužické (B C, D a H A1), střední (H A2, B) a halštatské (H C, D) a u každého z nich ještě 4 až 7 stupňů. V. Dohnal [1988] zase předpokládal existenci protolužického horizontu (B B2, C) a ve vlastní KLPP stupeň starší (mladší část B C, D a H A1), mladší (H A2, B) a halštatský (H C, D). Rozdíly v členění KLPP, zvláště jejího staršího úseku, jsou značné. Na základě genetické příbuznosti

200 Brno-Obřany, hrob č. 169. Výbava pohřbu bojovníka pozdní podolské kultury se železnou (7—9) výzbrojí a zlatým (2) šperkem.

336

se v minulosti ke KLPP přičleňovala obvykle i mohylová kultura ze střední doby bronzové. Nověji se takřka pro celou dobu bronzovou předpokládá víceméně souvislý vývoj bez velkých zvratů. Domácí obyvatelstvo vstřebávalo impulsy z okolních kulturních oblastí, které někdy doprovázel i příchod menších etnických skupin. Při výraznějších změnách v duchovní a materiální sféře se někdy uvažuje o nové kultuře. V tomto smyslu někteří autoři navrhovali vyčlenění samostatných kultur, ať již jde o kulturu lužickou, slezskou či slezskoplatěnickou. V poslední době se domníváme, že nejvhodnější je používání termínu kultura lužických popelnicových polí (KLPP), který je analogický názvu KSPP na jižní Moravě, přičemž rozlišujeme fázi lužickou (B D, H A1), slezskou (H A2, B) a platěnickou (H C, D). O vydělení samostatné kultury by se dalo uvažovat zřejmě jen v případě platěnické fáze. Nejčastěji zastoupeným pramenem při studiu KLPP jsou sídliště, jichž známe z lužického území na Moravě přibližně tři stovky. Jejich množství, rozloha i silné kulturní vrstvy nasvědčují značné intenzitě a délce osídlení. Často jich bývá na katastru jedné obce i několik a při tom se jejich rozloha pohybuje zpravidla v rozmezí až 5—10 ha. Znalosti o sídlištích jsou ovšem značně mezerovité. Velká rozloha osad a z toho vyplývající finanční náročnost archeologických akcí odrazovala badatele od sídlištního výzkumu; dávala se přednost na první pohled atraktivnějšímu odkryvu pohřebišť. Výzkum sídlišť se tak omezoval na menší zjišťovací výkopy a teprve velké zemní práce v posledních desetiletích vyvolaly rozsáhlé záchranné akce. Zvláštní postavem mezi sídlišti zaujímají hradiska, o nichž máme rovněž jen skromné vědomosti. V okolních zemích (zejména Polsko a Německo) je jejich poznání podstatně lepší, ale značné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi nedovolují zobecnit tamní poznatky na naše lokality. Nedostatečnou znalost hradisek dokumentují nejlépe často zcela protichůdné názory na jejich vývoj a datování. Ze současného stavu výzkumu vyplývá, že dnes známé lokality můžeme rozdělit do dvou různých časových horizontů. Do prvního řadíme opevněné osady, jejichž fortifikace nebo aspoň osídlení pochází ze závěru starší doby bronzové, jejichž hlavní rozvoj se odehrál ve střední době bronzové a které končí patrně na začátku KLPP. Do druhé, mnohem početnější skupiny patří hradiska z pozdní doby bronzové. První skupinu reprezentuje známá opevněná osada Hradisko u Kroměříže, jehož mohutná fortifikace vznikla ve střední době bronzové. Osídlení pokračovalo i po zániku opevnění a je doloženo kulturní

337

vrstvou C, kterou V. Spurný [1954b] spojoval s již hotovou KLPP. Zdá se však, že aspoň část této vrstvy je spojena s pozdně mohylovým vývojem. Kdy končí vývoj vrstvy C a kdy končí život v areálu hradiska nelze zatím jednoznačně rozhodnout. Vždyť v nedávné době zde byl objeven depot bronzových předmětů ze stupně H A. Zdá se však jisté, že zánik opevnění můžeme položit ještě před úplné dožití mohylové kultury. Druhým nalezištěm je výrazné návršní sídliště Hradisko u Svitávky s malou rozlohou (0,15 ha). Fortifikace vznikla v období věteřovské skupiny, nové opevnění bylo zbudováno v polovině stupně B B. K zániku druhého opevnění došlo patrně v mladším nebo závěrečném úseku stupně B C, ale jistě před koncem mohylové kultury. Jeho destrukci překryla vrstva obsahující keramiku pozdně mohylového a časně popelnicového stupně, ale vlastní lužické nálezy již chybí. Pro období celé mladší doby bronzové nemáme tedy ani jeden spolehlivý doklad o existenci opevněných sídlišť. Jsou jisté náznaky obývání některých výšinných poloh (Hradisko u Hradce n. M.), ale současné opevnění není prokázáno. Je jistá pravděpodobnost, že na některých pozdně bronzových hradiscích začíná život již ve stupni H A, kromě nevýrazných náznaků osídlení však scházejí jakékoliv důkazy jejich opevnění. Mnohem početnější skupinu tvoří hradiska z pozdní doby bronzové, kterých je v lužické oblasti na Moravě a ve Slezsku známo zhruba 15. Valná většina z nich má poměrně malou vnitřní plochu, vymezenou opevněním, pohybující se kolem 2 až 3 ha. Jen dvě z nich patří mezi skutečně velká hradiska: Hostýn u Chvalčova má rozlohu přibližně 20 ha [Dohnal 1988] a dnes již zničený Kotouč u Štramberka přesáhl plochu 10 ha. Nacházejí se v okrajových oblastech tehdejších sídlištních regionů, kde jsou obvykle vystavěny na ostrožnách pahorkatin nebo na osamocených návrších. Opevnění jednotlivých lokalit se navzájem od sebe liší a je pravděpodobné, že bylo budováno v závislostí především na terénu a na dostupném materiálu. Základ fortifikace na ostrožnách tvořil příkop, který odděloval plochu hradiska od okolního terénu. Na Tepenci u Jívového měl příkop šířku 6 m a hloubku 1 m. Za příkopem následovalo vlastní těleso náspu navršené především z materiálu získaného z příkopu. Rozměry valových destrukcí závisí sice na stupni zachování, ale zároveň odráží i jejich původní velikost, od nejmenších o šířce 2 (Kokory) až 3 m (Jívové) až po impozantní stavby, jakou představuje val v Roštíně o dochované šířce 9 m a výšce 4 m. Zeminu náspu často zpevňovala jednoduchá dřevěná konstrukce (rošty a vrstvy kulatiny, trámové konstrukce), aby nedocházelo k sesou-

201 1 — plánek hradiska Kotouč u Štramberka; 2 — plánek Hradiska u Svitávky.

338

vání. V některých případech byla z vnitřní či vnější strany, případně z obou stran vystavěna kamenná zídka z nasucho kladených kamenů (Roštín). Opevnění se obvykle terénu přizpůsobovalo nebo ho naopak využívalo. Na některých hradiscích je průběh fortifikace patrný po celém jeho obvodu, někdy se naopak zdá, že byla použita lehčí forma (např. palisáda) nebo že dokonce val schází. Jednotný ráz nemají ani vstupy do hradisek. Nejjednodušší způsob představuje brána vybudovaná přímo v linii opevnění, která se dnes jeví jako pouhé přerušení valu (Čekyně). U štěrbinové brány (Holý kopec u Buchlovic, Tepenec u Jívového) jsou ukončení náspů v jednom místě souběžná, takže vstup do vnitřního areálu umožňoval pouze tento, obhájci dobře kontrolovatelný prostor. Objeví se však i složitější forma se vstupní uličkou, nazývaná též klešťovitá brána, která vznikla protažením náspu fortifikace podél příchozí komunikace dovnitř opevněné plochy (Hostýn). Vnitřní členění hradisek, známé z několika nalezišť na jižní Moravě, se zatím na lužických lokalitách na Moravě a ve Slezsku nepodařilo zjistit a otázka akropolí zůstává stále nejasná. U výšinných opevněných sídlišť předpokládáme současně několik funkcí. Obvykle se uvažovalo o významu vojenském a obchodním, dále pak o kultovním a výrobním charakteru. Umístění většiny lokalit na okrajích kulturních oblastí v žádném případě nepodporuje představu, že by šlo o kmenová střediska s výraznou společenskou funkcí. Hradiska nemohla sloužit ani jako pouhá útočiště v době nepřátelského napadení, protože výrazné kulturní vrstvy na ploše za opevněním svědčí spíše pro dlouhodobější osídlení. Časově jsou vázána především na stupeň H B, většinou na jeho pokročilejší fázi, ale v některých případech nelze vyloučit vznik již v H A. Na některých nacházíme naopak doklady o osidlem v H C, nevíme však, zda jde o plynulý vývoj z předchozího období nebo o novou osídlovací vlnu. Ukazuje se tedy, že v období vzniku KLPP na počátku mladší doby bronzové končí vývoj starších hradisek dlouhodobě obydlených od starší, respektive od střední doby bronzové. Nová vlna jejich budování začala koncem mladší, zejména však až v pozdní době bronzové. Větší části neopevněných sídlišť se podařilo prozkoumat např. v Paloníně [Goš—Kapl—Nekvasil 1981], Šumperku [Goš—Nekvasil 1976] a Želči. Zatím vůbec nejrozsáhlejší odkryv proběhl v letech 1979 až 1983 při výzkumu osady u Skalice nad Svitavou [Štrof 1990b]. Na vyvýšené sprašové terase poblíž řeky se z celkové plochy větší než 15 ha podařilo prozkoumat východní okraj o velikosti asi 5 ha a ob-

339

jevit pod 1 m mocnou kulturní vrstvou příbližně dvě stovky objektů. Většinu objektů na sídlištích tvoří jámy kónického nebo hruškovitého tvaru s úzkým hrdlem a širokým dnem, které sloužily k uchovám potravin a obilí, což dokládají i velké zásobnicové nádoby nalezené na dně. Některé z nich mají i vypálené stěny, případně jsou na nich stopy po výpletu. Na sídlišti ve Skalici n. Svit. tvořily tyto jámy více než polovinu zjištěných objektů. Přibližně u 20 % z nich byly v rovném dně zachyceny stopy po centrálně nebo excentricky umístěném kůlu, který patrně usnadňoval vstup dovnitř nebo tvořil součást zastřešovací konstrukce, případně sloužil pro oba účely. Doklady zastřešování v podobě kůlových jamek na obvodu hrdla, které známe ze středodunajské oblasti z Lovčiček [Říhovský 1982b], zatím chybí. Vedle toho se ve Skalici podařilo odkrýt i různé mísovité a válcovité, víceméně pravidelné jámy. Zatím jsme se v lužickém prostředí nesetkali s hliníky, které dobře známe z Lovčiček. Je možné, že obyvatelé lužických osad získávali dostatečné množství materiálu pro keramickou produkci a pro výmazy stěn obydlí při hloubení sídlištních jam. Vlastní typ obytného domu je z moravského prostředí znám velmi málo, což asi souvisí se stavem sídlištního výzkumu. Dosud jediný půdorys kůlové nadzemní stavby v okruhu KLPP známe z Býkovic, kde byl zjištěn při stavbě dálnice Vídeň—Vratislav r. 1939 [Štrof 1990b, obr. 49:1]. Jde o půdorys stavby o rozměrech zhruba 9 x 6 m s osou orientovanou V—Z. Kůlové jamky prozrazují existenci přístřešků při východní straně a nad vchodem v jižní stěně. Západní část sloužila jako pracovní prostor s pecí, předpecní jámou a se zásobnicovou jámou vyhloubenou v severovýchodním rohu. Obdobné stavby známe z Čech, Polska, severního Německa a ze středodunajské oblasti z Lovčiček. Kůlová stavba o rozměrech 2,6 x 2,4 m byla zjištěna i v Šumperku [Goš—Nekvasil 1976, obr. 2], ale poměrně malý vnitřní prostor naznačuje, že půjde spíše o hospodářský objekt. Na sídlišti ve Skalici n. Svit. bylo odkryto i několik objektů zhruba obdélníkového tvaru, které měly do zahloubené podlahy zapuštěnou ještě zásobnicovou jámu nebo mělké ohniště [Štrof 1990b, obr. 32:4—7, 33:1—2]. Všechny obsahovaly nálezy z mladší doby bronzové, pouze jeden patřil mohylové kultuře. V KLPP na Moravě známe tedy vedle nadzemních kůlových domů i polozemnice, přičemž tyto formy jsou z největší pravděpodobností pokračováním středobronzových předloh. Vzájemný poměr těchto objektů není zatím zcela jasný a neznáme ani jejich další vývoj. Na sídlištích byly vlastně zachyceny

pouze zahloubené objekty. Vzhledem k téměř úplné absenci plošných odkryvů však nelze vyloučit současnost obou typů objektů. Lépe na tom nejsme ani s poznáním objektů na výšinných sídlištích. Vlastně jediným uváděným dokladem je podlaha obdélníkové chaty o rozměrech 4 x 3,5 m, seskládaná z plochých kamenů, a s oválným ohništěm při západní straně, prozkoumaná v Čekyni [Dohnal 1988]. Kůlové jamky ani jiné stopy po nadzemní konstrukci se nezachovaly. S ohledem na náročnější přírodní a povětrnostní podmínky a v souvislosti s kamenitým podložím na většině hradisek se zdá, že objekty na nich budou patrně trochu jiného charakteru. Za těchto okolností nemůžeme v lužické oblasti na Moravě potvrdit pozorování ze středodunajské oblasti, kde se zemnice a polozemnice objevují hlavně až v halštatském období. K zvláštním jevům na lužických sídlištích patří objevy lidských skeletů nebo jejich částí. Dříve se tento zvyk spojoval pouze s knovízskou kulturou v Čechách [Spurný 1947/48], ale nové nálezy z Moravy, ať již severní nebo jižní, ukazují, že tento jev lze považovat za běžný ve většině kultur popelnicových polí. Setkali jsme se s nimi již ve starší a vzácněji i ve střední době bronzové. Jejich výskyt v období popelnicových polí se tak jeví jako jeden z dokladů plynulého kulturního vývoje v době bronzové. Nejmarkantněji tento zvyk dokládá velké množství lidských těl uložených či pohozených na rozhraní mohylového a popelnicového období do opevňovacích příkopů. V lužické oblasti jde o několikrát zmíněné Hradisko u Kroměříže [Spurný 1982], ve středodunajské oblasti o Cezavy u Blučiny [Tihelka 1969] a v Čechách je obdobná situace na sídlišti Skalka ve Velimi u Kolína [Hrala—Sedláček—Vávra 1988]. Ze stejné doby známe i pohřby jednotlivých lebek na sídlištích v Hulíně a na Hradisku u Kroměříže [Spurný 1969] a přežívání tohoto zvyku do staršího období KLPP potvrzuje například lebka z jámy č. 112 ve Skalici n. Svit. Průběžně se objevují rovněž jednotlivé kosti i celé skelety v sídlištních objektech. Kostry mohou spočívat v rituální poloze, kdy pokrčení nohou a poloha na boku připomíná pohřby ze starších období (Skalice, jáma č. 44), nebo jsou volně pohozené, jak to dokumentuje dvojice koster mladých žen z jámy č. 45 tamtéž. V literatuře jsou někdy uváděny i případy, kdy se daly rozpoznat stopy násilného usmrcování nebo oddělování části těla. Valnou většinu uvedených nálezů můžeme spíše spojovat s rituálními praktikami než je považovat za doklad neklidné doby [Štrof 1990b, obr. 29:4; 30:4—5; 37]. Nejvíce poznatků o společnosti a životě lidu kultury lužických popelnicových polí nám poskytla po-

340

202 1 — Klentnice. Surovinový depot velaticko-podolské kultury; 2 — Opava-Kateřinky. Depot zámožného jedince se vzácnými růžicovými sponami (uložen v nádobě).

hřebiště. Pohřební ritus je od mladší doby bronzové ve značné části Evropy spojen s žárovým způsobem pohřbívání. Mrtvý byl obvykle i se svým osobním vlastnictvím spálen na hranici, spálené kosti rozdrceny a uloženy do hrobu. Poměrné malé množství pozůstatků kremace nasvědčuje, že část spálených kostí byla uložena jiným způsobem, ale vždy se v hrobě objeví zlomky z lebky, trupu a končetin. Popelnicová pohřebiště patřila k prvním památkám, s nimiž se archeologové setkávali a které začali vyhledávat. V počátcích se přirozeně zaměřovali hlavně na získávání nálezů a vesměs nerespektovali nálezové celky a neprováděli dokumentaci. K výjimkám můžeme počítat A. Gottwalda, který ve dvacátých a třicátých letech na tehdejší dobu vzorně prozkoumal mimo jiné velké plochy pohřebišť v Domamyslicích (229 hrobů), Horce n. M. (zhruba 300 hrobů), Slatinkách-Nivkách (236 hrobů) a Určicích-Kumberkách (258 hrobů). Hrobové nálezy KLPP známe na Moravě a ve Slezsku asi ze 100 lokalit. K největším zkoumaným nalezištím, kromě uvedených výzkumů A. Gottwalda, patří nekropole v Sehradicích se 472 a Vlachovicích se 407 hroby [Dohnal 1977]. Naše znalosti o pohřebním ritu snad nejvíce rozšířila nekropole

v trati Dílečky u Moravičan, kde J. Nekvasil [1982b, c] prozkoumal v letech 1953—1969 celkem 1260 hrobů. Odkryl přitom časně lužickou a starolužickou část lokality, která se částečně překrývala s pohřebištěm halštatským. Neprozkoumána zůstala část s mladomohylovými pohřby a nepodařilo se objevit okrsek s hroby z pozdní doby bronzové. Nejstarší část pohřebiště v Moravičanech, založenou již v mohylovo-lužickém období, tvořilo několik nepravidelných řad mohyl na ploše přibližně 60x170m, z nichž ovšem zůstaly zachovány jen základny. Vždy šlo o žárové pohřby uložené v obdélných či mírně oválných jámách, jejichž rozměr odpovídá jámám pro kostrové pohřby. Pozůstatky kremace byly málokdy uloženy na jediném místě, často je najdeme rozptýlené v zásypu hrobové jámy společně s bronzovými milodary a s nádobami, které jsou většinou ve střepech a mnohdy se stopami žáru. Jámové hroby jsou občas velmi mělké s horní částí zničenou orbou. Zásyp hrobové jámy tvořila většinou hlína bez humózní příměsi, a proto její rozpoznání činilo značné potíže i při systematickém výzkumu [Nekvasil 1982c]. Zemina pro budovám mohyly se těžila v jejím bezprostředním okolí a vzniklé prohlubně tak usnadňují určení místa původního náspu a tím i lokalizaci hrobů (obr. 235). Hroby z dalšího horizontu byly zapuštěny do prohlubní a násypů starších mohyl. Část nových pohřbů již nepřekrývaly mohyly a přesto spočívaly v nepříliš hlubokých jámách. Nově budované mohyly se od starších odlišují kamennými konstrukcemi. Odlišné jsou i nálezy z nich, které svědčí o tom, že sledovanou oblast zasáhla nová kulturní vlna, jejíž původ můžeme hledat v severní části Karpatské kotliny. Ta ukončila přežívání mohylových forem a završila krystalizaci lužické kultury. Pohřební ritus je teď důsledně žárový a jen z několika lokalit pocházejí ojedinělé kostrové hroby s lužickou keramikou (Ivaň, Měrovice, Určice). Zvláštní pozornosti si zasluhuje pohřeb dívky ve velké zásobnici v Ivani na Přerovsku [Böhm 1941, 277], který je zřejmě pokračováním zvyku známého ze starší doby bronzové. Převažuje ukládání pozůstatků kremace do popelnice, kterou nejčastěji bývá amfora, občas i dvojkónická nádoba, hrnec, mísa nebo i jiný typ nádoby. U poměrně malé skupiny hrobů sloužila jako schránka na spálené kosti rozměrná zásobnice. Není vyloučeno, že jde o pohřby význačných jedinců, čemuž nasvědčuje i jejich časté vyloupení. Běžné urny byly překryty obrácenými mísami, které občas nahradil i větší střep. V některých popelnicích je proražen otvor, který bývá interpretován jako otvor pro duši. K urně byly přistavěny další nádoby, obsahující pravděpodobně potraviny a ná-

341

poje pro posmrtný život, vzácněji se v nich vyskytnou i spálené zvířecí kosti. Počet nádob v jednom hrobě je velmi proměnlivý a pohybuje se od jedné až po několik desítek. V jednom z hrobů v Mostkovicích se nalezlo například 32 nádob [Červinka 1900a, 18]. Horší jakost a méně kvalitní vypálení funerální keramiky oproti běžnému sídlištnímu zboží naznačuje, že aspoň část nádob vyráběli lužičtí hrnčíři speciálně pro tento účel. Bronzové milodary jsou v hrobech uloženy obvykle v popelnici na spálených kostech nebo na kamenech v blízkosti pohřbu. Dosti často jsou záměrně rozlámány a stopy žáru na nich ukazují, že byly rovněž vystaveny žáru kremační hranice. Vedle běžných popelnicových a jámových pohřbů se vyskytuje řada variant úpravy hrobů. Setkáme se například s pohřby umístěnými v nevelkém dolíku místo obvyklé jámy, někdy jsou spálené pozůstatky kostry uloženy na hromádce, jindy rozptýleny po celé jámě. Prosté popelnicové hroby z vyspělého stupně B D a H A vytvářejí rozsáhlé plochy s tak velkou hustotou, že někdy není snadné rozlišit jednotlivé hroby od sebe. Tyto nekropole pak často přetrvávají až do pozdní doby bronzové a jsou jedním z důkazů kontinuity vývoje v tomto období. Na počátku mladší doby bronzové se v podstatě přestalo s pohřbíváním pod mohylami. Jejich budování přežívalo jen v okrajových oblastech [Vlachovice, Tichov; Dohnal 1977, obr. 91—130] a jednou z mála výjimek je pohřebiště ve Stavenicích [Nekvasil 1978b], kde tento zvyk přetrvával až do pozdní doby bronzové. Slezská pohřebiště, nebo jejich části na dlouhodobě využívaných lokalitách, se od lužických příliš neliší. Pouze z nich zmizely mohyly a neobjevují se starobylé jámové hroby. Většinou se dají odlišit pouze podle výskytu slezské keramiky, případně podle mladších bronzových milodarů. Mnohem vzácněji se setkáváme i s otvory („dušníky") ve dnech popelnic. V současné době je velmi těžké přiřknout některou z pohřebních forem určitému kulturnímu proudu či dokonce společenské skupině. Přitom je patrná přísná rituální podřízenost většiny prvků na pohřebištích. Nový podrobnější rozbor pohřebních zvyků, případně doplněný o nové nálezy nám snad v budoucnosti řekne o společnosti a věrských představách tehdejších lidí mnohem více než dnes. Důležitým pramenem, který významnou měrou doplňuje naše znalosti o hmotné kultuře lidu KLPP, jsou i hromadné nálezy bronzové industrie. V lužickém prostředí se dosud nevyskytly keramické depoty, které jsou tak běžné ve střední době bronzové a objevily se i v mladší době bronzové ve středodunajské oblasti. V lužickém prostředí je známa přibližně stovka hromadných nálezů bronzové industrie, což

203 Přestavlky. Výběr předmětů z bronzového depotu (č. 1, 2, 10 — spony typu Přestavlky; č. 43 — unikátní pásová zápona).

342

204 Štramberk-Kotouč. Výběr předmětů z bronzového depotu č. 4 (č. 2,5 - obřadní lampy typu Štramberk; č. 3,4 — plechové šálky typu Jenišovice-Kirkendrup; č. 15 — čelenka; č. 28, 29 — spony typu Křenůvky-Domaniža).

343

205 Odlévací formy (kadluby) na výrobu bronzových předmětů. 1 — neznámé naleziště: 2 — Předmostí u Přerova; 3 — Hradisko u Kroměříže; 4 — Brno-Obřany — Hradisko.

344

206 Bronzové metalurgické nástroje. 1 — odlévací jádro; 2 — razidlo; 3, 8,12 — dlátka; 4, 9 — pilky; 5 — "hlavičkář" na nýty; 6, 7,13, 14 — kladívka; 10, 11 — kovadlinky. 1, 3, 11, 13 — Blučina-Cezavy; 2, 8, 14 — Přestavlky; 4 — Hulín; 5, 10 — Jevíčko; 6 — Žárovice-Hamry; 7 — Boskovice; 9 — Drslavice.

znamená podstatně větší produkci oproti předchozímu období i proti KSPP. Podrobněji se touto problematikou zabýval V. Podborský [1960a; 1970b], jenž charakterizoval jednotlivé horizonty depotů. Pro lužickou fázi jsou příznačné depoty z Dolní Sukolomi, Mankovic a Přestavlk. Bohatá produkce bronzových předmětů z mladší doby bronzové ještě výrazně narostla v pozdní době bronzové (stupně H B1, B2), ale v jejím závěru (H B3) nastává zřetelný útlum výroby. Zajímavé je, že zatímco poměr lužických a velatických skladů je poměrně vyvážen, počet slezských depotů asi čtyřikrát převyšuje množství podolských hromadných nálezů. Slezskou fázi KLPP pak charakterizují bronzové sklady z Křenůvek, Černotína, Štramberka, Polkovic, Boskovic apod. Samotný metalurgický proces nám dnes není ještě do všech detailů znám. Podle současných znalostí se metalurgie bronzu soustřeďovala především do oblastí s výskytem měděných rud. Na Moravě byla tímto územím Boskovická brázda, kde jsou výrazné 2

doklady metalurgické činnosti od střední doby bronzové až po halštatské období a odkud pochází celá čtvrtina lužických depotů. Většinu přímých dokladů kovolitecké činnosti se podařilo získat při výzkumu sídliště ve Skalici n. Svit., kde byly zjištěny zbytky horniny s pyritovou rudou, tavicí tyglíky, ohniště, kadluby i zlomky z tzv. ztracené formy. Části válcovitých mazanicových konstrukcí pocházejí patrně z pícek, jaké známe například z prostředí piliňské kultury na Slovensku. Metalurgická činnost na severozápadní Moravě však závisela na místních surovinách pouze částečně, protože většina kovu byla, jako v jiných oblastech, získávána patrně směnou. Inventář kultury lužických popelnicových polí tvoří hlavně keramika a bronzová industrie, které jsou pak doplněny výrobky z kamene, kosti, skla, jantaru, železa a zlata. Keramika lužické fáze navazuje na středobronzovou hrnčířskou produkci, je vesměs podomácku vyráběná a dosahuje průměrné kvality. Výzdoba povrchu není příliš výrazná, objevu-

207 Starolužická keramika. 1,2 — osudí; 3, 4 — šálky; 5,6 — džbánky; 7 — miska na nožce; 8 — unikátní dózovitá nádoba; 9, 10 — květináče („látky"); 11—13 — mísy s hrdlem; 14 - terina; 15 — "okřín"; 16, 18 - hrncovité zásobnice; 17 amforovitá zásobnice; 1—5,7,9—16,18 — Moravičany (z hrobů); 5 — Kladeruby; 6 — Domaželice; 8 — Uherské Hradiště; 17 — Stavenice.

346

208 Mladší lužická (1,2, 5—8, 11, 13—15) a starší slezská (3, 4, 9, 10, 12) keramika. 1—4 — šálky; 5 — květináč („látka"); 6 — džbánek; 7—10 — dvojuché amforky; 11 — tykvovitý "okřín"; 12 — osudíčko; 13 — „okřín"; 14 — hrncovitá zásobnice; 15 — terina. 1, 2 — Pavlovice; 3,4 — Domamyslice; 5,15 — Míškovice; 6 — Vlachovice; 7 — Lhánice; 8 — Palonín; 9,10 — Tršice; 11 — Sehradice; 12 — Určice; 13 — Kladeruby; 14 — Bořitov (vše z hrobů).

209 Slezská keramika. 1, 6-10 - šálky; 2-4 - osudíčka; 5 - miska na nožce; 11-13 - osudí; 14,15 - mísy s hrdlem; 16 - soudkovitý hrnek; 17,19 - květináče („látky"); 18 - poklička; 20 -amforovitá zásobnice. 1,4,7,11,15 - Určice; 2, 10,12 — Domamyslice; 3, 5, 6, 14, 17—19 — Horka n. M.; 8 — Horní Dubňany; 9 — Krumsín; 13, 16 - Ptení; 20 - Vlachovice (vše z hrobů).

348

ny, poháry na pití („rohy hojnosti"), štěrchátka nejrůznějších forem, kolečka aj. Některé z nich jsou však občas považovány i za dětské hračky. Méně známa je skupina výrobků, které jsou vázány na sídlištní prostředí a které prozatím označujeme jako technickou a snad kultovní keramiku, ačkoliv účel většiny předmětů není ještě zcela jasný. Vesměs jsou vyrobeny z mazanicové hmoty s orga-

210 Šálky s vnitřní výzdobou, která napodobuje kovové předlohy — špičková produkce hrnčířů slezské kultury. 1,2 — Krumsín: 3 — Horka n. M.; 4 — Postoupky.

je se rytý ornament, plasticky lemované výčnělky a hrubší prstování. U mladolužických tvarů převládá souvislé žlábkování povrchu. Na slezské keramice je dobře patrný vývoj z mladolužických forem, má častěji esovitou profilaci a většinou černě zbarvený povrch vzniklý tuhováním nebo speciálním způsobem vypalování. Od lužické se odlišuje i mnohem bohatší výzdobou. K základním keramickým tvarům patří několik typů amfor, pro něž se někdy používá i termín osudí. Příznačné jsou dvojkónické nádoby, nazývané hlavně ve starší literatuře okříny, které jako jeden z mála keramických tvarů končí svůj vývoj v počátečním stadiu slezské fáze. Z dalších tvarů se objevuje řada variant mís, džbánků a šálků, mezi nimiž si zvláštní pozornost zaslouží slezské tvary s bohatou geometrickou výzdobou na vnitřní straně. Na sídlištích převažují mezi užitkovou keramikou velké zásobnice a většinou esovitě profilované dvouuché hrnce, pro něž se v minulosti používal termín látky nebo květináče. Poněkud méně často se objevují další typy nádob, jako jsou kulovité nádobky a cedníky, ale i některé předměty běžné denní potřeby zastoupené talířovitými podložkami, přesleny, závažími, podstavci roštu atd. Naopak s rituální sférou jsou spojovány vaničkovité, závěsné a miniaturní nádobky, zoomorfní rhyto349

211 Sakrální zoomorfní nádobky lidu popelnicových polí. 1 — Otrokovicc-Kvítkovice; 2 — Oblekovice; 3 — Holešov.

nickou příměsí, avšak s povrchem ve většině případů upraveným vápennými nátěry. V první řadě jsou to válcovitá zařízení, která patrně můžeme srovnat s již zmiňovanými píckami piliňské kultury. Patrně ryze praktické využití mají mělké mísovité pražnice (pekáče). Méně jasný je účel přenosných prstenců o průměru 35 až 40 cm, jejichž vnější strana je někdy i plasticky zdobena. Představu nemáme o využití rozměrných diskovitých útvarů o průměru kolem 80 cm nebo neobvykle velkých plochých mís na nožce o průměru až 100 cm. Setkáváme se s nimi v počátečním stadiu vývoje KLPP (Skalice), ve zmenšené podobě (0 30 cm) ještě v H A v Paloníně a analogie pro ně najdeme v Karpatské kotlině. Lepší znalosti máme o skupině výrobků z mazanice používaných při kovolitectví. Vedle zmíněných pícek sem patří ještě válcovité dyzny, mísovité tyglíky z porézní mazanice a z téhož materiálu vyráběné formy. Bronzová industrie KLPP je typologicky značně variabilní a technologicky je na velmi dobré úrovni. Většina artefaktů, které známe především z depotů a v menší míře pak z pohřebišť a sídlišť, je typologicky shodná s industrií KSPP. Převážná část výrobků je domácí provenience a jen u některých můžeme

2 1 3 Bronzové meče mladší fáze doby popelnicových polí. 1 — meč s jazykovitou rukojetí erbenheimského typu (Pasohlávky); 2 — anténový meč typu Flörsheim (Horní Lideč); 3 — pozdní meč s jazykovitou rukojetí (Vrahovice).

2 1 2 Honosné bronzové spony lidu popelnicových polí. 1 — Bítov; 2 — Dolany; 3 — Štramberk-Kotouč; 4 — Křenůvky (vesměs z hromadných nálezů — depotů).

poukázat na cizí původ. Nejčastěji jde o předměty ze severní části Karpatské kotliny (např. rozměrné a honosné růžicové spony se závěsky — obr. 212:2), odkud se k nám, většinou z oblasti piliňské kultury nebo z oblasti západotransdanubské skupiny popelnicových polí, dostávaly i mnohé technologické postupy. Typologická škála bronzových výrobků KLPP je velmi bohatá. Z chronologického hlediska mají největší význam šperky, protože se vyskytují ve velkém sortimentu a mají poměrně krátkou dobu používání. Velká pestrost se projevuje při formování hlavic jehlic v lužické fázi (kulovitá hlavice a zesílený rýhovaný krček, "palicovitá", zátkovitá, hřebíkovitá, dvojkónická, bohatě profilovaná aj.), zatímco ve slezské fázi se počet druhů poněkud omezil (kyjovitá, válcovitá, vázičkovitá, cibulovitá aj.). V mladší době

214 Bronzové předměty z hrobů lidu lužické a slezské kultury. 1—29 — jehlice; 30—32 — hroty šípů; 33 — lunicovitý závěsek; 34—39, 41 — náramky; 40 — puklice s úchytkami; 42—44 — nákrčníky; 45, 46 — hroty oštěpů; 47 — břitva severského typu; 49—51 — vývoj půlměsícovitých břitev; 52, 53 — vlasové ozdoby; 54 — páskový (poškozený) C-náramek. 1, 30, 41 — Tovačov; 2, 4—7, 11, 14—17, 22—24, 26, 29, 31—33, 35—40, 42, 43, 45, 48, 50—54 — Domamyslice; 3, 12, 13, 19, 21, 25, 46 — Moravská Húzová; 8, 18, 20, 27, 28, 44, 49 — Slatinky; 9, 10, 34 — Polkovice.

351

pak velká bronzová zdobená pásová zápona z Úvalna (obr. 215), která zřejmě sloužila i jako náhražka pancíře. V mladší době bronzové se objevují dvojramenné mlaty, zatímco průběžně se setkáváme s hroty kopí a šípů. Kolekce pracovních nástrojů se oproti předchozímu období příliš nerozšířila. Část nástrojů má rovněž svůj vývoj (sekery, srpy, nože, břitvy aj.), u dalších se inventář nemění (dláta, šídla). Výraznější rozdíly se projevují např. u nožů, kde jsou pro starší vývoj typické tvary s krátkou plochou rukojetí a s ja-

215 Úvalno. Pásová zápona obrovité formy, sloužící zároveň jako pancíř (rozměry: 35 x 32.5 cm).

bronzové nastupují rovněž nové druhy šatních spínadel — spony. Pro lužickou fázi jsou příznačné dvojdílné růžicovité spony se štítkem, s osmičkovitě vinutým lučíkem (obr. 212:1) a z Karpatské kotliny pocházející jednodílné růžicovité spony se závěsky, kdežto ve slezské fázi se setkáme s vyvinutějšími formami se štítkem typu Křenůvky-Domaniža (obr. 212:3,4), se sponami sedlovitými (obr. 198:13, 14) a brýlovitými. Ostatní kovový šperk a součásti oděvu, jako jsou náramky, prsteny, závěsky, nákrčníky, náušnice, knoflíky, nášivky, spirálky a další, nejsou již tak poplatné vývoji. Mezi zbraněmi zaujmou hlavně meče liptovského typu s plnou rukojetí, souběžně s nimi se vyvíjejí meče s jazykovitou rukojetí, které přežívají i do pozdní doby bronzové. V slezské fázi sortiment rozhojňují meče s anténovitou a číškovitou rukojetí. Starší dýky peschierského typu (obr. 196: 2—4) střídají v závěru stupně H B tvary s křížovou rukojetí (obr. 218:6). K výbavě bojovníků nejvyšší společenské vrstvy patřila kovová ochranná zbroj (přilbice, pancíř, štít apod.), z níž se dosud na Moravě našla pouze plechová náholenice (obr. 216:1). Unikátní je 352

216 1 — Kuřím. Plechová náholenice; 2 — Štramberk-Kotouč. Plechový šálek typu Jenišovice-Kirkendrup.

zykovitou rukojetí, zatímco ve slezské fázi jsou běžné nože s trnovou rukojetí a mladší varianty s krátkou plochou rukojetí [Říhovský 1972]. Pro KLPP jsou typickým tvarem sekerky s tulejí a ouškem, ale od slezské fáze se rovněž začínají objevovat formy s týlovými laloky. Bronzové nádoby jsou v lužickém prostředí poněkud častější než ve středodunajské oblasti. Již ve starší fázi jde aspoň zčásti o výrobky domácí provenience, které s typologického hlediska představují mísy, šálky a cedníky. Rozvoj jejich výroby nastává až v pozdní době bronzové, kdy se setkáváme s širokou plejádou typů i výzdoby. Reprezentují je šálky typu Jenišovice (obr. 216:2), nádobky typu Štramberk (obr. 217), nádoby typu Hostomice-Stillfried, koflíky a misky typu Třtěno, kotlíky s křížovými atašemi a pohyblivými držadly a objevit se mohou i plechové amfory. Spíš ojediněle se vyskytnou součásti jezdeckých postrojů (udidla, postranice udidel) a součásti prostší bojovnické výbavy (štítové puklice, šipky apod.). Metalurgickou výrobu prokazují některé specializované nástroje,

217 Štramberk-Kotouč. Nádobky z jemného plechu s obsahem zlata. 1, 2 — misky; 3 — obřadní lampa typu Štramberk.

353

k nimž lze přiřadit kovadlinky, kladívka, dlátka a rydla, které mají větší obsah cínu a tím tedy i větší tvrdost. Hlavním způsobem obživy nositelů KLPP bylo zemědělství, o čemž svědčí na jedné straně půdy, na kterých se usazovali, na straně druhé nálezy kamenných drtičů a drtidel na drcení obilí, bronzové srpy a paleobotanické nálezy. Bohužel na Moravě a ve Slezsku se výzkumům sídlišť nevěnovala dostatečná pozornost, takže přímých dokladů je málo a musíme se obracet na analogie z jiných skupin KLPP. Kromě již dříve známých plodin (pšenice, ječmen, žito, oves, proso) se nově rozšířil též hrách zlatý a bob koňský. V chovu dobytka se uplatnily již dříve pěstované druhy (skot, prase, ovce, koza, pes) a zřejmě poněkud větší pozornosti se těšil kůň, o čemž svědčí dosti četné nálezy postranic koňských udidel a od slezské fáze rovněž plechové faléry. Obživa obyvatelstva byla jen příležitostně doplňována lovem zvěře, který je doložen např. kostmi jelena, srny a bobra. O řemeslné činnosti by se u nositelů KLPP, kromě kovolitectví, o kterém jsme se zmínili již dříve, mohlo uvažovat ještě v případě tkalcovství. Za jeho doklad je někdy považována jáma se 42 závažími nebo jejich zlomky z Uhřic u Moravské Třebové [Trňáčková 1958], které jsou považovány za pozůstatek tkalcovského stavu. Historie poznávání KLPP je dlouhá a v jejím průběhu jí byl přikládán velký, někdy až přehnaný význam. Lužická expanze měla např. zapříčinit vznik dalších kultur popelnicových polí. V dřívějších dobách byla lužická kultura rovněž spojována s praslovanským etnickým základem, kdežto dnes ji považujeme za jeden z více elementů, které se podílely na formování i protoslovanského etnika. KLPP se nám dnes jeví jako plynulé pokračování vývoje, začínajícího přinejmenším již v závěru starší doby bronzové. Z tohoto hlediska pak vyznívá zejména střední úsek KLPP jako jisté vyvrcholení vývoje, jako doba, kdy byly zúročeny tehdy optimální podmínky a vysoká úroveň ekonomiky. V tomto zhruba půltisíciletí pokračoval víceméně harmonický společensko-ekonomický vývoj, kdy krajina ještě byla schopna uživit značně početnou populaci. 4.4 Hospodářství a společnost doby bronzové Hlavním zaměstnáním lidstva doby bronzové zůstávalo zemědělství, které svou materiální základnou i úrovní navázalo na eneolitické tradice. Sortiment známých plodin se oproti předchozímu období změnil jen minimálně. Vedle dříve pěstovaných druhů pšenice, ječmene a prosa se objevuje již i oves a žito, od mladší doby bronzové ještě hrách zlatý a bob koňský. Vlastní obdělávání půdy se provádělo

218 Bronzové a bimetalické (5, 6) předměty konce doby bronzové. 1-3 - postranice koňských udidel tráko-kimmerijského typu; 4 koňská faléra; 5 - nůž se železnou objímkou rukojeti; 6 - rukojeť dýky typu Gamów se zbytkem železné čepele (trako-kimmerijsky import). 1—4 — Černotín (z depotu); 5 — Mutěnice (z hrobu); 6 — Štramberk-Kotouč (z depotu).

354

i nadále především pomocí dřevěných nástrojů. Na Moravě jsme v terénu zatím nezjistili stopy po orbě, které se podařilo zachytit v některých jiných evropských zemích. Ke zkvalitnění zemědělských postupů došlo zřejmě jen při sklizňových pracích, kdy se od střední doby bronzové začaly používat bronzové srpy. O jejich praktickém významu svědčí masový výskyt v hromadných nálezech ze střední a hlavně mladší doby bronzové. Další zpracování zemědělských plodin je po celou dobu bronzovou doloženo pouze kamennými třecími podložkami a drtiči na rozmělňování obilí. Důležitou složku ve výživě obyvatelstva představovala i živočišná výroba. Hlavní zájem se soustřeďoval na chov skotu, prasat, ovcí a koz, přičemž většina jedinců byla zabíjena v mladém věku, tedy na maso. Poněkud jiné je to pouze u krav, které se pěstovaly pro mléko. V menší míře se mezi osteologickým materiálem vyskytují kosti psa a koně a zcela vzácně v mladší době bronzové ještě kur domácí. Zdá se však, že chov koně nabýval postupně na významu, což spíše než osteologický materiál dokládají součásti koňského postroje, které se v kostěném provedení objevují od závěru starší doby bronzové a v kovové podobě od doby popelnicových polí. Obyvatelstvo doby bronzové se zabývalo rovněž lovem a sběrem. Lovená zvěř tvořila ovšem jen méně významný doplněk potravy. Osteologické nálezy ukazují, že lovená zvěř je zastoupena maximálně 10 až 15 %, většinou však podstatně méně. Z volně žijících zvířat se na sídlištích doby bronzové objevují kosti jelena, smce, divokého prasete, tura divokého, medvěda, vlka, lišky, jezevce, zajíce, bobra a některých dalších druhů. Určitý význam měl i rybolov. Ze Slovenska známe dokonce nálezy rybích kostí a šupin, ale z našeho území pouze kostěné a bronzové rybářské háčky. Ke konzumaci se využívaly i říční škeble, s jejichž lasturami se, aspoň ve starší době bronzové, velmi často setkáváme v sídlištních objektech. Složkou potravy byly zajisté i lesní a luční plodiny (jahody, maliny, plané ovoce, houby aj.). Výrazným způsobem ovlivnilo ekonomiku doby bronzové oddělování řemesel od zemědělské základny, které postupně nabývalo na intenzitě. Nejzřetelněji je tento jev patrný ve sféře kovovýroby; dobývám rudy ani její další zpracování se přirozeně nemohlo provozovat podomácku. Pokud jde o vlastní těžbu mědi, existují v oblasti Boskovické brázdy jisté náznaky této činnosti, ale v žádném případě s ní nelze na Moravě a ve Slezsku počítat ve větším měřítku. Na naše území byla dovážena a zde probíhalo až další zpracování. První kovové výrobky se vyráběly kováním za studena, složitější artefakty

355

bylo nutno ovšem zhotovovat již tepelnou cestou — odléváním, což vedlo ke vzniku nového řemesla — slevačství. Na Moravě je tento obor řemeslné výroby doložen nepočetnými nálezy dyzen, kadlubů a tyglíků od starší doby bronzové. Kadluby určené k odlévání sekerek, kopí, jehlic, závěsků, náramků a jiných předmětů byly většinou vyráběny z jemnozrnných pískovců. Počet těchto forem se v průběhu doby bronzové zvyšuje a dokládá tak rozvoj řemeslné metalurgie. Na Moravě se zatím, kromě stop kovovýroby u Boskovic-Pod Lipníky, zbytků kovolitecké dílny z věteřovského sídliště na Hradisku u Svitávky a základny kovolitecké pícky z mohylového sídliště v Těšeticích, neobjevily jiné přímé pozůstatky metalurgické aktivity. Dalším oborem, který se zřejmě realizoval řemeslným způsobem, bylo hrnčířství. Potvrzení tohoto názoru je dosti složité, ale objevy hrnčířských pecí v okolních zemích, úroveň zpracování keramiky a vzrůstající počet keramických depotů svědčí o tom, že minimálně v závěru starší doby bronzové a ve střední době bronzové existovalo hrnčiřství jako samostatné řemeslo. V závěru starší doby bronzové můžeme již počítat s řemeslnou výrobou kostěných a parohových nástrojů a šperků. V období věteřovské skupiny se totiž podstatně zvýšila produkce i kvalita těchto artefaktů. V následujících obdobích, zřejmě v souvislosti s rozšiřováním výroby bronzové industrie, kostěné a parohové artefakty ztrácely na významu. Na základě objevů zbytků tkalcovských stavů se často i pro tento obor předpokládá specializovaná výroba. Řemeslná činnost se uplatnila i v řadě dalších odvětví, poněvadž zpracování zlata, skla a některých dalších materiálů je natolik složité, že nelze počítat s domácí výrobou. Proces prohlubující se společenské dělby práce vyvolal zřejmě oddělení obchodu jako samostatného odvětví lidské činnosti. Jeho primitivnější formy — přímá naturální směna — existovaly již od počátků lidské společnosti, v době bronzové však obchod nabyl na takové intenzitě, pravidelnosti i rozsahu, že se stal novým pracovním oborem. S největší pravděpodobností byla v počátcích povolám obchodníků a kovolitců totožná nebo aspoň blízká. Nasvědčují tomu i velké depoty, zvláště pak ty, které jsou vzhledem ke svému obsahu považovány za obchodnické či kovolitecké. Někteří autoři dokonce pokládají určité, hromadně se vyskytující výrobky za tzv. předmincovní platidla. V našich oblastech jsou za ně považovány měděné hřivny nebo žebra ze starší doby bronzové, svitky zlatých drátů, kolekce 3 až 5 soustředných bronzových kruhů z mladší a pozdní doby bronzové a nezřídka také drobné, masově se vyskytu-

jící bronzové kroužky, označované okřídleně přímo jako „kroužkové peníze". Rozvoj výroby a specializovaných řemesel, podmíněný dalším prohlubováním společenské dělby práce, výrazně přispíval ke změně společenských poměrů. Zemědělství se v době bronzové dostalo na takovou úroveň, že jeho produkce stačila nejen k výživě samotných zemědělců, ale umožňovala vznik dalších, mnohdy zcela nevýrobních profesí. Vedle početného zemědělského obyvatelstva existovala již skupina řemeslníků, obchodníků a patrně i dalších „povolání" (kněží, vojáci aj.). Rozvoj řemesel a v první řadě kovovýroby umožňoval nadvýrobu a to vedlo přirozeně k narůstání majetkových rozdílů, které přímo souvisely s diferenciací společenskou. Toto rozvrstvení společnosti se projevuje v několika úrovních. Může jít o rozdíly v rámci jedné komunity, v rámci jedné kultury nebo i v rámci větších geografických oblastí. Nejlépe můžeme tuto stratifikaci rozpoznat na pohřebištích na základě rozdílné úpravy a obsahu jednotlivých pohřbů. Ve starší době bronzové v únětické kultuře je toho názorným příkladem hrob z Mušova, který svými parametry, mohutnou kamennou výplní i obsahem dokládá významné postavení pohřbené osoby. V mohylové kultuře patří do této kategorie hrob bojovníka z Velkých Hostěrádek nebo pohřeb jedince bohatě vybaveného šperky z Pasohlávek. V období popelnicových polí sem můžeme zařadit velatické hroby z Velatic a Němčic u Ivančic nebo podolské hroby č. 63 z Klentnice a č. 169 z Brna-Obřan. Zákonitý proces společenské stratifikace však neprobíhal stejnoměrně. Např. v kultuře středodunajských popelnicových polí a v podunajských oblastech vůbec se vytvářela výrazná vrstva bohatých jedinců, pohřbívaných i v mohylách, zatímco lid kultury lužických popelnicových polí žil dlouho v jednoduché, společensky jen málo diferencované společnosti. Tento jev nemusí být vždy odrazem bohatství. Lužická oblast v pozdní době bronzové je zcela určitě bohatší na bronzovou industrii, ale ve výbavě hrobů to poznat není. V rámci jedné kultury můžeme rozvrstvení společnosti nejlépe pozorovat při srovnávání sídlišť venkovského charakteru s opevněnými osadami. U hradisek musíme počítat s vojenskou funkcí, ale přinejmenším stejně důležitý byl jejich význam hospodářsko-sociální. Soustřeďovala se zde řemeslná výroba (hlavně kovolitecká), byla zde střediska obchodu (zřejmě domácího i dálkového) a některá snad plnila také funkci správní. To vše samozřejmé přispívalo k narůstání bohatství a společenského postavení obyvatel hradisek. Situace na pohřebištích nás přesvědčuje o rozpadu společnosti nejméně do dvou základních sku-

356

pin. Jednu tvořili příslušníci vyšší, společensky nadřazené skupiny, kterou mj. reprezentují výše uvedené příklady bohatých hrobů. Většina obyvatelstva patřila ovšem ke střední vrstvě. Mnohdy se předpokládá ještě existence skupiny podřízených nebo nějakým způsobem závislých osob. Důležitým jevem je i vykrádám hrobů, které sice na jedné straně ztěžuje bližší poznání společenských poměrů, ale zároveň vlastně potvrzuje i existenci soukromého vlastnictví. Dodnes není zcela jasné, zda toto vylupování je motivováno důvody čistě ekonomickými, jak se nejčastěji předpokládá [Ondráček 1962,65; Stuchlík 1987, 40—44], či může být spojováno i s důvody náboženskými [Lorencová—Beneš —Podborský 1987, 139], kdy se předpokládá znesvěcování existujících pohřebišť; vyloučit nelze ani legální odebírání milodarů zemřelým při opouštění sídliště a tedy i pohřebiště pozůstalými. O vývoji nazírání na posmrtný život a tím i o náboženských představách vypovídá sám pohřební ritus. V únětické kultuře byli zemřelí pohřbíváni ve skrčené poloze a v nejstarším — protoúnětickém období jim byly jako milodary přikládány předměty denní potřeby. V dalším vývoji se začala do hrobů dávat rovněž drobnotvará keramika, někdy snad vyráběná přímo pro tyto účely. V nejmladším únětickém období milodarů ubývá, někdy se v hrobech objeví i keramika sídlištního charakteru a vzácností nejsou ani torzovité nádoby. Obdobně v nitranské skupině se často v hrobech objeví poškozené nebo dlouhým užíváním znehodnocené kamenné nástroje. Z období věteřovské skupiny známe kromě ojedinělých hrobů pouze jedno mohylové pohřebiště z Borotic, na němž je značné množství pohřbů bez milodarů. Lid mohylové kultury své mrtvé pohřbíval v počátcích kostrově ve skrčené poloze a většinou pod mohylami, během svého vývoje přecházel k pohřbům v natažené poloze a hlavně k pohřbům žárovým. Vyskytují se však i nekropole bez mohylových násypů. V období popelnicových polí se mrtví spalovali; jen zcela výjimečně se objeví kostrový pohřeb. Občas, hlavně v počátcích vývoje a častěji v lužickém prostředí, se budovaly ještě mohyly, které ovšem nedosahují parametrů mohyl středobronzových. Nejběžnějším způsobem se stalo ukládání spálených kostí do popelnic, ale mohou se objevit i různé varianty, jako jsou pohřby jámové, dolíkové, rozptýlené apod. Pohřební ritus, odkryté sakrální objekty, tzv. kultovní předměty, příp. i některé zvláštní druhy ornamentů a výtvarných symbolů (sluneční terče, stylizace slunečních ptáků — labutí) vedou posléze také k rekonstrukci duchovního života lidí doby bronzové.

Pro náboženské představy té doby je příznačná kontaminace přežitků starých magických kultů vegetativních sil přírody a nově se rodících rituálů, vyplývajících z rozvíjejícího se polyteismu. Pro náboženský život doby bronzové je charakteristický rozvoj ceremonialismu, což souvisí na jedné straně s vlastní ideologií či doktrínou, na druhé straně pak se projevilo zvýšeným výskytem památek sakrální povahy. K dokladům starých zemědělských kultů bývají počítány prosté obětiny obilí v nádobách, jak je reprezentuje nález z Viničných Šumic; naopak jiné sakrální objekty střední doby bronzové, nejvýrazněji "obětiště" z Uherského Brodu, ukazují již spíše na složitější obřady spojené s uctíváním konkrétního božstva [Hrubý 1958]. Lze předpokládat postupnou krystalizaci perzonifikovaných bohů slunečního (apollonského) typu, lunárního, příp. astrálního rázu, bohyň či bohů úrody, vody, ohně, řemesel, spec. kovolitectví, i božstva chtonického. Jednotlivým bohům se přinášely dary včetně zvířecích i lidských obětí. Na sídlištích v průběhu celé doby bronzové se setkáváme s nerituálně uloženými lidskými pozůstatky se stopami viditelného násilí, v některých případech snad i ve spojem s rituální antropofagií. V optimálně prozkoumaných případech, jako je tomu u objektu č. 5 z Cezav u Blučiny [Salaš 1990b], lze dokonce myslet na pozůstatky hekatomby — hromadné oběti většího počtu mladých lidí ve spojitosti s obřady k zahájení jarních zemědělských prací. Náboženské obřady nabývaly v době bronzové na organizovanosti a pravidelnosti a byly nepochybně řízeny profesionálními kněžími, jejichž pohřby se tu a tam podaří identifikovat např. na popelnicových polích lužického a slezského stupně (hroby dospělých osob s výbavou kultovních předmětů). Vznikala zřejmě i regionální (kmenová?) sakrální centra typu Cezav u Blučiny nebo Skalky u Velimi v Čechách. Kultovní obřady se však mohly odehrávat i v jeskyních, u vodních zdrojů, posvátných stromů apod., o čemž za příznivých okolností svědčí sakrální depozita (bronzové, keramické aj. hromadné nálezy). Depoty kovových i keramických picích souprav (Stramberk-Kotouč, Těšetice-Kyjovice) jsou spojovány s hostinami, které navazovaly na vlastní náboženské rituály, přísežné slavnosti, obřady zasvěcení apod. Skutečnou sakrální architekturu doby bronzové dosud identifikovat nedovedeme. Snad ani skutečné „chrámy" neexistovaly, i když některé náznaky např. "hřbitovních staveb" (Franzhausen v Dol. Rakousku), domů s plasticky bohatě ornamentovanou fasádou (Lovčičky), kruhových ohrazených areálů (Těšetice-Kyjovice, Šumice, Lovčičky) již k dispozici jsou [Podborský 1993]. Daleko nejvíce informací o nábo-

357

ženském životě však poskytuje „sakrální mobiliář", který jmenovitě v době popelnicových polí nabývá na početnosti i rozmanitosti (modely vozíků apollonského i jiných typů, nádoby typu kernoi, resp. pseudokernoi, theriomorfika, keramika s plastickými aplikacemi, štěrchátka, závěsné nádobky, picí poháry, drobné plastiky a amulety, sluneční či měsíční symboly atd.). Pokud jde o další stránky duchovního života lidí doby bronzové, lze z archeologických pramenů postihnout zejména prvky uměleckých projevů a hudební kultury. Doklady skutečných uměleckých děl jsou obecně velmi vzácné; úroveň estetického cítění lze posuzovat spíše na základě užitého umění, projevujícího se při zpracování a výzdobě keramiky a bronzové industrie. Příznačný geometrismus tohoto umění souvisí s rozvojem abstraktního myšlení, nepostrádá však na dokonalosti a preciznosti, jak s ohledem na rozložení na příslušném artefaktu, tak pokud jde o celkový účin (výzdoba bronzových mečů, tepaných nádob, růžicových spon atd.). Samostatná plastika se vyskytuje jen řídce a zvláštní kvalitou nevyniká. Realismus či naturalismus výtvarného umění je této době cizí. Co se týká hudební kultury je doba bronzová obecně považována za etapu nového rozmachu kostěných i kovových aerofonů (rohy, píšťaly, trubky, flétničky), rozvoje vokálního projevu, počátku konstrukce strunových hudebních nástrojů, ba i počátků vlastní hudební teorie. Z moravského prostředí však zatím konkrétních památek tohoto druhu není. Ostatní jevy nadstavbové sféry, jako jsou např. medicína, astronomie, morální kodex, právní normy aj., archeologie identifikovat nedovede, i když jejich existenci předpokládat musíme. Doba bronzová je významnou etapou pravěkých dějin. Zahajuje nejen éru mladšího pravěku a mohutného rozmachu ekonomiky, spojeného s využíváním barevných kovů, ale také novou epochu rozvoje lidského intelektu, myšlení a technologií. Po stránce sociální dospělo lidstvo střední Evropy na sám konec prvobytného společenství, do etapy náčelnictví; jde o systém, v němž rodově-kmenová aristokracie (náčelnická vrstva) spolu s ozbrojenou družinou ovládá vojensky určité teritorium (kmen?), hospodářsky je využívá a postupně se zmocňuje politické moci nad tímto územím. Je s podivem, že po celou dobu bronzovou, i přes prokazatelné úzké kontakty střední Evropy se Středomořím, nepronikla do nitra kontinentu znalost písma. Podolská miska z Brna-Obřan, nesoucí na hrdle znaky „písemného" záznamu (obr. 191:1), je v této souvislosti výjimečným, zároveň však dosud nepoužitelným pramenem.

5

PŘED BRANAMI HISTORIE (starší doba železná — halštatská)

8. stol. př. n. 1. lze zaznamenat systematičtější přísun železných předmětů do nitra Evropy. Jde o bimetalické zbraně (dýky či meče), i celoželezné artefakty, nástroje, zbraně, výstroj a šperk. Původ železných předmětů může být různý (východní Evropa, Balkán, Itálie), každopádně však znamená nástup nové historické etapy pravěkého vývoje: starší doby železné — halštatské. Celé střední Podunají se dostává do stále těsnějších vazeb s jižním sousedstvím, napojeným kulturně na rodící se antický svět. Zejména ze Středomoří zasahují prvé záblesky vyspělé civilizace až do samého nitra „barbarské" Evropy. Také Morava se ocitá před branami historie. Synonymem starší doby železné se stal pojem "halštat"; používá se ve smyslu halštatská civilizace, doba, styl, kultura apod., nejpřesněji však vyjadřuje materiální a duchovní bohatství eponymního naleziště u jezera Hallstattského v Horním Rakousku a jeho okolí v místní Solné komoře. Proslavená lokalita Hallstatt, skrytá hluboko v alpském údolí, počala vydávat své pravěké poklady již na začátku 19. stol., kdy tam místní důlní mistři začali zachraňovat jedinečné památky na rozsáhlém a bohatém pohřebišti a dobře konzervované předměty z organických materiálů v solných dolech. Pojem halštat se posléze stal obecně platným rámcovým označením starší doby železné v širokém prostoru severně Alp od jižní a východní Francie až do Karpatské kotliny, kde všude se rozšířila v hlavních rysech identická halštatská civilizace. Základními znaky této interetnické civilizace jsou: vyspělé hospodářské ústrojí založené na znalosti a využívání „černé metalurgie", jednotný výrobní a umělecký (geometrický) sloh ve všech oblastech lidské činnosti od hrnčířství po uměleckou toreutiku, pokročilý sociální vývoj vojenského náčelnictví a ideologie rozvinutého polyteismu. Zóna halštatské civilizace, hraničící na jihu s vyzařující antikou, a sama naopak předávající vlastní kulturní hodnoty opožďujícímu se severnímu sousedství, v sobě integrovala řadu etnicky i kulturně odlišných komplexů mladší doby bronzové a vtiskla jim 358

rámcově jednotný životní styl. Vznik halštatského civilizačního ústředí bývá proto interpretován jako svého druhu raná forma evropského sjednocení (eine Frühform europäischer Einheit). Celá tato zóna se dělí na západní a východní část s rozhraním probíhajícím zhruba mezi Dolním a Horním Rakouskem a mezi Čechami a Moravou; tato parcelace má nyní zejména etnický podtext, ale je zdůvodněna i dílčími jevy v oblasti materiální kultury. Proces halštatizace zasáhl od jihu také lid lužických popelnicových polí, nepoznamenal jej však natolik, aby v oblasti mezi Odrou a Vislou vzniklo další halštatské pásmo; pouze jižní okraje lužického komplexu, tj. severní část našich zemí, pocítily vliv halštatské kultury v té míře, že mohou být do jejího rámce bez potíží zahrnuty. S nástupem starší doby železné nejsou ve středním Podunají spojeny žádné větší posuny obyvatel. Naopak tu lze uvažovat o přímé vývojové kontinuitě mezi pozdní dobou bronzovou a dobou halštatskou, což plné platí i pro Moravu. Předmětem diskusí jsou však mechanismy, které civilizační přerod a nástup halštatu způsobily. Všeobecně se v tomto ohledu přikládá velký význam antickému světu, odkud vycházely podněty "halštatizace". Šlo především o samotné Řecko (pevninské i ostrovní) doby geometrického (dipylského) slohu, avšak i o kolonie jednotlivých městských útvarů, které se šířily námořními cestami Středozemním mořem jak k západu, tak na pobřeží Černého moře. Jiné centrum progresivního vývoje se vytvářelo v rozmáhajícím se etruském světě ve střední části Apeninského poloostrova. K formám působení antického světa patřil asi především obchod, zřejmě však i přímé podnikám specialistů — prospektorů železných rud, hutníků, kovářů, uměleckých řemeslníků, obchodníků apod. V pozdní době halštatské jsou kontakty zvláště západohalštatské Evropy s antikou velmi úzké: na hradech tamní šlechty pracují řemeslníci a mistři ze Středomoří, realizují se tu osobní (např. svatební) svazky s politickým pozadím a život v místním dvorském prostředí se přizpůsobuje životnímu stylu antického otrokářského světa. Ve východohalštatském prostředí tomu zřejmé nebylo jinak; svědčí o tom zejména tzv. situlové umění, tj. reliéfní výzdoba plechových

situl, která předvádí scény ze života místní horní společenské vrstvy. Sama znalost černé metalurgie se dostávala na Moravu nejpravděpodobněji z Balkánu. Již lid podolské kultury učinil patrně prvé zkušenosti nejen s importovanými železnými předměty, nýbrž i s jejich výrobou; přímých důkazů o tom sice není, ale nálezy železné strusky v některých objektech např. na Hradisku v Brně-Obřanech [Adámek 1961] železářskou činnost dokládají alespoň nepřímo. Bylo by ostatně velmi podivné, kdyby bohaté zdroje železných rud na Brněnsku a na Blanensku zůstaly v té době nepovšimnuty, zejména když je záhy nato prokázáno využívání i méně kvalitních rud např. na Znojemsku [Podborský—Vildomec 1972, 106]. 5.1 Jak se rodilo poznání moravského halštatu Ne vždy a zejména ne od začátků skutečného zájmu o pravěk se rozlišovalo mezi památkami mladé doby bronzové a starší doby železné, zvláště tam, kde se na popelnicovém poli pohřbívalo v průběhu obou period. Ani Reineckova aplikace pojmu halštat i na mladší a pozdní dobu bronzovou (srov. dále) k vyjas-

219 Těšetice (okr. Olomouc). Unikátní bronzová sekera z vyloupené mohyly "Královský kopec".

359

nění situace nepřispívala. Přesto však se na Moravě záhy objevil nález, který překvapil svět a který dobu halštatskou vskutku reprezentoval: šlo o objev J. Wankela v jeskyni Býčí skála u obce Habrůvka na Blanensku, učiněný zejména r. 1872, jehož skutečný význam není dodnes objektivně zhodnocen. Další výzkumy halštatských objektů spadají zejména do 80. let 19. století a týkají se především nápadných velmožských mohyl. Tak již r. 1880 otevřel J. Wankel nad mlýnem Spálencem u Těšetic na Olomoucku knížecí mohylu Královský kopec, v níž ve vnitřní kamenné kruhové konstrukci objevil velké množství rozbité keramiky, uhlíků, zvířecích kostí, napolo spáleného obilí (zvláště prý pšenice a prosa) a 2 vyloupené hrobové jámy; v jedné z nich našel unikátní zdobenou bronzovou sekeru s tulejí a ouškem (obr. 219) [Wankel 1885]. Brzy nato tentýž badatel zkoumal jinou mohylu Kopeček u Šaratic a mohylu a osadu s pohřebištěm u Nákla na Olomoucku, kde se objevil další unikát moravského halštatu — depot plechových šálků uložený ve velké žebrované cistě [Wankel 1889]. Sérii těchto znamenitých objevů doplnil konečně K. J. Maška, který r. 1892 otevřel velkou mohylu Hlásnica u Horákova; i ta však byla vyloupená a badateli ani v tomto případě nezbylo než paběrkovat [Skutil 1937]. Největší objevy z doby halštatské se tedy odehrály na Moravě již v minulém století za asistence nejpřednějších postav moravské archeologie. Z hlediska současných vědeckých potřeb se tak, žel, stalo příliš záhy. Postupoval však i výzkum prostých pohřebišť. Vyzvednout je nutno zejména práce na popelnicovém poli v Horce n. M., kde od r. 1901 působila skupina amatérských archeologů, organizovaná I. L. Červinkou; pojem „horecký typ", používaný jednotlivě německými a rakouskými badateli (A. Rzehak, O. Menghin) pro moravskou platěnickou kulturu, byl odvozen právě od této nekropole. Později se o výzkum platěnických pohřebišť zasloužil zejména A. Gottwald se svými spolupracovníky na Hané (Slatinky, Určice, Mostkovice, Seloutky; Gottwald 1931a), lokálně i V. Hrubý (Nedakonice; Hrubý 1942) a nejnověji J. Nekvasil soustavným odkryvem v Moravičanech [Nekvasil 1982c]. Tentýž badatel je autorem novodobého zpracování halštatských pohřebišť lužické části halštatské Moravy. I na jižní Moravě navázala na výzkumy halštatských mohyl mladší generace badatelů, z nichž uvést je třeba I. L. Červinku (Brno-Holásky), M. Chleboráda (mohylníky ve Ždánickém lese), V. Grosse (mohyla Kukla u Oslavan), J. Kaufmana (Rybníky, Trstěnice), K. Jůttnera (Mikulov), F. Vildomce (mohyla na hradisku Starý Zámek u Suchohrdel),

J. Poulíka (Velatice) a nejnověji J. Říhovského (Morašice). Jmenovitě na jižní Moravě se rozvinul záhy i sídlištní výzkum. Již J. Palliardi dal kopat na rozlehlém mladohalštatském hradisku u Jaroměřic n. R., odkud získal reprezentativní množství památek. V jeho šlépějích šel F. Vildomec zejména svými pracemi na pozdních sídlištích u Střelic a Slatiny; právě oba tyto výzkumy daly později podnět k zavedení pojmu pozdně halštatská skupina Jaroměřice—Střelice [Šolle 1955]. Nověji se sídlištní výzkum charakteristických jihomoravských otevřených sídlišť realizoval jmenovitě v Těšeticích-"Vinohradech" na Znojemsku [Podborský 1965a] a v Brně-Králově Poli [Nekvasil 1979], což vedlo k monografickému zpracování jihomoravských halštatských sídlišť vůbec [Podborský 1970a; 1972a]. Méně pozornosti se věnovalo sídlištím na střední a severní Moravě, kde pouze hradisko Holý kopec u Buchlovic se nadlouho stalo modelovou lokalitou vzhledu halštatské hradby [Böhm 1941, obr. 28], i když šlo vlastně o objekt pozdní doby bronzové. Ve srovnání s terénním výzkumem krystalizovala jen zvolna novodobá vědecká koncepce starší doby železné na Moravě. Pokud se týká popelnicových polí, přiklonila se většina badatelů k pojetí a terminologii české archeologie [Filip 1936/37]; i na Moravě zobecněl název platěnická kultura a potvrdila se i představa plynulé návaznosti slezsko-platěnického vývoje. S většími problémy bylo spojeno kulturní zařazení jihomoravských památek: byly dílem považovány za platěnické, dílem za podolské. K vyjasnění poměrů přispěl teprve J. Böhm zavedením pojmu horákovská kultura pro místní mohylové památky [Böhm 1541, 367] a definitivně J. Říhovský vymezením časového rámce podolské kultury [Říhovský 1960]. Poslední souborné zpracování památek horákovské kultury pochází z pera V. Podborského (1974). 5.2 Chronologie a periodizace doby halštatské P. Reinecke rozdělil dobu halštatskou na 4 stupně: H A—D; učinil tak mj. s přihlédnutím k pohřebišti v Hallstatt, kde se v důsledku vývojové kontinuity místního osídlení vyskytovaly jak památky ze starší doby železné, tak ještě i z mladé doby bronzové. Tak se stalo, že jeho stupně A a B označují ještě doznívající civilizaci doby bronzové (srov. výše sub. 4.2) a teprve stupně C a D charakterizují skutečnou dobu železnou. V novodobé archeologii se však používá pojmu halštat jako synonyma pouze pro starší dobu železnou i s vědomím nepřesnosti v Reineckově nomenklatuře.

360

V tomto novodobém pojetí je středoevropský halštat datován rámcově mezi léta 750—400 př. n. I. Začátek je vymezen tráko-kimmerijským proudem fáze H B2-3, který začíná někdy začátkem 8. stol., možná i dříve [Podborský 1967; 1970b; Bouzek 1983]; konec pak je dán invazí historických Keltů, jejíž prvá vlna zasáhla Moravu zřejmě již před rokem 400 př. n. I. Dosud není vyřešena otázka skutečného konce halštatské kultury a jejích tvůrců. Tradičně se udržující názory o přežívání pozdně halštatské kultury pod příkrovem keltského etnika snad až do 3. stol., případně i déle, jsou nově konfrontovány představou náhlého ukončení vývoje halštatského lidu, jmenovitě na jižní Moravě (odchodem ze země apod.), ještě před vlastní keltskou invazí. V zorném poli těchto problémů je třeba chápat i obecnou periodizaci doby halštatské na Moravě. Reineckovy stupně je možno rozdělit z hlediska formálního vývoje materiální kultury na fáze H C1,2 a D1,2,3; skutečný dějinný proces se však s těmito fázemi kryje jen částečně, proto je třeba použít ještě i jiných periodizačních měřítek. Učiníme tak rozdělením halštatu na Moravě na vlastní halštatský stupeň a na pozdně halštatský stupeň; v obou z nich bude možné rozpoznat ještě dílčí vývojová stadia. Počáteční stadium vlastního halštatu je charakterizováno na jižní Moravě přeměnou podolské keramiky v horákovskou, což souviselo s novými vlivy zasahujícími sem ze západu podél Dunaje. Tyto vlivy obnovily západní kulturní orientaci jižní Moravy, přerušenou v době podolské kultury výraznými svazky s Karpatskou kotlinou. Formování horákovské keramiky je možno pozorovat na inventáři některých přechodních žárových hrobů i zatím nepočetných sídlištních objektů. V moravské oblasti lužické kultury se podobná přeměna slezské v platěnickou keramiku udála zřejmě již pod vlivy zformovaného horákovského komplexu, nebo alespoň jeho prostřednictvím; je to opět možné pozorovat v jednotlivých hrobech na některých pohřebištích. Počáteční stadium halštatizace Moravy nebylo dlouhé; odpovídá asi fázi H C1 Reineckovy periodizace a nepřesahuje příliš z 8. do 7. stol. př. n. I. 7. a 6. stol. je dobou klasického stadia moravského halštatu. Na začátku této etapy se zformovala na jižní Moravě velmožská vrstva bojovníků, která se dávala pohřbívat ve velkých hrobkách pod mohylami. Velká mohyla se jednotlivě objeví i v lužickém prostředí (Jevíčko, Těšetice na Olomoucku, Náklo), patrně jako přímý zásah z jihu nebo západu. Doba rozkvětu je patrna také na mnoha jihomoravských sídlištích. Naproti tomu stále ještě není dokladů o stavbě nových či využívání starších hradisek. Na

220 Keramika počátečního halštatského stadia oblasti platěnické (1—9) a horákovské (10—19) kultury. 1, 2, 4, 6—9 — Moravičany; 3 — Určice-Kumberky; 5 — Slatinky (vše z hrobů); 10,14 — Žerotice; 11,15 — Moravsky Písek; 12,19 — Neslovice; 13 — Těšetice; 16, 18 — Podivín; 17 — Brankovice (z hrobů a sídlišť).

361

keramice obecně vymizely reminiscence konce doby bronzové a plně se rozvinul halštatský výrobní a výzdobný styl. Od západu a jihu přichází na Moravu import prvých halštatských plechových bronzových nádob (talířovitých mís aj.), ukládaných příležitostně ve velmožských hrobech. Klasické stadium lze zhruba ztotožnit s Reineckovými fázemi H C2—D1. Jím také končí vlastní halštat. V následujícím vrcholném stadiu na počátku 5. stol. sice kulminuje vývoj halštatské civilizace, v hmotné kultuře se však již jednoznačně projevují znaky nastupujícího období pozdně halštatského. Vrcholné stadium je na Moravě reprezentováno zejména legendárním nálezem z Býčí skály, také však posledními velkými mohylami na jižní Moravě a budováním komorových hrobů na standardních pohřebištích lužického lidu. Ráz dosavadních „venkovských" sídlišť se asi nezměnil, zřejmě již nyní však byla znovu budována hradiska, jejichž vývoj pak pokračoval až po zánikové stadium halštatské kultury. V keramice znamená vrcholné stadium nástup nových tendencí v typologické oblasti (uvolňování ostré trojčlenné profdace nádob) i ve výzdobě (rastr, ozubené kolečko). V kovovém inventáři je třeba zaznamenat ústup mečů a výskyt prvých dýk s podkovovitou rukojetí, ústup harfovitých a klasických loďkovitých spon, novou vlnu kovových nádob — plechových žebrovaných cist. Vrcholné stadium asi netrvalo dlouho; krylo se patrně s dobou hlavních nájezdů skýtských kočovníků a nepřesáhlo prvá dvě decennia 5. stol. př. n. l., tj. přechod fází H D1/2 Reineckovy stupnice; vyústilo pak plynule do pozdní doby. Pozdní stadium představuje již ústupovou epochu, v níž vymizely velké mohyly a bohaté komorové hrobky a v níž vůbec znatelně poklesl počet pohřbů, takže by bylo možno vskutku uvažovat o odchodu velmožů ze země nebo o jejich likvidaci. Prostá pohřebiště, „venkovská" sídliště i relativně početná hradiště však svědčí o další existenci halštatského lidu a jeho pozdní kultury. Většinou jen malá opevněná sídliště této doby (Morkůvky, Borkovany) nejsou sídly „panské" vrstvy (jako je tomu v horním Podunají), ale odrážejí spíše celkový politický neklid v zemi, související po skýtských nájezdech již s přímou hrozbou keltské expanze. Prvé tzv. braubašské keramické zboží je v našem prostředí předzvěstí nového laténského uměleckého slohu. V kovovém inventáři profilují toto stadium mladé loďkovité spony samostřílové konstrukce a spony certoské. V rámci Reineckovy periodizace lze tuto dobu označit fází D H2 a datovat do posledních čtvrtin 5. stol. př. n. l. Zánikové stadium je problematickou etapou. Lze je ztotožnit s fází H D3, která se ve skutečnosti

362

překrývá již se starolaténským stupněm L A (spodní hranice stupně L A je kladena k r. 370 př. n. l.; srov. dále 6.1). Je to doba pronikání Keltů do moravského vnitrozemí a asimilace starého halštatského lidu, pokud okupaci invazorů přežil a neodešel ze země. 5.3 Archeologie moravského halštatu Z faktu, že přechod mezi pozdní dobou bronzovou a dobou halštatskou se odehrál plynule, bez etnických změn, vyplývá, že na Moravě se nic nezměnilo na kulturněetnické biparticitě, která se utvářela již hluboko v době bronzové. Jižní část země je i nadále součástí středodunajského kulturního okruhu, v němž se nyní rozvíjí východohalštatská kalenderberská kultura, rozpadající se do řady lokálních skupin (Statzendorf-Gemeinlebarn, Bernhardsthal, Soproň, Košariská, Hurbanovo aj.); jihomoravská horákovská kultura tvoří severní periférii celé této oblasti a její relativně samostatný kulturní profil je dán hlavně severním sousedstvím lidu lužických popelnicových polí; ten se v podobě „slezského" proudu k jihu do jisté míry podílel na formování horákovské kultury. Mocenské poměry se však ve starší době železné změnily: progresivní podunajská oblast vrátila lid lužický do jeho původních hranic a naopak sama jevila tendenci k pronikám k severu. V některých pásmech také upravila svoji hranici na úkor lidu lužického. Oproti dynamičtějšímu vývoji v Podunají pokračoval život v oblasti odersko-viselské svým klidnějším tempem bez větších změn; halštatské inovace se v něm směrem od jihu uplatňovaly zejména v kulturní sféře, ale jen málo a zvolna se dotýkaly ekonomické a společenské situace. Pod jižními halštatskými vlivy se ve staré lužické oikumeně na střední a severní Moravě vytvořila platěnická kultura. Ve vlastní době halštatské se tento celek od horákovské kultury výrazně odlišuje; v pozdně halštatském období se obě části Moravy kulturně sbližují. 5.3.1 Horákovská kultura Delší dobu se tvořící přesvědčení o specifickém postavení jihomoravských památek završil r. 1941 J. Böhm návrhem nové nomenklatury. Pro halštatskou mohylovou kulturu jižní části země navrhnul alternativní pojmenování: horákovská skupina (podle známé velmožské mohyly) nebo bučovická skupina (podle největšího tehdy známého počtu mohyl na Bučovicku) [Böhm 1941, 367]. Ujal se pojem horákovská kultura (HK) a brzy po druhé světové válce se tomuto novému kulturnímu celku dostalo i prvého souborného zpracování v disertační práci J. Nekvasila na brněnské Masarykově univerzitě.

Mapka 25 Osídlení Moravy lidem horákovské a platěnické kultury doby halštatské. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál horákovského lidu; E — sídelní areál platěnického lidu moravské větve; F — sídelní areál platěnického lidu slezské větve; G — sídliště; H — žárové hroby; I — mohyly; J — sídliště platěnického lidu; K — žárové pohřebiště platěnického lidu. 1 — Bezkov; 2 — Brno-Holásky; 3 — Brno-Královo Pole; 4 — Břeclav; 5 — Dolní Věstonice; 6 — Horákov; 7 — Klentnice; 8 — Modřice; 9 — Morašice; 10 — Nechvalín; 11 — Ořechov; 12 — Oslavany; 13 — Podivín; 14 — Rajhrad; 15 — Těšetice; 16 — Velatice; 17 — Blazice; 18 — Mohelnice; 19 — Moravičany; 20 — Mostkovice; 21 — Nedakonice; 22 — Palonín; 23 — Pršné; 24 — Seloutky; 25 — Skrbeň; 26 — Určice; 27 — Valašské Meziříčí.

HK vyrůstala autochtonním vývojem z podolského podloží obohaceného proudem „slezského" lidu na jižní Moravu v pozdní době bronzové a za nezanedbatelných vlivů krystalizující podunajské halštatské civilizace. Oikumena HK zůstala v podstatě identická s oblastí rozšíření předchozí podolské kultury. Záhy se zformovalo několik geografických seskupení horákovských nalezišť: ústřední na Brněnsku, západní na Oslavansku, jihozápadní na Znojemsku a východní v oblasti Ždánického lesa. Kromě tohose vytvořily další menší enklávy v dolním Podyjí — tzv. mikulovská skupina [Šolle 1955] a bernhardsthalský zásah na Břeclavsku [Dostál 1968], dále na východní Moravě (Zlínsko) a na Malé Hané [Pod363

borský 1970a]. Ve srovnání s pozdní dobou bronzovou se osídlení jižní Moravy zintenzívnilo: registrováno je asi 130 sídlišť a kolem 100 pohřebišť HK, což však nevypovídá přesně o skutečné hustotě obyvatel jižní Moravy v té době; zejména některá pohřebiště jsou evidována jen na základě zjištění jednotlivé mohyly či minimálního počtu hrobů. Oprávněná představa kolísání intenzity horákovské populace počítá s kulminací hustoty osídlení v klasickém a vrcholném stadiu vývoje, zatímco v obou posledních fázích populační křivka znatelně poklesla. Počáteční stadium HK je reprezentováno řadou prostých žárových hrobů s přechodní podolsko-horákovskou keramikou (Brankovice, Břeclav, Dolní

221 Varianty amforovitých zásobnic lidu HK. 1 — Rybníky; 2 — Trstěnice; 3 - Marefy; 4 — Modřice; 5 - Morašice; 6 Žerotice; 7 — Suchohrdly-Purkrábka — Starý Zámek (vše z hrobů či mohyl).

364

222 Přehledná tabulka tvarů horákovské keramiky. 1, 7, 21 — soudkovité hrnky; 2, 9, 14 — misky s prohnutým hrdlem; 3 — trojitá nádobka; 4 — mísovité osudí; 5, 11 — šálky; 6, 20, 22 — otevřená osudí; 8 — miska-cedník; 10 — miska na nožce; 12, 16 — misky s převislým okrajem; 13 — mísa s rozevřeným hrdlem; 15 — stupňovitě profilovaná mísa; 17, 19 — talířovité mísy; 18 — miska se zataženým okrajem. 1, 4 — Brno-Líšeň; 2, 12, 16 — Rybníky; 3,11 — Miroslav; 5 — Suchohrdly-Purkrábka — Starý Zámek; 6, 9, 10, 18 — Oslavany-Kukla; 7 — Bošovice; 8 — Stará Břeclav; 13 — Trstěnice; 14, 15, 22 — Těšetice; 17, 19, 20 — Brno-Židenice; 21 — Popovice u Rajhradu.

365

223 Vlešťovaná (1—10, 19, 20) a tuhovaná (11—18) výzdoba na vnitřních stěnách horákovských misek s prohnutým hrdlem a se zataženým okrajem. 1, 2, 5, 7,10, 11 - Vedrovice; 3 — Rybníky; 4, 9, 17 — Moravský Krumlov; 6, 8,12, 13 —15, 19 — Těšetice; 16 — Brno-Židenice; 20 — Brno-Obřany.

366

Věstonice, Prosiměřice, Těšetice); také některá podolská pohřebiště (Brno-Obřany, Klentnice, Marefy) přerůstají do vlastního halštatu, kde pak jejich vývoj brzy končí: např. na klentnické nekropoli bylo uloženo 97 pohřbů v době popelnicových polí, ale jen 17 hrobů horákovských [Říhovský 1970]. Absence velkých mohyl ukazuje, že velmožská vrstva, projevující se výrazně v další fázi, se nyní ještě nezformovala. V počátečním stadiu HK dožívala zřejmě ještě i některá podolská hradiště (Brno-Obřany, Křepice). Zatím není žádných dokladů toho, že by tyto fortifikace koncem doby bronzové hromadně násilně zanikaly nebo byly opouštěny. Do starohorákovské fáze lze zařadit také některá „venkovská" sídliště (Brno-Královo Pole, Bulhary, Podivín), která se potom vyvíjejí dále do klasického stadia. Počáteční stadium HK charakterizuje zvláště keramika. Podolská zásobnice se přetváří do podoby skutečné velké amforovité zásobnice, podolská osudí s „cibulovitou" výdutí ztrácejí své specifické výzdobné rysy, podržují si však mohutné tělo s nízkým hrdlem, vyskytne se řada nádobek s téměř kulovitou výdutí, nadále se vyrábějí hrubší užitkové hrnky a hrnce, pokličky, koflíky; mezi početnými mísami převažují tvary se zataženým okrajem, který může být ještě delší dobu šikmo žlábkován či hráněn. Společným rysem hlavních typů nádob je tuhování povrchu nebo alespoň tuhování horizontálních pruhů kolem okraje. Zřejmě již nyní začíná hrnčíř pracovat s výzdobou povrchu nádob pomocí vlešťovaných ornamentů. — Z dosud existujících nálezových celků si nelze vytvořit přesnější obraz o kovovém inventáři; jediným zaznamenaným šperkem je bronzová čtyřrůžicová spona se železnou svorkou ze sídliště u Podivína (obr. 234:7). Klasické stadium HK přináší především nástup velmožské vrstvy, pohřbívání ve velkých mohylách (Brno-Holásky, Horákov, Oslavany, Velatice aj.); rozvíjejí se však i prostá pohřebiště a vzniká řada otevřených sídlišť se zemnicovými chýšemi (Brno-Královo Pole, Brno-Řečkovice, Rajhrad, Těšetice aj.). Není dokladů o budovám opevněných sídlišť a hradů, což navozuje otázku po způsobu bydlení velmožů a jejich rodin. Keramika klasického stadia HK dospívá do své příznačné podoby, v níž se plně uplatňuje halštatský umělecký sloh. Vůdčím typem je amforovitá zásobnice (amfora): její podunajská varianta s mohutnou výdutí a nízkým límcovitým či stlačeným kuželovitým hrdlem bývá často malována; vedle ní se vyskytnou i varianty stavěné více do vertikály a zachovávající klasické halštatské trojčlenění profilu, i tvary prozrazující cizí, patrně jihočeské nebo středočeské předlo-

hy (Rybníky — obr. 221:1). Četná jsou široká osudí s jedním ouškem, na sídlištích dominují dobře vypálené soudkovité a hrncovité (bezuché) nádoby a mísy se zataženým okrajem či jemnější misky s prohnutým hrdlem. Vzácné plechové talířovité mísy nahrazovali hrnčíři keramickými kopiemi s rozevřeným hrdlem nebo s oblými stěnami či stupňovitě profilovanými tvary; talířovité hliněné misky s převislým okrajem (obr. 222:16) mají své předlohy opět ve středočeské bylanské kultuře. Vzácně se objeví i napodobeniny bronzových šálků [Podborský 1974, obr. 6:B:8]. Oblíbené byly koflíky (šálky) se zprohýbaným („překříženým") okrajem, jednouché hrnky či džbánky, objeví se i miska na nožce. V hrnčířské technologii lze rozeznat starší podolské nebo dokonce slezské tradice, vcelku však je horákovská keramika velmi originální jak co do výběru hlín, zpracování a výpalu (žlutavý nebo červenavý povrch), tak zejména svou výzdobou, v níž lze rozeznat i několik cizích vlivů. Výzdoba je vhloubená (rytí, žlábkování), plastická (plastické lišty, pupíky, důlky, žlábkovaná kolečka), tuhovaná (tuhové pásy, vlešťované vzory) a malovaná; zřejmě již od 6. stol. se objeví i ornament ozubeného kolečka.

224 Hlavní motivy malování na moravské halštatské keramice.

367

Pro horákovskou keramiku je charakteristická tuhová výzdoba. Běžné jsou tuhové radiálně či jinak aplikované pásy na vnitřcích mís se zataženým okrajem a na hrdlech či výdutích velkých amfor. Tenkostěnné misky s hrdlem mívají uvnitř na stěnách pravidelně vlešťovanou několikacípou hvězdici s různou geometricky stylizovanou výplní meziploch. Na vnitřních stěnách velkých talířovitých mís se objevují ryté průběžné meandry, ukazující spojení do jižních Cech a odtud dále k západu až do Horní Falce [Podhorský 1966b], Výzdoba některých hrnků či „měsícovitých idolů" nalepenými a přesekávanými lištami (Těšetice, Hodonice) je produktem vlivů z dolnorakouské kalenderberské oblasti. Zvláštní zmínku zasluhuje malování keramiky HK. Je provedeno výhradně černou barvou na vnějším světlejším povrchu velkých amfor, osudí, hrnků či jiných drobných tvarů, někdy i na vnitřcích okrajů nádob. Sestává většinou z pruhových motivů: jednoduchých pásů, V-ornamentů či mříží, což koresponduje s tuhovou výzdobou misek se zataženým okrajem a zapadá organicky do podunajského halštatského výzdobného slohu. Vedle toho se však — díky průchodnosti Moravy — objeví i hluboko na jižní Moravě malování „slezského typu", které je odvozeno od malované halštatské keramiky ve Slezsku [Glaser 1937; Alfawicka 1970]. Toto centrum malované keramiky doby halštatské používalo převážně černou malbu drobnými geometrickými motivy, např. metopovanými trojúhelníky s háčkovitými výběžky, svastikami či trikvetrami v kolečcích, liniemi teček, šrafovanými útvary apod. V oblasti moravské platěnické kultury vzniklo jedno z vedlejších středisek halštatské malby slezského typu, které používalo často navíc ještě bílé engoby jako podkladu pro vlastní černě malované vzory. Tento způsob malby na engobě se rozšířil i do oblasti HK (Brno-Líšeň, Těšetice), zřejmě jako projev úzkých oboustranných kontaktů středodunajského a lužického světa [Podborský 1963]. Kromě keramiky se ve vyšších společenských vrstvách lidu HK používaly i luxusní bronzové plechové nádoby: talířovité mísy se širokým horizontálním okrajem zdobeným vytepávanými motivy slunečních terčů a slunečních ptáků (obr. 229:31, 32), koflíky typu Holásky (obr. 230:27), některé šálky, kotlíky s pohyblivými držadly, cedníky a snad i jiné typy. Ve velkých mohylách i v některých prostých žárových hrobech se pravidelně nachází koňská výstroj (udidla, bronzové součásti uzdění a ozdoby řemenů), bronzové loďkovité spony, železné harfovité spony, vzácně i bronzový nebo železný halštatský meč s jazykovitou rukojetí a zbytky dřevěné nebo

kožené pochvy, častěji železná kopí, nože, drobné bronzové kroužky, jehlice atd. Je pozoruhodné, že v 7. a 6. stol. se v hrobech ani na sídlištích nevyskytují jantarové či skleněné náhrdelníky, jejichž masový výskyt v nálezu z Býčí skály ukazuje na atraktivnost těchto materiálů. Stále početné jsou parohové a kostěné výrobky. Kost a paroží zřejmě kompenzovaly přechodný nedostatek kovové suroviny, způsobený krizí barevné metalurgie na konci doby bronzové a problémy s dovozem a zavedením domácího železářství. Některé parohové artefakty jsou důmyslně zdobené vhloubenou výzdobou, ba dokonce i černou hutnou inkrustací. Na parohové zděři z Brna-Obřan se objevil složitý ornament ležatých, vzájemně zaklíněných esovek (obr. 225:1), převzatý až z prostředí basarabské kultury dnešního Rumunska. Vrcholné stadium HK charakterizují poslední velké mohyly (Šaratice, Morašice), menší mohyly, resp. mohylníky v oblasti Ždánického lesa (Bošovice, Velké Hostěrádky) a patrně i mohyly bernhardsthalského typu u Břeclavi. Zejména však sem spadá nález z jeskyně Býčí skála, jemuž je věnována samostatná kapitolka (5.3.3). Nesporně byla v této době používána také prostá birituální pohřebiště, z nichž známe často jen jednotlivé pohřby (Miroslav, Morašice hr. 2, Kyjovice, Budkovice, Mutěnice). Také mnohá sídliště se dožila této doby, jak svědčí některé objekty z osad v Brně-Králově Poli (obj. 20), Těšeticích (obj. 26), Bezkově, Horních Dubňanech, Křižanovicích aj. Znovu začala být budována či obnovována hradiska. Vrcholné stadium moravského halštatu stojí na rozhraní vlastní a pozdní doby halštatské. Jde o krátkodobou fázi, v níž však začíná nový typologický trend ve výrobě keramiky. Nádoby nyní mají zdůrazněná (protažená) hrdla a dostávají lahvovitou profilaci; postupně se stírá klasické ostré trojčlenění profilu. Velké amfory již nejsou tak časté a pokud se objeví, mívají hrubě drsněnou výduť (Modřice). Misky a šálky jsou nyní modelovány s výrazným plastickým, často obloučkovitě vykrajovaným límcem pod hrdlem, některá osudí mají svisle žebrované výdutě. Mění se i výzdoba: ryté linie na výdutích nebo na vnitřních stěnách mís jsou nahrazovány jemně rastrovanými pruhy, někdy dokonce lemovanými ozubeným kolečkem. Přežívá tuhová a vlešťovaná výzdoba, naplno se rozvíjí malování. Přibývá plastického dekoru: pod okrajem amfor se objevují obvodové žlábky nebo lišty, žebrování na výdutích některých nádob je realizováno promáčknutím stěny zevnitř, rozhraní hrdla a výdutě mnohých šálků či misek tvoří krátké svislé záseky. 368

369

Pozdní a zánikové stadium HK bude předmětem pojednání zvláštní subkapitoly (5.3.4). Ve srovnání s mnohými jinými pravěkými kulturami byla věnována značná pozornost sídlištím HK [Podborský 1965b; 1970a; 1972a; Nekvasil 1979], i když ani zde není stav výzkumu ideální; navíc řada novějších terénních akcí tohoto druhu (Těšetice-Kyjovice, Rajhrad, Nechvalín, Troubsko) není dosud zpracována a zhodnocena. Jen několik málo zjištěných osad navázalo na podolské osídlení. Většinou se sídliště zakládala no-

226 1 — Rajhrad. Dno zemnicové chýše horákovského lidu; 2 — Brno-Horní Heršpice. Horákovský kostrový hrob.

vě. Venkovské osady nebyly velké: např. v Těšeticích se nacházelo 18 sídlištních objektů, z toho 15 zemnicových chýší a 3 hospodářské jámy; charakter záchranného výzkumu však na této lokalitě neumožnil identifikovat případné nadzemní kůlové domy, jejichž existenci nelze vyloučit. Těšetické chýše nebyly všechny současné a tak se lze domnívat, že tamní osadu tvořilo snad 6—8 obytných stavení. Podobný obraz dává jen částečně prokopané sídliště v Brně-Králově Poli, kde klasickému stadiu HK bylo přiřčeno 5 zemnic a 1 pracovní jáma. Podle velkého množství inventáře z některých pozdních sídlišť (Jaroměřice n. R., Střelice-Slatina), o jejichž výzkumu nejsou k dispozici podrobnější nálezové zprávy, by bylo možno soudit i na rozsáhlejší osady. „Venkovská" sídliště tedy sestávala především ze zemnicových chýší, k nimž přiléhaly hospodářské a pracovní objekty. Přítomnost nadzemních stavení bude třeba teprve ověřit, ale základním typem obydlí horákovského lidu byla nepochybně zemljanka, jejíž střecha, rozměry často přesahující vlastní zemní prostor, dosedala až k zemi. Zahloubená část obydlí mívá čtvercovou nebo obdélníkovou podobu, jejíž rozměry kolísají od 3 do 7 m a hloubka dosahuje až 2 m. V podlahách zemnic se objevují kůlové jamky — doklady nosné konstrukce přístřešku, či stopy kůlů zajišťujících vydřevení stěn. V některých případech jsou kůlové jamky zjišťovány na povrchu vedle zemního prostoru, často bez zjevného systému. Střechu chýší tvořila patrně jen lehčí kůlová konstrukce, zapuštěná do země v okolí jámy, jejíž kotevní kůly nezanechaly vždy zjevnou stopu. Mezi zuhelnatělými zbytky obilí z jámy 1/1972/73 z Rajhradu byla zjištěna i skřipina jezerní a další šáchorovité rostliny, použité nejspíše na střešní krytinu. Některé zemnice se vespod rozšiřovaly do sklípkovitých výklenků, jejichž smysl byl různý; v jámě č. 9/1976 v Rajhradě byla do takového výklenku pohřbena žena. Poněkud překvapuje fakt, že v zemnicích nebývají žádná topeniště, hliněné pece či ohniště pro vaření a ohřev. Výplň jam však bývá pravidelně prostoupena vrstvami popela, uhlíků a spálené hlíny s otisky dřev z roubení a armatury stěn či střechy, nebo i kusy stěn pecí. Z toho lze soudit, že hliněné pece musely stát jako nadzemní zařízení v blízkosti obydlí. Zásobnicové jámy mívají vakovitý tvar a dosahují hloubky až přes 2 m. Při výzkumu v Bezkově se přišlo na 4 jámy nepravidelných tvarů,

225 Kostěné a parohové artefakty lidu HK. I — zděř; 2 — astragaly; 3—5 — šipky a hroty; 6, 23 — cívky; 7—9 šídla; 10 — parohová stěrka; 11 — brousek ze zvířecího žebra; 12 — kostěná násada kovového šídla; 13 — závěsek; 14 — oštěp; 15—20 — zdobené destičky (snad obklady rukojetí); 21, 22, 25 — polotovary; 26 — kopáč; 27 — polotovar palice. 1, 3, 4 — Brno-Obřany — Hradisko; 2, 5—10, 14, 19, 21—24 — Jaroměřice n. R.-Hradisko; 11, 18 — Brno-Řečkovice; 12, 27 — Křepice; 13 — Vedrovice; 15 — Suchohrdly-Purkrábka — Starý Zámek; 16, 17 — Těšetice-Vinohrady; 20 — Křižanovice; 25 — Neslovice-Zbýšov; 26 — Bezkov (z hrobů i sídlišť).

2

227 Plaveč-Sance. Plánek halštatského hradiska.

velikostí i zahloubení, které byly určeny jednak pro odběr hlíny, jednak pro pracovní činnost související s tavením železa [Podborský 1965b]. Ve vrcholném a pozdním stadiu nastala nová éra v budování opevněných osad. Nové fortifikace vznikaly na místě starých velkých hradisek pozdní doby bronzové, opevňovaly se však jen menší plochy, většinou jen vrcholky hor (Olbramovice-Leskoun, Kněždub-Šumárník, Plaveč-Šance aj.). Jiná opevnění budovali zcela nově např. v kopcích Ždánického lesa (Morkůvky, Diváky, Borkovany), v Moravském krasu (Horákov-Horákovský hrad, Brno-LíšeňChochola), v podhůří Českomoravské vrchoviny (Jevišovice-Starý Zámek, Křepice-Hradisko, Oslavany-Náporky, Vysočany-Palliardioo hradisko), na Brněnsku (Brno-Bosonohy, Zastávka u Brna) aj. Velikost opevnění podmiňoval sám terén, vrcholky kopců, ostrožny, výspy; většinou šlo o nevelká hradiska (od miniaturních rozměrů až po cca 1 ha). Výjimkou je hradisko u Jaroměřic n. R., kde opevnění obepíná asi 2

30 ha plochy: výzkumy J. Palliardiho a F. Vildomce zde prokázaly intenzívní horákovské osídlení, ale jeho vztah k vlastní fortifikaci doložen nebyl (z lokality pochází také mnoho nálezů laténských). Dosavadní terénní výzkumy horákovských hradisek neprokázaly přítomnost jakékoli kamenné sídlištní architektury. Nelze tudíž naše objekty srovnávat ani s hrady západohalštatských knížat, ani s východohalštatskými „metropolemi" typu Ödenburg u Šoproně či Molpíru u Smolenic. Vznikaly ostatně až v době, kdy se z archeologických pramenů vytrácejí stopy existence velmožské vrstvy a stěží tedy mohlo jít o sídla vyšší společenské vrstvy. O stavební technice hradisek je známo velmi málo: Hradby sestávaly z hlíny a kamení svázaných jakousi jednoduchou dřevěnou konstrukcí (Plaveč-Sance), někde stály snad ještě i palisády. V Morkůvkách se podařilo zjistit hluboký předsunutý příkop. Nejvýznamnějším pramenem poznání HK jsou mohyly a pohřebiště. Jak v případě sídlišť, tak i na

228 Diváky. Plánek pozdně halštatského hrádku.

hřbitovech lze přímou podolsko-horákovskou kontinuitu konstatovat jen vzácně (Brno-Obřany, Klentnice). Většina pohřebišť je zakládána nově. Počty hrobů na jednotlivých lokalitách však jsou obyčejně malé; tak např. v Těšeticích-Vinohradech to bylo všeho všudy 9 hrobů (z toho jeden symbolický). Na některých místech se našly jen jednotlivé hroby či mohyly. Skutečný obraz o velikosti horákovských pohřebišť dosud nemáme. Mohyly bývají roztroušeny ve větších vzdálenostech od sebe a archeologické odkryvy tyto prostory zatím neobsáhly. Na dosud registrovaných asi 100 hřbitovech bylo dodnes otevřeno kolem 300 hrobů. V pohřebním ritu a ve výbavě hrobů jsou velké rozdíly. Z počátečního stadia jsou známy především prosté žárové popelnicové hroby. Kremace mrtvých se udržela i nadále; z klasického stadia pochází žárový pohřeb s bronzovým mečem a 8 nádobami z Klentnice (hr. 78), z vrcholného stadia je znám bohatý žárový hrob z Budkovic: v popelnici uložené v kamenné schránce se tu našly 3 železné loďkovité spony, zlomek jehlice a toaletní tyčinka, 3 bronzové terčovité 372

spony, zbytky 3—4 náramků, turbanového kruhu a hliněný přeslen; popelnice a další 2 doprovodné nádoby se však ztratily [Nekvasil 1992]. Nález terčovitých spon z Mutěnic, shodných s budkovickými, naznačuje, že kremací budkovického typu mohlo být více. Bohatý hrob z Budkovic také ukazuje, že kremační pohřební ritus nebyl určen snad jen sociálně níže postaveným osobám, nýbrž měl i jiné, patrně náboženské pozadí. K obecnému rozšíření spalování mrtvých pak došlo v pozdním a zánikovém stadiu HK. V době rozkvětu HK se však uplatnila především inhumace mrtvých a výprava pohřbů podle obecně platných rituálů halštatské civilizace. Většina hrobů byla vybavena velkou amforovitou zásobnicí, podle níž jsou takové pohřby označovány za amforové; uvnitř amfory se obyčejně najde další menší nádobka — naběračka, což naznačuje, že ve velké nádobě ukládali do hrobu jisté (patrně tekuté) produkty, které podlehly rozpadu. V některých hrobech je amfor více, jindy je tato nádoba nahrazena jiným tvarem, nebo v ní chybí šálek. Jinou pravidelnou doprovodnou nádobou je hrnek s pokličkou a menší nádobkou. Často se v halštatských hrobech nacházejí také zbytky masité potravy, dochované v podobě zvířecích kostí, nejčastěji z kozy, ovce nebo prasete; k tomu patří železné nože, případně i s kamenným brouskem, které mohou být někdy nahrazeny silexovou čepelí. Mechanismus změny pohřebního ritu na rozhraní počátečního a klasického stadia HK není dosud objasněný, souvisí však zřejmě s celkovým procesem halštatizace a měnících se náboženských představ. Zejména velmožská vrstva, vystupující zcela náhle v archeologických materiálech, používá nové pohřební rituály téměř bezvýhradně. Pozoruhodné jsou zvláště amforové hroby s pohřby dvou nebo více osob; obyčejně byla jedna pohřbena inhumací a druhá sežehnuta. Dnes je v HK takových případů známo přes deset [Podborský 1974]. Objevují se mezi nimi různé obměny. Tak např. v hrobce na Starém Zámku u Suchohrdel byli uloženi 2 mrtví kostrově a 1 spálený, v hrobě I v Brně-Holáskách se našly 2 kostry, přičemž druhá byla uložena výše než základní pohřeb. Pohlaví mrtvých většinou známo není a také vzájemný vztah pohřbených jedinců nelze jednoznačně klasifikovat. Pouze v případě hrobu z Brna-Líšně vyplývá z antropologického určení, že kostra patřila mladé ženě a kremace dítěti [Nekvasil 1963]. Tento poznatek však nelze zobecnit; v některých podobných „dvojhrobech" byli uloženi mrtví se zbraněmi a koňskými postroji, někdy šlo o hroby bohaté, jindy jen chudě vypravené. Ve způsobu pohřbem mrtvých se patrně skrývá jejich sociální postavem, ale i náboženské přesvědčení.

73

229 Horákov. Obsah vyloupené velmožské mohyly Hlásnica.

373

230 Brno-Holásky. A — půdorys a řez komorovou hrobkou pod mohylou č. I. 1 —30 — výběr z výbavy hrobek pod mohylami č. I a II.

374

Nespálení nebožtíci byli ukládáni nejčastěji v natažené poloze na zádech, výjimečně i ve skrčené poloze. Mrtvý v hrobě č. 2 v Ořechově spočíval na pravém boku; jiná skrčená kostra pochází z dvojhrobu z Jiříkovic a z hrobu č. XV z Maref, který se řadí vybavením k prostým hrobům. Orientace koster podle světových stran je různá. Hrobové jámy bohatých kostrových pohřbů jsou rozměrné (až 6 x 6 m) a až 3 m hluboké. Na dně hrobky ve Velaticích vyhloubili pro uložení mrtvého ještě zvláštní šachtu. Na druhé straně ve Velkých Hostěrádkách uložili mrtvého na původní úroveň terénu a přikryli mohylou. Ve velkých hrobových jámách budovali i dřevěné komory, jakési „domy mrtvého", o čemž svědčí jejich zuhelnatělé pozůstatky (Brno-Horní Heršpice, Brno-Holásky, Modřice, Morašice). K upevnění komorové konstrukce použili někdy i kámen (Klentnice hr. 62, Morašice hr. 2), jindy sloužil kámen jen k překrytí hrobky (Trstěnice, Velatice). Kolem hrobových jam sestavili často kamenné věnce, které vyznačovaly obvod hliněných mohylových násypů. Vlastní mohylové pláště se dodnes dochovaly jen v zalesněných terénech, lze je však předpokládat i jinde, zvláště v případě řídkého rozptylu hrobů v krajině. Na pohřebišti v Klentnici však byly i horákovské hroby tak blízko sebe, že tu větší mohyly navršeny v žádném případě být nemohly. I ve výbavě hrobů s amforami jsou značné rozdíly. Vedle rituální výbavy amforou, menší nádobkou a masitou obětinou se do hrobů dávaly ještě další nádoby, výzbroj a výstroj včetně součástí kroje. Mísa sloužila v některých případech (Brno-Líšeň, Trstěnice) jako podložka pod hlavu zemřelého, jindy se najde jen poblíž hlavy (Ořechov hr. 3). K osobní výbavě zemřelých bojovníků patřila zejména výzbroj: bronzový (Klentnice hr. 78) nebo železný (Holásky hr. I, Brno-Horní Heršpice hr. 3, Louky u Malenovic) halštatský meč v dřevěné nebo kožené pochvě, v mladší fázi dýka s bronzovou podkovovitou hlavicí rukojeti (Bošovice hr. VIII), železné kopí, sekery, hroty šípů (s původním lukem?). Významným velmožům, patřícím k „jezdecké nobilitě", přidávali součásti koňské výstroje: bronzová či železná udidla, bronzové puklice s obvodovými očky, puklice a knoflíčky různých variant, závlačky, otěžové vodicí kruhy, křížové průvlečky, bronzové koužky. Součástí oděvu byly jednoduché i honosné jehlice (např. jehlice s jantarovou hlavicí, s vícenásobnou hlavicí, s labuťkovitě prohnutým krčkem), náramky, spony a náhrdelníky z bronzových kotoučků. K vzácným šperkům asi patřil zlatý kroužek nalezený u svrchní kostry v hrobě I v Brně-Holáskách a zlatý prsten z mohyly Hlásnica u Horákova. Často se v hrobech najdou i hliněné

375

přesleny, symbolizující snad původní profesi mrtvého (žen i mužů). Rozdíly ve výbavě pohřbů a ve velikosti, monumentalitě a vnitřní konstrukci náhrobků lidu HK odrážejí jistě sociální statut a bohatství mrtvých. Za nejvýznamnější osobnosti své doby je třeba považovat osoby uložené v největších mohylách. Vykradení a devastace interiéru hrobek pod takovými mohylami jen zdůrazňuje jejich původní význam; na druhé straně však podstatně snižuje informační hodnotu těchto památníků. O eponymické mohyle „Hlásnica" u Horákova jsou dochovány jen kusé údaje. Pod násypem měla být kamenná hrobová schránka (v zahloubené jámě?) a v ní dva mrtví; jeden byl uložen v natažené poloze, spálené kůstky druhého uložili do popelnice se zlatým prstenem, jantarovou perlou a snad ještě i s dalšími šperky. Zbytky inventáře hrobu ukazují na pohřeb bojovníka se dvěma železnými kopími a jezdeckou výstrojí (5 železných udidel a početné bronzové doplňky). Nechyběly ani součásti šatu (spona aj.). Zda byl v hrobě uložen i bronzový pancíř je dnes již nezjistitelné. Z předpokládaného obětního souboru nádob se dochovaly jen 3 keramické nádoby a 2 tepané bronzové mísy (obr. 229:31,32). Při pozdějších průzkumech kolem mohyly byly odkryty další hroby, o nichž nejsou přesné informace [Skutil 1937]. Jiná obrovitá mohyla (obvod 90 m, výška 5 m) se nalézá u Šaratic a nese lidový název Kopeček. Zpráva o Wankelově výzkumu tohoto objektu z r. 1885 je velmi kusá. Hovoří o množství kamenů, červeně vypálené hlíně a rozbitých nádobách vyplněných jemným popelem. Badatel tu zřejmě nenalezl nic atraktivního a prohlásil vše za nějaký památník. Dodnes se nikdo nepokusil Kopeček znovu otevřít [Červinka 1902]. Pozoruhodné byly nepochybně také obě nevyloupené (!) mohyly v poloze Čtvrtě od Tuřan v Brně-Holáskách. Žel, ani jim nebyla při výzkumu věnována náležitá péče; výkopce zanechal také jen velmi stručnou nálezovou zprávu a od ruky provedenou skicu hrobových komor [Červinka 1948]. Nálezový inventář z obou mohyl navíc zůstal neošetřen a smíchán v muzejních sbírkách, takže dnes již nelze rozlišit, co se v které hrobce skutečně nalézalo. Mohyla I prý představovala „nápadný kopec..., o němž se ve vsi domnívali, že tam zůstal po francouzských vojácích z napoleonské války". Uvnitř mohyly se nacházela dřevěná komora 530 x 525 cm, sroubená „z dubových klád a trámců", zapuštěná 175 cm do štěrkového podloží. Na dně komory byl uložen pohřeb bojovníka; jeho skelet se nedochoval, ale z rozložení zbraní a šperků se dalo usoudit, že mrtvý ležel

„na znaku při severovýchodním rohu srubu, hlavou na sever. Po pravém boku měl dlouhý železný meč a mohutné kopí. V rohu při jižní stěně... byla tři udidla masivní práce a výzdoba řemení z uzd z bronzových knoflíků, mezi nimi byly jantarové korály. Všechny tyto předměty byly v hnízdech troudu a práchna z řemení, dubového dříví a kůry. V protějším rohu byla skupina větších baňatých nádob leštěných tuhou a vkusně zdobených rytými nebo malovanými ornamenty, misky, roztlačené dvě mísy vytepané z bronzu s plastickými ornamenty. Asi uprostřed hrobu 30—40 cm výše nad dnem ležela na znaku kostra dívky nebo mladší ženy, hlavou k jihovýchodu, nohama na severozápad. Byla zetlelá na prach, ale v černé prsti dobře znatelná. U levého spánku měla bronzovou náušničku, u pravého zlatý kroužek." Také mohyla II prý „byla stejné rozlohy asi 35 kroků a výšky přes 1 m uprostřed". I v ní se našla sroubená komora 5 x 5 m s kostrovým pohřbem, 2 železnými kopími, 3 železnými udidly, kováním 2 ojí, bronzovými kroužky, železnými „pruty" atd.; měly se tu nacházet také 2 tepané bronzové mísy, „bronzová naběračka" a 3 hromádky střepů halštatských nádob, jakož i „celý pohár kolenovitého tvaru, žlutě zbarvený s tmavohnědými malovanými ornamenty" [Červinka 1948, 16—17]. Nejvíce údajů je o mohyle 1 z Morašic, zkoumané až v novější době. V hrobové jámě o rozměrech 6,5 x 6,2 m, hluboké 1,3 m pod původním povrchem, byla vybudována srubová konstrukce tak, že klády se v rozích překřižovaly. Mezi stěnou jámy a srubem byla kamenná výplň, která sloužila i jako opora dřevěného stropu. Nad srubovou komorou byl navršen hliněný násyp, jehož materiál pocházel z kruhového příkopu kolem mohyly. Podle vnitřního průměru příkopu měl mohylový tumulus nejméně 26 m v průměru; jeho původní (vypočítaná) výška 5—6 m se rozplavením snížila na dochovaných 1,5 m. Z vyloupeného vnitřku komory lze soudit, že i zde byli pohřbeni dva jedinci, nespálený a sežehnutý. Z výbavy zůstaly jen trosky keramiky, bronzových nádob, součástí koňských postrojů a kroje [Říhovský 1956b]. Velké horákovské mohyly se řadí k obdobným památníkům západo- i východohalštatského okruhu, na jejichž periférii se nacházejí. Žádná z nich nedosáhla vybavení „knížecích" mohyl západohalštatské raně keltské oblasti, opatřených pohřebními vozy, trůny, desítkami hliněných nádob, bronzovými nádobami, zlatými šperky, řeckými či etruskými importy apod. Také mnohé východohalštatské mohyly Dolního Rakouska a západního Slovenska překonaly vyba-

376

vením (i přesto, že tu nejsou pohřební vozy a že je tu uplatněn často jen žárový pohřební ritus) i monumentalitou (Groß Mugl, Nové Košariská) naše hrobky na jižní Moravě. 5.3.2 Platěnická kultura Střední a severní Morava zůstala i v době halštatské součástí velkého kulturního okruhu lidu lužických popelnicových polí, rozkládajícího se od Labe po Vislu a od Baltu po střed českých zemí. Kultura tohoto lidu ve starší době železné je na Moravě tradičně označována shodně s českou nomenklaturou [Filip 1936/37] jako platěnická podle pohřebiště v Platěnicích u Pardubic; starší termín „horecký typ", uplatňovaný zvláště německými badateli, se neujal. Nověji se zavádí pojem „halštatské období lužické kultury" [Nekvasil 1987]. V lužické oblasti Moravy se vývojová kontinuita mezi pozdní dobou bronzovou a starší dobou železnou odráží v archeologických pramenech ješté výrazněji než ve středním Podunají. Projevuje se to ve vývoji keramiky, ale i v pohřebním ritu, který ustrnul po celou dobu halštatskou na přísné kremaci, i v sídlištní sféře. Osady zůstávají na stejných místech a pohřbívá se nadále na popelnicových polích, založených již hluboko v době bronzové. Na pohřebištích lze v optimálních případech rozpoznat směr šíření se nekropole a metodou horizontální statigrafie klasifikovat její jednotlivé časové úseky. Učebnicovým příkladem takového dlouhodobého popelnicového pole je lokalita v malopolské Kietrzi [Gedl 1987]. Z Moravy do té míry výrazný příklad uvést nelze, ale některá popelnicová pole na Hané (Slatinky, Určice, Horka n. M. aj.) a posléze i nejlépe prozkoumané pohřebiště v Moravičanech [Nekvasil 1982c] k této situaci nemají daleko. Pokud jsou k dispozici plánky moravských lužických pohřebišť (Domamyslice, Uničov, Určice-Kumberky) vychází však najevo, že halštatské úseky se z jejich celkové skladby poněkud vyčleňují; platěnické hroby bývají seskupeny stranou a početně zřejmě nedosahují intenzity lužických a zejména slezských úseků. Vývoj lužického lidu vůbec kulminoval v pozdní době bronzové a halštatská doba je pro něj spíše stagnací a politickým ústupem. Ústřední území nositelů platěnické kultury (PK) se ve srovnání s lidem slezského stupně vcelku nezměnilo. K ústupu však došlo na jižní hranici, kde zvláště na Malé Hané, na Vyškovsku a v dolním Pomoraví se projevuje tlak horákovské populace. Jisté, možná jen zdánlivé vakuum lze pozorovat také na východní Moravě. Vývojový rytmus PK v podstatě odpovídá jihomoravské horákovské evoluci, za níž se ubírá snad jen

231 Přehledná tabulka platěnické keramiky. 1 — miska; 2, 8, 11, 14, 15 — hrnek a šálky; 3—6 — „látky" s pokličkami; 7, 9, 10,12, 13 — osudí; 16,18,19,21 — amforovité zásobnice; 17 — miska s převislým okrajem; 20 — miniaturní osudíčko. 1, 3—6, 9,11—14,16, 18—21 — Moravičany; 2 — Horka n. M.; 7, 8, 15 — Slatinky; 10 — Mohelnice; 17 — Určice-Hájové (vše z hrobů).

2

s nepatrným zpožděním. Počáteční stadium PK je přechodem ze středního do halštatského období lužické kultury; v tradiční terminologii jde o slezsko-platěnickou fázi. Tento přechod lze sledovat na keramice několika hrobových celků dosti podrobně [Nekvasil 1983]. Z někdejšího pozdního slezského osudí se stává velká nádoba směřující dalším vývojem k amforovité zásobnici. Také početná drobná keramika je tvarována do širokých forem s prosazující se trojdílnou halštatskou profilací; nastupují dále mísy se zataženým okrajem, zatímco hrubší užitková keramika se od starší liší jen nepatrně. Také výzdoba nádob zachovává staré tradice: oběžný pruh linií na spodku hrdla a zjednodušenou čtveřici základních motivů (svazků rýh nebo žlábků či podkov) na výduti. Vlastně tu jde o pokračování staré lužické výzdoby přizpůsobené halštatskému geometrickému slohu. Jen výjimečně se v hrobech této fáze objeví nevýrazné bronzové kroužky.

233 Němčice n. H. Malovaná mísa platěnické kultury.

232 Tuhované amforovité zásobnice s jazykovitými držadly. 1 — Mostkovice; 2 — Brno-Holásky.

Na keramice klasického stupně PK již nejsou patrné předlohy z konce doby bronzové. Ustálila se tvarová škála hliněných nádob: Amforovité zásobnice jsou koncipovány spíše do výšky, zachovávají ostré trojčlenění a často jsou opatřeny jazykovitými držáky na spodku výdutě; některé jsou vyzdobeny plastickou a vhloubenou výzdobou až do jakýchsi barokizujících forem (obr. 231:18). Pokud se v platěnickém prostředí objeví zásobnice s mohutnou zavalitou výduti a nízkým hrdlem (Mostkovice hr. 2), jde o výrazný horákovský vliv. Vedle dominantních amfor se vyskytuje řada středně velkých i menších nádob — „otevřených" či "mísovitých" osudí, misek, džbánků, šálků (ty však zdaleka nedosahují elegance svých „slezských" předloh) apod. Téměř se nezměnily hrubší hnědé soudkovité a hrncovité „látky" s pokličkami. Objeví se dále miniaturizované napodobeniny velkých amfor a řada zvláštních (sakrálních) nádobek (dvojité či trojité tvary, jednoduché „měsícovité idoly", štěrchátka ptačí podoby, zoomorfní nádobky aj.), ale i ty zůstávají početně i kvalitou ve stínu obdobných artefaktů slezské kultury. Technologická stránka platěnické keramiky připomíná rovněž dřívější hrnčířskou virtuozitu jen vzdáleně. Dvojbarevné 378

vypalování stěn se udrželo jen u amfor, nově se vyskytují tenkostěnné nádobky, vypálené do odstínů od světle žlutobílého přes cihlově červený po karmínový, zdobené často černě malovanými jednoduchými geometrickými motivy. Běžné je tuhování povrchu nádob. Keramika je postupně bohatěji zdobena. Jednoduché klínové motivy na výdutích se sice stále udržují, bývají však nahrazovány souvislým žlábkováním. Ornament je doplňován liniemi důlků a vpichů a obohacován výraznými plastickými prvky (duté hrotité a plné jazykovité výčnělky, plastická vlnice, žlábkovaná kolečka). Charakteristické je malování „slezského" typu na povrchu nádob. Pouze v oblasti sousedící přímo s kalenderberskou kulturou na levém břehu řeky Moravy se ve výzdobě platěnické keramiky uplatní tuhové pásy (Nedakonice: Hrubý 1942). Stejně jako v jihomoravské horákovské kultuře se i na střední Moravě objeví v keramice vliv západního sousedství, buď bylanské kultury středních, nebo platěnické kultury severovýchodních Čech (misky s výdutí posunutou nade dno, džbánky s plastickou výzdobou, hrnky na nožce, talířky s převislým okrajem). Ze žárových hrobů klasického stadia PK pochází řada silně poškozených jednoduchých kovových předmětů (jehlice, náramky, kroužky, železné harfovité spony, bronzové loďkovité spony), většinou asi domácího původu; importy ze západohalštatského světa jsou spony s hadovitě modelovaným lučíkem (Slatinky hr. 1, Nezamyslice, Vrbátky, Doubravice) a perly ze žlutého skla. Ve vrcholném stadiu se lid PK dostává do stále intenzivnějších kontaktů s vyspělým jihomoravským horákovským světem. V důsledku jižních vlivů se objeví na platěnických pohřebištích velké komorové hroby s bojovnickou a jezdeckou výbavou, jakou představují železná kopí, pásové zápony a součásti koňských postrojů (Moravičany, Biskupství u Náměště, Přestavlky, Seloutky). Také v prostých hrobech se ve zvýšené míře vyskytují kovové části kroje: železné náramky a spíše železné než bronzové jehlice a spony. Novinkou jsou jehlice s násobenou hlavicí — patrně jižní importy. Pohřby jsou vybavovány také charakteristickou keramikou [Nekvasil 1974a; 1983]: nevýrazně profilovanými amforami, šálky a miskami s obvodovou plastickou lištou pod hrdlem,

lahvovitými osudími apod. Výzdoba nádob je bohatší: Hlavním výzdobným motivem se stává metopovitě členěný trojúhelník a kombinace pruhů a rýh se žlábky. Vrcholí malování nádob drobnotvarými černými geometrickými vzory. Z horákovského světa jsou přebírány svislé tuhové pruhy na hrdlech amfor. Sídlištní keramika z Uničova vykazuje výrazné tvarové i výzdobné ovlivnění z jihu [Nekvasil 1973]. O životě lidu PK víme dosud velmi málo. Jeho osady nebyly, pomineme-li povrchové sběry materiálu, systematicky zkoumány a tak dílčí poznatky o sídlištní kultuře poskytly jen drobné záchranné výzkumy (Palonín, Skrbeň, Skalice na Malé Hané). Evidována je zhruba stovka platěnických sídlišť, z nichž většina se rozkládá na místech osídlených lužickým lidem již dříve. Typ obydlí PK nelze jednoznačně charakterizovat. Na sídlišti v Paloníně byly zjištěny zásobnicové jámy a rozsáhlejší hliník, z pozdního stadia PK jsou zaznamenány i obytné zemnice; oproti horákovským zemljankám však mívají nepravidelné obrysy, stupňovitě členěná dna a patrně postrádají vnitřní výdřevu [Nekvasil 1973]. Zvláštní druh sídliště představuje lokalita u Skrbně: Byla zde zkoumána typická sídlištní poloha na návrší mezi močály v inundaci řeky Moravy. Na malém prostoru se tu koncentrovalo osidlem od neolitu po raný středověk, čímž se vytvořila až 150 cm mocná kulturní vrstva; jednotlivé sídlištní objekty pak se vzájemně překrývaly a ničily. Rozpoznat strukturu platěnické osady se v těchto podmínkách nepodařilo. Ve vrcholném a pozdním stadiu moravského halštatu vznikala také v oblasti PK opevněná sídliště. Podle keramického inventáře je možno soudit, že byla jednak osídlena stará hradiska (Hostýn u Chvalčova, Kotouč u Štramberka), jednak opevňovány nové polohy. Na Podoboře u Chotěbuzi vybudovali jakousi předsunutou základnu, vysunutou k severu mimo vlastní oikumenu PK. Známa jsou i malá opevnění na okrajích Hané (Rmíz u Laškova, Hradiska u Nové Hradečné, Zelená Hora u Vyškova). Důležitou pevností na hranici mezi severním lužickým a jižním podunajským světem bylo hradiště u Křenovic, dnes však zničené; ze sběrů na jeho cca 20hektarové ploše z počátků 20. stol. pochází velké množství památek, hlavně z pozdního stadia, které demonstrují kontakty

234 Bronzové, bimetalické (7) a železné (5, 11, 16) předměty klasického a vrcholného stadia moravského halštatu. 1 —jehlice s násobenou hlavicí; 2 — jehlice s profilovanou hlavicí; 3 — jehlice s podélnou hlavicí; 4 — jehlice s horizontálně členěnou válcovitou hlavicí; 5, 6 — jehlice s kuličkovou hlavicí; 7 — bronzová čtyřrůžicová spona se železnou svorkou; 8—10, 12 — loďkovité (člunkovité) spony; 11 — harfovitá spona; 13 — šipka; 14 — puklice; 15 — ozdoba „picího rohu"; 16 — sekerka s raménky; 17 — halštatský meč s jazykovitou rukojetí; 18—23 — náramky; 24, 25 — turbany. 1, 14 — Oslavany; 2,4,11 — Brno-Židenice; 3, 23 — Marefy; 5 — Moravičany; 6, 19 — Vedrovice; 7 — Podivín; 8 — Horákov-Hlásnica; 9 — Olbramovice-Leskoun; 10 — Křepice-Hradisko; 13 — Suchohrdly-Purkrábka — Starý Zámek; 15 — Popovice u Rajhradu; 16 — Určice-Hájové; 17 — Klentnice; 18 — Slatinky-Nivky; 20 — Sarovy; 21 — Brno-Zábrdovice; 24, 25 — Prosenice.

2

380

platěnického a horákovského lidu [Nekvasil 1962; Podborský 1970a]. Halštatské úseky popelnicových polí jsou ve světle zanedbaného sídlištního výzkumu základním zdrojem informací o životě tvůrců PK. Lužických pohřebišť s platěnickými hroby je dosud známo necelých sto, jejich skutečný počet však musel být větší. Počty pohřbených jdou často do několika set (v Moravičanech bylo uloženo téměř 300 platěnických pohřbů). Rozpoznat určitý systém v pohřbívání je však velmi obtížné. V Moravičanech vytvářely hroby s amforami několik nepravidelných řad, které byly jakoby rozděleny do skupin, mezi nimiž pak byly zcela nepravidelně rozptýleny prosté popelnicové pohřby. Hřbitov se rozrůstal dolů po svahu a nejmladší hroby z pozdního stadia se nácházely roztroušeny na okraji nekropole. Zcela samostatně tu byly uloženy pouhé 3 laténské pohřby [Nekvasil 1982c]. Nepodařilo se rozpoznat systém v ukládání hrobů ani na dalších šesti pohřebištích, u nichž existují plánky výzkumů. Lužický popelnicový hrob z konce doby bronzové se začátkem halštatu přeměnil na hrob s amforou. Hrobové jámy oválného půdorysu neměly více než 1 m v průměru a nebývaly zahlubovány více než 1 m. Kremaci ukládali buď do menší popelnice nebo jen na hromádku na dně hrobu (snad v nějakém organickém obalu). Zpravidla jsou v hrobové výbavě zastoupeny všechny 3 složky obětin, běžné v halštatské době, jen zvířecí obětina není již tak pravidelná; téměř

vždy se však vyskytují nožíky (železné, výjimečně i bronzové) nebo jejich náhražka — silexový úštěp. Zvířecí kosti se najdou jen ojediněle, častěji se však objeví spálené zvířecí kosti mezi lidskou kremací. Místo amfory byla někdy do hrobu uložena jiná nádoba se šálkem uvnitř, jindy amforu nahradili dvěma mísami posazenými na sebe (Blazice, Moravičany). Jen v několika případech pokryli popelnici mísou; přitom vždy v takových hrobech chyběl hrnek s pokličkou (Seloutky hr. 47, 74, Slatinky hr. 2, Určice-Kumberky hr. 253). Některé amforové hroby jsou vybaveny jen základní keramickou sestavou, většinou však ještě i dalšími nádobami — mísami, džbánky, menšími vázičkami apod. Vzestup výbavy hrobů kulminoval ve vrcholném stadiu PK, kdy se začalo pohřbívat také do velkých komorových hrobů. Na pohřebišti v Moravičanech se nacházelo celkem 8 komorových hrobů. Půdorysy jejich hrobových jam dosáhly velikosti až 2 x 2 m, zahloubení kolísalo od pouhých 20 cm do 100 cm. V jámách byly dřevěné konstrukce, zakotvené na dně do vydlabaných žlábků nebo v rozích zapuštěnými kůly. Kolem komorových hrobů byly většinou vybrány kruhové neuzavřené příkopky, které snad ohraničovaly mohylové násypy. V žárových hrobech se nacházejí většinou silně poškozené zbytky kroje, šperků i milodarů mrtvého, které s ním byly spáleny na hranici. Většinou jde o zbytky jehlic, spon, náramků, nánožních kruhů, prs-

235 Moravičany. Plán pohřebiště lužického lidu doby bronzové a halštatské. 1 — prohlubně kolem mohylových násypů; 2 — základy původních mohyl starolužické fáze; 3 — centrální jámové hroby lužického období; 4 — druhotné lužické mohyly s kamenným kruhem; 5 — platěnický popelnicový hrob; 6 — platěnický žárový hrob s amforou; 7 — halštatský komorový hrob; 8 — laténský hrob.

381

tenů, náhrdelníků sestavených ze skleněných perel či kombinovaných s kostěnými, hliněnými i bronzovými korálky, spirálkami a kuličkami, vzácně i s jantarovými perlami. Unikátní součástí náhrdelníků je bronzový závěsek v podobě beránka, pocházející z hrobu č. 5 v Mohelnici (obr. 249:1). I v hrobech platěnického lidu se najdou závěsné kamenné brousky a často i přesleny; v hrobě č. 2 v Seloutkách byl přeslen uložen společně se součástmi koňského postroje, v hrobě č. 6 ve Slatinkách leželo 6 přeslenů na míse. V komorových hrobech se pravidelně objeví i výzbroj: v Moravičancch to byla železná kopí a šipky, železné pásové zápony, různé drobné kroužky, plíšky a tyčinky — součásti mužské výstroje apod.; v komorovém hrobě č. 1147, který bojovnickou výbavu neměl, se našla dvojice hliněných koleček s vertikálním trnem, plastická hliněná svastika a trikvetrum (obr. 248:10—12). Také komorové hroby z jiných pohřebišť obsahovaly bojovnickou a jezdeckou výbavu: hrob č. 2 ze Seloutek byl vybaven dvěma popelnicemi přikrytými mísami a dvěma amforami; mimo popelnice ležely 2 železné jehlice; u první popelnice se nacházela souprava s udidlem, náramky a přeslen, u druhé náramky a součásti náhrdelníku (šlo snad o pohřeb jezdce a jeho ženy?). V hrobě č. 2 v Mostkovicích, vybaveném keramikou se zřejmými horákovskými vlivy [Podborský 1963, tab. XI] a zoomorfní nádobkou v podobě býka, se našla také železná sekera s raménky. Hrob z Dobrčic obsahoval kopí, pásovou záponu, hrot šípu, udidlo, součásti koňských postrojů a část kostěného picího rohu s rytinou vozu se zápřahem [Červinka 1938]. Hrob z Biskupství u Náměště n. H. byl vybaven 3 železnými sekerami, kopím, 2 udidly a dalšími součástkami koňských postrojů [Houdek 1901]. Výjimečnost některých hrobů (Seloutky hr. 2; Mostkovice hr. 2) zdůrazňuje použití kamenných závalů hrobových jam. Obložení kameny bylo zjištěno i u dalších hrobů (Určice-Hájové hr. 1, 4, 6; Seloutky hr. 5, 24). V Drysicích se podařilo prokázat i pozůstatky dřevěné komory [Nekvasil 1962]. Složitější komorovou konstrukci měly také obě halštatské hrobky, prozkoumané H. Freisingem při stavbě dálnice v letech druhé světové války u Jevíčka v trati Na panském: V jedné hrobce se prý nacházely stopy sroubené komory (450 X 450 cm, hl. 180 cm) se zbytky konstrukce původní jehlancové střechy; stavba byla obložena kameny a přikryta mohylou; v hrobce bylo údajně rozestavěno větší množství tuhovaných a zdobených nádob, zlomky bronzových nástrojů, jantarový přívěsek, část železného náramku a zlatý prsten stočený ze 4 závitů s hadí hlavičkou. V druhé hrobce se našlo navíc ještě železné kopí, nůž a opět zlatý prsten [Mackerle 1948, 17—18].

236 Halšlatské komorové Brno-Horní Heršpice.

hroby.

1

—

Moravičany;

2

—

K nejbohatším hrobkám v oblasti PK patřila jistě mohyla Královský kopec u Těšetic na Olomoucku a velká mohyla u Nákla [Wankel 1885; 1889], o nichž však víme velmi málo a z nichž se nálezy vesměs nedochovaly (srov. obr. 219). Některé náznaky vedou k předpokladu, že podobných velkých hrobů bylo zničeno více (Nczamyslice-Končiny, Ostrožské Předměstí u Uherského Ostrohu). Popelnicové neamforové hroby se udržují po celou dobu klasického a vrcholného stadia PK a v pozdní době jejich počet silně narůstá. Doprovod urny tvoří v těchto případech pouze nevelký počet malých nádobek. Nabízí se sociální interpretace obou základních druhů pohřbů, čímž by byla potvrzena i myšlenka postupující společenské stratifikace také v oblasti PK. Mnohé popelnicové pohřby však obsahují zhruba stejný počet kovových pozůstatků kroje jako hroby amforové a proto je třeba i zde v diferenciaci hrobů hledat ještě i jiné pozadí. Unikátním druhem archeologických pramenů doby halštatské jsou hromadné nálezy zejména kovových nádob, svědčící o jejich distribuci z italských. 382

237 Náklo. Hromadný nález plechových šálků uložených v žebrované cistě.

383

západo- i východohalštatských dílen směrem na sever. Ukrytí mnohých těchto pokladů do země patrně souvisí s neklidnou dobou 5. stol. př. n. l., někdy možná ještě i se skýtskými nájezdy. Kromě nádob se v těchto depotech objevují také honosné šperky, řetězce, součásti koňských postrojů, jantar aj. Hlavním obchodním artiklem pozdně halštatských dílen však byly plechové nádoby, zejména velké válcovité žebrované cisty s pohyblivými polokruhovými rukojeťmi nebo s pevně přinýtovanými bočními držadly. Severoitalští a východoalpští mistři plechové toreutiky vyráběli navíc také bronzové situly s reliéfní uměleckou výzdobou sestavenou do horizontálních pásů na tělech situl, případně i na jejich poklicích. Export jednodušších (nezdobených) situl zasáhl v omezené míře i naše země, jak svědčí nález tří neúplných exemplářů v Býčí skále, i keramické napodobeniny kovových situl místními hrnčíři. Daleko větší rozptyl ve střední a severní Evropě však měly žebrované cisty. Na Moravě se našly

238 Náklo. I — poškozený a opravovaný šálek (č. 7); 2 — šálek s dvojitou síťovanou stěnou (č. 1).

4 bronzové exempláře v Býčí skále, skvělý výrobek s pevnými držadly pak pochází ze známého depotu, nalezeného v bažinách u Nákla [Wankel 1889], a datovaného do pozdního stadia PK. Nákelský depot je podobně jako nález z Býčí skály určitým traumatem moravské archeologie. Zabývala se jím již řada badatelů [Červinka 1902; Šimek 1915; Podborský 1960a; Nekvasil 1991], ale vysvětlit původ jeho obsahu se dosud s konečnou platností nepodařilo. Ve zmíněné velké cistě bylo uloženo 8 plechových šálků, některé z hlediska typologického dost starobylého vzhledu (také silně poškozené opotřebováním), jiné zřejmě mladší; nejvýznamnější z nich jsou 2 exempláře se síťovanou vnější stěnou (obr. 238:2), kterým nelze najít ani v evropských halštatských okruzích, ani mimo ně, přesnější obdobu. Jejich původ tedy zůstává neobjasněný, ačkoli není vyloučeno, že jde o výrobky některé místní severomoravské dílny, v níž se udržely tradice vyspělé toreutiky mladé doby bronzové (nádobky štramberského typu). Depoty předmětů uložené ve válcovitých cistách se najdou za Moravskou branou ještě také ve Slezsku a Polsku (Bobrowice, Kluczewo, Sokołniki Male, Woskowice Male, Zaborowo), vždy ve spojení s řadou jiných vzácných předmětů, které mají obvykle obdoby v nálezu z Býčí skály. Z Moravy lze k tomuto druhu památek přiřadit ještě depot ze Sarov na Uherskohradišťsku, kde byla v zemi nalezena spousta jantaru doprovázená žebrovanými bronzovými náramky [Dohnal 1977]. 5.3.3 Býčí skála Do vrcholného stadia moravského halštatu spadá legendární nález z jeskyně Býčí skála v Moravském krasu. Historie tohoto „nálezu století" je velmi dlouhá a nekončí vlastně ani dnes, neboť se dosud nepodařilo podat objektivní, jednoznačnou a definitivní interpretaci této tajemné jeskyně. Začalo to těžbou jeskynního písku v prostoru Předsíně Býčí skály někdy v 60. letech 19. stol. Po náhodném nálezu bronzové figurky býčka provedl v Předsíni r. 1872 archeologický výzkum J. Wankel, který zde poté příležitostně pracoval ještě celých 10 let. Pozoruhodný inventář z Wanklových výzkumů se dostal do vídeňského Dvorního (dnešního Přírodovědného) muzea ve Vídni, čímž bylo jeho studium českým badatelům znesnadněno, později zcela znemožněno. Teprve v nejnovější době připravil J. Nekvasil katalog nálezů z Býčí skály, který slibuje být východiskem skutečně vědecké analýzy. J. Wankel sám zveřejnil svůj objev až po 10 letech populární formou [Wankel 1882] a vyložil jej — patrně s jistou dávkou obrazotvornosti — jako pohřeb bohatého náčelníka s mnoha lidskými oběťmi. Wankelova vize,

384

239 Nálezová situace v jeskyni Býčí skála (podle J. Wankela s nepatrnou úpravou A. Přichystala). 1 — jižní vchod; II — severní vchod (proražený 1796); III — pokračování do další části jeskyně. 1 — vápencový skalní masív; 2 — „jeskynní spraš"; 3 — vrstva „uhlí" (D); 4 — vrstva „vypáleného vápence" (C); 5 — poloha vápencových balvanů (B); 6 — štěrk a písek (A); 7 — rozmístění hlavních archeologických nálezů; 8 — zuhelnatelý kůl.

podporovaná později zejména autoritou jeho vnuka K. Absolona, našla umělecké ztvárnění ve známém obrazu malíře Z. Buriana. Objevitel záhadného nálezu z Předsíně Býčí skály pořídil základní dokumentaci jeskyně (obr. 239) a popsal nálezovou situaci takto: "Nejhornější vrstva (A) se skládá z písku smíšeného se štěrkem, který se rovnoměrně rozprostíral po celé Předsíni... Ve druhé vrstvě (B) se ukázaly velké, někdy obrovské vápencové balvany, které byly rovnoměrně a rovněž uměle narovnány po celé Předsíni, naproti zadní stěně se ztrácely a tam, kde se vyskytovala dvě velká žároviště, byly nahrazeny vrstvou vypáleného vápence (C) často několik metrů silnou. Čtvrtá vrstva představovala uhlí (D), skládala se ponejvíce ze směsi země se zuhelnatělým obilím nebo s čistým dřevěným uhlím, a rozprostírala se přes celou Předsíň. Ležela na pevně udusané, ušlapané a na některých místech červěně vypálené jeskynní spraši... Již ve vypáleném vápenci nad uhlím ležely pevně stmelené předměty, které musely být vyprošťovány dláty a sochory." [Wankel 1882, český překlad 1984, 244]. Zvláště pak ve zuhelnatělé vrstvě (D) se podle J. Wankela nacházely lidské i zvířecí kostry, kosti a velké množství předmětů z nejrůznějších materiálů včetně zbytků organických látek. U severní stěny Předsíně prý byla dvě žároviště: větší (16 x 6—7 m) se zbytky vozu a spálenými lidskými kostmi, střepy keramiky a množstvím šperků, jantarových a skleněných perel, textilií atd., a menší (asi 30 m2) se železnými nástroji, keramikou, šperky apod. Proti velkému žárovišti, u jižní stěny, se údajně nacházelo kamenné „dláždění", na němž byly rozházeny lidské i zvířecí 385

kosti (např. také celý lidský skelet a kostra prasete). Opodál stál kamenný „oltář", na kterém prý ležely v zuhelnatělém obilí useknuté lidské paže s bronzovými náramky a zlatými prsteny a polovina lidské lebky. Na podlaze pak bylo vějířovitě rozptýleno přes 40 lidských koster a dva koňské skelety. Podle nálezcova určení patřily kostry především mladým, 12 až 151etým ženám, pouze 4 pozůstatky byly mužské. Porůznu se pak v celé Předsíni objevovaly keramické i bronzové nádoby a jejich části, hromádky kovových, jantarových a skleněných šperků, kusy železa a bronzových plechů, spečená hmota (zuhelnatělé maso, smůla, pryskyřice), zbytky proutěných košíků aj. V zadní části jeskyně se nacházely navíc pozůstatky kovářské dílny včetně suroviny a pracovních nástrojů, jakož i kovotepecké a kovolitecké artefakty. Z nálezové situace vytvořil J. Wankel hrůzný obraz hrobu velmože s pohřebním vozem, který byl se svým bohatstvím spálen v dřevěném srubu na větším žárovišti. Při pohřebním obřadu došlo ke krvavým obětem: „královský" doprovod — mladé ženy — byl povražděn, některým dívkám usekli paže, z lebky jiné osoby vyrobili pohár atd. Aby se posvátné místo pohřbu uchránilo před zneuctěním, byly po pohřební hostině mrtvoly a celá Předsíň zavaleny obrovskými vápencovými balvany a na ně nasypali ještě štěrk. Na ohništích se podle představ J. Wankela vápencové kameny vespod žárem přetavily na vrstvu páleného vápna (vrstva C). Brzy se však ozvaly kritické ohlasy Wankelovy interpretace Býčí skály. Tak již r. 1892 přišel M. Kříž s myšlenkou o skupině uprchlíků, kteří se v jeskyni ukryli i s ženami, dětmi a zásobami, byli však dostiženi, pobiti a jejich chýše postavené v Předsíni spáleny [Kříž 1892]. Také I. L. Červinka [1902, 246] soudil spíše na nepřátelský přepad skupiny patrně cizích železářů, kterou zlikvidovalo domácí obyvatelstvo; k tomuto úsudku jej vedly zejména také stopy kovářské dílny, zjištěné v zadní části Předsíně. Červinkův názor převzali i další badatelé (J. Filip, J. Skutil), zatímco jim (J. Böhm, J. Poulík) se přidržovali spíše původního Wankelova výkladu. Až poměrně pozdě se objevil názor, že v Býčí skále šlo o velkou obětní síň s doklady rituální antropofagie. V 80. letech se případ jeskyně znovu otevřel v souvislosti s ukončením archeologické a antropologické revize nálezů z Předsíně. Na semináři v Blansku r. 1984 podala interdisciplinární pracovní skupina badatelů modifikovaný výklad událostí v Býčí skále [Nekvasil 1985]: mělo tu dojít k záhubě skupiny lidí se zemědělskými zásobami, produkty dílen a obchodu se všemi hlavními evropskými kulturními centry své doby, způsobené zhroucením stropu jeskyně; de-

240 Býčí skála. 1, 3—6 — loďkovité (člunkovité) spony s prodlouženou patkou; 2 — certoská spona s vinutím péra; 7 — jehlice s násobenou hlavicí; 8,9 — jehlice s kloboučkovitou hlavicí typu Býčí skála; 10,12,15,17—19 — závěsky; 11,16 — terčové spony; 13 — krizová průvlečka; 14 — hlavice „žezla".

2

241 Býčí skála. 1 — bronzová figurka býčka se železnými vložkami; 2—4 — hroty šípů; 5 — zlomek plechové nádoby; 6 — úchytka v podobě lidské ruky; 7 — rozdělovače proudů korálků; 8 — "skýtská" postranice koňského udidla; 9 — žebrovaný náramek; 10 — část bronzové zásobnice; 11 — „skýtský" čakan.

387

strukce balvanů měla nastat po výbuchu buď moučného prachu nebo důlního plynu, metanu či oxidu uhelnatého [Weber 1985b]. Avšak již na semináři samotném vyvolala tato interpretace ostrý nesouhlas. Poukazovalo se na to, že klíčem k řešení celé záhady je vrstva „vypáleného vápence" (C) [Dvořák— Přichystal 1985]. Každopádně ale byla výsledkem novodobé antropologické expertizy dochovalého kosterního materiálu popřena představa průvodu 40 mladých, násilně usmrcených „družiček": ukázalo se, že tu šlo o velmi pestrou populaci žen a mužů všeho věku včetně dětí, nikoli o jednotnou skupinu mladých dívek. Vyšlo také najevo, že některé Wankelem uváděné drastické příklady lidských obětí (useknuté ženské ruce aj.) nejsou opřeny o realitu, ačkoli na některých lebkách jsou naopak nesporné stopy smrtelných zranění (záseky kovovou zbraní) prokázány. Na „číši vyrobené z lidské lebky" se záměrný zásah neprokázal [Stloukal—Szilvássy 1980; Stloukal 1981; 1985]. Interdisciplinární analýzou nálezů z Býčí skály z 80. let byla sice definitivně vyvrácena Wankelova interpretace pohřbu velmože s krvavými oběťmi, ale zároveň se do nového světla dostal problém zániku předpokládané skupiny kupců, kteří se tu měli ukrýt. Další výzkum se proto zaměřil jednak na petrograficko-geochemické studium dochovaných vzorků „vypáleného vápence" z vrstvy C, jednak na detailní studium dostupných nálezových okolností. Ukázalo se např., že vstup do jeskyně byl v pravěku možný pravděpodobně pouze asi 3 x 2,2 m velkým oknem ve stropě, ležícím ve výši 14 m nad dnešním severním (II) vchodem; zmíněný severní vchod dal totiž vyrazit teprve r. 1796 A. Lichtenstein a také původní jižní vchod (I) byl rozšířen až někdy před rokem 1815: do té doby byla jeskyně tímto vchodem po značnou část roku nepřístupná, neboť vchod byl obvykle zaplaven vodou a i za sucha byl průchodný pouze ve sklonu [Přichystal 1993]. Tímto zjištěním se velmi zpochybnila představa vjezdu lidí s vozy do Předsíně. Pokud jde o vrstvu „vypáleného vápence" (C), která měla podle Wankelovy verze vzniknout roztavením uměle navršených vápencových bloků, ukázal nejnovější fyzikálněchemický rozbor její zcela jiný původ. Bílá hmota podobná hašenému vápnu je známa i z jiných jeskyní Moravského krasu a podle lokality Nicová (vstupní část komplexu Sloupsko-šošůvských jeskyní) dostala také název „nickamínek". Jde o plastický sintr — zvláštní formu vápnitých sraženin, vzniklých za specifických podmínek; s tavením vápencových kamenů v žádném případě nesouvisí. K rozkladu vápence na pálené vápno a oxid uhličitý je třeba dlouhodobé teploty přes 900 °C a té nemohlo být na ohništích v Předsíni v žádném případě dosaže-

388

no. Kromě toho je prokázáno, že se ve vrstvě „vypáleného vápence" zachovaly zbytky kostí a organických látek (tkanin, pletiva, polních plodin apod.), které nebyly nikdy zahřátý na teplotu vyšší než 400 °, že touto vrstvou procházel napříč zuhelnatělý dřevěný kůl (8), který by se při zahřátí na 900 ° nemohl dochovat, a že ve vzorku „vypáleného vápence" se zachovala pylová zrna a spory různých bylin a dřevin, které by v silně agresivním prostředí hašeného vápna neměly naději na přežití. Jsou tu navíc i značné nesrovnalosti s rozložením vápencových bloků. Dnes je naopak téměř jisté, že předměty nacházející se v Předsíni byly na mírné vyvýšenině u severní stěny záhy překryty vrstvou plastického jeskynního sintru, v nižších partiích Předsíně pak aluviálními sedimenty Jedovnického potoka. Muselo se tak stát brzy po uložení předmětů, neboť jen rychlé překrytí umožnilo zachování organických materiálů. Uložení vápencových balvanů (vrstva B) nemá s událostmi doby halštatské žádnou souvislost; nebyly ani uměle navrstveny, ani sem nenapadaly v důsledku katastrofického zřícení stropu jeskyně v době halštatské. Jejich největší kumulace pod komínem v Předsíni ukazuje, že během staletí postupně vypadávaly z komína a že snad teprve ve středověku je lidé uměle přeskládali, aby si zde vytvořili podmínky pro přechodný pobyt [Přichystal 1993]. Dochovaly inventář z Býčí skály ukazuje, že v jeskyni se nacházely na svou dobu obrovské materiální hodnoty. Byl tu zlatý náramek, zlaté prsteny a čelenky, celé série bronzových a železných náramků a spon, kupodivu jen ojedinělé jehlice, obrovské množství jantarových a skleněných perel a nejrůznějších doplňků k náhrdelníkům, různé závěsky a ozdoby včetně často publikovaného bronzového „žezla" (obr. 240:14). Byl zde i celý arzenál zbraní — dýky, kopí, sekery a hroty šípů, k ochranné zbroji patřila bronzová přilba, kus bronzového pancíře, kruhové chrániče prsou — kardiofylaxy, železný opasek, bronzové zápony pásů atd. Do tohoto okruhu předmětů patří součásti koňských postrojů, parohová postranice udidla (vlastní udidla chybějí) a soupravy závěsků a ozdob řemení. Dochovaly se také součásti 3—4 čtyřkolových vozů (železné obruče kol, bronzová kovám a další kovové součásti vozů), z nichž však žádný nebyl kompletní; navíc tu není stop po koňském jhu. Obrovské množství bronzových kroužků asi patřilo k ozdobám řemení, nejedná-li se vůbec o formu předmincovního platidla. Další skupinu památek tvoří užitkové předměty jako železné nože, hliněná závaží, mlýnské kameny, kostěné a parohové nástroje, zhruba 100 přeslenů a na 300 kusů keramických nádob. Pozoruhodná je

242 Býčí skála. Výběr keramiky.

243 Býčí skála. Bronzové nádoby. 1 — mísa-cedník; 2, 4, 5 — žebrované cisty s pohyblivými držadly; 3 — kotlík s křížovými atašemi a pohyblivým držadlem.

2

390

skupina bronzových nádob: tvoří ji 4 kusy žebrovaných cist, kotlík s pohyblivými držadly, cedník s reparovanou stěnou, 3 neúplné situly, kus jednoduchého velkého konického vědra a zlomky dalších nádob; zcela unikátní je v našem prostředí kus velké bronzové zásobnice s kruhem v ozdobném uchu (obr. 241:10). Méně určitě si dovedeme dnes představit zásoby potravin — masa (srov. také uváděné skelety koní a prasat), obilí, jehož množství bylo podle J. Wankela „obrovské", i hotové potravy, která se našla zuhelnatělá v nádobách. Z dochovalých vzorků je zjištěno, že tu byla i plst a lněné nitě. Zvláštní skupinu nálezů tvoří železářské a kovářské nástroje, zbytky surového železa, železné „hřivny", 1 bronzový a další kamenný kadlub. Původ stručně představených materiálů je různý. Nejpočetněji jsou zastoupeny výrobky západohalštatské provenience — především tepané výrobky ze zlata a bronzu, čelenky, terčové spony, manžetovité náramky, turbany a lité žebrované náramky, které mají původ v dílnách horního Podunají. Také většina bronzových nádob má přímé analogie na pohřebišti v Hallstattu. Některé svébytné výrobní techniky, použité při zhotovování spon a náramků, naznačují práci periferních dílen, působících někde blíže Moravy [Nekvasil 1992]. V těchto dílnách může mít svůj původ také legendární dutý železný prsten, o jehož technologii byly vedeny dlouholeté spory [Stránský 1985]. Naproti tomu keramické nádoby jsou zcela jistě domácí provenience, nebo nesou vliv jihovýchodoalpské halštatské oblasti. Jiná skupina památek má přímé obdoby v Karpatské kotlině: jsou to především pozdní loďkovité spony, příčně tepané bronzové náramky a zápony pásů. Část pancíře s figurální výzdobou má své obdoby v mohylách ve štýrském Klein-Kleinu, kus velké bronzové zásobnice s ozdobným uchem je považován za výrobek severoitalských dílen, kruhové kardiofylaxy ukazují ke středoitalské kultuře Novillara, článek řetězu se běžně vyskytuje jako ozdoba pokliček popelnic v etruských hrobech; tímto směrem je třeba hledat i původ drobných okrasných předmětů, na nichž je bronz svařen se železem. Také drobné skleněné kroužky mají analogie v severní Itálii. Ulity mlžů a některé korály byly vyzvednuty ze Středozemního moře. Řada artefaktů, jmenovitě železná sekera — čakan, kostěná postranice koňského udidla, trojhranné střely, některé bronzové závěsky a ozdoby (obr. 241:11, 8, 3, 4, 6) jsou spojovány se skýtským světem. Soupravy jantarových perel včetně „rozdělovačů" proudů náhrdelníků (obr. 241:7) ukazují opět k Baltu. Další skupina výrobků, zbraně, železné nástroje a „hřivny", předsta-

391

vují univerzální tvary, jejichž konkrétní původ stanovit nelze. Nejvýraznější předměty z Býčí skály nemají v Evropě obdoby vůbec. Jde o bronzovou přilbu, soupravy závěsků, „žezlo" a bronzovou figurku býčka. Býček byl odlit ve složitém kadlubu; má do povrchu těla vloženy železné doplňky: na čele trojúhelník, podobné trojúhelníky v bocích a podélný pruh na hřbetě přecházející do ocasu. V očních důlcích měl vsazeny skleněné oči. Analogie k této figurce vedou daleko k východu, do Přední Asie a na Kavkaz, avšak tamní vzdálené obdoby jsou vesměs mnohem starší. Podrobná kulturněhistorická analýza předmětů z Býčí skály dosud není ukončena, její předběžné výsledky však přece jen ukazují na skutečnost, že v Předsíni byly shromážděny výrobky z téměř všech hlavních evropských oblastí doby halštatské. Toto zjištění nelze, žel, potvrdit také konstatováním různých fyzických typů lidí v jeskyni tak či onak uložených. Jak interpretovat nález z Býčí skály dnes? Jednoznačně je nutno opustit Wankelovu vizi náčelnického pohřbu. Pro teorii útočiště řemeslníků a kupců s vozy naloženými zbožím, surovinou i zásobami potravin by svědčila přítomnost některých sérií šperků (náramků, jantarových a skleněných perel, bronzových kroužků), i předmětů neúplných či poškozených, které tu mohly být soustředěny jako sběrná surovina. Také kovářský inventář, pokud s hlavním nálezem organicky souvisel, by výklad o kupecko-řemeslnické karavaně nevylučoval. Velký počet keramických nádob již tak bezprostředně této představě neodpovídá: hliněné nádoby jsou příliš křehkým obchodním artiklem a pro dálkovou směnu se nehodí. Také fakt, že žádný z vozů nebyl kompletní, a že tu nejsou doklady koňského zápřahu (jha), výkladu kupecké ekipy nesvědčí. Komplikuje jej posléze zejména také problém vchodu do jeskyně, nastíněný výše. Za této situace je třeba hledat ještě i jiné možné interpretace nálezu. Jestliže předem vyloučíme obytnou funkci jeskyně, pro tuto dobu velmi nepravděpodobnou, nabízejí se dva další možné výklady: 1. šlo o ústřední obětiště s neobyčejně velkým akčním rádiem, 2. šlo o ukrytý kmenový poklad [Přichystal 1993]. Jeskynní obětiště nejsou v pravěku, jmenovitě v době popelnicových polí a v halštatu, ničím neobvyklým a přinášení krvavých obětí je z této doby prokázáno v mnoha případech. Obětiny i oběti mohly být do Předsíně vhazovány zmíněným komínem (jde o stupňovitou šachtu dlouhou asi 10 m, která začíná povrchovým oknem a ústí zhruba 6 m nad podlahou

jeskyně), případně sem mohly být přinášeny původním (jižním) vchodem, pokud nebyl zatopen. Představě dlouhodobého ukládání obětin v tomto opřípadě odporuje chronologicky jednotný profil nalezených památek. V celku však je třeba tuto představu vzít v úvahu. Myšlenka centrálního kmenového pokladu, uloženého do jeskyně, resp. přechovávaného zde v době po zániku velmožské vrstvy, je z hlediska současného stavu znalostí halštatské civilizace méně věrohodná. Zejména jí neodpovídají doklady násilně usmrcených lidí, zvířecí skelety i velké množství uskladněného obilí, které by se ve vlhké jeskyni rychle znehodnotilo. Také začínající obecná pauperizace společnosti v počátcích pozdně halštatského stupně na Moravě myšlence pokladu protiřečí. Zůstává tedy Býčí skála i nadále největší záhadou moravského pravěku. 5.3.4 Pozdní halštat Vrcholné stadium moravského halštatu zahájilo pozdní etapu vývoje horákovské i platěnické kultury, během níž došlo k jejich vzájemnému kulturnímu sblížení. Bylo to způsobeno prvními ohlasy vznikajícího starolaténského slohu, který v 5. stol. př. n. 1. vstoupil na evropskou scénu, i jistou „demokratizací" společnosti, z níž vymizela velmožská vrstva. Určitou roli tu sehrál nájezd Skýtů do střední Evropy, k němuž došlo koncem 6. stol. a který se patrně v několika vlnách opakoval. Indoíránské kočovné kmeny Skýtů se vynořily v nadčernomořských stepích po složitých válečných taženích do střední Asie brzy po roce 585 př. n. 1. Šlo o jednu z periodicky se opakujících vln východních kočovníků, pocházejících z hloubi Asie, která vystřídala své etnicky příbuzné — Kimmerijce, a sama byla později nahrazena novou vlnou — Sarmaty. Tzv. královští Skýtové si podrobili řadu místních usedlých kmenů, z nichž některé strhli ke společným vojenským výbojům, směřujícím na západ do dolního Podunají a Karpatské kotliny, i do dnešních polských nížin. Jeden z periferních skýtských či poskýtštěných kmenů se usadil v Zakarpatské Ukrajině, kde vytvořil tzv. kuštanovickou kulturu (podle mohylníku v Kuštanovicích u Užhorodu: Böhm—Jankovich 1936). Pro střední Podunají však měl daleko větší význam jiný proud, nesený snad kmenem Sigynnů, který kočoval v maďarském Alföldu, kde vytvořil tzv. vekerzugskou kulturu (podle kostrového pohřebiště v Szentes Vekerzug: Párducz 1973; Chochorowski 1987); část lidu vekerzugské kultury pronikla až na jižní Slovensko, kde zanechala hřbitovy typu Chotín s kostrovými hroby jezdců s typickými skýtskými mi-

392

litáriemi [Dušek 1974b]. Ze severu Karpatské kotliny útočili Skýtové do halštatského vnitrozemí: vyvrátili hradiště Molpír u Smolenic na Slovensku [Dušek 1974a] a pronikali Moravou do země lužického lidu. Ve Slezsku a jižním Polsku zpustošili řadu lužických hradisek (Štramberk-Kotouč, Ślęża, Strzegom) a zanechali tu řadu významných památek (Wicina, Witaszkowo); předpokládá se, že hlavní nápor kočovníků sem směřoval z jihu [Bukowski 1982]. Skýtské útoky tedy postihly koncem 6. stol., případně ještě také v prvých desetiletích 5. stol. př. n. l., i Moravu. Dokládají to památky jejich hmotné kultury, především militária: jde hlavně o trojhranné bronzové hroty šípů, roztroušené po celé zemi, hlavně na hradištích halštatského lidu (Jaroměřice n. R., Křepice, Oslavany-Náporky, Olbramovice-Leskoun, Křenovice, Nezamyslice, Štramberk-Kotouč). Z Býčí skály pochází také železný čakan skýtského typu a kromě trojhranných šipek i další předměty skýtského původu (srov. výše). Vzácně se na Moravě najdou i jiné skýtské artefakty, např. postříbřená hádkovitá náušnice z Ivančic-Nové Vsi, nebo keramická pintadera s charakteristickým ornamentem z Oslavan-Náporek [Skutil 1943; 1957; Podborský 1970a; Bukowski 1977]. Jak pustošivý byl skýtský útok na moravské halštatské lidstvo nevíme. Vojenská tažení obyčejně nezanechávají v archeologických pramenech příliš výrazné stopy. Nelze proto říci, zda tlak Skýtů byl hlavní a přímou příčinou likvidace velmožské vrstvy horákovské populace a výše postavených jedinců platěnické kultury, nebo zda šlo jen o podružný historický jev ve velmi neklidné době, kdy již také hrozil útok Keltů z horního Podunají. Hypoteticky lze uvažovat, že halštatští velmoži zahynuli v bojích proti skýtským útočníkům, nebo že dobové válečné události zpřetrhaly obchodní spoje, podlomily jejich ekonomické postavem a tím způsobily zhroucení této vůdčí sociální skupiny; vyloučen není ani dobrovolný či násilný odchod těchto lidí ze země. Po odeznění skýtské hrozby nastal obecný úpadek halštatského lidu a jeho kultury. V pozdním stadiu vymizely velké horákovské mohyly, i komorové pohřby v platěnické oblasti. Na jižní Moravě přetrvala pohřební biritualita, ale vedle neurčitých plochých kostrových hrobů (Blučina, Mikulov) zde dominují stále více prosté popelnicové pohřby (Marefy, Těšetice hr. 6, 7). Platěnický lid nyní pohřbívá ponejvíce v jednoduchých popelnicových hrobech, začínají se tu však objevovat i pohřby jamkové, v nichž spálené lidské pozůstatky jsou uloženy jen na keramické střepy, nebo volně v mělké jamce, kde mohou být přikryté mísou. Jen z jižní Moravy je k dispozici několik

Mapka 26 Osídlení Moravy v době pozdně halštatské. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál horákovského lidu; E — sídelní areál platěnického lidu moravské větve; F — sídelní areál platěnického lidu slezské větve; G — sídliště; H — opevněné sídliště; I — žárové hroby; J — mohyly; K — hradiště platěnického lidu slezské větve; L — sídliště platěnického lidu; M — opevněné sídliště platěnického lidu; N — popelnicové pole; O — depot; P —jeskyně. 1 — Brno-Řečkovice; 2 — Břeclav; 3 — Bošovice; 4 — Budkovice; 5 — Diváky; 6 — Habrůvka-Býčí skála; 7 — Jaroměřice n. R.; 8 — Marefy; 9 — Morkůvky; 10 — Olbramovice-Leskoun; 11 — Prosiměřice; 12 — Střelice; 13 — Šaratice; 14 — Vysočany; 15 — Chotěbuz; 16 — Čechy pod Kosířem; 17 — Chvalčov-Hostýn; 18 — Králová; 19 — Krhov; 20 — Laškov; 21 — Moravičany; 22 — Náklo; 23 — Slatinky; 24 — Štramberk-Kotouč; 25 — Tvarožná-Šumárník; 26 — Želeč.

sídlištních nálezových celků této fáze (Bezkov obj. 1, 2; Brno-Královo Pole obj. 27; Těšetice-Kyjovice obj. 546). Z jihozápadní Moravy je z této doby evidováno na 50 sídlišť (Jaroměřice n. R., Střelice-Slatina, Vysočany, Tvořihráz, Těšetice aj.), z nichž pochází množství zejména keramického materiálu, často však bez nálezových celků. Tuto koncentraci sídlišť lze nejsnáze vyložit ústupem horákovského lidu z centrálních oblastí před prvými vlnami Keltů, postupujícími od jihu z Podunají. Hmotnou kulturu pozdního stadia moravského halštatu charakterizuje opět především keramika. Z hrobového inventáře zcela vymizely velké amfory; 2

v platěnické oblasti se objeví nanejvýš větší vakovitý hrnec. Typické jsou pro tuto dobu zvláště lahvovitě profilovaná osudí, hrncovité nádoby s žebrováním či žlábkováním na výduti, vyšší kónické mísy i misky se zataženým okrajem, dále hlavně ze sídlišť pocházející hnědé hrncovité nebo soudkovité nádoby s plastickou lištou pod hrdlem a velmi často silně profilovaným okrajem; udržely se ještě i jemné misky s hrdlem. Nově jsou vyráběny šálky či hrnky s uchem s jedním nebo dvěma výstupky na vrcholovém oblouku ucha (obr. 244:4) a zejména situlovité hrnce — více či méně zručné napodobeniny bronzových situl. Míšení tuhy do keramické hmoty se nyní stalo běžnou nor-

244 Keramika pozdního a zánikového halštatského stadia. 1,4, 5, 12 — šálky; 2 — hrnek; 3,17 — lahvovitá osudí; 6 — nízké lahvovité osudí; 7,10 — amforovité hrnce; 9 — šálek s vykrajovaným límcem; 11,16 — misky; 13—15,18 — situly; 19 — otevřené osudí; 20 — esovitý hrnec. 1, 12, 20 - Bošovice; 2 - Určice-Kumberky; 3 — Holasovice; 4, 8, 15 — Střelíce; 5 13, 14 — Slangy; 6 - Jaroměřice n. R. 7,11 — Seloutky; 9 — Křepice; 10 — Křižanovice; 16 — Břeclav; 17 — Miroslav; 18 — Čechy pod Kosířem; 19 — Kelč.

394

395

mou. Zjednodušila se výzdoba nádob: Ustoupilo malování povrchu, ubylo i ryté výzdoby, více se prosadila plastická, různými způsoby členěná páska, časté je vyhlazení (tuhování) hrdla a drsnění těla větších nádob. Typický je ornament ozubeného kolečka, rastr a zejména výzdoba kolkováním — buď obyčejnou kovovou trubičkou nebo kroužkovým razidlem s bodem uprostřed, ale možné jsou i hrubší napodobeniny těchto technik. Tzv. braubašské misky, zdobené složitými kolkovanými vzory starolaténského stylu, jejichž fragmenty se vyskytují na soudobých sídlištích [Těšetice, Prosiměřice, Jaroméřice n. R. aj.: Podborský 1970a, tab. XVI], jsou sice předzvěstí nové doby, ale nemusí být nutně chápány jako doklad fyzické přítomnosti Keltů. Kovový inventář pozdního stadia je nepočetný. V hrobovém inventáři profilují tento úsek mladé loďkovité spony se samostřílovou konstrukcí vinutí a prodlouženou patkou a spony certoské. V platěnických hrobech se tu a tam najde ještě bronzová jehlice s kónickou hlavicí nebo zlomek lignitového kruhu či několik velkých skleněných perel (Moravičany). Z jihomoravských sídlišť pochází značné množství bronzových i železných, ozdobných i užitkových předmětů, parohových a kostěných nástrojů a ozdob včetně jejich polotovarů a připravené suroviny [Jaroměřice n. R.: Podborský 1970a], i kamenných brousků, podložek a závěsků, které však nelze přesně datovat. Zánikové stadium halštatské kultury patří k nejproblematičtějším obdobím moravského pravěku. Právě zde se projevuje všeobecně známý nedostatek archeologických pramenů — jejich etnická neprůkaznost. Zejména v bývalém jihomoravském horákovském prostředí nelze jednoznačně rozhodnout, co je ještě halštatské a co již keltské, byť v pozdně halštatském kulturním hávu. Několik málo hrobových celků této fáze [Miroslav, Podolí hr. II, Hluboké Mašůvky, Břeclav-Pohansko: Podborský 1966a; 1974; Dostál 1968], zejména však mnohé sídlištní objekty s pozdně halštatským či halštatsko-laténským inventářem (Prosiměřice obj. 3, Těšetice-Kyjovice obj. 546) nebo volně seskupený inventář z řady sídlišť (Tvarožná, Střelice-Slatina, Smolín aj.) svědčí buď o přežívání halštatského lidu pod okupační vrstvou

246 Dobrčice. Inventář pozdně halštalského pohřbu s unikátním zbytkem "picího rohu" s rytinou vozu se zápřahem.

Keltů, nebo jsou již dokladem existence smíšeného domácího a příchozího keltského lidu. Hradiska se této doby evidentně nedožila, zato je pravděpodobné, že již nyní vzniká starokeltská pevnost u Cernova na Vyškovsku, případně jsou budována i jiná opevněná centra keltských invazorů. Lužická oblast střední a severní Moravy nebyla ve větší míře prvou vlnou keltské expanze zasažena, takže život na sídlištích a pohřbívání na popelnicových polích zde pokračovaly dále. Vedle některých vysloveně pozdních hrobů [Čechy pod Kosířem, Náklo, Moravičany hr. 1245—1247: Nekvasil 1960a; 1982c] spadají do tohoto stadia početné mělké jamkové žárové hroby, které často unikají pozornosti, nebo bývají zcela zničeny orbou. Několik chudých hrobů ze Slatinek, v nichž za popelnici sloužily prosté situlovité hrnce podobné staroslovanské keramice pražského typu, dalo svého času podnět k úvahám o možném chronologickém kontaktu pozdně halštatské kultury s nejranější keramikou staroslovanskou; dodnes není jasné, zda v některých těchto případech

245 Kovové a keramické (30) předměty pozdního a zánikového halštatského stadia. 1,2 — jehlice s vřetenovitou hlavicí; 3, 5 — jehlice s kloboučkovitou hlavicí (typ Býčí skála); 4, 6 — stupňovitá jehlice; 7 —jehlice s miniaturní žebrovanou hlavicí; 8 — vázičkovitá jehlice; 9 — jehlice s dvojspirálovitou hlavicí; 10 — ještěrkovitá jehlička; 11 — jehlice s labuťkovitým krčkem; 12 — jehlice sc spirálovitou hlavicí; 13, 14 — jednoduché spony s vinutím a knoflíkem na konci patky; 15, 19 — pozdní loďkovité spony s prodlouženým zachycovačem; 16 — oblouková spona s profilovanou kuličkou na patce; 17 — jednoduchá oblouková spona; 18 — zvířecí spona; 20 — terčová spona; 21 — udička; 22. 23 — trojhranné ("skýtské") šipky; 24 — šipka s tulejkou a křidélky; 25 — pinzeta; 26 — jehla; 27, 28 — jehlice se svinutou hlavicí; 29 — podkovovitá hlavice dýky; 30 — pintadera „skýtského" typu; 31—35 — náramky; 36—38 — nože. 1—3, 6, 7, 14, 19, 21, 23,24, 26, 33, 34, 36, 37 — Jaroméřice n. R.; 4, 5, 8, 11, 13, 15, 25, 27, 28 — Křenovice; 9, 12, 17, 31 — Dobšice; 10 — Slatinky; 16 — Kuřim; 18 — Malhostovice; 20, 35 — Budkovice; 22, 30, 38 — Oslavany; 29 — Bošovice; 32 — Slavkov.

2

nejde o skutečné staroslovanské pohřby uložené náhodně do pozdně lužického pohřebiště [Nekvasil 1960a; Zeman 1986]. Pojmu "slatinský typ" se však někdy užívá k označení posledních keramických stop lužického lidu na Moravě analogicky „turnovskému typu" v severovýchodních Čechách. Sídlištních památek není ani z této zánikové fáze platěnické kultury mnoho. Dosud jediný publikovaný sídlištní nález z Hradiska u Kroměříže [Spurný 1954a] však ukazuje, že i sídliště žila ještě nejméně na začátku 4. stol. př. n. 1. Jiné sídlištní nálezy ze Želče, Jarohněvic, Uhřic aj. dosud nejsou zpracovány, jiné jsou podchyceny jen částečně [Nekvasil 1974a], ale i ty ukazují, že staré lužické lidstvo přežívalo pod laténským příkrovem ještě nějakou dobu dále. Konečná asimilace Kelty však stihla jak zbytky horákovského lidu, tak pozdní populaci platěnickou. Za popelnice hrobů zánikového stadia sloužily obyčejné nebo tuhové situly či situlovité hrnce. Vedle nich se na pohřebištích uplatňuje jen minimální množství jiných tvarů, nejčastěji širokých šálků, misek nebo soudkovitých nádob. Kovový inventář hrobů je velmi skromný: objevila se železná certoská spona samostřílové konstrukce (Slatinky hr. 60), zbytky jehlic, bronzové kruhy (Miroslav) a přepálené zbytky skleněných korálků. Keramický inventář jihomoravských sídlišť je tvarově bohatší, i v něm však převládá tuhový situlovitý hrnec a vyšší hrubší hrncovitá mísa, případně mísa s lomenou výdutí. Nádoby dostávají ostřejší profilaci, mnohé pak napodobují laténské na kruhu točené předlohy, nebo jsou přímo na hrnčířské turnetě alespoň dotáčeny. Pokračuje sporadický výskyt starolaténské braubašské keramiky. 5.4 Společnost doby halštatské Základem obživy halštatského lidu na Moravě bylo jistě zemědělství s doprovodným chovem dobytka. Týká se to většiny svobodného obyvatelstva jižní a zejména lužické části země. Zemědělci a chovatelé stád žili v menších venkovských osadách zřejmě jednoduchým až primitivním způsobem života, který poněkud kontrastuje s rozvinutou „industriální" společností mladé doby bronzové. Úroveň polních prací se od eneolitu příliš nezdokonalila. Půdu obdělávali stále jen dřevěným hákovým oradlem, železné zemědělské nástroje s výjimkou srpů a kos se po celý halštat ještě nevyráběly. V zemědělské praxi sloužily, kromě nedochovaných dřevěných nástrojů, i mnohé hrubší parohové předměty; ke kypření půdy jistě sloužil např. parohový kopáč ze sídliště u Bezkova (obr. 225:26), ale i mnohé přiostřené výsady jeleních parohů se silnými pracovními stopami, i některé „sekeromlaty" s pravoúhlým otvorem. Velmi pravděpodobně se i v země-

397

dělství uplatňoval čtyřkolový nákladní vůz, tažený rohatým dobytkem na rozdíl od transportních vozů dálkového obchodu a obřadních či pohřebních vozů vyšších vrstev, tažených koňským zápřahem. Hlavní polní kulturou zůstala stále pšenice a její jednotlivé odrůdy, dále ječmen, proso, ale již i oves a alespoň jako příměs také žito. Ve vrstvě zuhelnatělého obilí v jámě č. 1/1972/73 v Rajhradu byl zastoupen hlavně ječmen obecný víceřadý s příměsí dvouřadé odrůdy, dále pšenice dvouzrnka, proso, oves setý a pozůstatky po vyvívání obilí, v nichž se našly stopy asi 100 druhů plevelů a travnatých porostů, i zbytky lískových oříšků [Kühn 1980]. Také z objektů č. 85 a 133 z Těšetic-Kyjovic pochází zuhelnatělé obilí: převažuje ječmen, vzácnější je pšenice, výjimečně se objevil i oves. Z velkého množství zuhelnatělého obilí v Býčí skále se dochovalo jen něco málo vzorků, v nichž podle rozboru je nejvíce zastoupen opět ječmen, pak pšenice dvouzrnka, hrách, proso, menší příměs pšenice obecné, pšenice jednozrnky, moharu, vikve a čočky; i zde se objevila bohatá škála plevelů a nekulturních rostlin [Kühn 1972]. Fakt, že z jednotlivých druhů zde bylo možno rozlišit více typů, svědčí o tom, že v Býčí skále byly shromážděny produkty z různých zeměpisných oblastí. Zatímco horákovský lid jižní Moravy obsadil i kopcovité terény s křovinatou lesostepí, vhodnou spíše pro chovatelství stád [Opravil 1961], lužický lid setrvával více v nížinách vhodných pro zemědělství. Rozborů osteologického inventáře halštatských sídlišť je dosud málo. Z horákovské osady v Těšeticích pocházelo 90,4 % kostí z chovné fauny, jen 9,6 % kostí z lovených zvířat; převažovaly kosti skotu, prasat, ovcí nebo koz, méně byl zastoupen kůň, pes a kur domácí. Nepatrné zastoupení kostí ochočeného koně v halštatských sídlištích svědčí o tom, že maso tohoto vzácného zvířete se nekonzumovalo. O výrobní specializaci zatím můžeme uvažovat jen v obecné rovině. Z doby bronzové přežívaly jistě některé specializované slévárny bronzu, zabývající se výrobou jednoduššího šperku. Od vrcholného stadia jsou zaznamenány doklady odlévání složitých předmětů (srov. např. čtyřdílnou formu na odlévání postrojových knoflíků z Býčí skály) do ztracených forem: voskový model požadovaného předmětu se obalil hlínou, která se po zahřátí zpevnila; při tom se rozpustil vosk, na jeho místo se vlila bronzovina; hliněný obal se pak otloukl. Zbytky takových obalů se našly na sídlištích v Brně-Králově Poli a Řečkovicích [Tichý 1969; Nekvasil 1979], řada jich však patrně zůstává nepovšimnuta mezi hliněnou mazanicí. Vlastní železářství, které bylo zcela jistě také specializovanou činností, se po prvých zkušenostech

247 Drobné předměty z halštatských sídlišť. 1—21 — keramické přesleny; 22, 24 — hliněná závaží; 23, 25 — kolečka; 26 — cívka; 27, 30,31,34 — kamenné závěsky — brousky; 28 — kamenná „bulava"; 29 — brousek; 32 — keramický metalurgický kelímek; 33 — hliněná forma na odlévání kruhových náramků. 1—10, 14, 16—21, 23 — Křenovice; 11 — 13, 15 — Jaroměřice n. R.; 22 — Bulhary; 24 — Prosiměřice; 25—27 — Oslavany; 28 — Vícov; 29 — Popovice u Rajhradu; 30 — Velké Hostěrádky; 31 — Modřice; 32 — Radslavice; 33 — Brno-Rečkovice; 34 — Želešice.

podolského lidu na Moravě dlouho neujímalo. V počátečním a klasickém stadiu se tu železo zřejmě ještě nevyrábělo. Teprve od vrcholného stadia se objevují doklady o hutnění železné rudy z místních zdrojů, např. zbytky tavicích pícek (Králová, Velatice) a železná struska i stopy kovářské činnosti. Tyto signály se vyskytují jak v oblastech s přirozenými zásobami kvalitních železných rud (Blanensko, Podjesenicko), tak i v nížinných terénech, kde se využívaly jen nekva398

litní bahenní rudy (Znojemsko). Nejvýraznějším dokladem železářské hutnické aktivity je obsah jámy č. 2 z Bezkova, v jejímž zásypu se našly zbytky přepálené a vyhozené stěny železářské pece i s odpichovacím otvorem, kusy strusky, popel, uhlíky a zlomek kadlubu se struskovitým vnitřním povrchem [Podborský 1965b]. V nedaleké Plavči na sídlišti v poloze „Červená hlína" se podařilo prokázat zpracování místního hnědele, těženého zde pak i Kelty [ Podbor-

ský 1970a]. Stopy kovářské dílny se našly v zadní části Předsíně jeskyně Býčí skála [Pleiner 1958]. Od konce 6. stol. př. n. l. pracovaly někde na Moravě patrně také jakési specializované kovodílny. J. Nekvasil naznačil při rozboru výbavy hrobu z Budkovic předpoklad, že některé tamní předměty (železné napodobeniny bronzových loďkovitých spon) jsou nejspíše výrobky jakýchsi periferizovaných dílen, které imitovaly jak západohalštatské, tak i východohalštatské originály [Nekvasil 1992]. Lokalizovat tyto dílny zatím není možné. Také mnohé předměty z Býčí skály (rozstříhané zlaté a bronzové kusy, železné nástroje — kladívka, razničky, kovadlinka aj.) dokládají jemnou kovotepeckou Činnost. Nález objektu s kovoliteckou výhní z doby halštatské byl dále předběžně ohlášen z Krhova [Štrof 1985]. V Radslavicích na Vyškovsku se na halštatském sídlišti našly doklady kovolitectví včetně tyglíků na tavení bronzoviny [Janák 1982]. V Brně-Rečkovicích se v několika sídlištních objektech nacházely pozůstatky zbořených pecí s bronzovou i železnou struskou a také kusy surového jantaru a jeho odřezky; vyráběly se zde nepochybně jantarové korálky. Z Býčí skály pochází opět velká kolekce kulovitých a hvězdicovitých perel z průsvitné nazelenalé či nažloutlé skleněné hmoty; jiné — modré neprůhledné perly se tak odlišují od běžných korálků, že je nutno považovat je za výrobky zvláštní dílny [Haevernick 1979]: prokázat však její existenci na Moravě není možné. K velmi kvalifikované činnosti, vyžadující zařízení a řemeslnou dovednost, patřila stavba vozů, která sdružovala dřevovýrobu se železářstvím, kovolitectvím a kovářstvím, dále sedlářství, bednářství, tesařství atd. Zůstává ještě řada dalších činností, které se odbývaly poloprofesionálně i podomácku. Tak např. kvalitní, barevně vypalovaná a malovaná keramika („pravěký porcelán") patrně pochází ze specializovaných hrnčířských dílen, zatímco běžné kuchyňské nádoby asi vyráběli podomácku. Velké množství keramických nádob, střepů, přeslenů, koleček, závaží i hliněných kultovních předmětů svědčí o mimořádné produktivitě halštatského hrnčířství. Podomácku se zřejmě zhotovovaly početné dřevěné, kostěné a parohové předměty (jehly, ěídla, hladidla, palice či motyky a kopáče, násady a střenky nožů, mečů apod., cívky k navíjení nití, ozdoby), ačkoli masový výskyt parohové suroviny a polotovarů na Hradisku u Jaroměřic n. R. svědčí i tu spíše pro specializované řemeslo. Tkaní látek, zpracování kůží, zhotovování oděvů, výroba běžného domácího nářadí a zařízení (pece, mlýnské zařízení, nábytek aj.) byly zřejmě záležitostí jednotlivých rodin. Doba halštatská je dobou rozvinutého dálkového obchodu, který vycházel z antických výrobních

399

a obchodních center a přes významná střediska halštatské civilizace pronikal hluboko do evropského vnitrozemí, ba až na evropský sever. Z jihu přicházely nejnovější civilizační vymoženosti, železné šperky, nástroje a zbraně, kovové nádoby, luxusní textilie, snad již i víno apod., sever dodával především jantar, ale zřejmě i zemědělské produkty, kůže a některé suroviny. Plně se využívalo tradiční severojižní obchodní trasy — tzv. jantarové cesty, spojující Pobaltí, resp. pobaltská jantarová naleziště se středním Podunajím, severním pobřežím Jadranu a Středomořím. O jantar byl v antickém světě velký zájem a byla mu připisována magická moc. Celé soupravy jantarových korálků uložené v Býčí skále, o nichž hovoří J. Wankel a které nepřímo dokládají úzké destičky s otvory — rozdělovače jednotlivých proudů perel, ukazují, že obchod jantarem Moravou skutečně procházel; tisícové počty jantarových perel mohou být dokladem buď dlouhodobých a bohatých obětin, nebo úkrytu cenného obchodního zboží. Jiná významná evropská obchodní tepna vedla v západovýchodním směru Podunajím. Obě magistrály se samozřejmě větvily do řady dílčích směrů, jdoucích často právě napříč Moravou. Halštatské lidstvo této země bylo nepochybně do dálkového obchodu zapojeno, o čemž svědčí mnohé importované předměty i pouhé kulturní „vlivy", jejichž základem mohl být opět především obchod. Zejména z halštatské jižní Moravy je řada dokladů obchodní aktivity, která směřovala zprvu hlavně k západu, od vrcholného stadia pak více k jihu. Pestrý sortiment zboží z různých oblastí včetně východní Evropy, případně Přední Asie, uložený v Býčí skále, potvrzuje, že moravské území bylo skutečnou obchodní křižovatkou halštatské střední Evropy. V souvislosti s dálkovým obchodem lze také uvažovat o sociálním statutu horákovské velmožské vrstvy. Pomineme-li spornou otázku cizího původu této skupiny lidí, můžeme si představit, že právě její příslušníci kontrolou obchodních spojů získávali četné majetkové výhody a pak i následnou politickou moc. Je pravděpodobné, že skýtskými vpády došlo k přerušení ustálených obchodních spojů, jmenovitě k blokádě jantarové cesty, jdoucí Moravskou branou k severu [Nekvasil 1991], a tím i k definitivnímu úpadku či likvidaci halštatské velmožské vrstvy. Obchodní tepny byly ovšem po odeznění skýtské hrozby alespoň částečně reaktivovány, jak svědčí depot z Nákla a další sklady s cistami ve Slezsku a Polsku. Úvahou o sociálním postavení velmožské vrstvy jsme se dostali k problémům klasifikace halštatské společnosti vůbec. Obecné porovnání této společnos-

248 Kultovní předměty moravského halštatu. 1, 4—6 — zvířecí figurky; 2, 3 — hvězdicovité závěsky; 7—9 — jednoduchá štěrchátka; 10, 11,12 — kolečko, trikvetrum a svastika s trnem; 13 — hvězdice s trnem; 14, 18 — štěrchátka zvířecí podoby; 15 — hliněný kolínkovitý „picí roh"; 16 — dvojitá nádobka; 17 — měsícovitý idol; 19 — závěsná nádobka; 20 — pohár v podobě lidské boty; 21, 22 — hliněné závěsné terče s měsíčkovitým výkrojkem; 23 — zoomorfní nádoba. 1,5 — Nechvalín; 2,8,13,22 — Jaroměřice n. R.; 3,4 — Brno-Řečkovice; 6, 7 — Křenovice; 9 — Popovice u Rajhradu; 10—12, 16 — Moravičany; 14 — Bohuslavice; 15 — Slatinky-Nivky; 17, 20 — Němčice n. H.; 18 — Určice-Hájové; 19 — Úvalno; 21 — Bulhary; 23 — Mostkovice.

400

ti s primitivní „vojenskou demokracií", nebo její označení za vyspělé „náčelnictví", musí být teprve podloženo podrobnější analýzou, k níž ovšem dosud není dostatek podkladů. Vycházíme-li z výbavy hrobů horákovského lidu, pak nelze než uvažovat o velkých majetkových a sociálních rozdílech, které mohly vzniknout jen úplným rozkladem někdejší rodové společnosti. Horákovské lidstvo se již od začátku rozdělilo do menších seskupení, nevelkých osad, čemuž odpovídají i pohřebiště s malými počty hrobů. Rozložení osad a pohřebišť v zemi je nerovnoměrné: horákovská oikumena se rozpadá do několika dílčích oblastí, které jsou patrně odrazem větších organizačních (kmenových?) celků [Podborský 1980]. Koncentrace velmožských mohyl na Brněnsku naznačuje ústřední areál celé horákovské kultury, naopak jistá periferizace oblasti Ždánického lesa je snad spojena s jeho polohou mimo hlavní obchodní tepnu a s tamním méně úrodným krajem. Nejnižší společenská vrstva horákovského lidu — zemědělci — asi nepřijali hned od začátku nové halštatské ideje a náboženské představy a pohřbívali stále své mrtvé žárově v popelnicových hrobech; jen postupně přecházeli k jinému životnímu stylu: v klasickém stadiu je identifikujeme v hrobech s amforami, které nejsou vybaveny bohatší osobní výbavou, ani mimořádnou obětní složkou. Pohřby se zbraněmi a jezdeckou výbavou reprezentují asi skupinu bojovníků, z nichž ti nejvýznamnější se stali organizátory hospodářského života, podílníky dálkového obchodu a usurpátory politické moci jednotlivých oblastí, po smrti pak se dali pohřbít spolu s osobou (osobami) podřízenými v hrobce pod velkou mohylou. Počítat je třeba také s cizími elementy, s obchodníky, prospektory, řemeslníky-speciality a s osobami „duchovního" stavu. Struktura lidu platěnické kultury zůstala jednodušší. Poměrně rychle se tu ujala nová halštatská móda, spontánně se začalo pohřbívat do hrobů s amforou a obětinami, ale jinak zůstalo vše při starém, od způsobu bydlení až po žárový pohřební ritus. Rozdíly ve výbavě pohřbů nejsou tak výrazné, aby svědčily o silnější sociální stratifikaci. Teprve ve vrcholném stadiu se objevily v menším počtu komorové hroby bojovníků-jezdců, které se udržely ještě i v počátcích pozdního stadia. Šlo tu spíše o jedince než o celou sociální vrstvu; objevil se i názor, že tu mohlo jít o bojovníky z řad horákovského obyvatelstva. V Moravičanech bylo zjištěno, že i do komorových hrobů byly přidány pozůstatky jiných, asi podřízených osob. Vyšší vrstva lidu se tedy v lužickém prostředí začala formovat opožděně a ne v plné míře. Po skýtském náporu došlo i zde k jejímu zániku a obyvatelstvo lužické oblasti zcela zřetelně zchudlo.

401

Lid obou halštatských kultur na Moravě žil na okraji halštatského světa a jeho kultura nedosáhla lesku skutečných halštatských knížat. Ani životní styl horákovské velmožské vrstvy asi nelze srovnat s dvorským životem na podunajských halštatských hradech a s tím, co předvádějí scény na jihovýchodohalštatských situlách. Patrně však horákovské lidstvo bylo přece jen vyspělejší a lépe připravené ke zvládnutí skýtského nájezdu a k pozdějšímu přijetí laténské kultury, než jeho severní sousedé. Závěrem zbývá zamyslet se nad duchovním životem halštatského lidu. Pohřební ritus ukázal, že do hrobů se přidávaly obětiny bohům, nikoli již jen prosté nádoby s potřebami mrtvému na onen svět. Potvrzuje to předpoklady o rozvinutém a utužujícím se polyteismu doby halštatské. 3 složky obětin v amforových hrobech mohou naznačovat víru v nějakou božskou triádu: je tu asi zastoupena především oběť božstvu úrody (amfora se zemědělskými produkty) a stád (masitá obětina s nožem) a snad i božstvu záhrobního života. Zřejmě také starý kult slunce, který se již v době bronzové přetvořil ve víru ve sluneční božstvo, nabývá v halštatu nových rozměrů: někdejší sluneční vůz tažený labutěmi či stará sluneční bárka se transformovaly do podoby vozu taženého koňským spřežením a sluneční kotouč patrně přímo v antropomorfizovaného boha. Vytvořila se vazba mezi tímto symbolem a pohřebním vozem. Čtyřkolový vůz se zápřahem a vozatajem přešel do halštatské symboliky vůbec. Schematické rytiny vozu se objeví tu a tam na nádobách (např. i v širší oblasti lidu lužických popelnicových polí); z Moravy pochází taková rytina z kostěného předmětu z hrobu v Dobrčicích (obr. 246). V halštatské symbolice jinak pevně zakotvil kůň a rohatý dobytek (býk, vůl), jejichž protomy se uplatňují v toreutice, v aplikacích na bronzových nádobách, jako samostatné plastiky a v silně schematizované podobě patrně i v geometrické malbě na keramice (metopovité trojúhelníky s háčky). Z doby bronzové pak dále pokračuje stará sluneční symbolika — motivy slunečních ptáků a slunečních kotoučů (obr. 229:31, 32; 230:26). Doba halštatská tedy přináší utužení představ antropomorfizovaných bohů, což souvisí s prosazováním se významných osobností v lidské společnosti. V zemích špičkové halštatské civilizace se to projevilo i vznikem jednoduchých kamenných soch lidské podoby, umisťovaných na vrchol velkých mohyl, a symbolizujících asi nejvýznamnější osobnosti své doby, které byly po smrti heroizovány a vstoupily alespoň do lokálních božských panteonů; tyto skulptury jsou vzdáleným ohlasem velkého sochařství rané antiky.

Jen výjimečně se přišlo v halštatském prostředí na skutečné svatyně. Jde opět v prvé řadě o kruhové areály, přežívající od neolitu, z nichž nejznámější je „Goloring" v západním Německu (mezi Koblencí a Mayenem), v jehož vyvýšeném středu stál původně značně vysoký dřevěný sloup [Filip 1959, 137]. Z Dolního Rakouska lze zmínit rondel s halštatskými střepy z Hórersdorfu, z Moravy uvádí menší kruh z halštatského sídliště u Křižanovic S. Stuchlík [Podborský 1992, 113]. Jiná posvátná místa zřejmě existovala ve volné přírodě nebo na pohřebištích, jsou však těžko identifikovatelná. Zvláštním druhem obětišť byly posléze tajemné jeskyně, o nichž byla zmínka v souvislosti s Býčí skálou. Tak jako v době bronzové se i v halštatu věnovali kultu „kněží", a to buď speciálně (např. u „dvora" velmožů), nebo z titulu svých zvláštních schopností. Lze je hledat v hrobech s výbavou tzv. sakrální keramiky: tak např. v řadě žárových hrobů se našly spojité (dvojité či trojité) nádobky (Moravičany hr. 1080, 1099; Seloutky hr. 6, 24; Miroslav), z hrobu č. 5 v Určicích-Hájových pocházejí 2 štěrchátka ptačí podoby, z hrobu č. 2 v Mostkovicích zoomorfní nádoba, v komorovém hrobě č. 1147 v Moravičanech ležely 4 plastické sakrální symboly (svastika, trikvetrum, kolečka), v hrobě č. 27 v Seloutkách opět 2 kolínkovité rohy na pití. Na základě nálezu podobného „picího rohu" v jedné z bohatých hrobek v Brně-Holáskách by byla na místě úvaha, zda v některých případech příslušník velmožské vrstvy nebyl zároveň nejvyšší osobností kultu. Je velmi pravděpodobné, že osoby „duchovního stavu" obstarávaly i jiné druhy nemateriální společenské činnosti. V životě halštatské šlechty, o němž informuje situlové umění, to byly sportovní hry o cenu, slavnostní hostiny s průvody, tanci a hrou na hudební nástroje (lyry, aulosy, syrinxy), podle vyobrazení na známých urnách z okolí Šoproně opět rituální tance, obřadní tkaní látek (pohřebního rubáše?), lovy, slavnostní průvody. Protože celý tento dvorský způsob života byl ritualizován, lze předpokládat, že „kněží", případně i „kněžky", v něm hráli významnou organizační i praktickou roli (verbální projevy, chvalozpěvy, hra na hudební nástroje, tanec apod.). Zabývali se jistě také medicínou, astronomií, správou „kalendáře", organizací výročních svátků apod. V moravském prostředí můžeme předpokládat podobnou aktivitu alespoň ve skromném a prostším měřítku. Pomůckami při náboženských obřadech byly často zmiňované sakrální předměty. Dochovala se zvláště keramická štěrchátka, měsícovité idoly, vícenásobné nádobky, zoomorfní keramika, řada závěs-

402

249 1 — Mohelnice. Bronzový závěsek v podobě beránka z hrobu platěnické kultury; 2 — Býčí skála. Bronzová figurka býčka se železnými intarziemi.

ných amuletů (v horákovském prostředí se velmi rozšířily drobné hvězdicovité závěsky se 2 otvory a větší ploché terče s měsícovitým výkrojkem nad závěsným otvorem), koleček, drobných nádobek s dírkami atd. K této skupině památek je třeba připočítat i řadu drobných zvířecích sošek, zejména ptáků a koní (Jaroměřice n. R., Křenovice, Brno-Řečkovice, Nechvalín); z Tvarožné pochází i zlomek patrně lidské sošky. Do sféry uměleckých výrobků lze počítat bronzový závěsek v podobě beránka z Mohelnice, i legendární

figurku býčka z Býčí skály. Drobné ochranné amulety či talismany, související s různými věrskými přežitky a pověrami, zavěšovali i do náhrdelníků (provrtané medvědí zuby a drápy, kamenné závěsky, mušle, kovové i jantarové přívěsky). 5.5 K otázce jazykové příslušnosti předkeltského obyvatelstva Moravy Moravu obývaly před příchodem Slovanů kmeny mluvící jinými indoevropskými jazyky: v římské době Germáni (Kvádové), v době laténské Keltové (Volkové, Kotinové); to je dosvědčeno historickými zprávami i archeologickými nálezy. Co se týká jazykové příslušnosti obyvatel Moravy v době předlaténské, především v bezprostředně předcházejícím období halštatském, je jisté jen to, že to byly kmeny mluvící rovněž indoevropskými dialekty. Až do poměrně nedávné doby byla velmi rozšířená teorie o Ilyrech jako předchůdcích Keltů na našem území. Novější bádání však ukázala, že Ilyrové představovali málo významnou indoevropskou skupinu, situovanou v oblasti dnešní Černé Hory a severní Albánie; teorie o mohutné ilyrské větvi, zahrnující množství dávných indoevropských dialektů severozápadního Balkánu a střední Evropy, se ukázala klamnou. V této souvislosti je třeba poukázat na dvě zásadní chyby, jichž se často dopouštějí badatelé uvažující o etnicitě dávných kultur. Jedna z nich je nekritické spojování archeologických komplexů s konkrétními indoevropskými jazykovými skupinami. S tím pak nerozlučně souvisí druhá chyba, totiž promítání historického členění indoevropských jazyků do dávné minulosti — přesvědčení, že indoevropské větve, známé v historické době, existovaly v zárodku již od rozpadu prvotního jazykového společenství. Klasickým příkladem obou chyb je identifikace Praslovanů s nositeli lužické kultury (zejména polskými archeology poválečného období). Slovanské, germánské a románské jazyky představují jazykové skupiny mladšího data, vzniklé vlastně až v historické době diferenciací prajazyků, do značné míry přímo doložených v podobě literárních jazyků (staroslověnština, klasická latina); platí to částečně i o keltských jazycích. Zmíněné prajazyky vznikly v poměrně nedávné prehistorické fázi integrací úlomků dávnějších (primárních) indoevropských skupin. Takovéto primární indoevropské skupiny byly v Evropě patrně čtyři: západoevropská (protokeltská), středoevropská (protovenetská), východoevropská (protobaltská) a (proto)balkánská. Každá z nich představovala nářeční kontinuum, tj. souhrn kmenových dialektů plynule přecházejících jeden v druhý.

403

Co se týká konkrétních oblastí Evropy, je třeba si klást nejen otázku, k jaké indoevropské skupině patřilo její prehistorické obyvatelstvo, ale i otázku, od kdy je daná oblast osídlena lidem mluvícím indoevropským jazykem. Zodpovězení této druhé otázky přirozeně úzce souvisí s problémem pravlasti indoevropských jazyků. Tuto pravlast hledají někteří badatelé na východě (v minulém století dokonce za Kaspickým mořem, nyní spíše v oblasti severně od Kavkazu nebo v Malé Asii), jiní však ve střední nebo jihovýchodní Evropě. Právě v prvém případě naléhavě vyvstala otázka příchodu prvních Indoevropanů do střední Evropy. Ten byl často spojován s příchodem nositelů tzv. šňůrové keramiky pozdního eneolitu. Hypotézy tohoto druhu nemají ovšem žádnou jazykovědnou oporu; pro jazykovědce je totiž rozhodující zjištění, zda na daném území lze najít jazykové stopy staršího předindoevropského osídlení. Tak tomu vskutku je v západní a jižní Evropě: epigrafické památky předindoevropských jazyků na Pyrenejském a Apeninském poloostrově, neindoevropský jazyk Basků přeživší až do současné doby, silné stopy neindoevropského substrátu v irštině apod. Ve střední Evropě však nejsou zjistitelné žádné zřetelné stopy tohoto druhu (ojedinělé pokusy identifikovat jednotlivá slovanská, germánská a jiná slova jako výpůjčky ze záhadného předindoevropského jazyka vyzněly naprosto nepřesvědčivě). Nic nám tudíž nebrání pokládat již nejstarší usedlé obyvatelstvo střední Evropy — nositele kultury s lineární keramikou — za Indoevropany. Tuto domněnku dnes zastává řada významných jazykovědců i archeologů. Lze dále soudit, že indoevropský jazykový areál (praindoevropské nářeční kontinuum) se již v této fázi rozpadl na dva subareály: východní a západní. Svědectvím toho může být mj. chybění staré zemědělské terminologie v indoíránských jazycích. Zatímco jazyky východního subareálu se vyvíjely rychleji (ve 2. tisíciletí př. n. l. už tu shledáváme jazyky, které zřejmě mají za sebou delší samostatnou existenci), probíhal vývoj na západě (tj. ve střední Evropě a na Balkáně) mnohem pomaleji. Můžeme tedy soudit, že nositelé neolitických a eneolitických kultur na našem území mluvili některými kmenovými dialekty západoindoevropského kontinua. Hlubší diferenciaci tohoto areálu lze situovat až do pozdního neolitu. Teprve kolem zlomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. patrně došlo k jeho rozpadu na 4 svrchu zmíněné dílčí areály. V této fázi lze již vyslovit domněnky o souvislosti uvedených dílčích areálů s jednotlivými kulturami doby bronzové: nositelé kultur únětické, nitranské a maďarovsko-věteřovské mluvili snad dialekty středoevropské skupiny, tvůrci

kultur mohylových (zejména hornodunajských) pak asi dialekty západoevropské skupiny. V závěrečné fázi bronzové doby došlo už k rozpadu některých primárních indoevropských seskupení. Jako první se zjevně rozpadlo protobalkánské kontinuum. To je dokumentováno archeologicky a zčásti i historicky: příchod Frygů do Malé Asie, Dórů do egejské oblasti, Messapiů (a později i předků oskoumberských kmenů) na Apeninský poloostrov, nájezdy "mořských" národů ve východním Středomoří apod. Kolem zlomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. se zjevně rozpadl i středoevropský (protovenetský) areál: indoevropské kmeny (předkové Latinů, Sikulů aj.) okupují značnou část Apeninského poloostrova, na severu se odděluje zárodek pozdějších Germánů, některé kmeny patrně odcházejí do západní Evropy; jednou ze stop tohoto stěhování je výskyt etnonyma Veneti (Venedi apod.) na různých místech Evropy. Na půdě pozdější Moravy obyvatelstvo v této fázi patrně mluvilo dialekty středoevropské („venetské") skupiny (kultura velatická, podolská, lužická, slezská). Tato situace pokračovala ve střední Evropě bez velkých změn i ve starší době železné. Nositelé různých variant halštatské kultury mluvili na Moravě patrně i nadále venetskými dialekty (kultura horákovská aj.), v Čechách zčásti venetskými dialekty, zčásti však patrně dialekty západoevropské provenience ("protokeltskými"). Toto období totiž představuje konečnou fázi formování historických Keltů: základ tu tvořily indoevropské kmeny západoevropského areálu s příměsí středoevropských — a také se značným podílem neindoevropských prvků. Integrace těchto různorodých elementů nedosáhla toho stupně jako u Germánů a Slovanů: je jen málo společných rysů, jež bychom mohli přisoudit hypotetickému keltskému prajazyku. Jak ukazují nejnovější nálezy „keltských" jazykových zbytků, zejména na Pyrenejském poloostrově, nastaly některé typické hláskové změny až po částečném rozchodu kmenů západoevropského areálu. V halštatském období nešlo ještě o Kelty (Prakelty), ale spíše o jakési Protokelty. O Keltech (sensu stricto) můžeme mluvit až v období laténské kultury, kdy tyto kmeny obsadily rozsáhlé oblasti v západní, střední a jižní Evropě a pronikly až do Malé Asie. V této době překryly keltské kmeny starší indoevropské etnikum (Venety?) i v oblasti Moravy. V laténském období bylo také dovršeno formování germánského a protorománského jazyka. Jejich diferenciací vznikly v následujícím římském období (0—400 n. 1.) germánské a románské jazyky, jež svou expanzí téměř úplně překryly původní oblast keltských a paleobalkánských jazyků. Expanze germánských jazyků zasáhla — jak známo

404

— i naše země. Stranou tohoto území, na pomezí střední a východní Evropy probíhala v této době konečná fáze rozpadu protobaltského areálu a formování praslovanštiny. Její expanze v následujících staletích pak dotvořila jazykovou mapu Evropy (včetně našich zemí) do té podoby, jež v hrubých rysech přetrvává až do dneška. Jediným přímým svědectvím o přítomnosti předkeltského indoevropského etnika na našem území (na Moravě) jsou zeměpisné názvy (zejména názvy řek), jež jsou sice zjevně indoevropského původu, jež však nelze přisoudit žádné z pozdějších indoevropských vrstev (Keltům, Germánům nebo Slovanům). Typickou ukázkou jsou jména řek Opavy na Moravě a Úpy v Čechách. Přítomnost souhlásky p v indoevropském základu s významem „voda" (staroind. ap-, lit. upe „řeka" apod.) ukazuje, že tato jména nepocházejí ani od Keltů (kde souhláska p zanikala), ani od Germánů (kde se měnila ve f). Pro mnohá tato jména je typické tvoření příponami ra (např. Odra < xadarā), isā (např. Olza < x Alisā, srov. mj. franc. Auze), ntā aj. Co se týká kořenů, je snad nejfrekventovanější základ x mar- „velká voda, tj. vodní plocha nebo rozvodněná řeka". Tento původní význam je uchován v litevském marēs „zátoka uzavřená kosou", něm. Moor „bažina" aj., kdežto význam „otevřené moře" (lat. mare atd.) je patrné druhotný. Z mnoha názvů obsahujících tento základ uvádíme jen tři jména větších řek: maďar. Maros (rumun. Mureš, lat. Marisia), srb. Morava (lat. Margus) a naše Morava. Nejstarší podoba tohoto jména je uchována v lat. Marus. Germánští obyvatelé našich zemí spojili toto převzaté jméno se svým slovem pro vodu (gótsky ahwa, srov. lat. aqua): Mar-ahwa. Z toho pak staroněm. Maraha (něm. March) a slovan. Morava. Nemálo názvů řek je tvořeno od základu obsaženého v českém slovese líti: Litava (v Čechách, na Moravě i na Slovensku), Leitha (v Rakousku) a patrně také Lietuva (= Litva; původně asi název řeky). Koncovka -ava v těchto názvech (O p a va, Litava apod.) pochází od Germánů (viz název Moravy). Jména tohoto typu se vyskytují — jak už bylo naznačeno — v různých končinách Evropy (srovn. dále např. č. Jizera, něm. Isar, franc. Isère apod.). Jejich morfologická i hlásková struktura ukazuje, že pocházejí z doby, kdy rozdíly mezi indoevropskými dialekty západního areálu byly ještě nevelké (to platí zejména pro oblast zvukové stavby). Jejich datování je proto nejisté — nevíme, zda pocházejí ještě z doby západoindoevropského společenství, nebo až z doby, kdy tu již existovaly dílčí areály. V jazykovědné literatuře je zvykem označovat tato jména jako „praevropská".

6

KELTSKÁ OKUPACE MORAVY (doba laténská)

obou laténskou začíná ve střední Evropě raná doba dějinná (protohistorická). Keltové, obyvatelstvo indoevropského původu, jsou nejstarším historicky doloženým etnikem severně od Alp, odkud je již od konce 6. stol. př. n. 1. uvádějí antičtí autoři; nazývali je tak Řekové, zatímco Římané mluvili v Itálii a později také v Zaalpí o Galech. Poprvé jména Keltů užil Hekataios Milétský a otec starověké historie Hérodotos z Halikarnássu, který uvedl, že Dunaj pramení v zemi Keltů. Původní keltská sídla se nacházela v jihozápadním Německu, východní Francii a v přilehlé části Švýcarska, kde kolem poloviny posledního tisíciletí př. n. l. došlo podle archeologického svědectví ke značnému rozvoji ekonomiky, ke všeobecnému kulturnímu rozmachu a ke značné sociální diferenciaci. Vykrystalizovalo zde bohaté knížecí prostředí, zásobované luxusními výrobky středomořského původu. Na druhé straně však touha po ještě větším bohatství, válečnické založení, znásobené snad i relativním přelidněním, vedlo k postupným střetům Keltů s jejich sousedy a k jejich rozsáhlé expanzi. Na počátku 4. stol. př. n. l. zahájili Keltové velkou invazi, jejíž první fázi v archeologických pramenech velmi dobře dokumentuje přítomnost typických nálezů laténské kultury a v písemných pramenech ji názorně ilustruje známá pověst, kterou uvedl o hodně později římský historik Titus Livius. Podle ní synovci Ambigata, krále Biturigů, se vydali pro přelidnění na cestu: osud určil, že Segovesius hledal se svým lidem nová sídla v Hercynském lese, Bellovesius táhl do Itálie. Keltská expanze skutečně proběhla v těchto dvou směrech, z nichž vpád do vyspělého severoitalského prostředí je doložen nejen archeologickými, nýbrž poměrně velmi dobře i historickými zprávami. Keltové si zde podmanili bohatá etruská města v Popádí a jednotlivé jejich kmeny obsadily široké území severně Apenin. Jejich nesporně prudká vlna dosáhla roku 387 př. n. l. dokonce i Říma, který Keltové až na Kapitol dobyli, vyplenili a získali zde velké výkupné. Válečnické schopnosti Keltů vedly již od těchto dob 405

k tomu, že ve středomořském prostoru vstupovali velmi často do žoldnéřských služeb. Další časná vlna keltské expanze, o níž jsme ovšem z historických pramenů informováni již podstatně méně, směřovala Podunajím na východ do Karpatské kotliny a dosáhla ilyrského adriatického území. Dnes se ovšem považuje za pravděpodobné, že část českých zemí byla Kelty osídlena již ve 2. polovině 5. stol. př. n. l., teprve od poloviny 4. stol. však byly obsazeny prakticky všechny jejich nejúrodnější části. Čechy obýval kmen Bójů, podle něhož vznikl latinský název země Boiohaemum; není vyloučeno, že Bojové sídlili i na Moravě. Dalším keltským kmenem, jehož sídla lze hledat pravděpodobně na Moravě, byli Volkové-Tektoságové. Již v nejranější době vpádu do Itálie a do středního Podunají je možno skupiny expandujících Keltů velmi dobře archeologicky zachytit. Vytvořili nový osobitý výtvarný a umělecký styl, nazvaný podle naleziště La Těne ve Švýcarsku stylem laténským, který se v hmotné kultuře objevuje na rozsáhlém evropském území. Zřetelně odráží novou historickou situaci a v době svého největšího rozkvětu dokonce přesahuje hranice teritoriálního rozšíření keltských kmenů. V další migrační vlně na východě postupovali Keltové na Balkán. Z r. 335 př. n. l. je známa zpráva o přijetí poselstva adriatických Keltů makedonským králem Alexandrem Velikým, po jehož smrti započal nápor keltských skupin na území jeho nástupců. Zvláště poslední tažení bylo nejprudší: r. 279 př. n. l. totiž pronikli Keltové až do Řecka, pokusili se neúspěšně o vyplenění proslulé Apollónovy svatyně v Delfách a jejich část pronikla až do Malé Asie (zde dokonce založili asi dvě a půl století trvající vlastní stát); jejich nápor však byl zastaven porážkou r. 278/277 př. n. l. V západní Evropě osídlily keltské kmeny většinu území dnešní Francie, část Británie a Pyrenejského poloostrova. V období svého největšího rozmachu tak sahal keltský svět od britských ostrovů až po Karpaty. Dosáhl značného hospodářského rozkvětu a ve druhém stol. př. n. 1. byl dokonce svědkem zrodu aglomerací městského typu. V té době se však začali

v části Evropy prosazovat Germáni a zároveň vzrůstala agresivní moc římské republiky. Již po r. 225 př. n. 1. a zvláště po vítězných druhých punských válkách počíná totiž Řím postupně vytlačovat Kelty ze severoitalského území, které se pak konečně stalo r. 189 př. n. I. římskou provincií. Římská republika postupně také ovládla keltské území v dnešní Francii, kde úplné podmanění Keltů dokončil G. I. Caesar v letech 58—51 př. n. l. Právě Caesarovy známé Zápisky o válce galské jsou hlavním pramenem pro poznání života Keltů. Keltové neměli dost času na vytvoření vlastního státu, nedokázali účinně čelit tlaku Římanů z jihu a Germánů od severu a kolem poloviny posledního století př. n. l. se jejich politická moc v Evropě zhroutila [k historii Keltů podrobněji Filip 1956, 11—35; Filip 1959]. Stále jsou však platná slova J. Filipa [1959, 164], který před více než třiceti roky konstatoval: „Význam Keltů pro evropskou civilizaci nemá obdoby v nejstarších dějinách Evropy. V nejstarší době patří jim zásluha o přiblížení ,barbarské' Evropy zdrojům pokročilé jižní kultury a civilizace rodícího se antického světa. Později Keltové využili svých organizačních schopností, smyslu pro technickou dokonalost a uměleckou náplň tvorby a vytvořili podivuhodnou hospodářskou základnu, která vtiskla své podstatné rysy celému prostředí. Obohatili evropskou civilizaci dokonalejšími výrobními metodami a procesy, zavedli větší specializaci ve výrobě a vytvořili tak předpoklady pozdějšího středověkého vývoje. Pravěký civilizační proces jimi ve střední Evropě vyvrcholil." 6.1 Periodizace doby laténské V rámci doby železné bylo období laténské kultury vyčleněno koncem minulého století a postupně bylo na podkladě nových archeologických nálezů dále děleno. Dosud platné třídění vytvořil počátkem tohoto století na základě jihoněmeckého materiálu P. Reinecke, který dobu laténskou rozdělil na čtyři stupně (A, B, C, D), později dále detailněji členěné na fáze. Tento již dobře propracovaný relativně chronologický systém lze poměrně dobře porovnat s absolutní chronologií. Využívají se přitom samozřejmě především písemné zprávy, přítomnost dobře datovatelných jižních importů v keltském, či naopak keltských nálezů v klasickém prostředí a v poslední době i datování pomocí přírodovědných metod. Relativní a zvláště absolutní chronologie laténského období je v posledních dvou desetiletích ve značném pohybu, a proto níže uvedený přehled je nutno považovat pouze za orientační:

2

6.2 Z dějin poznání moravského laténu Doba laténská byla v rámci evropského pravěku vyčleněna jako samostatné období r. 1872 H. Hildebrandem a brzy poté, r. 1885, položil O. Tischler základ k jejímu chronologickém třídění. R. 1902 provedl P. Reinecke detailnější klasifikaci laténských nálezů a jeho rozdělení doby laténské na čtyři vývojové stupně je platné s různými úpravami v zásadě až do současné doby [Filip 1956; Meduna 1980a]. Moravské nálezy laténských zejména hrobových předmětů se sice v literatuře objevovaly již přibližně od poloviny minulého století, teprve však I. L. Červinka v článku Kostrový hrob u Slavkova a gallské starožitnosti na Moravě [1901] a následné práci Morava za pravěku [1902] poprvé shrnul nepočetné moravské laténské nálezy v podstatě pouze hrobového charakteru, které přisoudil Keltům. Znal tehdy jen okolo dvaceti lokalit, většinou pouze s jednotlivými hroby, a interpretoval tedy keltské nálezy na Moravě jen jako doklad přítomnosti „potulných cizinců" v domácím prostředí kultury popelnicových polí. Již r. 1909 však F. Lipka uvedl do odborné literatury keltské oppidum Staré Hradisko [Lipka 1909] a postupně přibývaly i další sídlištní lokality. V souborných zpracováních laténské kultury na Moravě, které na základě množících se nálezů provedl r. 1912 opět I. L. Červinka [1912] a o rok později A. Rzehak [1913], již pak nebylo pochybnosti o keltském osídlení moravského území. K podstatnému rozšíření laténských nálezů, především z pohřebišť, došlo až po první světové válce, zejména zásluhou M. Chleboráda a A. Procházky na Bučovicku a Slavkovsku. Právě jejich výzkumy (např. pohřebišť z Bučovic, Holubic a Křenovic) se staly základem odborné publikace Gallská kultura na Vyškovsku [Procházka 1937], která z moravského území registruje již kolem 100 lokalit s 382 hroby. Výzkumu nížinných sídlišť nebyla tehdy věnována prakticky žádná pozornost, naopak však v letech 1934—1937 pod vedením J. Böhma a J. Skutila probíhal rozsáhlý systematický výzkum oppida Starého

Hradiska. Výzkum dále pokračoval zejména zásluhou J. Poulíka, který v r. 1936 prozkoumal pohřebiště v Ponětovicích [Meduna 1962b], v době protektorátu pak velké pohřebiště v Brně-Maloměřicích [Poulík 1942] a v Pustiměřských Prusích [Meduna 1962a]. Poměrně početných a kvalitních moravských hrobových nálezů využil významou měrou ve svém díle Keltové ve střední Evropě J. Filip [1956], který registroval z moravského území již 158 pohřebišť. Práce E. Šimka Poslední Keltové na Moravě [1958] vyšla bohužel z nesprávného hodnocení archeologického materiálu, které vedlo k jeho zcela mylné interpretaci jako dokladu přežívání moravských Keltů do doby římské; podala však první obšírnější soupis laténských sídlišť na Moravě. Profesionalizace archeologie po druhé světové válce umožnila získání hlubších poznatků i o době laténské, a to zejména zásluhou K. Ludikovského a J. Meduny. Tito odborníci nejen získali nový důležitý pramenný materiál (K. Ludikovský provedl např. výzkumy pohřebišť v Blučině a v Lovčičkách, sídlišť v Mistříně a ve Velkých Hostěrádkách, J. Meduna realizoval zejména rozsáhlý výzkum oppida Starého Hradiska), nýbrž i zpracováním nálezů v jednotlivých studiích postupně zvyšovali znalosti o tomto období. Podrobný přehled doby laténské na Moravě podal J. Meduna [1980a]. Vrcholem dosavadního bádání o době laténské na moravském území je práce J. Meduny Die latěnezeitlichen Siedlungen in Mähren [1980a], která podává nejen podrobnou klasifikaci dostupného materiálu, ale sumarizuje i další poznatky o keltském osídlení. Tato studie, spolu s katalogem sídlišť a pohřebišť [Meduna 1980b], dovedla bádání o době laténské na moravském území v celoevropském měřítku na značně vysokou úroveň. Doba laténská se tak stala jedním z nejlépe zpracovaných pravěkých období na Moravě. Tento stav proto umožňuje zaměřit nadále pozornost spíše na otázky poznání podoby sídlišť, struktury osídlení, ekonomiky, společenského a sociálního rozvrstvení a duchovního života. 6.3 Osídlení Moravy v době laténské Keltové osídlili Moravu již v průběhu stupně LT A. Tato první vlna keltského obyvatelstva, která do země nepochybně přišla Podunajím, okupovala především jižní a jihovýchodní část Moravy. Osídlená oblast sahá na severu až po Brněnskou kotlinu, Vyškovskou bránu a severní úpatí Litenčických vrchů, na východě pak po řeku Moravu, jde tedy v podstatě o území obsazené v době halštatské lidem horákovské kultury; snad jen jihozápadní Morava

s nápadnou koncentrací pozdně halštatských sídlišť nebyla touto vlnou okupována beze zbytku. Problematika přechodu mezi dobou halštatskou a laténskou není, žel, dosud vyřešena s konečnou platností, i když je zřejmé, že tu šlo o výrazný zlom v dějinném vývoji. Starší názory počítaly s přežíváním horákovské kultury a jejích nositelů na jižní Moravě pod keltskou okupací hluboko do doby laténské, dokonce až do 3. či 2. století př. n. l. Ojedinělé nálezy laténské keramiky na pozdně horákovských sídlištích se interpretovaly jako doklad souběžnosti s keltským osídlením. Nové pojetí, opírající se o prameny získané nejnovějšími výzkumy, předpokládá, že konec horákovské kultury a jejích nositelů nastal již v průběhu 5. stol., v každém případě však již na počátku stupně LT A, a že již ve 2. polovině 5. stol. došlo k první vlně keltské imigrace na jižní Moravu. Na druhé straně je pravděpodobné, že v období této první keltské okupace jižní Moravy pokračoval plynulý vývoj v severní části země, osídlené lidem platěnické kultury. Nálezy časně laténské kolkované keramiky, vyskytující se zde na sídlištích, lze považovat patrně pouze za doklad kulturních vlivů z jižního keltského prostředí. 6.3.1 Časné laténské osídlení Moravy ( L T A ) Současné poznatky o časně laténském období na Moravě se opírají téměř výlučně o materiál ze sídlišť. I když je jich známo již několik desítek, je výzkum teprve v počátcích a neumožňuje dosud podat bližší informace o jejich podobě. Lze říci, že byla situována v příhodných polohách a že patrně nebyla příliš veliká. Skromné jsou bohužel i poznatky o sídlištních objektech. Kromě kruhových jam, sloužících pravděpodobně jako zásobnice, a dalších menších nepravidelných jam, je známo dosud pouze několik větších zahloubených objektů, majících snad sídelní charakter. Jsou nepravidelně oválného až obdélníkového půdorysu (Brno-Horní Heršpice, obj. 4—300 x 320 cm; Polešovice, obj. 270—300 x 380 cm, obj. 278 až 320 x 340 cm; Šakvice, obj. 2—480 x 530 cm), pouze v Šakvicích však byly zjištěny zřetelné doklady nadzemní konstrukce v podobě malých kůlových jam na obvodu. Z hmotné náplně stupně LT A máme dosud poměrně dobré znalosti především o keramice. Pro toto období jsou příznačné hrnce z tuhového materiálu a situly s plastickou páskou nebo kolkovanou výzdobou pod hrdlem, lahvovité tvary z jemného materiálu, často na plecích zdobené kolkováním, a mísy z jemného materiálu se zataženým okrajem či esovitě profilované, na jejichž vnitřní straně a někdy i na

407

Mapka 27 Osídlení Moravy v době laténské. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory moravských Keltů; E — sídelní areál lidu púchovské kultury; F — keltské oppidum; G — sídliště; H — kostrové hroby; 1 — žárové hroby; J — svatyně; K — hradisko lidu púchovské kultury. 1 — Blučina; 2 — Bořitov; 3 — Brno-Maloměřice; 4 — Drnholec; 5 — Holubice; 6 — Chvalčov-Hostýn; 7 — Ježkovice-Černov; 8 — Jičina-Požaha; 9 — Křenovice (o. Vyškov); 10 — Ludéřov; 11 — Malé Hradisko-Staré Hradisko; 12 — Milovice; 13 — Mistřín; 14 — Mohelnice; 15 — Mutěnice; 16 — Ponětovice; 17 — Provodov; 18 — Ptení; 19 — Strachotín; 20 — Štramberk-Kotouč; 21 — Velké Hostěrádky; 22 — Všcmina.

vnější straně výdutě je charakteristická kolkovaná výzdoba. Početná je také keramika vyrobená v ruce z hrubého materiálu — především hrnce s plastickou páskou nebo řadou důlků pod hrdlem a různé tvary mís. Tuto v ruce robenou keramiku však lze dosud velmi obtížně odlišit od pozdně halštatské a při jejím hodnocení bude třeba vycházet důsledně z uzavřených nálezových celků. Kovových předmětů známe ze sídlišť velmi málo, za zmínku však stojí chronologicky velmi významné nálezy bronzových spon s patkami v podobě ptačích hlaviček z Kramolína a Otaslavic a známá spona ze Střelic s kuželkami na lučíku [Meduna 1974]. Významným nálezem je kostěný hrot ze Šakvic, na němž je vyryta typická časně laténská výzdoba. 408

Kromě nížinných sídlišť bylo v posledních letech rozpoznáno a výzkumem také bezpečně prokázáno první časně laténské hradiště na Moravě — Černov u Ježkovic na východním okraji Drahanské vysočiny [Čižmář 1990a]. Lokalita o rozsahu asi 2,3 ha je po obvodu opevněna jedním a z nejlépe přístupné severní strany dalšími dvěma mohutnými valy. Zjišťovacím výzkumem bylo na několika místech zkoumáno opevnění hradiště. Hradbu zbudovanou na terasovitě upraveném terénu tvořil asi tři metry široký hlinito-štěrkový násyp s čelní kamennou zdí, v níž nebyly zjištěny žádné kůlové jámy. Ve zjišťovací sondě o délce 50 metrů a šířce 2 metry, položené ve vnitřním areálu, se kromě kulturní vrstvy nacházelo pouze několik kůlových jam a menších nepravidelných objek-

250 Časně laténská sídlištní keramika stupně LT A. 1, 2, 8 — Koryčany; 3, 5, 7 — Šlapanice; 4 — Lovčičky; 6, 12, 14, 16—19 — Ježkovice-Černov: 9,13 — Jarohněvice; 10,15 — Brno-Horní Heršpice; 11 — Křenovice (o. Přerov).

409

251 Drobné sídlištní a hrobové předměty časně laténského stupně. 1 — kostěné razidlo; 2 — certoská spona; 3—4 — spony s ptačí hlavičkou; 5 — náramek s očky na koncích; 6 — spona s kuželkami; 7 — kostěný hrot s rostlinnou výzdobou. 1 — Polešovice; 2, 5 — Lovčice; 3 — Otaslavice; 4 — Kramolín; 6 — Střelíce (o. Znojmo); 7 — Šakvice.

tů. V jednom byl uložen depot železných předmětů, obsahující dvě sekery a dva srpy. V získaném materiálu převažují nálezy keramiky stejného charakteru jako z nížinných sídlišť. Jedna její část je vyrobena v ruce z hrubého materiálu a je zastoupená především hrnci s plastickou páskou nebo řadou důlků pod hrdlem a mísami se zataženým okrajem. Početná je také keramika zhotovená z tuhového materiálu; jde o hrnce s plastickou páskou nebo s kolkovanou výzdobou pod hrdlem a vyskytla se i mísa se zataženým okrajem. Výrazným tvarem je dvojkónická tuhová situla s plastickou páskou na lomu mezi hrdlem a výdutí. Menší podíl tvoří na kruhu vyrobená keramika z jemného materiálu; jsou to lahvovité tvary s plastickými žebry na honu části výdutě a mísy s esovitě profilovaným nebo zataženým okrajem. Na vnitřní straně jedné mísy a na honu části lahvovitého tvaru se nachází charakteristická kolkovaná výzdoba. Z ostatních nálezů je nutno jmenovat celý úzký železný list kopí, části dvou úzkých železných radlic a skleněný žlutý korál s modrobílými očky. Kamenné závaží s železným očkem na zavěšení sloužilo patrně k otevírání a zavírání dveří; další jsou známa i z jiných moravských lokalit. Byla též nalezena část obdélníkového kamenného mlýna charakteristického typu, kte410

rý je na našem území příznačný právě pro časně laténské období. Nejvýznamnějším nálezem z Černova je depot devatenácti železných předmětů, který byl získán v centrální části lokality ještě před zahájením výzkumu. Jeho skladbu tvoří mimo jiné zemědělské (radlice), kovářské (tulejovité kladivo) a dřevoobráběcí (sekery, dláto) nástroje, výbava domácnosti (klíč, nože, sekáč, pinzeta) a stavební kovám (skoby). Celý soubor obsahuje předměty charakteristické pro stupeň LT A, přičemž je nutno zdůraznit, že tento první časně laténský depot z moravského území obsahuje jedny z mála datovaných nejstarších nálezů radlice a klíče na Moravě a ve střední Evropě vůbec. O zemědělství časně laténského období jsme informováni jen velmi nedostatečně. Dosud nemáme žádné znalosti o pěstovaných druzích kulturních rostlin, některé nálezy nám však alespoň dokládají jednotlivé procesy rostlinné výroby. Z hradiska Černov známe tři železné úzké radlice a tři srpy. Ke mletí obilí byl používán nový, oproti halštatskému období podstatně pokročilejší typ obdélníkového ručního mlýnu, který byl na moravském území vyráběn pod vlivem řeckých předloh [Čižmář 1990e].

Zatímco časné laténských sídlišť stupně LT A známe již poměrně hodně, stále na Moravě postrádáme současná pohřebiště. Dosud na jejich existenci ukazuje pouze několik ojedinělých hrobů a není také vyloučeno, že by k nim bylo možno přiřadit i některé hrobové nálezy, dosud datované do pozdně halštatského období. V každém případě je nedostatek pohřebišť z tohoto období nepochybně dán stavem výzkumů a je pravděpodobné, že dříve či později, podobně jako v posledních letech na území jihozápadního Slovenska a dolního Rakouska, budou objevena i na Moravě. Z historického hlediska je důležité zjištění násilného konce hradiska Černova, na což lze usuzovat na základě dokladů požáru hradby, přítomnosti depotů železných předmětů a snad i z nálezu celého listu kopí v příkopu před hradbou. Známe již také řadu sídlišť stupně LT A, jejichž vývoj bezpečně do dalšího období nepokračuje. Lze se proto domnívat, že tento fakt i zánik Černova by mohl pravděpodobné souviset s druhou vlnou keltské okupace, která moravské území zasáhla před polovinou 4. století a která je charakterizována plochými keltskými pohřebišti.

252 Ježkovice-Černov. 1 — celkový pohled na hradisko od jihu; 2 — zbytky vnitřního opevnění.

V současné době také postrádáme větší soubory, které by umožnily postihnout kvantitativní skladbu chovaných druhů domácích zvířat. Lze pouze konstatovat, že byly zjištěny kosti tura domácího, ovce nebo kozy, zcela jistě i kozy, prasete domácího, koně a kura domácího. Význam lovu podle dosud získaného osteologického materiálu byl zanedbatelný. Chudost nekeramických nálezů na časně laténských sídlištích s výjimkou Černova způsobuje, že jsme poměrně málo informováni i o řemeslné činnosti. Kovářství je z nástrojů dosud doloženo pouze tulejovitým kladivem, dřevoobráběcí činnost sekerami a dlátem, textilní a kožedělná výroba tkalcovskými závažími, přesleny a šídlem. Nepochybně rozvinutá musela být výroba keramiky; s její výzdobou souvisí unikátní nález kostěného razidla pro zhotovování palmetovitých kolků z Polešovic. Nedaleko hradiště Černova se podařilo zjistit pravděpodobné místo těžby suroviny a výroby typických obdélníkových kamenných mlýnů, které byly v rámci Moravy jistě i jedním z mnoha předmětů rozvinutého obchodu.

253 Ježkovice-Černov. Plánek časnělaténského hradiska.

411

254 Ježkovice-Černov. Depot železných předmětů (LT A).

6.3.2 Etapa plochých keltských pohřebišť (L TB —C 1 ) Před polovinou 4. stol. bylo moravské území s největší pravděpodobností z Podunají obsazeno druhou vlnou keltského obyvatelstva, kterou lze patrně ztotožnit s historickou expanzí Keltů známou z antických písemných pramenů. Nejstarší nálezy ze

samého počátku stupně LT B1 se sice soustřeďují v jižní části země, záhy však Keltové osídlili prakticky všechna úrodná území Moravy. Dokumentuje to nejenom několik set sídlišť, která však nelze většinou přesněji datovat, nýbrž především keltská pohřebiště, i když jejich hustota je v některých oblastech nepochybně ovlivněna stavem výzkumu. Nejlepší znalosti o nich máme dosud z Brněnska a Slavkovska, na412

opak, až na nepatrné náznaky je neznáme ze severní části Boskovické brázdy a z oblasti východně řeky Moravy, vůbec pak z Mohelnicka a z Opavska. U posledních dvou území je lze předpokládat, na druhé straně však je možné oprávněně soudit, že některé okrajové oblasti jako Malá Haná či Poolšaví byly Kelty kolonizovány až později v průběhu pozdní doby laténské. Pohřební ritus a archeologický materiál keltských pohřebišť přesvědčivě dokládají, že Morava kulturně souvisela s územím Čech a Slezska, a naopak se zřetelně odlišovala od oblasti Karpatské kotliny a Dolního Rakouska. Přes tuto základní příslušnost k západnímu středoevropskému laténskému okruhu je však na moravském území možno pozorovat i řadu vlivů z blízkých i vzdálenějších oblastí. Zvláště zřetelně lze na pohřebištích sledovat předměty, mající původ v Karpatské kotlině a dále na Balkáně. Tyto jihovýchodní vlivy, projevující se výrazně již v první fázi moravských keltských pohřebišť stupně LT B1 nálezy skleněných vázičkovitých perel, závěsků z mořských korálů a některými sponami, nepochybně pocházejí z adriatické oblasti. Přesto, že se sice nevylučuje již v tomto období příchod obyvatelstva z jihovýchodu, jsou výše zmíněné předměty spíše pouze zpětným odrazem tažení Keltů do Karpatské kotliny a na Balkán a jejich doteku s ilyrským prostředím [Meduna 1970b]. Jihovýchodní vlivy, mající svůj původ v již bezprostředně sousedícím území jihozápadního Slovenska, Dolního Rakouska a Maďarska, nabývají však na moravských pohřebištích i sídlištích na intenzitě především od následujícího stupně LT B2. Lze je spatřovat nejenom ve výrazných špercích zdobených filigránem, nýbrž i v řadě dalších ozdobných předmětů a v keramice z pohřebišť, stejně jako v materiálu ze sídlišť. Navozují proto oprávněnou domněnku, že jsou archeologickým projevem příchodu větších etnických skupin na Moravu, interpretovaným dokonce jako historicky doložený posun Volků-Tektoságů. Kromě těchto početných dokladů vlivů z jihovýchodu však na moravských pohřebištích můžeme pozorovat i přítomnost nálezů, jejichž původ je nutno hledat i v jiných oblastech. Zřetelně se projevují kontakty s oblastí Dúrrnbergu u Halleinu, některé předměty pocházejí až z území Švýcarska, severní Itálie a Champagne, a souvisejí nepochybně s posuny keltského obyvatelstva. Přes tyto pravděpodobné postupné keltské migrace jeví se v průběhu stupňů LT B—C1 keltské osídlení Moravy jako konsolidované a plynulé. Dokladem toho jsou i většinou kontinuální sídliště a pohřebiště trvající po celé toto období, tedy po dobu asi 200 let. Stabilitu keltské společnosti na Mo-

ravě zjevně nijak nenarušily ani pravděpodobné hluboké náboženské změny, projevující se v nástupu odlišného pohřebního ritu ve stupni LT C1. 6.3.2.1 Podoba sídlišť a struktura osídlení Přes řadu velkých terénních odkryvů, provedených v poslední době, jsou znalosti o podobě a charakteru nížinných sídlišť na Moravě velmi neúplné. Ukazuje se však, že alespoň u lokalit zkoumaných ve větším rozsahu, byla sídliště v období stupňů LT B—C osídlena kontinuálně. Přesto, že se dosud nepodařilo odkrýt v úplnosti půdorys vesnice z tohoto období, určitý obraz o jejich urbanistické podobě poskytlo několik provedených větších odkryvů. Ve Strachotíně byly 23 zjištěné objekty rozmístěny téměř všechny na mírném návrší na prostoru o délce přes 100 metrů, jedna izolovaná chata byla vzdálena asi 70 metrů od nich. Ve Velkých Hostěrádkách se nacházelo 25 prozkoumaných objektů na ploše dlouhé asi 300 metrů a zdá se, že osada zaujímala plochu asi 1,2 ha. Tento rozsah měla pravděpodobně ve stupni

255 Vracov. Letecký pohled na laténské sídliště.

413

256 Půdorysy a řezy laténských domů a jejich rekonstrukce (3b). 1 — Němčany; 2 — Klentnice; 3 — Bořitov. 414

LT B, zatímco ve stupni LT C se její areál poněkud zmenšil. U osmi objektů, většinou ze stupně LT C z Mistřína, se dá usuzovat, že byly rozmístěny původně na ploše o rozloze asi I ha. Největší dosud učiněný plošný odkryv byl uskutečněn v Mohelnici, kde na sídlišti ze stupně LT B2 kromě pěti obdélníkových chat, zahloubených menších a větších jam a velkých výrobních objektů, včetně jedné hrnčířské pece, byly zjištěny také kůlové jámy a základové žlaby povrchových staveb. Zdá se, že se zde podařilo na ploše asi 0,5 ha prozkoumat větší část osady. Přibližnou představu o podobě celého sídliště poskytuje situace zjištěná leteckou prospekcí u Vracova. Bylo zde zachyceno asi 50 obdélníkových chat, podle terénního ověření pravděpodobně ve všech případech laténských, které se zřetelně koncentrovaly do tří skupin. Sídliště zde zaujímá plochu asi 1,5 ha, podle sondážních prací však náleží nejen stupňům LT B—C, nýbrž i stupni LT D. Podstatně lépe než o celkové podobě laténských sídlišť jsme díky dosavadním výzkumům informováni o sídlištních objektech. Pro naše území

257 Pohled na uskupení laténských hrnčířských pecí ze Strachotína, 415

jsou typické především v půdorysu obdélníkové zahloubené chaty, orientované ve směru V— Z. Většinou měly kůlové jámy na delší ose a tedy původně sedlovou střechu, vyskytly se však i půdorysy s rozmístěním kůlových jam dokládajících pultovou konstrukci zastřešení. Délka těchto zahloubených chat jen výjimečně přesahuje 5 metrů, nejčastější typ se dvěma kůlovými jámami ve středu kratších stran má průměrnou plochu asi 11,5 m2. Pouze vzácně se v těchto chatách nalezly pozůstatky ohniště. Dále se na sídlištích stupňů LT B—C řídce objevují i větší nepravidelné objekty patrně výrobního charakteru a menší kruhové jámy sloužící pravděpodobně jako zásobnice. Kůlové jámy či základové žlaby na některých zkoumaných sídlištích dokládají existenci povrchových staveb, kompletní půdorys však dosud nebyl odkryt žádný. Právě náznaky existence těchto staveb na laténských sídlištích jsou závažným podnětem k často diskutované otázce funkce zahloubených chat. Je totiž pravděpodobné, že tu většinou šlo o výrobní objekty; není ovšem vyloučeno, že měly i obytný charakter. Ten by však

258 Laténská sídlištní keramika stupňů LT B—C. 1, 2,8,9,15,18,16,17 - Mistřín; 3-5, 7,11, 20 — Strachotín; 6,13 - Velké Hostěrádky; 10 — Brníčko; 14 — Nové Mlýny; 18 — Lešany; 19 — Hrubčice; 21 — Křenovice (o. Přerov). 416

mohly mít spíše právě výše uvedené povrchové stavby větších rozměrů. Jednoznačně výrobními objekty na sídlištích stupňů LT B—C jsou hrnčířské pece, které známe již z řady lokalit. Jde o příznačný typ vertikálních dvoukomorových pecí s kruhovým roštem a dvěma vzduchovými kanály, před nimiž byla předpecní jáma. Dosud málo informací máme k problematice podoby sídlištních regionů; zde se můžeme opřít pouze o topografické vyhodnocení relativně dobře zkoumaných oblastí středního Podyjí a Lysické sníženiny, které po této stránce náležejí k nejlépe poznaným na Moravě. V pravobřežním úseku Dyje, vymezeném na severu jejím tokem, na jihu svahy Pavlovských vrchů, na západě tzv. Věstonickou bránou a na východě terénním zúžením u Bulhar, byly starší početné povrchové sběry H. Freisinga doplněny rozsáhlými záchrannými výzkumy při stavbě Novomlýnské vodní nádrže. Na tomto geograficky dobře vymezeném prostoru o rozloze asi 1200 ha bylo ve výši 160 až 180 m n. m. zjištěno celkem deset laténských sídlišť, z nichž osm lze v rámci doby laténské blíže datovat. Zdá se, že sídliště jsou zde velmi malá, spíše jde o shluky několika objektů, nacházejících se na vyvýšených terénních vlnách podél Dyje. Jsou vzdálena většinou asi půl, maximálně jeden kilometr od sebe. Na jedno sídliště zde tedy v průměru připadá asi 120 ha, ne všechna však samozřejmě byla současná. Stupňům LT B—C lze bezpečně přiřadit pouze pět lokalit, na jedno sídliště by připadalo tedy asi 200 ha s tím, že z celé oblasti byla zemědělsky využitelná pro pěstování plodin pouze asi polovina. Těmto malým sídlištím odpovídá i charakter dosud zjištěných pohřebišť z Podyjí, která opět tvoří malé skupinky hrobů na mírných vyvýšeninách. Další oblastí, kde lze dobře sledovat charakter laténského osídlení, je Lysická sníženina. Díky intenzívním sběrům, výzkumům na trase dálnice Wien —Wroclaw i odkryvům z novější doby, máme zde k dispozici, již poměrně hojně informací. V geograficky opět dobře vymezené oblasti o velikosti asi 320 ha bylo dosud zjištěno 15 laténských sídlišť stupňů LT B—C; na jedno sídliště zde tedy připadá pouze asi 20 ha. Jsou situována podél drobných pravoběžních přítoků Svitavy, v podstatně větší nadmořské výši kolem 300 m. Zřetelně vyšší intenzita osídlení tohoto regionu oproti oblasti středního Podyjí by se snad mohla vysvětlit odlišnou ekonomikou danou geografickými podmínkami. V Podyjí patrně převládal zemědělský charakter, kdežto sídliště v Lysické sníženině mohla být spíše zaměřena na získávám a zpracovávání surovin. Přesto, že oba zmíněné regio-

417

ny poskytují již poměrně značný pramenný fond pro řešení těchto otázek, je třeba stále vyčkat na jeho podrobné vyhodnocení. K detailnímu poznání osídlení v době laténské přispěje nepochybně i zhodnocení situace na Hulínsku, odkud díky intenzívní sběratelské činnosti známe oproti dříve známým 20 lokalitám nyní již asi 150 laténských sídlišť. V inventáři sídlišť stupňů LT B—C jednoznačně převažují nálezy užitkové keramiky, která je vyrobena v malé míře ještě v ruce, převážně však je již zhotovena na hrnčířském kruhu a dobře vypálena. Při její výrobě bylo použito jak jemně plaveného, tak i hrubého materiálu a velmi výrazná je i keramika s příměsí tuhy. Z nízkých tvarů jde o různé typy esovitě profilovaných mís nebo mís se zataženým okrajem a o kónické mísy. Na vnitřních stranách mís se počíná objevovat vlešťovaná výzdoba. Z vysokých tvarů jsou zastoupeny v ruce vyráběné hrnce, vázovité a lahvovité tvary z jemného materiálu a především tuhové hrnce různého typu většinou se zesílenými okraji a plastickými žebry či rýhami pod nimi, a se svisle rýhovanou výdutí. Charakteristickým výzdobným prvkem na těchto tuhových hrncích bývá vodorovný pás různých kolků pod hrdlem. Řídce se vyskytují také různé tvary cedníků a ojediněle též větší kotlovité nádoby s uchy. Přesto, že dosavadní znalost keramiky již umožňuje poměrně spolehlivé časové zařazení jednotlivých jejich základních typů, nemáme dosud jasnou představu o jejich případných regionálních rozdílech. Je přitom jisté, že podle odlišností tvarů nádob a jejich výzdoby se může předpokládat na moravském území existence několika keramických dílenských okruhů. Názorně to ukazuje např. výskyt svisle rýhovaných tuhových hrnců s pásy kolků v podobě obrácených C, jejichž nálezy se zřetelně koncentrují do oblasti Hané. Velmi výrazná je také tvrdě pálená keramika charakteristických tvarů vyráběná nepochybně v oblasti Mistřína. Z nekeramických předmětů, které se na sídlištích vyskytují většinou ve fragmentárním stavu, jsou z chronologického hlediska důležité nálezy různých typů železných či bronzových spon, švartnových a skleněných náramků, vzácně dokonce maskovitého korálu či amforovité perly. Ze zemědělských nástrojů jsou doloženy radlice a srp, z dřevoobráběcích sekery, dláta, ze železářských dosud pouze nález pilníku. Zpracovávání barevných a drahých kovů dokládají poměrně početné nálezy hliněných tyglíků kornoutovitého nebo vakovitého tvaru. Pro textilní výrobu svědčí hliněné přesleny a tkalcovská závaží, další podomáckou činnost dokumentují nálezy nožů, brousků a šídel. Na sídlištích se vyskytují řídce také zlomky zbraní.

259 Plánky laténských pohřebišť v Brně-Maloměřicích (A) a v Holubicích (B). 1 — kostrový hrob; 2 — žárový hrob; 3 — dvojhrob.

6.3.2.2 Pohřebiště a pohřební ritus Z období stupňů LT B—C je z moravského území dosud známo asi 150 pohřebišť. Pohřebiště se nalézala na mírných návrších a jejich svazích, oproti sídlištím obecně ve vyšších polohách. V inundačním prostoru Dyje byla situována na nevýrazných terénních vlnách. O velikosti, tvaru a uspořádání pohřebišť si dosud nedovedeme udělat jasnou představu; žádný hřbitov není v úplnosti prozkoumaný. Největší nekropole z Holubic a Brna-Maloměřic (77 a 76 hrobů) dokládají, že existovaly i hřbitovy, které měly pravděpodobně původně kolem 100 hrobů. V Křenovicích a v Mistříně bylo objeveno 38 a 36 hrobů, přičemž i řada dalších, poměrně dobře zkoumaných lokalit (Blučina 20, Nechvalín 19, Bučovice 20, Pustiměřské Prusy 19, Lovčičky 17) ukazuje, že byla pohřebiště i menší, asi s 20—50 hroby. Situace v Podyjí pak naznačuje, že se zde vyskytovala pohřebiště malá (okolo 4189418

10 hrobů). Půdorysy větších hřbitovů mají výrazně protáhlý tvar a zdá se, že byly členěny na dvě části. Na moravských pohřebištích převažovaly kostrové hroby, kterých známe asi 450, v menší míře byly zjištěny hroby žárové (v počtu asi 100). Žárové pohřbívání se na Moravě vyskytuje na pohřebištích stupně LT B ojediněle již od jeho počátku, ve stupni LT C1 pak zcela převládlo. Bližších informací o žárových hrobech nemáme mnoho [Meduna 1962b]. Ve stupni LT B se téměř výlučně vyskytují hroby popelnicové, kde nádoby často překryté mísou obsahovaly přepálené kosti a milodary. Pro stupeň LT C1 jsou pak typické jámové hroby hruhového či oválného tvaru, do nichž byl spálený pohřeb včetně nádob a výbavy vsypán. Podstatně informovanější jsme o hrobech kostrových. Měly obdélníkový tvar o délce pohybující se mezi 200—250 cm; šířka zpravidla nepřesahovala 100 cm a hloubka se pohybovala mezi 80—180 cm. Pro ilustraci lze uvést průměrné hodnoty rozměrů

260 Domamyslice. Pohled na laténský hrob ohraničený čtvercovým příkopem.

hrobových jam z Brna-Maloměřic — délka 243 cm, šířka 88 cm, hloubka 141 cm. Hroby byly umísťovány poměrně hustě vedle sebe a skutečnost, že se nikdy navzájem neporušovaly, svědčí pro jejich původní povrchové označování. V Domamyslicích se bojovnický hrob nacházel uprostřed čtvercového příkopu o stranách dlouhých 10 metrů [Čižmář 1973b]. S podobnými příkopy se setkáváme na sousedním slovenském, maďarském a v novější době zvláště rakouském území. Kostry v hrobech ležely pravidelně v natažené poloze na zádech s rukama většinou podél těla, někdy různě pokrčenýma. Nohy byly vždy natažené, často v kotnících skřížené. Jsou ovšem známy i nepočetné extrémní polohy na břiše, na boku či ve skrčené poloze, vždy s chudým inventářem či bez výbavy, které jsou snad odrazem hlubších společenských příčin. Pohřby jsou ve své většině (asi 90 %) orientovány přibližně ve směru S—J, hlavou k severu, což je typická orientace pro západní středoevropskou oblast, v Karpatské kotlině naopak převládá orientace opačná [Meduna 1961a]. Podíl jiných orientací je již velmi malý, za zmínku však stojí skutečnost, že téměř všechny hroby orientované ve směru V—Z jsou bojovnické. Byly zjištěny i různé druhy vnitřní úpravy hrobů. Pohřbení leželi na prknech nebo v dřevěných rakvích z prken, z Blučiny pocházejí doklady pohřbů v rakvích vydlabaných z kmene stromu. Vzácně bylo zjištěno také kamenné obložení hrobu. Zajímavým jevem jsou na moravských pohřebištích dvoj hroby, buď kostrové nebo birituální [Meduna 1960]. U kostrových leží mrtví vedle sebe, častěji však nad sebou, přičemž spodní jsou pohřby bojovníků nebo žen s bohatou výbavou, zatímco horní převážně chudé či zcela bez výbavy. Také u birituálních dvojhrobů je žáro419

vý pohřeb umístěn buď vedle kostrového nebo nad ním. V každém případě lze dvojhroby považovat za doklad určité závislosti pohřbených, vycházející buď z rodinných nebo společenských vztahů. V hrobech se kromě součástí oděvu, šperku a výzbroje setkáváme běžně s doklady ukládání potravin v podobě nádob a zvířecích kostí, pocházejících většinou z prasete domácího a podle bližšího určení nezřídka z kance. Výskyt keramických nádob je na moravských pohřebištích běžný, řídce však zaznamenáváme větší počet nádob než dvě; většinou přitom jde o nádobu vysokého tvaru překrytou mísou. Keramika se nachází téměř výlučně podél pravé strany mrtvého, zpravidla (asi ze 70 %) u hlavy. Nejčastěji se v hrobech mužů i žen vyskytují železné a bronzové spony sloužící ke spínání horních částí oděvu. V mužských hrobech jde přitom spíše o 1—2 železné spony, zatímco v ženských se nacházel zpravidla větší počet bronzových spínadel. Nejstaršími sponami na moravských pohřebištích jsou bronzové spony s volnou patkou se střechovitě či parabolicky klenutým lučíkem. V dalším průběhu fáze LT B1 se pak vyskytují různé tvary s volnou patkou zakončenou menším uzlíkem — tzv. duchcovského typu, nebo zdobenou diskovitou patkou — tzv. münsingenského typu. Vzácně se objevily spony s patkou zakončenou ptačí hlavičkou a tvary s osmičkovitč vinutým lučíkem. Typické pro fázi LT B2 jsou různé mladé varianty duchcovských a münsingenských spon, pro něž je příznačné dlouhé vinutí o větším počtu závitů a zesílený široký lučík, který je často zdoben. Výrazným tvarem fáze LT B2 jsou železné a bronzové spony s bubínkovitým často plasticky zdobeným lučíkem nebo s velkou, někdy plasticky zdobenou kuličkou na patce, která bývá mnohdy připojena k lučíku. Konci této fáze náležejí na Moravě dosud ojedinělé exempláře spon spojené konstrukce s dvěma plasticky členěnými vývalky na patce a lučíku a tvary spojené konstrukce s terčovitou filigránem zdobenou patkou. Ve fázi LT C1 nastává značná obliba různých železných spon spojené členěné konstrukce, často velmi uměleckého provedení. Rozšířenou variantou jsou tvary se dvěma velkými kuličkami, s menší kuličkou nebo s terčovitou patkou. Z bronzových nákrčníků jsou v rámci fáze LT B1 typologicky nejstarší kruhy zakončené na koncích háčkem a očkem, přičemž na exempláři z Borotic jsou navlečeny skleněné a jantarové korály. Ojedinělými tvary je jednoduchý typ se zúženými konci a pseudopečetítkové nákrčníky s hrotitou západkou. Právě tento druh uzávěru, vyskytující se také na různých typech náramků, je pro fázi LT B1 příznačný. Nejpočetněji jsou ovšem na moravských pohřebištích za-

261 Půdorysy ženských (1, 2, 4) a mužských (3, 5—7) laténských hrobů (č. 2 a 4 v dřevěných rakvích). 1 — Lovčičky hr. 11; 2 — Brno-Chrlice hr. 13; 3 — Blučina hr. 3; 4 — Brno-Chrlice hr. 8; 5 — Blučina hr. 4; 6 — Blučina hr. 16; 7 — Blučina hr. 5.

420

262 Laténský šperk (spony, řetězy) z pohřebišť stupňů LT B—C. 1,2 — spony se střechovitým lučíkem; 3—8 — spony duchcovského typu; 9—13 — münsingenské spony; 14—18 — spony s velkou kuličkou na patce; 19—25 — spony spojené členěné konstrukce; 26—29 — bronzové opaskové řetězy. 1,2 — Vícemilice; 3,8,16—19 — Blučina; 4 — Brněnské Ivanovice; 5 — Pouzdřany; 6,11,13 — Brno-Chrlice; 7 — Holubice; 9, 12 — Tikovice; 10 — Letonice; 14 — Mikulčice; 15 — Brno-Maloměřice; 20—25 — Ponětovice; 26 — Želeč; 27 — Pustiměřské Prusy; 28 — Křepice; 29 — Charváty.

421

263 Laténský šperk (kruhy) z pohřebišť stupňů LT B—C. 1, 2, 6 — bronzové nákrčníky; 5, 8—13, 16, 18—20 — bronzové a železné náramky; 3, 4, 7, 17, 21—23 — bronzové nánožníky; 14, 15 — bronzové prsteny. 1 — Brno-Maloměřice; 2 — Pavlov; 3, 7, 17 — Brno-Chrlice; 4, 5, 23 — Blučina; 6 — Brno-Černovice; 8, 15 — Letonice; 9, 18 — Holubice; 10 — Mikulčice; 11,13 — Branišovice; 12 — Brno-Horní Heršpice; 14 — Bučovice; 16 — Šlapanice; 19, 20 — Ponětovice; 21 — Moravský Krumlov; 22 — Rajhrad.

422

264 Laténské zbraně z pohřebišť stupňů LT B—C. 1—4 — zdobené pochvy železných mečů; 5—7 — zdobené bronzové nýty tuleji kopí; 8,14 - železné meče; 9 — železný meč se pseudoantropomorfní rukojetí; 10—13 — železná kopí (č. 10 s bronzovými hlavicemi nýtů); 15 — železná pásová puklice štítu; 16 — železná botka dřevce kopí; 17 — dutý bronzový kroužek z opasku; 18, 19 — železné opaskové řetězy. 1 — Ponětovice; 2,3,12,19 — Kobylnice; 4 — Charváty; 5,17,18 — Holubice; 6 — Brno-Maloměřice; 7 — Brněnské Ivanovice; 8, 11, 15, 16 — Blučina; 9 — Lysice; 10 — Nemilany; 13, 14 — Brno-Chrlice. (Č. 1—7 zvětšeno.)

423

165 Laténská keramika z pohřebišť stupňů LT B—C. 1 — Bučovice; 2,13 — Křenovice (o. Vyškov); 3,7,12 — Lovčičky; 4 — Bmo-Horní Heršpice; 5 — Nosislav; 6, 8, 10, 11, 17, 18 — Blučina; 9 — neznámé naleziště; 14 — Čelechovice na H.; 15 — Kozlany; 16 — Brno-Maloměřice; 19 — Vícemilice.

424

stoupeny nákrčníky s různě tvarovanými pečetítkovými konci, které se vyskytují i v následující fázi LT B2. Ve fázi LT B1 se na moravských pohřebištích ojediněle setkáváme s náhrdelníky složenými ze skleněných amforovitých perel, případně závěsků z mořského korálu; ozdobou krku byly patrně i řídce nalézané skleněné či jantarové perly. Náramky z keltských hrobů na Moravě jsou převážné bronzové, od fáze LT B2 se pak vyskytují, většinou v mužských hrobech, i náramky zhotovené ze železa, které pak ve fázi LT C1 zcela převládají. Pro LT B1 jsou příznačné různé bronzové tvary s nezesílenými nebo mírně zesílenými konci, oddělenými od hladkého těla žlábkem, a bronzové náramky se zesílenými konci, které jsou u nich a na zesíleném středu plasticky zdobeny. V LT B2 se setkáváme s dvoudílnými dutými náramky s hladkým nebo bohatě filigránem zdobeným tělem, s tvary plasticky zdobenými polokoulemi, s většími vývalky na těle, nebo zhotovenými z osmičkovitě vinutého drátu. Velmi typické jsou náramky vyrobené ze švartny a dvoj náramky. Pro fázi LT C1 jsou příznačné železné tvary spirálovitě svinuté nebo zdobené malými šestibokými hranolky s vybíjenými kroužky a skleněné náramky. Jako nánožníky byly ve fázi LT B1 používány bronzové kruhy se zesílenými konci s hladkým nebo vývalkovitě členěným tělem či z esovitě prohýbaného drátu. Bronzové nánožníky se zesílenými konci a tělem členěným velkými vývalky se vyskytují i v následující fázi LT B2, kde k nim přistupují výrazné housenkovitě členěné duté kruhy a různé varianty bronzových nánožníků z dutých hladkých polokoulí. Pro fázi LT C1 jsou typické bronzové nánožníky z plasticky členěných polokoulí. V LT B1 se vyskytují bronzové prsteny z páskové tyčinky, někdy plasticky zdobené, vzácným nálezem je exemplář ze zlatého vlnovitě prohýbaného drátu ze Sobotovic. Pro LT B2 jsou typické sedlovitě prohnuté prsteny. Kromě bronzových a železných kroužků, které dokládají užívání opasků z organického materiálu se setkáváme od fáze LT B2 v ženských hrobech s celokovovými opasky tvořenými bronzovými či železnými řetízky, zakončenými záponami. Jsou známy i honosné bronzové opasky z větších zdobených (někdy též emailem) článků, zakončené zoomorfními záponami. V jednom případě se vyskytla zápona s bohatou filigránovou výzdobou (Kozlany). Pro LT C1 jsou typické bronzové opasky z destičkovitých článků spojovaných řetízky a zakončovaných opět zoomorfními záponami. Bojovníci na moravských pohřebištích měli zpravidla úplnou výzbroj, sestávající z meče s poch-

425

vou, opasku k jeho zavěšení, kopí a štítu. Meče dlouhé přibližně 70—80 cm byly umístěny v plechových pochvách na přední straně se středovým žebrem a na zadní oblé straně opatřených závěsným poutkem. Z fáze LT C1 pochází z Moravy několik exemplářů pochev, zdobených v horních částech rytými stylizovanými draky. Kromě těchto obvyklých dlouhých mečů se vyskytují řídce také krátké meče s pseudoantropomorfní rukojetí, která je někdy tvořena bronzovými články. Na čepelích dvou těchto mečů (Lysice, Nemilany) byla zjištěna výzdoba zlatou tauzií a jeden z nich byl opatřen značkami v podobě slunce a měsíce [Čižmář 1989b]. K zavěšení mečů sloužily opasky, zhotovované v LT B1 původně z organického materiálu a doložené pouze bronzovými spojovacími kroužky. Od fáze LT B2 byly pak meče pravidelně zavěšovány na masivních železných kroucených dvoudílných opascích ukončených oky. V LT C1 jsou pak tyto opasky ploché a zdobené vybíjenými důlky. S opasky souvisely nepochybně také duté bronzové či železné závěsné kroužky, vyskytující se ponejvíce ve trojicích. Listy kopí jsou většinou široké, různých tvarů a velikostí, vyskytla se však i kopí s úzkým listem. Jejich tuleje jsou opatřeny železnými hřeby k upevnění na dřevěná ratiště, někdy měly tyto hřeby bronzové hladké či plasticky zdobené hlavice. Pro fázi LT C1 jsou typická kopí s mírně vykrojenými listy. Ratiště byla zakončena železnými botkami, většinou kornoutového tvaru, vyskytly se však vzácně i botky s trnem. Již ve fázi LT B1 jsou bezpečně doloženy v hrobech bojovníků štíty, které však v tomto období byly patrně celodřevěné. Teprve od LT B2 bývají součástí štítů železná okrajová kování a středové puklice. Typologicky starší jsou dvojdílné puklice loďkovitého tvaru, častější pak jsou vývojově mladší jednodílné pásové puklice s obdélníkovými destičkami, které ve fázi LT C1 mají trojúhelníkový či oválný tvar. Vzácně se objevuje i zdobení štítu různými kovovými aplikacemi. O přesném tvaru štítů nemáme na Moravě dosud mnoho informací, víme však, že byly zhotovovány z javorového dřeva. Keramika z hrobů je téměř výlučně vytáčená na kruhu z jemného materiálu. Většinou jde po celý časový vývoj pohřebišť o různé nádoby s plastickými žebry pod okrajem, ve starší fázi spíše štíhlejšího, v mladších fázích pak naopak širšího tvaru. Pro LT B1 jsou typické vázy na nožce, pro LT B2 bikónické skuly, objevují se i kalichovité poháry, i tuhové svisle rýhované situly, jejichž výskyt pokračuje dále do následující fáze LT C1. Mísy jsou většinou esovitě profilované, pro LT B1 se zdají být příznačné tvary s plastickým žebrem na hrdle a omfalem na dně, pro LT B2

266 Keramika z keltských pohřebišť. 1 — Slavkov hr. 6; Holubice hr. 23; Holubice hr. 18; Nižkovice hr. 3; 2 — Holubice hr. 32; Vracov; Blučina hr. 20; Brno-Maloměřice; 3 — Kozlany hr. 8; Slavkov hr. 4; Brno-Maloměřice hr. 29.

2

mísy se zataženým a ovaleným okrajem. Vzácně se vyskytují i pokličky. Pouze v několika případech byla zjištěna keramika pokrytá červenou či černou malbou na povrchu nebo s kolkovanou výzdobou. Malé množství hrubé v ruce vyráběné keramiky je zastoupeno především jednoduchými mísami, vzácněji hrncovitými tvary. V hrobech se dále řídce vyskytují různé bronzové závěsky, závěsky z kančích klů, zcela ojediněle i jehlice a náušnice. Z předmětů náležejících k výbavě domácnosti pak v malé míře i nože, sekáče, nůžky, jehly, kamenné brousky a hliněné přesleny. Skvělým nálezem je umělecky provedené bronzové kování dřevěné konvice s výlevkou z Brna-Maloměřic. Nálezy z hrobů nám dávají i určitou představu o podobě a vývoji keltského kroje. Mužské pohřby byly zpravidla vybaveny pouze malým počtem většinou železných spon k sepnutí oděvu a jednoduchými náramky, nošenými zpravidla na levé ruce. Pohřby žen naproti tomu měly obvykle větší počet spon, vesměs bronzových, opasek a párový kruhový šperk na rukách a na nohách, případně i nákrčník a prsten. Na počátku LT B nosily ženy jen náramky, teprve od mladšího období nastupuje obliba různých typů nánožníků. U náramků v případě většího počtu než dvou byla i u žen zjevně preferována levá ruka. 6.3.2.3 Antropologie moravských Keltů Materiál z pohřebišť poskytuje i poznatky o antropologii moravských obyvatel [Stloukal 1962; Dacík 1983]. Lze konstatovat, že moravský antropologický materiál se mírně liší od nálezů z Cech i Slovenska, přičemž dominace nordidních prvků ukazuje na větší příbuznost k české oblasti než ke Karpatské kotlině. Byla zjištěna heterogenita dosud zkoumaného materiálu, která dokládá silné typové promísení keltského obyvatelstva na našem území. Starší názory o typické krátkolebosti Keltů nebyly potvrzeny, v dosavadním materiálu se spíše vyskytují smíšené skupiny s početně zastoupenou dlouholebou složkou, a to převážně nordidního antropologického typu. Vzhledem k nedostatku kvalitního materiálu není dosud možno podat jednoznačný pohled na antropologickou problematiku keltské populace na Moravě. Ukazuje se, že muži i ženy umírali převážně ve věkovém stupni adultus, nápadné je mizivé množství dětských koster, zcela scházejí hroby velmi malých dětí a nemluvňat. Tělesná výška mužů i žen se pohybuje v kategorii střední až vysoké, v níž je frekvence postav největší. O zdravotním stavu populace vypovídají i zjištěné kostní změny na páteři — srůst obratle s kostí křížovou, sakralizace obratle a degenerativní spondylózy převážně bederní části páteře. Jen ojedi-

něle byl zjištěn výskyt zubního kazu. Výjimečným dokladem náročného chirurgického zákroku je nález trepanované lebky z Vícemilic [Mazálek—Vlček 1953]. 6.3.3 Etapa keltských oppid ( L T C — D 1 ) Vyvrcholení vývoje keltského osídlem nastalo na našem území v pozdní době laténské, v období stupňů LT C2 a LT D1, tedy v průběhu 2. a 1. stol. př. n. 1. Tehdy došlo nejen ke značnému rozmachu výroby, která se specializovala v řadě řemeslných odvětví, nýbrž i k nebývalému rozvoji obchodu. Podstatným způsobem nabývají tehdy na významu především obchodní styky s vyspělým jižním prostředím, zejména v důsledku historických změn v severní Itálii. Keltské kmeny, které si zde římská republika podrobila již koncem 3. stol., odtud na počátku 2. stol. odtáhly mimo jiné do střední Evropy a celá severní část Itálie byla romanizována. Je pravděpodobné, že právě tato skutečnost dala ve středoevropském prostředí impuls ke vzniku oppid, jejichž původ je patrně nutno hledat v keltském území severní Itálie. V každém případě oppida měla výrazný městský charakter a stala se na našem území zcela novými významnými centry řemeslné činnosti a dálkového obchodu. Oppida a sídliště jsou současně hlavním a vlastně téměř jediným pramenem poznání pozdně keltského osídlení. Pohřebiště té doby známa nejsou. Nejvýznamnějším keltským oppidem na Moravě je Staré Hradisko u Protivanova, které současně náleží k nejlépe zkoumaným pozdně laténským lokalitám na našem území. Nachází se na východním okraji Drahanské vrchoviny, v nadmořské výši mezi 500—540 m, má rozlohu 37 ha a je členěno na tři části — vnitřní areál (22,5 ha), západní (13,5 ha) a malé východní předhradí (1 ha). Délka vnějšího opevnění je asi 2800 metrů, délka vnitřního opevnění, oddělujícího centrální část od západního předhradí je asi 550 metrů. Jedna brána se nachází v jihozápadní části oppida, druhá je situována zhruba uprostřed opevnění mezi západním předhradím a vnitřní částí, třetí brána u východního předhradí. Díky početným nálezům jantaru byla lokalita často zmiňována již od počátku 16. stol., nejznáměji na mapě Moravy J. A. Komenského z roku 1627 jako „Hradisco, ubi myrrha effoditur" (Hradisko, kde se vykopává myrha). Do archeologické literatury bylo Staré Hradisko uvedeno koncem minulého století a v letech 1907—1912 zde první výzkumné práce prováděla dvojice vlastivědných pracovníků z Boskovic — F. Lipka a K. Snětina. Bohaté nálezy jim umožnily lokalitu správně datovat a označit jako keltské oppidum. První systematické výzkumy Starého

427

267 Plánek keltského oppida Staré Hradisko. 1 — výzkumná plocha z r. 1925; 2 — prostor sondáže z let 1934—1937; 3 — výzkumná plocha z let 1934—1937; 4 — výzkumy z let 1966—1973, 1983—1989.

Hradiska však uskutečnil až v letech 1934—1937 Státní archeologický ústav v Praze pod vedením J. Bóhma společně s Moravským zemským muzeem zastoupeným J. Skutilem, kteří zde realizovali jeden z prvních plošných odkryvů v historii naší archeologie. Další etapu systematického výzkumu zahájil pak až po třiceti letech Archeologický ústav ČSAV v Brně pod vedením J. Meduny, který v letech 1964 až 1966 a 1972—1973 provedl rozsáhlý plošný odkryv na západním předhradí a menší výzkum ve vnitřní části lokality [Meduna 1970a]. J. Meduna také vypublikoval starší materiál uložený ve sbírkách muzeí [Meduna 1961b; 1970c] a ujal se zpracování předválečných výzkumů. Snaha o poznání sídlištní zástavby a o řešení některých důležitých otázek vývoje oppida vedla v roce 1983 k dalšímu pokračování systematického odkryvu, který řídí nepřetržitě až do současné doby M. Čižmář [1989a]. Jeho cílem bylo plynulým navázáním na předchozí výkopy maximál2

ně rozšířit prozkoumanou plochu na západním předhradí, získat tak ucelený půdorys alespoň jednoho dvorce a shromáždit důležité prameny pro poznání ekonomických otázek. Přínosem jsou i poznatky o opevnění lokality a o osídlení východního předhradí a prostoru mimo areál oppida. Dosavadní plošné výzkumy jednoznačně ukázaly velmi hustou sídlištní zástavbu dvorcového charakteru, a to nejen na ploše západního předhradí, nýbrž pravděpodobně i v areálu centrální části. Řada dvorců byla odkryta částečně, jeden úplný se podařilo prozkoumat na západním předhradí. Dvorec má půdorys nepravidelného čtyřúhelníka o stranách dlouhých 47, 52, 49 a 40 m a zaujímá plochu asi 2700 m2. Je ohraničen základovým žlabem a podél jeho vnějších stran probíhají asi 5 m široké kamenné cesty. Předběžně lze konstatovat, že areál dvorce je členěn přibližně na dvě poloviny, přičemž ve východní se vyskytovalo větší množství ohnišť. Především podél

268 Keltské oppidum Staré Hradisko. 1 — pohled na odkrytou plochu z r. 1983; 2 — celkový pohled od západu. 4290429

269 Keltské oppidum Staré Hradisko. Půdorys části odkryté plochy s dvorcem a detail vyznačené části.

ohrazení uvnitř dvorce byly umístěny zahloubené obdélníkové chaty, jejichž orientace zpravidla odpovídala směru obvodového žlabu. Uvnitř dvorce se dále nacházely různé větší či menší jámy, hrnčířské pece, jedna do skály zahloubená cisterna, základové žlaby a především početné kůlové jámy, které dokládají blíže spolehlivě nerekonstruovatelné nadzemní stavby. Přerušení obvodového základového žlabu přibližně ve středu každé strany dvorce snad dovoluje usuzovat na čtyři vchody. Vyhodnocení výzkumu patrně podá bližší poznatky nejenom o stavební podobě dvorce, nýbrž také o jeho hospodářském a společenském charakteru. Opevnění bylo na několika místech zkoumáno již ve třicátých letech, bližší poznatky však poskytly až výzkumy posledních let. Plošným odkryvem na západním předhradí byly zjištěny před vnitřním opevněním centrální části tři příkopy, které v prostoru svého přerušení před bránou měly dvě časově rozdílné půdorysné podoby. V mladší z nich se koncové časti vnějšího příkopu překrývaly a mezi těmito rameny byla esovitým způsobem vedena hlavní kamenná komunikace do vnitřní brány. Právě v tomto prostoru složitého systému opevňovacích příkopů byly získány důležité stratigrafické poznatky. Vlastní konstrukce hradby byla zkoumána ve větším rozsahu pouze u vnějšího opevnění západního předhradí, kde byly zjištěny její dvě základní stavební fáze. Nejstarší 430

hradbu tvořila asi 2 metry široká kamenná přední zeď s velkými kůlovými jámami ve vnější líci. Na vnitřní straně přiléhal k této kamenné zdi hlinitý násep, před hradbou probíhal do skály vytesaný příkop. Kamenná zeď této nejstarší hradby byla v mladší fázi vývoje odseknuta a celý prostor před ní zarovnala asi přes 2 m mocná hlinito-štěrková navážková vrstva, která tak vytvořila vodorovný základ pro budování další, o 5 m předsunuté mladší hradby. Tato asi 8 m široká hradba se skládala z kamenné zdi 4 m široké s kůlovými jámami v přední líci, za ní se nacházel vnitřní hlinito-štěrkový násep, prokládaný dřevěnou roštovou konstrukcí. Do jeho vnitřního obvodu byl zabudován hlinitý násep nejstarší hradby, který nyní sloužil jako přístupová rampa, a na jeho koruně se nacházela zadní kamenná líc mladší hradby. Naproti tomu výzkum opevnění východního předhradí ukázal, že se zde nacházela pouze jednofázová hradba s kamennou zdí, v jejíž přední líci byly kůlové jámy. Můžeme již velmi dobře stanovit časové postavení lokality, které je obdobné jako u ostatních našich oppid. Počátek osídlení Starého Hradiska náleží do stupně LT C2 a jeho konec spadá do mladší fáze stupně LT D1; trvání oppida bylo tedy o něco delší než 100 let. Nálezy nám podávají nejenom dobré poznatky o místní hmotné kultuře obyvatel oppida, nýbrž dokládají i jejich kontakty s jinými územími. Kromě běžné místní keramiky se zde setkáváme i s kerami-

270 Staré Hradisko. Zbraně, součásti výzbroje, ostruhy, klíče a kování dveří.

kou české provenience a také s nepočetnými, leč výraznými nálezy charakteristickými pro germánskou oblast. Importy luxusních předmětů pak dokládají i kontakty s vyspělým jižním severoitalským prostředím, nálezy jantaru styk s baltským pobřežím. Výzkumem byly získány i početné prameny pro poznání hospodářského života obyvatel oppida. Je zřejmé, že zemědělské zázemí pro výživu obyvatel oppida se muselo nacházet v úrodné oblasti Hané; dosavadní výzkumy ze Starého Hradiska nám přinesly již poměrně dobré poznatky o skladbě chovaných a lovených zvířat a o pěstovaných druzích kulturních rostlin. Také jsme již velmi dobře informováni o řemeslné činnosti obyvatel oppida. Patrně především pro místní potřebu pracovalo hrnčířství, rozvinutá musela být jistě i textilní, kožedělná a dřevoobráběcí výro431

ba. Těžiště výrobní činnosti však nepochybně tkvělo ve specializovaných oborech, jejichž výrobky se distribuovaly pro široké území. Jednoznačně nejdůležitější bylo kovářství, dále je doložena též kovolitecká výroba bronzových a výroba skleněných a jantarových předmětů. Významná byla také místní produkce zlatých a stříbrných mincí, zjištěná nejen v areálu vlastního oppida, nýbrž i na neopevněné osídlené ploše západně od něho. Dosavadní výsledky výzkumných prací ukazují již poměrně dobře na charakter osídlení oppida. Šlo o sídUště skutečně městského charakteru, jehož vnitřní areál byl urbanisticky členěn do relativně samostatných jednotlivých dvorců. Činnost jeho obyvatel byla založena především na specializované výrobě, zvláště železářské, v níž Staré Hradisko nepochybně představovalo centrum větší části Moravy. Nálezy také jednoznačně dokládají, že oppidum hrálo významnou úlohu v dálkovém obchodu. Kontrolovalo jednak důležitou severojižní trasu mezi Baltem a severní Itálií, jednak pak jihovýchodní vyústění spojnice mezi Hanou a Malou Hanou a českým územím [Meduna 1970/71]. J. Böhm odhadl počet obyvatel oppida na 5000 lidí. Jde samozřejmě stále o velmi spekulativní problematiku, zdá se však, že jeho odhad je příliš vysoký. Za předpokladu, že zástavba lokality byla přibližně stejně hustá, mohlo být totiž na oppidu umístěno až 50 dvorců. Uvažujeme-li dále orientačně, že v jednom dvorci žilo asi 50 lidí, pak by Staré Hradisko mělo maximálně asi 2 500 obyvatel. Druhým keltským oppidem na Moravě byl Hostýn o rozloze 19 ha, který kontroloval jihozápadní vyústění Moravské brány [Ludikovský 1971; 1986]. Dosavadní výzkumy však ukázaly, že jeho osídlení mělo zcela jiný charakter než Staré Hradisko. Byla zde zjištěna pouze sporadická sídlištní zástavba a také nálezy jsou v porovnám se Starým Hradiskem jednoznačně chudší. Řezy, provedené na několika místech opevnění také ukázaly, že vzniklo včetně mohutné brány klešťovitého půdorysu již v pozdní době bronzové a v pozdní době laténské byla pouze na koruně starých valů vybudována konstrukce nové fortifikace. Přesto, že nálezů není mnoho, pochází z lokality řada výrazných předmětů, mimo jiné depot železných kos, které datují Hostýn bezpečně do pozdně laténského období a také dvě keltské mince, v jednom případě zlatá, ve druhém potinová ražba západní provenience. Výzkum Hostýna tedy potvrzuje i v jiných keltských oblastech zjišťovanou skutečnost, že ne všechna oppida měla stejný charakter a že jejich význam byl různý. Je jisté, že Hostýn nebyl důležitým výrobním střediskem a hrál spíše významnou strate-

271 Staré Hradisko. Bronzové vážky (1) a hliněné destičky na odlévání mincovních střižků (2—5).

gickou úlohu ve spojitostí s dálkovým obchodem probíhajícím oblastí Moravské brány. Vyhodnocení starších nálezů ukázalo také na možnost, že oppidem bylo snad původně také dnes již zcela zničené hradiště Kotouč u Štramberka [Čižmář 1990d]. Z této lokality o rozloze asi 12 ha pochází poměrně velká kolekce keramiky a drobných kovových předmětů oppidálního charakteru, kterou lze spolehlivě datovat do pozdně laténského období. Jsou zde však zachyceny také bezpečné, i když sporadické doklady o kontaktu s púchovskou kulturou. Poměrně velmi dobře jsme již informováni také o podobě a charakteru nížinných sídlišť pozdní doby laténské. Na Moravě se dosud podařilo v úplnosti prozkoumat jedno celé sídliště v Bořitově, které se rozprostíralo na ploše asi 1,5 ha [Čižmář 1990b]. Sestávalo z patnácti zahloubených pravoúhlých chat, většinou s kůlovými jámami na kratších stranách, což svědčí pro sedlovou konstrukci zastřešení. Dále bylo objeveno šest velkých nepravidelně členěných zahloubených objektů a početné menší jámy, z nichž některé, kruhového půdorysu, měly patrně zásobnicový charakter. Velké množství kůlových jam dokládá existenci povrchových staveb, rekonstrukce jejich půdorysů je ovšem velmi problematická. Pouze v jižní části sídliště se podařilo rozlišit zřetelný půdorys povrchové kůlové stavby o rozměrech přibližně

272 Bořitov. Plánek laténského sídliště.

432

273 Staré Hradisko. Sídlištní keramika z pozdní doby laténské (č. 9 — černý smolný nátěr na hrdle; č. 10, 12 — tečkováním vyznačeno červené malování povrchu).

433

274 Řemeslné a zemědělské nástroje z pozdní doby latinské. 1 — lopatka; 2 — kleště; 3 — kladivo; 4 — průbojník; 5, 8 — dlátka; 9 — pilník; 10 — nebozez; 11 — ovčácké nůžky; 12 — pilka; 13 — nůž-sekáč; 14 — krojidlo; 15 — radlice; 16 — kosa se zděří. 1, 3, 15, 16 — Všemina; 2 — Pravčice; 4—10, 12, 13 — Staré Hradisko; 11, 14 — Provodov.

434

5x17 m, orientované ve směru východ—západ. Nálezy sídliště nejenom datují, nýbrž podávají i informace o hospodářské činnosti jeho obyvatel. Železná struska ukazuje na místní kovářskou výrobu, kovolitectví kovů dokládají tyglíky, malé bronzové dlátko a bronzová miska vážek. S textilní výrobou souvisejí nálezy hliněných přeslenů a tkalcovských závaží, prokázáno je také zpracovávání kostí a parohu. Zemědělství dokládají nálezy zděří kos, zlomek radlice a kamenné rotační žernovy, především však plavením získaný velký soubor semen kulturních rostlin a zvířecí kosti. Bořitovské sídliště leží v oblasti severní části Boskovické brázdy, kudy probíhala spojnice Moravy s českým územím. Na kontakty s tímto územím ukazují nejenom nálezy typické středočeské keramiky, nýbrž i výrazná keramika západočeské provenience. Dálkový obchod s vyspělým jižním prostředím dokládá ucho římské hliněné vinné amfory, bronzové držadlo cedníku a železný prsten se zlatou fólií ve vložce pod gemu; severní původ mají naopak nálezy surového jantaru. Poměrně dobré poznatky o pozdně laténských sídlištích máme i z výzkumů dalších moravských lokalit. Z objektů jsou na nich zastoupeny především zahloubené obdélníkové chaty s kůlovou konstrukcí na delší ose, kruhové jámy zásobnicového charakteru a kůlové jámy, naznačující existenci povrchových staveb. V Drnholci byl odkryt na nížinných sídlištích dosud ojedinělý půdorys povrchového domu o rozměrech asi 5x5 metrů, vymezený základovým žlabem s kůlovými jámami. Z výrobních objektů jsou známy především hrnčířské dvoukomorové vertikální pece. Výzkumy nám také podávají i některé další informace o uspořádání osad. V Drnholci bylo na prostoru dlouhém asi 300 metrů rozmístěno v poměrně značných odstupech od sebe osm zahloubených obdélníkových chat [Čižmář—Jelínková 1985]. Ve Strachotíně se od uskupení sídlištních objektů nacházely ve vzdálenosti asi 150 metrů hrnčířské pece, tedy již zcela zřetelné mimo obvod vlastního sídliště [Čižmář 1987]. Odkryvy na několika lokalitách v Podyjí pak ukázaly, že sídliště v blízkosti Dyje se rozkládala na menších vyvýšeninách, byla velmi malá a sestávala pouze z několika objektů. Řada sídlišť se nalézá na lokalitách osídlených již v předchozích fázích laténského období a zdá se tedy, že osídlení na nich kontinuálně pokračovalo. Důležité je však zjištění, že v tomto období existují i sídliště, která náležejí pouze pozdní době laténské a byla tedy vybudována tzv. na zelené louce (Bořitov, Drnholec, Pavlov, Ptení, Milovice). O struktuře pozdně laténského osídlení máme dosud nejlepší informace z Podyjí, kde díky roz-

sáhlým výzkumům se zjištěný stav již patrně blíží původní skutečnosti [Čižmář 1992]. Podél 25 km dlouhého úseku Dyje mezi Drnholcem a Lednicí je známo nyní 37 sídlištních lokalit z celého průběhu doby laténské a v jedné jeho části máme ideální příležitost sledovat otázku hustoty osídlení. V geograficky dobře vymezeném prostoru mezi tzv. Věstonickou bránou na západě, obdobným zúžením na východě u Bulhar, tokem Dyje na severu a Pavlovskými vrchy na jihu známe dosud šest pozdně laténských sídlišť. Nacházejí se na okraji pravobřežní terasy Dyje a jsou od sebe vzdálena maximálně 500 metrů. Celý tento region má sice celkem 1200 ha, k hospodářskému zázemí však náleželo asi pouze 500 ha dnes pro orbu použitelné půdy; pro chov dobytka mohlo být využíváno navíc i inundační území Dyje a svahy Pavlovských vrchů. Budeme-li uvažovat o tom, že všech šest pozdně laténských sídlišť existovalo současně, pak na jedno z nich připadalo průměrně 200 ha hospodářského zázemí, z toho 90 ha orné půdy. Pro porovnám lze uvést, že obdělávatelné hospodářské zázemí jednoho laténského sídliště v Čechách se odhaduje na 67 až 180 ha [Waldhauser—Holodňák 1984, 211]. Přidržíme-li se publikovaných teoretických úvah o velikosti typické občiny pravěkých zemědělců [Neustupný—Dvořák 1983], pak ve sledovaném regionu mohlo žít 36—72, maximálně 150 osob. Pro laténské období v Čechách se předpokládá, že hustota osídlení se pohybovala mezi 0,4—9,0 osobami/km2, většinou 2 osoby/km2; v námi sledovaném regionu by hustota byla 3—6 osob/km2, maximálně 12,5 osob/km2. Tomuto samozřejmě pouze přibližnému údaji o počtu obyvatel odpovídá i velikosti zemědělsky využitelné plochy. Pro výživu jedné osoby by zde připadalo 0,4 —0,8 ha, maximálně 1,6 ha orné půdy. Výše uvedené údaje lze však považovat pouze za orientační, neboť mají stále značně spekulativní charakter. Z pozdně laténských sídlišť pochází nejčastěji keramika, vyráběná ve velké míře na hrnčířském kruhu. Nejpočetněji jsou zastoupeny hrnce se svisle rýhovanou výdutí, vyrobené většinou z grafitového materiálu. Na dnech jsou často opatřeny rytými značkami, nejvíce v podobě tzv. kuří nohy. Často se setkáváme také s hrnci se zdrsňovaným povrchem výdutě, se smolným černým nátěrem pod okrajem. Mezi mísami zcela převládá typ se zataženým okrajem, jiné formy jsou poměrně řídké. Méně se vyskytuje keramika vyrobená z jemného materiálu — především vázy, poháry, láhve a mísy — někdy na povrchu zdobené malováním geometrických vzorů. Mimo keramiku se pak nacházejí, především na oppidu Starém Hradisku, rozmanité předměty z bronzu, skla a především železa. Různé typy řemesl-

435

275 Drobné předměty pozdní doby laténské. 1—5 — bronzové a železné spony spojené konstrukce; 6—8 — bronzové nauheimské spony; 9 — bronzová spona typu Almgren 65; 10 — železná lžičkovitá spona; 11—13 — skleněné korále; 14, 22, 23 — bronzové závěsky; 15—17 — bronzové a železné přezky; 18 — bronzová nášivka; 19, 24, 26—29 — bronzové kroužky a náramky; 20, 21 — zlomky skleněných náramků; 25 — bronzové nákončí opasku. 1 — Křenovice (o. Přerov); 2—7,9—13,15—23, 25, 26, 28, 29 — Staré Hradisko; 8,14, 27 — Bořitov; 24 — Malhostovice.

436

ných a zemědělských železných nástrojů i další nálezy související s různou výrobou byly již zmíněny výše, podobně jako v souvislosti s obchodními styky předměty importované. Nálezy ze sídlišť, a především opět ze Starého Hradiska, dokládají i další činnosti keltského obyvatelstva. Jeho vojenskou složku dokumentují nálezy zbraní — mečů, kopí, šipek, částí štítů; ostruhy a součásti koňských postrojů ukazují na užití koní nejenom k tahu, nýbrž i k jízdě. Užíván byl čtyřkolový vůz, jehož kovové části se nalézají také v poměrně hojném množství. Nepřímým dokladem rozchodu kol jsou koleje, zjištěné na kamenných cestách ze Starého Hradiska. Vysokou úroveň stavitelství dokládají početná stavební kování (hřeby, skoby), klíče a kování zámků. Početné jsou i nálezy součástí oděvu a šperků. Vyskytují se různé tvary železných i bronzových zápon a nákončí opasků; dále pestrá škála především bronzových náramků, kroužků a závěsků. Časté jsou i ze skla vyrobené náramky, kroužkové perly a drobné korále. Z archeologického hlediska jsou samozřejmě pro datování důležité různé tvary železných, bronzových a ojediněle i stříbrných spon, vyskytující se především hojně na Starém Hradisku. Nejvíce jsou známy různé typy spon spojené konstrukce, spony nauheimské a lžičkovité a spony typu Almgren 65, z nichž poslední dva typy charakterizují nejmladší horizont keltského osídlení na Moravě. 6.4 Zemědělství, řemesla a obchod moravských Keltů Rostlinnou výrobu na laténských sídlištích etapy plochých pohřebišť dokládají úzké železné radlice a snad i některé nejistě datovatelné nálezy kos, případně srpů. Výzkum ve Strachotíně přinesl poznatky i o druzích pěstovaných kulturních rostlin: z obilnin převládala pšenice obecná, dále se vyskytla pšenice dvouzrnka, ječmen obecný, ojediněle pšenice jednozrnka, proso obecné; z luštěnin byl zastoupen hrách setý, vikev setá. Dobré znalosti máme již také o zemědělství moravských Keltů v pozdní době laténské. O skladbě pěstovaných kulturních rostlin nám podávají nejlepší informace poznatky získané z oppida Staré Hradisko. Ve velkém souboru obilnin zde zcela dominuje pšenice dvouzrnka (95 %), podstatně méně je zastoupen ječmen (3,7 %) a pšenice obecná (1 %), pouze mizivě žito, oves a proso. Z luštěnin je doložen hrách, čočka a vikev. Také na sídlišti v Bořitově je zastoupena nejvíce pšenice dvouzrnka, dále ječmen, pšenice obecná, pšenice jednozrnka, žito, z luštěnin opět hrách, čočka a vikev. V pozdně laténských objektech u Strachotína se nejvíce vyskytla pšenice dvouzrnka

2

a pšenice obecná, méně již ječmen a pšenice jednozrnka a proso; z luštěnin hrách setý. K dlouhodobému uskladnění obilnin pro další osev byly pravděpodobně používány kruhové zásobnicové jámy, které známe z nížinných sídlišť. Na Starém Hradisku sice scházejí, což však nepochybně souvisí s tím, že zemědělská produkce pro obživu jeho obyvatel byla zabezpečována v úrodných oblastech Hané. K místnímu zpracování obilnin sloužily kamenné, z různých hornin zhotovované dvoudílné rotační žernovy, kterých jen ze Starého Hradiska známe více než sto kusů. Již ze stupňů LT B—C1 jsme dobře informováni také o chovu domácích zvířat. K dispozici máme větší určené soubory zvířecích kostí z řady lokalit ze středního Podyjí, z jihovýchodní Moravy z Mutěnic a především z Mistřína, a dále z Velkých Hostěrádek:

Celkem obsahují tyto soubory 4187 určitelných zvířecích kostí, které podávají již vcelku reprezentativní obraz o druhové a kvantitativní skladbě chovu domácích zvířat. Zřetelně převládají čtyři hlavní druhy— tur domácí; drobní přežvýkavci (koza a ovce) a prase domácí, v jejich přítomnosti na jednotlivých lokalitách jsou ovšem značné rozdíly. Celkově největší počet kostí pochází z ovce nebo kozy, které dominují na sídlišti z Mistřína, hojně se však vyskytují i na sídlištích z Mutěnic a Hostěrádek. Značný podíl na laténských sídlištích mělo prase domácí, které dokonce ve Velkých Hostěrádkách zaujímalo první místo. Prioritu v oblasti konzumace měl ovšem tur domácí, který je na prvním místě na sídlištích v Podyjí a v Mutěnicích. Zjištěné kolmé zářezy a záseky na prvních prstních článcích jsou pravděpodobně stopami po jejich oddělování od končetin a po stahování kůže. Značný podíl drobných přežvýkavců z Mistřína a z Mutěnic koresponduje s výsledky pylových analýz, které dokládají právě pro dobu laténskou v této oblasti ústup obilnářství a vzestup pastevectví. Podstatně menší zastoupení mají kůň a pes, u nichž je zjištěno také jejich konzumační využití. Donedávna jsme na Moravě z doby laténské neznali kura domácího a husu domácí. V poslední době však již byly jejich kosti určeny, i když v nepatrném množství, z řady lokalit.

Všechny domácí druhy měly samozřejmě jateční význam, většina zvířat však byla chována i z jiných důvodů. Zatímco výraznou část nálezů prasete tvoří nedospělé kusy do 1,5 roku (nechybí ovšem doklady velmi starých samic), skot, ovce a kozy byly poráženy především adultní. Důvod je nepochybně nutno spatřovat v mléčné produkci těchto zvířat, u skotu pak navíc v jeho využití jako tažné síly. Stejně tak a navíc i k jízdě byl používán kůň, pes nepochybně pak k hlídání, případně i k lovu. Domácí zvířata kromě masa poskytovala i další velmi podstatné složky obživy — vejce, tuky a mléko, z nichž se vyráběly jako další produkty máslo, tvaroh a sýry. Neméně závažná byla také skutečnost, že poskytovala i důležité suroviny (kůže, vlna, kosti, rohovina) pro řadu řemeslných činností. Otevřená zůstává otázka způsobu chovu domácích zvířat, pro kterou nemáme v archeologických pramenech dosud průkazné doklady. I když s ustájením domácího zvířectva zejména v zimních měsících je nutno také počítat, je třeba především předpokládat volný chov stád dobytka v prostoru lučních niv vodních toků, spojený s lesní pastvou. Také v době oppid podává osteologický materiál svědectví o skladbě druhů domácích zvířat. V největším získaném souboru ze Starého Hradiska naprosto jednoznačně dominují domácí druhy — skot, kůň, prase, ovce, koza, pes a kur. Důležité je zde bezpečné zjištění osla domácího. Tento rozsáhlý soubor zvířecích kostí je bohužel dosud zpracován pouze předběžně; proto nelze podat jeho kvantitativní skladbu. V tomto směru se však můžeme opřít o další velký celek ze sídliště v Bořitově. Nejpočetněji zde vystupuje skot (31 %), prase (28,9 %) a drobní přežvýkavci — ovce nebo koza (27,4 %), přičemž zde byly rozlišeny oba druhy zvířat. Poměrně malé bylo zastoupení koně (8,4 %), psa (2,9 %) a kura domácího (1,4 %). Na pozdně laténských sídlištích jihomoravského Podyjí (Drnholec, Pavlov, Strachotín) byla zjištěna následující skladba: tur (42,8 %), ovce — koza (30,4 %), prase (13,4 %) a kůň (10,3 %), nepatrně pes (2,8 %) a kur domácí (0,3 %); v podstatě tedy obdobná jako v předcházejících obdobích stupňů LT B—C1. Je zajímavé, že právě na tomto pro pastvu příhodném území je zřetelně menší zastoupení prasete domácího než na lokalitách v jiných oblastech. Dokladů zemědělského nářadí známe z pozdně laténských lokalit velmi málo. Pro orbu byly používány železné radlice úzkých i širokých forem, které však z tohoto období máme na Moravě doloženy pouze ze dvou depotů z oblasti púchovské kultury. Jeden z těchto depotů obsahoval i velké železné krojidlo,

které bylo nepochybně používáno i v keltském prostředí; ve Strachotíně se našel malý orací hák. Naopak početné jsou nálezy velkých železných kos a jejich zděří; kosy ovšem sloužily nejen ke sklizni obilnin, nýbrž i trávy; časté jsou kamenné dvoudílné rotační mlýny k mletí obilí. Pouze doplňkovou činností byl pro keltské obyvatelstvo lov a patrně i sběr. Ve vyspělém hospodářském životě laténského období byl lov využíván pouze příležitostně a doplňkově. Podíl kostí divokých zvířat je v celém keltském prostředí poměrně velmi malý, což potvrzuje i moravský materiál. V největším osteologickém souboru etapy plochých pohřebišť z Mistřína tvořily kosti divokých druhů pouze 0,2 %, na sídlištích ze středního Podyjí asi 1 %, pouze z oblasti Lysické sníženiny jsou náznaky podstatně vyššího zastoupení (5 %). Také ve skladbě zvířecích kostí z doby oppid ze Starého Hradiska i nížinných sídlišť představují divoké druhy pouze nepatrnou část. Například na sídlištích v Podyjí tvořily jen asi 1 % veškerých určitelných kostí a podobně tomu bylo nepochybně i na Starém Hradisku. Je ovšem zajímavé, že na sídlišti v Bořitově bylo zjištěno 6,8 % divoké zvěře; to však patrně souvisí, podobně jako již ve starším období, s odlišným charakterem přírodního prostředí. V každém případě je zřejmé, že lov nesloužil primárně k obživě, ale spíše k získávání různých surovin — kožešin, kůže, kostí a parohoviny. Na sídlištích v okolí Dyje byly zjištěny také rybí kosti; existenci rybolovu dokládá nepřímo také kostěná proplétací jehla ke zhotovování sítí z Drnholce. Již na sídlištích etapy plochých pohřebišť je doložena řada pracovních činností, z nichž některé byly zřejmě specializované. Týká se to především železářské hutnické a kovářské produkce i kovolitectví. Základní předpoklady pro obecný rozvoj vytvářelo výrobou dokonalých nástrojů bezesporu železářství. Hutnické pece sice z Moravy z doby laténské dosud známy nejsou, je však nutno předpokládat jejich existenci v oblastech blízkých nalezištím železné rudy, ležícím mimo osídlené území, zvláště na Blanensku a Uničovsku. Kovářská výroba se soustřeďovala přímo v areálech sídlišť, jak to dokládají nálezy kovářské strusky a koláčů lupy. Přímé nálezy kováren dosud k dispozici nejsou, kovářská produkce v masovém měřítku je ale doložena zejména na oppidu Staré Hradisko: nepřímo na ni ukazuje množství železných výrobků, přímo pak nálezy strusky, koláčů lupy, dyznových cihel a specializovaných kovářských nástrojů — kladiv, kleští, výhňových lopatek, sekáčů, pilníků a protahovačů drátu. Metalografické rozbory dokazují, že šlo vesměs o technologicky výtečné vý-

438

robky [Pleiner 1982]. Nástroje byly zhotovovány jednak ze železa, jednak z uhlíkové ocele, případně také svařením železa a ocele; tvrdost jejich břitů zvyšovalo kalení. Běžně se používalo také navařování, nýtování, protahování. Kovářské práce se na Starém Hradisku nepochybně realizovaly v řadě zahloubených chat. Jako kovářská dílna sloužila pravděpodobně také chata z hradiska v Brně-Obřanech, v níž se našlo 6 dyznových cihel.

a železných vážek, jednak o množství hliněných destiček na odlévám zlatých a stříbrných střižků různých velikostí. Přímým důkazem o místním zhotovování malých stříbrných mincí s koníčkem je olověná destička, sloužící ke zkušební ražbě. Vlastní razidlo zlatých mincí v hodnotě 1/8 statéru bylo nalezeno na Starém Hradisku. Je pozoruhodné, že výroba mincovních střižků se neprováděla jen v opevněném areálu oppida, nýbrž i na osídlené ploše západně od něho. Důležitým odvětvím bylo hmčířství, které se právě v době laténské zavedením vyspělých technologických postupů stalo značně specializovaným řemeslem. Pro výrobu nádob na hrnčířském rychle rotujícím kruhu se používala hlína nejen z místních zdrojů; pro oblíbenou grafitovou keramiku se materiál patrně dovážel i z poměrně vzdálených území. Vzácné nálezy surového grafitu však dosud nebyly analyzovány. Hrnčířskou výrobu dokládají také charakteristické dvoukomorové vertikální pece, doložené z řady

276 Technická keramika z latinských sídlišť. 1—3 — Mistřín; 4 — Pavlov.

Výroba kovových neželezných předmětů je prokázána od samého začátku doby laténské. V Pavlově se podařilo odkrýt zbytky kovolitecké dílny ze stupně LT B [Horálková 1990]: v zahloubené čtvercové chatě byl zapuštěn výrobní objekt o rozměrech asi 2 x 0,8 m, v jehož jedné části se nacházelo destruované topeniště se zbytky mazanicové klenby. Ze zásypu pocházejí mj. tyglíky vakovitého tvaru se stopami bronzoviny a část hliněné ploché formy na odlévání tyčinek o sfle 0,5 x 0,8 cm. Dílna patrně sloužila ke zhotovování bronzových tyčinkovitých ingotů, podobných tomu, který pochází z Brna-Maloměřic (d. 10 cm). Pokročilá výroba bronzových předmětů, které známe tak dobře z inventáře pohřebišť, je doložena i na jiných sídlištích etapy plochých pohřebišť nálezy tyglíků se stopami bronzoviny. O zpracování zlata svědčí tyglíky s jeho stopami, pocházející z Bořitova a Mistřína. Zjištěné reparace na řadě bronzových šperků dokládají také příležitostné opravy těchto jistě cenných výrobků. Specializované kovolitectví se dále rozvíjelo v době oppid; dokládají to výrobní stopy na nížinných sídlištích, zejména však na Starém Hradisku, odkud pocházejí nálezy bronzoviny, částí hliněných forem a polotovary předmětů, např. i spon. Ze Starého Hradiska známe také početné doklady výroby zlatých a stříbrných mincí: jde jednak o části bronzových 439

277 Brno-Horní Heršpice. Půdorysy a řezy laténské hrnčířské pece.

moravských lokalit již od stupně LT B. Ve Strachotíně se dokonce podařilo odkrýt uskupení čtyř těchto pecí s jednou předpecní jámou, z nichž tři patrně byly užívány současně. Jak široký okruh spotřeby jednotlivé hrnčířské dílny pokrývaly lze stěží stanovit; pravděpodobně však kromě zásobování vlastního sídliště a blízkého okolí distribuovaly své výrobky i do větších vzdáleností. Ukazují to např. nálezy zlomků nádob charakteristického tvaru a materiálu, vyráběné dílnou v Mistříně, které známe ze 17 až 38 km vzdálených sídlišť ve Velkých Hostěrádkách, Mušově a Strachotíně. Pro výzdobu keramiky koncentrickými kroužky sloužilo kostěné razidlo nalezené v Tvarožné. Dvoukomorové hrnčířské pece jsou doloženy také z pozdního období, jak z nížinných sídlišť, tak z oppida Staré Hradisko. Výzkum hrnčířské dílny v Milovicích umožnil dokonce sledovat celý výrobní proces; na zdejším sídlišti se podařilo v těsné blízkosti vertikální hrnčířské pece (dříve v literatuře chybně označované za unikátní typ pece horizontální) prozkoumat mj. obdélníkovou zahloubenou chatu s pozůstatky výroby tuhové keramiky: v jejím dně byly zapuštěny dvě kruhové jámy; v jedné z nich se nacházel granulovaný grafit, druhou vyplňovala grafitová hlína. V zásypu chaty a v jejím okolí se objevovaly početné velké zlomky surového grafitu. Tuhová keramika charakteristických tvarů, vyráběná v této hrnčířské dílně, byla na dnech opatřována značkami v podobě dvou vlnic. Se značkami různých typů se na Moravě na dnech tuhových hrnců setkáváme poměrně často a zřejmě jimi označovaly své výrobky jednotlivé dílny [Čižmář—Meduna 1985]. Na Starém Hradisku patrně působila dílna, která své zboží opatřovala značkami ve tvaru ondřejského kříže. Značně vyspělé muselo být v době laténské i zpracování dřeva. Výrobky ze dřeva jsou sice v archeologických pramenech vesměs nepostižitelné, jejich existenci však prokazují dokonalé specializované dřevoobráběcí nástroje (sekery, pily, nebozezy, vrtáky, dláta, pořízy) a nepřímo i obytné stavby na sídlištích, kde ke spojování dřevěných konstrukcí se hojně používalo železných stavebních kování, jsou známa kování dveří, ba i klíče. Kromě toho je nutno počítat i s výrobou drobných dřevěných předmětů; k takové činnosti snad sloužilo železné dlátko z Velkých Hostěrádek. Znalost soustružení dřeva je pak na Moravě nepřímo doložena známým nálezem bronzového kování dřevěné konvice s výlevkou, z hrobu v Brně-Maloměřicích [Meduna—Peškař 1990]. Velmi náročným odvětvím bylo šperkařství, pracující s několika druhy materiálů (kov, sklo, jantar, švartna). Nálezy sklářské strusky ze Starého Hradiska dokládají místní výrobu skleněných předmětů

a v poslední době i zpracování surového jantaru. Výzkumy přinesly nejen početné hotové drobné korálky, ale i jejich polotovary a odpad vzniklý při výrobě. Poměrně hojné nálezy šperků z moravských pohřebišť, mající svůj původ převážně v Karpatské kotlině, nelze ovšem interpretovat zcela jednoznačně. Tyto jihovýchodní vlivy, projevující se již ve stupni LT B1 skleněnými vázičkovými perlami (Blučina, Brno-Horní Heršpice, Přítluky) a některými sponami (Mikulčice), nabývají podstatně na intenzitě ve stupni LT B2 a je asi nutno je považovat spíše za projev příchodu cizího obyvatelstva než za doklad obchodních kontaktů. Podobně také i další předměty, pocházející z oblasti dnešního Švýcarska, severní Itálie a Champagne, souvisejí spíše s pohyby keltských kmenů nežli s obchodem. Z moravských laténských sídlišť pochází jedna skleněná vázičkovitá perla z Mutěnic a ucho kantharu ze Střelic; tento zlomek má původ zcela jistě v maďarském a jugoslávském Podunají, kde se obdobné kanthary, vyráběné podle helénistických předloh ve 3. stol., vyskytují poměrně hojně. Na druhé straně jako doklad intenzivního obchodu se středočeským územím lze uvést nálezy švartnových náramků ze sídlišť a pohřebišť. Zbývá ještě několik dalších výrobních odvětví, u nichž lze předpokládat jak podomáckou, tak i specializovanou výrobu. S rozvinutým chovem dobytka souvisí zpracování kosti a parohoviny, které se mohlo provádět podomácku; v případě kostěných hracích kostek, zjištěných na sídlišti v Drnholci [Čižmář—Jelínková 1985], nebude asi pochyb o výrobě specializované. K podomáckým činnostem patřilo textilnictví, dokládané početnými nálezy hliněných přeslenů a jehlancovitých závaží osnovy tkalcovského stavu. Přímé nálezy tkanin, většinou plátnové vazby, se najdou jen ojediněle v hrobech. Svůj význam mělo jistě i zpracování kůží a kožešin. Rozvinutá ekonomika keltské společností byla doprovázena čilým místním i dálkovým obchodem. Místní obchodní styky jsou doloženy již výše zmíněnou distribucí mistřinské keramiky a je nutno je jistě předpokládat ještě ve větším měřítku, než ukazují archeologické prameny. S obchodem přímo souvisejí nepočetné nálezy nejstarších zlatých mincí ze 3. stol. — napodobenin makedonských statérů. Obchod se rozvinul zejména v pozdní době laténské, kdy se Morava stala středem dálkové směny zboží se vzdálenými oblastmi. Styky se sousedními regiony lze sledovat nejlépe na keramice. Na sídlištích v oblastí přiléhající k Českomoravské vrchovině a na Hané se setkáváme s typickou struhadlovitě zdrsňovanou keramikou středočeského původu;

440

278 Brno-Maloměřice. Kresebná rekonstrukce dřevěné konvice s bronzovým kováním a vybrané kusy tohoto kování.

441

v oblasti Boskovické brázdy a na Brněnsku pak dokonce i s keramikou, která je charakteristická pro území severozápadních Čech, patrně pro oblast dolního Poohří. Z jihomoravských Milovic je naopak známa výrazná keramika, pocházející z Karpatské kotliny. Předmětem obchodu byly však především suroviny. Surový grafit z hrnčířské dílny v Milovicích má svůj původ patrně v jihočeské oblasti, rotační žernovy pocházejí z různých míst českého a moravského území a u některých z nich není vyloučen ani slovenský původ. Centrem dálkového obchodu na trase pozdější tzv. jantarové stezky bylo ovšem bezesporu oppidum Staré Hradisko. V masovém měřítku sem byl dopravován surový baltský jantar, který se zde alespoň částečně i zpracovával. Na druhé straně intenzívní styky s vyspělým jižním prostředím na této lokalitě dokládají části římských bronzových a skleněných nádob, hliněných vinných amfor a římské mince. Na důležité postavení Starého Hradiska na obchodní cestě nepřímo ukazuje i známý depot bronzových, skleněných a jantarových předmětů z nedalekého Ptení, z nichž některé mají původ v adriatické oblasti. Zajímavým dokladem dálkových obchodních styků je také určení kostí osla v osteologickém materiálu. Důležitou roli v rozvoji obchodních styků hrálo bezesporu keltské mincovnictví. Od 2. stol. př. n. l. je již bezpečně doložena ražba zlatých a stříbrných mincí přímo na moravském území, a to na oppidu Staré Hradisko. Z této lokality pochází také dosud největší kolekce keltských mincí na Moravě, kterou tvoří okolo 100 bezpečné ověřitelných kusů. Dosud nejvíce je známo zlatých mincí řady typu Athéne-Alkis a mušlovitého typu, a to jak statérů, tak i jejich částí (třetinek, osminek, čtyřiadvacetinek). Vzácně jsou známy i falešné mince s bronzovým jádrem krytým zlatou fólií. Na Starém Hradisku se razily také drobné stříbrné mince s koníčkem. Kromě těchto domácích mina se řídce setkáváme i s cizími, především stříbrnými ražbami. Jde o tetradrachmy z jihovýchodního území Maďarska a Slovenska, označované jako noricko-panonské ražby, a o stříbrné mince typu Biatec. Dálkový styk s italským prostředím dokládá nález bronzového římského quadru ze Starého Hradiska, raženého v roce 133 př. n. l. Právě v souvislosti s obchodními styky s vyspělým republikánským římským prostředím je možno počítat s užíváním písma na našem území, což nepřímo naznačují nálezy bronzových pečetních schránek [Čižmář 1990c], železného stilu, a snad i rytá písmena na keramice ze Starého Hradiska. 6.5 Sociální struktura a projevy duchovního života Jak je známo z písemných pramenů byla keltská společnost silně sociálně stratifikovaná. Lze ji zařadit

do obecného vývojového schématu jako blízkou klasickým vojenským demokraciím, resp. vyspělým náčelnickým systémům s prvými doklady služebnictví či otroctví [Pleiner 1979]. Nejvyšší společenské postavení zaujímala šlechta, "jízdní nobilita" v terminologii G. I. Caesara, z níž se rekrutovali nejvyšší představitelé správních celků (kmenů, kmenových svazů, městských „států" apod.) Tito „králové" obklopující se vojenskou družinou odvozovali svou moc od božské autority, neměli však ještě stabilizovaná práva dědičného nástupnictví. Významný byl dále stav kněží — druidů. Nižší vrstva svobodných se dělila na bohatší (řemeslníci, obchodníci) a chudší (zemědělci). Byli tu však i nesvobodní — sluhové, zajatci, otroci (?). Kontaktem s jižním otrokářským světem infiltroval do keltského prostředí také prvek státní organizovanosti, pro celkovou nezralost keltské společnosti se však neujal. Památky moravských Keltů neumožňují řešení otázek sociální struktury a politické moci v konkrétní podobě. Ani dlouholetý archeologický výzkum oppida Staré Hradisko není ještě sto spolehlivě osvětlit skutečné postavení a funkci tohoto významného centra v celkové mocenské struktuře našeho keltského regionu. Pouze pohřebiště poskytují určité informace o sociálním rozvrstvení současné společnosti. Je možno na nich pozorovat nápadné rozdíly v četnosti a bohatosti hrobů, které lze pomocně rozdělit do 5 skupin [Filip 1956; Čižmář 1972]. Významná je skupina bojovníků (1), která představuje na moravských pohřebištích asi třetinu hrobů. Málo jsou zastoupeny hroby bohaté (2), o něco více pohřby s průměrnou výbavou (3), nejpočetnější jsou však hroby s chudou výbavou (4); relativně početná je skupina hrobů bez výbavy (5). Poměrné zastoupení jednotlivých skupin hrobů dokumentují obě největší moravská pohřebiště (Brno-Maloměřice a Holubice):

Je možno také konstatovat určitou závislost velikosti hrobových jam vůči těmto skupinám, kterou lze dokumentovat situací v Brně-Maloměřicích:

Podle počtu předmětů v hrobech však nelze mechanicky soudit na společenské postavem zemřelého jedince. Je např. jisté, že nálezy pseudoantropomorf442

ních mečů v hrobech nebo ohraničení hrobu v Domamyslicích čtvercovým příkopem dokládá vysoké společenské postavem zemřelých, aniž by šlo co do množství nálezů o vysloveně bohaté hroby. Na pohřebištích se tedy setkáváme s početnou skupinou bojovníků, ukazuje se však, že část mužů, a to i produktivního věku, mezi ně nepatřila. Dále je zde výrazná nepočetná skupina bohatých ženských hrobů, většina žen měla však pouze průměrnou výbavu. Hroby bez nálezů by snad mohly představovat nejnižší společenskou vrstvu keltského obyvatelstva, u níž můžeme dokonce i uvažovat o závislosti ve smyslu pozdější Caesarovy zprávy o pohřbech klientů a otroků. Jiné vysvětlení lze ovšem spatřovat i v tom, že mohlo jít o zdravotně postižené osoby, neboť faktem zůstává, že pohřby s různou extrémní polohou — na břiše, ve skrčené poloze, na boku — jsou právě většinou bez nálezů. Archeologické prameny již poměrně dobře informují o podobě sídlišť, hmotné kultuře a ekonomice moravských Keltů. Naopak oblast duchovního života, zejména náboženství, mající podle písemných zpráv značný význam [Filip 1959], je doposud nedostatečně poznanou složkou celkového obrazu jejich kultury. O náboženství starých Keltů jsme informováni z některých zpráv antických zpravodajů, z pozdější, zejména ostrovní britské keltské tradice, i některými památníky a památkami hmotné kultury. Je známo, že keltské náboženství bylo polyteistické a že kromě lokálních bohů a bohyň existoval jakýsi obecný panteon; někteří keltští bohové bývají ztotožňováni s jednotlivými bohy římskými, mají však vlastní atributy, jména i odlišný charakter. Náboženskou doktrínu rozvíjeli a také o kult pečovali druidové — zvláštní vrstva vzdělaných kněží, ovládajících i jisté základy věd (písmo, medicína, astronomie). Druidové měli v keltské společnosti i velký politický vliv. Náboženské představy dokumentují do určité míry již i výše uvedené prvky pohřebního ritu. Je pravděpodobné, že závažné náboženské změny na našem území se v době laténské odrážejí v pohřebních zvyklostech. Ve stupni LT Cl nastal zásadní přechod od kostrového pohřbívám k žárovému; od stupně LT C2 pak se funerální prameny zcela odmlčely nejen u nás, nýbrž téměř na celém Kelty osídleném území na východ od Rýna. Není vyloučeno, že v tomto období došlo ke zjednodušení a zchudnutí žárových hrobů natolik, že je lze archeologicky pouze stěží postihnout. Absence pozdně laténských hrobů je dosud neobjasněným problémem a nepochybně souvisí s radikální změnou náboženských představ Keltů. Náboženské cítění dokládá i řada drobných nálezů,

např. různé závěsky, celokovové či z kančích klů, kolečka z lidských lebek se třemi otvory a patrně i zlomky lidských kostí, nalézané v sídlištním prostředí. Setkáváme se s nimi jak na nížinných sídlištích v průběhu celé doby laténské, tak i na oppidu Starém Hradisku, a poměrně běžné jsou i v sousedních oblastech. Přesnější interpretace významu těchto lidských kostí, často se stopami tříštění, je velmi obtížná; v každém případě v pozdní době laténské představují na našem území dosud jediné kosterné pozůstatky keltského obyvatelstva. Za stavební oběť lze považovat pohřeb dítěte v základovém žlabu povrchového domu ze Starého Hradiska. U keltských oppid se často předpokládá, že kromě jiných funkcí byla i centry náboženského života; to však není dosud výzkumy bezpečně prokázáno. Na druhé straně je ovšem z pozdní doby laténské známo již několik set výrazných archeologických objektů z širokých oblastí Evropy od západní Francie až po naše území, které lze považovat za keltské svatyně. Jde o čtyřúhelníkové opevněné útvary, tzv. Viereckschanze, s charakteristickými prvky, u nichž se již od třicátých let počal prosazovat názor o tom, že byly původně keltskými svatyněmi. Jejich výzkumy, zvláště z německého území, tento názor stále více potvrzují a přinášejí i poznatky o podobě jejich vnitřní zástavby, v níž obvykle dominují často velmi hluboké obětní šachty. Několik těchto „šancí" je známo i z českého území; výzkumem však dosud byla bezpečně ověřena pouze šance u Mšeckých Žehrovic ve středních Čechách [Jansová 1968; Venclová 1986]. Z Moravy je prozatím znám jediný objekt, který má všechny cha-

279 Ludéřov. Vrstevnicový plánek keltské čtvercové svatyně.

443

280 Drobné plastiky, doklady her, vzdělanosti a výtvarného umění moravských Keltů. 1—4, 6—11, 13 —16 — Staré Hradisko; 5 — Ptení; 12 — Drnholec.

444

rakteristické rysy těchto svatyní, a to v poloze „Švédské šance" u Ludéřova, vzdálené asi 15 km od oppida Starého Hradiska [Čižmář 1973a]. Tato lokalita se nalézá v nestrategické poloze, na mírném, k východu obráceném svahu; má téměř pravidelný čtvercový půdorys o rozměrech stran 115, 109, 116, a 108 m a rozlohu asi 12 500 m2. Uprostřed východní strany je vysoký val přerušený vstupem, zatímco příkop probíhá plynule. Ve středu severní strany opevnění je dochována kruhová jáma o průměru asi 4 metry a hloubce asi 1 metr, patrně pozůstatek obětní šachty. Lokalita u Ludéřova má tedy všechny příznačné znaky, které ji umožňují přiřadit, s určitou opatrností, k tomuto druhu keltských svatyní. Nesporný pozitivní doklad ovšem nemáme a bude třeba vyčkat budoucího archeologického výzkumu. S duchovním životem moravských Keltů souvisejí také doklady vysoké úrovně uměleckého cítění, projevující se poměrně často na řadě předmětů. Vývoj keltského umění ovlivnily přímé kontakty Keltů s řecko-etruským prostředím. Dřívější halštatský geometrický styl se tak v 5. a 4. stol. př. n. 1. zcela změnil užíváním nových výzdobných orientálních prvků — zvířecích a rostlinných motivů, např. gryfů, palmet, úponků a lotosových květů. K vrcholu keltského umění došlo ve 3. století, kdy se tento rostlinný

281 Jičina-Požaha. Plánek hradiska púchovské kultury.

445

styl přetvořil v dekorativně silně působivý styl plastický, využívající především lyrovité a volutové motivy. Bezesporu nejkrásnějším dokladem keltského umění na Moravě je známé bronzové kování dřevěné konvice s výlevkou z Brna-Maloměřic [Meduna—Peškař 1990]. Naturalistický výtvarný projev představují na keramice ryté kresby koně z Koryčan, jeřába a spony ze Starého Hradiska; doložen je i lidskou a zvířecí drobnou plastikou, pocházející opět převážně ze Starého Hradiska. K zábavě sloužily mimo jiné i kostěné hrací kostky, k hygieně pinzety, břitvy a kovová zrcadla. Na kulturní vyspělost keltského obyvatelstva ukazují dokonce (v našem prostředí sporé) náznaky znalosti písma. Jeho nepřímými doklady jsou bronzové pečetní schránky a železný stilus ze Starého Hradiska; přímým dokladem pravděpodobně pak rytá písmena na keramickém kolečku z téže lokality. 6.6 Púchovská kultura Púchovská kultura vzniklá z původního halštatského prostředí zaujímala hornaté části středního a severního Slovenska a přilehlé oblasti jižního Polska a východní Moravy. V protikladu k již poměrně dobře známému keltskému osídlení jsou poznatky o púchovské kultuře na moravském území, kam pronikla

282 Jičina-Požaha. 1 — celkový pohled na hradisko púchovské kultury; 2 — púchovská keramika z hradiska.

446

v pozdní době laténské ze Slovenska, prozatím velmi sporé [Pieta 1982]. I když od rozpoznání existence této kultury na Moravě uplynulo již více než 30 let, představuje dosud jeden z nejméně známých úseků pravěkého vývoje Moravy. Až v posledních letech se podařilo získat nové znalosti, které podstatně rozšiřují pohled na tuto problematiku [Čižmář 1981]. Nejdůležitější známou púchovskou lokalitou na území Moravy zůstává stále hradiště Požaha u Nového Jičína. Terénní výzkumy ze 60. a 80. let zde nejen získaly důležitý materiál, ale upřesnily též podobu vnitřní zástavby a opevnění tohoto asi 1 ha velkého hradiště. Nejpočetněji je v archeologickém materiálu přirozeně zastoupena keramika, v níž převládá v ruce vyráběná hrubá (89 %) nad keramikou vytáčenou na kruhu, z grafitového (8 %) či jemného (3 %) materiálu. Celkově lze v keramickém inventáři vydělit dvě složky, a to púchovskou a keltskou, přičemž druhá z nich tvoří pouze asi 10 % celkového množství. V púchovské složce převažují soudkovité nádoby a typické hrnce s odsazeným plochým okrajem a ne-

283 Jičina-Požaha. Sídlištní keramika púchovské kultury.

447

pravidelným rýhováním výdutě; dále jsou zastoupeny různé varianty mís, zásobnice a některé zvláštní tvary. Keltskou keramiku představují hrnce z hrubého materiálu a především svisle rýhované tuhové skuly, mimo jiné též několik zlomků se značkami na dnech. Z lokality pochází i bohatá kolekce drobných nálezů — zlomek millefiorového skla, skleněné kroužkové perly, skleněné a jantarové korále, bronzové náramky, prsteny, kroužky s vývalky, nákončí opasků, početně jsou zastoupeny také železné nástroje a zbraně. Chronologicky nejdůležitější je 25 železných a bronzových spon: jde o tvary spojené konstrukce, spony typu Almgren 65, lžičkovité a spony s prohnutým lučíkem, které umožňují datovat lokalitu do stupňů LT C2—LT D2. Paleobotanické nálezy dokládají pšenici, ječmen, žito a z luštěnin hrách. Pozoruhodné je také vyhodnocení nalezených zvířecích kostí. Kromě pozůstatků běžných domácích druhů zde bylo asi 50 % kostí divokých zvířat, což je velmi neobvyklé. Místní železářskou produkci pak dokládají početné nálezy železné strusky.

Neméně významné poznatky o púchovské kultuře na Moravě přinesl i povrchový průzkum spojený s drobnou sondáží, který na Vsetínsku zjistil další, velmi malá púchovská hradiska u Jasenice a Loučky. Z dalšího hradiska u Všeminy, doposud považovaného za středověké, byla získána kolekce 18 železných pozdně laténských předmětů, mimo jiné výhňová lopatka, kladivo, sekera, radlice a kosa. Na této nevelké lokalitě o rozloze asi 0,3 ha přinesl archeologický výzkum doklady osídlení i opevnění pouze z období púchovské kultury. Z oblasti Vizovické vrchoviny je známé i malé hradisko u Provodova, kde byl vedle zlomků keltské keramiky pomocí detektoru kovu v nedávné době získán soubor 67 železných pozdně laténských předmětů, např. krojidlo, radlice, kosy, sekery, kladiva, dláta, sekáče, nůžky, klíče atd. Je tedy zřejmé, že púchovská kultura na Moravě není omezena pouze na oblast Nového Jičína, jak se dosud soudilo, nýbrž že zaujímala celé její hornaté území na východě a na jihu sahala až do Povláří. Přestože nositelé púchovské kultury obsadili v LT C2—D1 pouze východní hornatou část Moravy, udržovali úzký kontakt s moravským keltským osídlením. Měli značně rozvinutou železářskou výrobu, podíleli se na využívání dálkového obchodu a jejich kultura byla silně latenizována. Je možno uvažovat i o tom, že etnicky je lze, alespoň částečně, spojovat s keltským kmenem Kotinů. Je ovšem obtížné stanovit, jakou roli hrála púchovská kultura v procesu zániku keltského osídlení Moravy. V každém případě však existence Požahy a snad i celé púchovské kultury intenzívně pokračuje v následujícím období stupně LT D2; případný další vývoj nelze v současné době prokázat. Zdá se, že v tomto stupni, v němž zbývající, dříve keltská oblast Moravy již nebyla osídlena, končí — pravděpodobně v době kolem přelomu letopočtu — také púchovské osidlem Moravy. Zjištěný požár opevnění Požahy a též již zmíněného púchovského hradiska u Všeminy by mohl nasvědčovat jeho násilnému konci; s touto skutečností by snad mohly souviset také depoty železných předmětů pocházející ze dvou výše zmíněných lokalit. 6.7 Zánik keltského osídlení Moravy Konec keltského osidlem našich zemí byl dosud tradičně kladen do souvislosti s tlakem Germánů

448

a Římanů v době kolem přelomu letopočtu. Současné hodnocení archeologických pramenů však zřetelně dokládá, že keltské osídlení na Moravě končí již brzy po polovině posledního století př. n. l. Ze Starého Hradiska i z pozdně keltských nížinných sídlišť známe nálezy dokládající nejen pouhý kontakt s germánským prostředím, nýbrž spolehlivě i přítomnost tohoto etnika na moravském území. Jde o germánské kovové zápony a zlomky typické przeworské keramiky, zvláště pak o (patrně) žárový hrob z Duban a keramický soubor ze sídliště ve Vyškově. V jihomoravském sídlištním materiálu z Milovic zaznamenáváme i přítomnost keramiky typické pro Karpatskou kotlinu. Konec keltského osídlení Moravy však podle dosavadních nálezů nelze spojovat s násilným vypuzením Keltů; spíše se na něm podílela změněná politická situace v jejím jižním sousedství. Právě kolem poloviny pivního století došlo totiž ke konfliktu Keltů s norickým královstvím, a současně i k expanzi dáckého Burebistova království, které mělo sahat dokonce až po řeku Moravu. Tyto podstatné politické události patrně zapříčinily i zásadní změny v ekonomice našich Keltů. Přerušil se totiž do té doby intenzívní dálkový obchod s římským územím a keltská oppida, která byla jeho nejdůležitějšími středisky, tak pozbyla jednu ze svých nejvýznamnějších funkcí. Je proto možné, že z těchto důvodů, umocněných tlakem Germánů a Dáků na sousední území, Keltové Moravu pokojně opustili, podobně jako Helvetiové odešli r. 58 př. n. l. z dnešního Švýcarska do Galie. Nebylo by dokonce možné ztotožnit s obyvateli českých zemí ony hercynské Bóje, kteří se podle Caesara připojili ke stěhování Helvetiů a nalezli potom svá konečná sídla v Galii? Otázkou ovšem zůstává následné osídlení Moravy v posledních decenniích starého letopočtu. Archeologicky tu máme doloženu pouze existenci lidu púchovské kultury ve východní části země. Z ostatního území Moravy doklady osídlení nejsou. Opět pouze hypoteticky se může uvažovat o tom, zda sem nesahala ona z písemných zpráv známá „bójská poušť". V každém případě představuje období mezi koncem keltské a začátkem germánské okupace jeden z největších problémů moravské prehistorie, na nějž bude třeba zaměřit pozornost.

7

NA HRANICÍCH IMPÉRIA (doba římská)

1. století př. n. l., kdy na našem území rozkvétala keltská civilizace oppid, držela již římská republika pevně ve svých rukou vládu nad celým Středomořím. Vnitřní politická krize, projevující se úpornými zápasy mezi římskými mocenskými elitami, volala však po změně vládního systému, která se nakonec uskutečnila cestou od vojenské diktatury Caesarovy k Augustovu principátu a ke zřízení římského císařství. S těmito změnami souvisely snahy o další rozšíření římského panství nad cizími územími. Caesar dobyl Galie, střetl se poprvé na Rýně s Germány a vypravil se do Britannie. V dobyvatelské politice pokračoval i Caesarův nástupce Augustus. Rozpoznal, že Řím pronikne do nitra Evropy jedině tehdy, pokud ovládne velké říční cesty, které by mezi sebou spojovaly podmaněné země. V roce 12 př. n. l. podnikla římská vojska pod vojevůdcem Drusem, adoptivním synem Augustovým, útok proti Germánům při ústí Rýna. Tamní germánské kmeny byly nuceny uznat vládu Říma. R. 9 př. n. l. dosáhli Římané dokonce toku Labe, trvale se jim však území mezi Rýnem a Labem nepodařilo získat. Definitivní konec těmto plánům učinila porážka tri legií P. Quinctilia Vara v Teutoburském lese v roce 9. n. 1. Římská vojska se musela stáhnout na levý rýnský břeh, který pak tvořil hranici mezi římskou říší a tzv. svobodnou Germánií po celá čtyři staletí. Spojením středního toku této řeky s horním Dunajem pomocí obranného valu s řadou opevnění se ustálila pevná hranice, která vešla do dějin pod názvem „Hornogermánsko-rétský limes". Úkol získat Dunaj s Panonskou pánví a proniknout do střední Evropy severně od Alp připadl dalšímu adoptivnímu synu Augustovu, pozdějšímu císaři Tiberiovi. Po mnohých střetech s ilyrskými kmeny v údolí Sávy, které ani dlouho později nebyly zcela pacifikovány, se konečně v roce 9 př. n. l. podařilo dobyvačnou válku ukončit a založit provincii Ilyrikum sahající od jižní hranice Dalmatie na jihu až po Dunaj na severu. Přibližně v téže době, v roce 15 př. n. l., vytvořili Římané v alpských oblastech provincii Vindelicii a Raetii, okolo roku 12—9 př. n. l. obsadili 2

Norikum, vazalské království ležící mezi Dunajem a Alpami, které se později stalo rovněž římskou provincií. Přímo k dunajské hranici, do Karnunta, poblíž dnešního Deutsch Altenburgu na soutoku řeky Moravy s Dunajem, byla přesunuta celá římská legie, aby střežila přechody přes Dunaj. Tehdy se již definitivně ustálila hranice Panonie, vyčleněná z původního Ilyrika. Římská moc se rozšířila po celé délce Dunaje a naše země se ocitly prakticky po dobu více než čtyř století v těsném sousedství římského císařství a v blízkém dosahu antické civilizace. V archeologické literatuře se dějinná etapa, charakterizovaná sousedstvím a vzájemnými střety římského impéria s barbarskými, ponejvíce germánskými kmeny, žijícími na našem území, nazývá dobou římskou. Vztah obou těchto světů, barbarského a antického, je hlavním a posléze osudovým momentem tohoto období, v jehož průběhu nabývá různé tvářnosti a mnohdy je na obou stranách citlivým ukazatelem vnitřních společenských procesů. Formující vliv římské antiky na barbarská společenstva je zvláště v poslední době ve středu vědeckého zájmu, neboť poskytuje obecnější modely akulturačních a integračních procesů, probíhajících mezi vyspělým centrem a periferií, které vedly k vytváření nových civilizačních fenoménů, v našem případě časně středověkých sociálních a politických struktur a časně středověké kultury. Doba římská zahrnuje zhruba první čtyři století. Její počátky jsou charakterizovány zánikem keltské společnosti, způsobeným pronikáním barbarů (Germánů nebo Dáků) do střední Evropy na straně jedné a expanzí římské říše až k Rýnu a Dunaji na straně druhé. Konec doby římské spadá u nás do let, v nichž vrcholí krize impéria a podunajské provincie zaplavují cizorodé etnické skupiny ponejvíce východního původu. Poznám doby římské se opírá nejen o prameny hmotné kultury, ale také i útržkovité zprávy antických autorů (C. Velleius Paterculus, P. Cornelius Tacitus, Cassius Dio, Ammianus Marcellinus, Strabón, Klaudius Ptolemaios aj.), kteří přinášejí konkrétní jména barbarských kmenů, jednotlivých osob i geografických útvarů a tak porušují anonymitu obrazu,

získaného pouze studiem archeologických nálezů (souborně zpracoval prameny k našemu území J. Dobiáš 1964). Dalším významným zdrojem poznatků jsou epigrafické památky a některé umělecké výtvory, zobrazující děje, které se vztahují k našemu území, např. reliéfy na sloupu M. Aurelia na Piazza Colona v Římě. V archeologickém pramenném materiálu jsou na našem území nejpočetněji zastoupeny pozůstatky hmotné kultury místního barbarského obyvatelstva. Památky antické kultury reprezentují jednak ukázky drobného řemesla, ať již se dostaly do rukou barbarů jako dovozní zboží nebo jako dary, jednak doklady o pobytu, event. jiné činnosti samotných Římanů. Důležitými památkami římské provenience jsou konečně nápisné prameny, např. nápis v Trenčíně [Böhme 1975, tab. 8; Hošek 1984] a v Boldogu [Kolník 1977a], nápisy na mincích nebo na jiných římských výrobcích. 7.1 Periodizace doby římské První pokusy o chronologické třídění doby římské na území, které nebylo trvale obsazeno Římany, se dály již koncem minulého století na základě archeologického materiálu z periferních, avšak tehdy na nálezy bohatých oblastí ve Skandinávii a na pobřeží Baltu (S. Müller, O. Montelius, O. Tischler). Moderní chronologické systémy vycházejí zpravidla z prací H. J. Eggerse [1955], které se při časovém třídění opírají především o věci římské provenience, nalezené v neřímských oblastech. Tato metoda vyvolala živou diskusi a někdy zcela odmítavé reakce, našla však i své následníky. I když jsou nálezy římského původu mnohdy jediným zdrojem alespoň přibližných absolutně chronologických dat, nelze vytvářet obecně platná chronologická schemata bez přihlédnutí k vývoji místních kulturních projevů. Nejstarší chronologické členění doby římské u nás na dva stupně, starší — pičhorský (1.—2. stol.) a mladší třebickopiněvský (3.—4. stol.) bylo založeno na velkých souborech z tehdy známých pohřebišť [Šimek 1923], později nechyběly pokusy o detailnější třídění trojstupňové [Svoboda 1948]. Současná chronologie, využívající nejnovějších poznatků vědy, vychází ze základního rozdělení doby římské na dvě hlavní období — starší a mladší, přičemž základním vývojovým mezníkem jsou tzv. markomanské války (166—180). Obě období lze dále členit na jednotlivé stupně, event. fáze. Pro jejich označování se užívá abecedního systému, zavedeného O. Tischlerem a přejatého H. J. Eggersem, který se již vžil v naší i zahraniční literatuře (A, B1, B2, C1, C2, C3). Snaha o stále přesnější datování vede k dalšímu členění

těchto stupňů na jednotlivé podfáze, které je třeba chápat spíše jako sled vzájemně se překrývajících horizontů [Godlowski 1970]. 7.2 Z dějin výzkumů V moravských poměrech se studium doby římské počalo rozvíjet s určitým zpožděním. Zatímco v severních Čechách přineslo úsilí badatelů již na počátku našeho století větší materiálové soubory (Pičhora a Třebická u Dobřichova aj.) a dály se dokonce první pokusy o jejich vyhodnocování, zmiňují se přehledové práce o moravském pravěku pouze o několika náhodně získaných předmětech nebo hrobech [Červinka 1900b; 1902; Fišara 1903 aj.]. O souborné zpracování nálezů z doby římské se pokusil A. Rzehak [1918]. Jistý krok vpřed zaznamenala léta po vzniku Státního archeologického ústavu v roce 1919. Nemalou zásluhu na tom měl I. L. Červinka, který ve funkci konzervátora pro Moravu zahájil rozsáhlou organizační i zachraňovací činnost. Zvláště je moderní věda zavázána A. Gottwaldovi, který v roce 1924 započal s výzkumem dosud největší mladořímské nekropole v Kostelci na Hané. Ve dvacátých letech vybízí již nahromaděný materiál k pokusům o zařazení moravských nálezů z doby římské do širších časových a geografických souvislostí [Šimek 1923; Schránil 1928]. Předěl ve vývoji bádání o době římské znamenalo zpracování germánských nálezů z 1. až 4. stol. z pera E. Beningera a H. Freisinga [1933]. K podstatnému rozvoji vědeckého výzkumu došlo po obnovení státní samostatnosti v roce 1945. Nová, dosud nebývalá vlna zájmu o dobu římskou nesouvisela pouze s obecným pokrokem vědy a její novou organizací, ale měla hlubší příčiny, spočívající ve snaze o dokonalejší poznání počátků našich národních dějin a úlohy antiky na formování časně historických kultur na území Moravy. Zvláště od druhé poloviny padesátých let se zásluhou řady badatelů, kteří působili zejména v Archeologickém ústavu ČSAV (I. Peškař, K. Ludikovský, J. Tejral, Z. Trňáčková) podařilo rozšířit pramennou základnu a přikročilo se i k rozsáhlejším analytickým pracem [Zeman 1961]. Zanedbatelné nejsou příspěvky dalších autorů, kteří se v průběhu následujícího období pokusili z různých hledisek objasnit jednotlivé stránky kulturního a historického vývoje na Moravě [Pernička 1966; Peškař 1972; 1978; Tejral 1967; 1969; 1970a—c; 1971; 1983 aj.]. 7.3 Historický vývoj v oblasti severně od Dunaje do markomanských válek Zánik keltské moci v prostorách severně od Dunaje někdy okolo poloviny 1. stol. měl zřejmě za ná-

450

sledek odchod alespoň částí původního keltského obyvatelstva směrem k jihu, do Podunají. Vedl k opuštění velkých opevněných sídel městského charakteru — oppid, která byla nejen centry správy, ale i dálkového obchodu. V pásmu na levém břehu Dunaje se posledním útočištěm Keltů, přežívajícím zde až do prvního desetiletí po Kr., stala vyvýšená poloha Devín na soutoku Moravy s Dunajem [Plachá—Pieta 1986]. Nástup Římanů z jihu zpečetil osud posledních samostatných keltských skupin také jižně od Dunaje, na území, kde později vznikla provincie Panonie. Není bez zajímavosti, že ještě na počátku 2. stol. je v severozápadních částech této provincie zmiňována civitas Boiorum, spravovaná římským prefektem [Oliva 1959]. Konfrontace písemných a archeologických pramenů umožňuje spojovat barbarské kmeny, osazující v pokeltském období území Čech, Moravy a jihozápadního Slovenska se Svéby často zmiňovanými v antických písemných pramenech. Germánští Svébové, kteří zřejmě asimilovali zbytky původního keltského obyvatelstva, zůstali v našich zemích nejdůležitějším historickým činitelem až do doby stěhování národů, kdy se etnický obraz opět podstatně změnil. K nejvýznamnějším svébským kmenům, jejichž jména lze na základě rozboru historických a archeologických pramenů spojovat s našimi zeměmi, jsou Markomani a Kvádové. První z nich se střetli již s Caesarovými legiemi a v důsledku římských akcí východně od Rýna se r. 9 př. n. 1. hnuli ze svých sídel v Pomohaní za hradbu českých hor, na někdejší území keltských Bójů. Současně s nimi se posunuli i jejich sousedi Kvádové. V oblasti České kotliny založili Markomani v čele se svým vůdcem Marobudem mocný kmenový svaz, vzbuzující obavy samotných Římanů. Díky archeologickým nálezům lze dnes již stěží vyvracet názor, který klade ústředí Marobudovy markomanské říše právě do Čech. O ekonomickém, společenském a kulturním rozvoji tohoto regionu na počátku 1. stol. vypovídá nejen hustá síť nalezišť a bohatý a různorodý inventář domácí hmotné kultury, ale i nápadný příliv římského dovozního zboží. Na velkých žárových pohřebištích, např. na Dobřichově-Pičhoře, v Tišicích, Třebusicích a na řadě dalších lokalit ze středních a severních Čech nacházíme v hrobech nejen železné zbraně s drobnou kovovou industrií místní provenience, pásová kování a spony dovážené z Norika, ale i luxusní bronzové nádobí, konvice, velká vědra, pánve, mísy atd., jimiž se v téže době honosily domácnosti boháčů přímo na území Itálie. Výrobou kovových nádob proslula italská Kampanie, zejména Kapua, odkud se, zřejmě přes Aquileiu a Norikum, importovaly na úze-

451

mí Čech. Mezi hrobovými nálezy vyniká několik nápadně bohatých žárových a především kostrových hrobů, např. z Prahy-Bubenče, Radovesic, Strak, Zlívi atd., jejichž výjimečná výbava naznačuje prohlubování společenské diferenciace [Motyková-Sneidrová 1965]. Vnitrogermánské spory ukončily však záhy slávu Marobudovy říše. Marobud se utekl pod ochranu Říma a jeho vojenské družiny, stejně jako jeho přemožitele Katwaldy, byly Římany usazeny na severním břehu Dunaje, podle líčení Tacitových Letopisů někde mezi řekami Moravou a záhadným Cusem. Zde se nacházelo pomíjivé panství kvádského krále Vannia, jemuž byly družiny obou germánských vládců z vůle Říma podřízeny. Zeměpisná poloha tzv. Vanniova království byla předmětem živých diskusí v historické i archeologické literatuře [Dobiáš 1964, 149ad.; Gnirs 1976, 74ad. aj.]. Hledalo se jak západně od dolního toku řeky Moravy, tak východně od ní, na území jihozápadního Slovenska. Zdálo se, že tento dlouholetý spor s konečnou platností rozřeší odkryvy nápadně bohatých pohřebišť v oblasti Trnavské sprašové tabule mezi Váhem a Malými Karpaty (Abrahám, Križovany, Kostolná, Sládkovičovo). Kulturní souvislost nejstarší vrstvy nálezů na těchto nekropolích s památkami, pocházejícími z doby Marobudova panství na území Cech je tak nápadná, že vyvolává myšlenku, zda některé z předmětů nebyly přineseny novými příchozími přímo z oblasti České kotliny. Datování tohoto nálezového materiálu do první poloviny 1. stol. vedlo k přesvědčení, že ústředí Vanniova království se rozkládalo právě zde, východně od Malých Karpat [Kolník 1977a]. I když ani dnes tuto domněnku nelze vyloučit, nové objevy na dolním toku Moravy, v oblasti dolnorakouských míst Mannersdorfu a. d. March, Marcheggu aj., naznačují, že podobné koncentrace starobylých nalezišť vznikaly také na území západně od Malých Karpat, v tomto případě na důležité obchodní trase, vedoucí z římského opěrného bodu Karmunta směrem na sever. Ať již hledáme Vanniovo království kdekoliv, dosvědčují archeologické prameny, v podstatě v souhlase s písemnými zprávami, že od doby Tiberiovy se těžiště historického dění přesouvá z oblasti České kotliny blíže k Dunaji, k hranicím nově zřízené provincie Panonie. Zatímco v Čechách dochází po obrovském rozmachu v prvních dvou desítiletích 1. stol. ke zjevné stagnaci, počet nálezů v pásmu severně od středmho Dunaje se evidentně zvyšuje. Tento jev je tak nápadný, že jej z historického hlediska nelze vysvětlit jinak než určitým úbytkem obyvatelstva v Čechách, způsobeným odchodem některých jeho části, zejména oné sociální vrstvy, jejíž bohatství se

v archeologickém materiálu nejvíce projevuje, do Podunají [Tejral 1970a]. Poté, co bylo Vanniovo království rozchváceno soupeřícími germánskými kmeny (v době okolo r. 50), počaly další posuny barbarských skupin směrem k Dunaji. S tím souvisí patrně římská snaha důkladněji opevnit jeho římský břeh. Od doby flaviovské se započalo s výstavbou nových opevnění na široké frontě v pásmu protilehlém provinciím Noriku a Panonii. Rozložení těchto pevností a táborů, budovaných zprvu ze dřeva a hlíny, např. v Zeiselmauer, Tullnu, Zwentendorfu, Traismauer aj. ukazuje, odkud hrozilo největší nebezpečí. Také nyní se Římané snažili zajistit klid na hranici především politickými prostředky. Výrazem této snahy bylo opětovné uzavírání smluv s následovníky Vanniovými a zřizování spřátelených barbarských království, často ne zcela přesně v literatuře označovaných jako království klientelní [Pitts 1989]. V římských písemných pramenech nejsou tyto vztahy přesněji definovány, neobyčejný římský vliv na vnitřní záležitosti Svébů však dokládají Tacitova svědectví, který píše o tom, že moc a svrchovanost mají králové Markomanů a Kvádů z pověření Říma. Tito germánští hodnostáři se dokonce účastnili vnitropolitických sporů v samotné Itálii. Tak např. svébští králové Italikus a Sido stáli na straně Vespasianově proti jeho odpůrci Vitelliovi v bojích o císařský trůn a jistě za to byli patřičně odměněni. Specifické vztahy zdejších svébských populací k impériu, charakterizované jakýmsi druhem politické závislosti, se projevují také nápadným přílivem římských luxusních výrobků, zejména kovových a skleněných nádob, jejichž celé soubory jsou zjišťovány v bohatých kostrových hrobech germánské nobility. Z úseku severně od středního Dunaje mezi Vindobonou (Vídní) a Karnuntem je známe z Vysoké a Zohoru při dolní Moravě nebo z Neuruppersdorfu v dolnorakouském Podyjí. Rituální soubory konvic a mís se zoomorfně ukončeným držadlem, vyrobené v Galii v době flaviovské, svědčí o částečné romanizaci germánské šlechty na sklonku 1. a v první polovině 2. stol. Je pravděpodobné, že již v této době, někdy na počátku 2. stol., si Římané v nedaleké Stupavě zřídili opěrný bod, který měl kontrolovat území těchto nejistých spojenců [Bujna 1976]. Vzrůstající moc svébských kmenů v oblasti severně od středního Dunaje se již za vlády císaře Domitiána, na sklonku 1. stol., projevila v prvních snahách vymanit se z římského poručnictví. Došlo k otevřenému válečnému střetu a k vpádům na území provincií. Jako hlavní protivníci Římanů jsou kromě Kvádů a Sarmatů jmenováni na prvním místě Marko-

manů Z toho vyplývá, že snad alespoň část tohoto kmene zaujala již pevná místa přímo v Podunají, odkud se účastnila vpádů do Panonie [Dobiáš 1964, 151]. Nejpozději za císaře Nervy r. 97 byly obnoveny vztahy politické závislosti naddunajských Svébů na římském impériu. Pro první polovinu 2. stol. ilustruje tuto skutečnost názorným způsobem i římská mince ražená za císaře Antonina Pia a opatřená nápisem Rex Quadis datus — Kvádům byl dosazen král. První vážnější ohrožení římské hranice v době Domitiánových svébských válek přimělo Římany dokončit obranný systém na Dunaji, jehož zřizování bylo zahájeno za flaviovských císařů na sklonku 1. stol. Definitivně byl dokončen za Trajána dobudováním hustého řetězu pohraničních kastelů na počátku 2. stol. I když se v následujícím časně antoninském období situace poněkud uklidnila, zdá se, že události na konci 1. stol. byly předzvěstí rozhodného střetnutí barbarského světa s římskou mocí v době tzv. markomanských válek. Jejich vypuknutí krátce po polovině 2. stol. uzavřelo první dějství římsko-germánských konfrontací na Dunaji a předznamenalo postupnou změnu v poměru sil mezi Germány a Římem. 7.4 Počátky doby římské na Moravě ve světle archeologických pramenů Na rozdíl od římského pohraničí, jehož se častěji dotýkají zmínky antických autorů a kde mají historikové starověku k dispozici další druhy pramenů, zejména památky nápisné, jsme na Moravě, která leží v pásmu od římského území poněkud vzdálenějším, odkázáni při hodnocení historického vývoje především na analýzu archeologického materiálu. Mnohdy je proto obraz dějů, rekonstruovaný na tomto základě, značně neúplný. Platí to zejména o počátcích starší doby římské, která zde začíná za spletitých a nepříliš jasných okolností. Již na sklonku keltského období dokládají některé nálezy pronikám germánského obyvatelstva jak z oblasti kultury przeworské [Meduna 1968], tak z Polabí. Jejich souvislost s pozdějším germánským osídlením z doby přelomu letopočtu však vyžaduje ještě objasnění. Dosud neexistují přesvědčivé doklady, které by osvětlily osudy posledních Keltů po zániku velkých keltských oppid, jako bylo např. Staré Hradisko u Protivanova. Názory některých starších badatelů o přežívání keltského etnika hluboko do doby římské jsou nedostatečně podloženy pramenným materiálem [Šimek 1958] a jsou právem odmítány. I když nelze popřít možnost přetrvávání některých zbytků keltské populace do let po přelomu letopočtu, nejsme zatím v archeologickém

452

284 Vázovité a mísovité teriny starší doby římské, používané často jako popelnice. 1 — Uherčice; 2 — Hrabětice; 3 — Ladná; 4 — Bzenec; 5, 9,12 — Mušov; 6 — Mikulčice; 7, 8, 10,13 — Mikulov; 11 — Křepice (převážně z hrobů, č. 6 a 11 ze sídliště).

453

materiálu schopni postihnout její množství a charakter. Jen na severovýchodní Moravě lze archeologicky vysledovat zbytky kelto-dáckých a patrně i ilyrských kmenů, skrývajících se pod příkrovem silně latenizované kultury púchovské, až do doby po přelomu letopočtu (viz předchozí kapitolu). Již dávno bylo rozeznáno, že hmotná kultura družin, které se v pokeltském období usazují na půdě Moravy a jihozápadního Slovenska, vykazuje úzké vztahy k ostatním soudobým kulturním projevům v široké oblasti germánského Polabí. Útržkovité zprávy psaných antických pramenů dovolují usuzovat, že hlavními aktéry historických procesů zde byly svébské kmeny Markomanů a Kvádů, vyloučit nelze ani Naristy a tříšť dalších menších kmenů, jež severně od Dunaje uvádí např. Klaudios Ptolemaios. Přesné

vzájemné hranice těchto kmenových společenstev však dosavadní pramenný materiál nedovoluje stanovit. Určitější informaci poskytuje pouze závěrečná poznámka dvou prvních knih filozofických úvah císaře Marka Aurelia, které psal v době markomanských válek v Kvádsku na řece Hronu. Již z této zmínky vyplývá, že na Moravě mohly sedět i jiné labskogermánské skupiny než kvádské, jejichž ústředí podle výše uvedeného svědectví leželo spíše na jihozápadním Slovensku. 7.4.1 Sídliště Sídlištní nálezy, které by na Moravě dokládaly počáteční labskogermánské osídlení, jsou zastoupeny jen zcela zanedbatelným počtem. K jednomu z mála patří soubor keramiky z Hrabětic, který kromě hrub-

Mapka 28 Osídlení Moravy ve starší době římské. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál moravských Germánů; E — římská stanice; F — germánské sídliště; G — germánské kostrové hroby; H — germánské žárové hroby. 1 — Břeclav; 2 — Bzenec; 3 — Drnholec; 4 — Hevlín; 5 — Křepice; 6 — Ladná; 7 — Mikulov; 8 — Mušov; 9 — Pasohlávky; 10 — Prosiměřice; 11 — Šitbořice; 12 — Velatice; 13 — Vracov; 14 — Vyškov.

454

šího užitkového zboží obsahoval větší fragment oblé teriny, zdobené meandrovými vzory, provedenými ozubeným kolečkem. Po tvarové stránce lze tento kus klást do těsné blízkosti labskogermánských mis s kulovitým tělem a nálevkovitým okrajem, které spadají nejpozději do první poloviny 1. stol. (obr. 284:2). Podle drobných nálezů, nasbíraných na ploše mnohých moravských sídlišť, např. zlomků jihogalské terry sigillaty [Droberjar 1991], a některých druhů spon a mincí [Peškař 1978, 63] lze soudit, že výtvorem sídelní struktury, tak jak ji známe z pozdního 2. stol., došlo koncem 1. a na počátku 2. stol. Teprve tehdy počíná zřetelně přibývat nalezišť a vzniká charakteristický obraz sídelního regionu, který zabírá především níže položené a úrodné úvaly Dyjsko-svratecký a Dolnomoravský. Směrem severovýchodním postupují lokality Vyškovskou bránou až do rovin Hornomoravského úvalu, kde se naleziště kupí především na pravém břehu řeky Moravy. Na západě byl tento sídelní prostor vymezen Českomoravskou vrchovinou, na severu Jeseníkem a Oderskými vrchy, na východě obloukem Bílých Karpat. Prakticky neosídleny zůstaly vyvýšené terény uvnitř této oikumeny, prostory Drahanské vrchoviny, Litenčických vrchů, Ždánického lesa a Chřibů. Vzhledem k tomu, že země je otevřena především k jihu, navazují na nápadné nahuštění moravských lokalit v oblasti Podyjí zcela bezprostředně naleziště ze severních částí Dolního Rakouska, s kterýmžto regionem tvořila jižní Morava jeden větší zeměpisný a kulturní celek. Zarážející je skutečnost, že z celé této sídelní oblasti zatím postrádáme uzavřené sídlištní celky, zahloubené chaty nebo jámy, které by bylo možno do tohoto časného období datovat. Svědectví o životě osad již na počátku 2., případně ve druhé polovině 1. stol. podávají toliko ojedinělé povrchové nálezy. 1 když je tato situace způsobena do jisté míry stavem výzkumu, neboť ojedinělé takto datované objekty na jihozápadním Slovensku zcela nechybějí, bude hlavní příčina tohoto jevu spočívat, jak se o tom zmíníme ještě níže, ve specifickém charakteru sídlištních objektů jako archeologického pramene. 7.4.2 Hroby a pohřebiště Spolehlivější základnu pro poznání prvotního svébského záboru poskytují hrobové nálezy, i když i zde je situace mnohem méně uspokojivá než např. na jihozápadním Slovensku. Žádné z pohřebišť nebylo prokopáno úplně, nabízí se jen náhodně objevené hroby nebo skupinky hrobů, které lze v některých případech jako např. ve Velaticích, Mikulově, Nedakonicích aj. pokládat za trosky rozsáhlejších nekro-

455

polí. Ojedinělé hroby např. z Bzence, Břeclavi, Vracova, Žarošic aj. rovněž nevylučují, že se v těchto místech nacházelo větší pohřebiště. Naleziště jsou rozložena převážně v jižní částí země, v oblasti Dyjsko-svrateckého a Dolnomoravského úvalu, jen ojediněle postupují do zvlněných terénů severně a severovýchodně od Brna. Většinu hrobových nálezů tvoří popelnicové hroby, přičemž uma zpravidla schraňovala nejen zbytky spálených kostí, ale i milodary, často sežehnuté žárem hranice a záměrně deformované. Deformacemi, souvisejícími patrně s tabuistickými posmrtnými představami tehdejších Germánů, byly ponejvíce poškozeny bronzové nádoby a zbraně, které mnohdy ležely mimo popelnici. Nechyběly ani popelnicové hroby bez jakýchkoli milodarů a chudé hroby jámové. Řidčeji než žárový pohřební ritus se objevují pohřby nespálených těl, přičemž zemřelí byli ukládáni zpravidla v natažené poloze. Ve více případech byly zastoupeny např. na pohřebišti ve Velaticích, především však v Mikulově, kde jejich počet dosáhl téměř sedmnácti. Až na výjimečný hrob z Mušova, o němž ještě bude pojednáno, nejsou z Moravy dosud známy kostrové hroby vybavené bohatstvím římských importů, které by bylo možno zařadit do skupiny knížecích hrobů, pro něž se podle známého naleziště v Polsku ujal název hroby lubieszewského typu. V oblasti severně od středního Dunaje je důstojně zastupují např. hroby s nespálenými těly z Vysoké a Zohoru při dolním toku Moravy na jihozápadním Slovensku nebo z Neu Ruppersdorfu v Dolním Rakousku, vzdáleném jen asi 15 km jižně od Mikulova. Jedinou výjimku na Moravě představuje pouze snad soubor z Ladné, který údajně pochází z kostrového hrobu a který obsahoval kromě tří drobných keramických tvarů také římskou importovanou pánev z tzv. bílého kovu — slitiny mědi a stříbra. Přesné okolnosti nálezu však nejsou známy. 7.4.3 Hmotná kultura Poněvadž sídlištní nálezy z počátečních fází germánského osídlení Moravy jsou málo početné, seznamuje nás s charakterem hmotné kultury tehdejšího obyvatelstva především výbava hrobů. Keramika je vyráběna pouze ve volné ruce a vychází z labskogermánského základu. Vůdčí keramickou formou je spíše baňatá nádoba se širokým ústím a zužující se spodní částí, označovaná zpravidla názvem terina. Stavbu většiny nádob podtrhují tři základní články — tělo, nižší kónické hrdlo a nálevkovitě rozevřený okraj (obr. 284:1,4). Jsou vyrobeny z jemnějšího hlinitého materiálu a vypáleny do šedé až šedočerné barvy,

285 Spony starší doby římské. 1, 2, 7 — spony výrazně členěné; 6, 12, 13 — provinciální spony výrazně členěné; 3, 9 — spony trubkovité; 4, 5 — spony vendické; 18, 25 — pozdní spony vendické; 8, 10 — pozdní spony s očky; 11 — provinciální spona s prohnutým lučíkem; 14, 15 — časné spony s válcovitou hlavicí; 20—24 — pozdní spony s válcovitou hlavicí; 16 — bronzová emailovaná provinciální souměrná spona; 17 — spona s páskovým lučíkem; 19 — spona kolínkovitá. 1 — Nedakonice; 2, 5—10, 13, 15, 23 — Mikulov; 3, 17 — Velatice; 4 — Břeclav; 11, 16 — Křepice; 12 — Vrchoslavice; 14, 18 — Velké Hostěrádky; 19 — Kyjov; 20 — Ladná; 21 — Mušov; 22, 24 — Šitbořice; 25 — Brno-Chrlice (z hrobů i sídlišť).

456

457

povrch bývá hlazen nebo leštěn. Některé kusy nesou charakteristickou meandrovou výzdobu, provedenou ozubeným kolečkem. Tvar samotný vychází z halštatských tradic předřímské doby železné v oblasti středního a severního Německa, tedy v regionech, které byly zasaženy laténskou civilizací jen okrajově. Během dalšího vývoje doznává tato základní forma některých proměn, především se napřimuje a prodlužuje hrdlo a nálevkovitý okraj se mění ve ztluštělou lištu. Na stěnách se objevují nové druhy ryté výzdoby (obr. 284:7, 10, 13). Na úzké spojitosti s polabskou mateřskou oblastí ukazují také terinovité nádoby, opatřené na hrdle pod okrajem kolínkovitým ouškem. Často se při kořeni ucha objevuje plastická výzdoba tzv. vlaštovčího ocasu nebo trojice vypouklých pupků (obr. 284:7—8). Oba druhy dekoru jsou specifickým prvkem labskogermánské ornamentiky. Výrazným keramickým typem jsou vázy, jejichž lištovité a stupňovité členění hrdla naznačuje vliv laténských předloh. Drobnější keramické tvary, které mají mnohdy obdoby v sídlištním materiálu, jsou zastoupeny miskami či koflíky s válcovitým hrdlem a ztluštělým okrajem (obr. 284:3), někdy i miskami na nožce. Působením cizích keramických vzorů kultury przeworské lze vysvětlit tvar situlovitých forem ze žárového hrobu v Uherčicích u Hustopečí. Vysloveně užitkovým tvarem, který sloužil čas od času rovněž jako popelnice, byla nečleněná jednoduchá mísa nebo hrnec s zataženým okrajem. Častým nálezem v žárových a kostrových hrobech jsou příslušenství oděvu nebo kroje, zejména spínadla a různé součásti opasků. Ve starší vývojové fázi germánského osidlem se většina této kovové industrie příliš neliší od toho, co bylo užíváno v sousedních římských provinciích. Mnohdy jde o typy, které byly provinciálním prostředím přinejmenším silně ovlivněny. Nejoblíbenější sponou je na Moravě v tomto období tzv. spona výrazně členěná, především její vyspělejší varianta s kruhovitě prolamovaným zachycovačem (obr. 285:1—2, 7). Objevují se výrazně členěné spony se dvěma uzlíky nebo tzv. spony s očky. Rovněž mezi těmito spínadly, které za svůj název vděčí očkovitým otvorům na horní části lučíku, převažují pokročilé formy, jež v provinciích vystupují v materiálu z kastelů, postavených v době klaudiovské až časně flaviovské (obr. 285:8, 10). Na Moravě

zaujímají důležité místo i bronzové a stříbrné vendické spony se širším páskovým lučíkem, které představují svéráznou labskogermánskou formu (obr. 285:4—5). Pro germánský kroj jsou spíše příznačné rovněž bronzové nebo železné spony trubkovité, z nichž některé mají nožku vykládanou stříbrným drátkem (obr. 285:3, 9). Také ostatní drobné kovové součásti oděvu a výstroje jsou reprezentovány vesměs pokročilejšími obměnami některých typů, známých ze starořímských hrobů v Čechách, ukládaných do země v letech největšího rozmachu Marobudova panství. Patří sem varianty bronzových přezek s kratšími spojovacími raménky a volutovitě zatočenými konci rámečku, které se hojně vyskytují i na bohatých pohřebištích západoslovenských. Podobně tvarované přezky provinciálního původu, ba dokonce i součásti noricko-panonských pásových souprav odrážejí silné působení římskoprovinciálního vkusu (obr. 286:19). Dále zde zjišťujeme různé ukázky bronzových přezek podkovovitého tvaru, vázičkovitě profilovaných koncových kování pásů (obr. 286:1, 3, 30), bronzových kování rohů na pití, profilovaných jehlic ke spínání šatu, železných nožů s rovným týlem, srpkovitě prohnutých nožů s členěným držadlem i bez držadla (břitev) a dalších součástí inventáře (obr. 286:29, 37, 38; obr. 287:17—20, 21—22). Na konci 1. a v průběhu první poloviny 2. stol. se inventář drobné kovové industrie obohacuje o nové typy, které vznikají místním přetvořením starších tvarových předloh ve svébytný umělecko-řemeslný projev, odlišující se od původních vzorů. Reprezentanty těchto proudů jsou např. kolínkovité spony, jejichž rozšíření zahrnuje celou labskogermánskou sféru (obr. 285:19). Sem patří i časná bronzová spona s válcovitým článkem na lučíku ze žárového hrobu ve Velkých Hostěrádkách. Povrch lučíku tohoto spínadla, které vykazuje vztahy k severské oblasti, byl původně potažen stříbrnou zlacenou fólií, zdobenou filigránem (obr. 285:14). V téže fázi se v některých hrobech setkáváme i s příklady tehdy módních provinciálních výrobků, mezi něž patří především různé varianty pozdních spon výrazně členěných (obr. 285:6, 13). Okolo poloviny 2. stol. dochází u podunajských Svébů k nápadné změně uměleckořemeslného stylu. Projevuje se téměř masovým výskytem drobných

286 Drobné předměty z hrobů starší doby římské. 1, 19—21, 24 — bronzové a železné přezky z 1.—2. stol.; 2, 22, 25, 28, 30 — různé typy bronzových a železných nákončí opasků; 3, 37 — ozdobné kovové jehlice; 4—7, 9—18 — součásti stříbrné a pozlacené pásové garnitury; 8 — zlaté kapslovité závěsky; 23 — zlatý plíšek s lisovaným ornamentem; 31 — pravděpodobné kování zámku; 32—34 — součásti křesadlových souprav; 35 — železné šídlo; 36, 43 — železné klíče; 38 — koncové kování rohu na pití; 39 — parohový hřeben; 40, 41 — kovové součásti skříněk; 42 — kamenný brousek. 1, 3, 20, 25, 27, 31—37, 42 — Mikulov; 2, 4—18, 23, 40 — Mušov, knížecí hrob; 19, 26, 30, 41 — Žarošice; 21, 22, 43 — Šitbořice; 24 — Křepice (sídliště); 28 — Kyjov; 29, 38 — Vracov; 39 — Prosiměřice (sídliště).

2

287 Výzbroj a vystroj bojovníka starší doby římskč. 1-6, 8 - stoličkovité ostruhy; 9-12 - knoflíkovité ostruhy; 7 - smíšený typ; 13, 14 - ozdobné hlavičky nýtů z kování štítu; 15 - okrajové kování štítu; 16, 23 — štítové puklice; 24 - držadlo štítu; 17-20 - nože; 21, nože-břitvy; 26Blížkovice - nůžky; 27, 28 - hroty kopí. 1, 2, 13-19, 22, 24-27 - Mikulov; 3-12, 28 22 — -Mušov; 20, 25, 21 29 —deformované Břeclav; 23,meče; 29 — (z hrobů).

459

předmětů, především součástí kroje a výstroje, které mají přesné obdoby v severnější oblasti kultury przeworské, zabírající v 1. až 4. stol. větší části dnešního středního a jižního Polska. V průběhu 2. stol. se v rámci této kultury, která je připisována východogermánským kmenům, nejčastěji Lugiům nebo Vandalům (Silingům a Hasdingům), vytváří svérázný okruh drobné kovové industrie, který zejména u ozdob a součástí oděvu přepisuje mnohé obecně rozšířené typy v železe. O příčině příklonu k železu, který vyžadoval i zásadní změnu technologie výroby, se můžeme jen dohadovat. Snad to byl enormní rozvoj železářské výroby, který je v jižních oblastech Polska dokumentován desítkami železářských hutí (největší z nich jsou zjišťovány v okolí Gór Swiętokrzyszskich), v každém případě se však nový styl rychle rozšířil i mezi některé další germánské kmeny, zejména do labskogermánské sféry při Dunaji. Mezi sponami jsou jeho nejvýznamnějšími reprezentanty jak železné spony trubkovité, tak spony s kotoučovitým, naspodu ztluštělým článkem na širokém lučíku, tzv. spony s válcovitou hlavicí [Tejral 1971, 38; Peškař 1972, 92]. Na Moravě patřily k nejoblíbenějšímu typu spínadla a jejich časnou variantu, s hlavicí bohatě zdobenou stříbrným obkladem, filigránem a granulací představují kusy ze žárového hrobu 4 v Mikulově. Lučík je již zdoben tausií, která se opakuje, vesměs ve špatném stavu zachovalosti, také u dalších příkladů (obr. 285:15). Tvarově vyspělé obměny shledáváme ve více hrobových inventářích, např. Hevlíně, Šitbořicích, Velaticích, v jednom z kostrových hrobů v Mikulově atd. (obr. 285:21—24). Spony však nejsou jediným dokladem o pronikání przeworského vkusu na území Moravy. Na vrub tohoto vlivu lze připsat zřejmě i vzrůstající oblibu železných pásových kování, zejména přezek pravoúhlého tvaru a nákončí s terčovitým nebo misečkovitým zakončením, křesadlových souprav, železných ostruh se zesílenými a knoflíky zakončenými rameny atd. (obr. 286:20—22, 25, 32, 34; obr. 287:7, 9). Poměrně vzácné jsou na Moravě hroby s úplnou výzbrojí a výstrojí bojovníka, což výrazně kontrastuje se situací na pohřebištích v oblasti Trnavské nížiny na jihozápadním Slovensku, zejména na pohřebišti v Kostolné, kde je jejich počet překvapivě vysoký. Jediná ukázka kování štítu a meče, patřící do první poloviny 2. stol., pochází z rozrušeného hrobu v Mikulově (obr. 287:13—16, 24—25). Dostatečně jsou proti tomu zastoupeny běžnější druhy zbraní jako železné hroty kopí a oštěpů (obr. 287:27). Obraz je však jistě zkreslen stavem nálezové základny na Moravě, kde nebylo dosud žádné pohřebiště prozkoumáno celé.

460

Ráz pojednávaného období výstižně dokresluje římské dovozní zboží, především bronzové nádobí, mezi nímž zaujímají čelné místo opět pokročilejší typy, které v české oblasti vystupují již jen zřídka (obr. 288). 7.4.4 Úroveň výroby a řemesla ve starší době římské Po ústupu Keltů a po odeznění jejich životního stylu jsme v našich zemích svědky určitého poklesu výrobních znalostí. Mnohá specializovaná hrnčířská centra zanikají, produkce keramiky na hrnčířském kruhu se udržuje jen po velmi krátkou dobu na počátku nového letopočtu. Základem obživy zůstává primitivní zemědělství s malými hektarovými výnosy, jakož i chov zakrslého, avšak odolného dobytka. To vše doplňoval lov a rybolov. Relativně nízkou úroveň výroby lze nyní vysvětlit jedině tím, že skupiny, které se ocitly na našem území a mocensky převládly, žily na nižším stupni společenského a ekonomického vývoje než předchozí prostředí keltské. Proto však tento stav nelze hodnotit jednoznačně jako krok zpět. Do styku s vyspělou antickou civilizací se dostávají nová, daleko početnější barbarská společenstva ze vzdálenějších končin Evropy. V pásmu, táhnoucím se podél severního břehu Dunaje probíhal vývoj v důsledku neobyčejně příznivých podmínek zvláště rychle. Tak tomu bylo i na Moravě, kde se germánské populace pronikající z Polabí ocitly ve zvláštní situaci. Některá výrobní odvětví navázala na starší domácí dědictví, především ta řemesla, která se z hlediska potřeb společnosti jevila jako nejdůležitější, zejména hutnictví, kde jsou starší keltské tradice zřejmé. Na sklonku 1. a na počátku 2. stol. přináší vývoj nové prvky, které do určité míry mění ráz hmotné kultury. Jednou z hlavních příčin je prudký rozkvět domácích řemeslných tradic, podnícený patrně provinciálními impulsy. Germánské prostředí si našlo vlastní samostatnou formu uměleckořemeslného výrazu. Významné jsou nové výzdobné techniky, využívající obkladu stříbrným plechem, který je zdoben filigránem a zlacen tenkou fólií. Neznáma není ani granulace a tausie. Tímto způsobem jsou zdobeny nejen nové typy spon, ale i ostruhy a další součásti kroje (obr. 285:15; obr. 286:6—18; obr. 287:3—6, 8). Germánská společnost starší doby římské znala zřejmě i další řemeslná odvětví, lze předpokládat opracovávání nekovových surovin, zejména parohů a kostí. Dřevěné pouzdro kostěné jehly, které se uchovalo v kostrovém hrobě ve Velaticích názorně ukazuje, že výrobky ze dřeva byly zpracovávány ve stejném uměleckém stylu jako kovová industrie. Hli-

něné přesleny a závaží, jakož i kostěné tkací destičky dokládají textilní výrobu. Výzkumy I. Peškaře (1987) nevylučují možnost řemeslně organizovaného hrnčířství. 7.4.5 Obchodní výměna Při rozvoji obchodních styků u barbarských kmenů, sídlících v prostorách na sever od Dunaje, sehrála příznivou roli skutečnost, že tato oblast převzala zprostředkující úlohu mezi ostatním neřímským světem a podunajskými provinciemi, jejichž ekonomika byla založena na zbožní výrobě a na peněžním hospodářství. Ačkoli území Moravy leželo na nejdůležitější severojižní trase z Karnunta k Baltu, tzv. Jantarové cestě, frekventované již v keltském období, otevřelo se římskému dovozu o něco později než oblast česká. Zdá se, že Karnuntum jako východisko římského dálkového obchodu nemělo ještě v době okolo přelomu letopočtu valného významu. Mnohem důležitější byla tehdy jiná větev severojižního spoje, vedoucí přímo z Akvileje, přes Virunum v provincii Norikum k Dunaji, do míst při ústí Trauny, kde později vznikla města Lentium (Linz) a Lauriakum (Lorch), a dále údolím Vltavy do České kotliny (v pozdějších dobách via Norica). Neobyčejné zvýšení přílivu římského importu z pozdní doby augustovské a časné doby tiberiovské, které sledujeme na nalezištích na území středních a severních Čech, bylo nepochybně podmíněno existencí Marobudovy markomanské říše. Většina tohoto zboží jihoitalské, avšak i severoitalské provenience, proudila do české oblasti v relativně krátkém časovém úseku kolem přelomu letopočtů a v prvních dvou desetiletích 1. stol. Již v bezprostředně následujících letech dochází opět ke zřetelným změnám. Jsou charakterizovány nápadným rozvojem dosud opomíjených odběrných středisek na levém břehu středního Dunaje, v předpolí karnuntské výpadní brány. Tento jev zřejmě úzce souvisel s událostmi po pádu Marobudova panství v Čechách a s celkovým přesunem těžiště historického dění přímo k římské hranici na Dunaji, přičemž nakupení římského importu na žárových pohřebištích, soustřeďujících se na půdě Trnavské nížiny, tedy v oblasti východně od Malých Karpat (Abrahám, Kostolná, Križovany, Sládkovičovo), je shodně pokládáno za odraz existence klientelního království Vanniova [Kolník 1977a]. Výmluvné svědectví o obchodní aktivitě Římanů a organizaci obchodu ve druhé třetině 1. stol. podává náhrobní nápis Q. Atilia Prima z Boldogu [Kolník 1977b], zprvu centuriona XV. legie a tlumočníka, později obchodníka, udržujícího styky s naddunaj461

skými Germány. Svědčí o tom, že výměnné aktivity v tomto období byly především v rukou oněch provinciálů, kteří byli důvěrně obeznámeni se situací na levém břehu Dunaje. Přibližně v témže období počíná být intenzivněji zásobována římskými produkty, zejména bronzovými nádobami, také další odběrná oblast severně od Dunaje, ležící přímo na hlavní trase Jantarové cesty a zabírající větší část naddunajského Dolního Rakouska a jižní Moravy. Mezi bronzovými nádobami převládá na moravských pohřebištích nádobí, vyráběné v římských, ponejvíce kampánských dílnách v době klaudiovské až časně flaviovské (cca 40—80). Jde opět o časné pánve s měsíčkovitým, polokruhovitým nebo kruhovitým otvorem v terči držadla, např. z Ladné, Drásova aj., jejichž produkce započala již v době Tiberiově, vrcholu však dosáhla až za císaře Klaudia a v letech následujících. Poměrně dobře jsou zastoupeny i konvice s trojlístkovitě formovaným ústím a lví protomou na držadle (Moravský Krumlov, Mušov, Staré Město). Objevují se i první soupravy naběraček a cedníků s plochými nebo úzkými tyčinkovými držadly i prostá soudkovitá vědra. Ze skleněných nádob se v žárových hrobech uchovaly pouze fragmenty a slitky. Za zmínku stojí větší množství přetavených zlomků millefiorového skla z bohatého žárového hrobu 6 ve Velaticích, pocházející s největší pravděpodobností z nízké misky se žebrovými stěnami, které byly vyráběny v italských dílnách přibližně v polovině 1. stol. Hlavním důvodem zesílení obchodních kontaktů v době okolo poloviny a ve druhé polovině 1. stol. bylo, kromě silné politické závislostí zdejších germánských kmenů na římském impériu, zintenzívnění římské vojenské okupace oblastí na sever od Drávy až k dunajskému břehu v době klaudiovské a časně flaviovské, s níž byl bezprostředně svázán i rozvoj římského obchodu, zásobujícího postupující vojenské svazky. Právě v tomto období dochází poznovu také k silnému oživení dálkového obchodu po Jantarové cestě, údolím řeky Moravy, moravským územím a Moravskou branou a jejími jednotlivými větvemi dále na sever. Jednou z hlavních příčin znovuotevření této trasy byl zřejmě římský zájem o pobaltský jantar, který je v době Neronově názorně doložen zprávou Plinia Staršího o vyslání římského jezdce k baltskému pobřeží, aby zajistil jeho dodávky do Říma. Ani v pozdních letech 1. stol. proud římského zboží, směřující z východiska Jantarové cesty v Karnuntu, neochabl. Soudě podle nahromadění nálezů bronzových nádob v předpolí karnuntského distribučního uzlu na dolním toku řeky Moravy a v oblasti

288 Římské luxusní zboží v germánském prostředí starší doby římské. 1,3 — stříbrné lžičky; 2, 11, 13 — deformované bronzové naběračky a sítka na přípravu vína; 4 — lékařský nástroj (stěrka); 5—7, 9 — držadla vzácných stříbrných nádob; 8 — kámen na roztírání léků nebo barvy; 10 — keramická lampička; 12 — bronzová dvouplamenná lampa; 14 — bronzová ataše; 15 — záměrně deformovaná bronzová konvice; 16 — stlačené bronzové vědro. 1, 3—9, 12, 14 — Mušov, knížecí hrob; 2, 11, 13 — Velatice, žárové hroby; 10 — Křepice, sídliště; 15 — Mušov, hrob u sv. Jana; 16 — Velké Hostěrádky, žárový hrob.

462

dolnorakousko-jihomoravské, lze naopak předpokládat, že severojižní trasa, procházející podél řeky Moravy, nabyla na významu. Mezi bronzovými nádobami zaujímají opět čelné místo pánve. Vesměs tu máme pokročilejší typy z italských dílen, vyznačující se reliéfně profilovaným držadlem, ukončeným terčem s kruhovitým výřezem. Do tohoto okruhu bronzů patří zřejmě pánev z Blučiny a zlomky pánve ze žárového hrobu v Břeclavi. Vedle italských výrobků se v této fázi římského dovozu stále více prosazuje již i kovové nádobí z dílen, pracujících na území provincie Galie. Silnou vlnu galského zboží lze předpokládat zejména v letech flaviovských na sklonku 1. stol., kdy došlo ke značnému posílení římských vojenských posádek na Dunaji. K nastupující převaze západních importů přispěla především skutečnost, že italské dílny dosahovaly odbytiště na dunajské hranici jen dlouhou cestou po pevnině, zatímco pro výrobky z Galie se otevřel laciný vodní spoj po Dunaji. Bez významu nemusela být ani okolnost, že jednotky, které toto

289 Ukázky římských bronzových nádob a římské toreutiky. 1 — ataše vědra, 2 — bronzová pánev; 3 — držadlo konvice; 4 — bronzová lampa. 1 — Měnín; 2 — Ladná; 3 — Moravský Krumlov; 4 — Velké Bílovice.

463

zboží odebíraly, byly krátce předtím odveleny do Panonie právě z porýnských posádek. Galské provenience je nepochybně pánev ze žárového hrobu 6 ve Velaticích s reliéfně profilovaným držadlem, zdobeným rytým thyrsem, která náleží k charakteristické variantě, oblíbené v pozdním 1. stol. zvláště na území Skandinávie a Británie [Tejral 1967, 100]. Nejmarkantnějším dokladem o přítomnosti výrobků galské provenience jsou ovšem soupravy konvic s úzkým ústím a koňskou protomou na držadle, které spolu s mísami s rovným zoomorfně ukončeným držadlem (paterami) tvořily obětní soupravu. V provedení, s nímž se setkáváme na nalezištích v germánské oblasti západně od Malých Karpat, např. ve Vysoké, v Zohoru a Neu Ruppersdorfu, jsou označovány jako servisy typu Canterbury. Byly produkovány ve flaviovském období a na barbarskou půdu se dostávaly jen výjimečně. Podle firemních kolků jsou galského původu i některé ukázky cedníčků a naběraček s úzkými tyčinkovitými držadly nebo s plochým schůdkovitě rozšířeným držadlem, které v této době představovaly neobyčejně oblíbený artikl a nacházíme je často i v běžných žárových hrobech. K významným druhům mezi římským dovozním nádobím patří, kromě mís s omegovitými pevnými držadly (Mikulov), také situlovitá vědra. Jejich tělo je ostřeji profilováno a opěrná ataše rukojeti provedena v podobě silně stylizované hlavy menády, naspodu lemované schematickou šestičlennou palmetou. Vědra tohoto typu představují další vývojový článek římských situl a byla podle nejnovějších názorů produkována již v některé z provincií nikoliv na půdě Itálie. Nápadný je jejich opakovaný výskyt v oblasti Pomoraví. Ataše držadla situlovitého vědra z Měnína má velmi blízký protějšek v opěrkách z kostrového hrobu ve Vysoké a z bohatého žárového hrobu v Rothensee na dolnorakousko-moravské hranici [Windl 1991]. V pozdně flaviovském období se na naše území dostala prostřednictvím provincie Panonie také vzácná jihogalská terra sigillata z dílen v Graufesenque, která se našla ve vrstvách sídlišť v Brně-Chrlicích i v oblasti chaty Z 9 z Komořan [Droberjar 1991]. V první polovině 2. stol. příliv římských výrobků dále pokračoval a přinášel nové druhy zboží. Pokud nejde o věci, které byly na severní dunajský břeh dopraveny již v období flaviovském a byly delší dobu užívány, mohli bychom této fázi importu přisoudit ony ukázky bronzového nádobí, které se v hrobových celcích ocitají ve společnosti spínadel nebo keramiky, datovatelných do doby okolo poloviny 2. stol. nebo dokonce do druhé poloviny téhož věku. Vesměs jde o běžnější užitkové typy, naběračky a cedníky z hrobu

2 ve Velaticích, zlomky prostých soudkovitých věder ze žárových hrobů 4, 13, 14 a 17 v Mikulově, ze žárového hrobu č. 2 ve Velaticích, ze žárového hrobu ve Velkých Hostěrádkách (obr. 288:2, 11, 13, 15—16). Vrstva římského importu z první poloviny 2. stol. je, podobně jako na jihozápadním Slovensku a v Čechách, doložena také provinciální drobnou kovovou industrií. Jižní podunajské provinciální zboží

zastupuje výrazně členěná spona se zduřelou dvoustranně hraněnou hlavicí a lichoběžníkovitou nožkou z kostrového hrobu 6 z Mikulova a Otaslavic (obr. 285:6), stejně jako další ukázky provinciálních variant výrazně členěných spon z Vrchoslavic (obr. 285:12), Komořan, Dobročkovic a pozdních spon se dvěma knoflíky z Němčic na Hané a snad i z Nedakonic.

X B

290 Římský limes na středním Dunaji ve 2. polovině 2. stol. Vysvětlivky značek: A — kastely ze dřeva a hlíny; B — polní tábory; C — římské opěrné body se zděnými substrukcemi; D — velké kamenné tábory (castra): zleva Vindobona (Vídeň), Camuntum (Deutsch Altenburg), Brigetio. 1 — polní tábory v Přibicích; 2 — římská pevnost na Hradisku u Mušova, nad ní polní tábor v Ivani; 3 — polní tábor v Mušově-Na pískách; 4 — polní tábor v Bernhardsthalu; 5 — polní tábor v Kollnbrunnu; 6 — zbytky římských objektů ve Stillfriedu; 7 — římská stanice u Stupavy; 8 — polní tábor v Planck am Kamp; 9 — polní tábor v Engelhardtstetten; 10 — polní tábory v okolí lže; 11 — kastel v lži (Kelemantia).

464

7.5 Morava a markomanské války Po relativně klidném údobí v první polovině 2. stol. došlo mezi podunajskými Germány a Římem ke střetu, který doslova otřásl celým impériem. Příčiny válečných událostí, které jsou v historické literatuře známy jako markomanské války, byly v minulosti vykládány různě. Hlavní příčinu však bude třeba spatřovat ve vnitřních proměnách barbarské společnosti, v jejím postupném ekonomickém a sociálním rozvoji, který se v širším měřítku, zabírajícím i vzdálenější severní pásma Evropy, počíná projevovat již v průběhu 2. stol. Měl za následek nové teritoriální dělení a intenzívní kmenové pohyby. Války započaly vpádem bojových družin ze vzdálenějších končin barbarika, když 6000 Langobardů a Obiů okolo r. 166 překročilo Dunaj a proniklo na půdu Horní Panonie. Hlavní nápor následoval v letech 169 až 171. Tlak barbarů směřoval především k jihu. Hordy barbarů zaplavily podunajské provincie a dostaly se až do severní Itálie, kde obléhaly Akvileju. Preventivní opatření Římanů byla mařena mimo jiné i katastrofální epidemií přivlečenou z Orientu, která oslabila početní stavy legií. Teprve značné úsilí císaře Marka Aurelia způsobilo obrat a v následujících letech se podařilo přenést válečné operace za Dunaj. Hlavní ofenzíva proti svébským kmenům, sídlícím severně od Dunaje, započala r. 172 (expeditio Germanica prima). Na ni navazovaly další těžké boje, které se protáhly s kratšími přestávkami až do r. 175. Po návratu císaře Marka Aurelia z východních provincií, kde šťastně zažehnal povstání místodržícího Avidia Kassia, který byl mezitím zabit, byla r. 177 zahájena druhá válka markomanská (expeditio Germanica secunda), ukončená mírovou smlouvou, kterou uzavřel nástupce Marka Aurelia, jeho syn, císař Kom modus v roce 180. O bouřlivých letech válečných událostí jsme informováni částečně na základě písemných zpráv, částečně pak z reliéfních výjevů na sloupu Marka Aurelia na Piazza Colona v Římě. Pestrá série příběhů, které nám písemné prameny i výtvarná znázornění předávají, z nichž některé nepostrádají dramatického napětí, svědčí o urputných bojích. K nejznámějším z nich patří např. legenda o zázračném dešti, kdy obklíčené římské vojsko bylo jakoby zázrakem zachráněno přívalem vod a blesků náhlé bouře, který se snesl na obléhající Kvády. Přesná lokalizace jednotlivých válečných událostí je obtížná. Ze závěrečné poznámky filozofických úvah císaře Marka Aurelia se např. dovídáme, že část svého díla psal v Kvádsku, na řece Hronu. Leccos vypovídají také epigrafické památky, např. známý

465

nápis na trenčínské skále, který byl vytesán na památku římských vítězství v poslední válečné zimě r. 179—180 a který nás zpravuje, že v místě, zvaném Laugaricio, rozložilo vojenský tábor 855 vojáků II. legie „Pomocné" z Akvinka pod vedením M. Valeria Maximiana (obr. 290). 7.5.1 Římský vojenský zásah v archeologických pramenech Za nejvýznamnější a nesporný doklad římských vojenských a stavebních aktivit z doby markomanských válek v oblasti severně od Dunaje, lze pokládat opevněný vojenský opěrný bod u jihomoravského Mušova. Lokalita leží JZ od někdejší obce Mušov, asi 17 km od Mikulova na mírné vyvýšenině, zvané Hradisko (Burgstall). Hradisko má vynikající strategickou polohu nad důležitými křižovatkami pradávných cest při soutoku Jihlavy se Svratkou a dále Svratky s Dyjí. Početné nálezy římských mincí byly odtud známy již velmi dávno, uvádí je staří moravští historikové, např. Pěšina z Čechorodu a v 18. stol. F. J. Schwoy, který dokonce dodává, že zde stálo římské město. Otázka, zda lze toto místo skutečně spojovat s pobytem Římanů, zůstávala však stále sporná. Rozřešil ji teprve systematický výzkum A. Gnirse v letech 1926—1928, provedený na popud a za finanční podpory tehdejšího prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka [Gnirs 1931; 1976]. Gnirsovi se podařilo odkrýt zbytky dvou zděných antických staveb, obytné obdélníkové budovy o čtyřech místnostech a část západního křídla dalšího komplexu budov, který sloužil jako lázně (balneum). Stavby byly vybaveny veškerým luxusem, podpodlažním topením (hypokaustem) a vodovodem. Stěny byly pokryty barevnými omítkami, podlaha zhotovena z lité malty. Mezi početnými zbytky staviva vynikaly různé druhy římských pálených cihel. Mnohé z nich nesly kolky římské X. legie, která měla od počátku 2. stol. posádku v antické Vindoboně, dnešní Vídni. Dále se podařilo získat nevelký soubor typické římsko-provinciální keramiky, součásti výzbroje a další inventář (obr. 291:2; obr. 292:1; obr. 293). I když Gnirsovy výzkumy přinesly průkazné doklady o římské kultuře a antickém způsobu života, vyrojily se o skutečné funkci mušovských objektů mnohé dohady. Poukazovalo se na skutečnost, že zde chybí patřičné opevnění, stavby působí dojmem civilních vilových objektů a naznačovala se možnost, zda nesloužily pouze k obchodním nebo politickým a reprezentačním účelům. Nový pohled na celý problém poskytly teprve nedávné výzkumy AÚ AVČR v Brně, které zde po předchozích menších odkryvech

291 Hradisko u Mužova. 1 — celkový plán Hradiska (silnou přerušovanou čarou znázorněn průběh valu, zjištěný leteckou a geomagnetickou prospekcí a ověřený sondáží); 2 — situace archeologického výzkumu v severní části Hradiska. Vysvětlivky šrafur: 1 — římské stavby objevené A. Gnirsem; 2 — Gnirsovy sondy; 3 — římská štěrková vrstva; 4 — těleso valu; 5 — současný výzkum.

466

292 Hradisko u Mušova. 1 — podpodlažní topení (hypocaustum) z římských cihel pod tzv. velitelskou budovou (odkryv r. 1986); 2 — vybírání římského hrotitého příkopu na severní straně fortifikačního systému.

pokračují od r. 1985 [Tejral 1986]. Především vyšlo najevo, že celý vrcholek vyvýšeniny, obnášející 9—10 ha, byl obklopen mohutným opevněním ze dřeva a hlíny, sestávajícím z téměř 2 m hlubokého příkopu a mocné valové zdi (obr. 291; obr. 292:2). Římské stáří dokládají početné předměty, vyzvednuté z příkopu, z nichž kromě zlomků římských cihel, často opět s kolky X. legie, vynikají fragmenty římské keramiky, větší části šupinového pancíře atd. Překvapením byl objev podrážky vojenské boty, tzv. kaligy, opatřené železnými cvočky, nejsevernější nález tohoto druhu ve střední Evropě vůbec (obr. 294:1). Další zjištění, učiněná na celé ploše Hradiska ukazují, že se římská aktivita neomezovala pouze na místa, zkoumaná kdysi A. Gnirsem. Lze proto předpokládat, že se v rámci opevnění bude nacházet více objektů různého účelu, např. kasárna, skladiště, dílny aj. Neoby467

čejně četné nálezy zbraní, zbytky železných a bronzových šupinových, kroužkových a lamelových pancířů, železná kopí a trojbřité šipky, kování pochev a řemení mečů, součásti koňských postrojů, římské vojenské spony aj. (obr. 296) dosvědčují, že poloha plnila především vojensko-strategickou funkci. Podle některých předmětů lze dokonce soudit na přítomnost vysokých římských důstojníků ze štábu X. legie, ne-li samotného velitele vojenských operací v barbariku. Kromě bronzové faléry, vysokého římského vyznamenání (obr. 296:12), patří mezi tyto výjimečné věci např. velká část stříbrného šupinového pancíře, kterým se mohl honosit jen někdo z vysokých vojenských hodnostářů (obr. 296:22). Unikátní je i náprsní spojovací destička bronzového pancíře (obr. 296:20), která nese reliéfní vyobrazení jednoho z blíženců (dioskúrů) a nápis X. LEG. a BRVTI, prozrazující, že pancíř nosil důstojník štábní jízdy X. legie (equites legionis). Odpověď na otázku, kdy římské vojsko prodlévalo na Hradisku poskytují drobné, dobře datovatelné předměty, především pak porůznu poztrácené stříbrné a bronzové mince, které byly zjištěny v římské štěrkové úpravě. Jejich řada sahá od Domitiána až po Marka Aurelia. Z historického hlediska má největší význam bronzový dupondius, zcela čerstvá ražba z r. 177, vydaná pro Kommoda, syna a spoluvladaře Marka Aurelia. Vše tedy nasvědčuje tomu, že římské jednotky, jejichž příslušenství nacházíme při výzkumu pevnosti, působily na jižní Moravě především v konečné etapě markomanských válek, v době tzv. druhé germánské expedice na konci sedmdesátých let 2. stol. Novější pozorování však nevylučují, že obsazení kopce a jeho využití římským vojskem probíhalo ve dvou fázích. Naznačuje to jak již A. Gnirsem zjištěná přestavba tzv. velitelského domu, tak úprava valového opevnění, které v některých místech vykazuje zřetelné stopy nástavby nebo úpravy pomocí nepálených cihel. Vzhledem k tomu, že nalezený materiál dosud nepřinesl průkazné doklady o osazení starším než je druhá polovina 2. stol., připadaly by v úvahu především vojenské aktivity Římanů v době tzv. první války markomanské na počátku let sedmdesátých. Zánik staveb na mušovském kopci byl druhotně určen při výzkumu barbarských sídlišť v údolí pod vyvýšeninou. Ve více případech (Dolní Věstonice, Mušov na několika místech. Brod nad Dyjí na dvou místech, Drnholec atd.) bylo nalezeno římské stavivo pocházející ze zničených budov na Hradišti. Archeologickou náplň sídlištních objektů z Mušova, Dolních Věstonic, Brodu atd., v nichž se objevily zlomky staviva, zejména cihel různých typů, lze poměrně bezpečně

datovat do první poloviny 3. stol. Zdá se tedy, že již záhy po odchodu Římanů z našeho území, který byl jednou z podmínek Kommodova míru v roce 180, byly římské stavby rozebírány obyvatelstvem z okolí. V poslední době se ovšem značně rozmnožila i další archeologická svědectví o pohnutých dějích v době markomanských válek. Jde především o doklady pochodových táborů římského vojska, které měly jen přechodný ráz a skýtaly jednotkám ochranu v době delších tažení (obr. 290]. Měly přibližně pra-

voúhlý, nejčastěji čtvercový tvar, vymezený narychlo vybudovaným valem a tzv. hrotitým příkopem s řadou dalších překážek zabraňujících útočníkům v postupu k opevnění. Sem patří např. ležení pravoúhlého tvaru, obehnané hrotitým příkopem a valem, které bylo zjištěno na germánském sídlišti na levém břehu Moravy v Bernhardsthalu, poblíž moravsko-rakouských hranic. Jeho datování do doby markomanských válek zaručují poměrně přesně zdejší stratigrafické poměry. Letecká prospekce přinesla další podobná

293 Hradisko u Mušova. Ukázky kolků na cihlách nalezených v prostoru římské pevnosti (6. 4 pochází z Nejdku). (Musil 1994)

468

294 Hradisko u Mušova. 1 — podrážka římské vojenské boty (caligy), nalezené v příkopu pevnosti, 2 — shluk železných cvočků z římských vojenských bot.

469

svědectví jak z území Dolního Rakouska, např. Kollnbrunnu, Engelhartstetten, Plank am Kamp, tak ze Slovenska, kde je významná především kumulace pochodových táborů v okolí lže u Komárna. K nejvíce překvapivým objevům posledních let patří zjištění podobných pochodových táborů také na území jižní Moravy, téměř 80 km severně od římské hranice na Dunaji. Také tyto objekty byly odhaleny díky leteckému průzkumu. Není bez zajímavosti, že největší koncentrace pochodových táborů byla odkryta v nedaleké vzdálenosti od římské pevnosti na Hradisku u Mušova. Nacházejí se na někdejším pravém břehu řeky Dyje, ve vzdálenosti asi 2,4 km směrem jihovýchodním, v trati Na pískách. Mají téměř pravidelný čtvercový tvar. Rozměry prvního z nich činí cca 120 x 120 m a jeho strany jsou orientovány ve směru SV—JZ a JV—SZ. Druhý je mnohem větší. Strana, táhnoucí se ve směru ZZJ a WS obnáší 630 m, kratší strana ve směru SSZ—JJV měří 570 m. Jeho velikost napovídá, že mohl sloužit jako ochrana pro mužstvo celé jedné legie. Ještě pozoruhodnější je fakt, že právě v těchto místech upozorňuje A. Gnirs na zbytky zdi, které pokládá za starobylé. Není proto vyloučeno, že zde bylo vybudováno ležení stálejšího charakteru, snad zimní tábor v době posledního tažení v letech 179—180. Další pochodový tábor, vyznačující se většími rozměry, byl odkryt asi 8 km severně od římské pevnosti na Hradisku, na katastru obce Přibice. Podezření, že takovýchto vojenských objektů bude v okolí soutoku Dyje a Svratky více, posilují výsledky nejnovějších průzkumů z r. 1992. Útvary podobného druhu byly odkryty např. v těsném sousedství již zmíněných mušovských táborů, další leží v nevelké vzdálenosti od uvedeného příkladu v Přibitích (obr. 295) a v intravilánu obce Ivaň. To vše nasvědčuje tomu, že tato oblast sloužila v době markomanských válek jako důležité shromaždiště římských vojsk. V souvislosti s pojednáním o římských vojenských objektech na Moravě nelze ovšem opomenout moravské nálezy římských cihel ze Starého Města a z Mikulčic. Na některých z nich byly dokonce zjištěny kolky římských cihelen. Ve Starém Městě jde v jednom případě o civilní cihelnu Constantovu z Karnunta a ve dvou o vojenskou cihelnu XIV. legie [Hochmanová-Vávrová 1957], v Mikulčicích opět o kolek vojenské cihelny XIV. legie, která od počátku 2. stol. až do konce římské epochy seděla v Karnuntu. Ponecháme-li stranou spory o datování těchto nálezů, zůstává nerozřešena otázka, odkud stavivo pochází. Nelze totiž vyloučit, že římský objekt, z něhož byly cihly vybrány, ležel na jiném místě a cihly byly uloženy ve zdejších situacích druhotně. Snad by jej

470

bylo možno hledat v pahorkovitém terénu Bílých Karpat. Ostatně právě někde v těchto místech, jak ukázaly petrografické rozbory staviva, byl masově těžen kámen pro velkomoravské sakrální stavby jak ve Starém Městě, tak v Mikulčicích. Možná, že této činnosti padly za oběť i římské stavby, jejichž materiálu bylo využito nejen v době velkomoravské, ale i později při stavbě středověkého kostelíka sv. Michala ve Starém Městě. O posádkách římského okupačního vojska na barbarském území hovoří i římský historik řeckého původu Kassius Dio, který doslova uvádí, že „Kvády i Markomany nenechávalo dohromady 40 000 vojáků, sedících v pevnostech, ani pást, ani obdělávat půdu, ani cokoliv jiného dělat, přičemž se po žádné stránce neměli zle; měli dokonce koupelny a nadbytek všemožných potřeb". Toto plastické líčení vhodným způsobem doplňují archeologické nálezy, tak např. jak objekty na Stupavě, tak především na Hradisku u Mušova měly lázně, o nichž se tento dějepisec zmiňuje. Nová pozorování, získaná při výzkumech podunajského limitu ukazují, že do markomanských válek byly zděné kastely na samotném Dunaji vcelku vzácností. Zpravidla se v 1. a na počátku 2. stol. z kamene a cihel budovaly jen velké ústřední tábory s posádkami celých legií, jako např. ve Vindoboně,

295 Přibice. Plánek zachovalé části římského polního tábora se dvěma bránami.

471

Akvinku atd. Pálených cihel bylo zřejmě v krátkodobých leženích severně od Dunaje používáno především ke konstrukci podpovrchového vytápění, kanálů, vodovodů a podobně. Nelze pochybovat o tom, že římský vojenskomocenský zásah do života germánských kmenů severně od Dunaje, poznamenal výrazným způsobem místní prostředí. O Kvádech Kassius Dio píše: „proto se..., nehodlajíce snášet to pevnostní obklíčení, pokusili hromadně všichni přesídlit..." Pustošení germánského území římským vojskem nebylo však jediným důsledkem této okupace. Vzhledem ke zvláštnostem římsko-germánských vztahů se římská přítomnost projevila nejen v represivních opatřeních, ale i ve směru zcela opačném, totiž v nepopiratelném civilizačním vlivu římské kultury, zasahujícím zejména germánské elity, které se Římané, jak dosvědčují literární zdroje, pokoušeli získat pro svou politiku. Vždyť některé prameny dokonce uvádějí, že císař Markus Aurelius hodlal založit na území severně od Dunaje provincii Markomannu. 7.5.2 Stopy markomanských válek v germánské sídlištní struktuře Překvapivým jevem při sledování růstu intenzity místního svébského osídlení v průběhu 2. stol. je nápadné rozmnožení sídlištních nálezů přibližně v době, která je naplněna válečnými událostmi markomanských válek. Nejde tu jen o početný materiál, pocházející z povrchových sběrů, ale především o sídlištní objekty, jámy a mírně zahloubené chaty obytného charakteru, jejichž obsah poskytuje předměty, např. spínadla, ostruhy, hřebeny a konečně i importovanou a domácí keramiku, které chronologické rozbory zařazují především do let okolo poloviny 2. stol. nebo do období bezprostředně následujícího. Zpravidla je tato skutečnost vysvětlována značnou hustotou osidlem, která měla dosáhnout vrcholu právě v kritických letech. Zdá se však, že vysvětlení tohoto zajímavého úkazu, jehož kontury ještě více vynikají při srovnání s chabým a mlhavým obrazem germánské sídelní struktury v předchozích obdobích, třeba hledat ještě v dalších příčinách. Při hodnocení náplně sídlištních objektů je zřejmě třeba vycházet z poněkud jiných hledisek než při analýze hrobového inventáře. Vyplývá to z rozdílného charakteru obou druhů pramenů, vznikajících zcela

odlišným způsobem. V inventáři hrobů shledáváme záměrně vybraný soubor předmětů — milodarů, pravděpodobně majetek zemřelého, který byl současně s jeho pozůstatky uložen do země. Pohřbívalo se víceméně průběžně, po celou dobu, po kterou pospolitost, jež nekropole užívala, setrvávala na místě. Tak na pohřebištích trvajících zpravidla po dobu několika chronologických fází shledáváme vcelku souvislý obraz vývoje určité skupiny. Prudší výkyvy chronologického sledu, ponecháme-li stranou nedostatečný stav průzkumu pohřebišť, z nichž zvláště na Moravě není většina úplněji prokopána, mohou být způsobeny toliko úbytkem obyvatelstva v konkrétním časovém úseku. Na rozdíl od hrobových nálezů nebyl obsah obytných objektů, chat atd. shromážděn úmyslně, nýbrž tu jde o pozůstatky užitkových věcí, zařízení a potřeb, které byly po opuštění nebo zničení obydlí ponechávány svému osudu. Jakkoliv lze připustit, že k zanikání jednotlivých obytných objektů docházelo v různé míře v průběhu celého časového úseku, po nějž bylo sídliště užíváno, je nabíledni, že v letech katastrofálních událostí, zvláště pak v období déle trvajících válek a nepokojů, docházelo k jejich ničení v nepoměrně větším rozsahu než kdykoliv před tím; kumulace sídlištního materiálu v určitých vrstvách není tudíž s největší pravděpodobností pouze dokumentací silného osidlem, nýbrž naopak spíše odrazem mocného přeryvu v životě sídlišť ve zcela konkrétních dějinných údobích, v nichž opouštění osad přesáhlo obvyklou míru. O náhlém odchodu či likvidaci obyvatel může také svědčit velké množství pozůstatků v náplni některých objektů. V silném sídlištním horizontu, spadajícím přibližně do let markomanských válek, lze proto spatřovat nejspíše svérázný odraz pustošení germánských osad římským vojskem. O hrůzách, které tehdejší válečné události znamenaly pro místní obyvatelstvo, hovoří nejen lakonické poznámky Kassia Dióna, ale znázorňují je působivým způsobem i mnohá reliéfní vyobrazení na sloupu Marka Aurelia. Takovýto pohled na problematiku sídlištního vývoje umožňuje na druhé straně učinit si představu o charakteru sídlišť a sídlištní hmotné kultury ve druhé třetině 2. stol. Do současné doby bylo na Moravě prozkoumáno nejméně půl stovky chat a větší počet zahloubených objektů různého druhu, které lze zařadit do 2. stol. Některé větší odkryvy, jak např. v Kře-

296 Hradisko u Mušova. Drobné nálezy antického původu nalezené v areálu římské pevnosti. 1, 2 — bronzová kováni řemene na zavěšení meče; 3—5 — provinciální vojenské bronzové spony (peltoidní, terčovité a kolínkovité); 6 — bronzový závěsek; 7 — koncové kování pochvy meče; 8 — přezka; 9, 10 — hroty šípů; 11 — část bronzového udidla; 12 — bronzová falára (vojenské vyznamenání); 13 — keramická lampička; 14 — železný klíč od skříňky; 15 — ohnutý tesařský nůž; 16—18 — železné hroty kopí; 19 — železné udidlo; 20 — jedna ze spojovacích destiček jezdeckého pancíře s reliéfní výzdobou a označením X. legie; 21, 22 — ukázka částí železných šupinových pancířů.

2

zjistit nadzemní kůlové objekty, ponejvíce pravoúhlého tvaru, z nichž některé lze interpretovat jako sýpky (obr. 297). Chaty měly tvar protáhlého čtyřúhelníku. Obytná plocha se pohybovala okolo 14—15 m2, i když se objevují stavby menších a podstatně větších rozměrů. Byly mírně zapuštěny do terénu a jejich dno tvořila udusaná zemina. V některých případech bylo dno pokryto tenkou vrstvičkou ze směsi hlíny a písku. Konstrukci chat tvořilo ve většině případů šest kůlů, rozmístěných tak, že dvě protilehlé dvojice se nacházely uprostřed delších stěn a dva kůly, které patrně nesly krov dvouspádové střechy, uprostřed kratších

297 Vyškov. Centrální část germánského sídliště se zahloubenými chatami, nadzemními stavbami, zásobnicovými jámami (černě), hliníky a hospodářskými objekty (šrafovaně).

picích nebo ve Vyškově, nás seznamují dokonce i s půdorysným rozvržením zástavby [Peškař 1961a; Šedo 1991]. Rozsah sídlišť je odhadován na 1,5—3 ha. Na dosud nejlépe prozkoumaném sídlišti ve Vyškově se chaty, postavené v jistých rozestupech, které umožňovaly využívání dalších hospodářských objektů i půdy v okolí domu, táhly v dlouhém páse ve střední části sídliště, ležícím zpravidla na mírném svahu podél vodního toku. Ve spodní části sídlištního areálu, zasahující do inundace, se soustřeďovaly zásobní jámy, výrobní a hospodářské objekty, pece, případně hliníky. Mezi chatami v jejich blízkosti se podařilo

298 Půdorysy mírně zahloubených germánských chat se šestiúhelníkovitou dispozicí nosných kůlů. 1 — Křepice; 2 — Drnholec.

299 Keramika z germánských nalezišť z konce starší a z počátku mladší doby římské. 1—15 — sídlištní keramika ze 2. stol.; 16—24 — sídlištní keramika z 1. poloviny 3. stol.; 25—32 — římské keramické importy z konce starší a z počátku mladší doby římské. 1—3,14 — ostře profilované misky na nožce; 4, 5,10 — misky ve tvaru kulové úseče; 6, 9 — kónické poháry; 7 — vázovitá mísa na nožce; 8 — hrnek; 11 — plochá mísa s držadly; 12 — terinovitá nádobka; 13 — váza na nožce; 15 — mísa se zataženým okrajem; 16, 19, 20—23 — terinovité mísy; 17 — váza s rozevřeným okrajem; 18 — miska na nožce; 24 — mísovitá váza; 25 — talíř; 26 — mísa s plochým okrajem; 27 — pohár; 28 — džbánek; 29 — hrnec; 30, 32 — prstencovité misky; 31 — třecí miska (mortarium). 1 — Hrádek; 2, 5, 11, 12 — Křepice; 3 —Tištín; 4 — Blažovice; 6 — Rakvice; 7 — Lednice; 8 — Křepice; 9 — Vícemilice; 10 — Milovice; 13 — Nejdek; 14 — Pavlov; 15, 20 — Drnholec; 16,17,19, 24, 25 — Mušov; 18, 23 — Brod nad Dyjí; 21 — Otaslavice; 22 — Ladná; 26, 27 — Mušov, knížecí hrob; 28 — Šitbořice; 29 — Mikulov; 30 — Nejdek; 31 — Prosiměřice; 32 — Vícemilice.

2

474

300 Prosiměřice. Sídlištní keramika doby římské. 1, 3, 4, 6—8 — užitkové esovité hrnce; 2 — kónický pohárek napodobující skleněnou nádobu; 5 — miska s bradavkovitou výzdobou.

475

301 Zlomky reliéfně zdobených nádob terry sigillaty. 1 , 3 , 5 — Sitbořice; 2,4,10 — Mušov; 6 — Brod nad Dyjí; 7 — Křepice; 8 — Dubňany; 9 — Těšany. (Droberjar 1991)

476

stěn (tzv. šestiúhelníkové schéma kůlové konstrukce). U některých objektů byla kůlová soustava doplněna středovým kůlem. Mezi dvojicemi kůlů delší stěny, obrácené s různými odchylkami k jihu, se často nacházel vyhloubený výklenek. Schodovité odsazení, které bylo ve výklenku někdy pozorováno, nasvědčuje tomu, že šlo o vchodovou část (obr. 298). Stěny chat, jak o tom svědčí otisky mazanice, byly pravděpodobně stavěny technikou nakládání, přičemž se prohnětená a zvlhčená žlutka vrstvila na proutěnou armaturu, zpevněnou dřevěnými tyčkami [Peškař 1961a; 1978; Šedo 1991]. Nálezový materiál, pocházející z těchto chat nebo soudobých jam a dalších zahloubených objektů předvádí obraz inventáře germánských domácností, který byl nahromaděn snad za několik desítiletí. Mezi chronologicky citlivějšími předměty vynikají ty, které lze datovat spíše do let po polovině 2. stol. Takováto datování přísluší především spínadlům, která se našla v chatách např. v Ladné, v jedné chatě z Vyškova, v několika obytných objektech z Křepic, v jamách z Pavlova atd., dále parohovým hřebenům a dalším drobným předmětům (obr. 285:16, 20; 286:39; 299). Mezi germánskými typy spon vynikají různé varianty železných spon s válcovitou hlavicí, které odrážejí silný vliv severnější przeworské kultury, což v období intenzivních posunů vzdálenějších germánských skupin ze severu směrem jižním, není pokládáno za náhodné [Tejral 1970b; Peškař 1978]. Domácí keramika předvádí pestrou paletu tvarů. Kromě zlomků vyspělých terinovitých nádob s kolmým nebo prohnutým okrajem, upoutávají pozornost různé ostřeji profilované formy situlovitého nebo mísovitého tvaru, zvláště pak misky na užších nožkách nebo podstavách (obr. 299:1—3, 7, 13 ažl4). Následují lahvovité nádobky, kónické pohárky (obr. 299:6, 9; 300:2) atd. Výraznou součást tvoří keramika, která upomíná na některé obdoby v okruhu kultury przeworské, zejména vrchlíkovité misky s důlkovitě vtlačeným dnem a stěnami zdobenými plastickými motivy, nádobky s podobné utvářenou spodní částí, avšak odsazeným a prohnutým hrdélkem, koflíkovité čerpáky s velkým lomeným uchem apod. (obr. 299:4—5, 8, 10—11). Povrch jemné, mnohdy nápadně tenkostěnné keramiky, je zpravidla tmavě nebo černě leštěn. Stěny oživuje často působivá plastická výzdoba, spočívající v pásech drobných vystouplých bradavek (obr. 300:5), zónách vstřícných trojúhelníků, vyplněných plastickými brázdami, skupinách podlouhlých vyhloubení v podhrdlí atd. Objevují se ryté vícenásobné půlobloučky a výzdoba ozubeným kolečkem, opakující krokvicovité vzory nebo zcela rozpadlé deriváty meandrového dekoru.

477

Převážné procento keramické náplně tvoří hrubé užitkové zboží, větší či menší esovité hrnce se stěnami zpestřenými nehtovými vrypy nebo rytou mřížkou, někdy plastickými pupíky. Vzácností nejsou ani amforovité tvary se dvěma, zpravidla zalomenými uchy (obr. 300:1, 3—6, 7—8). Důležité místo v obsahu sídlištních objektů z tohoto období zaujímá importovaná provinciální keramika. Nejvíce zastoupeným druhem je jemné tenkostěnné nádobí oranžové nebo cihlové barvy, předvádějící džbánovité a amforovité tvary, zdobené někdy pásy červeného nátěru. Již nyní byla zřejmě přivážena i zvláštní mísovitá keramika, tvarově navazující na terru sigillatu, pro niž se v naší literatuře ujal název prsténcovité misky. Staré formy z hlíny vypálené do oranžového tónu jsou vzácné, častější jsou kusy šedých odstínů, jejichž povrch byl opatřován kovově lesklým povlakem. Hovoříme-li o jemné luxusní provinciální keramice, nesmíme opomenout zmínit se ani o firnisovém zboží rétském, které se na Moravě v několika zlomcích rovněž vyskytlo (Brodek u Prostějova, Vicemilice). Jsou to vesměs ukázky, zapadající spíše do rámce I. Drexlerova stylu. Dovoz provinciální keramiky z první poloviny 2. stol. zprostředkovával i hrubší užitkové zboží, mezi nímž vynikají velké baňaté zásobnice se zesíleným a žlábkovitě členěným okrajem, zhotovené z drsného, tvrdě vypáleného materiálu. Povrch zdobí jednoduchý dekor rýh a otisků hřebenovitého nástroje. Do rámce užitkové keramiky patří i drsné hrnce s vodorovným okrajem. Nejnápadnějším jevem je v tomto období zintenzívnění přílivu reliéfně zdobeného jemného sigillatového zboží, které na Moravě dosud vystupovalo jen zcela ojediněle. Především jde o výrobky ze středogalských dílen v Lezoux, jejichž produkce započala někdy okolo poloviny 2. stol. a pokračovala především v následujících desítiletích. Stále více se ukazuje, že otázku přísunu středogalské terry sigillaty, stejně jako dalších římských artefaktů k zadunajským Germánům v průběhu druhé poloviny 2. stol., nelze řešit izolovaně od dalších problémů, spojených s římským mocenským zásahem v době markomanských válek. Některé nové poznatky nevylučují možnost, že mnohé z předmětů antické provenience sem pronikaly právě v souvislosti s těmito událostmi. Platí to samozřejmě o většině římských nálezů z vojenského opevnění na Hradisku u Mušova, které sloužilo v této době jako operační základna římských vojsk na území Germánů. Kromě předmětů, souvisejících s vojenským prostředím však byly na toto místo římskými jednotkami dopraveny i ukázky římských skel a keramiky, v jejímž rámci zaslouží pozornost především

nálezy terry sigillaty s evidentní převahou produkce ze středogalských dílen v Lezoux, datované do druhé poloviny 2. stol. Nechybějí však ani první výrobky z východogalských dílen v Rheinzabern. Jakkoli mohl tedy dovoz středogalské terry sigillaty, doložený na mnoha moravských nalezištích, probíhat již v době těsně před vypuknutím nepřátelství, nelze zcela odmítat ani možnost, že se mnohé příklady dostaly na Moravu díky pohybům římských jednotek, v jejichž patách šli dodavatelé římského zboží (obr. 301). Přesuny římských vojenských svazků ze západu do Podunají a dále na sever, patrně zprostředkovaly místním barbarům také některé ukázky drobné kovové industrie. Šlo např. o smaltovaná spínadla, k nimž na Moravě patří i spona souměrná ze sídliště v Křepicích, okrouhlá spona destičkovitá z téhož naleziště aj. V témže období se naše země seznamují zřejmě s dalšími typy spon a zřejmě i s prvními provinciálními sponami kolínkovitými. Vliv římského prostředí na život v barbarských domácnostech dokládají nejen ukázky římskoprovinciálního nádobí a spon, nýbrž i nález římského hliněného kahanu v jedné z křepických chat, který má zcela shodné protějšky ve vrstvách římského vojenského opevnění na Hradisku u Mušova (obr. 280:10). 7.5.3 Římský vliv na germánskou nobilitu a královs k ý hrob z Mušova Ještě více než na sídlištích prostého obyvatelstva je civilizační působení římského světa patrné v prostředí germánské vyšší společenské vrstvy. K nejnázornějším příkladům a současně nejzávažnějším objevům poslední doby, který tuto skutečnost dokumentuje, patří královský hrob z Mušova, odkrytý na podzim r. 1988. Narazilo se na něj při těžbě štěrku a písku pro stavbu cesty, spojující blízký kemping s obcí Pasohlávky. Původně byl zřejmě hrob uložen na mírném návršíčku na levém břehu řeky Dyje, které bylo později sníženo těžbou štěrku. Místo pohřbu samotné leží asi 1,5 km jihojihozápadně od římského vojenského opevnění v poloze Hradisko. Přes značné narušení se podařilo odkrýt část rozměrné hrobové jámy ve tvaru obdélníku se zaoblenými rohy a mírně se zužujícími stěnami, orientovanými ve směru SZ—JV. Délka hrobové jámy dosahovala 5,75 m, původní šířku se nepodařilo zjistit, neboť SV stranu hrobové komory narušil bagr. Původní rozměry mohly však činit cca 6x4 m. Rovněž zjištěná hloubka hrobu, 1,4 m pod dnešním povrchem, vlastně dnem vytěžené štěrkovny, není původní. Podle štěrkopískové stěny v sousedství, která snad určuje původní úroveň terénu, lze vyslovit domněnku, že

478

302 Mušov. Knížecí hrob. 1 — severozápadní část hrobové komory (v popředí železný kozlík): 2 — situace kotle poškozeného padající kamennou konstrukcí v jihovýchodní části hrobu.

dno hrobu bylo zapuštěno patrně 3,2 m pod povrch (obr. 302). Podle velkého množství větších i menších kamenů ve výplni hrobové jámy, mezi nimi i vápenců z nedalekých Pavlovských vrchů, které vážily 50 až 70 kg, lze usuzovat, že hrobová komora byla překryta kamennou konstrukcí. Stopy po deformacích na některých bronzových nádobách, způsobené zřejmě padajícími kameny, dovolují předpokládat, že hrobka byla původně dutá. Zatímco vcelku zachované velké bronzové nádoby ležely při stěnách hrobové jámy, v jejím středu se vyrýsoval zřetelně přibližně pravoúhlý druhotný zásah, související s vykrádáním hrobu.

Téměř ve všech vrstvách tohoto zásahu se v různých hloubkách našlo množství značně poškozených železných, bronzových, stříbrných i skleněných předmětů. Počet jednotlivých nálezů, které se z tého značně poničené hrobové komory podařilo zachránit, přesahuje 150 kusů. Kromě věcných milodarů se v její náplni podařilo zjistit zbytky většího počtu obětních zvířat, např. jednoměsíčního podsvinčete, husy, slepice, dále kosti ovce, kozy atd. U jihovýchodní stěny, poblíž bronzového závěsného kotle se našla část čtvrceného asi 1,5—2letého telete. Překvapení přinesly antropologické rozbory velmi sporých pozůstatků lidských kostí, které byly určeny jako zbytky dvou mužských individuí přibližně stejného věku (40—60 let) a podobné stavby těla [Peška—Tejral 1990; Peška 1991]. Přes důkladné vyloupení naznačují trosky inventáře z mušovského hrobu, že zde byla k poslednímu odpočinku uložena přinejmenším jedna vysoce postavená osobnost, která svým významem předstihovala všechny barbarské náčelníky, jejichž pozůstatky byly zjištěny v dosud známých knížecích hrobech ze starší doby římské na území Římany neobsazené Evropy. Již ze zběžného pohledu na celkovou skladbu hrobové výbavy vychází najevo, že se na ní podílelo více složek, vyvěrajících z různých pohřebních tradic a rituálů. Nejnápadnější jsou milodary, které prozrazují silné působení rimsko-provinciálních představ, přičemž tato skupina předmětů je značně chronologicky různorodá. Jde částečně o věci, které by mohly souviset s vírou v posmrtnou hostinu. Kromě přídavku obětních zvířat sem lze zahrnout soupravu na opékání a vaření. Velké bronzové vědro se železným závěsným zařízením, dlouhý hák na trhání masa, rozměrné železné kleště, to vše jsou předměty, které se v analogickém výběru objevují především v pozdně laténských a časně římských hrobech na půdě západních provincií. Sem patří i železné kozlíky k ohništi nebo krbu, které představují jedny z nejstarších součástí hrobového inventáře vůbec. Rámové kozlíky shodného typu úzce souvisejí s kulturním prostředím západoevropské galo-římské sféry od Británie až po střední Evropu. Nacházejí se jak v kostrových hrobech místní provincializované šlechty, tak na některých sídlištích. Vedle fragmentárních exemplářů z keltských oppid představuje příklad z Mušova nejvýchodnější evropský nález vůbec. Z přehledu uzavřených nálezových celků vychází najevo, že tyto předměty vystupují v poměrně krátkém časovém úseku od konce 1. stol. př. n. l. přibližně do závěru první poloviny 1. stol. n. l. [Galley —Spindler 1972]. Zvláštní postavení mezi mobiliářem z mušovského hrobu zaujímá bronzový skládací stolek, za-

479

303 Mušov. Knížecí hrob. 1 — bronzové vědro s obličejovými opěrkami pro držadlo; 2, 3 — bronzová držadla skládacího stolku; 4 — ataše bronzového vědra.

chovaný jen ve fragmentech. Koňské protomy nad obloukovitě prohnutými nohami zapadají svým klasickým provedením do stylu, v němž pracovaly italské, helénistickými tradicemi prosycené manufaktury v průběhu 1. stol. Ze zachovaných zbytků konstrukce lze soudit, že tento exemplář patřil ke staršímu typu skládacích stolků. Na rozdíl od pokročilejších konstrukcí mladších typů, známých např. ze Zakrzówa, Stráží a z dalších míst, u nichž se spodní příčky skládacího mechanismu posunovaly podél nožek pomocí objímek, zajišťovaly zde pohyblivost pouhé kroužky ze stočeného drátu, navlečené na tyčinkovité kolejničce, probíhající souběžně ze spodní části nožky, v našem případě odlomené. Na základě nálezů ze zasypaných měst pod Vesuvem nebyly tyto stolky, užívané podle všeho především v 1. stol., ještě opatřeny později zcela obvyklými bustovitými atašemi na horních koncích nožek. Není proto divu, že koncové busty v zachráněném inventáři mušovského hrobu chybějí [Richter 1966; Nuber 1979].

Časná datace přísluší také bronzové dvouplamenné lampě, jejíž přesné obdoby jsou v samotných provinciích jistou vzácností. Podle analogických nálezů římského území i podle stylistických prvků, lze mušovský exemplář pokládat rovněž za výrobek italských dílen z 1. stol. (obr. 288:12). Do rámce 1. stol. se hlásí i další předměty. Velmi časná je ve zlomku uchovaná mísa vrchlíkovitého tvaru z millefiorového skla a okrajovým lemem, provedeným technikou reticella. Kromě dvou stříbrných lžiček, snad nejstaršího dokladu takovýchto příborů v germánských hrobech, by mohla o římských zvyklostech při stolování vypovídat souprava stříbrných talířů, z nichž se uchovala pouze tři stříbrná plochá držadla s reliéfní výzdobou, pocházející z nádob dvou velikostí. Rovněž ze stříbrného skyfu zbyla pouze rukojeť, která podle výsledku analýz, byla záměrně odříznuta. Zde ovšem nelze jednoznačně rozhodnout, zda do hrobu byly uloženy kompletní soupravy tohoto náčiní, které byly později při vykrádání poškozeny a rozlámány, nebo pouze jeho části, v podstatě jako pouhé votivní dary v podobě kusů stříbra, které bylo v této době značně ceněno (obr. 288:1—3, 5—7, 9). Provinciálně římským posmrtným představám nicméně odpovídají také další nálezy, především chirurgické nástroje s pískovcovou destičkou na roztírání mastí (obr. 288:4, 8) a silně pozlacené kovám skříňky s reliéfními vyobrazeními římských božstev, datované přibližně do poloviny 2. stol. (obr. 303:1). Nezvyklé jsou rovněž početné ukázky skleněného nádobí, mezi nímž vynikají zlomky nejméně pěti čtvrthranných láhví s ouškem a dvou skleněných pánví (trullae). Nechyběly ani fragmenty malovaného skla. Překvapily i poměrně dobře zastoupené vzorky hliněného nádobí římské provenience, vesměs typů, které jsou v germánském prostředí nezvyklé. Ve všech těchto směrech vykazuje inventář hrobu z Mušova úzké spojitosti s obsahem kostrových i žárových hrobů, které se na území římských provincií objevují v širokém pásmu od Británie přes Galie a Balkán až po dnešní Gruzii. Jsou v nich pohřbíváni nejen příslušníci provinciální nobility, ale i místní vládci, žijící vně římských hranic, avšak svázaní s římských impériem smlouvami o klientelním nebo přátelském poměru [Nuber 1973]. Srovnáme-li obsah hrobu z Mušova s náplní ostatních germánských knížecích hrobů, neujdou rovněž jisté shody. Kromě podobností ve stavbě hrobové komory se projevují v početné výbavě bronzovými nádobami, kterých zde bylo nalezeno nejméně osm kusů. Avšak v jejich výběru se proti knížecím pohřbům starší doby římské projevují některé odliš-

480

nosti. Honosné situlovité vědro s opěrkami držadla, vypracovanými v podobě menád, obklopených palmetovitě stylizovaným akantovým keřem (obr. 303:2), patří do poměrně časné skupiny těchto nádob, které jsou charakterizovány ještě variabilními, víceméně klasicky pojatými formami opěrek a podle nálezových souvislostí v barbariku i podle stylistických znaků mohly být vyrobeny ještě v 1. nebo na počátku 2. stol. O relativní starobylosti svědčí i pojetí obou konců držadla, vybíhajících v dokonale propracované beraní hlavičky. V každém případě je tento kus většího stáří než situlovitá vědra, opatřená silně zjednodušenými opěrkami, jejichž doklady z oblasti jihomoravsko-dolnorakousko-západoslovenské známe např. z Měnína, Vysoké a Rothenseehof, a která byla pravděpodobně od konce 1. stol. vyráběna již v provinciálních dílnách. Nezvyklým dojmem působí dva nízké bronzové hrnce s vytaženým horizontálním okrajem a zúženou spodní částí, jejichž vnitřek byl pocínován. Tyto tvary, které jsou přepisem velmi častých římskoprovinciálních keramických hrnců s horizontálním okrajem, běžně užívaných v prostředí římských vojenských posádek, a proto nazývaných „legionářské hrnce", nemají v germánských hrobech zatím obdoby. Zvláštností jsou i dva bronzové kotle. První, nápadně rozměrný kus s oblou spodní částí a dvěma kruhovými železnými držadly, patří zřejmě ke starší části inventáře. V germánském prostředí, zejména v oblasti dolního a středního Polabí, ojediněle též v Čechách a na jihozápadním Slovensku, vystupují podobné kotle téměř výlučně v žárových hrobech, v nichž sloužily jako urny. Nápadně hojný výskyt zbraní v těchto souborech dává podnět k oprávněné domněnce, že výsada takto pohřbívat byla vyhrazena pouze jediné společenské vrstvě, mužům, kteří zaujímali ve společnosti přední postavení, patrně vůdcům bojových družin. V hrobě z Mušova mohly reprezentovat symbol výjimečného společenského stavu zemřelého jako prvního bojovníka kmene. Pro tuto možnost hovoří i skutečnost, že na rozdíl od hrobů lubieszewské skupiny, obsahoval hrob z Mušova početné zbraně. Podle zjištěných stop na nádobách byly kotle podobného druhu užívány k vaření nad ohništěm a v germánských žárových hrobech z pozdní doby leténské a nejčasnější fáze doby římské, představují jakousi redukovanou součást soupravy na vaření, jejíchž ostatní složky, např. železná řetězová závěsná zařízení, se na barbarském území objevují jen zřídka. Značným překvapením byl druhý bronzový kotel. Po tvarové stránce patří již k pozdějším typům, které v provinciích vystupují v průběhu 2. a 3. stol. Na jeho stěnách však byla připevněna čtyři bronzová

kruhová držadla, spojená s nádobou pomocí opěrek či ataší, které byly provedeny v podobě realisticky provedených bust bradatých Germánů se svébským uzlem. Stylistické pojetí bust i provedení některých detailů, např. úprava vousů, nevylučuje na dílnu ovlivněnou helénistickými tradicemi, pracující v 1. stol. nebo v období hadriánského klasicismu. Opěrky byly připevněny jen velmi ledabyle a od stěn kotle v hrobě odpadly. Náčiní tudíž nesloužilo k dennímu užitku, nýbrž spíše jako symbolický milodar, přičemž ataše byly pro germánského vladaře zhotoveny přímo na objednávku. Nádoba kotle samotná by ovšem mohla být menšího stáří a ataše k ní dodatečně připevněny. Výrazný rozdíl proti naprosté většině germánských hrobů vyšší společenské vrstvy se v Mušově projevuje v poměrně velkém počtu zbraní. Kromě dvou stříbrných kování dřevěných štítů, jednosečného válečného nože s bohatým rytým dekorem, nejméně pěti hrotů šípů nebo oštěpů patřilo k inventáři šest hrotů kopí. Mezi nimi vyniká velký listovitý hrot, zdobený tauzovanými vzory a symbolickými znaky soustředěných kroužků a klikatek zřejmě magického charakteru. Rozšíření takto zdobených zbraní zabírá značnou část neřímské Evropy od Skandinávie až po severovýchodní Maďarsko, přičemž nápadné soustředění jejich výskytu shledáváme v oblasti kultury przeworské; na našem území jsou takto zdobená kopí velkou vzácností. Největší počet kopí s listem, zdobeným inkrustací, vystupuje v nálezových souborech, datovatelných rámcově od 2. stol. Právě v tomto období přesahuje výskyt inkrustovaných zbraní výrazněji hranice przeworské kultury [Kaczanowski 1988]. Mezi milodary germánské provenience překvapuje velký počet ostruh. Z šestnáctí exemplářů patří tři páry k tzv. stoličkovitým ostruhám, ostatní lze počítat k několika variantám ostruh s masívním hrotem a rameny zakončenými knoflíky, které nelze datovat jinak než do pozdních fází 2. stol. Do stejného období patří také tři páry stoličkovitých ostruh s hroty zdobenými stříbrnou tausií. Základny nejhonosnějších z nich byly opatřeny stříbrnými pozlacenými obklady, zpestřenými pravým i nepravým filigránem. Tvarově patří k nejpozdějším typům, které spadají již do přechodné fáze mezi starší a mladší dobu římskou (obr. 287:3—9). Zařazení honosných ostruh z Mušova nejspíše do pozdního 2. stol. podporuje i charakter jejich výzdoby, stylisticky i technologicky zcela odpovídající ornamentice obou stříbrných a pozlacených pásových garnitur, které se v hrobě rovněž našly. Obě zcela totožné soupravy sestávají z dvoudílné přezky,

481

nákončí a celé sady opaskových kování a je pravděpodobné, že byly dokonce vyrobeny, jak o tom svědčí analogické případy ze severního Německa, ve stejné dílně jako zmiňované ostruhy. Pro datování je důležitý pravoúhlý tvar rámečku a přibližně čtvercovitá záchytná ploténka, které jsou příznačné pro početnou skupinu přezek, spadajících jednoznačně do druhé poloviny 2. stol. (obr. 286:10—18). Pravidelnou součástí pásových souprav s přezkami, o nichž bylo pojednáno výše, jsou koncová kování pásů s terčovitým zakončením. Zatímco mušovské exempláře jsou opět nádherně zdobeny stříbrnou pozlacenou fólií a filigránem (obr. 286:17—18), objevují se oba typy kovových příslušenství opasku na barbarském území, zejména v oblasti kultury przeworské, v mnohem skromnějším provedení, zpravidla pouze ze železa. Nádherně vypracovaná, stříbrná a silně pozlacená ozdobná kování, připevněná původně na koženém pásu (obr. 286:12—16), nemají zatím přesné obdoby. Pro růžicovité a lunicovité články shledáváme jisté paralely v kováních z mohyly 2 na západobaltském pohřebišti ve Szwajcarii, která jsou ovšem poněkud pozdějšího data. Jde zřejmě o barbarskou variantu kování římských pásových garnitur (cingulum militare), která však bývala na římské půdě v této době zhotovována v poněkud odlišném stylu a zpravidla z bronzu. Stejným způsobem jako ostruhy a pásové garnitury jsou zdobeny sady drobných kruhovitých terčíků, které mohly rovněž sloužit jako pásová kování, nebo jako nášivky na obuv (obr. 286:6). Další početná nákončí pásů různého druhu, vyrobená ze stříbra a bronzu, předvádějí široké typové spektrum druhé poloviny 2. stol. Kromě kování barbarského původu může být do rámce této skupiny nálezů zařazeno i dvoudílné nákončí římského vojenského opasku, pteryxu, užívané v římských jednotkách především v průběhu 2. a v první polovině 3. stol. Patrně do téže doby je třeba klást i dva drobné kapslovité závěsky, vyrobené z ryzího zlata a zdobené na lícní straně jemným tepaným ornamentem (obr. 286:8). I když ojedinělý zlatý kus z Byrstedtu v Dánsku lze klást výjimečně již do 1. stol., těžiště výskytu takovýchto tvarů, vyhotovených ovšem pouze z bronzu nebo ze železa, spadá především do rámce 2. stol., zejména do pozdní části tohoto věku, případně do počátků následujícího století. Oblastí jejich největšího rozšíření je území przeworské kultury; zmínku však zaslouží, že zlaté kusy jsou odtud zatím neznámy. Jejich častější výskyt je zaznamenáván pouze na severu Evropy, v Jutsku, na dánských ostrovech a v Holštýnsku.

Rozlišení předmětů různého stáří v inventáři hrobu nemusí udivovat, přesto však vede k úvahám, zda v hrobové komoře nebyly s určitým odstupem uloženy dva pohřby. Do určité míry by pro tuto možnost svědčila skutečnost, že zde byly zjištěny pozůstatky dvou individuí. Časnější složka mušovského nálezu odpovídá hrobové výbavě příslušníka germánské nobility, která sice na jedné straně vykazuje jisté vztahy k inventářům germánských knížecích hrobů starší doby římské, na druhé straně však obsahuje odlišné prvky, srovnatelné s obsahem hrobů výjimečných osobností, zjišťovaných především v těch oblastech severně od Alp, které byly již dříve intenzivněji romanizovány, např. v Británii a v Galiích. Ukázky vzácných toreutických prací, souprava na vaření včetně železného kozlíku, časný skládací stolek, honosná bronzová lampa atd. předvádějí charakteristický mobiliář silně romanizovaného barbarského velmože, snad germánského krále, který žil v optimálně kladných vztazích k římskému impériu. Pozdějšího data je pravděpodobně bronzový kotel, i když ataše v podobě bust Svébů mohly být vyrobeny na zakázku již dříve. Sem patří i stříbrné, pozlacené kovám skříňky, zdobené reliéfními znázorněními římských božstev, značně deformovaná bronzová mísa s omegovitými držadly a kosočtverečnými atašemi i většina keramických importů. Do pozdního 2. stol. náleží také barbarská keramika v mušovském hrobě, jejíž obdoby jsou početně zastoupeny v germánských sídlištních objektech v nedalekém okolí (obr. 285:12). Dosud nepřehledná je situace mezi nápadně velkým množstvím skleněného nádobí, které se uchovalo pouze ve fragmentech. I zde však lze rozlišit tvary, např. některé typy čtyřhranných lahví, které by odpovídaly spíše mladší části inventáře. Pozoruhodnou výpověď poskytuje soubor germánských nálezů. Bohatý inventář, který se uchoval, zlaté a stříbrné předměty, nádherné pásové garnitury, nemající dosud v materiálu z doby římské obdoby, nezvykle vysoký počet párových ostruh, které patřily k příznačným atributům mimořádného sociálmho postavem, to vše dovoluje usuzovat na výbavu jedince, který stál na jedné z nejvyšších příček tehdejšího společenského žebříčku. Přes zřetelné spojitosti s nejbohatšími mužskými hroby lubieszewské skupiny, projevující se především v charakteru drobného uměleckého řemesla, mají jednotlivé typy mušovského inventáře nepopiratelně pokročilejší ráz, který je odkazuje až do pozdní fáze 2. stol. V tomto směru není bez zajímavosti, že typovým spektrem drobných součástí výzbroje a výstroje, např. ostruh, přezek a nákončí, se obsah mladší skupiny nálezů nápadně

482

blíží výbavě specifické vrstvy barbarských žárových bojovnických hrobů, ukládaných do země v široké oblasti neřímské střední Evropy v poslední čtvrtině 2. stol. a v době okolo roku 200. Vzhledem k tomuto časovému určení a zejména proto, že se v nich neobyčejně často objevují ukázky římské vojenské výzbroje, meče, peltoidní koncová kování pochev, kování na zavěšení meče atd., převládá názor, že tu šlo o hroby přímých účastníků markomanských válek, z nichž mnozí mohli působit v římských auxiliárních jednotkách. Charakter osobitých římsko-barbarských kontaktů v době válečných událostí pomáhá dokreslit i zkoumání vztahu pozdní vrstvy milodarů z mušovského hrobu k nálezům z nedalekého římského opevnění na Hradisku. Výskyt dvoudílného nákončí římského vojenského opasku v obsahu hrobu, a zejména množství provinciální užitkové keramiky, která nemá obdoby v soudobých germánských nálezech, zato je však početně zastoupena ve vrstvách nedaleké římské pevnosti, bezpečně datovaných do závěrečné fáze markomanských válek, dokládají úzkou souvislost části výbavy s římským vojenským prostředím druhé poloviny 2. stol. Pokud tedy šlo o jediný, jednorázový pohřeb, pak musel být uložen do země, jak vypovídají nejmladší nálezy, někdy v době markomanských válek nebo těsně po nich. Tehdy se mohla hrobka stát místem posledního odpočinku potomka (nebo dvou potomků?) starého šlechtického, snad královského rodu a vybavena předměty zděděnými po dávných předcích, pietně uchovávanými v rukou příslušníků této významné rodiny, nejméně po dobu dvou generací. Prostorové i nálezové souvislosti části inventáře hrobu s nálezy z římských objektů na Hradisku navozují domněnku, že zde mohl být k poslednímu odpočinku uložen významný představitel germánské šlechty, který se musel nacházet v úzkém vztahu k římské okupační moci, reprezentované posádkou pevnosti. Tato možnost nepřekvapuje. Z podmínek mírové smlouvy z roku 171/173, zakončující první fázi markomanských válek, vyplývá, že z mužstva pokořených Svébů byly stavěny pomocné jednotky — auxilia. Tak např. jezdci z kmene Markomanů, Kvádů a Naristů byli zařazeni do vojska, které mělo potlačit povstání legáta Sýrie Avidia Kassia ve východních provinciích. Provinciálně římský charakter výbavy hrobu a jeho datování proto nevylučuje, že v něm ležel jeden z germánských předáků, který si římskou přízeň a podporu vysloužil jako vůdce některé z germánských auxiliárních jednotek. Z písemných zpráv nadto víme, že i v průběhu tzv. markomanských válek byli Germánům dosazováni králové, kteří hájili politiku impéria a nechali se za to patřičně

honorovat. Jak Římanům záleželo na těchto exponentech výmluvně dokládá epizoda s prořímským kvádským králem romanizovaného jména — Furtiem. Poté, co byl svržen Římu nepřátelskou stranou a nahrazen odbojným šlechticem Ariogaisem, císař Markus Aurelius byl na nového uchvatitele trůnu tak rozezlen, že vypsal odměnu tomu, kdo ho polapí 1000 zlatých a kdo ho zabije 500 zlatých. Uvážíme-li všechny zjištěné okolnosti, vše napovídá tomu, že alespoň jedna z osobností pohřbených u Mušova působila v době markomanských válek jako hlava prořímské strany a souěasně byla vtažena do rámce římské vojenské hierarchie a mocenských struktur. Jejich postupné budování mohlo souviset s římským nikdy neuskutečněným plánem vytvořit na germánském území severně od středního Dunaje římskou provincii [Peška—Tejral 1990; Peška 1991; Tejral 1991a]. 7.6 Mladší doba římská Za markomanských válek, které skončily v roce 180 mírem Kommodovým, se Římu ještě podařilo odvrátit barbarskou hrozbu a zatlačit útočníky. Sám však již na úplné pokoření a zamýšlenou anexi jejich území nestačil. Markomanské války znamenaly důležitý předěl ve vývoji římskobarbarských vztahů. Římská vojska se dostala naposled tak hluboko do nitra germánského území a impérium v oblastech severně od středního Dunaje nezískalo již nikdy dlouhodobější převahu. Z některých nápisných pramenů vyplývá, že vzájemné střety ani po roce 180 zcela neutuchly a doznívaly ještě za panování císaře Kommoda. Výsledky jeho tažení na sever, v nichž se nechával zastupovat svými podveliteli, jsou však více než sporné [Dobiáš 1964, 273]. Z mnohých literárních zmínek lze usuzovat, že Řím zcela neztratil schopnost zasahovat do vnitřních záležitostí germánských kmenů ani později, dokonce se dařilo zavazovat jejich vůdce ke krátkodobým spojenectvím. Jeho poměr vůči severním sousedům vycházel však v průběhu první poloviny 3. stol. čím dále tím více z politiky vykupování klidu na hranici pomocí darů a peněžních úplat. Hrozivé germánské vpády podél celé římské hranice, pád hornogermánsko-rétské hranice na západě a celková krize impéria v době okolo poloviny 3. stol., urychlily přeměnu vzájemných vztahů barbarského a římského světa, která vedla k infiltraci germánského živlu na území i do mocenských struktur říše a která vyvrcholila v následujícím období stěhováním národů. Na základě historických zpráv lze vyvozovat závěr o postupném posunu podunajských Svébů, zejména Markomanů dále k jihu a k průnikům některých jejich částí do provincií. Dochází dokonce

483

304 Sudice-U občin. Aglomerace železářských pecí z mladší doby římské (3.—4. stol.). Na kolmém snímku jsou zachyceny zahloubené nístěje jednorázových šachtových hutnických pecí.

i k usazení nemalých oddílů tohoto kmene v Horní Pannonii, kde jim byla pod králem Attalou vykázána sídla okolo roku 260. Poslední fáze římsko-germánských konfrontací pokračovala ve 4. stol. I když se Římanům dařilo čas od času operovat i na levém, svébském břehu Dunaje, válečné střety měly ze strany Říma vesměs již jen defenzivní charakter. V mladší době římské prodělává závažné změny, také germánská společnost. Jsme svědky nápadného vzestupu některých výrobních znalostí, zprostředkovaných zřejmě působením vyspělejšího provinciálního prostředí. Dochází k výraznému vzrůstu hutnické produkce, v různých částech neřímské Evropy dokonce vznikají metalurgická centra s nakupením několika desítek až stovek hutnických pecí na jednom místě. Jedno z takových středisek se nachází i na Moravě. Objevila je nedaleko obce Sudice v okrese Blansko V. Souchopová (obr. 304). V posledních dvou staletích doby římské se v celé středo- a východoevropské germánské sféře shledáváme s dokonalou výrobou keramiky vytáčené na rychle rotujícím hrnčířském kruhu. Množí se nálezy hrnčířských dílen a osad soustřeďujících větší počet pecí, jaké se na Moravě našly např. v Jiříkovicích u Brna [Peškař 1988]. Rozvíjejí se i jiná řemesla, z nichž je v archeologických nálezech dobře sledovatelná drobná umělecká industrie a šperkařství. Impulsy ze vzdálenějších končin Evropy zrodily dosud nebývalé formy

součástí oděvu a výstroje, svébytné kontakty s římským světem způsobily změny ve způsobu boje a především do značné míry ovlivnily životní styl zejména vyšších společenských vrstev. V mladší době římské dochází u Germánů ke konečnému utváření kmenové organizace, v jejíž struktuře se objevuje vrstva náčelníků a králů, soustřeďujících ve svých rukou nejen dědičné pravomoci, ale i vojenskou moc, opírající se o existenci stálejších vojenských družin, které se staly zárodkem kmenového vojska (exercitus). K urychlování těchto procesů přispělo najímání germánských oddílů do římských pomocných sborů, které bylo od markomanských válek stále častějším jevem. Vznik této nové aristokracie, jejíž počátky můžeme hledat s největší pravděpodobností u podobných výjimečných osobností, jaké byly pohřbeny např. v hrobě z Mušova, výmluvně v archeologickém pramenném materiálu dokládá série mladořímských, vpravdě knížecích nebo královských hrobů se zlatými a stříbrnými předměty a všemi módními vymoženostmi doby. Kostrové hroby z hrobky ze Zakrzówa v jižním Polsku [Grempler 1887], z Ostrovian a Cejkova na východním Slovensku [Beninger 1931], stejně jako nově objevený hrob z Gommern ve středním Německu a zejména pohřby ze Stráží na jihozápadním Slovensku [Ondrouch 1957] prozrazují snahu vyšší společenské vrstvy odlišit se nejen výjimečným bohatstvím a pestrostí inventáře, ale i budováním nákladných hrobových komor. Některé předměty, např. drahocenné stříbrné nádoby, kultovní náčiní a mobiliář, ostruhy a spony z drahých kovů, zlaté nákrčníky, náramky aj. lze pokládat za atributy a insignie již poměrně vyhraněné sociální skupiny barbarských velmožů a jejich rodin. V antických pramenech bývají označováni jako králové — reges, reguli. Postavení těchto jedinců bylo někdy již tak pevné, že s nimi musela vážně počítat oficiální římská politika. Připomíná to i poněkud pozdější epizoda z počátku sedmdesátých let 4. století. Když Římané bez souhlasu Kvádů, někde na jejich území na jižním Slovensku, počali stavět pevnůstky a posléze zákeřně zabili kvádského krále Gabinia, vyvolalo to v řadách barbarů mohutnou odezvu. Neobyčejně pustošivý vpád do Panonie, který poté následoval, přinutil císaře Valentiniana I., aby se osobně ujal válečných operací proti Kvádům. Jak s tímto vývojem souvisí zděné vilové objekty, postavené ve 3. a především 4. stol. po římském způsobu v Doubravce, v Páci a v Milanovcích na Slovensku [Kolník 1986] je zatím předmětem diskusí. Jedna z interpretací uvažuje o tom, že jde o římské opěrné body, budované tehdy na barbarském území.

484

Pravděpodobnější však je, že jsou to sídla barbarských vládců, velmožů a králů, jejichž pozůstatky nacházíme v hrobech strážánského typu. 7.6.1 Přechodné období mezi starší a mladší dobou římskou na Moravě ve světle archeologických pramenů Ve středoevropském měřítku předvádí období, které bezprostředně následuje po markomanských válkách obraz procesu stmelování různorodých prvků cizího původu, proniknuvších do obsahu domácí hmotné kultury v důsledku dalekosáhlých změn v době válečných událostí. Ačkoliv v různých končinách neřímské Germanie nabývá místního koloritu, vykazuje mnohé společné rysy v celé rozsáhlé oblasti střední Evropy. Na Moravě shledáváme hned v počáteční fázi tohoto přechodného období, které se časově kryje ještě s obdobím markomanských válek, infiltraci cizorodých stylových prvků z oblasti przeworské do náplně domácí hmotné kultury. Jejich stopy zaznamenáváme jak v kovové industrii, tak v keramickém inventáři. Zda nápadný výskyt przeworských typů podává svědectví o průniku etnických elementů z oblasti slezskopolské je ovšem problematické. I když samozřejmě nelze vyloučit postup útržků severnějších germánských kmenů k jihu v těchto neklidných letech, můžeme tyto jevy připsat většinou spíše na vrub kulturního ovlivnění. Mnohé ukázky uměleckého řemesla, jakož i podstatná část hrnčířské práce, zachovává i v pozdním 2. stol. věrnost domácím kulturním tradicím. Ba dokonce zjišťujeme i určité sbližování s kulturním prostředím v Čechám a s labskogermánským okruhem vůbec. Vyplývá to nejen z charakteru pohřební keramiky, na níž se počínají uplatňovat mnohé ornamentální i tvarové prvky, příznačné pro hrnčířské okruhy v severozápadním sousedství Moravy, ale i z výskytu spínadel, eventuálně ostatních součástí výstroje, vlastních polabskému kulturnímu okruhu. Mnohé výzdobné a tvarové znaky, které se právě nyní počínají na keramice objevovat, doznívají ještě ve stoletích následujících a jsme proto oprávněni právě v tomto období hledat počátky mladořímského keramického stylu. Nicméně pohyby celých populací a přesuny etnických skupin jsou v tomto období zaznamenávány v celém širokém prostoru neřímské Germánie nápadným přeskupováním nalezišť. Také v oblasti české a hornoslezské jsme právě nyní svědky zakládání nových pohřebišť. Současně je archeologickými prameny dokumentován posun przeworské kultury k jihu a jihovýchodu [Godłowski 1984]. V této souvislosti se nabízí domněnka, zda také na Moravě nevznikají

305 Spony mladší doby římské. 1-5 - samostřílové spony s vysokým zachycovačem; 6, 7, 20, 22 - spony s podvázanou nožkou; 8, 15 - samostřílové spony s klínovitou nožkou; 9 10 - jednodílné spony s hrotitou nožkou; 11 - jednodílná spona s klánovitou nožkou; 12 13 - štítové spony; 14 -

2

některá pohřebiště jako důsledek určitých změn v sídelních poměrech. V úvahu by připadalo především pohřebiště v Šitbořicích, kde nejstarší vrstva hrobů obsahuje železná spínadla nebo součásti opasku przeworského typu, které posunují počátek této mladořímské nekropole někdy do druhé poloviny 2. stol. Totéž může platit také o pohřebišti v Hevlíně, kde hrob obsahující železné spony téhož druhu, náleží patrně k nejstarším zde zjištěným hrobovým souborům. Na mnohé změny v sídelní struktuře dovolují usuzovat i písemné prameny, které se zmiňují o pohybech a přesídlování částí svébského obyvatelstva (viz výše). Markomanské války otevřely cestu kulturním podnětům ze vzdálenějších oblastí barbarika. Nápadným jevem v rámci přechodného období mezi starší a mladší dobou římskou je výskyt lité bronzové industrie, která má své počátky a původ v polském Pomoří, zejména v okruhu kultury wielbarské a jako nový módní prvek proniká nejen na území kultury przeworské, ale i do svébské ekumeny na levém břehu Dunaje [Tejral 1970b]. Nejvýznamnějším typem jsou v této svérázné skupině bronzů tvarově nejpokročilejší spony vendické s širokým lučíkem, zpestřeným rytým dekorem a některé druhy ostruh s delším masivním hrotem a kratšími rameny, zakončenými knoflíky. Na Moravě pochází takováto spona ze sídliště v Chrlicích, ostruhy tohoto typu, jehož rozšíření zasahuje až do Maďarska a Rumunska, jsou uváděny např. z Jaroslavic, Lechotic, Mohelnice. Již v téže době se ve střední Evropě a také na Moravě objevují součásti kroje nebo oděvu, které ohlašují změnu módy v mladší době římské. Sem můžeme počítat první spony s vysokým zachycovačem (obr. 305:1—2) i nejstarší spony tzv. podvázané s prohnutým lučíkem, které se stávají vůdčím typem spínadla po celou mladší dobu římskou (obr. 305:6 až 7). Bez významu nejsou ovšem ani přínosy římskoprovinciálního prostředí, jehož umocněné působení zasahuje právě nyní mnohé stránky barbarské hmotné kultury. Ponecháme-li stranou jeho stopy při formování některých litých bronzových spínadel, projevuje se jeho vliv i v zavádění novot ve výzbroji a výstroji barbarského bojovníka (meče s kruhovitým zakončením, římská kování pochev mečů nebo jejich napodobeniny atd.). Časové souvislosti, v nichž tyto předměty nacházíme, by potvrzovaly názor, že jejich výskyt na půdě neřímské Evropy je důsledkem osobitých vztahů římského a barbarského světa v období markomanských válek (kořist, zbraně získané při službě v římských pomocných oddílech atd). Nejstarší z nich patří přechodné fázi mezi starší a mladší

486

dobou římskou, přetrvávají však i do starších fází mladší doby římské [Raddatz 1959/61, 40, 55; Godłowski 1984, 340]. Dosud nepříliš prozkoumaným důsledkem markomanských válek bylo zřejmě zintenzívnění dálkového obchodu a otevření nových spojů, v jejichž pozadí mohli stát římští obchodníci, provázející vojenské jednotky, avšak také již vrstva místních přepravců. Zvláště oživuje obchodní výměna mezi podunajskými provinciemi a severem, probíhající podél hlavní trasy Jantarové cesty, údolím Moravy a Moravskou bránou k pobřeží Baltu. Je charakterizována zvýšeným dovozem nejen terry sigillaty z východogalských a později raetských dílen, nýbrž i výraznými typy bronzových nádob, fabrikovaných v porýnských provinciích. Odtud se toto zboží dostávalo spolu s rheinzabernskou terrou sigillatou a ostatními západními výrobky do Podunají, nejdůležitějšími trasami z Karnunta a Brigetia do oblasti severně od Dunaje a dále k baltskému pobřeží. Výmluvně o tom hovoří geografické rozšíření této vlny dovozu římských bronzových nádob, které vykazuje nápadné těžiště ve východních končinách neřímské Germanie, především na území Polska. Zde vystupují všechny jeho hlavní složky, kotlovitá vědra, jejichž stěny jsou zvlněny plastickými žlábky, ostře profilovaná situlovitá vědra se zcela úpadkově provedenou opěrkou držadla v podobě hlavy menády, žlábkované misky s kolmými stěnami a omegovitými držadly, soupravy naběraček a cedníků s plošším nebo plochým dnem atd. Moravské příklady žlábkovaných věder a pozdních situl, zachovaných v naprosto fragmentárním stavu v žárovém hrobě z Bučovic a z hrobů č. 6 a 8 v Šitbořicích, spolu s rakouským příkladem z Baumgarten a. d. March na břehu řeky Moravy, dokládají, že nádobí této vlny importu pronikalo na sever do východních oblastí neřímské Germanie, především z Karnunta [Tejral 1970c]. Zastoupeny jsou též soupravy naběraček a cedníků (Šitbořice, Baumgarten a. d. March). Poněvadž se u většiny z nich nedochovalo dno, usuzujeme na jejich příslušnost k mladšímu typu podle formy držadla, vybíhající uprostřed v přiostřená, krátkou rýžkou zdůrazněná křidélka. Je více než pravděpodobné, že neobyčejný rozvoj provinciálního obchodu s naddunajskými Germány byl podmíněn i příhodnými hospodářskými poměry v podunajských provinciích za Severovců. Zejména Panonie prodělává po roce 180 bouřlivé období znovuvýstavby, charakterizované nebývalou konjunkturou pohraničních oblastí a vojenských měst. Obchodní kontakty s neřímskými končinami

severně od Dunaje jsou doloženy i epigrafickými památkami. Ekonomický rozkvět a kumulace vojenských posádek v pohraničních oblastech měla za následek zvýšení poptávky po západních výrobcích, nejen bronzových nádobách, ale i sigillatě, ušlechtilé římské keramice z červené hlíny, jejíž výrobny se postupně přesunovaly blíže k odbytištím, nejprve do Porýní (Rheinzahern), později do provincie Raetie na Horním Dunaji [Westerndorf). Zvýšení dodávek západního importu do Panonie se odrazilo i na barbarském břehu. V souhlase s tím je zjišťováno, že hlavní příliv římských mincí z 2. stol. na půdu barbarika, jak dosvědčuje nebývalý počet antoninovských ražeb v pokladech, ukládaných teprve po roce 192, nastal právě v období následujícím po Kommodově míru. Snahou Severovců bylo, aby velké římské vojsko v bezprostředním sousedství Itálie bylo dobře zásobováno, zůstalo loajální a připravené k okamžitému nasazení. Na druhé straně barbarští spojenci museli být pravidelně placeni, aby byl zajištěn mír na levém břehu Dunaje. Hromadění římských peněz v rukou barbarů bezesporu zvyšovalo možnost získat římské luxusní předměty i formou běžné peněžní směny. Z tohoto hlediska není bez zajímavosti, že některé hrobové nálezy z jižní Moravy a z bezprostředně přilehlých částí Dolního Rakouska vynikají v tomto období bohatstvím nálezů. K nejvýznamnějším patří bezpochyby soubor památek z Wulzeshofenu [Windl 1991], obsahující větší množství zlatých a stříbrných předmětů, mezi jiným zlatý nákrčník, široký náramek a prsten a stříbrný zdobený talíř provinciálního původu. Výjimečné postavení zaujímá kostrový hrob z Čáčova [Ondrouch 1957, 53], který vydal zdobnou sponu severského původu, sadu závěsků, římský prsten s gemmou atd. Nad průměr jsou vybaveny také některé hroby na pohřebišti v Šitbořicích, zvláště hrob č. 6, který poskytl kromě ukázek domácí a provinciální keramiky též zlomky žlábkovaného vědra, a hrob č. 8, v jehož inventáři se ocitly dvě zlaté obroučky a ataše bronzového vědra [Pernička 1966, tab. V—VI]. Existence těchto bohatých souborů, podobně jako vzedmutí vlny římského importu projevující se přítomností bronzového nádobí v hrobech a početnými nálezy sigillatové keramiky na sídlištích, prozrazují, že v pozdní době antoninské a v časné době severovské došlo k vzestupu zámožnosti některých složek domácího obyvatelstva. Přítomnost zlatých náramků, prstenů a nákrčníků dosvědčuje, že se zde počíná vydělovat nová společenská vrstva s výsadním postavením. Rody, které v bouřlivých letech markomanských válek vynikly, nejen usurpovaly jisté mo-

487

censké pozice, ale podle všeho těžily též z dálkového obchodu. Tím lze vysvětlit i nadregionální ráz wulzeshofenského a čáčovského hrobového inventáře, který má paralely až na severovýchodě a severu Evropy. 7.6.2 Morava ve starším stupni mladší doby římské Po začátcích, které jsou charakterizovány především rozvojem oblasti jihomoravsko-dolnorakouské, kam proudí většina římského importu, dostává se v časné fázi mladší doby římské do popředí východnější region s centrem na jihozápadním Slovensku, zvláště v Pováží. Vyjádříme-li se v absolutních datech, pak bychom s touto změnou mohli počítat někdy v průběhu první čtvrtiny 3. stol. Hromadění bohatství římských importů na jihozápadním Slovensku v průběhu první poloviny 3. stol. je dokumentováno jak na pohřebištích, tak na početných sídlištích. Bohatá na římské dovozní zboží, mezi nímž zaujímají důležité místo bronzové nádoby, je především starší část pohřebiště v Očkově. Inventář hrobů doplňují kromě běžných předmětů různé druhy závěsků, ukázky výzbroje a výstroje, mezi nimiž nechybí bronzová polokulovitá puklice štítu. Tehdy se dostala na Slovensko také bustovitá opěrná ataše trojnožky, která se našla na sídlišti v Pobedimi [Kolník 1984, obr. 60]. Nejnázorněji je předvedena paleta římského luxusního zboží v hrobech ze Stráží, v nichž byli uloženo k poslednímu odpočinku příslušníci nejpřednější kvádské šlechty, která si co do svého společenského postavem nikterak nezadala s osobnostmi, pohřbenými téměř o století dříve v hrobě z Mušova. Kromě zbytků neobyčejně honosného, reliéfně zdobeného stříbrného náčiní, talířů, mis a skyfu, vyrobených v italských dílnách ovšem již mnohem drive, které mohlo být stejně darem jako kořistí, se v nich objevuje také módní nádobí západní provenience, např. hemoorská vědra. Na půdu jihozápadního Slovenska se zřejmě dostala ještě před vypuknutím zmatků na rétsko-hornogermánské hranici [Ondrouch 1957; Svoboda 1972]. Vzhledem ke skladbě sigillatového dovozu na jihozápadním Slovensku, kde je podíl westerndorfské produkce podstatně větší, než na území Moravy [Kuzmová—Roth 1988; Droberjar 1991] lze předpokládat, že v průběhu první poloviny 3. stol. nabývá stále více na významu východnější distribuční středisko v Brigetiu, které je známo jako hlavní překladiště westerndorfské keramiky. Není vyloučeno, že částečný přesun římského dovozu na území svébského regionu v Pováží souvisel s reformami, provedenými císařem Caracallou v roce 214. Jejím výsledkem byla nejen změna hranic mezi provinciemi Panonií Horní

Mapka 29 Osídlení Moravy v mladší době římské. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál moravských Germánů; E — sídliště; F — kostrové pohřebiště; G — žárové pohřebiště. 1 — Dolní Němčí; 2 — Drnholec; 3 — Drslavice; 4 — Hrubčice; 5 — Kostelec n. H.; 6 — Křenovice n. H.; 7 — Mikulov; 8 — Mušov; 9 — Šaratice; 10 — Šitbořice; 11 — Velatice; 12 — Velké Hostěrádky; 13 — Zlechov.

(Superior) a Dolní (Inferior), ale i přemístění těžiště ekonomického i vojenského života do východnější z nich. Tím patrně stoupl i význam Brigetia (na pravém břehu Dunaje, proti dnešnímu Komárnu), jako výpadni brány při obchodu se severem. Není nicméně důvodů přemýšlet o úplném úpadku západnějšího regionu jihomoravského, neboť celkový obraz může být zkreslen nerovnoměrným prozkoumáním obou oblastí. Některé náznaky o existenci podobného společenského prostředí, jaké se vytvořilo ve Strážích, např. ukázky bronzového nádobí, bustovité ataše, trojnožky aj., přinášejí dosud zlomkovité a ojedinělé nálezy z některých míst v okolí Znojma a Moravského Krumlova [Dostál 1960; Kaufman 1961]. Rovněž sídliště poskytují relativně bohatý materiál, který prezentuje vrcholné ukázky

hrnčířské tvorby a přináší i doklady hojného keramického importu z provincií. Přes všechny tyto skutečnosti je však pravděpodobné, že západoslovenský region, jehož osu tvořila řeka Váh, hrál v tomto období v celém naddunajském barbariku prvořadou úlohu. Archeologické prameny, sloužící k poznání časného stupně mladší doby římské, tedy přibližně časového úseku, který počíná někdy v prvních desetiletích 3. stol. a končí něco málo po polovině téhož století, jsou sice na Moravě prezentovány jak památkami z pohřebišť, tak ze sídlišť, opět však můžeme konstatovat, že hrobové nálezy nejsou zastoupeny příliš početně. Tento stav je jistě způsoben nedostatečným průzkumem moravského teritoria v minulosti a jen pozvolna se začíná zlepšovat. Ze starších nálezů stojí v popředí soubory z Velkých Hostěrádek, Hevlína 488

306 Keramika ze žárových hrobů mladší doby římské. 1—14 — dolnolabským proudem ovlivněná keramika ze severní Moravy; 15—25 — keramika z jihomoravských nalezišť, navazující na místní vývoj. 1—14 — Kostelec n. H.; 15,16, 20, 23, 24 — Velké Hostérádky; 17—19, 21, 22 — Velatice; 25 — Mikulov.

489

a Hrubšic-Dílů atd. Z novějších nálezů sluší vzpomenout hrobové komplexy na pohřebišti v Šitbořicích, na nekropoli v Mikulově, kolekci keramiky a drobných předmětů z Rebešovic, Přibic, Pasohlávek aj. [Tejral 1971]. Ve většině případů to nejsou soubory, které by vynikaly nápadným bohatstvím inventáře, předvádějí nám však charakteristické ukázky soudobé hrnčířské tvorby. Mezi nimi jsou nejčetnější vysoké terinovité vázy s hrdlem odděleným od plecí výzdobně nebo tektonicky. Nechybějí však tvary, u nichž je toto rozhraní setřeno a které nabývají téměř esovitého profilu. Obvyklá je výzdoba pestrými plastickými prvky, ať již jsou to skupiny vertikálních žlábků na hrdle a nyní i na výduti nádoby, plastické důlky nebo pupíky, vstřícná pole plastických brázd atd. Příznačným zjevem se stávají terinovité mísy na elegantně prohnuté nožce (obr. 306:15—16), pro něž shledáváme analogie nejen v materiálu západogermánském, nýbrž také v Čechách, na pohřebištích v Pňově [Rybová 1970] a v Dobřichově-Třebické, na jihozápadním Slovensku pak v Dolných Lovčicích, Očkově [Kolník 1965, obr. 11, 5], Ivanke pri Dunaji [Kraskovská 1965]. Skrovný kovový inventář je reprezentován bronzovými jednodílnými sponami s podvázanou nožkou a tzv. samostřílovými sponami s vysokým zachycovačem (obr. 305:1—2, 6). Mnohem lépe jsme informováni o rázu hmotné kultury z první poloviny 3. stol. na sídlištích, odkud se podařilo získat během posledních let některé důležité uzavřené nálezové soubory. Pestrá hrnčířská tvorba předvádí nejen nádobí užitkové, na němž se již počínají projevovat některé degenerativní rysy, ale především zdobnou keramiku z jemné plavené hlíny, která je mnohdy vypracována do pozoruhodných tvarů a přináší bohatou škálu plastického dekoru, jehož efekt je založen na střídání světla a stínu. Povrch je zpravidla ještě černě nebo hnědě leštěn. V rámci tohoto materiálu, který přináší mnohé obdoby pro hrnčířské výrobky, užívané jako popelnice na pohřebištích, vynikají opět terinovité mísy na prohnuté nožce. Mnohé z nich nesou výzdobu šikmými žlábky, které zvlňují tělo nádoby v místech výdutě. Příznačný je též dekor vstřícně šrafovaných trojúhelníků, ornamenty drobných vpichů různého tvaru a zvláštní druh kvadratické bradavkovité výzdoby. Důležitý je způsob zpestření povrchu, který používá vertikálních výžlabků, širokých oblých lišt a žeber, vytlačovaných z vnitřní strany nádoby a na vnější straně lemovaných ozdobnými rýhami nebo pásy. Nechybějí ani skupiny podlouhlých plastických výčnělků, někdy řazených do trojúhelníkovitých sestav. Všechny zmíněné druhy ornamentace nacházíme ve shodném provedení opět na pohřebišti v Pi-

něvě [Rybová 1970] nebo na nekropoli v Třebické, jakož i na jihozápadním Slovensku. Datování těchto sídlištních objektů do doby okolo poloviny 3. stol. zaručují nálezy některých typů jednodílných spínadel s klínovitou nožkou, rheinzabernské a westerndorfské terry sigillaty, trojvrstvých kostěných hřebenů s obloukovitým držadlem atd. (obr. 305:11; 307:2, 3, 8). Analogický sídlištní horizont se rýsuje i na jihozápadním Slovensku a podává svědectví o tom, že v letech okolo poloviny 3. stol. nebo snad v období o něco málo pozdějším, dochází jak na Moravě, tak na Slovensku opět k enormně rozsáhlému zanikání sídlišť. Náhlé přerušení života mnohých osad a jejich opouštění může být v tomto období spojováno s největší pravděpodobností s nepokoji, které v této době způsobily nové migrační vlny, vyvěrající z nitra barbarského světa a zaplavující téměř celou tehdejší Evropu od Rýna až po Černé moře. 7.6.3 Průnik nových osadníků od dolního Labe a pohřebiště typu Kostelec na Hané Na Moravě se změny v sídelních poměrech okolo středu 3. stol. projevují též zakládáním nových pohřebišť. Zvláštní pozornosti zaslouží zejména situace v severní části země, v prostoru úrodné Hané, do této doby stojící v pozadí. Pro poznám zdejšího vývoje slouží pochopitelně nejlépe dosud nejúplněji prokopané pohřebiště v Kostelci na Hané [Zeman 1961]. Ukazuje se, že bude třeba oponovat dřívějšímu názoru, kladoucímu počátky této nekropole již do let okolo roku 200. Podobná datace je totiž založena na typologii keramického materiálu, který se z hlediska novějšího zkoumám ukazuje jako nepochybně pokročilejší. Hrnčířská tvorba, kterou by bylo možno srovnat s charakteristickou náplní moravských pohřebišť a sídlišť z první poloviny 3. stol. či s keramickými formami ze starší fáze pohřebiště v Očkově a z nálezů v Dolných Lovčicích, zde prakticky není zastoupena. Zato však bylo rozeznáno, že první hroby, které byly na tomto pohřebišti ukládány do země, jsou provázeny keramikou a drobnými nálezy, které jsou na Moravě nepochybně cizího původu a nemají kořeny v místní svébské kultuře. Hrnčířské výrobky z této nejstarší vrstvy kostelecké žárové nekropole, která obnáší více než čtyři sta hrobů, mají naprosto přesné obdoby především v dalekém dolním Polabí, např. na pohřebištích v Dahlhausenu nebo Kuhbieru a na dalších nalezištích v Prignitz a v Meklenbursku [Tejral 1975]. Jde převážně o hluboké mísy vyznačující se někdy strohým členěním, břichatou výdutí a trychtýřovitým nebo válcovitým hrdlem či okrajem.

490

307 Drobný inventář z germánských pohřebišť a sídlišť mladší doby římské. 1—16 — starší úsek mladší doby římské; 17—26 — pozdní úsek mladší doby římské. 1—3, 23 — parohové hřebeny; 4 — jantarový korálek; 5—7, 17—20 — bronzové a železné přezky; 8, 9 — ostruhy; 10 — železná sekera; 11—16 — hroty oštěpů; 21 — hrotitý předmět; 22 — skleněný pohár; 24 — měděný kotlík; 25,26 — štítové puklice. 1, 4—7, 9, 11—17, 21, 22 — Kostelec n. H.; 2 — Mořice; 3, 24—26 — Mušov; 8 — Ladná; 10 — Brod nad Dyjí; 18, 20 — Zlechov; 19 — Brno-Horní Heršpice; 23 — Drslavice.

491

Svými tvarovými vlastnostmi, stejně jako výzdobnými prvky, předvádějícími obvodové rýhy, žlábky a lišty přerušované šikmými vrypy, zavěšenými oblouky či krokvicemi, pupíky a příznačnými rozetovitými motivy, se řadí ke staršímu stylu mladořímského, labskogermánského hrnčířství (obr. 306:1 až 4, 78). Ostatní materiál, především nejpozdější varianty samostřílových spon s dlouhým zachycovačem a další dobře datovatelné předměty odkazují tuto skupinu nálezů zhruba do poloviny 3. stol. (obr. 305:3—5). V Kostelci však jsou zastoupeny i vyspělejší formy labskogermánské keramické produkce, nádoby esovitého nebo dvojkónického profilu s nečistě provedenou a mnohem chudší výzdobou, které jsou charakteristické pro druhou polovinu téhož věku. Tyto kusy naznačují, že k přílivu cizích elementů, přinášejících zmíněnou keramiku, muselo dojít nejspíše okolo středu 3. stol. K vrcholnému rozvoji kostelecké skupiny, k níž lze přičíst i další soudobá pohřebiště na severní Moravě, byť doložená dosud toliko nečetnými památkami, dochází zřejmě v letech okolo roku 300. Jakkoliv zde nenacházíme tak vyhraněné doklady společenské diferenciace, mnohé prvky hmotné kultury prozrazují působení vzdálených center vývoje v okruhu knížecích kostrových hrobů středoněmeckých, jaké byly odkryty např. v Leuně nebo v Hasslebenu [Schulz 1933; 1953]. Sem patří výskyt spon z drahého kovu nebo alespoň kusů stříbřených, které nacházíme ojediněle jak v Kostelci, tak na některých dalších severomoravských lokalitách (Hrubčice, Křenovice, Určice). Mnohdy jde o simplifikaci honosných typů z bohatých kostrových hrobů ve středním Německu a v Meklenbursku, ať již máme na mysli samostřílové spony s klínovitou nožkou, někdy zdobené kroužky drátu napodobujícího filigrán, nebo spony štítové (obr. 305:12—13). Zmíněný vliv se projevuje i na ostatním kovovém inventáři, na některých typech železných přezek. Shledáváme jej i ve zvyku ukládat do hrobu miniaturní napodobeniny nástrojů a nářadí nebo sady drobných železných hrotů kopí (obr. 307:11 až 16), ve formách ostruh, z nichž nejnápadnějším dokladem je třínýtová ostruha typu Leuna-Voigstedt z hrobu č. 290 v Kostelci (obr. 307:9), v některých typech korálů a výjimečně i v keramice. Za zmínku stojí především urna, jejíž tělo je zvlněno širokými ovalenými prstenci a opatřeno drobnými oušky. Tento exemplář upomíná na podobné jevy v prostředí německých kostrových hrobů a má dosti přesnou paralelu v pohřbu č. 61 ze Zauschwitz, který je datován vyspělou destičkovitou sponou z druhé poloviny 3. stol. Nejobvyklejší keramické formy mají nyní výrazný esovitý profil, tektonické členění nádoby je

vesměs zcela smazáno. Svými tvarovými vlastnostmi připomínají spíše hluboké mísy pozdního labsko-germánského hrnčířského stylu. Objevují se nové, zpravidla skromnější druhy plastického dekoru, z nichž mnohé nemají nicméně na jihu země obdoby, jako např. podkovovité nahoře otevřené žlábky, široké zdobené horizontální lišty, vertikální plastické výčnělky atd. (obr. 306:5—6, 9—14). Ačkoliv je kostelecká nekropole dosud jediným nalezištěm, jemuž byla věnována náležitá pozornost, není pochyb o tom, že to na severní Moravě není jediné pohřebiště se zřetelnými vztahy ke střednímu Německu a vzdálenějšímu Polabí. Svědčí o tom zlomkovitý materiál z dalších severomoravských lokalit, koncentrujících se na území Hané a zasahujících snad až k Vyškovu (Hrubčice, Náklo, Vrbátky, Určice, Švábenice aj.). V popředí zájmu stojí zejména jediný severomoravský kostrový hrob z Křenovic na Hané, který se přimyká k okruhu kostrových pohřbů ze středního Německa, nejen po stránce pohřebního ritu, nýbrž i svým obsahem. Kromě poháru se zprohýbanými stěnami, náhrdelníku a postříbřené spony podvázané, stojí za povšimnutí postříbřená samostřílová spona s kosočtverečnou nožkou, která svou proveniencí ukazuje opět na severozápad [Tejral 1975, 36]. Nelze ovšem popřít, že jistá část archeologického materiálu v Kostelci na Hané navazuje na domácí tradice, jejichž síla postupně rozmělňuje cizorodé prostředí. Ve srovnání s ostatními typy zaráží poměrně malý počet jednodílných spon s hrotitou nožkou, tak oblíbených ve skupině Dolné Lovčice—Ivanka pri Dunaji. Je tudíž velmi pravděpodobné, že v době počátků kostelecké nekropole tento typ již doznívá. Dále se nicméně rozvíjejí jednodílné formy spon s podvázanou nožkou a jednodílné spony s obdélníkovitou nožkou, které v pokročilejší fázi trvám pohřebiště postupně získávají dominantní postavení. Vše je provázeno formami keramiky, které částečně navazují na domácí hrnčířství předchozího období. Již v témže časovém úseku se zde shledáváme také s charakteristickými ukázkami keramiky vyrobené na hrnčířském kruhu, která prezentuje zprvu vznosné vázovité formy, jejich povrch je lištovitě členěn a okrášlen odsazeným pásem s rytou mnohonásobnou vlnicí. Nápadný výskyt dolnolabských forem hmotné kultury na pohřebišti v Kostelci na Hané nebo na některých dalších severomoravských lokalitách nelze vysvětlit jinak než příchodem skupiny nových osadníků z oblasti na pravém břehu dolního Labe, která i později udržovala úzké kontakty s končinami na severozápadě, např. s kulturní oblastí středoněmeckou. I když nelze s jistotou určit jméno kmene, jehož

492

část, stržena početnými migracemi, se ocitá až v oblasti Hané, odkud podobných, dosud však neprozkoumaných nalezišť lze předpokládat více (Hrubčice, Náklo, Určice atd.), dokládají archeologické prameny jednu z neznámých epizod tehdejších historických událostí, spojených s postupem dolnolabských družin k jihu. Jak již bylo řečeno, nejsou v letech okolo středu 3. stol. pohyby barbarských populací nic neobvyklého. Opět dochází k rozsáhlým vpádům podunajských barbarů, které mohly být způsobeny tlakem nových migračních vln, do Panonie. V každém případě znamená doba okolo poloviny 3. stol. další zřetelný vývojový zvrat nejen na barbarské straně, ale i v samotných provinciích. 7.6.4 Situace na Moravě v závěru doby římské O situaci na jihu země ve druhé polovině 3. a ve 4. stol. jsme zpraveni opět velmi nedostatečně. Ačkoliv nechybějí ojedinělé hroby či skupiny hrobů, které bychom mohli do tohoto období zařadit, větších souborů je jen poskrovnu. Kromě dvou víceméně prozkoumaných pohřebišť v Šaraticích [Trňáčková 1960] a ve Velkých Hostěrádkách [Ludikovský—Peškař 1978] se můžeme opírat o částečně prozkoumané pohřebiště ve Velaticích, o skupinku hrobů z Dolního Němčí, drobné kolekce nálezů z Hodonína, Skoronic atd. Materiál z pohřebiště v Mikulově a Šitbořicích nebyl dosud zveřejněn. Z toho, co je známo, můžeme i zde počítat se zakládáním nových pohřebišť (Šaratice), většinou je však pohřbíváno na starých místech nebo v jejich bezprostřední blízkosti (Mikulov, Šitbořice, Velatice, Velké Hostěrádky). Již dnes lze říci, že jihomoravská pohřebiště tohoto období se od nekropole v Kostelci na Hané a ostatních severomoravských nalezišť liší některými rysy. Především je to nápadná chudoba na milodary, která nemá na severní Moravě obdoby, avšak shledáváme ji na soudobých pohřebištích slovenských např. v pozdních fázích nekropole v Očkově, Čiernom Brodu aj. [Kolník 1956; 1975]. Z tohoto důvodu je časové zařazení většiny jihomoravských nálezů neobyčejně obtížné. Keramická tvorba (obr. 306:17 až 25) navazuje v drtivé většině na vývoj z předchozího období, který dále rozvádí a přizpůsobuje novým požadavkům. Mnohdy ve zhrublých formách se opakují terinovité vázy, někdy s důlkovým ornamentem, terinovité mísy na nožce či vázovité formy se žlábkovanou výzdobou na výdutí atd., nechybějí však ani tvary prosté, prozrazující úpadek řemeslné zručnosti. Tu a tam se vyskytnou zvláštní hrnčířské výtvory, např. třiuchá zdobná urna na nožce profilované oblými lištami z hrobu č. 61 v Šaraticích,

493

ukazující buď na severozápad do středního Německa nebo do oblasti Lužice atd. Je velmi pravděpodobné, že další vývoj v průběhu 4. stol. přinesl určité kulturní vyrovnání mezi severní a jižní částí Moravy. Svědčil by o tom keramický materiál, který nyní na mnohých formách dosvědčuje jisté společné rysy. Jak na severu, tak na jihu, nepřestává být produkována šedá, na kruhu točená keramika, která se v hrobech představuje mísovitými lištovitě členěnými formami s horizontálními pásy ponejvíce vícenásobné ryté klikatky (obr. 308:1—7). Namanou se nicméně i vázovité tvary vejčitého těla, o nichž svědectví slovenských nálezů vypovídá, že zde mohly vznikat již od poloviny 3. stol. Na Moravě pro takové časné datování nemáme zatím dokladů, na katastru obce Jiříkovice, nedaleko od obou nejdůležitějších nekropolí na Brněnsku (Šaratice, Velatice), se však poštěstilo odkrýt hrnčířské dílny, které prozrazují, že podobné zboží zde bylo vyráběno ve velkém [Peškař 1988]. Také v pozdějším období, jak dokládají nálezy z Kostelce, si severní Morava udržuje co do bohatosti milodarů výsadní postavení. Hlavní místo mezi spínadly zaujaly nyní spony s pravoúhlou, fasetami zdobenou nožkou, které se přizpůsobují módním tendencím a tvarově se sbližují s vyvinutými spínadly s knoflíkem na lučíku, jejichž charakteristické ukázky jsou na pohřebišti rovněž doloženy. K typickému inventáři pokonstantinovského období, ti. větší části 4. stol., patří např. dvoudílné přezky s oválným rámečkem a oválnou nebo podkovovitou záchytnou ploténkou, stejně jako prosté oválné přezky (obr. 307:6). V pozdní fázi pohřbívání v Kostelci na Hané počínají vystupovat prvky, jejichž geograficky nejbližší paralely shledáváme na pohřebištích slezských a jihopolských. Mám zde ovšem na mysli především drobnou kovovou industrii, jejímž výrazným představitelem jsou oválné přezky se ztluštělým rámečkem, podvázané spony s rozšířenou pravoúhlou nožkou, jednodílné spony s pravoúhlou nožkou aj. (obr. 305:19—20, 22—25; 307:17). Sporadickými doklady trvajících obchodních kontaktů jsou skleněné poháry s vybrušovanými ovály nebo svislými fasetami, které mají nejvíce obdob ve východní nebo severní Evropě (obr. 307:22). Spojení se severem dokumentuje i nález tzv. nydamské spony, dosud jediné svého druhu na Moravě, které patří k vůdčím typům spínadel v severozápadním Německu a v Dánsku [Tejral 1992]. Podobně jako v okruhu kultury przeworské dochází posléze k prudkému poklesu kvality ručně robené keramiky. Stále více se prosazují hrncovité neuměle vyhotovené formy, často s okrajem zvlněným

308 Keramika pozdní fáze doby římské. 1-7 - šedé na kruhu vytáčené zboží; 8 9, 11-16, 19 - drobná v ruce robená keramika; 10,17,18,20—24 — hrubé hrnce. 1,2,5 — Drslavice; 3,21,24 — Brno-Obřany; 4 — Buchlovice; 6,7,10 — Velké Hostěrádky; 8 14, 19 — Zlechov; 9, 11 — Lanžhot; 12, 13 — Drslavice; 15 — Pasohlávky; 16 — Bořitov; 17, 22 — Znojmo-Hradiště; 18, 20, 23 — Kostelec n. H.

494

protláčením. Takovéto nádoby vystupují často i na některých lokalitách jihomoravských. Ze starších nálezů sluší vzpomenout např. urny ze žárových hrobů ze Znojma-Hradiště a z Kostelce na Hané (obr. 308:17—18, 20, 22—23), z novějších hrncovité, velmi nedbale vyrobené tvary z mladořímského pohřebiště ve Velkých Hostěrádkách. Příkladné ukázky hrubých, špatně hnětených hrnců pocházejí z posledních fází západoslovenských pohřebišť v Očkově i v Čierném Brodu. Ne na všech nekropolích však dochází nyní k převaze hrncovitých tvarů. Výjimečné jsou např. mezi popelnicemi pohřebiště ve Velaticích a v Šaraticích. Jinak ovšem právě keramika z obou zmíněných nalezišť nachází v této poslední vývojové etapě mnohé velmi blízké paralely v soudobém materiálu ze Slovenska. Týká se to např. zvláštních trojuchých nádob s nálevkovitě rozevřeným okrajem, některých soudkovitých nebo dvojkónických forem s výzdobou podkovovitými žlábky atd. Ovšem ani široké rozevřené mísy, někdy s vytvořenou nožkou, které jsou v tomto období na obou nekropolích nejužívanějším tvarem, neunikly zřetelnému úpadku rukodělné výroby a prezentují se ve značně primitivních hrubých modifikacích (obr. 306:17—23). Shrneme-li tedy naše pozorování, pak vychází najevo, že jižní část Moravy prodělávala v pozdní části mladší doby římské vývoj, který byl,

495

pokud možno soudit z dosud publikovaných údajů, v mnohém blízký poměrům na jihozápadním Slovensku. Zdá se, že právě nejpozdější fázi mladořímských žárových pohřebišť odpovídá pozoruhodná vrstva sídlištních nálezů, jejímiž ojedinělými chronologickými ukazateli jsou rozměrnější jednodílné i dvoudílné samostřílové spony s pravoúhlou nebo úzkou nožkou zpravidla provedené v železe, zřídka pak v bronzu. Jejich náplň tvoří velmi hrubá, v ruce hnětená keramika z nečistého materiálu, ponejvíce hrncovitých, jindy mísovitých tvarů s okraji zpestřenými protlačováním. Provází je větší či menší množství zlomků jemného, na kruhu točeného zboží, vypáleného do šedavých tónů. Svými lištovitě členěnými profily a někdy i dekorem vícenásobné vlnice ji lze přirovnat ke zboží z jiříkovických hrnčířských pecí nebo k mísovitým urnám ze žárových hrobů. Jen výjimečně se objeví ornament provedený vlešťováním. Z provinciální keramiky nacházíme tu a tam fragmenty zeleně glazovaných výrobků, nejčastěji mortarií. Hojné jsou střepy z velkých na kruhu robených zásobnic s rytou vlnicí. Horizont těchto sídlištních objektů se uplatňuje výrazně také na jihozápadním Slovensku a lze předpokládat, že se v něm představuje konečná fáze mladořímského osídlení, které zanikalo v prvních zmatcích doby stěhování národů [Tejral 1989].

8

ZA DOB VELKÉHO NEKLIDU (doba stěhování národů)

ouhá dvě století, po něž trvala doba stěhování národů, přinesla změny tak závratné, že lze právem hovořit o zásadním mezníku v evropských dějinách. Historický rámec tvořil rozpad světovládného římského impéria, které bylo v oblasti severně od Alp určujícím činitelem dějinného vývoje více než půl tisíciletí. Řím, stižen vleklou vnitřní krizí, nebyl již schopen čelit náporům barbarů. Odvěký soupeř, germánské, sarmatské a další kmeny z vnějšku římské hranice, zaplavily a obsadily jeho území. Přes vlny ničení a zhouby navázal však posléze také tento nový lid na antické dědictví, přizpůsobil si je a na tomto základě postupně směřoval k vytváření nových kulturních, společenských a politických struktur časného středověku. Dobu stěhování národů lze proto chápat jako historickou epochu, v níž byly položeny základy dalšího evropského vývoje. Stále otevřenější a častější konflikty mezi Římem a barbary a s nimi spojené migrace, vedly k převrstvování a asimilaci jednotlivých etnických elementů. V důsledku toho vznikaly nové kmenové útvary a kmenové svazy, nové etnické fenomény. Zde se s konečnou platností formovaly kořeny dnešních evropských národností a národů. Doba stěhování národů má zvláštní význam i z hlediska našich národních dějin. Předpokládá se, že právě někdy na konci tohoto období se úrodné oblasti Čech a Moravy počaly postupně zaplňovat bezpečně prokazatelným slovanským etnikem. Jen poznání doby stěhování národů může tudíž osvětlit historické podmínky, za nichž k této prvotní slovanské kolonizaci docházelo a prozradit mnohé o původu našich předků. Název „doba stěhování národů" byl do archeologické terminologie převzat ze staré historické literatury. V pracech některých dějepisců byl časový úsek mezi doznívající antikou a středověkem nazýván temnými staletími nebo temným věkem. Vedlo k tomu více důvodů. Zánik antického světa a pokles kulturní a civilizační úrovně, obrovské přesuny kmenů a celých populací, ničení i pustošení, to vše způsobilo, že

samotní současníci hovoří o těchto letech jako o konci světa vůbec. Z historického hlediska je počátek doby stěhování národů kladen k r. 375, kdy hunský náraz na kmeny v oblasti severně od Černého moře způsobil nejprve posun Gótů do dolního a středního Podunají a téměř současně řetězovou reakci dalších pohybů a stěhování germánských, sarmatských a dalších kmenů, např. Vandalů, Kvádů, Markomanů, Rugiů, Herulů, Alanů aj. Závěr doby stěhování národů je v našich zemích kladen na sklonek 6. století, kdy se na západě formují první časně feudální státní útvary a ve střední Evropě dochází k jisté stabilizaci sídelních poměrů po usazení historicky doložitelných Slovanů. Ve Francii a v Německu je starší část této epochy chápána někdy ještě jako pozdní doba římská, její mladší úsek je označován jako doba merovejská. Zdrojem poznání dějinného vývoje v době stěhování národů jsou zprávy a údaje pozdních antických historiků (Ammianus Marcellinus), kronikářů (Jordanes), úředníků, ba dokonce i básníků (Klaudianus), které jsou sice někdy velmi barvité, většinou však nejasné a často dokonce zmatené. Zvláště při objasňování temnotou zcela zastřených poměrů na území severně od Dunaje, jehož se literární zmínky dotýkají jen zcela okrajově, jsme odkázáni především na zkoumání archeologických pramenů. Pokusy o třídění archeologického materiálu z doby stěhování národů se dály již od konce minulého století (O. Montelius, O. Tischler, E. Brenner, N. Áberg aj.). Moderní chronologii založil J. Werner (1935), na něj navazují další autoři (K. Böhner, B. Schmidt, F. Kuchenbuch). Soudobé chronologické třídění rozlišuje v rámci doby stěhování národů tři časové stupně, které bývají označovány buď jako stupně D1 až D3 a stupeň E, někdy jako stupně I (380 až 450), II (450—525) a III (525—600). Všechny tyto stupně se dnes již daří členit na několik dílčích fází. Dosavadní výzkumy naznačují, že situace v nitru Evropy byla v době stěhování národů dosti složitá. Kulturní vývoj měl v jednotlivých regionech specifický ráz, jejž určovala různá centra vývoje v tehdejší 496

Evropě. V Čechách reprezentují nejstarší vrstvu památek z doby stěhování národů nálezy tzv. vinařické skupiny, nazvané podle rozrušeného kostrového pohřebiště u Kladna [Svoboda 1965]. Jde o poměrně uzavřený okruh menších kostrových hřbitovů a ojedinělých hrobů, soustřeďujících se zejména v okolí Prahy a v oblasti Rakovnické plošiny, avšak zasahujících i do Polabské nížiny. V časné vývojové fázi vinařické skupiny zjišťujeme jisté působení středního Podunají (importy keramiky a skel, ukázky drobné kovové industrie). V pozdějším období se mnohem důrazněji uplatňují impulsy západní, jak od horního, tak dolního Rýna (charakteristické formy vrubořezových spon, pásových kovám a další předměty běžného užitku, skleněné nádobky a některé ohlasy keramické tvorby). Styky s Porýním dokládají také římské mince, zpravidla ražby západních mincoven. Výzdobná i tvarová škála většiny keramického zboží vykazuje nové přínosy z oblasti středoněmecké, základ však vyrůstá zřejmě z místních domácích kořenů. Zvláště v okrajových oblastech jižních a severovýchodních Čech je doloženo přežívám starších kulturních forem místního původu, které jsou zastoupeny nejlépe na žárových pohřebištích typu Přešťovice-Plotiště [Rybová 1980]. Vývoj na Moravě a na jihozápadním Slovensku byl od počátku doby stěhování národů výrazněji určován historickými a kulturními procesy, probíhajícími na středním Dunaji, kterých je třeba si povšimnout, abychom pochopili situaci na našem území. 8.1. První vlny stěhování národů v Podunají a vývoj na Moravě Počáteční fázi doby stěhování národů lze chápat jako dějinný úsek, který následoval po hunském nárazu na východoevropské kmeny (375) a trval až do let nových etnických pohybů na západ na počátku 5. stol. V archeologických pramenech se odráží úpadek nebo i zánik některých nápadných kulturních fenoménů, jakým byla např. čerňachovská kultura na východě, avšak také vznik nových, dosud nebývalých jevů v širokém pásmu od Přičernomoří až po střední Evropu. Jsme svědky prolínám různorodých elementů do té doby autonomních kultur pozdní doby římské, zejména v oblasti středního Podunají a prosakování cizorodých prvků hmotné a duchovní kultury do rámce autochtonního kulturního základu. V barbarském pásmu severně od dunajského toku i na provinciálních územích je tato situace charakterizována vynořením neobvyklých archeologických typů, z nichž část lze jistě pokládat za širší difúzi módních jevů, jiné však mají evidentní vztahy k náplni pozdně římských kultur na východě Evropy, kde také nacházíme jejich

497

výchozí formy. Vzhledem k tomu, že mnohé z těchto věcí počínají výrazně vystupovat právě v letech, kdy písemné prameny vícekrát hovoří o přemísťování a pronikám barbarských kmenů z východu do oblasti středního Podunají, je pravděpodobné, že jde o nepřímý projev jisté infiltrace cizích elementů, z jejichž prostředí mohly vyjít podněty k produkci nových forem. 8.1.1 Agónie provincií Na středním Dunaji spočívá jádro základního problému, souvisejícího se samotnými počátky doby stěhování národů ve vyjasnění okolností, za nichž došlo k úpadku římského mocenského aparátu a správy v podunajských provinciích. V popředí se ocitají otázky, jak dlouho se udržovala římská hranice, kdy došlo k zániku antických forem života, zda předěl mezi dobou římského císařství a novou historickou epochou byl náhlý či pozvolný. Ve starší historické literatuře, zabývající se osudy panonských provincií v kritických letech, převládal názor, počítající s poměrně časným zánikem římské správy a všestranným úpadkem antického života již v době okolo roku 400. Provincie vystavené neustálým útokům barbarů zaznamenaly podle těchto úvah podstatný úbytek obyvatelstva a podléhaly rychlé devastaci; města, kastely i vily byly ničeny a vypalovány. Tento negativní vývoj byl dovršen nejpozději v roce 406 nebo 409, kdy byla jedna z provincií panonské diecéze, Valérie, oficiálně předána Hunům. Provincii Panonii První, sousedící na severu s naším územím, očekával podle tohoto názoru stejný úděl až okolo roku 433, avšak její příslušnost do rámce západořímské říše byla i tak chápána spíše formálně. Ucelenou koncepci katastrofického konce antiky vytvořil A. Alfóldi (1924—1926). Opíral se především o náhlé přerušení přílivu minci, které je v panonském numismatickém materiálu z let po roce 375 až 395 zcela evidentní, a konečně vycházel též z domněnky o stažení panonských pohraničních jednotek do Itálie na počátku 5. stol., vyvozené z jednostranného výkladu Seznamu hodností (Notitia Dignitatum). Usazování barbarských družin na provinciálním území za situace, kdy dunajská hranice již nebyla bráněna římskými jednotkami, znamenalo pro některé autory prakticky odevzdání provinciálního Podunají již před rokem 400 do rukou barbarů [Swoboda 1964]. Soudy o brzkém předání Pannonie a Valerie vyvolaly nicméně v posledních desítiletích oprávněné pochybnosti. Bývá dovozováno, že závěr o obsazení Valerie Huny v letech 406 nebo o tri léta později není jednoznačně podložen pramenným materiálem [Va-

rády 1969]. Ani Alfóldiho numismatické doklady nejsou považovány za zcela průkazné. Ukazuje se totiž, že nedostatek římských mincí z let po roce 375 není třeba spojovat s přerušením peněžního oběhu v důsledku vyklizení provincií, neboť některé monetární poklady nevylučují užívání starších ražeb i po tomto datu. Omezení přílivu nových ražeb mělo patrně své hospodářské příčiny, spojené s přechodem k naturálním platbám a vůbec s úpadkem podunajských provincií a jejich ekonomiky [Soproni 1969]. Bylo také rozeznáno, že vnější hunskou masu, která se později účastnila na Attilových výbojích, nelze ztotožňovat s hunskými spojenci, operujícími na římské půdě a tak hovořit o brzkém začlenění některých podunajských provincií do rámce hunské državy. Přes zřetelné známky úpadku římských forem života v Panonii První a ve Valerii předpokládá většina badatelů, že tato území ještě alespoň v první třetině 5. stol. setrvávala pod římskou vojenskou a obě Panonie snad také pod civilní správou. Limes nebyl zřejmě barbary naráz zničen, ale postupně upadal, provinciální obyvatelstvo po částech opouštělo ohrožované území [Móczy 1971]. Jak ovšem vyhlížely ostatní stránky života těchto provincií a jak dlouho se udrželo autochtonní osídlení, je sporné. I když můžeme počítat s odchodem podstatných částí původního obyvatelstva a s úpadkem jeho kultury, nelze vyloučit ostrůvky přežívajícího provinciálního elementu ani v pozdějších obdobích. Tak např. v chráněném Noriku Pobřežním, jak nás o tom zpravuje Eugippius ve svém Životě sv. Severina, můžeme předpokládat trvání římské správy až do osudného pádu západořímského impéria (476) a přežívání původního provinciálního obyvatelstva do doby ještě o něco pozdější. Také archeologické výzkumy poskytují doklady o přetrvávání provinciálního živlu jak v některých městech, tak na opevněných sídlištích panonského vnitrozemí [Tejral 1985a, b, 345]. V mnohých případech se však nedá rozhodnout, jaký etnický element zde sídlil, i když typická stavební řešení předpokládají odborníky, kteří byli seznámeni s římskými stavebními technikami. V případě pozdního osídlení některých pevností se připouští, že se zde zbytky zchudlého provinciálního obyvatelstva udržely až do druhé poloviny 5. stol. Zvláštní kapitolu představuje situace v římském limitním pásmu podél dunajského toku, neboť právě zde by bylo možno vystopovat alespoň formální trvání římské hranice. Na mnohých pohraničních pevnostech existují doklady o pozdní stavební činnosti z let povalentiniánských či dokonce postheodosiánských. Bývají uváděny např. na ploše tábora v Karnutu, ve

Vindoboně, Klosterneuburgu, Azaum (Almásfüzitö), Cirpi (Dunabogdány) a na mnohých dalších místech. Nad branou tábora Quadrata (Barátföldpuszta) se našly dokonce solidy Valentiana III. a Theodosia II., které mohou naznačovat funkci tábora ještě v první polovině 5. stol. Nálezy, které se v troskách těchto pevností objevují, mají však mnohem více společného se soudobou archeologickou náplní barbarských kultur střední a jihovýchodní Evropy, než s tradičními provinciálními typy na klasických panonských pohřebištích a sídlištích. Převládl proto názor, že „barbarské" nálezy z vrstev a destrukcí vojenských táborů, kastelů i strázních věží v celém podunajském hraničním pásmu lze vysvětlit spíše jako pozůstatky po barbarských jednotkách — germánských a sarmatských federátech, kteří zde byli usazeni, aby jako římští spojenci, střežili dunajský břeh. První skupiny z východu, které byly předzvěstí velkých migračních pohybů směrem západním, se na půdu provincie dostaly již v poslední třetině 4. stol. Podle písemných zpráv to byl etnicky nesourodý konglomerát Alanů, Gótů a Hunů se svými vůdci Alatheem a Safrakem, kterým byla po nešťastné bitvě u Hadrianopole r. 378 vykázána císařem Gratiánem sídla někde na území panonské diecéze. V úvahu připadají i jiná barbarská společenstva, která překročila hranice Panonie v důsledku pozdějších událostí, ať již máme na mysli Radagaisovy východní Góty, zbytky Alarichových Vizigótů, skupiny vnějších Alanů a Hunů i Svébů, kteří se ocitli v římských službách. Ukazuje se dále, že souběžně s tímto vývojem dochází k přesunu produkce, a tím i dalšího formování hmotné kultury, rovněž do limitního pásma. Tento proces se vyznačuje přejímáním římských forem barbary na straně jedné a přizpůsobováním místních provinciálních výrobců, znalých dokonalejší technologie, požadavkům i vkusu nových příchozích na straně druhé. Tak se postupně formuje svérázná smíšená kultura, která je charakterizována nejen vznikem specifické hrnčířské práce s vhlazovanými vzory, nýbrž také produkcí lokálních obměn kovové, sklářské a kostěné industrie. Tuto skutečnost přesvědčivě dokumentují hrnčířské i další dílny v prostorách někdejších římských pohraničních pevností. I když vpády barbarů a posléze i jejich usazování na římské půdě nebyly zřejmě hlavní, ani jedinou příčinou, která ve středodunajském pásmu značně přispěla k rozkladu římských mocenských struktur a k úpadku antické kultury a panonské provincie zůstávaly, alespoň z formálního hlediska, nadále pod římskou správou, přítomnost cizích nájezdníků jistě nikterak nepřispěla ke klidu a ke konsolidaci provin-

498

ciálního života. Cizorodé družiny, byť ve spojeneckém svazku s Římem, nemohly být dostatečnou zárukou ochrany. Každé selhání systému římských poplatků a dávek v naturáliích, které v podstatě vytvářely ekonomický základ jejich existence, vedlo k odvetným akcím a pustošivým nájezdům do okolí. Provinciální populace, oslabená narušením vlastních ekonomicko-společenských struktur a konečně i odchodem nemalých částí obyvatelstva do chráněnějších míst, nebyla dlouho schopna odolávat tlaku cizinců a zřejmě se postupně dostávala do závislosti na cizích příchozích. Ruku v ruce s tím pokračoval proces barbarizace provinciální hmotné kultury [Mócsy 1971]. Změny na římské hranici, zejména v exponovaném pásmu Panonie První mezi Karnuntem a Vindobonou se ovšem odrazily také v oblastí severně od dunajského toku, v předpolí karnuntského strategického uzlu. Hovoří o tom nejen mnohé kostrové hroby, ale i důležité nálezy z vyvýšených poloh. Charakter památek zcela odpovídá kulturnímu projevu barbarských spojenců, jak se s ním setkáváme v témže období i na římské půdě. Neobyčejně skvělé královské hroby z Untersiebenbrunnu s množstvím zlatých a pozlacených předmětů [Kubitschek 1911] dávají tušit, že mocenské těžiště těchto barbarů leželo v blízkosti Dunaje a na Moravském Poli. V podobném smyslu vypovídají konečně i nová zjištění učiněná v opuštěných a chátrajících římských budovách na Oberleiserbergu a na Děvíně i na mnohých dalších vyvýšených bodech severně od Dunaje [Friesinger 1985; Plachá—Pieta 1986]. Doklady o osídlení na těchto strategicky důležitých polohách, spadající na samotný sklonek 4. a do první poloviny následujícího věku, jsou výmluvným svědectvím o mocenské stabilizaci cizorodých barbarských spojenců v prostoru, který chránil přístup k nejvýznamnějším branám impéria v těchto končinách, totiž ke Karnuntu a Vindoboně. 8.1.2 Počátky doby stěhování národů na Moravě Ani na Moravě, ležící v končinách vzdálenějších dunajskému toku, se první zmatky doby stěhování národů neobešly bez odezvy, i když se zde vývoj odehrával v podstatně jiném prostředí než v provinciích. Základní problém spočívá v odpovědi na otázku, jak na nově vzniklou situaci reagovalo domácí obyvatelstvo, jak se s ním vyrovnávalo a jak se tyto procesy projevují v archeologickém materiálu. S kulturou místní svébské populace, přežívající z předchozí doby římské, jsou na počátku doby stěhování národů spojovány především dva druhy nalezišť, žárová pohřebiště, případně ojedinělé žárové hroby

499

a vrstva pozdně římských sídlišť. Na žárových pohřebištích se podle výpovědi archeologického materiálu přestávalo pohřbívat vesměs někdy na přelomu 4. a 5. stol. Některé nálezy však naznačují, že menší skupiny zchudlého domácího obyvatelstva mohly na těchto místech ukládat své mrtvé i v pozdějším období. Inventář hrobů je vesměs neobyčejně chudý, popel z mrtvého bývá uložen zpravidla v hliněné popelnici hrncovitého tvaru, vyhotovené někdy až nápadně neumělým, primitivním způsobem z hrubého, špatně vypáleného materiálu (obr. 308:17, 22). Ojedinělé nálezy poskytují možnost datovat takovéto hroby na počátek 5. stol., uvažuje se však i o pozdější dataci. Na jihozápadním Slovensku by v určitém směru o přežívání autochtonních prvků svědčil také charakter kostrového pohřebiště v Abrahámu, v jehož inventáři byla zjištěna keramika vyhotovená v ruce, formálně úzce navazující na místní hrnčířskou tvorbu z mladší doby římské. To vybízí k domněnce, že sice v průběhu první poloviny 5. stol. zde mohlo dojít ke změně pohřebního ritu, nicméně kontinuita osídlení nemusela být zcela porušena. Archeologické náplni nejpozdějších žárových pohřebišť, zejména pokud se týká keramiky, odpovídá pozoruhodná vrstva sídlišť a sídlištních nálezů, které v menší či větší míře obsahují však i nové cizorodé jevy. Zájem o problematiku pozdně římských sídlišť se dostal do popředí zejména v souvislostí s objevy ve Zlechově [Hrubý 1967], které vyvolaly živou diskusi o eventuálních vztazích těchto nálezů k nejčasnějšímu slovanskému osídlení. Od té doby přibylo však na Moravě několik desítek analogických sídlištních souborů a bylo konstatováno, že obdobný sídlištní materiál nechybí v dostatečném počtu ani na území jihozápadního Slovenska a Dolního Rakouska, ba dokonce ani v římském pohraničním pásmu [Tejral 1989]. Jakkoliv mezi jednotlivými nalezišti mohou existovat jisté rozdíly, společným znakem v rámci archeologického nálezového materiálu je převaha hrubého neuměle vyhněteného keramického zboží, které vystupuje jen v několika málo základních formách a jejich variacích. Zevrubný rozbor keramiky, získané na těchto sídlištích, jednoznačně ukázal, že většina keramických typů vyrůstá z místních kořenů a předvádí, namnoze ve zhrublém podání, typologickou škálu, charakteristickou pro hrnčířství autochtonního svébského obyvatelstva (obr. 308:8—9, 11—16, 19, 21, 24). Na místní produkci navazuje také určité množství šedé keramiky, vytáčené na hrnčířském kruhu. V podstatě jde o keramickou práci shodnou nebo velmi podobnou té, kterou produkovaly hrnčířské dílny v Jiříkovicích u Brna, a která má rovněž četné obdoby na žárových pohřebištích (obr. 308:1 až 5).

Mezi nálezy cizí provenience, z nichž se ovšem část dostala na severní břeh Dunaje ještě jako římský import, patří výrobky pozdních provinciálních dílen. Kromě skleněných nádobek jde především o hrnčířské zboží, které je reprezentováno pozdní glazurovanou keramikou, zejména třecími miskami — mortarii, avšak také již drsným užitkovým nádobím. Jinak je ovšem třeba hodnotit předměty, které buď souvisejí s životním stylem nomádských kočovníků, nebo je můžeme odvodit z východoevropských kultur pozdní doby římské (součásti uzd, některé typy kostěných hřebenů, závěsků, kovových přezek, štítových puklic atd.). V těchto případech nelze vyloučit, že jde o přínosy cizorodých elementů a o projevy jejich míšení s autochtonním živlem (obr. 307:18, 20, 23—26).

Kromě drobností naznačují možnost infiltrace zvnějšku i některé zvláštnosti mezi keramikou hotovenou ve volné ruce. Rozborem se podařilo vyčlenit hrubé nádobí, jež se od základní masy hrnčířské práce domácího původu poněkud odlišuje a jehož původ lze s největší pravděpodobností hledat mimo oblast Moravy. Mnohé z těchto kusů by bylo možno srovnat s primitivní v ruce hnětenou keramikou, která vystupuje nejen na některých nalezištích kultury čerňachovské, ale i mezi pozdně sarmatskými nálezy v Potisí. Při objasňování výskytu tohoto zboží v našem prostředí nemusíme ovšem pomýšlet vždy na pozdně římské kultury východní Evropy. Nálezy takovýchto nádob nebo jejich zbytků v kostrových hrobech z počátku doby stěhování národů v oblasti celého střední-

Mapka 30 Osídlení Moravy ve starší fázi stěhování národů (5. stol.). A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — prostor pobytu kmenů doby stěhování národů; E — opevněné sídliště; F — sídliště; G — kostrový hrob (pohřebiště); H — mohyla (mauzoleum). 1 — Brno-Líšeň; 2 — Blučina-Cezavy; 3 — Drslavice; 4 — Hulín; 5 — Charváty; 6 — Mušov; 7 — Nový Šaldorf; 8 — Otnice; 9 — Podolí-Žuráň; 10 — Smolín; 11 — Sokolnice; 12 — Strachotín; 13 — Šaratice; 14 — Velatice; 15 — Uherčice; 16 — Velké Němčice; 17 — Vyškov.

500

ho Podunají, zejména jejich přítomnost mezi materiálem z druhotně osídlených římských pevností podél Dunaje nás zavádí do okruhu hmotné kultury podunajských barbarů v době, kdy často jako římští spojenci, upevňovali své mocenské pozice. Odchod původních svébských osadníků se zřejmě neudál naráz, nýbrž postupně, v několika fázích. Zanikám většiny pozdně římských sídlišť lze nejspíše spojovat s první migrační vlnou Svébů již v roce 406, kdy se jejich části připojily k tažení Vandalů a Alanů. 1 když některé nové nálezy naznačují, že útržky autochtonů setrvávaly na některých místech severně od Dunaje ještě i po roce 406 vykazuje archeologický nálezový materiál z první poloviny 5. stol. náhlý úbytek nalezišť, který zřejmě poprvé za dlouhá staletí podstatně změnil obraz sídelních poměrů. Zatímco lokality spadající ještě na sklonek 4. stol. zaplňují, podobně jako v předchozích fázích doby římské, staré sídelní oblasti Horno- a Dolnomoravských úvalů a úvalu Dyjskosvrateckého, je situace v pozdějším období poněkud odlišná. Sídliště datovatelná do první poloviny 5. stol. jsou zcela ojedinělá a často leží na periférii někdejšího osídlení, mnohdy skryta v údolích kopcovitého terénu v předhůří horských pásem. Nápadným zjevem jsou v tomto období stopy po osídlení některých výšinných poloh, nejčastěji pravěkých hradišť. Na území Moravy je takovéto osídlení s velkou pravděpodobností doloženo především na pravěkém hradisku v Brně-Obřanech [Jahn 1942; Čižmář et al. 1983], na Starých Zámcích u Líšně [Staňa 1970], na Znojmě-Hradišti i na jiných místech. Osazování chráněných výšin je výrazem pohnutých událostí na počátku doby stěnování národů a spolu s evidentními zásahy do sídelní struktury dalším svědectvím o pronikání etnicky různorodých cizích družin do prostředí původní svébské populace v prvních letech 5. stol. Jak o tom svědčí nálezy ojedinělých kostrových hrobů, vyznačujících se nezvyklými archeologickými typy, předměty z drahých kovů a někdy i cizorodými antropologickými znaky pohřbených, vedla symbióza domácího živlu s novými příchozími během doby k prohloubení společenské a politické diferenciace a zřejmě i k upevnění mocenského postavení příchozí složky. Pozoruhodný příklad styku starší usedlé populace s družinami cizích nájezdníků, přinášejících jak nové kulturní formy, tak kostrový pohřební ritus, je na Moravě doložen v Drslavicích. Zde byl na ploše sídliště s charakteristickým keramickým materiálem domácího svébského původu, pozdně římským keramickým importem i některými cizími prvky hmotné kultury, objeven kostrový hrob s typickými nomádskými předměty. Zlatá lunicová náušnice se ztluštělým stře-

501

dem je příznačnou ozdobou bojovníka východního původu. Sem ukazují i železné, zlatým plechem plátované přezky s ledvinovitě prohnutým, příčně vroubkovaným rámečkem, které mají obdoby rovněž v hrobech východních nomádů. Velký úzkohrdlý džbán je keramickým importem z provincií, které ještě v tomto pozdním období zásobovaly mnohá svébská sídliště. Lebka mrtvého vykazovala podle určení antropologa mongoloidní rysy [Tejral 1973, 63d]. Podobně jako v některých dalších případech jde i v Drslavicích o archeologický výraz vzájemného soužití a někdy i usazování cizích etnických složek v prostředí zemědělských občin domácího původu. Takovéto osady a jejich archeologická náplň mohou neobyčejně přispět při osvětlování složitých převrstvovacích a asimilačních procesů, vedoucích ke stavu závislosti místního osídlení na nových příchozích. Trosky původní populace, oslabené odchodem podstatných částí obyvatelstva a rozpadem původních sociálních a ekonomických struktur, nemohly dlouho odolávat etnicky různorodým hordám, promíseným kočovnickými elementy, které byly vybaveny novými efektivnějšími typy zbraní a čím dále tím nebezpečněji útočily ze svých podunajských sídel. Při charakteru tehdejších vztahů k místní populaci i při charakteru její ekonomiky lze předpokládat, že zbytky autochtonů vytvářely hospodářskou základnu, na níž vegetovaly skupinky cizích nájezdníků. Domácí složka se zřejmě hlavní měrou podílela na produkci, v politickém smyslu však hrála roli podřadnou. Že takovéto vztahy nebyly v tomto období etnických posunů neobvyklé, podává zprávu z let jen o něco málo pozdějších Priskos z Pania. Zmiňuje se o hunské nobilitě, která ovládala a vlastnila jednotlivé vesnice domácího obyvatelstva. Tak např. tento autor popisuje, jak východořímské poselstvo, jehož byl členem, zastihla bouře a přinutila je, aby přestálo nečas v osadě z chýší uplácaných z mazanice, kde bylo dobře přijato. Vládkyní osady byla jedna z Attilových žen. Na zpáteční cestě na východořímské území provázel poselstvo na Attilův příkaz jakýsi Berich, příslušník hunské šlechty, který vlastnil dokonce několik vesnic. Jak vyhlížel systém ekonomického vykořisťování zemědělských osad není přesně známo, šlo zřejmě o vybírání tributů a dávek ve formě zemědělských výrobků, přičemž nebyli exploatováni jednotlivci, ale vesnická občina jako celek. Ve snaze o vypátrání původu, eventuálně etnicity barbarských družin, které již na počátku 5. stol. zasáhly také do osudů našich zemí, se pohybujeme toliko v oblastech dohadů. Sledy různých východoevropských kultur pozdní doby římské prozrazují silný podíl elementů z východních končin Evropy. Bliž-

ší určení však může být jen předmětem diskusí, neboť škála barbarských etnických skupin (gentes, populi), zmiňovaných písemnými prameny v Podunají je velmi pestrá. Je tudíž pravděpodobné, že cizorodé nálezy na našem území nejsou pozůstatky pouze po jediném etnickém elementu, ale po tříšti různorodých kmenů, které se, navzájem promíseny, ocitly na počátku 5. stol. na středním Dunaji. 8.2 Attilova říše a její pád Další podstatný zvrat v historickém, a jak ukazují nové nálezy i v kulturním vývoji přineslo předání některých panonských provincií do hunských rukou a vznik Attilovy hunské državy. Nomádský lid Hunů, pocházející z centrální Asie, je zmiňován čínskými prameny jako „Hiung-nu" již v období okolo přelomu letopočtů, kdy ohrožoval severní hranici čínské říše. Koncem 4. stol. pronikl do jihoruských stepí a zanechávaje za sebou spálenou zemi a podrobené kmeny, ocitl se již okolo roku 400 na západním pobřeží Černého moře. Posun vnější hunské masy k hranicím západní římské říše je zahalen temnotou, v každém případě však byl povlovnější než se přepokládalo, přičemž tuto expanzi nelze chápat jako pouhé přemístění jádra hunských kočovníků směrem na západ, ale především jako postupné formování velkého územního útvaru, genezi kmenového svazu pokojným nebo násilným připojením příbuzných i cizorodých a barbarských společenství. Většina badatelů se dnes vcelku jednotně kloní k názoru, že k přesunu hunského ústředí při dolním Dunaji do pásma na levém břehu středního toku řeky, tedy zhruba do dnešního středního Maďarska, došlo někdy v polovině dvacátých let 5. stol. Zcela nepochybné doklady o připojení panonských provincií, nebo alespoň některých z nich, k hunské državě, pocházejí až z počátku třicátých let. Tehdy uprchl poražený římský maršál Aetius k Hunům, aby u nich získal pomoc proti svému soku, africkému komitovi a magistru militum Bonifatiovi. Již o rok později přitáhl s hunskými jednotkami a vrátil se do své původní funkce. Z vděčnosti za hunskou podporu uzavřel Aetius s vnějšími Huny, jimž tehdy vládl kníže Rugila či Rua, foederátní smlouvu, podle níž měla být Hunům vykázána sídla někde na půdě Panonie. Rua panoval podle hunské tradice až do počátku třicátých let nikoliv sám, nýbrž se svým bratrem Mundiuchem, otcem Attilovým. Následujícího roku byla smlouva potvrzena také Attilou, nástupcem Ruovým, Attila sám obdržel vysokou římskou vojenskou hodnost magistra militum. K dalším podmínkám smlouvy patřilo i zvýšení ročního tributu na

700 liber zlata, jiné články se se vší pravděpodobností vztahovaly na způsob a druh povinností, týkajících se vojenské pomoci. V době svého vrcholu sahala Attilova moc od někdejší římské provincie Panonie, která byla Hunům předána s největší pravděpodobností v roce 433, až po jihoruské stepi. Po bitvě na Katalaunských polích u Chalons-sur-Marne ve Francii byl v roce 451 zastaven nápor Hunů a jejich spojenců do Galie. Dva roky nato Attila umírá. Ve světle moderního bádání se hunská říše jeví jako etnicky velmi pestrý konglomerát Hunů, sarmatských, východogermánských a jiných plemen, u nichž se v důsledku složitých převrstvovacích procesů počala vytvářet již složitěji diferencovaná společenská struktura. O zvláštnostech tohoto vývoje nás zpravují nejen písemné prameny, ale dokumentují je také archeologické nálezy. Jakkoli je situace na území podunajských provincií v období vrcholného mocenského rozmachu hunského kmenového svazu za vlády Attilovy stále zahalena temnotou a její vysvětlování u různých autorů mnohdy dosti rozdílné, znamenala tato epocha nepochybně důležitý dějinný mezník. Umožnila novým skupinám barbarů dostat se do styku s doznívající antickou civilizací a urychlila ekonomický a sociální rozvoj jednotlivých kmenových společenstev, který posléze vedl k rozpadu samotné hunské državy. V tomto směru stojí za povšimnutí, že mnozí vůdci podmaněných kmenů si v rámci hunské říše nejen udrželi privilegované postavení, ale stali se dokonce, jako např. gótský král Valamir, gepidský král Ardarich aj., příslušníky Attilova dvora. Zdá se, že právě v rámci Attilova kmenového svazu došlo k významnému zvýšení významu nadřazené vrstvy barbarských náčelníků, kteří stále pevněji svíraly otěže vlády nad příslušníky kmene i ujařmeným místním obyvatelstvem. Se skutečnou hunskou nobilitou lze spojovat skupinu bohatých archeologických nálezů, která se některými součástmi výbavy odlišuje od věcí, běžných v ostatních nálezových souborech tohoto období. Pro hunskou ženu byla charakteristická honosná čelenka ze zlata, vykládaná polodrahokamy nebo skly, drahocenné závěsné ozdoby, krášlící úbor hlavy, některé druhy náušnic aj. Výstroj a výzbroj muže byla pokryta zlatými plechovými fóliemi a kováními, jimiž byly opatřeny nejen opasky s vedlejšími řemínky, nýbrž i jednotlivé díly koňských postrojů, zlatých plechových kování dřevěných sedel a zejména složených, tzv. reflexních luků [Werner 1956, 50; Zaseckaja 1977]. Nápadnou stopu po sobě Hunové zanechali v nálezech měděných nebo bronzových kotlů zvláštního druhu, které mají svůj původ v asijských

502

stepích. Zřetelné soustředění podobných nálezů, z nichž většinu tvoří nikoliv hroby, nýbrž tzv. obětní jámy [Tomka 1986], ve východnější z panonských provincií, Valerii, a v Karpatské kotlině naznačuje, kde leželo hunské mocenské ústředí. Nápadným jevem je v tomto období také postupné smazání kulturních rozdílů mezi barbarskými oblastmi severně od dunajského toku a provinciemi, které se projevuje výskytem stejných forem hmotné kultury jak na římském, tak na barbarském břehu Dunaje. Archeologické prameny tak dokládají, že římská hranice zřejmě již přestala hrát svoji rozdělující roli. 8.2.1 Morava v době Attilově a vytváření nové sídlištní struktury Můžeme právem přepokládat, že hunská expanze neskončila okupací podunajských provincií, nýbrž že pokračovala a obrátila se také proti barbarským krajinám položeným dále na sever. Výrazné svědectví poskytují zejména známé jihopolské hroby z Jędrzychowic a z Jakuszewic, které navíc dokládají, že postup hunských útočníků se dál opět po hlavní severojižní trase vedoucí z Karnunta Moravskou branou k Baltu. Na Moravě, ponecháme-li stranou jezdecko-nomádské prvky v ostatním materiálu, které s Attilovými Huny nemusí přímo souviset, představuje jediný bezpečný doklad hunské hmotné kultury zlomek kotle z Rázové (jindy Horní Benešov) u Opavy. Jak jihopolské hroby, tak severomoravský nález reprezentují společenské prostředí hunské nobility. Historický význam těchto vzácných, byť dosud ojedinělých památek hunského a stepně nomádského původu nejen dokumentuje vzrůstající důležitost staré spojnice vedoucí z Podunají, ale zřejmě i naznačuje, že hunská svrchovanost sahala v době největšího rozmachu Attilova kmenového svazu až do končin dnešního jižního Polska, ne-li do oblastí severnějších. Situace ještě nedozrála k tomu, abychom většinu problémů mohli vyřešit s konečnou platností, mnohé však dává za pravdu názorům maďarských badatelů, kteří v takovýchto výjimečných nálezech, položených daleko na periférii podunajské hunské sféry, vidí doklady o systému hunských vazalských knížectví, která se rozkládala na okrajích hunského ústředí [László 1951]. Současně bývají nálezy zlatých luků, jejichž krásná ukázka ležela např. v hrobě z Jakuszewic, vysvětlovány jako symbolika hunské investitury a instituce vazalských vládců a zástupců hunské centrální moci. Ve smyslu tohoto výkladu bychom mohli tedy v zemřelých z Jędrzychowic, Jakuszewic a ostatně i z Levic na jihozápadním Slovensku [Alföldi 1932] spatřovat osoby pověřené správou určitého území,

503

vybíráním poplatků a dávek od podmaněných vesnických občin, tedy pozůstatky po vrstvě hunských „logades", o nichž nás dostatečným způsobem zpravuje Priscos z Pania. Ač mohlo jít o lidi různé etnické příslušnosti, bohatství, charakter kroje i výstroje naznačuje jejich úzkou závislost na životním stylu východních kočovníků. Vývojové procesy, související s vytvářením nových mocenských center v době Attilově jsou v pásmu severně od středního Dunaje dokumentovány ještě dalším, neméně nápadným způsobem. Na archeologické mapě této oblasti se právě nyní vynořuje několik menších sídelních aglomerací, reprezentovaných nevelkými hřbitovy nebo skupinami hrobů a ojedinělými sídlišti, z nichž některé se staly zárodkem pozdějších větších sídelních regionů. V oblasti jihozápadního Slovenska je takováto ekumena nejlépe patrná při dolním toku Hronu, v okolí Levic, menší enklávy lze sledovat na některých místech Dolního Rakouska, např. v oblasti v okolí Laa a. d. Thaya nebo Vídně-Leopoldova na Dunaji. Jeden z nejvýraznějších sídelních regionů tohoto druhu se na Moravě rozkládal v prostoru Dyjskosvrateckého úvalu [Tejral 1985a, 378]. Drobné komunity, pohřbívajících na těchto malých, patrně rodových pohřebištích nebyly rovněž zřejmě hunského, nýbrž východogermánského původu. Datování těchto nálezů do pozdní části první poloviny 5. stol., tedy do let největšího mocenského rozmachu Attilovy říše, naznačují, že šlo o prostředí, které se vyvíjelo v těsné souvislosti s proměnami, jimiž tehdy procházelo celé Podunají. Upevnění mocenských a společenských pozic těchto skupin vedlo posléze k rozvoji specifického kulturního a sociálního prostředí barbarské nobility, k vytváření nových odznaků moci, které měly být vnějším projevem výjimečného postavení a bohatství předních jedinců kmene. Příklad těchto procesů předvádí nálezy z menšího pohřebiště, které bylo již před léty objeveno na vyvýšenině v katastru obce Smolína u Pohořelic [Svoboda 1957; Tejral 1972]. Bylo již značně poničeno těžbou štěrku, což znemožnilo mnohá pozorování. Výzkum zjistil, že většina hrobů padla již v minulostí za oběť vykrádačům. Jeden z nich, hrob č. XXXII, však přece jen unikl jejich pozornosti a poskytl neobyčejně bohatý inventář. Kromě dvou 21 cm dlouhých spon, vyhotovených ze stříbrného plechu prvotřídní kvality, se zde našly dvě krásné, granulací a filigránem zdobené náušnice z ryzího zlata, další velká stříbrná spona, rozměrná stříbrná přezka, prsten, náramek a celá sada drobných přezek a závěsků z téhož materiálu, bronzové ozdoby ze stříbra a bronzu i větší počet skleněných, jantarových a kamenných

309 Smolín, hrob 32. Část inventáře hrobu "kněžny" z doby okolo poloviny 5. stol. 1, 2 — zlaté náušnice; 3, 4 — bronzové náušnice; 5 — stříbrný kónický závěsek; 6 — stříbrný prsten; 7, 8 — závěsky s jantarovými perlami a jedním sekerovitým symbolem; 9 — volná stříbrná přezka; 10 — velký stříbrný pásový závěr; 11 — stříbrný náramek; 12—14 — stříbrné spony; 15 — bronzové trubičkovité nákončí provinciálního pásového závěru.

504

korálků z náhrdelníků a ozdob rukávů (obr. 309). Velké stříbrné spony, které se nosily na prsou, patří spolu s velkou stříbrnou přezkou, náramkem, prstenem a soupravou perlových šňůr a závěsků, zdobících nejen hrdlo, ale i rukávce, k typickým znakům východogermánského, sarmatskými tradicemi ovlivněného kroje. Byl obvyklý především u Gótů, avšak také u Gepidů, mohly jej však nosit i příslušnice jiných východogermánských populací. Spjatost těchto pohřbů s vývojem v celé Karpatské kotlině, kde se analogické soubory objevují zřejmě v důsledku vytváření nových sociálních struktur v době největšího rozmachu hunského kmenového svazu, je mimo vší pochybnost. Nejnovější chronologické poznatky ukazují, že ke konečnému formování hrobové výbavy podobného typu dochází v letech vrcholu hunské moci ve střední Evropě. Bez významu není ani jejich úzká místní souvislost s dalšími pohřby, v nichž nechybějí prvky jezdecko-nomádské kultury. Tak tomu bylo např. na hřbitově v Laa a. d. Thaya nebo v rámci soustředění nalezišť v okolí Levic. Totéž platí o pohřebišti ve Smolíně, kde byl v blízkosti hrobu XXXII s velkými plechovými sponami zjištěn okrouhlý objekt o rozměrech 140 x 117 cm, jehož hloubka činila jen 67 cm a toto zahloubení můžeme stěží považovat za skutečný hrob. Důležitý byl obsah, v němž se skrývalo železné kroužkové udidlo a především kožené, částečně uchované řemení uzdy, pobité stříbrnými ozdobnými kováními polokulovitého tvaru. Udidla i stříbrná kování mají početné obdoby v nomádských hrobech Attilovy doby a objekt sám je možno interpretovat jako posmrtnou obětinu, které jsou v hunském a kočovnickém prostředí vůbec dosti obvyklé a jsou v poslední době uváděny i z území Maďarska [Tomka 1986]. Vše nasvědčuje tomu, že rody, podobné oněm, které ukládaly své mrtvé ve Smolíně, byly spojeny poutem úzké vazalské závislosti s hunským mocenským ústředím a jejich bohatství pramenilo z účastí na hunských výbojích. I když se nenacházely na samém vrcholu tehdejšího společenského žebříčku a nebyly autochtonního původu, rozhodujícím způsobem přispěly k formování nových společenských a mocenských struktur i sídelních poměrů. Současně se staly jakýmisi zárodečnými buňkami při vytváření vyšších stupňů kmenových společenstev doby stěhování národů severně od Dunaje cestou

převrstvení a asimilace zbytků původního osídlení. Teprve na tomto základě se vyvíjely následné historické a kulturní fenomény vyspělé doby stěhování národů. 8.3 Změny po zániku Attilovy říše a Morava ve druhé polovině 5. století Attilova smrt podnítila mezi jednotlivými kmenovými skupinami dosud skryté dezintegrační tendence, které vyvrcholily řadou vzájemných střetů. K definitivnímu rozbití politického útvaru zvaného „hunská říše" došlo zřejmě v bitvě u nevelké říčky zvané Nedao někde v Panonii. Lze ji označit vlastně jako bitvu o hunské dědictví. Podle gótského kronikáře Jordana se jí účastnila většina kmenů, sídlících tehdy v Podunají, nevíme však přesně, který kmen na které straně bojoval. Není to ostatně ani tak důležité, podstatná je spíše skutečnost, že právě v tomto období vstoupila většina barbarských kmenových společenstev v Podunají do nového vývojového stadia, s nímž souvisely snahy zajistit si stálejší sídla. Docházelo k dalším pohybům a územnímu dělení, což vedlo k častým mezikmenovým střetům. V tomto procesu získávala nadřazené společenské postavení vrstva vojenské aristokracie. Z tohoto sociálního prostředí vycházely i snahy po podmanění různorodých, mnohdy i etnicky odlišných útržků autochtonních i cizích populací, jejichž zbytky byly na získaném území převrstveny, a po jejich sjednocení pod vládou nejsilnější dobyvatelské složky. Podobně jako na západě se i v Podunají v průběhu 5. století značně posílila instituce jediného krále jako nejvyššího vojevůdce a hlavního představitele kmene, i když zde tento vývoj, vzhledem k celkové situaci, probíhal patrně pomaleji. V písemných pramenech se objevují zmínky o králi Gepidů, o králi Herulů a Rugiů, avšak ještě o třech králích východních Gótů, Thiudimirovi, Valamirovi a Vidimerovi, z nichž ovšem Valamir se těšil nejvyššímu důstojenství. Teprve později vešel do dějin jediný východogótský král Theodorich Veliký, pozdější vládce Itálie v letech 493—526. Jednotlivé kmeny a skupiny, které byly předtím součástí hunského kmenového svazu, počínají vystupovat na jeviště dějin pod svými vlastními jmény. V souhlase s tím nás tehdejší kroniky zpravují po obou stranách Dunaje o kmenových královstvích východních Gótů,

310 Blučina-Cezavy. Knížecí pohřeb z 5. stol. a hlavní typy jeho výbavy. 1 — stříbrná samostřílová spona; 2 — stříbrná pinzeta; 3 — zlatý náramek; 4a — zlatým plechem potažený jílec a horní část meče se sloupkovitými průvlečkami a hádkem z pochvy meče; 4b — stříbrné nákončí pochvy meče; 4c — chalcedonový kotouček z pochvy meče; 5 — stříbrné přezky z opasku; 6 — přezka na zapínání opasku s almandinovými vložkami; 7a — hlavička jílce a nákončí pochvy saxu s almandinovými vložkami; 7b — almandinové ozdůbky z pochvy saxu; 8 — železné šipky z toulce; 9 — parohové destičky z oblouku luku; 10 — skleněné nádobky; 11 — rekonstrukce pravděpodobného umístění stříbrné obroučky na hlavici dřevěného sedla; 12a — ozdobný trojúhelníček a nákončí řemínků u obuvi s almandinovými vložkami; 12b — zlatá přezka u obuvi s almandiny; 13 — upevnění hlavičky na držadlo bičíku (nahajky).

2

50681

Skirů, Herulů, Gepidů, Rugiů aj. Z místních etnických názvů se ozývají opět jména Svébů a Sarmatů. Že takovýto vývoj nevyústil v barbarských státech tak, jak tomu bylo na západě, můžeme připsat na vrub několikerým přičinám. Na římské straně Dunaje to byla celková rozvrácenost hospodářství v podunajských provinciích, které byly jako prvé a nejvíce postiženy zásahy barbarských skupin. Odchod bohaté statkářské šlechty na chráněnější místa římského území znamenal zánik provinciálního velkostatku, který mohl vytvářet předpoklady pro vznik raně feudálního vlastnictví půdy. Na barbarské straně byla hlavní příčinou poměrně nízká úroveň hospodářství místního usedlého zemědělského obyvatelstva, decimovaného rovněž pohromami doby stěhování národů. Proces ustrnul na poloviční cestě a bohatství nadřazené vrstvy pramenilo především z kořistnických výprav, jimiž jsou dějiny Podunají ve druhé polovině 5. století protkány. Nebývalou koncentraci zlata v rukou této aristokracie lze pravděpodobně připsat jejímu podílu na hunských výbojích. Bylo získáváno nejen z hunské kořisti, ale i z obrovských římských plateb, které východní Řím předával Hunům ve zlatě, aby odvrátil pustošivé nájezdy na své území. Jen v roce 443 byl východořímský císař Theodosius II. přinucen odevzdat Attilovi nedoplatek za tributy za léta 435 a 445 celých 6000 Uber zlata. V následujících letech platili Římané na základě mírové smlouvy každoročně tribut 2100 liber zlata, ponejvíce ve zlatých solidech, do roku 450 získali tedy Hunové a jejich spojenci jen touto formou přes 22 000 římských liber zlata. Mnohdy se části těchto sum objeví zakopány jako poklady. Tak tomu bylo např. v Bíni na Slovensku, kde bylo ve džbánovité nádobce objeveno 108 zlatých solidů, převážně ražeb císaře Theodosia II. a Valentiniana III. [Kolníková 1967]. I když nelze popřít přežívání zbytků římského živlu ani v pozdějších obdobích, ba ani zřetelné antické tradice v hmotné kultuře samotných barbarů, náznaky literárních pramenů a nyní také archeologický materiál dovolují soudit, že k vyvrcholení úpadkového vývoje a k zániku římského způsobu života v oblasti Panonie První, která leží nejblíže zkoumanému území, došlo právě ve druhé polovině 5. stol. Vše nasvědčuje tomu, že právě v těchto neklidných letech, naplněných četnými mezikmenovými střety, zažívaly římské provincie na středním Dunaji vůbec nejtěžší chvíle. Po epizodickém pokusu západořímského císaře Avita získat Panonii zpět do rámce říše západní, stává se celá oblast Podunají zájmovou sférou východořímského impéria. Od této doby to byl východořímský císař, který uzavíral spojenecké

507

smlouvy s germánskými králi, panujícími v této oblasti, jejichž investitura, jak o tom svědčí také inventář některých královských hrobů z druhé poloviny 5. stol., probíhala podle východořímského způsobu. Stálejší státní útvary se však nevytvořily. Historické události v Podunají nebyly těmto procesům nikterak příznivé. Vnitřní síly jednotlivých barbarských kmenů byly v nemalé míře vyčerpávány jejich vzájemnými válkami, které následovaly již bezprostředně po zániku hunského kmenového svazu a trvaly až do odchodu východních Gótů z Panonie v roce 473. 8.3.1 Královské hroby z druhé poloviny 5. století jako odraz mocenskopolitických změn Období po polovině 5. století znamenalo zřejmě výrazný předěl i v časných dějinách Moravy. Můžeme předpokládat, že vývoj spojený s přesidlováním jednotlivých kmenových společenstev, která lze v souhlase s písemnými prameny označit jako „gentes", se nevyhýbal ani území, položenému severně od řeky Dunaje. Stabilizace nových mocenských poměrů ve druhé polovině 5. stol. se nejlépe odráží ve výjimečných hrobech, které lze připsat osobám, stojícím na nejvyšším místě tehdejší společenské hierarchie. Sem patří známé pohřby z Blučiny-Cezav a z mohyly na Žuráni u Podolí. Jejich soustředění v nevelké vzájemné vzdálenosti v okolí Brna, tedy v centru tehdejšího sídelního regionu může naznačovat, že zde někde se nacházelo mocenské ústředí důležitého kmene. Nejkompletnější výbavu poskytl bohatý hrob, vykopaný na úbočí vrchu Cezavy u Blučiny, který zcela náhodou nebyl rozrušen vykrádači [Tihelka 1963b]. Jeho inventář sdružuje víceré tradice, vyrůstající z heterogenního prostředí, jaké mohlo na počátku doby stěhování národů vzniknout jen v Podunají. Obsah byl skutečně výjimečný a poskytl představu o tom, co nosil, čím byl vystrojen a čím bojoval barbarský velmož, vůdce kmene, v neklidných letech druhé poloviny 5. stol. K výzbroji patřil dlouhý dvojbřitý meč s jílcem pokrytým zlatým plechem a se zlatými a stříbrnými kováními pochvy, zbytky krátkého jednosečného mečíku se zlatým kováním jílce a pochvy, která byla nadto bohatě vykládána leštěnými indickými almandiny. Soupravy zlatých, stříbrných a pozlacených přezek a nášivek krášlily opasek, řemení meče, či spínaly boty. Většina těchto předmětů byla opět vykládána tmavými almandinovými vložkami. Podobná výbava je obvyklá i v obsahu dalších výjimečných mužských souborů z druhé poloviny 5. stol., mezi něž patří i královský hrob Childericha I. z Tournai v Belgii. Věci příslušející k inventáři patřily

nejen k honosnému ustrojení, ale ve své většina představovaly odznaky vysokého mocenského postavení v rámci kmene, přičemž šlo o atributy, jejichž nošení vyvěralo jak z ideových představ barbarských, ať již germánských nebo jezdecko-nomádských, tak z tradic pozdně antických. Spatha a sax, souprava dlouhého meče a krátkého mečíku s pochvami bohatě zdobenými zlatem a polodrahokamy, podobně jako masivní zlatý náramek vážící 226,7 g, jsou insignie barbarského vládce, snad odznak královské reprezentace. K nálezům, prozrazujícím nadřazené společenské postavem zemřelého lze počítat i pozlacenou pinzetu. Dále se zde našel větší počet drobných kování, hřeben, zlomky vícerých skleněných nádob atd. Pozdně římská stříbrná spona je barbarizovanou formou provinciálních spínadel ramínkovitých, opatřených cibulovitými knoflíky, které jsou v našem případě nahrazeny knoflíky polyedrickými. Ramínkovité spony spínaly u provinciálů chlamys a byly pevnou součástí úředního oděvu jak u osob v civilních, tak vojenských službách. Předpokládá se, že mezi nositele takovýchto spon z drahých kovů ze zlata, stříbra nebo alespoň pozlacených, patřily osoby mimořádného společenského postavem. Podle písemných zpráv a vyobrazení bývaly císařské zlaté spony okrášleny ještě drahokami a perlami. U nejvyšších reprezentantů říše bylo jejich jmenování do úřadu spojováno s ceremonií, při níž císař vlastnoručně připevňoval sponu na oděv. Obdobné zlaté spony z Childerichova hrobu z Tournai, z prvního hrobu v Apahidě v Sedmihradsku a z východogótského pokladu v Reggio Emilia v Itálii dokládají, že tyto insignie určované pro vysoké hodnostáře říše, spolu s drahocenným paludamentem, pláštěm vrchního velitele, byly propůjčovány také barbarským náčelníkům a králům. Jezdecko-nomádská komponenta byla v hrobě z Blučiny-Cezav reprezentována dřevěným sedlem, z něhož se uchovala stříbrná kování, dále kostěnými obklady reflexního luku a sadou patnácti trojbřitých šipek, z nichž většina měla trojhranný průřez. Ukládání luku s toulcem do výbavy hrobu je nepochybně zvyklost přejatá od východních kočovníků a v povolžských stepích se objevuje již před Huny. Honosné, zlatým plechem obložené luky, s nimiž jsme se setkali v Jakuszowicích, Péczi-Üszogu a v Batászeku, patřily k příznačným atributům hunských předáků a byly podle některých důležitou insignií při jejich investituře. Skutečné postavení muže z Cezav do jisté míry vynikne, srovnáme-li obsah hrobu s inventářem obou bohatých mužských hrobů z okolí Apahidy v Rumunsku. Jejich výbava vykresluje velmi názorně vý-

voj barbarských vládců v období okolo poloviny 5. stol. Druhý obsahoval kusy, které jasně naznačovaly sociální a politické postavení zemřelého jako reprezentanta centrální hunské moci v podmaněných oblastech, nejspíše náčelníka kmenového společenstva germánského (gepidského nebo východogermánského) původu, svázaného s hunskou državou pouty vazalské závislosti. Svědčí o tom silný vklad nomádského kulturního okruhu, honosné ozdoby koňské čabraky a sedla. Zlatými almandiny vykládané přezky od bot a zejména zlatá pochva nože a držadlo oštěpu nebo praporce pravděpodobně symbolizovaly moc svěřenou ústřední autoritou [Horedt —Protase 1972]. První hrob reprezentuje poněkud jiné, z historického hlediska vyspělejší prostředí. Kromě dalších skvělých věcí upoutá především zlatá spona s cibulovitými knoflíky, tedy ozdoba nošená pouze vysokými úředníky impéria, dále pak signovaný prsten, užívaný při uzavírání smluv a dohod s východořímským dvorem. Řada prvků, které odrážejí silný východořímský vliv by naznačovala, že šlo o hlavu barbarského království, k němuž se východní Řím snažil vytvořit federátní pouto, sankcionované oficiální smlouvou. Bereme-li v úvahu historické skutečnosti, podle nichž se někde v této oblasti mohlo ve druhé polovině 5. stol. nacházet gepidské kmenové území, můžeme bohatství prvního hrobu z Apahidy spatřovat ve světle ročních dávek, které východořímské impérium poskytovalo Gepidům na základě federátní smlouvy, uzavřené s císařem Markianem po bitvě u Nedao v polovině 5. stol. Výjimečný inventář hrobu z Apahidy, přinášející typické atributy barbarského samovládce, dovoluje předpokládat, že na místě byl pohřben jeden z gepidských králů, snad nástupce legendárního Ardaricha, vůdce povstání proti hunské centrální moci. Takovéto určení prvního hrobu z Apahidy potvrzuje konečně jeho srovnání s Childerichovým hrobem z Tournai, obsahujícím rovněž zlatou cibulovitou sponu, signovaný prsten a další odznaky prvního bojovníka kmene. Signatura na prstenu nenechává na pochybách, že tu šlo o franského drobného krále Childericha I., původně římského federáta, jehož syn Chlodvig jako Rex Francorum položil základy franské říše. Odpověď na otázku, kdo byl vlastně pohřben na Cezavách u Blučiny, je obtížnější. Není sporu o tom, že zde byl pohřben vynikající příslušník barbarské vojenské aristokracie. Bohatstvím výbavy, přepočteme-li jej na zlato, stojí blučinský soubor v pozadí za Childerichovým hrobem z Tournai, v němž, ponecháme-li stranou ostatní, mnohdy ztracené drahé předměty, ležel náramek o váze 300 g, tj. 67 solidů a poklad mina, obnášející přes 100 solidů, tj. 450 g zlata.

508

509

Připočteme-li odhadem ke zlatému náramku z Blučiny váhu dalších zlatých kování, mohla činit celková suma kovu v tomto hrobě 80 až 100 solidů. Přesto však můžeme u pohřbeného z Blučiny předpokládat, že stál na jedné z nejvyšších příček sociálního žebříčku. Snad šlo o některého z drobných barbarských králů, pro něž se v latinské terminologii ujal název „reguli". Stříbrná spona, byť tu jde o barbarizovanou formu, jakož i některé pozdní provinciální importy, by nevylučovaly, že se jejich nositel nacházel v určitém, pravděpodobně federátním svazku s římskou říší. Nomádsko-jezdecké tradice by na druhé straně připouštěly, že buď on sám nebo jeho předchůdce patřil k význačným osobám v rámci hunského kmenového svazu, k barbarským vládcům, kteří sloužili v hunských řadách a později byli iniciátory protihunského odboje. Vzhledem k historické situaci, která panovala v Podunají v celé Karpatské kotlině ve druhé polovině 5. stol., je však pravděpodobné, že tento germánský král, podobně jako jeho vrstevníci, se nacházel již ve spojeneckém svazku s východořímskou říší. Jen asi 15 km vzdušnou čarou směrem severovýchodním je od Blučiny-Cezav vzdálen další nápadný objekt, který by bylo možno spojovat s místem posledního odpočinku barbarského velmože z pohnutých let 5. stol. Jde o proslulou mohylu Žuráň na katastru obce Podolí, opředenou vícerými záhadami. Tento nápadný útvar dominuje celému okolí a v době bitvy císařů u Slavkova v roce 1805 se stal místem, odkud Napoleon Bonaparte řídil vojenské operace. První výkopy zde prováděl již v polovině minulého století moravský historik rytíř von Chlumetzky. Byly zřejmě podníceny pozoruhodnými nálezy, které zde učinil majitel pozemku, když do mohyly vnikl asi 7 m hlubokou šachtou. Poznovu upoutala mohyla pozornost archeologů v letech 1948—1950, kdy zde pobočka Státního archeologického ústavu v Brně provedla pod vedením J. Poulíka systematický výzkum [Poulík 1949]. Bylo zjištěno, že mohyla byla vybudována složitým způsobem z vrstev kamene a jílu a po obvodu lemována kamenným pláštěm, jehož průměr při základně měřil přes 60 m. Skutečný význam a přesné datování objektu, někdy přirovnávaného ke známým švédským královským mohylám

v Alt Uppsale na Upplandu atd., je ještě předmětem rozporných úvah. Někdy je tato hrobka připisována langobardskému nebo herulskému královskému rodu. Ze starších objektů, získaných již v minulém století, stojí za zmínku zvláštní železné předměty, jejichž vidlicovitě rozvětvená ramena byla opatřena kroužky na zavěšení listovitých závěsků, které se v některých případech uchovaly. Původně mělo být těchto předmětů šest, tedy stejný počet jako počet koňských koster, zjištěných již při dřívějších výkopech. Pozoruhodný je rovněž úlomek dřevěného břevna, zdobeného pletencovou výzdobou, které většinu badatelů vedlo k pozdějšímu datování mohyly někam do 6. stol. (obr. 320). Hrob prozkoumaný v roce 1949 však naznačuje, že alespoň jeden z pohřbů je starší a svým inventářem zapadá spíše do 5. stol. Vzhledem k tomu, že vyhodnocení celého souboru nálezů i hrobky samotné v současné době připravuje autor výzkumu z roku 1949, nebudeme předbíhat závěrům a zmíníme se jen stručně o některých drobnostech, které by tento nález kladly po bok známému hrobu z Blučiny-Cézav. K několika málo časově určitelným předmětům z této naprosto devastované a vyloupené hrobné komory, která však měla jinou konstrukci než hrobka, zachycená výkopem z poloviny 19. stol., patří zlomky skleněných nádob. Z nepatrných fragmentů bylo možno rozpoznat, že původně zde byly uloženy nejméně čtyři. První z nich patřila k typu olivově zelených pohárků s aplikovaným pijáckým nápisem při okraji, provedeným z temně modrého skla písmeny řecké abecedy. Podobné kusy, jejichž těžiště výskytu leží především v jihovýchodní a severní Evropě, jsou datovány převážně na konec 4. a na počátek 5. stol. Částečně je možno rekonstruovat i další skleněnou nádobu, totiž kónický tlustostěnný pohár ze zelenavého skla, jehož stěny zdobí svislé vybrušované fasety. Podle severských a západních analogií je třeba tento kus zařadit přibližně do téhož období [Näsman 1984, 60]. Jde vesměs o skla, která vystupují jako standardní výbava náčelnických nebo královských hrobů, zejména ve Skandinávii. Skleněné poháry se ovšem mohly dostat do hrobu mnohem později, než byly vyrobeny. Svědčí o tom konečně i stopy po opravách na některých fragmentech, totiž malé otvůrky ve

311 Drobný inventář z pohřebišť tzv. předlangobardské fáze z 2. poloviny 5. stol. 1—6, 9—11 — bronzové, železné a stříbrné přezky; 7, 8, 12, 13 — bronzové a stříbrné náušnice s polyedrickou kostkou; 14 — provinciální náušnice s perlou; 15 — ptáčkovitá spona; 16 — cikádovitá spona; 17, 20, 25—28 — lučíkovité spony s polokruhovitou záhlavní destičkou, opatřenou 3 a více knoflíky, a zdobené vrubořezem, 18,19 — časné lučíkovité spony; 21 — časná spona klešťovitá; 22 — bronzový náramek; 23,24 — pinzety; 29 — pozdní spona plechová; 30 — kruhové zrcátko se středovým ouškem; 31 — část ocílky; 32 — bronzový řetěz; 33—35 — parohové hřebeny; 36 — železný hrot oštěpu; 37 — krátký jednosečný mečík. 1, 23. 37 — Velatice; 2, 5, 14, 16, 22, 24, 25 — Nový Saldorf; 3, 4, 8—12, 19, 29, 31, 34, 36 — Vyškov; 6 — Otnice; 7 — Moravské Knínice; 13 — Strážnice; 15, 20 — Šaratice; 17 — Černín; 18 — Blučina-Nivky; 21 — Polkovice; 26 — Šlapanice; 27 — Tasov; 28 — Mistřín; 30, 32 — Rakšice; 33 — Brod nad Dyjí; 35 — Sokolnice (většinou z kostrových hrobů, pouze č. 33 ze sídliště).

2

312 Keramika z časně merovejských pohřebišť 5.—6. stol. 1—15 — na kruhu točená keramika z kostrových hrobů tzv. předlangobardské fáze; 16—34 — ve volné ruce robená keramika labsko-germánského rázu z pohřebišť langobardské fáze. 1 — Mackovice; 2, 3 — Vyškov; 4 — Černín; 5,7,10 — šaratice; 6 — Satov; 8,15 — Brněnské Ivanovice; 9 — Strážnice; 11,14 — Velatice; 12 — Otnice; 13 — Hevlín; 16 — Borotice; 17,21,29 — Lužice; 18—20,23,25 — Šakvice; 24,28,31 — Čejkovice; 22,26,27 — Šaraiice; 30,34 — Brno-Holásky; 32 — Moravské Knínice; 33 — Břeclav.

511

stěnách, jimiž byl provlečen drát, který spojoval jednotlivé části. Naznačují, že tato skla byla dána do hrobu již v poškozeném stavu a měla tudíž víceméně symbolický charakter. Doklady podobných reparatur se opakují ve více případech. Tak např. ve druhém hrobu ze sedmihradské Apahidy, i v severských hrobech z Hógomu a Snartemo byly skleněné poháry, vyrobené v době okolo roku 400, uloženy do země až v průběhu druhé poloviny 5. stol. Vesměs nesly stopy oprav, přičemž o vážnosti, jaké se u svých majitelů těšily, napodívá i skutečnost, že reparace byly prováděny dráty nebo plechy z drahých kovů. K drahocennému příslušenství hrobu, vykopaného v roce 1949 pod tělesem mohyly na Žuráni, se hlásí i další fragmentární trosky výbavy, např. zlaté nitě z brokátového roucha, zlomky slonovinové pyxidy s vyobrazeními apoštolů, patrně východní práce z období pozdní antiky, jakož i drobné jazykovité kování ze zlatého plechu, jehož obdoby poskytl např. také jeden z hrobů v Apahidě, kde zdobily okraje drobných dřevěných misek. K nejpozoruhodnějším a dosud opomíjeným nálezům patří čtyři stříbrné nýty s kotoučovitými hlavičkami. Tvarem i počtem odpovídají nýtům, kterých bylo užíváno k zařízení pro zavěšení řemení na pochvách některých typů mečů (spath) ve druhé polovině 5. stol. Nejbližší paralely shledáváme opět na severu a severozápadě Evropy, v již zmíněném hrobě z Hógom a z Brighthamptonu v Anglii [Menghin 1983]. O přítomnosti zbraně v inventáři hrobu by mohly svědčit i čtyři nýtky z příčky meče. To ovšem znamená, že zde byl pohřben, podobně jako v hrobě z Blučiny-Cézav, významný bojovník. Zatímco kování pochvy vykazují jasné vztahy k severskému prostředí, sada stříbrných kování koňských postrojů s polokulovitými hlavičkami, podobných oněm, které se našly společně s uzdou v obětní jámě ze Smolína, stejně jako stříbrný hřeb, patrně z kování sedla, je možno odvodit z jezdecko-nomádských tradic. I když nemůže být řečeno poslední slovo o datování a charakteru hrobu, naznačují tyto chudobné zbytky kdysi bohatého inventáře, že přinejmenším v druhém hrobě, odkrytém v roce 1949, byla uložena výjimečná osobnost patrně královské krve. Mohlo se tomu tak stát snad již ve druhé polovině 5. stol., dokonce ještě dříve, než byl pohřben velmož na Cezavách u Blučiny. O stáří prvního hrobu, objeveného již v minulém století, nelze ovšem říci nic určitého. Odlišný způsob konstrukce hrobové komory, trámec zdobený pletencem atd. nevylučuje, že šlo o pohřeb patrně mladší. To však naznačuje, že pod mohylou mohlo být pohřbíváno ve dvou časově rozdílných fázích.

512

8.3.2 Kostrové hroby a hřbitovy z druhé poloviny 5. století Analýza archeologického pramenného materiálu ukázala, že v průběhu druhé pol. 5 stol. se dotváří ostatní stránky hmotné kultury staršího stupně doby stěhování národů. Celkový obraz tohoto nálezového okruhu, který ve svých typických projevech vystupuje jak v inventáři kostrových hrobů, tak na sídlištích, nabývá, díky některým výzkumům na území Moravy i v jejím bezprostředním sousedství, jasnějších kontur teprve až v poslední době [Tejral 1982]. Jeho zvláštnost a význam tkví v tom, že přináší nový svérázný styl kovové industrie a keramické tvorby, který můžeme označit jako variantu středodunajského kulturního fenoménu staršího stupně stěhování národů. Shodné formy jsou totiž nejen hlavním archeologickým výrazem hmotné kultury v oblasti středního Podunají a Karpatské kotliny během 5. stol., ale mají zde své genetické předchůdce a předpoklady vzniku ze starších předloh domácího i jihovýchodního původu. Přes určité podobnosti a některé příbuzné rysy, dané působením rozvíjejícího se západního merovejského kulturního okruhu na straně jedné a silnými podunajskými vlivy v Čechách na straně druhé, vyznačují se moravské památky z druhé poloviny 5. stol. některými odlišnými rysy, které je nedovolují ztotožňovat s českými nálezy tzv. vinařické skupiny [Svoboda 1965]. Jde o dva kulturní jevy, navzájem sice úzce propojené a formované obdobnými historickými procesy, nicméně však vyrůstající z odlišného základu. Z celkového počtu téměř padesáti nalezišť, zjištěných na Moravě, připadá nejméně dvacet na ojedinělé hroby. U většiny z nich nelze nicméně předem vyloučit, nejsou-li náhodně porušeným pozůstatkem větší nekropole. Další porůznu zjišťovaný materiál z míst, která jsou známa ojedinělými nálezy hrobů, např. v Chrlicích a patrně i Brněnských Ivanovicích, by tomu nasvědčoval. Totéž lze říci také o menších skupinkách hrobů, které byly zaznamenány např. v Brně-Černých Polích, Otnicích, Strážnici, Vícemilicích atd. Větší počet hrobů byl odkryt pouze na šesti nalezištích (Nový Šaldorf 75, Velatice cca 35, Vyškov 18, Šaratice 28, Sokolnice — 8, Strachotín — 21). Pohřebiště i ojedinělé hroby se nacházejí zpravidla na mírných svazích a terasách, sklánějících se často k potoku. V hrobových inventářích zaujímají důležité místo spony. Mnohé z nich navazují ještě na pozdně římské tvarové tradice, ať již máme na mysli železné nebo bronzové spony samostřílové, honosnější jednodílný derivát podvázané spony z hrobu 1 v Sokolnicích, zhotovený z bronzu. Vyskytnou se i drobnější hybridní tvary, napodobující rovněž pozdně římskou typo-

313 Velké Němčice (sídliště). 1—3,5,6 — jemná keramika se vlešťovanými vzory (typu Murga); 4,7—10 — užitková keramika z drsného písčitého materiálu.

513

314 Drobný inventář z langobardských pohřebišť. 1 —4 — kování opasků; 5 — pozlacené měděné kování dřevěné nádoby; 6—8 — stříbrné kováníčko ozdobného závěsu k opasku; 9—11 — stříbrné a bronzové lancetovité nákončí opasku; 12 — kování kabelky; 13, 14 — přezky; 15 — zlaté závěsky s almandinovými vložkami; 16, 17 — ptačí spony; 18 — pinzeta; 19—24, 26 — esovité spony; 25 — zoomorfní spony typu Herpes; 27—33 — nejběžnější typy lučíkovitých spon; 34 — parohový hřeben; 35 — ozdobný bronzový klíč. 1—4,16, 17 — Znojmo; 5, 12, 15, 20—22, 25—28, 30, 33 — Lužice; 6, 9, 14, 23 — Šaratice; 7, 8, 11, 13, 24 — Velké Pavlovice; 10, 18, 19, 34 — Šakvice; 29, 31 — Holubice; 32 — Borotice; 35 — Rebešovice.

514

vou škálu. Starobylé rysy vykazují také některé časné formy, zdobené vrubořezem. Patří sem např. kusy s rozeklanou nožkou z Blučiny-Nivek a z hrobu 17 ve Vyškově, které vycházejí z okruhu pozdně římských spínadel s lučíkem zdobeným přesekávaným drátkem (obr. 311:18—19). Nejpříznačnější a nejpočetnější skupinu tvoří nicméně spínadla místní podunajské provenience. Kromě spony cikádovité (obr. 311:16) a drobných odvozenin spon plechových (obr. 311:29), je to především bohatý výběr spon zdobených technikou vrubořezu. Jejich charakteristickým znakem je polokruhovitá záhlavní destička a kosočtverečná nebo kosodélníková nožka. Známe je ve více obměnách, které jsou na Moravě reprezentovány překvapivě početnými příklady např. ze Sokolnic, Knínic u Boskovic, Kyjova, Šlapanic, Černína, Mistřína, Tasova atd. (obr. 311:17, 25—28). Zvláštní formu představují klešťovité spony s lalokovitě rozeklanou nožkou (obr. 311:21). K nejčastější součásti kroje a výstroje patřily různé druhy přezek, ať již sloužily jako závěry opasků nebo ke spínání bot. Hojné jsou zejména železné kusy, jejichž škála se pohybuje od větších exemplářů s lyrovitě prohnutým rámečkem až po menší oválné formy (obr. 311:11). Vzácné nejsou ani stříbrné a bronzové přezky s oválným rámečkem a oválnou záchytnou ploténkou, objevující se rovněž v několika velikostech (obr. 311:1—4, 6, 10). Dvě drobná stříbrná a pozlacená nákončí zdobená vrubořezovými úponkami, nalezená v Šaldorfu, jsou na Moravě dosud ojedinělá. V obsahu ženských hrobů se tu a tam vyskytnou stříbrné prsteny, typické jsou náušnice s polyedrickou kostkou a některé další druhy náušnic, navazující na provinciální tradice (obr. 311:7—8, 12 až 14), hojné jsou hliněné přesleny. V mužských hrobech nechybějí bronzové pinzety, často se objevují železné nože, najdeme i železné ocílky s volutovitě zatočenými konci a úlomky pazourku. Poměrně řídké jsou zbraně, reprezentované, ponecháme-li stranou honosnou výzbroj z Blučiny, pouze několika kusy jednosečných mečíků východního nomádského typu, trojbřitými šipkami a zcela ojedinělými sekerami a hroty kopí (obr. 311:23—24, 31, 36—37). Z kostěných nebo parohových předmětů stojí co do množství na prvním místě hřebeny. V naprosté převaze jsou to, podobně jako v Podunají, trojdílné oboustranné formy staršího typu, které barbarské kmeny, usazené v Karpatské kotlině, přejaly z materiální kultury pozdních provincií. Nevymizely ani jednostranné exempláře s trojúhelníkovitým držadlem (obr. 311:33—35). Zcela výjimečně narazíme na

515

pozdější jednostranné hřebeny s táhlým obloukovitým držadlem, které se v našem prostředí počínají objevovat až v době okolo roku 500. V pozdní fázi trvám kostrových hřbitovů typu Nový Šaldorf, Sokolnice, Šaratice [Staňa 1956], Vyškov atd. se počíná stále důrazněji uplatňovat vliv rozvíjející se merovejské civilizace západní. Na její vrub lze přičíst např. výskyt spony typu Krefeld ze Saratic i ojedinělý příklad tzv. spony ptačí z hrobu 17 z téhož naleziště (obr. 311:15, 20). Ani mezi ostatními ukázkami hmotné kultury nechybějí nyní nálezy západní provenience. Svědčí o tom železná kování měšců ze Šaratic a ze Strachotína, drobná jazykovitá kování, snad k řemínkům od podvazků z Nového Šaldorfu, stříbrná pozlacená přezka s ledvinovitou ploténkou, zdobená almandinovými vložkami z Vyškova (obr. 311:9) aj. Působení západního merovejského kulturního okruhu na podunajské prostředí staršího stupně doby stěhování národů se na Moravě projevuje zřejmě také postupnou změnou polohy spon v hrobech, které již nenacházíme na prsou zemřelých, nýbrž v dolní části těla. Zbytky honosného závěsu merovejského typu ležely v hrobě 80 ve Strachotíně [Čižmář—Geislerová—Rakovský 1985]. Keramické milodary jsou v kostrových hrobech zastoupeny vesměs drobnějšími tvary. Výlučně jde o keramiku, hotovenou na hrnčířském kruhu. Část tohoto zboží navazuje na podunajskou hrnčířskou tvorbu z doby okolo poloviny 5. stol., ať již jde o některé džbánovité tvary, nebo černě leštěné dvojkónické misky s vlešťovanými klikatkami. Objeví se i prosté hrnky menších rozměrů z pískem ostřeného tenkostěnného materiálu. Častěji se vyskytují různé formy úzkohrdlých džbánků (obr. 312:1—10, 12—15). Dvojkónické hrnky s horní částí zdobenou vlešťovaným mřížováním připomínají výrobky, které ve druhé polovině 5. stol. produkovaly některé dílny jižně od Dunaje, např. v Ternitz na území Burgenlandska (obr. 312:11). 8.3.3 Sídliště a úroveň výroby Pro poznání úrovně výroby a výrobních znalostí společenstev, usídlených ve druhé polovině 5. stol. na území Moravy má zásadní význam především výzkum sídlišť. Nálezová základna byla v tomto směru ještě do nedávné doby velmi úzká a rozrostla se teprve v poslední době [Tejral 1982]. Geografický rozptyl sídlišť se zhruba kryje s nejhustším zeměpisným rozšířením kostrových hrobů z 5. stol. Nálezy z Uherčic, Mušova, Pavlova a Velkých Němčic leží vesměs v širší oblasti Dyjskosvrateckého úvalu, sídliště v Lovčičkách, Rajhradicích a Brně-Líšni se nacházejí na periférii brněnské sídelní

315 Součásti inventáře bojovnických hrobů 5.-6. stol. 1, 2 — bojové sekery; 3,4 — puklice a držadlo štítu; 5 — dřevěné vědro s měděným okutím; 6, 7 — dlouhá železná kopí. 1, 2 — Saratice; 3, 4 — Rebešovice; 5 — Lužice; 6, 7 — Šakvice.

516

aglomerace, osady v Drysicích, Vrchoslavicích a v Hulíně patří k enklávě nalezišť postupujících Vyškovskou branou do prostoru Hornomoravského úvalu. Zarážející je relativní řídkost nalezišť podobného druhu v Pomoraví, dříve intenzívně osídleném. Ojedinělá pohřebiště a sídliště sice prostupují schůdnými údolími na jihovýchod, do nitra Ždánského lesa, jakož i Vyškovskou branou dále na severovýchod až do úrodných prostor Hornomoravského úvalu, nicméně jejich síť zdaleka nedosahuje hustoty nálezů na Brněnsku. Jejich nedostatek při středním a dolním toku řeky Moravy, kde v poslední době zaznamenáváme nové lokality, může být ovšem způsoben dosavadním nedostatečným stavem archeologické prospekce. Přestože obraz geografického rozložení nalezišť dokládá proti časné fázi doby stěhování národů nárůst nalezišť, zdaleka nedosahuje jeho hustota takové intenzity jako v době římské. Z toho, co je známo, sestávají osady z tohoto období pouze z několika objektů, roztroušených na větší ploše. Sídliště jsou často zakládána na vyvýšených místech nebo vyšších březích řek a potoků. Kromě hospodářských a odpadních jam byly zjištěny i chaty pravoúhlého půdorysu s kůlovou konstrukcí, přičemž nosné kůly byly umísťovány v rozích objektu nebo ve středu jeho kratších stran. Mnohá ze sídlišť pojednávaného typu se nacházejí v podobných polohách jako osady doby římské, ba dokonce v blízkosti nebo přímo v okruhu sídlišť předchozího období (Velké Němčice), jiná, pokud je známo, vznikala na místech zcela nových (Lovčičky, Uherčice, Hulín). Zajímavá je poloha osídlení na ostrožně Staré Zámky u Líšně, která má nepochybně obranný a strategický ráz [Staňa 1970]. Přes sporé doklady osídlení naznačuje archeologický materiál poměrně dobrou úroveň znalostí v některých oborech řemesla. Hovoří o tom i hrnčířská výroba, která představuje zvláštní kapitolu v rámci hmotné kultury tehdejších obyvatel Moravy. Je dostatečně reprezentována jak v kostrových hrobech, tak i na sídlištích. Téměř výlučně jde o dokonalé hrnčířské výrobky, vyhotovené na rychle rotujícím kruhu. Kromě tvrdě vypáleného užitkového zboží z drsného písčitého materiálu (obr. 318:4, 7—10), upoutává pozornost zejména pestré nádobí, zdobené stupnicí vlešťovaných vzorů (obr. 313:1—3, 5—6). Tato hrnčířská práce je zcela totožná s keramickým stylem, který vznikl v Karpatské kotlině v důsledku syntézy různorodých kulturních elementů jihovýchodního a místního podunajského dědictví někdy v průběhu první pol. 5. stol. [Peškař 1983; Tejral

1988]. Co do množství stojí v sídlištních objektech na prvním místě tenkostěnné užitkové zboží, hotovené se značnou dávkou dovednosti na rychle rotujícím hrnčířském kruhu a prozrazující zkušenosti provinciálního podunajského hrnčíře. Vzhledem k téměř výlučnému výskytu podobné hrnčířské práce na těchto sídlištích, lze stěží uvažovat o tom, že by šlo o importy. Tuto hypotézu ostatně zcela jednoznačně vyvrací nové nálezy hrnčířských pecí. Jsou doložena i jiná odvětví specializované řemeslné výroby, např. železářství [Spurný 1950], litecká produkce, šperkařství atd. Hliněná závaží mohou svědčit o podomácké výrobě textilu. O pěstování lnu u Herulů někde v Pomoraví zpravuje Paulus Diakonus. Důležité místo zastával chov dobytka, který u tehdejších kmenů v Podunají uvádí rovněž písemné zprávy. Stupeň zemědělské výroby prozrazují nálezy okrouhlých žernovů pokročilého typu, které na Moravě v předchozí době římské nejsou doloženy. 8.4 Společenské uspořádání a etnická obyvatel Moravy Na charakter sociální struktury obyvatelstva Moravy ve druhé pol. 5 stol. lze usuzovat z poměrů, které panovaly v oblastech, o nichž nás informují antičtí zpravodajové. Něco lze vyčíst i z archeologických pramenů, z charakteru sídlišť a pohřebišť. Proti předchozí době římské, kdy převládaly rozsáhlé sídelní aglomerace zaplňující úrodné sídelní oblasti, konstatujeme do značné míry rozdílný obraz osídlení, který může svědčit o rozdílném sociálním uspořádání. Síť osad z tohoto období je nápadně řídká, nejde o sídliště v pravém slova smyslu, nýbrž pouze o drobné osady a dvorce. Rozdíly dokládá také ráz většiny úplněji prokopaných pohřebišť, která svědčí o tom, že na těchto místech pohřbívaly své mrtvé jen menší komunity. V 5. stol. to není zjev nikterak výjimečný, zdá se dokonce, že to byl v této době vůbec převládající typ hřbitovů. Na některých nalezištích v Panonii byla učiněna velmi zajímavá pozorování, která dokládají mezi jednotlivými osobami nesporné příbuzenské vztahy [Salamon—Lengyel 1980]. Jakkoli nebyly provedeny antropologické rozbory, nevylučuje omezený rozsah většiny moravských pohřebišť z 5. stol., jejich demografická skladba a konečně i ráz inventáře, že i zde mohlo jít v některých případech o místa, která sloužila k poslednímu odpočinku jedinému barbarskému rodu. Forma rodových pohřebišť je dobře známa i z Durynska a fransko-alamanské oblasti, přičemž se předpokládá, že vedle příslušníků rodu zde byla ukládána i čeleď a nesvobodní členové pospolitosti. To-

517

mu by nasvědčovala i situace na moravském pohřebišti ve Strachotíně. Přes důkladné vyloupení lze rozeznat, že pohřby uložené v hlubokých a rozměrných komorách byly zřejmě vybaveny bohatým inventářem. Bohužel se z něho uchovaly jen drobnosti, které unikly pozornosti vykrádačů. Největší bohatství se skrývalo např. ve vyloupeném hlubokém hrobě 80, kde nechyběl zlatý lunicový závěsek zdobený filigránem a granulací, vykládaný temně rudými skly. Dále se našel zlatý prsten se štítkem vyplněným svastikovým vzorem, provedeným technikou cloisonnè, zlatá objímka držadla nože a další předměty. Téhož druhu byl i hrob 156, v němž ležel zlatý triens císařovny Aelie Pulcherie (414—450), a některé další pohřby. Převážně na západním okraji ústřední části hřbitova byly ukládány mělké hroby bez výbavy, které vesměs nebyly znatelně narušeny. Pozoruhodná je poloha rukou zemřelých, které byly složeny nebo zkříženy na prsou [Čižmář—Geislerová—Rakovský 1985, 295]. V pozdně antických hrobech je tento způsob uložení pokládán za doklad christianizace. To by tedy znamenalo, že na pohřebišti ve Strachotíně existovaly složitější kulturní, sociální a snad i etnické poměry. Je dokonce možné, že tato situace souvisí s přítomností skupinek provinciálního obyvatelstva, o jejichž únosech za Dunaj nás vícekrát informují písemné prameny. Snaha o řešení otázky, kdo byl v 5. stol. na Moravě nositelem dějinného vývoje a s jakým konkrétním jménem kmenového společenstva, lze moravský archeologický materiál spojovat, se setkává se značnými potížemi. O podunajském nebo východním původu podstatných částí nositelů moravských památek z 5. stol. hovoří nejen hmotná kultura a mnohé jevy v oblasti magických představ, např. ukládání zrcátek (obr. 311:3) a lebeční deformace, ale i samotný antropologický materiál, který především mezi lebkami s deformacemi, prozrazuje jistý podíl mongoloidních a předoasijských typů. I když vesměs nešlo přímo o východní kočovníky, byl to zřejmě lid úzce spřízněný se skupinami, usídlenými v přilehlém Podunají, mezi nimiž, jak ukazují novější antropologické nálezy nebyly lebeční deformace ani orientální typy nikterak neobvyklé [Kiszely 1971]. Otázka podstaty a charakteru etnického podloží na Moravě ve druhé pol. 5 stol. skrývá další problém, totiž jak dalece mohly přežívat zbytky místní svébské populace hlouběji do doby stěhování národů, v jakém se nacházely stavu a v jakém byly vztahu k novým přistěhovalcům. Drobné osady a dvorce s příslušnými hřbitovy odpovídají spíše představě o sídlech barbarských rodů a družin ponejvíce cizího původu, které ovládly určité území s troskami domácí populace. Jak

518

se hmotná kultura starousedlíků projevuje v archeologických pramenech je stále předmětem diskusí. Již v současné době se nicméně daří zachycovat naleziště, především sídliště, v jejichž náplni, zejména mezi keramikou vyráběnou ve volné ruce, jsou místní svébské tradice patrné. Obtížnost těchto snah může tkvět ve více příčinách. Kromě úbytku původního obyvatelstva a jeho masivní akulturace nebudou zanedbatelné ani momenty sociální, např. prohloubení majetkových a společenských rozdílů mezi dobyvateli a pauperizovanou vrstvou podmaněných, jejichž vlastní kulturní projev mohl být tak chudý, že je archeologicky jen nedostatečně postižitelný. Srovnáváme-li antické písemné zdroje s obrazem, který poskytly archeologické nálezy, připadá v úvahu několik kmenů, které mohly být na Moravě určujícím činitelem vývoje. V pásmu na severním břehu Dunaje je třeba počítat s Rugii, kteří podle Euggipiova podání sídlili podél hranic Norika Pobřežního a vybírali federátní viktualia a daně od některých měst norického pohraničí. Ačkoliv ústředí kmene leželo zřejmě proti římskému městu Favianis, patrně dnešnímu Mautern, připouští někteří badatelé, že jejich doména zasahovala až do severních částí Dolního Rakouska a do jižních okrajů Moravy. Rugiové však nejsou jediným historicky doloženým kmenem, s nímž je možno moravský nálezový fond spojovat. V některých pracích, pokoušejících se o interpretaci literárních pramenů, se ozvaly hlasy, které někde v končinách severně od Dunaje hledají kmenové ústředí Herulů [Dobiáš 1964]. V Příčernomori jsou družiny Herulů, kam zřejmě přitáhly spolu s Góty a ostatními germánskými kmeny ze své severské domoviny, připomínány již ve 3. stol. Znovu se vynořují na světlo dějin až po polovině následujícího věku, kdy byla jejich říše na březích Azovského moře podmaněna východogótským králem Hermanarichem. Spolu s ostatními barbary východního původu se účastnili útoků na Řím. Jejich východní větev se posléze stala součástí hunského kmenového svazu, neboť Herulové jsou Jordanem jmenováni mezi účastníky bitvy u Nedao v polovině 5. stol. V oblasti středního Podunají se shledáváme se jménem tohoto kmene poměrně záhy. K roku 409 jsou uváděni ve společnosti bojových družin ostatních barbarských kmenů z Podunají, jako účastníci barbarské invaze do Galií. Lokalizaci na levý břeh Dunaje podporuje dále Popis světa Julia Honoria, který je umisťuje mezi kmeny Markomanů a Kvádů. Zdá se, že Herulové hráli důležitou roli i v následujících letech druhé pol. 5. stol. Podle Jordana se oddíly Herulů, spolu s dalšími podunajskými kmeny, podílely na Odoakarově tažení do Itálie. Že se tehdy jejich

ústředí nacházelo někde na vnější, barbarské straně dunajského toku, vyplývá opět z jedné zmínky Prokopiovy a konečně i z toho, že podnikali vpády do Norika a do Panonie. Eugippius líčí k roku 480 vpád Herulů, který postihl město Ioviacum západně od Lince. Panonie očekávaly ničivé útoky Herulů v roce 488 a v letech následujících. S touto invazí, která zřejmě učinila konec římskému životu v Podunají, můžeme patrně spojovat i hrozivé líčení posledních dní provincie, které podává Ennodius. Názoru, který hledá kmenové ústředí Herulů v oblasti severně od Dunaje by neodporoval ráz archeologického ani antropologického materiálu, který, jak již bylo prokázáno, má nesporné vztahy k východogermánským a jezdecko-nomádským kulturám v Podunají. Není dokonce vyloučeno, že vládnoucím herulským rodům by bylo možno připsat také královské hroby z Blučiny-Cezav a ze Žuráně. Severské prvky v inventáři těchto souborů mohou dokumentovat úzké vztahy tohoto kmene k mateřské oblasti na severu, kam se také jeho části pokusily, jak to vysvítá z dramatického líčení byzantského historika Prokopia, po rozdrcení kmene Langobardy v Podunají, přesídlit. Naznačují-li však písemné prameny existenci království Herulů v oblasti na severním břehu Dunaje a přiřkneme-li jim dokonce mnohé nálezy z druhé poloviny 5. století, neznamená to, že by zde existovala etnicky zcela jednoznačná situace. Vzhledem k tomu, že historicky doložené kmeny, mezi nimi i Herulové, tvořily jen úzkou vládnoucí vrstvu, ovládající další skupiny, mezi jiným i zbytky domácích Svébů a útržky dalších kmenových společenstev různého původu, můžeme předpokládat velmi pestrou etnickou mozaiku. Že nedošlo k dokončení asimilačního procesu a k vytvoření jednotnějšího kulturního a etnického útvaru lze připsat na vrub krátké době trvání herulského kmenového svazu. Byl zničen novými barbarskými skupinami, které do Podunají přitáhly od severozápadu a které se trvale nepodařilo začlenit do rámce herulské říše. Byli to Langobardi, kteří v následujícím období ovládli země, ležící na středním Dunaji. 8.5 Morava pod panstvím Langobardů Pozoruhodná epizoda langobardského tažení přes naše území k jihu, upoutávala pozornost badatelů, zabývajících se nejstaršími dějinami Čech a Moravy již od počátku novodobého dějepisectví. Langobardi, labskogermánský kmen ze skupiny Svébů, jsou již v době Augustově a o něco později i Tacitem uváděni mezi dolním Labem a řekou Allerou v severozápadním Německu, kde na jejich původní sídla dodnes upomíná jméno kraje Bardengau. Někdy na počátku

519

doby stěhování národů se jádro kmene hnulo směrem jižním a v průběhu 5. stol. postupovalo spolu s tříští dalších dolnolabských kmenů různého původu podél toku Labe k jihu. Někde v oblasti středního Německa přijaly tyto skupiny mnohé z rozvíjející se hmotné kultury Durynků a část jich patrně strhly s sebou. Protáhly zřejmě Čechami a na sklonku 5. stol. se ocitly v Podunají, kde se při sledování jejich osudů dostáváme již na pevnější historickou půdu. Z písemných pramenů se dovídáme, že Langobardi okolo roku 489 obsadili tzv. Rugiland, pás na levém břehu Dunaje přibližně mezi dnešním Klosterneuburgem a Kremží v Rakousku, který se uprázdnil po rozbití říše Rugiů Odoakarovým bratrem Hunwulfem. Odtud se za přispění nových migračních vln ze severu dále rozšiřovali směrem východním, nejprve do záhadné krajiny zvané Feld a zřejmě i na Moravu. Někde zde se srazili s východogermánským kmenem Herulů, který porazili a počali pronikat do kdysi bohaté provincie Panonie. Celá Panonie připadla Langobardům až roku 546, kdy jim byla poskytnuta byzantským císařem Justiniánem I. za stálá sídla. Nicméně kmen zde setrval pouze do roku 568. Tehdy, o velikonočních svátcích, dne 1. dubna, byl kmen králem Alboinem se všemi svými příslušníky i majetkem odveden do severní Itálie. Situace v Panonii, v důsledku průniku Avarů do Karpatské kotliny, nebyla již bezpečná. V severní Itálii vytvořili Langobardi, provázení na své cestě i dalšími útržky germánských kmenů, vlastní stát, jehož centrem se stala Pavie. Langobardská říše trvala až do roku 774, kdy byla zničena Franky. Dějiny Langobardů v Itálii, které ještě dnes připomíná jméno Lombardie, úrodného kraje v Pádské nížině, jsou však mimo rámec našeho zájmu. Ten se soustřeďuje pouze na otázku pobytu tohoto kmene na území Moravy. Nemalý počet historických studií se již v minulosti snažil rozřešit problém, zda přítomnost Langobardů na našem území měla trvalejší ráz či byla pouze dočasnou zastávkou, pokoušel se zrekonstruovat směr postupu langobardských družin z původních sídel k jihu, jakož i stanovit dobu příchodu kmene k Dunaji, na půdu kdysi římského impéria. Poznatky o nejstarších osudech Langobardů čerpali historikové v minulosti pouze z historických zpráv. Kromě zmínek byzantských dějepisců, to byly tři hlavní prameny, totiž spisek Origo gentis Langobardorum (Původ kmene Langobardů), který vznikl r. 668 v Pavii jako úvod k zákoníku, vydaném králem Rotharem, dále Historia Langobardum od benediktinského mnicha Paula Diakona z let 770—790 a konečně Historia Langobardum codicis Gothani, sepsaná ve Fuldě r. 807 až 810. Již dříve však bylo

poukázáno na nepřesnost informací, které tyto langobardské kroniky, založené spíše na údajích, čerpaných z různých legend a pověsí, poskytují. Pochybnosti vyvolávalo již líčení o původu kmene někde ve Skandinávii, o posunu jeho sídel na pevninu, bojích s Vandaly atd. Zcela bájný charakter má zkazka o vzniku jeho jména (Langobardi — Dlouhobradí), které mu mělo být sděleno samotným bohem Wotanem. Současné archeologické i historické bádání považuje verzi o skandinávské kolébce kmene za nevěrohodnou a hledá jeho kořeny spíše při dolním Labi, kde jej připomíná již na počátku 1. stol. římský letopisec Velleius Paterculus a později i Tacitus. V této oblasti se také vyvinula nejstarší hmotná kultura Langobardů z předchozích kultur doby železné. Spletí záhad bylo opředeno líčení pochodu kmene od Severního moře k Dunaji, zcela v oblasti dohadů zůstávaly úvahy o trase tohoto tažení a o lokalizaci tří nejvýznamnějších zastávek, legendárních zemí či krajů, uváděných poprvé v obou nejstarších pramenech pod názvy Anthaib, Bainaib, Burgundaib. Především označení Bainaib vyvolalo mnoho spekulací o pobytu kmene v Čechách (Bojohaimum), některé zdroje se dokonce zmiňují o troskách paláce a sídle langobardského krále Wachona rovněž někde v Čechách. Ze všech těchto bájných zvěstí ovšem nelze vyvozovat vážné historické závěry. Jediná přesvědčivá data pocházejí teprve z doby působení Langobardů v Podunají, avšak ani z tohoto období nejsou jednotlivé děje časově a místně určeny vždy tak, aby jich mohlo být využito k plynulému vylíčení běhu událostí. Písemná tradice hovoří o krátkém setrvám kmene v někdejší zemi Rugiů a posléze jeho přemístění na rovinaté území, které se v barbarské řeči nazývalo „feld". Otázka, kdy se tak přesně stalo a hlavně kde se tento „feld" nacházel je opět problematická. V novější literatuře bývá zmíněná končina ztotožňována s Moravským Polem, Vídeňskou kotlinou či nížinou v okolí Tulinu (Tullner Feld) [Adler 1976]. Někde zde došlo také k rozhodujícímu střetnutí s Heruly, jimž byl kmen Langobardů podroben, a k vítězství, které dalo základ langobardské moci v Podunají. Ani tato událost není přesně chronologicky fixována, avšak pádné historické argumenty se přimlouvají snad za léta 508 až 510. Jak dlouho žili Langobardi v područí Herulů a jaké byly ostatní vzájemné vztahy obou kmenů, není rovněž jasné. Největší rozpor langobardských dějin v Podunají, jehož překlenutí není bez významu pro řešení otázky odchodu Langobardů z našeho území, tkví v nejistém datu posunu tohoto kmene do oblastí jižně od Dunaje, na půdu někdejší Panonie.

520

Spoléháme-li na historické údaje, pak se doba, kdy Langobardi překročili Dunaj a usadili se v Panonii, dá určit, odečteme-li dobu trvání langobardské okupace od data 568, kdy kmen území této provincie definitivně opouští. Zde však není situace zcela jednoznačná. Starší skupina pramenů, totiž Paulus Diakonus a Origo Gentis Langobardorum hovoří o 421etém obsazení Panonie, z čehož by bylo možno vyvozovat, že se Langobardi přesídlili již okolo roku 526. Pozdější z pramenů, Historia Langobardorum Codicis Gothani, se zmiňuje pouze o 22 letech trvání langobardské vlády nad podunajskými provinciemi. Tím se tato zpráva blíží k historickému datu 546, kdy Panonie byla oficiálně odevzdána do rukou langobardského krále Audoina na základě smlouvy s císařem Justiniánem I. V poslední době se dějí pokusy o řešení tohoto rozporu poukazem na tendečnost langobardských dějepisců a dochází se k závěru, že kmen počal pronikat na půdu Panonie již poměrně záhy, přičemž územími, která byla Langobardům předána Byzancí, je třeba rozumět nejjižnější části provincie mezi Sávou a Drávou [Bóna 1988]. Nejasnost Učení, která se objevují v písemných zprávách, způsobila, že se badatelé při řešení langobardské otázky zaměřují čím dále tím více na archeologické prameny. 8.5.1 Archeologický obraz langobardské okupace Moravy Na Moravě se největší soustředění řadových hřbitovů, které můžeme připsat Langobardům, rozkládá na Brněnsku, Znojemsku a v pásmu jihozápadně od Hodonína až k Šakcicím na Břeclavsku. V dřívější době se znalosti o kultuře labskogermánských skupin, spojovaných s Langobardy, opíraly především jen o ojediněle vykopané hroby nebo menší skupinky pohřbů, např. v Saraticích, Rebešovicích, Holáskách atd. Teprve v posledních letech se počet úplněji prokopaných nekropolí podstatně rozrostl. Tak např. v Holubicích bylo odkryto 107 hrobů, v Šakvicích 56, v Čejkovicích 36, v Boroticích 35 a v Lužicích nedaleko Hodonína dokonce 120. I když úplnější a plastičtější obraz langobardského osídlení na Moravě poskytne teprve kompletní zpracování a analýza starších a především nejnovějších nálezových fondů, již dnes umožňují dosud publikované předběžné zprávy učinit si představu o postupu langobardských posunů v Podunají a o přerodu jejich původních kulturních forem, vrcholící ve skvělých nálezech, zjišťovaných na území někdejší provincie Panonie a v severní Itálii. Zdá se, že soustředění nejstarších pohřebišť a nálezů, které by bylo možno spojovat s langobardským, labskogermánským prostředím se nachází pře-

Mapka 31 Langobardské osídlení Moravy. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory Langobardů na jižní Moravě; E — kostrové pohřebiště. 1 — Brno-Holásky; 2 — Brno, Kotlářská ul.; 3 — Borotice; 4 — Čejkovice; 5 — Holubice; 6 — Lužice; 7 — Oblekovice; 8 — Rebešovice; 9 — Smolín; 10 — Šakvice; 11 — Saratice; 12 — Velké Pavlovice; 13 — Znojmo.

devším na území naddunajského Dolního Rakouska a na Moravu zasahuje jen okrajově. Není bez zajímavosti, že tyto nejstarší stopy nesou nesporný durynský ráz. Některé předměty a součásti oděvu, zejména spony byly podle všech náznaků vyrobeny ještě v durynských dílnách. Jde o různé varianty časných spon s oválnou nožkou a klešťovitě vykrojenou nebo rozeklanou záhlavní destičkou, jejichž plošné články jsou zdobeny ještě jednodušším vrubořezem, dále rané formy tzv. spon ptačích a esovitých spon s příčně členěným tělíčkem, některé durynské napodobeniny podunajských spon s polokruhovitou záhlavní destičkou a kosočtverečnou nožkou atd. Objeví se i některé velmi časné ukázky durynské tvarové škály s úzkou nožkou. Mnohé z těchto věcí se k Dunaji zřejmě nedostaly pouhou obchodní výměnou, ale byly příchozími při521

neseny přímo ze severu. Totéž platí také o některých druzích keramiky, zejména o tzv. durynských mísách, vytáčených z jemného, plaveného materiálu na hrnčířském kruhu a zdobených vlešťovanými vzory. Kdy tyto hřbitovy počaly být zakládány, můžeme soudit z nejstarších nálezů, které v poměrné shodě s písemnými prameny ukazují na sklonek 5. stol., kdy byl Langobardy obsazen Rugiland. Ojedinělé ukázky časných durynských typů spon a durynské keramiky z ojedinělých jihomoravských pohřebišť (Borotice, Lužice) by nevylučovaly, že jen zanedlouho poté se langobardské skupiny přesouvaly dále k severu (obr. 314:30,32). Další fáze langobardského vývoje v Podunají je charakterizována zřetelným rozmnožením, nalezišť na území Dolního Rakouska, ale především na jižní a střední Moravě, což naznačuje další posun těžiště

316 Významné nálezové soubory z 1. poloviny 6. stol. 1 — inventář hrobu č. 6 v Šaraticích se stříbrným nákončím a zlatým brakleátovým závěskem; 2 — inventář hrobu kovolitce z Brna, Kotlářské ulice.

522

osídlení severním směrem. Současně však další skupiny postupují směrem východním podél toku Dunaje, kde zakládají další pohřebiště a některé z nich se dostávají snad již i na půdu Panonie. Pokud nepadl inventář hrobů za oběť častému vylupování, předvádějí moravská pohřebiště bohatou škálu hmotné kultury první pol. 6. stol. V mužských hrobech se objevují poměrně často zbraně, meče-spathy běžného merovejského typu, štítová kování, různorodé formy kopí a vrhacích oštěpů, mezi nimiž vynikají dlouhé hroty, zvané ango, které mají svůj původ ve franské oblasti. Časté jsou i různé typy seker (obr. 315:1—3, 4, 6—7). V ženských hrobech se nachází pestrá škála přezek a bronzových nebo stříbrných nákončí jazykovitého nebo lancetovitého tvaru (obr. 314:9—11; 316). Charakteristická jsou kování ozdobných cingulovitých závěsů, k nimž náležely i bronzové klíče, symbolizující postavení ženy v domácnosti (obr. 314:6—8, 35), dále pestrá paleta skleněných nebo křišťálových perel, hliněných přeslenů

317 Ukázky nálezů z. hrobů časné merovejského období. 1—3 — esovité spony; 4 — skleněný pohár; 5, 6 — lučíkovité spony. 1—3 — Lužice; 4 — Brno-Černá Pole; 5, 6 — Holubice.

523

atd. Pro langobardsko-durynský okruh řadových hřbitovů je zvlášť typický milodar železných tkacích mečíků, které rovněž patřily k příznačným ženským atributům. Jak v mužských, tak v ženských hrobech ležely parohové hřebeny. Na rozdíl od oboustranných hřebenů, obvyklých v předchozím období, jde tu především o trojdílné formy protáhlého tvaru s ozubením pouze na jedné straně (obr. 314:34). V průběhu první pol. 6. stol. se u Langobardů na našem území vytváří charakteristické typové spektrum spínadel, z nichž sice podstatná část navazuje na starší durynské předlohy, tvarové vlastnosti i výzdobné detaily vrubořezové ornamentiky však prozrazují silné působení franských, avšak také místních, podunajských liteckých tradic. Střídají se zde různé typy vyspělých spon s klešťovitě rozeklanou nebo pravoúhlou záhlavní destičkou, jejichž oválnou nožku zdobí geometrický pletenec provedený technikou vrubořezu, spony se záhlavní destičkou, přetvořenou v ptačí hlavičky, avšak i pozdní formy s oválnou nožkou a polokruhovitou záhlavní destičkou, opatřenou lemem hřibovitých knoflíků (obr. 314:27—29, 31, 33; 317:5—6). Z tohoto základu později vyrůstají mnohé pozdější formy, užívané ve druhé pol. 6. stol. Neobyčejně pestrá je rovněž škála drobných esovitých spon, zpestřených často nejen vrubořezem, ale i skleněnými vložkami (obr. 314:19—26; 317:1—3). Rozšíření podobných typů převážně v pásmu severně od Dunaje, především na jižní Moravě a v Dolním Rakousku, jakož i přímé doklady o jejich místní výrobě, které byly učiněny v hrobě kovolitce z dolnorakouského naleziště v Poysdorfu, ležícího těsně při moravských hranicích, dovolují o těchto sponách hovořit jako o výrobcích severodunajské provenience. Jsou dokladem rozvoje langobardské kultury a drobného uměleckého řemesla v první polovině 6. stol. Právě do tohoto období spadá také neobyčejný rozmach pestré v ruce hotovené keramiky, která ani po tvarové, ani po výzdobné stránce nezapře svůj polabský původ. Bylo zjištěno, že mezi jednotlivými pohřebišti existují určité rozdíly v zastoupení jednotlivých typů, což dokládá, že keramika byla většinou robena na místě, v rámci komunity. Současně dokumentuje tato skutečnost různorodost polabských osadníků, kteří tvořili langobardský kmenový svaz. Převládají ponejvíce mísovité nádoby dvojkónické profilace, vakovité formy a hrnky a nechybějí ani prosté hrnce se zataženým okrajem, obvyklé v celé labskogermánské sféře. Rytá výzdoba střídá mebopovité vzory, svislé třásně atd. Zvlášť typický je dekor zavěšených trojúhelníků, vyplněných tzv. klínovitými vrypy. Působivá je plastická výzdoba, která opakuje

524

svislá plastická žebra nebo šikmé žlábky, které prohýbají stěny nádob. Keramika vytáčená na hrnčířském kruhu se objevuje jen výjimečně a navazuje na formy obvyklé v západní fransko-alamanské oblasti nebo vyráběné ještě v této době v některých podunajských keramických centrech (obr. 312:16—34). Dalekosáhlé kontakty s franským prostředím dokumentují nyní také nálezy některých importů, vyráběných v porýnských dílnách, např. měděných míst s perlovým okrajem z Borotic, Lužic a dalších míst severně od Dunaje. Téhož původu jsou i drobné součásti hrobové výbavy, franské typy spon, okrouhlá prolamovaná kování tašek apod. Charakter pohřebišť prozrazuje jisté rozdíly v sociálním uspořádání langobardské společnosti. Na kompletně prokopané nekropoli v Holubicích se vyrýsovaly přibližně dvě velké skupiny hrobů, které mohou souviset s rodovými komunitami, které pohřbívaly na svém vymezeném úseku. Pozornosti zaslouží menší pohřebiště v Šakvicích. Mnohé z hrobů byly zapuštěny do rozměrných vydřevěných hrobových komor, nechyběla ani hrobka 7,5 m hluboká o rozměrech 560 x 390 cm. Ve více případech byly objeveny rituálně uložené kostry koní nebo jejich části. Nákladně budované hrobové komory dovolují

319 Žuráň u Podolí. 1 — část slonovinové pyxidy z hrobky II (v 7,4 cm); 2 — letecký snímek výzkumu kamenného mauzolea z doby stěhování národů (výzkum J. Poulíka z r. 1952).

525

usuzovat, že na tomto místě pohřbívala vyšší nadřazená vrstva tehdejší společnosti. Z jejího bohatství se však zachovaly jen ubohé trosky, neboť všechny hroby bez výjimky byly již v minulosti důkladně vyloupeny; dřevěné konstrukce mnohých hrobek, původně dutých, se zřítily a zasypaly ostatky mrtvého. Lupiči ponechali bez povšimnutí především keramiku a železné předměty, ze šperků a ozdob byly však zachráněny pouze skromné zbytky, několik stříbrných pozlacených spon, kování a součástí koňských postrojů (obr. 318). Stejný osud postihl i další pohřebiště. Ze sto pěti hrobů v Holubicích bylo jen několik ušetřeno pozdějších zásahů. V některých porušených a vyloupených hrobech archeologové pozorovali, že s kostrami vykrádači manipulovali v době, kdy vaziva ještě nebyla zcela zetlelá, takže v mnoha případech přemístili celou končetinu nebo část trupu. Záhada vylupování langobardských hrobů, které se tudíž muselo dít nedlouho po uložení posledních zemřelých do země, vyvolala živou diskusi a dodnes není vysvětlena. Snad je měli na svědomí samotní Langobardi, kteří se před svým odchodem ze země nechtěli rozloučit s bohatstvím tehdy velmi ceněných drahých kovů, snad jiné etnické nebo sociální skupiny, které ovládly situaci po ústupu kmene k jihu. O tom, kdy Langobardi opustili jižní Moravu, se často vedly spory. Zatímco zmiňovaná vývojová fáze, bohatě zastoupená prakticky na všech kostrových nekropolích na Moravě, dokládá, že těžiště langobardského osidlem v první pol. 6. stol. leželo v oblastech severně od Dunaje, zaznamenáváme v následujícím období zřetelný úbytek nálezů. Přesto však v některých hrobech objevujeme v poslední době věci, které by bylo možno zasadit do období pozdějšího, snad do doby okolo středu 6. stol. nebo do let bezprostředně následujících. Jde o některé typy esovitých spon, které podle dobře datovatelných obdob v Panonii lze klást již do pozdních let 6. stol., některá další spínadla a kování zdobena zvláštním smyčkovitým ornamentem, který má blízko k tzv. I. zvěrnému stylu atd. Pozdní je i hrob 55 z Lužic, v němž se kromě vyspělých ukázek langobardských ozdob vyskytl i zlatý solidus císaře Justiniána I. Otázka, kdy vlastně Langobardi opustili naše země je tedy stále otevřena a přímo závislá na řešeních archeologické chronologie, která jsou v poslední době ve značném pohybu. Pozdní nálezy, mající obdoby v langobardských hrobech z Panonie, kam se kmen v určité časové fázi uchýlil, představují jistě nejpozdnější vrstvu langobardského osídlení, avšak její absolutně chronologické vročení je dosud nejisté.

526

320 Žuráň u Podolí. 1 — část dřevěného trámu s výzdobou pletence; 2 — železné svícnovité předměty neznámého účelu.

8.5.2 Archeologie a dějiny Langobardů na území severně od Dunaje Srovnáme-li výsledky dosavadního archeologického bádání se známými historickými událostmi, tradovanými písemnými prameny, neuniknou přesto některé shody. Z náznaků, získaných na základě dosavadního stavu rozpracovanosti archeologických pramenů vyplývá, že počáteční fáze langobardských pohřebišť, charakterizovaná silnými durynskými tradicemi, spadá na sklonek 5. stol. a do doby okolo roku 500, kdy byla zakládána především pohřebiště v oblasti dolnorakouského Weinviertelu. Někde zde je třeba hledat bájný Rugiland a rovinaté území

"feld", které byly prvními zastávkami kmene v Podunají. Takovéto časové určení věak přináší některé další aspekty, z nichž může vyplývat, že nejstarší labskogermánští kolonisté se v oblasti severně od dunajského toku ocitli v těsném sousedství společenstev, usedlých zde již v dřívějším období, která ještě v této době pohřbívala na menších hřbitovech typu Nový Šaldorf, Strachotín, Vyškov. Na předchozích stránkách jsme památky tohoto druhu připsali tříšti různorodých populací východogermánského nebo místního původu, které byly sjednoceny patrně pod vládou herulských vládnoucích rodů. Pokud se souběžnost těchto pohřebišť prokáže, odpovídalo by to historickým zprávám o krátkodobém soužití Langobardů s Heruly, jimž byli Langobardi zprvu podřízeni. Následující fáze, zabírající zhruba první pol. 6. stol., přináší obraz posunu nalezišť, připisovaných Langobardům, na území jižní a střední Moravy. Jejich bohatství odráží, přes masivní vylupování, neobyčejný kulturní a patrně i mocenský rozmach a konsolidaci langobardského kmenového svazu v Podunají. Historický rámec tvoří událostí, související se zlomením mocenské převahy Herulů, jimž byli Langobardi do této doby poplatní. Je lhostejno, zda to byla útočnost Herulů samotných, jak píše Prokopios, nebo vražda bratra herulského krále, která se uskutečnila z příkazu langobardské princezny Rumetrud na langobardském královském dvoře, jak dovozuje Paulus Diakonus. Jisté je, že spor rozhodla bitva, která znamenala drtivou porážku Herulů a rozpad jejich říše. Jen krátce poté byl vítěz, langobardský král Tato, zavražděn svým synovcem Wachonem. Faktem zůstává, že doba vlády krále Wachona, která trvala až do roku 540, znamenala vrchol langobardské moci v oblasti severně od Dunaje, kterou se tento panovník snažil zajistit sítí smluv s okolními vladaří, mimo jiné především s franskou říší. Archeologický obraz, který vykreslují památky z řadových pohřebišť na Moravě tomuto historickému schématu naprosto odpovídá. Některé přechodné formy spon, ostatní drobné industrie a keramiky, které vznikaly zřejmě již v této vývojové fázi, shledáváme také na pohřebištích z území Panonie. To by nevylučovalo možnost vyčlenění jakési přechodné fáze, v níž se odehrál postupný přesun jádra kmene do Panonie. Podle všeho k tomu mohlo docházet již v desetiletích před polovinou 6. stol., neboť období po tomto datu přináší nové formy hmotné kultury, které jsou již charakteristické pro langobardské prostředí v Panonii. Mnohé z nich, zejména spony, se často se svými nositelkami dostávaly až na půdu severní Itálie, kde byly v letech těsně po roce 568 s nimi ukládány do země.

527

Větší část langobardských rodů a ostatních s nimi spřízněných skupin odešla zřejmě v letech okolo středu 6. stol. Stalo se tak pravděpodobně v souvislosti se smlouvou, uzavřenou mezi králem Audoinem a byzantským císařem Justiniánem I., podle níž byly Langobardům postoupeny jako nový domov jižní části někdejší provincie Panonie. Archeologické prameny, zejména pozdní materiál z některých pohřebišť, např. z Lužic, Velkých Pavlovic a z dalších míst ovšem naznačuje, že zbytky labskogermánského osídlení mohly na našem území přežívat ještě hlouběji do druhé pol. 6. stol. Jejich další osudy jsou však zahaleny temnotou. Tendence Langobardů přesunout se k jihu souvisí s obecnou snahou většiny germánských kmenů obsadit území někdejší západořímské říše. Mohly však mít i jiné příčiny, mimo jiné také tlak, vyvolaný pronikáním prvních historických Slovanů do oblasti středního Dunaje. O přítomnosti slovanských kmenů jižně od Karpatského oblouku a východně od sídel Langobardů již v první pol. 6. stol., svědčí zpráva byzantského letopisce Prokopia. Když byl r. 510 langobardský král Tato zavražděn svým synovcem Vachonem, Tatonův vnuk Hildigis uprchl s některými svými věrnými ke Gepidům, kteří žili někde v dnešním východním Maďarsku. Výslovně se uvádí, že při útěku protáhl zemí Slovanů, přičemž jedinou nejkratší cestou mohlo být v tomto případě jen jihozápadní Slovensko. Tomu naprosto odpovídá i celková nálezová situace v pásmu severně od středního toku Dunaje. Ukazuje se, že kostrové hroby i ostatní památky, připisované Langobardům nebo útržkům ostatních polabských kmenů, které se účastnily velkého tažení k jihu, nepřekračují na východě pásmo Malých a Bílých Karpat, ba dokonce je nenacházíme ani na severní Moravě. Jen stěží se můžeme domnívat, že by úrodná jihoslovenská nížina zůstala v této době neobydlena a lze právem předpokládat, od doby, kdy odtud mizí poslední neslovanské osídlení, se dostala do zájmové sféry Slovanů, pronikajících sem z východu [Tejral 1975]. Kdy se tomu tak však stalo, neposkytují ani historické, ani archeologické prameny přesvědčivé doklady. Vzhledem k tomu, že na Moravě dosud neexistují žádné důkazy o přímém a širokém styku langobardského prostředí s nejstarší slovanskou kulturou s keramikou pražského typu, lze předpokládat, že postupná slovanská infiltrace na naše území započala až v době, kdy již slábla langobardská moc i v samotné Panonii, tedy někdy v poslední třetině 6. stol. Tomu by neodporovala ani některá, dosud nezveřejněná archeologická svědectví z dosud největší slovanské žárové nekropole s keramikou pražského typu na území střední Evropy, které bylo odkryto již

před lety v Přítlukách [Poulík 1951; 1960]. 1 když jsou přesnější data příchodu našich slovanských předků a okolnosti, za nichž se tak dálo, zamlženy, nevylučují některé ojedinělé formy nádob v inventáři nálezových souborů s keramikou pražského typu, že se Slované s útržkovitými zbytky labskogermánského

528

osídlení, které v zemi setrvalo po odchodu převážných a sociálně i politicky nejvýznamnějších částí langobardské populace, setkat mohli. Nicméně objasnění otázky přežívání neslovanského etnika a jeho asimilace slovanskými příchozími si ještě vyžádá značného badatelského úsilí.

VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE K PRAVĚKÝM DĚJINÁM MORAVY

Absolon, K. (1929): New fossil human skeletons in Moravia, Anthropologie 7, 79 až 89. Absolon, K. (1935): Otaslavice, eine neue grosse palaeolithische Station in Mähren mit Quarzit-Aurignacien, Brno. Absolon, K. (1935/36): Über Grossformen des quarzitischen Aurignaciens der paläolithischen Station Ondratice in Mähren. Typologie der s. g. "Gigantolithen", Brno. Absolon, Ch. (1936): Les flûtes paléolithiques de l'Aurignacien et du Magdalénien de Moravie analyse musicale et ethnologique comparative avec démonstrations (Extrait du Congrés Préhistorique de France — XII Session 1936), Paris 1937, 770—784. Absolon, K. (1938a): Die Erforschung der diluvialen Mammutjäger-Station von Unter-Wisternitz an den Pollauer Bergen in Mähren. Arbeitsbericht für das zweite Jahr 1925, Brno. Absolon, K. (1938b): Výzkum diluviální stanice lovců mamutů v Dolních Věstonicích na Pavlovských kopcích na Moravě. Pracovní zpráva za první rok 1924, Brno. Absolon, K. (1944/45): Praehistorický výzkum jeskyně Býčí skála na srovnávacím základě, Brno. Absolon, K. (1945): Výzkum diluviální stanice lovců mamutů v Dolních Věstonicích na Pavlovských kopcích na Moravě. Pracovní zpráva za třetí rok 1926, Brno. Absolon, K. et al. (1933): Bericht der čechoslowakischen Subkommission der „The international Commission for the Study of fossil Man" bei den int. geol. Kongressen, Brno. Absolon, K.-Czižek, R. (1926): Paleolitický výzkum jeskyně Pekárny na Moravě. První zpráva, ČMZM XXIV, 1—59. Absolon, K.-Czižek, R. (1927): Paleolitický výzkum jeskyně Pekárny na Moravě. Druhá zpráva za rok 1926, ČMZM XXV, 112—201. Absolon, K.-Czižek, R. (1932): Paleolitický výzkum jeskyně Pekárny na Moravě. Třetí předběžná zpráva za rok 1927, ČMZM XXVI—XXVII, 479—598. Absolon, K.-Kašlík, H. (1936): Nejstarší hudební nástroje světa, nalezené na Moravě, Lidové noviny 19. 4. 1936, 11—12. Absolon, K.-Klíma, B. (1977): Předmostí. Ein Mammutjägerplatz in Mähren, Praha. Adámek, F. (1961): Pravěké hradisko u Obran, Brno. Adámek, F. (1972): Halštatský pohřeb v Býčí skále, Blansko.

Adler, H. (1976): Kaiserzeitliche Funde aus Baumgarten an der March, MAGW 106, 3—16. Aimé, G. et al. (1989): Épipaléolithique et Mésolithique entre Aedennes et Alpes: les grandes lignes des résultats actuels, in: Epipaléolithique et Mésolithique entre Ardennes et Massif Alpin. Mém. de la Soc. d'Agriculture, Lettres, Sciences et Arts de la Haute-Saône, Archéologie Besançon 2, 7—15. Alfawicka, S. (1970): Keramika malowana okresu halsztackiego w Polsce, Warszawa—Wrocław—Kraków. Alföldi, A. (1932): Leletek a hun korszakból es ethnikai szétválasztásuk, Funde aus der Hunnenzeit und ihre ethnische Sonderung, Arch. Hung. IX, Budapest. Allsworth-Jones, P. (1986): The Szeletian and the Transition from Middle to Upper Palaeolithic in Central Europe, Clarendon Press, Oxford. Bálek, M. (1991): Dvojitý kruhový příkop věteřovské skupiny u Šumic, okr. Znojmo, AR XLIII, 247—252. Bálek, M.-Čížmář M. (1990): Nové poznatky o hradišti Réna u Ivančic, AR XLII, 587—592. Bálek, M.-Dvořák, P.-Kovárník, J. (v tisku): Gräberfeld der Glockenbecherkultur bei Tvořihráz (Bez. Znojmo), PA. Bálek, M.-Hašek, V. (1991); Výsledky použití letecké a archeogeofyzikální prospekce při výzkumu neolitického sídliště u Vedrovic, ČMMB LXXVI, 31—39. Bálek, M.-Hašek, V.-Měřínský, Z.-Segeth, K. (1986): Metodický přínos kombinace letecké prospekce a geofyzikálních metod při archeologickém výzkumu na Moravě, AR XXXVIII, 550—574. Bálek, M.-Hašek, V.-Ondruš, V.-Segeth, K. (1989): Aerial Survey and Geophysical Methods in archaeological Investigations of Neolithic Circular Objects in Moravia, Prz A 36, 5—16. Bálek, M.-Rakovský, I. (1990): Příkop lidu s moravskou malovanou keramikou v Němčičkách, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, 38—50. Bátora, J. (1981): Die Anfänge der Bronzezeit in der Ostslowakei, SlA XXIX/1, 7—15. Bátora, J. (1986): Výskum pohrebiska zo staršej doby bronzovej v Jelšovciach, AR XXXVIII, 263—274. Bayer, J. (1924): Eine Mammutjägerstation im Löss bei Pollau in Südmähren, Die Eiszeit I, Leipzig, 81—88.

505

Bayer, J. (1925): Die ältere Steinzeit in den Sudetenländern, Sudeta I, 21—120. Becker, M.-Böttcher, G.-Gosch, G.-Weber, T. (1992): Ein „Fürstengrab" der spätrömischen Kaiserzeit bei Gommern, Ldkr. Burg. Vorbericht, JfMV 75, 301—311. Belcredi, L.-Čižmář, M.-Koštuřík. P.Oliva, M.-Salaš, M. (1989): Archeologické lokality a nálezy okresu Brno-venkov, Brno. Benešová, A. (1956): Nález měděných předmětů na Starých Zámcích v Brně-Líšni, PA XLVII, 236—144. Benešová, A.-Staňa, Č. (1959): Cesta z mladší doby bronzové na Starých Zámcích u Líšně, AR XI, 166—174, 198—200, 206. Beninger, E. (1931): Der Wandalenfund von Czéke-Cejkov, Ann. d. Naturhist. Mus. in Wien XLV, 183—224. Beninger, E.-Freising, H. (1933): Die germanischen Bodenfunde in Mähren, Reichenberg. Beranová, M. (1987): Zur Frage des Systems der Landwirtschaft im Neolithikum und Äneolithikum in Mitteleuropa, AR XXXIX, 141 — 198. Bóna, I. (1988): Die Langobarden in Pannonien, in: R. Busch, Die Langobarden. Von der Unterelbe nach Italien, Hamburg —Harburg, 63—77. Bouzek, J. (1983): Caucasus and Europe and the Cimmerian Problem, Sborník NM Praha A, Hist. XXXVII, Č. 4, 177—232. Bouzek, J.-Sklenář, K. (1987): Jáma středobronzové mohylové kultury v Horních Počaplech, okr. Mělník, AR XXXIX, 23—39, 109—110. Bosinski, G. (1967): Die mittelpaläolithischen Funde im westlichen Mitteleuropa, Fundamenta A, 4, Köln—Graz. Böhm, J. (1929): Příspěvky k moravské prehistorii, ČVMSO 41—42, 139—152. Böhm, J. (1936/37): Základy hallstattské periody v Čechách, OP X, 1—246. Böhm, J. (1941): Kronika objeveného věku, Praha. Böhm, J. (1946): Naše nejstarší města, Praha. Böhm, J.-Jankovich, J. M. (1936): Skythové na Podkarpatské Rusi I, Praha 1936. Böhm, J.-Snětina, K. (1934/35): Neolitické sídliště na Vejštici u Vážan, PA XL, 13—20. Böhme, H. W. (1975): Archäologische Zeugnisse zur Geschichte der Markomannenkriege (166—180 n. Chr.), Jb RGZM 22, Festschrift Hundt, 2, 153—217.

Buchvaldek, M. (1966): Schnurkeramik in Mitteleuropa. Zur Herausstellung der Fundgruppen und der Frage ihrer Beziehungen, PA LVII/1, 126—171. Buchvaldek, M. (1967): Die Schnurkeramik in Böhmen, Praha. Buchvaldek, M. (1986): Kultura se šňůrovou keramikou ve střední Evropě I. Skupiny mezi Harcem a Bílými Karpaty, Praehistorica XII, Praha. Buchvaldek, M. (1987): Poznámky k vývoji obyvatelstva v pravěku Čech, Historická demografie 12, 13—28. Buchvaldek, M.—Novotný, B.—Pleslová-Štiková, E. (1988): The Copper Age in Czechoslovakia, Rassegna di Archeologia 7, 105—142. Bujna, J. (1976): Revízny výskum rímskej stanice v Stupave (okr. Bratislava-vidiek) v roku 1974, AR XXIX, 494—514, 591—594. Bukowska-Gedigowa, J. (1980): Osady neolityczne w Pietrowicach Wielkich pod Raciborzem, Wrocław. Bukowski, Z. (1977): Bemerkungen zum Charakter der sog. Skythischen Funde im Grenzgebiet von ČSSR, DDR und Polen, AFD 22, 247—268. Bukowski, Z. (1981): Offene und befestigte bronzezeitliche Siedlungen in Polen, in: Mitteleuropäische Bronzezeit, Berlin 1978, 255—279. Bukowski, Z. (1982): Charakter oddziaływań tzw. scytyjskich w poludniowej Polsce, in: Poludniowa strefa kultury łużyckiej i powiązania tej kultury z południem, Kraków, 247—260. Castillo, A. (1928): La cultura del vaso campaniforme, Barcelona. Clarke, D. L. (1970): Beaker Pottery of Great Britain an Ireland, London. Černý, F. (1909): Popelnicová pole na Moravě, Brno. Černý, F. (1916): Die Voraunjetitzer Keramik in Mähren, WPZ III, 31—43. Červinka, I. L. (1900a): Archeologický výzkum na Prostějovsku, Věstník musejní a prům. jednoty v Prostějově za rok 1899, Prostějov. Červinka, I. L. (1990b): Praehistorické nálezy na Prostějovsku, Prostějov. Červinka, I. L. (1901): Kostrový hrob u Slavkova a gallskě starožitnosti na Moravě, ČVMSO 18, 1—11. Červinka, I. L. (1902): Morava za pravěku, Vlastivěda moravská I, 2, Brno. Červinka, I. L. (1903): O keramice mladší doby kamenné, Pravěk I, 59—64, 90—97. Červinka, I. L. (1904): O keramice neolitické na Moravě, Pravěk II, 17—20, 60—68. Červinka, I. L. (1908): O pokoleních skrčených koster na Moravě, Moravské starožitnosti II, Kojetín na Hané. Červinka, I. L. (1910): Nový typ popelnicových polí na Moravě, Pravěk VI, 140—148. Červinka, I. L. (1911a): O „zvoncovitých pohárech", ČVMSO 28, 66—87, 109—125.

Červinka, I. L. (1911b): Pokolení s kulturou keramiky šňůrové (durynské) na Moravě, ČVMSO 28, 1—32. Červinka, I. L. (1911c): Kultura popelnicových polí na Moravě, Brno. Červinka, I. L. (1912): Kultura gallská a dějepis, Pravěk VIII, 37—48. Červinka, I. L. (1926a): Lednice, in: Ebert, Reallexikon VII, 266. Červinka, I. L. (1926b): Předvěká pohřebiště v Němčících na Hané, Pravěk 1926/1—3, 3—35. Červinka, I. L. (1934): Mohyly na východní Moravě, Kojetín, nepublik. rukopis v archívu MZM Brno. Červinka, I. L. (1935a): Doba mědi na Moravě, Příroda XXVIII/5, 145—150. Červinka, I. L. (1935b): Problémy moravské prehistorie. Příroda XXVIII/8, sep. 1—5. Červinka, I. L. (1938a): Nálezy z Přerovska. Dobrčice. Zapomenutý hrob halštatský, Ročenka městského musea v Přerově II, 78—80. Červinka, I. L. (1938b): Pokolení skrčkův s kulturou únětickou na Moravě, nepublik. rukopis v archívu AÚB. Červinka, I. L. (1939): Kultury herkynských mohyl, halštatská a galská (Dunajské mohyly), nepublik. rukopis v archívu AÚB. Červinka, I. L. (1946): Hradčany (okr. Prostějov), ČVMSO 55, 138—141. Červinka, I. L. (1948): Holásky (okr. Brno). Mohyly s halštatskými hroby na „Čtvrtích od Tuřan", ČVMSO 57, 16—19. Červinka, I. L.: Neolitická chýše u Pavlovic (okr. Přerov), nepublik. rukopis v archívu KA FFMU, nedatov. rukopis. Čižmář, M. (1972): Společenská struktura moravských Keltů podle výzkumu pohřebišť, ČMMB LVII, 73—81. Čižmář, M. (1973a): Keltská Viereckschanze u Ludéřova, okr. Olomouc, AR XXV, 77—81. Čižmář, M. (1973b): Keltský kostrový hrob se Čtvercovým příkopem z Domamyslic, okres Prostějov, AR XXV, 615—625. Čižmář, M. (1975): Relativní chronologie keltských pohřebišť na Moravě, PA LXVI/2, 417—437. Čižmář, M. (1985): Hroby kultury se šňůrovou keramikou z Holubic a Tvarožné, AR XXXVII, 403—410. Čižmář, M. (1987): Laténské sídliště ze Strachotína, okr. Břeclav, PA LXXVIII/2, 205—230. Čižmář, M. (1989a): Erforschung des keltischen Oppidums Staré Hradisko in den Jahren 1983—1988, (Mähren, ČSSR), AK 19, 265—268. Čižmář, M. (1989b): Pseudoanthropomorphes latènezeitliches Schwert mit Zeichen aus Lysice, (Mähren, ČSSR), ČMB LXXIV, 69—72. Čižmář, M. (1990a): Časně laténské nálezy Z hradiska „Černov", obec Ježkovice, okres Vyškov, in: Pravěké a slovanské osidlem Moravy, Brno, 196—204. Čižmář, M. (1990b): Die Erforschung der spätlatènezeitlichen Siedlung in Bořitov, Bez. Blansko (Mähren, ČSFR), AK 20, 311—315.

530

Čižmář, M. (1990c): Funde von Siegelkapseln aus den keltischen Oppida Stradonice und Staré Hradisko (Böhmen und Mähren), Germania 68, 597—600. Čižmář, M. (1990d): Zur Stellung von Kotouč in der späten Latènezeit, AAC XXLX, 151—165. Čižmář, M. (1990e): Zwei frühlatènezeitliche Drehmahlsteine aus Mähren, ČMMB LXXV, 53—56. Čižmář, M. (1991): Neue Erkentnisse über die Púchov-Kultur in Mähren (ČSFR), AK 21, 523—526. Čižmář, M.-Geisler, M. (1986): Rettungsgrabungen an der Autobanntrasse — Beitrag zur Erkenntnis einer breiteren Region, in: Archäologische Rettungstätigkeit in den Braunkohlengebieten, Symposium Most 1986, 255—257. Čižmář, M.-Geisler, M. (1987): Rettungsgrabungen auf dem Bau der Autobahn im Abschnitt Holubice- Tučapy im Jahre 1985 (Bez. Vyškov), PV 1985, 65—66. Čižmář, M.-Geisler, M. (1992): Hrob kultury s moravskou malovanou keramikou z Velešovic (obec Velešovice-Holubice, okr. Vyškov), SPFFBU E 37, 43—49. Čižmář, M.—Geisler, M.—Rakovský, I.— Svoboda, J. (1983): Rettungsgrabungen auf Hradisko in Brno-Obřany, PV 1981, 40—41. Čižmář, M.-Geislerová, K.-Rakovský, I. (1981): Rettungsgrabungen auf der Autobahntrasse Brno—Holubice im Jahre 1979 (Bez. Brno-venkov und Vyškov), PV 1979, 68—70. Čižmář, M.—Geislerová, K.—Rakovský, I. (1985): Pohřebiště z doby stěhování národů ve Strachotíně, PA LXXVI/1, 285—307. Čižmář, M.-Jelínková, D. (1985): Doklad výroby laténských hracích kostek Z Drnholce, okr. Břeclav, AR XXXVII, 21—26. Čižmář, M.-Meduna, J. (1985): Bodenzeichen auf latènezeitlicher Keramik in Mähren, PA LXXVI/1, 78—100. Čižmář, M.-Stuchlík, S. (1971): Velatické hradisko „Réna" u Ivančic, SPFFBU E 16, 119—126. Čižmářová, J.-Rakovský, I. (1988): Sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou v Brně-Bystrci, AR XL, 1988,481—523. Dacík, T. (1982): K antropologii šňůrové keramiky na Moravě, AR XXIV, 64—69. Dacík, T. (1983): Příspěvek k antropologii Keltů na Moravě, AR XXXV, 496—509. Delporte, H. (1959): Notes de voyage leptolithique en Europe centrale: I. La Tchécoslovaquie, Rivista di Scienze Preistoriche 14, Firenze, 19—57. Dezort, J. (1963): Neolithische Gräber mit Volutenkeramik aus Blučina, Sborník II AÚB, 108—109. Dimitrijević, S. (1979): Retz — Gajary kultura, in: Praistorija Jugoslavenskich zemalja III. Eneolitsko doba, Sarajevo, 343—365. Dobiáš, J. (1964): Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, Praha.

Dohnal, V. (1973): Příspěvky k mladému eneotitu a k počátkům doby bronzové na východní Moravě, AR XXV, 3—11. Dohnal, V. (1974): Die Lausitzer Urnenfelderkultur in Ostmähren, Studie AÚB II/3, Praha. Dohnal, V. (1977): Kultura lužických popelnicových polí na východní Moravě, FAM X, Brno. Dohnal, V. (1987): Zur Deutung der spätbronzezeitlichen Burgwälle in Mähren, in: Die Urnenfelderkulturen Mitteleuropas, Praha, 263—272. Dohnal, V. (1988): Opevněná sídliště z doby popelnicových polí na Moravě, Studie muzea Kroměřížska '88, Kroměříž. Dohnal, V. (1989): Zur Frage der vor- und frühurnenfelderzeitlichen Opferstätten in Mähren, ZfA 23, 19—35. Dohnal, V.-Ondruš, V. (1964): Výzkum na laténském pohřebišti v Mistříně u Kyjova, AR XVI, 169—179. Dostál, B. (1960): Römerzeitliche Funde aus Horní Dunajovice,SPFFBV E 5,43—84. Dostál, B. (1968): K prehistorii a protohistorii Břeclavi, in: Břeclav — dějiny města, Břeclav, 9—44. Dostál, B. (1970): Severovýchodní předhradí Břeclavi-Pohanska, SPFFBU E 15, 117—148. Driehaus, J. (1960): Die Altheimer Gruppe und das Jungneolithikum in Mitteleuropa, Mainz. Driehaus, J.—Pleslová, E. (1961): Aspekte zur Beurteilung des Äneolithikums in Böhmen und Mähren, in: L'Europe à la fin de l´âge de la pierre, Praha, 361—387. Droberjar, E. (1991): Terra sigillata in Mähren. Funde aus germanischen Lokalitäten, Brno. Dušek, M. (1974a): Der junghallstattzeitliche Fürstensitz auf dem Molpir bei Smolenice, in: Symposium zu Problemen der jüngeren Hallstattzeit in Mitteleuropa, Bratislava, 137—150. Dušek, M. (1974b): Die Thraker im Karpatenbecken, S1A XXII/2, 361—434. Dvořák, J.-Přichystal, A. (1985): Je možné vysvětlení halštatského nálezu v Býčí skále pomocí katastrofy?, in: Wankelův nález v Býčí skále ve světle nejnovějších objevů. Blansko, 72—77. Dvořák, P. (1989): Die Glockenbecherkultur in Mahren, in: Äneolithikum und die früheste Bronzezeit (C14 3000—2000 b. c), in Mitteleuropa: kulturelle und chronologische Beziehungen, Praehistorica XV, 201—205. Dvořák, P. (1990): Pohřebiště lidu s kulturou se zvoncovitými poháry ve Šlapanicích (okr. Brno-venkov), in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, 99—118. Dvořák, P. (1991): Pohřebiště lidu s kulturou se zvoncovitými poháry v Holáskách (okr. Brno-město), ČMMB LXXVI/1, 2, 41—60. Dvořák, P. (1992): Die Gräberfelder der Glockenbecherkultur in Mähren I (Bez. Blansko, Brno-město-Stadt, Brno-venkov-Umgebung). Katalog der Funde, Brno.

Dvořák, P.-Hájek, L. (1990): Die Gräberfelder der Glockenbecherkultur bei Šlapanice, Brno. Dvořák, P.-Šebela, L. (1992): Beziehungen zwischen Schnurkeramikkultur und Glockenbecherkultur in Mähren, Praehistorica XIX, 99—107. Eggers, H. J. (1955): Zur absoluten Chronologie der römischen Kaiserzeit im freien Germanien, Jb RGZM 2, 196—244. Fejfar, O. (1975/76): Rozbor osteologického materiálu z Těšetic-Kyjovic, SPFFBU F 20—21, 191—193. Fekete. M. (1986): Früheisenzeitliche Fibelherstellung in Transdanubien. Beiträge zur Geschichte der Toreutik und des Handels, Veröffentlichungen des Museums für Ur- und Frühgeschichte Potsdam 20, 249—266. Felber, H.-Ruttkay, E. (1983): Absolutchronologie des Neolithikums in Österreich, MAGW 113, 73—78. Filip, J. (1936/37): Popelnicová pole a počátky železné doby v Čechách, Praha. Filip, J. (1936/38): Lužická kultura v Československu, PA XXXXI, 14—51. Filip, J. (1946): Počátky slovanského osídlení v Československu, Praha. Filip, J. (1953): Keltské pohřebiště v Mistříně a žeh u moravských Keltů, AR V, 332—336, 353—361. Filip, J. (1956): Keltové ve střední Evropě, Praha. Filip, J. (1959): Keltská civilizace a její dědictví, Praha. Firbas, F. (1949): Spät-und nacheiszeitliche Waldgeschichte Mitteleuropas nördlich der Alpen, Jena. Fischer, U. (1975): Zur Deutung der Glockenbecherkultur, NassAnn 86, 1—13. Fischer, U. (1976): Die Dialektik der Becherkulturen, JfMV 60, 235—278. Fišara, K. (1903): Žárové hroby Ténské u Mezic, ČVMSO 18, 65—66. Foltýn, J.-Přibylová, V.-Šedo, O. (1987): Předběžné výsledky experimentu při ověřování technologie výroby tenkostěnných nádob moravské malované keramiky, Zpravodaj Muzea Vyškovska 1987, 44—45. Freund, G. (1952): Die Blattspitzen im Paläolithikum Europas, Quartär-Bibliothek 1, Bonn. Friesinger, H. (1985): Römische Befestigungsbauten nördlich der Donau in Niederösterreich, in: Lebendige Altertumwissenschaft, Wien, 258—259. Furmánek, V. (1973): Bronzová industrie středodunajské mohylové kultury na Moravě, SlA 21, 25—145. Gallay, G.-Spindler, K. (1972): Der Feuerbock von St. Bernard (Ain, Frankreich), AK 12, 169—177. Garašanin, M. V. (1958): Kontrollgrabung in Bubanj bei Niš, PZ XXXVI, 223—244. Gedl, M. (1964): Szkieletowy obrządek pogrzebowy w kulturze łuzyckiej, Kraków. Gedl, M. (1975): Kułtura przedłużycka, Wrocław—Warszawa—Kraków— —Gdańsk. 531

Gedl, M (1987): Cmentarzysko ze schylku epoki brazu w Kietrzu II, Wrocław— Warszawa—Kraków—Gdańsk—Łodż. Geisler, M.-Kovárník, J. (1983): Pravěké sídliště u Dobšic (okr. Znojmo), PV 1981, 74—76. Geisler, M.-Sluchlíková, J. (1986): Věteřovské sídliště v Mušově (okr. Břeclav), AR XXXVIII, 121—138. Geisler, M.-Štrof, A. (1990): Záchranný výzkum na katastru Těšan (okr. Brno-venkov), PV 1987, 93—94. Geislerová, K. (1985): Sídliště kultury s lineární keramikou v Holubicích, AR XXXVII, 368—376. Geislerová, K.-Rakovský, I. (1987): Břeclavsko v mladší době kamenné, Mikulov. Geislerová, K.—Rakovský, I.—Tichý, R. (1987): Zu einigen Aspekten des Mährischen Neolithikums, Bytany Seminar 1987, Collected papers, 299—303. Genser, K. (1986): Der österreichische Donaulimes in der Römerzeit. Ein Forschungsbericht, RLÖ H. 33, Wien. Glaser, R. (1937): Die bemalte Keramik der frühen Eisenzeit in Schlesien, Leipzig. Gnirs, A. (1931): Římská stanice na Mušově, Zprávy SAÚ II/III, 1929/30, 9—29. Gnirs, A. (1976): Beiträge zur Geschichte und Geographie Böhmens und Mährens in der Zeit des Imperium Romanum, Bonn. Godłowski, K. (1970): The Chronology of the Late Roman and Early Migration Periods in Central Europe, Prace Arch. 11, Kraków. Godłowski, K. (1984): "Superiores Barbari" und die Markomannenkriege im Lichte archäologischer Quellen, SlA XXXII/ 2, 327—350. Goš, V. (1982): Osada ze staršího eneolitu v Moravičanech, okr. Šumperk, AR XXXIV, 481—486. Goš, V.-Kapl, V.-Nekvasil, J. (1981): Dokončení záchranného výzkumu v Palonině (okr. Šumperk), PV 1979, 24—25. Goš, V.-Nekvasil, J. (1976): Sídliště lužické kultury v Šumperku-Temenici, PA LXVII/2, 359—392. Gottwald, A. (1914): Předhistorické nálezy z okolí Určic, ČMMZ XIV, 1914, 25—48, 326—338. Gottwald, A. (1925): Mohyly se žárovými hroby nordickými u Slatinek, ČVMSO 36, 5—15. Gottwald, A. (1926): Žárové hroby v mohylách u Ohrozimi, ČVMSO 37, 47—58. Gottwald, A. (1928): Žárové hroby u Seloutek, Ročenka národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané V, 1928, 7—20. Gottwald, A. (1931a): Můj archeologický výzkum, Prostějov. Gottwald, A. (1931b): Žárové hroby v Hájových a Sedliskách u Určic, ČVMSO XLIV, 1—11. Gottwald, A. (1935): Pohřebiště na Nivkách u Slatinek, ČVMSO 48, 1—19. Grempler, W. (1887): Der Fund von Szekrau, Brandenburg-Berlin.

Haevernick, T. E. (1979): Die Glasperlen der Býčí Skála-Höhle, MAGW CIX, 113—119. Hájek, L. (1950): Bronzové (měděné?) jehlice kultury zvoncovitých pohárů, OP XIV/l, 353—359. Hájek, L. (1951): Nové nálezy kultury zvoncovitých pohárů, AR III, 27—30. Hájek, L. (1966): Die älteste Phase der Glockenbecherkultur in Böhmen und Mähren, PA LVII/1, 210—241, Praha. Hanák, K. (1934): Rakoš u Velehradu, SV NŘ 5, 28—31. Hanák, R. (1939): Pozoruhodný nahodilý nález, SV NŘ 10, 25—26. Harrison, R. J. (1977): The Bell Beaker Cultures of Spain and Portugal, Cambridge, Massachusetts. Harrison, R. J. (1980): The Beaker Folk, London. Hásek, I. (1984): Obydlí a sídliště v oblasti únětické kultury, ČNM CLIII, 1—27. Hašek, V.-Měřínský, Z. (1991): Geofyzikální metody v archeologii na Moravě, Brno. Hauser, O. (1925): Die grosse zentraleuropäische Urrasse, Langensalza. Hänsel, B. (1967): Ein Hortfund der älteren Mittelbronzezeit aus Hodonín (Göding) in Mähren, MAGW, 96—97, 275—289. Helf, M. (1895): Das Urnenfeld bei Borstendorf in Mähren, MAGW XXV, 194—205. Hnízdová, I. (1953): Osady a chaty únětického lidu v Čechách, AR V, 375—376, 380—392, 424—425, 431—432. Hoernes, M.-Menghin, O. (1925): Urgeschichte der bildenden Kunst, 3. vyd., Wien. Hochmanová-Vávrová, V. (1957): Nálezy římských cihel ze Starého Města u Uherského Hradiště, SPFFBU E 2, 23—36. Horálková, P. (1990): Kovolitecká chata z laténského sídliště v Pavlové, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, 205—210. Horedt, K.-Protase, D. (1972): Das zweite Fürstengrab von Apahida (Siebenbürgen), Germania 50, 174—220. Horňanský, J-Skulil, J. (1950): Hromadný hrob kultury s keramikou malovanou ve Džbánicích u Moravského Krumlova, OP XIV, 333—336. Horský, Z. (1986): Vorläufige Untersuchungen über vermutliche astronomische Orientierung einiger neolithischer Kreisgrabenanlagen, Symp. Nové Vozokany 1984, Nitra—Wien, 83—87. Horst, F. (1985): Zedau. Eine jungbronzeund eisenzeitliche Siedlung in der Altmark, Berlin. Hošek, R. (1984): Tituli latini Pannoniae Superioris annis 1967—1982 in Slovacia reperti, Praha. Houdek, V. (1901): Staroslovanský hrob u Náměště objevený, ČVMSO 18, 128—129. Houšťová, A. (1960): Kultura nálevkovitých pohárů na Moravě, FAP 3, Praha. Höckmann, O. (1966): Idolplastik der Theiss- und Bükk-Kultur, Jb RGZM 13, 1—29.

Höckmann, O. (1982): Zur Verteilung von Männer- und Frauengräbern auf Gräberfeldern des Frühneolithikums und des älteren Mittelneolithikums, Jb RGZM 29, 13—74. Hrala, J.-Sedláček, Z.-Vávra, M. (1988): Výzkum výšinného sídliště z doby bronzové ve Velimi u Kolína, in: Antropofagie a pohřební ritus doby bronzové, Brno, 121—129. Hrubý, V. (1942): Popelnicové pole v Nedakonicích, SV NŘ 13, 1942, 88—115. Hrubý, V. (1949): Průzkum mohyl středodunajské kultury u Čeložnic, ČMZM XXXIV, 164—198. Hrubý, V. (1950): Středodunajské lidstvo mohylové a jeho kultura na Moravě, nepubl. disert. práce, MU Brno. Hrubý, V. (1958): Kultovní objekty lidstva středodunajské kultury mohylové na Moravě, PA IL/1, 40—57. Hrubý, V. (1959): Ein Ringpanzer der Hallstattzeit, SPFFBU E 4, 35—38. Hrubý, V. (1967): Sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově, AR XIX, 643—658. Chleborád, M. (1927/28): Poslední archeologické výzkumy na Bučovsku, Pravěk. Chleborád, M. (1934): Pravěké hroby durinských skrčků na Bučovsku a v okolí, zvl. otisk z Ročenky spořitelny města Bučovic za r. 1934, Bučovice. Chleborád, M. (1936/38): Nové mohyly na Moravě, PA XXXXI, 1—14. Chochorowski, J. (1987): Rola Sigynnów Herodota w środowisku kulturowym wczesnej epoki żelaza na Nizinie Węgierskiej, PrzA 34, 161—218. Jahn, M. (1942): Ein bedeutsamer germanischer Fund aus Brünn-Obersess, ZMLM NF 2, 99—107. Janák, V. (1975/76): Keramika typu Retz —Křepice—Bajč ve středním Podunají a problémy jejího vzniku, SPFFBU E 20/21, 25—33. Janák, V. (1982): Pozůstatky řemeslné výroby z doby halštatské v Radslavicích, okr. Vyškov, ČSSR, Archeologia Polski XXVII, 395—415. Janák, V. (1985): Třetí etapa záchranného výzkumu ve Velkých Hošticích (okr. Opava), PV 1983, 109—110. Janák, V. (1990): Východoevropské elementy v lengyelské antropomorfní plastice na Moravě a ve Slezsku, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, 26—35. Janák, V. (1991): Severovýchodní vlivy v Horním Slezsku v časném a starém eneolitu, ČS1M/B 40, 97—109. Janák, V.-Kouřil, P. (1991): Problémy a úkoly archeologie v českém Slezsku a na severovýchodní Moravě, ČSlM/B 40, 193—219. Janák, V.-Rakovský, I. (1984): Sídliště kultury s moravskou matovanou keramikou ve Vyškové-Opatovicích, AR XXXVI, 20—29. Jansová, L. (1968): Mšecké Žehrovice und die Frage der Viereckschanzen in Böhmen, AR XX, 470—489. Jaroš, J. (1972): Šárecký stupeň kultury s lineární keramikou na Moravě I—III, nepubl. dipl. práce, MU Brno. 532

Jaroš, J. (1975/76): Poznámky k nálezům vypíchané keramiky z bývalé Markovy cihelny ve Vyškově na Moravě, SPFFBU E 20—21, 35—49. Jelínek, J. (1954): Nález fosilního člověka Dolní Věstonice III, Anthropozoikum 3, 37—92. Jelínek, J. (1956): Homo sapiens fossilis ze Starého Města u Uh. Hradiště, ČMMB, sc. nat. XLI, 139—196. Jelínek, J. (1959): Anthropologie der Bronzezeit in Mähren, Anthropos 10, NS 2, Brno. Jelínek, J. (1962): Der Unterkiefer von Ochoz. Ein Beitrag zu seiner phylogenetischen Stellung, in: Die Erforschung der Höhle „Švédův stůl" 1953—1955, Anthropos 13, NS 5, 261—284. Jelínek, J. (1964): Anthropologie der jüngeren Steinzeit in Mähren, Anthropos 16, NS 8, Brno. Jelínek, J. (1965): Srovnávací studium šipecké čelisti, in: Jeskyně Šipka a Čertova díra u Štramberku, Anthropos 17, NS 9, 135—179. Jelínek, J. (1988): Anthropologische Funde aus der Kůlna-Höhle, in: K. Valoch, Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961 — 1976, Anthropos 24, NS 16, 261—284. Jelínek, J.-Pelíšek, J.-Valoch, K. (1959): Der fossile Mensch Brno II, Anthropos 9, NS 1. Jelínková, D. (1982): Nové výsledky zachraňovacího výzkumu v Drnholci (okr. Břeclav), PV 1980, 58—59. Jisl, L. (1952): Nálezy vypíchané keramiky ve Slezsku, ČSIM 2, 1952, 1—5. Jisl, L. (1955): K počátkům lužické kultury v Československu, Česko-polský sborník vědeckých prací I, 9—44. Kaczanowski, P. (1988): Chronologia inkrustowanych grotów broni drzewcowej z okresu wplywów rzymskich z obszaru europejskiego barbaricorum. Skripta Arch., Kraków, 51—77. Kalicz, N. (1978/79): Funde der ältesten Phase der Linienoandkeramik in Südtransdanubien, MittArchInst Budapest 8/9, 13—306. Kalicz, N. (1982): A Balaton — Lasinja kultura történeti kérdéses és fémleletni, AÉ 109, 3—17. Kalicz, N. (1985): Kökozi Falu Aszódon (Neolithisches Dorf in Aszód), Petöfi Muzeum Aszód. Kaliszová, D. (1987): Zjišťovací výzkum v Náměšti na Hané (okr. Olomouc), PV 1985, 22—24. Kalousek, F. (1945): Moravská šňůrová kultura I—III, nepublik. disert. práce, MU Brno. Kalousek, F. (1947): K otázce původu kultury se šňůrovou keramikou. Ročenka pedagogické fakulty Masarykovy university v Brně, Brno, 192—220. Kalousek, F. (1956): Lid se zvoncovitými poháry na Bučovsku (Morava), ČMMB XLI, 53—100. Kalousek, F. (rkp.): Jordansmühlský typ, nepublikovaný rukopis v archívu KA FF MU, nedatováno.

Károlyi, M. (1982): Das neolithische Dorf, Savana Muzeum Szombathely. Károlyi, M.-Kalicz, N. (1978): Sé — eine spätneolithische Siedlung mit bemalter Keramik in Westtransdanubien, Symp. Eisenstadt, 21—23. Kaufmann, D. (1976): Linienbandkeramische Kultgegenstände aus dem ElbeSaale-Gebiet, JfMV 60, 61—96. Kaufmann, D. (1978): Ergebnisse der Ausgrabungen bei Eilsleben, Kr. Wanzleben, in den Jahren 1974 bis 1976 (2. Vorbericht), ZfA 12, 1—8. Kaufman, J. (1961): Nové nálezy z okolí Moravského Krumlova, AR XIII, 586—587. Kaufman, J. (1964): Halštatská mohyla v Trstěnicích u Mor. Krumlova, AR XVI, 280, 289. Kazdová, E. (1975): Tajemství 6000 let staré keramické malby. Věda a život, č. 2, 81—83. Kazdová, E. (1975/76): Moravská malovaná keramika z polohy „Sklep" u Střelic (okr. Znojmo) ze školní sbírky katedry prehistorie filozofické fakulty Univerzity JEP v Brně, SPFFBU E 20—21,73—89. Kazdová, E. (1977/78): Nové lokality s moravskou malovanou keramikou staršího stupně na Brněnsku, SPFFBU E 22—23, 27—66. Kazdová, E. (1983): Příspěvek k neolitickým sklizňovým nástrojům, SPFFBU E 28, 161 — 169. Kazdová, E. (1984a): Pokusy s replikami neolitických srpů, SPFFBU E 29, 226—229. Kazdová. E. (1984b): Těšetice-Kyjovice I. Starší stupeň kultury s moravskou malovanou keramikou, Brno. Kazdová, E. (1986): Některé znaky protolengyelu ve starším stupni kultury s moravskou malovanou keramikou, SPFFBU E 31, 15—24. Kazdová, E. (1988): Osídlení lidu s vypíchanou keramikou v Sutnách u Těšetic-Kyjovic, SPFFBU E 33, 109—120. Kazdová, E. (1989/90): Hrob Hl2 s vypíchanou keramikou a červeným barvivem z Těšetic-Kyjovic, SPFFBU E 34—35, 127—141. Kazdová, E. (1992): K pohřebnímu ritu lidu s vypíchanou keramikou na Moravě, SPFFBU E 37, 7—24. Kazdová, E.-Lorencová, A. (1985): Společný hrob tří jedinců s vypíchanou keramikou z Těšetic-Kyjovic, okr. Znojmo, SPFFBU E 30, 7—22. Kilian-Dirlmeier, I. (1975): Gürtelhaken, Gürtelbleche und Blechgürtel der Bronzezeit in Mitteleuropa, PBF XII/2. Kiszely, I. (1971): Anthropologische Untersuchung der frühvölkerwanderungszeitlichen Skelettfunde mit künstlich deformierten Schädeln von Letkés, MittArchInsl Budapest, 103—117. Klíma, B. (1954): Pavlov, nové paleolitické sídliště na jižní Moravě, AR VI, 721—728, 753—758.

Klíma, B. (1955): Výsledky archeologického výzkumu na tábořišti lovců mamutů v Petřkovicích, okr. Ostrava, v roce 1952 a 1953, ČSlM IV, 1—35. Klíma, B. (1959): Objev paleolitického pohřbu v Pavlové, AR XI, 305—316, 337—346. Klíma, B. (1961): Současný stav problematiky aurignacienu a gravettienu, AR XIII, 84—121. Klíma, B. (1962): Die archäologische Erforschung der Höhle „Švédův stůl" in Mähren, in: Die Erforschung der Höhle „Švédův stůl" 1953—1955, Anthropos 13, NS 5. Klíma, B. (1963a): Die Entdeckung eines pleistozänen Menschen bei Svitávka, PV 1962, 2—3. Klíma, B. (1963b): Dolní Věstonice. Výzkum tábořiště lovců mamutů v letech 1947—1952, MA XI, Praha. Klíma, B. ( 1967): Pavlovien a jeho vztahy ve střední Evropě, AR XIX, 558—566. Klíma, B. (1969): Nejstarší umění jižní Moravy. Katalog výstavy AÚB, Severočeské muzeum v Liberci. Klíma, B. (1971): Neolitické sídliště u Mikulova (okr. Břeclav), PV 1970, 10—11. Klíma, B. (1972): Neolitické sídliště u Mikulova (okr. Břeclav), PV 1971, 23—24. Klíma, B. (1974): Archeologický výzkum plošiny před jeskyní Pekárnou, Studie AÚB II/I, Praha. Klíma, B. (1977): Malaja poluzemljanka na paleolitičeskoj stojanke Pavlov v Čechoslovakiji, in: Problemy paleolita Vostočnoj i Centralnoj Evropy, Leningrad, 144—148. Klíma, B. (1981): Střední část paleolitické stanice u Dolních Věstonic, PA LXXII/1, 5—92. Klíma, B. (1983): Dolní Věstonice, tábořiště lovců mamutů, PNM 12, Praha. Klíma, B. (1986): Nejstarší osídlení Břeclavska, Mikulov. Klíma, B. (1987a): Das jungpaläolithische Massengrab von Dolní Věstonice, Quartär 37/38, 53—62. Klíma, B. (1987b): Mladopaleolitický trojhrob v Dolních Věstonicích, AR XXXIX, 241—254, 353—357. Klíma, B. (1987c): Paleolitická parohová industrie z Pavlova, PA LXXVIII/2, 289—370. Klíma, B. (1988): Nejstarší moravská mapa, in: V. Frolec (ed.). Rodná země, Brno, 110—121. Klíma, B. (1990a): Der pleistozäne Mensch aus Dolní Věstonice. Das ergänzende Verzeichnis und seine Fundeinheiten, PA LXXXI/1, 5—16. Klíma, B. (1990b): Dřevěné zbytky z paleolitické stanice Dolní Věstonice 2, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, 7—14. Klíma, B. (1990c): Lovci mamutů z Předmostí, PNM 14, Praha. Knies, J. (1896): Zprávy o některých neolitických sídlištích na Moravě, ČVMSO 13, 62—66.

533

Knor, A.-Ložek, V.-Pelíšek, J.-Žebera, K. (1953): Dolní Věstonice. Výzkum tábořiště lovců mamutů v letech 1945 až 1947, Praha. Kočí, A. (1982): Paleomagnetický výzkum sedimentů brněnské kotliny — Stránská skála IV, Studia Geographica 80, Geografický ústav ČSAV Brno, 153—170. Kolník, T. (1956): Popolnicové pohrebisko z mladšej doby rímskej a počiatku doby sťahovania národov v Očkove pri Piešťanoch, SlA IV, 233—306. Kolník, T. (1965): K typologii a chronologii niektorych spon z mladšej doby rímskej na juhozápadnom Slovensku, SLA XII, 183—236. Kolník, T. (1975): Žiarové pohrebisko z neskorej doby rímskej a zo začiatku sťahovania národov v Čiernom Brode, SlA XXIII/2, 341—378. Kolník, T. (1977a): Anfänge der germanischen Besiedlung in der Südwestslowakei und das Regnum Vannianum, in: Symposium Ausklang der Latène-Zivilisation und Anfänge der germanischen Besiedlung im mittleren Donaugebiet, Bratislava, 143—171. Kolník, T. (1977b): Q Atilius Primus — interprex, centurio und negotiator. Eine bedeutende Grabinschrift aus dem 1. Jh. u. Z. im quadischen Limes-Vorland, Acta Arch. Hung. 30, 61—75. Kolník, T. (1984): Rímske a germánské umenie na Slovensku, Bratislava. Kolník, T. (1986): Römische Stationen im slowakischen Abschnitt des nordpannonischen Limesvorlandes, AR XXXVIII, 467—472. Kolníková, E. (1967): Nález římských solidov v Bini, okr. Nové Zámky, Numizmatický zb. 10, 5—76. Kopacz, J.-Šebela, L. (1992): Analyse der Spaltindustrie und ihr Beitrag zur chronologischen Gliederung der mährischen Schnurkeramik, Praehistorica XIX, 109—116. Korošec, P.-Korošec, J. (1969): Najdbe na koliščarskih naselbin pri Igu na Ljubljanském Barju, Arheološki katalogi Slovenije 3, Ljubljana. Kos, O. (1971): Die Grabung auf der spätpaläolithischen Station Tišnov in den Jahren 1966 und 1967, ČMMB LVI, 9—52. Kos, O.-Koštuřík, P. (1973/74): Sídlištní objekty z výzkumné sezóny 1971 na Hradisku u Kramolína, SPFFBU E 18—19, 195—209. Koštuřík, P. (1972a): Archeologické nálezy z eneolitu a doby bronzové v Těšeticích, PV 1971, 39—42. Koštuřík, P. (1972b): Hrob kultury s moravskou malovanou keramikou v opevněné části neolitického sídliště v Těšeticích-Kyjovicích, SPFFBU E 17, 55—59. Koštuřík, P. (1973): Die Lengyel-Kultur in Mähren, Studie AÚB 1/6, Praha. Koštuřík, P. (1975/76): Stav výzkumu kultury s moravskou malovanou keramikou na Hradisku u Kramolína (okr. Třebíč), SPFFBU E 20—21, 101—113.

Koštuřík, P. (1977/78): Neolitické sídlišti v poloze „Kopaniny" u Nové Vsi, okr. Brno-venkov, SPFFBU E 22—23, 77 až 91. Koštuřík, P. (1979): Neolitické sídliště s malovanou keramikou u Jaroměřic n. R., Studie AÚB VII/1, Praha. Koštuřík, P. (1980a): Hrob kultury s moravskou malovanou keramikou z neolitického sídliště u Jaroměřic n. R., SPFFBU E 25, 57—64. Koštuřík, P. (1980b): Výšinné sídliště u Oslavan a poznámky k mladšímu období kultury s moravskou malovanou keramikou, SPFFBU E 25, 65—73. Koštuřík, P. (1983): Poznámky k II. stupni kultury s moravskou malovanou keramikou na jihozápadní Moravě, SPFFBU E 28, 127—160. Koštuřík, P. (1983/84): Befestigte Ansiedlungen der MBK-Kultur in Mähren, MittÖAG Wien XXXIII—XXXIV/1, 89—110. Koštuřík, P. (1984): Užtití kamene v pravěku, Mikulov. Koštuřík, P. (1986): Der Burgwall bei Kramolin und seine Stellung zur Zeit der Kultur mit mährischer bemalter Keramik, Symposium Nitra-Malé Vozokany 1984, 143—149. Koštuřík, P.-Bláha, J.-Černý, M. (1986): Eneolitický hrob z Pekařské ulice v Olomouci, SPFFBU E 31, 61—68. Koštuřík, P.-Dočkalová, M. (1992): Hrob H14 kultury s moravskou malovanou keramikou v Těšeticích-Kyjovicích, okr. Znojmo, SPFFBU E 37, 25—42. Koštuřík, P.—Kovárník, J.—Měřínský, Z.— Oliva, M. (1986): Pravěk Třebíčska, Brno. Koštuřík, P.-Lorencová, A. (1989/90): Kostrový hrob H11 kultury s lineární keramikou z neolitického sídliště u Těšetic-Kyjovic, okr. Znojmo, SPFFBU E 34—35, 103—126. Koštuřík, P.-Rakovský, I.-Peške, L.-Přichystal, A.—Salaš, M.—Svoboda, J. (1984): Sídliště mladšího stupně kultury s moravskou malovanou keramikou v Jezeřanech-Maršovicích, AR XXXVI, 378—410. Koštuřík, P.-Stuchlíková, J.-Stuchlík, S. (1983): Mikulov-Turold. Archeologické nálezy, Mikulov. Koutecký, D. (1965): Neolitický dům z Vikletic, PA LVI/2, 584—604. Kovárník, J. (1980). Neolitické sídliště Lesáňky II, okr. Třebíč, SPFFBU E 25, 281—287. Kovárnik, J. (1982): K výrobní technologii neolitické keramiky, SPFFBU E 27, 103—116. Kovárník, J. (1985): Dosavadní výsledky leteckého archeologického průzkumu na jižní Moravě (okr. Znojmo, Brno-mésto), PV 1983, 102—105. Kovárník, J. (1986): Zur Frage der Verbreitung der Kreisgräben in der Kultur mit mährischer bemalter Keramik im Kreise Znojmo, Symposium Nové Vozokany 1984, Nitra—Wien, 151—161.

Kovárník, J. (1987): Die Anwendung von mineralischen Farbstoffen im Neolithikum, Bylany Seminar, 149—160. Kovárník, J. (1988): Technologie výroby pravěké keramiky I—III, nepublikovaná kandid, disert. práce, Brno. Král, J. (1956): Hrob s moravskou malovanou keramikou v Brně-Králové Poli, AR VIII, 9—13. Kraskovská, L. (1965): Popolnicové pohrebisko v Ivan ke pri Dunaji, SlA XIII/1, 163—176. Kříž, M. (1892): Die Höhlen in der mährischen Devonkalken und ihre Vorzeit, Jahrb. d. k. k. geol. Reichsanstalt 42/3, 463—626. Kubitschek, W. (1991): Grabfunde in Untersiebenbrunn aus dem Marchfeld, Jhb. f. Alt. d. K. K. Zentral-Komm. f. kunst. und bist. Denkmale V, 32—47. Kučera, J. (1902): Zprávy o předhistorických nálezech z okolí Uh. Brodu, ČVMSO 19, 83—98. Kučera, J. (1904): Hromadný nález bronzů v Drslavicích u Uh. Brodu, Pravěk II, 7—11, 48—60, 131—136. Kuna, M.-Matoušek, V. (1978): Měděná industrie kultury zvoncovitých pohárů ve střední Evropě, Praehistorica VII, 65—89. Kundera, L. (1980): Výzkum neolitického sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou u Pavlova (okr. Břeclav), PV 1977, 22—23. Kundera, L. (1981): Sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou u Pavlova, Jižní Morava 17, sv. 20, 197—198. Kuzmová, K.-Roth, P. (1988): Terra sigillata v barbariku. Nálezy z germánských sídlisk a pohrebisk na území Slovenska, Mat. Arch. Slov., Nitra. Kühn, F. (1972): Obilí z halštatské doby Z Býčí skály u Adamova, Vědecké práce Zemědělského muzea 12, 9—22. Kühn, F. (1978): Obilí z doby bronzové ze Šlapanic u Brna (okr. Brno-venkov), PV 1976, 31—33. Kühn, F. (1980): Botanický rozbor obilí z halštatské doby z Rajhradu (okr. Brno-venkov), PV 1977, 43—46. Kvíčala, J. (1948): O vznikua vývoji lužické kultury na Hané, Ročenka národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané XVIII, 71—77. Kvíčala, J. (1954): Vznik slezské kultury na Moravě, PA XLV, 263—275. Langová, J.—Rakovský, I. (1981): Objekty kultury zvoncovitých pohárů z Jezeřan-Maršovic, AR XXXIII, 19—36. Lanting, J. N.-van der Waals, J. D. (1976): Beaker Culture Relations in the Lower Rhine Basin, in: Glockenbechersymposion Oberried 1974, Bossum-Haarlem. László, G. (1951): The Significance of the Hunn Golden Bow, Acta Arch. Hung. I., 91—106. Lenneis, E. (1979): Zum Charakter der Zselizer Funde aus Ostösterreich, MAGW CIX, 102—112. Lenneis, E. (1986): Die stichbandkeramische Grabenanlage von Frauenhofen, „Neue Breiten", p. B. Horn, Niederösterreich, ArchA 70, 137—204. 534

Lička, M. (1981): Žárový hrob kultury s keramikou vypíchanou z Liběchova, o. Mělník, Praehistorica VIII, 35—41. Lička, M.-Bareš, M. (1979): Antropomorfní nádoba lengyelské kultury z objektu č. VI/30 z Buštěhradu, okr. Kladno, Sborník NM v Praze A, Hist. XXXIII, č. 2—3, 69—172. Licbardus, J. (1972): Zur Entstehung der Linearbandkeramik, Germania 50, 1— 15. Lichardus, J. (1976a): Der Keramikdepot von Božice und seine chronologische Stellung innerhalb des frühen Äneolithikums in Mitteleuropa, JfMV 60, 161—174. Lichardus, J. (1976b): Rössen-Gatersleben-Baalberge. Ein Beitrag zur Chronologie des mitteldeutschen Neolithikums und zur Entstehung der Trichterbecher-Kultur 1, 2, Bonn. Limminger, E. (1886): Hradiště nad mlýnem Cimburkem u Kutné Hory, PA XIII, 242—254. Lipka, F. (1909): Stradonice moravské?, Pravěk V, 35—38. Lorencová, A.—Beneš, J.—Podborský, V. (1987): Těšetice-Kyjovice 3. Únětické pohřebiště v Těšeticích-Vinohradech (Archeologicko-antropologická studie), Brno. Ložek, V. (1973): Příroda ve čtvrtohorách, Praha. Ludikovský, K. (1958): Pravěký tkalcovský stav v Tučapech u Vyškova, PV 1958, 29. Ludikovský, K. (1960): Únětická obilní jáma s hromadným pohřbem v Praskticích, PV 1959, 41. Ludikovský, K. (1971): Hostýn, Gemeinde Chvalčov, Kr. Kroměříž, AR XXIII, 312—321. Ludikovský, K. (1986): Hostýn. Katalog nálezů z moravských muzeí, FAM XVII, Brno. Ludikovský, K.-Ondráček, J. (1970/71): Hrob se šňůrovou keramikou z Morkůvek, in: Sborník ČSSA 4, 35—39. Ludikovský, K.-Peškař, I. (1978): Žárové pohřebiště z doby římské ve Velkých Hostěrádkách (o. Břeclav), Studie AÚB IV/2, Praha. Lüning, J. (1982): Siedlung und Siedlungslandschaft in bandkeramischer und Rössener Zeit, Offa 39, 9—33. Mackerle, J. (1948): Pravěk Malé Hané, Jevíčko. Macoun, J. (1982): Stellung des paläolithischen Standorts Předmostí im Quartär Mitteleuropas, Věstník ÚÚG 57, 17—36. Machnik, J. (1977): Frühbronzezeit Polens, Wrocław—Warszawa—Kraków— Gdańsk. Makowsky, A. (1892): Der diluviale Mensch im Löss von Brünn, MAGW XXII, 73—84. Marešová, K. (1965): Keramické depoty doby bronzové v ČSSR a v Rakousku, SPFFBU E 10, 117—133. Marešová, K. (1971): Neolitická plastika na Moravě, ČMMB LVI, 53—78. Markevič, V. I. (1981): Pozdnětripilskije plemena severnoj Moldaviji, Kišiněv.

Mašek, M. (1954): Neoiiíické bubny v Čechách a na Moravě, AR VI, 640—658. Maška, K. J. (1885): Čelist předpotopního člověka nalezená v Šipce u Štramberku, ČVMSO 2, 27—35. Maška, K. J. (1888): Příspěvky ku poznání pravěku moravského Slovenska, ČVMSO 5, 17—22. Maška, K. J. (1903): Čelist šipecká, XII. výr. zpráva zem. vyšší reálky v Telči, 3—37. Maška, Ch.-Obermaier, H. (1911): La station solutréenne de Ondratitz (Moravie), L´Anthropologie (Paris) 22, 403—412. Matiegka, J. (1929): The skull of the fossil Man Brno III and the cast of its interior, Anthropologie 7, 90—107. Matiegka, J. (1934, 1938): Homo předmostensis I, II, Praha. Maurer, H. J. (1986): Abriss der Ur- und Frühgeschichte des Waldviertels, Gesellschaft für Vor- und Frühgeschichte, Tagung Niederösterreich 1985, Bonn— Wien, 276—325. Mazálek, M. (1953): Otázka vztahů mesolitu a neolitu, Anthropozoikum (Praha) 3, 203—211. Mazálek, M.-Vlček, E. (1953): Trepanovaná středolaténská lebka z Vícemilic na Moravě, PA XLIV, 339—346. Meduna, J. (1960); K otázce dvojhrobú na moravských laténských pohřebištích, in: Sborník AÚB 1, 55—60. Meduna, J. (1961a): Postavení Moravy v rámci středoevropského laténu, PA LII/1, 275—281. Meduna, J. (1961b): Staré Hradisko. Katalog der Funde im Museum der Stadt Boskovice, FAM II, Brno. Meduna, J. (1962a): Laténské pohřebiště v Pustiměřských Prusích (okr. Vyškov), in: Sborník ČSSA 2, 167—192. Meduna, J. (1962b): Laténské žárové hroby na Moravě, PA LIII/1, 87—136. Meduna, J. (1968): Příspěvek k problematice pozdní doby laténské na Moravě, AR XX, 56—69. Meduna, J. (1970a): Das keltische Oppidum Staré Hradisko in Mähren, Germania 48, 34—59. Meduna, J. (1970b): Laténské pohřebiště v Brně-Horních Heršpicích, PA LXI/1, 225—235. Meduna, J. (1970c): Staré Hradisko II. Katalog der Funde aus den Museen in Brno (Brunn), Praha (Prag), Olomouc, Plumlov und Prostějov, FAM V, Brno. Meduna, J. (1970/71): Laténský depot ze Ptení(o. Prostějov), in: Sborník ČSSA 4, 47—59. Meduna, J. (1974): K otázce datování střelické spony, AR XXVI, 576—586. Meduna, J. (1980a): Die latènezeitlichen Siedlungen in Mänren, Praha. Meduna, J. (1980b): Die latènezeitlichen Siedlungen und Gräberfelder in Mähren (Katalog), FAM XI, Brno. Meduna, J.-Peškař, I. (1990): K problematice rekonstrukce laténské dřevěné konvice s bronzovými kováními z Brna-Maloměřic, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, 211—230.

Medunová-Benešová, A. (1953): Nový nález zvoncovitých pohárů na Moravě, AR V, 451—452. Medunová-Benešová, A. (1961): Příspěvek k poznáni eneolitických obytných staveb, PA LII/1, 132—137. Medunová-Benešová, A. (1962): Nálezy zvoncovitých pohárů z Předmostí u Přerova, in: Sborník ČSSA 2, 235—245. Medunová-Benešová, A. (1964): Eneolitické výšinné sídliště Staré Zámky v Brně-Líšni, PA LV/1, 91—155. Medunová-Benešová, A. (1967): Eneolitické mohyly ohrozimského typu na Moravě, PA LVIII/2, 341—380. Medunová, A. (1970): Pravěké osídlení návrší „Fraumühle" u Přítluk, in: Sborník Josefu Poulíkovi k šedesátinám, Brno, 23—32. Medunová-Benešová, A. (1972): Jevišovice-Starý Zámek. Schicht B, Katalog der Funde, FAM VI, Brno. Medunová-Benešová, A. (1973): Grešlové Mýto. Äneolithische Höhensiedlung „Nad Mírovcem". Katalog der Funde, FAM VII, Brno. Medunová-Benešová, A. (1977a): Jevišovická kultura na jihozápadní Moravě, Studie AÚB V/3, Praha. Medunová-Benešová, A. (1977b): „Palliardiho hradisko". Eine äneolithische Höhensiedlung bei Vysočany, Bez. Znojmo. Katalog der Funde, FAM IX, Brno. Medunová-Benešová, A. (1981a): Jevišovice-Starý Zámek. Schicht C2, C1, C. Katalog der Funde, FAM XIII, Brno. Medunová-Benešová, A. (1981b): Zur Frage des Vorkommens der Kosihy-Čaka-Gruppe in Mähren, SlA XXIX/1, 97 až 103. Medunová-Benešová, A. (1986): Hmoždířovité nádoby v moravském mladém eneolitu, AR XXXVIII, 650—660. Medunová-Benešová, A.—Ondráček, J. (1969): Birituální pohřebiště lidu s kulturou zvoncovitých pohárů u Lechovic, okr. Znojmo, AR XXI, 437—445, 573—575. Medunová A.-Vitula,P. (vtisku): Sídliště jevišovické kultury ve Starém Lískovci, FAM. Menghin, W. (1983): Das Schwert in Frühen Mittelalter, Nürnberg. Měřinský, Z.-Stuchlík, S. (1980): Opevněné neolitické sídliště a sídliště věteřovského typu v hliníku u Bulhar (okr. Břeclav), PV 1977, 26—27. Ministr, Z. (1991a): Byly pravěké chrámy Slunce také astronomicko-kalendářové pozorovatelny a obraz Slunce určený Kosmu?, rkp. Kladno. Ministr, Z. (1991b): Paleoastronomické a archeologické základy z pohledu archeoastronautiky, rkp. Kladno. Ministr, Z. (1991c): Zploštění rondelů je neolitickým obrazem slunečního kotouče?, rkp. Kladno. Mócsy, A. (1971): Rec. L. Várady: Das letzte Jahrhundert Pannoniens, Acta Arch. Hung. 23, 347—360.

535

Modderman, P. J. R. (1986): On the typology of the houseplans and their European setting, in: Pavlů—Rulf—Zápotocká 1986: PA LXXVII/2, 383—394. Motyková-Šneidrová, K. (1965): Zur Chronologie der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen, Berliner Jhb. f. Vor- und Frühgeschichte 5, 103—174. Moucha, V. (1954): Rozbor únětického pohřebiště v Polepech u Kolína, AR VI, 523—536, 573—575. Moucha, V. (1963): Die Periodisierung der Úněticer Kultur in Böhmen, in: Sborník ČSSA 3, 9—60. Musil, R. (1958): Funde von Wirbeltieren in Mähren (Tschechoslowakei) aus dem letzten Würm-Stadial, Eiszeitalter und Gegenwart (Öhringen) 9, 61—68. Musil, R. (1966): Holštejn, eine neue altpleistozäne Lokalität in Mähren, ČMMB, sc. nat., LI, 133—168. Musil, R.-Valoch, K. (1968): Stránská skála: Its Meaning for Pleistocene Studies, Current Anthropology 9/5, part II, 534—539. Müller-Karpe, H. (1968): Handbuch der Vorgeschichte II, Jungsteinzeit 1, 2, München. Müller-Karpe, H. (1973): Die Kupferzeit ab historische Epoche, Jahresbericht des Instituts für Vorgeschichte der Univ. Frankfurt a. M., Frankfurt a. M., 5—15. Mülle-Karpe, H. (1974): Zur Definition und Benennung chronologischer Stufen der Kupferzeit, Bronzezeit und älteren Eisenzeit, Jahresbericht des Instituts für Vorgeschichte der Univ. Frankfurt a. M., München, 7—18. Näsman, U. (1984): Glas och handel i senromersk Sid och folkvandringstid, Uppsala. Nebehay, S. (1980): Vorbericht über die Notgrabungen 1972—1978 in Wetzleinsdorf, Gem. Großrußbach, NÖ, FÖ 18, 179—186. Nebehay, S. (1981): Wetzleinsdorf, Gem. Großrußbach, BH Kornenburg, FÖ 20, 330. Nekvasil, J. (1953): Nálezy z Uničova na Moravě, AR 5, 725—730. Nekvasil, J. (1960a): Poslední stopy lužického lidu popelnicových potí na Moravě, in: Sborník AÚB I, 50—54. Nekvasil, J. (1960b): Žárový hrob mohylové kultury v Moravičanech, AR XII, 749—752. Nekvasil, J. (1961): Prosté hroby horákovské kultury z Dolních Věstonic, PA LII/1, 251—259. Nekvasil, J. (1962): Pronikání horákovské kultury do oblasti lužických popelnicových polí, in: Sborník ČSSA 2, 141—165. Nekvasil, J. (1963): Mohyly s více pohřby v horákovské kultuře, in: Sborník AÚB 2, 52—55. Nekvasil, J. (1964): K otázce lužické kultury na severní Moravě, AR XVI, 225—264. Nekvasil, J. (1967a): Objev halové stavby z období volutové keramiky v Moravičanech, okres Šumperk, PV 1966, 15.

Nekvasil, J. (1967b): Stopy vlivů ze západu a severozápadu na lužickou kulturu na Moravě v době halštatské, Acta Universitatis Wratislaviensis 56, 165—175. Nekvasil, J. (1970a): Konečný vývojový stupeň středního (slezského) období lužické kultury na Moravě, PA LXI/1, 15—99. Nekvasil, J. (1970b): Pohřebiště horákovské kultury v Ořechově u Brna, in: Sborník Josefu Poulíkovi k šedesátinám, Brno, 55—73. Nekvasil, J. (1971): Zachraňovací výzkum ve Skrbni, PV 1970, 26—29. Nekvasil, J. (1973): Mladohalštatská sídliště na Mohelnicku, PALXIV/1, 42—85. Nekvasil, J. (1974a): Die jüngere und späte Stufe des Hallstattabschnittes der Lausitzer Kultur in Mähren, in: Symposium zu Problemen der jüngeren Hallstattzeit in Mitteleuropa, Bratislava, 253—310. Nekvasil, J. (1974b): Pokračování výzkumu v Rajhradě — objekty horákovské kultury (Brno-venkov), PV 1973, 41. Nekvasil, J. (1975): Záchranný výzkum na pohřebišti lužické kultury v Rájci, okr. Šumperk, PA LXVI/2, 305—340. Nekvasil, J. (1978a): K otázkám kolem Hradiska u Nové Hradečné, okr. Olomouc, AR XXX, 487—495. Nekvasil, J. (1978b): Mohylníky lužické kultury na Moravě, PA LXIX/1,52—116. Nekvasil, J. (1979): Horákovské sídliště v Brně-Kr. Poli, FAM XII, Brno. Nekvasil, J. (1980): Několik poznámek k antropologickému rozboru. Zprávy Čs. společností antropologické při ČSAV XXXIII/1, 7—8. Nekvasil, J. (1981): Eine neue Betrachtung der Funde aus der Býčí skála-Höhle, Antropologie XIX/2, 107—110. Nekvasil, J. (1982a): Anmerkungen zu den Burgwällen der Lausitzer Kultur in Mähren, in: Beiträge zum bronzezeitlichen Burgenbau in Mitteleuropa, Berlin —Nitra, 311—330. Nekvasil, J. (1982b): Mohyly s kamennými konstrukcemi na pohřebišti v Moravičanech, in: Południowa strefa kultury łużyckiej i powiązania tej kultury z południem, Kraków-Przemyśl, 153—178. Nekvasil, J. (1982c): Pohřebiště lužické kultury v Moravičanech, FAM XIV/l, 2, Brno. Nekvasil, J. (1982d): Zachraňovací výzkum v Nechvalíně, PV 1980, 62—63. Nekvasil, J. (1983): Początki halsztatyzacji morawskiej grupy kultury łużyckiej, Silesia Antiqua 25, 61—83. Nekvasil, J. (1985): Úvahy nad Býčí skálou, in: Wankelův nález v Býčí skále ve světě nejnovějších objevů, Blansko, 11—26. Nekvasil, J. (1987): Der gegenwärtige Forschungsstand der Lausitzer Kultur während der Urnenfelderperiode in Mähren, in: Die Urnenfelderkulturen Mitteleuropas, Praha, 255—262. Nekvasil, J. (1990): Hradisko lužické kultury na Holém kopci u Buchlovic, in: Pravěké a slovanské osidlem Moravy, Brno, 165—194.

Nekvasil, J. (1991): Hallstattzeitliche Bronzegefässe aus Mähren, PBF11/13, 15—35. Nekvasil, J. (1992): Význam hrobu horákovské kultury z Budkovic, okr. Brno-venkov. Pravěk NŘ 1, 1991, Brno, 66—89. Němejcová-Pavúková, V. (1964): Sídlisko bolerázského typu v Nitrianskom Hrádku, SlA XII/l, 163—268. Němejcová-Pavúková, V. (1981): Náčrt periodizácie badenskéj kultury a jej chronologických vzťahov k juhovýchodnej Európe, SLA XXIX/2, 261—296. Němejcová-Pavúková, V. (1986a): Siedlung und Kreisgrabenanlagen der Lengyel-Kuitur in Svodin (Südslowakei), Symposium Nové Vozokany 1984, Nitra— Wien, 177—183. Němejcová-Pavúková, V. (1986b): Vorbericht über die Ergebnisse der systematischen Grabung in Svodin in den Jahren 1971—1983, Sl1A XXXIV/1, 133—176. Neugebauer, J. W. (1975): Bronzezeitliche Ansiedlungen in Großweikersdorf, p. B. Tulln,NÖ. Ein Beitrag zur Gliederung der Věteřov-Kultur in Niederösterreich, ArchA 58, 5—75. Neugebauer, J. W. (1977): Böheimkirchen. Monographie des namengebenden Fundortes der Böheimkirchnergruppe der Věteřovkultur, ArchA 61—62, 31—207. Neugebauer, J. W. (1986): Ein Beitrag zur absoluten Chronologie des Frühneolithikums in Niederösterreich, Konferenz Szeksárd, 195—199. Neugebauer, J. W. (1987): Die Bronzezeit im Osten Österreichs, St. Pölten—Wien. Neugebauer-Maresch, Ch. (1983): Kreisgrabenanlage Friebritz (Führer zur Sonderausstellung), Laa/Thaya, 1—10. Neugebauer-Maresch, Ch. (1983/84): Chronologie der Befestigungs- und Kuttanlagen des Mittelneolithikums in NÖ anhand der Grabungen von Falkenstein — „Schanzboden" und Friebritz, MittÖA Wien XXXIII—XXXIV/2, 189—207. Neugebauer, Ch.—Neugebauer, J. W. (1977): Befestigungsanlagen der Lengyel-Kultur am Schanzboden zu Falkenstein in Niederösterreich, FÖ 15, 123—131. Neugebauer, J. W.—Neugebauer-Maresch, Ch.-Winkler, E. M.-Wilfing, H. (1984): Die doppelte mittelneolithische Kreisgrabenanlage von Friebritz, NÖ, FÖ 22, 87—112. Neustupný, E. F. (1959): K otázce vzniku kultury s kanelovanou keramikou, SlA VII/2, 260—284. Neustupný, E. (1960): K otázkám naší eneolitické plastiky, Filipův sborník, AUC Praha, 47—52. Neustupný, E. F. (1966): K mladšímu eneolitu v Karpatské kotlině, SlA XIV/1, 77—96. Neustupný, E. (1967): K počátkům patriarchátu ve střední Evropě, Rozpravy ČSAV 77, 2, Praha.

536

Neustupný, E. (1968): Absolute Chronology of the Neotithic and Aeneolithic Periods in Central and South-Eastern Europe, SlAXV1/1, 19—56. Neustupný, E. (1972): Das jüngere Äneolithikum in Mitteleuropa, Musaica XXIII—XXIV, 91—120. Neustupný, E. (1976): The Bell Beaker Culture in East Central Europe, in: La civilisation des vases campaniformes (IX Congrés UISPP, Colloque XXIV) Nice, 121—131. Neustupný, E. (1983): Demografie pravěkých pohřebišť, Praha. Neustupný, E.-Dvořák Z. (1983): Výživa pravěkých zemědělců: model, PA LXXIV/1, 224—257. Neustupný, E.-Neustupný, J. (1960): Nástin pravěkých dějin Československa, Sborník NM v Praze A, Hist. XIV, č. 3—5, 95—221. Neustupný, J. (1934/35): Egejská dvojbřitá sekera v páskové kulturní oblasti, PA NŘ IV—V (XXX), 2—12. Neustupný, J. (1950): Neolitická opevněná osada v Hlubokých Mašůvkách u Znojma. Předběžné zpracování soustavných výzkumů Státního archeologického ústavu a Národního musea z let 1947—1950, ČNM CXVII—CXIX, 11—49. Neustupný, J. (1952a): Cesnekovité rostliny v prehistorii a historii. Archív orientální XX, 356—385. Neustupný, J. (1952b): Výzkum eneolitických sídlišť, AR IV, 217—222. Neustupný, J. (1956): Studie o eneolitické plastice, Sborník NM Praha X, A-Hist. č., 1—2. Neustupný, J. (1958): Zum Stand der relativen Chronologie des Äneolithikums in der Tschechoslowakei, Kommission Bronzezeit, Nitra, 43—58. Neustupný, J. (1962): Na sklonku doby kamenné, ČNM CXXXI, 180—195. Neustupný, J. (1969): Zu den urgeschichtlichen Vorformen des Städtewesens, Sborník „Siedlung, Burg und Stadt" Berlin, 26—41. Neustupný, J. (1970): Essai d'explication de la fonetion des stations préhistoriques fortifiées en Europe centrale, Atti del Convegno di Studi sulta Città etrusca e italica preromana, 339—343. Neustupný, J.—Hásek, L—Hralová, J.— Břeň, J.-Turek, R. (1960): Pravěk Československa, Praha. Nosek, S. (1967): Kultura amfor kulistych w Polsce, Wrocław. Novotná, M. (1970): Die Bronzehortfunde in der Slowakei, Spätbronzezeit, Bratislava. Novotná, M. (1973): Einige Bemerkungen zur Datierung der Kupferindustrie in der Slowakei, Musaica XIII, 5—21. Novotný, B. (1950): Jordanovská skupina a jihovýchodní vlivy v českém neolitu, OP XIV/1, 163—260. Novotný, B. (1962): Lužianska skupina a počiatky malovanej keramiky na Slovensku, Bratislava.

Novotný, B. (1958): Hroby kultury zvoncovitých pohárů u Smolína na Moravě, PA XLIX/2, 297—311. Nuber, H. U. (1973): Kanne und Griffschale. Ihr Gebrauch im täglichen Leben und die Beigabe in Gräbern der römischen Kaiserzeit, Ber. RGK 53, Berlin. Nuber, H. U. (1979): Römisches Dreifußfragment aus Wiesbaden, NassAnn, 1 až 4. Oliva, M. (1979): Die Herkunft des Szeletien im Lichte neuer Funde von Jezeřany, ČMMB LXIV, 45—78. Oliva, M. (1980): Význam moravských lokalit pro koncepci aurignacienu, AR XXXII, 48—71. Oliva, M. (1981): Acheulian finds from Karolín, district of Kroměříí (Czechoslovakia), Anthropologie XIX/1, 27—32. Oliva, M. (1982): Estetické projevy a typologické zvláštnosti kamenné industrie moravského aurignacienu, ČMMB LXVII, 17—30. Oliva, M. (1984): Le Bohunicien, un nouveau groupe culturel en Moravie, L'Anthropologie (Paris) 88, 209—220. Oliva, M. (1985): Úvahy o pracovních a sociálních aspektech pravěké broušené industrie, ČMMB LXX, 17—36. Oliva, M. (1987a): Aurignacien na Moravě, Studie muzea Kroměřížska '87, Kroměříž. Oliva, M. (1987b): Drobné lokality micoquienu v okolí Brna, SPFFBU E 32, 7—18. Oliva, M. (1987c): Vyvinutý micoquien Z návrší „Horky" u Bořitova —první výsledky. Příspěvek k otázce stanice dílenského charakteru, ČMMB LXXII, 21 až 44. Oliva, M. (1989a): Mladopaleolitické nálezy z Mladečských jeskyní, ČMMB LXXIV, 35—54. Oliva, M. (1989b): Výzkum mladopaleolitické stanice u Milovic. Výsledky tří uplynulých sezón, in: Současný stav a perspektivy výzkumu kvartéru v ČSSR, Brno, 102—116. Oliva, M. (1990a): La signification des pointes foliacées dans l'Aurignacien morave et dans le type Miškovice, in: Feuilles de Pierre. Les industries à pointes foliacées du Paléolithique supérieur européen, Liège, 223—232. Oliva, M. (1990b): Štípaná industrie s moravskou malovanou keramikou v jihozápadní části Moravy, ČMMB LXXV, 17—37. Oliva, M. (1991): The Micoquian Open-Air Site Ráječko 1, Anthropologie XXIX/1—2, 45—61. Oliva, M.-Štrof, A. (1985): Přehled paleolitického osídlení Lysické sníženiny a blízkého okolí, PV 1983, 10—17. Oliva, P. (1959): Pannonie a počátky krize římského impéria, Praha. Ondráček, J. (1959): Depot z Prušánek a únětické hřivny na Moravě, PVM I, 17—47. Ondráček, J. (1961a): K chronologickému zařazenimanzetovitých náramků borotického typu, SlA LX/1, 49—68.

Ondráček, J. (1961b): Příspěvky k poznání kultury zvoncovitých pohárů na Moravě, PA LII/l, 149—157. Ondráček, J. (1962): Únětické pohřebiště u Rebešovic na Moravě, in: Sborník ČSSA 2, 5—100. Ondráček, J. (1963): Nálezy měřanovicko-nitranského typu na Moravě, AR XV, 405—415. Ondráček, J. (1964): Časně únětická kultura na Moravě a problém jejího vzniku, nepublik. kandidátská disertace, Brno. Ondráček, J. (1965): Jihovýchodní prvky v moravské šňůrové keramice, AR XVII, 770—782. Ondráček, J. (1966): šňůrový hrob z Hoštic-Heroltic na Vyškovsku, AR XVIII, 639—643. Ondráček, J. (1967a): Moravská protoúnětická kultura, SlA XV/2, 387—446. Ondráček, J. (1967b): Únětické pohřebiště v Čejči u Hodonína, AR XIX, 302—310, 318—320. Ondráček, J. (1968): Neolitický hrob z Klobouk u Brna, AR XX, 145—149. Ondráček, J. (1972): Pohřebiště nitranské skupiny v Holešově, AR XXIV, 168—172, 233—235. Ondráček, J.-Podborský, V. (1954): Výzkum na Cezavách u Blučiny v r. 1953, AR VI, 630—633. Ondráček, J.-Stuchlíková, J. (1982): Věteřovské sídliště v Budkovicích, FAM XVI. Ondráček, J.-Stuchlíková, J. (1988): Sídliště v Budkovicích a jeho postavení v rámci věteřovské skupiny, PA LXXIX/1, 5—37. Ondráček, J.-Šebela, L. (1985): Pohřebiště nitranské skupiny v Holešově, Studie Muzea Kroměřížska '85, Kroměříž. Ondrouch, V. (1957): Bohaté hroby z doby rímskej na Slovensku, Bratislava. Ondruš, V. (1961): Pozdněhalštatská chata ve Smolíně (okr. Břeclav), ČMMB XLVI, 51—57. Ondruš, V. (1963): Sídliště s keramikou volutovou z Vedrovic, ČMMB XLVIII, 31—38. Ondruš, V. (1965): Neolitické hliněné plastiky z Vedrovic, ČMMB L, 31—36. Ondruš, V. (1967): Kostěné a parohové předměty mladší doby kamenné na Moravě I, II, nepublik. disertační práce, MU Brno. Ondruš, V. (1972): Dětské pohřby na neolitickém sídlišti ve Vedrovicích, ČMMB LVII, 27—36. Ondruš, V. (1975/76): Neolitické dílny Z Vedrovic-Zábrdovic, SPFFBU E 20—21, 133—139. Ondruš, V. (1976): Vedrovice (okres Znojmo), neolitické sídliště a pohřebiště, WM XXVIII/3, 316. Ondruš, V. (1993): Neolitické pohřebíště u Vedrovic, Pravěk NŘ 3, v tisku. Opravil, E. (1961): Vegetační poměry Znojemska v době halštatské, ČMMB XLVI, scienc. nat., 81—100. Opravil, E. (1972): Vorläufiger Bericht über die Bestimmung der Holzfunde aus Mohelnice (Neolithikum, Äneolithikum), (Bez. Šumperk), PV 1971, 21—23.

537

Opravil, E. (1977): Nález rostlinných zbytků na neolitickém sídlišti v Mohelnici, Severní Morava 33, 34—37. Ožďáni, O. (1986): Zur Problematik der Entwicklung der Hügelgräberkulturen in der Südwestslowakei, S1A XXXIV/1, 5—96. Págo, L. (1963/64): K problematice provenience médi a cínu ve starší době bronzové, Sborník AÚB 3, 87—92. Págo, L. (1966a): Spektograftcké stanovení provenience měděného nástroje z období s moravskou malovanou keramikou, PV 1965, 6—9. Págo, L. (1966b): Určení stopových prvků a provenience eneolitických měděných předmětů, PV 1965, 13—14. Pailiardi, J. (1888): Předhistorické památky města Znojma, ČVMSO 5, 53—58, 115—121, 150—157. Pailiardi, J. (1889): Předhistorické památky města Znojma (článek druhý), ČVMSO 6, 8—12, 69—74, 142—147. Pailiardi, J. (1894): Předhistorická sídla na Znojemsku. Neolitická osada u Velkých Mašovic. Neolitická osada na Novosadech ve Znojmě, ČVMSO 11, 91—95, 128—138. Pailiardi, J. (1895): Předhistorická sídla na Znojemsku. Kulturní jámy v Horních Dunajovících. Sídliště nad „Mírovcem" u Grešlového Mýta. Kulturní jámy u Hodonic, ČVMSO 12, 17—22, 49—56, 89—98, 125—135. Pailiardi, J. (1896): Nové zprávy o hrobech se skrčenými kostrami, CVMSO 13, 16—24. Pailiardi, J. (1897): Die neolithischen Ansiedlungen mit bemalter Keramik in Mähren und Niederösterreich, Mittel, d. Praeh. Komm. d. Kais. Akademie d. Wissensch, in Wien I B, Nro4, 237—264. Pailiardi, J. (1910): Poznámky k moravskému neolithu, Pravěk VI, 122—125. Pailiardi, J. (1911): Sídliště z mladší doby kamenné u Boskovštýna, Pravěk VII, 40— 48, 125—140. Pailiardi, J. (1912): Žárové hroby z doby bronzové. Pravěk VIII, 100—112. Pailiardi, J. (1913): Die archäologische Zugehörigkeit der mährischen Jadeit- und Chlorom elan itbeile, Korespondez- Blatt der Deutschen Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte XLIV, 97—98. Pailiardi, J. (1914): Die relative Chronologie der jüngeren Steinzeit in Mähren, WPZ I, 256—277. Pailiardi, J. (1916): Hliněné modely neolithických chýší, CMMZ XVI, 41—52. Pailiardi, J. (1919): Beiträge zur Kenntnis der Glockenbecher kultur, WPZ VI, 41— 56, Pailiardi, J.: (rkp.): Sídliště na Starém Zámku u Jevišovic, katastr Střelíce, nepublik. rukopis v archívu MZM Brno, nedatov. Párducz, M. (1973): Probleme der Skythenzeit im Karpatenbecken, Acta. Arch. Acad. Scienc. Hung. 25, 27—63.

Paulík, J. (1974): K významu mohyl z mladšej doby bronzovej v pravekom vývoji Slovenska, SlA XXII/1, 73—78. Pavelčík, J. (1960): Volutové sídliště v Hradčovicích, PV 1959, 29. Pavelčík, J. (1964a): Druhý depot bronzových předmětu z Drslavic, PV 1963, 27—29. Pavelčík, J. (1964b): Eneolitická skupina bošáckého typu na Moravě, PA LV/2, 279—293. Pavelčík, J. (1968): Nový nález z Bánova, PV 1967, 16—17. Pavelčík, J. (1970/71): Sídelní objekty z Těšova, in: Sborník ČSSA 4, 21—33. Pavelčík, J. (1972): Výšinná osada lidu s kanelovanou keramikou v Hlinsku u Lipníku, AR XXIV, 163—167. Pavelčík, J.: (1974): Eneolitická sídliště Uherský Brod-Kyčkov a Havřice-cihelna, Studie AÚB II/5. Praha. Pavelčík, J. (1979a): Depot měděných šperků z Hlinska u Lipníku nad Bečvou, PA LXX/2, 319—339. Pavelčík, J. (1979b): Problem zasiedlania Moraw północnych przez ludność ceramiki wstęgowej, in: Początki neolityzacji Polski południowo-zachodniej, Wrocław, 93—103. Pavelčík, J. (1982): Drobné terrakoty z Hlinska u Lipníku nad Bečvou (okr. Přerov) I, PA LXXIII/2, 261—292. Pavelčík, J. (1983): Drobné terrakoty Z Hlinska u Lipníku nad Bečvou (okr. Přerov) II, PA LXXIV/2, 295—315. Pavelčík, J. (1986): Hrubotvará kamenná industrie z výšinné osady lidu s kanelovanou keramikou v Hlinsku u Lipníku nad Bečvou, PA LXXVII/1, 197—225. Pavelčík, J. (1987): Moravia at the decline of the Older Eneolithic, in: Neolit i poczatki epoki brazu na ziemi chdminskiej, Torun, 371—396. Pavelčík, J. (1988): Problematik des gegenwärtigen Forschungsstandes der Badener Kultur, PrzA 36, 135—167. Pavelčík, J. (1989): Kostěné, parohové a měděné předměty z Hlinska u Lipníku nad Bečvou (okr. Přerov), PA LXXX/2, 241—281. Pavelčík, J. (1990a): Eneolitické osídlení Mikulčic-Valů, in: Pravěké a slovanské osídleni Moravy, Brno, 51—66. Pavelčík, J. (1990b): Rituální hrob ženy na výšinné osadě lidu s kanelovanou keramikou v Hlinsku u Lipníku nad Bečvou, AR XLII 197-225 Pavelčík, J. (1990c): Těžba a zpracování kamene na výšinné eneolitické osadě u Hlinska u Lipníku nad Bečvou, ČSlM/B, 39, 97—105. Pavelčík, J. (1991): K otázkám hospodářské a sociální úrovně populací badenské kultury, Opava. Pavelčík, J. (1993): Osady na Kostelním kopci v Opavě-Jaktaři a jejich místo v řešení problematiky neolitu a eneolitu Horního Slezska, v tisku. Pavelčík, J.-Kouřil, P. (1989): Pravěké a časně historické osady z Opavy-Palhance I, II, ČSIM/B 38, 133—143, 208—216.

Pavlů, I. (1966): Early "myths" relating to the neolithic society, AR XVIII, 700—717. Pavlů, I. (1981): Altneolithische Häuser in Böhmen, AR XXXIII, 534—543. Pavlů, I. (1982): Die neolithischen Kreisgrabenanlagen in Böhmen, AR XXXIV, 176—189. Pavlů, I.-Rulf, J.-Zápotocká, M. (1986): Theses on the Neolithic Site of Bylany, PA LXXVII/2, 288—412. Pavlů, I.-Zápotocká, M. (1979): Současný stav a úkoly studia neolitu v Čechách, PA LXX/2, 281—318. Pavúk, J. (1965): Nové nálezy lengyelskej kultury zo Slovenska, SlA XIII/1, 27 až Pavúk, J. (1969): Chronologie der ŽelieZovce-Gruppe, SlA XVII/2, 269—367. Pavúk, J. (1979): Genetické a chronologické vztahy lineárnej keramiky v strednom Podunajsku, Sborník Początki neolityzacji Polski południowo-zachodniej, Wrocław, 69—80. Pavúk, J. (1981): Súčasný stav studia lengyelskej kultury na Slovensku, PA LXXH/2, 255—299. Pavúk, J.-Šiška, S. (1971): Neolitické a eneolitické osídlenie Slovenska, SlA XIX/2, 319—364. Pavúková, V. (1985): Nové sídliska z obdobia eneolitu z okolia Vrbového (okr. Trnava), AVANS 1984, 172—174. Pemicka, E.-Wagner, G. A. (1983/84): Datierung neolithischer Erdwerke mittels Thermolumineszens: Bestätigung der Langen Chronologie, MittOA Wien XXXIII—XXXIV, 247—267. Pernička, R. M. (1961): Eine unikate Grabanlage der Glockenbecherkultur bei Prosiměřice, Südwest-Mähren, SPFFBU E 6, 9—54. Pernička, R. M. (1966): Die Keramik der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren, Brno. Pernička, R. M.-Podborský, V. (1959): Ein Kinderbegräbnis im Gefäss und ein Grab mit der Křtěnover Schafthalsaxt des Typs von Věteřov aus der Bronzezeit in Mähren, SPFFBU E 4, 5—21. Peška, J. (1991): „Königsgruft" von Mušov. Umstände des Befundes und vorläufige Ergebnisse der interdisziplinären Zusammenarbeit, in: Peška et al., Die Königsgruft von Mušov, Mikulov, 32—50. Peška, J.-Rakovský, I. (1990): Břeclavsko v pozdní době kamenné, Mikulov. Peška, J.-Šebela, L. (1992): Funde der Chłopice-Veselé-Gruppe in Mähren und ihre Stellung in der Endphase des Spätäneolithikums, Praehistorica XIX, 131-141. Peška, J.-Tejral, J. (1990): Bohatý knížecí hrob z doby římské u Mušova, AR XLII, 548—563, 605—608. Peškař, I. (1961a): Nové poznatky o obytných stavbách na moravských sídlištích Z doby římské, PA LII/2, 414—422. Peškař, I. (1961b): Žárové hroby ze starší doby římské v Uherčicích na Moravě, AR XIII, 25—33.

538

Peškař, I. (1966): Výzkum na sídlišti v trati „Spodní Kolberky" u Blučiny, PV 1965, 50—52. Peškař, I. (1972): Fibeln aus der römischen Kaiserzeit in Mähren, Praha. Peškař, I. (1978): Starší doba římská na Moravě, Zprávy ČSSA XX/3. Peškař, I. (1983): Sídlištní keramika z doby stěhování národů ve Velkých Němčících (o. Břeclav), PA LXXIX/1, 175—223. Peškař, I. (1988): Hrnčířské pece z doby římské na Moravě, PA LXXIV/1, 106—169. Peške, L. (1985): Osteologické nálezy kultury zvoncovitých pohárů z Holubic a poznámky k zápřahu skotu v eneolitu, AR XXXVII, 428—440. Peške, L. (1987): Žárové zemědělství z hlediska koloběhu dusíku, fosforu a draslíku v půdě a rychlosti jejich vyčerpání, AR XXXIX, 317—333. Petrasch, J. (1990): Mittelneolithische Kreisgrabenanlagen in Mitteleuropa, 71. Bericht RGK, Mainz a/R, 407—564. Pieta, K. (1982): Die Púchov-Kultur, Nitra. Pieta, K.-Furmánek, V. (1963): Mladohalštatský sídlištní objekt z Podivína, okr. Břeclav, SPFFBU E 8, 130—135. Piffl, A. (1949): Barvené omítky z Jiříkovic u Brna, AR I, 161—163. Pichlerová, M. (1960): Mladohalštatské popolnicové pohrebisko vo Vrádišti, SlA VITI/1, 125—182. Pichlerová, M. (1967): K otázke geografického vymedzenia oblasti východoalpských kniežacich mohyl na strednom Dunaji, Sborník Slov. nár. muzea, História 7, 3—36. Pichlerová, M. (1969): Nové Košariská, Bratislava. Pittioni, R. (1954): Urgeschichte des österreichischen Raumes, Wien. Pitts, L. F. (1989): Relations between Rome and the Middle Danube in the first to fourth Centuries A. D., The Journal of Roman Studies 79, 45—58. Plachá, V.-Pieta, K. (1986): Römerzeitliche Besiedlung von Bratislava-Devin, AR XXXVIII, 339—357. Pleiner, R. (1958): Základy slovanského železářského hutnictví v Českých zemích, MA VI, Praha. Pleiner, R. (1962): Staré evropské kovářství, Praha. Pleiner, R. (1979): Otázka státu ve staré Galii, Praha. Pleiner, R. (1982): Untersuchungen zur Schmiedetechnik auf den keltischen Oppida, PA LXXIII/1, 86—173. Pleiner, R. (ed.) (1978): Pravěké dějiny Čech, Praha. Pleinerová, I. (1981): Problém stop orby v časně eneolitickém nálezu z Března, AR XXXIII, 133—141. Pleslová-Štiková. E. (1961): Eneolitické láhve s límcem v Čechách a na Moravě, PA LII/l, 105—116. Pleslová-Štiková, E. (1971): Poznámky k otázce synchronizace kultur jevišovické a řivnáčské, SPFFBU E 16, 85—88.

Pleslová-Štiková. E. (1972); Hospodářský a společenský vývoj středoevropského eneolitu. Zprávy ČSSA XIV, 29—102. Pleslová-Štiková, E. (1973): Die Kultur mit kannelierter Keramik in Böhmen, in: Symposium über die Entstehung und Chronologie der Badener Kultur. Bratislava, 393—425. Pleslová-Štiková, E. (1977): Vznik metalurgie na Balkáně v Karpatské kotlině a ve střední Evropě se zvláštním zřetelem na produkci ve východoalpském centru (kulturně-ekonomická interpretace), PA LXVIII/1, 56—73. Podborský, V. (1956): K otázce kontinuity vývoje lidu popelnicových polina Moravě, SPFFBU E 1, 20—41. Podborský, V. (1960a): Bemerkungen zur Problematik der mährischen Hallstattzeit I, SPFFBU E 5, 23—56. Podborský, V. (1960b): Halštatské pohřebiště v Těšeticích na Moravě, AR XII, 643—650. Podborský, V. (1962): Halštatský kostrový hrob z Žerotic (okr. Znojmo), SPFFBU E 7, 92—95. Podborský, V. (1963): K problematice moravského halštat II (Halštatská malovaná keramika), SPFFBU E 8, 15—50. Podborský, V. (1964): Sídlištní nálezy Z neolitu a doby bronzo vé v poloze „ Vinohrady" u Téšetic, SPFFBU E 9, 20—46. Podborský, V. (1965a): Die Hažlstattsiedtung in Těšetice, FAP 9. Podborský, V. (1965b): Sídliště horákovské kultury u Bezkova, okres Znojmo, SPFFBU E 10, 135—152. Podborský, V. (1966a): Halštat školní sbírky v Miroslavi (okr. Znojmo), SPFFBU E 11, 125—128. Podborský, V. (1966b): Schüsseln mit Mäander- und Girlandenverzierung in der südmährischen Hallstattzeit, SPFFB U E l l , 23—36. Podborský, V. (1967): K datování a původu některých bronzových předmětů ze štramberského Kotouče, SPFFBU E 12, 7—62. Podborský, V. 1968: Archeologický průzkum na „Šancích" u Plavče v letech 1964 až 1966, SPFFBU E 13, 99—115. Podborský, V. (1969): Neolitické a halštatské sídliště u Téšetic-Kyjovic na Moravě, PA LX/2, 572—592. Podborský, V. (1970a): Jihomoravská halštatská sídliště — I, SPFFBU E 15, 7 až 102. Podborský, V. (1970b): Mähren in der Spätbronzezeit und an der Schwelle der Eisenzeit, Brno. Podborský, V. (1970c): O komunikacích mezi lidem s vypíchanou a malovanou keramikou, in: Sborník Josefu Poulíkovi k šedesátinám, Brno, 14—22. Podborský, V. (1970d): Současný stav výzkumu kultury s moravskou malovanou keramikou, SlA XVIII/2, 235—310. Podborský, V. (1971a): Hliněná pec na sídlišti s lineární keramikou v Téšeticích, SPFFBU E 16, 59—66. Podborský, V. (1971b): Palliardiho neolitické nálezy v Těšeticích, okr. Znojmo, WM XXIII/3, 305—321.

Podborskv, V. (1972a): Jihomoravská halštatská sídliště — II, SPFFBU E 17, 5—54. Podborský, V. (1972b): Opevněná část neolitické osady v Téšeticích-Kyjovicich, AR XXIV, 155—162. Podborský, V. (1974): Die Stellung der südmährischen Horákov-Kultur im Rahmen des danubischen Hallstatt, in: Symposium zu Problemen der jüngeren Hallstattzeit in Mitteleuropa, Bratislava, 371—426. Podborský, V. (1975/76): Hlavní výsledky v Těšeticích-Kyjovicich za léta 1964 aí 1974, SPFFBU E 20—21, 175—184. Podborský, V. (1976): Erkenntnisse auf Grund der bisherigen Ausgrabungen in der Siedlung mit mährischer bemalter Keramik bei Těšetice-Kyjovice, JfMV 60, 129—148. Podborský, V. (1978): Die Entwicklungsprinzipen der materiellen Kultur der einzelnen Gruppen des Lengyel-Kreises, Forschungsberichte zur Ur- und Frühgeschichte 10, Wien, 15-17. Podborský, V. (1979a): Dějiny pravěku, skripta FF MU, Brno. Podborský, V. (1979b): Osada neolitických zemědělců s moravskou malovanou keramikou u Téšetic-Kyjovic na Znojemsku, Brno. Podborský, V. (1980): Dvě nová halštatská pohřebiště na jižní Moravě, SPFFBU E 25, 75—124. Podborský, V. (1981): Objekt s vypíchanou keramikou v Těšeticích III, okr. Znojmo, a postavení vypíchané keramiky ve starolengyelském horizontu středodunajského neolitu, SPFFBU E 26, 9—28. Podborský, V. (1982): Keramické zoomorfní nádobky středoevropského pravěku, SPFFBU E 27, 9—64. Podborský, V. (1983): K metodice a možnostem studia plastiky lidu s moravskou malovanou keramikou, SPFFBU E 28, 7—93. Podborský, V. (1983/84): Die Kreisgrabenanlage zu TéŠetice und ihre möglichen mährischen Parallelen, MittÖA XXXIII—XXXIV/1, 111—131. Podborský, V. (1984): Domy lidu s moravskou malovanou keramikou, SPFFBU E 29, 27—66. Podborský, V. (1985): Těšetice-Kyjovice 2. Figurální plastika lidu s moravskou malovanou keramikou, Brno. Podborský, V. (1988): Těšetice-Kyjovice 4. Rondel osady lidu s moravskou malovanou keramikou, Brno. Podborský, V. (1989a): Die Chronologie und kulturelle Verbindungen zur Zeit der Kulturen Spätlengyel—Bajč—Reiz— Křepice —früheste TRB im Mitteldonaugebiet, in: Aneolithikum und die früheste Bronzezeit (C14 3000—2000 b.c.) in Mitteleuropa: kulturelle und chronologische Beziehungen, Praehistorica XV, 55—60. Podborský, V. (1989b): Neolithische Kultsitten der Bevölkerung im mährischen Gebiet, in: Kult und Religion in ur- und frühgeschichtlicher Zeit, Berlin, 175—191.

539

Podborský, V. (1989c): Stoleté výročí významného vědeckého objevu ve Znojmě, Ročenka Okresního archívu ve Znojmě 1988, Znojmo, 103—113. Podborský. V. (1992): Poznámky ke kruhovým architekturám pravěké a raně historické Evropy, Pravěk Nft 1, 1991, Brno 90—148. Podborský, V. (1993): Náboženství našich prapředků, Brno. Podborskv, V.-Kazdová, E.-Kosluřík, P. -Weber, Z. (1977): Numerický kód moravské malované keramiky, Brno. Podborský, V.-Opravil, E. (1962): Zpráva o zachraňovacím výzkumu horákovské osady v Bulharech (okr. Břeclav), SPFFBU E 7, 87—93. Podborský, V.-Vildomec, V. (1970): Kultura s moravskou malovanou keramikou. Zprávy ČSSA XII/1—2, 1—24. Podborský, V.-Vildomec, V. (1972): Pravěk Znojemska, Brno. Poláček, J. (1970): K počátkům pravěkých hradišť a válečnictví na území Československa I, II, nepublik. disert. práce. MU Brno. Poulík, J. (1942): Das keltische Gräberfeld von Brünn-Malmeritz, ZMLM NF II, 49—86. Poulík, J. (1943): Ein Spätaunjetitzer Grab in Tetnitz, Bez. Brünn. ZMLM NF III, 67-73. Poulík, J. (1939/46): Halštatský hrob ve Velaticích u Brna, PA XXXX1I, 162 až 165. Poulík, J. (1949): Záhadná mohyla Žuráň. AR 1, 10—15. Poulík, J. (1951): Staroslovanské mohylové pohřebiště v Přítlukách na Moravě, AR 111, 97—100. Poulík, J. (1960): Stan Moravané budují svůj stát, Gottwaldov. Procházka, A. (1907): Neolithické nálezy Z Křenovic (u Slavkova), Pravěk III, 12—14. Procházka, A. (1937): Gallská kultura na Vyškovsku, Slavkov u Brna. Procházka, A.—Chlehorád, M.—Kalousek, F. (1927): Předvéká pohřebiště v Sardičkách u Bučovic, Pravěk. Prošek, F. (1953): Szeletien na Slovensku, SlA 1, 133—194. Prudká, A. (1978): Výzkum baalberských mohyl na Ostichovci u Slatinek, okr. Prostějov, PV 1976, 21—22. Přichystal, A. (1978): Surovinová základna z kamenné doby. Vesmír 57, č. 6, 155 až 156. Přichystal, A. (1984): Petrograjické studium štípané industrie, in: Kazdová, Těšetice-Kyjovice 1, Brno, 205—212. Přichystal, A. (1985): Petroarcheologický rozbor štípané a broušené industrie z pohřebiště nitranské skupiny a kultury zvoncovitých pohárů v Holešově, in: Ondráček —Šebela, Studie Muzea Kroměřížska '85, 185—187. Přichystal, A. (1991a): Petrografický výzkum kamenných artefaktů z pravěku Československa, in: Horniny ve vědách o zemi, Sborník k 60. výročí ústavu a katedry petrologie PřF UK, Praha, 19—33.

Přichystal. A. (1991b): Zdroje kamenných surovin, in: Svoboda, Paleolit Moravy a Slezska, Brno, 68—83. Přichystal, A. (1993): Nová fakta do diskuse o nálezu z doby halštatské v jeskyni Býčí skála (Moravský kras), ČMMB LXXVIII, preprint. Quitta, H. (1967): The C 14 Chronology of the Central and SE European Neolithic, Antiquity XLI, 263—270. Quitta, H. (1971): Der Balkan als Mittler zwischen Vorderem Orient und Europa, Evolution und Revolution im Alten Orient und in Europa, Berlin, 38—63. Raddatz, K. (1959/61): Ringknaufschwerter aus germanischen Kriegergräbern, Offa 17, 26—55. Raetzel-Fabian, D. (1986): Phasenkartierung des mitteleuropäischen Neolithikums, Oxford. Rakovská, J.-Stuchlik, S. (1980): Záchranný výzkum sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou a véteřovského typu v Hodonicích (okr. Znojmo), PV 1978, 12. Rakovský, I. (1977/78a): Eneolit na výšinněm sídlišti Velká skála u Výrovic, okr. Znojmo, SPFFBU E 22—23, 93—102. Rakovský, I. (1977/78b): Eneolitické výšinné sídliště u Oslnovic (okres Znojmo), SPFFBU E 22—23, 277—279. Rakovský, I. (1980): Objekt kultury nálevkovitých pohárů z Mušova, AR XXXII, 435—437. Rakovský, I. (1984): Záchranný výzkum na eneolitickém výšinném sídlišti ve Výrovicích (okr. Znojmo), PV 1982, 19—20. Rakovský, I. (1985a): Morava na prahu eneolitu, nepublik. kandid. disertace, Brno. Rakovský, I. (1985b): Sídliště kultury zvoncovitých poháru v Holubicích, AR XXXVII, 389—390. Rakovský, I. (1989): Die neuesten Ergebnisse zur Bedeutung des mährischen Raumes zur Zeit des frühesten Aneolithikums, Praehistorica XV—XVI, 61—66. Rakovský, I. (1990a): Sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou u Dolních Věstonic, AR XLII, 492—499. Rakovský, I. (1990b): Zur Problematik der äneolithischen Höhensiedlungen in Mähren, JfMV 73, 149—157. Richter, G. M. (1966): The Furniture ofthe Greebs, Etruscans and Romans, London. Romsauer, P. (1981): Eneolitické a halštatsko-laténské objekty z Vrbového, AVANS 1980, 250—253. Rulf, J. (1979): K relativní hustotě osidlem Čech v neolitu a eneolitu, AR XXXI, 176 až 191. Rulf, J. (1991): Neolithic Agriculture of Central Europe — Rewiew of the Problems, PA LXXXII/2, 376—384. Ruttkay, E. (1970): Das jungsteinzeitliche Hornsteinbergwerk mit Bestattung von der Antonshöhle bei Mauer (Wien 23), MAGW 100, 70—83. Ruttkay, E. (1971): Eine neue Grube mit Furchenstichkeramik aus Niederösterreich, AK 3, 141—145.

Ruttkay, E. (1975): Über einige Fragen der Laibach- Vučedol-Kultur in Niederösterreich und im Burgenland, Arheološki Vestnik XXIV, 38—61. Ruttkay, E. (1976a): Beitrag zum Problem des Epi-Lengyel-Horizontes in Österreich, Pittioni-Festschrift, Wien, 285—319. Ruttkay, E. (1976b): Eine Kulturschicht der ältesten Linearbandkeramik in Prellenkirchen, p. B. Bruck, Niederösterreich, Ann. Naturhist. Mus. Wien 80, 843 az 856. Ruttkay, E. (1979): Ein Grubeninhalt der älteren bemalten Keramik aus Unterwölbling, p. N. St. Pölten, Niederösterreich. (Ein Beitrag zur Frage der Entstehung der neolithischen bemalten Keramik in Österreich), Ann. Naturhist. Mus. Wien 82, 743—758. Ruttkay, E. (1981): Zur Periodisierung des Neolithikums, MAGW 111, 72—77. Ruttkay, E. (1983a): Das Neolithikum in Niederösterreich, Wien. Ruttkay, E. (1983b): Zur Deutung der Depotfunde vom Typus Tolnanémedi im Zusammenhang mit dem Idol von Babska, Ann. Naturhist. Mus. Wien, 85/A, 1 až 17. Ruttkay, E. (1983/84): Zusammenfassender Forschungsstand der Lengyet-Kultur in Niederösterreich, MittOA Wien XXXIII—XXXIV/2, 221—246. Ruttkay, E. (1985a): Das Neolithikum in Niederösterreich, Wien. Ruttkay, E. (1985b): Epilengyel-Siedlungsfunde und Brandgrab aus Siegendorf Wissenschaftliche Arbeiten aus dem Burgenland 71, 13—25. Ruttkay, E. (1988): Zur Problematik der Furchenstichkeramik des östlichen Alpenvorlandes: Beitrag zum Scheibenkenkelhorizont, S1A XXXVI/1, 225—240. Rybová, A. (1970): Das Brandgräberfeld der jüngeren römischen Kaiserzeit von Pňov, ASM 9, Praha. Rybová, A. (1980): Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus dem 2.—5. Jahrhundert u. Z, II. Teil, PA LXXI/1,93—224. Rzehak, A. (1882): Beiträge zur Urgeschichte Mährens, MAGW XI, 178. Rzehak, A. (1905): Prähistorische Funde aus Eisgrub und Umgebung, ZMLM V, 34—80. Rzehak, A. (1913): Die jüngere vorrömische Eisenzeit (Latěnezeit) in Mähren, ZDVGMS XVII, 289—326. Rzehak, A. (1918): Die römische Eisenzeit in Mähren, ZDVGMS XXII, 197—278. Říhovský, J. (1956a): K datování anténového meče s jazykovitou rukojetí, PA XL VII/2, 262—286. Říhovský, J. (1956b): Mohyla horákovské kultury v Morašicích na Mor., AR VIII, 13—18. Říhovský, J. (1956c): Příspěvek k problematice staršího halštatského období na jižní Moravě, AR VIII, 829—836, 839—846.

540

Říhovský, J. (1958a): Problém expanze lidu s lužickou kulturou do středního Podunají, AR X, 203—232. Říhovský, J. (1958b): Žárový hrob z Velatic I a jeho postavení ve vývoji velatické kultury, PA IL/1,67—118. Říhovský, J. (1960): Problematika podolské kultury, AR XII, 212—237, 249—250. Říhovský, J. (1961): Počátky velatické kultury na Moravě, SlA IX/1, 107—154. Říhovský, J. (1963): K poznání starší fáze kultury středodunajských popelnicových polí — velatické kultury. Sborník ČSSA 3, 61—115. Říhovský, J. (1965): Das Urnengräberfeld von Klentnice, FAP 8, Praha. Říhovský, J. (1966a): K poznání sídlištních forem v kultuře středodunajských popelnicových polí, ČMMB LI, 61—98. Říhovský, J. (1966b): Počátky mladší (podolské) fáze středodunajského okruhu kultury popelnicových polí, PA LVII/2, 459—534. Říhovský, J. (1968): Das Urnengräberfeld in Oblekovice, FAP 12, Praha. Říhovský, J. (1970): Halštatské hroby na pohřebišti v Klentnici, Sborník Josefu Poulíkovi k šedesátinám, Brno, 43—54. Říhovský, J. (1972): Die Messer in Mähren und dem Ostalpengebiet, PBF VIII/1, München. Říhovský, J. (1978): Hrob bojovníka z mladší doby bronzové z Ivančic, PA LXIX/1, 45—51. Říhovský, J. (1979): Die Nadeln in Mähren und im Ostalpengebiet, PBF XIII/5, München. Říhovský, J. (1982a): Das Urnengräberfeld von Podolí, FAM XV, Brno. Říhovský, J. (1982b): Hospodářský a společenský život velatické osady v LovčiČkách, PA LXXIII/1, 5—56. Říhovský, J. (1982c): Základy středodunajských popelnicových polina Moravě, Studie AUB X/l, Praha. Říhovský, J. (1986): Nález velatických domů v Brně-Medlánkách, AR XXXVIII, 62—65. Salamon, A.-Lengyel, I. (1980): Kinship Interrelations in a Fifth-Century "Pannonian Cemetery": An Archaeological and Paleobiological Sketch of the Population Fragment burried in the Mözs Cemetery, Hungary, World Arch. 12, 93—104. Salaš, M. (1984): Návrh numerické deskripce neolitické kamenné broušené industrie, SPFFBU E 29, 67—107. Salaš, M. (1986a): Hromadné nálezy neolitické broušené industrie na Moravě, ČMMB LXXI, 19—58. Salaš, M. (1986b): Kamenná broušená industrie z neolitického sídliště u Těšetic-Kyjovic, SPFFBU E 31, 25—48. Salaš, M. (1986c): Výzkum fortifikace věteřovského výšinného sídliště u Blučiny, AR XXXVIII, 504—514, 594—595. Salaš, M. (1987): Zur Frage der jungbronzezeitlichen Höhensiedlungen in Südmähren, in: Die Urnenfelderkulturen Mitteleuropas, Praha, 277— 286.

Salaš, M. (1989): Der gegenwärtige Forschungsstand aer Untersuchungen auf der jungbronzezeitlichen Höhenfundstelle Cezavy bei Blučina, in: Studia nad grodami epoki brazu i wczesnej cpoki zelaza w Europie środkowej, Wrocław—Warszawa-Kraków—Gdańsk-Łódż, 113 až 130. Salaš, M. (1990a): To the problem of human sketetal remains from the Late Bronze Age in Cezavy near Blučina, Anthropologie XXVIII, 221—229. Salaš, M. (1990b): Únětická sídlištní Jáma s lidskými kosterními pozůstatky na Cezavách u Blučiny, PA LXXXI/2, 275 až 307. Salm, E.-Vildomcc, F. (1936/37): Ein wichtiges neolithisches Idol aus Mähren, IPEK 11, 32—37. Sangmeister, E. (1972): Sozial-ökonomische Aspekte der Glockenbecherkultur, Homo 23, 156—188. Seewald, O. (1940): Die jungneolithische Siedlung in Retz, Niederdonau, Praehistorica 7, 10—28. Schirmeisen, K. (1927): Mittelbronzezeitliche Siedlungsreste in der Brünner Schwarzfeldgasse, Sudeta 3, 88—104. Schmidt, J.-Štelcl, J. (1971): Jadeitesfrom Moravian Neolithic Period, Acta univ. Carolinae — Geologica, Hejtman Vol. No. 1, 2, 141—152. Schránil, J. (1921): Studie o vzniku kultury doby bronzové v Čechách, Praha. Schránil, J. (1928): Die Vorgeschichte Böhmens und Mährens, Berlin—Leipzig. Schulz, W. (1933): Das Fürstengrab von Hassleben, Rom.—Germ. Forsch. 7, Berlin—Leipzig. Schulz, W. (1953): Leuna. Ein germanischer Bestattungsplatz der spätrömischen Zeit, Berlin. Skutil, J. (1937): Hallstattské nálezy z horákovské „Hlásnice", Šlapanský zpravodaj IV/3, 3—6. Skutil, J. (1938—40): Paleolitikum v Československu, OP XI; XII, 1—81; 5—99. Skutil, J. (1939/40): Die neolithischen Plastiken aus dem Kreise der mährischen bemalten Keramik, IPEK 13—14, 36 až 56. Skutil, J. (1941a): Linearkeramische Gräber in Mähren, WPZ 28, 21—37. Skutil, J. (1941b): Moravské prehistorické výkopy a nálezy Oddělení mor. pravěku Zemského muzea 1933—1936, ZMLM NFI, 139—145. Skutil, J. (1943): Skythische Funde aus Mähren, ZMLM NF III, 78—89. Skutil, J. (1949): Pravěké nálezy vltavínu, VVM IV, 90—97. Skutil, J. (1954): Doklady prehistorické geofagie? AR VI, 91—92. Skutil, J. (1956): Pravěké nálezy z Náměště na Hané a z neolitického hradiště Rmíz u Laškova, okr. Litovel, SLUKO oddíl B, 117—120. Skutil, J. (1957): Ještě ke skytským nálezům Z Moravy, VVM XII, 119—122. Skutil, J. (1962): Nález figurální plastiky na volutové keramice z jeskyně Koňské jámy v Moravském krasu, PV 1961, 33—37.

Skutil, J. (1963): Neolitické sídliště s malovanou keramikou na Holém Kopci u Maloměřic v Brně, Sborník II AÚB, 14—18. Skutil, J. (1963/64): Drobné příspěvky k poznání moravské únětické a věteřovské kultury. Sborník III AÚB, 105—123. Smolíková, L.-Ložek, V. (1963): Interglaciál a nález pleistocenního člověka u Svitávky, Čas. pro miner, a geol. 8, 189—197. Sobczyk, K. (1984): Modes de débitage dans le Magdalénien d'Europe centrale, L'Anthropologie (Paris) 88/3, 309—326. Sochacki, Z. (1980): Kultura ceramiki promienistej w Europie, Warszawa. Soproni. S. (1969): Späiromische Töpferöfen am pannonischen Limes, Rei Cretariae Romanae Fautorun Acta X, 27—35. Soudský, B. (1966): Bylany. Osada nejstarších zemědělců z mladší doby kamenné, PN M 4, Praha. Soudský, B. (1969): Étude de la maison néolithique, S1A XVII/1, 5—96. Spurný, V. (1947/48): Kostrové pohřby v knovízské kultuře, PA XLIIi, 13—20. Spurný, V. (1950): Sídliště z doby stěhování národů v Hulíně, AR X, 630—637, 658—659. Spurný, V. (1954a): Laténská keramika z Hradiska u Kroměříže, AR VI, 599—603. Spurný, V. (1954b): Pohled do osídlení Hradiska u Kroměříže ve střední době bronzové, PA XLV, 357—382. Spurný, V. (1957a): Chaty ze střední doby bronzové na Kroměřížsku, Studie Krajského muzea v Gottwaldově, řada společ. věd 11, 25—27. Spurný, V. (1957b): Pohřbívání na sídlištích střední doby bronzové na Kroměřížsku, Studie KM v Gottwaldově, řada společ. věd 11, 20—25. Spurný, V. (1960): Keramické importy z jihovýchodu v předlužickém vývoji na Moravě, Filipův sb., AUC Praha, 113—121. Spurný, V. ( 1961): K rituálním poměrům ve střední době bronzové na Moravě, PA LII/1, 186—194. Spurný, V. (1965): Příspěvek ke sledování vývoje věteřovské keramiky, ASM II, 57—60. Spurný, V. (1969): Rituelle Bräuche in der Anfangszeit der Lausitzer Kultur in Mähren, in: Beiträge zur Lausitzer Kultur, Berlin, 283—293. Spurný, V. (1972): Sídliště starší a střední doby bronzové v Bezměrové u Kroměříže, PA LXIII/1, 180—248. Spurný, V. (1982): K časovému a kulturnímu postavení protolužického horizontu na Moravě, in: Południova strefa kultury łużyckiej i powiązania tej kultury z południem, Kraków—Przemyśl, 121—133. Staňa, Č. (1956): Nové nálezy na pohřebišti Z doby stěhováni národů v Šaraticích na Moravě, AR VIII, 20—32, 65—66. Staňa, Č. (1970): Poznámky k počátkům doby stěhování národů na Moravě, PA LXI/2, 536—556.

541

Staňa, Č. (1977): Chata s moravskou malovanou keramikou v Rajhradě (okr. Brno-venkov), PV 1975, 12—13. Staňa, Č. (1986): Výšinné únětické sídliště na Zelené Hoře u Vyškova na Moravě, AR XXXVIII, 46—61. Steklá, M. (1956): Pohřby lidu s volutovou a vypíchanou keramikou, AR VIII, 697—723. Steklá, M. (1959): Třídění vypíchané keramiky, AR XI, 211—260. Steklá, M. (1961): Chata kultury s vypíchanou keramikou v Libenicích u Kolína, PA LII/1, 85—93. Stloukal, M. (1962): Moravský příspěvek k antropologii Keltů, PA LIII/1, 155—172. Stloukal, M. (1981): Anthropologische Funde aus der Býčí skála-Höhle, Anthropologie XIX/2, 111 — 114. Stloukal, M. (1985): Antropologický rozbor koster z pohřebiště v Holešově, in: Ondráček—Šebela, Studie Muzea Kroměřížska '85, 131—169. Stloukal, M.-Szilvássy, J. (1980): Výzkum lidských koster z jeskyně Býčí skála, uložených ve vídeňském Přírodovědeckém muzeu. Zprávy Čs. společnosti antropologické při ČSAV XXXIII/1, 1—7. Strahm, Ch. (1981): Kalibration und die Herkunft der Glockenbecher, in: R. Menk —A. Gallay (eds.), Anthropologie et archéologie: le cas des premiers âges des métaux. Archives suisses d'anthropologie générale 43 (2), 285—293. Stránský, K. (1985): Novodobá historie železného prstenu z Býčí skály, in: Wankelův nález v Býčí skále ve světle nejnovějších objevů, Blansko, 45—54. Struhala, B. (1951): Pohřebiště ze starší doby bronzové u Holešova na Moravě, AR III, 33—34. Stuchlík, S. (1979): K poznání vzniku a staršího vývoje lidu středodunajské mohylové kultury na jižní Moravě, nepublik. kandid. disertace, Brno. Stuchlík, S. (1980): Únětický hrob s bronzovou dýkou s litou rukojetí z Mušova, AR XXXII, 381—393. Stuchlík, S. (1981a): Depot středodunajské mohylové kultury z Mušova, AR XXXIII, 361—370. Stuchlík, S. (1981b): Osídlení jeskyň ve starší a střední době bronzové na Moravě, Studie AÚB IX/2, Praha. Stuchlík, S. (1984): K datování konce věteřovského osídlení na jižní Moravě, AR XXXVI, 173—186. Stuchlík, S. (1985): Výšinná sídliště únětické kultury na Moravě, in: Friihbronzezeitliche befestigte Siedlungen in Mitteleuropa, Archaelogia Interrégionales, Warszawa—Kraków, 129—142. Stuchlík, S. (1987): Únětické pohřebiště v Mušové, Studie AÚB XIV/2, Praha. Stuchlík, S. (1988): Bronzové sekeromlaty na Moravě, PA LXXIX/2, 269—328. Stuchlík, S. (1990a): Die bisherigen Ergebnisse der Erforscnung des Hügelgräberfeldes in Borotice (Zum Stand der Entdeckungen bis 1987), AR XLII, 159—169, 227—228.

Stuchlík, S. (1990b): Die Entstehung der Hügelgräber kultur in Mähren und ihre Entwicklung, in: Beiträge zur Geschichte und Kultur der mitteleuropäischen Bronzezeit, Berlin—Nitra, 469—481. Stuchlík, S. (1990c): Die sekundären Eingriffe in den Gräbern der Únéticer Kultur, Anthropologie XXVIII, 159—167. Stuchlík, S. (1990d): Počátky mohylového pohřbívání v době bronzové, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, 128—145. Stuchlík. S-Stuchlíková. J. (v tisku): Pokračování výzkumu v Moravské Nové Vsi (okr. Břeclav), PV 1992. Stuchlíková, J. (1982): Zur Problematik der Burgwälle der älteren Bronzezeit in Mähren, in: Beiträge zum bronzezeitlichen Burgenbau in Mitteleuropa, Berlin—Nitra, 389—399. Stuchlíková, J. (1984): Problematika vzniku a vývoje věteřovské skupiny na Moravě, nepublik. kandid. disertace, Brno. Stuchlíková, J. (1990a): Otázky pohřebního ritu moravské věteřovské skupiny, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, 146—157. Stuchlíková, J. (1990b): Výzkum fortifikace na sídlišti v Budkovicích, AR XLII, 121—143, 225—226. Stuchlíková, J.-Stuchlík. S. (1983): Záchranný výzkum ve Velkých Pavlovicích (okr. Břeclav), PV 1981, 33—34. Stuchlíková, J.-Stuchlík. S. (1989): Die historische Bedeutung des mährischen Raumes in Spätäneolithikum und in der frühen Bronzezeit, in: Aneolithikum und die früheste Bronzezeit (C14 3000—2000 b.c.) in Mitteleuropa: kulturelle und chronologische Beziehungen, Praehistorica XV, 187—192. Stuchlíková, J.-Stuchlík, S.-Stloukal, M. (1985): Ein Véteřov-Massenbegräbnis aus Velké Pavlovice, Anthropologie XXIII, 51—68. Svoboda, B. (1948): Čechy a římské Impérium, Sborník NM II—A, Praha. Svoboda, B. (195 7): Šperky z XXXII. hrobu ve Smolíně, PA XLVIII/2, 463—493. Svoboda, B. (1965): Čechy v době stěhování národů, MA XIII, Praha. Svoboda, B. (1972): Neuerworbene römische Metallgefässe aus Stráže bei Piešťany, Arch. Slov. Fontes, Bratislava. Svoboda, J. (1980): Křemencová industrie Z Ondratic. K problému počátku mladého paleolitu. Studie AÚB IX/1, Praha. Svoboda, J. (1985): Štípaná industrie nitranské skupiny z pohřebiště v Holešově, in: Ondráček—Šebela, Studie Muzea Kroměřížska '85, 180—184. Svoboda, J. (1987a): Presem statě of the Late Upper Pateolithic studies in Moravia, in: J. M. Burdukiewicz—M. Kobusiewicz (eds.): Late Glacial in Central Europe, Wrocław — Warszawa—Kraków — Gdańsk—Łodż, 131—141. Svoboda, J. (1987b): Stránská skála. Bohunický typ v brněnské kotlině, Studie AÚB XIV/l, Praha. Svoboda, J. (1988): Štípaná industrie z Brna-Bystrce, AR XL, 512—515.

Svoboda, J. (1991a): Dolní Věstonice II. Western Slone, ERAUL 54, Liège. Svoboda, J. (1991b): Paleolit Moravy a Slezska, AÚ ČSAV Brno. Svoboda, J. (1991c): Stránská skála. Výsledky výzkumu v letech 1985—1987, PA LXXXII/1. 5—47. Svoboda. J.—Čižmářová, J. (1984): Výzkum dílen z doby kamenné na Stránské skále (okr. Brno-město), PV 1982, 1 1 až 12. Svoboda, J.-Přichystal. A. (1987): Szeletská industrie z Vincencova (o. Prostějov), ČMMB LXXII, 5—19. Swoboda, E. (1964): Carnuntum. Seine Geschichte und seine Denkmäler, Graz—Köln. Szomhathy, J. (1925): Die diluvialen Menschenreste aus der Fürst-Johanns-Höhle bei Lautsch in Mähren, Die Eiszeit (Wien) II, 1—34, 73—95. Šebela, L. (1986): Postavení kultury se šňůrovou keramikou v moravském eneolitu a její vztah k vývoji v Karpatské kotlině I—III, nepublik. kandid. disertace, Brno. Šebela, L. (1989): Nález sekeromlatu typu Halfing-Linz na Moravě, AR XLI, 193—196. Šebela, L. (1991): Die Chronologie der Schnurkeramik in Mähren, in: Internationales Symposion Die kontinentaleuropäischen Gruppen der Kultur mit Schnurkeramik, Praha-Stiřín 1990. Die Chronologie der regionalen Gruppen. Zusammenfassungen. Freiburg i. Br., 23—28. Šebela, L. v tisku: Corded Ware culture cataloque in Moravia and in adjacent part of Upper Silesia, FAM. Šebela, L.-Dočkalová, M. (1990): Hrob kultury se šňůrovou keramikou z Hulína, in: Pravěké a slovanské osidlem Moravy, Brno, 90—98. Šebela, L.-Peška, J - Janák, V.-Grepl, E. (1990): K otázce sídlišť epišňůrového kulturního komplexu na východní Moravě, Archaeologia luvenis I, 11—27. Šedo, O. (1983): Pece z mladší doby kamenné v Lulči a moínosti výkladu jejich funkce v hospodářském životě tehdejší společnosti, in: 90 let muzejní práce na Vyskovsku (1893—1983), Vyškov, 39—47. Šedo, O. (1991): Beitrag zur Kenntnis der germanischen Siedlungen der römischen Kaiserzeit des 2. JHs. in Mähren, in: Peška et al., Die Königsgruft von Mušov, Mikulov, 25—31. Šikulová, V. (1961): K otázce rybolovu v mladší době kamenné, ČS1M/B X, 1 — 18. Šimek, E. (1915): Hromadný nález bronzových nádob u Nákla na Moravě, Umělecké poklady Čech II, Praha, 66—68. Šimek, E. (1923): Čechy a Morava za doby římské, Praha. Šimek, E. (1935): Problémy moravské prehistorie, ČMM 59, 1—66. Šimek, E. (1947/48): Kdy vznikala hradiště, ZDVI, 127—131. Šimek, E. (1958): Poslední Keltové na Moravě, Brno.

2

Šmíd, M. (1981): Výzkum zbytku sídlištního objektu na výšinném eneolitickém sídlišti Čechovsko u Čechovic, okr. Prostějov, PV 1979, 18—19. Šmíd, M. (1990): Příspěvek k poznání eneolitických mohylových pohřebišť na střední Moravě, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, 67—89. Šmíd, M. (1991): Nové nálezy kultury s moravskou malovanou keramikou na Prostějovsky AR XLIII, 185—205. Šmíd, M. (1992): Druhé eneolitické mohylové pohřebiště na katastru obce Náměšť na Hané, okr. Olomouc, Pravěk NŘ I, 1991, Brno, 44—65. Šolle, M. (1955): Jižní Morava v době halštatské, PA XLVI, 101 — 134, Štekl, J.-Kalousek, F.-Malina, J. (1970): A Petro-Ärchaeological Study of a Deposit of Neolithic Stone Tools at Stará Břeclav, Czechoslovakia, Proccedings of the Prehistorie Society for XXXVI, 233 až 240. Štelcl, J.-Malina, J. (1974): Základy petroarcheologie, Brno. Štrof, A. (1985): Halštat Boskovické brázdy, in: Wankelův nález v Býčí skále vc světle nejnovějších objevů. Blansko, 55—61. Štrof, A. (1990a): Výzkum Hradiska u Svitávky v roce 1987 (okr. Blansko), PV 1987, 94—95. Štrof. A. (1990b): Vznik a vývoj lužické kultury v prostoru severozápadní Moravy, nepublik. kandid. disertace, Brno. Tasić, N. (1979): Kostolačka kultura, in: Tasić et al., Praistorija Jugoslovenskih zemalja III. Eneolitsko doba, Sarajevo, 235—266. Tejral, J. (1967): K otázce importu bronzových nádob na Moravu ve starší době římské, PA LVIII/1, 81—134. Tejral, J. (1969): Zur Chronologie der älte ren römischen Kaiserzeit im Lichte mährischer und westslowakischer Bodenfunde, Musaica XX (IX), 27—60. Tejral. J. (1970a): K interpretaci severovýchodních prvků v hmotné kultuře moravské oblasti na sklonku starší doby římské, PA LXI/1, 184—215. Tejral, J. (1970b): Počátky doby římské na Moravě z hlediska hrobových nálezů, Stud. zvěsti AÚ SAV 18, 107—192. Tejral, J. (1970c): Markomanské války a otázka římského dovozu na Moravu v době po Kommodové míru, AR XXII, 389—411. Tejral, J. (1971): Příspěvek k datování moravských hrobových nálezů ze sklonku starší a z počátku mladší doby římské, SlA XIX/1, 27—93. Tejral, J. (1972): Mähren im 5. Jahrhundert, Studie AÚB 1/3, Praha. Tejral, J. (1975): Die Probleme der späten römischen Kaiserzeit in Mähren, Studie AÚB HI/2, Praha. Tejral, J. (1982): Morava na sklonku antiky, MA XLX, Praha. Tejral, J. (1983): Mähren und die Markomannenkriege, SlA XXXI/1, 85—120.

Tejral, J. (1985a): Fremde Einflüsse und kulturelle Veränderungen nördlich der mittleren Donau zu Beginn der Völkerwanderungszeit. Peregrinatio Gothica, Arch. Baltica VII, 175—238. Tejral, J. (1985b): Naše země a římské Podunají na počátku doby stěhování národů, PA LXXVI/2, 308—397. Tejral, J. (1986): Neue Erkenntnisse zum römischen Stützpunkt am Burgstall bei Mušov in Südmähren, AR XXXVIII, 395—410. Tejral, J. (1988): Zur Chronologie der frühen Völkerwanderungszeit im mittleren Donauraum, ArchA 72, 223—304. Tejral, J. (1989): K otázce pozdně římských sídlišť „zlechovského typu", ČMMB LXXIV, 77—88. Tejral, J. (1991a): Die archäologischen Zeugnisse der römisch-germanischen Beziehungen im Gebiet nördlich der mittleren Donau bis zu den Markomannenkriegen, in: Peška et al.. Die Königsgruft von Mušov, Mikulov, 7—16. Tejral, J. (1991b): Versuch der historisch-kutturellen Auswertung des „Königsgrabes" von Mušov, in: Peška et al., Die Königsgruft von Mušov, Mikulov, 53—64. Tejral, J. (1992): Einige Bemerkungen zur Chronologie der späten römischen Kaiserzeit in Mitteleuropa, in: Probleme der relativen und absoluten Chronologie ab Latènezeit bis zum Frühmittelalter, Kraków, 227—248. Tihelka, K. (1939): Únětická kultura v bývalé zemi Moravskoslezské, nepublik. disert. práce, MU Brno. Tihelka, K. (1946): Nová kulturní skupina Z doby bronzové na Moravě, OP XIII, 51—57. Tihelka, K. (1949): K otázce konce moravské únětické kultury, ZDV II, 27—47. Tihelka, K. (1953a): Moravská únětická pohřebiště, PA XLIV, 229—328. Tihelka, K. (1953b): Nálezy ze sídliště věteřovského typu na Nových horách u Věteřova, ČMMB XXXVIII, 27—62. Tihelka, K. (1956): Sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou na Cezavách u Blučiny, AR VIII, 773—774. Tihelka, K. (1960): Moravský věteřovský typ, PA LI/1, 27—135. Tihelka, K. (1962): Moravský věteřovský typ, II. část (materiál), Štud. zvěsti AU SAV 8. Tihelka, K. (1963a): Dětský pohřeb v nádobě na Cezavách u Blučiny, AR XV, 6—9. Tihelka, K. (1963b): Knížecí hrob z období stěhování národů u Blučiny, okr. Brno-venkov, PA LIV/2, 467—498. Tihelka, K. (1965): Hort- und Einzelfunde der Únéticer Kultur und des Věteřover Typus in Mähren, FAM IV, Brno. Tihelka, K. (1969): Velatice Culture Burials at Blučina, FAP 13, Praha. Tihelka, K.-Hank, V. (1949); Sídliště únětické a středodunajské mohylové kultury v Brně-Cerných Polích, ČMMB XXXIV, 138—163. Tichý, R. (1956): Neolitické sídliště v Mohelnici na Moravě, AR VIII, 3.

Tichý, R. (1958): Anthropomorfní nádoby z Mohelnice n. Mor. a jiné poznámky k volutové keramice, PA XLIX/1,1—14. Tichý, R. (1960): K nejstarší volutové keramice na Moravě, PA LI/2, 415—441. Tichý, R. (1961): Einige Bemerkungen zum Neolithikum in der Tschechoslowakei, ArchA 29, 96—122. Tichý, R. (1962a): Osídlení s volutovou keramikou na Moravě, PA LIII/2, 245—305. Tichý, R. (1962b): Volutové nálezy z Mohelnice u Zábřeha, Sborník ČSSA 2, 201—214. Tichý, R. (1963): Zobrazení žen jako doklad matriarchátu? Sborník II AÚB, 20—23. Tichý, R. (1966): Site néolithique et énéolithique de Mohelnice près de Zábřeh (Moravie), Investigations archéologiques en Tschécoslovaquie, Praha, 63—64. Tichý, R. (1969): Horákovské sídliště v Brně-Řečkovicích, AR XXI, 168—177. Tichý, R. (1972a): Neolitické osídlení u Brna-Lískovce (okr. Brno), PV 1971, 34 až 35. Tichý, R. (1972b): K otázce „písma" v mladší době kamenné, WM XXIV/1, 7—11. Tichý, R. (1972c): XIII. Grabungssaison in Mohelnice (Bez. Šumperk), PV 1971, 17—21. Tichý, R. (1974): Příspěvek k chronologii želiezovské skupiny, SlA XXII/1, 33—37. Tichý, R. (1975/76): Křepice — opevněná osada z období moravské malované keramiky na jižní Moravě, SPFFBU E 20—21, 239—244. Tichý, R. (1977): Některé poznatky z neolitického sídliště u Mohelnice na Šumpersku, Severní Morava 33, 30—34. Točík, A. (1956): Chronológia doby bronzovej na juhozápadnom Slovensku, in: O chronologii pravěku Československa, Praha, 25—27. Točík, A. (1961): Keramika zdobená brázděným vpichom na juhozápadnom Slovensku, PA LII/2, 321—344. Točík, A. (1963): Die Nitra-Gruppe, AR XV, 716—774. Točík, A. (1964a): Opevněná osada z doby bronzovej vo Veselom, Bratislava. Točík, A. (1964b): Záchranný výskum v Bajči-Vlkanove 1959—1960, Štud. zvěsti AÚ SAV 12, 5—185. Točík, A. (1969): Erforschungsstand der Lengyet-Kultur in der Slowakei, Štud. zvěsti AÚ SAV 17, 437—454. Točík, A. (1979): Výčapy-Opatovce a dalšie pohrebiská zo staršej doby bronzovej na juhozápadnom Slovensku, Mat. Arch. Slov. I, Nitra. Točík, A. (1978/81): Nitriansky Hrádok — Zámeček, Mat. Arch. Slov. III, Nitra. Točík, A. (1986): Opevněné sídlisko zo staršej doby bronzovej vo Vrábloch, SIA XXXIV/2, 463—476. Tomka, P. (1986): Der hunnische Furstenfund von Pannonhalma, Acta Arch. Hung. 38, 423—488. Trnka, G. (1991): Studien zu mittelneolithischen Kreisgrabenanlagen, Wien.

543

Trnáčková, Z. (1954): Objekty středodunajské mohylové kultury v Přítlukách na Moravě, AR VI, 746—751, 762—764. Trnáčková, Z. (1958): Zachraňovací výzkum na lužickém sídlišti v Uhřicích, PV 1958, 36—39. Trnáčková, Z. (1960): Žárové pohřebiště z pozdní doby římské v šaraticích, PA LI/2, 561—609. Trnáčková, Z. (1962): Příspěvek k pohřebnímu ritu v mladším neolitickém období. Sborník ČSSA 2, 215—223. Unger, J. (1974): Pohřby lidu s keramikou volutovou u Mikulova, okr. Břeclav, AR XXVI, 54—56. Unger, J. (1984a): Druhá sezóna archeologických výzkumů na pozdně halštatském hradisku u Divák (okr. Břeclav), PV 1982, 32. Unger, J. (1984b): Zjišťovací výzkum na pozdně halštatském hradisku u Morkůvek (okr. Břeclav), PV 1982, 33. Urban, O. H. (1979): Lengyelzeitliche Grabfunde in Niederösterreich und Burgenland, MittÖAG Wien XXIX/1, 9— 23. Urban, O. H. (1983/4): Die lengyelzeitliche Grabenanlage von Wetzleinsdorf, N. ö., MittÖA Wien XXXIII—XXXIV/2, 209—220. Valoch, K. (1950): Sídliště diluviálnúto člověka na půdě Velkého Brna, Příroda 43, 1—7. Valoch, K. (1955): Výzkum paleolitického naleziště v Rozdrojovicích u Brna, ČMMB XL, 5—32. Valoch, K. (1957a): Étude statistique du Szélétien, V Anthropologie (Paris) 61/1 —2, 84—89. Valoch, K. (1957b): Paleolitické osídlení Žitného jeskyně, Práce Brněnské zákl. ČSAV 29/12, 573—599. Valoch, K. (1960a): Bemerkenswerte jungpaläolithische Steingeräte aus Předmostí in Mähren, ČMMB XLV, 21—26. Valoch, K. (1960b): Magdalénien na Moravě, Anthropos 12, NS 4, Brno. Valoch, K. (1965a): Die altsteinzeitlichen Begehungen der Höhle Pod hradem, in: Die Erforschung der Höhle Pod hradem 1956—1958, Anthropos 18, NS 10, 93—106. Valoch, K. (1965b): Jeskyně Šipka a Čertova díra u Štramberku, Anthropos 17, NS 9, 5—125. Valoch, K. (1966a): Die altertümlichen Blattspitzenindustrien von Jezeřany (Südmähren). ČMMB LI, 5—60. Valoch, K. (1966b): Die Quarzitindustrie aus der Býčískála-Hohle in Mähren, Quartär (Bonn) 17, 51—89. Valoch, K. (1968): Evolution of the Palaeolithic in Central and Eastern Europe, Current Anthropology 9/5, 351—391. Valoch, K. (1969): Das Paläotithikum in der Tschechoslowakei, in; K. Žebera (ed.), Quartenary in Czechoslovakia, UÚG Praha, 69—149. Valoch, K. (1970): Oevres d'art et objets en os du Magdalénien du Moravie, Préhistoire Ariègeois (Tarascon) 25, 79—93.

Valoch, K. (1971): Eine mittelpaläotithische Industrie von Maršovice in Südmähren, Anthropologie IX/1, 29—47. Valoch, K. (1973): Neslovice, eine bedeutende Oberflächenfundstelle des Szeletien in Mähren, ČMMB LV1II, 5—76. Valoch, K. (1973/74): Eine spätpaläolithische Industrie aus Sady bei Uherské Hradiště, SPFFBU E 18—19, 111 — 124. Valoch, K. (1975): Paleolitická stanice v Koněvově ul. v Brně, AR XXVII, 3—17. Valoch, K. (1976): Die altsteinzeitliche Fundstelle in Brno-Bohunice, Studie AÚB IV/1, Praha. Valoch, K. (1977/78): Nové poznatky o paleolitu v Československu, SPFFBU E 22—23, 7—25. Valoch, K. (1978): Die endpatäolithische Siedlung in Smolín, Studie A ÜB VI/3, Praha. Valoch, K. (1979): Paleolit středního Pomoraví. Studie muzea Kroměříiska '79, Kroměříž, 22—35. Valoch, K. (1980a): Ein Faustkeil aus Mittelmähren, Anthropologie 18/2—3, 287—289. Valoch, K. (1980b): Le fin des temps glaciaires en Moravie (Tchécoslovaquie), L'Anthropologie (Paris) 84, 380—390, 673—674. Valoch, K. (1981): Stratifikovaný valounový nástroj ze Sedlešovic u Znojma, AR XXXIII 92-94. Valoch, K. (1982a): Die Beingeräte von Předmostí in Mähren (Tschechoslowakei), Anthropologie XX/1, 57—69. Valoch, K. (1982b): Paleolit brněnské kotliny, in: R. Musil (ed.). Kvartér brněnské kotliny — Stránská skála IV, Studia Geographica 80, Geografický ústav ČSAV Brno, 213—228. Valoch, K. (1983): Příspěvek k paleolitickému osidlem Prostějovska, ČMMB LXVIII, 5—19. Valoch, K. (1984): Le Taubachien, sa géochronologie, paléoécologie et paléoethnologie, L'Anthropologie (Paris) 88, 193—208. Valoch, K. (1987): The Early Palaeolithic Site Stránská skála I near Brno (Czechoslovakia), Anthropologie XXV/2, 125—142. Valoch, K. (1988a): Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961—1976, Anthropos 24, NS 16, Brno. Valoch, K. (1988b): Mamutí kosti jako konstrukční prvky paleolitických obydlí, PA LXXLX/1, 241—247. Valoch, K. (1989): Osídlení a klimatické změny v poslední době ledové na Moravě, ČMMB LXXIV, 7—34. Valoch, K. (1990a): La Moravie il ya 40 000ans, in: C. Farizy fed.): Paléolithique moyen récent et Paléolithique supérieur ancien en Europe, Mém- du Musée de Préhistoire d'Ile de France No. 3, Nemours. Valoch, K. (1990b): Le Szélétien en Moravie, in: J. K. Kozlowski (ed.). Feuilles de Pierre, E.R.A.U.L. (Liège) No. 42, 213—221.

Valoch, K. (1991): Le premiers peuplement humains en Moravie, in: E. Bonifay—B. Vandermeersch (eds.): Les premiers européens, Actes du 114e Congr. Int. des Soc. Savantes (Paris), 189—194. Valoch, K. (v tisku): Vedrovice V, eine Siedlung des Szeletien in Südmähren. Valoch, K.-Oliva, M - Havlíček, P.-Karásek, J.—Pelíšek, J.—Smolíková, L. (1985): Das Frühaurignacien von Vedrovice II und Kupařovice I in Südmähren, Anthropozoikum (Praha) 16, 107—203. Valoch K.—Smolíková, L.—Zeman, A. (1978): The M'iddle Pleistocene Site Přibice I in South Moravia, Anthropologie XVI/3. 229—241. Varády, L. (1969): Das letzte Jahrhundert Pannoniens, Budapest. Vencl, S. (1959): Spondylové šperky v podunajském neolitu, AR XI, 699—742. Vencl, S. (1960): Kamenné nástroje prvních zemědělců ve střední Evropě, Sborník NM Praha A, Hist. XIV, č. 1—2. Vencl, S. (1961): Studie o šáreckém typu, Sborník NM Praha A, Hist. XV, č. 3. Vencl, S. (1963): Příspěvek k poznáni východočeské skupiny šáreckého stupně keramiky volutové, Práce muzea v Hradci Králové 5, 3—63. Vencl, S. (1975): Hromadné nálezy neolitické broušené industrie z Čech, PA LXVI/ 1, 12—73. Vencl, S. (1984): Otázky poznání vojenství v archeologii, ASM 14, Praha. Vencl, S. (1985): Žaludy jako potravina, AR XXXVII, 516—564. Vendová, N. (1986): Excavations of a La Tène-period settlement and of a square-walled enclosure (" Viereckschanze") at the site of Mšecké-Žehrovice, Archaeology in Bohemia 1981—1985, Praha, 157—161. Vildomec, F. (1928/29): O moravské neolithické keramice malované, OP VIT— VIII, 1—43. Vildomec, F. (1940a): Ein jungsteinzeitliches Gefäß mit eingestochenen Menschengestalten und Tierplastiken von Strzelitz (Südmähren), WPZ 27, 1—6. Vildomec, F. (1940b): Nové pozoruhodné nálezy v neolitické malované keramice moravské, OP XII, 100—116. Vildomec, F. (1946): Dva nálezy Z Hlubokých Mašúvek, OP XIII, 26—28. Vildomec, F. (1950): O mých nálezech neolitických sošek, ZDV II/1, 6—26. Vildomec, V. (1951): Palliardiho hradisko nad Želetavkou, ÁR III, 31—33. Vildomec, V. (1957): K počátku osídleni lidu s neolitickou malovanou keramikou na Moravě, AR IX, 664—677. Vladař, J. (1966): Zur Problematik der Kosihy—Čaka—Gruppe in der Slowakei, SlA XIV/2, 245—336. Vladár, J. (1973): Pohrebiská zo staršej doby bronzovej v Brančí, Arch. Slovaca Fontes XII, Bratislava. Vladár, J. (1981): Die Problematik der Frühbronzezeit in der Slowakei, in: Die Frühbronzezeit im Karpatenbecken und in den Nachbargebieten, Budapest—Velem, 211—221.

544

Vlček, E. (1969): Neandertaler der Tschechoslowakei, Praha. Vlček, E. (1991a): Vývoj fosilního člověka na našem území, in: Svoboda, Paleolit Moravy a Slezska, 84—108. Vlček, E. (1991b): Die Mammutjäger von Dolní Věstonice. Anthropologische Bearbeitung der Skelette aus Dolní Věstonice und Pavlov, Archäologie und Museum, Heft 022, Liestal. Vokolek, V.-Zápotocký, M. (1990): Východní Čechy ve středním eneolitu. (Otázka zásahu bošácké skupiny), PA LXXX/1, 28—58. Voss, A. (1878): Gefässfragmente und kleinere Gefässe aus Mähren, ZfE X, 218—219. Voss, A. (1895): Prähistorische Fund von Ciempozuelos, ZfE XXVII, 121 — 123. Vrbka, A. (1936): Museal — Jahreshauptbericht 1935, Znaimer Wochenblatt, separatum. Waldhauser, J.-Holodňák, P. (1984): Keltské sídliště a pohřebiště u Bíliny, okres Teplice, PA LXXV/1, 181—216. Wankel, H. (1873): Eine Opferstätte bei Raigern in Mähren, MAGW III, 75—94. Wankel, H. (1882): Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit, Wien. Wankel, J. (1885): Královský kopec uTěšetic, ČVMSO 2, 93—94. Wankel, J. (1889): Náklo a Příkazy na Moravě, ČVMSO 6, 49—58. Weber, Z. (1985a): Astronomická orientace rondelu z TěŠetic-Kyjovice, okr. Znojmo, SPFFBU E 30, 23—39. Weber, Z. (1985b): Fyzikální aspekty nálezu z doby halštatské v Předsíni jeskyně Býčí skála u Habrůvky, okres Blansko, in: Wankelúv nález v Býčí skále ve světle nejnovějších objevů, Blansko, 4—44. Weinzierl, R. von (1895): Drei ornamentierte neolithische Urnen, PrBl 7, 23—28, 39—45. Werner, J. (1935): Münzdatierte Austrasiche Grabfunde. Germ. Denkmäler der Völkerwanderungszeit, Bd III., Berlin und Leipzig. Werner, J. (1956): Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches, München. Werner, J. (1966): Zu den donauländischen Beziehungen ab alamannischen Gräberfeldes am Alten Gotterbarmweg in Basel, Helvetia Ant.. 283—292. Willvonseder, K. (1937): Die mittlere Bronzezeit in Österreich, Wien-Leipzig. Windl. H. J. (1991): Germanische Funde des ersten und zweiten nachchristlichen Jahrhunderts in Niederösterreich, in: Peška et al., Die Königsgruft von Mušov, Mikulov, 17—24. Wiślański, T. (1979): Plemiona kultury amfor kulistych, in: Prahistoria ziem Polskich II, Neolit, Wrocław—Warszawa— Kraków—Gdańsk, 261—299. Zagwijn, W. H. (1961): Vegetation, Climate and Radiocarbon Darings in the Late Pleistocene of the Netherlands I. Eem and Early Weichselian, Mem. Geol. Found. Netherl. N. S. 14. 15—45.

Zagwijn, W. H. (1974): Id. II. Middle Weichselian, Medelingen Rijks Geol. Dienst N. S. 25/3, 101—110. Zagwijn, W. H. (1989): The Netherlands during the Tertiary and the Quaternary: A case history of Coastal Lowland evolution, Geologie en Mijnbouw 68 (Dordrecht), 107—120. Zalai-Gaál, J. (1984): Neolithische Schädelbestattungsund Menschenopfer-Funde aus dem Komitat Tolna, SW-Ungarn, Szekszárd. Zapletal, K. (1932): Geologie předmosteckého diluvia a okolí přerovského, ČMMZ XXVI—XXVII, 410—435. Zápotocká, M. (1967): Das Skelettgrab von Praha-Dejvice, AR XIX, 64—87. Zápotocká, M. (1969): Die Stichbandkeramik zur Zeit der späten Lengyel-Horizontes, Štud. zvěsti AÚ SAV 17, 541—574. Zápotocká, M. (1970): Die Stichbandkeramik in Böhmen und in Mitteleuropa, in: Die Anfänge des Neolithikums vom Orient bis Nordeuropa II, Köln—Wien.

Zápotocká, M. (1983): Pozdní (šárecký) stupeň kultury s keramikou lineární a počátky kultury s keramikou vypíchanou, Studia Archeologiczne XIII, Wrocław, 27—37. Zápotocký, M. (1957): K problému počátků kultury nálevkovitých pohárů, AR IX, 206—235. Zápotocký, M. (1958): Problém periodizace kultury nálevkovitých pohárů v Čechách a na Moravě, AR X, 664—700. Zápotocký, M. (1989): Streitäxte der Trichterbecherkultur: ihr Typologie, Chronologie und Funktion, in: Akta des XIV. Internationalen Symposiums, Praha-Liblice 1986, 95—103. Zápotocký, M.-Černá, E.-Dobeš, M. (1989): Michelsberské nálezy ze severozápadních Čech, PA LXXX/1, 30—58. Zaseckaja, I. P. (1977): O roli gunnov v formirovanii kuťtury južnorusskich stepej konca IV—V veka našej ery, Arch. Sbor. Erm. 18, 92—100. Zeman, A. (1974): Kvartér okolí Stránské skály, Anthropozoikum 10 (Praha), 41—72.

545

Zeman, A.-Navrátil, O. (1987): Obsidian Artifacts from the Neolithic Locality Těšetice in Southern Moravia, Second International Conference on Natural Glasses, Praha, 177—181. Zeman, J. (1961): Severní Morava v mladší době římské, MA IX, Praha. Zeman, J. (1986): K soupisu nalezišť s keramikou pražského typu na Moravě, AR XXXVIII, 665—668. Zotz, L. F -Freund, G. (1951): Die paläolithische und mesolithische Kulturenwicklung in Böhmen und Mähren, Quartär (Bonn) 5, 7—40. Žebera, K. (1952): Nejstarší památky lidské práce z Čech, Rozpravy ÚÚG XIV, Praha. Žebera, K. (1954): Výsledky výzkumu kvartérních sedimentů v Předmostí u Přerova za rok 1952, Anthropozoikum (Praha) 3, 139—170. Žebera, K. (1958): Československo ve starší době kamenné, Praha. Žebera, K. et al. (1954): Zpráva o II. etapě geologického výzkumu kvartéru v Předmostí u Přerova na Moravě, Anthropozoikum (Praha) 4, 291—362.

Bibliografické zkratky

AAC AFD AK Ann. d. Naturhist. Mus. in Wien AR ArchA ASM ČMM ČMMB ČMZM ČNM ČS1M/B ČVMSO FAM FAP FÖ Jb RGZM JfMV MA MittArchInst Budapest MittÖAG Wien NassAnn OP PA PBF PNM PrBI PrzA PV PVM PZ RLÖ SlA SPFFBU E SV VVM WPZ ZDV ZDVGMS ZfA ZfE ZMLM NF

— Acta Archaeologica Carpathica, Kraków — Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege, Dresden — Archäologisches Korrespondenzblatt, Mainz a/R — Annalen des Naturhistorischen Museums in Wien — Archeologické rozhledy, Praha — Archaeologia Austriaca, Wien — Archeologické studijní materiály, Praha — Časopis Matice moravské, Brno — Časopis Moravského muzea, Brno — Časopis Moravského zemského muzea, Brno — Časopis Národního muzea, Praha — Časopis Slezského muzea, řada B, Opava — Časopis Vlasteneckého musejního spolku, Olomouc — Fontes Archaeologiae Moravicae, Brno — Fontes Archaeologici Pragenses, Praha — Fundberichte aus Österreich, Wien — Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, Mainz a/R — Jahresschrift für Mitteldeutsche Vorgeschichte, Halle (Saale) — Monumenta Archaeologica, Praha — Mitteilungen des Archäologischen Instituts der Ungarischen Akademie der Wissenschaften, Budapest — Mitteilungen der Österreichischen Arbeitsgemeinschaft für Vor- und Frühgeschichte, Wien — Nassauische Annalen, Wiesbaden — Obzor prehistorický, Praha — Památky archeologické, Praha — Prähistorische Bronzefunde, München — Památníky naší minulosti, Praha — Prähistorische Blätter, München — Przegłąd Archeologiczny, Poznań — Přehled výzkumů AÚB, Brno — Pravěk východní Moravy, Gottwaldov (Zlín) — Prähistorische Zeitschrift, Berlin—New York — Der Römische Limes in Österreich, Wien — Slovenská archeológia, Bratislava — Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, řada archeologicko-klasická, Brno — Sborník velehradský, Uherské Hradiště — Vlastivědný věstník moravský, Brno — Wiener prähistorische Zeitschrift, Wien — Z dávných věků, Brno — Zeitschrift des Deutschen Vereins für die Geschichte Mährens und Schlesiens, Brno — Zeitschrift für Archäologie, Berlin — Zeitschrift für Ethnologie, Berlin — Zeitschrift des Mährischen Landesmuseums, Neue Folge, Brno

Použité zkratky

AÚ AÚB AV ČR ČSAV ČSSA KA FF MU KM M MAK (MSAK) MM MZM NM NŘ NS rkp SAÚ SAV ÚAPP ÚÚG

— Archeologický ústav — Archeologický ústav Brno — Akademie věd České republiky — Československá akademie věd — Československá společnost archeologická — Katedra archeologie filozofické fakulty Masarykovy univerzity — Krajské muzeum — Muzeum — Moravský archeologický klub (Moravsko-slezský archeologický klub) — Moravské muzeum — Moravské zemské muzeum — Národní muzeum — nová řada — nová série — rukopis — Státní archeologický ústav — Slovenská akademie věd — Ústav archeologické památkové péče — Ústřední ústav geologický

546

VLASTIVĚDA MORAVSKÁ ZEMĚ A LID Nová řada, svazek 3 PRAVĚKÉ DĚJINY MORAVY VLADIMÍR PODBORSKÝ A KOLEKTIV Vydala v roce 1993 Muzejní a vlastivědná společnost v Brně s podporou Grantové agentury České republiky a Českého literárního fondu Vedoucí a odpovědný redaktor PhDr. Jaromír Kubíček, CSc. Technický redaktor Jaroslav Krejzla Vytiskla tiskárna Spektrum, s. p., Brno, Vídeňská 113 48,04 AA textu, 35 AA ilustrací, VA 84,78 ISBN 80-85048-45-0