Karel IV.: jeho duchovní tvář

Citation preview

KAREL

IV.

VYDÁNO VE SPOLUPR ÁCI S OBČ ANSKÝM SDRUŽENÍ M i.KAREL IV.«, POD ZÁŠTITOU ČESKÉHO VELKOPŘEV OR STVÍ SUVER É NNÍHO Ř ÁDU MALTÉ ZSKÝCH RYTÍ ŘŮ, ZA PŘISPĚNÍ NADACE ČEZ, ING. V ÁC LAVA DAJBYCHA A DALŠÍ CH

HISTORICA

ZDENĚK KALISTA

are

Jeho • duchovní tvář

VYŠEHRAD

Copyright (C) Zdeněk Kalista, dědicové, 2007 ISBN 978-80-7021-873-0

OBSAH

Úvodem ke knize Kořeny knihy. Problém: postavení Karla :rv. v duchovém vývoji evTOpského zá­ padu. Proč je ddležité poznat duchovou náplň historické osobnosti. Nesnáze v zpracování daného tématu. Nedostatek studií, k němu se obracejících. Líčení vnějších kulturních projevd vlády Karlovy. Práce o duchovním životě Karlově. Přímé i nepřímé prameny dalšího líčení a jejich nebezpečí. Potřeba rezervy v postupu historikově. Dvě cesty k zpracování daného tématu. Syntesa obojího Str. 13-20 ( 161-165) postupu jako metoda knihy. Připsání práce.

(I) Perspektivy rodu a mládí Rod Karla :rv., jeho složité základy a zvýšená citlivost, daná mnohotvárnými kořeny. - Doba Karlova. x:rv. století na přechodu mezi „středověkem" a „novo­ věkem". - Děd Karlov Jindřich VII. jako typická osobnost z rozhraní věkO. Dan­ tovy styky s Jindřichem VII. a jeho oslava prvního císaře z rodu lucemburského. Karhl.v děd ze strany matčiny: Václav II., německý minnesang a Dante. Konzer­ vativní a pokrokové rysy v duchové tvářnosti vlády Václavovy. - Bezprostřední rodinné prostředí Karla :rv. Karldv otec a jeho duchový vztah k Jindřichovi VII. Eliška Přemyslovna a její vnitřní život. Otázka rodového dědictví Karlova ve smyslu duchovém. Staré kořeny dětských let Karlových v Čechách. Jeho odchod do Francie a pobyt na pařížském dvoře. Rytířská kultura francouzského dvora a její dekadentní rysy. Bauduin de Sebourg, fabliaux a dvorské skandály pařížské. Odraz této atmosféry u Karla :rv. Pařížská univerzita, její význam a ráz. Byl Karel poslu­ chačem vysokého učení pařížského? Duchový boj na pddě univerzitní v době Karlova pobytu ve Francň. Vítězství kuriálních směnl nad Marsiliem z Padovy

7

a Jeanem z Jandunu. Reflex jeho u Karla. Karldv duchový rádce Pierre Roger de Rosiers, jeho setkání s mladým Lucemburkem a význam pro vývoj princdv. Sou­ vislost Pierra Rogera s pařížskou univerzitou. Jeho kult sv. Augustina a sv. To­ máše Akvinského. Názory Pierra Rogera na církev. Augustinský ideál panovníka u Pierra Rogera a jeho připomínka Karlovi Iv. Karel povolán otcem do Itálie. Po­ vaha itals].cého prostředí, jeho individualismus a antitranscendentálnost. Země Petrarcova a Giottova. Její duchové styky se současnou Francií. Vstup Karldv na italskou pddu. Atentát v Pavli jako podnět k novému zesílení augustinovského kultu u Karla. Italská katarze Karlova v duchu Augustinově. Nepříznivá odezva rozervaných poměrd italských u Karla Iv. Sblížení s činiteli kuriální politiky na poloostrově a jeho pdsobení na duchový život mladého Lucemburka. Bertrand de Pouget a Dante. Karldv odvrat od dědova ghibellinismu, jeho sblížení s kurií. Arnošt z Pardubic v Itálii. Základ duchového spříznění jeho s Karlem v italské pddě. Karel dosahuje duchovní dospělosti. Jeho návrat do Cech. Str. 21-50 (165-179)

{li} Augustinské základy Augustinský základ u Karla Iv. Sv. Augustin jako typický duchový zjev z roz­ hraní věkd. Autobiografie Karlova a Augustinovy Confessiones. Augustinova představa panovníka ve vlastním životopisu Karlově. Zásadní význam této představy pro společenskou filosofii Augustinovu. Pokračování a rozvádění její v „Moralitates" Karlových. Další prvky augustinovského sociálního myšlení v tomto dílku Karlově. Karlova legenda o sv. Václavu jako výraz augustinovské představy panovníka. 'Iransformace legendických motivd v tomto duchu. Au­ gustinovské ohlasy v korunovačním řádu králd českých z doby Karlovy. Počátky českých dějin u Pulkavy pod vlivem augustinovského obrazu primitivní společ­ nosti a jeho výklad-O. o vzniku státu. Odchylka kroniky od pojetí Augustinova v otázce pdvodu autority panovnické. Historické perspektivy v proemiu Majes­ tatis Carolinae. Majestas Carolina a Constitutiones regni Siciliae Fridricha II. Augustinovská představa panovníka co služebníka Božího v Majestas. Další augustinovské motivy v tomto zákoníku. Péče o jednotu státu v Majestas a pro­ blém jednoty společnosti lidské u sv. Augustina. Karlovo pojetí jednoty společ­ nosti lidské v Zlaté bule. Jeho augustinovský rys. Myšlenkové ohlasy sv. Augus­ tina v arengách listin Karlových. Komplikace augustinského myšlenkového Str. 49-66 (179-189) základu u Karla.

8

Pod vlivem sv. Tomáše Akvinského Sv. Tomáš Akvinský a pařížská univerzita. Nositelé tomismu v pozdějším životě Karlově. Jan z Dombachu. Souvislost sociálních teorií tomismu se sv. Augusti­ nem. Jejich protivy proti výkladdm Augustinovým. Stát Tomáši\v jako instituce odpovídající přirozenosti lidské, nutná a užitečná. Tomášovo pojetí panovníka co ochránce „bonum commune". Rozpaky Karlovy. Motiv panovníka jako ne­ zbytného činitele v společnosti lidské a jeho blízkost k naukám tomistickým. Tomistické prvky v „Moralitates" Karlových. Tomáši\v panovník zaměřený pře­ devším k „obecnému dobru" a Karlovo odepírání svodi\m osobní slávychti­ vosti. Další ohlasy odosobněného panovníka Tomášova v písemných památ­ kách Karlových. Souvislost této ideje se zákonodárným úsilím Karlovým. Výklady Tomášovy vzorem pro některá místa Majestatis Carolinae. Zásadní vliv sv. Tomáše na utváření tohoto zákoníku. Konkrétnost tomistického pojetí pa­ novníka a jeho úkoli\. Její pHjetí u Karla Sv. Tomáš a Karlovo úsilí o hmotné zabezpečení moci královské, o opatření administrativy říšské a o hospodářskou prosperitu jeho zemí. Sociální péče Karlova jako ohlas napomenutí Tomášo­ vých. Tomáši\v výklad o poměru církve a státu a o rozdílu mezi panovníkovou oblastí záležitostí světských a církevní oblastí záležitostí duchovních. Odraz jeho u Karla. Otázka dalšího myšlenkového postupu Karlova v této věci.

rv.

Str. 67-86 (189-199)

Setkání s Dantem Dante a sv. Tomáš Akvinský. - Další vývoj sociálruno myšlení v díle básníkově. Styky rodu lucemburského s Dantem a jeho setkání s Karlem IV. Mlčení o Dan­ tovi v okruhu Karlově. Jeho vnější příčina v Karlově odklonu od italského ghi­ bellinismu. Příčiny vnitřní: Danti\v nesouhlas s augustinovským pojetím státu. Jeho popírání nadřazenosti církve nad státem a teorie o přímém božském pi\­ vodu moci panovnické. Danti\v Řím v protikladu proti Římu Augustinovu. Pro­ jevy Karlova souhlasu s Dantem, pokud se shoduje s představami augustin­ skými. Další sblížení obou muži\ prostřednictvím Constitutiones regni Siciliae. Karel a Dantova idea jednoty. Dante jako svědek Karlova rozhodování o po­ měru moci císařské k moci církevní. Odezvy Dantova pojetí impéria u Karla. Teorie o nezávislosti meče světského a klíče duchovního a symbolika dvou svě­ tel v díle básníkově a v písemných památkách císařových. Reflexy dantovského Str. 87-98 (199-204) příbuzenství v politickém postupu Karlově.

9

Vzdálený současník Karldv Marsilius z Padovy Marsilius z Padovy jako další etapa ve vývoji k sociálnímu a politickému myšlení novodobému. Jeho styky s Paříží z poč. XIv. stol. Jeho význam pro vznik novo­ dobého státu a reformace. Marsilius jako bojovník za věc děda Karlova Jindři­ cha VII. Střetnutí jeho se zájmy lucemburskými pro Ludvíka Bavora. Nepřítel Karhlv. A přece styčné body! Otázka mírotvorného poslání státu, otázka jed­ noty státní, otázka suverenity státní. Karlovy nároky vzhledem k duchovenstvu. Rozdíl v Karlově a Marsiliově pojetí „míru". Marsilidv sociální dynamismus a Karlov statický stát. Diference v otázce jednoty státní. Karldv panovník zod­ pověden pouze Bohu. Popření stavovské autority v Majestas Carolina. Marsi­ liovo rozdělení moci legislativní a moci výkonné. Lid jako vlastní zdroj autority ve státě. Panovníkova zodpovědnost lidu. Sociálně vývojové pozadí rozdílu mezi Karlem a Marsiliem. Marsilidv pokus o demokratizaci církevního zřízení a jeho význam pro myšlenku svrchovanosti státu i ve věcech náboženských. Karlova rezerva: pro suverenitu nad duchovními, ,,quoad temporalia". Zakro­ čování panovníkovo v záležitostech církevních u Karla hříchem pýchy. Str. 99-112 (204-211)

Karel rv. a současní humanisté Poměr Karla :rv. k prvním humanistfim v dosavadní literatuře. První setkání. Cola di Rienzo jako tribun římského lidu a jako uprchlík na dvoře pražském. Karel přichraňuje Colu. Francesco Petrarca Karlovi. Vývoj vnějších vztahd mezi císařem a básníkem. Jeho peripetie a vyznění. Petrarcismus na dvoře Karlově. Myšlenkové rozdíly mezi Karlem a prvními humanisty. Císař jako protivru1c Colova demokratismu. Karldv odpor k tribunovu stanovisku antikuriálnímu. Neshoda v pojetí impéria u obou mužd. Duchový postoj Karldv k Petrarcovi. Dvojí chápání „slávy" a „ctnosti" - ,,Caritas" Karlova jako antiteze k Petrarcově ,, virtus" a „gloria". Císař jako odpdrce války. Petrarcovo rozčarování z první řím­ ské jízdy Karlovy. Marné pozdější pokusy básníkovy získat císaře a jeho okolí pro politické a sociální ideje humanistické. Petrarcdv individualismus a Karel :rv. Individualita ve středověku a v době nové. Petrarcovo odmítnutí vlastenectví Karlova. Karldv odpor proti Petrarcovu „životu o samotě". Císařovo setkání s básníkem v Mantově a jeho historický význam. Str. 113-130 (211-223)

10

(Ill) Politika Karlova a její ideové pozadí Myšlenkový základ politiky Karla rv. Vlivy okamžité situace na zásadní stanovi­ sko Karlovo. Karlova politika vzhledem k Církvi. Jeho dobrý vztah k církevním činitelO.m českých zemí v době jeho náměstné vlády v Cechách. Chvála Karlova z úst Klimenta VI. r. 1346. Klimentovo rozčarování z pozdějšího politického postupu Karlova. Karlovy politické styky s Innocencem VI. Napětí mezi kurií a císařem po vydání Zlaté buly. Plán sesadit císaře. Karel rv. a Urban V. Nová cí­ sařova cesta do Itálie, jeho politická hra a nové nepřátelství papežovo. :lehoř XI. a volba Karlova syna Václava v Mi. Obratná a neústupná diplomacie Karlova v této věci. Nikoli rex clericorum. Otázka mecenášství Karlova k Církvi. Rozvoj církevních ústavo. na p-0.dě našich zemí v jeho době. Štědrost k Církvi a zájmy komorní. Omezení nabyvatelských práv "mrtvé ruky". Karel ve sporech ducho­ venstva s měšťanstvem. Zájem státu Karlovi vodítkem. Karlova politika v Mi. Uklidnění v zápasu mezi císařstvím a papežstvím. Poměr Me k Francii za Karla rv. Zddraznění práv říšských proti dynastii francouzské. Mská politika Karlova a italské obavy z ní. Karel rv. v Německu. Jeho rovnovážné postavení mezi knížaty a h'š. městy. Otázka získání Branibor. Souvislost Karlovy říšské po­ litiky s jeho pojetím impéria. Císařské ddstojenství jako autorita mravní. Jeho omezení dané tímto charakterem. Tradiční struktura impéria za Karla. Karlo.v pokus o vytvoření jeho gravitačního ohniska. Vlastenecké projevy Karlovy. Mezi Cechy. Karlovo cítění národní. Jeho svědec­ tví. Ceši jako vlastní "regnicolae" království českého. Karlovy snahy o větší slávu českého jména. Slovanský motiv Karlovy vlády. Propagace slovanského "ja­ zyka". "Slovan" od "sláva". Otázka Karlových vztah-O. ke kultuře německé a ital­ ské. Karel jako syn své doby. Láska k vlasti u sv. Tomáše a Danta. Univerzální impérium protiváhou procítajícího nacionalismu. Kulturní význam tohoto impéria. Slovanské jádro imperiálního útvaru. Jeho historické základy v říši Velkomoravské a budování Karlem až do r. 1378. Politický odkaz Karl-O.v. Str. 131-160 (223-233)

Poznámky

Str. 161-233

Na závěr Nová literatura vztahující se k našemu tématu

11

Str. 234-239

ÚVODEM KE KNIZE

KAžDÁ HISTORICKÁ PRÁCE, která má splnit své vlastní po­ slání, předpokládá jistou lásku historikovu k tomu, co učinil předmě­ tem svého obrazu. Ne nadarmo opravil kdysi v proudu svých seminár­ ních cvičení Josef Pekař svdj výrok, že základem historikovy práce je skepse -hlubším postřehem, že základem historikovy práce je láska. Neboť eros jako tvárná síla lidské duše napomáhá nejen bystrosti postřehu, ale i síle obrazivosti, činí nás vnímavějšími k věcem, jež by pohledu tímto citem nezesílenému unikly, dovoluje nám vžívat se hlouběji v osobnost, kterou pozorujeme, a dává nám chápat mnohé, co bychom snad přešli soudem příliš lehkým. Také mne -přiznám se -vedlo k napsání této knihy jisté citové za­ ujetí, které od mladých let mě poutalo k osobnosti Karla rv., vytrhujíc mě z obsahu vlastního mého studia, upjatého především k dějinám českého baroka. Kořen jeho snad kotví kdesi hluboko v letech mého mládí a v pddě mého domova. V zámeckém kostele novobenátském, kdysi klášterním kostele cyriakd, založeném pány z Dražic za vlády Karlovy, byl jsem křtěn, v zříceninách hradu dražického, jež byly první kulisáží romantických výletd blouznivého chlapce za nepostiži­ telnými stíny minulosti, dívala se na mě z umně vykroužených oken­ ních kružeb, z klenebného žebroví staré hradní kaple i z jiných sta­ vebních článkd, upoutávajících moje zraky, doba Karlova, a sotva jsem se zabral vážnějším krokem v dějiny místa, kde jsem prožil své mládí, setkal jsem se opět s vážnou postavou Otce vlasti, od něhož moje rodné město obdrželo první své městské výsady. Bylo zcela přirozené, vyšel-li jsem i na své první pouti za obrazem panování Karlova -v knížce "Doba Karla Iv.", kterou jsem napsal kdysi, abych

13

vyrval drahou mi postavu argumentaci nacistických pseudovědcii a agitátoru, zneužívajících ji ke svým účehlm - ze svého rodného kraje. Začarovaný okruh vlastního pracovního pole strhuje však k sobě historika zpět, i kdyby vykročení z něj bylo podloženo sebevětší dych­ tivostí a citovým roznícenún. A tak i mně bylo se znovu a znovu vraceti pohledem z pddy XIv. věku, na níž jsem dočasně stanul, k věku čes­ kého baroka, kterým jsem se po tak dlouhá léta zabýval. Chtě nechtě pak pdsobilo to i na formulaci otázek, s nimiž jsem přistupoval k stu­ diu osobnosti Karlovy, jeho díla a jeho doby. Vždy jasněji jsem cítil, že mezi Karlem IV. a údobím našeho baroka se otvírá - přestože se Karel těšil u nás v XVII. a XVITI. století kultu velmi živému - hluboký předěl duchový. A vábilo mne vždy více tento rozdíl postihnout v samém ko­ řeni: zachytit ducha Karlova v jeho základním utváření, v základních představách, kterými se řídilo jeho přemýšlení a jeho jednání, ze­ jména jako panovníka. Rozhodl jsem se posléze vymezit světelný proud, který bych rád vrhl na postavu Karlovu, především stanoviskem dějin duchových, zřeknuv se nejen úkolu sledovat, jak zvolna a za okolností namnoze dosti svízelných vytvářel Karel IV. nové politické skutečnosti v pros­ toru středo- a západoevropském, ale i lákavé - po posledních pracích Reinekeových, Mendlových aj. - ctižádosti podat vylíčení jeho hospo­ dářských snah a tvořivých výsledkd. Moje úvahy zvážila tu nejen povšechná orientace mé práce historické vdbec, mířící především k proměnám lidského ducha, ale i moje přesvědčeni, že z ducha jest vycházeti především, chceme-li pochopit výsledky tvdrčí činnosti jed­ notlivcovy, a že poznání ducha je prvním předpokladem plného a spravedlivého zhodnocení toho, co se tomuto jednotlivci podařilo vytěžit z konkrétní situace hospodářské či politické, příp. rozpoznání, co se mu dostalo z nevidomé štědrosti náhody. Právě u Karla IV., je­ muž nacistická historická pseudověda vytkla - nejvýrazněji v knize Piitznerově - nedostatek tvořivosti, nutno položit ddraz na jeho duchové základy, které jsou nezfalšovatelným kritériem v dilematu, pokud tento panovník byl naplňovatelem a dovršitelem starších vývo­ jových předpokladd a pokud představoval ducha naplněného novým myšlenkovým obsahem. Duchová stránka je pro vlastní ocenění jeho osobnosti ddležitější snad ještě než u panovnílal jiných. 14

Postihnout takovýmto zpdsobem zjev Karla Iv. není však úkolem jednoduchým. Ve své práci měl jsem ovšem předchddce. Profil panov­ níka, který tolik pozornosti věnoval záležitostem duchovým jako Ka­ rel Iv., musil chtě nechtě lákat k výkladu i po stránce, po níž se chci jím obírat já v přítomné práci. Už nejstarší náš v plném slova smyslu his­ torický spis o Karlu Iv. "Historia o císaři Karlovi toho jména čtvrtém, králi českém, sepsaná a nově vydaná od M. Prokopa Lupáče z Hlava­ čova" z r. 1584 zastavil se zvláštní závěrečnou kapitolou u duchového díla Karlova, všímaje si nejen výsledkd, ale i jeho kořene, silného kul­ turního cítění tohoto císaře. A po Prokopu Lupáčovi každé takrica vy­ psání, které si vzalo za úkol postihnout jeho panovnický profil v po­ někud širším měřítku, vracelo se znovu a znovu k jeho zásluhám na poli české, příp. šíře středo- a západoevropské vzdělanosti. Nemělo by smyslu vypočítávat na tomto místě všechny práce, doličující rozkvět věd a umění v zemích, jimž vládla moudrá ruka Karlova, a pří­ zeň, kterou Karel těmto vědám a uměním v štědré míře prokazoval. Většina těchto prací podávala ale po výtce obraz vnější, hcíce spíše to, co pod vládou Karlovou nebo přímo z jeho iniciativy vzniklo, a po­ nechávají stranou to, z čeho toto dílo panovnické vznikalo, tj. právě ducha Karlova. Víme dosti už dnes o založení a prvním vývoji pražské univerzity, víme o podnětech, jež Karel dával svým historikwn Při­ bíku Pulkavovi z Radenína, Beneši Krabici z Weitmile a Giovannimu Marignollimu, i jiným duchovním tvflrcdm, jako byl Jan ze Středy či lékař Bartoloměj Klaret, víme o jeho mecenášské přízni, prokazované velikému Mistru Theodorikovi z Prahy a jiným výtvarným umělcwn současným, kteří spolu s ním vytvářeli tehdy slávu českého umění go­ tického, víme o jeho podnicích stavebních a stavitelích i sochařích, víme o jeho nadání, jež napomáhalo vytvářet vysokou kulturu hudební v Čechách XIv. věku, víme o ochraně, již poskytoval náboženským du­ chdm reformního charakteru Konrádu Waldhauserovi a Miličovi z Kroměříže, víme o jeho stycích s prvními představiteli západoev­ ropského humanismu Colou di Rienzo a Franciscem Petrarcou a víme ještě o mnoha dalších věcech, jež nebudu tuto vypočítávat, abych neplýtval místem. Ale poměrně málo toho víme o tom, co se skrývalo v Karlovi samém a čím tento panovník žil ve chvílích meditativní samoty, které tak miloval. Několikrát byl vydán vlastní životopis Karldv1 , byly vydány souborně i jiné jeho spisy2, o vnitřní rozbor

15

autobiografie pokusil se však hlubším záběrem pouze Jakub Pavel ve svém - stručném ovšem - poznámkovém doprovodu k poslednímu vydání jejího novočeského překladu a úkol, postihnout na základě všech jeho děl celkový duchový profil Karldv, nezlákal dosud, bohu­ žel, vdbec nikoho, ač není pochyby, že je to úkol velmi vděčný a pou­ člivý. Podobně pak nedostalo se soustředěnější pozornosti duchu Karlovu ani ze strany oněch badateld, kteří v posledních letech vě­ novali soustavnou práci ediční a badatelskou prvním zábřeskdm humanismu na pddě severní a střední Evropy, vydávajíce ve velikém, Konradem Burdachem řízeném souboru "Vom Mittelalter zur Refor­ mation", texty i úvahy, odnášející se k stykdm Coly di Rienzo a Fran­ cesca Petrarcy s jejich zaalpskými přáteli (v tom i s Karlem Iv.}, k známé skladbě Jana ze Žatce "Der Ackermann aus Bohmen", spisdm Jana ze Středy a jeho okruhu a vzniku spisovné novodobé němčiny. 3 Tu byl obraz osobnosti Karlovy povětšině pohlcen zřetelem k literárním protagonistdm v jeho okolí, kteří byli vlastním předmětem učeného bádání. Jediné, co lze nazvati vskutku po právu vážným pokusem o proniknutí ducha Karlova, je studie J. B. Nováka o jeho patriotismu4• Ale to je - pochopitelně - úvaha příliš jednostranná, než aby mohla postihnout celý ráz a zaměření ducha Karlova, byť i jen v tom úže vy­ mezeném rámci, který jsme si vytkli shora. Pokus Steinherzdv, osvětlit tvář Karlovu "Zrcadlem knížecím", které tento badatel vydal 5, zdstává pak zatím - jak ještě uslyšíme - postaven na základech pochybných. Není ovšem pochyby, že postihnout obrysy ducha Karlova - byť i, jak znovu zddrazňuji, v dosti vymezeném rámci - není snadno. Vlastní základna, z níž badatel chtě nechtě musí v tomto případě vy­ jíti, jsou zmíněné již jeho spisy. Ale už tu naráží historikova práce na jisté obtíže. Při několikrát zmíněné již autobiografii Karlově zdstává vlastně dosud nerozhodnuta otázka, pokud je Karel Iv. jejím autorem sám a pokud byla sepsána autorem cizím, snad podle nějakých zá­ piskd či výpovědí panovníkových.6 Podobná nejistota o rozsahu au­ torstvíKarlova trvá i při jeho tzv. ,,Moralitates" čili podle staročeského překladu - ,,Skládánie veliké múdrosti a strachu božieho skrze téhož ciesaře šlechetného a krále českého, jímžto učí krále i kniežata i všecky obecně".' V Karlově legendě o sv. Václavu8 opět třeba přihlédnout k tomu, do jaké míry byl její text vázán tradiční úctou k hagiografic­ kému podání staršímu9, a mluvíme-li o účasti Karlově při sepsání

16

korunovačního řádu králfi českých, nutno zdfiraznit, že to byla účast velmi úzká, protože jinak text tohoto korunovačního řádu je z největší části vzat ze starého korunovačního řádu králfi římských 1°. Ještě spletitější nesnáze však poutají krok historikfiv tam, kde tento opouští vlastní literární dílo Karlovo a vkračuje v okruh prací ci­ zích, na nichž se Karel Iv. podílel pouze svou inspirací či úchvalou a jež přece k pochopení jeho duchovního stanoviska jsou namnoze neméně nutny než jeho sepsání přímá. Jsou to jednak historická díla, jež vznikla z popudu císařova a pod jeho ochranou, resp. literární produkce jím inspirovaná a chráněná v6bec - jednak rozličné akty vy­ plývající přímo z jeho panovnické činnosti, ať už to byly pouhé listiny či rozsáhlejší vynesení zákonodárné povahy, jako byl neuskutečněný svod českého práva veřejného i soukromého, známý pode jménem ,,Majestas Carolina", základní ústavní zákon h'še římské národa ně­ meckého, označovaný obvykle co „Zlatá bula" Karlova, a jiné kusy toho druhu. Pokud jde o skupinu prvou, je známo, že Karel Iv. zasaho­ val ne bezvýznamně např. do kroniky pražského kanovm1ca Beneše Krabice z Weitmile, 11 jemuž nejenom poskytl některé materiály pro jeho vyprávění, ale dal patrně i k dispozici svou prve zmíněnou auto­ biografii. Ještě větší podíl pak, jak se zdá, měl císař na díle vlastního svého dvorního historiografa Přibíka Pulkavy z Radenína, 12 takže ně­ kteří badatelé novější mluví o této kronice přímo jako o práci jeho a Přibíka Pulkavu označují jako spolupracovm1ca Karlova 13• O účasti na kronice Giovanniho Marignolliho 14 hovoří list Karlfiv, který je pře­ deslán tomuto sepsání. 15 Pokud jde o listiny a rozsáhlé zákonodárné akty, jimiž se Karel Iv. projevoval jako panovník, je opření o ně v našem případě poněkud technicky ztíženo tím, že listiny ty byly publikovány namnoze pod docela jiným zorným úhlem, než v jakém se na ně díváme my. Nám zajisté nejde o ty konkrétní údaje, které měli především na zřeteli jejich vydavatelé, resp. vydavatelé regest, určujících jejich obsah (např. o vesnice či dfi.chody, které Karel Iv. daruje určitému klášteru, nebo o povýšení nějakého bohatého měšťana do stavu šlechtického, výši a zpfisob pokuty na ten či onen zločin stanovené apod.), nýbrž spíše o všeobecné úvahy o pfivodu moci panovnické, o poslání skuteč­ ného vladaře, o pověření králfi Prozřetelností atd., se kterými se setká­ váme hlavně v listinných arengách a jež namnoze - právě pro svou

17

všeobecnost - zveřejňovatele těchto listin nezajímaly. 16 Další obtíž spočívá v tom, že badatel je tu namnoze odkázán nikoliv na listinné originály, nýbrž na kusy, které se dochovaly pouze ve formulářových sbírkách, vzešlých z kanceláře císařské a není nikterak jisto, že ten či onen kus skutečně z kanceláře císařské vyšel jako listina císařem apro­ bovaná a že se tu nejedná jen o prostý stylistický koncept, který třeba císaři ani na oči nepřišel a představuje výhradně myšlenkový majetek a stanovisko některého ze stylistů v jeho službáchll. A konečně klade se tu - podobně jako na prve zmíněných historických pracích z Kar­ lova okruhu - neodbytně otázka, jaká vzdálenost dělila vlastní autory těchto písemných památek od myšlení Karlova: zda stanovisko jejich se přece jen nějakým odstínem, jehož odstranění císař sám při všeobecnosti těchto projevfi nepovažoval za nutné, nelišilo od stano­ viska osobnosti, o kterou nám především v naší úvaze jde. Ale mám za to, že všechny tyto potíže - jakkoli si je přiznávám, ne­ jsou tak závažny, aby mohly vytčený úkol - zachytit myšlenkový svět Karlfiv v jeho hlavních rysech, určujících jeho postavení v světě jemu současném i v dalším vývoji evropského myšlení - ohrozit v jeho základech. Každý historik musí počítat s tím, že některá linie jeho obrazu stane se poněkud neurčitou či méně určitou rezervami, kte­ rými musil její platnost ztlumit. (Dvojnásob se to jeví, jde-li o pokus postihnout podobu nikoliv vnější, nýbrž vnitřní, duchovou.) To však neznamená, že by obraz ten pozbýval na své autentičnosti. Historie bitvy na Bílé hoře neztratí přitažlivost pro diváka, ani když vyprávějící nebude mu moci zodpovědět otázku, vstoupil-li Buquoy v zápas vě­ domě a úmyslně či byl-li do něho stržen spíše náhodou, bez rezervy. Historik musí prostě využít všech svědectví a možností, jež s osvětle­ ním jeho tématu se nabízejí, i když hodnota jejich je nestejná - za předpokladu ovšem, že kvalita dokladfi bude náležitým zpfisobem vytčena a uplatněna. Ve vlastním zpracování materiálu z pramenů získaného otvíralo se mi několik cest: Bylo možno především sledovat růst ducha Karlova geneticky, to jest řadit za sebou svědectví jeho duchového života, jak je nesl za sebou proud času - podle dat, jimiž jsou provázena, nebo k nimž je lze přiřadit. To by byl postup pro historika snad nejpřiroze­ nější, jehož výhoda by spočívala hlavně v tom, že by nepředstavoval Karla jako zjev statický, nýbrž jako zjev vlastního pole historikova: 18

prostoru časového, podléhající proměnám doby uvnitř i navenek. Bylo možno však také se pokusit o portrét ducha Karlova jaksi v ko­ nečném jeho utváření: dovršený a ustálený alespoň v hlavních jeho obrysech a postihující Karla jako určitý myšlenkový typ. Výhodou to­ hoto postupu je, že překonává snáze nedostatek pevných zpráv, se kterými jinak zápasí historik, usilující o postižení vnitřního mstu hr­ dinova, a že brání zvrátiti se v h'čení psychologické, jímž se tak často nahrazuje líčení světa myšlenkového. Ale bylo možno volit jakousi syntézu obojího postupu nebo, chcete-li, kompromis mezi jedním i druhým zpdsobem zpracování, spočívající v tom, že práce hledí zachytit, alespoň v jakémsi souhrnu, hlavní předpoklady, jež pro ko­ nečné utváření duchové osobnosti byly dány jejími životními osudy. Tu uchovává se celistvost duchového obrazu, nezbytná pro zřetelnější zařazení zjevu Karlova v perspektivy myšlenkových dějin XIv., příp. XV. věku, ale zároveň se postihuje obraz ten v plném slova smyslu historicky, tj. jako cosi ne od počátku daného, nýbrž vznikajícího a postupem času se rozvíjejícího. Rozhodl jsem se v podstatě pro tento posléze dotčený postup. Arci doplnil jsem jej ještě tím, že, abych zvýraznil jednotlivé rysy ducho­ vého zjevu Karlova, použil jsem dalších osobností, které svým vyhra­ něným duchovním charakterem obrážejí zřetelněji myšlenkovou zá­ kladnu tohoto panovníka, její příbuzenství a její odpory. Uvedl jsem Karla v jakýsi posmrtný rozhovor se svatým Augustinem, s Tomášem Akvinským, s Dantem, Marsiliem z Padovy a s jeho humanistickými současm1cy, sleduje postupně v jednotlivých kapitolách, jak se vyvíjel jeho poměr k nim, pokud se s nimi myšlenkově sbližoval a pokud se opět jeho názory s nimi rozcházely. Práce moje byla po této stránce připravena některými drobnějšími studiemi, které jsem zpracoval, než jsem přistoupil k napsání této knihy - v tom jmenovitě mou statí „Karel Iv. a humanismus", napsanou pro sborník „Karel Iv. a jeho doba", který pdvodně za redakce Josefa Šusty, po jeho smrti za re­ dakce K. Stloukala a V. Chaloupeckého, ohlásilo nakladatelství Sfinx, článkem „Svatý Augustin u Karla Iv.", uchystaným kdysi pro 1. číslo ,,Časopisu pro dějiny duchové", a přednáškou „Karel Iv. a Dante", při­ pravenou pro přednáškový cyklus pražského Istituto di cultura ita­ liana 1948. Avšak v mojí knize se dostává článkdm těm, zpracovaným jinak odděleně a bez zřetelnější vnitřní souvislosti, pevného scelení: 19

stávají se články práce, jejímž cílem je postihnout ne pouze jednu stránku osobnosti Karlovy, jediný kořen jeho myšlenkového zjevu či jediný proud jeho sympatií resp. odporu, nýbrž osobnost celou, aspoň v těch hrubých rysech, v nichž je dnes pro historika postižitelna. Po­ kusil jsem se v závěru také ukázat, jaké ohnisko představoval Karel rv. sám pro naše dějiny duchové: jak z jeho myšlenkové základny vyrds­ talo i jeho konkrétní dílo politické i jeho odkaz pokolením dnešním. A toto vyvrcholení knihy, tuším, nejzřetelněji ukazuje, že vlastně jen neveliká část jejího pfidorysu byla dotčena vzpomenutými právě pra­ cemi přípravnými. Závěrem budiž mi dovoleno ještě jednou se vrátit v duchu na pfidu svého domova, z jejíchž kořenil mfij "Karel Iv." vyrdstal. Jako jiné své knihy historické a beletristické, i tuto práci připisuji jednomu z lidí, kteří podstatným zpfisobem vytvářeli vlastní mfij život. Byl to mfij učitel náboženství v třetí až páté třídě obecné školy P. Fr. Pánek, poz­ ději katecheta ve Velvarech, zhubený v lednu r. 1941 v Dachau krvežíz­ nivou nacistickou smečkou. P. Pánek, který byl nejen mým učitelem náboženství a později i latiny, ale i vzácným uvaděčem v poezii kořene Zeyerova a v kulturní minulost, tvořící nezbytné pozadí tohoto bás­ nictví a základnu pro jeho chápání, přispěl opravdu podstatnou mě­ rou k tomu, že před mými duševními zraky jako chlapce vyrdstal k poutavější barvitosti stín velikého panovníka, který se mi zdál ulpí­ vat na starém kamení dražických zřícenin či upadajícího zámeckého kostela benátského. Přispěl však také - alespoň nepřímo - k tomu, že po dlouhých letech jsem se vzepjal na obranu tohoto stínu, tak úzce srostlého s mojí představou domova, ve shora již zmíněné knížce "Doba Karla Iv.", - neboť právě přI1dad neohroženého kněze mě posi­ loval tam, kde jiní radili k opatrnosti. Dedikace moje je skromnou odezvou toho, čím jsem povinen P. Františku Pánkovi.

20

(I)

PERSPEKTIVY RODU A MLÁDÍ RUTNÍK, KTERÝ SE VYDÁ do minulosti za duchovým zjevem Karla rv., stanuv na počátku své pouti, obrací se mimoděk pohledem nazpět k rodovým kořemlm tohoto panovníka, aby v nich hledal ptlvod ne-li přímo myšlenek, naplňujících tento duchový zjev, tedy aspoň intelektuálních dispozic a skloml, které do jisté míry spolu­ určovaly později směr i ráz jeho myšlení, cítění i projevd. Široký prostor se tu otevírá před očima poutníkovýma, ať už se za­ dívá na stranu Karlova otce, nebo ať spočine na bohatě větvitém rodu jeho matky. Až ke Karlovi Velikému - alespoň po přeslici - vedl svou genealogň hraběcí ddm, který se v 13, století přiženil z Limburska do Lucemburska - a ještě v hlubším šeru dávnověku, za prahem doby historické, ztrácely se počátky královské dynastie přemyslovské. Co postav nejmznějšího životmno poslání - panovru1ctl, biskuptl, světcd, rytím, křížových bojovníktl atd. slévalo se v hustých řadách předkd Karlových a co historie evropského lidstva bylo zachyceno v tomto proudu lidí, táhnoucím se přes řadu století nazpět! Jak mocné pouto tradice musila představovat pro Karla tato rodová minulost a jak zá­ važně musila pdsobit na sklony, rytmus a vdbec utváření jeho vnitř­ ního života! To nebyly ostatně jen dva proudy rodové, které se tu setkávaly v rodových kořenech pozdějšího našeho Otce vlasti. V krvi Karlově se mísily proudy ras, namnoze dosti vzdálených. 1 Byl-li už rod jeho otce, svými kořeny utkvělý po století právě v oblasti na rozhraní mezi državou francouzskou a národní državou německou, zřejmě rodem 21

spojujícím v sobě nejenom dvojí, dost odlišný typ tělesný, nýbrž i dvojí temperament a charakter: francouzskou chevaleresknost a pohybli­ vost s více méně snovou romantikou německou - byl tím složitější vnitřně bohatý kmen přemyslovský: K slovanskému základu, jehož síla byla v minulosti posilována hojnými sňatky s nevěstami z kníže­ cích rodin okolních slovanských kmen-O. i velmožských rodin domá­ cích, přistupovaly tu příměsky netoliko krve německé, kterou uplat­ nila v této dynastii řada německých princezen až po Karlovu bábu Gutu čili Jitku Habsburskou, ale i krev rodin románských, ba i krev pfivodu mongolského, pronikající sem jmenovitě ze strany dyn astie arpádovské - naposled Karlovou prabábou Kunhutou, po matce z uherských král-O.. Už u posledních Přemyslove-O. - jmenovitě u Vác­ lava Il. - vyzařovala tato složitost rodové krve jakousi zvláštní, ze­ sílenou citlivostí, zvláště k rozličným podnětfim kulturním. Jako by složitost prvkfi, mísících se v rodové krvi, stupňovala schopnost po­ rozumět životním útvamm nejrozličnějším, ba přímo si vyžadovala takové útvary, dychtila po nich, probouzela touhu stále po novém. V podivném paradoxu střetly se tedy v rodových základech, da­ ných Karlovi rv., dvě vlastnosti, resp. dva sklony, jež se zdají jinak na­ vzájem se vylučovat: vědomí jisté vázanosti rodové, a v něm zakotvené silné cítění tradiční na jedné straně - a jakási živá kulturní zvídavost upínající se k myšlence pokroku a sledující se zvýšeným zájmem nové cesty tvoření a vfibec života lidského. Avšak to nebyl jen rys, utkvíva­ jící v rodových základech Karlových: I doba jeho - xrv. století - nese podobný paradoxní ráz. Na jejím obzoru se znovu objevují myšlenky a útvary životní, které připomínají naléhavě minulost, ba mohli by­ chom říci: dávnou minulost - a které přece zároveň jsou už předzna­ čením nové epochy vývojové. Jako by v odpověď na známou, koneč­ nou formulaci, kterou dal duchovým tendencím staršího středověku Bonifác VIII. heslem „quod potestas temporalis subditur spirituali" ( ,, že moc světská jest poddána moci duchovní") vynořuje se myšlenka obnovy starého římského impéria a duchového prostředí starově­ kého, v jejímž romantismu se rýsují východiska věku nového. Za Bo­ nifácem VIll. přichází, jak ještě uslyšíme, Dante, za Dantem Marsilius z Padovy a za Marsiliem z Padovy Cola di Rienzo a vlastní otec novo­ dobé Evropy Francesco Petrarca s družinou prvních humanistfi. Je­ jich tváře jako by současně byly ozářeny světlem zapadajícího slunce 22

starého antického Říma i světlem pozvolna na druhé straně se ro­ zednívajících nových století, jejichž duchová sféra měla se pak roz­ prostřít až do našich dnd. Jsou opravdu na vrcholu kulturního údobí, označovaného běžně jako středověk2 - kam doléhá ještě zář světa kdysi středověkem zatlačeného a kam nesou se už také první paprsky života, který později pohltil ve svém prostředí pestřivý ruch středově­ kého lidstva. V poutajícím dvojsvětle, které ozářilo duchy, jako byl Dante, Cola di Rienzo, Petrarca a jiní členové skupiny, o níž jsme se právě zmínili, objevuje se do značné míry i první Lucemburk, který opravdu proni­ kavě zasáhl do současných dějin evropských - děd našeho Karla Iv., Jindřich VII.3 Tento nepříliš mocný porýnský hrabě, který jako penzi­ onář a lenm1c francouzské koruny neváhal kdysi zaslíbit se Filipovi Iv. Sličnému uprostřed jeho osudového boje s Bonifácem VIII. pomocí a věrností, nenastupoval r. 1308 na trun králd německých resp. řún­ ských s úzkými ambicemi osobními, jež provázely při vstupu na tento stolec jeho předchddce: Rudolfa Habsburského, Adolfa Nassavského a Albrechta I. Snad pod vlivem duchového prostředí pařížského, které znamenalo proň nejen po stránce politické, ale i po stránce kulturní vlastní životní ohnisko jeho a v němž na počátku 14. století literární obránci a pomocníci Filipa Iv. Sličného v čele s Pierrem Dubois obra­ cejí svdj zřetel k pobledlé koruně římské, sníce po vítězství svého krále nad pyšným Bonifácem VIII. o tom, že by tento diadém měl sta­ nouti na hlavě panovníka z rodu Kapetova jakožto nejmocnější dynastie souvěkého křesťanstva - staví svou vládu plně pod ochranu myšlenky imperiální - myšlenky silné, k novému lesku přivedené au­ tority císařské, ,,sacri imperii romani" - ,,svaté řise římské". nebaže i jemu šťastný osud položil takr1ca k nohám několik šťastných příleži­ tostí, kterými mohl vskutku podstatně rozšířit nevelikou oblast vlastní své moci rodové, jako to učinil Rudolf Habsburský, Adolf Nassavský i Rudolfdv syn Albrecht - nedal se odvrátit od této myšlenky, která znamenala nepochybně zároveň jakýsi krok nazpět, k velikým poku­ sdm středověkých císařd z německé krve o obnovu staré řise římské, i krok kupředu, do myšlenkového ovzduší, jehož představitelem se měl stát především Cola di Rienzo a Petrarca, ale i Marsilius z Padovy, William Occam aj. Ani rozhodnutí vyhovět nabídce českého panstva a vyššího duchovenstva a vyslat do Cech svého jediného synka, aby tu 23

položil základy novému rozvoji rodové moci lucemburské, nedovedlo ho svést z veliké cesty, kterou hned v počátcích svého panování dfi­ razně a hlasitě si vytkl jako cíl a která vedla do Říma, za leskem nej­ vzácnější koruny soudobého křesťanstva. Není ovšem pochyby, že tento mocný a patosu nepostrádající ná­ stup Jindřicha VII. za diadémem císařským nebyl jen rozletem více méně snového rázu, odpoutávajícím se od konkrétní pfidy a nesoucím se za přeludem nedosažitelným. Je dosti svědectví, která nasvědčují, že prvý Lucemburk na troně římských kráhl spojoval se svou jízdou a ko­ runovací římskou naději velmi reálného vzezření: že opíraje se nikoliv nevtipně o pomoc Klimenta V., znedfivěřilého př11išnými nároky fran­ couzských králfi a hledajícího protiváhu jejich vzrostlé moci, i o touhu po míru a po nadstranické autoritě v prostředí italském, rozvráceném ustavičnými boji většinou illegitimních uchvatitelfi moci, doufal do­ s(ci s hodností císařskou i plnější a významnější váhy pro řešení sple­ titých záležitostí tehdejšího Německa, pro boj o vlastní svou rodovou budoucnost. - Přesto však nelze plánu upřít romantických rysů, ba nutno připustit, že rysy ty jsou jeho rysy základními a vytvářejí jeho charakter. V tomto smyslu je také chápe a vítá zejména ona skupina protagonistfi souvěké Itálie, které jsme se dotkli výše a která připravo­ vala první cesty mocnému proudu, ovládnuvšímu později duchové dějiny západoevropské pode jménem renesance, resp. humanismu. Je dosti známo, jak úzce se přimkl k Jindřichovi VII. veliký básru1c 4 ,,Božské komedie" Dante Alighieri. Nebyly to jen naděje, spínající po­ litického vyhnance strany „bílých" guelffi ve Florencii s novým císa­ řem jako ochráncem jeho politického tábora, jež založily tento těsný vztah. Dante, který pravděpodobně v téže době, kdy Jindřich VII. ještě jako hrabě lucemburský dlíval v Paříži, pobýval v hlavním městě fran­ couzském a sál do sebe myšlenkové proudy v něm se ozývající, byl blí­ zek císaři i vnitřně svým myšlenkovým základem. Přicházel-li Jin­ dřich VII. do Itálie, aby tu rozvinul síly onoho posvátného „Romanum imperium, quod umbra alarum suarum omnes alios seculares princi­ pes protegit et excedit" (,,říše římské, která stínem svých křídel chrání a předčí všechna ostatní světská knížata"), 5 přesvědčen o tom, že bož­ ský zákon káže, aby každý tvor byl poddán římskému císaři6 a že „všichni králové a knížata mají (ho) býti poslušni a napomáhati mu k udržení práv ŘI'še"7 - byly to všechno myšlenky, které živě odpoví24

daly velikému snu Dantovu o obnovení římského impéria a se kterými se setkáváme v rozvinutých formách v jeho traktátu "De monarchia", psaném ostatně podle některých přímo pro Jindřicha VII.8 Není proto divu, vyhradil mu i v onom empyriu blažených, jehož obrazem se uzavírá slavná „Božská komedie", místo co nejčestnější. Když v XXX. zpěvu velepísně básník, doprovázen Beatricí, vstoupil do této říše blažených, aby vlastníma očima nazřel tu do nejvyšších tajemství celého života, upozorňuje jej jeho pru.vodkyně: „In quel gran seggio a che tu gli occhi tieni per la corona che gia.v'e su posta, prima che tu a queste nozze cení, sedera l'alma che sia piu agosta dell'alto Arrigo, ch'a drizzarre Italia verra. in prima ch'ella sia disposta... " 9

A právě toto přátelství Dantovo, jež, vyzdvihujíc Jindřicha VII. na nejvyšší místo v nebesích, proklíná zároveň prudce jeho nepřáteleukazuje nejjasněji dvojí světlo, ve kterém se nám zjev Jindřicha VII. jeví. Neboť Danti\v veliký sen o světské, moci duchovní nepoddané a přímo z Boha vycházející monarchii římské, který je pevným zákla­ dem tohoto vztahu, znamená - při všem svém romantismu obráce­ ném do minulosti v té době už skoro nepostižitelné- přece jen jakýsi světelný proud na cestu do budoucna: z něho budou vycházet du­ chové, jako byl Cola di Rienzo, Francesco Petrarca a jiní, se kterými se ještě setkáme v dalším našem vyprávění, a k němu se bude v duchu na nejednom místě vracet vývoj, který na místo hesla o podřízenosti moci světské moci duchovní postaví heslo suverenity světského státu a jeho moci. A byl-li Jindřich VII. tak blízek tomuto snu, lze jistě právem říci, že také on stanul na onom duchovním rozmezí, na němž stanul v ději­ nách západoevropského lidstva básník "Božské komedie" se svou úvahou o univerzální, světsky založené řl'ši římské. V poněkud jiném osvětlení snad než děd Karla Iv. ze strany otcovy objeví se nám jeho děd ze strany matčiny- český Václav n. 10 Už to je jistě charakteristické, že chvála tohoto krále se ozývá nikoli ze strany duchi\, jejichž dílo vyzařovalo do daleké budoucnosti, nýbrž spíše ze strany básníki\, představující po výtce přítomnost, ba dokonce kon­ zervativní pi\du přítomného světa, spjatou pevněji s časy minulými

25

než s dalším vývojem. Vystupuje-li ve věnování básně Ulricha z Eschenbachu "Wilhelm von Wenden" Václav II. v nejvyšších super­ lativech jako n Wenzelab, des hoesten kiineges kint, der under krOne u wart bekant von Beheim, Otacher, genant, daz beste glit der kristenheit"

resp. jako kiinec Wenzelabe vom saelegen hOs oder vom saelegen lande' 11

- a velebí-li jej neznámý skladatel básně o křížové výpravě lantkrabí Ludvi1ca Pobožného jako nkunic sO demOtigen hi gewalde sO gar gOtigen allen IOten, ... der nie Of erden si geboren hie" 12

- jsou to hlasy tradičního dvorského minnesangru, který v této době už vyžíval poslední své květy - stejně tak jako hlas Jindřicha z Míšně zvaného Frauenlob, jenž velmi želel předčasného odchodu Václavova z tohoto světa. 13 Naproti tomu Dante, jehož posmrtný paian na Jin­ dřicha VII. jsme právě slyšeli, přijímá Václava II. se značnou nevlíd­ ností. Vzpomínaje v V II. zpěvu "Očistce" Václavova otce Přemysla Otakara IT. vytýká, že nnelle fasce Fu meglio assai che Vmcislao, suo figlio, Barbuto, cui lussuria ed ozio pasce..." 14

a ještě jednou obrací touž výtku proti Václavovi v XIX. zpěvu „Ráje", bera jej sice v ochranu proti jeho protivníkovi Albrechtu I. Habsbur­ skému, 15 ale zároveň vyčítaje, že v budoucnosti s pohrdáním Vedrassi la lussuria e il viver molle Di quel di Spagna e di guel di Buemme" Che mai valor non conobbe, ne volle" 16

26

Ale i vlastní duchové dílo Václavovo - v tom zejména známé jeho tři lyrické skladby"Uz hoher aventiure ein siieze werdeheit","Sit daz der winter hit die bluomen in getin" a"Es taget numizen sch�ne" 17 - uka­ zují historikovi, pozorujícímu jeho zjev a jeho dobu, spíše nazpět, do času sladkého minnesangu, takže mohla dokonce vzniknout učená diskuse, jsou-li dílem Václava II. či Václava I. A přece není pochyby, že i u tohoto panovm1ca, který jistě spíše než Florencň Dantově byl blízek Florencň hrdě vzdorující císařské autoritě pod Jindřichem Vll . 18 - setkáváme se s duchovými rysy, připomínající naléhavě duchové podoby namnoze dosti vzdálené budoucnosti. Vá­ clav II. arci nebyl tak blízko Paříži jako mladý hrabě lucemburský, který r. 1308 byl povznesen na tnln králd římských, a nepronikl proto také tak hluboko v duchové ovzduší, které toto město v evropském ži­ votě intelektuálním na rozlomu 13, a 14. století představovalo. Není však neznámo, že i Václav II. se cítil tímto ohniskem tehdejší evropské vzdělanosti živě přitahován a že s ním navazoval živé jak duchovní, tak politické styky. Kronika zbraslavská vypravuje, že když se r. 1292 čeští opatové cisterciáčtí ubírali do Francie ke generální kapitule řá­ dové, dostalo se jim od krále peněz, aby za ně nakoupili knih pro nově založený klášter zbraslavský. 19 Jiný soudobý literární kus, veršované skládání německého básníka Heinricha von Frieberg (Vrieberck),20 líčí - s výmluvným spočinutím na okruhu a nomenklatuře rytířské pověsti francouzské21 - jak mocný člen Václavova dvora, pan Jan z Michalovic, podnikl v téže době asi jako opatové cisterciáčtí zájezd do Paříže, aby tu na rytířských turnajích dopomohl ke cti českému jménu. A zejména v době velikého, osudového zápasu mezi Václa­ vem II. z jedné a papežem Bonifácem VIII. a římským králem Albrech­ tem I. z druhé strany, v posledních letech panování Václavova došlo k živému sblížení mezi papežským dvorem a dvorem pařížským, když král Filip Iv. Sličný octl se v podobném rozhodném konfliktu se stolicí papežskou jako král český. 22 Známá německá rýmovaná kronika Ota­ kara Štýrského, vyprávějíc o králových úvahách před nastoupením boje s římskou kurií a habsburským švagrem,23 vkládá Václavovi do úst slova, která se dokonce zdají nasvědčovati, že Václav a jeho okolí osvojili si alespoň do jisté míry i onu argumentaci, kterou proti pyš­ nému Bonifáci V III. příp. proti jeho málo impozantnímu německému vazalovi uplatňovali francouzští legisté, obklopující Filipa Iv., a která

27

se stala, jak jsme již slyšeli, základem resp. myšlenkovým východis­ kem netoliko Jana z Jandunu a Marsilia z Padovy, ale i prve citovaného Dantova traktátu "De monarchia". 2e pak zpráva Otakara Štýrského není zcela vymyšlena (i když konkrétní zařazení její je nepochybně nesprávné),24 ukazují Václavova jednání a jeho postup, který živě kon­ trastuje se zbožností, dávanou jinak tímto vzdělaným panovníkem na odiv. Ostatně styk Václava II. s budoucím vývojem evropského lidstva nedál se toliko přes Francii a Paříž: i s vlašským prostředím sblížil se děd Karla Iv., jak známo, dosti úzce a vedle zmíněné již pomoci v pod­ nikání hospodářském byla to i pomoc soudobého právnictví vlaš­ ského, připravujícího svým ddrazem na právo římské pozvolna cestu nejen široké recepci tohoto právnického základu, ale vdbec antické kultury římské v evropské renesanci a humanismu, jíž užil vydatně při budování vnitřního života své rozsáhlé řI'še. Duchové dědictví děda ze strany otcovy i děda ze strany matčiny bylo ovšem u Karla Iv. od vlastní jeho duchovní základny odděleno dost značným přeryvem časovým. Karel Iv. nepoznal ani jednoho, ani druhého z těchto svých předkit Když se narodil, byl Jindřich VII. již tři léta a Václav II. dokonce 11 let za hranicemi světa živých. U rodiči\ pak stěží mohl Karel Iv. poznat něco, co bychom mohli nazvat pokra­ čováním odkazu pokolení předcházejícího. - Jan Lucemburský přI1iš záhy se musel vzdát naděje, že nastoupí po svém otci na tri\n králi\ římských, a myšlenka imperiální, která dodala tak mocného vznosu osobnosti Jindřicha VII., u něho nemohla zaznít. I jeho dobrodružný pokus o zřízení velkého panství v severní a střední Itálii, o kterém ještě bude řeč v dalším, třeba snad měl v pozadí plány nikoli nepo­ dobné plándm otce Janova, nevázal se nikterak k ideám, které spojily kdysi Danta s Jindřichem VII. - naopak: neváhal v snaze o úspěch spo­ jit se úzce s kurií papežskou a vystoupit s praporem guelfským. Je jistě příznačné, že tento Lucemburk, jehož kdysi Dante - ve chVI1i, kdy měl přitrhnout za svým otcem do Itálie se zbrojnými houfy z Čech a z ŘI'še - nadšeně vítal jako Ascania, syna Aeneova, 25 jevil se pokračo­ vateli Dantova snu o obnově římského impéria a vlastnímu otci evrop­ ského humanismu Francescovi Petrarcovi ve svém boji o zakotvení v severní a střední Itálii jen jako vlk, který prý shlédl s výše Alp bohat­ ství italské země a sestoupil, aby se pod záminkou a tvářností spraved­ livého mírotvorce bohatství toho zmocnil.26 28

A matka Karlova Eliška Přemyslovna - jejíž styk se starším synem byl neblahým vývojem okolností stlačen na časový prostor ještě značně menší, než styk Jamlv s jeho prvním dědicem - mohla z du­ chového odkazu svého otce přenésti na další generaci rodovou ještě méně. Je ovšem pravda, že jejím prostřednictvím - alespoň v počátcích vlády Janovy - uplatňovaly se i pod vládou nové dynastie ve vnitřní i vnější politice bývalého přemyslovského státu zásady a zřetele, kte­ rými se kdysi řídilo panování Václava II. Zejména snahy o vyvýšení moci královské a o opětovné zatlačení šlechty, mocně rozbujelé za neklidných časfi po vymření mužských Přemyslovcfi, hleděla hrdá Přemyslovna prosadit, sotvaže se její choť poněkud upevnil na svém truně, nedbajíc ve svém vášnivém zaujetí pn1iš na to, že bojem o ně ro­ zechvívá nebezpečně sotva položené základy nového panovnického rodu.'J:1 Ale právě toto uplatňování hledisek, jež zatím vývoj politic­ kých poměru u nás učinil - aspoň na čas - bezvýhlednými, uvedlo Elišku Přemyslovnu do těžkých konfliktťt (nakonec nepřímo i s vlast­ ním jejím chotěm) a zpťtsobilo, že poslední Přemyslovna se musela vzdát výraznější účasti na vládě v českých zemích a nemohla myšlen­ kový odkaz otcfiv přenést v živou skutečnost, která by vázala pevněji další pokolení rodové. V ústraní klášterním, mimo ruch pulzujícího života, končila ubohá paní, oloupená o své dědictví otcovské i o své děti, svou životní pouť. A jen nezřetelný myšlenkový odkaz v legendě o její tetě, blahoslavené Anežce Přemyslovně, vzniklé, jak se zdá, pod její záštitou, 28 zdá se na­ svědčovati, že ji nebylo cizí ono ovzduší františkánského spiritua­ lismu, které stanulo zejména v třetím desítiletí 14. věku živě proti papežskému stolci, souznívajíc namnoze s myšlenkami minoritských pokračovatelfi Pierra Duboise, shromážděných okolo Ludvíka Ba­ vora, resp. františkánských spirituálťt, kteří byli učiteli Dantovými a později Coly di Rienzo.29 Ale duchový zjev jak Jindřicha VII., tak Václava II. byl přece jen pří­ liš silný, než aby se jejich dědictví nepřeneslo přes vzdálenost, oddě­ livší jejich dobu od života Karla rv., třebas tu rodová generace mezi dědy a vnukem neposkytla žádoucího mostu v takové míře, jak bylo lze očekávati. Ještě roku 1346 - v době, kdy pod záštitou Klimenta VI. shromáždění německých kurfirstfi v Rhense uvedlo třicetiletého Karla na trun římský proti Ludvíku Bavorovi - žilo jistě velmi mnoho 29

těch, kteří pamatovali slavný nástup Jindřicha VII. za korunou císař­ skou i Václavovo poslední, nepřímé vítězství nad Albrechtem I. a nad Bonifácem V III., a ještě více bylo těch, kteří si oživovali tyto zašlé děje aspoň v duchu. U všech těchto pamětm1cll a pozorovatelll musila se chtě nechtě ozvat v duchu otázka, jak se projeví duchové dědictví těchto předkll u mladého panovníka, vstupujícího v popředí politic­ kých dějll evropských: bude-li pokračovatelem tohoto odkazu do bu­ doucnosti nebo zvolí-li jako svou životní dráhu cesty jiné. Dllležitým činitelem při rozhodování této otázky mělo se státi pro­ středí, kterým nejstarší syn Jana Lucemburského prošel, když jeho dětská mysl počala se chápavěji zabírati do rozličných podnětll, pří­ kladll a myšlenkových perspektiv ji obklopujících. Sotva se lze domnívat, že v mladém Václavovi, nejstarším synu Jana Lucemburského, utkvěla nějaká hlubší myšlenková reminiscence z jeho dětství prožitého v Čechách. :livotopis mladého prince vý­ slovně vypráví, že vrátiv se r. 1333 do rodné země, nenalezl tu „ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého" a že „také řeč českou úplně zapomněl". 30 Tím spíše se musely smazat všechny my­ šlenkové stopy, jež se snad v duši dítěte - vězněného ostatně většinu doby na Křivoklátě - byly vtiskly. Ale v dubnu 1323 povolal Jan Lucemburský necele sedmiletého synka do Francie, kde tehdy dlel sám při dvoře svého švagra krále Karla Iv. Sňatková politika Janova, která byla by ráda rozšířila oporu, získanou kdysi sňatkem krále Karla Iv. s Janovou sestrou Marií, chtě­ jíc získati v okruh svých přátel i mocného strýce králova Karla z Valois, rozhodla se provést tento svllj úmysl sňatkem dětského ještě svého syna a rovněž dětské ještě Blanche čili Blanky, dcery zmíněného právě Karla z Valois z jeho třetího manželství s Mahaut de Chatillon. Sňatek byl také skutečně církevně proveden a mladý český následm1c zllstal již při francouzském dvoře, aby se tu v ochraně své tety, královny Ma­ rie, prosytil kulturou, jež právem mohla tehdy platit za jednu z nej­ vyspělejších v celé oblasti západo- a středoevropské. Kultura, v jejímž středu se mladý Lucemburk octl, byla ovšem pře­ devším kultura rytířská, chevalereskní.31 Francie už od staletí nesla snad nejbohatší tradici této kultury - ve smyslu vnitřním i ve smyslu vnějším. Hrdinové, kteří oživovali svým příkladem romantickou

30

fantazii západo- příp. středoevropského rytíře, byli, jak jsme už za­ hlédli, 32 vesměs francouzského pdvodu, ať už jména jejich byla zko­ molena v prostředích, do nichž nově dolehla, jakkoli. Ve Francii se vy­ vinuly zvykové řády, provázející zrození a vývoj evropského rytířstva, v podobách nejskvělejších a nejvýraznějších - jak pokud šlo o vnější honosné formy turnajové, tak pokud se jednalo o hlubší symboliku rozličných obřadd, znamení atd. A ke království kapetovskému se také obracela pozornost oněch rytím, kteří vycházeli ze svých zemí, aby si po vzoru starých rekd rytířských získali slavnou pověst hrdin­ skou. I u nás byla Francie mladým rytířským ctižádostivcdm zemí za­ slíbenou, a Heinrich von Frieberg, vyprávěje v eposu již zmíněném o výpravě Jana z Michalovic na západ, výmluvně otevírá vlastní děj své básně oslavou hlavního města francouzského: „In Frankriche ein stat Plris in richem wirden ist erkannt" n

Ale pozorujeme-li rytířskou kulturu, jejíž panorama se nám rozvíjí před očima při pohledu na pobyt mladistvého Václava-Karla ve Fran­ cii, neubráníme se dojmu, že je to již kultura v dekadenci. Stačí začísti se jen do některého z obsáhlých rytířských „románd", které v tomto prostředí vznikly - třeba do skládání o Bauduinovi de Sebourg, vzni­ klého někdy z počátku 14. století a zachycujícího nepochybně (alespoň v hlavních rysech) i dobu z třetího desítiletí tohoto věku - abychom postřehli, jak pomalu se krystalické formy starého rytířství rozkládají. Už poloironický tón, který se v básni ozývá, je místy dosti nápadným znamením. Ale ještě výmluvnější je vlastní obsah básně: líčení dobro­ družství, kterými hrdina básník-O.v procházel od chvíle, kdy unikl před zrádným svým otčímem Gaufroiem de Frise do ochrany pána de Sebouran, až do chvíle jeho odplaty nad tímto ničemou. Situace, ve kterých tu zastihujeme Bauduina - když ještě jako bezvousý mladík stává se idolem žen, když se má přihlásit k nemanželskému dítěti dcery svého ochránce, když unáší flanderskou dámu, madame Blan­ che „riche d'avoir et d'amis" a prchá s ní v přestrojení do Němec, když se pak vrací, přestrojen za mnicha, zpovídá matku svého levobočka o jejich milencích atd. - to všechno daleko více než svědectvím kultu křesťanských ctností, který představovalo rytířství na svém vrcholu, je dokladem sexuálně překrvené atmosféry, jaká charakterizuje často

31

kultury úpadkové.34 A že obraz francouzského rytířského prostředí, který zachycuje román o Bauduinovi de Sebourg, nebyl jen náhod­ ným, individuálními sklony zabarveným záběrem ze života této spo­ lečnosti, ukazují nejen další kusy francouzské krásné literatury z této doby -v tom zejména "starofrancouzské zpěvy milostné i rozmarné", známé pod jménem „fabliaux"J5, příp. ukázky ze soudobého fran­ couzského umění výtvarného36 - ale i sám život, který vidíme se rozví­ jet před sebou v skutečných pramenech historických té doby. Ještě když mladičký syn Jana Lucemburského byl přiveden na francouzský dvfir a pak v dalších letech jeho pobytu na tomto dvoře vytryskla ne­ jednou jistě v paměť a hovory současníkd veliká skandální aféra, která hluboce rozvlnila francouzský dvfir r. 1314, aféra tří snach krále Filipa Sličného, z nichž dvě, Marketa, choť nejstaršího syna Filipova Lud­ víka X. Hašteřivého, a Blanche, manželka třetího jeho syna, pozděj­ šího krále Karla Iv.,- byly usvědčeny z cizoložství s bratry Filipem a Gautierem d'Aunai.J7 Ještě prudší a dramatičtější obraz sexu a krve poskytovaly nepochybně -a to už v době, kdy Karel Iv. dlel na fran­ couzském dvoře - zprávy o ženě, která kdysi odkryla nevěru svých švagrových Markety a Blanche, dceři Filipa Sličného Isabelle a jejich cizoložných stycích se sirem Rogerem Mortimerem, vyvrcholivších posléze zavražděním jejího manžela, anglického krále Eduarda II. I to byla ilustrace francouzského života této doby - konkrétněji: života francouzské dvorské a rytířské společnosti -třebaže se děje ty odehrá­ valy povětšině za Kanálem. Nikoli neprávem byla tato kultura zahr­ nuta už v představu "podzimu středověku", máme-li pod slovem „podzim" na mysli údobí prudších barev, dozrání a přezrávání. 38 že i Karel Iv. byl zasažen odrazy této kulturní atmosféry, je pocho­ pitelno. Ještě v pozdějších letech setkáváme se u něho se svědectvími, ukazujícími, jak pronikla doba jeho francouzského pobytu v utváření jeho duše. "V té době, když jsme byli v Lucce" -vypráví několikráte již citovaný vlastní životopis Karldv 39 - ,,dábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem slasti, v nichž se ukrývá, když již dávno před tím jsme jim byli pokoušeni, ale s pomocí boží milosti přece jsme zds­ tali nepřemoženi, sám nemoha, ponukl lidi špatné a zkažené, kteří se ustavičně drželi při našem otci, aby nás svedli s cesty pravé do osidel špatnosti a smilství, a tak svedeni byvše od lidí zkažených, byli jsme zkaženi spolu se zkaženými." Bylo třeba silného vnitřního otřesu, 32

jakým byl pro Karla sen o andělu, který uťal jeho ph"buznému, dau­ phinovi Guigovi de Vienne pohlavní úd, a dotvrzení tohoto snu náhlou smrtí Guigovou, aby Karel svodwn excesivní sexuality se vytrhl.40 Ale už sama skutečnost, že Karel přece jen svoddm - pro šestnácti­ letého mladíka jistě tím účinnějším, že nemohl nevidět, jak i jeho otec jim podlehl - odolal, nasvědčuje dosti zřetelně, že dekadentní rytíř­ ská kultura, vyznívající na francouzském dvoře, si mladého Lucem­ burka nepodmanila plně. Bylo to usnadněno nepochybně také tím, že dvdr nebyl jediným kulturním ohniskem tehdejší Paříže. Zvedala se už od 13. věku vedle pestřivých slavností dvorských a bohatých tur­ najd, jež znovu a znovu k sobě lákaly rytířské příchozí z celé západní a střední Evropy, v blízkosti štíhlých gotických věží Notre Dame nor,4 sláva Paříže a vdbec Francie: pařížská univerzita, 41 poutající k sobě ne­ méně hojné přílivy příchozích než královský palác na ostrově sein­ ském nebo nově stavěný Louvre. Jak pověst - a s tím i přitažlivá síla - vysokého učení pařížského právě v době mládí Karlova se povznesla, ukazuje velmi pěkně bula papeže Jana xxn. z 21. června 1325, beroucí univerzitu tu v ochranu proti přehmatdm některých úředm1cd v radě uchovatele jejich privile­ gií. ,,Parisiense studium" je tu označeno „quasi flumen Dei, repletum acquis scientiarum, ubertate fecundum et velut ad illuminationem gentium institutum divinitus".42 Univerzita pařížská představovala nepochybně vlastní středisko onoho „studia", které jako zvláštní pri­ vilegium národní přiřkl kdysi ve svém traktátu „De prerogativa Ro­ mani imperii" Francouzdm Jordanus z Osnabriicku v náhradu za to, že Němcdm dostalo se císařství a Italdm ddstojenství papežského.43 Takřka všechny středověké církevní řády vypravovaly sem své členy a vydržovaly je tu rozličným zpdsobem, aby mohli čerpat z tohoto ne­ smírného pramene vědění a prospívat pak vlastnímu životu řádo­ vému.44 Nejen králové francouzští ve svém známém sporu s Bonifá­ cem VIII., i papež Jan XXII. výrazně se opřel o její vědeckou pomoc v boji s protivm1cy vypjatých nárokd kuriálních. Rozhodnouti ovšem, zda sláva vysokého učení pařížského připou­ tala i mladistvého syna krále Jana Lucemburského v době jeho pobytu na francouzském dvoře, aby se vmísil do pestřivého a nejrozličnější věk a stav zahrnujícího davu jejích scholárd, je dosti těžko.45 Vylou­ čeno to u čtrnáctiletého, zřejmě však duševně nad tento věk zralého 33

jinocha, jakým byl Karel v posledním roce svého pařížského pobytu, jistě není.46 Z několikrát zmíněného vlastruno životopisu Karlova víme, že si nesl už z dětství významnou lásku ke studiím - ,,amorem studii"47 - a že s nadšením dovedl naslouchat scholasticky zaměřeným a formovaným kázáním.48 A kronika Beneše Krabice z Weitmile, jejíž autor byl jistě dobře informován o životě Karlově v minulosti, 49 vyprá­ vějíc k r. 1348 o založení vysokého učení pražského, výslovně doznává, že Karel založil novou univerzitu „volens, ut studium Pragense ad modum et consetudinem studii Parisiensis, in quo olim ipse in puerilibus constitutus annis studuerat, in omnibus et per omnia dirigeretur et rege­ retur", ,,chtěje, aby vysoké učení pražské se ve všem a po všech strán­ kách řídilo a spravovalo podle zpdsobu a zvyklosti vysokého učení pařížského, na němž v letech svého chlapectví kdysi sdm byl studoval". 50 Os­ tatně zvlášť čestné přijetí, jehož se dostalo později Karlovi rv., když r. 1377-1378 navštívil Francii, ze strany univerzity pařížské, 51 mohlo by, tuším, nasvědčovati, že mezi vysokým učením tím a mezi zestárlým panovníkem bývaly kdysi - v dobách, na něž Karel i jinak si za své po­ slední cesty do Francie dojatě vzpomínal - styky velmi osobního rázu a přízvuku. 52 Ale i kdybychom podlehli v tomto případě krajní skepsi a prohlá­ sili otázku za nevyjasněnou, je nutno předpokládat, že aspoň do ne­ přímého styku Karel s vysokým učením pařížským přišel. Nebylať tehdejší univerzita pařížská nikterak nějakým mimosvětským ohnis­ kem vědního úsilí, jež stálo vzdáleno všem aktuálním otázkám dne, nýbrž naopak účastnila se živě nejrozličnějších diskusí a sporu, které rozviřovaly tehdejší politický svět, zasahujíc do nich namnoze hla­ sem, který si činil nároky na decisivnost. A jako autorita - mohli by­ chom říci obměnou známého výroku Bonifáce VIIl. - ,,non solum in spiritualibus sed etiam in temporalibus" těšilo se vysoké učení paříž­ ské ovšem zájmu i politických činiteld francouzských, zejména když králové francouzští už po několik generací se opírali ve své vládě a vd­ bec ve své administrativě vždy více o „noblesse de la robe", školenou z valné části právě v přednáškových síních pařížské univerzity. Zvláště právě léta pobytu Karla rv. v Paříži upjala znovu velmi ži­ vou pozornost k tamnímu vysokému učení. Už veliký spor Filipa Slič­ ného s Bonifácem VIIl., o kterém byla svrchu řeč, 53 posílil nesmírně zvuk jeho jména ve veřejném životě evropském. V letech dvacátých 34

14. století se však tento spor, který právě zásluhou teoretikO., seskupu­ jících se okolo francouzského panovníka, ze sporu mezi dvěma poli­ tickými činiteli se stal sporem mezi dvěma zásadami, resp. formacemi životními, církví a státem, obnovil v přiostřenější formě v známém zá­ pase papeže Jana XXII. s Ludvíkem Bavorem. 54 I tu se seskupila na straně císařově netoliko jistá moc politická, ale i jistá moc duchovní. Vedle církevní a náboženské opozice protipapežské, kterou předsta­ voval vfidce františkánských heretických spirituáld Ubertino z Casale a později sesazený generál řádu minoritd Michele z Ceseny se svými druhy Buonagraziou a slavným Williamem Occamem, uplatnili se po boku Bavorově zejména známí autoři traktátu „Defensor pacis", Mar­ silius z Padovy a Jean z Jandunu, o kterých uslyšíme ještě v dalším našem vyprávění. A právě posledními dvěma jmény - a zčásti ovšem i jménem učeného Angličana Occama - byla do obnoveného kon­ fliktu mezi císařstvím a papežstvím, resp. mezi světskou mocí a mocí duchovní, znovu zatažena i pařížská univerzita. Marsilius z Padovy a Jean z Jandunu byli jejími členy a učiteli (Marsilius z Padovy do­ konce r. 1312 jejím rektorem) a i vnitřně nejdiUežitějšími kořeny svého myšlení z jejího myšlenkového světa - zejména z ovzduší prve zmíně­ ného velikého sporu mezi Bonifácem VIII. a Filipem Sličným a jeho ohlasfi v životě tohoto vysokého učení. Bylo proto pochopitelno, že ve chVI1ích, kdy spor mezi Janem XXII. a LudVI"kem Bavorem dospěl své kulminace - po klatbě, kterou vyhlásil Jan XXII. na Ludvíka 23. března 1324, a zejména po pokusu LudVI"kově podvrátit postavení Janovo volbou vzdoropapeže Mikuláše V. v Římě 12. května 1328 - upjaly se zraky celé politické veřejnosti evropské a s ní také nejbližšího okolí francouzského krále k pařížské „universitas studiorum", očekávajíce napjatě, na kterou stranu se její autorita - zatížená na jedné straně mi­ nulostí ve službách světské moci státní, na druhé straně však politic­ kou ctižádostí francouzskou, připuzovaná k papeždm avignonským přikloní. Nejlépe je vidět na korespondenci papežově s představiteli univerzitními, jak i pyšnému Janovi XXII. záleželo podstatně na tom, aby se vysoké učení pařížské postavilo svou autoritou na jeho stranu. 55 Vskutku se také kurii papežské podařilo získat dřívější hnízdo od­ poru proti svrchovanosti papežské „non solum in spiritualibus, sed etiam in temporalibus", z něhož vzešli nebo o něž se opírali neznámí autoři traktátu „Questio in utramque partem" a „Questio de potestate

35

papae", dominikán Jan Pařížský se svým spisem "De potestate regia et papali" a do jisté míry i hlavní představitel legistické protipapežské opozice francouzské Pierre de Dubois56 - že stanulo plnou svou vahou na straně Avignonu. Marsilius z Padovy a Jean z Jandunu byli nuceni někdy z jara 1326 57 utéci z Paříže a uchýlit se na dvdr svého německého protektora, a i ve sporu Jana XXII. s františkánskými spirituály a mi­ nority zaujalo vysoké učení pařížské zcela nepochybné stanovisko ve prospěch zákonité nejvyšší hlavy církevní.58 Jak úzce se spjala uni­ verzita pařížská s věcí Jana XXII., naznačuje dosti zřetelně papeždv list představitel-firn tohoto vysokého učení z 19. září 1330, v němž pa­ pež oznamuje radostně triumf společné věci, který znamenala kapi­ tulace a podvolení se minority Pietra de Corbara - Ludvíkem Bavorem dosazeného vzdoropapeže Mikuláše V. 59 Toto vítězství církve - resp. konkrétněji: moci papežské - nad po­ sledním pokusem o obnovu moci imperiální a zároveň jedním z prv­ ních pokusd o postavení laické suverenity státní proti duchové suve­ renitě církevní, jež se obrazilo i v prostředí pařížské univerzity, musilo mít nepochybně značnou odezvu v duševním a duchovním životě mladého českého kralevice, žijícího ne-li přímo ve škamnách před­ náškových síní univerzitních, tedy jistě alespoň pod vlivem tohoto vysokého učení, v zájmu o ně a v pozornosti k němu - jako ke všemu, co mělo větší význam v duchovém životě současném. Nejučenější mu­ žové tehdejšího západoevropského světa se sklonili nakonec před au­ toritou stolce Petrova - jak neměla myšlenka o duchové síle této moci a její legitimitě vkloubit se pevněji do duše Karlovy? Ddležité bylo, že v tomto směru dostalo se duševnímu životu poz­ dějšího našeho "Otce vlasti" myšlenkového dotvrzení i ze strany muže, který si získal v jistém smyslu vládu nad jeho myslí. Byl to teh­ dejší opat starého benediktinského kláštera ve Fécamp Pierre Roger de Rosiers.60 Syn nikoli nevýznamného francouzského velmože Guil­ lauma Rogera, pána na Manmontu, který i později se vyznačoval vý­ razně rysem jakéhosi chevalereskruno grandseigneurství, zaimpono­ val, jak se zdá, mladému Lucemburkovi už zevnějškem svého zjevu.61 Ale ještě více postihl prince duchový odkaz jeho osobnosti. Mladý poměrně tehdy ještě opat (narodil se r. 1291) byl výtečným řečníkem, typickým představitelem oratorského umění francouzského,62 a nadto vyzbrojen značnou teologickou učeností, pro kterou měl syn Jana

36

Lucemburského jakýsi vrozený obdiv. Kázání, které měl na Popeleční středu roku 1329 pro členy francouzského královského dvora, v plném slova smyslu Karla uchvátilo: ,,Zahoila se mi" -vypráví zase ve své au­ tobiografii - ,,dovednost a výmluvnost onoho opata v tom kázání tak, že poslouchaje ho a dívaje se na něho, měl jsem ve zbožnosti takové vytržení, že jsem u sebe počal uvažovati, řI1caje si: Co je to, že taková milost se ve mne vlévá z tohoto člověka?" Dojem, který zanechal Pierre Roger v třináctiletém vnímavém chlapci, vedl dokonce k navázání dalších a trvalejších stykd mezi princem a opatem, který byl tehdy už členem francouzského dvora. ,,Potom" - dodává autobiografie Kar­ lova k citátu právě uvedenému - ,,jsem se s ním seznámil a on mne za­ hrnoval velikou láskou a přízní a poučoval mne častokrát ze svatého Písma".'13 Zprávy kronikářských pramend, že Pierre Roger de Rosiers se stal přímo vychovatelem mladého Karla Lucemburského, 64 netřeba ov­ šem patrně brát doslova, třebaže jejich svědectví je dosti určité.65 Spíše než o postavení vychovatele u mladého švagra krále francouzského lze tu patrně mluvit o výchovném poslání, resp. výchovném vlivu, kte­ rým osobnost opatova zasáhla a delší čas zastiňovala vnímavého chlapce - jak o tom doslova hovoří právě citované místo jeho vlast­ ního životopisu. Ale i tak bylo tu jistě dosti příležitosti, aby pozdější papež Kliment pronikl ve svých rozhovorech s pozdějším Karlem Iv. významně do jeho vnitřního vývoje, zejména také proto, že tento se mu dostal do rukou v letech, kdy se usazují v lidské duši dojmy nej­ hlubší, určující namnoze celý další duchový život člověka. Pierre de Rosiers stál v úzkém kontaktu s tehdejší pařížskou uni­ verzitou. Ještě jako převor u sv. Pantaleona dosáhl v květnu 1323 za­ kročením samotného papeže Jana XXII. hodnosti mistrovské a povo­ lení přednášet - teologii: magisterium et licentiam in theologia - na vysokém učení pařížském.66 V pozdějších letech vidíme jej kázat ne­ jen při francouzském dvoře královském, ale i při slavnostech uni­ verzitních.67 Jeho kázání obecně jeví rysy učených rétorských vystou­ pení, jaká bývala běžná v životě pařížské vysoké školy: metoda scholastická, která se zřI1cá jakékoli přímé inspirace citové a podro­ buje plán proslovu chladné, rozumově vytřloené geometrii, oficiální učená latina, vyhýbající se vulgární „lingua romana", citace autorit, tehdy v učených kruzích pařížských běžných atd., to vše ukazuje, že 37

bývalý Pierre Roger, i když už stál dávno na stolci Petrově, uchovával si vnitřní spojitost s ovzduším univerzitních síní pařížských. Zvláště dva mužové - z těch, jejichž jména se nejčastěji objevovala v učených disputacích a proslovech pařfžských mistrů - zaujali zřejmě hluboko myšlení pozdějšího Klimenta VI.: svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský. Mezi 80 kázáními a proslovy Pierra de Rosiers, které se nám dochovaly, jsou dvě věnovaná svatému Augustinovi68 a tři svatému Tomáši z Akvina.69 Žádnému světci nedostalo se v této ho­ miletické tvorbě tak obsáhlé a tak slavnostní pozornosti. ,,Výroky převýtečného Augustina" - rozhovořuje se pozdější Kliment VI. ve svém kázání, začínajícím „Nephtalim cervus amissus" a prosloveném 28. srpna 1348 v klášteře augustiniánd v Avignoně- ,, byly a jsou, pokud jde o pravdu, nejpevnější, pokud jde o duchovost, nejvyšší, pokud jde o výrazovou zběhlost, nejúčinnější, pokud jde o jasnost, nejzřetel­ nější.70 A se stejným nadšením vykládá o svatém Tomášovi: ,,Náš uče­ nec vynikal, pokud se jedná o svaté činy a svatost mravd, dával ph1tu z vci-cjn( tirnw'>ti. Díla pťipra­ vcná jiz k ti„ku (napi·. '>tuclic o Albrechtu z Vald5tcjna) jud 11cpoz11a11ý111 boh:iht\ í111 K,1lhto\ ~t\orb~. Ko1H