Ošetřovatelství I: pro střední zdravotnické školy 808542794X, 9788085427943

Citation preview

M. ROZSYPALOVÁ, M. STAŇKOVÁ A KOLEKTIV

Ošetřovatelství 1/2

NFORMÁTORIUM

ACTISORB PLUS ACTISORB®

obvaz s aktivním uhlím a stříbrem, který účinně ničí bakterie, čistí rány a odstraňuje zápach

MEDICAL Johnson & Johnson spol. s r.o., IBC Pobřežní 3, 186 00 Praha 8 - Telefon 02/ 232 68 60, fax 02/ 232 68 33

OŠETŘOVATELSTVÍ 1/2 pro střední zdravotnické školy

Schválilo Ministerstvo zdravotnictví České republiky dne 27. 7. 1996 pod č.j.: 320-5314-K-23.7.96. Tato učebnice je Ministerstvem zdravotnictví České republiky doporučena , k výuce ve středních zdravotnických školách v České republice.

PhDr. MARIE ROZSYPALOVÁ, doc. PhDr. MARTA STAŇKOVÁ, CSc., a kolektiv

OŠETŘOVATELSTVÍ 1/2

pro střední zdravotnické školy

PRAHA 1996

NFORMATORIUM

Jakékoli rozmnožování této publikace nebo jejích částí je podle autorského zákona trestné.

Kolektiv autorů: PhDr. Marie Rozsypalová, doc. PhDr. Marta Staňková, CSc., PhDr. Eva Haladová, Mgr. Eva Procházková Lektorovali:

MUDr. Hana Srchová, Mgr. Eva Štorkánová, Mgr. Zdenka Iltisová

© PhDr. Marie Rozsypalová za kolektiv (Ošetřovatelství - cvičení), 1987 © PhDr. Marta Staňková, CSc., (Ošetřovatelství I), 1988 2nd edition © PhDr. Marie Rozsypalová za kolektiv, 1996

ISBN 80-85427-94-X

Obsah

1 Lékařská vizita (Staňková).....................................................................................

11

Formy vizity............................................................................................................. Příprava vizity......................................................................................................... Průběh vizity............................................................................................................. Lékařské vyšetření při vizitě................................................................................. Zápis ordinací......................................................................................................... Organizace práce po vizitě.....................................................................................

11 12 13 14 16 16

2 Sledování fyziologických funkcí (Rozsypalová).....................................................

17

Sledování tělesné teploty......................................................................................... Stoupání a pokles teploty..................................................................................... Druhy teploměrů................................................................................................. Měření teploty..................................................................................................... Místa, na nichž se teplota měří............................................................................. Záznam teploty..................................................................................................... Sledování tepu......................................................................................................... Rychlost tepu — tepová frekvence..................................................................... Pravidelnost — rytmičnost tepu......................................................................... Kvalita tepu......................................................................................................... Měření tepu......................................................................................................... Záznam tepu......................................................................................................... Sledování dechu......................................................................................................... Rychlost dechu — dechová frekvence................................................................. Kvalita dechu......................................................................................................... Pravidelnost — rytmičnost dechu......................................................................... Hodnocení dechu ................................................................................................. Záznam dechu..................................................................................................... Sledování krevního tlaku......................................................................................... Výška krevního tlaku............................................................................................. Měření krevního tlaku......................................................................................... Záznam krevního tlaku......................................................................................... Sledování moči......................................................................................................... Množství moči..................................................................................................... Barva moči............................................................................................................. Zápach moči......................................................................................................... Hustota moči......................................................................................................... Sběr moči............................................................................................................. Měření množství a hustoty moči.........................................................................

17 18 19 20 21 24 24 24 25 26 26 27 27 28 28 28 29 29 31 31 31 32 33 33 34 35 35 35 36

5

Záznam................................................................................................................. Sledování stolice..................................................................................................... Množství stolice..................................................................................................... Forma, barva a zápach stolice.............................................................................. Záznam.................................................................................................................

37 37 37 38 39

3 Podávání léků (Rozsypalová).................................................................................

40

Formy léků................................................................................................................. Balení a označení léků............................................................................................. Objednávání a uložení léků na oddělení................................................................. Objednávání a ukládání opiátů............................................................................. Sledování účinku léků............................................................................................. Pokyny pro podávání léků......................................................................................... Způsoby podávání léků............................................................................................. Podávání léků ústy — per os............................................................................. Podávání léků konečníkem — per rectum......................................................... Podávání léků kůží................................................................................................. Podávání léků do očí............................................................................................. Podávání léků do ucha......................................................................................... Podávání léků na sliznici nosní............................................................................. Podávání léků dětem............................................................................................. Podávání léků do dýchacího ústrojí..................................................................... Inhalační kyslíková terapie..................................................................................... Kyslíková láhev a redukční ventil......................................................................... Provozní předpisy................................................................................................. Podávání kyslíku.................................................................................................

40 41 42 43 44 45 46 46 49 51 53 55 56 57 58 60 61 62 63

4 Injekce (Rozsypalová).............................................................................................

66

Injekční stříkačky a jehly......................................................................................... Léky podávané injekcemi......................................................................................... Příprava k aplikaci injekcí......................................................................................... Aplikace jednotlivých druhů injekcí......................................................................... Intrakutánní injekce............................................................................................. Subkutánní injekce................................................................................................. Intramuskulární injekce......................................................................................... Intravenózní injekce.............................................................................................

66 67 70 72 72 72 74 77

5 Infúze (Rozsypalová).................................................................................................

81

Infúzní roztoky......................................................................................................... Příprava infúze......................................................................................................... Aplikace infúze......................................................................................................... Infúzní pumpy..................................................................................................... Použití kanyly......................................................................................................... Péče o nemocného při výkonu............................................................................. Výměna láhve, ukončení výkonu......................................................................... Aplikace infúze dětem.........................................................................................

81 82 84 84 85 86 86 87

6 Transfúze (Rozsypalová).........................................................................................

88

Přehled nejužívanějších krevních přípravků.............................................................

88

6

Krevní konzerva......................................................................................................... Objednávání krevní konzervy z transfúzní stanice............................................. Příprava transfúze..................................................................................................... Transfúzní záznamy............................................................................................. Aplikace transfúze..................................................................................................... Péče o nemocného při transfúzi......................................................................... Výměna krevních konzerv..................................................................................... Aplikace plazmy..................................................................................................... Kontrolní zkoušky vhodnosti — kompatibility krve............................................. Transfúze u dětí......................................................................................................... Nepříznivé reakce a komplikace při transfúzi a po ní............................................

89 89 90 90 91 92 92 93 93 95 95

7 Odběr biologického materiálu na vyšetření (Rozsypalová)................................

97

Biologický materiál................................................................................................. 97 Získávání výsledků................................................................................................. 98 Odběr krve................................................................................................................. 99 Sedimentace — sedlivost červených krvinek..............................................................102 Běžný způsob provedení sedimentace......................................................................102 Rychlý způsob stavění sedimentace..........................................................................105 Provedení sedimentace při uzavřeném způsobu odběru krve................................. 106 Odběr krve na vyšetření srážení krve..........................................................................106 Odběr krve dětem.......................................................................................................... 108 Odběr moči...................................................................................................................... 108 Získání a odeslání vzorku moči na vyšetření......................................................... 109 Získání moči od kojenců.......................................................................................... 110 Odběr stolice.................................................................................................................. 110 Získání a odeslání stolice na vyšetření...................................................................... 110 Odběr sputa.................................................................................................................. 111 Odběr zvratků.................................................................................................................. 112 Výtěry.............................................................................................................................. 112 Získání žaludečního obsahu a výplach žaludku......................................................... 113 Postup při získávání žaludečního obsahu................................................................. 113 Výplach žaludku.......................................................................................................... 114 8 Cévkování (Rozsypalová).............................................................................................. 116

Cévky.............................................................................................................................. 116 Cévkování ženy.............................................................................................................. 116 Asistence při cévkování muže...................................................................................... 119 Zavedení permanentní cévky.......................................................................................... 121 Výplach močového měchýře.......................................................................................... 122 9 Klyzma (Rozsypalová).................................................................................................. 124

Očistné klyzma.............................................................................................................. 124 Příprava na výkon...................................................................................................... 125 Provedení očistného klyzmatu.................................................................................. 127 Projímavé klyzma.......................................................................................................... 128 Mikroklyzma.............................................................................................................. 129 Kapénkové klyzma...................................................................................................... 130 Diagnostické klyzma...................................................................................................... 131

7

Digitální vybavení stolice............................................................................................. 132 10 Punkce (Rozsypalová)................................................................................................. 133

Účel punkce a druhy punkcí..........................................................................................133 Příprava na punkci..........................................................................................................134 Punkční jehly......................................................................................................... 134 Sterilní prostření instrumentačního stolku............................................................. 134 Hrudní — torakální punkce..................................................................................... 135 Poloha nemocného při punkci a místo vpichu.................................................... 136 Asistence při výkonu............................................................................................. 137 Ošetření po punkci................................................................................................. 138 Hodnocení punktátu.............................................................................................138 Břišní — abdominální punkce..................................................................................... 138 Poloha nemocného při punkci a místo vpichu......................................................... 139 Asistence při výkonu................................................................................................. 140 Ošetření po punkci................................................................................................. 141 Hodnocení punktátu.............................................................................................141 Lumbální punkce..................................................................................................... 141 Poloha nemocného při punkci a místo vpichu......................................................... 142 Asistence při výkonu.................................................................................................. 143 Ošetření po punkci...................................................................................................... 144 Hodnocení mozkomíšního moku..............................................................................144 Sternální punkce.............................................................................................................. 144 11 Endoskopie (Rozsypalová).......................................................................................... 146

Druhy endoskopií.......................................................................................................... 146 Endoskopy.................................................................................................................. 146 Místnost, kde se výkon provádí............................................................................. 147 Objednání nemocného na endoskopické vyšetření..................................................... 147 Polohy nemocných při endoskopiích..............................................................................148 Fyzická příprava a péče o nemocného po výkonu..................................................... 148 Bronchoskopie .......................................................................................................... 148 Cystoskopie .............................................................................................................. 148 Gastroskopie.............................................................................................................. 148 Laparoskopie.............................................................................................................. 149 Rektoskopie a kolonoskopie......................................................................................149 12 Užití tepla a chladu v léčbě (Haladová, Rozsypalová)............................................. 150

Působení tepla.............................................................................................................. 150 Aplikace tepla.................................................................................................................. 152 Světloléčba.................................................................................................................. 152 Teplé suché prostředky.............................................................................................. 154 Teplé vlhké prostředky.............................................................................................. 156 Působení chladu.............................................................................................................. 156 Chladné suché prostředky.......................................................................................... 157 Chladné vlhké prostředky..........................................................................................158 Obklady a zábaly.......................................................................................................... 158 Teplé obklady.............................................................................................................. 158 Chladné obklady.......................................................................................................... 159

8

Dráždivě obklady................................................................................................. 160 Zábaly..................................................................................................................... 161 13 Rehabilitační ošetřování (Haladová)..................................................................... 163

Pasivní rehabilitační ošetřování................................................................................. 164 Polohování............................................................................................................. 164 Pasivní pohyby..................................................................................................... 171 Aktivní rehabilitační ošetřování............................................................................. 171 Dechová cvičení..................................................................................................... 171 Kondiční cvičení a aktivní pohyby..................................................................... 172 Změny poloh — vertikalizace............................................................................. 175 Nácvik chůze......................................................................................................... 178 Nácvik základní soběstačnosti a sebeobsluhy.....................................................179 Nácvik komunikativního procesu......................................................................... 181 14 Ošetřovatelský proces (Staňková)......................................................................... 183

Fáze ošetřovatelského procesu................................................................................. 183 Zhodnocení nemocného......................................................................................... 184 Ošetřovatelská diagnóza......................................................................................... 185 Plán ošetřovatelské péče..................................................................................... 185 Realizace ošetřovatelského plánu (vlastní ošetřování)........................................ 186 Zhodnocení účinnosti poskytnuté péče................................................................. 187 Význam ošetřovatelského procesu............................................................................. 187 Ošetřovatelská dokumentace..................................................................................... 188 15 Výzkum v ošetřovatelství (Staňková)..................................................................... 190

Účast sestry ve výzkumu.............................................................................................. 190 Ošetřovatelský výzkum............................................................................................. 191 16 Práce sestry v dětských zařízeních a odborných ústavech

(Procházková, Rozsypalová).................................................................................... 194 Zařízení pro zdravé děti.................................................................................................. 194 Denní jesle.................................................................................................................. 194 Mikrojesle.................................................................................................................. 197 Kojenecké ústavy a dětské domovy.......................................................................... 197 Ústavy sociální péče...................................................................................................... 199 Zařízení pro nemocné nebo zdravotně oslabené děti............................................ 200 Dětská centra — stacionáře................................................................................. 200 Dětské ozdravovny................................................................................................. 200 Dětské léčebny..................................................................................................... 200 Lázně..................................................................................................................... 201 Příloha, Skupiny ošetřovatelských diagnóz.................................................................... 202 Rejstřík ............................................................................................................................... 205

9

1

Lékařská vizita

Vizitou rozumíme pravidelnou návštěvu hospitalizovaného nemocného lékařem a ostatními pracovníky zdravotnického týmu. Při vizitě se lékař podrobně informuje o stavu nemocného a o výsledcích jeho vyšetření. Jednoduchými metodami nemocného vyšetřuje a dává pokyny k dalšímu postupu při jeho léčení a ošetřování. Pro nemocného je vizita nejdůležitějším okamžikem v celém denním programu. Právě při ní se rozhoduje o jeho dalším osudu — o vyšetřeních, operaci, přeložení či propuštění. Je to často jediná chvíle, kdy je nemocný v přímém kontaktu s ošetřujícím lékařem. Nemocný je zpravidla při vizitě rozrušen, bedlivě sleduje počínání všech, kteří se vizity účastní. Někdy stačí nevhodně pronesená poznámka nebo posunek a nemocný z toho vyvozuje dalekosáhlé závěry o své diagnóze i o svém stavu. Proto se máme chovat nanejvýš taktně a ohleduplně. Současně bychom neměli nikdy zapomínat, že

nemocný má právo být o lékařských záměrech, o své diagnóze a o své budoucnosti dobře informován. Při vizitě je třeba vždy hovořit s ním, nikoli nad ním, jak bývá někdy špatným zvykem. Aby byl průběh vizity klidný, plynulý a aby vizita probíhala v příjemné atmosféře, musí být dobře připravena. Vzpomeň si na svoje vlastní zkušenosti z nemocnice nebo se zeptej někoho, 8 kdo už v nemocnici ležel, jaké má zážitky z vizity. Zaznamenej si, co na něj působilo dobře a co špatně.

Formy vizity Způsob vizity vychází z organizace práce a charakteristiky jednotlivých oddělení. Nejčastější formou vizity je vizita u lůžka nemocného. Je běžná na většině lůžkových oddělení nemocnice. Probíhá tak, že lékař s ostatními spolupracovníky navštěvuje každého nemocného na pokoji. Malou vizitu vykonává ošetřující lékař se sestrou — nejvhodnější je, když je u vizity přítomna primární sestra příslušného nemocného, která o něm může podat nejzasvěcenější informace a dohodnout se s lékařem i nemocným na dalším postupu v ošetřovatelském procesu. Malá vizita se uskutečňuje dvakrát 11

denně, dopoledne a odpoledne. Dopolední vizita bývá důkladná a časově náročná. Při odpolední vizitě navštěvuje nemocné zpravidla službu konající lékař. Informuje se o stavu a potížích nemocných, popř. provádí drobné ordinace (podání utišujících léků, změnu polohy nemocného apod.). Velká vizita probíhá několikrát týdně a vede ji přednosta oddělení (primář, přednosta kliniky). Velké vizity se mají účastnit všichni lékaři, vrchní a staniční sestra a všechny sestry, které jsou ve službě, popř. studenti zdravotnické školy. Výměna informací o nemocných je pro každého účastníka velkým přínosem. Na některých odděleních se kromě vizity u lůžka nemocného, nebo někdy místo ní, provádí vizita na ambulanci (např. na očním, kožním, gynekologic­ kém, ORL oddělení). Lékař si při vizitě u lůžka vybere nemocné, které potřebuje odborně vyšetřit nebo ošetřit a ty pozve na ambulanci. V některých případech je vhodné, doplní-li lékař vizitu u lůžka ještě individuálním rozhovorem s nemocných — vizitou individuální (je třeba respektovat, že ne vše se může projednávat v přítomnosti jiných lidí). Tato forma vizity je nemocnými velmi vítaná, protože by často rádi sdělili důležité informace intimního charakteru nebo chtějí s lékařem řešit závažný problém, rozhodnutí. Při individuální vizitě lze navázat s nemocným úzký vztah, důležitý pro podpoření důvěry v lékařskou a ošetřovatelskou péči. Zvláštní formou vizity je vizita skupinová. Hodí se zejména pro některé léčebny nebo psychiatrická oddělení. Lékař v doprovodu sestry a ošetřova­ telky navštěvuje nemocné při jejich běžném denním programu, např. na zahradě, v tělocvičně atd. Tento způsob vizity mívá přátelský, neformální ráz.

Příprava vizity Sestra je povinna připravit každou vizitu tak, aby probíhala klidně a neru­ šeně. Důležitou součástí přípravy je podání informací o stavu každého nemoc­ ného, o průběhu minulého dne, o výsledcích pozorování sestry. Tyto infor­ mace sestry sdělují lékaři před zahájením vizity. Pokud vedou sestry ošetřo­ vatelskou dokumentaci nebo podrobné hlášení o nemocných, poskytují lékaři důležité informace o nemocném i o kvalitě skutečně poskytnuté ošetřovatel­ ské péče písemnou formou. Proto by je lékař nikdy neměl opomíjet. Vizita má vždy probíhat v pěkném prostředí. Proto je nutné věnovat před vizitou zvýšenou pozornost úklidu pokojů a přípravě nemocných. Sestra zajistí, aby byly všechny pokoje uklizené, dohlédne na pořádek na nočních stolcích i uvnitř stolků. Lůžka mají být čistá, upravená, pokoje dobře vyvětrané. Všichni nemocní jsou před vizitou na lůžku, mají čisté osobní prádlo. Poučíme je, aby vypnuli rádiové přijímače a během vizity zachovali naprostý klid. Je-li to nutné, připravíme vzorky výmětů (moči, stolice, zvratků apod.) lékaři k nahlédnutí. 12

Pro nerušený průběh vizity je nezbytné mít v pořádku dokumentaci nemocného. Sestra zkontroluje, jsou-li v dekursu doplněny nejnovější vý­ sledky laboratorních vyšetření, je-li v pořádku teplotní tabulka a všechny ostatní záznamy o nemocných. Připraví žádanky na jednotlivá vyšetření, které může lékař po skončení vizity podle potřeby vyplnit. Před zahájením vizity rozdá na pokoji dokumentaci k jednotlivým nemocným. Z pokoje by neměla

odcházet, aby nemocní zbytečně do dokumentace nenahlíželi. Při vizitě se často provádějí některá vyšetření nebo drobné lékařské zákroky. Proto musíme k vizitě připravit potřebné pomůcky. Pomůcky k vizitě se liší podle charakteru práce na různých odděleních a podle formy vizity. Základní pomůcky jsou pro vizitu u lůžka shodné. Jsou připraveny na vizitním podnose nebo vozíku. POTŘEBNÉ POMŮCKY

• • • • •

tonometr, ústní lopatky, baterka, gumové rukavice a vazelína, emitní miska, ručník a mýdlo. Tyto pomůcky se podle potřeb jednotlivých oddělení doplňují.

Průběh vizity Vizity se kromě lékaře účastní také další členové zdravotnického týmu. Sestra by při ní měla být vždy, podle potřeby pak další pracovníci, např. dietní sestra, fyzioterapeut, sociální pracovnice, psycholog, ergoterapeut atd. Vzá­ jemná výměna informací těchto pracovníků a bezprostřední kontakt s nemoc­ ným mají při vizitě nezastupitelnou úlohu. Úkoly sestry při vizitě Nezbytnou podmínkou pro plynulý průběh vizity je, aby při ní každý účastník správně plnil svoji funkci. Lékař hovoří s nemocným, vyšetřuje ho nebo provádí drobné zákroky, nařizuje různé ordinace.

Sestra má při vizitě několik úkolů, a to:

— připraví nemocného k vyšetření, uvede ho do správné polohy a při vyšetření asistuje lékaři; — asistuje lékaři při lékařských výkonech nebo převazech; — předkládá lékaři dokumentaci nemocných; — na žádost lékaře předkládá k nahlédnutí exkrety nemocného (moč, stolici, sputum);

Vysši odborná misijní a teologie3 V Zídkách 402, 280 02 K

— podává lékaři ty informace, o nichž je přesvědčena, že by je nemocný z výchovných důvodů měl slyšet, např. o dodržování léčebného režimu, náladě a chování nemocného apod.

Lékařské vyšetření při vizitě Při vizitě provádí lékař nejčastěji vyšetření orgánů pohledem, poslechem (auskultací), pohmatem (palpací) a poklepem (perkusí). K těmto vyšetřením je třeba jen několik jednoduchých pomůcek, které jsou připraveny na vizitním podnose. Pokud tak neučiní lékař, vysvětlí sestra nemocnému průběh vyšet­ ření a poučí ho, jak má spolupracovat. Potom ho uvede do potřebné polohy, obnaží vyšetřovanou část těla, podává lékaři pomůcky a po vyšetření pomůže nemocnému s oblékáním. Zesláblé nemocné pomáhá během vyšetření udržet ve správné poloze. Respektujeme stud nemocného a obnažujeme jen ty části těla, které lékař potřebuje při vyšetření vidět. Nenecháváme nikdy nemocného zbytečně odhaleného. Vyšetření úst a krku. Nemocný se posadí proti světlu, lékaři podáme ústní lopatku (držíme ji uprostřed). Není-li v místnosti dostatek přirozeného světla, postaví se sestra za lékaře a posvítí nemocnému do krku kapesní svítilnou. Při vyšetření dítěte se sestra posadí na židli a dítě si vezme na klín. Jednou rukou mu přitiskne hlavičku ke svému hrudníku, druhou rukou fixuje jeho paže. Menším dětem, které se vyšetření brání, je třeba někdy stisknout mezi koleny nožičky (obr. 7). Podobně se postupuje při vyšetření nosu, očí i ucha (dítě sedí na klíně bokem k sestře, obr. 2). Nikdy nepostupujeme příliš razantně. Dítě před i během vyšetření nejvíce zklidní naše laskavé a jemné chování.

Obr. 1. Držení dítěte při vyšetřování nosu a krku

14

Obr. 2. Držení dítěte při vyšetřování ucha

Obr. 3. Poloha dítěte při vyšetřování hrudníku

Pamatuj, že zvýšeným hlasem a násilím dítě nezklidníš. Mluv na ně tiše a konejšivě. Nauč se, jak dítě bezpečně a šetrně při výkonech držet. Prohlédni si pozorně připojené obrázky a nacvič si držení dětí na mladším I sourozenci nebo na dětech svých známých. Vyšetření hrudníku. Nemocného obnažíme do pasu (svlékneme kabátek nebo vyhrneme košili) a posadíme ho na lůžku. Paže leží volně podél těla. Hlavu nemocný odkloní na odvrácenou stranu. Lékař vyšetří srdce a plíce nejdříve zepředu a pak zezadu. Je-li nemocný zesláblý, zůstane při vyšetření hrudníku zepředu ležet v mírně zvýšené poloze. K vyšetření hrudníku ho zezadu posadíme a přidržujeme za ramena. Kojenec při vyšetřování hrudníku leží. Sestra dítě přidržuje tak, že jednu ruku položí dítěti na čelo a druhou fixuje nožky. Staršího kojence a batole lze posadit, jednou rukou přidržet nohy, druhou vzpažené ručky (obr. 3). Vyšetření břicha. Pokrývku složíme do nohou, nemocný obnaží krajinu břišní (povolíme pyžamové kalhoty, vyhrneme košili). Dolní končetiny ne­ mocný mírně pokrčí v kolenou. Vyzveme ho, aby se uvolnil, zhluboka dýchal a při vyšetření nenapínal břišní svalstvo. Vyšetření sleziny. Nemocný zaujme polohu na pravém boku, krajinu vyšetřované sleziny obnažíme a lékař ji vyšetří. Vyšetření dolních končetin. Nemocnému odkryjeme celou vyšetřovanou končetinu, nebo ji nemocný položí na pokrývku. Vyšetření ledvin. Nemocný sedí a sestra mu obnaží bedra. Vyšetření konečníku. Sestra podá lékaři gumovou rukavici na pravou ruku, na dřevěnou lopatku vytlačí kousek vazelíny nebo jiného zvlhčujícího prostředku a natře lékaři ukazovák. Konečník se může vyšetřovat v poloze na zádech (nemocný pokrčí a mírně roztáhne dolní končetiny), v poloze na levém boku s pokrčenými dolními končetinami nebo v poloze kolenoprsní (nemocný se převrátí na břicho, klekne si a v hlubokém předklonu položí hlavu na složené paže opírající se o lůžko). Po vyšetření odloží lékař použitou rukavici do emitní misky. Sestra mu podá mýdlo a ručník, aby si mohl umýt ruce. 15

Zahrajte si ve třídě na vizitu. Vyberte si lékaře, sestru a nemocného, kterého uložte na lůžko. Lékař bude chtít provést uvedená vyšetření, sestra > nemocného připraví a bude asistovat. Některá drobná spolužačka pak může představovat vystrašené dítě, kterému je třeba vyšetřit ústa a krk, i a jiná z vás může hrát sestru.

Zápis ordinací Při vizitě sestra zapisuje ordinace lékaře do zvláštního sešitu. Formy zápisu mohou být různé a závisejí na organizačním systému ošetřovatelské péče na oddělení. Seznámíš se s nimi při praktickém vyučování v nemocnici. Ať už je forma zápisu jakákoli, musí dávat záruku, že vše, co lékař při vizitě nařídí a na čem se s nemocným dohodl, bude skutečně provedeno. Po skončení vizity lékař zpravidla svým podpisem ve vizitním sešitě potvrdí, že je zápis sestry správný. Velkým nešvarem je, když lékař provádí vizitu sám, bez přítomnosti sestry, která teprve po vizitě z dekursu vypisuje potřebné ordinace. Přemýšlej, proč není dobře, když lékař provádí vizitu sám. Napiš si důvody, j S ostatními spolužačkami si pak vyměňte názory na tento problém.

Organizace práce po vizitě Po skončení vizity staniční nebo směnová sestra zpravidla vypracují program plnění ordinací. Na jejich zajištění se podílí celý ošetřovatelský tým. Tyto vedoucí sestry na základě svých odborných znalostí a zkušeností stanoví naléhavost jednotlivých úkolů a pořadí, v jakém je nutné je zajistit. Rozhod­ nou také, který člen ošetřovatelského týmu úkol provede (sestra, ošetřovatel­ ka, sanitářka, studentka apod.). V systému skupinové péče nebo systému primárních sester odpovídají za zajištění péče o skupinu svých nemocných příslušné sestry, i když některé práce provádí nižší a pomocný zdravotnický personál. Směnová sestra nese odpovědnost za plynulou organizaci práce všech přítomných ošetřovatel­ ských pracovníků. Tak např. dbá, aby byla zajištěna péče i o nemocné, jejichž primární sestra není právě ve službě. Každý svěřený úkol je třeba plnit velmi zodpovědně. Stále máme na mysli, že i drobné opomenutí nebo chyba mohou nepříznivě ovlivnit stav nemocného nebo zbytečně prodloužit jeho hospitali­ zaci. Každý nemocný také bedlivě sleduje, co bylo při vizitě řečeno, co lékař ordinoval. Pokud to není zajištěno, ztrácí nemocný důvěru v práci ošetřova­ telského personálu a trpí tím společenská prestiž sester. Proto je nutná úzká spolupráce všech, kteří se na splnění programu po vizitě podílejí. 16

2

Sledování fyziologických funkcí

Choroby se projevují příznaky — symptomy. Navenek mohou zůstat skryté, ale nemoený je pociťuje, prožívá a může o nich vypovídat. To jsou příznaky subjektivní. Patří mezi ně např. bolest, neklid, stísněnost, pocit vyčerpanosti, celková nevolnost, nechutenství, potíže při polykání, pocit na

zvracení (nauzea), svědění, závrati apod. Příznaky, které lze na nemocných sledovat přímo zrakem, sluchem, čichem, pohmatem nebo pomocí různých přístrojů a laboratorních vyšetření, se nazývají příznaky objektivní. Patří mezi ně např. změny barvy kůže, deformace kloubů a kostí, otoky, ochrnutí, poruchy hybnosti, držení těla, změny tělesné hmotnosti a také změny tělesné teploty, tepu, dechu, krev­ ního tlaku a poruchy vyprazdňování moči a stolice. Žádný z příznaků, o nichž nemocný sestře řekne a žádný z těch, které na něm sestra pozoruje, nesmí být přehlédnut! Přehlédnout příznaky nebo jim nepřikládat význam může jen ta sestra, která nemá dostatek vědomostí nebo nemá o práci a o lidi zájem! Možná, že si ani není vědoma toho, jak svou lehkomyslností a povrchností poškozuje nemocného. Ty se jisté budeš snažit o to, abys získala studiem co nejvíce znalostí. Když J budeš znát a opravdu budeš chtít lidem pomáhat, neujde ti žádný z přízna[ ků, na než si nemocný stěžuje ani žádný z těch, které sama u nemocného | shledáš. Bude to projevem tvé odbornosti. Lékaře informuj o stavu nemocného: — bezprostředně, jakmile chorobný příznak zjistíš, — pravdivě, nic nepodceňuj, ale také nepřeceňuj, 1 — pravidelně, před vizitou i v průběhu celého dne.

Všechna sdělení, podložená odbornými znalostmi, přispějí k rychlejšímu a přesnějšímu stanovení diagnózy.

Sledování tělesné teploty Výška tělesné teploty je důležitým projevem zdravotního stavu člověka. Pro mnohé choroby je příznačné zvýšení teploty, ale varující je i snížení 17

teploty pod normál. Při stanovení změn vycházíme z normálního stavu tělesné teploty. — normální teplota se pohybuje mezi 36 až 36,9 °C, — zvýšená teplota (subfebrilní) je mezi 37 až 38 °C, — horečka (febris) je teplota nad 38 °C, — subnormální teplota je nižší než 35,5 °C.

Stoupání a pokles teploty Během dne teplota kolísá, nejnižší je mezi 2. až 5. hodinou, nejvyšší mezi 15. až 18. hodinou. Kolísání je považováno za fyziologické, pohybuje-li se v rozmezí 36 až 36,9 °C. 42S---------- --------------------- --------------------- -------------------------------- ---------- ---------- -----------

18

Pro některé choroby je příznačné nepravidelné stoupání a klesání tělesné teploty. Výrazné změny přehledně zachytí teplotní křivka. Je to grafické spojení jednotlivých údajů naměřené teploty (viz dále). Při náhlém stoupání dojde k nepoměru mezi zvýšenou tvorbou a výdejem tepla — nemocný dostane třesavku. Když teplota dosáhne vrcholu, přestane být nemocnému zima, zčervená, hůře vnímá, je neklidný, má žízeň. Zrychlí se puls a dech. Pokles teploty může být pozvolný (obr. 4) — teplota klesá k normálu během několika dnů, nebo náhlý — horečka klesne během několika hodin (obr. 5). Nemocný se zpotí, je malátný, klesne mu počet tepů, zklidní se dech.

Druhy teploměrů Tělesná teplota se měří teploměry na různých místech těla. Běžně užívané teploměry jsou (jak víš z fyziky) založeny na principu roztahování kovu (u teploměrů s rtutí) teplem. K nim patří: — teploměr lékařský maximální, tzv. podpažní — axilární, naměří teplotu v podpaží, třísle, v pochvě; — teploměr ústní maximální je slabší, trojboký a měří teplotu v ústech; — teploměr rektální maximální se liší od lékařského tím, že baňku s rtutí má rozšířenou do hruškovitého tvaru; — teploměr rychloběžný se někdy používá u dětí k měření teploty v konečníku; — elektronický teploměr s digitálním ukazatelem teploty změří teplotu na různých místech těla. Doba měření je 60 až 90 sekund. Po naměření maximální teploty se ozve akustický signál. Teploměry jsou uvedeny na obr. 6.

Obr. 6. Druhy teploměrů a — lékařský; b — ústní; c — rektální; d — rychloběž­ ný; e — digitální

19

Maximální teploměry jsou ty, které mají v dolní části trubičky zaškrcení. Rtuť, zahřátá teplotou těla, se roztáhne a stoupá kapilárou až do výše tělesné teploty. Když se teploměr nemocnému odebere, zůstane zchladlá rtuť v kapi­ láře a ukáže maximální naměřenou teplotu nemocnému. Do baničky se rtuť vrátí sklepáním. U rychloběžného teploměru není trubička zaškrcená, a proto se sloupec rtuti vrátí do baničky ihned, jakmile je nemocnému odejmut.

| Co z těchto poznatků vyplývá pro sestru při měření teploty? Speciální teploměry dilatační, odporové, termistorové slouží k dlouhodo­ bému měření teploty na různých místech těla. Nemocnému se na kůži nebo na sliznici připojí malé čidlo, které je kabelem spojeno s přístrojem umístě­ ným v pracovně sester. Stisknutím tlačítka se na přístroji objeví současná tělesná teplota nemocného. Těmto teploměrům se také říká dálkové. Na přístroj, umístěný v pracovně sester, může být napojeno i několik nemocných. Používají se na odděleních, kde se nemocným poskytuje zvýšená — inten­ zívní péče.

Měření teploty OBECNÉ POKYNY

V nemocnicích a léčebných ústavech se měří tělesná teplota 2 x denně: ráno mezi 5. až 6. hodinou, odpoledne mezi 16. až 17. hodinou. Podle stavu nemocného i častěji, např. každou hodinu. Rtuťové sloupce všech teploměrů je nutno před měřením sklepat pod hranici 36 °C. (Projevem naprosté nezodpovědnosti je rozdávat nemocným nesklepané teploměry! Jak se pak pozná skutečná výška teploty?) Teplota se měří všem nemocným. Proto mají být v uvedenou dobu v pokoji a ležet na lůžku. : Co bys řekla tomu, kdyby ti někdo napsal do dekursu údaj o naměřené I teplotě, aniž ti teplotu změřil? Při měření teploty neklidným nemocným nebo nemocným v bezvědomí musí být po dobu měření přítomna sestra. Při podezření ze simulace (předstí­ rání příznaků) nebo disimulace (zatajování příznaků) se osvědčuje měřit teplotu současně dvěma teploměry. Každý se vloží do jedné podpažní jamky. Teploměr sklepeš tak, že si vezmeš konec teploměru mezi prostřední prst, ukazovák a palec (jako bys držela tužku) a rázným pohybem, vycházejícím I ze zápěstí, střepeš sloupce rtuti do baňky. Postav se při tom tak, abys konec J se rtutí nerozbila o nábytek. 20

Pozor! Je nutno vzít v úvahu, že proměnlivost maximálních hodnot teploty je závislá na místech, kde se teplota měří! Teplota měřená v ústech je vyšší o 0,3 °C než teplota měřená v podpaží, teplota měřená v konečníku, je vyšší o 0,5 °C.

Kontrola funkce teploměrů Alespoň jednou za týden mají být teploměry zkontrolovány. Sklepané teploměry se vloží do nádoby s vodou určité teploty, např. 37 °C. (Předem je třeba teplotu vody změřit.) Po 10 minutách se vyjmou. Mají ukazovat stejnou teplotu. Přípustná je odchylka ±0,3 °C. Teploměry s větším rozdílem se vyřadí.

Místa, na nichž se teplota měří Měření teploty v podpaží

POTŘEBNÉ POMŮCKY

•

nepoškozené sklepané lékařské teploměry v kádince s dezinfekčním rozto­ kem (na dně kádinky má být chomáč vaty, nebo čtverec mulu); Víš proč je na dně kádinky vata nebo mul?

• kádinka s čistou vodou na opláchnutí teploměru (někteří nemocní mají kožní reakce na určitý druh dezinfekce); • čtverečky buničiny; • malá emitní miska; • blok na záznam naměřených teplot. POSTUP PŘI MĚŘENÍ

Ranní teplota se měří v době, kdy ještě většina nemocných spí, a proto je třeba chovat se tak, abychom nemocné násilně neprobudili prudkým světlem, hlukem nebo hlasitou mluvou.

Každého nemocného šetrně probuď laskavým slovem a řekni mu, že mu | vkládáš do podpaží teploměr, aby zůstal klidně ležet. Sklepaný, vydezinfikovaný, opláchnutý a osušený teploměr vložíme do suchého podpaží nemocného, aby byla nádržka se rtutí celá obklopená kůží (paži je třeba přitisknout k hrudníku a ruku položit na druhé rameno). Teplota se měří 10 minut. 21

Po uplynutí stanovené doby se teploměr vyjme a natočí tak, aby bylo dobře vidět na rtuťový sloupec. Teplota se odečte v místě horní hranice rtuťového sloupce a přesně zapíše se jménem nemocného do bloku. Teploměry se odkládají do nádobky s dezinfekčním roztokem. Po změření teploty všech nemocných zapiš zjištěné údaje do dekursu nebo | do tabulky.

Na některých odděleních s sebou sestra dekursy nosí a teplotu do nich zaznamenává přímo. Měření teploty v ústech

V ústech se měří teplota jen klidným nemocným. Předem musíme nemocného upozornit, že nemá před měřením 20 až 30 minut jíst ani pít nic teplého nebo studeného. Sklepaný teploměr se opláchne ve vodě, otře a šetrně zavede koutkem úst pod jazyk. Ponechá se 10 minut, pak se teplota odečte a zapíše. Ústní teploměr zůstává v užívání nemocného. I Nezapomeň, že výše teploty v ústech se liší o 0,3 °C od teploty naměřené v podpaží- K záznamu doplň: měřeno v ústech. Měření teploty v konečníku

U dospělých nemocných se měří teplota v konečníku pouze tehdy, když ji není možno měřit (např. při vyrážkách, popáleninách nebo úrazu) v podpaží nebo v třísle. Používá se teploměr rektální maximální.

Upozorni nemocného na důvod měření teploty v konečníku.

Před zavedením se baňka teploměru se rtutí namočí do oleje nebo se lehce potře vazelínou. Teploměr se zavádí v ochranných rukavicích. Nemocný pokrčí nohy v kyčlích a v kolenou a mírně zatlačí jako na stolici. Sestra rozevře hýždě a teploměr zavede. Po 10 minutách se teploměr vyjme, očistí benzínem, sklepe, dezinfikuje a vrátí nemocnému. (Zůstává v jeho užívání, pokud je nutno teplotu měřit tímto způsobem.) Teplota se zaznamená do dekursu s poznámkou měřeno v konečníku. Vzpomeň si, že takto změřená teplota je o 0,5 °C vyšší než teplota naměřená v ústech. Připrav všechno, co budeš potřebovat k měření teploty v konečníku. Měření teploty v třísle V třísle se teplota měří, nejde-li (např. pro zranění) měřit teplota v podpaží. Pomůcky i postup je obdobný. Nemocného je třeba poučit, aby pokrčil dolní končetinu v koleni a kyčli

22

Teplotní tabulka č. / Označení ústavu

Rok narození

Odděleni

Příjmení a jméno

Dg: Den v měsíci

2

Den pobytu

Operační den

/ /

Převazy, výkony Dieta

Moč Stolice

'■ W. Z/y. 4 3. 2 3 7 2

K~ / 4t

4.

0 f

?

éXz -

t

T’r-: 2

/ /

/ /

/ /

/

/

/

/

-

-

-

-ť

/

to u/fo,s’

Tlak krevní

V.2. 2^.< 2’■/.< 22 5^ S. ?■ /

Z

2

41* 40*

T

39 38*

37* 36*

150 140 130 120

P

110

—

100

90

80

- < > -

_______

60 50

D

30 20 10

__________

_

Obr. 7. Teplotní tabulka

23

na té straně, kde je teploměr vložen do třísla a přiklonil ji ke stehnu druhé končetiny. Teplota se měří 10 minut, záznam je obdobný.

Měření teploty v pochvě V pochvě se měří teplota při sledování tzv. bazální teploty, tj. teploty závislé na menstruačním cyklu. Je-li cyklus pravidelný, pohybuje se teplota 1. až 14. den po menstruaci mezi 36,3 °C až 36,8 °C. Po 14 dnech, kdy vajíčko ve vaječníku dozraje, se teplota zvyšuje na 37 °C i více stupňů. Těsně před menstruací opět klesá na původní hodnotu. Teplotu si žena měří ráno, dříve než vstane, lékařským teploměrem. Leží na zádech s mírně pokrčenými koleny, konec teploměru si zasune do pochvy. (Bazální teplotu je možno sledovat i podle hodnot naměřených v konečníku.) Po vyjmutí je třeba teploměr vydezinfikovat. Naměřené hodnoty je nejlépe zakreslit do teplotní křivky, protože tak jsou rozdíly patrné na první pohled. Bazální teplotu i záznam hodnot si provádějí ženy zpravidla doma. Je třeba je dobře poučit. Zjišťuje-li se bazální teplota v nemocnici, má žena teploměr (vydezinfiko­ vaný) stále u sebe.

Záznam teploty Naměřená teplota se zapisuje bezprostředně po měření do dekursu, např. takto: T = 36,6 °C. Na některých odděleních se kromě zápisu zakresluje křivka do teplotní tabulky. Jednotlivé hodnoty se zaznamenávají jako bod, zpravidla červenou tužkou. Spojením bodů vzniká křivka (obr. 7). V teplotní tabulce musí být pečlivě vyplněno záhlaví. Teplotní křivky přehledně ukazují výkyvy teploty v rozmezí několika dnů i týdnů.

Sledování tepu Tep (puls) vzniká nárazem krevního proudu na stěnu tepen. Nárazy jsou vyvolávány systolou (stažením) levé srdeční komory. Jsou ovlivněny aortální chlopní a pružností tepen. Tep se zjišťuje pohmatem. Při měření se sleduje:

— rychlost — frekvence, — pravidelnost — rytmičnost, — jakost — kvalita tepu.

Rychlost tepu — tepová frekvence Při stanovení změn se vychází z normálního počtu tepů (obr. 8a), který se počítá za 1 minutu: — — — — 24

novorozenec má 120 až 140 tepů za 1 minutu, kojenec kolem 1 roku má 100 až 120 tepů za 1 minutu, desetileté dítě má přibližně 90 tepů za 1 minutu, dospělý člověk má 70 až 80 tepů za 1 minutu.

Obr. 8. Graf rychlosti tepu a — normální rychlost tepu; b — tachykardie; c — bradykardie

Zrychlený tep — tachykardie je větší množství tepů než je normální hodnota. Tachykardie se dostaví za normálních okolností při zvýšené tělesné námaze, při rozrušení, při pití alkoholu či černé kávy. Tachykardie bývá průvodním jevem některých chorob, např. srdeční nedostatečnosti, zvýšené funkce štítné žlázy, značného krvácení, objevuje se při chorobách plic a při horečce (obr. 8b). Zpomalený tep — bradykardie je nižší počet tepů než je normální hodnota (obr. 8c). Bradykardie se objevuje za normálních okolností ve spánku, v naprostém tělesném i duševním klidu (při relaxaci), vlivem tělesného tréninku. Bradykardie se dostaví i po podání uklidňujících léků. Značný pokles počtu tepů nastane při předávkování srdečního léku Digitalis. Ke snížení počtu tepů dochází i při podchlazení organismu, v bezvědomí a může k němu dojít i při srdečním infarktu.

Pravidelnost — rytmičnost tepu Tep, při němž hmatáme jeden úder za druhým v pravidelných intervalech, se označuje jako pravidelný — rytmický tep (obr. 9a). Tep, při němž jsou mezi jednotlivými údery nepravidelné pauzy, se nazývá nepravidelný — arytmický (obr. 9b). Nepravidelný tep pociťuje nemocný jako nepříjemné bušení srdce nebo si stěžuje na to, že mu srdce vynechává. K arytmiím dochází při chorobách srdce. • ••••••••••••••••••••a

••• •••• •••••• ••• •••• •• •• •• ••••••• •• • ■ • a °

Obr. 9. Schematické znázor­ nění rytmičnosti tepu a — pravidelný tep; b — nepravidelný tep

25

Kvalita tepu Kvalita tepu se posuzuje podle toho, jak jej lze nahmatat: — normální tep lze dobře nahmatat prsty; — tvrdý tep (pulsus durus) — tepnu lze těžko stlačit, údery na stěny

tepen jsou silné, vyskytuje se např. při vysokém tlaku; — měkký tep (pulsus mollis) — tepnu lze lehce stlačit, takže je obtížné puls změřit. Vyžaduje to citlivost, zručnost a trpělivost. Měkký tep je přízna­ kem nízkého tlaku. Sotva hmatný plus se nazývá nitkový. Vyskytuje se při šoku.

Měření tepu Při měření tepu se sledují a hodnotí všechny vlastnosti tepu současně: jak je tep rychlý, pravidelný a hmatný. Tep může být např. rychlý, nepravidelný a dobře hmatný. K měření potřebujeme hodinky s vteřinovou ručičkou. Nemocný má zaujímat při měření každý den stejnou polohu — buď klidně ležet nebo sedět (výjimkou je měření tepu po tělesné námaze, často záměrně navozené buď dřepy, rychlou chůzí do schodů nebo jízdou na pevném kole).

◄ Obr. a — c — e —

26

10. Místa, na nichž lze měřit puls arteria temporalis; b — arteria carotis; arteria subclavia; d — arteria brachialis; arteria radialis; f — arteria femoralis

Postarej se o to, aby na nemocného nepůsobilo nic, co by mohlo ovlivnit jeho citové prožitky, např. nepříjemné zprávy z domova, sdělení, že půjde I za chvíli na vyšetření nebo že se podrobí zákroku. Zjistíš-li, že je nemocný rozrušen, meření tepu odložTep se nejlépe nahmatá na tepně, která je blízko povrchu kůže a pod níž je uložena kost. Jsou to místa, při jejichž stlačení zastavíme krvácení. Označují se jako tlakové body, obr. 10. U dospělých se tep nejčastěji měří na tepně zápěstní (arteria radialis) a u dětí na tepně spánkové (arteria temporalis). Dobře hmatný je tep na krkavici (arteria carotis) a na stehenní tepně (artera femoralis). Tepnu stiskneme ukazovákem, prostředníkem a prsteníkem (ne palcem!) na palcové straně zápěstí (obr. 77) a když ucítíme pod prsty údery, začneme počítat. Puls se počítá celou minutu. Puls lze měřit i digitálním přístro­ jem (viz měření tlaku krevního) nebo na dálkovém přístroji, s nímž je nemocný spojen. Přístroje však měří jen rychlost tepu a ne jeho pravidelnost a kvalitu.

Záznam tepu Tep se zaznamenává do dekursu, např. P = 72/min. a připojí se i po­ známka o pravidelnosti a kvalitě tepu. Jednotlivé hodnoty je možné zazname­ nat, podobně jako tělesnou teplotu, do teplotní tabulky křivkou, zpravidla modrou tužkou.

Zkus změřit své spolužačce tep, když sedí, a pak po deseti dřepech f a zhodnoť jej. Změř tep každému z členů vaší rodiny. Zhodnoť jej, posuď rozdíly a hodnoty si zapiš do sešitu.

Sledování dechu Dýchání je základní životní potřebou. Všechny životní procesy souvisejí s okysličováním. Kyslík získáváme dýcháním. Při dýchání se střídavě rozši­ řuje a stahuje hrudník, a tím dochází k naplnění plic vzduchem a vypuzení vzduchu z plic, (část vzduchu zůstává v plicích i po výdechu). Pohyb hrudníku zajišťují dýchací svaly. Nejmohutnější dýchací sval je bránice. Při nádechu se smršťuje, klesá směrem k dutině břišní a stlačuje orgány v ní uložené. Stěna břišní se vyklene směrem k pupku a v důsledku toho je v hrudníku větší prostor pro rozvinutí plic. Prostřednictvím dýchání dochází k výměně plynů (získáváme O2 a vyde­ chujeme CO2). Dechem, dobře ovládaným vůlí, lze ovlivnit i psychické stavy, zejména rozrušení, obavy, strach a zklidnit mysl. Chce to pomalu 27

a klidně dýchat nosem, soustředěně sledovat pohyby břicha a hrudníku a prodloužit dobu výdechu proti nádechu. Na dechu se hodnotí rychlost, kvalita a pravidelnost.

Rychlost dechu — dechová frekvence Určí se podle počtu dechů za 1 minutu. Vycházíme z normálních hodnot:

Věk

Počet dechů za minutu

novorozenec kojenec desetileté dítě dospělý člověk

55 25 20 14-18

Pozor! Je nutno vědět, že lidé kteří se zabývají jógou nebo relaxačními technikami, mají normální počet dechů mnohem nižší než uvádějí učebnice, a to jen 8 až 12 dechů za 1 minutu. Zrychlenému dechu se říká tachypnoe. Zpomalenému dechu se říká bradypnoe. Při fyzické námaze, v rozrušení a vlivem některých léků se dech zrychluje, při spánku a v klidu se zpomaluje.

Kvalita dechu Normální dech je během dne téměř neslyšitelný, ve spánku je hlasitější. Po námaze se slyšitelnost zvětší, po zklidnění ustane. Dýchá-li nemocný obtížně a hlučně, označuje se dýchání jako dyspnoe. Tak dýchá člověk v prostředí chudém na kyslík, při chronickém onemocnění plic, průdušek, srdce a při poruchách látkové výměny. Povrchní dýchání se nazývá hypoventilace, hluboké dýchání hyperventilace.

Pravidelnost — rytmičnost dechu Jako pravidelné lze označit dýchání, při němž jdou po sobě dechové vlny — nádechy a výdechy v pravidelných rytmech. U nepravidelného dýchání se střídají hluboké dechy s povrchními, přičemž bývá změněna i rychlost dechu. Zástavě dechu se říká apnoe. Rychlé, na počátku téměř neslyšitelné a postupně se prohlubující dýchání nabývající na slyšitelnosti, které končí slabou apnoickou pauzou, je dýchání Cheynovo-Stokesovo (čti Čejnovo-Stouksovo), obr. 12. Jde o pravi­ delný přechod od hypo- k hyperventilaci. Objevuje se u nemocných v bezvě­ 28

domí, např. po úrazech hlavy, otravách, mozkových cévních příhodách, při zánětech mozku. Podobné je dýchání Biotovo {obr. 13). Hluboké, hlučné a pravidelné dýchání je dýchání Kussmaulovo {obr. 14). Je průvodním znakem sebeotravy organismu vlastními odpadovými látkami (kyselými produkty látkové výměny). Objevuje se při vysoké hladině cukru v krvi — hyperglykemii (navíc je z dechu cítit aceton) a při selhání ledvin.

Obr. 12. Cheynovo-Stokesovo dýchání

Hodnocení dechu Hodnocení dechu je nesnadné, protože dýchání zajišťují příčně pruhované dýchací svaly, jejichž činnost je ovládána vůlí. Množství dechů za 1 minutu se počítá sledováním pohybu hrudníku nebo břicha. U kojenců a u dětí to jde nejlépe ve spánku, u dospělých (nejsou-li v bezvědomí) se doporučuje předstírat, že měříme tep a přitom sledovat dechovou vlnu. Jakost dechu — hlasitost (pískoty), chrčení, zjišťujeme sluchem.

Záznam dechu Získané údaje se zapisují do dekursu, např. D = 14/min. nebo se zanesou do teplotní tabulky zelenou tužkou. V dekursu má být připojena poznámka o jakosti dechu: sípavý, nepravidelný, hlučný, hluboký atd. 29

mn Torr

Krd

— __ 38----------—

— — ----------- 280

JO

__ 34----------—

— ----------- 260 — —

240

i") JZ

__ 30----------—

— — ----------- 220 __

ZU __ 26----------—

— ----------- 200 — —

24-----------

----------- 180

22----------— —

— ----------- 160

afi ZU 140 18----------—

—

16-----------

----------- 120

__ 14----------—

— ----------- 100

IZ

n 10----------—

----------- 80 —

8-----------

----------- 60

__ 6----------—

— — ----------- 40 __

—

4

__ 2-----------

----------- 20 —

Obr. 15. Stupnice rtuťového tonometru na levé straně je označení v kilopascalech (kPa), na pravé straně v dosud užívaných jednotkách torr (mm Hg)

30

Sledování krevního tlaku Krev je vháněna levou srdeční komorou do tepen. Tepny mají pružné stěny, které zůstávají v určitém napětí jak při smrštění srdce - systole, tak při ochabnutí — diastole. Krev v tepnách má určitý tlak, při systole vyšší, při diastole nižší. Při určování změn krevního tlaku se vychází z hodnot, které jsou v daném věku považovány za normální. U dospělého člověka jsou za normální považovány hodnoty 120/80 mm Hg (torr), což je 16/10,5 kPa (kilopaskalů).

Výška krevního tlaku Zvýšený krevní tlak se označuje jako hypertenze, snížený krevní tlak jako hypotenze.

Výšku krevního tlaku ovlivňuje:

— věk — u dětí je nižší, ve stáří vyšší; — tělesná námaha — při pohybu je vyšší, v klidu nižší; — emoční prožitky — v rozrušení, při strachu a při bolesti je vyšší, v klidu nižší; — nemoci srdce, cév, úrazy spojené s krvácením, nemoci nervového systému a žláz s vnitřní sekrecí; — požívání léků.

Měření krevního tlaku Pravidelné sledování krevního tlaku je základním požadavkem každého lékařského vyšetření. Pravidelně se krevní tlak měří nemocným: — s chorobami srdce a cév, — po operaci, — po velkém krvácení.

Krevní tlak se měří nepřímo (tj. nikoli v tepnách), přístrojem zvaným tlakoměr — tonometr. Nejužívanější a nejspolehlivější je rtuťový skříňkový tonometr. Na vnitřní straně víka je skleněná trubice, vycházející z nádobky se rtutí. Trubice prochází stupnicí, která má na jedné straně údaje v kilopaskalech (kPa) a na druhé straně v torrech (mmHg), obr. 15. Nádobka se rtutí je hadicí spojena s gumovou nafukovací manžetou, k ní je hadičkou připojen balónek. Tím se do manžety vhání vzduch. K měření se ještě používá naslouchadlo — fonendoskop. 31

POSTUP PŘI MĚŘENÍ KREVNÍHO TLAKU

Tlak se měří vždy ve stejnou dobu (např. každý den ráno v 9 hodin). Nemocný má zaujímat vždy tutéž polohu — buď leží, nebo sedí. Alespoň 15 minut před měřením má být v klidu. Dříve než začneš měřit krevní tlak, přesvědč se, jestli je nemocný v dobré l psychické pohodě. Každé rozčilení, strach a obavy výši krevního tlaku g ovlivňují.

Tonometr se postaví na rovnou plochu — nejlépe na noční stolek, přibližně na úroveň hrudníku nemocného. Sloupec rtuti máme mít proti očím — při měření sedíme na židli. Manžeta tonometru je před měřením prázdná, šroubek uzavřen. Nemocný má mít volnou paži (má-li těsný rukáv, ať si raději košili nebo kabátek pyžama svlékne). Paže je volně položena na lůžku. V jamce loketní vyhmatáme tepnu, tam pak položíme membránu fonendoskopu. Manžetu obtočíme kolem paže (dolní okraj manžety je 2 cm nad jamkou loketní) a dobře ji upevníme. Nasadíme si fonendoskop. Balónkem napouš­ tíme manžetu tak dlouho, až rtuťový sloupec tonometru vystoupí nad hranici předpokládaného systolického tlaku. Palcem uvolňujeme velmi pomalu šroubek balónku a sledujeme, jak rtuť klesá trubičkou. Pozorně nasloucháme. První dobře slyšitelný úder označuje výšku systolického tlaku, tlukot postupně slábne, až úplně ustane. Poslední dobře slyšitelný úder označuje diastolický tlak. Oba údaje si přesně zapamatujeme. Jestliže je v průběhu měření tlukot srdce špatně slyšitelný, nebo když zaslechneme první úder ihned po uvol­ nění manžety, vypustíme vzduch z manžety a po utažení šroubku ji znovu napustíme. Tentokrát má vystoupit rtuťový sloupec o něco výš než v předcho­ zím měření. Pomalu uvolňujeme šroubek a pozorně sledujeme sloupec rtuti a údery srdce. Po změření nejdříve zcela uvolníme šroubek balónku, vypustíme z manžety vzduch a odstraníme ji. Nemocnému pomůžeme upravit prádlo. Údaje o naměřených hodnotách zapíšeme do bloku nebo přímo do dekursu.

Když se tě nemocný zeptá na výši jeho krevního tlaku, sdělíš mu údaje nebo ne?

Záznam krevního tlaku Zjištěné hodnoty zapíšeme do dekursu, např. TK = 16/10,5 kPa nebo 120/80 mmHg. 32

Jiné typy tonometrů Kromě skříňového tonometrů, který ukazuje hodnoty na stupnici, lze krevní tlak měřit tonometry digitálními. Některé tonometry mají manžetu s balónkem, hodnoty se objeví na displeji. Krevní tlak i puls lze měřit také automatickým oscilometrickým tonometrem. Pohon dodává baterie. Jeden z typů je uveden na obr. 16. Zásady pro měření krevního tlaku jsou stejné (nemocný má ležet, být v klidu atd.). Do určitého otvoru se vzduchovou manžetou se vsune suchý ukazovák levé ruky až po poslední článek prstu. Ruka má být teplá. Seřizovačem se manžeta upevní tak, aby prst dobře obepínala. Přístroj se zapne spuštěním tlačítka. K měření je připraven, když naskočí na displeji nejdříve 888 888 a pak 0. Stisknutím startovacího tlačítka se uvede přístroj do chodu. Po chvíli se na displeji objeví v číslech uvedený tlak a srdíčko, např. 126/80. Tento údaj vystřídá údaj o tepu, např. P 76. Údaje se střídají, pokud se přístroj nevypne.

e

Obr. 16. Automatický oscilometrický digitální tonometr a — otvor se vzduchovou manžetou pro ukazovák; b — seřizovač manžety; c — spouštěcí a vypínací tlačítko; d — displej; e — startovací tlačítko

Sledování moči U moči se sleduje množství, barva, zápach a hustota. Dospělý člověk močí 4 x až 6 x za 24 hodin.

Množství moči Množství moči je závislé; — na druhu přijímané potravy: tekutá strava, ovoce, zelenina, čaj, káva tvorbu moči podporují; 33

— na teplotě prostředí: v létě a v teplých provozech ztrácí člověk více tekutin potem; — na zdravotním stavu člověka (viz níže); — na druhu přijímaných léků: diuretika — množství moči zvyšují. Běžně vyloučí člověk 1 000 — 2 000 ml moči za 24 hodin. Zvýšenému množství moči se říká polyurie. Nejvýraznější je u cukrovky (diabetes

mellitus). Nemocný močí za 24 hodin 3 000 ml i více ml moči. U žíznivky (diabetes insipidus) dokonce 10 až 20 1 za 24 hodin. Při polyurii močí člověk častěji, třeba každou hodinu a má stále žízeň. Potřeba častěji močit se objevuje i při strachu a rozčilení. Snížené množství moči pod 500 ml za 24 hodin se nazývá oligurie. Příčinou bývají průjmy, nadměrné pocení, choroby ledvin, srdce, jater, rozsáhlé popáleniny apod. Močí-li nemocný méně než 100 ml za 24 hodin, jde o anurii. Anurii mají např. nemocní, kterým ledviny při selhání netvoří téměř žádnou moč. Někdy nemocný nemočí proto, že má značně zúženou močovou trubici. Moč se tvoří, aleje obtížněji vymočit. Je to průvodní znak zvětšené prostaty. Stav se nazývá retence moči. Při akutním zánětu močového měchýře má nemocný časté nucení na moč a při močení pociťuje pálení a řezání, močí s obtížemi. Stav se nazývá dysurie. Zeny s oslabeným pánevním dnem a lidé s poruchou zevního svěrače močové trubice, často neudrží moč — pomočí se. Pak se mluví o inkontinenci. Někdy moč při přeplněnému močovému měchýři jen odkapává. Pak hovoříme o paradoxní ischurii.

Barva moči Barvu moči určují žlučová barviva. Zdravý člověk má moč jasně žlutou, s jantarovým nádechem. Barva moči je závislá na množství moči: při polyurii je světlá — slámově žlutá, při oligurii má výraznější barvu. Pokus se přijít na to, v jaké závislosti je barva moči na jejím množství. Moč červenohnědá je při vysokých teplotách. Zabarvení je vyvoláno zvýšeným obsahem urobilinogenu. Barva moči je také ovlivněna přítomností bilirubinu a urobilinogenu při onemocnění jater a žlučových cest. Moč mívá hnědou barvu. Moč barvy vody z vypraného masa (hematurie — krev v moči) se objevuje při prudkém zánětu ledvinových klubíček. Krev v moči mívají nemocní při ledvinné kolice. Je to způsobeno průchodem kamínku močovými cestami. V moči, která delší dobu stojí, je možno vidět u dna příměs hnisu nebo sediment močových cest.

Měla bys vědět, že barvu moči mohou změnit i léky. Tak např. při užívání vitamínu B2 — riboflavinu, je moč sytě žlutá. 34

Zápach moči Čerstvě vyloučená moč má charakteristický aromatický zápach. Stojí-li moč delší dobu v odkryté nádobě, rozloží baktérie močovinu na amoniak a moč má pak ostrý, čpavý zápach. (Všechny sběrné nádoby mají být přikryty!) Čpavý a ostrý zápach je také cítit z prádla a různého materiálu, do něhož se nemocný pomočil a zůstal delší dobu neošetřen! Po acetonu je cítit moč u nemocných s cukrovkou.

Hustota moči Je závislá na množství vyloučené moči a na přítomnosti látek v ní obsažených. Za normální je považována hustota mezi 1 018 — 1 026 cm3. Je-li moči hodně, je řidší a má nižší specifickou hmotnost. Je-li jí málo, je hustší a má vyšší specifickou hmotnost. Výjimkou je váha moči při cukrovce, čím více cukru moč obsahuje, tím je jí více a její specifická hmotnost je větší.

Sběr moči Abychom se dověděli, kolik moči nemocný vymočil za 24 hodin, zajistí­ me, aby shromažďoval všechnu moč do sběrné nádoby. Množství vyloučené moči (diuréza) se nejčastěji sleduje u nemocných s chorobami ledvin, jater, srdce, u nemocných s cukrovkou, po větších operacích, při rozsáhlých popáleninách apod.

OBECNÉ ZÁSADY KE SBĚRU MOČI

Nemocný má shromažďovat během 24 hodin všechnu moč do určené nádoby, např. od 6 hodin ráno jednoho dne (v 6 hodin se vymočí na WC) do 6 hodin ráno druhého dne (v 6 se vymočí naposledy do sběrné nádoby). Do nádoby se má vymočit i před tím, než jde na stolici. Asi 5 minut před koncem stanovené doby vyzve sestra nemocného, aby se ještě vymočil. Je-li nemocný chodící, ukáže mu, do které nádoby má moč shromažďovat a kde je nádoba umístěna. Nádoba je suchá, čistá, přikrytá víkem a označená jménem nemocného a číslem pokoje, na kterém nemocný leží. Je-li nemocný upoután na lůžko, shromaždůjí moč sestry. Pozor! Moč do sběrné nádoby musí nalít každá sestra (a každá studentka SZŠ), která nemocnému odebere mísu s močí nebo močovou láhev. 35

Inkontinentním nemocným se při měření moči zavádí do močového měchýře trvalá cévka, kterou odchází moč do sběrného vaku z plastu. Množství moči se určí podle stupnice na obalu a zapíše vždy při výměně vaku. Uvědom si, že všichni nemocní nejsou stejně vnímaví, a proto se raději l přesvědč dotazem, zda tvůj pokyn pochopili. Poučení ještě jednou a trpě­ livě zopakuj. Dodržuj přesnou dobu, po kterou má být moč sbírána, jinak je výsledek vyšetření zkreslený. Rozmysli si, jak poučíš nemocného, který má sbírat moč doma a ^vyšetření přinést pouze vzorek moči.

Měření množství a hustoty moči Jednou za 24 hodin se moč změří a stanoví se její hustota. Sběrnou nádobu postavíme na rovnou plochu tak, abychom měli hladinu moči v úrovni očí (obr. 17). Případnou pěnu odsajeme buničitou vatou. Naměřené množství zapíšeme v mililitrech do dekursu, např. množství moči = 1 050 ml. Močí-li nemocný do několika nádob, změří a zapíše se celkové množství moči ze všech nádob. U některých nemocných se sleduje nejen kolik moči vyloučili za 24 hodin, ale také kolik tekutin za tutéž dobu přijali — zjišťuje se bilance tekutin. Hustota moči se měří hustoměrem.

Co je to hustoměr, znáš z fyziky. Hustoměru k měření hustoty moči se říká urometr. Stanoví se jím specifická hmotnost moči (specifická hmotnost je hmotost v g na 1 cm3 tekutiny). POTŘEBNÉ POMŮCKY

• graduovaný válec se stupnicí, • urometr, • čtverce buničiny, • nádoba na odpadky.

Obr. 17. Měření množství moči

36

Obr. 18. Měření hustoty moči

Válec postavíme na rovnou plochu do výšky očí a zvolna do něj spustíme urometr (obr. 18). Moči musí být tolik, aby v ní urometr plaval; nesmí se dotýkat dna ani stěn. Na urometru je uvedena nejnižší hodnota nahoře — 1 000 (tj. hustota 1 1 vody, 1 1 vody váží 1 000 g), dole — 1 060. Čím je moč hustší, tím více je z ní urometr vytlačen. Při záznamu se desetinná čárka vynechává. Hustota moči — specifická hmotnost — se určí podle místa na stupnici urometru, kterého se dotýká hladina moči.

Záznam Do dekursu se připíše k záznamu o množství moči i její specifická hmotnost, např.:

množství moči specifická hmotnost

1 050 ml 1 032 g

Po změření moči se moč vylije, nádoby se pečlivě omyjí, aby v nich nezůstaly usazené soli a připraví se k dalšímu použití. Dříve, než moč vyliješ, zeptej se, zda se nebude posílat vzorek na vyšetření. Vzorek z promíchané moči odliješ do označené zkumavky.

Sledování stolice K udržování dobrého zdravotního stavu člověka přispívá pravidelné vyprazdňování tlustého střeva. Někteří lidé se pravidelně vyprazdňují 1 x za den, jiní 1 x za 2 až 3 dny.

Množství stolice Při jednom vyprázdnění je asi 60 až 250 g stolice. Za zácpu (obstipatio) se považuje stav, kdy má nemocný méně než 3 stolice za týden. Zácpa může mít mnohé příčiny, např. nádorová onemocnění tlustého střeva (i jiné části zažívacího ústrojí), choroby žláz s vnitřní sekrecí, malé množství přijímaných tekutin, nervové i psychické poruchy, změna prostředí a porušení vyprazdňovacího návyku. Pravidelné vyprazdňování se podporuje:

— — — —

stravou bohatou na zeleninu, ovoce, obiloviny, kompoty; pohybem a změnou polohy; vyrovnaným psychickým stavem; nácvikem vyprazdňovacího reflexu. 37

Vyprazdňovaní reflex Tento reflex lze nacvičit pravidelným denním opakováním několika úkonů, které následují za sebou vždy ve stejném sledu:

— nemocný vypije před snídaní sklenku studené vody se šťávou nebo sklenku minerální vody, — nasnídá se, — po snídani se pokusí vyprázdnit se (ležícím nemocným se podá mísa). Napoprvé lze vyprázdění povzbudit glycerinovým čípkem. Podaří- li se nemocnému vyprázdnit se a zachová-li v dalších dnech stejný postup, vypěstuje si podmíněný vyprazdňovací reflex — jakmile se nasnídá, pocítí nutkání na stolici. Vypěstovaný reflex se může porušit potlačením nutkání na stolici, i tím, když sestra nemocnému nepodá včas mísu. Za průjem (diarrhoe) se označuje častější vyprazdňování tlustého střeva — minimálně 3 řídké stolice za den. Příčinou průjmu může být např. bakteriální nebo virová infekce, užívání antibiotik, alergie na některé potravi­ ny, nevhodná kombinace potravin, ale také emotivní vlivy, zejména strach. Nemocným, kteří mají ochrnutý zevní svěrač konečníku, odchází stolice samovolně. Už víš, že jde o inkontinenci. K základním povinnostem sestry patří denně a ve stejnou dobu se nemocného ptát, zda měl předchozí den stolici!

Forma, barva a zápach stolice Při vyprazdňování se sleduje nejen jak často se nemocný vyprazdňuje, ale i jakou má stolice formu, barvu a zápach. Tužkovitá, tenká stolice, je náznakem zúžení konečné části tlustého střeva, bobkovitá stolice je názna­ kem spastické zácpy. Barva stolice závisí na druhu přijímané potravy a léku. Je-li strava více mléčná, je stolice světlejší, při požívání listové zeleniny, krevních produktů a červené řepy má stolice tmavou barvu. Tmavá barva stolice je i po užívání Ferronatu a živočišného uhlí. Světlá, bělavě šedá, acholická stolice se obje­ vuje u nemocných, kteří mají ucpány žlučové cesty. Neobsahuje žlučová barviva. Příměs čerstvé krve svědčí o krvácení z konečníku. Tmavá, dehtovitá stolice — meléna, se objevuje při krvácení ze žaludku nebo dvanáctníku (horních částí zažívacího traktu, kdy je krev natrávena kyselinou solnou). Stolice zapáchá hnilobně. Při některých průjmech má zápach kyselý, při meléně páchne nasládle.

38

Záznam Údaje o vyprazdňování zapisujeme denně do dekursu. Příklad záznamu:

(nemocný měl předchozí den stolici) stolice + (nemocný neměl předchozí den stolici) stolice 0 (nemocný byl předchozí den 4 x na stolici) stolice + + + + nemocný je inkontinentní Budeš-li dobře znát všechno o normálním průběhu fyziologických funkcí a o změnách funkcí, přispěješ značnou měrou ke stanovení diagnózy. Uvědom si, jak důležitou funkci tvá pozorování mají!

39

3

Podávání léků

Léky se podávají nemocným na všech odděleních lůžkové i ambu­ lantní části zdravotnických zařízení. Jsou podstatnou součástí léčby, i když nejsou jejím jediným prostředkem. Velký význam při léčení hraje životo­ správa (co a kdy člověk jí a pije, zda dodržuje hygienické zásady, věnuje-li pozornost pohybu), prostředí, v němž tráví větší část svého života, chuť a odhodlání nemocného zachovat si zdraví a aktivně se podílet na jeho navrácení. Měj to stále na paměti a přesvědčuj nemocné o tom, že jim léky mohou j pomoci, ale jen tehdy, když k tomu sami přispějí.

Při podávání léků nejde jen o to, aby sestra dobře zvládla techniku aplikace léků, ale i o to, a to velmi významně, aby měla o lécích, o jejich podání a účincích hluboké teoretické znalosti. Co má nemocný užívat, kdy a po jak dlouhou dobu, určí lékař. V nemoc­ nici zapisuje léčbu do dekursu. Sestra je povinna ordinaci splnit. Řada léků vyráběných ve farmaceutických závodech má chemický základ. Vedle těchto léků jsou i léky vyrobené z bylin, minerálů a látek živočišného původu. Z rostlin jsou připravovány různé léčebné oleje.

Formy léků Léky mají formu pevnou, polopevnou a tekutou. Pevné léky — tablety (tabulettae — tbl.) jsou práškové léky slisované s nějakou indiferentní (neúčinnou) látkou do různě velkých kotoučků. Některé mají na povrchu rýhu, takže je lze dělit na polovinu nebo na čtvrtiny; — dražé (tabulettae obductae — drg.) jsou vlastně tablety obalené barevnou sladkou polevou. Buďjde o léky, které se mají rozkládat až v nižších částech zažívacího ústrojí, nebo o léky, které by poškodily zubní sklovinu (např. Ferronat); — zrníčka (granula — grn.) jsou prášky stlačené do drobných kuliček nebo válečků. Dávkují se na lžičky; — kapsle (capsules — cps.) jsou léky v želatinových obalech. Účelem želatinových obalů je, aby se lék v zažívacím ústrojí pomalu rozpouštěl;

40

- prášky (pulveres — piv.) jsou léky sypké. Pro vnitřní použití, s přesným dávková­ ním, se plní do malých sáčků nebo do želatinových tobolek. Nemusí-li být dávkování přesné (např. Glukopur, Karlovarská sůl), odměřují se na lžíci nebo na špičku nože. Zevně se prášky užívají jako zásypy.

Polopevné léky — čípky (suppositoria — supp.) jsou vyrobeny z kakaového másla nebo glycerinové želatiny a příslušné léčebné látky a formovány do tvaru kužele. Podle druhu přidané látky slouží čípky ke zmírnění bolesti, ke snížení tělesné teploty, k navození stolice. Čípky jsou zabaleny v celofánu, staniolu nebo ve schránkách z plastu. Zavádějí se do konečníku; — poševní koule (globuli vaginales) se vyrábějí podobně jako čípky, ale jsou (jak vyplývá z názvu) kulaté, o průměru asi 2 cm. Jsou baleny v celofánu. Zavádějí se do pochvy; — masti (unguenta — ung.) jsou léčivé látky rozpuštěné v tuku, jako je např. vepřové sádlo, tuk z ovčí vlny (lanolin), parafín nebo vazelína (tuk získaný při rafinaci nafty). Masti jsou buď v tubách, nebo v dózách. Aplikují se na kůži a na sliznice; — pasty (pastae) mají tukový základ a kromě léčebné látky obsahují asi 50 % indife­ rentního (lék neobsahujícího) prášku. Používají se k ochraně kůže před mokváním. Proti masti se hůře roztírají a do kůže nevstřebávají; — gelové mazání je léčebná látka smíchaná s gelem. Je v tubě a nanáší se na kůži nad bolavými klouby nebo svaly; — mýdla (sapones) s přísadou léčivých látek (boraxu, dehtu, síry) se užívají v kožním lékařství.

Tekuté léky - roztoky (solutiones — sol.) jsou vyrobeny z několika látek rozpustných v kapalině. Podle toho, co obsahují, se aplikují do úst, nosu, očí, uší. Dávkují se po kapkách; — suspenze (suspenzio — susp.) je léčivá látka smíchaná s gelem (rosolovitá hmota). Podává se ústy k ochraně žaludeční sliznice (např. Gasterin gel); — výtažky (extracta — extr.) jsou léčebné látky získané vylouhováním z drog (sušené části rostlin) a smíchané s lihem, éterem nebo vodou. Podávají se ústy; — směsi (mixturae — mix.) vzniknou spojením několika látek smíchaných v kapalině. Některé se užívají ústy (před upotřebením se musí protřepat), jiné se užívají zevně, např. tekutý pudr. Nanášejí se na kůži; — olejnaté přípravky — do oleje se zpravidla přidávají vitamíny rozpustné v tucích, jako je vitamín A, D, E. Užívají se ústy; — čaje (species) se připravují z jednotlivých léčivých bylin (z heřmánku, z řepíku lékařského) nebo ze směsi bylin (jako např. species urologicae — urologický čaj, nebo species laxantes planta — projímavý čaj).

Balení a označení léků Většina léků se vyrábí ve farmaceutických továrnách. Do lékáren (a z nich na oddělení) přicházejí v původním (originálním) balení: — ve skleničkách z tmavého skla se šroubovacím uzávěrem, — v nádobkách z plastu s uzávěrem, — ve skleničkách opatřených kapátkem, — v průhledných fóliových schránkách krytých staniolem (např. Valetol, Surgam). 41

Všechny nádobky i plato s fóliovými schránkami jsou ještě vloženy do papírových krabiček.

Na každé nádobce i na krabičkách je označení a další důležité údaje. Název léku je nejvýraznější, ale není to to jediné, čeho si máme všímat. Jde o firemní název léku. Podstatná je indikace, tj. k čemu lék slouží (analgeticum, antipyreticum, cardiotonicum, hypnoticum, sedativum atd.). Složení léku, tj. které látky lék obsahuje a v jakém poměru. Účinnost léku je uvedena v miligramech (např. Surgam), v jednotkách (Inzulín, Penicilín, vitamíny rozpustné v tucích), v procentech (např. Hydrokortison — mast). Síla je označena slovy mite — slabý, forte — silný, biforte — dvojnásob silný, s prodlouženým účinkem — retard. Pro koho je lék určen, tj. pro děti — pro infantibus, pro dospělé — pro adultis. Kdo lék nesmí užívat — léky označené ZX nesmějí užívat řidiči, protože snižují pozornost a tlumí reakce. Návod, jak má být lék užíván, tj. před jídlem, po jídle, mezi jídlem, před spaním, před upotřebením zatřepat apod. Jak má být lék uchováván — při pokojové teplotě, v chladničce, chráněn před světlem apod. Exspirační doba, tj. je doba, po kterou je lék účinný. Po uplynutí expirační doby ztrácí lék na své hodnotě. Účinnost je vyjádřena na obalu sedmimístným číslem. První číslo udává exspirační dobu a poslední čtyřčíslí datum výroby léku. Zbývající čísla označují výrobní sérii. Například 2 370395 znamená, že lék byl vyroben v březnu 1995 a může být použit 2 roky. Do krabiček je ještě vložen list, na němž je, kromě výše uvedených údajů, uvedeno upozornění na vedlejší účinky léku a kontraindikace, tj. komu nesmí být lék podán. Vezmi si někdy do ruky krabičku s jakýmkoli lékem a pečlivě si přečti \ všechno, co je na ní uvedeno. Zjisti exspirační dobu. Tak to dělej vždy, když budeš léky podávat. Nikdy nepracuj mechanicky a bezmyšlenkovitě. Pečlivě prostuduj zejména, jak je lék silný a jak má být podán.

Objednávání a uložení léků na oddělení Léky, většinou z ústavní lékárny (lékárna na území nemocnice), objednává na oddělení podle požadavků lékaře, odpovědný pracovník, nejčastěji staniční sestra zpravidla prostřednictvím počítače. Pracovníci lékárny připraví podle objednávky léky do pytlů z PVC. Pytle jsou zataveny a označeny názvem oddělení. Přiváží je pověřený zodpovědný pracovník dodávkovým autem. 42

Staniční sestra zkontroluje, zda dodávka souhlasí s objednávkou. Na každé ošetřovací jednotce je příruční lékárna. Je to prosklená skříň s poli­ cemi, aby do ní bylo možno léky přehledně uložit. Má být umístěna tak, aby — k ní neměly přístup nepovolané osoby, — na léky nesvítilo slunce, — nebyla v blízkosti tělesa ústředního topení.

Léky se do příruční lékárny ukládají podle způsobu užívání zvlášť: — léky k vnitřnímu použití, — léky k zevnímu použití, — injekční léky. Zcela odděleně se objednávají a ukládají opiáty (viz níže). Každá skupina léků musí být v lékárně umístěna: — přehledně, a to podle abecedy a tak, aby na každou nádobku nebo krabičku bylo vidět bez přemísťování; — podle návodu uvedeného na obalu léku, např. čípky, globule, masti a některé tekuté léky v nezasklené části lékárny nebo v chladničce. | Než léky uložíš do příruční lékárny, seznam se se systémem ukládání '* a s pokyny na obalu. Oba požadavky důsledně dodržuj!

Objednávání a ukládání opiátů Opiáty jsou omamné látky, které v menších dávkách tlumí bolest a uklid­ ňují. Na oddělení je vždy předepisuje lékař! Při nesprávném užívání a při častém podávání vzniká návyk. Ten může mít vážné psychické a zdravotní následky. Pro hospodaření s opiáty jsou proto vymezena pravidla, která je nutno přísně dodržovat.

PRAVIDLA

Opiáty objednává lékařem pověřený pracovník (nejčastěji staniční sestra) na tiskopisu Objednávka omamných látek. Kromě originálu má objednávka 3 kopie. Zápis na každém ze 4 listů musí být čitelný a opatřen podpisem lékaře a razítkem oddělení. Odpovědný pracovník osobně odnese objednávku omamných látek do lékárny a osobně opiáty z lékárny vyzvedne. Přinesené opiáty zaznamená do sešitu Záznam o spotřebě omamných látek (dále záznam). Všechny stránky záznamu musí být očíslovány. Zápis se vede čitelně perem (nikoli tužkou), údaje se nepřepisují. 43

Každý druh opiátu má vymezený určitý počet stran. Na první straně zázna­ mu je přehled o tom, které stránky jsou jednotlivým opiátům vymezeny, např. Dolsin — s. 1 až 5, Morfium — s. 5 až 8 atd.

Na příslušných stránkách je záhlaví tabulky: Datum

Hodina podání

Číslo účtu (číslo ošetřovacího protokolu)

Jméno a příjmení

Název opiátu

Kdo Podpis sestry, ordinoval která opiát aplikovala

O podání opiátu se vede zápis v dekursu: název opiátu, kdy byl podán a způsob aplikace. Lékař se k záznamu podepíše. Příklad: 24. 4. 1995, Morfium 10 mg, s. c., MUDr. J. Novák. Opiáty jsou uloženy v kovové skříňce mimo ostatní léky. Skříňka musí být vždy zamčená! Klíč má pouze odpovědný pracovník. Nedbalost při vedení opiátu, stejně tak jako jakékoli jeho zneužití, je trestné! Zopakuj si některé míry a váhy, se kterými se setkáš při podávání léků:

1 mg 0,001 g 1/2 mg 0,000 5 g 1/4 mg 0,000 25 g 11 1 000 ml 1 ml 1 g Do 1 ml se vejde asi 20 kapek vodného roztoku.

Sledování účinku léků Na návodu přiloženém do obalu léku je uvedeno, jaké má lék žádoucí a nežádoucí účinky. Protože budeš během své práce ze všech zdravotnických pracovníků s nemocným nejčastěji v kontaktu, všímej si, zda měl podaný lék ten pravý, žádoucí účinek a jaké další účinky vyvolal. Všímej si objektivních příznaků a výpovědí nemocných. Nic z toho, co zjistíš, neber na lehkou váhu. V případě, že se stav nemocného zhorší, volej neprodleně lékaře. Hlavní, žádoucí účinek léku je ten, kterého má být dodáním do organismu dosaženo, např. Bellaspon zklidní a navodí spánek, Valetol tlumí bolest. Vedlejší účinek sice není přímo žádoucí, ale bývá někdy průvodním znakem hlavního účinku. Například nemocný pocítí sucho v ústech, hučení v uších, sníží se mu ukládání některých minerálních solí ve svalstvu či kostech apod. Pokud je léčba ordinovaným lékem potřebná, je nutné nemocného na vedlejší účinky léků upozornit, uklidnit jej, vyzvat k trpělivosti. 44

Pokud podaný lék sníží v organismu hladinu důležitých látek, přidá lékař k ordinaci lék, který tyto látky obsahuje (např. při podávání diuretik se snižuje hladina kalia, které je třeba k pravidelné činnosti svalstva, podává se Kalium chloratum).

Léky mohou vyvolat i nežádoucí účinky, např. průjem, zvracení, ekzémy, kopřivku, ztížené dýchání, bušení srdce, závratě, bolesti hlavy nebo dokonce anafylaktický šok. Jsou-li jinak dodrženy všechny pokyny pro správné podání léků, rozhodne lékař o změně léčby. Při podávání analgetik, antibiotik a místních anestetik mimo zažívací ústrojí (parenterálně) je třeba zvlášť pečlivě sledovat stav nemocných a posta­ rat se o to, aby zůstali určitou dobu ležet; při ambulantním ošetření v klidu sedět.

Pokyny pro podávání léků Při podávání léků je nutno se řídit ordinací lékaře zapsanou v dekursu (podat pouze předepsaný lék, v předepsanou dobu, v předepsaném množství, předepsané účinnosti!) a návodem, jak má být lék podán.

Léky se podávají 3 x denně, zpravidla: ráno mezi 7.30 až 8 hodinou, v poledne mezi 11.30 až 12 hodinou, večer mezi 17 až 18 hodinou. Z návodu je třeba se poučit o tom, které látky se podávají před jídlem, mezi jídlem, po jídle, kdy má být podán lék na spaní, projímadlo, jak se mají brát antibiotika a sulfonamidy atd. A nejen se poučit, ale návod přesně dodržovat.

Před zacházením s léky je třeba mít čisté ruce. Na výkon je nutno plně se soustředit, nedat se ničím rušit a několikrát kontrolovat název a účinnost léku. Nemocný má být poučen, proč lék bere a že bude působit jen tehdy, bude-li pravidelně užíván. Vysvětlujeme vlídně, trpělivě, srozumitelně. Má-li nemocný proti léčbě výhrady nebo odmítá lék přijmout, ať vše sdělí lékaři a neřeší svůj negativní postoj k léčbě např. tím, že bude léky splachovat do výlevky.

Postaráme se o to, aby všichni nemocní, zejména ležící, měli při ruce vhodný nápoj na zapití léků. Chybí-li některý z ordinovaných léků v příruční lékárně, je nutno dohod­ nout se s lékařem na dalším postupu a informovat o výsledcích jednání nemocného. (Buď nemocný lék dostane, až jej po objednání dodá lékárna, nebo lékař rozhodne, zda se bude do té doby podávat lék podobného účinku.) Léky se nepodávají těm nemocným, kteří se mají podrobit rentgenovému nebo endoskopickému vyšetření, kteří zvracejí atd. 45

Nedopusť, aby došlo tvojí vinou k záměně léků! To se může stát: — jestliže se na práci dostatečně nesoustředíš a budeš se rozptylovat dalšími činnostmi; — nebudeš-li pečlivě kontrolovat totožnost zapsané ordinace s lékem, který vyjímáš z lékárny a dávkuješ; — když se před podáním léku nepřesvědčíš dotazem, zda souhlasí příjmení nemocného (může se stát, že nemocný, kterému lék neseš, už na určitém lůžku neleží a ty podáš lék někomu jinému). Při případném omylu ihned informuj lékaře.

Způsoby podávání léků Léky se podávají: — do zažívacího ústrojí: — ústy, — konečníkem, — do kůže, — do oka, — do dýchacíhoústrojí, — injekčně,či ve formě infúze.

Lék může být podán i do kanálu páteřního a do kloubu. Do pochvy podává léky lékař nebo si je žena zavádí sama. Nástup působení léků v závislosti na podání

Způsob podání

Nástup účinku

ústy do zažívacího ústrojí ústy pod jazyk na sliznici nosní do dýchacího ústrojí do konečníku do pochvy pod kůži do svalu do žíly do tepny

za 30 minut za 1 až 2 minuty za 1 až 2 minuty za 2 až 3 minuty za 15 minut za 15 minut za 15 minut za 5 až 10 minut za 1 minutu okamžitě

Podávání léků ústy — per os Ústy se podávají léky v pevné a tekuté formě. Působí asi po 30 minutách. 46

POTŘEBNÉ POMŮCKY

• • • • •

čisté, suché lékovky, lžičky, lžíce, odměrky, pilníčky na případné půlení tablet, džbán s pitnou vodou, čtverečky buničiny, emitní miska.

POSTUP

Před dávkováním si pečlivě umyjeme ruce! Tablety, dražé a kapsle se polykají celé, nekoušou se a hojně se zapíjejí. Má-li nemocný dostat 1/2 nebo 1/4 tablety, rozlomíme ji ve čtverečku buničiny, nebo pilníčkem. (Lék chráníme rukou, nebo čtverečkem, aby „neodskočil“). Některé léky jsou připraveny v tabletách dvou různých barev (např. bílé a růžové). Při užívání se kombinují přesně podle návodu. Tablety pod jazyk — některé léky v tabletách se nepolykají, ale vklá­ dají pod jazyk (např. Nitroglycerin). Rozpustí se ve slinách a rychle se vstřebávají. Šumivé tablety (např. Acylpirin effervescens, Fluocalcic) se rozpustí ve sklenici vody (asi 200 ml). Nemocný nápoj vypije podle návodu (v závislosti na jídle). Zvýkací tablety (např. Travelgum) se podávají asi 15 minut před jídlem jako prevence zvracení. Zrníčka se odměřují lžičkou nebo odměrkou. Po požití se zapíjejí vodou nebo čajem. Některé druhy se rozpouštějí před požitím ve vodě. Lék v prášku je-li v tobolce, polkne se a zapije. Prášek v malém sáčku se rozpustí ve sklenici vody a zapije. Přípravky odměřené na špičku nože nebo na lžíci se rozpustí ve vodě. Roztoky se odměřují ze skleniček s vestavěným kapátkem po kapkách na lžíci, na cukr nebo do skleničky s vodou. (Pozor! Počet kapek musí být přesně dodržen!) Směsi se před upotřebením protřepou. Dávkují se na lžíci nebo odměrkou. Neředí se. Suspenze se dávkují rovněž lžící nebo odměrkou. Suspenze v zatavených sáčcích (např. Anacid, Gasterin gel) se po odstřižení rohu sáčku vpustí přímo do úst. Poznámka: nemocní obluzení nebo nemocní v bezvědomí nesmí dostat lék per os, protože by jej mohli vdechnout. Starým nemocným a nemocným dezorientovaným vkládáme lék do úst, dáme zapít a přesvědčíme se (otevře­ ním úst), zda nemocný lék spolkl. 47

Olejnaté léky se dávkují na lžíci. Užívají se nejlépe s teplou polévkou. Mohou se také sníst s chlebem. Z želatinové kapsle se olejnatý lék (vita­ mín D) vytlačí přímo do úst, nebo na lžíci. Čaje mají být podávány stejně pravidelně jako jiný druh léku. Návod k přípravě je vždy uveden na obalu. Čaje v sypké formě (urologický, žlučníkový) se připraví tak, že se 1 lžíce směsi přelije 1/4 1 vařící vody, po 15 minutách scedí a podává. Stejně se připravují čaje z nálevových sáčků.

Nápoje k zapíjení léků Při každém podání léků musíme nemocnému umožnit, aby lék dostatečně zapil. Vhodné nápoje

Méně vhodné nápoje

Nevhodné nápoje

voda čaj voda se sirupem voda s kyselinou citrónovou Dobrá voda džus

mléko některé minerální vody

alkoholické nápoje černá káva

Zvláštnosti při podávání některých léků ústy Při podávání určitých skupin léků má sestra ještě vědět o některých zvláštnostech, na něž je nutno pamatovat. Antibiotika jsou léky protimikrobiální (např. Ampicilin, Deoxymykoin, Penicilín, Rulit) a podávají se v pravidelných intervalech. Je nutné vědět, že: — se musí přesně dodržovat doba podání: po 6 hodinách, po 12 hodinách apod. (hladina antibiotik v krvi nesmí po dobu užívání klesnout). Zásada platí i pro parenteriální podávání antibiotik; — podání se řídí závislostí na jídle (některá antibiotika se podávají před jídlem, jiná po jídle); — lék musí být dostatečně zapíjen. Nejvhodnějším nápojem je voda ochucená citrónem nebo kyselinou citrónovou. Lze zapíjet i čajem. Tetracyklin nesmí být zapíjen mlékem, Biseptol kyselým nápojem; — dbát na to, aby nemocný využíval celou dávku antibiotik ordinovanou lékařem a nepřestal tehdy, když mu klesne teplota nebo přejdou potíže. Pokus se zdůvodnit, proč má nemocný využívat celou dávku antibiotik. Antikoagulancia jsou léky rozpouštějící krevní tromby (např. Pelentan, Pelentanettae). Při podávání je nutno sledovat, zda nemocný nekrvácí z nosu, z dásní, z ledvin. Účinnost léčby se kontroluje opakovaným provedením Quickova tromboplastinového testu. Kardiotonika jsou léky prohlubující stahy srdečního svalu (např. Digo­ xin). Musí být přesně dávkovány. (Vynechání léku, podání léku jiné účin­

48

nosti nebo předávkování léku vyvolá vážné poruchy činnosti srdce.) Pravi­ delně se kontroluje TK a P. Při bradykardii ihned upozornit lékaře! Chemoterapeutika (např. Sulfisoxazol) se podávají v pravidelných, přesně vymezených intervalech, nejčastěji 2 tbl. po 4 hodinách. První dávka, tzv. nárazová, bývá vyšší. Například: v 6 hodin 4 tbl., 10 hodin 2 tbl., ve 14 hodin 2 tbl., v 18 hodin 2 tbl., ve 22 hodin 2 tbl. atd. Lék musí být dostatečně zapíjen!

Podávání léků konečníkem — per rectum Sliznice tlustého střeva má schopnost vstřebávat vodu, nerostné soli, glukózu i jiné látky. Této schopnosti se užívá při podávání čípků. Léky podávané konečníkem působí asi za 15 minut.

Zavádění čípků Pohyblivý a chápající nemocný si může zavést čípek sám, když mu vysvětlíme, jak to má udělat. Ležícím nemocným umožníme umýt si po proceduře ruce. Ostatním nemocným zavedeme čípek sami:

— oblékneme si ochranné rukavice, — vysvětlíme nemocnému, jak čípek zavedeme a otočíme jej na bok, — roztáhneme hýždě a ukazovákem čípek zavedeme (kónickou částí napřed), až za zevní svěrač. Nemocnému připomeneme, že má čípek v sobě podržet.

i Pozor! Nikdy nepokládej čípek na noční stolek, aniž bys nemocného předem nepoučila. Mohl by jej sníst, místo aby si jej zavedl do konečníku. Léčebné čípky zmírňují bolest, tlumí křeče, snižují teplotu, potlačují pocit na zvracení. Rychleji působí, je- li nemocný vyprázdněn, ale není to podmín­ kou.

Připomeň nemocnému, že má čípek v sobě podržet tak dlouho, dokud se nerozpustí a nezačne působit (asi 15 minut) a pocítí-li zpočátku nucení na stolici, nesmí čípek vypudit. Cípky, které potlačují krvácení při hemeroidech, je nutno zavádět velmi šetrně, aby se potíže nemocného nezvětšily. Někdy se kombinuje zavedení čípku s nanesením masti. Čípky, přispívající ke snažšímu odchodu stolice, je nejlépe zavést v době, 49

kdy je nemocný zvyklý se vyprazdňovat. Nemocného je třeba upozornit, že se nemá pokusit vyprázdnit se již za několik okamžiků po zavedení čípku, ale až se čípek rozpustí a změkčí stolici.

Vpravování mastí do konečníku Masti se vpravují do konečníku obvykle, má-li nemocný varixy (hemeroidy). Po stolici se konečník umyje teplou vodou nebo odvarem z heřmánku. Mast se jemně nanese prstem v ochranné rukavici přímo do konečníku a jeho okolí nebo pomocí nástavce — aplikátoru, který se dá připevnit na tubu s mastí {obr. 19).

Obr. 20. Tuba s projímavým prostředkem pro mikroklyzma a — tuba s lékem; b — násadec (aplikátor); c — krycí klobouček

Obr. 19. Tuba s nástavcem k aplikaci léku do konečníku

Výkon lze opakovat několikrát denně, zejména když jde nemocný na stolici.

Léčebné klyzma Zavádí do tlustého střeva lék nebo výživné látky. Nemocný má být předem vyprázdněn. Tekutina se podává buď mikroklyzmatem, nebo kapénkovým klyzmatem. {Najdi si postup v kapitole Klyzma.) Nemocného je třeba upozor­ nit, že má případné nucení na stolici překonat a roztok v sobě udržet. Mikroklyzma z tuby Některý druh léku (např. Diazepam-Desitin) je připraven v malé tubě s nástavcem — aplikátorem. Po sejmutí kloboučku se nástavec zavede do konečníku a stisknutím plastové tuby se lék vstříkne dovnitř {obr. 20). 50

Podávání léků kůží Kůže má mnoho funkcí, a proto je třeba se o ni starat. | Zopakuj si ze somatologie všechny funkce kůže!

Ohroženou nebo nemocnou kůži léčí nemocnému na dermatologickém oddělení. Tam se sestra setká i s různými způsoby aplikace léků na kůži. Léky působí místně. Na ostatních odděleních je podávání léků na kůži jednou ze součástí rozsáhlejší léčby. Pamatuj si, že aplikace léků na kůži na interním, neurologickém či jiném oddělení je stejně důležitá jako jiné způsoby léčby. Každou ordinaci týkající se této léčby, je nutno plnit!

POKYNY PRO PODÁVÁNÍ LÉKŮ NA KŮŽI

Je třeba přesně se řídit návodem na aplikaci léku, dodržovat dobu a způsob podání. Postupovat šetrně, nedráždit kůži nadměrným třením, tlakem nebo násil­ ným odstraňováním předchozích léků. Pokud není mast, tekutý pudr nebo léčebný roztok určen jen pro jednoho nemocného, nevracet se do nádobky štětičkou, lopatkou nebo houbou, které přišly do styku s kůží nemocného. Zbytky předchozí masti, pasty nebo tekutého pudru z kůže odstranit rostlinným olejem, odvarem z heřmánku nebo teplou vodou a molitanovou houbou. Při ošetřování kůže, která je onemocněním postižena tak, že vyvolává při pohledu odpor, doporučíme vhodným způsobem nemocnému, aby výkon nesledoval. Prádlo osobní i ložní je třeba měnit, aby bylo stále čisté. I když ti bude pohled na postiženou kůži nemocného sebenepříjemnější, najdi v sobě dost sil a chovej se tak, jako by nešlo o žádnou mimořádnost. Vyvaruj se jakýchkoli netaktních poznámek nebo projevů odporu. Dokážeš-li to, pomůžeš nemocnému snáze překonat překážky a zpevníš volní vlastnosti svého charakteru.

Na — — — —

kůži se aplikují: masti, gelová mazání, krémy, pasty, 51

— — — —

léčebné spreje, zásypy, léčebné tinktury, léčebné koupele.

Masti se nanášejí: — na větší plochu kůže rukama v ochranných rukavicích; — na menší plochu tak, že proužek masti se vytlačí z tuby do dlaně a prsty nanese na určité místo, — z dózy se mast vyjímá dřevěnou lopatkou a buď se z dlaně nanese na

kůži, nebo se natře na čtverec mulu a ten se položí na postižené místo; — ošetřená místa, zvlášť velkého rozsahu, zůstávají volná, menší plochy se lehce překryjí obinadlem nebo trikotovou punčoškou. Gelové mazání se vytlačí z tuby do dlaně a lehce vetře prsty do suché kůže nad bolavými místy (nad klouby, svaly). Kůže se nepokrývá. Krémy obsahují víc vody než masti, a proto se lehce vtírají prsty (bez rukavic) do pokožky. Aplikují se na suchou kůži několik minut po omytí vodou a mýdlem. Dobře se vstřebávají. Pasty se nanášejí na pokožku kolem ran dřevěnou lopatkou ve 2 až 3 mm vrstvě. Jak odstraníš zbytek pasty z pokožky? Tekuté pudry se před použitím protřepou. Na pokožku se nanesou štětičkou nebo lopatkou obalenou mulem. Na větší plochu je nanášíme molitanovou houbou. Pudr se nechá zaschnout, kůže se nepřekrývá. Pudr se na pokožce ponechá 1 až 2 dny. Léčebné spreje se nastřikují na pokožku a nechají zaschnout. Zásypy se aplikují přímo z nádob se sypátkem. Na místech, kde se stýkají dvě plochy kůže (v tříslech, v rýze mezi hýžděmi, v podpaží, pod prsy) se zásyp rozetře chomáčky vaty. Léčebné tinktury se nanášejí na kůži, do kožních záhybů a na ochlupené části těla (do vlasů) vatovou štětičkou a nechají se zaschnout. Někdy se velké plochy po zaschnutí lehce překryjí obinadlem (obinadlo se neutahuje!) nebo trikotovou punčoškou, aby neznečišťovaly prádlo. (Tinktury jsou většinou barevné, např. fialové nebo zelené.)

Přečti si pozorně, které léky se aplikují na kůži a napiš do sešitu, které J pomůcky budeš k aplikaci potřebovat. Léčebné koupele. Při běžné praxi na oddělení je možné se setkat s koupe­ lemi některých částí těla, např. končetin nebo konečníku, v léčebném roztoku nebo v odvaru z bylin. Ke koupeli postižené kůže na končetinách nebo k omývání konečníku se používá roztok manganistanu draselného — hypermanganu. 52

Několik krystalů (3 až 4) se rozpustí v malé nádobce ve vodě a vzniklý roztok (sytě fialový) se pomalu přilévá do vyhrazené nádoby, do mírně teplé vody (asi 35 °C) tak dlouho, až se voda růžově zabarví. V ní se postižená část těla omývá asi 15 minut. Pak se lehce osuší rouškou k jednomu použití nebo větším čtvercem mulu. Pozor! Hypermangan silně barví! Proto je třeba: — ke koupeli používat jen vyhrazenou nádobu; — chránit prádlo i podlahovou krytinu nepromokavou plenou; — vyvarovat se potřísnění nebo polití prádla (i vlastního ochranného oděvu); — chránit si ruce ochrannými rukavicemi; — zbylý roztok i vodu z koupele opatrně vylít do výlevky a ihned spláchnout. Sedací koupel (zejména při hemeroidech) se připravuje z teplého (asi 40 °C) odvaru heřmánku nebo z výtažku z heřmánku rozpuštěného ve vodě (1 lžíce na 1 1 vody). Nejlépe k tomu účelu slouží sedací vana. Koupel trvá asi 15 minut.

I Nepodceňuj tento druh ordinace! Má v léčení nemocných velký význam. ; Ordinaci je nutno splnit jako každou jinou. Než koupel nemocnému připravíš, uvědom si, co k tomu budeš potřebovat, abys měla všechno po ruce a výkon proběhl hladce.

Podávání léků do očí Do spojivkového vaku se aplikují tekuté léky a masti. POKYNY PRO APLIKACI LÉKŮ DO OČÍ

Všechny aplikované léky musí být čerstvé. Dodržujeme přesně určený druh a koncentraci léku. Nemocný při aplikaci léku sedí nebo leží, hlavu mírně zakloní. Je-li na spojivkovém vaku hlen nebo hnis, je nutno předem jej odstranit výplachem. Kapací část lahvičky nebo kapátko se nesmí dotknout ani oka, ani řas (dotyk vyvolá obranný mrkací reflex). Kapací část lahvičky musí být po použití ihned zakryta, kapátka se vyvařují a uschovávají v kryté nádobce. Před výkonem si vždy pečlivě umyj ruce. Pracuj šetrně, chovej se k nemoc­ nému vlídně. Výplach spojivkového vaku se provádí při zánětech spojivek, při první pomoci pro odplavení cizího tělesa apod.

53

Nemocného laskavě pouč a náznakem výkon předved'. Do poloviny vaničky se nalije přípravek k výplachu (Opthal, bórová voda aj.). Nemocný se předkloní, vaničku pevně přitiskne k okraji očnice a mírně zakloní hlavu. Oko nechá otevřené a bulbem pohybuje nahoru a dolů, zleva doprava. Znova se předkloní a použitý přípravek vylije do emitní misky. Otře si tvář a víčka čtvercem buničiny. Příležitostně si vyzkoušej vypláchnout oko bórovou vodou ve vaničce.

Vkapávání léku do spojivkového vaku Řekni nemocnému, že mu potřebuješ nakapat lék do očí, aby se snažil l překonat potřebu zavřít víčka a mrkat. Když se mu to nedaří, nezlob se na něj, snaž se být trpělivá.

Pečlivě si umyjeme ruce. Nemocný sedí, hlavu mírně zakloní. Ukazovákem a palcem lehce a bez násilí otevřeme víčko — pod palcem držíme čtvereček buničiny (pro každé oko použijeme jiný!), obr. 21. Opatrně, abychom se nedotkli oka ani řas, vkápneme do vnitřního koutku 1 až 2 kapky určeného léku. Nemocný sevře víčka a otáčí bulbem nahoru a dolů. Vytékající lék odsajeme buničinou. Stejně postupujeme při kapání léku do druhého oka.

„Rozkopání očí“ před vyšetřením Před vyšetřením očního pozadí se vkapává do oka mydriatikum (přípravek, který rozšiřuje zornici), např. 1% homatropin. Musí být čerstvý!

| S výkonem se setkáš na kterémkoli oddělení, kde lékař zařadil toto vyšetření do celkové prohlídky. Musíš jej předem objednat na očním oddělení. | Pamatuj! — zjisti přesně dobu, kdy bude lékař oční pozadí vyšetřovat; — minimálně 1/2 hodiny před určenou dobou vkápni do každého oka 1 kapku mydriatika; — pouč nemocného, že má zůstat až do doby vyšetření ležet (lék rozšíří zornice a v důsledku toho nemocný hůře vidí); — pokud se bude vyšetření konat na očním oddělení, zařiď včas převoz sanitním vozem; — přijde-li oční lékař za nemocným na oddělení, doprovoď nemocného do místnosti, kde je možno provést vyšetření ve tmě (pravděpodobně to bude koupelna) a po vyšetřeníjej odveď zpět na pokoj. (Ležící nemocný je vyšetřen na lůžku.) 54

Obr. 21. Kapání léku do oka

Vkládání masti nebo gelu do spojivkového vaku Pečlivě si umyjeme ruce. Nemocného posadíme a pod okem mu podržíme čtvereček buničiny. Současně jím odtahujeme dolní víčko. Požádáme nemocného, aby se díval nahoru. Mast (nebo gel) aplikujeme přímo z malé tubičky s kónicky tvarovaným hrdlem. Vytlačíme úzký proužek léku a vložíme jej do spojivkového vaku od vnitřního koutku. Uvolníme víčko, nemocný oko zavře a pomalu jím otáčí. Mast se teplem rozpustí a rozetře.

Podávání léků do ucha Do ucha se aplikují tekuté léky a masti.

Na výkon nemocného připrav: řekni mu, co a jak budeš dělat a požádej jej, aby klidně ležel nebo seděl. Kapání léku do ucha Nemocný sedí na židli bokem k opěradlu, zdravé ucho skloní k rameni nebo leží na boku na zdravém uchu. Pod uchem podržíme čtverec buničiny. Ordinovaný roztok za současného klidného slovního doprovodu opatrně vkápneme do ucha. Odtékající tekutinu odsajeme buničinou. Požádáme nemocného, aby ještě 1 až 2 minuty nechal hlavu v úklonu. Mast naneseme do zevního zvukovodu štětičkou. Hlavu nemocného přidržujeme v krajině spánkové, abychom mu zabránili v neočekávaném pohybu. 55

Podávání léků na sliznici nosní Do nosu se vpravuje lék, který se má vstřebat sliznici nosní do krevního oběhu (účinkuje po 1 až 2 minutách) a lék, který léčí zanícenou nebo zduřelou sliznici. Lék určený pro krevní oběh se aplikuje ve formě spreje z lahviček s rozprašovačem. Aplikátor rozprašovače se zavede do vyprázděné nosní dírky a stlačením horní části rozprašovače se do nosu vstříkne přede­ psaná dávka. Na obr. 22 je uveden jeden z typů rozprašovače a jeho použití.

Obr. 22. Jeden z typů rozprašovače léku na nosní sliznici a — aplikátor, zavádí se do nosní dírky; b — tlačka rozprašovače; c — lahvička s lékem; d — šipka označující směr stlačení tlačky

Obr. 23. Nanášení masti na štětičku

Před upotřebením léku je nutno přečíst si návod a přesně se jím řídit. K léčení sliznice se do nosu aplikuje mast nebo léčebný roztok. Při aplikaci masti nemocný sedí nebo leží, hlavu zakloní. K hrdlu tuby s mastí přiložíme štětičku nebo smotek a za současného otáčení jej obalujeme mastí (obr. 23). Mast pak šetrně zaneseme do nosu. Při vkapávání léku zakloní nemocný hlavu na opačnou stranu než je nosní dírka, do níž lék aplikuje. Do každé nosní dírky se vkápne určený počet kapek. Jakmile nemocný ucítí, že mu tekutina vtéká do krku, přestaneme kapat. Nemocný se předkloní a zbytek léku vyplivne do misky. 56

Podávání léků dětem Podávání léků listy Většina léků podávaných kojencům a mladším batolatům je buď ve formě sirupů, nebo roztoků. Dávkují se přesně podle návodu. Sirupy se odměřují lžičkou nebo odměrkou. Podávají se na lžičce přímo do úst dítěte. Mohou se dát zapít čajem. Roztoky se nakapou na lžičku a jsou-li nepříjemné chuti, ochutí se šťávou. Tuhé léky (pokud jsou ordinovány) se rozdrtí na prášek, nasypou na lžičku, rozředí sladkým čajem a vloží dítěti do úst.

POKYNY PRO PODÁVÁNÍ LÉKŮ DĚTEM DO ÚST

Lék nikdy nepřidáváme do potravy, protože by ji dítě později odmítalo. Léky podáváme dětem v bdělém stavu, spící dítě je třeba probudit. Při vkládání léku do úst podložíme dítěti hlavu a hrudník, aby bylo ve zvýšené poloze. Nikdy nepoužíváme násilí. Lék považujeme za podaný tehdy, když jej dítě opravdu polklo a nevyplivlo. Zvlášť důležité je sledovat přesné podávání (dávka, doba) a přijímání antibiotik.

Tak jako při každém styku s dětmi mluv klidně, konejšivě, nekřič, nepouží| vej násilí. Podávání léků do nosu a do ucha Kojencům a mladším batolatům se do nosu nepodávají tekuté léky, aby je nevdechli. Nos se pouze vytírá smotkem namočeným v dětském oleji. Nebo se do nosu vpravuje lék v gelové podobě. Větším dětem aplikujeme lék do nosu a do ucha jako dospělým. Nejlépe je držet přitom dítě na klíně jako při jeho vyšetřování. Možné jsou i jiné polohy, např. na zdravém uchu. Podávání léků do očí Kojenec leží v postýlce na zádech. Jedna sestra mu přidržuje nožky zabalené do pleny a hlavičku za čelo, druhá sestra lék kape (oůr. 24). Dítě se nesmí pohnout, abychom mu kapátkem nepoškodili rohovku. Podobně se drží dítě při vtírání léku do nosu. Aplikace léků do konečníku Čípky pro děti mají slabší účinnost.

| Než čípek zavedeš, přesvědč se, zda je opravdu určen pro děti. 57

Obr. 24. Držení dítěte při aplikaci léku do očí

Kojenci zvedneme nožky, ohneme je v kolenou a kyčlích a prstem v ochranné rukavici zavedeme čípek za zevní svěrač. Potom lehce stáhneme dítěti hýždě k sobě a chvíli tak podržíme. Batolata před aplikací otočíme na bok, kolínka jsou lehce ohnuta a přita­ žena k bříšku. Rovněž jim na chvíli stáhneme hýždě k sobě a přidržíme. Některé léky se do konečníku vpravují z tuby s nástavcem jako u dospělých.

Podávání léků do dýchacího ústrojí Do dýchacího ústrojí se vpravují léky ve formě plynů nebo par. Snadno se sliznicí vstřebávají, a proto mají rychlý účinek. Do dýchacího ústrojí se dostávají inhalací. Inhalace je účelné vdechování léčebných látek. Může být buď přirozená, tzv. klimatická, nebo umělá. Přirozená inhalace je vdechování balzamických silic po dešti v jehlična­ tém lese nebo vdechování chloridu sodného, jódu, vápníku, draslíku a jiných solí na břehu moře. Do vzduchu se soli dostávají vypařováním vody a nárazy příboje na skály. Při umělé inhalaci se látky rozptylují v přístrojích — inhalátorech stlačeným vzduchem, plynem nebo ultrazvukem do drobných kapiček nebo vytvářejí mlžinu. Inhalátory, které vytvářejí mlžinu s částicemi nad 10 tisícin mm se nazývají spreje. Inhalátory vytvářející mlžinu s částicemi kolem 5 tisícin mm, jsou aerosolové přístroje. Inhaluje se ústy. Účel inhalace:

— — — — 58

uvolnit stahy svalstva průdušek, a tím rozšířit jejich průsvit, uvolnit hlen ze sliznice dýchacích cest, snížit nebo naopak zvýšit sekreci sliznice, léčit nemocnou sliznici.

Inhalace v léčbě Na běžných odděleních se sestra setkává nejčastěji s kapesními inhalátory. Boxy s různými typy inhalátorů jsou v lázních, kde se léčí choroby hor­ ních cest dýchacích, např. v Luhačovicích, Karlově Studánce, Mariánských lázních. Měla bys vědět, v které části republiky uvedené lázně jsou. Najdi si je na mapě.

Inhalační boxy jsou také na odděleních fyzikální léčby, které jsou součástí některých zdravotnických zařízení. V domácnosti používají nemocní individuální parní nebo ultrazvukové aerosolové inhalátory. Přesný návod na jejich použití obdrží nemocný při nákupu.

POKYNY K PROVEDENÍ INHALACE I když se na běžných odděleních inhalace neprovádějí, měla by sestra o základních postupech při nich něco vědět. Inhalovaný roztok a délku inhalace určí lékař. Nemocný má k inhalaci přistupovat uklidněn, rozrušení zhoršuje proces dýchání. Vlasy a krk si chrání ručníkem, okolí úst krémem. Při inhalaci pohodlně sedí v rovném sedu (kdyby se ohýbal, stlačoval by si hrudník a hůře by se mu dýchalo) ústí aplikátoru je ve výši úst. Volně, pomalu a klidně dýchá, každý 4. až 5. dech je hlubší. Tvořící se hleny nepolyká, ale vyplivuje do výlevky nebo do emitní misky. V domácnosti do čtverců buničiny, které odkládá do PVC sáčku. Po inhalaci si má otřít obličej a krk a po dobu 30 minut nemá vycházet ven, pít studené či teplé nápoje, hlasitě mluvit a kouřit.

I Pokus se zdůvodnit uvedené zákazy.

Inhalace u dětí U dětí je nejlépe používat parní elektrické inhalátory. Přísně dbáme na to, aby se dítě nepřiblížilo ke zdroji páry. Inhalátory se staví asi 80 cm od postýlky. Postýlka se přikrývá prostěrad­ lem, strana, kde stojí inhalátor, je volná. Okolí úst natřeme dítěti krémem. Po dobu inhalace se pohybujeme v blízkosti dítěte. Po inhalaci dítě osušíme, podle potřeby vyměníme navlhlé prádlo za suché. Po inhalaci neotvíráme v pokoji okno.

Použití ručního kapesního inhalátoru Nemocní trpící chronickým zánětem průdušek, průduškovým astmatem apod., používají na pokyn lékaře kapesní inhalátory. Jsou to malé tlakové nádobky s aplikátorem, naplněné lékem (obr. 25). 59

Před prvním použitím je nutno tlakovou nádobku důkladně protřepat a po odstranění ochranného krytu jednu až dvě dávky odstříknout. Nemocný zhluboka vydechne, zavede si aplikátor do úst (nádobka je obrácena dnem vzhůru) a pevně stiskne rty. Zhluboka nadechne ústy a současně stlačí ukazovákem dno lahvičky dolů (obr. 26). Tím se uvolní jedna dávka aerosolu (v lahvičce je takových dávek asi 200). Na několik (3 až 4) sekund zadrží dech a pak teprve vyjme aplikátor z úst a zakryje jej ochranným krytem. Lék účinkuje během několika minut.

Obr. 25. Ruční kapesní inhalátor a — tlaková nádobka s lékem; b — aplikátor; c — ochranný kryt

Obr. 26. Použití ručního kapesního inhalá­ toru

Inhalační kyslíková terapie Kyslík je nezbytnou součástí existence člověka. Po vstupu do organismu se váže na hemoglobin, který jej roznáší po celém těle. Malé procento kyslíku se nachází také v plazmě. Z nedostatku kyslíku dochází k dušení a k vážným poruchám některých orgánů, zejména mozku a srdce. Příčiny, pro něž se organismu nedostává kyslíku: — poškození centrální nervové soustavy (dechového centra) úrazem, nádorem, poru­ chou cévního zásobení, jedem; — prudké i vleklé onemocnění průdušek a plicní tkáně, závažná onemocnění srdce; — ucpání dýchacích cest (např. cizím tělesem); — chudokrevnost; — nasycení hemoglobinu jinými plyny, např. oxidem uhelnatým; — nedostatek kyslíku v prostoru, např. v dolech, tunelech, na vysokých horách, v okolí požárů.

60

Částečný nedostatek kyslíku

Nepřítomnost kyslíku

v tkáních je hypoxie, v krvi je hypoxémie.

v tkáních je anoxie, v krvi je anoxémie.

Přívod kyslíku Kyslík je nejčastěji podáván: — při poruchách krevního oběhu s městnáním v plicích a u akutního infarktu myokardu; — při některých chorobách dýchacího ústrojí; — při některých otravách, např. CO.

Podávání kyslíku má význam jen tehdy:

— je-li záruka, že se dostane do dýchacího ústrojí (jsou volné dýchací cesty); když jej propustí stěny plicních sklípků; — může-li se vázat na hemoglobin; — jsou-li v pořádku dýchací svaly. Kyslík se nemocnému přivádí buď z tlakových láhví, nebo z centrálního rozvodu, jenž má přípojku do některých pokojů.

Kyslíková láhev a redukční ventil Kyslíková láhev je silnostěnná ocelová nádobka. Kyslík je do ní vpraven pod tlakem asi 15,20 MPa, tj. 150 atm. Tlakové láhve jsou různě velké. Tak např. v 10 1 láhvi je asi 1 500 1 kyslíku, v 30 1 láhvi je asi 4 500 1 kyslíku. Desetilitrová láhev kyslíku vydrží zásobovat nemocného asi 6 hodin. Každá láhev se stlačeným plynem má své specifické označení. Láhev s kyslíkem má horní část natřenou bíle a na ní je černý nápis O2. Postranní část obalu je označena bílým křížem (obr. 27). Láhev je kryta kovovým kloboučkem.

Obr. 27. Kyslíková láhev a — ocelový klobouček; b — uzavírací ventil láhve; c — vý­ vod kyslíku

61

Redukční ventil se připevňuje na láhev. Jeho úlohou je snížit tlak kyslíku přiváděného z láhve k nemocnému. Na obr. 28 je schéma jednoho z typů redukčních ventilů. Před použitím jakéhokoli typu redukčního ventilu (tzv. kyslíkových hodin) je nutno seznámit se s technikou použití.

Obr. 28. Redukční ventil a — vysokotlaký manometr (měří celkový tlak kyslíku v láhvi); b — nízkotlaký manometr (měří množství kyslíku přiváděného nemocnému); c — obroučka se závitem, kterou se připevňuje redukční ventil k láhvi; d — hlavní uzávěr membránového ventilu; e — hadice přivádějící kyslík k nemocnému

Provozní předpisy Při používání tlakových láhví je nutno z bezpečnostních důvodů dodržovat nařízené pokyny. Jejich porušením může být ohrožena bezpečnost a ochrana pracovníků. Láhve se smějí používat jen na plyn vyznačený na obalu. Ochranné kloboučky nesmějí být ničím znečištěny. Odděleně musí být uloženy láhve plné a láhve prázdné. V okruhu uskladněných plných láhví se nesmí zacházet s otevřeným ohněm. Vznikne-li v okolí tlakových láhví požár, musí být láhve okamžitě z ohroženého místa odvezeny. Láhve nesmějí stát na slunci. Před pádem musí být zajištěny řetízkem, stojany nebo kovovou ohrádkou. Láhve nesmějí stát v průchodech, na komunikačních chodbách a všude tam, kde hrozí nebezpečí pádu. Láhve se převážejí na vozíku a jsou zajištěny proti pohybu. Nesmí se jimi házet o zem. Prázdné láhve se musí ihned z oddělení odstranit.

Přečti si několikrát provozní předpisy, aby sis je dobře zapamatovala a ří­ dila se jimi. Předejdeš tak případným nehodám a poškozením sebe i okolí. Každá sestra musí umět zacházet s kyslíkovým zařízením, aby mohla v případě potřeby podat nemocnému kyslík co nejrychleji.

62

Přívod kyslíku z kyslíkové láhve s redukčním ventilem Při manipulaci s láhví nesmíme mít mastné ruce. Pečlivě zkontrolujeme označení láhve a odstraníme ocelový klobouček. Otočením uzavíracího ventilu na láhvi zkusíme, zda je láhev plná. Plnou láhev opatříme návlekem a připevníme na pojízdný vozík (k nemocnému ji vezeme až po vyzkoušení a připevnění redukčního ventilu). Vyšroubováním uzavřeme membránový ventil. Opatrně otevřeme uzavírací ventil na láhvi. Vysokotlaký manometr ukáže tlak kyslíku v láhvi. Zašroubováním otevřeme membránový ventil a na nízkotlakém manometru naměříme přívod kyslíku k nemocnému: — dospělým se zpravidla zavádí 4 až 10 1/min. — dětem 1 až 4 1/min. Další přívod a přerušení kyslíku řídíme pouze láhvovým uzávěrem. Připravenou láhev převezeme k nemocnému a určeným způsobem kyslík podáváme.

| Pamatuj na psychický stav nemocného, zhoršený chorobou. Nemocný nesmí mít dojem, že je jeho zdravotní stav vážný nebo dokonce beznadějný, což se může při manipulaci s kyslíkovou láhví stát. Najdi způsob, jak nemocného uklidníš a vysvětli mu, že jde o opatření přechodné a že je to součást promyšlené léčby. Přívod kyslíku z centrálního rozvodu Tento způsob je rychlejší, bezpečnější a pro duševní stav nemocného přijatelnější. Kyslík je veden z kyslíkové stanice postavené mimo nemocniční budovy. Ve stanici jsou velké láhve se stlačeným kyslíkem, propojené do velkých baterií. Do jednotlivých baterií je kyslík přiváděn potrubím. V bu­ dově je rozveden do jednotlivých pokojů ošetřovacích jednotek. V pokojích, na stěně, v záhlaví lůžek jsou malé panely se zásuvkami, tzv. rychlospojky. Do nich se zasune hadice s nástavcem a jím se připojí na ventil. Druhý konec hadice se zavede přes zvlhčovač. Na zvlhčovači je připevněn nízkotlaký manometr, jímž se dá řídit množství kyslíku přiváděného nemocnému.

I Dříve, než budeš zacházet s centrálním vyústěním kyslíku a budeš ho aplikoI vat nemocnému, seznam se dobře s uzávěrem kyslíku a jeho regulací, abys I mohla, když to bude třeba, zavést nemocnému kyslík rychle a bezpečně. Podávání kyslíku Zvlhčování kyslíku Kyslík přiváděný do dýchacích cest má být zvhčován, aby nevysušoval sliznice. Z kyslíkové bomby probublává destilovanou vodou. Účinnější je vedení kyslíku přes nebulizátor (přístroj, který vytváří jemnou mlhovinu). 63

Kyslíkové masky Nejčastěji se užívají lehké masky z průhledného plastu s měkkou obrubou, která dobře přilne k obličeji. Kolem hlavy nemocného se připevňuje gumovým páskem. Maska má otvor pro napojení hadice (zpravidla rovněž z plastu) a otvory výdechové. Je nutno zajistit zvlhčování kyslíku. Nad hrdlem láhve bývá uzávěr, kterým lze nastavit, kolik procent kyslíku má být využito. Přívod kyslíku do masky je asi 7 1 za minutu. Masky se nepoužívají: — u nemocných v bezvědomí (když nemocný zvrací, mohl by zvratky spolknout), — u neklidných nemocných (tlak masky zvyšuje neklid nemocného). Zkus si nasadit nepoužitou masku (bez hadice) asi na 5 minut a pamatuj si pocity, které přitom budeš mít. Lépe tak pochopíš pocity a projevy | nemocného, který má mít masku několik hodin.

Nosohltanový katetr Je to Nélatonův katetr z plastu s několika otvory na konci. Zavádí se asi do úrovně čípku (obr. 29), většinou nemocným v bezvědomí. Je-li zaveden hlouběji, vyvolává nauzeu. Přibližnou vzdálenost naměříme poměrem vzdálenosti od špičky nosu nemocného k jeho ušnímu boltci. Před zavedením můžeme katetr lehce natřít znecitlivující mastí. Označenou část katetru s proudícím kyslíkem zavedeme vodorovně vol­ ným nosním průduchem. Nesmíme používat násilí! Může-li nemocný otevřít ústa, kontrolujeme pohledem správnost zavedení. Aby katetr nevypadl, přichytíme jej proužkem leukoplasti k hornímu rtu a k tváři nebo k čelu.

Obr. 29. Zavedení nosohltanového katetru (pohled do dutiny ústní) a — patro; b — patrové oblouky; c — mandle; d — čípek; e — jazyk; f — zuby; g — katetr

64

Přívod kyslíku do katetru je 4 až 6 1 za minutu, aby se dosáhlo účinné, tj. 60% koncentrace kyslíku ve vdechované směsi. Cévku je nutno udržovat v čistotě a sekret, vytékající z nosu, otírat. Podle potřeby, ale nejméně 1 x za 12 hodin se cévka vyměňuje za čistou a nosní průduch se vytře boraxglycerínem. Nevýhodou tohoto způsobu aplikace kyslíku je, že značně vysušuje sliznice, a proto je řádné zvlhčování nezbytné.

Obr. 30. Kyslíkové brýle (o) a jejich použití (/?)

Kyslíkové brýle Kyslíkové brýle se zavádějí, je-li třeba zásobovat nemocné po delší dobu kyslíkem (např. při dlouhodobé hypoxii). Kyslíku se podává 5 až 6 1 za minutu. Využitelnost kyslíku je asi 25 %. Kyslíkové brýle mají ve svém středu kratičké katetry, které se zavádějí na kraj nosních průduchů (obr. 30ý Připevňují se páskem kolem hlavy.

Inkubátor Inkubátor je zařízení pro nedonošené děti. Je v něm řízená teplota a vlhkost vzduchu. Do inkubátoru se zavádí kyslík. Jeho přívod se řídí podle potřeby. Nedonošeným dětem, které nedovírají oční víčka je nutno chránit oči před přímým přívodem kyslíku, aby nebyla poškozena rohovka. Hyperbarické komory Jsou to uzavřené boxy, v nichž leží (podle velikosti boxu) jeden nebo více nemocných. Do komor se přivádí kyslík při větším než atmosférickém tlaku. Užívají se při těžkých otravách oxidem uhelnatým (svítiplyn, důlní plyn), který se váže na hemoglobin a znemož­ ňuje vazbu kyslíku. Za takových okolností je nutno zvýšit obsah kyslíku v plazmě. Užívají se na speciálních odděleních. Protože se stoupajícím tlakem kyslíku se člověk zbavuje dusíku, je nutný pozvolný přechod ze změněné atmosféry do normální. Zásada platí pro nemocné i pro personál.

65

4

Injekce

Injekce je vpravení léku do organismu stříkačkou a jehlou. Má buď účel léčebný, nebo diagnostický. Léčebný účinek injekce. Lék podaný injekcí:

— má rychlý účinek (např. analgetikum utlumí bolest); — dodá tělu lék, který nemůže nemocný přijmout ústy (např. inzulín při cukrovce); — v krátké době zneškodní v organismu látku nebezpečnou životu (např. hadí jed). Diagnostický účinek injekce. Při některých vyšetřeních, např. při rentge­ novém vyšetření orgánů, cév nebo dutin, se do žíly, do tepny nebo do orgánu vstříkne přípravek, který obsahuje kontrastní látku, např. jód. Ve stanovenou dobu se zhotovují rentgenové snímky cév, ledvin, močových cest, žlučníku apod. Vyšetření má ukázat, jak jsou rozvětveny cévy, přítomnost překážek (např. kamenů v močovém ústrojí) apod. Druhy injekcí se liší podle toho, kam se injekční léky aplikují:

— — — — — — — —

do kůže (intrakutánně, i. c.), pod kůži (subkutánně, s. c.), do svalu (intramuskulárně, i. m.), do žíly (intravenózně, i. v.), do tepny (intraarteriálně, i. a.), do srdce (intrakardiálně), do kanálu páteřního (intralumbálně), do kloubu (intraartikulárně).

Injekční stříkačky a jehly Injekční stříkačky jsou vyrobeny z plastů. Stříkačka se skládá z graduo­ vaného válce a z pístu. Píst těsně zapadá do válce. Na jednom konci válce je kónus na nějž se nasazuje injekční jehla (obr. 31). Velikost stříkaček je na válci označena v ml. Pohybuje se mezi 1 ml až 20 ml. Jednotlivé ml jsou dílky

66

a

Obr. 31. Injekční stříkačka a injekční jehla I — injekční stříkačka: a — kónus; b — graduovaný válec; c — píst; d — tlačka pístu; II — injekční jehla: a — hrot; b — tělo jehly; c — kónus

rozděleny na desetiny. K aplikaci inzulínu se používá stříkačka, tzv. inzulinka o obsahu 1 ml. Injekční jehly jsou vyrobeny z kvalitní nerezavějící oceli. Hrot je šikmo seříznut, aby jehla dobře pronikla kůží, svalem a stěnou cévy. Jsou různé délky a průsvitu (obr. 31). Kónusy jehel jsou různé barvy (zelené, žluté, oranžové, růžové atd.). Barva označuje velikosti jehel. Nasedají přesně na kónus stříkaček. Každá jehla musí být průchodná, ostrá a sterilní. Nejkratší jehla je intradermální, nejdelší intrakardiální. Nejširší průsvit má mít jehla intravenózní. Injekční stříkačky i jehly slouží k jednomu použití. Při výrobě jsou průmyslově sterilizovány a uloženy jednotlivě v neprodyšných obalech. Obaly se otevírají až těsně před použitím. Jehly jsou navíc opatřeny ochranným krytem.

Léky podávané injekcemi Tyto léky jsou buď v ampulkách, nebo ve vzduchotěsně uzařených nádobkách s gumovým kloboučkem a kovovou objímkou.

Než budeš otevírat ampulku s lékem nebo nabodávat látku z lahvičky, přečti si pozorně název, účinnost a návod k použití a podle toho postupuj!

Obr. 32. Odlamování ampulky bez použití pilníčku

67

POSTUP Lék v ampulkách o obsahu 1 až 10 ml se sklepe, aby nezůstal v hrdle. Mají-li ampulky na hrdle barevnou tečku, postupuje se tak, že se palec položí na tečku a tlakem proti ukazováku se hrdlo odlomí (obr. 32). Hrdlo běžné ampulky se dezinfikuje, podloží čtverečkem a nařízne pilníč­ kem, rovněž dezinfikovaným. Čtverečkem se otře skelný prach a jedním pohybem se hrdlo zlomí (obr. 33).

Obr. 33. Odlamování hrdla ampulky po naříznutí pilníčkem a — hrdlo naříznuté pilníčkem; b — odlomení hrdla pomocí čtverečku

Ampulka se otvírá až těsně před tím, než bude lék nasáván. Odstraňuje se do odpadků až po podání léku. (Následná kontrola!) Má-li být podáno jen poloviční množství z ampulky, zbytek léku se znehodnotí. Vniknou-li do ampulky střepiny, lék se rovněž znehodnotí a k aplikaci se použije jiný. Pozor při aplikaci opiátu! Každá ampulka musí být evidována.

| Nacvič si otevírání ampulek na cvičných ampulkách. Lék z neprodyšně uzavřené lahvičky se získá tak, že se gumová zátka důkladně dezinfikuje, propíchne jehlou se stříkačkou, nasaje se přesné množ­ ství léku a jehla se odstraní. Ke vpichu se použije jiná jehla. Lahvička se zbytkem léku se uloží do chladničky.

| Nacvič si ředění léku na použitých skleničkách od antibiotik. POKYNY PRO APLIKACI NĚKTERÝCH LÉKŮ Antibiotika — protimikrobiální léky jsou v lahvičce v práškové formě (např. Ampicilin, Claforan, Procain, Penicilín). Před použitím je nutno prášek rozředit vodou určenou k injekci (aqua pro inj.), fyziologickým roztokem a nebo (u některých antibiotik podávaných do svalu) 1 % roztokem Mesocainu.

68

POSTUP

Odstraní se vrchní kryt hliníkového kloboučku a gumová zátka se dezinfi­ kuje. Do lahvičky se vstříkne příslušné množství tekutiny (podle návodu) a mír­ ným pohybem (otáčením skleničky mezi prsty nahoru a dolů, nikoli třepáním) se tekutina s práškem promíchá, suspenze vznikne asi po 2 až 3 minutách. Po dokonalém rozpuštění se lék nasaje do stříkačky a po výměně jehly se aplikuje. Perforační jehla se z lahvičky vyjme i tehdy, zůstane-li v ní ještě další dávka léku. Zbytek léku se uloží do chladničky. Některá antibiotika je nutno připravit bezprostředně před podáním (např. Ampicilin). Uchovávání naředěného roztoku je nepřípustné! Antibiotika se podávají v přesně stanovených intervalech hluboko do svalu, některé, i do žíly (např. Clarofan). Před ředěním a aplikací antibiotik si pečlivě prostuduj návod a řiď se jím! I Dozvíš se čím a jakým množstvím přípravku se lék ředí, se kterým lékem l nebo jiným antibiotikem nesmí být podán, zda nevyvolává nežádoucí účinky. Co uděláš, když před aplikací další dávky antibiotik zjistíš, že má | nemocný vyrážku, nebo že mu náhle stoupla teplota? Inzulín je hormon pankreatu. Získává se z hovězích a vepřových pankreatů a je dodáván v lahvičkách po 10 ml. Některý druh inzulínu působí ihned po podání (krystalický), jiný má dobu trvání 12 až 36 hodin. To je inzulín depotní. Uchovává se v chladničce.

POSTUP

Při aplikaci je nutné přečíst si pozorně název a druh inzulínu a dodržet způsob podání. Množství aplikovaného inzulínu je ordinováno v mezinárodních jednotkách (m. j. — U. L), 1 ml obsahuje 40 m. j. inzulínu. Musí být přesně dodržováno! Gumová zátka se pečlivě dezinfikuje. K nasátí i aplikaci se používá 1 ml stříkačka, tzv. inzulínka. Na válci je vyznačen počet m. j. od 0 až 40. Pozor! Vyskytuje se i typ stříkaček inzulínek s graduováním od 0 až 100, který je určen pro nový typ koncentrovaného inzulínu (v 1 ml je 100 m. j.) Cytostatika jsou léky, které zabraňují růstu nádorových buněk. Při neopatrném zachá­ zení mohou mít pro ošetřující personál nažádoucí účinky. Aplikují se hlavně na onkologic­ kém oddělení, a proto každá sestra, která bude na tomto oddělení pracovat, se musí se zásadami při jejich aplikaci podrobně seznámit a v zájmu ochrany svého zdraví je dodržovat.

69

Příprava k aplikaci injekcí ííMMSMWSSSSMBŠŠWSaSSMšgSíS®

POTŘEBNÉ POMŮCKY

• • • • • • • • •

stříkačky a jehly různé velikosti k jednomu použití, ampulky a lahvičky s předepsanými léky, pilníčky na otevírání ampulek, sáčky se sterilními čtverečky nebo tampóny, nůžky, dezinfekční prostředek, emitní miska a nádoba na odpadky, proužky leukoplasti, dekursy s přesným záznamem ordinovaných léků.

Většina nemocných snáší injekce dobře, i když jde o bolestivý výkon, protože je považují za zvlášť účinný způsob léčby. Přesto je třeba počítat s různou reakcí.

ZÁSADY PRO APLIKACI INJEKCÍ 1. Sestra musí bezpečně ovládat techniku aplikace injekcí. 2. Před výkonem je nutné pečlivě si umýt ruce. 3. Kónus stříkačky a jehla musí zůstat sterilní. 4. Při narušení sterility je nutné vyměnit pomůcky za jiné. 5. Lék musí být vybrán pečlivě a alespoň 3 x má být zkontrolován název, koncentrace, způsob aplikace. 6. Místa vpichu se střídají. 7. Po dobu 30 minut je třeba nemocného občasnými kontrolami sledovat. Při nežádoucí reakci; např. vyrážce, dušnosti, třesavce přivolat lékaře.

NASÁVÁNÍ LÉKŮ DO STŘÍKAČKY

Připravíme potřebné pomůcky a léky. Kontroluj správnost připravovaného léku!

Otevřeme ampulku s lékem nebo dezinfikujeme gumovou zátku lahvičky. Vyjmeme z obalu stříkačku k jednomu použití a nasadíme na ni jehlu k jednomu použití. Odstraníme z jehly kryt a nasajeme lék do stříkačky (obr. 34, 35). Větší množství léku je možno nasát z ampulky přímo kónusem stříkačky. 70

Obr. 35. Nasávání léku z lahvičky

Obr. 36. Zkouška průchodnosti jehly a odstraňování vzduchové bubliny

Jehlu vyměníme za jinou a opatrně ze stříkačky odstraníme vzduchovou bublinu. Stříkačku přitom držíme kolmo {obr. 36). Je-li lék v suspenzi (např. Penicilín), neprostřikujeme lékem jehlu, protože by se ucpala.

Vyzkoušej si na cvičných lécích jak nasávat lék do stříkačky tak, aby ses ani kónusem ani jehlou ničeho nedotkla! I Nemocného na výkon upozorni až těsně před výkonem, abys neprodlužo| vala dobu jeho obav. 71

I Nepřipravuj lék před nemocným, abys u něj nevyvolala neklid. Ulož nemocného tak, aby bylo místo vpichu dobře přístupné. Je-li zvolené místo pro nemocného viditelné, ať raději odvrátí pohled jinam. Před injekcí do svalu nemocného na vpich neupozorňuj — představa bolesti vyvolá někdy stažení svalstva, čímž může být narušena plynulost výkonu. DEZINFEKCE MÍSTA VPICHU

Před každou injekcí se pečlivě dezinfikuje čistá pokožka tampónem nebo čtverečkem s používaným dezinfekčním prostředkem o rozsahu asi 8 x 8 cm. Vpich se má provést až po 1 minutě, aby mohl dezinfekční prostředek účinkovat.

Aplikace jednotlivých druhů injekcí Po nasátí správného léku do stříkačky, po odstranění vzduchové bubliny a po dezinfekci pokožky se lék aplikuje.

Intrakutánní injekce Do kůže se podávají očkovací nebo testovací látky v malém množství 0,1 až 0,5 ml. Aplikaci provádí obvykle lékař. Místem vpichu je kůže předloktí, paže, břicha nebo zad. Technika vpichu. Dezinfikovaná pokožka se vypne, krátká slabá jehla se zavede téměř vodorovně pod vrchní vrstvu kůže a lék se pomalu vstříkne. Správně aplikovaný lék vytvoří bělavý pupen (jako při štípnutí hmyzem), který po chvilce zmizí. Je třeba počítat s nepříjemnou reakcí nemocného, protože aplikace je doprovázena pálením.

Subkutánní injekce Pod kůži se podávají léky ve vodném roztoku o obsahu 1 až 5 ml. Aplikuje je sestra. Místem vpichu je kůže na vnější straně paže nebo na vnější straně břicha. TECHNIKA VPICHU

Ke vpichu používáme kratší a tenčí jehlu, asi 3 cm dlouhou. Stříkačku držíme v té ruce, kterou jsme zvyklé pracovat, ukazovák a palec přidržují kónus jehly (obr. 37). 72

Místo vpichu (zvolíme je po dohodě s nemocným) řádně dezinfiku­ jeme. Volnou rukou utvoříme kožní řasu a jehlu vedeme pod kůži pod úhlem 45° (obr. 38). Rukou, která držela kožní řasu, přidržíme kónus, druhou rukou tzv. aspirujeme, tj. povytažením pístu se přesvědčíme, zda jehla nevnikla při vpichu do cévy.

Obr. 37. Držení stříkačky při s. c. injekci

Obr. 38. Aplikace s. c. injekce

Objeví-li se ve stříkačce krev, jehlu povytáhneme a lék vstříkneme. Po správně provedeném vpichu se na místě, kam byl lék vstříknut, vytvoří vyvýšenina. Jakmile se lék vstřebá, vyvýšenina zmizí. Místo vpichu stiskneme tampónem a po vytažení jehly přelepíme prou­ žkem leukoplasti.

É' Nauč se techniku vpichu na nějakém modelu, třeba na molitanové houbě. Vzpomeň si, za jak dlouho působí lék podaný s. c. injekcí. Případné komplikace Při porušení sterility a při nedostatečné dezinfekci může dojít k infikování místa vpichu. Při zanedbání aspirace může být lék vpraven místo pod kůži do žíly. 73

Intramuskulární injekce Do svalu se vpravují léky ve vodném roztoku, suspenze a olejnaté léky o obsahu 1 až 20 ml. Lék aplikuje sestra. Místo vpichu se vybírá tak, aby byl lék aplikován skutečně do svalu a ne pod kůži nebo do tukové tkáně (ta je zvlášť silná u obézních lidí, 7 až 9 cm). Proniknutí jehly do svalu je na obr. 39. Nejvhodnější pro vpich jsou hýždbvé svaly, zvláště střední hýždbvý sval (musculus gluteus medius, obr. 40), protože tukové podloží je tu nižší a je tedy menší nebezpečí, že bude nabodnut nerv nebo céva. Nemocný leží na boku nebo na zádech lehce natočen k opačné straně, svalstvo hýždí má uvolnit.

Obr. 39. Schéma pronikání i. m. injekce do svalu u dospělých nemocných při správném a nesprávném postupu A — vrstvy tkáně: a — pokožka; b — kůže; c — tuková vrstva; d — povázka; e — sval; B — správný vpich: kůže je lehce vypjatá, jehla, vedená kolmo, proniká do svalové tkáně; C — nesprávný vpich: jehla proniká jen k povázce a ne do svalu

Obr. 40. Střední hýžďový sval — nej­ vhodnější místo vpichu při i. m. injekci a — hřeben kosti kyčelní; b — střední hýžďový sval; c — sedací nerv; d — velký hýžďový sval

74

Obr. 42. Schéma místa vpichu i. m. injekce ► do zevní strany stehenního svalu

Místo vpichu (obr. 41) vymezíme prsty a odtaženým palcem (při aplikaci do levé hýždě) nebo ukazovákem (při aplikaci do pravé hýždě). Místem vpichu může být i vnější horní třetina stehenního svalu (obr. 42). Nemocný leží na zádech, končetina se zvoleným svalem je mírně pokrčena v koleni a v kyčli. Při opakovaných injekcích se místa vpichu střídají. TECHNIKA VPICHU

U vyhublých nemocných volíme kratší jehlu (4 až 5 cm), u lidí s dobře vyvinutým svalstvem jehlu delší (5 až 6 cm) se širším průsvitem. Jehlu se širším průsvitem je třeba použít zejména při aplikaci olejnatého léku a při aplikaci suspenze antibiotik. Řekni, proč volíme různou délku a průsvit jehel. Zvolené místo dezinfikujeme. Při aplikaci držíme stříkačku kolmo, kónus přidržujeme prsty jako tužku (obr. 43). Kůži nad místem vpichu lehce vypneme ukazovákem a palcem druhé ruky. Vpich provedeme rázně (švihem), jehlu zavedeme do hloubky asi 3 až 4 cm. Po zpětném nasátí (aspiraci) lék pomalu vstřikujeme. Objeví-li se při aspiraci ve stříkačce krev, jehlu vytáhneme a provedeme nový vpich novou jehlou. Během výkonu se doporučuje kontrolní aspirace. 75

Obr. 43. Držení stříkačky při aplikaci i. m. injekce

Stěžuje-li si nemocný na neobvyklé pocity mravenčení, pocit tepla v noze, bolest, která vystřeluje dolní končetinou až do nohy, výkon přerušíme. Nebyla-li vpravena do svalu celá dávka léku, provedeme nový vpich. Stane-li se ti tato příhoda, uklidni nemocného a vysvětli mu, proč provádíš | nový vpich.

Po aplikaci rychle jehlu vytáhneme a místo vpichu překryjeme náplastí s polštářkem.

Případné komplikace Komplikace mohou nastat špatnou technikou práce. K nabodnutí nervu může dojít při nevhodně zvoleném místu vpichu. Nemocný cítí mravenčení, bolest vystřelující až do nohy a někdy může nastat i lehké ochrnutí končetiny.

I Ohlas to lékaři. Nabodnutí cévy je také důsledkem nesprávně zvoleného místa vpichu. Objeví se již při zpětné aspiraci. Výkon přerušíme a po výměně jehly znovu lék vpravíme. (Vstříknutí léku do místa, kde byla nabodnuta céva může vyvolat embolii.)

Na postižené místo dávej studené obklady. Opouzdření léku a vznik abscesu může nastat, je-li lék, zejména olejnatý, aplikován do tukové tkáně nebo pouze ke svalové povázce a ne do svalu. Příčinou je použití krátké jehly a nevhodně zvolené místo vpichu. Následek špatného vpichu se objeví během několika dnů. Místo je zarudlé, zatuhlé a bolestivé. O dalším postupu rozhodne lékař. 76

Zánětlivý proces vznikne, pokud je do místa vpichu zanesena infekce, a to buď znečištěním nasávaného roztoku nesterilní jehlou, nebo nedostatečnou dezinfekcí kůže. Místo je zarudlé, teplé a bolestivé. Nemocný má někdy i zvýšenou teplotu.

| Na postižené místo dávej studené obklady. O dalším postupu rozhodne lékař. K nabodnutí kosti může dojít u hubených lidí. Může se ale stát, že se nárazem na kost jehla ohne, vytvoří háček a ten při vytahování jehly zraňuje tkáně. Prudkým nárazem se může jehla i zlomit a zůstat v tkáni. j Okamžitě to ohlas lékaři!

f Nauč se bezpečné technice vpichu na modelovém svalu. Pracuj vždy tak, aby nikdy nedošlo ke komplikacím! Řekni, za jak dlouho se dostaví účinek po podání léku do svalu?

Í

Aplikace i.m. injekcí dětem

Kojencům a batolatům se aplikuje i. m. injekce do stehenního svalu, větším dětem jako dospělým. Vytvoří se řasa a jehla (3 až 4 cm), se vpíchne pod úhlem 60 až 70°.

I Věnuj dítěti velkou pozornost. Buď na ně laskavá, konejšivě k němu i promouvej. Popros druhou sestru, aby ti pomohla dítě přidržet. Nepoužívej I násilí. Dítě, se kterým je již možný rozhovor, pochval za statečnost a pohlaď je. || Zamysli se nad tím, čím bys mohla odvést pozornost dítěte od bolestivého výkonu.

Intravenózní injekce Do žíly se vpravuje různé množství léků ve vodném roztoku. Injekci aplikuje lékař, z jeho pověření i zkušená sestra.

í Po vyjmutí léku z originálního balení se přesvědč, zda je opravdu určen pro intravenózní aplikaci! Některé léky mají totiž stejný název, ale jeden z nich je určen pouze pro aplikaci do žíly a druhý pouze pro aplikaci do svalu. POMŮCKY

k i.v. injekci je třeba doplnit:

• pružný popruh k zatažení paže, • ochranné rukavice, 77

• malou plenou z PVC a • větší čtverec buničiny. Místem vpichu jsou žíly viditelné pod kůží na různých místech těla. U dospělých to je nejčastěji žíla loketní, u dětí žíly na hlavičce.

TECHNIKA VPICHU, když injekci aplikuje lékař Nemocného pohodlně položíme, nebo posadíme. Paži podložíme PVC rouškou a čtvercem buničiny. Ordinovaný lék nasajeme do stříkačky a na ni nasadíme jehlu s krytem. (Stříkačku volíme vždy o něco větší než je množství aplikovaného léku, aby v ní bylo místo pro krev při zpětném nasátí.) Stříkačku podáme lékaři a počkáme, až si zvolí místo vpichu. Nad místem vpichu paži zatáhneme popruhem (obr. 44).

Obr. 44. Zatažení paže nad místem vpichu při i. v. injekci

Požádáme nemocného, aby zatnul ruku v pěst a několikrát ohnul a natáhl paži v loketním kloubu (má si „zacvičit“), žíly se tak lépe naplní krví. Zvolené místo vpichu pečlivě dezinfikujeme. Lékař vypudí ze stříkačky bublinu vzduchu, nabodne cévu a aspirací se přesvědčí, zda jehla pronikla do žíly. Když se ve stříkačce objeví krev, povolíme popruh. Na konci výkonu pevně přitiskneme na místo vpichu malý tampón nebo čtverec a pokud je nemocný schopen spolupracovat, požádáme jej, aby alespoň na 5 minut ohnul paži v loketním kloubu a prsty ruky přitáhl k rameni. Tím se zabrání následnému krvácení. Nekrvácí-li místo vpichu, přelepíme je leukoplastí s polštářkem.

L/pozorni nemocného, že má zůstat po i. v. injekci ještě asi 15 až 20 minut

I klidně ležet nebo sedět. 78

TECHNIKA VPICHU, když injekci aplikuje zkušená sestra Postup je stejný jako v předchozím případě. Rozdíl je pouze v tom, že celý výkon provádí lékařem pověřená sestra. Před výkonem si oblékne ochranné rukavice. Po nasátí léku kryjeme jehlu krytem a stříkačku a jehlu na chvíli odložíme. Zvolíme místo vpichu, zatáhneme nad ním popruh a nemocný pohybem paže pomůže žílu naplnit. Ze stříkačky vypudíme vzduch, dezinfikujeme kůži na místě vpichu a šetrně jehlu zavedeme. Stříkačku držíme jako při s. c. injekci. Vpich provedeme plynule ve třech fázích (obr. 45). Zpětným nasátím kontrolujeme, zda jehla vnikla do žíly. Když se ve stříkačce objeví krev, povolíme popruh a velmi pomalu lék vstřikujeme.

Obr. 45. Technika vpichu i. v. injekce a — pokožka a kůže; b — žíla; c — svalstvo

Při vstřikování léku kotrolujeme pohledem, zda přichází opravdu do žíly. Tvoří-li se v místě vpichu vyvýšenina, nebo když si nemocný stěžuje na pálení a bolest, přichází lék mimo žílu — paravenózně. Výkon přerušíme a vyhledáme jinou žílu. Po výměně jehly, zatažení části těla nad místem vpichu a dezinfekci pokožky lék vstříkneme. Po skončení výkonu se postaráme o místo vpichu a o nemocného, jako když lék aplikuje lékař. 79

Aplikace léku do žíly pomocí injekčního dávkovače

Některý druh léku, např. heparinové řady (antikoagulancium) se podává nemocnému v průběhu několika, např. 12 hodin. Stříkačka s určenou dávkou léku se vloží do injekčního dávkovače a nařídí se na něm, po jak dlouhou dobu má být dávka podávána (přístroj je napojen na elektrický proud). Nemocný má do žíly zavedenou kanylu (jehla bez krytu) a ta je spojena sterilní PVC hadičkou s kónusem stříkačky. Během výkonu může být přívod přerušen. Přístroj se odpojí a uzavře přívod do kanyly, odpojí se hadička a její kónus se chrání krytem. Nemocný se může jít umýt, odejít na klozet nebo do jídelny. Po návratu se kanyla opět spojí s hadičkou a přístroj se otevře.

í Injekční dávkovače jsou různých typů. Při práci v nemocnici si některý | z nich prohlédni a nauč se s ním zacházet. I Na modelové žíle se nauč postup při aplikaci i. v. injekce.

Případné komplikace Nedodržením přesného postupu může dojít k nepříjemným komplikacím. K propíchnutí žíly může dojít při nesprávně vedeném vpichu. Nastane podkožní krvácení. Výkon je nutno přerušit, na místo vpichu položit studený obklad nebo obklad s alkoholem (vždy po 1 hodině jej vyměňovat) a stáhnout obinadlem. Lék znovu aplikovat do jiné žíly. Podávání léku mimo žílu — paravenózně nastane, pokud se výkon nepřeruší a lék se přesto, že nepřichází do žíly, vpraví do tkáně. Paravenózní podání léku má v některých případech za následek nekrózu okolní tkáně. Uděláš-li to, bude to svědectvím tvé nesvědomitosti.

Na místo je nutno přikládat opatrně obklady (viz předchozí komplikace). V obou případech se nemocnému omluv. Vstříknutí vzduchu do žíly může způsobit nebezpečnou komplikaci — vzduchovou embolii. Proto je nutné před vpichem vypudit ze stříkačky vzduchovou bublinu. Zánět žíly a místa vpichu nastane při nedbalé práci a porušení sterility.

ÚKLID POMŮCEK

Po všech druzích injekcí se nejdříve postaráme o nemocného, a pak uvedeme do pořádku pomůcky. Pomůcky k jednomu použití se odstraní do odpadků! Doplníme na vozík chybějící materiál, tampóny, čtverce, proužky leukoplasti. Omyjeme a dezinfikujeme emitní misku (byla-li použita) a roušku z PVC. 80

5

Infúze

Při některých onemocněních dochází v organismu člověka k různým změnám, kromě jiného k narušení vodní a elektrolytové rovnováhy, ke ztrátám tekutin, ke ztrátě krve. Podle zdravotního stavu nemocného ordinuje lékař podávat do žíly infúzní roztoky nebo krevní přípravky. Infúze je podání většího množství tekutiny do organismu jinou cestou než trávicím ústrojím — většinou přímo do krevního oběhu intravenózní cestou, výjimečně subkutánně. Důvody k podání infúze:

— nadměrná ztráta tekutin průjmy, zvracením, nadměrným močením, pocením; — omezený příjem potravy (nemocný nemůže nebo nechce jíst); — popáleniny většího rozsahu; — ztráta krve (při operaci, po úrazu); — potřeba udržet v organismu určitou hladinu léku po delší dobu (např. cytostatika). O tom, zda nemocnému infúzi podat, v jakém složení a v jakém množství rozhodne lékař:

— po posouzení celkového stavu nemocného a jeho subjektivních a ob­ jektivních příznacích; — na základě výsledků laboratorních vyšetření; — po zvážení informace sestry o tom, zda nemocný netrpí pocitem žízně či hladu, kolik přijímá tekutin, nemá-li sucho v ústech; jak často močí a kolik vyloučí moči; — zda si nestěžuje na závratě, bolesti hlavy, celkové vyčerpání; — jak se nemocnému dýchá, nevyskytuje-li se bušení srdce.

Infúzní roztoky Jsou připravovány ve farmaceutických továrnách do skleněných nebo plastových láhví. Každá nádoba je graduovaná, vzduchotěsně uzavřená 81

a řádně označená nálepkou, na níž je uveden název a složení přípravku. Základem roztoků je vždy destilovaná, bezpyrogenní a sterilní voda.

j Vysvětli pojmy destilovaná, bezpyrogenní a sterilní. Příklady užívaných infúzních roztoků Krystaloidní roztoky upravují vodní a minerální hospodářství, udržují acidobazickou rovnováhu, jsou snadno vstřebatelné. Patří mezi ně: — — — — — —

fyziologický roztok (F 1/1), 9 g NaCl a 1 000 ml vody pro inj;. roztok 5% glukózy (G5), 50 g glukózy a 1 000 ml vody pro inj.; Darrowův roztok (D 1/1), NaCl, KC1, Na laktát a voda pro inj.; Hartmanův roztok (H1/1), NaCl, KC1, CaC12, Na laktát a voda pro inj.; Ringerův roztok (R 1/1), NaCl, KC1, CaCI2 a voda pro inj.; roztok glukózy 5 % (G5), 50 g glukózy a 1 000 ml vody.

Řekni, co znamenají chemické značky látek v uvedených roztocích. Seznam se i s jinými druhy roztokíi a zapiš si je do sešitu. Koloidní roztoky jsou vysokomolekulární, a proto udrží tekutinu v krev­ ním řečišti déle než roztoky krystaloidní. Užívají se u nemocných v šoku, při těžkých dehydratacích, k náhradě krevní ztráty. Patří mezi ně: — preparáty upravené želatiny — Gelifundol, Hemaccel atd., — Dextran nebo Reodextran. Ordinuje-li lékař speciální roztok pro nemocného s určitou chorobou, je připraven v lékárně. Dospělým nemocným podává infúzi lékař, z jeho pověření i zkušená sestra. Dětem aplikuje infúzi pouze lékař.

Příprava infúze ZÁSADY PRO PODÁNÍ INFÚZE

1. Plně se na výkon soustředit. 2. Zachovávat zásady asepse, dodržovat sterilitu. 3. Ordinovaný přípravek pečlivě zkontrolovat, zda souhlasí druh koncen­ trace přípravku s dekursem. 4. Zátku skleněné láhve nebo uzávěr plastové láhve spojit s infúzní soupravou až těsně před podáním. 5. Léky, které mají být do infúze podány, pozorně vybírat a po vpravení do roztoku čitelně zapsat na štítek láhve. 6. Po celou dobu infúze (není-li použita infúzní pumpa) sledovat, zda přípravek kape předepsanou rychlostí (počet kapek za minutu určí lékař — pohybuje se mezi 3 až 90 kapkami za minutu). 82

7. Během výkonu pravidelně kontrolovat stav nemocného a funkčnost převodové soupravy. 8. Při jakékoli komplikaci zdravotního stavu nemocného uzavřít tlačku soupravy, postarat se o nemocného a zavolat lékaře. i Uvedené zásahy si nejméně 2 x přečti. Zapamatuj si je! Pokus se každou z nich zdůvodnit.

POTŘEBNÉ POMŮCKY

• pomůcky k i. v. injekci, • kanyla ve sterilně zataveném obalu (pro případ, že bude infúze podávána opakovaně), • láhev s infúzním přípravkem, • převodová souprava a spojovací hadička, • ordinované léky, • polštářek povlečený igelitem nebo obalená Kramerova dlaha, • převazové nůžky, • čtverce mulu, • mulové obinadlo, • infúzní stojan. :■■■ . Si : • s Sisi! • ■ . PŘÍPRAVA NEMOCNÉHO

Infúze je déletrvající výkon (někdy trvá i několik hodin). Tím přináší nemocnému řadu nepříjemností. Je-li nemocný při vědomí: Prober s ním postup výkonu a připrav ho na to, jak dlouho bude asi infúze aplikována. Dej mu najevo svou upřímnou účast s nepříjemnostmi, které mu dlouhé ležení přinese. Trpělivě zodpověz všechny jeho otázky. Dej mu příležitost, aby se na výkon připravil, tj. umyl se, došel si na klozet (ležícím podej mísu či láhev), vyzkoušel si, v jaké poloze se mu bude |! nejlépe ležet (více či méně pod hlavou, pokrývka navíc), připravil si něco ke čtení apod. Ustel mu lůžko.

(

Není-li nemocný při vědomí:

|| Uprav mu lůžko, vyprázdni sběrný vak s močí a zabezpeč polohu. 83

Aplikace infúze POSTUP Pečlivě si umyjeme ruce! Zkontrolujeme název a koncentraci předepsaného přípravku. Dezinfikujeme gumovou zátku láhve nebo uzávěr plastové láhve. Zavedeme bodec převodové soupravy do láhve. Zavěsíme láhev na stojan. Uvolníme tlačku, vypustíme do emitní misky vzduch a trochu tekutiny, tlačku zatáhneme. Kónus převodové soupravy chráníme krytem Paži nemocného podložíme polštářkem nebo dlahou. Připravíme stříkačku s jehlou nebo kanylou na nabodnutí cévy. Zvolíme žílu, přiložíme popruh, paži zatáhneme. Dezinfikujeme místo vpichu. Nabodneme žílu, objeví-li se ve stříkačce krev, popruh uvolníme. Odpojíme stříkačku, spojíme jehlu (kanylu) s kónusem soupravy. Upravíme převodovou hadičku tak, aby jehla nenaléhala na stěnu žíly (nebezpečí propíchnutí stěny žíly). Podle potřeby podložíme hadičku čtverečkem. Upravíme tlačkou stanovený počet kapek. Místo vpichu volně překryjeme čtvercem mulu. Neklidným nemocným šetrně připoutáme ruku v zápěstí k postranici lůžka.

Infúzní pumpy Infúzní pumpy jsou přístroje na elektrický pohon, kterými lze regulovat jednak počet kapek a jednak množství aplikovaného roztoku. Vyrábějí se různé typy pump, podstatou všech však je, že se do nich zavede část převodové hadice a podle speciálních tabulek se na přístroji nařídí tlačítky množství kapek určených lékařem pro aplikaci příslušného roztoku. Při práci v nemocnici se s infúzní pumpou seznam a všimni si, jak se po­ užívá.

Přetlaková infúze Je-li nutno zavést do organismu léčebnou nebo výživnou dávku rychle nebo rychle doplnit chybějící tekutinu při velké ztrátě krve, vpraví lékař infúzní přípravek do žil během 10 minut pod tlakem. Použije k tomu některý přetlakový přístroj. Při použití plastové láhve se zajistí přetlakové infúze nejlépe tak, že láhev podložíme pod tělo nemocného.

84

Použití kanyly Při opakované aplikaci infúze se zavádí do žíly na delší dobu (max. na 48 hodin) kanyla (obr. 46, 47). Zavádí se s mandrénem, zakončeným ostrým hrotem, bez stříkačky. Po vpíchnutí do žíly se mandrén odstraní a kónus kanyly se spojí s kónusem spojovací hadičky. Ta se napojí na převodovou soupravu a naměří se počet kapek. Kanyla se překryje čtvercem mulu a pečlivě připevní leukoplastí k paži. Po skončení jedné dávky infúze (nebo když má být infúze na čas přerušena, např. nemocný je vyšetřován na jiném oddělení) se odpojí hadice převodové soupravy a do kanyly se pomalu vstříkne 0,5 ml heparinu a 4,5 ml fyziologického roztoku. Vytvoří se tzv. heparinová zátka, která zabrání srážení krve v kanyle a udržuje ji průchodnou. Kanyla se uzavře a podle potřeby znovu spojí s převodovou soupravou. Na kanyle je ještě jeden kónus — krytý, který slouží k aplikaci léku do žíly během infúze.

Obr. 46. Složená infúzní kanyla a — kanyla s mandrénem; b — křidélka, jejichž pomocí se kanyla zavádí do žíly; c — kónus k napojení infúzní soupravy; d — držák mandrénu; e — uzávěr kónusu kanyly; f — kónus (krytý) k vpravení léku do kanyly během infúze

Obr. 47. Rozložená infúzní kanyla a — kanyla; b — křidélka; c — kónus; d — držák mandrénu; e — uzávěr kónusu kanyly; f — kónus krytý; g — mandrén

85

Péče o nemocného při výkonu Pokud je nemocný při vědomí, má mít možnost spojit se kdykoli se sestrou. Připrav mu k ruce zvonek. Opakované kontroluj stav nemocného i jeho pocity. Otázky pokládej tak, abys jimi předem nemocnému nesugerovala potíže. Zeptej se např. Jak se vám daří? Jak se cítíte? Je všechno v pořádku? Stěžuje-li si nemocný na závrať, bolest hlavy, nevolnost či dusnost, zmírni počet kapek, sděl to lékaři a žádej jeho vyjádření. Dostává-li nemocný infúzní přípravky delší dobu, laskavě jej povzbuzuj a vyzvi k trpělivosti. Postarej se o to, aby měl možnost v době, kdy se podává jídlo najíst se a napít. Uprav jídlo na jídelní stolek, rozkrájej mu je a podej lžíci či vidličku, je-li to třeba, pomoz mu s jídlem. Při dodávání většího množství tekutiny do krevního oběhu je pravděpodob­ né, že bude mít nemocný častěji potřebu vymočit se. Mísu mu podej neprodleně, jakmile o ni požádá. Kontroluj místo vpichu. Při jakékoli komplikaci infúzi přeruš a rozhodni se, co uděláš dál, aby nemocný příslušný infuzní roztok dostal.

Výměna láhve, ukončení výkonu Po vyprázdnění jedné láhve je třeba úplně přerušit tlačkou hadičku převodové soupravy, sejmout láhve ze stojanu a bodec soupravy zavést do další láhve (předem pečlivě dezinfikovaným uzávěrem). Je nutno postupovat opatrně, aby jehla nepoškodila žílu. Dříve, než se převodová hadice vyprázdní, je třeba přerušit ji tlačkou. Na místo vpichu položit suchý tampón nebo čtverec a přelepit. Znečištěnou kůži na předloktí umýt a všechny pomůcky z lůžka odstranit.

ÚKLID POMŮCEK

Skleněné láhve se vracejí do lékárny, láhve z plastu se odstraňují. Ostatní pomůcky se očistí, omyjí a uloží jako při aplikaci injekcí. | Dbej na to, ať po každém výkonu zanecháš po sobě vzorný pořádek!

86

Aplikace infúze dětem U dětí se postupuje podobně jako při aplikaci infúze dospělým. Končetina se podloží obalenou dlahou a ručka dítěte se k ní pevně, ale šetrně připoutá. Podle potřeby se fixují i ostatní končetiny. Je-li infúze zavedena do žíly na hlavičce (u kojenců), zpevní se hlavička dvěma povlečenými sáčky s pískem, položenými po stranách hlavičky. j Jsou i jiné možnosti fixace. Seznámíš se s nimi v praxi. Hlavně nezapomeň že dítě potřebuje ke svému vývoji pohyb. Vynucený klid může u něj vyvolat j nepokoj. Věnuj dítěti pozornost, často za ním zajdi, pohlaďje a povzbuď. Případné komplikace Nedodržením zásad a nedodržením postupu může dojít k nepříjemným komplikacím. K propíchnutí žíly dojde nesprávnou aplikaci. K prasknutí stěny žíly může dojít při dlouhodobém podávání infúze. V obou případech je nutné infúzi přerušit, na místo přiložit studený obklad nebo obklad s alkoholem a převázat elastickým obinadlem. Po vyhledání jiné žíly zavést infúzi znovu. Kopřivka, dusnost či zvýšená teplota jsou alergickou reakcí na některou součást přípravku. Je třeba infúzi přerušit a žádat o pomoc lékaře.

87

6

Transfúze

Transfúze je převod lidské krve nebo krevních přípravků do krevního oběhu druhého člověka. Krev nebo některý jiný přípravek se podává např. při větších ztrátách krve (při úrazech, operacích, při těžkém porodu apod.) či při krevních chorobách.

Před některými operacemi (nebo jinými zákroky), je-li nemocný v dobrém stavu, je mu na transfúzní stanici odebrána krev a pak během operace (nebo po ní) aplikována. Jde o autotransfúzi. O tom, který krevní produkt bude podán, kdy a v jakém množství, rozhodne lékař. Ten také transfúzi provádí. Krev je velmi vzácný materiál, a proto je s ní nutno zacházet se zvýšenou

1 opatrností. Měj to stále na paměti!

Přehled nejužívanějších krevních přípravků Krevní přípravek

Terapeutické použití

plná krev skupiny A, B, AB, 0

při ztrátách krve více než 50 % za 24 hodin ke zvýšení objemu pro přenos kyslíku

erytrocytová masa (červené kr vinky a zbytek plazmy po odsátí) erytrocytová resuspenze (červené krvinky, plazma je nahrazena roztokem elektrolytů) trombocytový koncentrát čerstvá zmrazená plazma

albumin lidský 5% albumin lidský 20%

88

ke zvýšení objemu pro přenos kyslíku

při nedostatku krevních destiček při akutním krvácení před operacemi

pro zvýšení krevního objemu a zvýšení množství bílkovin

Poznámka přechovávají se při teplotě 4 °C v chladicích boxech; exspirační doba je 21 dnů; , před jejich podáním je nutno zjistit krevní skupinu příjemce

Krevní konzerva Krev a krevní přípravky se získávají od dárců na transfúzních stanicích za přísně aseptických podmínek. Každý dárce musí být předem důkladně vyšet­ řen. Stát se dárcem krve je výrazem hlubokého humánního postoje jednoho člověka k druhému. Krev se plní do plastových sáčků. Každá konzerva má určité náležitosti: — musí být přesně označena (příklad označené konzervy s krví je na obr. 48), — nesmí mít prošlou expirační dobu, — jde-li o konzervu krve, musí být přesně oddělena tekutá část krve (plazma) od krevních elementů. Plazma musí být průzračná, nemá být zbarvena hemoglobinem (hemolýza krve).

Obr. 48. Příklad označení krevní konzervy

Objednávání krevní konzervy z transfúzní stanice Přesně vyplníme (s průpisem) Žádanku o izoserologické vyšetření a trans­ fúzní přípravky. Nemá-li nemocný dosud zjištěnou krevní skupinu, požádáme o její vyšetření. Před aplikací plné krve a krevních koncentrátů odebereme krev do suché, předem označené zkumavky (krev nesmí hemolyzovat!), ke zjištění krevní skupiny, Rh faktoru a k provedení křížové zkoušky. Zazátkovanou zkumavku označíme štítkem se jménem a příjmením ne­ mocného, jeho rodným číslem a názvem oddělení. Vzorek krve se žádankou předáme transfúzní stanici. Má-li být krev podána co nejdříve, napíšeme na žádanku STATÍM. Konzervu je nutné vyzvednout bezprostředně před podáním. S ní je na oddělení dodán průpis Žádanky o izoserologické vyšetření, doklad o krevní skupině nemocného a Dodací list transfúzního materiálu. Všechno musí být připraveno tak, aby výkon byl plynulý. 89

Není-li z vážných důvodů krev podána do dvou hodin od doby, kdy byla vyzvednuta z transfúzní stanice, musí být ihned vrácena na transfúzní stanici s průvodkou a výrazným označením, že jde o krev, která byla mimo chladicí box.

Příprava transfúze ZÁSADY PRO PODÁVÁNÍ TRANSFÚZE

1. Při odběru krve, označování zkumavek, při vyplňování žádanek a při kontrole dodaných krevních přípravků je nutno plně se soustředit a pracovat s mimořádnou přesností, aby nedošlo k jakékoli záměně. Mohla by mít tragické následky! 2. Krev a koncentráty červených krvinek musí být podány nejpozději do 2 hodin po dodání z transfúzní stanice. 3. Převodová souprava se zavádí do krevní konzervy až těsně před podáním. 4. Před aplikací krevní konzervy musí být provedeny kontrolní zkoušky vhodnosti krve dárce pro nemocného (viz dále) u lůžka nemocného. Před aplikací další krevní konzervy se použije nová převodová souprava

a znovu se provedou kontrolní zkoušky vhodnosti podávané krve. 5. Při práci se dodržují zásady asepse. 6. V průběhu transfúze musí být nemocný pod stálou kontrolou.

Transfúzní záznamy Před podáním transfúze lékař zkontroluje příslušnou dokumentaci: 1. Průpis Zádanky o izoserologické vyšetření — údaje musí souhlasit s údaji na krevní konzervě — průpis se zakládá do dekursu. 2. Doklad o krevní skupině nemocného — porovná se s krevní skupinou uvedenou na konzervě. 3. Záznam o provedení transfúze je uveden v dekursu. Obsahuje tyto údaje: — datum provedení transfúze, — údaje o krevní příslušnosti nemocného, — číslo konzervy, — přesné udání doby, kdy byla transfúze započata a kdy byla ukončena, — které zkoušky vhodnosti krve byly před transfúzí provedeny, — výsledky vyšetření TK, teploty, pulsu před transfúzí a stav nemocného před a po transfúzi, — podpis lékaře. 90

POTŘEBNÉ POMŮCKY

• • • •

příslušná dokumentace, převodová souprava s filtrem, testovací karty (nebo sklíčka) a testovací séra, ostatní pomůcky jako pro infúzi. Napiš do sešitu, co všechno bude ještě k transfúzi třeba.

Těsně před výkonem se na vozík připraví krevní konzerva a přivolá se lékař.

PŘÍPRAVA NEMOCNÉHO

O tom, že dostane transfúzi, informuje nemocného lékař. Sdělí mu, proč a kdy ji dostane (za předpokladu, že je nemocný schopen sdělení vnímat). Sestra má ještě dost příležitosti zodpovědět nemocnému případné otázky. ■ í| i j |

Ujisti nemocného, že po podání transfúze bude jeho stav zase o něco lepší. Připrav nemocného na to, jak dlouho asi výkon potrvá. Zeptá-li se na jméno dárce, můžeš mu je sdělit. Chodícího nemocného pošli vymočit, ležícímu podej mísu. Uprav nemocnému lůžko a zajisti vyhovující polohu. Změř TK, P a teplotu a vše zapiš do dekursu.

Aplikace transfúze POSTUP

Poté co je vše k transfúzi připraveno, zkontroluje lékař dokumentaci. Sestra při výkonu asistuje: Podloží paži nemocného a připraví ji k vpichu. Promíchá krevní konzervu několikerým obrácením plastového sáčku. Netřepat! Po dezinfekci uzávěru sáčku zavede převodovou soupravu. Zatáhne tlačku a zavěsí konzervu na stojan. Tlačkou na hadici vyrovná proud krve v hadici, a tím vypudí hadice vzduch. Podá lékaři stříkačku s jehlou širšího průsvitu a tampón k dezinfekci pokožky. Na testovací kartu kápne do malých políček sérum Anti-A a sérum Anti-B (obr. 49) a do větších políček v dolní části karty po kapce krve z konzervy (obr. 50). 91

Zatáhne nemocnému paži nad zvoleným místem vpichu. Po nabodnutí žíly popruh uvolní. Když lékař odpojí stříkačku s malým množstvím krve nemocného, spojí sestra kónus převodové soupravy s kónusem jehly, povolí tlačku a nechá probíhat biologickou zkoušku (viz dále). Hadičku převodové soupravy upraví jako při infúzi. Lékař vkápne po kapce krve nemocného — příjemce — do velkých políček karty (obr. 50) a započne s kontrolou vhodnosti aplikované krve (viz dále). Sestra sleduje práci lékaře a věnuje se nemocnému.

a — po kapce séra Anti-A; b — po kapce séra Anti-B; c — kapka krve nemocného — příjemce; d — kapka krve z krevní konzervy

Péče o nemocného při transfúzi Během transfúze pravidelně kontroluj, nejméně v desetiminutových inter; valech, stav nemocného. Sleduj, jak se mu dýchá, zda nemá třesavku, nebo j neobjevila-li se na kůži kopřivka. Vyslechni nemocného, na co si stěžuje, nic nepřehlédni, nic nepodceňuj; bolesti v bedrech, bolesti hlavy, tlak na prsou, nauzea, úzkost, zrychlení ž tepu mohou být příznakem vážné komplikace. | Zjistíš-li nějaký objektivní příznak nebo se dozvíš něco o pocitech nemocné­ ho, zatáhni tlačku a požádej lékaře o neprodlenou návštěvu u nemocného.

Výměna krevních konzerv Má-li nemocný po ukončení výkonu dostat další krevní konzervu, je nutno: — aby každá krevní konzerva byla podána novou sterilní převodovou soupravou, — aby u každé krevní skupiny byla znovu provedena kontrola krevní skupiny a biologická zkouška. 92

UKONČENÍ VÝKONU

Transfúze se ukončí tehdy, když je krev v dolní části hadice převodové soupravy. Na místo vpichu se přitiskne tampón a přichytí leukoplastí. Nemocnému je třeba změřit TK, T, P, a sledovat barvu moči. Hodnoty zapsat do dekursu. Plastový sáček se zbytkem krve se uloží na 24 hodin do chladničky. Nedojde-li do té doby k nežádoucím reakcím, odstraní se do pytle mezi materiál považovaný za infekční. Do téhož pytle se odstraní i převodová souprava. Pomůcky se umyjí, dezinfikují a uloží běžným způsobem.

Při výkonu a při úklidu pomůcek dbej na to, aby sis nepotřísnila kůži | krví nemocného nebo krví dárce. Stane-li se to, rychle se umyj teplou l vodou a mýdlem, omyj si ruce dezinfekčním roztokem a pak se porad’ I s lékařem.

Aplikace plazmy Aplikace plazmy a jiných krevních produktů bez obsahu červených krvinek se provádí podobně jako infúze. Zmrazená plazma se před podáním rozpustí. Láhev se postaví do nádoby s vodou teplou max. 34 °C. Podává se okamžitě po rozmražení.

Kontrolní zkoušky vhodnosti — kompatibility krve Tyto zkoušky se provádějí při aplikaci plné krve a přípravků s krevními elementy.

Kontrola krevní skupiny u lůžka pomocí testovacích sér Jde o kontrolu shody krevních skupin dárce (konzerva) a příjemce (ne­ mocný). Do zeleně ohraničených políček na levé straně testovací karty se vkápne po kapce séra Anti-A (lahvička se sérem má pro odlišení zelenou nálepku) a do červeně ohraničených políček na pravé straně karty po kapce séra Anti-B (z červeně označené lahvičky). Do obou větších políček v horní části testovací karty se vkápne po kapce krve nemocného — příjemce. Do obou větších políček v dolní části karty se vkápne po kapce krve z krevní konzervy — dárce. 93

Každým ze čtyř rohů podložního sklíčka nebo nepoužité testovací karty se promíchá každá kapka séra s kapkou krve a nechá zaschnout (obr. 51). Výsledek se odečte do 3 minut:

— dojde-li ke shlukování krvinek pouze v polích, kde je smíchána krev příjemce a krev dárce se sérem Anti-A, má příjemce i dárce skupinu A (obr. 52)-, — dojde-li ke shlukování krvinek pouze v polích, kde je smíchána krev příjemce i dárce se sérem Anti-B, mají oba krevní skupinu B;

Obr. 51. Spojení testovacích sér s krví příjemce a s krví z krevní konzervy a — karta (podložní sklíčko) k promíchání krve se séry; b — spojení krve příjemce se séry Anti-A a Anti-B; c — spojení krve z konzervy se séry Anti-A a Anti-B

B

AB

0

Obr. 52. Výsledky kontroly krevní skupiny u lůžka s použitím sér Anti-A a Anti-B a — dojde-li ke shlukování krvinek v políčkách Anti-A, mají nemocný i dárce (krev z konzervy) shodnou krevní skupinu A; b — dojde-li ke shlukování krvinek v políčkách Anti-B, mají nemocný i dárce shodnou krevní skupinu B; c — dojde-li ke shlukování krvinek ve všech políčkách, mají nemocný i dárce shodnou skupinu AB; d — nedojde-li ke shlukování krvinek v žádném políčku, mají nemocný i dárce shodnou skupinu 0

94

— dpjde-li ke shluknutí krvinek ve všech polích, má příjemce i dárce krevní skupinu AB; — nedojde-li ke shluknutí krvinek vůbec, mají příjemce i dárce skupinu 0. Biologická zkouška Po dobu kontroly krevní skupiny krev mírně odkapává. Je-li výsledek krevní skupiny kladný, začne biologická zkouška. Asi 20 ml krve (10 ml = asi 150 kapek) se pustí do žíly proudem. Po 1 až 2 minutách se přívod krve zpomalí. Neprojeví-li se u nemocného nepříznivá reakce, zkouška se ještě 2 x opakuje. Shoduje-li se podávaná krev s krví nemocného a biologická zkouška proběhne bez komplikací, určí lékař, jak rychle má krev kapat. Je to zpra­ vidla 40 až 60 kapek/min. Při velkých ztrátách se krev převede rychle — přetlakem.

Transfúze u dětí U kojenců a batolat se převod krve provádí opatrně, aby nebyla krev předávkována. Množství podané krve se řídí stavem dítěte a jeho věkem. Biologická zkouška se u dětí provádí tak, že se do žíly vpustí asi 3 ml konzervované krve. Po 5 minutách se proud krve přeruší a do jehly se po dobu 5 minut vpouští fyziologický infúzní roztok. To se 2 x opakuje. Nedojde-li ke komplikacím, určí lékař, jakou rychlostí má krev kapat.

Nepříznivé reakce a komplikace při transfúzi a po ní Při dodržování všech zásad a při pečlivém provedení kontrolních zkoušek se komplikace objevují zřídka. Přesto je třeba o nich vědět a znát postup první pomoci. Pyretická reakce se objeví asi za 30 až 120 minut po transfúzi třesavkou, zvýšenou teplotou až horečkou, nevolností, zvracením, pocitem úzkosti. První pomoc: přerušit transfúzi (pokud je ještě zavedena), zavolat lékaře, nemocného přikrýt a připravit pomůcky k injekci, antipyretika a sedativa. Oběhová reakce se projeví v průběhu transfúze dušností, cyanozou, zrychlením tepu. První pomoc: přerušit transfúzi, zavolat lékaře, připravit k inhalaci kyslík. Změřit TK. Hemolytická reakce projeví se za několik hodin po transfúzi bolestmi v bederní krajině, tlakem na prsou, nauzeou, ztíženým dýcháním, úzkostí, dezorientací. První pomoc: ihned přivolat lékaře, připravit náhradní infúzní roztoky, kalcium, a vše potřebné k infúzi a k i.v. injekci. Zajistit, aby nemocný co nejdříve dostal kyslík. V případě potřeby se zajišťuje dialýza.

. ®ái odborná misijní a teologická V Zídkách 402, 280 02 -4-

Bakteriální reakce se objeví již na počátku převodu, nemocný má třesavku, zvýšenou teplotu, zvrací, má průjem, bolí ho hlava, je obluzen. První pomoc: přerušit transfúzi, zavolat lékaře, nemocného teple přikrýt. Připravit pomůcky k injekci, analgetika.

Alergická reakce se projeví zpravidla po transfúzi kopřivkou, sennou rýmou, zvýšenou teplotou; v těžších případech bolestmi hlavy, dýchacími potížemi, průjmy. První pomoc: urychleně vyhledat lékaře, připravit pomůcky k i.v. injekci a léky podle ordinace lékaře.

Závažnou komplikací je přenesení infekce, např. infekční žloutenky (hepatitis typu B) a viru HIV způsobujícím AIDS. Důsledky zanesené infekce se neprojeví hned, až po čase vyvolají závažné onemocnění. Důležité je dodržet při odběrech krve (na transfúzní stanici) přísnou asepsi a přísné vyšetření dárců. Při provedení transfúze musí být rovněž dodrženy zásady asepse.

Pokus se přijít na to, co je příčinou jednotlivých nepříznivých reakcí | a komplikací. Můžeš si vzít na pomoc učebnici Chirurgie I.

96

7

Odběr biologického materiálu na vyšetření

Ke stanovení diagnózy a k včasnému a úspěšnému léčení významně přispívá laboratorní vyšetření biologického materiálu. Za biologický materiál jsou považovány všechny tělesné tekutiny a výměšky, které lze od nemoc­ ných získat.

Biologický materiál Biologický materiál je: krev, moě, stolice, sputum, mozkomíšní mok, výpotky, obsah žaludku apod.

Materiál lze vyšetřovat: — biochemicky: obsah látek v séru (bílkoviny, močovina, cholesterol, enzymy, minerály apod.), v moči, ve stolici, v mozkomíšním moku, ve výpotku a v obsahu žaludku; — hematologicky: vlastnosti krve a její složení (počet a tvar červených krvinek, množství hemoglobinu, srážlivost krve apod.); — mikrobiologicky: přítomnost baktérií v krvi, v moči, ve stolici, ve sputu, ve výpotcích, v mozkomíšním moku (materiál se odebírá za aseptických podmínek); — parazitologicky: přítomnost parazita ve stolici (roupi, škrkavky, tasemnice); — cytologicky: vyšetřují se volné buňky získané ze sputa, ze sliznice dýchacích cest, z pochvy, z kostní dřeně. Materiál se odebírá na sklíčko; — histologicky: vyšetřují se části tkání, jako kůže, svalů, pojivá, mízních uzlin, kostní dřeně. Zjišťuje se stavba tkání a přítomnost patologických buněk. — sérologicky: vyšetření protilátek proti virům a některým mikrobiálním kmenům, které nelze stanovit kultivací.

Některé z materiálů odebírá lékař (stěry ze sliznice, vzorky tkání, pun­ ktáty), jiné laborant. Vzorky odebírá a na vyšetření posílá také sestra. Materiál má být odebrán přesně, včas a řádně označený odeslán do příslušné laboratoře, odpovědně vyšetřen a zhodnocen a systematicky lékařem využit. 97

Velký podíl odpovědnosti za odběr a odeslání materiálu má sestra. Aby splnila úkol dobře, musí mít potřebné znalosti a správně je použít. OBECNÉ POKYNY PRO ODBĚR MATERIÁLU

i Zapamatuj si, co obecně platí pro odběr materiálu a vždycky se tím při práci řiď. Před každým odběrem srozumitelně informuj nemocného o druhu a způso­ bu získávání materiálu a pouč jej, jak se má připravit: např. být na lačno, od večera nejíst a nepít, nečistit si dutinu ústní, odevzdat první ranní moč atd. Trpělivě zodpověz případné otázky. Přesvědč se, zda nemocný pochopil to, | co mu říkáš. Připrav všechny pomůcky potřebné k odběrům a pečlivě je ulož na pojízdný vozík nebo na podnos. Čitelně označ nádobky, do nichž se materiál odebírá: zkumavky, nádobky ? z plastů, Petriho misky aj. Na štítek se píše jméno a příjmení nemocného, í název oddělení, rodné číslo. Pečlivě vyplň všechny oddíly průvodky, opatři je razítkem a zajisti podpis lékaře. Je-li třeba vyšetřit materiál urychleně, připiš na průvodku STATÍM! Při odběru zachovávej přesný postup, dbej, aby nebyl materiál čímkoli znehodnocen (chybným odběrem, zněčištěním, nedostatečným označením). Chraň před přenosem infekce nemocné i sebe. Před výkonem si oblékni i ochranné rukavice. Odebrané vzorky v řádně označených nádobkách s vyplněnými průvodkami | co nejříve odešli do příslušné laboratoře. Zvlášť rychle má být odeslán materiál na mikrobiologické vyšetření.

Získávání výsledků Výsledky z biochemického, hematologického a parazitologického vyšetře­ ní jsou hotové do několika hodin nebo do druhého dne, výsledky cytologického a histologického vyšetření během několika dnů, výsledky mikrobiolo­ gického vyšetření, zvláště při průkazu virů, během týdne. Výsledky se přehledně zakládají podle zvyklosti oddělení do dekursu. S výsledkem vyšetření, kde hrozí nebezpečí z prodlení, je nutno urychleně seznámit lékaře!

Co uděláš pro to, abys při odběru materiálu nepřenesla případnou infekci ani na druhého nemocného ani na sebe? 98

Odběr krve Rozbor krve je základní vyšetřovací metodou téměř na všech odděleních.

Odebírá se: — srážlivá krev, z níž se v laboratoři v centrifuze oddělí sérum od krevních elementů. V séru se vyšetřuje přítomnost bílkovin, močoviny, kreatininu, kyseliny močové,krevního cukru, cholesterolu, enzymů, minerál­ ních látek, lipidů apod.; — krev s protisrážlivým prostředkem, např. při vyšetření sedimentace, stanovení tromboplastinového testu — Quickův test, při vyšetření aktivity protrombinového komplexu, při APTT — aktivovaný parciální tromboplastinový test. Z protisrážlivých prostředků se užívá 3,8% citronan sodný, heparin a šťavelan sodný; — plná krev — plazma a krvinky (ke zjištění krevní skupiny) se musí po odběru urychleně odeslat do laboratoře. Není-li to možné, uloží se na krátkou dobu do chladničky při teplotě + 4 °C.

POKYNY K ODBĚRU KRVE

Před odběrem zjistit, na které vyšetření má být krev odebrána a podle toho připravit označené nádobky a průvodky. Dobře znát postup při odběrech k jednotlivým vyšetřením a přesně jej dodržet (kolik ml krve odebrat, zda bez či s příměsí, jak mají být vzorky krve uchovány, do kdy musí být krev dodána do laboratoře apod.). Vzorky pečlivě označit a v co nejkratší době odeslat na vyšetření. ': MM M MM M W "7.

POTŘEBNÉ POMŮCKY

Ke všem druhům odběru mají být pomůcky přehledně uloženy na pojíz­ dném vozíku. Na většině pracovišť se užívá soubor pomůcek na uzavřený způsob odběru. Jsou to:

• sterilní jehly pro jedno použití zasazené do kónusu se závitem. Z jeho druhé strany vychází jehla asi 2 cm dlouhá s gumovým ventilem (na ni se napojuje zkumavka), obr. 53 I. Před použitím jsou obě jehly kryté; • držák jehly z plastu se závitem — zavaděč (napojí se na závit jehly a s jeho pomocí se jehla zavede do žíly), obr. 53 II; • vzduchotěsně uzavřené zkumavky s vakuem, přesně odměřeným podle toho, kolik krve má být na určité vyšetření odebráno, obr. 53 III; • dezinfekční prostředek; 99

• tampóny nebo čtverce; • popruh na zatažení paže; • rouška z PVC k ochraně prádla; • leukoplast; • emitní miska; • stojánek na zkumavky; • ochranné rukavice.

Obr. 53. Pomůcky k uzavřenému odběru krve I — jehla pro jedno použití: a — jehla s kónusem se zavádí do žíly; b — závit pro připevnění zavaděče; c — krátká jehla s gumovým ventilem (zavádí se do vakuové zkumavky); cl, e — kryty jehel; II — držák — zavaděč jehly: f — závit na připevnění držáku ke kónusu jehly; g — válec; III — vakuová zkumavka

POUČENÍ NEMOCNÉHO

Krev se odebírá ráno na lačno, a proto je třeba upozornit nemocného na odběr již večer. Nejlépe, když napíšeš sdělení na kartičku a postavíš ji | nemocnému na stolek, např.:

RÁNO - 25. 3. ODBĚR KRVE! OD PŮLNOCI NEJÍST A NEPÍT. NESNÍDAT.

Počítej s tím, že každý nemocný je před odběrem více či méně rozrušen. Ujisti jej, že jde o běžné vyšetření. Zkontroluj, zda je skutečně na lačno. y Zajisti, aby asi 20 minut před odběrem v klidu ležel nebo seděl. ■ Někteří nemocní nesnesou pohled na vlastní krev a dokonce upadnou do ! krátkého kolapsu. Předejdi tomu a odveď jejich pozornost jiným směrem. 100

(Třeba nemocného upozorni na hezký obrázek na stěně, na počasí za oknem, zajímej se o knížku, kterou čte apod.). Je-li žíla i po zatažení málo hmatná, požádej nemocného, aby na chvíli svěsil paži dolů, anebo aby vložil předloktí do teplé vody. Po výkonu nemocného pochval za to, že byl klidný a trpělivý. POSTUP PŘI ODBĚRU KRVE UZAVŘENÝM ZPŮSOBEM

Pomůcky si připravíme k ruce a oblékneme si ochranné rukavice. Paži s vybranou žílou nemocnému pohodlně položíme a podložíme rouš­ kou z PVC. Nad místem vpichu paži zatáhneme gumovým popruhem. Místo vpichu dezinfikujeme. Odstraníme dolní kryt jehly a na závit kónusu přišroubujeme závit zavaděče — držáku jehly. Sejmeme kryt jehly určené ke vpichu. Jehlu zavedeme do žíly. Vybereme zkumavku pro požadovaný odběr a vložíme ji do zavaděče tak, aby krátká jehla s gumovým ventilem pronikla zátkou zkumavky (obr. 54). Zkumavka se samovolně naplní potřebným množstvím krve. Naplněnou zkumavku vyměníme za jinou — k dalšímu odběru podle ordinace (gumový ventil zabrání vytékání krve ze žíly). Uvolníme popruh. Na místo vpichu pevně přitiskneme tampón. Jehlu vyjmeme a tampón přilepíme. Nemocný má podržet 2 až 3 minuty paži ohnutou v lokti.

Obr. 54. Zavedení jehly do žíly a napojení vakuové zkumavky a — místo vpichu; b — jehla s kónusem; c — závit kónusu jehly a závit zavaděče válce; d — zavaděč; e — vakuová zkumavka

ÚKLID POMŮCEK

Pomůcky k jednomu použití a použitý materiál se odstraní do odpadků. Ostatní pomůcky se umyjí, dezinfikují a uloží na vyhrazené místo. Pojízdný stolek se doplní, aby byl připraven k dalšímu použití. V některých zdravotnických zařízeních se odebírá krev stříkačkami a jeh­ lami k jednomu použití do běžných zkumavek. Je tu však nebezpečí případ­ 101

ného přenesení infekce na sestru. Pomůcky a postup jsou podobné jako při podávání léků do žíly.

Sedimentace — sedlivost červených krvinek Sedimentace patří k základním krevním vyšetřením. Provádí se u každého nově přijatého nemocného, opakovaně v průběhu zánětlivých a degenerativních onemocnění, před podáváním antibiotik a po jejich užívání, před operací, u těhotných žen aj.

Běžný způsob provedení sedimentace U nás je nejrozšířenější způsob podle Fahrea a Westergreena, označovaný zkratkou FW. Krev se odebírá ze žíly do 2 ml stříkačky s protisrážlivým prostředkem v poměru uvedeném na obr. 55. Poměr prostředku a krve musí být přesně dodržen.

Obr. 55. Odběr krve na sedimentaci stříkačkou a — 0,4 ml natrium citricum 3,8 %; b — 1,6 ml krve

POTŘEBNÉ POMŮCKY

• • • • • •

podnos s pomůckami jako k. i. v. injekci, natrium citricum 3,8% v ampulkách nebo v lahvičkách, sedimentační stojan (obr. 56), označené zkumavky (odebírá-li se krev současně i na jiná vyšetření), budík, sešit na záznam výsledků.

102

Obr. 56. Sedimentační stojan (dosud někde užívaný) a — gumová mistička; b — pipeta; c — kloubouček k nasátí krve; d — gumová hadička se stříkačkou (užívá se místo gumového kloboučku)

POSTUP

Oblékneme si ochranné rukavice. Do suché 2 ml stříkačky nasajeme 0,4 ml citrátu sodného. Vyhledáme vhodnou žílu, paži zatáhneme a místo vpichu pečlivě dezinfikujeme. K odběru volíme kratší i. v. jehlu, jinak se krev obtížně nasává a zpění. Technika vpichu je stejná jako při i. v. injekci. Množství odebrané krve musí být přesně 1,6 ml. Po odběru ihned povolíme popruh a místo vpichu ošetříme.

Stavění sedimentace Krev promícháme několikerým otočením stříkačky s protisrážlivým pro­ středkem a vstříkneme pomalu do gumové mističky sedimentačního stojanu (krev nesmí pěnit). Mističku opatříme štítkem se jménem nemocného. (Pozor na záměnu při vyšetřování krve nemocným se stejným jménem!) Suchou pipetu vnoříme doprostřed misky a zlehka ji přitiskneme ke dnu, ale jen natolik, abychom mohli do pipety nasát krev. Na horní konec pipety se nasadí gumový klobouček nebo hadice se stříkačkou. Krev zvolna nasa­ jeme k hodnotě 0 (obr. 57). Pipetu stlačíme ke dnu a připevníme šroubem. Sedimentační pipety musí stát kolmo, stojan postavíme na rovnou plochu a do míst chráněných před teplem a pádem. 103

Obr. 57. Schéma nasávání krve do pipety a sedání červených krvinek

Odebíráme-li krev na vyšetření sedimentace několika nemocným, nasa­ jeme krev do pipet v jednom časovém úseku a nařídíme budík na 60 minut. Jména nemocných a dobu, kdy byla sedimentace postavena, zaznamenáme do sešitu.

Odečítání sedimentace Červené krvinky klesají pozvolna ke dnu a nad nimi zůstává ostře ohraničený sloupec čiré plazmy. V místě, kde končí sloupec plazmy a začíná sloupec krvinek, se sedimentace odečítá po 1 a po 2 hodinách od chvíle, kdy byla postavena, a to vždy od hodnoty 0. Sedimentace může být normální nebo chorobně vyšší. Za normální se považují hodnoty: — u mužů 3 až 9, — u žen 7 až 12. Zjištěné hodnoty zaznamenáme do dekursu, např. FW — 22/39. Někdy se pro sedimentaci užívá také zkratka SE. 104

Rychlý způsob stavění sedimentace Pro rychlé zjištění sedimentace, např. při vyšetření dárců krve nebo při hromadném vyšetření osob, lze použít způsobu, při němž se sedimentace stanoví za několik minut. Krev se odebírá stejným způsobem jako k sedimentaci podle Fahrea a Westergreena. Ke stavění sedimentace se použije jiný typ stojanů a pipety (obr. 58) zasazené do podstavců, které se zasunou do objímek. Podložní část objímek lze sklopit do 40° úhlu. Podstavec s pipetou se vyjme z objímky. Vyšroubováním dolní části podstavce se uvolní mistička, do níž se z odebrané krve po promíchání krve několikerým otočením stříkačky vstříkne přesně 1,5 ml. Potom se spodní část šroubovitým otáčením znovu spojí s podstav­ cem, přičemž krev z mističky stoupá pipetou vzhůru (obr. 59). Krev musí v pipetě dosahovat přesně k hodnotě 0. Přetrhne-li se sloupec krve, vypustí se krev zpět do mističky a znovu nasaje do pipety. Pipety s podstavcem postupně postavíme do objímek označených pořadovými čísly. Do sešitu poznamenáme ke každému pořadovému číslu jméno nemocného. Když jsou naplněny všechny pipety, stojan (musí stát na rovné podložce!) se sklopí a okamžitě se natáhne budík na 10 minut. Postaví-li se pipety kolmo, lze z nich odečíst sedimentaci jako při FW.

Obr. 58. Sedimentační stojan k rychlému vyšetření sedimentace a — stojan; b — objímky pevně připevněné ke stojanu; c — podstavec pipety;